Komparace Interpretačních Pojetí Variací Na Rokokové Téma Op. 33 Petra Iljiče Čajkovského

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra strunných nástrojů Hra na violoncello

Komparace interpretačních pojetí Variací na rokokové téma op. 33 Petra Iljiče Čajkovského

Bakalářská práce

Autor práce: Diana Kadysheva Vedoucí práce: prof. Jozef Podhoranský Oponent práce: MgA. Miroslav Zicha

Brno 2019

Bibliografický záznam KADYSHEVA, Diana. Komparace interpretačních pojetí Variací na rokokové téma op.33 Petra Iljiče Čajkovského [Comparison of interpretative styles of Variations on a Rococo Theme by Pyotr Ilyich Tchaikovsky]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra strunných nástrojů, 2019. Vedoucí diplomové práce prof. Jozef Podhoranský

Anotace Ve své bakalářské práci Komparace interpretačních pojetí Variací na rokokové téma, op.33 Petra Iljiče Čajkovského se věnuji analýze mistrovských interpretací Variací na rokokové téma op.33 Petra Iljiče Čajkovského. Použity jsou nahrávky těchto violoncellistů: Yakov Slobodkin, Daniil Šafran, János Starker.

Annotation Bachelor thesis Comparison of interpretative styles of Variations on a Rococo Theme by Pyotr Ilyich Tchaikovsky deals with analysis of interpretations of Variations on a Rococo Theme by Pyotr Ilyich Tchaikovsky. Audio records of the following musicians are used – Yakov Slobodkin, Daniil Shafran, János Starker

Klíčová slova

Cello, Variace na rokokové téma, Petr Iljič Čajkovskij, analýza, Yakov Slobodkin, Daniil Šafran, János Starker

Keywords

Violoncello, Variations on a Rococo Theme, Pyotr Ilyich Tchaikovsky, analysis, comparison, Yakov Slobodkin, Daniil Shafran, János Starker

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu.

V Brně, dne 12. května 2019 Diana Kadysheva

Obsah

Úvod ...... 5 1. Petr Iljič Čajkovskij a Variace na rokokové téma ...... 6 1.1. Stručný životopis P. I. Čajkovského ...... 6 1.2. Historie vzniku skladby ...... 7 1.3. Rozbor skladby ...... 8 1.3.1. Moderato quasi Andante – Téma: Moderato semplice ...... 8 1.3.2. Variace I - Tempo della Thema ...... 9 1.3.3. Variace II - Tempo della Thema ...... 10 1.3.4. Variace III - Andante sostenuto ...... 10 1.3.5. Variace IV - Andante grazioso ...... 11 1.3.6. Variace V - Allegro moderato ...... 11 1.3.7. Variace VI - Andante ...... 12 1.3.8. Variace VII - Allegro vivo e Coda ...... 13 2. Stručné životopisy interpretů ...... 14 2.1. Jakov Slobodkin ...... 14 2.2. Daniil Šafran ...... 15 2.3. János Starker ...... 16 3. Komparace ...... 18 3.1. Moderato quasi Andante – Téma: Moderato semplice ...... 18 3.2. Variace I - Tempo della Thema ...... 19 3.3. Variace II - Tempo della Thema ...... 19 3.4. Variace III - Andante sostenuto ...... 20 3.5. Variace IV - Andante grazioso ...... 22 3.6. Variace V - Allegro moderato ...... 23 3.7. Variace VI Andante ...... 24 3. 8. Variace VII Allegro vivo e Coda ...... 25 Závěr...... 25 Použité informační zdroje ...... 28 Seznam použitých symbolů a zkratek: ...... 29

Úvod

Variace na rokokové téma patří mezi nejdůležitější skladby violoncellového repertoáru. Všichni známí violoncellisté je v určité fázi své kariéry hráli, případně stále hrají. Také se velmi často objevují jako povinný program na nejrůznějších mezinárodních hudebních soutěžích, jako je například soutěž Petra Iljiče Čajkovského v Rusku. Díky jejich velké oblibě u violoncellistů minulosti i současnosti a výborné dostupnosti zvukových nosičů je dnes k dispozici mimořádné množství krásných nahrávek, které mohu ve své práci podrobně zanalyzovat a popřemýšlet nad jejich interpretačním přínosem.

Konkrétně tuto skladbu jsem si pak vybrala z toho důvodu, že se mi celkově velice líbí tvorba Petra Iljiče Čajkovského a Variace na rokokové téma jsou jednou z jeho nejznámějších instrumentálních skladeb. Mám v plánu jí nastudovat a věřím, že poslech jejích mistrovských interpretací mi umožní lépe pochopit její charakter a harmonickou strukturu.

Cílem práce je, jak už jsem předtím uvedla, podrobná analýza notového materiálu a dostupných zvukových nahrávek jednotlivých interpretací. Pro účel práce jsem si vybrala tři významné hudebníky, jejichž verze budu podrobněji rozebírat. Jedná se o tyto interprety: Yakov Slobodkin, Daniil Shafran a Janos Starker. Také bych do své práce chtěla zahrnout stručný životopis každého jednotlivého violoncellisty.

Hlavní obsah práce je rozdělen do tří kapitol. V první se věnuji historii vzniku Variací a jejich stručnému hudebnímu rozboru – k tomu použiji zapůjčený notový materiál. Ve druhé kapitole se objevují krátké životopisy interpretů, ve třetí pak konečně samotná komparace jednotlivých interpretačních pojetí. Třetí kapitola je nejdůležitější část celé práce.

1. Petr Iljič Čajkovskij a Variace na rokokové téma

1.1. Stručný životopis P. I. Čajkovského

Petr Iljič Čajkovskij se narodil 7. května 1840 ve Votkinsku. Jeho otec Iljia Petrovič byl vyučeným inženýrem v Petrohradě a následně pracoval jako vedoucí Kamsko- Votkinské fabriky.

Oba rodiče se amatérsky věnovali hudbě – otec hrál na flétnu, matka zpívala a občas hrála na klavír. Mladý Petr Iljič měl tak již od útlého věku přístup k základům hudebního vzdělání, což bylo umocněno soukromými lekcemi klavírní hry, jež několik let dostával. Díky domácímu orchestrionu se seznamuje s hudbou Mozarta, Rossiniho, Belliniho, Donizettiho.

V roce 1852 nastupuje na právnickou školu v Petrohradě a během studia se dál aktivně zajímá o hudební život – navštěvuje koncerty, operní představení atd. Také se věnuje klavíru a dokonce zpívá ve sboru.

