UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA HUDEBNÍ VÝCHOVY

Magdaléna Ku čerová 3. ro čník prezen čního studia

Obor: N ěmecký jazyk se zam ěř ením na vzd ělávání – hudební kultura se zam ěř ením na vzd ělávání

VLIV NEAPOLSKÉ OPERY NA TVORBU JOSEFA MYSLIVE ČKA Bakalá řská práce

Vedoucí práce: doc. MgA. Jaroslav Majtner OLOMOUC 2010 Prohlašuji, že jsem bakalá řskou práci vypracovala samostatn ě a použila pouze literaturu, která je uvedena v záv ěre čném seznamu.

Duben 2010 Magdaléna Ku čerová Děkuji doc. MgA. Jaroslavu Majtnerovi za odborné vedení bakalá řské práce. OBSAH strana

1. Úvod …………………………………………………………………….. 5 2. K utvá ření hudební osobnosti Josefa Myslive čka ………………….. 7 3. Myslive čkova operní tvorba 3.1 K obecné charakteristice skladatelových oper …………………… 14 3.2 Chronologický p řehled Myslive čkových oper ……………………. 18 4. Myslive čkův libretista …………………………………………………. 35 5. Záv ěr ……………………………………………………………………. 38 Seznam použité literatury ……………………………………………… 39 Seznam p říloh 1. Úvod

Do života každého člov ěka p řicházejí chvíle radosti i smutku. Š ťastní jsou ti, kterým hudba p řináší radost, povzbuzení, uleh čení od starostí a do duše jim vlévá nový optimismus a pom ůže tak alespo ň na chvíli zmírnit bolavé šrámy. Dílo Josefa Myslive čka toto umož ňuje, je prostoupeno čistým optimismem ducha, pevnou v ůlí p řekonávat obtíže života a p řinášet radost. Ke své bakalá řské práci jsem si zvolila operní tvorbu Josefa Myslive čka, od jehož narození uplynulo v roce 2007 dv ě st ě sedmdesát let. V hodinách zp ěvu na kated ře hudební výchovy jsem m ěla možnost se blíže seznámit s n ěkterými jeho skladbami. Zaujala m ě na nich lehkost s jakou musely být zkomponovány, nebo ť ta dokáže upoutat duši poslucha če, p ůsobit na jeho tvorbu charakteru a rozvoj um ěleckého cít ění. Vypracováním této práce se snažím proniknout do taj ů um ělcova života a jeho tvorby, poukázat na jeho p řínos do oblasti hudebního sv ěta. Svou prací bych cht ěla p řisp ět k oslavení tak významného skladatele, který byl za doby své nejv ětší slávy ozna čován „Il divino Boemo“. Za částí životopisnou následuje obecná charakteristika Myslive čkových oper, dále pak chronologický p řehled skladatelovy operní tvorby, v n ěmž poukazuji nejen na časové údaje, ale také na d ůvody týkající se vzniku a provedení daného operního díla. Samostatný oddíl je v ěnován libretistovi Pietru B. Metastasiovi, jehož texty byly pro J. Myslive čka velkou inspirací. Na jeho nám ěty napsal v ětšinu svých oper a oratorií. Ani badatel ům, kte ří se dlouhá léta zabývali podrobným studiem Myslive čkova života a jeho skladeb, se nepoda řilo dohledat všechny pot řebné náležitosti, a proto jsem i já k n ěkterým operám mohla uvést jen omezené množství informací. Odborné materiály pro vypracování mé bakalá řské práce mn ě poskytly Okresní knihovna v Olomouci a Univerzitní knihovna UP v Olomouci. 5 Větší možnost proniknout do života a díla Josefa Myslive čka mi umožnily články v r ůzných novinách i časopisech. Za tímto ú čelem jsem navšt ěvovala Státní v ědeckou knihovnu v Olomouci, jež má ve svém fondu velké množství odborné literatury na myslive čkovské téma.

6 2. K utvá ření hudební osobnosti Josefa Myslive čka

Josef Myslive ček se narodil 9. b řezna 1737 v Praze jako starší z dvoj čat mlyná ře Mat ěje Myslive čka. V roce 1740 se rodina p řest ěhovala do domu U Modrého šifu na Starém M ěst ě pražském, kde si Mat ěj Myslive ček brzy otev řel vinný šenk. Na Kamp ě a v Šárce se hodn ě zpívalo, zaznívaly lidové písn ě, hrávalo se také k poslechu a k tanci, zp ěv dobových melodií doprovázel houslista a harfeník. U obou chlapc ů se za čalo brzy projevovat hudební nadání, rádi poslouchali lidové písn ě a mnohdy se k jejich zp ěvu p řidávali. Josef Myslive ček se za čal u čit na housle. První hudební základy získal v klášterní škole dominikán ů u sv. Jiljí na Starém M ěst ě pražském. Zde se u čil třem základním dovednostem, čtení, psaní a po čítání. Velký vliv v této oblasti na n ěj m ěli Ildephons Hancke a Antonín Rameš, dominikáni, jež se zabývali hudbou jako ředitelé k ůru u sv. Jiljí. Všem p ředm ětům a také náboženství se vyu čovalo v mate řském jazyce. Pom ěrn ě hodn ě času bylo vyhrazeno chorálnímu a figurálnímu zp ěvu. Vzd ělání, které se mu dostávalo, bylo soustavné a pe člivé, každé vyu čování za čínalo a kon čilo zp ěvem. S chorálním zp ěvem se blíže seznamuje díky Felixu Bendovi, řediteli k ůru sv. Michala v Praze, jenž se stal po ur čitou dobu jeho soukromým u čitelem hudby. V Praze také na n ěj pozd ěji zap ůsobili skladatelé Antonín Žatecký a v chrámové hudb ě Josef Jan Ignác Brenntner, a to p ředevším ve stylizaci houslových part ů. V r. 1747 nastupuje Myslive ček na jezuitské gymnázium, nebo ť jezuité byli v považováni za vynikající u čitele, kte ří dali svým student ům základy formálního vzd ělání. K rozhodnutí Myslive čka studovat toto gymnázium přisp ěla také skute čnost, že se nacházelo nedaleko jeho bydlišt ě. Jezuité své sv ěř ence vzd ělávali v oblasti logiky, latiny, čas studia vypl ňovali ob řady a disputacemi, stejn ě jako dramatickými p ředstaveními školských jezuitských oper. Myslive ček se na gymnáziu u čil p řevážn ě hudb ě, již v prvním ro čníku zapo čal rozvíjet hru na housle a prohluboval své znalosti v oblastech nástrojové a zp ěvní melodiky. Jezuité kladli hudbu na první místo, jejím 7 úkolem bylo nejen znásobovat ú činek bohoslužeb, ale i inspirativn ě p ůsobit na lidskou fantazii a p řisp ět tak k v ětší návšt ěvnosti chrámu. Z chrám ů se stávalo divadlo, kde byly provozovány oratorní skladby i duchovní opery. Chrám byl pro širší vrstvy také koncertní síní, zaznívala v n ěm p ři mši a církevních oslavách figurální hudba. Jako student tohoto gymnázia m ěl Myslive ček také povinnost se svým um ěním, p řevážn ě hrou na housle, podílet na oslav ě Božské velebnosti. Myslive ček pobyl na gymnáziu velmi krátce, nebo ť pro neúsp ěšné složení zkoušky z oblasti logiky byl z gymnázia vylou čen. P řesto však zde získal dobré hudební základy pro své budoucí povolání. Ve školském divadle si Myslive ček osvojil tane ční zkušenost a gymnazijní život mu dovoloval nahlédnout do rozmanitých typ ů vystoupení. Zde také složil italskou školskou operu, kterou v ěnoval oseckému opatu Kajetánu B řezinovi. 1 Spolu s bratrem Jáchymem nastupuje na mat čin pokyn do u čení mlyná řskému řemeslu Václava Kliky a Antonína Šouši v Sovových mlýnech na Malé Stran ě. Oba brat ři byli v r. 1758 p řijati do mlyná řského cechu. Josef se však mlyná řskému řemeslu necht ěl v ěnovat, tíhnul více k hudb ě, a proto se stává častým návšt ěvníkem divadla v Kotcích. Pro Josefa Myslive čka m ělo divadlo nesmírný význam. se zbavuje všeho strnulého, klade v ětší d ůraz na virtuózní zp ěv a staví na díle Pietra Metastasia a jeho následovník ů. V Kotcích se hrála převážn ě , hlavním výrazovým prost ředkem je melodie, nositelem dramatické akce se stává recitativ. Opera byla v Myslive čkov ě dob ě nositelkou idejí dobra, zla, lásky a nenávisti. Vyjad řovala city, obecenstvo se poddávalo bezprost řednímu p ůsobení melodiky a krásného zp ěvu, který kladl d ůraz na p ůsobivý herecký výkon p ěvc ů. Všechny tyto zásady poznal Myslive ček při návšt ěvě operních p ředstavení v Kotcích. Tato scéna formovala jeho osobnost po stránce um ělecké. V letech 1752-1763, kdy toto divadlo

1 PE ČMAN,R. Josef Myslive ček . Praha:Supraphon, 1981, s. 27. 8 navšt ěvoval, se u čil, jak vzniká opera, jaké jsou její výrazové možnosti a jak působí na jevišti. Myslive ček, nadšený návšt ěvník opery, zde m ěl možnost zhlédnout díla Adolpha Hasseho, Niccoly Jommelliho či Giambattisty Pescettiho. Nám ěty a libreta n ěkterých oper uvád ěných v Praze si oblíbil natolik, že je pozd ěji sám zhudebnil. Doba, kdy Josef Myslive ček býval hostem pražských k ůrů a divadla v Kotcích, podstatn ě formovala jeho osobnost po stránce um ělecké. Touží se stát profesionálním um ělcem, pokouší se o skladbu, s italskou kompozi ční technikou se seznamuje u svého pražského u čitele Františka Václava Habermanna, který absolvoval studia v zahrani čí, p řevážn ě v Itálii, Špan ělsku a Francii. Myslive ček si u n ěj dokonale osvojil um ění kontrapunktu. Nevyhovovala mu však Habermannova strohá kontrapunktická p řísnost, a proto u n ěj nesetrvává dlouho, po p ůl roce od n ěj odchází a stává se žákem Josefa Ferdinanda Norberta Segera, u n ěhož studuje varhanní hru a jenž m ěl pro n ěj velký význam, nebo ť mu pomohl proniknout do skladebné disciplíny i zp ůsobu práce v jednotlivých kompozi čních žánrech. Napln ěn dojmy z pražských k ůrů i z divadelních p ředstavení v Kotcích a velkého hudebního vlivu svého u čitele, uplat ňoval se Myslive ček úsp ěšn ě jako skladatel. Svými šesti sinfoniemi pojmenovanými podle prvních šesti měsíc ů v roce dosáhl prvních skladatelských úsp ěch ů. „U tohoto schopného mistra d ělal takové pokroky, že už po p ůl roce byl s to skládat sinfonie. Napsal jich šest za sebou.“ 2 Sinfonie byly ve řejn ě provedeny v divadle s v ětším úsp ěchem, než doufal. Po úsp ěšném provedení svých prvních skladeb, v nichž rozvíjí typ scarlattiovské operní sinfonie, v n ěm sílí touha odejít do Itálie, prost ředí prosyceného hudbou, kolébky opery, k níž se cítí povolán. Je to i zem ě bohaté instrumentální hudby, kterou obdivuje celý sv ět stejn ě jako italskou operu. Italská hudba byla Myslive čkovi blízká svým bezprost ředním lidovým

