Dějiny Lublan ě

Jak dokazují četné archeologické nálezy, oblast dnešního m ěsta byla osídlena už na konci neolitu. Osadníci si vybrali bažinaté místo v kotlin ě p ři řece Ljublanici, které mezi Rožnikem a Gradem vytvá řelo p řirozený „pr ůsmyk“ (n ěkdy se hovo ří o brán ě) mezi Panonií a severní Itálií či Balkánem a severní Evropou obecn ě. P ůvodní obyvatelstvo bylo neznámého p ůvodu a krom ě zem ědělství a chování dobytka se zabývalo řemeslem či obchodem. Od doby bronzové se v povodí usazují Ilyrové a v dob ě železn ě i Kelti. V 1. st. n. l. zde Římané založili vojenský tábor, který se pozd ěji p řem ěnil v klasickou římskou osadu s 5-6 tisíci obyvateli. V pramenech se ozna čuje názvem Emona (pozd ěji Iulia Emona), což podle soudu mnohých historik ů mohl být název p ůvodní osady n ěkdy z doby železné. Římané zde vybudovali charakteristickou pravoúhlou sít ulic, vodovod, kanalizaci a zd ěné domy vybavené „úst ředním topením“ a také m ěsto obehnali mohutnou (6-8 metrovou) kamennou zdí, jejíž drobné poz ůstatky jsou dodnes patrné v jižní část m ěsta („mirje“). Postupný úpadek západo římské říše znamenal i úpadek Emony, která byla několikrát vypálena a vyplen ěna nájezdy barbar ů, nap ř. Vizigót ů, definitivn ě však až hunským ná čelníkem Attilou r. 452. Obyvatelé m ěsta bu ď prchli p řed nájezdníky na Istrii nebo našli strategická úto čišt ě na okolních kopcích. Následuje temné období raného st ředov ěku, které nám poskytuje jen n ěkolik zmínek. Nejspíše v 2. pol. 6. st. se v Krajin ě usadili Slované, kte ří navázali na starší římské a gótské osídlení osady a n ěkdy v tomto období osadu nazvali Ljubljanou (v pramenech se poprvé objevuje latinizovaný slovanský název Luwigana až r. 1146, již o dva roky d říve známe germánskou podobu jména Laibach). S nástupem Karla Velikého kon. 8. st. za čala expanze franské říše na východ, p řes Furlansko a Istrii až do Dolní Panonie. Dosud samosprávná slovanská knížectví byla Franky zrušena, p řem ěněna na marky a rozd ělena na hrabství v čele s franskými hrabaty. Lubla ň se stal centrem Posávské marky a tento stav trval až do kon. 9. st., kdy za čala být ohrožována Ma ďary (kolem r. 900 ji vyplenili). Konsolidace pom ěrů nastala až po zastavení Ma ďar ů na Lechu, kdy mohla být postupn ě osvobozená slovanská území v čle ňována do rámce římské říše. Území bylo poté spravováno Eppensteinskými vévody, kte ří ovládali celou tzv. Velkou Karantánii. Na po č. 12. st. byli nahrazeni novou, avšak sp řízn ěnou dynastii Spanheim ů (Šponheim ů), která se v pramenech objevuje práv ě ve spojení s lubla ňským hradem jako hlavním st řediskem Kra ňska. Spanheimové r. 1269 vym řeli po me či a o jejich d ědictví se rozpoutal boj, ze kterého nejlépe vyšel český král P řemysl Otakar II. Byl jmenován vévodou korutanským, pánem Kra ňska a Vindické marky , ale nevládl v t ěchto vzdálených alpských oblastech p římo, nýbrž prost řednictvím místodržícího. Dlouho se však P řemysl z nov ě nabytých území neradoval, protože v Říši sílila opozice v čele s novým římským králem Rudolfem Habsburským, která českého krále donutila vydat zp ět alpské zem ě r. 1276. Porážkou na Moravském poli pak byly tyto državy pro českou stranu definitivn ě ztraceny. Rudolf je daroval r. 1282 jako říšská léna svým v ěrným