Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav českého jazyka
Magisterská diplomová práce
2011 Michaela Kouřilová
1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav českého jazyka Český jazyk a literatura
Michaela Kouřilová
Slovanští duchové a démoni pohledem etymologie
Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Pavla Valčáková, CSc.
2011
2
Prohlašuji, ţe jsem tuto magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.
V Brně dne: ......
3
Ráda bych na tomto místě poděkovala paní PhDr. Pavle Valčákové, CSc., za vedení, usměrňování a hlavně za cenné rady, kterých se mi při zpracování této diplomové práce dostalo.
4 Obsah
1. Úvod ...... 7
2. Slovanské pohanství ...... 10
3. Slovanský panteon ...... 14
4. Démonologie ...... 15
4.1. Duchové přírodních živlů ...... 18
4.1.1. Země ...... 19
4.1.1.1. Trpaslík, pidimužík ...... 20 4.1.1.2. Obr ...... 25 4.1.2. Voda...... 29
4.1.2.1. Rusalka...... 30 4.1.2.2. Víla ...... 33 4.1.2.3. Vodník ...... 36 4.1.3. Vzduch ...... 37
4.1.3.1. Meluzína ...... 39 4.1.3.2. Ježibaba ...... 42 4.1.4. Oheň ...... 44
4.1.4.1. Světýlka, bludičky ...... 45 4.2. Vegetační démoni ...... 47
4.2.1. Pole ...... 48
4.2.2. Les ...... 50
4.2.2.1. Hejkal ...... 51 4.2.2.2. Diví lidé a jezinky ...... 53 4.3. Duchové času ...... 58
4.4. Démoni osudu ...... 63
4.4.1. Sudičky ...... 65
4.5. Ochránci domovů a rodiny ...... 68
4.5.1. Dědkové ...... 69
4.5.2. Had hospodáříček ...... 70
5 4.5.3. Skřítek ...... 71
4.5.4. Zmek, rarach, plivník ...... 75
4.5.4.1. Zmek ...... 75 4.5.4.2. Rarach ...... 77 4.6. Lidští démoni ...... 80
4.6.1. Můra ...... 81
4.6.2. Upír ...... 84
4.6.3. Vlkodlak ...... 87
5. Závěr ...... 91
6. Použitá literatura ...... 94
7. Rejstřík ...... 99
8. Zkratky ...... 109
8.1. Zkratky jazyků ...... 109
8.2. Zkratky citovaných děl ...... 111
8.3. Ostatní zkratky ...... 113
9. Anotace ...... 114
6 1. Úvod
V této magisterské práci nazvané Slovanští duchové a démoni pohledem etymologie bych se chtěla zabývat původem a motivací pojmenování pohanských bytostí, které lidová paměť zachovala. S ohledem na omezený rozsah této práce jsem se rozhodla vybrat z velkého mnoţství nadpřirozených bytostí vyskytujících se v českém kulturním prostředí (pokud je to vhodné, tak i s odbočkami do jiných slovanských oblastí) ty, které jsou buď nejznámější, nebo vhodně charakterizují popisovanou část démonolatrické1 vrstvy pohanství. Cílem výběru je představit jednotlivé oblasti niţší vrstvy slovanského pohanství i s jejich předními představiteli a na rozboru jejich pojmenování ukázat, jak se propojoval výskyt s určením a zastávanou funkcí jednotlivých bytostí. Také je třeba dodat, ţe v tomto textu se hodlám zabývat pouze niţší vrstvou původního slovanského náboţenství, tj. démonolatrií. O slovanském panteonu se mnoho informací nedochovalo, konkrétně v českém prostředí naprosté minimum. Tomuto tématu přesto věnuji krátkou samostatnou kapitolu, která se pokusí problematiku slovanských boţstev alespoň trochu přiblíţit. Vrstvu démonů a duchů jsem upřednostnila nejen kvůli rozsáhlejší základně dokladů, ale především proto, ţe tyto bytosti byly tehdejšímu člověku mnohem blíţe. Setkával se s nimi kaţdý den při všech svých povinnostech i zábavách. Jelikoţ tyto bytosti tvořily podstatnou součást ţivota našich předků, můţeme je, spolu s faktem, ţe zabydlovaly téměř celý jejich ţivotní prostor, označit za podstatné při odhalování tehdejšího pohledu na přírodu a okolní svět. Kaţdý duch nebo démon, který obýval část prostoru, byl něčím typický a charakteristický pro danou oblast, kterou měl na starost. Lidé ho povaţovali za vládce nebo alespoň ochránce tohoto prostoru a obětovali mu na usmířenou to, co si mysleli, ţe má rád. Prostor působení bytostí by se dal rozdělit na oblast čistě přírodní, dále zemědělskou, časovou a oblast související s lidským ţivotem. Časové rozdělení pokrývá jednotlivé části dne a roku (ty ale byly pod patronací jednotlivých bytostí podle toho, která přírodní oblast byla v dané části roku na vrcholu sil). Oblast zabývající se lidským ţivotem bychom mohli rozdělit na tu, která zahrnuje osud, další domácnost a třetí zahrnuje vše, co se týká předků. Ale všechny tyto vyjmenované části prostředí, ve kterém člověk ţil, nebyly nikdy chápány odděleně. Prolínaly se a navazovaly na sebe. Toto rozdělení je ale nutné, pokud má být zpracovávané téma dostatečně přehledné. Při rozdělování bytostí do jednotlivých tematických
1 Démonolatrie = uctívání démonů.
7 oblastí jsem převzala členění pouţité Zdeňkem Váňou v knize Svět slovanských bohů a démonů. Tato struktura mi připadá logická a nejpřehlednější z moţných. Při časovém vymezení tématu, se kterým budu v textu pracovat, můţe nastat problém. Uţ stanovení počátku zkoumaného období není jednoznačné. Proto se budu zabývat slovanským pohanstvím aţ od příchodu Slovanů na jejich současná území, tedy asi od 6. století, kdy se o Slovanech objevují první zmínky (z dřívějšího období nejsou prameny prakticky vůbec ţádné). Časový bod konce období je dokonce ještě problematičtější. Můţeme za něj povaţovat dobu, kdy křesťanství zvítězilo nad pohanstvím a jeho prvky potlačilo nebo asimilovalo, ale ani v tomto případě není jednoduché zvolit určitý čas. Navíc ještě hluboko ve středověku bylo moţno rozeznat víru v niţší bytosti - elementály, lidské démony a další. Dokonce ještě v devatenáctém století ţily v lidských představách nadpřirozené bytosti, které původní slovanské pohanství neznalo - meluzína (viz dále) nebo například fext (muţ, voják za třicetileté války, který byl nezranitelný). Nové popularity se také dostalo mořským pannám. Otázkou tu ale zůstává, jestli je moţno tyto bytosti zařadit do pozůstatků pohanství, které při zvýšeném zájmu o lidovou tvorbu (dříve nevídaný zájem o lidová vyprávění, pohádky, pověsti či písně, jejich zaznamenávání a vydávání) mohly způsobit renesanci celé této oblasti, nebo uţ tvoří novou etapu, oddělenou od pohanského nazírání na svět. S ohledem na charakter práce, která je lingvistická, a ne religionistická či historická, si můţeme dovolit nezkoumat tyto úvodní problémy, ale raději zaměřit pozornost na duchy a démony, kteří se v ústní lidové slovesnosti (nejčastěji v pohádkách a pověstech) dochovali a díky zkoumání odborníků je jejich existence za dob původního slovanského náboţenství skoro jistá. Dokládá to nejen zmiňovaná lidová slovesnost, ale především historické prameny, kam patří kroniky, legendy, kázání, dopisy i listiny, ať uţ od misionářů, mnichů či cestovatelů. Jedná se o část slovní zásoby, která byla uţívána od nejstarších slovanských dob, ještě před příchodem křesťanství, aţ po současnou češtinu. Zde ale některé výrazy pomalu mizí z uţívání a objevují se víceméně jen v pohádkách, pověstech nebo etnografickém materiálu.
Diplomová práce se zabývá jak stručným shrnutím obecných zákonitostí slovanského pohanství, tak jednotlivými konkrétními oblastmi, v rámci nichţ jsou jazykově pojednávána jména příslušných bytostí. Hesla jsou zařazena do okruhů podle nejvýraznějšího rysu příbuzných bytostí, např. prostředí, ve kterém ţijí.
8 Hesla pojmenovaná podle jednotlivých bytostí obsahují charakteristiku, základní popis týkající se démona, dále oddíl zabývající se podobou slova ve staré češtině a následně výskyt v lexiku nové češtiny, k čemuţ budu vyuţívat slovníky zabývající se slovní zasobou těchto období. Poslední oddíl bude pojednávat o etymologickém původu slova. Veškerá literatura, ze které jsem čerpala, bude zmíněna na konci práce v oddílu 6. Pouţitá literatura. Zkrácená verze citované literatury bude uvedena v kompletní podobě v závěru práce v oddílu 8.2. nazvaném Zkratky citovaných děl. V textu bude pouţita v podobě např. „Zaorálek 2000: 558“, čili na prvním místě bude příjmení autora, popřípadě zkratka slovníku a následovat bude rok vydání. Pokud daný slovník bude mít více dílů, podoba zkratky bude následující: „PSJČ 1935-1937: I, 846“. Za dvojtečkou následuje číslo dílu a za ním stránka, ze které bylo čerpáno.
9 2. Slovanské pohanství
Slovanské pohanství je zaloţeno především na faktu, ţe celá příroda je ţivá a obývají ji bytosti vládnoucí různou mocí. Je pravděpodobné, ţe původně byly uctívány bytosti niţší, zabydlující přírodu a dohlíţející na ţivot lidí. Teprve později se vyvinula i vrstva bytostí vyšších, bohů, kteří měli značně rozšířenější panství. Nedílnou součástí slovanského pohanství po celou dobu jeho existence byla magie. Byla prostředkem komunikace mezi člověkem a démony. Slovanský okruh démonů, kteří obklopovali člověka, byl velmi bohatý. Zabydlovalo ho mnoţství bytostí, o nichţ se nám dochovaly zmínky, a to nejen v českém jazyce, ale také v dalších slovanských kulturách, které je v paměti zachovaly pod jinými jmény. Duchové a démoni byli součástí světa, přírody a všech dějů, které obyvatelstvo obklopovaly. Navíc za ně křesťanství zpočátku nemělo náhradu. Teprve s rozšiřováním hagiografie a vůbec povědomí o světcích, začali tito přebírat působnost pohanských bytostí, včetně původních vládců světa, pohanských bohů. Světci začali mít ochranou funkci a některým byla připisována i moc nad jednotlivými přírodními a kulturními oblastmi. K některým se lidé modlili, aby se uchránili před ohněm, suchem, nemocemi i aby si zajistili dobré výsledky. Plynule tak přešla doména pohanských bytostí pod patronát světců.
Uspořádání prostoru tehdejšího člověka bylo centrální. Středobod veškerého dění tvořil domov s pozemky, rozšiřoval se na domovskou vesnici a jeho kraje tvořila příroda, popřípadě ještě vedlejší vesnice či malé město, s nimiţ probíhaly obchody. Pro většinu obyvatelstva to bylo vše, co za celý ţivot poznali. Přesto všechno, co se týkalo tohoto prostoru, mělo velký význam a bylo oţiveno duchy. Ti se o svoje svěřené území starali a podle své povahy byli schopni člověku buď pomoci, nebo uškodit. Čas byl za našich předků pojímán cyklicky. Aţ do raného novověku, kdy začal být chápán lineárně, tvořil kruh, někdy se také uvádí spirála, na několika úrovních. Základní časový okruh tvořil jeden rok. Další časové kruhy byly buď větší – celý lidský ţivot, generační střídání, nebo menší – měsíční cyklus od novu do novu a denní cyklus, který ve zmenšeném odpovídal ročnímu. Všechny časové okruhy si vzájemně odpovídaly. Ráno a jaro měly s dětstvím společný začátek cyklu, růst a rozvoj; léto odpovídalo poledni a dospělosti, čili času plnému síly, rozvoje a aktivity. Podzim označoval čas sklizně, dobu tišení a odpočinku, stejně jako stáří a
10 v denní době večer. Zima zakončovala roční cyklus a tvořila předěl, pauzu před novým zahájením etapy růstu. V ţivotě člověka zastupovala zimu smrt a v denním cyklu noc, temnota a nečinnost, čas duchů. Opozicí k ní byl den jako čas lidský. Dva body kulminace protikladných sil byly poledne a půlnoc. Významnými body na kole roku byly slunovraty a rovnodennosti. Rozdělovaly rok na čtyři části a jejich příchod provázely velké oslavy. Všechna náboţenství mají čas jasně rozdělený na profánní (profanum: všední, tvořivé) a sakrální (sacrum: sváteční). Slovanské pohanství nebylo ani v tomto směru výjimkou. Posvátný čas tvořil ostrůvky v moři dlouhého profánního času vyplněného starostmi o přeţití. Byl dlouho očekávaný a od náplně běţného dne se lišil téměř ve všem.
Rituálové systémy, které jsme schopni poznat, se opírají především o folklorní prameny. Ze základu, který si slovanské kmeny přinesly ze své vlasti a který byl s největší pravděpodobností jednotný, se postupem času vytvořily jednotlivé rituální zvyklosti charakteristické pro kaţdý kmen. V důsledku lokálního omezení kmenů se tyto zvyklosti pozměňovaly a přetvářely. Varianty magického, kosmologicko-přírodního modelu se postupně vyvinuly v cyklus výročních obyčejů. Jejich podoba byla nejvíce ovlivněna především oblastí a hlavním zdrojem obţivy, zemědělskou skladbou plodin. Přesto lze podle základu dochovaných obyčejů rekonstruovat alespoň něco z původních podob rituálů. Pro tehdejší ţivot byla cykličnost opravdu důleţitá. Vše na sebe navazovalo, vzájemně se ovlivňovalo, a zajišťovalo tak lidem pocit trvání. Například při jedné z nejdůleţitějších činností, sklizni úrody, se zajišťovala kontinuita tím, ţe se z posledního posečeného snopu (takzvané baby, viz dále) přidávalo zrní do následujícího osevu, aby se zajistila bohatá úroda jako minulý rok. Z tohoto činu jasně vysvítá magická snaha o ovlivnění úrody. Celý tento úkon, předávání zrna z jedné sklizně do následující, měl zajistit bohatou úrodu. Zrno bylo nositelem magické síly, která zajišťovala bohatou sklizeň. Rituál pohanské doby byl stěţejním prvkem celého systému fungování světa. Zajišťoval domluvu a soulad dvou světů: poznaného, lidského prostoru se světem neosvojeným, který je člověku mimo vzácné případy a rituály nepřístupný. Právě harmonií mezi těmito světy se zajišťovala další existence světa. Kdyby přestala fungovat a obě oblasti se dostaly z rovnováhy, mohlo by to pro člověka znamenat záhubu. Buď v tom smyslu, ţe by svět přestal existovat úplně (někteří autoři poznamenávají, ţe lidé byli přesvědčeni, ţe těmito rituály zajišťují fungování světa), nebo ţe by se vytratila rovnováha mezi světským a posvátným, a to by pro tehdejšího člověka bylo také špatné, protoţe by se nedokázal domluvit
11 s vyššími bytostmi, na kterých byl jeho ţivot závislý. To by znamenalo konec jeho lidského světa, jak ho znal. V rituálu byla také přítomna magie. Můţeme ji rozdělit na dvě základní skupiny tzv. pozitivní magie. První by byla magie zajišťující plodnost a prosperitu (úrodu, rozmnoţení dobytka, potomky a vůbec uţitek v rodině i hospodářství). Druhou skupinu bychom nazvali ochrannou. Zajišťovala, jak uţ z názvu vyplývá, ochranu před cizími, škodlivými silami a mohli bychom sem zahrnout i rituály očistné a léčivé, protoţe se také jednalo o zbavování se něčeho neţádoucího. V rámci negativní, škodlivé magie by se děl přesný opak, tj. přivolávání čehokoli negativního na určitou osobu či skupinu osob. Jak uţ bylo řečeno, rituály slouţily k propojování dvou světů – osvojeného a neosvojeného. Jejich smysl shrnul Josef Petráň: „V rituálových situacích se člověk přizpůsoboval přírodním ţivlům, aby je přinutil působit ve svůj prospěch, současně se tak podřizoval představě o řádu přírody a kosmu (ve starých slovanských jazycích „mir“).“2 Provádění rituálů bylo snahou tehdejší společnosti o udrţení řádu světa. Něčeho, co by dávalo pevný tvar jejich ţivotům, na co by se mohli spolehnout. Základním účelem rituálů bylo přeměnit chaos na pevný cyklický řád.
S časem byl velmi těsně spojen prostor. Podle pohybu slunce byla severní strana nazývána „půlnoční“ a jiţní „polední“. Východ byl spojován s ránem, jarem, růstem, nadějí a očekáváními – s novými začátky, kdeţto západ symbolizoval ukončení a slabost. Západní vítr byl také často obviňován, ţe nosí nemoci. Další charakteristikou prostoru bylo rozdělení na střed a okraj. Střed bylo místo, kde je člověk nejvíce v bezpečí, je to jeho vymezený prostor a vnější síly tam nemají moc – domov. Okraj naopak platil za místo, kde uţ člověk ztrácí sílu a kde nabývají síly bytosti a démoni okolního prostoru. Čím blíţe k okraji známého prostoru, tím víc se člověk pohyboval na „cizím“ území, na území, kde byly pánem jiné síly. Hranice oddělovala známý svět od neznámého, a vytvářela tak jakýsi ochranný val. Obvod lidského prostoru představovala okna, dveře, humna či komín, o něco rozšířenější byla zahrada a sad ohraničený plotem nebo ohradou a širší prostor byl vymezen denní prací obyvatel vesnice. Zvláštní význam měly cesty, protoţe vedly na území nikoho, od vlastního do cizího. Křiţovatky a rozcestí byly velice magickým místem. Zde se člověk mohl setkat s bytostmi obývajícími „jiný“ svět, který mu byl jinak nepřístupný.
2 Petráň, Josef a kol. Dějiny hmotné kultury II (1), Karolinum, Praha 1995. s. 39.
12 Centrem domova bývalo ohniště. Váţe se k němu mnoho zvyků, na příklad kdyţ přišla nevěsta do nového domova, musela políbit zem před ohništěm a provést další „zabydlovací“ rituál, aby byla přijata a aby se jí v domě dařilo. Jako bylo centrem hospodářství ohniště, oltářem rodiny byl stůl. Slouţil pouze k podávání pokrmů. Nikdo na něm nesměl nic spravovat, ani vyrábět a hospodyně zde nesměla ani připravovat jídlo. Těsto místo toho válela třeba na lavici. Stůl se musel vţdy udrţovat dokonale čistý.
Staré slovanské pohanství povaţujeme za způsob ţivota, za souhrn tehdejší víry, kultů a rituálů pevně zakořeněných do běţného ţivota.
13 3. Slovanský panteon3
Zprávy o bozích slovanského panteonu nejsou rozsáhlé. Nejvíce informací máme o kultu baltských bohů, protoţe tam se pohanství vyvinulo více, nejspíše díky kontaktům s vyspělejší kulturou germánskou, a udrţelo se déle. Méně pramenů mluví o panteonu ruských bohů a o kultu v dalších slovanských oblastech se nedochovalo téměř nic. Nejstarší zmínka o slovanském panteonu je od byzantského historika Prokopia, který v 6. století napsal o Slovanech, ţe „Věří, ţe je jediný bůh, tvůrce hromu, a jediný pán všech věcí, a obětují mu býky a jiná zvířata všeho druhu. Nevědí, co je nelítostný osud, a ostatně ani mu nepřisuzují nějaký vliv na lidi. Kdyţ se pak blíţí jejich smrt – buď ţe onemocní, anebo jdou do války - , slibují bohu, ţe mu přinesou děkovnou oběť, jestliţe nezahynou; a kdyţ vyváznou, obětují mu, co slíbili, a představují si, ţe vykoupili svůj ţivot za cenu této oběti.“4 Přesto je ale jisté, ţe Slované byli polyteisty, ţe uctívali více bohů neţ jen jednoho. Dokládají to zápisy začínající se objevovat od 10. století, kdy rozšiřující se křesťanství začalo brojit proti místním pohanským bohům a původní náboţenství se snaţilo potírat. Dochované zprávy tak zachycují nadšené popisy ničení center kultu. Archeologie pak doplňuje písemné památky dalšími důkazy, jako jsou nálezy model, idolů i jiných votivních předmětů. Informace je také moţno čerpat z historie, etnografie nebo na základě srovnávání s dalšími náboţenstvími.
3 Při psaní této kapitoly jsem se opírala o text Zdeňka Váni Slovanský panteon. (In: Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, s. 62-103.) 4 Prokopios: Válka s Góty, Odeon, Praha 1985, s. 211.
14 4. Démonologie
Poznatky o slovanské démonolatrii můţeme získat hlavně ze dvou pramenů. Jsou to starší písemné záznamy, které se o těchto bytostech zmiňovaly proto, ţe odsuzovaly jejich uctívání, líčily výpovědi zpovídaných, ať uţ normálně nebo na mučidlech (podstatné jsou i přímé otázky kněţí na toto téma) nebo popíraly jejich existenci. Druhým pramenem jsou pozůstatky lidové kultury a lidová slovesnost. V pohádkách, pověstech i zvycích nebo slavnostech se často ukrývají popisy a někdy také jména dávných démonů. Vţdy se jednalo o jména obecná narozdíl od bohů, kteří měli nejen vlastní jméno, ale také svůj osud opředený mýty, který je vyděloval a individualizoval. Naopak niţší vrstva slovanského náboţenství, zastoupená vírou v démony a bytosti různých oblastí, je nekonkretizovaná, různé bytosti jedné kategorie jsou vzájemně zaměnitelné. Lépe je to patrné v pozdějších dobách, kdy se tato tendence ještě více rozvinula a zachovalo se povědomí o démonech určité oblasti, ale rozdíly mezi dříve rozdílnými druhy bytostí uţ byly velmi málo zřetelné, někde dokonce bytosti začaly splývat.
Po přijetí křesťanství se stará, pohanská víra udrţovala poměrně dlouhou dobu. Pokřesťanšťování obyvatelstva probíhalo postupně a především velmi pomalu. Nové náboţenství se snaţilo starou víru vytlačit novými prvky věrouky, a kde se jí to nedařilo, překryla starší kult. Zprávy o tom, jak vypadaly pohanské rituály a kulty, můţeme čerpat nejlépe z nejstarších dochovaných „Slov“, „Zápovědí“ nebo „Ţivotů“, nejlépe z pramenů ruských, které jsou na informace nejbohatší z celého slovanského prostoru. Podle nich a podle dat z baltského okruhu můţeme částečně rekonstruovat i podobu pohanské víry na našem území. Vţdy ale budeme muset počítat s tím, ţe informace takto získané nebudou úplné. Rekonstruováním pohanských prvků z celého slovanského území ale stejně nezískáme úplný přehled. Mnoho jich bylo překryto, zatemněno a pozměněno dalším vývojem, křesťanstvím i samotnou potřebou lidí, kteří v pohanství ţili. Ze všech pramenů poznání slovanského pohanství jasně vyplývá, ţe vedle víry v panteon bohů byli Slované animisty. Věřili, ţe celá příroda je obydlena duchy a démony, ţe je ţivá. První zmínky nacházíme uţ u historika Prokopia, který se zmiňuje o tom, ţe kromě nejvyššího boha uctívají také „řeky, vodní víly a další boţstva, obětují jim všem a při obětech poznávají věštby.“5 I v pozdějších pramenech nacházíme stále znovu, ţe Slované ctili studánky,
5 Prokopios: Válka s Góty, Odeon, Praha 1985, s. 211.
15 řeky, jezera, stromy, celé háje, hory, kameny a jejich duchy, dále ţivly, přírodní úkazy i nebeská tělesa. Mnoho démonů uctívaných starými Slovany patřilo do kategorie duchů zemřelých předků. Často je prosili o ochranu nebo radu. Je také doloţeno, ţe se svými zemřelými předky počítali nejen při slavnostních příleţitostech, ale také v běţném ţivotě. Uţ samotný pohřeb zemřelého vypovídá, ţe víra v posmrtný ţivot byla naprosto přirozená. Svědčí pro to i pozůstatky rituálů při úmrtí, které někde přetrvaly aţ dodnes (například otevírání okna, aby mohla duše odejít a následné rychlé zavření, aby se nemohla vrátit). Také u protivampyrických zásahů běţných po celý středověk můţeme najít podklad ve strachu z návratu zlovolné duše. Dalším příkladem by mohlo být připravování hostin a lázní pro předky nebo slavení Dušiček na počátku listopadu. Jak píše Lubor Niederle, existovaly také představy o navi a ráji vztahující se k posmrtnému ţivotu. „Navь značí mrtvého i sídlo mrtvých.“6 Z důvodu přesvědčení o tom, ţe po smrti existuje určitý druh existence, vyvinul se u Slovanů kult předků. Tvořil velmi silný pilíř slovanského uctívání. Vlastně by se dalo říci, ţe uctívání předků a víra v přírodní duchy tvoří celou niţší formu slovanského pohanství. Z této větve vznikla řada jednotlivých bytostí. Především zabydlovali celý kulturní prostor tehdejšího člověka, tedy prostor, kde nevládla příroda takovou mocí a který byl pojímán jako více domácí. Hlavně to byly bytosti opatrující obydlí, to znamená hospodáříčci, šotci, skřítci a další. Do této skupiny ale patří i bytosti, které k člověku nebývaly zrovna milé – upíři, vlkodlaci nebo můry.
Podstatným zdrojem informací o slovanském pohanství je také etnografie. Především v devatenáctém a na počátku dvacátého století se sběratelům a folkloristům podařilo sesbírat velké mnoţství materiálu, který přibliţuje tehdejší dobu a její pohanské zvyklosti. Jde o záznamy přeţitků, které se do té doby udrţely. Dochovala se spousta pozůstatků niţší magie, tedy démonolatrie a lidové magie, která měla pro tehdejšího člověka mnohem větší význam, protoţe mu pomáhala zvládat konkrétní problémy ţivota, osud a přírodní síly. Mnohé vesnické obyčeje si zachovaly dost prvků z dob pohanských, z jejich rituálů či magických operací. Výstiţně popsal démonologii v našich končinách Josef Svátek: „Demonologie národní v ohledu tomto tak všestranně a hluboce vyvinuta, ţe to povaţováno za jakýsi zákon přírodní, aby kaţdá voda, kaţdý vrch a kaţdý les svého ducha měly, kteří nijak ztenčení své původní
6 Niederle, Lubor: Rukověť slovanských staroţitností, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1953. s. 288.
16 přisouzené moci nestrpí a na lidech strašno se mstí, kdyţ do oborův jejich a tajemného konání všetečně vnikají.“7
Slovanští duchové a démoni byli původně nazýváni běsi. Slovo běs je velmi starobylé a pochází z kořene seib(h)-. Odtud se dále vyvinulo třeba chetitské šepa (démon) nebo irské sīabrae (zlý duch). Naproti tomu ve slovanské jazykové větvi došlo ke změně. Z tabuových důvodů se uţ v praslovanštině pouţíval místo slova sěbъ, které by při běţném vývoji vzniklo, výraz běsъ.8 Toto pojmenování původně označovalo jen přírodní boţstvo nebo ducha, ale křesťanství mu postupem času dávalo stále zápornější charakter, aţ ho ztotoţnilo plně s ďáblem. Nezbytnou součástí pohanského kultu bylo předkládání obětí a svěcení určitých dní. K usmíření démonů a zajištění jejich přízně se tradičně předkládaly jako obětiny (jinak téţ ţrtvy nebo trěby) potraviny, zvířata a ve výjimečných případech také lidské bytosti, většinou zajatci. Kaţdý démon měl oblíbený druh a úpravu předkládaného daru. Také určité dny byly zasvěceny konkrétním bytostem.9
Démonolatrie, čili uctívání démonů a ţivot mezi nimi znamenal pro naše předky nedílnou součást světa. Tyto bytosti je provázaly od narození přes všechny významné i běţné ţivotní okamţiky aţ ke smrti a nejspíše také po ní. Sváteční dny, rituály a obřady mu dělily čas roku a oblasti působení jednotlivých běsů zase členily prostor.
7 Svátek, Josef: Zlomky z české démonologie, Havran, Praha 2001, s. 29-30. 8 Machek, Václav: Etymologický slovník jazyka českého, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010, s. 51-52. 9Je dochováno mnoho zmínek v kázáních, kde se odsuzuje starý zvyk čtvrtečního zákazu předení. O svěcení i sobotního večera se zmiňuje ve svém kázání Václav Klugar, farář ve Skalici nad Úpou. Vykládá toto: „Kteří cizí bohy míti chtějí a ctějí, neb modlám slouţejí, měsíci, slunci, planetám, domovním bůţkům boţskou čest vzdávají, večery čtvrteční a sobotní jim posvěcují, pokrmy na mísách nechávají, nebo dle čarodějníků vyznání ty večery čarodejníci se scházejí, bezboţnosti svými ďábly páchají, které zde nesluší poloţiti.“ (Zíbrt, Čeněk: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku, Academia, Praha 1995, s. 105.)
17 4.1. Duchové přírodních živlů
Základní a nejrozsáhlejší skupinu démonických bytostí tvoří přírodní duchové a démoni související s přírodními ţivly. Ty jsou tradičně čtyři - země, voda, vzduch a oheň -, od pradávna člověka provázejí a obklopují a jsou jeho prazákladním zprostředkovatelem kontaktu se světem. Je proto logické, ţe se promítly i do jeho světa náboţenského a magického. Rozdíly mezi pevným, tekutým, vzdušným a ohnivým byly povaţovány za výsledek působení souladných bytostí, které v daném ţivlu ţily a vládly mu. Ať uţ se jednalo o duchy a démony nebo bohy, ţivel v nich byl personifikován a uctíván. Kaţdý ţivel měl kromě okruhu démonů také svrchovaného vládce, boha, který ţivelnou oblastí vládl. Buď mohl být čistým ztělesněním ţivlu, jako například staroindický bůh Agni (bůh ohně), nebo měl vlastní pole působnosti, ke kterému se ještě navíc přidruţila vláda nad elementem (slovanský Stribog). Tento model rozšířený ve všech náboţenstvích má uţ indoevropské kořeny. Rozdělení jednotlivých ţivlů hrálo významnou roli ve všech kulturách planety. Kromě značného podílu na náboţenském cítění stálo také u zrodu evropské filozofie. První řečtí filozofové odvozovali od elementů vznik světa, například Tháles z Milétu tvrdil, ţe pralátkou, ze které všechno vzešlo, je voda. Ţivly se ve filozofii objevovaly i nadále. Většího uplatnění se dočkaly v alchymii. Bytosti náleţející do elementu země jsou spojovány s horami nebo s podzemím (skalní, horští a podzemní duchové). Vodní démoni vládnou nad veškerou vodou, ať uţ je stojatá nebo tekoucí, sladká či slaná (mořské démony znali v podstatě jen jiţní Slované) a patří k nim vodníci, rusalky a mořské panny. Elementární bytosti vzduchu ovládají větry a bouře a démoni ohně, plivníci, světýlka nebo ohnivý muţ, se zase objevují v souvislosti s ohněm. Někteří démoni jsou pravděpodobně ještě staršího původu neţ jejich kolegové, a proto je jejich přiřazení k jedinému elementu obtíţnější. K takovým bytostem patří víly, které byly vodní, vzdušné i horské nebo lesní. Stejně tak baba, která je někde povaţována za vládkyni větru, bouře a ničivých sil přírody, jinde jako dárkyně obilí, vegetační démon, nebo splynula s lesními bytostmi - jeţibaba, jezinka.
