Řekové V Česku
Total Page：16
File Type：pdf, Size：1020Kb
ŘEKOVÉ V ČESKU Sotiris JOANIDIS 1 Recenzoval: PhDr. Konstantinos Tsivos, Ph.D. © Napsal: Sotiris JOANIDIS © Obálka, Rhodos: Kostas Joanidis ISBN 978-80-904122-8-6 2 Úvod Řekové v České republice jsou v mnoha ohledech zvláštní menšinou. Vznikla jako časově omezená humanitární akce pro účastníky řecké občanské války v polovině 20. století a svým způsobem dokladovala velkorysost proletářského internacio- nalismu lidově demokratických států. Přes mnoho nejistot a potíží se řecká minorita po svém hromadném příchodu plně a úspěšně zapojila do nové společnosti, přičemž si zachovala svoje národnostní vědomí, integritu a pocit národní příslušnosti. Návrat do vlasti se většině emigrantů podařil až po pádu plukovnické junty v 70. a 80. letech 20. století. Tato publikace si neklade požadavek na vědeckou práci. Archivní reálie a literatura, z nichž jsem čerpal, jsou tak neúplné, že jsem údaje musel doplňovat nejistými výpověďmi pamětníků, kterých už je dnes málo. Z téhož důvodu nemohou být přesné ani údaje o množství uprchlíků, jež se v různých publikacích liší. Snažím se však seznámit řecké i české obyvatele tohoto regionu s Řeckem, osvětlit vznik řecké poválečné emigrace do Československa a podat jim ucelené informace o dnešním životě řecké diaspory, která zasahovala oblast od Krnova přes Albrechtice, Osoblahu, Jeseník, Javorník, Šumperk až po Zábřeh na Moravě. autor 3 4 SEZNÁMENÍ S ŘECKEM Řecko čili Ellas Oficiální název Řecka je Elliniki Dimokratia (Ελληνική Δημοκρατία), v českém překladu Řecká republika. Zkráceně se také nazývá Ellada nebo Ellas (Ελλάδα, Ελλάς,). Pojmenování Řecka ve světových jazycích vznikl podle Aristotela z názvu kmene Graiků na západním pobřeží pevninského Řecka, jenž byl nejstarším starověkým kmenem Řeků. Název Graeci (anglicky Greeks), rozšířili Římané. Z tohoto jména jsou odvozeny názvy ve všech zemích světa i český název Řecko a Řekové. Další řeckou antickou podobou jména země je Hellada (Ελλάδα) a obyvatel Hellénové (Έλληνεs). Název Hellénové je odvozen od osobního jména Hellénos. Tak se jmenoval syn mytického praotce Řeků Deukalióna a jeho manželky Pyrrhy. Hellénovým dědečkem byl Prométheus. Jazykem, v němž se jméno Řecka zcela liší, je gruzínština, kde se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova „brdzeni“ – moudrý. Řecko leží v jihovýchodní Evropě na jihu Balkánského poloostrova. Má rozlohu 131 940 km2 a 11 miliónů obyvatel. Asi 80% vnitrozemí je hornaté s průměrnou nadmořskou výškou kolem 1500 m. Je obklopeno mořem s více než 1400 ostrovy (počty se různí), z čehož je asi 170 obydlených. Sousedy Řecka jsou: na západě přes moře Itálie, na severu Albánie, FYROM - bývalá jugoslávská republika Makedonie a Bulharsko. Na východě Turecko. Hlavním městem jsou Athény. Úředním jazykem je řečtina. 5 Pravěk a antika Pobřeží pevninského Řecka z obou stran Egejského moře bylo před více než třemi tisíci lety místem vzestupu první civilizace v Evropě (jmenovitě Minóané a Mykéňané), poté následovala mírnější doba vývoje až do roku 800 př. n. l., kdy začala nová éra silných řeckých městských států (např. Sparta, nebo Athény), které získávaly kolonie po celém Středozemí a kolem Černého moře. Pak přišla éra Filipa a Alexandra Makedonského, která celé Řecko spojila a řecká kultura se stala základem helénské a pak i evropské civilizace. 6 Nadvláda Římanů a středověk Po smrti geniálního vojevůdce Alexandra Velikého Makedonského (†333 před n. l.) vojensky Řecko osláblo natolik, že se muselo po čase podřídit Římu - stalo se tak v roce 146 př. n. l., přesto v mnoha směrech si spíše řecká kultura podmanila život Římanů. Řecko se stalo provincií římského impéria, ale řecká kultura stále dominovala východnímu Středomoří. Když se římská říše ve 4. stol. rozdělila na Západořímskou a Východořímskou, východní část říše se soustředila okolo města Konstatinopole (v době antiky známé jako Byzantium, mezi Slovany Cařihrad, dnes Istanbul), zůstala v jádru řecká, zahrnujíc samotné Řecko, a nazývala se Byzantskou říší. Od 5. do 15. století Byzantská říše přežila jedenáct století útoků ze severu, západu a východu, až se Konstantinopol 29. května 1453 ocitla pod nadvládou Osmanské říše, kdy padl poslední císař z dynastie Palaiologů Konstantinos XI. Zbytek Řecka byl postupně podmaňován Osmany během 2. pol. 15. století. Nadvláda Osmanů (Turků) Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrály se dvě migrace Řeků. První stěhování, ze strachu před Turky, zahrnovalo přesunutí řecké inteligence do západní Evropy a přispělo k nástupu renesance. Druhé stěhování v samotném Řecku bylo útěkem před osmanským terorem opuštěním přímořských oblasti a rovin řeckého poloostrova a znovuosídlením v horách, protože Osmané nebyli schopni v těchto horských oblastech vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost. Výsledkem