MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta

Patrik MAKOVNÍK

KONODONTOVÁ FAUNA FAMENU VE VÝCHODNÍM LOMU CEMENTÁRNY V MOKRÉ

Bakalářská práce

Vedoucí práce: prof. RNDr. Jiří Kalvoda, Csc.

© 2007 Patrik Makovník Všechna práva vyhrazena

Jméno a příjmení autora: Patrik Makovník Název bakalářské práce: Konodontová fauna famenu ve vychodním lomu cementárny v Mokré Název v angličtině: fauna of the Famennian in the eastern quarry of the Mokra Cement Plant Studijní program: Bakalářský Studijní obor (směr), kombinace oborů: Geologie, hydrogeologie, geochemie Vedoucí bakalářské práce: prof. RNDr. Jiří Kalvoda, CSc. Rok obhajoby: 2007

Tato práce řeší biostratigrafické poměry na vybraným profilu na lokalitě Mokrá u Brna na základě studia konodontové fauny. Studovaný profil zastihuje sled křtinských a hádsko- říčských vápenců. Bylo odebráno 8 vzorků z profilu, z nichž jich 4 bylo vyhodnoceno. Byly zjišteny následující zóny: Palamtolepis trachytera, Palamtolepis postera, expansa. U dvou vzorků bylo provedeno na základě rodového složení přiřazení ke konodontovým biofaciím. . Based on the study of conodont fauna the thesis outlines the biostratigraphy in the section in the Mokra quarry near Brno. In the studied section where Křtiny and Hády-Říčka limestones crop out 8 samples have been studied but only 4 contained conodont fauna. The following conodont zones have been distinguished: Palmatolepis trachytera, Palamtolepis postera , Palmatolepis expansa. In two samples based on generic composition, conodont biofacies have been determined.

Klíčová slova v češtině: konodont, devon, famen, Palmatolepis, , zonace Klíčová slova v angličtině: conodont, , Famennian, Palmatolepis, Polygnathus, zonation

Prohlašuji, že tuto práci jsem vypracoval samostatně. Veškerou literaturu a ostatní prameny, z nichž jsem při přípravě práce čerpal, řádně cituji a uvádím v seznamu použité literatury. Svoluji k zapůjčování práce v knihovně.

……………………………………..

1. ÚVOD ...... 7

2. PŘEHLED GEOLOGICKÝCH POMĚRŮ MOKRÉ A ŠIRŠÍHO OKOLÍ ...... 7

3. SYSTEMATICKÉ POSTAVENÍ KONODONTŮ...... 12

4. POZNÁMKY KE STUDIU KONODONTŮ...... 14

4.1. STRATIGRAFICKÉ VYUŽITÍ KONODONTŮ...... 14

4.2. OBECNÁ MORFOLOGIE KONODONTŮ...... 16

4.3. MORFOLOGIE PLATFORMNÍCH KONODONTŮ...... 18

5. KONODONTOVÁ BIOFACIE...... 19

6. METODIKA PRÁCE...... 20

6.1. ETAPA TERÉNNÍ...... 20

6.2. ETAPA LABORATORNÍ ...... 20

7. POPIS PROFILU A VÝSKYT KONODONTOVÉ FAUNY ...... 21

8. DISKUZE ...... 24

8. ZÁVĚR ...... 26

POUŽITÁ LITERATURA ...... 27

PŘÍLOHY

1. ÚVOD

Bakalářská práce „Konodontová fauna famenu ve vychodním lomu cementárny v Mokré“ mně byla zadána na podzim 2006. Hlavním úkolem bylo se seznámit s profilem, odebrat vzorky, provést jejich maceraci, z nerozpustného zbytku vybrat konodonty a určit je a na základě zjištěných konodontových společenstev vymezit konodontouvou zonaci a stanovit biofacie. V profilu vystupují vápence líšeňského souvrství reprezentované v převráceném vrstevním sledu vápenci hádsko-říčskými a vápence křtinskými.

V úvodu bych chtěl poděkovat prof. Jiřímu Kalvodovi. Csc. za cenné připomínky, rady, vedení po celou dobu práce a hlavně za pevné nervy, že to se mnou vydržel. Dále bych chtěl poděkovat Mgr. Jiřímu Rezovi za ochotu a pomoc, kterou mi poskytl pokaždé, když jsem potřeboval. A také bych chtěl poděkovat konodontovému komondu v Badenu, jmenovitě Ladislav Dvořák, Monika Rutová, Jana Šebelová, Tomáš Kumpán.