18 4.1.1. Země
Země je prvním elementem, kterým se budeme zabývat. Je pevný a stabilní, proto se povaţuje za základní. Reprezentují ho duchové hor, skal, kamenů a jeskyň. Postupem času, ve středověku, kdy se začaly těţit rudy, se k nim přidaly i bytosti střeţící štoly a poklady ukryté v hlubinách. Fakt, ţe mohli vzniknout noví démoni, dokládá, ţe víra ve vládnoucí bytosti byla v té době ještě velmi ţivotaschopná. O úctě k výšinám, zvláštně tvarovaným skalám nebo kamenům mluví snad všechny prameny zmiňující se o tomto období. Například Kosmas píše: „...a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahorkům...“10 Další podobné zmínky najdeme také v Homiliáři opatovickém, u Thietmara, Helmolda nebo třeba v polských kázáních. Odsuzováno je zde uctívání přírodních útvarů, ale mnohem pravděpodobněji se jednalo o duchy těchto útvarů, kterým se lidé klaněli a nosili oběti. I Kosmas si to uvědomuje, protoţe mluví o oreadách - horských vílách. Od pravěku je například doloţen kult na slezských horách Sobótka (Ślęza), Łysa Góra nebo Radunia. V Čechách byly centry kultu Říp a Milešovka vévodící rovné středočeské krajině (důkazem je nález hliněného slunečního kotouče). Horské nymfy byly známy i u jiţních Slovanů. Od Slovinska aţ po Bulharsko je nazývali samovile samogorske nebo vile planinkinje.11 Zdeněk Váňa se dále zmiňuje o görzonech, horských démonech známých u polabských Slovanů, kteří měli s místními obyvateli přátelské vztahy a občas si k nim chodili půjčovat nádoby na pečení chleba. Tímto zvykem připomínají ludky, malé bytosti známé v Luţici, v Polsku a místy i na Moravě. Polština pro ně měla jméno krasnoludci, nejspíše díky pestrému oblečení, které rádi nosili. Luţičtí Srbové jim říkali kobud, podle německého vzoru Kobold, skřítek. Na našem území, na Šumpersku, se pak objevuje vzrůstem malý nárůdek, kterému říkali Venušin lid. Obývali blízké jeskyně a do povědomí místních se dostali díky německému vlivu. U jiţních Slovanů se vyskytují následující horští démoni: u Srbů gorjanin, vyhlášený léčitel; Slovinci měli zlého labuse sídlícího v hlubokých podzemních chodbách a v dolech opatrovníky rudných ţil, černého dimka a bílého běliče nebo labera; na Slovensku v podzemí vládl kovlad nad permoníky a jeho ţenským protipólem byla runa, zemná paní, vládkyně zlatých dolů. Nejznámějším českým horským duchem je dodnes Krakonoš.
10Kosmova kronika česká, překl. Bláhová, Marie - Hrdina, Karel, Svoboda, Praha 1972, s. 15. 11 Váńa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, s. 108.
19 Druhým typem horských duchů byli obři. Ti byli známi především mezi východními Slovany. Říkalo se jim tam asilkové či osilkové. Z ruských bylin známe obra Svjatogora, ztělesnění zemské tíţe. Byl upoután bez pohybu na jednom místě, protoţe ho země nemohla unést a on zase nemohl unést zemskou tíţi, kterou nesl na zádech. Jeho jméno - Svjatogor - můţe odkazovat k prastarému kultu uctívání hor. Bude také pravděpodobně pozůstatkem postavy kosmogonického rozměru, která byla spojována se vznikem světa a původu lidí na něm.
4.1.1.1. Trpaslík, pidimuţík Trpaslíci jsou zemští duchové malého vzrůstu. Většinou je lidská fantazie umisťovala do podzemí. Tam si měli stavět rozlehlé sály, které naplnili poklady (zlatem, stříbrem a drahým kamením) a ty pak hlídali. Ovládali celé podzemí, znali všechny kouty země a věděli, kde by bylo moţné těţit kterou rudu. Ve zvláštní úctě je chovali horníci, kterým se ukazovali nejčastěji. Dávali na ně pozor (pokud jim havíři projevovali dostatečnou úctu) a varovali je, pokud hrozil v dole zával. Zjevení trpaslíka se časem ustálilo na dvou důvodech. Prvním bylo ohlášení neštěstí, závalu, výbuchu plynu nebo zavření dolu a druhým ohlašoval trpaslík blízkost bohatého naleziště. Bohuslav Balbín o nich vypráví, ţe jsou to „tříloketní stařečkové s vousy aţ po břicho, někdy v havířském oblečení se svítilnou, kladivy a ostatní výzbrojí. Kdyţ se neposmíváš, kdyţ nemáš v úmyslu chovat se zle, nic nedělají, ale na některých místech řádí a tváří se velmi ošklivě, jak poznamenal Jiří Agricola.“12 O trpaslících se vyprávělo, ţe kromě havířů to byli také vynikající kováři. Jejich práce s kovy obecně prý byla mistrovská. Variantní pojmenování kováříčkové se vztahovalo na ty démony, které bývalo slyšet ve štolách nebo v dírách v zemi. Ozývaly se odtud tiché, ale časté údery, jako by ţelezo na kovadlině opracovávali najednou tři kováři. V oblastech, kde bývaly doly nebo se těţily drahé kovy a kameny, se démonům střeţícím podzemí říkalo permoníci, permoni, perkmoni, pergmoni, perkmonti nebo perkajsti. Jméno vzniklo počeštěním německých slov Bergmann (důlní muţ), Bergmännchen (důlní muţíček) nebo Berggeist (důlní duch).
12 Balbín, Bohuslav: Krásy a bohatství české země, Panorama, Praha 1986, s. 93.
20 4.1.1.1.1. Trpaslík Stav ve staré češtině Trpaslík a pidimuţík jsou dvě jména pro jednoho démona, a to démona země. Slované si ho představovali jako velmi malého vzrůstem, proto mohli jeho sídlo často umisťovat pod zem. Tato základní charakteristika ho provázela od období pohanského aţ po dnešní dobu, kdy se ale vyskytuje uţ jen v pohádkách a pověstech.
Pravděpodobně nejstarší doklad výrazu trpaslík pochází ze 14. století. Najdeme ho v Klaretových slovnících. V Bohemáři je uveden jako trzpaslek, latinsky gnanus. Dále je také uveden ve slovníku Wiesenberském z první poloviny 15. století. Pouţívání tohoto termínu i v době humanistické dokládá záznam „trzpasczy - gnani, pumiliones“ v latinsko-českém slovníku Lactifer Jana Vodňanského. (Flajšhans 1928: 483). Tvar třpaslek najdeme i v Malém staročeském slovníku. Více o něm ale píše Jungmann. Význam slova vykládá jako „člověk malý, pídimuţík, skrček“. V textu také předkládá Rosovo vysvětlení slova třepaslík. Vzniklo prý podle toho, ţe se bytost jen okolo země třepe a podle Kollára je výraz příbuzný se slovy jako trpěti nebo trpký. Mimo toho se dozvíme další varianty slova trpaslík. Základní podoba, kterou uvádí, uţ je stejná jako v nové češtině, tedy trpaslík. Dalšími variantami jsou třpaslík, trpaslek, třpaslek, deminutivní tvary pak trpaslíček a třpaslíček. Na Slovensku se uţívalo podoby krpaslík nebo také krpec, krpatec, krpelec, zakrpelec, zakrpelec, z čehoţ Jungmann usuzuje na původ slova z kořene krp. (Jungmann 1990: IV, 652) František Štěpán Kott Jungmanna v tomto ohledu doplňuje tím, ţe původ vidí od slovesa trpati. Uvádí uţ ale také správnou etymologii, a to výraz trьpęstьkъ, významově tedy bytost tři pěsti vysoká. (Kott 1884: IV, 202) Další odvozená slova zaznamenaná ve slovnících Jungmanna a Kotta jsou trpaslický, trpaslictvo, trpasličí, trpasličný, trpaslíkovitý, trpaslíkový a pro ţenské protějšky trpaslíků - trpaslice, třpaslice, trpaslkyně, třpaslkyně a trpaslička. (Jungmann 1990: IV, 652; Kott 1884: IV, 202)
Stav v nové češtině Do nové češtiny se oba výrazy (jak trpaslík, tak pidimuţík) dochovaly. Jedinou změnu doznalo substantivum pidimuţík, a to zkrácením z původního pídimuţík. Začneme-li opět trpaslíkem, ve slovnících se dočteme, ţe se jedná o bájeslovnou nebo pohádkovou bytost velmi malé, drobné postavy. Expresivně, často hanlivě, se tak také můţe říkat člověku, který je nepatrného vzrůstu nebo významu. Třetí moţností je označení malého
21 předmětu. Tato varianta se ale uţívá spíše řídce. (PSJČ 1951-1953: IV, 258; SSJČ 1989: VI, 228; SSČ 1998: 456) Lidovou variantou pojmenování trpaslíka je trpajzlík. Další příbuzné tvary, třepaslík a trpásek jsou zastaralé. Z pojmenování pro ţenu této bytosti zůstala v uţívání pouze trpaslice, trpaslkyně se jiţ neuţívá. Zdrobnělina má jedinou podobu, a to trpaslíček. Mezi odvozená adjektiva patří běţně uţívané trpasličí, méně pak uţ trpaslický a podoba trpaslí, pouţívaná na příklad Nerudou, je uţ zastaralá. (PSJČ 1951-1953: IV, 258; SJČ 1937: L-Ţ, 1521; SSČ 1998: 456; SSJČ 1989: VI, 228) Pojmenování trpaslík bylo metaforicky přeneseno na další skutečnosti. Biologicky je tak pojmenován člověk, který dosáhl jen velmi malého vzrůstu. V terminologii astronomické se toto substantivum pouţívá k popsání určitého typu hvězdy, která má nízkou hmotnost nebo oproti ostatním hvězdám malou velikost. Jedná se např. o bílého, hnědého, červeného či modrobílého trpaslíka. (PSJČ 1951-1953: IV, 258; SSJČ 1989: VI, 228)
Etymologie Etymologie jména uţ byla naznačena v oddílu o jeho výskytu ve staré češtině. Nyní se na ni ale podíváme podrobněji. Pojmenování trpaslík, staročesky trpaslek nebo třpaslek se vyvinulo z církevněslovanského trьpęstъkъ. Při rozloţení slova na základní sloţky se hned nabízí moţnost, ţe vzniklo z číslovky tři, původně tedy *trь, a substantiva pěst - *pęstь. Etymologii tímto způsobem vykládá Rejzek (2001: 677) i Holub-Kopečný (1952: 391). Naproti tomu Václav Machek ve svém etymologickém slovníku toto pojetí problematizuje, kdyţ uvádí, ţe se jako délková míra nepouţívala pěst, ale dlaň. Dále uţ ale pracuje s pojmem píď, spíše tedy s praslovanskou variantou pędь. Na rozdíl od ostatních etymologických i staročeských slovníků Machek pracuje s výchozí podobou slova trьpęstlikъ místo trьpęstъkъ. Z tohoto tvaru, po rozčlenění na trь-pęst-l-ikъ, vyjímá pęst a v hláskách -st- vidí záměnu za hlásku d.13 Z toho potom můţe odvozovat, ţe původní druhou částí sloţeniny bylo slovo píď, a ne pěst. Dovolává se stejného typu tvoření u slova pidimuţík. (Machek 2010: 653) Substantivum pěst, původně praslovanské pęstь, je rozšířené po celém slovanském prostoru (slk. päsť, hl. pjasć, dl. pěsć, p. pięść, r. pjásť, br. pjasc’, ukr. p’jasť, sch. pêst, sln. pêst) s významem „část ruky od zápěstí ke konečkům prstů“ ve staré češtině a ruštině nebo „sevřená ruka s prsty pevně zaťatými, pěst“ (b., sch., sln., zsl., ukr.). Označovala ale také ve
13 Tuto změnu vysvětluje pomocí tzv. pohyblivého s, které se připojilo k původnímu znělému d, a protoţe bylo samo neznělé, asimilací si vynutilo změnu d na t.
22 slovinštině, slovenštině, archaické češtině a staré ruštině starou délkovou míru, čímţ můţeme povaţovat námitku Václava Machka proti vzniku slova trpaslík z výrazů tři a pěst za vyvrácenou. (ESJS 2002: 11, 642)
4.1.1.1.2. Pidimužík Stav ve staré češtině Druhé jméno pro stejnou bytost, pidimuţík, je také doloţeno ve staré češtině. Ze Staročeského slovníku se dovídáme, ţe byl takto nazýván člověk o velikosti několika „piedí“, trpaslík. Odhaluje tu tedy i etymologii slova, tedy ţe šlo o muţíka píď vysokého (viz dále). Je zde také odkaz na uvedení slova u Klareta, kde se v Glosáři objevuje i výše popsané pojmenování: „gnanus třpaslek, pigneus pyedymuziczek“. (StčS 1996: paběničský-pravý, 166) Zdrobnělé podoby slova jsou uvedeny piedimuţátko a piedimuţíček. Na opačném konci je pak u Jungmanna uveden pídimuţ, jako základní varianta a častěji (v ostatních slovnících) uváděný pídimuţík jen jako deminutivum prvního stupně. (StčS 1996: paběničský-pravý, 166; Jungmann 1990: III, 79) Kottův slovník ještě navíc upozorňuje na zmínku u Komenského: „Obr k strachu jest, trpaslík (pídimuţík) k smíchu.“ Jako jediný ze slovníků popisujících slovní zásobu starší češtiny uvádí tvar slova pídrmásek stejného významu. (Kott 1880: II, 546) V literatuře je výraz piedimuţík pouţit uţ ve 14. století, v rytířské epické básni O Jetřichovi Berúnském: „Toť já pravím mezi vámi: / piedimuţíkové jsú mi známi, / ješto bydlé u prázdné hoře. / Nejeden dojde s nimi velikého hoře. / A kto chce jich dojíti, / divy veliké budeť viděti.“14
Stav v nové češtině Bytost jménem pidimuţík, ve starší češtině pídimuţík, je charakterizovaná buď přímým odkazem na právě popsaného trpaslíka, tedy jako pohádková bytost malé postavy, nebo jako nápadně malý, drobný člověk. Někdy se toto slovo pouţívá i pro člověka malého duševně, s velmi úzkým obzorem. (PSJČ 1941-1943: IV-1, 236; SSJČ 1989: IV, 100; SSČ 1998: 270) Zajímavá je široká škála odvozených slov, které uvádí Příruční slovník. Jsou to uţívaná substantiva pidimuţ, pidimuţíček, pidiţena, pidiţenka, pidiţínka, pidimuţictví, pídimuţictvo, málo uţívaná pídihoch, pidichlapík, pídimuţenka, pídimuţstvo a pídiduch či pididuše ve
14Rytířské srdce majíce, ed. Eduard Petrů, Odeon, Praha 1984, s. 198.
23 formě malosti duševní. Úplně mimo uţívání je potom tvar pidrmásek. Adjektiva příbuzensky spjatá uvádí následující: pidimuţí a pidimuţický v běţném uţívání, pídimuţíkovitý a pídimuţský jako zastaralá. (PSJČ 1941-1943: IV-1, 235-236)
Etymologie Etymologie slova pidimuţík je poměrně jasná. Všechny etymologické slovníky se shodují, ţe se jedná o sloţeninu slov píď a deminutivního tvaru od slova muţ - muţík. Slovo tedy označovalo muţe (nebo tvora muţi podobného) velikého asi jednu píď. Píď je stará délková míra o velikosti přibliţně 20 cm. Měřila se vzdáleností mezi napnutým palcem a ukazováčkem, s čímţ souvisí také původ slova. Vzniklo z praslovanského *pędь, coţ je z indoevropského *(s)pen-d- „napínat“. Je to všeslovanský název. Najdeme ho v polštině (piędź), slovenštině (piaď), luţičtině dolní (pěź) i horní (pjedź), ruštině a ukrajinštině (pjaď), srbochorvatštině (pêd), slovinštině (ped), bulharštině (pedja) i staroslověnštině (pędь). (Rejzek 2001: 465; Machek 2010: 448) Příbuzné by bylo také s německým Spanne stejného významu a litevským spandīti „napínat“. (Holub - Kopečný 1952: 272; Machek 2010: 448) Podle Machka vzniklo pędь ze *sprędь přichýlením ke slovesu pьnǫ pęti „pnout“, stejně jako německé Spanne ke slovesu spannen „napínat“. (Machek 2010: 448)
24 4.1.1.2. Obr Obry, stejně jako trpaslíky, řadíme do skupiny démonů panujících nad elementem země. Na rozdíl od svých menších kolegů se ale vyskytovali výhradně na povrchu. Zmínky o nich jsou dochovány uţ v Antice. Jednalo se o rod Gigantů, kteří se odváţili vzdorovat bohům a vedli s nimi válku. Měli kosmologický rozměr, byli u vytváření světa, jak ho dnes známe. Jejich velikost byla v měřítku krajiny. Pozdější antičtí obři byli Kyklopové, velikáni s obrovskou silou a pouze jediným okem uprostřed čela. Nejznámější z nich je asi Polyfémos, jehoţ přelstil Odysseus na své pouti domů. V Čechách se o obrech mluví v souvislosti s nejstarším osídlením. Traduje se, ţe měli své sídlo na Plešivci (keltské hradiště). Několik dalších míst na pobyt obrů odkazuje svými názvy, je to na příklad Obří hrad na Šumavě (nejvýše poloţené keltské hradiště na území České republiky), Obersko na Mohelnicku nebo Obřany v Brně.15 16 Zemské bytosti enormního vzrůstu znají všechny evropské mytologie, ví o nich i Bible a nálezy jejich kostí řeší ve svých dílech středověcí učenci. První zmínku o obrech v Čechách najdeme u Václava Hájka z Libočan. Důvěryhodnější je pak zpráva o nálezu pozůstatků obrů na Moravě, v Předmostí u Přerova, jak o tom píše Jan Blahoslav (1523-1571) ve své Gramatice české, kdyţ vykládá původ jména svého rodiště. „Row storoslovanské slovce; hrob my říkáme. Odtud Přerow u Bečwy řeky, jakobys řekl: první hrob. Slavný hrob byl u města nad Předmostí, a Předmostí slaulo Staré město; Zábečví pak bylo weliké město, šestnáct klášterů w něm bylo, pohřebové slawní. Ještě weliké kosti obrův w wršku pod skalkou Předmostskau wykopávají, zuby tak weliké jako pěst, jako hlawa člowěčí ect.; ţebra jako břewence i rohy weliké téţ nalézáwali.“17 Obrů se týká také stará slovanská představa o koloběhu vody. Lidé jejich činnosti připisovali kupení mračen. Vykládali si to tak, ţe obři sbírají vzlínající opar z baţin a močálů
15 Stejskal, Martin: Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha 1991, s. 43. 16 Obrázek obryně sedící na vejcích s právě vylíhnutým obříkem v ruce (ilustrace z roku 1642) převzat z knihy Antonín, Luboš: Bestiář, Půdorys, Praha 2003, s. 122. 17 Augusta, Josef - Pejml, Karel: Draci a obři, Tvorstvo pohádek a starých přírodopisů, Ferdinand Horký, Praha 1947, s. 140-141.
25 a vytvářejí z něj jakési plachty, do kterých schraňují vodu. Tu pak odnášejí tam, kde je jí třeba. Někdy, kdyţ je vody příliš, se plachta protrhne a to potom nastává průtrţ mračen.
Stav ve staročeském jazyce Výraz obr, nebo jeho varianty ober či obir, ve staré češtině označovaly mytologickou bytost, o které se hovořilo především v souvislosti se zemí, s význačnými místními dominantami velkého rozměru, jako byly skály, hory nebo bývalá hradiště. Většinou byli také zmiňováni jako bytosti účastnící se procesu tvoření světa nebo ve slovanském prostoru v souvislosti s koloběhem vody. V lidovém vyprávění a místních názvech se zachovali aţ do současné doby.
Slovníky ze staročeského období se shodují v popisu této bytosti. Většina uvádí, ţe se jedná o velikána, muţe, který svým vzrůstem a silou vyniká nad ostatní přímo zázračně, nebo bájnou bytost těchto vlastností. (Jungmann 1990: II, 788; Kott 1880: II, 236; StčS 1984: 119) Druhé vysvětlení tohoto slova podává Malý staročeský slovník, který uvádí, ţe šlo o bájného praobyvatele Palestiny. (MStčS 1979: 235) Toto tvrzení vychází z Bible a dokládá ho také Staročeský slovník slovy: „výškou a silou proslulý praobyvatel Palestiny (zvl. jako označení plemen nepřátelských Hospodinu, a proto zavrţených do podsvětí“. (StčS 1984: 119) Existuje ještě třetí moţné pouţití výrazu obr, které uvádí Staročeský slovník, a to jako vlastní jméno osob. Uvádí k tomu následující důkazy: jméno Johannis Obri zaznamenáno v roce 1361 a Vach Obr z roku 1367. (StčS 1984: 119) Výraz obr najdeme také v Klaretově Bohemáři v oddílu De hominibus vedle latinského slova gigas. Josef Jungmann se ve svém Slovníku česko-německém domnívá, ţe slovo pochází od názvu kmene Avarů, kteří sídlili v 6. a 7. století v Dácii a byli z Čech vyhnáni Sámem. (Jungmann 1990: II, 788)
Stav v nové češtině Pojmenování obr se do nové češtiny zachovalo beze změny. Variantní jména ober a obir ale z uţívání zmizela. Slovník spisovného jazyka českého slovo obr popisuje dvěma způsoby. V prvním říká, ţe je to „pohádková bytost neobyčejné výšky a síly; člověk velmi vysoké a silné postavy“ nebo se můţe jednat o jinou věc nebo tvora velikostí převyšujícího ostatní příslušníky svého druhu.
26 (PSJČ 1938-1940: III, 731; SSJČ 1989: III, 417; SSČ 1998: 229) Popsáním obou moţností se shoduje s Příručním slovníkem jazyka českého i Slovníkem spisovné češtiny. Jméno pro ţenský protějšek obra zaznamenal SSJČ, kdyţ uvádí výraz obryně a zastaralý tvar obřice. Zdrobnělými tvary potom jsou obřík a expresivní obříček (SSJČ 1989: III, 417). Od tohoto substantiva byla odvozena přídavná jména obrovitý, obrovský nebo obří, která jsou uţívána mnohem častěji neţ základové slovo obr. (SJČ 1937: L-Ţ, 1107) Pomocí přenesení bylo pojmenováno také jedno plemeno králíka domácího, a to jménem belgický obr. (PSJČ 1938-1940: III, 731) V astronomické terminologii najdeme pod slovem obr hvězdu značných rozměrů, která je v poslední fázi svého vývoje, a proto je i velmi jasná. Pro názornost, na zimní obloze je rudým obrem (někdy také nazývána rudým veleobrem) hvězda Antares v souhvězdí Štíra. S výrazem obr je spojeno také přirovnání chlap jako obr, které znamená, ţe daný člověk je obzvláště velký nebo silný. (Zaorálek 2000: 494)
Etymologie Původ slova obr není příliš jasný. Rekonstrukcí vznikla podoba slova *obrьmъ. V tomto tvaru - *obrьmъ - došlo po zániku koncového jeru na přelomu prvního tisíciletí k vokalizaci jeru druhého. Vznikly tak tvary ober a obir. Jednou moţností vzniku pojmenování obr je podle kmene avarských kočovníků, kteří sídlili v 6.-8. století ve středním Podunají. Etymologové ale jedním dechem dodávají, ţe archeologické nálezy nemohou dokázat, ţe by Avaři měli oproti ostatním výrazně mohutnější nebo větší kostru. Písemné doklady o tomto problému mlčí aţ do 12. století, kdy se ve staroruském letopise Povesti vremennych let píše, ţe „Byliť Obři [= Avaři] tělem velicí“. To dokazuje, ţe toto spojení je pozdější, nemělo by tedy být východiskem pro pojmenování obr. (Machek 2010: 406; Rejzek 2001: 420) Zastánce teorie o původu odvozením od jména Avarů je také Pavel Josef Šafařík, který se o etymologii slova obr pokusil ve svých Slovanských staroţitnostech. Napsal, ţe „Slovce obr, p. olbrzym, stp. obrzym (ambro, gigas) rovným právem od celtických Ombronů, v 3. stol. př. Kr. v jedné odnoţi své aţ za Boji, na dnešní řece Obře v Poznaňsku, osedlých, jako od Avarův, odvozovati se můţe.“18 Původní rekonstruovaná podoba je *obrьmъ, coţ by pravděpodobně bylo z *obrьměti. V polštině se tento tvar vyvinul v obrzmieć znamenající otékat, napuchovat. Lze z toho
18 Šafařík, Pavel Josef: Slovanské staroţitnosti, tiskem Jana Spurného, Praha 1837, s. 46.
27 usuzovat, ţe i původní výraz byl spojen s velikostí, s nabýváním velkého objemu. Polské pojmenování pro bytost enormních rozměrů - obrzym se vyvinulo v olbrzym, coţ bylo zpětně přejato do češtiny jednak do blízkého lašského nářečí jako oľbřim a jednak v 19. století díky lumírovcům jako spisovná podoba olbřím, která se nějaký čas udrţela jako básnický výraz pro něco velkých rozměrů. (Machek 2010: 406; Holub-Lyer 1978: 315) Slovo se dává do souvislosti i s řeckým ὄβριμος značícím něco velkého, obrovského a silného, ale chybí důkazy pro jednoznačné vyvozování slovanského obr z tohoto slova. (Machek 2010: 406; Rejzek 2001: 420) Také není úplně bez pochybností vysvětlení Holuba a Kopečného, kteří ve svém slovníku vyvozují původ slova obr z germánského abrs znamenajícího silný, mocný. Bylo to mimo jiné původní označení Avarů. (Holub-Kopečný 1952: 251; Rejzek 2001: 420)
České slovo obr má příbuzné výrazy také v polštině - olbrzym (stp. obrzym), slovenštině - obor, luţické srbštině – hobr nebo slovinštině óber. (Rejzek 2001: 420)
28 4.1.2. Voda
Dalším elementem v pořadí je voda. Jako dárkyně ţivota byla ţivlem s nejrozšířenějším kultem. Tomu odpovídá i velké mnoţství démonů s ní spojených. Od Prokopia, který zdůrazňoval úctu k řekám a nymfám jako jeden z hlavních pilířů slovanského náboţenství, přes Kosmu či Homiliář opatovický, aţ po další středověké texty zmiňující se o pohanství, se dočítáme, ţe staří Slované uctívali prameny, řeky, jezera i moře. Zvláštní úctě se také těšily studánky. Jejich démony si lidé klonili na svou stranu pomocí obětí. Na větve okolních stromů rozvěšovali pentle a barevné stuţky, na okrajích nechávali sladké koláče, lesní ovoce nebo květy. Kaţdoročním rituálem bylo jarní čištění studánek. V dobách velkého sucha bývaly také prameny či studánky vyuţívány k lidovému magickému rituálu, který měl zajistit vláhu. Svoji posvátnost si studánky udrţely kontinuálně od nejstarších dob aţ téměř po ty nejsoučasnější. Dodnes vídáme svaté obrázky pověšené na stromech u studánek a studánky samotné jsou snad ve všech případech zasvěceny nějakému světci.
Vodním duchem, někdy se uvádí, ţe dokonce bohem, byl vodní muţ, zkráceně vodník nebo hastrman. Byl to démon vyskytující se samostatně (maximálně se ţenou a dětmi) u hlubokých, stojatých vod, kde měl své panství. Je ale jediný, protoţe ostatní vodní duchové jsou ţenského pohlaví a zjevují se spíše ve skupinkách. Slované znali víly, samovily (na Balkáně), rusalky a vodní nebo mořské panny. Všechny mají v podstatě shodné rysy, přestoţe se v drobnostech liší podle krajových zvyklostí. Odpovídají antickým nymfám a nereidám, germánským nixám a undinám nebo keltským divám a divonám.19 Značně okleštěné představy o vodních démonech jsou v chorvatském, bulharském a srbském folklóru. Lidé ţijící na dalmatském pobřeţí znali jen mořské lidi (morski ljudi). Postava vodníka zde chybí úplně. Její místo zaujala čarodějka ţijící ve vodě - u Chorvatů, u Bulharů nazývaná stichija. Srbové znali pouze lidem příznivé vodní víly.20
19 Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, s. 111. 20 Tamtéţ, s. 116.
29 4.1.2.1. Rusalka Rusalky jsou spolu s vílami nejvýraznější démonickou ţenskou bytostí elementů. V určitém ohledu by je bylo moţné zařadit také k jiným elementům, ale voda je pro ně prvotní. Je pravděpodobné, ţe jak rusalky, tak víly byly původně jediná bytost a aţ s přijetím druhého pojmenování vznikl téţ nový vodní duch. Jméno rusalka je mladší, protoţe o něm nejsou zmínky před 16. stoletím, kdeţto o vílách se mluví uţ na počátku 14. století v Dalimilově kronice. Rusalky byly známy především u východních Slovanů, kam se přes Balkán dostaly slavnosti pojmenované rusalija, z antických slavností rosalia, které měly výrazně bakchický ráz. Na Rusi se slavily uţ v 11. století, a to o letnicích, kdy se přinášely oběti ke břehům vod. V tomto čase byly rusalky lidem nejnebezpečnější, protoţe byly na vrcholu sil - topily plavce, bořily hráze, trhaly sítě nebo ulechtávaly poutníky k smrti. Proti jejich moci chránila máta, libeček nebo pelyněk. Upravení jména antických slavností je jednou z moţností, jak vzniklo pojmenování rusalka. Tito démoni byli proto spojováni se vzpomínkami na mrtvé, z čehoţ se dále mohla vyvinout představa, ţe rusalky jsou duše předčasně zemřelých dívek, nebo sebevraţednic. Je tedy logické, ţe jejich působení na lidi bylo spíše zlé. Postupně se tak vzdalovaly od přirozenosti víl. Analogické k rusalkám jsou mavky (мавки) nebo navky (навки) - od navь, coţ znamená mrtvý. V Máchalově Bájesloví slovanském se o nich dočteme mimo jiné toto: „Jsou to dívky ztepilého vzrůstu, okrouhlých tváří, s dlouhými vlasy, jeţ ozdobují věnci z jarních květin; oblečeny jsou v průzračné šaty. Starají se o úrodu polní i zdar stáda; sotva ţe roztaje sníh, ukazují se v horách i dolinách, sejí trávu, zasazují byliny a dávají úrodu zemskou. Zpívají překrásné písně a tančí na „ihroviščech“, kde tráva zeleněji a bujněji roste.“21
Stav ve staré češtině Rusalka, jméno pro vodního démona příbuzného s vílou, je, jak uţ bylo uvedeno výše, mladším pojmenování. Na našem území je doloţeno mnohem později neţ výraz víla. Fakt, ţe staří obyvatelé Čech znali a pouţívali pro vodního ducha zprvu jen slovo víla, dokládá také to, ţe ve staročeských slovnících tento výraz nenajdeme. Pojem rusalka je zachycen aţ ve slovnících mapujících lexikum druhé poloviny 19. století, ve slovnících Josefa Jungmanna a Františka Štěpána Kotta. Oba se shodují v popise, tedy v tom, ţe šlo o „bohyni vod, jmenovitě řek a potoků“. K lepší představě by mohly slouţit i
21 Máchal, J.: Bájesloví slovanské, J. Otto, Praha 1907, s. 72.
30 německé termíny, které by slovu rusalka odpovídaly, a to das Wasserweib, die Undine nebo die Nymphe. Vyjadřují se také k původu slova. Jsou přesvědčeni, ţe jméno vzniklo ze csl. slova rus (Jungmann 1990: III, 959), rosa → rusa „řeka“ (Kott 1882: III, 218). Coţ by oboje bylo v souvislosti s vodou, konkrétně řekou, jezerem či rybníkem. (Jungmann 1990: III, 959; Kott 1882: III, 218)
Stav v nové češtině Slovo rusalka se do nové češtiny dochovalo beze změn. Jediná drobná změna je ve variantním označení rusálka, které uvádí Slovník jazyka českého. Slovníky popisující slovní zásobu nové češtiny toto substantivum vykládají jako „vodní víla“ (SSČ 1998: 369; SSJČ 1989: V, 201) nebo „ţenská bytost z lidového bájesloví bydlící ve vodách“. (PSJČ 1944- 1948: IV-2, 1076) Odvozená adjektiva, rusalkovitý „připomínající rusalku“ a rusalkový „k rusalka“, uvádí PSJČ jako málo uţívaná, stejně jako zdrobněliny rusalčička, rusalečka nebo rusalička. Zmiňuje také rusadla „hry a slavnosti konané a svátcích svatodušních, rusadelné hry“ a k těmto hrám se vztahující adjektiva rusadelní, rusadelný, rusadlný jako slova běţně uţívaná. Přídavné jméno, které je uţíváno (není zastaralé), uvádí výraz rusalčí. (PSJČ 1944-1948: IV- 2, 1075-1076)
Etymologie Pojem rusalka se do českého jazyka dostal od východních Slovanů, nejspíše z ruského rusálka. Tam označoval mytickou bytost sídlící ve vodách, ale i v lesích a na loukách. Věřilo se, ţe rusalkami se stávají duše dívek a ţen zemřelých nepřirozenou smrtí (např. sebevraţdou) nebo duše nekřtěných dětí, čili takové, kterým se nedostalo řádného křesťanského pohřbu. Tato část vznikla jistě aţ po přijetí křesťanství, ale základ související s mrtvými je nepochybně starší. Nejčastěji uváděným výkladem původu slova je přejetí od názvu původně starořímské slavnosti růţí (rosalia). Ty vznily na základu pohanského svátku okrašlování hrobů (tedy uţ zde je patrné spojení s mrtvými, které v chápání slova zůstalo i přes mnohá přejetí do dalších jazyků). (Rejzek 2001: 551) Konaly se v době letnic, kolem křesťanských svatodušních svátků, tedy padesát dní po Velikonocích. Z tohoto důvodu se jim původně v liturgickém jazyce, řecky, říkalo pentēkostē, tj. padesátý den povelikonoční. Bylo také přejato do církevní slovanštiny - pętikostьji a do gótštiny - pentēkustē; odtud posunutím dnešní německé Pfingsten „letnice, svatodušní svátky“. Podle stejného klíče také francouzské pentecôte a
31 ruské pjatidesjátnica, i kdyţ to uţ je překlad kalkový. U nás, v českém jazyce, existuje pouze název letnice, který je ale doloţen uţ ve staré češtině (letnicě). (Holub-Kopečný 1952: 319) Holub-Kopečný (1952: 319) uvádí, ţe původní byla letní pohanská slavnost u vod (podle ruslo řečiště), která se na slavnost růţí změnila aţ vlivem křesťanství. Oproti ostatním etymologickým slovníkům zastávají názor, ţe přejetí proběhlo v opačném směru. Tedy ţe domácí bylo slovo na slovanské části Balkánu, podle praslovanského kořene *rus-: csl. rusalьję letnice, s. rusalje, slk. rusadlá, dial. rusalné sviatky, b. rusalija (rusalska nedělja = r. rusáľnaja nedélja), a odtud teprve přešlo do střední řečtiny, kde se kontaminovalo latinským rosa = růţe, čímţ vzniklo pojmenování rūsalia. Machek zastává názor přímého přejetí z latiny do slovanských jazyků. Říká, ţe slovo přešlo z antické slavnosti k balkánským Slovanům ještě za pohanských dob, a protoţe se svátek těšil velké oblibě, postupně se rozšířil i k Slovanům východním, především na Rus. Tam se vyznačoval nejvíce tanci a scénkami. Vyvozuje z toho, ţe rusalkou byla dívka tančící (jako) o rusalských slavnostech. (Machek 2010: 525) Tato Machkova teorie by sice odpovídala jedné části přirozenosti rusalek - vášnivá záliba v tanci, zpěvu i mladících, ale druhá a moţná podstatnější část by se někam vytratila. Rusalky byly totiţ spojovány nejen s tancem a veselím nebo vodou, ale zvláště se smrtí a mrtvými. Téměř jednoznačně z toho tedy vyplývá, ţe slovo rusalka má opravdu původ v antickém svátku mrtvých, slaveném v době letního slunovratu, kdy se hroby zdobily růţemi a slavnost byla doprovázena hrami a hudbou. Čas svátku (letnice), jeho hudební a taneční doprovod i název byly přejaty balkánskými Slovany, kde pravděpodobně splynuly s místními slavnostmi22. V době po přijetí křesťanství se z nich stal svátek seslání Ducha svatého. Etymologický slovník jazyka staroslověnského uvádí, ţe pojem rusalka „vodní víla“ je derivátem, pozůstatkem pohanských rusalných slavností. Pojmenování této bytosti v češtině a slovenštině (rusalka), bulharštině (rusálka) nebo polštině (rusałka) pocházejí z východní slovanštiny. (ESJS 2006: 13, 783-784) Pojmenování rusalka bývá také často, především lidovou etymologií, vztahováno ke slovu rúslo „řečiště, strouha“, v českém prostředí pak také často k adjektivu rusý. (Rejzek 2001: 551)
22 Kaţdý významný časový předěl roku - slunovraty a rovnodennosti (a také svátky mezi nimi: hromnice, květnový svátek později známý jako pálení čarodějnic, doţínky nebo podzimní svátek mrtvých v křesťanské době nazývaný Dušičky) - provázely velké slavnosti, a to nejen u pohanských Slovanů. Lze z toho téměř s jistotou vyvodit, ţe i antická slavnost růţí měla u Slovanů svůj protějšek, který po přejetí pouze překryla.