2 Tamtéž, s. 46. 9 základem, dob ře ji poznal již v Čechách. Impulsem k rozhodnutí osvojit si zp ůsob kompozice opery, zejména recitativ ů a rozvinout sv ůj talent v prost ředí, které by p římo vybízelo k intenzivní kompozi ční práci byla Pescettiho opera , s níž se mladý hudebník seznámil koncem roku 1760 v pražském divadle v Kotcích. Pražskému provedení nebyl autor p řítomen, Myslive ček se s Pescettim v Praze nesetkal, ale byl jeho operou Ezio p římo nadšen. Požádal hrab ěte Jana Václava Šporka, aby mu zprost ředkoval odchod do Benátek práv ě za Pescettim, varhaníkem v chrámu sv. Marka v Benátkách, proslulým komponistou a vynikajícím u čitelem, u n ěhož cht ěl studovat um ění recitativu. Špork m ěl styky s tehdejším benátským vyslancem hrab ětem Filipem Josefem Rosenbergem Orsinim, na n ěhož se obrátil s prosbou, aby nadanému skladateli z Prahy, Josefu Myslive čkovi, umožnil studium u Pescettiho. J. Myslive ček si uv ědomuje, že v Praze by se velice t ěžce uživil jako skladatel, jelikož nežila tak intenzivním hudebním životem jako jiná velká kulturní m ěsta Evropy. Itálie byla po celé 18. století zaslíbenou zemí hudby. Její hudebníci měli v celé Evrop ě nadvládu. Cizinci, sotvaže p řišli do Itálie, byli zachváceni hudební vášní, jež stravovala celý národ. 3 Myslive ček odjížd ěl do Itálie jako chrán ěnec vysoce postavené osoby – Jana Václava Šporka. Benátky uvítaly Myslive čka slavností náladou. V chrámech se konaly velkolepé bohoslužby, vrcholící oslavou váno čních svátk ů. Byl zaujat pojetím benátské chrámové hudby i p řesto, že na n ěj působila p říliš sv ětsky. To co poznal ješt ě v Praze, zn ělo v prost ředí pražských chrám ů vznešen ě a slavnostn ě. Nyní se setkává na k ůrech v Benátkách s hudbou, kde melodie sv ětských árií jsou podkládány vážnými biblickými texty. Myslive ček, kdysi žák jezuitského gymnázia, se podivoval nad vztahem Benát čan ů k náboženství a k bohoslužbám. Chrám sloužil jako druhé divadlo, kde vystupovali p řední p ěve čtí virtuosové. Myslive ček byl hudebním životem nadšen, p řesto se v prvních letech cítil v Benátkách osaměle. Pono řil se tedy

3 Tamtéž, s. 50. 10 do studia italštiny a pe čliv ě docházel do hodin k Giovanni Battistu Pescettimu. Během studia hodn ě komponoval, dosáhl pozoruhodného úsp ěchu, nebo ť vydal pod prvním opusovým číslem t ři svazky instrumentálních skladeb. Myslive ček u Pescettiho setrval až do jeho smrti v roce 1766, v posledním roce jeho života komponoval svou první operu-kantátu Il Parnaso confuso (Zmatek na Parnasu). Tento rok je jeho výchozím bodem na cest ě ke sláv ě. Po ope ře Bellerofonte dostává objednávky na nová díla, komponuje sinfonie, komorní skladby, oratoria, sv ětské kantáty, ale p ředevším opery, které jsou z jeho tvorby nejúsp ěšn ější a nejžádan ější. Myslive čkova sláva roste, stává se „milá čkem“ italského publika, kte ří si i jeho jméno poitalštili na Ventorini. Skladatel sám ho však neužívá, ke svému jménu přidával ozna čení Il Boemo či Il divine Boemo, které p řipomínalo jeho český původ, ke kterému se vždy hrd ě hlásil, i když byl považován za italského skladatele. Myslive čkova sláva se neomezovala jen na Itálii, zasahovala i do dalších významných evropských m ěst, a to díky velkým italským operním spole čnostem, které hrály jeho opery a p ředním hudebním nakladatelstvím v Londýn ě, Pa říži, Amsterdamu a Berlín ě. Také v Praze byly uvedeny jeho opery, oratoria a jiné skladby. Josef Myslive ček byl první, který upoutal pozornost Wolfganga Amadea Mozarta na Čechy a české hudebníky. S Myslive čkovým jménem se setkáváme často v Mozartov ě korespondenci. Mozart se s Myslive čkem stýkal tém ěř do konce jeho života. O po čátcích Mozartových styk ů s Myslive čkem se dovídáme z dopisu otce Leopolda Mozarta své žen ě. L. Mozart píše, že se v Bologni setkal s Myslive čkem: „Pan Myslive ček nás v Bologni často navšt ěvoval a my jeho. Často si vzpomínal na p. Johannesa Hagenauera a často ovšem i na p. Crönera. Psal oratorium pro Padovu, které te ď dokon čuje; a pak pojede do Čech. Je to po čestný muž a navázali jsme s ním opravdové 11 přátelství.“ 4 Mozart se stav ěl velmi kladn ě k Myslive čkov ě tvorb ě. Byl dob ře obeznámen s jeho kompozi ční činností v klavírním oboru. Myslive čkovy sonáty také často ve řejn ě provozoval a doporu čil je i své sest ře Nannerl, aby se je u čila zpam ěti. „Sonáty Myslive čkovy znám, vždy ť jsem je hrál v Mnichov ě. Jsou docela snadné a dob ře se poslouchají. Své sest ře, které se co nejuctiv ěji porou čím, bych radil, aby je hrála hodn ě výrazn ě, s vkusem a ohn ěm a nau čila se jim nazpam ěť . Jsou to totiž sonáty, které se každému musí líbit, jsou snadné k zapamatování, a kdo je zahraje s pot řebnou p řesností, musí s nimi mít úsp ěch.“ 5 Myslive ček se nejpronikav ěji p řiblížil „mozartovskému stylu“ v komorních a orchestrálních dílech. Oba hudební skladatelé byli ovlivn ěni italskou hudbou, která t ěsn ě souvisí s italskými lidovými náp ěvnými zdroji již od po čátku 18. století. V roce 1775 p řichází na pozvání bavorského vojvody Maxmiliána Josefa II. do Mnichova, aby pro Mnichov částe čně upravil svou operu Ezio. O dva roky pozd ěji zde uvedl také své oratorium Abramo ed Isacco (Abrahám a Izák). Po smrti vojvody se vrací zp ět do Neapole. P ři cest ě z Mnichova ho však zastihla nehoda. P ři p řevržení ko čáru si zlomil nos, léka ři mu nos za čali vypalovat, do rány se dostala sn ěť a došlo ke zv ředovat ění tkán ě, spojené s hnisáním. Myslive ček onemocn ěl kostižerem. V mnichovské nemocnici ho navšt ěvuje i Mozart. Poslední zpráva o setkání Mozarta s Myslive čkem pochází z roku 1777, kdy již Myslive ček pomalu podléhal nevylé čitelné chorob ě. W. A. Mozart se s ním stýkal i p řes zákaz otce, jenž se obával, že se Mozart od Myslive čka touto nemocí nakazí. „V ědět, že Myslive ček, m ůj dobrý přítel, je v tomtéž m ěst ě, v tomtéž kout ě sv ěta jako já a nevid ět ho, nemluvit s ním? - To není možno! Rozhodl jsem se, že ho navštívím. T řebaže mi všichni lidé a také léka ři řekli, že jeho nemoc není už nakažlivá, p řece jen jsem necht ěl jít do jeho pokoje, protože je velmi malý a je v n ěm silný zápach. …Nejdražší tatínku, prosím Vás odpov ězte Myslive čkovi! Pište mu, kdykoliv

4 KRATOCHVÍLOVÁ, J. Josef Myslive ček . Brno: Státní v ědecká knihovna, 1978, s. 8. 5 BARTOŠ, F. Mozart v dopisech. Praha: Stát. nakl. krásné lit., hudby a um ění, 1956, s. 72. 12 jen budete mít čas. Zp ůsobíte mu nejv ětší radost, nebo ť je zcela opušt ěn, často po celý týden k n ěmu nikdo nep řijde. Řekl mi: „Ujiš ťuji vás, že si zde připadám velmi cizí, když m ě tak málo lidí navšt ěvuje; v Itálii jsem m ěl každodenn ě spole čnost.“ Nebýt jeho obli čeje, byl by úpln ě jako d řív; plný ohn ě, sv ěžesti a života.“ 6 Úsp ěchem opery Olimpiade (Olympiáda) vrcholí Myslive čkova um ělecká kariéra, pak již p řichází ne čekaný, bolestivý pád. Nazna čil ho již neúsp ěch opery Il v Řím ě v roce 1780, která p ři premié ře zcela propadla. Stejný osud m ěla i opera , kterou se snažil Myslive ček od činit neúsp ěch v Řím ě a která byla ve stejném roce uvedena v Teatro alla Scala v Milán ě. Myslive čka tyto neúsp ěchy zlomily. Sláva, které se dosud t ěšil, zmizela, p řátelé, kterých m ěl celé zástupy, ho opustili, rychle se zmenšily i jeho p říjmy. O posledním roce Myslive čkova života toho p říliš nevíme, snad revidoval své kvartety, které vyšly v Amsterdamu. Ve svých čty řiceti čty ř letech byl fyzicky vysílen a unaven. V myšlenkách se často vracel do rodné Prahy, myslel na domov, odkud nedostal dlouho žádné zprávy. Zem řel 4. února 1781. Jeho žák, Angli čan Sir Edward Barry, mu dal postavit pomník v římském kostele San Lorenzo in Lucina, blízko jeho bydlišt ě. Pomník nalezen nebyl, Marieta Šagi ňanová však objevila Myslive čkovo jméno v seznamu poh řbených, uloženém v archívu tohoto chrámu. Tento údaj potvrdil i italský muzikolog Dario Della Porta, jež objevil Myslive čkovu náhrobní desku ve spodním pat ře chrámu. Na náhrobní desce se mu poda řilo dešifrovat jméno „Joseph“, zna čně poškozený je zápis p říjmení „Ven“, tedy Venatorini, Myslive ček v p řekladu. „Tento výte čný mistr hudebního um ění byl znám tém ěř u všech evropských dvor ů; všude sklízel živou pochvalu a získal si vážnost a p řátelství nejvznešen ějších milovník ů hudby.“ 7

6 Tamtéž, s. 54-55. 7 PE ČMAN, R. Josef Myslive ček . Praha: Supraphon, 1981, s. 245. 13 2. Myslive čkova operní tvorba 2.1 K obecné charakteristice skladatelových oper

