Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav archeologie a muzeologie
Klasická archeologie
Bc. Pavel Dadák
Base Theodosiova obelisku v Konstantinopoli a dvorská etiketa v Pozdní Antice Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: Dr. Elisabetta M. Gagetti, PhD.
2012
Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci na téma „Base Theodosiova obelisku v Konstantinopoli a dvorská etiketa v Pozdní Antice“ vypracoval samostatně s použitím uvedených informačních pramenů, které v práci řádně cituji s uvedením úplného odkazu na příslušný zdroj. V Brně dne 16. 5. 2012 ……………………………….
2
Chtěl bych zde poděkovat paní Dr. Elisabettě Gagetti, PhD., za ochotu, vedení a poskytnutí cenných rad při psaní této práce a všem, kteří mi se psaním této práce pomáhali a podporovali mě.
3
Obsah
ÚVOD ...... 6 ČÁST PRVNÍ: FIGURÁLNÍ ZDROJE ...... 8 I. Theodosiovo Missorium ...... 8 i. Obecné ...... 8 ii. Popis scény ...... 9 iii. Interpretace...... 10 iv. Funkce ...... 11 v. Místo výroby ...... 12 II. Base Theodosiova obelisku v Hippodromu v Konstantinopoli ...... 13 i. Obelisky obecně ...... 13 ii. Hippodrom v Konstantinopoli a jeho kosmologická symbolika ...... 14 iii. Technický popis Theodosiova obelisku ...... 15 iv. Nápisy na obelisku ...... 16 v. Reliéfy ...... 17 vi. Reliéfy na spodní basi ...... 17 vii. Reliéfy na horní basi ...... 18 viii. Kompozice ...... 20 ix. Identifikace postav ...... 21 x. Teorie o datu vzniku base a její výzdoby ...... 24 ČÁST DRUHÁ: DVORSKÁ ETIKETA V POZDNÍ ANTICE ...... 29 III. Dvorská etiketa – úvod ...... 29 IV. Centrum moci, dvůr ...... 33 i. Hierarchie ...... 33 ii. Role Diokleciána a reformy společenských tříd ...... 34 iii. Východní a helénistický vliv ...... 37 iv. Historie a zrod pojmu προσκύνησις a jeho vývoj ...... 39 v. Role Konstantina v reformách Říše ...... 42 vi. Vnitřní organizace imperiálního comitatu ...... 44 vii. Eunuchové u dvora ...... 47 V. Dvorské rituály a prezentace císaře před poddanými ...... 50 i. Adventus ...... 50 ii. Závody v cirku ...... 53 iii. Adoratio purpurae ...... 55 iv. Bankety ...... 57
4
v. Lovy ...... 57 VI. Závěr ...... 59 VII. Shrnutí – Summary ...... 63 VIII. Bibliografie ...... 64 i. Monografie ...... 64 ii. Články v časopisech, příspěvky ve sbornících...... 64 iii. Internetové zdroje ...... 66 Obrazová příloha seznam ...... 67 Obrazová příloha ...... 70
5
ÚVOD
Tato práce je primárně zaměřena na zhodnocení postavy imperátora v období pozdní antiky v Římské říši, po reformách zavedených císařem Diokleciánem, na základě interpretace vyobrazení na dvou základních Theodosiánských uměleckých dílech, a to Theodosiova Missoria, nalezeného v roce 1847 v Almendralejo u španělské Méridy a base Theodosiova obelisku v Hippodromu v Konstantinopoli. Missorium bylo nalezeno společně se dvěma stříbrnými poháry, které jsou ale dnes bohužel ztracené. Druhým dílem, které v této práci pomáhá k objasnění dvorských ceremonií v pozdní římské říši je base Theodosiova obelisku v Hippodromu v Konstantinopoli, do dnešního dne zachovaná, stejně jako sám obelisk (i když v poněkud časem poničeném stavu). Práce se pokusí interpretovat vyobrazené postavy, ať už reálné (jako jsou císaři či úředníci), tak i mytologické (například postava Tellus na Missoriu) a bude se snažit na základě toho vysvětlit způsob vnímání osoby císaře ve čtvrtém a pátém století. Práce je rozdělena na dvě hlavní části, v první se zabývá technickým popisem a interpretací Missoria a base sloupu, a na těchto se pokusí o vysvětlení, proč jsou postavy vladařů vyobrazeny způsobem, jakým jsou a bude se snažit, společně s druhou částí objasnit, jak se změnila reprezentace osoby císaře v pozdně římském umění v porovnání s předchozími stoletími. V druhé části se pak práce zabývá samotným dvorem, který císaři (zejména Dioklecián a Konstantin Veliký) pomohli vytvořit. Dvůr se stává ve čtvrtém století hlavním jevištěm těch nejdůležitějších politických událostí odehrávajících se v říši. Pozdně antický imperiální dvůr je také předobrazem pozdějších středověkých královských dvorů. Po části věnované vzniku dvora, velkým změnám ve vrchních sférách římské společnosti (dotýkajících se hlavně jezdeckého a senátorského stavu, jejich úpadku na úkor nově vytvořené společenské vrstvy, který není založená na aristokratickém původu) a jeho vnitřní organizaci, se práce zběžně věnuje charakteristice a pravomocem nejvyšších císařských úřadů. Ty jsou primárně důležité k pochopení vnitřních struktur, které ovlivňovaly chování dvora vůči císaři a tudíž jeho zpětné reakce a sebe reprezentaci před dvorem. Je zjevné, že mnohé z inovací v ceremoniích a etiketě pozdního císařství nebyly zcela římským vynálezem. Práce se tedy snaží v samostatné kapitole zodpovědět otázku, zda některé z nových praktik u dvora, či dokonce některé z funkcí (například eunušští komoří starající se o císařskou rodinu) nebyly východního importu či snad převzatou helénistickou tradicí. V poslední části se pak konečně věnuje samotné prezentaci „zbožštěné“ osoby císaře před nově vytvořenými elitami společnosti a
6 před lidem říše a snaží se popsat, nakolik byl císař sám zodpovědný za nový způsob chápání své osoby, nakolik šlo o přirozený vývoj a nakolik o vlivy zpoza hranic říše. Krátká úvaha v závěru je také věnována tomu, do jaké míry byl císař opravdu schopen v pozdní antice, zejména v pátém století, ovlivňovat politiku a do jaké míry byla jeho rozhodnutí omezena byrokratickým aparátem, který jeho předchůdci pomohli vybudovat. Vzhledem k zavedení dominátu, pro římské prostředí nového způsobu vlády, se mění i význam, pravomoc a vnímání osoby císaře, nejen v rámci jeho vnímání sebe sama, ale také v rámci jeho chápání poddanými. Práce si bere za úkol objasnit kdy, jak, a proč se z osoby civils princeps, prvního mezi rovnými, stal dominus et deus, pán a bůh poloviny tehdy známého světa. Snaží se vysvětlit, v samostatných kapitolách v druhé části, jak došlo ke změnám v administrativě a vojsku, zda a proč byly nezbytné, jak probíhaly a jak ovlivnili nejen společnost říše obecně, ale zejména vrchní vrstvu společnosti v čele s císařskou rodinou. Klade si také, v druhé části otázku, nakolik byla postava císaře v dominátu opravdu vnímána jako zástupce bohů (nebo Boha) na Zemi, zda a jak k tomuto vnímání přispěl sám císař vyžadováním zvláštního chování od svých poddaných, jak se změnilo chování se osob v jeho bezprostřední blízkosti. Také si bere za úkol okomentovat, jak se měnila interpretace a vyobrazení císařů v umění čtvrtého a pátého století, k čemuž opět využívá dvou primárních ikonografických zdrojů, a to Theodosiova Missoria a base z Theodosiova sloupu v Hippodromu v Konstantinopoli. Umělecké pojetí císařské osoby se velmi změnilo, a to ve smyslu, že již nebylo nutné znázorňovat osobní rysy císaře, to jak ve skutečnosti vypadal, ale naopak bylo mnohem důležitější zachytit ideál majestát, sílu a nadpřirozenou moc, ve kterou císař chtěl, aby jeho poddaní věřili. Tento vývoj je zejména velmi výrazný na vyobrazeních na Missoriu a basi. To byl také jeden z důvodů, proč byla zrovna tato dvě umělecká díla zvolena jako vodítka k usnadnění interpretace pozdně císařské ikonografie a následnému zhodnocení dvorských ceremonií.
7
ČÁST PRVNÍ: FIGURÁLNÍ ZDROJE
I. Theodosiovo Missorium
i. Obecné Missorium1 bylo nalezeno asi 50 kilometrů od Méridy (což byla starověká Augusta Emerita), blízko města Almendralejo, v provincii Badajoz. Missorium je vytvořeno ze stříbra, ale na některých písmenech jsou známky pozlacení. V porovnání s jinými podobnými artefakty je Theodosiovo Missorium obrovské: má 74 cm v průměru, tloušťka se pohybuje mezi 4 až 8 milimetry. Pod samotným plátem je kroužek sloužící jako podstava, 26 centimetrů v průměru, 3 centimetry široký, který je připájený k zadní části missoria. Na kroužku je řecký nápis, který říká, že celková váha je 50 římských liber, což je asi 16,13 kg2. Dnes je celková váha 15,35 kg, což je způsobeno nejspíše poškozeními, ale hlavně předpokládám, že váha zaznamenaná na nápisu je před vytvořením výzdoby, která logicky vedla ke snížení váhy. Už při svém nalezení bylo missorium poškozeno rozštěpem táhnoucím se přes celou jeho délku. Kvůli vyzvednutí ze země jej musel jeho nálezce rozdělit na dvě části dlátem. Další poškození jsou patrná, možná jako výsledek dalších pokusů missorium rozdělit na menší části. Jedno z poškození bohužel zasáhlo hlavu jednoho z imperátorů, hlavu klečícího úředníka a tělo jednoho z Amorků. Dnes je Theodosiovo Missorium uloženo v Real Academia de la Historia v Madridu a je jedním z nejzachovalejších a nejdůležitějších zdrojů o umění Theodosiánského období.
Podle nápisu na okraji missoria: D N THEODOSIVS PERPET AVG OB DIEM FELICISSIMVM X je jasné, že panovník uprostřed je Theodosius. Vzhledem k přítomnosti dalších dvou Augustů musí jít o Theodosia I., Valentiniána II. a Arcadia, protože Theodosius II. měl při své vládě jen jednoho spolu Augusta. Decenália, o kterých se mluví v nápisu, tedy musí být ta z 19. ledna 388 a datum výroby artefaktu 387 nebo 388.
1 Hned na začátku je nutno podotknout, že nevíme, jestli sami Římané pro tento druh „nádobí“ používali název missorium. Synonyma, která navrhuje W. Hilgers, (Hilgers, W., Lateinische Gefässnamen. Bezeichnungen, Funktion und Form römischer Gefässe nach den antiken Schriftquellen. Düsseldorf: Rheinland Verlag, 1969.) jsou discus, lanx, mensura, patellica. Je nicméně zavedený a nejčastěji používaný, proto u něj zůstaneme také. 2 ποc ↑Ν ΜεΤ tedy: ποσότης λιτρῶν 50 ετάλλου v: Kiilerich, Bente. Late fourth century classicism in the plastic arts. Studies in the so called Theodosian Renaissance, Odense: Odense University Press, 1993, s. 19 8
ii. Popis scény Scéna v prvé řadě vyobrazuje sedícího imperátora uprostřed, Theodosia I, po jehož bocích sedí další dva Augustové, Arcadius a Valentinian II. Osoba Theodosia je o poznání větší než ostatní postavy na vyobrazení, což byl klasický zvyk na většině římských památek, přestože Valentinian vládl jako Augustus déle. Samozřejmě je ovšem Valentinian o něco větší než Arcadius, podle důležitosti jsou pak postavy rozděleny i velikostně. Všichni tři císaři sedí na zdobených sedátcích bez opěradel, před tetrastylní fasádou na pódiu, nad kterým je pediment nesený čtyřmi korintskými sloupy. Pediment je ozdobený dvěma proti sobě letícími Amorky, koukajícími na osobu imperátora a nad Theodosiem je v pedimentu výřez3. Je tak vytvořen nad Theodosiem prostor a císař pak opticky vypadá, jako by se dotýkal nebe. Po stranách stojí dvě a dvě stráže s kopími a štíty, před Theodosiem stojí menší postava úředníka a pod pódiem leží postava ženy spolu se třemi dalšími Amorky vzhlížejícími k císaři. Císaři mají na sobě přepásané tuniky s bohatě vyzdobenými okraji, chlamydes, a sandály (campagi) vyzdobené perlami a šperky. Na rameni je chlamys připevněna velkou sponou s drahokamem zasazeným do oválu z perel a se třemi perlovými přívěšky (pendilia). Diadémy na hlavách císařů jsou perlové, dvouřadé, s drahým kamenem uprostřed zasazeným v kruhu z perel. Zatímco Theodosiova levá ruka je pod pláštěm a pravou pouští diptych, císaři po jeho stranách drží v levé ruce orb, císař nalevo v druhé ruce žezlo a třetí císař má pravou ruku v gestu proslovu. Postava stojící před Theodosiem je oblečená v krátké tunice, jeho chlamys je držena samostřílovou sponou a na nohou má sandály. Jeho šaty jsou samozřejmě méně honosné než císařské. Stráže po stranách, zřejmě germánského původu, jsou si všechny zcela podobné. Dokonce motiv na jejich štítech je zrcadlový. Vlasy mají, stejně jako gótské stráže na basi obelisku v Konstantinopoli dlouhé, s loknami spadajícími na ramena nebo svázanými do copu, který jim spadá na ramena. Kolem krku mají torques, z oblečení krátké tuniky, kalhoty (snad bracae4) a sandály. Sedátka, na kterých poněkud toporně sedí císaři (zejména Theodosius vypadá, jako by měl každou chvíli sklouznout) jsou bez jakýchkoli opěradel, ale jsou nádherně zdobená a císaři sedí na nadýchaných polštářcích. Ve skutečnosti byla tato sedátka zdobená nejspíš ještě zlatem, drahými kameny a slonovinou. Tento druh sedátek se označuje jako sella odvozené od
3Známá jako Syrská klenba. Tzv. Nebeská báň má v pozdně římském kontextu poukazovat na „polo božkost“ postavy, která je vyobrazena pod ní. Je možné, že zde je zamýšlená jako součást fasády audienční místnosti v paláci nebo je také možné, že nemá vůbec nic společného s žádným reálným místem a má pouze symbolický význam. 4 Kožené kalhoty, často nošené jízdními jednotkami. 9 sella curulis5, společně s diadémem, sponou, orbem a žezlem jsou znaky císařského úřadu. Nohy všech tří císařů leží na zdobené suppedanea. Ženská postava ve spodní části missoria má kolem boků a stehen omotaný himaton, na hlavě má věnec a v ruce drzí cornucopii. Leží v kukuřičném poli. Tři Amorci, stejně jako dva v horní části nesou v rukou ovoce nebo květiny směrem k císaři.
iii. Interpretace Nejdříve jsme si tedy určili, že hlavní postava je Theodosius. Vedlejší císaři jsou Valentinian II. a Arcadius. Některé teorie tvrdí, že by třetím císařem mohl být Honorius, to je ale s ohledem na dvorskou etiketu nepravděpodobné, protože Honorius dostal titul a diadém až v roce 393, tedy dlouho po Theodosiových decenaliích (na basi obelisku v Konstantinopoli je Honorius stále ještě vyobrazen bez diadému, a to je reliéf pravděpodobně o dva až pět let pozdější viz dále). Zajímavá je identifikace úředníka stojícího před Theodosiem. Pouze nejvyšší státní úředníci byli jmenováni přímo císařem. Z šatů, které má na sobě se nedá určit, zda jde o vojenského, či civilního správce. Je ovšem jasné, že nejde o konzula, ti totiž dostávali list se svým jmenováním ve formě svitku a nikoli diptychu.6 Vzhledem k místu nálezu by mohlo jít o vicaria Hispaniarum, nebo nějakého jiného vysoce postaveného španělského úředníka. Jiné vysvětlení by mohlo být, že jde o praefecta pretorio. Pokud bychom se nad tím zamysleli, dojdeme k závěru že, vzhledem k tomu, že jak praefectii jak pro Italii, tak pro Gallii byli pod Valentiniánovou jurisdikcí, může jít jen o praefecta per Orientem, nejvyššího úředníka v Theodosiově polovině říše. V letech 387/388 byl od roku 384 v úřadu Cynegius, a co je zajímavé, byl Hispánského původu. Ve své podstatě ale není důležitá identifikace postavy úředníka. Jde hlavně o akt císařovy vůle. To z ní a v souladu s ní totiž bude úředník vykonávat svou funkci. Je tak vyznačen úřad, ne ten kdo jej drží a tudíž není potřeba individualizovat. Ve spodní části missoria se nachází ležící ženská postava, jež by se dala identifikovat mnoha způsoby. Může jít o Ceres, personifikaci Hispánie, nebo Abundantii (personifikace hojnosti a prosperity). Nejčastěji je však identifikována jako Tellus. Vzhledem k tomu, že je
5 V republice a později v císařství byla sella curulis (asi odvozené ze slova currus, vůz) židličkou, na které seděli starší úředníci mající imperium, včetně diktátora, velitele jízdy (magister equitum), konzulů, praetorů, cenzorů, a aedilů. Sedět na ní bylo povoleno i Jupiterovu Flamenovi (Flamen Dialis). wikipedie, (cit. 13. 5. 2012) < http://en.wikipedia.org/wiki/Curule_seat > 6 Bohužel diagonální prasklina jde velmi blízko předmětu, který drží císař v ruce a částečně jej poškozuje, ztěžuje tak stoprocentní identifikaci tvaru. Dle mého názoru je však na vyobrazení diptych a nikoli svitek, s tímto předpokladem budu dále pracovat. 10 vyobrazena v kukuřičném poli a drží v ruce roh hojnosti, B. Kiilerich je přesvědčená, že jde o personifikaci Země a symbolizuje tak imperátorovu nadvládu nad celým universem.7 Její přítomnost má tak vyobrazovat zlatou éru, kterou impérium prožívalo za vlády Theodosia, prosperitu a úrodnost, za kterou bylo třeba děkovat císaři. Symbol rohu hojnosti je již Augustovským nápadem, velmi často používaným (například na Ara Pacis Augustae). Dalším důkazem, že jde o Tellus, je fakt, že se v její přítomnosti vyskytují i Amorkové (nebyli by společně vyobrazeni poprvé – viz tzv. lanx z Parabiaga). Ženské osoby, zejména polonahé, jako zde, byly v Theodosiánském umění jen velmi výjimečné. Je celkem viditelný rozdíl mezi frontálním, ceremoniálním zobrazením císařů a alegorickým, bočním zobrazením bohyně Tellus a Amorků, nesoucích Theodosiovy dary. To, že jsou Amorkové také ve štítě nad císaři vytváří určitou jednotu mezi spodním vyobrazením a vyobrazením ve vrchní zóně. Císaři jsou samozřejmě, jak bylo zvykem, zobrazeni en face, jako nestárnoucí, dokonalé ikony. Malí Amorkové mohou mít též více vysvětlení. Vzhledem k tomu, že je jich pět, jejich symbolika je možná spojená s počtem. Mohou symbolizovat pět let, které uběhly od Theodosiových quinquennalii nebo naopak pět let zbývajících do jeho quindecennalii. Bente Kiilerich opět naznačuje jinou, mnohem zajímavější teorii. Že totiž každý z Amorků reprezentuje jednu z diecézí pod Theodosiovou vládou, tvořící pars Orientis: Oriens, Aegyptus, Asiana, Pontica a Thrakia. Jak jsme psali výše, pokud je totiž úředník dostávající dokument opravdu preafectus praetorio per Orientem, pak je toto vysvětlení o to pravděpodobnější. Potom by vyobrazení na missoriu vystihovalo rozdělení říše před zářím 387.8
iv. Funkce Missorium by se dalo chápat jako dar, poslaný jménem císaře. Zdá se, že missorium je větší, luxusnější verzí obvykle mnohem menších (kolem 30 cm) stříbrných „talířů“ používaných pro largitiones, císařských darů, nalézaných na mnoha místech říše. Fakt, že je
7 Kiilerich, B., Late fourth century classicism in the plastic arts. Studies in the so called Theodosian Renaissance, s. 23 8 Kiilerich, B., Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 24: Když byl Theodosius prohlášen v srpnu 379 za Augusta, hlavní otázkou byla obrana proti Gótům. Nový císař nedostal pod správu jen praefecturu per Orientem, ale i diecése Macedonia a Dacia. Stará praefectura per Illyricum (Pannonia, Dacia, Macedonia) byla součástí praefectury Italia. Když pak Theodosius v roce 380 odešel z Thessaloniki do Konstantinopole, vrátil Macedonii a Dacii Valentinianovy. V roce 395 se pak Macedonia a Dacia staly opět součástí východní části říše. Nevíme přesně co se dělo s Illyrikem mezi lety 380 a 395. Jelikož Valentinian přijal Theodosia v Thessaloniki v září 387, je možné, že východní Illyricum bylo de facto pod správou Theodosia. Ale formálně bylo Illyricum součástí západu mezi roky 380 a 387 (až do podzimu). 11 odlévané naznačuje, že nebylo jediné svého druhu, dost možná v různých materiálech, jako je zlato, stříbro nebo bronz. Naše missorium není jistě unikátní, a pravděpodobně patří do sady poslané úředníkům na různých místech říše. Velikost a váha našeho missoria jsou ale výjimečné. Muselo být předpokládáno, že se bude vystavovat na nějakém zvláštním místě. Missorium mělo být nalezeno společně se dvěma dalšími poháry, které byly ztraceny, přesto ale jistě nebylo zamýšleno k použití při stolování. Použít jako podklad pro jídlo cokoli s vyobrazením imperátora by bylo v pozdní antice pravděpodobně považováno za rouhání. V roce 387 si Theodosius vzal za ženu Gallu, sestru Valentiniana II, jehož přítomnost na Missoriu má podporovat legitimitu Theodosiánské dynastie, skrz spřízněnost s Konstantinovskou dynastii (nevlastní bratr Gally a Valentiniana byl císař Gratianus, který měl za ženu Constantii, dceru Constantia II, syna Konstantina Velikého). Jako oficiální dar císaře úředníkovi mělo missorium také zajišťovat jistým způsobem loajalitu.
v. Místo výroby Latinský nápis nutně neznamená, že bylo missorium vytvořeno na západě, naopak nápis v řečtině ukazuje na pravděpodobnost východního původu. Vzhledem k tomu, že v té době byly imperiální residence na východě jen Konstantinopol nebo Thessaloniki9, dá se předpokládat, že výrobním místem bude jedno z těchto měst. Theodosius pobýval v Thessaloniki od září 387 do dubna 388 a předpokládá se, že své decennalia v lednu 388 slavil zde. Nicméně často se stávalo, že císařské svátky se pro jistotu slavily v předstihu. Také je potřeba vzít v potaz čas potřebný na přepravu.10 Missorium bylo pravděpodobně tedy vytvořeno předtím, než Theodosius opustil Konstantinopol, kde je jeho přítomnost dokázána mezi 12. říjnem 386 a 9. srpnem 387. Pokud je to takto, pak ikonografie na missoriu skutečně může odrážet situaci v roce 387 (před podzimem) a nejpravděpodobnější místo výroby je Konstantinopol.