7 2. PŘEHLED GEOLOGICKÝCH POMĚRŮ MOKRÉ A ŠIRŠÍHO OKOLÍ

Lokalita Mokrá, kde se nachází studovaný profil, leží v jižní části Moravského krasu v katastrech Mokrá-Horákov a Hoštěnice přibližně 15 km sv. od Brna (obr.1). Lom Mokrá náleží z hlediska regionálně geologického do moravskoslezké oblasti, která je základní jednotkou Českýho masívu. Lom je otevřen třemi lomy (západním, středním a východním), kde se těží vápence a břidlice. Nejstarší sedimenty v bezprostředním okolí lomu jsou bazální klastika devonu, které bývají označovány jako „Old Red“ řazené na základě jejich pozice v podloží vápencových souvrství do spodního a středního devonu. Jsou většinou tvořena křemennými slepenci, pískovci, arkózami (Hladil et al., 1987). Po ukončení intenzivní eroze reliéfu se vytvořil relativně mělký sedimentační prostor, kde docházelo k ukládání karbonátových sedimentů macošského souvrství. Macošské souvrství je nejtypičtější jednotkou celého vývoje. Macošské souvrství je definováno jako tmavě nebo světle šedé karbonáty spočívající na bazálních klastikách, které reprezentují útesový komplex stáří givet – frasn (Zukalová, Chlupáč, 1982). Uvnitř macošského souvrství lze rozlišit několik facií. Josefovské vápence jsou prvním členem macošského souvrství. Jsou to tmavě šedé hrubě vrstevnaté vápence často s písčitou příměsí staří givet. Ve vápencích se nalézá fauna silnostěnných brachiopodů. Josefovské vápence reprezentují příběžní mělkovodní karbonátové sedimenty přímo nasedající na bazální klastika, s kterými se laterálně zastupují. Dosahují proměnlivé mocnosti, maximálně 80 m (Zuková, Chlupáč, 1982). Vrstevní sled pokračuje lažáneckými vápenci, stáří givet. Jsou šedé až tmavě šedé, hrubě vrstevnaté až lavicovité. Ve vápencích se vyskytují polohy na úlomky velmi bohatý na větevnatý stromatoporoid převážně rodu Amphipora. Dosahují mocnosti až několik set metrů, běžně 200–300 m. Reprezentují počáteční fáze tvorby útesů v mělce neritickém prostředí (Zukalová, Chlupáč, 1982). Posledním členem macošského souvrství jsou světle šedé vilémovické vápence, stáří givet–frasn. Jsou masivní nebo biodetritické, hrubě lavicovité, mocnosti desítky až stovky metrů. Jedná se o útesovou facii s velmi hojnými fosilními zbytky korálů, stromatopor, brachiopodů (Zukalová, Chlupáč, 1982). Vilémovické vápence vystupují na povrch v západní a jihozápadní části dobývacího prostoru, jsou zastiženy západním lomem a tvoří jihozápadní část lomu středního. Vápence josefovské, lažánecké a vilémovické se mohou vícekrát opakovat v několika cyklech. V cyklech čelechovickém, Byčí skály, ochozském a

8 mokerském (Hladil et al., 1987). Podle (Hladil, 1986) je čelechovický cyklus stáří eifel- givet. Na hranici frasn/famen došlo k poklesu dna pánve, což mělo za následek ukončení sedimentace na rozlehlých karbonátových plošinách. Útesové vápence macošského souvrství přecházejí do líšeňkého souvrství. Je charakteristické velkou faciální proměnlivostí i zánikem útesotvorné a stromatoporoidové fauny (Hladil, 1986). Líšeňské souvrství je v jižní části Moravského krasu zastoupeno vápenci křtinskými a hádsko- říčskými. Vápence křtinské jsou hlíznaté, velmi jemnozrnné (mikritové) vápence červenavých, růžových nebo šedých barev, s různým podílem jilových složek, tence deskovité, stáří svrchní frasn až tournai. Dosahují relativně malých mocností (Hladil et al., 1987). Vápence křtinské vytvářejí souvislý lem v podloží vápenců hádsko-říčských, a to jak ve středním lomu, tak i v lomu východním v Mokré. Nadložní hádsko-říčské vápence jsou deskovité bituminózní tmavě šedé, bioklastické a mikritové vápence s vložkami vápnitých břidlic a s tmavými rohovci. Běžné je gradační zvrstvení, což odráží neklidné podmínky sedimentace z kalciturbiditních proudů (Hladil et al.,1987). Stáří vápenců je famen až tournai, časté je laterální zastupování s křtinskými vápenci (Hladil et al., 1987). Vápence hádsko-říčské tvoří celou východní a severovýchodní část dobývacího území. Začátek ukládání ponikevského souvrství, které probíhalo ve svrchního devonu až ve spodním karbonu (frasn až tournai) reprezentuje sedimentaci kulmského charakteru (Hladil et al., 1987). Jde převážně o silicity, křemité břidlice a březinské břidlice. Březinské břidlice lemují v metrových až několika metrových mocných polohách úseky s vyvinutými vápencovými brekciemi. Zvětráváním bývají pestře zbarvené (šedozelený, červenofialový odstín). Březinské břidlice se tvořily pravděpodobně od spodního visé, zejména jsou však charakteristické pro střední visé (Hladil et al., 1987). Rozstáňské souvrství je vyvinuto jako tmavě šedé, zelenavě zvětrávající prachovité břidlice, místně s laminami pískovců a vložkami drob. Místy je zřetelné gradační zvrstvení centimetrových až decimetrových rytmů. Pro rozstáňské souvrství je charakteristické rytmické střídaní pískovců, prachovců a jílovitých břidlic. Vzácně se vyskytují polohy slepenců. Stáří rozstáňského souvrství je střední až báze svrchního visé. Tyto horniny jsou zachyceny v západní a severní stěně východního lomu (Hladil et al., 1987). V severozápadní části východního lomu se v rozstáňském souvrství vyskytují četné olistolity nejčastěji středno tournaiských vápenců (Kalvoda, 1997). Myslejovické souvrství pozvolna přechází přes bazální droby z podloží roztáňského souvrství (Hladil et al., 1987). Myslejovické souvrství vystupuje na povrch ve východní stěně východního lomu. Jsou zde polohy račických slepenců, které se vyskytují při bázi

