Plný Text Práce

Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity

Katedra environmentálních studií

Obor Environmentální studia

Magisterská diplomová práce

Může současný režim vládnutí v Arktidě zajistit udržitelnost arktických ekosystémů? Komparace mezinárodního režimu Antarktidy a Arktidy.

Bc. Gabriela Benešová

Vedoucí práce: RNDr. Petr Daněk, Ph.D. Brno 2018

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci zpracovala samostatně, všechny citované zdroje v textu řádně označila a veškeré použité zdroje uvedla v seznamu literatury.

Brno, duben 2018 ……..

Bc. Gabriela Benešová

Poděkování

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu mé diplomové práce panu RNDr. Petru Daňkovi, Ph.D. za vstřícný přístup, cenné rady, konstruktivní a pohotové připomínky, které mi poskytl při zpracování této práce.

Anotace

Oba polární regiony prochází změnami a jednotlivé státy na tyto změny reagují. Předkládaná diplomová práce se zabývá tím, jakými změnami regiony prochází, jak se s těmito změnami státy vypořádávají a jak efektivní jejich snahy jsou. Pro teoretické uchopení problematiky je využita teorie mezinárodních environmen- tálních režimů. Cílem práce je zhodnotit limity této teorie. Hlavním cílem práce je komparativní metodou zhodnotit efektivitu mezinárodního environmentálního režimu v Arktidě a Antarktidě a případně navrhnout možné způsoby zefektivně- ní arktického režimu. Na základě porovnání se ukázalo, že mezinárodní envi- ronmentální režim v Arktidě lze považovat za efektivní, z hlediska záchrany ark- tických ekosystému je však režim neúčinný.

Klíčová slova: Antarktida, Arktida, efektivita, ekosystémy, mezinárodní envi- ronmentální režim, mezinárodní právo, životní prostředí.

Annotation

Both polar regions are changing and countries are responding to these chang- es. The thesis explores what the main threats are, how states respond to them and how effective their efforts are. Based on a theoretical approach of the international environmental regime theory, the thesis aims to consider limitations of the chosen theory. The main goal is to assess the effectiveness of international environmental regime in the Arctic and find by comparing it with the international environmental regime in the Antarctic what could make it more effective. By comparing these regimes, the thesis concludes that the Arctic international environmental regime seems effective. However, it might be ineffective in terms of the Arctic ecosystem conservation.

Keywords: Antarctic, Arctic, ecosystems, effectiveness, environment international environmental regime, international law.

OBSAH

SEZNAM ZKRATEK ...... 8 ÚVOD ...... 10 1 LITERÁRNÍ REŠERŠE ...... 13 2 TEORETICKÝ RÁMEC ...... 18

2.1 TEORIE MEZINÁRODNÍCH ENVIRONMENTÁLNÍCH REŽIMŮ ...... 18 2.2 DEFINICE A VYMEZENÍ TEORIE MEZINÁRODNÍCH REŽIMŮ ...... 20 2.3 TEORETICKÉ PŘÍSTUPY K MEZINÁRODNÍM REŽIMŮM ...... 22 2.4 STRUKTURA A FORMOVÁNÍ MEZINÁRODNÍCH REŽIMŮ ...... 23 2.5 PROČ VYTVÁŘET MEZINÁRODNÍ REŽIMY? ...... 27 2.6 EFEKTIVITA MEZINÁRODNÍCH REŽIMŮ ...... 28 2.7 KRITICKÉ ZHODNOCENÍ ...... 31 3 METODICKÝ RÁMEC ...... 34 4 ARKTICKÝ ENVIRONMENTÁLNÍ REŽIM ...... 38

4.1 ARKTICKÝ REGION A HROZBY PRO ARKTICKÉ EKOSYSTÉMY ...... 38 4.2 FORMOVÁNÍ AGENDY ...... 43 4.3 VYJEDNÁVÁNÍ ...... 44 4.4 OPERACIONALIZACE ...... 46 4.5 MEZINÁRODNÍ SMLOUVY S REGIONÁLNÍ PŮSOBNOSTÍ ...... 48 4.6 MEZINÁRODNÍ SMLOUVY S CELOSVĚTOVOU PŮSOBNOSTÍ ...... 50 4.7 STRATEGIE SMLUVNÍCH STRAN ...... 56 4.8 SHRNUTÍ POZNATKŮ O REŽIMU ...... 58 5 ANTARKTICKÝ ENVIRONMENTÁLNÍ REŽIM ...... 62

5.1 VÝVOJ ANTARKTICKÉHO REŽIMU ...... 63 5.2 SMLOUVA O ANTARKTIDĚ ...... 64 5.3 SMLUVNÍ ANTARKTICKÝ SYSTÉM A MEZINÁRODNÍ SMLOUVY APLIKOVATELNÉ NA ANTARKTICKOU OBLAST ...... 65 5.4 ORGÁNY ANTARKTICKÉHO SMLUVNÍHO SYSTÉMU ...... 68 5.5 SHRNUTÍ POZNATKŮ O REŽIMU ...... 69 6 KOMPARACE ...... 72

6.1 ZHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ KOMPARACE ...... 77 7 HODNOCENÍ EFEKTIVITY REŽIMŮ ...... 79 ZÁVĚR ...... 82 JMENNÝ INDEX ...... 85 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ...... 86 SEZNAM PŘÍLOH ...... 97 PŘÍLOHY ...... 98

Seznam zkratek

AC – Arktická rada, Arctic council

ACAP – Akční plán pro znečištění v Arktidě, Arctic Contaminants Action Pro- gram

AEPS – Strategie ochrany životního prostředí Arktidy, Arctic Environmental Pro- tection Strategy

AEWA – Dohoda o ochraně africko-euroasijských stěhovavých vodních ptáků, The African-Eurasian Migratory Waterbird Agreement

AMAP – Arktický monitorovací a hodnotící program, Arctic Monitoring and As- sessment Programme

CAFF – Ochrana arktických živočichů a rostlin, Conservation of Arctic Flora and Fauna

CCAMLR – Komise pro zachování živých mořských zdrojů, Commission for the Conservation of Antarctic Marine Living Resources

CCAMLR – Úmluva o zachování antarktických mořských živých zdrojů, Con- vention on the Conservation of Antarctic Marine Living Recources

CITES – Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora

CMS – Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů, Conven- tion on the Conservation of Migratory Species of Wild Animals

CRAMRA – Úmluva o regulaci činností týkajících se antarktických nerostných zdrojů, Convention on the Regulation of Antarctic Mineral Resource Activities

DDT– Dichlordifenyltrichlorethan, Dichlorodiphenyltrichloroethane

EEZ – Exkluzivní ekonomická zóna, Exclusive Economic Zone

EIA – Posuzování vlivu na životní prostředí, Environmental Impact Assessment

EPPR – Prevence, připravenost a reakce na nouzové situace, Emergency Pre- vention Preparedness and Response

HBC – Hexachlorbenzen, Hexachlorobenzene

IMO – Mezinárodní námořní organizace, International Marine Organisation 8

IPCC – Mezivládní panel pro změnu klimatu, Intergovernmental Panel on Cli- mate Change

LRTAP – Úmluva o dálkovém znečišťování ovzduší přesahujícím hranice států, Convention on Long-range Transboundary Air Pollution

PAME – Ochrana mořského životního prostředí v Arktidě, Protection of the Arc- tic Marine Environment

PCB – Polychlorované bifenyly, Polychlorinated biphenyl

POPs – Perzistentní organické látky, Persistent Organic Pollutants

SDWG – Pracovní skupina pro udržitelný rozvoj, Sustainable Development Working Group

UNCLOS – Úmluva OSN o mořském právu, United Nations Convention on the Law of the Sea

UNEP – Program OSN pro životní prostředí, United Nations Environment Pro- gramme

USA – Spojené státy americké, United States of America

USGS – Geologické služby Spojených států, United States Geological Survey

Úvod

Pro někoho ze střední Evropy představuje Arktida pravděpodobně nehostinné místo pokryté sněhem a ledem. Především pak místo velmi vzdálené. Přesto je pro nás Arktida významnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Kromě sněhu a ledu je Arktida také místo s unikátními a velmi křehkými ekosystémy. Tyto ekosystémy jsou stále zvyšující se aktivitou způsobenou lepší dostupností regionu ohroženy. Ochrana arktických ekosystémů je předmětem mnoha mezi- národních jak bilaterálních, tak multilaterálních smluv, deklarací a v neposlední řadě také mezinárodního práva. Efektivita spolupráce mezi státy je ústředním tématem předkládané práce. Hodnocení způsobu a efektivity něco chránit či ovlivňovat vyžaduje určitý rámec, na jehož základě je možné vyhodnocení po- jmenovat. Analytický rámec pro takové vyhodnocení zde představuje teorie me- zinárodních environmentálních režimů.

V českém prostředí není tématu mezinárodních environmentálních režimů vě- nováno zdaleka tolik pozornosti jako v zahraničí. Publikace z českého prostředí o mezinárodní spolupráci se věnují především mezinárodním organizacím, což jak bude vysvětleno, nepředstavuje to samé jako mezinárodní režim. Dalším důvodem, proč považuji za důležité se tímto tématem zabývat je vyvrátit do- mněnky, které o Arktidě některá média vytváří. Arktida je v některých – i důvě- ryhodných – médiích vykreslována jako válečná zóna, kde jednotlivé země bo- jují o získání co největší části území. Za účelnější považuji diskuzi o příčinách těchto problémů a o tom, jak je lze efektivně řešit.

Záměrem předkládané práce je nahlížet na mezinárodní environmentální spo- lupráci v Arktidě komplexně. Jinými slovy, ochrana životního prostředí předsta- vuje zkoumaný mezinárodní environmentální režim. Většina prací zabývajících se mezinárodními environmentálními režimy, nahlíží na problematiku v užším pojetí. Lze se tak zabývat například analýzou mezinárodního environmentálního režimu na ochranu řeky Rýn před znečištěním nebo režimem na ochranu polár- ních medvědů. V předkládané práci se snažím nahlížet na environmentální pro- blémy jako na provázanou síť, kde existují vzájemné souvislosti mezi problémy a jejich dopady.

Součástí práce je také provedení komparace mezinárodního environmentálního režimu Antarktidy a Arktidy. I přes zřejmé odlišnosti jednotlivých režimů, oba režimy působí v podobném prostředí a čelí podobným environmentálním hroz- bám.

Předkládanou diplomovou práci lze rozdělit do tří hlavních částí: teoretické, me- todické a analytické. Každá z těchto částí se snaží odpovědět na vymezený cíl. Cíle jednotlivých částí shrnuji následovně:

Cílem teoretické části práce je diskutovat vhodnost využití konceptu meziná- rodních environmentálních režimů pro efektivní řešení environmentálních otá- zek. Výzkumná otázka zní: Jaké jsou limity teorie mezinárodních environmen- tálních režimů v hodnocení efektivity režimu? Cílem metodické části je zkoumat možnosti vybraných metod a postupů hodnocení efektivity mezinárodních envi- ronmentálních režimů. V analytické části budou teoretické poznatky z druhé kapitoly vystaveny reálným režimům. Lze arktický mezinárodní režim považovat za efektivní? Může současný režim vládnutí v Arktidě efektivně ochránit arktické ekosystémy? Dalším cílem je porovnat mezinárodní environmentální režim Ark- tidy s režimem vládnutí na Antarktidě a najít možná doporučení, jak arktický režim zefektivnit.

Jak bylo uvedeno, práci tvoří tři hlavní části – teoretický, metodický a analytický rámec. Po této úvodní kapitole následuje rešerše literatury o teorii mezinárod- ních environmentálních režimech a způsobu vládnutí v Arktidě a Antarktidě. Ve druhé kapitole se věnuji teorii mezinárodních environmentálních režimů. Nejpr- ve definuji, co mezinárodní environmentální režim je, proč takový režim vytvářet a jakým způsobem režim vzniká. Nakonec shrnu dosavadní kritiku konceptu. Ve třetí kapitole popisuji zvolený postup k zodpovězení cílů práce. Představím a zhodnotím možnosti metod a postupů hodnocení efektivity mezinárodních environmentálních režimů. Ve čtvrté kapitole se zabývám způsobem vládnutí v Arktidě. Nejdříve stručně představím region a environmentální problémy, kte- rým čelí. V podstatně delší části se věnuji charakteristice a formování arktické- ho environmentálního režimu. V páté kapitole se věnuji způsobu vládnutí v Antarktidě. Opět nejdříve představím region a poté popíši zdejší mezinárodní environmentální režim. V šesté kapitole provedu pomocí komparativní metody 11 porovnání obou zmíněných environmentálních režimů. Po této kapitole následu- je diskuze, kde interpretuji výsledky komparativní analýzy. V této části budou také diskutovány získané výsledky studia mezinárodních environmentálních režimů. V závěru práce shrnu výsledky, odpovím na stanovené cíle práce a na- stíním možný výhled výzkumu této problematiky do budoucna.

1 Literární rešerše

Téma mezinárodních režimů, jak je vnímáme dnes, se v literatuře začíná hojně vyskytovat od 80. let. Nebylo to však téma zcela nové. V české literatuře jsou mezinárodní režimy doposud málo reflektované téma. Přesto je důležité zmínit dva autory, kteří se mezinárodními režimy zabývali. Historickou sondu do vývo- je mezinárodních režimů a organizací poskytuje Šárka Waisová (2003). Waiso- vá se mimo jiné věnuje i vymezení mezinárodních režimů a mezinárodních or- ganizací, jež bývají zaměňovány nebo ztotožňovány. Druhým českým příspěv- kem je kapitola Petra Jehličky (2000: 80–103), který se zabývá mezinárodními environmentálními režimy a vývojem mezinárodní politiky životního prostředí jako takové.

Literatura týkající se mezinárodních režimů se v 80. letech věnovala především tomu, čím ve skutečnosti mezinárodní režimy jsou. Definování pojmu meziná- rodní režim není bezproblémové. Přesto zde jistá shoda nastala. Stěžejní dílo, týkající se vymezení pojmu mezinárodního režimu, představuje práce americ- kého politologa Stephena Krasnera (1982), jehož definice byla široce přijata. Bývá také nazývána jako tzv. konsenzuální definice. I přes kritiku zůstala tou nejvlivnější a široce uznávanou. Definice pojmu je diskutována v kapitole 2.2.

Americký politolog Robert Keohane (1989) pojednává o mezinárodních institu- cích a navrhuje zde zjednodušenou definici mezinárodních režimů. Mimo výše zmíněných autorů se tématem zabývají i Oran Young (1989) nebo Stephan Haggard s Beth Simmons (1987), kteří zastávají názor, že spolupráce mezi stá- ty není důkazem o existenci mezinárodního režimu.

Hlubší pozornost věnovali analýze mezinárodních režimů Andreas Hasenclever, Peter Mayer a Volker Rittberger. Tito němečtí politologové podrobně analyzují tři myšlenkové školy, které ovlivňují výzkum mezinárodních režimů – realismus, jehož přístup je založen na moci, kognitivismus, kladoucí důraz na vědění, a neoliberalismus, jehož přístup je založen na zájmech (Hasenclever a kol. 2005).

Oran Young je jedním z nejvýraznějších přispěvatelů do diskuze o mezinárodních režimech. Vzniku mezinárodních režimů se Young (1982) vě- noval v publikaci Regime Dynamics. V ní pojednává o mezinárodních režimech jako o sociálních strukturách různého druhu a povahy, působících za hranicemi jednotlivých jurisdikcí, a také o tom, jak takové struktury vznikají. Dále definuje hlavní příčiny směřující ke změně režimu. Zabýval se také institucionálním vy- jednáváním (institutional bargaining), které vysvětluje vznik mezinárodních re- žimů (Young 1989). Oran Young později své myšlenky rozvíjel ve spolupráci s Gail Osherenko, profesorkou z Kalifornské univerzity zabývající se mořským právem, a dalšími přispěvateli (Young a Osherenko 1993).

Mezinárodními režimy se Young (1998) zabýval i v následujících letech a zaměřil se opět na jejich formování, avšak z pohledu fází vzniku režimu, jimiž jsou – formování agendy, vyjednávání a operacionalizace. Operacionalizace představuje završení formování. Fáze operacionalizace ovlivňuje důsledky pro následné fungování režimu.

Peter Haas, Robert Keohane a Marc Levy poukazují na fakt, že ohrožené eko- systémy lze chránit modifikací tradičního chápání státní suverenity. Tuto pro- měnu však Haas a kol. (2001) shledávají v blízké době jako vysoce nepravdě- podobnou. Řešení environmentálních problémů tak leží na bedrech jednotlivých států a jejich vzájemné spolupráci spíše než na zavedení nadřazené nadstátní vládní struktury. I přesto jsou autoři optimističtí a strategii, jak naši planetu ochránit pro další generace, spatřují právě v mezinárodní spolupráci. Aby byla spolupráce úspěšná, je zapotřebí efektivních mezinárodních institucí, jimiž se rozumí soubor pravidel a praktik stanovujících chování. Na environmentální ochranu nahlížejí jako na politickou aktivitu, přičemž pro environmentální obrat k lepšímu je politická změna nezbytná.

Dopady mezinárodních environmentálních režimů začaly být na odborné úrovni hojně diskutovány v 90. letech. Na otázku, co efektivním režimem vlastně ro- zumíme, neexistuje v literatuře jednoznačná odpověď ani shoda. Tématem efektivity se hlouběji zabývali Oran Young a Marc Levy (1999), pro které efektivita představuje přispění institucí k řešení problému, pro který byl daný meziná-

14 rodní režim vytvořen. Přesto si pod tímto konceptem lze představit více souvis- lostí. Z jejich analýzy vychází, že nejpřínosnější postup při posuzování efektivity režimu je zaměřit se na chování aktérů a na změnu tohoto chování.

Young a kol. (1999) se hlouběji zabývají mechanismy chování aktérů. Jejich hlavní myšlenkou je, že režimy generují efekty prostřednictvím chování aktérů a tuto myšlenku představují při testování kauzálních mechanismů na několika případových studiích. Výše zmíněné mechanismy při analýze doplňují kontra- faktuální metodou. Autoři tuto techniku popisují jako snahu rekonstruovat tok událostí v případě, že by mezinárodní režim neexistoval.

Gabriela Kütting (2000) se zaměřila na kritické zhodnocení studia efektivity me- zinárodních environmentálních režimů. Zdůrazňuje, že většina odborné literatury se zaměřuje na fungování institucí a jejich vlivu na jednotlivé aktéry jako na faktor určující efektivitu daného environmentálního režimu. Kütting považuje za klíčové zřetelně rozlišovat mezi efektivitou institucionální a environmentální. Všeobecnější a teoretickou kritiku rozvíjí britský politolog Steve Smith (1993), který se zabývá postavením environmentálních problémů v mezinárodním pro- středí. Smith dochází k závěru, že ekonomickým a politickým zájmům se dostá- vá mnohem více pozornosti než zájmům environmentálním, které bývají spíše marginalizovány a zřejmě v budoucnu stále budou. Eivind Hovden (1999) na tento problém nahlíží jako na spor mezi teorií mezinárodních vztahů, respektive teorií mezinárodních režimů a radikálním environmentalismem, podle kterého nelze efektivně vyřešit environmentální problémy, aniž by nedošlo ke změně nynějšího systému – antropocentrismu.

V následující části představím literaturu zabývající se dvěma konkrétními mezi- národními režimy: antarktickým a arktickým. Obsah těchto dvou kapitol bude z velké části zaměřen na studium smluv a oficiálních dokumentů. V práci věno- vané mezinárodním režimům Young (1998) aplikuje svou teorii o jednotlivých fázích formování režimů na vývoj Strategie ochrany životního prostředí v Arktidě. Linda Nowlan (2001) z právního hlediska hodnotí jednotlivé části ark- tického i antarktického environmentálního režimu. Zdůrazňuje, že oba polární regiony jsou v mnohém nesrovnatelné a poskytuje podrobný přehled o tzv. soft

15 law režimu v Arktidě a o výrazně závaznějším režimu ochrany životního pro- středí v Antarktidě.

Antarktickému mezinárodnímu režimu dává značný prostor Oran Young (2010). Monitoruje vliv procesu rozhodování a přijímání nových členů na charakter re- žimu. V publikaci se zabývá typologií vývoje režimu a tvrdí, že dynamika vývoje environmentálního režimu reflektuje interakci mezi strukturálními faktory, jako je v tomto případě environmentální problém, a institucionálními faktory, jako je například systém rozhodování. Na základě této interakce představuje trajektorii vývoje, která ovlivňuje vývoj režimu. Young nicméně neposkytuje žádný analy- tický přístup či metodu, jak typ režimu podle zmíněných faktorů určit, jak jednot- livý režim zařadit ke konkrétní fázi vývoje. Přesto je zdroj pro tuto práci rele- vantní, především z hlediska systematické analýzy antarktického mezinárodní- ho režimu.

Hlubší pozornost povaze mezinárodních environmentálních režimů věnovala Melissa Verhaag (2003), která hodnotí problémy, kterým arktické a antarktické ekosystémy čelí. Verhaag zdůrazňuje, že nynější stav arktického režimu – s převažujícími nezávaznými prvky – je pouze počátek procesu, jež povede k dostatečné ochraně ekosystémů. Úspěšný mezinárodní režim je podle autor- ky takový, který disponuje závaznými pravidly, namísto dobrovolné participace. Jinou optikou se na otázku, zda je tzv. hard law nezbytný pro kvalitní ochranu, dívají Kao a kol. (2012). Výhody závazných dohod nepopírají, avšak nepovažují za důležité, aby závazná pravidla tzv. hard law byla zavedena do součástí všech struktur a oblastí. Naopak zdůrazňují důležitost Arktické rady jako instituce plnící funkci kooperativního fóra pro diskuze mezi jednotlivými státy.

Povahou současné spolupráce se zabývá i Timo Koivurova (2008). Autor ana- lyzuje alternativní návrhy na změnu podoby současného režimu v Arktidě a jeho možné formalizování, které, jak v závěru konstatuje, považuje za nezbytné pro zachování multilaterálního charakteru spolupráce. Ve své následující práci Koi- vurova (2009) sleduje výraznou a rychlou proměnu arktického regionu z polární pustiny ke stále významnějšímu regionu, a s tím spojenou sílící potřebu tomuto území poskytnout ochranu. Tento proces dává autor do souvislosti se změnou

16 povahy vzájemné spolupráce, která se nyní odchyluje od administrativní povahy více k vědecky zaměřené spolupráci.

2 Teoretický rámec

2.1 Teorie mezinárodních environmentálních režimů

Pro naplnění cílů práce je nezbytné zasadit problematiku do rámce existující literatury. V následující části bude představena teorie mezinárodních režimů v kontextu environmentální problematiky. Bude přiblíženo, jakým způsobem mezinárodní režimy vznikají, proč je vytvářet a jak hodnotit jejich efektivitu. V poslední podkapitole bude shrnuto, s jakými kritickými ohlasy se teorie mezi- národních režimů setkává.

Environmentální problémy se do centra pozornosti mezinárodních politik dostaly v druhé polovině 20. století (Greene 2001: 387). Teorie mezinárodních vztahů přistupuje k environmentální problematice dvěma způsoby. Jednak prostřednic- tvím konceptu „epistemických společenství“, a jednak prostřednictvím teoretic- kého rámce mezinárodních režimů. Ten představuje dominantní teoretický rá- mec při studiu mezinárodní politiky životního prostředí (Jehlička 2000: 93–94).

Významným milníkem pro otázky životního prostředí na mezinárodní úrovni byl rok 1972, kdy byla do Stockholmu svolána Konference OSN o životním prostře- dí. Proces internacionalizace environmentálních otázek byl však pozvolný. Te- prve na konci 80. let se význam otázek životního prostředí dostal na úroveň všeobecně přijímaných témat (tomuto tvrzení oponuje názor Steva Smitha viz kapitola 2.7) V 90. letech docházelo k ještě výraznějšímu prohlubování znalostí a nárůstu pozornosti. Dle Haase (1995: 171) se na konci 80. let vytvářela opat- ření stále více s důrazem na komplexnost a ochranu ekosystémů než na indivi- duální zdroje znečištění. Brazilské Rio de Janeiro hostilo v roce 1992 Konferen- ci OSN o životním prostředí a rozvoji (Jehlička 2000: 83). Konference byla za- měřena na otázky životního prostředí ve vztahu k udržitelnému rozvoji. V této době docházelo také k prohlubování vědeckého poznání a ke zjištění, v čem hrozby spočívají a jak nesmírně komplexním problémům lidstvo čelí (Wapner 1998: 283).

Jedním z problémů, proč se i přes dostatek důkazů nedařilo rychle reagovat na probíhající změny, je anarchická povaha mezinárodního systému a suverenity 18 jednotlivých států. Právě řešení environmentálních otázek na mezinárodní úrovni státy často považují za ohrožení své suverenity. Státní suverenitou se rozumí stav, kdy má stát kontrolu nad svým územím a je zdrojem veškeré legi- timity (Jehlička 2000: 89–90). Dle Wapnera (1998: 280) státy vždy nejprve zváží své vlastní zájmy a těm globálním dají prostor pouze v situaci, kdy se shodují s těmi národními.