9 Česky: Soluň 10 Kiilerich, B., Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 26: alespoň měsíc nebo i dva. Přeprava Alexandrie Řím 20 dní po moři, Otrantum Konstantinopole dohromady asi 24 dní, podle Siniscalco Paolo. Le vie di commercio e la diffusione del cristianesimo. Roma: Istituto dell’Enciclopedia Italiana, 1982. s. 17 21. 12
II. Base Theodosiova obelisku v Hippodromu v Konstantinopoli
i. Obelisky obecně Zatímco všechny cirky po celé říši měly maximálně jeden obelisk, pouze Circus Maximus v Římě je známý dvěma: Heliopolský obelisk darovaný městu Augustem a Thébský obelisk postavený za Constancia. Tedy až do vzniku a dokončení Hippodromu v Konstantinopoli. Postavení dvou obelisků v Hippodromu bylo jistě zamýšleno jako imitace (nebo snad náhrada, a možná pokus o překonání) Římského, a tedy nejznámějšího imperiálního cirku, postavení Konstantinopolského Hippodromu na roveň Římskému. Theodosiův obelisk byl postavený v Hippodromu v roce 390. Původně byl jedním ze dvou přivezených z Amonova chrámu v Thébách během vlády císaře Konstantina přes Alexandrii. Nakonec byl jeden z páru přivezen do Říma, kde byl postaven ve středu Circu Maximu v roce 357 Constanciem II. Druhý byl odvezen do Konstantinopole, kde byl postaven do Hippodromu Theodosiem. Pokud přihlédneme na datum postavení prvního ze dvou obelisků v Římě, je dost možné, že původní plán pro umístění druhého v Konstantinopoli pocházel již z vlády Constancia, nebo možná dokonce Konstantina. Druhý obelisk v Hippodromu v Konstantinopoli, na rozdíl od Theodosiova, není pravý obelisk, ale imitace. Pravděpodobně byl přidaný až po postavení druhého obelisku v Circu Maximu, bez precedentního postavení v cirku v Římě by jeho vztyčení zde dávalo jen malý smysl. Nejen v počtu, ale i v pozici mají Konstantinopolské obelisky odkazovat na Římské. V Circu Maximu byl Heliopolský obelisk postaven ve středu spiny, zatímco Thébský stojí na jihovýchodním konci spiny. Hippodrom napodobuje toto rozestavení, se stejnou posicí Theodosiova sloupu na místě Heliopolského. Od okamžiku vztyčení Augustova Heliopolského obelisku v Circu Maximu v roce 10 př. n. l. se obelisky staly standardní výbavou každého významnějšího cirku. Nebyly samozřejmě ve výbavě každého cirku, protože nebyly technickou, ale pouze dekorativní součástí, nicméně byly velmi populární, protože vyvolávaly obraz ideálního cirku, Circu Maximu. Cirky s obelisky byly v Caesarii, Tyru, v Maxentiově cirku, v Arles, a ve Vídni. Tři z těchto obelisků byly císařské dedikace ze čtvrtého století. Popularita obelisků a jejich asociace s imperiální vládou v této době ukazuje, že tyto monumenty byli normální součástí proklamace tetrarchie v circích za účelem přivést obyvatelstvu na oči imperiální pompu a obraz samotného Říma.
13
ii. Hippodrom v Konstantinopoli a jeho kosmologická symbolika Hippodrom byl mnohem více, než jen místo pro závody vozů. Bylo to místo, kde se odehrávalo nejvíce městských událostí, centrum dění, s mnoha funkcemi: ceremoniálními, soudními a administrativními. Například praefectus urbi měl kancelář v komplexu Hippodromu. Také sloužil jako místo, kde obyvatelé Konstantinopole mohli vidět a potkávat vysoké státní představitele včetně císaře, a zúčastňovat se oslav a akcí, kterých se zúčastňovali oni. Po smrti císaře, když bylo třeba vyhlásit nového, shromažďovaly se masy lidí právě v Hippodromu. V roce 491, po smrti císaře Zena se senátoři a patriarchové shromáždili v paláci, zatímco lidé a vojsko v Hippodromu, čekajíce na Zenonovu vdovu Ariadnu s prohlášením. Senát a Ariadna posléze vybrali jako nástupce Anastasia, který se odebral do Hippodromu, kde byl korunován a vojáci a lid jej vyzdvihnuli na štítu. Poté vešel do paláce, aby si oblékl císařskou chlamys a v ní se představil v kathismě lidu, který jej provolal Augustem. Také oficiální svátek založení města, 11. května se slavil v Hippodromu. Když v roce 324 Konstantin zvolil za své nové sídelní město Byzantion (do té doby ne příliš důležité řecké město, v roce 196 rozšířené Septimem Severem), chtěl vytvořit křesťanskou verzi Říma. V mnoha pohledech je opravdu Konstantinopol kopií Říma sedm kopců na kterých je postavena, paláce, hippodrom, fórum, mausolea… Konstantin se také zaměřil na dekorativní výzdobu města. Pohanské artefakty, spolia, z různých částí říše byla dovážena do Konstantinopole, kde byla umístěna na prestižní veřejná místa. Sarah Basset se rozepisuje o všech nejdůležitějších uměleckých dílech v Konstantinopoli, umístěných ne náhodně, ale vždy s nějakým hlubším významem. Vlk se dvojčaty odkazuje přímo na legendu o založení Říma, čímž opět asociuje Řím a Konstantinopol jako sobě rovné, sousoší osla a chovatele, oslavující vítězství Oktaviána nad Markem Antoniem u Actia a Hadí sloup připomínající vítězství Řeků nad Peršany.11 Založení Konstantinopole se odehrávalo v souladu s antickými zvyky: první consecratio, poté dedicatio. Každý rok se ceremonie založení města opakovala. Hippodrom měl i velkou ceremoniální a politickou důležitost, která byla těsně spojena se zakládacími ceremoniály Konstantinopole (o tom dále). Hippodrom představuje malý model vesmíru. Aréna symbolizuje zemi, zatímco euripus (kanál probíhající vnitřkem spiny) má vyjadřovat oceán. Obelisk je Slunce: pyramidion, jeho špičaté ukončení je paralelou pro
11 Guberti Bassett, S. The Antiquities in the Hippodrome of Constantinople, Dumbarton Oaks Papers, 45, 1991. s. 90 14 slunečního boha už u starých Egypťanů. Dvě metae představují východ a západ, dvanáct carceres (boxů) představuje měsíce v roce nebo dvanáct znamení zvěrokruhu. Každý závod se jel na sedm kol, jako je sedm dní v týdnu nebo sedm planet, které obíhají kolem Slunce (v té době známých). Také barvy jednotlivých závodících frakcí (factiones) měly symbolický význam: zelení: Venuše, jaro, země červení: Mars, léto, oheň modří: Saturn nebo Neptun, podzim, voda bílí: Jupiter, zima, vzduch Quadriga (čtyřspřeží) byla posvátným symbolem Slunce a biga (dvojspřeží) zase posvátným symbolem Měsíce. Celý Hippodrom byl zasvěcen bohu Slunce, který byl také od antiky patronem cirků.
iii. Technický popis Theodosiova obelisku Obelisk je dnes jen 19,59 metru vysoký, protože jej jedna třetina chybí. Původní výška se odhaduje na 28 metrů, stejně jako výška bratrského, Lateránského obelisku (není jisté, jestli byl poškozen při transportu z Karnaku, při cestě do Konstantinopole, nebo až ve městě). Obelisk, měřící dole 2,41 x 2,30 x 2,57 x 2,21 metru, je položen na čtyřech bronzových kvádrech navrchu dvojdílné základny pokryté reliéfy. Ta je podpírána vápencovou podstavou vysokou asi 4 metry, ze které ale jen svrchní část dnes přečnívá přes úroveň země. Base je tvořena dvěma masivními mramorovými bloky, vrchní o výšce 2,39 m, šířce 3,21 x 2,86 x 3,15 x 2,85 m, s figurálními výjevy po všech čtyřech stranách, spodní část (výška 0,85, šířka 3,77 x 3,84 x 3,76 x 3,87 m) s figurálními výjevy na jihozápadní a severovýchodní straně a nápisy na zbylých dvou. Svrchní část nižší základny je snížena a ozdobená drážkováním. Granitové bloky vsazené ve vysekaných rozích se zdají být pozdějším přídavkem, protože jsou vsazené do zdobení. Obelisk byl původně součástí páru obelisků dovezených z Karnaku12, kde byly součástí chrámu Amona v Thébách, vztyčených k oslavě tažení Thutmose III (1490 1436 př. n. l.) proti Říši Mitanni v roce 1457 př. n. l.
12 El Karnak je jméno vesnice poblíž Théb. 15
iv. Nápisy na obelisku Latinský nápis na spodní basi na jihovýchodní straně říká, že obelisk byl vztyčen v roce 390 Theodosiem, kdy byl městským prefektem Proculus, tedy 388 392. Proculus byl popraven v roce 393, jeho jméno vymazáno, ale po jeho posmrtné rehabilitaci v roce 396 bylo opět vytesáno do base. Nápis říká, že obelisk byl vztyčen během třiceti dní na památku vítězství nad tyrany:
DIFFICILIS QVONDAM, DOMINIS PARERE SERENIS IVSSVS ET EXTINCTIS PALMAM PORTARE TYRANNIS. OMNIA THEODOSIO CEDVNT SVBOLIQUE PERENNI. TER DENIS SIC VICTVS EGO DOMITVSQVE DIEBVS IVDICE SVB PROCLO SV(PERA)S ELATVS AD AVRAS13
Naproti tomuto nápisu, na severozápadní straně, je nápis v řečtině, tvrdící, že Theodosius byl jediný, kdo si troufnul obelisk postavit. Obelisk popisuje jako čtyřstěnný sloup, který ležel věčnost na zemi. Jméno Proklos (tedy Proculus) je opět zmíněno, stejně jako třicet dva dnů, které trvalo obelisk vztyčit:
KIONA TETPAΠΛEYPON AEI XΘONI KEIMENON AXΘOC MOYNOC ANACTHCAI ΘEY OCIOC BACIΛEYC TOΛMHCAC ΠPOKΛOC EΠEKEKΛETO KAI TOCOC ECTH KI N HEΛIOIC EN TPIAKONTA YO14
Přestože počátky stavění obelisků u Římanů se datují už k Augustovi (ten dal postavit první v Circu Maximu v roce 10 př. n. l.), Theodosius se pravděpodobně inspiroval u obelisku postaveném v Circu Maximu Constantiem II. v roce 357. Ten byl zamýšlen jako oslava vítězství nad uzurpátory Magnentiem a Decentiem. Tyrani, které zmiňuje nápis nemohou, být nikdo jiný, než uzurpátoři Magnus Maximus (zemřel v roce 388) a Victor. Maximus se prohlásil Augustem v roce 383 a svého syna Flavia
13 Můj překlad z anglického překladu z: Kiilerich, B., The Obelisk Base in Constantinople: Court Art and Imperial Ideology. Roma: Giorgio Bretschneider Editore, 1998, s. 26: Zpočátku zdráhajíce se, mi bylo rozkázáno poslechnout jasných pánů a nést dlaň mrtvých tyranů. Vše podléhá Theodosiovi a jeho věčnému potomstvu. Tak jsem, poražen a dobyt, byl vztyčen během třikrát deseti dnů ke vznešené obloze, zatímco Proculus byl soudcem. 14 Můj překlad z anglického překladu z: Kiilerich, B., The Obelisk Base in Constantinople: Court Art and Imperial Ideology. s. 27: Čtyřstranný sloup, věčnost ležící těžce na zemi, byl císařem Theodosiem, který si jako jediný troufnul, vztyčen. Pověřil Procla, a tak sloup běhen třiceti a dvou dnů stál. 16
Victora povýšil v roce 387. Theodosius nikdy oficiálně Maxima neuznal, ale až do roku 387 se jej ani nepokusil porazit15. Triumf neměl Theodosius v Konstantinopoli, ale v Římě v roce 389. Přesto se rozhodl postavit obelisk v Konstantinopoli, zjevně protože pokládal Konstantinopol za své hlavní město, nikoli Řím, a protože v Římě bylo již obelisků dostatek.16
v. Reliéfy Figurální reliéfy dekorují všechny strany horní base a dvě strany spodní base. Každá scéna má nějaký vztah k hippodromu, nebo se v něm odehrává. Spodní base má dva výjevy, jeden severovýchodní, vykreslující dopravu obelisku do města, druhý jihozápadní, ukazující výjev ze závodů v hippodromu. Horní část je rozdělena do dvou zón, vrchní ukazující císařskou lóži s vládcem nebo vládci obklopenými úředníky nebo strážemi, balkónem oddělená od nižší zóny. Ta je na jihozápadním (obr. 14 15) a severovýchodním (obr. 18 19) vyobrazení vyplněna postavami oblečenými v chlamys, sledujícími průběh her. Na jihovýchodní straně (obr. 20 21) jsou diváci vyobrazeni společně s hudebníky a tančícími postavami žen (jediné vyobrazení žen na basi). Na severozápadní straně (obr. 16 17) jsou vyobrazeni barbaři nabízející tribut císaři.
vi. Reliéfy na spodní basi Zobrazení přepravy obelisku je velmi zajímavé, protože je výjimkou v římském umění (obr. 13).17 Bente Kiilerich18 zde tvrdí, že scéna vyobrazuje tažení obelisku do města, ale připouští, že je možné, že jde o „Aufrichtung“, zvedání obelisku z horizontální do vertikální polohy. K tomuto názoru se kloní i Bruns a několik dalších badatelů19. V levé části vyobrazení jsou čtyři navijáky, dva z nich těžce poškozené, u každého čtyři postavy pracující, a jedna sedící, upevňující lano. Tři muži stojící na malé platformě mohou být dělníci určující okamžik tažení. Přesná identita zbývajících postav není jasná (muž mluvící asi s chlapcem, muž zvedající ruku, hráč na flétnu, dvě těžce poškozené skupinky postav, muž s nádobou na
15 Theodosius porazil Maximovy vojska ve třech bitvách (Sáva, Sisak a Aquileia), v bitvě u Aquilei byl Maximus zabit. Jeho syn Flavius Victor byl zavražděn Arbogastem, což byl Theodosiuv magister militum. ze: Zosimus, New History, book 4 (cit. 13. 5. 2012): < http://www.tertullian.org/fathers/zosimus04_book4.htm > 16 Ve svém dopise Alexandrijským, (Ep. 59, 41.67), Julianus Apostata zabírá obelisk, který plánoval Constantius II poslat do Konstantinopole. Nevíme sice, zda obelisk dorazil do Konstantinopole ještě za Julianova života, ale obecně se předpokládá, že jde o ten samý, který teď stojí v Hippodromu (Julianus v dopise mluví o poškozeném obelisku, přesně tak, jak je poškozený Theodosiuv)., z: Kiilerich, B., The Obelisk Base in Constantinople: Court Art and Imperial Ideology. s. 33. 17 Je ovšem velmi časté na Egyptských nebo Asyrských vyobrazeních. 18 Kiilerich, B., Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 34. 19 Kiilerich, B., Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 34. 17 zádech, nahoře tři postavy kolem obelisku). Obelisk je tažen k navijákům dlouhým tenkým lanem, leží na sáních. V případě skutečného posunu obelisku musel být k práci přizván mnohem větší počet lidí a strojů. Postavení a předchozí dotažení obelisku do hippodromu muselo být velmi náročné, a Theodosius zmiňuje v nápisech, že nikdo z jeho předchůdců to nedokázal, zatímco on ano, a to ve třiceti, nebo dvaatřiceti dnech.20 Na druhé straně motiv závodů vozů je velmi běžný (obr. 11 a 12). Hippodrom je popsaný ve zkráceném detailu. Je jasně rozpoznatelná spina rozdělující vyobrazení do dvou, zhruba stejně velkých částí. Spina tvořila bariéru, která byla dekorovaná mnoha skulpturami: jsou zde rozeznatelné oba obelisky, sloup (na kterém mohla být postavena socha Viktorie), ovarium, které neslo sedm ovae k počítání kol a na koncích kuželovité metae, tři kužely na cylindrické podstavě. Ze závodících jsou vyobrazeny čtyři quadrigy na spodní polovině závodiště. Na pravé straně stojí muž, pravděpodobně jeden z tzv. sparsores, mužů majících na starost polévání zpocených koní vodou. Ve středu horní poloviny závodiště jsou dva muži v dlouhých šatech, jeden podávající věnec, klečící postava a postava identifikovatelná možná jako Viktorie. Na obou stranách je horní scéna uzavřena jezdcem na koni a jedním pěším. Muž napravo by možná mohl být vítěz her s palmovým listem a měšcem. Atribut muže nalevo není snadno rozeznatelný, snad tenký prapor vlající ve větru.21 Jezdci mohou být hortatores, „před jezdci“ jednotlivých frakcí udávající tempo quadrigám. Pokud to tak je, tak patří spíš ke skupině na dolní části závodiště než k horní. Muži ve středu s palmovými listy předávají cenu vítězi a scéna znázorňuje klasickou ceremonii s korunováním vítěze.
vii. Reliéfy na horní basi Jihozápadní strana (obr. 14, 15). Uprostřed horní části reliéfu je kathisma, imperiální lóže, která je součástí palácového komplexu, který spojuje hippodrom s císařskou residencí. Do kathismy ovšem není žádný přístup z hippodromu. Nalevo a napravo kathismy byly ovšem další lóže, které již z hippodromu přístupné byly díky schodištím. Pod a před kathismou byla stama, jakási platforma nebo tribuna, snad prodloužení kathismy směrem do arény.22 V lóži jsou čtyři postavy v chlamys, sedící a držící svitek. Tři postavy jsou Augustové (A C), jedna (D) je Caesar (nemá diadém). Na každé straně lóže jsou stráže (6 16) a před nimi je řada postav, vyšší dvorští úředníci (čtyři chlamydati 1 3, 5 a jeden togatus 4). V nižší úrovni dvě
20 Jiný takový popis je zvedání Caligulova obelisku na Piazza St. Pietro v Římě v roce 1586. Bylo k tomu potřeba 800mužů, 140 koní a 40 zvedajících strojů. Vztyčit obelisk trvalo šest měsíců Kiilerich, B., Late fourth century classicism in the plastic arts. 21 Kiilerich, B., Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 35 22 Mamboury E., Wiegand T., Die byzantinische Kaiserpaläste von Konstantinopel zwischen Hippodrom und Marmarameer, Berlin, 1934, s. 39 54. 18 postavy (17, 18) stojí po stranách schodiště značící pravděpodobně klenutý průchod mezi kathismou a stamou. Diváci na bocích jsou symetricky rozděleni do řad. Toto vyobrazení nejspíše ukazuje nejvyšší členy dvoru a vladaře sledující závody.
Severozápadní strana (obr. 16, 17). Císařská kathisma je opět zaplněná třemi Augusty (A C) a jedním Caesarem (D). Opět mají na sobě chlamys a drží svitky. Stráže (6 12) jsou po obou stranách, v přední řadě jsou čtyři chlamydati (1, 2, 4, 5) a jeden togatus (3). Ve spodní části vidíme deset příslušníků barbarských kmenů nabízejících tribut (13 22). Barbaři vzdávající poctu vládci ukazujíce na imperátorovu vlastnost clementia (shovívavost) a podtrhují symbolismus římské nadřazenosti a síly vůči barbarům.
Severovýchodní strana (obr. 18 19). V kathismě sedí jeden Augustus (A), jeden chlamydatus (C) a jeden togatus (B). Za nimi je další chlamydatus (D) a jeden strážce (E). Na stranách jsou postavy v tógách (1 6), pravděpodobně diváci her a stráže (7 14). Pod nimi, dva chlamydati (15 16) stojí na okrajích schodiště, vedle nich potom další diváci (17 30). Mezi kathismou a postavou 11 je labarum s Chi Rho symbolem23. Reliéf je poškozen vertikálním otvorem napravo od kathismy. Nejspíše kvůli tomu musel autor namáčknout postavy 4, 11 a 16 více napravo a tím zmáčknout všechny postavy na této straně na sebe na místě, které je jasně menší, než odpovídající prostor na druhé straně.
Jihovýchodní strana (obr. 20 21). Tentokrát není vyobrazená kathisma, ale stama. Stama ve tvaru písmena Π, nebo snad tribuna, vypadá jako stavba s plochou střechou podpíraná dvěma korintskými sloupy a se zábradlím vepředu. Ústřední postava je stojící císař s věncem (A). Vedle něj je chlamydatus (C) a togatus (B), oba o dost menší, buďto kvůli vyjádření nižšího postavení, nebo jako děti. Za nimi stojí čtyři postavy, tři z nich se díky svým typickým účesům dají identifikovat jako stráže z imperiální gardy (E G). Na obou stranách jsou togati (první řada, 1 6), stráže (druhá a třetí řada, 7 18). V pozadí je osm nízkých oblouků, možná ukazujících na druhou řadu manganae24. Prostor pod nimi je zaplněn davem diváků, před kterými jsou tancující ženské postavy a hráči na flétny a varhany. Zajímavý je počet postav na jihovýchodní straně, 82, což je více než dvojnásobek počtu postav na zbylých stranách. Postavy jsou proto dost namačkané na sobě. Níže uvádím,
23 Vojenský symbol tvořený prvními dvěma písmeny jména Christ (řecky: ΧΡΙΣΤΟΣ) 24 Jedna ze čtvrtí v Konstantinopoli pojmenovaná po skladištích zbraní 19
že jihovýchodní strana byla pravděpodobně vytvořena jako první, pokud je to pravda, pak je možné, že si autor nebo autoři při tvorbě monumentu uvědomili, že tak velký počet postav je příliš náročný a jeho vytvoření trvá dlouho, proto od tak velkého počtu postav na ostatních stranách upustili. Tato scéna by se dala interpretovat jako scéna s císařem, který se po konci závodů přesunul z kathismy do stamy a drží věnec vítězství. Všechny postavy jsou stojící, hraje hudba a tančí se na počest císařova vítězství. Pravděpodobně se jedná o to, že závod vyhrál vozataj, který jel za císaře. Tato scéna se tedy dá považovat za vyvrcholení předchozích tří a má opět znázorňovat věčné vítězství a triumf císaře. Tato strana je nepochybně ta nejdůležitější, jednak proto, že je postavena směrem naproti místu, kde stávala skutečná imperiální lóže, tudíž byla vždy vidět nejvyššími představiteli dvora, jednak proto, že pod touto scénou, na nižší basi, je nápis v latině. viii. Kompozice Ohledně hudební scény na jihovýchodním reliéfu vyjádřil Byvanck názor, že hudebníci a tanečnice jsou pozdějším doplňkem. Bente Kiilerich (uvádějící Byvanckův názor) ale ve své práci oponuje, že je těžké přijmout tuto teorii.25 Diváci ve dvou řadách jsou velmi namačkaní na sebe, jejich hlavy zabírají méně než polovinu prostoru spodního patra kompozice, zatímco například hlavy postav na jihozápadním reliéfu jsou mnohem větší. Což tedy napovídá, že s přítomností hudebníků a tanečnic bylo počítáno už na začátku kompozice. Navíc reliéf hudebníků a dívek není odtesán, ale leží na stejné úrovni jako ostatní postavy. Toto dohromady naznačuje, že taneční scéna, přestože tematicky poněkud odlišná od ostatních, byla zamýšlená pro původní design reliéfu. Stejně tak barbarští vyslanci, na severovýchodním reliéfu, odevzdávající tribut patří správně do arény, nikoli na jiné místo. Na mnoha vyobrazeních jsou barbaři vždy v nejnižší zóně komposice, odděleni od imperátora nebo jiné vyšší společnosti.26 Přestože jsou na tomto výjevu barbaři ve zcela jasně podřízené pozici, je jejich důležitost jasná. Nejenom, že zabírají místo, které na jiných stranách zabírají dvorští úředníci, ale jejich postavy jsou také vyobrazeny náležitě větší. Je možné, že byly původně motivy s tanečnicemi a barbary zamýšlené pro spodní basi, ale nakonec byly posunuty na vyšší, aby bylo získané místo pro nápisy.
