MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Obor: Mezinárodní vztahy

Íránská opozice za vlády Mahmúda Ahmadínežáda Případová studie Národní rady íránského odporu

Bakalářská práce

Karolína Pawlusová

Vedoucí práce: PhDr. Pavel Pšeja, Ph.D UČO: 416684 Obor: MV Imatrikulační ročník: 2012 Brno, 2016

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Íránská opozice za Ahmadínežáda: Případová studie Národní rady íránského odporu vypracovala samostatně za použití uvedených zdrojů.

V Brně, 18. 12. 2016 …………………………………. Karolína Pawlusová

Poděkování

Tímto bych chtěla poděkovat PhDr. Pavlu Pšejovi, Ph.D za odborné rady, trpělivost a vstřícný osobní přístup během konzultací.

Anotace

Tato bakalářská práce se zabývá íránskou opozicí, konkrétně Národní radou íránského odporu. Cílem práce je zjistit, jakým způsobem probíhala interakce mezi touto organizací a íránským režimem za Ahmadínežádova prezidentství. První část práce je věnována popisu íránského režimu a identifikování základních konfliktů zájmů a hodnot. Na základě Hlaváčkovy definice a typologie opozice v nedemokratických režimech je pak v druhé části Národní rada íránského odporu analyzována ze čtyř různých úhlů, a to v širším kontextu existující íránské opozice let 2005 – 2013.

Klíčová slova

Írán, NCRI, MKO, MEK, PMOI, Národní rada íránského odporu, Lidoví Mudžahedíni, Ahmadínežád, Rajavi, Nedemokratické režimy, Opozice.

Abstract

This Bachelor’s thesis handles the Iranian opposition, in more particular the National Council of Resistance of Iran. The goal of this Study is to ascertain in which way the interaction between this organization and the Iranian regime during Ahmadinejad’s Presidency takes place. The first part of the Study is dedicated to describing the Iranian regime and identifying the basic conflicts of values and interests. Based on the Hlavacek’s definition and typology of opposition in non-democratic regimes is the National Council of Resistance of Iran being analysed from four different perspectives in the second part of the Study, namely in the wider context of the existing Iranian opposition during 2005-2013.

Key words

Iran, NCRI, MKO, MEK, PMOI, National Council of Resistance of Iran, People's Mujahedin, Ahmadinejad, Rajavi, Nondemocratic Regimes, Opposition.

OBSAH 1 ÚVOD ...... 1 2 METODOLOGIE ...... 2 3 TEORETICKÁ ČÁST ...... 4 3.1 Teorie nedemokratických režimů ...... 4 3.2 Teorie opozice v nedemokratických režimech ...... 7 3.2.1 Typologie opozice v nedemokratických režimech ...... 9 4 EMPIRICKÁ ČÁST ...... 15 4.1 Kontext interakce NCRI a režimu ...... 15 4.1.1 Historický kontext ...... 15 4.1.2 Charakteristika režimu Íránské islámské republiky ...... 18 4.1.3 Konflikt zájmů a hodnot ...... 24 4.1.4 Opozice 2005-2013 ...... 27 4.2 Analýza NCRI ...... 35 4.2.1 Uvnitř systému vs. Vně systému ...... 36 4.2.2 Prosystémová vs. Antisystémová...... 38 4.2.3 Politická vs. Nepolitická ...... 41 4.2.4 Systémová vs. Nesystémová ...... 42 5 ZÁVĚR ...... 44 6 SEZNAM ZKRATEK ...... 46 7 ZAVEDENÁ ČESKÁ TRANSKRIPCE PERSKÝCH JMEN A VÝRAZŮ ...... 47 8 PŘÍLOHA Č. 1 ...... 48 9 ZDROJE ...... 49

1 ÚVOD Islámská revoluce zakonzervovala v Íránu nejen kulturní tradice, ale také politický režim. Zároveň je ale v zemi povolen limitovaný pluralismus, který dovoluje určitému spektru společnosti tvarovat výklad islámu v kontextu státní politiky a mírně tak měnit tvář íránské teokracie. Ačkoli frakční systém navenek Chomejního doktrínu islámského státu nezpochybňuje, v kontextu posledních pár let můžeme vidět, že je režim pod čím dál větším tlakem společnosti souvisejícím mimo jiné s požadavkem politické transparentnosti a svobodných voleb. Přežití současného teokratického režimu ovšem stojí i na vyvažování exilové opozice. Některé skupiny fungují v zahraničí již několik desítek let, když byly nuceny omezit svoji aktivitu po vyhlášení vlády duchovních.

Jednou z těchto skupin je Národní rada íránského odporu, která vznikla jako alternativní exilový parlament a která je jako téma v českém prostředí téměř nezpracovaná. Pokud už se čeští autoři NCRI ve svých publikacích věnují, tak zejména v kontextu jejího mezinárodního statusu. Ostatně, v českých vodách rozhodně nepanuje konsenzus, kam tuto organizaci zařadit. Zatímco politici jako Zahradil či Falbr považují NCRI za demokratickou alternativu současného íránského režimu, existuje druhý protipól, který NCRI považuje za militantní (potažmo teroristickou) organizaci – například Jiří Havel.1 Cílem této práce není tyto názorové proudy rozseknout, nýbrž přiblížit působení NCRI jako opozičního subjektu mezi lety 2005 – 2013. Takový přístup nám pomůže lépe porozumět, jakou roli tato organizace má, a to jak v kontextu exilové, tak vnitřní opozice.

1 Kořan, Česká Zahraniční Politika V Roce 2008: Analýza Úmv, str. 252-253 1

2 METODOLOGIE Povaha stanoveného cíle výzkumu napovídá, že se bude jednat o výzkum kvalitativní, přičemž jednopřípadová studie bude jeho užší metodologickou podstatou. Specifickým přístupem bude „interpretativní případová studie,“ tudíž na konkrétní případ budeme aplikovat již existující teoretický koncept s cílem zpracovat jeho odbornou charakteristiku. Tato metoda není určena pro ověřování teorie, ale pro vysvětlení vybraného jevu za pomocí teorie již ověřené.2

„Zásadní charakteristikou tohoto typu případových studií je tedy jejich úsilí o celostní a hluboké porozumění komplexním fenoménům bez ambice přispět k prohloubení poznání o fenoménech jiných“.3 Základním aspektem je tedy přesné, ale zároveň dostatečně komplexní vymezení problematiky, kterou budeme analyzovat za pomocí specifického teoretického rámce. Tato konceptualizace následuje v teoretické části práce.

Empirická část bude rozdělena do dvou základních okruhů. V prvním okruhu vysvětlíme historický, sociální a politický kontext,4 abychom pak v části druhé rozuměli, v jakém prostředí se NCRI ve studovaném období nacházela. Historickým kontextem rozumíme vývoj íránského režimu. Sociální kontext bude představen jako souhrn konfliktů a hodnot, ve kterých se odráží specifika frustrace a nespokojenosti íránské společnosti. Analyzováním režimu a představením hlavních opozičních subjektů přiblížíme kontext politický.

Druhým okruhem empirické části bude samotná analýza NCRI, která vyčerpává cíl této vnitřní případové studie.5 Časovým rámcem je pro tento případ rozmezí let 2005 – 2013, tedy Írán za Ahmadínežádova prezidenství. Tato časová osa byla vybrána proto, že se jedná o poslední ukončené prezidentské období, což nám umožňuje ucelenou a detailní analýzu. Zároveň se v tomto období dostala NCRI významným způsobem do pozornosti médií, zejména ohledně jejího mezinárodního statusu, což do této případové studie vnáší dynamický aspekt. Při výzkumu budeme vycházet z primárních i sekundárních zdrojů. Na základě tohoto designu je hlavním cílem předkládané práce zodpovědět následující výzkumnou otázku:

2 Kouba, in Novák, Úvod Do Studia Politiky, str. 416 3 Kořan, in Drulák, Jak Zkoumat Politiku: Kvalitativní Metodologie V Politologii A Mezinárodních Vztazích, str 34 4 Podle Druláka musí případová studie zohlednit celkový kontext: sociální, politický, historický. Viz Jak Zkoumat Politiku: Kvalitativní Metodologie V Politologii A Mezinárodních Vztazích, str 33 5 Podle Kořana můžou mít jednopřípadové studie cíle i vnější, a to pokud hodnotí stávající teorie a přispívají ke tvorbě teorií nových. In Drulák, Jak Zkoumat Politiku: Kvalitativní Metodologie V Politologii A Mezinárodních Vztazích, str 39 2

Jak lze interpretovat působení NCRI v kontextu íránské opozice za Ahmadínežáda?

Podotázky, které nám tuto pomůžou zodpovědět hlavní výzkumnou otázku, zní: • Jaké jsou konflikty zájmů a hodnot v íránské společnosti? • Jak probíhala interakce íránského režimu a opozice v letech 2005-2013? • Můžeme NCRI charakterizovat jako opozici? Pokud ano, jakým typem opozice je?

Hlavním přínosem této práce je přiblížení organizace NCRI českému publiku. O působení NCRI se v českých publikacích dozvídáme pouze kusé informace, zejména v kontextu její participace na odhalování íránského jaderného programu, popřípadě v souvislosti s úlohou MEK v raných letech Islámské republiky. Ani v mezinárodním měřítku není tato problematika příliš reflektovaná, pozornost byla v posledních letech věnovaná zejména otázce statusu organizace. Na jednu stranu je tedy práce přínosná pro svou originalitu, na druhou stranu je tímto omezena kvalitou použitých zdrojů, nedostatečnou možností jejich ověření, v některých případech úplnou nedostupností relevantních pramenů. Autorka si je těchto limitů vědoma, což se odráží ve způsobu konceptualizace práce a následném zpracování. Nicméně je třeba si uvědomit, že hlavním cílem práce je za pomocí specifických proměnných a na základě dostupných informací, identifikovat způsob působení NCRI, ne vysvětlit skutečný charakter záměrů této organizace.

3

3 TEORETICKÁ ČÁST Pro zodpovězení výzkumných otázek potřebujeme znát koncepty z minimálně dvou teoretických oblastí. První oblastí je teorie nedemokratických režimů, druhou pak teorie opozice v nedemokratických režimech. Pro pochopení základních charakteristik íránského režimu proto použijeme jen jeden konkrétní koncept, na základě kterého nám bude jasně vysvětlen jak daný typ, tak i základní fungování režimu, který je pro pochopení interakce s opozicí stěžejní. Na základě teoretického ukotvení specifikujeme, co je a co není opozice v nedemokratických režimech. Dále budou představeny základní možnosti charakterizace opozičních subjektů, ze kterých vybereme jeden teoretický nástroj. Důraz bude kladen na to, aby byl tento nástroj kompatibilní se specifiky výše zmíněného teoretického rámce nedemokratických režimů. Cílem této kapitoly je proto nejen vysvětlení základních možností přístupů k problematice, ale i operacionalizace termínů „nedemokratické režimy“ a „opozice v nedemokratických režimech“.

3.1 Teorie nedemokratických režimů

Vzhledem k tomu, že je téma nedemokratických režimů jedním ze základních oblastí studia politiky, dočkalo se mnoha teoretických zpracování. Tyto teoretické rámce jsou postaveny na základním předpokladu, že pojmem nedemokratický režim se obecně charakterizují všechny formy vlády, které jsou proti demokracii vymezeny, a tedy v nich nefungují svobodné volby.

Klasický je v této problematice teoretický přístup Juana Josého Linze,6 podle kterého existují dva základní typy nedemokratických režimů: autoritativní a totalitní. Tato teorie se stala natolik převratnou, že odstartovala samostatné období výzkumu nedemokratických období.7 „S jeho [Linzovou] teorií se vyrovnávají všichni další významní badatelé věnující se nedemokratickým formám vlády,“ dodává Kubát.8 Konkrétní typ nedemokratického režimu se podle Linze určuje na základě tří os, kterými jsou: monismus vs. limitovaný pluralismus; ideologie vs. mentalita; politická mobilizace vs. depolitizace společnosti. V dalších odstavcích je popsáno, jakým způsobem se každá z os v nedemokratických režimech projevuje.

6 Balík a Kubát, Teorie A Praxe Nedemokratických Režimů, str 45 7 Tzv. doba „před Linzem“ a „doba Linzova“. Viz Balík a Kubát, Teorie A Praxe Nedemokratických Režimů, str 268 8 Balík, Totalitní a autoritativní režimy, str 45 (online) 4

Typickým znakem totalitarismu je jedno centrum moci, které určuje, jaké další politické subjekty se mohou v režimu vyskytovat. Všechny politické instituce získávají svou legitimitu jen za souhlasu vůdčí strany.9 V žádném případě se nejedná o politický pluralismus, neboť všechny politické skupiny pracují v souladu se stanovenými cíli hlavního centra moci. Takový jev se nazývá monismus a objevuje se jen u totalitních režimů.

Autoritativní režimy se od totalitních odlišují v tom, že místo hlavního centra moci, hlavní vůdčí strany, drží v rukou moc individuální nebo kolektivní vůdce. Vzhledem k tomu, že strana zde může být slabým hráčem, bývá spektrum politických skupin pestřejší. Charakteristickým pro autoritarismus je limitovaný pluralismus, který umožňuje působit na politické scéně i mnoha rozdílným skupinám. Pro všechny skupiny je ovšem společné to, že jsou režimem tolerovány,10 bez možnosti dosáhnout vlastní institucionalizace.11

Ideologie je pak podle Linze typická pro totalitní režimy.12 Ideologie má pevné základy, je přesně ohraničená a definuje, co je v daném režimu „pravda“. Na základě ideologie vůdčí osobnosti či skupiny praktikují svou moc, ideologie je pro ně zdrojem legitimity.13 Ideologie je koncept, který přesahuje aktuální režim, slibuje totiž vyřešení všech problémů a vytvoření ideálního světa pro všechny vyvolené.

Mentalita je zase běžným znakem autoritativních režimů. Není tak jasně ohraničena nebo přesně vymezena jako ideologie, a proto je obtížněji použitelná pro mobilizaci mas. Mentalita je charakteristická tím, že ji tvoří emoční obsah, který je proměnlivý a specifický pro různé sociální vrstvy. Mentalitě chybí pevný racionální základ a utopistická vize, není proto pro masy tolik lákavá. Mentalita autoritativního režimu je formována na základě historických zkušeností s přesahem do současnosti, tvoří tedy odraz společenské a politické reality. Balík a Kubát dále upřesňují, že „Ideologie znamená myšlenkový obsah, mentalita myšlenkový postoj.“ 14

Totalitní režim vyžaduje od mas nejen ztotožnění s ideologií, ale i aktivní participaci. Ta se může projevovat v kolektivních aktivitách strany nebo například nucením do plnění

9 Linz, Totalitarian and authoritarian regimes, str. 70 10 Novák, Úvod Do Studia Politiky, 734 11 Linz, Totalitarian and authoritarian regimes, str. 170 12 Ibid., str. 70 13 Ibid., str 77 14 Balík a Kubát, Teorie A Praxe Nedemokratických Režimů, str. 120 5

společenských úkolů. Tyto úkoly strana vyžaduje, na druhou stranu se snaží také motivovat a vyvolat nadšení pro samostatné zapojení do takových činností. Tímto přístupem chce strana zajistit absolutní poslušnost dané ideologii, která tak zasahuje do každodenního života mas a stává se její neodmyslitelnou součástí. Součástí této tendence je také zapojení společnosti do represivního procesu.15

Oproti tomu, autoritativní režimy zanechávají represivní funkci ozbrojeným složkám, které následují byrokratické procedury, bez velkého zájmu o získání podpory ve společnosti.16 Nehledě na to, že autoritativní režim postrádá totalitní ideologii, což pro všelidovou mobilizaci představuje překážku. Autoritativní režim se tak může snažit vyvolat i co největší nezájem o politiku ve společnosti. Vzhledem k tomu, jak některé autoritativní režimy vznikaly, se mohla depolitizace zdát jako úleva.

Mimo autoritativního a totalitního režimu existuje podle Linze ještě jeden specifický typ, tzv. „sultanismus“. Ačkoli se v něm také objevuje omezený pluralismus, nemůžeme jej zahrnout do klasifikace autoritativních režimů, jelikož tento pluralismus podléhá nepředvídatelným zásahům ze strany vládce. Vládce má neomezenou politickou moc a režim je v jeho světle glorifikován. Legitimita takového režimu se neopírá o ideologii nebo mentalitu, ale právě o osobu vládce a jeho příslušnost k dynastii. Mobilizace mas je občas využívána, ovšem ne v takové míře jako v totalitních režimech.

Linzova definice nedemokratického režimu byla sice inspirována frankistickým Španělskem, zároveň je ovšem dostatečně obecnou pro univerzální aplikaci.17 Takový přístup poskytuje dostatečně široký záběr pro pochopení podstaty fungování režimu a zároveň je na jeho základě možné dojít k jasným závěrům. Samozřejmě, ani přístup J. J. Linze se nevyhnul kritice, zároveň je, i po tolika letech,18 tato teorie považována za dostatečně pružnou pro využití v praxi.19

15 Linz, Totalitarian and authoritarian regimes, str. 107 16 Ibid, 108 17 Ptáčník, Perspektivy využití Linzovy metodologie pro výzkum nedemokracie, str: 317 (online) 18 Linz vymezil základní znaky autoritativního režimu již v roce 1973 na příkladu frankistického Španělska. In Dahl, Regimes and Oppositions, str. 171 - 259 19 Novák, Úvod Do Studia Politiky, 736 6

3.2 Teorie opozice v nedemokratických režimech

Jedním z prvních autorů, který se problematice opozice věnoval,20 se snahou o nalezení jejích univerzálních charakteristik, byl R. A. Dahl. V publikaci z roku 1966 zkoumá výše zmíněný autor opozici v deseti různých státech, aby pak byl schopen vysvětlit, jaké jsou základní vzory a variace opozice.21 Přichází s překvapivým výsledkem: nenašel žádný převládající vzor a zaměřil se proto na základní body, kterými se opozice liší.22 Hlavní důvodem je až příliš široká komplexita tématu23, která v případě opozice v nedemokratických režimech dále nabývá na objemu.