Jak bylo uvedeno výše v rámci teorie mezinárodních vztahů lze k řešení mezi- národních environmentálních otázek přistupovat prostřednictvím konceptu epis- temických komunit nebo teorie mezinárodních environmentálních režimů. Kon- cept epistemických komunit se zaměřuje na roli vědeckých kruhů při definování a řešení příslušného problému. Odborníci na daný problém mohou hrát neza- stupitelnou roli při rozhodování politiků a mít tak vliv na politický proces. Existují ale případy, ohledně kterých panuje vědecká nejistota a nejednotnost. Původ klimatických změn v lidské činnosti je sice ve většině případů obecně přijímané tvrzení, shoda však již nepanuje ohledně toho, jak jednotlivé procesy probíhají. A jednotnost je při využití tohoto konceptu k analýze daného problému žádoucí.

Mezinárodní environmentální režim představuje druhou možnost, jak lze k otázkám životního prostředí na mezinárodní úrovni přistupovat. Greene (1996: 283–284 cit. podle Jehlička 2000: 95) jej definuje jako: „mezinárodní společen- skou instituci s dohodnutými principy, normami, pravidly, procedurami a programy, jež řídí aktivity a formuje očekávání aktérů v konkrétní problémové oblasti".

Dle Wapnera (1998: 280) lze mezinárodní environmentální režimy rozdělit na dva typy – právní a regulační. (1) Právní režimy jsou typické pro případy, kdy lze jednoznačně identifikovat zdroj environmentální škody a stejně tak i oběti. Výsledkem je arbitráž a posléze odškodnění. (2) Regulační režim naopak před- stavuje soubor institucí, které kontrolují činnosti negativně ovlivňující životní prostředí na mezinárodní úrovni. Cílem je snížit či zamezit environmentálním škodám prostřednictvím dosažení dohodnutých opatření. Mezinárodním envi- ronmentálním problémem se rozumí: „jakákoli změna stavu fyzického prostředí, způsobená zásahem člověka do tohoto prostředí a přinášející důsledky, které

19 společnost považuje z hlediska sdílených norem za nepřijatelné“ (Sloep a van Dam-Mieras 1995 cit. podle Jehlička 2000: 81). Mezinárodním se problém stá- vá, projeví-li se jeho dopady i na jiném území, než vzniká (Jehlička 2000: 86).

Problematiku přečerpání či degradaci zdroje, která je pro Arktidu jistě aktuální lze vysvětlit pomocí metafory tragédie obecné pastviny (Tragedy of the commons). Greene (2001: 395) poukazuje na to, že racionální individuální čin- nosti mohou vést k neracionální kolektivní činnosti, která přispívá k degradaci či úplnému vyčerpání zdroje.

Východiskem jsou tři možná řešení. Prvním je zdroje privatizovat. K tomuto ře- šení také v rámci arktického režimu částečně došlo ustanovením exkluzivní ekonomické zóny (viz kapitola 4.6). Další možností je zdroj vyčerpat a jednodu- še svou aktivitu přesunout. Tento postoj se však rozchází s podstatou environ- mentálních politik a také již není moc kam se přesunout. Třetí možnosti je vy- tvořit systém kolektivního vládnutí, které vede k regulaci využívání zdroje. V praktické rovině to znamená vytvoření mezinárodního environmentálního re- žimu (Greene 2001: 396–397).

Jehlička (2000: 99) zdůrazňuje, že cestou k trvalému úspěchu je nepřímý nátlak i po uzavření dohody nebo podepsání deklarace. Nepřímý nátlak má podobu aktivní účasti jednotlivých aktérů, kteří podávají zprávy o zavedení dohodnutých pravidel do domácího právního řádu a o výsledcích těchto opatření. Režimy tak představují proces, který se mění v čase a reaguje na okolnosti.

2.2 Definice a vymezení teorie mezinárodních režimů

Žijeme ve světě režimů. Některé z nich se zabývají měnovými vztahy, další řídí mezinárodní komoditní trhy. Některé režimy cílí na odzbrojení a jiné dohlížejí na nakládání s přírodními zdroji na mezinárodní úrovni. Existují režimy, které po- krývají různá témata v jasně definovaném geografickém území. Spektrum témat i geografická rozloha, které mezinárodní režimy svým působením pokrývají, jsou široká (Young 1989: 11). Při vymezování pojmu mezinárodní režim nepanuje úplná názorová shoda. Jednou z obecně přijímaných a široce respektova- ných definic je tzv. konsenzuální definice Stephena Krasnera. Americký polito- 20 log definuje mezinárodní režimy jako: „implicitní nebo explicitní principy, normy, pravidla a rozhodovací procesy, kolem nichž se sbližují očekávání aktérů v dané oblasti mezinárodních vztahů. Principy jsou názory na fakta, příčiny a spravedlnost. Normy představují standarty chování definované z hlediska práva a povinností. Pravidla jsou konkrétní ustanovení ve formě příkazů a zá- kazů. Rozhodovací proces je tvořen postupy pro tvorbu a implementaci kolek- tivního výběru.“ (Krasner 1982: 186).

Robert Keohane byl jedním z těch, kteří navrhli, aby se od konsenzuální definice upustilo. Navrhl definici, která je dle něj méně náchylná k odlišným interpre- tacím a je přímočařeji formulována. Keohane považuje režimy za instituce spo- jené s určitou skupinou problémů v mezinárodních vztazích, na jejichž vzniku se vlády shodly a které mají jasná pravidla (Keohane 1989: 4). „Pravidla“ pro Keohaneha zastřešují normy, principy a pravidla z Krasnerovy definice, a role implicitních pravidel zde mizí. Přestože se tato definice setkala s přijetím, kon- senzuální definice má stále dost příznivců. Navíc se podle některých při analýze režimů jeví Krasnerova definice jako užitečnější (Hasenclever a kol. 2005: 17). Oran Young, jeden z nejaktivnějších badatelů v tomto oboru, nahlíží na meziná- rodní režim jako na sociální instituci, řídící jednání aktérů, zapojených ve speci- fické oblasti či souboru oblastí. Stejně jako ostatní sociální instituce i meziná- rodní režimy představují praktiky postavené na uznaných rolích, které jsou na sebe vázány pravidly a zvyklostmi, řídícími vztahy mezi aktéry (Young 1989: 12–13). Haggard a Simmons (1987: 495) zdůrazňují, že režimy představují formu kooperativního chování, mohou ulehčit spolupráci, ale neměli bychom za- pomínat, že spolupráce mezi státy je možná i bez zavedení mezinárodního re- žimu.

Přestože mají mezinárodní režimy a mezinárodní organizace některé společné znaky, nepředstavují totéž. Mezinárodní organizace mají formální fyzické struktury. Charakteristické jsou zřejmým rozdělením činností a právním postavením. Mezinárodní režimy mohou být na činnost mezinárodních organizací odkázány, a naopak mezinárodní organizace mohou být součástí jednoho nebo více reži- mů. Stejně tak mohou mezinárodní organizace fungovat samostatně bez exis- tence mezinárodního režimu (Waisová 2003: 27).

Hasenclever a kol. (2005: 15) také zmiňují, že oblast působení mezinárodní organizace není omezena na konkrétní oblast problému v mezinárodních vzta- zích. Režimy jsou však instituce vytvořené pro konkrétní oblast problémů. Me- zinárodní organizace jsou fyzické subjekty s reálným sídlem, personálem, roz- počtem a většinou disponují i právní subjektivitou. Mají tak oprávnění uzavírat smlouvy nebo vlastnit majetek. Režim lze také chápat jako pojem širší než organizace. Součástí režimu jsou jak formální, tak neformální pravidla, meziná- rodní instituce a veškerá činnost spojená s jeho fungováním. (Young a Oshe- renko 1993: 32).

2.3 Teoretické přístupy k mezinárodním režimům

Výzkum mezinárodních režimů je ovlivněn třemi teoretickými přístupy. Každý zdůrazňuje jinou proměnnou, která režim definuje. Realisté kladou důraz na mocenské vztahy a jejich vliv na sílu mezinárodních režimů. Kognitivistický pří- stup je založený na poznání a zdůrazňuje znalosti jako vysvětlující proměnné. To se odráží v odlišném vnímání zájmů a pochopení významu mocenských schopností. Oproti neoliberalismu a realismu kognitivistický přístup odmítá tezi, že stát představuje racionálního aktéra (Hasenclever a kol. 2005: 191). Neolibe- ralismus lze považovat za syntézu realismu a liberalismu. Uznává stát jako nej- důležitějšího aktéra v mezinárodním systému, ale zároveň se nevzdává liberál- ního postoje, že státy mohou využít mezinárodní instituce pro vzájemnou spo- lupráci a naplnění svých zájmů (tamtéž: 81).

Hlavním motivem neoliberálního přístupu při vytváření mezinárodních režimů jsou zájmy aktérů. Neoliberální teorii režimů neboli také teorii režimů založenou na zájmech (Interest-based Regime Theory) lze považovat za mainstreamovou teorii zabývající se analýzou mezinárodních režimů (Hasenclever a kol. 2005: 9). Neoliberálové argumentují tím, že zájem států spolupracovat je posilován vzrůstající vzájemnou závislostí států a snahou snížit nejistotu v mezinárodním anarchickém prostředí. Sdílení nákladů, problém společné akce a realizace vlastních zájmů je to, co státy vede k vytvoření mezinárodního režimu (Waisová 2002: 59). Přesto však na státy nahlíží jako na racionální egoisty, starající se o své zisky, kterých lze dosáhnout pomocí mezinárodních režimů (Hasenclever

22 a kol. 2005: 9). Dle realistů je výsledkem vzrůstající interdependence vznik asymetrických vztahů mezi státy. Tyto změny vztahů se projevují například v alokaci pravidel mezinárodního trhu, rozvoje či využívání globálních veřejných statků a mohou také znemožnit spolupráci při řešení problémů, které způsobují globální environmentální změnu (Hampel 1996: 155). Neoliberálové zastávají názor, že výše zmíněné obavy lze překonat spoluprací prostřednictvím meziná- rodních režimů (DeGarmo 2013: 19).

Princip racionalismu, který nejen v neoliberálním přístupu, ale i u realistů, hraje klíčovou roli, připisuje státům vlastnosti jako je sobeckost a sledovaní vlastních cílů se snahou maximalizovat svůj individuální užitek. Zahraniční politika je pak výsledkem uvažování a kalkulací výhod plynoucích z daného chování (DeGarmo 2013: 27–28). Kooperace může nastat poté, co jednotlivé státy své zájmy sdílí. Sdílení zájmů je nezbytné pro spolupráci, avšak nelze říci, že státy poté takovou spolupráce zahájí. Podmínka sdílených zájmů je nezbytná, ale rozhodně ne dostačující (tamtéž: 33).

2.4 Struktura a formování mezinárodních režimů

Struktura mezinárodních režimů je tvořena čtyřmi propojenými mechanismy, jimiž jsou principy, normy, pravidla a procedury. Pravidla a procedury určují chod režimu uvnitř. Naopak normy a principy určují fungování režimu jako tako- vého (Krasner 1982: 187–188). Význam těchto mechanismů je v následujících čtyřech bodech vysvětlen.

Nové režimy vznikají třemi možnými způsoby. Výsledné institucionální uspořá- dání můžeme rozdělit dle typologie, jak režimy vznikly. Tyto tři procesy lze sledovat nejen při vzniku režimu ale také při jeho proměně v průběhu ča- su.(1) Režimy, které byly zavedeny dominantním aktérem nebo skupinou aktérů se nazývají vynucené (imposed regimes). K souhlasu podřízených účastníků ohledně institucionálních nastavení není nijak přihlíženo. Hegemon tak prosadí taková pravidla, která se slučují s jeho zájmy. Závislost mezi dominantními a podřízenými aktéry hraje významnou roli. Hegemon je ve většině případů také zodpovědný za výkon a finanční výdaje režimu (Young 1989: 88–89).

(2) Zájmy a očekávání jednotlivých aktérů jsou si natolik blízké, že spontánně vzniklé režimy (spontaneous regimes) postrádají vědomý zásah účastníků a ani nepožadují jejich výslovné svolení či řízenou koordinaci. Tyto režimy také velmi úspěšně vzdorují sociálnímu inženýrství. Aktéři na vzniku ochotně spolupracují s vidinou všeobecného prospěchu a snížení vynaložených nákladů (Young 1989:85–86).

(3) Opačný proces vzniku představují režimy vyjednané (negotiated institutional regimes). Pro tento typ jsou charakteristické vědomé snahy nalezení konsenzu v jednání a ustanovení instituce mezi jednotlivými účastníky. Lze rozlišovat mezi režimy všeobecnými (comprehensive regimes), které jsou velmi detailně pro- jednány a postihují tématiku komplexně. Dílčími či částečnými režimy (partial or piecemeal regimes), které naopak nechávají prostor pro precedenty a praxi, které je dotvářejí (tamtéž: 85–86). Přesto je nutné přihlížet k tomuto rozdělení tak, že jednotlivé procesy se mohou navzájem prolínat. Jednotlivé režimy, které byly výše vymezeny, jsou tak extrémními případy. V těchto striktních podobách se objevují jen velmi zřídka. Zcela běžné je, že vznik režimu je ovlivňován kom- binací všech třech zmíněných typů (Young a Osherenko 1993: 226).

Fáze vzniku režimu

Dalším přístupem, jak lze nahlížet na vznik a formování režimu, je posouzením jeho fáze. K porozumění celému procesu vzniku je podle Younga (1994: 83) vhodné jej rozdělit do tří fází. Nazývá je předběžné vyjednávání (prenegotiati- on), vyjednávání (negotiation) a fáze post-vyjednávání (postnegotiation). Svůj koncept nadále rozvíjel a později Young (1998: 4) fáze vzniku režimu začal označovat jako formování agendy (agenda formation), vyjednávání (negotiation) a operacionalizace (operationalization). Velmi zjednodušeně lze tento proces popsat jako snahu dostat určité téma k jednacímu stolu, poté je ve fázi vyjedná- vání tzv. přenést na papír a v procesu operacionalizace tzv. z papíru do praxe.

Formování agendy

Výsledkem první fáze je to, že se dané téma stane předmětem agendy meziná- rodní politiky. Aby něco takového nastalo, musí téma jednotlivým aktérům stát

24 za vynaložení času a politického kapitálu. Samotné nastolení témat na meziná- rodní úrovni lze považovat za politický proces. Není však pravidlem, že se do politické agendy dostávají všechna nově se objevující témata. Mnoho arktických environmentálních témat stejně tak jako téma změny klimatu – i přes svou zá- važnost a úsilí ze strany nejen vědecké obce – nevzbuzuje významnou či do- stačující pozornost ze strany politických aktérů. Často se tak stává, že se téma snaží tzv. “protlačit“ jeden stát a jeho představitelé. Jsou to aktéři, kteří vnímají tento problém jako velmi palčivý. Téma se ocitne na vrcholu žebříčku problémů ve snaze přesvědčit o jejich důležitosti ostatní (Young 1998: 5–7).

Průběh toho, jak je téma prosazeno do politické agendy, však neurčuje, z jaké perspektivy na něj bude nahlíženo a jak bude nadále formováno. Nicméně při snaze nalézt kompromis během procesu aktéři vybírají z odlišných perspektiv a může dojít k nejednoznačnostem při tvorbě rozhodnutí (Young 1998: 8–9).

Prosazení tématu do mezinárodní politické agendy je vrcholem úspěchu této fáze. Přesto však negarantuje, že se téma přesune i do další fáze procesu. Agenda mezinárodní politiky bývá vždy přehlcena různými tématy. Kromě vytr- valé snahy zařadit „své“ téma do mezinárodní agendy je důležité zvážit i prag- matické faktory. K tomu, aby se problematika přiblížila k fázi vyjednávání, je nutné se soustředit na správné načasování a rozpoznání aktérů, kteří se vyjed- návání popřípadě mohou účastnit. Přechod mezi fází nastolení agendy a fází vyjednávání není vždy zcela zřetelný. Jednotlivé fáze se mohou prolínat (Young 1998: 10).

Vyjednávání

Fáze vyjednávání je proces probíhající mezi dvěma nebo více aktéry. Cílem je uzavření dohody. Uzavřená dohoda nemusí mít nutně závazný charakter, na- příklad v podobě mezinárodní smlouvy. Naopak dochází k nárůstu dohod, jako jsou například prohlášení ministrů (ministerial declaration), která jsou explicitní, ne však právně vymahatelná (Young 1998: 11–12).

V souvislosti s touto fází se velmi často objevuje pojem institucionální vyjedná- vání (institutional bargaining). Institucionální vyjednávání je politický proces,

25 jehož cílem je podpora sblížení postojů zapojených aktérů. Aktéři usilují o dosažení dohody, která povede k vytvoření mezinárodního režimu (Young a Osherenko 1993: 257).

Namísto snahy o prosazení vlastního návrhu nejsilnějšího a nejvlivnějšího akté- ra nebo malé skupiny aktérů, je důležité, aby byl nalezen konsenzus a vytvořen kompromis mezi co největším počtem všech zapojených stran. Každý z účastníků tak získává reálný vyjednávací vliv a snaží se s různými ústupky a přizpůsobeními převést zdráhající se aktéry na svou stranu (Young 1998: 13). Často dochází k tomu, že je mnoho otázek z jednání vyloučeno, protože je ne- pravděpodobné, že by v nich bylo dosaženo kompromisu, což by ohrozilo vý- sledek celého procesu. Některé otázky se tedy řeší ve fázi, kdy režim už reálně funguje. Je výhodnější doufat v pozdější vyjasnění než riskovat odmítnutí někte- rého z účastníků již v počátku. Odmítnutí participace může způsobit návrh, který výrazně nekoresponduje se zájmy některého z aktérů. Haas (1993: 183) dodá- vá, že vyšší počet zapojených stran do formování mezinárodního environmen- tálního režimu způsobí, že takový režim bude pravděpodobně slabý a krátkodo- bý. Naopak nižší počet zvýší úspěšnost institucionálního vyjednávání vedoucí- ho k formování silnějšího a odolnějšího režimu.

Operacionalizace

Je nasnadě si myslet, že formování režimu je završeno tehdy, když je uzavřena smlouva a připravena k ratifikaci nebo když se prohlášení z jednání ministrů zašle příslušným orgánům. Fáze operacionalizace, která na vše výše zmíněné navazuje, je však zásadní pro dokončení procesu vzniku mezinárodního režimu (Spector a Korula 1993). Stejně jako dvě předchozí i tato fáze představuje poli- tický proces. Napomáhá vysvětlit, proč je některý z režimů neúspěšný či naopak.

Operacionalizace zahrnuje všechny aktivity potřebné k transformaci uzavřených dohod tzv. z papíru do praxe. Tato fáze představuje snahy na úrovni členských států převést pravidla mezinárodního režimu na různé nestátní aktéry, kteří jsou

26 pod jejich jurisdikcí, a zároveň se jich mezinárodní režim dotýká. V některých případech operacionalizace zahrnuje vytvoření mezinárodní organizace. Mezi- národní organizace může přijímat rozhodnutí o fungování režimu, spravovat finanční prostředky a řešit různé administrativní úkony (Levy a kol. 1995: 14).

Proces operacionalizace lze rozdělit do dvou komponentů – mezinárodní a vni- trostátní. Mezinárodní komponent zahrnuje založení aparátu potřebného ke správě či řízení režimu. V některých režimech se tato mezinárodní složka může objevit jen minimálně. Komponent vztahující se k vnitřním změnám naopak zahrnuje kroky, které režim začlení do jurisdikce zúčastněných států. Tyto činnosti mohou představovat ratifikace smluv a dohod a také zapracování norem vyho- vujících směrnicím vyplývajícím z nezávazných dohod (Young 1998: 16–17).

2.5 Proč vytvářet mezinárodní režimy?

Funkcí režimu je podpora spolupráce aktérů v určité problematice. Jak již bylo zmíněno, samotné zájmy nezaručují spolupráci, stejně tak vzájemná interdependence nezaručí vyřešení daného problému. Vzájemná spolupráce však oslabuje nejistotu přítomnou v mezinárodním anarchickém systému. Mimo jiné také snižuje náklady a zjednodušuje přístup k informacím. Režimy také určují chybné a správné chování v rámci režimu. Ne vždy jsou, ale stanoveny násled- ky, které z takového chování plynou (Waisová 2002: 55–56). Vzrůstající znepo- kojení z environmentálních hrozeb přispívá k politickým aktivitám mimo hranice státu. Jinak řečeno, státy spolupracují a vytváří mezinárodní organizace a režimy se snahou vyrovnat se s environmentálními problémy, které překračují hranice. Snižování transakčních nákladů a sdílení postupů v rámci mezinárod- ního environmentálního režimu je pro státy přijatelnější než fungování pod přís- ným dohledem nějaké organizace. Mezinárodní organizace i mezinárodní reži- my jsou jen tak silné, jak jejich nejsilnější členové chtějí, aby byly. Stát je stále klíčový aktér a nové mezinárodní režimy představují nástroj k prosazení zájmů států (DeGarmo 2013: 20). Funkce režimů úzce souvisí i s jejich efektivností (blíže k efektům mezinárodních režimů viz kapitole 2.6).

Jak bylo uvedeno výše, státy představují dle neoliberálního přístupu racionálně smýšlející aktéry, kteří se zajímají o to, co samy mohou získat či ztratit. I sa- motné režimy mají být analyzovány na základě zájmu aktérů, pod jehož vlivem může režim vzniknout, být udržován i zaniknout. Na rozdíl od realismu, který přepokládá soupeřivý vztah mezi státy, neoliberalismus na tento vztah nahlíží jako na přirozeně kooperativní. I přesto však uznávají roli mocenských vztahů při vytváření režimů v mezinárodním prostředí (Hasenclever a kol. 2005: 29– 30).

2.6 Efektivita mezinárodních režimů

Je možné nalézt shodu v tom, že některé režimy jsou efektivní a některé ne. Ale shoda nepanuje při definování, co samotná efektivita znamená a jak ji měřit. Efektivita ve spojitosti s mezinárodními environmentálními režimy je předmětem zájmu mnoha autorů (Underdal 2008; Mitchell 2008). Jedna skupina tezí ozna- čuje režim jako účinný, vyznačuje-li se výstupy (outputs) a výsledky (outcomes). Výstupy představují regulace a infrastrukturu, napomáhající převést režim do praxe. Výsledky, které změní chování aktérů, jsou pak druhým znakem efektiv- ního režimu. Ctižádostivější pojetí za efektivní režim považuje takový, který při- spěje k vyřešení problému, kvůli kterému byl vytvořen (Young 2011a).

Další komplikaci při analyzování efektivity režimu představuje široké spektrum efektů, které se odehrávají současně a znesnadňují pochopení efektivity. Tyto efekty mohou být demografické, ekonomické, politické, sociální, technologické či biofyzikální. Všechny zmíněné efekty mohou například změnit chování aktérů nebo stav příslušného problém – zlepšit i zhoršit. Tyto změny však nemusí být, však důsledkem fungování režimu. Zmíněné efekty představují značnou meto- dologickou výzvu (Young 2001: 100–101).

Young a kol. (1999) se hlouběji zabývají mechanismy chování zapojených akté- rů. Jejich hlavní myšlenkou je to, že režimy generují efekty prostřednictvím cho- vání aktérů a tuto myšlenku rozvádí při testování kauzálních mechanismů na několika případových studiích. Změna chování je podle Younga to, co může udělat režim efektivní. Výše zmíněné mechanismy při analýze doplňuje kontra-

28 faktuální metoda. Autor tuto techniku popisuje jako snahu rekonstruovat tok událostí v případě, že by mezinárodní režim neexistoval.

Mainstreamovým metodickým přístupem při analyzování efektů mezinárodních režimů jsou kvalitativní metody. Nicméně se objevují i pokusy o zapojení kvanti- tativních technik do výzkumu efektivity režimů. Breitmeier a kol. (2011) podávají podrobný přehled o vývoji dosavadních pokusů kvantifikovat výzkum efektů mezinárodních režimů. Autor zde porovnává Projekt Oslo-Seattle (Oslo-Seattle Project) a Projekt databáze mezinárodních režimů (International Regimes Da- tabase Project), jejichž snahou je kódování jednotlivých případů a další využití těchto dat. Zhodnocují dosavadní výstupy s cílem přispět do debaty týkající se zapojení kvantitativních praktik k těm současným. Cílem je posílit tendence roz- víjející kvantitativní výzkum. Zároveň však upozorňují na limity a nedostatky výzkumu environmentálních režimů, které jsou navíc umocněny dynamikou a komplexností ekosystémů.

Stejně jako nelze nalézt shodu ohledně definice efektivity mezinárodních reži- mů, nelze ji nalézt ani v tom, jak efektivitu měřit. V následující části bude před- stavena skupina empirických poznatků a hypotéz, které se zabývají dopady mezinárodních režimů, a to bez ohledu na konkrétní definici efektivity, kterou využívají. V následující části jsou dle Levy a kol. (1995: 20–34) a Haas a kol. (2001: 18–20) shrnuty zdroje efektivity mezinárodních režimů.