25 Kiilerich, Bente. Late fourth century classicism in the plastic arts 26 Příkladem může být vyobrazení na Galeriově oblouku v Thessalonike, kde jsou Peršané ve své vlastní zóně pod císařem. 20
ix. Identifikace postav Je celkem jasné, že postavy v imperiálních boxech ve vyobrazeních na jihovýchodní a severozápadní straně jsou Theodosius I, Valentinián II a dva Theodosiovy synové Arcadius a Honorius. Honorius je pravděpodobně ten, který nemá diadém (dostal jej až 23. ledna 393, tři roky po vzniku reliéfů). Stále však zůstávají jisté pochybnosti o identifikaci postav na jihozápadním a severovýchodním vyobrazení. Na jihovýchodní straně stojí v popředí tři postavy, za nimi další čtyři, z nichž tři jsou evidentně stráže. Identita čtvrté postavy (E) je nejistá, přestože je vcelku jasně odlišená od ostatních vyšším věkem a velkou kulatou hlavou. Zbytky (nejspíš břečťanového) přívěsku by napovídaly, že se také jedná o stráž. Ve dvou východních reliéfech je pouze jeden Augustus, je tedy jasné, že může jít buď jen o Theodosia nebo jen o Arcadia v obou vyobrazeních, nebo o Theodosia v jednom a Arcadia ve druhém. Císař na jihovýchodní straně se často považuje za Theodosia se svými syny. Ale podle dvorské etikety to není možné, protože Arcadius, augustus od roku 383, nemohl být na severovýchodním reliéfu zobrazen bez císařského diadému. Na druhé straně, pokud by se řeklo, že imperátor na vyobrazení je Arcadius, je pak namístě se ptát po absenci Theodosia. Theodosius je vyobrazen na obou západních stranách, ale bylo by možné, aby nebyl zobrazen na stranách východních, když byl obelisk v podstatě postaven na počest jeho vítězství? Jsou tři způsoby jak vysvětlit jeho absenci. Jeden říká, že vyobrazení na východních stranách byla vytvořena na základě oslav, které probíhaly v Konstantinopoli v letech 390 nebo 391, kdy byl Theodosius na západě. 27 Druhá říká, že obě scény vznikly až v roce 395, v době, kdy byl Theodosius už mrtvý. 28 Třetí teorie nabízí jiné řešení. Pokud bychom připustili, že centrální postava je Arcadius, jeho pozice ve středu komposice může být chápána jako promyšlený Theodosiuv tah k posílení dynastické moci vlastní rodiny. Podobně se také dá vysvětlit Arcadiova pozice na missoriu. Arcadius, povýšený na Augusta v roce 383, byl mezi lety 388 a začátkem 391 faktickým vládcem východu, zatímco Theodosius bojoval proti Maximovi a nechal veškerou moc synovi, který byl jediným Augustem v Konstantinopoli v okamžiku vztyčení monumentu. Theodosiova dynastická politika je také podtržená v samotném nápisu na basi:
OMNIA THEODOSIO CEDVNT SVBOLIQVE PERENNI, tedy vše se podřizuje Theodosiovi a jeho věčnému potomstvu. Je jasné, že tímto potomstvem je v první řadě myšlen Arcadius.
27 Wrede, H., Zur Errichterung des Theodosiusobelisken in Istanbul, IstMit 16, 1966, s. 178 198 v: Kiilerich, Bente. Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 39 28 Byvanck, A. W., De obelisk van Constantinopel, in Med.kon.Ned.Akad.Wet., NF 23, 1960, s. 319 v: Kiilerich, Bente. Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 37 21
Předpokládalo se, že dětské postavy na jihovýchodní straně vedle imperátora jsou synovci Theodosiovy první ženy Aelie Flaccilly. Arcadius neměl rád svou nevlastní matku Gallu, proto by to mohlo být chápáno jako jeho vyjádření spojení se svou vlastní matkou. Je ale nepravděpodobné, že by byl vynechán jeho bratr Honorius, i na Arcadiově sloupu jsou znázorněni spolu, vyjadřujíc tak concordia augustorum. Bente Kiilerich navrhuje, že postavy by mohly být Honorius (togatus B) a chlamydatus (C) by mohl být Eucherius (narozen v roce 388 nebo 389), syn Theodosiovy neteře a nevlastní dcery Sereny. (Nicméně také bere v potaz, že jiná interpretace říká, že hlavní postava může být Theodosius a děti Eucherius a Gratian, syn který zemřel velmi brzy. 29) Přestože by v této interpretaci bylo Eucheriovi teprve pár let, není to problém, protože římská znázorňování dětí nikdy nebrala v potaz jejich opravdový věk a často jsou i velmi malé děti znázorňované jako starší. Pokud by se tato teorie brala jako správné vysvětlení, tak opět se zde zdá být důležitým faktorem dynastická politika, umístění Arcadia a Honoria vedle sebe, společně s méně důležitým Eucheriem. Na severovýchodní straně (obr. 18 19) jediná s diadémem je sedící centrální postava. Její pozice odpovídá postavám na jihozápadním a severozápadním vyobrazení. Sedící imperátor je v kathismě, nestojí jako na vyobrazení na jihovýchodní straně. Pokud byl reliéf vytesán před rokem 395, je postavou Theodosius I, pokud mezi 395 a 408 pak je to Arcadius, pokud později pak je to Theodosius II. Naproti vyobrazení na jihovýchodní straně jsou obě postavy po bocích císaře dospělé, tím pádem mohou být v podstatě kdokoli. V pozadí stojí jeden strážce a jedna postava s větší kulatou hlavou, připomínající postavu (E) na jihovýchodní straně. Je pravděpodobné, že postava má znázorňovat někoho důležitého, totožného na obou stranách. Ve vrchních částech se dá velký počet postav (JV 7 18; JV D, F, G; JZ 6 16; SZ 6 12; SV 7 14; SV E) rozpoznat jako stráže na základě jejich dlouhých vlasů a přívěšků ve tvaru břečťanového listu. Stráže, protectores, a domestici byli součástí oddílů scholae palatine. Postava SV 11 by se pak dala interpretovat jako praepositus labarum, nosič standard. Ve spodní linii jsou většina postav diváci, mezi kterými se dá najít jen málo rozdílů a pravděpodobně nebylo ani zamýšleno mezi nimi rozlišovat někoho významného. Chlamydati (JZ 17 18; SV 15 16) jsou vyobrazeni jako celé postavy a vystupují z davu. Na severozápadní straně jsou vyobrazení barbaři (13 22) nabízející císaři košíky s tributem. Barbaři nalevo jsou odění do frýgijských čapek, perských tunik a těsných
29 Rebenich, St., Zum Theodosiusobelisken in Konstantinopel, IstMit 41, 1991 (1992). 447 476 v: Kiilerich, Bente. Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 40 22 punčochovitých kalhot. Barbaři napravo mají přes oblečení pláště. Bruns identifikovala barbary nalevo jako Peršany, napravo jako Germány, možná s jedním Severo afričanem.30 Identifikace postav 13, 15 a 17 jako Peršanů je vcelku jasná. Postavy 14 a 15 se odlišují tím, že nemají čapky a pravděpodobně ani vousy. Germánské postavy v zadní řadě, 19 a 21, se opět zdají být oholené. Theodosius bojoval proti řadě germánských kmenů, hlavně proti Gótům, ale s Peršany udržoval převážně diplomatické kontakty. Pozdní císaři byli vždy označováni jako semper victores omniis gentium a symbolika barbarů musí být brána obrazně, ne doslovně. Barbaři přinášející císaři tribut jsou velmi časté téma, například také na Arcádiově sloupu. Některé postavy jsou zajímavé svým prominentním umístěním v první řadě hned vedle císařské lóže a u některých se dají téměř i rozeznat individuální rysy. Nejzajímavější postavy jsou JV 1 6; JZ 1 5; SZ 1 5; SV 1 6 (a JV E; SV B, C, D). Je zajímavé, že na obou východních vyobrazeních je šest togátů na západních reliéfech čtyři chlamydati a jeden togatus, což pravděpodobně není náhodné. Nejvíce individuálně vypadající postavy jsou SZ 1 5. Balty31 navrhl identifikaci jako 1. Tatianus, praefectus praetorio per Orientem, 2. Proculus, Tatianův syn a praefectus urbi Constantinopoli, 3. Rufinus, senátor, 4. praefectus praetorio Galliarum (východní Illyricum), 5. praefectus praetorio per Italiam, Illyricum et Africam (Trifolius, Polemius, Nicomachus Flavianus nebo Apodemius).32 Kollwitz33 identifikoval postavu SZ: 3 jako Procula, protože kromě senátorů jen praefectus urbi nosil tógu. Je také vcelku jasné, že Proculus, zmiňovaný v nápisech, by měl být přítomný na vyobrazení, nicméně je také pravděpodobné, že po jeho damnatio memoriae byla jeho hlava vymazána, stejně jako jeho jméno. Takže pokud je tedy Proculus opravdu znázorněn, a my budeme předpokládat, že žádná z hlav nebyla utesána schválně, pak je jasné, že jednotlivým identitám postav byla věnována jen malá váha. Je zřejmé, že identifikace jednotlivých postav je velmi těžká a každopádně nebude nikdy moc přesná, protože mohlo být zobrazeno opravdu velké množství různých občanů nebo důležitých dvorských úředníků. Vzhledem k tomu, že pozice praefectus praetorio byla tehdy nejvyšší možná, předpokládám, že praefectus praetorio per Orientem a praefectus praetorio pro východní Illyricum (pokud v té době byla funkce obsazená) by neměli být
30 Bruns, G., Der Obelisk und seine Basis auf dem Hippodrom zu Konstantinopel, Istanbuler Forschungen 7, Istanbul 1935., v: Kiilerich, B., Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 41 31 Balty, J. Ch. Hiérarchie de l´empire et image du monde. La face nord ouest dela base de l´obelisque théodosien á Constantinople, Byzantion 52, 1982, s. 60 71 v: Kiilerich, Bente. Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 42 32 Kiilerich, B., Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 42 33 Kiilerich, B., Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 42 23 vynecháni.34 Stejně ale není bez problémů interpretace postav SZ 1, 4, 5 jako praefectů praetorio. Postavy 4 a 5 jsou jediné mající insignii postavení, tedy peltou dekorovanou samostřílovou sponu.35 Dá se tedy předpokládat, že jejich společenské postavení je jiné než postavení postavy 1. Naše znalosti jednotlivých úřadů jsou bohužel limitované, včetně znalostí jednotlivých druhů oblečení a insignií. Nicméně ze všech přítomných postav vyzařuje jistý druh sebevědomí, císaři a úředníci jsou znázorněni, sice jako bez jakýchkoli větších individuálních rysů, ale jako všemocní vládcové podtrhující sílu impéria. Vojáci jsou znázorněni mladí a silní, zatímco diváci jako bezejmenný dav. Vše dohromady má podtrhávat sílu a moc Theodosiovy administrativy a neporazitelnost impéria.
x. Teorie o datu vzniku base a její výzdoby Nyní zkusíme zjistit datum, ve kterém vznikla výzdoba base obelisku. Vzhledem ke jménu Proculus, vyskytujícímu se v nápisech na basi, se dá předpokládat, že base byla vytvořena mezi léty 388 a 392. Nicméně je možné, že výzdoba byla vytvořena až po postavení obelisku nebo také mohla existovat v hrubých rysech dávno předtím, a detaily na ní byly vytvořeny až později. Existuje několik možných teorií na datování vzniku výzdoby. Teorie Wace a Traquaira36 navrhuje, že spodní base byla původně zamýšlená nést obelisk sama, horní, která byla už předtím dekorovaná, byla přidána až těsně před vztyčením obelisku, na poslední chvíli, stejně tak jako nápisy. Tedy, že horní base byla původně připravena pro nějaký jiný účel. Čtyři postavy byly interpretované jako imperátor a jeho synové, čemuž by, v případě dřívějšího data výzdoby, mohl odpovídat jen Konstantin I. Ovšem proti tomu stojí fakt, že vršek base je poněkud nepravidelný, v souladu s tvarem obelisku. Vrchní část base byla tedy jasně už od začátku zamýšlená jako podstava pro obelisk. Navíc v nápisu na basi jsou jasně
34 Jména některých praefectů jsou známá: Pr. pr. Galliarum: Constantianus leden listopad 389, Neoterius březen červen 390. Pr. pr. Italiae, Illiricum et Africae: Ptolemius leden červen 390, Nicomachus Flavianus září 390 červen 391, Apodemius únor 392 červen 393. Pr. pr. Orientis: Tatianus červen 388 říjen 392, Rufinus říjen 392 listopad 395. Pr. pr. Illyrici: Klearchos před koncem 396. – Kiilerich, Bente. Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 42 35 Stilicho, jako comes et magister militium má na svém diptychu tuto sponu. Stilichovi byl udělen titul comes domesticorum v roce 385. Po boji proti Maximovi se vrací v roce 391 na východ, kde je mu udělen titul magister militum. Pokud je pak tato spona odznakem titulu magistra militia, pak mohou být dvě postavy s touto sponou magister peditum praesentalis a magister equitum praesentalis, oba byli v této době v Konstantinopoli. Nicméně tuto sponu má na svém vyobrazení i Eucherius, který je tribun, takže spojení spony a titulu magister militius není jisté. 36 Wace, A. J. B., Traquair, R., The base of the obelisk of Theodosius, JHS 29, 1909, s. 60 69 v: Kiilerich, Bente. Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 43 24 zmíněné výjevy zobrazené na reliéfu. Zdá se tedy, že vztyčení obelisku a zdobení jeho basí probíhalo současně. Jiná teorie navrhuje, že spodní base s nápisy byla sice vytvořena v roce 390, ale v souladu s výše zmíněnými, vrchní base nebyla původně zamýšlená pro obelisk, protože se zdá být příliš dlouhá v porovnání se spodní. Tato teorie interpretuje postavy jako Valentiniana I., Valense, Gratiana s princi Valentinianem II a Valentinianem Galatem. Ten byl konzulem v roce 369, tím pádem by podle této teorie zdobení horní base mělo probíhat v tomto roce.37 Obě teorie byly ale zavrhnuty, když byla publikovaná teorie od Gerdy Bruns, která rozdělila výjevy do dvou skupin, v první jihozápadní a jihovýchodní, které datovala do období 390 392, a oba severní, které datovala po rehabilitaci Procula v roce 396. Podle ní, „Mistr A“ vytvořil fresky na jižních stranách mezi léty 390 a 392, ale práce byly omezeny kvůli pádu Procula. Po jeho rehabilitaci v roce 396, „Mistr B“ dokončil obě severní strany. Jiné pořadí navrhovala Loos Dietz,38 a to, že jihovýchodní a severozápadní, na základě stylistických podobností, patří do let 390 až 392, zatímco jihozápadní před rok 420 a severovýchodní kolem roku 420. Částečně to bylo potvrzeno Byvanckem, který datoval severovýchodní až po Theodosiově smrti, tedy po 395, možná až do vlády Theodosia II (408 450).39 Pozdější datum tvorby severovýchodního reliéfu bylo zamítnuto Wredem, který považoval všechny reliéfy za vytvořené před pádem Procula.40 Podle nejvýznamnějších teorií tedy práce probíhaly v tomto pořadí:41
Jihovýchodní Jihozápadní Severozápadní Severovýchodní Bruns 390 392 390 392 369 396 Loos Dietz 390 392 415 420 390 392 c. 420 Byvanc po 395 408 450 Balty 390 391 392 392 390 391 Wrede/Rebenich 390 392 390 392 390 392 390 392
37 Delbrueck, R., Spätantike Kaiserporträts von Constantinus Magnus bis zum Ende des Westreichs, Studien zur Spätantiken Kunstgeschichte 8, Berlin Leipzig, 1933, s. 185 192., v: Kiilerich, Bente. Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 45 38 Loos Dietz, E. P. de, Vroegchristelijke ivoren. Bijdrage tot de studie der stilontwikkeling op den overgang van de naar de vijfte, Leiden 1947, s. 50 73. v: Kiilerich, Bente. Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 44 39 Byvanck, A. W. De obelisk van Constantinopel. Mededelingen der Koninklijke Nederlandsche Akademie van Wetenschappen. Afd. Letterkunde, NF, 1960, 23, s. 311 332. 40 Wrede, H., Zur Errichterung des Theodosiusobelisken in Istanbul, IstMit 16, 1966, s. 192 v: Kiilerich, Bente. Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 44 41 Kiilerich, B.: The obelisk base in Constantinople. Court art and imperial ideology. Acta ad archaeologiam et artium historiam pertinentia. s. 97, včetně následující tabulky tamtéž. 25
Pokud se podíváme na celý problém z historického hlediska, zjistíme, že na severozápadním a jihozápadním vyobrazení nemůže být nikdo jiný než Theodosius I, Valentinian II., Arcadius a Honorius. Honorius obdržel diadém až v roce 393, proto se na obou vyskytuje bez něj. Valentinian zemřel v roce 392, což je další důvod věřit v to, že obě vyobrazení jsou před 392. Pokud Augustus na jihovýchodní straně je Theodosius, pak nejpozdější datum tvorby výzdoby je 395. Pokud je to ovšem Arcadius (což se řešilo výše), potom by reliéfy mohly vzniknout až po Theodosiově smrti, tedy po roce 395. Nicméně je také možné, že byly vytvořeny mezi jarem 388 a jarem 391, když byl Theodosius na západě a Arcadius vládl na východě sám. Podle důležitosti jednotlivých výjevů se dá také usoudit pořadí, v jakém byly vytvořeny. Logicky se dá uvažovat, že důležitější vyobrazení se vytvářela jako první. Tedy podle tohoto schématu by měla být jako nejdůležitější a tím pádem i nejstarší scéna na jihovýchodě, protože je přímo otočená naproti císařskému paláci. Druhou v pořadí by pak měla být severozápadní scéna, která byla otočená přímo proti tribunám diváků. Zbylé dvě jsou přilehlé ke spině a v porovnání se dvěma předchozími ne tolik důležité. Také je potřeba brát v potaz umístění nápisů na severozápadní (nápis v řečtině) a na jihovýchodní straně s důležitějším nápisem v latině, přímo naproti lóži imperátora. Podle tohoto se tedy zdá, že práce na reliéfech začala na jihovýchodě a pokračovala hned na severozápadě. Každá strana je braná jako samostatná kompozice a v rozích na sebe scény nijak nenavazují. Je možné, že na každé straně pracovala jedna dílna, nezávisle na sobě. Strany horní base jsou pravděpodobně dělány nezávisle na sobě, což je viditelné na místech spojů parapetu, který ve skutečnosti neběží kolem jako prstenec krychle. Má nerovnoměrnou výšku a končí kousek před okraji, kde se vůbec nepotkává. Kolem jižního rohu nejsou žádné přečnívající nebo dotýkající se postavy, vše se drží dále od rohu. Jihovýchodní a jihozápadní vyobrazení jsou si konstrukčně velmi podobná, je dost pravděpodobné, že vznikala zároveň. Návaznost severozápadního a jihozápadního výjevu je těžké popsat, protože v tom brání poškození v horní části rohu, kde se zdá být kus vylomený. Na východním rohu není žádné překrytí, jihovýchodní strana končí hladce, zatímco na severovýchodní straně se jedna postava dotýká hrany. Obě vyobrazení na sebe nenavazují zrovna úplně přesně, což je možná způsobeno časovou mezerou ve vyhotovení obou reliéfů. Pokud jsou obě jižní strany stejně staré, tak by to znamenalo, že severovýchodní je mladší. Na severozápadním vyobrazení se jeden z barbarů dotýká zády okraje, část jeho zad mohla být později odtesána, což by opět znamenalo, že tento výjev je starší než severovýchodní. Teoreticky by se dalo tedy z pozorování technických detailů vyvodit, že severovýchodní scéna je nejmladší, zatímco je
26 dost těžké říct, v jakém pořadí se konala práce na zbylých třech, každopádně se ale zdá, že by mohly být mezi nimi jen menší časové mezery. Vertikální díra na severovýchodní straně je poněkud záhadou. Zdá se, že postavy 4, 11 a 16 jsou schválně odsunuté od díry a jsou namáčknuté na bokem. Pokud je to tak, pak to znamená, že díra musela existovat ještě před počátkem práce na samotné výzdobě. Je možné díru vysvětlit tak, že tato strana base byla původně zamýšlená k připevnění fontány, bez jakékoli předchozí výzdoby (tím pádem je figurální výzdoba jasně mladší). Pravděpodobně byly tedy reliéfy na severovýchodní straně plánovány už od začátku, je ale možné, že jejich provedení je pozdější. Na druhou stranu, pokud byl blok používán jako fontána už v době, kdy na něm reliéfní výzdoba existovala, měli bychom nějaký důkaz o korozi způsobené tekoucí vodou, což nemáme. Už Julián Apostata se zajímal o obelisk a chtěl jej vztyčit. Nápis na basi říká, že Theodosius vztyčil obelisk, který ležel na zemi velmi dlouhou dobu. Julián si jej mohl vybrat sám, dlouho před Theodosiem, připravit si pro něj basi, ale předčasná smrt mu nedala možnost pro dokončení jeho úmyslu. Je tedy možné, že na spině nechal připravit basi, ale protože na ni nestihl umístit obelisk, byla base po jeho smrti přetvořena na fontánu (v tuto dobu pravděpodobně ještě bez jakékoli výzdoby), a když poté Theodosius projevil zájem o dokončení Juliánova nápadu, byla fontána opět přetvořena na basi. Bylo pak rozhodnuto o dekorování ne jen spodní, ale i horní části base reliéfy a nápisy a jelikož severovýchodní strana byla již poškozena předchozím užíváním, byl pro ni zvolen méně zdatný umělec. Po stránce umělecké kvality reliéfů se dá soudit, že jediná strana, která vybočuje z vysokého standartu je severovýchodní strana. Zejména strana severozápadní velmi detailně zachycuje, téměř až individualitu jednotlivých postav, které jsou znázorněny do velmi vysokého detailu, hlavy jsou téměř jako portréty. Stejně vysoké kvality zobrazení dosahují obě jižní strany, jediná, která se liší je severovýchodní. Tato strana kopíruje jihozápadní reliéf v kompozici a motivu. Téměř stejný je i počet postav. Jediným větším rozdílem se zdá být kathisma, která je kombinací jihozápadní a jihovýchodní. Po stránce stylu je poněkud odbytější, více schematická než ostatní strany a nezdá se, že by byla prací stejné dílny, která vytvářela ostatní reliéfy. Nicméně toto nás nemusí rovnou vést k závěru, že severovýchodní strana je mladší, je pravděpodobné, že také pochází z období kolem roku 390. Pokud se totiž podíváme na Theodosiuv sloup, dokončený v roce 394, poznáme stejné malé kulaté hlavy a na některých fragmentech podobné ploché krky. Rozdíl tedy bude spíše ve kvalitě sochaře než v datu vyhotovení.