9 celého až 3 km mocného souvrství (Rez, 2003). Račické slepence tvoří převládající litotyp mezi sedimenty, jedná se převážně o hrubozrnné polymiktní slepence s drobovou mezerní hmotou. Valouny jsou tvořeny vápenci, drobami, metamorfity moldanubika a vulkanity (Hladil et al., 1987). Po ukončení variského vrásnění se okolí mokerských lomů stalo na delší dobu souší. Téměř jistě byla oblast souší v triasu a juře (oxford-kelloway)(Hladil et al.,1987). V křídě (cenoman-turon) byla oblast zaplavena. Tyto sedimenty nebyly do dnešní doby zachovány až na výjimky představující relikty kontinentálních křídových usazenin ,známých jako rudické vrstvy. Tyto sedimenty se usadily nebo byly redeponovány do krasových a paleokrasových dutin a čas od času jsou nacházeny při těžbě především v lomech Západ v Mokerské a Želví jeskyni (Hladil et al., 1987). Ve spodním badenu zasáhla oblast mořská záplava a jeho uloženiny jsou tvořeny převážně šedozelenými a vápnitými jíly, písky a štěrky (Hladil et al., 1987). Kvartérní sedimenty zde vystupují jako relikty terasových štěrků a ve sprašových akumulacích pleistocenního stáří.

10

Obr. 1: Geologická mapa mokerských lomů a bližšího okolí. (Upraveno podle Hladil et al. 1987)

11 3. SYSTEMATICKÉ POSTAVENÍ KONODONTŮ

Široké rozšíření a výskyt konodontů v paleozoických sedimentech, v kterých se relativně dobře zachovávají konodontí elementy, vzbudil celosvětový zájem o tuto vymizelou skupinu. Vystala zde otázka zabývající se systematickým zařazením této skupiny. Objasnění její příslušnosti a postavení v paleontologickém systému se stala předmětem studia mnoha badatelů. Dalším impulzem ke studování této tajemné skupiny, byl fakt, že se konodonti staly významným nástrojem pro světovou stratigrafii a následně pak rozsáhlé možnosti meziregionálních korelací. Názory na systematické postavení konodontů, závisle na nových objevech, se v průběhu doby měnily. Jako první v roce 1856 popsal tyto fosílie ruský paleontolog Ch. H. Pander. Označil je jako pozůstatky neznámého druhu ryb a použil pro ně označení conodont (Sweet, 1988). Avšak v té době ještě Pander netušil, že tvarově odlišné elementy náleží jednomu organismu. Za základ své klasifikace zvolil zejména morfologii a vyčlenil 14 rodů a 56 rodů. Pro většinu paleontologů představovali konodonti paleontologickou kuriozitu. Mnoho autorů se přiklánělo z hlediska taxonomického pohledu Panderovi a jeho názoru, že se jedná o pevné zbytky vyhynulé skupiny ryb (Sweet, 1988). Vedle toho se vyskytly názory, které nálezy přisuzovali např. zbytkům měkkýšů, anelidním červům, gastropodům, skaleodontům, k ostnům korýše (Sweet, 1988). Velkým krokem v porozumění a zařazení konodontů do paleontologického systému byly nálezy téměř celých konodontových živočichů. Podle dnešních představ konodonti reprezentovali malé živočichy s úhořovitým tělem, poměrně velkýma očima, chordou podél hřbetní části těla, se svaly tvaru V na bocích a s ocasem na konci těla (obr. 2). Podle těchto znaků se staví do blízkosti hypotetických prvních obratlovců a zařazuje konodonty mezi Chordata (Purnell et al., 1995). Podle Aldridge et al.(1993) kombinace důkazů o měkkých částech těl a mikrostruktury elementů řadí konodonty mezi nejprimitivnější obratlovce. Nedostatek mineralizace skeletu mimo elementy v ústech naznačují, že byli primitivnější než pancířnaté bezčelistnaté ryby jako například Ostracodermi, ale jsou postaveni výše než sliznatky (Mixini), které postrádají skelet zcela (obr. 3).