(1) Prvním faktorem je podobnost zájmu aktérů v rámci mezinárodních režimů. Změny chování, které jsou pro efektivní režim nezbytné, téměř vždy mají nega- tivní dopad na zájmy některých z aktérů. Při formování režimu je důležité brát zřetel na tyto zájmy. Jako příklad odlišných zájmů lze uvést počátky snahy omezit kyselý déšť v Evropě. Zájmy zemí, které kyselým deštěm trpěly nejvíce, byly většinou zároveň nejmenšími znečišťovateli. Naopak například Spojené království bylo jedním z největších znečišťovatelů, ale negativní dopady v zemi byly malé. Rozložení a poměr pozitivně a negativně ovlivněných zájmů ovlivňu- je schopnost režimu změnit chování aktérů.

(2) Distribuce vlivu je dalším faktorem, jež ovlivňuje schopnost režimu změnit chování aktérů. Určitá koncentrace vlivu je pro efektivní fungování režimu ne-

29 zbytná. Za efektivní bývá považováno, když je režim ovlivňován prostřednictvím individuálního vlivu, popřípadě epistemických komunit, které představují skupiny odborníků.

(3) Zájem ze strany vlády musí být dostatečně vysoký, aby státy přiměl oběto- vat zdroje k vyřešení problému.

(4) Problémy nelze vyřešit, aniž by existovalo příznivé smluvní prostředí. Jinými slovy, státy musí být schopny důvěryhodných závazků, přijímat společná pravidla, překonat strach z možného podvádění ostatních účastníků a zároveň tako- vému jednání předcházet.

(5). Efektivnost režimu ovlivňuje způsob institucionalizace vědeckých a odbor- ných doporučení. Za efektivní je považováno, mají-li tato doporučení určitou mimovládní podobu a jsou stranou od politických debat. Může to být prostřed- nictvím komise nebo například pracovní skupiny. Tyto subjekty jednají tak spíše ve jménu svých oborů než svých vlád.

(6) Kromě dobře promyšlených kroků při vytváření mezinárodních režimů je účinné zaměřit se i na programové činnosti. Jedním z faktorů přispívajících k úspěchu režimu je přítomnost flexibility a přizpůsobivosti. Flexibilní režim dokáže vhodně reagovat na případný nesoulad názorů mezi jednotlivými aktéry. Nepřítomnost profesionality, která se projevuje například korupčním chováním, také oslabuje účinky režimu. A proto je absence jakéhosi spolčování či korupce pochopitelně žádoucí

(7) Úspěšnost režimu může ovlivnit i samotná povaha problému, kterým se re- žim zabývá. Je-li problém méně vážný, režim bývá účinnější. Navíc je-li problém spojený s určitými šoky a viditelnými dopady, jako jsou například úniky ropy, je problému věnováno více pozornosti a snahy se s ním vypořádat. Naopak reži- my zabývající se problematikou bez zjevných dopadů a nízké viditelnosti, nebý- vají tak účinné. Na výše zmíněný problém například narážejí režimy, které se zabývají nadměrným rybolovem. Vliv hraje i to, jak lze daný problém monitorovat. Již zmíněný rybolov je typ problému, který lze monitorovat jen velmi složi- tě.

2.7 Kritické zhodnocení

Kritiku teoretického přístupu mezinárodních environmentálních režimů lze roz- dělit do dvou skupin. Jedna část kritiky je zaměřena na teorii režimu jako takovou. Druhá se zabývá mezinárodními režimy jako nástrojem k řešení environ- mentální problematiky.

Stephen Haggard a Beth Simmons (1987: 513) tvrdí, že teorie mezinárodních režimů ignoruje vnitropolitické procesy. Stát je považován za tzv. černou skřín- ku (black box) a na mezinárodní spolupráci nahlíží jako na výsledek vztahů mezi státy. Přehlíží fakt, že režimy mohou být ovlivněny například volbami na ná- rodní úrovni a celkovou vnitropolitickou situací a jejími vztahy na mezinárodní úrovni. Další kritika se na teorii snáší za její přílišný důraz na stát a selhání při rozeznávání nestátních aktérů a procesů. Přestože nestátní aktéři jsou postu- pem času do analýz mezinárodních režimů zahrnováni, stále představují až druhořadé aktéry (Kütting 2000: 19).

Na otázku efektivity mezinárodních environmentálních režimů svou kritiku za- měřila Gabriela Kütting, která tvrdí, že instituce a jejich vliv na účastníky jsou faktory určující efektivitu daného režimu. Zdůrazňuje však, že je třeba rozlišovat mezi efektivitou institucionální a environmentální.

Institucionální efektivita se soustředí na změnu v chování účastníků, která by bez daného režimu nenastala. Institucionální efektivita je to, s čím pracuje teorie mezinárodních režimů, a to na úkor skutečného problému. (Kütting 2000: 35).

Kütting (2000: 33) zdůrazňuje, že i když silný a fungující režim ovlivní chování aktérů, nemusí to nutně vést k vyřešení daného environmentálního problému. Teorie mezinárodních režimů však považuje za efektivní i zvýšené povědomí o problematice, přestože nutně nemusí vést ke zlepšení situace. Jinými slovy, není zde splněna podmínka environmentální efektivity. Koncept environmentál- ní efektivity, se kterým přichází, lze hodnotit, pokud dojde k lepšímu porozumě- ní komplexním příčinám celé environmentální problematiky. Kütting považuje za užitečné sledovat povahu regulačních struktur a kdo je vytváří. Při formování

31 režimu nastávají dvě možnosti. Buď vznikne všeobecně snadno přijímaná dohoda s nízkým či žádným efektem na environmentální problém nebo v druhém případě dohoda, která se ambiciózně snaží opravdu vyřešit daný problém, avšak má nízkou nebo žádnou šanci na úspěch, respektive vznik (Kütting 2000: 50–52).

Ať už smlouvy či deklarace, všechny součásti režimu reflektují priority, znalost a míru uvědomění si environmentálního ohrožení jednotlivých aktérů. Vznik dohod, které nejsou schopny adekvátně reagovat na environmentální rizika, je ovlivněn následujícím. Tvůrci politik nereprezentují životní prostředí, ale zastu- pují jednotlivé státy, které se podílejí na tvorbě režimu. Jsou tak odpovědni do- mácí vládě, která zastupuje občany dané země, jejich sociální, politické a eko- nomické zájmy (Kütting 2000: 55–56).

K podobným závěrům dochází i Matthew Patterson, který tvrdí, že teorie mezi- národních režimů nebere v potaz samotný obsah režimů. Měřítkem úspěchu se tak často stává uzavření dohody mezi účastníky (Jehlička 2000: 100). Mimo jiné se řadí k autorům, kteří nejvýraznější problém spatřují v antropocentrismu, tedy koncepci myšlení, kdy je člověk středem všeho dění (viz také Hovden 1999). Teorie mezinárodních režimů, je na myšlence antropocentrismu postavena. To je v rozporu s myšlenkovým proudem radikálního environmentalismu, který po- važuje environmentální krizi za jádro problému, kterým by se mezinárodní envi- ronmentální režim měl řídit. Současná realita a přístup teorie režimů vychází z toho, že krizi lze vyřešit, aniž by došlo k zásadní proměně nynějšího systému. Hovden dále dodává, že jednou z bariér pro případnou změnu je přítomnost pozitivismu v mezinárodních vztazích. Etické, normativní nebo kulturní otázky jsou považovány za druhořadé. Jinými slovy fakta a hodnoty jsou oddělovány. A i přes velmi aktivní spolupráci mezi státy poté nemusí v některých oblastech docházet ke zlepšení situace nebo naopak může vést k výraznější degradaci (Jehlička 2000: 100–101).

Steve Smith (1993) dochází k závěru, že životní prostředí není jedním z hlavních politických témat a také se jím nestane. Dle Smitha je zde široká škála ekonomických a politických zájmů, které jsou považovány za důležitější

32 než environmentální hrozby. Svůj postoj opírá o řadu argumentů, proč tomu tak je. Jedním z nich je například složitost environmentálních témat. Dále obava z poklesu životní úrovně společnosti při snaze vypořádat se s environmentálními problémy, i přesto, že je vnímána potřeba zasáhnout. Pro- blematický je také fakt, že obavy o životní prostředí jsou často spojovány s jakýmsi luxusem a dostatkem peněz k řešení environmentálních problémů. Toto platí jak na úrovni jednotlivců, tak i na té nadnárodní. Kompromisy mezi environmentálními obavami a ekonomickým růstem také představují bariéru. Méně rozvinuté ekonomiky se dívají na environmentální hrozby jiným pohledem než ekonomiky rozvinuté. Dalším problémem je, že obava z environmentální hrozby závisí na ostatních ekonomických či vojenských hrozbách, které se mohou zdát nebezpečnější. Environmentální hrozby, jejichž řešení si žádá více času, což je v rozporu s krátkou dobou volebního období, nejsou pro tvůrce politik tak přitažlivé.

3 Metodický rámec

V následující části popíši postup zvolený k zodpovězení výzkumných otázek. Kriticky zhodnotím možné metody pro analýzu efektivity a představím zdroje dat využívané v této práci.

Kontrafaktuální metoda se nabízí jako ideální nástroj k analýze efektivnosti me- zinárodních environmentálních režimů a také bývá k analýze nejčastěji využí- vána (Haas a kol. 2001; Young a kol. 1999). Pro potřeby této práce však použi- ta být nemůže, a to z několika důvodů. První důvod souvisí s použitím metody jako takové a druhý souvisí s konkrétními režimy, které jsou předmětem této práce.

Zachytit tok událostí a nastínit, jaké povahy by byla daná problematika, kdyby na ní žádný režim nepůsobil, se zdá být koncepčně zřejmé, přesto však analy- ticky obtížné. Analýza může být snadno zatížena subjektivním úsudkem nebo například neschopností daného výzkumníka obsáhnout všechny relevantní zdroje a události.

Druhým důvodem, proč kontrafaktuální metodu nepovažuji za vhodnou v přípa- dě předkládané práce, je samotná podstata zkoumaného environmentálního režimu. Arktický environmentální režim je nesmírně komplexní a v rozsahu ur- čeném pro tuto práci by bylo nemožné analyzovat celý režim pomocí této metody. Předmětem analýzy pomocí kontrafaktuální metody se stal například režim rybolovu v Barentsově moři nebo režim používání pesticidů v rozvojových ze- mích (viz Haas a kol. 2001; Young a kol. 1999). Arktický mezinárodní režim, tak jak je na něj nahlíženo v této práci, pokrývá veškerou mezinárodní spolupráci ohledně problematiky ochrany životního prostředí v Arktidě. To z něj dělá znač- ně robustní a komplexní režim.

Jistým východiskem pro tuto práci by mohlo být využití jedné z výše zmíněných kvantitativních metod. Přínosem obou metod je zajisté snaha o systematičtější analýzu. Přesto však nejsou v tomto případě vhodnou cestou. Prvním z důvodů je značné zevšeobecňování. Oran Young (2010: 172) také argumentuje tím, že není možné kvantitativně změřit do jaké míry biofyzikální a socioekonomické

34 faktory ovlivňují funkci režimů. Navíc metoda založená na porovnávání zázna- mů z mezinárodní databáze režimů (IRD) má další limity. Počet identifikovaných mezinárodních režimů je poněkud omezený.

Výzkum efektivity mezinárodních environmentálních režimů nemá dlouhou tradici. Přesto několik metod existuje. Tyto metody však nedokáží reflektovat komplexnost režimu. Někteří z autorů výše zmíněných metod se věnují i arktické problematice (viz Young a kol. 1999). Vždy byla věnována pozornost konkrétní dílčí problematice, jako například zkoumáním režimu na ochranu polárních medvědů. Jak je vysvětleno v úvodu práce, mým cílem je nahlížet na téma komplexně.

Pojem arktický environmentální režim v této práci nepředstavuje režim na ochranu polárních medvědů nebo režim regulující rybolov v Barentsově moři. Arktický environmentální režim zde představuje veškerou mezinárodní politickou aktivitu v oblasti ochrany životního prostředí v regionu. Důvodem, proč je na ochranu životního prostředí v Arktidě nahlíženo jako na mezinárodní envi- ronmetální režim, je to, že považuji za důležité na environmentální problematiku nahlížet jako na provázaný proces. Přestože v jistých ohledech podobný příklad režimu Antarktidy, lze situaci na jižní polokouli považovat za odlišnou. Ochrana životního prostředí se zde soustřeďuje okolo více méně jedné závazné smlouvy a není „roztříštěna“, tak jak tomu je v Arktidě. Různé pojetí vládnutí a podobné podmínky jako je nehostinnost, neustálá přítomnost ledu a sněhu, a především křehké a unikátní ekosystémy jsou důvodem, proč jsem vybrala tyto dva příkla- dy pro komparaci.

Komparaci využiji jako alternativní metodu k výše zmíněným, které považuji za nevyhovující vzhledem k povaze režimu, kterým se zabývám. V čtvrté a páté kapitole budou oba zmíněné režimy představeny. Se snahou vyhnout se pouze prostému popisu, budu sledovat jednotlivé fáze vzniku režimu, tak jak byly představeny v teoretické kapitole (viz kapitola 2.4).

Komparace představuje základní metodu hodnocení. Při jejím využití je nutné dodržet několik pracovních postupů. Tento proces bude nyní krátce představen. Nejprve je nutné určit, co je předmětem komparace. Dále stanovit, co je cílem

35 komparace, vztah k časové ose, a nakonec kritéria pro srovnávání. Hroch (2016) se jednotlivými procesy zabývá podrobněji.

Prvním úkolem je definovat, co v komparaci bude porovnáváno. Povaha objektů může být velmi rozdílná. Přesto musí být objekt jasně definován. Objektem komparace bude mezinárodní environmentální režim Arktidy a mezinárodní en- vironmentální režim Antarktidy. Především v případě Arktidy bývá problém už se samotnou definicí, co Arktida vlastně představuje. Z toho důvodu bude na začátku kapitol o polárních režimech stanoveno, z jaké definice regionu práce vychází.

Zadruhé je nutné stanovit si cíl, tedy co chceme objasnit. Cílem komparace v této práci bude stanovení shod a rozdílů. Tento cíl se běžně využívá při srov- návání dvou objektů nebo procesů. Výsledkem je poznání toho, jak se od sebe oba objekty nebo procesy odlišují a v čem se naopak shodují (Hroch 2016: 31– 32).

Dalším krokem je určit vztah k časové ose. Dle Hrocha (2016: 35–37) lze rozli- šovat mezi synchronní komparací a komparací, která se řídí podle analogických historických situací. Synchronní komparace srovnává jev, který se odehrává v různém prostředí nebo na různém území, ale ve stejnou dobu. Časová osa může trvat i desetiletí, což bude případ i komparace v této práci. Oba porovná- vané režimy se začaly vyvíjet již ve 20. století. Komparace řídící se analogic- kými historickými situacemi porovnávají objekty, které prošly zhruba stejným vývojem, avšak v odlišném čase.

Posledním bodem, kterým je třeba se zabývat, je určení kritérií komparace. Až poté je možné, na základě zvolených kritérií, samotnou komparaci provést. Srovnávání jevů jako takových způsobuje, že se z komparace stává spíše vy- právění o daném objektu. Zkoumané objekty sdílí řadu jednotlivých prvků, které jsou však typické určitými vlastnostmi. Množství prvků závisí na tom, jak jsou si porovnávané objekty blízké. Při výběru kritérií je důležité stále myslet na téma a cíl komparace (Hroch 2016: 37).

Objekty komparace v této práci jsou mezinárodní environmentální režim v Arktidě a mezinárodní environmentální režim v Antarktidě. Cílem komparace je zjistit, jak jsou dané režimy efektivní. Časová osa kopíruje vývoj obou režimů od samotného vzniku až po současnost (duben 2018). Kritéria pro komparaci jsem volila s ohledem na cíl komparace. Kritéria vychází z empirických poznat- ků, určujících efektivitu režimu. Každé z kritérií je v určité podobě zdrojem efektivity. Například kritérium distribuce vlivu pracuje s hypotézou, že režim, který je ovlivňován prostřednictvím individuální vliv, zvyšuje jeho efektivitu. Kritéria jsou následující:

 podobnost zájmu aktérů,  zájem vlády,  distribuce vlivu,  charakter smluvního prostředí,  institucionální struktury režimu,  změna programových činností,  povaha problému (jednotlivá kritéria jsou podrobně vysvětlena v kapitole 2.6).

Předkládaná práce vychází především ze studia a diskuze odborné literatury zabývající se mezinárodními environmentálními režimy. Hlavní část práce za- bývající se konkrétními režimy je postavena na odborných článcích z oboru me- zinárodních vztahů, práva a také ekologie. Další část tvoří studium stanovisek států, zpráv od jednotlivých institucí tvořících režim a také řady bilaterálních nebo multiraterálních smluv a deklarací.

4 Arktický environmentální režim

4.1 Arktický region a hrozby pro arktické ekosystémy

Arktida bývala mnohdy mylně označována jako kontinent. Oficiálně bylo toto tvrzení vyvráceno až v roce 1958. Toho roku se atomové ponorce USS Nautilus podařilo podplout oblast Severního pólu pod trvale zamrzlou hladinou Severní- ho ledového oceánu (Anderson 2008: 304–305). Součástí Arktidy jsou vnější okraje asijského, amerického a evropského kontinentu, plocha Severního ledo- vého oceánu včetně všech ostrovů nacházejících se v něm (Łuszczuk 2012: 66). Průměrné letní teploty v Arktidě se pohybují kolem 0 °C, v zimě je v průměru –40 °C (Polar Discovery 2018).

Při snaze o přesnější vymezení opět narážíme na nejednotnost definic regionu. Definic, jak region vymezit je několik. Zaprvé, lze Arktidu označit jako oblast ležící severně od severního polárního kruhu (tj. 66° 33' severní šířky). Zadruhé, Arktida je oblast severně od linie 10 °C izotermy v měsíci červenci. Jinými slovy průměrná měsíční teplota v nejteplejším měsíci roku nestoupne nad 10°C. Třetí, nejširší vymezení zahrnuje větší část severní Skandinávie a také část oceánů sousedících se Severním ledovým oceánem. Čtvrtým způsobem je vymezit hranici dle nejsevernější hranice lesa (tree line) nebo začtvrté, na základě moř- ských hranic. Hranici určuje přechod mezi studenými a teplými vodami (marine boundary) (pro porovnání výše zmíněných vymezení Arktidy viz příloha č. 1).

Z poslední zmíněné definice bude vycházet i předkládaná diplomová práce, neboť z ní vychází i Arktická rada, která hraje v arktickém mezinárodním režimu klíčovou roli (viz červená linie v příloze č. 1). Tato definice také zahrnuje státy, které se aktivně podílejí na formování a fungování režimu (konkrétně Finsko, Island a Švédsko). Určuje hranici jak geograficky, tak kulturně-politicky. Linie V Eurasii zhruba kopíruje hranici polárního kruhu (tj. 66° 33' severní šířky). Na americkém kontinentu je to pak většinou 66° respektive 55°, a to proto, aby bylo zahrnuto Grónsko a samosprávné celky v Kanadě a Spojených státech (Tesař 2008: 7).

Arktidu tak tvoří Laponsko, které se rozkládá v nejsevernějších krajích Norska, Švédska, Finska a Ruska. Dále přibližně polovina ruské federativní republiky Jakutsko, a čtyři autonomní okruhy Ruska. A samostatná území Dánska: Grón- sko a Faerské ostrovy. Dále dvě kanadská federální teritoria1, jeden federální stát USA: Aljaška a jediný celý stát: Island (Tesař 2008: 8).

Za arktické státy lze tedy považovat USA, Kanadu, Dánsko, Norsko, Rusko a také Island, Finsko a Švédsko, které neleží na pobřeží Severního ledového oceánu, ale dle definice Arktické rady je jejich část nebo celé území součástí Arktidy.

Podíl a rozložení obyvatel jednotlivých částí Arktidy jsou znázorněny v příloze č. 2. V závislosti na stanovení hranic se populace Arktidy pohybuje od čtyř do třinácti milionů. Přibližně desetinu populace tvoří původní obyvatelé. V kanad- ské části a v Grónsku tvoří původní obyvatelé většinu obyvatel, naopak na Is- landu není žádná komunita původních obyvatel (Kelman 2017: 1–2).

Severní ledový oceán tvoří střed Arktidy. Z pěti světových oceánů představuje nejmenší z nich. Zabírá plochu přibližně 11,4 mil km2. Většina vod Severního ledového oceánu se nachází uvnitř severního polárního kruhu. Součástí oceánu je několik moří (Baffinovo, Barentsovo, Beaufortovo, Čukotské, Grónské, Kar- ské, Laptěvů, Norské a Východosibiřské moře), zálivů (Baffinův, Hudsonův) a Jamesonova zátoka (Prevost 2003: 4).

Arktida představuje unikátní a křehkou oblast. Místní suchozemské a mořské ekosystémy však čelí mnoha hrozbám. Hrozby jsou různého charakteru, navzá- jem se ovlivňují a umocňují. Spolu s oteplováním na arktické ekosystémy půso- bí řada faktorů, jako jsou těžební činnosti, turismus, vojenské aktivity a nadměr- ný lov (Nowlan 2001: 3–4). V následující části budou jednotlivé hrozby stručně vysvětleny a zhodnoceny s ohledem na jejich dopad.

Arktický region bývá označován za ukazatel síly a rychlosti globálních změn, které probíhají na Zemi. Poslední, pátá zpráva Mezinárodního panelu pro změ- nu klimatu (IPCC) ukazuje, že teplota v regionu roste zhruba dvakrát rychleji

1 Pro přesné vymezení autonomních okruhů a teritorií viz Tesař 2008. 39 než ve zbytku světa. Kromě samotného oteplování dochází i k okyselování oceánu (IPCC 2014) (vývoj průměrné roční teploty v Arktidě viz příloha č. 3).

Výsledkem oteplování je nebývalý úbytek zamrzlé plochy Severního ledového oceánu (viz příloha č. 4). Dle Programu OSN pro životní prostředí mezi lety 2007 a 2012 došlo k úbytku o 18 %. V porovnání s 80. a 90. lety byl úbytek až 50% (UNEP 2014). Aktuální data ukazují, že letní minima z roku 2017 byla v porovnání s předešlými lety hluboko pod průměrem. Přesto však zamrzlá plocha oceánu v roce 2017 nedosáhla takového minima, jako tomu bylo například v roce 2007, 2012 nebo 2016, kdy byla plocha mořského ledu vůbec nejméně (NSIDC 2017).

Názory na to, kdy v letních měsících zcela zmizí zamrzlá hladina oceánu, se liší. Mezinárodní panel pro změny klimatu uvádí, že by situace mohla nastat na konci tohoto století. Za příliš optimistické tyto odhady považuje fyzický oceáno- graf Peter Wadhams. Wadhams tvrdí, že se tak stane již na konci této dekády (Vidal 2012). Nejčastější odhady se však přiklání k roku 2035 (Wang a Over- land 2012).

Kromě tání ledového příkrovu dochází také k tání i ledovců a permafrostu, tedy věčně zamrzlé půdy. I přes relativně chladné léto v roce 2017 byla teplota vzduchu od roku 1990 druhá nejvyšší. To negativně ovlivňuje teplotu permafrostu a jeho následné tání (NOAA 2017).

Proces oteplování a následného tání se stává jakousi spirálou. Úbytek ledu způsobí, že sluneční záření je lépe absorbováno. Led totiž sluneční paprsky odráží. Naopak vodní hladina je absorbuje, prohřívá povrchovou vrstvu vody a tím podpoří další tání ledu (Chládová a Láska 2017).

Arktické ekosystémy reagují na odlišné klimatické podmínky velmi citlivě. Je pravděpodobné, že s klimatickou změnou se značně promění i povaha samot- ných ekosystémů (Maxwell 1992: 31). Klimatické změny ovlivňují tři důležité prvky arktických ekosystémů – strukturu vegetace, potravní vztahy, a biodiverzi- tu. Struktura vegetace se liší v závislosti na vzdálenosti od severního pólu. Okrajovou oblast Arktidy tvoří lesotundra, poté přechází v tundru, a nakonec

40 v polární poušť. S klimatickými změnami dochází ke změnám v této struktuře a rostlinná společenstva se postupně stěhují do severnějších oblastí a jejich druhová diverzita se zvyšuje.

Přepokládá se rovněž, že bude docházet ke změně diverzity a rozšíření areálu výskytu řady živočišných druhů. Naopak řada žijících zvířat v Arktidě závislá na přítomnosti ledu může čelit vyhynutí. S poklesem ledového příkrovu se sníží počet míst, kde žijí lední medvědi, tuleni a někteří ptáci. Býložravcům jako jsou sobi a losi se změní pastevní podmínky a migrační trasy. V regionu bude do- cházet k nárůstu nových konkurenčních druhů, což znamená i vyšší výskyt no- vých infekčních chorob (Elster 2007).

