UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA GEOLOGIE

PALEONTOLOGICKÉ ZHODNOCENÍ LOKALITY SKALIČKA

Bakalářská práce

PATRIK ŠALAMOUN

Učitelství biologie – geologie a ochrany životního prostředí pro střední školy (N1501) prezenční studium

vedoucí práce: RNDr. Tomáš Lehotský, Ph.D.

Olomouc 2017 Prohlášení

Prohlašuji, že jsem předloženou bakalářskou práci na téma „Paleontologické zhodnocení lokality Skalička” vypracoval samostatně za použití odborné literatury, kterou řádně cituji a uvádím v seznamu použité literatury.

______Patrik Šalamoun

V Olomouci dne 10.7. 2017 Poděkování

Rád bych poděkoval svému vedoucímu bakalářské práce RNDr. Tomáši Lehotskému, Ph.D., a to za odborné vedení práce, za cenné rady a zpřístupnění muzejní sbírky ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Dále bych chtěl poděkovat mé rodině a přítelkyni, kteří při mě po celou dobu studia stáli a zejména povzbuzovali při dokončování této bakalářské práce. Bibliografická identifikace:

Jméno a příjmení autora: Patrik Šalamoun

Název práce: Paleontologické zhodnocení lokality Skalička

Typ práce: bakalářská

Pracoviště: Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta, Katedra geologie

Vedoucí práce: RNDr. Tomáš Lehotský, Ph.D.

Rok obhajoby práce: 2017

Abstrakt: Mezi významnou lokalitu s výskytem štramberského vápence se řadí i lokalita Skalička spadající do slezské jednotky Vnějších Západních Karpat. V odborné literatuře se údaje o štramberských vápencích začínají vyskytovat už v první polovině 19. století. Jedná se o svrchnojurské vápence stratigrafického stupně tithon s výskytem fosilní fauny charakteristické pro útesové prostředí. Předmětem této práce je zpracování fosilního materiálu pocházejícího jak z depozitáře Vlastivědného muzea v Olomouci, tak z vlastních sběrů. Z materiálu byly zjištěny skupiny živočichů – živočišné houby, mechovci, korálnatci, plži, mlži, hlavonožci a brachiopodi. Celková suma exemplářů ve sbírce VMO je zastoupena v počtu 117, přičemž 70 bylo redeterminováno. V nejvyšším počtu jsou ve sbírce obsaženi terebratuloidní brachiopodi a posléze mlži. Plži spolu s korýši zaujímají pouze velmi malou část zpracovaného materiálu. Jako nejhojnější druhy lze na základě terénní práce zmínit zejména druhy brachiopodů Weberithyris moravica a Terebratulina substriata. Životní nároky makrofauny naznačují litorální až sublitorální, tropickou oblast.

Klíčová slova: svrchní jura, tithon, flyšové pásmo, gastropoda, bivalvia, brachiopoda, scleractinia, taxonomie, paleoekologie

Počet stran: 76

Počet příloh: 3

Jazyk: čeština Bibliographical identification:

Author´s first name and surname: Patrik Šalamoun

Title: Palaeontological revision of locality Skalička

Type of thesis: bachelor

Institution: Palacký University in Olomouc, Faculty of Science, Department of Geology

Supervisior: RNDr. Tomáš Lehotský, Ph.D.

The year of presentation: 2017

Abstract: Among the important locality with the occurrence of Štramberk limestone belongs the Skalička locality belonging to the Silesian unit of the Western Carpathians. In the literature, data on the Štramberk limestones began to appear in the first half of the 19th century. This limestone belongs to stratigraphic grade tithon with the occurrence of fossil fauna characteristic of the reef environment. The subject of this work is the processing of fossil material from the Depositary of the Museum of Natural History in Olomouc and from its own collections. It contains these groups of animals - Porifera, Bryozoa, Anthozoa, Gastropoda, Bivalvia, Cephalopoda and Brachiopoda. The total amount of specimens in the VMO collection is represented by 117, with 70 redetermined. In the highest number, the Terebratula Brachiopods and Bivalvia are included in the collection. Plants together with crustaceans occupy only a very small part of the processed material. As the most abundant species can be mentioned on the basis of field work, especially the brachiopods Weberithyris moravica and Terebratulina substriata. The Macrofauna lived litoral to sublitorial, tropical area.

Keywords: Upper Jurassic, Tithon, Flysch Belt, Gastropoda, Bivalvia, Brachiopoda, Scleractinia, taxonomy, paleoecology

Number of pages: 76

Number of appendices: 3

Language: Czech Obsah

1. Úvod...... 8

2. Cíle práce...... 9

3. Metodika...... 10

4. Geomorfologická a geologická charakteristika studované oblasti...... 13

4.1. Flyšové pásmo...... 14

4.2. Slezská jednotka...... 14

4.3. Bašský vývoj...... 16

4.4. Kelčský vývoj...... 16

4.5. Godulský vývoj...... 17

5. Štramberský vápenec...... 20

5.1. Horniny doprovázející štramberský vápenec...... 21

6. Strukturně geologická pozice jurských vápenců na Moravě...... 21

7. ,,Bradlo“ u Jasenice...... 22

8. Lokalita Skalička...... 23

9. Stručný přehled výzkumů štramberských vápenců...... 27

9.1. Geologicko - paleontologické výzkumy na lokalitě Skalička...... 29

10. Systematické zařazení fosilií z lokality Skalička...... 31

Kmen: Porifera GRANT, 1836...... 31

Třída: Calcarea BOWERBANK, 1864...... 31

Řád: Sphaerocoelida VACELET, 1979...... 31

Kmen: Cnidaria VERRIL, 1865...... 33

Třída: Anthozoa ERENBERG, 1834...... 33

Podtřída: Hexacorallia HAECKEL, 1866...... 33

Řád: Scleractinia BOURNE, 1900...... 33

Kmen: Mollusca LINNAEUS, 1758...... 37

Třída: Gastropoda CUVIER, 1797...... 37 Řád: Caenogastropoda COX, 1960...... 37

Třída: Bivalvia LINNAEUS, 1758...... 39

Podtřída: Pteriomorphia BEURLEN, 1944...... 39

Řád: Pectinoida GRAY, 1854...... 39

Řád: Mytilida FÉRUSSAC, 1822...... 47

Podtřída: Heterodonta NEUMAYR, 1884...... 47

Nadřád: Imparientia BIELER et al., 2014...... 47

Řád: Ostreida FÉRUSSAC, 1822...... 47

Kmen: Brachiopoda DUMÉRIL, 1806...... 50

Třída: Rhynchonellata WILLIAMS et al., 1996...... 50

Řád: Terebratulida WAAGEN, 1883...... 50

Řád: Rhynchonellida KUHN, 1949...... 54

Kmen: Arthropoda SIENBOLD & STANNIUS, 1845...... 57

Podkmen: Crustacea PENNANT, 1777...... 57

Třída: Malacostraca LATREILLE, 1806...... 57

Podtřída: Eucarida CALMAN, 1904...... 57

Řád: Decapoda LATREILLE, 1802...... 57

Podřád: Brachyura BORRADAILE, 1907...... 57

Podřád: Anomura MACLEAY, 1938...... 57

11. Rozšíření svrchnojurských vápenců v rámci Evropy...... 59

12. Paleoekologická analýza a diskuze...... 61

12.1 Klima a tepelné podmínky sedimentace...... 63

12.2 Paleobatymetrie a charakteristika substrátu...... 64

12.3 Salinita...... 64

13. Závěr...... 65

14. Seznam použité literatury...... 66

15. Přílohy...... 75 1. Úvod

Svrchnojurské štramberské vápence vznikly jako součást útesového komplexu bašské kordilery, která lemovala severní a západní okraj slezského sedimentačního prostoru. Vápence byly již během tithonu a později během celé křídy postupně destruovány a vznikaly tak vápencové bloky, které sklouzávaly jako olistolity po strmých svazích slezského sedimentačního prostoru a hromadily se v úpatní facii. Jejich uloženiny jsou nyní součástí bašského vývoje slezské jednotky. Při těchto sesuvech vznikaly osypové valy a kužele, které byly následně v období křídy překryty mladšími sedimenty a spolu s celou pánevní výplní ponořeny do větších hloubek. Později, při štýrských pohybech, došlo k jejich opětovnému vyzdvižení do jejich dnešní pozice jako součást příkrovů slezské jednotky. Příkladem této skutečnosti jsou jak proslulé vápence v okolí Štramberka (lomy Kotouč, Zámecký vrch, Skalka), tak bývalý lom poblíž obce Skalička, spolu s dalšími drobnými výskyty například u Jasenice a Valašského Meziříčí. Text bakalářské práce vznikl z potřeb nově revidovat fosilní faunu z lokality Skalička, náležející k nejsvrchnějšímu tithonu. Ačkoli je lokalita všeobecně známa jak mezi geology a paleontology, tak i amatérskými sběrateli, přesto o fosiliích pocházejících z lomu ve Skaličce existují pouze sporé informace. Jediným autorem, který se blíže zabýval fosiliemi z dané lokality byl Mauric Remeš na počátku minulého století. Od té doby stála Skalička na okraji zájmu geologů. Tuto mezeru se snaží vyplnit text předkládané bakalářské práce.

8 2. Cíle práce

Cílem bakalářské práce je komplexní zpracování dostupných fosilií z lokality Skalička. Nejdříve byla vytvořena rešeršní část, která se zabývá lokalitou z geomorfologického a regionálně-geologického hlediska. Geologická část je věnována zejména popisu geologických jednotek podílejících se na stavbě Vnějších Západních Karpat. Poté následuje přehled literárních zdrojů zabývajících se geologickými a paleontologickými výzkumy, které na daném území probíhaly. Následujícím úkolem v rámci bakalářské práce je terénní výzkum a dokumentace současného stavu lokality včetně sběru fosilií. Důležitým cílem vlastní práce je provedení systematické revize paleontologické sbírky uložené v depozitáři Vlastivědného muzea v Olomouci. S touto prací je spojena determinace neurčených exemplářů včetně redeterminace, společně s jejich stručným popisem, zpracováním systematického přehledu a závěrem vytvoření fototabulí. Práce je završena paleoekologickou interpretací studované lokality.

9 3. Metodika

Rešeršní část bakalářské práce byla vypracována za pomocí odborné literatury. Při tvorbě map a schématických nákresů byl použit grafický editor Inkscape 0.91, pro tvorbu obloukových diagramů pak Stereonet 9.9.3. Práce zprvu probíhala v depozitáři Vlastivědného muzea v Olomouci, kde spočívala zejména ve vyfotografování veškerého fosilního materiálu pocházejícího z dané lokality, poté byly některé drobné vzorky vyfotografovány pod binokulárním mikroskopem OLYMPUS SZX12 za použití digitálního fotoaparátu OLYMPUS na Katedře geologie Univerzity Palackého. Jedná se o kolekci fosilií zahrnující skupiny živočišných hub, korálů, plžů, mlžů, hlavonožců, brachiopodů a korýšů. Práce dále spočívala v provedení redeterminace, případně determinace u neurčených vzorků. Veškerá práce spojena s klasifikací exemplářů do systému a popisem materiálu byla provedena za použití odborné literatury, popisující charakteristické morfologické znaky pro daný exemplář včetně jeho popisu. Popis základních morfologických částí studovaných živočichů viz dále (obr. 1-5). Pro systematické zařazení jednotlivých exemplářů jsem mimo jiné využíval databázi celosvětového registru mořských živočichů – WoRMS. Úkolem bakalářské práce byl také vlastní odběr fosilií společně s dokumentací lomu za použití geologického kompasu. Jednotlivé exempláře byly vyfotografovány za pomocí digitálního fotoaparátu Nikon D3300 a pro jejich následné ořezání pro zhotovení tabulí byl použit software PhotoFiltre 7. Na základě veškerých těchto informací získaných z revize bylo využito pro rekonstrukci a zhodnocení paleoekologických závěrů.

Obr. 1: Morfologické znaky krunýře krabů. Podle Schweigerta et al. (2013), upraveno). a – rostrum, b – post-okulární oblast, c – meseterická oblast, d – cervikální rýha, e – branchiální oblast, f – branchiální rýha, g – gastrická oblast, h – kardiální oblast.

10 Obr. 2: Morfologické znaky korálů, upraveno podle Stacy (2011). a - septa, b - kalich, c - koralit, d - epitéka, e - přepážky, f - dissepimenta, g - septum, h - koralit, ch- polyp , i - jícen, j - chapadla, k - mesenterium, l – enteron.

Obr. 3: Morfologické znaky ulity plžů. Harris et al. (2015), upraveno). a – výška, b – šířka, c – spira, d – tělesný závit, e – vrchol, f – šev, g – závit, h – anální kanál, ch – parietální stěna, i – ústí ulity, j – ozubený vnější pysk, k – kolumelární záhyby, l – báze, m – sifonální kanálek.

11 Obr. 4: Morfologické znaky misky mlžů. Podle Harrise et al. (2015), upraveno. 1. Levá miska: a – vrchol, b – přední okraj, c – spodní okraj, d – zadní okraj, e – přírůstkové linie, f – radiální žebra. 2. Pravá miska: a – délka, b – výška, c – hlavní zuby, d – postranní zuby, e – přední svalový vtisk, f – zadní svalový vtisk, g – plášťový záhyb, h – plášťová linie. 3. Pravá miska hřebenatky: a – bysální zářez, b – hřebínek, c – přední ouško, d – zadní ouško, e – svalový vtisk, f – plášťová linie, g – radiální linie.

Obr. 5: Morfologické znaky misek brachiopodů. Carlson (1989), upraveno. a – výška, b – délka, c – šířka, d – hřbetní miska, e – břišní miska, f – area, g – zámkové políčko, h – vrchol, ch – stvolový otvor, i – komisura, j – přírůstkové linie, k – deltidium.

12 4. Geomorfologická a geologická charakteristika studované oblasti

Studovaná oblast spadá do regionálně geologické jednotky vnější Západní Karpaty, a to do jednotky slezské, která v povrchové stavbě dominuje zejména na severu Moravskoslezských Beskyd (obr. 7). Podle Demka et al. (1987) spadá z geomorfologického hlediska zájmové území do oblasti Západobeskydská pahorkatina, do celku Podbeskydská pahorkatina, podcelku Kelčská pahorkatina a okrsku Němetická pahorkatina (obr. 6). Podbeskydská pahorkatina je členitá pahorkatina s výskytem jurských hornin. Reliéf je zde erozně denudační s hojným výskytem příkrovových trosek, průlomovými údolími a tvary vzniklými v důsledku kontinentálního zalednění. V jihozápadní části Podbeskydské pahorkatiny se nachází Kelčská pahorkatina. Jedná se o členitou pahorkatinu s plochou 410 km². Převládá erozně denudační reliéf. Kelčská pahorkatina je ohraničena plochými hřbety, oddělenými údolími s údolními nivami. Nejvyšším bodem je Skalka o výšce 481 m. Němetická pahorkatina se nachází v severovýchodní části Kelčské pahorkatiny. Je tvořena plochými hřbety se zbytky pliocénních sedimentů, oddělených zařezanými údolími.

Provincie: Západní Karpaty Subprovincie: Vnější Západní Karpaty Oblast: Západobeskydská pahorkatina Celek: Podbeskydská pahorkatina Podcelek: Kelčská pahorkatina Okrsek: Němetická pahorkatina

Obr. 6: Geomorfologické zařazení Němetické pahorkatiny. Demek et al. (1987), upraveno.

Okrsek Němetické pahorkatiny, do kterého lokalita Skalička náleží, je budována flyšovými jílovci a pískovci godulského vývoje slezské jednotky. V předpolí příkrovu jsou uloženy nezpevněné miocénní sedimenty. Podloží Karpat tvoří variské strukturní patro neboli také Český masiv, který je pozůstatkem variského horstva zformovaného na konci paleozoika. Na variské patro nasedá mladší alpsko-karpatské patro. Dnešní podoba Karpat je výsledkem alpínského

13 vrásnění, probíhajícího od křídy po terciér (Buday et al., 1967). Vnější Západní Karpaty se člení na tři základní regionálně geologické celky, a to na karpatskou předhlubeň představující tzv. předpolí nasunutých příkrovů, dále vídeňskou pánev, představující vnitrohorskou depresi poklesávající podél zlomů na okraji dílčích příkopů a flyšové pásmo zahrnující alochtonní vnější příkrovy mezozoických a terciérních hornin (Čtyroký et al. 1995).

4.1. Flyšové pásmo

Jedná se o příkrovový alochton na území východní Moravy a Slezska, oddělený od Českého masivu karpatskou předhlubní, na kterou jsou částečně příkrovy nasunuty (Menčík et al., 1983). Flyšové pásmo zahrnuje skupiny vnějších a vnitřních příkrovů. Hranici těchto dvou skupin pak tvoří bradlové pásmo, které však na naše státní území nezasahuje. Vnější skupina příkrovů, tzv. krosněnská jednotka, je zastoupena jednotkami předmagurskou, slezskou, zdouneckou, podslezskou, ždánickou a pouzdřanskou. Vnitřní skupinu příkrovů, neboli magurskou jednotku, reprezentuje jednotka račanská, bystrická a bělokarpatská (Chlupáč et al., 2002). Jednotky mají povahu dílčích příkrovů složité stavby (Stráník et al., 1993). Pro uvedené pásmo je typické rytmické střídání písčitých a jílových vrstev, tzv. flyše.

4.2. Slezská jednotka

Slezská jednotka (obr. 7) je rozšířena zejména v Moravskoslezských Beskydech, Rožnovské brázdě a v Podbeskydské pahorkatině (Stráník et al., 1993). Základní litostratigrafické členění této jednotky zpracoval Hohenegger již v roce 1861. Sedimentace v tomto prostoru započala ve svrchní juře ve stupni oxford a byla zakončena společnou sedimentací vnějších příkrovů v oligocénu (Menčík et al., 1983). Kde však tato sedimentace započala, není dodnes zcela známo. V jednotce se zachovaly jak rozsáhlé pánevní uloženiny, tak uloženiny pánevních svahů, například úpatní pánevní svahy bašského vývoje v severní části slezské jednotky (Eliáš, 2002), pro které je charakteristické nahromadění skluzových těles s blokovými akumulacemi štramberských vápenců (Eliáš, 1997). Příkrovy slezské jednotky byly nasunuty na variské strukturní patro jako alochton

14 v důsledku orogenních pohybů až v miocénu, konktrétně ve dvou fázích, staroštýrské fáze (mezi karpatem a spodním badenem) a za mladoštýrské fáze (po spodním badenu), přičemž se střižně nasunuly na jednotku podslezskou. Počátkem svrchní křídy započala ve slezské jednotce poněkud rozdílná sedimentace vyplňující pánev. V důsledku toho lze rozlišit dva základní odlišné vývoje, podílející se na její stavbě, a to godulský a bašský. Pouze godulský vývoj si zachoval kompletní vrstevní sled od svrchní jury až po oligocén, zatímco ve stejném období započatý bašský vývoj končí už ve svrchní křídě (Menčík et al., 1983). Někteří autoři dále vyčleňují tzv. kelčský vývoj. Již zmíněný godulský vývoj patří však mezi zcela převládající ve slezské jednotce, jehož mocnost dosahuje 6 000 m, zatímco bašské vrstvy jsou zde velmi omezené.

Obr. 7: Schéma regionálního geologického členění Západních Karpat v České Republice. 1 – jižní část předhlubně; 2 – střední část předhlubně; 3 – severní část předhlubně; 4 – Hornomoravský úval a Mohelnická brázda; 5 – opavské pánev; Rč – račanská jednotka; B – bystrická jednotka; Bk – bělokarpatská jednotka; P – pouzdřanská jednotka; PM – předmagurská jednotka; Z – zdounecká jednotka (Čtyroký - Stráník, 1995).

