Institucionální Vliv Evropského Parlamentu Na Europoslance – Případová Studie Poslanců Spolkové Republiky Německo

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Obor: Evropská studia

Institucionální vliv Evropského parlamentu na europoslance – případová studie poslanců Spolkové republiky Německo

Diplomová práce

Bc. Michal Vít

Vedoucí práce: PhDr. Petr Kaniok, Ph. D.

UČO: 263707

Obor: Evropská studia

Imatrikulační ročník: 2007 Brno, 2012

Čestné prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci Institucionální vliv Evropského parlamentu na europoslance – případová studie poslanců Spolkové republiky Německo vypracoval sám na základě uvedených pouţitých zdrojů.

V Brně dne 6. 5. 2012 Michal Vít

Poděkování

Na tomto místě bych rád poděkoval PhDr. Petru Kaniokovi, Ph.D. za trpělivý přístup při vedení diplomové práce a dále všem více či méně vzdáleným blízkým.

OBSAH

OBSAH ...... 1 1 ÚVOD...... 3

1.1 PROČ PRÁVĚ NĚMEČTÍ EUROPOSLANCI? ...... 5 1.2 STANOVENÍ HYPOTÉZY PRÁCE ...... 6 1.3 STRUKTURA PRÁCE ...... 7 1.4 VÝZKUM PROBLEMATIKY HLASOVÁNÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU ...... 8 2 METODOLOGIE ...... 11

2.1 SBĚR DAT ...... 12 2.2 PROBLEMATIKA JMENOVITÉHO HLASOVÁNÍ (ROLL-CALL-VOTES, RCV) ...... 14 2.2.1 Jmenovitá hlasování – omezení vlivu národních stran ...... 15 3 NĚMECKÝ PŮVOD – DETERMINUJÍCÍ FAKTOR? ...... 17

3.1 PŘEDSTAVENÍ KONSTRUKTIVISTICKÝCH PŘÍSTUPŮ ...... 18 3.2 TEORIE RACIONÁLNÍ VOLBY ...... 20 3.3 PROBLEMATIKA UTVÁŘENÍ IDENTITY ...... 21 3.3.1 Utváření evropského Německa nebo německé Evropy? ...... 23 3.4 POSTOJE ZKOUMANÝCH STRAN K EVROPSKÉ UNII ...... 26 3.4.1 CDU (Christlich Demokratischen Union Deutschlands, CDU) ...... 26 3.4.2 SPD (Sozialdemokratische Partei Deutschlands, SPD) ...... 27 3.4.3 FDP (Die Freie Demokratische Partei, FDP) ...... 28 3.4.4 Bündnis 90/Die Grünen ...... 28 3.4.5 Die Linke ...... 29 3.4.6 CSU (Christlich-Soziale Union, CSU) ...... 30 3.5 KONCEPT CIVILNÍ MOCNOSTI ...... 30 3.6 HLASOVÁNÍ OVLIVNĚNÉ PŮVODEM ...... 31 3.7 FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ HLASOVÁNÍ ...... 32 4 ANALÝZA HLASOVÁNÍ ...... 34

4.1 VLIV STRANICKÉ PODPORY EU ...... 35 4.1.1 Analýza hlasování ...... 37 4.2 VLIV DÉLKY ČLENSTVÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU ...... 38 4.2.1 Analýza hlasování ...... 39 4.3 VLIV ZASTÁVANÝCH FUNKCÍ NA HLASOVÁNÍ V EP ...... 40 4.3.1 Analýza hlasování ...... 41 4.4 VLIV GEOGRAFICKÉHO PŮVODU ...... 41 4.4.1 Analýza hlasování ...... 45 4.5 VLIV EKONOMICKÉHO ZÁZEMÍ NA HLASOVÁNÍ ...... 46 4.5.1 Analýza hlasování ...... 48 4.6 VLIV STRANICKÉ PŘÍSLUŠNOSTI NA HLASOVÁNÍ ...... 48 4.6.1 Analýza hlasování ...... 50 4.7 VLIV ČLENSTVÍ V NÁRODNÍCH ZASTUPITELSKÝCH SBORECH ...... 52 4.7.1 Analýza hlasování ...... 53 4.8 VLIV VZDĚLÁNÍ POSLANCŮ NA HLASOVÁNÍ ...... 53 4.8.1 Analýza hlasování ...... 54 5 INTERPRETACE VÝSLEDKŮ ...... 55

5.1 KLÍČOVÉ OBLASTI PRO INTERPRETACI VÝSLEDKŮ ...... 55

5.2 PROBLEMATIKA STRANICKÉ IDEOLOGIE ...... 58 5.3 DOPLŇUJÍCÍ FAKTORY ...... 58 6 ZÁVĚR ...... 61 7 POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE ...... 63

1 ÚVOD Postupující politická krize na poli EU (Evropské unie, EU) způsobená prohlubováním tzv. dluhové krize a strukturálních problémů okrajových států eurozóny postupně překrývá jeden fakt – rostoucí politická role Německa (The Economist 2012, Münchau 2012, Handl 2012). Nejedná se o prosazování vlivu formou obsazování důleţitých unijních postů Němci nebo o konfliktní prosazování národních zájmů v EU. Na rozpor mezi politickou a ekonomickou silou Německa a jeho reálným vlivem upozorňují někteří autoři od počátku 90. let, kdy ekonomická a zejména politická integrace nabrala výraznou dynamiku.1 Vliv Německa se projevuje nejen oslabením integračního dua Francie – Německo ze strany Francie (a tomu úměrným nárůstem vlivu Německa), ale také formou ekonomických a politických návrhů řešení prohlubující se politické krize EU. Toto konstatování se můţe zdát poněkud ambiciózní i z důvodů chybějících empirických výzkumů. Nicméně pro potřeby předloţené diplomové práce se jeví jako velmi dobrý příklad specifičnosti postavení Německa v současné EU.2 Pro vyjádření více či méně formální role Německa v současné politické architektuře EU lze pouţít i reakci řeckých demonstrantů na tlak, který vyvíjí EU na Řecko. Snahy o restrukturalizaci řeckého veřejného sektoru jsou ve velké míře personifikovány vůči Německu (The Economist 2012). To je povaţováno za hlavního iniciátora úsporných opatření, která nyní procházejí skrz EU. Snaha Francie o aktivní roli při iniciování návrhů politických řešení, které by znamenaly výrazné prohloubení politické integrace, byla upozaděna objektivně horší výchozí situací – ekonomická síla Francie se ukázala v kritickém momentu ve srovnání s Německem výrazně horší. Tím nejpodstatnějším bodem je ze strany Francie absence obecně akceptovaného nebo akceptovatelného návrhu na řešení politické krize. Ačkoli Německo aktivně vystupovalo v součinnosti s Francií, postupný narůst německé dominance a faktická vedoucí role uvedly Německo do výrazně dominantní pozice na unijní politické scéně.3 Tato dominance není vynucována nátlakem, nýbrţ je obecně přijímaným konsensem.4 Další ukázkou německého vlivu v Evropském parlamentu (dále pouze EP) je působení německých poslanců ve významných parlamentních funkcích a to nejen ve sledovaném období 2009 – 2011 – po dvou a půl ročním předsednickém intermezzu Jerzyho Buzka se do čela EP vrací zástupce Německa. Podobně jako jeho předchůdce Hans Gert Pöttering, který byl

1 Na neschopnost či rezignaci prosazení viditelných německých zájmů upozorňoval i vlivný německý deník Financial Times Deutschland, který reagoval na jmenování Maria Draghiho novým předsedou Evropské centrální banky (ECB). 2 Více k tomuto tématu např. The Economist 2012. 3Více k problematice dluhové krize a role Německa v ní např. Eurointeligence 2012 4 Samozřejmě existují členské země, které se staví negativně vůči německým návrhům (zejména Velká Británie), ale ţádné z nich není obecně přisuzována vedoucí role. Blíţe se současné roli Německa věnuje např. T. G. Ash (2012). 3

předsedou EP v letech 2007 – 2009, i současný předseda Martin Schulz zastával post předsedy parlamentní frakce (Poguntke 2007: 108).5 Při pohledu na současnou politickou roli Německa je moţné vnímat jeho roli jako logické vyústění dlouhodobé pozice podporující integrační projekt a to nejen jeho hospodářskou a ekonomickou dimenzi, ale zejména vytvoření politické dimenze EU. Tento trend lze vysledovat ze silné podpory ES/EU od počátku 50. let a co je podstatné, tak na pozici Německa k EU neměly výrazný vliv ani proměny vládních koalic. Kaţdý členský stát EU do větší či menší míry realizuje své zájmy a snaţí se uplatňovat svůj reálný politický vliv, který se odvíjí od geografické velikosti, počtu obyvatel, ale zejména od hospodářské síly. Na tomto místě je třeba připomenout, ţe Německo je nejlidnatější stát EU a zároveň nejvýkonnější ekonomikou Unie a to nejen v posledních letech, ale i v dlouhodobém hledisku. Přeneseně si lze poloţit otázku, jak se projevuje politická a ekonomické síla v evropské politice – nejen ve způsobu prosazování zájmů, ale také při hlasování v EP. Jiţ samotnou velikost národní delegace v Evropském parlamentu je nutné chápat v souvislosti s dalšími specifiky Německa a jeho role v evropské (unijní) politice. Vzhledem k velikosti národní delegace je také nutné vzít v úvahu početní zastoupení německých europoslanců v jednotlivých parlamentních frakcích, kde němečtí europoslanci zastávají dominantní národní postavení (Poguntke 2007: 123). Základním imperativem, který determinuje pozici země v EU, je konsensus stranických elit v otázce podpory integračního projektu (Banchoff 1999; Tosun, Debus 2008: 327). V tomto případě je nutné zdůraznit, ţe se nejedná pouze o samotnou podporu, ale o aktivní utváření podoby jednotlivých integračních pokroků. Na německé politické scéně působí pouze jeden relevantní politický subjekt (strana Die Linke), který se staví negativně k současné podobě integrované EU. Tonus a Debus (2008) poukazují také na vysokou míru stranického a vládního proevropského konsensu i ve srovnání s ostatními členskými státy EU. Nejdůleţitějším faktem je dlouhodobě vysoká podpora EU politickými stranami bez ohledu na proměňující se sloţení vládních koalic. Smyslem zkoumání hlasování německých europoslanců (na základě zaznamenaných tzv. Roll-call votes, jmenovitých hlasování)6 v letech 2009 aţ 2011 není pouze sledování modelového dilematu evropské versus národní stranické odpovědnosti, jak ji nabízí velmi bohatý odborný materiál (mezi nejvýznamnější patří bezesporu Simon Hix, pod jehoţ vedením vznikly detailní analýzy zabývající se problematikou hlasování v EP (Hix 1999, 2001, Hix, Noury, Roland 2007, Hix,

5 V současném předsednictvu EP jsou kromě předsedy Martina Schulze další dva němečtí zástupci (Evropský parlament 2012). 6 Blíţe k problematice Roll-call-votes (RCV) v kapitole 2.1.1. 4

Noury, Farrell 2010, Gabel, Hix, Malecki 2008 nebo Scully, Farrell 2010).7 V centru pozornosti stojí právě pozice Německa (respektive německých poslanců) – jaké faktory ovlivňují jejich hlasování, zda lze vysledovat podobnost mezi obecnými tendencemi EP jako celku, nebo zda existují národně specifické tendence. K jejich zkoumání mi poslouţí osm stanovených kritérií, které korespondují s výzkumem EP obecně. Polovina těchto kategorií odpovídá specifiku německého prostředí. Podobně jako v jiných podobných výzkumech i tato práce se zabývá konfliktem konstruktivistického působení EP („evropskost“) a racionálního chování jednotlivých aktérů v podobě teorie racionální volby. Diplomová práce se sice zabývá relativně frekventovaným fenoménem, ale pouze zlomek prací tuto problematiku zasazuje do širšího společensko-politického rámce současné EU.

1.1 Proč právě němečtí europoslanci? Ačkoli se můţe zdát tento úvod pouze vzdáleně související s problematikou dynamiky hlasování v EP, záměrně jsem jej uvedl v souvislosti s politickým vývojem EU v posledních několika letech. Stejně tak je obtíţně uchopitelný vliv Německa na politické a sociální směřování současné Unie. Nicméně právě dynamika nedávného politického vývoje mne přivedla na myšlenku, zda se trend prosazování německé představy o fungování EU prosazuje i v relativně autonomním prostředí EP. V této souvislosti se jedná o porovnání dvou přístupů k chování poslanců – prostředí původu a prostředí instituce. Bude zajímavé sledovat, jaké determinanty německé politiky ovlivňují hlasování zkoumaných německých poslanců a zároveň jaké jsou nejsilněji zastoupené. Téma předloţené práce propojuje pozornost k Německu jakoţto v současné době nejdůleţitějšímu politickému a ekonomickému subjektu EU a dynamiku hlasování v EP. Pokusil jsem se stanovit kategorie národního prostředí tak, aby primárně odráţely původ jednotlivých poslanců. Dále jsem německý původ definoval jako výrazně působící prointegračně z důvodu konsensu politických a společenských elit země na základě poválečného postoje k evropské integraci. Ačkoli zkoumání hlasování poslanců EP představuje populární téma, pouze velmi málo prací se soustředí ryze na specifika národního prostředí a jeho přenos na hlasování poslanců. Cílem práce je doplnit problematiku hlasování v EP o specifickou otázku identity významného členského státu a sledovat, zda hlasování poslanců odpovídá jiţ dříve zkoumaným trendům – příslušnost k národní politické straně, socializační vliv EP či další partikulární otázky týkající se motivů hlasování (např. role předsedů parlamentních frakcí). Cílem předloţeného kvantitativního

7 Mezi další významné autory věnující se chování politických stran a jednotlivých poslanců patří např. Stefanie Bailer, Armina Kreppel, Roger Scully nebo Janina Thiem. 5

výzkumu je potvrzení či vyvrácení hypotézy vztahující se k faktorům ovlivňujícím hlasování německých europoslanců – zda lze vysledovat racionalistické nebo konstruktivistické tendence. Neméně důleţitým bodem při výběru tématu diplomové práce je osobní dlouhodobý zájem o problematiku Evropského parlamentu se zaměřením na německé europoslance. Diplomovou prací navazuji na bakalářskou práci, která se zabývala problematikou soudrţnosti německých konzervativních stran CDU a CSU (Christlich Demokratischen Union, CDU a Christlich Sozialen Union CSU v EP.

1.2 Stanovení hypotézy práce Cílem práce je analýza hlasování na základě relevantní literatury stanovených determinantů, které ovlivňují hlasování poslanců v EP. Výzkumnou ambicí je analýza stanovených determinantů v prostředí vybraného národního státu a určení, zda se determinanty ovlivňující hlasování shodují s obecnými trendy v hlasování nebo jsou ovlivněny národním prostředím. Tedy prostředím, ve kterém jsou utvářeny postoje jednotlivých poslanců.

Hypotézy práce jsem stanovil následovně. Na základě dvou hlavních teoretických přístupů (konstruktivismus a teorie racionální volby) lze vysvětlit hlasování poslanců. H1: Jsou pro hlasování poslanců více určující konstruktivistické faktory zakládající se na původu poslanců nebo racionální faktory, které jsou široce aplikovatelné bez rozdílu na původ?

H2: Na základě literatury jsem definoval německé prostředí jako výrazně podporující integraci (viz příslušná kapitola). Je možné německý původ poslanců označit jako determinující proevropské hlasování a tedy jaké faktory jsou nejvíce působící, případně, zda je možné vysledovat regionální případně stranické specifikum v hlasování?

K zodpovězení výzkumných otázek jsem definoval osm kategorií, které se pokouší odráţet nejvýznamnější determinanty hlasování. Tyto faktory (determinanty) byly stanoveny jak na základě dosavadního výzkumu hlasování poslanců, tak na základě původu poslanců. Kategorie vychází ze dvou teoretických přístupů hlasování: vysvětlení na základě konstruktivistických teorií a teorie racionální volby (podrobný popis kategorií a jejich metodologická definice v kapitole „Analýza hlasování“).8

8 Jedná se o následující kategorie: a) ovlivňuje hlasování poslanců délka působnosti v EP, b) je ovlivněno hlasování zastáváním volené parlamentní funkce, c) jaký vliv má na hlasování původ rozdíl mezi východními částmi (bývalá NDR) a západními spolkovými zeměmi, d) zda je tato příslušnost ovlivněna ekonomickou výkonností jednotlivých spolkových zemí, e) je pro hlasování rozhodující stranická příslušnost poslance, f) zda byli v minulosti členy zemských sněmů nebo Spolkového sněmu a g) zda při hlasování hraje roli vzdělání poslanců. 6

Jsem si vědom obtíţného definování politické podpory integrace a ještě obtíţnějšího definování specifičnosti německého prostředí, ale v níţe představených částech práce se pokusím o relevantní konceptualizaci definovaných mantinelů práce a také jednotlivých kategorií. Předloţená práce se pohybuje na pomezí dvou odlišných přístupů – kvantitativní analýza dat (hlasování) a nutnost relevantního definování zkoumaného prostředí. Moţným handicapem je obecný nedostatek empirických studií zabývajících se sociálním konstruktivismem a identitou a jejich aplikací v jednotlivých konkrétních příkladech (Checkel, Moravcsik 2001). Moţným logickým vyústěním je fakt, ţe konstruktivistický náhled na problematiku není součástí vlastní kvantitativní analýzy, nýbrţ je pouţit při úvodním definování výzkumného rámce a následně při analýze modelů jako explanatorní faktor.

1.3 Struktura práce V rámci úvodní kapitoly nabízí práce letmý vhled do aktuální problematiky výzkumu hlasování v Evropském parlamentu. Kapitola se zabývá především oscilací mezi vyvaţováním zájmů evropské roviny politiky a národní rovinou a problematikou socializace poslanců Evropského parlamentu. Metodologická část je věnována definování výběru pouţitých metodologických postupů, způsobu zpracování dat a jejich relevancí. Tato část se také zabývá obecným definováním kritérií pro verifikaci hypotéz a stanovení kritérií sběru dat. Metodologická část se také věnuje problematice zpracovatelnosti jmenovitých hlasování, která tvoří základní část datového materiálu. Hlavní partie diplomové práce je členěna do následujících částí: Definování dvou základních teoretických přístupů k analyzované problematice, které tvoří základ pro interpretaci provedeného výzkumu. První z aplikovaných přístupů je konstruktivistické (komunitární) pojetí chování poslanců v EP. Druhým přístupem je široce aplikovatelná teorie racionální volby analyzující chování jedinců v definovaném prostředí. Tato část poslouţí jako východisko pro navazující kapitolu věnující se analýze zkoumaných kategorií. Aplikace provedeného výzkumu je zasazena do německého sociologicko-politického prizmatu, kterým nahlíţí na koncept politické integrace EU. V dané kapitole se věnuji konceptualizaci teorií konstruktivismu a teorií racionální volby, které slouţí jako teoretická východiska pro předloţenou práci. Na jejich základě jsem stanovil indikátory, které mají stanovit, jaké faktory ovlivňují hlasování poslanců nejvýznamněji. Následující část se zabývá definováním podrobného

konceptu zahrnujícího jednotlivé analyzované kategorie (proměnných) – jejich operacionalizace, definování jednotlivých výzkumných vzorků a jejich následná analýza. V poslední části je interpretována provedená analýza. Nelehkým úkolem je pokus o zodpovězení v úvodu stanovené hypotézy – lze povaţovat německé prostředí jako určující faktor pro hlasování v EP, tedy zda lze vysledovat v hlasování příklon k obecným tendencím v hlasování (na základě výzkumných závěrů prací Simona Hixe a Rogera Scullyho) či lze definovat národní specifické tendence v hlasování poslanců. Blíţe k popisu německého prostředí viz blíţe v kapitole níţe (kapitola 3).

1.4 Výzkum problematiky hlasování v Evropském parlamentu Cílem této kapitoly je nabídnout přehled nejvýznamnějších poznatků zabývajících se otázkou faktorů ovlivňujících hlasování jednotlivých poslanců v EP. Výčet zahrnuje široké spektrum autorů, kteří nabízejí několik alternativních vysvětlení hlavních tendencí v hlasování. Mezi jednotlivými autory lze definovat společný rámec, který se stal „osudným“ i pro předloţenou práci. Jedná se o konflikt jednotlivých poslanců mezi národní politickou stranou a parlamentní frakcí v EP. Výzkum Simona Hixe se pokouší analyzovat základní „konfliktní linie“ jednotlivých poslanců – zda se základní konflikt v EP odehrává mezi národní versus nadnárodní dimenzí politiky či v socioekonomické dimenzi pomocí pravolevé škály politického spektra. Konflikt mezi národní a nadnárodní podobou politiky se nejvýrazněji projevuje zdůrazňováním nesouladu mezi podporovateli další (hlubší) integrace a těmi, kteří se k tomuto trendu staví rezervovaně. Tento koncept podrobněji rozpracovává Hixovo zjištění (2001, Hix, Noury, Roland 2007) směřující k primárnímu určení odpovědnosti jednotlivého poslance – zda je pro poslance důleţitější odpovědnost vůči parlamentní frakci nebo národní straně. Za klíčový nedostatek stranického systému EP shledává Hix odpovědnost poslanců vůči národním politickým arénám a tedy i národním politickým stranám. Neopomenutelným faktem je také efektivnější kontrola jednotlivých poslanců z pozice národní strany (Hix, Noury, Roland 2007a: 139). Noury (2002) tuto skutečnost rozvíjí o fakt, ţe jednotlivé národní strany jsou více uzavřené a politická komunikace probíhá zejména v rámci jednotlivých stran. Z hlediska dlouhodobého vývoje EP Hix konstatuje, ţe došlo k utvoření EP jako normální, svébytné instituce s dominantními politickými frakcemi a stejně tak dominujícími politickými trendy/výstupy (Hix, Noury, Roland 2007a: 3). Mezi další podporovatele teze o EP jako kolbišti pro/proti integračních tendencí patří např. Andrew Moravcsik (1993). Hix dále tvrdí (2007a, 2008), ţe jedním z klíčových prvků ovlivňujících hlasování je povaha volebního systému v jednotlivých členských zemích: zda se jedná o otevřený nebo uzavřený

systém.9 Poslanci, jejichţ národní volební systém je otevřený, mají tendenci hlasovat méně ovlivněně národní politickou stanou. V dalších výzkumech hlasování poslanců Hix, Scully a Farrell (2010) zjistili, ţe přibliţně 45 % hlasování je primárně ovlivněno ideologií poslance (v pravolevé a pro/proti integrační dimenzi), 20 % hlasování je vysvětlitelných na základě politických cílů parlamentní frakce a 40 % hlasování je vysvětlitelných na základě národních zájmů poslance (Hix, Scully, Roland 2010: 14). Níţe uvedené schéma uvádí jednotlivé kroky formující postoje poslanců.

