MASARYKOVA UNIVERZITA

Fakulta sociálních studií Katedra politologie

Fenomén úřednických vlád v Belgii Bakalářská práce

Eliška Čermáková (UČO 397909) Vedoucí práce: Mgr. Michal Pink, Ph.D. Politologie – Mediální studia a žurnalistika Imatrikulační ročník 2011

V Brně dne 28. 4. 2014

1

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Fenomén úřednických vlád v Belgii vypracovala samostatně a použila jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Brně, 28. 4. 2014 podpis …......

Eliška Čermáková

2

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Michalu Pinkovi, Ph.D. za odborné vedení, cennou pomoc při zpracování textu a vstřícný přístup. Dále bych chtěla poděkovat své rodině, která mne při tvorbě práce i v průběhu celého studia velmi podporovala.

3

Anotace Cílem této bakalářské práce je představení fenoménu úřednických vlád v Belgii v kontextu specifik belgické politiky. Text se zabývá povahou a složením čtyř úřednických vlád v historii Belgie s důrazem na úřednické kabinety Guye Verhofstadta a Yvese Letermeho. Na základě tří znaků nabízí práce ucelený obraz toho, jaké jsou důvody vzniku, složení a budoucí vývoj úřednických vlád v Belgii.

Klíčová slova

Úřednická vláda, Paul Vanden Boyenants, , Guy Verhofstadt, , Belgie, belgická politika

Annotation The aim of this bachelor's thesis is to introduce the caretaker government phenomenon in in the context of specific features of belgian politics. The paper delas with the character and structure of four caretaker governments in belgian history, with emphasis on the caretaker cabinets of Guy Verhofstadt and Yves Leterme. Based on three arguments, the paper presents the reasons of forming a caretaker government in Belgium, its composition and future.

Keywords

Caretaker government, Paul Vanden Boyenants, Wilfried Martens, Guy Verhofstadt, Yves Leterme, Belgium, belgian politics

Počet znaků: 797762

4

OBSAH

OBSAH ...... 5 TEORETICKÁ ČÁST ...... 6 1. Úvod ...... 6 2. Základní nástroje a cíle ...... 8 3. Pojmosloví ...... 9 3. 1. Vláda ...... 9 3. 1. 1. Poznámka k termínům v českém a mezinárodním kontextu...... 10 3. 2 Úřednická vláda ...... 11 3. 2. 1. Poznámka k termínům v českém a mezinárodním kontextu...... 11 EMPIRICKÁ ČÁST ...... 13 4. Historický kontext ...... 13 5. Charakter belgických vlád ...... 15 5. 1. Povaha stranického systému ...... 15 5. 2. Sestavování vlády ...... 16 5. 2. 1. Vztah exekutivy a legislativy ...... 17 6. Úřednické vlády v Belgii ...... 18 6. 1. Vznik úřednického kabinetu Paula Vandena Boyenantse II ...... 19 6. 2. Vznik úřednického kabinetu Wilfrieda Martense VII ...... 24 6. 3. Období krize 2007 – 2011 ...... 29 6. 4. Úřednický kabinet Guye Verhofstadta III ...... 29 6. 5. Úřednický kabinet Yvese Letermeho II...... 31 7. Komparace úřednických vlád...... 35 8. Závěr ...... 37 PŘÍLOHY ...... 39 POUŽITÉ ZDROJE A LITERATURA ...... 43

5

TEORETICKÁ ČÁST

1. Úvod

Cílem předložené práce je popsat fenomén úřednických vlád v Belgii, přičemž výzkumná otázka, na kterou se text bude snažit odpovědět, je: Jaké jsou společné znaky úřednických kabinetů v Belgii? Zvolené téma představuje výzvu pro podrobnější analýzu z několika důvodů. Prvním jsou specifické rysy belgické politiky, jak na úrovni federální, tak regionální. Belgie prošla v posledních dekádách složitým procesem federalizace, který byl reakcí na antagonistické střety mezi Vlámy a Valony. Tento přechod od jednoduchého institucionálně-politického uspořádání k extrémně komplexnímu systému1 značil konec předvídatelnosti belgické politiky. Belgické království reprezentuje zemi s nesmírně komplikovaným procesem sestavování vlády. Děje se tak v důsledku nadměrné roztříštěnosti stranického systému2 a velkého počtu stran ve vládě. Ve srovnávací evropské perspektivě se Belgie umisťuje na prvních příčkách v nejdelším období od voleb do vzniku nové exekutivy. (De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 351) V případech, kdy se politické elity nebyly schopny dohodnout na nové vládě, bylo přistoupeno k úřednickému řešení. V historii Belgie se objevily čtyři úřednické vlády – 1978, 1987, 2007 – 2008 a 2009 – 20103. Od roku 2007 se země nachází v politické krizi, jež ovlivňuje činnost celého politického systému, včetně sestavování vlády. Po parlamentních volbách v roce 2010 Belgie dosáhla světového rekordu v nejdelším období „bezvládí“, které trvalo 541 dní, a překročila tak svou hranici 196 dní z roku 2007. (Aelst, Louwerse 2013: 2) Zároveň překonala své dosud nejdelší období bez plnohodnotné vlády. (Devos, Sinardet 2012: 167) Tyto události vyvolaly bouřlivé reakce ze strany veřejnosti. Teritoriální spory se vyostřily. V mezinárodním tisku se objevovaly titulky „Kdo potřebuje Belgii“4 s úvahami o rozdělení státu na nezávislé Flandry a malou Belgii sestávající z Valonska a Bruselu. (Deschouwer 2009: 1) Vzhledem k nastíněné povaze politického systému je fenomén belgických úřednických kabinetů zajímavým jevem pro hlubší zkoumání. Vybrané téma s sebou však přináší limity v

1 Tzv. Madisonská demokracie. (Devos, Sinardet 2012: 167) 2 Ve stranickém systému se odráží nejméně tři štěpící linie. Více viz kapit. Historický kontext. 3 Údaje se zdroj od zdroje nepatrně liší. Databáze Parliament and government composition database zahrnuje pod pojem úřednická vláda jakýkoliv kabinet, který setrval ve funkci, byť jako menšinový, do sestavení nové vlády. Tento text pracuje se čtyřmi belgickými úřednickými vládami. Tři z nich jsou takto označeny autory, z nichž práce vychází. Pro srov. De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 300 – 355 a Dandoy 2011: 299 – 317. Úřednická vláda Yvese Letermeho II v letech 2009 – 2010 je vygradováním situace, již byly tři zmíněné vlády předvojem. 4 Z angl. „Who needs Belgium?“, zněl titulek britského týdeníku The Economist. (Deschouwer 2009: 1) 6 podobě odborné literatury5. Klíčoví autoři, ze kterých text vychází, jsou Kris Deschouwer a The politics of Belgium: Governing a divided society, Régis Dandoy, Wilfried Swenden, Lieven De Winter a Marleen Brans. V empirické části pracujeme s daty z publikace Coalition Governments in Western Europe Wolfganga C. Müllera a Kaare Strøma, s aktualizovanými databázemi Parliament and government composition database, PARLINE database on national parliaments a Centre de recherche et d`information socio-politiques.

5 Limity jsou patrné v omezené bázi pramenů na téma úřednických vlád 2007 – 2008 a 2009 – 2010 a v obtížné dohledatelnosti dat z druhé poloviny 20. století. 7

2. Základní nástroje a cíle

Práce je členěna na dvě hlavní části. Po úvodu do problematiky a vymezení použitých nástrojů jsou v první části vysvětleny termíny vláda a úřednická vláda a jejich ekvivalenty v cizích jazycích, které se mohou v mnoha případech významově lišit. Druhá, empirická část, se věnuje analýze fenoménu úřednických vlád v Belgii. Tato část vyžaduje hlubší pohled do historie Belgie, především na otázky týkající se autonomistických tendencí Vlámské a Valonské jazykové komunity a regionu, jež rozdělily belgický stranický systém na dva odlišné systémy. Spolu se znaky vysoké fragmentace stranického systému, extrémního počtu stran ve vládě, abnormálně dlouhému období při sestavování vlády a malou životností vlád tak představují celistvý obraz belgického politického systému. Následovat bude popis a komparace čtyř úřednických vlád. Zvláštní pozornost bude směřována k posledním dvěma úřednickým vládám v letech 2007 – 2008 a 2009 – 2010 v kontextu politické krize. Autorka si klade za cíl najít společné rysy všech čtyř úřednických vlád v Belgii na základě několika znaků. Klíčové otázky zní: Jaké jsou důvody k vytvoření úřednické vlády v Belgii? Jaké je složení belgické úřednické vlády? Kolik politických představitelů zůstane v úřednickém kabinetu z předchozí vlády, kolik se jich objeví v nové vládě po skončení úřednického kabinetu? V závěrečném shrnutí budou uvedeny důsledky na belgickou politiku pramenící z tohoto opakujícího se jevu. Deskriptivní analýza6 nabídne pohled na to, jak úřednické vlády vypadají, nikoliv na jejich fungování. Pro tento text jsou důležité charakteristické znaky těchto vlád, které budou vysvětleny na základě tří stanovených aspektů optikou komparace v závěru.

6 V rámci deskriptivní analýzy výzkumník odpovídá na otázku CO, méně často na JAK, a nikdy na PROČ. (Anastas 1999) 8

3. Pojmosloví

3. 1. Vláda

V demokratických politických systémech se pravidla, na jejichž základě se rozhoduje o politice, liší ve třech rozměrech. Jsou jimi rozdělení mocí na legislativní, exekutivní a soudní, distribuce moci na národní a regionálních úrovních a omezení jednotlivých složek moci. (Almond 2004: 131) Parlamentní systémy charakterizuje odvození a odpovědnost exekutivy legislativě. Legitimita politické moci je elitám poskytována prostřednictvím parlamentních voleb. (Laver, Shepsle 1996: 3) Nejdůležitější funkcí legislativy není zákonodárná iniciativa, ale tvorba a rozpouštění vlád. (Laver 2008: 1 – 2) Na parlamentní půdě se vytváří zázemí pro vznik orgánu moci výkonné – vlády7, která ve svém funkčním období realizuje politiku v podobě konkrétních rozhodnutí8. (Hloušek, Kopeček 2012: 19) Všechna tato rozhodnutí, bez ohledu na jejich původ, musí projít hlasováním kabinetu. (Barbieri, Vercesi 2013: 530) Kabinet, v jehož čele stojí premiér, se skládá z ministrů9, většinou zastupujících politické strany v parlamentu. Členové vlády disponují funkčím obdobím, které se mění v závislosti na ústavě daného státu. (Müller, Strøm 2000: 584) Parlament může kdykoliv během úřadování vlády vyjádřit nespokojenost s vládní politikou, k čemuž slouží institut vyslovení nedůvěry10. Vztah vlády a parlamentu není jednostranný, exekutiva má možnost doporučit hlavě státu rozpuštění legislativního orgánu. (Laver, Shepsle 1996: 3 – 4) Vláda musí disponovat důvěrou parlamentu po celé své funkční období. Pokud vládě není vyslovena důvěra, premiér podává demisi hlavě státu. (Almond 2004: 132) Při posuzování toho, jak vláda vládne, využíváme koncept efektivity. Ten je určen dvěma rysy; stabilitou a akceschopností. Pokud je vláda nestabilní a více než o skutečné vládnutí se snaží o vlastní přežití, ohrožuje celkovou kvalitu systému. Druhým atributem je akceschopnost, kterou vysvětlujeme jako schopnost vlády řešit existující politické problémy11. (Sartori 2001: 122 – 124)

7 Pojmy vláda a kabinet jsou v této práci zaměnitelné, viz kap. Poznámka k termínům v českém a mezinárodním kontextu. 8 Funkce vlád vymezil americký politolog Gabriel A. Almond. Jedná se o tvorbu politik (policymaking) a jejich implementace, funkce strukturální adaptace, symbolická funkce a funkce rekrutace politického personálu. (Almond 2004: 125 – 126) Schopnost produkovat kvalitní politiku je závislá na tom, jak se exekutiva věnuje kultivaci a udržování funkčnosti politického systému. (Hloušek, Kopeček 2012: 21) 9 Jean Blondel označuje kabinet za klub ministrů (z angl. Club of ministers). (Barbieri, Vercesi 2013: 329) 10 Hlasování o důvěře je typicky iniciováno opozicí, na druhou stranu může znamenat silný nástroj v rukou premiéra. Ten může spojit hlasování s návrhem zákona, kterým donutí parlament volit mezi schválením návrhu nebo pádem vlády. (Almond 2004: 133) 11 Politické systémy s převahou prvků většinové demokracie tíhnou k větší vládní akceschopnosti než politické systémy s převažující konsensuální povahou. (Hloušek, Kopeček 2012: 25) Pro srov. viz Arend Lijphart: Patterns of democracy: Government forms and performance in thirty-six countries. Yale University Press. New Haven 1999. 9

Fungující vládu definoval Sartori jako vládu akceschopnou a vládu stabilní. Na základě tohoto rozlišení vytvořil tři kombinace; a to vládu akceschopnou a stabilní, vládu stabilní a eventuálně i akceschopnou, nestabilní vládu. (Sartori 2001: 118) Parlamentní vláda funguje či funguje lépe, když parlament nevládne a je „držen v otěžích“. Čím méně je vláda ve skutečnosti parlamentní, tím lepší má výsledky. (Sartori 2001: 119) V současné době jsou to ve většině evropských zemí vlády, které výraznějším způsobem než parlamenty určují podobu a priority politické agendy. (Hloušek, Kopeček 2012: 19) Jev oslabování role legislativních orgánů v důsledku evropeizace politiky se nazývá post- parlamentarismus. Vztah exekutivy a legislativy je určen „železnými zákony“12, které se napříč státy různí. (Saalfeld 2000: 372) Prohlubování procesu evropské integrace přímo i nepřímo oslabuje parlamenty členských zemí. (Holzhacker 2002: 460) Na případu Belgie bude ukázáno, jak se mění vztah exekutivy a legislativy za plnohodnotné vlády, úřednické vlády a „bezvládí“; a jakou roli v těchto obdobích hraje Evropská unie.

3. 1. 1. Poznámka k termínům v českém a mezinárodním kontextu

Termíny vláda a kabinet jsou v českém prostředí často zaměňovány, avšak angl. government a cabinet zastupují jiné významy. Výraz government v mezinárodním kontextu znamená vládní aparát včetně administrativy v širším pojetí, zatímco cabinet úzkou spolupráci hlavního jádra13. (Balík, Havlík et al. 2011: 19) V praxi z toho vyplývá, že government se pojí s rozsáhlým procesem formování vlády včetně aktivit všech pomocných orgánů a cabinet se objevuje ve spojení s tvorbou konkrétní politiky (policymaking) (Laver, Shepsle 1994: 3 – 12) a jako zdroj koordinace vládních procesů14. (Barbieri, Vercesi 2013: 527, 535) V této práci jsou oba české výrazy postaveny na stejnou významovou rovinu. Vláda i kabinet zde reprezentuje soubor aktérů, tedy ministrů, pocházejících z různých politických stran, kteří dohromady tvoří nejvyšší kolektivní orgán výkonné moci v čele s premiérem. Definice vlády a vládnutí dané ústavou však představují pouze teoretický rámec, důležitý obsah je vyjádřen fungováním v praxi.

