Filosofická fakulta Masarykovy university Ústav archeologie a muzeologie - obor klasická archeologie

Diplomová magisterská práce

Skotsko a římské impérium

Jan Hrdina

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jan Bouzek, CSc.

Brno 2007 2

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně na základě prostudovaných pramenů a literatury, jejichž seznam je uveden na konci této práce.

V Brně 20. 5. 2007 Jan Hrdina, v.r. 3

Na tomto místě bych chtěl poděkovat prof. PhDr. Janu Bouzkovi, CSc. za odborné vedení a podporu při psaní této práce. 4

Obsah

Úvod

I. Lidé ze severu ...... s. 7 - 16

II. Příchod Iulia Agricoly…...... s. 17 - 33

III. Zajištění severní hranice ...... s. 34 - 52

IV. Doba nepokojů a zánik římské moci ...... s. 53 - 67

Závěr

Seznam použitých pramenů, literatury a elektronických zdrojů

Seznam použitých fotografií a ilustrací

Summary

5

Úvod

Británie. Ostrovní země, jež byla po tisíciletí považována zbytkem Evropy za konec světa; věřil-li vůbec někdo v její existenci. Kulturně historický vývoj, zejména na severu většího z Britských ostrovů, probíhal vzhledem ke své izolovanosti jinak, než ve velkých civilizačních centrech, nicméně tato situace dala vzniknout osobité a v mnoha směrech ojedinělé společnosti. A takto izolovaně se Skotsko vyvíjelo po dlouhá staletí, až do doby příchodu římských legií...

První autentickou zprávu o bájné zemi na severu, o Britských ostrovech, přinesl ve 2. pol. 4. století př. Kr. řecký cestovatel a obchodník z Massilie, Pýtheás. Při své cestě za severským jantarem obeplul od západu Británii, poznal Irsko, setkal se i s Hebridskými ostrovy, objevil malé roztroušené ostrůvky na dalekém severu - Orkneje a dostal se až k „poslední zemi na severu“, k ostrovu Thule. Pýtheova cesta byla obrovským přínosem, neboť objevil Británii, přinesl první zprávy o životě britských Keltů a „zapsal hlavní charakteristiky souostroví“.1 Jeho dílo „O oceánu“ se však nedochovalo a jsou známy jen kusé citace z děl pozdějších autorů Strabóna či Plinia Staršího. Avšak ani z pozdějších staletí se příliš písemných zmínek o Britských ostrovech nedochovalo, v poznání života domorodých obyvatel jsme tak odkázáni především na svědectví hmotných pramenů. Tato situace v podstatě v mnoha ohledech přetrvává i po římském vpádu na ostrov, světlou výjimkou snad zůstává jen svědectví Gaia Iulia Caesara.

V porovnání s britským jihem je situace na území dnešního Skotska, starověké Kaledonie, ještě anonymnější. Zde jsme již zcela odkázáni na výpověď archeologických pramenů, neboť prameny písemné o situaci na severu mlčí až do doby, kdy pomyslnou kaledonskou hranici překročil římský vojevůdce a guvernér Gnaeus Iulius Agricola, jehož tažení za podrobením severních kmenů zvěčnil dějepisec Tacitus. Příchod Římanů do Skotska znamenal pro tuto oblast nepochybný zlom v dosavadním vývoji a ovlivnil jej na dalších bezmála pět století.

Jakého druhu byl římský vliv na této nejsevernější hranici impéria? Jakým způsobem probíhala interakce okupantů a domorodých kmenů? Znamenala přítomnost Římanů

1 Ellis, P.B.,1996: Keltové, s.130. 6 nějaký dlouhodobější přínos pro obyvatele starověké Kaledonie? A měla situace na skotské hranici nějaký vliv na dění severně od Dunaje, resp. na českém území? Těmito i dalšími otázkami se zabývá tato práce.

* * *

Práce vychází jak z písemných pramenů antických autorů - Tacita, Diona Cassia, Héródiana či Ammiana Marcellina - tak i pramenů hmotné kultury a opírá se o pokud možno nejnovější poznatky archeologických průzkumů. Třetím pilířem práce je pak odborná literatura, pojednávající o dějinách a archeologii římského Skotska a studie z odborných periodik, zejména z „Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland“, „Britannia“ nebo „Journal of Roman Studies“. Při práci jsem rovněž využil elektronických zdrojů, za všechny bych uvedl alespoň webové stránky www.roman-britain.org. K poznání této problematiky pak jistou měrou přispěla i vlastní zkušenost z návštěvy římských i domorodých památek na území Skotska.

Text je rozdělen do čtyř kapitol podle chronologického sledu, přičemž kapitola první pojednává o původní kultuře a obyvatelích Skotska a kapitoly následující se pak věnují jednotlivým časovým obdobím, ohraničeným významnými římskými aktivitami na severu. Kapitoly jsou také doplněny obrazovým materiálem, dokumentujícím a doplňujícím skutečnosti pojednávané v textu.