Poslední zpráva pracovní skupiny na ochranu arktických živočichů a rostlin za- bývající se ochranou arktické fauny a flóry uvedla, že mnoho mořských živoči- chů v Arktidě ztratilo své zdroje potravy. To je nutí vynaložit více energie a vy- dávat se za potravou na velké vzdálenosti. To může mít neblahé účinky na stav populace těchto živočichů (CAFF 2017).

Klimatická změna a její následky představují pro Arktidu pravděpodobně nejvý- raznější hrozbu. Nárůst teplot a následný úbytek ledového příkrovu, sněhové pokrývky a ledovců má příčinnou souvislost s dalšími hrozbami, které působí na místní ekosystémy.

Jednou z hrozeb je i vysoký výskyt perzistentních organických látek (Persistent Organic Pollutants, POPs), které pocházejí z industrializovaných částí světa. Do Arktidy se dostávají vzduchem a také potravními řetězci. Inuité, arktičtí obyvate- lé severní Ameriky a Grónska, mají ve svých organismech nejvíce perzistent- ních organických látek na celém světě. Tyto organické látky se totiž ukládají ve zvířatech a rostlinách v čase. A tak dvacet let stará velryba, na jejímž mase jsou místní obyvatelé závislí, obsahuje mnohem vyšší koncentrace POPs než napří- klad skot poražený v prvním roce života (Verhaag 2003: 561–562).

Současné těžební činnosti představují další ohrožení. Arktida ukrývá velmi roz- lehlá ložiska zásob nerostných surovin. Ložiska se nachází na pevnině i mimo ní. Nelze přesně určit kolik, a kde se zásoby nacházejí. Průzkumy vědecké

41 agentury USGS odhadují, že se v regionu nachází až 20 % neobjevených svě- tových zásob ropy a zemního plynu2. Tyto průzkumy bývají však někdy označo- vány za tendenční a nevěrohodné (EY 2013). Vysoké zásoby a skutečnost, že region se stává stále přístupnější, naznačuje, že objem těžebních činností se v Arktidě spíše zvýší. Nejistota výskytu ložisek, extrémní klimatické podmínky a vysoké finanční náklady na těžbu takovému rychlému částečně zabraňují.

Velké dopady na ekosystémy mají úniky ropy. Přestože v posledních letech do- chází ke snížení objemu uniklé ropy (ITOPF 2017). V důsledku zvýšené těžební činnosti představují pro region možné ohrožení. Dojde-li k úniku ropy v zaledněné oblasti, ropa se obvykle rozptýlí pod led a na jeho okraje. V důsledku výskytu ledu a odlehlosti regionu jsou záchranné akce náročné.

Tak jak dochází k poklesu ledové pokrývky oceánu v letních měsících, lodím se otevírají nové plavební možnosti. Příloha č. 5 zobrazuje dvě plavební trasy, kte- ré se stávají stále přístupnějšími. Severozápadní cesta (Northwest Passage) a Severovýchodní cesta (Northeast Passage). Obě výrazně zkracují trasu z Atlantického do Tichého oceánu a urychlují tak především přepravu zboží Mimo jiné na objemu přibývá také turistů v regionu (Maher 2017). Lépe přístup- ných plavebních cest využívají i společnosti nabízející zámořské plavby a různé turistické atrakce. A finanční profity z těchto aktivit ovšem putují ve většině pří- padů mimo Arktidu (Goldenberg 2016).

Rybolov je pro oblast Arktidy typický již po staletí. Nárůst poptávky, zlepšení techniky a snadnější přístup do regionu však způsobuje přečerpání stavů ryb. To má za následek, že se stav populace ryb nedokáže obnovit přirozenou re- produkcí (Nowlan 2001: 4).

Pro svou polohu se Arktida během studené války stala jedním z nejvýznamnějších vojensko-strategických regionů. Vojenské aktivity a zvýše- ný pohyb včetně nadměrného hluku má negativní dopad především na zdejší mořský život (Verhaag 2003: 564). Objevují se i názory, že v důsledku studené války docházelo ke zvýšené koncentraci vědeckých činností v Arktidě. Cílem

2 Podrobnější informace k arktickým zásobám nerostného bohatství viz Gautier a kol. 2009 nebo průzkum vědeckovýzkumné agentury s rozmístěním jednotlivých ložisek viz USGS 2008. 42 bylo lépe pochopit zdejší prostředí. Přestože tyto aktivity měly bezpečnostní pozadí, data nashromážděná v průběhu konfliktu později napomohla tomu, že dnes lépe rozumíme klimatickým procesům (Cooke 2017; Jex 2017). Další hrozbu představuje radioaktivní odpad, kterého je v Arktidě uloženo velké množství. Jedná se o jaderné ponorky a barely s radioaktivním odpadem. Nej- více odpadu je koncentrováno v Karském moři u ruského pobřeží (Verhaag 2003: 563).

4.2 Formování agendy

Přesné stanovení, kdy v procesu vytváření režimu dochází k počátku a ukonče- ní jednotlivých fází, nelze vždy říct s přesností. Formování agendy bylo podpo- řeno několika událostmi, které se na konci 80. let odehrály. Některé z nich byly tragické. Projev Michaila Sergejeviče Gorbačova z roku 1987 bývá považován za počátek myšlenky širší arktické spolupráce. Tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu navrhoval, aby se Severní pól stal zónou míru. V projevu také nastínil případnou spolupráci v mnoha oblastech. Environmentální ochrana byla jednou z nich (Koivurova 2005: 208).

Ve stejné době se také začalo vážně diskutovat o vážných dopadech černobyl- ské havárie z roku 1986. Druhou významnou událostí bylo zveřejnění dokumen- tace, týkající se dopadů těžby niklu, který se těžil na Kolském poloostrově. Značné negativní dopady měla těžba i na sousední Finsko. Další tragickou udá- lostí byla havárie tankeru Exxon Valdez (1989) u aljašského pobřeží a potopení jaderné ponorky Komsomolec v Barentsově moři (Young 1998: 54–55).

Výrazný hlas v prosazování ochrany arktického životního prostředí do agendy mezinárodní politiky mělo Finsko. Z toho důvodu se také jejich snahy označují jako „finská iniciativa“. Zasadili se o to, aby problematika neupadla v zapomnění. Finsko nehrálo roli altruisty. Obavy z proudících emisí z nedalekého Ruska vykrystalizovaly v potřebu zahájit širší arktickou spolupráci (Young 1998: 57). Young (1998: 57–58) dále dodává, že hlavní představitelé země se v té době pokoušeli Finsko vykreslovat jako právoplatného člena Arkti- dy. Spojené státy a Sovětský svaz neměly v té době ve zvyku Finsko považovat

43 za arktickou zemi, neboť nemělo hranice se Severním ledovým oceánem. Přes- to Finsko sehrálo pro formování režimu významnou roli.

Zájmy zapojených aktérů se od sebe ve fázi formování agendy lišily. Pro Finsko bylo hnacím motorem pro spolupráci ohrožení lesů oxidem siřičitým a snaha jeho původ regulovat. Prioritním zájmem Kanady byla ochrana fauny a flóry v regionu (Young 1998: 8).

Za konec fáze formování agendy lze považovat konferenci v Paříži v srpnu 1989. Finská vláda zde představila dohodu o prvních konzultacích umožňujících širší environmentální spolupráci v Arktidě. Konzultace se v témže roce konaly ve finském Rovaniemi (Young 1998: 53–54).

4.3 Vyjednávání

Do vyjednávání o širší environmentální spolupráci bylo zapojeno všech osm arktických států. Po roce 1989 se začalo o koordinované environmentální ochraně v Arktidě vážně diskutovat. Započala fáze vyjednávání. Události zmí- něné výše a oteplující se vztahy mezi východním a západním blokem zapříčinily novou éru spolupráce v Arktidě (Nowlan 2001: 7). Po podzimní konferenci v roce 1989 se rozběhla kola vyjednávání o tom, jakou formu má spolupráce mít. Jednotlivé státy tzv. arktické osmičky vysílaly své zástupce vyjednávat. Bě- hem vyjednávání se finský entusiastický postoj přesunul na Kanadu a Sovětský svaz. Naopak postoj Spojených států a Norska byl spíše pasivní (Young 1998: 106).

Velmi důležitou roli při vyjednávání sehráli vedoucí delegací jednotlivých států. Konkrétně Alan Beesley z Kanady, Sergei Zhuravlev ze Sovětského svazu, De- siree Edmar ze Švédska a Tom Gronberg z Finska. Vedoucí delegací společně vytvořili prostor pro nalezení konsenzu při vyjednávání. Za nejvýraznější osobnost z řad delegací je považován Kanaďan Garth Bangay. V roce 1990 vytvořil první verzi dohody a v následujících měsících pracoval na její revizi a rozšíření. Jeho nejvíce oceňovanou vlastností byla snaha nalezení společné řeči mezi všemi vyjednávajícími (Young 1998: 111).

V červnu 1991 ve finském Rovaniemi byla po dvouletém vyjednávání přijata Strategie ochrany životního prostředí Arktidy (Arctic Environmental Protection Strategy, AEPS). Ke skupině tzv. arktické osmičky byla přizvána i řada pozoro- vatelů, kteří se na přípravě strategie podíleli. Konkrétně to bylo Polsko, Němec- ko a Spojené království. Dále Evropská hospodářská komise OSN, Program OSN pro životní prostředí, nevládní organizace Mezinárodní polární vědecký výbor a také zástupci původních obyvatel (Arctic Council 1991).

Zúčastnění se v deklaraci zavázali dodržovat dohodnutá ustanovení, jejichž cíle jsou následující:

 ochrana arktických ekosystémů, včetně lidí;

 zajistit ochranu a zlepšení kvality životního prostředí, přírodní zdroje vyu- žívat udržitelným způsobem a poskytnou místním a původním obyvate- lům přístup k těmto zdrojům;

 rozpoznat a respektovat kulturní tradice, hodnoty a praktiky původních obyvatel Arktidy;

 pravidelně posuzovat stav životního prostředí v Arktidě;

 identifikovat, omezit a odstranit znečištění (Arctic Council 1991).

Přijatá strategie neměla povahu závazné mezinárodní smlouvy. Lze ji tedy označit jako tzv. soft law dokument. Jednotlivé státy měly jen jeden konkrétní závazek. Byly povinny stanovit národní instituci, která bude pověřena koordina- cí spolupráce (tamtéž).

AEPS bývá označována jako neambiciózní plán bez konkrétních cílů (Nowlan 2001: 8). Přesto byla AEPS významnější, než se v té době mohlo zdát. Vůbec poprvé se podařilo vytvořit prostor pro celoarktickou spolupráci v oblasti životní- ho prostředí. AEPS tak posloužila jako odrazový můstek pro budoucí spolupráci (nejen v otázkách životního prostředí).

Krátce po přijetí AEPS se do agendy mezinárodní politiky začala stále více do- stávat problematika postavení původních obyvatel a objevovala se větší potře- ba prohloubení spolupráce v otázkách životního prostředí. Především 45 z kanadské iniciativy byla přijata Ottawská deklarace vytvářející mezivládní fó- rum Arktická rada (Arctic Council). Kromě ochrany životního prostředí byl zdů- razněn závazek zapojit do rozhodování původní obyvatele a vytvořit program pro udržitelný rozvoj regionu (Nowlan 2001: 9).

4.4 Operacionalizace

Operacionalizace na mezinárodní úrovni započala vytvořením pracovních skupin, které později Arktická rada převzala a vytvořila další dvě nové. Pracovní skupiny jsou následující:

 Arktický monitorovací a hodnotící program (Arctic Monitoring and As- sessment Programme, AMAP). Cílem programu je sbírat a poskytovat informace ohledně stavu ohrožení regionu. Tyto informace pomáhají for- mulovat stanoviska, na jejichž základě se přijímají nápravná nebo pre- ventivní opatření. V rámci AMAP byla také stanovena definice Arktidy, se kterou Arktická rada pracuje (Nowlan 2001: 13).

 Ochrana arktických živočichů a rostlin (Conservation of Arctic Flora and Fauna, CAFF). Cílem CAFF je ochrana arktických živočichů a stanovišť jejich výskytu v rychle se rozvíjejícím regionu. Hlavní náplní je monitoro- vání arktické biodiverzity. Program sdružuje různé vědecké skupiny, kte- ré vzájemně sdílejí získané informace a pokouší se o sladění postupů. V roce 2018 pořádá již druhý kongres o arktické biodiverzitě (Arctic Council 2017a).

 Ochrana mořského životního prostředí v Arktidě (Protection of the Arctic Marine Environment, PAME). V rámci PAME Arktická rada monitoruje změny mořského prostředí, které se v důsledku zvýšené ekonomické aktivity a klimatických změn odehrávají. PAME také tvoří prostor, ve kterém poskytuje jednotlivým státům informace o tzv. polárním kodexu (Polární kodex je blíže popsán na straně 54).

 Prevence, připravenost a reakce na nouzové situace (Emergency Pre- vention Preparedness and Response, EPPR). Cílem této pracovní sku-

piny, jak už vyplývá z názvu, je zajistit, aby nedocházelo ke krizovým si- tuacím v regionu. Harmonizací záchranných strategií se snaží čelit hroz- bám, když už taková situace nastane. Hrozby, se kterými se vypořádáva- jí, mají charakter environmentální i lidský. Harmonizací se rozumí sdílení informací mezi jednotlivými záchrannými složkami, vypracování krizo- vých plánů a společná cvičení (Arctic Council 2001). V roce 2011 s platností od roku 2013 byla v rámci Arktické rady podepsána vůbec první právně závazná dohoda mezi arktickými státy, a to Dohoda o spo- lupráci při pátrání a záchraně v oblasti letecké a námořní dopravy v Ark- tidě (Agreement on Cooperation on Aeronautical and Maritime Search and Rescue in the Arctic). Druhá právně závazná dohoda byla mezi ark- tickými státy uzavřena v roce 2013. Dohoda o spolupráci, připravenosti a reakci v oblasti znečištění moře ropou v Arktidě (Agreement on Coope- ration on Marine Oil Pollution Preparedness and Response in the Arctic) je zaměřena na posílení pohotovostní spolupráce mezi státy. Státy zava- zuje k poskytnutí asistence při úniku ropy a sdílení informací, které mohou vést k efektivnějšímu řešení vzniklého problému (Arctic Council 2013).

V rámci Arktické rady také vznikly dvě nové pracovní skupiny.

 Pracovní skupina pro udržitelný rozvoj (Sustainable Development Working Group, SDWG). SDWG byla vytvořena v roce 1998. Cílem SDWG je rozvoj udržitelných ekonomických aktivit. Práce této skupiny je z velké části orientovaná na komunity původních obyvatel. Dochází ke zlepšení infrastruktury. Vznikají také iniciativy související se změnou klimatu a jejím vlivem na místní komunity (Arctic Council 2015).

 Akční plán pro znečištění v Arktidě (Arctic Contaminants Action Program, ACAP) vznikl jako samostatná pracovní skupina v roce 2006. ACAP funguje jako podpora a zároveň povzbuzuje státy k vnitrostátním opatřením pro snížení emisí a dalších znečišťujících látek (Arctic Council 2017b).

Arktická rada se zabývá velkým množstvím témat a poskytuje velmi detailní informace a vlivná vědecká hodnocení. Koivurova a Hasanat (2009: 71) tvrdí, že

47 i přes snahu různými způsoby ovlivnit politické procesy, jsou reálné výsledky práce Arktické rady omezené. Jako názorný příklad neúspěchu autoři uvádějí snahu o sjednocení pravidel při posuzování vlivu na životní prostředí známé jako EIA (Environmental Impact Assessment). V rámci AEPS byla v roce 1997 přijata směrnice, že jednotlivé státy harmonizují postupy při posuzování tak, aby byly respektovaly specifické potřeby arktického regionu. Arktické státy souhlasi- ly. Nebyly však vytvořeny žádné mechanismy, jak dohlížet na to, že jednotlivé státy takové změny provedou. Výsledkem bylo, že kromě vytvoření webových stránek, kde se píše o sjednaných pravidlech, žádná změna nenastala. Žádný z projektů v regionu nová „arktická EIA“ neovlivnila (tamtéž).

Důvodem, proč tato směrnice a další doporučení se často nijak v reálném fun- gování neprojeví, může být to, že vyjednávací fáze byla příliš krátká a proces operacionalizace neproběhl vůbec. Jak na mezinárodní (pokud nebudeme ne- počítat tvorbu webu), tak i na národní úrovni. Proces operacionalizace Arktické rady jako takové proběhla už vznikem pracovních skupin. Nedochází k ní však při rozvoji a prohlubování režimu.

V předchozích letech došlo v arktické spolupráci k dalšímu milníku. V roce 2013 byl vytvořen stálý sekretariát Arktické rady. Sídlo má v norském Tromsø a prvním ředitelem se stal Islanďan Magnús Jóhannesson. Sekretariát disponuje rozpočtem, který se skládá z příspěvků jednotlivých států, grantů a darů (Arctic Council 2012; Arctic Council 2016).

4.5 Mezinárodní smlouvy s regionální působností

Arktický environmentální režim je tvořen řadou dalších smluv. Některé z nich jsou na rozdíl od Arktické rady – jejíž výstupy jsou z velké části postavené tzv. soft law – právně závazné. Přestože je výše uvedeno, že režim byl formován koncem 80. let, příklady environmentální mezinárodní spolupráce lze nalézt i v dřívějších letech. Při analýze mezinárodního arktického režimu nelze vyne- chat následující dohody, smlouvy či deklarace. Všechny nějakým způsobem formují nebo formovaly charakter režimu. Kromě Arktické rady režim tvoří do-

48 hody regionálního charakteru nebo multilaterální smlouvy působící na globální úrovni.

Jako příklad lze uvést snahu zachránit populaci lachtanů medvědích. Kvůli vy- soké poptávce na trhu byl tento druh téměř před vyhynutím. V roce 1911 Spo- jené státy, Kanada (respektive Velká Británie), Rusko a Japonsko uzavřely Úmluvu na ochranu a zachování kožešinových ploutvonožců (Convention between the United States and Other Powers Proving for the Preservation and Protection of Fur Seals). Jednalo se o první mnohostrannou úmluvu chránící ploutvonožce a o jednu z prvních multiraterálních úmluv na ochranu divoké pří- rody v historii. Zájem, který umožnil přijetí této dohody, byl však víceméně pragmatický. Cílem bylo populaci druhu obnovit, aby pak bylo opět možné ji lovit a zužitkovat (Hloušek 2012: 47–48). Úmluva byla přijata na dobu určitou. Až do roku 1984 byla pravidelně prodlužována. V roce 1984 Senát Spojených států odmítl ratifikovat její prodloužení (Young a Osherenko 1993: 5).

Další významná dohoda byla přijata v roce 1973 s cílem omezit nadměrný lov ledních medvědů. I přes různá opatření všech zemí arktické pětky se v 60. letech dostala populace medvědů na pokraj vyhynutí (Young a Osherenko 1993: 99–101). Dohoda o ochraně ledních medvědů (Agreement on the Conservation of Polar Bears) byla uzavřena mezi Spojenými státy, Kanadou, Dánskem, Nor- skem a Sovětským svazem. Lov byl až na povolené výjimky zakázán i v mezinárodních vodách. Státy i přes absenci kontrolních mechanismů dohodu dodržovaly. Přestože přetrvávalo napětí obou bloků byla zde silná politická vůle (Young a Osherenko 1993: 96–97). Dohoda bývá obecně považována za velmi úspěšnou. Stavy populace polárních medvědů se podařilo veskrze stabilizovat. Kromě lovu se však novou hrozbou pro medvědy v následujících letech stal zvýšený ekonomický a komerční rozvoj, a především dopady klimatických změn. Na nově vzniklé hrozby dohoda nedokáže reagovat (Nowlan 2001:32).

Existuje další smlouva chránící jiný živočišný druh. Dohoda mezi Kanadou a Spojenými státy na ochranu soba karibu (Agreement Between the Government of Canada and the Government of the United States of America on the Conser- vation of the Porcupine Caribou Herd). V roce 1987 vznikla dohoda, ve které se

49 obě země zavazují k ochraně druhu a jeho stanovišť. Cílem je usnadnit spolu- práci mezi státními orgány a majiteli pozemků, na kterých stáda žijí nebo přes které migrují Nowlan 2001: 32).

Arktická národní přírodní rezervace (Arctic National Wildlife Refuge) na Aljašce je místem výskytu sobů a zároveň se zde nachází velké ložisko ropy. Vzrůstá tlak na vyjmutí části území ze zóny chráněného území a ropu vytěžit. Kanada je proti tomuto záměru. Bývalý americký prezident Barack Obama prosazoval zpřísnění statusu chráněného území a navrhoval, aby byla zóna prohlášena za divočinu. V tom případě by byla na území rezervace těžba vyloučena (Sobota 2015). Současný prezident Donald Trump je však k těžbě ropy v Arktidě přinej- menším otevřený. Stejně tak i řada aljašských politiků (Leavenworth 2017). Při uzavření dohody v roce 1987 vznikla rada, vydávající doporučení, která jsou poté oběma státy zapracována do domácího právního režimu. Problémem je, že tato doporučení nejsou závazná. Při vzrůstajícím nátlaku a ztrátě politické vůle, se tak stává tato dohoda bezmocná.

Další bilaterální smlouvou mezi Spojenými státy a Kanadou (respektive Velkou Británií) je Smlouva o ochraně stěhovavých ptáků (Migratory Bird Treaty) z roku 1916. Cílem této dosti pragmatické dohody bylo zajistit ptákům bezpečnost při hnízdění a v průběhu jejich každoroční cesty. Ptáci představují důležitý článek při ochraně lesů a pěstovaných plodin před útoky hmyzu. Obě země zakázaly lovit a prodávat určité druhy ptáků uvedených na seznamu. Tento seznam obsahuje cca 800 druhů ptáků (Canada Treaty Information 2017).

4.6 Mezinárodní smlouvy s celosvětovou působností

Nyní budou představeny smlouvy, které nemají regionálně omezenou působ- nost a nejsou spjaty jen s Arktidou. Přesto jsou pro region významné a dotváří zdejší mezinárodní environmentální režim. Je to v první řadě Úmluva o meziná- rodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (Conven- tion on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora). Tato úmluva známá také jako CITES byla přijata v roce 1975. Cílem je regulovat obchod s chráněnými druhy zvířat a zvýšení populací ohrožených zvířat.

Jejími členy jsou všechny arktické státy (Scanlon 2013). CITES však bývá kriti- zována za neschopnost reagovat na současné problémy spojené s klimatickou změnou. Nástroje bývají často příliš zaměřeny na ilegální obchod se zvířaty než na snahu ochránit jejich stanoviště, což je pro jejich přežití nezbytné. Pro arktic- ké živočichy a rostliny klimatická změna představuje mnohem vyšší ohrožení než ilegální obchodování (Koivurova a kol. 2009: 20).

Stockholmská úmluva o persistentních organických polutantech (Stockholm Convention on Persistent Organic Pollutants) byla přijata v roce 2001. Všechny arktické země ji ratifikovaly (Stockholm Convention 2018) a zavázaly se k eliminaci nejvýznamnějších perzistentních látek (POPs). Pozitivní efekt pro Arktidu je přinejmenším diskutabilní. Pracovní skupina Arktické rady AMAP v roce 2014 vydala report hodnotící dopady Stockholmské úmluvy na Arktidu. U některých sledovaných persistentních organických polutantů se opravdu uká- zal klesající trend. Jak ve vzduchu, tak i v rostlinách, zvířatech i u lidí došlo k poklesu většiny POPs. Významný pokles nastal u insekticidu DDT a látek PCB (Polychlorované bifenyly). Naopak hladiny některých látek u lidí žijících v arktické oblasti setrvávají anebo se dokonce jejich míra zvyšuje. Je to napří- klad pesticid Hexachlorbenzen (HBC) (AMAP 2014).

Úmluva o dálkovém znečišťování ovzduší přesahujícím hranice států (Conven- tion on Long-range Transboundary Air Pollution, LRTAP) z roku 1979 cílí na omezení přenosu látek znečišťující ovzduší na velké vzdálenosti. Jednotlivé státy, které se k úmluvě připojily, provádí změny vedoucí k omezování znečiš- tění ovzduší. Protokol o persistentních organických polutantech z roku 1998 zakazuje produkci a užívání osmi specifických látek. Z arktických států jej nera- tifikovaly jen USA a Rusko jej ani nepodepsalo (UNECE 2011). Protokol mimo jiné obsahuje ustanovení, že emise persistentních organických látek jsou pře- nášeny na velké vzdálenosti a ukládány v Evropě, Severní Americe a Arktidě. A pro zdejší ekosystémy představují značné riziko (Nowlan 2001: 23–24).

Dalším příkladem je Úmluva o biologické rozmanitosti (Convention on Biological Diversity) z roku 1992 a revidována a revidována v roce 2010. Byl také přijat Strategický plán pro biologickou rozmanitost. Ratifikací se státy zavazují

51 k implementaci hodnot biologické rozmanitosti do národních a místních strategií rozvoje (CHM 2018). Převedeno do arktického kontextu, Úmluva o biologické rozmanitosti na globální úrovni má stejné cíle jako pracovní skupina Arktické rady pro ochrana arktických živočichů a rostlin (CAFF) na arktické úrovni. Obě instituce jsou si navzájem prospěšné. CAFF může sekretariátu úmluvy poskytovat obtížně získatelné znalosti z arktického prostředí. Naopak prostřednictvím činnost úmluvy, která představuje významné globální těleso v dané oblasti, lze zvýšit povědomí o stavu arktické biodiverzity na celosvětové úrovni. To je prav- děpodobně pro CAFF neproveditelné (CAFF 2010).