Výzkum opozice významně posunuly vpřed autorky Ghita Ionescu a Isabel de Madariaga. Jejich definice je převratná v tom, že vymezily opozici jako něco a priori přirozeného a nevyhnutelného. To, do jaké míry se opoziční chování projevuje, závisí na povaze společnosti a systému. Autorky tvrdí, že: „Opozice v širokém slova smyslu se vztahuje na každé postoje nebo činy, dohodnuté, spontánní (živelné) nebo záměrné, ojedinělé nebo stálé, ze strany formálních nebo neformálních skupin nebo jednotlivců, za každých okolností a všemi prostředky, namířené proti existující moci. V tom smyslu v každé společnosti zahrnuje opozice celé pole pohnutek a projevů konfliktu, které se řadí v zásadě do dvou oddělení: konfliktu zájmů (…) a konfliktu hodnot (…).24

Odlišným typem je tzv. „politická opozice“. Charakteristickým rysem pro opozici politickou je parlamentní typ opozice – tedy taková opozice, která je legitimovaná řádnými volbami a má možnost podílet se na chodu parlamentu. Jedná se o skupiny, které se nemohou podílet na vládě, a tuto kritizují na základě legálních prostředků, s cílem vládní činnost změnit nebo se na ní podílet. Podle autorek, abychom se mohli bavit o opozici politické, musí být splněna tři kritéria. Opozice musí být: institucionalizovaná, uznaná a legitimovaná.25

Jak vidíme, specifika opozice se nutně musí lišit od typu režimu. V nedemokratických režimech se politická opozice vyskytovat může, ovšem určitě ne v takové podobě, aby

20 v politickém chápání pojmu opozice 21 Dahl, Political Oppositions in Western Democracies, preface xix 22 Ibid, str. 332 23 Více o faktorech, které ovlivňují podpobu opozice v demokratických režimech: Dahl, Political Oppositions in Western Democracies, str. 348-386 24 Novákův překlad citace, viz Systémy Politických Stran: Úvod Do Jejich Srovnávacího Studia, str. 223 25 Novák, Systémy politických stran a základní modely opozice, str. 307 (online) 7

splňovala výše zmíněná kritéria. Potřeba teoreticky zastřešit rovněž opozici v nedemokratických režimech, se projevila ve vzniku mnoha přístupů, které se snažily interpretovat fenomény tehdejších nedemokratických režimů. Například, v roce 1972 Leonardo Schapiro představuje novou definici, která je vypracována přímo na problematiku opozice v nedemokratickém režimu. Jeho definice opozice zní: „organizovaná politická skupina či skupiny, jejichž cílem je zbavit vládu moci a nahradit ji jinou dle vlastního výběru“.26 Další možnou charakteristikou opozice v nedemokratických režimech je například definice George Schöpflina, který chápe opozici jako existenci skupin jednotlivců, jednajících více méně organizovaně, které přímo či nepřímo vyzývají svou vládu, když usilují o uplatňování tlaku na ni, a to za účelem dosažení specifických politických cílů. Přitom opozice obecně preferuje působení vně fungování systému a vykonávání tlaku na systém z vnějšku.27

Ani tyto definice nejsou ovšem uplatnitelné pro všechny typy nedemokratických režimů. Obě jsou totiž dobově zatíženy, vznikaly jako podpůrný koncept charakteristiky opozice v tehdejších režimech, což se odráží na jejich současné aplikaci. Schapiro definoval opozici v komunistických zemích a zároveň nebral zřetel na možnost nepolitického charakteru opozičního subjektu.28 Schöpflinova charakteristika je zase vytvořena pro specifika východoevropských zřízení.

Problematikou opozice v nedemokratických režimech se zabývali i čeští autoři. Kubát, podobně jako Ionescu, rozlišuje dva typy opozice, a to opozici sensu stricto a opozici sensu largo. Od výše zmíněné Ionescu se Kubátova definice odlišuje v tom, že neuznává opozici nepolitickou. Klasifikačním faktorem je pak institucionalizace. Opozice sensu largo je opozice v širším slova smyslu, opozice sensu stricto je institucionalizovaná opozice, která se aktivně snaží o změnu vlády. Tomuto konceptu odporuje Novák29, který tvrdí, že základním rozdílem mezi opozicí demokratickou a nedemokratickou je legalita, a tedy uznanost opozice. Podle něj není v nedemokratickém režimu nikdy opozice uznaná, i když může být formálně legální. Fakticky se ovšem režim snaží její funkci využít ve svůj prospěch nebo ji úplně potlačit. Výhodou zmíněných charakteristik českých autorů je to, že ji vypracovali na základě současných typů nedemokratických režimů. Nevýhodou je, že se snažili na základě jednoho

26 Kubát, Politická opozice v teorii a středoevropské praxi, str. 34 27 Schöpflin, In Tökes, Opposition in Eastern Europe, str 142 28 Hlaváček a Holzer: Opozice v nedemokratických režimech. Vstupní poznámky k možnostem a limitům stávající teorie, str. 8 (online) 29 Novák, Systémy politických stran a základní modely opozice, str 307 (online) 8

analyzovaného aspektu vymezit opozici nedemokratickou jako protipól opozice demokratické. Výsledkem tedy není obecně použitelná definice opozice v nedemokratických režimech, ale spíše jednostranná charakteristika opozičních subjektů a jejich identifikace v režimu.

Další z českých autorů, Hlaváček, si dal ve své disertační práci za cíl zpracovat definici opozice v nedemokratických režimech tak, aby se vyvarovala výše zmíněným problematickým bodům a byla také použitelná pro celou škálu současných nedemokratických režimů. Tato definice je vypracována na pozadí Linzova teoretického rámce nedemokratických režimů, což je koncept, se kterým pracujeme i v této práci. Jedná se tedy o ucelený metodologický přístup, který kombinuje teoretické koncepty klasika se specifiky současných opozičních subjektů a byl proto vybrán jako vhodné teoretické ukotvení pro tuto práci.

Definice opozice v nedemokratických režimech podle Hlaváčka zní: […Opozice je] „vědomý a deklarovaný politický konflikt zájmů a hodnot, jednoho a více subjektů ve společnosti nebo politice, vůči dané moci a s předpokládaným dopadem na ni. Konflikt projevovaný nezávisle na této moci a bez jejího uznání, ale se snahou moci jej řídit a kontrolovat. Jedná se o nesystémový konflikt, přičemž jeho nositel (subjekt) a priori nezískává politický ani antisystémový charakter.“30

3.2.1 Typologie opozice v nedemokratických režimech Podle Kubáta (2010) „Typologií politické opozice v nedemokratických režimech není přehnaně mnoho, vyznačují se ale velkou různorodostí, a to jak z hlediska obsahu, tak i použité terminologie.“31. Vzhledem k omezenému rozsahu bakalářské práce má tato kapitola za úkol pouze nastínit pravdivost Kubátova výroku. Stručně budou představeny některé z významných typologií vypracovaných klasiky jako Linz, Schapiro a Skilling. Ve výčtu těchto typologií se záměrně vyhneme českým autorům – s výjimkou samotného Hlaváčka. Důvod je prostý: skoro žádné typologie vypracované českými autory totiž nejsou.32 Závěrem pak bude zdůvodněn výběr Hlaváčkovy typologie opozice v nedemokratických režimech.

Samotným cílem této kapitoly je vybrat jednu z existujících možností teoretických konceptů typologií, které se při analyzování NCRI budeme v empirické části držet. Budeme hledat

30 Hlaváček, Vymezení a struktura opozice v nedemokratickém režimu, str. 129 31 Kubát, Politická opozice v teorii a středoevropské praxi, str. 33 32 Ibid, 36 9

takový koncept, který by nám umožnil nejen k opozici přiřadit typ, ale na základě kterého bychom byli a priori schopni vysvětlit způsob působení opozičního subjektu v současných nedemokratických režimech. Důraz tedy bude kladen na dostatečný počet analyzovaných aspektů, ovšem se snahou o jasný výsledek a bez užití přehnaně složité terminologie.

Jednoduchou typologii opozice v nedemokratických režimech nabídl už v šedesátých letech Schapiro, a to rozdělení na opozici a disident. Hlavním rozdílem mezi opozicí a disidentem je to, že opozice chce režim změnit a jejím cílem je dosadit vládnoucí moc vlastní, zatímco disident chce kritizovat a být slyšen.33 Z hlediska terminologie tedy vidíme, že se setkáváme s dalším termínem, disident, který je zde považován za specifický typ opozice. Typologií opozice v komunistických režimech se věnoval také Skilling,34 který vypracoval charakterizaci opozice na základě následujících kritérií: umístění, cíle a metody politické opozice. Nevýhodou Schapirovy a Skillingovy typologie je ovšem opět jejich dobové zatížení, kdy takováto typologie je „dělaná na míru“ tehdejším komunistickým zemím.

V rámci publikace „Regimes and Opposition“ představil jednu z nejznámějších typologií také Linz, který si na rozdíl od předchozích autorů zvolil pro svůj empirický základ frankistické Španělsko.35 Hlavní proměnnou zde identifikoval postavení v/vně systému. Na tomto základě stanovil čtyři typy politické opozice.36 Nicméně, podle Hlaváčka je důležité si uvědomit, že Linzova typologie nebyla vypracována pro podmínky totalitního režimu.37 I kdybychom se pokusili tuto typologii použít, a to v kontextu autoritativního režimu, můžeme se potýkat s problémy příliš podrobné typologie s mnoha podtypy opozice a specifickými charakteristikami. Linzova typologie je již klasickou prací, která byla v době vypracování převratnou, ovšem pro jasnou charakterizaci opozice použitelnou pro všechny typy současných nedemokratických režimů není nejvhodnější.

Pro specifickou charakterizaci opozice proto použijeme relativně nový koncept,38 jehož autorem Petr Hlaváček a který byl vypracován v souladu s již vybranou definicí opozice

33 Ibid: 34 34 Skilling in Dahl, Regimes and Opposition, str 89-119 35 tehdy autoritarismus 36 poprvé ve sborníku z roku 1973, viz Dahl, Regimes and Oppositions 37 Hlaváček, Vymezení a struktura opozice v nedemokratickém režimu, str. 119 38 Návrh revize studia opozice v nedemokratických režimech podle Hlaváčka poprvé představen v jeho disertační práci z roku 2010. V této práci se dále odkazuje na tištěnou podobu z roku 2012. 10

v nedemokratických režimech. Hlaváčkova typologie si dává za cíl charakterizovat opozici ve všech typech současných nedemokratických režimů. Charakteristika opozice podle Hlaváčka je pro tuto práci přínosná také proto, že jednotlivé opoziční subjekty posuzuje podle čtyř kritérií. Takový rozsah nám dává možnost nejen k opozici přiřadit typ, ale také subjekt na základě výše zmíněných kritérií analyzovat a získat tak celkový obrázek působení opozičních subjektů v režimu.

Hlaváček ve své disertační práci při zpracovávání návrhu na korekci stávajícího pojetí teoretických přístupů stanovuje čtyři proměnné působení opozice v nedemokratickém režimu, které jsou navzájem provázané. Opozice může být:

a. Politická vs. nepolitická

V nedemokratickém prostředí se politická opozice nevyskytuje v takové formě, jako v demokracii. Institucionalizované politické strany, které by usilovaly o změnu režimu, popřípadě svoboda projevu v souvislosti s politikou v nedemokratických zemích jednoduše neexistuje. To, že se politická opozice v nedemokratickém prostředí neobjevuje ve formě klasických politických stran, neznamená, že tam nemůže být ve formě jiné.39

Ačkoli teoreticky každý opoziční subjekt může své konflikty zájmů a hodnot reflektovat v politické sféře (i takové subjekty, které primárně působí v jiné oblasti, například ekonomické), nebudeme všem takovým subjektům přívlastek „politická“ přisuzovat. Pokud bychom použili plošně pojem „politická opozice“, ztratili bychom možnost rozlišit, kdy má konflikt zájmů a hodnot politický kontext a kdy ne.40 Podle Hlaváčka je tedy prvním aspektem, který budeme u opozičního subjektu hodnotit, jeho političnost. Tu zjistíme zhodnocením, „zda daná opozice vůbec přijímá nějaké politické cíle a jakým způsobem působí na režim, neboli jestli a jaký politický účinek vyvolává (ať už z hlediska obsahu či reálně).“41

b. Systémová vs. nesystémová

39 Hlaváček, Vymezení a struktura opozice v nedemokratickém režimu, str 70 40 Ibid, str 74 41 Ibid., str. 75 11

Systémovou opozicí bychom pojmenovali takovou opozici, která je institucionalizovaná a má kontrolní i vyvažující funkci – tedy takovou, jaká se přirozeně nachází v demokracii. V nedemokratických režimech se nachází opozice, která není vědomou institucionalizovanou součástí systému – je tedy nesystémová. Vidíme, že tento aspekt nesouvisí s povahou vztahu k systému, ale se začleněním do systému. Opozice v nedemokratickém režimu tedy může být i antisystémová (čemuž se věnuje další aspekt), nikdy ovšem není skutečně zapojena do systému samého.

Dále je třeba si uvědomit, že ačkoli může být opozice de facto uznaná a legální, pro institucionalizovanou podobu opozičního subjektu to nestačí. Hlaváček dodává, že tento koncept nezpochybňuje určitou toleranci opozičních subjektů, která může nastat v limitovaném pluralismu. Svou myšlenku obhajuje tím, že taková tolerance se odehrává za účelem manipulace režimu s danou opoziční skupinou, popřípadě souvisí se snahou o větší kontrolu ze strany režimu nad konkrétním ohniskem konfliktu zájmů a hodnot.

c. Prosystémová vs. Antisystémová

Je velmi důležité si uvědomit, že ačkoli jsou opoziční subjekty vždy nesystémové, jak je konstatováno výše, nesdílí vždy stejný postoj k systému. Hlaváček aspektu postoje k systému přiřazuje dokonce klíčovou roli v rámci analýzy opozice a její struktury v nedemokratických režimech.42

Opozici můžeme nazývat prosystémovou na základě analýzy charakteru jejích požadavků, které jsou zaměřeny na kritiku personálního obsazení nebo specificky nějakého opatření či konkrétní politické oblasti. I přesto, že prosystémová opozice nezpochybňuje režim jako takový, je režimem považována za hrozbu. Vzhledem k povaze nedemokratických režimů je jakákoliv snaha, a to i v konkrétní partikulární části, brána jako riziko. Dochází proto ke snaze kontrolovat, popřípadě i eliminovat i opozici, která nemá za cíl režim měnit. Hlaváček ovšem také dodává, že může nastat omezené prosazení zájmů takových skupin, což vede k určité „regeneraci“ režimu, ovšem pořád v mantinelech neinstitucionalizované opozice.

42 Ibid, str. 76 12

Základním rozdílem mezi prosystémovou a antisystémovou opozicí je povaha postoje k systému. Zatímco prosystémová opozice kritizuje konkrétní politiku, antisystémová opozice se s dílčími reformami nespokojí. Konflikt zájmů a hodnot antisystémové opozice je takový, který nevyžaduje jen konkrétní změny politiky režimu, ale jeho celkovou změnu, což je prokazatelné prostředky, které daná opozice využívá k naplnění takového cíle.43

d. Uvnitř systému vs. vně systému

Postoj aspektu k systému a jeho umístění by se neměl plést dohromady. Hlaváček ve své kategorizaci konstatuje, že oba dva typy předchozího aspektu se mohou vyskytovat jak v uvnitř, tak vně systému, což ovšem neznamená, že by byla jakákoliv opozice přímo do systému začleněna. Příkladem opozice, která působí uvnitř režimu, by byly například stranické frakce nebo i mocenské skupiny v armádě. Opoziční subjekty, které se nachází vně systému, nemají systémem přiznanou žádnou politickou moc. Tento aspekt je ovšem specifický v tom, že zde Hlaváček neposkytl přesné vymezení pro charakterizaci tohoto bodu, ale konstatuje, že: „…ona hranice rozlišující mezi vnitřním a vnějším umístěním opozice může být značně variabilní a nejednoznačná, respektive na ni může být nahlíženo z různých úhlů pohledu.“ 44

Na základě výše popsaných aspektů můžeme rozlišovat mezi 5 typy opozice, které primárně reflektují interakci mezi konfliktem zájmů a hodnot a režimem. Neexistující konflikt zájmů a hodnot je specifický pro formální opozici. Dalším typem je specifická opozice, jejíž konflikty zájmů a hodnot nezpochybňují režim a jsou tedy s režimem slučitelné. Podobným typem je konstruktivní opozice, která představuje konflikty zájmů a hodnot, které jsou podmíněně slučitelné s režimem. Na pomezí neslučitelnosti s režimem se nachází konflikty zájmů a hodnot semifaktické opozice. Posledním typem je faktická opozice, tedy taková, jejíž konflikty zájmů a hodnot jsou s režimem neslučitelné. Pro lepší znázornění vkládám tabulku,45 ve které lze přehledně vidět, jak se 4 proměnné odráží v charakteristice jednotlivých typů opozice.