Josef Myslive ček p ůsobil v Itálii od roku 1763 až do své smrti v roce 1781.Významn ě ovlivnil italská operní jevišt ě a stal se typem neitalského skladatele, který vnesl do italské hudby osobitý tón. Ve své tvorb ě se p řiklonil k zásadám neapolské školy. Neapolská opera p ředstavuje významnou etapu v d ějinách opery. Bývá v d ějinách hudby hodnocena jako údobí, v n ěmž se pln ě rozvinula hudební složka opery. Árie je hlavní formou neapolské opery. Vlivem Metastasiových 8 hudebních dramat se ustálila v árii neapolského typu třídílná struktura. Hlavním výrazovým prost ředkem árie se stává melodika, obohacená mnohdy i častými synkopami. Homofonie je obohacovaná náhlými harmonickými vybo čeními, pr ůchodnými chromatickými tóny. V árii je melodie nejp ůsobiv ější. Byla založena na rozloženém kvintakordu, na stupnicových postupech a sestupné chromatice. Melodice byla sv ěř ena charakteristika osob, d ějů a duševních stav ů.Vzrušené duševní stavy, hn ěv byly vyjad řovány stupnicovými motivy, pro zoufalou beznad ěj volili skladatelé zv ětšené vzestupné sekundy, pro navození nebezpe čí zazn ěl v orchestru nebo ve zp ěvním hlase sled chromatických tón ů sestupného charakteru. Milostné city nalezly výraz v osminové melodice komponované v lichém taktu. Typickým znakem opery byla koloratura, jež m ěla p řevážn ě ornamentální význam. V neapolské škole nabyla koloratura významu virtuózního a byla v árii pouhou dekorací, za níž se skrývala často velmi chudá základní melodika. Koloraturou zd ůraznil p ěvec nejd ůležit ější slova ve verši. Stup ňoval tímto zp ěvem výraz textové p ředlohy. Koloraturní zp ěv byl prost ředkem k uplatn ění p ěveckého mistrovství. Význam tohoto zp ěvu rostl s technickou a um ěleckou p řipraveností p ěvce i s jeho schopností dramatického pojetí jevištní role. Obtížné vokální party vyhovovaly nejlépe kastrát ům, kte ří v rolích zasti ňovali ostatní p ředstavitele, m ěli zna čný fond, nevšední výrazový

8 PE ČMAN, R. Hudební kontexty staré Itálie. s. 220. (P. B. Metastasio - operní libretista) 14 rejst řík a nedostižnou p ěveckou techniku. Hlavní postavení v neapolské ope ře m ěl zp ěv, jemuž se vše přizp ůsobovalo. Byl mu pod řízen i orchestrální doprovod, podporoval pln ě zálibu operního obecenstva, p ěvc ů i skladatel ů. Orchestr byl koncipován jako soubor nástroj ů, jenž m ěl znít velmi jemn ě. Jeho instrumentace jen podporovala zp ěvní linii, a byla proto zna čně jednoduchá. 9 Texty ke svým operním a oratorním skladbám nalézal Myslive ček u prvo řadých mistr ů, nadaných básník ů, Apostolu Zenovi, p ředevším však v Pietru Bonaventurovi Metastasiovi, kte ří svým um ěním brzy zastínili své sou časníky. O jejich práce se v té dob ě nezajímal pouze Myslive ček, ale také další vynikající soudobí skladatelé, mezi n ěž pat řil Antonio Caldara, Antonio Vivaldi, ale i Nicollo Porpora. Metastasio se stal vyhledávaným operním libretistou, na jehož texty psali svá díla nejslavn ější skladatelé doby. Ačkoliv se Metastasio s Myslive čkem nikdy nesetkal, m ělo jeho libretní dílo pro Myslive čka základní význam. Dal ope ře rychlý dramatický spád a zbavil ji rozvleklosti, kterou se vyzna čovala p ředevším italská a francouzská opera 17. a 18. století. S Metastasiovými texty se J. Myslive čkovi pracovalo velmi dob ře. Oba usilovali o dramatickou reformu recitativu. Hudba v ope ře se stává rovnocennou poezii. Orchestrální složka opery má vyjad řovat duševní stavy jednajících osob a znásobovat dramatické d ění. Metastasi ův text p římo vybízel k hudebnímu zpracování, a proto J. Myslive ček tak často pracoval s jeho p ředlohami. Zhudebnil celkem dvacet Metastasiových operních a oratorních text ů, p řevážn ě z básníkova nejlepšího tv ůrčího období. V jeho díle se projevuje jeho životní poklid, a dokonce i ve vášniv ě vypjatých pasážích p řesahuje rozum emoce. Hlavní motiv čistoty a mravnosti, prolínající se celým jeho dílem, je mu v jistém smyslu vzorem. V díle stejn ě jako v život ě nevnucuje nikomu své názory a mohl by být nazván básníkem zlaté doby, v níž vládla prostota a mravnost, nikoli velké a prudké vášn ě.10 Většina Myslive čkových dramat m ěla t ři d ějství, jejich základní linii

9 PE ČMAN, R. Výrazové prost ředky neapolské vážné opery. Brno: Koncert. odd. PKO, 1970, s. 11. 10 PE ČMAN, R. Hudební kontexty staré Itálie, s. 223. 15 tvo řila v ětšinou láska mladé dvojice, která procházela různými nástrahami a nep řízní osudu. Oba milenci podstoupili nejt ěžší životní zkoušky, nakonec však jejich láska zvít ězila. Osudy milenecké dvojice tvo ří hlavní nápl ň d ěje dramatu. Ostatní dramatické postavy se lásku dvou milenc ů snaží zma řit. Nej čast ěji t ěmito postavami byly ženy beznad ějn ě usilující o lásku hlavního hrdiny a typ d ůvěrníka mužského pohlaví, který podporuje milence nebo jejich soky, často jen proto, aby dosáhl svých vlastních cíl ů. Důsledn ě odd ěloval recitativy secco a accompagnato od árií a ansámblových scén. Vlastní rozvoj d ěje soust řeďoval do recitativ ů, áriím v jeho operách byla sv ěř ována místa, v nichž p řevažoval monolog. Myslive čkova operní tvorba se p řimyká k ope ře seria, i když v Itálii se v této dob ě již pln ě rozvíjí opera buffa. Myslive ček byl reformátorem neapolského operního stylu opery seria. St řídání r ůzných typ ů recitativ ů s áriemi a duety obohacoval o sbory a baletní výstupy. Spolu s tv ůrci svých inscenací na italských scénách p ředepisoval prom ěny na jevišti a usiloval o p ůsobivé scénické ztvárn ění. Hlavní p ředstavitelé opery seria p řednášeli árie, které byly bohat ě vypracovány nejen ve zp ěvní linii, ale také v doprovodu, a m ěly promyšlen ější formu. P ěvecké síly, které vystupovaly v druhém dramatickém plánu, m ěly p řisouzeny árie pouze menšího rozsahu a významu. Hudba Myslive čkových oper odpovídala pln ě rozsahu lidského hlasu a jeho technickým možnostem. Myslive ček byl typem vokálního skladatele, který dokázal charakterizovat celek hudebních libret, poda řilo se mu vystihnout jejich obecný ráz. Nesvazoval operní p ředehru s vlastní operou. V n ěkterých p řípadech komponoval ouvertury dvakrát, nebo ť cht ěl dosáhnout jiné obsahové shody mezi operou a její ouverturou.11 V nástrojovém obsazení se zcela p řidržuje neapolského vzoru. Jeho orchestr byl pom ěrn ě malý. První a druhé housle m ěly po dvou až t řech hrá čích, v orchestru byly dále zastoupeny dv ě violy a violoncella, t ři hoboje a trubky, dva lesní rohy. Žes ťové nástroje využíval zcela výjime čně, objevují se pouze v áriích pochodového nebo

11 PE ČMAN, R. Hudební kontexty staré Itálie. s. 217. 16 hrdinného charakteru, p řípadn ě jako nástroje melodické, jež mají za úkol lí čit přírodní dojmy. Pozornost soust ředil zejména na smy čcové nástroje. Pom ěrn ě zřídka se v objevovaly v orchestru dechové nástroje dřev ěné, zp ěv ženských představitelek doprovázely hoboje nebo flétna. Orchestr dopl ňovalo cembalo, s nímž se snažil maestro di capella dosáhnout hlubšího výrazu. J. Myslive ček se zde jednozna čně držel zásad neapolské opery. Dodržoval schematické zásady o proporcionalit ě díla, o jeho zvukov ě barevném pojetí a o postavení jednotlivých rolí v ope ře. Operní p ředehra nebyla v ětšinou tematicky svázána s vlastní operou. V n ěkterých p řípadech komponoval ouvertury také dvakrát, nebo ť cht ěl alespo ň v obecných rysech dosáhnout obsahové shody mezi operou a ouverturou. Tvar Myslive čkových árií, duet a zp ěvních ansámbl ů je schematický. Mnohé z nich mají formu da capo nebo dal segno. Hojn ě jsou v nich užívané koloratury, které se u Myslive čka vyzna čují prokomponovanými b ěhy, častými melodickými skoky a bohatou ornamentikou. P řesn ě dodržoval postavení árií, duet a ansámbl ů v ope ře i v jejich vztahu k recitativ ům. Velké scény, které u n ěj vznikají návazným spojením recitativu secco, recitativu accompagnato a árie se u n ěj objevují pouze na místech dramaticky nejvypjat ějších. V koncepci svých d ěl se Myslive ček snažil vyhov ět požadavk ům publika. Důsledné p řimknutí k metastasiovskému typu opery však nakonec zp ůsobilo Myslive čkův pád. Jako vyznava č neapolských zásad stav ěl se Myslive ček odmítav ě ke Gluckovým operním snahám. „P řipadalo mu, že Gluck je málo melodický, jeho hudební invence ho nezaujala. V ěř il, že dosud nenastala chvíle, aby poh řbil starou operu, operu vážnou, v níž docházelo k účinnému spojení poezie a hudby. A tak tedy zachra ňoval operu seria jako jeden z posledních jejích ctitel ů a obdivovatel ů. P řišel však opožd ěně, nebo ť sv ět již nechápal velikost antické mytologie a historie.“ 12 Gluckovy reformy se soust ředily k p řirozenému a pravdivému vylí čení vášní a lidských duševních stav ů.