goricko-tyrolským hrabat ům, z nichž je nám znám Jind řich Korutanský. Po jeho smrti r. 1335 se stalo Kra ňsko sou částí Habsburského panství a z ůstalo tak s krátkým Napoleonovým intermezzem až do konce I. sv ět. války. Pod vévodským hradem se vyvíjelo vlastní m ěsto ze t ří p ředm ěstí, z nichž každé m ělo sv ůj osobitý charakter. Nejstarší částí byl Stari trg, který obývali p řevážn ě řemeslníci. Naopak Mestni trg byl st řediskem obchodu, postavena zde byla radnice a také byl jako první obehnán zdí. Stari trg byl obehnán zdmi až kolem r. 1300. Stejn ě tak Novi trg obývaný patriciátem, ale ve 13. st. také židy, kte ří byli z m ěsta vyhnáni na konci st ředov ěku. Do Lublan ě vedlo 5 bran, p řičemž šestá spojovala Mestni trg s trgem Starim; oba b řehy Ljubljanice spojovaly 2 mosty. Od po č. 13. st. získává Lubla ň od vévod ů četná privilegia, pozd ěji potvrzená Habsburky, a v pramenech se dovídáme i o vlastní samospráv ě. Nejspíše došlo také k povýšení na m ěsto r. 1416. Podobn ě bylo založeno nebo chcete-li obnoveno r. 1461 biskupství a k dalšímu posílení autonomie došlo r. 1504, kdy m ěsto získalo právo volit si svého p ředstaveného. Obyvatelé Lublan ě se zabývali p řevážn ě řemeslem (sdružovali se do cech ů) a obchodem. Práv ě v 15. st. se stalo m ěsto jedním z nejd ůležit ějších obchodních st ředisek habsburského panství. St řetávali se zde kupci z Říše, Špan ělska a dokonce jsou zmi ňováni i angli čtí a švédští kupci. Obchodní trasy sm ěř ovaly nej čast ěji východn ě do Uher a Chorvatska a na západ k pob řežním m ěst ům ale i dále do nejjižn ějších částí Itálie. Krom ě komer čních aktivit se Lubla ň činila i v kulturní sfé ře, nebo ť se zde v pol. 15. st. proslavila socha řská dílna. K jejímu nejvýznamn ějšímu dílu pat ří sochy Adama a Evy, které zdobí fasádu m ěstské radnice a postava Piety na vn ější stran ě dnešní katedrály. Na po č. novov ěku docházelo v Kra ňsku k sociálním nepokoj ům ze strany slovinských sedlák ů, kterým byly neustále zvyšovány pracovní povinnosti a pen ěžní dávky. Proto se r. 1515 sešlo v Lublani velké shromážd ění selského svazu, aby se dohodlo na vyslání delegace k panovníkovi s prosbou o zmírn ění sou časných pom ěrů. Zna čný ohlas zde nalezla n ěmecká reformace, zvlášt ě v oblastech, kde byla vrchností katolická církev. P řes veškerý odpor a pronásledování byla 5ti tisícová Lubla ň r. 1540 již tém ěř úpln ě protestantská a stala se tak kulturním centrem reformace slovinských zemí. Významným p ředstavitelem protestantismu byl Primož Trubar, lubla ňský kanovník, který položil základy slovinského písemnictví vydáním prvních jazykov ě slovinských knih Katekizem a Abecedarij. Jeho nejvýznamn ějšími následovníky byl Jurij Dalmatin, autor slovinského p řekladu Písma a Adam Bohori č, který se v ěnoval slovinské gramatice. K posílení významu Lublan ě jako st řediska kultury a u čenosti došlo z iniciativy protestant ů v 2. pol. 16. st. zakládáním nových škol, řemeslnických u čiliš ť, zejména však založením latinské školy pro vzd ělání duchovních a u čitel ů a postavením tiskárny a ve řejné knihovny. Dramatickou zm ěnu do podoby m ěsta u činilo zem ětřesení v r. 1511. Poni čení velkého množství dom ů si vyžádalo rozsáhlou rekonstrukci, která se nesla v renesan čním stylu. Zatímco