43 Ibid, str. 79 44 Ibid, str. 81 45 Ibid, str. 136 13

14

4 EMPIRICKÁ ČÁST

4.1 Kontext interakce NCRI a režimu

V první kapitole empirické části budeme zjišťovat, jaká byla specifika prostředí, která interakci NCRI s íránským režimem ovlivňovala. První podkapitola je zaměřena na historický kontext, který je třeba zohlednit, abychom porozuměli, jakým způsobem íránský režim vznikl. V další podkapitole je pak zaměřena pozornost konkrétně na Ahmadínežádův režim, který je analyzován na základě tří os podle J. J. Linze. Tato kapitola se tedy snaží o bližší charakterizaci íránského režimu, aby bylo vysvětleno, v jakém prostředí se opozice vůbec nacházela a jakým způsobem mohlo docházet k interakci konfliktů zájmů a hodnot mezi opozicí a režimem.

Konflikty zájmů a hodnot existují v každé společnosti, bez ohledu na typ režimu. Ionescu a Madariaga považují konflikty zájmů a hodnot za iniciační podnět pro vytvoření opozičního subjektu. Ve třetí podkapitole se budeme věnovat právě těmto konfliktům, které sumarizují ohniska nespokojenosti v íránské společnosti a na základě kterých jsme pak schopni pochopit, co íránskou opozici vede k vědomému střetu. Čtvrtá podkapitola v mnohém navazuje na předchozí. Každá opozice reprezentuje jeden i více konfliktů zájmů a hodnot, což v této kapitole představíme na specifickém politickém spektru, které ve studovaném období bylo aktivní jak uvnitř Íránu, tak v exilu.

4.1.1 Historický kontext Období druhé světové války nebylo turbulentním obdobím jen v Evropě, ale také na Blízkém východě. Tyto změny byly v Íránu promítnuty ve společenských a politických změnách, které později, mimo jiné, zapříčinily Islámskou revoluci. Oficiální status Íránu za druhé světové války byl neutrální, jeho pozice vůči hlavním aktérům války už tak jednoduchá nebyla. Réza Chán byl známý svou proněmeckou orientací46, což se občas uvádí jako důvod britské a sovětské okupace Íránu z roku 1941.47

46 Ačkoli byly vztahy Íránu a Německa ve třicátých letech na velmi dobré úrovni, nedá se říct, že by šáh vítal vměšování Německa do íránských záležitostí. To se potvrdilo na potírání fašistické opozice druhé poloviny třicátých let. 47 Axworthy, Dějiny Íránu, str. 171 15

Tato okupace měla ovšem zejména strategickou roli. Na pozadí událostí v Evropě48 bylo třeba vytvořit novou cestu pro dodávky materiálu Sovětskému svazu. Toto spojení dodávek, zejména vojenského materiálu, obstarávala v první fázi právě Velká Británie. Se vstupem do války převzaly tuto povinnost USA, což mělo za následek i větší počet Američanů v Íránu. Střet takto rozdílných kultur vyústil v konflikt napříč íránskou společností. Prvním důležitým mezníkem byl však již vznik moderního Íránu. Réza Pahlaví a jeho sekulární politika49 vedla k mnoha změnám, jež byly snahou o modernizaci v prozápadním směru. Změny se týkaly jak průmyslu nebo zemědělství, tak tradičních zvyklostí. Snahou bylo nahradit islámské právo šaría moderním občanským právem.50

Po druhé světové válce se nespokojenost společnosti dále prohlubovala. Zkušenosti z války přinesly pošlapanou národní hrdost, chudobu a přítomnost cizích vojsk. Nacionalismus se začal postupně radikalizovat a nespokojenost s dopady politického vměšování Západu se projevovala na vícero „frontách“. V kontextu nerostného bohatství bylo velkým vítězstvím protibritského Muhammada Mosaddeka znárodnění ropného průmyslu.51 Následkem operace Ajax52 byla íránská krize zažehnána a do čela Íránu byl dosazen (za podpory USA a Velké Británie) opět Réza Chán, jakožto panovník s neomezenou mocí.

Réza Chán navázal na politiku svého otce, což mělo za následek i radikalizování specifických konfliktů zájmů a hodnot. S modernizační politikou nesouhlasilo šíitské duchovenstvo, které kritizovalo změnu tradičního perského náboženského života. Zároveň byli modernizační politikou znepokojeni i stoupenci nacionalismu, což bylo mimo jiné důsledkem extrémní politiky jedné strany, kterou šáh zavedl roku 1975. Následkem arabského ropného embarga začátku sedmdesátých let se zvýšily íránské příjmy za prodej vlastní ropy až čtyřnásobně, což šáhovi umožnilo dát do procesu jeho megalomanské plány. Prorůstající korupce, zvyšující se inflace a rostoucí rozdíly mezi malým procentem bohatých a chudinou se projevovala čím dál větší nespokojeností s režimem. 53

48 Zrovna probíhala okupace Skandinávie 49 Šáh se v mnoha svých reformách nechal inspirovat Kemalem Atatürkem. Srovnání (ne)úspěšnosti těchto reforem například: Bahrani, Nassaj, Modernization and religion: Case study of Ataturk and Reza Shah (online) 50 Kopstein, Lichbach, Comparative politics: Interests, Identities and institutions in a changing global order, 2nd, str. 400 (online) 51 Nutno také dodat, že Velká Británie nebyla po válce schopna většího odporu 52 Více o této operaci viz. Axworthy, Dějiny Íránu 175-178 53 Shevlin, Velayat-e Faquih in The Constitution of Iran: The Implementation of Theocracy, str. 362- 363 (online) 16

Během 70. let došlo k několika demonstracím, které volaly po svržení šáha, popřípadě po změně režimu jako takového. Tyto nepokoje vyvrcholily v roce 1979, kdy se demonstrací účastnilo na miliony Íránců, které nezastavilo ani stanné právo.54 Na základě vzniknuvší situace opustil šáh íránské území, zatímco Chomejní se naopak z exilu vrátil zpět, aby tak revoluci podpořil a podnítil vznik nového režimu. Proto jednou z prvních věcí, co v Íránu udělal, bylo vyhlášení referenda, ve kterém se zeptal lidu, zda chtějí nahradit monarchii islámskou republikou. Kladnou odpověď zaškrtlo 97% hlasujících.55 Je to ohromující výsledek, když uvážíme, že samotná revoluce roku 1979 vznikla s myšlenkou nastolení demokratického režimu a byla podle Salehzadeho56 iniciována právě sekulárními skupinami.

Na základě referenda se z Íránu stala islámská republika a do jejího čela se dostal Rúholláh Chomejní. Tento náhlý převrat byl úspěšný hned na dvou frontách. Nejen, že dostál svržení dosavadního režimu, ale dokázal zároveň potlačit veškerou výraznější opozici v zemi (například komunisty a republikány).57 Změněn nebyl jen politický ráz země, došlo k samotnému otřesení státu k jeho základům. Během prvních pár dnů a týdnů docházelo k revolučnímu budování islámské Chomejního ideologie – počínaje ničením symbolů předchozího režimu po likvidaci státních institucí a glorifikací ajatolláha. Ideologie islámské republiky se zcela vymezila proti předchozímu režimu a byla tak pozvána do života všech obyvatel Íránu, což jí poskytovalo dobrý základ pro kontrolu celého spektra společnosti a jejího občanského působení.

Po islámské revoluci se mohla naplno projevit zášť proti všemu západnímu, specificky spojováno obzvlášť s americkou hegemonií v oblasti. Nově nastolený režim věřil ve svou morální nadřazenost, která se společně s jeho konfrontačním zaměřením stala základem pro pokusy o vývoz revoluce za hranice Íránu, především do oblasti Perského zálivu.58 Nezůstalo jen u slov a Íránská republika za Chomejního opravdu podporovala šíitské aktivistické skupiny ať už finančně, nebo přímo fyzicky. Chomejního snaha o získání postu vůdce celého muslimského se projevila (mimo jiné) vtažením Íránu do irácko-íránské války.

54 Keddie, Modern Iran: Roots and Results of Revolution, str. 231 55 Hepp, Iranian Revolution Committee, str: 10 (online) 56 Salehzadeh, Iran´s Foreign and Domestic Policies, str. 3 (online) 57 Axworthy, Dějiny Íránu, str. 197 58 Salehzadeh, Iran´s Foreign and Domestic Policies, str. 24 (online) 17

Země byla po této válce vyčerpaná, což se projevilo i v útlumu ideologického nasazení, které charakterizovalo první etapu islámské republiky. Ten vystřídal pragmatismus, a to jak v rámci vnitropolitické situace, tak v rámci zahraniční politiky. V roce 1989 umírá Chomejní a duchovním vůdcem se stává Alí Chámeneí, což byla také předzvěst určité změny politiky. Prezident Rafsándžání se mezitím věnuje oživení íránského průmyslu a hospodářství. Jeho nástupce, Chátamí, byl dokonce větším reformistou, což mělo za následek další liberalizaci společnosti, kterou ovšem i tak brzdili konzervativci v parlamentu. Reformní hnutí nemělo dostatečné pravomoce, aby dokázalo udělat zásadní změny směrem k sekularizaci státu a náboženství a ke zlepšení lidských práv. Rozčarování ze směřování reformní politiky a sílící tlak reformistů vedl v roce 2005 ve zvolení neokonzervativního Ahmadínežáda.

4.1.2 Charakteristika režimu Íránské islámské republiky Základem rozboru íránského režimu je vysvětlení pojmu velájat-e fakíh, který se dá do češtiny přeložit jako „vláda v rukou duchovních“. Je to teoretický koncept, který odráží Chomejního pohled na vztah mezi státem a islámem59 a který zásadně popírá náboženský sekularismus. Oficiálním názvem Íránu je proto Íránská islámská republika. Nejmocnějším mužem Íránu je nejvyšší vůdce. Ten je, se svou kvalifikací učence šíitského islámu, volen doživotně Radou expertů a jeho úkolem je dohlížet nad plněním politické linie Íránské islámské republiky. Nejvyšší vůdce jmenuje členy Rady dohlížitelů60, velitele ozbrojených sil a je také zodpovědný za personální obsazení vedoucích pozic v médiích. O prezidentovi, který je volen na 4 roky a stojí v čele Rady ministrů, se hovoří jako o druhém nejmocnějším muži Íránu. Jeho pravomoce jsou však výrazně omezeny ve prospěch nejvyššího vůdce, stejně tak jako všechny aktivity parlamentu jsou podmíněné souhlasu Rady dohlížitelů.

Různorodost politických a ekonomických preferencí se v íránském politickém systému projevuje převážně ve formě frakcí. Frakční systém v íránské společnosti vznikl v souladu s doktrínou velájat-e fakíh po roce 1982, žádná z frakcí tudíž režim nezpochybňuje. Frakce představují rozdílný výklad islámského práva, který se odráží jak v sociokulturní, tak v politické sféře a na základě kterého má být velájat-e fakíh budován. Stranický systém se snažil režim dlouho popírat, a ačkoli se politické strany na základě ústavy mohou formovat61,

59 Shevlin, Velayat-e Faquih in The Constitution of Iran: The Implementation of Theocracy, str: 365, (online) 60 Do Rady dohlížitelů se dostanou pouze členové duchovenstva. Tito duchovní mají představovat správný výklad Islámu i v jeho politické podobě, jelikož mají důvěru proroka a jsou tedy zodpovědní za vykonávání boží vůle. 61 Iran Human Right Documentation Center, The Constitution of the Islamic Republic of Iran, article 26 18

legislativa z roku 1981 umožňuje režimu naprostou kontrolu nad registrací každého nového subjektu. Stejně tak mohou státní orgány činnost politických stran formovat do takové podoby, aby odpovídaly daným zájmům režimu, popřípadě může kdykoli politické skupiny vyřadit ze svobodné kandidatury a voleb.

Výjimkou bylo pouze období těsně před revolucí a krátké období po něm, kdy byla umožněna činnost různých politických stran, především šáhovým režimem potlačovaným skupinám jako Hnutí svobody nebo Lidoví mudžahedíni. Chomejního následovníci62 využili příležitosti a založili v únoru 1979 Islámskou republikánskou stranu (IRP), jejímž cílem bylo zmobilizovat společnost pro vytvoření islámského státu. Strana nejen získala masovou podporu napříč společností, zároveň dokázala systematicky likvidovat ostatní politické strany, které se s Chomejního vizí islámského státu neztotožňovaly.

Zanedlouho byla IRP jedinou legální íránskou politickou stranou, která měla dosahovat cílů velájat-e fakíh. Cíl byl tedy jasný, ale názory, jakým způsobem vizi uskutečnit, se lišily. Uvnitř IRP vznikl bipolární konflikt, který vyústil ve vznik pravicového a levicového křídla. Levicově orientované křídlo se snažilo zrealizovat vývoz islámské revoluce, zařídit vznik beztřídní společnosti a státem řízenou ekonomiku. Pravicově orientovaní expanzi revoluce nepodporovali, požadovali nastavení společnosti na základě islámského vzoru a práva a stavěli se kladně k soukromým vlastnickým právům. 63

Jelikož konflikt pravice a levice v rámci IRP v druhé polovině osmdesátých let zcela paralyzoval její fungování, rozhodl se Chomejní v roce 1987 stranu rozpustit. Z popela IRP pak v roce 1988 vznikly dvě frakce kleriků. Konzervativní pravicová JRM: Společnost bojujících duchovních64 (jame'-e ruhaniyat-e mobarez) a radikálně levicová MRM: Uskupení bojujících duchovních65 (majma'-e ruhaniyun-e mobarez).66

MRM při svém vzniku reprezentovala radikálně levicovou frakci, která byla odrazem Chomejního politických preferencí a zájmů. Těšila se jeho velké podpoře a v první dekádě fungování islámské republiky také velké podpoře revolučně naladěných mas. Na konci

62 Mezi zakladateli byli například Rafsándžání a Chameneí 63 Bjorvatin a Selvik, Destructive Competition: Factionalism and Rent-Seeking in Iran, str. 7-8 (online) 64 V angličtině nazývané „The Society of the Militant Clergy“ 65 V angličtině nazývané „Assembly of Militant Clerics“ 66 Buchta, Who rules Iran?, str. 12 (online) 19

osmdesátých let však sílila kritika expanzivní levicové politiky, jakožto odezva na vyčerpaný Írán po irácko-íránské válce. V roce 1989 umírá Chomejní a duo Chámeneí + Rafsándžání se postaralo o úplnou marginalizaci MRM, které v roce 1992 utrpělo takovou porážku, že nebylo schopno pravicové frakci několik let konkurovat. 67

Pravicová konzervativní frakce byla krátce po rozpuštění IRP reprezentována především JRM, která původně vznikla již roce 1977 jakožto opoziční skupina duchovních, kteří se vymezili proti šáhově režimu. JRM se stala základnou konzervativní politiky a stala se po pádu MRM nejvlivnější politickou skupinou v Íránu, čemuž napomohlo i zvolení Chámeneího duchovním vůdcem, jelikož ten původně působil právě v JRM.68

Prvotní úspěch JRM spočíval v pragmatické alianci s pravicovými technokraty, což bylo politické uskupení kolem Rafsándžáního,69 které kombinovalo tradiční ideologický výklad konzervativců s důrazem na budování stabilní ekonomiky sekulárními odborníky. Jejich úzká spolupráce sice vydržela jen do parlamentních voleb 1992, JRM nicméně až do roku 1997 zůstala nejvlivnější politickou skupinou a stala se kmenovým uskupením tradicionalistické konzervativní frakce.

Zhruba od poloviny devadesátých let začíná být zřetelné, že původní rozdělení na frakci pravicovou a levicovou přestává mít výpovědní hodnotu. Zatímco ještě do voleb 1992 jsme se mohli o MRM a JRM bavit jako o hlavních představitelích dvou opačných názorových proudů, které se shodovaly zejména s hospodářskou politikou levicových, potažmo pravicových uskupení, v druhé polovině devadesátých let si tyto dvě skupiny v mnohých aspektech přehodily role. Největší změna nastala v politické agendě MRM, která se paradoxně stala hlavním pilířem nově vznikající reformní frakce.

MRM tvrdí, že legitimita státní moci by měla vycházet nejen od boha, ale také z lidu. Vláda duchovních, jak ji obhajuje konzervativní frakce, je podle MRM chybnou interpretací Chomejního konceptu. Levice proto obhajuje volby a ústavu, která má předejít diktatuře jedné vrstvy nad zbytkem společnosti. Podle MRM je nutná výměna názorů napříč islámskou společností, a to prostřednictvím politických stran, které by měly fungovat v souladu

67 Iran Data Portal, Assembly of Militant Clerics (MRM), (online) 68 Iran Data Portal: The Society of The Militant Clergy of Tehran (JRM), (online) 69 Ačkoli ten formálně pořád působil JRM 20

s islámskou morálkou. Demokratický islámský stát je podle levice řešením, jak udržet krok se zbytkem světa. Dynamický výklad islámského práva je zase klíčem proti úpadku islámské společnosti - například ženám nepřisuzují jen tradiční roli manželky a matky. Největší proměnou prošla ovšem zahraniční politika MRM, která se z expanzivní stala umírněnou. S přihlédnutím ke změnám, které levice prodělala v devadesátých letech, se o jejích představitelích začalo mluvit jako o reformistech. Tuto linku budeme sledovat i zde a dále se budeme o MRM bavit jako o hlavním představiteli reformistů, zatímco JRM bude jeho konzervativní protipól.