12 Tamtéž, s. 219. 17 V pop ředí byl d ěj opery, struktura byla jednoduchá, vnit řně jednotná, bez zápletek a koloratur.

2.2 Charakteristika Myslive čkových oper

Myslive čkova první opera Il Parnaso confuso (Zmatek na Parnasu ), napsána v roce 1765, pat ří mezi typ gratula čních kantát. Vznikla ke stejnému okamžiku jako opera Gluckova, ke královskému s ňatku Josefa II. s Marií Josefínou Bavorskou. Stru čné Metastasiovo libreto zhudeb ňuje J. Myslive ček podle zásad neapolské školy. Charaktery jednotlivých postav však nejsou více propracovávány, nebo ť v Metastasiov ě textové p ředloze p řevažují prvky gratula ční kantáty. Spojení textu a hudby bylo velmi volné, byla požadována jen obecná charakteristika dramatických osob. D ěj opery – kantáty se odehrává v posvátném háji na úpatí horského sídla Múz. Je dílem p říležitostným, v n ěmž se obsazení řídilo místními možnostmi, jelikož na parmském dvo ře nebyl k dispozici sbor. V jednotlivých áriích, duetech odpovídá hudba pln ě rozsahu lidského hlasu a jeho technickým možnostem. Dramatické osoby jsou v jeho operní prvotin ě odlišeny jen v základních rysech. Rozdílnost jejich jevištních charakter ů je dána hlasovou barvou. Skladatel zde mistrn ě st řídá recitativy s áriemi, rozvíjí dialog v secco recitativech. Ke stup ňování dramatického um ění p řispívají propracované koloratury p řevážn ě v partu Múzy Melpomene. Hl. postavu tehdy ztvárnila Lucrezia Aguariová. Ve víde ňském provedení Gluckova Zmatku na Parnasu byla postava boha p řid ělena ženské p ředstavitelce, Myslive ček však roli Apollóna p řipisuje tenoristovi. Orchestr nemá velké obsazení, skladatel zde klade především d ůraz na krásu zp ěvu. Ve smyslu dobových zvyklostí jsou party rozd ěleny mezi dva hoboje, dva lesní rohy a smy čcový soubor s cembalem. V árii Múzy Erató 18 (Di guesta Certa) výjime čně p ředepisuje sólovou flétnu, protože její zvuk odpovídá základní lyrické nálad ě textové p ředlohy. Pro operu Zmatek na Parnasu nejsou typické sbory, skladatel je ve svém díle vůbec nep ředepsal, pro záv ěr zvolil ansámblový zp ěv, v n ěmž se spojují k výslednému čty řhlasu všichni zú častn ění sólisté. K absenci sbor ů vedla skladatele textová p ředloha, z provozních d ůvod ů nahradil finální sbor ansámblem. Jako p ředehru k této ope ře použil J. Myslive ček svou starší práci samostatnou orchestrální sinfonii G dur. 13 Zkomponoval nejd říve hudbu na dané libreto a k ní p řipojil tuto sinfonii. P ředehra nesouvisela s vlastní operou, m ěla pouze upozornit obecenstvo, že se bude hrát opera a vzbudit v n ěm pozornost a zájem. Premiéra Myslive čkovy opery se uskute čnila v Parm ě v divadle vévodského paláce Teatro Ducale. Opis opery, který byl proveden Domenicem Ceruttim, podepsán na titulním listu, je vázán v polopergamenu a na h řbet ě prošíván. Uložen je v Knihovn ě sv. Cecílie v Řím ě.14 Neapolský velvyslanec, který se ú častnil premiéry, byl provedením nadšen, a proto si objednal u J. Myslivečka další operu, ur čenou k narozeninám špan ělského krále Karla III. a jeho syna Ferdinanda IV., mladistvého neapolského krále. Jeho opera na objednávku čerpala z korintských pov ěstí o Bellerofontovi. V Benátkách byl Bellerofontes uveden již v roce 1642 na libreto Vincenza Nolfiho s hudbou Paola Sacratiho. Jádro libreta tvo ří hrdin ův boj s Chimairou, d ěj je vystav ěn na osudech Bellerofontovy lásky k dce ři lykijského krále. Osudy milenc ů tvo ří nápl ň d ěje, nám ět libreta je oslavný, chmurný tragický tón v n ěm ustupuje do pozadí, text má moralistní ráz. Hlásá pokoru, poslušnost a úctu k panovníkovi. K řivdu je třeba trp ěliv ě snášet, dodržovat vždy dané slovo. Intrikáni jsou vždy mu čeni, vládce je vzorem ctnosti. Myslive ček p řijel do Neapole p řed premiérou, aby její nastudování dokonale p řipravil. P ředstavoval si Bellerofonta jako vznosné dílo, hudebn ě cht ěl navázat na svou p ředchozí operu. Zp ěvní party vyzdobil mnoha

13 PE ČMAN, R. Josef Myslive ček , s. 88. 14 PE ČMAN, R. Hudební kontexty staré Itálie , s. 226. 19 koloraturami. P ři premié ře hrál na cembalo a dával pokyny instrumentalist ům v orchestru i zp ěvák ům na jevišti. V řízení orchestru pomáhal Myslive čkovi direttore di capella, který m ěl za úkol dohlížet na technickou stránku provedení. V p řestávkách mezi d ějstvími vystupoval balet, který řídil Pietro Capone. Balety s d ějem opery nesouvisely, d ěj libreta byl p řizp ůsoben dobovým zvyklostem. Po ope ře Zmatek na Parnasu , která má spíše polokantátový charakter, se stává Bellerofonte (Bellerofontés) velkou Myslive čkovou vážnou operou. Projevil se v ní jako schopný operní skladatel, který mistrn ě dokázal charakterizovat hlavní postavy. Caterina Gabrielliová ztvárnila roli Argene, árie v této ope ře psal Myslive ček p římo pro její osobu. Dovedl citliv ě odhadnout výrazové možnosti um ělkyn ě a koncipoval své árie pro ni tak, aby v nich mohla uplatnit p ěveckou techniku. Premiéra v roce 1767 v Neapoli byla p řijata s úsp ěchem. Literárn ě ji ztvárnil Jakub Arbes ve své povídce Il divino Boëmo: „Velkolepé divadlo San Carlo v Neapoli obléklo slavnostní háv… Po řádá se práv ě slavnostní představení na po čest jmenin králových a provozuje nová opera, vlastně nové drama „ Bellerofonte“. Za oponou zazn ěl zvonek, sv ětla vzplála ješt ě jasn ěji a v témž okamžiku, kdy dozn ělo volání „Sláva králi“, zazn ěly z orchestru první tóny.“ 15 Po premié ře se J. Myslive ček vrátil do Neapole, kde řídil reprízy svého díla. V kv ětnu 1767 bylo J. Myslive čkovi navrženo, aby složil op ět novou operu pro Teatro San Carlo. Na libreto A. M. Lucchiniho dokon čuje operu Il (Farnakés). Hlavním hrdinou je Farnakés II. z Pontu, syn Mithridáta VI., nep řítele Říman ů. Opera m ěla být provedena k t řicátému výro čí založení neapolského královského divadla a zárove ň byla objednána k s ňatku arcivévodkyn ě Josefy s neapolským králem Ferdinandem. Během práce na ope ře Farnace a krátce po její premié ře se Myslive ček stává vyhledávaným um ělcem. P řichází objednávka z Turína, kde cht ějí uvést

15 PE ČMAN , R. Josef Myslive ček , s. 105. 20 jeho další operu (Triumf Klélie). Poprvé tuto operu zhudebnil Johann Adolph Hasse a uvedl ji v roce 1762 u p říležitosti narození arcivévodkyn ě Isabely z Bourbon ů. Metastasio vytvo řil v libretu dílo typicky oslavné, v n ěmž se všechno upínalo k dív čin ě hrdinství. Myslive ček nepsal svou operu s oslavným zám ěrem, na Clelii jej zaujala hlavn ě postava titulní představitelky, hrdinky, která zachrání sv ůj národ. Nem ěl v úmyslu vytvo řit dílo, jehož nám ět by m ěl souvislost s konkrétní oslavou dvora nebo panovnice. Snažil se z libreta vyt ěžit dramaticky konfliktní situace, které by slibovaly u italského publika úsp ěch. D ěj opery se opíral o antickou legendární látku o mladé Římance Klélii, která se podle pov ěsti vyznamenala v bojích s Etrusky. Premiéra této opery v roce 1767 byla p řijata se stejnou pozoruhodnou soust řed ěností jako p řed šesti lety opera Johanna Christiana Bacha Arsace (Arsax). Téhož roku jako Il Trionfo di Clelia vytvá ří Myslive ček operu na Metastasi ův nám ět, slavnou riconosciuta (Semiramis znovu poznaná), která byla postupn ě p ředlohou v libretu i jiným velkým skladatel ům Myslive čkovy doby. Kompozice tohoto hudebního dramatu se nevázala k žádné konkrétní události. Italský skladatel Leonardo Vinci ji poprvé zhudebnil a provedl rok p řed svou smrtí v divadle Il Teatro delle Dame u p říležitosti karnevalu roku 1729. Myslive ček si toto libreto ke své ope ře zvolil pro hý řivou barvitost d ěje. D ěj opery o krásné a ne řestné Semiramid ě se odehrává v Babylónii na dvo ře královny Tamiry, která uspo řádala slavnostní turnaj ke svému zasnoubení. Ve snaze uchvátit diváka velkými výpravnými scénami nalezl v Semiramid ě libretní p ředlohu, která zcela vyhovovala jeho vn ějšímu um ěleckému zám ěru. Hrdina opery Demofoonte (Demofontés) je mýtická postava. Josef Myslive ček si vybral tento Metastasi ův text pro jeho množství zp ěvných míst, vybízejících p římo ke zhudebn ění. Demofontés, panovník, jenž se zpo čátku jeví jako neústupný a tyranský, v záv ěru opery prohlédne a lituje svých čin ů, stává se panovníkem dobrým a spravedlivým. Myslive ček zde upevnil sv ůj 21 skladebný styl. Ovládl techniku vážné opery neapolského sm ěru a mistrn ě charakterizoval jednotlivé p ředstavitele. Myslive ček poznal Metastasiovo libreto o Démoofontovi již v Praze. Pražské divadlo v Kotcích uvedlo v roce 1763 operu Baldassare Galuppiho na tentýž text. Vlastním impulsem k Démoofontovi však byla po n ěkolika letech objednávka divadla San Benedetto v Benátkách. Premiéra se konala v lednu 1769. V roce, kdy dokon čil své oratorium Giuseppe riconosciuto (Josef znovu poznaný ), vzniká další jeho slavná opera L΄ (Hyperméstra). Metastasio napsal její libreto v roce 1744, v době svého nejv ětšího vrcholu. Osoby dramatu jsou mytologické. Danaos, král argejský, který se bojí napln ění věštby o své smrti z rukou Aigyptova syna Lynkea, žádá svou dceru Ipermestru, aby Lynkea, který se stal jejím manželem, zabila o svatební noci. Ipermestra Lynkeovi dopom ůže k út ěku, otec ji sice postaví p řed soud, ale je osvobozena. Její syn Abas se stal Danaovým nástupcem. V d ěji, který se odehrává v královském sídle v Argu, zaujala Myslivečka p ředevším moralistní tendence. Vytvo řil ve své ope ře typ opery seria, který je vystav ěn na kontrastu recitativu a árie. Premiéra se konala v Teatro Pergola ve Florencii v roce 1769. Velký význam ve skladatelov ě operní tvorb ě má opera Nitteti (Nittetis), poprvé zde skladatel zd ůraz ňuje motiv svobody, k n ěmuž se vrací také ke konci svého života v ope ře Medonte. Proti egyptskému králi Amasisovi se bou ří lid a vojsko v provincii. Amasis ův vojev ůdce Apria, který má vzpouru potla čit je vzbou řenci prohlášen za krále. Amasis s tím souhlasí, protože v ěř í v čestnost svého p řítele Aprii. Pov ěř í ho, aby hledal jeho dceru Nittetis, která se b ěhem vzpoury ztratila. Vlastním d ějem opery je hledání Nitteti, jež se nakonec štastn ě shledá se svým otcem. Myslive ček si vybírá libreto od P. Metastasia – Nitteti, v n ěmž uplatnil tendence neapolské opery sm ěř ující k lyrickému opernímu divadlu. Tendence, které souzněly s požadavky doby na lidský hlas, lehce zn ějí nad zvukem malého orchestru. Ve srovnání 22 s p ředchozími operami J. Myslive čka se v Nitteti zam ěř il na prohlouben ější zpracování doprovázených recitativ ů. Dílo bylo objednáno pro Teatro communale v Boloni, vystav ěného poblíž univerzity. Opera byla poprvé provedena v roce 1770, celý opis opery je uložen v Knihovn ě konzervato ře ve Florencii. Část originálního autografu opery však byla nalezena roku 1960 v Leningradu zásluhou historika um ění Alexandra Grigorjevi če Movšensona. 16 V okruhu neapolské školy zhudebnil Nitteti na tentýž text Domenico Fischietti, kapelník Bustelliho spole čnosti v Praze, kde byla opera r. 1765 provedena. Podle Marietty Šagi ňanové je ouvertura k ope ře shodná s Myslive čkovou sinfonií D dur. Pro premiéru zhotovil skladatel opis svého staršího díla a p řičlenil ho jako ouverturu k hotové ope ře. 17 V té dob ě byl Myslive ček známý ve všech divadlech Itálie. Jedním z nejtypi čtějších operních opus ů sedmdesátých let je Montezuma. P řed Myslive čkem zhudebnil Cigna-Santiho libreto římský skladatel Francesco Majo, po Mylive čkovi Baldassare Galuppi, Giacomo Insaguine a Nicola Antonio Zingarelli. J. Myslive ček spat řoval v nám ětu látku v té dob ě odpovídající oblíbeným tureckým nebo čínským libretním předlohám. Hlavní postava Montezuma je lí čen jako dobrý panovník, který je zklamán ve své d ůvěř e ke Cortézovi, motivované v ěštbou o p říchodu božích syn ů do jeho vlasti. Ve srovnání s jinými librety k Myslive čkovým operám je Montezuma postaven na b ěžném schématu, ale text dbá více o historickou pravdu. Celá opera není koncipována jako opera seria, ale již jako tragédie. Myslive ček usiluje o vyman ění se ze schémat vážné neapolské opery, tato opera byla komponována pro Florencii. Po slavné premié ře, která prob ěhla 23. ledna 1771, byl Myslive ček ozna čován ozdobným epitetem „božský“. Svými obdivovateli byl ozna čován jako Venatorini detto il Divino Boemo. 18 Tento