Obr. 1 Proces formování politických preferencí poslanců

Zdroj: Gabel, Hix 2007b: 23

Roger Scully (2005) se ve své práci zabýval problematikou socializace poslanců během jejich působení v Evropském parlamentu. Ačkoli mnozí konstruktivisté, např. Wendt (1992) nebo Checkel (2001), přisuzují socializačnímu vlivu (a působení specifického – v tomto případě pro integračního – prostředí) značnou váhu v proměně chování poslance, Scully k tak evidentnímu výsledku nedochází. Scully svůj bohatý empirický materiál doplňuje o faktory, které se zdají být zásadní pro hlasování poslanců. Jedná se o analýzu „politického původu“ poslance – jaké zastával stranické funkce nebo zda byl zvolen do jakéhokoli voleného uskupení daného státu. Tyto faktory shledává jako jedny z hlavních, které je třeba brát v potaz při analýze hlasování. Scully dále konstatuje, ţe nelze hovořit o verifikovatelné kauzalitě mezi hlasováním poslance a délkou jeho působení v EP. Primární motivy hlasování je nutné dle Scullyho hledat v racionální volbě aktérů (Farrell, Scully 2003: 284 – 285; Farrell, Scull 2010: 37).

9 Otevřenost nebo uzavřenost lze posuzovat dle způsobu výběru kandidátů – jaký vliv mají regionální stranické buňky, nakolik je kandidátní listina ovlivněna stranickou centrálou (Hix 2004: 9). V případě federalizovaných států je míra otevřenosti volebního systému zpravidla větší. To je také případ Německa 9

Kreppel (2002) při zkoumání vlivu na hlasování poslanců národních delegací v EP dospěla podobně jako Scully ke konstatování, ţe poslanci, kteří získali nějakou parlamentní funkci – v případě práce A. Kreppel je to předseda výboru nebo funkce reportéra – nehlasují jinak neţ běţný člen frakce. Podobně byla empiricky ověřena i role whipů10, u nichţ nedochází k změnám v hlasování. Lindstadt, Slapin, Wielen (2009: 25) do problematiky analýzy hlasování a koheze parlamentních frakcí přispívají se zjištěním, ţe koheze jednotlivých frakcí je největší v druhém a třetím roce volebního období. S blíţícími se volbami jednotlivé národní delegace preferují své národní politické cíle, čímţ dochází k erozi cílů jednotlivých parlamentních frakcí. Dále rozlišují mezi jednotlivými poslanci: ti, kteří mají pro danou frakci značný politický význam (např. mediálně známé osobnosti), jsou pod větším vlivem národních stranických cílů (Lindstadt, Slapin, Wielen 2009: 25). Problematikou národní vs. evropské odpovědnosti při hlasování v EP se dále věnuje Janina Thiem (2009), která se zaměřuje na prosazování národních stranických zájmů v parlamentních frakcích. Dalšími faktory ovlivňujícími hlasování poslanců se zabývá např. Stefanie Bailer (2009), která rozpracovala roli předsedů frakcí v EP a jejich vliv na hlasování členů frakce. Bailer konstatuje, ţe v otázkách, které mají vysokou politickou prioritu, se výrazně projevuje vliv předsedy frakce nebo delegace. Velikost jejich role se odvíjí z nezanedbatelné části od jejich předchozí politické zkušenosti. Předsedové, kteří v minulosti zastávali např. ministerský post na národní úrovni, jsou jedním z významných rozhodovacích faktorů ovlivňujících politické rozhodnutí poslanců. Samostatnou skupinu autorů věnujících se problematice EP tvoří autoři zabývající se čistě kvantitativní analýzou hlasování v EP a následnou aplikací širokého spektra rozhodovacích modelů (např. Han 2007; Høyland 2010). Výše představení autoři se věnují problematice hlasování v EP z celkového pohledu jednotlivých volebních period a všímají si pouze vybraných národních fenoménů. Při analýze hlasování německých poslanců jsem vycházel z argumentace těchto autorů. Vzhledem k úzkému zaměření pouze na jednu členskou zemi jsem vybral obecně pouţitelné teze, na kterých následně stavím své výzkumné otázky.

10 Jedná se o představitele politické strany, kteří zajišťují hlasování poslanců dle stranické disciplíny zejména při hlasování o legislativních aktech (Evropský parlament 2005). 10

2 METODOLOGIE Hlavní část předloţené práce je postavena na regresivní analýze datového souboru (viz níţe). Lineární regrese má za cíl vysvětlit vztah proměnných v případě zkoumaných jevů a jejich síly působení na hlasování, v tomto případě faktory ovlivňující hlasování EP. Dle definice Druláka (Drulák 2008: 16) nezávisle proměnná představuje předpokládanou příčinu (faktory ovlivňující hlasování) a závisle proměnná představuje (předpokládaný) důsledek, pro potřeby této práce se jedná o hlasování v EP. Soubor ordinálních a nominálních dat a jejich následná analýza má za cíl interpretovat vzájemnou souvislost, nikoli vyvození širších kauzálních jevů. K tomuto cíli jsem na jednotlivé datové soubory aplikoval regresní analýzu a následně všech osm kategorií jsem vzájemně porovnal tak, aby bylo zřejmé, který faktor je vůči ostatním dominantnější při ovlivňování poslanců. Aplikaci regresní analýzy lze obecně pouţít v případech, kdy je nutné zjistit, v jakém vztahu jsou dvě a více proměnných nebo jak jsou sdruţeny; a jak změna v jedné proměnné ovlivní nebo změní danou proměnnou. Regresní analýza také slouţí k určení síly/velikosti těchto vzájemných vztahů (McNabb 2010: 131 – 135). K potvrzení či vyvrácení stanovené výzkumné otázky jsem stanovil více kategorií, které poslouţí k relevantnímu vyhodnocení. Určení pouze dvou nebo tří kategorií by bezpochyby mohlo vést k výraznému zkreslení. Podobným způsobem byla vybrána i suma zkoumaných hlasování. Celkový počet 183 zaznamenaných hlasování lze určit jako reprezentativní vzorek pro analýzu. Výsledná závislost nebude výsledkem nahodilého vztahu, ale snahou o nalezení vzájemně ovlivňujícího se vztahu mezi závisle a nezávisle proměnnými. Pro vyjádření vzájemného vztahu zkoumaných proměnných slouţí korelační koeficient (r), který při hodnotách +/- 1,00 značí absolutní vzájemný (pozitivní nebo negativní) vztah a zároveň hodnota 0 značí, ţe v analyzovaných proměnných neexistuje vzájemný vztah (Agresti, Finlay 2009: 262). Pro stanovení relevance získané analýzy je nutné uvést podmínku validity regresní analýzy (viz kapitola Analýza hlasování). Ta určuje, za jakých podmínek jsou výsledky regresní analýzy relevantní a pouţitelné pro interpretaci. Mnoţství stanovených proměnných jsem stanovil tak, aby byla zajištěna reliabilita výsledků (McNabb 2010: 136). Ve snaze o lepší přehlednost získaných výsledků jsem se rozhodl pro grafické vyjádření provedených analýz a stejně tak v případě znázornění podmínek validity jednotlivých analýz. Pro úplné znázornění jsem výsledky regresní analýzy znázornil do tabulky, ze které je zřejmé, které faktory (případně celé kategorie) nejvíce působí, resp. vysvětlují hlasování poslanců. K lineární regresi jsem pouţil program SPSS (Statistical Package for the Social Sciences).

2.1 Sběr dat Pro účely předloţené práce jsem definoval zkoumanou populaci jako geografickou oblast Německa. Přesná definice populace zahrnuje osoby disponující na území Německa právem volit své zástupce do Evropského parlamentu. Pro účely analýzy jsem definoval vzorek čítající 99 volených zástupců Německa v Evropském parlamentu. Vzorek koresponduje s proporčním zastoupením poslanců v jednotlivých parlamentních frakcích dle dosaţeného volebního výsledku ve volbách v roce 2009. V práci byla zpracována hlasování z první poloviny volebního období 2009 – 2014, tedy hlasování v časovém úseku od 6/2009 do 12/2011. Pro zpracování datového materiálu byla pouţita hlasování o finální podobě legislativních aktů a finální podoby návrhů vztahujících se k rozpočtové proceduře pomocí tzv. roll call votes (RCV). K metodě RCV viz níţe. Důvodem pro takto striktní omezení byla snaha o co nejobjektivnější zaznamenání politické dimenze hlasovacích procedur. Zahrnutím pozměňovacích návrhů by mohlo dojít k rozmělnění politické dimenze jednotlivých aktů, čímţ by došlo k upozadění zkoumaných vlivů. Dalším argumentem pro omezení hlasování je skutečnost, ţe mnohé z těchto návrhů jsou čistě procedurální a neodráţí skutečnou podstatu problematiky. Celkově bylo zpracováno 183 hlasování 99 poslanců německé národní delegace. Hlasování byla převedena do číselného formátu podle charakteru volby – ano (1), ne (2), zdrţel se (0) a nehlasoval nebo nebyl přítomen (4). Základní kategorií pro výzkum analyzovaných hlasování je „evropskost“ hlasování poslanců. Jedná se tedy o kritérium, ke kterému se vztahuje určení, zda poslanec hlasoval ve shodě s parlamentní (nadnárodní) frakcí či preferoval národní či jiné stanovisko. Toto kritérium bylo určeno podle shody nebo rozdílnosti s hlasováním většiny parlamentní frakce.11 Počet hlasování proti parlamentní frakci byl stanoven jako hodnota evropskosti. Čím vyšší je skóre, tím více lze daného poslance označit za neevropsky hlasujícího. Hodnota evropskosti se pohybuje mezi 0 a 22, kdy 0 představuje absolutní shodu s evropskou frakcí a 22 představuje nejvyšší dosaţenou míru záporné evropskosti u sledovaného vzorku, přičemţ maximální hodnota záporné evropskosti představuje celkový počet hlasování, tedy 183. Pro zjištění hlasování ve shodě či rozdílnosti s většinou frakce v EP jsem pouţil databázi www.votewatch.eu, kterou zaštiťuje mimo jiné i Simon Hix. Základem analýzy je osm stanovených indikátorů/kategorií. Všechny indikátory byly stanoveny tak, aby byla zřejmá souvislost mezi indikátory a zkoumanými závislostmi hlasování. Jejich stanovení proběhlo na základě volně dostupných informací ať jiţ na internetových stránkách Evropského parlamentu nebo na osobních stránkách jednotlivých poslanců. Některé z níţe

11 Poněkud diskutabilní se můţe zdát odkazování na evropskost hlasování strany, která principiálně nepodporuje současnou podobu evropské integrace. Nicméně i v tomto případě dochází ke koordinaci postojů jednotlivých politických stran parlamentní frakce, proto ponechávám i zde stejný způsob určení. 12

popsaných kategorií byly jiţ dříve předmětem odborného zájmu. Jedná se zejména o délku členství v Evropském parlamentu (Hix 2004, Hix, Noury, Roland 2007a, Scully 2005), problematiku podpory integračního projektu a příslušnost k politické straně. Otázkou hlasování s národní stranou versus s evropskou parlamentní frakcí se podrobně zabývá jiţ zmiňovaný Simon Hix. Všechna analyzovaná data byla uzpůsobena do jednotné formy tak, aby byla vzájemně souměřitelná. To v reálném vyjádření znamená, ţe data u jednotlivých kategorií musela být vyjádřena lineárně. Všechny kategorie se pohybují v intervalu <0;5>. U kategorie délky působení v EP byl vzat v potaz počet absolvovaných legislativních period a současné volební období. Počet období byl znázorněn čísly, přičemţ první započaté volební období je označeno 0 a více neţ 5 absolvovaných období je označeno hodnotou 5. U druhé kategorie věnující se funkcím v EP byl pouţit následující postup rozdělení kategorií – funkce v předsednictvu EP; volená funkce v předsednictvu parlamentní frakce; vedoucí delegace/výboru; libovolná kombinace mezi jednotlivými kategoriemi.12 Aby mohly být jednotlivé hodnoty vyjádřeny lineárně, rozdělil jsem zkoumané hodnoty dle finanční odměny – pouhé členství v EP je ohodnoceno 0, maximální kumulace parlamentních nebo stranických funkcí 5, viz analýza v příslušné kapitole. Kategorie rozdělující Německo na staré spolkové země bývalá Spolková republika Německo a ty nové. Kategorie vztahující se k politickým stranám dělí německé poslance do 6 skupin, přičemţ CDU a CSU jsou rozčleněny samostatně. V této kategorii jsem rozdělil politické strany na pravolevé škále politického spektra, kdy 0 představuje nejlevicovější strana a 5 nejpravicovější. Další kategorie je členství ve voleném orgánu v rámci německé politiky. Soustředil jsem se na následující kategorie – členství v zemském sněmu (Landtag), členství ve Spolkovém sněmu (Bundestag), kombinace zemského a Spolkového sněmu, samostatnou kategorii tvoří exekutiva. Nejvyšší hodnotou je kombinace exekutivy a členství v zemském, nebo Spolkovém sněmu. K detailnímu určení v příslušné části práce. Předposlední zkoumanou dimenzí je vzdělání poslanců. Zde je rozdělení relativně jednoduché – samostatnou kategorii tvoří základní, střední a vysokoškolské vzdělání. Samostatnou kategorií je „vysokoškolské +“, kam spadají ti poslanci, kteří působili na univerzitní půdě jako členové akademického sboru. Poslední dimenzí je identifikace politické strany se současnou podobou evropské integrace na základě volebního programu pro volby do EP z roku 2009.

12 Kategorie vztahující se k vykonávání volených funkcí v EP a členství v zemských parlamentech nebo ve Spolkovém sněmu bylo posuzováno také retrospektivně – byly zahrnuty i volené funkce v dřívějších volebních obdobích.

V textu dále pouţívám rozdělení politických stran na pravicové a levicové s ohledem na jejich postoj k evropské integraci a zejména v otázce socioekonomických témat (konfliktních míst) v EP. Pro korektní určení ideologické příslušnosti jednotlivých stran jsem pouţil rozdělení dle Social Science Research Center Berlin (WZB), které spravuje a provozuje světovou databázi politických stran Manifesto Research Group/Comparative Manifestos Project (MRG/CMP) a jejich ideologického zařazení dle přesného kódovacího klíče. K přesnému rozdělení politických stran na pravicové a levicové v příslušné kapitole.

2.2 Problematika jmenovitého hlasování (roll-call-votes, RCV) Největší kritickou výhradou vůči RCV je jeho pouţití jako hlavního analytického nástroje hlasování v EP. Kritici namítají, ţe pouze 15 % všech hlasování je prováděno jmenovitým a zveřejňovaným zaznamenáváním a tedy zbylých 85 % zůstává nezjistitelných.13 Ve většině případů hlasují poslanci prostým zvednutím ruky. Hlasování je v tomto případě individualističtější a více záleţí na osobním postoji jednotlivého poslance. Carrubba a Gabel (1999, 2004) upozorňují, ţe jiţ samotné pouţití hlasování pomocí RCV usměrňuje postoje jednotlivých poslanců, neboť předsedové národních delegací a politických frakcí v EP mohou sankcionovat poslance za nedodrţení dopředu usneseného postoje frakce/delegace. Tím se z hlasování na jednu stranu vytrácí autentičnost názorových postojů poslanců, ale zároveň hlasování proti postoji frakce/delegace mají (většinou) racionálně zdůvodnitelnou povahu. Lze tak argumentovat, ţe při hlasování poslance, které se neshoduje s většinou frakce/delegace, převaţuje osobní postoj hlasujícího. Jmenovité hlasování (RCV) můţe být dle článku 167 Jednacího řádu EP aplikováno pouze na základě ţádosti alespoň jednoho předsedy parlamentní frakce nebo minimálně 40 poslanců (Evropský parlament 2012). Automaticky tedy nevzniká nárok na jmenovité a tedy zaznamenatelné hlasování. Z tohoto důvodu je problematika RCV velmi diskutovanou problematikou, neboť jiţ samotné rozhodnutí o pouţití/nepouţití RCV je předmětem politického vyjednávání jednotlivých frakcí. Jmenovité hlasování je zpravidla pouţíváno v případě, kdy předseda frakce usiluje o homogenitu frakce nebo ve velmi politizovaných případech, jakým je např. schvalování revizí primárního práva. Jmenovité hlasování můţe být pouţito jako prostředek vynucení disciplíny frakce, které můţe být vedeno např. posílením role předsedy frakce. Analogicky tato moţnost připadá vedoucím národních delegací jednotlivých politických stran. RCV bývá pouţito také při hlasováních, která jsou mediálně přitaţlivá, čímţ se

13 Hix, Noury, Roland 2007a počet jmenovitých hlasování odhadují přibliţně na třetinu z celkového počtu uskutečněných hlasování. 14

zvyšuje transparentnost rozhodování v EP. Kritizovaným bodem jmenovitých hlasování je fakt, ţe hlasování mohou primárně slouţit k udrţení soudrţnosti frakce/delegace a aţ sekundárně k utváření evropské politiky jednotlivých stran. Mnozí autoři dále poukazují na fakt, ţe hlasování dávají signál zájmovým skupinám, ve kterých oblastech je moţné ovlivnění problematiky nejpravděpodobnější (Theim 2006, Cox 2005). Další relevantní výtkou vůči jmenovitému hlasování je vysoká rozdílnost pouţití v jednotlivých oblastech – ať uţ se jedná o různé oblasti politiky, či o formální hlasování o pozměňovacích návrzích, parlamentních rezolucích nebo legislativních aktech. Carrubba a Gabel (2004: 7) dále dodávají, ţe jmenovité hlasování zahrnuje pouze méně důleţitá rozhodnutí a reálné rozhodování ze strany EP probíhá skryto anonymitou klasického hlasování. Při pouţití jmenovitého hlasování se faktické rozhodování přesouvá do vyjednávání jednotlivých frakcí a delegací mimo jednací EP, čímţ se vytrácí princip transparentnosti. Dalším neopomenutelným faktem je, ţe rozhodování o pouţití jmenovitého hlasování se stává nástrojem pro vyjednávání mezi jednotlivými skupinami. Veřejný způsob hlasování můţe být povaţován nejen jako úkaz transparentnosti EP, ale zejména je indikátorem soudrţnosti frakcí/delegací a tedy způsobu vyjednání stranické disciplíny a v neposlední řadě jako politický kalkul frakcí a delegací (Finke, Thiem 2009: 3). Není bez zajímavosti, ţe nejaktivnější frakce ve vybízení ke jmenovitému hlasování byla v období 2004 – 2009 frakce Independence/Democracy (Nezávislost/Demokracie, IND/DEM), kdy iniciovala jmenovité hlasování v 32 % případů následována v 19 % případů největší parlamentní frakcí Evropskou lidovou stranou – Evropskými demokraty (European People's Party – European Democrats, EPP-ED) (Finke, Thiem 2009: 22). I přes předpoklad soudrţnosti frakcí a delegací jmenovité hlasování představuje bohatý materiál pro analýzu, neboť výsledek hlasování není striktně ovlivněn pouze důrazem na stranickou soudrţnost (Thiem 2006:90). Pro potřeby předloţené práce je také nutné zmínit zjištění Simona Hixe (2006), ţe jmenovitá hlasování u legislativních aktů sniţují soudrţnost jednotlivých frakcí. Tento překvapivý fakt můţe být vysvětlen jiţ výše zmíněným rozporem mezi evropskou a národní odpovědností poslanců.

2.2.1 Jmenovitá hlasování – omezení vlivu národních stran

Pouţívání jmenovitých hlasování v současné podobě můţe vést k omezení vlivu národních delegací na politizaci EP. Tento argument je platný minimálně z hlediska transparentnosti, coţ např. Thiem (2009: 35 - 36) nebo Mamudouh a Raunio (2002) vidí jako nedostatek prostoru pro úplnou analýzu rozhodovacích procesů v EP a zejména vliv národních politických stran. Lze se

jen domnívat, nakolik zásadní roli zde hraje nastavení pravidel pro jmenovité hlasování. Mamudouh a Raunio (2002) tento koncept dále rozvíjejí do tvrzení, ţe uzavřenost národních politických stran spolu s těţko definovatelným vymáháním sankcí ze strany předsedů frakcí vůči poslancům tvoří základ pro nemoţnost analýzy rozhodování v EP.14

14 Shodou okolností 18. 4. 2012 zaslal Simon Hix jménem think-tanku Votewatch otevřený dopis výboru Evropského parlamentu pro ústavní záleţitosti, ve kterém kritizuje pomalý postup slíbené reformy zveřejňování jednotlivých hlasování v EP. V následujících týdnech by měl výbor projednávat návrh Andrewa Duffa týkající se reformy zveřejňování hlasování, který by zahrnoval zaznamenávání jmenovitých hlasování i při hlasování ve výborech. Důvodem je v „postlisabonském“ rozhodovacím procesu neúměrný nárůst vlivu výborů a de facto rozhodování o legislativních aktech přímo v nich. Hix argumentuje snahou o zvýšení transparentnosti legislativního procesu (Hix 2012). 16

3 NĚMECKÝ PŮVOD – DETERMINUJÍCÍ FAKTOR? Jak bylo jiţ zmíněno v úvodu, analýzu působení německých poslanců nelze (minimálně pro účely této práce) vnímat samostatně bez definování širšího sociálního kontextu. V této kapitole se budu nejdříve věnovat představení relevantních konstruktivistických teorií, které poslouţí jako příprava pro konceptualizování německého prostředí. Následuje krátká geneze evropské politiky Německa v poválečném období a zejména proměna německé identity po sjednocení Německa a novodobý politický konsensus nad německou politikou vůči EU.