Po ukončení studia (1859) pracuje Čajkovskij na Ministerstvu spravedlnosti, roku 1861 cestuje po Evropě a později nastupuje na Petrohradskou konzervatoř, kde studuje kompozici u Antona Rubinsteina. Od roku 1863 se věnuje již výhradně hudbě. Vystupuje jako korepetitor, dává soukromé klavírní lekce a hudební teorii.

Později (1866) získává místo na moskevské konzervatoři a učí hudební teorii a skladbu. Také píše hudební kritiky a komponuje své první symfonie, opery, komorní hudbu aj. Z tohoto období pochází také Variace na rokokové téma.

Z konzervatoře odchází v roce 1878 a dále se věnuje především kompozici. Cestuje po Evropě (Švýcarsko, Itálie, Francie, Německo), což si může dovolit díky finanční podpoře ze strany mecenášky Naděždy von Meck.

Koncem 80. let vystupuje jako dirigent v Rusku i v zahraničí. Seznamuje s mnoha významnými evropskými hudebníky, jako například Edvard Grieg, Richard Strauss, Gustav Mahler, Antonín Dvořák aj.

V roce 1891 odjíždí do Ameriky a diriguje své vlastní skladby v New Yorku, Baltimoru aj. V New Yorku dokonce řídí premiérový koncert při příležitosti slavnostního otevření Carnegie Hall.

Čajkovskij umírá roku 1893 v Petrohradě devět dní po premiéře své šesté symfonie.

1.2. Historie vzniku skladby

Dne 25. března 1875 se v novinách Ruské vědomosti objevil článek ohledně violoncellového repertoáru, který prý “není adekvátně doplňován novými skladbami”1. Autorem tohoto článku byl sám Petr Iljič Čajkovskij, který o rok později v prosinci 1876 začíná komponovat Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr.

Čajkovskij byl velkým milovníkem hudby 18. století – inspirace stylem rokoko. Onou inspirací je však spíše radostná nálada a elegance tohoto stylu, než přehnaná pompéznost a bohatá ornamentace. Samotné téma je pak poměrně jednoduché a má typicky ruský hudební nádech.

Variace jsou věnovány osobnímu příteli Petra Iljiče Čajkovského, významnému violoncellistovi a pedagogovi Wilhelmu Fitzenhagenovi, jenž Čajkovskému radil ohledně nástrojové techniky. Fitzenhagen upravil skladbu podle sebe – změnil celkový počet variací a jejich pořadí. Také upravil některé technické pasáže a přidal jim na virtuozitě. Tato verze se hraje nejčastěji a zvolila jsem ji pro porovnání jednotlivých interpretačních výkonů.

Premiéra skladby se konala 18. listopadu 1877 v Moskvě (Fitzenhagen, dirigent Nikolaj Rubinstein). Čajkovskij se premiéry neúčastnil, neboť se tou dobou zdržoval v Itálii. Koncert měl velký úspěch, což dokládá sloupek, který se objevil v tehdejších ruských novinách “Hlas”: „Novou skladbu našeho talentovaného komponisty P. I. Čajkovského pro violoncello s krásným doprovodem orchestru si publikum vyslechlo s velkým zaujetím.“2

1WEIDMAN, Polina. Variace na rokokové téma s orchestrem [online]. [cit. 2019-05-11]. Dostupné z: http://www.tchaikov.ru/rococo.html 2 Tamtéž 7

Wilhelm Fitzenhagen byl také prvním violoncellistou, který Rokokové variace uvedl v zahraničí na hudebním festivalu ve Wiesbadenu v Německu v roce 1879, jehož se účastnil také Ferenc Liszt.

1.3. Rozbor skladby

1.3.1. Moderato quasi Andante – Téma: Moderato semplice

Začátek skladby je označen tempem Moderato quasi Andante – jedná se o krátkou introdukci v podání orchestru před nástupem partu sólového violoncella. Má jednoduchý, elegantní charakter, čímž se podobá následujícímu hlavnímu tématu. Tomu ostatně pomáhá i již samotná autorem zvolená tónina A dur a dvoučtvrťové taktové předznamenání.

První housle vedou melodickou linii, která stoupá, aby následně mohla klesnout zpět dolů. Úvodní čtyři takty jsou otázka, další čtyři odpověď. Ostatní smyčce za pomoci opakujícího se rytmu doprovází první housle. Violy mají ve třetím a sedmém taktu krátký šestnáctkový pohyb nahoru, jenž po nich přebírá první klarinet.

Ve zbývajících třinácti taktech před nástupem hlavního tématu hrají nejprve všechny smyčce pizzicato, na což je navázáno sólem první horny – terciová sekvence (rozložené akordy) směrem dolů.

S nástupem sólového violoncella přichází hlavní téma, které vyznívá mile a poměrně radostně. Téma je napsané v malé dvojdílné formě. Je pro něj charakteristická určitá hravost – ta se ostatně prolíná většinou skladby (hlavně durové variace). Má lehký, baletní charakter a na rozdíl od mnoha jiných Čajkovského témat není závažné ani dramatické.

Sólista je doprovázen smyčci v rytmickém unisonu. Doprovod je velice jednoduchý, veškerá pozornost je soustředěna na sólový part. Z tohoto unisona vybočují pouze violy se svými čtyřmi šestnáctkami v prima a seconda voltě (osmý takt tématu). Dynamický a závažnostní vrchol přichází v sedmém taktu v sólovém violoncellu. Následuje dalších osm taktů ve velice podobném duchu s tím rozdílem, že k vrcholu

dochází již ve třetím taktu – díky této drobné změně je vedení hudební linie zábavnější a zajímavější.

Na konci šestnáctého taktu (druhá seconda volta) přichází konečně také melodie v dechových nástrojích – konkrétně se jedná o první klarinet, dva hoboje a dva fagoty. Sólista a smyčce zde pro změnu nehrají. Po několika taktech dechy končí a je na ně přímo navázáno smyčci, které na jeden takt přebírají melodickou linku. Poté nastupuje sólové violoncello a smyčce se okamžitě mění v pouhý doprovod, a to ve stejném stylu, jako v prvních šestnácti taktech tématu. Následuje rychlý konec a plynulý přechod na první variaci.

1.3.2. Variace I – Tempo della Thema

I zde je sólový part naprosto dominantní, smyčce pouze doprovází v pizzicatu. Sólista předvádí virtuózní techniku – konkrétně se jedná o četné přechody přes struny, septimy ve středních polohách, skákavé smyky, legatové oblouky a řadová staccata. Celá variace je pro sólistu psána v triolách.