32 4.1.2.2. Víla Víla je ve slovanském pohanství zjev domácí a velmi starý. Známý byl na celém slovanském území, ale postupně byl na východě vytlačen rusalkami. Jiţní Slované znali více druhů víl. Byly jak vodní, tak i vzdušné a horské. Vodním se říkalo samovili nebo samodivy. První zmínku o jejich kultu máme z 6. století od Prokopia, který píše, ţe Slované uctívali „nymfy“ - jaké ale bylo jejich slovanské označení, to nezaznamenal. V Čechách máme o působení víl literární doklad ze 14. století v Dalimilově kronice a z 15. století v básni O Jetřichovi Berúnském, kterého víly obdarovaly divotvorným pasem. Víly si naši předci představovali jako krásné dívky s lehkými, průsvitnými těly a dlouhými vlasy, ve kterých byla ukrytá jejich síla i ţivot. Ztráta jediného vlasu pro ně mohla být osudná. Také prý mívaly nádherný hlas, kterým kaţdého okouzlily. Milovaly zpěv a tanec. Pověstná jsou tzv. vílí kola, místa na loukách, kde víly v noci tančily a kde byla potom tráva vyšší a zelenější. Tradovalo se, ţe kdo na tato místa vstoupí, můţe onemocnět, nebo dokonce zemřít. Většinou jsou k lidem milé, ale v určitých situacích mohou způsobit zlo. To třeba kdyţ se mstí za uráţku, vyrušení ze svých rejů nebo při neuposlechnutí rad. Také někdy topí plavce nebo utancovávají poutníky. V Makedonii se takovýmto zlým vílám říká judy. Z těchto důvodů je lepší víly usmiřovat oběťmi. Občas se také stávalo, ţe se muţ víly zmocnil a vzal si ji za ţenu. Potom byla vzornou manţelkou a hospodyní, ale muţ jí nikdy nesměl připomenout její původ. V tom momentě totiţ zmizela a uţ se nikdy nevrátila. Na své děti, které bývaly neobyčejně moudré a krásné, ale přesto nepřestala dohlíţet, i kdyţ jen tajně.
Stav ve staré češtině Víla je název vodní bytosti, kterou znali Slované snad jiţ od příchodu na toto území. Jelikoţ patrně patří k nejstarším pohanským nadpřirozeným bytostem (zmiňuje se o ní uţ Kosmas, jen pod jiným jménem), projevovala se nejen ve vodním ţivlu, ale také ve vzdušném nebo byla spojována se stromy či pastvinami. Na českém území se ale pojetí víly ustálilo na démonu vodním, spojovaném nejvíce se studánkami, jehoţ nejbliţším příbuzným by byla nejspíš antická nymfa. Ve staročeských slovnících přesto výraz víla nenajdeme. Ať uţ Běličův Malý staročeský slovník nebo Šimkův Slovníček staré češtiny uvádí pouze slova vila, ve významu bloud, šašek, blázen, víl, popř. vél jako závoj či rouška a vilstvo, nebo také vilnost, vilenie, vilstvie, smilstvo, vilnost. (MStčS 1979: 567; SStČ 1947: 203) Všechny tyto tři oblasti s přirozeností víl souvisí. Uţ tím, ţe jsou nadpřirozené a pohybují se ve svém vlastním světě mimo lidskou
33 společnost se v jistém smyslu podobají bláznům. Lidová vyprávění je odívají do jemných, průsvitných látek podobných závojům a v neposlední řadě jsou známy svými nočními reji, při nichţ připravily o ţivot (zaobaleně utancovaly) nejednoho mladíka. Lexikum 19. století zachycené Josefem Jungmannem ve Slovníku česko-německém uţ zná i druhý význam slova vila, tedy takový, jak ho chápeme dnes - jako vodního ducha ţenského pohlaví. Prvotní význam ale ještě stále popisuje blázna. Vílu znají ještě jako bytost pohybující se nejen ve vodě, ale i „ve skalách, na vrších a stráních a v hustých lesích“. (Jungmann 1990: V, 101) František Štěpán Kott ještě dodává, ţe slovo víla se objevuje jen u Jihoslovanů a u Slováků. Povaţují je za „spanilé panny v tenké bílé roucho oblečené“. Dále dělí víly do jednotlivých typů, a to na pozemské, povětrní, vodní (označuje je jako rusalky), horské, květinové (Blumenfee), konkrétněji růţové (Rosenfee). (Kott 1884: IV, 685) Doklad z krásné literatury o pouţívání slova víla máme uţ ze 14. století z rytířské básně O Jetřichu Berúnském: „Co mu učinil, to mu zaplatil, / neb jiţ bieše pásec ztratil, / v němţ měl naději i útěchu, / ale přetrţen bieše pohřiechu, / jenţ mu byly daly víly. / Tu své ztratil všechny síly.“23
Stav v nové češtině Substantivum víla, dříve vila, si udrţela původně sekundární význam krásné vodní bytosti, zatímco ten primární - blázen, šašek - ztratila. Druhým hlavním významem, kterým současná čeština slovo vila popisuje, je „výstavnější obytný dům (v zahradě)“. (SSČ 1998: 491) Současná čeština rozlišuje dva významy slova víla, oba jsou si ale do značné míry podobné. První označuje nadpřirozenou bytost (dobrou nebo zlou) představovanou zpravidla v podobě krásné ţeny. Existují dva typy víl - vodní (variantní označení rusalka) a lesní (dryada). Druhý, expresivní význam, je uţ poněkud zastaralý a popisuje krásnou dívku nebo ţenu vůbec. (SSJČ 1989: VII, 86; SJČ 1937: L-Ţ, 1595) Deminutivní tvar uvádí Příruční slovník jazyka českého pouze jediný, a to vílka. Adjektivum v běţném uţívání potom vílí. (PSJČ 1951-1953: VI, 993) Přirovnání obsahující slovo víla popisuje někoho, kdo se pohybuje rychle, splašeně, a zní lítá jako víla. (Zaorálek 2000: 548)
23Rytířské srdce majíce, ed. Eduard Petrů, Odeon, Praha 1984, s. 220.
34 Etymologie Slovo víla (s dnešním významem) sice nemá jednoznačný výklad, ale můţeme říct, ţe pochází z praslovanského *vila, které má nejspíše základ v indoevropském *uei- ‘vinout, kroutit’. (Rejzek 2001: 711) Odtud i litevské vyla, vylis, vỹlius ‘klam, lest, podvod’, vilióti ‘vábit, lákat, svádět’, ap-vìlti ‘klamat’, staroanglické wīl ‘klam, lest’, starofríské wiliga ‘čaroděj’ nebo staronorské véla ‘oklamat’. (Machek 2010: 690) V západo a východoslovanském prostoru bylo slovo víla (a další příbuzné výrazy) spojováno s něčím zlým, klamným a nestálým: stp. wiła nerozumný, blázen, wił(ow)ać šálit, klamat, tropit ţerty, bláznit, ukr. vyljaty, b. vilic’ klamat, r. vilja nestálý člověk, větroplach, vil(j)avyj lstivý, chytrý, viljať vilivať viňuť uchylovat se z přímé cesty, chytře si vést, sch. vila špatná, hříšná ţena, čarodějnice, vilenik čarodějník. (Machek 2010: 690) Kontextu těchto slov odpovídají také staročeské vila bloud, šašek, blázen a vilnost, kde bylo obecně špatné jednání zúţeno na smilstvo, konkrétně cizoloţství. Význam zahrnující mytologickou bytost tedy musíme hledat u jiţních Slovanů. Bulharština má slova vila a samovila (Machek odhaduje, ţe nejasná část samo- označuje vílu, která se pohybovala sama, na rozdíl od víl ţijících ve skupinách). V slovinštině je to vîla, v srbštině a chorvatštině víla - vše označující nadpřirozenou bytost. (Rejzek 2001: 711) Je tak velmi pravděpodobné, ţe pojmenování i s tímto významem přešlo do češtiny odsud, a to nejpozději ve 14. století, protoţe v 15. uţ bylo adaptováno. V té době byla napsána rytířská báseň O Jetřichovi Berúnském, kde se víly vyskytují a působí jako ochranitelky, čili veskrze pozitivně. Podobně jsou známy i dříve na Rusi, a to v junáckých písních. (Machek 2010: 690)
35 4.1.2.3. Vodník Vodní muţ neboli vodník byl muţským zástupcem vodních démonů. Jinak se mu téţ v Čechách říkalo hastrman, na Slovensku vodní chlap, luţicky wódny muţ, nykus, wódnik, polský topielec, topiel. Východní Slované mu říkali vodjanoj, vodjanik či vodovik. U jiţních pak byl znám pouze Slovincům, a to jako vodeni, povodnji, muk nebo gestrin.24 Pojem vodník byl ale zaveden aţ obrozenci, protoţe původní jméno nebylo známo. Díky tabuovému zákazu se mu říkalo např. obecným pojmenování muţíček (v okolí Plzně) nebo bylo přejato jméno z jiného jazyka, němčiny, kterému vodník nerozuměl. Počeštěním německého Wassermann vzniklo široce pouţívané hastrman.25 Na rozdíl od ostatních vodních démonů, kteří se vyskytují ve skupinách, je vodník bytost individualistická. Obývá hluboké, stojaté vody, jako jsou rybníky nebo jezera. Dokáţe ţít ale jen ve sladké vodě. O jeho podvodním sídle si někde lidé vyprávějí, ţe je honosné, celé z křišťálu a vyzdobeno zlatem a drahým kamením. Naopak jinde mu přisuzují sice velké hospodářství, ale v podstatě podobné, v jakých ţili jeho lidští sousedé. Nejčastěji je popisován jako starší nehezký zelený muţík oblečený do červené a zelené a ze šosů mu neustále odkapávala voda. Míval bambulkovité konečky prstů a mezi nimi blány. Jeho dalším poznávacím znamením byly vypoulené oči, jimiţ připomínal rybu. K lidem se choval podle nálady, která bývala dosti nestálá. Většinou byl zlý a lidem škodil. Také si z nich rád tropil ţerty, ale to také pro obyvatele blízkého okolí nebývalo moc příznivé. V pohádkách a pověstech je nejčastěji zmiňována jeho záliba v topení lidí a sbírání jejich duší do malých hrnečků. Dalším často opakovaným námětem je vztah mezi vodníkem a mladými dívkami. Rád je lákal k vodě za pomoci zrcátek nebo barevných stuţek, a kdyţ byly dostatečně blízko, stáhl je pod vodu a vzal si je za manţelku. Pokud se dotyčné někdy povedlo z vodníkovy moci utéci, pro potomka to mívalo tragické následky. Ukázkový příklad najdeme v Erbenově Kytici, v baladě Vodník. Ţivot vodníka je pevně svázán s jeho ţivlem. Nepřekvapí proto, ţe zimu prospí a teprve na jaře má dostatek síly. Má jí většinou tolik, ţe rozbouří veškerou vodu v okolí, trhá hráze, boří mosty a způsobuje povodně. K jeho smíření se obětovala černá svině. Mlynáři také zakopávali do hrází koňské hlavy, aby vodník hráz neprolomil. Kůň bylo jeho zvíře, jezdil na něm po nocích, nebo se do něj sám proměňoval. Rybáři zase do vody házeli kousky másla, aby jim nahnal ryby. A na podzim se prý vodníci scházeli na sněmy k pramenům řek.
24 Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, s. 114. 25Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazak, eds: Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard, Mladá fronta, Praha 2007, s. 1147-1148.
36 4.1.3. Vzduch
Ţivel vzduchu byl všeobecně, tedy nejen Slovany, uctíván v podobě větru. Tento kult je stejně jako u ostatních elementů široce rozšířen od nejstarších dob. Jako důkaz můţeme zmínit staroindického Váju, řeckého Aiola se svými potomky nebo germánského Wotana. Vítr byl povaţován za vševědoucího, protoţe na svých cestách po zemi navštívil kdejaký kout. 26 Lidé byli přesvědčeni, ţe vítr čistí vzduch od nemocí, čili přináší zdraví a sílu. Také ovlivňuje zemskou úrodu a můţe přinést bohatství. Dokonce se tvrdilo, ţe probouzí milostnou touhu. Nezanedbatelným přínosem do ţivota našich předků také bylo odhánění zlých mocností pomocí zvuku, například rolniček. Dochovalo se mnoho krásně zdobených exemplářů. O vzdušných bytostech jsou dochované zmínky z konce 12. století ve Slově o pluku Igorově, kde se mluví o větrech jako o Stribogových vnucích. Další východoslovanskou památkou mluvící o démonech vzduchu je Gustinský letopis zmiňující pochvista jako vládce vzduchu, pohody i nepohody a vichru. Stejným jménem, pochwist, pogwizd, nazývali vládce větru i Poláci. Dalšími bytostmi vyskytujícími se především na Rusi jsou sestry burja, mjateľ a vjuga a jejich bratr vichr.27 Sídlo vládce větrů se nachází na konci světa u moře nebo v lesní chaloupce na muří noţce (do té bývala také někde umisťována baba jaga, česky jeţibaba). Rusové si ho představovali jako starce se zakovanými ústy, který dýchá mezi zuby, a tím způsobuje vítr. Kdyby ústa neměl zakovaná, všechno by rozfoukal a nastal by konec světa. Podle Bulharů má vítr podobu bílého koně a u Slovinců vítr způsobují letící muţi svými dlouhými plášti. V českém prostředí byla známa především meluzína jako zpodobení kvílivého větru v komíně. Větrní démoni jsou sice divocí, ale ne vysloveně zlí. Lze se s nimi po dobrém dohodnout. Většinou bývají i ochotní nahradit způsobenou škodu. Jen na ně člověk nesmí začít být hrubý. To pak jednání nedopadá dobře. Jako oběť se jim za okno sype mouka, sůl nebo se tam nechávají kousky chleba. Matkou nebo ţenou větru byla v Čechách větrnice, později známá spíš jako meluzína (v Luţici nazývaná bóţa łošć). Další ţenskou podobou větrných duchů
26 Obrázek archeologického nálezu zdobené rolničky ze Slovenska převzat z Podborský, Vladimír: Náboţenství pravěkých Evropanů, Masarykova univerzita, Brno 2006, s. 528. 27 Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, s. 117.
37 byly na Balkáně samovily oblakinje. Létávaly vzduchem, kupily mraky, a kdyţ neměly dobrou náladu, dokázaly způsobit i bouři. Jednoznačně negativní povahu pak měla jeţibaba, baba jaga, stařena ţijící v temných, hlubokých lesích v chaloupce na muří noţce obehnané plotem z lidských kostí. Vlastnila mnoho magických předmětů a byla zosobněním nezkrotné síly přírody, jejího aspektu, který je člověku nepřátelský. V mnoha pohádkách je právě ona povaţována za matku (dalo by se říct vládkyni) větrů.
38 4.1.3.1. Meluzína Původ meluzíny je nejasný. Jedna skupina badatelů tvrdí, ţe se jednalo o historickou osobnost, která byla jen do určité míry překryta vrstvou bájeslovnou. Druhá část má za to, ţe látka pověsti o meluzíně je stará, snad uţ keltská. Rozhodně pro tuto druhou moţnost svědčí fakt, ţe podobné mýty má více národů, nejen francouzský, ale i německý, polský či řecký. Nejbliţší pravdě se zdá být domněnka, ţe pověst o meluzíně, jako bájné zakladatelce rodu de Lusignan, má starší, mytologické jádro, ke kterému bylo přidáno pouze historické zabarvení, kdyţ vzešla potřeba mít v šlechtickém rodě nadpřirozenou zakladatelku, která by rodu dodávala na zajímavosti. Postava člověka-ryby (původní podoba meluzíny) je ale typem představy rozšířeným po celém světě. Domácí byla nejen v Evropě, ale také v Indii (legenda o Urvašim a Pururavasovi) nebo u severoamerických indiánů. Carl Gustav Jung ji povaţuje, podobně jako mořské panny, za projekci lidské animy.28 Nejstarší verze pověsti o meluzíně29 pochází pravděpodobně od Gervasia z Tilbury z knihy Otia imperialia napsané okolo roku 1211.30 V Čechách byla vydána roku 1555 v Prostějově u Kašpara Aorga jako Kronika kratochvilná o ctné a šlechetné panně Meluzíně.31 V 16. a 17. století se lidové tisky s touto tematikou těšily velké oblibě. 32 Původně vypadala meluzína jako mořská panna - spodní část byla rybí (ale měla dva ocasy) a horní ţenská. Později ale v Čechách přejala podobu větrnice a lidé si ji představovali jako ţenu v bílých šatech a s dlouhými, rozpuštěnými vlasy, jak pláče a naříká v komíně nad ztrátou svých dětí. Proto jí byla obětována mouka
28 Jung, Carl Gustav: Paracelsica, Dvě studie o renesančním mysliteli a lékaři; Vyšehrad, Praha 2002, s. 111. 29 Meluzína byla napřirozeného původu a po sňatku s chudým šlechticem, mu dopomohla k velkému bohatství a význačnému postavením. Měla s ním 10 synů a vůbec byla dobrou ţenou. Měla jen jedinou podmínku, a to ţe ji vţdy v sobotu nechá o samotě a nebude ji sledovat. Po mnoha peripetiích ale manţel podlehne zlému našeptávání a Meluzínu sleduje. Zjistí, ţe v lázni se z ní stává napůl ţena a napůl ještěr. Mlčí o tom však a vše pokračuje bez problémů dál. Po čase se ale kvůli něčemu rozzlobí a ţeně vyčte, ţe je netvor. Na to se Meluzína promění a odletí oknem. Vţdy se pak s kvílivým nářkem zjevuje nad panstvím, kdyţ má jeho pán zemřít. V závěru je uvedená rozsáhlá genealogie králů pocházejících z Meluzínina rodu. (Kolár, Jaroslav: Česká zábavná próza 16. století a tzv. kníţky lidového čtení, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1960, s. 71-72.) 30 Antonín, Luboš: Bestiář, Půdorys, Praha 2003, s. 264. 31 Zíbrt, Čeněk: Listy z českých dějin kulturních, J. R. Vilímek, Praha 1891, s. 68. 32 Obrázek původní podoby meluzíny jako mořské panny se dvěma ocasy (ilustrace z roku 1545) převzat z knihy Antonín, Luboš: Bestiář, Půdorys, Praha 2003, s. 279.
39 a sůl, totiţ „na kašičku pro děti“. Čeněk Zíbrt zaznamenal svědectví Josefa Košťála z Orlických hor, kde bylo známo toto říkadlo: „Fičí vítr v letě, / hospodyně nese / Meluzíně mouky, / aby kroupy nepotloukly.// Fičí vítr v poli, / Meluzínu hlava bolí, / dejte jí na okno soli, / by vám nepotlouklo v poli!“33 Na příkladu meluzíny je krásně vidět, ţe lidská víra v duchy a démony nebyla mrtvá ani v pozdním středověku. Původně vodní bytost (bez ohledu na projekci do historické osoby), která se do Čech dostala aţ v lidových tiscích 16. století, zde zdomácněla, a dokonce převzala funkci původní větrnice, čímţ se do folkloru zařadila jako větrný démon.
Stav ve staré češtině Ve staré češtině pojmenování meluzína nenajdeme, protoţe se do českého prostředí dostala aţ v 16. století jako vlastní jméno. Širší lidové vrstvy se s ní seznámily díky lidovým tiskům, které se v té doby těšily veliké oblibě. Módu tisků s tímto tématem začala Kronika kratochvilná o ctné a šlechetné panně Meluzině vydaná roku 1555. Byl to volný překlad německé úpravy francouzské pověsti o rodu de Lusignan.34 Právě díky lidovým tiskům a následnému rozšíření pověsti o Meluzíně mezi lidi, začala tato deklarovaně historická postava přejímat atributy a charakteristiky slovanského větrného démona větrnicě, a postupně ho vytlačila. Ve slovnících najdeme meluzinu aţ u Josefa Jungmanna a Františka Štěpána Kotta. Shodně píší, ţe je to „příšera báječná, kteréţ se hučení a fičení větru připisovalo, pročeţ jí mouku a sůl za okna sypávali“. (Jungmann 1990: II, 420; Kott 1878: I, 1000) Fr. Š. Kott k tomu navíc připojuje tehdejší lidová úsloví: Meluzína úpí. (říkalo se, kdyţ vítr hučel nebo vydával jiné, pískavé, zvuky v komíně či v kamnech) a S Meluzínou sůl lízati. (to znamenalo být mrtvý; asi se soudilo, ţe mrtví létají s meluzínou kolem domů, kde jim lidé za okno sypali sůl nebo mouku). (Kott 1878: I, 1000)
Dokladem ze staročeské literatury bude přímo citace z Kroniky kratochvilné o ctné a šlechetné panně Meluzině: „A tak Meluzína s pláčem ty řeči dokončila, všech v zámku poţehnala i vyskočila z okna a učinila se přede všemi pod pasem jako had, majíce dlouhý a škaredý vocas, tak jakţ v sobotský den bývala. Kterouţ vidouce divili se všickni, nebo jsou ji nikdá takovým
33 Zíbrt, Čeněk: Listy z českých dějin kulturních, J. R. Vilímek, Praha 1891, s. 73. 34 Kolár, Jaroslav: Česká zábavná próza 16. století a tzv. kníţky lidového čtení, Nakladatelství České akademie věd, Praha 1960, s. 69.
40 spůsobem nevídali, ani o tom slýchali, kromě Reymond, manţel její. Tehdy Meluzína zdvíhla se prudce na výsost do povětří a po třikrát ten zámek obletěla a po kaţdém obletění pustila ţalostivý, veliký a hrozný hlas, a potom pod oblaky letěla, takţe jí ţádný člověk viděti nemohl.“35
Stav v nové češtině Meluzína je slovníky současné češtiny popisována jako „ţenská mytologická bytost, zosobnění kvílivého větru“ (SSJČ 1989: III, 56), nebo jen expresivně jako „kvílivý, skučivý vítr“ (SSČ 1998: 176) a nebo jsou oba její významy odděleny: „báječná bytost větrná“ a „skučivý vítr“ (PSJČ 1937-1938: II, 779). Často se pouţívá v úslovích při příleţitosti hlasitých venkovních projevů větru, jako „za okny hvízdá meluzína“ nebo „v kamnech, v komíně skučí meluzína“. (SSJČ 1989: III, 56) Vůbec v její souvislosti se vyskytují téměř výhradně slovesa typu kvílet, hvízdat, skučet, lkát, hučet nebo plakat. Deminutiva se pro výraz meluzína nejsou zachycena ţádná a adjektivum pouze jediné, a ještě označené jako málo uţívané - meluziní. (PSJČ 1937-1938: II, 779) Rčení týkající se postavy meluzíny zaznamenal Jaroslav Zaorálek dvě: bydlit u paní Meluziny, totiţ na velmi větrném místě a s Meluzinou sůl lízati, coţ znamenalo být mrtev. Uvádí ještě jedno přirovnání, a to pořád vyvolává jak Meluzina „neustále volá a pokřikuje“. (Zaorálek 2000: 189, 485)
Etymologie Obecné pojmenování vzdušné bytosti, meluzíny, bylo původně vlastním jménem. Etymologické slovníky shodně uvádí, ţe dnešní pojem uţ označuje pouze skučivý vítr. Blíţe o původním označení lkající víly nic neříkají. Snad jen to, ţe jméno - Mélusine - je starofrancouzského původu. (Machek 2010: 359; Rejzek 2001: 372; Holub - Kopečný 1952: 220; Holub - Lyer 1978: 287) Český výraz Meluzína vznikl zkomolením původního francouzského pojmenování mére de Lusigne, coţ znamenalo ‘matka rodu Lusignan’. Podle pověsti patřila k vodním (mořským) pannám a poté, co od ní začal odvozovat svůj původ francouzský šlechtický rod, stala se i přízrakem rodovým. Zajímavostí je, ţe od ní odvozoval svůj původ také rod Lucemburků. Existují dohady, ţe právě oni si objednali zpracování pověsti, která by popisovala spojení
35 Kolár, Jaroslav: Česká zábavná próza 16. století a tzv. kníţky lidového čtení, Nakladatelství České akademie věd, Praha 1960, s. 71.
41 jejich rodu se zmíněnou „Meluzínou“, patronkou francouzského rodu.36 Vysvětlovalo by to tak časné přejetí a zdomácnění látky v českém prostředí.
4.1.3.2. Jeţibaba Jeţibaba, někdy také baba jaga, je démon, který často prochází pohádkami. Tradičně bývá popisována jako zlá, ošklivá stařena, která obývá chaloupku uprostřed temného lesa ohrazenou plotem z lidských kostí. Vlastní mnoho pokladů, kvůli kterým se za ní vydávají pohádkoví hrdinové. Nejčastěji to bývá ţivá a mrtvá voda, sedmimílové boty, létací koberec (samolet) nebo jiný předmět a také velmi často kouzelný kůň, který nemá v rychlosti rovného. Široce známý je její kouzelný proutek, kterým kdyţ někoho šlehne, ten zkamení. Zosobňuje nespoutanou moc přírody a bývá často pokládána za vládkyni větru, respektive bouře. Taky je často povaţována za matku tří synů, vládců nad dnem (bílý), nocí (černý) a soumrakem (rudý). Jindy měli její synové podobu ohnivých draků - blesků. Vyprávěli si o ní jak západní, tak i východní Slované (z jiţních byla známa Slovincům). Kdyţ baba jaga létá v povětří, ohýbá stromy, země sténá a psi vyjí, rozpoutává bouři. Lidé jí proto dávají na usmířenou za vrata lopatu a pometlo (na určitých místech se věří, ţe na nich létá). Baba jaga, jeţibaba je ale pravděpodobně součástí širšího významového okruhu. Bývá povaţována za jedno z hlavních boţstev, spolu se svým protipólem, takzvanou Zlatou bábou. Mluvilo by pro to mnoţství různě roztroušených zmínek. Bába je často zmiňována ve vegetačních kultech (viz 4.2. Vegetační démoni) jako dárkyně potravy, ţivota. Její jméno je také často v názvech kopců (snad dřívější místa kultu) - Babí vrch, Baba, atp. Pouţívalo se v úslovích, „Baby vstávají, bude bouřka!“37 nebo tak byly pojmenovány běţné skutečnosti v ţivotě tehdejšího člověka - baby se říkalo mrakům, odtud babin kout, severozápadní část oblohy, odkud nejčastěji přicházely bouřky. Babí souhvězdí byl název pro Plejády, kde podle pověstí ţilo sedm víl, kterým baba vládla. Jiným pojmenováním pro Štědrý večer byl Babí večer a dodnes nejpouţívanější je spojení babí léto. Také dost rostlin má v lidovém názvu slovo baba. Je to například babí hněv (jehlice trnitá), babí ucho (jitrocel kopinatý), řimbaba, ad.38
36 Antonín, Luboš: Bestiář, Půdorys, Praha 2003, s. 263. 37 Šindlářová, Irena - Růţička, Josef: Mýty a báje starých Slovanů, Fontána, Olomouc 2003, s. 56. 38 Tamtéţ.