Z hlediska terminologie jsem se z větší míry držel zažitých názvů, jména kmenů jsou uváděna v původní latinské formě. Tam, kde si termín vyžaduje přesnějšího vyjádření, uvádím původní anglický termín v závorce, jde především o typy sídel domorodých obyvatel. Pro severní skotský limit používám označení Antoninův val, avšak pro limit jižní Hadrianova zeď, neboť je to označení přesnější nejen jazykově, ale i z hlediska povahy tohoto monumentu. Pod názvem Skotsko se rozumí celá země na sever od hadrianovské hranice, Kaledonie označuje oblast severně od limitu Antoninova, bez oblasti Lowlands. 7

I. Lidé ze severu

Ačkoliv dnešní Skotsko nese svůj název po keltských osadnících, kteří do země přišli až mnohem později z Irska, původními obyvateli byly kmeny, pro které se od konce 3. století vžilo pojmenování Piktové. Dodnes není jisté, jakého byli Piktové původu, zda šlo o keltské etnikum, a nebo zda to byli potomci původních obyvatel Evropy z dob před příchodem Indoevropanů. V každém případě to však byla svébytná kultura s mnoha původními, jinde neznámými rysy. Etnická mozaika Kaledonie, jak Skotsko pojmenoval Tacitus, však byla ještě pestřejší. V jižní oblasti Lowlands sídlily britonské kmeny, které měly mnohem blíž ke svým jižním sousedům, např. ke keltským Brigantům. Dodnes ne zcela zodpovězenou otázkou také zůstává, kdo sídlil na západním pobřeží odříznutém hradbou hor a jezer.

Zatímco celý jih a jihozápad, tedy oblast na jih od budoucího Antoninova valu, byl obýván Britony, kmeny, které později splynuly v tzv. Pikty, byly soustředěny na východním, severovýchodním a severním pobřeží, jak o tom jasně svědčí četné nálezy, distribuce piktských symbolických kamenů a místních jmen i sama geografie Skotska.2 Pro tyto kmeny se vžilo označení proto-Piktové, není však zcela jasné, jak obyvatelé Kaledonie nazývali sami sebe. Řecký mořeplavec Pýtheás nazval celé Britské ostrovy jako Pretaniké, patrně na základě domorodého jména. Název Pretanské ostrovy užívali i Diodóros, Strabón, Claudius Ptolemaios a v latinské formě Brittanské ostrovy i Římané. Pretaniké je příbuzné s velšským označením Británie Prydain, které je etymologicky spjato s P - keltským pojmem pro „malovaný“ či „barevný“,3 což nepochybně souvisí s keltským obyčejem zdobit svá těla modrými ornamenty. Stará velština užívala označení Pretani, což je P - forma irského Cruithni či Cruithen, kterým irští autoři označovali Pikty.4 Nazývali tedy Piktové sami sebe jako Pretany nebo Cruithny, tedy jako „malovaný lid“? Vyloučit se to nedá a kloní se k tomu i značná část badatelů. Je nemálo pravděpodobné, že římské „Picti“ , které se jako souhrnné označení pro obyvatele severu Británie poprvé objevuje roku 297 v panegyriku na císaře Constantia Chlora, je jen latinskou formou vlastního označení obyvatel dnešního Skotska. Podobně není zcela jasné, 2 Cummins, W. A., 1995: The Age of the Picts, s. 38 – 43. K distribuci piktských kamenů Henderson, Isabel M., 1957-8: The Origin Centre of the Pictish Symbol Stones, PSAS 91, s. 44 – 60. 3 K vlastnímu pojmenování obyvatel Kaledonie Smyth, A. P., 1984: Warlords and Holy Men, s. 59 – 60. Srov. Collingwood R.G., Myres J.N.L., 1937: Roman Britain and the English Settlements, s. 31. 4 Cummins, 1995, s. 12. 8 jakým jazykem protopiktské kmeny mluvily, soudí se však, že měly mluvit tzv. P - keltštinou, tj. řečí, jež se oddělila z prostředí pevninských Keltů a později zanikla. Druhou skupinou je starší tzv. Q - keltština, ze které se vyvinula irština, skotská gaelština či jazyk manx.5 To nás opět přivádí k otázce o tom, kdo vlastně Piktové byli a vpravdě na tuto otázku ani neexistuje jasná odpověď. Některé kulturní projevy naznačují jejich příslušnost ke keltskému etniku, ať už je to mnoho keltských místních názvů, jména některých kmenů, přítomnost laténských palisádových ostrožních pevností nebo využití typické válečné techniky indoevropského dědictví, totiž válečných vozů, doložených jak z archeologických nálezů, tak u Caesara a Tacita.6 Ovšem jiné prvky piktské kultury tomu protiřečí. Ať už je to jejich netradiční oděv, ze kterého se později vyvinul skotský kilt, existence piktských toponym, či obyčej matrilineárního nástupnictví. Pojmeme-li tento problém komplexně, pak se nabízí pravděpodobná možnost, že v některých oblastech byly původní protopiktské elity vytlačeny nově příchozí keltskou válečnickou aristokracií z jihu. Došlo tak vlastně ke smíšení dvou odlišných etnik. Nakonec takové případy máme historicky i archeologicky doloženy jak na Britských ostrovech, tak i na kontinentu.

Byli to právě obyvatelé Kaledonie, kteří dělali římským vojevůdcům, Agricolou počínaje, dlouhodobě největší potíže a to jak při podmaňování, tak správě ostrova. Podstatně lépe jsme zpraveni o kmenech na jihu Británie, avšak díky práci „Geografiké hyfégésis“ řeckého geografa ze druhého století, Claudia Ptolemaia, máme jistou povědomost i o situaci na severu.7 Dnešní anglo-skotské pomezí bylo v době kolem přelomu letopočtů baštou silného kmene Brigantů, k jejichž území patřila i část jižního Skotska. Později bylo jejich kmenové území rozděleno limitní zdí císaře Hadriana. Za touto hranicí pak Ptolemaios zaznamenal následující kmeny a lokality.