12 Z angl. iron laws. Zákony definují například dominance orgánů při procesu tvorby zákonů či postoj vlády a opozice k hlasování o návrzích zákonů. (Aelst, Louwerse 2013: 2 – 3) 13 Sem jsou zahrnuty pouze nejdůležitější ministerské posty. Pro srov., kdo spadá pod cabinet a kdo do širšího vládního kruhu viz Barbieri, Vercesi 2013: 535. 14 Pro srov. Almond 2004 : 3, 152. 10

3. 2. Úřednická vláda

Fenomén úřednických kabinetů je rozšířen v zemích, jejichž vlády jsou z určitých důvodů méně stabilní. Politické elity jsou často nuceny uchýlit se ke zmíněnému řešení, dokud není sestavena plnohodnotná vláda na základě koaliční smlouvy, respektive dokud se strany nejsou schopny dohodnout na vhodném řešení. V komparativní perspektivě patří mezi země s nízkou vládní stabilitou15 Nizozemí, Česká republika, Itálie a Belgie. (Müller, Strøm 2000: 584 – 585) Ve všeobecnosti tento jev definují Woldendorp, Keman a Budge jako vládu sestavenou nikoli za účely rozhodování o závažných věcech státu, ale aby dočasně „pohlídala území16.“ (Woldendorp et al. 1998: 128) Text Hermana a Popa tuto definici upřesňuje; jedná se o takovou vládu, jejíž mandát je časově omezený, a která disponuje pouze omezenou „svobodou akce“. Její reálné pravomoci jsou oproti plnohodnotným funkčním vládám značně limitované17. (Hloušek, Kopeček 2012: 15) Podle Sartoriho rozdělení tedy nejsou úřednické vlády ani akceschopné, ani stabilní. Michael Laver a Kenneth A. Shepsle v knize Cabinet ministers and parliamentary government zkoumají koaliční vlády v deseti zemích západní Evropy18. Autoři uvádějí, že u těchto států je situace během období úřednických vlád velmi podobná. (Laver, Shepsle 1994: 292) Přechodných kabinetů však existuje několik typů vzhledem k povaze a kontextu dané země. Počet nových textů na toto téma v posledních letech dokládá zájem o výzkum tohoto fenoménu.

3. 2. 1. Poznámka k termínům v českém a mezinárodním kontextu

V cizích jazycích pro pojem úřednická vláda existuje více výrazů. Podle rozdělení Víta Hlouška a Lubomíra Kopečka v publikaci Záchrana státu? Úřednické a polopolitické vlády v České republice a Československu se tyto kabinety dají rozlišit podle svého charakteru. Klíčovým kritériem je složení daného kabinetu – zdali je spíše odbornický a tedy nestranický, či politický, který za určitých okolností ztratil svoji legitimitu a setrvává v úřadu do té doby, než je sestavena nová vláda. Prvním typem je v České republice nejpoužívanější termín úřednická vláda, který odkazuje

15 Vládní stabilita souvisí s faktory malé životnosti vlád a vysokým počtem efektivních stran ve vládě. (Laver, Schofield 1998: 148 – 149) 16 Z angl. „(…) minding the shop.“ (Woldendorp et al. 1998: 128) 17 Viz Valentine Herman, John Pope: Minority Governments in Western Democracies. British Journal of Political Science 3, 2, 1973). 18 Belgie, Lucembursko, Nizozemí, Rakousko, Německo, Francie, Itálie, Portugalsko, Dánsko, Finsko, Norsko, Švédsko, Irsko. (Laver, Shepsle 1994) 11 ke kabinetu složeného převážně z odborníků, kteří nastupují v momentě, když se politické elity nejsou schopny dohodnout na uspokojivém „stranickém“ řešení. Tyto vlády jsou časté u nás, v zemích západní Evropy bychom je našli jen zřídka. Druhým typem nejvíce podobným českým úřednickým vládám je governo tecnico neboli technická vláda vyskytující se v Itálii v 90. letech 20. století a v roce 2011 po pádu pravicového kabinetu Silvia Berlusconiho. V Nizozemí má svoji historii tzv. romkabinet neboli zbytková vláda, v angličtině se pro ni používá výraz caretaker government19. (Hloušek, Kopeček 2012: 13 – 15) Situace nastane, pokud vláda ztratí důvěru v parlamentu, z koalice odejde jeden či více jejích členů nebo dojde k rozkolu mezi koaličními partnery. Od vládní krize k předčasným volbám pak pokračuje ve vládnutí část dosavadní koalice s méně či více obměnami. Velmi zřídka se stane, že se najde vhodné stranické řešení krize. V takovém případě nejsou vypsány předčasné volby. Politické směřování je ukotveno v koaliční dohodě, která v případě přechodného kabinetu chybí. Vláda tak po ztrátě svého zázemí v parlamentu prakticky setrvává v úřadu, avšak je zbavena možnosti rozhodovat o politice. (Laver, Shepsle 1994: 291 – 292) Tyto kabinety jsou rozšířené i v dalších evropských státech, včetně Belgického království20. Podle pravého významu slova je pro typ vlády, jaký se ve zkoumané zemi objevuje, vhodný český výraz „přechodný“ či „dočasný.“ Avšak pro účely této bakalářské práce se lépe hodí přesný překlad caretaker government, a tedy úřednická vláda. Důvodem je skutečnost, že v Belgii v době úřednického kabinetu vládne většina politiků z předchozí vlády. Administrativní a politické složení se až na výjimky nemění, pouze její statut. Mezi povinnosti úřednických kabinetů patří udržení kontinuity každodenních administrativních procesů, funkce dozoru a dodržování nastavené agendy a řešení nezbytných záležitostí. (Brans 2011: 103 – 104) Tento jev se dá dobře demonstrovat i na jiném typu profese. V momentě odvolání ředitele firmy nastupuje na jeho místo náměstek, který setrvá do doby, než je vypsáno výběrové řízení a je zvolen nový ředitel. Jinými slovy, belgické úřednické kabinety zastávají úlohu administrativně-provozního celku. Základní funkce vlády podle Almonda – tvorba jednotlivých politik a jejich implementace zůstává nenaplněna.

19 Někteří autoři užívají také termín interim government (pro srov. viz Rihoux et al. 2011; Bouckaert, Brans 2012; Aelst, Louwerse 2013). Tento termín se povětšinou používá pro země ve fázi tranzice, pro srov. viz Karen Guttieri, Jessica Piombo (ed.): Interim governments: Institutional bridges to peace and democracy. United Stated Institute of Peace. Washington 2007. 20 Zde je možné se setkat s le gouvernement intérimaire, le gouvernement d’affaires courantes (z fr.) nebo overgangsregering (z hol.). 12

EMPIRICKÁ ČÁST

4. Historický kontext

Samostatná Belgie vznikla v roce 183121 jako velmi heterogenní celek, co se teritoriálních otázek týkalo. (Strmiska et al. 2005: 124) U zrodu státu byly přítomny tři štěpící linie – církev versus stát, pravice versus levice a lingvistická cleavage, jež je strůjcem většiny současných konfliktů mezi politickými aktéry. (Dandoy 2011: 316) Hlavním státotvorným prvkem byli příslušníci frankofonní komunity (Valoni), kteří se podíleli na podobě belgických politických institucí. Valoni obývali část bližší Francii (Valonsko), druhá jazyková skupina (Vlámové) hovořící holandštinou s vlámským dialektem22 se usídlili na severu (Flandry). V raných fázích konstituování politického systému měli výrazný vliv Valoni, jejichž území disponovalo i většími finančními prostředky. Na základě valonské dominance se zrodilo vlámské opoziční hnutí. (Jeroen 2011: 64 – 65) Nacionalistické tendence obou komunit se výrazněji objevily až v 60. letech 20. století a ovlivnily politický systém Belgie a jeho budoucí směřování. (Říchová 2009: 14) V důsledku těchto střetů prošla Belgie několika ústavními změnami v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech, které završila federalizace země23 v roce 1993. Tato reforma jen zvýraznila rozdíly mezi Vlámy a Valony na úkor odlišností uvnitř samotných komunit. (Ceuppens 2006: 171) Belgie byla rozdělena podle dvou kritérií; jazykového a územního. Vznikla tři jazyková společenství – vlámské, francouzské a německé24; a rovněž tři regiony – vlámský (Flandry), valonský (Valonsko včetně území, které obývá německá komunita) a bilingvální Brusel včetně jeho aglomerací. Mimo dvoukomorový parlament na federální úrovni bylo vytvořeno šest exekutivních a legislativních orgánů odpovídajících jazykovým společenstvím a regionům. Rada a vláda vlámské jazykové komunity přebraly pravomoci regionu a došlo k jejich sloučení. (Swenden 2006: 42) Na valonské půdě dále existují obě rady a vlády. V rámci regionální úrovně je tedy vždy sestaveno pět rad a vlád (Rada a vláda vlámského jazykového společenství a regionu, Rada a vláda valonského jazykového společenství, Rada a vláda valonského regionu, Rada a vláda německého společenství,

21 Vzniku Belgie předcházelo povstání v Bruselu, které zorganizovala aliance katolíků (požadujících oddělení státu od církve) a liberálů (kteří usilovali o posun ke konstituční monarchii) po vzoru francouzské červencové revoluce z roku 1830. (Strmiska et al. 2005: 124) 22 Až na konci 19. století byla holandština oficiálně zrovnoprávněna s francouzštinou, 30. léta 20. století znamenala zavedení unilingvismu i ve Flandrech. (Jeroen 2011: 67) 23 Závěrečná fáze federalizace byla ukončena roku 2001, některé procesy však stále trvají, například otázky spojené s politickou autonomií komunit a regionů. (Swenden 2006: 865) 24 Největší koncentrace německy hovořících obyvatel se objevila na východní hranici země u města Liège. (Strmiska et al. 2005: 125) 13

Rada a vláda bruselského regionu). Aby tento komplikovaný systém vládnutí fungoval na obou úrovních, vyžaduje striktní rozdělení kompetencí. (Strmiska et al. 2005: 125 – 127) Mezi pravomoci regionů patří záležitosti týkající se teritoriálních otázek, tedy místní rozvoj, urbanizace, zemědělství, zaměstnanost, politika energetiky a jiné. Jazykové komunity disponují kompetencemi rozhodovat o kultuře, vzdělávání a sociálních věcech. (Deschouwer 2009: 55 – 56) Belgie byla schopná vypořádávat se s napětím jazykových komunit a regionů za poměrně klidných podmínek. K prvnímu serióznímu konfliktu došlo v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy byly na regionálních i celostátní úrovni sestaveny více jak čtyři vlády25. Obě jazykové komunity přistupovaly jinak k ekonomickým záležitostem, stejně tak požadovaly rozdílné reformy státu, což mělo za následek malou životnost vlád26. Druhý problematický moment se objevil v souvislosti s průzkumy veřejného mínění, které ukazovaly nespokojenost s fungováním země téměř u 70 % obyvatel. (Deschouwer 2009: 229) Volební výsledky roku 1991 („černá neděle“27) potvrdily pravdivost průzkumů, ve Flandrech ztratily všechny tři subjekty účastnící se předchozí vládní koalice, zatímco největší nárůst volební podpory získal Vlámský blok, více jak 10 %. Krizi politického systému napovídal i zvyšující se počet neplatných hlasů28. (Strmiska et al. 2005: 133 – 134) Navzdory zřetelnému posílení pravomocí regionů a komunit se země, počínaje rokem 2007, ubírala do finální fáze sporů. Spory týkající se jazyka byly nahrazeny otázkami autonomie v oblasti socioekonomických vztahů – proti sobě stáli Valoni a Brusel bránící federální status quo. (De Winter, Baudewyns 2009: 280) Jak bylo zmíněno, politická krize se nejviditelněji projevila na procesu tvorby vlády.

25 Konkrétně se tak dělo v období 1978 – 1981. Není náhodou, že v letech 1978 – 1979 byla u moci i první úřednická vláda. (Woldendorp et al. 1998: 133) 26 V tomto období nadměrně vzrostl státní dluh dosahující 130 % HDP, jehož následky jsou dodnes patrné. (Deschouwer 2009: 229) 27 Z angl. Black Sunday. 28 Belgie je zemí s povinnou volební účastí, proto se v každých volbách objeví poměrně vysoké číslo neplatných hlasů. (Strmiska et al. 2005: 134) Povinná volební účast byla zavedena v roce 1893. (Parline 2014f) 14

5. Charakter belgických vlád

5. 1. Povaha stranického systému

Politické strany hrají v moderních reprezentativních demokraciích klíčovou úlohu. Jsou přítomny u vstupů29 do politického systému, kde mobilizují voliče a definují volební soutěž. Jejich úkolem je sestavit vládu a rozhodnout o ministerských křeslech. (Deschouwer 2009: 73) V belgickém stranickém systému je pozice stran velmi silná. Belgie je typickým příkladem partokracie, kde politické strany ztělesňují nejdůležitějšího aktéra v aréně30. (De Winter, Dumont 2006: 957) Nejvěrnější případ, kdy partokracie ovlivňuje vztah exekutivy a legislativy, je sestavování vlády. Od poloviny 19. století hrály hlavní roli tři tradiční politické strany – Křesťanští demokraté (CVP/PSC), Socialisté (BSP/PSB) a Liberálové (VLD/PRL), které alternovaly ve vládě do roku 1958. (De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 300 – 301) Od té doby byl čistě soutěživý systém nahrazen konsociačními vzorci mezi aktéry. (Strmiska et al. 2005: 126) Tendence politických stran vměšovat se do vztahu vlády a parlamentu se začaly projevovat během formování vlád už na začátku 80. let. V roce 1981 se ze tří stran stalo čtrnáct se zastoupením v parlamentu. (De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 301) V souvislosti s extrémní fragmentací stranického systému, která se pohybovala okolo 8,2 efektivních stran v parlamentu v roce 1995, což bylo téměř o polovinu více jak v roce 1968, rovněž narostl počet potenciálních koaličních partnerů31. (De Winter In Norton 1998: 97 – 98) Podstatným znakem této proměny byla skutečnost, že se politické strany radikálně vymezily v rámci lingvistických komunit. Vznikly tak dva odlišné stranické systémy – valonský a vlámský, každý s jinou rovnováhou moci mezi elitami a rozdílnou volební podporou. (De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 301) Neexistence celostátních politických stran negativně ovlivňuje chod systému. V belgické politice platí rozhodování mezi politickými aktéry na základě konsensu (tzv. Politikverflechtung). Znamená to, že sestavení federální vlády vyžaduje shodu obou jazykových komunit. Politické elity musí pečlivě zvážit, zda se do kompromisu pustí za cenu opuštění svých ideových hodnot, se kterými šly do politiky. Následná situace se pak promítá do fungování politického systému jako