27
Závěrem se tedy dá říci, že base byla zdobena až po postavení obelisku, tedy ne dříve než v roce 390. Pro to svědčí také vyobrazení hieroglyfů na malém obelisku na vlysu. Nabádá k domněnce, že umělec tesající scénu s taženým obeliskem se na něj musel dívat. Zatímco scény na spodní basi mají jasně vyprávějící a popisující charakter, scény na horní basi jsou reprezentativní. Reliéfy ze spodní a reliéfy z horní části byly pravděpodobně pořizovány zároveň. Kvalita reliéfů na horní basi je narušena jen stranou na severovýchodě, která vystupuje nejen horším zpracováním, ale také opakováním motivu z jihozápadní strany (což ale, jak jsme psali nahoře, neznamená, že je mladší, důkazem jsou podobné postavy z Theodosiova sloupu). Celková figurální výzdoba base mohla být snadno vytvořena mezi lety 390 392, severozápadní a jihozápadní strana jistě mezi těmito roky během prefektury Procula. Jihovýchodní stěna je jistě nejdůležitější vzhledem ke svému umístění naproti imperiální lóži a patří nejspíš do stejné fáze jako jiho a severozápadní reliéfy. Severovýchodní reliéf může být poněkud, ale ne moc, starší. Bente Kiilerich navrhuje, dle mého názoru nejvíce logické, na výše vypsaných indiciích, následující řazení: Jihovýchodní strana 390, obě západní 390 – červen 391, severovýchodní 391 (nebo až do roku 400). Je pravděpodobné, že monument byl dokončen před výročím tří let po poražení „tyranů“ 28. srpna 391.42
42 Kiilerich, B., Late fourth century classicism in the plastic arts, s. 48 28
ČÁST DRUHÁ: DVORSKÁ ETIKETA V POZDNÍ ANTICE
III. Dvorská etiketa – úvod
Po desetiletích vyčerpávajících občanských válek v pozdním třetím století byla římská administrativa a vojenství reformovány císařem Diokleciánem (284 305). Nejvýznamnější z jeho reforem byla tzv. tetrarchie, nový způsob vlády rozdělující moc ve státě mezi dva Augusty, jednoho na západě, druhého na východě. Každému z nich byl přidělený pomocník s titulem Caesar. Tento systém nevydržel příliš dlouho, hlavně kvůli ambicím císaře Konstantina. Nicméně Konstantin, sám syn jednoho z tetrarchů, strávil dvanáct let na dvoře Diokleciána, což jej ovlivnilo natolik, že mnoho ze svých politických, administrativních a vojenských reforem postavil na Diokleciánově modelu. Podobně jako on rozdělil v pozdních letech své vlády říši na dvě části, mezi své syny, a sám dohlížel na dění ze svého nového hlavního města Konstantinopole. Ani tento systém se neudržel dlouho, ale stanovil až do zániku západní říše precedent, podle kterého měla římská říše dva, někdy i více oficiálních vládců. Moderní historici nazývají období po vzniku tetrarchie jako „pozdní římskou říši“, ukazujíce též, kromě změny v administrativě říše a její stále se zvětšující odlišnosti od předchozího principátu, na změny v umění, postupné ujímání se křesťanství jako hlavního náboženství mezi masami, a také „barbarizaci“ armády, tedy stále se zvětšující závislost lokálních i státních orgánů na barbarských foederátech jako řadových vojácích, ale také více i jako důstojnících v armádě. Je to také ale období, ve kterém se velmi rychle rozvíjí dvorská etiketa, soubor důležitých pravidel o tom, jak se chovat v přítomnosti císaře a u dvora, a také se stává dobou, kdy dosahuje imperiální pompa a reprezentace dvora a jeho nejvyšších představitelů (tedy primárně a obvykle pouze císařů) před obyvatelstvem říše svého vrcholu. Často se toto období nazývá úpadkovým obdobím. Pozdní antika je doba, ve které se projevují externí faktory ovlivňující říši, jako je například stěhování národů, které císaři a jejich administrativa nemohla jakkoli ovlivnit. Je ovšem také pravda, že římská říše už nemá potřebnou sílu ani vojenskou, ani ekonomickou, jakou měla například za Antoninovců ve druhém století, aby těmto hrozbám efektivně čelila. Rostovtzeff, stejně jako Gibbon, se domnívají, že přestože mnohé věci vedoucích k zániku západu nebyly ovlivnitelné z vnitřku říše, dlouhotrvající trendy uvnitř impéria oslabily jeho schopnost efektivně odpovědět na vojenskou krizi a v Rostovtzeffův názor je, že sám systém imperiální vlády byl důležitým
29 faktorem, který přispěl k oslabení impéria: „autoritářská ideologie a centralizační tendence podrývaly styl městského života a místní občanský patriotizmus, zvětšující se byrokracie povzbudila prodejnost a korupci administrativy.“43 Tyto názory jsou mnoha odborníky brané s rezervou, ale je nezpochybnitelné, že styl vlády v pozdní antice podporoval absolutismus v ideologii a zobrazování, vedl k růstu byrokracie a k faktu, že úřady byly často kupovány a prodávány. Všechny tyto věci šly ruku v ruce s dalším faktorem, a to rozšiřováním se císařského dvora (je nutno poznamenat, že obvykle existovaly dvory dva, kvůli přítomnosti dvou císařů). Podle Edwarda Gibbona byl pozdně antický císařský dvůr semeništěm korupce, místem prodeje titulů, despotismem, ve kterém byly všechny římské ctnosti zkorumpovány.44 Podle Smithe vytvořil centrum, kolem kterého lidé z imperiální byrokracie žili a pracovali, ambiciózní lidé byli přitahováni z měst ze všech koutů říše. A nejenom to, v průběhu čtvrtého století se dvůr změnil: jeho hierarchické struktury, ceremonie a umění definovaly absolutistickou snahu císařů o zapojení elit a vytvoření u nich závislosti na sobě.45 Snahou císařů ve čtvrtém století bylo zvýraznit se před veřejností. K tomu se používalo mnoho prostředků, jako třeba nafouknuté nápisy na monumentech nebo imperiálních ediktech, grandiózní portréty nebo sochy císařů či pompa při oslavách příjezdů csaře do měst. Zvětšená palácová byrokracie také umožňovala lepší, detailnější správu říše a dohled císaře na to, co se dělo. Pozdně římský císařský dvůr byl tedy mnohem více než jen palácem nebo domem, kde císař se svou rodinou pobýval a kde řídil politiku a administrativu říše. Byla to sociopolitická instituce, která pomáhala přetvořit byrokratické instituce pozdního císařství, a jakési „divadlo“, ve kterém ideologie císařské moci byla viditelná pro elity uvnitř dvora i mimo něj.46 Viditelná je však i slabost tohoto systému. Císař, obklopený mnoha dvorskými úředníky a mnohdy i pochlebníky, závislý na informacích, které od nich dostává, se může snadno stát nevidoucím ke skutečným událostem, které se dějí v říši nebo kolem něj. Například v díle Historia Augusta se na otázku, co dělá císaře špatným, odpovídá: „bezohlední přátelé (amici), zhoubní služební (satellites), výjimečně chamtiví eunuši, dvořané (aulici), kteří jsou buďto hlupáci nebo skety a panovníkova ignorace veřejných
43 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, c. AD 300 c. AD 450 ve Spawforth, A. J. S. The court and court society in ancient monarchies.Cambridge: Cambridge University Press, 2007, s. 157 232: s. 159 44 Gibbon, E. Úpadek a pád Římské říše 45 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 160. 46 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 161. 30 záležitostí.“47 Hlavně eunuši se velmi často, nepochybně ve spoustě případů zaslouženě, stávají cílem kritiky současníků.48 Musíme ovšem najít rovnováhu mezi historickou skutečností a vnímáním tehdejších autorů. Je totiž jasné, že navzdory jisté kritice bylo fungování imperiálního dvora naprosto nezbytné pro fungování říše. Spolupráce dvorských úředníků a městských elit je zcela neopomenutelná, tedy ať už jsou zdroje soudobých autorů jakkoli pravdivé či ne: „ve čtvrtém století byla zdvořilost stále nezbytná.“49 Gibbonovo přirovnání římské vlády k „velkolepému divadlu“50 je známé, ale nikde se nezabývá jakýmkoli systematickým popsáním rituálů nebo ceremonií. V třicátých letech Andreas Alföldi ukázal vizuální a sakrální aspekty imperiální moci ve dvou dílech,51 které spojovaly numismatiku a druhy šatů, insignií a císařských ceremonií, ale ani se nezabýval pozdním císařstvím, ani se nesoustředil speciálně na dvorské ceremonie. Zajímavé přirovnání nabízí ve svém díle Elias.52 Přirovnává římský císařský dvůr k Bourbonskému dvoru ze sedmnáctého a osmnáctého století. Elias si jako svůj příklad bere Versailles a přirovnává jej k pozdně antickému císařskému dvoru. Mnoho historiků ale samozřejmě s tímto přirovnáním nesouhlasí. Jedním z hlavních argumentů této teorie je to, že absolutistický dvůr Bourbonů v podstatě fungoval jako nástroj pro „domestikaci“ feudální válečnické šlechty. Ale, i kdyby to bylo pravdivé pro Versailles (což samo o sobě je často kritizováno53), těžko by se tento model mohl aplikovat na římskou společnost. V tomto případě, tradiční senátorsko aristokratická třída nemůže být ani vzdáleně považována za feudálně vojenskou elitu. Za předpokladu, že římský dvůr sloužil k „domestikaci“, pak jedině nových vojenských císařů, kterých je od poloviny do konce třetího století na trůně hned několik (i sám Dioklecián byl jedním z nich).54 Přestože je tento model ve svém celku v našem případě nepoužitelný, obsahuje několik detailů, které jsou aplikovatelné. Oba dvory, římský i francouzský, byly vytvořeny s myšlenkou přiblížit elity k císaři (králi) a ukazovat a podporovat ideologii monarchistického absolutismu. Nastavuje pozici šlechty (úřednictva) vůči pozici vládce a nastavuje jejich společenský žebříček. Vytváří a posunuje
47 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 161. 48 Synesius kritizuje dvůr východního císaře Arcadia, Claudian velmi ostře kritizuje eunucha, který si podplácením vydělal milióny, Ammianus zase nazývá eunuchy na dvoře Constantia jako intrikující doupě hadů. 49 Brown, P., Power and Persuasion in Late Antiquity, Madison, W I, 1992, s. 25. 50 Gibbon, E., Úpadek a pád Římské říše 51 Alföldi, A. Die Ausgestaltung des monarchischen Zeremonielles am römische Kaiserhofe. Mitteilungen des Deutschen Archäologischen Instituts, Römische Abteilung, 1934, 49, s. 1 118; Alföldi, A. Insignien und Tracht der römischen Kaiser. Mitteilungen des Deutschen Archäologischen Instituts, Römische Abteilung, 1935, 50, s. 1 171. 52 Elias, N.. The court Society. Oxford, 1983 z: Smith, R. The imperial court of the late Roman empire 53 Winterling, A., Zwischen 'Haus' und 'Staat': antike Höfe im Vergleich. Historische Zeitschrift Beiheft 23, Berlin, 1997b, s. 12 13 v: Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 165 54 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 165. 31 centralizovanou státní byrokracii více k trůnu. Versailleský model není tedy ideálním, ale dá se na něm najít alespoň pár podobností s pozdně římským.55 Jiné přirovnání nabízí Paul Veyne. Podle jeho názoru má císař Konstantin mnohem blíže k Napoleonovi než k Ludvíkovi:
“[a] new ruling caste [had] emerged, not from a political or social revolution [as in France] but from a transformation of institutions and the army... From every standpoint (including its literary culture) the [elite] political personnel of Constantine’s time was as different from that of early empire as political personnel of nineteenth century France was from that of pre Revolutionary times. So ended the Hellenistic and Roman period of ancient history. Constantine meant to heap favours on this new caste (like Napoleon creating barons and counts and making them wealthy). But [he] wished also to be reconciled with the Senate in the strict sense... (like Napoleon trying to reconcile the nobility of the ancient regime).” 56
Bere si tento příklad k demonstrování podobnosti mezi společností a zejména elitami a formou vlády před Konstantinovými, respektive Napoleonovými reformami a po nich. Samozřejmě se opět nedá příliš spoléhat na dokonalost tohoto přirovnání, ale v obou změnách z „vrcholného“ do „pozdního“ období je zřejmá podobnost.
55 Versailles ovšem není jediným příkladem, s kterým by se dalo alespoň v několika detailech srovnávat. Sám Smith navrhuje paralelu s obdobím Heian v Japonsku. Práce o modelu Versailles je ale veřejně mnohem známější ve vztahu s Římem a je také podbarvená faktem, že autoři píšící pro Ludvíka XIV. jej sami nazývají druhým Augustem a brali ho za zřejmou historickou kontinuitu mezi císaři pátého století a králi Francie. 56 Veyne, P. Bread and circuses: historical sociology and political pluralism. Transl. B. Pearce. London: Allen Lane 1990, s. 449., citováno v Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 172. 32
IV. Centrum moci, dvůr
i. Hierarchie Přestože jsou přímé zmínky v literatuře pozdní antiky o funkci dvora a jeho jednotlivých součástech velmi malé (žádné dílo nám nepřináší kompletní popis), máme oproti jiným obdobím výhodu mnoha menších literárních a historiografických zmínek. Navíc existuje řada dat, která se dají získat studiem archeologie, nebo uměleckých památek z tohoto období. Stále nám ale chybí mnoho informací, které by se daly považovat za zásadní. Například nemáme vůbec žádnou archeologickou práci zpracovávající alespoň jedno z míst pozdně antických paláců, tedy Konstantinopole nebo Milána, na rozdíl od přesného popisu místností a jejich obyvatel z Eliasova Bourbonského Versailleského modelu.57 Výraz „dvůr“ nás nabádá k tomu, abychom si jej vysvětlovali různými způsoby. Nejjednodušší interpretace je jako místo, kde pobývá vládce se svou rodinou a spolupracovníky, nějaká specifická lokace. V jiném významu může jít o hierarchicky uspořádanou společnost, vládce, ve společnosti pomocníků, služebnictva a dvořanů. Třetím možným vysvětlením je jakási socio politická společnost, ve které spolu jednotlivci, nebo různé frakce soupeří o moc, a skrz kterou panovník a jeho ministři prosazují svojí politiku. V řečtině existoval pro dvůr pojem basileion/basileia, v latině palatium. Ale stejně jako pojem aule, všechny tyto výrazy mají mnohem větší význam, než jen královská rezidence nebo hala. Podobně pojem consistorium58 byl společným pojmenováním nejen pro místo, ale pro všechny, kteří se zúčastňovali císařských porad. Vnitřní okruh mezi nimi tvořili tzv. comites consistoriani a všichni členové consistoria byli též označeni jako comitatus, osoby u dvora v širším slova smyslu, tedy většina členů dvora, včetně držitelů ministerstev, služebnictva a stráže. Pro jednoduchost tedy můžeme říct, že výraz comitatus by se dal použít jako ekvivalent našeho výrazu dvůr.59
57 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 169 58 Přesný překlad „shromaždiště“. 59 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 168: dá se ale ovšem najít jistá dvojznačnost v použití titulu comes. Titul comes nebyl vyhrazen jen pro nejvyšší příslušníky císařského dvora, ale také pro některé úředníky v provincionální správě, ať už civilní nebo vojenské. Byl také v některých případech i čistě čestným titulem, mohlo se tedy stát, že comes nemusel být členem dvorského comitatus. Comes v širším smyslu znamenalo být spíše člen tzv. „Řádu společníků“ („Order of Companions“), comitiva, ve které byl člověk zařazen do jednoho ze tří stupňů (o tom dále). Ale v praxi se tyto tituly často překrývaly. Celý odstavec citován tamtéž. 33
Je známé oddělení zvané scrinium dispositionum, jakási kancelář, která se starala o denní rozvrh císaře.60 Máme také některé zmínky o císařově rozvrhu z literárních zdrojů, například Ammianus zaznamenává, jak se císař Jovián snažil napodobovat Constantia II v zabývání se důležitými státními záležitostmi až do pozdního poledne. Dá se předpokládat, že bylo zvykem císařů zabývat se prací dopoledne a odpoledne věnovat odpočinku. V Ammianovi vůbec nalézáme výjimečný zdroj informací o pozdním čtvrtém století, zvláště díky jeho pozici u dvora. Mnoho informací také můžeme vyčíst z korespondence a řečí Juliana Apostaty a dalších (Ambrosia, Symmacha, Libania).61 Ke studování administrativy dvora máme dva zdroje. Prvním je Notitia Dignitatum, spis, který je odvozen od dokumentu určenému pro vysoko postaveného úředníka (primicerius notariorum) Milánského dvora z raného pátého století a v podstatě obsahuje registr všech pozic a administrativních míst, jednak civilních, jednak vojenských. Některé spisky také obsahují bohaté ilustrace, jakési heraldické znaky jednotlivých úřadů. Druhý zdroj je Theodosiuv kodex (Codex Theodosianus), obsahující více než 2 500 zákonů a vyhlášek od doby Konstantinovy až po vládu Theodosia II. Vyšel v roce 438 v šestnácti knihách, První a Šestá kniha obsahují všechny vyhlášky zabývající se státním úřady a žebříčky císařských úředníků. Díky tomu, že kodex byl vytvořen jedním z hlavních dvorských úředníků (questor sacri palatii pozice vytvořená Konstantinem) a poté byly jednotlivé vyhlášky přednášeny na setkáních consistoria, samozřejmě s přesným uvedením data a místa, máme i hrubý zdroj informací o tom, kde a kdy přesně se nalézal císařský dvůr mezi léty 313 a 438. Z informací z kodexu se dá usuzovat, že po většinu čtvrtého století byl dvůr velmi často na cestách.62
ii. Role Diokleciána a reformy společenských tříd Zpočátku císařství fungovalo pravidlo, že senátorská vrstva společnosti dodávala nejvyšší úředníky pro císařovu administrativu a velitele pro legie. Také se z ní rekrutoval největší počet dvořanů,63 ze kterých si císař vybíral své rádce a spolupracovníky. Až do konce druhého století byly téměř všechny nejvyšší státní úřady v rukou senátorské kasty, ve své podstatě neprofesionální skupiny aristokratů, obvykle s (přestože často velmi dobrým) všeobecným vzděláním, ne vždy se specializujícími v jednom, administrativním nebo
60 Jones, A. H. M., The Later Roman Empire 284 604: A Social, Economic and Administrative Survey. Oxford, 1964, s. 578 v: Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 169 61 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 169 62 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 171. 63 Amici a comites. 34 vojenském, směru. Nicméně ve druhém století dochází k velkému nárůstu administrativních pozic u dvora a v závislosti na to i v řadách jezdecké třídy společnosti, která byla potřebná k jejich zaplnění, a k pomalému vytlačování senátorů z jejich tradičních postů v blízkosti císaře. Nicméně senátorská vrstva zůstává stále dominantní až do vlády Commoda. Se začátkem krize a krátkých vlád vojenských císařů se role senátorské aristokracie stále více omezuje a jejich místa v armádě a administrativě se zaplňují jezdci. Do roku 270 jsou již všechny posty ve velení legií čistě v rukách jezdecké třídy, stejně jako většina postů guvernérů provincií.64 Velmi významným milníkem v procesu změn v pravomocích a postavení jednotlivých společenských tříd byly Diokleciánovy reformy. Dioklecián reformoval armádu a administrativu provincií v míře doposud nevídané. Původní provincie rozdělil, každou na dvě menší, celkový počet se tak vyšplhal na 85 a časem se stále zvyšoval, až překročil stovku. Provincie pak tvořily dvanáct diecézí s vlastními guvernéry. Souběžně s tímto rozdělením bylo třeba také jmenovat nové úředníky do nově vzniklých administrativních celků. Provincie od nynějška řídili úředníci s titulem praesides, diecéze úředníci s nově vzniklým titulem vicar. Samozřejmostí bylo, že každý z nich potřeboval svůj vlastní úřednický aparát potřebný k funkci administrativy, vicar měl k dispozici 300 vlastních úředníků, praesides kolem stovky. Toto rozdělení opět způsobilo obrovský nárůst pozic k zaplnění a většina těchto míst si vyžadovala jezdce. Po Konstantinově smrti se jednotlivé diecéze ještě znovu rozdělují na tři. Guvernéři provincií ztrácí vojenskou pravomoc, pro velitele provincionálních jednotek je vytvořen titul duces. Senátoři také ztrácí přístup k vojenským postům, které nyní vyžadují profesionální vzdělání ve vojenství a jsou svěřovány opět lidem z jezdeckého stavu, stejně jako správa nových provincií. To vše způsobuje obrovský nárůst v počtu míst k zaplnění, míst, která nadále nejsou přístupná senátorské vrstvě obyvatelstva. Nemluvě o tom, že s tetrarchickým uspořádáním existují v říši čtyři panovníci, tím pádem čtyři dvory (každý má svůj vlastní comitatus).65 Ve třetím století bylo v římské říši asi 200 placených vysokých úřednických pozic držených jezdci, kterým asistovalo asi 2 000 otroků a propuštěnců v císařské residenci. V průběhu čtvrtého století se toto číslo zvýšilo na 30 35 tisíc, z čehož bylo asi 6 000 držitelů nejvyšších státních úřadů.66
64 z Potter, D. S., The Roman Empire at Bay AD 180 395. London, 2004. s. 229 32, 258. v Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 179. 65 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 179 180. 66 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 180. 35
Jak bylo řečeno, jako největší reformátor římského dvoru a tudíž jeho chování a vyžadované etikety a ceremoniálů se považuje Dioklecián. Jeho tetrarchie a administrativní a vojenské reformy daly základ, na kterém pak mohl snadno stavět Konstantin. Dioklecián byl první, kdo dal nastálo svému okolí myšlenku božského původu nebo božských konexí panovníka. Nebyl sice první, kdo s tímto nápadem přišel, ale zavedl jej, stejně jako mnoho dalších dvorských reforem, a od něj se počítá zlom ve dvorských ceremoniálech a etiketě. Dioklecián se považuje za prvního, kdo zavedl rituál adoratio císařského purpuru. Je však třeba si uvědomit, že jisté absolutistické tendence vznikaly již od Augustovy doby a Dioklecián nebyl první, kdo se považoval za boha (už Aurelián, v roce 270, si dal na mince 67 razit nápis DOMINVS ET DEVS NATVS). Smith také ve své práci tvrdí, že to nebyl Aurelián, kdo si první na hlavu nasadil císařský diadém (o tom více v kapitole o proskynesis), ale Konstantin.68 Diocleciánovy reformy byly obrovským skokem novým směrem v chápání císaře jeho poddanými, ale tento skok byl úspěšně zakončen až za Konstantina. Mnoho, ale jen málokdy více zároveň, ceremoniálních záležitostí vyžadovali vladaři již dávno před tetrarchií. Sice víme, co se stalo po praktické stránce, jak se měnila politická situace kolem panovníka, jak se měnil styl jeho vnímání, ale musíme si také určit, proč a co k tomu vedlo. Pravda je ta, že tato změna v ceremoniích z principátu do pozdní antiky musela být něčím vyprovokovaná, že samotné jednotlivé příklady u některých císařů nemohly být dostačující k tomu, aby Dioklecián provedl takto drastické změny. Také je třeba vzít v potaz fakt, že to, co by aristokracie raného či vrcholného principátu označila za něco nemyslitelného nebo šíleného, bylo současníky Diokleciána přijato téměř bez jakéhokoli odporu. Na tuto otázku musíme hledat odpověď v historickém vývoji třetího století. Obrovskými faktory zde bylo vytvoření nové kasty vojenských císařů, přejímání helénistických a orientálních myšlenek aristokracií, přehlížení senátorské třídy v politických záležitostech a vytvoření nové byrokratické elity, ve které měla aristokracie jen omezenou funkci a aristokratický původ nezajišťoval už tak snadný přístup k funkcím jako dříve. Krize ve třetím století byla velmi důležitým mezníkem. Není žádná náhoda, že tato doba je také začátkem formování se absolutistické ideologie v římské říši. Je to právě kolem poloviny třetího století, kdy se na trůn dostávají vojenští císaři a kdy se, právě díky tomuto faktu, začíná dramaticky měnit vnímání císařovy osoby. V této náročné době začalo být
67 Alföeldi, A., Die monarchische Repräsentation in römisschen Kaiserreiche, Darmstadt, 1970, s. 267 v: Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 177; [Alföeldi 1970 je přepis Alföeldi 1934 a Alföeldi 1935: oba články byly spojeny do jedné knihy] 68 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 173. 36 rozhodující při volbě císaře vojsko, zatímco moc senátu upadá. A právě vojsko se stává hlavním divákem a soudcem císařových schopností. Bez podpory legií (v této době zejména Dunajských) císař nebyl schopen fungovat a často se stávalo, že pokud ztratil podporu svých vojáků, byl jimi jednoduše odstraněn. Ať už šlo o uzurpátory nebo uznané vladaře, císař musel být najednou viděn hlavně jako voják a musel svou osobní moc prezentovat legiím, výměnou za jejich podporu. S tímto už zcela upadá vliv senátu na císaře, a císař přestává být důležitý jako civilis princeps, identifikovatelný a podporovaný tradiční senátorskou elitou. Také s Diokleciánem přestává být město Řím tradiční residencí císaře. Od poloviny třetího století je naprostá většina císařů (až po Theodosia) původem z Balkánu, prohlášených za vladaře místními legiemi, obvykle bez aristokratického původu, tedy bez vztahu k senátu. Nepociťují tedy už potřebu vlády se senátorským konsensem. Vzhledem k rozhodujícímu vlivu vojska a udržení jeho náklonnosti a loajality musí být císař schopen vyjádřit svůj vlastní image síly, rozhodnosti a talentu. S tímto se samozřejmě pojí mnoho problémů s velkým počtem uzurpátorů a rychlým střídáním se císařů, kteří často nalézají smrt v bojích proti svým rivalům, nebo v rukách nespokojených vojáků. Z toho vyplívá jedna rozhodující věc, a to ta, že se velmi zvedá důležitost symbolismu vojenské autority a charismatu císaře, jenž se odráží ve dvorských ceremoniích a titulatuře nastupujících tetrarchů a později Konstantinovského a Theodosiánského dvora.