Na konci osmého taktu nabírají smyčce na důležitosti a nastoupivší ve forte podporují první housle, které opakují část melodie hlavního tématu z předchozího Moderato semplice. Kontrabas zde několik taktů nehraje.

V šestnáctém taktu, konkrétně na jeho poslední době, znovu nastupuje exaktně opakovaná melodie v dechových nástrojích (první klarinet, dva hoboje a dva fagoty) z Moderato semplice. Sólista a smyčce zde (stejně jako v onom Moderatu) nehrají. Zbytek variace také naprosto přesně odpovídá konci úvodní části skladby.

1.3.3. Variace II – Tempo della Thema

Nehledě na to, že tempo zůstává stejné, působí tato variace rychlejším dojmem díky introdukci dvaatřicetin v sólovém partu. Ty se hrají dle zápisu v řadovém staccatu, ale mnoho cellistů kvůli větší komfortnosti pasáží řadová staccata rozděluje. Jedná se v podstatě o jakýsi dialog mezi sólistou a prvními houslemi podporovanými ostatními smyčci. Housle vždy vytváří echo k sólistovým krátkým výstupům, ať už se jedná o doslovné opakování jím prezentovaných motivů, nebo dohrání virtuózní technické pasáže ve dvaatřicetinách. K podobnému dialogu dochází i v dechových nástrojích, kde si v osminách odpovídá lesní roh s hobojem, respektive flétna s klarinetem.

Ve dvacátém taktu se po krátkém vzepětí dechů znovu objevuje melodie z Moderato semplice, po které následuje tentokrát o oktávu nižší sólistův vstup s krátkou kadencí modulující do C dur a propojující druhou a třetí variaci.

1.3.4. Variace III – Andante sostenuto

Tempo je výrazně pomalejší a takt se mění z dvoučtvrťového na tříčtvrťový. Technické pasáže z předchozí částí nahrazuje violoncellová kantiléna a zpěvné melodické linky v dechových nástrojích (flétna, hoboj, klarinet). Smyčce výhradně podporují dominantní sólový part, lesní rohy zde hrají minimálně.

Ve pětadvacátém taktu přichází poco a poco stringendo – violoncello komunikuje nejprve s hobojem (přelévání osmin), poté s klarinetem. Po kulminaci v podobě f a následného diminuenda ve dřevech nastupuje krátká sólistova kadence s návratem hlavního tématu třetí variace po jejím konci, tentokrát ovšem za doprovodu flétny a klarinetu v triolách.

Po dalším stringendu a výrazné cellistově kadenci se probouzí smyčce následované dechy – obě skupiny střídavě podporují tři vzestupná akordická šestnáctková legata ve violoncellu zakončená flažoletem e4.

1.3.5. Variace IV – Andante grazioso

Tónina se mění na A dur, charakter je hravější a tvoří hezký kontrast k předchozí variaci. Zajímavé je, že zatímco smyčce doprovází sólistu osminami v pianu (arco i pizzicato), dechy hrají pouze tehdy, když sólové violoncello zakončí svou melodickou linku na dlouhé držené notě následované pravidelným dvaatřicetinovým trylkem. Tato pasáž se zde vyskytuje celkem třikrát a pokaždé je označena jako Un poco animato. Po prvních dvou takovýchto vstupech následuje pokaždé virtuózní kadence se čtyřoktávovou stupnicí směrem nahoru a chromatikou směrem dolů zakončenou střídavými opakovanými dvaatřicetinami dis1 a e1 (respektive his a cis1). Po třetím animatu a krátké sólistově mezihře přecházíme plynule na pátou variaci, aniž bychom zaznamenali jasný konec čtvrté.

1.3.6. Variace V – Allegro moderato

Jedná se o jednu z nejdelších variací. Je technicky obtížná, protkaná několika violoncellovými kadencemi.

Na začátku slyšíme téma z Moderata semplice ve flétně. Ta je doprovázena sólistovými trylky a jednoduchými osminovými pizzicaty ve smyčcích. S koncem úvodní části tématu přichází první drobná sólistova kadence ve fortissimu (trvá zhruba dva takty). Téma dále pokračuje ve flétně a v prvních houslích, které doprovází ostatní smyčce a dechy. Toto je ve čtrnáctém taktu rázně ukončeno nástupem druhé kadence v sólovém violoncellu.

Druhá kadence se nese v duchu jakéhosi dialogu mezi spodní „perlivou” melodickou sekvencí ve forte a vrchní sekvencí v pianu, která vždy kopíruje spodní a nachází se pokaždé o oktávu výš. Po čtyřech takových případech klesá melodie sekvenčně

směrem dolů a končí na E, které je následně trylkováno v pěti různých oktávách (E- e3).

Melodii opět přebírá flétna – znovu se opakuje téma z Moderata semplice, na jehož konci tentokrát slyšíme dechovou pasáž z též části. Po několika táhlých tónech ve smyčcích se synkopami v cellech a kontrabasech následuje několik sekvenčních kvazikadencí v sólovém violoncellu, jež jsou završeny nejdelší sólistovou kadencí v celé skladbě. Zde se objevuji virtuózní techniky – lámané akordy podobné těm z Dvořákova Koncertu h moll, ricochet, sautillé, běhy v levé ruce atd.

1.3.7. Variace VI – Andante

Šestá variace je pro změnu v mollové tónině – konkrétně se jedná o d moll. Sólový part je označen molto espressivo a je opět naprosto dominantní. Smyčce doprovází v pizzicatu a sólistu občas doplňuje krátký melodický motiv v klarinetu, resp. flétně. Ostatní dechy zde nehrají (výjimkou je hoboj v taktech č. 24-25).

Začátek zní jako mírně pozměněné téma z Moderato semplice upravené do mollové tóniny. Od toho je ustoupeno v osmém taktu, kde po sestupné sekvenci v podobě dvou osmin, resp. čtvrtky a čtyř šestnáctek následuje zakončeni celé fráze a návrat k motivu z původního tématu.

Tklivá melodie ve violoncellu pokračuje až do 23. taktu, kde se opět objevuje dechová pasáž z Moderato semplice, tentokrát v mollové tónině. Ta je ve 25. taktu přejata smyčci a zakončena třemi takty ponurých klesajících šestnáctek kontrastujících se sólistovým synkopickým D. Variace je zakončena violoncellovou linkou stoupající po kvintách (resp. kvartách) až do závěrečného flažoletu a3 a tutti pizzicata ve smyčcích (tónický kvintakord). Celá tato část zní velice truchlivě, téměř pohřebně.