Tab. 1: Seznam německých europoslanců v období 2009 – 2014

jméno strana frakce jméno strana frakce 1. Albrecht, Jan. Philipp B90/Grüne Zelení 50. Graf Lambsdorff , A. FDP ALDE 2. Alvaro, Alexander FDP ALDE 51. Lange, Bernd SPD S&D 3. Balz, Burkhard CDU EPP 52. Langen, Werner CDU EPP 4. Bisky, Lothar Die Linke GUE/NGL 53. Lehne, Klaus-Heiner CDU EPP 5. Böge, Reimer CDU EPP 54. Leinen, Jo SPD S&D 6. Brantner, Franziska B90/Grüne Zelení 55. Dr. Liese, Peter CDU EPP 7. Brok, Elmar CDU EPP 56. Lochbihler, Barbara SPD S&D 8. Bullmann, Udo SPD S&D 57. Lösing, Sabine Die Linke GUE/NGL 9. Bütikofer, Reinhard FDP ALDE 58. Mann, Thomas CDU EPP 10. Caspary, Daniel CDU EPP 59. Mayer, Hans-Peter CDU EPP 11. Chatzimarkakis, Jorgo FDP ALDE 60. Meißner, Gesine SPD S&D 12. Collin-Langen, Birgit SPD S&D 61. Neuser, Norbert SPD S&D 13. Cramer, Michael B90/Grüne Zelení 62. Niebler, Angelika CSU EPP 14. Creutzmann, Jürgen FDP ALDE 63. Pack, Doris CDU EPP 15. Deß, Albert CSU EPP 64. Pieper, Markus CDU EPP 16. Ehler, Christian CDU EPP 65. Posselt, Bernd CSU EPP 17. Ernst, Cornelia Die Linke GUE/NGL 66. Pöttering, Hans-Gert CDU EPP 18. Ertug, Ismail SPD S&D 67. Quisthoudt-Rowohl, G. CDU EPP 19. Ferber, Markus CSU EPP 68. Rapkay, Bernhard SPD S&D 20. Fleckenstein, Knut SPD S&D 69. Reimers, Britta SPD S&D 21. Florenz, Karl-Heinz CDU EPP 70. Reul, Herbert CDU EPP 22. Gahler, Michael CDU EPP 71. Rodust, Ulrike SPD S&D 23. Gebhardt, Evelyne SPD S&D 72. Roth-Behrendt, Dagmar SPD S&D 24. Geier, Jens SPD S&D 73. Rühle, Heide SPD S&D 25. Giegold, Sven B90/Grüne Zelení 74. Schnellhardt, Horst CDU EPP 26. Glante, Norbert SPD S&D 75. Schnieber-Jastram, Birgit CDU EPP 27. Gräßle, Ingeborg CDU EPP 76. Scholz, Helmut Die Linke GUE/NGL 28. Groote, Matthias SPD S&D 77. Schroedter, Elisabeth B90/Grüne Zelení 29. Häfner, Gerald B90/Grüne Zelení 78. Schulz, Martin SPD S&D 30. Händel, Thomas Die Linke GUE/NGL 79. Schulz, Werner B90/Grüne Zelení 31. Harms, Rebecca B90/Grüne Zelení 80. Schwab, Andreas CDU EPP

32. Haug, Jutta SPD S&D 81. Simon, Peter CDU EPP 33. Häusling, Martin B90/Grüne Zelení 82. Sippel, Birgit SPD S&D 34. Hirsch, Nadja FDP ALDE 83. Sommer, Renate CDU EPP 35. Hohlmeier, Monika CSU EPP 84. Steinruck, Jutta SPD S&D 36. Jahr, Peter CDU EPP 85. Thein, Alexandra FDP ALDE 37. Jeggle, Elisabeth CDU EPP 86. Theurer, Michael FDP ALDE 38. Kammerevert, Petra SPD S&D 87. Trüpel, Helga SPD S&D 39. Kastler, Martin CSU EPP 88. Ulmer, Thomas CDU EPP 40. Keller, Ska B90/Grüne Zelení 89. Verheyen, Sabine SPD S&D 41. Klaß, Christa CDU EPP 90. Voss, Axel CDU EPP 42. Klinz, Wolf CDU EPP 91. Weber, Manfred CSU EPP 43. Klute, Jürgen Die Linke GUE/NGL 92. Weiler, Barbara SPD S&D 44. Koch, Dieter-Lebrecht CDU EPP 93. Weisgerber, Anja CSU EPP 45. Koch-Mehrin, Silvana FDP ALDE 94. Westphal, Kerstin SPD S&D 46. Krahmer, Holger FDP ALDE 95. Wieland, Rainer CDU EPP 47. Krehl, Constanze SPD S&D 96. Wils, Sabine Die Linke GUE/NGL 48. Kreissl-Dörfler, W. SPD S&D 97. Winkler, Hermann CDU EPP 49. Kuhn, Werner CDU EPP 98. Zeller, Joachim CDU EPP 99. Zimmer, Gabriele Die Linke GUE/NGL Zdroj: Evropský parlament 2012b

3.1 Představení konstruktivistických přístupů Konstruktivismus stojí mimo hlavní racionalisticky zaloţené teoretické přístupy k evropské integraci. Přístup konstruktivistů k evropské integraci vychází z teorií mezinárodních vztahů, které se sociální konstruktivismem a ideovým a normativním přístupem k mezinárodním vztahům začaly prosazovat po ukončení studené války. Ve srovnání s tradičními přístupy k evropské integraci se jedná o zásadní ontologickou proměnu při analýze integračních procesů. Základním východiskem konstruktivistů je předpoklad, ţe sdílené ideje skupiny mají významné místo v procesu integrace. Stejně tak jednotlivé kroky vedoucí k prohloubení politické podoby jsou prováděny na základě sdílených závazků. Hlavními hybateli se stávají normy, identita, ideje. Sociální konstruktivismus lze vyjádřit pomocí následujícího schématu dle Leuffen (2012).

Tab. 2: Schéma sociálního konstruktivismu Základní předpoklad Dominance idejí, důraz na vysvětlování, kultura konsensu Explanatorní teorie Komunitární teorie institucí Argumentační teorie Socializační teorie Faktory Identitární konsensus Legitimita argumentů a Legitimita explanatorních teorií nastavení institucí Zdroj: Leuffen 2012

Nejdůleţitějším předpokladem pro konstruktivistické teorie je prostředí, které je utvářeno jednotlivými aktéry, jejich idejemi, normami a mírou legitimity. Dochází ke konstituování prostředí, jehoţ cíle neodpovídají primárnímu poslání zaměřenému na řešení delegovaných (národních) problémů. Míra nezávislosti, legitimity a autenticity prostředí odpovídá míře zaujetí a odhodlání vytvořit nezávislé prostředí. Na komunitární teorii navazuje argumentační teorie, jejíţ hlavní předpoklad tkví ve způsobu vyjednávání. Důraz je kladen na kvalitu argumentů, způsob argumentace. Pozitivním výsledkem je konsensus - ne převáţení „silou“. I zde se projevuje vedení vyjednávání v duchu vyšších principů a idejí. Socializační teorie je de facto latentním výsledkem působení instituce, jejíţ síla odpovídá sdílenému povědomí prostředí. Dochází k proměnám postojů aktérů směrem ke konformitě prostředí, čímţ instituce (prostředí) reguluje chování svých členů (aktérů). Společenská dimenze EU v konstruktivistickém kontextu je zaloţena na sdílení instrumentálních idejí, principiálních idejí a identit s důrazem na jejich vertikální členění. Z tohoto pohledu např. Weaver (2009) tvrdí, ţe z hlediska harmonizování jednotné evropské identity je dostačující vzájemná kompatibilita a inkluze národních identit s výše postavenou evropskou identitou. Problematika výlučnosti a/nebo doplňování evropské a národní identity je předmětem zájmu mnoha autorů. Thomas Risse (2002: 605) konflikt jednotlivých identit definuje pomocí konceptu ukotvení (nesting), kdy dochází k identifikaci s regionální, národní a evropskou identitou, aniţ by docházelo k vzájemnému konfliktu. Zároveň dodávává, ţe tento „řetězec identit“ není výlučný, ale vzájemně se doplňující. Argumentace Jürgena Habermase, který je povaţován za jednoho z nejdůleţitějších propagátorů postnacionální evropské identity, se vztahuje také k podobě doplňujících se identit (Biró-Kaszás 2010: 84). Habermas tvrdí, ţe kaţdý, kdo se přihlásí k evropské identitě, sdílí moderní hodnoty dnešní Evropy. V tomto duchu je také Habermas významným zastáncem unijní ústavy jako základního kamene evropské občanské společnosti.15 Jeden z hlavních představitelů konstruktivismu Alexander Wendt (1992) tvrdí, ţe národní identita je výsledkem dlouhodobého procesu, který nelze snadno změnit nebo zvrátit. V případě zahraniční politiky státu Wendt odmítá klasické pojetí realistů mezinárodních vztahů, kteří označují vnitřní dění státu jako „black box“. V konstruktivistickém pojetí se národní identita přenáší i do zahraniční politiky a externího působení celkově, neboť se jedná o organický proces, který není oddělitelný. Podoba (identita) zahraniční politiky se tak stává odrazem dennodenních politických procesů státu a vyjadřuje principy, postupy a hodnoty státu (Risse 2007: 26).

15 V souvislosti s dluhovou a politickou krizí v EU se Habermas v květnu 2010 vyjádřil velmi ostře na adresu kancléřky Merkelové – obvinil ji z nacionalizování vlastních zájmů v EU, coţ ohroţuje koncept evropské identity (Habermas 2010: 48). Zároveň by Německo mělo být tou hlavní integrující silou ve prospěch jednotného společenství (Habermas 2006). 19

Podobným způsobem lze argumentovat také při aplikaci konceptu civilní mocnosti, za niţ je Německo povaţováno.16 V praktických krocích zahraniční politiky se tento koncept projevuje důrazem na multilaterální přístup k řešením otázek, striktní antimilitární povahu, prosazování norem v mezinárodním prostředí a v případě Německa zásadní kategorický imperativ zahraniční politiky „nikdy více válek“.17

3.2 Teorie racionální volby Motivy hlasování v EP nelze samozřejmě vysvětlit pouze původem poslanců. Druhým konceptem, který je např. dle Hixe (Hix 1999, 2004, Hix, Noury, Roland 2007a) určujícím pro hlasování teorie racionální volby, v přeneseném významu pro potřeby analýzy EP analýza faktorů, které ovlivňují hlasování poslanců. V této kapitole představím základní teze teorie racionální volby a její aplikace na prostředí (pro potřeby definice) mezinárodní instituce. Ačkoli se teorie racionální volby vymezuje spíše v mezinárodních vztazích, například práce Alexandra Wendta (1992) nabízejí prostor pro syntézu v normotvorném prostředí EU. Přesah fungování EU nad jednotlivými členskými státy lze jiţ jen obtíţně definovat dle klasických teorií mezinárodních vztahů – např. aplikací (neo)realismu. Pro případ EP Hix stanovil několik (racionálních) kategorií, které ovlivňují hlasování poslanců a to napříč jednotlivými národními delegacemi. Kupříkladu se jedná o problematiku odpovědnosti vůči národní straně – poslanci se primárně ohlíţejí na zájmy národní strany, neboť vůči ní jsou primárně zodpovědní (národní volební systém), dále poslanci reprezentují partikulární národní a regionální zájmy v závislosti na sestavování stranických kandidátek pro volby do EP. S tím také souvisí způsob agregace politických cílů v národních stranických delegacích. V neposlední řadě je nutné brát v úvahu také individuální zájmy poslanců. Velmi podobně argumentuje i Janina Thiem (2009) při analýze problematiky jmenovitých hlasování. Thiem tvrdí, ţe poslanci se při jmenovitých hlasováních rozhodují primárně dle stranické resp. národní preference, neboť jejich rozhodnutí je veřejné a dohledatelné. To můţe mít následek na jejich případném znovuzvolení a obecně dopad na stranickou pozici daného poslance (Thiem 2009: 168 – 169). Teorii racionální volby lze definovat jako výhodné, racionální rozhodování v politickém a ekonomickém smyslu. Chování jedince není určováno pouze psychologickými nebo sociálními zvyky a normami. Jednání směřuje k dosaţení vlastních cílů, které jsou úměrné jejich postavení (Fiorina 2000). V případě politologie je velmi často pouţíván volený zastupitelský orgán, kdy poslanec/zastupitel uzpůsobí své činy tomu, aby mohl být opět zvolen. S tím souvisí také

16 Více v kapitole věnující se konceptu civilní mocnosti dle Hanse Maulla. 17 Viz postoj Německa k řešení kosovské krize, kdy se Německo výrazně zasazovalo o vojenské řešení sporu, aby předešlo etnickým čistkám jako v bosenské Srebrenici v roce 1995. Hlavním hlediskem byl důraz na dodrţování lidských práv a také prizma minulosti v podobě druhé světové války (Hänsel, Strobbe 2002). 20

prostředí, ve kterém se jedinci vyskytují. Dalším významným faktorem je samotné prostředí jedince, které utváří jeho předpoklady pro rozhodování. Pro hlasování ve volených orgánech je pro racionální volbu typické, ţe dominuje rozhodování na základě krátkodobých cílů (Ostrom 1998: 2 – 3). Ty mohou být rostoucí mírou socializace postupně upozaďovány. Tento koncept lze přeneseně chápat jako zásadní dilema teorie racionální volby: Je pravděpodobnější dosaţení zisků ze strany aktérů v případě, ţe budou jednat kooperativně nebo soutěţivě (Glaser 2010: 24). Evropský parlament nelze vnímat jako oddělenou mezinárodní entitu, ale jako součást normativně-ideového prostředí, ve kterém nejsou jednotliví aktéři zasazeni do anarchického prostředí. Z tohoto hlediska lze předpokládat, ţe prostředí bude směřovat spíše ke kooperativnímu jednání, které vychází z kolektivního povědomí (Glaser 2010: 171)? Barbara Koremenos, Chalers Lipson a Duncan Snidal (2001) rozpracovali koncept The Rational design of International institutions, ve kterém stanovili 5 základních kategorií pro analýzu chování a dynamiku aktérů v mezinárodních institucích: 1. Forma členství 2. Oblasti zahrnuté do kompetencí instituce 3. Centralizace rozhodovacího procesu 4. Způsoby vnitřní kontroly 5. Flexibilita fungování Velmi důleţitým momentem jejich konceptu je konstatování, ţe státy přispívající na chod instituce nebo společenství výrazně více neţ ostatní, doţadují se většího vlivu a kompetencí. Ačkoli je EP specifickým příkladem mezinárodní instituce – respektive nadnárodní instituce s ambicí posílení své na národech nezávislé pozice – výše uvedený katalog slouţí jako rámec pro uchopení obecného mezinárodního prostředí, které utváří chování jednotlivých aktérů.

3.3 Problematika utváření identity Lze skutečně hovořit o skutečnosti, ţe německá identita je vlivnější neţ ostatní? Poloţím otázku jiným způsobem – je moţné vnímat současný unijní identitární a politický diskurs ovlivněný Německem? Velmi jednoduše lze poukázat na nezpochybnitelné faktory – Německo je největší stát EU18 a zároveň její největší ekonomickou silou a co více, v posledních měsících se těší neotřesitelné externí politické a ekonomické důvěře. Analogicky lze přistoupit následně k vlivu německých politických stran na evropské scéně. Utváření evropské politiky politických stran je závislé ve specifickém národním kontextu, čímţ se projevují rozdílnosti mezi jednotlivými

18 Více k roli Bundesbanky v procesu monetárního uvolňování a vyvaţování konzervativního německého přístupu zde (FTD 2011). 21

politickými stranami (Hellstöm 2008: 190). Hellström (2008) dále uvádí, ţe politické strany utvářejí svou politiku (tedy i vůči EU) za účelem maximalizace volebních zisků. Jak tedy lze vztáhnout tento koncept k německé politice resp. německým zájmům v EP a EU? Komplexní podoba národní identity je historicky formována, proto nelze hovořit o jednotlivé ad hoc události. Z tohoto důvodu je nutné zohlednit historický přístup Německa k projektu evropské integrace a v širší rovině samozřejmě také k otázce formování kulturního a národního pohledu na Evropu jako celek. Thomas Risse tento proces spojuje s formováním národních hnutí v 19. a 20. století a jejich vlivem na formování národní identity jednotlivých států. V případě Německa znamenala druhá polovina 19. století vyvrcholení snah o celoněmecké sjednocení i přes relativně rezistentní postoj některých regionálních územních celků (např. Bavorsko). Tuto skutečnost lze povaţovat za počátek přístupu k celoněmecké identitě, která z dlouhodobého hlediska slouţí k zastřešení regionální příslušnosti. Po druhé světové válce došlo díky silnému politickému důrazu směrem k nadnárodní integraci Společenství k identifikaci s konceptem evropské identity. Vnímání identit z hlediska jejich vrstvení (regionální – národní – nadnárodní/evropská) podporuje také samosprávné dělení Německa. Důraz na regionální rozdělení země se projevuje nejen v samosprávném členění (kompetence jednotlivých zemských center), ale také z ekonomického hlediska. Berlín je de facto pouze politickým centrem, neboť klíčové hospodářské oblasti jsou soustředěny do oblastí západního a jiţního Německa. Z výše uvedeného vyplývá, ţe Německo je nutné chápat jako stát, kde národní identita slouţí ke společné identifikaci geograficky vymezeného území, kdeţto regionální chápání příslušnosti je určujícím faktorem. Regionální uspořádání Německa se přenáší i na jednotlivé europoslance, kteří v rámci svých stranických struktur disponují velkou nezávislostí při tvorbě dílčích politických priorit. Stranické regionální organizace mají také značný vliv na preselekci kandidátů do voleb, coţ zvyšuje jejich vliv vůči stranickému centru (Poguntke 2007: 125). Peter Katzenstein (1987) specifikum německé identity v kontextu evropské politiky definuje jako demokratický korporativismus, který chápe zmírňováním třídních rozdílů, konceptem sociálně-trţního hospodářství a multilaterální zahraniční politiky. Thomas Risse (2010) v otázce návazností jednotlivých identit občanů připomíná, ţe vnímání konkrétních identit v jejich sousledném řetězci (regionální aţ evropská) nelze brát jako hru s nulovým součtem, proto vymezení identit není příliš podstatné. V případě Německa je nutné připomenout, ţe federativní upořádání země vytváří předpoklad pro pozitivní vnímání evropské identity ve větší míře, neţ v případě centralizovaného státu. Je však nutné připomenout, ţe politická deklarace společné evropské identity má své výrazné praktické limity. Příkladem je problematika voleného pracovního trhu. Ačkoli Němci, a zejména politická reprezentace,

výrazně podporovali přistoupení států střední a východní Evropy, v otázce otevření pracovního trhu těmto zemím postupovali velmi zdrţenlivě a vyuţili veškerých moţností pro prodlouţení výjimek (Esslinger 2011 nebo CSU 2011).

3.3.1 Utváření evropského Německa nebo německé Evropy?

V poválečném utváření architektury západní Evropy bylo Německo ve skupině států zakládající evropská společenství. Na základě nacistické zkušenosti bylo Německo od počátku 50. let jedním ze států nejvíce podporujících integrační projekt. Tato skutečnost se odráţela nejen v konsensu hlavních politických stran (ačkoli se SPD původně stavěla rezervovaně), ale i nově utvářené identitě poválečného Německa. Shoda politických elit zrcadlila úsilí o přenesení pozitivního integračního postoje do široké společnosti. Konrad Adenauer se podílel v 50. a 60. letech na všech zásadních integračních návrzích a stejně tak křesťanští demokraté (CDU a CSU) nejdůleţitějšími podporovateli aktivní německé politiky vůči ES. Hlavním Adenauerovým cílem v otázkách evropské integrace bylo vytvoření politicky integrovaného společenství, v němţ bude Německo zastávat zásadní roli. Identifikace s myšlenkou sjednocené Evropy je patrná jiţ na počátku 60. let, kdy se v Německu vţilo pro EHS (později Evropská společenství, ES) označení Gemeinschaft, coţ znamená společenství. Ostatní státy ve srovnání s Německem pouţívaly výrazně chladnějšího označení pro EHS (Diez 2006: 424). Integračně orientovaný zahraničně-politický přístup Německa k integraci Společenství se stal základem pro chápání evropské identity jako nedílné součásti německé zahraniční politiky.19 Z tohoto důvodu bylo vţdy přenášení národních kompetencí vţdy jednodušší neţ v případě Francie nebo Velké Británie (Risse 2010: 153). Podobně silný byl i poválečný konsensus německých politických elit, který působil proti integraci alternativní integrační tendenci. Tento konsensus ilustruje Thomas Risse na příkladu Gerharda Schrödera a Edmunda Stoibera, kteří se v druhé polovině 90. let jali jako kritizovat nastolené politické rozhodnutí o opuštění Německé marky a přijmutí Eura. Jednalo se o jedny z prvních takto vysoce postavených politiků (Schröder byl kancléřem od roku 1998 do roku 2005 a Stoiber byl v roce 2002 kandidátem CDU/CSU na post kancléře) kritizujících projekt společné měny. Oba nejdříve několikrát zdůraznili své odhodlání prosazovat další integraci EU a být tak „dobrým Evropanem“, coţ je ekvivalent pro „dobrého Němce“ (Risse 2010: 162). Ikonou německé evropské politiky je také bývalý kancléř za CDU Helmut Kohl, který zastával kancléřský post v letech 1982 aţ 1998. Kohl má značný podíl na současné podobě německé politiky vůči EU, neboť byl jedním z hlavních propagátorů vzniku měnové unie (Evropské

19 Risse (2007: 25) definuje tři základní atributy německé zahraniční politiky – pozice Německa jako světové civilní mocnosti, multilateralismus a výrazná orientace na EU. Dalším faktorem je konsensus společenských elit. 23

měnové unie, EMU) a vzniku Smlouvy o Evropské unii. V hlavních principech navázal na Adenauerovu integrační tradici. Kohl se do jisté míry stal postavou definující vztah Německa k EU na počátku 90. let. Byl hlavním tahounem veřejné a politické debaty o společné evropské měně a to zejména v její formě. Kohl vytvořil takové podmínky, ţe její podstatou nebylo přijmutí či odmítnutí projektu v ekonomické rovině, ale utváření politického evropského společenství. Hlavním Kohlovým argumentem podporujícím společnou měnu byla snaha o zabránění obnovení nacionalistických tendencí v jednotlivých státech. Tím, ţe budou státy k sobě vázány společným svazkem, výrazně pomůţe k utváření společného evropského povědomí. Kohl spojil otázku Eura s velmi výstiţným přirovnáním: Euro je otázkou války nebo míru (Banchoff 1999: 174). Oba významné integrační posuny lze vnímat jako milníky v politické integraci ES/EU. S tím souvisí prohloubení a obecné široké definování evropské identity (von Bedrow 2006: 209). Pro německou politickou scénu je příznačné, ţe na přelomu 70. a 80. let, kdy došlo ke vzniku nové politické strany Die Grünen a koketování části sociální demokracie s hnutím Nové levice, nebyl narušen evropský konsensus. I nově vzniklá strana zelených (Die Grünen), se přihlásila k myšlence integrované Evropy. Pro utváření současného politického konsensu nad evropskou politikou Německa a přihlášení se k evropské identitě byl zásadní ratifikační proces Smlouvy o EU. Tento proces byl nejen politickou a společenskou otázkou, do komplexního obrazu tvorby německé evropské identity přispěl (ačkoli ne vlastním přičiněním) i Spolkový ústavní soud. V první polovině 90. let došlo k souběhu dvou zásadních politických otázek, které ovlivnily německé vnímání národní identity nejvíce od roku 1945. Otázky sjednocení a přijetí nechtěné měny Euro byly otázkami při nejmenším problematicky přijímanými širokou veřejností a jejich prosazování znamenalo investici značného politického kapitálu. Banchoff (1999: 272) v souvislosti s těmito dvěma otázkami dodává, zda by bez silného normativního přesvědčení došlo k prosazení těchto otázek a zejména, zda by nedošlo k vytvoření relevantní politické opozice. To se ani v jednom případě nestalo. Ani sjednocení Německa nemělo výrazný vliv na postoj Německa k EU a to i přes absorbování několika miliónů Němců, kteří nesdíleli stejný poválečný integrační konsens. Jedním z důvodů je absence východoněmecké politické elity, neboť došlo téměř úplné integritě východoněmeckých elit do těch západoněmeckých. Jak Risse (2010: 34) uvádí, panovala obava, ţe sjednocení přinese mírnou erozi německého integračního entuziasmu. Nestalo se tak, ba naopak, došlo ke zvýšení podpory integrační snahy. Potvrdila se pozice Německa ve vedoucí roli v procesu integrace.20