iii. Východní a helénistický vliv Smith také nabízí další faktor, ovlivňující jak reformování nejvyšších společenských tříd, tak samotné vnímání sebe sama císaři jako primárně vojensky zodpovědných za funkci říše. Na východě se totiž ve třetím století vytváří nová říše, beroucí si za své odkaz staré Achaimenovské Persie. Římské „setkání se“ s touto novou kulturou je velmi často vojenského charakteru a je velmi pravděpodobné, že jisté sociální „povznesení se“ římských císařů nad své poddané je způsobeno také tím, co sami císaři, vedoucí svá vojska na kampaně proti tomuto novému nepříteli, viděli. Ammianus popisuje nové požadavky císařů v oblasti dvorské ceremonie, nových, zdobených módních trendů a vystupování císařů rituál adoratio císařského purpuru a nošení ozdobných, zlatem a drahokamy vykládaných rób a doplňků jako perský zvyk, a přisuzuje jejich zavedení Diokleciánovi.69 Když byl Dioklecián v Sýrii vyjednávat mírovou smlouvu mezi Sasánovskou říší a Římem, provedl před ním sasánovský král proskynesis. Na vojenské výpravě z roku 298 jeho mladší spolucísař Galerius zajal tábor
69 Amm. Marc. 15. 5. 18; cf. Victor., Epit. 39.2, Eutr. 9.26 v Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 176. 37 krále Narsa společně s jeho poklady, ženou, sestrami, jeho dětmi a velkým počtem významných sasánovských šlechticů a odvedl je k Diokleciánovi.70 Přestože je vliv východu na dění v říši zcela jasný, někteří badatelé se domnívají, že jej nebylo ani potřeba (např. Alföldi). Je zde totiž již mnohem starší zdroj vlivů, ze kterého Římané nejednou vycházeli při formování své vlastní společnosti, a tím je tradice helénistických panovníků. Mnoho modelů z dvorů helénistických panovníků bylo převzato římskými císaři (nejen v pozdní antice). Králové Makedonie, Seleukovci či Ptolemáiovští faraóni Egypta byli vždy částečně vzorem pro panovníky v Římě. Byli to panovníci těchto říší, kteří jako první používali své portréty na mincích, byli to oni, kdo jako první nosili na hlavách jako odznak své moci diadémy.71 Pro Augusta se postava Alexandra Velikého stala modelem, podle kterého formoval svou vlastní prezentaci. Na své pečeti používá Augustus Alexandrův portrét z mincí. Také vynoření se Sasánovské říše je obrovskou příležitostí pro císaře od poloviny třetího století (kteří se snaží stylizovat do role dokonalého vojevůdce z důvodu udržení loajality těch, kteří jim zajistili tento titul) pro vedení bojů na východě a porážením dědice Achaimenovkých Peršanů se přibližovat v očích davů Alexandrovi. Už císaři principátu, jak jsem výše zmínil Augusta, mají obrovský zájem o mytologii kolem Alexandra. Caracalla (211 217) se snažil vydávat se za Alexandra nebo jemu rovného, Julián chválí ve svých dopisech císaře Constantia za jeho chování se a štědrost ke svým druhům (philoi) u dvora, stejně jako byl štědrý Alexander ke svým.72 Alexander by se také dal použít jako skvělý důkaz toho, že pravděpodobně ne až zas tak zpočátku oblíbený rituál proskynesis není zcela východním, perským importem, protože víme, a pozdně antičtí císaři na to jistě spoléhali, že sám veliký Alexander se jej snažil vyžadovat také. Císaři, s Diokleciánem jako nejpravděpodobnějším zakladatelem této znovuobjevené praxe, jistě nechtěli být viděni jako ti, co přejímají barbarské zvyky, ale Alexandrův precedent jim dal záminku a vysvětlení pro odpůrce. Císař sice požadoval po svých poddaných božské pocty a uctívání jako Zeus Ammon, ale najednou k tomu všemu existovala mnohem lepší, pozitivnější stránka: stylizace sebe sama jako Alexandra, dobyvatele a vládce světa, ideálního panovníka,73 který se při mnoha příležitostech choval ke svým druhům téměř jako rovný k rovným.74
70 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 176 71 Konstantin nechal svůj diadém vyrobit podle vzoru na helénistických mincích. 72 Jul. Or.1.43c. v Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 177. 73 I když jistě Alexander mnoha vzdělaným římským aristokratům jako vzor ctností panovníka, kvůli svým jistým charakterovým chybám nestačil, byl stále vnímán velmi pozitivně. 74 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire. s. 177 178. 38
iv. Historie a zrod pojmu προσκύνησις a jeho vývoj Pojem προσκύνησις je pro studium rituálů a etikety na dvorech pozdně antických císařů velmi důležitý, neboť je ve své podstatě jakýmsi základem pro chování se vůči imperátorovi. Obecně je Dioklecián považován za průkopníka a prvního císaře, který udělal tuto praxi povinnou ve své přítomnosti a od něj byla προσκύνησις vyžadována všemi dalšími císaři. Nicméně Dioklecián, přestože ji zavedl nastálo, nebyl první, kdo ji praktikoval. Diokleciánovi se dá připisovat zásluha za změnu římské říše na jistou verzi „orientální despocie“, myšlenku, kterou si jistě přivezl ze Sasánovské Persie. Otázkou však zůstává, do jaké hloubky šlo v Persii uctívání panovníka. Další otázkou je, jestli se uctívání dostalo do Říma z Persie jako import skrz diplomatické, vojenské či jiné styky, tedy jestli προσκύνησις Římané odkoukali, jestli navázali na řeckou praxi, protože jak víme, tak i na dvorech helénistických panovníků bylo jejich uctívání vyžadováno (i když zdaleka ne tak hluboce jako v pozdějších východních despociích), nebo jestli to byl římský vynález. Nejdříve je třeba si definovat, co vlastně pojem προσκύνησις znamená. V perském kontextu šlo o pokleknutí, někdy snad až o políbení země před člověkem vyššího společenského postavení. V řečtině ovšem pojem προσκύνησις znamená pouhé pozdravit nebo políbit. Ve vztahu k bohům to znamená uctívat, nebo snad padnout na zem a uctívat. Podle Hérodota byl zvyk προσκύνησις v Persii velmi rozšířený a běžný. Pokud se například potkali dva Peršané ze stejné společenské vrstvy, políbili se na rty, pokud byl jeden z nich z trochu nižší společenské vrstvy, pak muž z vyšší vrstvy dostal polibek na tváře a někdo ze značně nižší společenské vrstvy by se poklonil.75 Peršané také samozřejmě uctívali svá božstva a věci, které považovali za nadpřirozené, například Slunce. Řekové pak poněkud mylně předpokládali, že Peršané uctívají svého krále stejným způsobem, jako uctívají bohy, což bylo pro svobodu a rovnost milující Řeky něco naprosto nemyslitelného. Nebylo prostě možné, aby se Řekové ztotožnili s myšlenkou, že pouhý člověk, jakkoli postavený nebo důležitý, byl uctíván jako bůh, a tím pádem za něj považován. To pravděpodobně také vedlo, alespoň částečně, k nárůstu neporozumění a sporům mezi oběma národy. Provést προσκύνησις před jiným člověkem bylo pro Řeky něco zcela nepřijatelného, jediné přijatelné místo, kdy padnout na kolena bylo před bohem nebo jeho vyobrazením, snad možná před vyobrazením héroa. Xenofón ve své Anabasis říká: „Neuznáváte žádného člověka za svého
75 Hdt. 1, 134. v Doležal, S. Some remarks on the origin of προσκύνησις at the late antique imperial court. Byzantion, 79, 2009 39 pána, uctíváte jen bohy.“76 Přesto je zajímavé, že Homér často zmiňuje Řeky vysokého postavení padající na kolena a líbající ruce člověka, kterého prosí.77 Dá se ale předpokládat, že Řekové žijící na územích ovládaných Perskou říší byli nuceni k praktikování προσκύνησις podle perského zvyku, stejně tak nejspíš i poslové z Řecka poslaní perskému králi či satrapům. Dostáváme se k otázce, zda Peršané uctívali své krále jako bohy. Mnoho autorů tvrdí, že ne, že uctívání králů bylo z vlastního popudu samotných Peršanů a že nešlo o uctívání králů ve stejném smyslu jako uctívání bohů. Naproti tomu máme mnoho záznamů od samotných řeckých autorů, kteří téměř vždy věří v to, že Peršané uctívali své krále jako bohy. To ale pocházelo ze samotného náhledu Řeků na προσκύνησις, jak jsme popisovali výše. Problém byl v tom, že Řekové nebyli schopni rozeznat, ze svého úhlu pohledu a podle toho, co sami znali, rozdíl mezi úctou projevovanou příslušníku vyšší společenské třídy a uctíváním bohů. Velmi blízko zavedení προσκύνησις perského typu byl Alexandr Makedonský po své výpravě. I když nakonec neuspěl se zavedením perských způsobů mezi své řecké a makedonské elity, byl jistě velkým vzorem pro pozdější římské pokusy.
Pokud chtěli Římané vyjádřit úctu svým bohům, použili pro to výraz adoratio, které se postupně vyvinulo ve smyslu znamenajícím někoho prosit, žebrat, a posléze v pozdní antice ve výraz vztahující se na císaře, jenž se stal pozemským zástupcem boha nebo bohů. Jako alternativu pro proskynesis měli Římané výraz prostenere78, často používaný už v literárních dílech republiky. I když má pojem adoratio poněkud náboženský nádech, je ve své podstatě tím samým, co řecké προσκύνησις. Zatímco většina císařů až do Diokleciánovy vlády bylo spokojeno s pozdravem stejným, jaký se příslušel všem nejvyšším státním úředníkům, podle Ammiana Marcellina to byl právě Dioklecián, kdo zavedl nový zvyk: „barbarský rituál po královském způsobu, zatímco všichni předchozí císaři byli spokojeni s jednoduchým pozdravem, takovým, jenž se příslušel soudcům.“79 Přestože víme, že to byl právě Dioklecián, který zavedl povinné vzdávání pocty císaři, můžeme si být jistí, že nebyl ten, kdo tuto úctu jako první vyžadoval,
76 X., An. 3, 2, 13. v Doležal, S. Some remarks on the origin of προσκύνησις at the late antique imperial court. s. 139: „You recognize no man to be your master (δεσπότην), venerating (προσκύνησις) only the gods.“ 77 Například Priamos prosící Achilea o tělo svého syna. 78 Padnout na zem před někým. 79 Amm. Marc. 15, 5, 18 v: Doležal, S. Some remarks on the origin of προσκύνησις at the late antique imperial court. s. 143: „barbarious ritual and in royal fashion (extero ritu et regio more), whereas all the previous Emperors were content to be simply greeted, just like the judges“. 40 protože pojem proskynesis nebyl římské dvorské společnosti cizí. Už během principátu existuje několik ukázek, nejčastěji v případě císařů, kteří si nárokovali božský status. Například Suetonius vypráví o senátorovi jménem Vitellius, který sám od sebe začal vzdávat božské pocty císaři Caligulovi.80 Zajímavé je to, že Vitellius toto začal praktikovat po návratu ze Sýrie, což může teoreticky naznačovat parthský původ římské proskynesis. Další ukázky z období principátu dokazují, že i Římané měli už před Diokleciánem zkušenosti se vzdáváním úcty. Jasné příklady jsou, když si Pompeius podmanil arménského krále Tigrana Velikého, vzdával mu král hold, stejně tak Crassus přijímal pocty od poražených barbarů. Při pohřbu Septima Severa se lidé klaněli novým císařům Caracalovi a Getovi, stejně jako urně s popelem zemřelého císaře. V roce 37 n. l. vzdával parthský král Vardanes I úctu obrazům císaře, čímž vyjadřoval svou podřízenost Římu. V roce 66 n. l. pak Nero přijímá hold od arménského prince Tiridata, jenž přijel do Říma, aby byl potvrzen jako král Arménie. Tiridates musel padnout na kolena se zkříženýma rukama před stojícím Nerem a nazvat ho svým pánem hned po připlutí do Neapole, pak provedl proskynesis.81 Pak v Římě, při korunovaci, se celá událost opakovala, Tiridates musel pronést před Nerem a publikem Římanů, že je Nerovým otrokem a že jej bude uctívat, jako uctívá Mithru.82 Což muselo být v Římě naprosto skandální, jak píše Tacitus, pokud by se císaři měly vzdávat božské pocty tak ne dříve než po jeho smrti. Ovšem opět, Nero nebyl první, dobře známý je požadavek Caliguly, který chtěl, aby se k němu jeho poddaní chovali jako k bohu. Další římští císaři dožadující se božských poct byli Commodus (který požadoval po svých poddaných, aby jej oslovovali jako ώ δέσπoτα) nebo Aurelianus, na jehož jedné minci se dochoval nápis DEVS ET
DOMINVS NATVS. Pohled na císaře se jistě měnil postupně a Diokleciánovo rozhodnutí bylo nejspíš jen vyvrcholení fungujícího trendu. Již někteří císaři třetího století požadovali, aby byli v žádostech oslovování domini. Také jejich sebe reprezentace se postupně měnila. Jeden zdroj vypráví o tom, že si císař Aurelianus nasadil na hlavu diadém, což před ním neudělal žádný Říman, a také si oblékl šaty vyzdobené zlatem a vzácnými kameny (Smith toto připisuje až Konstantinovy).83
80 Suet., Vit. 2, 5. v: Doležal, S. Some remarks on the origin of προσκύνησις at the late antique imperial court. 81 Dio Cassius 63, 2, 4 v Doležal, S. Some remarks on the origin of προσκύνησις at the late antique imperial court., s. 145 82 Dio Cassius 63, 5, 2 v: S. Doležal, Some remarks on the origin of προσκύνησις at the late antique imperial court., s. 146: „Master, I am descendant of Arsaces, brother of the kings Vologaesus and Pacorus, and your slave. And I have come to you, who are my god, to worship you as I worship Mithras.“ 83 Aur. Vict., Epit. 35, 5 v: Doležal, S. Some remarks on the origin of προσκύνησις at the late antique imperial court., s. 147: „He put on his head, being the first Roman to do so, a diadem and also put on clothes, adorned by gold and preacious stones.“ 41
V římském světě je tedy proskynesis dost pravděpodobně založená na více faktorech. Zcela jistě nebyla přejata najednou na popud Diokleciána, ten se může jen považovat za císaře, díky němuž se praktikuje před císaři pravidelně a povinně.
v. Role Konstantina v reformách Říše Reformy v armádě a administrativě se dokončují za Konstantina. U toho je nutné rozeznat tři důležité kroky, které provedl za účelem zefektivnění správy říše: Zaprvé, generálové armád jsou od této doby vybíráni čistě na základě předchozí vojenské kariéry z nižších velitelských stupňů a čím dál tím více z řad Germánů sloužících ve vojsku. Městské elity a aristokracie (včetně senátorů) se nyní mohou realizovat v rozšířeném byrokratickém aparátu točícím se kolem císařova dvora, kde mohou získat prestiž a bohatství, někteří se mohou dokonce dostat na nejvyšší státní funkce, nejblíže císaři, do comites consistoriani. Nyní už nebylo potřeba dobrého jména (původu z vlivného nebo známého rodu), aby bylo možné dosáhnout na vysoké státní funkce. Stinnou stránkou bylo to, že se tituly daly kupovat, dokonce do té míry, že si zájemce mohl koupit titul a s ním pozici dlouho před tím, než byla volná, bylo dokonce možné koupit titul nejen pro sebe, ale i pro své potomky. Na některé pozice se tvořily dlouhé čekací řady a gigantické seznamy potencionálních budoucích držitelů.84 Zajímavý je fakt, že byrokratický aparát a jeho členové se snažili stále si udržet jakousi auru vojenské organizace: jednotlivé resorty byly nazývány militiae, všichni, kteří tyto posty měli, byli v podstatě vojáci. Dostávali (nebo jim byl alespoň takto počítán) plat ve formě přídělů (annonae nebo capitum), úředníci nosily „uniformy“ (vestis): vojenské pláště (chlamys) a opasek (cingulum). Při vstupu do úřadu byla jejich jména přidána k fiktivnímu vojenskému útvaru. Ve skutečnosti byla linie rozdělující vojenskou (militia armata) a civilní (militia officialis) službu zcela jasná. K získání přístupu k té druhé bylo potřeba dostatečné vzdělání, zejména dobrá znalost práva. Bylo ale také prospěšné mít za sebou dobrého patrona, který se přimluví. Peníze velmi pomáhaly, jak bylo řečeno výše, prodej úřadů byl velmi rozšířený. Bylo bohužel jasné, že přímluvy, zvýhodňování a prodej úřadů stále mohly přebýt zkušenosti nebo zásluhy.85 Zadruhé, Konstantin také vytváří jakýsi řád společníků, comitiva, ve kterém jsou comes hierarchicky rozděleni na tři stupně. Titul comes nebyl nový, už před Konstantinem jím byli označovaní amici, kteří doprovázeli císaře na cestách, nyní byli ovšem oficiálně
84 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 180 85 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 181 42 jmenováni „kodicilem.“86 Jak bylo také řečeno výše, titul comes byl někdy udělován i lidem mimo comitatus, kteří nemuseli u dvora mít vůbec žádné oficiální postavení. Tímto sledoval Konstantin vytvoření třetího stupně, spojení do jedné kasty těch, kteří byli členy senátorské nebo jezdecké třídy, ale také těch, kteří nebyli členy ani jedné za účelem vytvoření nové, profesionální úřednické třídy.87 Také to značilo fakt, že novým centrem dění a politického života je zcela jasně císařský dvůr a nikoli senát. Nyní byla volba na aristokracii (nejen senátorské), jestli zůstanou spokojení s tím, že se nebudou moci dostat do vyšší politiky, nebo se smíří s faktem, že dobrý původ už zdaleka nehraje takovou roli jako dříve, a pustit se do politiky u dvora. Třetím krokem bylo to, že řada úřadů pro jezdce zaručovala držiteli ku příležitosti nástupu nebo naopak odstoupení z funkce senátorský titul.88 Za Augusta bylo v říši na 600 držitelů senátorského titulu, což se udrželo až do doby Diokleciánovy. Za Konstantina je jich však už 2 000 jen v Konstantinopoli, kde vzniká druhý senát, z císařova rozhodnutí tvořený z elit z východní části říše.89 Navíc, jak víme, senátorský titul je stále dědičný. To vše mělo ve finálovém efektu také za vinu obrovské snížení prestiže senátorského stavu a jeho obrovské rozrůstání (něco podobného se ovšem dělo také s jezdeckým stavem). Veliké snižování významu senátorského a jezdeckého stavu mělo za následek úpadek prestiže pro jejich držitele. Po vytvoření senátu v Konstantinopoli bylo navíc jasné, že tradiční senátorská kasta pocházející z Říma upadne na významu na úkor senátorů z nového hlavního města. Senátoři byli také hierarchicky rozdělní do tří stupňů, na clarissimus, spectabilis a illustris (nejvyšší).90 Jen nejvyšší z těchto tří držel zbytek předchozí prestiže, zatímco oba nižší stupně byly mnohem méně významné. Upadající senátorský stav měl další problém. I pokud byl senátor za svého života řazen mezi nejvýznamnější ze svých druhů, mezi illustris, jeho potomek zdědil pouze titul clarissimus a pokud chtěl dosáhnout výše, musel se angažovat v politice a získat úřad, který zajišťoval vyšší postavení. Hrubý efekt byl ten, že se rodová aristokracie transformovala na úřednickou. Senát v Konstantinopoli byl také mnohem blíže císařskému dvoru, který, byť velmi často na cestách, trávil mnoho času právě
86 Dnes: Dovětek neboli kodicil je jednostranný právní úkon fyzické osoby obdobný závěti, ve kterém tato osoba (budoucí zůstavitel) učiní nějaká opatření pro případ své smrti odlišná od ustanovení dědiců (například někomu určil odkaz) – wikipedie (cit. 2. 5. 2012): < http://cs.wikipedia.org/wiki/Dov%C4%9Btek >; Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 182 87 Jones, A. H. M., The Later Roman Empire 284 604: A Social, Economic and Administrative Survey. Oxford, 1964, s. 104 v: Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 182 88 Při nástupu např.: praesides, vicar, praefectus praetorio; při odchodu z funkce například vojáci od nejvyšších hodností až po tribuna 89Stejný byl pravděpodobně počet senátorů i v samotném Římě; v roce 350 pak ještě císař Constantius II senát v Konstantinopoli rozšiřuje o další členy aristokratických rodin z východu. 90 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 184 43 v Konstantinopoli a jen málokdy se zastavil v Římě. V Konstantinopoli tak kromě císaře sídlili i jeho nejvyšší generálové, comites, kteří se honosili titulem illustris v senátu a nižší a vyšší úředníci byrokratického aparátu a dvora. Faktem ovšem stále je, že všechny tyto změny, které jsme si právě popsaly, se opět dotýkaly jen nejvyšších vrstev společnosti, protože jen ty bohatší rodiny si mohly dovolit poslat své syny na vyšší vzdělání, které bylo samozřejmě nezbytné pro jakoukoli kariéru ve vyšší společnosti. Bylo ovšem mnohem jednodušší dostat se nyní do elitní senátorské vrstvy (i když její jedinečnost a prestiž stále upadala důsledkem neustále narůstajícího počtu). Mnoho místních, městských elit, které by neměly za principátu šanci se dostat k vyšším státním úřadům, teď dostalo svou příležitost se prosadit a stará senátorská společnost se musela adaptovat na nově vzniklé podmínky.
vi. Vnitřní organizace imperiálního comitatu Pokud jde o císařský dvůr jako takový, je nutné si jej nepředstavovat primárně jako budovu ve smyslu středověkých paláců, ale spíše jako velkou skupinu úředníků a státních činitelů, kteří jsou v přítomnosti císaře, ať ten je kdekoli. Jen málokdy se pozdně antický dvůr dá spojovat nastálo s nějakým konkrétním místem (samozřejmě výjimkou jsou Konstantinopol, Milán a Ravenna, kde císaři trávili hodně času), protože v pozdní antice (zejména ve čtvrtém století) byli císaři velmi často na cestách a dvořané a v podstatě celý aparát vyšších úředníků a vojenských velitelů je doprovázel. Dvořané jsou označováni v této době jako sacer comitatus, domus sacra nebo domus aeternalis, Ammianus je označuje jako comitatus nebo Augustův comitatus.91 Samotné místo setkávání se rady a vlády je nazýváno regia aula. Nejvýznamnější mezi císařskými úředníky, tzv. palatine dignitates, byli nejužší radou a elitou mezi ostatními comites. V řečtině se nazývali dynatoi, tvořili vnitřní okruh kolem císaře,92 opět bez jakéhokoli místního určení.93 Celkově měl comitatus něco kolem 6 000 lidí. Při cestování po říši společně s císařskou kolonou cestovala i královská pokladnice ve vozech naplněných bednami s mincemi a zlatem94 a obrovský oddíl tzv. mensores, lidí starajících se o přípravy, zásoby a ubytování na cestě.