15 4.3. Bašský vývoj

Jedná se o vývoj slezské jednotky, plošně rozšířený severně od godulského a jihovýchodně od kelčského vývoje (Eliáš, 1979). Charakteristický je hojný obsah skluzových těles s až blokovými klasty, vyskytujícími se v celém profilu bašského vývoje od nejvyšší jury až po vyšší senon (Eliáš, 1999). Jejich výskyt je patrný zejména u Jasenice, ve Štramberku i jeho okolí a v mnoha dalších menších výskytech (Eliáš, 2000). Horniny bašského vývoje podle Eliáše (1974) vykazují směry přínosu ze severu, z předpokládané bašské elevace, která dělila sedimentační oblasti slezské a podslezské jednotky. Vrstevní sled bašského vývoje započal ukládáním štramberských vápenců. Ve vyšším tithonu následovalo krátké přerušení sedimentace a následně pokračovalo na počátku křídy. Dále pokračovalo ukládání hradišťského souvrství, pro které jsou charakteristické pestře zbarvené slínovce, vápence a jílovce. Od roku 2003 se souvrství těšínsko-hradištské označuje pouze jako hradištské (Eliáš et al., 2003). Karbonátové horniny hradištského souvrství vyplňovaly dutiny ve vápencovém masivu v několika generacích. Z toho důvodu rozlišujeme vápence kopřivnické a olivetské. Bašské vrstvy zaujímající stratigrafické rozpětí vyšší alb až spodní turon vznikly flyšovou sedimentací. Jedná se převážně o vápnité pískovce a písčité vápence s vložkami prachových břidlic. Následující palkovické souvrství, stratigraficky odpovídající senonu až staršímu paleogénu, jsou tvořeny převážně pískovcem (Řehoř et al., 1978). Bašský vývoj slezské jednotky definovali Matějka a Roth (1949). Definice spočívá zejména ve výskytu slepenců chlebovické facie (valouny štramberského vápence) spolu s nadložím palkovického souvrství nasedající na štramberský vápenec (Menčík et al. 1983). V případě palkovického souvrství se jedná o svrchnokřídový pískovec.

4.4. Kelčský vývoj

Kelčský vývoj má stratigrafický rozsah svrchní jura až oligocén s prostorovým rozšířením zejména v Kelčské a Podbeskydské pahorkatině. S předchozím bašským vývojem společně zahrnuje hradištské souvrství a veřovické vrstvy. Směrem do nadloží se dále vyskytuje souvrství jasenické, němetické a dubské. Již zmíněné němetické souvrství vykazuje shodnou litologii s godulským vývojem. Liší se však od něj stářím

16 a menším zastoupením červených jílovců (Stráník et al. 1993). Následné dubské vrstvy, v němž je vyvinutý cenoman, tvoří hnědošedé vápnité jílovce s podřadnými pískovci a ojedinělými polohami slepenců. Posledním členem kelčského vývoje jsou vrstvy milotické (campan-paleocén). V těchto vrstvách dominují šedé, zelenošedé a modrošedé vápnité i nevápnité jílovce, které v sobě mohou uzavírat lávky pískovců spolu se slepenci obsahujícími valouny štramberských a kopřivnických vápenců a hornin těšínitové asociace. Horniny těšínitové asociace jsou úzce spjaty s hradištským souvrstvím (Stráník et al., 1993). Jsou to pyroxenické horniny s podílem olivínu (zejména v pikritech), analcinu a živce.

4.5. Godulský vývoj

Horniny godulského vývoje reprezentují svrchní juru po oligocén. Jsou v něm zastoupeny spodní těšínské vrstvy, těšínské vápence, hradištské souvrství, veřovické vrstvy, lhotecké vrstvy, godulské souvrství, istebňanské vrstvy, podmenilitové, menilitové souvrství a krosněnské vrstvy. Mocnost hornin v tomto vývoji dosahuje až 6000 m (Menčík et al., 1983). Nejstarší člen godulského vývoje, těšínské vrstvy (oxford-?berrias), reprezentují hnědošedé vápnité jílovce s polohami tilloidních slepenců. Na těšínské vrstvy nasedá kalová facie těšínských vápenců (nejvyšší tithon-spodní valangin) s následným přechodem do hradišťského souvrství (valangin-spodní apt) s typickou flyšovou sedimentací. Celková mocnost hradišťského souvrství roste od Z k V z několika set metrů až na 1000 m (Stráník et al. 1993). Svrchní těšínské vrstvy, reprezentující spodní část hradišťského souvrství, jsou tvořeny tmavě hnědošedým vápnitým jílovcem a jemnozrnným vápnitým pískovcem. Střední část hradišťského souvrství je tvořena hrubě lavicovitými pískovci a slepenci na SZ godulského vývoje. Na JV je sedimentace nahrazována vápnitými i nevápnitými jílovci s pelosiderity. V nadloží hradišťského souvrství se nachází veřovické vrstvy, charakteristické černými slabě prokřemenělými jílovci, k jejichž uložení docházelo v extrémně redukčním prostředí. Stejné podmínky sedimentace platí i pro nadložní lhotecké souvrství (alb), tvořeným tmavošedými a zelenošedými často tmavě skvrnitými vápnitými i nevápnitými jílovci. Mocnost souvrství je 200-220 m (Stráník et al. 1993). V nadložním godulském souvrství o mocnosti více jak 3000 m jsou vymezeny spodní, střední a svrchní godulské vrstvy. Spodní godulské vrstvy

17 jsou tvořeny flyšem se střídáním jemnozrnného glaukonitického pískovce s písčitými jílovci. Střední godulské vrstvy (cenoman) jsou tvořeny lavicovitými pískovci s mocností až několik desítek metrů. Svrchní godulské vrstvy (cenoman-turon) mají obdobný charakter jako spodní godulské vrstvy. Následuje istebňanské souvrství (campan- paleocén), v němž dominují arkózové a drobové pískovce až slepence a černošedé písčité jílovce. Mocnost souvrství činí 400 až 1200 m (Stráník et al. 1993). Později nastupuje sedimentace podmenilitového souvrství (paleocén-spodní oligocén), tvořeného šedými, zelenošedými a červenými nevápnitými jílovci. Mocnost souvrství je 500 až 800 m (Stráník et al., 1993). Dále následuje souvrství menilitové (svrchní-spodní oligocén), které nepřesahuje 100 m, na které nasedá poslední člen godulského vývoje slezské jednotky, tzv. krosněnské souvrství (eger). Jedná se o flyšový vývoj, charakterizovaný rytmickým střídáním šedých vápnitých jílovců a světle slídnatých vápnitých laminovaných pískovců. V důsledku denudace je mocnost souvrství cca 100 m.

18 Obr. 8: Stratigrafické schéma mezozoika a terciéru slezské jednotky (Brzobohatý in Chlupáč et al. 2002, upraveno): s. – souvrství, vr. – vrstvy, V. – vývoj.

19 5. Štramberský vápenec

Jedná se o střednozrnný až místy hrubozrnný, často však i celistvý vápenec světle bílé až šedé barvy s velkým obsahem drobných úlomků fosilních schránek, stmelených druhotným kalcitem (Andrusov, 1959). U vápence se však neprojevuje vrstevnatost a zvrstvení v podobě odlučnosti a proto nejsou na první pohled patrny (Eliášová - Frajová 1962). Ve štramberském vápenci rozjišuje Frajová (1957) odlišné strukturní typy, které se nepravidelně střídají, což vypovídá o složité členitosti reliéfu dna, proměnlivém proudění a rozmanitosti lokálních sedimentačních podmínek (Eliášová - Frajová, 1962). Štramberské vápence (název zavedl Hohenegger v roce 1849) vznikly podle mnoho autorů jako součást tithonského riftového komplexu (Menčík, 1983). Někteří považují štramberský vápenec za fosilní útes (Frajová, 1959), čemuž nasvědčují mimo jiné i fosilní organizmy charakteristické pro útesové prostředí (Eliášová - Frajová, 1962). Podle jiných se jedná pouze o hlubokomořské nahromadění vápencového detritu (Vašíček, 1955). Podle Andrusova (1959) je štrambeský vápenec klasickým způsobem vyvinutý při severním úpatí Moravskoslezských Beskyd, zejména poblíž Štramberka v lomu Kotouč, kde blokové akumulace vápence dosahují mocnosti asi 400m (Eliáš, 1997). Je zároveň charakteristický zvláště bohatou faunou (více jak 600 druhů) spadající stratigraficky do svrchního tithonu. Není tedy pochyb, že zdejší fauna tvoří jednu z nejrozmanitějších asociací organismů známou u nás. Nejhojnější jsou v něm zbytky šestičetných korálů, měkkýšů, mlžů a ramenonožců. Hojně jsou však zastoupeni také korýši, ostnokožci, houby a řada dalších skupin organismů (Menčík 1983). Uvolněné skelety organismů byly činností proudů transportovány do hlubších zón moře, kde docházelo k jejich sedimentaci, což bylo doprovázeno jejich omletím či rozdrcením. Proto je podle Menčíka (1983) fauna žijící v hlubších zónách velmi dobře zachována na rozdíl od přeplavených zbytků. I přes dlouhé diskuze ohledně stratigrafického zařazení štramberských vápenců se dospělo k závěru, že vápenec vykazuje svrchnojurské stáří (svrchní tithon). Jako první však považuje vápence za jurské Boue (1830). Za nejvýznamnější fosilie pro stratigrafické zařazení štramberských vápenců lze považovat kalpionely a amonity. Vůdčí formy amonitů nejvyššího tithonu ze štramberských vápenců nejsou známy, lze proto předpokládat, že sedimentace štramberského vápence byla ukončena ještě před koncem tithonu (Menčík, 1983).

20 5.1. Horniny doprovázející štramberský vápenec

Štramberské vápence často doprovázejí litologicky odlišné horniny, které mohou tvořit jak sedimentární výplně rozsedlin ve štramberském vápenci, tak souvislejší polohy. Jedná se o olivetský nebo kopřivnický vápenec, které často tvoří mezerní hmotu mezi bloky a olistolity štramberských vápenců (Menčík, 1983). Olivetský vápenec (tithon-svrchní valangin) je šedý až šedozelený vápenec s jílovou příměsí, která jej zabarvuje (Menčík et al., 1983). Dobře pozorovatelný je například v jižní a jihozápadní stěně Obecního lomu ve Štramberku. Často vyplňuje rozsedliny ve štramberském vápenci. Kopřivnický vápenec je slepencovitý až brekciovitý vápenec, často červenohnědě zbarvený a mnohdy zelenavě šedě až bělavě skvrnitý (Menčík et al., 1983). Červená barva

3+ je způsobena přítomností železa (Fe ). Skládá se zejména z klastů štramberského a olivetského vápence. Kopřivnický vápenec sedimentoval ve spodní křídě (valangin) na již vzniklý komplex štramberských vápenců, který byl pokryt povlakem olivetského vápence. Zvětrávání štramberských vápenců započalo v době jejich vynoření, čemuž zároveň předcházelo rozplavování materiálu při spodnokřídobé transgresi (Houša, 1960). Vyskytují se v něm fosilie typické pro spodní křídu, a to zejména Lacunosella hoheneggeri

(SUESS), zbytky lilijic řádu Cyrtocrinida a vůdčí belemniti spodní křídy Pseudobelus bipartitus BLAINVILLE (Menčík, 1983).

6. Strukturně geologická pozice jurských vápenců na Moravě

Některá svrchnojurská vápencová tělesa jsou v karpatském flyši na Moravě považována za tektonické šupiny, které byly přemístěny ze spodních vrstev do nadloží v průběhu vrásnění příkrovů (Sekanina, 1961). U jiných těles se jejich geneze předpokládá sedimentární cestou ve formě tzv. olistolitů, které byly gravitačně podmořským skluzem transportovány do jiného prostředí a až poté následně zvrásněny. V současnosti se vápence v širším okolí Štramberka interpretují sedimentologicky, právě jako olistolity (Eliáš a Stráník, 1963). Dříve se však většina těchto vápencových těles řadila do tzv. vnějšího bradlového pásma a předpokládal se pro ně jednotný litologický a tektonický styl, později se však

21 ukázalo, že je tato představa mylná a že jsou tyto vápencové bloky jak stářím, tak i faciálně různorodé (Poul et al., 2009). Dříve uznávané bradlové pásmo začínalo v Rakousku na břehu Dunaje a pokračovalo dále při západním okraji karpatského oblouku (Pavlovské vrchy, Cetechovice, Kurovice, Lukoveček, Jasenice, Štramberk, Rychaltice) až do Polska (Poul et al., 2009). Vznik olistolitů či tektonických šupin v prostoru slezské jednotky lze přisuzovat extenznímu režimu doprovázeného bazickým vulkanismem hornin těšínitové asociace, který se odehrával v nižší části spodní křídy. Jeho aktivitu lze doložit uloženinami pikritů v hradištském souvrství v prostoru slezské jednotky.

7. ,,Bradlo“ u Jasenice

Východně od obce Jasenice se nachází opuštěný zatopený lom, často označovaný jako ,,bradlo“ u Jasenice. Jedná se o nejbližší výskyt štramberského vápence ke studované lokalitě Skalička. Z tohoto důvodu uvádím jeho bližší popis. I když horizonty v okolí Jasenice netvoří morfologicky významné elevace jako u Štramberka, jsou tyto vápence litologicky srovnatelné s některými částmi na Zámeckém vrchu a Kotouči u Štramberka (Houša, 1983). Jedná se zejména o slepence tvořené valouny až bloky štramberského vápence s různorodou mezerní hmotou, které jsou od sebe místy odděleny vápencovou brekcií s černou jílovou mezerní hmotou. Místy je však hojný i vápenec olivetský a kopřivnický. Podloží je tvořeno černošedými, proměnlivě vápnitými jílovci lhoteckého souvrství albského stáří (Benešová a Eliáš, 1967). Ve vyšší části jasenického lomu byl pozorován sedimentární kontakt s černošedými (svrchní křída) a šedozelenými (spodní křída) jílovci s obsahem čočkovité polohy brekcií se štramberskými vápenci. Slepence s bloky a valouny štramberských vápenců jsou mapovány v místě tektonického styku ždánicko-podslezské a slezské jednotky, jindy bývají součástí slezské jednotky. Zároveň však slepence obklopují ,,bradlo“ u Jasenice, které spadá do jednotky slezské (Poul et al., 2009). Jedná se pravděpodobně o olistolit zakomponovaný do olistostromy (Poul et al., 2009). Vápencové těleso je tvořeno relativně masivním vápencem, který je prostoupen různými systémy zlomů, puklin a neptunických žil s variabilní výplní. Vrstevnatost je zobrazena v obloukovém diagramu (obr. 9). Na základě měření lze poukázat na nehomogenitu orientací tohoto vápence, uspořádaného z klastů až větších valounů, které jako konsolidované tvoří vápencový blok (Poul et al., 2009). V jihozápadní části lomu byl

22 pozorován nazelenalý jemnozrnný pískovec, který je podobný nazelenalému, silně vápnitému pískovci, který se vyskytuje také na lokalitě Skalička (Poul et al., 2006).

Obr. 9: Obloukový diagram znázorňující vrstevnatost v lomu u Jasenice (Poul et al., 2009).

8. Lokalita Skalička

Lokalita se nachází nedaleko Hranic poblíž obce Skalička (obr. 10). Jedná se o stěnový lom s výskytem štramberského vápence, jehož těžba byla započata v roce 1770 a ukončena roku 1957. Z geologického hlediska je pozice vápencového tělesa situována na kontaktu několika regionálně geologických jednotek, a to na styku karpatské předhlubně, slezské a ždánicko-podslezské jednotky a kry Maleníku (Poul et al., 2006 ). Dlouhou dobu bylo vápencové těleso u Skaličky považováno za tektonickou šupinu zakomponovanou do hradišťského souvrství (Poul et al., 2006), tak jako Pavlovské vrchy ve ždánicko-podslezské jednotce a mnoho dalších vápencových těles. Na základě zjištěného materiálu, odpovídajícího definici olistostromy (Jackson, 1997) se dnes přikláníme spíše k názoru, že vápencové těleso u Skaličky představuje olistolit. Lom s přibližně 50 m kruhovým půdorysem, je orientován k jihu až jihozápadu a lze ho rozdělit na dvě poněkud odlišné části, západní a východní (obr. 12). Západní část je tektonicky porušená se špatně rozlišitelnou vrstevnatostí, uklánějící se k severu pod úhlem přibližně 80°, avšak oproti východní částí lomu je místy patrná laminace s mocností maximálně 1-2 mm, která podle J. Hladila připomíná laminy coverstone nebo bindstone, což je typické pro prostředí s dosahem bouřkového vlnění (Poul et a., 2006). Vyskytují

23 se zde také pukliny vyplněné šedozelenými až zelenými vápnitými jílovci, spojené s fosilním krasověním, které Houša (1976) v lomu Kotouč u Štramberka označil jako spodnokřídové. V rámci celého lomu je patrná převaha puklin orientovaných ve směru sever a východ s přibližně vertikálním sklonem (0br. 11). Zejména východní stěna lomu obsahuje větší bioklasty. Laminy a vápnité jílovce vyplňující pukliny se zde nevyskytují. Vrstevní sled je v této části překocený se sklonem cca 25° k SSV, který lze doložit jak geologickými libelami, tak gradačním zvrstvením (Poul et al., 2006 ). Jelikož nebyla pozorována diskontinuita oddělující případné dva bloky, jedná se z velké pravděpodobnosti o vrásovou stavbu, v níž na základě textur autoři Poul et al. (2006) popsali antiklinální ohyb orientovaný subhorizonálně ve směru V – Z s mírným úklonem k východu.

Obr. 10: Pozice lokality Skalička.

24 Obr. 11: Diagram znázorňujíci orientaci puklin v lomu u Skaličky (směr sklonu/velikost sklonu). Použito 100 naměřených dat v rámci celého lomu.

Obr. 12: Znázornění lomu u Skaličky; 1) místa vlastních sběrů fosilií; 2) lesní cesta; 3) ohraničení lomu.

25 Obr. 13: Pukliny ve vápenci ve východní stěně lomu u Skaličky (foto P. Šalamoun 2016).

26 9. Stručný přehled výzkumů štramberských vápenců

Dosavadní historii geologických a paleontologických výzkumů svrchnojurských a spodnokřídových sedimentů v oblasti Štramberka shrnuli ve své práci Vašíček a Skupien (2004) s následným doplněním v roce 2005. V odborné literatuře se údaje o štramberských vápencích začínají vyskytovat už v první polovině 19. století. Nejstarší geologické mapy zájmové oblasti vydal Říšský geologický ústav ve Vídni v letech 1866 – 1905 a to v měřítku 1 : 75 000. V raném období poznávání věnoval pozornost štramberskému vápenci Oyenhausen (1822). Vápenci v okolí Štramberka se posléze začíná zabývat Ludwig Hohenegger, který v roce 1849 zavádí do odborné literatury jejich název. V roce 1852 Hohenegger uvádí krátký výčet nalezených zkamenělin. Další seznam 175 zkamenělin uvádí v roce 1861. Počátek poznávání štramberských vápenců vrcholí Oppelovým pojednáním (1865), kdy pro štramberské vápence ustanovuje stupeň jury, tithon (Vašíček a Skupien 2004). V roce 1868 Zittel publikuje dílo věnované štramberským hlavonožcům stratigraficky náležícím tithonu. V dalších letech vycházení další významná paleontologická díla, které vydává zejména Zittel (1873) o gastropodech, Boehm (1883) o mlžích a Cotteau (1884) o ježovkách. Za počátek výzkumu štramberské korálové fauny lze považovat práci Ogilvie (1897), kde se však jedná pouze o monografické zpracování korálové fauny bez studia jejich prostředí. Mezi významné lze považovat mnoho Remešových příspěvků týkajících se paleontologie štramberských vápenců. Publikoval kratší paleontologické příspěvky ke korýšům a rybám štramberských vápenců (1895, 1897). Remeš dále kompletuje seznamy všech zjištěných taxonů pocházejících jak ze štramberských vápenců ze Štramberka a vápenců kopřivnických, tak ze štramberských vápenců v exotických blocích. Následně vycházejí další jeho díla: pojednání o kopřivnických vápencích (1897), k otázce členění štramberského tithonu (1899), příspěvek k poznání ramenonožců štramberského tithonu (1899), o zrůdnostech lilijic z kopřivnických vápenců (1901), o fauně červených vápenců kopřivnických (1902), o některých rakovcích a mlžích štramberských vrstev (1903), souhrnné pojednání o štramberském tithonu (1904), o gastropodech štramberských vrstev (1909), o lilijicích z moravského tithonu (1912), poznatky ke zrůdnostem korýšů ze štramberských vápenců (1921). Remeš své publikace završuje seznamem publikací věnovaných moravskému tithonu (1926). V roce 1911 přináší Blaschkeho příspěvek soupis 617 dosud známých fosilních druhů ze štramberského vápence. V roce 1931 vydal Leicher