20 Na druhou stranu nelze opomenout skutečnost, ţe Německo velmi výrazně ekonomicky profitovalo ze sjednocení a s novými moţnostmi střední a východní Evropy (Baumann 2007: 53). Rozšíření EU o státy bývalého komunistického bloku mělo za následek, poeticky vyjádřeno, i významnou geopolitickou změnu uspořádání EU. 24

Jedinou výjimkou byla jiţ zmiňovaná strana PDS (Partei des Demokratisches Sozialismus, PDS), která v drtivé většině reprezentovala nespokojené východní Němce. PDS sice působila na celonárodní úrovni a byla zastoupena v několika zemských sněmech, neměla vliv (resp. její voliči) na podobu německé evropské identity. Při projednávání Smlouvy o EU ve Spolkovém sněmu se k myšlence sjednocené Evropy přihlásili představitelé všech stran vyjma postkomunistické PDS. Bývalý kancléř SPD (Sozialdemokratische Partei Deutchlands, SPD) Helmut Schmidt definoval německý zájem jakou součást evropského rámce a evropské zodpovědnosti (Banchoff 1999: 272). Bývalý ministr zahraničí za FPD (Freie Partei Deutschlands, FPD) Genscher Smlouvu o EU označil za největší výzvu poválečného Německa a dále prohlásil, že Německo nemusí trvat na vážení hlasů v Radě EU, neboť primárním cílem je hlasování ve shodě s evropským duchem (Banchoff 1999: 272). Představitelé nejdůleţitějších politických stran iniciovali změnu Základního zákona (Grundgesetz) tak, aby bylo zajištěno směřování Německa k plné politické integraci EU (článek 23a GG) a celkové proměně německého chápaní vlastní role ve světové politice (von Bredow 2008: 111 – 115). Rozsudek německého ústavního soudu z roku 1994, který je téţ nazýván jako Maastrické rozhodnutí nebo jako Maastricht I, potvrdil kooperativní vztah mezi Evropským soudním dvorem (ESD) a potvrdil moţnost další politické integrace (Weatherill 2007: 667).21 Banchoff (1999) dochází k závěru, ţe role Německa při vyjednávání Smlouvy o EU na domácí politické scéně a mezi ostatními členskými státy nese evidentní rysy přenosu konstruktivistického přístupu k evropské politice. Němečtí představitelé pojali hlubší nadnárodní integraci za primární cíl zahraniční politiky, ačkoli to ztíţilo jejich vyjednávací pozici při procesu sjednocování Německa. Politický závazek hlubší integrace není doménou pouze CDU a části CSU. V letech 1998 aţ 2005, kdy kancléřský post zastával Gerhard Schröder (SPD) a ministrem zahraniční byl předseda zelených Joschka Fischer, se Německo také aktivně podílelo na integračních posunech. Schröder i Fischer se v prvních dnech úřadování intenzivně přihlásili k pokračování naplňování integračního závazku, čímţ zůstala pozice Německa v EU de facto nezměněna. Za zásadní milník je povaţován projev tehdejšího ministra zahraniční Joschky Fischera na Humboltdově univerzitě v roce 2000, ve kterém nejen potvrdil snahu Německa o pokračování nastoleného směru integrace EU, ale vyslovil se také pro hlubší společenskou a občanskou rovinu integrace

Německo se ocitlo de facto ve středu EU s velkou výhodou ve srovnání s ostatními velkými státy Unie – historické kulturní vazby na jednotlivé státy střední a východní Evropy. Nelze samozřejmě tuto skutečnost povaţovat za rozhodující při poměřování německého vlivu v EU, nicméně můţe poslouţit pro dokreslení dlouhodobého vlivu Německa v EU. Velmi zajímavým faktem jsou také počty zahraničních studentů studujících v Německu. Po čínských studentech je nejpočetnější skupina bulharských studentů. Z podobných statistik nelze samozřejmě činit dalekosáhlé závěry. 21 Podrobněji k rozsudku Spolkového ústavního soudu např. Die Zeit (2009). 25

(Fischer 2000). Tento projev znamenal pevné ukotvení evropského politického konsensu i u jiných stran neţ CDU, CSU a SPD.

Obr. 2: Vývoj evropské pozice německých politických stran od roku 1980

Zdroj: Tosun, Debus 2008:327

3.4 Postoje zkoumaných stran k Evropské unii Ačkoli na německé politické scéně působí dva „evropské“ tábory z nichţ ten kritický je zastoupený pouze stranou Die Linke, mezi ostatními stranami existují rozdílné představy nad budoucí podobou EU. Níţe uvedené subjekty představují strany tvořící německou národní delegaci v EP. Jednotlivé profily jsou zpracovány dle volebních programů pro volby do Evropského parlamentu v roce 2009. K dokreslení dobového kontextu je také nutné dodat, ţe volby se konaly v době vrcholící ekonomické krize. Z tohoto důvodu jsou v programech více akcentovány ekonomické otázky. Profily jednotlivých stran také neobsahují kompletní výčet programových priorit. Výčet se soustředí na otázky směřování EU a jejího základního (demokratického) nastavení vůči občanům a členským státům. V rámci jednotlivých stranických profilů se krátce věnuji i hlavním kritickým bodům vůči EU a integraci obecně.

3.4.1 CDU (Christlich Demokratischen Union Deutschlands, CDU)22

Za cílovou podobu EU vidí CDU EU jako demokratický subjekt, který je kodifikovaný ústavou, není odtaţitý vůči občanům z hlediska byrokratické zátěţe. Za dlouhodobý cíl povaţuje CDU sestavení skutečné ústavy pro EU s odkazem na křesťanskou tradici – ta by měla být explicitně

22 Profil strany zpracován na základě volebního programu pro volby do EP v roce 2009. 26

uvedena v preambuli. Strana dále prosazuje legitimizaci přenosu národních kompetencí na unijní úroveň. Další rozšíření EU by mělo proběhnout pouze schválením kaţdé kandidátské země v jednotlivých národních parlamentech. Před dalším rozšířením je také nutná fáze konsolidace evropské identity a konsolidace kompetencí jednotlivých unijních institucí. S problematikou rozšíření EU se také pojí poţadavek CDU na vytvoření alternativního nástroje pro státy, jichţ šance na členství v EU jsou velmi malé. To se týká zejména přistoupení Turecka do EU. Základním systémem fungování EU má být princip subsidiarity. Na změnách základních dokumentů se mají podílet i jednotlivé regiony. Kritické výtky vůči integraci se ozývají zejména z konzervativní části strany. Tento fakt nutí vedení strany k vyvaţování integrační politiky různými stranickými výhodami. Např. se intenzivně spekulovalo o důvodu zisku postu komisaře Güntherem Oettingerem, bývalým zemským předsedou CDU v Baden-Würrtembersku (Der Spiegel 2009).

3.4.2 SPD (Sozialdemokratische Partei Deutschlands, SPD)23

Německá sociální demokracie shledává nutnost pro další integraci v nalezení dalšího integračního impulzu, který povede k „druhé globalizaci“ současné evropské politiky. Tohoto cíle chce strana dosáhnout pomocí většího přesahu domácích politik do mezinárodního prostředí. SPD zároveň volá po férových šancích po všechny účastníky světového hospodářství. S tím souvisí také přístup férový přístup k sociálním nástrojům, které by měl stát zajišťovat. EU má být pozitivním příkladem nadnárodní a globalizované integrace, ve které jsou respektovány zájmy jednotlivých společenských a politických částí. Spolupráce v EU přesahující jednotlivé národní hranice má být samozřejmostí. Sociální demokracie klade důraz na posílení následujících politik: hospodářská, sociální a ţivotního prostředí. V globální politice má EU více respektovat spolupráci s jednotlivými mezinárodními institucemi a zeměmi a respektovat jejich zájmy (zejména v případě rozvojových zemí).

Kritika integrace Stejně jako ostatní strany i SPD poţaduje větší prosazení demokratických prvků ve fungování EU. Kromě nutnosti prosazení většího spektra sociálních témat strana poţaduje větší angaţovanost občanských iniciativ místo rozšiřování činnosti např. do vojenské dimenze a mimo jiné i upozadění spolupráce s NATO. Sociální demokracie prodělala v poválečném výraznou proměnu v evropské politice – od původního velmi rezervovanému vztahu, přes výrazně

23 Profil strany zpracován na základě volebního programu pro volby do EP v roce 2009. 27

pragmatické období předsedy Gerharda Schrödera aţ po výrazně proevropskou politiku současného předsedy Sigmara Gabriela (Lees 2008: 157).

3.4.3 FDP (Die Freie Demokratische Partei, FDP)24

Ideální představa FDP o EU tkví v demokratičtější, srozumitelnější a kompetitivnější Unii. K dosaţení těchto cílů strana poţaduje provedení následujících reforem: posílení kompetencí EP, zlepšení kontrolních mechanismů národních parlamentů ve všech oblastech, do kterých zasahuje činnost EU, lepší koordinace zahraniční politiky, efektivnější rozhodovací proces po rozšíření EU v letech 2004 a 2006, rozšíření většinového hlasovacího mechanismu na téměř všechny politické oblasti a demokratizace oblasti justice a vnitra. Pro politické směřování EU je nutné stanovit do budoucna dosaţitelný cíl vnitřní integrace – nutná je principiální reforma primárního práva tak, aby bylo dosaţeno skutečně vertikálně integrované unie. FDP poţaduje vytvoření přehledného rámce pro kandidátské země na principu rovného přístupu ke všem zemím. Strana také odmítá existenci různých institucionalizovaných výhod pro jednotlivé členské země a poţaduje i v této oblasti rovný přístup (Lees 2008: 164).

Kritika integrace FDP v současné době zaznamenává nejvýraznější proměnu evropské politiky v rámci německého politického systému. Strana v průběhu integračního procesu vţdy podporovala integrační kroky vedoucí k posílení role EU jako globálního aktéra a také ve vnitřních otázkách se orientovala na upevnění demokratického fungování ES/EU(Lees 2008: 165). S příchodem dluhové krize a s otázkou role Německa v ní vyvstala stranická neshoda: podporovat dále vertikální prohloubení integrace nebo prosazovat zodpovědný princip politiky? Nejasnost postoje způsobila mimo jiné výrazný propad preferencí, který vedl aţ k pokusu v zemských volbách v Berlíně vsadit na kritickou notu vůči EU. Výsledek byl pro FDP debaklem (Tagesschau 2011).

3.4.4 Bündnis 90/Die Grünen25

Vývoj EU musí spočívat v důrazu na její ekologickou, sociální a demokratickou stránku. V politické rovině poţadují výrazné rozšíření institutu referenda pro významné politické otázky Unie. Zelení také poţadují stanovení integračního cíle. Tím je skutečná ústava, která bude

24 Profil strany zpracován na základě volebního programu pro volby do EP v roce 2009. 25 Profil strany zpracován na základě volebního programu pro volby do EP v roce 2009. 28

garantovat občanská práva a bude zajišťovat Unii demokratičtější a transparentnější. Samotná ústava má také obsahovat základní hodnoty, cíle EU a symboly, se kterými se občané mohou identifikovat. Rozvoj EU musí respektovat sociální prává občanů stejně jako trvale udrţitelný rozvoj s důrazem na větší prosazování ekologických principů. V otázce přenosu kompetencí Zelení poţadují více pravomocí Evropskému parlamentu (EP by měl mít kompetence srovnatelné s národními parlamenty), který by měl mít legislativní pravomoc, dále jasně strukturovaný a pouţívaný princip subsidiarity a v neposlední řadě by EU měla mít kontrolu nad rozpočty jednotlivých zemí.

Kritika integrace Zelení kritizují rozšiřování integrace do zahraniční a vojenské oblasti, ačkoli by mělo být primárním zájmem prohloubení vertikální integrace směrem k občanské a politické dimenzi EU. V ideálním případě by měla být Komise volena a výrazně rozšířeny mechanismy transparentnosti a demokratizačních prvků – mimo jiné v podobě legislativní pravomoci EP. Nutné je také posílení sociální, občanské a environmentální dimenze fungování EU (Lees 2008: 159).

3.4.5 Die Linke26

Strana Die Linke se v době svého vzniku v roce 2007 postavila velmi kriticky, resp. odmítavě k integračnímu procesu. Pro volby do EP v roce 2009 strana stanovila následující cíle a priority. EU musí prosazovat demokratické hodnoty, sociální rovnost, stejně tak solidaritu a toleranci, důrazné prosazování lidských práv a konsekventně skutečnou sekularizaci a rovný přístup ke všem náboţenstvím. EU se musí vyvarovat rasismu, fundamentalismu, sexismu a homofobii. Ústava EU nesmí obsahovat pouze jeden hospodářský směr (neoliberalismus), musí být ekonomicky vyváţená dle „objektivního“ pořádku. EU musí podporovat občanské iniciativy a zapojit občany do spolurozhodovacích procesů, mimo jiné i větší rolí národních a regionálních parlamentů. Tím se zvýší občanská kontrola politických kroků EU. Rozhodovací pravomoci EP by měly být stejné jako kompetence Rady, čímţ se docílí přímého zapojení občanů do rozhodovacích procesů.27

Kritika integrace Vzhledem k minulosti se Die Linke staví velmi kriticky k působení volného pohybu kapitálu a volného obchodu, neboť za těmito faktory strana vidí důvod ekonomického propadu bývalé

26 Profil strany zpracován na základě volebního programu pro volby do EP v roce 2009. 27 Podrobnější náhled na argumentaci Die Linke proti Lisabosnké smlouvě nabízí analýza slouţící poslancům Bundestagu jako podkladový materiál zpracovaná prof. Franzem Mayerem (2008). 29

NDR (Německá demokratická republika, NDR). Evropská integrace je příliš nedemokratická, příliš orientovaná na ekonomický zisk a málo se zaměřuje na prosazení na občanskou rovinu integrace. Internacionalistická integrace by měla také více zahrnovat státy bývalého SSSR. Není překvapující, ţe strana odmítala vznik společné měny, ve které spatřuje ztělesnění vykořisťování běţných občanů (Lees 2008: 162). Z toho vyplývá, ţe Die Linke se soustředila v minulých 20 letech na prosazování východoněmeckých témat.

3.4.6 CSU (Christlich-Soziale Union, CSU)28

Strana klade velký důraz na hájení zájmů regionů, zejména pak Bavorska (CSU je bavorskou regionální stranou). CSU poţaduje méně byrokratických nařízení, důsledné dodrţování principu subsidiarity a je-li to moţné, navrácení některých kompetencí na národní resp. regionální úroveň. EU má slouţit svým občanům. EU musí důkladně dbát své křesťanské tradice a stejně tak musí vymezit hranice svého kulturního teritoria. Podobně jako ostatní strany i CSU poţaduje větší pravomoci národních parlamentů v otázkách týkajících se kompetencí EU. V případě Bavorska odmítá CSU jakékoli zasahování do modelu sociálně-trţního hospodářství a také autonomii jednotlivých bankovních ústavů. V rámci zachování regionální identity odmítají otevírání pracovního trhu pracovníkům z nových členských zemí. Výrazně se vyslovují proti zavedení společné evropské daně. Role němčiny by měla být v EU také posílena. Před rozšířením EU musí proběhnout fáze konsolidace a prohloubení stávajících integračních pokroků.

Kritika integrace Kritika CSU směřuje zejména k chybějícímu jasnému odkazu křesťanského dědictví v současné EU, s čímţ souvisí také nejasné vymezení potenciálního teritoria, které by měla EU zahrnovat. Specifikem CSU vůči ostatním stranám je obhajoba regionálních zájmů s různých single issues: ochrana pracovního trhu vůči novým členským zemím, ochrana bavorského ekonomického modelu. CSU čelí střídajícím se obdobím různě silných protievropských poţadavků (Lees 2008: 163).

3.5 Koncept civilní mocnosti Dalším teoretickým přístupem ke vnímání role Německa v mezinárodní politice celkově je koncept civilní mocnosti. Hans Maull (2007) jej definuje následovně: deprivatizace násilí; kontrola monopolu násilí a podpora vlády práva; prosazování interdependence v mezinárodních

28 Profil strany zpracován na základě volebního programu pro volby do EP v roce 2009. 30

vztazích; demokratické uspořádání; sociální spravedlnost a konstruktivní politická kultura konfliktu. Důleţitou dimenzí konceptu civilní mocnosti je zahrnutí širokého spektra aktérů do tvorby zahraničně-politické identity. Ostatní aktéři (v mezinárodním prostředí) následně také vyţadují po vysoký standard dodrţování stanovených norem, neboť primární dimenzi zahraniční politiky se stává normativní apel. V případě Německa koncept rozšiřuje o problematiku prosazování norem v mezinárodních vztazích a kooperativnímu přístupu při řešení mezinárodně-politickým krizím. Tento princip vychází z vnitřních principů fungování politiky (Maull 1999: 12).29 Působení Německa v evropské politice odráţí celkovou koncepci zahraniční politiky. Jedná se o prosazování principů a norem, které vycházejí z národní (vnitropolitické zkušenosti). Evropskou politiku nelze povaţovat za prostředek k prosazování vlastních zájmů, ale jako přenos domácích principů do externí dimenze politiky. Tímto argumentem jsem chtěl poukázat na skutečnost, ţe německý vliv v EU daný ekonomickou silou sice dosahuje výrazně větších hodnot neţ v případě ostatních států, ale působení Německa odpovídá vnitropolitickým normotvorným základům. Strategickou proměnu Německa po roce 1989 potvrzují také uskutečněné reformy ústavy, které znamenaly výrazné zvýšení vlivu Německa v mezinárodní politice. Jednalo se hlavně o úpravu článku 23a a 24 GG, který upravuje působnost armády a jejího moţného nasazení. Spolu s reformou Bundeswehru provedenou v několika fázích se Německo stalo vlivným normativním členem mezinárodního společenství (von Bedrow 2008: 164).

3.6 Hlasování ovlivněné původem Úkolem výše provedeného představení německého přístupu k evropské resp. národní identitě je poskytnout komplexní obraz prostředí, ze kterého vycházejí němečtí europoslanci. To také automaticky neznamená, ţe všichni zkoumaní poslanci budou hlasovat dle evropského identitárního klíče – tedy v maximální shodě s jednotlivými parlamentními frakcemi napříč politickými stranami vyjma Die Linke. Argumenty pro podpoření tohoto přístupu nevychází z okrajových výzkumných tendencí studia problematiky transformace národní a evropské identity. Domnívám se, ţe výzkum Thomase Risseho lze povaţovat za dostatečně dlouhodobý a relevantní, proto jsem se rozhodl ho v práci uvést jako hlavního představitele výzkumu identit. V tomto případě mi byla zjednodušena práce tím, ţe Risse pochází z Německa a své konkrétní příklady odvozuje od německých specifik.

29 V případě prosazování norem je klasickým příkladem prosazování lidských práv s apelem na princip „nikdy více válek“ a proměna postoje Německa k válečným konfliktům na Balkáně v 90. letech. Aktivní zapojení Německa do sesazení prezidenta Miloševiče proběhlo na základě silného apelu dodrţování lidských práv a snaze vyhnout se dalšímu etnickému konfliktu (Maull 1999: 29-30). 31

Hlasování ovlivněné původem poslanců v kontextu německého prostředí znamená, ţe míra evropskosti se odvíjí od co nejmenšího počtu odchylných hlasování s parlamentní frakcí. To v přeneseném smyslu značí, ţe menší míra nesouladu s frakcí znamená ve větší míře ovlivnění německým prostředím. V opačném případě lze větší odchylku definovat jako odklon nebo nesoulad s německým původem/prostředím. Pro potřeby této práce lze tuto dimenzi stanovit jako konstruktivistické východisko pro analýzu hlasování.

3.7 Faktory ovlivňující hlasování Kategorie faktorů ovlivňujících hlasování jsou základem pro analýzu racionality jednotlivých aktérů. Osm kategorií vytváří předobraz jednotlivých poslanců, které jsou následně analyzovány s celkovým počtem hlasování v EP. Provedená analýza ukáţe, které kategorie působí nejvíce na hlasování a které jsou naopak nejméně podstatné. Kategorie vytváří 99 jednotlivých předloh aktérů, jejichţ analýza personifikuje konkrétní trendy v hlasování daného poslance. Omezený datový vzorek a omezený počet stanovených kategorií si neklade za cíl nalézt dalekosáhlé vysvětlení hlasování, ale zasadit do kontextu působení aktérů ve zkoumaném aktuálním období let 2009 – 2011. Kategorie byly stanoveny na základě pouţitých konceptů S. Hixe, R. Scullyho a J. Thiema a reprezentují faktory na základě povahy zastoupených politických představitelů (bývalí aktivní politici na národní či regionální politické scéně, bývalí členové exekutivy atd.). Jedná se o: 1. Stranickou podporu evropské integrace 2. Délku členství v EP 3. Zisk funkcí v Evropském parlamentu 4. Členství v národních volených zastupitelských sborech 5. Členství v politické straně 6. Geografický původ ze západu nebo východu Německa 7. Ekonomický původ dle rozdělených oblastí 8. Úroveň dosaţeného vzdělání

Simon Hix problematiku klíčových rozhodovacích faktorů při hlasování poslanců shledává v konfliktu mezi národní rovinou a nadnárodní rovinou odpovědnosti (Hix, Noury, Roland 2007a: 133-4). V případě určité preference můţe poslanci přinášet zisk – kariérní postup v rámci parlamentní frakce, budování postavení v EP a v případě národní roviny to můţe znamenat posilování vlastní pozice ve stranické struktuře nebo v rámci regionální politiky. Dle tohoto principu by měli poslanci CDU a CSU být nejvíce ovlivněni tímto dilematem, neboť sestavování

kandidátek probíhá na regionální úrovni a následně je výběr odsouhlasen ve stranických centrálách v Berlíně u CDU a v Mnichově u CSU (Poguntke 2007: 122). U ostatních stran probíhá výběr kandidátů přímo na celonárodní úrovni při zachování zájmů jednotlivých regionů.

