Řekové V Česku

ŘEKOVÉ V ČESKU

Sotiris JOANIDIS

Recenzoval: PhDr. Konstantinos Tsivos, Ph.D.

Úvod

Řekové v České republice jsou v mnoha ohledech zvláštní menšinou. Vznikla jako časově omezená humanitární akce pro účastníky řecké občanské války v polovině 20. století a svým způsobem dokladovala velkorysost proletářského internacionalismu lidově demokratických států. Přes mnoho nejistot a potíží se řecká minorita po svém hromadném příchodu plně a úspěšně zapojila do nové společnosti, přičemž si zachovala svoje národnostní vědomí, integritu a pocit národní příslušnosti. Návrat do vlasti se většině emigrantů podařil až po pádu plukovnické junty v 70. a 80. letech 20. století. Tato publikace si neklade požadavek na vědeckou práci. Archivní reálie a literatura, z nichž jsem čerpal, jsou tak neúplné, že jsem údaje musel doplňovat nejistými výpověďmi pamětníků, kterých už je dnes málo. Z téhož důvodu nemohou být přesné ani údaje o množství uprchlíků, jež se v různých publikacích liší. Snažím se však seznámit řecké i české obyvatele tohoto regionu s Řeckem, osvětlit vznik řecké poválečné emigrace do Československa a podat jim ucelené informace o dnešním životě řecké diaspory, která zasahovala oblast od Krnova přes Albrechtice, Osoblahu, Jeseník, Javorník, Šumperk až po Zábřeh na Moravě. autor

SEZNÁMENÍ S ŘECKEM

Řecko čili Ellas

Oficiální název Řecka je Elliniki Dimokratia (Ελληνική Δημοκρατία), v českém překladu Řecká republika. Zkráceně se také nazývá Ellada nebo Ellas (Ελλάδα, Ελλάς,). Pojmenování Řecka ve světových jazycích vznikl podle Aristotela z názvu kmene Graiků na západním pobřeží pevninského Řecka, jenž byl nejstarším starověkým kmenem Řeků. Název Graeci (anglicky Greeks), rozšířili Římané. Z tohoto jména jsou odvozeny názvy ve všech zemích světa i český název Řecko a Řekové. Další řeckou antickou podobou jména země je Hellada (Ελλάδα) a obyvatel Hellénové (Έλληνεs). Název Hellénové je odvozen od osobního jména Hellénos. Tak se jmenoval syn mytického praotce Řeků Deukalióna a jeho manželky Pyrrhy. Hellénovým dědečkem byl Prométheus. Jazykem, v němž se jméno Řecka zcela liší, je gruzínština, kde se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova „brdzeni“ – moudrý. Řecko leží v jihovýchodní Evropě na jihu Balkánského poloostrova. Má rozlohu 131 940 km2 a 11 miliónů obyvatel. Asi 80% vnitrozemí je hornaté s průměrnou nadmořskou výškou kolem 1500 m. Je obklopeno mořem s více než 1400 ostrovy (počty se různí), z čehož je asi 170 obydlených. Sousedy Řecka jsou: na západě přes moře Itálie, na severu Albánie, FYROM - bývalá jugoslávská republika Makedonie a Bulharsko. Na východě Turecko. Hlavním městem jsou Athény. Úředním jazykem je řečtina. 5

Pravěk a antika

Pobřeží pevninského Řecka z obou stran Egejského moře bylo před více než třemi tisíci lety místem vzestupu první civilizace v Evropě (jmenovitě Minóané a Mykéňané), poté následovala mírnější doba vývoje až do roku 800 př. n. l., kdy

začala nová éra silných řeckých městských států (např. Sparta, nebo Athény), které získávaly kolonie po celém Středozemí a kolem Černého moře. Pak přišla éra Filipa a Alexandra Makedonského, která celé Řecko spojila a řecká kultura se stala základem helénské a pak i evropské civilizace.

Nadvláda Římanů a středověk

Po smrti geniálního vojevůdce Alexandra Velikého Makedonského (†333 před n. l.) vojensky Řecko osláblo natolik, že se muselo po čase podřídit Římu - stalo se tak v roce 146 př. n. l., přesto v mnoha směrech si spíše řecká kultura podmanila život Římanů. Řecko se stalo provincií římského impéria, ale řecká kultura stále dominovala východnímu Středomoří. Když se římská říše ve 4. stol. rozdělila na Západořímskou a Východořímskou, východní část říše se soustředila okolo města Konstatinopole (v době antiky známé jako Byzantium, mezi Slovany Cařihrad, dnes Istanbul), zůstala v jádru řecká, zahrnujíc samotné Řecko, a nazývala se Byzantskou říší. Od 5. do 15. století Byzantská říše přežila jedenáct století útoků ze severu, západu a východu, až se Konstantinopol 29. května 1453 ocitla pod nadvládou Osmanské říše, kdy padl poslední císař z dynastie Palaiologů Konstantinos XI. Zbytek Řecka byl postupně podmaňován Osmany během 2. pol. 15. století.

Nadvláda Osmanů (Turků)

Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrály se dvě migrace Řeků. První stěhování, ze strachu před Turky, zahrnovalo přesunutí řecké inteligence do západní Evropy a přispělo k nástupu renesance. Druhé stěhování v samotném Řecku bylo útěkem před osmanským terorem opuštěním přímořských oblasti a rovin řeckého poloostrova a znovuosídlením v horách, protože Osmané nebyli schopni v těchto horských oblastech vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost. Výsledkem bylo to, že některé řecké horské klany na pevnině, stejně jako na některých ostrovech, si udržely i během turecké nadvlády 7 statut polonezávislosti. Teprve koncem 16. a v 17. stol. se Řekové začali stěhovat zpět do přímořské části a do měst, která se tak postupně začala rozšiřovat. Systém milletu (turecký termín označující nábožensko- politickou entitu, jíž předsedal její náboženský vůdce) přispěl k etnické soudržnosti mezi ortodoxními Řeky. Turci nijak řeckou vzdělanost nepodporovali. Jedině ortodoxní církev, náboženská instituce se silným národním charakterem, pomohla Řekům ze všech území pevniny a ostrovů zachovat si jejich etnické, kulturní a jazykové dědictví po léta osmanské nadvlády. Řekové, kteří zůstali na pobřeží během osmanské okupace, byli buď křesťané vypořádávající se s břemenem cizí nadvlády, nebo do značné míry se stali řeckými muslimy jen proto, aby se vyhnuli vysokému zdanění. Řekové, jež opravdu konvertovali k islámu a nebyli krypto-křesťany, se stali v očích ortodoxních Řeků Turky. Tehdy podle chování těchto osob vzniklo i přísloví: poturčenec horší Turka. Nebyli zde žádní řečtí muslimové ani křesťanští Turci. Výsledkem bylo, že vyznání obyvatel hrálo neodlučitelnou roli v utváření moderních řeckých a dalších post-osmanských národních identit.

Vznik současného řeckého státu

Řecké království postupně vznikalo po protitureckém povstání roku 1821. Tehdy vojevůdce Alexandros Ypsilantis zahájil pod heslem Svoboda nebo smrt (Elefteria i thanatos) první boje v podunajských knížectvích, které se následně rozšířily na pevninské a ostrovní Řecko. Toto datum považují Řekové za vyhlášení nezávislosti. Teprve však v roce 1829 se velmoci v Londýně dohodly na uspořádání nezávislého řeckého státu. Podmínky ujednání poněkud pozměňoval další londýnský protokol z roku 1830. Turecko definitivně uznalo 8

řeckou nezávislost s příslušnými územními nároky až v květnu 1832. Fakticky bylo Řecko nezávislé už roku 1829. V roce 1864 byly se souhlasem Velké Británie připojeny k Řecku Jónské ostrovy a během bálkánských válek (1912-13)

Postupné obnovení Řecka

Řecko zdvojnásobilo rozlohu a obyvatelstvo. Získalo Krétu, jižní Epirus, egejskou Makedonii a egejské ostrovy. V období 1. světové války stálo Řecko na straně spojenců Dohody. Jeho vojska obsadila bulharskou Thrácii, která byla 9 po skončení 1. světové války k Řecku připojena. Dalším pokusem o znovuobnovení velikosti Řecka v Malé Asii byla řecko - turecká válka v r. 1923. Tehdejší ministerský předseda Venizelos poslal řeckou armádu do oblasti Smyrny, která byla pod správou Turecka, aby „osvobodila“ tamější řeckou menšinu. Celá akce dopadla pro Řeky katastrofálně. Po prohrané válce a podle následné laussanské smlouvy mezi Tureckem a Řeckem pak muselo být téměř půl druhého miliónu anatolských a maloasijských Řeků přesídleno z oblasti, kterou obývali bezmála tři tisíce let, do pevninského Řecka, či emigrovalo do evropských států nebo do Ameriky (např. spisovatel Elia Kazan). Podle téže smlouvy tak i půl miliónů muslimů žijících v Řecku přesídlilo do právě vzniklé (1923) Turecké republiky. Ještě v roce 1947 získalo Řecko ostrovy zvané Dodekanisa (Dvanáctiostrovy) na jihovýchodě Egejského moře obývané řeckými obyvateli. Téměř 400 let pod nadvládou Turků zapříčinilo dnešní nevraživost Řeků ke všemu tureckému. Za 2. světové války bylo Řecko do října 1944 okupováno Itálií, Bulharskem a Německem. Po odchodu Němců se s cílem podpořit z exilu v Káhiře návrátivší vládu v čele s ministerským předsedou Papandreem v Řecku vylodila britská vojska. Činnost britských jednotek se levicovým stranám Řecka příliš nezamlouvala. Považovaly to za další okupaci, a proto v r. 1946 vyvolaly občanskou válku, po níž následovala emigrace levicových sil z vlasti. Po porážce levicově organizovaného povstání v roce 1949 se řecká monarchie orientovala na západní demokracie a v roce 1952 se stala členem NATO. V letech 1967 - 1974 zavedli řečtí plukovníci vojenskou diktaturu (junta), v níž bylo mnoho politických svobod omezeno. Po pádu junty byl povolán z exilu ve Francii politik Konstantinos Karamanlis, který v relativně krátké době dokázal situaci uklidnit. V roce 10

1974 proběhl plebiscit, který se postavil proti znovuzavedení monarchie a odsouhlasil vznik republiky. Současné Řecko je parlamentní republikou s 300 členným parlamentem a prezidentem. Struktura politických stran se zformovala po pádu vojenské diktatury v roce 1974, kdy došlo k založení pravicového seskupení Nová demokracie (ND - Nea dimokratia) a postupně se zformoval levicově - centristický blok pod názvem Panhelénské socialistické hnutí (PASOK- Panelliniko sosialistiko kinima). Pro Řecko je příznačná poměrně silná levice, kterou zastupuje Komunistická strana Řecka (KKE - Komunistiko koma Ellados) a radikální levicová koalice SYRIZA. Existuje ještě levicová strana DIMAR (Dimokratiki aristera - Demokratická levice), jež vznikla v r. 2012 a byla zvolena do parlamentu. Od stejného roku je zastoupena v parlamentu také ultrapravicová - xenofobní strana Chrysi Avgi (Zlatý úsvit). Kromě těchto hlavních stran vznikly i další, které však do dění na politické scéně zasahují velmi sporadicky. Státní forma parlamentní demokracie je zakotvena v ústavě, která vstoupila v platnost 11. června 1975. Roku 1981 se Řecko stalo členem Evropského společenství, předchůdce Evropské unie. Řecko je administrativně rozděleno na 13 krajů (periferia) a 51 okresů (nomos).

Symboly řecké státnosti

Z dějin Řecka jsou vyvozeny všechny státní symboly: vlajka, velký a malý znak a hymna. Řekové svou hymnu milují. A protože jsem Řek, chtěl bych toto úsloví podepřít aspoň tím, že seznámím obyvatele České republiky s jejím obsahem, smyslem a osvětlím používání znaků a vlajky. Nemohl jsem vynechat ani krátké životopisy autorů textu a hudby. 11

Vlajka

Vlajka Řecka vznikla při protitureckém povstání v roce 1821. Modrá vlajka s bílým středovým křížem byla vztyčena jako symbol namířený proti osmanskému půlměsíci. V této podobě byla vlajka oficiálně přijata v březnu 1822. Dnes platná vlajka má devět vodorovných pruhů - pět modrých a mezi nimi čtyři bílé. V levém horním rohu modrého čtverce je umístěn bílý rovnoramenný kříž. Má symbolizovat „boží moudrost, svobodu a zemi“. Počet pruhů na vlajce připomíná

Státní vlajka řeckého Vlajka používaná Současná řecká království 1822-1829 v r.1769 a v době vlajka daná a 1975-1978 povstání 1821-1832 zákonem v r.1978 revoluční motto Svoboda nebo smrt (Ελευθερία ή Θάνατος), které má v řečtině devět slabik. Podle jiných výkladů také značí devět vrstev na neprůstřelném Achillově štítě, nebo devět múz nebo devět let války za svobodu vlasti v letech 1821-1830. Modrá barva je symbolem moře a bezoblačné jižní oblohy, která vnukla řeckým vlastencům ideu povstat. Bílá připomíná čistotu jejich záměrů v boji za svobodu a nezávislost. Kříž ve čtverci je odkazem na víru a řeckou zbožnost. Odstín modré barvy se několikrát změnil. Při nástupu bavorského prince Otty I. z bavorského rodu Wittelsbachů na řecký trůn roku 1832 se zdůraznila světle modrá, která je spolu s bílou barvou Bavorska. Jenom bílý středový kříž v modrém poli (bez pruhů) se až do roku 1970 používal jako národní vlajka jen na území Řecka. Na moři, v řeckých přístavech a v zahraničí se 12 většinou užívala vlajka s pruhy. Bílý kříž na modrém poli se stal v letech 1970 -1975 jedinou řeckou vlajkou, přičemž byl zaveden tmavý odstín modré barvy. V letech 1975-1978 došlo k návratu modré vlajky s bílým křížem pro všechny účely, ale v praxi se na lodích i nadále používala vlajka s pruhy. K vlajce s pruhy se nakonec vrátil zákon z roku 1978. Podle něj je tato vlajka platná všeobecně a všude, její modrá barva je však světlejší.

Státní znaky

První státní znak vznikl v roce 1833 a měl platnost do roku 1862. V plášti splývajícím z královské koruny drží dva lvi štít převýšený korunou: na modrém poli leží bílý rovnoramenný kříž, který má ve středu modrobílé routy prvního řeckého krále Otty I. z bavorské dynastie Wittelsbachů. Druhý znak Řeckého království zavedl král Jiří I. v roce 1863. Měl platnost do roku 1924 a pak v letech 1935 - 1973. V plášti splývajícím z královské koruny drží dva Heraklové štít převýšený korunou a obtočený velkostuhou Řádu sv. Jiří: na modrém poli leží bílý rovnoramenný kříž, který má ve středu rodový erb krále Jiřího. 13

Takzvaný malý znak Řeckého království z téže doby se skládal z bílého kříže na modrém štítě převýšeném královskou korunou. Současný státní znak Řecka se používá od 7. července 1975. Je jím modrý štít, do něhož je položen bílý (stříbrný) heroldský kříž. Kolem štítu je obtočen zelený vavřínový věnec s plody. Modrá barva symbolizuje moře, kříž křesťanskou víru a vavřínový věnec starověké Řecko.

Hymna

Řecká hymna pochází z básně Hymnus Svobody (Imnos is tin Elefterian), která by se česky dala vzletněji přeložit jako „Chvalozpěv Svobodě“. Báseň čítající 158 slok napsal mladý básník Dionisios Solomos během května roku 1823. Inspiroval ho k ní boj řeckého národa proti nadvládě Turků v povstání z let 1821 až 1830. Bylo to jeho první významnější básnické dílo, které nese znaky romantizmu a klasicizmu. Je napsáno ve čtyřverších, v nichž se střídají patnáctislabičné jamby s osmislabičnými a sedmislabičnými verši, v nichž se skládaly národní písně.

Dionisios Solomos

se narodil mezi 15. březnem a 15. dubnem 1798 na řeckém ostrově Zakynthos, jemuž tehdy vládla, jako všem sedmi ostrovům na západ od Řecka, Benátská republika. Jeho otcem byl hrabě Nikolaos Solomos z Kréty, který v Zakynthu našel azyl před osmanskými Turky, již v roce 1669 obsadili Krétu. Básník prožíval své mládí v rodném domě v Zakynthu pod dohledem otce, který ho v roce 1809 poslal na studie do Itálie. Nastoupil do gymnázia sv. Kateřiny v Benátkách, kde měl 14 problémy s poslušností a učením. Solomos se po studiích v r. 1818 vrátil na rodný ostrov a utvořil kolem sebe okruh osob se zájmem o řecké písemnictví. Prosazoval řeckou lidovou řeč dimotiki (dimotiki glosa) proti tehdy spisovné, ale pro prostý lid nesrozumitelné a tudíž nezáživné „čisté“ řečtině (katharevusa), kterou tehdy mluvili jen státní úředníci a pedagogové. Solomos byl rodilým Řekem a řecky mluvil od narození, ale protože v Řecku byla turecká nadvláda, která nedovolovala řecké školy, nenaučil se psát. Nebyly ani knihy, z nichž by se dalo řecky učit. Teprve po návratu z Itálie Dionisios Solomos poprvé začal psát řecky. Jednou z prvních významných skladeb v Solomosově řecké poezii byla právě Hymna Svobody. Solomos zde jako první systematicky využil lidové řeči - dimotiki - a tím ji otevřel budoucím generacím básníků. V Řecku byla báseň poprvé vydaná v r. 1824 ve dvou jazycích: v lidové řečtině a italštině v Mesolongi - středisku protitureckého povstání. V Evropě byla poprvé publikovaná ve francouzském překladu v Paříži v r. 1825 a anglicky v Londýně v roku 1873. Mimo Hymny Svobody Solomos složil další díla: Kréťan (Ο Κritikos), Svobodni obklíčeni (Εlefteri poliorkimeni), Porfyras (Ο Porfiras), Zakynthská žena (Η gyneka tis Zakinthos). Poslední své roky básník prožil na ostrově Kerkira (dnes Korfu). Tam se Solomos ocitl v centru výborných řeckých básníků a lidí s vysokým vzděláním. Zakrátko se kolem něj 15 shromáždili i jeho žáci, kteří zformovali okruh solomoso- vských básníků, již položili základy řecké novodobé básnické školy. V roce 1851 se u něj objevily vážné zdravotní problémy, přestal se stýkat s přáteli a po třetí mozkové příhodě přestal vycházet z domu. Zemřel v únoru 1857 a celý národ truchlil. Jeho ostatky byly převezeny na rodný Zakynthos v roce 1865. Díky Hymně Svobody se Dionisios Solomos stal řeckým národním básníkem.

Nikolaos Mandzaros

Hudebník z ostrova Kerkira Nikolaos Mandzaros (*26. 10. 1795, †12. 4. 1872.) k Solomosově básni složil v roce 1828 hudbu. Melodie písně byla zkomponovaná zvláštním netypickým metrem ve tříčtvrtečním taktu, který pochází z lidového motivu řeckého venkovského tance tzamiko. Skladba byla určená pro čtyřhlasý mužský sbor. Píseň se lidem překvapivě brzy zalíbila a na ostrově často zněla při lidových ba i domácích slavnostech. Ostrované ve 40. letech 19. stol. prohlásili tuto píseň za hymnu Sedmiostroví (Eptanisa) v Egejském moři. Hudební skladatel Mandzaros píseň poprvé předvedl řeckému králi Ottovi I. v prosinci 1844. Ten pak poctil toto dílo tím, že v únoru 1845 vyznamenal Mandzarose Stříbrným křížem Řádu Spasitele a v r. 1849 básníka Solomose Zlatým křížem téhož řádu. Dílo si sice získalo královskou přízeň, avšak za jeho panování ještě nadále zůstala oficiální královskou hymnou německá císařská hymna. V roce 1861 na popud tehdejšího řeckého ministra obrany hudebník Mandzaros popáté své dílo přepracoval na pochodovou píseň. V r. 1865 se v přístavu ostrova Kerkiry v přítomnosti nového řeckého krále Jiřího I. konala přehlídka řeckých lodí za účasti zahraničních lodí a poradců. Tehdejší 16

řecký ministr námořnictva, který skladbu charakterizoval jako „typickou národní píseň“, tuto pochodovou verzi melodie nechal zahrát při přehlídce a vztyčování řecké vlajky. Líbivá melodie zaujala také ostatní přítomné poradce a vyslance z cizích zemí, kteří projevili k melodii a tím i k řeckému králi a řecké vlajce úctu čestným postojem. Roku 1865 král Jiří I. navrhl parlamentu přijmout dílo Solomose a Mandzara za řeckou národní hymnu a parlament to odsouhlasil. Stejná skladba je i národní hymnou Kypru.

Řecká národní hymna

Báseň má 158 slok, z nichž prvních 24 je pojato do národní hymny. Z těchto však jen první dvě jsou zpívány při vztyčování vlajky nebo při zpěvu k úctě národa.

Chvíle, kdy básník hymnu psal, byla obdobím celořeckého povstání proti Turkům, v němž Řekové prokazovali sílu a hrdinství při boji proti útlaku za samostatnost národa. Hymna je koncipována jako promluva k bohyni Svobodě - v níž básník personifikuje Helladu - Řecko. Začíná opěvováním Svobody, jež k boji proti útisku jako by povstala z antických časů. Tento motiv se často opakovaně vrací ve všech částech básně. V prvních třiceti slokách popisuje její utrpení za poroby pod tureckým jhem, jež iniciovalo povstání k obnovení kulturních hodnot a osvojení smyslu národa. Řecké hrdiny považuje za její děti a tím oslovuje i bojovníky za nezávislost, popisuje jejich utrpení a obětavost při obnově lidskosti a svobody a konstatuje neblahý stav země pod nadvládou Turků. Básník v celé básni velebí Svobodu, řecký odboj a pravoslavnou církev. Opěvuje okamžik, kdy se v Mesolongi (přístav na jihozápadní části pevninského Řecka) jeho obyvatelé postavili a hrdinně bojovali proti nepříteli do 17 posledního muže. V básni Solomos naznačuje, že cizí mocnosti byly za řecké protiturecké povstání vděčné a byly připravené ho využít ke svému prospěchu. Ale mezitím, co Turci stále šířili hrůzu a rozsévali smrt, evropské mocnosti zdálky jen opatrně sledovaly jejich řádění, aniž by přiložily ruce k dílu. Řečtí vyslanci se k nim sice obrátili pro pomoc, ale řecké Svobodě žádný z velkých států nepomohl. Proto básník takto žaloval.

11 'Αλλος σου έκλαψε στα τήθια, Někdo na tvé hrudi plakal αλλ' ανάσαση καμμιά· jiný lítosti se rozvzdychal άλλος σου έταξε βοήθεια slibem pomoci tě lákal και σε γέλασε φρικτά. tvým těžkostem se vysmíval 14 Ταπεινότατη σου γέρνει Zklamaná ses vrátila η τρισάθλια κεφαλή, v mysli ti ubohost se blíží σαν πτωχού που θυροδέρνει dopadla jsi jako žebrák κι είναι βάρος του η ζωή. jemuž život bývá k tíži

Básník v dalších slokách popisuje, že přes nepochopení evropských mocností se Řekové po celé zemi srdnatě pustili do povstání, aniž se lekli nebývalého množství Turků a jejich vojenské přesily. Rakouský kancléř Metternich ani Anglie a Rusko nespěchali jakkoliv řešit řecké povstání a Turci mohli volně přivážet nové a nové vojenské posily. Teprve 8. 10. 1827 francouzská, anglická a ruská flotila poprvé zasáhla a zabránila tureckým lodím volně plout po Středozemním moři. Povstání začalo v Peloponésu a mělo úspěch, ale oběti byly příliš velké. Smrt a bída se rozprostřela po celé zemi. V básníkově jistotě, že řecký odboj je srovnatelný s bojem tří set Sparťanů, kteří kdysi pro svoji vlast bojovali u Thermopyl proti stotisícovému perskému vojsku a položili své životy, je 18 vyzývá vstát z hrobů, aby mohli vidět své potomky, že jsou hodni svých předků. V této části básně je rytmus bojovný a historické události jsou podány živě, zatímco hrůzné scény jsou líčeny jemně a lyricky.

72 Σαν ποτάμι το αίμα εγίνη Krev se v řeku proměnila και κυλάει στην λαγκαδιά smrt mladé muže kosí και τ` αθώο το χόρτο πίνει, a nevinná tráva pila αίμα αντίς για τη δροσιά. krev místo ranní rosy

Ve druhé třetině díla básník povyšuje boj za svobodu na smysl existence a živě popisuje zápas protitureckého povstání v Peloponésu, kde ženy bojovnice raději volily smrt v boji, než by se poddaly tureckému nepříteli.

84 Στο χορό γλυκογυρίζουν Ženy v tanci sladce krouží ωραία μάτια ερωτικά, a oči láskyplné mají, και στην αύρα κυματίζουν vlní se v bocích, po lásce τouží μαύρα, ολόχρυσα μαλλιά. ve vánku jejich vlasy vlají 85 Η ψυχή μου αναγαλλιάζει I duše má se zaraduje πως ο κόρφος καθεμιάς tuše, že prso každé z nich γλυκοβύζαστο ετοιμάζει sladké mléko připravuje γάλα ανδρείας κι ελευθεριάς hrdinským dětem svobodných

Ve Třetí třetině básník ještě připomíná poslední boje proti Turkům v Dervenakionu. Před koncem díla básník uvádí další událost, jež podpořila řecké křesťany a dodala jim odvahu. K povstání se připojili i mniši z mnoha řeckých klášterů. Pravoslavná církev se tak plně přidala k osvobozovacímu hnutí. 19

Nakonec nás básník seznamuje s problémem, jenž se vyskytl po osvobození. Byl to způsob, jak se dělil a spravoval vybojovaný majetek. Zdůrazňuje tvrdými slovy, že všechny boje a lidské oběti pro těžce vydobytou Svobodu se ztrácejí v objetí sobectví a politiky: „Bojovali jsme pro znovuvzkříšení a vítězství Řecka, ale svobodu jsme nepoznali a jak tehdy i teď jsou to stejné temné síly, jež nás chtějí ožebračit. A všechno to se děje, světe div se, ve jménu Svobody. Krásná slova se lehce povídají, ale jen činy mají smysl.“ Solomos byl nadšený velikostí řeckého povstání. Cítil se pyšným Řekem, ale byl realistou, a proto v básni popsal dobré i špatné stránky v pouti řeckého národa do budoucnosti, o níž projevuje nejistotu a strach. Novodobý řecký spisovatel Antreas Karantonis o této básní výstižně řekl: „Solomos používá živých metafor a přirovnání s fyzikální podstatou. Každá sloka jako by byla střepem velkého rozbitého zrcadla, jenž neztratil schopnost ukázat obraz v celku. Proto nás tím jeho verše, přestože je vyslovuje intenzivně, neunavují.“

Při přebásnění hymny jsem dbal na to, aby česká sloka měla stejný smysl jako originál. Můj pokus je možná trochu kostrbatý, ale doufám, že si čtenáři aspoň zčásti udělají úsudek, proč Řekové svou hymnu tolik milují. Nepovažoval jsem za nutné uvést všech 158 slok. Zčásti se náměty opakují a ani svým obsahem nejsou nijak oslnivé.

Ύμνος εις την Ελευθερίαν Hymna Svobody

1 Σε γνωρίζω από την κόψη Poznávám tě podle záře του σπαθιού την τρομερή, meče s ostřím děsivým σε γνωρίζω από την όψη podle zamračené tváře που με βία μετράει τη γη. jejíž silou měříš zem 2 Απ' τα κόκαλα βγαλμένη Z pozůstatků vytříbená των Ελλήνων τα ιερά, Řeků mise vyniká και σαν πρώτα ανδρειωμένη, a jak kdysi bohatýrská χαίρε, ω χαίρε, Ελευθεριά! přichází k nám Svoboda 3 Εκεί μέσα εκατοικούσες V ostatcích ses schovávala πικραμένη, εντροπαλή, zhořklá, stydlivá a na κι ένα στόμα ακαρτερούσες, ústa lidu čekala jsi έλα πάλι, να σου πεί. k návratu tě volala. 4 'Αργειε νάλθει εκείνη η μέρα, dříve přijít nemohla jsi κι ήταν όλα σιωπηλά, byl útlak, tvrdé otěže γιατί τά 'σκιαζε η φοβέρα nepomohlo rvát si vlasy και τα πλάκωνε η σκλαβιά. zotročeno bylo vše 5 Δυστυχής! Παρηγορία musela´s udivená pykat μόνη σού έμενε να λές zbývalo ti jen si říct περασμένα μεγαλεία rovněž s povídáním vzlykat και διηγώντας τα να κλαις. velikost Řecka už je pryč 6 Και ακαρτέρει και ακαρτέρει chtěla jsi jen nedočkavě φιλελεύθερη λαλιά, volat, po Svobodě lkát 21

ένα εκτύπαε τ' άλλο χέρι ruce zalamovat obě από την απελπισιά, s bídou zoufale se rvát 7 Κι έλεες: Πότε, α, πότε βγάνω ptala ses: Ach, kdy to bude το κεφάλι από τσ' ερμιές; kdy zvednu hlavu z bahna ven? Και αποκρίνοντο από πάνω rabské řetězy a tmářství κλάψες, άλυσες, φωνές. ti z odpovědi zbyly jen 8 Τότε εσήκωνες το βλέμμα vzhůru zvedalas svůj pohled μες στα κλάιματα θολό, vprostřed pláče smutku zpěv και εις το ρούχο σου έσταζ' na roucho kapala ti černá αίμα, πλήθος αίμα ελληνικ a posvátná řecká krev 9 Με τα ρούχα αιματωμένα se zakrvaveným hávem ξέρω ότι έβγαινες κρυφά vím, že potajmu jsi šla να γυρεύεις εις τα ξένα hledat pomoc v cizích zemích άλλα χέρια δυνατά. ochranu jsi nenašla. 10 Μοναχή το δρόμο επήρες, sama v cestu vydala ses εξανάλθες μοναχή· sama navrátila zpět δεν είν' εύκολες οι θύρες lhostejná jsi našla srdce εάν η χρεία τες κουρταλεί. není lehké pohnout svět 11 Áλλος σου έκλαψε στα στήθια, někdo na tvé hrudi plakal αλλ' ανάσαση καμμιά· lítosti se rozvzdychal άλλος σου έταξε βοήθεια slibem pomoci tě lákal και σε γέλασε φρικτά. tvým těžkostem se vysmíval 12 Áλλοι, οϊμέ, στη συμφορά σου někteří, žel, v tvém neštěstí οπού εχαίροντο πολύ, ač radost svoji tajili: σύρε νά 'βρεις τα παιδιά σου, jdi hledat pomoc u svých dětí σύρε, έλεγαν οι σκληροί. jízlivě ti radili 22

13 Φεύγει οπίσω το ποδάρι zklamaná ses navrátila και ολογλήγορο πατεί a velmi rychle kráčela ή την πέτρα ή το χορτάρι po trávě či po skalinách που τη δόξα σού ενθυμεί a slzami je smáčela. 14 Ταπεινότατη σου γέρνει ponížením zahanbena η τρισάθλια κεφαλή, v mysli je ti bída blíž σαν πτωχού που θυροδέρνει dopadla jsi jako žebrák κι είναι βάρος του η ζωή. jemuž život na obtíž 15 Ναι, αλλά τώρα αντιπαλεύει ano, právě teď však brojí κάθε τέκνο σου με ορμή, každé tvé dítě útokem πού ακατάπαυστα γυρεύει a neustajně hledá v boji ή τη νίκη ή τη θανή. vítězství či černou zem 16 Απ' τα κόκαλα βγαλμένη Z pozůstatků vytříbena των Ελλήνων τα ιερά, Řeků mise vyniká και σαν πρώτα ανδρειωμένη, a jak kdysi bohatýrská χαίρε, ω χαίρε, Ελευθεριά! vrať se, vítej Svobodo! 17 Μόλις είδε την ορμή σου Jen nebesa tvá uviděla ο ουρανός που για τσ' εχθρούς úrodu jak Turci žnou εις τη γη τη μητρική σου kradou plody rodné země έτρεφ' άνθια και καρπούς, a kulturu vyspělou 18 εγαλήνεψε· και εχύθει zmodrala a vylila se καταχθόνια μια βοή, burácela jako z děl και του Ρήγα σού απεκρίθη jedním povstaleckým hlasem πολεμόκραχτη η φωνή. všechen lid ti pověděl 19 Óλοι οι τόποι σου σ' εκράξαν každý kout země se ti hlásil χαιρετώντας σε θερμά, srdečně lid ti vzdával čest 23

και τα στόματα εφωνάξαν volala ústa ze všech sil όσα αισθάνετο η καρδιά. a zatínali ruku v pěst 20 Εφωνάξανε ως τ' αστέρια i ostrovy Jónského moře του Ιονίου και τα νησιά, až ke hvězdám volaly κι εσηκώσανε τα χέρια od srdce jim spadlo hoře για να δείξουνε χαρά, a svobodu vzývaly 21 μ' όλον πού 'ναι αλυσωμένο lidem všem jimž bylo dáno το καθένα τεχνικά, nosit pouta, černý plášť και εις το μέτωπο γραμμένο v jejich čelo bylo psáno: έχει: Ψεύτρα Ελευθεριά. máme k lžisvobodě zášť 22 Γκαρδιακά χαροποιήθει Srdečně se radovala και του Βάσιγκτον η γη, také Waschingtonu věž και τα σίδερα ενθυμήθει vzpomněla si na železa που την έδεναν κι αυτή. jenž kdys poutala ji též 23 Απ' τον πύργο του φωνάζει, z výšin hradu chtěl nás asi σα να λέει σε χαιρετώ, pozdravit hlas andělský και τη χήτη του τινάζει a svou hřívu natřásal si το λιοντάρι το Ισπανό. udatný lev španělský 24 Ελαφιάσθη της Αγγλίας lehce je Anglii v tu chvíli το θηρίο, και σέρνει ευθύς a ani Rusko nešlo vstříc κατά τ' άκρα της Ρουσίας ač vřava válečná se chylí τα μουγκρίσματα τσ' οργής. k němu blíže čím dál víc 25 Εις το κίνημα του δείχνει, společně pak sledovali πως τα μέλη ειν' δυνατά· jak silní soupeří se rvou και στου Αιγαίου το κύμα ρίχνει jak v Egejském se moři valí μια σπιθόβολη ματιά. a vlny povstání se dmou 24

26 Σε ξανοίγει από τα νέφη z oblaků se ukazuje και το μάτι του Αετού, rakouský orel, volně lítal που φτερά και νύχια θρέφει krvi mu spáry zabarvuje με τα σπλάχνα του Ιταλού· bojem rozpáraný Ital. 27 και σ' εσέ καταγυρμένος, ten národ podivný je celý γιατί πάντα σε μισεί, trvale tě nechce znát έκρωζ' έκρωζ' ο σκασμένος, strach a obava ti velí να σε βλάψει, αν ημπορεί. škodit ti chce napořád 28 ΄Αλλο εσύ δεν συλλογιέσαι Ale ty však nestaráš se πάρεξ που θα πρωτοπάς· kudy jdeš, kam pospícháš δεν μιλείς και δεν κουνιέσαι nemluvíš a nepohneš se στες βρισιές οπού αγρικάς jen nadávky posloucháš 29 σαν το βράχο οπού αφήνει jsi jak skála, která nedbá κάθε ακάθαρτο νερό nečistotou vody změnu εις τα πόδια του να χύνει promění ji u svých nohou ευκολόσβηστον αφρό· v lehce zhasitelnou pěnu 30 οπού αφήνει ανεμοζάλη nevšímáš si bouřných větrů και χαλάζι και βροχή deště, kroupů děsivých να του δέρνουν τη μεγάλη, jež ti bičovaly věru την αιώνιαν κορυφή. věčný vrchol staletých 31 Δυστυχιά του, ω, δυστυχιά του, Nešťastný, o, nešťastný je οποιανού θέλει βρεθεί objevit se komu chce στο μαχαίρι σου αποκάτου pod tvým nožem, nepřežije και σ' εκείνο αντισταθεί. ani nepřítel a zrádce 32 Το θηρίο π' ανανογιέται obru jemuž rozum schází πως του λείπουν τα μικρά, byť mu chybí drobnosti 25