Prvním kmenem na území Skotska je kmen Selgovů, u nichž známe lokality Carbantorigum, Uxellum, Corda a Trimontium. S nimi na jihozápadě sousedí Novanté, u kterých známe místa jménem Lucopibia a Rerigonium. Severně od nich žije kmen Damnoniů, na jejichž území jsou lokality Colania, Vindogara, Coria, 5 Problémem jazyka Piktů se dosud nejlépe zabýval Jackson, K. H., 1955: The Pictish Language in: Wainwright, F.T. (ed.): The Problem of the Picts, s. 129 – 66. 6 Carter, S. - Hunter, F., 2002: The Newbridge Chariot, Current Archaeology 178, s. 413 – 5. Též Smyth, 1984, s. 56 – 7. 7 Ptolemaios II, 2. 9

Alauna, Lindum a Victoria. Silný kmen Votadinů sídlil na východním pobřeží u Bodotrie (dnešní Firth of Forth) a známa jsou místa Curia, Alauna a Bremenium.8

Za budoucí hranicí Antoninova valu se při východním pobřeží rozkládalo kmenové území Veniconů s lokalitou Orrea (Horrea Classis). Nad nimi, v dnešním Aberdeenshire, sídlili Taexalové, na jejichž území je známa lokalita Devana. Velkým kmenem v této oblasti a jejím sousedství byli Vacomagové, na jejichž teritoriu byla zaznamenána sídla Bannatia, Tameia, Pinnata Castra a Tuesis. S tímto kmenem sousedil eponymní kmen Kaledonů, žijících snad v oblasti Grampianského pohoří a přilehlých oblastí. Posledním kmenem, který žil za dělící čárou ústí Forth a Clyde byli Epidiové, žijící na poloostrově Kintyre na jihozápadě.

V oblasti Highlands oddělené Great Glen, na samém severu, žilo podle Ptolemaia sedm kmenů. Severně od zálivu Moray žili Decantové, nad nimi Lugiové, dále Smertové a úplně na severu Cornaviové. Při západním pobřeží od severu to pak byli Caerenové, Carnonacové a nakonec Creonové. Na území žádného z těchto kmenů se Římané zřejmě nedostali suchou nohou, nicméně přítomnost římského loďstva se dá předpokládat.9 . Méně sdílní než Ptolemaios, ale přesto přínosní jsou i Tacitus, Dio Cassius a Ammianus Marcellinus.10 K výše uvedenému Ptolemaiovu výčtu kaledonských kmenů nutno poznamenat, že patrně nejde o přesný obraz skutečnosti, jak o tom svědčí např. zmínka o kmeni Borestů u Tacita.11 Všechny zmíněné i neznámé kmeny nebyly hned od začátku označováni jako Piktové. Nejprve se užívalo klasické označení Brittones a posléze pro sever Británie Caledones, zřejmě podle největšího, možná předkeltského kmene, který dal zemi jméno. Alespoň tak to tvrdí někteří badatelé.12 Existuje však i další možnost, neméně pravděpodobná, totiž že na území dnešního Skotska žádný kmen zvaný Caledones nebyl, ale že se jednalo o konfederaci několika kmenů. Usuzuje se tak na základě jimi obývaného, poměrně

8 Ptolemaios uvádí jména Otadinoi a Boderia. 9 Viz Hind, J.G.F., 1974: Agricola´s fleet and Portus Trucculensis, Britannia 5, s. 285 – 8. 10 Podrobněji ke zmínkám antických autorů o Kaledonii a jejích obyvatelích Hind, J.G.F., 1983: Caledonia and its occupation under the Flavians, Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland 113, s. 373 – 8. Dále jen PSAS. 11 Tacitus: Agricola, 38. 12 Mann, John C. - Breeze, David J., 1987: Ptolemy, Tacitus and the tribes of north Britain, PSAS 117, s. 85-91. 10 velkého území, podobně jako u velkého kmene Brigantů, o nichž se rovněž soudí, že nebyli jediným kmenem.13

Jak již bylo řečeno výše, starověké Skotsko bylo zemí několika etnik. I v rámci těchto etnik však panovaly rozdíly, zejména kulturní. Tyto rozdíly jsou dobře zjistitelné ve formě sídel jednotlivých kmenů, či spíše skupin kmenů. Podívejme se nejprve do oblasti Lowlands, kterou obývaly čtyři britonské kmeny; Votadinové, Selgové, Novanté a Damnoniové. Patrný je rozdíl zejména mezi podobou sídel na východě a západě Lowlands. Zatímco na východě jsou mnohem častější kopcová hradiště (hillforts), na západě převládají kamennými zdmi dobře opevněné osady či malé pevnosti kruhového půdorysu z nasucho kladených kamenů (duns) a objevují se také tzv. crannogy, což byla opevněná dřevěná obydlí kruhového půdorysu, vystavěná na umělém ostrově nebo na plošině položené na dřevěných kůlech uprostřed jezer či močálů, přístupná pouze po úzké lávce. Tu bylo možné v případě nebezpečí lehce odstranit. Největší rozšíření crannogů je doloženo na někdejším území Novantů a Damnoniů, objevují se však i v oblasti Highlands a v Irsku. 14

Ve skotské oblasti Lowlands jsou větší měrou zastoupeny malé kopcové pevnosti, můžeme tu však nalézt i několik podstatně větších sídel tohoto typu, která bývají označována jako minor oppida s poměrně vyvinutou společenskou stratifikací. Mezi těmito vystupují do popředí dvě kopcové pevnosti, Traprain Law na území kmene Votadinů a Eildon Hill North na území Selgovů, které byly centry dvou nejsilnějších kmenů Lowlands. Celých sedmdesát procent větších kopcových pevností pak spadá právě do oblastí ovládaných Votadiny a Selgovy, což dokládá srovnatelnou úroveň obou kmenových útvarů.15 Každá z pevností zabírá rozlohu necelých sedmnácti hektarů a je obklopena několika sty chat. Z těchto lokalit s dlouhou kulturní historií pochází dostatek nálezů,16 které dokládají existenci vyspělé kmenové společnosti a zároveň tato kmenová oppida vypovídají mnohé o vztahu jejich obyvatel vůči sobě i vůči Římanům.