4 ANALÝZA HLASOVÁNÍ Následující kapitola se zaměřuje na vlastní analýzu zkoumaných fenoménů. V jednotlivých částech se věnuji rozboru vlivu jednotlivých kategorií na hlasování. I přes omezené moţnosti grafického znázornění jednotlivých faktorů jsem se pokusil zaznamenat ty nejzajímavější případy a jim také věnovat patřičný prostor pro analýzu. Na počátku kaţdé kapitoly se věnuji operacionalizaci datového souboru. Následuje zdůvodnění výběru dané kategorie s odkazem na jiţ publikované výzkumné práce a relevantnost jednotlivých kategorií s ohledem na zkoumané německé prostředí. Kategorie analyzující vztah hlasování poslanců na základě pravolevé stranické příslušnosti, délky členství poslanců v EP, hlasování poslanců s ohledem na získané parlamentní funkce a samozřejmě problematika stranické podpory evropské integrace byly jiţ dříve ve středu pozornosti mnoha podrobných výzkumů.30 Zbývající kategorie byly dříve předmětem zájmu pouze okrajově či jim nebyl věnován ţádný výzkumný zájem a slouţí jako kontrolní faktory validity analýzy. Jedná se především o kategorie odráţející národní historii poslanců – volené funkce v zastupitelských orgánech, geografický a ekonomický původ a poněkud stranou stojící vzdělání poslanců. Jak jiţ bylo několikrát zmíněno, cílem není nalézt unikátní katalog proměnných, ale vhodně skloubit jiţ uskutečněný výzkum s doplněním dalších logických determinantů vycházejících z národní politiky. Níţe uvedené grafické znázornění regresivní analýzy přehledně ukazuje vliv jednotlivých indikátorů a to nejen jako jednotlivých celků, ale i jednotlivých kategorií. Zeleným označením je znázorněna kategorie, jejíţ vliv na hlasování je nejsilnější. Ţlutá barva je přiřazena kategoriím, které ovlivňují hlasování, ale jejich vliv není ve srovnání s předešlou kategorií tak silný. Oranţová barva označuje kategorie, které nemají signifikantní vliv na hlasování poslanců, přičemţ pro analýzu hlasování je určující sloupec „standardizované koeficienty“ (Standardized Coefficients) určující míru závislosti mezi sledovanými jevy. Výsledky doplňuje také validační koeficient označující „sílu“ vypovídací hodnoty faktorů. V případě, ţe koeficient dosahuje hodnoty 1, lze hovořit, ţe sledované kategorie reflektují kauzální vztah mezi stanovenými nezávisle a závisle poměnnými, coţ je v sociálních vědách bratru obtíţný úkol.

30 Velmi častým cílem těchto výzkumů je snaha o určení nebo alespoň bliţší definici hlavních konfliktních linií v EP. Konfliktní linii postmateriálních hodnot se věnuje např. Hix, Noury, Roland (2007a), integrační linii se podrobně věnují např. Thomassen, Noury, Voeten (2004) nebo Hix, Kreppel, Noury (2003), Hix (1999) a Hix, Noury, Roland (2007). Pravo-levou konfliktní linii analyzuje Hix, Noury, Roland (2006) nebo Hix, Kreppel, Noury (2003) a Kreppel (2000). 34

Tab. 3: Lineární regrese jednotlivých kategorií (zpracování pomocí programu SPSS)

Nestandardizované standardizované koeficienty koeficienty B Std. Error Beta kategorie (konstanta) 8,148 3,424 1. podpora EU 9,910 2,162 ,589 2. délka členství v EP -,356 ,279 -,121 3. V. vs Z. -,393 1,118 -,032 4. volené funkce_1 -1,729 1,252 -,127 4. volené funkce _2 -1,591 1,173 -,124 4. volené funkce _3 ,606 1,711 ,032 4. volené funkce _4 -4,161 2,862 -,128 4. volené funkce _5 -,810 1,363 -,058 5. politická strana_1 -,426 2,254 -,032 5. politická strana _2 -,972 2,203 -,090 5. politická strana _3 2,848 2,408 ,203 5. politická strana _4 ,188 2,196 ,019 5. politická strana _5 ,035 2,541 ,002 6. Národní politika_1 -1,141 1,026 -,100 6. Národní politika _2 ,744 1,506 ,047 6. Národní politika _3 -,771 2,163 -,033 7. Národní politika _1 -,114 ,984 -,011 7. Národní politika _2 -,054 1,715 -,003 8. původ -2,785E-05 ,000 -,034 R2 = 0,352 Zdroj: autor

4.1 Vliv stranické podpory EU Problematika podpory evropské integrace je jednou z hlavních konfliktních linií v Evropském parlamentu. Pro evropskou a protievropskou konfliktní linii lze definovat jako spor mezi zastánci pomalejší politické integrace (nebo jejího zastavení) a těmi, kteří podporují zesílení její nadnárodní podoby s postupným vytvořením plně federalizované formy. Zastánci nadnárodní podoby EU podporují posílení nadnárodních kompetencí unijních institucí a vytváření svébytných supranacionálních politických nástrojů (Thomassen, Noury, Voeten 2004: 153-154). Relevantní zastoupení této konfliktní linie potvrdil (Hix, Noury, Roland 2007a: 166), kdy na základě analýzy hlasování všech volebních období EP definoval integrační problematiku jako jednu z dominujících v EP. Rostoucí relevanci této konfliktní linie lze ilustrovat na relativně nedávném příkladu z roku 2009, kdy došlo k zaloţení nové parlamentní frakce Evropských konzervativců a reformistů. Tento fakt je o to zajímavější, ţe frakce vznikla odtrţením od frakce

lidovců (EPP-ED). Tento fakt podporuje Hixovo konstatování, ţe zejména velké parlamentní frakce nejsou v otázce integračního směřování příliš jednotné z důvodu dominance socioekonomické konfliktní linie. Druhým důvodem můţe být také fakt, ţe EP byl vţdy povaţován za prointegračně homogenní instituci.

Německé politické strany jsou v EP členy následujících frakcí: EPP, S&D, ALDE, Zelení a GUE/NGL.31 Vyjma frakce GUE/NGL se všechny frakce shodují v základních bodech podpory politické integrace EU. Mezi jednotlivými frakcemi sice existují výrazné rozdíly zejména v socioekonomických otázkách, nicméně základní poselství o výhodnosti přenosu (různě rychlého) kompetencí na nadnárodní úroveň je pro zmíněné frakce shodné. Frakce GUE/NGL se vyslovuje proti současným integračním posunům. Nutno podotknout, ţe zmíněné frakce nejsou vzájemně zcela vhodně souměřitelné. Problematické je srovnání frakce GUE/NGL a ostatních zmíněných frakcí - frakce zastřešuje politické strany rozdílného charakteru: na jedné straně nereformovanou komunistickou stranu KSČM, postkomunistickou Die Linke a několik radikálně levicových environmentálních skandinávských stran. Frakce se potýká s fenoménem, který je běţný u stran odmítajících další integraci EU: strany jsou schopny definovat společné negativní znaky integrace, ale jiţ nejsou schopny navrhnout alternativní uskutečnitelný (!) návrh politických změn fungování EU. S tímto fenoménem se výrazně potýká EU, coţ bylo viditelné např. při projednávání Lisabonské smlouvy. Poslanci frakce při projednávání Lisabonské smlouvy v EP kritizovali nedemokratickou strukturu EU a také finanční neoliberální uspořádání Unie. Výsledek hlasování německých poslanců odpovídá téměř identicky nastíněnému pro/proti integračnímu klíči. Všichni poslanci příslušející k frakcím EPP-ED, S&D, ALDE a Zelení hlasovali pro schválení Lisabonské smlouvy a poslanci Die Linke příslušející k frakci GUE/NGL hlasovali aţ na jednu výjimku proti přijetí Lisabonské smlouvy.

Stanovení proměnných

Závisle proměnnou byla stanovena míra evropskosti hlasování jednotlivých poslanců – jak často hlasoval ve zkoumaném období proti své parlamentní frakci. Za nezávisle proměnnou byla v tomto případě stanovena podpora nebo odmítání unijní integrace. Dle volebních programů pro volby do EP v roce 2009 jsem stanovil dvě kategorie: podpora a odmítnutí. Nerozebíral jsem jednotlivé názorové rozdíly mezi členy jednotlivých politických stran, neboť by bylo velmi

31 CDU a CSU jsou členy frakce EPP, SPD frakce S&D, FDP působí ve frakci ALDE, Bündnis 90/Die Grünen jsou členy frakce Zelených a Die Linke členem frakce GUE/NGL. Evropská lidová strana (EPP); Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů (S & D); Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE); Zelení - Evropská svobodná aliance (Greens - EFA); Evropská sjednocená levice - Severská zelená levice (GUE/NGL).

obtíţné stanovit celkové skóre podpory integrace. Podobně jako v případě vlastních parlamentních frakcí, i v případě jednotlivých stran existují rozdílné názorové proudy. Nicméně všechny strany vyjma Die Linke výrazně proklamují podporu integračnímu směru a jsou tedy součástí politického integračního konsensu.

4.1.1 Analýza hlasování

Ve výše předloţené tabulce (Tab. 3) se jasně ukazuje, ţe mezi německými poslanci existuje zřetelné rozdělení mezi podporovateli a odpůrci integrace, coţ se ukazuje i v korelaci mezi nezávisle proměnnou „podpora integrace“ a „odmítání integrace“. Lze konstatovat, ţe poslanci, kteří přísluší k politickým stranám podporujícím integraci, hlasují častěji ve shodě se svou parlamentní frakcí. Naopak v případě poslanců strany Die Linke negativní postoj k integraci se projevuje menší mírou soudrţného hlasování s frakcí GUE/NGL. Jak jsem uvedl výše, tento fakt je způsoben zejména značnou heterogenitou frakce GUE/NGL, ve které jednotlivé názorové skupiny prosazují své partikulární politické cíle. Je evidentní, ţe politické cíle reformovaných komunistů v podobě Die Linke se liší např. od severských levicově-ekologických stran. U poslanců, kteří hlasovali proti frakci ve výrazně více případech, neţ činí průměr, je také zajímavé sledovat jejich politickou příslušnost. Skutečnost, ţe tito poslanci sdílejí názorovou integritu se stranickým postojem, můţe být způsobena politickým konsensem týkajícím se politické integrace EU. Dalším vysvětlením je skutečnost, ţe poslanci mohou zastupovat okrajový názorový proud v jednotlivých stranách, kterému je nadřazen integrační konsensus. U zmíněných poslanců (Albert Dess, CSU; Dagmar Roth-Behrendt, SPD; Nadja Hirsch, FDP; Herman Winkler a Joachin Zeller, CDU) nenalezneme ţádnou osobní aktivitu směřující k obhájení vlastní „méně“ evropské pozice. Z výše uvedené tabulky (Tab. 3) je zřejmé, ţe postoj německých poslanců k evropské integraci koreluje se souhlasným hlasováním s parlamentní frakcí. Zároveň predispozice ne-podpory evropské integrace není předpokladem pro souhlasné hlasování s frakcí, která deklaruje svůj zdrţenlivý postoj k současné podobě EU. Tento výsledek analýzy podporuje tezi o koherenci méně důleţitých frakcí, které se zároveň staví kriticky k politické integraci EU. Zastoupené strany se shodnou na kritických bodech integrace, ale zároveň nejsou schopny vystupovat jednotně při prosazování vlastního pohledu či názoru.

4.2 Vliv délky členství v Evropském parlamentu Vycházeje z v předchozí kapitole představeného konstruktivistického přístupu k problematice evropské integrace, je logickým předpokladem, ţe čím déle budou poslanci působit v EP, tím bude jejich hlasování a celková aktivita socializována ve prospěch společných evropských postojů. Tento sociálně konstruktivistický předpoklad rozpracovali mnozí autoři. Např. Rich (1996) tvrdí, ţe působení v evropských institucích obecně vytváří předpoklad pro utváření evropského (tedy pro evropského) pohledu na problematiku EU, coţ podmiňuje normativní předpoklad pro další utváření dílčích postojů. Haas (1968) předpokládá, ţe aktéři budou jednat v novém kontextu, který bude utvářet jejich chování. V případě ES/EU dojde k proměně pohledu na regionální a národní preference. Koncept socializace rozvíjí dále např. Wendt (1992) nebo Checkel (2000), kteří vidí EU a její prostor jako místo pro sdílení a utváření idejí a norem, které jsou základem pro proces učení. Čím déle se aktér v tomto prostředí pohybuje, tím více je těmito normami ovlivněn a jeho vnímání se přesouvá do evropského (normativního) kontextu, které se výrazně liší o toho národního. V prostředí EP rozvedl socializační teorii Johanssen (1995), který se věnoval transnacionální socializaci poslanců. Johanssen tvrdí, ţe poslanci, kteří při zahájení mandátu v EP nejsou oddáni myšlence integrované EU, jsou vystaveni velmi výraznému socializačnímu vlivu. Jedná se o navazování sociálních vazeb mezi pracovníky parlamentu a mezi poslanci navzájem, které s sebou přináší působení v prostředí EP. To ale nemusí znamenat proměnu postoje k evropské integraci. Nicméně Scully v mnoha studiích (1998, 2002, 2005) dokázal, ţe neexistuje přímá spojitost mezi dobou strávenou v EP a více proevropským hlasováním. Scully podobně jako Hix argumentuje odpovědností poslanců. Jejich odpovědnost se primárně nevztahuje k parlamentní frakci, ale národní politické straně, která je prostředkem pro znovuzvolení. Několikrát opakovaný mandát je kromě samotného aktu znovuzvolení občany závislý na vnitrostranických mechanismech, které se mimo jiné skládají ze schopnosti naplňovat stranický program. Hlasování poslanců je závislé zejména na jejich předchozích zkušenostech a jednotlivých osobnostních rysech. Na tomto základě je zřejmé, ţe kaţdý poslanec bude reagovat individuálně s ohledem na vlastní zkušenosti (Scully 2005: 137).

Stanovení proměnných

Podobně jako v předchozí kategorii i zde bylo za závislou proměnou stanoveno skóre (ne)evropského hlasování ve sledovaném období. Stanovení nezávisle proměnné probíhalo stanovením lineární souslednosti jednotlivých jevů. Pro zachování vzájemné souměřitelnosti

mezi kategoriemi jsem rozdělil poslance dle započatých volebních období. Pod označení 0 spadá první započaté volební období, 1 za dvě započatá období a stanovení logicky vzrůstá. Poslanci, kteří jsou členy parlamentu déle neţ pět období, byli označeni 5. Údaje jsem získal z internetových stránek Evropského parlamentu (Evropský parlament 2012b).

4.2.1 Analýza hlasování

Při pohledu na provedenou analýzu hlasování lze obecně konstatovat, ţe se zvyšujícím se počtem započatých volebních období se zvyšuje počet souhlasných hlasování s parlamentní frakcí. Bliţší pohled na analýzu nabízí zajímavější obraz. Nejvíce evidentní příklon k souhlasnému hlasování s frakcí nastává mezi druhým a třetím započatým volebním obdobím. I přes jednotlivé výkyvy je třetí a čtvrté započaté období lze tyto kategorie povaţovat za významný argument pro podpoření předpokladu, ţe se vzrůstající dobou působení v EP se zvyšuje i míra evropského hlasování. Takto relativně jednoduché konstatování narušuje kategorie pátých započatých období, která vykazuje ve srovnání s předešlými dvěma kategoriemi větší míru neevropského hlasování. Poslanci, kteří započali páté volební období, vykazují vyšší průměrnou neevropskost hlasování, neţ by dle délky členství měli dosahovat. Je také zajímavé, ţe 3 ze 4 „neevropsky“ hlasujících poslanců jsou zástupci CDU. Poslední kategorie nabízí poněkud extrémní pohled na předpokládané hlasování. Zajímavým případem je bývalý předseda EP H. G. Pöttering (CDU), který je členem EP od prvních přímých voleb v roce 1979. Případ poslankyně Dagmar Roth- Behrendt, která hlasovala v 15 případech proti frakci, splňuje trend viditelných ostatních kategorií naplňujících více období v EP. Jedná se o fakt, ţe vţdy alespoň jeden poslanec v daném počtu období hlasuje výrazně nadprůměrně neevropsky. Tento fakt lze pravděpodobně nejjednodušeji vysvětlit odlišným pohledem na politiku parlamentní frakce. Je ovšem také zajímavé sledovat pozici těchto poslanců v jejich domovském regionu. Poslanci, kteří nezakončili svou aktivní politickou kariéru na národní úrovni „přesunem“ do EP, ale jsou v rámci svého mandátu v EP aktivní i na regionální případně národní úrovni si ponechávají vliv, který zajišťuje jak jejich znovuzvolení, tak zachování odlišných postojů vůči parlamentní frakci. Je také zajímavé si povšimnout dvou poslanců, kteří s ohledem na délku působení v EP vykazují nemalou míru neevropského hlasování. Dagmar Roth-Behrendt (SPD), která je v EP jiţ páté období, a Raimer Wieland (CDU) jsou v současné volební periodě členy předsednictva EP. Tento fakt poněkud nabourává předpoklad, ţe s delším časem v EP bude narůstat i míra evropsky kompatibilního hlasování a zároveň potvrzuje Scullyho konstatování, počet absolvovaných volebních period odpovídá také míře hájení národních stranických zájmů.

Dalším vysvětlením hlasování je relativně vysoká míra fluktuace poslanců ze strany Die Linke. Ze současných 8 poslanců pouze jedna poslankyně je členkou EP více neţ dvě období. Tím dochází k rozmělnění neevropského hlasování poslanců Die Linke mezi poslance ostatních stran, kteří hlasují nadprůměrně neevropsky.

4.3 Vliv zastávaných funkcí na hlasování v EP32 Kategorie věnující se vlivu hlasování v návaznosti na zastávané funkce v EP rozvádí v předešlé kapitole představený Scullyho racionální koncept působení EP na hlasování poslanců. Věnovat se budu také socializačnímu prvku parlamentu. Za tohoto předpokladu by se mělo hlasování poslanců, kteří zastávají méně či více významné parlamentní funkce, řídit dle principu odpovědnosti poslanců. Je k zastávání parlamentní funkce důleţitější pozice v parlamentní frakci nebo vliv národní strany na delegování svých zástupců na parlamentní posty? Výjimku tvoří vnitrostranické funkce, které jsou odpovědné pouze vůči stranické delegaci. Klíčovým momentem pro analyzování vztahu mezi funkcemi v EP a hlasováním jednotlivých poslanců se stává delegování jednotlivými národními stranami. Vliv parlamentních frakcí je v této otázce omezen, coţ vnitřní politickou dimenzi posouvá z nadnárodní do národní roviny. Ačkoli jsou parlamentní frakce hlavními představiteli parlamentní evropské stranické soutěţe, dynamika procesů uvnitř frakcí odpovídá prosazování zájmů jednotlivých národních politických stran (Hix, Noury, Roland 2007a: 133). I přes pádné argumenty hovořící proti prosazování socializačního hlediska skrze zisk parlamentních funkcí jsem se pokusil tuto analýzu provést. Domnívám se, ţe analýza je o to pádnější, ţe se zaměřuje přímo na německé poslance.33 V úvodní části práce jsem se věnoval obhájení jejich specifické pozice v rámci evropské politiky, proto je provedená analýza na místě.

Stanovení proměnných

Závisle proměnná byla stanovena stejně jako v dříve uvedených případech. V rámci zachování lineární posloupnosti u nezávisle proměnné jsem byl nucen výrazněji zasáhnout do zvolených podkategorií. Stejně jako v ostatních případech i zde jsem stanovil 6 kategorií. Základním principem byl zisk více evropské a zároveň významnější funkce. Do nejniţší kategorie spadají poslanci nezastávající ţádnou funkci, následují poslanci zastávající funkci v rámci národní stranické delegace, dále poslanci vykonávající funkci v rámci parlamentní frakce. Následují

32 Pro budoucí výzkum by bylo velmi podnětné průměrný zisk parlamentní funkce na kaţdého jednotlivce národní delegace a jejich vzájemné srovnání s ostatními národními delegacemi. 33 Podobným způsobem by mohl být proveditelný výzkum ostatních národních delegací, případně jejich vzájemné srovnání. 40

předsedové a místopředsedové výborů a delegací, další kategorie zahrnuje poslance zastoupené v předsednictvu EP. Poslední jmenovaná kategorie obsahuje kumulaci jednotlivých funkcí. Dle logického předpokladu by tito poslanci měli být vlivnější neţ ostatní.

4.3.1 Analýza hlasování

Pohled na analýzu napovídá, ţe ve zkoumaném případě existuje korelace mezi zastávanými funkcemi v EP a mírou evropskosti hlasování poslanců. Hlavní znak vycházející z tabulky je hlasování poslanců nezastávajících ţádnou parlamentní funkci, respektive hlasování ostatních kategorií více evropsky neţ kategorie vztahující se k ţádné parlamentní funkci. Tito poslanci ve větší míře hlasovali proti své parlamentní frakci. To můţe být způsobeno např. velmi jednoduchým zdůvodněním počtu poslanců, kteří spadají do první kategorie. Je tedy pravděpodobnější, ţe kategorie reprezentující poslance bez parlamentní funkce bude reprezentovat poslance ze široké stupnice evropskosti. Jelikoţ pouze jedna kategorie se projevuje výrazněji ve srovnání s ostatními, není moţné stanovit jakýkoli vzájemný vztah. Předloţená analýza se pokouší „vyrovnat“ s následujícím problémem – kategorie jsou stanoveny na základě socializačního předpokladu a nezahrnují racionální dimenzi problematiky. Z uvedených individuálních výsledků vyplývá, ţe někteří poslanci i přes zisk parlamentní funkce nehlasují ve větší shodě s parlamentní frakcí. Zdůvodněním můţe být zachování preference národní politiky ve vnitřních mechanismech EP. Mnohem důleţitější je však konstatování, ţe poslanci Die Linke vykazují více „primární odpovědnosti“ vůči národní delegaci neţ poslanci ostatních stran. Další zajímavou skutečností je fakt, ţe poslanci, kteří vykonávají významné parlamentní funkce, hlasují nadprůměrně neevropsky. Jedná se např. o současné místopředsedy EP. Z toho lze usuzovat výrazný na vliv národní stranické delegace na dosaţení politických cílů v EP. Jedná se také o subjekty, které se zasadily o konkrétní zisk parlamentní funkce. Ačkoli se politika EP zdá být výrazně nadnárodní a prosazující hlubší nadnárodní reformy, hlasování poslanců odpovídá spíše nacionalizaci individuální odpovědnosti poslanců. Výsledky jsou o to překvapivější, ţe se jedná o německé europoslance, kteří by měli na základě svého prostředí preferovat méně racionální přístup.

4.4 Vliv geografického původu Zkoumání vlivu geografického původu na hlasování poslanců je v této kapitole vztáhnuto na fenomén po válce rozděleného Německa. Oba státy (Spolková republika Německo, SRN a Německá demokratická republika, NDR) prošly rozdílným společenským a politickým vývojem.