29 Více o vstupech (inputs) a výstupech (outputs) politického systému viz. Easton, viz David Easton: An Aproach to the Analysis to the Political Systems, World Politics, Vol. 9, No. 3. (Apr., 1957) pp. 383 – 400) 30 Role stran byla nejsilnější v letech 1970 až 1980, kdy se Belgie podobala italskému modelu. (De Winter In Norton 1998: 97) 31 V belgické politologii se mluví o fenoménu „strany biče“ (tzv. zweeppartij). Cílem těchto stran je v prvé řadě prosazení programových požadavků, nikoli volební porážka ostatních stran. Typickým příkladem je VU, RW, FDF. (Strmiska et al. 2005: 130) 15 celku, mnohdy vede k jeho zablokování. (Deschouwer 2011: 110 – 111) Belgické politické strany dnes nemohou být chápány jako unitární jednotky vzhledem ke svým pevným vazbám na jazykovou komunitu, což představuje další problém stranického systému, protože strany mohou ve volbách ztratit vzhledem ke své příslušnosti k jednomu z jazykových společenství32. (Laver, Schofield 1998: 221)

5. 2. Sestavování vlády

Proces formování vlády v Belgii je děj probíhající podle několika formálních a neformálních pravidel. K úspěšnému zahájení vyjednávání je třeba nalézt dvojí kompromis – mezi stranami zastávajícími odlišnou ideologii a v rámci obou lingvistických skupin. (Deschouwer 2009: 141) De Winter, Timmermans a Dumont rozlišují čtyři fáze sestavování vlády. Po volbách jde v první řadě o mezistranickou domluvu o personálním složení nové vlády. Za druhé nastává období vyjednávání o principech a směřování budoucí politiky33, které je většinou z časového hlediska nejnáročnější. Třetí a čtvrtý bod reprezentuje jmenování ministrů a přerozdělování ministerských křesel34. (De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 309) Při sestavování vlády jsou králem jmenováni dva speciální aktéři, informateur a formateur. Osoba informateura plní funkci králova poradce, informuje ho o možnostech sestavení koalice. Informateur se účastní zasedání s předsedy politických stran a je přítomen vyjednávání. (Deschouwer 2009: 141 – 142) Formateur, rovněž určený panovníkem, je pověřen k sestavení vlády. V belgické praxi je běžné, že formateur se po úspěšném sestavení vlády stává premiérem35. (Diermeier, Roozendaal 1998: 621) Premiér má tedy relativně volnou ruku při vytváření svého kabinetu. (Říchová 2009: 24) Zdlouhavý proces sestavování belgických vlád často vyžaduje několik kombinací informateurů a formateurů, a s tím související i počet vyjednávacích kol36. (Timmermans In Laver, Shepsle 1994: 106) Funkční období vlády je stejné jako doba, na kterou se v Belgii volí parlament. Vláda se může ujmout své funkce teprve poté, kdy předloží oběma komorám parlamentu návrh svého programu a parlament jej absolutní většinou hlasů schválí. (Říchová 2009: 25) Podle ústavní reformy z roku 1971 musí být počet vlámsky a francouzsky hovořících ministrů ve vládě stejný37.

32 Vzestup regionalistů byl zvláště nepříjemný pro CVP/PSC a BSP/PSC. (Strmiska et al. 2005: 130) 33 Z angl. policy. K definitivnímu složení budoucí vlády může dojít až za vyjednávání o policy. (Budge, Keman 1990: 415) 34 O velikosti kabinetu rozhodovaly vládní strany až do roku 1995. (De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 310) 35 Vyjednávání v roce 1987 – 1988 vedené Jean-Lucem Dehaenem je výjimkou z tohoto pravidla. Premiérské křeslo obsadil Wilfied Martens. (Deschouwer 2009: 142) 36 Ve vyjednávacích kolech se uvažuje o potenciálních koaličních partnerech a výsledné podobě koaliční dohody. (De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 312) 37 Předseda vlády stojí mimo toto rozdělení. (Timmermans In Laver, Shepsle 1994: 107) 16

(Deschouwer 2009: 140) Požadavek dvojí většiny38 garantuje, že ani jedna jazyková skupina jednostranně neprosadí svůj názor na úkor druhé. (Swenden 2006: 77) Vládní kabinet musí disponovat důvěrou ze strany parlamentu po celou dobu svého funkčního období. V případě, že ji ztratí, premiér podává demisi panovníkovi39. (Říchová 2009: 25) V belgické politické praxi není znak ztráty důvěry příliš frekventovaný. Belgické vlády jsou od prvního dne ujištěny, že přežijí hlasování o důvěře, protože sestavení vlády vyžaduje parlamentní podporu dříve, než začne své funkční období. (Deschouwer 2009: 140) Ze statistik ve 20. století vyplývá, že doba formování vlády může v Belgii trvat i 148 dnů, což je hned po Nizozemí nejvyšší číslo v Evropě. (Müller, Strøm 2000: 570) V posledních třinácti letech se toto číslo ještě zvýšilo. Mezi další země s problematickým sestavováním vlády se počítají již zmíněné Nizozemí nebo Řecko. (Aelst, Louwerse 2013: 18) Podobně kritické je to s životností vlád, která byla za období 1946 – 200740 pouze 565 dní neboli 18 měsíců z celkové doby funkčního období, která čítá 48 měsíců. (Deschouwer 2009: 163)

5. 2. 1. Vztah exekutivy a legislativy

Vztah exekutivy a legislativy je v Belgii charakterizován třemi znaky; dominance exekutivy nad legislativou, silná stranická disciplína projevující se kontrolou členů vlády i parlamentu a soudržná povaha koalic. (Pilet 2011: 97) Dominance exekutivy se projevuje tím, že 80 % návrhů zákonů je iniciováno vládním kabinetem. (De Winter In Norton 1998: 109) Po sestavení vlády je do koaliční smlouvy zahrnut rozsah pravomoci náležící samotným poslancům. Ti jsou vládou velmi limitováni – po nesplnění určitých podmínek následují sankce. Poslanci nemohou vznést návrh zákona, který se netýká vládní agendy. Každý návrh musí být předem schválen všemi stranami v úřadující vládě. Samostatná iniciativa z parlamentních řad tak není příliš častá. Silná role exekutivy znesnadňuje parlamentu rovněž kontrolu vládního jednání. Vysoká soudržnost stran zaručuje jednotu při hlasování o návrzích zákonů. (Pilet 2011: 97) Absence plnohodnotné vlády dává parlamentu více příležitostí ovlivnit legislativní proces. V rukou úřednické vlády totiž zůstávají pouze urgentní záležitosti, jako je rozpočet či mezinárodní pohledávky. (Aelst, Louwerse 2013: 2 – 3) V tomto případě jsme svědky Lockeovského modelu, kdy je moc exekutivy a legislativy upravena v závislosti na konkrétní situaci. (Pilet 2011: 100)

38 Při hlasování o změně ústavy je třeba nadpoloviční většiny v obou komorách parlamentu a zároveň nadpoloviční většiny v obou lingvistických skupinách v rámci parlamentu. (Swenden 2006: 76) 39 Král však požadavku nemusí vyhovět, pokud se domnívá, že vzniklou situaci lze vyřešit vytvořením nového kabinetu bez předchozích voleb. (Říchová 2009: 25) 40 Tj. do konce relativně stabilního období. 17

6. Úřednické vlády v Belgii

„Úřednické vlády jsou vytvářeny proto, aby se vyhnulo zablokování plnohodnotných kabinetů do následujících voleb, do určité události anebo do vytvoření „definitivní“ vlády.“41 (Dandoy 2011: 300) Nejčastějším prvkem, který v Belgii vede k vytvoření dočasného kabinetu, jsou neshody ve vládní koalici, povětšinou pramenící z existence různých jazykových komunit a regionů, či vnitřní tlak ze strany koaličních partnerů. (De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 345) Ztráta podpory v dolní komoře parlamentu nemá v současné belgické politice na pád vlády znatelný vliv42. (Woldendorp et al. 1998: 127, 132 – 133) Belgický politolog Régis Dandoy zmiňuje jako příklady úřednické kabinety Paula Vandena Boeynantse II v roce 1978, Wilfrieda Martense VII v roce 1987 či Guye Verhofstadta III ve 2007 – 2008. Parliament and government composition database uvádí několik dalších případů těchto vlád43 (ParlGov 2012a). Jak bylo naznačeno v úvodu, předmětem práce jsou čtyři úřednické vlády v Belgii s důrazem na kabinet Guye Verhofstadta a Yvese Letermeho 2009 – 2010. V následujících kapitolách bude podle zmíněných aspektů rozebráno složení čtyř úřednických belgických kabinetů optikou analýzy charakteru vlád, ministerských postů a budoucího směřování jak vlády, tak hlavních aktérů.

41 Z fr. originálu: Les gouvernements de transition sont créés afin d’éviter qu’un gouvernement d’affaires courantes ne doive rester en place jusqu’aux élections suivantes, jusqu’à un événement particulier ou jusqu’à la formation du gouvernement dit « définitif ». (Dandoy 2011: 300). Termínem definitivní chápeme vládu ve svém standartním pojetí, tedy plnohodnotnou vládu. 42 Stalo se tak například v letech 1973 – 1974 a 1980. V prvním případě bylo důvodem připojení strany RW (Rassemblement wallon) ke stávající koalici za účelem sestavení většinové vlády. (Woldendorp et al. 1998: 132 – 134) 43 Databáze prezentuje čtyři úřednické vlády v období po druhé světové válce a dále vládu Wilfrieda Martense IX 24. 11. 1991 (ParlGov 2012a) 18

6. 1. Vznik úřednického kabinetu Paula Vandena Boyenantse II

Napjatá situace44 mezi vlámskými a valonskými politickými stranami ve vládní koalici se vyostřovala během posledních dvou let před vznikem úřednické vlády45. K rozpuštění parlamentu došlo 9. 3. 1977, pět dní poté, co předseda vlády Léo Tindemans vyloučil dva členy valonské RW (Rassemblement wallon), kteří odmítli podpořit hlasování o rozpočtu. (Parline 2014a) Tindemansova vláda IIsestávající ze dvou vlámských stran; premiérovy CVP (Christelijke Volkspartij) a PVV (Partij voor Vrijheid en Vooruitgang – Vlaamse Liberalen en Democraten); a tří valonských subjektů; PSC (Parti Social Chrétien), RW a PRL (Parti Réformateur Libéral); tak změnila statut z minimální vítězné koalice na menšinový kabinet46 se 102 křesly z celkových 212 v dolní komoře parlamentu. (ParlGov 2012a) Incident reflektoval vyostřující se spory mezi oběma jazykovými komunitami a následné rozdělení politických stran na vlámské a valonské, jenž byly po dlouhou dobu hlavním strůjcem konfliktů na belgické politické scéně. (De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 301) Od roku 1970, kdy byla provedena jedna z prvních revizí ústavy, se do popředí znovu dostaly dva dosud nevyřešené problémy; přesné rozdělení pravomocí federálních a regionálních institucí a status bruselského regionu47. (Covell 1982: 456) Tindemansova vláda III pokračovala bez RW do předčasných voleb v nezměněné48 formě. 3. 6. 1977 vznikla Tindemansova vláda IV ve složení BSP-PSB, CVP, PSC, VU (Volksunie), FDF (Front Démocratique des Francophones). Se 172 křesly z celkových 212 se jednalo o nadměrnou koalici49. (ParlGov 2012c) Poslední Tindemansův kabinet trval téměř rok a půl. Premiér podal 11. 10. 1978 demisi v souvislosti s počinem nazvaným Egmontův pakt50. Ten měl vyřešit otázku statusu bruselského regionu. Kdyby Brusel, kde žila většina francouzsky mluvících občanů, získal nezávislost, země by byla rozdělena na tři regiony, z nichž ve dvou by se hovořilo francouzsky. (Tsebelis 1990: 182) Návrh byl projednáván předsedou vlády s lídry koaličních stran, přičemž ti oproti Tindemansovi upřednostňovali názor regionalistů, tedy francouzské většiny.

44 Zavedení propracovaných koaličních dohod na počátku 70. let znesnadnilo politickým partnerům možnost se domluvit. (De Winter In Norton 1998: 98) 45 Viz. Přílohy: Tabulka 1a. 46 Minimální vítězná koalice odkazuje ke kabinetu, který má tolik členských subjektů, případně mandátů, potřebných k většině v parlamentu. Menšinový kabinet se skládá ze stran, které mají své zástupce v exekutivě, ale nedisponují nadpoloviční většinou v legislativě. (Balík, Havlík 2011: 23 – 24) 47 Vlámové namítali, že Brusel jako hlavní město by měl odrážet strukturu vlámsky hovořícího obyvatelstva Belgie, a tedy být vlámský, protože Vlámové tvoří početnější skupinu. Valoni se proti tomu hájili faktem, že v Bruselu žije většina francouzsky mluvících občanů. (Covell 1982: 456 – 457) 48 Změnil se pouze název strany PRL na PRLW (Parti de Réformes et de la Liberté de Wallonie), který se 1979 vrátil na původní verzi. (ParlGov 2012a) 49 V nadměrné koalici se nachází nejméně jeden nadbytečný člen. (Balík, Havlík 2011: 25) 50 Z angl. Egmont Pact. 19

Egmontův pakt ukázal hlubší rozpory uvnitř politických stran, kde spíše než týmový duch zavládl chaos a konflikty mezi jednotlivými aktéry. (Covell 1982: 457 – 458) George Tsebelis upozorňuje, že elity v souvislosti s Egmontovým paktem jednoznačně nemohly konfliktu předejít, protože otázka byla důležitá pro oba aktéry. (Tsebelis 1990: 183) Bývalý vicepremiér Paul Vanden Boyenants byl od 20. 10. 1978 pověřen vedením úřednické vlády. K rozpuštění parlamentu došlo 14. 11. 1978 a Belgii čekaly 17. 12. téhož roku předčasné volby. Ve volebních kampaních se nejčastěji objevovala hesla odkazující k devoluci země a řešení regionálních otázek, kritická ekonomická situace byla těmito tématy upozaděna. Největší podpory od voličů se ve volbách dočkala CVP s více jak 26 % hlasy. (Parline 2014b) Úřednická vláda zůstala v úřadu, aby vyplnila mezeru mezi volbami a finální podobou nové vlády. Sestavování trvalo dalších 106 dní, celkem probíhalo v extrémních 7 vyjednávacích kolech51, kdy se uvažovalo o koaličních partnerech VU, VLD (Partij voor Vrijheid en Vooruitgang — Vlaamse Liberalen en Democraten) a PRL (Parti Réformateur Libéral). (De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 314 – 315) První vláda Wilfrieda Martense složená z CVP, PS, BSP, PSC, FDF vznikla 3. 4. 1979. Demise vlády 16. 1. 1980 byla zapřičiněna odchodem členů FDF z koalice. (ParlGov 2012b) Do 8. 11. 1981 se vystřídaly celkem čtyři vlády, všechny pod vedením CVP. (ParlGov 2012a)

51 V historii belgických kabinetů bylo toto číslo extrémní (De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 314 – 315) 20

Tabulka 1.52 Pozn. Rozdělení ministerských křesel v období úřednické vlády 20. 10. 1978 – 18. 12. 1978 ve srovnání s předchozí a následnou vládou. Zkratky politické příslušnosti jsou uvedeny v závorce vždy za jménem ministra. 3. 6. 1977 – 11. 10. 1978 20. 10. 1978 – 18. 12. 1978 3. 4. 1979 – 16. 1. 1980

