Dějiny Lublan ě Jak dokazují četné archeologické nálezy, oblast dnešního m ěsta byla osídlena už na konci neolitu. Osadníci si vybrali bažinaté místo v kotlin ě p ři řece Ljublanici, které mezi Rožnikem a Gradem vytvá řelo p řirozený „pr ůsmyk“ (n ěkdy se hovo ří o brán ě) mezi Panonií a severní Itálií či Balkánem a severní Evropou obecn ě. P ůvodní obyvatelstvo bylo neznámého p ůvodu a krom ě zem ědělství a chování dobytka se zabývalo řemeslem či obchodem. Od doby bronzové se v povodí usazují Ilyrové a v dob ě železn ě i Kelti. V 1. st. n. l. zde Římané založili vojenský tábor, který se pozd ěji p řem ěnil v klasickou římskou osadu s 5-6 tisíci obyvateli. V pramenech se ozna čuje názvem Emona (pozd ěji Iulia Emona), což podle soudu mnohých historik ů mohl být název p ůvodní osady n ěkdy z doby železné. Římané zde vybudovali charakteristickou pravoúhlou sít ulic, vodovod, kanalizaci a zd ěné domy vybavené „úst ředním topením“ a také m ěsto obehnali mohutnou (6-8 metrovou) kamennou zdí, jejíž drobné poz ůstatky jsou dodnes patrné v jižní část m ěsta („mirje“). Postupný úpadek západo římské říše znamenal i úpadek Emony, která byla několikrát vypálena a vyplen ěna nájezdy barbar ů, nap ř. Vizigót ů, definitivn ě však až hunským ná čelníkem Attilou r. 452. Obyvatelé m ěsta bu ď prchli p řed nájezdníky na Istrii nebo našli strategická úto čišt ě na okolních kopcích. Následuje temné období raného st ředov ěku, které nám poskytuje jen n ěkolik zmínek. Nejspíše v 2. pol. 6. st. se v Krajin ě usadili Slované, kte ří navázali na starší římské a gótské osídlení osady a n ěkdy v tomto období osadu nazvali Ljubljanou (v pramenech se poprvé objevuje latinizovaný slovanský název Luwigana až r. 1146, již o dva roky d říve známe germánskou podobu jména Laibach). S nástupem Karla Velikého kon. 8. st. za čala expanze franské říše na východ, p řes Furlansko a Istrii až do Dolní Panonie. Dosud samosprávná slovanská knížectví byla Franky zrušena, p řem ěněna na marky a rozd ělena na hrabství v čele s franskými hrabaty. Lubla ň se stal centrem Posávské marky a tento stav trval až do kon. 9. st., kdy za čala být ohrožována Ma ďary (kolem r. 900 ji vyplenili). Konsolidace pom ěrů nastala až po zastavení Ma ďar ů na Lechu, kdy mohla být postupn ě osvobozená slovanská území v čle ňována do rámce římské říše. Území bylo poté spravováno Eppensteinskými vévody, kte ří ovládali celou tzv. Velkou Karantánii. Na po č. 12. st. byli nahrazeni novou, avšak sp řízn ěnou dynastii Spanheim ů (Šponheim ů), která se v pramenech objevuje práv ě ve spojení s lubla ňským hradem jako hlavním st řediskem Kra ňska. Spanheimové r. 1269 vym řeli po me či a o jejich d ědictví se rozpoutal boj, ze kterého nejlépe vyšel český král P řemysl Otakar II. Byl jmenován vévodou korutanským, pánem Kra ňska a Vindické marky , ale nevládl v t ěchto vzdálených alpských oblastech p římo, nýbrž prost řednictvím místodržícího. Dlouho se však P řemysl z nov ě nabytých území neradoval, protože v Říši sílila opozice v čele s novým římským králem Rudolfem Habsburským, která českého krále donutila vydat zp ět alpské zem ě r. 1276. Porážkou na Moravském poli pak byly tyto državy pro českou stranu definitivn ě ztraceny. Rudolf je daroval r. 1282 jako říšská léna svým v ěrným goricko-tyrolským hrabat ům, z nichž je nám znám Jind řich Korutanský. Po jeho smrti r. 1335 se stalo Kra ňsko sou částí Habsburského panství a z ůstalo tak s krátkým Napoleonovým intermezzem až do konce I. sv ět. války. Pod vévodským hradem se vyvíjelo vlastní m ěsto ze t ří p ředm ěstí, z nichž každé m ělo sv ůj osobitý charakter. Nejstarší částí byl Stari trg, který obývali p řevážn ě řemeslníci. Naopak Mestni trg byl st řediskem obchodu, postavena zde byla radnice a také byl jako první obehnán zdí. Stari trg byl obehnán zdmi až kolem r. 1300. Stejn ě tak Novi trg obývaný patriciátem, ale ve 13. st. také židy, kte ří byli z m ěsta vyhnáni na konci st ředov ěku. Do Lublan ě vedlo 5 bran, p řičemž šestá spojovala Mestni trg s trgem Starim; oba b řehy Ljubljanice spojovaly 2 mosty. Od po č. 13. st. získává Lubla ň od vévod ů četná privilegia, pozd ěji potvrzená Habsburky, a v pramenech se dovídáme i o vlastní samospráv ě. Nejspíše došlo také k povýšení na m ěsto r. 1416. Podobn ě bylo založeno nebo chcete-li obnoveno r. 1461 biskupství a k dalšímu posílení autonomie došlo r. 1504, kdy m ěsto získalo právo volit si svého p ředstaveného. Obyvatelé Lublan ě se zabývali p řevážn ě řemeslem (sdružovali se do cech