V roce 1996 sice v parlamentních volbách vyhrává opět JRM, nicméně vítězství už není tak jednoznačné. Osmdesát křesel připadlo i vznikajícím reformistům, kteří se v těchto volbách spojili s Budovateli Íránu – moderní pravicí, jež vznikla z výše zmíněného uskupení technokratů kolem Rafsándžání a která se svou politickou agendou blížila v roce 1996 spíš reformované levici, než konzervativcům. Překvapením bylo zvolení reformního prezidenta Chátamího. Období 1997-2004 se dá charakterizovat jako uvolněnější. Slibovaných reforem, na kterých Chátamí postavil svou kandidaturu, se ovšem Íránci dočkali jen v malém měřítku. Silná konzervativní opozice stále ovládala základní složky státní moci, na čemž se nic nezměnilo ani po volbách z roku 2000, kdy vyhrála Fronta 2. chordádu. 70

Na přelomu století začala v rámci konzervativní frakce vznikat nová uskupení, která volala po původních hodnotách islámské revoluce. Základními představiteli jsou Aliance budovatelů islámského Íránu a Společnost stoupenců islámské revoluce. Tyto nové strany, na úkor JRM, dokonce představovaly v nadcházejících parlamentních volbách v roce 2004, 2008 a 2012 hlavní konzervativní proud. Nejznámější představitel tohoto neokonzervativního směru je Ahmadínežád, který v roce 2005 vyhrál prezidentské volby.

Vysvětlení vývoje a současného fungování frakčního systému je naprostý základ pro jakoukoli analýzu režimu. Bez těchto znalostí bychom nebyli schopni popsat ani jednu ze tří os, kterým se práce věnuje v dalších odstavcích. Režim nyní tedy budeme analyzovat na základě Linzova teoretického rámce, kterým zjistíme, zdali íránský režim vykazuje znaky totalitního, nebo naopak autoritativního režimu.

70 Ehteshami a Zweiri, Iran and the Rise of Its Neoconservatives : The Politics of Tehran's Silent Revolution, str. 6 21

Monismus vs. limitovaný pluralismus Islámská republika prošla vývojem, který ovšem nebyl zrovna plynulý. Můžeme tento vývoj rozdělit do dvou částí – Chomejního éra a post-Chomejního éra. Rozdíl lze vidět hned v první studované ose. Za Chomejního byla v Íránu přítomna jedna strana, která měla za úkol stmelit Íránce na podporu velájat-e fakíh, mobilizovat je v jejich revolučním nadšení a korigovat jejich každodenní život podle hodnot Chomejního výkladu islámského práva. Totalitní monismus ve formě IRP neměl čisté podoby, jelikož strana nebyla řídícím centrem ideologie, ale pomůcka vytvořená Chomejního následovníky pro všelidovou manipulaci. Vznik pravicového a levicového křídla jen potvrzuje, že strana nebyla hlavním mechanismem ideologického mechanismu režimu, ale že tento byl v rukou duchovního vůdce a úzkého kruhu kolem něj, převlečeného do poručnických institucí.

Vznik frakcí a následně politických stran jen demonstruje, že v Íránu není jedno centrum moci, tak jak jej definoval Linz. Od Chomejního smrti až do současnosti mezi sebou soutěží pravice a levice (potažmo reformisté versus konzervativci), což dokazuje, že je umožněn průchod názorovému spektru. Všechny uznané politické skupiny ovšem reprezentují současný režim a jejich agenda je postavena na původním konceptu velájat-e fakíh. Žádná z frakcí tudíž režim z jeho podstaty nezpochybňuje. Nejdůležitější rozhodovací moc je v rukou duchovního vůdce a klerikální skupiny okolo něj, která tento limitovaný pluralismus kontroluje a má pravomoc jakékoli politické uskupení rozpustit.

Ideologie vs. mentalita Zapasovat íránský režim do existující typologie nedemokratických režimů není jednoduché, nejproblematičtěji se zde jeví ideologický ráz Islámské republiky. Právní systém je určen výkladem islámského práva, které zasahuje nejen do politické sféry, ale vlastně vymezuje role ve společnosti i životní styl. Politická praxe není výsledkem rozhodování lidí, ale věčnými božími zákony. Dodržování islámských pravidel není jen vyžadováno, ale také kontrolováno. V raných letech Islámské republiky byla pozměněna výuka, styl oblékání, byli systematicky vyřazováni ze společnosti ti, kteří společné islámské hodnoty nesdíleli, a při pracovních příležitostech se hodnotila především ideologická angažovanost.71

71 Chehabi, The Political Regime of the Islamic Republic of Iran in Comparative Perspective, str. 54 (online) 22

Po neúspěšné irácko-íránské válce ovšem ideologické nadšení kleslo a projevila se nejednoznačnost této ideologie v mnoha politických aspektech. Chehabi výskyt různorodých politických proudů vysvětluje velmi jednoduše – islám totiž není ideologie, není ani životní styl. Islám je („pouze“) náboženství.72 Při snaze o napasování náboženství do ideologického rámce a využití v socio-politickém směřování země nastává problém v tom, že umožňuje vícero interpretací. Konzervativní a reformní frakce jsou důkazem různých výkladů islámského velájat-e fakíh, což dokazuje, že tradiční islám v roli ideologie selhává a není schopný dát stabilní a přesné hranice pro různá politická témata.

Politická mobilizace vs. Depolitizace Islám v pojetí ideologie v raných letech Islámské republiky měl však i jednu velkou výhodu – mohl být použit jako rétorická zbraň, proti které ostatní ideologické koncepty nemohly soutěžit.73 Martin Hall dodává, že Íránci, vzhledem k jejich historii, která je s Islámem spojena, se daleko snadněji ztotožnili s Chomejního doktrínou, než s marxistickým konceptem mobilizace, která je založena na třídním boji.74 Mobilizační potenciál se projevil v irácko- íránské válce a v agresivní politice vůči státům Perského zálivu během osmdesátých let. Zároveň ale po smrti Chomejního vidíme změnu. Jeho nástupce, Chámeneí, sice využívá rétoriku vývozu revoluce, stejně tak ale podporoval diplomatické snahy Rafsándžáního. 75

Jak je popsáno výše – revoluční nadšení přešlo v osmdesátých letech do deziluze, které vystřídala pragmatická politika. Vznik frakcí dále ilustruje názorové proudy, které se projevily i rámci debaty vývozu islámu. Mobilizace je však postavena na konsenzu, na ztotožněním se s revolucí a na každodenním zapojováním mas do systému – ten ovšem ve skutečnosti řídí pouze klerici. Při charakteristice Ahmadínežádovy politiky se proto dostáváme na druhý protipól politické mobilizace, která ilustruje autoritativní charakter tohoto režimu. Podle Shahibzadeha byl dokonce jedním z cílů Ahmadínežáda vyvolat co největší depolitizaci íránského lidu, a to z důvodu, aby si uchoval svou politickou moc. 76

72 Ibid, str. 55 73 O mobilizaci se mas se snažily i další skupiny, zejména marxisticky orientované. Kdo však může soutěžit s Bohem? 74 Beik, One Man – One Desire, A Study of the Reasons of the Iranian Revolution in 1979 and its Mobilization Process, str. 15 (online) 75 Sadjadpour, Reading Khameneí: The World Wiew of Iran´s Most Powerful Leader, str. 7 (online) 76 Shahibzadeh, Islamism and Post-Islamism in Iran, str 236 23

4.1.3 Konflikt zájmů a hodnot Připomeňme si, že jednou ze základních proměnných souvisejících se vznikem opozice, je: „vědomý a deklarovaný/projevený konflikt zájmů a hodnot jednoho a více subjektů ve společnosti nebo politice vůči dané moci.“77 Střet zájmů a hodnot se může transformovat do podoby opozice – vláda, v institucionalizované podobě v případě demokratických režimů. Ani tam totiž nejsou ve vládě vždy zastoupeny všechny hodnoty a zájmy společnosti. V kontextu nedemokratických režimů pak konflikt zájmů a hodnot rezonuje mezi zastoupením vládnoucí skupiny a části společnosti, která v podílu moci zastoupená není. V následujících odstavcích přiblížíme hlavní konflikty zájmů a hodnot napříč íránskou společností, které ovlivňovaly podobu opozice během let 2005-2013.

Íránská identita Íránská identita prodělala během několika desetiletí turbulentní období. Nacionalismus, který se v Íránu prosadil v minulém století, byl výsledkem národní ideologie Rézy Chána. Takový nacionalismus se opíral zejména o předislámskou historii, společný jazyk (Perštinu), sekularizaci, etnikum a pojem vlast jako země Árijců. Po roce 1979 přišla radikální změna a glorifikace režimu se přeměnila na oslavu Islámské republiky a její morální nadřazenost nad všechny ostatní. Ideologický výklad islámu pronikl nejen do nábožensko-kulturní sféry života

Íránců, ale také zakotvil v rigidní doktríně šíitského islámu a v právním rámci státu.

O tomto sporu naprosto rozdílných hodnot obou režimů mluví někteří autoři až jako o krizi národní identity,78 která se ve společnosti projevuje střetem islamismu a nacionalismu. Problémem je také to, že se íránská identita už po několik desítek let nevyvíjí přirozeně, ale je propagována od shora směrem k masám.79 Komplexita íránské identity je dále komplikována množstvím etnik a různými náboženstvími, která se na území Íránu vyskytují.

Etnické a náboženské menšiny Zhruba polovina íránské populace jsou Peršané, šíitští muslimové. Druhou polovinu tvoří různá etnika, jejichž kultura a jazyk nemají ve veřejném životě Íránu místo. Například v článku 15 íránské ústavy se dozvídáme, že oficiálním jazykem a písmem je Perština, což omezuje

77 Hlaváček, Vymezení a struktura opozice v nedemokratickém režimu, str:129 78 Saleh, Iran´s National Identity Problematic, str. 56 (online) 79 Více o vytváření identity „shora“ v kontextu Blízkého východu viz: Kumaraswamy, Who Am I? The Identity Crisis in The Middle East, str. 63-73 (online) 24

veškerou oficiální komunikaci pouze na tento jeden schválený jazyk.80 Zároveň ovšem diskriminace nevyplývá pouze z ústavy, ale také z například zákonů občanského práva nebo je prováděna i nelegální cestou.81 Další etnické skupiny jsou zejména původu turkického, íránského nebo semitského, přičemž, jak dodává Kraus, „přesné počty příslušníků těchto jednotlivých menšin, ale ani většinových Peršanů, však nejsou známy, neboť při sčítáních lidu se v Íránu nezjišťuje národnost obyvatel, ale pouze náboženská příslušnost.“82

Nejpočetnější etnickou menšinou jsou Ázerbájdžánci, kteří podle odhadů tvoří až čtvrtinu populace. Dále jsou to Kurdové, zhruba 7%, kteří se dostávají do střetu se stávajícím systémem zejména v kontextu s jejich přetrvávajícími separatistickými tendencemi. Třetí skupinou jsou Arabové, kterých je v Íránu kolem tří milionů, hlavně tedy na íránsko-iráckých hranicích. Poslední významnou etnickou skupinou jsou pak Balúčové.83

Mezi náboženské menšiny se řadí sunnité (zhruba 9%), velmi malá část obyvatel jsou pak křesťané a židé.84 Podle ústavy, článku 13: Zoroastrovci, Židé a Křesťané jsou jedinými náboženskými menšinami, které, v mezích zákona, mohou provádět své náboženské obřady a ceremonie a jednat podle vlastních náboženských pravidel ve věcech osobních a náboženské nauky.85 Všichni Íránci musí deklarovat příslušnost k některému z oficiálně uznaných náboženství v Íránu. Je důležité si uvědomit, že ačkoli se Íránci mohou veřejně hlásit i k jinému náboženství, než k islámu, nezaručuje to jejich rovnost před zákonem. Právě trestní zákoník je plný diskriminačních článků, na základě kterých může příslušnost k náboženství znamenat rozdíl mezi pár ranami bičem a trestem smrti.86

Náboženské a etnické menšiny se často dostávají do konfliktu s vládnoucí elitou, a to v kontextu špatné ekonomické situace, nedostatečné možnosti podílet se na vládě nebo zakazování používání rodného jazyka. V souvislosti s rozdílným náboženstvím je to pak zákaz vytvářením náboženských spolků, zákaz stavění sunnitských mešit atd. Tyto problémy menšin

80 Iran Human Right Documentation Center, The Constitution of the Islamic Republic of Iran, article 15 (online) 81 Refworld, Amnesty International Report 2010 – Iran, (online) 82 Kraus a Soulemanov, Ázerbájdžanci Íránu, str 11 83 Hassan, Iran: Ethnic and Religious Minorities, str. 5 (online) 84 Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, Írán, (online) 85 Iran Human Right Documentation Center, The Constitution of the Islamic Republic of Iran, article 13 (online) 86 Iran Human Right Documentation Center: Islamic Penal Code of the Islamic Republic of Iran – Book One & Book Two, article 82 (online) 25

se pak na centrální úrovni řeší jen velmi málo, což se projevuje v často násilných demonstracích.87

Írán jako aktér mezinárodních vztahů Írán je velmi významným aktérem nejen na Blízkém východě, ale i v komparaci se světovými velmocemi. Zahraniční politika Islámské republiky je v mnoha směrech odlišná od šáhova režimu, zejména ve snaze o vývoz islámu. Projevuje se to významně ve vztazích se sousedy, ostatně i další země88 v regionu jsou expanzivní politikou Íránu znepokojeny. Přispívá tomu i íránská podpora teroristickým ozbrojeným skupinám, přes které nepřímo mohou ovlivňovat situaci na Blízkém východě, a tím budovat silné postavení Íránu jakožto lídra této oblasti. Napříč íránskou společností také můžeme pozorovat antiamerikanismus, který v kontextu Blízkého východu není ojedinělý.

Samostatnou kapitolou je íránský jaderný program a jeho dopad na vztahy s regionálními sousedy, ale i zbytkem světa. Jaderný program znovu prosadil právě Ahmadínežád, a to i přes odpor téměř celého světa. Na regionální úrovni se snažil hlavně o vyvažování Izraele a zvýšení postavení mocenského postavení Íránu. Co se týče vztahů se Západem, můžeme zmínit psychologický efekt, který tento krok vyvolal, aniž by oficiálně byla výroba jaderné zbraně potvrzena.

Lidská práva a občanské svobody Íránský režim má za sebou dlouhou historii systematického porušování lidských práv a svobod. Nejčastějšími příklady jsou náboženství, etnicita, sexuální orientace, politické názory. Toto porušování lidských práv se děje i na úkor porušování vlastního íránského právního rámce.89

Politická opozice byla za Ahmadínežádova prezidentství obzvlášť potlačována v souvislosti s jeho znovuzvolením. Tato vládní aktivita směrem k jeho oponentům nebyla ve všech případech podložena jakýmkoliv soudním procesem.90 Svoboda projevu je silně limitována. O knihách, které se v Íránu dají koupit, rozhoduje Ministerstvo kultury, které mělo za

87 Ibid, 62 88 Zejména ty země, kde převládá sunnitské náboženství 89Allison, Ahmadinejad´s Iran: A Threat to Peace, Human Rights and International Law, str 27-28 (online) 90 Například opoziční vůdce, Musáví, musel v roce 2011 do domácího vězení, a to aniž by tato aktivita byla komunikována veřejně. Viz. Freedom House, Iran (2013), (online) 26

Ahmadínežáda obzvlášť silné pravomoce.91 Vláda kontroluje celé spektrum médií, a to i televizní vysílání a rádio. Probíhá rozsáhlá cenzura, která se týká politických, ale například i ekonomických témat. Co se týče internetu, ten je ve velkém cenzurován také – například sociální média jako Facebook nebo Twitter byla po roce 2009 blokována úplně. Za Ahmadínežáda se také dal pohybu projekt národního intranetu,92 který by měl globální internet nahradit. Občanská svoboda je omezena i v akademické sféře. Studijní obory byly upraveny tak, aby se shodovaly se současnou politikou.

Nespokojenou součást společnosti tvoří také ženy, které se neztotožňují s tradiční vizí role ženy ve společnosti, jak jej diktují islámští duchovní. Ačkoli jsou ženy v Íránu vzdělávány a dokonce tvoří větší část studentstva na univerzitách, jen malé procento z nich se po studiích nachází na vyšších pozicích nebo ve vládních strukturách. Vzhledem ke statusu ženy podle šaría, jsou jejich práva omezena i v dalších oblastech týkajících se například opatrování dětí, dědictví a oblékání.