42 Jelikoţ je výraz jeţibaba blízce příbuzný slovu jezinka, bude lingvistická část o ní pojednána v rámci hesla jezinky.
43 4.1.4. Oheň
Posledním ţivlem, kterým se budeme zabývat, je oheň. Jeho kult sahá do indoevropské kulturní fáze. Dosvědčuje to staroindický bůh Agni (bůh ohně), spolu s Indrou a Varunou největší bůh Rgvédských hymnů. Další ohnivá boţstva najdeme také u Germánů nebo Baltů. Od nejstarších dob slouţil jako nenahraditelný pomocník. Zahříval při nepřízni počasí, chránil před zvěří a především se na něm připravovaly pokrmy. Pro nás je ale zajímavější vyuţití pro méně světské účely. Jeho vlastností, pro kterou ho lid uctíval snad nejvíce, je schopnost očišťovat a transformovat. Toto tvrzení můţeme doloţit pohanskými ţárovými pohřby. Tím, ţe se neboţtíci spalovali, se věřilo, ţe se rychleji přeruší pouto mezi duší a tělem. Volná duše pak bude schopná se snadněji dostat do svého posmrtného působiště, místo aby zůstávala s ţivými, kam uţ nepatří. Jiným vyuţitím očistné síly ohně bylo vykuřování, ať uţ stavení ze světských důvodů nebo posvátných prostor z důvodů náboţenských. Ty druhé plynule přešly do křesťanství, stejně jako víra, ţe síla ohně dokáţe očistit duši (nejnázorněji to ukazují čarodějnické procesy). Mezi pohanské očistné rituály, které měly co činit s ohněm, patřilo také kaţdoroční provádění dobytka mezi dvěma ohni, kdyţ byl na jaře vyháněn z chlévů. Průchod mezi ohni, stejně jako lidské skákání přes oheň (v čase dnešního svátku čarodějnic), mělo zničit všechny choroboplodné zárodky, které se mohly objevit během dlouhých zimních měsíců, kdy byl všeho nedostatek. Oheň ale nebyl lidmi vyuţíván pouze jako světský či magický pomocník. Byl svým způsobem povaţován za boţstvo, které Slované uctívali a jemuţ byly přinášeny oběti. Pro důkaz kultu, který přeţil do křesťanského věku, můţeme citovat kázání o narození Jeţíše Krista z Homiliáře opatovického: „Po něm (Adamovi) hned celé pokolení lidské poskvrnilo se nesčetnými nepravostmi, nejvíce pak ctěním model, neboť zapomínajíce Pána, svého Stvořitele, uctívali někteří slunce, jiní měsíc a hvězdy, jiní řeky a ohně, jiní hory a stromy, jakoţ aţ podnes činí pohané a jako četní také v této naší zemi vzývají démony a majíce tolika jméno křesťanské, horší jsou neţ pohané.“39 Takovéto úcty ale se těšil jen oheň „ţivý“ nebo „svatý“. Byl to oheň rozdělaný postaru pomocí dřívek nebo křesadla, křemene a hubky. Takový se potom udrţoval na posvátném
39 Doskočil, Karel: Šest kázání z Homiliáře opatovického, Vyšehrad, Praha 1939, s. 10-11.
44 místě po celý rok, neţ byl rituálně uhašen (stejně jako všechny ohně v domácnostech po celém okolí) a s příchodem nového roku rozdělán nový. Také domácí oheň se choval ve velké úctě. Dodnes pouţívaná metafora o rodinném krbu potvrzuje, ţe ohniště bylo posvátným centrem domácího, rodinného ţivota. Oheň v něm nesměl nikdy vyhasnout. Hospodyně se o něj stále starala, krmila ho (poleny a hrnek s vodou mu dávala vedle ohniště) a obětovala mu těsto, sádlo, zrní i hotové pokrmy, aby dům ochraňoval před démony. S domácím krbem jsou těsně svázáni domácí duchové zmek, rarach či plivník. Stejně jako rodinný oheň mají ochrannou funkci a zajišťují bohatství pro hospodářství. Mají podobu zmoklého kuřete, které srší jiskry. Někdy jsou také popisováni jako ohnivá koule s dlouhým ocasem. Váňa je díky nevypočitatelnému chování přirovnává ke kulovému blesku. Jiným typem ohnivého démona je ohnivý muţ. Jeho existence je na pomezí mezi bytostí ohně a duchem člověka. Svou povahou je hodně podobný bludičkám či světýlkům, takţe se jím budeme zabývat spolu s nimi. Dalšími oblíbenými postavami dochovanými v pohádkách jsou draci, plazi extrémních rozměrů chrlící oheň, nebo pták Ohnivák. Tento kouzelný pták (ruský Ţar-ptica) se zlatorudými pery je velmi podobný mytickému fénixu, který prochází snad všemi lidskými kulturami od počátku věků. Dalo by se říct, ţe se jedná o jeden z kulturních archetypů lidstva, značící stálou obnovu, v jistém smyslu nesmrtelnost.
4.1.4.1. Světýlka, bludičky Tato skupina ohnivých démonů je svým charakterem velmi jednotná. Přesto by se dala rozdělit na dvě skupiny podle individuálnosti bytostí. První skupina by zahrnovala bytosti jako ohnivý muţ, ohnivý pes, ovce, zajíc nebo kozel, ohnivý sud, sloup, snop či kolo a další. Jedná se tedy o přízraky - strašidla, které se vyskytují samostatně, individuálně na otevřených prostranstvích, jako například na cestách, křiţovatkách, loukách, u lesů. Druhou skupinu tvoří bytosti objevující se ve větším mnoţství, zpravidla v lichém počtu. Sem patří bludičky a světýlka. Podle starých démonologických názorů se jedná o duše zemřelých lidí, především nekřtěňátek. Vyskytují se v baţinách a na hřbitovech jako malé modré nebo zelené plamínky. Také mohou vypadat jako děti nebo muţíčci s lucerničkami. Zjevují se za tmavých nocí, nejčastěji v zimě, o Dušičkách nebo před Vánoci.
45 Na Ţeleznobrodsku se jim říkalo cvendy, na Českotřebovsku rychmandle (zkomolené z němčiny) a na Moravě zahubenčata, zabobončata.40 Znají je také jiné slovanské národy. Luţičtí Srbové si vypráví o błudničkách, błudnicích a błudech, Poláci o błędnicích, świetlicích, Rusové o ogoňkách (bolotných, bluţdajuščích ohních), Srbové o macarulech a Slovinci o veduncích.41 Povahou nejsou zlé ani dobré. S lidmi jednají tak, jak se oni chovají k nim. Kdo na ně píská nebo se jim posmívá, toho zavedou do baţiny a utopí. Kdyţ není v blízkosti baţina, mohou ho popálit či roztrhat. Naopak těm, kteří je poprosí o pomoc, většinou pomohou - provedou je v pořádku baţinatým terénem, vyvedou z lesa nebo ukáţou, kde leţí zakopaný poklad.
40 Stejskal, Martin: Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha 1991, s. 31. 41 Máchal, J.: Bájesloví slovanské, J. Otto, Praha 1907, s. 21.
46 4.2. Vegetační démoni
Další pro člověka velmi podstatnou skupinou byli vegetační démoni, bytosti působící na veškeré rostlinstvo. Jelikoţ byli Slované zemědělci, oblast zabývající se správou zemědělských plodin pro ně byla ţivotně důleţitá. Cykly a rytmy růstu vegetace působily na tehdejšího člověka, který všechny procesy a úkazy personifikoval, jako nutně ovládané a řízené jistými bytostmi. Z nejstarších zemědělských kultur je doloţeno mnoho zvyků a rituálů, které měly uplatit duchy panující nad plodností polí a naklonit si je. Ve Zlaté ratolesti od Sira Jamese George Frazera najdeme velké mnoţství těchto obřadů, které měly zajistit úrodu. Zaznamenával je napříč kulturami zemědělců celého světa. Někde zahrnovaly lidské oběti, jinde posvátnou souloţ v polních brázdách nebo popsal rituály míst, kde se zabíjí bůh (zastoupený lidskou obětí) a části jeho těla se zahrabávají do polí, aby z nich na jaře mohly vzejít plodiny. Vegetační skupina duchů týkající se pole a úrody byla reprezentována ţitnou bábou, kosířkou, polevikem, ţitholou nebo serpem, tedy bytostmi, které dohlíţely na plodiny po celou fázi jejich růstu. Od zasetí, přes růst a zrání aţ po sklizeň. Často je bylo moţno potkat na poli, kdyţ ho hlídali před zloději, a to v časech, které se kryly s dobou zjevování démonů času, tedy převáţně v poledne a při soumraku. Druhou skupinou vegetačních démonů jsou bytosti, které ţijí v lese. Tento okruh je početnější, protoţe kde na poli byla potřebná především funkce ochrany plodin, tak v souvislosti s lesy a stromy měla lidská fantazie mnohem více podnětů. Nezmapované hloubky starých hvozdů byly opředeny mnoha pověstmi a lidé je zabydleli mnoha duchy. Jednalo se o pány lesa (hejkaly, lešije), lesní obyvatele (divé muţe a ţeny) nebo lesní víly. Z historických pramenů víme, ţe slovanské kmeny měly posvátné hájky, ve kterých vykonávaly obřady a kam nesměl vstoupit nikdo nečistý. Ještě ve středověku se vydávalo mnoţství zákazů a v kázáních se horlilo proti provádění obětin na těchto místech. Specifikem kultu lesních vegetačních démonů byla úcta k jednotlivým stromům. Ale stejně jako u uctívání skal a kamenů, byl i v tomto případě uctíván spíše duch jednotlivého stromu neţ strom samotný. Stráţný duch činil strom v očích pohanů posvátným a nedotknutelným. Předkládaly se mu obětiny, nejčastěji ve formě potravin nebo kousků látek.
47 4.2.1. Pole
Všechny polní bytosti mají v zásadě jedinou hlavní funkci, a tou je hlídání obilí nebo jiné pěstované plodiny. Jsou známy po celém světě, kde je k získání potravy vyuţíváno zemědělství. V Evropě jsou představy polních démonů zastřešeny jedinou bytostí, a tou je Matka obilí (nebo konkrétně podle jednotlivých druhů pěstované plodiny: Matka ţita, Matka pšenice, Matka ovsa či Matka ječmene). Stejně jako na slovanském území známé polní bytosti (ţitná bába, kosířka, ţithola, bělun, serpolnica a další) je i Matka obilí duch, který se pohybuje po poli a chrání úrodu aţ do pokosení posledního klasu. I kdyţ svou úlohu plnila přes celý rok, kdy pole hlídala (nebo úrodu ničila, pokud měla špatné vztahy s majitelem pole), nejdůleţitější part měla při doţínkách. V době sklizně byla nejpřednějším démonem. Při postupu ţenců musela také ustupovat, aţ nakonec zůstala uvězněná mezi posledními nepoţatými klasy. Tento poslední snop svázaný do podoby ţenské loutky a nazývaný u většiny Slovanů baba, byl slavnostně nesen v čele průvodu vracejícího se z pole (někde také na fůře posledního vozu). Poté byl předán hospodáři a uloţen do stodoly, kde dohlíţel, neţ bylo všechno obilí vymláceno. Poté z něj sedmileté děvčátko vymlelo zrní, a to se přimíchalo mezi osení na další rok. Je zde tedy krásně patrná tradovaná zúrodňující moc baby - Matky obilí. Všechna jména, která jí jsou dávána, ať uţ matka, baba nebo stařena, jednoznačně vypovídají o tom, ţe obilí je dostatečně staré, zralé. Na jiných místech ale lidé na ducha obilí, na poslední snop nahlíţejí z odlišného úhlu. Říkají mu panna nebo obilná panna, coţ znamená, ţe ducha pokládají za mladého. Další rok můţe dospět a přinést bohatou úrodu. Často se podobné zvyky přesunuly z pole na mlat, kde se baba říkalo poslednímu ještě nevymlácenému snopu. V něm by měl být ukrytý duch obilí, který zahyne buď pod údery cepů, nebo uletí do ještě nevymláceného obilí k sousedům.42
Jak uţ bylo řečeno, vegetační démoni jsou svou podstatou stejní. Oblast od oblasti se liší jen svým jménem a vzhledem. Mohli bychom je také zařadit do kategorie polních víl, které pečují o úrodu a tančí v obilí, kde zanechávají stopy v podobě kruhů s bujnějším porostem. V českém prostředí se pohyboval ţithola a kosířka. Kosířka získala jméno podle dlouhého kosíře, který nosila a kterým usekávala hlavy nevítaným hostům na poli. Zjevovala se nejčastěji v poledne, čímţ do značné míry připomíná jiného, lidem dosti nebezpečného,
42 Informace o Matce obilí a doţínkových zvycích jsem čerpala z knihy Frazer, James George: Zlatá ratolest, Mladá fronta, Praha 1994, s. 351-361.
48 démona, polednici. V Luţici se podobná bytost nazývala serpolnica, serpyšyja, serpelbaba, posserpańc, serp či serpel, podle srpu, kterým téţ usekávala hlavy.43 Na Ukrajině se jmenovala ţitná bába či matka. Jako obilí byl vysoký ruský polevoj, polevik nebo lugovik. Po ţních se scvrkával a nebýval vyšší neţ strniště. Běloruský bělun byl přátelský, lidem pomáhal při ţních a bohatě je odměňoval. Jeho variantou byl sporyš, jehoţ jméno bylo odvozené od dvojitého klasu, z něhoţ se pletly věnce. Popisován byl jako stařec s dlouhým bílým vousem a v bílém oděvu obcházející po poli a představující obraz plodnosti. Váňa ještě zmiňuje haličského ţitného dědu, který stejně jako český ţithola především odháněl z pole děti. Jeho vzhled tomu jen odpovídá - měl prý tři hlavy s ohnivými jazyky.44 Český obilný muţíček (jméno z Kraslicka) byl malý a nosil třírohý klobouk. Ţithola se mu říkalo na Hradecku a běhal prý tak rychle, ţe nebylo moţné ho zahlédnout. Jako ostatní vegetační démoni hlídal úrodu, a proto mu sedláci nechávali na kraji pole stát několik klasů.45 Někteří polní duchové neohroţovali nevítané návštěvníky jen na zdraví fyzickém, ale také na zdraví psychickém. Podobně jako polední démoni trýznili člověka, který byl v tuto dobu na poli (v poledne tam podle zvyklostí pracovat neměl), otázkami nebo mu mohli pomást rozum. Tímto kladením otázek a případným trestem smrti se podobají antické sfinze z báje o Oidipovi.
43 Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, s. 123. 44 Tamtéţ. 45 Stejskal, Martin: Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha 1991, s. 58.
49 4.2.2. Les
Jedním z nejčastěji jmenovaných slovanských kultů je kult stromů. Jejich uctívání má hluboké kořeny sahající aţ k indoevropské jednotě. Není na tom nic divného, kdyţ uváţíme, ţe v dřívějších dobách lesy pokrývaly většinu lidem známého prostoru. Od zvláštní atmosféry hlubokých, člověkem netknutých lesů byl jen krůček k přiznání sídla nějaké vyšší mocnosti, ke vzniku posvátných míst v hlubinách panenských lesů. Historické zprávy dosvědčující existenci kultu stromů najdeme ve všech velkých evropských rodinách. Ty uctívaly jednotlivé, něčím výjimečné stromy, ale posvátná místa měly také v hájích, kde prováděly své obřady a rituály. Tak se dočteme, ţe posvátným stromem Keltů i Germánů byl dub, ţe aţ do císařských dob byl na Fóru v Římě uctíván Romulův fíkovník nebo lidé nosili oběti posvátnému cypřiši v Asklépiově svatyni na Kóu. O kultu v jiných kulturách se zase dochovaly doklady posvátnosti celých hájů. Kdyţ zmíníme opět Kelty a jejich název pro posvátný prostor - nemeton, zjistíme, ţe má pravděpodobně stejný základ jako latinské jméno nemus, jeţ označuje háj nebo lesní mýtinu a je dochováno v názvu svatyně v Nemi. Sir James George Frazer se zmiňuje také o stromovém kultu evropské ugrofinské větve. Obřady se u nich vţdy odehrávaly v posvátných hájích, které bývaly ohrazené. Uprostřed mýtiny stával strom, centrum kultu, kterému se předkládaly oběti, na jeho větve se zavěšovaly kůţe z těchto obětí a kněţí odtud kázali.46 Na území Slovanů, stejně jako na mnoha dalších místech, byly uctívány stromy něčím výjimečné. Především musely být velmi staré a mohutné. Také bývaly nějak zvláštně tvarované nebo třeba vykotlané. U takových stromů se věřilo, ţe je obývá duch, například u Srbochorvatů nazvaný sjenovite drveta.47 Úcta platila této bytosti, ne stromu samotnému. Jako obětiny se mu předkládala drůbeţ, převáţně kohouti, chléb, obilí nebo i oběti větší jako beran či vůl. Uctívání stromů se ve své podstatě církvi nikdy nepodařilo vymýtit, a tak ho integrovala. Dodnes nacházíme u stromových dominant krajiny kapličky, kříţe nebo alespoň svaté obrázky. Pro Slovany byl nejvýznamnějším stromem dub. Jedná se o dědictví z indoevropské doby, takţe většina evropských kultur má úctu k tomuto stromu společnou. Snad to bylo díky jeho mohutnosti, tvrdému dřevu nebo tomu, ţe působil jako ztělesnění síly. Dalšími stromy, kolem
46 Frazer, James George: Zlatá ratolest, Mladá fronta, Praha 1994, s. 101-102. 47 Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, s. 142.
50 kterých byl soustředěn kult, byly ořech (uctívaný ve Štětíně), lípa (Čechy, Polsko, Pobaltí a Balkán), bříza (severovýchodní Rusko) nebo jeřáb (Rusko, Bělorusko, Bulharsko).48
Lesní prostor zabydlela lidská fantazie mnoha bytostmi. Z nejstarších dob nemáme téměř ţádné zmínky o konkrétních bytostech. Kosmas se sice zmiňuje o oreadách, dryadách a hamadryadách, ale bohuţel jejich skutečná jména nezaznamenal. Další doklady mluví spíše o kultu jednotlivých stromů (např. Helmold) neţ o lesních démonech. Mnohem více zaznamenala v tomto ohledu aţ později etnografie. Budeme tedy spoléhat, ţe zaznamenané zprávy mají podklad v původní víře předků a zaměříme se na tyto bytosti. Vládcem lesa, a tedy i hlavním démonem této oblasti, byl lešij, lesovik, známý převáţně v Rusku, jeho česká obdoba se nazývala hejkal. Zdeněk Váňa ho představuje jako slovanskou paralelu starořeckého Pana. Dalšími bytostmi obávajícími les pak jsou diví lidé.
4.2.2.1. Hejkal Lesní démon vládnoucí lesům a objevující se převáţně samostatně se jmenuje hejkal. V lesích Vysočiny, převáţně na Počátecku a Chrudimsku se mu říkalo hejkadlo.49 Lešij a lesovik jsou ruské varianty této bytosti. Objevoval se v hlubokých lesích, coţ v dávných dobách bylo téměř všude. Hejkal je démon samotářský a vysoce teritoriální. V jednom lese se objevuje jen jediný svého druhu. Občas, ale jen velmi zřídka, se vyprávělo, ţe měl ţenu - hejkalku. Zato fakt, ţe unášel mladé dívky a buď si je bral za ţeny (v tom případě se zdrţovaly jen na jednom místě a lidé je nepotkávali), nebo zneuţil v lese (dívka se po té vrátila domů jako pomatená), jsou poměrně hojné. Obecně vzato nebyl hejkal k lidem zvláště přívětivý. Hlasitým voláním je zaváděl hlouběji do lesa, nebo pokud se nechovali podle jeho představ, rovnou je roztrhal. Existovaly ale moţnosti, jak se proti jeho vlivu bránit. Buď hejkala uplácet dary (oběťmi) nebo pouţít jednu z mnoha metod, jak se zbavit jeho vlivu. Mezi ně patřilo obrácení oděvu, popř. jen kapes, naruby, obutí bot obráceně (pravé boty na levou nohu a naopak) nebo podívání se za sebe mezi nohama. Hlavním zaměstnáním hejkala bylo střeţit les a zvěř i ptáky v něm. Byl nebezpečný pytlákům i lidem, kteří se v lese chovali hlasitě a dělali cokoli, co ohroţovalo klid lesa i jeho obyvatel. Tyto lidi děsil, zaháněl a hlavně jim dělal naschvály. Jinak ale byl asi povahou
48 Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, s. 143-144. 49 Stejskal, Martin: Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha 1991, s. 41.
51 veselý, protoţe se o něm často píše, ţe se rád houpe na stromech, tleská a nahlas se směje. Prý také od něho pochází ozvěna a vítr vanoucí v lese. Hejkal vypadá jako statný muţ porostlý srstí, ve vlasech a vousech mívá větvičky a kapradiny. Obyčejně bývá o něco vyšší neţ člověk, ale můţe se zvětšit aţ na úroveň největších stromů svého lesa. Také se můţe proměnit ve zvíře, nejčastěji do podoby medvěda, vlka nebo zajíce. Ve své lidské formě bývá ozbrojen palicí nebo kyjem.50
Stav ve staré češtině Název bytosti hejkal není ve staré češtině znám. Ve slovnících ale můţeme nalézt sloveso, od něhoţ je výraz odvozen, a to sloveso hýkati. Uvádí ho jak Malý staročeský slovník, František Šimek ve svém Slovníčku staré češtiny, tak i Jan Gebauer. Znamenalo volat na někoho hý, coţ dotyčného mělo potupit. Podstatné jméno se ze zmíněného slovesa hýkati vytvořilo činitelským sufixem -l, který byl ve staré češtině produktivní, i kdyţ jen periferně a podle Lamprechtovy Historické mluvnice češtiny nesl emocionální odstín. Druhým podstatným prvkem při vzniku pojmenování byla diftongizace ý>ej, která proběhla při nářeční diferenciaci ve 14. století. (Sloveso hýkati je ve 14. století doloţeno ve spisech Tomáše Štítného.) Snad můţeme usuzovat, ţe výraz hejkal vznikl ve starší češtině, přestoţe nebyl zaznamenán slovníky popisujícími staročeskou slovní zásobu. Vede k tomu i mytologický kontext, podle kterého je jasné, ţe Slované byli přesvědčeni o existenci bytosti vládnoucí v lesích, obdoba ruského lešije či lesovika. Heslo hejkal najdeme aţ v Česko-německém slovníku Františka Štěpána Kotta. Nijak více slovo nepopisuje, pouze jednoduše překládá do němčiny jako der Schreier (řvoun, křikloun, vřešťoun). (Kott 1878: I, 416)
Stav v nové češtině Ani v nové češtině není slovo hejkal příliš běţné. Najdeme ho jen ve Slovníku spisovného jazyka českého a v Příručním slovníku jazyka českého. V SSJČ se o něm dočteme, ţe se jedná o lesní strašidlo objevující se v lidové představivosti, „divý muţ“. (PSJČ 1935-1937: I, 847) Vedle výrazu hejkal nalezneme ještě další varianty slova, a to hýkal, hejkadlo, hýkadlo, hejkač, hýkač, hejhal se zdrobnělinou hejhálek a ţenským jménem hejhalice nebo hejhálka. Deminutivum k základnímu tvaru hejkal slovníky uvádí hejkálek a ţenské hejkalka i dlouze
50 Máchal, J.: Bájesloví slovanské, J. Otto, Praha 1907, s. 88-90.
52 hejkálka. V PSJČ je ještě navíc jméno pro hejkalovo dítě - hejkale (uţíváno ale jen vzácně). (SSJČ 1989: II, 21; PSJČ 1935-1937: I, 846-847)
Etymologie Přímo o výrazu hejkal se zmiňuje pouze Rejzkův Český etymologický slovník u hesel hejkat a hýkat. Najdeme v nich ale jen konstatování, ţe spolu souvisí, stejně jako s citoslovcem hej. (Rejzek 2001: 197) Můţeme tak celkem jistě vyvodit, ţe na počátku odvozovacího řetězce stálo zvolací citoslovce hej (má obdoby i v dalších evropských jazycích, např. něm. he! nebo angl. hey!), z něhoţ dále vzniklo sloveso hýkat, po diftongizaci hejkat. Odtud připojením sufixu -l vzniklo činitelské jméno hejkal.
4.2.2.2. Diví lidé a jezinky Diví muţi a divé ţeny, divoţenky, byli obyvatelstvem lesů. Znali je ale jen západní Slované a Slovinci. Ostatní slovanské národy obydlely les jinými duchy. Ţeny tohoto nárůdku byly známy nejen pod jménem divoţenky (dziwożona, divja ţena, divja devojka, dţiwja ţona), ale také jako jezinky, jeskyňky, lesní panny, ţínky, slibky nebo bosorky. Přestoţe v pozdějších dobách splynuly, je jasné, ţe se původně tyto lesní ţenské bytosti rozlišovaly. Rozdělit je můţeme podle vzhledu a chování, a to minimálně na dvě skupiny. První je pro ty, kteří ji potkají, mnohem příjemnější. Zastupují ji lesní panny - mladé, krásné lesní bytosti, které tančí po nocích na mýtinách, berou si místní mládence za muţe (nebo je utancovávají či ulechtávají k smrti), chrání místní zvěř, a kde se zdrţují, nachází se kouzelná studánka. Josef Svátek zaznamenal pověst o jedné takové lesní ţence a popisuje ji takto: „A byla také lesní panna krásná; tváře měla krev a mléko, vrkoče náramně dlouhých vlasův splývaly po bělostné šíji a jen očima se lišila od ostatních krásotinek. Mělať totiţ oči zelené, a ač dobrota z nich vyhlíţela, přece zářily někdy divným plamenem, jenţ nelibě dojímal. Ostatně byla výborná hospodyně, pod jejíma rukama vše jen rostlo a Boţí poţehnání vešlo k Loulovi s příchodem jejím do statku, jehoţ jmění očividně rostlo a se zmáhalo.“51 Touto citací je také řečeno vše o situaci, kdyţ se lesní panna provdá za lidského muţe. Platí tu potom jediné pravidlo, aby vše fungovalo dobře, a to, ţe jí manţel nesmí nikdy připomenout její původ. To pak mizí a nikdy uţ se nevrátí.
51 Svátek, Josef: Zlomky z české démonologie, Havran, Praha 2001, s. 41.
53 Druhá varianta, ţe lesní ţenka znamená pro mladíka smrt, je umělecky zpracována v Čelakovského Ohlasech písní českých, v baladě Toman a lesní panna.52 Druhou variantu divých ţen zastupují divoţenky, které ale bývaly velmi ošklivé a lidem prováděly nepěkné věci. Měly podobu nehezkých ţenštin s velkou hranatou hlavou, dlouhé zacuchané vlasy barvy většinou rudé nebo černé, kostnaté tělo s dlouhými prsy, které si přehazovaly přes ramena. Obávaly se jich, kromě osamělých poutníků lesem, šestinedělky, protoţe jim rády podvrhovaly své děti, které prý byly neobyčejně ošklivé.53 O jezinkách se dochovalo mnoţství materiálu, především v pohádkách. Pravděpodobně nejstarší je Pohádka o jezinkách vydaná Josefem Frantou Šumavským v roce 1840. Tyto bytosti jsou také zaznamenané u Boţeny Němcové a Karla Jaromíra Erbena.
54 O divých muţích se mluví mnohem méně. Ţijí jen v lesích a podle oblíbeného zvyku - prohánění se po lese za doprovodu hlasitého houkání - se jim často říká hejkal, hýkal, hejkadlo. Vlastně tento druh lesního démona splývá s ruským lešijem - vládcem lesa. Tělo měl porostlé srstí nebo mechem, do vlasů měl vpletené trávy a kapradiny a vůbec vzezřením připomínal antického fauna či satyra. Také rád honil po lese mladé dívky a lesníkům i náhodným poutníkům prováděl různé naschvály. O divých lidech se zmiňuje také Komenský, který k slovům „Fauni et Satyri“ poznamenává: „Lesní bohové a diví muţi (chlupáči) vymyšlené věci jsou.“55
52 Čelakovský, František Ladislav: Ohlas písní ruských; Ohlas písní českých, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1954, s. 97-101. 53 Máchal, J.: Bájesloví slovanské, J. Otto, Praha 1907, s. 95-97. 54 Obrázek divého muţe z dolní bordury Bible Václava IV. převzat z Krása, Josef: České iluminované rukopisy 13.-16. století, Odeon, Praha 1990, s. 159. 55 Máchal, J.: Bájesloví slovanské, J. Otto, Praha 1907, s. 99.
54 Stav výrazů jezinky a ježibaba ve staré češtině Jězinky, nebo spíše jězěnky či krátce jězě, byly staročeskými názvy ţenských lesních bytostí, které nebyly člověku příznivě nakloněny. Vyprávělo se (zachyceno např. u Boţeny Němcové), ţe dětem, ale i dospělým lidem toulajícím se v lese, vypichují oči. Představa jezinek postupně splynula s divými ţenami (divoţenkami), které byly ve své podstatě velmi podobné. V Malém staročeském slovníku i v Šimkově Slovníčku staré češtiny najdeme podoby jězěnka a jězinka, které jsou vysvětleny pomocí novočeského tvaru jezinka, nebo jako „báječná zlá bytost ţenská“. (MStčS 1979: 88; SStČ 1947: 58) Více se o této bytosti dozvídáme od Jana Gebauera. Vztahuje ji k bytosti pojmenované latinsky lamia (označuje obecně ţenského démona, nebo upíra) a mluví o ní takto: „takové potvory, ješto mají tvář ţenskú, tělo svinie a nohy konské a slovú gezenky“. Přitom ale upozorňuje také na pouţití ve své době, kdy pojem uţ zastupuje „zlostnou zlou ţenu“, nebo bytost známou jako lesní panna. Uvádí téţ několik citací z Jana Rokycany (1396-1471). V rukopisech z počátku 16. století uţil opisovatel jméno odlišně od tehdejšího úzu, a to ve tvaru gezienka. (Gebauer 1970: I, 641) Ve slovnících Josefa Jungmann a Františka Štěpána Kotta se nedozvíme nic nového. Uvádí to samé co Gebauer, kdyţ se zmiňuje o významu slova jezinka v nové češtině. Oba slovníky uvádí popis jezinky takto: „zlostná, zlá ţena“. (Jungmann 1989: I, 610; Kott 1878: I, 628) O nadpřirozené bytosti zde tedy není ani zmínka.
Jeţibaba bývá úzce spojena s jezinkami. Nejvíce je za to odpovědný kořen jěd- (viz etymologie). Pojem jeţibaba sice ve starých textech téměř vůbec nenajdeme, lze ale od spojitosti s jezinkami a podle analogie s ruštinou (vyskytuje se zde v podstatě stejná bytost jménem bába-jagá) vyvozovat, ţe ve staré češtině existovalo. Podle Jana Gebauera a ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky označovalo čarodějnici. Gebauer dále význam pojmenování vztahuje i na vědmu a věštkyni, čímţ jeţibabu (uvádí tvar jědibaba) dává do souvislosti s věděním: jědi-baba jako vědi-baba. (Gebauer 1970: I, 611) Nový pohled na význam této bytosti přináší Kottův Slovník. U hesla se jménem jeţíbaba najdeme vysvětlení, ţe se jedná o „báječnou bytosť západních a severních Slovanů znamenající bohyni zimy, naproti Bábě Zlaté, bohyni léta“. (Kott 1878: I, 628) Toto tvrzení by podporovalo teorie, ţe Bába byla bytostí velmi mocnou, ţe její působnost dosahovala značné šíře. Bohuţel ale je toto tvrzení značně osamocené.
55 Stav v nové češtině Výraz jezinka je v nové češtině známý. SSJČ i SSČ ho shodně vysvětlují jako zlá lesní ţínka. (SSČ 1998: 122; SSJČ 1989: II, 235) Příruční slovník je doplňuje tvrzením, ţe tato bytost bydlí v jeskyních (odtud občas se vyskytující variantní název jeskyňka). (PSJČ 1935-1937: I, 1217) Ţádná další příbuzná slova, zdrobněliny nebo odvozená přídavná jména, ale slovníky neuvádějí.