περιορίζεται, πετιέται, chce vše zpátky, sebou hází αίμα ανθρώπινο διψά· po krvi žízní, po kosti 33 τρέχει, τρέχει όλα τα δάση, útočí, po lesích běží, τα λαγκάδια, τα βουνά, po roklích a po horách κι όπου φθάσει, όπου περάσει, a kde se objeví a střeží φρίκη, θάνατος, ερμιά· zkáza, nicota a krach 34 Ερμιά, θάνατος και φρίκη Hrůza jen a smrti seče όπου επέρασες κι εσύ· je, kdes prošla také ty ξίφος έξω από τη θήκη tebou vytasené meče πλέον ανδρείαν σου προξενεί. přináší však novoty 35 Ιδού, εμπρός σου ο τοίχος στέκει hleď! Před tebou hradby stojí της αθλίας Τριπολιτσάς· nešťastné Tripolitsas, τώρα τρόμου αστροπελέκι lidi v hradbách v ryčném boji να της ρίψεις πιθυμάς. myslí: dí Svoboda je v nás 36 Μεγαλόψυχο το μάτι Oko jež ti hledí z duše δείχνει πάντα οπώς νικεί, vždy, jak lid tvůj vítězí κι ας ειν' άρματα γεμάτη ač je zbraní plná nůše και πολέμιαν χλαλοή. a bojová vřava v ní 37 Σου προβαίνουνε και τρίζουν odvaha je tlačí, tříští για να ιδείς πως ειν' πολλά· přes všechny ty oběti δεν ακούς που φοβερίζουν bojují zas pro své příští άνδρες μύριοι και παιδιά; muži, ženy i děti 38 Λίγα μάτια, λίγα στόματα však málo úst a málo očí θα σας μείνουνε ανοιχτά. otevřené zůstanou για να κλαύσετε τα σώματα aby oplakaly těla που θε νά 'βρει η συμφορά! která zítra nevstanou 26

39 Κατεβαίνουνε, και ανάφτει přesto k boji nastupují του πολέμου αναλαμπή· tam, kde smrtelná je křeč το τουφέκι ανάβει, αστράφτει, pušky pálí, hromy dují λάμπει, κόφτει το σπαθί. světlem probleskuje meč 40 Γιατί η μάχη εστάθει ολίγη; v krátké bitvě plné smrti Λίγα τα αίματα γιατί; položili život v boj Τον εχθρό θωρώ να φύγει jejich krev dá utonouti και στο κάστρο ν' ανεβεί. nepřátelů mocný roj 41 Μέτρα! Ειν' άπειροι οι φευγάτοι, bespočet je mrtvých reků οπού φεύγοντας δειλιούν· nespočet mrzáků a vdov τα λαβώματα στην πλάτη mnohým je na věky věků δέχοντ', ώστε ν' ανεβούν. ustlán vysoký to rov 42 Εκεί μέσα ακαρτερείτε ve hradbách si píseň zpívá την αφεύγατη φθορά· smrt, neštěstí a hrůza να, σας φθάνει· αποκριθείτε ve snu sledovat nám zbývá στης νυκτός τη σκοτεινιά! lidská zbídačena lůza 43 Αποκρίνονται και η μάχη v dálce boje slyším znova έτσι αρχίζει, οπού μακριά hukot zkázy, smrt a bol από ράχη εκεί σε ράχη zas se šíří války vřava αντιβούιζε φοβερά. od vrcholu po vrchol 44 Ακούω κούφια τα τουφέκια, slyším pušek střely přesné ακούω σμίξιμο σπαθιών, střety kopí poslouchám ακούω ξύλα, ακούω πελέκια, mečů smrti zpěvy děsné ακούω τρίξιμο δοντιών. skřípot zubu v uších mám 45 Α, τι νύκτα ήταν εκείνη tmavá noc jež hýbe duší που την τρέμει ο λογισμός! a jiný spánek v ní není 27

Áλλος ύπνος δεν εγίνει hořká válka, to jí sluší πάρεξ θάνατου πικρός. v hořkou smrt ho promění 46 Της σκηνής η ώρα, ο τόπος, V čase a místě nové scény οι κραυγές, η ταραχή, v urputnosti líté bouře ο σκληρόψυχος ο τρόπος jemná duše nemá ceny του πολέμου, και οι καπνοί, ani válečného kouře 47 και οι βροντές και το σκοτάδι jen blesky, plameny a tma οπού αντίσκοφτε η φωτιά, a v nepříteli ať smrt bují επαράσταιναν τον ΄Αδη ať Hádes jejich duše má που ακαρτέρειε τα σκυλιά· ať ti psi v peklo poputují 48 Τ' ακαρτέρειε. Εφαίνον' ίσκιοι tam ať ve stíny se zjeví αναρίθμητοι, γυμνοί, starci, ženy, mladíci κόρες, γέροντες, νεανίσκοι, i batolata, jež nic neví βρέφη ακόμη εις το βυζί. matkám z prsu sající 49 'Ολη μαύρη μυρμηγκιάζει, ať vrahů černé mravenčení μαύρη η εντάφια συντροφιά, ve společném hrobě shnije σαν το ρούχο οπού σκεπάζει netřeba jim oblečení τα κρεβάτια τα στερνά. všechny černý rubáš skryje 50 Τόσοι, τόσοι ανταμωμένοι za mnoho našich zabíjených επετιούντο από τη γη, vraťme jim to s úroky όσοι ειν' άδικα σφαγμένοι za neprávem popravených από τούρκικην οργή. tureckými útoky 51 Τόσα πέφτουνε τα θερισμένα padali mrtví do bodláků αστάχια εις τους αγρούς· pokrývali celou pláň σχεδόν όλα εκειά τα μέρη jako klasy u sedláků εσκεπάζοντο απ' αυτούς. toto svobody je daň. 28

VZNIK ŘECKÉ MINORITY V ČESKÉ REPUBLICE

Důvod vzniku emigrace

Pokud chceme pochopit emigraci Řeků do Československa a do dalších tehdy lidově demokratických států, musíme se vrátit k počátkům 2. světové války. Dne 28. října 1940 vojska fašistické Itálie napadla Řecko. Tím začala pro Řecko 2. světová válka. Veškeré obyvatelstvo země povstalo a řeklo okupaci a italským fašistům své rozhodné NE (Ochi - 28. října - státní svátek Řecka). Řecká armáda nastoupila do protiútoku, italské útočníky vyhnala ze země a obsadila i velkou část jižní Albánie, odkud Italové zaútočili. Bylo to první vítězství v Evropě ve 2. světové válce v boji proti fašismu. V dubnu 1941 však vtrhl do Řecka německý wehrmacht, jehož drtivé přesile řecká armáda nemohla odolat - po třech týdnech bojů u Metaxasovy linie a u Thermopyl byla řecká armáda nakonec poražena a německá vojska vstoupila do Athén. Dne 30. května 1941 strhli dva athénští studenti Manolis Glezos a Apostolos Siantas z posvátné Akropole vlajku s hákovým křížem. Dali tak první signál nejen Řekům, ale celé ujařmené Evropě k odporu proti německému militarismu. V září téhož roku byla založena Národní osvobozenecká fronta EAM (Ethniko Apelefterotiko Metopo) sdružující čtyři strany, pod jejímž praporem se sjednotila většina řeckého národa. Tato organizace pak zformovala Řeckou národní osvobozeneckou armádu ELAS (Elinikos Laikos Apelefteroti- kos Stratos), která v partyzánském odboji proti italským 31 německým a bulharským fašistům prokázala velkou statečnost. 12. října 1944 německá vojska opustila řecké území. Za dobu fašistické okupace zahynulo v tehdejším sedmi- miliónovém Řecku 640.000 osob na frontách, na moři, v partyzánském odboji, v koncentračních táborech nebo při velkém hladomoru zimy 1941-1942 (jen v Athénách 300.000 mrtvých). Bylo zcela vypáleno na 700 vesnic, zničeny domy ve městech, zdevastovány železnice, mosty, obchodní a dopravní loďstvo aj. Po osvobození se vrátila z exilu v Káhiře Papandreova řecká vláda. Byla koalicí všech stran mimo krajně pravicové. Ve vládě byla levicová EAM zastoupena 6 ministry. Mělo se za to, že vyzbrojená ELAS se stane národní armádou, ale proti tomu vystoupila Anglie. Na Churchillův popud anglický generál Scobie si vymohl dohodou ve Varkize u Athén úplné odzbrojení členů levicové EAM (Národně osvobozenecké armády) a prosadil tzv. „Horskou brigádu“ - vojenský útvar oddaný zájmům monarchie. Protesty mnoha levicově smýšlejících Řeků byly umlčeny palbou. Na sto osob bylo zastřeleno a generál Scobie dal bombardovat Athény. EAM musela opustit vládu. Podle dohody Churchilla se Stalinem z r. 1944 mělo Řecko zůstat pod vlivem Anglie a generál Scobie toho využil a poskytl podporu krajní pravici, s čímž levicové strany nesouhlasily. Do Řecka se na základě plebiscitu vrátil král Jiří II. Po volbách v r. 1946, jichž se celá protestující levice z příkazu KSŘ nezúčastnila, monarchistická pravice vytvořila vládu, která začala krutě pronásledovat levicově smýšlející občany. Vznikl tak ozbrojený odpor levice, který se zakrátko proměnil v občanskou válku. Jádro bojovníků nově vzniklého Demo- kratického vojska Řecka (DVŘ - Demokratikos stratos Elladas) tvořili bývalí bojovníci protiněmeckého partyzánského vojska ELAS, jež se transformoval v Demokratické vojsko Řecka. 32

Toto ozbrojené protivládní hnutí se rozšířilo po celém severním Řecku. První jeho akce proběhla v březnu 1946 v obci Litochoro u Olympu. Poslední v pohoří Gramos 30. srpna 1949. V době občanské války nikdo z obyvatel v horách Gramosu, které byly pod kontrolou Demokratického vojska Řecka, neměl na vybranou, na čí straně bude bojovat. Všichni podporovali partyzány a většinou dobrovolně vykonávali pro ně různé služby. Přesto už v roce 1948 situace v řadách DVŘ jednoznačně avizovala blížící se porážku. Armáda vládní pravice s americkými a britskými zbraněmi a jejich penězi vytlačovala partyzány stále více do severních pohraničních hor a krutě si s nimi vyřizovala účty. Soudy, popravy, vězení, to býval úděl zajatých partyzánů a jejich rodinných příslušníků. V občanské válce bylo v obou táborech zabito přes 50 000 obyvatel a v konečné fázi zahnáno do exilu přes 80 tisíc do východních a několik tisíc osob do západních států Evropy.

Je nutné se zde zmínit také o Slavomakedoncích, kteří se aktivně zúčastnili bojů v horách Gramosu v řadách Demo- kratického vojska Řecka. Oblast Makedonie byla od nepaměti do příchodu Slovanů v 6. stol. n. l. součástí řeckého národa. Jak Alexandr Velký, Makedonský (†333 před n. l.), tak jeho učitel filosof Aristoteles mluvili řecky. Velká část této oblasti je, přes všechna protivenství, okupace, války a přerozdělování, součástí řeckého státu dodnes. Když pak v 7. stol. Slované postupovali na jih Evropy, dokonce na krátkou dobu ovládli i jižní Řecko. Průběhem času však slovansky mluvící dobyvatelé ustoupili na severní hranici dnešního Řecka, kde od 9. do 13. stol. postupně zakládali nové státní slovanské útvary jako Srbsko a Bulharsko. Oba tyto národy mají velmi podobnou řeč. 33

V severní části Makedonie poblíž jugoslávských hranic žilo několik století hodně rodin, ve kterých se mluvilo slovansky (bulharským nářečím) a i etničtí Řekové se mnohdy tuto řeč naučili a používali ji. Kolem albánských hranic se mluvilo také albánsky. Nebylo výjimkou, že tyto tři jazyky znalo mnoho obyvatel v regionu a jimi se podle potřeb domlouvali mezi sebou. Slavofonní etnikum nebylo na území Řecka nikdy uznávané jako národnostní menšina. Roku 1936 se stal řeckým ministerským předsedou generál Metaxas, který nastolil tvrdou, skoro fašistickou diktaturu. Jeho vláda naprosto přestala akceptovat slovanskou řeč na veřejnosti a dokonce její mluvu trestala. Ani po občanské válce v 50. letech 20. stol. však poválečná pravicová řecká vláda Slavomakedonce jako etnikum neuznala. Na řeckém území jim zakázala jejich řeč a jejich jména pořečtila. Siderovský se musel přejmenovat na Sideropulos a Mindzevský na Mindzas. Jedinou povinnou úřední řečí se i pro slovanskou menšinu stala řečtina. Kdybychom hledali kořeny svébytného slovanského národa na území Makedonie, ztratili bychom se nejspíš už ve chvíli, kdy bychom opustili 20. století. Spor o to, zda jde o samostatný slavomakedonský národ, nebo jen o odnož bulharské či srbské etnické větve, se bez výsledku vede dodnes. Zaměřme se proto raději na hledisko geografické, i když toto území nemělo v průběhu staletí nikdy pevné hranice. Řecký učenec Ptolemaios je alespoň přibližně vymezil jako území ohraničené na východě pohořím Rodopy, na severu pohořím Sár a na jihu posvátným Olympem (včetně) a pobřežím Egejského moře. V druhé polovině 19. století v souvislosti s řeckým a bulharským národním obrozením, kdy se po dlouhých staletích osmanské nadvlády znovu objevil název Makedonie, se historici i politici vrátili k Ptolemaiovu geografickému vymezení této oblasti. Toto území se dnes nachází z 50,27% v Řecku, 38,63% v Srbsku, 34

9,93% v Bulharsku a 1,17% v Albánii. Kraj Makedonie v dnešní Řecké republice, který dříve zasahoval i do dnes jiných státních celků, přes mnohé zahraniční nacionálně laděné proklamace, byl po celé dějiny a přes kratší nebo dlouhodobější okupace a demografické změny vždy součástí řecké kultury a dědictví i etnického a historického prostoru stejně nepochybně, jako např. Jónské ostrovy Egejského moře či Peloponnésos. Bývalou jugoslávskou lidovou republiku Makedonie, dnes FYROM (z angl.: „the former Yugoslav Republic of Macedonia“, což je prozatímní mezinárodně uznaný a pro tuto chvíli jedině mediálně vhodný a správný název severního souseda Řecka), jako samostatný útvar vyhlásil pro srbskou část Makedonie prezident Jugoslávie Chorvat Josiph Broz Tito r. 1944 jen proto, aby oslabil vedoucí postavení Srbska a aby omezil srbský vliv na slavomakedonský mluvící komunitu. Vznikem Lidové republiky Makedonie jakoby slovansky mluvícím obyvatelům žijícím v Řecku narostlo národní vědomí natolik, že si pro účast na občanské válce a podporu Demokratického vojska Řecka kladli podmínky. Na jejich požadavky vedení řeckého povstání lehkomyslně přistoupilo a dokonce jim, zjednodušeně řečeno, matně přislíbilo jakousi makedonskou autonomii na území všech tří států, tj. tehdejší Jugoslávie, Bulharska a Řecka, čili vytvoření tzv. „Velké Makedonie“. Také proto účast slavomakedonského obyvatelstva v partyzánském boji nebyla zanedbatelná. Naopak, přidalo se k bojující levici a hrdinně umíralo pro její myšlenky a cíle. Když v r. 1949 občanská válka definitivně skončila, hodně Slavomakedonců odešlo do jugoslávské části Makedonie. Avšak značné množství čekal stejný osud emigrantů, tak jako celé levicové řecké vzpoury. Exilová Řecká komunistická strana pak dovolila vznik sekci slavomakedonských komunistů, čímž zvýšila možnost vzájemných nedorozumění a hádek, 35 kvůli dříve daným slibům, které se v exilových podmínkách plnit nedaly. Děti Slavomakedonců, které přišly do Československa, byly kvůli řeči pokud možno umísťovány v samostatných dětských domovech. Ovšem i tady byl mírný chaos a jejich výchova byla vedena podle představ makedonských představitelů komunistické strany a řečtina byla tlumena. Dokonce i jména řeckých dětí v těchto domovech byla pozměňovaná na jména se slovanskou podobou. Stávalo se také, že i děti Slavomakedonců v domovech řeckých dětí se učily jen řečtinu a dostávaly řecké koncovky jmen. Ač se všechny narodily na stejné hroudě severního Řecka, nacionální cítění dospělých je mírně pokřivilo.

Akce Řecké děti

Těsně před koncem občanské války byly v roce 1948 z horských oblastí, kde se bojovalo, odvedeny všechny děti od 3 do 16 let, aby se včas dostaly do bezpečí spřátelených lidově demokratických států komunistického bloku. Dospělí v Řecku ještě zůstali. Měli bojovat až do konce bratrovražedné války. Do Československa přijelo v r. 1948 na 4500 dětí. Dalších 18 až 20 tisíc dětí zůstalo v Bulharsku, Rumunsku, Jugoslávii, Maďarsku nebo se dostalo až do Polska a později do NDR. Dětské transporty byly přijímány v tzv. sběrných střediscích (Mikulov, Svatobořice), kde příchozí děti prošly lékařskou prohlídkou, deinsektizací a karanténou, načež byly podle věkové kategorie rozděleny do dětských domovů, které byly zřizovány po celém území Čech, Moravy, Slezska a Slovenska ve vilách, zámečcích, lázních, rekreačních střediscích apod. Mezi nejznámější patří např. Kysibl - Kyselka u Karlových Varů, Chrastava na Liberecku, Nové Hrady na Českobudějovicku, Velké Heraltice na Opavsku, 36

Sobotín a Loučná nad Desnou na Šumpersku, Oskava a Uničov na Šternbersku, Bílá Voda na Javornicku, Branky u Valašského Meziříčí, Šilheřovice u Ostravy a řada dalších. Většina řeckých dětí prošla do dospělosti více domovy. Akce Řecké děti vzbudila v Československu velký rozruch nejen solidární pomoci, ale především lidským přístupem českých orgánů a jednotlivých občanů k jejich nelehkému osudu. Pro dětské domovy se konaly peněžní sbírky, mnoho osob přinášelo pro děti oblečení, hračky a někdy i jídlo. Mnozí umělci rádi a zadarmo chodili do jejich domovů přednášet a koncertovat. Další se jejich přítomností inspirovali. Antonín Kachlík natočil v roce 1969 příběh z Kunderových Směšných lásek film Já truchlivý bůh, v němž řeckého vesničana hraje Pavel Landovský a Miloš Kopecký jeho českého přítele. Milou básničku o řeckých dětech napsal Vlastimil Maršíček.

Vzpomínka na příjezd řeckých dětí

Ty jejich oči, tmavé trnky, jako bych viděl ještě dnes s pohledem vyplašené srnky znám řecké děti... Kvetl vřes,

Když v lázních s nimi děti naše se rozdělily o koláč a průvodkyně jejich plaše když snažila se zakrýt pláč.

Ty řecké děti! Bázeň skryla se v očích jim jak v tůňce list, když poznaly, že panská vila jim u nás místo ran dá jíst. 37

Je mnoho svědectví o nelehkém exodu řeckých dětí do Československa a všechny jsou nanejvýš zajímavé a mnohdy i tragické. Jednu výpověď předkládám. Není důležité, kdo tato svědectví dává, všechna jsou navlas stejná, liší se jen mírou tragiky:

„Naše skupina asi 120 dětí odešla z vesnice v horách Gramosu v dubnu 1948. Doprovázely nás mladé vychovatelky, každá z nich se starala asi o dvacet až třicet dětí. Měl jsem devět let, šli se mnou i moji dva bratři a sestra. Můj mladší bratr měl jen čtyři roky. Albánie se zdála blízko, ale cesta byla hrůzostrašná. Asi pětadvacet kilometrů jsme po cestách necestách zvládali dva dny a dvě noci. Ty děti, co už nemohly chodit, vezli oslíci. Třeba mou sestru, která odmalička trpěla těžkou luxací (vrozenou vadou) kloubu. Já dělal hrdinu, na osla bych nikdy nesedl, ale únavou jsem sotva lezl. Pořád jsme hlídali oblohu, jestli neuvidíme letouny, co po nás střílely. Jakmile jsme jen zaslechli něco podezřelého, všechno se rozprchlo do příkopů u stezky a nikdo ani nepípnul. Jenže druhou noc jsme už za tmy rozdělali ohníčky, aby se pro všechny připravilo jídlo a ohřáli se. Najednou zaječela letadla. Nestačili jsme už nic udělat. Letci nás zasypali bombami a střelbou z palubních kulometů. Společně s mou mladší sestřenicí jsme se vrhli za velký balvan. Já z toho vylezl se zdravou kůží, ale ji zasáhla střepina odražená od kamene. Na místě umřela. Zraněným nikdo nemohl pomoct. Cítil jsem hroznou bezmocnost. Tma, krev, mrtví, zmatek a nářek. Dodnes nechápu, jak řečtí piloti mohli zabíjet řecké děti. Když si na to vzpomenu, plakal bych. Jsou rány, které nevyléčí žádný balzám, ani čas. V Albánii nás přijali ve městě Körce. Místní se k nám chovali pěkně, žili jsme s nimi v rodinách. Sami Albánci 38

žádným bohatstvím neoplývali. Asi po dvou měsících přijely těžké unrácké (UNRRA - United Nations Relief and Rehabilitation Administration) náklaďáky, aby nás odvezly do Maďarska. UNRRA byla pomoc Organizace spojených národů válkou zbídačeným zemím. Dodávky konzerv s masem, ovocných šťáv, oblečení, automobilů, ale třeba i žvýkaček a polévek z kostek zajišťovali hlavně Američani z přebytků válečných skladů. Horší jízdu jsem už nikdy v životě nezažil. Korba s plachtou byla nacpaná dětmi, které do té doby neviděly ani cestu pro auta, natož pak náklaďák. Všude páchla nafta. Jelo se s jednou, dvěma přestávkami aspoň deset hodin denně, od rána do tmy, nejméně pět dnů. Večer nám dávali chleba s marmeládou a čaj, ale na jídlo nikdo neměl ani pomyšlení. Silnice plná děr, autem to pěkně házelo. Křičeli jsme, plakali, nikdo nás neposlouchal, muselo se vpřed. Všem nám bylo hrozně zle, zvraceli jsme. Leckdo se počůral i pokálel. Ze mě při zvracení šla už jen zelená voda. Ztratil jsem zájem o život, všechno mi začalo být jedno. Když jsme dojeli do Jugoslávie a zastavili na noc v nějaké škole, odepsali mě. Už jsem nic nevnímal. Naštěstí se tam objevil zkušený lékař Titovy Národně osvobozenecké armády Jugoslávie a ten mi pomohl. Nějakým způsobem vysál zvratky z mých úst a plic. Zachránil mě a já ani nevím, jak se jmenoval. Všechno mi vykládala naše vychovatelka, když jsem se probral. Přežil jsem to. Nemálo řeckých dětí takové štěstí nemělo. Dojeli jsme k hranicím Maďarska a přestoupili do vlaku. To už byla pohoda. Mohli jsme si lehnout a spát. Představte si plný vagón dětí, co spí na lavicích, na zemi i v sítích na zavazadla pod stropem. Kufry jsme neměli, tak jsme si tam lehli my. Transport řeckých chlapců a děvčat přijel na česko- 39 slovenskou půdu. Nejdříve jsme byli umístěni ve sběrném táboře v Mikulově. Ostříhali nám hlavy a vykoupali nás. Pak následovalo odvšivení tehdy populárním jedovatým, dnes už zakázaným DDT, které nám sypali všude. Na hlavu i za trenýrky. Obrázky z takové očisty se tehdy objevily ve filmovém týdeníku. Z toho prvního období v domovech si vybavuji jen jedno. To jsme jako každé ráno nastoupili ke vztyčení československé a řecké vlajky. A najednou se dívám, že řecký prapor jde nahoru normálně, zatímco ten československý zůstal na půl žerdi. Teprve později jsem pochopil, co to znamenalo: Zemřel doktor Edvard Beneš, bývalý prezident. Takže to bylo čtvrtého září 1948. Život v dětských domovech pro mě měl většinou příjemné stránky. Nikdy předtím jsme se neměli tak dobře jako v Československu. Čistě povlečené bílé postele, klidný spánek, nové oblečení, pravidelné jídlo, koupelny s teplou vodou, hračky. Všichni se usmívali, hladili nás po tvářích a vlasech. Zpočátku jsme jejich řeči nerozuměli, ale cítili jsme, že nás mají rádi. Už jsme se nebáli, že nám chtějí ublížit. Na jižní Moravě jsem dlouho nepobyl. Asi po třech týdnech nás odvezli do Lesné u Varnsdorfu, ale mohlo to být i jinam, už opravdu nevím. Není se co divit, řeckých domovů bylo po Československu víc než sto. Já sám se stěhoval šestkrát. Dětský domov, na který do smrti nezapomenu, byl v Kysiblu - Kyselce u Karlových Varů. Ano, tam, kde se stáčí minerálka Mattoni. Bydleli jsme přímo nad tou provozovnou. Domov měl skoro rodinný charakter, protože nás tam nežilo víc než čtyřicet, ale v nedalekém Velichově byly ubytované další řecké děti. Pravidelně jsme se navštěvovali. Taky jsme se hodně stýkali s českými dětmi - vrstevníky, kteří za námi docházeli. To byl nejpřirozenější způsob, jak se naučit česky. Ani mi nepřišlo, že se učím nějaký nový jazyk. S českými kluky 40 a děvčaty jsme se vždycky nějak dohodli. Oni česky, my řecky, a pak do naší řeči začala pronikat první česká slůvka. Taky jsme hodně zpívali, napůl česky - napůl řecky. Tenkrát ještě frčely písně jako Masarykova oblíbená Ach, synku, synku a taky slovenská lidová Tancuj, tancuj, vykrúcaj. Jé, už nikdy potom jsem se nenazpíval jako tehdy. Všichni nás chválili

a nadšeně tleskali a my se nadýmali hrdostí, jak krásně umíme česky. Kromě toho jsme ale měli pravidelné hodiny řečtiny. Abychom jako nezapomněli rodný jazyk. Dodnes umím řecky psát, číst i mluvit. Akademická řečtina asi vypadá jinak, ale co víc může chtít obyčejný vesničan. V září 1951, to už mi bylo 12 let, jsem nastoupil do základní školy v Bílé Vodě u Javorníka. Protože jsem už skoro každému českému slovu rozuměl, poslali mě rovnou do šesté třídy. Do prvního až pátého ročníku jsem nikdy nechodil. V Řecku jsem za války do školy také nechodil. Sedmou třídu jsem navštěvoval v Loučné nad Desnou a osmou v Chrastavě 41 u Liberce. Stěhovali jsme se podle potřeby, ale jak strava, tak ubytování bylo vždycky, aspoň podle mého tehdejšího chápání, luxusní. Postupem času jsem se se sourozenci rozloučil. Nejstarší bratr šel studovat filozofickou fakultu, sestra zdravotnickou školu, a nejmladší bratr odešel na gymnázium do Lipníku nad Bečvou. Dnes je docentem na Pedagogické fakultě v Brně. V patnácti letech mi v dětském domově řekli, že půjdu studovat na elektrotechnickou průmyslovku do Rožnova pod Radhoštěm. V únoru 1956 jsem studium opustil. Osm let jsem žil po internátech mezi cizími, táhlo mě to k mamince, tátovi, sestře a bratrům. Když jsem byl u rodiny, vyvstal problém, co se sedmnáctiletým klackem. Řešení existovalo jen jedno – práce v lese. Byl jsem pěkný pořízek a manipulace se sekyrou nebo pilou mi nevadila. Dokonce jsem dostal jednomužnou motorovou pilu značky STIHL a stal jsem se skutečným dřevorubcem. Strašná dřina, ale vydělávali jsme na tehdejší dobu pohádkové sumy – až tři a půl tisíce korun. Teprve o nějaký rok později jsem šel studovat Lesnickou mistrovskou školu. Po absolvování školy jsem čtyřicet let organizoval práce lesních dělníků…“

Příjezd dospělých emigrantů do Československa

Teprve po potlačení levicové revolty konci a občanské války v druhé polovině roku 1949 odešlo z Řecka přes 64 tisíc dospělých partyzánů a levicových sympatizantů, ale i zcela nezúčastněných obyvatel oblastí, které byly pod kontrolou DVŘ. Z albánských přístavů přes Středozemní moře do SSSR 14 tisíc osob, ostatní do Maďarska (8.000), Bulharska (3.000) a Rumunska (10.000). Do Polska (11.900) a dokonce i do Německé demokratické republiky (3.500) pluly lodě plné hladových řeckých uprchlíků přes Gibraltar a Lamanšský 42 průliv. Více než deset tisíc uprchlíků zůstalo v západních státech Evropy. Do Československa přijížděli přes Polsko nebo vlakem z Maďarska. Přijelo jich kolem 13,5 tisíc. Z hlediska etnicity nebyla tato menšina národnostně homogenní, dominoval v ní sice řecký prvek, ale přibližně čtvrtinu uprchlíků tvořili Slavomakedonci, malé procento Vláchů (tj. Aromunů), Arvanité (Albánci), Jífti (čili Romové), Turki (tj. Turci) a několik jednotlivců z řad sefardských Židů od Thessaloniki. Byla to pestrá směsice Řeků z různých geografických a národopisných oblastí s velmi odlišnými dialekty, zvyky a tradicemi. S nejpočetnější vrstvou obyvatel severního Řecka od hranic s Jugoslávií a Albánií přišli Makedonci, Ipiroti, Řekové z Thrákie i maloasijští od Černého moře a kavkazští. Mezi příchozími Řeky byli také obyvatelé ze vzdálenějších, až exotických regionů Řecka - Attiky, Peloponnésu, Kréty a dalších oblastí a ostrovů, dokonce i Kypru. Sociální složení emigrantů bylo následující: nejvíce byli zastoupeni zemědělci, méně už dělnická třída a mizivé procento tvořili lidé s vysokoškolským vzděláním. Většina tedy byla negramotná nebo pologramotná. Nevzdělanost násobila i poslední léta násilné války, která se s lidmi nemazlila, naopak učila je hrubosti a násilí. A aby v této směsici obyvatel nic nescházelo, řečtí partyzáni si ssebou přivezli i zajatce z občanské války - příslušníky řádné vládní řecké armády. Prostých vojáků včetně důstojníků vyšších hodnosti bylo 119 a byli nejdřív shromážděni pod dohledem v Jakubčovicích u Opavy a pak internování ve vězení v Opavě a jáchymovských dolech. V roce 1952 byli propuštěni a 4. června téhož roku tato skupina uspořádala protestní demonstraci před řeckým velvyslanectvím v Praze se žádostí o návrat do vlasti. V r. 1954 se velké části z nich, včetně důstojníků, jejich záměr podařil. 43

V roce 1956 přišla poslední významná skupina řeckých uprchlíků - necelých 900 osob - z Maďarska po tamním protisovětském povstání. K dalšímu pohybu, za akce slučování rodin, docházelo k odchodu a příchodu dětí i dospělých. Ještě však trvalo i několik let, než se přes mezinárodní Červený kříž mohli rodiče setkat s dětmi. Děti mohly být v Československu, ale rodiče třeba v Taškentu nebo v jiném lidově demokratickém státě, nebo naopak. Hlavní vlna emigrace proběhla v roce 1949. Na podzim, těsně před vánocemi přijeli do Krnova, Albrechtic, Osoblahy Horního Údolí, Zlatých Hor, Jeseníku, Javorníka první dospělí Řekové.

Svědectví exodu

„…ještě než skončila občanská válka, tak jsem byl monarchistickým vojskem zatčen. Zajali mě právě ve chvíli, kdy jsem partyzánům odvážel na oslu potraviny, cigarety a jiné. Postavili mě před vojenský soud a měl jsem štěstí, že mě odsoudili jen na dva měsíce vězení. Jiné za to stříleli. Když mě pustili, nezbylo mi nic jiného než se k partyzánům dát. Po skončení bojů o Gramos jsem se ženou utekl (jako mnoho jiných) do Albánie. Naštěstí nebyla daleko a tak jsme tam zahnali i ovce a kozy. Tato malá země neměla čím krmit své občany, natož aby uživila desetitisíce uprchlíků. Část stáda jsem prodal i se psem, ale ostatní jsem odevzdal obci. Dodnes mám o tom potvrzení. Po krátké době jsme nasedli na albánské nebo ruské lodě a pluli. Ve dnech jsme kvůli utajení byli zavřeni jako dobytek v podpalubí a jen na noc jsme směli na palubu nadýchat se čerstvého vzduchu. Středozemním mořem jsme pluli ke Gibraltaru, pak podél atlantského pobřeží přes Lamanšský 44 průliv. Většina těchto lodi přistávala ve východoněmeckých a v polských přístavech. O svých dětech jsme věděli, že žijí v Československu, ale nevěděli jsme, kde to Československo je. Moje žena však říkala: ‚Ať jsou třeba na konci světa, hlavně, že žijí.‘ Když jsme koncem listopadu vystupovali z lodě v polském Gdaňsku, ani jsme netušili, kde jsme. Podle toho, jaká nám byla zima, mysleli jsme, že ve Finsku nebo v Dánsku. Z lodě nejprve vynesli mrtvé a zubožené a pak se hnuli ti, kteří mohli chodit. V přístavních hangárech byly pro nás připravené palandy, jídlo i nějaké oblečení. Po několika dnech nás posadili na vlak a jeli jsme: Varšava - Krakov - Ostrava. Směřovali jsme na jih, ale že by bylo tepleji, to ne, byl listopad. V Ostravě jsme přesedli do tří dřevěných vagónů, které táhla ustaraná lokomotiva mezi nějaké kopce. Jeli jsme na Opavu, Krnov až do Zlatých Hor. Těsně před vánocemi devětačtyřicátého roku jsme přijeli do Horního Údolí. Naše začátky v naprosto cizí zemi byly tvrdé. Z Řecka jsme utekli skoro nazí, o všechno jsme přišli. Tady jsme dostali opuštěné baráky po odsunutých Němcích. Dřevěná stavení byla polorozpadlá a kompletně vykradená. Já jsem nastoupil jako dřevorubec do lesa. Své děti, které byly v domovech, jsme spatřili až za hodně dlouho. Nemohli jsme za nimi jezdit, dokud jsme si nevydělali nějaké peníze a nedostali se z nejhoršího. Byla tu i jazyková bariéra. Naučili jsme se sice česky, ale my, co jsme byli starší, nikdy dobře. Často jsme si s dětmi psali, o ně jsme strach neměli. Věděli jsme, že takový přepych, kterým je zahrnovali v domovech, bychom jim nemohli poskytnout. Když jsme poprvé přišli do Dolního Údolí, bylo nám smutno. Vesnička už byla zasypaná hromadami sněhu, brzy se stmívalo. Ženy v černých šatech věčného smutku a s černými šátky na hlavách seděly s dětmi na zavazadlech s několika 45

Seznam řeckých emigrantů v Horním Údolí z r. 1950, str. 4

Seznam řeckých emigrantů v Horním Údolí z r. 1950, str.5 47 kousky ošuntělých šatů, plakaly a čekaly, až jim komisaři přidělí domek. Jejich muži často zůstali bůhvíkde, někteří padli v boji. Z teplých oblastí Evropy jsme přišli do jednoho z nejstudenějších míst Moravy a Slezska. S námi přišli také staří a nemocní. Češi nás přijali, dali nám práci a pocit bezpečí. Z češství jsme si vzali to, co se nám líbilo, to, co šlo naroubovat na řeckou podstatu. Za to jsme jim pomohli pohraničí severní Moravy vybudovat a znovu oživit. Možná se jednou moje děti vrátí do Řecka, ale svou životní cestu si budou muset najít sami. Snad ji budou mít méně dobrodružnou, než moje generace…“

Svědectví emigrantů do SSSR:

„Poslední rok a půl občanské války se celá naše vesnice vysídlila do lesů. Poblíž vesnice se vedly tuhé boje a naši muži, již většinou bojovali na straně partyzánů, nás raději odstěhovali do bezpečí za albánskou hranici. Já jsem měla jednoho syna odvedeného do řádného vojska, ale dcera a manžel bojovali s partyzány proti němu. A teď buďte matkou, teď rozhodněte komu přát. Všichni muži z vesnice bojovali a tak jsme tam žily jen ženy a děti. Postavily jsme si prozatímní chýše a zůstaly na milost a nemilost chudému albánskému obyvatelstvu. Od našeho horského ležení jsem mohla vidět boje partyzánů. Co vám o životě v lese můžu říct: Nouze, nouze, nouze… Na jaře 1948 přišli politruci z KSŘ a přesvědčovali nás, abychom odevzdaly všechny děti starší čtyř let, aby je odvezli do lidově demokratických států. Nic jiného nám nezbývalo, než to udělat. Ostatně hůř, než se měly v lesích, už se snad mít nemohly. Velmi rychle se rozšířilo heslo: lépe, aby děti byly daleko v cizině, než blízko, ale pod zemí. Čtyřletého syna 48 odvedli, dvouletou dceru jsem si nechala u sebe. Už konec r. 1948 byl velmi těžký, boje se stupňovaly a vládní letadla byla denně na obloze a bombardovala. Pamatuji také, že házela bomby z napalmu. Tehdy jsme nevěděli, jak se nazývá, ale byla to hrůza, při které hořel i kámen. Zimu 1948-49 jsme prožili v lese, ale byla velmi mírná. Naštěstí. Nakonec jsme byli rádi, že jsme v polovině roku válku vzdali. V červnu partyzáni opustili bojovou linii v pohoří Gramos a 29. srpna odešli z pohoří Vici. Ustoupili do Jugoslávie a Albánie. Protože jsme válku prohráli, tak o návratu do Řecka nemohla být ani řeč. Tam bychom museli do vězení. V polovině září k nám přišlo několik soudruhů a bez nějakého zvláštního vysvětlování nás shromáždili. Hned ten den jsme si zabalili to nejnutnější a šli pěšky do prvního většího albánského města. Tam jsme nastoupili do nákladních automobilů a jeli jsme do pobřežního města Avlona. Hned téže noci jsme nastoupili na loď, napůl naloženou jakýmisi kládami. Do rozednění jsme všichni museli být schovaní v podpalubí, aby nás z letadel nebylo vidět. Cesta Středo- zemním mořem trvala více než týden. Ani si nedovedete představit, co jsme my, nezvyklí plavbě na lodi, prožili. Kvůli utajení jsme pluli hodně daleko od řeckých hranic, až u egyptského pobřeží. Kdyby se náhodou zjistilo, že loď veze partyzány, řecká letadla by nás určitě bombardovala. Přes Bospor a Dardanely jsme se dostali do Oděsy. Tady jsme měli první zastávku, kde jsme se mohli a umýt, najíst a odpočinout. Bydleli jsme u přístavu v jakýchsi nuzných, dříve zajateckých, či pracovních táborech a do města jsme mohli chodit jen ve skupinách za doprovodu ruské služby (děžurnaja). Dozvěděli jsme se, že řecky mluvící obyvatelstvo, které v tomto městě žilo od starověku, bylo těsně po 2. svět. válce hromadně odstěhováno na východ kamsi k Taškentu. 49

Netušili jsme, že nás to čeká také. Asi po měsíci jsme nasedli do nákladních automobilů a vydali se k pouštím u Kaspického moře. Tam jsme nasedli na vlak a dojeli jsme někam k Taškentu. Kam se podíváš, tam písek. Ubytovali nás v táboře, kde za války pracovali japonští zajatci a kolektivně nás vozili za prací do hutí uprostřed pouště. Rusové se k nám chovali hrozně, až jsme si mysleli, že si nás spletli s nepřáteli z 2. světové války. Ve velké slévárně jsme pracovali 10 hodin denně v úmorném vedru. Když jsme vyšli na vzduch, bylo ještě hůř. Foukal šílený vítr, ve dne v noci, ani spát jsme nemohli. Nic jiného nám nezbývalo, než tajně napsat dopis našim představitelům KSŘ a přímo prvnímu tajemníkovi strany Nikosi Zachariadisovi (*1903. Zemřel v ruském vyhnanství r. 1973). A to asi pomohlo. Za tři týdny v září 1952 nás odvezli do Taškentu. Tam už žilo tisíce Řeků. Bydleli jsme ve vlastním městě s dvanácti číslovanými ulicemi, řeckou školou, kulturním střediskem a náměstím. Pracovali jsme v průmyslových podnicích, kde jsme měli nadiktovanou normu. Kdo ji splnil, klidně mohl ležet a čekat na konec směny. Mnoho našich normy překračovalo a byli často vyvěšováni na tabuli cti u brány závodu. Teprve po létech se ostrý režim emigrantů změnil. Děti chodily studovat i do Kyjeva a Moskvy a zlepšila se i organizace řecké pospolitosti v samotném Taškentu...“

Svědectví z Maďarska:

„Z polského přístavu Gdaňsk jsme jeli dva dny vlakem do Budapešti. Poprvé jsme viděli tak krásné a velké město. Viseli jsme v oknech vlaku jako zralé hrušky, jen abychom viděli co nejvíce. Vystoupili jsme z vlaku a nasedli do autobusů, které nás zavezly za město. Zde stály tři budovy, bývalá skladiště. Byla uklizena a připravena k našemu ubytování. Po dvou 50 dnech, čistě oblečeni nasycení a odpočinutí jsme znovu nasedli na autobusy, které nás zavezly asi 60 km od Budapešti do podobných budov, jaké byly v Budapešti. Netrvalo dlouho a začala se pro řeckou komunitu organizovat svépomocná stavba nových domků. Mnozí z našich mužů uměli zedničit a ženy dělaly přidávače. Stát dodal veškerý potřebný materiál, my muži jsme zapracovali a do zimy každá rodina měla svůj domek pod střechou. Měl jen malou kuchyň a větší společnou místnost na spaní a na bydlení. Teprve později jsme si domek rozšířili o dvě místnůstky v podkroví. Už druhým rokem ve vesnici, kterou jsme nazvali Belojanis (na počest řeckého komunisty Nikose Belojanise, popraveného 30. 3. 1952) jsme si postavili školu. Děti už chodily do školy a učily se maďarsky i řecky, my pracovali v zemědělství... Hodně řeckých emigrantů odjelo z Maďarska do jiných lidově demokratických států po ‚maďarské kontrarevoluci‘ v roce 1956. Zde jsme se dozvídali o osudech dalších svých příbuzných. Dostávali jsme od nich dopisy a dokonce nás přijížděli navštěvovat...“

Svědectví z Polska:

„V Polsku jsme z vlaku vystoupili v Krakově a ubytovali se za městem v bývalém zajateckém táboře. Bylo nás tam přes tisíc osob. Postupně, jak jsme si nacházeli práci, tak nám zaměstnavatel musel zajistit i ubytování. Za dva roky v táboře nezůstal nikdo...“

Do Československa v letech 1949 - 1951 postupně přišlo kolem 13.500 dospělých emigrantů z Řecka. Nejprve byly českou stranou vytipovány příhodné oblasti a vesnice, kde se mohli Řekové umístit. Území pro umístění 51 byla vybírána s ohledem na bezpečnostní a politická hlediska tak, aby tvořila homogenní celky s možností vlastní řecké samosprávy a aby do jedné lokality byli pokud možno přestěhováni lidé ze stejných oblastí a vesnic v Řecku a při zachování aspoň části rodin. Vybrané objekty k jejich ubytování byly převedeny do vlastnictví státních statků nebo státních lesů, z vesnic určených pro Řeky museli odejít zbylí místní Němci a nespolehlivé osoby. Řekové přijížděli hromadně téměř bez zavazadel a majetku do domů vyklizených, narychlo opravených a nouzově zařízených řeckými brigádníky a zčásti dobrovolníky z řad domácích obyvatel. Domy byly vybaveny jen nejnutnějším zařízením - železnými postelemi a slamníky, stoly, židlemi a skříněmi, a také kamny. V mnoha objektech byly umístěny dvě i tři rodiny, někdy dokonce i čtyři až pět rodin. Nejvíce nových přistěhovalců umístila československá vláda před Vánocemi v r. 1949 do oblasti mezi Krnovem a Zábřehem na Moravě. Krnov a okolí 2.000 emigrantů, Albrechtice 560, Dívčí Hrad 350, Osoblaha 300, Jeseník 890, Javorník 250, Šumperk 350, Zábřeh 170. Města a vesnice prázdné po odsunutých Němcích se zaplnily řeckými osadníky. Vesnice kolem Krnova: Bukvíz, Jelení, Valdštejn, Jindřichov, Staré Purkrartice... Vesnice kolem Jeseníku: Horní a Dolní Údolí, Rejvíz, Bukovice..., kolem Javorníka: Zálesí, Travná, Skorošice, Hřibová, Vidnava, Žulová, Bílá Voda... První emigranti do Krnovska přijížděli začátkem listopadu 1949 vlakem přes Polsko nebo Maďarsko. Další pak přijeli koncem listopadu ze sběrných táborů ve Svatobořicích u Prahy nebo Mikulova na jižní Moravě. Zpráva ONV Krnov o zaměstnanosti řeckých příslušníků v okrese Krnov v lednu 1950 uvádí: Továrny stuh a prýmků 78 osob, MOP Krnov 19, Strojosvit 10, Komunální podnik 3, Dílny ČSZ Albrechtice 5, pila Holčovice 3, ČSSS: Jindřichov, 52

Pavlovice, Rusín, Studnice, Hlinka, Cvilín, Dívčí Hrad, Rudoltice, Valdštejn, Staré Purkratice, Jelení, Uvalno celkem 328 osob, Pelhřimov a Dívčí Hrad 194 osob, Státní lesy a statky 61 osob. Celkem tedy v okrese Krnov pracovalo 1989 osob. V Pískořově, v němž nebylo českých obyvatel, bydlela jenom velká rodina Žakasů. Na Jesenicku byli Řekové zaměstnáni v textilní továrně Arandar (Moravolen), v Rudných dolech n. p., ve stavebních podnicích, Řetězárně v České Vsi, v Ostroji v Ondřejovicích, ve Velamosu ve Zlatých Horách, ve státních statcích a JZD, na Lesních závodech v Jeseníku, Javorníku aj. Řekové ve vesnicích, obzváště horských, dlouho nezůstali. Problémů a důvodů bylo více. Nezvykle drsné podnebí s dlouhou zimou, velmi odlišné od řeckého klimatu, nedostatek pracovních příležitostí, z nichž převažovaly nekvalifikované a málo placené práce lese nebo v zemědělství, touha po lepším bydlení a přání žít pospolu s příbuznými a přáteli, to vše způsobilo, že se většina řeckých rodin stěhovala do větších center. Kolem roku 1957 žilo v Ostravském kraji téměř 6.000 Řeků, z toho přes 3.500 v krnovském okrese. V r. 1950 bydlelo v samotném Krnově jen 533 Řeků, ale v r. 1951 už 700 osob, v r. 1952 1.200, v r. 1955 2.000 a i později se Krnov plnil početnými řeckými rodinami. V roce 1960 žilo v okrese Krnov kolem 5.000 řeckých emigrantů. Podobně to probíhalo i v Žamberku, v Jeseníku, či ve Zlatých Horách a ve východních Čechách. V Olomouckém kraji v tu dobu žilo 3.400, z toho dvě třetiny v okrese Jeseník. Nemálo z nich se v druhé polovině 50. let usídlilo v Ostravě (850 obyvatel), ve Dvoře Králové (370 obyvatel), v Žamberku (1.000), v Praze (450), v Brně (580), v Jablonci (400) a v jiných městech republiky.

Jako příklad způsobu začlenění osídlenců do nové společnosti uvádím vesnice Dolní a Horní Údolí a Rejvíz, kde přišlo kolem 250 rodin, tj. přes 650 osob jako: sourozenci Čolasovi s rodinami: Kostas, Janis, Sterios, Dimitris, Panajotis, Petros, Marie. Sourozenci Trandosovi: Panajotis, Janis, Apostolos. Adamopulosovi: Christos, Petros. Rizopulosovi: Zisos, Michalis, Periklis, Apostolos. Kosteasovi: Panajotis, Thanasis, Thomas, Stavros, Georgis, Gavrilis. Michopulosovi: Pavlos, Georgis, Kosmas, Petros, Nikolas, Kostas. Lolasovi: Eftimios, Vangeli, Christos. Joanidisovi: Athanasis, Apostolos, Panajotis, Vangelis, Marie. Sotiropulosovi: Dimitris, Thomas, Vasilis. A další rodiny: Miltiadis Muratidis, Alekos Cilingeridis, Tahanasis Tsilidis, Filipas a Spiros Kiziridis, Jordanis Stefanidis, Jordanis Šanos, Dimitros Kolovos, Sterios Vakopulos, Kostas Tilios, Dimitris Niku - Čongas, Janis Paparizos, Janis Joannu, Ilias Teodoru, Georgis a Panajotis Dzimas, Machi Josi, řecký pravoslavný pop Janis Nikolau, Depelis a Thanasis Galanis, Josif Prokopis, Pavlos Fotopulos, Teodoros Joannidis, Pavlos Stamulis, Anastasis Elinidis, Panajo Tzikrika, učitelé řečtiny Ilias Iliu a Janis Pagunadis, Janis Nutsos, Papadopulos Spiros a další. V Horním Údolí byly pro emigranty zřízeny dvě stravovny a to v Langrově hospodě - dnešním hotelu Pod Příčnou horou v majetku Palackého univerzity - a o něco níže pod křižovatkou s odbočkou na Kobrštejn, kde stávala druhá hospoda (dříve Kleinova). Zpočátku se tam chodili stravovat všichni Řekové, ale později si mohli jídlo nosit domů. Na Rejvízu se zřídila stravovna v Chatě Svoboda. Většina emigrantů nastoupila práci v lese, někteří vypomáhali v zemědělství na statku v Heřmanovicích. První rok žili v stísněných a nuzných poměrech, mnohdy každá rodina jen v jednom pokoji. V letech 1950 až 1952 se z Rejvízu a Údolí Řekové rozšířili do Zlatých Hor, kde obsadili prázdné domy, 54 většinou na Polské, na Úzké a Zadní ulici. Zpočátku v Horním Údolí předsedu řecké vesnické stranické skupiny jmenovala KSŘ, ale v 60. letech si ho volili sami členové stranického výboru. Ten se zabýval organizováním jejich společenského života a zodpovídal se ústřední správě v Jeseníku. Předsedy výboru byli S. Vakopulos, Achileas Joanidis, Panajotis Kosteas, Filipas Kiziridis... Nejdéle však předsedal Konstantinos Tilios, jemuž Češi říkali „komandant“. Z české strany byl na Zlatohorsku zmocněncem pro styk s řeckými emigranty dřívější finanční strážník, po válce příslušník Veřejné bezpečnosti ve Zlatých Horách Josef

Minář. Ten s sebou nosíval prý i milion korun staré měny, aby vyplácel řeckým rodinám od dvou do pěti tisíc korun, podle velikosti rodin. Jemu byl podřízen příslušník Veřejné bezpečnosti Jan Hemerka z Ondřejovic. Také na Javornicku a v okolí se umístilo hodně emigrantů. 55

18. října 1949 přijela vlakem do Javorníku první skupina osídlenců o počtu 570 dospělých s dětmi. Byli rozděleni do Petrovic, Nových Vilémovic a Zálesí. Do Červeného dolu byli soustředěni uprchlíci z jugoslávského Buljkesu. Další emigranti, kteří do r. 1950 přicházeli z léčení v různých nemocnicích a sanatoriích, obsazovali volné domky a byty v Javorníku,

Travné, Skorošicích a Vlčicích, v osadách Hraničná a Kamenná, Hřibová a Hraničky. Do Vidnavy přijelo 15. ledna 1950 120 emigrantů, z nichž deset bylo Slavomakedonců. Většina z nich přišla z Těchonína na Žambersku, kde byl zřízen domov s nemocnicí, v němž byli léčení invalidé a zranění účastníci partyzánských bojů v Řecku. V Javorníku byla zřízena v budově dnešní polikliniky řecká nemocnice s kapacitou 35 lůžek, s řeckým lékařem a řeckým personálem. Primářem tam byl velmi zkušený vojenský řecký lékař Stefanos Kolovos, který později sloužil v nemocnici v Krnově a ve Městě Albrechticích, v případě potřeby dojížděl 56 za nemocnými i do nejbližších vesnic. Noví řečtí osídlenci na Javornicku byli, ač neradi (pro nízké výdělky) zaměstnávani v zemědělských družstvech. Zaměstnanci lesního závodu Javorník už na tom byli lépe, ale největší platy za těžkou práci dostávali ve vidnavské šamotárně.

Příchod Řeků byl místními obyvateli přijat celkově kladně. Zdali měli samotní Řekové problémy a těžkosti? Ano, měli a ohromné. Jazyková bariéra, změna návyků. Řekové z feudálních poměrů přišli do vyspělé průmyslové země. Také k dospělým se však Československo zachovalo tak, jako k jejich dětem. Doslovně je nejen do náruče přijalo, ale i přátelsky je v této náruči stisklo a ohřálo.

Život emigrantů v Československu

Na začátku roku 1950 byly v Československu založeny samosprávní organizace řeckých emigrantů a nějaký čas fungovaly „autonomně“, byť pod kontrolou exilové KSŘ. Nejvyšší samosprávní orgán se nazýval Řecký komitét, měl své razítko, svůj aparát a sídlo totožné se stranickým sídlem v Jeseníku. Nejvyšší stranické vedení zastupoval Ioannis Ioannidis. Obecně byly vazby mezi řeckou samosprávou a KSŘ tak těsné, že je téměř nemožné rozlišit, kdy tento orgán fungoval alespoň formálně autonomně a kdy se zcela ztotožňoval se stranickým aparátem. O něco později vznikaly samosprávy, které se nazývaly Rady Sdružení řeckých politických emigrantů (Simvulio tu Sillogu Ellinon politikon prosfigon), které měly za úkol organizaci ubytování a stravování, popřípadě starost o zaměstnání emigrantů. Také se tyto rady převážně staraly o vnitřní vztahy řecké komunity a kontakt s místními, 57 okresními i oblastními zmocněnci české strany. Tím, že nebyly volené členy komunity, to vlastně ani samosprávy nebyly. Byly to místní stranické skupiny s příslušným výborem, kam exilové vedení KSŘ jmenovalo jeho předsedu. Právě tyto výbory stranických skupin určovaly a ovlivňovaly vztahy mezi řeckými a českými občany a státní správou, ale jen prostřednictvím místních, či oblastních výborů KSČ, nebo v konkrétních případech přes kompetence ČSČK. Zprvu byla veškerá jednání trochu bezradná. Do vedení řeckých rad a místních emigrantských výborů se většinou nominovali straníci a důstojníci partyzánského vojska se zkušenostmi z bojů v občanské válce, kteří ani nemohli dobře znát zdejší poměry a tak někdy problémy řešili podle bojových metod, které v mírovém Československu nebyly nejvhodnější. První Ústřední rada Sdružení řeckých politických emigrantů s celostátní působností vznikla v Jeseníku. Obzvláště se starala o okresy Jeseník, Krnov, Bruntál, Šumperk a Žamberk. První konference organizací řeckých emigrantů byla svolána hned po jejich příjezdu v prosinci 1949 do hotelu Slovan v Jeseníku. Přijelo tam 91 delegátů z 19 základních organizací, včetně předsedy (proedros) ÚV KSŘ v Československu Miltiadise Porfyrojenise. Velice kritickou zprávu ve vztahu k řeckým komunistům v Československu přednesl Stramberger, český účastník konference zastupující okresní výbor KSČ v Jeseníku, jenž obvinil „řecké soudruhy“ z pasivity a z neexistence vnitrostranické demokracie: „...Funkcionáři (řecké komunis- tické strany) často demoralizovali ostatní tím, že sami nechodili pracovat, nýbrž seděli v kancelářích, mnohdy brali větší příděly potravin, měli diktátorské způsoby...“ Na konferenci byl zvolen sedmičlenný výbor, v čele stál první stranický vedoucí Jorgos Kutsomarkos (Gramateas tis KO - předseda ÚV KSŘ v Československu), který se automaticky stal také předsedou Rady Sdružení řeckých 58 politických emigrantů. Po jeho odstranění kvůli buržoaznímu původu nastoupil Grivas, což bylo krycí válečné jméno pro důstojníka ŘDV Georgiose Viramichose, kterého po druhé konferenci v září 1950 nahradil Vasilis Kotsavras, pak Alekos Margaris a další. V roce 1962 se tento ústřední výbor řecké samosprávy přestěhoval do Prahy a pak, po únorové konferenci KSŘ v Budapešti v roce 1968, do Ostravy. Pro styk s řeckou samosprávou byli z české strany určeni okresní a místní zmocněnci, jimiž pro okres Jeseník postupně byli Otto Koubek, Jaroslav Luňák a František Neuman. V prvním desetiletí měla samospráva v Jeseníku k dispozici dvě budovy, jednu pro sekretariát a politické vedení Řeků, druhou pro tiskárnu časopisů a propagačních materiálů. Stranické vedení KS Řecka v Československu, které bylo zároveň i politickým vedením celé emigrace, působilo v Jeseníku do r. 1962. V těch letech se dokonce dnešní náměstí Svobody, kde bývalo autobusové nádraží, přejmenovalo na náměstí v Řecku popraveného komunisty Nikose Belojanise. Zde se nacházela i redakce a tiskárna novin Agonistis („Bojovník“), jehož vydávání započalo v roce 1950 (zrušeno v červnu 1969). V redakční radě časopisu pracovali: Polychronis Charatsidis (Vrachos), Apostolos Dukas, Teodoros Nedelkos, typograf Georgios Neofitidis aj. Agonistis vycházel nejprve jednou, později dvakrát týdně, ještě v 60. letech jednou za čtrnáct dní v nákladu 3.000 výtisků a v rozsahu 4 stran (jedna z nich - Borec - byla ve slavomakedonštině). Pracovníci řecké tiskárny v Bukovicích u Jeseníku byli ve stavu zaměstnanců národního podniku Svoboda - Rudé právo. K ideologickému ovlivňování příslušníků řecké komunity u nás sloužily jeho politickému vedení další tiskoviny - periodické Idisis (Zprávy), jež vycházely rovněž dvakrát týdně v nákladu 2.800 výtisků v řeckém jazyce. Zaznamenávaly zejména hlavní informace 59 zveřejňované exilovou stanicí „Svobodné Řecko“ (Elefteri Ellada), jež vysílala z rumunského území, kde sídlil ÚV exilové KSŘ, nebo rozhlasového vysílání v řečtině z Moskvy a z Londýna. Dále byly vydávány časopisy a propagační publikace, k nimž patřil například stranický teoretický měsíčník Neos Kosmos (Nový svět, od r. 1954 vydáván v Bukurešti), časopis pro ženy I foni tis ginekas (Hlas ženy) a mládežnická periodika O Eponitis (od zkratky EPON - Jednotná všeřecká organizace mládeže) a Ta Aetopula (Orlíci). Největší počet exilových publikací vycházel v řeckém exilovém nakladatelství Nea Ellada (Nové Řecko) se sídlem v Bukurešti, (místo vydání se v knihách neuvádělo kvůli utajení), kde se také tiskly učebnice a naučná literatura pro řecké školáky. Zčásti se učebnice tiskly v polském nakladatelství - Państwowe Zakłady Wydawnictw Szkolnych (Státní závody pedagogických nakladatelství) se sídlem ve Varšavě (místo vydání se v knihách rovněž neuvádělo). V rámci Československého rozhlasu byla v roce 1950 založena řecká redakce, která zajišťovala několik kratších relací (v celkové délce 75 minut denně). Jedna z nich byla vysílána i v makedonštině. Vedle toho byl pro vysílání v řeckém jazyce vyhrazen čas v programu stanice Praha Československého rozhlasu a v programech rozhlasových stanic v Moskvě, Londýně aj. Uvedené řecké a makedonské texty byly velmi aktuální, protože emigranti, kteří nerozuměli řeči obyvatel země, do níž přišli, se z nich dozvídali informace o situaci ve své vlasti, do které se toužili co nejdříve vrátit.

Podle původních představ vedení KSŘ měl být pobyt emigrantů dočasný a krátkodobý. Pak se měli vrátit do Řecka a dokončit „osvobozenecký“ boj. K tomuto účelu nejvyšší představitele strany Joannis Ioannidis a Vasilis Bartziotas 60 požadovali od odpovědných pracovníků ministerstva obrany a ÚV KSČ zajištění „válečné přípravy“ řeckých komunistů, založení speciální školy řeckých diverzantů. Této žádosti „...o organizování kurzu pro 40–50 soudruhů za účelem jejich specializace pro ilegální technickou práci, tj. naprostý agenturní výcvik...“, bylo vyhověno. Pro fungování „školy řeckých soudruhů“ v Československu, která je v dobovém přísně tajném materiálu též označena jako „speciální kurz“ nebo „diversantská škola“ řeckých partyzánů, byla vybrána bývalá kasárna v Mikulovicích (v Muně, kde tehdy byla škola pro výcvik nových členů Veřejné bezpečnosti) u Jeseníku, tedy v místě izolovaném od ostatních míst řeckého osídlení. Za fungování školy zodpovídali za KSČ přímo Bedřich Geminder, náměstek ministra národní bezpečnosti Karel Šváb a Oldřich Papež, zkušený člen československého stranického ústředí na provádění tajných operací. Za řeckou stranu odpovídal zprvu Ioannis Ioannidis, který osobně vybral frekventanty prvního běhu školy, poté Vasilis Bartziotas, jenž na podzim 1950 převzal řízení školy a připravil teoretickou část učebního programu druhého sledu školy, a Vasos Georgiu, člen ÚV KSŘ, který alespoň v první fázi fungování školy osobně velel frekventantům. Škola měla celkem tři ředitele, jednoho Řeka (Vasos Georgiu) a dva Čechy, Martina Busňaka (po stránce technické) a Mlynáře (po stránce politické) a důstojníky, kteří měli spolu s dalšími specialisty z ministerstva obrany a ministerstva národní bezpečnosti zajistit „technickou část“ učebního plánu. Jako stráž školy bylo vybráno deset mladých a hlavně politicky spolehlivých příslušníků SNB. Politická spolehlivost byla nutným požadavkem také pro hospodáře, řidiče, kuchaře a uklizečky školy. Výcviku se zúčastnili pečlivě vybraní Řekové z Československa, Polska a Bulharska. Ředitel Vasos Georgiu informoval Oldřicha Papeže, že všichni frekventanti „přijeli 61 na místo určení v pořádku a se zachováním konspirativních opatření“. Nikdo z žáků nevěděl, kam se jede. S nimi byli „tři soudruzi do kuchyně, tlumočník na češtinu a další tlumočník na ruštinu“. Podle Georgiu byli žáci velmi spokojeni, a proto vřele poděkoval ÚV KSČ i Geminderovi. Pro zajištění hladkého fungování školy byl vytvořen „táborový řád“, který mj. stanovoval přísné bezpečnostní podmínky. Žáci měli povinnost zachovat nejvyšší mlčenlivost o dění v táboře. „Žádná nepovolaná osoba se nesmí dozvědět, pro jaký účel je tábor zřízen a pro koho nakupují potraviny, výzbroj atd. Pamatuj, že jediným nerozmyšleným slovem, které povíš před nepovolanou osobou, můžeš prozradit všechno,“ uvádělo se v táborovém řádu. Dále bylo frekventantům školy zakázáno udržovat jakýkoliv písemný styk. Všechny výcvikové pomůcky byly označeny jako „rázu tajného“, a muselo tak s nimi být i nakládáno. Nepotřebné poznámky se nesměly odhazovat na smetiště. Bylo zakázáno dělat opisy z učební osnovy, stejně jako sestavovat nějaké seznamy frekventantů, profesorů a pomocného materiálu. Kromě táborového řádu byl sestaven také „školní řád“, který hned v úvodu uváděl, že „soudružky a soudruzi, žijící v prostoru školy, jsou povinni udržovat ve vzájemném styku příkladné společenství v duchu proletářského internacionalismu. Jakož vůbec plnit všechny povinnosti, vyplývající z jejich příslušnosti ke straně“. Denní rozvrh frekventantů školy byl vojenským způsobem organizován velmi přísně od budíčku do uložení ke spánku. Výcvik 41 frekventantů začal 16. února 1950 a trval do konce srpna téhož roku. Technická část výcviku zahrnovala tyto předměty: radiotelegrafie, šifrování, chemie, fotografie, tisk, destruktivní činnost, sebeobrana, zbraně, střelba a motokurs. Od poloviny února do začátku května (tzn. v první půli šestiměsíčního kurzu) bylo odučeno celkem 494 učebních hodin technických předmětů. Teoretická část kurzu 62 obsahovala lekce z dialektického a historického materialismu, z politické ekonomie, z dějin Všeruské komunistické strany – VKS(b), z dějin KŘ, přednášky o odborovém hnutí atd. Dne 30. dubna 1950 proběhlo za účasti nejvyšších stranických představitelů řecké i československé strany první vyhodnocení průběhu kurzu. Této porady se kromě samosprávy školy zúčastnili za KSČ Oldřich Papež a za KKE Ioannis Ioannidis a Vasos Georgiu. V záznamu bylo konstatováno, že přestože žáci byli velmi pozorní a učitelé se snažili, aby podali výklad co možná nejsrozumitelněji, „...původní program je příliš přeplněn a žáci nemohou v tak krátké době zvládnout veškerou učební látku...“ Čeští vedoucí kurzu v nové šestistránkové tajné zprávě z 5. června informovali pražské vedení o průběhu kurzu v prvních třech měsících. Velmi kladně hodnotili snahu frekventantů zvládnout rozsáhlý obsah výuky a intenzivní průběh školení, přičemž „se snažili vydat ze sebe vše“. Zároveň však upozorňovali na řadu nedostatků, z nichž obviňovali hlavně funkcionáře řeckého kurzu, kteří patřili spíše mezi podprůměrné frekventanty. Navíc ještě zdůrazňovali, že tito funkcionáři „...mnohdy spíše brzdí naši snahu dát skupině nejschopnějších frekventantů co nejvíce a dělají z osobního hlediska a nedostatků všeobecné závěry“. Poznamenali rovněž, že „...nedostatek sebekritiky a chyby po stránce kázně vyplývají nejen z jejich temperamentu, ale hlavně z toho, že funkcionáři výboru leckdy zapomínají být vzorem ostatním“. Ve stejné zprávě jsou též zmíněny situace, kdy došlo k nebezpečí prozrazení kurzu, např. vyhledáním lékařského ošetření. Horší situace podle českých instruktorů nastala v nutných případech převozu do nemocnice. Ilustračně lze zmínit případ frekventantky Falurisové, která se zranila na střelnici při výcviku s granátem. Částečně byla přisuzována vina instruktorovi, „...který tuto soudružku připustil k nebezpečnému výcviku, ačkoliv bylo 63 známo, že je ve všech předmětech neschopná a přitom těhotná – do kursu neměla vůbec přijít“. Kurz „řeckých soudruhů“ skončil v druhé polovině srpna 1950 a na popud prvního tajemníka KSŘ Zachariadise, byli frekventanti školy posláni do lázní. Po pobytu v lázních byla většina vyškolených Řeků s nejrůznějšími diverzními nebo ilegálními úkoly vyslána do Řecka. Fungování školy řeckých diverzantů v Československu nezůstalo v utajení, protože její činnost byla prozrazena po výpovědi frekventanta, agenta s kódovým označením T-203, který se v lednu 1951 vzdal řeckým bezpečnostním orgánům. Podle toho, co sdělovala zpráva ministra národní bezpečnosti Karlu Komárkovi „o výcviku řeckých partyzánů v diversantské škole v Praze“, zmíněný partyzán vypověděl, že byla v Jeseníku zbudována škola, jejímiž posluchači byli důstojníci a mnozí z nich měli vyšší důstojnické hodnosti. Jak se ve zprávě (mylně) uvádí, „v únoru 1950 (správně listopadu 1950) byl zmíněný partyzán a ještě 6 posluchačů školy vysláno do Prahy, zde dva zůstali: zbývajících 5 spolu s ním bylo odesláno do Sofie přes Budapešť a Bukurešť. V Bukurešti je provázel řecký styčný agent jménem Atanas. V Sofii se k této skupině připojilo ještě pět Řeků, dva přišli z Maďarska, jeden z Polska, všichni tři byli absolventy podobných škol ve zmíněných zemích. 6. prosince byla skupina vyvezena ze Sofie do jednoho domu, kde její členové obdrželi od bulharské policie uniformu, německé pistole a bojové zásoby. V Kolarovu očekával skupinu bulharský voják, který ji doprovodil na hranice. V sedm hodin ráno přešla skupina hranici. Tato skupina byla první částí, vyslanou na diversní práci do Řecka,“ uváděla zpráva československého ministra. Pracovnice sekretariátu ÚV KSČ Synková ve svém sdělení ze 17. května 1951 potvrzovala, že „část výpovědi, která se týká ČSR, plně odpovídá pravdě, až na datum odjezdu – únor 1950 64

– jež nesouhlasí. K oné části, jež se týká ostatních lidově demokratických zemí, se vyjádřil člen ÚV Komunistické strany Řecka, že také souhlasí.“ Není jasné, nakolik tato událost v souvislosti se zatčením dalších ilegálních stranických emisarů řeckými bezpečnostními orgány ovlivnila přípravu „druhého běhu speciálního kursu“, který byl nakonec zrušen, přestože mezitím proběhly všechny potřebné teoretické a organizační přípravy. Druhý běh měl začít 1. února 1951 s účastí 50 žen zralého věku (až do 50 let). Podle „programu školy“ měl i nový běh trvat šest měsíců. Jeho účelem bylo „připravit tyto ženy k pomoci ilegálnímu aparátu v Řecku. Odborněji: dáti jim technickou instruktáž a politicky je připravit, aby mohly obstát v tomto poslání.“ Protože měly být následně vyslány do Řecka, aby získaly zaměstnání jako hospodyně v rodinách vysoce postavených státních a armádních úředníků, měly se naučit „všemu, co musí znát hospodyně, např. o domě, o kuchyni, o dítěti atd., aby byla schopna dobře vařit a náležitě se zabývat buržoazní domácností, střední nebo bohatou“. Dále se ženy měly také specializovat na práci s polygrafem, padělaní podpisů a dodatků k textu, na radiotelegrafii, šifráž a dešifráž, ale i na bojové činnosti, například destruktivní činnost, střeleckou a bojovou zdatnost. Důraz byl též kladen na teoretickou přípravu a na politické školení žen-špionek. Ve „směrnicích“, které dodalo vedení KKE k fungování druhého běhu školy, se psalo, že si ženy musí mimo jiné zvyknout na pochod, mít výcvik v zacházení s pistolí, učit se maskovat a přestrojovat, konspirativně se přemísťovat, čelit útokům policistů, umět se dostat z rukou policistů, projít výcvikem v otevírání zámků, dveří a pokladen.

Od r. 1962, kdy se ústřední výbor řecké samosprávy přestěhoval do Prahy, Radu Sdružení řeckých politických 65 emigrantů v Jeseníku převzala místní stranická skupina, které předsedal Charis Pataridis a později Vangelis Tolios. S ukončením vlády jedné strany v Československu v r. 1989 skončila i činnost exilové KSŘ a aktivita Rad Sdružení politických emigrantů. V r. 1992 vznikl v Jeseníku jakýsi výbor řecké menšiny s jejím prvním předsedou Iliasem Tsumaropulosem, který se po ustanovení Svazu řeckých obcí v r. 1993 ke Svazu přidal. Po přeměně Svazu na Asociaci řeckých obcí 4. 11. 1996 byla i v Jeseníku založena Řecká obec, kde předsedou zůstal Ilias Tsumaropulos. V r. 2002 byla zvolena nová předsedkyně jesenické řecké obce Zacharula Jordanidu.