st ředov ěké domy byly obráceny svou kratší částí do ulice a byly od ostatním dom ů odd ěleny, renesan ční domy byly do ulice stav ěny svou delší stranou, p řiléhaly t ěsn ě k sob ě a utvá řely tak jednotnou fasádní linii. Renovováno muselo být i p ůvodní opevn ění na ochranu m ěsta proti Turk ům. Renesance neovlivnila jen lubla ňskou architekturu, ale převážn ě socha řství a malí řství (dílna Janeze Ljubljanskiho) získalo na na poli um ění vedoucí postavení. Na konci 16. st. pozvali Habsburkové do m ěsta jezuity, aby zastavili protestantskou reformaci a upevnili katolické vyznání. Brzy byly uzav řeny protestantské školy a také přestaly být tišt ěny knihy. V d ůsledku protireformace muselo m ěsto opustit mnoho obyvatel nejr ůzn ějšího sociálního postavení. S p říchodem jezuit ů se však v Lublani objevil i nový styl – baroko, který p řetvá řel renesan ční vzhled m ěsta. Domy by ly nastavovány o t řetí patra, do ulice získávaly novou fasádu a do dvora se stav ěly arkády a schodišt ě. Jezuité sídlili u kostela sv. Jakuba, sami však zakládali kostely po celém m ěst ě a jejich významným po činem bylo zejména založení Lycea, které m ělo 4 části a které se svým charakterem podobalo univerzit ě. Zájem o v ědu, sílící v pr ůběhu 2. pol. 17. st., se projevil rovn ěž zřízením akademie v ěd r. 1693 – Academia operosorum Labacensis a seminární knihovny. Vzáp ětí následovaly další akademie, v ěnující se nap ř. italské hudb ě či výtvarnému um ění. Lubla ň stále více p řitahovala cizí mistry (architekty, socha ře), kte ří se krom ě vlastní práce podíleli na vzd ělávání slovinských um ělc ů. V 18. st. byla postavena nová katedrála a radnice a jako perla barokního um ění je ozna čována slavná fontána t ří kra ňských řek od Francesca Robba z pol. 18. st. Hospodá řský vzestup m ěsta je t ěsn ě svázán s existencí svobodného p řístavu v Terstu, kdy Lubla ň za čala zakládat první manufaktury. V té dob ě se odhaduje po čet obyvatel na více jak 9 tisíc. V d ůsledku napoleonských válek docházelo na kon. 18 a na po č. 19. st. k významným územn ěsprávním zm ěnám tém ěř v celé Evrop ě. Když postoupila francouzská vojska do Kra ňska r. 1797, skoro t řetina obyvatel opustila m ěsto. Po druhé se Napoleonova armáda objevila v této oblasti r. 1805, kdy fakticky obsadila jihoslovanské zem ě spolu s Istrií a alpskými zem ěmi. Po porážce Rakouska u Wagramu r. 1809 byl uzav řen schönbrunnský mír, který Rakousku tato území odnímal a vytvá řel z nich tzv. Ilyrské provincie závislé na Francii. V čele t ěchto provincií stál generální guvernér (Marmont, Bertrand). Ohlasy idejí francouzské revoluce pozitivn ě p řijímali p ředstavitelé rodícího se slovinského hnutí (nap ř. Anton Tomaž Linhart nebo františkán, básník Valentin Vodnik, vydávající v Lublani noviny). V té dob ě se zavádí slovinský jazyk do ú ředního jednání, do škol a kultury, také ve měst ě vzniká univerzita. Již v r. 1813, po katastrofické Napoleonov ě porážce v Rusku, obsadila rakouská armáda Ilyrské provincie a ty pak prakticky splynuly s habsburskou říší. Sjednocující jihoslovanské tendence p řetrvávaly a panovník na n ě reagoval r. 1816 vytvo řením z bývalých Napoleonových provincií Království ilyrské s úst řední správou v Lublani. Zde se také konal t řetí kongres Svaté aliance