1.3.8. Variace VII – Allegro vivo e Coda

Návrat k durové tónině a kvapné tempo připomínající koňský cval – toť stručná charakteristika sedmé variace. Smyčce doprovázejí v šestnáctkách první housle laškují se sólovým violoncellem a vracejí mu dvaatřicetinové motivy.

První virtuózní sólistická pasáž přichází v desátém taktu – sestupná sekvence dvaatřicetin a následný akordický vzestup, což se celé jednou opakuje. Dále je zde dialog cella a flétny následovaný dvoutaktovou klesající sekvencí zakončenou akordem Fis-dur.

Variace pokračuje opětovnou výměnou motivů mezi violoncellem a prvními houslemi. Poté hrají jeden takt spolu a violoncello stoupá až na h2, aby mohlo vzápětí za užití chromatických tercií klesnout na malé a. Tento sestup podporuje flétna vlastní chromatikou.

Následuje téma ze začátku variace doplněné o pěknou melodickou linku v hoboji a dále o šestnáctky v horně. Cello opět za užití virtuózní techniky stoupá vzhůru a střídá dvaatřicetiny s flétnou, po čemž padá zpět dolů ve zmenšeném septakordu.

Po rozložených akordech ve fortissimu přichází náročná dvojhmatová pasáž a po ní dva takty trylků, kde si sólista může odpočinout a připravit se na intonačně nejnáročnější část celé skladby – oktávová smršť zakončená ritardandem. Mnoho cellistů zde hraje poměrně nepřesně. Po krátkých legatech, akordech a dvou taktech sautillé (durový kvintakord) skladba končí čtyřmi tónickými kvintakordy a závěrečným mohutným a ve všech nástrojích.

2. Stručné životopisy interpretů

2.1. Jakov Slobodkin

„Jakov Slobodkin je právem považován za jednoho z nejlepších violoncellistů 20. století. Vynikající virtuos s jemným vystupováním, temperamentním, brilantním stylem hry a jedinečnou tvůrčí osobností.“3

Narozen 11. srpna 1920 v Rostově na Donu. Hře na violoncello se věnuje již od svých pěti let. První veřejné vystoupení pak má zhruba o pět let později (jako desetiletý).

V roce 1936 začíná studovat na Moskevské státní konzervatoři u Michaila Jampolského. Po roce studia přichází první výraznější úspěch – zisk 4. ceny na Všesvazové soutěži houslistů a violoncellistů.

Roku 1941 se stává sólistou Moskevské státní filharmonie. O dva roky později pak jako první violoncellista v SSSR uvádí Dvořákův violoncellový koncert h moll.

Mezi jeho další úspěchy patří i zisk titulu laureáta na mezinárodní violoncellové soutěži Hanuše Wihana (dalšími oceněnými byli Mstislav Rostropovič a Daniil Šafran) - díky tomu dostal nabídky ke koncertování v zahraničí a posléze sólově vystupoval v desítkách zemí po celém světě. „Jeho umění tleskali diváci v mnoha zemích světa. Více za půl století koncertní činnosti bylo uděleno Jakov Slobodkin mnoho státních vyznamenání a mezinárodních ocenění, vystupovaly v nejlepších koncertních sálech se slavnými dirigenti a symfonické orchestry.“4

Slobodkin vystupoval nejen sólově, ale také jako komorní hráč. Spolupracoval s jinými významnými hudebními osobnostmi 20. století – Leonid Kogan, Svjatoslav Richter, Ivan Bezrodnyi, Emil Gilels aj. Založil Čajkovského smyčcový kvartet: Julian Sitkoveckij – I. housle, Anton Šarojev – II. housle, Rudolf Baršaj – viola. Věnoval se pedagogické činnosti, v 60. letech učil na konzervatoři v Rostově. Spolupracoval s Dmitrijem Šostakovičem a Sergejem Prokofjevem. Během

3DOZORCEVA, Žanna. Jakov Slobodkin. Https://melody.su/catalog/classic/33388/ [online]. [cit. 2019-05-11]. Dostupné z: https://melody.su/upload/iblock/7a0/7a049c3b4330797eb0b242ec814c9242.pdf 4Tamtéž 14

koncertního turné ve Finsku se seznámil s Jeanem Sibeliem, s nímž se pak dlouhá léta přátelil – některé Sibeliovy kompozice jsou věnovány právě Slobodkinovi.

2.2. Daniil Šafran

„Hraní Daniila Šafrana je okouzlující; zřídka používáme toto slovo v kontextu uměleckých produkcí, ale v tomto případě je ideální. V jeho stylu je tolik jemnosti a citlivosti, taková výjimečná, téměř nehmotná lehkost, že… prostě to nevyhovuje „seriozitě“ a těžkosti spojené s nástrojem, za jaký je obecně považováno violoncello.“ 5

Daniil Šafran se narodil 13. ledna 1923 v Leningradě (nyní Petrohrad) do hudební rodiny. Hrát na violoncello začal v osmi letech. Prvním učitelem byl jeho otec, který dlouhá léta působil jako koncertní mistr violoncell v Leningradské filharmonii. Od svých 10 let začíná studovat u Alexandra Štrimera a toto studium pokračuje až do ukončení konzervatoře. V roce 1937 vyhrává Všesvazovou soutěž, ačkoli byl nejmladší ze všech soutěžících. Jako první cenu za vítězství získal Shafran violoncello Amati z roku 1630, na které pak hrál po zbytek svého života. Jednalo se o 7/8 nástroj s menší menzurou, než je obvyklé – to Šafranovi umožnilo (nebo alespoň zjednodušilo možnost) užívat neobvyklé, riskantní prstoklady s častými palcovými přechody, které jsou pro jeho hru typické. K tomuto nastroji pak měl velmi blízký vztah, což dokládá následující text: „Dojemný příběh o tom, jak Šafran kdysi nechal violoncello v Paříži v dílně proslulého mistra Etienna Vatla, aby nástroj dal do pořádku, ale o týden později si ho vzal zpět, protože nebyl schopen vydržet rozluku, není legendou ani fikcí – bylo tomu skutečně tak.“ 6

5 GUTOWSKA, Urszula. About Daniil Shafran’s Visits to Warsaw [online]. [cit. 2019-05- 11]. Dostupné z: https://thecellovoice.wordpress.com/2015/03/06/about-daniil-shafrans- visits-to-warsaw-part-2-eng/ 6 VARGAFTIK, Artyom. Daniil Shafran [online]. [cit. 2019-05-11]. Dostupné z: http://www.1cdguide.ru/Melodiya/melcd1000877.php

V roce 1943 se stává sólistou Moskevské státní filharmonie. Roku 1946 natáčí violoncellovou sonátu Dmitrije Šostakoviče spolu s autorem. 1949 vítězí na mezinárodní violoncellové soutěži v Budapešti a o rok později v Praze (spolu s Mstislavem Rostropovičem). Byl prvním violoncellistou v SSSR, který natočil všech šest suit pro sólové violoncello od J.S. Bacha. Po celou dobu trvání své kariéry často koncertoval, vyučoval na mistrovských kurzech a také byl předsedou poroty na mnoha mezinárodních soutěžích. Zemřel 7. února 1997 v Moskvě. Jeho nástroj byl předán do kolekce státního muzea hudební kultury.