Více informací ze slovníků zjistíme o výrazu jeţibaba. Slovo má dva základní významy. Za prvé označuje zlou šerednou čarodějnici a druhý, odvozený, proto významově podobný, popisuje zlou, svárlivou šerednou (starou) ţenu. (SSČ 1998: 122) Pojmenování souvisí se jménem jezinka, to kvůli části pocházející ze staročeského jězě, označujícího zlou ţenskou bytost. Díky tomu také často bývá povaţována za patřící mezi divé lesní ţeny. Další jména této bytosti jsou jedubaba (vlivem pozdějšího přiblíţení ke slovu jed), řidčeji jedibaba (k ní přídavné jméno jedibabský) a jeţibabisko. Muţský protějšek je nazýván jeţidědek nebo méně často jeţibabel. Zaznamenáno je také adjektivum jeţibabí, kde například jeţibabí pohled přeneseně znamenal pohled zlý a uhrančivý. (PSJČ 1935-1937: I, 1184, 1218; SSJČ 1989: II, 235-236)
Etymologie Jezinka, zlá lesní ţínka, má se slovem jeţibaba společný základ, který je všeslovanský. V polštině je znám ve tvaru jędza „zlá ţena“, ruština zná postavu jménem (bába-)jagá, v ukrajinštině pod jménem bába-jahá, ve slovinštině existuje příbuzný výraz jéza pro „hněv“. Srbština a chorvatština znají tvar jéza „hrůza“ a ve staroslověnštině znamenalo slovo ję(d)za „nemoc“. Příbuzné tvary najdeme i v českých nářečích, na příklad lašská jaza (zlá ţena) nebo jazi-bába. (Machek 2010: 225; Rejzek 2001: 249) České tvary jezinka i jeţibaba jsou odvozeny ze staročeského slova jězě, coţ označovalo zlé ţenské lesní bytosti. Podle Rejzka se vyvinulo z praslovanského *ęga, po třetí, progresivní palatalizaci *ędza. Je spojována s litevským éngti „tísnit, trápit, dusit“, lotyšským īgt „chřadnout“, staroislandským ekki „bolest, starost“ i staroanglickým slovem inca „bolest, hádka“. Vše pochází nejspíše z indoevropského kořene *ing- ve významu „bolest, nemoc“. V západoslovanských a východoslovanských jazycích bylo personifikováno a začalo být pouţíváno jako název zosobněného zla. (Rejzek 2001: 249)
56 Machek dodává, ţe východiskem bylo asi praslovanské adjektivum *jęgъ (dokládáno ruským femininem jagája). Jinak se shoduje s Rejzkem na příbuznosti s jiţ uvedeným lotyšským adjektivem īgns, īdzīgs „mrzutý, nevrlý“. Pro změnu v kořeni v z, dz Machek dále uvádí vliv slova jed a jeho odvozenin. (Machek 2010: 225) Do souvislovsti s jedem dává tato slova také Jan Gebauer, kdyţ ve svém Slovníku staročeském píše, ţe slovo jězě (staročeský tvar slova jezinka) pochází z jěd-, jědati sě, jědovati sě = zlobit se nebo také jěditi = drásat, dráţdit. (Gebauer 1970: I, 641) V češtině a slovenštině proběhla ještě jedna hlásková změna, a to z jez- na jeţ- (u výrazů jeţibaba a jeţenka). Jiří Rejzek uvádí, ţe důvod není příliš jasný. Je moţné uvaţovat o vlivu slova jeţ/jeţek. Ale pravděpodobnější asi bude motivace expresivně a nářečně uţívaného slovesa jeţit se „zlobit se“. (Rejzek 2009: 79-80) Motivace slovem jed se projevila ve variantním názvu jedubaba. (Rejzek 2001: 250) Výraz jeskyňka vznikl ze základního pojmenování jezinka kontaminací slovem jeskyně, kde podle některých místních pověstí jezinky ţily. (Machek 2010: 225) Slovník Holuba-Kopečného vztahuje slova k příbuznému výrazu jízlivý (jehoţ původ je ale nejistý a navíc toto slovo existuje pouze v českém jazyce). Původ uvádí stejně jako Machek a Rejzek v praslovanském *jęga, z indoevropského základu *eng-. Zmiňuje také moţnost, ţe stejný základ je i ve slově jehla. (Holub-Kopečný 1952: 153, 156) Po významové stránce by souvislost bylo moţné najít.
57 4.3. Duchové času
Skupina bytostí spojená vztahem k času se ani tak moc neřídí vegetačním cyklem zemědělského roku, i kdyţ k němu mají blízko, ale především harmonogramem dne. Pro démony je nejexponovanější částí dne poledne, půlnoc a soumrak. Všechny tyto tři časy jsou všeobecně známy jako hodiny duchů, nejvíce pak půlnoc. Není proto divu, ţe se tehdy objevovali démoni a na konání lidí v tuto dobu dohlíţeli. Poledne i půlnoc jsou časy, které byly odjakţiva povaţovány za výjimečné. Půlily denní a noční část dne a byly povaţovány za magické. Tato doba měla být proţívána v klidu a nejlépe doma. Démon panující nad polednem, daemon meridianus, je obecně rozšířený po celé Evropě. V češtině je známý pod jménem polednice, jinde poludnica, południowka, přezpołnica či připolnica.56 V polední hodině obchází většinou po polích a hlídá, jestli je dodrţován polední klid. Nejčastěji je polednice zpodobňována jako stará ošklivá ţena, jak sugestivně zachytil její podobu v lidových představách Karel Jaromír Erben.
Malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba; o berličce, hnáty křivé, hlas - vichřice podoba!57
Občas se ale také objevují popisy polednice jako jasné, krásné panny zahalené v bílém plášti. Tato varianta by byla podobnější jihoslovanským samovilám, které zastávaly podobnou funkci a hlídaly mimo jiné nerušenost polední hodiny. Koho v tu dobu přistihly při práci, toho ztrestaly. Váňa k tomu uvádí, ţe většinou tak, ţe dotyčného trýznily otázkami (motiv sfingy) nebo ho nutily nepřetrţitě mluvit celou hodinu, jinak mu hrozilo useknutí hlavy. Tímto trestem se pak podobají jinému vegetačnímu démonu, který téţ měl největší sílu za poledne a ochraňoval úrodu, a to české kosířce, luţicky serp a serpolnica.58 Je moţné, ţe další rys, kterým je známá, totiţ ţe kradla děti, byl přidán aţ později, kdy víra v moc démonů upadala. Základ dochovaný z dřívějška doplnili a předělali nejspíše rodiče na
56 Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, s. 125. 57 Erben, Karel Jaromír: Kytice z pověstí národních, Albatros, Praha 1972, s. 47. 58 Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, s. 126.
58 výchovný prvek, kterým se snaţili zabránit dětem, aby se přes poledne toulaly venku. Hrozbou, ţe je chytí polednice, se snaţili docílit toho, aby byly děti včas u oběda. Polední démon se v lidských představách vyskytoval po celém slovanském kulturním prostoru. U západních a východních Slovanů to byl většinou obraz staré ţeny, jak ho mistrovsky zaznamenal K. J. Erben. U jiţních zastávaly funkci stráţného ducha poledne pravděpodobně samovily. Dohlíţely na dodrţování posvátnosti poledního času a všechny, kteří v tu dobu pracovali, bez milosti trestaly. Muţským protějškem polednice byl poledníček. V té zvláštní magické době nehybného času poledne se zjevoval nejčastěji jako točící se sloup vzduchu (prachu). Vypadal jako malý bílý chlapec a téţ stráţil polední klid - trestal práci na poli v této době, nebo i třeba zloděje. Jejich protipólem byla půlnočnice. Není tak známá jako její polední sestra, ale oproti ní přetrval strach z půlnoci a jejích démonů aţ dodnes, na rozdíl od těch poledních. Zdeněk Váňa píše, ţe její zjevení o půlnoci bývalo předzvěstí úmrtí v rodině. Třetí a poslední sestra - klekánice - bytost mající největší moc za soumraku, je známa především v českém prostředí. Jinde se o ní téměř nemluví. Velké mnoţství autorů se domnívá, ţe šlo spíše o výchovný prostředek, kterým se strašily malé děti, aby se netoulaly večer venku. Zjevovala se za soumraku, po večerním klekání, jako shrbená ţena zahalená tmavým, splývavým pláštěm.
Stav ve staré češtině Tyto bytosti byly známy jako démoni času. Zjevovaly se v době, podle které dostaly jméno. Jednoznačně nejznámější je polednice, dále pak následuje klekánice. Bytost nazývaná půlnočnice je v dnešní době téměř úplně neznámá, stejně tak jako muţská varianta polednice - poledníček.
Výraz polednice (stč. poludnicě) je poprvé zaznamenán mezi českými glosami v latinském slovníku Mater verborum vedle slov driades, deae silvarum, původně tedy nejspíše povaţovaná za druh lesního démona. Další záznam pochází od Bartoloměje z Chlumce. Ve svém latinsko-českém veršovaném slovníku s názvem Glossarius uvádí následující: „diví muţík Faunus, poludnycze dico Satirus“. (Flajšhans 1928: 398) Pojem polednice zná také Staročeský slovník, a to dokonce ve dvou variantách. První - polednicě, nebo také podpolednícě - označuje nevěstku, která měla zakázáno chodit ven před polednem. Druhá moţnost (poludnicě) byla bliţší našemu tématu, označovala fantastickou bytost polozvířecího vzhledu, jeţ škodila lidem. Druhou významovou moţností tohoto tvaru
59 bylo označení divoţenky vycházející z lesa za poledne (v tom bychom mohli vidět pozůstatek deae silvarum, zachyceném v glosách Mater verborum). (StčS 1996: paběničský-pravý, 571, 604) Ve slovní zásobě 19. století je bytost nazývaná polednice zachycena ve slovníku Josefa Jungmanna. Píše o ní, ţe je to příšera polední, která podle víry „sprosťáků“ ve vichru a v prachu létá. Také prý chodívala po vsi, a kdo se jí neklaněl, toho bila přes nohy. V této době je stále ještě uţívaný starší tvar poludnice nebo také muţská varianta démona - poledníček, ďábel poludňový. (Jungmann 1990: III, 261) František Štěpán Kott dodává ještě druhý význam ke slovu polednice, a to polední přímka (dnešní poledník). (Kott 1880: II, 715)
Muţská varianta poledního démona - poledníček - není ve staré češtině doloţená. Zaznamenaly ji aţ slovníky 19. století, Jungmannův a Kottův. Svými atributy a působením se shoduje se svým ţenským protějškem - polednicí. Je charakterizován jako obluda o polednách chodící. (Kott 1880: II, 715)
Podobný případ jako u poledníčka je i u klekánice. Ta je téţ zaznamenána aţ později. Ve staré češtině, v Gebauerově Slovníku staročeském, nalezneme jen původní slovo klekánie, ze kterého byla klekánice odvozena. František Štěpán Kott ji jednoduše srovnává s polednicí. (Kott 1878: I, 692) Zajímavé ale je, ţe také u tohoto večerního démona existuje muţská varianta, jejíţ podoba se do dnešního jazyka nedochovala. Klekáníček bylo jméno jak pro zvonek, jímţ se zvonilo ranní i večerní klekání, tak i pro večerní obludu, která děti straší. (Jungmann 1990: II, 63; Kott 1878: I, 692)
Bytost jménem půlnočnice, kterou uvádějí zdroje zabývající se démony slovanského pohanství, na příklad Zdeněk Váňa, není ve staré češtině doloţena vůbec.
Stav v nové češtině Polednice je slovníky současné češtiny popisována jako polední bájeslovná zlá bytost. (SJČ 1937: L-Ţ, 1213) Slovník spisovného jazyka českého uvádí navíc starší, popř. expresivní výraz poludnice a zřídka uţívané expresivní deminutivum polednička. (PSJČ 1941-1943: IV-1, 594; SSJČ 1989: IV, 245) Příruční slovník zmiňuje u polednice i druhý význam, kterým je nadávka zlé ţeně.
60 Poledníček, ale i nezdrobnělá varianta poledník, je popsán jako mytologická divá muţská bytost objevující se za poledne. Druhý, známější význam slova poledník označuje meridián, „myšlenou čáru na zeměkouli spojující místa, na kterých slunce v stejnou dobu vrcholí“. (SSJČ 1989: IV, 245) Odvozené adverbium uvádí PSJČ polednicky, tedy po „způsobu polednice, strašidelně“. (PSJČ 1941-1943: IV-1, 594)
Klekánice je v nové češtině mnohem více známá neţ ve starší době. Uvádějí ji všechny hlavní slovníky zabývající se lexikem současného jazyka. Shodují se, ţe šlo o „mytologickou bytost chytající děti večer venku po klekání“. (SSČ 1998: 133) Slovníky zmiňují také klekáníčka, a to jak ve významu zvonku, kterým se zvoní klekání, tak i jako protějšek klekánice, čili muţského démona zjevujícího se po klekání. (PSJČ 1937- 1938: II, 126; SJČ 1937: A-K, 737) Další podobu uvádí Slovník spisovného jazyka českého. Je to málo uţívaná podoba klekáník. (SSJČ 1989: II, 319) V Příručním slovníku najdeme navíc další výrazy. Zřídka uţívaný deminutivní tvar od klekánice - klekánička, nebo jméno bytosti uţívané ve středním rodě - klekáníčko. (PSJČ 1937-1938: II, 126)
Bytost jménem půlnočnice není zachycena ani ve slovnících nové češtiny.
Etymologie Výraz polednice má svůj původ jednoznačně ve slově poledne, popřípadě v odvozeném adjektivu polední, k němuţ se připojil sufix -icě. Je také moţné, ţe původní bylo konatelské jméno poledník, ze kterého vznikla přechýlením podoba polednicě. Tvar poledne je všeslovanský. V polštině existuje výraz południe, v horní luţičtině połodnjo, v dolní pół(u)dnjo, v ukrajinštině pólúdeń, polúdne (polúdn(uv)aty, polúdenok), v ruštině pólden’, srbština a chorvatština má pódne a staroslověnština poludьne. Všechny tyto varianty vznikly z praslovanského *polъdьne, coţ znamenalo „polovina dne“. (Rejzek 2001: 484; Machek 2010: 469) Česká podoba slova vznikla uţ na konci 10. století, při zániku a vokalizaci jerů. Jednoduchým rozloţením slova dostaneme dvě základní sloţky spřeţky, a to půl a den. Obě substantiva jsou všeslovanská a patří k základní vrstvě praslovanského lexika, které má kořeny v indoevropském období.
61 Stejným způsobem pravděpodobně vzniklo i jméno půlnočnice (pokud budeme počítat s tím, ţe slovo/bytost existovalo, přestoţe není v pramenech doloţeno). Základem by byl výraz půlnoc, tedy jednotlivé sloţky půl a noc. I zde je pravděpodobné, ţe výraz půlnočnice vznikl připojením sufixu -icě.
Klekánice, poslední a nejmladší zástupce skupiny démonů času, vznikla opět stejným způsobem. Základní tvar, ze kterého se dále odvozovalo, je klekání. Stejně jako u polednice, i zde existuje její muţský protějšek, klekáník či častější klekáníček, ze kterého přechýlením (opět pomocí sufixu -icě) vznikla klekánice. Odvození od adjektiva je v tomto případě méně pravděpodobné. Klekání, základní tvar, vzniklo ze slovesa klečet, které je rozšířené po celém slovanském prostoru kromě východoslovanských jazyků. (p. klęczeć, slk. kľačať, kľakať, sch. kléčati, stsl. klęčati.) Původní byl praslovanský tvar klękati, coţ asi znamenalo poklesávat v kolenou. Odtud potom klęcati kulhat, v češtině nářeční klécat. Příbuzné by bylo i lotyšské klencēt kulhat nebo litevské nářeční klénkėti rychle jít. (Machek 2010: 253-254; Rejzek 2001: 274) Podstatná informace týkající se klekánice souvisí s jejím stářím. Tento konkrétní výraz není starší neţ ze 13. století, protoţe teprve roku 1269 je doloţen zvyk zvonění k modlitbě. Večerní zvonění, pozdější klekání, bylo předepsáno papeţem Janem XXII. v roce 1318. Praţská synoda je potvrdila aţ roku 1605.59 Z tohoto zjištění vyplývají dvě moţnosti. Buď bytost nazývanou klekánice vymysleli lidé podle vzoru polednice aţ po zavedení večerního zvonění, klekání, které oddělovalo denní část dne od noční, nebo zde bytost stráţící magický zlom dne byla uţ mnohem dříve a jenom se jí změnilo jméno podle zvonění, které tuto dobu ohlašovalo. Změna jména by nebyla nic výjimečného a i exponovanost okamţiku spíše podporuje druhou moţnost, totiţ ţe tu takový časový démon uţ existoval před zavedením klekání.
59Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek, eds: Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard, Mladá fronta, Praha 2007, s. 366.
62 4.4. Démoni osudu
Jeden z nejstarších historických pramenů zmiňující se o Slovanech, jehoţ autorem byl v 6. století Prokopios, říká o jejich vztahu k osudu toto: „Osudu neznají a vůbec neuznávají, ţe by měl nějakou moc nad člověkem.“60 V rozporu s tímto tvrzením se na celém slovanském území dochovala víra v bytosti vládnoucí nad ţivotem a osudem člověka. Tento rozpor spíše ukazuje na rozdílné chápání významu slova osud. Antické fatum, τύχη („Celková souvislost toho, co se člověku udává bez jeho přičinění, osud. Zakládá se zpravidla na víře v existenci buď anonymní, neosobní entity nebo boţského (i personifikovaného) jsoucna, které řídí sled událostí, s nevyhnutelnou nutností potkávajících člověka.“61) označovalo předem určený, neměnný osud. V protikladu k tomuto chápání pojímali Slované osud jako tzv. úplatný. Další prameny dokládají, ţe nejčastěji při hrozícím nebezpečí, jako například v nemoci, při odchodu do války nebo v blízkosti smrti, Slované slibovali bytostem bdícím nad jejich ţivotem oběť. Pokud z nebezpečí vyvázli, věřili, ţe si přislíbenou obětí vymohli změnu osudu, ţe se díky ní zachránili. V českém prostředí jsou domácí sudičky. V jiných slovanských jazycích jsou známy pod jmény roţanice (ruské), rodzanice (polské), rojenice (slovinské), rodjenice (chorvatské), sudjenice (srbské), narečnice či urisnice (bulharské).62 Ve všech případech se ale jedná o shodnou představu bytostí ţenského pohlaví určujících novorozenci jeho osud i smrt. Jakýmsi protějškem těchto démonů je postava Roda. V ruských středověkých pramenech vţdy vystupuje spolu s roţanicemi. Často se uvádí, ţe byl jedním z nejvýznamnějších bohů slovanského panteonu, dokonce tvůrce světa. Pro toto tvrzení by hovořil zápis v jednom mladším ruském rukopise, jehoţ originál vznikl snad na přelomu 12. a 13. století. Stojí v něm, ţe tvůrcem „...je Bůh, a ne Rod“.63 Souvislost s rodem a předky, jejichţ kult byl ve slovanském pohanství velmi zřetelný, by tuto domněnku potvrzovala.
Vedle sudiček ale existují také další bytosti, které jsou zodpovědné za lidský osud. V českém prostředí se s nimi setkáme minimálně. Je to v ruském prostředí Dolja (varianta řecké bytosti Μοίρα), která je povaţována za ztělesněný osud, který kaţdý dostane do vínku při narození. Můţe být dobrá nebo zlá; dobrá se o svého člověka stará ve dne v noci po celý
60 Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, s. 126. 61Filosofický slovník, Horyna, B. - Štěpán, J. - Blecha, I. - Šaradín, P., Nakladatelství Olomouc, Olomouc 1998, s. 118-119. 62 Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, s. 127. 63 Profant, Martin - Profantová, Naďa: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Libri, Praha 2002, s. 192.
63 ţivot a zajišťuje mu vše potřebné. Zlá Dolja (jinak také Nedolja, lichá Dolja, Licho) se naopak o člověka nestará vůbec, ale ani vlastní snaţení člověku není nic platné, protoţe pokud ho zlá Dolja doprovází, nic se mu nemůţe podařit. Navíc má ještě tu smůlu, ţe se Dolji nelze zbavit. Postupem času se z Dolji vyvinuly další bytosti, které zosobňovaly jednotlivé špatné stránky ţivota, například Gore (personifikované hoře), Běda (Bida, Biéda, Bijeda, Bída), Nuţda, Kručina aj.64 U Srbů se podobná bytost nazývala Sreća (řecká Τύχη, římská Fortuna). Zastupovala nejen osud, ale i motiv náhody – štěstí či neštěstí. Z toho vyplývá, ţe i zde jsou bytosti dvě, a to jedna dobrá a druhá zlá, někdy také nazývaná Nesreća. Ta je vzezření dosti nevábného, ale na rozdíl od ruské Dolji se jí bylo moţno zbavit.
Mezi démony starajícími se o osud člověka měla nezastupitelné místo zosobněná smrt. Procházela lidskou společností a brala ţivoty nejen v době pohanské, ale byla velmi oblíbeným motivem ve všech druzích umění po celou dobu křesťanství a setkáváme se s ní ještě dnes. (Samozřejmě není myšleno samotný odchod lidské bytosti z tohoto světa, ale personifikace této události.) Lidé si ji představovali jako bíle oděnou ţenu, která se zjevovala na křiţovatkách cest nebo u lůţek umírajících. Jejím atributem byla hořící svíce představující ţivot člověka. Jakmile dohořela, dotyčný člověk zemřel. Později, vlivem křesťanství, byla zpodobňována jako stařena či kostra nesoucí svůj atribut - kosu nebo přesýpací hodiny. Na změně podoby smrtky je patrný také posun ve vnímání konce lidského ţivota. Nejen smrt, ale také různé nemoci byly způsobovány jednotlivými démony. V Rusku byla za mor zodpovědná příšera čuma, v Polsku dżuma a u jiţních Slovanů kuga. Zdeněk Váňa dále uvádí bytosti působící zimnici - lichoradka, horečku - pristrit, neštovice - ospamatuška a další.
64 Máchal, J.: Bájesloví slovanské, J. Otto, Praha 1907, s. 61.
64 4.4.1. Sudičky Démoni vládnoucí nad lidským osudem se v českém prostředí nazývají sudičky. Po celém slovanském kulturním prostoru je rozšířena stejná představa ţenských bytostí prorokujících novorozeněti osud, délku ţivota i konec, jakým odejde z tohoto světa. Liší se jen jména, pod kterými jsou známy. Řekové znali moiry (Klotho, Lachesis a Atropos), Římané parky, v germánské mytologii to byly norny nebo ve starém Egyptě bohyně Hathóry.65 Všechny představy se shodují na tom, ţe se jedná o ţenské bytosti oblečené v bílých řízách a s bílými plachetkami na hlavě. Bývají tři a většinou si je lidé představují jako milé stařenky. Dalšími variantami jsou tři mladé dívky nebo ţeny věkově rozdílné - nejmladší děvče, prostřední ţena středních let a nejstarší jako stařena. Někde se také dochovaly zmínky o tom, ţe roţanice chodily ve dvou - stará a mladá (snad matka s dcerou). Přicházejí do pokoje šestinedělky poté, co na ní seslaly hluboký spánek, vezmou dítě a dohadují se o tom, jaká budoucnost ho čeká. Podle lidového vyprávění pomáhá, kdyţ na sudičky matka pamatuje a na stůl jim připraví pohoštění - obětinu. Nejčastěji je to chléb, sůl a víno. Pokud si to nastávající maminka můţe dovolit, připraví pohoštění větší (med, sýr, kaše, koláčky, atd.). Věřilo se, ţe pokud šestinedělka na sudičky pamatuje a přichystá dary, jejich sudba bude příznivější, neţ kdyby jim nic nepřipravila. V souvislosti s porodem a šestinedělím jsou doloţeny v etnografickém materiálu také oběti černého kohouta. Na sudičky se pamatovalo také v pozdějších letech dítěte, kdy jim byly obětovány jeho první vlásky. Později, snad v důsledku ovlivnění antickými představami, bylo sudičkám připisováno předení nitě, která zastupovala ţivot člověka. První sudička předla, druhá nit měřila a třetí ji přestřihla, čímţ ukončila ţivot člověka. Tomu odpovídá i mínění, ţe třetí sudička je nejmocnější. První dvě mohly dítěti naplánovat cokoli, ale poslední slovo měla vţdy aţ ta třetí, nejstarší. Určovaly, jaký člověk z miminka vyroste, jak se mu bude dařit a především kdy a jakou smrtí ze světa odejde.
Stav ve staré češtině Výraz sudička není ve staré češtině známý. Zaznamenán je jen příbuzný pojem sudič označující kritika nebo posuzovatele. (MStčS 1979: 487) Z této muţské varianty vzniklo slovo sudička nejspíše přechýlením pomocí sufixu -ka. Námi hledané heslo se objevuje aţ v Jungmannově Slovníku, ještě ve starší výrazové podobě sudice. Tvar sudička je chápán jen jako deminutivum tohoto základního tvaru.
65Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek, eds: Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard, Mladá fronta, Praha 2007, s. 988.
65 Jungmann charakterizuje tuto bytost jako bohyni, která má lidský osud ve své moci. (Jungmann 1990: IV, 374) František Štěpán Kott uţ ale povaţuje oba tvary, tedy sudici i sudičku, za rovnocenné. Zmiňuje také, ţe u pohanských Slovanů se jim říkalo rojenice. (Kott 1882: III, 752)
Stav v nové češtině Sudičky jsou Slovníkem spisovné češtiny popisovány jako „mytologické ţenské bytosti, které přisuzují dítěti při narození osud“. (SSČ 1998: 422) Více o sudičce píše Příruční slovník, kdyţ uvádí, ţe je to ţenská bytost, kterou si lidé běţně představují jako bíle oděnou stařenku, jeţ nově narozenému dítěti určuje budoucí osud. Slovník ji dále nazývá bohyní osudu. (PSJČ 1948-1951: V, 878) Starší podobou jména sudička je sudice. (SJČ 1937: L-Ţ, 1435) Jedná se o kniţní podobu se stejným významem, označuje tedy téţ bohyni osudu. (PSJČ 1948-1951: V, 877) Dříve to sice byla základní podoba názvu bytosti, ale postupem času zastarávala a stahovala se z uţívání, aţ se základní podobou stal tvar sudička. Odvozené, málo uţívané adjektivum je sudičkovský. Popisuje cokoli týkající se sudiček nebo sudičkám vlastní. (PSJČ 1948-1951: V, 878) Výraz sudička má také další, přenesené významy. Expresivně označuje pomlouvačnou ţenu, klevetnici, klepnu, zřídka také posuzovatelku nebo ţenu, která se ráda soudí. (PSJČ 1948-1951: V, 878)
Etymologie Pojmem sudička se etymologické slovníky nezabývají. Přesto je celkem zřejmé, ţe výraz má původ ve slově soud, popř. soudit. Dalším stupněm by byl tvar doloţený ve staré češtině - sudič, z něhoţ připojením přechylovacího sufixu vznikla sudička. Nebo je téţ moţné odvození příponou -icě ze základového substantiva soud. Soud je výraz všeslovanský (slk. súd, p. sąd gen. sądu, hl. dl. sch. sud, sln. sod, b. săd, stsl. sǫdъ, r. ukr. sud gen. sudá). Základem je praslovanské sǫdъ, příbuzné se staroirským cond ‘smysl, rozum’, latinským cēseō ‘mít za to, domnívat se, (u)soudit, ustanovit, rozhodnout, odhadovat’ a snad i gótským handugs ‘moudrý’. Všechno má původ v indoevropském kořenu *k´end- (u nás pak díky o-stupni k´ond-o-s). Původní význam byl ‘usuzovat, posuzovat’, z čehoţ se dále specifikoval na ‘úsudek, názor, mínění’. (Machek 2010: 568) Druhou moţnost výkladu slova soud zastupuje Jiří Rejzek a Holub-Kopečný. Jsou přesvědčeni, ţe praslovanské sǫdъ má původ v indoevropském tvaru *som-dho- s významem
66 ‘co je dáno dohromady’, coţ je sloţené ze *som- ‘dohromady, s’ a odvozeniny od *dhē- ‘poloţit, dát’. Týkalo se to převáţně soudního dohadování, s čímţ by souviselo také litevské sam-das ‘dohoda’ (zejména o nájmu) a sudéti ‘sestavit, navršit, sečíst’ nebo staroindické samdhā ‘příměří, slib’. (Rejzek 2001: 591; Holub-Kopečný 1952: 345) Holub-Kopečný k tomu doplňuje církevněslovanské sętъ, tedy ‘řekl’ (posentiti ‘zamluvit si’), s původním významem ‘vynesení rozsudku, výrok’.
67 4.5. Ochránci domovů a rodiny
Víra v duchy domové, ochránce rodiny a domova, byla jedním ze základních kamenů slovanského pohanství. Odvíjela se od kultu předků, jehoţ existenci můţeme vysledovat aţ k úplným počátkům náboţenství Slovanů. Základem je předpoklad, ţe zemřelí předkové dále dohlíţejí na mladší členy rodiny a pomáhají jim. Za tuto ochranu a pomoc si na oplátku zasluhují úctu a oběti. Nejenţe se proto slavilo výročí odchodu konkrétního zemřelého příbuzného, ale existoval také svátek nazvaný dziady, který byl zasvěcen předkům obecně a slavil se několikrát do roka, většinou čtyřikrát. Jinak se mu také říkalo zadušnice (u jiţních Slovanů; u východních pak radunice či rusalije). Odtud uţ není daleko ke křesťanskému svátku Dušiček. Na vznik víry v duchy domové z kultu předků přímo odkazují konkrétní pojmenování jako Děd, Dědek, Děduška, Děduška domovoj čili předek povýšený na rodinného génia. Kaţdá rodina měla vlastního ochranného ducha, který byl rovnoprávným, nebo spíše nadřazeným členem domácnosti. Pamatovalo se na něj při všech slavnostech a událostech, které se týkaly rodiny. Například při oslavách v průběhu roku týkajících se vegetačního cyklu se jedny z prvních obětí dávaly právě ochranným, domácím duchům. Ale fungovalo také kaţdodenní uctění duchů, a to předloţením části večeře, kterou konzumoval zbytek rodiny. 66 Nejstarší zprávu o tomto tématu z českého prostředí máme od kronikáře Kosmy. Ve své Kronice české při popisu příchodu Čechů do nové vlasti píše: „Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těţké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůţkům, jejichţ zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, kdysi
66 Obrázek dřevořezeb staroslovanských domácích bůţků převzat z Podborský, Vladimír: Náboţenství pravěkých Evropanů, Masarykova univerzita, Brno 2006, s. 519.
68 osudem vám předurčené.“67 V latinském originále je na místě slova bůţkům výraz penates. Tato ukázka dokládá také to, ţe domácí bohy (domesticos deos) si braly rodiny s sebou při stěhování. Na novém místě pak bylo nutno vykonat rituální oběť a bůţky „přivítat“ a usadit v jejich novém působišti. Pokud si rodina do nového hospodářství domácího bůţka nepřinesla, neměla ho, čekalo se, aţ v novém domě zemře hospodář. Pak teprve hospodářství získalo ochranného ducha. Odlišné to bylo v případě míst, kde se věřilo, ţe rodinné štěstí zajišťuje had hospodáříček nebo jiná nadpřirozená bytost, která nebyla součástí rodiny, např. skřítek, rarášek nebo zmek.
4.5.1. Dědkové Dědkové, neboli rodinní duchové, latinsky panates, byly základní ochranní démoni pohanského člověka. Jsou o nich zmínky uţ u nejstarších kronikářů. Máchal v Bájesloví slovanském odkazuje na Thietmara, který se zmiňoval o Slovanech na severu, jeţ ctili domácí bohy (domesticos deos), na Helmolda píšícího o Slovanech polabských nebo na Kosmu.68 Ti všichni je nazývají podle římské tradice penati nebo domestici. Dědkové byly první, základní formou představ o ochranných démonech. Později se z ní vyvinuly podoby další, např. had hospodáříček, skřítek, šotek, zmek nebo rarášek. Děduška domovoj je v představách zachycen jako starý, shrbený, ale silný muţ podobný některému z předků. Mohl s ním mít podobnou barvu vlasů, hlas nebo dokonce povahu. Ţije většinou sám (ale občas se uvádí, ţe má ţenu a děti). Jeho největší prací je zajištění bezpečí rodiny a rozmnoţení jejího ţivobytí. Chrání před nebezpečím, odhání zloděje a zlé duchy, a pokud je to potřeba, tak také bojuje s ostatními domovými duchy, kteří by jeho rodině chtěli ublíţit. Jeho oblíbeným zaměstnáním je prý také péče o dobytek, nejraději o koně. Děduška domovoj, jako člen a ochránce rodiny, se také účastní všech jejích radostí a smutků. V domácnosti byl umístěn v podobě malé sošky z hlíny nebo kamene ve výklenku poblíţ dveří nebo u hlavního ohně - krbu, kamen. V Polsku se pojem dziad udrţel pouze jako strašidlo, kterým se hrozí neposlušným dětem. Luţičtí Srbové jsou původní představě blíţ, protoţe v jejich jazyce jsou nócne źědky zlí duchové, kteří se zjevují po nocích.69
67Kosmova kronika česká, překl. Bláhová, Marie - Hrdina, Karel, Svoboda, Praha 1972, s. 12. 68 Máchal, J: Bájesloví slovanské, J. Otto, Praha 1907, s. 35. 69 Tamtéţ, s. 44.