91 Theodosiuv Kodex, cit. v Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 196 92 Basilike oiketia 93 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 196 94 Ke konci čtvrtého století se ražba mincí stala výhradním právem comitatu – Smith, R. The imperial court of the late Roman empire 44
Smith popisuje comitatus rozdělený na čtyři základní části: První a nejdůležitější byla samotná císařská rada, nejvyšší představitelé státu, a imperiální comites se sekretáři (notarii),95 pod vedením hlavního notáře (primicerius notariorum od roku 381 stavěný na roveň s prokonzuli, tudíž člen senátorské třídy). Toto uspořádání volně vychází z předchozího consilium principis (rada v době principátu), s tím rozdílem, že nyní se muselo v přítomnosti císaře celou dobu zůstat stojící (consistentes) a s tím, že více částí zasedání rady bylo pouze ceremoniálních. Tato rada nebyla pouze poradním orgánem císaře, ale i státní radou a soudním tribunálem. Byli to právě oni, kdo společně s císařem přijímali poselství a cizí představitele. Setkávání se císařské rady bylo v podstatě formálním aktem, kdy členové rady vestoje poslouchali vyhlašování císařových rozhodnutí (zvané silentia), zatímco přítomní silentarii mávali zlatými holemi k zajištění ticha. Ammianus96 ale říká, že ve skutečnosti, alespoň ve čtvrtém století, bylo zasedání rady stále místem pro politickou diskuzi. Je ale zřejmé, že většina politických rozhodnutí byla udělána v malém okruhu několika nevýznamnějších a nejoblíbenějších comites, setkávajících se mnohem méně formálně. V pátém století se rada stává postupně čistě ceremoniální součástí dvora.
Druhou část tvořili lidé starající se o potřeby dvora, tzv. sacrum dometicum, rozdělení do tří částí: a) cubicularii (eunuši komoří) b) castrensiani (starající se o „domácí“ práce kuchaři, kadeřníci, pážata…) c) silentarii (ceremoniáři, doprovázející císaře při zasedání rady)
Třetí částí byli ministři a byrokracie rozdělení do kanceláří (scrinia), vojenských i civilních. Měli čtyři hlavní kategorie (ministerstva officia): • Personál tří sacra scrinia: imperiální sekretáři, magistri memoriae, epistularum a libellorum, kteří měli na starost odepisování na individuální a veřejné žádosti, připravovali právní případy a vydávali certifikáty o přijetí do císařské služby. • Largitionales, personál sacrae largitiones, ministerstvo císařských financí, starající se o daně, regulující ražbu mincí a zodpovědné za obstarání šatů pro dvořany a úředníky.
95 Původně byli členové vybíráni z nižšího sociálního prostředí, postupně ale tento stav získává obrovskou prestiž. V průběhu čtvrtého století se mění kompozice držitelů titulu notarii z původně nízko postavených úředníků bez významných rodin na syny městské aristokracie, v pátém století dokonce i některé syny ze senátorského stavu. Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 201 96 v Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 198 45
• Privatiani, starající se o res privata, osobní majetek císařské rodiny a vybírání příjmů z něj. • „regiment“ (schola) agentes in rebus, sbor, jehož členové začali jako dvořané, ale později se z nich stali císařští inspektoři a agenti různých druhů, někteří z nich zůstávající u dvora.
Čtvrtou částí byli samozřejmě vojáci a císařská stráž. Dohromady čítající na 3 000 mužů, byla vojenská ochrana dvora rozdělena na sedm oddílů tzv. scholae palatinae (alespoň v případě císaře z Konstantinopole), obsahující jak jízdu, tak pěchotu. Členové scholae palatinae byli vybíráni z polních armád, obvykle z řad Germánů. Důležití byli candidati, 40 mužů císařovy osobní ochranky. Do šestého století se scholae palatinae stala převážně dekorativní záležitostí bez vojenského významu, místa v ní byla prodejná. Funkci ochrany dvora převzali poté nově vytvoření excubitores. Také candidati se do konce šestého století stávají pouze ceremoniálním seskupením. Další součástí vojenské eskorty byli domestici et protectores, částečně zasloužilí vojáci, částečně mladí dvořané, kteří se sem dostali pomocí peněz nebo vlivu. Součástí byli synové vojenských důstojníků, germánských šlechticů či civilisté hledající vysoké platy.97 Podle Theodosiova kodexu se dá říct, jak velká byla zhruba centrální byrokracie kolem dvora a ministerstev ve čtvrtém a pátém století, alespoň ve východní části říše: 520 notarii (r. 381), 130 úředníků ze sacra scrinia (r. 470), 224 largitionales (r. 399), 500 privatiani (r. 399), 1 174 agentes in rebus (r. 430, ne všichni ale přítomní u dvora). Navíc je třeba ještě přidat celkový personál patřící k praetoriánskému prefektovi (který cestoval s císařem) náležícímu k té části říše, ve které se zrovna dvůr nacházel (v případě Konstantinopole praefekt východu, v případě Milána nebo Ravenny praefekt Itálie).98 Členové nejužší rady byli jmenovaní z comes císařem, často to bývali guvernéři provincií nebo diecézí, často císařovi oblíbenci. Čtyři vrchní ministři byli ex officio členové rady: • „Nejvyšší kancléř“99 (magister officiorum), dohlíží na zbylá tři sacra scrinia, na imperiální dvořany a později se stává velitelem palácové stráže. • Právník, nebo řečník, mající za povinnost vyhlašovat edikty rady (quaestor sacri palatii).100
97 Rozdělení založeno na: Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 197 199 98 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 199 99 Přeloženo jako „Master of Offices“ v Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 199 200 46
• Dva finanční úředníci comes largitionum a comes rei privatae, starající se o daně, mincovny, platy a výnosy z císařských držav.101 První dva tituly byly vytvořeny Konstantinem. Dále do vnitřní rady patří také praefekt oblasti, ve které se dvůr nachází (také ex officio), velitel comes domesticorum102 a dva velitelé „vojska v císařově přítomnosti“ (obvykle ne Římané, pokud byl dvůr na cestách, vždy jej nedaleko doprovázelo vojsko).103 Hlavy čtyř nejvyšších palácových ministerstev nikdy nebyly senátorského stavu, mnoho z nich se dostalo k těmto pozicím přes službu jako notarii. Zdá se, že císaři bylo jedno, zda tyto posty nebudou obsazeny senátorskou aristokracií, nebo, že tradiční aristokracie nechtěla být spojována s posty tak blízko císaři, což chápali jako službu jemu a ne státu (což by pro mnohé nebylo čestné podle starých měřítek). Také vysoké vojenské posty (poskytující ex officio členství v radě) už nejsou otevřené pro senátorské rodiny, a přestože pretoriánský praefekt Itálie je stále často z aristokratického rodu, na východě jsou to obvykle lidé mimo významné staré rody.104 Velmi zajímavým postem pro člověka hledajícího uplatnění a případné stoupání na společenském žebříčku je post notarii. Jde totiž o jakýsi odrazový můstek, ze kterého se člověk z nějak zvlášť významného společenského prostředí může dostat až na nejvyšší místa (jak jsme řekli výše, čtyři z nejvyšších pozic v císařské radě byli obvykle ex notarii). Dalším pro nás obrovsky důležitým faktem je to, že právě notarii byli ti, kteří díky svému původu v městském prostředí, ale působením ve vyšších dvorských kruzích způsobovali jakési rozšiřování povědomí o dvorském stylu života a svým vlastním působením ovlivňovali do jisté míry etiketu, hodnoty a chování byrokratických elit vůči sobě, ale i vůči panovníkovi.
vii. Eunuchové u dvora Je obecně známo, že u pozdně antického císařského dvora sloužili, jako jedni z nejvýše postavených a zároveň nejbližších císaři, eunuchové. V očích římského člověka byl eunuch opovrženíhodný jedinec, který by neměl mít v římské společnosti žádné místo a žádné práva. Zákon zakazoval provádět na území říše kastrace, proto museli být eunuši zajišťováni ze zahraničí, v naprosté většině případů jako bývalí otroci barbarského
100 Přeloženo jako “Questor of the Sacred Palace” v Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 199 200 101 Všichni čtyři označováni jako comites consistoriani. 102 Velitel palácové stráže. 103 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 199 200 104 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 200 47
původu, převážně z Persie, Kavkazu nebo Arménie.105 V aristokratických kruzích sloužili eunuši jako sluhové nebo doprovod vznešených dam, nebo jako katamité. Brzy se mezi funkcemi u dvora do popředí v důležitosti dostává praepositus sacri cubiculi (hlavní komoří), v čele cubicularii, osobních eunušských sluhů císaře (později dostává i císařovna svého vlastního praeposita). Praepositus, sám samozřejmě eunuch, nesloužil, jako většina ostatních, na fixně danou dobu, šlo spíše o jeho osobní rozhodnutí, kdy se funkce vzdá (nebo mu mohla být samozřejmě odebrána císařem). Obvykle ale praepositus sloužil mnohonásobně déle v císařském paláci než kterýkoli jiný úředník. Praepositus měl pod svým vedením veškerý ostatní eunušský personál paláce, mezi nimiž byli nejvýznamnější primicerius sacri cubiculi,106 comes sacrae vestis107 a správce (castrensis) paláce, který měl na starosti veškerý ne eunušský personál paláce.108 Přestože se eunuši v říši vyskytují již za Julsko klaudijské dynastie, teprve v pozdní antice, ve čtvrtém a pátém století zastávají vysoké posty. Prvními impulsy k zavedení této nové „pomocné síly“ u dvora byly dány pravděpodobně už za vlády Diokleciána. Jak je již zmíněno výše, v roce 298 mladší spolu tetrarcha Galerius zajímá harém a dvůr sasánovského krále a spolu s eunuchy sloužícími východnímu panovníkovy jej dovedl k Diokleciánovi. Toto svědčí pro východní import zvyku používání eunuchů v Římské říši. Kromě toho, že se starají o většinu císařských potřeb a mají na starosti zamykání císařovy ložnice na noc, se postupem času stávají učiteli císařských potomků. Dokonce je znám případ z poloviny pátého století, kdy funkci velitele jednotky osobních císařových „bodyguardů“ (spatharius) a správce osobního císařského pokladu109 (sacellarius) zastávají eunuši. Funkce praeposita byla velmi významná a pro svého držitele velmi výnosná. Jelikož se totiž pohyboval v bezprostřední blízkosti císaře, měl na něj relativně velký vliv. Kromě toho to byl také praepositus, kdo zařizoval setkávání císaře s vyslanci a ostatními lidmi, kteří usilovali o osobní audienci, což samozřejmě přinášelo kromě vlivu na to, zda žádost bude, čí nebude vyslyšena často jistě obrovské boční příjmy v podobě úplatků. V pátém století se stává tento titul velmi lukrativním díky tomu, že při odchodu do důchodu získává jeho držitel automaticky senátorský titul illustris (nejvyšší a nejváženější ze tří
105 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 203 106 Eunuch starající se o císařovu ložnici, Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 202 („Superintendant of the Bedchamber“) 107 Eunuch starající se císařovu garderobu, která byla součástí státního pokladu, Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 202 („Count of the Sacred Wardrobe“) 108 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 202 („Steward of the Palace“) 109 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 202 („Keeper of Privy Purse“) 48
senátorských stupňů). Titul praepositus sacri cubiculi se postupně stává synonymem pro obrovské bohatství získané korupcí a úplatky. Například v roce 432, když se biskup Cyril z Alexandrie snažil získat podporu císaře Theodosia II proti nestoriánům, poslal 200 liber zlata císařovu praepositovi a dalších 50 praepositovi císařovny, aby ulehčil svému zástupci přístup k trůnu.110 V této době byli praepositové tak bohatí, že pro ně nebyl problém si stavět v Konstantinopoli obrovské osobní paláce ze svého a naplnit je sbírkami klasických soch.111 Eunuši měli pro císaře obrovskou cenu. Kvůli svému nenáviděnému postavení ve společnosti byli velmi často přehlíženi a aristokracie a elity na ně nenahlížely jako na sobě rovné. To znamenalo, že eunuši měli téměř volný pohyb bez toho, aby byli sledováni. Právě naopak tohoto faktu mohl využít císař, který je mohl použít jako své oči a uši u dvora, v místech, na která by se kvůli svému majestátu nikdy nedostal a nedostali by se tam ani jiní jeho agenti. Postupně se tak eunuši stávají jistým nástrojem pro kontrolu elit císařem, a i když tak nebyli původně pravděpodobně zamýšleni, mohli se stát v rukou schopného panovníka výborným dohlížecím aparátem nad palácem a celou jeho byrokracií. Eunuši byli také jedinou přímou cestou k osobnímu přístupu k císaři samotnému a nepochybně za jistou cenu byli ochotni pomoci zařídit osobní audienci. Eunuši byli také výborným nástrojem císaře pro jejich přirozenou loajalitu. Pravomoci a bohatství eunuchů záleželo čistě na přízni císaře. Fakt, že pokud by se znelíbil eunuch císaři, mohl být okamžitě (v lepším případě) vyhnán z paláce do prostředí, které jej nenávidělo, jej jen upevňovalo v jejich loajalitě. Tím se z nich stávají ideální sluhové, protože být císaři, jedinému člověku, který je drží v lukrativní a bezpečné funkci, loajální bylo v jejich vlastním zájmu. Dalším faktem přesvědčujícím císaře k využívání služeb eunuchů bylo to, že jako bývalí otroci, a vycházeje z jejich fyzického stavu, nemají žádné rodinné ambice a žádné potomky, kteří by případně mohli nést jejich dědictví (samozřejmě praxe ohledně loajality a využitelnosti eunuchů v paláci jen pro zájmy císaře se jistě mnohdy lišila od teorie). Pokud bylo potřeba zavést nějaké nepopulární nařízení nebo sehnat obětního beránka v případě nouze, nebyl pro císaře problém obvinit některého z výše postavených eunuchů a jeho zabavený (a mnohdy velmi značný majetek) rozdělit mezi své oblíbené comites.112
110 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 203 z: Brown, P., Power and Persuasion in Late Antiquity, s. 17; Holumn, K., Theodosian Empresses, Berkeley, CA, 1982. s. 180 111 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 203 112 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 207 49
V. Dvorské rituály a prezentace císaře před poddanými
i. Adventus Bylo mnoho příležitostí, při kterých bylo potřeba dodržovat přísný kodex prezentace císaře před lidem nebo jeho dvorem, aby byl zachován dojem majestátnosti a moci jeho osoby. Zde můžeme vyjmenovat jen ty nejdůležitější, které známe ze soudobých literárních zdrojů nebo vyobrazení na uměleckých dílech, které se nám zachovaly, nebo se zachoval jejich popis. Pravděpodobně jedním z nejběžnějších okamžiků, kdy mohli lidé vidět svého císaře na veřejnosti, byl adventus, příchod císaře do města. V roce 357 přijel Constantius II se svým dvorem na vzácnou návštěvu do Říma, popisuje ji o třicet let později (r. 389) Ammianus:
Přijel (na Via Flaminia), předcházený standartami na obou stranách, sedíc na zlatém voze, zářící všemi skvělými drahými kameny, které vypadaly jakoby všude kolem zářily blikajícím světlem. Hlavní důstojníci, jdoucí před ním byli také obklopeni draky vyšitými na různých druzích látek připevněných na vykládaných špičkách kopí, tlamy draků otevřené a chytající vítr, což způsobovalo syčení, jakoby byli zapálení hněvem… Po nich pochodovala dvojitá řada vojáků zářících nádhernými barvami, oblečení v oslnivých zbrojích… a jezdci v kyrysech, nazývaní clibinarii, v železných maskách a pancířích obvázaných železnými opasky mohli byste si je splést ne s lidmi, ale se sochami od Praxitela… Císař byl při své jízdě zdraven pokřikem: „Augustus!“ a jakoby v dobrém znamení hory a pobřeží opakovaly v ozvěně pokřik lidí. Ve všem tom hluku si uchovával neochvějný klid, který byl zvyklý ukazovat v provinciích. Přestože to byl muž malé postavy, musel se sklonit při průjezdu městskými vysokými branami, dívajíce se stále před sebe, jakoby měl krk ve svěráku; nepohlédl ani napravo, ani nalevo, jako by byl vytesaným obrazem člověka; ani se nepohnul, když se zatřásla kola jeho vozu, ani nebyl nikdy vidět, že by plivnul, nebo si utřel nebo usušil obličej nebo nos, nebo jakkoli pohnul rukama. A přestože jeho klid byl strojený, stejně to a jiné součásti jeho vnitřního já ukazovaly na neobyčejnou trpělivost – trpělivost, která byla dána ze všech lidí jen jemu. (Amm. [16, 10, 8 10])113
113 Můj překlad ze Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 210, originál: „He came on [along the Via Flaminia], preceded by standards on both sides, sitting alone in a golden chariot, shining with all kinds of brilliant precious stones which seemed to spread a flickering light all round. The chief officers who went before him also were surrounded by dragons embroidered on various kinds of tissue, fastened to the jewelled points of spears, the mouths of dragons open to catch the wind, which made them hiss as if inflamed with anger… After these marched a double row of soldiers glittering with brilliant light, clad in radiant breastplates…and the cavalrymen in cuirasses whom they call clibinarii [„Oven men“], iron masked and breast 50
Adventus byl obrovskou událostí pro celé město. Celému procesí dvora, který už v Constantiově době čítal tisíce lidí, muselo zabrat hodiny, než prošel městem. To jistě vyvolávalo obrovskou reakci u lidí přihlížejících celé události. Jako propagandistický prvek poukazující na velikost, sílu a krásu dvora a tím v podstatě císaře a celé říše muselo být procesí ideální. Je zajímavé, jak Ammianus popisuje samotnou postavu císaře. Přestože uznává, že císař je malého vzrůstu, působí na něj jako obr, který se musí sklánět, aby projel pod vysokými městskými hradbami. Efekt majestátu a síly císařovy postavy musel být obrovský. Dalším zajímavým faktem je to, že v procesí není zmíněna císařovna, přestože bezpečně víme, že se Constantiovy návštěvy Říma zúčastnila, protože byla později přijata senátem, a že předsedala rozdělování darů zástupcům plebsu.114 Stejně jako císařovna,115 museli i ostatní členové dvora, ať už vojáci nebo přítomní úředníci přesně vědět, kde je v procesí jejich místo a jak se, jako zástupci nejvyšších státních úřadů, chovat na veřejnosti. S popisem císaře jako téměř odlidštěného poloboha, stojícího nad masami obyčejných lidí jde ruku v ruce jiný trend, nepochybně vycházející z nového pohledu na císařovu osobnost. V umění se začíná, při vytváření portrétů nebo jakýchkoli vyobrazení císaře, prosazovat styl, který potlačuje individuální rysy samotného panovníka. Na jejich místo nastupuje obraz imperátora jako ideálního vládce. Od personalizované portréty jdou někdy jen velmi těžko zařadit k jednotlivým panovníkům, jelikož představa, že císař je ideální, nejlepší možný vládce, je teď mnohem důležitější než jeho opravdový vzhled. Také Constantius je zde popisován tímto způsobem (jako dokonale vypadající, zcela klidný a nehybný ideál – přestože menší postavou, stále se musí sklonit, aby projel branou), stejně jako jeho jízdní stráž jako ideální sochy od Praxitela. To, co je ukazováno při rituálu triumfálního příjezdu do města, není až tak individuální císař, ale odlidštěná absolutní moc obývající tělo císaře, „věčná přítomnost“, pocházející ze samotných nebes.116 Při příležitosti vzdávání pocty císaři při adventu bylo také potřeba dodržet určitá pravidla, zejména pak při části, která se odehrávala v senátu, či při příležitosti vystoupení plated, girdlet in iron belts – you might take them not to be men, but rather statues polished by Praxiteles… The emperor as he proceeded was saluted as „Augustus!“ by voices of good omen, the mountains and shores re echoing the shouts of the people, amid which noise he preserved the same immovable countenance that he was accustomed to display in his provinces. For though he was a man of short stature, yet he bowed down when entering through the city´s high gates, looking straight ahead, as if he had his neck in a vice; he turned his eyes neither to right nor left, as if he were a graven image of man; nor did he sway when jolted by the wheel of his chariot, nor was he ever seen to spit or wipe or rub his face or nose, or to move his hands about. And though his calmness was affectation, yet these and other portions of his inner life were indicative of a most extraordinary patience – a patience granted, as it was given to be appreciated, to him alone [of men].“ 114 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 212 115Při setkání se senátem obzvláště. 116 MacCormack, S., Art and Ceremony in Late Antiquity, Berkeley, CA, 1981, s. 55. v: Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 211; „věčná přítomnost“ jako „eternal presence.“ 51 císaře před lidem v hippodromu. Vzdávání pocty vládci v senátu bylo praxí už dávno před dominátem, ale teprve v něm získává na větší důležitosti.117 Například dne 25. prosince 438, k příležitosti vyhlášení Theodosiova Kodexu odříkal senát 43 rituálních provolání slávy: „Augustus Augustů, největší z Augustů“ (osmkráte); „Dal nám Tě Bůh, dal nám Tě Bůh“ (28 krát); a stále dokola, celá sekvence provolávání musela trvat alespoň hodinu.118 Konstantinopol, jako nové hlavní město a jako sídlo císařů byla pravidelně svědkem příjezdů císařů. Procesí při adventu císaře se ve městě obvykle konalo kolem sýpek a Velkého chrámu.119 První velké procesí proběhlo v Konstantinopoli při příležitosti inaugurace města v roce 330: císař a jeho dvůr se shromáždili na Fóru u paty velkého porfyrového sloupu, aby byli svědky posazení sochy Konstantina jako Apollo Sola na sloup (říká se, že socha bylo dovezena z Phrygie nebo z Athén). Tato socha byla shozena v roce 1106 při bouři, a její hlava byla uložena v Konstantinopolském paláci.120 Odtud pokračovali do císařské lóže v Hippodromu u paláce, aby pozdravili zvláštního vozataje: zlatá podoba Konstantina vezená ve zlatém voze objela cirk ve společnosti stráže z císařovy gardy v plné zbroji; v pravé ruce držel zlatý císař jinou zlatou postavu, Tyché města. Po celá století byla pompa circensis opakována každý rok na stejné datum jako vzdání úcty památce založení města a jako oslava císařské moci. Byla to také jediná příležitost, kdy císař sám symbolicky vzdával hold (viz níže). Zhruba od roku 390 se pak také diváci při slavnostech v Hippodromu mohli dívat na samotné vyobrazení na basi Theodosiova sloupu, vztyčeného na oslavu jeho samotného a jeho „věčného potomstva“ Arcadia a Honoria, společně s vyobrazením mnoha dvorských úředníků, závodů, vztyčování obelisku, oslav v cirku a dalších (viz kapitola o basi). Naprosto přesná interpretace vyobrazení na basi asi nikdy nebude možná, nicméně je jasné, že poloha Hippodromu hned vedle paláce, společně s Theodosiovým sloupem a vyobrazeními na jeho basi je zcela dokonalá pro prezentaci „věčné“ císařské moci a císařova nekonečného triumfu. Pokud by se sloup sám dal vysvětlit v kosmologické symbolice jako reprezentace Slunce, zatímco Hippodrom jako kosmos (viz kapitola o kosmologické symbolice, obecně o hippodromech), pompa circensis při oslavách a jak se zvyk vyvinul později, v pátém
117 Mathews, J. F., The Roman Empire of Ammianus, London, 1989, s. 248 v: Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 211 212. 118 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 212. 119 Μεγάλη Έκκλησία (později Αγία Σοφία), otevřený 15. února 360 Constantiem II. wikipedia: (cit. 11. 5. 2012), dostupné z: < http://en.wikipedia.org/wiki/Hagia_Sophia#First_church > 120 Guberti Bassett, S. The Antiquities in the Hippodrome of Constantinople, s. 90 52 století, prohlašování nových císařů před lidem v Hippodromu, by se daly vnímat jako akty vykonané symbolicky ve středu světa.121
ii. Závody v cirku Ještě v desátém století bylo založení města oslavováno závody v cirku a oslavami podle starých zvyklostí. Sice obelisk Theodosia a dílo Konstantina VII Porfyrogenneta O ceremoniích (Liber de Ceremoniis) odděluje více než půl tisíciletí, stále je ale v podstatě kompilací založenou částečně na zvyklostech sahajících až do šestého století. Stojí tedy za to zmínit, jak jsou v něm popsané rituály spojené s Hippodromem a závody v něm:122
Přípravy byly vykonávány již noc před začátkem závodů. Všichni dorazí v noci… Praepositus, který dostal program od silentaria jej otevře a předá císaři. Císař rozkáže praepositovi, aby dal povolení, a odejde se všemi komorníky, zatímco praepositus projde Pasáží čtyřiceti svatých. Poté, po vstupu do polokruhu Triconchoského paláce,123 příjme jej ceremoniář spolu se všemi jeho silentarii a společně všichni pokračují skrz Apsidu a Daphne124. Tak vstoupí do Augusteionu, odkud odejde přímým průchodem ke Zlaté ruce, kde najde závodníky. Demarchoi a aktuarios přistoupí k praepositovi a vykonají před ním proskynesis…
V den závodů:
Předcházen hlavními komorníky, císař projde průchodem Triconchos, Apsidou a Daphne... Projde skrz Augusteion k Agios Stephanos a odtud sestoupí mystikou kochliou do kathismy. Ceremoniář už dorazil a oznamuje praepositovi, že vybavení a nářadí jsou připraveny, že závodníci jsou na svých místech a že demokratai a demarchoi se posadili na svá místa ve svých lóžích… že obyčejní lidé již přišli a že hlediště je plné. Praepositus poté vyhlásí, že vše je připraveno. Tak císař sestoupí po kamenných schodech a řekne praepositovy: „Udělej cestu“, ten hlasitě odpoví „Projdi.“ Císař vstoupí do své lóže, praepositus zavolá vestiarii, kteří obléknou císaře do chlamys. Korunovaný praepositem, císař opustí svou lóži a spolu s dalšími
121 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 213; stejný názor i B. Kiilerich 122 Můj překlad z Kiilerich, B.: The obelisk base in Constantinople. Court art and imperial ideology. Acta ad archaeologiam et artium historiam pertinentia. s. 146 149 123 Myšlena polokruhová místnost v paláci Triconchos, postaveném císařem Theofilem (804 842) 124 Palác Daphne, v dřívější době hlavní císařský palác 53
hodnostáři vejde do místnosti125, kde se nají… Později vejde do kathismy, požehná lidem a usadí se. Poté, co skončí provolávání slávy od lidu a vojáků, dá císař znamení praepositovi. Ten, poté co vyjde z kathismy zůstane stát na vrcholu schodiště a zvolá na patricije a velitele aby provedli proskynesis. Ti pak, podle hodností, vstupují do kathismy a poklekají před císařem, prohlašují mu slávu a seřazují se na nižším stupni před velkou bránou. Když jsou čtyři závody ukončeny, vstává císař ze svého místa.