Největší soustředění řeckých emigrantů bylo v tehdejším krnovském okrese. V prvních letech Krnov neměl řeckou samosprávu, protože se nepředpokládalo, že ve městě budou nějaci Řekové bydlet. Později se vytvořil jen místní výbor KSŘ, který potřebná rozhodnutí dostával z Jeseníku. Předsedy byli: Apostolos Chadziantoniu, Sotiris Janopulos, Anastasis Stambulidis, Georgios Karipidis, Thanasis Barakos a posledním před ustanovením Asociace řeckých obcí Panajotis Purnaras. Dlouhou dobu byl sekretářem (grammateas) předsedy učitel Dimitrios Gontziu (Banasis). Spolupráci s místními českými správami měl na starosti z řecké strany Nikos Bociadis a zmocněncem pro styk s řeckými emigranty byl Jindřich Pravda. Po odstěhování jesenického výboru KSŘ a Rady Sdružení politických emigrantů do Prahy v r. 1962, se Krnov stal velmi důležitým centrem řecké komunity. V 70. letech se pravidelně jednou měsíčně konaly schůze krnovského výboru Řecké komunistické strany - Rady Sdružení politických emigrantů a několikrát ročně bylo k výročí řeckých státních svátku svoláváno plenární zasedání 66 pro všechny řecké emigranty, v němž se často velmi ostře diskutovalo. Všechna zasedání, schůze a řecké zábavy, divadelní, taneční a pěvecká představení se většinou konala v sálech Slezského domu, který tehdy byl středobodem veškerého řeckého konání. Aby v Řecku na tuto restauraci reemigranti z Česka nezapomněli, vybudovali si uprostřed Soluně restauraci se stejným názvem, kde se ještě po třiceti letech většinou mluví jen česky. 2. května 1968 byla krnovskou řeckou stranickou organizací uspořádána protestní akce proti vládě vojenské junty v Řecku. Tři stovky krnovských Řeků se vydaly vlakem do Prahy, kde před zavřeným, ba zabedněným řeckým velvyslanectvím provolávaly různá hesla, ale ani jeden oficiální představitel velvyslanectví se neobjevil. Jak se chovali Řekové v období Pražského jara a vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa? V únoru 1968 se v Budapešti konala 12. plenární konference ÚV KSŘ, kde zase vznikl ideologický rozkol, kterých bylo během řeckého exilu několik. Vzájemné soupeření a frakční boj jistě existoval a stále existuje ve všech politických stranách. Málokdy však měl tak dramatické vyús- tění jako v případě řeckých komunistů, obzvláště exilových. Jinými slovy, potvrzuje se obsah jednoho starého žertu, podle kterého poslední řecký komunista spáchal sebevraždu, když zjistil, že už se nemá s kým rozštěpit. Samotné vedení strany se rozdělilo na dvě skupiny. Jedna pod vedením probrežněvovského Kostase Kolijanise, která převzala vedení exilové KSŘ a i v Československu mezi řeckými emigranty tlumila všechny projevy pokrokovějších názorů, a druhá pod vlivem Bambise Drakopulose, vedoucího komunistické strany v Řecku (esoteriki), jež s prosovětskou politikou nesouhlasila. V červnu 1968 se v Krnově vytvořil 67 odštěpenecký, tzv. Prozatímní stranický výbor, v jehož čele stál Apostolis Chatziantoniu, který se přidal k první skupině. Na frontě dvou řeckých komunistických frakcí fungovala invaze sovětských vojsk do Československa jako katalyzátor, který zpečetil již započatý rozchod. Nové myšlenky pražského jara však přijalo i mnoho řeckých emigrantů, kteří se to nebáli i veřejně projevit. Vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa řecké emigranty ještě více rozdělil. Mnoho jich projevilo své rusofilství, ale nemálo proti vstupu vojsk protestovalo. Také část představitelů krnovské organizace řeckých emigrantů v okrese Bruntál podala 22. 8. 1968 písemný protest, ve kterém projevila odpor proti Brežněvovým metodám a podporovala nezávislost Československa. Po kádrových čistkách ve vedení KSČ v dubnu 1969 sám Vasil Biľak, jeden z hlavních normalizátorů, doslova „adoptoval“ vedení ortodoxní KSŘ a když ho Kolijanis z Ostravy požádal o „malou“ finanční podporu, prosadil v předsednictvu ÚV KSČ poskytnutí „mimořádné devizové pomoci ÚV KS Řecka ve výši 15 tisíc US dolarů“. Během „normalizace“ prováděné nově zvolenou českou prosovětskou vládou se část Řeků stranického výboru v Ostravě v tomto politickém procesu angažovala a to mělo za důsledek i pracovní diskriminaci 13 učitelů řečtiny: Dimitriose Gontziou (Banasis) z Krnova, Janise Nutsose (Fortunas) ze Zlatých Hor. Achillease Papageorgiu z Osoblahy, Georgiose Gymnopulose z Jindřichova, Savase Kachrimanidise z Karviné, Christose Lakkase, Aristose Spanose a Antonise Chrisafise z Brna, Kostase Pappase z Jablonce, Dimitriose Michailidise ze Šumperka, Dimitriose Samartzidise a Janise Erythropulose z Prahy. Všichni byli 24. 7. 1970 na popud Kolijanisového vedení KSŘ ze škol propuštěni.

I toto konání řeckých emigrantů je důkazem, že se plně zapojili do české pospolitosti a její politické a společenské činnosti. Učitelů řečtiny bylo málo. Hned po příchodu dětí a jejich umístění v domovech dostali za úkol naučit řecké děti mateřskému jazyku. Když děti z domovů začaly chodit do místních českých škol, bylo vyučování řečtiny zavedeno

Pokyn ministerstva školství pro vyučování řeckých dětí přímo do rozvrhu příslušné třídy, ale pro potíže s přítomností českých dětí se od toho upustilo a vyučování řečtiny bylo posunuto buď na poslední hodinu, nebo na odpoledne. Velmi často se řečtina doučovala odpoledne v dětských domovech. Nedostatek profesionálních učitelů nahrazovaly různé osoby se znalostí jazyka. Po zrušení domovů řeckých dětí koncem 50. let (poslední v r. 1962), byli učitelé posláni do míst s větší koncentrací řeckých emigrantů. Každoročně pro ně československé ministerstvo školství konalo dvouměsíční 69 prázdninové semináře, kde přednášeli odborníci řeckého jazyka. Ještě do 80. let učitele řečtiny zaměstnávalo československé ministerstvo školství, později však jejich mzdu musela zčásti hradit řecká organizace. Po roce 2000 je vyučování řečtiny jen zájmovou činností. Na Krnovsku, Jesenicku a Šumpersku působili pro základní školy 1. a 2. stupně tito učitelé řečtiny: v Krnově: Alekos Chatzitáskos, Spiros Papadopulos, Dimitrios Gontziou, Mantheos Tsanaklidis, Jannis Topalidis, Pantelis Ikonomidis, Vasilis Evangelu, Thanasis Theodosiu, Dimitrios Michailidis, Stefanos Simichanidis. V Albrechticích: Parthena Avgetidu, Vasilis Kolovos, Evangelia Michailidu. V Opavě: Janis Spiropulos. Ve Zlatých Horách a Jeseníku: Janis Nutsos (Fortunas), Janis Pagunadis, Ilias Tsumaropulos, Ilias Iliu, Papadopulos Spiros. Ve Vrbně p. Pradědem: Christoforos Boboras. V Jindřichově a Osoblaze: Achilleas Papageorgiu, Apostolos Trigas. Učitelé pro slavomakedonské děti: Done Sikavitsas a Alekos Chatzitaskos. V Krnově působili také v českých střednívh školách řečtí učitelé: na pedagogické škole Lefteris Bazakas, na zemědělské škole Georgios Joannidis, Georgios Karipidis a na zdravotnické škole Anastasie Sideridu. Silně věřící řečtí emigranti si sebou z Řecka přivezli i několik pravoslavných popů, avšak řecké vedení strany po celou dobu jakékoliv projevy víry silně tlumilo. Popové tedy působili na svatbách a pohřbech jen poloutajeně, neměli žádnou množnost celebrovat mše ani se jinak projevovat. Teprve v osmdesátých letech se pro pravoslavné věřící otevřely chrámy v Šumperku či v Litovli a Krnově. Po celé severní Moravě sloužili pravoslavní kněží: Papajanis, Papaperiklis a Papathanasis. Ve Zlatých Horách je pohřben Papajanis, vlastním jménem Janis Nikolau Papadopulos.

A čas plynul. Původní představa krátkodobého pobytu se brzo ukázala jako nereálná a pro většinu exulantů a jejich potomky se stala česká země na desítky let jejich domovem. Postupně si emigranti hledali práci i ve velkých městech v Ostravě, v Brně, v Praze. Za padesát let se Řekové dobře přizpůsobili i v severomoravském pohraničním kraji a je možné zodpovědně říct, že tady udělali kus práce. Jen se jim po celou dobu stýskalo po vlasti, po teplém podnebí. Sice při sčítání lidu nebyli evidováni jako národnostní menšina, ani nevím proč, snad proto, že se předpokládalo, že tu budou jen krátce (viz publikace Krnov 1969 - je tam při sčítání obyvatel v r. 1961 vedeno i 34 občanů maďarské národnosti, dva Ukrajinci a jeden Holanďan, ale dva a půl tisíce Řeků je zařazeno do národnosti „ostatní“). Fakt je ten, že jestli Řeky neuznaly sčítací archy, jako národnostní menšinu uznaly je hřbitovy. Ať v Krnově, ve Zlatých Horách, v Jeseníku, Šumperku, i v zastrčených vesničkách Slezska a severní Moravy, všude najdete náhrobky, které oznamují prastarou matkou evropských jazyků - řečtinou, že zde leží nejeden z politických emigrantů, který se nestačil vrátit do své vlasti - do teplého, slunného Řecka.

NÁVRATY

Do roku 1958 řečtí političtí emigranti v Československu měli jen řecké občanství, které však řecká vláda nechtěla nijak uznat. Řecké orgány od roku 1947 do roku 1963 vydaly 136 dekretů, na jejichž základě bylo jmenovitě odňato občanství celkem 22.266 emigrantům zúčastněných v letech 1946 až 1949 komunistického povstání. Ačkoliv řečtí političtí exulanti v Československu mohli mít podle mezinárodních úmluv jakýsi status politického emigranta, řecká exilová komunistická strana jej odmítla a nejen české úřady, ale i vládní úřady ostatních lidově demokratických států to akceptovaly. Od počátku 60. let do r. 1990 neměli ani řecké, ani československé občanství. Místní úřady jim vydávaly „Povolení k pobytu pro osoby bez státní příslušnosti“. Pro normální emigranty byl obal zelený a pro vyšší řecké stranické funkcionáře červený. Koncem 80. let se pro ně vydávalo „Povolení k pobytu pro cizince“. Každý rok, nebo dva, se musely tyto průkazy, po zaplacení 200 až 300 Kčs, prodlužovat na okresním oddělení pasů a víz. Pokud se řečtí exulanti před rokem 1974 chtěli vrátit do své vlasti, museli si protrpět nemálo úřednického i politického nátlaku, aby své rozhodnutí změnili. Jak ze strany exilové KSŘ, tak samotných politických orgánů Československé socialistické republiky nebyl zájem vyhovět mnoha žádostem o vystěhování. Samotné Řecko také nemělo moc chutí tyto emigranty přijímat. Některým, jimž nebyla řecká příslušnost podle dekretů odebrána, se návrat v letech 1960 až 1964 73 podařil (asi 3%). Do roku 1975 se však do Řecka celkem odstěhovalo pouze 1.703 osob. Teprve po pádu junty v Řecku a po demokratických volbách v roce 1974, kdy se ustanovila Řecká republika a nová demokratická vláda vyhlásila pro všechny účastníky partyzánského odboje z let 1946 - 1949 amnestii, se návrat běžně povoloval. Ani to však pro Řeky žijící v socialistickém bloku neznamenalo jednoduchý návrat. Řecká vláda požadovala od rodné obce zájemce o repatriaci jakési dobrozdání, zda se smí do obce navrátit a zda bude loajální k tehdejšímu režimu (pistopiitiko). Mnohým emigrantům pak na základě nesouhlasu obce možnost návratu zamítla. A když se někomu návrat podařil, hned na řeckých hranicích ho očekávala policie. Často byli dost ostře vyslýcháni i navrátilci, kteří s občanskou válkou nikdy nic společného neměli. Tyto výslechy byly ukončeny v roce 1980. Slavomakedonci žijící v Československu, kteří se chtěli vystěhovat do Jugoslávské lidové republiky Makedonie, se kdykoliv mohli stěhovat. Do r. 1975 jich odjelo 1.226. Pokud by se chtěli vystěhovat do Řecka, museli by svou žádost na velvyslanectví podat s řeckou podobou jejich jména a příjmení. Teprve v 80. letech se podstatně ulehčila možnost návratu do vlasti. Mezi Československem a Řeckem byla podepsána smlouva o důchodovém zabezpečení a ostatních nárocích emigrantů a nastalo hromadné stěhování. Ovšem i tento návrat byl pro všechny Řeky, žijící už roztroušeně po celém Československu, další strastiplnou cestou. Navrátilci nakládali vagóny s nábytkem a různým materiálem, kupovali klavíry, aby je v Řecku mohli výhodně prodat a zpeněžit tak dlouholetou práci, ale stejně šli do nejistoty. Ještě po dvaceti letech Řekové z Řecka říkali přistěhovalcům z Čech - Cechi (Češi). A jak se mají ti, co se konečně vrátili domů? Naštěstí československé školství je připravilo do života velmi dobře. 74

Obzvláště se v Řecku uchytili řemeslníci a lidé s vyšším vzděláním.

Podivný Vladislavův útěk

Vladislav v roce 2009 právě přijel z Řecka, kam kdysi dávno tajně uprchl. Po více než dvaceti letech jsme zase spolu seděli v jesenické restauraci s řeckým názvem Akropolis a povídali jsme si o starých časech a kamarádských vztazích mezi mladými Řeky a Čechy. My dva dobře víme, že mnohdy byly víc než bratrské. „Dáte si turka?“ ptá se vysoká číšnice v černém. „Jak se můžete Řeka zeptat, jestli si dá Turka,“ ostře se Vladislav ohradil proti číšnici. Mírněji ji pak vysvětlil, že Řek a Turek je oheň a voda, nebe a peklo, noc a den, sto a jedna…, nepřátelé na život a na smrt. „Když Turka, tak jen na rožni,“ dodal. Nakonec se na ni usmál a objednal spařenou kávu. Uvědomil jsem si, že za dobu jeho pobytu v Řecku se nejen naučil řecky, ale i pořečtil. I kdyby mu měla káva v hubě zhořknout, ani on, Čech, o Turkovi nechce ani slyšet. Návrat Řeků do vlasti začal v roce 1976 a vrcholil v r. 1988. Tehdy navrátilci nakládali vagóny vším potřebným, snažili se podvést české celníky, aby naložili i to, co odvážet nebylo dovoleno. Mnohdy se jim to dařilo. „A jak ses ty, Vláďo, dostal do Řecka?“ Kdysi ve dvaaosmdesátém roce jsme se s kamarády bavili u jesenického nádraží v hotelu Na Rafandě (Hotel Morava) a vydatně pili. Ani nevím, koho to napadlo, v opojení jsme řvali a připíjeli na zdraví Marxu a Engelsovi, Leninovi a Stalinovi a když jsme byli u toho tak i Hitlerovi a Goebbelsovi. Mimo hajlování jsme dělali také jiné skopičiny. Dodnes nevím, která dobrá duše nás práskla a v tu 75 chvíli přišla do hospody pátá B a nasadila nám pouta. Byli jsme ostře vyslýchaní několik dnů, a ani nás nechtěli pustit domů. Já jsem se bezpečnosti obzvláště nelíbil. V tu ránu jsem měl na krku zákon o hanobení republiky a propagaci fašizmu s perspektivou několik let pracovat v klíčovém průmyslu se státním dozorem. Zatímco řecké kamarády dali do vazby hned, mě asi proto, že jsem byl Čech, po několika dnech výslechu na chvíli pustili domů s příkazem, ať se nevzdaluji z města, že si pro mě zase přijdou. Tehdy jsem se rozhodl, že z Československa uteču. Skoro dva měsíce jsem se skrýval po okolních vesnicích u mých řeckých kamarádů a jejich příbuzných a dělal jsem vše pro to, aby mě VB nenašla. Alekos Kakovidis byl mezitím odsouzen za paragraf 109 natvrdo, na tři a půl roku, a když později utekl do Řecka, v jeho nepřítomnosti ho znovu odsoudili na další tři roky. I ostatní moji kamarádi tak dopadli, Kokis (Kokidis - malíř) odsouzen na rok s podmínkou, Dimos a Antonis také. Mě ale ještě nenašli. Jenže, co dál? Věčně jsem se přece skrývat nemohl. Právě tehdy se do Řecka stěhoval můj kamarád Dimos. Slovo dalo slovo a bylo dojednáno. Pojedu stěhovacím vagónem do Řecka. Samozřejmě načerno. Lehce se to naplánovalo, ale provedení nebylo jednoduché. Po zkušenostech při nakládání vystěhovaleckých vagónu bylo skoro nemožné se o to i pokusit, natož to uskutečnit. Dva celníci prohlíželi otevřená zavazadla v bytě stěhovaného, dva byli u vagónu na nádraží. A cestou na nádraží nákladní auto také doprovázel celník. Tudy by to v žádném případě nešlo. Všechna zavazadla, kufry, bedny s přesným popisem obsahu byla balena v bytě před celníky a svazována ocelovou páskou. Do vagónu se nakládaly bedny a balíky, nábytek i plné skříně jedna těsně vedle druhé, aby se při pohybu vagonu ani nehnuly. Ani tam se schovat nedalo. Zbyla jediná možnost, schovat se do 76 pianina u pedálů. Dimos měl koupené dvě. Tehdy se od výrobce koupené pianino dodávalo v pevné dřevěné bedně, tato se pak jen příčně utáhla nadvakrát ocelovým páskem. Nikoho by přece nenapadlo, že se k pedálům vejde i člověk. Hned jsme to také vyzkoušeli. Vlezl jsem tam z boční strany a Dimos dokonce na zkoušku přibil i boční kryt bedny. Nedá se říct, že by tam bylo moc místa, spíš naopak, ale tehdy jsem byl mladý a štíhlý. Dnes bych se tam určitě nevešel. I přišel den D. Ještě v noci jsem vlezl do pianina a Dimos mě zabednil. I ocelový pásek obepnul kolem bedny tak, abych ho mohl zevnitř uvolnit. Napnutě jsem čekal. Asi na dvě hodiny jsem usnul. Probudily mě hlasy. Už bylo jasné, že teď couvnout nejde a pokud mě objeví celníci, bude to průser jak trám, nejen pro mě. Dimos s roční podmínkou by místo do Řecka šel do kriminálu, o mně ani nemluvě. Trestní čin opuštění republiky se rovnal velezradě. Ani jsem nedutal. Konečně asi po čtyřech hodinách začali nakládat i ty dva klavíry. Prý Poláci říkají zákonu schválnosti ‚zákon přirodněgo šviňstva‘, a jestli to je pravda, je to i výstižné. Akorát u klavíru, ve kterém jsem byl přikrčený, se to muselo stát. Když ho táhli po schodech dolů, jednomu z nosičů se vysmekl řemen a celá bedna žuchla na betonovou podlahu tak, že se málem rozpadla. Z rozbité bedny dokonce čouhal můj spacák. Ihned chtěli bednu otevřít a zjistit škodu. Naštěstí tam byl Dimos a ten tvrdě přikázal: „Nic neotevírejte, nemáme čas, ten klavír půjde tak jak je.“ „To přece nejde, klavír se musí prohlédnout,“ ozval se jeden z nosičů, „vždyť musí být rozbitý.“ „Co mi do toho kecáš, je to můj klavír a já rozhoduji, co s ním bude. Nemluv a dělej!“ Trošku spravili rozbitou stranu a zase mě nesli, jak na poslední cestu. Spadl mi kámen ze srdce, prošlo to. Ještě jsem slyšel trochu přiopilého celníka Jirku, jak říká: „Klavír má 77 ocelové jádro, ten musí vydržet!“ S nejmenší dušičkou, jakou jsem kdy měl, mě ve tmě vezli na nádraží. Naložili mě do vagónu a slyším: „Přitlač klavír k té velké bedně, aby se při posunu vagonu ani nepohnul a druhý bok bude opřen o stěnu vagónu.“ Pomyslel jsem si, že když to udělají, tak do Řecka dojede jen moje smradlavá mrtvola. Nebudu moc vylézt za žádnou cenu a zhynu jak lapená krysa. Už jsem také slyšel, jak přitloukají opevnění klavíru k podlaze a málem jsem jim chtěl říct, že to nemůžou udělat, ale v tom jsem znovu uslyšel Dimose: „Hej, ten klavír tak nedávejte, otočte ho, aby z levého boku byl volný přístup, přijdou tam peřiny.“ „Nakládal jsem hodně vagónů,“ ozval nakládač - specialista, „ale být tebou, jestli nechceš rozbít celý náklad vagónu, upevníš klavír podle mě. Víš, co udělá rozjetý klavír při posunování vagónů na nádraží?“ „Řekl jsem otočit, tak ho otočíte a nebudete to zbytečně okecávat.“ Už podruhé mi Dimos zachránil život. Celý vagón byl minimálně dvěma poloopilými celníky zapečetěn celními razítky, pečlivě prohlédnut a zamknut velkou železnou petlicí. Asi po šesti dalších hodinách se vůz dal na cestu, radostí jsem se pochcal, ale vůbec mi to nevadilo. Někde před Hanušovicemi jsem se osvobodil. Vyšel jsem na malinkatý prostor a protáhl se. Za chvíli jsem našel předem domluvené jídlo a pití. Uf, uf, uf… Ten kůň Dimos nezapomněl ani na několik flašek rumu. Po dvou dnech jsem byl za hranicemi republiky. Měl jsem sto chutí, když už jsem byl mimo dosah páté B, z vagónu utéct. Bál jsem se, že by mě cestou při kontrolách mohl nějaký nádražák vidět a prásknout, a kdyby mě dostala do rukou 78 policie byť rakouská, nic příjemného by to nebylo. Každá policie umí buzerovat a jsou i případy, kdy utečence vrátila do země původu. Nezbývalo mi, než své životní projevy minimalizovat. Byl jsem ve vagóně ticho jak myška a většinou jsem žil v noci. Po cestě jsem si pak uvědomil, že za nic na světě nemohu z vagónu utéct. Co by tomu řekl můj kamarád, kdyby mě v Řecku nenašel. Skoro tři týdny jsem ležel na peřinách, jedl a pil, určitě jsem přibral na váze. Přijel jsem do Soluně před večerem. V jedenáct hodin v noci jsem trochu poboural větrací okénko vagónu a dostal jsem se ven. Přijalo mě teplé řecké podnebí. Zbývalo mi jen najít nějaké „Periptero“, to je takový kiosek, kde koupíte cigarety, noviny a různé drobnosti a odkud si můžete zatelefonovat. Našel jsem ho, sáhl jsem do kapsy, abych vytáhl telefonní seznam s čísly mých řeckých kamarádů v Soluni. Nebyl tam. Asi jsem ho nechal ležet na pianu. Musel jsem se vrátit k vagónu. Na soluňském nádraží jsem si uvědomil, že je tam tisíce skoro navlas stejných vagónů a pojala mě hrůza. A měla proč. Celou noc jsem obcházel soupravy vlaků a ještě ráno v šest hodin jsem chodil od vagonu k vagonu a hledal ten svůj. Našel jsem ho podle rozbitého okénka. Znovu jsem přišel ke kiosku a vytočil číslo mého kamaráda Kokidise, však víš, pracoval v jesenické nemocnici jako lapiduch, krásně maloval a měl rád profesora Orlíka. Povídám mu: „Kokine, už jsem tady. Přijeď pro mě!“ A on mi říká: „Ty vole, kde jsi?“ Když jsem mu vysvětlil, že v Soluni na nádraží, málem dostal psotník. Než dojel do Řecka můj kamarád Dimos - majitel obsahu vagónu, chodil jsem samozřejmě do české restaurace ve čtvrti Ambelokipi, nebo U Dobrého vojáka Švejka, či do restaurace 79

Slezský domov uprostřed Soluně. Většinou se tam scházejí navrátilci z Československa, málokdy se tam uslyší řečtina. Mimo Kokise se nikdo nedozvěděl způsob, jakým jsem do Řecka přijel. Oba jsme to pečlivě tajili. Na otázku „jak jsem se dostal do Řecka“ jsme oba odpovídali vyhýbavě a nechtěli prozradit černou jízdu vagónem. Asi za týden přijel Dimos. Vešel do restaurace U Dobrého vojáka Švejka, uviděl mě a na celou hospodu zakřičel: „Nepovídej mi, ty vole, že můj vagón je už na nádraží?“ To, co my dva pracně tajili týden, on vykřičí na celou hospodu za vteřinu. Tak srdečné objetí dvou kamarádů se nedá popsat. Brečel jsem jak malý kluk. ...od těch dob jsem projel celý svět od Austrálie po Ameriku a pokaždé, když náhodou na ulici zaslechnu řečtinu, otočím se a i neznámému rád dám najevo svou lásku k Homérovi, Platonovi..., k Řekům a Řecku.

V roce 1985 zůstalo z poválečné politické emigrace v Československu jen asi pět tisíc Řeků, v r. 2001 podle sčítání obyvatelstva zde žilo jen 3.219 a v roce 2011 se počet osob řecké národnosti snížil na 2.611. Ty tam jsou doby, kdy Řeků mezi Ostravou a Zábřehem žilo až 15 tisíc. V roce 2008 jich na Ostravsku žije kolem 300 osob, na Krnovsku 350, na Osoblažsku 60, na Bruntálsku 100 na Jesenicku kolem 250, v Brně 320, v Praze přes 800 a ostatní roztroušeně po republice. Podrobněji uvádím Jesenicko a Krnovsko.

Ve Zlatých Horách v roce 2009 žije kolem 100 obyvatel, kteří se hlásí k řecké národnosti, ale většina z nich již má české občanství. Jsou to rodiny: Tomáše Sideridise, Dimitrise Charalambidise, Stefanose Markose, Anastasise Tselidise, 80

Stefanose Stambulidise, Ilia Michopulose, Ilia a Panajotise Tiliose, Kostase Stefanidise, Mirky, Panajotise a Vasilise Avramidise, Jorgose Muratidise, Argirise, Gavrilise a Panose Kostease, Vasilise a Georgiose Chadzielefteriadise, Alekose a Georgise Vlachopulose, Vangelise Liolase Georgiose,

Lolase, Panajotise a Christose Niku, Eleni a Georgiose Zapunidise, Georgiose Joanu, Juvana Iliadise, Kostantinose Paraskevopulose, Christose Kiziridise, Sotirise Joanidise Dimitrise Athanasiadise, aj. V Jeseníku žije kolem 130 osob, které se hlásí k řecké národnosti. Jsou to rodiny: Bartošáková (Kiirjakovská), M. Gadziura, At. Papajoanu, P. Jordanidisová, V. Tolios, Th. Kunčarová, Vas. Hradilová, Ni. Kosteas, Alex. Ručilová, So. Miovská, And. Vlachopulos, Chr. Rizopulu, Pol. Vlachopulu, J. Galanopulos, M. Šebrlová (Galanopulu), R. Hromádková (Bulguri), Chris. Panajotidu, An. Pisios, An. Pišovský, Tom. Pišovský, Janula Salašovičová, Altinaias Miltiadis, D. 81

Dušková (Rizopulu), K. Arucidis, Ath. Beris, Plocheria Pastorová, N. Filip, And. Paraskevopulos, Dim. Joanidis, Van. Joanidis, Lefteria Kazarová (Joanidu), Andreas Joanidis, Ch. Stambolidis, Zach. Jordanidu, Ilias Cumaropulos, Anastasie Mezuláníková, A. Altinakis, P. Serafimidis, P. Stambolidu, Jovanovský, Tomáš Joanidis, J. Mirčevský, Ev. Kasiaras, S. Tomášová, L. Petrovská, H. Raidová, P. Stefanis, N. Geras, D. Kiriakovský, If. Kiriakovská, Pavlíková (Kiriakovská), J. Stavianis, Karel Adamík aj. Na Javornicku se hlásí k řecké národnosti kolem 80 osob: Janis Bulguris, Dimo Argirovský, Petr Dinis, J. Grigoriadis, Glavinovská V., Chrástová E. (Tasiu), Marie Jankulovská, Steriani Kabrhelová, Stavre Kiriazopulos, Dimos Pandaris, Christos Machmuridis, Alekos Papageorgiu, L. Papadopulos, Marie Tasiu, D. Valchařová, A. Minaříková, Gl. Oravcová, A. Šoltésová aj. V Albrechticích a okolí má ještě řeckou národnost kolem 20 osob: Nikos a Eftimios Busios, Achilleas Stefanidis, Antonios Raptis, Sokratis Vasiliadis, Vangeli Michailidu, Anna Akritidu, Vasilis Kitsulis, Lamros Grigoriadis. V Dívčím hradě: Sultana a Vangeli Čara. V Jindřichově: L. Gavras, Nikos, Ilias, Sotiris, Stefanos Vergosovi, Sot. Tasulas. Ch. Tsanaklis, M. Vanotová, M Časánková, J. Bavik, Alekos Tsaras, N. Pustková, Romanidis, Grigoriadis a Sedláčková. Ve Vrbně pod Pradědem: rodina Nikose Iliopulose, Janise Siderase, Grigoriadise. V Krnově a okolí se hlásí k řecké národnosti přes 220 osob, z nichž níže jmenovaní jsou i členy řecké obce: Eleni Andronikidu, Georgios Bazakas, Jana Fišarová, Christos Bialas, Christina Bialasová, Lenka Bialasová, Lenka, ml. Bialasová, Grigoriadis, Elisabeth Isakidu, Olga Ivaničová, Nada Jalůvková, Nikos Karajorgis, Tereza Marková, Rendis 82

Kiculis, Alexandra Kiculisová, Vasilis Kiculis, Karel Kišoň, Kišoňová, Roman Kocourek, Polixeni Kocourková, Karolína Kocourková, Lenka Kortišová, Eleni Krayzlová, Václav Mádr, Steriani Mádrová, Jan Marek, Marie Mattová, Michael Mikula, Michal Osladil, Milan Osladil, Kateřina Paštinská, Panajota Osladilová, Irini Pechová, Františka Petropulosová, Janis Petropulos, Kostas Prokopiu, Veronika Prokopiu, Kostas Samaras, Georgios Sidopulos, Kateřina Sidopulu, Pavla Siegfriedová, Lubomír Silnica, Magdaléna Silnicová, Sawas Sofianidis, Niki Somerová, Aristidis Spiropulos, Hana Spiropulu, Nikolas Stefanidis, Dita Stefanidu, Dimitrios Troianos, Chrisula Trojková, Aneta Válková, Vasiliki Veličková, Paris Vasiliadis, Helena Vasiliadisová, Alexandra Vasiliadisová, Atanasios Zingopis, Atanasis Vlachopulos, Konstantina Vlachopulosová, Jarmila Grigoriadu, Daniel Grigoriadis,Táňa Koláriková, Andreas Kosteas, Anastazia Nicu. Mimo členy řecké obce v Krnově žije ještě několik desítek nečlenů.

Vlivem hodně odlišného českého prostředí, více než 60 let pobytu a generační obměny došlo k určitým posunům v národním vědomí řecké minority. Jistě to bylo také tím, že Řekové nebyli jediní, kdo po 2. světové válce tento pohraniční kraj osídlili. Nastalo zde smísení krve lidí z celé Evropy. Dodnes můžete na Jesenicku slyšet jména nových poválečných obyvatel a podle toho poznat odkud pochází: Ignác Morong, Jano Palucha - rumunští Slováci, Chariklia Sotiropulosová, Christos Cilingerisdis - Řekové, Albín Bartkowiak, Josef Siarka - oravskopolští Slováci, Petr Eškulič - Jugoslávie, Ivan Ivanovič Radkin - Rus, Déžo Gondolán - Cikán, Fero Hanulák, Vlado Holienčík - Slováci, Břetislav Martínek - Čech, Helmut Schönwälder - Němec, Juzek Pickiewicz - Polák. Ale už v další, smíšené generaci 83 se objevují nové prapodivné kombinace jmen a příjmení. Jsou to děti Evropy: Hynek Palucha, Květoslava Eškuličová, Jarmila Chaliplisová, Izabela Gondolániová, Jenovéfa Nováková, Christos Neugebauer.

V tomto regionu plném změn a zvratů nebylo vždy možné jednat jen jako slušně vychovaný člověk. Mohu však konstatovat, že mezi národnostmi sice byly spory i šarvátky, ale nepřesáhly normálnost života. Je ale fakt, že jsem na vlastní kůži poznal i nepříjemné, někdy xenofobní chování zdejších obyvatel. Cizí národnost jim vadí, obzvláště když jsou v úzkých. Psychicky slabším a obzvláště hloupějším lidem vadí cizinci nejvíc. Jeden příběh z těch jemnějších:

Kulečník

Jako obyčejně, když můj známý přijížděl z Brna na rekreaci na Rejvíz, pokaždé mě navštívil, oznámil mi příchod a hlavně upozornil, že v kulečníku, za dobu, co spolu hrajeme, sice prohrává dvacet osm ku dvaceti pěti, ale prý trénoval a že mi to tentokrát nandá, až se budu divit. Už několik let spolu hráváme kulečník a bez této činnosti by to pro něj snad ani dovolená na horách nebyla. Myslím si dokonce, že by sem vůbec nejezdil. I já se mnohdy na něj těšil, protože to je vtipný muž v létech a vždycky si máme co povídat. Obyčejně mi vyprávěl o své zálibě, amatérském divadle. Já mu na oplátku povídal o jelenech a myslivosti a někdy ho také vzal do lesa na malou loveckou vycházku. Samozřejmě, že u toho bylo i trochu slivovice nebo fernetu, podle momentální chuti. Kamarád přijel v sobotu, v září 1998. Tentokrát se ani na chatě, kde byl ubytován, nezastavil 84 a jel mi rovnou oznámit svou přítomnost a že večer se jistě musíme sejít na kulečník. Dlouho jsem ho neviděl v tak dobré náladě a těšil jsem se na něj. První partii jsem prohrál. Obyčejně první partii prohrávám. Potřebuji se rozehřát, dostat provozní teplotu jako dobrý automobil a pak jsem teprve k neporažení. I tágo pak lehce táhne ostré falše, dělá doběhlíky, kopštrosy, kvarty i obrácené

Na Rejvízu v domě čp. 35 bydlela rodina Apostolose Joanidise kvarty, jak mu poručí mé ruce. Také on umí hrát dobře. Nechybí ani doping v podobě fernetu, o kterém se říká, že kudy teče, tudy léčí. „Tak co, hajnej. Kdy půjdem do lesa na jeleny?“ otázal se „Kdéépak, dnes jeleni,“ odpovídám a vysvětluji mu, že myslivost je dnes jen pro boháče a ne pro chudé lesníky. Doba se v tomto směru změnila do nedobra, do pytlačení, rabování zvěře, do peněz a zase do peněz. Poslední rok jsem na loukách, ba ani v lese, jelena neviděl, že bych slyšel troubení 85 v době jelení říje, si dlouho nepamatuji. Zkrátka smutná kapitola české myslivosti. Všechny honitby v okolí jsou propachtované a já si nemohu dovolit dát deset až padesát tisíc korun ročně, abych do některé společnosti mohl vstoupit a lovit. „Ty jsi snad dopadl ještě hůř než moje ochotnické divadlo,“ povídá dlouholetý kulečníkový soupeř. „A co se na amatérském divadle, prosím tě, mohlo změnit?“ „To by ses divil, co všechno, ale sametově,“ navztekaně začal povídat: „Především to, že si peníze na provoz divadla musíme hledat sami. Dříve stačilo zajít na okresní národní výbor prokázat, že jsme angažovaní a měli jsme peněz dost. Něco nám také dával závod ZETOR z fondu pro kulturní a sociální potřeby a byla pohoda. Ale teď? Nejdříve naší noví prioritní majitelé Zbrojovky zcela odmítli dávat peníze na jakoukoliv mimopracovní činnost, protože nemají ani na výplaty svých zaměstnanců. Už se tam skoro nevyrábějí ani traktory, jestli se vůbec něco vyrábí. No, a potom jsem se vypravil, jako obyčejně, pro nějaký obolus na brněnský magistrát. A tentokrát jsem se tam hrozně rozčílil, to ti řeknu.“ „Víš, že se nemáš rozčilovat, když potřebuješ peníze. Rozčílenému žadateli každý český úředník dá kulové s přehazovačkou.“ „No, v tom je tem háček, že ani cizinec ne. Já ti přijdu na magistrát a každý mě posílá za šéfem kultury města Brna, že jen on může takovou věc rozhodnout. Nakonec jsem přišel k pracovně, kde na dveřích bylo napsáno jakési divné jméno. Něco jako Leftor…, a příjmení si nepamatuji vůbec.“ „Lefteris. Jmenoval se Lefteris. Je to Řek,“ jemně ho opravuji. „Ano, ano tak se jmenoval. A tak jsem vpadl dovnitř, 86 podivil jsem se, že s takovým jménem umí vůbec česky a požádal jsem ho o ty peníze, které jsme za komunistické éry každoročně skoro automaticky dostávali. A přestav si. On na mě čistou češtinou, šmrncnutou brněnským hantecem: ‚Pane, zaspal jste dobu. Kde to žijete? Zapomeňte na peníze z magistrátu, protože zvířata v brněnském zoo hladoví jak herci a herci v brněnském divadle nedostávájí love vůbec, protože peněz je nedostatek. Nejsou. A nějaké amatérské divadlo mi, sice s lítosti, ale může být ukradeno.‘ To jsem se teda rozzlobil. Já jsem se tak rozčílil, že mi jakéjsi Řek, i když magistrátní šéf kultury, nechce dát peníze, že jsem ho poslal do Řecka, aby rozhodoval tam. Co nám, do prčic, tady v Čechách může nějaký Řek mluvit do české kultury! No pověz!“ „A co se ti na tom, prosím tě, nelíbí? Pokud vím, v roce 863 přišli na Velkou Moravu dva Řekové ze Soluně, Cyril a Metoděj, taky rozdávali kulturu. Naučili vás číst a psát, no a teď to, co oni nestačili dodělat, můj bratr přišel napravit. Jestli příchod těchto dvou věrozvěstů kultury je českým národním svátkem, nevím, proč se na mého bratra ježíš?“ „Co mi tady povídáš o tvém bratrovi, vždyť ty se jmenuješ Alexandr, ne? Copak ty jsi Řek?“ „Ano a můj bratr na radnici v Brně se jmenuje Lefteris a máme oba společné příjmení.“ „Krucinál, tak to jsi mě dostal do úzkých. Tak ty ho znáš, a proto jsi mě opravil. No víš, já to s tím odporem k Řekům nemyslel tak vážně. Jen mě rozčiluje tato doba a na někoho to svést musím.“ „Vždyť ti také nic nezazlívám. Jen až s ním budeš příště jednat, pozdravuj ho ode mě, ale řekni mu také, že v kulečníku dostáváš nafrak. Peníze ti asi nedá, aspoň tě polituje.“ „To víš, že ho rád pozdravím. Dnes tě však na hlavu 87 porazím a povím mu, jaký jsi v kulečníku slabčák.“ Ani tentokrát se stav v biliáru v podstatě nezměnil. Dvakrát vyhrál divadelní amatér a dvakrát lesník z hor. Zítra se pozná, kdo je lepší, myslím v kulečníku.