16 PE ČMAN, R. Hudební kontexty staré Itálie, s. 230. 17 PE ČMAN, R. Josef Myslive ček , s . 130. 18 Tamtéž, s. 180. (Myslive ček ozna čován epitetem „božský Čech“) 23 přívlastek si zasloužil pro mistrné vedení zp ěvních hlas ů a pro obsazení kastrát ů a sopranistek do hlavních rolí svých oper. Pro soprán jsou psány party Montezumy, Guacozingy, Lisingy a Tentileho, Pilpatoe byl obsazen altistou, zlosyna opery, Cortéze, zpíval tenorista. Úplný opis partitury Montezumy je dochován v knihovn ě konzervato ře ve Florencii. Po úsp ěšném provedení této opery získal Myslive ček titul akademika bolo ňské hudební akademie. Po ud ělení titulu za své jméno p řipojuje accademico fiarmonico. K inscenaci své další opery m ěl Myslive ček nejlepší podmínky. Libretista Agostino Piovene čerpal látku k (Tamerlán Veliký) z mongolsko-tureckých d ějin, z doby boj ů mezi Tamerlánem a Bajazidem. A. Piovenemu byla vzorem libreta Pietra Metastasia, kde dramatické postavy jsou nositelkami idejí, řeší složité situace, rozhodují se k čin ům po t ěžkých duševních bojích, volí rad ěji smrt, než by m ěly poskvrnit své jméno. Konflikty jevištních postav jsou potla čovány lyrickým tónem verš ů. Myslive čkova hudba se výrazn ě p řimyká k Piovenovým verš ům. Skladatel důsledn ě odd ěloval recitativy od árií a ansámblových scén. Vlastní dramatický vývoj opery soust ředil do recitativ ů, v áriích usiloval o d ůkladné vypracování monolog ů. Po premié ře v milánském Vévodském divadle (Teatro Ducale) v roce 1771 se Myslive čkovi dostává slávy, opisy jeho partitur jsou vázány v pozlacených, bohat ě zdobených deskách. Dobový opis Tamerlána je uložen v knihovn ě konzervato ře ve Florencii, autograf v Rakouské národní knihovně ve Vídni. 19 K inscenaci Tamerlána měl Myslive ček nejlepší podmínky. Vévodské divadlo stálo na tomtéž míst ě jako dnešní nejslavn ější italské operní divadlo alla Scala, takže panstvo m ělo do divadla blízko. Pražští inscenáto ři Tamerlána v roce 1977 znásobili funkci baletu a ve srovnání s p ůvodní milánskou premiérou pojali dílo jako opera-ballet. Oživili své provedení francouzskými prvky.

19 Tamtéž, s. 181. 24 Teatro Nuovo v Pavii pov ěř uje skladatele kompozicí opery (Démetrios) na Metastasi ův text. V libretu je lí čen osud královského syna Demetria a jeho cesta na tr ůn, která je vroubena nebezpe čím, ale také láskou šlechetné princezny Cleonices. Metastasio napsal Demetria k oslav ě svátku Karla VI. z p říkazu císa řovny Alžb ěty Kristiny pro italského skladatele Antonia Caldaru, který na libreto vytvo řil stejnojmennou operu. Premiéra Myslive čkovy opery se konala v Teatro Nuovo v Pavii v roce 1772. Originál partitury Myslive čkovy opery Demetrio je uložen v berlínské Staatsbibliothek. Po uvedení Demetria odjíždí do Neapole, aby zde dokon čil operu Romolo ed Ersilia (Romulus a Ersilie). P ři cest ě do Neapole však zapomene vzít s sebou pas a v Capui jej zatýká policie. „Konec července! T řináctý srpen přede dve řmi a Myslive ček nikde! A z opery Romolo a Ersilia není napsána ani řádka.“ 20 Znepokojený ředitel cht ěl narychlo zadat kompozici t řem skladatel ům, kte ří byli v Neapoli (Piccinimu, Paisiellovi a Insanguinovi) a zrušit smlouvu s Myslive čkem, ale na p římluvu kapelníka Cafara tak nakonec neu činil. „Jen klid, to, co tihle budou d ělat m ěsíce, má Myslive ček za týden!“ 21 Myslive ček přijel do Neapole koncem července, napsal a nastudoval operu ve stanovené dob ě, premiéra se odehrála 13. srpna 1773 v Teatro S. Carlo. Práce na Metastasi ův text pojednává o únosu Sabinek za vlády zakladatele Říma, krále Romula. Ten usiluje o princeznu Ersílii, dceru Kurtia. Ersília však jeho lásku odmítá, Romulus však zdárn ě p řemáhá nástrahy v lásce a získává ne čekan ě Kurti ův souhlas ke s ňatku s vytouženou Ersilií. Toto Metastasiovo libreto bylo napsáno a provedeno s královskou výpravou na p říkaz panovník ů poprvé s hudbou Hasseho v divadle v císa řského paláce v Insbrucku, a to roku 1765 u p říležitosti s ňatku vévody Leopolda s Donnou Marií Louisou z Bourbon ů. Dílo se t ěšilo velké oblib ě, nebo ť t řísvazkový opis opery se dochoval v archívu konzervato ře S. Pietro a Majella v Neapoli ve zlacené kožené vazb ě. Takto svázané partitury pat řily jen autor ům, kte ří m ěli velký

20 ŠAGI ŇANOVÁ, M. Zapomenutá historie . Praha: Lidové nakladatelství, 1981, s. 141. 21 Tamtéž, s. 141. 25 ohlas a byli populární ve ve řejnosti, jež vysoce oce ňovala jejich um ěleckou úrove ň. Jan Pohl opsal tuto operu v roce 1911, opis je uložen v Národním muzeu v Praze. 22 Po Romolovi a Ersilii napsal Myslive ček v r. 1773 operu Erifile (Erýfila), ur čenou pro Mnichov, údajn ě provedenou v Turín ě. Hlavní představitelkou libreta a opery byla Erýfila, dcera argejského krále Talaa, jež v byla v antice považována za zosobn ění lakoty. Materiál k této ope ře nebyl však dosud nalezen. Po úsp ěchu Romola a Ersilie si Myslive ček vybral k benátskému nastudování v divadle S. Benedetto pozd ější mozartovské libreto (Titova shovívavost) P. Metastasia. Myslive čkovo zpracování bylo uvedeno v den zahájení zimní sezóny v tomto divadle 26. prosince 1773. Titus Flavius Vespasianus, římský císa ř v letech 79-81 po Kr., byl Metastasiovi předlohou pro hlavní postavu jeho libreta. P ůvodn ě napsal k Metastasiov ě předloze hudbu Caldara, premiéra se konala u p říležitosti narozenin Karla VI. v divadle císa řského dvora ve Vídni. Operu Antigone () zpracovává pro Myslive čka G. Roccaforte podle Sofoklovy tragédie. Premiéra prob ěhla v turínském Teatro Regio karnevalu v roce 1774. Stejný námět zhudebnil Myslive ček ješt ě o šest let pozd ěji, tentokrát na Metastasi ův text, stalo se tak b ěhem jeho pobytu v Řím ě. Hlavním aktérem je , král makedonský, který miluje egyptskou princeznu Bereniku, a jeho syn Demetrio. Mezi jednotlivými d ějstvími operu doprovázel balet, který však nesouvisel s d ějem. První balet p ředstavuje loveckou scénu Jind řicha IV., druhý balet zachycuje venkovské p říhody. Oba balety byly žertovné, vystupovaly v nich pouze muži. Baletní hudbu složil Luigi Marescalchi. Myslive ček operu složil na objednávku římského Divadla dam (Teatro delle dame), premiéra nové opery se konala na ja ře v roce 1780. V sedmdesátých letech dostává Myslive ček objednávky i z jiných m ěst než z Neapole. Pro Padovu, kde m ěly úsp ěch skladatelovy oratorní skladby,

22 PE ČMAN, R. Josef Myslive ček , s. 188. 26 píše operu (Atys) na text Tommasa Stanzaniho. Dílo je postaveno na základ ě pastý řského motivu. Krásný pastý ř Atys, pocházející z Frýgie, zaujal bohyni Kybelé, ta na jeho svatb ě s dcerou frýžského krále vstoupí do hodovní svatební sín ě a chce si Atya odvést. Hosté se rozprchnou, Atys ute če do hor, kde pod vysokou borovicí spáchá sebevraždu. Premiéra se konala v červnu 1774 v Teatro Nuovo (Novém divadle), které bylo postaveno v blízkosti chrámu Il Santo, kde p řed lety p ůsobil varhaník Bohuslav Mat ěj Černohorský. V roce, kdy Myslive ček komponuje Atya , píše Goethe Utrpení mladého Werthera; o tomto Goethov ě díle je známo, že intenzivn ě vyjad řovalo dobové pocity odrážející již ran ě romantické pojetí života i sv ěta. Goethe stál nad dobou, která jej odsuzovala proto, že nahlas vyslovil to, co se zatím skrývalo pod povrchem. I Myslive ček nám ětem své opery Atide vlastn ě předb ěhl dobu. 23 Opera (Artaxerxés) byla provedena v Neapoli v divadle Sv. Karla 13. srpna 1774. J. Myslive ček v ní zhudebnil jeden z nejznám ějších Metastasiových text ů vycházejících z Plutarcha a Cornelia Depota. Artaxerxés byl synem Xerxa I. a zmocnil se tr ůnu roku 465 p ř. n. l. po Artabanov ě palácovém p řevratu.V ope ře je akcentována hlavn ě rozporuplná Artaxerxova cesta k moci. V Neapoli v roce 1775 provedl J. Myslive ček svou operu Merope (Méropa). Nám ět k ope ře mu poskytl Apostolo Zeno, Metastasi ův p ředch ůdce na císa řském dvo ře Karla VI. Vnit řní jednoty svých libret dosahoval Zeno d ůsledným omezením akcí vedlejších postav. Vymýtil komický element a postavil do protikladu dramatický d ěj, soust řed ěný v recitativech, a úvahy jednajících postav, rozvíjené v áriích. V Merope zpracoval Apostolo Zeno stejnou látku jako jeho italský sou časník Francesco Scipione Maffei. Podle staré řecké pov ěsti byla Merope manželkou messénského krále Kresfonta, syna hrdiny Hérakla. Její švagr Polyfontés zavraždil svého bratra Kresfonta a ujal se vlády. Meropu násilím donutil, aby si ho vzala. Usmrtil všechny její