69 4.5.2. Had hospodáříček Před příchodem křesťanství, které z hada udělalo tvora nečistého a veskrze zlého, býval tento plaz velmi oblíben a ctěn. Jak lidé věřili, nosil štěstí. Proto, kdyţ se vyskytoval na něčím pozemku, ten ho ještě krmil a staral se o něj. Mohl to totiţ být proměněný domácí duch, „děd“ (domovoj), který bděl nad fungováním rodiny. Je pravděpodobné, ţe se víra v moc hada hospodáříčka vyvinula právě z úcty k rodinným dědkům, protoţe v některých místech mohli hadi usazení na zahradě a neustále se objevující v blízkosti domu vytvářet dojem, ţe nad místem svého výskytu bdí a hlídají ho. Martin Stejskal k tomu dodává, ţe nejspíš šlo o uţovku stromovou (Elaphe longissima), která byla dříve zvaná Aeskulapova.70 Ty se totiţ často zdrţují ve starých domech. (Tradovalo se, ţe had hospodáříček ţije většinou pod hlavním prahem.) Panovalo přesvědčení, ţe pokud by mu člověk nějak ublíţil nebo ho vyhnal, přivolal by na sebe i celou svou rodinu neštěstí. Had se dostal také do pověr. Ve středověku v Čechách jedna taková mluvila o tom, ţe kdo uvidí na jaře ţivého hada „an po zemi leze“, bude po celý rok zdravý a bude mít štěstí, ale jestli uvidí hada mrtvého, „ten rok nebude mít ţádného štěstí ani na statku, ani na hovadech, ani na svém zdraví“.71 Kdysi význačné postavení hadů dokládají také pohádky. Dochovaly se na celém slovanském území a vyprávějí o bílých hadech, hadech s korunkou nebo třeba o přátelství dítěte s hadem. Všem je ale společný pozitivní postoj k těmto tvorům. V českém prostředí o nich převyprávěla jednu pohádku Boţena Němcová a pojmenovala ji O bílém hadu.72 O úctě k hadům máme zprávy nejen z lidové slovesnosti, ale také díky historickým nálezům. I u západních Slovanů bylo nalezeno několik kostěných či parohových zpodobení hada. Pozdní doklady mluví o uctívání tohoto zvířete jak u západních, tak i východních a jiţních Slovanů.73 V Čechách jsou o hadu hospodáříčkovi zprávy od 16. století. Jiné jméno pro hada hospodáříčka bylo v Polsku domowe uboţęta (z roku 1579) a v Rusku uboze (lemures) u Lasického.74
70 Stejskal, Martin: Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha 1991, s. 41. 71 Profant, Martin - Profantová, Naďa: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Libri, Praha 2002, s. 78. 72 Němcová, Boţena: Velká kniha pohádek, Albatros, Praha 1985, s. 254. 73 Profant, Martin - Profantová, Naďa: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Libri, Praha 2002, s. 78. 74 Máchal, J.: Bájesloví slovanské, J. Otto, Praha 1907, s. 35-36.
70 4.5.3. Skřítek Skřítek, křístek, škrátek nebo také šotek, šetek, na Valašsku dokonce špírek, špierátko (od spiritus - duch)75 je další variantou ducha domového. Původně byl pravděpodobně shodný s představou dědka. U výrazu šotek je to průkaznější, protoţe oba pojmy vznikly stejným způsobem. Šotek vznikl od staročeského šiet (šied), coţ znamenalo stařec.76 Obě slova mají stejný význam. První zprávy jsou o něm ze 13. století, hojněji je pak v textech zmiňován v 16.-18. století. Ale v rozporu se slovem, od kterého byl odvozen (stařec), bývá šotek popisován jako klouček s pazourky na nohou i rukou, který se nejčastěji zdrţuje ve chlévě nebo za pecí. Ale shodně s ostatními domácími duchy se stará o blahobyt rodiny, pečuje o dobytek a úrodu a odhání všechno zlé. Zvýraznila se také jeho mstivost - kaţdý naschvál nebo i nepozornost, která se ho nějak dotkla, hned oplácel. Podoba šotka doznala v určitých oblastech ještě jedné změny, a to, kdyţ si ho lidé začali představovat jako zmoklé kuře. Tím v podstatě splynul s dalšími bytostmi - plivníkem a zmekem. Není to ale pravidlo. Na mnoha místech se stále udrţuje představa skřítka jako malé bytosti s humanoidními rysy. A mohli bychom říct, ţe se stále v jazyce pouţívá, např. tiskařský šotek. Stejně jako si skřítek udrţel povahové rysy původního ochranného ducha, tak i později s ním bylo nakládáno stejně jako s dědkem. Účastnil se rodinných událostí a byly mu předkládány oběti. Jeho dnem byl čtvrtek. Čeněk Zíbrt o tom uvádí, ţe se ve čtvrtek nesmělo příst, čímţ se vzdávala úcta starodávné ochranné bytosti rodinného krbu, skřítkovi. Tehdy se mu chystaly oběti a jídlo na noc.77 Poměrně dlouho se v Čechách i na Moravě dochovalo úsloví „není ani křístka doma“, stejně jako klení „Aby tě skřítek vzal!“.78 Na Slovensku je znám pod jmény škrata, škriatek, v polštině se mu říká skrzatek, skrzat, skrzot a v obou zemích si ho představují jako zmoklé kuře, které hospodáři nosí peníze a obilí.
75 Stejskal, Martin: Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha 1991, s. 52. Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazak, eds: Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard, Mladá fronta, Praha 2007, s. 913. 76 Bělič, Jaromír: Malý staročeský slovník, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1978, s. 500. 77 Zíbrt, Čeněk: Veselé chvíle v ţivotě lidu českého, Vyšehrad, Praha 2006, s. 18. 78 Máchal, J.: Bájesloví slovanské, J. Otto, Praha 1907, s. 47.
71 Stav ve staré češtině Skřítek býval domácím duchem starých Čechů. Hlavní náplní jeho existence bylo zajišťovat pro hospodářství peníze a majetek. Také nejspíše rodinu ochraňoval. Ve staré češtině je jeho jméno dochováno v podobách skřietek a škřietek. Označoval jak dnešního skřítka, tak i čerta, ďáblíka nebo raráška. (MStčS 1979: 452; SStČ 1947: 182) Josef Jungmann uvádí jako základní podobu slova výraz skřet, skřítek je pak odvozené deminutivum vedle škřítka a křístka. Popisuje ho jako domácího bůţka starých pohanských Slovanů. U zdrobnělého tvaru skřítek zmiňuje ještě druhý význam, a to nemoc hlavy. (Jungmann 1990: IV, 119-120) Další krajová pojmenování se dozvídáme od Františka Štěpána Kotta. Vedle základního skřeta, skřítka, škřítka a křístka uvádí také jména špiritus, špírek, luček, čertík, rarášek, Kuba nebo Kubík. Ve svém slovníku také zaznamenal dvě úsloví, ovšem bohuţel bez bliţšího vysvětlení: zvolání Ty skřítku! a moravské Skřítek to vzal. (Kott 1882: III, 386)
Skřítkovi příbuzný šotek nebo šetek byl také domácím, ochranným duchem. Základní význam slova tedy měli stejný. U šotka ale existoval ještě další význam, který by snad mohl být vodítkem při hledání původu tohoto slova. Šotek, ale i šetek se říkalo stařečkovi, byly to zdrobněliny slova šet, které označovalo starce. (Kott 1882: III, 863, 923) V Šimkově Slovníčku staré češtiny najdeme starší tvary šiet, šied, jeţ pojmenovávaly starce nad 70 let, kmeta. (SStČ 1947: 181)
Stav v nové češtině Bytost jménem skřítek je ve Slovníku spisovné češtiny charakterizována jako mytologický duch v podobě drobného muţíčka. (SSČ 1998: 391) Slovník jazyka českého doplňuje, ţe šlo o bájeslovného domácího bůţka. (SJČ 1937: L-Ţ,1376) Ještě širší charakteristiku podává SSJČ, kdyţ píše, ţe se jedná o „ducha drobné postavy opatrujícího dům a přinášejícího štěstí“. Výraz je téţ přibliţován pomocí slov šotek, hospodáříček, nebo přírodní duch drobné postavy, pidimuţík. (SSJČ 1989: V, 363) Pojem skřítek označoval v zoologii rod ptáků z čeledi Trochilidae. (V současnosti uţ je přejmenována na kolibříkovité.) (PSJČ 1948-1951: V, 318) Další, přenesené významy, kterými můţe skřítek oplývat, jsou na příklad expresivní o člověku slabší, menší postavy; o trpaslících - duchách lesních, skalních nebo důlních; nebo také expresivně o pečlivé hospodyni. (SSJČ 1989: V, 363)
72 Variantní názvy k výrazu skřítek jsou skřit, nářečně křítek nebo křístek a deminutivní skříteček. Z přídavných jmen se uţívají podoby skřítčí, skřítkovitý, skřítkovský a skřítkový. (PSJČ 1948-1951: V, 318; SSJČ 1989: V, 363) Pojmenování křístek, nebo spíše křítek je varianta nářeční. Vznikla ve středních Čechách při provedení změny v souhláskové skupině skř-. Úvodní s- zaniklo, nebo (jako u varianty výrazu křístek) se přesmykem dostalo doprostřed slova. Tato změna dala vzniknout například slovům křínka, křípat, křivánek nebo právě křítek. (Bělič 1972: 69) Jaroslav Zaorálek ve své knize Lidová rčení zaznamenal i nějaká ve spojení se skřítkem: mít skřítka (mít štěstí, stálé úspěchy ap.); mít mlsného skřítka (být mlsný); není tam ani skřítka (někdy se také pouţívá výraz křístka) (nikdo tam není). (Zaorálek 2000: 322) Méně uţívaná varianta skřet sice také pojmenovává domácího ducha, ale ten je běţně povaţován za malého vzrůstem a navíc zlého a šeredného. I zde se výraz pouţívá při popisu malého, ošklivého člověka, obyčejně také zlého. (PSJČ 1948-1951: V, 315; SSJČ 1989: V, 362)
Příbuzná bytost, šotek, má ve slovnících více významů. Příruční slovník jazyka českého ho povaţuje za domnělého bůţka slovanského. Dále je to i zlomyslný nebo čtveračivý duch lidových pověr a tradic v podobě kloučka, který člověku pomáhá nebo ho škádlí (hospodáříček, plivník, skřítek). Pojem se také přenesl na člověka a expresivně označuje čtveračivou bytost, zvláště děvče. (PSJČ 1948-1951: V, 1124; SSJČ 1989: VI, 55) Objevuje se v následujících ustálených slovních spojeních: tiskařský šotek (tisková chyby měnící původní smysl), sazečský šotek nebo redakční šotek. (SSJČ 1989: VI, 55) Také se pouţívá ve spojení mít šotka o někom, kdo má štěstí a dobře hospodaří. (Zaorálek 2000: 354) Dalším tvarem je lidové šetek. Deminutivum šoteček uţ je expresivní. Uţívaná adjektiva jsou šotkovitý, šotkovský a šotkový, všechny vztahující k šotkovi a obsahující prvek rozpustilosti, šelmovství. Také odvozené substantivum šotkovitost (méně uţívané) označuje veselost a rozpustilost. (PSJČ 1948-1951: V, 1124; SSJČ 1989: VI, 55)
Etymologie Název skřítek, skřet, staročeské škřietek, křístek, slovenské škriatok, polské skrzat(ek), skrzot a slovinské škrat(ec) pochází ze starohornoněmeckého výrazu scrat, nyní Schratt. (Machek 2010: 550) Sthn. scrat je ovšem podle Jiřího Rejzka nejistého původu. Tento výraz označoval zlého lesního muţíčka (Holub-Kopečný 1952: 335), neţ se po adaptaci ve slovanských jazycích přiblíţil např. rarachovi a stal se domácím duchem.
73
Podle etymologických slovníků jsou výrazy šotek, šetek nejasného původu. Václav Machek slova odvozuje od slovesa šotit „skrbně hospodařit“, podle úsloví mít šotka. Původ tedy vykládá podle hlavního rysu bytosti, která se pro ni stala charakteristickou. Jako další, dosti nejistou moţnost uvádí vztah k adjektivu pošetilý. (Machek 2010: 618) K této druhé variantě se přiklání také Jiří Rejzek i Holub-Kopečný. V jejich slovníku také najdeme zaznamenaný významový posun slova od původního „pošetilce“ a „šaška“, přes „skřítka“, aţ po expresivní novočeské „neposeda“. (Holub-Kopečný 1952: 373) Pokud by substantivum šotek mělo původ ve slově pošetilý, tak by nejspíše, podle Holuba- Kopečného, bylo základním staročeské slovo šětit „bláznit“. To srovnávají se starším expresivním šetelit „blábolit“, litevským pašutis „bláznivý“ a zvláště s církevněslovanským šętati sę „vztekat se“. (Holub-Kopečný 1952: 288) Existuje snad ale ještě jedna moţnost výkladu, a to jiţ naznačená v části o staročeském stavu slova. Je moţné a snad i pravděpodobnější, podle charakteru bytosti a její historie, ţe výraz šotek má původ ve slově šiet, šied „stařec, kmet“. Nasvědčovalo by tomu jednak pozdější označování stařečka šotek (uvádí Kott), ale především charakter bytosti tohoto jména. Jednalo se o stráţního a ochranného ducha domu a podle dokladů se jím stával první hospodář, který v novém hospodářství zemřel nebo významný prapředek, jenţ nad dalšími generacemi drţel ochrannou ruku a pomáhal jim.79 Původně Slované těmto duchům říkali dědové, otcové, hospodáříčkové nebo jinde domoví stejného významu. Těmito jmény dávali najevo příbuznost s domácím duchem a vyjadřovali mu úctu. Do této významové i formální řady by se šotek (s původem ve slově šiet, šied) dobře zařadil.
79 V tomto případě mám na mysli úplně původní představu bytosti, dříve neţ se přiblíţila postavám např. raracha nebo plivníka, a získala tak podobu ducha získaného místo vlastního, pocházejícího z rodiny.
74 4.5.4. Zmek, rarach, plivník Všechny tyto tři pojmy zahrnují jednu bytost. Někdy by se také dala spojit i s démonem předchozím - skřítkem či šotkem, protoţe bývají někdy zaměňováni, ale přeci jen ještě cítíme mezi těmito bytostmi jistý rozdíl. Tento démon uţ nemá charakter rodinného ducha, který chránil celé hospodářství a zůstával v rodině po několik generací. Je třeba ho získat a vychovat, čímţ se vytvoří pouto pouze s jediným člověkem, kterému potom zajišťuje bohatství. Na oplátku zase získá duši člověka, kterému slouţil. (Je dosti pravděpodobné, ţe se tento rys přidal aţ později v důsledku vlivu křesťanské víry.) Traduje se, ţe se vylíhne z vejce černé slepice nošeného devět dní v levém podpaţí. Vypadá jako mokré, schlíplé kuře. V zajišťování blahobytu pro svého pána je ale neúnavný a navíc člověka stále popohání, aby se téţ staral o rozšiřování majetku. Také mnoho jí. Tyto vlastnosti nakonec mohou způsobit, ţe se ho dotyčný člověk pokusí zbavit, coţ vůbec není jednoduché. Vzhledová varianta plivníka můţe být poněkud odlišná, protoţe se o něm někdy píše jako o ohnivém kohoutovi nebo sice o zmoklém kuřeti, ale toto navíc srší jiskrami. Martin Stejskal dodává, ţe na jiţní Moravě byla známa podoba létající stvůry chrlící oheň. Synonymy raráška jsou také pikulík, diblík, jarášek (Vsetínsko), v okolí České Třebové caboch (nebo snad caboh).80 U Luţických Srbů se bytost podobná plivníkovi nazývá plon, také přináší peníze a obilí a vypadá jako ohnivý drak nebo koule, u Poláků je to pak plonk. Čeština má pro něj ještě jedno jméno, a tím je prašivec.81 Rarášek i ostatní byli ve středověku často zaměňováni s ďáblem.
4.5.4.1. Zmek Stav ve staré češtině Postava zmeka představovala pro tehdejší lidi něco nedobrého. Byl to démon, pokud se přikloníme k variantě příbuznosti s domácími duchy, který sice nosil peníze a bohatství do domu, ale po čase a z různých důvodů začal být na obtíţ a pro majitele bylo téměř nemoţné se ho zbavit. Objevoval se nejvíce v podobě zmoklého černého kuřete. Odtud moţná pozdější úsloví černý jako zmek. Další moţnost zastupuje podoba draka nebo jiného, zlého, mocnějšího démona.
80 Stejskal, Martin: Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha 1991, s. 49. 81 Máchal, J.: Bájesloví slovanské, J. Otto, Praha 1907, s. 52.
75 Není se proto co divit, kdyţ se ve staročeských slovnících dočteme, ţe zmek bylo pojmenování pro zlého ducha, zloducha, čerta nebo ďábla. (MStčS 1979: 662) Jinde se postava zmeka dochovala pod jmény zmak či zmok (na Slovensku nebo ve Slezsku). Starší tvar smok představoval především draka. (Jungmann 1990: V, 711) František Štěpán Kott uvádí více významů. Základním je duch přinášející peníze, dále zmeka popisuje jako černoboha, který přináší vláhu, jinou moţností je ohnivý drak létající v povětří, který také přináší peníze a nakonec ve významu zlý duch, ďábel nebo čert. Uţití této moţnosti dokládá u Husa. (Kott 1887: V, 553)
Stav v nové češtině Bytost jménem zmek (variantní název je zmok) je Slovníkem jazyka českého charakterizována jako „bájeslovný pták, drak přinášející peníze, zlý duch“. (SJČ 1937: L-Ţ, 1688) Trochu odlišně ho charakterizuje Slovník spisovného jazyka českého, kdyţ uvádí, ţe se jedná o „bájeslovnou bytost, zpravidla v podobě černého kuřete, draka nebo hada, který člověku přináší peníze ap.“ Také se ho pokouší vysvětlit pomocí odkazu na plivníka. (SSJČ 1989: VIII, 349) Také PSJČ se odvolává na slovanské bájesloví a zmeka popisuje jako draka nebo velkého hada (někdy téţ v podobě černého kuřete), který člověku přináší peníze, obilí a jiné věci. Do souvislosti ho dává se šotkem a plivníkem. (PSJČ 1955-1957: VIII, 594, 618) Příruční slovník navíc uvádí málo uţívanou podobu slova, a to změj. Významem odpovídá draku. (PSJČ 1955-1957: VIII, 594) Tato podoba si tedy neudrţela ţádné významové spojení s oblastí domácích démonů, kteří zajišťují člověku bohatství. Ve SSČ zmeka (ani ve slovní podobě zmok) nenajdeme. Postavy zmeka se týká jedno zastaralé přirovnání, a to černý jako zmek, totiţ velmi černý. (Zaorálek 2000: 558)
Etymologie Více významů, které zmek má, rozděluje Holub-Kopečný podle místa, kde se vyskytoval. Tedy ţe zmeka si lidé v Čechách představovali jako ohnivého draka, kdeţto na Slovensku zmok či zmak představoval ono zmoklé černé kuře přinášející peníze. Postupem času, ve staré češtině, se obě varianty spojily a zjednodušily, takţe popisovaly zlého ducha nebo čerta. (Holub-Kopečný 1952: 437) Původ názvu této bytosti je poněkud nejasný. Příbuzné tvary tohoto jména jsou sice široce rozšířené, dokonce zachovávají i podobný význam, ale to situaci nezjednodušuje. Vedle české podoby zmek existovaly také moravské – smok, cmok, tmok, zmok a slovenské zmok, zmak,
76 čmoch. V polštině znali výrazy smok ćmok ćmuk (coţ byl drak) a v běloruštině cmok pro domového ducha, který zajišťoval peníze. Bulharský smok byl zase had sající kravám mléko, v ruštině smok představoval zmiji. Jejich předchůdce, církevně slovanský výraz smokъ, znamenal „had“. Příbuzné je také litevské slovo smᾶkas, coţ označovalo draka. (Machek 2010: 717; Holub-Kopečný 1952: 437) Oba etymologické slovníky, které se tímto slovem zabývají, Machkův i Holuba-Kopečného, předpokládají, ţe slovo pochází z původního sъmъkъ. To by se vztahovalo ke slovesu smýkat (se), tedy „plazit se“ (teorii by potvrzovalo litevské sloveso smaukti, coţ také znamená „plazit se“). Podobný postup je i v latině, kde se od slovesa serpō „plazím se“ odvodilo substantivum serpēns „had“. (Machek 2010: 717; Holub-Kopečný 1952: 437) Díky tomuto výkladu by bylo mnohem pravděpodobnější, ţe původní byla představa draka (v představách se vţdy vyskytoval jako obrovský plaz) a teprve později, díky podobě slova zmok s výrazem zmoklý, zmoknout, se mohla představa začít přesouvat směrem k získaným domácím duchům, rarachovi či plivníkovi, kteří bývali nejčastěji popisováni jako zmoklé kuře. Ohledně českého počátečního z (v jiných slovanských jazycích převaţuje s- smok) se etymologové domnívají, ţe vniklo díky kontaminaci se slovem zmije. (Machek 2010: 717; Holub-Kopečný 1952: 437)
4.5.4.2. Rarach Stav ve staré češtině Výraz rarach není ve starší češtině znám. Ve slovnících, které popisují tuto oblast slovní zásoby, se objevuje pouze slovo raroh, pojmenování sokolovitého ptáka, z něhoţ s největší pravděpodobností pojem rarach vznikl. (MStčS 1979: 414; SStČ 1947: 153) Název této bytosti je zachycen aţ v lexiku 19. století. Josef Jungmann uvádí i tvary rarášek a rarašík, které významově charakterizuje jako ducha (u starých Slovanů), který dělal vichr nebo jako ďábla, zlého ducha. S jednou moţností se odvolává na Kollára, který tvrdí, ţe rarach byl bůţek štěstí a neštěstí. (Jungmann 1990: III, 794; Kott 1882: III, 27)
Stav v nové češtině Slovo rarach je v nové češtině známé a poměrně často i uţívané v pořekadlech. Jeho základní význam označuje čerta, ďábla nebo ďasa, jednoduše zlého ducha. Druhá moţnost pouţití slova rarach je expresivní a týká se malých dětí. Říká se tak těm rozpustilým, neposedům. (SJČ 1937: L-Ţ, 1293; SSČ 1998: 348) Další varianta souvisí s naším tématem
77 více. Je jiným jménem pro plivníka, „zlého ducha způsobujícího vítr, nebo pidimuţíka měnícího se v rozličná obludná zvířata a škodícího lidem; jako domácí duch však pomáhá hospodáři a podporuje jej“. (PSJČ 1944-1948: IV-2, 622-623; SSJČ 1989: V, 21) Stejnými významy disponuje také zdrobnělá varianta slova - rarášek. Pouţívá se také podoba raráš, jeţ je spojena se základním významem slova. Další odvozené výrazy uvádí Příruční slovník jazyka českého. Zmiňuje řidčeji uţívaná adjektiva raráškový (ve významu šibalský, čtverácký) a rarášský (neboli příznačný pro raráška). (PSJČ 1944-1948: IV-2, 622- 623) Zajímavou oblastí je pouţívání výrazu rarach (rarášek) v úslovích a přirovnáních. O vzteklém člověku se říká Je posedlý raráškem.; Je rozvzteklený jako rarášek. Jindy se můţe pouţít přirovnání, ţe je neposedný jako rarášek. Také smích je moţné přiřadit k této bytosti: směje se jako rarášek. (Zaorálek 2000: 298, 519) Další moţná pouţití uvádí SSJČ: rarach by mne vzal (vztekl bych se); jako kdyţ do ní rarach vjede (vzteká se, dovádí, pokouší); který rarach ho sem přinesl? (co tu chce?); to ví sám rarášek (nikdo); u raracha (zaklení). (SSJČ 1989: V, 21)
Etymologie Pojem rarach Jiří Rejzek vykládá jako čert nebo ďábel. I v dalších slovnících najdeme tvrzení, ţe šlo o démona s nedobrými úmysly. U Poláků a Ukrajinců označuje obludu, démona a mezi Slováky dokonce kníţete zlých duchů. (Machek 2010: 508) Český název této bytosti, rarach, vznikl asimilací z pojmenování dravého sokolovitého ptáka, raroha. Do jisté míry se zachoval i jeho původní význam, protoţe raroh byl pták, kterému byla připisována démonická podstata. Vyskytoval se v rámci východní, zvláště staroíránské mytologie. Svou silou, rychlostí a krásou se zařadil mezi bytosti, do kterých se s oblibou vtěloval bůh Vrthragna. Václav Machek zde vidí původ slova raroh, protoţe podoba, do které se tento bůh vtěloval, byla staroíránsky označována jako vāragna- (avest. psáno vārǝgna-; sogd. w’rγn’k = vāragnaka-), coţ byl jistý druh sokola. Části těla tohoto ptáka, jako peří a kosti, měly magické vlastnosti, ochraňovaly nositele a přinášely mu štěstí a nezranitelnost. Machek se odvolává na přejetí slova, při kterém bylo v- asimilováno k vnitroslovnému r a zakončení slova zjednodušeno. Zmiňuje se i o litevském výrazu vãnagas, který také označoval ptáka vyuţívaného při lovech. Pochází z téhoţ íránského pramene, ale hláskový vývoj se ubíral poněkud jinudy. (Machek 2010: 508-509)
78 Jinou moţnost výkladu slova předkládají slovníky Jiřího Rejzka a Holuba-Kopečného. S Machkem se shodují v odvození za slova raroh, ale původ tohoto výrazu uţ uvádějí jiný. Podle nich byl původní praslovanský tvar *rarogъ, který vznikl pomocí přípony -ogъ od základu *rarъ „šum“. To nejspíše z indoevropského *rā- „řvát, štěkat, hlučet“. V církevní slovanštině doloţeno rarъ „zvuk, šum“. Srovnávat můţeme i s dalšími jazyky, např. ruské rájať „hučet“ a raj „zvuk, ozvěna“, sthn. rēren „řvát“, anglické roar stejného významu, litevské rieti „štěkat, nadávat“ nebo rojoti „krákat“, staroindické rājati „štěká“. Souvislost je moţná i se jménem staroíránského boha Rāragna (který se také zjevoval v podobě ptáka). Do této skupiny slov by patřil také český rámus. (Holub-Kopečný 1952: 309-310; Rejzek 2001: 528) Rarach mívá v češtině i jiná, nářeční jména. Na jihu Čech a v podluţicku se mu říká radášek, slezsky potom jarášek. Vyskytuje se i u ostatních slovanských národů: u Slováků je to rarášok, u Slovinců rarašek, v Polsku mají raróga a na Ukrajině ráriha. (Machek 2010: 508)
79 4.6. Lidští démoni
Názory na smrt a posmrtný ţivot ovlivňují celý ţivot kaţdého člověka. V minulosti to nebylo jiné. Také slovanští pohané přikládali posmrtnému ţivotu velkou váţnost a odchod svých blízkých ze ţivota velmi proţívali. Vytvořili si velké mnoţství rituálů a zvyků, které se smrtí a umíráním souvisely, a dali jim tak řád a konkrétnější podobu, jeţ je neděsila tolik, jako to neznámé, co je čekalo při odchodu ze ţivota. Podle staré známé pravdy, ţe to, co je neznámé, děsí nejvíce. Z toho se také vyvinula všechna vysvětlení, co následuje po smrti. Z jednoho takového také vznikla představa slovanských pohanů, ţe duše se po spálení těla můţe dostat rychleji do „ráje“, do síní mrtvých, které byly označovány jako nava, náv, příbytek pro dobré duše. Machek ale uvádí, ţe se nejedná o vlastní místo zemřelého, ale pouze stav odumření, mrtvosti. Bylo by tak v protikladu pro další výraz týkající se odchodu ze ţivota, a to je smrt. Ta, na rozdíl od postupného odumírání, pojmenovávala rychlý, dobrý odchod ze ţivota - smrt v boji. Od kořene nav vzniklo ve slovanských jazycích mnoho slov významově spojených se smrtí a záhrobím, jako na příklad ruské dialogické nav’ gen. návi umrlec, bulharské navi zlí duchové ţenského pohlaví, ukrajinská navka, mavka - duše mrtvého nekřtěňátka ţenského pohlaví, slovinská navje duše nekřtěňátek. Také ruský navij (navskij) den, který označoval svátek mrtvých ve velikonočním týdnu.82 Původní celoindoevropská praktika pohřebního ritu, spalování mrtvých, se udrţela nejdéle mezi Balty a Slovany (je to další potvrzení původního baltoslovanského spříznění). Teprve od 8. či 9. století postupně přestávali pohanští Slované své mrtvé spalovat. Způsobeno to bylo změnou světového názoru, a to jak přijetím křesťanství, tak i díky kontaktům s východními nomády, jako byli Avaři, Bulhaři a Chazaři.83 V této době se začínají objevovat kostrové hroby. Ovšem i po převládnutí kostrových hrobů se objevují na křesťanských hřbitovech občasné skupinky pozůstatků ţárových pohřbů. Jak píše Vladimír Podborský, mohlo se jednat o pohřby revenantů, upírů. Mimo křesťanské hřbitovy se ale dál pohřbívalo také na rozcestích a křiţovatkách, v Čechách ještě v 11. století. Kosmas o tom uvádí v souvislosti s Břetislavovými nařízeními toto: „Rovněţ i ti smělci, kteří pochovávají své mrtvé v polích nebo lesích, ať zaplatí arcijáhnu vola a tři sta peněz do důchodu kníţecího; mrtvého však ať pochovají znova na hřbitově věřících.“84
82 Machek, Václav: Etymologický slovník jazyka českého, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010, s. 391. 83 Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990, s. 136-137. 84Kosmova kronika česká, přeliţili Hrdina,K. – Bláhová, M., Svoboda, Praha 1972, s. 82.
80 Slavnosti, které se týkaly zemřelých, se nazývaly u východních Slovanů rusalie, u jiţních zadušnice nebo radunice. Radunice souvisely pravděpodobně s Rodem a roţanicemi (sudičkami). Profantovi u hesla zadušnice uvádějí, ţe důvodem pro spojení s roţanicemi mohla být víra, ţe se duše rodila pro ţivot na onom světě. Křesťanství svůj svátek mrtvých, Dušičky, na základě pohanských zadušnic ustavilo aţ v závěru 10. století. Jiným názvem pro tyto slavnosti byly také dziady, djady, dědy. To přímo odkazuje k předkům, dědům, o kterých se zmiňuje i Kosmas. Součástí oslav, které se konaly většinou čtyřikrát do roka, byly také hostiny a oběti. S touto částí svátečních dní pohanského kola roku je svázána víra v předky, která podle některých badatelů tvoří základy celého démonolatrického patra pohanského náboţenství. Nejlépe to lze vidět na víře v duchy domové, kteří jsou přímo zástupcem předka ochraňujícího rodinu, domácnost a hospodářství. V Máchalově knize Bájesloví slovanské je popisováno, jak asi slavnost probíhala. Podobně jako pohřební hostina, i ty výroční byly velmi slavnostní, se spoustou jídla a pití, ale odehrávaly se na pohřební mohyle. Hlava rodiny pozve zemřelé předky slovy: „Svatí dědové, zveme vás, svatí dědové, pojďte k nám jísti vše, co Bůh dal, co já vám obětuji, čímkoli chata bohata. Svatí dědové, prosím vás, pojďte, leťte k nám!“85 Teprve poté můţe nastat vlastní hostina, která ale probíhá v tichosti a všichni si všímají kaţdého šelestu či zavanutí větru, protoţe to by mohlo být znamení přítomnosti dědů. Kdyţ dojí, hospodář se s předky rozloučí a pošle je zpět, odkud přišli. Jídlo jim určené se nechává na hrobě do druhého dne, kdy se rozdá chudým.