Řekové se od prvních let bez větších potíží zařadili do ekonomického a sociálního života české společnosti, ale vždy měli silná rodinná pouta a rovněž pocit etnické sounáležitosti. Hrdost na původ, národní historii a tradice, jazyk, národní kulturu a národní symboly je u řecké menšiny obecně mnohem silnější než u domácí české populace a projevuje se ve všech oblastech života komunity. Dnešní řecká menšina se kromě snah o udržení svého jazyka a zvyků od české populace moc neliší. První řecká generace, která za poskytnutou pomoc zůstala dodnes vděčná tehdejšímu režimu v Československu, pomalu přirozeně vymírá. Jejich děti a vnuci ve druhé a třetí generaci, převážně ze smíšených manželství, jsou již zcela integrovaní do českého prostředí. Pomalu u nich mizí i pouto k původní vlasti a z boje jejich prarodičů v občanské válce se stává trochu neuvěřitelná pohádka. Už dávno není pravdou, že každý novoroční přípitek v řecké rodině končívá „příští rok ve vlasti“.

ŘECKÁ KULTURA, ZVYKY A TRADICE

Antická kultura

Řecká kultura, včetně písma, byla starověkými řeckými kmeny přejata z Blízkého východu. Musíme však konstatovat, že přejímání této kultury nebylo pasivní, ale naopak. A když Řekové toto pomyslné semeno kultury z východu přijali a zasadili do svého prostředí, vyrostla z něj nádherná květina, která později oslnila celou Evropu, ba i celý svět. Pro příklady

není třeba chodit daleko: řecká antická filosofie, Homérovy eposy (Ilias a Odyssea), Euripidovy tragédie (Medeia...), Feidiovo sochařské a stavitelské umění (Akropolis - 12 m vysoká socha Athéna Parthenos...) a další tisíce dodnes 89 zachovaných artefaktů berou dech každému obdivovateli. O řecké antické kultuře se napsalo tolik oslavných knih, že je zbytečné k nim něco přidávat. Cituji aspoň jednoho velikána novější doby, Bedřicha Engelse, který řeckou kulturu shrnul do několika slov: „Řekové zůstanou navždy našimi učiteli.“ Musím také konstatovat, že na antickou kulturu nejen navazuje, ale je i přímo vrostlá kultura dnešní řecké společnosti.

Starověké zvyky a tradice

S kulturou souvisí i řecké zvyky a tradice, které mají prastarý původ, vycházejí z náboženství, v souznění s olympským božstvem. Řekové věřili, že v každém člověku je něco božského - právě proto jejich bohové vypadali a jednali jako lidé, včetně jejich slabostí a chyb. Tím se lišili od božstev všech předchozích staletí a kultur, které věřily v bezchybnost a všemocnost nedosažitelných bohů. Zatímco jiné kultury hledaly poznání vzdálením se od tělesného světa, Řekové studovali skutečnost a sami sebe, což přineslo vznik převratných filosofií a filosofických škol. Tato myšlenková a osobní nezávislost pak stála za vznikem svobodného umění a realismu. Také všichni obyvatelé, bohatí nebo chudí, v antické době vnímali božstvo jako svou duševní vzpruhu, jako pomyslnou, neviditelnou a pomocnou ruku. Dvanáct hlavních bohů s nejmocnějším Diem (1. pád Zeus) žilo na nejvyšší řecké hoře Olympu a další tisíce bůžků, nymf, satyrů, oblud a vil „existovalo“ v přímém okolí lidí. Ve studních, v řekách, v kopcích, na loukách… Bohové v antické době byli uctíváni v honosných chrámech, v nichž sloužili kněží, kteří většinou byli také vykládači boží vůle a věštci. Bohům se dávaly oběti v různé podobě. Berani, býci, laně, ba 90 bylo-li to nutné, podle rozhodnutí kněze, mohla to být i lidská oběť, např. před odplutím shromážděných řeckých vojsk do války v Tróji byla pro zdar výpravy obětovaná Ifigenie - dcera nejvyššího velitele řeckých vojsk Agamemnóna. Pro věštce byla činnost jakéhokoliv zvířete v okolí (had, orel) předzvěstí boží vůle a podle věštcova výkladu lidé přizpůsobovali své konání. Věštci mohli vykládat budoucnost i podle vnitřností různých zvířat. Antičtí bohové měli lidské vlastnosti, a i když byli nesmrtelní, zůstávali k prostému, smrtelnému člověku přátelští. To dokladuje i jedna z nejhezčích řeckých bájí.

Filemón a Baucis

Zeus z Olympu přišel hledat ve Frígii lidskost. Prošel kraj světa, navštívil tisíce domů a nalezl zavřené dveře, bohatých měšťanů chlad, jenž zábl do nitra duše, jak na jaře kousavý had, mstíc se svým jedem, když lakotně kousne, ač nemá hlad.

K večeru únavou skleslý, za městem u malých oken zaklepal na vetchou slídu, ač chudobu zahlédl okem. Ze slámy střecha, stářím skloněná k zemi opřená kůlem, jak stařec se opírá holí, když tělo není tak pružné a lety každý krok bolí.

Dva stařečci v chatrném domku žili padesát let, vítali ve dveřích Dia, řekli mu milých pár vět a na stůl přinesli vše, co chudoba mohla jim dát. Kousek sýru a mléko i sváteční uzené plát a slova, jež říkají lidé, když jeden má druhého rád.

Blahobyt sic v chaloupce nebyl, jak viděli bozi, 91

však lásky tu bylo tolik, že závidět mohli by mnozí. ač bohatství mají a sluhové je v kočárech vozí.

Tak bohové poznali lidskost, ač předtím poznali zášť, odměnu chtěli dát starcům, však měšťanům smrtelný plášť.

Bůh ztrestal potopou město, život skrblíkům vzal, by lakomství potomků jejích, nešlo do světa dál. A stařečkům milým se přiznal a chtěl jim vyplnit přání. Bohatství na celý život, palác jim postavit chtěl, dát jím moc nad Frigií a pěvce, jenž ódy by pěl.

Nechtěli bohatství mít, nechtěli strojit si hody, vždyť nemusí víno pít, rád chudý se napije vody. V skromnosti společně žili, kéž v lásce dožijí stáří, pak společně umírat chtěli, jak s deštěm umírá duha, aby nemusel druh plakat nad hrobem druha.

A tak jim určili bozi život klidného dění, než se vyplnil čas, kdy živé se v neživé mění. Pak Zeus je proměnil v stromy, ať lidskost neztrácí víru. Starce v mohutný dub, by chránil srdčitou lípu proti bouřlivým větrům, jež v životě neznají míru.

Ty stromy dosud tam stojí, lásky člověka vzor, do sebe spletené větve i po smrti něžně se hladí šustíce listím, když vítr zavane z hor.

Celý panteon řeckého božstva přijala za své římská kultura, jen je přeložila do latiny. Zeus se nazýval Jupiter. Bohužel je mírně degradovala tím, že se sami římští císaři prohlašovali za bohy a protože císaři byli smrtelní, smrtelnými se zakrátko stali i bohové na Olympu. 92

První písemné zprávy o antických zvyklostech prostých Řeků nalezneme v Homérových eposech Ilias a Odyssea. V Iliadě jsou popsány zvyklosti ve vojsku při rozdělování nabyté kořisti, jež se drží zásady: každému podle jeho zásluh a vojenské hodnosti. Ve sportu vyhrává nejsilnější, nejrychlejší a také někdy nejlstivější. V Odyssei jsou popisovány zvyklosti pro bezpečí cizích návštěvníků přicházejících do domu, jež ochraňoval nejmocnější z bohů Zeus. Je tam také znázorněn vztah obyčejných lidí k bohům, i zvyklosti udržované ve většinou patriarchálně vedených domácnostech. Svátky v antickém Řecku byly časté. Nejdůležitější, Adonie se slavily s příchodem jara. Bylo to nevázané přijímání jara (dnes masopust). Konal se na počest návratu krásného Adonise (milence bohyně krásy Afrodity) z podsvětí. Na podzim při sběru vína se slavily dny plodnosti (bakchanálie). Antické Řecko své mrtvé pohřbívalo žehem v prostoru za městem a popel dávalo do uren, které se ukládaly do menších nebo větších mohyl, podle zásluh mrtvého. V eposu Ilias jsou velmi podrobně zaznamenány zvyklosti při pohřbívání padlých. Většinou byli zabití hrdinové hodně oplakáváni pozůstalými a plačkami, pak byli natírání vonnými mastmi a oleji, a nejpozději třetí den pohřbeni žehem (Achilleem tupený trójský hrdina Hektor však byl vydán jeho otci Priamovi teprve dvanáctý den). Významným mrtvým byly do ohně házeny oběti v podobě vlasů pozůstalých, šperků, obětních beranů, nebo koní a často i zajatých protivníků. Hrdinům byly stavěny vysoké mohyly, do nichž byly ukládány urny s jejich popelem. Sexuální život ve starém Řecku byl stejně bujný a pestrý jako sexuální život orientálních národů. Na Olympu i na zemi zřejmě nebyla silnější moc než sexuální pud. Mýtus bohů 93 a hrdinů se točil kolem žen, pro lásku a nevěru se vedly války (trójská) a psaly rozsáhlé eposy. Samotný Zeus se proměňoval jednou v býka, podruhé v labuť, potřetí v mlhu..., jen aby svedl cizí manželky. Podstatou řecké společnosti byl muž, který musel konat tak, aby finančně zabezpečil celou rodinu, žena se pouze o tu

Příprava žehu antického hrdiny rodinu starala. Proto v civilním životě byla žena - Řekyně - považována za manželův majetek a tedy její nevěra byla považována za velké provinění. Při cizoložství nebyl důležitý akt pohlavního styku, nýbrž možnost podvržení cizího dítěte, které by neprávem dědilo manželovy peníze a majetek. Manžel, který přistihl jiného muže v posteli své ženy, se neoháněl dlouho zákony, nýbrž mu buď uřízl úd i s varlaty, nebo ho na místě zabil a kdyby manželka obcovala s otrokem, zabil by i ji. 94

Oproti tomu manžel, který spal s jinou ženou, nebyl vůči vlastní ženě vinen, protože ona jeho nevěrou nic neztrácela. Ani mužův pohlavní styk s otrokem nebo s otrokyní nebyl považován za cizoložství, neboť otroci byli uznáváni jako jeho majetek. Bylo privilegiem manželovým souložit s otrokyněmi, a pokud se z toho vztahu narodily děti, tím si vlastně množil svůj majetek - otroky. S milkováním svého muže se tedy žena musela smířit, ale ona sama se nesměla ani vdát, pokud neměla důkaz o smrti svého manžela, a to, ani když zmizel na dvacet let, jako Odysseus. Ani prostituce nebyla ničím výjimečným, odehrávala se ve veřejných domech, kde působily hetéry. Většina hetér žila přímo v nevěstincích, jichž bylo v Athénách tolik, že si mohl každý vybrat. Ceny služeb byly vysoké. O řeckých hetérách se traduje, že okouzlovaly muže nejen svou krásou, nýbrž především svým duchem. Dokonce se prý samy vzdělávaly a zajímaly o duchovní záležitosti. U některých tomu tak možná skutečně bylo. Velká většina řeckých hetér se však duševně, svými výroky, svým chováním a ambicemi nelišila od svých kolegyň v jiných zemích a v jiných dobách. Hetéry se především musely zcela věnovat nutnostem svého řemesla, starostem o namáhané tělo, o parádu, o drobné obchodní triky a o věčně se nedostávající peníze. Na péči o ducha už nezbývalo a nebyl k ní zpravidla ani důvod, neboť zákazníci nic takového nevyžadovali. I když dovedli trochu konverzovat, mluvením se nikdo dlouho nezdržoval. Prostituce pro nižší lidové vrstvy se odehrávala ve zvláštních ulicích s nevěstinci. Byla zde už od Solóna (6. stol. př. n.l.) a podrobena přísnému dozoru. Za sexuální služby se platil jen jeden obolus, z něhož se odváděla daň městu. Homosexualita. Zdá se, že se muži zajímali o své manželky 95 méně, než o svého posledního otroka. Řeckému ideálu krásy se asijský typ korpulentní ženy zdál odporný. Vznikl nový, který pocházel z jižního pobřeží Středozemního moře a prosazoval štíhlou linii. Spíš se podobal mladým mužům. Láska mezi muži byla ve starověku běžná ve všech zemích východního Středomoří. Proč však dosáhla takových rozměrů právě v Řecku, zůstává fyziologickou a psychologickou záhadou. Muži urozeného původu rozdmýchávali ctižádost a oddanost mladíků ještě víc tím, že jim namlouvali, že láska mezi muži je tou vpravdě aristokratickou, rytířskou formou erotiky, že je dórská a toto slovo jim znělo svůdně. Platón asi trochu přeháněl, jestliže v „Hostině“, této bibli homosexuality, vložil Aristofanovi do úst slova: „Jen ti mladí lidé, kteří se tělem i duší upsali lásce k mužům, se stanou později státníky.“ Tento věhlasný filosof se svými názory sice přikláněl k homosexualitě, ale velmi rázně se stavěl proti mužům, kteří si vyhledávají milence mezi mladistvými, jimž ještě „nenarostlo chmýří na bradě“. K těmto prosazoval vztah, který se zříká smyslných rozkoší, vztah čisté, „platonické“ lásky. Avšak ve slovníku erotiky neexistuje podivnější nedorozumění, a později tohoto termínu zneužívaly hlavně ženy, které se na platonickou lásku jen vymlouvaly. Vytvořil se však nepochopitelný, podivný fenomén, že mladí muži ve věku, kdy se obvykle začíná projevovat náklonnost ke stejně starým osobám druhého pohlaví, bez ošklivosti obcovali s mnohem staršími osobami téhož pohlaví. Vše bylo pravděpodobně výsledkem výchovy. Ze strany rodičů asi byl na mladíky vyvíjen nátlak. Ekonomicky je to zdůvodnitelné, pokud žili u milence, rodiče jejich výchova nic nestála. K zákonnému omezení pederastie a pedofilie v antickém Řecku nikdy nedošlo. Mezi námi děvčaty, není jasné, do jaké míry napodobovaly ženy v tomto směru muže. U počátků řecké lyriky stojí 96 tragická postava básnířky Sapfó, která vedla na ostrově Lesbu estétskou školu pro mladé dívky - předobraz platónské akademie na skromnější úrovni. Mnohé ženy našly v sobě zalíbení. Sama Sapfó se zamilovala do jedné ze svých žákyň, ale její láska nebyla opětována - stejně jako její láska k mystickému příteli Faónovi, a zoufalá Sapfó se vrhla do moře. Přesto, že se výraz „lesbička“ stal univerzálním pojmem, pro řecký sexuální život rozhodně charakteristický nebyl. Teprve však římská společnost všechny tyto směry sexuálních aktivit mnohonásobně rozšířila.

Po dvou tisících letech se Řecko v sexuálních záležitostech hodně změnilo. Tyto změny byly velmi silně podporovány novými monoteistickými vírami a vznikem institutu monogamního manželství. Snad proto i první kontakty řeckých přistěhovalců s českou populací byly v mnoha ohledech velkým překvapením; největším šokem byla pro Řeky sexuální emancipace českých žen, o promiskuitě nemluvě. V Řecku bylo nepředstavitelné, že by žena nosila krátké sukně, natož plavky. Vidět ženu v šortkách byl pro starší Řeky stejný šok, jaký dnes zažívají Arabové, když uvidí polonahou Evropanku. Ale na to hezké se zvyká rychle, obzvláště mladí si dnes cudnost vykládají poněkud jinak. Exilová Komunistická strana Řecka zpočátku milostné vztahy s místními zapovídala. Snažila se také, pokud bylo možné, omezovat smíšené sňatky a kdokoliv se chtěl oženit s českým partnerem, musel do poloviny 70. let požádat Československý červený kříž o povolení ke sňatku. Přesto každý druhý sňatek emigrantů byl s Čechem nebo s Češkou. Dnešní Řecko je v otázkách sexu, dalo by se říct, mírně prudérní. Extrémní sexuální aktivity spíše tlumí a považuje za deviaci, ale ve srovnání s ostatními Evropany je k jinakosti také mnohem tolerantnější. 97

Novodobé zvyky a tradice

Antičtí Řekové byli přesvědčení, že tanec a hudba, svátky a oslavy jsou dary bohů a byly součástí výchovy a vzdělání ve všech antických městských státech. I novodobé řecké zvyky a tradice navazují na antické vzory. Kromě nich však křesťanství a pravoslavná církev přinesla i zvyky nové, jež se částečně smíchaly se starými, nebo staré nahradily. Pro přehlednost je můžeme rozdělit do několika skupin: 1. Člověk a běh jeho života: narození, svatba, úmrtí. 2. Člověk a jeho dům, architektura, kuchyň a strava, oblečení, rodinné vztahy a domácí život. 3. Víra a pravoslavná církev, křesťanství, církevní svátky: vánoce, velikonoce, jmeniny. 4. Člověk a filosofie, sport, hudba a tanec. Zmiňme se alespoň o některých, jejichž ohlas najdeme i u řecké komunity žijící v České republice.

1. Biologický život člověka je vymezen několika milníky - narozením, svatbou a smrtí. Zatímco narození a smrt člověk v podstatě ovlivnit nemůže, jeho život je už od kolébky plný zvratů a ohrožovaný nemocemi, či bojem o holý život. Ještě v 1. polovině 20. stol. se nemoci v horských vesnicích pohoří Gramosu, kde lékař s vyšším vzděláním byl velkou vzácností, léčily jen podle starých zvyklostí. Léčitelstvím se převážně zabývaly ženy, které se to naučily od svých matek a babiček. Chodívaly do hor sbírat byliny a vařily z nich různé čaje. Na některé nemoci pomáhaly teplé cihly přiložené na bolestivé místo, jiné se léčily pokládáním teplých kamenů, studených zábalů, nebo přikládáním předem ohřátých skleněných baněk na holé tělo, které měly bolest vysát. Různé zvyklosti se dodržovaly při porodu. Pokud v naší vesnici přišly na matku porodní bolesti, budoucí otec dítěte si 98 musel vzít její čistou zástěru, s ní oběhnout třikrát kostel a přinést ji zpět. Zástěru matka rozprostřela pod sebe a na ni bez potíží porodila. Šest týdnů po porodu se žena jakoby čistila. Dítě se křtilo v kostele těsně před ukončením šestinedělí. Po čtyřiceti dnech se matce s dítětem dostalo od faráře požehnání a konala se veselice k přivítání robátka na svět. V době šestinedělí matku v jejím domku navštěvovaly ostatní ženy z vesnice, aby jí pomohly v domácích pracích a nosily jí smaženky z kynutého těsta (Langites). Je zajímavé, že při všech důležitých změnách v lidském životě je dodnes v ortodoxním Řecku termín šestinedělí dodržován. Zvláštním způsobem se léčila žloutenka novorozeňat. V době květu růží se uvil věnec z růžových květů, položil se do kolébky, a jak růže vadly, jejich barva se měla přenášet do dětských tvářiček. Odrostlejší děti se proti žloutence jakoby „očkovaly“. Zkušená žena - léčitelka říznutím žiletkou za uchem odkápla několik kapek krve na dřevěnou lžičku, kterou pak zároveň se žiletkou vypláchla ve studené vodě. Právě za uchem se prý žloutenka shromažďuje a vypuštěním několika kapek krve se vypustí i žloutenka a dítě se už prý nikdy nenakazí. Obyčejně se to dělalo pro celou obec hromadně jednou za tři až čtyři roky. Mě takto „očkovali“ v r. 1944. Pamatuji, že se nám všem tehdy uši zanítily a naše matky nám na ránu dávaly zábaly z heřmánku a medu. Možná, že nás tímto absolutně nehygienickým zákrokem nakazila tak malým množstvím žloutenky, že to působilo jako očkování. Musím přiznat, že žloutenku jsem ještě nedostal. Pokud se někdo sekl sekerou, nebo řízl nožem či jinak si způsobil povrchové zranění, musel ránu pomočit, pak vzít surový řemen, seškrabat ostrým nožem z rubové strany potřebné množství kožního prachu, přiložit ho na ránu a teprve pak ovázat čistým hadříkem. Zakrátko se rána zacelila. 99

Na počátku 20. stol. se námluvy často konaly jen za souhlasu otce a to v době, kdy dívce bylo kolem čtrnácti let. Během třicátých let 20. stol. se však začalo přihlížet i na názor nevěsty. Pokud se někde vyskytla dívka na vdávání, přišli dohazovači - kecalové za jejím otcem a ten je buď přijal, nebo odmítl. Jednou přišli do mlýna na námluvy dva dohazovači, kde nevěsta byla krásná jak průzračný lesní potůček. Ženich, který je poslal, také nebyl k zahození. Přijel z Ameriky naditý dolary a chtěl se s mlynářovou dcerou oženit. Dohazovači přišli do mlýna, ale ani otec, ani dcera ke svatbě souhlas nedali. I vraceli se k ženichovi, ale cestou potkali dvě děvčata. Slovo dalo slovo a dohazovači se jich zeptali, která se chce vdát. Ta odvážnější se šla zeptat otce, ten ji to povolil a zakrátko byla svatba. Spokojený „Američan“ zanedlouho odjel i s manželkou do Ameriky. Aspoň šest neděl před svatbou se musely konat ohlášky. Svatba bývala slavností, jež trvala někdy až týden. Začínala ve čtvrtek. V ten den ženy obou rodin začaly péct svatební chléb a preclíky, které v pátek svěřovaly malým chlapcům, aby je zároveň s vínem roznesli pozvaným po celé vesnici. V Řecku i v řecké komunitě v České republice se dodnes udržuje zvyk strojení ženicha a nevěsty. Hosté se scházeli v sobotu ráno zvlášť do nevěstina a zvlášť do ženichova domu a přinášeli dary. Příbuzní a svědkové se už postarali o hudbu s klarinetem, houslemi a bubnem, která od rána vyhrávala. V příhraničních vesnicích severu Řecka se zpívaly nejen řecké, ale i makedonské a albánské písně. Celou sobotu se novomanželé vesele loučili se svobodou. Každý zvlášť, nevěsta s kamarádkami, ženich s muži z vesnice. V neděli ráno se nevěsta vypravila k obecní studni, aby do 100 rodného domu naposledy přinesla vodu k umytí. Když se vrátila, rozlévala vodu nejdříve otci a zpívala. Většinou se u toho rozplakala:

Για στερνή φορά νερό θε να σου ρίξω, πατέρα Naposledy tobě, otče, vody naleju.

Γράψε τ’όνομα μου, πατέρα, Napiš, otče, jméno mé στην άκρη της λεκάνης na krajíčku džbánu κι όταν την πάρεις να πλυθείς když ho vezmeš příště την κόρη σου να θυμηθείς vzpomeň na svou dceru που δέν μένη στο σπίτι σου jež už není doma, κ`έφυγε πέρα απ΄ τα βουνά ale někde za horama.

Pak dál zpívajíc nalévala vodu matce a sourozencům. Její ženské příbuzné a přítelkyně celé nedělní dopoledne nevěstu česaly a oblékaly do svatebních šatů. Vždy při tom zpívaly svatební písně:

Χαρά στην κόκκινη μηλιά, χαρά στο παλικάρι, όπου το μήλο το χρυσό θ΄απλώσει για να πάρει Επήραμε την πέρδικα, την πενταπλουμισμένη κι αφήσαμε τη γειτονιά σα χώρα κουρσεμένη, σαν εκκλησιά αλειτούργητη, σαν νερατζιά κομένη.

Je pýchou pro jabloň, radosti pro junáka, jenž pro červené jablko natáhl svoji ruku. Odvede nám holubičku s bílými křidélky její hnízdo zanechá pusté jak poblouznění prázdné jak kostel neposvěcený

Až budeš, milá nevěsto, tam v domě tvého muže ať se ti daří vše, co chceš, a ať ti kvetou růže. 101

Ať devět synů porodíš desátou princezničku ať radost v srdci uchováš a mladost ve tvém líčku…

Zpívající ženy většinou u toho plakaly, vyslovovaly nevěstě různá přání, dávaly jí do manželství rady, poučovaly ji a těšily. Nevěsta měla, těsně před skončením oblékání, za povinnost v písni poprosit matku o požehnání:

Για φέρτε το χρυσό γυαλί και τ’ άργυρο το χτένι, να λούσωμε τη νιόνυφη πού θέλει να στρατέψει. «Ευχήσου με, μανούλα μου, τώρα στα λούσματά μου» «Με την ευχή μου, κόρη μου, και με της Παναγίας, Να ζήσεις χρόνους εκατό και να τους επεράσεις να ιδείς ’γγόνια, δισέγγονα και πλούτη στη ζωή σου.»

Přineste zlaté zrcadlo, stříbrný hřeben k tomu Koupat budem nevěstu, jež odejít chce z domu „Požehnej mě, má matinko a přej mi všeho dobra!“ „Žehnám ti, dcerko nastokrát, žehná ti i Panna Maria Přeji ti sto let života, a zachování rodu, kéž pravnoučata vychováš v života tvého chodu.“

Po dokončení příprav zakryly nevěstinu hlavu závojem, aby ji ženich do obřadu v kostele nemohl spatřit. Teprve před oltářem, až oběma novomanželům na začátku ceremoniálu dal pop na hlavu myrtové věnce a ženich řekl ano, směl odkrýt závoj a dát novomanželce první políbení. Novomanželka ještě do padesátých let 20. stol. měla za povinnost přinést do manželství nemalé věno. Dnes věno není nutné. Je ovšem zvykem, že na svatbě kolem půlnoci novomanželé chodí od hosta k hostu se svatebním střevícem 102 nevěsty v ruce a hosté do něj dávají peníze, a nebývá jich málo. Čím bližší příbuzný nebo přítel, tím více peněz daruje. Ženicha připravovali mužští příbuzní. Venku před domem ho posadili na kámen a začali ho holit. Tento proces sledovali příbuzní a přátelé, do umyvadélka házeli mince a zpívali píseň:

Στην πέτρα κάθετε ο γαμπρός Ženich na kameni sedí Και γύρο τα μπρατίμια kol jeho přátelé a druzi Λουλούδια μέσα στον οντά na blízké květy hledí Κοπέλες με στολίδια a dívek nadmuté blůzy

Η πάπια φέρνει το νερό Kačena vodu přináší Και χήνα το σαπούνι a husa s mýdlem pílý για να ξυρίσουν το γαμπρό my oholíme ženicha για να τον παντρεφτούνε bychom ho oženili...

Při holení každý z přítomných mužů musel aspoň jednou táhnout - dnes naštěstí holicím strojkem, který není tak nebezpečný jako dříve břitvou. Když ho vykoupali a oblékli, zpívali další svatební písně. Pak dostal rodičovské požehnání, posadili ho na koně, který byl pokryt červenou vlněnou dekou s dlouhým vlasem (vilendza) a s kyticí jel pro nevěstu do jejího domu. Chvíli musel čekat na dvorku, který byl plný lidí, a kde hrála hudba. Nevěstin svědek pak přivedl nevěstu a postavil ji vedle ženicha. Všichni jim blahopřáli, nejdříve pop, pak svědci, příbuzní a ostatní. Potom nasedli na koně, nebo do svatebního kočáru a jeli do kostela. Svatební hostina se konala v ženichově domě. Když skončil svatební obřad, v domě ženicha a nevěsty pokračovaly další posvatební zvyklosti. Smrt je neméně závažná součást života a staré lidové 103 zvyky se při ní dodnes dodržují. Na poslední rozloučení je zvykem zvát si plačky. Starší ženy si to mnohdy kladou za povinnost a některé z nich si z toho udělaly živnost. Je to zvyk převzatý z antické doby. Hned první večer přicházejí černě oblečeny k loži mrtvého, hlasitě lamentují, lkají a pláčou. A nejsou to jen všeobecné lamentace, ale každá z nich má připravený nějaký příběh z jeho života. Obyčejně při tom vzpomínají na jeho kladné činy, ale nevyhýbají se ani nepříjemným peripetiím života. Mnohdy to vypadá, že plačky první noc zkoušejí své umění, které předvedou při veřejném pohřbu v kostele a na hřbitově. Při lamentování jedna střídá druhou, třetí, a další. Některé částí lkaní jsou tak všeobecné, že se plačky spojují ve sbor. Dobré plačky skutečně roní slzy. Antické Řecko své mrtvé pohřbívalo žehem v prostoru za městem. Teprve křesťané přivedli nový zvyk pohřbívání do země. Když umřel mladý člověk nebo dítě, tak se zpívalo - lamentovalo o to smutněji:

Που πάς περιστεράκι μου Kde holubičko milená να φτιάσεις τη φολιά σου; chceš postavit své hnízdo? Αν τήνε φτιάσεις στα βουνά Když si ho v horách postavíš σου την χαλάει το χιόνι, těžký sníh ti ho zboří αν τήνε φτιάσεις στο γιαλό, když u břehu ho postavíš σου την χαλάει το κύμα tak ti ho moře smete και αν τήνε φτιάσεις καταγής když na poli ho postavíš σου την χαλούν τα φίδια tak ti ho zničí hadi Αχ, περιστεράκι μου Má holubičko milená που χάνεις τα παιχνίδια proč ztrácíš svoje mládí

nebo: Tak všechny laně pásly se, všechny se občerstvily Jen jedna laňka přeštíhlá samotu hledávala ta nechtěla jít s ostatními, nechtěla veselit se 104

a kde čirou vodu nalezla, zkalila ji a pak pila A slunce uvidělo laň a ptalo se jí jasně „Proč nejsi, laňko, se stádem, proč sama bloudíš lesem kde čistou vodu uvidíš, tak kalíš ji a piješ?“ „Mé krásné slunce, řeknu ti, co moji duši trápí já dvanáct let byla neplodná a jelen se mě netkl a po dvanácti letech, své mládě porodila. Poprvé jsem ho vyvedla na pastvu k čerstvé trávě poprvé přivedla ke křišťálové vodě. V tom lovec přišel do lesa a jednou černou ranou zabil mi kolouška - to nejdražší, co měla Tak proč mám žít a veselit se a proč pít křišťálovou vodu?...“

Po šest neděl od pohřbu trvá v rodině intenzívní smutek. Členové rodiny se poprvé schází tři dny po pohřbu, podruhé devět dnů a pak se celá rodina sejde po čtyřiceti dnech na malém vzpomínkovém karu. Od té doby se považuje jejich příbuzný za mrtvého. Vdovec nebo vdova i příbuzní pak mají za povinnost celý rok nosit černý šat, nezúčastňovat se veselic a zábav, ani se ženit nebo vdávat. Řekové si váží svých předků a skutečně je uctívají. Den vzpomínky mrtvých je ovšem podle starého juliánského kalendáře o 13 dnů později než v katolických zemích. Kvůli teplému podnebí je v Řecku povinnost pohřbít nebožtíka do tří dnů.

2. Stavby domků v řeckých vesnicích byly dříve většinou z přírodního kamene a místo tašek byly na střechu pokládány kamenné placáky. Ve městech je už od starověku architektura podstatně pompéznější, ale také z kamene nebo z mramoru. Kámen je ke stavbě výhodný, protože eliminuje vysoké letní teploty (až 40o C). Vnitřní architektura domu byla a dodnes je 105 podobná evropskému interiéru. Významných řeckých staveb je nepřeberné množství. Od nejstarších kyklopských hradeb v Tíryntu nebo v Mykénách, po sedm divů světa, z nichž čtyři (Feidiův Zeus v Olympii, Artemidin chrám v Efesu, Mausoleum v Halikarnasu a Rhodský kolos,) byly postaveny v antickém Řecku, až po nádherné paláce. Bohužel, mimo pyramidy, všech sedm divů bylo přírodními pohromami zničeno. Rád bych se zmínil alespoň o stavbě, která celá století ovlivňovala řecké dějiny.

Akropolis Stejně jako je Pražský hrad symbolem a dominantou Prahy, je Akropolis (okraj - nejvyšší místo města) dominantou a symbolem řeckého hlavního města Athén. Podle řecké mytologie založil město Titán Kekrops, napůl člověk, napůl had. Název města vznikl při soutěži mezi bohyní moudrosti Athénou a bohem moře Poseidonem o nadvládu nad místem, kde dnes stojí město. Poseidon, aby před lidmi ukázal svou moc a volili jeho, do akropolské skály udeřil trojzubcem, až lítaly jiskry a nechal vytrysknout pramen vody, zatímco Athéna tady nechala vyrůst olivovník. Lidé označili vítězem bohyni a pojmenovali místo jejím jménem. S Akropolí se pojí ještě další starořecké báje. Odtud svrhl Daidalos svého nadaného synovce a žáka Talóa, aby ho jeho budoucí sláva nezastínila, za což byl vyhnán na Krétu. Tam postavil se synem Ikarem labyrint, kde král Mínós schovával stvůru člověka s býčí hlavou - Mínótaura. Na Akropoli nejdříve málem zavraždil král Aigeas svého syna Thésea jedem. Poté, co ho poznal a slavně přijal, vypravil jej na Krétu proti Mínótaurovi, který si na Athénách každoročně ke své potravě vynucoval sedm pannen a sedm 106 junáků. Když Théseus zabil Mínótaura a vracel se po moři do Athén, měl na lodi, podle dřívější domluvy s otcem, napnout místo černé plachty bílou, ale zapomněl na to. Aigeas z mysu Sounion uviděl Théseovu loď s černou plachtou, myslel si, že jeho syn při boji s obludou zahynul a v hlubokém zármutku skočil z vrcholu skály do moře, které pak dostalo jeho jméno - Egejské.