4.1.4 Opozice 2005-2013

Působící v Íránu Jedním z charakteristických znaků Ahmadínežádova prezidentství bylo „zmizení intelektuální elity“93, která vedla k marginalizaci reformní frakce. Hlavním pilířem agendy nového prezidenta bylo v roce 2004 očištění státu od tzv. liberálů, kteří neprojevovali dostatek nadšení pro náboženské hodnoty. Tato strategie vytvořila propast mezi předchozími představiteli íránské politické scény a současnými činiteli, což ovlivnilo nejen vnitropolitickou náladu, ale i fungování státního aparátu. Ahmadínežád představil odlišnou politiku také v sociokulturní oblasti. Za jeho vlády byla například prosazena kampaň, která měla ženám připomenout, jak se na veřejnosti oblékat. Tuto kampaň podporovaly i policejní jednotky, které na tato pravidla měly v ulicích dohlížet. 94 Změny ovšem nebyly radikálního charakteru. Neokonzervativci si dobře uvědomovali, že nemohou vyvolávat příliš velký tlak, a to v kontextu celkové nespokojenosti společnosti a ekonomickými problémy Íránu.95

91 Příkladem zákaz prodeje knih licencovaných před rokem 2007 92 “Iran Rolls Out Domestic Internet”, (online) 93 Ehteshami a Zweiri, Iran and the Rise of Its Neoconservatives : The Politics of Tehran's Silent Revolution, str. 90 94 Ibid, 92 95 Keddie, Modern Iran: Roots and Results of Revolution, str. 201 27

V opozici se po zvolení prezidenta Ahmadínežáda a parlamentních volbách ocitlo reformní křídlo představitelů íránské politické scény. Fronta 2.chordádu byla před volbami tvořena MRM, IIPF (Frontou íránského islámského partnerství) a MIRO (Organizací mudžahedínů islámské revoluce).96 Tato koalice, která v předcházejícím volebním období měla většinu hlasů, se ocitla v roce 2004 v opozici z několika důvodů. Podle Gasiorowskeho za prohrou reformistů stála (mimo jiné) propaganda, která měla konzervativce představit jako pragmatické lídry, kteří mohou dosáhnout tzv. „čínského modelu“.97 V rámci této propagandy se zaměřili na nižší třídu a městskou chudinu, přičemž Ahmadínežád zde byl představován jako „muž z lidu“. Dalším z důvodů neúspěchu reformistů byla nespokojenost se stagnací reformního plánu, na kterém tato skupina postavila svou agendu. Konzervativci reformní snahy úspěšně blokovali přes oficiální prorežimní instituce. Před volbami do parlamentu r. 2004 těmto snahám vyšla vstříc Rada dohlížitelů, která vypracovala seznam nevhodných kandidátů. Ten obsahoval 3600 jmen, dokonce 80 z nich patřilo stávajícím poslancům. Tento seznam zajistil, že mnoho z kandidátů Fronty 2. chordádu nemohlo kandidovat. 98

Významná osobnost politické strany MRM, Karrúbí, po neúspěšné kandidatuře na prezidenta, založil Stranu národní důvěry, která na straně reformistů ve studovaném období aktivně participovala proti Ahmadínežádově politice.99 Strana národní důvěry patřila k umírněnější odnoži reformního hnutí a vytvořila pro Karrúbího platformu ke vstupu do prezidentských voleb z roku 2009.100 Novou odnoží se stala Demokratická koalice reformistů, na jejíž platformě kandidovala Strana národní důvěry, nově vzniklá Demokratická strana Mostafa Kavakebiana101 s některými méně známými reformisty v roce 2008 a 2012.

Mezi další představitele reformního hnutí v Íránu patřil i bývalý prezident Chátamí, jeho bratr, Rafsándžání a Músáví. Hlavní koalicí, která reformisty zaštiťovala, byla Reformní koalice, která pod vedením bývalého prezidenta Chátamího, dala dohromady tři hlavní reformní

96 Neocons. Policy Analysis Brief ,The Rise And Impact Of Iran. (online) 97 Gasiorowski, Iranian Politics After the 2004 Parliamentary Election, str. 3 (online) 98 The Washington Institute, Iran's Parliamentary Elections: Inside The Candidate Approval Process, (online) 99 Iran Country Study Guide, str 48 100 Christensen, Iran: Modern Media and Electoral Authoritarianism, str 27 (online) 101 V angličtině se nazýva: Democracy Party of Iran 28

skupiny: Stranu islámské íránské participace, Organizace Mudžahedínů íránské islámské revoluce a Budovatelskou stranu.102

Obě koalice, i přes své rozdíly, patří do reformního křídla a politickou agendou jsou si velmi podobné. Zároveň ale, jakkoli je toto hnutí reformní, nejedná se o opozici, která by usilovala o změnu režimu jako takového. Všechny zárodky o podobný politický obrat jsou zastaveny hned na začátku Radou dohlížitelů, která před každými volbami vyhlašuje seznam nevhodných kandidátů. Autoři se shodují, že není možné změnit íránský režim za pomocí demokratických voleb.103

V opozici vůči některým bodům Ahmadínežádovy politiky se ovšem stali i někteří konzervativci.104 Hlavními body takové opozice pak byl postoj k zahraniční politice a změny v ekonomice. Co se týče mezinárodních vztahů, zaujal Ahmadínežád odlišnou taktiku jeho předchůdce. Místo „dialogu mezi civilizacemi“ vsadil tento konzervativec na jadernou kartu a tvrdou rétoriku.105 Spolu s diplomatickými kroky, které se opíraly o spolupráci s takovými osobnostmi jako Hugo Chávez, se Írán začal izolovat.

Druhé palčivé téma, které bylo zmíněno výše, je ekonomika.106 Ahmadínežád využil prostředku privatizace pro boj za sociální spravedlivost. Jak se ale shodují vnitřní i vnější pozorovatelé,107 tato privatizace nebyla úspěchem. Ani reforma státních podpor a subvencí nebyla ze všech stran přijímána pozitivně. Jedním z důvodů bylo to, že se Írán stal během Ahmadínežáda zemí s největší spotřebou energií na osobu. Nesouhlas s takovou politikou se projevil v rozdělení konzervativní frakce. Ve volbách do parlamentu roku 2008 kandidovalo nově vzniklé uskupení108 konzervativců nesouhlasících s Ahmadínežádovými kroky popsanými výše, přičemž rozsah tohoto konfliktu uvnitř konzervativní strany dokazuje i počet křesel, která tato odnož dokázala získat.109

102 Vlatní překlad, v anglickém originále zní název stran takto: Islamic Iran’s Participation Party, the Islamic Revolution’s Mojahedin Organization a Servants of Construction Party. 103 Salehzadeh, Iran´s Foreign and Domestic Policies, str. 6 (online) 104 Ostatně, plno konzervativců mělo problém už s jeho kandidaturou, zejména příznivci Rasfsjaniho. 105 Ahmadínežád například veřejně zpochybňoval holokaust. 106 Paradoxně, vzhledem k samotné prezidentské kampani. Zlepšení ekonomické situace a životní úrovně bylo jedním ze základních příslibů Ahmadínežáda, kterým si tímto získal popularitu právě mezi chudší části obyvatel. 107 Amuzegar, Islamic Social Justice, Iranian Style, str 72 (online) 108 V angličtině se nazývajících: Principlists Pervasive Coalition, 109 Principlist Pervasice Coalition získalo 53 křesel, United Front of Principlist získalo 117, Reformisté 46, Independents 71, neplatné zůstaly 3. Více viz: Iran Country Study Guide,str 50 29

Jedinou událostí, která ovšem íránský režim za Ahmadínežáda z jeho podstaty ohrozila, bylo tzv. Zelené hnutí. To začalo jako série protestů po znovuzvolení prezidenta Ahmadínežáda v roce 2009. Zastánci jeho protivníků, reformního Karrúbiho a především Músáviho, vyšli do ulic se slogany „Kde je můj hlas?“110, aby tak protestovali po údajně zfalšovaných volbách. Protesty se z Teheránu rozšířily do dalších měst a mezi protestujícími se našli představitelé všech vrstev íránské společnosti: různé národnosti, ženy, studenti, ale i samotní političtí představitelé reformního křídla. Z počátečního nesouhlasu s prezidentskými volbami začalo z řad protestujících zaznívat také přání na celkovou změnu režimu země na režim demokratický. Poté, co byli příznivci Zeleného hnutí označeni Chameneím za vlastizrádce, došlo ke krvavému potlačení demonstrace. Hlavní představitelé reformistů byli po Zeleném hnutí uvězněni nebo se stáhli do ústraní. Hnutí však íránské gardy nezničily úplně, do konce Ahmadínežádova prezidentství fungovalo jako underground.

Kromě masového Zeleného hnutí dále režim zevnitř testovaly i menší aktivistické skupiny, obvykle hájící konkrétní konflikt zájmů nebo hodnot a reprezentující tak nějakou část společnosti. Například Kampaň za rovnost představovala nesouhlas s diskriminační politikou režimu proti ženám, který za Ahmadínežáda zesiloval111. Aktivisté této kampaně si dali za cíl nasbírat jeden milion podpisů na podporu petice, která požadovala ukončení této diskriminace. Kampaň byla potlačena.112 Další skupinou byly menšiny. Například Karrúbí v kontextu Zelené revoluce volal za rovná práva pro všechny Íránce, bez ohledu na etnický původ.113 Músáví také projevil vstřícné gesto vůči menšinám, dokonce jim přislíbil, že pokud k tomu dostane šanci, povolí oficiální užívání dalších jazyků. Vyjádřil se také pro podporu výstavby sunnitské mešity v Teheránu.114

Poslední výraznou skupinou byli studenti, kteří také sehráli významnou roli v Zeleném hnutí a podporovali ho nejen fyzicky v ulicích, ale i přes sociální média a další možné dostupné prostředky. Největší studentskou organizací je DTV, která se jednoznačně přiklání k reformnímu křídlu íránské politiky. Tato organizace představuje základní proreformní myšlenky jako politická a občanská svoboda, pluralismus a náboženská sekularita ve

110 Youtube: Iran: "Where is my vote?" (online video) 111 například zrušení Zanan, časopisu pro ženy, tvrdá politika oblékání (zahalování) atd. 112 Amnesty International:Írán: Diskriminační zákony upírají polovině obyvatel země rovnoprávnost, (online) 113 Foreign Policy, Iran’s forgotten ethnic minorities (online) 114 Time, Can Iran's Minorities Help Oust Ahmadinejad?, (online) 30

vzdělávání. Za Chátamího prezidentství se její představitelé dostali i do parlamentu. Ahmadínežádova agresivní politika vůči DTV se promítla v podpoře Karrúbího a reformního bloku po dobu jeho prezidentství.115

Exilová opozice Poté, co se Chomejní chopil moci, a ještě konkrétněji – co IRP a revoluční gardy v Íránu potlačili veškerou opozici, která nesouhlasila s velájat-e fakih, přesunuly některé politické strany své fungování do exilu. V roce 1987 bylo v USA, Evropě a Iráku aktivních více než deset íránských politických uskupení. V osmdesátých letech bychom je mohli jednoduše rozdělit na: monarchisty, demokraty, islamisty a marxisty.116 V následujících odstavcích však přiblížíme takové představitele exilové opozice, které byly pro období 2005-2013 relevantní, tedy byly nějakým způsobem ve studovaném období aktivní.

PDKI a PDK Demokratická strana íránských Kurdů vznikla v roce 1945 a hned o necelého půl roku později stála také za vyhlášením Kurdské republiky.117 Díky dohodě mezi Sovětským svazem a Íránem se ovšem svobodný Kurdistán netěšil ze své existence moc dlouho. V následujících letech nejen, že Kurdistán přestal existovat, ale jeho hlavní představitelé byli uvězněni a PDKI dále mohla fungovat pouze v undergroundu. Situace byla pro PDKI a její podporovatele nepříznivá jak po šáhův režim, tak během Íránské islámské republiky. Hlavním působištěm této exilové politické strany je irácký autonomní Kurdistán. Hlavním cílem této politické strany je: „Dosažení kurdských národních práv v rámci demokratické federativní Íránské republiky“ 118. V roce 2006 vznikla KDP, pod vedením Khalida Aziziho. Ačkoli spolu o některých věcech komunikují, v zásadě fungují odděleně. Podle Rodiho Heviana119 však KDP v podstatě nemá uvnitř Íránu na větší masy vliv.

115 Iran Data Portal, The Office for Strengthening Unity, (online) 116 Global Security: Political Parties, (online) 117Democratic Party of Iranian Kurdistan, About, (online) 118 Vlastní překlad, zdroj viz. Democratic Party of Iranian Kurdistan, The Attainment of Kurdish National Rights Within a Democratic and Federal Iran, str. 4 (online) 119 Hevian, The main political parties in Iran, Iraq, Syria, and Turkey: A research guide, str 96 31

PJAK PJAK vznikla v roce 2004 pod vedením Haji Ahmadiho.120 Nejedná se pouze o politickou stranu, tvoří ji totiž také ozbrojené křídlo. PJAK má sídlo v Quandil a měla by mít k dispozici na 3000 vojáků. Během Ahmadínežádova prezidentství docházelo k ozbrojeným střetům mezi revolučními gardami a PJAK, viz například události z roku 2011. Jejich cílem je vytvoření autonomní kurdské oblasti v Íránu, což aktivně šíří napříč kurdskou společností žijící v Íránu. V tomto ohledu funguje PJAK diametrálně rozdílně, než předchozí kurdské strany. Členové PJAK posílají do kurdských oblastí své lidi, aby navázali a udržovali kontakt přímo se sympatizanty. Tímto způsobem jsou schopni mezi Kurdy nejen šířit svou agendu, ale také zůstat s nimi v úzkém kontaktu.121 Podle Salehzadela je PJAK jedinou kurdskou stranou, která za posledních pár let měla ozbrojený konflikt s íránskou vládou.122

KZK Komala vznikla v roce 1969 v Teheránu. Ačkoli se tato strana hned přidala k ostatním kurdským stranám na podporu svržení šáhova režimu, její levicově – marxisticky pojetí agendy ji od zbytku kurdských představitelů odlišovalo. I proto pak na začátku osmdesátých let tvořila jednu ze stěžejních komunistických hnutí. Tato organizace během let 2005 – 2013 neměla na Kurdy v Íránu významný vliv. Její aktivita spočívá ve vedení komunitních center ve Skandinávii a severní Americe. Mezi její další aktivity patří televizní stanice Rojhelat TV a vydávání novin v iráckém Kurdistánu.123

TÚDE Hlavní komunistická íránská strana Túde vznikla už v roce 1941. Během šáhova režimu můžeme zmínit například její velký vliv ve znárodňování za Mosaddeka. Její aktivity během Islámské republiky klesaly na intenzitě, zejména po velkém potlačení opozice ze začátku osmdesátých let. Túde poté přesunula svou základnu do NDR.124 Je to jedna z nejstarších íránských politických stran, nicméně v posledních dvou dekádách už spíše „přežívá“, než že by byla aktivní.

120 Vznik jako odnož PKK, více o jejich vzájemných vztazích na: Cagaptay a Eroglu, The Washington Institute, The PKK, PJAK, and Iran, (online) 121 Danish Refugee Council and Danish Immigration Service, Iranian Kurds, str. 50 (online) 122 Salehzadeh, Iran´s Foreign and Domestic Policies, str. 11 (online) 123 Hevian, The main political parties in Iran, Iraq, Syria, and Turkey: A research guide, str 96 (online) 124 Country studies, Opposition Political Parties in Exile, (online) 32

OIPFG OIPFG vznikla v Teheránu roku 1971 jako revoluční politické hnutí. Jejími zakladateli a prvotními příznivci byli zejména studenti, intelektuálové a střední městská třída.125 Toto marxisticko – leninistické hnutí bylo od počátku proti šáhově režimu. Fungovalo systematicky až do roku 1980, kdy se na základě vnitřních rozporů rozdělilo na dvě samostatné organizace. Organizace íránských lidových guerillových Fedaiánů126 je komunistická organizace, která má za cíl vytvoření beztřídní společnosti a svržení kapitalistického řádu.127 Jejich utopická vize a extrémní levicová agenda z nich dělá radikální odnož bývalé OIPFG. Zároveň se na začátku osmdesátých let přestáváme bavit o organizaci jako o guerillovém hnutí, ale jako o politické organizaci zastupující pracující třídu.128 Byla to právě tato minoritní organizace, která také na začátku osmdesátých let úzce spolupracovala s MEK v ideologickém boji IRP.129

Druhou organizací byla OPIFM (majoritní), která představovala také marxistický proud, ovšem podporovala jiné praktiky pro jeho prosazení, především se snažila vyhnout přímému ozbrojenému konfliktu s tehdejším režimem. Odlišné revoluční naladění projevila OPIFM už na začátku osmdesátých let, kdy se, na rozdíl od minoritního protějšku, odmítla připojit k praktikám MEK. Nebyla v tomto přístupu z levicově orientovaných stran ovšem sama, například výše zmíněná strana Túde také věrně následovala konstituční proces.130

Tak jako mnoho politických stran, i agenda OPIFM se časem tvarovala a během Ahmadínežádova režimu tato organizace tvrdila, že její hlavní cíl je: „My, Fedaiánové, jakožto íránská sekulární organizace s historií, bojujeme pro nahrazení současného teokratického režimu parlamentní a demokratickou republikou. Bojujeme za mírovou přeměnu z náboženské diktatury na demokracii a za vládní systém, který by byl svobodně volen lidem. Íránský lid tyto cíle podporuje.“131

Obě dvě organizace působí v exilu. Minoritní křídlo však není tolik populární, a to ani v zahraničí. Ve studovaném období ovšem bylo aktivní, například vydávalo časopis Against

125 Encyclopædia Iranica, FADĀʾIĀN-E ḴALQ, (online) 126 Vlastní překlad z angličtiny: Organization of Iranian People's Fedai Guerrillas 127 The Organization of Fedayian (Minority), The program of organisation of Fedaian (minority) 128 Organization of Iranian People’s Fadaian (Majority), A Glance at the Histor, str. 2 129 “The Nature Of The Party System“, str. 14 (online) 130 Až do roku 1983, kdy byli její hlavní představitelé popraveni a strana samotná zakázána, 131 Vlastní překlad. Originál na: Organization of Iranian People’s Fadaian (Majority), A Glance at the Histor, str. 3-4 33

the current.132 Majoritní křídlo má již větší podporu. Je ve spojení s dalšími komunistickými stranami (zejména evropskými) a také dalšími exilovými skupinami. Například v roce 2009 podpořila boj za občanské svobody a lidská práva společně s Kurdskou demokratickou stranou, stranou Kumala, a dalšími.133 Pravidelně aktualizuje informační stránku Kar.134