12

Obr. 2: Konodontový živočich podle Purnella et al. (1995).

Obr. 3: Fosilní záznam obratlovců a jejich evoluční vztahy. Podle Purnella et al. (1995)

13 4. POZNÁMKY KE STUDIU KONODONTŮ

Konodonty poprvé objevil ruský paleontolog C. H. Pander a v roce 1856 popsal a zavedl termín konodont. Jedná se o drobné izolované tvrdé části čelistních aparátů vyšších živočichů , které mohou dosahovat velikosti 2-4 mm, výjimečně 6 mm (Sweet, 1988). Původně bylo usuzováno, že jsou konodonti čistě karbonátového složení, to bylo později vyvráceno (Sweet, 1988). Bylo zjištěno, že se jedná o karbonát apatit a byl sestaven vzorec: Ca Na (PO ) (CO ) F (H O) 5 0,14 4 3,01 3 0,16 0,73 2 0,85

4.1. STRATIGRAFICKÉ VYUŽITÍ KONODONTŮ

Konodonti, díky své značné diverzitě, hojnému výskytu, relativně krátké době trvání jednotlivých taxonů, představují skupinu významných indexových fosílií. V této kapitole jsem vycházel z Müllera (1978), kde popisuje stratigrafickou řadu nejvýznamnějších rodů (tab.1) Kambrická fauna byla hojně rozšířena, přesto není vhodným nástrojem pro biostratigrafickou zonaci jako byla většina pozdější konodontové fauny. Významným příkladem jsou a Westergaardodina. V tremadoku (spodní ordovik) nastala diverzifikace, která dosáhla vrcholu krátce poté (kolem arenigu). Převládal typ jednoduchý kužel zastoupený rody Scolopodus, Paroistodus, Acontiodus a Panderodus. stějně jako první platformní typy a Pygodus se později ukázaly jako vhodnou zonální fosílií (Müller, 1978) Ačkoliv bylo ustanovených jedenáct konodontových zón v Evropě, Severní Americe a Asii na základě vysoce rozdílných forem jako Hadrognathus a , diverzita konodontů stejně jako jejich hojnost v siluru klesla. Během siluru se objevil rod , který dal vzniknout mnoha dalším důležitým taxonům (Müller, 1978). Ve spodním a středním devonu převládají druhy , Spathognathodus, a Polygnathus. Koncem devonu konodonti dosáhnou svého druhého vrcholu vývoje. Nové druhy jako Palmatolepis, Ancyrodella, a Ancyrognathus se vyvinul z rodů Spathognathodus a Polygnathus, a jsou široce a hojně rozšířeny. Vysoce datailní zonální schémata pro devon byla vypracována zvláště pro střední Evropu a Severní Ameriku (Müller, 1978).

14 Ve spodním karbonu byly konodonti ještě hojně rozšířeni. Mezi nejdůležitější druhy patří , a Scaliognathus. Poslední dva rody se vyskytovaly ve faciích daleko od pobřeží a jejich zástupci představují významné indexové fosílie. Koncem karbonu se vyskytují indexové fosílie rudu a Adetognathodus (Müller, 1978). V permu převládají Idiognathus, , a . Na konci permu většina konodontů téměř zanikla. Ve spodním triasu se konodonti znova rozšířily a získaly opět své postavení (Neogondonella, Epigondonella). Své postavení si udržely až do konce triasu, kde došlo k jejich úplnému vymření (Müller, 1978).

Tab. 1: Stratigrafická řada nejvýznamnějších rodů. Podle Müllera (1978).

15 4.2. OBECNÁ MORFOLOGIE KONODONTŮ

Konodonti se vyskytují v poměrně velké různorodosti tvarů. Tvarová různorodost konodontů je hlavním základem pro systematiku konodontů. Jak jsem se zmínil ruský paleontolog Pander jako první popsal konodonty a rozdělil je na dvě základní skupiny jednoduchý typ a složitý typ. Tohle dělení se stále používá, ačkoliv je zvykem složitý typ dále dělit na čepelovitý typ, větevnatý typ a platformní typ (obr. 4) V tvarové klasifikaci konodontů (tab. 2) bylo přijato, že do kategorie (Sweet, 1988)

- koniformní patří jednoduchý typ - ramiformních patří větevnatý typ - pektiniformní patří čepelovitý typ a platformní typ