Historie Akropole je spojená nejenom s městem, ale vlastně s celým antickým Řeckem. V dobách její slávy bývalo Řecko mocné, silné a bylo středem evropské civilizace. Stavba Parthenónu stojí na výrazném vápencovém skalisku s četnými jeskyněmi v centru Athén o ploše asi 3 ha. Jeho rovný vrchol je ve výšce 156 m n. m. Původní skála byla obehnána mohutnou zdí z velkých tesaných kvádrů a vrcholek téměř vyrovnán. Už v polovině 2. tisíciletí př. n. l. zde stával mykénský hrad (megaron) se sídlem krále i chrámy a kolem

107 skaliska byla vybudovaná mohutná hradba v délce 750 m, místy až 10 m vysoká. V polovině 6. století př. n. l. zde vznikl chrám Athény Polias a koncem téhož století tzv. Starý chrám (Archeos nάos). Po vítězství nad Peršany u Marathónu (490 př. n. l.) byla vrchní plošina vyrovnána 8 tisíci dvoutunových bloků vápence z Pirea a na ní vystavěn tzv. Starší Parthenón. Když o deset let později Peršané město dobyli a vyplenili, chrámy vypálili a zničili. Trosky starých staveb a soch byly pak uloženy do hlubokých jam na severní straně Akropole, jež dnes tvoří nejvýznamnější archeologické naleziště. Zlatý věk Athén nastal v r. 461 před Kr. volbou Perikla, který jako první položil základy demokratických principů. V Dionýsově divadle pod Akropolí, nejstarším známém divadle na světě, se konaly premiéry Aischylových, Aristofanových, Euripidových a Sofoklových her. Na Akropoli stála dvanáct metrů vysoká socha Pallas Athény, ochránkyně města. Geniální sochař Feidiás ji vytvořil ze zlata a slonoviny, avšak Athéňané jej neprávem obvinili, že zpronevěřil zlato určené na její výzdobu. Zklamaný umělec se odstěhoval a založil novou dílnu v Olympii. Jeho dílnu na Akropoli s prokazatelně pravými zbytky našli archeologové v 21. století. Vstupní bránou do paláce jsou Propylaje, které vybudoval slavný athénský stavitel Mnésiklos na příkaz samotného Perikla v letech 437 – 432 př. n.l. Nejznámější částí Akropole jsou Parthenón a Erechtheion. Jedna z nejpozoruhodnějších staveb na Akropoli je chrám Athény Vítězné (Athéna Níké), který se nachází na jih od vstupní brány. Byl vybudován architektem Kallikratem kolem roku 420 př. n.l. na oslavu vítězství Athéňanů nad Spartou. V římské době vznikla řada dalších staveb, zejména na úpatí Akropole a na agoře. V byzantské době byl Parthenón přestavěn na baziliku zasvěcenou Panně Marii a Akropole 108 sloužila také jako pevnost. V období křížových válek (od roku 1208) sídlil v Propylajích athénský vévoda. Po dobytí Athén Turky roku 1456 byl Parthenón proměněn na mešitu s přistavěným minaretem. V paláci Propylají sídlil guvernér města a Erechtheión byl užíván jako harém. Velké škody utrpěla Akropole roku 1687, kdy si turečtí vládci udělali z Akropole pevnost se skladištěm střelného prachu. Při ostřelování Benátčany skladiště vybuchlo a tím otřesem se skoro všechny stavby rozpadly. Zkázu dovršil i známý britský vyslanec v Konstantinopoli lord Elgin, který dal po roce 1801 většinu zachovaných reliéfů odvézt do Londýna. Nejen on odvážel z Řecka vzácnosti nedozírné kulturní a historické hodnoty. Řecké artefakty se nachází v muzeu Pergamon a Altes Muzeum v Berlíně, v mnichovském Muzeu antického umění, v Kunsthistorickém muzeu ve Vídni, v pařížském Louvru, v Britském muzeu i v Britské národní galerii aj. Brzy po vzniku samostatného Řecka byla Akropole vyhlášena za rezervaci a všechny středověké i novověké stavby a přestavby byly odstraněny. Při rekonstrukcích se však nadělala řada chyb, takže teprve od roku 1980 probíhá důkladná rekonstrukce celé Akropole. Oprava Erechtheiónu je dokončena, oprava Propylají v závěrečném stádiu, kdežto opravy Parthenónu budou pokračovat ještě řadu let. Roku 2009 bylo jižně od Akropole otevřeno nové archeologické muzeum, kde jsou uloženy nálezy z Akropole a okolí - zejména množství archaických soch z předperiklovské doby, keramika a v horním patře věrný model celé římsy Parthenonu, včetně pásu slavných Feidiových metop. Z velké části jsou to ovšem jen odlitky originálů, umístěných v Britském muzeu v Londýně. Athénská Akropolis patří na Listinu památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

109

Hlavní vstup na Akropoli vede od západu po schodech do Propylají (5), členité vstupní budovy se sloupy a pěti branami.

Při jižní hraně plošiny se nalézá hlavní chrám bohyně Athény čili Parthenón (1), v jihozápadním rohu zbytky chrámu Athény Níké (6), Eleusínionu (7), svatyně Artemidy Brauronské (8) a zbrojnice (9). Při severní hraně plošiny stojí druhý největší chrám, Erechtheion (3), a zbytky dalších staveb: Pandroseion (10), Arreforion (11), oltáře Athény (12) a Diova svatyně (13). Mezi Parthenónem a Erechtheionem stával Starý chrám (2) a v jihovýchodním rohu plošiny Pandion (14). Ze staveb na jižním úpatí Akropole je třeba zmínit dobře zachovalý Odeion Héróda Attika (15), Eumeneovo sloupořadí (16), zbytky svatyně Asklépiovy (17), Dionýsovo divadlo (18) a Periklův Odeion (19). Na severozápadním úpatí je stará agora, kudy se po Panathénské cestě kolem Areopagu vystupovalo na Akropoli.

110

Nad Athénami ční ještě jeden kopec. Nazývá se Lykabéttos. Se svými 277 metry n. m. je pahorek nejvyšší v okolí. Původně na svém místě neměl vůbec být, ale prý i bohové chybují. Athéně zkrátka upadl, než jej stačila donést jako citadelu na Akropolis. Je to ale dobře, protože z pahorku je nádherný panoramatický výhled na celé Athény. Na nejvyšším místě u kaple je terasa z bílého kamene. Kolem celého kopce je příjemný borový les a vede zde lanovka na vrchol.

Kuchyň a strava byla v Řecku kultivována po několik tisíciletí. Klasická řecká kuchyně je velice chutná a zdravá. Její základ tvoří především zeleninové saláty, kvalitní maso a ryby. Je typická v tom, že hodně používá sýr, obzvláště ovčí (feta) nebo kozí. Řecká kuchyň nepoužívala droždí. Neodmyslitelný od řecké kuchyně je olivový olej a produkty z oliv v jakémkoliv provedení. Dnes už si neumíme představit, že se za totalitního režimu v Československu ani olivy, ani olej nedal koupit. Návštěvy z Řecka, i kdyby nic jiného nepřivezly, olej a olivy přivézt musely. Pamatuji se, že když jsem někdy české návštěvě nabídl olivy, dostal jsem po jejím odchodu od táty vynadáno, že takovou vzácnost jen tak rozdávám. Ve středomoří se obecně jí mnohem víc luštěnin než u nás. Čočku v Řecku vaří normálně po česku, politou olivovým olejem. Naopak cizrnu umějí vařit výborně, navíc Řekové ji používají na přípravu mírně zkvašené kaše, což je opravdu zajímavé jídlo. Ještě víc snad chutná cizrna pražená, jsou to výborné a levné oříšky na zpříjemnění cestování. Fazole jsou podávané velmi často jako hustější polévka – fasolada. Gyros je asi nejznámější řecké jídlo. Slovo gyros sice označuje točení - rožnění, ale je to kořeněné maso opékané na rožni. V celém Řecku se gyros dělá v naprosté většině z vepřového 111 masa, výjimečně ze skopového. (Když si dáte gyros někde v Česku, tak dostanete i drůbeží). Řecký salát Řekové říkají tomuto salátu choriatiki – vesnický, Bulhaři šopský. Pokud si třeba v Krnově dáte řecký salát, tak se od skutečného řeckého salátu bude lišit. Sice se bude skládat z rajčat, okurek, paprik, salátu, červené cibule a oliv, ale originál bývá z velmi čerstvé zeleniny, s čerstvým olivovým olejem (panenským) a s kvalitně naloženými olivami, a sýr na něm (feta) je většinou ovčí, což chutná lépe. Koření V Řecku se koření o hodně víc než u nás. Také se hlavně koření jinak. Českou majoránku, kmín, pepř a papriku tu moc nepotkáte. Hlavní složkou řeckých kořenících směsí jsou hluchavkovité kytky z kopců, tedy hlavně saturajka, tymián a pěstovaná bazalka. Spousta česneku, sušená cibule (čerstvá cibule spíše jenom v salátu). Hodně používají sladká východní koření jako skořici, hřebíček, badyán a římský kmín (ten hlavně do cizrny). Ostrou chuť dodává klasické chilli, ale máloco je opravdu ostré. Řecké tzatziki Letní chladivý předkrm z okurky, jogurtu, olivového oleje, česneku a koření podávaný s bílou vekou. Zde je recept: Dvě salátové okurky nastrouháme na jemno, necháme v misce pustit šťávu, a po 20 minutách ještě vyždímáme. Přidáme 2 stroužky utřeného česneku, 0,5 kg plnotučného bílého jogurtu, 6 polévkových lžic čerstvé nadrobno nasekané máty, čtyři polévkové lžíce olivového oleje, sůl a pepř. Směs promícháme a na 30 minut necháme v ledničce.

Atmosféra řeckých taveren a restaurací je neopakovatelná. V České republice po roce 1990 vzniklo hodně stravoven se zajímavou nabídkou řeckých jídel. Buď to jsou klasické 112 restaurace s řeckou sekcí, provozy specializované jen na Řecko, nebo malé a unikátní taverny. V Praze je jich sedm, v Brně tři, pak v Ostravě, Bohumíně, Krnově, Plzni, v Javorníku a někdy i v menších městech. Ve všech se ale zákazníci jistě dobře nají a připomenou si atmosféru jejich dovolené v Řecku.

V oblečení antická móda neznala to, čemu dnes říkáme střih. Nebyli tehdy ani švadleny a krejčí v současném slova smyslu. Místo nich zde byli tkalci, kteří dodávali kusy vlněné

či lněné tkaniny. Tyto polotovary upravovaly doma ženy tak, že je v podstatě zaobroubily. Konečný tvar dostal oděv pomocí spon a šňůr. V nejstarším období - na Krétě – nosili muži krátkou bohatě zdobenou bederní zástěrku. Přes ramena si oblékali jakési pláštěnky, připevněné sponou na jednom 113 rameni. Pro ženy byly charakteristické široké sukně, obyčejně zdobené volány, malá zástěrka, živůtek s těsnými rukávy a velice hlubokým výstřihem, který odhaloval celá ňadra. V klasickém Řecku je nejstarší šat znázorněn na plastikách, ukazuje velmi těžkou drapérii (dekorativně zřasenou látku šatu), která tělo skrývá. Vynikal vlněný materiál, který užívali především Dórové. Ženský šat se nazýval peplos, je popisován už Homérem. Pozdější jónský chitón již byl z plátna a lépe splýval podél těla. Nosil se přímo na holém těle. Chitón byl košilovitý, krátký, na ramenou sepnutý sponami. Nosili jej pracující lidé, mládež a bojovníci. Ženy, muži, kteří ne- pracovali, starci a aristokracie nosili dlouhý chitón. Přes chitón se v nejstarších dobách nosil plášť (faros). Nosila jej aristokracie. Býval z drahocenného jemného plátna egyptského původu, červené barvy. Později se prodloužil a nazýval se himatión. Starší muži si jím zakrývali šíji a ramena, mladší jej přehazovali jen přes jedno rameno a ženy si ho v dešti přetahovaly přes hlavu. V klasické době se objevuje nový plášť - chlamis. Užíval se při jízdě na koni a na cesty. V nepohodě se k němu nosil široký klobouk nazývaný petasos nebo pilos. V dnešní době jsou Řekové v odívání tradicionalisté. Ještě začátkem 20. stol. se celý venkov oblékal do lidových krojů, kterých je nepřeberné množství. Dodnes je královská národní garda oblečená do bílých krátkých, vícevrstevných sukní (fustanela - plisovaná bílá sukně), bílých gatí a kožených střevíců s velkou černou bambulkou na špici. Typický mužský kus oděvu v pobřežních oblastech a na souostroví jsou gatě (vraka), druh širokých vyboulených kalhot v několika variantách, mezi nimiž je nejvíce rozvinutá krétská verze. Počátky vzorů řeckého starobylého kroje bychom mohli vystopovat v oděvu, jenž byl ovlivněn asijskými kulturami, a později vlivy renesance. Vývoj tvarů během let a zvláště 114 vývoj postupující z Byzance měl za následek vznik kroje poměrně málo podobného starověkému řeckému oděvu, tunice. O vývoji oděvů z byzantského a postbyzantského období je známo velice málo. Po osvobození země od turecké nadvlády se šířily vlivy západní Evropy. V zásadě rozlišujeme tři druhy krojů: hlavní kroj pro každodenní nošení, sváteční a svatební kroj. Věk osoby, která kroj nosila, stejně tak jako rodinné a sociální postavení, rozhodovaly o způsobu, jakým byl kroj vyroben, okrášlen a doplněn šperky. Tvary různých oděvů zavedených ve středomořských oblastech během raných křesťanských let byly založeny na košili, vyvinuté z římské tuniky dalmatiky. V řeckém kroji přetrvala jako pukamiso. Rozptýlení helénské civilizace do Asie a Afriky za Alexandra Velkého, stejně jako pozdější šíření řeckého oděvu na sever a na západ, objasňuje společné rysy většiny pozdějších šatů. Ženské kroje jsou doprovázené hojností stříbra a zlatých minci - lir, které ve spletitých kombinacích zdobí tělo a hlavu nositelky. V typických regionálních krojích jsou oblečeny všechny soubory lidových zpěvů a tanců. Avšak moderní doba džínových kalhot a bund i v Řecku vytlačila tradiční lidové kroje, které lidé oblékají jen ve svátky.

Rodinné vztahy byly ještě donedávna velice přísně patriarchální. Žena se obyčejně starala jen o domácnost a muž o obživu celé rodiny, včetně svých starších předků. Veřejnou správu ještě v první polovině 20. stol. mohli vykonávat jen muži. Velmi skromné životní podmínky byly běžné nejen v horách, ale i ve městech. Ještě autor tohoto textu se narodil do prostředí, kde celá sedmičlenná rodina žila v jedné místnosti. Dodnes se při stolování dodržuje zvyk dávat jídlo nejdříve hlavě rodiny, pak starším, dětem a nakonec ženě. Ovšem i zde se časy mění a my s nimi. I v Řecku už často 115 mívá poslední slovo žena. Sexuální život i ideál krásy v novodobém Řecku se zcela přízpůsobil normám Evropy.

3. Řecké bohy zcela usmrtila nová víra - křesťanství, které prosadilo jediného boha. Nový zákon, který popisuje život Ježíše Nazaretského - Krista a jeho apoštolů, je v originále psán řečtinou. Křesťanství se rozšířilo do Řecka dříve než do Itálie a další Evropy. Oficiálně bylo tzv. milánským tolerančním ediktem uznané římským císařem Konstantinem v roce 313 našeho letopočtu. Ovšem i tato víra měla svůj vývoj. Po rozpadu Římské říše na západní a východní se i církev rozdělila na západní - katolickou s celibátem kněží, voleným papežem s hlavním sídlem v Římě, a východní ortodoxní (pravoslavnou) církev s popem, který se může normálně ženit a kde každý kostel je samostatnou ekonomickou jednotkou. S křesťanstvím Slovanů mají přímou souvislost dva Řekové. Bratři ze Soluně Konstantin (Cyril, *827 v Soluni, †14. 2. 869 v Římě) a Metoděj (*813 v Soluni, †6. 4. 885 na Moravě), jsou známí slovanští věrozvěstové. Pocházeli z řeckého města Thesaloniky, z rodiny hodnostáře Byzantského císařství. Konstantin po studiu na školách v Soluni vystudoval teologii, filozofii a literaturu na vysoké škole v Konstantinopoli, Metoděj byl byzantským státním úředníkem, později mnichem a na Moravě se stal moravsko - panonským arcibiskupem. Velkomoravský kníže Rostislav, který se obával politického a náboženského vlivu německých kmenů, nechal latinsky mluvící kněze vyhnat a v roce 862 vyslal poselstvo k byzantskému císaři Michaelovi III. s prosbou o vyslání duchovních, kteří by vedli bohoslužby v slovanské řeči a položili tak základy vlastní církve na Velké Moravě.

116

Na základě znalostí slovanského jazyka byli pro tuto misií vybráni právě Konstantin a Metoděj. Při přípravách na misi Konstantin sestavil nové písmo (hlaholici) pro slovanský jazyk. Společně s bratrem Metodějem přeložili do staro- slověnštiny liturgické knihy potřebné pro konání bohoslužeb a u papeže prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk. V rámci své mise přišli soluňští bratři na Velkou Moravu 24. května 863. Byli naplnění ideálem sjednocení slovanských křesťanů. Jejich bohoslužba ve slovanském jazyku tvořila živé duchovní společenství všech vrstev národa včetně otroků a dávala Slovanům vědomí svobody. Ani po smrti sv. Metoděje a po vyhnání jeho učedníků jejich odkaz nebyl v Čechách ani u jiných slovanských národů zapomenut nebo potlačen. Slovanský jazyk v bohoslužbě měl tak mohutnou nosnost, že se stal přímo dějinnou otázkou Čech na evropské křižovatce a podnětem k první stylizaci obrany národa a jazyka. S písmem přišla ke Slovanům i kultura a státnost. Křesťanské církevní svátky se ustálily teprve v druhé polovině křesťanské doby. Nejdůležitější jsou svátky narození Ježíše Krista - Vánoce a jeho vzkříšení - Velikonoce. Tyto se slaví v celém křesťanském světě. Katolická církev klade důraz na vánoční svátky, ale pravoslavná dává přednost velikonocím. Vánoce se v pravoslavné církvi slaví o třináct dní později než u katolíků, což konzervativnější Řekové dodržují dodnes. Protože se však svět globalizuje a přízpůsobuje novým poměrům, většina Řeků narození Krista slaví ve stejné dny jako v Česku. Vánoce jsou spojeny s půstem, nejí se mléčné pokrmy, vejce ani maso, zato se v hojném počtu pečou sladkosti a cukrovinky všeho druhu, velice oblíbené jsou kourabiedes, které jsou velice podobné českým vanilkovým rohlíčkům. Děti chodí od domu k domu a dostávají drobné za zpěv koled (kalanda). Na Nový rok vychází svátek sv. Vasila (sv. Václav) 117 a každá rodina musí mít upečený novoroční koláč - pitu (vasilopita). V tomto koláči s několika vrstvami těsta hospodář domu před pečením ukrýje stéblo slámy, nějaký peníz, výhonek vinné revy aj. Na Nový rok se koláč krájí. Nejdříve se odloží kousek pro Ježíška a pak se krájí pro každého člena rodiny. Kdo nalezne v pitě minci, bude mít štěstí a zbohatne. Kdo najde stéblo slámy, bude dobrý hospodář a má právo na prvorozené jehně z jarního vrhu... Po tomto ceremoniálu všichni vesničané navečer vychází na náves, rozdělávají velké ohně a veselí se. Kluci obyčejně zapalují větve a mávají jimi, aby udělali co nejlepší ohnivé obrázky. Velikonoce (Pascha) se také slaví první neděli a pondělí po prvním jarním úplňku, ale podle starého kalendáře (+ 13 dnů). Proto vzniká menší či větší rozdíl v datu oslav katolických a pravoslavných velikonoc. Před velikonocemi ženy barví vajíčka na červeno jako symbol Kristovy krve, kmotry a kmotři kupují svým kmotřencům dárky. Ulice, domy a byty jsou malovány na bílo. O Velkém pátku, dni smutku a truchlení, je Kristova ikona v kostele ozdobena tisíci květinami, vynesena z kostela a nesena na hřbitov. Lidé na hřbitově zapálí svíčky za zemřelé a opět se vrací zpět do kostela, aby políbili ikonu Krista. Na Velkou sobotu se všichni oblečou do nového svátečního oděvu a jdou do kostela na obřad. Těsně před půlnocí zhasne farář v kostele světla, jako symbol tmy a ticha v hrobě. O půlnoci zapálí svíci svatým plamenem, zpívá „Christos Anesti - Kristus byl vzkříšen“ a nabízí lidem plamen, aby si zapálili svíčky. Plamínek si předávají lidé mezi sebou. Věřící pak vychází za zvuku kostelních zvonů z kostela. Na obloze se rozsvítí světla ohňostroje a lidé se navzájem zdraví „Christos Anestis“ a odpovídají „Alithos Anesti - skutečně byl vzkříšen“. Odchází do svých domovů, kde se svou rodinou zasednou ke stolu a podává se majiritsa - polévka z jehněčích vnitřností 118 a jarních zelených bylin, tsoureki - velikonoční vánočka a cukroví. Následující den se rodina sejde u pokrmu skládajícího se z rožněného jehněte, různých příloh, pije se víno a ouzo. Řecká ortodoxní církev zaujímá ve společnosti důležité postavení a má významný vliv na vnitropolitické dění i vazby na politické strany - zejména na konzervativní Novou demokracii. K církvi se hlásí 97 % obyvatelstva. Přesto, že ústava předpokládá odluku státu a církve a ministerstvo školství je pověřeno správou církevních záležitostí v zemi, církev se neváhá postavit veřejně na odpor vládě. Je pravdou, že prostí popové byli po 400 let turecké poroby nositelem vzdělanosti, vlastenectví a v revolučních dobách vzniku samostatnosti se zúčastnili odboje. A to Řekové oceňují. Snad i proto skoro všichni, dokonce i ti, kteří byli vychovávaní v socialistickém Československu, chodí do kostela. V Řecku nebývá zvykem slavit narozeniny, ale jmeniny podle kalendáře svatých. V České republice se zde žijící Řekové zcela přizpůsobili místním zvyklostem. Většinou však do katolických kostelů nechodí. Kalendář. Antičtí Řekové později i Římané počítali čas podle měsíce - lunární čas (13 x 28 dnů) o 364 dnech/rok. Teprve Julius Caesar v r. 45 př. n.l. inspirován egyptským kalendářem nahradil lunární kalendář solárním o průměrné délce 365,1/4 dnů v roce s tím, že každý čtvrtý rok byl přestupný. Přidával se jeden den, aby nahradil vzniklou časovou nepřesnost v otáčení země. Juliánský kalendář pak byl r. 1582 nahrazen gregoriánským kalendářem, nazvaným podle římského papeže Gregoria XIII. Ten vylepšil přestupný cyklus, ale měl jiné nepřesnosti. Je o třináct dní posunutý zpět než dnešní moderní solární kalendář, který byl a v Evropě 119 znovu zaveden v 1. čtvrtině 20. století. 4. O antických filosofických směrech reprezentovaných řeckými filosofy se nebudu rozsáhleji rozšiřovat. Jsou o nich hory knih a zůstávají pro Evropu myšlenkovou pokladnicí. Totéž platí pro divadlo a literaturu. Současné Řecko se ve vědě a filosofii projevuje podobně jako ostatní země Evropské unie. Chci se zde ale zmínit o sportu. Založení olympijských her je nápadem Řeků a konaly se v Olympii každé čtyři roky.

První olympiáda se datuje rokem 776 před n.l.. Po dobu jejího konání bylo zakázáno vést války a boje. Soutěžilo se v běžeckých disciplínách, v zápase, pěstním souboji, vrhu disku, skoku do dálky, vrhu oštěpem a v dostizích koní a vozů. Vítězové her byli oslavování jako hrdinové a básníci o nich psali a pěli oslavné ódy, sochaři je tvarovali do kamene v životní velikosti. Olympijských her se nesměly zúčastňovat ženy, ani jako divačky. 120

Podle starořeckého vzoru vznikly novodobé olympijské hry, které vzkřísil v Athénách r. 1896 Francouz baron Pierre de Coubertin a obnovil tím ušlechtilou antickou myšlenku kalokagathia (volný překlad - krásné a dobré). Od toho roku se znovu každé čtyři roky konají celosvětové olympiády.

Hudební a taneční projevy Řeků

Už v Iliadě a Odyssei byla hudba součástí života antické společnosti. Obzvláště se tehdy zpívaly herojské písně. O antických tancích se zmiňuje kapitola Odysseus u Fajáků. Jako v každém státě i v Řecku měla tradiční lidová hudba (dimotiki musiki), svůj nenapodobitelný vývoj. Vychází z pozdně helenistického období, nové prvky nabírala z byzantské kultury a ze středověkých lidových zvyků a tradic a naštěstí v současnosti nebývá doplňována novými prvky. Je velmi bohatě zastoupena v každé oblasti Řecka a její originální prvky nepřestávají udivovat všechny nové generace. Převážná část Řeků má lidovou hudbu ráda, aktivně ji využívá a zpěvem vyjadřuje své vlastenectví. K lidové hudbě patří i lidové tance (dimotika), které hrály a hrají v životě Řeků důležitou roli a bývají vyjádřením jejich pocitů každodenního života. Velký vliv na formování hudby a tanců měla doba Alexandra Makedonského, ale vývoj tanců v době byzantské a postbyzantské přijal i prvky z Malé Asie. V souvislosti s řeckou hudbou - nejen lidovou - je často slyšet mínění, že je „poturčená", orientální apod. Jenže tato orientální melodičnost má svůj původ dávno před příchodem tureckých kmenů z nitra Asie na jihovýchod Evropy. Řecko bylo odedávna mostem mezi východem a západem, mezi Evropou a Orientem. Více než tisíc let před Turky se Řekové stýkali s maloasijskými Řeky kolem Černého moře i ve Frýgii a Lýdii, dále s Mysy, Egypťany, Peršany, dokonce Indy. 121

Orientální melodika je charakteristická pro řeckou hudbu po celou dobu její dlouhé existence. Lidová hudba jednotlivých geografických a národopisných oblastí Řecka je velmi rozeznatelná na první poslech, už podle typických hudebních nástrojů. Většina řeckých tanců (a to je charakteristika, která u vzdálenějších orientálních tanců chybí), se tančí v kole, jež se pohybuje proti směru hodinových ručiček. Tanečníci se drží za ruce, ramena, nebo šátek a zájemci o tanec se přidávají jen tím, že se prostě do kola připojí. Mužské tance jsou často obrazem vyjadřujícím mužnost a hrdinství, většina ženských tanců je pomalá, krokově jednoduchá a důstojná. Liší se podle oblasti a krajů a po nich nesou jméno, např.: samiotikos (podle ostrova Samos), ikariotikos, kerkireikos (podle ostrova Ikaria a Kerkira), kastorianos (podle města Kastoria). Často se liší podle profesí: Chasaposervikos, chasapiko (řeznický tanec), trata (rybářský), kleftiko (zbojnický), zeimbekiko, rembetiko (námořnický). Nejznámější jsou: tsamiko, leventikos, menusis, koftos, kalamatianos, karaguna, chaniotikos, kotsaris. Jestli každý Čech ví, co je lidový tanec verbuňk, tak každý Řek lidový tanec tsamiko tančil nesčetněkrát. Pravidla tance a taneční kroky se v jednotlivých oblastech různí. Donedávna ženy i muži tančili ve dvou oddělených kruzích, přičemž ženy tančily vždy ve vnitřním kruhu a muži za nimi, ale dnes se tančí smíšeně. Dříve vedl tanec vždy nejstarší muž a vedle něho tančila nejstarší žena ve skupině, ale i to se změnilo. Kolo zpravidla vede nejzručnější z tanečníků, který může taneční kroky improvizovat. Po roce 1922, kdy se do pevninského Řecka nastěhovali řečtí utečenci z Turecka, se rozšířily i jejich pontijské (černomořské) a maloasijské tance (tik, tsifteteli), které se staly součástí řecké pevninské kultury. Na ostrovech je zvykem vytvářet 122 taneční kola z jednotlivých rodin. Výjimkou je hudba sedmi Jónských ostrovů se silným italským vlivem. Tance jako ballos nebo syrtos, kde muž tančí v páru se ženou, mají své kořeny v Benátské republice, která tam ostrovům vládla do r. 1864. Velmi zajímavý je vývoj novodobé řecké národní hudby (laika). Je to zvláštní druh hudby vyvinutý pouze v Řecku. Českou obdobou této hudby jsou pražské popěvky z první republiky. Hraje se převážně na strunné nástroje, částečně převzaté z antiky, částečně z Itálie. Nejzajímavější jsou různé druhy strunných nástrojů zvaných buzuki: třistrunné, čtyřstrunné a irské. Jsou podobné mandolíně nebo brači, ale v rukou řeckých hudebníků zní zázračně a optimisticky. V Malé Asii, kde tehdy převládala řecká kultura, byla podoba buzuki známá už tisíc let před n. l. O slávu tohoto nástroje se zasloužil hudební styl zvaný rembetiko. Rembetes byli přístavní dělníci a návštěvníci nočních kafeterií (kaváren) v chudinských čtvrtích Athén a přístavu Pirea. Kritická, sociálně motivovaná hudba tohoto městského folkloru a její texty vyjadřující chudobu a strasti chudých, nešťastnou lásku, nebo vztahy mezi lidmi a odcizení, nebyly vždy přijímány kladně, dokonce byly totalitními režimy v Řecku zakazovány jako úpadkové.

Láska k lehký holce (rembetiko)

Nežvaň hlouposti a radši mi dej cigaretu. Slyšet samé lži, už mě nebaví, proto dej mi jednu cigaretu a pak si odejdi Stejně za chvíli mě necháš jít a jistě najdeš výmluv dost, proč mě opustit 123

Tak jiní pustili mě k vodě, nenašli k mému srdci klíč, vždyť všichni muži mají v módě, chudou holku poslat pryč

Tak aspoň dej mi jednu cigaretu, život samých lží, už mě nebaví, tak mi dej tu cigaretu a mlčky odejdi

Tento čistě řecký styl národní hudby, který odmítá cizí prvky, se ve světě proslavil díky filmu Řek Zorba režiséra Michalise Kakojannise s Anthony Quenem v hlavní roli. Pro film složil hudbu její nejznámější skladatel Mikis Teodorakis. Právě on a další hudebník Manos Chatzidakis svými skladbami probudil tento typ optimistické hudby a rozšířili ji do celého světa. Nezapomenutelní jsou i další skladatelé a hudebníci tohoto lidového žánru: Vasilis Tsitsanis, Markos Vamvakaris, Dimitris Gondos zvaný Bajaderas, Jorgos Dalaras aj. K této hudbě se vyvinuly i osobité tance, které se nazývají rembetiko a sirtaki. Tyto tance se tančí jak v kole, tak i samostatně. Třetím typem tanečního projevu jsou moderní tance, tj. polka, valčík, foxtrot, tango a jiné, které se v Řecku tančí ale podstatně méně než v Česku. Kdo z českých obyvatel na Jesenicku a Krnovsku má přímý zájem slyšet řeckou hudbu a vidět lidové tance nebo novodobé zeimbetiko, či sirtaki, má možnost se zúčastnit řeckých zábav, které se konají aspoň třikrát ročně.

124

Řecké hudební skupiny v České republice

Píseň a tanec doprovázely řecký exodus a dodnes jsou charakteristické pro život řecké komunity v České republice. V 50. letech 20. století v repertoáru kromě lidových písní různé provenience byly časté ještě písně partyzánské a bojové pochody, které byly zpívány nejen soubory, ale také na soukromých akcích. Nejčastěji se revoluční řecké písně zpívaly v Domovech řeckých dětí. Jedna z nejznámějších partyzánských písní, začíná:

Βροντάει ο Όλυμπος, αστράφτ‘ η Γκιώνα Μουγγρίζουν τ’ Άγραφα, σιέτ’ η στεριά [: στ’ άρματα στ’ άρματα εμπρός στον αγώνα για την χιλιάκριβη τη λευτεριά:]

Blýská se z Olympu, horá se třese Duní to v rovinách, vlní se zem. [:Do zbraně do zbraně a do boje dej se pro drahou svobodu, kterou my chcem:]

Daleko spontánněji se hrávalo v době, kdy existovaly v okolních řeckých komunitách jen neprofesionální „kapely“, které vystupovaly při nejrůznějších příležitostech. Při oslavách a svatbách v Řecku, stejně jako později v Československu, často hrály „Jifti“ (Cikáni), např. Christos z Javorníku, nebo „šumařská cikánská kapela Avramopulose Alekose“ nebo „Jifti z Rejvízu“. V Šumperku utvořili Řekové jednu z prvních hudebních kapel v republice. Také ona neměla žádný název, říkalo se jí jen „řecká kapela“. Zprvu měla jen harmoniku, pak ještě mandolíny, kytary, později také buzuki. Na harmoniku hrál 125 jistý Tavlaridis, na buzuki Vasilis Michailidis, na kytaru Alekos Charalambidis spolu s dalším členem Lazópulosem, zvaným Láchano a Muratidis Alekos - jeho staré buzuki je vystaveno v šumperské taverně Salonica. V Ostravě založil Epanastatis Prusalis, uměleckým jménem Statis, po absolvování konzervatoře jeden z velmi úspěšných řeckých hudebních souborů - folkrockovou skupinu Atény, která se objevovala i v české televizi. Hráli v sestavě Prusalis, Katapodis, A. Bajer, Vlasakudis, Mareš, Vasilakos a Blažena Krhutová. Sám Statis skládal řecké skladby i české písně, které úspěšně interpretoval. Koncertoval v Československu i v zahraničí. Bohužel, skupina ukončila svou činnost. Sám Prusalis však stále komponuje a zpívá a intenzivně se věnuje propagaci řecké kultury. V současné Ostravě také působí skupina Nisos. Pod vedením Nikose Kulurise produkuje tradiční řeckou hudbu z Malé Asie a z Egejských ostrovů. Zpívá Sofie Prusali. Na zábavavách v okolí Ostravy také hraje řecká kapela Poseidonas - Jordanis Cakirpaloglu, Dimitrios Mistakidis, Vangelis Vasilakos a Radomír Flek. Ve Zlatých Horách vznikl soubor písní a tanců už na počátku 50. let. U jeho zrodu stál Charalambos Paraskevopulos, po něm vedla soubor Sultana Feka, Ilias Michopulos a později Athena Cilingeridu. Soubor se účastnil nejen velkých festivalů a všech oslav organizovaných Řeky, ale účinkoval i při různých slavnostních příležitostech pořádaných českou stranou. Soubor zpíval také české písně. Na harmoniku v něm hrál Dionysios Zdukos, na housle Remos Refat (dle jména Arvanitis, tj. Albánec) a Janis Jirukis, na buben Alekos Vlachopulos. Novější hudební skupina ve složení dvě buzuki, dvě kytary, zpěvák a bubeník ze Zlatých Hor se nazývá Saloniki. Hrají od r. 1980 a účinkují při řeckých zábavách po celém kraji. 126

Uměleckým vedoucím je Ioannis Iliadis - basová kytara, buzuki hraje Petros Avramidis (Kolja) a Lakis Joanidis, na kytaru Vasilis Tsikuras, na bubny Sotiris Kumartzis. Zpěvákem byl Vasilis Chadzielefteriadis, který zemřel v poměrně mladém věku. Repertoár tanečních písní je poměrně bohatý, včetně lidových tanců. Pražská hudební skupina Akropolis. Kultivovaní muzikanti hrají po celé republice v obsazení Nikos Panatsis - buzuki, Tomas Oplata - kytara, Dinos Ovadias - basová kytara, Athina Langoska - zpěvačka a Apostolos Joanidis – bubny. Především však hrají při oslavách řeckých svátků, které pořádá Řecká obec Praha. Druhá pražská skupina profesionálního hudebníka a kytaristy Janise Kapnistise hraje i komorní řeckou hudbu. Brněnská hudební skupina Prometheus byla založena již koncem 60. let 20. století. Na jejím vzniku se podíleli řečtí muzikanti, jejichž rodiče se usídlili v Československu začátkem 50. let 20. století. Již od počátku svého působení se Prometheus snažil svým posluchačům co nejvíce přiblížit řecké písně a skladby a uchovat tak ducha tradiční řecké hudby i mimo hranice Řecka. Během své dlouholeté existence účinkovala skupina jak v zahraničí, tak na různých společenských a kulturních akcích v České republice, mezi které patřil tradiční večer Franty Kocourka, pořádaný každoročně v Brně, folklorní festival ve Strážnici, festival národnostních menšin v Bratislavě, kde skupina vystoupila po boku Mitsiase Manolise a Maria Tokase. Skupina dodnes spolupracuje i s jinými zpěváky a hudebníky (Marta a Tena Elefteriadu aj.). V současné době vystupuje za vedení Konstantinose Charalambidise v obsazení zpěvačka, buzuki, kytara a baskytara. V Brně také hraje skupina I parea (parta) Trifona Morase a jeho tří synů. Jsou to výborní muzikanti. 127

V Krnově působí skupina Terezy Niku a Enginacigghose, kteří hrají maloasijskou hudbu na kannonaki a housle. V Jeseníku vznikaly hudební skupiny jako doprovod tanečních souborů. V letech 1969 -1974 působil v Jeseníku pěvecký soubor se sbormistrem, hráčem na housle a harmoniku Vangelisem Becisem. Spolu s ním vedla soubor Magda Arucidu, jako sólisté ve zpěvu vynikali Irini Mudurakaki a Anagnostis Papasavoglu. Kdysi hráli i další skupiny v Krnově, v Brně i v Ostravě a v Praze, ale už po nich není ani vidu, ani slechu.