CPI Konstituční strana je politické uskupení, které má za cíl obnovit monarchii. Do čela chtějí představitelé dosadit opět dynastii Pahlaví, konkrétně nejstaršího syna posledního vládnoucího šáha. Ten sám sebe tituluje šáh Réza II, kterým se dle jeho slov stal po smrti otce. „Věříme, že konstituční monarchie je nejlepší forma vlády pro Írán. Uděláme vše, co je v našich silách, aby byla demokraticky obnovena íránská monarchie, a to s Rézou Šáhem II jakožto jejím ústavním panovníkem.“135

Réza II byl po dobu Ahmadínežádova prezidentství politicky činný a působil střídavě ve Francii i ve Spojených státech. V roce 2013 založil Národní radu Íránu, jejíž první zasedání se konalo v roce 2014. Tato organizace funguje jako opoziční koalice, a která o sobě tvrdí, že působí jako parlament v exilu. Réza II vidí výjimečnost této exilové organizace (mimo jiné) v tom, že nereprezentuje pouze exilovou opozici, ale že má silnou podporu i přímo v Íránu.136

MEK Lidoví mudžahedíni bývají v literatuře označováni hned několika názvy a potažmo zkratkami. Jsou jimi MKO (Mojāhedin-e Khalq Organization), PMOI (People's Mujahedin Of Iran) a původní označení pro „People´s Holy Warriors of Iran“, tedy MEK (Mojāhedin-e Khalq). Íránský režim nazývá tuto skupinu Monafeqin – „Pokrytci“137, zejména kvůli jejího působení v irácko – íránské válce.138 Historie MEK sahá až do šáhova režimu. Založena byla roku 1965 v Teheránu studenty, jejichž hlavním cílem bylo svržení šáha a změna íránského režimu na režim demokratický. Organizace si na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dokázala

132 K nahlédnutí na: The Organization of Fedayian (Minority), Against the Current, (online) 133 The Organization of Iranian People's Fedaian (Majority), Joint Statement: Invitation for active participation in the worldwide day of support for human rights in Iran, (online) 134 Viz. Kar-online 135 The Constitutionalist Party of Iran (Liberal Democrat), The political concept of the Constitutionalist Party of Iran (online) 136 Réza Pahlavi, Interview with AP as spokesman for nascent democracy group (online) 137 Lacerda, A Mujahideen Conundrum: The multiple faces and roles of the Iranian MeK, str. 3 (online) 138 V irácko-íránské válce bojovala MEK na straně Saddáma Husajna. 34

vybudovat širokou síť kontaktů napříč íránskou společností, stejně jako s aktéry mezinárodních vztahů (například Sovětský Svaz nebo Kuba). Organizace byla při svém vzniku silně levicově marxisticky orientovaná, tudíž nepřekvapí, že nejvýznamnějšími spojenci v Íránu byla strana Túde. Spolupracovali ovšem také s islámskými náboženskými skupinami, jelikož MEK ve svých raných letech byla také silně nábožensky orientovaná organizace.

Po islámské revoluci, na které se MEK aktivně podílela, se snažila také o spolupráci s kleriky vedenými novým vůdcem, Chomejním. Vzájemné neshody ovšem vyústily v to, že se MEK stala nejsilnější opoziční skupinou v nově nastolené islámské republice. Po sérii krvavě potlačených demonstrací z roku 1981, se rozhodl Massoud Rajavi vést opozici proti Chomejního teokratickému režimu ze zahraničí. Cílem mělo být nastolení demokratického režimu, kterého se mělo dosáhnout po překlenutí přechodného období. Právě v tomto období byla založena NCRI (Národní rada íránského odporu), která v případě svržení režimu měla pro výše zmíněné období zajistit podmínky pro svobodné volby a vytvoření demokratické společnosti.

Lidoví Mudžahedíni byli během Ahmadínežáda aktivní jak uvnitř, tak vně Íránu. Exilové aktivity jsou spojovány zejména s aktivitami NCRI, jejíž analýze se věnuje další kapitola. Samotná MEK funguje i v Íránu, jelikož ale zpochybňuje princip velájat al-faquíh, nemůže působit oficiálně a funguje v undergroundu. Zároveň je ovšem sporné, do jaké míry má tato organizace reálnou důvěru mezi Íránci. Podle Moisese Gorduňa MEK ztratila popularitu již v osmdesátých letech, když se přidala na stranu Saddáma Husajna, za což si vysloužila výše zmínění přízvisko „Pokrytci“. 139 Dále je jí vyčítán její postoj k jadernému programu, který Íránci berou za své legitimní dědictví. Turbulentní změny politického směřování (aneb revolucionáři proti revoluci) nedávají Íráncům velký prostor pro ztotožnění se s jejich agendou.140

4.2 Analýza NCRI

Na úvod této kapitoly je třeba rámcově objasnit, že při analýze Národní rady íránského odporu budeme zároveň analyzovat také MEK, a to z několika důvodů. Prvním je to, že NCRI vytvořili

139 Garduňo, The collective action of Mujahedeen-e Khalq Organization (MKO): evolution, interests and current situation, str. 7 140 Více o kontroverzní roli MEK viz Lacerda, A Mujahideen Conundrum: The multiple faces and roles of the Iranian MeK, 35

právě Lidoví mudžahedíni, což s přesahem do současnosti některé zdroje vysvětlují tak, že Národní rada íránského odporu je vlastně politická platforma organizace MEK. Dalším důvodem je působení hlavních představitelů, kteří bývají součástí obou organizací. Například Maryam Rajavi, prezidentka NCRI, je také jedním z vůdců organizace MEK. Dále, MEK je největší a nejsilnější politické uskupení působící v rámci Íránské rady národního odporu. Naprostá většina prezentovaných aktivit a (jaderných) odhalení spočívá právě v kooperaci s MEK.

Na základě prezentovaných argumentů a dostupných zdrojů nelze přesně rozlišit, kde končí MEK a kde začíná NCRI. FBI report Francise X. Taylora z roku 2002 uvádí, že „PMOI a NCRI nejsou vlastně oddělené organizace.“141. Společně s NLA mají tvořit „Íránský odpor“. Podle dalších autorů měla dokonce vystupovat NCRI jako krycí organizace MEK, která byla stále na seznamech teroristických organizací.142 Na jednu stranu tato neschopnost oddělit aktivity NCRI a MEK je určitý handicap. Na straně druhé ale také vidíme, že úplné rozdělení aktivit NCRI a MEK by v tomto kontextu ztrácelo výpovědní hodnotu. Pokud chceme opravdu zjistit, jaké bylo působení NCRI v kontextu íránské opozice, nemůžeme roli MEK vynechat.

4.2.1 Uvnitř systému vs. Vně systému NCRI vznikla jako platforma pro zastřešení příznivců MEK (kterých bylo v Teheránu kolem půl milionu) a dvou dalších vlivných organizací: Národní demokratická fronta a Demokratická strana íránského Kurdistánu.143 Ačkoli byl vznik NCRI podnícen tím, jakou silnou základnu hnutí v Teheránu mělo, samotná NCRI vznikla v zahraničí. Hlavním motivem pro vznik organizace právě v exilu bylo masové potlačení demonstrace Lidových Mudžahedínů v červnu 1981. Krvavému potlačení následovaly popravy, což donutilo MEK definitivně odejít z legální íránské politické scény do undergroundu. Celkově se uvádí, že 120 000 podporovatelů MEK v tomto období zemřelo.144

Na základě těchto událostí, dne 29. července 1981 Massoud Rajavi oznámil vytvoření exilové Národní rady odporu Íránu (NCRI), demokratickou alternativu k náboženské, teokratické

141 Taylor, Iranian Resistance/Mujahedin-E-Khalq (MEK), str 4 (online) 142 Melman, Javedanfar; The Nuclear Sphinx of Tehran: Mahmoud Ahmadinejad and the State of Iran, str 119 143 IBP, Inc, Iran Country Study Guide Volume 1 Strategic Information and Developments, str 123 144 National Council of Resistance of Iran, 34 years of Resistance against religious tyranny in Iran, (online) 36

diktatuře v Teheránu.145 Vzhledem k tomu, že NCRI vznikla až po demonstracích, kdy už se i MEK přesunula do íránského undergroundu, neměla Národní rada íránského odporu, jak se stát součástí íránského politického systému. Nejen, že NCRI nemůže fungovat uvnitř íránského systému, je dokonce režimem považována za mohareba, tedy nepřítele Boha. Toto označení je zakotveno v íránském trestním zákoníku, článkem 186, který říká:

„Všichni členové a příznivci skupiny nebo organizovaného sdružení, které vedlo ozbrojenou vzpouru proti islámskému státu, zatímco jádro této organizace nebo skupiny existuje, musí být považováno za mohareba za předpokladu, že tito znají postoj skupiny nebo organizace a prováděli účinné aktivity a úsilí na podporu svých cílů; i když nejsou zapojeni do vojenské subdivize.

Poznámka: Sjednocení fronta, která se skládá z vícera skupin a jednotlivců, se považuje za jednu organizaci.“146

Citace naznačuje, že je omezeno nejen působení NCRI v Íránu jako politického subjektu, ale že jsou její příznivci také perzekuováni. V článku 190 se dozvídáme, že trest pro ty, kteří jsou shledáni moharebem, je poprava, oběšení, amputace pravé ruky následovaná amputací levé nohy. A vyhnání do exilu.147 Perzekucím se ve studovaném období nevyhnuli jak členové NCRI, tak ani její příznivci, kteří se s organizací dostali do kontaktu jen okrajově. Příkladem je Jafar Kazemi, který straně MEK údajně poslal fotky a videa z povolebních protestů.148 Kazemi byl ještě v roce 2009 obviněn z činnosti nepřátelství vůči Bohu, tudíž se stal moharebem, a to právě v souvislosti s jeho kontakty a sympatizováním s organizací MEK.149 Kazemi byl popraven.

Dalším příkladem perzekuce příznivců MEK, a potažmo NCRI, je Majid Dorri. Ten je na šest a půl let uvězněn za své aktivity ohrožující národní bezpečnost a zejména za své kontakty s MEK. Dále mu bylo znemožněno pokračovat ve studiích. 150 Vidíme tedy, že za každou aktivitou spojenou s NCRI není automaticky trest smrti. Pokud se ovšem prokážou jakékoliv

145 Varasteh, Understanding Iran's National Security Doctrine, str 88 146 Iran Human Right Documentation Center: Islamic Penal Code of the Islamic Republic of Iran – Book One & Book Two, article 186, (online) 147 Ibid, article 190 148 International Campaign for Human Rights in Iran, Two Political Prisoners Arrested After Elections Executed, (online) 149 Iran Human Rights, Jafar Kazemi, a post-election protester, at imminent danger of execution in Iran, online 150 U.S. Department of State - Washington, DC., Faces of Iran: Citizens Unjustly Imprisoned, (online) 37

vazby na tuto organizaci, dostávají se tito příznivci do ohrožení života. Pronásledováni jsou i členové jiných politických skupin, které tvoří NCRI.

Ačkoli Hlaváček nevymezil jasné rozdělení, kde končí opozice působící uvnitř systému, zmínil několik příkladů. Relevantní pro tuto práci jsou zejména frakce, které dominují domácí politické scéně Íránu. Mezi těmito frakcemi a NCRI existuje propastný rozdíl v přístupu k velájat-e fakíh, který nedovoluje žádné z organizací, které NCRI formují, v rámci frakcí operovat. Zároveň Hlaváček poukazuje na to, že ačkoli může opozice figurovat uvnitř systému, není do něj přímo zapojena. Tento fakt podtrhuje výrok hlavní představitelky NCRI, která poukazuje na nemožnost změny režimu za pomocí opozice umístěné uvnitř systému. „Tento systém nemá žádnou cestu ven směrem k jeho uvolnění. Všechny jeho frakce sdílejí společný zájem v domácím útlaku, rabování veřejného bohatství a exportu terorismu.“151

NCRI si ovšem v exilu tvoří vlastní síť spojenců, se kterým by potenciálně mohla v Íránu vybudovat demokratický režim. NCRI samotná neni tvořena jen organizací MEK, na kterou je v této práci kladem důraz, ale také umírněnou odnoží Fedaiánů,152 kterou jsme rozebírali výše. Dalšími skupinami, které jsou součástí NCRI můžeme jmenovat: Sdružení na obranu íránské nezávislosti a demokracie, Spolek obchodníků Towhidi a Sdružení profesorů íránských univerzit a vysokých škol.153 Parlament tvoří zástupci mnoha íránských minorit jako Zoroastrovci, Židé, Balúčové nebo Arméni.154 To dává NCRI možnost široké spolupráce s mnoha dalšími exilovými skupinami, tedy pod podmínkou, že je politický program těchto skupin v souladu s demokratickou vizí pro Irán.

4.2.2 Prosystémová vs. Antisystémová Lidoví Mudžahedíni byli už od samotného počátku islámské revoluce v opozici proti Chomejního velájat-e fakíh. Ačkoli nábožensky založení mudžahedíni, teokracii nepodpořili vzhledem k jejich nejzásadnějšímu bodu agendy – svobodným volbám. Zároveň ale také byli v rámci takového systému schopni po krátkou chvíli fungovat a snažili se změnit režim zevnitř.

151People´s Mojahedin Organization of Iran, Maryam Rajavi: All the Iranian regime’s factions share common interests in suppression, terrorism and plunder of public wealth; the elections sham will not lead to moderation, (online) 152 Bahgat, United States-Iranian Relations: The Terrorism Challenge, str 99 (online) 153 Vlastní překlad z anglických názvů organizací. Viz: Association to Defend Iran’s Independence and Democracy; Towhidi Merchants Guild; Committed Professors of Iran’s Universities and Schools of Higher Education. 154 National Council of Resitance of Iran, „Our Resistance“ (online) 38

Podle některých zdrojů byli Mudžahedíni v roce 1981 dokonce jedinou politickou organizací, která dokázala IRP ohrozit.155

MEK nevidí absolutně žádnou kladnou vlastnost současného íránského režimu. Považuje jej za středověký systém, přičemž režim identifikuje jako hlavní překážku modernizace země. „Poté, co se v roce 2001 Mudžahedíni zřekli politického násilí vůči islámské republice, strávili většinu svého úsilí v řečnické válce s íránským režimem.“ 156 Jelikož je velájat-e fakíh postaven na islámském fundamentalismu, nedá se reformovat a zůstává tedy hlavní překážkou v demokratizaci země.

Maryam Rajavi za Ahmadínežáda nešetřila rozlícených projevů, ve kterých dala jasně najevo, že MEK a potažmo ani NCRI nesouhlasí se samotnou podstatou režimu. Ve jménu Boha, ve jménu Íránu, ve jménu svobody, ve jménu 120.000 zářících hvězd, hořících plamenů cti a důstojnosti, které se vzepřely náboženské tyranii, a ve jménu všech neopěvovaných hrdinů a hrdinek kteří se obětovali, aby jiní mohli žít svobodně; takže i v nejtemnější hodině jeho historie, Írán může nadále zářit se zářícími hvězdami, hrdý a požadující: "Pryč s režimem veájatt-e fakíh! " Maryam Rajavi157

Esenciální povaha tohoto konfliktu je zastřešena platformou NCRI. Ta funguje jako pluralistický parlament v exilu, který má přes 500 členů reprezentující různé národnosti žijící v Íránu a je tvořen z 50 procent ženami. Tento parlament byl po celou dobu Ahmadínežádova prezidentství (ale i nyní) připraven fungovat jako prozatímní vláda, pokud by íránský režim padl. Hlavní myšlenkou je nastolit během prvních šesti měsíců v Íránu takové podmínky, aby byly zajištěny svobodné volby. Maryam v roce 2009 řekla o íránském odporu, že: „Našim cílem je svrhnout absolutistický režim duchovních a nastolit na jeho místě pluralitní demokracii“158

Naprostý nesouhlas s režimem projevila MEK za Ahmadenížáda také přímo v Íránu. Ačkoli se příznivci MEK obvykle drží v íránském undergroundu, v kontextu Zelené revoluce vyšli do ulic. Podle žurnalisty Maziara Bahariho participovali příznivci MEK v Zeleném hnutí opravdu

155 “The Nature Of The Party System“, str. 14 L (online) 156 Vlastní překlad z: Bakke, THE IRANIAN MOJAHEDIN’S STRUGGLE FOR LEGITIMACY, str. 31 (online) 157 People´s Mojahedin Organization of Iran, Maryam Rajavi: A democratic, non-nuclear Iran with the overthrow of the religious dictatorship, (online) 158 Mariam Rajavi, Mariam Rajavi´s speech at the fofis meeting in Brussels, (online) 39

aktivně. Jejich role by se dala ovšem spíš označit jako „provokatérská“. Podle Bahariho vyvolávali představitelé MEK konflikty a měnili mírové demonstrace v násilné. Příznivci MEK provokovali podle něj i svými slogany, které nebyly proreformní, nýbrž vyloženě volající po změně režimu159. Podle Iran divided je více než pravděpodobné, že za takovými slogany stála právě MEK, jelikož pokud by vláda použila zbraně a vyvolala tím v zemi konflikt a paniku, šance na svržení režimu by byla daleko vyšší. Kromě reformního hnutí by pak měla šanci na získání moci i MEK a ostatní opoziční skupiny.160

Úlohu MEK v Zeleném hnutí hodnotí Hamid Dabashi tak, že se Lidoví Mudžahedíni „snažili naskočit do rozjetého vlaku, ale neuspěli“.161 Na jejich vlastních stránkách se zase dozvíme, že: Lidoví mudžahedíni, společně s dalšími skupinami, včetně nově zformovaného zeleného hnutí, pracovali v zákulisí organizace těchto protestů.162 Vidíme, že na základě dostupných informací není možné objektivně posoudit roli MEK v Zeleném hnutí. Lze ovšem konstatovat, že lídři zeleného hnutí se s organizací MEK neztotožňují a mezi oběma skupinami názorová zeď stála163. Zcela jasné také ale je, že, ať už v rámci hnutí nebo paralelně, se příznivci MEK za studovaného období aktivně snažili přispět na změně režimu.