Císař pak odchází, sundává si chlamys, nají se atd. Toto byl pouze popis ranních závodů z Knihy Ceremonií, která pak popisuje odpolední, které více méně postupují podle té samé procedury. Je vidět, jakou pompou a důkladností byl každý císařův krok a jakékoli jeho vystupování na veřejnosti doprovázeny. Každý moment je pečlivě naplánován a načasován. Je téměř naprosto jisté, že ceremoniály doprovázející Theodosia na vyobrazení na basi obelisku v Hippodromu byly stejné nebo alespoň extrémně podobné. Osoba císaře, stále více oddělena od obyčejného života poddaných se takto skvěle prezentuje před obyvateli města.
Zatímco bylo zlaté zpodobnění císaře vezeno společně s Tyché města po Hippodromu, sestoupil císař z kathismy a poklonil se před projíždějícím vozem. Při této jedinečné příležitosti tedy sám císař provedl poklonu, vzdání úcty, srovnatelné s tím, co jeho poddaní prováděli pravidelně před ním samotným. Při ceremonii adoratio císařského purpuru přistoupil poddaný před císaře, poklekl a byl mu nabídnut zlatý okraj císařova roucha k políbení. Theodosiův Kodex se zmiňuje o tom, že vlastnění či snad nošení purpurového roucha někým, kdo toho nebyl hoden, se rovnalo vlastizradě potrestatelné popravou.126
125 Triclinos 126 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 213 214 54
iii. Adoratio purpurae Adoratio purpurae byla zcela viditelnou demonstrací císařské moci nad jeho poddanými a jasné uznání vyššího společenského postavení císaře. Ammianus popisuje investituru Gratiana jako Císaře z rukou jeho otce Valentiniána I. Při této příležitosti, při předvedení Gratiana jako spoluvladaře před vojskem, Valentinián zmiňuje právě císařskou róbu jako nejjasnější symbol imperátora.127 První zmínky jsou z Theodosiova Kodexu z roku 354, nicméně už jako o dávno fungujícím rituálu. Pravděpodobně jde o Diokleciánovu inovaci (nejspíše z perského vlivu, viz výše). Adoratio nebyla v pozdní antice vnímána jako ne římska, nebo ponižující, nýbrž jako velká pocta pro člověka, kterému bylo nabídnuto ji provést, znamení přízně jak pro něj, tak vyjádření respektu a podřízenosti imperátorovi. Adoratio měla svého předchůdce v salutatio128 z předchozího období.129 V případě setkání císařské rady byl průběh ceremoniálu předem určený, líbání purpuru probíhalo v určeném, hierarchickém pořadí. Adoratio také prováděli pravidelně úředníci nastupující do úřadů, symbolicky při přejímání úřadu od císaře. Ammianus popisuje případ z roku 355, kdy jeden z vrchních generálů, Ursicinus, byl podezřelý z přípravy povstání proti císaři. Jedním z hlavních obvinění bylo to, že si prý generál nechal vyrobit róbu z purpurových látek získaných z vojenských standard. Constantius se pak musel okamžitě rozhodnout, jak se k rebelskému generálu postavit. Nechal si jej tedy, jak píše Ammianus, ještě toho večera, kdy padlo obvinění předvolat svým praepositem na setkání rady (což byl ten nejčestnější a nejvlídnější způsob jak někoho povolat), a tam, okamžitě, jak vstoupil, mu byl nabídnut purpur k polibku, mnohem přívětivěji, než kdykoli jindy. Pro Ursicinia bylo pozvání a nabídka adoratia důkazem, že jej císař stále ctí a považuje za loajálního.130 Důkazem toho, že adoratio byla velmi rozšířena a nebyla určena jen pro nejvyšší státní představitele je případ z Egypta z roku 340. V tomto roce byla na dvůr Constantia doručena petice od jistého důstojníka z Egypta, jménem Flavius Abinnaeus, který si stěžuje, že byl při povýšení přeskočen jiným mužem, který neměl na post právo a získal jej díky přímluvě někoho z vyšších kruhů. Ovšem Flavius Abinnaeus měl trumf. Před lety byl totiž poslán do Konstantinopole jako součást vojenského doprovodu a při této příležitosti se setkal se samotným císařem a bylo mu dovoleno políbit jeho roucho. Je známo, že tato
127 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 215 z Amm. 27, 6, 1; 27, 6, 11 12 128 Viz. Paterson, J., Friends in High places: the creation of the of the Roman emperor, in The court and court society in ancient monarchies, Cambridge: Cambridge University Press, 2007, ed. Spawforth, A. J. S., s. 121 156. 129 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 215 130 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 215 216 z Amm. 15, 5, 17. 55 petice nakonec uspěla a Flavius Abinnaeus post získal na rozkaz císaře.131 Tento rituál byl projevem přízně a jak je vidět, mnohdy i důležitým postrčením na kariérním žebříčku. Při příležitosti uvedení do úřadu v paláci nebo provincii provedl žadatel adoratio a získal na oplátku a jako důkaz svého postu pamětní knihu nebo svitek s nápisem přejícím mu hodně úspěchu při vykonávání služby ve jménu císaře. Pro vysoké posty (jako například správa provincie a vyšší) byl určen slonovinový diptych – „pár slonovinových lístků se zlatými okraji spojený panty, dekorovaných na vnějších stranách vyřezávaným reliéfem císaře a uvnitř s kodicilem jmenování do úřadu.“132 Přesně takový okamžik je zachycený na Theodosiově Missoriu (popis v samostatné kapitole interpretace Missoria), kde Theodosius I. předává diptych úředníkovi tak, že jej nechává spadnout do připraveného pláště, který má úředník na sobě. Opět ukazuje císaře jako všemocného, nehybného poloboha, z něhož vychází veškerá moc nad světem a veškeré jeho bohatství (viz interpretace bohyně ve spodní části missoria). Standardně se vyobrazení vysvětluje jako předávání úřadu, pravděpodobně praefectovi. Úřad je chápán jako propůjčený císařem k opatrování v jeho jménu. Vyřezávané diptychy byly velmi ceněné svými majiteli jako důkaz statutu a císařské přízně, a byly vystavovány položeny na, či zabaleny v modré látce.133 V případě vysokého administrativního postu byl také darem set svícnů a velký ceremoniální kalamář, rovněž k vystavení v kanceláři držitele úřadu.134 Zatímco v principátu šlo vládci o jakési vytvoření zdání, že celá vláda je vlastně o komunikaci panovníka s elitou neformálně a otevřeně, alespoň s nějakou snahou o vytvoření dojmu společenské rovnosti, ve čtvrtém století se tato „rovnost“ mění na styl vlády, kdy gesta, dary a provolávání slávy jsou kombinovány ve snaze vytvořit jasný dojem asymetrie mezi vztahem císaře a jeho nejvyššími dvořany. Žadatelé o cokoli u císaře používají fráze jako: „Vaše Shovívavost“, „Pokud by to potěšilo Vaši laskavost“,135 císaři používají královský plurál, a pokud mluví o své osobě, používá výrazy jako „Naše
131 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 216, cit. z Abinnaeus Archive, Pap.Abinn.1.11 14; Jones, A. H. M., The Later Roman Empire 284 604: A Social, Economic and Administrative Survey, s. 637. 132 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 216 : „…a hinged pair of gold – edged ivory leaves, decorated on the outer sides with carved reliefs of the emperor, and with his codicils of office enclosed.“ 133 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 219 134 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 219 135 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 219: „Your Clemency“, „ if it should please Your Goodness“ 56
Vyrovnanost“, „Naše Shovívavost“, „Naše Moudrost“, „Naše Věčnost“, „ Naše Císařská Božskost“,136 imperiální zákony či příkazy jsou v radě prováděna ústy quaestora.
iv. Bankety Další důležitou společenskou událostí v přítomnosti panovníka byly císařské bankety. Od Konstantinovy doby se jich zúčastňují i křesťanští biskupové. Jde o společenskou událost, jejímž hlavním cílem je posílit vztahy mezi comites a císařem a zároveň, vycházejíce ze vzdálenosti mezi císařem a místem, kde byli usazeni jednotliví dvořané, také jistou společenskou hierarchii. Logicky byli ti, kteří měli u dvora lepší postavení nebo byli oblíbenci císaře k němu, posazeni blíže. Samozřejmě už jen fakt, že byl někdo pozván na císařský banket, byl známkou přízně a mnohdy příslibem společenského růstu.137 Smith ve svém díle také zmiňuje, že mnoho císařů bylo chváleno současnými autory za své sebeovládání (continentia), nebo naopak káráno za svůj nezřízený způsob stolování. Chvála patří například Julianovi za to, že se na svých taženích v Galii dělil se svými vojáky o jejich obyčejnou stravu, Valentinianovi za jeho spíše elegantní než extravagantní bankety. O Theodosiovi říká, že pořádal sice obrovské a nákladné palácové oslavy, nicméně stále střídmé v porovnání s například Nerem (nicméně zlé jazyky je stále odsuzovaly jako přehnaný luxus). Na základě zpráv od Ammiana, Libania a Pacata je odsuzovaný Konstantinopolský Palác za Constantia jako naplněný obrovským přebytkem kuchařů a číšníků (po nástupu Juliana také byla většina z nich propuštěna).138 Jedním z případů Theodosiovy oslavy je banket pořádaný za přítomnosti gótských foederátů pod vedením magistra militia Fravitta, který skončil opileckou katastrofou.139 v. Lovy Další chvílí pro císaře, kdy se prezentovat před svými bližšími poddanými, byly lovy na divokou zvěř. V pozdní antice to nebyla jen možnost k odpočinku po náročném „vládnutí“, ale také příležitostí jak svým comites ukázat své vlastní kvality. Úspěchy a schopnosti císaře při lovu se daly považovat za jakousi paralelu k vítězství nad nepřáteli říše. Lovy ve výbězích u paláců byly oblíbenou kratochvílí, pomáhající tvořit bližší vazby mezi elitou a nebyly jen vyhrazeny pro císaře a jeho dvůr, ale byly oblíbenou činností aristokracie po celé říši. Lovecké scény jsou pak v pozdní antice oblíbeným motivem
136 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 219: „Our Serenity“, „Our Clemency“, „Our Wisdom“, „Our Eternity“, „ Our Imperial Divinity“. 137 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 220 221 138 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 221 222 139 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 222, z Eunapius Fr. 59 57 v umění, jsou námětem na mozaikách, tapisériích, skleněném a stříbrném nádobí, na sarkofázích, ale i na oblečení.140 Původně byla v antice idea císaře jako „velkého lovce“141 přijímána jako triumf imperátorova virtus nad všemi nepřáteli – jak jsme psali výše, císaři pozdní antiky si mnohdy zakládali na tom, aby byly jejich úspěchy srovnávány s úspěchy a životem Alexandra Makedonského, který byl známý pořádáním pravidelných lovů se svými philoi.142 Vytvoření nové říše na východě a její hrozba až příliš reálná na východních hranicích byla také opět paralelou ke snaze sebe prezentace císařů jako vítězů nad východem. Alexandr je často znázorňovaný jako bojovník na koni, nebo jako lovec, a podle tohoto vzoru se pak snaží profilovat i císaři. Někdy mohly být lovy brány i jako jakýsi trénink pro císařskou kavalérii – když jednotky císaře Juliana narazily na svém tažení na východě na lovecký park perského krále naplněný lvy a medvědy, vjeli dovnitř a všechna divoká zvířata pobili loveckými kopími a luky a šípy.143 Dalším zajímavým příběhem dokazujícím oblibu některých císařů v lovu je o biskupu Ambrosiovi. Když se snažil získat audienci u císaře Gratiana v důležité záležitosti, získal ji jen tak, že se přidal k císařově družině na lovu v jeho palácové ohradě.144 Na rozdíl od bezduchého pobíjení divokých zvířat v aréně, vyžadovaly císařské lovy dodržování jisté dávky dvorského chování, přestože šlo o příležitost k jistému uvolnění od svazující etikety a uvolnění se a snad i zapomenutí na chvíli na ceremonie a etiketu paláce.
