Skotsko a Římské Impérium
Total Page：16
File Type：pdf, Size：1020Kb
Filosofická fakulta Masarykovy university Ústav archeologie a muzeologie - obor klasická archeologie Diplomová magisterská práce Skotsko a římské impérium Jan Hrdina Vedoucí práce: prof. PhDr. Jan Bouzek, CSc. Brno 2007 2 Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně na základě prostudovaných pramenů a literatury, jejichž seznam je uveden na konci této práce. V Brně 20. 5. 2007 Jan Hrdina, v.r. 3 Na tomto místě bych chtěl poděkovat prof. PhDr. Janu Bouzkovi, CSc. za odborné vedení a podporu při psaní této práce. 4 Obsah Úvod I. Lidé ze severu .............................................................................. s. 7 - 16 II. Příchod Iulia Agricoly….............................................................. s. 17 - 33 III. Zajištění severní hranice .............................................................. s. 34 - 52 IV. Doba nepokojů a zánik římské moci ........................................... s. 53 - 67 Závěr Seznam použitých pramenů, literatury a elektronických zdrojů Seznam použitých fotografií a ilustrací Summary 5 Úvod Británie. Ostrovní země, jež byla po tisíciletí považována zbytkem Evropy za konec světa; věřil-li vůbec někdo v její existenci. Kulturně historický vývoj, zejména na severu většího z Britských ostrovů, probíhal vzhledem ke své izolovanosti jinak, než ve velkých civilizačních centrech, nicméně tato situace dala vzniknout osobité a v mnoha směrech ojedinělé společnosti. A takto izolovaně se Skotsko vyvíjelo po dlouhá staletí, až do doby příchodu římských legií... První autentickou zprávu o bájné zemi na severu, o Britských ostrovech, přinesl ve 2. pol. 4. století př. Kr. řecký cestovatel a obchodník z Massilie, Pýtheás. Při své cestě za severským jantarem obeplul od západu Británii, poznal Irsko, setkal se i s Hebridskými ostrovy, objevil malé roztroušené ostrůvky na dalekém severu - Orkneje a dostal se až k „poslední zemi na severu“, k ostrovu Thule. Pýtheova cesta byla obrovským přínosem, neboť objevil Británii, přinesl první zprávy o životě britských Keltů a „zapsal hlavní charakteristiky souostroví“.1 Jeho dílo „O oceánu“ se však nedochovalo a jsou známy jen kusé citace z děl pozdějších autorů Strabóna či Plinia Staršího. Avšak ani z pozdějších staletí se příliš písemných zmínek o Britských ostrovech nedochovalo, v poznání života domorodých obyvatel jsme tak odkázáni především na svědectví hmotných pramenů. Tato situace v podstatě v mnoha ohledech přetrvává i po římském vpádu na ostrov, světlou výjimkou snad zůstává jen svědectví Gaia Iulia Caesara. V porovnání s britským jihem je situace na území dnešního Skotska, starověké Kaledonie, ještě anonymnější. Zde jsme již zcela odkázáni na výpověď archeologických pramenů, neboť prameny písemné o situaci na severu mlčí až do doby, kdy pomyslnou kaledonskou hranici překročil římský vojevůdce a guvernér Gnaeus Iulius Agricola, jehož tažení za podrobením severních kmenů zvěčnil dějepisec Tacitus. Příchod Římanů do Skotska znamenal pro tuto oblast nepochybný zlom v dosavadním vývoji a ovlivnil jej na dalších bezmála pět století. Jakého druhu byl římský vliv na této nejsevernější hranici impéria? Jakým způsobem probíhala interakce okupantů a domorodých kmenů? Znamenala přítomnost Římanů 1 Ellis, P.B.,1996: Keltové, s.130. 6 nějaký dlouhodobější přínos pro obyvatele starověké Kaledonie? A měla situace na skotské hranici nějaký vliv na dění severně od Dunaje, resp. na českém území? Těmito i dalšími otázkami se zabývá tato práce. * * * Práce vychází jak z písemných pramenů antických autorů - Tacita, Diona Cassia, Héródiana či Ammiana Marcellina - tak i pramenů hmotné kultury a opírá se o pokud možno nejnovější poznatky archeologických průzkumů. Třetím pilířem práce je pak odborná literatura, pojednávající o dějinách a archeologii římského Skotska a studie z odborných periodik, zejména z „Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland“, „Britannia“ nebo „Journal of Roman Studies“. Při práci jsem rovněž využil elektronických zdrojů, za všechny bych uvedl alespoň webové stránky www.roman-britain.org. K poznání této problematiky pak jistou měrou přispěla i vlastní zkušenost z návštěvy římských i domorodých památek na území Skotska. Text je rozdělen do čtyř kapitol podle chronologického sledu, přičemž kapitola první pojednává o původní kultuře a obyvatelích Skotska a kapitoly následující se pak věnují jednotlivým časovým obdobím, ohraničeným významnými římskými aktivitami na severu. Kapitoly jsou také doplněny obrazovým materiálem, dokumentujícím a doplňujícím skutečnosti pojednávané v textu. Z hlediska terminologie jsem se z větší míry držel zažitých názvů, jména kmenů jsou uváděna v původní latinské formě. Tam, kde si termín vyžaduje přesnějšího vyjádření, uvádím původní anglický termín v závorce, jde především o typy sídel domorodých obyvatel. Pro severní skotský limit používám označení Antoninův val, avšak pro limit jižní Hadrianova zeď, neboť je to označení přesnější nejen jazykově, ale i z hlediska povahy tohoto monumentu. Pod názvem Skotsko se rozumí celá země na sever od hadrianovské hranice, Kaledonie označuje oblast severně od limitu Antoninova, bez oblasti Lowlands. 