27 na svou dobu moderní příspěvek o základní tektonické stavbě Štramberka. Následuje výzkum korálové fauny tithonského vápence v okolí Štramberka, Skaličky a Jasenice na Moravě, kterého se ujala Helena Frajová v roce 1955 a následným pokračováním v roce 1957. Krátce po druhé světové válce začala v oblasti Štramberka nová etapa paleontologických výzkumů. Houša (1961) na základě revize amonitů potvrdil svrchnotithonské stáří štramberských vápenců. Ekologickou a paleogeografickou charakteristiku štramberských vápenců podává Eliášová-Frajová (1962). Eliáš a Stráník (1963) vysvětlují výskyty štramberských vápenců v prostoru slezské jednotky. Dospěli k závěru, že se jedná o skluzové bloky, tzv. olistolity. V roce 1964 se Houša zabývá úložnými poměry štramberského vápence na Kotouči. V následujících letech vychází poznatky k horninám doprovázející štramberský vápenec, který Houša (1965) popisuje s tzv. rozsedlinami. Rozsedliny jsou orientovány kolmo na vrstevnatost a jsou vyplněny horninami s obsahem úlomků štramberských vápenců. Houša (1968) dále podává charakteristiku štramberských, kopřivnických vápenců a vápenců Olivetské hory. Eliáš (1970) v souladu s Matějkou a Rothem (1949), rozlišuje ve slezské jednotce vývoj godulský a bašský. O přítomnosti kalpionel v amonitech pocházejících ze Štramberka informuje Le Hégarat, a to v letech 1971 a 1973 a přisuzuje tak stáří štramberských vápenců tithonu. Houša (1976) popisuje plaňavské vrstvy z lomu Kotouč, kde je důležitá příměs valounů štramberských a olivetských vápenců a rovněž fauny z rozrušovaných olivetských a kopřivnických vápenců. Mikropaleontologický výzkum stratigraficky významných kalpionel zahajuje na Štramberku Houša (1976). Zjišťuje výskyt kalpionel rodu Chitinoidella, dokládající rozhraní středního a svrchního tithonu. Na základě toho zároveň odmítá názor, že se jedná o olistolity nebo hrubý vývoj chlebovického slepence, neboť v takové akumulaci balvany a bloky sesunuté do pánve by nevytvářely jasně vymezené pásy kalpionelových zón. Tvrdí, že jde o kompaktní vápencová tělesa. Eliáš (1979) pracuje na výzkumu facií a paleogeografii slezské jednotky a vyčleňuje nový vývoj pro slezskou jednotku, tzv. kelčský vývoj. V návaznosti na Zittela (1868) se fosilními hlavonožci zabývají zahraniční specialisté Oloriz a Tavera (1982), kteří dospěli k závěru, že na Štramberku je doložen spodní tithon, přičemž po krátkém hiátu následuje svrchní tithon a též spodní berrias. Houša (1983) podporuje závěr, že tělesa štramberských vápenců vystupují jako bradla. Eliáš (1983) uvádí, že akumulace štramberských vápenců nejsou vázány na bázi příkrovu a nebyla pozorována žádná tektonická linie, která by indikovala

28 bradlový styl. Soták (1987) na základě výskytu foraminifer Protopeneroplis trochangulata předpokládá, že sedimentace štramberského vápence pokrašovala ještě ve spodním až středním berriasu. Krátký příspěvek o dvou dosud neuváděných amonitových druzích, indikujících stupeň berrias, vydávají Eliáš a Vašíček (1995). O rok později vydali Eliáš a Vašíček (1996) stručnou zprávu o asociacích spodnokřídových amonitů z obalových formací štramberských vápencových těles. Eliáš (1997) publikuje zjednodušenou geologickou mapu slezské jednotky s vyznačenými zlomy, které omezují jednotlivé tektonické šupiny. Eliáš (2002) podává poznatky o svahových faciích ve slezské sedimentační pánvi včetně blokových akumulací se štramberskými vápenci v lomu Kotouč. Uchman et al. (2003) informují o výskytu ichnofosilií ve výplních dutin ve štramberských vápencích na Kotouči. Brzobohatý a Stráník (in Chlupáč et al., 2002) se přiklánějí k tomu, že štramberské vápence představují olistolity v hradišťském souvrství.

9.1. Geologicko - paleontologické výzkumy na lokalitě Skalička

Výzkumů, konkrétně věnovaných lokalitě Skalička, je dodnes velmi málo. Prakticky jediný, kdo se touto lokalitou více zabýval, byl Dr. Mauric Remeš. Lze zmínit i Helenu Frajovou (1957, 1959), která provedla ve Skaličce odběr fosilních korálů. Dr. Mauric Remeš napsal mnoho odborných článků, zabývajících se výskyty jury v karpatském flyši. Konkrétně lokalitě Skalička se věnoval ve dvou publikacích: ''Fauna z vápenců od Skaličky'' (1902) a ''Nové nálezy v tithonském vápenci u Skaličky'' (1905). Tato dvě díla představují spíše systematické seznamy ve Skaliče nalezené fauny. V jeho práci z roku 1902 uvádí, že fauna nalezená v lomu u Skaličky je totožná s faunou pocházející ze Štramberka. Za nejhojnější zde považuje zástupce třídy mlžů společně s kmenem brachiopodů, zejména druhy Weberithyris moravica a Terebratulina substriata. Oproti tomu uvádí menší vyskyt živočichů z kmene ostnokožců a třídy hlavonožců. Cílem práce Heleny Frajové (1957, 1959) bylo jak systematické zpracování korálové fauny z okolí Štramberka, tak vyjasnění ekologických poměrů korálů. To vyžadovalo studium litologického charakteru hornin, mimo jiné i v lomu Kotouč a na dalších lokalitách. Z materiálu pocházejícího ze Skaličky určila následující druhy:

Acanthogyra columnaria (OGILVIE, 1897), A. multiformis (OGILVIE, 1897), Actinastrea crasso-ramosa (MICHELIN, 1843), A. jurcata (ETALLON, 1859), A. matheyi (KOBY, 1885),

A. pentagonalis (GOLDFUSS, 1829), Calamoseris disputabilis (BECKER, 1875), C. flabellum

29 (DE BLAINVILLE, 1830), Dimorphastrea conica (KOBY, 1886), Stylosmilia corallina (KOBY,

1881), Synastrea confluens (QUENSTET, 1852), Thamnastrea aspera (OGILVIE, 1897),

T. pseudarachnoides (BECKER, 1875). Ve zpracovaném materiálu převládají masivní koloniové formy korálů, formy větevnaté a solitérní se vyskytují v menšině. V roce 2005 vyšla práce Ivana Poula, Jiřího Janečky a Rostislava Melichara, a to ''Strukturně geologické a litologické zhodnocení pozice a charakteru jurských vápenců v lokalitě Skalička (Západní Karpaty)''. Práce spočívala v měření orientace ploch, při kterém došli k závěru, že se v případě vápencového tělesa jedná o vrásovou stavbu (obr. 14).

Obr. 14: Obloukový diagram znázorňující vrstevnatost v lomu u Skaličky, Poul et al. (2006).

30 10. Systematické zařazení fosilií z lokality Skalička

Kmen: Porifera GRANT, 1836

Třída: Calcarea BOWERBANK, 1864

Řád: Sphaerocoelida VACELET, 1979

Čeleď: Sphaerocoeliidae STEINMANN, 1882

Rod: Thalamopora ROEMER, 1840

Thalamopora hoheneggeri ZEISE, 1897 (Tab. I, Obr. 2)

1897 Thalamopora hoheneggeri, Zeise: str: 306, Tab. XXI, Obr. 26.

Materiál: Jeden exemplář pocházející z vlastních sběrů.

Popis: Živočišná houba kyjovitého tvaru se třemi horizontálně zúženými místy, které tak tvoří 4 víceméně stejné kulovité segmenty. Tyto segmenty jsou na vzorku dobře patrny a zachovány jako otisk.

Inventární čísla: Bez inventárního čísla.

Thalamopora zitteli ZEISE, 1873 (Tab. I, Obr. 1)

1873 Thalamopora zitteli, Zittel: str: 336, Tab. XXI, Obr. 14-25.

Materiál: Ve sbírce VMO je druh zastoupen jedním exemplářem. Další dva exempláře pochází z vlastní sbírky.

Popis: Druh protaženého kyjovitého tvaru s víceméně jemným povrchem bez výrůstků. Při bázi je dobře zachována stopka, kterou živočišná houba přirůstala k podkladu. Oskulum

31 kruhovité s paprsčitými výběžky.

Inventární čísla: 2364.

Čeleď: Pharetronidae (Steinmann, 1882)

Rod: Myrmecium GOLDFUSS, 1826

Myrmecium hemisphaericum GOLDFUSS, 1826 (Tab. I, Obr. 3)

1826 Myrmecium hemisphaericum, Goldfuss: str: 18, Tab. 6, Obr. 12. 1897 Myrmecium cf. hemisphaericum GOLDF., Zeise: str: 322, Tab. XX, Obr. 12 - 14

Materiál: Jeden exemplář pocházející z vlastních sběrů.

Popis: Jedná se o vzorek velmi malých rozměrů. Na vzorku jsou patrné výrazné, pravidelně rozmístěné vystouplé výrůstky. Oskulum představuje drobný kruhovitý otvor.

Inventární čísla: Bez inventárního čísla.

Třída: Demospongiae SOLLAS, 1885

Řád: Lithistida SOLLAS, 1888

Čeleď: Siphoniidae D'ORBIGNY, 1851

Rod: Siphonia GOLDFUSS, 1826 cf. Siphonia sp. (Tab. I, Obr. 3)

Materiál: Ve sbírce VMO je rod zastoupen dvěma exempláři.

Popis: Rod charakteristický tělem přibližně hruškovitého až oválného tvaru s otvorem, který na těchto exemplářích není zachován.

Inventární čísla: 2367, 2368.

32 Kmen: Cnidaria VERRIL, 1865

Třída: Anthozoa ERENBERG, 1834

Podtřída: Hexacorallia HAECKEL, 1866

Řád: Scleractinia BOURNE, 1900

Čeleď: Amphiastreidae ETALLON, 1859

Rod: Aulastraea OGILVIE, 1897

Aulastraea schäferi OGILVIE, 1897 (Tab.I, Obr. 6)

1897 Aulastraea schäferi, Ogilvie: str. 63, Tab.XII, Obr. 1-7. 1955 Aulastraea schäferi, Geyer: str: 189. 1975 Aulastraea schäferi, Frajová: str: 11.

Materiál: Ve sbírce VMO je druh zastoupen jedním exemplářem.

Popis: Druh masivního korálu utvářející faceloidní typ kolonie s konicky utvořenou spodní částí. Kolumela není přítomna. Jednotlivé korality jsou kruhového až eliptického tvaru s poměrně silnou epitékou. Septa zřetelná a dobře vytvořená ve čtyřech cyklech po osmi septech. Charakteristické pro rod Aulastraea jsou mohutně vyvinuta vesikulární disepimenta, tvořící vnější hranici z několika vrstev ohraničující septální systém. Rod Aulastraea bývá mnoha autory považován za synonymum pro rod Mitrodendron, ten však netvoří kompletní disepimentární hranici okolo septálního systému.

Inventární čísla: 2944.

Rod: Amphiastraea ETALLON, 1859

Amphiastraea basaltiformis KOBY, 1888 (Tab. I, Obr. 5)

1888 Amphiastraea basaltiformis, Koby: str: 433, Tab. CXV, Obr. 1, 1a, 2a. 1950 Amphiastraea basaltiformis KOBY, Alloiteau: str: 355, Obr. 244, 246, 247.

33 1955 Amphiastraea basaltiformis KOBY, Geyer: str: 189. 1964 Amphiastraea basaltiformis KOBY, Beauvais: str: 200, Tab. XXII, Obr. 1. 1975 Amphiastraea basaltiformis, KOBY, Frajová: str: 6, Tab: I, Obr: 1.

Materiál: Ve sbírce VMO je druh zastoupen pouze jedním exemplářem.

Popis: Druh masivního korálu tvořící cerioidní trsy s korality prodlouženého polygonálního, někdy až sedmistěnného tvaru. Epitéka jednotlivých koralitů je viditelně koncentricky vrstevnatá. Primární septum je zřetelně delší a silnější než ostatní septa. Kolumela není přítomna.

Inventární čísla: 2943.

Rod: Apocladophyllia (MORYCOVA et al., 1990)

Apocladophyllia cf. koniakensis (OGILVIE, 1897) (Tab. I, Obr. 7)

1897 Stylosmilia koniakensis, Ogilvie: str: 118, Tab. XV, Obr. 3-3b. 1955 Schizosmilia koniakensis OGILVIE, Geyer: str: 191. 1974 Schizosmilia koniakensis OGILVIE, Morycowa: str: 472 , Tab. I, Obr. 7, Tab. VIII, Obr. 1. 1990 Apocladophyllia koniakensis, Morycowa a Roniewicz: str: 181, Tab. XXII, Obr. 8.

Materiál: Ve sbírce VMO je druh zastoupen třemi exempláři.

Popis: Druh korálu faceloidního typu s hustě nahloučenými korality. Časté je větvení jednotlivých koralitů v ostrém úhlu. Korality jsou subpolygonálního tvaru, mezi kterými je častá anastomóza. Epitéka relativně silná se soustřednými kruhy. První dva septální cykly jsou dlouhé, plně vyvinuté. Třetí cyklus je zřetejně kratší a neúplný. Kolumela je poměrně velká a kruhového průřezu.

Inventární čísla: 2945, 27790, 2952

Čeleď: Rhipidogyridae KOBY, 1905

Rod: Acanthogyra OGILVIE, 1897

34 Acanthogyra multiformis OGILVIE, 1897 (Tab. II, Obr. 1)

1897 Acanthogyra multiformis, Ogilvie: str: 132, Tab: XVI, Obr. 1. 1955 Acanthogyra multiformis OGILVIE, Geyer: str: 197. 1973 Acanthogyra multiformis OGILVIE, Frajová: str: 273, Tab: I, Obr: 1-2.

Materiál: Ve sbírce VMO je druh zastoupen pouze jedním exemplářem.

Popis: Masivní cerioidní korál polokulovitého tvaru. Juvenilní korality jsou nepravidelného polygonálního tvaru, naproti tomu starší korality jsou často bilaterální, podélně prodlouženy. Jendotlivé korality obsahují šest dlouhých primárních sept, mezi kterými je dalších šest přibližně stejně dlouhých sekundárních sept, místy se mohou objevit i další kratší septa (viz. obr. 15). Jednotlivé korality mají mezi sebou přepážky tvořené epitékou.

Obr. 15: Transverzální průřez koralitem druhu Acanthogyra multiformis; S1 primární septum, S2 sekundární septum, S3 terciální septum, (Frajová, 1973).

Inventární čísla: 2957.

Rod: Rhipidogyra MILNE et al., 1848

Rhipidogyra sp. (Tab. II, Obr. 4)

35 Materiál: Tento rod je ve sbírce VMO zastoupen jedním exemplářem.

Popis: Rod je charakteristický flabello-meandroidním tvarem kolonie faceloidního typu. Korality přibližně oválného tvaru. Exothéka s endothékou mohutně vyvinuty. Primární septa pravidelná, nedotýkající se kolumely. Sekundární septa nejsou vyvinuta.

Inventární čísla: 2942.

Čeleď: Latomeandridae ALLOITEAU, 1952

Rod: Microphyllia (BECKER, 1875)

Microphyllia seriata BECKER, 1875 (Tab. II, Obr. 3)

1875 Microphyllia seriata, Becker: str: 171, Tab. XXXIX, Obr: 4.

Materiál: Ve sbírce VMO je druh zastoupen jedním exemplářem.

Popis: Druh masivního korálu s meandroidně uspořádanými korality. Septa jsou vyvinuta ve dvou cyklech. Kolumela není přítomna.

Inventární čísla: 2965.

Rod: Dimorphastrea (KOBY, 1886)

Dimorphastrea conica KOBY, 1886 (Tab. II, Obr. 2)

1886 Dimorphastrea conica, Koby: str: 349, Tab. XCV, Obr: 3. 1976 Dimorphastrea conica KOBY, Roniewicz: str: 100, Tab. XXX, Obr. 1-4, 5.

Materiál: Ve sbírce VMO je druh zastoupen jedním exemplářem. Popis: Kalich konvexní povrch s malým axiálním důlkem. Septa jsou poměrně úzká. Mezi jednotlivými korality je velmi častá anastomóza.

Inventární čísla: 2950.

36 Čeleď: Montlivaltiidae DIETRICH, 1926

Rod: Montlivaltia LAMOUROUX, 1821

Montlivaltia sp. (Tab. II, Obr. 5 a, b)

1821 Montlivaltia caryophyllata, Lamouroux: str: 78, Tab: 79, Obr: 8, 9, 10.

Materiál: Ve sbírce VMO je rod zastoupen jedním exemplářem. Popis: Solitérní korál větších rozměrů. Koralit je kuželovitého tvaru s oválným, mírně zakřiveným kalichem. Vnější stěna koralitu je zdobena souběžnými rýhami od bazální části směrem ke kalichu.

Inventární čísla: 24280.

Kmen: Mollusca LINNAEUS, 1758

Třída: Gastropoda CUVIER, 1797

Řád: Caenogastropoda COX, 1960

Čeleď: Colombellinidae FISCHER, 1884

Rod: Columbellaria ROLLE, 1861

Columbellaria denticulata ZITTEL, 1873 (Tab. III, Obr. 1 a, b)

1873 Columbellaria denticulata, Zittel: str: 204, Tab. XVI, Obr. VIa,b., Tab. XVII, Obr. 8a,b. 1897 Columbellaria denticulata ZITTEL, Roman: str: 287, Tab. II, Obr. 5a, b.

Materiál: Ve sbírce VMO je druh zastoupen pouze jedním exemplářem.

Popis: Výrazně podélně žebrovaná ulita vejčitého tvaru s úzkým zakřiveným ústím,

37 obklopeným výrazným vnějším pyskem. Spira obvykle obsahuje 4 až 5 závitů.

Inventární čísla: 3184.

Čeleď: Cerithiidae FLEMING, 1822

Rod: Cerithium ADANSON, 1757

Cerithium collegiale ZITTEL, 1873 (Tab. III, Obr. 2)

1873 Cerithium collegiale, Zittel: str: 265, Tab. XLIV, Obr. 5.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen jedním exemplářem.

Popis: Ulita větších rozměrů kuželovitého tvaru. Na povrchu jsou patrné přírůstové linie spolu s jemnými podélnými linkami. Jednotlivé závity jsou mírně vypouklé. Báze je protáhlá s dobře vyvinutým sifonálním kanálkem.

Inventární čísla: 8441.

Řád: Orthogastropoda (PONDER, LINDBERG 1997)

Čeleď: Pentaptyxidae LYSSENKO, 1981

Rod: Endoplocus COX, 1954

Endoplocus staszycii (ZEUSCHNER, 1849)

(Tab. III, Obr. 3 a, b)

1849 Acteon staszyci ZEUSCHNER: str: 7, Tab. XVII, Obr. 16-19. 1855 Nerinea staszyci, Peters: str: 350, Tab. II, Obr. 6-9. 1873 Itieria staszycii, Zittel: str: 341, Tab. XXXX, Obr. 19-27. 1968 Endoplocus staszycii, Sirna: str: 168, Tab. 3, Obr. 5-6, Tab. 4, Obr. 2, 4, 5, 7, 8, 11.

Materiál: Jeden exemplář pocházející z vlastní sbírky.

Popis: Zašpičatělá oválná ulita menších rozměrů s hladkým povrchem. Ústí je oválně protažené. Jednotlivé závity mírně vypouklé.

38 Inventární čísla: Bez inventárního čísla.

Třída: Bivalvia LINNAEUS, 1758

Podtřída: Pteriomorphia BEURLEN, 1944

Řád: Pectinoida GRAY, 1854

Nadčeleď: Pectinoidea LAMARCK, 1801

Čeleď: Pectinidae LAMARCK, 1801

Rod: Pecten MÜLLER,, 1776

Pecten subspinosus SCHLOTHEIM, 1835 (Tab. IV, Obr. 5 a, b)

1866 Pecten subspinosus, Loriol: str. 29. 1883 Pecten subspinosus SCHLOTHEIM, Boehm: str: 124, Tab. LXVII, Obr. 40, 41. 1902 Pecten subspinosus SCHLOTHEIM, Remeš: str: 139.

Materiál: Jeden exemplář pocházející z vlastní sbírky.

Popis: Miska menších rozměrů, přibližně stejně dlouhá jako vysoká, mírně konvexní. Povrch obsahuje 12 silných radiálních žeber, která jsou užší než mezery mezi nimi. Ouška jsou částečně zachovalá a lze na nich pozorovat jemné linky. Zadní ouška jsou podstatně užší než přední (Boehm, 1883).

Inventární čísla: Bez inventárního čísla.