13 Smyth, 1984, s. 42. K otázce Brigantů Hanson, W. S., 1987: Agricola and the Conquest of the North, s. 54 – 7. Viz též Hanson, W. S. - Campbell, D. B., 1986: The Brigantes: From Clientage to Conquest, Britannia 17, s. 73 – 89. 14 Otázkou crannogů se rozsáhle zabývá Crone, B.A., 1993: Crannogs and chronologies, PSAS 123, s. 245-54. 15 Hanson, W.S. – Maxwell, G.S., 1986: Rome´s North West Frontier, s. 6 16 Viz systematické výzkumy, které vedl Alexander Curle a James Cree PSAS 50, 1915-16, s. 64-71 a PSAS 57, 1922-23, s. 222-26. 11

Podívejme se nejprve na kmenové centrum Selgovů. Pevnost na dnešní lokalitě Eildon Hill North byla zbudována na jednom ze tří pahorků při řece Tweed, obehnána trojitou hradbou a obklopena ne méně než třemi sty chat kruhového půdorysu,17 což jasně dokládá hustotu osídlení tohoto místa. Odborníci odhadují počet obyvatel na dva až tři tisíce.18 Velká část sídliště byla opevněna kamennou zdí s dřevěnou kostrou, tedy typem zdiva, který je znám i u kontinentálních Keltů.19 Přímo v srdci pevnosti však byly odhaleny základy římské strážní věže, zbudované patrně již v 1. století,20 s přímou návazností na nedalekou římskou pevnost v Newstead, jíž Ptolemaios právě na území Selgovů uvádí jako Trimontium, což odkazuje ke geografické poloze domorodého osídlení na trojvrší Eildon Hills. Tato situace svědčí o ne příliš přátelském vztahu Selgovů k Římanům tím více, srovnáme-li ji s poměry u sousedních Votadinů v jejich kmenovém centru na Traprain Law.

Při poznávání složitých vztahů mezi domorodci a okupanty je Traprain Law jednou z nejcennějších lokalit na sever od Hadrianovy zdi vůbec. Votadinské centrum ostře kontrastuje s oppidem na Eildon Hill North, neboť postrádá jakékoliv příznaky římského dohledu, nebyly zde odhaleny žádné římské stavby vojenského charakteru, ale naopak velké množství nálezů římského původu z rozmezí 1. až 4. století, o nichž bude řeč později. Tyto nálezy dokládají dlouhodobý kontakt mezi Římany a Votadiny, jejichž postoj vůči římské moci byl na rozdíl od ostatních kmenů Lowlands, Selgovů, Novantů a snad i Damnoniů, kladný. Šestnácti hektarové oppidum bylo poprvé obsazeno v polovině 1. století a jeho mohutné opevnění prošlo třemi fázemi. Traprain Law je také jedinou domorodou pevností s kontinuálním osídlením i po obsazení jižního Skotska Římany.21

Za pomyslnou hranicí vymezenou zálivy Forth a Clyde již nežili Britoni jako na jihu, ale etnikum, které bychom mohli označit jako Kaledony nebo také pozdějším termínem Piktové. Stejně jako se lišily od svých jižních sousedů tyto kmeny, lišily se

17 Podrobně Christison, D., 1893-4: The Prehistoric Fortresses of Treceiri, Carnarvon; and Eildon, Roxburgh, PSAS 28, s. 110 – 19. Souhrnem Armit, Ian, 1997: Celtic Scotland, s. 50 - 52. 18 Breeze, David J., 1993: The Northern Frontiers of Roman Britain, s. 37. 19 Hanson – Maxwell, 1986, s. 12. 20 Steer, K. A., 1951-2: A Roman Signal-Station on Eildon Hill North, Roxburghshire, PSAS 86, s. 202 – 5. 21 K opevnění podrobně Feachem, R. W., 1955-56: The Fortifications on Traprain Law, PSAS 89, s. 284-9. 12 i jejich sídla. Samozřejmě se i na severu objevují kopcové pevnosti, ovšem ve specifické podobě, totiž tzv. vitrifikované pevnosti, které lze nalézt především na severu a severovýchodě Skotska, za všechny jmenujme alespoň Tap O´Noth, Craig Phadraig či Finavon, zkoumanou V. Gordon Childem.22 Specifikum těchto pevností spočívalo v tom, že jejich obranné zdi byly vystaveny intenzivnímu vysokému žáru, který způsobil roztavení a místy až zesklovatění kamenné suti uvnitř zdí, tzv. vitrifikaci. Archeologickými průzkumy byl u některých pevností doložen typ zdiva pojmenovaný Caesarem jako murrus gallicus,23 ukázkovým příkladem je pevnost Abernethy v Perthshire. U těchto pevností, kterých je po celém Skotsku na šedesát, se však dosud nepodařilo zcela objasnit průběh jejich vzniku.24 Obecně pak lze o skotských kopcových pevnostech říci, že mnoho jich bylo opuštěno právě po vpádu Římanů do země a jen některé byly znovu obsazeny až v období temného věku, v průběhu 5. a 6. století.