bylo to, že některé řecké horské klany na pevnině, stejně jako na některých ostrovech, si udržely i během turecké nadvlády 7 statut polonezávislosti. Teprve koncem 16. a v 17. stol. se Řekové začali stěhovat zpět do přímořské části a do měst, která se tak postupně začala rozšiřovat. Systém milletu (turecký termín označující nábožensko- politickou entitu, jíž předsedal její náboženský vůdce) přispěl k etnické soudržnosti mezi ortodoxními Řeky. Turci nijak řeckou vzdělanost nepodporovali. Jedině ortodoxní církev, náboženská instituce se silným národním charakterem, pomohla Řekům ze všech území pevniny a ostrovů zachovat si jejich etnické, kulturní a jazykové dědictví po léta osmanské nadvlády. Řekové, kteří zůstali na pobřeží během osmanské okupace, byli buď křesťané vypořádávající se s břemenem cizí nadvlády, nebo do značné míry se stali řeckými muslimy jen proto, aby se vyhnuli vysokému zdanění. Řekové, jež opravdu konvertovali k islámu a nebyli krypto-křesťany, se stali v očích ortodoxních Řeků Turky. Tehdy podle chování těchto osob vzniklo i přísloví: poturčenec horší Turka. Nebyli zde žádní řečtí muslimové ani křesťanští Turci. Výsledkem bylo, že vyznání obyvatel hrálo neodlučitelnou roli v utváření moderních řeckých a dalších post-osmanských národních identit. Vznik současného řeckého státu Řecké království postupně vznikalo po protitureckém povstání roku 1821. Tehdy vojevůdce Alexandros Ypsilantis zahájil pod heslem Svoboda nebo smrt (Elefteria i thanatos) první boje v podunajských knížectvích, které se následně rozšířily na pevninské a ostrovní Řecko. Toto datum považují Řekové za vyhlášení nezávislosti. Teprve však v roce 1829 se velmoci v Londýně dohodly na uspořádání nezávislého řeckého státu. Podmínky ujednání poněkud pozměňoval další londýnský protokol z roku 1830. Turecko definitivně uznalo 8 řeckou nezávislost s příslušnými územními nároky až v květnu 1832. Fakticky bylo Řecko nezávislé už roku 1829. V roce 1864 byly se souhlasem Velké Británie připojeny k Řecku Jónské ostrovy a během bálkánských válek (1912-13) Postupné obnovení Řecka Řecko zdvojnásobilo rozlohu a obyvatelstvo. Získalo Krétu, jižní Epirus, egejskou Makedonii a egejské ostrovy. V období 1. světové války stálo Řecko na straně spojenců Dohody. Jeho vojska obsadila bulharskou Thrácii, která byla 9 po skončení 1. světové války k Řecku připojena. Dalším pokusem o znovuobnovení velikosti Řecka v Malé Asii byla řecko - turecká válka v r. 1923. Tehdejší ministerský předseda Venizelos poslal řeckou armádu do oblasti Smyrny, která byla pod správou Turecka, aby „osvobodila“ tamější řeckou menšinu. Celá akce dopadla pro Řeky katastrofálně. Po prohrané válce a podle následné laussanské smlouvy mezi Tureckem a Řeckem pak muselo být téměř půl druhého miliónu anatolských a maloasijských Řeků přesídleno z oblasti, kterou obývali bezmála tři tisíce let, do pevninského Řecka, či emigrovalo do evropských států nebo do Ameriky (např. spisovatel Elia Kazan). Podle téže smlouvy tak i půl miliónů muslimů žijících v Řecku přesídlilo do právě vzniklé (1923) Turecké republiky. Ještě v roce 1947 získalo Řecko ostrovy zvané Dodekanisa (Dvanáctiostrovy) na jihovýchodě Egejského moře obývané řeckými obyvateli. Téměř 400 let pod nadvládou Turků zapříčinilo dnešní nevraživost Řeků ke všemu tureckému. Za 2. světové války bylo Řecko do října 1944 okupováno Itálií, Bulharskem a Německem. Po odchodu Němců se s cílem podpořit z exilu v Káhiře návrátivší vládu v čele s ministerským předsedou Papandreem v Řecku vylodila britská vojska. Činnost britských jednotek se levicovým stranám Řecka příliš nezamlouvala. Považovaly to za další okupaci, a proto v r. 1946 vyvolaly občanskou válku, po níž následovala emigrace levicových sil z vlasti. Po porážce levicově organizovaného povstání v roce 1949 se řecká monarchie orientovala na západní demokracie a v roce 1952 se stala členem NATO. V letech 1967 - 1974 zavedli řečtí plukovníci vojenskou diktaturu (junta), v níž bylo mnoho politických svobod omezeno. Po pádu junty byl povolán z exilu ve Francii politik Konstantinos Karamanlis, který v relativně krátké době dokázal situaci uklidnit. V roce 10 1974 proběhl plebiscit, který se postavil proti znovuzavedení monarchie a odsouhlasil vznik republiky. Současné Řecko je parlamentní republikou s 300 členným parlamentem a prezidentem. Struktura politických stran se zformovala po pádu vojenské diktatury v roce 1974, kdy došlo k založení pravicového seskupení Nová demokracie (ND - Nea dimokratia) a postupně se zformoval levicově - centristický blok pod názvem Panhelénské socialistické hnutí (PASOK- Panelliniko sosialistiko kinima). Pro Řecko je příznačná poměrně silná levice, kterou zastupuje Komunistická strana Řecka (KKE - Komunistiko koma Ellados) a radikální levicová koalice SYRIZA. Existuje