BSP-PSB – CVP – PSC – VU – BSP-PSB53– CVP – PSC – VU CVP – PS – BSP – PSC – FDF – FDF FDF

23 ministrů, 7 státních sekretářů 22 ministrů, 7 státních 25 ministrů, 8 státních úředníků úředníků Premiér Léo Tindemans IV (CVP) Paul Vanden Boeynants II Wilfried Martens I (CVP) (PSC) Ministr veřejné Léon Hurez (PSB) – Léon Hurez (PSB) – Willy Calewaert (BSP) správy vicepremiér vicepremiér Ministr obrany Paul Vanden Boeynants (PSC) – Paul Vanden Boeynants (PSC) Paul Vanden Boeynants vicepremiér (PSC) – vicepremiér Ministr spravedlnosti (CVP) Renaat Van Elslande (CVP) – Renaat Van Elslande vicepremiér (CVP) Ministr zahraničí Henri Simonet (PSB) Henri Simonet (PSB) Henri Simonet (PS) Ministr Willy Claes (BSP) Willy Claes (BSP) Willy Claes (BSP) – ekonomických vicepremiér záležitostí Ministr sociálních Alfred Califice (PSC), Alfred Califice (PSC), Alfred Califice (PSC) záležitostí, penzí Jos Wijninckx (BSP) Jos Wijninckx (BSP) Ministr komunikací Jos Chabert (CVP) Jos Chabert (CVP) Jos Chabert (CVP) Ministr školství Jef Ramaekers (BSP), Jef Ramaekers (BSP), Jef Ramaekers (BSP), Joseph Michel (PSC) Joseph Michel (PSC) Jacques Hoyaux (PS) Ministr zemědělství a Antoine Humblet (PSC) Antoine Humblet (PSC) Albert Lavens (CVP) střední třídy Ministryně vlámské Rika De Backer-Van Ocken Rika De Backer-Van Ocken Rika De Backer-Van kultury (CVP) (CVP) Ocken (CVP), Marc Galle (BSP) Ministr zdravotnictví Luc Dhoore (CVP) Luc Dhoore (CVP) Luc Dhoore (CVP) a životního prostředí Ministr financí Gaston Geens (CVP) Gaston Geens (CVP) Gaston Geens (CVP); Guy Spitaels (PS) – vicepremiér Ministr mezinárodnho Hektor De Bruyne (VU) Hektor De Bruyne (VU) Lucien Outers (FDF) obchodu Ministr rozvojové Lucien Outers (FDF) Lucien Outers (FDF) Marc Eyskens (CVP) spolupráce Ministr Léon Defosset (FDF) Léon Defosset (FDF) Robert Urbain (PS), telekomunikace Léon Defosset (FDF)

52 Údaje o vzniku a zániku kabinetů se v databázích liší (v řádech dnů); viz De Winter In Müller, Strøm 2000; Woldendorp et al. 1998 a Parliament and Government Composition Database (ParlGov 2012). Práce se dále bude řídit údaji prezentovanými studií Lievena De Wintera et al., ze které vychází i jiní autoři, za použití dat z databází z ParlGov 2012 a částečně i z Keesing`s Contemporary Archives. 53 Jedním z důsledků Egmontova paktu byl rozpad BSP-PSB v roce 1978 na valonskou PS (Parti Socialiste) a vlámskou SP (Socialistische Partij). (ParlGov 2012a)) 21

Ministr práce Guy Spitaels (PSB) Guy Spitaels (PSB) Roger De Wulf (BSP) Ministr vnitra Henri Boel (BSP) Henri Boel (BSP) Georges Gramme (PSC) Ministr vědy a Rik Vanderkerckhove (VU) Rik Vanderkerckhove (VU) Lucien Outers (FDF) výzkumu Ministr francouzské Jean-Maurice Dehousse (PSB) Jean-Maurice Dehousse (PSB) Jean-Maurice Dehousse kultury (PS) Ministr veřejných Guy Mathot (PSB) Guy Mathot (PSB) Guy Mathot (PS), prací a valonských Michel Hansenne (PSC) záležitostí Státní sekretáři Robert Urbain (PSB), Marc Marc Eyskens (CVP), Guy Cudell (PS), Antoine Eyskens (CVP), Ferdinand De Ferdinand De Bondt (CVP), Humblet (PSC), François Bondt (CVP), François François Persoons (FDF), Persoons (FDF), Paul Persoons (FDF), Roger De Wulf Roger De Wulf (BSP), Jacques Akkermans (CVP), Rika (BSP), Jacques Hoyaux (PSB), Hoyaux (PSB), Vic Anciaux Steyaert (CVP), Lydia De Vic Anciaux (VU), Alfred (VU), Alfred Califice (PSC), Pauw-Deveen (BSP), Califice (PSC) Henri Simonet (PSB) Daniel Coens (CVP) Zdroj: vlastní tvorba z Crisp 2014, ParlGov 2012, De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 320 – 321

Bývalý premiér let 3. 6. 1977 – 11. 10. 1978 Léo Tindemans se jako jediný člen této vlády neobjevil v úřednickém kabinetu Paula Vandena Boyenantse II. Tindemans se po kontroverzním výstupu při Egmontově paktu soustředil na evropskou úroveň. Jako historicky první předseda EVP (Europese Volkspartij) za ni kandidoval v roce 1979 do Evropského parlamentu. ( 2014) Ve své politické kariéře vytřídal mnoho ministerských postů54, v kabinetu Wilfrieda Martense V získal v roce 1981 křeslo ministra zahraničí, na kterém setrval do roku 1989, kdy byl nahrazen Marcem Eyskensem z CVP. (Crisp 2014) Zbylí ministři zůstali v úřednické vládě beze změny. Nový předseda vlády Boyenants od 20. 10. 1978 zastával jak funkci premiéra, tak ministra obrany, kterou vykonával v předchozí vládě. Boyenants se poprvé objevil ve vládě za Eyskense V v roce 1972 jako ministr obrany, kde pobyl do roku 1979. V období 19. 3. 1966 – 1. 4. 1968 byl premiérem Belgie. (Crisp 2014) Předpokládanou dobu trvání, 968 dní, úřednická vláda nenaplnila. (De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 320 – 321) Ve skutečnosti trvala pouze 59 dní, v úřadu poté po volbách 17. 12. 1978 setrvala další tři měsíce, do doby než byla sestavena nová vláda. (ParlGov 2012d) V roce 1979 panovníkem jmenování informateur a formateur Willy Claes (BSP) a Charles- Ferdinand Nothomb (PSC) nebyli úspěšní a král musel jmenovat osobu mediatora, jež se v historii Belgie objevila pouze čtyřikrát. Claes v roli informateura vyjednával i ve vládě Wilfrieda Martense

54 Například ve vládě Gastona Eyskense V v letech 21. 1. 1972 – 23. 11. 1972 byl ministrem zemědělství, v kabinetech Edmonda Leburtona I a II 26. 01. 1973 – 23. 10. 1973, 23. 10. 1973 – 19. 01. 1974 zastával funkci ministra rozpočtu. (Crisp 2014) 22

VIII, vysloužil si tak přezdívku „královský vyjednavač“55. (De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 309) Počet ministrů v Martensově I vládě oproti předchozí nepatrně vzrostl. Složení kabinetu se po volbách proměnilo, stejná ministerská křesla jako v úřednické vládě obsadilo 13 představitelů. Naopak přibylo několik dosud neznámých tváří. Georges Gramme, bývalý předseda PSC v letech 1976 – 1977, byl jedním ze signatářů Egmontova paktu i zákonu o regionalizaci země v roce 1980 (Encyclopédie du mouvement wallon 2012); či Willy Calewaert, který byl kromě ministra veřejné správy dvakrát ministrem školství za vlád Edmonta Leburtona II 1973 – 1974 a Marca Eyskense v roce 1981. (Crisp 2014) Premiér Martnens, Tindemansův protivník při Egmontově paktu, byl předsedou celkem 9 vlád, z toho jedné úřednické v roce 1987. (Deschouwer 2009: 163) Jako spoluzakladatel EVP se poté orientoval na evropskou úroveň. V období politické krize 2007 – 2011 se znovu objevil v belgické vysoké politice. (Crisp 2014) Ve vládním kabinetu je neopomenutelná role státních sekretářů, jejichž složení se mezi vládami Boyenantse a Martense změnilo nejvíce. (Crisp 2014) Belgické vlády disponují velkým počtem ministerských úředníků, kteří mají za úkol vyhledávat, třídit informace, provádět doplňující výzkumy, monitoring a přípravu projevů na zasedání výboru ministrů a parlamentu. (De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 326 – 327) Výše zmíněný Marc Eyskens, který plnil v Tindemansově IV vládě úlohu úředníka, v kabinetu Wilfrieda Martense I získal ministerský post, stejně tak Robert Urbain a Roger de Wulf. (Crisp 2014)

55 Z angl. Royal negotiator. 23

6. 2. Vznik úřednického kabinetu Wilfrieda Martense VII

Od počátku 80. let 20. století se ekonomické otázky dostávaly do popředí politických kampaní. Vážná ekonomická situace země v souvislosti s jazykovým štěpením a pnutím uvnitř stran byla důvodem pro časté demise vlád. (Parline 2014c) V Belgii pokračovala složitá „víceúrovňová“ hra, již charakterizovalo vytváření dalších rigidních ústavních pojistek, institucionální i personální propojenost jednotlivých politických arén a zvyšování role politických subjektů v celém procesu. (Strmiska 2005: 133) Kabinety Wilfrieda Martense v 80. letech následovaly jeden scénář – dlouhé období formování vlády, nestabilita koalice a její brzký pád. Martensův kabinet VI vznikl na základě výsledků voleb ze 13. 10. 1985. Bývalý premiér Martens, který podal demisi minulé vlády v červenci roku 1985, byl 16. 10. téhož roku pověřen králem sestavením nového kabinetu. Ve spolupráci s CVP, PRL, PVV a PSC, koaličními partnery z jeho předchozí vlády, vytvořil nový kabinet 28. 11. 1985. Stejně jako v případě Martensovy vlády V se jednalo o pravostředový kabinet minimálního vítězného typu. (ParlGov 2012a) Kvůli rozkolu mezi jazykovými skupinami v koalici byl Martens opět nucen 15. 10. 1987 odstoupit. Datum předčasných voleb bylo stanoveno na 13. 12. 1987. Od 20. 10. byl Martens požádán, aby setrval ve své funkci jako šéf úřednické vlády do doby sestavení nového kabinetu. (Parline 2014d) Po rozpuštění parlamentu 8. 11. 1987 měly politické strany přibližně měsíc na propagaci svých volebních slibů prostřednictvím kampaní. Mezi tématy dominovaly klasické otázky spojené s ekonomickou situací56 a spory jazykových komunit. (Parline 2014d) Volební výsledky nebyly pro současnou úřednickou koalici CVP, PRL, PVV a PSC, která ztratila 5 křesel v poslanecké sněmovně, příliš příznivé. Největší voličskou podporu sice měla CVP, PS však poprvé po padesáti letech získala nejpočetnější zastoupení v dolní komoře, a to 45 křesel. (Parline 2014d) Frankofonní tábor v tomto období vykazoval větší míru stability, protože PS se dařilo ztělesňovat politickou opci jak v ekonomických, tak ve státoprávních otázkách. (Strmiska 2005: 133) 9. 5. 1988 byla vytvořena středolevicová vláda VIII stran CVP, PS, SP, PSC a VU pod vedením Wilfrieda Martense. V osmdesátých letech byl formulován druhý zákon57 o autonomii vlámského a valonského regionu, v srpnu 1988 byl schválen parlamentem. (European election database: Belgium 2014) Následný pád kabinetu zapříčinila VU, jež 29. 9. 1991 opustila koalici. (ParlGov 2012h)

56 Premiér Martens propagoval politiku fiskálních úspor, jež se mezi občany nesetkávala s pochopením. Podle statistiky OECD státní dluh nepatrně rostl v letech 1980 – 1984, kdy se pohyboval mezi 62 – 67 miliard dolarů. Do konce 90. let se pak zvýšil o více jak 100 %, na 233 miliard dolarů. (OECD: Central government debt 2014). 57 První byl vytvořen v roce 1970. (European election database: Belgium 2014) 24

Vnitrostranické problémy vyvrcholily na začátku října. Stejně jako u kabinetů V a VI došlo k rozpuštění parlamentu a předčasným volbám58. (Parline 2014e) Ve volebních kampaních byly diskutovány klasické problémy, se kterými se země potýkala a nově i otázky imigrační politiky. Ze strany veřejnosti zavládla silná nedůvěra vůči tradičním politickým stranám – PVV ve volbách ztratila ve prospěch nových subjektů Ecolo (Écologistes Confédérés pour l'organisation de luttes originales) a krajně pravicového VB (Vlaams Blok)59 (Parline 2014e), který zaznamenal nárůst 10, 4 % hlasů a stal se tak čtvrtou nejsilnější vlámskou stranou. Ve Flandrech oslabily všechny subjekty účastnící se předchozí vládní koalice (CVP, SP i VU), ve Valonsku byly změny méně dramatické. Vzhledem k nástupu nových aktérů a ztrátě tradičních politických stran byly tyto volby označovány jako „černá neděle“. (Strmiska 2005: 133 – 134) Po několika měsících politické krize byl 6. 3. 1992 dosazen do čela nové vlády CVP, PS, SP, PSC Jean-Luc Dehaene (CVP). (Parline 2014e) O rok později proběhla revize ústavy, která znamenala posun k závěrečné fázi federalizace země60. (Swenden 2006: 76) Počátkem 90. let 20. století začínala role politických stran oslabovat, což se projevilo u voleb 2003 označovaných jako další „černá neděle.“ (De Winter, Dumont 2006: 973)

58 Předčasné volby se konaly 24. 11. 1991. (ParlGov 2012a) 59 VB byl vytvořen z části VU po aféře s Egmontovým paktem v roce 1977. (Deschouwer 2009: 88) 60 Belgie se však nedá považovat za stát s typickým federálním zřízením, charakterizuje ji decentralizace na vertikální i horizontální úrovni, zároveň ale reprezentuje typ ne-teritoriálního federalismu. (European election database: Belgium 2014) 25

Tabulka 2. Pozn. Rozdělení ministerských křesel v období úřednické vlády 20. 10. 1987 – 13. 12. 1987 ve srovnání s předchozí a následnou vládou. Zkratky politické příslušnosti jsou uvedeny v závorce vždy za jménem ministra. 28. 11. 1985 – 19. 10. 1987 20. 10. 1987 – 13. 12. 1987 9. 5. 1988 – 29. 9. 1991