Pecten polycyclus BLASCHKE, 1911 (Tab. IV, Obr. 2)

1911 Pecten polycyclus Blaschke: str: 76, Tab. VI, Obr. 4-5.

Materiál: Jeden exemplář pocházející z vlastní sbírky.

Popis: Ploché misky větších rozměrů s charakteristickými koncentrickými liniemi. Maximální šířka 55 mm, délka 12-14 mm (Blaschke, 1911). Levá miska obsahuje hrubší

39 linie.

Inventární čísla: Bez inventárního čísla.

Pecten oppeli GEMMELLARO, 1871 (Tab. IV, Obr. 1)

1871 Pecten oppeli GEMMELLARO: str: 66, Tab. X, Obr. 20-23. 1883 Pecten oppeli GEMMELLARO, Boehm: str: 614, Tab. LXVII, Obr. 32. 1903 Pecten oppeli GEMMELLARO, Remeš: str: 201, Tab. XIX, Obr. III.

Materiál: Tento druh je ve sbírce zastoupen jedním exemplářem. Jeden pochází z vlastních sběrů.

Popis: Miska plochá, mírně konvexní, dlouhá stejně jako vysoká, se silnými radiálními rýhami, které se dále rozbíhají. Lze rozlišit 3 typy žeber, nejsilnější žebra v počtu 18-22 převládají, mohou se spojovat s některými slabšími žebry. Třetím typem jsou nejjemnější žebra, obvykle samostatná.

Inventární čísla: 6286.

Pecten gemmellaroi REMEŠ, 1903 (Tab. IV, Obr. 3)

1903 Pecten gemmellaroi, Remeš: str. 321, Tab. XIX, Obr. VIIa-c.

Materiál: Ve sbírce VMO je tento druh zastoupen dvěma exempláři, další jeden pochází z vlastních sběrů.

Popis: Miska je rovnostranná, zaoblená s přibližně 35 jednoduchými hrubšími žebry, stejně dlouhá jako vysoká. Vrchol misky je v porovnání s Pecten cordiformis více tupý. Přední ouška jsou větší než zadní a obě jsou radiálně rýhované. Bysální zářez je poměrně výrazně hluboký.

Inventární čísla: 1870, 1872.

Pecten rochati LORIOL, 1866

40 (Tab. IV, Obr. 4, Tab. V, Obr. 1)

1866 Pecten rochati, Loriol: str. 31, Tab. IV, Obr. 5-6. 1903 Pecten rochati LORIOL, Remeš: Str: 321, Tab. XIX, Obr. 5a-c.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen pěti exempláři.

Popis: Oproti Pecten arotoplicus se liší v nižším počtu žeber (Boehm, 1883). Misky jsou drobné, vypouklé s ostrými oušky. Vrchol je zaoblený.

Inventární čísla: 6784, 2046, 27791, 8480, 7066

Pecten moravicus BOEHM, 1883 (Tab. V, Obr. 2)

1883 Pecten moravicus, Boehm: str: 614, Tab. LXVII, Obr. 35-38. 1903 Pecten moravicus BOEHM, Remeš: str. 321, Tab. XIX, Obr. 9a-b.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen jedním exemplářem.

Popis: Horní plochá miska s 19 mírně zakřivenými jednoduchými žebry. Méně výrazná radiální žebra. Mezery jsou širší než žebra, někdy i o dvojnásobek. Na neporušených miskách lze místy pozorovat přírustkové linie (Remeš, 1903). Přední ouško je podstatně větší než zadní.

Inventární čísla: 1939.

Pecten cordiformis GEMMELLARO, 1871 (Tab. V, Obr. 6)

1871 Pecten cordiformis, Gemmellaro: str: 65, Tab. X, Obr. 11-15. 1883 Pecten cordiformis GEMMELLARO, Boehm: str: 611, Tab. LXVII, Obr. 27-29. 1903 Pecten cordiformis GEMMELLARO, Remeš: str: 321, Tab. XIX, Obr. 6.

Materiál: Ve sbírce VMO je druh zastoupen 1 exemplářem, další čtyři pocházejí z vlastních sběrů.

Popis: Misky malých rozměrů, vypouklé, téměř dokonale kruhového obrysu. Rovné

41 jednoduché žebrování. Vrchol misky méně zaoblený. Morfologicky podobný jako Pecten globostis, avšak poloviční velikosti.

Inventární čísla: 6782.

Pecten fraudator BOEHM, 1883 (Tab. VI, Obr. 1)

1883 Pecten fraudator, Boehm: str. 605, Tab. LXVII, Obr. 7-9. 1886 Pecten fraudator BOEHM, Zittel: str: 35, Tab. XVII, Obr. 9. 2003 Pecten fraudator BOEHM, Kasumzadeh: str: 51.

Materiál: Ve sbírce VMO je druh zastoupen jedním exemplářem.

Popis: Misky jsou malých rozměrů, vypouklé, téměř rovnostranné a žebrované jemnými liniemi.

Inventární čísla: 1878, 1908.

Rod: Spondylopecten RÖDER, 1882

Spondylopecten subpunctatus (MÜNSTER, 1833) (Tab. V, Obr. 3, 4, 5)

1858 Pecten subpunctatus MÜNSTER, Quenstedt: str: 627, Tab. LXXVII, Obr. 27-29. 1903 Pecten subpunctatus MÜNSTER, Remeš: str: 321, Fig. XIX, Obr. 8a-c. 1984 Spondylopecten subpunctatus (MÜNSTER), Johnson: str. 97, Tab. III, Obr. 15-19. 1989 Spondylopecten subpunctatus (MÜNSTER), Fürsich et al.: str: 134, Tab. XI, Obr. 5- 8.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen čtyřmi exempláři.

Popis: Jedná se o malý druh, jehož misky jsou téměř kulovitého tvaru. Misky jsou nerovnostranné, výrazně vypouklé s jednoduchými stějně silnými žebry o počtu 26 až 32. Ouška jsou radiálně rýhovaná. Mezi žebry lze pozorovat u dobře zachovaných exemplářů pravidelně rozmístěné přírůstové linie.

Inventární čísla: 3339, 6783, 2044, 1871.

42 Rod: Chlamys RÖDING, 1798

Chlamys strambergensis (REMEŠ, 1903) (Tab. VI, Obr. 2, 3)

1903 Pecten strambergensis, Remeš: str. 321, Tab. XIX, Obr. 10a-c. 1974 Chlamys strambergensis REMEŠ, Książkiewicz: str: 444, Tab. III, Obr. 6.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen dvěma exempláři.

Popis: Tento druh dosahuje menších rozměrů. Misky jsou značně ploché, oválného tvaru. Horní miska je oproti spodní mírně zakřivená. Misky jsou charakteristické nerovnoměrnými žebry, jejichž počet se pohybuje okolo 17 žeber. Někdy lze také pozorovat slabší žebro mezi dvěma silnějšími. Mezery mezi žebry jsou mnohem širší než žebra samotná.

Inventární čísla: 2014, 8477.

Chlamys poecilographa (GEMMELLARO, 1871) (Tab. VI, Obr. 4)

1871 Pecten poecilographus, Gemmellaro: Str. 80, Tab. XII, Obr. 8-16. 1883 Pecten poecilographus GEMMELLARO, Boehm: Str. 600, Tab. LVII, Obr. 5-6. 1974 Chlamys poecilographa GEMMELLARO, Książkiewicz: str: 443, Tab. III, Obr. 2.

Materiál: Ve sbírce VMO je druh zastoupen pěti exempláři, dalších šest pochází z vlastních sběrů.

Popis: Misky zaoblené, mnohem širší než dlouhá. Levá miska je výrazně plochá s hladkým povrchem. Na obou miskách je přední ouško vždy o něco málo větší než zadní.

Inventární čísla: 1909, 1910, 8478, 1877, 8479.

Rod: Velopecten PHILIPPI, 1898.

Velopecten astartinus (LORIOL, 1876) (Tab. VII, Obr. 1, 2)

43 1876 Hinnites astartinus, Loriol: str: 163, Tab. XXIII, Obr. 3. 1883 Hinnites astartinus LORIOL, Boehm: str: 614, Tab. LXVIII, Obr. 7-8. 1903 Velopecten astartinus LORIOL, Remeš: str: 207, Tab. XI, Obr. 13.

Materiál: Ve sbírce VMO je druh zastoupen čtyřmi exempláři.

Popis: Silná radiální žebra oddělena širokými mezerami, mezi nimiž jsou žebra slabší. Na miskách jsou také patrny hrubé soustředné vrásky. Tento druh může dosáhnout poměrně velké velikosti, jehož délka se může pohybovat až 13 cm.

Inventární čísla: 1906, 6294, 6295, 6776.

Velopecten inaequistriatus (VOLTZ, 1863) (Tab. VII, Obr. 3)

1863 Hinnites inaequistriatus VOLTZ, Dollfus: str:26, Tab. XVI, Obr. 1-3. 1872 Hinnites inaequistriatus VOLTZ, Loriol: str: 391, Tab. XXIII, Obr. 1-2. 1881 Hinnites inaequistriatus VOLTZ, Boehm: str: 181, Tab. L, Obr. 1. 1903 Velopecten inaequistriatus VOLTZ, Remeš: str: 207, Tab. XX, Obr. 1. 1974 Velopecten inaequistriatus VOLTZ, Książkiewicz: str: 445, Tab. IV, Obr. 2.

Materiál: Jeden exemplář pocházející z vlastních sběrů. Popis: Misky poměrně velké, velmi silně zakřivené se silnými nepravidelnými žebry. Mezery mezi těmito žebry jsou široké s větším počtem radiálních linií.

Inventární čísla: Bez inventárního čísla.

Čeleď: Anomiidae RAFINESQUE, 1815

Rod: Placunopsis MORRIS, LYCETT, 1853

Placunopsis granifera BOEHM, 1883 (Tab. VIII, Obr. 3)

1883 Placunopsis granifera, Boehm: str: 654, Tab. 70, Obr. 17. 1902 Placunopsis granifera BOEHM, Remeš: str: 140.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen jedním exemplářem.

44 Popis: Miska s výraznými koncentrickými kruhy protažená do oválného tvaru. Exemplář není zachován pro podrobnější popis.

Inventární čísla: 24278.

Čeleď: Limidae D'ORBIGNY, 1815

Rod: Lima BRUGUIÈRE, 1797

Lima quadrangularis REMEŠ, 1903 (Tab. VI, Obr. 5)

1903 Lima quadrangularis, Remeš: str: 211, Tab.XX , Obr. 3a-c.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen jedním exemplářem.

Popis: Obrys misek přibližně čtyřúhelníkovitý, mnohem širší než delší. Misky mírně vyklenuté s výrazným zaobleným žebrováním včetně radiálních linek. Přední ouško velmi malé, zadní delší.

Inventární čísla: 6788.

Lima pratzi BOEHM, 1881 (Tab. VIII, Obr. 1)

1881 Lima pratzi, Boehm: str: 179, Tab. LXVII, Obr. 6. 1883 Lima pratzi BOEHM, Boehm: str: 636, Tab. LXIX, Obr. 17-19. 1974 Lima pratzi BOEHM, Książkiewicz: str: 442, Tab. II, Obr. 2.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen jedním exemplářem.

Popis: Misky poměrně větších rozměrů s jemnými přírůstovými linkami, které nejsou na vzorku ze sbírky patrny. Misky typické rovným a protáhlým zadním okrajem.

Inventární čísla: 8442.

Rod: Ctenostreon EICHWALD, 1867

45 Ctenostreon proboscideum SOWERBY, 1820 (Tab. VIII, Obr. 2)

1820 Ctenostreon proboscideum, Sowerby: Tab. XXVI, Obr. 2. 1952 Ctenostreon proboscideum SOWERBY, Cox: str: 64, Tab. V, Obr. 8-14. 1958 Ctenostreon proboscideum SOWERBY, Almela et al.: Tab. XXVI, Obr. 2. 1971 Ctenostreon proboscideum SOWERBY, Vörös: str:185, Tab. III, Obr. 4. 1974 Ctenostreon proboscideum SOWERBY, Książkiewicz: str: 442, Tab. II, Obr. 4-5. 1995 Ctenostreon proboscideum SOWERBY, Jaitly et al.: str:178, Tab. X, Obr. 2-3,7 Tab. XI, Obr. 2, 5.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen jedním exemplářem.

Popis: Miska poměrně větších rozměrů, mírně vypouklá, nerovnostranná. Na povrchu se vyskytuje okolo deseti stejně silných žeber s pravidelně širokými mezerami. Protínáním přírůstkových linií s žebrováním nabývá miska šupinatého dojmu.

Inventární čísla: 8443.

Čeleď: Spondylidae GRAY, 1826

Rod: Spondylus LINNAEUS, 1758

Spondylus tithonius BOEHM, 1883 (Tab. VII, Obr. 4)

1883 Spondylus tithonius, Boehm: str: 646, Tab. LXX, Obr. 6-8. 1903 Spondylus tithonius BOEHM, Remeš: str: 212, Tab. Xx, Obr. 5. 1974 Spondylus tithonius BOEHM, Książkiewicz: str: 446, Tab. IV, Obr. 4.

Materiál: Ve sbírce VMO je druh zastoupen jedním exemplářem.

Popis: Nerovnoměrné silně klenuté misky s nerovnými křivolakými nahuštěnými žebry. Mezi silnými žebry jsou vmezeřeny žebra slabší. Menší levá miska je více plochá. Na větší pravé misce lze často pozorovat žebra tvořící páry.

Inventární čísla: 3586, 6786.

46 Řád: Mytilida FÉRUSSAC, 1822

Čeleď: Mytilidae RAFINESQUE, 1815

Rod: Lithophagus RÖDING, 1798

Lithophagus avellana (D'ORBIGNY, 1845)

(Tab. VIII, Obr. 4)

1883 Lithophagus avellana D'ORBIGNY, Boehm: str: 586, Tab. LX, Obr. 6-10. 1974 Litophaga avellana (D'Orbigny), Chernov a Yanin: str: 38, Obr. 1-5.

Materiál: Ve sbírce VMO je druh zastoupen dvěma exempláři.

Popis: Obě misky jsou tvarově zaoblené. Horní miska je zploštělá, kdy je zploštění často ohraničené kýlem. Povrch je soustředně páskovaný.

Inventární čísla: 8466, 8467.

Podtřída: Heterodonta NEUMAYR, 1884

Nadřád: Imparientia BIELER et al., 2014

Řád: Ostreida FÉRUSSAC, 1822

Čeleď: Ostreidae RAFINESQUE, 1815

Rod: Ostrea LINNAEUS, 1758

Ostrea hastellata QUENSTEDT, 1858 (Tab. IX, Obr. 2)

1858 Ostrea hastellata, Quenstedt: str: 750, Tab. 91, Obr. 27. 1883 Ostrea hastellata, QUENSTEDT, Boehm: str: 658, Tab. LXX, Obr. 31. 1903 Ostrea (Alectryonia) cf. hastellata, QUENSTEDT, Remeš: str: 218.

47 Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen jedním exemplářem, další jeden pochází z vlastních sběrů. Popis: Jedná se o dva větší fragmenty misek. Misky jsou výrazně žebrovaná s jasně viditelnými přírůstkovými liniemi.

Inventární čísla: 2060.

Ostrea gregaria SOWERBY, 1815 (Tab. IX, Obr. 1)

1853 Ostrea gregaria SOWERBY, Bronn: str: 188, Tab XVIII, Obr. 16. 1858 Ostrea gregaria SOWERBY, Quenstedt: str: 751, Tab. XCI, Obr. 28. 1903 Ostrea gregaria SOWERBY, Remeš: str: 218, Tab. XXI, Obr. 8a,b.

Materiál: Druh je ve sbírce VMO zastoupen dvěma exempláři.

Popis: Misky silně žebrované, žebra silná, nerovnoměrná, rozestupující se do stran, misky jsou přibližně stejně dlouhé jako vysoké.

Inventární čísla: 6777, 2059.

Ostrea sp.

Materiál: Dva exempláře ve sbírce VMO.

Popis: Z důvodu špatného zachování materiálu je u vzorků ponechána otevřená nomenklatura.

Inventární čísla: 6785, 24275.

Čeleď: Gryphaeidae VIALOV, 1936

Rod: Aetostreon BAYLE, 1878

Aetostreon subsinuatum (LEYMERIE, 1842) (Tab. IX, Obr. 3)

1842 Exogyra subsinuata, Leymerie: str: 17, Tab. XII, Obr. 3-7.

48 1846 Exogyra subsinuata, Leymerie: Tab. VII, Obr. III-IV. 1897 Ostrea couloni, Karakash: str: 34, Tab. I, Obr. 3, Tab. 3, Obr. 11. 1903 Exogyra subsinuata, Remeš: str: 216, Tab. XXI, Obr. 2a, b. 1913 Exogyra sinuata, Woods: str: 395. 1960 Amphidonta subsinuata, Muromceva: str: 199, Tab. 16, Obr. 1-4. 2012 Aetostreon subsinuatum (Leymerie, 1842), Askadiev: str: 250, Tab. 44, Obr. 13.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen dvěma exempláři. Popis: Misky podélně protáhlé, mírně zaoblené do strany, hladké bez žeber. Patrné jsou přírůstkové linie. Inventární čísla: 1860, 1867.

Třída: Cephalopoda CUVIER, 1797

Podtřída: Coleoidea BATHER, 1888

Řád: Belemnitida GRAY, 1849

Podřád: Pachybelemnopseina RIEGRAF, 1998

Čeleď: Duvaliidae PAVLOV, 1914

Rod: Conobelus STOLLEY, 1919

Rhopaloteuthis conophorus (OPPEL, 1865) (Tab. IX, Obr. 4 a, b)

1865 Belemnites conophorus, Oppel: str: 546. 1868 Belemnites conophorus OPPEL, Zittel: str: 34, Tab. I, Obr. 1-5. 1880 Belemnites conophorus OPPEL, Favre: str: 10, Tab. I, Obr. 1. 1931 Conobelus conophorus (OPPEL), Krimholz: str: 42, Tab. II, Obr. 40-41. 1966 Rhapalotheuthis conophora (OPPEL), Jeletzky: str: 115. 1973 Rhopaloteuthis conophorus (OPPEL), Combémorel: str: 306, Tab. I, Obr. 8-10.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen jedním exemplářem. Popis: Kuželovité rostrum se zašpičatělým nebo tupým vrcholem. Hřbetní strana silně zploštělá s širokou hlubokou rýhou, která postupuje 0,5 cm od vrcholu rostra. Boky jsou konvexní. Od rodu Duvalia BAYLE, 1878 se liší v nepřítomnosti silného zploštění postranních boků a v apikální oblasti. Hřbetní část je více plochá než část zadní. Inventární čísla: 3344.

49 Kmen: Brachiopoda DUMÉRIL, 1806

Třída: Rhynchonellata WILLIAMS et al., 1996

Řád: Terebratulida WAAGEN, 1883

Nadčeleď: Terebratulacea GRAY, 1840

Čeleď: Terebratulidae GRAY, 1840

Rod: Karadagithyris TCHORSZHEVSKY, 1974

Karadagithyris bilimeki (SUESS, 1858) (Tab. X, Obr. 7 a, b)

1858 Terebratula bilimeki, Suess: str: 26, Tab. I, Obr. 7-9. 1870 Terebratula bilimeki, Zittel: str: 138, Tab. XIV, Obr. 9. 1871 Terebratula bilimeki, Gemmellaro: str: 13. 1897 Terebratula bilimeki, Roman: str: 322, Tab. VII, Obr. 4. 1979 Karadagithyris bilimeki, Barczyk: str: 209, Tab. I, Obr. 1-4.

Materiál: Ve sbírce VMO je tento druh zastoupen třemi exempláři.

Popis: Schránka oválného tvaru poměrně velké šířky. Obě misky jsou víceméně stejně konkávní. Povrch schránek je hladký s jemnými růstovými liniemi. Zobák je velmi krátký, mírně zahnutý s mohutným zámkovým políčkem. Laterální komisura mírně prohnutá.

Inventární čísla: 27436, 27437, 27438.

Karadagithyris carpathica (ZITTEL, 1870)

(Tab. X, Obr. 4)

1870 Terebratula carpathica, Zittel: str. 255, Tab. XXXVIII, Obr. 6-8. 1973 Karadagithyris carpathica (ZITTEL), Thorszhevsky: Tab. XXII. 1975 Tropeothyris carpathica ZITTEL, Smirnova: str: 125, Tab. III, Obr. 1a-d. 1979 Karadagithyris carpathica, Barczyk: str: 210, Tab. I, Obr. 5-7.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen jedním exemplářem.