140 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 222 141 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 223: „Great Huntsman“ 142 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 223 z: Brilliant, R., Gesture and Rank in Roman Art. New Haven (= MCAAS 14), 1963, s. 183 8 143 Amm. 24, 5, 2 ze Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 223 144 Sozomenos 7, 25 ze Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 223 58
VI. Závěr Image císaře – občana, vládnoucího, aspoň na oko, společně se senátorskou aristokracií neskončila v pozdní antice zcela, byla jen upravena, aby fungovala ruku v ruce s absolutistickou ideologií, která oslavovala císaře jako boha, nebo jako člověka s božskými konexemi. Zatímco se většina administrativních a vojenských pozic zaplňuje v průběhu čtvrtého století ne senátory, vytváří se nová společenská vrstva, nová elita, mající mnohdy jako odměnu za své služby přiznaný titul senátora. To samozřejmě způsobuje inflaci v prestiži titulu senátor. Tvoří se také nová byrokracie, obrovsky rozšířená, potřebná pro fungování nového, několikanásobně zvětšeného státního aparátu, na níž stojí základy fungování říše. Vytváření nových a úprava starých dvorských rituálů a ceremonií jde pak ruku v ruce s tímto vývojem. Zatímco na jednu stranu mají rituály a ceremonie jako adoratio purpurae nebo adventus poukazovat na oddělenost císaře od zbytku společnosti a jeho výjimečnou pozici v ní, jsou také na druhou stranu výbornou možností pro interakci mezi císařem a elitami tvořícími jeho dvůr a pro jasné určení společenského žebříčku v nejvrchnějších vrstvách společnosti. Prohlubují také jisté cítění sociální spojitosti mezi nimi a císařem. Zatímco myšlenka civilis princeps nebyla už centrální, nebyla nikdy zcela odvržena a někteří císaři stále do jisté míry usilovali o zachování dojmu jejího fungování. Snaha o vytvoření představy u elit, že se stále podílejí na vládě a rozhodování o osudu říše byla někdy velmi důležitá a pomáhala k utužení loajality. I přes mnoho výnosů a zákonů omezujících moc aristokracie, senátorské třídy a vůbec elit protěžovaných v minulých stoletích, stále máme mnoho důkazů o císařské snaze vyjít za dobře s těmito kruhy a zcela je neodstřihnout od své osoby, snažit se v nich vyvolávat pocit vlastní důležitosti. Valentinian I. znovu zavedl právo senátorů cestovat ke dvoru na císařskou útratu, protože „si často přejeme je vidět vzhledem k našemu přátelství (collegium),“ snažíc se vypadat jako občanský vládce.145 Neustálé prohlašování Theodiosia I. o tom, jak jen neochotně přijal diadém z rukou Gratiana, aby založil „věčnou dynastii“ umě maskuje nástup vojenského uzurpátora.146 Nebo také sám otec Gratiana, Valentinian, pocházející ze stejného prostředí vojenských kruhů z Podunají, snažící se zamaskovat svůj původ (Valentinianuv otec byl obyčejný, byť
145 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 226 z Theodosiova Kodexu 8. 5. 32 a Garnsey, P., Humfress, C., The Evolution of the Late Antique World., Cambridge, 2001, s. 31. 146 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 226 59 talentovaný voják, který se propracoval na post protector v comitatu a nakonec dokonce na vojenského guvernéra).147 Původ císařů ve čtvrtém století, rekrutovaných z vojenského prostředí a snažících se vyjít vstříc primárně vojsku, měl velký vliv na formování dvorského protokolu a tvorbu nových zvyků. Už totiž nešlo o císaře pocházejícího z vlivných aristokratických rodin, dodržující úzce zvyky předků, ale o lidi z obvykle nevýznamných provinciálních rodů, dosazené na trůn za pomocí štěstí a talentu (fakt samozřejmě ale zůstává ten, že nemohlo jít v případě císařů a jejich podporovatelů o nevzdělance). A podle toho se pak začíná rekrutovat i nová vrchní vrstva úřednictva, která se postupně stává novou aristokracií. Přes toto všechno, co se píše výše, není možné vytvořit pro císaře a dvory pozdní antiky žádné společné schéma, které by vyhovovalo všem. Jak jsme řekli výše, Ammianus popisuje dvůr jako „hnízdo hadů“, plné rádců, eunuchů a zkorumpovaných úředníků, každý se svou vlastní agendou, snažících se o urvání co největšího kusu moci a bohatství pro sebe. Přestože je tento popis možná trochu přehnaný, případy strašných osudů, které postihly mnohé přední představitele státu (například Stilicha nebo Eutropia), jejich strmí kariérní vzestup a tragický pád vypovídají o jisté dávce zákulisních intrik a špinavostí v nejvyšších kruzích. Donašečství, korupce a závist měly na pozdně antických dvorech své místo. Ovšem pokud záleželo na jediné osobě, byl to vždy císař, který šel jako vzor pro své poddané u dvora. Podle jeho osobnosti, charakterových vad či naopak dobrých vlastností se mnohdy utvářelo i chování dvora. „Někteří byli schopní a energičtí, někteří líní a zkažení, jiní ještě děti, když na sebe oblékli purpur.“148 Ale i schopnosti dobrého a odhodlaného císaře o prosazení své vůle u dvora byly jasně limitované. Rozdělení moci mezi jednotlivé funkce v rozšířeném byrokratickém systému limitovalo do velké míry větší zásahy autokratické moci jednotlivce. Přestože dvorské rituály mohou vyvolávat ideu všemocnosti císaře, ve skutečnosti byl „vzdálený“ císař extrémně závislý na informacích, které mu prozradili jeho agenti, přátelé a poradci o tom, co se vlastně ve skutečnosti v comitatu děje. A to, co se opravdu císař dověděl, muselo být často zabarveno vlastními zájmy těch, kteří mu tyto informace podávali. A císaři, kteří nebyli schopni si své informace ověřit, byli často náchylní k tomu, aby byli oklamáni. Pokud tedy císař chtěl mít opravdový vliv na události u dvora a chtěl být v bezpečí před jakýmikoli intrikami či nepravými informacemi, musel se stát stejným hráčem na politickém jevišti, jako byli jeho poddaní. Ale pokud císař nechal běžet věci u dvora bez jakéhokoli zásahu, riskoval ztrátu jakékoli osobní moci a její
147 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 226 148 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 227 60 re distribuci mezi byrokraty, kteří se pohybovali na nejvyšších pozicích ve státní správě. Občasné intervence ze strany císaře pak upozorňovaly vládnoucí aristokracii o faktu, kde je její místo.149 Otázkou zůstává, zda administrativní a vojenské změny (s vynecháním diskuze o tom, zda byly nebo nebyly nezbytné), provedené při přechodu z principátu k dominátu, byly faktorem oslabujícím říši či nikoli. Zda tyto události byly poškozující pro impérium a stály alespoň částečně za eventuálním poškozením celku a zánikem západu, nebo jestli, pokud by k nim nedošlo, ubíraly by se věci jiným či zcela stejným směrem. To je ale diskuze na jiné téma. Samozřejmě v říši existovala řada lidí, kterým nové zřízení nevyhovovalo a jimž byla imperiální pompa na obtíž. Mezi ně se mohla počítat pozemková šlechta, která nerada platila daně, úředníci a velitelé, správci provincií, kteří stále ohrožovali císařskou moc, někdy i život. Na druhou stranu tu pak byl dvůr, jehož vedlejším úkolem bylo všechny stmelovat a hledat mezi nimi kompromis, snažit se najít balanc mezi císařem a elitou. Ceremoniální rozdělování vysokých pozic přes „posvátnou“ osobu císaře a grandiózní symbolismus císařova sebe prezentování jistě pomohl v myslích významných v říši podporovat myšlenku důležitosti monarchie – potřeba pocitu moci a bezpečí byla investovaná do císařské rodiny a osoby imperátora, který byl jaksi předurčen k vládnutí. Přítomnost dětských císařů na konci čtvrtého a v pátém století, kteří „panovali, ale nevládli“ je důkazem tohoto myšlení. Nikdo se je nepokusil, ani přes zjevnou možnost, sesadit. Honoriovi bylo deset let, Theodosiovi II. sedm, Valentinianovi III. jen šest, když na sebe navlékli purpur. Je důležitým faktem, že v těchto případech to nebyli členové rady nebo vysocí úředníci, kteří by vládli kolektivně ve jménu dětského císaře, ale obvykle císařovna, buďto matka nebo starší sestra. Výjimečně generál, který se snažil zajistit svou pozici sňatkem s imperiální rodinou (jako Stilicho). I když už ve čtvrtém století měly císařovny nezanedbatelnou moc, v pátém století je jejich moc vidět zcela jasně: měly své vlastní domy, vlastní praeposity a staraly se o své vlastní příjmy a statky. Také razily své vlastní mince a jejich sochy byly vystavovány společně se sochami císařů, kterým byly stavěny na roveň. Většina císařoven pátého století byly dcery předchozích císařů, vychovávány v přepychu dvora od malička. Při příležitosti svatby s císařem, nebo když mu porodila dítě, přijala manželka titul Augusta. Postavení císařoven u dvora tak mnohdy potvrzovalo dynastickou kontinuitu a předávalo dynastickou tradici. V teorii byl sice titul
149 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 227 228 61 císařovny mnohem níže než samotného císaře, ale v praxi mohla odhodlaná Augusta extrémně ovlivňovat politiku: byla to sestra Theodosia II. která připravila a zařídila výpravu na východ v roce 421, aby získala svému neschopnému bratrovi prestiž vítěze a po jeho smrti v roce 450 dokonce měsíc vládla sama, než dle své vlastní vůle vybrala, kdo usedne na trůn tak, že se sama provdala za vojenského velitele a předala mu císařskou róbu spolu s titulem.150 V pátém století se na politickou scénu dostává křesťanství. Ale až do zhruba roku 450 nebyl vliv křesťanství na dvůr, jeho strukturu nebo dvorské rituály nijak zvláštní (kromě přítomnosti biskupů na císařských banketech). Po roce 450 vymírá, po 70 letech Theodosiovská dynastie (Valentinianus III. roku 455, Theodosius II. roku 450), na západě pak de facto až do pádu posledního císaře Romula Augusta vládnou barbarští náčelníci s titulem velitelů vojska. Na východě ovšem dvorská etiketa a ceremonie přežívají ještě po mnoho století hluboko do Byzantské říše, ale pod představou, že posvátná aura císaře je úzce spojená s jeho pozicí s křesťanskou církví jako „imitátora“ Krista. V roce 450 byl pak nový císař na východě vybrán císařovnou a od konce pátého století byli už císaři korunováni patriarchou. Tak křesťanství, které změnilo natolik říši samotnou, změnilo nakonec i samotný dvůr a jeho pravidla.151
150 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 229 – 230 151 Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, s. 232 62
VII. Shrnutí – Summary This diploma thesis focuses on problematics of transition between imperial court etiquette from Principate to Dominate (with main focus on Dominate). On examples of base of Obelisk of Theodosius and Missorium of Theodosius is shown, how the court ceremonies evolved in fourth and fifth century AD. The main part of the work deals with changes in court structures, transformation of classical equestrian and senatorial classes and, of course, with the person of Emperor. The character of the ruler is the main focus in whole thesis, since the entire changes in court ceremonials were revolving around, and were initiated by him. First part of the thesis is focused on descrition of two important art pieces, The Missorium of Theodosius and the base of the Obelisk of Theodosius from the Hippodrom of Constantinople. On the sculptures of the base and on the engravings on the Missorium is explained the situation and meaning of imperial presentation of Emperor and high court dignitaries. The artistic expression for the person of Emperor has changed much since the Principate, mostly in the way, that Emperors and other court officials are no longer required to have any individual features, but are shown as de personalised ideal rulers, who are immovable, untouchable, always perfectly calm, with touch of divinity. The other part is then partly refering on the first one´s explanation of artistic features of the Emperor. Begining with the description of the political situation and reforms executed by Emperors Diokletian and Constantin the Great, the chapter continues to cover the most important of imperial offices and their holders in late Roman Empire. One part of the chapter also tries to answer the question, from where the influences, which formed late Empire and it´s new way of undertanding the Emperor and his presentation in front of his subjects came from, or if they were Roman inventions. The main focus of this part are then the ceremonies required in presence of the Emperor in most important and common occasions, like adventus, meetings of imperial consistory and another situations in which the Emperor was required to be seen by his subjects and certain code of behaviour was required.
63
VIII. Bibliografie
i. Monografie 1. Alföeldi, A. Die monarchische Repräsentation in römisschen Kaiserreiche, Darmstadt, 1970. 2. McCormack, S. G. Art and Ceremony in Late Antiquity, University of California Press, 1981. 3. Bassett, S. The urban image of Late Antique Constantinople, Cambridge: Cambridge University Press, 2006. 4. Kiilerich, B. Late Fourth Century Classicism in the Plastic Arts. Studies in the so called Theodosian Renaissance, Odense, 1993. 5. Kiilerich, B. The obelisk base in Constantinople. Court art and imperial ideology. Acta ad archaeologiam et artium historiam pertinentia. Series altera in 8º, 10, 1998. 6. Guberti Bassett, S. The Antiquities in the Hippodrome of Constantinople, Dumbarton Oaks Papers, 45, 1991. 7. Kollwitz, J. Oströmische Plastik der Theodosianischen Zeit, Berlin Leipzig: W. de Gruyter, 1941. 8. Gibbon, E. Úpadek a pád římské říše. Výbor. Praha: Levné knihy, 2005. 9. Brown, P., Power and Persuasion in Late Antiquity, Madison, W I, 1992.
ii. Články v časopisech, příspěvky ve sbornících 1. Alföldi, A. Die Ausgestaltung des monarchischen Zeremonielles am römische Kaiserhofe, in Mitteilungen des Deutschen Archäologischen Instituts, Römische Abteilung, 49, 1934. s. 1 118. 2. Alföldi, A. Insignien und Tracht der römischen Kaiser, in Mitteilungen des Deutschen Archäologischen Instituts, Römische Abteilung, 50, 1935. s. 1 171. 3. Doležal, S. Some remarks on the origin of πρoσκυνησις at the late antique imperial court, in Byzantion 79, 2009. s. 137 148. 4. Jones, B. W. Domitian and the court Pallas 40, 1994. s. 329 335. 5. Paterson, J. Friends in High places: the creation of the of the Roman emperor, in The court and court society in ancient monarchies, Cambridge: Cambridge University Press, ed. Spawforth, A. J. S., 2007. s. 121 156.
64
6. Smith, R. The imperial court of the late Roman empire, c. AD 300 c. AD 450, in The court and court society in ancient monarchies, Cambridge: Cambridge University Press, ed. Spawforth, A. J. S., 2007. s. 157 232. 7. Spawforth, T. The court of Alexander the Great between Europe and Asia, in The court and court society in ancient monarchies, Cambridge : Cambridge University Press, ed. Spawforth, A. J. S., 2007. s. 82 120. 8. Wallace Hadrill, A. The imperial court, in: The Cambridge ancient history. Second edition, 10. The Augustan empire, 43 B.C. A.D. 69, Cambridge, 1996. s. 283 308. 9. Nash, E. Obelisk und Circus. Mitteilungen des Deutschen Archäologischen Instituts, Römische Abteilung 64, 1957. s. 232 262. 10. Ritzerfeld, U. "Omnia Theodosio cedunt subolique perenni". Überlegungen zu Bildprogramm und Bedeutung des Theodosiusobelisken und seiner Basen in Konstantinopel Jahrbuch für Antike und Christentum 44, 2001. s. 168 184. 11. Wrede, H. Zur Errichtung des Theodesiusobelisken in Istanbul. Istanbuler Mitteilungen 16, 1966. s. 178 198. 12. Arce, J. El missorium de Teodosio I: problemas históricos y de iconografía, in El disco de Teodosio, ed. by M. Almagro Gorbea et Alii. Madrid: Real Academia de la Historia, 2000. s. 281 288. 13. Arce, J. Teodosio I sigue siendo Teodosio I, in Archivo español de arqueología, 71, 1998. s. 169 179. 14. Kiilerich, B. Representing an Emperor: Style and Meaning on the Missorium of Theodosius I, in El disco de Teodosio, ed. by M. Almagro Gorbea et Alii. Madrid: Real Academia de la Historia, 2000. s. 273 280. 15. Meischner, J. Das Missorium des Theodosius in Madrid, in Jarbuch des Deutschen Archäologischen Instituts, 111, 1996. s. 389 432. 16. Raeck, W. Doctissimus imperator. Ein Aspekt des Herrscherideals in der spätantiken Kunst. Mit einem Anhang zur Datierung des Theodosiusmissoriums. Archäologischer Anzeiger, 1998. s. 509 522. 17. Wood, I. The Exchange of Gifts among the Late Antique Aristocracy, in El disco de Teodosio, ed. by M. Almagro Gorbea et Alii. Madrid: Real Academia de la Historia, 2000. s. 301 314. 18. Magdalino, P. Court society and aristocracy. in The social history of Byzantium. Malden Mass. 2009. s. 212 232.
65
19. Byvanck, A. W., De obelisk van Constantinopel, in Med.kon.Ned.Akad.Wet., NF 23, 1960. s. 311 332 20. Blázquez, J. M., Aspectos cronológicos del Disco de Teodosio, in El disco de Teodosio, ed. by M. Almagro Gorbea et Alii. Madrid: Real Academia de la Historia, 2000. s. 254 iii. Internetové zdroje
1. Zosimus, New History, book 4 (cit. 13. 5. 2012)
66
Obrazová příloha seznam
Obr. 1: Ruiny Hippodromu, zdroj: Hippodrome of Constantinople, wikipedia: Online [online].
Obr. 2: Theodosiovo Missorium, zdroj: Missorium of Theodosius, wikipedia: Online [online].
Obr. 3: Theodosiovo Missorium skica, zdroj: Blázquez, J. M., Aspectos cronológicos del Missorium de Teodosio, in El disco de Teodosio, s. 254
Obr. 4: Tellus a 3 Amorci na Theodosiově Missoriu., zdroj: El disco de Teodosio, ed. by M. Almagro, Apendide V. Documentación gráfica, s. 191
Obr. 5: Detail Theodosia a detaily diadému a spony., zdroj: El disco de Teodosio, ed. by M. Almagro, Apendide V. Documentación gráfica, s. 197
Obr. 6: Tři císaři, zleva: Valentinián II., Theodosius I. a Arcadius. Theodosiovo Missorium., zdroj: El disco de Teodosio, ed. by M. Almagro, Apendide V. Documentación gráfica, s. 189
Obr. 7: Mapa Hippodromu a Paláce v Konstantinopoli I., zdroj: Hippodrome of Constantinople, wikipedia: Online [online].
Obr. 8: Mapa Hippodromu a Paláce v Konstantinopoli II., zdroj: War and Game: Online [online].
Obr. 9: Theodosiuv sloup, latinský nápis, zdroj: Obelisk of Theodosius, wikipedia: Online [online].
67
Obr. 10: Theodosiuv sloup, řecký nápis, zdroj: Obelisk of Theodosius, wikipedia: Online [online].
Obr. 11: Spodní base, závody quadrig I., zdroj: Ask Jeeves: Online [online].
Obr. 12: Závody quadrig II., zdroj: Flickdriver: Online [online].
Obr. 13: Transport nebo zvedání sloupu., zdroj: Free Image Finder: Online [online].
Obr. 14: Horní base, Jihozápadní strana I., zdroj: circusmaximus.us: Online [online].
Obr. 15: Horní base, Jihozápadní strana II., zdroj: Kiilerich, B. Late Fourth Century Classicism in the Plastic Arts. Studies in the so called Theodosian Renaissance, s. 312
Obr. 16: Horní base, Severozápadní strana I., zdroj: Blázquez, J. M., Aspectos cronológicos del Missorium de Teodosio, in El disco de Teodosio, s. 259
Obr. 17: Horní base, Severozápadní strana II., zdroj: Kiilerich, B. Late Fourth Century Classicism in the Plastic Arts. Studies in the so called Theodosian Renaissance, s. 314
Obr. 18: Horní base, Severovýchodní strana I., zdroj: als travels.com: Online [online].
Obr. 19: Horní base, Severovýchodní strana II., zdroj: Kiilerich, B. Late Fourth Century Classicism in the Plastic Arts. Studies in the so called Theodosian Renaissance, s. 316
68
Obr. 20: Horní base, Jihovýchodní strana I., zdroj: Sandra J. Shaw Studio: Online [online].
Obr. 21: Horní base, Jihovýchodní strana II., zdroj: Kiilerich, B. Late Fourth Century Classicism in the Plastic Arts. Studies in the so called Theodosian Renaissance, s. 319
Obr. 22: Rozdělení říše v r. 395 po Theodosiově smrti., zdroj: Theodosius I., wikipedie: Online [online].
69
Obrazová příloha
Obr. 1: Ruiny Hippodromu z rytiny Onofria Panvinia z práce De Ludis Circensibus (Benátky, 1600), rytina je možná založená na náčrtu z 15.století.
Obr. 2: Theodosiovo Missorium
70
Obr. 3: Theodosiovo Missorium skica
71
Obr. 4: Tellus a 3 Amorci na Theodosiově Missoriu
72
Obr. 5: Detail Theodosia a detaily diadému a spony
73
Obr. 6: Tři císaři, zleva: Valentinián II., Theodosius I. a Arcadius. Theodosiovo Missorium.
74
Obr. 7: Mapa Hippodromu a Paláce v Konstantinopoli I.
75
Obr. 8: Mapa Hippodromu a Paláce v Konstantinopoli II.
76
Obr. 9: Theodosiuv sloup, latinský nápis
Obr. 10: Theodosiuv sloup, řecký nápis
77
Obr. 11: Spodní base, závody quadrig I.
Obr. 12: Závody quadrig II.
78
Obr. 13: Transport nebo zvedání sloupu.
79
Obr. 14: Horní base, Jihozápadní strana I.
Obr. 15: Horní base, Jihozápadní strana II.
80
Obr. 16: Horní base, Severozápadní strana I.
Obr. 17: Horní base, Severozápadní strana II.
81
Obr. 18: Horní base, Severovýchodní strana I.
Obr. 19: Horní base, Severovýchodní strana II.
82
Obr. 20: Horní base, Jihovýchodní strana I.
Obr. 21: Horní base, Jihovýchodní strana II.
83
Obr. 22: Rozdělení říše v r. 395 po Theodosiově smrti.
84
Vysoká škola: Masarykova univerzita Fakulta Filozofická Katedra/ústav: Ústav archeologie a muzeologie Školní rok: 2011/2012
ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE
Pro: Bc. Pavel Dadák Obor: Klasická archeologie
Vedoucí katedry /ústavu/ Vám ve smyslu studijního zkušebního řádu pro studenty Bakalářských magisterských studijních oborů Masarykovy univerzity v Brně o státních Závěrečných zkouškách a státních rigorózních zkouškách, určuje tuto diplomovou práci:
Název tématu: Base Theodosiova obelisku v Konstantinopoli a dvorská etiketa v Pozdní Antice (The base of Theodosius's obelisk at Constantinople and court etiquette in Late Antiquity)
Zásady pro vypracování:
The diploma work will try to focus on description, development and meaning of rituals and etiquette required in the presence of an Emperor and his family in Late Antiquity. After an introductory overview, the most important changes in the perception of the person of the Emperor, which took place with the introduction of dominate, will be studied. The base of the Obelisk of Theodosius in Constantinople and the silver dish known as Missorium of Theodosius I from Almendralejo (Spain) will work as figured guidelines of the description of behaviour and court code at the end of the 4th century AD. Other elements of court life in the late Roman Empire which will be studied will be the royal dress code, high positioned state functions and their holders’ interaction with the Emperor, the ceremony of the "crowning" of new Emperor and more. Finally, the new “divinity” of the Emperor will be taken into account: how the new title of Dominus et Deus has changed the way, how subjects looked at the Emperor, and how much they felt him as "divine".
Rozsah grafických prací: it depends on the final result.
Rozsah průvodní zprávy: 80 pages ca.
Seznam odborné literatury (starting literature: it can vary according to the reasonable availability of the texts):
85
Generalia about the development of a court etiquette • Alföldi, Andreas: Die Ausgestaltung des monarchischen Zeremonielles am römische Kaiserhofe, in Mitteilungen des Deutschen Archäologischen Instituts, Römische Abteilung, 49, 1934, 1 118. • Alföldi, Andreas: Insignien und Tracht der römischen Kaiser, in Mitteilungen des Deutschen Archäologischen Instituts, Römische Abteilung, 50, 1935, 1 171. • Doležal, S.: Some remarks on the origin of πρoσκυνησις at the late antique imperial court. Byzantion 79, 2009, 137 148. • Jones, B.W.: Domitian and the court Pallas 40, 1994, 329 335. • McCormack, Sabine G.: Art and Ceremony in Late Antiquity, University of California Press, 1981. • Paterson, Jeremy: Friends in High places: the creation of the of the Roman emperor, in The court and court society in ancient monarchies (Cambridge : Cambridge University Press, 2007) ed. Spawforth, A.J.S., 121 156. • Smith, Rowland: The imperial court of the late Roman empire, c. AD 300 c. AD 450, in The court and court society in ancient monarchies (Cambridge : Cambridge University Press, 2007) ed. Spawforth, A.J.S., 157 232. • Spawforth, Tony: The court of Alexander the Great between Europe and Asia, in The court and court society in ancient monarchies (Cambridge : Cambridge University Press, 2007) ed. Spawforth, A.J.S., 82 120. • Wallace Hadrill, A.: The imperial court, in: The Cambridge ancient history. Second edition, 10. The Augustan empire, 43 B.C. A.D. 69 (Cambridge 1996), 283 308. The Basis of the Obelisk of Theodosius in Constantinople • Bassett, Sarah: The urban image of Late Antique Constantinople. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. • Guberti Bassett, Sarah: The Antiquities in the Hippodrome of Constantinople. Dumbarton Oaks Papers, 45, 1991, 45 87. • Kiilerich, B.: Late Fourth Century Classicism in the Plastic Arts. Studies in the so called Theodosian Renaissance, Odense 1993, part. 31 49. • Kiilerich, B.: The obelisk base in Constantinople. Court art and imperial ideology. Acta ad archaeologiam et artium historiam pertinentia. Series altera in 8º, 10 (1998) 5 194. • Kollwitz, Johannes: Oströmische Plastik der Theodosianischen Zeit, Berlin Leipzig : W.de Gruyter, 1941. • Nash, E.: Obelisk und Circus. Mitteilungen des Deutschen Archäologischen Instituts, Römische Abteilung 64, 1957, 232 262. • Ritzerfeld, U.: "Omnia Theodosio cedunt subolique perenni". Überlegungen zu Bildprogramm und Bedeutung des Theodosiusobelisken und seiner Basen in Konstantinopel Jahrbuch für Antike und Christentum 44, 2001, 168 184. • Wrede, H.: Zur Errichtung des Theodesiusobelisken in Istanbul. Istanbuler Mitteilungen 16, 1966, 178 198. The Missorium of Theodosius • Arce, Javier: El missorium de Teodosio I: problemas históricos y de iconografía, in El disco de Teodosio, ed. by M. Almagro Gorbea et Alii. Madrid: Real Academia de la Historia, 2000, 281 288. • Arce, Javier: Teodosio I sigue siendo Teodosio I, in Archivo español de arqueología, 71, 1998, 169 179. • Grassigli, G.L.: Il missorium di Teodosio. Tra iconografia e iconologia. Annuario della Scuola archeologica di Atene e delle missioni italiane in Oriente, 81, 2003, 511 533. • Kiilerich, Bente: Late Fourth Century Classicism in the Plastic Arts. Studies in the so called Theodosian Renaissance, Odense 1993, part. 19 26 and 68 70. • Kiilerich, Bente: Representing an Emperor: Style and Meaning on the Missorium of Theodosius I, in El disco de Teodosio, ed. by M. Almagro Gorbea et Alii. Madrid: Real Academia de la Historia, 2000, 273 280. • Meischner, Jutta: Das Missorium des Theodosius in Madrid, in Jarbuch des Deutschen Archäologischen Instituts, 111, 1996, 389 432. • Raeck, W.: Doctissimus imperator. Ein Aspekt des Herrscherideals in der spätantiken Kunst. Mit einem Anhang zur Datierung des Theodosiusmissoriums. Archäologischer Anzeiger, 1998, 509 522. • Wood, Ian: The Exchange of Gifts among the Late Antique Aristocracy, in El disco de Teodosio, ed. by M. Almagro Gorbea et Alii. Madrid: Real Academia de la Historia, 2000, 301 314.
Vedoucí diplomové práce: Dr. Elisabetta Gagetti, PhD.
Datum zadání diplomové práce: říjen 2011
Termín odevzdání diplomové práce: jaro 2012
...... Vedoucí práce Vedoucí ústavu Dr. Elisabetta Gagetti, PhD. Prof. PhDr. Zdeněk Měřínský, CSc. 86