CVP – PRL – PVV – PSC CVP – PRL – PVV – PSC CVP – PS – SP – PSC – VU

18 ministrů, 13 státních 16 ministrů, 13 státních 19 ministrů, 13 státních úředníků úředníků úředníků Premiér Wilfried Martens VI (CVP) Wilfried Martens VII (CVP) Wilfried Martens VIII (CVP) Ministr veřejné Charles-Ferdinand Nothomb Joseph Michel (PSC) Michel Hansenne (PSC), správy (PSC) – vicepremiér do 18. 10. nahrazen 16. 1. 1989 1986, nahrazen Josephem Raymondem Langedriesem Michelem (PSC) (PSC) Ministr obrany François-Xavier de Donnéa François-Xavier de Donnéa Guy Coëme (PS) (PRL) (PRL) Ministr (PRL) – vicepremiér Jean Gol (PRL) – (PSC) – spravedlnosti vicepremiér vicepremiér Ministr zahraničí Léo Tindemans (CVP) Léo Tindemans (CVP) Léo Tindemans (CVP), nahrazen 19. 6. 1989 Marcem Eyskensem (CVP) Ministr Philippe Maystadt (PSC) – Philippe Maystadt (PSC) – Willy Claes (SP) – vicepremiér ekonomických vicepremiérem od 18. 10. 1986 vicepremiér záležitostí Ministr sociálních Jean-Luc Dehaene (CVP) Jean-Luc Dehaene (CVP) Philippe Busquin (PS), záležitostí, penzí Alain Van der Biest (PS) do 2. 5. 1990, poté Gilbert Mottard (PS) Ministr komunikací Herman De Croo (PVV) Herman De Croo (PVV) Jean-Luc Dehaene (CVP) – vicepremiér Ministr školství Daniel Coens (CVP), Daniel Coens (CVP), Willy Claes (SP) – vicepremiér, André Damseaux (PRL) – Antoine Duquesne (PRL) Yvan Ylieff (PS) nahrazen Antoinem Duquesnem (PRL) od 9. 3. 1987 Ministr zemědělství Jacky Buchmann (PVV) Jacky Buchmann (PVV) Melchior Wathelet (PSC) – a střední třídy vicepremiér Ministr vlámské - - Louis Tobback (SP) kultury Ministr financí Marc Eyskens (CVP), Marc Eyskens (CVP), Philippe Maystadt (PSC), Guy Verhofstadt (PVV) – Guy Verhofstadt (PVV) – Hugo Schiltz (VU) – vicepremiér vicepremiér vicepremiér Ministr Herman De Croo (PVV) Herman De Croo (PVV) Robert Urbain (PS) mezinárodnho obchodu Ministr rozvojové - - André Geens (VU) spolupráce Ministr François-Xavier de Donnéa François-Xavier de Donnéa Freddy Willockx (SP), 16. 1 telekomunikace (PRL) (PRL) 1989 nahrazen Marcelem Collou (SP)

26

Philippe Moreaux (PS) – vicepremiér Ministr práce Michel Hansenne (PSC) Michel Hansenne (PSC) Luc Van den Brande (CVP) Ministr vnitra Charles-Ferdinand Nothomb Joseph Michel (PSC) Louis Tobback (SP) (PSC) – vicepremiér do 18. 10. 1986, nahrazen Josephem Michelem (PSC) Ministr vědy a Guy Verhofstadt (PVV) – Guy Verhofstadt (PVV) – Hugo Schiltz (VU) výzkumu vicepremiér vicepremiér Ministr veřejných Louis Olivier (PRL) Louis Olivier (PRL) Paula D`Hondt-Van Opdenbosh prací (CVP) Státní sekretáři André Kempinaire (PVV), André Kempinaire (PVV), Elie Deworme (PS), Pierre Etienne Knoops (PRL), Pierre Etienne Knoops (PRL), Mainil (PSC), Paul De Mainil (PSC), Paula D`Hondt- Pierre Mainil (PSC), Paula Keersmaeker (CVP), Jean-Louis Van Opdenbosh (CVP), Paul D`Hondt-Van Opdenbosh Thys (PSC), Miet Smet (CVP), De Keersmaeker (CVP), (CVP), Paul De Anne-Marie Lizin (PS), Jef Firmin Aerts (CVP), Georges Keersmaeker (CVP), Firmin Valkeniers (VU), Roger Delizée Mundeleer (PRL), Jan Bascour Aerts (CVP), Georges (PS), Leona Detiège (SP), (PVV), Guy Lutgen (PSC), Mundeleer (PRL), Jan Marcel Colla (SP), Louis Bril (PVV), Jean-Louis Bascour (PVV), Guy Lutgen Thys (PSC), Miet Smet (CVP), (PSC), Louis Bril (PVV), Wivina Demeester-De Meyer Jean-Louis Thys (PSC), (CVP) Miet Smet (CVP), Wivina Demeester-De Meyer (CVP) Zdroj: vlastní tvorba z Crisp 2014, ParlGov 2012, De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 320 – 321

Hlavní představitel úřednické vlády Wilfried Martens se v begické politice pohyboval již od 1967 – 1979 jako předseda CD&V, kde začal svou politickou kariéru. Úřadujícím premiérem byl v letech 1979 až 1992, zároveň zastával i post poslance a senátora v letech. Jako aktivní člen Evropského parlamentu působil v letech 1994 – 1998. (Martenscentre 2014a) V roce 1998 byl oceněn cenou Charles V Prize za osobní přínos Evropské unii. (Martenscentre 2014b) Posledním Martensovým počinem bylo založení think-tanku Centre for European Studies v roce 2007, jejímž prezidentem byl až do své smrti v roce 2013. (Martenscentre 2014a) Co se týče srovnání ministrů ve vládě 28. 11. 1985 – 19. 10. 1987 a úřednickém kabinetu, jejich složení zůstalo stejné. Za vlády Martensova VI kabinetu byli nahrazeni pouze dva ministři, a to Charles-Ferdinand Nothomb (PSC) na místě ministra veřejné správy a André Damseaux (PRL) na postu ministra školství. Tento jev se však nedá považovat za důsledek úřednického kabinetu, oba ministři byli vyměněni dříve, než Martensova vláda VII vznikla. (Crisp 2014) Ve vládě 9. 5. 1988 – 29. 9. 1991 následující po úřednickém kabinetu, byla dosavadní koalice CVP, PRL, PVV, PSC nahrazena středolevicovou vládou složenou z CVP, PS, SP, PSC a VU, opět pod vedením Martense. V úřadu zůstalo pouze 5 ministrů. Jean-Luc Dehaene, který se poprvé v ministerském křesle objevil za Martense V v roce 1981, ve vysoké politice setrval 12 let v deseti různých kabinetech. (Timmermans In Laver, Shepsle 27

1994: 107) Premiérem se stal dvakrát , 7. 3.1992 – 22. 5. 1995 a 23. 6. 1995 – 14. 6. 1999. (Crisp 2014) Deahene za 7 let držel pohromadě nejen své vlády, ale i celou Belgii,61 a zasloužil se o přijetí ústavních reforem o federalizaci země. Chyběl mu však věcný rozhled a schopnost činit radikální rozhodnutí, která země naléhavě potřebovala. (The Economist 2014a) Po volbách roku 1999 utrpěl Dehaene porážku, novým belgickým premiérem se stal Guy Verhofstadt (VLD), jež sestavil vládu, která získala přezdívku „duhová koalice“62. (Dumont In Andeweg et al. 2011: 165)

61 Odtud označení „politické lepidlo Belgie“ (z angl. Belgium`s political glue). (The Economist 2014a) 62 Duhová koalice se skládala z VLD, PRL/FDF, PS, SP, Ecolo, Agalev. (Dumont In Andeweg et al. 2011: 165) 28

6. 3. Období krize 2007 – 2011

Rok 2007 znamenal pro belgickou politiku vygradování konfliktu mezi jazykovými skupinami, jež byl v Belgii přítomen po několik desítek let. Signály nasvědčující příchodu krize se projevily mnohokrát; zmínit lze dvě situace z historie – Egmontův pakt v roce 1977, v jehož důsledku vznikl úřednický kabinet Paula Vandena Boyenantse II; či volební propad tradičních stran v roce 1991 po pádu Martensova kabinetu VIII. Původní jazykový spor přerostl v konflikt o nezávislost jednotlivých společenství. Proti sobě stáli francouzsky mluvící občané ve Valonsku a Bruselu, kteří hájili status quo federálního zřízení, a vlámské politické elity volající po autonomii, v krajním případě přímo oddělení Flander od zbytku Belgie. (De Winter, Baudewyns 2009: 298) Z prvotního společného zájmu63 Vlámů a Valonů se tak stal prvek, který obě komunity rozdělil. (Jeroen 2011: 70) Otázka rozdělení regionu BHV (Brussel-Halle-Vilvoorde) zapříčinila zdlouhavá vyjednávání o vládě v roce 2007. Z běžných několika týdnů sestavování vlády se stalo několik měsíců. (The Economist 2014b) Odsouvání tohoto problému bylo již od roku 1963 jedinou možností, jak se vyhnout zablokování politického systému64. (Deschouwer 2009: 108)

6. 4. Úřednický kabinet Guye Verhofstadta III

Po „černé neděli“ v roce 1991 nastalo období relativní stability. (Deschouwer 2009: 163) Volby 18. 5. 2003 se konaly, stejně jako troje předchozí, v řádném termínu. (ParlGov 2012a) Úřadující středolevicová „duhová“ koalice VLD, MR, SP, PS, Ecolo a Agalev (Anders GAan LEVen)65 pod vedením předsedy vlády Guye Verhofstadta (VLD) I soupeřila ve volbách se svou tehdejší opozicí, kterou ztělesňovaly strany CD&V66, PSC a krajně pravicové VB a FN (Front National)67. (Parline 2014f) Ve volebních kampaních cílily politické elity na ekonomickou situaci země. Premiér Verhofstadt sliboval snížení daní, reformu státního soudnictví a přetížených byrokratických sítí. Upozorňoval zároveň na kroky své „duhové“ vlády, kdy byla přijata jedna z nejprogresivnějších legislativ ve světovém měřítku, uzákonění eutanazie a registrovaného partnerství, kterou křesťanští demokraté od roku 1958 permanentně blokovali. (Dumont In Andeweg et al. 2011: 166)

63 Od 60. let se jazykové komunity začaly v rámci své identity výrazněji vymezovat. 64 Kris Deschouwer uvádí, že v roce 1980 byla otázka Bruselského regionu zmrazena (z angl. Brussel was put in the fridge). (Deschouwer 2009: 52) 65 Vlámská Agalev změnila v roce 2003 název na Groen! (ParlGov 2012l) 66 Jednalo se o nový název CD&V (Christen-Demokratisch en Vlaams) původní CVP. (Strmiska 2005: 135) 67 FN se zformovala na valonské půdě jako reprezentant postmateriální pravice. Strana zastávala antipřistěhovaleckou politiku. (Strmiska 2005: 133) 29

Parlamentní volby přinesly celoplošně největší zisk VLD a PS. Na druhou stranu tyto volby dostály opět označení „černá neděle“, protože VB získal dohromady 18 křesel, což bylo nejvíce za pětadvacetiletou dobu jeho existence. (Parline 2014f) Guy Verhofstadt vytvořil 9. 7. 2003 vládu z VLD, PS, MR a SPA/Spirit68 (Socialistische Partij Anders/ Sociaal-Liberale Partij), jež měla k dispozici 97 křesel ze 150. (ParlGov 2012a) Verhofstadtově II vládě se přezdívalo „fialová.“ (Dumont In Andeweg et al. 2011: 180) Po uplynutí čtyřletého funkčního období se 10. 6. 2007 konaly parlamentní volby. K rozpuštění parlamentu došlo 2. 5. 2007. Verhofstadt ve volební kampani loboval za „fialovou“ vládu, poukazoval na 200 tisíc pracovních míst, které byly za 4 roky jeho vládnutí vytvořeny. Předseda CD&V Yves Leterme avizoval více svobody pro regiony, zvláště v otázkách pracovní politiky a zdravotnictví. (Parline 2014g) Nová aliance liberálů, která vznikla pár měsíců před volbami, se jmenovala LD (Lijst Dedecker) podle svého lídra Jeana-Marie Dedeckera. Ve volbách však získala pouze 4 % a 5 křesel v dolní komoře. (ParlGov 2012m) V roce 2007 zvítězila aliance CD&V/N-VA, jež získala ve sněmovně 30 křesel69. Aliance vyhrála se slibem, že rozdělí region BVH na Halle Vilvorde a Brusel (Jeroen 2011: 71) Otázka volebního okrsku vzbudila doposud největší kontroverzi v belgické politice. V hlasování šlo o to, zda se z BVH70 stanou dva volební celky, či nikoliv. Valonské strany byly jednoznačně proti, při hlasování opustily místnost, což v belgické politice znamenalo důležitý symbolický krok. Schválení zákona by totiž znamenalo, že by francouzští občané žijící na tomto území, ztratili právo volit v regionu Halle Vilvorde své politiky. (The Economist 2014b) Nejproblematičtějsí v historii Belgie se doposud ukázala koaliční jednání po volbách 2007. (Říchová 2009: 27) 11. 6. podal Verhofstadt demisi své vlády, protože bývalé koaliční strany nezískaly ve volbách dostatečnou podporu. Král jmenoval 12. 6. předsedu MR Didiera Reynderse jako informateura, jehož úkolem bylo prozkoumat politické prostředí a informovat krále o potenciálních možnostech koalice. Yves Leterme (CD&V) byl poté určen jako formateur, jež měl sestavit novou vládu. (Parline 2014g) Reynders a Leterme ale nebyli při vyjednávání s VLD71, MR a CDH72 úspěšní, předseda CD&V 23. 8. 2007 jako formateur odstoupil. O měsíc později jej však král znovu jmenoval formateurem. 7. 11. 2007 země dosáhla 149. dne „bezvládí“ a překonala tak svůj rekord z roku 1988. (Parline 2014g) Ten byl v Belgii zdolán ještě jednou, a to v roce 2010.