Popis: Schránka malá, oválně protáhlá. Komisura dlouhá, rovná. Maximální šířky

50 dosahuje v oblasti středu obou misek. Maximální výška poblíž hřbetní misky. Přírůstkové linie na povrchu obou misek jsou jasně zřetelné. Vrcholový úhel přibližně 60°.

Inventární čísla: 6290.

Rod: Tropeothyris SMIRNOVA, 1969

Tropeothyris immanis (ZEUSCHNER, 1857) (Tab. X, Obr. 5)

1857 Terebratula immanis, Zeuschner: str: 9, Tab. I, Obr. 1b-4b, Tab. II, Obr. 5-11, Tab. III, Obr. 12. 1858 Terebratula immanis ZEUSCHNER, Suess: str: 28, Tab. II, Obr. 2. 1871 Terebratula immanis ZEUSCHNER, Gemmellaro: str: 6, Tab. I, Obr. 8-9. 1882 Terebratula immanis var. Jucunda, Schlosser: str: 196, Tab. XLII, Obr. 3. 1899 Terebratula immanis ZEUSCHNER, Remeš: str: 215. 1918 Terebratula immanis ZEUSCHNER, Rollier: str: 248 1975 Tropeothyris immanis ZEUSCHNER, Smirnova: str: 212, Tab. II, Obr. 1a-d.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen jedním exemplářem. Popis: Délka převyšuje šířku, přičemž největší šířky dosahuje přibližně ve středu obou misek. Hřbetní a břišní misky jsou téměř stejně konvexní. Obě misky mají hladký povrch. Zámkové políčko je mohutné. Deltidium úzké. Inventární čísla: 6292.

Tropeothyris tychoviensis (SUESS, 1858) (Tab. X, Obr. 6)

1858 Terebratula tychoviensis, Suess: str. 30, Tab. III, Obr. 2-4. 1918 Terebratula tychoviensis SUESS, Rollier: str: 247. 1975 Tropeothyris tychoviensis SUESS, Smirnova: str: 123, Tab. II, Obr. 3a-d.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen třemi exempláři. Popis: Břišní miska značně podlouhlá. V anteriorní části jsou misky zaoblené do tvaru

51 pětiúhelníku, konvexně zaoblené. Na hřbetní misce je viditelný záhyb. Na povrchu jsou patrny velmi jemné radiální linie. Vrcholový úhel dosahuje až 85°. Inventární čísla: 3609, 8444, 7067.

Tropeothyris cyclogonia (ZEUSCHNER, 1857) (Tab. XI, Obr. 5)

1857 Terebratula cyclogonia, Zeuschner: str: 41, Tab. III, Obr. 1d-IVd, Tab. IV, Obr. 1b-2b. 1860 Terebratula cyclogonia ZEUSCHNER, Zeuschner: str: 685. 1871 Terebratula cyclogonia ZEUSCHNER, Gemmellaro: str: 8, Tab. II, Obr. 5-6. 1899 Terebratula cyclogonia ZEUSCHNER, Remeš: str: 218. 1975 Tropeothyris cyclogonia (ZEUSCHNER, 1857), Smirnova: str: 128, Tab. III, Obr. 3a-d.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen dvěma exempláři, další dva pochází z vlastních sběrů.

Popis: Schránka je přibližně kruhovitého obrysu. Povrch mírně vypouklých misek je hladký. Zobák úzký a lehce zakřivený. Maximální šířka a výška se nachází přibližně ve středu jednotlivých misek. Stvolový otvor apikálně umístěn. Vrcholový úhel až 95°.

Inventární čísla: 3085, 3086.

Rod: Weberithyris SMIRNOVA, 1969

Weberithyris moravica (SUESS, 1858) (Tab. X, Obr. 1 a, b, c, 2 a, b, 3 a, b)

1858 Terebratula moravica GLOCKER, Suess: str: 29, Tab. II, Obr. 4-6. 1860 Terebratula moravica GLOCKER, Zeuschner: str. 685. 1871 Terebratula moravica GLOCKER, Gemmellaro: str: 9, Tab. I, Obr. 8-13. 1913 Terebratula moravica GLOCKER, Joukowsky: str: 307, 386, 397, 470. 1975 Weberithyris moravica (GLOCKER 1845), Smirnova: str: 120, Tab. I, Obr. 4a-d, 5a-d.

52 Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen dvanácti exempláři, další dva pochází z vlastních sběrů.

Popis: Schránka oválně protáhlého až přibližně kosodelníkovitého tvaru. Největší šířky a výšky dosahuje ve středu misek. Boční komisura rovná. Komisura v anteriorní oblasti přímá nebo široce klenutá. Břišní miska často mnohem více konkávní než hřbetní. Zobák poměrně více protáhlý, úzký a jen lehce zakřivený. Apikální úhel okolo 50 až 65°.

Inventární čísla: 24267, 2995, 2998, 2996, 2997, 24259, 24260, 24261, 24265, 24274, 24281, 24266.

Čeleď: Lobothyrididae MAKRIDIN, 1964

Rod: Lobothyris BUCKMAN, 1917

Lobothyris cf. punctata (SOWERBY, 1812) (Tab. XI, Obr. 6)

1858 Terebratula ovatissima QUENSTEDT, Suess: str: 75, Tab. IX, Obr. 1-3. 1883 Terebratula ovatissima QUENSTEDT, Frauscher: str: 728. 1915 Terebratula punctata var. Ovatissima QUENSTEDT, Jekelius: str: 25. 1918 Terebratula punctata SOWERBY, Vadasz: str: 217 1926 Lobothyris punctata (SOWERBY), Vadász: str: 217. 1965 Lobothyris punctata (SOWERBY), Tuluweit: str: 60, Tab. 7, Obr. 2. 2013 Lobothyris punctata (SOWERBY), Qiercy: str: 51, Tab. 5, Fig. 3-12.

Materiál: Tento druh je zastoupen ve sbírce VMO jedním exemplářem.

Popis: Na studovaném exempláři je zachovalá pouze posteriorní část břišní misky. Povrch misky je hladký bez zjevných linií. Kompletní schránka dosahuje větších rozměrů. Obě misky jsou stejně konvexní. Poddruh L. punctata ovatissima je charakteristický svým pětiúhelníkovým zaobleným obrysem a radiálním rýhováním, zejména ve středu obou misek (Jekelius, 1915).

Inventární čísla: 6778.

Čeleď: Cancellothyridinae THOMSON, 1926

Rod: Terebratulina D'ORBIGNY, 1847

53 Terebratulina substriata SCHLOTHEIM, 1820

(Tab. XI, Obr. 1-4)

1820 Terebratulina substriata, Schlotheim: str: 283. 1852 Terebratulina substriata SCHLOTHEIM, Quenstedt: str: 482, Tab. XXXVII, Obr. 6. 1858 Terebratulina substriata silicea, Quenstedt: str: 745, Tab. XC, Obr. 32. 1858 Terebratulina substriata SCHLOTHEIM, Suess: str: 37, Tab. IV, Obr. 3-6. 1871 Terebratulina substriata SCHLOTHEIM, Quenstedt: str: 246, Tab. XXXXIV, Obr. 26. 1899 Terebratulina substriata SCHLOTHEIM, Remeš: str: 227. 1913 Terebratulina substriata SCHLOTHEIM, Jaukowsky: str: 398, Tab. XVI, Obr. 14.

Materiál: Ve sbírce VMO je tento druh zastoupen třemi exempláři, dalších sedm pochází z vlastních sběrů.

Popis: Schránky charakteristické svým jak podélným, tak radiálním žebrováním. Podélné linie se stáčejí k bocím misek. Konec schránky v anteriorní oblasti je velmi zúžený, největší výšky dosahuje přibližně ve středu obou misek. Komisura nerovnoměrně zvlněná. Zobák jen velmi mírně zakřivený s apikálně umístěným stvolovým otvorem.

Inventární čísla: 24273, 6291, 8431

Řád: Rhynchonellida KUHN, 1949

Čeleď: Cyclothyridae MAKRIDIN, 1964

Rod: Cyclothyris M'COY, 1884

Cyclothyris astieriana (D'ORBIGNY, 1847) (Tab. XII, Obr. 1, 2, 3 a, b)

1847 Rhynchonella astieriana, Orbigny: str: 492, Tab. XIV, Obr. 1-4. 1858 Rhynchonella astieriana ORBIGNY, Suess: str: 52, Tab. VI, Obr. 2-3. 1913 Rhynchonella astieriana ORBIGNY, Fallot et al.: str: 43, Tab. V, Obr. 7-8. 1917 Rhynchonella astieriana ORBIGNY, Rollier: str: 176. 1975 Cyclothyris astieriana ORBIGNY, Smirnova: str. 116, Tab. I, Obr. 1a-d.

54 Materiál: Ve sbírce VMO je druh zastoupen jedním exemplářem.

Popis: Triangulární obrys schránky s mírně konvexními miskami, které jsou mnohem širší než delší. Největší šířky dosahují v anteriorní oblasti, maximální výšky ve středu schránky. Anteriární oblast je často asymetrická, často je pravá nebo levá strana delší jak druhá. Komisura v anteriorní oblastí je taktéž asymetrická, v boční oblasti je komisura prohnutá. Žebra jsou ostrá, v počtu okolo 30 na každé misce. Zobák je zahnutý s malým stvolovým otvorem. Area konkávní. Vrcholový úhel dosahuje až 90°.

Inventární čísla: 3587, 24269, 24270, 24271, 8431.

Čeleď: Pugnacidae RZHONSNICKAYA, 1956

Rod: Lacunosella (SMIRNOVA, 1975)

Lacunosella lacunosa SCHLOTHEIM, 1857 (Tab. XII, Obr. 4 a, b, 5)

1857 Rhynchonella lacunosa SCHLOTHEIM, Zeischner: str: 7. 1858 Rhynchonella lacunosa SCHLOTHEIM, Suess: str: 53, Tab. VI, Obr. 5-7. 1975 Lacunosella lacunosa SCHLOTHEIM, Smirnova: str: 117, Tab. I, Obr. 3a-d.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen dvěma exempláři, další jeden pochází z vlastních sběrů. Popis: Schránka větších rozměrů, přibližně pentagonálního obrysu, stejně dlouhá jako široká. Největší šířky ve štředu schránky. Žebra jsou tupá v počtu okolo 16, s častým dichotomickým větvěním. Zobák je zašpičatělý s malým stvolovým otvorem. Vrcholový úhel dosahuje přibližně 90°.

Inventární čísla: 6787, 7068.

Lacunosella pachytheca ZEUSCHNER, 1855 (Tab. XII, Obr. 6 a, b, c)

1855 Rhynchonella pachytheca, Zeuschner: str: 48, Tab. I-II. 1857 Rhynchonella pachytheca ZEUSCHNER, Zeuschner: str:8. 1858 Rhynchonella pachytheca ZEUSCHNER, Suess: Tab. VI, Obr. 8-10. 1975 Lacunosella pachytheca ZEUSCHNER, Smirnova: str: 118, Tab. I, Obr. 2a-d.

55 Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen čtyřmi exempláři.

Popis: Schránka je tvořena extrémně konvexními miskami, kdy jejich šířka vždy přesahuje délku. Žebra hřbetní misky velmi nevýrazné. Břišní miska více konvexní jak hřbetní. Maximální šířky dosahuje ve středu schránky, maximální výšky blíže směrem k posteriorní oblasti. Boční komisury mírně ohnuté. Žebra tupá. Zobák krátký, široký. Vrcholový úhel přibližně 90°.

Inventární čísla: 3592, 6278, 6279, 24268.

Lacunosella hoheneggeri (SUESS, 1858) (Tab. XII, Obr. 7 a, b, c)

1858 Rhynchonella hoheneggeri, Suess: str: 56-57, Tab. VI, Obr. 8-14. 1871 Rhynchonella hoheneggeri SUESS, Zittel: str: 147, Tab. XXXVIII, Obr. 295-31. 1899 Rhynchonella hoheneggeri SUESS, Rameš: str: 229, Tab. VIII, Obr. 1-2. 1902 Rhynchonella hoheneggeri SUESS, Remeš: str: 212, Tab. XX, Obr. 37, 38. 1969 Lacunosella hoheneggeri (SUESS), Nekvasilová: str: 262. 1977 Lacunosella hoheneggeri (SUESS, 1858), Nekvasilová: str: 60, Tab. IV, Obr. 1-9, Tab. V, Obr. 1-5, 8-11, Tab. VII, Obr. 3.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen třemi exempláři.

Popis: Schránky drobnějších rozměrů. Hřbetní misky předložených exemplářů obsahují čtyři vystouplá žebra. Břišní miska obsahuje pouze tři žebra. Tato stavba schránky je zcela nezaměnitelná s jinými druhy. Komisura extrémně zprohýbaná. Zobák krátký, nezakřivený. Povrch misek hladký bez zjevných linií.

Inventární čísla: 8435, 8437.

Brachiopoda Materiál: Ve sbírce VMO jsou čtyři položky, které vzhledem k jejich zachování nelze systematicky blíže určit.

Popis: Jedná se o oválné zbytky schránek, jejichž povrch je často poškozen.

56 Inventární čísla: 2299, 6779, 6789, 8432.

Kmen: Arthropoda SIENBOLD & STANNIUs, 1845

Podkmen: Crustacea PENNANT, 1777

Třída: Malacostraca LATREILLE, 1806

Podtřída: Eucarida CALMAN, 1904

Řád: Decapoda LATREILLE, 1802

Podřád: Brachyura BORRADAILE, 1907

Čeleď: Goniodromitidae BEURLEN, 1932

Rod: Distefania CHECCHIA & RISPOLI, 1914

Distefania renefraaijei KLOMPMAKER et al., 2012 (Tab. XIII, Obr. 2, 4)

2012 Distefania renefraaijei n. sp., Klompmaker et al.: str: 788, Tab. II, Obr. 4.

Materiál: Tento druh je ve sbírce VMO zastoupen dvěma exempláři.

Popis: Karapax příčně eliptický, až o polovinu širší než delší, nejširší v polovině délky v brachiální oblasti. Rostrum je zaoblené. Povrch krunýře rovnoměrně pokryt drobnými výrůstky, které nemusí být na první pohled viditelné. V srdeční oblasti viditelné 3 vetší výrůstky.

Inventární čísla: 2297, 6287.

Podřád: Anomura MACLEAY, 1938 Čeleď: Galatheidae SAMOUELLE, 1819

Rod: Paragalathea BLASCHKE, 1911

57 Paragalathea ubaghsi PELSEENER, 1886 (Tab. XIII, Obr. 1)

1886 Paragalathea ubaghsi, Pelseener: str: 173, Tab. XIII. 1995 Paragalathea ubaghsi, Collins et al.: str: 174, Tab. IV, Obr. e-h.

Materiál: Jeden exemplář pocházející z vlastních sběrů.

Popis: Karapax spíše delší než široký, širší v zadní části, nevýrazné bradavičnaté ornamenty, dorzální povrch s příčně uspořádanými výběžky.

Inventární čísla: Bez inventárního čísla.

58 11. Rozšíření svrchnojurských vápenců v rámci Evropy

Pro období jury je charakteristická rozsáhlá mořská transgrese, která v minulosti pokrývala plochu až 80% dnešní souše. Moře pokrývalo zejména západní část Severní Ameriky, velkou část Asie, části Evropy, Afriky, Indie a také západní část Austrálie.

V Evropě je nejsvrchnější jura rozšířena zejména ve středním a jižním Polsku (formace Kcynia, Paluki, lokality Czorsztyn, Rogoznik, Owadów-Brzezinki), v České republice, v severním a jižním Německu (světoznámá lokalita Solnhofen se stářím spodní tithon, dále formace Hangende Bankkalk, wohlgeschichtete Kalk, Rögling a Mörnsheim), v severovýchodním a jihovýchodním Rakousku, v Maďarsku, v jihovýchodní Francii (Mt. Crussor, Mt. Canjuers), v jižním Španělsku, ve Velké Británii, ale také v Norsku, Švédsku, Dánsku, ve východním Grónsku, v Nizozemsku (formace Kimmeridge Clay, Scruff Greensand a Weiteween) a také v Rusku a na Ukrajině (Krimgebirge).

Útesové vápence svrchního tithonu lze najít jak v severní části tehdejší Tethydy, tak na její jižní části. Pozůstatky útesových vápenců z jihu Tethydy jsou rozšířeny mimo Moravu v jižním Rakousku (Severní vápencové Alpy), ve Švýcarsku (Švýcarské Alpy), v Srbsku (Montenegro), v jižní Itálii, na Sicílii, v Tunisku a Jemenu. V severní části tehdejší Tethydy jsou útesy zachovány v jižní Francii, v Anglii, ve Švýcarsku, v severním a jižním Německu, v Řecku, na Ukrajině a Kavkazu. Mimo jiné jsou tithonské útesy dochovalé také v oblasti Severního Atlantiku a v oblasti Pacifiku (Leinfelder et al., 2002).

Dle Hanzlíkové (1965) je podobný štramberskému vápenci tzv. ernstbrunnský vápenec (střední-svrchní tithon až berrias) a s ním spojené klentnické souvrství (kimmeridge-svrchní tithon). Ernstbrunnské vápence a klentnické souvrství tvoří pásmo, táhnoucí se od Waschbergu (jižní Rakousko) k Děvínu západně od Pavlova (Schneider et al., 2013). Na našem území jsou ernstbrunnské vápence známy zejména ze ždánické jednotky vnější skupiny příkrovů, kde budují Pavlovské vrchy. Jedná se o organodetritický, masivní nebo tlustě lavicovitý vápenec, místy s obsahem korálové biohermy (Buday et al., 1967). Fosilní fauna ernstbrunnských vápenců, složená z více než 500 druhů fosilních organismů, indikuje úzké ekologické vazby na vápenec štramberský. Také však naznačuje významné rozdíly ve struktuře společenstev (Bachmayer, 1957). Shodné fosilie, nacházející se současně v obou typech vápenců, jsou zastoupeny například mlžem Valletia antiqua FAVRE (Schneider et al., 2015), dále se jedná o drobné korýše Cyphonotus oxythyreiformis (GEMMELLARO), Galatheites sp., Pithonoton marginatum MEYER,

59 Prosopon verrucosum REUSS. Typické jsou také druhy plžů, a to Eunerinea hoheneggeri

PETERS, Ptygmatis pseudobruntrutana GEMMELLARO, Endoplocus staszycii ZEUSCHNER,

Itieria globosa FAVRE. Horniny totožného stáří včetně víceméně shodné fosilní fauny jsou svým geografickým rozšířením, mimo tektonické útržy v okolí Štramberka a Andrychova (jižní Polsko), poměrně omezené. V menším měřítku se jedná o JV Francii (Joukowsky a Favre, 1913), západní Švýcarsko (Loriol & Bourgeat 1886-1888) a Ukrajinu. O něco starší vápence lze pak najít v italském městě Palermo (Gemmellaro, 1868-1876) a v německých městech Kelheim a Ingolstadt (Boehm, 1882).

Obr. 16: Paleogeografická rekonstrukce pozice lokality Skalička ve svrchní juře; Yilmaz et al., 1996, upraveno; 1) kontinent; 2) pobřeží; 3) kontinentální šelf; 4) oceán.