ů) a obchodem. Práv ě v 15. st. se stalo m ěsto jedním z nejd ůležit ějších obchodních st ředisek habsburského panství. St řetávali se zde kupci z Říše, Špan ělska a dokonce jsou zmi ňováni i angli čtí a švédští kupci. Obchodní trasy sm ěř ovaly nej čast ěji východn ě do Uher a Chorvatska a na západ k pob řežním m ěst ům ale i dále do nejjižn ějších částí Itálie. Krom ě komer čních aktivit se Lubla ň činila i v kulturní sfé ře, nebo ť se zde v pol. 15. st. proslavila socha řská dílna. K jejímu nejvýznamn ějšímu dílu pat ří sochy Adama a Evy, které zdobí fasádu m ěstské radnice a postava Piety na vn ější stran ě dnešní katedrály. Na po č. novov ěku docházelo v Kra ňsku k sociálním nepokoj ům ze strany slovinských sedlák ů, kterým byly neustále zvyšovány pracovní povinnosti a pen ěžní dávky. Proto se r. 1515 sešlo v Lublani velké shromážd ění selského svazu, aby se dohodlo na vyslání delegace k panovníkovi s prosbou o zmírn ění sou časných pom ěrů. Zna čný ohlas zde nalezla n ěmecká reformace, zvlášt ě v oblastech, kde byla vrchností katolická církev. P řes veškerý odpor a pronásledování byla 5ti tisícová Lubla ň r. 1540 již tém ěř úpln ě protestantská a stala se tak kulturním centrem reformace slovinských zemí. Významným p ředstavitelem protestantismu byl Primož Trubar, lubla ňský kanovník, který položil základy slovinského písemnictví vydáním prvních jazykov ě slovinských knih Katekizem a Abecedarij. Jeho nejvýznamn ějšími následovníky byl Jurij Dalmatin, autor slovinského p řekladu Písma a Adam Bohori č, který se v ěnoval slovinské gramatice. K posílení významu Lublan ě jako st řediska kultury a u čenosti došlo z iniciativy protestant ů v 2. pol. 16. st. zakládáním nových škol, řemeslnických u čiliš ť, zejména však založením latinské školy pro vzd ělání duchovních a u čitel ů a postavením tiskárny a ve řejné knihovny. Dramatickou zm ěnu do podoby m ěsta u činilo zem ětřesení v r. 1511. Poni čení velkého množství dom ů si vyžádalo rozsáhlou rekonstrukci, která se nesla v renesan čním stylu. Zatímco st ředov ěké domy byly obráceny svou kratší částí do ulice a byly od ostatním dom ů odd ěleny, renesan ční domy byly do ulice stav ěny svou delší stranou, p řiléhaly t ěsn ě k sob ě a utvá řely tak jednotnou fasádní linii. Renovováno muselo být i p ůvodní opevn ění na ochranu m ěsta proti Turk ům. Renesance neovlivnila jen lubla ňskou architekturu, ale převážn ě socha řství a malí řství (dílna Janeze Ljubljanskiho) získalo na na poli um ění vedoucí postavení. Na konci 16. st. pozvali Habsburkové do m ěsta jezuity, aby zastavili protestantskou reformaci a upevnili katolické vyznání. Brzy byly uzav řeny protestantské školy a také přestaly být tišt ěny knihy. V d ůsledku protireformace muselo m ěsto opustit mnoho obyvatel nejr ůzn ějšího sociálního postavení. S p říchodem jezuit ů se však v Lublani objevil i nový styl – baroko, který p řetvá řel renesan ční vzhled m ěsta. Domy by ly nastavovány o t řetí patra, do ulice získávaly novou fasádu a do dvora se stav ěly arkády a schodišt ě. Jezuité sídlili u kostela sv. Jakuba, sami však zakládali kostely po celém m ěst ě a jejich významným po činem bylo zejména založení Lycea, které m ělo 4 části a které se svým charakterem podobalo univerzit ě. Zájem o v ědu, sílící v pr ůběhu 2. pol. 17. st., se projevil rovn ěž zřízením akademie v ěd r. 1693 – Academia operosorum Labacensis a seminární knihovny. Vzáp ětí následovaly další akademie, v ěnující se nap ř. italské hudb ě či výtvarnému um ění. Lubla ň stále více p řitahovala cizí mistry (architekty, socha ře), kte ří se krom ě vlastní práce podíleli na vzd ělávání slovinských um ělc ů. V 18. st. byla postavena nová katedrála a radnice a jako perla barokního um ění je ozna čována slavná fontána t ří kra ňských řek od Francesca Robba z pol. 18. st. Hospodá řský vzestup m ěsta je t ěsn ě svázán s existencí svobodného p řístavu v Terstu, kdy Lubla ň za čala zakládat první manufaktury. V té dob ě se odhaduje po čet obyvatel na více jak 9 tisíc. V d ůsledku napoleonských válek docházelo na kon. 18 a na po č. 19. st. k významným územn ěsprávním zm ěnám tém ěř v celé Evrop ě. Když postoupila francouzská vojska do Kra ňska r. 1797, skoro t řetina obyvatel opustila m ěsto. Po druhé se Napoleonova armáda objevila v této oblasti r. 1805, kdy fakticky obsadila jihoslovanské zem ě spolu s Istrií a alpskými zem ěmi. Po porážce Rakouska u Wagramu r. 1809 byl uzav řen schönbrunnský mír, který Rakousku tato území odnímal a vytvá řel z nich tzv.