2.3. János Starker

„János Starker byl skvělý violoncellista. Nejdříve získal cenné zkušenosti působením v největších světových orchestrech, aby následně dosáhl mezinárodního věhlasu jako sólista. Poté se stal jedním z nejvýznamnějších učitelů své generace. Byl také nadaným spisovatelem a přispěl nesčetnými články, studiemi a úpravami známých skladeb do pokladnice violoncellové literatury.“7

Narodil se 5. června 1924 v Budapešti – pochází ze židovské rodiny. Na cello začal hrát ve svých šesti letech. Jeho sourozenci se, stejně jako on, věnovali hudbě (housle). Starker následně studoval na hudební akademii Franze Liszte u Adolfa Shiffera. Velice brzy však začal dávat hodiny sám, neboť učení bylo jeho celoživotní vášní. „Nejdůležitější je pro mě vyučování. V podstatě jsem se narodil, abych učil. To je můj temperament. Bez ohledu na to, jak velké ovace jsou po koncertě, lidé nakonec sednou a přestanou tleskat. Ale pokud učíte, můžete ovlivnit generace.“8

Během války přišel o část své rodiny, sám strávil v koncentračním táboře 3 měsíce. V roce 1945 se stal koncertním mistrem violoncellové sekce v divadle v Budapešti a také v Budapešťské filharmonii.

7 CAMBELL, Margaret. Janos Starker: Cello virtuoso whose teaching had as big an impact as his own playing [online]. 30.4.2013 [cit. 2019-05-10]. Dostupné z: https://www.independent.co.uk/news/obituaries/janos-starker-cello-virtuoso-whose-teaching- had-as-big-an-impact-as-his-own-playing-8595479.html 8 Tamtéž 16

Roku 1946 opouští Maďarsko a po dvou letech strávených v Paříži odjíždí do USA. V Americe Starker s úspěchem působí v předních orchestrech a následně začíná budovat i svou sólovou kariéru. To všechno spojuje s pedagogickou činností v Indiana University Jacobs School of Music v Bloomingtonu.

3. Komparace

3.1. Moderato quasi Andante – Téma: Moderato semplice

Krátká orchestrální předehra má na nahrávce s Daniilem Šafranem (DŠ) vyšší tempo, než je tomu u zbylých dvou violoncellistů. Také zde můžeme pozorovat výrazný dynamický vzestup v prvních čtyřech taktech. U Starkera (JST) i Slobodkina (JPS) působí tato část klidněji, obzvlášť na nahrávce Jánose Starkera, kde je hornové sólo velice tempově uvolněno a s velkým zpomalením a dimiduendem uzavírá orchestrální introdukci.

Jakov Pavlovič Slobodkin (JPS) hraje téma v tempu ♪ = 100. Jasně dynamicky odlišuje první repetici od druhé – první hraje v mf a druhou v p. Osminy s tečkou jsou delší, legata zní velice zpěvně.

Interpretace JST je striktnější, osminy jsou od sebe více oddělené a je použito méně vibrata. Dynamický rozdíl mezi první a druhou repeticí je podobný jako u JSL, ale méně patrný. Tempo se pohybuje kolem ♪ = 114 a tvoří kontrast k relativně pomalé předehře. Nálada je veselá, taneční.

DŠ má tempo ♪ = 109 a hraje velice expresivně, osminy s tečkami jsou krátké, ale výrazně provibrované. V taktu č. 2 používá na druhém a otevřenou strunu (první a hraje na struně d), což vytváří unikátní barevný kontrast, který v takovéto míře na žádné jiné nahrávce nenajdeme. V taktu č. 7 slyšíme velké crescendo na konci fráze, které se zde objevuje znovu při opakování. Druhá část tématu je pak dynamický podobná nahrávkám JST a JPS, první repetice více a druhá méně.

V taktech č. 17 až 22 hrají dřevěné dechové nástroje, v čísle č.22 nastupují smyčce – hrají tečkované osminy. Na nahrávkách JPS i DŠ jsou osminy delší, u JST jsou přesně dodržované a oddělované.

Po smyčcích následuje vstup sólového violoncella s oktávovým skokem nahoru – všichni tři interpreti hrají brilantně, slyšíme krásný přechod a zavibrované vrchní cis. Nátryl v posledním taktu zní u DŠ ostře a krátce, u JPS a JST zpěvněji, v tempu.

3.2. Variace I – Tempo della Thema

Všichni tři interpreti zde předvádějí svoji vysokou technickou úroveň a hrají výrazně rychleji, než je předepsané tempo. Tempo JPS je nejvyšší (♪ = 152), hraje s lehkostí, staccata jsou brilantní, ostrá, skákavá a dobře srozumitelná.

JST (♪ = 145) volí preciznější, ale celkově jemnější staccata. V taktu č. 8 dělá hezké odsazení mezi první a druhou notou v triole, čímž mění frázování.

DŠ hraje v podobném duchu jako JPS (artikulace), ale v trochu nižším tempu. Možná právě díky zvolenému tempu ♪ = 140 má DŠ více prostoru pro četnější dynamické změny. Jasně odlišuje crescendo a diminuendo podle směru melodické linie, výrazné forte v taktu č. 9. Jeho sortiment dynamik mi přišel ze všech tří interpretů nejpestřejší.

Na konci první variace přichází motiv dřevěných dechových nástrojů z Moderata semplice s následujícím vstupem violoncella s jednou změnou – v posledním taktu po koruně se mění šestnáctky na třiadvacetiny. Jedná se o předtaktí k další variaci, a proto ho každý z interpretů hraje odlišně.

3.3. Variace II – Tempo della Thema

Ve druhé variaci probíhá veselý dialog mezi orchestrem a sólistou. Všichni tři interpreti bravurně zvládají technické pasáže a ty tak působí vskutku virtuózně.

JPS hraje v tempu ♪ = 132, přičemž stíhá provibrovávat a prozpívávat pravidelně se opakující cellové „zvolání”. Stupnice ve třiatřicetinách jsou v jeho podání velice precizní, na konci pasáží dělá malé accelerando. JST hraje v podobném tempu (♪ = 136), používá celkově méně vibrata a důsledně dodržuje předepsané rytmické hodnoty.