Sjednocení Německa v roce 1990 znamenalo nejen značnou ekonomickou zátěţ pro západní část rozděleného Německa, ale zejména velmi dynamickou ekonomickou a společenskou transformaci pro NDR. Ekonomická transformace proběhla formou privatizace východoněmeckého hospodářství. Výsledkem bylo aplikování liberálně-trţního hospodářství do postkomunistických podmínek. I přes mohutnou podporu východoněmeckého hospodářství, transformace za sebou zanechala několik geografických oblastí, které v současné době rozhodně nedisponují příhodnými podmínkami k rozvoji (Chvátal 2010: 35). Německé vlády se snaţily různými subvencemi podpořit rozvoj malých a středních podniků, ale ve větší míře nezabránily výrazným přesunům obyvatel z východních do západních částí Německa. Výsledkem je masivní úbytek zejména aktivního obyvatelstva, se kterým se potýká prakticky kaţdé větší východoněmecké město.34 Pro ekonomickou a politickou tranzici se ujalo označení ostalgie, které přesně vyjadřuje stesk velké části obyvatel bývalé NDR. Nízká ekonomická produktivita východních spolkových zemí (viz graf níţe) spolu s vysokou nezaměstnaností zejména ve venkovských oblastech podporuje u východních Němců pocit stesku po socialistických časech. Na území bývalé NDR lze nalézt několik ekonomicky a sociálně problémových oblastí. Jedná se např. o střední a jiţní část spolkové země Sachsen Anhalt zejména kolem města Halberstadt, dále německá krušnohorská oblast kolem měst Chemnitz, Zwickau a Gera, dále na severu vnitrozemní území spolkové země Meklenburg-Vorpommern. Jedná se o spíše venkovské oblasti, které jsou z hlediska transformace na prvním místě z „transformačních“ poraţených (Chvátal 2010: 27). Nicméně aţ do roku 2019 je v účinnosti transformační balíček „Solidarpakt II“, který navazuje na v roce 2005 ukončený Solidarpakt I. Tyto podpůrné nástroje měly v prvních letech po sjednocení podporovat obnovení drobného podnikání na úrovni malých a středních podniků. Zkráceně řečeno, první roky transformace probíhaly z hlediska sociálních dopadů poklidně. Hlavním důvodem byla nominální srovnání východoněmecké a západoněmecké marky na stejnou úroveň. Důsledek tohoto kroku se projevil záhy velkým propadem hospodářské výkonnosti. Ta byla způsobena nekonkurenceschopností východoněmeckého zboţí doprovázenou odlivem kvalifikované pracovní síly do západních částí Německa. Rychlost ekonomické tranzice naznačuje tabulka níţe. Je patrné, ţe přítomnost silného ekonomického celku (SRN) způsobila hlubší a rychlejší změny ve východoněmecké ekonomice neţ tomu bylo v případě ostatních postkomunistických států. Neexistence volného „východoněmeckého“ kapitálu a naopak pozice kapitálově vybaveného SRN, ale i fakt, ţe Spolková vláda v průběhu tranzice se nepříliš snaţila o zachování podniků z dob NDR, byly

34 Například východoněmecký Chemnitz nebo Magdeburg během uplynulých 20 let zaznamenaly téměř 100 tisícový úbytek obyvatel, především těch ekonomicky aktivních. Zjištění na základě vlastní zkušenosti. 42

jedním z hlavních důvodů, proč došlo k tak bouřlivě rychlé ekonomické proměně. Vláda se sice stavěla k otázkám přímého ovlivňování privatizace rezervovaně, ale prostřednictvím různých podpor podnikání se pokusila o vytvoření nového segmentu východoněmecké ekonomiky. Za zmínku zajisté stojí, ţe ve východoněmeckých městech byl investován téměř bilion eur na obnovu zanedbané infrastruktury – od oprav chodníků aţ po renovaci elektrických přenosových soustav (Chvátal 2010: 35).

Obr. 3: Průběh ekonomické tranzice v letech 1989 – 1995 (výkonnost hospodářství)

Zdroj: Winkler 1999: 10

Obecnou společenskou nespokojenost výrazně podpořil jeden ne příliš často zmiňovaný fakt. Během procesu sjednocování Německa a záhy po sjednocení došlo k úplnému inkorporování východoněmeckého stranického systému do systému SRN. Mnozí autoři tento proces označují za hlavní důvod stále existující nespokojenosti obyvatel bývalé NDR se současnou společenskou a politickou situací. Mají pocit, ţe jejich specifické zájmy v procesu ekonomické a společenské tranzice, nebyly a nejsou ve sjednoceném Německu dostatečně reprezentovány. To přeneseně platí i pro stranický systém Německa, neboť regionální sounáleţitost východních zemí není ve srovnání např. s jiţními částmi Německa (Bavorsko/Bayern, Baden-Würrtemberg) tak silná. Rozdílnost mezi západními a východními spolkovými zeměmi ilustruje také rozdílná míra nezaměstnanosti. Ta je odrazem přetrvávajících následků transformace, z čehoţ vyplývají i rozdílné zájmy voličů „na obou stranách“.

Obr. 4: Míra nezaměstnanosti v nových spolkových zemích v letech 2001 – 2009 (v %)

Zdroj: Chvátal 2010: 54

Z tohoto důvodu je absence reprezentování východoněmeckých zájmů vnímána za jednu z významných chyb transformace. Je však nutné dát kritikům za pravdu, neboť pouze dvě parlamentní strany byly schopny do svých struktur zahrnout východoněmecká stranická uskupení. Jedná se o Zelené, kteří po roce 1990 vytvořili stranickou alianci s uskupením Bündnis 90, čímţ vznikla strana Bündnis 90/Die Grünen, a postkomunistická Die Linke, která v roce 2007 zastřešila postkomunisty ze strany PDS (Partei des Demokratischen Sozialismus, PDS) a levicové uskupení WASG (Arbeit & Soziale Gerechtigkeit – Die Wahlalternative, WASG) ze západních částí Německa. V březnu 1990 se na území konaly první demokratické volby, které, jak se záhy ukázalo, byly volbami posledními. Ve svobodných volbách kandidovaly etablované západoněmecké strany samostatně nebo případně v koalici s některým z východoněmeckých demokratických uskupení. Ve volbách kandidovalo několik politických subjektů čistě z NDR. Subjekty kandidující v kooperaci se západoněmeckými stranami nebo samostatně s ideovým profilem blíţící se západoněmeckým stranám se na podzim roku 1990 sloučily se západoněmeckými stranami. Jako první se se západoněmeckou stranou sloučilo liberální LDP, a to s FDP. Středopravé uskupení Demokratický převrat se sloučil s CDU a následně 1. října došlo k vytvoření celoněmecké CDU.35 Jen o několik dní dříve došlo k etablování celoněmecké SPD. Na počátku října 1990

35 Vytvoření celoněmecké CDU nebyl jediný způsob, jak etablovat středopravou politickou stranu v NDR. Projekt politického uskupení DSU měl za cíl přiblíţit fungování kooperace na vládní úrovni mezi CSU a CDU. Tím pádem by v Německu na celostátní úrovni působily de facto 3 regionální subjekty středopravého spektra: CDU, CSU a DSU (Hloušek 2005: 296). 44

parlamentní shromáţdění odsouhlasilo zánik NDR a tím došlo k rozmělnění východoněmeckých zájmů do celoněmecké politiky (Hloušek 2005: 296). Kategorie zabývající se specifickými regionálními znaky se soustředí na rozdíl mezi hlasováním poslanců z bývalých rozdělených částí Německa se zaměřením na specifičnost východních spolkových zemí. Ačkoli je Německo více neţ 20 let opět sjednoceno do jednoho územního celku, pokusil jsem se představit hlavní specifické rysy východních částí, které přetrvávají dodnes. Na německou politiku je nutné nazírat, jak jiţ bylo zmíněno v předešlých kapitolách, jako na soubor silných regionálních vlivů, které mají výrazný přesah na celostátní podobu politiky (Hough, Koß: 2010: 5). Problematika východních spolkových zemí nespadá do kategorie regionů s dlouhodobým vývojem samostatné identity, ale tvoří území se společným specifickým poválečným dědictvím. Rozdělení poválečného Německa lze povaţovat za čistě účelové, tudíţ hlavním jednotícím znakem je postkomunistická zkušenost. Níţe představená analýza ukazuje, nakolik jsou tyto regionální rysy relevantní pro hlasování poslanců.

Stanovení proměnných

Závisle proměnná i v této kategorii byla definována shodně s předešlými – skóre odlišných hlasování od parlamentní frakce. Nezávisle proměnná byla určena na základě původu jednotlivých poslanců, čímţ vznikly dvě kategorie: východ (označení 0) a západ (označení 5). Hlavní definičním kritériem této kategorie bylo výše uvedená komunistická minulost a tedy nekompatibilita vzájemného politického a společenského vývoje. Při určení původu poslanců bylo nutné se v některých případech vypořádat se změnou bydliště. Proto jsem v případech, kdy poslanci ţili déle neţ polovinu svého dosavadního ţivota v jiné části Německa, jsem provedl přiřazení ke konkrétní části. Celkový počet těchto případů dosahuje pouze nízkých hodnot – jedná se o 4 poslance. Mezi jednotlivými částmi území jsem neprovedl další rozlišení (např. na základ míry nezaměstnanosti).

4.4.1 Analýza hlasování

Z výsledků provedené analýzy vyplývá, ţe nelze stanovit závislost mezi geografickým původem a hlasováním v EP. Nelze však hovořit pouze o striktní geografické diferenciaci, ale také o jednotlivých stranických příkladech nadprůměrně neevropského hlasování.

Východní části Německa zastupuje v EP 19 poslanců, z nichţ 8 hlasovalo nadprůměrně neevropsky. Rozděleno dle stranické příslušnosti se jedná o 4 poslance Die Linke (z celkových 8 v EP) – tedy všichni hlasovali neevropsky nadprůměrně (v 11, 12, a dvakrát v 15 případech). Hlasování poslanců Die Linke odpovídá výše uvedenému předpokladu, ţe pouze 2 parlamentní strany integrálně zastupují zájmy politických subjektů z bývalé NDR v období 10/1989 a 10/1990. Tento předpoklad ale není dále rozvinut u zástupců Zelených resp. části Bündnis 90. Zajímavý je také případ poslanců CDU. Tři z 9 poslanců z východních částí Německa hlasovali nadprůměrně neevropsky. Vysvětlením můţe být způsob stranického výběru kandidátů, který je na rozdíl od ostatních stran zaloţený na silném vlivu regionálních buněk. Zároveň ale nelze tento fakt generalizovat na zmíněné 3 poslance, neboť výsledek hlasování můţe být dán i jinými faktory. Celkově lze zaznamenat tendenci hlasovat na základě východoněmeckého „dědictví“ u strany, která se personálně profiluje z členů PDS, nástupnické strany východoněmecké komunistické strany. Zároveň Die Linke zaznamenává v oblastech východního Německa ve srovnání s volebními výsledky v rámci celého Německa velmi slušný volební zisk. Ve volbách do EP v roce 2009 získala celkově 7,5 %,36 ale ve východních regionech se volební zisk pohyboval i k 20 %. Lze tedy usuzovat, ţe v těchto oblastech existuje voličská poptávka po zastoupení východoněmeckých zájmů i v EP.

4.5 Vliv ekonomického zázemí na hlasování Předloţená kapitola se věnuje problematice socioekonomického vlivu na hlasování sledovaných poslanců. Cílem této kapitoly je v prvé řadě potvrzení či vyvrácení výsledků předchozí kapitoly, stejně tak nalezení závislosti mezi hlasováním a regionálním/geografickým původem. Problematika závislosti hlasování na regionálním původu nebo obecně regionálních specificích je v případě Německa velmi aktuální. Jednotlivé spolkové země jsou ve svých kompetencích v mnoha oblastech velmi nezávislé na spolkové vládě. Dalším faktem je silná regionální identita některých částí Německa - za zmínku stojí např. Bayern/Bavorsko, Pfalz/Falc, jednotlivé oblasti jiţního Německa. Problematice regionální identity a jejímu vlivu se věnuje např. jiţ několikrát citovaný Thomas Risse, který vnímání regionální identity shledává jako základní jednotku pro „vrstvení“ dalších územně nadřazených identit. Dle tohoto předpokladu by měli být poslanci ovlivněni preferencí regionálních zájmů. Problematickým bodem je stanovení korelace mezi evropskostí hlasování a preferencí regionálního původu. Přístup k celému „balíku“ hlasování

36 Volební zisky jednotlivých stran ve volbách do EP v roce 2009: CDU: 30,8 %; SPD: 20,7 %; Bündnis 90/Die Grünen: 12,1 %; FDP: 11,2 %; Die Linke: 7,5 %; CSU: 7,2 % (Der Bundeswahlleiter 2012) 46

nedovoluje rozlišit mezi jednotlivými hlasováními, která působí ve prospěch či proti zájmům jednotlivých regionů. Pokusil jsem se o zjednodušení této problematiky pouze objektivním přístupem – ovlivňuje regionální původ hlasování v EP, resp. zda ekonomická výkonnost spolkové země má vliv na hlasování poslanců? Pro kvantifikaci jsem pouţil hledisko ekonomického výkonu jednotlivých spolkových zemí, který nabízí několik praktických zjednodušení. Prvním z nich je jasné vymezení spolkových zemí bývalé NDR, jejichţ ekonomický výkon (porovnáváno HDP na obyvatele) se liší v porovnání se západními spolkovými zeměmi minimálně. Dále ekonomické hledisko vytváří přirozenou hranici mezi severními a jiţními částmi Německa, samozřejmě s ohledem na jednotlivé výjimky. V případě Německa jsou ekonomicky silnými jiţní spolkové země Bavorsko (Bayern) a Baden- Würrtemberg a na severozápadě poloţená spolková země Nordrhein-Westfalen. Nicméně je obtíţné stanovit mnoţství/sílu „regionálního cítění“ na míru evropskosti hlasování, proto nelze ekonomické hledisko povaţovat za ideální nástroj kvantifikace vůči evropskosti hlasování. Na druhou stranu pouţité hledisko můţe ukázat, zda existuje souvislost mezi ekonomickým výkonem spolkových zemí a hlasováním jejich reprezentantů.

Stanovení proměnných

Pro stanovení nezávisle proměnných jsem pouţil ekonomický ukazatel HDP na obyvatele. Německo jsem rozdělil do 6 kategorií, které odpovídají lineárnímu růstu kategorií. Rozdělení se pohybuje od skupiny 20 000 EUR aţ 25 000 EUR a po 5 000 EUR vzrůstá aţ ke kategorii 45 000 EUR – 50 000 EUR, viz tabulka níţe. Problematickými mohou být kategorie odpovídající hodnotám 4 a 5, do kterých spadají městské spolkové země a bývalá hanzovní města Brémy resp. Hamburg. Struktura jejich hospodářství neodpovídá ostatním velkým spolkovým zemím, proto jejich vysoký HDP není primárně ovlivněn výkonným hospodářstvím, ale skladbou hospodářské činnosti přibliţně odpovídající jiným německým (velkým) městům. Hospodářský výsledek není ovlivněn objektivně slabšími venkovskými (mnohdy zemědělskými) oblastmi. Závisle proměnnými byla stejně jako v ostatních případech ne/evropská hlasování.

Tab. 4: Rozdělení spolkových zemí do jednotlivých kategorií dle HDP/obyvatele za rok 2010 označení HDP/obyv. kategorie Země v EUR 037 Mecklenburg-Vorpommern 21.730

37 Všechny spolkové země spadající do této kategorie náleží k bývalým částem NDR. Dále k bývalé NDR náleží část spolkové země Berlin. 47

Sachsen-Anhalt 22.245 Thüringen 22.252 Brandenburg 22.258 Sachsen 22.870 1 Schleswig-Holstein 26.712 Rheinland-Pfalz 26.861 Niedersachsen 26.974 Berlin 27.499 Saarland 29.472 2 Nordrhein-Westfalen 30.421 Baden-Württemberg 33.651 3 Bayern 35.338 Hessen 37.101 4 Bremen 42.046 5 Hamburg 49.638 Tabulka: Statistický úřad Baden-Würtenberg 2011, autor

4.5.1 Analýza hlasování

Na základě provedené analýzy lze konstatovat, ţe nelze stanovit souvislost mezi evropskostí hlasování a regionálním původem, které vychází z rozdělení podle ekonomických kritérií. Analýza nabízí alespoň několik dílčích vysvětlení. Prvním z nich je velká roztříštěnost poslanců zastupujících nejchudší regiony Německa, které odpovídají území bývalé NDR mimo Berlína. Dále je pozorovatelná homogenizace skupiny zahrnující spolkové země Baden-Württemberg a Nordrhein-Westfalen. Zajímavým momentem je, ţe tyto spolkové země nejsou reprezentovány poslanci Die Linke, kteří hlasují výrazně protievropsky) a nezahrnují také bavorskou CSU, která je ve hlasováních výrazně diferenciovaná. I přes omezený datový soubor je moţné konstatovat, ţe se jedná o země s vysokou mírou evropského hlasování, neboť jejich zástupci nepochází ze stran Die Linke a CSU. Neexistující spojitost mezi ekonomickým původem a evropskostí hlasování otevírá otázku, do jaké míry je relevantní kvantifikování této problematiky a zda při podrobnějším respektování regionálních znaků (např. podpory EU) bude spojitost výraznější či zcela evidentní.

4.6 Vliv stranické příslušnosti na hlasování Problematika vlivu pravolevé linie na rozhodování v EP je společně s integrační linií nejčastěji diskutovanou problematikou v oblasti zabývající se konfliktními liniemi v EP. Samotné vymezení parlamentních frakcí odpovídá z velké části rozloţení ideologických skupin v parlamentu. Hix,

Noury, Roland (2007a: 68) konstatují, ţe pravolevá konfliktní linie je dominantním faktorem ovlivňujícím rozhodovací procesy v EP. Ačkoli Hix (1999: 68) tvrdí, ţe pravolevá konfliktní linie v socioekonomickém pojetí byla utvořena aţ po politické konsolidaci EP (s tím související upozadění integrační konfliktní linie) je moţné označit socioekonomický přístup k rozhodování v EP jako dominantní prvek při rozhodování. V dřívějších kapitolách práce jsem se jiţ zmiňoval o skutečnosti, ţe vyjma Die Linke jsou všechny sledované politické strany součástí frakcí, které podporují integraci EU. V konkrétních případech sice dochází k zastávání rozdílných pozic (viz tabulka), základní integrační konsensus ovšem ale zůstává neporušen. Pozornost této kapitoly se upíná ke vlivu pravolevého umístění jednotlivých stran na evropskost hlasování. V případě Německa lze sice stanovit jasnou dělící linii mezi stranami nepodporujícími současnou podobu integrace (nejlevicovější) a ostatními stranami. Toto rozdělení ale není pouţitelné u stran majících na celostátní úrovni koaliční potenciál, tedy všechny ostatní vyjma Die Linke. Rozdělení politických stran dle jejich ideologického umístění je bezesporu zajímavým vodítkem pro reflexi integračních tendencí v německé politice. 38 Analýza ukazuje nejen přímou souvislost mezi pravicovými a levicovými stranami a mírou jejich neevropského hlasování, ale také znázorňuje názorovou heterogenitu jednotlivých stran. Prohlubování těchto odlišných tendencí můţe být do budoucna základem pro širší vnitrostranické diskuze nad integrační problematikou. Středo-pravicové strany lze označit jako tradiční podporovatele evropské integrace, neboť stály u zrodu integračního úsilí a významně se přičinily o jeho prohloubení (přijetí společné měny, akcelerace integrace politické unie a v neposlední řadě snaha o přijetí Lisabonské smlouvy). V případě Německa je příkon CDU a CSU k integračnímu projektu personifikován ikonami Konrada Andenauera a Helmuta Kohla. SPD se přes počáteční integrační „tápání“ nejvýrazněji přihlásila k myšlence sjednocené Evropy za vlády kancléře Gerharda Schrödera.

Stanovení proměnných

Pro zařazení jednotlivých stran na pravolevé škále jsem pouţil analýzu všech německých stran z projektu Manifesto Research Group, Comparative Manifestos Project zastřešený Universität Mannheim z německého Mannheimu.39 V databázi jsou přístupná data z voleb do Spolkového

38 Někteří odborníci otevřeně přiznávají, ţe pomalu nastává eroze integračního konsensu v německé politice. Např. Dle Matthiase Weachter (CIFE, Nice) nastává posun integrační podpory od středopravých stran a sociální demokracii a zeleným uskupením, čímţ postupně dojde k prosazení integrační konfliktní linie i v německé politice. Pravicové strany budou lépe schopny mobilizovat své stoupence rekrutující se z velké čáasti ze střední třídy. 39 Volební programy jednotlivých stran jsou rozděleny do předem stanovených kódů, které jsou vzájemně kompatibilní, na jejichţ základě je jim přiřazeno skóre na pravolevé škále. Tímto obecným kódováním lze porovnávat strany i v jiných zemích. 49

sněmu v roce 2005 a 200940, podle kterých jsem stranám přiřadil jednotlivé pozice. Nejvíce levicová strana je Die Linke (kategorie 0), následována Zelenými (skóre 1), SPD (skóre 2), FPD (skóre 3), CDU (skóre 4) a bavorskou CSU (skóre 5). Jsem si vědom skutečnosti, ţe vyjádření v rámci jednotlivých kategorií můţe být poněkud zavádějící, neboť faktické rozdíly mezi jednotlivými stranami v databázi neodpovídají přesnému poměrovému zjednodušení pouţitého pro účely této práce. Pro účely regresní analýzy jsem rozdělil jednotlivé kategorie tak, aby byly poměrně rozdělené pouze vzájemně a ne v rámci celé kategorie. Rozhodl jsem se pro tento způsob zpracování z důvodu vyhnutí se nepřesnému poměrovému zařazení jednotlivých politických stran.