Na úplném severu, západě a přilehlých ostrovech Kaledonie, v jen málo přístupných oblastech, byl vyvinut zcela jiný unikátní typ sídel, který navazoval na starší tradici typických kruhových kamenných chat. Šlo o tzv. brochy, věže z nasucho kladených kamenů s malým úzkým vchodem. Jejich výška se pohybuje mezi 6 a 13 metry, což je výška nejlépe dochovaného brochu Mousa na Shetlandech, s mocností zdiva od 3 do 4,5 metru, přičemž zdi jsou duté a kromě toho, že jimi vedlo schodiště, sloužily i jako skladovací prostory. Samotná stavba byla bez oken a rovněž z obranných důvodů byla obvykle zakončena krytým ochozem. Střecha u brochů nebyla potvrzena. Existence těchto objektů mimo jiné vyvrací zprávy Diona Cassia, jenž o obyvatelích Kaledonie napsal, že „...obývají divoké hory a pusté bažinaté pláně bez hradeb, měst či obdělávaných polí, ...“.25 Právě naopak. Brochy svědčí o stavitelském umění a pokročilosti obyvatel Kaledonie, kteří dokázali stavět efektivní fortifikace. Brochy se rozšířily i do skotské Nížiny, kde se staly útočištěm před římským vojskem, ukázkovým příkladem je broch v Leckie ve Stirlingshire, u něhož je jako u jediného prokázána násilná destrukce přímým útokem římského vojska. Z

22 Podrobně o výzkumu viz. Childe, V. Gordon, 1934 - 5: Excavation of the Vitrified Fort of Finavon, Angus, PSAS 69, s. 49 – 80. 23 Caesar: B.G., VII, 23, 1 - 5. 24 Obecně se otázkou vitrifikovaných pevností zabývá MacKie, E. W., 1976: The Vitrified Forts of Scotland. in: Harding, D.W. (ed.): Hillforts: Later Prehistoric Earthworks in Britain and Ireland, s. 205 – 35. Podrobně o fenoménu a experimentu s vitrifikací Ralston, Ian, 1986: The Yorkshire Television vitrified wall experiment at East Tullos, PSAS 116, s. 17 – 40. 25 Dio Cassius: Roman History, LXXVII, 12, 1. 13 této lokality pak pocházejí nálezy římské keramiky, skla, prstenů, spon či skleněných náramků. Nálezy římské provenience pocházejí i ze dvou dalších zkoumaných brochů na jihu Skotska, Torwoodlee a Buchlyvie.26

Vedle výše zmíněných druhů sídel, která obyvatelé na sever od budoucí Hadrianovy zdi využívali jako obydlí i útočiště, se na území Skotska setkáváme i s usedlostmi (homesteads), osadami (settlements), jejichž charakter byl na rozdíl od kopcových pevností, které byly z velké části sídly válečnické aristokracie, převážně civilního charakteru. Rozdíl mezi usedlostí a osadou je v jejich velikosti. Sociální jednotka do tří domů, kde se předpokládá jen jedna rodina, je usedlost, zatímco místo s více než třemi domy representuje domov více rodin, tedy osadu. Ve starší fázi byly oba typy sídlišť, s dřevěnými a později i kamennými domy kruhového půdorysu, opevňovány dřevěnou palisádou, u větších sídlišť i dvojitou. V posledních staletích starého letopočtu a i po příchodu Římanů se již setkáváme s praxí uzavírání domů, ať už usedlostí či osad, do kruhového, případně oválného ohrazení valem a příkopem. 27

Rozmanitost sídel domorodého obyvatelstva je jedním z faktorů, na jehož základě si můžeme vytvořit představu o společenské struktuře, o níž se z písemných pramenů dozvídáme jen málo a je otázkou, do jaké míry můžeme použít kontinentální analogie. Horní patro společnosti tvořila válečnická aristokracie, z jejíchž řad se rekrutovali kmenoví králové. Tato vrstva je representována především většími kopcovými pevnostmi, které měly účel nejen obranný, ale také plnily funkci kmenových center a byly symbolem prestiže. Taková místa lze dobře rozpoznat i podle množství kovových předmětů, které se kumulovaly právě v rukou bohaté válečnické aristokracie.28 Další vrstvou byli zemědělci a farmáři, jejichž bohatství se počítalo zejména podle velikosti stád dobytka a dále pak nejrůznější řemeslníci, mezi nimiž se velké úctě těšili kováři. Ti pak žili buď při kmenových centrech, osadách, vesnicích, v jejichž centru stály na severu a západě Kaledonie brochy, případně osamoceně v ohrazených usedlostech. Dřevěné crannogy pak mohly být domovem

26 Piggott, Stuart, 1950-51: Excavations in the broch and hill-fort of Torwood-Lee, Selkirkshire, PSAS 85, s. 108 - 117. Main, Lorna, 1998: Excavation of a timber round-house and broch at the Fairy Knowe, Buchlyvie, Stirlingshire, PSAS 128, s. 321 - 401. Tématu se věnuje také Macinnes, Lesley, 1984: Brochs and the Roman occupation of lowland Scotland, PSAS 114, s. 235 - 49. 27 Ritchie, Graham a Anna, 1985: Scotland - Archaeology and Early History, s. 95 – 101. 28 Ritchie, 1985, s. 118 – 20. 14 střední vrstvy, stejně tak jako bohaté elity, jak to dokládají luxusní nálezy z jihoskotských lokalit Lochlee a Hyndford.29