68 V roce 2001 vlámská SP transformovala na SPA (Socialistische Partij Anders), poté se spojila se stranou Spirit. Vznikla SPA/Spirit. (Říchová 2009: 50) 69 Dalšími 40 křesly CD&V/N-VA disponovala v senátu, čímž si zajistila většinu v celém parlamentu. (Parline 2014g) 70 BVH reprezentuje bilingvální Brusel a dvě vlámská území. (The Economist 2014b) 71 VLD (Vlaamse Liberalen en Democraten) vznikla 1992 z PVV. (ParlGov 2012n) 72 V roce 2002 se PSC transformovala na CDH (Centre Democrate Humaniste). (ParlGov 2012o) 30

Úřednickému kabinetu Guye Verhofstadta III, který od června 2007 setrvával v demisi ve složení MR, PS, VLD, SPA/Spirit, byla 23. 12. 2007 udělena důvěra. Výsledkem předešlého vyjednávání byla změna složení Verhofstadtova II kabinetu, od konce prosince vládl CD&V/N-VA, MR, PS, VLD, CDH. (ParlGovr 2012a) Úkolem úřednické vlády bylo schválení rozpočtu, o kterém rozhodla plnohodnotná Verhofstadtova vláda II. (Parline 2014g)

6. 5. Úřednický kabinet Yvese Letermeho II

Yves Leterme (CD&V), který měl na starosti státní rozpočet, začal zároveň vyjednávat o svém novém kabinetu. 20. 3. 2008 oficiálně nahradil Verhofstadta, čímž získal mandát zformovat koalici sestávající ze stran, které se účastnily úřednické vlády. Stejně jako u Rompuyovy vlády se jednalo o nadměrnou koalici s 94 křesly v dolní komoře. (Keesing`s archive 2014) Hlavním předmětem vládní agendy byla koncentrace moci na regionálních úrovních, k tomuto posunu mělo dojít 15. 7. 2008. (Parline 2014h) Leterme však slibu nebyl schopen dostát a v červenci 2008 podal, v tom roce již třetí, demisi. Panovník po jednání s předsedy koaličních stran demisi nepřijal a Leterme musel setrvat v úřadu. (The Economist 2014c) Světová krize v roce 2008 ohrozila belgickou finanční skupinu Fortis. Předseda vlády Leterme I se situaci snažil vyřešit tím, že prodal Fortis francouzské bance BNP Paribas. (Rihoux et al. 2009: 909) Společnost byla nejprve odkoupena státní firmou SFPI (Société fédérale de Participations et d’Investissements), později odprodána za 75 % své původní ceny BNP Paribas. (Fortisgate 2014) Vlastníci Fortis se proti Letermovu kroku odvolali. Kauza ukázala, že členové Letermova kabinetu ovlivňovali proces73. (Parline 2014h) V důsledku skandálu podal Leterme 19. 12. 2008 demisi. 30. 12. 2008 do premiérského křesla usedl tehdejší předseda poslanecké sněmovny Herman Van Rompuy (CD&V). Na místo předsedy dolní komory parlamentu usedl Patrick Dewael (VLD). (Rihoux et al. 2009) Leterme se ve vysoké politice objevil o necelý rok později, 17. 7. 2009 byl jmenován ministrem zahraničí. 25. 11. téhož roku se znovu dostal na post předsedy vlády, tentokrát úřednického charakteru, protože Herman Van Rompuy byl v listopadu 2009 zvolen prvním stálým předsedou Evropské Rady. (Parline 2014h) Zdlouhavá krize způsobená BHV, která permanentně ovládala politický prostor, zapříčinila pád Letermovy vlády II. Úřednický staronový premiér podal demisi 22. 5. 2010, po odchodu VLD z koalice. Datum voleb bylo určeno na 13. 6. 2010. (Rihoux et al. 2011: 916) Ve volebních kampaních 2010 se politické subjekty soustředily na ekonomickou tematiku.

73 Na základě nových skutečností byly 12. 12. 2008 veškeré transakce zmrazeny. (Fortisgate 2014) 31

Všechny vlámské strany požadovaly státní reformu o větší autonomii pro komunity a regiony. Valonští představitelé naopak prosazovali udržení silně centralizovaného federálního zřízení. (Parline 2014h) Ve druhé polovině roku 2010 Belgie předsedala Radě Evropské unie. Navzdory úřednickému charakteru vlády byla země schopná vést předsednictví úspěšně. (Rihoux et al. 2011: 920) Existence víceúrovňového vládnutí74 v případě belgické úřednické vlády v letech 2010 – 2011 oddálila pravděpodobný politický kolaps. Spolupráce regionálních vlád, úřednického kabinetu a Evropské unie se v tom okamžiku ukázala jako velmi stabilní. (Brans, Bouckaert 2012: 175) Absence federální vlády tak automaticky nevedla k politickému vakuu. (Hooghe 2011: 90) Po volbách 13. 6. 2010, kde samotná N-VA získala 27 křesel, CD&V spadla ze svých původních 23 křesel na 17, začala vyjednávání o budoucí vládě75. V úřadu pokračovala Letermeho úřednická vláda II s rozšířenými pravomocemi, jež spolupracovala s federálním parlamentem. (Parline 2014h) Kvůli politické krizi chyběl zemi rozpočet na rok 2011. Letermeho úřednický kabinet schválil tři „provizorní dvanáctky“, které pokryly fungování státu do března 2011. Na konci července však došlo k několika bankrotům v ekonomickém a sociálním sektoru76. (Rihoux et al. 2011: 917) 16. 5. 2011 král jmenoval sestavením vlády Elia Di Rupa (PS). O rok a půl později – po celých 541 dnech belgického „bezvládí“, vznikla 6. 12. 2011 nová vláda složená z PS, CD&V, MR, SPA, VLD a CDH. Vlámská N-VA se Di Rupovy vlády neúčastnila. (ParlGov 2012a)

74 Na víceúrovňové vládnutí je nahlíženo jako na proces, v němž je politická autorita sdílena několika úrovněmi organizace vlády zároveň. Evropské instituce, které disponují relativní autonomií, působí jako nezávislé subjekty. Národní státy tak ztrácejí kontolu nad politickým procesem, protože jednotlivé úrovně vlády jsou vzájemně propojeny. Toto propojení umožňuje „obejít“ doposud dominantní národní úroveň, která tímto logicky oslabuje. (Smekal In Fiala, Strmiska 2005: 191 – 192) 75 Král pověřil 7 osob (informateur, mediator, negotiator, clarificator, (pre-)formateur). (Aelst, Louwerse 2013: 6) 76 Hypermarket Carrefour zavřel 11 poboček, výrobce automobilů Opel v Antverpách propustil 2400 pracovních sil. (Rihoux et al. 2011: 920) 32

Tabulka 3. Pozn. Rozdělení ministerských křesel v období úřednických vlád 21. 12. 2007 – 20. 3. 2008, 25. 11. 2009 – 22. 4. 2010 ve srovnání s předchozími a následnými vládami. Zkratky politické příslušnosti jsou uvedeny v závorce vždy za jménem ministra. 12. 7. 2003 – 11. 21. 12. 2007 – 20. 20. 3. 2008 – 30.12.2008 – 24. 25. 11. 2009 – 22. 6. 2007 3. 2008 30.12.2008 11. 2009 4. 2010

VLD – PS – MR CD&V/N-VA – CD&V/N-VA – MR CD&V – MR – PS CD&V – MR – PS – SP.A/ Spirit MR – PS – VLD – PS – VLD – CDH – VLD – CDH – VLD – CDH – CDH 15 ministrů, 6 15 ministrů, 7 15 ministrů, 7 15 ministrů, 7 státních úředníků 14 ministrů státních úředníků státních úředníků státních úředníků, (od 17. 7. 2009 1 1 komisař komisař) Premiér Guy Verhofstadt Guy Verhofstadt Yves Leterme I Herman van Yves Leterme II II (VLD) III (VLD) (CD&V) Rompuy (CD&V) (CD&V) Ministr financí Didier Reynders Didier Reynders Didier Reynders Didier Reynders Didier Reynders (MR), (MR) – (MR) – vicepremiér (MR) – (MR) – Johan Vande vicepremiér, vicepremiér, od 17. vicepremiér, Guy Lanotte (SP.A) – Yves Leterme 7. 2009 také Guy Vanhengel (VLD) vicepremiér, (CD&V) – Vanhengel (VLD) – vicepremiér vicepremiér Ministři Rudy Demotte Laurette Laurette Onkelinx Laurette zdravotnictví a (PS) Onkelinx (PS), (PS) – vicepremiér, (PS) – vicepremiér, Onkelinx (PS) – sociálních Christian Dupont Marie Arena (PS) Marie Arena (PS), vicepremiér, záležitostí, (PS) od 17. 7. 2009 Michel Daerden penzí Michel Daerden (PS) (PS) Ministr vnitra Patrick Dewael Patrick Dewael Patrick Dewael Guido De Padt Annemie (VLD) – (VLD) (VLD) – (VLD), od 17. 7. Turtelboom vicepremiér vicepremiér 2009 Annemie (VLD) Turtelboom (VLD) Ministr Louis Michel (PS) Karel De Gucht Karel De Gucht Karel De Gucht Steven Vanackere zahraničí – vicepremiér (VLD) (VLD) (VLD) – (CD&V) – vicepremiér, od 17. vicepremiér 7. 2009 Yves Leterme (CD&V) Ministryně Sabine Laruelle Sabine Laruelle Sabine Laruelle Sabine Laruelle Sabine Laruelle zemědělství a (MR), (MR) (MR) (MR) (MR) ekonomických Bert Anciaux záležitostí (SP.A) Ministr práce Frank Josly Piette Joëlle Milquet Joëlle Milquet Joëlle Milquet Vandenbroucke (CDH) (CDH) – (CDH) – (CDH) - (SP.A) vicepremiérka vicepremiérka vicepremiérka Ministr Laurette Onkelinx Jo Vandeurzen Jo Vandeurzen Stefaan De Clerck spravedlnosti (PS) – (CD&V) (CD&V) – (CD&V) (CD&V) vicepremiér vicepremiér Ministr obrany André Flahaut Pieter De Crem Pieter De Crem Pieter De Crem Pieter De Crem (PS) (CD&V) (CD&V) (CD&V) (CD&V) Ministr Fientje Moerman Paul Magnette Paul Magnette (PS) Paul Magnette (PS) Paul Magnette energetiky (VLD) (PS) (PS) Ministr Charles Michel Charles Michel Charles Michel Charles Michel rozvojové (VLD) (MR) (MR) (MR) (MR)

33

spolupráce Ministr Marie Arena (PS) Inge Vervotte Inge Vervotte Steven Vanackere Inge Vervotte veřejné správy (CD&V) (CD&V), (CD&V) – (CD&V) Vincent Van vicepremiér Quickenborne (VLD) Ministr Fientje Moerman - - Vincent Van Vincent Van mezinárodního (VLD) Quickenborne Quickenborne obchodu (VLD) (VLD) Ministr Freya Van den - - - - životního Bossche (SP.A) prostředí Politický azyl - - Annemie Annemie Joëlle Milquet a migrační Turtelboom (VLD) Turtelboom (VLD) (CDH) – záležitosti vicepremiérka Státní sekretáři Peter - Etienne Schouppe Etienne Schouppe Etienne Schouppe Vanvelthoven (CD&V), Bernard (CD&V), Carl (CD&V), Carl (SP.A), Jacques Clerfayt (MR), Devlies (CD&V), Devlies (CD&V), Simonet (MR), Olivier Chastel Bernard Clerfayt Bernard Clerfayt Hervé Jamar (MR), Julie (MR), Olivier (MR), Olivier (MR), Anissa Fernandez- Chastel (MR), Julie Chastel (MR), Temsamani Fernandez (PS), Fernandez- Melchior (SP.A), Isabelle Melchior Wathelet Fernandez (PS) jen Wathelet (CDH), Simonis (PS), (CDH), Jean-Marc do 16. 7. 2009, Jean-Marc Vincent Van Delizée (PS) Melchior Wathelet Delizée (PS), Quickenborne (CDH), Jean-Marc Philippe Courard (VLD) Delizée (PS), (PS), Guido De Philippe Courard Padt (VLD) - (PS), Guido De komisař Padt (VLD) – od 17. 7. 2009 komisař Zdroj: vlastní tvorba z Crisp 2014, ParlGov 2012, De Winter et al. In Müller, Strøm 2000: 320 – 321

V období 2003 – 2010 figurovali na belgické politické scéně tři hlavní aktéři v pozicích předsedů vlád. Jednalo se o Hermana van Rompuye a premiéry úřednických vlád Guye Verhofstadta a Yvese Letermeho. Guy Verhofstadt (VLD), belgickým premiérem v letech 1999 – 2008, byl později za stranu ALDE (Alliance of Liberals and Democrats for Europe Party) zvolen do Evropském parlamentu. (Guy Verhofstadt 2014) Verhofstadtova úřednická vláda III zůstala ve složení CD&V/N-VA, MR, PS, VLD, CDH až do prosince 2007. 21. 12 téhož roku se na základě předchozích vyjednávání změnily stranické subjekty v koalici. Status vlády zůstal i nadále úřednický až do doby, než Yves Leterme (CD&V) převzal post předsedy vlády. Verhofstadt od té doby nezískal žádné ministerské křeslo. (Crisp 2014) Leterme nastupující jako premiér úřednického kabinetu o rok později, vyměnil pouze 2 ministry. N-VA se Letermovy koalice I neúčastnila. Ve vysoké politice působil v letech 2003 – 2004 jako předseda CD&V. Po skončení úřednické vlády II se v novém kabinetu Elia Di Rupa neobjevil. 34

7. Komparace úřednických vlád

Všechny čtyři úřednické vlády spojuje několik společných znaků77. V první řadě se jsou to důvody k vytvoření úřednického kabinetu. U vlád Paula Vandena Boenantse II a Wilfrieda Martense VII se jednalo o demisi vlády v důsledku sporů mezi lingvistickými komunitami. Element jazykového konfliktu byl přítomen i u kabinetu Guye Verhofstadta III, důvodem jeho vzniku však byla skutečnost, že se mezi sebou politické elity nebyly schopny dohodnout na sestavení plnohodnotné vlády po parlamentních volbách. Vláda Yvese Letermeho II stojí v tomto případě mimo, Letermův kabinet byl sestaven kvůli odstoupení tehdejšího premiéra Hermana Van Rompuye z funkce. Doba vytvoření obou úřednických kabinetů ve 20. století trvala do deseti dní, protože vlády disponovaly parlamentní důvěrou z předchozího období. Stejně tak tomu bylo u Letermova úřednického kabinetu II, protože nastoupil na místo Rompuye. V letech 2007 – 2008 Verhofstadtova vláda III pokračovala v demisi do doby, než jí byla vyjádřena důvěra. To se protáhlo na několik desítek dnů. Co se týče doby úřadování těchto kabinetů, je důležité rozlišit mezi oficiálním údajem a reálnou dobou ve funkci. Boyenantsův kabinet ve skutečnosti setrval ve funkci dvojnásobnou dobu, Martensův kabinet téměř trojnásobnou, než bylo plánováno. Po předčasných volbách bylo třeba, aby vlády vyčkaly v úřadu do doby vytvoření nových exekutivních orgánů. Ve 21. století byl překročen světový rekord „bezvládí“, kdy země zůstala po celých 541 dní bez plnohodnotné exekutivy. Všechny úřednické vlády mají automaticky omezenou životnost, většinou setrvají v úřadu do voleb (1978, 1987, 2008 – 2009) či sestavení kabinetu na základě mezistranické dohody (2007 – 2008) Významnou roli hraje belgický král, který jmenuje premiéra, přijímá či odmítá demise vlád78. Také má moc pověřit sestavením vlády klíčové osoby formateura a informateura, které v případě úspěšnosti v budoucnu vykonávají funkci premiéra či vicepremiéra. Úřednická doktrína není zahrnuta do ústavy ani do jiného legislativního textu, rozsah pravomocí těchto vlád se v historii Belgie lišil. I když se v případě Belgie nejedná o aktéry čistě odbornického charakteru, ale o politiky s mandátem vzešlým od voleb, úřednické vlády mohou reálně vydávat pouze rozhodnutí přijatá předchozí vládou79. Ve zvláštních případech iniciují akce, které jsou z politického hlediska nezbytně nutné. (Aelst, Louwerse 2013: 15) Výjimkou byla

77 Viz tab. 4. 78 Viz kabinet Yvese Letermeho I. 79 Myšleno plnohodnotnou vládou. 35

Letermeho úřednická vláda II v letech 2009 – 201080, která disponovala na základě králova požadavku z února 2011 rozšířenými pravomocemi81. (Devos, Sinardet 2012: 169) Podle Maureen Covell je při vládním vyjednávání nejdůležitější, aby byly politické požadavky asymetrické. V praxi to znamená, že cíle jedné strany nejsou závislé na velkých ústupcích té druhé. Pokud se požadavky dostanou do roviny symetrické, ne proto, že jedna strana by automaticky při výhře té druhé ztratila, ale jednoduše proto, že je otázka výhry/prohry stejně důležitá pro obě strany, může dojít k zablokování systému. (Covell 1982: 457) To se v Belgii ukázalo u všech úřednických vlád, o kterých tento text pojednává. Nejmarkantněji to však lze pozorovat u kabinetů Guye Verhofstadta III a Yvese Letermeho II. Zablokování systému tak není z hlediska existence dvou odlišných stranických systémů příliš náročné. V historii země se jedná o případy například politických afér („černá neděle“), teritoriálních sporů (Egmontův pakt, BVH) či ekonomických kauz (Fortis). Úřednické kabinety nastupují na politickou scénu v podstatě v době jakékoliv krize. V belgické politice jsou tyto kabinety vnímány jako stabilizační prvky, které mají za cíl zmírnit situaci. Ani po jejich zániku se však nedá hovořit o „politickém klidu“.