4.6.1. Můra Tato bytost, nazývaná můra nebo mora, je lidský démon známý nejen na celém slovanském území, ale i v celé indoevropské kulturní oblasti. Je to ţivý člověk, který se do své démonické podoby proměňuje pouze v noci a který moří lidi ve spánku, tlačí je na prsou a dusí, čímţ způsobuje zlé sny, a saje jim ţivotní sílu. Můrou se člověk buď narodí, nebo se jí můţe během ţivota zásahem druhé osoby stát. Především jsou za můry povaţovány ţeny, ale pokud je můrou muţ, v Čechách se mu říkalo morous nebo morák, v Polsku morus a v německy mluvících oblastech Alp, Mahr nebo Schrettel. Škodí především tím, ţe člověka ve spánku dusí, saje mu krev a ţivotní sílu a ţenám také mléko. Zadusit můţe svou oběť rovnou, ale častější bývá případ, kdy oběť postupně ztrácí sílu a chuť k ţivotu, bledne a hubne. Z těchto případů vzniklo sloveso mořit - hubit, trápit, týrat, trýznit, mučit, souţit, suţovat. (SSJČ 1989: III, 130). Mírnější variantou jsou můry, které
85 Máchal, J.: Bájesloví slovanské, J. Otto, Praha 1907, s. 29.
81 škodí v hospodářství, kde vysávají ovocným stromům mízu a trápí dobytek. V českém a luţickosrbském prostředí jsou známy také můry „z lásky“. Jsou to dívky, které se démonem staly vinou velkého milostného zklamání. Můra mimo jiné způsobuje zlé sny, od toho se také vyvinul výraz noční můra (i v jiných jazycích, např. anglicky nightmare). Proti můrám se lze bránit nejrůznějšími magickými prostředky. Nejznámější je takzvaná muří noha, pentagram nakreslený co nejrychleji jedním tahem buď na dveře nebo do vzduchu směrem ke škodící bytosti. Jako ochrana se pouţívají také ostré nástroje jako noţe, vidličky či sekery pod postelí nebo na prahu, zrcátko na prsou (pokud se můra uvidí v zrcadle, vrátí se zpět do těla a spícímu neublíţí) nebo různé druhy bylin. Přes den vypadá můra jako obyčejný člověk, ale v noci, kdyţ opouští své tělo, bere na sebe podobu stébla, stínové postavy, bílé myši nebo nejčastěji motýla. Ten je v lidových představách znám především díky značně rozvinuté funkci démona nemoci, proto není nijak sloţité spojit ho také s představou můry, můřího tlaku a negativního vlivu na člověka. Kdyţ uţ můra překoná ochranné prostředky, existují ještě dvě moţnosti, jak ji zneškodnit. První je mírnější a spočívá v tom, ţe se můře nabídne nějaký dar jako například čerstvý chléb nebo máslo, a ona můra si pro něj druhý den ráno přijde (ve své lidské podobě), a tím se odhalí a dotyčnému člověku uţ neublíţí. Druhá moţnost doporučuje přibít přízrak na stěnu hřebíkem nebo přestřihnout, ale tento prostředek je definitivní, člověka proměňujícího se v můru zabije.
Stav ve staré češtině Můrou se nazývá člověk, jehoţ duše v noci opouští tělo a chodí v různých podobách dusit a vysávat druhé. Jak tento motiv, tak i samotné slovo je široce rozšířené. Jeho výskyt ve staré češtině je zaznamenán ve Slovníku staročeském Jana Gebauera. Píše, ţe můra, staročesky móra, představovala těţkost ve spaní, jako by člověka něco dusilo. Pro srovnání uvádí staroněmecké tvary stejného základu, ale různého rodu - muţského byl mar, ale mare a mara byly ţenského. Druhý význam slova mora, móra uvádí, ţe je „červ, hmyz nějaký“. (Gebauer 1970: II, 399) Význam slova v lexiku 19. století nedostal ţádné větší změny. Stále označuje noční dušení, ale tentokrát, podle Jungmanna, „od krve pochodící, jeţ sprostí lidé duchovi a kouzlům připisují“. (Jungmann 1990: II, 515) Další významy uvádí František Štěpán Kott. Rozvádí ten základní vysvětlením, ţe tak nazývali západní Slované noční obludu, která moří člověka ve spaní. Doplňuje také, ţe někdy chodily můry i na dobytek nebo stromy. Zaznamenal téţ úsloví Chodí jako můra. nebo také Vleče se jako můra. coţ popisovalo lenocha, člověka, kterému všechno dlouho trvalo.
82 Vedle tohoto základního významu se slovo můra pouţívalo jako nadávka. Další pouţití našlo slovo v pojmenování nočního motýla, světlušky, který se později, v nové češtině, stal významem hlavním. (Kott 1878: I, 1086)
Stav v nové češtině Základní význam substantiva můra označuje nočního motýla s krátkým, zavalitým tělem a s křídly střechovitě sloţenými, rod Phalaena, Xylena a další. Pro nás je ale podstatnější význam druhý, který popisuje mytickou bytost mořící lidi v noci ve spánku, nebo potom přeneseně tíţivý, děsivý sen. Třetí význam hanlivě pojmenovává zlou, nevraţivou ţenu. (SJČ 1937: 1032; SSČ 1998: 190; SSJČ 1989: III, 151) Často se také uţívá deminutivní tvar můrka. Oproti významům základního tvaru ale pojmenovává téměř výhradně jen můru, nočního motýla. Velmi zřídka je moţné se setkat s názvem noční můrka pro nevěstku. Také jméno mláděte můry - můře - se téměř nevyskytuje. Častější jsou přídavná jména odkazující k můrám: můrovitý, můří a nejčastěji muří. (PSJČ 1937-1938: II, 998) Nejznámější je asi slovní spojení muří noha, coţ je magický ochranný symbol ve tvaru pěticípé hvězdy. K pojmu můra se váţe rčení tlačí ho můra s významem tísní ho starosti, obavy ap. a dvě přirovnání: chodí co můra „zamlkle, nevrle, lenivě ap.“ a něco ho tíţilo jako můra, coţ souvisí s výše uvedeným rčením a má i stejný význam, tedy „nepříjemně, tísnivě“. (Zaorálek 2000: 203, 490)
Etymologie Bytost jménem můra, muţský tvar morous, morák, lidové expresivní merák, se vyskytuje také v jiných slovanských jazycích; slovensky, srbochorvatsky, bulharsky a ukrajinsky je to mora, polsky zmora, mora, v horní luţické srbštině murawa, v dolní luţické srbštině morawa a rusky kiki-mora. (Machek 2010: 383) Praslovanská podoba slova *mora je příbuzná se starohornoněmeckým, staroseverským a staroanglickým tvarem mara (současné německé Mahr, Nachtmahr nebo anglické nightmare označující noční můru) a staroirským mor(r)īgain ‘královna duchů’. Východiskem je nejspíš indoevropské *mer- ‘tlačit, drobit, třít’, odkud vzniklo přeneseně i ‘umřít’. (Machek 2010: 383; Rejzek 2001: 396) Ze slova mora bylo odvozeno také všeslovanské sloveso mořit (původně faktitivum moŕǫ moriti ve významu působit mření) ţadonit, hubit (např. hladem) či metaforicky „sedět na někom“. (Machek 2010: 383, 374)
83 Díky dalšímu vývoji se slovem můra označoval přeneseně noční motýl, ale hlavně vzniklo pojmenování pro bohyni zkázy a smrti Morany, u luţických Srbů nazývané Mórawa či Murawa, neboli ţenský můří démon. Objevovala se v podobě motýla popelavé barvy ve dnech, kdy pršelo, přestoţe svítilo slunce, a působila škody. (Holub-Kopečný 1952: 235; Machek 2010: 383)
4.6.2. Upír Bytost nazývaná upír (vampýr, revenant) je známa snad po celém světě odedávna. Pro evropskou víru je charakteristická. Vladimír Podborský uvádí, ţe má kořeny uţ v pravěké době a její počátky nejspíše souvisí s animismem a strachem z mrtvých obecně. Díky archeologickým nálezům pozůstatků protivampyrických zásahů víme poměrně jistě, ţe víra v upíry není záleţitostí krátké doby. Dokazují to hroby z 9. století, kdy se začala těla místo spálení pohřbívat. Jak dále uvádí Podborský, víra v upíry není prvotně slovanský fenomén, ale pravděpodobně byla převzata z nomádského nebo germánského prostředí. Giuseppe Maiello uvádí, ţe první motivy návratu mrtvých zpět mezi ţivé jsou doloţeny uţ v akkadské variantě sumerského mýtu Inannin sestup do podsvětí, kde Inanna/Ištar hrozí, ţe zničí podsvětí a pošle mrtvé na zem, aby zde zničili vše ţivé. Tyto bytosti, asi nejpodobnější slovanskému upírovi, jsou v klasickém starověku označovány řecky jako empúsa a latinsky lamia. Vznikl proto dojem, ţe měly v kultuře řeckořímské svůj původ. Vedle teorie o vzniku legend o upírech v Mezopotámii, z níţ se dále šířily s hebrejskou kulturou aţ do řeckořímské doby, existuje teorie o jejich původu skandinávském. Zmínky nalézáme jiţ v kronice Gesta Danorum z 12. století nebo v islandské sáze Eyrbyggiasaga (10.-12. století). Ve slovanském prostředí nalézáme první písemné zmínky o upírech aţ ve sborníku Paisjevském ze 14. století a v rukopise Sofijské bibliotéky v Novgorodě (15. století). Píše se tu, ţe „pohané obětovali blesku i hromu, slunci i luně, Perunovi, Chursovi, Vilám i Mokoši, upírům i beregiňám“.86 V českém prostředí jsou pravděpodobně první zmínky u Václava Hájka z Libočan.
Obrana proti upírům je v podstatě jediná - odhalit neboţtíka, který způsobuje noční běsnění, vykopat ho a zneškodnit. Někdy také, pokud bylo podezření, ţe by se mohl neboţtík upírem stát, se k protivampyrickým opatřením přistupovalo ještě před pohřbením. Zásahy se
86 Máchal, Jan: Bájesloví slovanské, J. Otto, Praha 1907, s. 22.
84 prováděly především tím, ţe se mrtvému znemoţnil jakýkoli případný pohyb. To znamenalo, ţe neboţtíci byli „ukládáni nerituálně v poloze na břiše, ve skrčené poloze, svazovali jim nohy nebo ruce, zavalovali je kameny nebo zatloukali hřeby, ucpávali jim ústa, probíjeli hlavu, srdce, slabiny nebo i jiné části těla dřevěným (nejčastěji údajně osikovým či hlohovým) kůlem, oddělovali jim hlavy nebo porušovali některé části těla apod.“87 Víře v upíry nezabránily ani církevní zákazy nebo panovnická nařízení (rozhodnutí císařovny Marie Terezie z 1. března 1755, kdy vydala Dekret o upírech, jímţ se zakazovala exhumace a kremace mrtvol údajných upírů, neboť jde pouze o „pověru a klam“88), uchovala se aţ do novověku. V současné době se zájem o tuto oblast obnovuje, ale především v rámci populární kultury, filmových a kniţních hororů. Nejslavnějším upírem je stále hrabě Dracula, hrdina stejnojmenného románu anglického spisovatele Brama Stokera.
Stav ve staré češtině Upír, neboli nemrtvá bytost vstávající z hrobu a sající ţivým lidem krev, je démonem široce rozšířeným. Ve staré češtině ho ale pod tímto jménem nenajdeme. Je pravděpodobně, ţe se výraz vampýr do češtiny, stejně jako do dalších evropských jazyků dostal aţ po dvou upírských aférách v Srbsku, které se díky tisku dostaly na veřejnost. Bylo to v letech 1725 a 1731. Slovo upír je zachyceno aţ slovníky zabývajícími se slovní zásobou 19. století. Josef Jungmann charakter bytosti připojil k heslu upěřice, čili ţenské variantě upíra. Píše o nich, ţe podle pověrčivých lidí jsou to „umrlci z hrobu vstávající, domy napadající, lidi dusící, krev ssající, na oltáře lezoucí, je krvavící, svíce lámající“. Jedná se tedy o značné rozšíření působnosti oproti klasické představě démona sajícího ţivým krev. Pro základní tvar upír uvádí jediný význam, a to zoologický - označení savce z řádu netopýrů upírovitých. (Jungmann 1990: IV, 764-765) Kottův slovník uţ ale oba významy dává dohromady pod základním pojmem upír, i kdyţ variantu upěřice také zmiňuje. (Kott 1884: IV, 383)
87 Podborský, Vladimír: Náboţenství pravěkých Evropanů, Masarykova univerzita, Brno 2006. s. 540. 88 Maiello, Giuseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005. s. 31.
85 Stav v nové češtině Slovo upír v současné češtině označuje především mytologickou bytost, zemřelého, který v noci opouští hrob a saje spícím lidem krev. Díky přenesení se tak expresivně nazývají lidé, kteří ostatní různými způsoby (hmotně, fyzicky, duševně) vyčerpávají nebo vykořisťují, např. finanční či energetičtí upíři. (SSČ 1998: 471) Upír je také zoologické pojmenování druhu netopýrů, sajících savcům krev. Jedná se o rod Desmodus, konkrétně druhy upír obecný, někdy nazývaný rudý, a upír velký. (PSJČ 1951- 1953: VI, 544; SSJČ 1989: VI, 341) Dalšími pojmenováními tohoto démona jsou výrazy pro jeho ţenský protějšek: upírka, upírica, upířice; pro mládě upíře, deminutivní upírek a upíreček; pro souhrn vlastností a charakteristik výraz upírství. Široké spektrum mají adjektiva vztahující se k upírovi. Jsou to tvary: upírovitý, upírovský, upírový, upírský a upíří. (PSJČ 1951-1953: VI, 544-545; SSJČ 1989: VI, 341-342)
Etymologie Na původu výrazu upír se české etymologické slovníky neshodují. Jiří Rejzek povaţuje motivaci slova za nejasnou. Přesto původní, praslovanskou podobu rekonstruuje jako *ǫpyrь či *ǫpirь, ale díky porovnání s polským upiór je prý moţné i *upirь. Druhé pojmenování bytosti, vampýr, pochází ze srbštiny, ze slova vàmpīr, odkud se díky výše zmíněným aférám dostaly do dalších jazyků. (Rejzek 2001: 692, 699) Jiný výklad podává Václav Machek. Za základní podobu povaţuje rekonstruovaný tvar *vъ- pěrъ, coţ je postverbální útvar k v-peřit se. Změna počátečního vъ- na u- by odpovídala vývoji probíhajícímu ve staré polštině. Tvar v-peřit vznikl přesmykem z dřívějšího rěpit. Praslovanská podoba tohoto slova byla rěpьjь (vyvinula se v slk. repiť sa, p. wrzepić, stč. vřepit a vpeřit, ve významu vetknout, dále lit. ap-répti zachytit nebo lat. rapiō uchvacuji), vznikla z kořene *rēp-. Znamenalo by to tedy, ţe jméno upír vzniklo podle toho, ţe se tento démon „vkousne, vsaje, zachytí či vrazí“ do své oběti. (Machek 2010: 530, 669) Druhé jméno, vampýr, podle Machka pochází ze stejného kořene, je variantou staršího tvaru upir. Jak jiţ bylo řečeno, výraz vampýr se do mezinárodního lexika dostal ze srbštiny díky tamním upírským aférám. Srbština tehdy přijala církevněslovanskou formu, kde z počátečního vъ- (vъ-pěrъ) vzniklo va- odpovídající lidovému u-. Potom se ve tvaru vapir vytvořila nosovka m, která se někdy vyvíjela před retnicí (např. dumbrava 86 Slovník Holuba-Kopečného navrhuje ještě jiný způsob výkladu. Píše, ţe nejspíše šlo o přejetí u uralo-altajských jazyků, viz turečtina, kde existuje pojem ubyr pro pojmenování čarodějnice. K tomuto problému Machek uvádí odtud přejatý ruský výraz obyr, u nějţ ale poznamenává, ţe není příbuzné s ostatními slovanskými variantami jména upír. (Holub- Kopečný 1952: 403; Machek 2010: 669) U Holuba-Kopečného také najdeme jeden zajímavý, přestoţe podle autorů málo pravděpodobný výklad. Vycházel by z praslovanského *ǫpirь v podobě sloţeniny, kde by předpona ǫ fungovala ve významu záporu a kořen *pirъ se základem ve výrazu *per- pero, by znamenal ptáka. Slovo by tak popisovalo tvora, který je jen zdánlivě jako pták. (Holub- Kopečný 1952: 403) Stejný výklad zastává i Polský etymologický slovník, kdyţ tvrdí, ţe základ slova upyr’ nebo (w)ąpyr - pyr je stejný jako ve slově nie-to-pyrz (netopýr), znamená to tedy „to, co není pták“. (Brűckner 1985: 594) Takto je upír znám v ostatních slovanských jazycích: p. upiór, upiorzyca, upiorny (stp. upierz, dial. lupiór, wypiór, upierzyca aj.), slk. upír, ukr. vopyr, vepyr, r. upír’ (nepatří sem výraz obyr, který pochází z osmanského obur démon), sch. vampir, b. vampir vapir văpir vepir. (Machek 2010: 669) 4.6.3. Vlkodlak Vlkodlak je člověk schopný přeměnit se ve vlka. Pověsti o jejich výskytu, konkrétně o lidech měnících se v divoká zvířata charakteristická pro danou oblast (v Indii v tygra, v Africe ve lva nebo hyenu, v Asii a Evropě ve vlka) jsou celosvětově rozšířené. Víra ve vlkodlaky je velmi stará. Je moţné, ţe s ní souvisí také severští berserkerové, ulfhednarové a hildisvini, skupiny elitních bojovníků, kteří do bitev chodili oděni ve zvířecích kůţích (medvědí, vlčí, kančí).89 Informace k tématu existují i u Hérodota, který popisuje podobné zvyky na jihu Ruska u Neuriánů. Byli to lovci, kteří měli patrně k vlku totemický vztah, protoţe se při svých kaţdoročních slavnostech zahalovali vlčími kůţemi. Plinius se zmiňuje o uctívačích ve vlčích kůţích nedaleko Říma, na vrchu Socrata. Jako důkaz o existenci vlkodlaků v období kolem přelomu letopočtu bývá citována pasáţ z Petroniova Satiriconu: „Přijdu k místu, kde zkameněly ty šaty, ale nenašel jsem nic neţ stopy po krvi; zato kdyţ jsem přišel domů, leţel ten můj voják na posteli jako vůl a lékař mu ovazoval krk. 89 Maiello, G.: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, s. 60. 87 Poznal jsem, ţe je vlkodlak, a od té chvíle nebyl bych s ním pojedl ani kousek chleba, i kdyby mě to stálo ţivot. Ať si o tom myslí kaţdý, co chce, ale lţu-li, ať na mne padne hněv boţí.“90 Přímé pojmenování vlkodlaka je dochováno jiţ k roku 1000 v anglické (werewolf) a germánské variantě (Wehrwolf), coţ znamená člověk-vlk (z latinského vir, muţ). Od 13. století francouzská verze loup-garou.91 Nejstarší zmínka ve slovanském prostředí je ve Slově o pluku Igorově z konce 12. století, kde se ve vlkodlaka proměňoval kníţe Všeslav a v této podobě běhal z Kyjeva do Tmutorokaně. V české oblasti pak v Alexandreidě ze 14. století. Na našem území jsou pověsti o vlkodlacích rozšířené hlavně ve východních Čechách a na Moravě. 92 Říká se, ţe se vlkodlakem stane člověk, který se narodil se zuby, nohama napřed, pokud má plodovou blánu na hlavě nebo pokud se narodil na Štědrý den. Další moţností je kletba či to, ţe se dotyčný člověk stane čarodějem a schopnost proměňovat se ve vlka si osvojí sám. Ve své lidské podobě není vlkodlak rozpoznatelný od ostatních lidí a ve společnosti normálně funguje. Kdyţ se ale v noci promění ve vlka, stane se nebezpečným. Přepadává lidi, v lepším případě je jen straší, v tom horším je napadá a rdousí. Často také dáví dobytek a působí škody. Martin Stejskal ve své knize Labyrintem tajemna píše, ţe by víra ve vlkodlaky mohla vycházet ze skutečných případů duševní nemoci nazývané lykantropie, při které nemocný věří, ţe je vlkem. Ze středověku je známo několik zmínek o událostech, kde lykantropie nabyla přímo epidemických rozměrů (například v roce 1598 v pohoří Jura). Skupiny postiţených táhly krajem s řevem a štěkotem a vrhaly se na lidi. 90 Petronius: Satirikon, Milostné a veselé příhody Encolpia a jeho přátel za doby Neronovy, Svoboda, Praha 1971, s. 63. 91Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazak, eds: Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard, Mladá fronta, Praha 2007, s. 1145. 92 Obrázek člověka měnícího se ve vlkodlaka (ilustrace z roku 1642) převzat z knihy Antonín, Luboš: Bestiář, Půdorys, Praha 2003, s. 155. 88 Stav ve starší češtině Ve slovnících, které se zabývají staročeským lexikem, výraz vlkodlak nenajdeme. Václav Machek to vysvětluje přejetím od jiných Slovanů v obrozenecké době. Proto bliţší popis slova vlkodlak podává aţ slovník Josefa Jungmanna. Uvádí i poměrně širokou škálu významů, kterými toto slovo mohlo disponovat. Na prvním místě, čili jako základní, najdeme vysvětlení, ţe se jedná o velmi chlupatého člověka. Hned za ním následuje případ, kdy byl takto pojmenován člověk, který se na určitý čas dokáţe proměnit ve vlka a po té zase zpět. Jako další významovou variantu uvádí Jungmann pojmenování bytosti, kterou znají především Rusové, a je velmi podobná lesnímu démonu - lešijovi, našemu hejkalovi. Podobou jsou jako satyrové, ţijí v temných lesích a pocestné svádějí z cesty. Čtvrtou uváděnou významovou moţností je v podstatě popis upíra. Jungmann přímo uvádí: „strašidlo, larva pekelná, eccl. wurkuláki = mrtvej z hrobu vstávající, u Srbů tolik co upěřice, upír“. Existují ještě další moţnosti, které takto označují zvíře, ale i nenasytného člověka nebo „lakomce bezedného“. (Jungmann 1990: V, 135) Kottův slovník ještě rozšiřuje řadu významů o jeden znamenající polního boha. Tento konkrétní význam přibliţuje pomocí řecké postavy fauna. (Kott 1884: IV, 742) Stav v nové češtině Pojem vlkodlak se v současné češtině vysvětluje jako člověk, který se přechodně přemění ve vlka a v této podobě dáví lidi i zvířata. (SSČ 1998: 495; SSJČ 1989: VII, 116) Druhý význam pojmenovává člena německé ilegální organizace záškodníků po druhé světové válce. Jinak se mu říkalo počeštěnou variantou německého Wehrwolf - vérvolf. (PSJČ 1951-1953: VI, 1064) S výrazem vlkodlak souvisí adjektiva vlkodlacký a vlkodlačí, sloveso vlkodlačit a substantivum pojmenovávající přeměňování člověka ve vlka - vlkodlactví. (PSJČ 1951-1953: VI, 1064) Etymologie Výraz vlkodlak je všeslovanský a i původ má v rámci slovanských jazyků. Vznikl jako sloţenina dvou slov - první část tvoří slovo vlk, původně *vьlkъ a druhou výraz dlaka, coţ označovalo kůţi se srstí (ve staré češtině doloţen tvar tlaka „vlas, chlup, ochlupení“ (ESSČ)). Základní bylo podle Václava Machka adjektivum vlkodlaký, čili mající vlčí kůţi. Z něho se postupem času stalo substantivum vlkodlak. Zaznamenán je uţ v církevní slovanštině jako vlьkodlakъ. Takto ho znají slovanské jazyky: slk. vlko(d)lak, p. wilkołak, sch. vukodlak, sln. volkodlak, b. vălkolak, văr(ko)lak, fărkuljak, r. volko(d)lak, ukr. volkolak. Do češtiny se dostal 89 aţ v průběhu národního obrození. (Machek 2010: 695) Je ale pravděpodobné, ţe Češi tento výraz, nebo spíše bytost pod ním se ukrývající, znali uţ dříve, jen na čas vymizel. Případy vlkodlactví jsou totiţ doloţené po celé kulturní oblasti, takţe je vysoce nepravděpodobné, ţe by se vyhnuly české krajině. Slovo vlkodlak se dokonce šířilo i k neslovanským národům. Od balkánských Slovanů ho přejali Řekové, Turci, Albánci i Rumuni. (Machek 2010: 695) I vznik pojmenování této bytosti dodrţuje strukturu v dalších neslovanských jazycích. Například německá podoba Werwolf vznikla ze slov sthn. wer „muţ“ (latinsky vir) a jména pro vlka wolf, takţe dohromady dala sloţeninu muţ-vlk. (Rejzek 2001: 717) To samé platí i pro románské jazyky, na příklad španělština vlkodlaku říká hombre lobo, tedy také člověk vlk. Také varianta mezinárodního pojmenování vlkodlaka - lykantrop, odtud název nemoci schizofrenního typu, kdy člověk věří, ţe je vlk, lykantropie - je sloţeninou stejného typu, tedy muţ-vlk. Vznikla z řeckých slov lyk „vlk“ a anthropos „člověk“. (Holub-Kopečný 1952: 419) 90 5. Závěr Ve své magisterské práci nazvané Slovanští duchové a démoni pohledem etymologie jsem se pokusila přiblíţit obraz slovanského pohanství prostřednictvím etymologie a popis významového vývoje pojmenování jednotlivých bytostí. Ty byly nejen v pohanské době, ale i dlouho poté silně propojeny s přírodním prostředím a lidskou společností v širším okruhu, v uţším pak s rodinným kruhem a hospodářstvím. Protoţe se jednalo o bytosti silně ovlivňující tehdejší svět i kvalitu lidského ţivota, lidé k nim chovali značnou úctu, předkládali jim dary a obětiny. Postupem času a především vlivem křesťanství byli pohanští démoni pokládáni za ztělesnění zla a spojováni s křesťanskou představou ďábla. Celá vrstva významové příslušnosti se tedy proměnila. Přesto ale dlouho zůstávala a zůstává v uţívání. Jen kvůli tomu, ţe jsou tato jména značně specifická, kromě pojmenování bytostí se téměř jinde nepouţívají (nemají další, přenesené významy, ani nejsou téměř vůbec součástí rčení, úsloví nebo přirovnání pouţívaných v dnešní době), se omezily na velmi úzký okruh uţití, a to v lidových vyprávěních, pohádkách nebo pověstech. Proto jsou málo uţívaná, ale rozhodně ne neznámá. Kaţdý člověk, který se v dětství setkal s klasickými českými pohádkami nebo pověstmi, ví, co jsou tyto bytosti zač, jak vypadají, kde se pohybují, jakou mají povahu a co mohou člověku udělat. Stáří a rozšíření jmen bytostí také stojí za povšimnutí. Aţ na výjimky to jsou slova rozšířená po celém slovanském prostoru a některá mají svůj původ dokonce v indoevropštině. Takto starý základ jmen vypovídá i o starobylosti samotných bytostí a jejich nejtěsnějším provázání se zásadními skutečnostmi, které člověka provázely od počátku. Zajímavé je téţ pozorovat, jak se pojmenování postupem času vyvíjela. Od samostatných, jasně vymezených bytostí, kde kaţdá měla určité vlastnosti, specifické prostředí, vliv i způsob jednání s člověkem, přes postupné sjednocování charakteristik duchů, kteří si byli nejblíţe, aţ po dnešní stav, kdy si jsou některé postavy tak podobné, aţ je přestáváme rozlišovat. V tomto případě pak bereme jména původně samostatných bytostí jen za odlišná jména pro bytost jedinou. Přestoţe se můţe zdát, ţe ve středověku uţ byla víra v duchy a démony vykořeněna, nebo přinejmenším nebyla ţivá, není to tak úplně pravda. Ze zkoumaného také vyplývá, ţe i v pozdějších dobách, kdy uţ vládlo křesťanství, lidová představivost byla i nadále tak silná, ţe vznikali noví démoni nebo staří získávali nová jména. Tím je charakteristická meluzína. 91 Původně to byla francouzská vodní víla, podle které se odvozuje původ význačného francouzského šlechtického rodu. Na našem území se z ní ale stal démon větru a později i pojmenování pro vítr samotný. Její oblíbenost a část pověsti, kde zmizí v povětří a později se vrací a kvílivě naříká, ji pevně ukotvily v lidském povědomí, takţe postupně ji lidé začali povaţovat za ducha větru a přiřkli jí bájnou povahu větrnice (původního českého větrného ducha). Kromě takovýchto doloţených případů změny ale vznikaly také úplně nové bytosti. Zástupcem tohoto typu by byla klekánice. Zde je doloţeno, ţe klekánice nebyla původním pohanským démonem, ale vznikla aţ o několik staletí později. Základem pojmenování je slovo klekání, čili večerní nebo ranní zvonění k modlitbě. Toto zvonění je ale doloţeno aţ k roku 1269, papeţem Janem XXII. nařízeno roku 1318 a aţ 1605 potvrzeno praţskou synodou.93 Můţeme při tvoření slova vysledovat vliv analogie podle dalších časových démonů. Je ale také samozřejmě moţné, ţe časový démon této večerní doby uţ tu byl, jen se zavedením klekání získal i nové jméno. Ke zpracování této diplomové práce, zvláště historické části a charakteristik jednotlivých bytostí, jsem nejvíce vycházela z knihy Zdeňka Váni Svět slovanských bohů a démonů. Odtud jsem téţ převzala členění na jednotlivé kategorie démonů. Další knihou, která mi pomohla utřídit poznatky o jednotlivých bytostech, bylo Bájesloví slovanské od Jana Máchala. Nejen tyto dvě, ale také mnoho dalších knih mi poskytlo dostatek materiálu, abych se zorientovala v poměrně širokém prostoru tématu slovanského pohanství a dokázala vybrat materiál, který bude vhodný pro pouţití v této práci zaměřené na etymologický aspekt pojmenování bytostí. Tyto jsem především vybírala tak, aby v kaţdé kategorii byla pozornost zaměřena alespoň na jednoho démona blíţe (kromě ohně a polních duchů, kde buď nebyly dostatečně výrazné bytosti, nebo motivace jejich pojmenování byla průhledná, a nevznikla tak potřeba bliţšího výkladu). Rozbor pojmenování slovanských bytostí z hlediska jazykového proběhl především na úrovni etymologické, a to hlavně díky třem etymologickým slovníkům - Václava Machka, Jiřího Rejzka a Josefa Holuba a Františka Kopečného. Ne vţdy se ale zabývali všemi zkoumanými slovy, některé - třeba hejkal - nebylo uvedeno ani v jediném slovníku. 93Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek, eds: Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard, Mladá fronta, Praha 2007, s. 366. 92 Pomocí dalších slovníků, zabývajících se slovní zásobou jak staré češtiny, tak i těmi, kteří shrnují lexikum češtiny současné, jsem se snaţila postihnout vývoj daného slova v průběhu jeho historie. V této práci jsem se pokusila přes rozbor pojmenování ukázat propojenost tehdejších reálií, zásadních skutečností, ve kterých lidé ţili, s bytostmi, do kterých tato pravidla a průběhy přírodních dějů vtělovali. Těsnou provázanost prostoru, času a pravidel přírodního i lidského světa. Ve většině případů jména vznikala podle hlavních povahových nebo vzhledových rysů, ale v zásadě to jsou nejstarší pojmy a skutečnosti, se kterými se člověk setkával. Můţeme tedy mluvit o tom, ţe tyto bytosti ztělesňovaly to nejzásadnější, co se projevovalo v lidském prostředí a člověk si to v představách personifikoval. 