Tab. 2: hlavní morfologické kategorie konodontových elementů (Sweet, 1988)

16 obr. 4: morfologické typy konodontů. A- typ jednoduchý kužel, B – čepelovitý typ, C – větevnatý typ, D – platformní typ (Gnathodus), E – platformní typ (Polygnathus). Müller (1978)

17

4.3. MORFOLOGIE PLATFORMNÍCH KONODONTŮ

Platformní typy mají nejvíce diagnostických znaků, a proto jsou nejvhodnější pro použítí ve stratigrafii. Na platformním typu rozeznáváme svrchní a spodní část. Jako spodní část se označuje strana z bazální jamkou nebo dutinou (obr. 5).

obr. 5: příklady bazální jamky. Zvětšeno 30x. Podle Müllera (1978) Na spodní straně konodonta jsou tyto základní struktury (obr. 6): dutina nebo jamka růstové lamely lem kýl Na svrchní straně jsou tyto základní struktury (obr. 6): čepel karina laloky ornamentace

obr. 6: Příklad strukturních znaků platformního konodonta. Müller (1978)

18 5. KONODONTOVÁ BIOFACIE

Ziegler et al. (1990) na základě sedimentačního prostředí, ve kterém se konodontové organismy vyskytovali, vyčlenili pro svrchní devon celkem jedenáct konodontových biofacií. Pravidla pro tvorbu biofacií jsou taková, že biofacie byla pojmenována po jednom nebo dvou nejhojněji zastoupených rodů. Přičemž zastoupení rodu musí být minimálně víc jak 70% z celkové populace (Ziegler et al, 1990). Tyto biofacie jsou směrem k pobřeží očíslovány od (I) do (XI).Během famenu a většiny frasnu každá ze čtyř vnějších paleotektonických zón obsahovala následující biofacie: (I), palmatolepisovou (neboli palmatolepis-bispathodovou ve svrchním famenu); (II), palmatolepis-polygnathovou; (III), polygnathus-icriodovou (neboli polygnathus- “icriodovou“ ve famenu); a (IV), polygnathus-pelekysgnathovou. Mělkovodní pátá zóna obsahovala během svrchního devonu sedm odlišných biofacií: (V), clydagnathovou; (VI), scaphignathovou; (VII), patrognathovou; (VIII), pandorinellidovou; (IX), antognathovou; (X), polygnathovou (převážně frans); a (XI), polygnathus-ancyrodellovou (pouze frasn).

19

6. METODIKA PRÁCE

Metodika mojí práce se skládala z etapy terénní a etapy laboratorní.

6.1. ETAPA TERÉNNÍ

Etapa terénní zahrnovala seznámení s profilem, litologický popis profilu, odebrání vzorků. Celkem bylo odebráno 8 vzorků s označením M1 až M8 s hmotností přibližně kolem 2,5 až 3 kg. Místa odběrů vzorku byla označena pro případ pozdějšího využití. Pro odběr vzorků byly vybírány biodetrické nebo hlíznaté vápence, u kterých je větší pravděpodobnost, že chovájí relativně větší konodontovou faunu ve srovnáni s jinými typy vápenců. Dále jsem změřil profil a vzdálenosti mezi jednotlivými vzorky (prává mocnost). Byla provedena také fotografická dokumentace profilu.

6.2. ETAPA LABORATORNÍ

Po očištění jsem provedl maceraci vzorků v kyselině octové (stejně vhodná je i kyselina mravenčí nebo monochloroctová) o koncentraci přibližně 10 – 15%. První výplav byl proveden po prvním dni, další výplav byl proveden zhruba po třech týdnech, protože koncentrace kyseliny byla již nižší. Potom jsem pomocí síta a vody plavil nerozpustný zbytek horniny. Po usušení nerozpustného zbytku hornin jsem vybíral konodonty. K vybírání konodontů z vysušené horniny jsem používal binokulární mikroskop, preparační jehlu a lampičku. V další etapě jsem podle příslušné literatury určil konodonty a na základě zjištěných asociací konodontů provedl stratigrafické zařazení studovaných vzorků.