80 Reálně pokryla i část roku 2011. 81 Od února 2011 se Leterme zabýval rozpočtem na tentýž rok, zároveň se věnovala dalším ekonomickým a sociálním záležitostem. (Devos, Sinardet 2012: 169) 36

8. Závěr

Jak bylo stanoveno v úvodu, cílem práce bylo představení vybraných úřednických vlád v Belgii. Na základě tří aspektů, kterými byly důvody vzniku úřednických kabinetů, jejich složení a počet představitelů stejných s předchozí a následovnou vládou, je možné sledovat společné rysy těchto vlád. Belgická praxe ukázala, že vládnutí bez vlády není nemožné. Jak dokládá výrok Marleen Brans v textu Continuity and change in Belgium`s carekater administration, „Vládnutí bez vlády je možné, avšak výkon aktivní politiky bez vlády je mnohem složitější.“82 (Brans 2011: 106) Belgický vládní aparát s administrativně-provozním charakterem po dobu úřednických vlád, zvláště posledních dvou zmíněných kabinetů, plnil navenek svou limitovanou úlohu úspěšně. To by nebylo možné bez existence regionálních orgánů, které hrají v belgickém politickém procesu rozhodující úlohu, a rovněž bez evropské úrovně vládnutí. Navzdory skeptickým předpovědím nedopadlo belgické předsednictví v Radě Evropské unie v druhé polovině roku 2010 katastrofou, naopak tehdejší předseda úřednické vlády Yves Leterme spolu s předsedou Evropské rady Hermanem van Rompuyem83 zvládli situaci poměrně dobře. (Hooghe 2011: 92 – 93) Víceúrovňové vládnutí slovy Krise Deschouwera v praxi znamenalo, že „(...) Evropa držela belgickou úřednickou vládu při životě.“84 (Deschouwer 2011: 110) Paradox, že Belgie nebyla schopna vládnout vlastní zemi, ale evropské předsednictví zvládla dobře, se promítl do politické i mediální kultury a stal se předmětem vtipů o belgické politice. (Hooghe 2011: 93) Tlak na politické elity sestavit po volbách vládu se snížil na minimum, zvláště za schopného úřadování Letermova kabinetu II. Čím lépe úřednická vláda vykonávala svou funkci, tím méně se politické strany snažily urychlit povolební vyjednávání s cílem dosažení politikverflechtung. (Devos, Sinardet 2012: 170) Názory na původ krize se napříč spektrem různí. Většina odborníků se shoduje, že příčiny lze hledat v 60. letech 20. století, kdy se začaly výrazněji projevovat nacionalistické tendence. Odsouvání důležitých otázek do pozadí přineslo vlnu antipolitiky v 90. letech a odstartovalo mnohem závažnější politickou a ekonomickou krizi v roce 2007. Někteří autoři uvádějí jiná vysvětlení. Podle Laborderieho nebyla politická krize v Belgii v letech 2007 – 2010 nebyla územními a jazykovými spory, ale nastavením volebního systému. Čistě proporční volební systém známý favorizací monotematických extremistických stran a fragmentací politického spektra tlačil dopředu partokratické praktiky. (Laborderie 2012: 13)

82 Z angl. „Governing without government is possible, but innovating without government is much more difficult.“ (Brans 2011: 106) 83 Oba pocházeli ze stejného politického tábora CD&V. (Hooghe 2011: 92 – 93) 84 Z angl. „Europe keeps the Belgian caretaker government thus very much alive.“ (Deschouwer 2011: 110) 37

Jiní se naopak domnívají, že na politickou krizi byla aplikována „nesprávná léčba“. Lék, který podněcuje belgickou „nemoc“. Umění úspěšného vyjednávání totiž v belgické politice musí obsahovat kombinaci dvou protikladných klíčových kritérií; zaprvé by o zásadních otázkách nemělo být rozhodnuto na základě kompromisu85, a za druhé by měly být politické strany ochotné zmírnit své požadavky, aby prosadily alespoň část svého programu. (Balagangadhara 2010) Čtyři období (1978, 1987, 2007 – 2008, 2009 – 2010) přinesla nové konflikty, jež by mohly být považovány za předvoj politické krize. Období napjatých vztahů mezi představiteli komunit a regionů se střídala s obdobími stability a klidu. Každý kompromis, který zmírnil situaci, byl dřív nebo později vykoupen novou krizí. A každý další konflikt představoval riziko hrozby, že ji existující politické instituce nemusí zvládnout. (Deschouwer 2009: 229) Ztráta dynamiky občanských institucí, nárůst nedůvěry a cynismu k politickým aktérům, zvětšující se propast mezi občanskou společností a politickými elitami byly pouze vedlejšími účinky nastalé situace. Z ekonomického hlediska se belgická politika dostala do mnohem závažnějších problémů86. Čím déle trvalo sestavení nové vlády, tím více byla potřeba mít plnohodnotnou vládu naléhavá. (Deschouwer 2011: 112) Vzhledem k povaze belgického politického systému by bylo v takové situaci výhodnější domluvit se na kompromisu než v „bezvládí“ pokračovat87. Toto řešení však vzhledem k existenci jazykových komunit a regionů a extrémní fragmentace stranického systému představuje pro belgické strany téměř nesplnitelný úkol.

85 Viz výrok Maureen Covell v kap. 7. 86 Například chybějící rozpočet v roce 2011. 87 V kontrastu Balagangadharova tvrzení. Situaci navíc komplikuje skutečnost, že belgickým stranám nemusí primárně jít o blaho celého systému, ale spokojí se fungováním pouze svého regionu či komunity. (Deschouwer 2011: 110) 38

PŘÍLOHY

Seznam příloh Příloha č. 1a Orientační tabulka vlád před a po prvním úřednickém kabinetu 20. 10. 1978 – 18. 12. 1978 Příloha č. 2a Orientační tabulka vlád před a po druhém úřednickém kabinetu 20. 10. 1987 – 13. 12. 1987 Příloha č. 3a Orientační tabulka vlád před a po třetím a čtvrtém úřednickém kabinetu 21. 12. 2007 – 20. 3. 2008 a 25. 11. 2009 – 26. 4. 2010. Příloha č. 4 Srovnání čtyř úřednických vlád na základě uvedených kritérií.

39

Tabulka1a Pozn. Orientační tabulka vlád před a po prvním úřednickém kabinetu 20. 10. 1978 – 18. 12. 1978.

Začátek funkčního Konec funkčního Premiér Vládní politické strany, Typ kabinetu období kabinetu období kabinetu (pořadí, politická počet křesel příslušnost) (volby 10.3.1974) 6.3.1977 Léo Tindemans II CVP (50), PSC (22), Minimální vítězný 11.6.1974 (CVP) PVV (21), RW (13), (115 z 212) PRL (9) 6.3.1977 10.3.1977 Léo Tindemans III CVP (50), PSC (22), Menšinový (předčasné volby (CVP) PVV (21), PRLW(9) (102 z 212) 17.4.1977) 3.6.1977 11.10.1978 Léo Tindemans IV BSP-PSB (62), CVP Nadměrný (CVP) (56), PSC (24), VU (172 z 212) (20), FDF (10) 20.10.1978 18.12.1978 Paul Vanden BSP-PSB (62), CVP Nadměrný (předčasné volby Boyenants II (56), PSC (24), VU (172 z 212) 17.12.1978) (PSC) (20), FDF (10) 3.4.1979 16.1.1980 Wilfried Martens I CVP (57), PS (32), BSP Nadměrný (CVP) (26), PSC (25), FDF88 (151 z 212) (11) 23.1.1980 18.5.1980 Wilfried Martens II CVP (57), PS (32), BSP Nadměrný (CVP) (26), PSC (25) (140 z 212) Zdroj: vlastní tvorba z ParlGov 2012a

Tabulka2a Pozn. Orientační tabulka vlád před a po druhém úřednickém kabinetu 20. 10. 1987 – 13. 12. 1987.

Začátek funkčního Konec funkčního Premiér Vládní politické strany, Typ kabinetu období kabinetu období kabinetu (pořadí, politická počet křesel příslušnost) 28.11.1985 15.10.1987 Wilfried Martens VI CVP (49), PRL (24), Minimální vítězný (CVP) PVV (22), PSC (20) (115 z 212) 20.10.1987 13.12.1987 Wilfried Martens VII CVP (49), PRL (24), Minimální vítězný (CVP) PVV (22), PSC (20) (115 z 212) 9.5.1988 29. 9. 199189 Wilfried Martens VIII CVP (43), PS (40), SP Nadměrný (CVP) (32), PSC (19), VU (150 z 212) (16) 24.11.1991 24.11.199190 Wilfried Martens IX CVP (39), PS (35), SP Minimální vítězný (předčasné volby) (CVP) (28), PSC (18) (120 z 212) Zdroj: vlastní tvorba z ParlGov 2012a

88 FDF odstoupila 16. 1. 1980 kvůli sporům týkajícím se regionalizace. Tento krok FDF zapřičinil pád vlády. (ParlGov 2012b) 89 Premiér Martens podal 4. 10. 1991 demisi vlády, král se ji rozhodl neakceptovat, ale svolal předčasné volby. (ParlGov 2012g) 90 Reálně však vláda setrvala v úřadu po další tři měsíce než byl sestaven nový kabinet. (ParlGov 2012f) 40

Tabulka3a Pozn. Orientační tabulka vlád před a po třetím a čtvrtém úřednickém kabinetu 21. 12. 2007 – 20. 3. 2008 a 25. 11. 2009 – 26. 4. 2010.

Začátek funkčního Konec funkčního Premiér Vládní politické Typ kabinetu období kabinetu období kabinetu (pořadí, politická strany, počet křesel příslušnost) 12.7.1999 18.5.2003 Guy Verhofstadt I VLD (23), PS (19), Nadměrný (VLD) PRL (18), SP (14), (94 ze 150) Ecolo (11), Agalev (9) 12.7.2003 11.6.200791 Guy Verhofstadt II VLD (25), PS (25), Minimální vítězný (volby 10. 6. 2007) (VLD) MR (24), SPA/ Spirit (97 ze 150) (23) 21.12.2007 20.3.2008 Guy Verhofstadt III CD&V/ N-VA 92 (30), Nadměrný (volby 10. 6. 2007) (VLD) MR (23), PS (20), (101 ze 150) VLD (18), CDH (10) 20.3.2008 30.12.2008 Yves Leterme I CD&V/ N-VA 93 (30), Nadměrný (volby 10. 6. 2007) (CD&V) MR (23), PS (20), (101 ze 150) VLD (18), CDH (10) 30.12.2008 24.11.2009 Herman van Rompuy CD&V (23), MR (23), Nadměrný (volby 10. 6. 2007) (CD&V) PS (20), VLD (18), (94 ze 150) CDH (10) 25.11.2009 22.4.2010 Yves Leterme II CD&V (23), MR Nadměrný (volby 13. 6. 2010) (CD&V) (23), PS (20), VLD (94 ze 150), (18), CDH (10), od 13. 6. 2010 od 13. 6. 2010 PS menšinový (26), MR (18), (70 ze 150) CD&V (17), CDH (9) 6.12.2011 Do současnosti Elio Di Rupo (PS) PS (26), CD&V (17), Nadměrný MR (15), SP.A (13), (93 ze 150) VLD (13), CDH (9) Zdroj: vlastní tvorba z ParlGov 2012a

91 Od voleb 10. 6. 2007 byl králem požádán Guy Verhofstadt, aby se stranami MR, PS, VLD, SPA/ Spirit jako menšinový kabinet vyčkal v úřadu, dokud nebude sestavena nová vláda. V prosinci se koalice získala už oficiální statut úřednické vlády. (ParlGov 2012j) 92 N-VA neměla v této vládě žádného ministra. (ParlGov 2012k) 93 N-VA neměla v této vládě žádného ministra. Z koalice odstoupila 21. 9. 2008. (ParlGov 2012k) 41

Tabulka 4. Pozn. Srovnání čtyř úřednických vlád na základě uvedených kritérií.

Úřednická 20. 10. 1978 – 18. 12. 20. 10. 1987 – 13. 12. 21. 12. 2007 – 20. 3. 25. 11. 2009 – 22. 4. vláda 1978 1987 2008 2010 Premiér Paul Vanden Boyenants Wilfried Martens VII Guy Verhofstadt III Yves Leterme II Kritéria II 1. Důvody Demise vlády Demise vlády (rozpory Neschopnost Odstoupení premiéra vytvoření (Egmontův pakt) mezi jazykovými politických aktérů úřednické vlády skupinami) sestavit vládu po parlamentních volbách - doba vytvoření 10 dní 5 dní 149 dní (důvěru vláda 0 dní získala o dva dny později) - doba 59 dní, reálně setrvala v 54 dní, reálně setrvala v 88 dní, reálně 196 dní 156 dní, reálně 541 dní úřadování úřadu dalších 106 dní úřadu dalších 146 dní 2. Důvody Předčasné volby Předčasné volby Nahrazení premiéra Sestavení nové vlády zániku Yvesem Letermem na základě voleb ze 13. úřednické vlády 20. 3. 2007 6. 2010 2. Složení Totožné s předchozí Totožné s předchozí Totožné s předchozí Výměna premiéra, úřednické vlády vládou (výměna vládou vládou, v prosinci ministra vnitra, premiéra) (oficální vznik ministra zahraničí, úřednické vlády) změna ministra veřejné složení správy, ministryně migračních záležitostí - počet ministrů 22 (všichni kromě 16 z 16 15/15, od prosince 5 ze 13 z 15 z předchozí bývalého premiéra) z 22 14 vlády a jejich celkový počet - počet ministrů 13 z 25 6 z 19 10 z 15 -94 v nadcházející vládě a jejich celkový počet 3. Typ koalice Nadměrná Minimální vítězná Nadměrná Nadměrná Zdroj: informace z výše zmíněných zdrojů, vlastní tvorba

94 Vláda Elia Di Rupa není zaznačena v tabulkách vzhledem k tomu, že bylo složení vlády po volbách 13. 6. 2010. kompletně proměněno. 42

POUŽITÉ ZDROJE A LITERATURA

Literatura

Aelst, Peter Van; Louwerse, Tom: Parliament without Government: The Belgian Parliament and the Government Formation Processes of 2007–2011. Routledge. West European Politics 2013.