Příkladem další spolupráce pracovní skupiny CAFF je partnerství s Úmluvou o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Convention on the Con- servation of Migratory Species of Wild Animals, CMS). Arktida je domovem mnoha migrujících druhů zvířat. Zájmy, které vedly k této spolupráci, jsou totož- né jako u spolupráce CAFF a Úmluvy o biologické rozmanitosti na úrovni glo- bální. CAFF je schopna poskytnout informace o migrujících druzích v této vý- znamné oblasti a úmluva může poskytnout těmto migrujícím druhům globální pozornost (CAFF 2013).

Významnou roli pro Arktidu představuje Dohoda o ochraně africko- euroasijských stěhovavých vodních ptáků z roku 1995 (The African-Eurasian Migratory Waterbird Agreement, AEWA). Značná část druhů - z celkového po- čtu 255 - chráněných touto úmluvou hnízdí právě v Arktidě. Většina z nich na část roku odlétá do Afriky nebo do Evropy. Konkrétním výstupem dohody byl v roce 2009 zákaz užívání nábojů s olověnými broky nad mokřady. Důvodem je možná otrava vod, ve kterých ptáci hnízdí. Pracovní skupina Arktické rady CAFF se opět snaží aktivně angažovat. V roce 2014 byl v Norsku uspořádán kongres na ochranu arktické biodiverzity a udržitelného rozvoje regionu. Do dia- logu byli zapojeni vědci, političtí představitelé, původní obyvatelé, podnikatelé i zástupci sekretariátu AEWA (AEWA 2009).

Podobná a o něco starší Ramsarská dohoda o mokřadech (The Ramsar Con- vention on Wetlands) z roku 1971 se zabývá ochranou mokřadů a vodního ptactva. Pozemská oblast Arktidy je tvořena až z 60 % mokřady. Proto není

52 překvapením, že pracovní skupina CAFF a sekretariát Ramsarské dohody v roce 2012 podepsaly rezoluci o spolupráci ve snaze efektivněji čelit hrozbám, které jsou kvůli klimatickým změnám stále aktuálnější (Ramsar 2013).

Všechny arktické země také ratifikovaly Vídeňskou úmluvu na ochranu ozonové vrstvy (Vienna Convention for the Protection of the Ozone Layer) z roku 1985 (OSN 2018a) i Montrealský protokol o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu (Montreal Protocol on Substances that Deplete te Ozone Layer) z roku 1987 (OSN 2018b).

Celá tzv. arktická osmička také ratifikovala Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu (United Nations Framework Convention on Climate Change) z roku 1992 (OSN 2018c), cílící na stabilizaci atmosférické koncentrace skleníkových plynů. Kjótský protokol k úmluvě ratifikovalo sedm arktických zemí. Spojené státy ratifikaci odmítly. Kanada od protokolu odstoupila v roce 2012 (OSN 2018d). Na Kjótský protokol navázala v roce 2016 Pařížská dohoda. Donald Trump v červnu 2017 oznámil, že Spojené státy od dohody odstoupí. Rusko svůj postoj k ratifikaci oznámí na začátku roku 2019. Ostatní arktické země ji ratifikovaly (Johnston 2017; Russian News Agency 2017).

Mezinárodní námořní organizace v roce 2014 přijala Mezinárodní kodex pro lodě plující v polárních vodách (zkráceně také Polární kodex) (International Co- de for Ships Operating in Polar Waters). Kodex upravuje celou řadu podmínek pro lodě a posádku plující na území obou polárních oblastí s cílem ochránit mořské prostředí. Polární kodex byl formulován na základě Úmluvy o zabránění znečišťování z lodí z roku 1973 a jejího dodatku z roku 1978, který je známý jako MARPOL (International Convention for the Prevention of Pollution from Ships).

Polární kodex vstoupil v platnost 1. ledna 2017. Vztahoval se na lodě vyrobené po tomto datu. Pro lodě vyrobené dříve vstoupí nařízení v průběhu roku 2018. Lodě v polárních oblastech k pohybu potřebují certifikát, který dokládá, že loď splňuje podmínky kodexu (IMO 2014). PAME se snaží o efektivní implementaci nových pravidel. V únoru roku 2018 se v Helsinkách konala Mezinárodní konference k harmonizaci opatření Polárního kodexu (International Conference on

Harmonized implementation of the Polar Code). Mezi zúčastněnými byli zástup- ci lodního průmyslu, lodní správy a také političtí představitelé jednotlivých ark- tických zemí a zástupci Arktické rady. Kodex je však kritizován především z toho důvodu, že lodě vyrobené před rokem 2017 mohou proplouvat krami beze změn až do prvních kontrol, které jsou naplánovány v průběhu roku 2018 (Jen- sen 2016). Nevládní environmentální organizace sice uznávají, že kodex je urči- tým pokrokem, nicméně klíčové kroky nutné k řádné ochraně arktických vod postrádá. Kritizují, že nedošlo k zákazu užívání těžkých topných olejů. Kritika také směřuje k velmi slabým opatřením v oblasti nakládání s tzv. šedou vodou a k opomenutí zájmů původních obyvatel při tvorbě kodexu (WWF 2016).

Významnou roli v ochraně arktického mořského prostředí představuje také Úmluva OSN o mořském právu (United Nations Convention on the Law of the Sea, UNCLOS) z roku 1982. Úmluva představuje komplexní mezinárodně práv- ní dokument o mořském právu (Lukášek 2011:122). Úmluva je ratifikována všemi arktickými státy kromě USA (OSN 2018e). Dokument stanovuje pravidla všech aktivit v mořích a oceánech včetně využívání živých i neživých zdrojů, pravidel výzkumu a ochrany životního prostředí moří (Informační centrum OSN v Praze 2005). V arktických otázkách je úmluva důležitá především proto, že jejím prostřednictvím lze vyřešit teritoriální spory. Sporné otázky představují (1) bilaterální spory států ohledně hranic, (2) nevyřešené hranice ve středové části Severního ledového oceánu a (3) otázky lodních tras.

Pro arktické ekosystémy je úmluva důležitá ze dvou důvodů. Zaprvé, část VII je věnována ochraně mořského prostředí. Státy se zavazují přijmout opatření, kte- rá zabraňují znečištění a ohrožení a zároveň provádět kontroly těchto opatření. Úmluva rozděluje moře a oceány do několika oblastí. V rámci těchto oblastí ma- jí státy různé úrovně suverenity. Zadruhé, UNCLOS představuje nástroj pro ře- šení sporů ohledně hranic mezi státy. Urovnané právní spory napomáhají vytvo- ření atmosféry umožňující hlubší a efektivnější spolupráci.

UNCLOS rozděluje moře a oceány do několika zón. Je to teritoriální moře, ex- kluzivní ekonomická zóna, kontinentální šelf, mezinárodní volné moře a oblast mořského dna a jeho podzemí za hranicí národní jurisdikce (Janicki 2012: 89). Od základní linie, kterou se rozumí linie pobřeží v čase nejnižšího odlivu, se 54 měří 12 námořních mil představujících teritoriální či výsostné vody (territorial waters) státu. V této oblasti stát disponuje suverénní mocí (ve vzdušném pro- storu, na moři i pod mořským dnem). Jediným omezením suverenity je právo pokojného proplutí pro ostatní lodě (OSN 1982).

Na teritoriální vody navazuje 200 námořních mil široké pásmo exkluzivní eko- nomické zóny (exclusive economic zone, EEZ). Státy zde mají právo provádět výzkum, využívat živé i neživé zdroje, ale nesmí si tuto část přivlastnit. Dle On- dřeje (2004: 9–10) má zóna status smíšené povahy. Poskytuje výlučná práva pobřežním státům, tj. mohou oblast využívat k výše zmíněnému. Přesto ostat- ním státům, nemohou bránit v tom, co vyplývá z povahy volného moře jako je svoboda plavby. Výlučná práva pobřežních států se střetávají s pravidly mezi- národních prostorů.

Úmluva státům umožňuje rozšířit EEZ z 200 námořních mil až na 350. Podmín- kou je prokázat, že kontinentální šelf (continental shelf), tedy platforma lemující kontinent, přesahuje limit 200 námořních mil. Na základě předložených podkla- dů pro stanovení hranic podpořených vědeckými a technickými údaji vydává Komise pro hranice kontinentálního šelfu závazná rozhodnutí (OSN 1982). Ko- mise OSN pro hranice kontinentálního šelfu (Commission on the Limits of the Continental Shelf).

Volné moře a oblast mořského dna za hranicemi národní jurisdikce představují území, která jsou otevřena všem státům a žádný stát zde nemůže uplatňovat svrchovanost (OSN 1982).

V Arktidě je stále několik nevyřešených sporů a hranice EZZ nejsou také zcela vyřešeny. Spory se týkají hlavně pěti zemí, jejichž pobřeží je omýváno Sever- ním ledovým oceánem. I přesto, že v médiích je situace často líčena jako boj nebo závod, je dění v Arktidě spíše kooperativní. I přes různé spory, včetně sporů mezi Kanadou a Dánskem o hranice v Kennedyho kanálu, norsko- dánským nebo rusko-dánským sporem v Barentsově moři. U některých z nich lze v brzké době očekávat vyřešení. Je nepravděpodobné, že by některý ze sporů eskaloval v konflikt. Státy konají v souladu s mezinárodním právem a svou odhodlanost deklarovaly v roce 2008 v Ilulissatské deklaraci (Ilulissat

Declaration). Zdůraznily ochotu spolupracovat a také odmítly potřebu vytvoření nového právního režimu pro Severní ledový oceán (Illulissat Declaration 2008). Tímto postojem dala pětice států najevo, že si spory vyřeší bez zásahu ostat- ních. Na jednání nebyly zastoupeny dokonce ani zbylé tři arktické státy (Island, Švédsko a Finsko).

4.7 Strategie smluvních stran

Jednotlivé státy vytvářejí národní strategie, ze kterých lze vysledovat jejich zá- jmy. Vzhledem k tomu, že vznik a forma režimu se zájmy úzce souvisí, je uži- tečné jednotlivé strategie zohlednit. Pro Kanaďany je Arktida považována za nedílnou součást národní identity. Strategie kanadského severu, s podtitulem Náš sever, naše dědictví a naše budoucnost (Canada's Northern Strategy: Our North, Our Heritage, Our Future) představuje postoj kanadské zahraniční politiky v arktickém regionu. Úvod strategie zní: „Naše vize Arktidy je stabilní na pravidlech založený region s jasně definovanými hranicemi, dynamickým ekono- mickým růstem a obchodem, aktivní severskou komunitou a zdravými a prospěšnými ekosystémy“ (Government of Canada 2009).

Postoj Spojených států amerických k regionu nemá v porovnání s Kanadou takovou tradici. K Arktidě se Spojené státy připojily až koupí Aljašky v roce 1867. Objevem zlata a poté ropy důležitost regionu stoupala (Keil 2013: 170). Národní strategie pro arktický region (National Strategy for the Artcic Region) z roku 2013 vymezuje tři následující oblasti. Na prvním místě je ochrana amerických národních bezpečnostních zájmů, včetně zajištění energetické bezpečnosti rozvoje infrastruktury. Na druhém místě uvádějí podporu zodpovědného přístupu k vládnutí a snahu uchovat unikátní a křehké ekosystémy. A v poslední řadě zdůrazňují potřebu řešit spory mírovou cestou a udržet v oblasti mír. (White House 2013).

Grónsko může v určitých tématech uzavírat bilaterální smlouvy, ale Dánsko je nositelem státní suverenity a je tedy i subjektem mezinárodního práva (Lyčka 2008: 14). Strategie Dánského království pro Arktidu 2011–2020 (Kingdom of Denmark Strategy for the Arctic 2011–2020) nejvíce zdůrazňuje udržitelný rozvoj a sociální stabilitu regionu. Klade důraz na aktivní spolupráci arktických stá- 56 tů prostřednictvím Arktické rady. A to primárně v oblasti ochrany ekosystémů a práv původních obyvatel (Ministry of Foreign Affairs of Denmark 2011).

Pro Norsko Arktida představuje nesmírně důležitou roli. Region je svázán s norskou národní identitou. Příjmy z těžby nerostných surovin mají značný po- díl na blahobytu země. V roce 2017 byla představena nová Norská arktická strategie (Norway’s Arctic Strategy). Ve strategii je zdůrazněno, že Arktida je velmi důležitá nejen pro Norsko, ale i pro celý svět. Arktida by měla představo- vat region míru, inovací a udržitelnosti, kde je mezinárodní spolupráce a právo normou. Prioritou je pro Norsko spolupráce mezi arktickými státy, udržitelný rozvoj podnikání a environmentální ochrana. Oproti předchozí strategii zcela vymizelo tvrzení, že Arktický region je pro Norsko strategicky prioritní oblast (Norwegian Ministry of Foreign Affairs 2009; Norwegian Government 2017).

Ze všech arktických států je Ruská federace nejvíce obydlená a společně s Kanadou zaujímá v Arktidě největší plochu. Rusko je v Arktidě velmi aktivní a region představuje strategickou surovinovou základnu. Dle dokumentu Zákla- dy státní politiky Ruské federace v Arktidě pro období do roku 2020 a ve vzdá- lenějším výhledu (Basics of the state policy of the Russian Federation in the Arctic for the period till 2020 and for a further perspective) Arktida představuje region, ve kterém chce Rusko udržovat a budovat stabilitu, rozšiřovat počet lo- kalit na těžbu nerostného bohatství, posilovat spolupráci, udržovat zónu míru, propojovat činnost záchranných složek a uchovat místní ekosystémy (Medve- děv 2008). Aktualizovaná verze z roku 2013 se víceméně vyjadřuje ve stejném duchu, nicméně z dokumentu lze vypozorovat výraznější otevřenost k mezinárodní spolupráci a větší důraz na ochranu životního prostředí (IECCA 2013).

Také Finsko je považováno za aktivního hráče, i když Arktida není s národní identitou Finska spjatá tak silně. Z finské iniciativy také vznikla mimo jiné Arktic- ká rada. Vize uvedená ve Finské strategii pro Arktidu (Finland’s Strategy for the Arctic Region) z roku 2013 vyzdvihuje schopnost sladit ekonomické příležitosti, které Arktida nabízí s udržitelným způsobem a mezinárodní spoluprací, kterou tento region vyžaduje (Prime Minister's Office Finland 2013).

Švédská pozice v Arktidě je podobná finské. V obou zemích žije populace pů- vodních obyvatel Sámů a ani jedna země neleží na pobřeží Severního ledového oceánu. Přesto jsou v arktické spolupráci velmi aktivní. Švédské priority v arktické oblasti jsou následující. Na prvním místě uvádí klima a životní pro- středí. Kladou důraz na reálnou snahu snížit emise skleníkových plynů a ve spolupráci s ostatními arktickými státy podniknout kroky, které povedou k posílení opatření v boji s klimatickou změnou. Na druhém místě uvádí udrži- telný ekonomický rozvoj. Posledním bodem je lidský rozměr. Švédsko si klade za cíl hrát aktivní roli při prosazování zájmů lidí žijících na severu (Government Offices of Sweden 2011).

Islandskou prioritou v arktické politice je zajistit uznání země jako pobřežního arktického státu a ochránit jeho vliv na vývoj regionu. Pro Island je také zásadní spolupráce s Faerskými ostrovy a Grónskem. Dále prosazuje posílení spoluprá- ce v rámci Arktické rady a snahu předcházet změnám klimatu vyvolaných člo- věkem (Icelandic Parliament 2011).

4.8 Shrnutí poznatků o režimu

Podle výše uvedeného, lze arktický environmentální režim považovat za rozvi- nutý, a ne zcela ucelený. Začátky formování arktického environmentálního re- žimu se objevují již na konci 80. let 20. století. Určitý parciální a utilitárně zamě- řený druh mezinárodní spolupráce lze vysledovat již o 70 let dříve, kdy vznikla Úmluva na ochranu a zachování kožešinových ploutvonožců a také Smlouva o ochraně stěhovavých ptáků.

V druhé polovině 20. století byla v regionu uzavřena Dohoda o ochraně ledních medvědů a Dohoda mezi Kanadou a Spojenými státy na ochranu soba karibu. Jednalo se však o samostatně působící smlouvy. Režim, tak jak jej lze definovat podle teorie mezinárodního režimu, vznikl později. Fáze formování agendy proběhla na konci 80. let minulého století, kdy se rozvíjela myšlenka širší arktic- ké spolupráce. Zúčastněnými státy při vyjednávání byly Spojené státy americké, Kanada, Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Rusko a Island. Jsou to státy, je- jichž území je částečně nebo celé součástí Arktidy, dle definice, ze které strategie vychází. Výsledkem bylo přijetí Strategie ochrany životního prostředí Arktidy

58 v roce 1991. Režim byl na mezinárodní úrovni operacionalizován vznikem něko- lika pracovních skupin.

Cílem Strategie ochrany životního prostředí Arktidy byla snaha harmonizovat ochranu životního prostředí mezi jednotlivými státy v regionu. Mimo jiné se Stra- tegie zabývala i otázkami postavení původních obyvatel. Přijatá strategie byla prvním celoarktickým projektem v oblasti ochrany životního prostředí. Potřeba silnější spolupráce vyústila ve vytvoření mezinárodního fóra Arktické rady, které nahradilo strategii ochrany životního prostředí Arktidy. V rámci strategie, a poté i Arktické rady, byly vytvořeny následující pracovní skupiny, a to Pracovní skupina na ochranu arktických živočichů a rostlin, Pracovní skupina na ochranu mořského životního prostředí, Pracovní skupina pro udržitelný rozvoj, Pracovní skupina prevence, připravenost a reakce na nouzové situace. Byly vytvořeny také dva programy, Arktický monitorovací a hodnotící program, Akční plán pro znečištění v Arktidě.

Arktický environmentální režim je doplněn řadou smluv s globální působností. Jednou z nich je Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin. V souvislosti s Arktidou bývá však tato úmluva kriti- zována, protože nelegální obchodování není to, co by arktickou faunu a flóru ohrožovalo nejvíce. Stockholmská úmluva o persistentních organických polutantech a její dopad na Arktidu je považován za rozporuplný. Úmluva o dálko- vém znečišťování ovzduší přesahujícím hranice států bývá v oblasti Evropy a Severní Ameriky považována za vcelku efektivní nástroj. Úroveň znečištění od 80. let výrazně klesla. I přesto je znečištění stále neúnosně vysoké.

Některé mezinárodní smlouvy jsou úzce propojeny s aktivitami pracovních skupin Arktické rady. Je to Úmluva o biologické rozmanitosti, Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů, Dohoda o ochraně africko- euroasijských stěhovavých vodních ptáků a Ramsarská dohoda o mokřadech. Také mezinárodní smlouvy upravující nakládání s odpady a jiným nebezpeč- ným materiálem, ochranu biodiverzity, mořského prostředí, ovzduší a ozonové vrstvy.

Významnou roli v ochraně arktického mořského prostředí představuje také Úmluva OSN o mořském právu, která stanovuje pravidla všech aktivit v mořích

59 a oceánech, včetně využívání živých i neživých zdrojů, pravidel výzkumu a ochrany životního prostředí moří. Přináší možnost rozšířit exkluzivní ekono- mickou zónu až na 350 námořních mil od pobřeží. Představuje také nástroj pro řešení teritoriálních sporů mezi státy v části Severního ledového oceánu, kterou tvoří mezinárodní vody.

O arktickém environmentálním režimu lze říci, že má výrazný podíl implicitních norem a pravidel. Pravidla mají až na dvě výjimky podobu tzv. soft law. Namísto závazných povinností jsou formulována doporučení, která nelze nijak právně vymáhat nebo sankcionovat člena například vyloučením z Arktické rady. I přes- to má Arktická rada nezanedbatelnou roli, především v definování norem. Rada disponuje velkým množstvím primárních informací a znalostí regionu. Rozhod- nutí, zda tyto normy přeměnit v závazná pravidla, je poté ponecháno na jednot- livých státech. Postavení Arktické rady lze částečně pochopit při pohledu na mapu Arktidy. Kromě mezinárodních vod ve středové části Severního ledového oceánu je území rozděleno mezi jednotlivé státy a jejich exkluzivní ekonomické zóny.

Opakovaně se objevují názory, že arktický environmentální režim by měl ve svém vývoji směřovat k přijímání převážně právně závazných opatření, která by zajistila dodržování pravidel (Young 2011b: 331)

Výše zmíněné skutečnosti souvisí i s možným posílením environmentálního režimu. Přestože od dob vzniku Arktické rady dochází k posílení jejího postave- ní, z pohledu právní vymahatelnosti nepředstavuje příliš silný nástroj k ochraně životního prostředí. Jednotlivé státy totiž nestojí o vytvoření silnějšího režimu. Opakovaně to dávají najevo. Nejvýraznějším projevem byla Ilulissatská deklarace. V této deklaraci dokonce pětice arktických států, jejichž břehy omývá Se- verní ledový oceán, obešla zbyté tři arktické státy. Tzv. arktická pětka dala najevo, že vytvoření komplexní smlouvy po vzoru Antarktidy nemají v úmyslu. Bez zapojení těchto států, není možné, aby k posílení režimu v budoucnu došlo.

Principy arktického environmentálního režimu, jejichž cílem je ochrana zdejších ekosystémů jsou promítnuty do dokumentů upravujících režim. Situace je však odlišná při pohledu na jednotlivé státy a jejich strategie, které odrážejí jejich zá-

60 jmy v regionu. Princip priority ochrany životního prostředí nelze považovat za obecně přijímaný.

Pro většinu arktických států představuje Arktida významné strategické území. To se odráží v arktických strategiích. Každá ze zemí v nich věnovala ochraně životního prostředí ve své strategii pozornost. S výjimkou Švédska však ani jedna země ve své arktické strategii neuvedla ochranu životního prostředí nebo jakoukoli podobnou definici na první místo. Kanada na prvním místě uvedla po- třebu respektovat stanovené hranice a snahu udržet dynamický ekonomický růst a obchodování. Pro USA je prioritou ochrana bezpečnostních zájmů a energetické bezpečnosti. Pro Norsko je primární udržet v regionu mír a záro- veň udržitelný způsob podnikání. Ruská priorita je dále v regionu rozvíjet těžbu nerostných surovin. Finsko ve své strategii na první místo řadí využívání eko- nomických příležitostí udržitelným způsobem. Islandská strategie volá po posí- lení spolupráce a řešení otázky změny klimatu. Jediná již zmíněná švédská strategie má prioritu v řešení otázek klimatické změny a udržitelného ekonomic- kého rozvoje.

Výše zmíněné strategie nemají závaznou povahu. Přesto považuji za užitečné se jimi zabývat. Státy v nich dávají najevo svůj postoj k Arktidě. Tyto postoje poslouží k lepšímu pochopení jejich chování.

Arktický environmentální režim dle Youngovy (1989) klasifikace představuje režim vyjednaný. Problémem, kterému režim však čelí, je operacionalizace na národní úrovni. Případ tzv. arktické EIA reprezentuje občasnou neschopnost informovat a navést jednotlivé státy k implementaci nových ustanovení. V nedávné době došlo také k dalšímu prohloubení režimu a na mezinárodní úrovni k operacionalizaci rozhodnutí o vzniku stálého sekretariátu Arktické rady.

5 Antarktický environmentální režim

Při definování Antarktidy je nutné rozlišovat mezi dvěma pojmy. Prvním je An- tarktida jako kontinent (Antarctica) a antarktická oblast (Antarcitc), která zahrnuje i část oceánu. Kontinent Antarktida leží téměř celý uvnitř jižního polárního kruhu (tj. 66° 32' jižní šířky). Hranice antarktické oblasti jsou určovány na zákla- dě antarktické oceánské konvergence. Antarktickou konvergencí se rozumí zó- na, kde se studené vody Jižního oceánu mísí s teplejšími a slanějšími vodami Atlantického, Indického a Pacifického oceánu. Hranice oblasti je proměnlivá. Pohybuje se mezi 40 a 60° jižní šířky (Ford 2018).

Předkládaná práce vychází z definice, která antarktickou oblast určuje jako území jižně od 60° jižní šířky. Takto vymezené území Antarktidy je předmětem Smlouvy o Antarktidě, která z něj vytváří mezinárodní prostor. Smlouva byla uzavřena s cílem řešit mezistátní spory o nároky na území, ale je také nástro- jem k ochraně zdejšího životního prostředí. Užívání pojmu „Antarktida“ v této práci pojednává o antarktické oblasti, která je předmětem Antarktického smluv- ního systému vymezeného výše. Bude-li pojednáváno o Antarktidě jako kontinentu, bude to zdůrazněno. V příloze č. 5. jsou znázorněna všechna zmíněná vymezení.