4.6.1 Analýza hlasování

Pohled na uskutečněnou analýzu nabízí hned několik velmi zajímavých případů. Nejdůleţitějším z nich je neexistence spojitosti mezi pravolevým ideologickým zařazením a mírou evropskosti hlasování. Hned druhým dechem je třeba dodat, ţe kaţdá ze zkoumaných stran zaslouţí díky svým specifikům samostatné hodnocení, které ve svém důsledku je v hodnocení korelace pravolevé škály méně evidentní. Nejvíce levicová strana Die Linke odpovídá předpokladu, ţe hlasování jejich poslanců bude nejvíce protievropské. Zároveň je hlasování jednotlivých poslanců homogenní. Kritický pohled na evropskou integraci výrazně determinuje hlasování poslanců. Další levicová politická strana, Zelení, by měla dle analýzy hlasovat výrazně neevropsky, neţ ve skutečnosti hlasuje. Nejen, ţe poslanci Zelených hlasují velmi evropsky, také jejich homogenita je nejvyšší v rámci německých stran. Tento fakt je samozřejmě poněkud zkreslen niţším počtem poslanců ve srovnání s SDP nebo CDU. Zároveň je jejich hlasování v průměru nejvíce evropské ve srovnání s ostatními německými stranami. Sociální demokracie jako strana v politickém spektru napravo od Zelených zastává pozici, ve které není ničím překvapivá. Hlasování poslanců SPD je ve srovnání se Zelenými méně evropské, na druhou stranu jsou ve straně, vzhledem je její velikosti (SPD disponuje druhou největší národní frakcí v rámci německé delegace), zastoupeny i jiné názorové proudy. Zajímavou skutečností je, ţe mezi poslanci Zelených jsou jedni z nejmladších poslanců v rámci národní delegace. Ti zároveň vykazují nejvyšší míru shodných hlasování s parlamentní frakcí. Zajímavým příkladem je FDP. Dle zařazení na pravolevé škále by měla strana hlasovat více evropsky neţ představené levicové strany. FDP je středopravá politická strana, ve které se

40 Konkrétní odkaz na data pouţitá pro rozdělení stran je k nalezení zde: https://manifesto- project.wzb.eu/countries/41-germany 50

v poslední době v otázce podpory evropské integrace odehrává výrazné názorové pnutí.41 Poslanci strany hlasovali ve srovnání s „okolními stranami“ SPD a CDU v nadprůměrném počtu případů neevropsky Tuto tezi také podporuje výsledek analýzy – FDP je mimo Die Linke nejvíce neevropsky hlasující stranou v EP. Tento výsledek potvrzuje postupné pnutí v otázce evropské integrace nejen mezi poslanci ale u strany jako celku. Ještě výraznější je rozdíl se Zelenými. Mezi FDP a Zelenými by mohla existovat korelace mezi jejich hlasováním a velikostí stranické delegace v EP. Pohled na rozdělení hlasování napovídá, ţe existuje podobnost v relativně homogenním hlasování poslanců FDP, které je překvapivě více neevropské, neţli evropské. Tato homogenita značí, ţe neevropskost hlasování není náhodným jevem nebo vyjádřením preferencí individuálních poslanců, ale je obecným trendem. Výsledek zároveň svědčí o posunu vnímání integrace ze strany pravicových stran. Ve srovnání s FDP a částečně i SPD je u CDU jasně viditelný příklon k evropskému hlasování. I přes odchýlení některých poslanců, lze povaţovat CDU v rámci německého politického spektra za pravicovou stranu vykazující hlasování blíţící se shodě s evropskou frakcí. Zajímavější pohled nabízí bavorská CSU. Dle rozdělení na pravolevé škále je strana nejvíce pravicovým subjektem v německém stranickém systému. Dle provedené analýzy by měla být také nejevropštějším subjektem. Nicméně hlasování poslanců osciluje mezi ţádným neevropským hlasováním aţ po 16 neevropských hlasování. Situace CSU je ve srovnání s ostatními stranami obtíţnější: uvnitř strany existuje několik názorových proudů ve vztahu k evropské integraci, které jsou způsobeny dichotomií mezi regionální působností a podporou integrace. Bezpochyby není náhodou, ţe část poslanců Spolkového sněmu za CSU iniciovala podání stíţnosti k německému Ústavnímu soudu ve věci kompatibility Smlouvy o EU (rozsudek označen jako Maastricht I) a Lisabonské smlouvy (někdy označován jako Maastricht II). Rozdělení strany je patrné i v hlasování: konzervativní křídlo prosazující např. výhody Společné zemědělské politiky reprezentuje Albert Dess, který shodou okolností pochází z Horních Frank, které jsou povaţovány za jednu z nejvíce konzervativních oblastí v Bavorsku i celém Německu. Evropské křídlo reprezentuje např. Bernd Posselt, předseda Panevropské unie a velký propagátor politické unie42 nebo Markus Ferber, předseda skupiny CSU v EP. Na základě provedené analýzy a přiblíţení pozice jednotlivých stran je obtíţné stanovit detailní závislost mezi ideovou pozicí strany a evropským hlasováním poslanců. V obecné rovině však lze

41 Kupříkladu ve volbách do zemského sněmu v Berlíně FDP zvolila na německé poměry nevídanou euroskeptickou kampaň, která ovšem nevedla k zásadnímu volebnímu zisku. Nicméně tento případ ukázal další moţný vývoj ve vnitrostranické artikulaci podpory EU. 42 Viz rozhovor s Berndem Posseltem na Globalpolitics.cz (Vít 2010). 51

sledovat závislost mezi levicovou orientací (v extrémní poloze) a mírou neevropskosti a středo- pravicovými stranami s výrazně menším skóre neevropskosti. Za povšimnutí také stojí konsolidace evropské pozice levicových stran vyjma Die Linke a na druhé straně moţná eroze evropskosti (integrace) pravicových stran. Moţným vysvětlením je akcentování sociálních a environmentálních otázek u Zelených a SPD a posun ke zdůrazňování nebo vnímání identitárních otázek u CSU nebo princip individuální zodpovědnosti u FDP. K problematice vlivu ideologie na hlasování poslanců lze konstatovat, ţe ve sledovaném vzorku hlasování nelze hovořit o pravolevém ideologickém rozdělení jako o determinujícímu faktoru, které ovlivňuje hlasování.

4.7 Vliv členství v národních zastupitelských sborech Kategorie zabývající se problematikou vlivu národní zkušenosti či zkušenosti s procesem zvolení do zastupitelského orgánu vychází ze závěrů práce Rogera Scullyho (2005), který tvrdí, ţe pro proměnu hlasování poslanců směrem k větší evropskosti není hlavním determinantem socializační faktor instituce, ale jednotlivé zkušenosti zvolených poslanců. V případě, ţe poslanec úspěšně absolvuje několik volebních procesů, na jejichţ konci je úspěšné (znovu) zvolení, je jeho hlasování primárně určováno kroky, které vedou k opětovnému zisku mandátu. Samozřejmě za situace, kdy poslanec chce znovu kandidovat. Scully (2005) na základě empirického výzkumu dospěl ke zjištění, ţe socializační působení délky mandátu nebo zisk parlamentních funkcí automaticky neimplikuje větší míru hlasování s parlamentní frakcí. Poslanci, kteří jiţ mají podobnou zkušenost, ve svém rozhodování preferují kalkul posílení jejich pozice ve vnitrostranické soutěţi. Výsledkem pak můţe být lepší výchozí pozice při sestavování kandidátek. Na základě tohoto předpokladu jsem stanovil kategorii, která se věnuje pouze domácím zkušenostem se zemskou a národní politikou. Vyřadil jsem členství v zastupitelstvech měst a obcí a také zastávání postu starosty nebo místostarosty. Drtivá většina europoslanců nedisponovala před vstupem do EP ţádnou zemskou nebo národní zastupitelskou zkušeností.

Stanovení proměnných

Obdobně jako ve výše uvedených případech je závisle proměnnou skóre evropskosti jednotlivých poslanců. Pro kvantifikaci a lineární vyjádření nezávisle proměnné jsem pouţil zkušenosti jednotlivých poslanců se zemskou a národní politikou se zaměřením na volené orgány. Ačkoli jsem z výběru vyřadil obecní úroveň zastupitelských sborů, je nutné dodat, ţe

mnozí poslanci jsou v jednotlivých regionech velmi aktivní. Jejich poslanecká činnost je např. vyústěním jejich dlouholetého mandátu na obecní úrovni. Značná část poslanců se také aktivně podílí na činnosti různých neziskových sdruţení. Evropský parlament se nestává „poslední politickou misí“ německých politiků, kteří se stali pro národní politiku neperspektivními. Hodnota 0 zahrnuje poslance, kteří nebyli před zvolením do EP členy zemského ani Spolkového sněmu či exekutivy. Hodnota 1 zahrnuje poslance, kteří byli členy zemských sněmů, hodnota 2 členy Spolkového sněmu a hodnota 3 sdruţuje poslance se zkušeností z obou zmíněných sněmů. Hodnota 4 pak ty poslance, kteří byli v minulosti členy vlády, a hodnota 5 zahrnuje více, jak dvoj kombinaci členství ve vyjmenovaných orgánech. Vyjádřeno přesnými čísly: 23 poslanců zastávalo mandát v zemských sněmech, ve Spolkovém sněmu vykonávalo mandát 14 poslanců a 4 poslanci byli nejdříve členy zemských sněmů a následně členy Spolkového sněmu. Zajímavostí také je, ţe ze zmíněných 4 poslanců pocházejí 3 z východních spolkových zemí.

4.7.1 Analýza hlasování

Provedená analýza ukazuje, ţe zkušenost poslanců s národní politikou nemá vliv na jejich hlasování v EP. V tomto případě se nenaplnil předpoklad vyslovený Rogerem Scullym, který dřívější politická zkušenost přikládá rozhodující vliv při rozhodování. Analýza na druhou neukazuje preferenci poslanců směrem k absenci zkušenosti s racionálním rozhodováním nebo hlasováním, které by vedlo k jejich znovuzvolení. Analýza nenaznačuje, vyjma grafického znázornění počtu poslanců v jednotlivých kategoriích, ţádnou obecnou vlastnost zvolených hodnot. Nicméně zajímavým bode je kategorie vztahující se k členství v zemských sněmech, kteří hlasovali ve srovnání s ostatními kategoriemi více neevropsky. Domnívám se, ţe lze vysledovat rozdíl mezi absencí zkušenosti a uskutečněnou zkušeností s národní politikou. V tomto partikulárním případě lze potvrdit shodu s Schullyho tvrzením o dominanci národní politické zkušenosti. Nicméně obecně lze konstatovat, ţe dřívější politické zkušenost nemá vliv na hlasování poslanců. Moţným nedostatkem je vynechání obecní roviny politiky, která by mohla ukázat, zda existuje diferenciace u poslanců zanesených do kategorie 0. Výsledek analýzy není ze statistického hlediska relevantní.

4.8 Vliv vzdělání poslanců na hlasování Poslední z analyzovaných vlivů na hlasování poslanců vychází z předpokladu, ţe společenské elity, jsou více evropsky smýšlející neţ většina společnosti. Pro potřebu analýzy jsem tento předpoklad kvantifikoval do úrovně dosaţeného vzdělání. Lze očekávat, ţe vzdělání není

ideálním hlediskem pro rozdělení společenských elit, nicméně vycházím z předpokladu, ţe vysokoškolské prostředí výrazně determinuje (nejen) vztah k problematice integračního procesu EU.43 Na druhou stranu je korektní uvést předpoklad, ţe reprezentanti politických stran jsou sami o sobě zástupci společenských elit. Integrační konsensus politické a společenské elity tvoří základ integračně orientované zahraniční politiky Německa.

Stanovení proměnných

Závisle proměnné byly stanoveny na základě skóre evropskosti jednotlivých poslanců. Rozčlenění nezávisle proměnných proběhlo na základě výše dosaţeného vzdělání. Hodnota 0 náleţí základnímu vzdělání, 1 středoškolskému, 2,5 vysokoškolskému a 4 vysokoškolskému „+“ reprezentující poslance s profesorským titulem a dlouhou univerzitní kariérou. Ve sloţení německých europoslanců jasně dominuje vysokoškolská kategorie, do níţ spadá 69 poslanců. Kategorie vysokoškolská „+“ je zastoupena 7 poslanci s poměrovým zastoupením poslanců politických stran. Nejvíce zástupců má CDU – 3 poslance.

4.8.1 Analýza hlasování

Na základě provedené analýzy lze konstatovat výše zmíněnou „obavu“ týkají se definování evropských elit – analýza nenaznačuje závislost mezi úrovní dosaţeného vzdělání a hlasováním. Vysvětlením můţe být oddělení faktoru vzdělání od politické elity, neboť poslanci sami o sobě reprezentují společenskou elitu země. Jediný rozdíl mezi jednotlivými hodnotami je pouze jejich mnoţstevní zastoupení. Stejně tak i kategorie vysokoškolská „+“, která by dle předpokladu mohla vykazovat nejvíce evropské hlasování, proporčně odpovídá zastoupení jednotlivých stran v parlamentu.

43 Více k problematice postoje společenských elit k otázce integrace EU a evropeizaci národních identit Risse 2011. 54

5 INTERPRETACE VÝSLEDKŮ V následující kapitole se pokusím o interpretaci výsledků osmi představených analýz. Ačkoli tři kategorie nejsou statisticky směrodatné (ekonomický původ poslanců, absolvované mandáty v národní politice a vzdělání poslanců), znázorňují alespoň hlasování poslanců dle jednotlivých hodnot. Důleţitější je však skutečnost, ţe tyto kategorie mají marginální nebo ţádný vliv na hlasování, coţ není zanedbatelný přínos. Lze usoudit, ţe snaha o alternativní vysvětlení hlasování je relativně obtíţný úkol. Nicméně zmíněné kategorie slouţí při detailní interpretaci jevů ovlivňující chování poslanců. Dále lze také konstatovat, ţe předloţená práce prokázala působení faktorů, které jsou v odborné literatuře zpracovány v obecné nebo velmi partikulární rovině. Jedná se zejména o problematiku stranické podpory evropské integrace a její projekce v rámci jedné z nejdůleţitějších konfliktních linií v EP (Hix 1999, 2002, Hix, Noury, Roland 2007a). S tím souvisí také otázka socioekonomické pravolevé konfliktní linie (Hix, Noury, Roland 2007a) a problematika socializace v EP a obecně působení politických zkušeností na hlasování poslanců (Scully 2005). V této kapitole si rozdělím interpretaci výsledků do tří skupin: 1. Klíčové oblasti pro interpretací výsledků 2. Problematika ideologie a její vliv na hlasování 3. Doplňující kategorie

5.1 Klíčové oblasti pro interpretaci výsledků Z hlediska interpretace hlasování německých poslanců jsem stanovil kategorie, které se opírají o dřívější výzkum problematiky hlasování: kategorie podpory evropské integrace, délka členství v EP, volené funkce v EP a členství v zastupitelských sborech na národní úrovni. Kategorie nelze hodnotit souhrnně a pouze obecně, neboť by se z nich vytratil přínos analýzy – interpretace hlasování dle konstruktivistického (identitárního) přístupu versus rozhodování na základě racionální volby. Kategorie zabývající se podporou EU jednotlivých politických stran podporuje tezi rozpracovanou Simonem Hixem vztahující se k integrační konfliktní linii v EP. Zároveň lze pozorovat největší korelaci ve srovnání s ostatními kategoriemi. Německé strany, které podporují EU v její politické podobě, hlasují více proevropsky, neţ strana která tuto podporu nesdílí. Zároveň je zajímavé sledovat postoje poslanců, kteří sice náleţí k politickým stranám podporujícím integraci, ale hlasují nadprůměrně proti parlamentní frakci. Zde shledávám klíčový prvek působení (německého) prostředí, které výrazně utváří národní integrační konsensus. Politické strany jsou ve svých názorech zaměřeny na rozvoj EU, nikoli kritiku současného stavu.

Poslanci Die Linke reprezentují vlastní názorový proud. Problematickým bodem je míra integrační (ne)kompatibility s frakcí GUE/NGL v situaci, kdy frakci chybí společná vize procesu unijní integrace. Samozřejmě existuje široká škála ideologicky podbarvených návrhů, ale nalézt mezi nimi výraznější pojítko je velmi obtíţné. Příkladem můţe být proces schvalování Lisabonské smlouvy – frakce vyprodukovala velké mnoţství kritických připomínek, ale nebyla schopna představit společné alternativní řešení. V tomto ohledu hodnotím hlasování poslanců Die Linke jako preferenci vlastního politického názoru a tedy příklon k jejich větší racionalitě, která se vztahuje k preferenci stranických zisků. Dalším klíčovým faktorem je problematika délky členství v Evropském parlamentu. Ačkoli Scully tvrdí, ţe počet mandátů v EP nemá vliv na hlasování poslanců, výsledek analýzy svědčí o poněkud jiném trendu hlasování. Neopírám se ve své analýze o podobně mohutný datový materiál jako Roger Scully, nicméně zjištěný výsledek přináší zajímavé otázky: nakolik jsou výsledky hlasování rozdílné, kdyţ se analyzují za EP jako celek? Jak velké rozdíly jsou mezi jednotlivými členskými zeměmi? Jaký rozdíl by byl zaznamenán, kdybych se věnoval všem hlasováním a ne pouze hlasování o legislativních aktech? A konečně, nakolik národní identita ovlivňuje hlasování poslanců? V tomto představeném případě lze sledovat korelaci mezi délkou působení v EP a příklonu k evropskému hlasování. Bohuţel, předloţená práce vztahuje pouze k německým poslancům, proto porovnání s poslanci z jiných států není moţné. Na tomto místě si však dovolím tvrdit, ţe německé prostředí zaloţené na principech konstruktivistického přístupu k politice determinuje poslance natolik, ţe s rostoucím časem (období) vykonávání funkci europoslanců se zvyšuje jejich četnost hlasování s evropskou frakcí. Slabým místem tohoto tvrzení je samozřejmě i fakt, ţe nedisponuji větším datovým souborem (ideálně srovnatelným s tím, který pouţil Roger Scully) a nepřináším srovnání s jednotlivými volebními periodami. Zároveň se jedná o velmi vhodný podnět pro další zájem o tuto problematiku. Příklon k evropskému hlasování v delší časové periodě by výrazně přispěl k potvrzení předpokladu o „náchylnosti“ německých europoslanců k socializaci v Evropském parlamentu. Dalším zajímavým bodem do budoucna bude také vývoj hlasování poslanců Die Linke – zda se potvrdí předpoklad postupného „evropštění“ hlasování se zvyšujícím se počtem absolvovaných mandátů (myšleno v délce) nebo zda dojde k prosazení jejich pozice nereprezentující integrační konsensus hlavních politických stran. Kategorie zabývající se problematikou zisku volených funkcí a jejich vlivu na hlasování poslanců vychází z předpokladu, ţe poslanci usilující o zisk „evropského“ postu v rámci parlamentu se budou snaţit hlasovat shodněji s parlamentní frakcí. Na tomto místě opět pouţiji Scullyho předpoklad. Tvrdí, ţe poslanci zastávající parlamentní funkce, a k jejichţ zisku je nutná podpora

frakce, nemají tendenci hlasovat více evropsky tedy ve větší shodě s parlamentní frakcí. Tento předpoklad oslabuje fakt, ţe o zisku zmíněných funkcí velmi často rozhodují velké parlamentní frakce na základě vzájemných neformálních dohod. Příkladem budiţ volba předsedy EP, která probíhá de facto formálně, neboť velké frakce se domluví na kandidátech na předsedu EP na celé volební období. Tato problematika je tudíţ vyústěním mocenského racionálního kalkulu, ve kterém „evropské“ hledisko nehraje primární roli. I přes tento objektivní protiargument jsem se pokusil provést analýzu, jejíţ výsledkem je příklon poslanců zastávající různé parlamentní funkce k větší míře hlasování s parlamentní frakcí. Toto zjištění je stejně jako u předchozí kategorie zajímavé právě z důvodu kontextu – jedná se o německé specifikum nebo bude tento jev pozorovatelný také u jiných států? V případě, ţe ano, jakou roli zde hraje onen identitární kontext? Problematika politických zkušeností nabytých v národní politice nabízí také zajímavé srovnání s obecnými tendencemi, jak je definoval Scully. Politická zkušenost je bezpochyby jedním z důleţitých faktorů při utváření politického obrazu jednotlivých poslanců. Koneckonců jiţ při pohledu na jednotlivé ţivotopisy je zřejmý vývoj politických názorů a to bez ohledu na jeho stranickou příslušnost. Je moţné sledovat proměnu hlasování v závislosti na počtu zvolení do jednotlivých zastupitelských sborů? Lze tento fakt přisuzovat spíše umění prosazení svých politických cílů (nebo osobnosti) nebo je poslanec „produktem“ specifického prostředí? Přeneseno do prostředí EP lze říci, ţe poslanci s bohatou národní zkušeností budou hlasovat více samostatně a obráceně. Vztáhnu-li na tento předpoklad v úvodu představenou tezi specifičnosti německého prostředí, tak nemusím být politické zkušenost předpokladem pro evropské hlasování. S délkou politického ţivota zároveň souvisí také příslušnost k společenské elitě země, která je v případě Německa velmi evropská. Analýza ukázala, omezenou závislost mezi předchozí politickou zkušeností a mírou evropskosti hlasování a také nelze sledovat nějaký výraznější trend v rámci jednotlivých hodnot. Na tomto místě ovšem platí, ţe neexistující závislost má také vypovídající hodnotu. Výsledek ukázal limity obecného aplikování Scullyho předpokladu, ţe míra evropského hlasování je závislá na individuální zkušenosti. Domnívám se, ţe toto konstatování dosáhlo své deduktivní hranice. Široký deduktivní závěr nelze podobně jako u minulých kapitol učinit kvůli nesouměřitelné velikosti datového souboru. Je nicméně moţné konstatovat, ţe prostředí působí minimálně otupením racionalistických zájmů poslanců.

5.2 Problematika stranické ideologie Analyzovaná kapitola se zabývala problematickým hodnocením vlivu hlasování socioekonomicky pojatého pravolevé ideologické škály. Tento přístup skýtá několik problematických bodů: chybí porovnání s ostatními politickými stranami ve frakcích, proto je obtíţné přesně definovat ideologickou polohu parlamentních skupin. Dalším problematickým bodem je promítnutí německých politických stran na pravolevou škálu v kontextu integračního přístupu z důvodu evropského konsensu. Analyzovaná závislost ukázala obecný trend v hlasování a zároveň jsem v kapitole rozvinul pochybnost o vypovídající hodnotě jednotlivých detailních úkazů. Rozdíl mezi levicovými stranami Die Linke a Zelenými je ve srovnání s ostatními stranami propastný, přesto jsou strany v ideologickém měřítku „vedle sebe“. Překvapivá je i pozice FDP: středová strana hlasuje v EP, podobě jako Zelení relativně homogenně, ale neevropsky ve více případech, neţ bych očekával. Otázkou, se kterou jsem se vypořádával v průběhu celé analýzy, je vliv pravolevého ideologického rozdělení na hlasování. Kriticky musím uvést, ţe výsledek mne spíše ujistil v problematické aplikovatelnosti.44 Z hlediska zkoumaného konstruktivistického a racionálního vlivu není lehkým úkolem rozdělit preferovaný přístup jednotlivých stran. Z úvodu nastavených kritérií lze vyvodit závěr, ţe u poslanců Zelených se výrazně projevuje vliv prostředí. Jejich hlasování je i přes jejich levicovou orientaci nejvíce evropské ve srovnání se zkoumanými stranami. Druhým zajímavým případem je hlasování poslanců FDP, kteří i přes svou středovou (lze předpokládat vysokou míru podpory integrace), hlasují jako celek méně evropsky. Zajímavou skutečností je homogenizace levicového spektra zahrnující Zelené a SPD a její posun do evropské pozice. Zároveň je otázkou, nakolik budou působit odstředivé síly na středo- pravicové skupiny politických stran, které vţdy tvořily základ významných integračních korků Německa.