7 I. Lidé ze severu Ačkoliv dnešní Skotsko nese svůj název po keltských osadnících, kteří do země přišli až mnohem později z Irska, původními obyvateli byly kmeny, pro které se od konce 3. století vžilo pojmenování Piktové. Dodnes není jisté, jakého byli Piktové původu, zda šlo o keltské etnikum, a nebo zda to byli potomci původních obyvatel Evropy z dob před příchodem Indoevropanů. V každém případě to však byla svébytná kultura s mnoha původními, jinde neznámými rysy. Etnická mozaika Kaledonie, jak Skotsko pojmenoval Tacitus, však byla ještě pestřejší. V jižní oblasti Lowlands sídlily britonské kmeny, které měly mnohem blíž ke svým jižním sousedům, např. ke keltským Brigantům. Dodnes ne zcela zodpovězenou otázkou také zůstává, kdo sídlil na západním pobřeží odříznutém hradbou hor a jezer. Zatímco celý jih a jihozápad, tedy oblast na jih od budoucího Antoninova valu, byl obýván Britony, kmeny, které později splynuly v tzv. Pikty, byly soustředěny na východním, severovýchodním a severním pobřeží, jak o tom jasně svědčí četné nálezy, distribuce piktských symbolických kamenů a místních jmen i sama geografie Skotska.2 Pro tyto kmeny se vžilo označení proto-Piktové, není však zcela jasné, jak obyvatelé Kaledonie nazývali sami sebe. Řecký mořeplavec Pýtheás nazval celé Britské ostrovy jako Pretaniké, patrně na základě domorodého jména. Název Pretanské ostrovy užívali i Diodóros, Strabón, Claudius Ptolemaios a v latinské formě Brittanské ostrovy i Římané. Pretaniké je příbuzné s velšským označením Británie Prydain, které je etymologicky spjato s P - keltským pojmem pro „malovaný“ či „barevný“,3 což nepochybně souvisí s keltským obyčejem zdobit svá těla modrými ornamenty. Stará velština užívala označení Pretani, což je P - forma irského Cruithni či Cruithen, kterým irští autoři označovali Pikty.4 Nazývali tedy Piktové sami sebe jako Pretany nebo Cruithny, tedy jako „malovaný lid“? Vyloučit se to nedá a kloní se k tomu i značná část badatelů. Je nemálo pravděpodobné, že římské „Picti“ , které se jako souhrnné označení pro obyvatele severu Británie poprvé objevuje roku 297 v panegyriku na císaře Constantia Chlora, je jen latinskou formou vlastního označení obyvatel dnešního Skotska. Podobně není zcela jasné, 2 Cummins, W. A., 1995: The Age of the Picts, s. 38 – 43. K distribuci piktských kamenů Henderson, Isabel M., 1957-8: The Origin Centre of the Pictish Symbol Stones, PSAS 91, s. 44 – 60. 3 K vlastnímu pojmenování obyvatel Kaledonie Smyth, A. P., 1984: Warlords and Holy Men, s. 59 – 60. Srov. Collingwood R.G., Myres J.N.L., 1937: Roman Britain and the English Settlements, s. 31. 4 Cummins, 1995, s. 12. 8 jakým jazykem protopiktské kmeny mluvily, soudí se však, že měly mluvit tzv. P - keltštinou, tj. řečí, jež se oddělila z prostředí pevninských Keltů a později zanikla. Druhou skupinou je starší tzv. Q - keltština, ze které se vyvinula irština, skotská gaelština či jazyk manx.5 To nás opět přivádí k otázce o tom, kdo vlastně Piktové byli a vpravdě na tuto otázku ani neexistuje jasná odpověď. Některé kulturní projevy naznačují jejich příslušnost ke keltskému etniku, ať už je to mnoho keltských místních názvů, jména některých kmenů, přítomnost laténských palisádových ostrožních pevností nebo využití typické válečné techniky indoevropského dědictví, totiž válečných vozů, doložených jak z archeologických nálezů, tak u Caesara a Tacita.6 Ovšem jiné prvky piktské kultury tomu protiřečí. Ať už je to jejich netradiční oděv, ze kterého se později vyvinul skotský kilt, existence piktských toponym, či obyčej matrilineárního nástupnictví. Pojmeme-li tento problém komplexně, pak se nabízí pravděpodobná možnost, že v některých oblastech byly původní protopiktské elity vytlačeny nově příchozí keltskou válečnickou aristokracií z jihu. Došlo tak vlastně ke smíšení dvou odlišných etnik. Nakonec takové případy máme historicky i archeologicky doloženy jak na Britských ostrovech, tak i na kontinentu. Byli to právě obyvatelé Kaledonie, kteří dělali římským vojevůdcům, Agricolou počínaje, dlouhodobě největší potíže a to jak při podmaňování, tak správě ostrova. Podstatně lépe jsme zpraveni o kmenech na jihu Británie, avšak díky práci „Geografiké hyfégésis“ řeckého geografa ze druhého století, Claudia Ptolemaia, máme jistou povědomost i o situaci na severu.7 Dnešní anglo-skotské pomezí bylo v době kolem přelomu letopočtů baštou silného kmene Brigantů, k jejichž území patřila i část jižního Skotska.