23 Tamtéž, s. 203. 27 a Kresfontovy d ěti, s výjimkou nejmladšího syna Aipyta, jehož dala Merope vychovat ve vzdálené Etolii. Doufala, že z n ěj vyroste mstitel. Když Aipytos dosp ěl, vrátil se k matce a Polyfonta zavraždil. Z opery se nedochoval žádný opis. Další z vrcholných Myslive čkových oper je Ezio (Aëtius), komponovaný pro Teatro San Carlo. Jako zkušený operní skladatel si vybíral osv ědčená a n ěkolikrát zhudebn ěná libreta. Pescettiho ztvárn ění Ezia znal Myslive ček již z Prahy, nejproslulejší verze napsali Händel, Jommeli, Gluck. D ěj opery se odehrává po Eziov ě vít ězství nad Attilou roku 451 n. l. Ezio se vrací z bitvy jako vít ěz. Vítá ho Valentinián III., který si uv ědomuje, že Eziovým vít ězstvím nad Attilou vzrostl také jeho, Valentinián ův v ěhlas. Myslive ček dovedl v Eziovi strhujícím zp ůsobem zachytit duševní stavy jednajících osob, které procházely složitými situacemi. V postav ě Ezia oslavil neskonalou v ěrnost vlasti, dovedl vystihnout Fulviin vnit řní zmatek v srdci a její neot řesitelnou víru v Eziovu nevinu. Poukázal na d ůležitou prokomponovanost recitativu při lí čení rozmanitých duševních stav ů. Již v operách Montezuma a Il gran Tamerlano prohloubil recitativo accompagnato v okamžicích, kdy vystupující osoby docházejí k osudovým rozhodnutím. Podobn ě postupoval i v ope ře Ezio, která se stala jednou z jeho nejslavn ějších oper. Protagonistkou v roli Fulvie byla Anna Lucia de Amicis, role Ezia byla sv ěř ena kastrátovi Gasparu Pacchiarottimu. Po premié ře opery 5. června 1775 se Myslive ček stává nejslavn ější osobností italské opery. V Rakouské národní knihovn ě ve Vídni se dochoval autograf Ezia. Neznámý Autor v záhlaví za čátku p ředehry napsal, že ouvertura k Eziovi byla napsána v Neapoli pro Královské divadlo 30. května roku 1775 Josefem Myslive čkem, zvaným Il Boemo.“ 24 Datum dokon čení ouvertury, psané výslovn ě pro tuto operu se shoduje s datem premiéry Ezia. Již zde se projevuje už jako mistr sonátové formy mannheimského typu,

24 PE ČMAN, R. Hudební kontexty staré Itálie , s. 234. 28 k n ěmuž dosp ěl prost řednictvím neapolské školy, a to zejména znalostí skladeb Alessanra Scarlattiho. Metastasi ův (Achillés ve Skýru), zhudebn ěný Myslive čkem v roce 1775 a uvedený v Neapoli, vznikl jako libreto b ěhem krátké doby osmnácti dn ů. Libreto bylo psáno k blížícímu se s ňatku Marie Terezie se Št ěpánem Františkem, vévodou z Loreny a velkovévodou z Toskány. Myslive ček nepovažoval Achilla za svou vynikající práci, p řesto však m ěla jeho neapolská premiéra zna čný ohlas. Divadlo Teatro del Cocomero oslovilo J. Myslive čka k vytvo ření metastasiovské opery Adriano in Siria (Hadrián v Sýrii). Metastasiovo zpracování Hadriána v Sýrii pat řilo k populárním a často zhudeb ňovaným libret ům. Myslive ček se pustil do práce s velkou chutí, nebo ť m ěl s divadly ve Florencii velkou zkušenost. Byl si v ědom, že divadlo Cocomero je málo akustické a na malém jevišti nem ůže po čítat s velkou výpravou, a proto skladatel tuto operu koncipoval komorn ě. Myslive ček svou operu komponoval narychlo, a proto ani p říliš nep řemýšlel nad možnostmi hlubších vyjád ření libretní p ředlohy. D ěj opery je situován do doby vlády Trajánova synovce Aelia Hadriána, který zvít ězil nad partskými vojsky a byl povýšen na císa ře. Premiéra se konala na podzim v roce 1776. Myslive čkova nová opera La Calliroe (Kallirhoé) m ěla v neapolském Teatro San Carlo premiéru 30. kv ětna 1778. Libreto Matea Verraziho navazovalo na text, který Myslive ček použil v ope ře Erifile, d ějov ě je tato opera jejím pokra čováním. Opera m ěla v Neapoli zna čný úsp ěch. Ředitelství divadla si ihned po premié ře u Myslive čka objednalo další operu, ur čenou k slavnostnímu uvedení u p říležitosti narozenin Karla III. ke dni 4. listopadu 1778. Skladatel si za nám ět zvolil Metastasiovu Olympiádu, která za čátkem listopadu m ěla slavnou premiéru v Teatro San Carlo. Opera L`Olimpiade (Olympiáda) pojednává o starov ěkých olympijských hrách. Málokteré Metastasiovo libreto bylo zhudebn ěno tolikrát jako Olympiáda. Nám ět se opírá o Hérodota a pojednává o s ňatku Aristeie, dcery krále Kleisthéna 29 ze Sikyónu, s Mégaklem z rodu Akmaionyd ů. O libretu, které se odehrává za Kleisthénovy vlády v letech 576 – 572 p ř. n. l., napsal Hugo Riemann: „A čkoli byla úcta Ital ů k Metastasiov ě básni tak velká, že ji považovali za jeho nejhez čí dílo, zdá se p řece jen, že žádný z mnoha pokus ů o hudební zpracování se trvale nelíbil.“ 25 Přesto však upoutávala skladatele různých národností. Vyjad řovala dobové pocity, vyv ěrající z obdivuhodného vztahu k antice. Motiv olympijských her byl velmi přitažlivý, Metastasio v n ěm vnesl do opery motiv mužného sportovního zápolení. Myslive ček pojal svou Olympiádu jako jásavou hru, psal své party virtuózn ě a zd ůraz ňoval v nich p ěveckou brilanci. V r. 1778 dostává skladatel operní zakázku z Luccy, kde ředitelství tamního Teatra Pubblica (Ve řejného divadla) cht ělo zahájit jeho operou 15. srpna 1778 podzimní sezónu. Píše operu Armida na libreto G. A. Migliavacca. Dílo má rysy kouzelnické opery, která má zaujmout diváky přepychovou výpravou, jevištními efekty a bohatým využitím strojového parku, tím navazuje na praktiky staré barokní opery. V Armid ě Myslive ček anticipuje vývoj sm ěř ující k Mozartov ě Kouzelné flétn ě. S provedením této opery V Lucce Myslive ček p říliš spokojen nebyl, a proto když se mu naskytla příležitost uvést svou operu v Milán ě v nov ě vystav ěném divadle alla Scala, operu p řepracovává. Teatro Ducale (Vévodské divadlo) 25. února 1776 vyho řelo, po jeho požáru dala Marie Terezie 18. b řezna p říkaz k vybudování nového divadla Nuovo regio ducal teatro alla Scala. Provoz v novém divadle architekta Giovanniho Piermariniho zahájila Salieriho opera Europa riconosciuta (Evropa znovu poznaná). Myslive ček s velkou horlivostí a pe člivostí p řipravoval nové, a zárove ň honosn ější provedení své opery. Role Armidy byla sv ěř ena Caterin ě Gabrielliové, v roli Rinalda se p ředstavil , jehož um ění obdivovala tém ěř celá Evropa. Nová inscenace Armidy byla velmi nákladná, v p ěti sborových scénách účinkovalo dvacet jedna p ěvc ů. V prvním d ějství zpíval sbor lidu

25 PE ČMAN, R. Josef Myslive ček , s. 215. 30 a damašských vále čník ů, sbor Géni ů prom ěněných v Nymfy, na který navazoval pastý řský sbor. Ve druhém d ějství byly zastoupeny také dva sbory – sbor Fúrií a venkovan ů. Záv ěr opery tvo řil sborový výstup Géni ů prom ěněných v libostné bytosti a v páry š ťastných milenc ů. V této ope ře m ělo být obecenstvo osln ěno nákladnou výpravou, četnými prom ěnami, po četnými sbory. Myslive ček se zde inspiroval více benátským vzorem než vzorem neapolským. Po četný kompars opery p ředstavoval vojenské Idraotovy gardy, Arontovy vojáky, vznešené šlechtice, kte ří upadli do Armidina zajetí a byli pozd ěji Rinaldem osvobozeni. D ěj se odehrával v krajin ě nedaleko Damašku, dále u b řehu řeky Oronte, záv ěr opery byl umíst ěn do bájné krajiny š ťastných Atlanti ďan ů. Baletní sólisté a členové baletního sboru p ředstavovali choreograficky tytéž výjevy, které p ředvád ěli členové p ěveckého sboru. Myslive ček za řazoval do opery takové baletní výstupy, které byly do d ěje pln ě zapojeny.. Operní divadlo 18. století bylo z hlediska jevištní techniky zna čně vysp ělé. Scénické dekorace oplývaly nádherou a velikostí. Jevištní technika pronikla i pod jevišt ě, kde bylo po čítáno i s propadly a s rozvinutými strojovnami založenými na mechanickém principu. Dekorace, sv ětla a bohatý strojový park byly p ředpokladem pro rozvinutí jevištní iluze, uplat ňované zejména v operách. Opera Armida si žádala bohaté využití technických možností soudobého divadla a opery. Jen na jevišti milánského divadla alla Scala mohl být Josef Myslive ček spokojen se zp ůsobem scénického pojetí svého nového díla. Premiéra se uskute čnila koncem roku 1779, p ředstavení však nem ělo úsp ěch. Jaroslav Čeleda o Myslive čkovi napsal, že dosp ěl posledními skladbami již k tak vysokému stupni a rázu tvorby, kterým soudobé obecenstvo, ani hudební kapacity nemohly ješt ě rozum ět, pon ěvadž p ředstihovaly soudobou tvorbu o mnoho let, a proto byl zavržen tv ůrce i se svými výtvory. 26 Po premié ře napsal časopis Gazetta Universale: „V ned ěli byla uvedena