V posledních odstavcích jsme si tedy potvrdili nejen to, že podstata politické agendy NCRI je založena na naprosté změně režimu, ale narážíme v praxi znova také to, jak se liší od reformního íránského křídla, a tedy opozice působící přímo uvnitř Íránu. Zatímco reformátoři chtěli „pouze“ takové reformy, které jsou v souladu s budováním veájat-e fakih,164 NCRI chtěla a chce režim velájat-e fakih úplně odstranit.

159 viz smrt islámské republice 160 Keddie, Modern Iran: Roots and Results of Revolution, str. 213 (online?) 161 Aljazeera, What happened to the Green Movement in Iran? (online) 162 People’s Mojahedin Organization of Iran, People's Mojahedin Organization of Iran/MEK support inside Iran, (online)

163 Viz výrok Zahry Rahnavard, která poukazuje na silnou zeď mezi MEK a Zeleným hnutím. MEK považuje za zbankrotovanou skupinu, která se snaží svést na vlně úspěchu Zeleného hnutí. Viz.: National Iranian American Council, Mek Supporters In Congress Turn Up Pressure On Administration To Take Group Off Terrorist List, (online) 164 Sheehan, What Is“Regime Change From Within?” Unpacking the Concept in the Context of Iran, str 396 (online) 40

4.2.3 Politická vs. Nepolitická NCRI má jasný politický plán, který v roce 2006 odprezentovala Mariam Rajavi na setkání Rady Evropy. Tento plán zahrnuje 10 bodů,165 které mají za úkol představit vize NCRI pro budoucí vývoj Íránu. NCRI by chtěla vybudovat pluralitní stranický systém, s ohledem na respekt individuálních svobod, svobodného projevu a necenzurovaných médií. Tento systém by měl být založen na všeobecném hlasovacím právu. Stejně tak NCRI věří v rovnocennost mužů a žen, a to v politické, sociální i ekonomické oblasti. Netoleruje diskriminaci na základě náboženství a je také pro zrušení trestu smrti. NCRI by chtěla v Íránu vytvořit moderní soudní systém, který by byl založen na presumpci neviny, s právem na veřejný soud. Co se týče ekonomického směřování země, ta by měla fungovat na základě soukromého vlastnictví, investic a tržní ekonomiky. NCRI apeluje i na úsilí o revitalizaci životního prostředí. Mezinárodní vztahy je nutné budovat na základě mírového soužití a spolupráce, společně s respektováním Charty Spojených národů. NCRI dále požaduje nejaderný Írán, odsuzuje zbraně hromadného ničení.

Součástí plánu je také bod, ve kterém NCRI tvrdí, že:“…je odhodlaná dodržovat Všeobecnou deklaraci lidských práv; Mezinárodní pakt o občanských a politických právech; Úmluvu proti mučení a Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen. Podporuje rovnocennost všech národností, včetně plánu na vytvoření svobodného Kurdistánu. Požadují respekt k odlišným kulturám a jazykům, jejichž spektrum by mělo tvořit budoucí Írán.“166

NCRI se skládá z 25 výborů, které fungují jako stínová ministerstva. Tyto výbory jsou zodpovědné za odborný výzkum a pracují v souladu s výše popsaným 10. bodovým plánem. Některé z výborů mají kromě výzkumných aktivit i další úkoly, na základě kterých je NCRI schopna v praxi některé z bodů agendy dávat do pohybu. 167 Například ženský výbor udržuje kontakt jak s íránskými ženami v diaspoře, tak s ženami uvnitř Íránu. Spolupracuje s nevládními organizacemi a účastní se zasedání komise OSN pro lidská práva a snaží se tak aktivně podpořit rovnocennost žen v íránské společnosti. Ovšem nejznámější je výbor pro obranu a strategický výzkum, který ve svých aktivitách vyniká především pro systematické odhalování íránského jaderného programu, kterému se blíže věnují následující odstavce.

165 National Council of Resistance of Iran, Maryam Rajavi's Ten Point Plan for Future Iran, (online) 166 Ibid. 167 National Council of Resistance of Iran, Our Structure (online) 41

NCRI v odhalení jaderného programu Íránu sehrála naprosto zásadní roli. Byla to právě NCRI, která upozornila na komplexy ve městech Natanz a Arak. V roce 2006 zveřejnila dále informaci, že jaderný výzkum v Natanz stále pokračuje, s cílem vyrobit jadernou zbraň. 168 Během Ahmadínežádova prezidentství uskutečnila NCRI další řadu odhalení. NCRI například již v roce 2005 identifikovala Fordó, utajené zařízení na obohacování uranu, jehož lokace byla oficiálně potvrzena USA v roce 2009.169

NCRI tvrdí, že tyto informace získává na základě lidských zdrojů, například od vědců, kteří v takových zařízeních pracují. Můžeme tedy znovu vidět, že NCRI je nějakým způsobem aktivní i v Íránu samotném. Co se týče hodnověrnosti zdrojů, které poskytují informace o vývoji jaderného programu, bývají označovány občas jako méně důvěryhodné.170 Jejich důvěryhodnost se vzhledem k utajení osob, které informace poskytují, nedá vypátrat a NCRI samotná potvrzení nezávislé verifikace neposkytuje.171 Poskytování informací ohledně jaderného programu Íránu se ovšem ukázaly jako velmi užitečné, zejména jako pozvánka pro inspektory MAAE do Teheránu. Jak velkou úlohu v odhalování íránského jaderného programu NCRI má, napovídá i tvrzení mluvčího Bílého domu z roku 2003: " Írán přiznal existenci těchto zařízení pouze poté, co neměl na vybranou, jen proto, že byly zveřejněny íránskou opoziční skupinou."172 Můžeme proto potvrdit, že NCRI má politické cíle, které se snaží uskutečnit a které mají přímý dopad na aktivity íránského režimu.

4.2.4 Systémová vs. Nesystémová Podle Hlaváčka má aspekt začlenění opozice do systému nedemokratického režimu své specifické rysy. Je zřejmé, že opozice v nedemokratických režimech se vyznačuje právě nesystémovostí, která je projevem institucionálního nezačlenění do systému. Nelze si ovšem tento bod plést s legalitou, která sice se systémovostí souvisí, ale není to samé.

Legalita MEK a potažmo NCRI se stala během posledních pár let velkým tématem pro média. V kontextu kooperace se Saddámem Husajnem v rámci irácko-íránské války se MEK dostala

168 Cordesman, Al-Rodhan; Iranian Nuclear Weapons? The Uncertain Nature of Iran’s Nuclear Programs, str. 64-67, (online) 169 National Council of Resistance of Iran, How Iran Regime Cheatedthe World, str 18, (online) 170 Cordesman a Kleiber, Iran's Military Forces And Warfighting Capabilities:: The Threat In The Northern Gulf, str. 175-176 171 Cordesman, Al-Rodhan; Iranian Nuclear Weapons? The Uncertain Nature of Iran’s Nuclear Programs, str. 64-67, (online) 172 The American Presidency Project, George W. Bush: Press Briefing by Ari Fleischer, (online)

42

na seznam teroristických organizací. Jsou jí připisovány teroristické útoky, i například vraždy Američanů v sedmdesátých letech173. Za Ahmadínežáda rozjela NCRI kampaň, na základě které požadovala odstranění ze seznamu teroristických organizací. NCRI argumentovala zejména tím, že se NCRI vzdala ozbrojeného křídla, zřekla se násilí a její politické snahy jsou omezeny na demokratické metody prosazování.

Na základě kampaně byla již v roce 2009 odstraněna NCRI ze seznamu teroristických organizací Evropské unie.174 Dalším významným pokrokem byl rok 2012, kdy Obamova administrativa prohlásila odstranění MEK ze seznamu teroristických organizací. Stalo se tak na základě výrazného lobby ze strany NCRI a pokračující mediální kampaně.175 Zatímco se tedy mezinárodní status teroristické organizace se daří NCRI pomalu odstraňovat ze seznamu většiny států a mezinárodních institucí, v Íránu je tato organizace stále vedena jako teroristická skupina.

NCRI je, stejně jako ostatní opoziční subjekty v nedemokratických režimech, opozicí nesystémovou. Ani kdyby Írán NCRI odstranil ze svého seznamu teroristických organizací, nestala by se systémovou organizací. Stejně tak ani reformní křídlo oficiální politické reprezentace nemůžeme považovat za systémové. Vzhledem k neustálé kontrole ze strany Rady dohlížitelů, nemůže ani reformní křídlo skutečně se systémem manipulovat, a nestává se tak její tvořící součástí. Aby se NCRI, nebo i jiné politické uskupení, stalo opozicí systémovou, muselo by působit na jiný, než nedemokratický režim. Zjišťujeme tedy, že NCRI fungovala za Ahmadenížáda jako opozice, která byla umístěná vně systému a přijímala politické cíle pro celkovou změnu režimu. Potvrdili jsme zde na příkladu NCRI Hlaváčkovo tvrzení, že opozice v nedemokratických režimech je vždy nesystémová. Pro shrnutí – výsledkem jsme prozkoumali bližší fungování NCRI jakožto faktické opozice v kontextu Ahmadínežádovy vlády.

173 U.S. Department of State, Delisting of the Mujahedin-e Khalq, (online) 174 EU Observer, EU ministers drop Iran group from terror list, (online) 175 Iran Review, Iran, US, and the MEK, (online) 43

5 ZÁVĚR

V předložené práci jsme zjistili, že íránský režim za Ahmadínežáda vykazoval rysy autoritarismu. V zemi fungoval limitovaný pluralismus, který korigovala Rada dohlížitelů. Legitimizačním prvkem byl islám, který fungoval na hranici ideologie a mentality. K autoritativní povaze Íránu jsme se přiklonili proto, že Islámská republika dlouhodobě nesplňuje základní mobilizační povahu klasických totalitních režimů.

Současný íránský režim, má své kořeny v Islámské revoluci, kdy vznikla republika postavená na principu velájat-e fakíh. Opozice od té chvíle fungovala na základě frakcí, které reprezentovaly škálu konfliktů zájmů a hodnot. Identifikovali jsme čtyři nejvýznamnější konflikty zájmů a hodnot, které byly přítomny za vlády Ahmadínežáda: rozkol v národní identitě, diskriminace etnických a náboženských menšin, rozdílný pohled na jaderný potenciál (spojeno s mezinárodní politikou Íránu), lidská práva a občanské svobody. Žádný z opozičních subjektů, který působil v rámci frakcí mezi lety 2005 – 2013, nezpochybnil princip velájat-e fakíh. Hlavním představitelem opozice uvnitř Íránu bylo reformní hnutí v čele s Músavím. Zelené hnutí jsme identifikovali jako jedinou událost, která mohla opravdu Ahmadínežádův režim ohrozit. Opozice však opět narazila na limity zdeformované íránské plurality. Rada dohlížitelů korigovala všechny opoziční subjekty v zemi a nedala tak možnost demokratické změny režimu zevnitř.

Mezi nejvýznamnější představitele exilové opozice patří Kurdské politické strany, Lidoví mudžahedíni a pro-monarchistická uskupení kolem Pahlavího. Součástí jsou také dva exilové parlamenty, které fungují nezávisle na sobě. Hlavním představitelem Íránské rady národního odporu jsou Lidoví mudžahedíni, kteří NCRI v osmdesátých letech také vytvořili. Na základě analýzy NCRI, jsme se dozvěděli, že ve studovaném období působila jako faktická opozice. Povaha jejího konfliktu zájmů a hodnot je politická a neslučitelná se zachováním aktuálního režimu. Dále splňuje Hlaváčkovo kritérium, že by taková opozice měla být schopna nabídnout systémovou, programovou a personální alternativu stávajícímu režimu. NCRI je schopna okamžitě fungovat jako přechodná vláda. Ve studovaném období se nacházela mimo íránský politický systém, stejně jako splňovala základní předpoklad opozice v nedemokratických režimech – tedy byla nesystémovou opozicí.

44

Dále jsme zjistili, že kooperuje s některými exilovými skupinami, se kterými se vyjadřuje pro demokratický, pluralitní Írán. Národní rada íránského odporu vystupovala za Ahmadínežáda jako schopná exilová opozice, která přímo působila na změnu režimu, zejména díky soustavnému odhalování jaderného programu. Paradoxně se ale vůči NCRI vyhradili představitelé Zeleného hnutí, kteří nevidí konsenzus mezi záměry této exilové opozice a záměry reformní vlny v Íránu. V této práci jsme zjistili, že NCRI nepříliš reflektuje zájmy íránské společnosti, ti v ní stále vidí „pokrytce“. Tak, jako mezinárodní prostředí neví, jestli k NCRI přistupovat jako k důvěryhodnému partnerovi či jako k teroristické skupině; podobně uniká charakter záměrů této organizace íránské společnosti. Absurdita působení této skupiny se proto potvrdila i v kontextu íránské opozice za Ahmadínežáda.

45

6 SEZNAM ZKRATEK

• CPI – Konstituční strana Íránu / Constitutionalist Party of Iran • EU – Evropská unie / European Union • FBI – Federální úřad pro vyšetřování / Federal Bureau of Investigation • IIPF – Íránská islámská fronta participace / Islamic Iran Participation Front • IRP – Islámská republikánská stran / Islamic Republican Party • JRM – Společnost bojujících duchovních / The Society of the Militant Clergy • KZK – Komala / Komala • MAAE – Mezinárodní agentura pro atomovou energii / International Atomic Energy Agency • MEK (PMOI, MKO) – Lidoví mudžahedíni / People's Mujahedin of Iran • MIRO – Organizace Mudžahedínů íránské islámské revoluce / Mojahedin of the Islamic Revolution of Iran Organization • MRM – Uskupení bojujících duchovních / Assembly of Militant Clerics • NCRI – Národní rada íránského odporu / National Council of Resistance of Iran • NDR – Německá demokratická republika / German Democratic Republic • NLA - Národní osvobozenecká armáda Íránu / National Liberation Army of Iran • OSU (DTV) – Výbor pro podporu jednoty / The Office for Strengthening Unity • OIPFG – Organizace íránských lidových guerillových Fedayánů / Organization of Iranian People's Fedai Guerrillas • OPIFM – Organizace íránských lidových guerillových Fedayánů (Majoritní) / Organization of Iranian People's Fedai Guerrillas (Majority) • PDK, PDK – Kurdská demokratická strana / Kurdistan Democratic Party • PDKI – Demokratická strana íránského Kurdistánu / Democratic Party of Iranian Kurdistan • PJAK – Strany za svobodný život Kurdistánu / Kurdistan Free Life Party • TÚDE – Strana Túde / Tudeh Party of Iran • USA – Spojené státy smerické / The United States of America • VB – Velká Británie / The United Kingdom

46

7 ZAVEDENÁ ČESKÁ TRANSKRIPCE PERSKÝCH JMEN A VÝRAZŮ

• Mahmúd Ahmadínežád / Mahmoud Ahmadinejad • Mahdí Karrúbí / Mehdi Karroubi • Mír Hosejn Músáví / Mir Hossein Mousavi • Rúholláh Chomejní / Ruhollah Khomeini • Alí Chameneí / Ali Khamenei • Muhammad Chátamí / Mohammad Khatami • Akbar Hášemí Rafsandžání / Akbar Hashemi Rafsanjani • Muhammad Mosaddek / Mohammad Mosaddegh • Velájat-e fakíh / Velayat-e faqih

47

8 PŘÍLOHA Č. 1

• Zdroj: Hlaváček, Petr. 2012. Vymezení A Struktura Opozice V Nedemokratickém Režimu: Analytický Potenciál Stávající Teorie A Návrh Na Její Revizi. Opava: Slezská univerzita v Opavě. (str. 136)

48

9 ZDROJE

Tištěné zdroje:

• Axworthy, Michael. 2009. Dějiny Íránu. Praha: Lidové noviny. • Balík, Stanislav, and Michal Kubát. 2012. Teorie A Praxe Nedemokratických Režimů. 2., přeprac. vyd. Bod (Dokořán). Praha: Dokořán. • Cordesman, Anthony, and Martin Kleiber. Iran's Military Forces And Warfighting Capabilities:: The Threat In The Northern Gulf. 2007 ed. Greenwood Publishing Group. • Dahl, Robert A. 1966. Political Oppositions In Western Democracies. New Haven: Yale University Press • Dahl, R. A. 1973. Regimes And Oppositions. New Haven: Yale University Press. • Hlaváček, Petr. 2012. Vymezení A Struktura Opozice V Nedemokratickém Režimu: Analytický Potenciál Stávající Teorie A Návrh Na Její Revizi. Opava: Slezská univerzita v Opavě. • IBP, Inc. 2013. Iran Country Study Guide Volume 1 Strategic Information And Developments. International Business Publications. • Keddie, Nikki R. 2006. Modern Iran: Roots And Results Of Revolution. Yale University Press. • Kořan, Michal. 2009. Česká Zahraniční Politika V Roce 2008: Analýza Úmv. Ústav mezinárodních vztahů. • Kraus, Josef, and Emil Souleimanov. 2015. Ázerbájdžánci Íránu - Identita, Společnost A Regionální Bezpečnost. Auditorium. • Kubát, Michal. 2010. Politická Opozice V Teorii A Středoevropské Praxi: (Vybrané Otázky). Bod (Dokořán). Praha: Dokořán. • Linz, Juan José. 2000. Totalitarian And Authoritarian Regimes. Lynne Rienner Publishers. • Drulák, Petr. 2008. Jak Zkoumat Politiku: Kvalitativní Metodologie V Politologii A Mezinárodních Vztazích. Praha: Portál. • Novák, Miroslav. 1997. Systémy Politických Stran: Úvod Do Jejich Srovnávacího Studia. Studijní Texty (Sociologické Nakladatelství). Praha: Sociologické nakladatelství.