60 12. Paleoekologická analýza a diskuze

Podle Blaschkeho (1911) je v průměru asi 1/3 fauny ze Štramberka endemická a druhá třetina je omezena pouze na mediteránní oblasti. Mezi organismy se vyskytuje zejména bentos, sesilní i vagilní. Jedná se zejména o mlže, ramenonožce a plže. Pro nejmělčí oblasti tehdejších korálových útesů byla typická nízká diverzita organismů převážně adaptovaných na vodní turbulenci. Z hlediska početnosti byli dominantní složkou fauny šestičetní koráli, jejichž druhový rozkvět se odehrál během střední a zejména svrchní jury. Jde o základní složku korálových útesů v této oblasti, budující zároveň prostředí pro ostatní organismy. V rámci faunistického společenstva převažuje na daném území epifauna, infauna je zastoupena ve velmi malém množství. Z epifauny lze zmínit například rody mlžů Pecten, Plicatula, Ctenostreon, Limatula, Exogyra spolu s mnoha druhy brachiopodů rodu Terebratula a Rhynchonella. Dále je epifauna zastoupena také mnoha druhy korálů, mechovek a některými druhy serpulidních červů. Z infauny jsou přítomny například rody mlžů Astarte, Litophaga a Unicardium. Dále je třeba zmínit, že velká většina organismů, jak mlži, tak brachiopodi, žili přisedlým způsobem, byli tedy nějakým způsobem přichyceni k pevnému podkladu. V tomto směru převládají zejména bysálně přichycení mlži, tvořící většinu fauny a dále v menším množství cementační, jako jsou rody Plicatula a různé druhy ústřic. Z hlediska výživy, mimo korálnatců, majících roli mikrokarnivorů, se v převážné většině vyskytují organismy filtrující vodní suspenzi. Na základě toho lze dělit mlže, a to na tzv. filtrátory, zastupující jak infaunu, tak epifaunu, kteří vstřebávají živiny rozptýlené ve vodě (rody Lima, Limatula, Plagiostoma, Nanogyra) a dále tzv. požírači substrátu, zastupující infaunu, tedy organismy čerpající částice ze sedimentu. Různé ornamenty či výrůstky na miskách mlžů lze chápat jako prostředek k lepšímu odolávání či využívání vodního proudu. Zejména ostny pravděpodobně sloužily k udržování misek při povrchu sedimentu. Hrubá žebra mohla hrát roli při usměrňování vodního proudu a tak napomáhala samotné orientaci mlže ve vodním prostředí. Následná mikroornamentace pak podporovala mechanickou pevnost schránek. Z mlžů převládají rody ze sublitorální oblasti, které většinu života žijí přisedlým způsobem. Příkladem může být velmi hojná Ostrea LINNÉ 1758. Z brachiopodů převládají rody charakteristické pro facii mělkého moře, například rod Tropeothyris. Žili přisedlým způsobem života, často přichyceni k podkladu masitým stvolem. Byli důležitou součástí

61 pobřežního společenstva, a to zejména jako filtrátoři planktonu.

Rozšířeny byly dále trsy korálů rodu Actinastrea D'ORBIGNY, 1849 a faceloidní trsy korálů rodu Calamophyllia BLAINVILLE, 1830, Thecosmilia EDWARDS, 1848, Aplosmillia

D'Orbigny, 1849 a solitérní rod Montlivaltia LAMOUROUX, 1821. Koráli osidlují na útesu převážně elevace. Stejně jako moderní koráli, tak i jurští zástupci pravděpodobně žili v symbióze se zelenými řasami Zooxanthellae z řádu Dinoflagellata, díky kterým byli schopni dosáhnout rychlejšího růstu (Leinfelder et al. 2002). Avšak rychlost růstu se odhaduje na 1mm až 1cm za rok, což je v porovnání s dnešními zástupci šestičetných poměrně málo, z toho lze usuzovat na nižší účinnost symbiotického vztahu.

V nejmělčí oblasti dominují koráli rodů Microsolena LAMOUROUX, 1821 a Heliocoenia ETALLON, 1862. O něco níže začínají dominovat druhy korálů Aulastrea schaferi OGILVIE, 1897, Acanthogyra multiformis OGILVIE, 1897, tvořící bochníkovitý exoskelet, Latomeandra sp. s mohutnými krátkými větvemi. Níže začínají převažovat jemnější větvené korály, například Latomeandra sp., Aplosmilia nuda D'ORBIGNY, 1850,

Heliocoenia strambergensis GEYER, 1855 a následně rod Amphiastraea (Amphiastraea conferta OGILVIE, 1897). Směrem do větších hloubek začínají převládat faceloidní kolonie korálů, jako je druh Pleurophyllia cara ELIÁŠOVÁ, 1975 a rod Thecosmilia EDWARDS, 1848. Tyto druhy indikují hloubku vody, která nepřesahovala 10 metrů (Eliášová - Frajová, 1962). Silný mořský proud pravděpodobně zamezil většímu rozšíření větevnatých korálů, kteří byli více náchylní ke zničení činností příbojového proudu. Proto jsou v těchto oblastech více zastoupeny formy masivní, například rod Amphiastraea, tvořící bochníkovitý exoskelet. Mimo korálnatce mají významnou roli také další útesotvorné skupiny organismů jako jsou Stromatoporoidea, Chaetetida a Porifera. Ve svrchní juře byly významné zejména vápnité houby třídy Calcarea, které místy mohly tvořit samotné poriferové útesy. Tato skupina je do jisté míry závislá na čistotě vody. Jejich rychlost růstu se průměrně pohybuje okolo 2cm za rok u dnešních křemičitých hub, rychlost růstu je však velmi variabilní (Leinfelder et al., 2002).

Mezi nejčastější vápnité houby patří rod Thalamopora ROEMER, 1841. Z echinodermátů jsou nejčastěji nacházeny ostny ježovek, krinoidi a mechovky jsou méně častí (Eliášová a Frajová, 1962). Další důležitou skupinou jsou korýši, a to primitivní čeleď krabů Prosopidae, zahrnující druhohorní rody Coelopus, Longodromites, Prosopon, Nodoprosopon,

62 Lecythocaris a Glaessneropsis (Krobicki et al., 2008). Byli přímo vázáni na korálové útesy litorálu a sublitorálu, které jim sloužily jako úkryt před predátory v teplých, mělkých a poměrně klidných vodách (Morycowa, 1974) Poprvé se objevili v pozdním pliensbachu, avšak jejich největší druhový rozkvět se odehrál při tithonské regresi, kdy ústup moře způsobil evoluční diverzifikaci hub a korálů, což se odrazilo i na druhovém složení těchto krabů. Samotná regrese epikontinentálního moře však později zapříčinila i jejich úbytek v důsledku ztráty obyvatelných prostředí a v období křídy je už jejich výskyt velmi vzácný (Müller, 2000). Jejich zařazování do systému je závislé zejména na morfologii jejich krunýře, který se nejčastěji dochoval. Jejich rozšíření lze doložit podél severní oblasti Tethydy v tektonických útržcích v Rakousku, Rumunsku a v olistolitech Vnějších Karpat, mimo Moravu také v Polsku (Krobicki et al., 2008). Častí jsou také červi, kteří například s mlži a houbami hráli důležitou roli v bioerozní činnosti. Hlavonožci pravděpodobně nepatřili k běžné součásti společenstva korálových útesů, obývali spíše hlubokomořské prostory daleko od pobřeží a mezi korálové útesy byli zaneseni druhotně.

12.1 Klima a tepelné podmínky sedimentace

Svrchnojurské korálové útesy v oblasti tehdejší Tethydy představovaly rozsáhlé, místy strmější systémy ramp v tropických až subtropických podmínkách (Leinfelder, 1993). Průměrná povrchová teplota mořské hladiny dosahovala kolem 20 °C (v současnosti teplota dosahuje kolem 14 °C), s průměrnou oblačností 72% se srážkami přibližně 2,6 mm za den (Valdes a Sellwood, 1992).

Z izotopického složení kyslíku fosilních karbonátových schránek lze odvodit údaje o teplotních podmínkách sedimentace štramberských vápenců (Hladíková et al., 1987).

18 Snížení teploty vody má za následek posun hodnot δ O karbonátů pozitivním směrem,

13 18 hodnoty δ O zůstávají víceméně beze změny. Vyšší teplotu lze doložit posunem δ O a δ

13 O negativním směrem. Na základě izotopického studia lze tedy předpokládat teplotu vody v nějmělčejší oblasti na 19,5-26°C, zatímco v hlubším prostředí se teplota vody pohybovala okolo 12,5-16°C. Na základě izotopického měření kalcitu ze schránek brachiopodů lze říci, že jejich okolí dosahovalo 14°C teploty, obývali tedy pravděpodobně

63 hlubší zóny než mlži a většina korálů.

12.2 Paleobatymetrie a charakteristika substrátu

Z hlediska výskytu korálových útesů se jednalo o mělké plošiny o hloubce několika desítek metrů, které vznikaly v důsledku postupně stoupající hladiny moře. Mělké prostředí lze prokázat výskytem korálů rodu Microsolena LAMOUROUX, 1821. Útesy s převahou korálů jsou vázány na nejmělčí oblasti, které jsou batymetricky odděleny od útesů bohatých na křemičité houby vyskytující se níže.

Dno útesů zřejmě tvořil z velké části stabilní podklad, a to z důvodu poměrně pomalé sedimentace, při které se jednotlivé klasty zjemňovaly se vzdáleností od pobřeží. Relativně stabilní podklad také naznačují mlži se schopností cementace k podkladu, jako jsou například rody Actinostreon, Eopecten a Spondylus. Nízká rychlost sedimentace také vyplývá z absence adaptivních schopností u mnoha organismů. Vrtavá činnost mlžů včetně bioerozních stop červů taktéž indikují stabilnější podklad v tomto prostředí. Někteří koráli z hlubších zón, jako je rod Thecosmilia, však byli adaptováni na sedimentačně aktivní prostředí, je tedy zřejmé, že zde existovaly různé stupně sedimentace. Součástí sedimentu jsou zde také poměrně velké nevytříděné fragmenty zejména mlžů spolu s inkrustovanými řasami a foraminiferami. Ze zástupců řas se jedná zejména o hojný rod Bacinella

RADOICIC, 1959.

12.3 Salinita

Z důvodů otevřeného moře a výskytu specifické fauny lze předpokládat normální režim slanosti. Většina mlžů zde byla oligohalinní až brachyhalinní (Fürsich a Werner, 1986). Vysoká diverzita korálů a ostatních živočichů dále indikuje stenohalinní podmínky.

64 13. Závěr

V předložené bakalářské práci jsem shrnul dosavadní poznatky o paleontologické lokalitě Skalička. Práce je rozdělena na část rešeršní a část systematickou. V části rešeršní popisuji lokalitu Skalička a podávám stručný přehled paleontologických výzkumů na této lokalitě. V následné systematické části jsem se zaměřil na skupiny živočichů – houbovce, korálnatce, plže, mlže, hlavonožce a brachiopody. Exempláře těchto fosilií jsou uloženy ve sbírce Vlastivědného muzea v Olomouci, přičemž některé další exempláře pocházejí z mé vlastní sbírky. V této práci je makrofauna ze sbírky VMO zastoupena 117 vzorky. Ve sbírce je kmen Porifera zastoupen 3 exempláři, přičemž byl s jistotou zjištěn rod Thalamopora. Třídu Anthozoa, s počtem 12 exemplářů, zastupují rody Microphyllia, Acanthogyra, Amphiastraea, Apocladophyllia, Dimorphastrea, Rhipidogyra a Aulastrea. Třída Gastropoda je zastoupena dvěma exempláři rodů Cerithium a Columbellaria. Mlži jsou při počtu 46 exemplářů zastoupeni rody Pecten, Spondylopecten, Velopecten, Chlamys, Lima, Ctenostreon, Spondylus, Placunopsis, Lithophagus, Ostrea a Aetostreon. Třída Cephalopoda je zastoupena pouze jedním belemnitem rodu Rhopaloteuthis. Počet 56 exemplářů reprezentuje kmen Brachiopoda. Zjištěny byly rody Tropeothyris, Weberithyris, Terebratulina, Cyclothyris a Lacunosella. Kmen Arthropoda je v počtu 2 exemplářů zastoupen rody Paragalathea a Distefania. Na základě vlastní revize čítající 117 vzorků bylo přeurčeno celkem 70 exemplářů. Na základě vlastní terénní práce jsem provedl i vlastní sběr fosilií. Vlastní kolekce čítá 36 fosilií. Z kmene Porifera jde o 2 exempláře zastupující rody Thalamopora a Myrmecium, ze třídy Gastropoda 1 exemplář druhu Endoplocus staszycii, třída Bivalvia čítá 15 exemplářů, přičemž největší část tvoří druhy Chlamys poecilographa a Pecten cordiformis, kmen Brachiopoda zahrnuje 17 exemplářů, z nichž z velké většiny převládá druh Terebratulina substriata o počtu 7 kusů, třída Decapoda čítá jeden druh Paragalathea ubaghsi. Na základě vypracované systematické části byly následně vyvozeny paleoekologické charakteristiky, předpokládající mělké, dobře prokysličené moře v litorální až sublitorální oblasti o hloubce maximálně několika desítek metrů. Lokalita Skalička se v nejsvrchnější juře nacházela v tropickém až subtropickém klimatu s vlhkým až semiaridním podnebím.

65 14. Seznam použité literatury

Alloiteau J. (1950): Types et échantillons de polypiers de l'ancienne collection Defrance. – Mémoires du Muséum National d'Histoire Naturelle numéro spécial série C, 1, 2, str: 105-148. Paris. Almela A., Sanz R. (1958): Resumen de la historia geológica de la Tierra. – Memorias del Instituto Geológico y Minero de España, 59, str: 1-174. Madrid. Alméras Y., Cougnon M. (2013): Les Brachiopodes jurassiques (Spiriferida et Rhynchonellida). Principaux genres et leur évolution. Les esp`eces, extensions verticales et répartitions géographiques. — Documents des Laboratoires de Géologie, 170, str: 1–227. Lyon. Andrusov D. (1959): Geológia československých Karpát. – Sloven. Akad. vied, Bratislava. Arkadiev V. V., Bogdanova T.N., Guzhikov A. Y., Lobacheva S. V., Myshkina N.V., Platonov E.S., Savelyeva Y. N., Shurekova O.V., Yanin B.T. (2012): Berriasian Stage of the Mountainous Crimea — LEMA. Saint-Petersburg. Bachmayer F. (1957): Das Mesozoikum der niederösterreichischen Klippen. – Zeitschrift der Deutschen Geologischen Gesellschaft, 109, str: 659-660. Barczyk W. (1979): Brachiopods from the Jurassic/Cretaceous boundary of Rogoznik and Czorsztyn in the Pieniny Klippen Belt. - Acta geologica polonica, 29, 2, str: 207- 214. Warszawa. Beauvais L. (1964): Étude stratigraphique et paléontologique des formations a madréporaires du Jurassique supérieur du Jura et de l'Est du Bassin de Paris. – Mém. Soc. Géol., 43, str: 1-287. France. Becker E. (1875): Die Korallen der Nattheimer Schichten. – Palaeontographica 21, str: 121-164. Kassel. Benešová E., Eliáš M. (1967): Hlavní výsledky vrtného průzkumu akumulací štramberských vápenců v Jasenici a na Libhošťské hůrce. – Zpr. Geol. Výzk. v Roce 1966, str: 205-251. Benešová, E. - Eliáš, M. (1967): Hlavní výsledky vrtného průzkumu akumulací štramberských vápenců v Jasenici a na Libhošťské hůrce. – Zpr. Geol. Výzk. v Roce 1966, 205-251. Praha. Blaschke F. (1911): Zur Tithonfauna von Stramberg in Mähren. – Ann. Naturhist. Hofmus, 25, 1, str: 143-222. Wien. Boehm G. (1881): Die Fauna des Kelheimer Diceras Kalkes. II. Bivalven. – Paleontographica, 28, str: 141-192. Stuttgart. Boehm G. (1883): Die Bivalven der Stramberger Schichten. – Palaeontographica, Suppl. 2, 4, str: 493-680. Cassel. Bronn H. G. (1853): Lethaea geognostica oder Beschreibung und Abbildung der für die Gebirgs-Formationen bezeichnendsten Versteinerungen, str: 188. Schweizerbart'sche Verlagshandlung und Druckerei, Stuttgart. Buday T. et al. (1967): Regionální geologie ČSSR – díl 2 Západní Karpaty. – Ústř. Úst. Geol. V Academii. Praha. Carlson S. J. (1989): The articulare brachiopod hinge mechanism: morphological and functional variation. Paleobiology, 15, 4, str: 364-386. Chernow V. G., Yanin B. T. (1974): Lithophaga from Urgonian limestones of the Ukrainian Carpathians – Paleontologicheskii Sbornik, 11, str: 38-41. Collins J. S. H. et al. (1995): Late Cretaceous anomurans and brachyurans from the Maastrichtian type area. – Acta Palaeontologica Polonica 40, 2, str: 165-210. Warszawa.

66 Combémorel R. (1973): Les Duvaliidae Pavlow (Belemnitida) du Crétacé inférieur francais. – Docum. Lab. Géol. Fac. Sci. Lyon, 57, str: 131-185. Cotteau G. (1884): Les Èchinides des couches de Stramberg. – Palaeontographica, Suppl. 2, 5, str: 165-210. Cassel. Cox L. R. (1952): The Jurassic lamellibranch fauna of Cutch (Kachh) – Memoirs of the Geological Survey of India, 9, 3, str: 128. Calcutta. Čtyroký P., Stráník Z. (1995): Zpráva pracovní skupiny české stratigrafické komise o regionálním dělení Západních Karpat. – Věst. Čes. geol. Úst. 70, 3, str: 67-72. Praha. Dollfus A. (1863): La faune kimeridgienne du Cap de la Hève. – Essai d’une révision paléontologique, str: 1-102. Paris. Eliáš M. (1970): Litologie a sedimentologie slezské jednotky v Moravskoslezských Beskydách. – Sbor. geol. Věd, G, 18, str: 7-99. Praha. Eliáš M. (1979): Facies and paleogeography of the Silesian unit in the western part of the Czechoslovak flysch Carpathians. – Věst. Ústř. Úst. geol., 54, str: 327-339. Praha. Eliáš M. (1995): Early Berriasian ammonites from the Štramberk Limestone of Kotouč quarry (Outer Carpathians, Silesian Unit, Štramberk, Czech Republic). – Věst. Čes. geol. Úst., 70, str: 27-32. Praha. Eliáš M. (1997): Geologie slezské jednotky v okolí Štramberka. – Zpr. geol. Výzk. v Roce 1996, str: 72-73. Praha. Eliáš M. (2000): Bašský vývoj slezské jednotky a jeho možné ekvivalenty. – Zpr. geol. Výzk. v Roce 1999, str: 45-47. Praha. Eliáš M. (2002): Svahové facie slezské sedimentační pánve. – Geol. Výzk. Mor. Slez. v Roce 2001, str: 23-25. Brno. Eliáš M., Skupien P., Vašíček Z. (2003): Návrh úpravy litostratigrafického členění nižší části slezské jednotky na českém území (vnější Západní Karpaty). – Sbor. Věd. pr. VŠB TU Ostrava 49, str: 7-15. Ostrava. Eliáš M., Stráník Z. (1963): K původu štramberských vápenců. – Věst. Ústř. úst Geol., 38, 2, str: 133-136. Praha. Eliášová – Frajová H. (1973): Sous-famille Rhipidogyrinae Koby, 1905, (Hexacorallia) des calcaires de Štramberk (Tithonien, Tchécoslovaquie). – Čas. Miner. Geol., 18, 3, str: 267-287. Praha. Eliášová – Frajová H. (1962): Poznámky ke vzniku štramberských vápenců. – Věst. Ústř. Úst. Geol., 37, str: 11-19. Praha. Eliášová, H. (1975): Sous-ordre Amphiastraeina Alloiteau, 1952 (Hexacorallia) des calcaires de Štramberk (Tithonien, Tchécoslovaquie). Čas. Mineral. Geol., 20, str: 1- 23. Praha. Favre E. (1880): Description des fossiles des couches tithoniques des Alpes fribourgeoises – Mém. Soc. Paléont. Suisse, 6, str: 1-74. Geneve. Frajová H. (1957): Výzkum korálové fauny tithonského vápence v okolí Štramberka, Jasenice a Skaličky na Moravě. – Zpr. geol. Výz. v Roce 1956, str: 57-59. Praha. Frajová, H. (1959): Nové výsledky výzkumu korálové fauny ze Štramberka, Skaličky a Jasenice na Moravě. – Zpr. geol. Výzk. v Roce 1957, str: 51-54. Praha. Frauscher K. F. (1883): Die Brachiopoden des Untersberges bei Salzburg. – Jahrbuch der Geologischen Bundesanstalt, 33, str: 721-734. Wien. Fürsich F. T., Werner W. (1986): Benthic associations and their environmental significance in the Lusitanian Basin (Upper Jurassic, Portugal). – N. Jb. Geol. Paläont. Abh., 172, str: 271-329. Lisboa.