Podívejme se nyní jaké svědectví nám o životě a společnosti obyvatel Kaledonie zanechali antičtí dějepisci 2. a 3. století, Héródianos a Dio Cassius:

„Většina Británie je bažinatá ... Přes tyto močály barbaři plavou a brodí se až po pás ve vodě. Jsou téměř nazí a bláto jim nevadí. Neznají oděv, ale zdobí si železem boky a krk a pokládají to za okrasu i za důkaz bohatství jako ostatní barbaři zlato. Na tělo si tetují barevné obrazy a podoby rozmanitých zvířat, a proto se neodívají, aby nezakrývali kresby na těle. Jsou velice bojovní a krvelační. Chrání se pouze štítem a kopím; meč jim visí podél nahého těla. Neznají pancíř a helmu a považují je za překážku při přechodu močálů, ...“30

„... obývají divoké hory a pusté bažinaté pláně bez hradeb, měst či obdělávaných polí. živí se pastevectvím, divokou zvěří a ovocem; ryb, kterých se tam nalézá ohromné a nevyčerpatelné množství, se nedotýkají. Přebývají ve stanech, nazí a bosí, ženy mají dohromady a společně vychovávají veškeré potomstvo. Forma jejich vlády je převážně demokratická, velmi rádi se oddávají loupení a v důsledku toho vybírají nejstatečnější muže za vládce. Do bitvy jezdí na vozech a mají malé hbité koně; bojují také opěšalí, velmi rychle běhají a pevně stojí na zemi. Jako zbraně používají štít a krátké kopí s bronzovým jablkem na konci násady ... mají také dýku. Dokáží snášet hlad, zimu a jakýkoliv druh strádání. Jsou-li v ohrožení, stahují se do bažin a vydrží zde po mnoho dní pouze s hlavami nad vodou. V lesích přežívají z kůry a kořínků ... jídlo si dělí na malé porce, které zabrání hladu i žízni.“31

Jak je patrné, Héródianova zpráva se vztahuje především k válečnictví, což je ovšem pochopitelné, neboť když už antičtí autoři psali o barbarech, bylo to převážně v souvislosti s římskou vojenskou aktivitou. Dio Cassius už je sdílnější a dozvídáme se i něco o způsobu života Kaledonů. Nicméně, ani jedna ze zpráv nevystihuje skutečnost, naopak se setkáváme s předsudky a zkreslenými informacemi. Na druhou stranu jsou však v těchto stručných zprávách postiženy všechny důležité stránky života kaledonských barbarů, snad jen s výjimkou náboženství.

29 Mezi nálezy z Lochlee patří mnoho železných a bronzových předmětů jako spony, náramky, prsteny, kusy skla, železné udidlo, držadlo zrcadla, viz Munro, Robert, 1878-79: Notice of the Excavation of a Crannog at Lochlee..., PSAS 13, s. 227 - 234. Podobné nálezy, skleněné náramky, prsteny, řím. keramika etc, pocházejí i z lokality Hyndford, viz Munro, 1898-99: Notes on a Crannog at Hyndford, near Lanark…, PSAS 33, s. 382-87. 30 Héródianos: Řím po Marku Aureliovi, III, 14, 6 - 8. 31 Dio, LXXVII, 12, 1 - 4. 15

Obsáhlou kapitolou je válečnictví Kaledonů a vše co s tím souvisí. Jsme informováni, že k výzbroji válečníků patřil malý štít obdélníkového, někdy též kulatého tvaru s kruhovou poklicí opatřenou hrotem, jak to dokládají soudobé i pozdější ikonografické památky. První z nich je pamětní deska z Bridgeness, která formou nápisu a výjevu poražených barbarů upomíná na dokončení jednoho z úseků Antoninova valu.32 Naprosto stejný typ štítu je pak zobrazen i na Aberlemno Stone, kamenné stéle ze 7. století, zachycující porážku Northumbrijců Pikty.33 O malých štítech ostatně referuje i Tacitus.34 Ke kaledonským válečníkům také neodmyslitelně patřilo kopí a meč, obé opět doloženo ikonograficky i archeologicky.35 Železné meče byly delší než římské, převážně sečné, avšak stejně jako u železných listových hrotů kopí a štítového kování se jich mnoho nedochovalo.36 Dio také referuje o kopí s bronzovým jablkem na konci násady, tento druh zbraně je doložen i ikonograficky zobrazením válečníka na piktském kameni z Collessie, Fife.37 Válečník je vyobrazen se stejným štítem jako na desce z Bridgeness a Aberlemno Stone. Jak uvádí Héródianos, u obyvatel Kaledonie postrádáme nošení kovové zbroje i přileb, ovšem důvod byl především praktický. Terén byl v oblastech, kde žili, náročný a těžší výzbroj nepochybně vyčerpávala. Lehce odění válečníci byli daleko pohyblivější a mrštnější. Otázkou však je, bojovali-li skutečně nazí.38 Neznalost oděvu je vyloučena, neboť jsou to právě Piktové, od nichž kromě jiného pochází tradice kostkované látky – tartanu. Nejstarší doložený kus, tzv. „tartan z Falkirku“, je datován do poloviny 3. století. 39 Otázce kaledonského válečnictví a strategie bude znovu věnován prostor později.