DŠ hraje v tempu ♪ = 140, v porovnání s JPS a JS dává větší důraz na první doby po předtaktí. Také dělá menší crescendo v stupnicovitých pasážích směřujících nahoru. Největší rozdíly slyšíme po návratu spojovací mezihry ve dřevěných dechových

nástrojích – na nahrávce s DŠ dochází k tempové změně už v dechových nástrojích, zatímco u JPS a JST se zpomaluje až při nástupu smyčců. Stejně jako v tématu a na konci první variace nastupuje po oné mezihře sólové violoncello, ale tentokrát o oktávu níž.

JPS hraje závěr druhé variace velmi svobodně, ve výrazně nižším tempu než na začátku. Pozorujeme zde výraznou změnu nálady a na konci velké ritardando směrem k nejvyšší notě.

JST nedělá tak velkou změnu v tempu ani v náladě, hraje velmi důsledně, šestnáctinový sestup je přesný a ke zvolnění dochází až na úplném konci.

DŠ chápe (stejně jako JPS) konec jako violoncellovou kadenci – hraje expresivně s širokým vibratem a hodně pracuje s časem (např. ritenuta na začátku a na konci šestnáctinového sestupu).

3.4. Variace III – Andante sostenuto

Pomalá, poetická hudba, která umožňuje interpretovi ukázat jednu z hlavních předností violoncella – hluboký sametový zvuk.

Hra JPS je velmi procítěná a zároveň rytmicky uspořádaná. Slobodkin provádí posluchače celou variací tak, jako by vyprávěl příběh. Nádherný tón, vibrato a krásně udělané výměny – to všechno přispívá k básnivé náladě teto variace.

Začátek hraje JPS v tempu ♩ = 55, ale to se průběžně hýbe. V taktu č. 7 zvolňuje na konci první fráze, druhou pak hraje v celkově nižší dynamice. V č. 14 dělá malé zrychlení na chromatických tonech, aby se mohl ke konci taktu č. 15 na chvilku uklidnit a následně ukázat ještě více vzrušení v č. 20, kam nastupuje ve velkém f. V č. 25 až 34 slyšíme opakující se sekvence, tempo a dynamika gradují. JPS hraje jasně a zřetelně všechny vypsané akcenty na prvních dobách (půlové noty). V taktu č. 35 nastupuje krátká kadence, která je hrána s velkým nasazením a malým zvolněním na přelomu č. 37 a 38. Následný návrat hlavního tématu třetí variace zní tentokrát méně zasněle.

JST hraje celou variaci v o dost rychlejším tempu ♩ = 85 a jeho pojetí se od Slobodkinova značně odlišuje. Je zde celkově méně melancholie, hudba zní živě a otevřeně. JST je mnohem striktnější, co se rytmu a tempa týče a zároveň více artikuluje - např. ve mnoha stupnicovitých postupech, kde nejsou vypsána legata jasně odděluje osminy od sebe a hraje tenuto (takty č. 7, 15, 18, 23). Poprvé hraje JST téma variace v mf, podruhé v p podobně, jako JPS s tím rozdílem, že nástup hoboje a flétny v taktu č. 9 je u JPS citlivější a v nižší dynamice. V taktech č. 29, 31 a 33 svazuje legatem druhou a třetí notu a zbytek hraje tenuto (podobně hraje také DŠ), zatímco JPS svazuje noty po dobách. Zajímavé je také frázovaní v taktech č. 37 a 38, které od sebe JST odděluje.

V podání DŠ má třetí variace tempo ♩ = 60. Jeho interpretace je velkolepá a velmi expresivní. Hned od začátku používá široké, intenzivní vibrato. Začíná ve větší dynamice než JPS a JST a pokračuje v ní až do taktu č. 7, kde dělá diminuendo. Zajímavé je v tomto taktu frázování – DŠ dává důraz na třetí dobu. Druhá fráze zní (podobně jako u JPS a JST) v p, ale díky silnějšímu začátku vzniká větší kontrast. V taktech č. 13 až 15 dochází k malému accelerandu a v chromatickém sestupu v taktu č. 4 je zdůrazněna m.2 mezi tóny d a cis. Vše je hráno přesně podle rytmu, zvolňuje se až před korunou v taktu č. 38. Návrat hlavního tématu hraje DŠ ve vetší dynamice než poprvé.

Ke kulminaci ve třetí variaci dochází v taktu č. 63. Všichni tři interpreti do tohoto taktu přichází ve forte, ale každý trochu jiným způsobem – JPS dělá accelerando v taktu č. 58 a následně zpomaluje v č. 60, zatímco JST zrychluje až o takt později (č. 59). DŠ mění v č. 56–60 frázování a připojuje každou první notu k předchozímu taktu.

Závěr (č. 65 do 70) je u všech třech interpretů hrán v podobném stylu – postupně zeslabované dolce. Poslední nota e4 je u JPS a JS vibrovaná, zatímco u DŠ slyšíme flažolet.

3.5. Variace IV – Andante grazioso

Nálada čtvrté variace je silně kontrastní vůči předchozímu andante sostenuto. JPS hraje v tempu ♪ = 120. Osminy s tečkami zní v prvních dvou taktech ostře, šestnáctkové noty v č. 3, 4 jsou zahrány širokým smykem. Na konci taktu č. 4 je malé ritenuto na tónickém kvartsextakordu.

JST užívá tempo ♪ = 130, první dva takty zní podobně jako u JPS. V taktech č. 3 a 4 používá JST kratší smyčec a dělá nepatrné ritenuto. Na rozdíl od JPS drží delší korunu.

DŠ odsazuje třetí variaci od čtvrté nejvýrazněji. V taktu č. 4 dělá oproti JST i JPS crescendo a ke snížení dynamiky do p dochází až na následující koruně.

V č. 7 až 10 se všichni tři interpreti vyhýbají krátkému staccatu a hrají tečky delším smykem (obzvlášť JPS). Před nástupem virtuózní kadence hraje JPS accelerando na konci osmého taktu a trochu zpomaluje v č. 10. JST hraje v tempu a jasně vyslovuje silné doby. DŠ protahuje v č. 10 první notu za užití širokého vibrata a dělá postupné ritenuto.