20

7. POPIS PROFILU A VÝSKYT KONODONTOVÉ FAUNY

Lom Mokrá se nachází asi 15 km sv. od města Brna a přibližně 800 m sv. od obce Mokrá-Horákov. Lom Mokrá je otevřen třemi lomy (západním, středním a východním). Studovaný profil se nachází u vjezdu do východního lomu. V profilu můžeme pozorovat hádsko-říčské a křtinské vápence tmavě šedé až světle šedé barvy. Vrstevní sled je převrácený. Z profilu bylo odebráno celkem 8 vzorků s onznačením M1 až M8 (obr. 7). Většina ze studovaných vzorků obsahovala konodontovou faunu, ale pouze vzorky M2, M5, M6 a M7 obsahovaly exempláře, které bylo možno zařadit do rodu popř. do druhu. Vzorky M1, M3, M4 a M8 byly zcela negativní. Popisovaný profil začíná převráceným vrstevním sledem. Vzorek M5 byl odebrán z 30 cm mocné polohy šedého a středně detritického vápence. Na základě zastoupení Palmatolepis rugosa trachytera Ziegler, Palmatolepis glabra lepta Ziegler a Hudlle, Branmehla bohlenana (Helms), Polygnathus semicostatus Branson a Mehl a Polygnathus af. obliquicostatus Ziegler je možno zařadit tento vzorek do zońy Palmatolepis trachytera. Dále byl nalezen poddruh Palmatolepis gracilis gracilis Branson a Mehl. V nadloží vzorku M5 jsou polohy šedých a středně až velmi jemně detritických vápenců o mocnosti od 7 cm do 30 cm. Vyskytují se zde i kalcitové žilky. Je viditelné výrazné rozpukání bloku. V nejsvrchnější části tohoto bloku jsou polohy, které se roubíkovitě rozpadají. Ve vzdálenosti 1,7 m od vzorku M5 byl odebrán vzorek M6 z polohy tmavě šedých středně detritických vápenců o mocnosti kolem 15 cm. Ve vzorku byla zjištěna přítomnost Palmatolepis perlobata schindewolfi Müller, Palmatolepis gracilis gracilis Branson a Mehl, blíže neurčitelný Palmatolepis, dále Polygnathus granulosus Branson, Mehl, Polygnathus obliquicostatus Ziegler, blíže neurčený Polygnathus, dále Bispathodus stabilis (Branson a Mehl) a blíže neurčený konodont rodu Branmehla. Podle této fauny se dá usuzovat na zónu spodní Palmatolepis postera až spodní Palmatolepis expansa. Ve vzdálenosti 2m od vzorku M6 byl odebrán další vzorek s označením M8 z polohy jemně detritického, šedého vápence o mocnosti 22 cm. V tomto vzorku nebyla konodontová fauna nalezena. Ve vzdálenosti 1,3 m od vzorku M8, byl odebrán vzorek M2 z polohy šedého středně detritického vápence o mocnosti 18 cm. Ve vzorku se vyskytovala fauna

21 konodontů zastoupena taxony Palmatolepis perlobata schindewolfi Müller, Polygnathus extralobatus (Schlafer), bispathodus cf. ziegleri (Rhodes, Austin a Druce), Bispathodus stabilis (Branson a Mehl), Branmehla bohlenana (Helms). Uvedená fauna indikuje spodní zónu Palmatolepis expansa. Dále se ve vzorku vyskytoval Palmatolepis gracilis gracilis (Branson a Mehl). Výše zmíněné vzorky M5, M6, M8 a M2 byly odebrány z polohy mocné okolo 5,1 m s převráceným vrstevním sledem, ve které se střídají vrstvy vápenců mocné od 7 cm do 30 cm. Vápence jsou zde šedé středně až jemně detritické. Jsou zde pozorovatelné kalcitové žilky. Je viditelné poměrně výrazné porušení bloku. Pod bází odebraného vzorku M2 se nachází vrstva, která se roubíkovitě rozpadá. Dále pokračuje poloha o mocnosti kolem 2,5m, jedná se o šedé až tmavě šedé vápence, středně až jemně biodetritické s mocností vrstev od 5 cm až 40 cm. Z tohoto bloku byl odebrán další vzorek s označením M7 vzdáleným 2,5 m od vzorku M2. Ve vzorku se vyskytovali Bispathodus stabilis (Branson a Mehl), Bispathodus costatus (E.R.Branson), Bispathodus ultimus (Bischoff), Bispathodus aculeatus (Branson a Mehl). Podle nalezené fauny se dá usuzovat na zónu svrchní Palmatolepis expansa. Dále byli ve vzorku nalezeny Palmatolepis gracilis gracilis Branson a Mehl a úlomky rodu Polygnathus. Následuje poloha 1,4 mocná, šedých středně biodetritických vápenců s kalcitovými žilkami a zjevným tektonickým porušením. Vyskytují se zde místy také světlé klasty. Poloha je omezena zlomem, který je paralelní s vrstevnatostí. Dále pokračuje 46 cm mocná poloha středně až jemně detritických vápenců, kde jsou viditelné vrstvy s mocnosti od 11cm do 15 cm. Je zde patrná gradace. Z této sekvence byl odebrán vzorek s označením M3. Další vzorek označený jako M1 byl odebrán z polohy, kde jsou patrné vrstvy jemně detritického, šedého vápence. V této části se začínají objevovat také světle šedé hlíznaté vápence. 3,8 m od vzorku M1, byl odebrán vzorek M4 z polohy světle šedých, hlíznatých vápenců. Jsou zde patrné kalcitové žilky a objevují se rohovce. Jak jsem se zmínil v úvodu, vzorky M1, M3, M4 a M8 byly na faunu chudé. U vzorků M5, který obsahoval celkem 42 platformních elmentů a M6, který obsahoval celkem 35 platformních elementů bylo možné na základě zastoupení rodů , určit konodontový biofacie (Ziegler et al, 1990). U obou vzorků se jedná o palmatolepis- polygnatovou biofacie, což značí, že se jedná o prostředí otevřeného moře.