49

• Novák, Miroslav, and Lubomír Brokl. 2011. Úvod Do Studia Politiky. Studijní Texty (Sociologické Nakladatelství). Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). • Ehteshami, Anoushiravan, and Mahjoob Zweiri. 2007. Iran And The Rise Of Its Neoconservatives: The Politics Of Tehran's Silent Revolution. I. B. Tauris • Shahibzadeh, Yadullah. 2016. Islamism And Post-Islamism In Iran. Palgrave Macmillan. • Tökés, Rudolf. 1979. Opposition In Eastern Europe. The Johns Hopkins.

Dokumenty: • “Delisting Of The Mujahedin-E Khalq”. 2012. Online. U.S. Department Of State. http://www.state.gov/r/pa/prs/ps/2012/09/198443.htm. • “Islamic Penal Code Of The Islamic Republic Of Iran – Book One & Book Two,”. 2013. Online. Iran Human Right Documentation Center. http://www.iranhrdc.org/english/human-rights-documents/iranian-codes/3200- islamic-penal-code-of-the-islamic-republic-of-iran-book-one-and-book-two.html#15. • “Maryam Rajavi's Ten Point Plan For Future Iran”. 2006. Online. National Council Of Resistance Of Iran. http://ncr-iran.org/en/issues/ten-point-plan. • Taylor, Francis. 2002. “Iranian Resistance/mujahedin-E-Khalq (Mek)”. Online. U.S. Department Of Justice. http://www.niacouncil.org/site/DocServer/2002_08-FBI- report-MEK.pdf. • “The Constitution Of The Islamic Republic Of Iran”. Online. Iran Human Right Documentation Center. http://www.iranhrdc.org/english/english/human-rights- documents/iranian-codes/3017-the-constitution-of-the-islamic-republic-of- iran.html?p=1. • “The Political Concept Of The Constitutionalist Party Of Iran”. Online. The Constitutionalist Party Of Iran (Liberal Democrat),. http://www.irancpi.net/en/the- party-en/party-documentation/party-documentation-concept.html.

Proslovy a rozhovory: • “Interview With Ap As Spokesman For Nascent Democracy Group”. 2013. Online. Reza Pahlavi. “The Political Concept Of The Constitutionalist Party Of Iran”. Online. The Constitutionalist Party Of Iran (Liberal Democrat),.

50

http://www.irancpi.net/en/the-party-en/party-documentation/party-documentation- concept.html. • “Maryam Rajavi: A Democratic, Non-Nuclear Iran with The Overthrow Of The Religious Dictatorship: Speech”. 2015. Online. People´s Mojahedin Organization Of Iran.https://www.mojahedin.org/newsen/35090/Maryam-Rajavi-A-democratic-non- nuclear-Iran-%E2%80%8Ewith-the-overthrow-of-the-religious-dictatorship. • “Mariam Rajavi´s Speech At The Fofis Meeting In Brussels”. 2009. Online. People´s Mojahedin Organization Of Iran. https://www.mojahedin.org/newsen/35090/Maryam-Rajavi-A-democratic-non- nuclear-Iran-%E2%80%8Ewith-the-overthrow-of-the-religious-dictatorship

Ostatní internetové zdroje: (Všechny internetové odkazy ověřeny k 17. 12. 2016) • “34 Years Of Resistance Against Religious Tyranny In Iran”. 2015. Online. National Council Of Resistance Of Iran. http://www.ncr-iran.org/en/news/iran- resistance/18548-34-years-of-resistance-against-religious-tyranny-in-iran. • “About”. Online. Democratic Party Of Iranian Kurdistan. http://pdki.org/english/about/. • “A Glance At The History”. Online. Organization Of Iranian People’S Fadaian (Majority). http://www.fadai.org/english/history-07.pdf. • “Against The Current”. Online. The Organization Of Fedayian (Minority). http://www.fedaian-minority.org/english/against/against.html. • Allison, Dean. 2010. “Ahmadinejad´s Iran: A Threat To Peace, Human Rights And International Law”. Online. https://www.iranrights.org/attachments/library/doc_103.pdf. • “Amnesty International Report 2010 – Iran”. 2010. Online. Refworld. http://www.refworld.org/docid/4c03a8235.html. • Amuzegar, Jahangir. 2007. “Islamic Social Justice, Iranian Style”. Online. http://ierc.sbu.ac.ir/File/Article/ISLAMIC%20SOCIAL%20JUSTICE%20IRANIAN %20STYLE(2)_93859.pdf. • “Assembly Of Militant Clerics”. 2013. Online. Iran Data Portal. http://irandataportal.syr.edu/assembly-of-militant-clerics-mrm.

51

• Bahgat, Gawdat. 2009. “United States-Iranian Relations: The Terrorism Challenge”. Online. http://strategicstudiesinstitute.army.mil/pubs/parameters/Articles/08winter/bahgat.pdf. • Bakke, Lina Aarseth. 2007. Online. The Iranian Mojahedin’S Struggle For Legitimacy. https://www.duo.uio.no/bitstream/handle/10852/24364/ombatt04.pdf?sequence=1. • Balík, Stanislav. Totalitní a autoritativní režimy. In: SBORNÍK PRACÍ FILOZOFICKÉ FAKULTY BRNĚNSKÉ UNIVERZITY STUDIA MINORA FACULTATIS PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS BRUNENSIS C 54, 2007. Online. https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/102299/C_Historica_54- 2007-1_5.pdf?sequence=1 • Buchta, Wilfried. 2000. Who Rules Iran?. Online. http://www.washingtoninstitute.org/uploads/Documents/pubs/WhoRulesIran.pdf.pdf. • Beik, Saam. 2008. “One Man – One Desire, A Study Of The Reasons Of The Iranian Revolution In 1979 And Its Mobilization Process”. Online. http://lup.lub.lu.se/luur/download?func=downloadFile&recordOId=1315805&fileOId =1316310. • Bjorvatn, Kjetil, and Kjetil Selvik. 2008. “Destructive Competition: Factionalism And Rent-Seeking In Iran”. Online. http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0305750X08001101. • “Can Iran's Minorities Help Oust Ahmadinejad?”. 2009. Online. Time. http://content.time.com/time/world/article/0,8599,1901667,00.html. • Cordesman, Anthony, and Khalid Al Rohan. 2006. “Iranian Nuclear Weapons? The Uncertain Nature Of Iran’S Nuclear Programs”. Online. https://csis- prod.s3.amazonaws.com/s3fs- public/legacy_files/files/media/csis/pubs/060412_iran_uncertainty.pdf. • “Diskriminační Zákony Upírají Polovině Obyvatel Země Rovnoprávnost”. 2008. Online. https://www.amnesty.cz/news/1000/iran-diskriminacni-zakony-upiraji- polovine-obyvatel-zeme-rovnopravnost?d=2015-11. • “Eu Ministers Drop Iran Group From Terror List”. 2009. Online. Eu Observer. https://euobserver.com/foreign/27472. • “Faces Of Iran: Citizens Unjustly Imprisoned”. Online. Human Rights. https://www.humanrights.gov/faces-of-iran-citizens-unjustly-imprisoned.html.

52

• “Fadāʾiān-E Ḵalq,”. 2015. Online. Encyclopædia Iranica. http://www.iranicaonline.org/articles/fadaian-e-khalq. • Garduňo, Moises. “The Collective Action Of Mujahedeen-E Khalq Organization (Mko): Evolution, Interests And Current Situation”. Online. https://www.soas.ac.uk/lmei/events/ssemme/file67897.pdf. • Gastorowski, Mark. 2004. “Iranian Politics After The 2004 Parliamentary Election”. Online. http://calhoun.nps.edu/bitstream/handle/10945/11179/gasiorowskiJun04.pdf?sequence =1. • Hassan, Hussein. 2008. “Iran: Ethnic And Religious Minorities”. Online. http://www.parstimes.com/history/crs_nov_08.pdf. • Hepp, Bryant. 2015. “Iranian Revolution Committee”. Online. http://msumun.org/wp- content/uploads/2015/09/Iranian_bguide_XVI.pdf. • Hevian, Rodi. 2013. “The Main Political Parties In Iran, Iraq, Syria, And Turkey: A Research Guide”. Online. http://www.rubincenter.org/wp- content/uploads/2013/08/Hevian-YA-SG-YA-au2-PDF.pdf. • Hlaváček, Petr; Holzer, Jan. 2008. Opozice v nedemokratických režimech: Vstupní poznámky k možnostem a limitům stávající teorie. Středoevropské politické studie. ISSN 1212-7817. Online. https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/4406/3446 • “How Iran Regime Cheatedthe World”. 2014. Online. National Council Of Resistance Of Iran. https://iranpolicycommitteepublishing.files.wordpress.com/2014/07/digital- how-iran-regime-cheated-the-world.pdf. • Chehabi, H.E. 2001. “The Political Regime Of The Islamic Republic Of Iran In Comparative Perspective”. Online. http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/1477- 7053.00053/abstract. • Christensen, Stine Nordbjaerg. 2009. “Iran: Modern Media And Electoral Authoritarianism.”. Online. https://www.files.ethz.ch/isn/125012/ebook47.pdf. • “Iranian Kurds”. 2013. Online. Danish Refugee Council And Danish Immigration Service. https://www.nyidanmark.dk/NR/rdonlyres/D82120CB-3D78-4992-AB57- 4916C4722869/0/fact_finding_iranian_kurds_2013.pdf%20str%2050. • “Iran (2013)”. 2013. Online. Freedom House. https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2013/iran.

53

• “Írán”. Online. Ministerstvo Zahraničních Věcí České Republiky. http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/blizky_vychod/iran/index.html. • “Iran’S Forgotten Ethnic Minorities”. 2013. Online. Foreign Policy. http://foreignpolicy.com/2013/04/03/irans-forgotten-ethnic-minorities/. • “Iran's Parliamentary Elections: Inside The Candidate Approval Process”. 2016. Online. The Washington Institute. http://www.washingtoninstitute.org/policy- analysis/view/irans-parliamentary-elections-inside-the-candidate-approval-process. • “Iran Rolls Out Domestic Internet”. 2016. Online. Bbc News. http://www.bbc.com/news/technology-37212456. • “Iran, Us, And The Mek”. 2012. Online. Iran Review. http://www.iranreview.org/content/Documents/Iran-US-and-the-MEK.htm. • “Iran: "where Is My Vote?"”. 2009. Online. Youtube. https://www.youtube.com/watch?v=7vziXaLuIxY. • “Jafar Kazemi, A Post-Election Protester, At Imminent Danger Of Execution In Iran”. 2010. Online. Iran Human Rights. https://iranhr.net/en/articles/593/. • “Joint Statement: Invitation For Active Participation In The Worldwide Day Of Support For Human Rights In Iran”. 2009. Online. The Organization Of Iranian People's Fedaian (Majority). http://www.fadai.org/english/jointstatement-united4iran.htm. • “The Nature Of The Party System”. Online. Chapter Two. https://www.sssup.it/UploadDocs/13476_6_R_the_nature_of_party_system_in_Iran_ 13.pdf. • “Kar”. Online. http://www.kar-online.com/. • Keddie, Nikki R., and Yann Richard. 2006. Modern Iran: Roots and Results of Revolution. Yale University Press, • Kopstein, Jeffrey, and Mark lichbach. 2009. “Comparative Politics: Interests, Identities And Institutions In A Changing Global Order”. 2nd. Online. https://www.scribd.com/doc/55305065/Comparative-Politics-Interests-Identities-and- Institutions. • Kumaraswamy, P.R. 2006. “Who Am I? The Identity Crisis In The Middle East”. Online. http://www.eden.rutgers.edu/~spath/385/Readings/Kumaraswamy%20- %20Identity%20Crisis%20in%20the%20Middle%20East.pdf. • Lacerda, Eduardo. 2009. “A Mujahideen Conundrum: The Multiple Faces And Roles Of The Iranian Mek”. Online.

54

http://www.academia.edu/1136766/A_Mujahideen_Conundrum_The_multiple_faces_ and_roles_of_the_Iranian_MeK. • Nassaj, Hamid, and Morteza Bahrani. 2015. “Modernization And Religion: Case Study Of Ataturk And Reza Shah”. Online. http://www.worldresearchlibrary.org/up_proc/pdf/12-14243259907-10.pdf. • “Maryam Rajavi: All The Iranian Regime’S Factions Share Common Interests In Suppression, Terrorism And Plunder Of Public Wealth; The Elections Sham Will Not Lead To Moderation”. 2016. Online. People´s Mojahedin Organization Of Iran. https://www.mojahedin.org/newsen/44298/. • “Mek Supporters In Congress Turn Up Pressure On Administration To Take Group Off Terrorist List”. 2010. Online. National Iranian American Council. http://www.payvand.com/news/10/nov/1237.html. • Novák, Miroslav. 1995. “Systémy Politických Stran A Základní Modely Opozice”. Online. http://sreview.soc.cas.cz/uploads/65febde4fb42aa2f310abcdcfa669f0d6b94ec30_328_ 305NOVAK.pdf • “Our Resistance”. 2006. Online. National Council Of Resistance Of Iran. http://www.ncr-iran.org/en/about/our-resistance. • “Our Structure”. 2006. Online. National Council Of Resistance Of Iran. http://ncr- iran.org/en/about/our-structure. • “People's Mojahedin Organization Of Iran/mek Support Inside Iran”. Online. The People’S Mojahedin Organization Of Iran. http://peoplesmojahedin.com/index.php/pmoi-mek-support-inside-iran. • “Political Parties”. 2013. Online. Global Security. http://www.globalsecurity.org/military/world/iran/political-parties.htm. • Ptáčník, Jan. 2012. Perspektivy využití Linzovy metodologie pro výzkum nedemokracie. Středoevropské politické studie, ISSN 1212-7817. Online. https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/4585/3668 • Sadjadpour, Karim. 2009. “Reading Khameneí: The World Wiew Of Iran´s Most Powerful Leader”. Online. http://carnegieendowment.org/files/sadjadpour_iran_final2.pdf.

55

• Saleh, Alam. 2012. “Iran´s National Identity Problematic,”. Online. https://www.researchgate.net/profile/Alam_Saleh/publication/278669251_Iran's_Nati onal_Identity_Problematic/links/55821d5808aeab1e4666e16b.pdf. • Sheehan, Ivan Sasha. 2014. “What Is“Regime Change From Within?””. Online. http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/dome.12055/abstract. • Shevlin, Neil. 1998. “Velayat-E Faquih In The Constitution Of Iran: The Implementation Of Theocracy”. Online. http://scholarship.law.upenn.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1479&context=jcl. • Salehzadeh, Alan. 2013. “Iran´s Foreign And Domestic Policies”. Online. https://salehzadeh.files.wordpress.com/2013/10/alan-salehzadeh-iran-verkko.pdf. • “The Attainment Of Kurdish National Rights Within A Democratic And Federal Iran”. Online. Democratic Party Of Iranian Kurdistan. http://pdki.org/english/wp- content/uploads/2012/08/PDKI-Brochure-revised.pdf. • “The Office For Strengthening Unity”. 2009. Online. Iran Data Portal. http://irandataportal.syr.edu/wp-content/uploads/dtvprofile.pdf. • “The Pkk, Pjak, And Iran”. Online. The Washington Institute. http://www.washingtoninstitute.org/policy-analysis/view/the-pkk-pjak-and-iran- implications-for-u.s.-turkish-relations. • “The Program Of Organisation Of Fedaian (Minority)”. Online. The Organization Of Fedayian (Minority). http://www.fedaian-minority.org/english/home.html. • “The Rise And Impact Of Iran’S Neocons”. 2008. Online. Policy Analysis Brief. http://www.stanleyfoundation.org/publications/pab/RiseandImpactEhteshami08PAB. pdf. • “The Society Of The Militant Clergy”. 2013. Online. Iran Data Portal. http://irandataportal.syr.edu/the-society-of-the-militant-clergy-of-tehran-jrm. • “Two Political Prisoners Arrested After Elections Executed”. 2011. Online. International Campaign For Human Rights In Iran. https://www.iranhumanrights.org/2011/01/two-post-elections-political-prisoners- hanged/. • U.S. Library of Congress. “Opposition Political Parties In Exile”. Online. http://countrystudies.us/iran/96.htm. • “What Happened To The Green Movement In Iran?”. 2013. Online. Aljazeera. http://www.aljazeera.com/indepth/opinion/2013/05/201351661225981675.html.

56