26 Tamtéž, s. 212. 31 na scén ě královského divadla della Scala „Armida“, drama Quinaultovo, přeložené z francouzštiny, s hudbou maestra Giuseppe Myslive čka, zvaného Il Boemo. V hlavních rolích opery vystoupili signora Caterina Gabrielli a nep řekonatelný sopranista signor Luigi Marchesi; oba zpívali své party s velkou bravurou, ale p ředstavení jako celek nem ělo úsp ěch, v n ějž doufali zainteresovaní šlechtici, a kv ůli n ěmuž nelitovali pen ěz.“ 27 O Armid ě se zmi ňuje i n ěmecký almanach z roku 1783, již po Myslive čkov ě smrti: „P ěvec Marchesi zpívá dnes v Královském divadle v Milán ě, ve svém rodišti. A a čkoli ho známá zp ěva čka Gabrielli cht ěla ze závisti zni čit, znemožnil ji nakonec on sám. Říká se, že nutila Myslive čka, aby všechny árie psal pro ni, ale bylo jí to málo platné, protože jednoho ve čera div nebyla vypískána. Opera se jmenovala „ Armida.“ 28 Ze zpráv vyplývá, že Armida propadla kv ůli neuspokojivému výkonu Cateriny Gabrielliové. P řipravovala t ři árie s hudbou Giuseppe Sartiho a ty pozd ěji vsunula do Armidy místo hlavních árií Josefa Myslive čka. Obecenstvo zahrnulo melodie Sartiho potleskem na znamení, že se ztotož ňuje s výb ěrem slavné Gabrielliové a považuje hudbu Josefa Myslive čka za málo zajímavou. Pro svou poslední operu Medonte, re di Epiro (Medón, král epirský ) si Myslive ček vybral text Giovanniho de Gamerry. Spat řoval v Gamerrov ě libretní p ředloze obdobu s metastasiovským libretním typem, který sliboval vzrušenou podívanou plnou dramatických zápletek. De Gamerra psal svého Medonta ve stylu Metastasiov ě a byl zcela závislý na jeho vzoru. Medón, král epirský , je p ředstaven jako jeden z nejukrutn ějších a nejstate čnějších, ale zárove ň nejlstiv ějších panovník ů st ředov ěku, který zám ěrn ě ma ří lásku Selény a Arsaxe. Podobn ě jako n ěkteré metastasiovské postavy, je i Medón nadán rysy nevýslovné zloby. Ve srovnání s metastasiovským pojetím dramatu však v Medontovi není Arsax potrestán za svoji zradu, stává se naopak v ůdčí dramatickou postavou libreta. Zatímco v Metastasiových hudebních dramatech je velká v ětšina postav ost ře vyhran ěna, propracoval Gamerra výrazn ě pouze

27 Tamtéž, s. 212-213. 28 Tamtéž, s. 213. 32 dv ě protikladné postavy – Medonta a Arsaxe. Ostatní p ředstavitelé nezasahují přímo do d ěje. Giovanni de Gamerra usiloval zcela v Metastasiov ě stylu o osl ňující, podmanivé vyzn ění svého dramatu o Medontovi. V ope ře jsou všechny postavy smyšlené, i když v úvodu libreta Gamerra hovo ří o d ěji a postavách tak, jako by byly pravdivé a dramatické postavy byly p řevzaty ze starých antických autor ů. „Medón je čirá fantazie, která se snad opírá o n ějakou novodobou literární p ředlohu, ale postrádá jakéhokoliv historického podkladu.“ 29 Myslive ček kladl p ři zhudebn ění hlavní význam áriím, zatímco recitativy secco, na rozdíl od opery Armida, výrazn ě potla čoval. Omezoval také sbory, hlavní t ěžišt ě opery leží v dramaticky vypjatých zp ěvních částech. Vytvá ří v Medontovi typ číslové opery, jejíž části jsou voln ě spojeny mezihrami, ritornely a dohrami, doprovázenými recitativy a seccorecitativy. Touto operou se Myslive ček řadí mezi významného p ředch ůdce mozartovského výrazu, a také zárove ň jeho hudba vychází z české lidové náp ěvnosti. Skladatel vytvá ří neapolský typ opery seria. P ěvec se mohl uplatnit ve virtuózních áriích a v recitativech accompagnato, jejichž po čet byl omezen podle neapolských zásad. P ředehra s operou souvisí jen voln ě, tematicky ne čerpá z motivického materiálu opery, lze ji považovat za typ p ředklasické sinfonie, scarlattiovské ouvertury. Medón, poslední Myslive čkova opera, nezaznamenala p ři své premié ře úsp ěch. Vysoké kruhy se možná odklonily od Medonta proto, že jej vytvo řil skladatel, o n ěmž šla pov ěst člov ěka rozma řilého a zhýraného, a autorem libreta byl básník Gamerra, který platil za rakouského p řisluhova če a za člov ěka s nep říliš rovnou páte ří. 30 Neúplný rukopis k poslední Myslive čkov ě ope ře Medonte, re di Epiro (Medón, král epirský) byl nalezen v roce 1958 ve Státní knihovn ě Saltykova- Ščedrina v Leningradu. Pochází z fondu knížete Nikolaje Borisovi če Jusupova,

29 Tamtéž, s. 232. 30 Tamtéž, s. 242. 33 který p ůsobil v letech 1783-1789 jako ruský velvyslanec v Turín ě.31 Po Myslive čkov ě smrti si dal po řídit opis Medonta. Postrádá seccorecitativy, zachycuje p ředehru, árie, dueta a trojzp ěvy. Ukazuje, jak byly seccorecitativy podce ňovány ješt ě po Myslive čkov ě smrti, kdy si dal kníže Jusupov opsat jen zp ěvní části opery. Giovanni de Camerra, autor libreta k ope ře, byl ve své dob ě hojn ě vyhledávaný. Na jeho texty psal hudbu Johann Christian Bach či Antonio Salieri. P řed Myslive čkem zhudebnil de Gamerrovo libreto o Medontovi Giuseppe Sarti, jehož opera byla provedena roce 1777 ve Florencii. Premiéra Myslivečkova zpracování se konala koncem roku 1780 v Nobilissimo Teatro a Torre Argentino (Nejvznešen ějším divadle u St říbrné v ěže) v Řím ě.

31 Tamtéž, s. 223. 34 4. Myslive čkův libretista

Pietro Bonaventura Metastasio již jako mladý projevil mimo řádné nadání pro básnictví. Jako patnáctiletý napsal svou první tragédii Giustino. V roce 1724 píše několik hudebních dramat: Galatea, Angelica, Semiramide, Siface. Metastasio se stal naráz vyhledávaným operním libretistou, na jehož texty psali svá díla nejslavn ější skladatelé doby, Porpora, Cimarosa, Gluk. Jeho v ěhlas vzrostl ješt ě více, když ho povolal Karel VI. do Vídn ě a jmenoval ho po Apostolu Zenovi dvorním básníkem. Metastasio psal velmi snadno, d ůsledn ě uplat ňoval poeti čnost libreta, považoval ji za stejn ě d ůležitou složku opery jako melodii, nositelku zp ěvu. Ve svých libretech ost ře odlišil charaktery jednajících osob. I když Metastasio užíval sbor ů jen tehdy, když to vyžadovala dramatická akce, zd ůraz ňoval p ředevším dramatickou reformu operního recitativu. Usiloval o to, aby recitativ nabyl pravého dramatického významu v ope ře. „Je patrné, že Metastasio vid ěl t ěsné sep ětí dramatické akce, vložené do recitativ ů, s požadavky afektové teorie, která chápala hudbu a um ění jako odraz vnit řních hnutí člov ěka. Doporu čoval užívat recitativu accompagnato jenom st řídm ě, aby tím vynikla dramatická d ůležitost tohoto recitativu. Metastasio požadoval, aby v ope ře poezie p řevažovala nad hudbou. „Dramatický tok je d ůležitý. Nelze p řipoušt ět vleklý p řednes. Hudba má být pod řízena scénickému efektu. Orchestr nech ť má funkci živlu, který vykonává psychologickou charakteristiku. Dobrá hudba m ůže vyjád řit nejen slova, nýbrž i skrytou duši.“ 32 Mnozí sou časníci vyzvedávali poeti čnost a hudebnost Metastasiových verš ů. Giacomo Casanova, který se setkal s Metastasiem roku 1767 napsal: „Metastasio nezbás ňoval ani jedné arietty, aniž ji sám zhudebnil. Byl velmi citlivým hudebníkem, který se pokoušel i o kompozici opery. Nikdy nezhudebnil své vlastní libreto, ale n ěkdy dával hudebním skladatel ům motivy k jejich vlastním libretním předlohám, byl d ůležitým reformátorem operního libreta. Samo obecenstvo, které ho zbož ňovalo, tvrdošíjn ě nazývalo jeho divadelní hry dramaty, jako by byly n ěč ím,

32 PE ČMAN, R. Hudební kontexty staré Itálie , s. 220. 35 co má hodnotu samo o sob ě, i mimo hudbu. A obecenstvo m ělo pravdu. Ty hry jsou poezií, kterou hudba již pronikla a p řetvo řila, ale jež se nicmén ě uplat ňuje ješt ě jako poezie.“ 33 „Metastasio vymycuje ze svých dramat chmurný tragický tón, ale hlásá v nich pokoru, poslušnost k rodi čů m, lásku k panovníkovi, touhu po sebeob ětování. Také učí, že je t řeba trp ěliv ě snášet k řivdy a dodržovat za všech okolností dané slovo, pomáhat slabým a postiženým. Metastasio moralizuje i panovníky, varuje je před intrikány, nabádá je, aby vid ěli své panovnické št ěstí v blahu lidu.“ 34 Myslive čka patrn ě p řitahovalo k metastasiovským libret ům p ředevším to, že Metastasio psal tak zp ěvn ě, že jeho verš p římo vybízel k hudebnímu zpracování. Myslive ček vytvo řil na Metastasiovy verše svá nejlepší operní i oratorní díla. „Mylive ček k oratorním látkám sáhl p ředevším proto, aby se zachránil před nebezpe čím jistého reprodukování sebe sama. Neustálé návraty k oratoriím, kde Metastasi ův text spo číval na hlubších biblických postavách a slovech, znamenaly pro Myslive čka profesionální i psychologické uvoln ění, stejn ě jako neustálé přecházení k čisté instrumentální hudb ě. Tato mnohostrannost byla pro n ěho takovou pot řebou a p řitom byla mezi hudebníky tak nápadná.“ 35 Na Metastasiovy verše Myslive ček zhudebnil 5 oratorií. Myslive čkovo oratorium na Metastasi ův text Giuseppe riconosciuto (Josef znovu poznaný ) bylo provedeno v roce 1769 v Padov ě. Všechny osoby libreta a celá libretní zápletka jsou převzaty ze starozákonního vypravování. D ěj libreta se odehrává v Memfid ě, kde žije Josef, o jehož pravém p ůvodu není nic známo. Josef neví, že je synem Jakoba a Ráchel, vzpomíná si pouze, že ho brat ři kdysi prodali do otroctví. Po složitých zápletkách se Josef setkává se svými bratry. D ěj kon čí všeobecným usmí řením a projevy lásky. Myslive čkovo zpracování Josefa je oratorní, p řesto se toto dílo blíží více k ope ře, nebo ť v tomto díle vytvo řil dramatizovaný, jevištní typ oratoria. Ryze operní je v libretu hostina v Josefov ě dom ě, lí čená s pravou pozdn ě barokní nádherou. Oratorní z ůstává pouze nám ět.