32 Phillips, E. J., 1972-74: The Roman distance slab from Bridgeness , PSAS 105, s. 176-82 a obraz. příloha č.5. 33 Cruickshank, G. D. R., 2000: The Battle of Dunnichen and the Aberlemno Battle-Scene in: Cowan, E. J. - McDonald, R. A. (ed.): Alba – Celtic Scotland in the Medieval Era, s. 69 – 87. 34 Agricola, 36. O typologii štítů v Británii doby železné Stead, I. M., 1991: Many more Iron Age shields from Britain, Antiquaries Journal 71, s. 1 – 35. 35 Četné nálezy kopí pocházejí z Traprain Law, viz Burley, Elizabeth, 1955-6: A Catalogue and Survey of the MetalWork from Traprain Law, PSAS 89, s. 197 – 204. 36 K výzbroji podrobně Aitchinson, Nick, 2003: The Picts and the Scots at War, s. s. 44 – 66. 37 Viz Mack, Alastair, 1997: Field Guide to the Pictish Symbol Stones, s. 42 – 3. 38 Otázkou se přehledně zabývá Wagner, Paul, 2002: Pictish Warrior AD 297 – 841, s. 28. 39 Nalezen společně s největším depotem, cca. 2 tisíc stříbrných římských mincí z rozmezí let 83 př. Kr. – 230 po Kr. O nálezu MacDonald, George, 1933-34: Roman Coins found in Scotland (III.), including a Hoard from Falkirk, PSAS 68, s. 32 – 40. Reprodukce tartanu z Falkirku viz Henshall, A. S., 1951-2: Early Textiles Found in Scotland, PSAS 86, s. 8. 16

Krátký komentář si vyžaduje ještě jedno Dionovo tvrzení, totiž že Kaledonie byla bez hradeb, měst a obdělávaných polí. Nížinné oblasti země byly hojně zemědělsky využívány, což ostatně podporují nálezy z crannogu Milton Loch, odkud máme doložen ruční mlýnek, části pluhu a z dalších různých nalezišť zrna ječmenu.40 Obyvatelé Kaledonie byly antickými autory tradičně vykresleni jako divoce žijící necivilizovaní barbaři, jde však o obraz falešný. Byly by takoví lidé schopni zbudovat stavby jako jsou brochy, z nichž ten největší na ostrově Mousa vydržel v téměř nezměněné podobě dva tisíce let, vystaven drsnému počasí a nájezdům Vikingů? Taková stavba je dokladem vyspělé stavební technologie, existence schopných inženýrů, ekonomie, která tyto stavitele podporovala a organizované společnosti, pro níž byla věž zbudována.

V tomto světě kmenových králů a nespoutané divočiny žily kaledonské kmeny svobodně a nezávisle po dlouhá staletí, ohroženi jen vlastními vzájemnými spory. To se však mělo změnit ve 2. polovině 1. století, kdy na území dnešního Skotska vpochodovala římská vojenská moc.

40 Piggot, C. M., 1952-3: Milton Loch Crannog I., PSAS 87, s. 143 – 4. Breeze, 1993, s. 38. 17

II. Příchod Iulia Agricoly

Roku 77/8 se stal novým správcem Britannie římský vojevůdce Gnaeus Iulius Agricola a zahájil tak novou kapitolu v dějinách ostrovní země, tedy i Skotska.41 Agricola, zkušený válečník a dobrý taktik, si předsevzal, že dobude celý ostrov a vytvoří z něj řádnou provincii. Nejprve přikročil k dokonání toho, co se nepodařilo jeho předchůdcům, totiž pacifikaci dnešního Walesu. Poté postoupil dál na sever a setkal se s mocnými Briganty. Samotné skotské tažení začalo až ve třetím roce.

„Ve třetím roce výprav byly objeveny nové kmeny“,42 píše Tacitus o události, kterou začalo Agricolovo tažení za porobením Skotska. Tehdy Agricola postoupil z tzv. Stanegate, silnice ohraničené velkými pevnostmi v Carlisle (Luguvalium), kde byla usazena XX. legie Valeria Victrix, dříve sídlem v Chestru a Corbridge (Corstopitum), sídlo IX. legie Hispany, jejíž původní základnou byl York, směrem k zálivu Bodotria (Forth) a poté až k zátoce Tanaus (Tay). V oblasti, kterým římské vojsko prošlo, se Římané, díky svému nečekanému vpádu, nesetkali s žádným výraznějším odporem, což jim umožnilo v pravidelných vzdálenostech jednoho denního pochodu (cca. 16 římských mil) vybudovat ještě téhož roku několik pevností. Otázkou zůstává, proč se Agricola nesetkal s žádným odporem, zda to bylo způsobeno již dřívějšími akcemi, které vedl Petilius Cerialis,43 či výhodou bleskové války. Nejpravděpodobnějším se však jeví to, že územím, kterého bylo dosaženo při této třetí válečné sezóně byla východní polovina skotské Lowlands, kde byli dominantním činitelem prořímští Votadinové, naklonění spolupráci s Římem snad už před Agricolovým příchodem, jak se lze domnívat na základě absence římských vojenských objektů na východ od Dere Street a kontinuálního osídlení Traprain Law. Zcela ignorován byl při třetí sezóně jihozápad Lowlands, území Novantů, kam se Agricola obrátil až později, když zajistil sever a rozdělil ostatní území jihu. Samotný postoj Novantů v této době není znám.44