Antarktida je v porovnání s Arktidou výrazně chladnější. V zimních měsících se teploty pohybují v průměru kolem –60 °C a v létě –28 °C. (Polar Discovery 2018). V Antarktidě je znám výskyt pouze tří druhů kvetoucích rostlin a více než padesát druhů mechů a lišejníků. Z živočišných druhů se lze setkat s dvěma rody tučňáků, několika druhy ptáků z čeledě buřňákovitých a chaluhovitých. V okolních mořích se vyskytují kytovci, tuleni, rypouši, některé druhy ryb, moř- ský krill a velké množství planktonu (tamtéž: 15). Antarktida nemá žádné stálé obyvatelstvo. Jedinou přechodnou populaci tvoří obyvatelé zdejších polárních stanic, v letním období se jejich počet pohybuje od pěti do sedmi tisíc (Young 2010: 53).

5.1 Vývoj antarktického režimu

Antarktidu objevili ruští mořeplavci v roce 1820. V roce 1954 v Antarktidě vznikla první stálá polární stanice. V průběhu první poloviny 20. století vzneslo sedm zemí na část Antarktidy nároky. Prostřednictvím královských dekretů z roku 1908 a 1923 to bylo Spojené království, ale v roce 1923 část území předalo No- vému Zélandu a v roce 1933 jinou část Austrálii. Francie uplatnila nároky prezi- dentským dekretem z roku 1924. Norská část území je spojena s královským prohlášením z roku 1939. Argentina si část území nárokovala královskými pro- hlášeními z let 1940 a 1946. Sedmou zemí, která vyjádřila své nároky, bylo Chi- le, a to prezidentským dekretem z roku 1940. Územní nároky výše zmíněných zemí pokrývaly čtyři pětiny Antarktidy. Chile a Argentina své nároky odůvodnily geografickou blízkostí k regionu. Evropské země argumentovaly tím, že učinily prvotní objev. Některé územní nároky se však vzájemně překrývaly (Ondřej 2004: 16–17).

K vyhrocení potenciálního konfliktu nedošlo. Pomohl jej překonat konsenzus názorů, prosazující potřebu provést v oblasti podrobný výzkum. V letech 1957 až 1958 proběhl Mezinárodní geofyzikální rok, který odstartoval intenzivní an- tarktický výzkum (tamtéž: 16). Zároveň lze také vypozorovat první fázi formová- ní mezinárodního režimu, kdy se spolupráce v regionu dostávala intenzivně do agendy mezinárodní politiky zainteresovaných států.

V roce 1958 byla na návrh Dwighta Eisenhowera, tehdejšího prezidenta Spoje- ných států svolaná Mezinárodní konference o Antarktidě. Z celkového počtu 64 zúčastněných států mělo 12 států zájem na provádění výzkumu v rámci Mezi- národního geofyzikálního roku a na vyslání expedice nebo zřízení výzkumné stanice (tamtéž: 17).

Vědecké aktivity se dle Younga (2010: 57) staly užitečným nástrojem pro vyře- šení geopolitických zájmů. Prostřednictvím výzkumné činnosti si mohly státy i nadále udržet určitý vliv v oblasti, a později i zamezit dalším státům klást v oblasti nové územní nároky.

5.2 Smlouva o Antarktidě

Mezinárodní konference o Antarktidě ve Washingtonu vyústila v roce 1959 k uzavření Smlouvy o Antarktidě (dále jen Smlouva) a upravila mezinárodně právní postavení Antarktidy. Státy se jednotlivých územních nároků nezřekly. Po dobu platnosti Smlouvy jsou však veškeré územní nároky jednotlivých států zmrazeny a zároveň nemohou být vzneseny ani nové nároky (ATS 1959).

Ve Smlouvě se státy zavazují k využívání Antarktidy pouze k mírovým účelům. Jsou zde zakázány jakékoli vojenské aktivity, včetně budování vojenských zá- kladen. Pro využívání vojenské techniky nebo personálu k potřebám výzkumu jsou stanoveny výjimky.

Smluvní strany lze rozdělit do tří kategorií podle jejich postavení. První skupinu tvoří dvanáct států, které byly nejaktivnější během Washingtonské konference. Jsou jimi Argentina, Austrálie, Belgie, Chile, Jihoafrická republika, Francie, Ja- ponsko, Norsko, Nový Zéland, Spojené státy americké, Sovětský svaz a Spoje- né království. Ve druhé kategorii je sedmnáct států, které nebyly původními sig- natáři Smlouvy. Ke Smlouvě přistoupily následně a projevují zvýšený zájem o Antarktidu. Zvýšeným zájmem se rozumí vyvíjení aktivity ve vědecké a vý- zkumné činnosti. Tyto státy vysílají vědecké expedice, popřípadě zde vybudo- valy výzkumnou stanici. Zbylých dvacet čtyři členů tvoří státy, které ke Smlouvě přistoupily, nevyvíjejí však v oblasti Antarktidy výraznou výzkumnou činnost (podrobný přehled všech zúčastněných stran viz ATS 2018b).

První dvě kategorie zemí disponují konzultativním statusem a označují se jako konzultativní strany. Konzultativní strany mají hlasovací a rozhodovací právo. Státy bez konzultativního statusu se mohou účastnit řady setkání a konferencí, rozhodovací pravomoci ale nemají. Mezi pravomoci zemí s konzultativním statusem patří rozhodování o přijetí nových dokumentů v rámci Konzultativních schůzek, jmenování pozorovatelů a provádění inspekcí. Tyto státy rozhodují též o udělení či neudělení konzultativního statusu zemím z třetí kategorie smluv- ních stran.

Přestože Smlouva o Antarktidě nebyla vytvořena primárně k ochraně zdejšího životního prostředí, zmínku lze nalézt v článku IX. Smluvní strany se zavazují k pravidelným setkáním, na kterých budou mimo jiné jednat i o ochraně živých zdrojů v Antarktidě.

5.3 Smluvní antarktický systém a mezinárodní smlouvy aplikovatelné na antarktickou oblast

Samostatné opatření k ochraně živé přírody bylo přijato 1964. Doporučení číslo III – 8 obsahovalo směrnici Dohodnutá opatření pro zachování fauny a flóry An- tarktidy (Agreed Measures for the Conservation of Antarctic Fauna and Flora). Tato směrnice smluvním stranám zakazuje lov, zabíjení a rušení některých dru- hů zvířat. Zřizuje také speciálně chráněné oblasti se zvláštní ochranou (ATS 1964). Pravidla na ochranu fauny a flóry ustanovená tímto dokumentem platila až do roku 1991, kdy byl přijat Madridský protokol (o Madridském protokolu viz níže).

Před přijetím Madridského protokolu byly přijaty dva důležité dokumenty formu- lující antarktický environmentální režim. Prvním z nich je Úmluva o zachování antarktických tuleňů (Convention for the Conservation of Antarctic Seals) z roku 1972. S nárůstem poptávky po těchto živočiších v 60. a 70. letech došlo téměř k jejich vyhubení. Zde vyvstává otázka, proč k ochraně tuleňů nepostačí výše uvedená směrnice Dohodnutá opatření pro zachování fauny a flóry Antarktidy, která lov živočichů upravuje? Na základě této úmluvy se tuleňům ochrana do- stává, ale jen omezená. Tato úmluva, stejně tak jako Smlouva o Antarktidě, má působnost na oblast jižně od 60° jižní šířky včetně pevninského ledu a ostrovů. Nevztahuje se však na volné moře, na které je stále v oblasti 60° jižní šířky. Zde je aplikováno mezinárodní právo, přesněji Úmluva OSN o mořském právu, která dává státům možnost využívat svobody volného moře, plavit se i provádět rybolov (Ondřej 2004: 17–18). Úprava moří není v Antarktidě přesně specifikována, a to může vést ke spornému výkladu. V důsledku zmrazení územních nároků zde žádný stát nedisponuje suverenitou. A tak lze za začátek zóny volného mo- ře považovat pobřežní linii. Působnost Úmluvy o zachování antarktických tuleňů je také jižně od 60° jižní šířky. Nicméně, její územní působnost zahrnuje i oblast volného moře v celé této oblasti. 65

Druhý dokument představuje Úmluva o zachování antarktických mořských ži- vých zdrojů (Convention on the Conservation of Antarctic Marine Living Re- cources), často uváděna jako CCAMLR. Cílem této úmluvy z roku 1980 je ochrana mořských živých organismů, především mořského krillu. Tito mořští korýši jsou potravou pro mnoho ryb a ptáků. Smluvní strany jsou povinny při- jmout vhodná opatření k zajištění cílů úmluvy. Na dodržování pravidel dohlíží Komise pro zachování živých mořských zdrojů (Commission for the Conservati- on of Antarctic Marine Living Resources). Geografická působnost CCAMLR je v tomto případě rozšířena za oblast 60° jižní šířky, a to až po zónu antarktické oceánské konvergence (blíže k tomuto pojmu viz strana 63 a příloha č. 6) (ATS 1980).

V roce 2016 Komise CCAMLR prohlásila Rossovo moře – ležící u pobřeží An- tarktidy v Jižním oceánu, za mořskou přírodní rezervaci. Stalo se tak po mnoha- leté snaze, kdy Rusko a Ukrajina návrh opakovaně vetovaly. Rozloha rezervace je přes 1,5 milionu km² (Kotecký 2018: 62).

V rámci Úmluvy o zachování antarktických mořských živých zdrojů byly poprvé do mezinárodní dohody zakomponovány prvky tzv. ekosystémového přístupu. Veškeré aktivity by měly být prováděny dle následujících pravidel. Zaprvé, vyu- žívat zdroj tak, aby byla zachována zdravá úroveň populace daného druhu. Za- druhé, aby zůstaly zachovány ekologické vztahy mezi jednotlivými zdroji. A zatřetí, zabránit nevratným změnám antarktického mořského ekosystému jako celku (Scully 2011: 33–34).

O ochraně neživých zdrojů pojednává Úmluva o regulaci činností týkajících se antarktických nerostných zdrojů (Convention on the Regulation of Antarctic Mi- neral Resource Activities), označována také jako CRAMRA. Byla přijata v roce 1988. Úmluva představovala nástroj upravující případné využívání přírodních nerostných zdrojů, které se mělo provádět co nejšetrněji. Aby úmluva vstoupila v platnost, byla nutná ratifikace všemi státy, které dříve v oblasti vznesly územní nároky a dalšími čtyřmi zeměmi s konzultativním statusem. Ratifikaci však od- mítla Austrálie a poté i Francie, a tak úmluva nikdy nevstoupila v platnost. Aus- trálie odůvodnila svůj odmítavý postoj tím, že úmluva nereaguje dostatečně na možné těžební činnosti (Scully 2011: 35). Scully (tamtéž: 36) také uvádí, že je-

66 den z faktorů, proč se v závěrečné fázi od Úmluvy některé státy odklonily, byl i tlak vyvinutý ze strany environmentálních organizací. Organizace poměrně emotivní kampaní hájily zákaz jakéhokoli těžby nerostných surovin v Antarktidě.

Režim těžby nerostných surovinových zdrojů je nyní upraven Madridským pro- tokolem, který těžbu s výjimkou vědeckých účelů nepovoluje. Protokol o ochra- ně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě (Protocol on Environmental Pro- tection to the Antarctic Treaty) byl přijat v roce 1991 v Madridu. Z toho důvodu bývá také často označován jako Madridský protokol. V otázkách environmen- tální ochrany protokol představuje první komplexní prostředek k ochraně antark- tického životního prostředí.

Antarktida byla prohlášena za přírodní rezervaci a přijetím protokolu se státy zavazují k tomu, že ochrana zdejšího životního prostředí bude mít vždy vý- znamnou pozici při plánování veškerých aktivit v oblasti. Protokol má stejnou územní působnost jako Smlouva o Antarktidě, tedy území jižně od 60° jižní šíř- ky včetně pevninového ledu a ostrovů.

Veškerá činnost v Antarktidě by měla být plánována a prováděna s ohledem na to, aby byly omezeny činnosti, které mají nepříznivé účinky na zdejší životní prostředí. Protokol stanovuje, co je nepříznivými účinky myšleno. Patří mezi ně významné negativní ovlivnění stavu ovzduší a vody, změny v ledovcovém nebo mořském prostředí nebo poškozování populací ohrožených druhů zvířat (ATS 1991). Naopak určení toho, co vše lze považovat za nepříznivé účinky a co je ještě v přípustné míře, stanoveno není. Ve většině případů je uvedeno napří- klad jen značné poškození.

Madridský protokol také zavedl proces posuzování vlivu na životní prostředí (Environmental Impact Assessment). Tzv. EIA stanovuje pravidla shromažďo- vání informací o tom, jak zamýšlené činnosti ovlivní okolní životní prostředí. Smluvní strany jsou povinny podávat informace o výzkumných expedicích a veškeré jejich činnosti. Jsou-li aktivity v rozporu se smluvenými zásadami, lze je pozastavit nebo zcela zakázat.

Mezinárodní smlouvy zabývající se ochranou životního prostředí ovlivňují An- tarktidu v některých případech jen málo. Samotný Antarktický smluvní systém již oblast upravuje často přísněji. Opak představuje Mezinárodní Úmluva o re-

67 gulaci lovu velryb (International Convention for the Regulation of Whaling). Me- diálně známý je spor ohledně japonského lovu velryb v oblasti spadající pod působnost Smlouvy o Antarktidě. Dle úmluvy země mají právo velryby lovit pro vědecké účely. Mezinárodní soudní dvůr však japonský lov velryb v roce 2014 dočasně pozastavil s podezřením, že účelem lovu není vědecký výzkum. Ja- ponské lodě se však přibližně po roční odmlce do vod Jižního oceánu vrátily a lov v menším objemu obnovily (Hodgson-Johnston 2012). Madridský protokol však jasně uvádí, že neomezuje práva a povinnosti zemí, které vyplývají z Úmluvy o regulaci lovu velryb (ATS 1991).

5.4 Orgány antarktického smluvního systému

V rámci Madridského protokolu byl vytvořen Výbor pro ochranu životního pro- středí (Comittee for Environmental Protection). Členy výboru mohou být všech- ny strany protokolu. Strany, které jsou smluvními stranami Smlouvy o Antarkti- dě, ale ne protokolu mají společně s dalšími subjekty ve výboru status pozoro- vatele. Výbor vydává doporučení pro naplnění zásad protokolu a dohlíží na jejich plnění (ATS 1991).

Dalším orgánem Antarktického smluvního systému je Poradní shromáždění smluvních stran Smlouvy o Antarktidě (Antarctic Treaty Consultative Meeting). Někdy označováno jako Konzultativní schůzky. Poradní shromáždění se koná pravidelně od roku 1961 a sdružuje zástupce jednotlivých členů Smlouvy o An- tarktidě. Výsledkem těchto jednání jsou rozhodnutí s různou úrovní závaznosti (ATS 1918a). Od 80. let se těchto setkání mohou účastnit strany s pozorovatelským statusem. Neúčastní se však rozhodovacího procesu. Právo hlasovat a rozhodovat mají jen strany s konzultativním statusem. Na přizvání se účastní i zástupci některých mezinárodních organizací.

V roce 2003 vznikl Sekretariát Smlouvy o Antarktidě (Secretariat of the Antarctic Treaty). Do té doby neexistoval žádný stálý orgán, který by fungoval v mezičase jednotlivých schůzek Poradního shromáždění smluvních stran Smlouvy o An- tarktidě (ATS 2003). Počátky vyjednávání o vzniku sekretariátu sahají až do začátku 80. let. Dlouhá vyjednávání byla způsobena mimo jiné i neshodou o místě oficiálního sídla orgánu. Nakonec se jím stalo argentinské Buenos Aires

(Young 2010: 67;76). Sekretariát hraje důležitou roli při formování agendy a přípravě témat k následnému projednávání na pravidelných schůzkách Po- radního shromáždění (tamtéž: 77).

5.5 Shrnutí poznatků o režimu

Počátky antarktického environmentálního režimu lze nalézt na konci 50. let 20. století. Vyjednávání vyústilo v uzavření Smlouvy o Antarktidě v roce 1959. Přes- tože ochrana životního prostředí v ní nebyla zcela vynechána, Smlouva sama o sobě nepřináší výraznou právní úpravu aktivit vzhledem k životnímu prostředí. Hlavními zájmy zúčastněných stran bylo vyřešit územní spory a zachovat vyu- žívání Antarktidy pouze k mírovým účelům. Otázky územních nároků ale faktic- ky vyřešeny nebyly. Po dobu platnosti Smlouvy jsou nároky zmrazeny a nové znemožněny. Platnost Smlouvy je do roku 2048 a poté je o jejím pokračování nutná shoda smluvních stran.

Ochrana životního prostředí se během let stala výchozím bodem pro antarktickou spolupráci jako takovou. Zpočátku se vývoj environmentálního režimu sou- středil více na úpravu ochrany živých zdrojů. V roce 1964 byla přijat dokument Dohodnutá opatření pro zachování fauny a flóry Antarktidy. Později byly přijaty další dva dokumenty. Přestože se jednalo o důležité kroky, upravují režim ochrany pouze pro vybrané živočichy. Jsou to Úmluva o zachování antarktic- kých tuleňů z roku 1972 a Úmluva o zachování antarktických mořských živých zdrojů z roku 1980.

Komplexní ochranu přinesl Madridský protokol z roku 1991. Protokol po neú- spěšném pokusu z 80. let upravuje také ochranu neživých zdrojů. Charakteristi- kou protokolu je předběžná opatrnost, která se promítá v obsahu celého dokumentu.

Antarktickým smluvním systémem, označovaným zkratkou ATS, se nazývá soubor mezinárodních smluv, dodatků, protokolů a doporučení upravující oblast Antarktidy. Kromě regionální úpravy je režim dotvářen dalšími mezinárodními dokumenty, které nejsou součástí ATS. Jsou to mezinárodní smlouvy upravující ochranu biodiverzity, mořského prostředí, ovzduší a ozonové vrstvy. Dále smlouvy upravující správné nakládání s odpady a jiným nebezpečným materiá-

69 lem. Tyto dokumenty s přesahem regionálního působení jsou přiblíženy v kapitole 4.6 o arktickém environmentálním režimu. ATS svou přísností většinu těchto smluv převyšuje. Přesto jsou pro Antarktidu významné. Jejich dodržování či nedodržování ve zbytku světa Antarktidu ovlivňuje.

O antarktickém environmentálním režimu lze říci, že má výrazný podíl explicit- ních norem a pravidel. Pravidla jsou ve většině případů v podobě tzv. hard law, tedy právně vymahatelných závazků. Jednotlivé smluvní strany mají daná pravidla a povinnosti. Rozvinutý systém kontrol zajišťuje jejich dodržování. Kontroly provádějí pozorovatelé, kteří jsou nominováni zeměmi s konzultativním statusem. Inspekce mohou probíhat v kterékoli části Antarktidy a v kteroukoli dobu. Inspektoři mají právo přístupu do lodí, letadel, výzkumných stanic i k veškerým dokumentům. Při zjištění pochybení lze zahájit vyšetřování, uložit sankce, po- případě zahájit řízení u Mezinárodního soudního dvora.

Principy antarktického environmentálního režimu jsou také explicitně promítnuty v dokumentech. Mírové využití Antarktidy a ochrana zdejších živých a neživých zdrojů je prioritou. Tento princip je mezi státy obecně přijímaný. Státy se roz- hodly uzavřít dohodu a udržet si alespoň nějaký vliv v regionu namísto toho, aby čelily konfliktní situaci a případné ztrátě svého územního nároku.

Antarktický environmentální režim představuje režim vyjednaný (Young 1998). Fáze formování agendy a vyjednávání se v případě antarktického režimu prolí- naly a také proběhly v krátkém časovém úseku na konci 50. let. V případě An- tarktidy lze jednotlivé dílčí fáze formování režimu rozpoznat opakovaně. K for- mování agendy i vyjednávání docházelo před přijetím každého dalšího dílu an- tarktického smluvního systému. Antarktický environmentální režim tak naplňuje tezi, že režim představuje proces, který se mění v čase a reaguje na okolnosti. Efektivitu režimu lze spatřit v tom, že dovršil všechny tři fáze formování včetně operacionalizace na obou úrovních. Nejdůležitější dokument režimu – Madrid- ský protokol – byl na mezinárodní úrovni operacionalizován vznikem Výboru pro ochranu životního prostředí. Na úrovni států s konzultativním statusem proběhla operacionalizace ratifikací dokumentu a následnou implementací pravidel do právního řádu.

Počet zemí, podílející se na tvorbě režimu byl zpočátku omezený. Pokud se omezíme na tu část režimu, kterou představuje Smlouva o Antarktidě, počet signatářů je padesát tři států. Reálnou moc režim formovat má dvacet sedm států s konzultativním statusem. Konzultativní status země může získat, při- stoupí-li ke Smlouvě a zároveň v Antarktidě projeví podstatnou vědeckou a vý- zkumnou činnost. I poté je však udělení statusu čistě na zemích, které jej už mají. Z toho důvodu bývá Smlouva o Antarktidě někdy také označována jako klub bohatých.

6 Komparace

Pro naplnění hlavního cíle práce byla provedena komparace dvou vybraných mezinárodních environmentálních režimů. Komparace byla provedena na zá- kladě předem stanovených kritérií, která reflektují efektivitu daných režimů. Ark- tický environmentální režim, který představuje hlavní analyzovaný objekt práce, je srovnáván s environmentálním režimem Antarktidy. I přes částečnou podobnost obou regionů, jsou tyto dva režimy značně odlišné. Níže zmíněné rozdíly vytváří rozdílné podmínky i prostředí, ve kterém režimy vznikají a fungují.

I když mají oba regiony podobné klimatické podmínky, Antarktida je kontinent obklopený oceánem. Arktida je naopak oceán obklopený okraji kontinentů. Dal- ší rozdíl představuje fakt, že Antarktida nemá žádné trvalé obyvatelstvo, zatím- co počet trvale žijících lidí v Arktidě lze počítat na jednotky milionů.

Další faktor vytvářející odlišné podmínky pro vznik a fungování režimu je strate- gický význam daného regionu pro jednotlivé smluvní strany. Arktida pro státy vždy představovala významné místo. V době studené války byla Arktida důleži- tým strategickým místem a nyní je spjata s energetickou bezpečností jednotli- vých zemí. Antarktida (prozatím) takový význam nepředstavuje. Důležité také je, že Antarktida je alespoň po dobu platnosti Smlouvy o Antarktidě „zemí niko- ho“, zatímco území Arktidy je z velké části pod jurisdikcí osmi arktických zem. Odlišnosti vytvořené existencí samotných režimů představují to, že environmen- tální ochrana v Antarktidě je aplikována spíše prostřednictvím vlastních nástrojů Antarktického smluvního systému než globálních environmentálních smluv. Za- tímco Arktida a její environmentální režim je silně spjat s mezinárodních právem a smlouvami s celosvětovou působností.

Pro komparaci bylo vybráno sedm kritérií.

(1) podobnost zájmů aktérů, (2) zájem vlády, (3) distribuce vlivu, (4) charakter smluvního prostředí, (5) institucionální struktury režimu, (6) změna programových činností, (7) povaha problému. 72

(1) První kritérium komparace představuje podobnost zájmu aktérů. Při vyjed- návání arktického režimu se zájmy aktérů lišily. Z ruské části Arktidy se před vznikem režimu a v jeho počátcích šířilo množství emisí, vznikající při těžbě niklu. Nejvíce na to doplácelo Finsko, které také nejvíce stálo o širší arktickou spolupráci. Kanadským zájmem byla naopak snaha vytvořit ochranu pro místní faunu a flóru. Nelze však říci, že by vznik environmentálního režimu měl na ně- kterou ze smluvních stran negativní dopad. Státy si uvědomily, že širší spolu- práce bude účinnější, a především finančně úspornější.

V případě Antarktidy byly zájmy napříč aktéry jednotné. Zájmem bylo předejít možnému konfliktu, plynoucímu z překrývajících se územních nároků jednotli- vých států. Všechny státy, které při vyjednávání režimu projevily zájem o vý- zkumné aktivity v Antarktidě, se v režimu staly rovnocennými partnery. Pozdější vývoj režimu, který je pro environmentální ochranu klíčový, byl pozitivně vníma- ným krokem.

(2) Druhé kritérium je označeno jako zájem vlády. Čím vyšší zájem vlády na vyřešení daného problému je, tím vyšší je i samotná efektivita režimu. V případě Arktidy nelze zájem vlády považovat za vysoký. Všechny státy samo- zřejmě spolupracují a podílejí se na environmentálním režimu. Zároveň však jednotlivé vlády považují za prioritu ekonomický růst, zajištění energetické bez- pečnosti a zajištění životního standardu lidí, kteří žijí v oblasti Arktidy. Zájmy jednotlivých vlád vůči Arktidě lze také vysledovat z jednotlivých strategií, které každá země zveřejnila. Na Arktidu ve výrazné většině nahlížejí prioritně jako na oblast důležitou k prosazování zájmů zajištění energetické bezpečnosti.