33 Tamtéž, s. 223. 34 Tamtéž, s. 224. 35 PE ČMAN, R. Josef Myslive ček, s. 127. 36 Ke skladebnému typu pašijí se Myslive ček p řiklonil zhudebn ěním novozákonní látky o Kristov ě utrpení. La Morte di Gesù (Ježíšova smrt) byla provedena v Padov ě v roce 1770. O rok pozd ěji zhudebnil na Metastasi ův text oratorium (Osvobozená Betylua ). Myslive ček se v n ěm soust ředil zejména na vylí čení útrap obleženého m ěsta a na v ěrné zachycení hrdinky Júdit. S Florencií je spjato nejv ětší Myslive čkovo oratorium Abramo ed Isacco (Abrahám a Izák) , napsáno rovn ěž na Metastatsi ův text a provedené v Casino della Nobiltà 10. b řezna 1776. Úsp ěch tohoto oratoria byl zna čný. Myslive ček si partituru odvezl do Mnichova, kde své dílo provedl s velkým ohlasem W. A. Mozart o tomto díle napsal: „Celý Mnichov mluví jen o tomto oratoriu, které zde bylo provád ěno. Bavorský kurfi řt Josef Maxmilián byl skladbou tak nadšen, že Myslive čkovi dokonce nabídl funkci dvorního skladatele ve svém m ěst ě Mnichov ě. Avšak ke jmenování nedošlo, protože Josef Maxmilián v prosinci v roce 1777 ne čekan ě zem řel.“ 37 Kontexty Metastasiovo libreto je postaveno na starozákonním p říb ěhu z 22. kapitoly knihy Genesis. Myslive ček byl Metastasiovým libretem doslova fascinován a vytvo řil tak v ůbec svou nejucelen ější skladbu. Stal se citlivým hudebním psychologem. Zachycuje ú činn ě prom ěny duševních stav ů jednajících osob, zachycuje výk řiky i velká duševní hnutí, uplat ňuje poznatky o charakteristice tónin, nov ě p ůsobí jeho instrumentace. Stal se dovršitelem oratorní tradice neapolské školy a nejpronikav ěji se p řiblížil k vrcholným projev ům skladatel ů víde ňského klasicismu. Metastasiovy texty oslovily velké množství hudebních skladatel ů té doby, i Josef Myslive ček v nich nalezl kouzlo a využil je k napsání svých oper a oratorií. Upoutal ho na nich nejen nám ět, ale také lehkost s jakou byly složeny. Metastasiovy texty naprosto souzn ěly s Myslive čkovými zám ěry zpracování oper, podílely se na jeho sláv ě i pádu.

37 PE ČMAN, R. Hudební kontexty staré Itálie , s. 238. 37 5. Záv ěr

Myslive čkova hudební osobnost se utvá řela již v pr ůběhu mládí, první hudební impulsy lze u n ěj spat řit již v d ětství, kdy za čal navšt ěvovat jezuitské gymnázium. Jeho hudební tvorba zahrnuje velké množství kantát, oratorií, chámových skladeb a koncert ů. Nejv ětších úsp ěch ů však dosáhl v operní oblasti, která tvo řila nejpo četn ější složku celého jeho hudebního díla. Opery znamenaly pro skladatele hotový triumf a veliký lavinovitý r ůst jeho obliby a slávy. Myslive čkův význam ve vývoji hudby stále trvá, nebo ť tvo řil d ůležitý článek na cest ě evropské hudby sm ěř ující k vrcholnému klasicismu a m ěl nepochybný vliv také na W. A. Mozarta, pro kterého byl vzorem a inspirací. Pat řil mezi mnohé hudebníky, kte ří opustili vlast, aby hledali v cizin ě vhodn ější podmínky pro rozvoj svého nadání a možnost lepšího uplatn ění. Svou prací jsem cht ěla p řisp ět k p řipomenutí tak významné osobnosti 18. století, jakou byl Josef Myslive ček. Pevn ě v ěř ím, že dnešní mladí interpreti objeví v jeho hudb ě neutuchající energii, která z jeho d ěl vyza řuje a jež je schopná svou silou zasáhnout všechny, kteří se nechají jeho tóny unášet.

38 Seznam použité literatury

Odborná literatura

BARTOŠ, F. Mozart v dopisech. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a um ění, 1956. BOHADLO, S. Josef Myslive ček v dopisech . Brno: Opus musicum v Knižnici OM, 1987. ČELEDA, J. Josef Myslive ček, tv ůrce pražského ná řečí hudebního rokoka tereziánského. Praha: nakladatel Josef Svoboda, 1946. HNILI ČKA, A. Portréty starých českých mistr ů hudebních. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1922. KAMPER, O. Hudební Praha v XVIII.v ěku . Praha: Melantrich, 1936. KOZÁKOVÁ, O. Josef Myslive ček. Olomouc: Okresní knihovna, 1987. KRATOCHVÍLOVÁ, J. Josef Myslive ček . Brno: Státní v ědecká knihovna, 1978. NAVRÁTIL, M. Dějiny hudby. Ostrava: Scholaforum, 1996 . PE ČMAN, R. Josef Myslive ček . Praha: Supraphon, 1981. PE ČMAN, R. Výrazové prost ředky neapolské vážné opery. Brno: Koncertní odd ělení PKO, 1970. PE ČMAN, R. Hudební kontexty staré Itálie . Brno: Masarykova univerzita, 2006. PRAŽÁK, P. Osobnosti českej hudby I. Bratislava: Štátne hudobné vydavate ľstvo, 1961. ŠAGI ŇANOVÁ, M. Zapomenutá historie . Praha: Lidové nakladatelství, 1981. ŠAFA ŘÍK, JI ŘÍ: Dějiny hudby . Praha: U čitelská unie, 1992. ŠPÁLOVÁ, SONJA: Il divino Boemo . Praha: Lidová demokracie, 1967.

Články v tisku

ČELEDA, J. Myslive ček a Mozart. Radiojurnal, 1932, 24.9., ro č. 10, č.39, s. 9. 39 PE ČMAN, R. Kouzlo Ipermnestry. Rovnost, 1970, 20.1.,s.12. PE ČMAN, R. T řikrát na jevišti, jednou koncertn ě. Hudební rozhledy , 1967, ro č. 20, č. 20, s. 623 – 624. PE ČMAN, R. Neznámá Myslive čkova opera. Hudební rozhledy , 1961, ro č. 14, č. 9, s. 7. SMOLKA, J. Josef Myslive ček. Hudební rozhledy , 1956, ro č. 9, č. 2, s. 59.

40 Seznam p říloh

1. Chronologický p řehled Myslive čkových oper (název, libreto, rok vzniku a místo prvního provedení opery – tab. 1 Název opery Libreto První provedení opery Il Parnaso Zmatek na P. Metastasio Parma 1765 confuso Parnasu Medea Médea --- Parma Bellerofonte Bellerofontés G. Bonecchi Neapol, Teatro San Carlo, 1767 Il Farnace Farnakés A. M. Licchini Neapol, Teatro S. Carlo, 1767 Il Trionfo di Triumf Klélie P. Metastasio Turín, Teatro Clelia Regio, 1767 Semiramide Semiramis znovu P. Metastasio Turín nebo riconosciuta poznaná Benátky 1768 Demofoonte Demofontés P. Metastasio Benátky, Teatro San Benedetto, 1769 L`Ipermestra Hyperméstra P. Metastasio Florencie, Teatro Pergola, 1769 La Nitteti Nittetis P. Metastasio Bolo ňa, Teatro communale, 1770 Montezuma V. A. Cigna Santi Florencie, Teatro Pergola, 1771 Il gran Tamerlán Veliký A. Piovene Milán, Teatro Tamerlano Ducale, 1771 Demetrio Demétrios P. Metastasio Pavia, Teatro Nuovo,1772 Romolo ed Romulus a Ersilie P. Metastasio Neapol, Teatro Ersilia San Carlo, 1773 Erifile Erýfila --- Turín La Clemenza di Titova P. Metastasio Benátky, San Tito shovívavost Benedetto, 1773 Antigone Antigona G. Roccaforte Turín, Teatro Regio, 1774 Atide Atys T. Stansani Padova, Teatro Nuovo, 1774 Artaserse Artaxerxés P. Metastasio Neapol, Teatro San Carlo, 1774 Merope Méropa A. Zeno Neapol, Teatro San Carlo, 1775 Ezio Aëtius P. Metastasio Neapol, Teatro S. Carlo, 1775 Achille in Sciro Achillés ve Skýru P. Metatstasio Neapol, 1775

Adriano in Siria Hadrián v Sýrii P. Metatstasio Florencie, Teatro del Cocomero, 1776 La Calliroe Kallirhoé M. Verazzi Neapol, Teatro S. Carlo, 1778 Armida Armida A. Migliavacca Lucca, Teatro Pubblico, 1778 Olimpiade Olympiáda P. Metastasio Neapol, Teatro San Carlo, 1778

La Circe Kirké D. Perelli Benátky, Teatro San Benedetto, 1779 Antigono Antigonos P. Metastasio Řím, Teatro delle Dame, 1780 Medonte, re di Medón, král G. de Camerra Řím, Nobilissimo Epiro epirský Teatro a Torre Argentina, 1780

Tab.1 ANOTACE

Jméno a p říjmení: Magdaléna Ku čerová Katedra: Katedra hudební výchovy Vedoucí práce: doc. MgA. Jaroslav Majtner Rok obhajoby: 2010

Název práce: VLIV NEAPOLSKÉ OPERY NA TVORBU JOSEFA MYSLIVE ČKA Název v angli čtin ě: THE INFLUENCE OF NEAPOLITAN OPERA ON THE WORKS OF JOSEF MYSLIVE ČEK

Anotace práce: Bakalá řská práce se zabývá pohledem na život a operní tvorbu Josefa Myslive čka, významného hudebního skladatele v období klasicismu, jeho p řínosem pro českou hudební spole čnost. Poukazuje na jeho mistrovské nadání, pro které byl vzorem mnohým budoucím hudebním skladatel ům a také oce ňuje jeho vřelý a neutuchající vztah k rodné Praze a mate řštin ě, p řestože dlouhá léta p ůsobil v italském prost ředí.

Klí čová slova: Neapolská opera Chronologický p řehled operních d ěl Josefa Myslive čka

Anotace v angli čtin ě: This thesis deals with the view of life and opera work Josef Myslive ček, a significant composer of classicism, and his large contribution to Czech music. It points out his great musical talent for which he became an ideal for many other composers. The thesis also appreciates his warm and ever-lating relationship to his native town Prague and his mother tongue, even though he was working in Italy for a long time.

Klí čová slova v angli čtin ě: Neapolitan opera Chronological survey of opera work Josef Myslive ček Přílohy vázané v práci: Tab. 1 – Chronologický p řehled Myslive čkových oper (název, libreto, rok vzniku a místo prvního provedení opery)

Rozsah práce: 40 stran Jazyk práce: Čeština