r. 1821 a dnes to dokládá název jednoho lubla ňského nám ěstí - Kongresni trg. Celý projekt království nakonec ztroskotal sjednocením Chorvatska r. 1822 (z ůstal však nadále v titulatu ře rakouského císa ře). V 1. pol. 19. st. došlo ke kulturnímu rozkv ětu, o který se zasloužil nejv ětší slovinský básník France Prešeran a jeho kroužek, ale i portrétisté Matevž Langus, Mihael Stroj a v neposlední řad ě i krajiná ř Anton Karinger. Díky stržení hradeb již p řed kon. 18. st. se mohla městská zástavba posunout mimo tradi ční historické jádro. Architektonicky nedošlo k výrazným zm ěnám, byla však postavena náb řeží a také p ůvodní d řev ěné mosty byly nahrazeny novými konstrukcemi z kamene a oceli. Vliv pr ůmyslové revoluce a rozvoj kapitalistického podnikání se obrazil v hospodá řské prosperit ě m ěsta. V Lublani se vedle starých manufaktur objevovaly první továrny vybavené stroji (tovární výrobu glazé rukavic zavedl Čech Jan Nepomuk Horák r. 1843), zavedeno bylo r. 1849 železni ční spojení na trati Víde ň – Terst. Celkov ě žilo ve m ěst ě v pol. 19. st. již na 20 tisíc obyvatel. Politickým úsp ěchem z revolu čních let 1848-1849 se pro Slovince stalo ú řední uznání vlastní národnosti. Práv ě pro posilování slovinského národního v ědomí a kulturního života vůbec se z řizovaly čítárny, z nichž nejv ětší byla v r. 1861 založena v Lublani. Vedle ní vznikla v 60. letech i Matice slovinská a Divadelní spole čnost. V Lublani v té dob ě p ůsobili významní hudebníci - Joseph Haydn, , , Nicolo Paganini, a v letech 1881-1882 . Obyvatelé m ěsta si mohli za čít zvykat na výdobytky moderní civilizace, kterými se stala plynofikace dom ů a z řízení m ěstského vodovodu r. 1890. V r. 1895 byla Lubla ň ot řesena dalším silným zem ětřesením, které postihlo v ětšinu města. Radnice v čele se starostou Ivanem Hribarem naplánovala nutnou rekonstrukci Lublan ě po čítající s rozsáhlou výstavbou nových dom ů jak v tradi čních historických slozích tak v moderním stylu secesním (nap ř. na Mikloši čevov ě cest ě). Na obnov ě m ěsta se podíleli nejen domácí stavitelé, ale i rakouští a dokonce čeští architekti. M ůžeme jmenovat Františka Škabrouta, který zvít ězil v architektonické sout ěži na postavení lubla ňského národního domu v 90. letech. Druhou významnou osobností byl kra ňský zemský inženýr Jan Hráský. Ten se podílel na postavení budovy n ěkdejšího zemského sn ěmu (dnes sídlo univerzity) stejn ě jako zemského divadla (dnes opery), muzea, archivu a knihovny. Ve m ěst ě vyr ůstaly další ve řejné stavby, nap ř. Muzeum kra ňského vévodství, zvané Rudolfinum, gymnázium ve Vegov ě ulici, budova Filharmonie a také množství pomník ů osobností slovinské kulturní a politické historie. Nemluv ě již o stavb ě nových ulic, z řizování m ěstských park ů a zavád ění ve řejného el. vedení, kanalizace a tramvajového provozu (1901). Kon. I. sv ět. války se v Lublani ustanovila Národní rada, jako první národní reprezentace Jihoslovan ů, která se deklarovala jakou sou část širšího Jihoslovanského národního výboru. 