Zájem vlád na fungování environmentálního režimu v Antarktidě lze zcela jistě považovat za vysoký. Ochraně životního prostředí jsou v Antarktidě podřízeny veškeré aktivity. Argumentem pro toto tvrzení je například nepřijetí Úmluvy o regulaci činností týkajících se antarktických nerostných zdrojů, která předsta- vovala nástroj upravující případné využívání nerostných zdrojů, státy se později v Madridském protokolu těžby zřekly. V důsledku zmrazení územních nároků a omezení ekonomických aktivit nepředstavuje Antarktida pro jednotlivé smluvní strany strategické místo, které by mělo vliv například na jejich bezpečnostní zájmy či energetickou bezpečnost. 73

(3) Třetím kritériem komparace je distribuce vlivu. Režim získává na efektivitě, působí-li na něj individuální vliv. Tento individuální zájem v arktickém případě vyvolala vláda Finska. Její počínání bývá označováno jako „finská iniciativa“. Její vliv zcela jistě sehrál významnou roli ve fázi formování agendy. Za samot- ným vznikem režimu pak stojí významná role vedoucích delegací jednotlivých smluvních stran. Za nejvýraznější osobnost z řad delegací je považován Kana- ďan Garth Bangay. V roce 1990 vytvořil první verzi dohody a v následujících měsících pracoval na její revizi a rozšíření. Bangay bývá oceňován pro nalezení společné řeči mezi všemi vyjednávajícími stranami.

V případě Antarktidy individuální vliv sehrál důležitou roli především při vyjed- návání samotného režimu. Dwight Eisenhower, tehdejší prezident Spojených států, se zasadil o svolání Mezinárodní konference o Antarktidě. Konference se konala v roce 1958 ve Washingtonu a v následujícím roce vyústila v uzavření Smlouvy o Antarktidě.

(4) Čtvrté kritérium představuje charakter smluvního prostředí. Pro správné fun- gování režimu by měly být vztahy mezi jednotlivými smluvními stranami na dob- ré úrovni. Vztahy by měly být důvěryhodné a transparentní. Z médií se často doslýcháme, že v Arktidě vypukla nová studená válka a jednotlivé strany válčí o to, kdo získá moc nad zásobami nerostných surovin (srov. s Baret 2013; Šte- fan 2007). Tato tvrzení jsou však zkratkovitá zjednodušení, která mají od reál- ného stavu poměrně daleko. Tento argument podporuje fakt, že všechny arktic- ké státy jednají v souladu s mezinárodním právem, které je také nejvýznamněj- ším nástrojem při řešení územních sporů. Úmluvu OSN o mořském právu přijaly všechny arktické státy kromě USA. Nicméně, Spojené státy se Úmluvou řídí také. To mimo jiné potvrdily i participací v Ilulissatské deklaraci. V Ilulissatské deklaraci tzv. arktická pětka deklarovala, že řešení územních sporů bude pod- léhat existujícímu mezinárodnímu právu.

Jednotlivé státy si uvědomují, že narušení důvěryhodného smluvního prostředí by bylo nevýhodné především z finančního hlediska. Státy proto spolupracují nejen v rámci environmentálního režimu, ale například i ve sběru dat a při prů- zkumných pracích. Jako problematické je někdy považováno chování Ruska. Jedna z expedic umístila v roce 2007 na dno Severního ledového oceánu 74 v místě severního pólu vlajku Ruské federace (Golts 2011). V porovnání s ostatními aktéry režimu mívají ruští političtí představitelé asertivnější vystupo- vání. Významné narušení smluvního prostředí samozřejmě vyloučit nelze. Ark- tida představuje pro Rusko nesmírně důležitou oblast a tlak současných eko- nomických sankcí její důležitost ještě více posiluje. Přesto se domnívám, že Rusko si je vědomo toho, že svých priorit dosáhne nejlépe tak, že bude podpo- rovat mezinárodní spolupráci. A na jeho přístup lze nahlížet spíše jako na určitý politický kalkul, kdy se snaží upozornit na „medvěda z východu“. Asertivní vy- stupování Vladimíra Putina lze svým způsobem považovat za snahu o udržení si hlasů své voličské základy, kterou představují konzervativní nacionalisté.

Antarktidě se podobná mediální pozornost dostává také, i když v mnohem menší míře. Představa o potenciálních střetech, která je vykreslována médii, neodpovídá realitě. Období, kdy k vyhrocenému střetu bylo nejblíže, bylo před uzavřením Smlouvy o Antarktidě. Jednotlivé územní nároky zemí se překrývaly. Žádná ze zemí se své části nechtěla vzdát. Smlouva tento problém vyřešila. Nebyla však vyřešena otázka případné těžby nerostných surovin. Smluvní strany však tuto možnost odmítly přijetím Madridského protokolu. Přesto se stále objevují snahy zákaz těžby zvrátit. Především ze strany Ruska a Číny. Státy mohou otevřít diskuze o změně protokolu, ale samotný protokol nemůže být pozměněn dříve než v roce 2048, kdy končí platnost Smlouvy o Antarktidě (Leary 2015).

I kdyby byla snaha přijmout nový dokument dovolující těžbu, je nutný souhlas všech smluvních stran Madridského protokolu. Vzhledem ke stávajícímu pro- environmentálnímu postoji zemí to považuji za nepravděpodobné. Smluvní pro- středí pro udržení a další formování environmentálního režimu tak lze považo- vat za příznivé.

(5) Páté kritérium komparace zkoumá institucionální struktury režimu. Konkrét- ně, způsob institucionalizace vědeckých a odborných doporučení. Arktická rada jako jeden z nejdůležitějších prvků environmentálního režimu je velmi aktivní ve sběru a vyhodnocování informací. V rámci Arktické rady funguje několik pra- covních skupin, pokrývajících širokou škálu témat. V posledních letech také do- chází k zapojení ekosystémového přístupu do jejich aktivit. Společně s tradiční 75 ekologickou znalostí původních obyvatel má ekosystémový přístup značný po- tenciál (Koivurova 2012: 136). Nicméně z podstaty fungování Arktické rady zů- stává tento potenciál z části nevyužitý. Doporučení, která Arktická rada vydává, nemají téměř nikdy závazný charakter, a proto je na jednotlivých státech, respektive politických představitelích, zda se rozhodnou je zapojit do svých práv- ních struktur. Dle analýzy Světového fondu na ochranu přírody (WWF 2017) jsou jednotlivé arktické státy poměrně pomalé v implementování ekosystémo- vého přístupu do svých právních režimů. Nejlépe ze všech zemí si dle tohoto zdroje stojí Norsko. Lze tedy s jistotou říci, že doporučení v rámci režimu mají mimovládní podobu a vznikají stranou od politických debat. Politickými aktéry bývají však tato rozhodnutí často přehlížena.

Antarktida je jedním z mála míst, kde má vědecká činnost dominantní postave- ní. Motivace pro uzavření Smlouvy o Antarktidě byly politického charakteru, tj. uzavření příměří v otázce územních sporů. Později se však věda společně s ochranou životního prostředí stala ústředním motivem spolupráce. Ekosysté- mový přístup je jako strategie využit v rámci Úmluvy o zachování antarktických mořských živých zdrojů. Většina doporučení v rámci antarktického environmen- tálního režimu má mimovládní podobu. A lze říci, že věda má na charakter poli- tických rozhodnutí významný vliv.

(6) Šesté kritérium se zabývá programovými činnostmi. Flexibilita zvyšuje efektivitu daného režimu. Z podstaty charakteru arktického environmentálního reži- mu flexibilní jistě je. Režim se opírá převážně o tzv. soft law. Mezi jednotlivými stranami se jednodušeji nalézá ochota nová opatření přijmout. Arktická rada nemá kompetence reagovat například na územní spory mezi státy, a tak svými vlastními limity vlastně vytváří bezpečný prostor pro diskuzi mezi státy o nejrůz- nějších tématech. Spolupráce je stavěna spíše na normách a hodnotách, na- místo právně závazných rozhodnutí. Proto se do debat týkajících se ochrany životního prostředí podařilo poměrně snadno začlenit i původní obyvatele.

Antarktický environmentální režim i přes svou povahu režimu postaveného na tzv. hard law nelze považovat za zcela neflexibilní. Na žádost smluvní strany lze projednat její možnou úpravu. Úpravy lze provádět po uplynutí doby platnosti Smlouvy o Antarktidě, která činí padesát let. Změny lze provést pouze tehdy, 76 souhlasí-li všechny strany s konzultativním statusem. Určité změny lze provádět prostřednictvím doporučení v rámci Poradních shromáždění smluvních stran Smlouvy o Antarktidě (Butler 1990: 109).

(7) Posledním kritériem komparace je povaha problému. Povaha problému, kte- rému čelí arktický environmentální režim, je spletitá a navzájem propojená. Jedním z problémů je úbytek, jak pevninského, tak mořského ledu v důsledku vzrůstající teploty ovzduší. Dopady tohoto problému jsou typické nízkou viditel- ností, především v krátkodobé perspektivě. S postupným táním mořského ledu je region přístupnější a objevují se nové problémy. Jsou jimi zvýšená hustota lodní dopravy a turismu. Značné obavy také způsobuje těžba nerostných surovin.

Antarktidu ohrožují podobné problémy. Region také čelí nárůstu teplot, vedou- cích k úbytku ledu a okyselení oceánu v důsledku klimatické změny. Problé- mem jsou také invazivní druhy přivezené na lodích, zvyšující se lidská aktivita v regionu spojená s hrozbami jako jsou havárie lodí, značné množství odpadu nebo velký úbytek živočichů.

6.1 Zhodnocení výsledků komparace

Porovnání zájmů aktérů ukazuje, že u obou sledovaných režimů se v tomto ohledu neprojevilo oslabení ani jedné ze stran. Environmentální režim je přijímaný pozitivně. Žádná ze smluvních stran nebyla vznikem režimu negativně ovlivně- na. Druhé kritérium komparace částečně navazuje na první. Reaguje však na zájmy jako celku. U obou režimů je zájem vlád odlišný. Smluvní strany arktické- ho environmentálního režimu mají v regionu více zájmů a environmentálním zájmům se dostává pozornosti jen do té míry, aby nebyly omezovány zájmy ostatní. V případě Antarktidy je zájem vlád o environmentální otázky vysoký.

Oba porovnávané režimy jsou ovlivněny určitým individuálním působením. Při porovnávání smluvního prostředí lze říci, že v obou případech je smluvní pro- středí pozitivní. Přítomnost vědeckých doporučení je u obou režimů významná. V případě arktického režimu je však problematická implementace těchto dopo-

77 ručení. Na základě porovnání dle šestého kritéria lze oba režimy považovat za flexibilní.

Posledním bodem porovnání byla povaha problému. Oba režimy čelí problé- mům komplikované povahy, navíc ne vždy na první pohled patrným. V důsledku geografické odlišnosti regionů a jejich poloze považuji oblast působnosti arktic- kého environmentálního režimu za více zranitelnou. Do regionu je nepochybně snadnější přístupnost. Také růst průměrné roční teploty je v Arktidě rychlejší a v ovzduší je zde také vyšší přítomnost persistentních organických látek, než je tomu v Antarktidě. Přesto nelze konstatovat, že by antarktický režim čelil marginálním a snadno řešitelným problémům.

Na základě srovnání dle stanovených kritérií lze říci, že antarktický environmen- tální režim se jeví jako více efektivní. Kromě posledního kritéria, které analyzo- valo povahu problému, splnil antarktický environmentální režim všechny před- poklady efektivního režimu dle poznatků ze studie teorie mezinárodních režimů. Naopak arktický environmentální režim se jeví jako středně efektivní. Problé- mem je nízký zájem ze strany vlád, implementace vědeckých doporučení a povaha problému, kvůli kterému byl vytvořen.

7 Hodnocení efektivity režimů

V této kapitole jsou shrnuty poznatky z teoretické, metodické a analytické části a zasazeny do kontextu cíle práce. Za užitečné považuji sledovat jednotlivé fá- ze formování režimu. Ukázalo se, že ne vždy došlo k završení všech tří fází krátce po vzniku režimu, jak by se předpokládalo. Absence operacionalizace daného režimu nebo dílčích částí režimu má negativní vliv na jeho fungování. První příčinou toho, že jednotlivé smluvní strany neimplementují nová doporu- čení do národních právních režimů, je samotná povaha těchto doporučení. Ve většině případů nejsou rozhodnutí právně vymahatelná. Mimo jiné, opatření na ochranu životního prostředí, jsou někdy v rozporu s dalšími zájmy aktérů, pře- devším ekonomickými. Další příčinou je skutečnost, že ne vždy jsou jednotlivé strany o nově přijatých opatřeních dostatečně informovány.

Předmětem předkládané práce bylo zhodnocení efektivity mezinárodního envi- ronmentálního režimu Arktidy. Teorie mezinárodních režimů však neposkytuje jasné vymezení toho, co efektivita představuje. Nejčastěji je za efektivní pova- žovaný takový režim, jehož strany dodržují stanovená pravidla, mění své cho- vání a jsou schopny spolupracovat. Opravdový dopad na vyřešení environmen- tálního problému je opomíjen.

V metodické části byly zhodnoceny metody analýzy efektivity environmentálních režimů. Vyšlo najevo, že neexistuje žádná etablovaná metoda analýzy meziná- rodních režimů. V odborných kruzích probíhá diskuze a hledání účinné metody. Ačkoli několik metod existuje, docházím k závěru, že pro povahu režimu, kte- rým se zabývám, jsou nevyhovující. Několik autorů při analýze uplatňuje kontra- faktuální metodu. Tuto metodu nepovažuji za vhodnou. Důvodem je samotná podstata zkoumaného environmentálního režimu. Arktický environmentální re- žim je nesmírně komplexní a v rozsahu určeném pro tuto práci by nebylo mož- né analyzovat celý režim pomocí této metody.

V posledních letech se také objevují snahy provádět analýzu efektivity s využitím kvantitativních metod. I přes výhody plynoucí z využití kvantitativní metody, jako je například vyšší systematičnost analýzy, opět docházím k názoru, že pro povahu zkoumaného režimu, není vhodná. Jedna z metod vy- 79 užívá dat z Mezinárodní databáze režimů. Počet identifikovaných mezinárod- ních režimů v databázi je však omezený a nedostatečný.

Na základě výše zmíněných argumentů jsem se rozhodla analýzu efektivity provést s využitím dosavadních empirických poznatků a hypotéz o efektivitě mezinárodních environmentálních režimů. Využita byla komparativní metoda, kdy kritéria pro komparaci tvořily tyto empirické poznatky a hypotézy. Arktický environmentální režim byl porovnán s režimem antarktickým. Z výsledků komparace vyplývá, že arktický environmentální režim lze označit jako středně efek- tivní a antarktický za efektivní.

I přes tyto výsledky je nutné zohlednit následující poznatky a argumenty. Teorie mezinárodních environmentálních režimů klade velký důraz na hodnocení fun- gování institucí, charakter vztahů mezi aktéry a změnu jejich chování. Vše zmí- něné má na efektivitu režimu jistě dopad. Nemusí však nutně vést ke zlepšení či vyřešení problému, pro který byl režim vytvořen. Teorie také nedokáže reflektovat řadu efektů, které mohou změnit chování aktérů, a nemusí být důsledkem fungování režimu. Jedním z nejvýraznějších efektů je biofyzikální faktor. Největ- ší hrozbou pro arktické ekosystémy jsou důsledky globální klimatické změny, která má za následek růst průměrné teploty.

Jako problematické se ukazuje také opomíjení ekonomických faktorů. Ekono- mické zájmy totiž často negativně ovlivňují efektivitu režimu. Dalším faktorem, který značně ovlivňuje řešení environmentálních problému je antropocentrické vidění světa. Teorie mezinárodních režimů je na myšlence antropocentrismu postavena. Současná realita a přístup teorie režimů vychází z toho, že krizi lze vyřešit, aniž by došlo k zásadní proměně nynějšího systému. S tím souvisí také fakt, že životní prostředí není jedním z hlavních politických témat a také se jím nestane. Politické ale především ekonomické zájmy, jsou v Arktidě považovány za více důležité než environmentální hrozby.

Při porovnání dvou environmentálních polárních režimů se ten antarktický jeví jako efektivnější. Arktida a Antarktida mají podobné prostředí, avšak jejich me- zinárodní environmentální režimy jsou značně odlišné. Nižší efektivita arktické- ho režimu bývá spojována s převahou tzv. soft law pravidel. Nabízí se tak myš-

80 lenka, že posílení režimu prostřednictvím tzv. hard law samotný režim zefektiv- ní. Při úvaze nad charakterem prostředí, ve kterém arktický režim funguje, do- cházím však k závěru, že takové řešení není vhodné. Velká část Arktidy spadá pod jurisdikci suverénních států, pro které Arktida představuje strategickou oblast. Takto posílený režim by zřejmě považovaly za ohrožení svého suverénní- ho postavení. Spolupráce by poté mohla být zcela odmítnuta. Je tak velmi ne- pravděpodobné, že by se jednotlivé smluvní strany samy dožadovaly výrazného posílení (ve smyslu zavedení tzv. hard law opatření) environmentálního režimu. Režim bude tak silný, jak jednotlivé státy budou chtít, aby byl.

Přestože se na základě analýzy ukázal arktický environmentální režim jako po- měrně efektivní, z hlediska záchrany arktických ekosystému je režim neúčinný. Dle vývoje teplot a míry tání arktického ledu se environmentální problém, pro který byl režim vytvořen, jeví jako nedostatečný. Otázkou také zůstává, zda ne- ní moc brzy hodnocení dopadů globálních smluv o klimatických změnách. I přes zdánlivou efektivitu antarktického environmentálního režimu vyplývající z analýzy, se přikláním k názoru, že ochrana místních ekosystémů není dosta- tečně efektivní. Ledový příkrov v důsledku vzrůstající teploty stále ubývá. Jižní část polokoule však čelí pomalejšímu oteplování než ta severní.

I přes výše zmíněné zpochybnění arktického environmentálního režimu lze po- važovat za úspěch, že tak vzdálené země jsou schopny spolupráce. A to i přes strategickou důležitost, kterou region pro většinu představuje. Režim je možné hodnotit jako efektivní ve vypořádávání se s problémy, jež v regionu vznikají.

Závěr

V předkládané práci jsem se zabývala efektivitou mezinárodních environmen- tálních režimů. Analýza byla zasazena do kontextu teorie mezinárodních envi- ronmentálních režimů v rámci disciplíny mezinárodních vztahů. Snahou práce bylo přispět k diskuzi o vhodnosti této teorie při analýze environmentálních pro- blémů.

V úvodu jsem si stanovila cíle, které jsem se snažila v průběhu práce naplnit. Cíle jednotlivých částí shrnuji následovně:

 Jaké jsou limity teorie mezinárodních environmentálních režimů v hodnocení efektivity režimu?

 Lze arktický mezinárodní režim považovat za efektivní? Může současný re- žim vládnutí v Arktidě efektivně ochránit arktické ekosystémy?

 Lze na základě porovnání mezinárodního environmentálního režimu Arktidy a Antarktidy najít možná doporučení, jak arktický režim zefektivnit?

 Dalším cílem bylo zkoumat vhodnost metod a hodnocení efektivity meziná- rodních environmentálních režimů.

Nalezení odpovědí na stanovené výzkumné otázky předcházela v čtvrté a páté kapitole analýza mezinárodních environmentálních režimů obou polárních regi- onů. U obou režimů jsem vymezila rysy vývoje mezinárodní spolupráce v oblasti ochrany životního prostředí. Zaměřila jsem se na jednotlivé fáze formování re- žimů, které jsou při hodnocení efektivity režimů užitečné. Pozornost jsem také věnovala povaze problémů, kterým dané oblasti čelí. Na základě zhodnocení metod využívaných při zjišťování efektivity režimů, jsem došla k závěru, že v případě povahy analyzovaných režimů se žádná z metod nejeví jako vhodná. Jako alternativní byla využita metoda komparace. Kritérii k porovnávání byly empirické poznatky a hypotézy o efektivitě mezinárodních environmentálních režimů.

Na základě výsledků práce, konstatuji, že jako limit teorie mezinárodních envi- ronmentálních režimů lze považovat nejasné ukotvení pojmu efektivita a také nevhodnou metodu k jejímu hodnocení, nahlížíme-li na problematiku komplex- ně. Pojem efektivní je v rámci teorie spojován především s institucionálním aspektem, nikoli environmentálním.

Na hlavní cíl práce, tj. Lze arktický mezinárodní režim považovat za efektivní? Může současný režim vládnutí v Arktidě efektivně ochránit arktické ekosys- témy? není odpověď jednoznačná. Arktický režim vykazuje sice známky efek- tivního mezinárodního environmentálního režimu. Nicméně, při zhodnocení en- vironmentálního aspektu efektivity se jeví jako nepravděpodobné, že by posky- toval zlepšení nebo vyřešení problému, kterým region čelí. Kromě výše zmíně- né kritiky, považuji za významný fakt, že teorie opomíjí vnější vlivy globální kli- matické změny na arktické ekosystémy.

Po porovnání mezinárodních environmentálních režimů Arktidy a Antarktidy vyplývá, že k možnému zefektivnění arktického režimu by mohlo přispět určité „zpřísnění“, tj. zavedení více pravidel s povahou tzv. hard law. Dožadovat se transformace arktického režimu po antarktickém vzoru je pochopitelné, nicméně to považuji za naivní. Režim stojící na právně vymahatelných závazcích by měl jen malou šanci na úspěch. Pro arktické státy, region, respektive část regionu pod jejich jurisdikcí představuje místo se strategickým významem. Posílení re- žimu by mohly chápat jako omezení své suverenity. Takové snahy by mohly mít kontraproduktivní efekt a státy od mezinárodní spolupráce zcela odradit.

Mimoto režim s převahou tzv. hard law by mohl být účinný (A v Antarktidě je) k vyřešení regionálních, dílčích problémů. Arktida je však více ohrožena ná- sledky globální klimatické změny. Proto ani v sebesilnějším regionálním režimu nespatřuji řešení vedoucí k efektivní ochraně zdejších ekosystémů.

Jako možné zefektivnění ochrany arktických ekosystémů spatřuji zohlednění určitých prvků do teorie mezinárodních environmentálních režimů. Tím je nahlí- žet na mezinárodní environmentální režimy komplexně, neanalyzovat je jako vzájemně izolované procesy a zabývat se jimi jako celkem. Pro efektivní envi- ronmentální režimy je nezbytně nutná syntéza ekologického myšlení s teoriemi mezinárodních vztahů.

V případě konkrétních návrhů na zefektivnění jako možná až příliš optimistický scénář navrhuji, aby se například Arktická rada stala místem, kde se jednotlivé hlasy arktických států mohou spojit a aktivně prosazovat změny na globální úrovni. Arktická rada je velmi aktivní v provádění výzkumů a disponuje tak vel- kým množství cenných informací a poznatků. V rámci Arktické rady se také vy- tvořila skupina navzájem velmi vzdálených států, které ochotně spolupracují. Z povahy postavení Arktické rady, jejíž výstupy nejsou většinou závazného charakteru a ani neřeší územní spory, je to prostředí řekněme s přátelskou atmo- sférou. Z toho důvodu považuji za užitečné, aby se Arktická rada stala jakýmsi prostředníkem arktických států ve snaze čelit globálním klimatickým změnám. Otázkou zůstává, zda státy radě takovou pravomoc dají. Ale koneckonců za- bránění globálnímu oteplování je jediné řešení k opravdu účinné ochraně zdej- ších ekosystémů.

Na závěr bych ráda uvedla další možnosti výzkumu této problematiky. Arktické státy mají v řešení problematiky regionu dominantní postavení. A do nedávna by se dalo označit jako výsadní. V posledních letech však vzrůstá zájem o region ze strany nearktických zemí (non-Arctic nations). Motivace těchto aktivit jsou různorodé, od ambicí k využívání arktických zdrojů živých a neživých zdrojů, přes zájem o provádění polárního výzkumu, využívání plavebních cest až po snahu aktivně se podílet na správě regionu. Myslím, že by mohlo být přínosné zmapovat, jakou povahu má jejich zapojení a jak se k tomu staví jednotlivé ark- tické státy.