67 Fürsich F. T., Werner W. (1989): The Upper Jurassic Bivalvia of Portugal. II. Pteriomorphia (Pteroida exclusive Ostreina). – Comunicações dos Serviços Geológicos de Portugal, 74, str: 105- 164. Lisboa. Gemmellaro G. G. (1871): Studi paleontologici sulla fauna del calcare a Terebratula janitor del Nord di Sicilia. – G. Sci. Nat. Econ., 7, str: 73-108. Palermo. Geyer O. F. (1955): Beiträge zur Korallenfauna des Stramberger Tithon. – Paläontologische Zeitschrift, 29, str: 177-216. Stuttgart. Haas O. (1893): Kritische Beiträge zur Kenntnis der jurassischen Brachiopodenfauna des schweizerischen Juragebirges und seiner angrenzenden Landestheile. – Abhandlungen der Schweizerischen Paläontologischen Gesellschaft, 20, str: 103- 147. Deutschland. Hanzlíková E. (1965): The Foraminifera of the Klentnice Beds (Malm) – Sbor. Geol. věd, Paleontologie, 5, str: 39–106. Praha. Harris M., Weisler M., P. Faulkner (2015): A refined protocol for calculating MNI in archaeological molluscan shell assemblages: A Marshall Islands case study. – Journal of Archaeological Science 57, str: 168–179. Hégarat G. (1971): Signification stratigraphique de l´horizon de Stramberg (Tchécoslovaquie). – C. R. Acad. Sci. Fr., 273, str: 1254-1257. Paris. Hégarat G. (1973): Le Berriasien du Sud-Est de la France. – Doc. Lab. Géol. Fac. Sci., 43, str: 1-576. Lyon. Hladíková J., Eliášová H., Eliáš M. (1987): Podmínky sedimentace a diageneze štramberských vápenců. – Čas. Mineral. Geol., 32, s. 271- 285, Praha. Hohenegger L. (1849): Aus einem von Herr Dir. L. Hohenegger aus Teschen an Herrn Bergrat Haidinger gerichtetem Schreiben. – Ber. Mitteil. Freunden Naturw., 5, str: 115-126. Wien. Hohenegger L. (1852): Geognostische Skizze der Nordkarpathen von Schlesien und den nächsten Angränzungen (nach dem gegenwärtigen Standpuncte meiner Erfahrungen). – Jb. geol. Reichsanst., 3, str: 135-148. Wien. Hohenegger L. (1861): Die geognostischen Verhältnisse der Nord-Karpathen in Schlesien und den angrenzenden Theilen von Mähren und Galizien. – Justus Perthes, str: 1- 50. Gotha. Houša V. (1961): Zpráva o výzkumu amonitů štramberských vrstev – Zpr. geol. Výzk. v Roce 1959, str: 127-129. Praha. Houša V. (1964): Úložné poměry štramberského vápence v lomu Kotouč u Štramberka podle vrstevnaté výplně dutin. – Věst. Ústř. Úst. geol., 39, str: 429-434. Praha. Houša V. (1965): Cizorodé horniny ve štramberských vápencích. – Geol. Průzk., 5, str: 141-143. Praha. Houša V. (1965): La klippe de Štramberk. In Réunion extraordinaire de la Societé géologique de France: Carpathes tchécoslovaques. – Bull. Soc. géol. France, 7, str: 1074-1077. Paris. Houša V. (1965): Výplně rozsedlin ve štramberském vápenci. – Čas. Mineral. Geol., 10, str: 381-389. Praha. Houša V. (1968): Štramberk limestone, Olivetská hora limestone, Kopřivnice limestone. – Lex. Strat. Intern., 1, Fasc. 6B2. Paris. Houša V. (1976): Spodnokřídové formace doprovázející tělesa tithonských vápenců u Štramberka. – Čas. Slez. Mus., 25, str: 63-85, s. 119-131. Opava. Houša V. (1979): Kalpionely štramberského tithonu a spodní křídy. – Zem. Plyn Nafta, 23, str: 525-531, Hodonín.

68 Houša V. (1983): Stratigrafické poměry v tělesech štramberského vápence a geneticky s ním těsně svázaných křídových hornin v okolí Štramberka. – ÚÚG v nakl. Academia, str: 52-61. Praha. Houša V. (1983): Vznik těles štramberského vápence u Štramberka. – Věst. Ústř. Úst. geol., 58, 4, str: 193-203. Praha. Chlupáč I., Brzobohatý R., Kovanda J., Stráník Z. (2011): Geologická minulost České Republiky. – Academia Praha. Ivanova D., Kolodziej B. (2010): Late Jurassic-Early Cretaceous foraminifera from Štramberk-type limestones, Polish Outer Carpathians. – Studia UBB Geologia, 55, str: 3-31. Poland. J. Wieczorek (1998): Nerineaceans from the Ernstbrunn Limestone (Tithonian, Austria). – Annalen des Naturhistorischen Museums in Wien, 99A, str: 311-329. Wien. Jacob Ch., Fallot P. (1913): Etude sur les Rhynchonelles Portlandiennes, Neocomiennes et Mesocretacees. – Mémoires de la Société Paléontologique Suisse, 39, str: 1-82. Deutschland. Jaitly A. K., Fürsich F. T., Heinze M. (1995): Contributions to the Jurassic of Kachchh, Western India. IV. The bivalve fauna. Part I. Subclases Palaeotaxodonta, Pteriomorphia, and Isofilibranchia. – Beringeria 16, str: 147-257, Würzburg. Janssen Niko M. M. (1997): Mediterranean Neocomian Belemnites: The Berriasian. Valanginian and the Hauterivian-Barremian Boundaries. Río Argos sequence (province of Murcia, Spain), Díl 1. - Nationaal Natuurhistorisch Museum. Jeletzky J. A. (1966): Comparative morphology, phylogeny, and classification of fossil Coleoidea. Mollusca, Article 7, Pal. Contr., Univ. Kannas, str: 162. Jekelius E. W. (1915): Jura- und Neokom-Brachiopoden den Burzenlandes. - Verhandlungen und Mitteilungen des Siebenbürgischen Vereins für Naturwissenschaften zu Hermannstadt. – Mitt. Der ArbGem. Für Naturwissenschaften Sibiu, 65, str: 24-33. Hermannstadt. Johnson A. L. A. (1984): The palaeobiology of the bivalve families Pectinidae and Propeamussiidae in the Jurassic of Europe. – Zitteliana 11, str: 235. München. Joukowsky E., Favre J. (1913): Monographie géologique et paléontologique du Salève (Haute-Savoie, France). – Mémoires de la Société de Physique et d’Histoire naturelle de Genève 37, 4, str: 295–523. Paris. Kalvoda J., Bábek O., Brzobohatý R. (1998): Historická geologie. – Vydavatelství University Palackého v Olomouci, str: 199. Olomouc. Karakash N. I. (1897): Cretaceous deposits of Crimea and Caucasus. Str: 205. St. Petersburg. Klompmaker et al. (2012): A hotspot for Cretaceous goniodromitids (Decapoda: Brachyura) from reef associated strata in Spain. – Journal of Crustacean Biology, 32, str: 780–801. Oxford. Koby F. (1886): Monographie des Polypiers jurassiques de la Suisse. – Mémoires suisses de Paléontologie, 13, str: 303−352. Genève. Koby F. (1888): Monographie des Polypiers jurassiques de la Suisse, VIII partie. – Mémoires de la Société Paléontologique Suisse, 15, str: 401-456. Paris. Kołodziej B. (1995): Microstructure and taxonomy of Amphiastraeina (Scleractinia). – Annales Societatis Geologorum Poloniae, 65, str: 1-17. Kraków. Kołodziej B. (2003): Scleractinian corals od suborders Pachythecaliina and Rhypidogyrina (Scleractinia) discusion on similarities and description of species from Štramberk- type limestones, Polish Outer Carpathians. – Annales Societatis Geologorum Poloniae, 73, str: 193-217. Kraków.

69 Krimholz G. (1931): Jurassic belemnites of the Crimea and Caucasus. – Trans. Geol. Prospect, Serv. U.S.S.R., 76, str:1-52. Moscow. Krobicki M., Zatón M. (2008): Middle and Late Jurassic roots of brachyuran crabs: Palaeoenvironmental distribution during their early evolution. – Palaeogeogr. Palaeoclim. Palaeoecol. 263, str: 30–43. Książkiewicz M. (1974): Contribution à l'étude de la faune du Tithonique de Wozniki. – Carpathes Polonaises Occidentales, Acta Geol. Polonica, 24, 3, str: 437-456. Varszawa. Lamouroux J. V. (1821): Exposition méthodique des genres de l'ordre des Polypiers. – Agasse, str: 1-115. Paris. Leicher J. (1931): Zur Tektonik der Stramberger Tithoklippen. – Lotos, 79, str: 59-93. Praha. Leinfelder R. et al. (1996): Paleoecology, growth parameters and dynamics of coral, sponge and microbolite reefs from the Late Jurassic. – Göttinger Arbeiten zur Geologie und Paläontologie Sonderband 1, str: 227-248. Stuttgart. Leinfelder R. et al. (2002): Jurassic reef patterns – The expression of a changing globe. – SEPM Special Publication, 72, str: 465-520. München. Leymerie A. (1842): Mémoire sur le terrain Crétacé du Départment de L'Aube. Partie Paléontologique. – Mémoire de la Société Géologique de France 5, str: 1-34. France. Loriol P. (1866): Description des fossiles de l'oolite corallienne de l'étage valangien et de l'étageurgonien du Mont Salève. Extrait des recherches géologiques en Savoie, Piémont, Suisse voisine du Mont-Blanc. – Imprimerie Rambor, Schuchardt. Genève. Loriol P. (1876-1878): Monographie paleontologique des couches de la zone à Ammonites tenuilobatus (Badener Schichten) de Baden (Argovie). – Memoires de la Societe paleontologique suisse, vol. III. Paris. Geneve. Loriol P., Bourgeat E. (1886–1888): Études sur les mollusques des Couches coralligènes de Valfin (Jura). – Mémoires de la Société paléontologique Suisse, 13-15, str: 1– 369. France. Loriol P., Desor E. (1868-1872): Description des Oursins fossiles de la Suisse (Echinologie helvétique). Echinides de la période jurassique. – Kreidel C. W. Paris. Loriol P., Pellat E. (1874): Monographie paléontologique des étages supérieurs de la formation jurassique des environs de Boulogne. – Mémoires de la Société de Physique et d'Histoire Naturelle de Genève, 24, str: 1-292. Matějka A., Roth Z. (1949): Předběžné poznámky ku geologii Moravskoslezských Bezkyd. – St. geol. Úst. Čs. Republ., 16, str: 293-328. Praha. Menčík E. et al. (1983): Geologie Moravskoslezských Beskyd a Podbeskydské pahorkatiny. – Ústř. Úst. Geol. Praha. Moisseie V. A. S. (1926): Sur la faune des calcaires jurassiques inférieurs de la Crimée. — Izvestiya Geologicheskogo Komiteta (Bulletins du Comité Géologique), Leningrade 44, str: 961–993. Paris. Morycowa E. (1974): Hexacorallia d'un bloc exotique de calcaire tithonique a Woiniki pres de Wadowice (Carpathes Polonaises Occidentales). – Acta Geol. Polonica, 24, 3, str: 457-484. Warszawa. Morycowa E., Roniewicz E. (1990): Revision of the genus Cladophyllia and description of Apocladophyllia gen. n. (Cladophylliidae fam. n., Scleractinia). – Acta Palaeontologica Polonica, 35, 34, str: 165-190. Warszawa.

70 Müller P., Krobicki M., Wehner G. (2000): Jurassic and Cretaceous primitive crabs of the family Prosopidae (Decapoda: Brachyura) – their taxonomy, ecology and biogeography. – Annales Societatis Geologorum Poloniae, 70, str: 49-79. Муромцева Т.Л. (1960): Двустворчатые моллюски. Отряды Taxodonta, Anisomyaria, Desmodonta – Атлас нижнемеловой фауны Северного Кавказа и Крыма. М.: Гостоптехиздат. Nekvasilová O. (1969): New information on the occurrence of brachiopods at Štramberk (Stramberg), Moravia (Czechoslovakia, Upper Tithonian and Lower Cretaceous). – Věstník Ústředního Ústavu Geologického, 4, str: 261–263. Praha. Ogilvie M. M. (1897): Korallen der Stramberger Schichten. – Palaeontographica Supplement 2, str: 73-282. Stuttgart. Oloriz F., Tavera J. M. (1962): Stratigraphische Position der Kalke von Stramberg (ČSSR): Überarbeitung der jüngsten Hypothesen. – N. Jb. Geol. Paläont., Mh., str: 41-49. Stuttgart. Oostes W. A. (1869): Petrifications Remarquables Des Alpes Suisses. Le Corallien de Wimmis. – Genève et Bâle. Oppel C. A. (1865): Die titonische Etage – Zeits. Dtsch. Geol. Gessellsch., 17, 3, str: 535- 558. Stuttgart. Orbigny A. (1847): Considérations zoologiques et géologiques sur les brachiopodes ou palliobranches. – Comptes Rendus Hebdomadaires des Séances de l’Académie des Sciences, 25, 5, str: 193-195; 25, 7, str: 266-269. Paris. Oyenhausen C. (1822): Versuch einer geognostischen Beschreibung von Oberschlesien und den nächst angrenzenden Gegenden von Polen. – Galizien und Östreichisch- Schlesien. Verl. Bädeker, str: 1-471. Essen. Pelseneer P. (1886): Notice sur un Crustacé des sables verts de Grandpré. Bull. Mus. royal d'Hist. Nat. Belg./Med. Kon. Natuurhist. Mus. Belg. 4, str: 47-59. Perner J. (1898): O foraminiferách z tithonu štramberského. – Rozpr. Čes. Akad. Vědy Slovesn. Umění, Tř. II (mathematicko-přírodnická), 7, (11), str: 1-9. Praha. Peters K. F. (1855): Die Nerineen des Oberen Jura Oesterreichs.- Sitzber. k. Akad. Wiss., mathem-naturw. CI., 16, str: 1-33,4. Wien. Poul I., Janečka J., Melichar R. (2009): Strukturně geologická pozice svrchnojurských vápencových „bradel“ a slepencových horizontů v okolí Jasenice: součást jednotky ždánicko-podslezské, anebo slezské? – Acta Mus. Morav., Sci. Geol., 94, str: 141- 150. Brno. Poul, I., Janečka, J., Melichar, R. (2006): Strukturně geologické a litologické zhodnocení pozice a charakteru jurských vápenců v lokalitě Skalička (Západní Karpaty) – Geol. Výzk. Mor. Slez. v Roce 2005, 13, str: 52-53. Brno. Quenstedt F. A. (1852): Handbuch der Petrefaktenkunde. Tübingen. Quenstedt F. A. (1858): Der Jura. H. – Laupp'sche Buchhandlung, str: 1-842. Neuauflage. Quenstedt F. A. (1871): Petrefactenkunde Deutschlands. I. Abt. – 2. Band: Die Brachiopoden. Tübingen. Remeš, M. (1895): Příspěvky ku poznání korýšů vrstev štramberských. Rozpr. Čes. Akad. Věd, 2, Ř. mat. přír. Věd, 4, str: 35, Praha. Remeš, M. (1897): Ryby tithonu štramberského. Rozpr. Čes. Akad. Vědy Slovesn. Umění, Tř. 2 (mathematicko-přírodnická), 6, str: 1-8, Praha. Remeš, M. (1897): Über den rothen Kalkstein von Nesseldorf. Verhandl. geol. Reichsanst., 1897, 11, str: 221-229, Wien. Remeš M. (1899): Brachiopoden des Stramberger Tithons. – Jb. K. K. Geol. Reichsanstalt, 49, str: 175-179. Wien. Remeš M. (1899): Zur Frage der Gliederung des Stramberger Tithon. – Verhandlungen der

71 Geologischen Bundesanstalt str: 174-179. Remeš, M. (1901): O zrůdnostech lilijic z červeného vápence kopřivnického. – Věst. Klubu přírodověd., 4, str: 76-82, Prostějov. Remeš M. (1902): Nachträge zur fauna von Stramberg. – Beiträge zur Paläontologie von Österreich = Mitteilungen des Geologischen und Paläontologischen Institutes der Universität Wien 14, str: 195-217. Wien. Remeš, M. (1904): Štramberský tithon. Soubor našich dosavadních vědomostí. Věst. Čes. Akad. Vědy Slovesn. Umění, Tř. II, 13, s. 201-217, s. 277-295, str: 360-381, Praha. Remeš M. (1905): Nové nálezy v tithonském vápenci u Skaličky. – Zprávy z Kommisse pro přírodovědecké prozkoumání Moravy. Čas. Morav. Mus. zem., 5, str: 255-263. Brno. Remeš, M. (1909): Nachträge zur Fauna von Stramberg, VIII. Über die Gastropoden der Stramberger Schichten. Beitr. – Paläont. Geol. Österr.-Ungarns Orients, 22, Wien- Leipzig. Remeš, M. (1912): Nové zprávy o lilijicích z moravského tithonu. Čas. Morav. Mus. zem., 12, str: 157-169. Brno. Remeš, M. (1921): Zrůdnosti na korýších štramberského tithonu. Rozpr. Čes. Akad. Věd Umění, Tř. II (matematicko-přírodovědecká), 30, str: 1-2, Praha. Remeš M. (1926): Novější literatura, týkající se moravského tithonu. – Čas. Vlasten. mus. Spol., 37, str: 45-46. Olomouc. Remeš, M (1902): Die Fauna des Kalkes von Skalička. – Verhandl. geol. Reichsanst., 5, str: 135-141. Wien. Rollier L. (1917): Fossiles nouveaux ou peu connus des terrains secondaires (Mésozoiques) du Jura et des contrées environnantes. – Mémoires de la société Paléontologique Suisse, 45, str: 501-696. Deutschland. Roman F. (1897): Recherches stratigraphiques et paléontologiques dans le Bas – Languedoc. Ann. Univ. Lyon, 34. Paris. Roniewicz P. (1976): Les Scléractiniaires du jurassique supérieur de la dobrogea centrale – Palaeontologie polonica, 34, str: 17-121. Roumanie. Řehoř F., Řehořová M., Vašíček Z. (1978): Za zkamenělinami Severní Moravy. – Ostravské muzeum, 50, str: 279. Ostrava. Sandy M. R. (1988): Tithonian Brachiopoda. – In: RAKÚS et al.: Evolution of the Northern Margin of Tethys, I, Mémoires de la Société Géologique de France, 154, str: 71-74. Paris. Sekanina J. (1961): Mineralogické a petrografické poměry okolí Štramberka. – Práce Brněn. Zákl. Čs. Akad. Věd, 33, 8, str: 337-411. Brno. Schlosser M. (1882): Die Fauna des Kelheimer Diceras-Kalkes. – Palaeontographica 28, str: 47-109. Kassel. Schlosser M. (1882): Die Fauna des Kelheimer Diceras-Kalkes. I. Vertebrata, Crustacea, Cephalopoda und Gastropoda. – Palaeontographica 28, str: 41–110. Stuttgart. Schlotheim E. F. (1820): Die Petrefactenkunde auf ihrem jetzigen Standpunkte durch die Beschreibung: Seiner Sammlung versteinerter und fossiler überreste des thier- und pflanzenreichs. – In der Becker'schen Buchandlung. New York. Schneider S. et al. (2013): Ernstbrunn Limestone and Klentnice Beds (Kimmeridgian- Berriasian; Waschberg-Ždánice Unit; NE Austria and SE Czech Republic) – State of the art and bibliography. Bulletin of Geosciences, 88, str: 105-130. Schneider S., Skupien P. (2015): Palaeoecology of Valletia antiqua Favre in Joukowsky, Favre, 1913 (Bivalvia, Hippuritida, Diceratidae); with comments on the taxonomy and distribution of the genus Valletia. – Bulletin of Geosciences, str: 613-632. Schweigert G. et al. (2013): New Early Jurassic hermit crabs from Germany and France. –