22 Palmatolepis Polygnathus Bispathodus Branmehla

Obr. 7: profil na lokalitě Mokrá

23 8. DISKUZE

Studiem konodontových faun v oblasti platformnního vývoje paleozoika se zabývala Z. Krejčí (1991). Jednou ze studovaných lokalit, kterou se zabývala Krejčí byla lokalita Mokrá – Západní lom. Podařilo se jí vymezit celkem pět konodontových zón, zóny Palmatolepis marginifera, Palmatolepis trachytera, Palmatolepis postera, Palmatolepis expansa, Palmatolepis praesulcata. Na studovaném profilu, který mi byl zádán v rámci bakalářské práce, a který je situován při vstupu do východního lomu, jsem vymezil celkem tři zóny Palamtolepis trachytera, Palmaatolepis postera, Palmatolepis expansa. Vzorek M5 na základě konodontové asociace Palmatolepis rugosa trachytera Ziegler, Palmatolepis glabra lepta Ziegler a Hudlle, Branmehla bohlenana (Helms), Polygnathus semicostatus Branson a Mehl a Polygnathus af. obliquicostatus Ziegler, Palmatolepis gracilis gracilis Branson a Mehl odpovídá zóně Palmatolepis trachytera. Ve srovnání s vzorkem M15 Krejčí se shodují dva taxony Palmatolepis rugosa trachytera Ziegler, který je vůdčím druhem pro zónu Palmatolepis trachytera a Palmatolepis glabra lepta Ziegler a Hudlle, který podle literatury vymírá na vrcholu zóny spodní Palmatolepis trachytera, ale na lokalitě, kde studovala Krejčí se vyskytoval o něco výše. Další faunou ve vzorku M15 byl granulosus Ziegler a Palmatolepis gracilis sigmoidalis Ziegler. Stratigrafický rozsah vzorku M15 Krejčí určila jako svrchní zóna Palmatolepis trachytera. Další vzorek M6 bylo možné zařadit do zón spodní Palmatolepis postera až spodní Palmatolepis expanza na základě zjištěné fauny Palmatolepis perlobata schindewolfi Müller, Palmatolepis gracilis gracilis Branson a Mehl, blíže neurčitelný Palmatolepis, dále Polygnathus granulosus Branson a Mehl, Polygnathus obliquicostatus Ziegler, blíže neurčený Polygnathus, dále Bispathodus stabilis (Branson a Mehl) a blíže neurčený konodont rodu Branmehla. Se vzorkem M17 Krejčí se shodoval pouze jeden taxon Polygnathus granulosus Branson a Mehl. Další faunou uváděnou Krejčí byly taxony Polygnathus rhabdotus Schafer, Polygnathus styriacus Ziegler, Polygnathus perplexus (Thomas), a Palmatolepis perlobata grossi Ziegler, jejíž přítomnost dovoluje omezit stáří fauny na jedinou konodontovou zónu spodní Palmatolepis postera. Vzorek M2 obsahoval dva taxony, který se nacházeli také ve vzorcích M18A a M19A, které Krejčí přiřadila k zóně Palmatolepis expansa. Byli to taxony Bispathodus stabilis (Branson a Mehl) a Palmatolepis gracilis gracilis Branson a Mehl. Ve vzorkú M2 byli ještě navíc taxony Palmatolepis perlobata schindewolfi Müller, Polygnathus

24 extralobatus (Schlafer) a Branmehla bohlenana (Helms). Z těchto údajů bylo možné určit stratigrafický rozsah jako spodní Palmatolepis expansa. Ve vzorcích Krejčí se dále nacházeli taxony Polygnathus znepolensis Spassov a Polygnathus dissimilis Wolska a Helms. Vzorek M7, tak i vzorky M19B a M19c, které studovala Krejčí, obsahovaly společenstva s výrazným zastoupením bispathodové fauny. Nalezené společenstvo ve vzorku M7 obsahovalo asociaci konodontů Bisphatodus stabilis (Branson a Mehl), Bispathodus costatus (E.R.Bransin), Bispathodus ultimus (Bischoff), Bispathodus aculeatus (Branson a Mehl), Bispathodus cf. ziegleri (Rhodes, Austin a Druce) a Palmatolepis gracilis gracilis Branson a Mehl. Je možné říci, že stáří společenstev odpovídá zóně svrchní Palmatolepis expansa. Vzorky Krejčí M19B a M19C obsahovali faunu Bispathodus aculeatus aculeatus (Branson, Mehl), Bispathodus ziegleri (Rhodes, Austin a Druce), Bispathodus costatus (E.R.Branson) a Pseudopolygnathus marburgensis marburgensis Bischoff a Ziegler. Podle Krejčí je mozné řici, že stáří solečenstev odpovídá intervalu svrchní části střední zóny Palmatolepis expansa až svrchní zóně Palmatolepis expansa.