Jmenný index

Ahlenius, 89, 9 Láska, 41, 90, 9 Anderson, 39, 89 Leary, 76, 87 Bangay, 45, 75 Leavenworth, 51, 93 Baret, 75, 87 Levy, 15, 28, 30, 93 Beesley, 45 Lukášek, 55, 93 Breitmeier, 30, 90 Łuszczuk, 39 Butler, 78, 87 Lyčka, 57, 93 Cooke, 44 Maher, 43, 87 DeGarmo, 24, 28, 90 Maxwell, 41, 94 Edmar, 45 Mayer, 14, 91 Eisenhower, 64 Medveděv, 58, 94 Elster, 42, 91 Mitchell, 29, 94 Ford, 63 Nellemann, 89 Gautier, 43, 91 Novotná, 88 Goldenberg, 43, 91 Nowlan, 16, 40, 43, 45, 46, 47, 50, 51, 52, 94 Golts, 76, 87 Obama, 51 Gorbačov, 44 Ondřej, 56, 64, 66, 88, 94 Greene, 19, 20, 21, 91 Osherenko, 15, 23, 25, 27, 50, 97 Gronberg, 45 Overland, 41, 96 Haas, 15, 19, 27, 30, 35, 91 Patterson, 33 Haggard, 14, 22, 32, 91 Prevost, 40, 95 Hampel, 24 Rittberger, 14, 91 Hasenclever, 14, 22, 23, 29, 91 Scully, 67, 88 Hloušek, 50, 91 Simmons, 14, 22, 32, 91 Hovden, 16, 33, 92 Sloep, 21 Hroch, 37, 92 Smith, 16, 19, 33, 91, 95 Chládová, 41, 90, 9 Sobota, 51, 95 Janicki, 55, 92 Spector, 27, 95 Jehlička, 14, 19, 20, 21, 33, 92 Štefan, 75, 87 Jensen, 55, 92 Tesař, 39, 40, 95 Jex, 44, 92 Trump, 51, 54, 93 Jóhannesson, 49 Underdal, 29, 90, 96 Johnsen, 89 van Dam-Mieras, 21 Johnston, 54, 69, 88, 93 Verhaag, 17, 42, 43, 44, 96 Kao, 17 Vidal, 41, 96 Keil, 57, 93 Wadhams, 41 Kelman, 40, 93 Waisová, 14, 22, 23, 28, 96 Keohane, 14, 15, 22, 91, 93 Wang, 41, 96 Keynote, 52 Wapner, 19, 20 Koivurova, 17, 44, 48, 52, 77, 87, 93 Young, 14, 15, 16, 17, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, Korula, 27, 95 29, 35, 36, 44, 45, 50, 61, 62, 63, 64, 70, 71, 88, Kotecký, 67, 88 90, 93, 94, 96, 97 Krasner, 14, 21, 22, 24, 93 Zhuravlev, 45 Kütting, 16, 32, 33, 93

Seznam použité literatury

AEWA (2009). Phasing Out the Use of Lead Shot for Hunting in Wetlands: Experiences made and Lessons Learned by AEWA Range States (http://www.unep-aewa.org/sites/default/files/publication/lead-shot-en_0.pdf, 11. 4. 2018).

Ahlenius, H., Johnsen, K., Nellemann, C. (2005). Vital arctic graphics. People and global heritage on our last wild shores. GRID.

AMAP (1997). Different Definitions of the Arctic (http://www.arctis- search.com/The+Elusive+Arctic, 10. 3. 2015).

AMAP (2014). Trends in Stockholm Convention Persistent Organic Pollutants (POPs) in Arctic (https://www.amap.no/documents/doc/trends-in-stockholm- convention-persistent-organic-pollutants-pops-in-arctic-air-human-media-and- biota/1081, 11. 4. 2018).

Anderson, W. R. (2008). The Ice Diaries: The Untold Story of the Cold War's Most Daring Mission. Thomas Nelson Inc.

Arctic Council (1991). Declaration on the Protection of the Arctic Environment (http://arcticcouncil.org/filearchive/artic_environment.pdf>, 11. 4. 2018).

Arctic Council (1996): Declaration on the Establishment of the Arctic Council (http://arctic- council.org/filearchive/Declaration%20on%20the%20Establishment%20of%20th e%20Arctic%20Council-1.pdf>, 11. 4. 2018).

Arctic Council (2012). Financial rules of the Arctic Council Secretariat (https://oaarchive.arctic-council.org/bitstream/handle/11374/1574/EDOCS- 2880-v1- 151022_Financial_rules_ACS_guiding_docs.pdf?sequence=1&isAllowed=y, 11. 4. 2018).

Arctic Council (2013). Agreement on Cooperation on Marine Oil Pollution Preparedness and Response in the Arctic (https://oaarchive.arctic- council.org/handle/11374/529, 11. 4. 2018).

Arctic Council (2015). Sustainable Development Working Group (http://www.arctic-council.org/index.php/en/about-us/working-groups/sdwg, 11. 4. 2018).

Arctic Council (2016). The Arctic Council Secretariat (http://www.arctic- council.org/index.php/en/about-us/arctic-council/the-arctic-council-secretariat, 11. 4. 2018).

Arctic Council (2017a). 2nd Arctic Biodiversity Congress - 9-11 October 2018 (https://www.arctic-council.org/index.php/en/our-work2/8-news-and-events/453- abc2-01, 11. 4. 2018).

Arctic Council (2017b). About Arctic Contaminants Action Program (https://www.arctic-council.org/index.php/en/acap-home, 11. 4. 2018).

Arctic Council (2017c). Emergency Prevention, Preparedness and Response (https://www.arctic-council.org/index.php/en/about-us/working-groups/eppr, 11. 4. 2018).

ATS (1918a). The Antarctic Treaty Consultative Meeting (https://www.ats.aq/e/ats_meetings_atcm.htm, 24. 4. 2018).

ATS (1959). The Antarctic Treaty (https://www.ats.aq/documents/ats/treaty_original.pdf, 24. 4. 2018).

ATS (1964). Agreed Measures for the Conservation of Antarctic Fauna and Flora (https://www.ats.aq/documents/recatt/att080_e.pdf, 24. 4. 2018).

ATS (1972). Convention for the Conservation of Antarctic Seals (https://www.ats.aq/documents/recatt/Att076_e.pdf, 24. 4. 2018).

ATS (1980). Convention on the Conservation of Antarctic Marine Living Resources (https://www.ats.aq/documents/ats/ccamlr_e.pdf, 24. 4. 2018).

ATS (1991). Protocol on Environmental Protection to the Antarctic Treaty (https://www.ats.aq/documents/recatt/Att006_e.pdf, 24. 4. 2018).

ATS (2003). Agreement for the Secretariat of the Antarctic Treaty (https://www.ats.aq/documents/keydocs/vol_1/vol1_18_Secretariat_Measure_1 _2003_e.pdf, 24. 4. 2018).

ATS (2015). Map of Antarctica (https://www.ats.aq/imagenes/info/antarctica_e.pdf, 24. 4. 2018).

ATS (2018b). List of Antarctic Treaty Parties (https://www.ats.aq/devAS/ats_parties.aspx?lang=e, 24. 4. 2018).

Baret, D. (2013). Nová studená válka: Konflikt o Arktidu se zostřuje (http://www.reflex.cz/clanek/zpravy/53631/nova-studena-valka-konflikt-o- arktidu-se-zostruje.html, 27. 4. 2018).

Breitmeier, H., Underdal, A., Young, O. R. (2011). The effectiveness of international environmental regimes. Comparing and contrasting findings from quantitative research. International Studies Review, 13(4), 579-605.

Butler, W. E. (1991). Control over Compliance with international law. Martinus Nijhoff Publishers.

CAFF (2010). Resolution of Cooperation between CAFF and the Convention of Biological Diversity (https://www.caff.is/administrative-series/296-resolution-of- cooperation-between-caff-and-the-convention-of-biological-diversit, 11. 4. 2018).

CAFF (2013). CAFF and CMS cooperate on Arctic migratory species conservation (https://www.caff.is/strategies/575-caff-webb/caff-is/press- centre/news/764-caff-and-cms-cooperate-on-arctic-migratory-species- conservation, 11. 4. 2018).

CAFF (2017). State of the Arctic Marine Biodiversity Report (file:///E:/SAMBR_Scientific_report_2017_FINAL.pdf, 6. 4. 2018).

Canada Treaty Information (2017). Convention between the United Kingdom and the United States of America for the Protection of Migratory Birds in Canada and the United States (https://web.archive.org/web/20111003140844/http://www.treaty- accord.gc.ca/text-texte.asp?id=101587, 11. 4. 2018).

DeGarmo, D. (2013). International environmental treaties and state behavior: factors influencing cooperation. Routledge.

Elster, J. (2007). Arktida: Nejrychleji se měnící část naší planet. Vesmír (https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2007/cislo-5/arktida.html, 5. 4. 2018).

EY (2013). Arctic oil and gas (http://www.ey.com/Publication/vwLUAssets/ Arctic_oil_and_gas/$File/Arctic_oil_and_gas.pdf, 30. 1. 2015).

Gautier, D. L., Bird, K. J. eds. (2009). Assessment of undiscovered oil and gas in the Arctic. Science, 324(5931), 1175-1179.

Goldenberg, S. (2016). Let’s not turn the Arctic into an adventure playground. The Guardian (https://www.theguardian.com/commentisfree/2016/apr/11/arctic- adventure-playground-climate-change-polar-ice, 11. 4. 2018).

Golts, A. (2011) The Arctic: A Clash of Interests or Clash of Ambitions. Str. 43- 62, v Blank, S. (2011). Russia in the Arctic. Strategic Studies Institute.

Government of Canada (2009). Canada's Northern Strategy (http://www.northernstrategy.gc.ca/cns/cns.pdf, 12. 4. 2015).

Government Offices of Sweden (2011). Sweden's strategy for the Arctic Region (http://www.government.se/country-and-regional-strategies/2011/10/swedens- strategy-for-the-arctic-region/, 11. 4. 2018).

Greene, O. (2001). Environmental issues. Str. 387-411, v: Smith, S., Baylis, J. The globalization of world politics. Oxford University Press.

GRID (2006). Arctic sea routes - Northern sea route and Northwest passage (http://www.grida.no/resources/8396, 11. 4. 2018).

Haas, P. (1993). Epistemic Communities and the Dynamics of International En- vironmental Co-Operation. Str. 168-201, v Rittberger, V., Mayer, P. Regime theory and international relations. Oxford University Press.

Haas, P., Keohane R., M. eds. (2001). Institutions for the Earth: Sources of Efective International Environmental Protection. The MIT Press.

Haggard, S., Simmons, B. A. (1987). Theories of international regimes. International organization, 41(3), 491-517.

Hasenclever, A., Mayer, P., & Rittberger, V. (2005). Teorie mezinárodních režimů. Centrum strategických studií.

Hloušek, M. (2012). Mezinárodněprávní ochrana mořských savců [diplomová práce] (Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta).

Hodgson-Johnston, I. (2017). Murky waters: why is Japan still whaling in the Southern Ocean?. The Conversation (https://theconversation.com/murky- waters-why-is-japan-still-whaling-in-the-southern-ocean-71402, 24. 4. 2018).

Hovden, E. (1999). As if nature doesn't matter: Ecology, regime theory and international relations. Environmental Politics, 8(2), 50-74.

Hroch, M. (2016). Hledání souvislostí: Eseje z komparativních dějin Evropy. Slon.

Chládová, Z., Láska, K. (2017). Ledové království na ústupu. Vesmír (https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2017/cislo-5/ledove-kralovstvi- ustupu.html, 5. 4. 2018).

CHM (2018). Úmluva o biologické rozmanitosti (http://chm.nature.cz/umluva-o- biologicke-rozmanitosti-cbd/, 11. 4. 2018).

Icelandic Parliament (2011). Arctic Policy of Iceland (https://arcticiceland.is/en/stefna-islands-i-malefnum-nordhurslodha, 11. 4. 2018).

IECCA (2013). The development strategy of the Arctic zone of the Russian Federation (http://www.iecca.ru/en/legislation/strategies/item/99, 11. 4. 2018).

Ilulissat Declaration (2008). Arctic Ocean Conference Ilulissat (http://www.oceanlaw. org/downloads/arctic/Ilulissat_Declaration.pdf, 3. 2. 2015).

IMO (2014). International Code for Ships Operating in Polar Waters (Polar Code) (http://www.imo.org/en/MediaCentre/HotTopics/polar/Documents/POLA R%20CODE%20TEXT%20AS%20ADOPTED.pdf, 11. 4. 2018).

Informační centrum OSN v Praze (2005). Mořské právo (http://www.osn.cz/mezinarodni-pravo/?kap=66, 2. 2. 2015).

IPCC (2014). Climate Change 2014: Synthesis Report (http://www.ipcc.ch/report/ar5/syr/, 5. 4. 2018).

ITOPF (2017). Oil Tanker Spill Statistics 2017 (http://www.itopf.com/knowledge- resources/data-statistics/statistics/, 29. 4. 2018).

Janicki, W. (2012). Why Do They Need the Arctic? The First Partition of the Sea. Arctic 65(1), 87-97.

Jehlička, P. (2000). Mezinárodní politika životního prostředí: konflikt mezi in- tegrálním ekosystémem a fragmentárním systémem států? Str. 80-103, v Jehlička, P., Tomeš, J. Daněk, P., eds., Stát, prostor, politika–vybrané kapitoly z politické geografie. Praha: Univerzita Karlova.

Jensen, Ø (2016). The International Code for Ships Operating in Polar Waters: Finalization, Adoption and Law of the Sea Implications. Arctic Review on Law and Politics, 7(1), 60-82.

Jex, C. (2017). Climate change research was born in the Cold War. ScienceNordic (http://sciencenordic.com/climate-change-research-was-born- cold-war, 11. 4. 2018).

Johnston, I. (2017). Russia backs the Paris agreement on climate change as Donald Trump set to announce US decision. Independent (https://www.independent.co. uk/environment/russia-paris-agreement-climate- change-donald-trump-us-decision-global-warming-moscow-putin- a7766481.html, 11. 4. 2018).

Keil, K. (2013). The Arctic: A new region of conflict? The case of oil and gas. Cooperation and Conflict 49(2), 162-190.

Kelman, I. (Ed.). (2017). Arcticness: Power and Voice from the North. UCL Press.

Keohane, R. O. (1989). International institutions and state power: Essays in international relations theory.

Koivurova, T. (2005). Environmental protection in the Arctic and Antarctic. Can the polar regimes learn from each other. Int’l J. Legal Info.,33(2), 204-218.

Koivurova, T. (2012). The Arctic Council: A testing ground for new international environmental governance. The Brown Journal of World Affairs, 19(1), 131-144.

Koivurova, T., Keskitalo, E., C., H., Bankes, N., (eds.). (2009). Climate governance in the Arctic. Springer Science & Business Media.

Kotecký, V. (2018). Dvě stě tisíc mil pod mořem. (https://www.respekt.cz/tydenik/2018/16/dve-ste-tisic-mil-pod-morem, 24. 4. 2018).

Krasner, S. D. (1982). Structural causes and regime consequences: regimes as intervening variables. International organization, 36(2), 185-205.

Kütting, G. (2000). Environment, society, and international relations: towards more effective international environmental agreements. Psychology Press.

Leary, D. (2015). The Future of Antarctica: Conflict or Consensus?. Australian Institute of International Affairs (http://www.internationalaffairs.org.au/australianoutlook/the-future-of-antarctica- conflict-or-consensus/, 27. 4. 2018).

Leavenworth, S. (2017). Trump order targets marine sanctuaries for possible drilling. Pittsburgh Post-Gazette (http://www.post- gazette.com/news/nation/2017/04/29/Trump-order-targets-marine-sanctuaries- for-possible-drilling/stories/201704290100, 11. 4. 2018).

Levy, M. A., Young, O. R., Zürn, M. (1995). The study of international regimes. European journal of international relations, 1(3), 267-330.

Lloyd's (2012). Arctic Opening: Opportunity and Risk in the High North (https://www.lloyds.com/...risk.../arctic_risk_report_webview.pdf, 11. 4. 2018).

Lukášek, L. (2011). Mezinárodní právo v komentovaných dokumentech. Karolinum.

Lyčka, Z. (2008). Grónsko. Mezinárodní politika 32(8), 12-16.

Maher, P. T. (2017). Tourism Futures in the Arctic. Str. 213-220, v Latola, K., Savela, H. The Interconnected Arctic—UArctic Congress 2016.

Maxwell, B. (1992).Arctic climate: potential for change under global warming. Str. 11-34, v Maxwell, B., Jefferies, R., eds., Arctic ecosystems in a changing climate an ecophysiological perspective. Academic Press.

Medveděv, D. (2008). Russia: Basics of the state policy of the Rus-sian Federation in the Arctic for the period till 2020 and for a further per-spective (http://www.arcticg overnance.org/russia-basics-of-the-state-policy-of-the- russian-federation-in-the-arctic-for-the-period-till-2020-and-for-a-further- perspective.4651232-142902.html, 7. 4. 2015).

Ministry of Foreign Affairs of Denmark (2011). Denmark, Greenland and the Faroe Islands: Kingdom of Denmark Strategy for the Arctic 2011–2020 (http://um.dk/en/~/media/UM/English-site/Documents/Politics-and- diplomacy/Greenland-and-The-Faroe-Islands/Arctic%20strategy.pdf, 19. 4. 2015).

Mitchell, R. B. (2008). Evaluating the performance of environmental institutions: What to evaluate and how to evaluate it. Str. 79-114, v: O. R. Young, L. A. King, H. Schroeder Eds. Institutions and environmental change: Principal findings, applications, and research frontiers. MIT Press.

NOAA (2017). Arctic Report Card. National Oceanic and Atmospheric Administration (ftp://ftp.oar.noaa.gov/arctic/documents/ArcticReportCard_full_report2017.pdf, 6. 4. 2018).

Norwegian Government (2017). Norway’s Arctic Strategy (https://www.regjeringen.no/en/dokumenter/arctic-strategy/id2550081/, 11. 4. 2018).

Novotná, E. (2008). Polárni rok: Arktida - Vysoké Sudety - Antarktida. Geogr. knih. PrF UK.

Nowlan, L. (2001). Arctic legal regime for environmental protection. IUCN.

NSIDC (2017). Arctic Sea Ice at Minimum Extent. National Snow and Ice Data Center (http://nsidc.org/arcticseaicenews/2017/09/arctic-sea-ice-at-minimum- extent-2/, 5. 3. 2018).

Ondřej, J. (2002). Právo mezinárodních prostorů. Vodnář.

Ondřej, J. (2004). Právní režimy mezinárodních prostorů. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk.

OSN (1982). Úmluva OSN o mořském právu (http://www.un.org/depts /los/convention_agreements/texts/unclos/unclos_e.pdf, 10. 3. 2015).

OSN (2018b). Ratification status of Montreal Protocol on Substances that Deplete the Ozone Layer (https://treaties.un.org/pages/ViewDetails.aspx?src=TREATY&mtdsg_no=XXVII -2-a&chapter=27&clang=_en, 11. 4. 2018).

OSN (2018d). The Kyoto Protocol - Status of Ratification (https://unfccc.int/process/the-kyoto-protocol/status-of-ratification, 11. 4. 2018).

OSN (2018e). UNCLOS Chronological lists of ratifications of, accessions and successions to the Convention and the related Agreements (http://www.un.org/depts/los/reference_files/chronological_lists_of_ratifications. htm, 11. 4. 2018).

Polar Discovery (2018). Compare the Poles: Weather (http://polardiscovery.whoi.edu/poles/weather.html, 29. 4. 2018).

Prevost, J. (2003). Arctic Ocean. ABDO.

Prime Minister's Office Finland (2013). Finland’s Strategy for the Arctic Region 2013 (http://vnk.fi/documents/10616/334509/Arktinen+strategia+2013+en.pdf/6b6fb7 23-40ec-4c17-b286-5b5910fbecf4, 11. 4. 2018).

Ramsar (2013). How about Arctic wetlands? (https://www.ramsar.org/news/how-about-arctic-wetlands, 11. 4. 2018).

Russian News Agency (2017). Russia views Paris Agreement as basis for solving climate change problems (http://tass.com/politics/976157, 11. 4. 2018).

Scanlon, J. (2013). International Forum on Conservation of Polar Bears and Jubilee Meeting of the Parties to the 1973 Agreement on the Conservation of Polar Bears. CITES (https://cites.org/eng/news/sg/2013/20131204_polar- bear.php, 11. 4. 2018).

Scully, T. (2011). The development of the Antarctic Treaty system. Str. 29-38, v Berkman, P. a kol. Science diplomacy: Science, Antarctica, and the governance of international spaces. Smithsonian Institution Scholarly Press.

Smith, S. (1993). Environment on the periphery of international relations: an explanation. Environmental Politics, 2(4), 28-45.

Sobota, J. (2015). O sobech a lidech. Repsekt (https://www.respekt.cz/tydenik/2015/16/o-sobech-a-lidech, 11. 4. 2018).

Spector, B., I., Korula, A., R. (1993). Problems of ratifying international environmental agreements: Overcoming initial obstacles in the post agreement negotiation process. Global Environmental Change, 3(4), 369-381.

Stockholm Convention (2018). Status of ratification (http://chm.pops.int/Countries/StatusofRatifications/PartiesandSignatoires/tabid/ 4500/Default.aspx, 11. 4. 2018).

Štefan, P. (2007). Arktidu zasáhla ropná horečka. Válku mocností o pól může odvrátit OSN (https://zpravy.idnes.cz/arktidu-zasahla-ropna-horecka-valku- mocnosti-o-pol-muze-odvratit-osn-1j7- /zahranicni.aspx?c=A100507_193054_zahranicni_stf, 27. 4. 2018).

Tesař, F. (2008). Arktická bezradnost. Mezinárodní politika, 32(8), 7-9.

The White House (2013). National Strategy for the Arctic Region (https://www.whitehouse.gov/sites/default/files/docs/nat_arctic_strategy.pdf, 10. 4. 2015).

Underdal, A. (2008). The organizational infrastructure of international environmental regimes. The organizational dimension of politics, 186-205.

UNECE (2011). Status of ratification of The 1998 Aarhus Protocol on Persistent Organic Pollutants (POPs) (http://www.unece.org/fileadmin//DAM/env/lrtap/status/98pop_st.htm, 11. 4. 2018).

UNEP (2014). UNEP Year eBook 2014 Update - Rapid change in the Arctic (http://www.grida.no/publications/unep-yearbook-arctic/, 29. 1. 2015).

USGS (2008). Circum-Arctic resource appraisal: Estimates of undiscove-red oil and gas north of the Arctic Circle (http://pubs.usgs.gov/fs/2008/3049/fs2008- 3049.pdf, 15. 1. 2015).

Verhaag, M. A. (2003). It is not too late: The need for a comprehensive international treaty to protect the Arctic environment. Georgetown international environmental law review, 15(3), 555-579.

Vidal, J. (2012). Arctic expert predicts final collapse of sea ice within four years. The Guardian. 17. 9. 2012 (http://www.theguardian.com/environment/2012/sep/17/arctic-collapse-sea-ice, 29. 1. 2015).

Waisová, Š. (2002). Teorie mezinárodních režimů. Mezinárodní vztahy, 37(2), 49-66.

Waisová, Š. (2003). Mezinárodní organizace a režimy ve středovýchodní Evropě. Eurolex Bohemia.

Wang, M., Overland, J. (2012). A sea ice free summer Arctic within 30 years. Geophysical Research Letters 38(18).

WWF (2016). New Polar Code a good first step, but lacks meaningful protections for the Arctic (http://www.wwf.ca/?23703/New-Polar-Code-a-good- first-step-but-lacks-meaningful-protections-for-the-Arctic, 11. 4. 2018).

WWF (2017). WWF Arctic Council Conservation Scorecard (http://awsassets.panda.org/downloads/factsheet_acscorecard_final_web.pdf, 27. 4. 2018).

Young, O. R. (1989). International cooperation: Building regimes for natural resources and the environment. Cornell University Press.

Young, O. R. (1994). International governance: Protecting the environment in a stateless society. Cornell University Press.

Young, O. R. (1998). Creating regimes: Arctic accords and international governance. Cornell University Press.

Young, O. R. (1998). Creating regimes: Arctic accords and international governance. Cornell University Press.

Young, O. R. (2011a). Effectiveness of international environmental regimes: Existing knowledge, cutting-edge themes, and research strategies. Proceedings of the National Academy of Sciences, 108(50).

Young, O. R. (Ed.). (1999). The effectiveness of international environmental regimes: Causal connections and behavioral mechanisms. MIT Press.

Young, O. R., & Osherenko, G. (Eds.). (1993). Polar politics: Creating international environmental regimes. Cornell University Press.

Young, O., R. (2001). Inferences and indices: evaluating the effectiveness of international environmental regimes. Global Environmental Politics, 1(1), 99- 121.

Young, O., R. (2010). Institutional dynamics emergent patterns in international environmental governance. MIT Press.

Young, O., R. (2011b). If an Arctic Ocean treaty is not the solution, what is the alternative?. Polar Record, 47(4), 327-334.

Seznam příloh

Příloha č. 1: Definice hranic Arktidy

Příloha č. 2: Obyvatelé Arktidy

Příloha č. 3: Vývoj průměrné roční teploty v Arktidě

Příloha č. 4: Úbytek rozlohy mořského ledu mezi lety 1979 a 2012

Příloha č. 5: Plavební trasy v Arktidě

Příloha č. 6: Mapa Antarktidy

Přílohy

Příloha č. 1: Definice hranic Arktidy

Zdroj: (AMAP 1997).

Příloha č. 2: Obyvatelé Arktidy

Zdroj: (Ahlenius 2005: 15).

Příloha č. 3: Vývoj průměrné roční teploty v Arktidě

Zdroj: (Chládová a Láska 2017).

Příloha č. 4: Úbytek rozlohy mořského ledu mezi lety 1979 a 2012

Zdroj: (UNEP 2014).

Příloha č. 5: Plavební trasy v Arktidě

Zdroj: (Grid 2006).

Příloha č. 6: Mapa Antarktidy

Zdroj: ATS (2015).