29. zá ří 1918 bylo oznámeno p řerušení veškerých státoprávních svazk ů s Uherským královstvím a Rakouským císa řstvím a vytvo ření suverénního Státu Slovinc ů, Chorvat ů a Srb ů (SHS). O m ěsíc pod ěji (1.12.) po p řistoupení Černé Hory k SHS vzniklo Království Srb ů, Chorvat ů a Slovinc ů, ve kterém Lubla ň nez ůstala pouhým provin čním městem, ale slovinskou kulturní metropolí, kde byla ve 20. letech založena slovinská univerzita, národní galerie, množství muzeí a národní a univerzitní knihovna. Po válce město ekonomicky prosperovalo a díky tomu se m ěnil jeho charakter. Nedaleko parku Tivoli vznikala nová administrativní a obchodní centra. Jejich 4 a 5ti patrové budovy byly mnohem vyšší než cokoliv jiného, co bylo dosud ve měst ě postaveno. 80ti tisícová Lubla ň na kon. 20. let pot řebovala nutn ě nový urbanistický plán, který by po čítal se zástavbou přilehlých p ředm ěstí. Um ělecky se na architektonické vizáži m ěsta podepsal Jože Ple čnik. II. sv ět. válka se jihoslovanských zemí p římo dotkla až otev řením balkánské fronty. Nedlouho po n ěmeckém náletu na B ělehrad za čala v dubnu 1941 okupace Lublan ě italskou armádou, aby z ní u činila úst ředí 11. armádního sboru. Reakcí Slovinc ů bylo ustanovení Osvobozenecké fronty p římo ve m ěst ě, které se tak stalo centrem odporu (za čal vysílat podzemní rozhlas, vydávaly se zde protifašistické tiskoviny a sabotovaly činy okupant ů). Odpor byl tak silný, že v únoru 1942 okupanti uzav řeli m ěsto postavením 30 km dlouhého plotu z ostnatého drátu kolem celé Lublan ě. Po kapitulaci Itálie r. 1943 tisíce obyvatel opustily m ěsto, aby se p řipojily k partyzánskému odboji. Kone čně 9. kv ětna 1945 osvobodila Lubla ň od n ěmecké správy Jugoslávská armáda. O p ůl roku pozd ěji (29.11.) byla zrušena monarchie a vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie, ve které bylo Slovinsko svazovou republikou. Rapidní industrializace, rozvoj obchodu a turismu a dalších ekonomických odv ětví znamenalo pro Lubla ň hospodá řskou vzpruhu. M ěsto p řitahovalo stále více a více lidí, takže není divu, že dnes je lubla ňská populace 3 v ětší než p řed válkou. Obnovována byla infrastruktura, silnice, železnice, v r. 1961 se m ěsto do čkalo mezinárodního letišt ě. Univerzita byla rozší řena o nové budovy, vznikla léka řská klinika s vlastní léka řskou fakultou, ve m ěst ě se za čaly konat nejr ůzn ější mezinárodní kulturní události. Problémem zůstával jen tuhý režim Jugoslávie, který porušoval lidská práva. Proti tomu se ozvali studenti již v r. 1968 nejen v Lublani a ve řejnost kon. 80. let. Sílily obecné tendence k demokratizaci Jugoslávie, avšak politická vedení svazových republik nebyla jednotná v dalším postupu. Na podzim 1989 se jugoslávská federace rozpadla a již o rok pozd ěji po svobodných volbách ve Slovinsku vyhlášena svrchovanost a r. 1991 i nezávislost samostatné Slovinské republiky, jejímž hlavním m ěstem se p řirozen ě stala Lubla ň s 270 tisíci obyvateli (s čítání v r. 2001). Drobná zajímavost záv ěrem: česko-slovinské p řátelské vztahy dokládá spolková činnost. Podle Spolkového katastru Policejního ředitelství pražského magistrátu bylo v Praze v r. 1925 zaregistrováno české odd ělení Slovinského alpského spolku v Lublani.

Šesták, Miroslav a kol.: D ějiny Jihoslovanských zemí, Praha, NLN 1998. Veber, Václav: D ějiny Rakouska, Praha, NLN 2002. Šumi, Nace: , Beograd, Jugoslovenska revija 1980. Miheli č, Breda: Ljubljana City Guide, Ljubljana 1990. Turisti čno informacijski portal Ljubljana