25

8. ZÁVĚR

Cílem práce bylo seznámit se s metodikou studia konodontů a následně zpracovat vybraný profil. Na základě konodontové fauny vymezit konodontové biozóny standartní konodontové zonace. Na studovaném profilu vystupují hádsko-říčské a křtinské vapence naležící do líšeňského souvrství. Bylo odebráno celkem osm vzorků s označením M1 až M8. Pouze vzorky M2, M5, M6 a M7 obsahovaly exempláře, které bylo možno zařadit do rodu popř. do druhu. Vzorky M1, M3, M4 a M8 byly zcela negativní. Na základě konodontového společenstva ve vzorku M5 bylo možné stanovit zónu trachytera, vzorek M6 lze řadit na základě konodontového společenstva do zóny spodní postera až spodní expansa. Ve vzorku M2 se vyskytovala fauna indikující zónu spodní expansa a poslední vzorek M7, ve kterým byla fauna, která poukazavala na to, že se jedná o zónu svrchní expansa. Zóny trachytera, postera a expansa indikují, že se jedná o stáří svrchní famen hádsko-říčských vapenců. Vzhledek k tomu, že starší zóny byly ve studovaném profilu nad mladšími zónami, poukazuje to na tektonickou aktivitu, která způsobila, že na studovaným profilu jsou hádsko-říčké vápence v převráceným vrstevním sledu. Ve vzorku M5 bylo celkem 35 platformních elementů a ve vzorku M6 bylo celkem 42 platformních elementů, na základě toho bylo možné určit konodontové biofacie. U obou vzorků se jedná o palmatolepis-polygnathou biofacii. Palmatolepis-polygnathová biofacie značí prostředí, které je typické pro otevřené moře (Ziegler et al, 1990).

26

POUŽITÁ LITERATURA

ƒ Aldridge, R. J., Briggs, D. E. G., Smith,M. P., Clarkson, E. N. K.&Clark, N. D. L.1993 The anatomy of . Phil.Trans. R.Soc. Lond. B 340, 405^421. ƒ Hladil J. (1986): Moravian Karst. - In: Chlupá_ I. - Hladil J. - Lukeš P.: Field trip guidebook Barrandian-Moravian Karst (SDS-conference Prague. Úst_. Úst. geol.). Praha. ƒ Hladil J. et al. (1987): Vysvětlivky ke geologické mapě 1 : 25 000, list Mokrá- Horákov. MS, ČGÚ Praha, ƒ Kalvoda J. (1997): Přechod karbonátové a kulmské sedimentace v širším okolí Mokré.— MS, Katedra geologie a paleontologie PřF MU. Brno. ƒ Krejčí Z. (1991): Konodontová společenstva svrchního devonu na Moravě. – Kandidátská disertační práce. ČGÚ. Brno ƒ Müller K. J. (1978): Conodonts and other phosphatic microfossils. In: Haq B. U., Boersma A. ed (1978): Introduction to marine micropaleontology.- Elsevier North- Holland, Inc. ƒ Purnell M. A., Aldridge. R. J, Donoghue F. C. J., Gabbott S. E. (1995): Conodonts and the first . – Endevour, New series 19, 1 : 20 -27 ƒ Rez J. – Melichar R. (2003): Outline of the 3D Structure in the Mokrá Quarries. – Sborník VIII. semináře České tektonické skupiny, pp.90-91. Hrubá Skála. ƒ Sweet W. (1988): The conodonta – Morphology, , Paleoecology and Evolutionary History of a Long-Extinct Phylum. - Clarendon press. Oxford. ƒ Ziegler W. – Sandberg C. A. (1990): The Late Devonian Standard Conodont Zonation. Cour. Forsch. - Inst. Senckenberg, roč. 121, s. 115 ƒ Zukalová V. - Chlupáč I. (1982): Stratigrafická klasifikace nemetamorfovaného devonu moravskoslezské oblasti. - Čas. Mineral. Geol., 27, 3, 225-241. Praha.

27

Přílohy

Příloha č. 1: Profil s vyznačením míst odběrů vzorků

Příloha č. 1