93 6. Použitá literatura Antonín, Luboš: Bestiář, Půdorys, Praha 2003. Augusta, Josef - Pejml, Karel: Draci a obři, Tvorstvo pohádek a starých přírodopisů, Ferdinand Horký, Praha 1947. Balbín, Bohuslav: Krásy a bohatství české země, Panorama, Praha 1986. Bělič, Jaromír: Nástin české dialektologie, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1972. Beranová, Magdalena: Slované, Libri, s.r.o., Praha 2007. Beranová, Magdalena – Lutovský, Michal: Slované v Čechách, Archeologie 6.-12. století, Libri, Praha 2009. Brűckner, Aleksander: Słownik etymologiczny języka polskiego, Wiedza Powszechna, Warszawa 1985. Čelakovský, František Ladislav: Ohlas písní ruských; Ohlas písní českých, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1954. Dětmar z Merseburku: Kronika, Argo, Praha 2008. Doskočil, Karel: Šest kázání z Homiliáře opatovického, Vyšehrad, Praha 1939. Encyklopedický slovník češtiny, eds: Karlík, Petr - Nekula, Marek - Pleskalová, Jana, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002. Erben, Karel Jaromír: Kytice z pověstí národních, Albatros, Praha 1972. Erben, Karel Jaromír: Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1953. Etymologický slovník jazyka staroslověnského, 11. patrachъ - -pǫditi, AVČR ÚJČ, Academia, Praha 2002. Etymologický slovník jazyka staroslověnského, 13. rasti - sice, AVČR ÚJČ, Academia, Praha 2006. Filosofický slovník, Horyna, B. - Štěpán, J. - Blecha, I. - Šaradín, P., Nakladatelství Olomouc, Olomouc 1998. Flajšhans, Vladimír: Klaret a jeho druţina, sv. II., Texty glossované, Česká akademie věd a umění, Praha 1928. Frazer, James George: Zlatá ratolest, Mladá fronta, Praha 1994. Gebauer, Jan: Slovník staročeský, Díl I (A-J), Academia, Praha 1970. 94 Gebauer, Jan: Slovník staročeský, Díl II (K-N), Academia, Praha 1970. Hanka, Václav: Zbírka nejdávnějších slovníků latinsko-českých, Praha 1833. Helmolda, kněze buzovského, Slovanská kronika, přeloţil Karel Vrátný, Vyšehrad, Praha 1947. Holub, Josef - Kopečný, František: Etymologický slovník jazyka českého, Státní nakladatelství učebnic, Praha 1952. Holub, Josef - Lyer, Stanislav: Stručný etymologický slovník jazyka českého, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1978. Hošek, Radislav: Náboţenství antického Řecka, Vyšehrad, Praha 2004. Jung, Carl Gustav: Paracelsica, Dvě studie o renesančním mysliteli a lékaři; Vyšehrad, Praha 2002. Jungmann, Josef: Slovník česko-německý, Díl I. A-J, Academia, Praha 1989. Jungmann, Josef: Slovník česko-německý, Díl II.-V., Academia, Praha 1990. Kalandra, Záviš: České pohanství, I. díl Nejstarší prameny; Dauphin; Praha 2002. Kalandra, Záviš: České pohanství, II. díl Osudy bohů; Dauphin; Praha 2002. Kolár, Jaroslav: Česká zábavná próza 16. století a tzv. kníţky lidového čtení, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1960. Komenský, Jan Amos: Dvéře jazyků odevřené, Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2003. Kosmova kronika česká, překl. Bláhová, Marie - Hrdina, Karel, Svoboda, Praha 1972. Kott, Štěpán František: Česko-německý slovník zvláště grammaticko-frazeologický, díl první A-M, knihtiskárna Josefa Koláře, Praha 1878. Kott, Štěpán František: Česko-německý slovník zvláště grammaticko-frazeologický, díl druhý N-P, knihtiskárna Františka Šimáčka, Praha 1880. Kott, Štěpán František: Česko-německý slovník zvláště grammaticko-frazeologický, díl třetí Q-Š, knihtiskárna Františka Šimáčka, Praha 1882. Kott, Štěpán František: Česko-německý slovník zvláště grammaticko-frazeologický, díl čtvrtý T-Y, knihtiskárna Františka Šimáčka, Praha 1884. Kott, Štěpán František: Česko-německý slovník zvláště grammaticko-frazeologický, díl čtvrtý Z-Č, knihtiskárna Františka Šimáčka, Praha 1887. Krása, Josef: České iluminované rukopisy 13.-16. století, Odeon, Praha 1990. Krolmus, Václav: Poslední boţiště Černoboha s runami na Skalsku, v kraji Boleslavském, v Čechách, Jan Spurný, Praha 1857. 95 Krolmus, Václav: Staročeské pověsti zpěvy, slavnosti, hry, obyčeje, a nápěvy ohledem na bájesloví Československé, Jan Spurný, Praha 1851. Lamprecht, Arnošt - Šlosar, Dušan - Bauer, Jaroslav: Historická mluvnice češtiny, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1986. Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek, eds: Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard, Mladá fronta, Praha 2007. Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazak, eds: Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard, Mladá fronta, Praha 2007. Máchal, J.: Bájesloví slovanské, J. Otto, Praha 1907. Machek, Václav: Etymologický slovník jazyka českého, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010. Maiello, Giuseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005. Malý staročeský slovník, Bělič, Jaromír - Kamiš, Adolf - Kučera, Karel, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1979. Němcová Boţena, Velká kniha pohádek, Albatros, Praha 1985. Niederle, Lubor: Rukověť slovanských staroţitností, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1953. Nový akademický slovník cizích slov A-Ţ, kol. autorů pod vedením Jiřího Krause, Academia, Praha 2005. Patera, Adolf: České glossy v „Mater verborum“, J. Otto, Praha 1877. Petráň, Josef a kolektiv: Dějiny hmotné kultury II (1), Karolinum, Praha 1995. Petronius: Satirikon, Milostné a veselé příhody Encolpia a jeho přátel za doby Neronovy, Svoboda, Praha 1971. Podborský, Vladimír: Náboţenství pravěkých Evropanů, Masarykova univerzita, Brno 2006. Profant, Martin - Profantová, Naďa: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Libri, Praha 2002. Prokopios: Válka s Góty, Odeon, Praha 1985. Příruční slovník jazyka českého, díl I. A-J, Česká akademie věd a umění, Praha 1935- 1937. Příruční slovník jazyka českého, díl II. K-M, Česká akademie věd a umění, Praha 1937-1938. 96 Příruční slovník jazyka českého, díl III. N-O, Česká akademie věd a umění, Praha 1938-1940. Příruční slovník jazyka českého, díl IV. Část 1. P-Průsvitně, Česká akademie věd a umění, Praha 1941-1943. Příruční slovník jazyka českého, díl IV. Část 2. Průsvitněti-Ř, Česká akademie věd a umění, Praha 1944-1948. Příruční slovník jazyka českého, díl V. S-Š, Česká akademie věd a umění, Praha 1948- 1951. Příruční slovník jazyka českého, díl VI. T-Vůzek, Česká akademie věd a umění, Praha 1951-1953. Příruční slovník jazyka českého, díl VIII. Zaráběti-ţţonka, Česká akademie věd a umění, Praha 1955-1957. Rejzek, Jiří: Český etymologický slovník, Leda, Voznice, 2001. Rejzek, Jiří: Lidová etymologie v češtině, Karolinum, Praha 2009. Rytířské srdce majíce, česká rytířská epika 14. století, ed. Eduard Petrů, Odeon, Praha 1984. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia, Praha 1998. Slovník spisovného jazyka českého, díl II.-VIII., Academia, Praha 1989. Staročeský slovník : obilé - oţţený, Havránek, Bohuslav - Křístek, Václav - Petr, Jan - Němec, Igor, Academia, Praha 1984. Staročeský slovník : paběničský - pravý, Petr, Jan - Němec, Igor, Academia, Praha 1996. Stejskal, Martin: Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha 1991. Svátek, Josef: Zlomky z české démonologie, Havran, Praha 2001. Šafařík, Pavel Josef: Slovanské staroţitnosti, tiskem Jana Spurného, Praha 1837. Šimek, František: Slovníček staré češtiny, Matice česká, Praha 1947. Šindlářová, Irena / Růţička, Josef: Mýty a báje starých Slovanů, Fontána, Olomouc 2003. Téra, Michal: Perun, bůh hromovládce; Sonda do slovanského archaického náboţenství, Pavel Mervart, Červený Kostelec 2009. Váňa, Zdeněk: Svět dávných Slovanů, Artia, Praha 1983. Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha 1990. 97 Váša, Pavel - Trávníček, František: Slovník jazyka českého, A-K, Fr. Borový, Praha 1937. Váša, Pavel - Trávníček, František: Slovník jazyka českého, L-Ţ, Fr. Borový, Praha 1937. Zaorálek, Jaroslav: Lidová rčení, Academia, Praha 2000. Zíbrt, Čeněk: Listy z českých dějin kulturních, J. R. Vilímek, Praha 1891. Zíbrt, Čeněk: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku, Academia, Praha 1995. Zíbrt, Čeněk: Veselé chvíle v ţivotě lidu českého, Vyšehrad, Praha 2006. Internetové zdroje Vokabulář webový [on-line]. Verze 0.7.3 [citováno ze dne 16. 11. 2011]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný na 98 7. Rejstřík *som-dho- č., 17 ie., 66 běsъ * *sprędь psl., 17 psl., 24 *(s)pen-d- błędnice ie., 24 *trь p., 46 psl., 22 *dhē- bludičky ie., 67 *uei- č., 45 *ędza ie., 35 błudnice psl., 56 *upirь hl. dl., 46 psl., 86 *ęga błudničky psl., 56 *vъ-pěrъ hl. dl., 46 psl., 86 *eng- błudy ie., 57 *vьlkъ hl. dl., 46 psl., 89 *ing- Blumenfee ie., 56 něm., 34 A *jęga bosorky psl., 57 abrs slk., 53 *jęgъ něm., 28 bóţa łošć psl., 57 Alp hl. dl., 37 *k´end-, 66 něm., 81 burja r., 37 *mer- ap-répti ie., 83 lit., 86 C *obrьměti ap-vìlti psl., 27 lit., 35 caboh *obrьmъ asilkové dial., 75 psl., 27 vsl., 20 caboch *ǫpirь dial., 75 psl., 86, 87 B cēseō *ǫpyrь baba lat., 66 psl., 86 č., 11, 18, 37, 38, 42, 48, cmok *pęstь 55 dial. br., 76, 77 psl., 22 bába-jagá Ć *pirъ r., 55 psl., 87 bába-jahá ćmok *polъdьne ukr., 56 p., 77 psl., 61 bělič ćmuk *rā- sln., 19 p., 77 ie., 79 bělun *rarogъ br., 48, 49 C psl., 79 Berggeist cond *rarъ něm., 20 stir., 66 psl., 79 Bergmann cvendy *rēp- něm., 20 dial., 46 ie., 86 Bergmännchen *som- něm., 20 ie., 67 běs 99 Č F hejkale č., 53 čmoch fărkuljak hejkálek slk., 77 b., 89 č., 52 čuma fext hejkalka r., 64 č., 8 č., 51, 52 Fortuna hejkálka D lat., 64 č., 53 diblík G hejkat dial., 75 č., 53 dimek gestrin hey! sln., 19 sln., 36 angl., 53 diva gezienka hobr kelt., 29 stč., 55 hl. dl., 28 divé ţeny gigas hombre lobo č., 53 lat., 26, 27 šp., 90 diví lidé gnanus hospodáříček č., 51 lat., 21, 23 č., 16, 69, 70, 72, 73 diví muţi gorjanin hýkač č., 53 s., 19 dial., 52 divona görzonech hýkadlo kelt., 29 plb., 19 dial., 52 divoţenky hýkal H č., 53, 54, 60 č., 52, 54 dlaň hamadryady hýkat č., 22 lat., 51 č., 53 Dolja handugs hýkati r., 63, 64 gót., 66 stč. č., 52 domesticos deos hastrman lat., 69 č., 29, 36 I domowe uboţęta he! īdzīgs p., 70 něm., 53 lot., 57 dryada hej īgns lat., 34 č., 53 lot., 57 dryady hejhal īgt lat., 51 dial., 52 lot., 56 dziad hejhálek inca p., 69 dial., 52 stangl., 56 dżuma hejhalice p., 64 dial., 52 J hejhálka E jagája dial., 52 r., 57 ekki hejkač jarášek stisl., 56 dial., 52 dial., 75, 79 empúsa hejkadlo jaza ř., 84 dial., 51, 52, 54 dial., 56 éngti hejkal jazi-bába lit., 56 č., 51, 52, 53, 54, 92 100 dial., 56 jeţit se kováříček ję(d)za dial., 57 č., 20 stsl., 56 jízlivý kovlad jed č., 57 slk., 19 č., 56, 57 judy krasnoludci jěd- mak., 33 p., 19 stč., 55, 57 krp jědati sě K stč., 21 stč., 57 kiki-mora krpaslík jedibaba r., 83 slk., 21 č., 56 kľačať krpatec jědibaba slk., 62 slk., 21 stč., 55 klécat krpec jedibabský dial., 62 slk., 21 č., 56 klęczeć krpelec jěditi p., 62 slk., 21 stč., 57 kléčati křístek jědovati sě sch., 62 dial., 71, 73 stč., 57 klęčati křítek jedubaba stsl., 62 dial., 73 č., 56, 57 klečet kuga jędza č., 62 jsl., 64 p., 56 klekání L jeskyňka č., 59, 60, 61, 62, 92 č., 53, 56, 57 klekánice laber jéza č., 59, 60, 61, 62, 92 sln., 19 sln., 56 klekáníček labus jězě stč. č., 60, 61, 62 sln., 19 stč., 55, 56, 57 klekánička lamia jězěnka č., 61 lat., 55, 84 stč., 55 klekáníčko lesní panna jezinka č., 61 č., 53, 54, 55 č., 18, 43, 53, 55, 56, 57 klekánie lesovik jězinka stč., 60 r., 51, 52 stč., 55 klekáník lešij jeţ č., 61, 62 r., 47, 51, 52, 54 stč., 30, 50, 57, 72 klękati letnice jeţibaba psl., 62 č., 31, 32 č., 18, 37, 38, 42, 43, 55, klencēt letnicě 56, 57 lot., 62 stč., 32 jeţibabel klénkėti loup-garou č., 56 lit., 62 fr., 88 jeţibabí Kobold luček č., 56 něm., 19 dial., 72 jeţibabisko kobud ludkové č., 56 hl. dl., 19 hl. dl., 19 jeţidědek kosířka lugovik č., 56 č., 47, 48, 58 r., 49 101 M č., 82, 83 obrovský muří č., 27, 77 macarule č., 37, 38, 82, 83 obryně s., 46 můří č., 25, 27 Mahr č., 83, 84 obrzmieć něm., 81, 83 muţík p., 27 mara č., 24, 36, 59 obrzym sthn. stsev. stangl., 82, 83 stp., 27, 28 mavka N obří vsl., 30 č., 27 Mélusine Nachtmahr obřice stfr., 41 něm., 83 stč., 27 meluzína narečnice obříček č., 8, 37, 39, 40, 41, 91 b., 63 č., 27 meluziní navka obřík č., 41 vsl., 30 č., 27 merák navь obur dial., 83 stsl., 30 osman., 87 mjateľ Navь obyr r., 37 psl., 16 r., 87 mor(r)īgain nemeton ogoňky stir., 83 kelt., 50 r., 46 mora nemus ohnivý muţ č. slk. sch. b. ukr., 81, 82, lat., 50 č., 18, 45 83 nightmare olbrzym móra angl., 82, 83 p., 27, 28 stč., 82 nixa olbřím morák germ., 29 č., 28 č., 81, 83 nócne źědky oľbřim morawa hl. dl., 69 dial., 28 dl., 83 nykus oready morous hl. dl., 36 lat., 19, 51 č., 81, 83 Nymphe osilkové morus něm., 31 vsl., 20 p., 81 mořit O P č., 81, 83 ober muk stč., 26, 27 p’jasť sln., 36 óber ukr., 22 můra sln., 28 panates č., 16, 81, 82, 83, 84 obir lat., 69 murawa stč., 26, 27 päsť hl., 83 obor slk., 22 můrka slk., 28 pašutis č., 83 obr lit., 74 můrovitý č., 20, 25, 26, 27, 28, 94 ped č., 83 obrovitý sln., 24 můře č., 27 pêd sch., 24 102 pedja pídihoch pięść b., 24 č., 23 p., 22 pędь pidichlapík pikulík psl., 22, 24 č., 23 dial., 75 penates pidimuţ pjaď lat., 69 č., 23 r. ukr., 24 pentecôte pídimuţ pjasć fr., 31 stč., 23 hl., 22 pentēkostē pídimuţenka pjasc’ ř., 31 č., 23 br., 22 pentēkustē pidimuţí pjásť gót., 31 č., 24 r., 22 pergmon pidimuţický pjatidesjátnica dial., 20 č., 24 r., 32 perkajst pidimuţictví pjedź dial., 20 č., 23 hl., 24 perkmon pídimuţictvo plivník dial., 20 č., 23 č., 18, 45, 71, 73, 75, 76 perkmont pidimuţíček plon dial., 20 č., 23 hl. dl., 75 permon pidimuţík plonk dial., 20 č., 20, 21, 22, 23, 24, 72 p., 75 permoník pídimuţík pódne č., slk., 19, 20 stč., 21, 23 sch., 61 pěsć pídimuţíkovitý podpolednícě dl., 22 č., 24 stč., 59 pêst pídimuţský pogwizd sch., 22 č., 24 p., 37 pěst pídimuţstvo pochwist č., 22, 23, 25 č., 23 p., 37 pęstь pidiţena pół(u)dnjo psl., 22 č, 23 dl., 61 pęti pidiţenka pólden’ stsl., 24 č., 23 r., 61 pętikostьji pidiţínka poledne csl., 31 č., 23 č., 11, 47, 48, 49, 58, 59, pěź pidrmásek 60, 61 dl., 24 stč., 24 polednice Pfingsten pídrmásek č., 58, 59, 60, 61, 62 něm., 31 stč., 23 polednicě piaď piedimuţátko stč., 59, 61 slk., 24 stč., 23 poledníček píď piedimuţíček č., 59, 60 č., 22, 23, 24 stč., 23 polednička pídiduch piedimuţík č., 60 č., 23 stč., 23 poledník pididuše piędź č., 60, 61 č., 24 p., 24 polevik 103 r., 47, 49 slk., 79 č., 31 polevoj rarášský rusadlá r., 49 č., 78 slk., 32 połodnjo rárih rusadlný hl., 61 ukr., 79 č., 31 pólúdeń raróg rusalčí ukr., 61 p., 79 č., 31 polúdne raroh rusalčička ukr., 61 stč. č., 77, 78, 79 č., 31 poludnice rarъ rusalečka stč., 60 csl., 79 č., 31 poludnicě repiť sa rusalička stč., 59 slk., 86 č., 31 południe rěpьjь rusalija p., 61 psl., 86 jsl., 30, 32 poludьne rēren rusalije stsl., 61 sthn., 79 vsl., 68 posserpańc rieti rusalje hl. dl., 49 lit., 79 s., 32 pošetilý roar rusalka č., 74 angl., 79 č., 18, 29, 30, 31, 32, 34 povodnji rodjenice rusałka sln., 36 ch., 63 p., 32 prašivec rodzanice rusálka dial., 75 p., 63 stč., 31, 32 půlnočnice rojenice rusalkovitý č., 59, 60, 61, 62 sln., 63, 66 č., 31 rojoti rusalkový R lit., 79 č., 31 radášek rosa rusáľnaja nedélja dial., 79 lat., 31, 32 r., 32 radunice rosalia rusalné sviatky vsl., 68, 81 lat., 30, 31 dial., 32 rájať Rosenfee rusalьję r., 79 něm., 34 csl., 32 rājati roţanice rusý stind., 79 r., 63, 65 č., 32 rapiō runa rychmandle lat., 86 slk., 19 dial., 46 rarach rus S č., 45, 75, 77, 78 csl., 31, 32 rarašek rusa săd sln., 79 stč., 31 b., 66 rarášek rusadelní sąd č., 69, 72, 77, 78 č., 31 p., 66 raráškový rusadelný sam-das č., 78 č., 31 lit., 67 rarášok rusadla samdhā 104 stind., 67 skřet stichija samo- stč. č., 72, 73 b., 29 b., 22, 35 skřietek sud samodiva stč., 72 hl. dl. sch., 45, 66 jsl., 33 skřit súd samovila dial., 73 slk., 66 b., jsl., 29, 33, 35, 38, 58, skřítčí sudéti 59 č., 73 lit., 67 samovile samogorske skříteček sudice b., 19 č., 73 stč., 65, 66 scrat skřítek sudič sthn., 73 č., 16, 19, 69, 71, 72, 73 stč., 65, 66 sěbъ skřítkovitý sudičkovský psl., 17 č., 73 č., 66 seib(h)- skřítkovský sudičky ie., 17 č., 73 č., 63, 65, 66 serp skřítkový sudjenice hl. dl., 49, 58 č., 73 s., 63 serpel slibky světýlka hl. dl., 49 slk., 53 č., 18, 45 serpelbaba smaukti świetlice hl. dl., 49 lit., 77 p., 46 serpēns smᾶkas lat., 77 lit., 77 Š serpō smok šepa lat., 77 stč., b., r., 76, 77 chet., 17 serpolnica smokъ šet hl. dl., 48, 49, 58 csl., 77 stč., 72 serpyšyja sod šętati sę hl. dl., 49 sln., 66 csl., 74 sętъ sǫdъ šetek csl., 67 stsl., 66 č. dial., 71, 72, 73, 74 Schratt soud šetelit něm., 73 č., 66 stč., 74 Schreier soudit šied něm., 52 č., 66 stč., 71, 72, 74 Schrettel spandīti šiet něm., 81 lit., 24 stč., 71, 72, 74 sīabrae Spanne škrat(ec) ir., 17 něm., 24 sln., 73 sjenovite drveta spannen škrata s., 50 něm., 24 slk., 71 skrzat spiritus škrátek p., 71, 73 lat., 71 dial., 71 skrzatek sporyš škriatek p., 71 br., 49 slk., 71 skrzot Sreća škriatok p., 71, 73 s., 64 slk., 73 105 škřietek trpasličí upiór stč., 72, 73 č., 21, 22 p., 86, 87 škřítek trpaslička upiorny stč., 72 stč., 21 p., 87 šoteček trpasličný upiorzyca č., 73 stč., 21 p., 87 šotek trpaslík upír č., 16, 69, 71, 72, 73, 74 č., 20, 21, 22, 23 č., slk., r., 16, 84, 85, 86, šotkovitost trpaslíkovitý 87, 89 č., 73 stč., 21 upíreček šotkovitý trpaslíkový č., 86 č., 73 stč., 21 upírek šotkovský trpaslkyně č., 86 č., 73 stč., 21, 22 upírica šotkový trpati č., 86 č., 73 stč., 21 upírka špierátko trzpaslek č., 86 dial., 71 stč., 21 upírovitý špírek trьpęstlikъ č., 86 dial., 71, 72 psl., 22 upírovský špiritus trьpęstъkъ č., 86 dial., 72 csl., 22 upírový trьpęstьkъ č., 86 T psl., 21 upírský tlaka třepaslík č., 86 stč., 89 stč., 21, 22 upírství tmok třpaslek č., 86 dial., 76 stč., 21, 22, 23 upíře topiel třpaslice č., 86 p., 36 stč., 21 upíří topielec třpaslíček č., 86 p., 36 stč., 21 upířice trpajzlík třpaslík č., 86 č., 22 stč., 21 urisnice trpásek třpaslkyně b., 63 č., 22 stč., 21 V trpaslek U stč., 21, 22 vălkolak trpaslí uboze b., 89 č., 22 r., 70 vampir trpaslice ubyr sch. b., 86, 87 č., 21, 22 tur., 87 vàmpīr trpaslický undina s., 86 stč., 21, 22 germ., 29 vampire trpaslictvo Undine angl. fr., 86 stč., 21 něm., 31 vampýr trpaslíček upěřice č., 84, 85, 86 č., 21, 22 stč., 85, 89 vãnagas 106 lit., 78 viljať volkolak văr(ko)lak r., 35 ukr., 89 b., 89 vílka vopyr vāragna č., 34 ukr., 87 stírán., 78 vilnost vřepit vedunci stč. č., 33, 35 stč., 86 sln., 46 vilstvie vukodlak vél stč., 33 sch., 89 stč., 33 vilstvo vyla véla stč., 33 lit., 35 stnor., 35 viňuť vylis Venušin lid r., 35 lit., 35 č., 19 vir vỹlius vepyr lat., 88, 90 lit., 35 ukr., 87 vjuga vyljaty větrnice r., 37 ukr., 35 č., 37, 39, 40, 92 vlko(d)lak větrnicě slk., 89 W stč., 40 vlkodlacký Wampyr vichr č., 89 něm., 86 r., 37, 77 vlkodlactví Wassermann víl č., 89, 90 něm., 36 stč., 30, 33, 34, 35, 48 vlkodlačí Wasserweib vil(j)avyj č., 89 něm., 31 r., 35 vlkodlačit Wehrwolf vila č., 89 germ., 88, 89 stč., 33, 34, 35 vlkodlak werewolf víla č., 16, 87, 88, 89, 90 angl., 88 č., 15, 18, 29, 30, 31, 32, vlkodlaký wīl 33, 34, 35, 41, 47, 92 stč., 89 stangl., 35 vîla vlьkodlakъ wił(ow)ać sln., 35 csl., 89 stp., 35 vile planinkinje vodeni wiła b., 19 sln., 36 stp., 35 vilenie vodjanik wiliga stč., 33 vsl., 36 stfrís., 35 vilenik vodjanoj wilkołak sch., 35 vsl., 36 p., 89 vílí vodní chlap wódnik č., 33, 34 slk., 36 hl. dl., 36 vilic’ vodník wrzepić b., 35 č., 18, 29, 36 p., 86 vilióti vodovik lit., 35 vsl., 36 Z vilivať volko(d)lak zabobončata r., 35 r., 89 dial., 46 vilja volkodlak zadušnice r., 35 sln., 89 107 jsl., 68, 81 zmoklý ὄ zahubenčata č., 77 ὄβριμος dial., 46 zmoknout ř., 28 zakrpelec č., 77 slk., 21 zmora Μ zemná paní p., 83 slk., 19 Μοίρα zmak Ţ ř., 63 slk., 76 ţínka Τ změj č., 53 č., 76 ţithola Τύχη zmek č., 47, 48, 49 ř., 64 č., 45, 69, 71, 75, 76 ţitná bába zmok č., 47 slk., 76, 77 108 8. Zkratky 8.1. Zkratky jazyků angl. – anglický, angličtina avest. - avestsky b. – bulharský, bulharština br. - běloruský, běloruština csl. – církevněslovanský, církevní slovanština č. - český, čeština dial. - dialektický dl. – dolnoluţický, dolní luţická srbština fr. - francouzský, francouzština germ. - germánský gót. - gótský, gótština hl. – hornoluţický, horní luţická srbština chet. - chetitský, chetitština ie. - indoevropský, indoevropština ir. - irský jsl. - jihoslovanský kelt. - keltský lat. – latinský, latina lit. – litevský, litevština lot. - lotyšský, lotyšština mak. - makedonský, makedonština něm. – německý, němčina osman. - osmanský p. - polský, polština plb. - polabský, polabština psl. - praslovanský, praslovanština r. – ruský, ruština ř. - řecký, řečtina 109 s. – srbský, srbština sch. – srbochorvatský, srbochorvatština slk. – slovenský, slovenština sln. – slovinský, slovinština sogd. - sogdijsky stangl. - staroanglický stč. – staročeský, stará čeština stfr. - starofrancouzský stfrís. - starofríský sthn. – starohornoněmecké stind. - staroindický stir. - staroirský stírán. - staroíránský stisl. - staroislandský stnor. - staronorský stp. – staropolský, stará polština stsev. - staroseverský stsl. – staroslověnský, staroslověnština šp. - španělský, španělština tur. - turecký, turečtina ukr. – ukrajinský, ukrajinština vsl. - východoslovanský 110 8.2. Zkratky citovaných děl Bělič 1972: Bělič, Jaromír: Nástin české dialektologie, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1972. Brűckner 1985: Brűckner, Aleksander: Słownik etymologiczny języka polskiego, Wiedza Powszechna, Warszawa 1985. ESJS 2002: 11,: Etymologický slovník jazyka staroslověnského, 11. patrachъ - -pǫditi, AVČR ÚJČ, Academia, Praha 2002. ESJS 2006: 13,: Etymologický slovník jazyka staroslověnského, 13. rasti - sice, AVČR ÚJČ, Academia, Praha 2006. ESSČ: Elektronický slovník staré češtiny Flajšhans 1928: Flajšhans, Vladimír: Klaret a jeho druţina, sv. II., Texty glossované, Česká akademie věd a umění, Praha 1928. Gebauer 1970: I,: Gebauer, Jan: Slovník staročeský, Díl I (A-J), Academia, Praha 1970. Gebauer 1970: II,: Gebauer, Jan: Slovník staročeský, Díl II (K-N), Academia, Praha 1970. Holub-Kopečný 1952: Holub, Josef - Kopečný, František: Etymologický slovník jazyka českého, Státní nakladatelství učebnic, Praha 1952. Holub-Lyer 1978: Holub, Josef - Lyer, Stanislav: Stručný etymologický slovník jazyka českého, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1978. Jungmann 1989: I,: Jungmann, Josef: Slovník česko-německý, Díl I. A-J, Academia, Praha 1989. Jungmann 1990: II-V,: Jungmann, Josef: Slovník česko-německý, Díl II.-V., Academia, Praha 1990. Kott 1878: I,: Kott, Štěpán František: Česko-německý slovník zvláště grammaticko- frazeologický, díl první A-M, knihtiskárna Josefa Koláře, Praha 1878. Kott 1880: II,: Kott, Štěpán František: Česko-německý slovník zvláště grammaticko- frazeologický, díl druhý N-P, knihtiskárna Františka Šimáčka, Praha 1880. Kott 1882: III,: Kott, Štěpán František: Česko-německý slovník zvláště grammaticko- frazeologický, díl třetí Q-Š, knihtiskárna Františka Šimáčka, Praha 1882. Kott 1884: IV,: Kott, Štěpán František: Česko-německý slovník zvláště grammaticko- frazeologický, díl čtvrtý T-Y, knihtiskárna Františka Šimáčka, Praha 1884. Kott 1887: V,: Kott, Štěpán František: Česko-německý slovník zvláště grammaticko- frazeologický, díl čtvrtý Z-Č, knihtiskárna Františka Šimáčka, Praha 1887. 111 Machek 2010: Machek, Václav: Etymologický slovník jazyka českého, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010. MStčS 1979: Malý staročeský slovník, Bělič, Jaromír - Kamiš, Adolf - Kučera, Karel, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1979. PSJČ 1935-1937: I,: Příruční slovník jazyka českého, díl I. A-J, Česká akademie věd a umění, Praha 1935-1937. PSJČ 1937-1938: II,: Příruční slovník jazyka českého, díl II. K-M, Česká akademie věd a umění, Praha 1937-1938. PSJČ 1938-1940: III,: Příruční slovník jazyka českého, díl III. N-O, Česká akademie věd a umění, Praha 1938-1940. PSJČ 1941-1943: IV-1,: Příruční slovník jazyka českého, díl IV. Část 1. P-Průsvitně, Česká akademie věd a umění, Praha 1941-1943. PSJČ 1944-1948: IV-2,: Příruční slovník jazyka českého, díl IV. Část 2. Průsvitněti-Ř, Česká akademie věd a umění, Praha 1944-1948. PSJČ 1948-1951: V,: Příruční slovník jazyka českého, díl V. S-Š, Česká akademie věd a umění, Praha 1948-1951. PSJČ 1951-1953: VI,: Příruční slovník jazyka českého, díl VI. T-Vůzek, Česká akademie věd a umění, Praha 1951-1953. PSJČ 1955-1957: VIII,: Příruční slovník jazyka českého, díl VIII. Zaráběti-ţţonka, Česká akademie věd a umění, Praha 1955-1957. Rejzek 2001: Rejzek, Jiří: Český etymologický slovník, Leda, Voznice, 2001. Rejzek 2009: Rejzek, Jiří: Lidová etymologie v češtině, Karolinum, Praha 2009. SJČ 1937: A-K,: Váša, Pavel - Trávníček, František: Slovník jazyka českého, A-K, Fr. Borový, Praha 1937. SJČ 1937: L-Ţ,: Váša, Pavel - Trávníček, František: Slovník jazyka českého, L-Ţ, Fr. Borový, Praha 1937. SSČ 1998: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia, Praha 1998. SSJČ 1989: Slovník spisovného jazyka českého, díl II.-VIII., Academia, Praha 1989. SStČ 1947: Šimek, František: Slovníček staré češtiny, Matice česká, Praha 1947. StčS 1984: Staročeský slovník : obilé - oţţený, Havránek, Bohuslav - Křístek, Václav - Petr, Jan - Němec, Igor, Academia, Praha 1984. StčS 1996: paběničský-pravý:Staročeský slovník : paběničský - pravý, Petr, Jan - Němec, Igor, Academia, Praha 1996. Zaorálek 2000: Zaorálek, Jaroslav: Lidová rčení, Academia, Praha 2000. 112 8.3. Ostatní zkratky ad. - a další aj. - a jiné ap. - a podobně atd. - a tak dále gen. - genitiv např. - například popř. - popřípadě tj. - to je tzv. - tak zvaný, takzvaně 113 9. Anotace Magisterská diplomová práce se zabývá démonolatrickou vrstvou slovanského pohanství. Soustřeďuje se na především na pojmenování vybraných bytostí a etymologický rozbor těchto jmen. Rozebírané výrazy jsou také ukázány v rámci slovanského i mimoslovanského jazykového materiálu a je dokládán i jejich významový a formální vývoj od doby vzniku aţ do současné češtiny. Bytosti jsou charakterizovány a zařazeny do systému pohanského kultu. Je zde téţ vysvětleno propojení ţivota tehdejších lidí se skutečnostmi, na jejichţ základě víra v tyto démony vznikla. Annotation The diploma thesis deals with Demonolatry in Slavic paganism. It focuses especially on the names of selected beings and on the etymological analysis of these names. The analysed expressions are also described within the Slavonic and other linguistic material, the development of their meanings and forms - from the origin to current Czech language - is involved as well. The beings are characterized and classified within the system of pagan cult. The thesis also explains the interconnection of the lives of people at that time with the facts related to origin of belief in demons. 114