Řecké taneční soubory

Taneční skupiny vznikaly od první chvíle příchodu uprchlíků na české území. Při dětských domovech pro řecké děti fungovaly nejrůznější, převážně však taneční a pěvecké kroužky, které vystupovaly při rozličných příležitostech pro vlastní komunitu i českou veřejnost. Dětské i dospělé pěvecké a taneční soubory, které v 50. a 60. letech 20. století vznikaly v početných řeckých komunitách přímo masově, většinou neměly název - říkalo se jim jen „řecké soubory“. Ve Zlatých Horách vznikl v r. 1951 při pěveckém souboru i taneční soubor. Zprvu tanečníci neměli kroje, ale jen kostýmy sestávající z bílé košile nebo halenky a modrých kalhot nebo sukně. Ve Zlatých horách působil také dětský řecký taneční soubor, který vedl Ilias Michopulos a pak Zoja Kiziridu. V r. 1960 si zlatohorský taneční soubor ušil nové kroje. Vyráběly se v budově dnešní pošty, kde měli Řekové v minulosti klubovnu, ženy se radily a pracovaly podle paměti a obrázků, neměly k dispozici žádné originální kroje ke kopírování, jako v současnosti. Po generační obměně v 70. 128 letech ženy opět samy ušily kroje pro nový, už výlučně taneční soubor bez vlastní hudby. Tyto kroje byly vyrobeny někdy v letech 1970-1971 a vystupovalo se v nich asi do roku

1978. Pouze mužské kroje v počtu šesti exemplářů dali ušít profesionálnímu krejčímu. Poslední taneční folklorní řecký soubor vznikl ve Zlatých Horách po dlouhé pauze až roku 1994, ale neměl dlouhého trvání, zanikl po necelých dvou letech. Neměl ani název, říkalo se mu jen Řecký soubor Zlaté Hory, vedla ho Zoja Maitani. K repertoáru uměleckého souboru v 50. a počátkem 60. let 20. století ve Zlatých Horách patřilo rovněž divadlo. V domě č.p. 5 na náměstí si jednu větší místnost upravili k tomu účelu - postavili pódium, vyrobili oponu. Soubor sehrál celkem tři divadelní hry, z toho jednu z doby odboje a pak hru Golfo o dívce pastýřce (voskopúle) a jejím milenci pastýři. Protože

129 v těch letech byly kontakty s Řeckem ještě minimální, emigranti neměli žádné materiály a tak hru nastudovali podle paměti „kyriose" (pana) Maliotase, který ji hrál v Řecku a celý text sestavil a rozepsal jednotlivé role. V Jeseníku byl první taneční soubor patrně založen v r. 1951 pod vedením Janise Charu a Georgia Pančevského. Soubor však brzy zanikl. Zásluhou Alekose Papaioannise byl v 50. a 60. letech 20. století vytvořen nový, jeden z nejlepších řeckých souborů písní a tanců v republice, který často získával ocenění na ostravských i jiných festivalech. Taneční soubor pod vedením Aristidise Tosunise uskutečnil od září 1960 do konce r. 1962 mnoho vystoupení v různých místech včetně Prahy. Po zániku tohoto souboru vznikl v r. 1967 taneční soubor nový, jehož vedoucím byl Nikos Čolas, kterému pomáhali jeho bratři Vasilis a Eftimios, později i Zacharula Jordanidu. K tomuto souboru patřila hudební doprovodná skupina. Byla pětičlenná ve složení buzuki, dvě kytary, harmonika a bubny. Zpočátku skupinu doplňoval klarinet a housle. V letech 1972 až 1978 působil také Řecký taneční soubor ve Vrbně pod Pradědem. Podle fotografií v něm tančily jen ženy v krojích, jež se podobaly krojům zlatohorským. K souboru byl přičleněn i dětský soubor v počtu od 12 do15 dětí. V Ostravě - Hrabůvce byly zřízeny tři domovy řecké mládeže už v r. 1952. Byly to tři třípatrové nové budovy, kde bydlela jen starší řecká mládež, která většinou pracovala ve Vitkovických železárnách Klementa Gottwalda, nebo se v Ostravě učila. Je samozřejmé, že i tady byl založen pěvecký sbor, jež se nazýval Goče Delčev. Zpíval nejen slavo- makedonské a řecké písně, ale i české, slovenské, ruské a bulharské. Ke sboru byla přiřazena třináctičlenná taneční skupina s řeckými kroji. V souboru působilo čtyřicet až 130 sedmdesát členů. Na harmoniku jej doprovázel český hudebník Zdeněk Střihavka. Vedoucím souboru byl prof. Dr. Milan Kotas. Soubor velice úspěšně na Ostravsku propagoval řeckou a slavomakedonskou kulturu. V letech 1956 až 1959 tam působil i řecký tamburášský soubor. V Krnově se řečtí emigranti začali zajímat o kulturní vyžití až po uklidnění starostí s bydlením a zaměstnáním. Už v roce 1951 Antonios Bialas a Antonios Chrisafis založili pěvecký soubor a hned nato i taneční. 40 členů souboru v řeckých krojích předvádělo své umění na mnoha festivalech a zájezdech do míst a zemí s větším počtem Řeků. Jeli také do Německé demokratické republiky, kde vystupovali v Lipsku, Drážďanech a Berlíně i pro německé diváky. Největší úspěch měli v Budapešti v představení pro řecké emigranty. Dalšími vedoucími dětských a dospělých pěveckých a tanečních souborů byli: Euklidis Mimilidis, Charalambos Papadopulos, Despina Charalambidu a Ilias Pilitsidis. Krátkou dobu dvou let působil také dvanáctičlenný soubor hráčů na mandolíny pod vedením učitele Antonise Chrisafise. Největším úspěchem bylo založení krnovského Řeckého divadla, které působilo přes deset let. Pod vedením režiséra a scénáristy Antonise Bialase vytvořilo několik inscenací děl Dimitrise Psathase, jednu inscenaci skeče Dimitrise Gontziu Ali paša a občané města Sulia a mnoho dalších. V režii neznámého českého hereckého důchodce také předvedli inscenaci Gogolovy komedie Ženitba. Všechna tehdejší kulturní představení se konala v sále Slezského domu v Krnově. Divadelní představení se často hrála i v městském divadle. Jednou z nejúspěšnějších současných tanečních skupin řeckých lidových tanců v České republice je Antigoni z Krnova. U jeho zrodu (1996) byla Řecká obec Krnov spolu s Martou Toškovou, Irini Pechovou a dvanácti tanečníky ve 131 věku od 8 do 15 let. Soubor dostal název Gorgona. V r. 2001 byl přejmenován na Antigoni. Vznikl z potřeby udržování a šíření řeckých tradic a folkloru jako významné součásti řeckého kulturního bohatství a také jako důležitý prvek uvědomování si národní identity mezi příslušníky řecké menšiny žijící na území České republiky. Vedoucím souboru je již 12. rok Irini Pechová a učitelem tanců je od roku 2007 Paris Vasiliadis. Za celou dobu existence souborem prošlo, či spíše protancovalo, asi 50 členů. V současnosti má taneční soubor 25 členů ve věku od 4 do 26 let a má ve svém repertoáru na 50 tradičních tanců ze všech oblastí Řecka. Zkoušky probíhají každou sobotu v SVČ Méďa v Krnově. Soubor organizuje pro veřejnost lekce řeckých tanců! S velkým úspěchem se účastnil mnoha mezinárodních folklorních festivalů. V Šumperku existoval taneční a pěvecký soubor Družba, který hrál a zpíval nejen řecké, ale také ruské a české písně. Jeho členové měli řecké kroje vyrobené a vyšívané svépomocí. I když tehdy, díky nedostatkům v krojovém oblečení, většina souborů působila ne právě nejprofesionálněji, svůj kulturní účel splnily. V současnosti už jsou v této zájmové činnosti jiné možnosti a lepší zázemí. V roce 2005 zde vznikl taneční soubor s názvem Kalliopi, který vede Teodora Vintrová. Pražský taneční soubor Akropolis vznikl v roce 1993 jako dětský pěvecký soubor pod vedením paní Malamo Fulidou. Později se ale postupně stával více tanečním souborem. Od roku 1995 se jeho členové účastnili tanečních soustředění s lektorem z Řecka, která pořádala nadace Hellenika. Taneční repertoár obsahuje tance z celého pevninského Řecka, ale i z ostrovů, Malé Asie a z Pontosu (Černého moře). Podle toho také má krojové zastoupení. Soubor Akropolis má kroje 132 z Ipiru (Metsovo, Souli) a z Makedonie (Florina) a také napodobeninu thráckých krojů Metaxades a nyní se čeká na kroj Imathia (jeden z nejoriginálnějších řeckých krojů). Soubor vystupuje tradičně na festivalu Praha - srdce národů, na oslavách řeckých národních svátků pořádaných Řeckou obcí Praha, ale i na oslavách jiných řeckých obcí (Šumperk, Krnov), na Staročeských Májích (Lety, Mníšek pod Brdy) a mnoha dalších veřejných i soukromých akcích. Od roku 2001 jsou členové souboru Akropolis zároveň členy tanečního souboru Lycea Řekyň v České republice, s kterým se účastní mnoha mezinárodních festivalů jak v České republice, tak i v zahraničí. V současné době má Akropolis 26 členů, jehož manažerem je Michalis Lašo - Spalas. Tentýž vedoucí vede ještě pražský taneční soubor Akro. V Brně působí taneční soubor Lycea Řekyň v České republice. Je reprezentantem tradičního tanečního umění uchovávaného v diaspoře Řeků na území České republiky. Vznikl v roce 2001 s podporou nadačního fondu Hellenika a je unikátní složením ze tří desítek vynikajících tanečníků ve věku od 15 do 30 let pocházejících z mnoha měst a obcí. V repertoáru souboru jsou tance z národopisných regionů celého Řecka, jimž odpovídá i krojové vybavení. Tanečníci připravují svá vystoupení na reprodukovanou hudbu, nebo je při vystoupeních doprovází Hudební soubor Lycea Řekyň v České republice. V Javorníku vznikl při nově založené Řecké obci v roce 2009 taneční soubor Evros. Název souboru je odvozen od oblasti a stejnojmenné řeky v řecké Thrákii. Vedoucím souboru a zároveň předsedou řecké obce Javorník je Alexandros Papageorgiu. Tanečníci se začali učit tance z oblasti Thrakie a později z Ipiru a Makedonie. Z původních deseti tanečníků se soubor rozrostl na 15 členů, převážně manželských párů. Původně tančili v podomácku vyrobených 133 napodobeninách, pak za pomoci dotace z kraje, z města Javorníka a Asociace řeckých obcí v ČR si pořídili kroje přímo z Řecka. Dnes je umění souboru na profesionální úrovni. Řecká obec v Bohumíně si v roce 1999 založila taneční soubor řeckých lidových tanců, který se nazývá Nea elpida (nová naděje). Shromažďuje v něm zájemce o řecký folklor ze širokého ostravského okolí. Pod vedením Nikose Vasiliu se zúčastňuje mnoha společenských akcí a mezinárodních festivalů, spolupracuje s dalšími soubory a s Lyceem Řekyň.

134

OFICIÁLNÍ VZTAHY MEZI ŘECKEM A ČESKOU REPUBLIKOU

Vznik a působení řeckých organizací

Řecko a Česká republika jsou si v mnoha ohledech podobné. Jak rozlohou, tak množstvím obyvatel, významem v Evropské unii, parlamentní demokracií i vzdělaností se moc od sebe neliší. Řecko bylo pod tureckou nadvládou od r. 1454 do 1821, Českému království vládli v letech 1527-1918 Habsburkové. V Řecku je jen více tepla a modrého nebe. Shodou okolností Řekové a Češi slaví několikrát do roka ve stejný den rozdílná výročí: 28. října si Češi připomínají den vzniku Československa, zatímco Řekové slaví den „Ne“ (Imera tu „Ochi“) proti agresi fašistické Itálie (1940), kdy se zároveň připomíná také začátek odboje proti fašismu. Významným dnem České republiky je 17. listopad (1939), kdy nacisté zavřeli české vysoké školy a proti studentům brutálně zakročili. O padesát let později v ten samý den vypukla sametová revoluce, která ukončila komunistický režim. Řekové si připomínají 17. listopad (1973) jako revoltu studentů na athénské technické univerzitě (Polytechnio), která byla násilně potlačena tanky vojenské junty. Tato akce studentů vedla k totálnímu rozkladu vojenského režimu. Skoro stejné datum oslav je i v březnu. Zatímco Řekové oslavují začátek povstání proti Turkům v roce 1821, Česká republika si připomíná hitlerovskou okupaci v roce 1939. Po těchto skutečnostech není tedy divu, že mezi Českou republikou a Řeckem není mnoho protivenství. 135

Záznamy o pobytu Řeků na území Čech, Moravy se objevují v historických pramenech z různých období dějin. Jedním z prvních kontaktů významných Řeků na moravském území byli Cyril a Metoděj, kteří zde zavedli písmo a slovanskou liturgii. V brněnském hradním vězení byl v letech 1788 - 1791 internován jeden z příslušníků vznešené konstantinopolské rodiny - vůdce řeckého boje za svobodu proti Osmanům hrabě Alexandros Ypsilantis, později popravený Turky. V Terezínské pevnosti v Čechách byl v letech 1823 - 1827 vězněn také jeho vnuk Alexandros Ypsilantis, jeden z vůdců řecké povstalecké organizace „Filiki eteria“.

Historie oficiálních stálých vzájemných vztahů mezi Řeckem a českou společností sahá do poloviny 19. století, ale teprve po vzniku Československé republiky byl v r. 1936 založen Svaz řecko-českého přátelství. Tento svaz pracoval až do roku 1989. Výsledkem bylo mimo jiné i navázání partnerství mezi 28 řeckými a československými městy.

V Čechách krátce žil za 1. republiky řecký spisovatel Nikos Kazantzakis. Narodil se na Krétě r. 1883. V Athénách studoval práva, pak filosofii v Paříži. V letech 1922 - 1923 žil v Berlíně, navštívil několikrát SSSR. Od 10. 5. 1929 do 9. 4. 1930 žil v osadě Myslivny u Božího Daru (tehdy německý název Gotesgab) v domě Filipa Krause, kde měl pronajaté dvě místnosti. Podruhé přijel na stejné místo koncem června 1931 a zůstal až do 31. 5. 1932. Nalezl zde klid na práci a samotu. Navštěvoval i nedaleký Boží Dar nebo Wiesenthal. Dnes dům, ve kterém Nikos Kazantzakis přebýval, nestojí, ale na Tržním náměstí v Božím Daru je jeho památník. Některé předměty spojené s jeho pobytem uchovává Muzeum Boží

136

Dar. Od roku 1948 žil trvale v Antibes ve Francii, zemřel v r. 1957 ve Freiburgu v Německu. Jeho tvorba je prodchnuta mystickou zkušeností, kde se sbližují rozporné nároky těla a ducha, vědy a náboženství, církve a komunistických myšlenek. Významná díla: Chuďásek Boží - Život sv. Františka, Poslední pokušení - Kazantzakisův pohled na život Ježíše, zfilmoval Martin Scorsese, Kapitán Michalis (1946), Řek Zorbas (1946), velmi známé dílo v hlavní roli s Anthony Quinnem zfilmoval Michalis Kakojannis v koprodukci USA - Řecko. Kristus znovu ukřižovaný (1954) - toto dílo bylo předlohou k opeře Řecké pašije Bohuslava Martinů, dílo zfilmoval Jules Dassin. Dne 6. 3. 1996 bylo v Praze založeno občanské sdružení české sekce Společnosti přátel N. Kazatzakise. Zřízení tohoto sdružení v sobě odráží konečné vyústění všech předchozích podnětů a snah sdružovat na půdě Česka přívržence a milovníky Nikose Kazantzakise, velikána mezi řeckými spisovateli 20. století, podporovat, prohlubovat a šířit zájem o jeho literární dílo, zahrnující nevšední, bohatý myšlenkový odkaz.

V roce 1946 byla v Praze založena Československo - řecká společnost. Jejím deklarovaným cílem bylo pěstování kulturních vztahů česko-řeckých, následně pak přímá péče o první řecké dětské uprchlíky, přijaté v dubnu 1948. Přestože přijetí řeckých dětí, později i dospělých, dostalo na starost ministerstvo práce a sociálních věcí, navenek zůstal tento úkol Československo-řecké společnosti. Historii péče o dětské i dospělé emigranty můžeme sledovat jako tzv. Řeckou akci s postupným umisťováním ve vesnicích okresů Jeseník, Šumperk, Krnov a Žamberk. Od 1. 1. 1952 byla péče o uprchlíky předána nově zřízenému sociálnímu odboru Československého červeného kříže (pověřenci pro jednání 137 s řeckými emigrabti byli: Karel Pařízek, Jaroslav Chalous, Jindřich Pravda) v přímé součinnosti s Komunistickou stranou Československa a exilovou Komunistickou stranou Řecka. Jak tato péče, tak i řecké samosprávy včetně Sdružení řeckých politických emigrantů, skončila v roce 1989 zároveň s ukončením činnost KSŘ v Československu. V roce 1990 byl založen Svaz řeckých obcí. Jednalo se o zcela novou řeckou organizaci, jejímž cílem bylo reprezentovat Řeky, kteří i přes možnost návratu zpět do vlasti zůstali v Československu, a rovněž usilovat o udržení řecké kultury, jazyka, umění a rozvoj vztahů s vlastí. Založením svazu vznikla organizace s centrálním řízením a pobočkami - obcemi v různých městech Československa, kde působila výraznější řecká komunita. Po roce 1992, kdy bylo rozhodnuto o rozdělení Československa na Českou a Slovenskou republiku, byly zahájeny práce na přípravě nových stanov svazu tak, aby odrážely novou situaci ve společnosti. V roce 1994 začal svaz působit jako občanské sdružení. Jednotlivé obce sice měly určitou míru samostatnosti, ale právní subjektivitu měl pouze svaz. To s sebou neslo řadu problémů. Proto v roce 1996 došlo k další změně stanov tak, že název Svaz byl změněn podle zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů se stanovami registrovanými ministerstvem vnitra 4. 11. 1996 na Asociaci řeckých obcí v ČR se sídlem v Krnově, SPC J/49, 794 01 Krnov. Předsedou správní rady je Christos Bialas. AŘO je zastřešující organizací řeckým obcím s působností po celém území ČR. Jednotlivé řecké obce získaly právní subjektivitu, své vlastní identifikační číslo, samostatné účty v bankách a konečně tak nabyly organizační a ekonomické samostatnosti. Řecké obce v současnosti působí v 14 městech České republiky: ŘO Praha, Brno, Ostrava, Krnov – město, Jeseník, 138

Zlaté Hory, Javorník, Šumperk, Vrbno pod Pradědem Karviná, Třinec, Bohumín a Havířov. ŘO Praha vydává v řečtině i v češtině jediné periodikům pro všechny řecké zájemce. Nazývá se Kalimera a rediguje ho Tasula Zisaki. Asociace řeckých obcí je v současnosti nejpočetnější organizací řecké komunity. Má po celé republice přes 700 členů. Nejvýznamnějšími cíli AŘO, které uskutečňuje prostřednictvím obcí, jež sama zřizuje, je prohlubování a podpora přátelských vztahů mezi Řeky žijícími v České republice a Českou republikou, podpora a rozvoj řecké identity, zachování a rozvíjení řeckého jazyka, šíření řecké kultury prostřednictvím vzdělávacích institucí, přednášek a seminářů, pořádání akcí folklorně hudebních a tanečních, práce s dětmi a mládeží atd. Hlavními akcemi AŘO je pořádání celostátních řeckých festivalů (7. se konal v r. 2008 v Ostravě na Černé louce, 8. se konál tamtéž 22. a 23. 7. 2013), jako Řecké dny Krnov, Řecké dny Brno, mikrofestival Karviná, dále místních kulturních a společenských akcí ke státním svátkům Řecké republiky, nepočítaje oslavy velikonočních a vánočních svátků, kurzy vaření řecké kuchyně apod. Jednou z nejvýznamnějších činností AŘO je výuka řeckého jazyka, která probíhá formou dobrovolné mimoškolní činnosti. Vyvrcholením pak jsou celostátní semináře řeckého jazyka. Neméně významnou činností AŘO je i výuka tradičních řeckých tanců. V Praze působí hudební skupina Akropolis, v Brně Prométheus, v Krnově taneční soubor Antigoni, v Bohumíně Nea Elpida, v Javorníku Evros. Vyvrcholením této činnosti jsou pak pravidelné celostátní semináře výuky tanců. Lyceum Řekyň (Lykion ton Ellinidon) je dalším občanským sdružením, které působí v České republice. Je známé v celém helénském světě svým nesmírným přínosem pro udržení a šíření řeckého kulturního dědictví již od roku 139

1910, kdy bylo založeno v Athénách. V současné době má Lyceum celkem 66 poboček, z toho jich 50 působí v samotném Řecku. České sdružení patří mezi 8 evropských poboček z celkového počtu 16 zahraničních Lyceí. Cílem Lycea je uchovávání řeckých zvyků a tradic, studium a pěstování folklorního umění, podpora ženy a morální podpora matky a dítěte. Konkrétně jsou cílem Lycea studium a uchovávání národních krojů, jejich prezentace pomocí přehlídek, studium lidových tanců a písní, jejich zapisování, přesné dodržování a prezentace formou tanečních vystoupení a hudebních představení, dále pak organizování výstav řeckého lidového umění a péče o jeho uchování, organizování vzdělávacích programů, organizování seminářů a přednášek, vydávání publikací, knih, zvukových a audio- vizuálních nosičů. Lyceum Řekyň je přítomné všude, kde existuje helénismus, a to nejen tím, že přináší atmosféru Řecka do každého, byť vzdáleného koutu světa, ale i tím, že hraje prvořadou úlohu v šíření řeckých tradic. V Brně působí Nadační fond Hellenika (předseda Vangelis Liolios), jehož posláním je uchování řeckého jazyka a tradic folklorního umění. Klub přátel Řecka (KPŘ) vznikl 11. 5. 1995 v Praze. Ustavující schůze přátel a milovníků všeho řeckého (31 členů) spojila myšlenka podílet se na prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Řeckou republikou vlastní drobnou, každodenní činností na poli obecně kulturním. Do výboru klubu byla zvolena pracovnice ČSAV v oboru makro- molekulární chemie, svým srdcem však zapálená helénistka, soudní překladatelka Lýdie Kopecká. Občanská sdružení, jako Klub přátel Řecka, Společnost přátel N. Kazatzakise a Česká společnost novořeckých studií, nejsou přímými nositeli menšinového hnutí, ale spolupracují 140 s ostatními řeckými organizacemi v České republice i zahraničí.

Řecká menšina v České republice spolupracuje také s orgány státní správy a samosprávy. Má v Radě vlády pro národnostní menšiny jednoho zástupce, který je i členem Výboru Rady vlády pro národnostní menšiny a v poradním sboru náměstka ministra kultury. Předseda pražské Řecké obce je členem komise pro národnostní menšiny Rady hlavního města Prahy. Předseda brněnské Řecké obce je členem Výboru pro národnostní menšiny Zastupitelstva města Brna, člen Řecké obce v Karviné je členem výboru pro národnostní menšiny v Karviné. Řecká obec v Jeseníku má zástupce v komisi pro řešení otázek národnostních menšin při městském úřadu.

Seznam kontaktů řeckých organizací v České republice

Asociaci řeckých obcí (AŘO) v ČR Ústřední sídlo v Krnově, SPC J/49, 794 01 Krnov. Předseda správní rady - Christos Bialas, tel.: +420 554 611 962, mob.: +420 608 756 425, email: aro.ch.Bialas @centrum.cz

Řecké obce

Praha, Vocelová 3,120 00 Praha 2, Zisaki Tasula tel: +420 776 012 065, +420 603 148 006 E-mail: [email protected] Brno, Radnická 8 602 00 Brno, Česká republika Afrodity Alexandridu, tel.:+420 606 668 961. Tel.: +420-542 216 125, Fax: +420-542 216 125 E-mail: [email protected] 141

Ostrava, Vodárenská 700, 725 26 Ostrava - Krásné Pole Georgios Mumulos, tel.:+420 602 626 780 [email protected] Krnov – město, Albrechtická2168/206,79401.Krnov Georgios Bazakas, tel.: +420 776 118 827 [email protected] Jeseník, Zacharula Jordanidu, tel.: +420 776 880 708 [email protected] Zlaté Hory, Georgios Muratidis, tel.: +420 607 901 941 [email protected] Javorník, Alex. Papageorgiu, tel.: +420 776 248 257 [email protected] Šumperk, Teodora Vintrová, tel.: +420 602 258 971 [email protected] Vrbno pod Pradědem, tel.: +420 605 216 493 Karviná, Michalis Dulkeridis, tel.: +420 736 649 682 [email protected] Třinec, Anastasios Pomakis, tel.: +420 732 014 710 [email protected] Bohumín, Michalis Sdukos, tel.: +420 602 459 974 [email protected] Havířov, Aris Andronikidis, tel.: +420 602 563 206 [email protected]

Lyceum Řekyň v České republice. Starobrněnská 20, 602 00 Brno. tel: + 420 732 557 827, + 420 605 426 887, E-mail: Lyceum.Ř[email protected], internetové stránky: Lyceum Řekyň. Klub přátel Řecka (KPŘ). http://www.dialogos-kpr.cz Svaz řecko-českého přátelství. [email protected] Československo - řecká společnost Nadační fond Hellenika www.Nadační fond Hellenika 142

Řecké taneční soubory

Antigóni, Krnov, vedoucí souboru Irini Pechová tel: +420 724 735 412 Evros, Javorník, Alexandros Papageorgiu tel.: +420 776 248 257 Nea elpida, Bohumín, Sára a Nikos Vasiliu tel: +420 596 014 198, mob: +420 603 524 287 +420 736 681 830 Akropolis, Praha, vedoucí souboru Lašo Michal tel.: +420 777 944 726 Kalliopi, Šumperk, vedoucí souboru Teodora Vintrová tel.: +420 602 258 971 Prométheus, Brno, vedoucí Janis Tripoas tel.: 420 777299 416

Významné řecké osobnosti v České republice

Mnoho členů řecké menšiny se narodilo až tady, v exilu a s ohledem na dřívější všeobecnou politickou situaci neměli ani možnost Řecko navštívit. V osmdesátých letech se většina Řeků vrátila do své původní vlasti. Někteří zde ale zakořenili a v 90. letech 20. století se v okresech Bruntál, Jeseník, Opava, Ostrava, Brno i v Praze zařadili mnohdy ke špičce podnikatelů, zvláště v oblasti turistického ruchu, autodopravy, potravinářského, dřevařského i nábytkářského průmyslu, a samozřejmě jako majitelé restaurací. U „českých Řeků“, jak je můžeme nazývat, etnologové předpokládají jejich postupnou asimilaci a snižování počtu jejich příslušníků. 143

Pěvecké duo Marta a Tena Elefteriadu. Marta (*1946 v Buljkes, Jugoslávie) je česká zpěvačka řeckého původu, která již 40 let tvoří se svou sestrou Tenou (*1948) pěvecké duo. Obě sestry pochází z rodiny řeckých emigrantů, jež uprchla z Řecka kvůli občanské válce a usadila se v roce 1950 v někdejším Československu. Maminka jim zemřela brzy v dětství a obě dívky vyrůstaly v dětském domově pro řecké děti. Marta po maturitě na gymnáziu studovala nejprve medicínu, později přestoupila na studium psychologie, které dokončila v r. 1980 na Karlově univerzitě v Praze. Tena je překladatelkou a hrála i ve filmu Nejasná zpráva o konci světa. Koncem 60. let se obě sestry seznámily s kytaristou Alešem Sigmundem z brněnské skupiny Vulkán, který oběma zpěvačkám pomohl vytvořit pevné autorské a muzikantské zázemí. Jejich první nahrávky pocházejí z roku 1968, v roce 1970 vydaly první LP dlouhohrající desku u vydavatelství Panton Dál než slunce vstává. Od té doby jsou obě sestry stálicemi české populární hudby. Za dobu svého působení spolupracovaly s celou řadou renomovaných umělců. Marta s Tenou významně obohatily českou hudební kulturu, kterou vždy velice ozvlášťňovaly zejména svým jižanským temperamentem a přirozenou řeckou mentalitou. V roce 1969 je Panton vyslal jako nové talenty na Bratislavskou lyru, kde vystupovaly v nesoutěžním pořadu hostů. V dalším roce 1970 už Pantonu vybojovaly stříbrnou Bratislavskou lyru. Téhož roku se účastnily zahraničního televizního natáčení v Hamburgu, v pořadu Hits a go go. Rok nato dostaly Zlatý štít Pantonu za největší počet prodaných desek. V roce 1971 také vystoupily s evropskou hudební elitou ve švýcarském Saint Gallen. V r. 1972 reprezentovaly Československo na festivalu v polských Sopotech. Vydaly své 144 druhé LP Hrej dál a natočily TV medailon v Bukurešti. V roce 1973 natočily své třetí LP Modré království a koncertovaly v Polsku ve Varšavě. V roce 1974 opět reprezentovaly Československo na festivalu v polských Sopotech, natočily TV medailon v Sofii. V roce 1975 natočily LP Ať se múzy poperou a získaly stříbrnou Lyru v Bratislavě s písní Táto, pojď si hrát. Poprvé navštívily Řecko a vystoupily v Athénách v pořadu Elli Evangelidu Synchroni Eva. Z Řecka si přivezly repertoár na své další album Řecké prázdniny. V roce 1978 hrály v norském Oslo, v roce 1979 ve Stockholmu s kapelou Juraje Čierného, manžela Teny. V těchto letech hostovaly v divadle Semafor ve hrách Smutek bláznivých panen a Má hlava je včelín. V roce 1978 natočily LP Kresby tuší. V roce 1983 vydal Panton jejich LP A desky dál stárnou. V roce 1988 spolupracovaly s TV orchestrem Václava Zahradníka. Od r. 1991 Marta pracuje pro nadaci Filia, je členkou správní rady. V roce 1992 založila nadaci Filhelenia (zaměření na podporu a šíření řecké kultury). Téhož roku spolu nazpívaly CD Nejkrásnější řecké písně (Multisonic). V roce 1995 vyšlo CD Děti z Pirea (B.M.G.), v roce 2001 vydal Supraphon CD Řecké prázdniny a největší hity a společnost B.M.G. vydala CD Řecké slunce. V roce 2004 vyšla v Supraphonu reedice Kreseb tuší tentokrát na CD. V tomtéž roce se Marta stala členkou správní rady Nadace Život umělce (s tehdejší prezidentkou Zuzanou Navarovou). V roce 2006 vyšla u Popronu CD V rytmu řeckého tance a CD Ať se múzy poperou (Supraphon). V roce 1990 Marta vydala knihu Řecká kuchyně. V roce 2007 vyšla v nakladatelství Ikar jejich autobiografická kniha Martha a Tena dvojhlasně, jejíž dvě části jsou vyjádřením pohledu jedné každé ze sester. V současné době žijí v Praze a věnují se zejména interpretaci řeckých lidových písní, výuce řeckých tanců a vůbec propagaci řecké kultury v České republice. 145

Kostas Samaras (*1940) rodák z malé řecké vesnice Vrachos v pohoří Gramos musel po občanské válce svou zemi opustit ještě jako malý chlapec. Osm let pobýval v dětských domovech řeckých dětí v Československu. Do konce 80. let pracoval v zemědělství: dělal agronoma, zootechnika, projektoval meliorace. Krátce po listopadovém převratu začal novou kariéru dovozem řecké zeleniny. Aby sehnal peníze na zboží, musel dát do zástavy chalupu, zahrádku, garáž. Na prvním kamionu prodělal desítky tisíc korun. Přesto se nevzdal. Jeho syn Janis Samaras (*1971) v 90. letech pomáhal otci s rozjezdem firmy. Dnes je v ní generálním ředitelem. Obchody s ovocem a zeleninou Samarasům zpočátku nešly. Pak začali s úspěchem dovážet citronový koncentrát, který v pronajatých prostorách opavského cukrovaru s několika prvními zaměstnanci stáčeli do vlastních obalů. V roce 1993 koupili v Krnově malou sodovkárnu olomouckého podniku Nealko a rozjeli výrobu sirupů, později džusů a limonád. Až v polovině 90. let se jejich obrat z výroby začal blížit obratu z importu zboží. Později vznikla společnost Santa nápoje, která v roce 2000 začala stáčet Kofolu. O dva roky později došlo k zásadnímu a velkému skoku. Santa koupila za 215 milionů ochranné známky a původní receptury Kofoly od farmaceutické firmy Ivax Pharmaceuticals (dříve Galena) a firma dostala název KOFOLA a.s., který se později proměnil v KOFOLU holding. Za krátkou dobu se firma stala jedním z největších výrobců nealkoholických nápojů ve střední a východní Evropě. Mohutně posílila zejména na klíčovém polském trhu, kde se stala číslem tři. Na paty tam šlape americkému gigantu PepsiCo. Hlavní značkou Kofoly je stejnojmenný kolový nápoj, dále 146

Vinea, kterou v roce 1998 koupila od slovenského miliardáře Zoroslava Kollára za zhruba 9 milionů eur a pak Rajec, Jupí, Jupík, Hoop Cola, Paola, R20, Artic, Top Topic, RC Cola, Chito Tonic, Snipp, Semtex, Flip, Mami drink nebo Woda Grodziska. Dnes Kofola vyrábí nealkoholické nápoje v osmi továrnách v České republice, v Polsku, na Slovensku a v Rusku. Zaměstnává kolem 2.600 lidí. Tržby skupiny Kofola dosahují kolem 10 miliard ročně a rostou na všech trzích, nejvíc v Polsku. Akcie Kofoly jsou obchodovány na burze ve Varšavě. V polském hlavním městě dnes také sídlí centrála holdingu, který zastřešuje téměř dvě desítky společností. Hlavním minoritním vlastníkem je jeden z fondů polské private equity skupiny Enterprise Investors. Za nákup 43 % akcií na podzim r. 2009 v přepočtu zaplatil přes 3,3 miliardy korun. Kofolu dnes kromě Enterprise Investors vlastní rodina Samarasů 51,18 %, a 5,82% akcii manažeři Tomáš Jendřejek a René Musila. Každý z nich za zhruba 157 milionů korun. Předseda představenstva a generální ředitel společnosti Kofola Jannis Samaras byl vyhlášen nejlepším podnikatelem České republiky a stal se držitelem ocenění Podnikatel roku 2011 ČR. Vítěznou trofej převzal ve středu 16. února 2012 v pražském Paláci Žofín z rukou ministra financí Miroslava Kalouska. Jako vítěz soutěže bude mít šanci utkat se o titul světového podnikatele roku v Monte Carlu.

Prom. hist. Petros Cironis (*1936, Glikonéri, Řecko) je český historik - archivář a spisovatel řeckého původu. Ke konci řecké občanské války spolu s ostatními dětmi musel odejít z hor, kde se bojovalo. Přes Albánii, Jugoslávii a Maďarsko se dostal v roce 1948 do Československa, kde do r. 1952 pobýval v domovech řeckých dětí. Po maturitě vystudoval v Praze filosofickou fakultu. V letech 1961- 2003 147 byl ředitelem Státního okresního archivu v Rokycanech. V letech 1967 - 1974 a 1992 - 2003 vydal 35 svazků sborníku Minulostí Rokycanska, jehož byl redaktorem a do něhož napsal většinu příspěvků. Ve své práci se také zabýval dějinami Řecka a česko - řeckými vztahy od 15. stol. až do

dnešních dnů. Z jeho publikační činnosti je neznámější kniha Děti Helady, kterou vydalo Západočeské nakladatelství v r. 1976. Je to vyprávění o malých darebáčcích z řecké horské vesnice, jejichž dětství bylo poznamenáno zápasem řeckého lidu o demokratické svobody v letech 1946-48. Z dalších publikací propagujících Řecko a vysvětlujících řeckou historií a řeckou poválečnou emigraci jsou: Akce „Řecké děti 1948“(2001) dokumenty, vzpomínky a komentáře na emigraci helénských dětí v roce 1948 do Česko- slovenska, Bohové a lidé, Smutek sluší Karyatidám - o tzv. "řeckém zázraku" a dívkách zvaných Karyatidy, Domovy

148

řeckých dětí v Dolní Chřibské, Lesném, Tolštejně a Krásném Poli, Kysiblu Kyselce a jiné. V jeho práci pokračuje jeho syn Petros Cironis (*1975, Tábor), který je také historikem a archivářem.

Lysimachos Papadopulos, spisovatel a překladatel, se narodil ve vesnici Votani, okres Kastoria v Řecku v r. 1915. Byl učitelem, bojoval v odboji proti německým okupantům a byl za to v roce 1945 vězněn. V občanské válce bojoval na straně levicového povstání. Od roku 1949 žil v emigraci v Československu, kde působil jako redaktor v řeckém vysílání rádio Praha, vyučoval řečtinu, spolu se svou manželkou překládal řecká díla do češtiny, psal články do různých časopisů. Napsal knihy Děti bouře (Ta pedia tis thielas, Praha 1998, Nemesis) a Den návratu (Nostimon Imar, Praha 1999, Nemesis), v nichž fundovaně a podrobně popisuje celou řeckou emigraci po občanské válce. Pracoval v mnoha řeckých organizacích a byl zvolen předsedou Řecké obce Praha. Zemřel v r. 1999.