Almond, Gabriel Abraham: Comparative politics: A theoretical framework. 4. vyd. Pearson/Longman, New York 2004.

Anastas, Jeane W.: Research Design for Social Work and the Human Services. Chapter 5, Flexible Methods: Descriptive Research. 2nd ed. Columbia University Press. New York 1999.

Balagangadhara, S. N.: The Belgian Compromise. University of Ghent. Comparative Science of Cultures 2010

Balík, Stanislav; Havlík, Vlastimil: Koaliční vládnutí ve střední Evropě: (1990 – 2010). 1. vyd. Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav. Brno 2011.

Barbieri, Christina; Vercesi, Michelangelo: The Cabinet: A Viable Definition and its Composition in View of a Comparative Analysis. Government and Opposition, Vol. 48, No. 4, 2013. pp. 526 – 547.

Bouckaert, Geert; Brans, Marleen: Governing without government: Lessons from Belgium`s Caretaker Government. An International Journal of Policy, Administration, and Institutions, Vol. 25, No. 2, April 2012. pp. 173 – 176.

Budge, Ian; Keman, Hans: Parties and democracy: Coalition formation and government functioning in twenty states. Oxford University Press, Oxford 1990.

Brans, Marleen: Continuity and change in belgium’s caretaker administration. Public Management Institute, University of Leuven, European Consortium for Political Research. Leuven 2011, pp. 102 – 107.

Ceuppens, Bambi: Allochthons, Colonizers, and Scroungers: Exclusionary Populism in Belgium. African Studies Review, Vol. 49, No. 2 (Sep., 2006), pp. 147-186 43

Covell, Maureen: Agreeing to Disagree: Elite Bargaining and the Revision of the Belgian Constitution. Canadian Journal of Political Science/ Revue canadienne de science politique. Vol. 15, No. 3 (Sep., 1982), pp. 451 – 469.

Dandoy, Régis: La formation des gouvernements en Belgique, In Delwit, Pascal; Pilet, Jean-Benoît; Van Haute, Emilie: Les partis politiques en Belgique. Editions de l`Université de Bruxelles, Bruxelles 2011. pp. 299 – 317.

Deschouwer, Kris: All levels alive. Department of Political Science, Vrije Universitait Brussel. European Consortium for Political Research. Brussels 2011. pp. 108 – 113.

Deschouwer, Kris: The Politics of Belgium: Governing a Divided Society. Palgrave Macmillan. Basingstoke, New York 2009.

Devos, Carl; Sinardet, Dave: Governing without a Government: The Belgian Experiment. Governance. An International Journal of Policy, Administration, and Institutions, Vol. 25, No. 2, April 2012. pp. 167 – 171.

De Winter, Lieven; Baudewyns, Pierre: Belgium: Towards the Breakdown of a Nation-State in the Heart of Europe? Nationalism and Ethnic Politics, 15, 2009. pp. 280 – 304

De Winter, Lieven; Dumont, Patrick: Do Belgian Parties Undermine the Democratic Chain of Delegation? West European Politics, Vol. 29, No. 5, Novermber 2006, pp. 957 – 976.

De Winter, Lieven; Timmermans, Arco; Dumont, Patrick (1998): Belgium: On Government Agreements, Evangelists, Followers and Heretics, In Müller, Wolfgang C.; Strøm, Kaare: Coalition Governments in Western Europe. Oxford University Press. New York 2000. pp. 300 – 355.

Dumont, Patrick: The Belgian `Rainbow coalition` puzzle: Optical illusion or mechanical phenomenon. In Andeweg, Rudy B.; De Winter, Lieven; Dumont, Patrick (eds.) : Puzzles of Government Formation: Coalition Theory and Deviant Cases. Routledge/ ECPR Studies in European Political Science. 2011. pp. 165 – 189.

44

Hloušek, Vít; Kopeček, Lubomír: Záchrana státu? Úřednické a polopolitické vlády v České republice a Československu. Barrister & Principal. Brno 2012.

Holzhacker, Ronald: National Parliamentary Scrutiny over EU Issues: Comparing the Goals and Methods of Governing and Opposition Parties. Politics. Volume 3 (4). SAGE Publications 2002. pp. 459 – 479.

Hooghe, Marc: Does multi-level governance reduce the need for national government? Department of Political Science, KU Leuven, European Consortium for Political Research. Leuven 2011. pp. 90 – 95.

Jeroen, Van den Bosh: Troubles in het heart of the EU – Political Crisis in Belgium, Rocznik Integracji Europejskiej, Nr. 5, 2011 pp. 63-74.

Laborderie, Vincent: Changer de système – changer de pays: Réformer le mode de scrutin de Belgique – La nécessité première. In Stéphane Baele (cordonné): Belgique: Sortir de crise(s). Émulations. Revue des jeunes chercheurs en sciences cosiales. Numéro 10. Presses Universitaires de Louvain. 2012. pp. 13 – 39

Laver, Michael: Legislatures and Parliaments in Comparative context. In Wittman, Donals A; Weingast, Barry R. (ed.): The Oxford Handbook of Political Economy2008. 1. vyd. Oxford Handbooks of Political Science 2008. pp. 1 – 16.

Laver, Michael; Shepsle, Kenneth A.: Cabinet ministers and parliamentary government. Cambridge University Press. Cambridge 1994.

Laver, Michael; Shepsle, Kenneth A.: Making and Breaking Governments: Cabinets and Legislatures in Parliamentary Democracies. Cambridge University Press. Cambridge, New York, Melbourne 1996.

Laver, Michael; Schofield, Norman: Multiparty government: The politics of coalition in Europe. University of Michigan Press. Ann Arbor 1998.

Müller, Wolfgang C.; Strøm, Kaare: Coalition Governments in Western Europe. Oxford University Press. New York 2000. pp. 1 – 31. 45

De Winter, Lieven: Parliament and Government in Belgium: Prisoners of Partitocracy. In Norton, Philip (ed.): Parliaments and Governments in Western Europe. Frank Cass Publishers. London 1998.

Pilet, Jean-Benoît: Executive-legislative relations without the government. CEVIPOL. Université Libre de Bruxelles. European Consortium for Political Research. Brussels 2012. pp. 96 – 101.

Saalfeld, Thomas: Members of parliament and governments in Western Europe: Agency relations and problems of oversight. European Journal of Political Research 37. Kluwer Academic Publishers. Netherlands 2000. pp. 353 – 376.

Sartori, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství: Zkoumání struktur, podnětů a výsledků. 2. vyd. Sociologické nakladatelství. Praha 2001.

Strmiska, Maxmilián; Hloušek, Vít; Kopeček, Lubomír; Chytilek, Roman. Politické strany moderní Evropy: Analýza stranicko-politických systémů. Vyd. 1. Portál, Praha 2005.

Smekal, Hubert: Výzkum evropské integrace a „evropská ústava“ jako impuls pro jeho další vývoj. In Fiala, Petr; Strmiska, Maxmilián (eds.): Víceúrovňové vládnutí: Teorie, přístupy, metody. 1. vyd. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2005. pp. 187 – 200.

Swenden, Wilfried: Federalism and Regionalism in Western Europe: A Comparative and Thematic Analysis, Palgrave Macmillan, Basingstoke, New York 2006.

Timmermans, Arco: Cabinet ministers and policy-making in Belgium: The impact of coalition constraints. In Laver, Michael; Shepsle, Kenneth A.: Cabinet ministers and parliamentary government. Cambridge University Press. Cambridge 1994. pp. 106 – 124

Tsebelis, George: Nested Games: Rational Choice in Comparative Politics. University of California Press. Berkeley and California 1990.

Rihoux, Benoît; Dumont Patrick; De Winter, Lieven; Deruette, Serge; Bol, Damien: Belgium. European Journal of Political Research 48. 2009. pp. 903 – 912.

46

Rihoux, Benoît; Dumont Patrick; De Winter, Lieven; Deruette, Serge; Bol, Damien: Belgium. European Journal of Political Research 50. 2011. pp. 913 – 921.

Říchová, Blanka: Belgické království: Od unitarismu k federaci s otazníkem. In: Říchová, Blanka et al.: Komparace politických systémů: Západoevropské politické systémy. Vysoká škola ekonomická v Praze. Oeconomica. Praha 2009, pp. 14 – 57.

Woldendorp, Jaap; Keman, Hans; Budge, Ian: Party government in 20 Democracies: an update (1990 – 1995). European Journal of Political Research 33. Kluwer Academic Publishers. Netherlands 1998. pp. 125 – 164.

Internetové prameny

European Election Database (2014) [online]: Belgium [2014-04-15] Dostupné na: http://www.nsd.uib.no/european_election_database/country/belgium/background.html

European Parliament/ MPEs (2014) [online]: Léo Tindemans [2014-04-15] Dostupné na: http://www.europarl.europa.eu/meps/en/956/EPP_Mep_home.html

Encyclopédie du Mouvement wallon, Parlementaires et ministres de la Wallonie (2012) [online] Georges Gramme [2014-04-15] Dostupné na: http://connaitrelawallonie.wallonie.be/fr/wallons- marquants/dictionnaire/gramme-georges#.U1P_e17pCOc

CRISP – Centre de recherche et d'information socio-politiques (2014) [online]: Gouvernements fédéraux depuis 1944 [2014-04-15] Dostupné na: http://www.crisp.be/documents- politiques/gouvernements/gouvernements-federaux/

The Economist (2014a) [online]: Jean-Luc Dehaene, Belgium’s political glue [2014-04-15] Dostupné na: http://www.economist.com/node/186054

The Economist (2014b) [online]: The BHV question [2014-04-15] Dostupné na: http://www.economist.com/node/10110979

The Economist (2014c) [online]: Leterme’s limits [2014-04-15] Dostupné na: http://www.economist.com/node/11751643 47

Fortisgate (2014) [online] [2014-04-15] Dostupné na: http://fortisgate.wordpress.com

Guy Verhofstadt (2014) [online] [2014-04-15] Dostupné na: http://www.guyverhofstadt.eu/guy- verhofstadt

Keesing's Record of World Events (formerly Keesing's Contemporary Archives), Volume 53, December, 2007 Belgium, Page 48320 © 1931-2006 Keesing's Worldwide, LLC - All Rights Reserved. (2014b) [online]: Dec 2007 - New interim government [2014-04-15].

OECD statistics (2014) [online] Belgium – Central government debt [2014-04-15] Dostupné na: http://stats.oecd.org/Index.aspx

PARLGOV – Parliament and government composition database (2012a) [online]: Cabinets of Belgium [2014-04-15] Dostupné na: http://dev.parlgov.org/data/bel/cabinet-party/

PARLGOV – Parliament and government composition database (2012b) [online]: Cabinets of Belgium: Martens I [2014-04-15] Dostupné na: http://dev.parlgov.org/data/bel/cabinet-party/1979- 04-03/

PARLGOV – Parliament and government composition database (2012c) [online]: Cabinets of Belgium: Tindemans IV [2014-04-15] Dostupné na: parlgov.org c http://dev.parlgov.org/data/bel/cabinet-party/1977-06-03/

PARLGOV – Parliament and government composition database (2012d) [online]: Cabinets of Belgium: Vanden Boyenants II [2014-04-15] Dostupné na: http://dev.parlgov.org/data/bel/cabinet- party/1978-10-20/

PARLGOV – Parliament and government composition database (2012f) [online]: Cabinets of Belgium: Martens IX [2014-04-15] Dostupné na: http://dev.parlgov.org/data/bel/cabinet- party/1991-11-24/

PARLGOV – Parliament and government composition database (2012g) [online]: Cabinets of Belgium: Martens VIII [2014-04-15] Dostupné na: http://dev.parlgov.org/data/bel/cabinet- party/1988-05-09/ 48

PARLGOV – Parliament and government composition database (2012i) [online]: Cabinets of Belgium: Dehaene I [2014-04-15] Dostupné na: http://dev.parlgov.org/data/bel/cabinet-party/1992- 03-07/

PARLGOV – Parliament and government composition database (2012j) [online]: Cabinets of Belgium: Verhofstadt III [2014-04-15] Dostupné na: http://dev.parlgov.org/data/bel/cabinet- party/2007-06-10/

PARLGOV – Parliament and government composition database (2012k) [online]: Cabinets of Belgium: Leterme I [2014-04-15] Dostupné na: http://dev.parlgov.org/data/bel/cabinet-party/2008- 03-20/

PARLGOV – Parliament and government composition database (2012l) [online]: Belgium – Party (Agalev – Groen) [2014-04-15] Dostupné na: http://parlgov.org/stable/data/bel/party/1594.html

PARLGOV – Parliament and government composition database (2012m) [online]: National election in Belgium 2007 [2014-04-15] Dostupné na: http://parlgov.org/stable/data/bel/election- parliament/2007-06-10.html

PARLGOV – Parliament and government composition database (2012n) [online]: Belgium – Party (PVV – VLD) [2014-04-15] Dostupné na: http://parlgov.org/stable/data/bel/party/1110.html

PARLGOV – Parliament and government composition database (2012o) [online]: Belgium – Party (PSC – CDH) [2014-04-15] Dostupné na: http://parlgov.org/stable/data/bel/party/1192.html

PARLINE Database on National Parliaments (2014a) [online]: Belgium – Elections 1977 [2014-04- 15] Dostupné na: http://www.ipu.org/parline-e/reports/arc/BELGIUM_1977_E.PDF

PARLINE Database on National Parliaments (2014b) [online]: Belgium – Elections 1978 [2014-04- 15] Dostupné na: http://www.ipu.org/parline-e/reports/arc/BELGIUM_1978_E.PDF

PARLINE Database on National Parliaments (2014c) [online]: Belgium – Elections 1985 [2014-04- 15] Dostupné na: http://www.ipu.org/parline-e/reports/arc/BELGIUM_1985_E.PDF

49

PARLINE Database on National Parliaments (2014d) [online]: Belgium – Elections 1987 [2014-04- 15] Dostupné na: http://www.ipu.org/parline-e/reports/arc/BELGIUM_1987_E.PDF

PARLINE Database on National Parliaments (2014e) [online]: Belgium – Elections 1991 [2014-04- 15] Dostupné na: http://www.ipu.org/parline-e/reports/arc/2029_91.htm

PARLINE Database on National Parliaments (2014f) [online]: Belgium – Elections 2003 [2014-04- 15] Dostupné na: http://www.ipu.org/parline-e/reports/arc/2029_03.htm

PARLINE Database on National Parliaments (2014g) [online] g: Belgium – Elections 2007 [2014- 04-15] Dostupné na: http://www.ipu.org/parline-e/reports/arc/2029_07.htm

PARLINE Database on National Parliaments - Chronicle of parliamentary elections. Volume 44 (2014h) [online]: Belgium – Elections 2010 [2014-04-15] Dostupné na: http://www.ipu.org/pdf/publications/chronicle44_en.pdf, pp. 36 – 55.

Wilfried for European Studies (2014a) [online]: Wilfried Martens [2014-04-15] Dostupné na: http://martenscentre.eu/users/wilfried-martens

Wilfried Martens Centre for European Studies (2014b) [online]: Charles V Prize [2014-04-15] Dostupné na: http://martenscentre.eu/news/centre-european-studies-renamed-honour-its-founder- wilfried-martens

50