Následující kadence je zahrána všemi naprosto brilantně. Dokonalá preciznost a skvělé ovládání smyčce ve všech třech verzích. JPS hraje pasáž s accelerandem směrem nahoru a přesně dodrženým tempem směrem dolů. Také dělá velké ritenuto na posledních třech dobách před a tempo. JST hraje metronomicky přesně, až na konci kadence trochu zpomaluje. DŠ při vzestupu také užívá accelerando. V taktu č. 20 se pozastavuje na první notě, postupně zpomaluje a zeslabuje.

Druhou kadenci hrají interpreti podobným stylem jako první. Jedinou odlišnost ve frázování slyšíme u JST, který dělá v č. 38 crescendo na poslední době a tu pak připojuje k první době dalšího taktu.

V tomto taktu (č. 38) se opakuje hlavní téma čtvrté variace. U JPS slyšíme mezi první a druhou frází nejvýraznější dynamický rozdíl – první je v mf, druhá v pp. JST hraje přesně v tempu, nezpomaluje ani nezeslabuje na konci fráze a na e4 užívá rychlý smyk a velkou plochu smyčce. DŠ dělá na rozloženém tónickém kvartsextakordu diminuendo a následně sf v taktu č. 47.

Poslední (celkově třetí) kadence spojuje čtvrtou a pátou variaci. V č. 54 až 58 jde JPS dopředu – zrychluje tempo a zesiluje dynamiku. JST a DŠ odsazují dvakrát ve stejných místech ‒ po čtvrťové notě s tečkou. Do č. 57 přichází DŠ s velkým crescendem a následně se krátce zastavuje po dohrání první doby tohoto taktu. JST od sebe takty č. 57 a 58 odděluje.

3.6. Variace V – Allegro moderato

Začátek páté variace patří flétně, která hraje téma z Moderata semplice. Sólové violoncello flétnu doprovází a za užití trylků zdobí hlavní melodii. Z rytmického hlediska je začátek nejpřesnější na nahrávce s JST, výrazově je pro mě nejzajímavější pojetí flétnisty z nahrávky s JPS.

V taktu č. 8 přebírá na chvíli hlas violoncello – krátká virtuózní pasáž, kterou všichni tři interpreti hrají ve velkém f a vysokém tempu.

Po třech taktech pauzy přichází delší sólový úsek. Opakující se sekvence v různých oktávách hrají JPS i DŠ podobným způsobem – spodní sekvence je vždy ve výrazně pomalejším tempu a ve f, odpověď (vrchní sekvence) je o dost rychlejší a v p.

V taktu č. 17 oba interpreti postupně zrychlují a v dalším následně zpomalují. JPS dělá v první půlce taktu diminuendo a do f se vrací až na začátku č. 19. Na konci dvaatřicetinových pasáží (na rozdíl od ostatních) zpomaluje. DŠ dělá crescendo až do půlky taktu č. 18, kde se zdržuje na první notě třetí doby a ve ff pokračuje dál. JST hraje všechny sekvence v jednotném tempu a podobně jako JPS a DŠ střídá dynamiky p a f.

V taktu č. 25 dochází k návratu původního tématu se sólovou flétnou. Poté se v č. 35 opakuje melodie dřevěných dechových nástrojů z Moderata semplice.

V č. 39 nastupuje violoncello a po sérii krátkých sekvencí přichází rozsáhlá kadence. JPS a DŠ hrají kadenci Fitzenhagena, JST svou vlastní. JPS i DŠ začínají ve ff a celá kadence zní v jejich podání velice expresivně a volně. Oba interpreti prodlužují akordy a dělají accelerando směrem ke koruně. Po ní následuje pasáž, kterou hraje DŠ ricochet a JPS spiccato.

Závěrečné Largo začíná DŠ ve f a postupně snižuje dynamiku až k půlové notě s trylkem. JPS volí začátek v p a postupné crescendo. Na konci kadence slyšíme od obou dynamickou vlnu a závěrečné ritenuto.

Kadence JST se, co se nálady týče, značně odlišuje od verze, kterou hrají JPS a DŠ. Není tak dramatická, má méně závažný charakter, ale je také více technicky náročná. Objevuje se v ní téma z Moderata semplice ve dvojhmatech a s trylky.

3.7. Variace VI Andante

Stejně jako třetí variace je šestá velmi melodická a připomíná tradiční ruskou romanci. Všechny tři interpretace jsou zajímavé z hlediska četnosti nejrůznějších dynamik a výrazové bohatosti.

Pojetí JPS na mě působí nejvíce lyricky. Jeho tempo je velice pomalé (♪ = 50), ale melodie je plynulá a fráze logicky vystavěné. Začátek je velmi expresivní a v mf, ná- sleduje crescendo do taktu č. 4 a zeslabení do p na konci č. 5. Každý větší přechod je hrán na struně a krásně vyzpíván. V č. 9 trochu zvolňuje tempo. Na první době tohoto taktu pak JPS velmi hezky zeslabuje z f do p a zůstává v této dynamice až do konce první fráze (v č. 11 děla malé tenuto). V č. 13 se dynamika propadne do pp, což kon- trastuje s f v taktu č. 15.

DŠ začíná v podobném tempu jako JPS (♪ = 50), ale později trochu zrychluje. Jeho pojetí je také velmi zpěvné, ale verze JPS mi připadá celkově propojenější. Začátek variace hraje DŠ v mf, po čtyřech taktech se dynamika začíná průběžně zesilovat spolu se stoupající melodií a následně je krásně vyslovena první doba v taktu č. 5. Na rozdíl od JPS dělá Šafran v č. 7 diminuendo a začíná zesilovat až o takt později. V taktu č. 9 drží celou první dobu f a zeslabuje až na druhé době. Na konci první fráze zpomaluje. Stejně jako u JPS slyšíme velký dynamický kontrast v č. 13 až 15 – od pp do f.

Verze JST se od obou předchozích značně odlišuje – je v mírně rychlejším tempu (♪= 60), má méně závažný charakter a používá se zde jiná artikulace. JST se (na rozdíl od

JPS i DŠ) nesnaží prozpívat celou melodii a střídá během šesté variace legato s tenu- tem. Je to jasně slyšet hned na začátku – oddělené osminy v taktu č. 2, krásně prozpí- vaná melodie v č. 4 a 5 a opětovné oddělování v č. 6. Dynamika je podobná jako u DŠ, ale její celkové rozpětí je menší - např. crescendo v č. 13 až 15. V taktech č. 18 až 19 jsou akcenty na prvních dobách a (na rozdíl od JPS a DŠ) výrazně artikulované závě- rečné šestnáctky.

Synkopy na konci variace jsou u JPS i DŠ hrány zpěvným detache, zatímco u JST dochází k jejich výraznějšímu oddělení.