Epanastatis Prusalis, hudebník uměleckým jménem Statis, se narodil v r. 1948 v severním Řecku. Krátce po narození odešel s matkou do Buljkesu v Jugoslávii a následně do Československa. Otec padl v bojích během řecké občanské války pouhý den před jeho narozením. Vyrůstal nejprve u prarodičů ve vesnici Křížová na severní Moravě, po dosažení školního věku odešel do dětského domova v Šilheřovicích, kde žil až do nástupu do 7. třídy, kdy se přestěhoval k matce do Poruby. Po dosažení základního vzdělání vystudoval automobilovou průmyslovku, poté absolvoval konzervatoř a založil folkrockovou skupinu Atény. Koncertoval v Československu i v zahraničí. V roce 1990 koupil ruiny porubského zámku a zrekonstruoval jej. Věnuje 149 se také filmové tvorbě, natočil několik dokumentárních filmů, produkoval např. film Ukradené Kosovo nebo Svědomí hrdinů. Během bombardování Jugoslávie na jaře 1999 se účastnil koncertů na bělehradských mostech, setkal se s Miloševičem a Karadžičem. Dlouho pracoval pro československé zpravodajské služby. Dříve byl členem Komunistické strany Řecka (KKE), dnes je členem Komunistické strany Čech a Moravy a jejím nadšeným propagátorem.

Froso Tarasidu pochází z Brna. Tady nazpívala dvě CD: Řecké vzpomínky, vydané v r. 2002 a Písně z řecké taverny. Froso zpívá s hudebníky: Danielem Forró, Vangelisem, Vasilakosem a Apostolisem Konstantinidu. Vystupuje se svým nenapodobitelným elánem a entuziasmem na nejrůznějších řeckých akcích, řeckých zábavách a večerech, kde reprodukuje živým zpěvem především tradiční pondijské písně.

Antula Botu (*1952) spolu s Milanem Konečným napsala rozsáhlou knihu Řečtí uprchlíci. Kronika řeckého lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1948-1989, kterou vydala Řecká obec Praha v r. 2005. Spolu s Milanem Konečným napsali o problematice řecké emigrace také hodně článků do odborných časopisů.

Nikos Kuluris se narodil v Jeseníku r. 1981. Dokončil Ekonomické lyceum v Havířově, poté studoval různě po světě, např. ve Francii (Nice) a USA (New York). Hovoří česky, řecky a anglicky. Členem kapely Kryštof, kde hraje na saxofon a klarinet, se stal v roce 1997, skupinu brzy opustil, ale v roce 1999 se vrátil jako stálý člen. V roce 2006 se stal také členem Lycea Řekyň a založil tak první tradiční česko- řecké uskupení, které hudebně doprovázelo různé taneční 150 skupiny. V tom samém roce založil spolu s Tomasem Rossim a Milanem Bátorem vlastní soubor Nisos. V roce 2007 se na pódiu sešli také s Arielem Qassisem a Zachariasem Spyridakisem, aby nahráli první živé DVD nazvané Nisos - Live in Ostrava. Od té doby neustále skládal a v roce 2008 tyto hudebníky opět pozval, aby spolu s tureckým umělcem Derya Turkan odehráli několik společných koncertů po republice. V roce 2009 otevřel řeckou tavernu Agiu Georgiu v Ostravě. První oficiální album skupiny Nisos stejnojmenného názvu vyšlo v roce 2011 a obsahovalo sedm jeho originálních písní. Inspiroval se tradiční byzantskou hudbou s rytmy a melodiemi typické pro Asia Minor a řecké ostrovy jako Kréta. V písních se dále projevují turecké, bulharské, řecké a židovské vlivy a vystupují zde umělci jako kanunistka Tereza Niku, turecký zpěvák Emre Akal a Sofia Prusali. Jeho hudba využívá tradiční nástroje a melodie z Kréty i jiných částí světa. Vyskytují se zde nástroje jako bicí, krétská luta a lyra, oud, kytara, dvojitá basa, santour, klarinet, saz, buzuki a mnoho dalších tradičních nástrojů. Kombinuje tradiční řecké a turecké melodie spolu s evropským soundem a tradicí. Tento velmi svébytný přístup dělá jeho hudbu unikátní a originální.

Praxitelis Makris - řecký spisovatel píšící česky, se narodil 1953 v Krnově do rodiny řeckých emigrantů. Po absolvování základní školy se vyučil tesařem v OSP Bruntál a byl postupně zaměstnán u několika krnovských podniků v různých dělnických profesích. Je členem Obce spisovatelů České republiky. Makrisův přirozený vypravěčský talent se probudil pod vlivem dobrodružné četby. Po dětských prozaických pokusech a poté, co přešel k náročnější četbě, psal o tom, co dříve dobře poznal ve svém řecko-českém kulturním prostředí. V 70. 151 letech začal obesílat povídkami časopisy a noviny Československý voják, Mladá fronta, Ahoj na sobotu, Nová svoboda aj. V povídkách Válka (1980), Všechno nebo nic (1985), Silvestr (1985), Výpověď (1987), Kavárna na rohu (1987) s pracovní a společenskou tematikou vtipně popisuje mezilidské vztahy. V povídce Bez konce (1987) nastiňuje složitou situaci navrátivšího se syna řeckých emigrantů do Řecka, která tematicky předznamenala autorův první román. Ve sporadicky otištěné povídkové tvorbě po roce 1989 přešel k žánru sci-fi v povídce Koho bohové milují. V roce 1986 vyšla P. Makrisovi knižní prvotina Děti vyděděnců, vydalo ji ostravské nakladatelství Profil. Námět románu - složité postavení řeckých emigrantů a jejich dětí v Československu, přinesl nezvyklé tematické obohacení prózy 80. let v problematice soužití Čechů a Řeků. S odstupem doby na příběhu Řeka Michala a Češky Jany můžeme ocenit živé dialogy, smysl pro humor, přesvědčivost obrazu malého města, upřímnost v rovině vyprávění příběhu, který představoval ožehavé téma zvláště v postoji příslušníka řecké národnostní menšiny k tradicím původní vlasti a i k zemi, která se na dlouhá léta stala jeho domovem. Kompozice knihy je vyvážená, pečlivě promyšlená a prozrazuje náznak stavebního principu podle vzoru antického dramatu. Vydání románu vysoké umělecké hodnoty vzbudilo poměrně široký, kladný zájem u dobové literární kritiky. Po roce 1989 se Makris jako prozaik výrazněji již neprojevil.

Nikos Armutidis, akad. sochař a malíř, se narodil v r. 1953 v Brně. Studoval Střední školu uměleckých řemesel v Brně (1970-1974, profesor Martínek a profesor Navrátil) a Akademii výtvarných umění v Praze (1974-1980, docent Bradáček). Sochař působí ve Veverských Knínicích, vesnici 152 asi 20 km západně od Brna. Nenápadné, ale kvalitní dílo je tvořeno sochařskými a malířskými technikami. Autor prošel vývojem od semi- figurálního útvaru k čisté geometrické skladbě. Geometrie není pro něj věda, ale cesta, jak učinit sochařské dílo maximálně obecným. Při používání geometrického prvku jako východiska rozehrává v díle nesmírně bohaté skladební polohy souvztažnosti. Na počátku jeho tvorby byly dvě rozměrné práce realizované r. 1999 na sochařském sympoziu ve slovenských Vyhne, kde byly jako materiál k dispozici železné součásti již ukončené výroby. Z této zkušenosti pak vyšly další realizace, ať z nalezených dřevěných prvků nebo z jiných materiálových kombinací. Nikos Armutidis je tvůrcem abstraktní kovové plastiky, památníku Nikose Kazantzakise umístěné na kamenném podstavci na Božím Daru odhaleném v r. 1995. V r. 2001 věnoval muzeu v Božím Daru sochařský portrét Nikose Kazantzakise. Je členem Klubu přátel Nikose Kazantzakise. U současných prací vidíme, že Armutidis - jako jeden z mála v českém prostředí - často usiluje o uplatnění barvy na povrchu jako složky konstituování díla. Kdysi to byly nejčastěji červené monochromy, ale škála jeho monochromie se rozšířila o černou, modrou, žlutou či zelenou… Vlastně je u nás jedním z mála, kdo dělají skutečně barevnou plastiku. Je členem Klubu konkretistů v Ostravě. Samostatných výstav měl po celé republice přes třicet. (Slovinec, Brno, Havířov, Svitavy, Třebíč, Praze, Zlín, Rožnov aj.) Akad. sochař Nikos Armutidis předložil svůj výtvarný návrh na památník Řeků v Krnově a získal 2. místo. V upomínce tisíců koníků, kteří zahynuli během bitvy u Slavkova, vytvořil bronzového koně, který byl odhalen 15. srpna 2010 u Staré pošty v Kovalovicích.

153

Fanis Ainacidis, samostatný grafik, se narodil v r. 1944 v Řecku. V roce 1948 přijel do Československa. V letech 1958 – 1962 studoval na umělecko-průmyslové škole v Brně, po absolvování školy pracoval jako samostatný grafik. Věnuje se volné a užité grafice. Je členem Klubu konkretistů v Ostravě a SCA – společnosti pro současné umění. Navrhl přes 30 realizovaných ochranných známek a řadu katalogů a vítězných log v rámci celostátních soutěží, včetně návrhu Asociace výtvarných umělců. Vystavuje samostatně a na kolektivních výstavách v ČR i v zahraničí. Žije a pracuje v Ostravě.

Doc. PhDr. Lefteris Joanidis (*1943 v Glikoneri, Řecko) – výtvarník a psycholog, Jako čtyřletý musel opustit svou vlast a přes Albánii, Jugoslávii a Maďarsko se v r. 1948 dostal do Československa, kde do r. 1957 pobýval v domovech řeckých dětí. Po maturitě nejprve studoval stavební fakultu v Brně, ale pak přešel na filosofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor psychologie, kterou dokončil v r. 1971. Ve své oborové praxi se věnoval dětské arteterapii. Od svých studijních let se zabýval výtvarným uměním, obzvláště výrobou šperků. Zúčastnil se množství výstav užitého umění po celé republice. Jeho výtvory z kovu v podobě náhrdelníků, prstenů a náramků jsou zastoupeny v mnoha soukromých sbírkách i ve sbírkách Moravské galerie a v Muzeu města Brna. Vrozená estetická intuice, promyšlená rafinovanost a dnes již naprosto ucelený výtvarný názor zralého umělce se snoubí ve špercích, jejichž společným znakem je především vysoká kultivovanost. Nyní vyučuje na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, na katedře výtvarné výchovy. Je autorem Řeckého památníku v Krnově.

154

MUDr. Stefanos Kolovos pocházel z řeckého městečka Theodoriana Artas. Za řecké občanské války pracoval jako lékař v horach Gramosu a zachránil nejeden lidský život. V roce 1948 na příkaz KSŘ odešel pracovat do nemocnice u Skopje v Jugoslávii, kde se léčili zranění řečtí partyzáni. V roce 1949 přijel do Československa. Z karantenního tábora ve Svatobořicích byl přemístěn do Javorníka, kde pro řecké emigranty vznikla nemocnice s třiceti lůžky, v níž pracoval jako primář. Koncem r. 1950 se odstěhoval do Krnova a hned na to ve Městě Albrechtice získal místo ortopeda, kde mohl využit své zkušenosti z ošetřování zraněných partyzánů. Zakrátko se stal vyhlášeným odborníkem na různá pracovní zranění. Řecké pacienty přijímal k léčení i mimo svou pracovní dobu. Krátkou dobu s ním v Albrechticích žila i jeho manželka se synem, kteří přijeli z Řecka. Doktor Kolovos, přestože ho rodina přemlouvala, aby se vrátil do své vlasti, zůstal v Československu, kde také v r. 1986 zemřel.

MUDr. Georgios Karatzos, primář chirurgie semilské nemocnice, se narodil v Řecku v roce 1941 a do tehdejšího Československa se dostal v roce 1949 poté, co v jeho rodné zemi probíhala občanská válka. Šest let pobýval v dětských domovech. Studoval na gymnáziu ve Dvoře Králové a od roku 1959 na lékařské fakultě v Hradci Králové. Stal se chirurgem a zakotvil v semilské nemocnici, k níž neodmyslitelně patří už pětatřicet let. Své profesi se po celou tu dobu věnuje na více než sto procent, což se možná tak trochu podepsalo i na jeho vlastním zdraví. V létě roku 2001 se stal na čas sám pacientem a právě v té chvíli, na nemocničním lůžku, se začala rodit jeho knížka z lékařského prostředí, Doktor na druhé straně zdi, kterou v témže roce vydal. V roce 2004 napsal také životopisnou knihu Ukradené slunce, kde podává svůj autentický příběh řeckého emigranta, 155 vydal ji v Lomnici nad Popelkou v r. 2004.

MUDr. Urania Tavandzi je primářkou Refrakčního a laserového centra Evropské oční kliniky v Ostravě. Je specialistkou v oboru refrakčních vad a transplantace rohovky. V současnosti se nejvíce zabývá refrakční laserovou chirurgií a léčbou keratokonu, má zkušenosti i s transplantacemi rohovky a operativou šedého zákalu. V rámci svého působení v týmu na molekulární biologii při Akademii věd se věnovala transplantaci rohovky pro vědecké účely, primárně zaměřené na nové postupy, technologie a trendy v této důležité oblasti, např. transplantaci lumbálních buněk. V současné době MUDr. Tavandzi vyučuje na PřF UP v Olomouci, věnuje se přednáškové a publikační činnosti. Je členkou České oftalmologické společnosti, České transplantační společnosti, České společnosti alergologie a klinické imunologie, České lékařské komory a České společnosti refrakční a kataraktové chirurgie. Režisér Georgios Agathonikiadis se narodil v r. 1947. Když mu bylo půl druhého roku, dostal se do Brna, kde prožil nejen své dětství, ale i polovinu svého života. V Praze studoval na FAMU kinematografii a působil jako režisér nejprve v Československé televizi v Praze a pak v Brně. Ve věku 37 let se vrátil zpátky do Řecka a pracuje jako režisér pro ERT - řeckou televizi. Z jeho televizní tvorby je známý dokumentární film Řecké děti, který byl uveden v r. 1982 České televizi a o rok později v řecké. Před časem zařadila Česká televize do seriálu Cestománie půlhodinovou cesto- pisnou reportáž, kterou natočil i režíroval, o trojúhelníku Athény-Korint-Aigina. On sám, dítě emigrace, se vrátil do Čech, země, kde prožil své mládí, aby tu natočil svůj vzpomínkový film Podzimní návrat, který se promítal v českých kinech.

156

PhDr. Konstantinos Tsivos, Ph.D. (*1963 v Řecku) je absolventem Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Působil jako novinář v řeckých mediích. Od r. 1994 žije v Praze, kde řadu let pracoval v tiskovém oddělení řeckého velvyslanectví. Dlouhodobě se věnuje otázkám řecké občanské války, politické emigrace, řecko-tureckým vztahům a současné ekonomické krizi v Řecku. Akademicky působí na Ústavu řeckých a latinských studií Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Ve své dizertační práci Řecká emigrace v Československu s podtitulem Od jednoho rozštěpení ke druhému, (Praha 2012) podrobně popisuje život emigrantů od jejich příjezdu do návratu. V publikaci Vyschly nám slzy... Řečtí uprchlíci v Československu (Praha 2012) spolupracoval s Kateřinou Královou.

Ing. Petros Čolas nastoupil po praxi v zemědělských podnicích v roce 1990 do zoologické zahrady v Ostravě. Prošel různými pracovními pozicemi od závozníka, kuchaře v zookuchyni, ošetřovatele, přes nočního topiče, vedoucího zookuchyně, agronoma, zoologa až po vedoucího zoo- logického oddělení. Ředitelem ZOO Ostrava se stal na základě výběrového řízení v červnu roku 2004 po odchodu stávajícího ředitele do důchodu. Přestože je dnešní práce Petra Čolase spíše manažerská, k zvířatům má stále velmi vřelý vztah. Je odborníkem na celou řadu skupin primátů, rád cestuje, čte a fotografuje. Po celý pracovní život se věnuje nejen problematice záchranných chovů zvířat v lidské péči, ale i ochraně přírody v širších souvislostech.

Sotiris Joanidis žijící v Jeseníkách se narodil v r. 1939 v Glikoneri na severu Řecka. Odtud přijel v srpnu 1948 spolu se svými třemi sourozenci do Československa. V letech 1948- 157

1955 pobýval v různých dětských domovech pro řecké děti (Lesná u Varnsdorfu, Kyselka u Karlových Varů, Velichov, Bílá Voda, Loučná nad Desnou či Chrastava u Liberce). R. 1956 odešel ke svým rodičům na Rejvíz, kde žije dosud. Nejprve pracoval jako dřevorubec a po absolvování Lesnické mistrovské školy ve Strážnici zastával od roku 1963 funkci lesníka. Své vzdělání si rozšířil vystudováním gymnázia v Jeseníku. V r. 1992 se stal výrobním ředitelem soukromé firmy na těžbu dřeva a poté působil jako ředitel pily v Bukovicích u Jeseníku. Od roku 1999 je v důchodu. O jeho osudu píše v knize Děti neklidné Evropy historik Tomáš Knopp a je uveden i ve sborníku Paměti národa - Sudetské osudy (Domažlice, Nakladatelství Českého lesa, 2006). Joanidis napsal a ve svém nakladatelství Rula vydal: Rejvíz a báje z okolí (1997, 2000); O lovech a lovcích (1999); Zlato a železo - Dějiny Horního Údolí, Dolního Údolí a Ondřejovic (2001); Zlaté Hory v Jeseníkách. Letopisy (2004); Hřbitovy Zlatohorska (2005; Pracující potoky (2007); Zlaté báje ze Zlatohorska (2007); U všeho byl Odysseus (2009); Z řečtiny v r. 2010 přeložil román řeckého velvyslance v České republice Kostantinose Kokosise Achilles, Achil…, a nic.

JUDr. doc. Dimitris Papas se narodil v r. 1907 v země- dělské rodině v severním Řecku. Po základní škole se v r. 1916 rodina odstěhovala do města Volos, kde dokončil gymnázium. V r. 1925 odešel do Athén studovat právnickou fakultu. Sám si rozšířil studie o filologii a ekonomiku. V r. 1930 vykonal studijní cestu nejdříve do Paříže a pak do Říma, kde si zabýval problematikou byzantské filologie. Po splnění vojenské povinnosti nastoupil ve městě Volos místo advokáta. Během další doby pak cestoval do Egypta studovat řecké papyrusy a v klášterech v Konstantinopuli, Agiu Oros, Mega Spileo a Agia Laura studoval staré rukopisy. Ve 30. letech se 158 distancoval od Metaxasovy diktatury a myšlenkově se přidal k levici. V r. 1942 se stal členem KSŘ a rok nato se stal důstojníkem ELAS. Po Varkizské dohodě na příkaz strany odešel do Buljkesu v Jugoslávii a pak v r. 1947 do Československa, kde se v ministerstvu informací s ministrem Václavem Kopeckým ujal funkce „vyslance“ prozatímní odbojové vlády KSŘ. Brzy se naučil česky. Po únoru 1948 se jeho úloha rozšířila o vysílání českého rozhlasu v řečtině, o zajišťování finanční pomoci pro Řecké demokratické vojsko a stal se vedoucím katedry novořečtiny na Karlově univerzitě, kde se klasická řečtina vyučovala od 16. stol. Jako „vyslanec“ řecké strany ovlivňoval přijímání prvních řeckých dětí i usazování dospělých řeckých emigrantů v Československu. Když jeho úlohu politického vyslance převzal Miltiadis Porfirogenis, Papas se začal plně věnovat pedagodické činnosti. V roce 1951 se na UK stal docentem, v témže roce přeložil do řečtiny Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce. V roce 1954 vydal první česko-řecký slovník a následně i učebnici češtiny pro řecké utečence. Během další pedagogické činnosti také vydal mnoho prací zabývajících se nejen filologií, ale i právem. Zemřel roku 1963. Jeho práce položila základy pro novořeckou filologii na Karlové univerzitě a v Československu.

Mgr. Dita Vořechovská, lektorka novořečtiny, vystudovala na FF MU v Brně obor klasická filologie a neogrecistika. V následném doktorském studiu se zabývala vývojem řečtiny od mykénské doby až po současnost. Absolvovala několik studijních stáží, mj. Onassisovy nadace (2001-2002). V r. 2006 pod záštitou EU a Ministerstva školství Helénské republiky absolvovala kurz Vzdělávání Řeků v diaspoře. Nejprve vyučovala latinu, klasickou řečtinu a novořečtinu na Ústavu klasických studií FF MU, v letech 2002 – 2011 byla 159 lektorkou novořečtiny na Jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky hl. m. Prahy. Je předsedkyní zkušební komise pro státní jazykové zkoušky z novořečtiny, které též připravuje, prezidentkou Společnosti přátel Nikose Kazantzakise, členkou České společnosti novořeckých studií a od roku 2010 působí jako vedoucí zkušebního centra pro mezinárodní zkoušky z řečtiny při Ústavu řeckých a latinských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jako lektorka, redaktorka či odborný konzultant se v poslední době podílela na vydání dvou slovníků, jedné gramatiky a konverzace. V současné době mj. pracuje jako jedna ze spoluautorek na česko-novořeckém slovníku. Úzce spolupracuje s katedrami brněnské Masarykovy a pražské Karlovy univerzity, na nichž se vyučuje obor novořečtina.

Nakonec bych chtěl ještě uvést jednu neřeckou osobnost, která pro řeckou kulturu a řecké emigranty v Československu udělala mnohem více, než jakákoli osoba řecká.

Prof. PhDr. Růžena Dostálová, CSc. (*1924 Bratislava) je česká filoložka, literární historička, překladatelka a přední česká byzantoložka. Klasickou filologii (latina, řečtina) studovala v letech 1945-50 na FF UK, v letech 1949-52 tamtéž i novořečtinu. R. 1953 publikovala v disertační práci Řecký román o Ninovi na papyrových zlomcích a získala titul PhDr. Právě ona se zasloužila o studium řeckých učitelů, kteří vyučovali děti řeckých politických emigrantů. Poté pracovala v České akademii věd a umění a od r. 1953 v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská ČSAV. Od r. 1982 vedla byzantologické oddělení ČSAV, od r. 1987 je předsedkyní Čs. byzantologického výboru. Současně přednáší novořecký jazyk a byzantologii na FF UK a novořečtinu na FF MU v Brně. Spolupodílela se na knize Dějiny Byzance. 160

Habilitovala se r. 1992 v oboru Byzantská a novořecká filologie. Členka Českého národního výboru pro byzantologii a Českého národního výboru balkanistického. Vědecké práce věnovala Byzanci, helénismu a antice, překladům řady děl antické, byzantské i novořecké literatury. Zvláště se věnuje studiu řecko-českých vztahů. Je autorkou řady studií, publikací a překladů. V r. 2011 ji za práci pro rozšíření řecké kultury v Československu vyznamenal prezident Řecké republiky Κarolos Papoulias.

Další významné řecké osobností, které se během posledních několika dekád v ČR prosadily. Vědci a umělci: Ilías Ztaras - historik, Georgia Zerva - filoložka, Konstantina Karadimu - spisovatelka, Stamatis Kikitsas - flétnista, Savas Vogiatzoglu - malíř, Lefteris Bumbaris - filolog a překladatel, Kostas Rizopulos - sochař a restaurátor, Ekaterini Franz Sgourdeou - profesorka na Masarykově univerzitě v Brně, Mgr. Athina Tavandzi - profesorka famakologie, Theodoros Nedelkos - učitel na středních školách, profesor oddělení novořeckých studií na UK, překladatel, autor řecko - českého slovníku, Leonidas Zikos - učitel, matematik, Ilías Zgafas - archivář v Národním muzeu, překladatel, tlumočník, Charilaos Karadzos - režisér. Avramidu Ploumbi-Vivian autorka knihy Až spadne černý závěs (přeloženo do češtiny s názvem Zaváto v písku) a historického románu Duše zlata. Lékaři: Janis Tavandzis, Evadias Belojanis, Adelis Veras, Dimitris Kitsulis, Klaudie Tsanakli, A. Kuntsiotis, Vangelis Papadimitriu, Dimitris Katsaras. RNDr. Anastasios Jiaxis - starosta městské části Brno - Bosonohy, JUDr. Tula Ksinopulu - trestní právo, Petros Michopulos - podnikatel, Alekos Jakovidis - podnikatel, Savas Michailidis - podnikatel, Vasilis Kitsulis - hlavní mechanik a pak sedm let ředitel Státního statku ve Městě 161

Albrechticích, Hildprandt Jana Germenisová - zakládající členka, místopředsedkyně Lycea Řekyň v ČR, Kramná Niku Despina - zakládající členka, místopředsedkyně Lycea Řekyň v ČR, Lioliu Eva - zakládající členka, předsedkyně Lycea Řekyň v ČR. Sportovci: Loukas Vyntra - fotbalista, Michalis Papa- dopulos - fotbalista, Michaela Dimitriadu - mistryně světa v běhu na 24 hodin. V závodě v polských Katovicích uběhla neuvěřitelných 244 km. Ilias Kelesidis – cyklista, Jordan Karagavrilidis - hokejista, Boxeři: Kostas Polichronidis, Apaminontas Zdukos, Paris Tsorakidis, Anastasios Evkarpidis. Řecko-římští zápasnici: Anastasis Stambulidis, Janis Papadopulos, Jiorgos Karajanis.

162

POSTAVENÍ ŘECKÉHO PAMÁTNÍKU V KRNOVĚ

Jsou myšlenky, které se rodí, když už vlastně vyhasly. Ano, otázka řecké menšiny v České republice zaniká - dnes už je vlastně skoro bezpředmětná. Byla vysoce aktuální v době, kdy se Krnov nazýval řeckým městem, kdy noví obyvatelé s potížemi poznávali česká slova, s problémy se zapojovali do výroby, těžce snášeli zimu, stýskalo se jim po teple, po modrém řeckém nebi. Všechno toto už mají za sebou. Většina z nich se už vrátila domů a vzpomíná na krásné Československo - svou druhou vlast, někdo zapustil kořeny - je zde doma. Teprve teď však dozrál čas na nadčasové činy, na uvědomění si nezvyklé situace a ocenění jejího významu. Jedním z těchto činů je myšlenka Kostase Samarase - postavit v Krnově památník pro vzpomínku na život Řeků v tomto kraji. Cesta od myšlenky k realizaci je vždy složitá, ale tento šťastný nápad velmi rychle získal mnoho příznivců, jak mezi řeckou menšinou, tak v české společnosti. Jeho ideu přijala Asociace řeckých obcí v Krnově a podpořila ji i krnovská městská rada. Důležitý význam měl i příslib pomoci, který vyjádřili při svých návštěvách bývalí řečtí obyvatelé města a řecké velvyslanectví. Asociace řeckých obcí v roce 2004 vypsala konkurs na výtvarný návrh památníku, jehož se zúčastnilo sedm umělců. Vyhodnocení soutěže se konala v zasedací síni společnosti KOFOLA, a.s. v Krnově dne 3. června téhož roku. Členy komise byli: Vasileios Eikosipentarchos - velvyslanec Řecké republiky v ČR, Kostas Samaras – sponzor a zakladatel 163 společnosti KOFOLA, a.s., Mgr. Ladislav Sekanina - místostarosta města Krnova, Christos Bialas - předseda správní rady Asociace řeckých obcí v ČR, Doc. Ing. arch. Ivo Klimeš - architekt, Ing. arch. Roman Kuba – architekt, Mgr. Jiří Surůvka - malíř, performer, Mgr. Milan Dlabaja - sochař. Výtvarné návrhy předložili: Ing. arch. Georgios Kentzoglu, Ak. sochař Nikos Armutidis, Mgr. Alena Turečková, Jakub Přecechtěl, Svatopluk Böhm, doc. PhDr. Lefteris Joanidis a Ing. arch. Vlastimil Zillich. Po vystavení a prohlídce jejich návrhů se však ukázalo, že Asociaci řeckých obcí žádná z nich nevyhovuje ani tvarem, ani materiálem a k realizaci návrhu souhlas nedala. Přesto komise vyhodnotila pořadí výtvarných návrhů: 1. Svatopluk Böhm, 2. Ak. soch. Nikos Armutidis, 3. Mgr. Alena Turečková. O několik týdnu později byl do Krnova pozván jeden z účastníků konkurzu doc. PhDr. Lefteris Joanidis z Brna, který sám celý útěk do emigrace prožil, a v přítomnosti Kostase Samarase a několika předních představitelů Asociace řeckých obcí a Řecké obce Krnov se tato myšlenka znovu probírala. Diskusí došli k závěru, který skoro všem vyhovoval. Ztvárnění těchto nápadů dostal na starosti výtvarník Lefteris Joanidis. Po několika dalších velmi malých změnách bylo provedení jeho nového návrhu přijato všemi přítomnými. Vrchní blok pomníku je z bílého mramoru. Na něm v horní třetině po celém obvodu je vyrytý typický řecký reliéf - nekonečná voluta, jež symbolizuje proud života, známé PANTA REI (vše plyne). Dolní základní kvádr z černého mramoru po obou stranách nese nápis: PAMÁTCE ŘEKŮ USÍDLENÝCH V TÉTO ZEMI a jeho řeckého překladu. Na přední straně kvádru jsou uvedeni všichni sponzoři stavby památníku. Černá a bílá - symbol protikladů, jenž se v průběhu doby stal symbolem porozumění, souznění a spolupráce mezi dvěma 164 rozdílnými národy, a který by se neměl ve společné Evropě smísit dohromady - zešedivět. Stavba památníku byla realizována za podpory Řecké republiky, Rady vlády ČR pro národnostní menšiny (poskytla dotaci ve výši 20 tisíc Kč na přípravu realizace památníku spoluobčanům), dále Moravskoslezského kraje (ze svého rozpočtu poskytl finanční podporu ve výši 34 tisíc Kč), města Krnova a měst Jeseník, Zlatých Hor, Vidnavy, Javorníku a

Města Albrechtic. Realizaci památníku provedla firma Slezský kámen a.s. v Jeseníku za smluvní cenu 170 tisíc Kč. K tomu přibyly náklady na projekt, na vybudování základu, terénních a zahradnických prací, dopravu a další menší finanční náklady v celkové hodnotě kolem 80 tisíc Kč. Náklady na stavbu přesáhly 300 tisíc Kč. Slavnostní odhalení proběhlo dne 29. října 2005 ve Smetanových Sadech v Krnově při příležitosti státního svátku Řecké republiky. Odhalení památníku se zúčastnilo mnoho 165 významných hostů, mezi něž patřili velvyslanec Řecké republiky v ČR, náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje, předseda rady Asociace řeckých obcí v ČR a starostové měst Krnov, Jeseník, Javorník, Vidnava, Zlaté Hory a Město Albrechtice. Po úvodních projevech starosty města Krnova a řeckého velvyslance byl památník vysvěcen pravoslavným biskupem vladykou Simeonem.

166

Doslov

Historii nelze vymazat ani z knih, ani z lidské mysli. Z pohledu zpět na několik desetiletí života Řeků v České republice můžeme konstatovat, že nemálo z nich zasvětilo svůj život ku prospěchu společnosti, v níž žili a někteří dosud žijí. Přizpůsobili se v práci, studovali, umělecky se projevovali a ukrývali hluboko v nitru stesk po vlasti. A právě ti, kteří v tomto kraji zakořenili, chtějí uchovat hodnotu svých tvůrčích počinů v paměti budoucím generacím. Je to logické pokračování jejich práce, jejich existence v této zemi. A to vše by měla tato publikace připomínat. Bude uctěním památky všech, kteří se přes velkou touhu nedočkali návratu do vlasti, i těch, kdo v české společnosti zanechali a zanechávají významnou a nesmazatelnou stopu. Jistě také bude dobrou vzpomínkou na společný život dvou zeměpisně vzdálených, ale mentálně a kulturně velmi blízkých národů ve společné Evropě. Knihou bychom také chtěli poděkovat československým občanům za veškerou vstřícnost a pomoc emigrantům v jejich těžkých chvílích. Bohužel, nemohu to udělat jmenovitě, protože by kniha byla tak obsáhlá, že by se nedala unést. Proto poděkování za pomoc zestručním na:

Československo, děkujeme!

autor

167

Moje poděkování patří všem, kteří mi byli nápomocni finančně, informacemi, fotografiemi a povzbuzením k vytvoření této publikace.

Kostas Samaras, Mgr. Květoslav Growka, PhDr. Konstantinos Tsivos Ph.D., Christos Bialas, Dimitrios Troianos, Kostas Joanidis, Excelence Konstantinos Kokosis, Gavrilis Kosteas, Panajotis Tilios, Aristidis Spiropulos, Nikos Karageorgis, Georgios Bazakas, Rostislav Balner

Děkuji, autor

168

Použitá literatura

Βάρναλης, Κώστας: «Ο Σολωμός χωρίς μεταφυσική», Στοχαστής, Aθήνα, 1925. Botu, Antula - Konečný, Milan: Řečtí uprchlíci. Řecká obec Praha, Praha 2005. Cironis, Petros: Akce Řecké děti. Státní okresní archiv, Rokycany 1978. Cironis, Petros: Děti Helady. Západočeské nakladatelství, Plzeň 1976. Černý, Jar.: Mezi černým a bílým. Praha 1954. Dorovský, Ivan: Makedonci žijí mezi námi. Brno 1998. Hlavatý, Ivan: Taneční a písňový folklor v životě řecké minority na Jesenicku. XII. svatováclavské mezinárodní setkání v Jeseníku. Sborník referátů. VMJ, Jeseník 2012, s. 105-116 Hradilová, Jana: Na lidovu notečku aneb Hudební a taneční folklor na Jesenicku po roce 1945. XII. svato- václavské mezinárodní setkání v Jeseníku. Sborník referátů. VMJ, Jeseník 2012, s.77-80. Joanidis, Sotiris: K 60. výročí exodu Řeků do Československa. Rejvíz 2008. Joanidis, Sotiris: Symboly řecké státnosti. Rejvíz 2011. Καιροφύλας, Κωνσταντίνος: Ο Άγνωστος Σολωμός, Στοχαστής, Αθήνα, 1927.

169

Γκόνζιου, Δημήτριος: Οδοιπορικό μνήμης, Θεσπρώτικο 2001, Πρεβεζα. Κωστόπουλος, Τάκης: Με τους αντάρτες στην δυτική Μακεδονία. Αθήνα 2006. Ksanthudakis, Charis, Kardanis, Kostas: Nikolas Chalikiopulos Mandzaros, ke 130 letům úmrtí. Kerkira 2002. Λάππα- Κόντου, Δέσπηνα: Η Νεραντζούλα. Θεσαλονήκη 2002. Martinek, Libor.: Regionální literatura na Krnovsku. Opava 1995. Morus, Richard Lewinson: Světové dějiny sexuality. Praha 1992, s. 30 - 46. Samaras, Kostas: Problém Makedonie. Krnov 2009. Tsivos, Kostantinos: Řecká emigrace v Československu (1948-1968). Od jednoho rozštěpení ke druhému. Dokořán, Praha 2012. Kolektiv: Básnický almanach 1953. Klub čtenářů, 1953.

170

Obsah

Úvod 3 SEZNÁMENÍ S ŘECKEM 5 Řecko čili Ellas, pravěk a antika, nadvláda Římanů a středověk, nadvláda Osmanů Turků), vznik současného řeckého státu, symboly řecké státnosti, vlajka, státní znaky, hymna, Dionisos Solomos, Nikolaos Mandzaros, řecká národní hymna, Hymna Svobody VZNIK ŘECKÉ MINORITY V ČESKÉ REPUBLICE 31 Důvod vzniku emigrace, akce Řecké děti, příjezd dospělých emigrantů do Československa, svědectví emigrantů do SSSR, svědectví z Maďarska, svědectví z Polska, život emigrantů v Československu NÁVRATY, podivný Vladislavův útěk, kulečník 73 ŘECKÁ KULTURA, ZVYKY A TRADICE 89 Antická kultura, starověké zvyky a tradice, Filemón a Baucis, sexuální život ve starém Řecku, novodobé zvyky a tradice, hudební a taneční projevy Řeků, řecké hudební skupiny v České republice, řecké taneční soubory OFICIÁLNÍ VZTAHY MEZI ŘECKEM A ČESKOU 135 REPUBLIKOU Vznik a působení řeckých organizací, seznam kontaktů řeckých organizací v České republice významné řecké osobnosti v České republice POSTAVENÍ ŘECKÉHO PAMÁTNÍKU V KRNOVĚ 149 Doslov 167 Použitá literatura 169

171

ŘEKOVÉ V ČESKU První vydání, 2013 © Napsal: Sotiris JOANIDIS © Vydalo nakladatelsví Rula Zlaté Hory, Rejvíz čp. 70 Telefon: +420 737 610 482 E-mail: [email protected] © Obálka, Rhodos: Kostas Joanidis ISBN 978-80-904122-8-6

172