5.3 Doplňující faktory Mimo výše uvedené hlavní kategorie jsem se při analýze soustředil na specifické faktory zkoumané země. Tím hlavním je dědictví rozdělené země na hlasování poslanců. Analýza

44 Nadneseně lze postoje jednotlivých stran shrnout následovně: Die Linke: strana starých komunistických kádrů, EU je nástroj kapitálu vykořisťující chudou periferii Evropy. Zelení: principiální normativní ideová podpora integrace, deliberativních mechanismů. SPD: kam dál v podpoře evropské integrace? Více sociálně, ale zároveň nesmíme zapomínat na finanční partnery FDP: plíţivé integrační pnutí: Jsme v ALDE omylem? CDU: náznak integrační eroze v rámci geografického rozdělení – rozpor sever versus jih. CSU: kdy se (konečně) projeví integrační pnutí na národní scéně?

ukázala, ţe v případě německých poslanců existuje obecná tendence poslanců ze západních částí Německa hlasovat více evropsky neţ poslanci z „východu“. Toto tvrzení podporuje zejména podíl poslanců Die Linke ve „východní“ kategorii, který činí 4 z 15 poslanců. Ostatní poslanci spadající do východní kategorie se nevyznačují nadprůměrně neevropským hlasováním, coţ podporuje tezi, ţe poslanci Die Linke reprezentují specifické zájmy obyvatel NDR. Ačkoli se Die Linke explicitně nestaví do role obhájce zájmů „NDR“, značná část obyvatel (zejména staršího) stranu ji tak vnímá. Poslanci ostatních politických stran v průměru nevykazují odlišné hlasování neţ jejich „západní“ kolegové. Otázkou tedy je, zda lze tuto skutečnost přisuzovat integrací určitých voličských skupin západních a východních částí do jedné nebo zda se jedná o transformaci „východních“ zájmů do zájmů západních či zda lze porovnat tento proces se snahou o integraci jiných postkomunistických společností. Poslanci z východních spolkových zemí, kromě poslanců za Die Linke, vycházejí z prostředí, které je z pohledu zájmů společensky srovnatelné nezápadními částmi. Tím pádem jsou také součástí politického integračního konsensu. Poslance Die Linke z bývalé NDR je moţné povaţovat se reprezentanty jiného přístupu k problematice evropské integrace a také za zástupce racionálně orientovaného přístupu k hlasování. Kapitola věnující se vlivu ekonomického zázemí na hlasování poslanců, mohla potvrdit, zda poslanci pocházející z chudších částí Německa (zejména východní spolkové země mimo Berlín) inklinují k podobnému hlasování jako poslanci z kategorie „východ“ v předešlé kapitole. Je nutné konstatovat nekompatibilitu těchto skupin a zároveň není moţné povaţovat provedenou analýzu této kategorie za statisticky významnou. Tento fakt značí obecně chybějící spojitost mezi hlasováním poslanců a výkonem HDP v rámci jedné země. Problematika se posouvá do společenské roviny původu, které se nutně nemusí ovíjet od ekonomického výkonu, ačkoli se od něj odvíjí sociální skladba regionu. Toto konstatování nelze generalizovat na jiné země EU – jak jsem jiţ zmínil, v mnou zkoumaném případu neexistuje spojitost mezi regionálním rozdělením a hlasováním. Problematickým bodem této kategorie také mohlo být příliš direktivní rozdělení nerespektující jednotlivá specifika např. sousedících spolkových zemí. Poslední doplňkovou kategorií byla problematika vzdělání. Vypovídací hodnota není ze statistického hlediska významná. Cílem bylo zjistit, zda příslušnost k „integrační elitě“ se odvíjí od výše dosaţeného vzdělání. Díky značné dominanci nositelů vysokoškolského titulu, byla statistická analýza předurčena k nezdaru. Cílem této kapitoly bylo nabídnout vysvětlení hlasování poslanců napříč politickým spektrem a pokusit se vysvětlit, proč např. poslanci s vysokým skóre neevropského hlasování se náleţí

k politické straně podporující integraci a proč tito poslanci jsou ochotni upozadit své osobní cíle nad stranickým (národním) konsensem.

6 ZÁVĚR Analýza hlasování členů zastupitelských sborů se velmi často vztahuje na vnitřní dynamiku celého sboru. Obdobným způsobem probíhá i analýza hlasování, která nerozlišuje mezi faktickou a politickou důleţitosti. To se týká zejména prvotního definování vzorku, který často operuje se všemi druhy hlasování: pozměňovací návrhy, procedurální hlasování a samozřejmě hlasování o samotných legislativních aktech. Kombinace globálního pohledu na problematiku hlasování v Evropském parlamentu a analýza nesouměřitelných hlasování (myšleno v měřítku různé důleţitosti) velmi dobře analyzuje obecné trendy a je schopna k učinění širších závěrů. Nicméně pro analýzu hlasování poslanců jedné země tento způsob analýzy nabízí pouze několik dílčích a pouţitelných výstupů. Koneckonců tyto prediktivní závěry (Hix, Noury, Roland 2007a, Scully 2005) poslouţily jako výchozí rámec pro tuto diplomovou práci. Cílem předloţené práce není nabídnout „konkurenční“ vysvětlení trendů v hlasování poslanců nebo dokonce aspirovat na široce pouţitelné vysvětlení chování poslanců. Nejen, ţe by se z práce vytratil onen klíčový „německý duch“, ale zejména by se tím popřela snaha o analýzu národních specifických vlivů zapříčiňující konkrétní hlasování poslanců. Naopak cílem práce je ukázat, ţe německé společenské klima působí na jednotlivé poslance a zároveň nebo spíše zejména se stává u tradičních politických stran hlavním faktorem utvářejícím jejich osobní rozhodovací hlasovací proces. Své tvrzení opírám o výsledek analýzy hlasování kategorií, které jsou v předchozí kapitole označeny jako klíčové: podpora EU, vliv délky působení v EP, vliv parlamentních funkcí a zkušenosti z národní politiky. Ačkoli nesleduji přesný metodologický postup zvolený Rogerem Scully, výsledky ukazují zajímavé trendy v hlasování. To znamená, ţe poslanci více preferují konstruktivistické hlasování na úkor svých osobních preferencí – tedy racionálních faktorů. Toto tvrzení opírám o hlasování poslanců, jejichţ strany podporují evropskou integraci, ale výsledek hlasování svědčí o nadprůměrném neevropském hlasování. Jsou zmínění poslanci „zajatci“ svého původu se nebo jejich politické preference neodpovídají politické straně, kterou reprezentují, ale zároveň neexistuje v německém politickém systému jiná alternativa? V tom případě by se dalo očekávat, ţe zmínění poslanci projeví nesoulad např. formou prohlášení, článku nebo veřejným vystoupením. Nic takového se neděje, z čehoţ usuzuji, ţe vliv prostředí na utváření preferencí je významným faktorem při rozhodování o základním směru evropské politiky. Německé poslance nelze brát jako jednu homogenní skupinu. Strana Die Linke nepodporuje současný integrační směr a co je nejpodstatnější, strana se tak nestává součástí politického integračního konsensu. Poslanci při hlasování preferují stranické cíle, které jsou svým základem

rozdílné od cílů ostatních stran. Z tohoto důvodu neshledávám poslance Die Linke součástí konstruktivistického rámce, který determinuje jejich hlasování a lze hovořit o alternativním vysvětlení hlasování. K potvrzení tohoto soudu mne vede také pozice poslanců Die Linke v rozdělení Německa na východní a západní část. Jak jsem se jiţ zmiňoval výše, Die Linke se profiluje jako strana reprezentující zájmy sociálně vyloučených oblastí Německa a také jako subjekt reprezentující zájmy spolkových zemí bývalé NDR. Tato apriorní pozice, jejíţ existence byla potvrzena analýzou hlasování, přispívá k vyčlenění strany z integračního konsensu a zejména utváří kvalitativně jiné výchozí prostředí.

7 POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE

Primární zdroje:

Der Bundeswahlleiter (2012): Endgültiges Ergebnis der Europawahl 2009, dostupné na http://www.bundeswahlleiter.de/de/europawahlen/EU_BUND_09/ergebnisse/bundesergebni sse/

CSU (2011): Bayern bereit für Arbeitnehmerfreizügigkeit, dostupné na http://www.csu.de/partei/aktuelles/155611139.htm.

Statistiche Ämter des Bunde sund Ländern (2012): Volkswirtschaftliche Gesamtrechnungen – Bruttoinlandsprodukt, dostupné na http://www.statistikportal.de/statistikportal/de_jb27_jahrtab65.asp

Evrospký parlament (2005): WORKING DOCUMENT on voting by secret ballot in the Member State parliaments Committee on Constitutional Affairs, dostupné na http://www.europarl.europa.eu/meetdocs/2004_2009/documents/dt/562/562487/562487en.p df

Evropský parlament (2012a): Jednací řád Evropského parlamentu, dostupné na http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+RULES- EP+20120417+TOC+DOC+XML+V0//CS&language=CS

Europäisches Parlament Informationsbüro in Deutschland (2012b): Ihre Abgeordneten für Europa, dostupné na http://www.europarl.de/view//parlament/Deutsche_Abgeordnete.html (Profily 99 německých poslanců EP)

Sekundární zdroje:

Agresti Alan, Finlay Barbara (2009): Statistical methods for the social sciences, Pearson; 4 edition.

Ash, Timothy Garton (2012): Německé hledání, Respekt 7/21012.

Banchoff Thomas, (1999): German Identity and European Integration." European Journal of International Relations 5.3, 260 – 284.

Bailer, Stefanie, Schulz Tobias, Selb Peter (2009): What Role for the Whips? A Latent-Variable Approach to Leadership Effects on Party Group Cohesion in the European Parliament, Jounal of Legislative Studies, Vol. 15, No. 4, 355-378

Baumann Rainer (2007): Deutschland als Europas Zentralmacht, in Siegmar Schmidt, Gunther Hellmann, Reinhard Wolf (eds.): Handbuch zur deutschen Außenpolitik, Wiesbaden: VS Verlag für Sozialwissenschaften.

Biró-Kaszás Éva, (2010): Habermas on European Constitution and European Identity, Journal of Social Research & Policy, Volume: 1, Issue: 2, 79-92

Bjørn Høyland, 2010: Procedural and Party Effects in European Parliament Roll Call Votes European Union Politics, 2010, Vol. 11(4), 597 – 613.

Clifford Carrubba, Matthew Gabel (1999): Roll-Call Votes and Party Discipline in the European Parliament: Reconsidering MEP Voting Behavior, LSE, London

Die Zeit (2009): Presse zu BVG-Urteil "Eine knallende Ohrfeige", dostupné na http://www.zeit.de/online/2009/27/presseschau-lissabon-vertrag/seite-1.

Debus, Marc; Tosun, Jale (2008): Parteien, Regierungen und Europäische Integration: Welche Faktoren bestimmen die europapolitischen Positionen nationaler politischer Akteure? In Österreichische Zeitschrift für Politikwissenschaft, Vol. 37/ 3, 315-335

Der Spiegel (2009): Oettinger war als EU-Kommissar für Merkel nur dritte Wahl, dostupné na http://www.spiegel.de/politik/ausland/0,1518,658490,00.html.

Drulák Petr (2008): Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích, Portál, Praha.

Checkel Jeffrey T., Andrew Moravcsik (2001): A Constructivist Research Program in EU Studies? European Union Politics Vol.2, 219-249.

Checkel, J. T. (2000): Bridging the Rational-Choice / Constructivist Gap? Theorizing Social Interaction in European Institutions. Oslo: ARENA Working Paper no. 11.

Checkel Jeffrey (2001): International Institutions and Socialization in the New Europe, ARENA Working Papers, WP 01/11.

Chvátal, Filip (2010): Transformace ekonomiky východního Německa (Geografická analýza): Masarykova univerzita, Brno.

Eurointeligence (2012): Germany’s message: That’s it, dostupné na http://www.eurointelligence.com/eurointelligence-news/archive/single-view/article/germanys- message-thats-it.html

Esslinger Detlef (2011): Endlich Gastgeber, dostupné na http://www.sueddeutsche.de/politik/- mai-oeffnung-des-arbeitsmarktes-fuerchtet-euch-nicht-1.1091447.

Haas Ernst B. (1968): The Uniting of Europe. Political, Social and Economic Forces 1950-1957, (2d ed.), Stanford, Stanford Univ. Press.

Fischer Joschka (2000): VOM STAATENVERBUND ZUR FÖDERATION - GEDANKEN ÜBER DIE FINALITÄT DER EUROPÄISCHEN INTEGRATION, Humboltd Universität Berlin.

Firona Morris P. (2000): When Stakes Are High, Rationality Kicks In, dostupné na http://myweb.liu.edu/~uroy/eco54/histlist/pol-sci-rational.htm

FTD (2011): Bundesbanker will Bundestags-Ja für IWF-Kredit, dostupné na http://www.ftd.de/politik/:bedingung-fuer-iwf-kreditlinie-bundesbanker-will-bundestags-ja- fuer-iwf-kredit/60141284.html.

Habermas, J. (2006). Opening up Fortress Europe. Jürgen Habermas on Immigration as the Key to European Unity, dostupné na http://www.signandsight.com/features/1048.html.

Habermas Jürgen (2010). Das utopische Gefälle. Blätter für Deutsche und Internationale Politik, 8, 43-53.

Han, Jeong-Hun (2007): Analysing Roll Calls of the European Parliament: A Bayesian Application, European Union Politics 8(4).

Hänsel Heiko, Stobbe Heinz-Günter (2002): Die deutsche Debatte um den Kosovo- Krieg: Schwerpunkte und Ergebnisse Versuch einer Bilanz nach drei Jahren. Heinrich Böll Stiftung, Berlin.

Hix, S. (1999): The political systém of the European Union, New York, Palgrave Macmillan

Hix Simon, (2002): Parliamentary Behavior with Two Principals: Preferences, Parties, and Voting in the European Parliament', American Journal of Political Science 46(3) 688-698.

Hix Simon (2004): Electoral Institutions and Legislative Behavior: Explaining Voting Defection in the European Parliament', World Politics 56/1 194-223.

Hix, S., Noury A., G., Roland, G. (2007a): Democratic Politics in the European Parliament, New York, Palgrave.

Hix Simon, Noury Abdul and Roland Gerard (2009): Voting Patterns and Alliance Formation in the European Parliament, Philosophical Transactions of the Royal Society 364, 821-831.

Hix Simon (2012): To the Members and Substitute Members of the Constitutional Affairs Committee of the European Parliament, votewatch.eu

Hellstrom J. (2008): Who leads, who follows? Re-examining the party – electorate linkages on European integration. Journal of European Public Policy 15/8, 1127–1144.

Hloušek V. (2005): Německo, in Strmiska, M.; Hloušek, V.; Kopeček, L.; Chytilek, R. (2005): Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů, Praha: Portál, 286 – 308.

Gabel Mattew, Hix Simon (2007): From Preferences to Behaviour: Comparing MEPs’ Survey Responses and Roll-Call Voting Behaviour, Tenth Biennial Conference of the European Union Studies Association, Montreal, Canada.

Gabel, Matthew J., Simon Hixand, Michael Malecki (2008): From Preferences to Behaviour: Comparing MEPs' Survey Responses and Roll-Call Voting Behavior, Presentedatthe Annual Meeting of the Midwest Political Science Association, Chicago, Ill.

Johanssen , K. M (1995): Party Group Dynamics in the European Parliament, Unpublished, University of Lund.

Judge David, Earnshaw Daniel (2008): The European Parliament, 2nd, London: Palgrave Macmillan,

Katzenstein Peter, (1987): Policy and Politics in West Germany: The Growth of a Semisovereign State. Philadelphia: Temple University Press

Kokremenos Barbara, Lipson Charles, Snidal Duncan (2001): The Rational Design of International Institutions,” International Organization 55/4, 761-800,

Koß Michael, Hough Dan, (2007): Territory and Electoral Politics in Germany, Sussex European Institute Working Paper 95.

Kreppel, A. (2000): Rules, Ideology and Coalition Formation in the European Parliament, European Union Politics, Vol 1/3, 340-362

Kreppel A., Hix, S. (2003): From „Grand Coalition“ to Left-Right Confrontation, Explaining the Shifting Structure of Party Competition in the European Parliament, Comparative Political Studies, Vol 34/1-2, 75-96.

Kreppel, Amie (2002): The European Parliament and Supranational Party System, NewYork, Cambridge University Press.

Lees, Charles (2008): The limits of party-based Euroscepticism in Germany. In: Taggart, P. and Szczerbiak, A., eds. Opposing Europe?: The Comparative Party Politics of Euroscepticism: Volume 2: Comparative and Theoretical Perspectives. Cambridge: Cambridge University Press.

Leuffen Dirk, Schimmelfennig Frank, Rittberger Berthold (2012): Differentiated Integration, Palgrave.

Mamadouh, Virginie, Tapio Raunio (2002): Allocating Reports in the European Parliament: How Parties Inﬂuence Committee Work’, EPRG Working Paper No. 7.

Maull Hanns W. (1999): Germany and the Use of Force: Still a Civilian Power?, N 2/1999, Universität Trier. Moravcsik

Maull Hanns W. (2007): Deutschland als Europas Zivilmacht, in Siegmar Schmidt, Gunther Hellmann, Reinhard Wolf (eds.): Handbuch zur deutschen Außenpolitik, Wiesbaden: VS Verlag für Sozialwissenschaften.

Mayer Franz (2008): Stellungnahme des Deutschen Bundestages, dostupné na http://www.jura.uni-bielefeld.de/lehrstuehle/mayer/dokumente/Schriftsatz_Lissabon.pdf

McNabb, David E. (2010): Research methods for political science: quantitative and qualitative approaches, Armonk, N.Y.: M.E. Sharpe.

Moravcsik, A. (1993): Preferences and Power in the European Community: A Liberal 66

Intergovernmentalist Approach, Journal of Common Market Studies, 31/4, 473-524.

Münchau Wolfgang (2012): Pleite-Griechen sind mit Euro besser dran, http://www.ftd.de/politik/konjunktur/:kolumne-muenchau-pleite-griechen-sind-mit-euro- besser-dran/70008037.html

Ostrom Elinor (1998): A Behavioral Approach to the Rational Choice Theory of Collective Action: Presidential Address, American Political Science Association, 1997, American Political Science Review, Vol. 92/1, 1 – 22.

Rich, P (1996): Visionary Ideals of European Unity After World War I, in Murray P, Rich P. (eds.) Visions of European Unity. Boulde, Westview.

Poguntke, Thomas, Nicholas Aylott, Robert Ladrech, Elisabeth Carter & Kurt Richard Luther (Eds.) (2007): The Europeanization of National Political Parties: Power and Organizational Adaptation, London/New York: Routledge.

Risse Thomas (2010): A Community of Europeans?: Transnational Identities and Public Spheres, Cornell University Press

Risse, Thomas (2002): Constructivism and International Institutions. Toward Conversations Across Paradigms , in Ira Katznelson / Helen Milner (eds.), Political Science as Discipline. Reconsidering Power, Choice, and the State at Centurys End, New York, Norton, 597-623.

Risse Thomas, (2007): Deutsche Identität und Aussenpolitik in Siegmar Schmidt, Gunther Hellmann, Reinhard Wolf (eds.): Handbuch zur deutschen Außenpolitik, Wiesbaden: VS Verlag für Sozialwissenschaften.

Scully Roger, Farrell David M (2003): MEPs as Representative: Individual and Institutional Roles, Journal of Common Market Studies, Vol 41/2, 269 – 288.

Scully Roger, Farrell David M (2003): The European Parliament: one praliament, several mode sof political representation on the grand?, Journal of European Public Policy, Vol. 17/1, 36 – 54.

Scully Roger (2005): Becoming Europeans? Attitudes, Behaviour and Socialization in the European Parliament, Oxford University Press.

Skládanková Tereza (2011): Konfliktní linie v Evropském parlamentu, bakalářská práce, Masarykova univerzita, Brno.

Thiem, Janina (2006) Explaining Roll Call Request in the European Parliament working Paper 90, Mannheim MZES.

Thiem, Janina: Nationale Parteien im Europäischen Parlament - Delegation, Kontrolle und politischer Einfluss. Wiesbaden: 2009.

Thiem Janina, Finke Daniel, (2010): Two Principals, Two Motives: The Amendment Process and Roll Call Votes in the. European Parliament. Universität Heidelberg

The Economist (2012): Modell Deutschland über alles, N403, 15/2012, London, S. 15 – 16.

The Economist (2012): What Germany offers the Word, N403, 15/2012, London, S. 26 – 28.

Thomassen, J.,J.,A., Noury, A.,G.,Voeten, E. (2004): Political commpetition in the European Parliament: evidence from roll call and survey analyses, in: Marks, G. – Steenbergen, M.,R. (eds.): European Integration and Political Conflict, Cambridge, Cambridge University Press, 141-164

Tsebelis, G., Garrett, G. (2000): Legislative Politics in the European Union, European Union Politics, Vol 1/1, 9-36

Vít Michal (2010): Bernd Posselt: Evropská unie bude ideální aţ za 100 let, dostupné na http://www.globalpolitics.cz/rozhovory/bernd-posselt-evropska-unie-bude-idealni-az-za-100-let von Bredow Wilfried (2006): Die Außenpolitik der Bundesrepublik Deutschland. Eine Einführung, VS Wiesbaden. von Bredow Wilfried (2008): Militär und Demokratie in Deutschland: Eine Einführung. VS Wiesbaden.

Wæver, O. (2000): The EU as a security actor. Reflections from a pessimistic constructivist on postsovereign security orders. in Kelstrup M., Williams M. C. (eds.), International Relations Theory and the Politics of European Integration, London: Routledge, 250-294.

Weatherill Steffen (2007): Cases and Materials on EU Law, Eight Edition, Oxford University Press.

Winkler G. (1999): Sozialreport 1999, Daten und Fakten zur soziale Lage in den Neuen Bundesländern, Sozialwissenschaftliches Forschungszentrum Berlin-Brandenburg e.V.,Berlin.

Wendt, Alexander (1992): Anarchy is what states make of it: the social construction of power politics, International Organization, Vol 46/2, 391-425.

Zehfuss Maja (2001): Constructivism and identity: a dangerous liaison, European Journal of International Relations Vol, 7/3, 315-348

Volební programy pro volby do Evropského parlamentu v roce 2009:

CSU: CSU-Europawahlprogramm 2009, dostupné na http://www.csu.de/dateien/partei/beschluesse/090509_europawahlprogramm.pdf

BÜNDNIS 90/DIE GRÜNEN: Europawahlprogramm 2009, dostupné na http://www.gruene.de/fileadmin/user_upload/Dokumente/Europawahlprogramm/Europawah lprogramm.pdf

Die Linke: Solidarität, Demokratie, Frieden – Gemeinsam für den Wechsel in Europa, dostupné na www.dielinke-europa.eu/serveDocument.php?id

FDP: Programm der Freien Demokratischen Partei für die Wahl zum VII. Europäischen Parlament 2009, dostupné na http://www.fdp.de/files/408/FDP- Europawahlprogramm2009.pdf

CDU: Starkes Europa – Sichere Zukunft, Programm der CDU zur Europawahl 2009

SPD: Europawahlprogramm 2009

Další internetové zdroje, databáze:

Databáze hlasovaní v Evropském parlamentu Votewatch.eu (www.votewatch.eu) – hlasování o finálních podobách 183 legislativních aktech v období 6/2006 – 12/2011.

Manifesto Research Group/Comparative Manifestos Project (MRG/CMP), Universität Mannheim, https://manifesto-project.wzb.eu/