3. 8. Variace VII Allegro vivo e Coda

Finální variace se trochu podobá druhé, na rozdíl od ní je však hrána ve vyšším tempu a mnohem vzrušenější náladě. Probíhá zde hudební dialog mezi orchestrem a sólistou. Tato variace je jednou z technicky nejnáročnějších.

Všechny tři nahrávky jsou naprosto brilantní bez jakýchkoli intonačních nebo rytmických nepřesností. Všichni tři interpreti hrají ve velmi vysokém tempu. Nejvyšší tempo užívá JPS (♪ = 172). Začíná v mf a každý následující cellový vstup hraje s crescendem. To samé dělá i při opakování úvodních taktů, ale tentokrát začíná v p. V cellových zvoláních dává vždy důraz na silné doby. V taktech č. 10 až 13 dělá dynamické vlny podle směru melodické linie.

JST hraje velice precizně a průzračně (♪ = 167). Mezi č. 1 až č. 14 používá podobnou dynamiku jako JPS. Opakující se cellové vstupy hraje rovně, bez akcentu.

DŠ hraje v tempu ♪ = 165. Začíná ve f a artikulace je velmi ostrá. Druhá půlka frází je v p – v této dynamice zůstává trochu déle, než ostatní interpreti a do f se vrací až před desátým taktem. V č. 10 a 12 hraje velmi důrazně akcenty na silných dobách. V č. 13 na rozdíl od ostatních nedělá crescendo a v č. 14 slyšíme v jeho podání sf.

Od č. 16 dochází ve všech třech verzích k diminuendu do p (č. 18) a následnému návratu do f v č. 24. V dalším taktu začíná dlouhá chromatická pasáž směrem dolů s

doprovodem flétny. Na konci této pasáže hrají všichni v p.

V č. 30 dělá JPS crescendo a následný návrat původního tématu hraje v mf (od taktu č. 36 v p). JST hraje v p až do č. 38 a poté postupně zesiluje. DŠ hraje na konci taktu č. 37 sf.

Následují virtuózní violoncellové pasáže, ve kterých orchestr vystupuje v roli metronomu. Interpreti zde dělají dynamiku přesně podle zápisu kromě taktu č. 41, kde hraje cello unisono s flétnou – všichni interpreti tu místo p s crescendem dělají rovnou f.

Coda začíná v taktu č. 47. Hlavní hlas zde má orchestr a sólista jej pouze doprovází rozloženými akordy hranými arpeggio až do č. 53.

V č. 54 je violoncello znovu v hlavní roli. V č. 55 a 56 má pasáže s dvojhmaty – jsou sice napsány ve ff, ale vzhledem k tomu, že jsou jenom přípravou k následující kulminaci, je všichni interpreti hrají spíše v mf.

Do č. 57 dělají JPS i JST crescendo a na druhé trylkované čtvrtce slyšíme sp. DŠ předvádí úplný opak – takt č. 56 a první doba v č. 57 jsou v mf, na druhé době je pak sf. V dalších dvou taktech dělají všichni crescendo a následně přichází na řadu oktávová pasáž, která se v původní verzi cody nevyskytuje. Všichni interpreti jí zvládají skvěle. JPS hraje rovně, v tempu, bez odsazování a na poslední době taktu č. 64 dělá nepatrné zpomalení. JST a DŠ hrají akcenty na první a třetí době, čímž se trochu mění frázování.

Od č. 65 směřuje vše ke slavnostnímu závěru. Cellová pasáž přes tři oktávy končí krátkým opakujícím se motivem dis fis e, který později přebírá flétna. Finální akordický šestnáctkový běh (rozložený tónický kvintakord) je ve fff.

Všichni interpreti hrají závěr s nábojem a ve velké dynamice. JPS ke konci zrychluje v taktech č. 73 a 74 a zpomaluje na posledních osminách. JST ani DŠ s tempem nehýbají, odsazují však poslední osminu od závěrečného a s korunou.

Závěr

Ve své práci jsem se soustředila na rozbor a komparaci interpretačních pojetí Variací na rokokové téma Petra Iljiče Čajkovského. Cílem bylo nejen porovnání jednotlivých interpretací třech významných hudebníků (vynikajících violoncellistů 20. století), ale i seznámení se s osobností skladatele, notovým materiálem a historií vzniku skladby. Věnovala jsem se také profilu každého interpreta. Pokusila jsem se rozebrat jednotlivé interpretace a poukázat na charakteristiky a individualitu vybraných violoncellistů. Komparace nahrávek Daniila Šafrana, Janose Starkera a Jakova Slobodkina mi umož- nila nahlédnout na Rokokové variace z různých uhlů pohledu a byla pro mě velkou inspirací.

Použité informační zdroje

Prameny:

Variations on a Rococo Theme, Op.33 by Pyotr Ilyich Tchaikovsky, Moscow: Muzgiz, 1962

Kompaktní disky:

SLOBODKIN, Yacov. Variations on a Rococo Theme op.33, National Radio Orchestra of Romania, Nyazi, Melodiya 2011; EAN 4600317117536

SHAFRAN, Daniel. Variations on a Rococo Theme op.33, Moscow Philharmonic Orchestra, Kyrill Kondrashin, Brilliant Classics 2007; EAN 5028421309675

STARKER, Janos. Dvořák, Bruch, Tchaikovsky, London Symphony Orchestra, Antal Dorati, Mercury 1990; EAN 028943200127

Literatura:

ЧАЙКОВСКИЙ, Модест. Жизнь Петра Ильича Чайковского: По документам, хранившимся в архиве в Клину: В 3 т. — Москва, Алгоритм, 1997. ISBN 5- 88878-007-3 [ČAJKOVSKIJ, Modest. Život Petra Iljiča Čaijkovského: V 3 d. - Moskva, Algoritm, 1997]

Internetové zdroje: www.mosconsv.ru/ru/book.aspx?id=131310&page=131312 www.tchaikov.ru/rococo.html www.mmv.ru/person/shafran.htm www.1cdguide.ru/Melodiya/melcd1000877.php www.thecellovoice.wordpress.com/2015/03/06/about-daniil-shafrans-visits-to- warsaw-part-2-eng/ www.melody.su/catalog/classic/33388/ www.independent.co.uk/news/obituaries/janos-starker-cello-virtuoso-whose- teaching-had-as-big-an-impact-as-his-own-playing-8595479.html

Seznam použitých symbolů a zkratek: p, pp piano, pianissimo f, ff forte, fortissimo mf mezzoforte mp mezzopiano sp subito piano sf sforzato JPS Jakov Slobodkin JST Janos Starker DŠ Daniil Šafran