72 Journal of Crustacean Biology, 33, str: 802-817. Sirna G. (1968): Gasteropodi nel Titonico della Marsica orientale (Abruzzo). - Geologica Romana, 7, str: 157-182. Roma. Smirnova T. (1975): Revision of the Upper Tithonian hrachiopods from Inwald (Polish Carpathians). – Acta geo. Polonica, 25, 1, str: 115-139. Warszawa. Soták J. (1987): Protopeneroplide foraminifers from lowermost Cretaceous of the Štramberk carbonate platform (Outer Western Carpathians). – Geol. Sbor. Geol. carpath. 38, str: 651-667. Bratislava. Stacy P. (2011): Know a fossil: Rugosa [online]. [cit. 2017-5-2]. Dostupný z WWW: surfacecurrents.blogspot.cz/2011/05/know-fossil-rugosa.html. Staesche K. (1926): Die Pectiniden des Schwabischen Jura. Geol. und Pal. Abh. N.Folge, 15. Stráník Z., Menčík E., Eliáš M., Adámek J. (1993): Flyšové pásmo Západních Karpat, autochtonní mesozoikum a paleogén na Moravě a ve Slezsku. – In: Přichystal, A. – Obstová, V. – Suk, M. (eds.): Geologie Moravy a Slezska, str: 107–122, Moravské zemské muzeum a Masarykova univerzita. Brno. Suess E. (1859): Über die Wohnsitze der Brachiopoden. – Kaiserliche Akademie der Wissenschaften, Mathematisch-Naturwissenschaftliche Klasse, 37, str: 185-248; 39, str: 181-206. Wien. Suess E., Hauer F. R. (1858): Die Brachiopoden der Stramberger Schichten. – Beiträge zur Paläontographie von Österreich, 1, 1, str: 15-58. Wien. Tuluweit K. (1965): Die Terebratulidae und Zeilleriidae (Brachiopoda) des mittleren Lias Nordwestdeutschlands. — Neues Jahrbuch für Geologie und Paläontologie, 122, 10 str: 50–126. Abhandlungen. Uchman A., Mikuláš R., Houša V. (2003): The trace fossil Chondrites in uppermost Jurassic – Lower Cretaceous deep cavity fills from the Western Carpathians (Czech Republic). – Geol. carpath., 54, str: 181-187. Bratislava. Vadász E. (1918): Über das Vorkommen von Posidonomya alpina-Schichten in Anatolien. – Centralblatt für Mineralogie, Geologie und Paläontologie, 13–14, str: 215–219. Stuttgart. Valdes P. J., Sellwood B.W., (1992): A paleoclimate model for the Kimmeridgian. – Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology 95, str: 47–72. Vörös A. (1971): The Lower and Middle Jurassic bivalves of the Villány Mountains – Annales Universitatis Scientiarum Budapestinensis de Rolando Eötvös Nominatae, Geologica, 14, str: 167-208. Budapest. Woods H. (1913): The Cretaceous Lamellibranchia – Palaeontogr. Soc. Monograpns, 66. str: 341-473. London Yilmaz P. O. et al. (1996): Tectonic evolution and paleogeography of Europe. – In: P. A. Zieglers, F. Howath. – Peri-Tethys Memoirs 2: Structure and prospects of Alpine Bassins and Forelands (Mémories du Muséum National d'Historie Natural)., str: 47- 60. Paris. Zeise O. (1897): Die Spongien der Stramberger Schichten. – Palaeontographica, Suppl. II, str: 289-342. Stuttgart. Zeischner L. (1857): Palaontologische Beitrage zur Kenntniss des weissen Jurakalkes, Inwald. – Abn. Böhm. Ges. Wiss.,10, str: 31-49. Stuttgart. Zeischner L. (1860): Die Brachiopoden des Stramberges Kalkes. – N. Jb. Miner. Geol. Geogr., str: 678-691. Stuttgart. Zeischner L. (1857): Paläontologische Beiträge zur Kenntnis der Weissen Jurakalkes won Inwald bei Wadowice. – Abn. Böhm. Ges. Wiss., 5, str: 33–49. Stuttgart. Zeuschner L. (1849): Geognostische Beschreibung des Nerineenkalkes von Inwald und

73 Ruczyny.- Haidinger's Naturwiss. Abh. 3, 1, str: 133-146. Wien. Zeuschner L. (1856): Geognostische Beschreibung des Liaskalkes in der Fatra und in den angrenzenden Gebieten. – Sitz. Ber. K. Akad. Wiss., math.-naturwiss. Cl., 19, str: 135-182. Wien. Zittel K. A. (1868): Die Cephalopoden der Stramberger Schichten. – Palaeont. Mitth. Mus. Bayer. Staates, 2, 1, str: 1-118. Verl. Ebner – Seubert. Stuttgart. Zittel K. A. (1870): Die fauna der älteren Cephalopoden führenden Tithonbildungen. Palaeontographica, Suppl. 1-2. Cassel. Zittel K. A. (1873): Die Gastropoden der Stramberger Schichten. – Palaeontographica, Suppl. 2, str: 193-373. Cassel.

74 15. Přílohy

Příloha A: TABULE I.

1 - Thalamopora zitteli ZEISE, 1873, 2 - Thalamopora hoheneggeri ZEISE, 1897, 3 - Siphonia sp., 4 - Myrmecium hemisphaericum GOLDFUSS, 1826, 5 - Amphiastraea basaltiformis KOBY, 1888, 6 - Aulastraea schäferi OGILVIE, 1897, 7 - Apocladophyllia cf. koniakensis (OGILVIE, 1897).

TABULE II.

1 - Acanthogyra multiformis OGILVIE, 1897, 2 - Dimorphastrea conica KOBY, 1886, 3 - Microphyllia seriata BECKER, 1875, 4 - Rhipidogyra MILNE et al., 1848, 5 a, b – Montlivaltia sp.

TABULE III.

1 a, b - Columbellaria denticulata ZITTEL, 1873, 2 - Cerithium collegiale ZITTEL, 1873, 3 a, b - Endoplocus staszycii (ZEUSCHNER, 1849).

TABULE IV.

1 - Pecten oppeli GEMMELLARO, 1871, 2 - Pecten polycyclus BLASCHKE, 1911, 3 - Pecten gemmellaroi REMEŠ, 1903, 4 - Pecten rochati LORIOL, 1866, 5 a, b - Pecten subspinosus SCHLOTHEIM, 1835.

Tabule V.

1 - Pecten rochati LORIOL, 1866, 2 - Pecten moravicus BOEHM, 1883, 3, 4, 5 - Spondylus subpunctatus (MÜNSTER, 1833), 6 - Pecten cordiformis GEMMELLARO, 1871.

Tabule VI.

1 - Pecten fraudator BOEHM, 1883, 2, 3 - Chlamys strambergensis (REMEŠ, 1903), 4 - Chlamys poecilographa (GEMMELLARO, 1871), 5 - Lima quadrangularis REMEŠ, 1903.

Tabule VII.

1, 2 - Velopecten astartinus (LORIOL, 1876), 3 - Velopecten inaequistriatus (DOLLFUS, 1863), 4 - Spondylus tithonius BOEHM, 1883.

75 Tabule VIII.

1 - Lima pratzi BOEHM, 1881, 2 - Ctenostreon proboscideum SOWERBY, 1820, 3 - Placunopsis granifera BOEHM, 1883, 4 - Lithophagus avellana (D'ORBIGNY, 1845).

Tabule IX.

1 - Ostrea gregaria SOWERBY, 1815, 2 - Ostrea hastellata.QUENSTEDT, 1858, 3 – Aetostreon subsinuatum (LEYMERIE, 1842), 4 a, b - Rhopaloteuthis conophorus (OPPEL, 1865).

Tabule X.

1 a, b, c, 2 a, b, 3 a, b - Weberithyris moravica (SUESS, 1858), 4 - Karadagithyris carpathica (ZITTEL, 1870), 5 - Tropeothyris immanis (ZEUSCHNER, 1857), 6 - Tropeothyris tychoviensis (SUESS, 1858), 7 a, b - Karadagithyris bilimeki (SUESS, 1858).

Tabule XI.

1, 2, 3, 4 - Terebratulina substriata SCHLOTHEIM, 1820, 5 - Tropeothyris cyclogonia (ZEUSCHNER, 1857), 6 - Terebratula cf. punctata (SOWERBY, 1812).

Tabule XII.

1, 2, 3 a, b - Cyclothyris astieriana (D'ORBIGNY, 1847), 4 a, b, 5 - Lacunosella lacunosa (SCHLOTHEIM, 1857), 6 a, b, c - Lacunosella pachytheca (ZEUSCHNER, 1855), 7 a, b, c - Lacunosella hoheneggeri (SUESS, 1858).

Tabule XIII.

1 - Paragalathea ubaghsi PELSEENER, 1886, 2 - Distefania renefraaijei KLOMPMAKER et al., 2012, 3 – Distefania renefraaijei KLOMPMAKER et al., 2012.

Příloha B:

Tabulka s naměřenými hodnotami orietací puklin v rámci celého lomu Tabulka redeterminovaných druhů Tabulka vlastních sběrů

Příloha C:

Inventární seznam zkamenělin z lokality Skalička uložených ve VMO

76 Příloha A: (měřítko 1 cm)

TABULE I.

1 - Thalamopora zitteli ZEISE, 1873, 2 - Thalamopora hoheneggeri ZEISE, 1897, 3 - Siphonia sp., 4 - Myrmecium hemisphaericum GOLDFUSS, 1826, 5 - Amphiastraea basaltiformis KOBY, 1888, 6 - Aulastraea schäferi OGILVIE, 1897, 7 - Apocladophyllia cf. koniakensis (OGILVIE, 1897). TABULE II.

1 - Acanthogyra multiformis OGILVIE, 1897, 2 - Dimorphastrea conica KOBY, 1886, 3 - Microphyllia seriata BECKER, 1875, 4 - Rhipidogyra MILNE et al., 1848, 5 a, b – Montlivaltia sp. TABULE III.

1 a, b - Columbellaria denticulata ZITTEL, 1873, 2 - Cerithium collegiale ZITTEL, 1873, 3 a, b - Endoplocus staszycii (ZEUSCHNER, 1849). TABULE IV.

1 - Pecten oppeli GEMMELLARO, 1871, 2 - Pecten polycyclus BLASCHKE, 1911, 3 - Pecten gemmellaroi REMEŠ, 1903, 4 - Pecten rochati LORIOL, 1866, 5 a, b - Pecten subspinosus SCHLOTHEIM, 1835. TABULE V. 1 - Pecten rochati LORIOL, 1866, 2 - Pecten moravicus BOEHM, 1883, 3, 4, 5 - Spondylus subpunctatus (MÜNSTER, 1833), 6 - Pecten cordiformis GEMMELLARO, 1871. TABULE VI.

1 - Pecten fraudator BOEHM, 1883, 2, 3 - Chlamys strambergensis (REMEŠ, 1903), 4 - Chlamys poecilographa (GEMMELLARO, 1871), 5 - Lima quadrangularis REMEŠ, 1903. TABULE VII.

1, 2 - Velopecten astartinus (LORIOL, 1876), 3 - Velopecten inaequistriatus (DOLLFUS, 1863), 4 - Spondylus tithonius BOEHM, 1883. TABULE VIII.

1 - Lima pratzi BOEHM, 1881, 2 - Ctenostreon proboscideum SOWERBY, 1820, 3 - Placunopsis granifera BOEHM, 1883, 4 - Lithophagus avellana (D'ORBIGNY, 1845). TABULE IX.

1 - Ostrea gregaria SOWERBY, 1815, 2 - Ostrea hastellata.QUENSTEDT, 1858, 3 – Aetostreon subsinuatum (LEYMERIE, 1842), 4 a, b - Rhopaloteuthis conophorus (OPPEL, 1865). TABULE X. 1 a, b, c, 2 a, b, 3 a, b - Weberithyris moravica (SUESS, 1858), 4 - Karadagithyris carpathica (ZITTEL, 1870), 5 - Tropeothyris immanis (ZEUSCHNER, 1857), 6 - Tropeothyris tychoviensis (SUESS, 1858), 7 a, b - Karadagithyris bilimeki (SUESS, 1858). TABULE XI. 1, 2, 3, 4 - Terebratulina substriata SCHLOTHEIM, 1820, 5 - Tropeothyris cyclogonia (ZEUSCHNER, 1857), 6 - Terebratula cf. punctata (SOWERBY, 1812). TABULE XII. 1, 2, 3 a, b - Cyclothyris astieriana (D'ORBIGNY, 1847), 4 a, b, 5 - Lacunosella lacunosa (SCHLOTHEIM, 1857), 6 a, b, c - Lacunosella pachytheca (ZEUSCHNER, 1855), 7 a, b, c - Lacunosella hoheneggeri (SUESS, 1858). TABULE XIII.

1 - Paragalathea ubaghsi PELSEENER, 1886, 2 - Distefania renefraaijei KLOMPMAKER et al., 2012, 3 – Distefania renefraaijei KLOMPMAKER et al., 2012. Příloha B:

Tabulka s naměřenými hodnotami orientovaných dat v rámci celého lomu:

Číslo Hodnota Číslo Hodnota Číslo Hodnota Číslo Hodnota Číslo Hodnota měření (směr/sklon) měření (směr/sklo) měření (směr/sklon) měření (směr/sklon) měření (směr/sklon) 1 285/85 21 315/90 41 75/60 61 130/90 81 225/40 2 170/85 22 290/85 42 100/40 62 210/65 82 260/80 3 340/80 23 340/85 43 90/35 63 220/40 83 160/50 4 10/20 24 285/35 44 110/25 64 150/50 84 165/60 5 295/70 25 310/40 45 130/70 65 110/90 85 270/70 6 310/80 26 270/80 46 150/70 66 285/75 86 220/65 7 310/65 27 335/50 47 185/70 67 255/80 87 250/70 8 315/70 28 210/80 48 220/65 68 160/60 88 180/30 9 5/60 29 235/75 49 140/90 69 195/90 89 235/60 10 350/50 30 145/80 50 75/75 70 175/70 90 145/85 11 345/65 31 220/70 51 235/65 71 110/80 91 250/65 12 10/20 32 195/15 52 80/55 72 160/40 92 240/60 13 20/55 33 235/80 53 30/50 73 145/60 93 225/60 14 45/50 34 235/70 54 125/30 74 170/75 94 165/70 15 320/90 35 225/80 55 45/85 75 165/20 95 195/50 16 285/85 36 130/70 56 80/10 76 170/90 96 175/80 17 335/85 37 140/60 57 55/65 77 265/50 97 225/70 18 310/80 38 145/70 58 195/70 78 235/90 98 180/40 19 300/75 39 140/80 59 145/90 79 215/60 99 185/70 20 300/70 40 160/90 60 215/80 80 250/70 100 160/25

Tabulka redeterminovaných druhů: Stará determinace Redeterminace Thalamopora hoheneggeri Thalamopora zitteli Shizosmilia koniakensis Apocladophyllia cf. koniakensis Schizosmilia sp. Apocladophyllia cf. koniakensis Anthozoa Montlivaltia sp. Columbellaria magnifica Columbellaria denticulata Pecten subpunctatus Spondylus subpunctatus Pecten sp. Chlamys strambergensis Velopecten sp. Ctenostreon proboscideum Pecten cordiformis Pecten gemmellaroi Pecten cordiformis Spondylus subpunctatus Pecten arotoplicus Pecten rochati Pecten arotoplicus Spondylus subpunctatus Pecten oppelii Pecten rochati Pecten subpunctatus Spondylus subpunctatus Corbis fallax Spondylus tithonius Hinnites astartinus Velopecten astartinus Pecten oppelii Chlamys strambergensis Chlamys sp. Lima quadrangularis Pecten poecilograptus Pecten fraudator Pecten poecilograptus Chlamys poecilographa Parvamussium sp. Placunopsis granifera Pecten sp. Pecten moravicus Pecten sp. Pecten rochati Ostrea rostellaris Ostrea hastellata Belemnites conophorus Rhopaloteuthis conophorus Terebratula moravica Weberithyris moravica Terebratula pachytheca Lacunosella pachytheca Terebratula tychoviensis Tropeothyris tychoviensis Terebratula cyclogonia Tropeothyris cyclogonia Terebratula sp. Weberithyris moravica Brachiopoda Terebratula lugubria Brachiopoda Karadagithyris bilimeki Terebratula sp. Terebratula siplicissima Terebratula carpathica Karadagithyris carpathica Terebratula immanis Tropeothyris immanis Terebratula sp. Terebratula bisuffarcinata Terebratula sp. Tropeothyris tychoviensis Terebratula insignis Tropeothyris tychoviensis Dictyothyris sp. Terebratulina substriata Brachiopoda Lacunosella hoheneggeri Rhynchonella sp. Cyclothyris astieriana Rhynchonella sp. Lacunosella hoheneggeri Rhynchonella lacunosa Lacunosella lacunosa Rhynchonella astieriana Cyclothyris astieriana Tabulka vlastních sběrů: Název nálezu Počet Thalamopora hoheneggeri 1 Myrmecium hemisphaericum 1 Terebratula sp. 3 Gastropoda sp. 1 Pecten oppelii 1 Pecten polycyclus 1 Pecten cordiformis 4 Pecten gemmellaroi 1 Pecten subspinosus 1 Chlamys poecilographa 6 Velopecten inaequistriatus 1 Terebratulina substriata 7 Terebratula cyclogonia 2 Terebratula simplicissima 1 Weberithyris moravica 2 Cyclothyris astieriana 1 Lacunosella lacunosa 1 Paragalathea ubaghsi 1

Příloha C:

Inventární seznam zkamenělin z lokality Skalička u Hranic uložených ve Vlastivědném muzeu v Olomouci: Zásuvka č. 2 Název vzorku 2364 Thalamopora zitteli 2367 Siphonia sp. 2368 Siphonia sp. Zásuvka č. 12 Název vzorku 2965 Microphyllia seriata 2957 Acanthogyra multiformis 2958 úlomek jílovce 2943 Amphiastrea basaltiformis 2952 Apocladophyllia cf. koniakensis 2945 Apocladophyllia cf. koniakensis 2950 Dimorphastrea conica 2942 Rhipidogyra sp. 2944 Aulastrea schäferi Zásuvka č. 43 Název vzorku 2059 Ostrea gregaria 2060 Ostrea hastellata Zásuvka č. 53 Název vzorku 6780 Pecten cardinatus Zásuvka č. 55 Název vzorku 3339 Spondylus subpunctatus 1939 Pecten moravicus Zásuvka č. 319 Název vzorku 27790 Apocladophyllia cf. koniakensis 3609 Tropeothyris tychoviensis 24280 Montlivaltia sp. 8480 Pecten rochati 8479 Chlamys poecilographa 6777 Ostrea gregaria 8443 Ctenostreon proboscideum 8444 Tropeothyris tychoviensis 6789 Terebratula sp. 24275 Ostrea sp. 8478 Chlamys poecilographa 24268 Lacunosella pachytheca 24269 Cyclothyris astieriana 24270 Cyclothyris astieriana 24271 Cyclothyris astieriana 8477 Chlamys strambergensis 3586 Spondylus tithonius 1871 Spondylus subpunctatus 1872 Pecten gemmellaroi 1878 Pecten fraudator 1877 Chlamys poecilographa 1870 Pecten gemmellaroi 7066 Pecten rochati 3592 Lacunosella pachytheca 3587 Cyclothyris astieriana 8442 Lima pratzi 8441 Chemnitzia castor 8466 Lithophagus avellana 8467 Lithophagus avellana Zásuvka č. 335 Název vzorku 24267 Weberithyris moravica 2995 Weberithyris moravica 1867 Exogyra cf. subsinuata 6783 Spondylus subpunctatus 2998 Weberithyris moravica 6776 Velopecten astartinus 6775 Velopecten astartinus 6782 Pecten cordiformis 3086 Tropeothyris cyclogonia 2996 Weberithyris moravica 2046 Pecten rochati 2997 Weberithyris moravica 8433 Terebratula bisuffarcinata 8432 Brachiopoda 2989 Cyclothyris astieriana 2044 Spondylus subpunctatus 6781 Pecten cordiformis 6774 Velopecten astartinus 8435 Lacunosella hoheneggeri 8431 Terebratulina substriata 6787 Lacunosella lacunosa 24259 Weberithyris moravica 24260 Weberithyris moravica 24261 Weberithyris moravica 1908 Pecten fraudator 2988 Cyclothyris astieriana 8437 Lacunosella hoheneggeri 7067 Tropeothyris tychoviensis 1906 Velopecten astartinus 2014 Chlamys strambergensis 1909 Pecten cf. poecilograptus 8434 Brachiopoda 2297 Distefania renefraaijei 3085 Tropeothyris cyclogonia 1910 Pecten cf. poecilograptus 1884 Rhynchonella suessi 3184 Columbellaria denticulata 2299 Brachiopoda 6784 Pecten rochati 3344 Rhopaloteuthis conophorus 24282 Terebratula siplicissima 24265 Weberithyris moravica 24273 Terebratulina substriata 24274 Weberithyris moravica 24281 Weberithyris moravica 27436 Karadagithyris bilimeki 27437 Karadagithyris bilimeki 1860 Exogyra cf. subsinuata 6788 Lima quadrangularis 6785 Ostrea sp. 6779 Terebratula sp. 6778 Terebratula punctata var. ovatissima 7068 Lacunosella lacunosa 27438 Karadagithyris bilimeki 24279 Anthozoa 24277 Terebratula lugubria 24266 Weberithyris moravica 27791 Pecten rochati Expozice Název vzorku 6278 Lacunosella pachytheca 6279 Lacunosella pachytheca 6283 Anthozoa 6286 Pecten oppelii 6287 Malacostraca 6290 Karadagithyris carpathica 6291 Terebratulina substriata 6292 Tropeothyris immanis 6294 Velopecten astartinus 6295 Velopecten astartinus