Následujícího roku, 80/81, došlo ke zbudování jakéhosi limitního předchůdce Antoninova valu, řetězu pevností – praesidií mezi zálivy Bodotria a Clota,45 tedy

41 Rok Agricolova nástupu na post guvernéra není jistý, a to se tedy týká i let jeho následných válečných operací. Roky jeho působení ve Skotsku jsou proto uváděny ve formě A/B. 42 Agricola, 22. Tacitus označuje tuto hranici jako terminus. 43 O významných vojenských střetech na severu informuje Tacitus, Agricola, 17. 44 K problému Reed, Nicholas, 1971: The Fifth Year of Agricola´s Campaigns, Britannia 2, s. 145 -6. 45 Jako praesidia označuje tyto pevnosti Tacitus. Agricola, 23. 18

Forth a Clyde. Dnes lze však jen s obtížemi rekonstruovat původní podobu, Agricolovi můžeme prokazatelně připsat pouze pevnosti Camelon a Mollins,46 pravděpodobné se zdají být i lokality Mumrills, Castlecary a Cadder na základě četných nálezů mincí, keramiky a skla z 1. století.47 Je rovněž pravděpodobné, že do řetězu pevností patřil i Elginhaugh na východě a Barochan na západě. Čistě hypoteticky stojí za úvahu i strategická poloha Stirlingu, kde sice dosud nebyla římská přítomnost prokázána, ovšem Stirling, od raného středověku nejdůležitější pevnost skotského království, k obsazení přímo vybízí. U ostatních lokalit, využívaných především ve 2. století, je identifikace obtížná. V údolích, kterými protékaly důležité řeky, pak byly vystavěny velké pevnosti, na řece Tweed to byla pevnost na lokalitě Newstead, na řece Forth Camelon, v údolí Annanu Milton, v Nithsdale Dalswinton a pevnost Castledykes v Clydesdale.48 Síť těchto pevností byla zahuštěna menšími stanicemi ve vzdálenosti 20 – 30 km od sebe v závislosti na terénu. Cílem toho bylo rozdělit a zabezpečit získané území a zabránit případným kmenovým povstáním.

Společně s praesidii byla zbudována také síť silnic s hlavními cestami od jihu k severu na západě a východě Lowlands. Východní cesta, známá jako Dere Street, působila jako hranice mezi kmenovými teritorii Votadinů a Selgovů, resp. měla zřejmě ochránit prořímské Votadiny před ostatními, opačně smýšlejícími kmeny. Podobnou úlohu snad plnila i cesta západní, s pevnostmi Milton a Crawford. Tato cesta, jako jistá forma limitu, od sebe držela kmeny Selgovů a Novantů, u nichž naopak mohlo hrozit spojenectví proti Římu.49 Tento předpoklad však není bez vnitřních rozporů. Pokud bychom použili stejný vzorec jako u Votadinů, tedy množství římských postů na daném území, pak se teritorium Novantů naopak jeví jako prořímské, neboť většina pevností Lowlands je situována na území Selgovů a Damnoniů.

46 Hanson, W. S. - Maxwell, G. S., 1980: An Agricolan praesidium on the Forth-Clyde isthmus (Mollins, Strathclyde), Britannia 11, s. 43 - 9. 47 Hanson, W. S., 1987: Agricola and the Conquest of the North, s. 109-10. Problém podrobně diskutuje Southern, Pat, 1996: Men and mountains, or geographical determinism and the conquest of Scotland, PSAS 126, 1996, s. 373–5. 48 Hanson, 1987, s. 97 – 105. 49 Reed, 1971, s. 145. 19

Hlavní tepnou, která spojovala velké pevnosti na jihu i severu a dělila spojence od nepřátel, byla východní Dere Street, vycházející z Corbridge k severu, protínajíc největší římskou pevnost Lowlands v Newstead. Tato pevnost, jejíž antický název byl Trimontium, hrála ze strategického hlediska klíčovou úlohu. Byla situována v údolí Tweedu v těsné blízkosti kmenového centra Selgovů na Eildon Hills North, v jehož samotném středu byla Římany vybudována signální věž, kterou bylo možno vidět i z dalších římských postů, vzdálených několik desítek kilometrů.50 Tím byla umožněna rychlá a efektivní komunikace mezi římskými jednotkami. Nelze ovšem s jistotou prokázat, zda její vznik spadá do období flávijského, čemuž by napovídal vzhled věže, mající paralely v agricolovských strážních věžích na severu v Gask ridge nebo též v pozdním 1. století na germánském limitu, či je-li dílem ze 2. století. Jediným spolehlivě datovaným nálezem je totiž Traianova mince z let 116-7.51 Vzhledem k situaci, jaká byla ve Skotsku v 1. a 2. století i mnoha paralelám se však jeví nejpravděpodobnějším, že v srdci selgovského oppida byla nejprve postavena věž dřevěná, aby byla v antoninském období nahrazena kamennou. Dá se předpokládat, že vybudování římského objektu vedlo k opuštění domorodé pevnosti, ovšem z pozdějších nálezů je zřejmé, že pevnost byla později znovu obsazena.

Mnoho toho nevíme ani o první fázi pevnosti v Newstead. Je vysoce pravděpodobné, že s její výstavbou bylo započato hned při třetí sezóně, kromě její původní rozlohy a důmyslného tvaru však víc nevíme. Toto velké castellum (4,2 ha) prošlo během římské okupace čtyřnásobnou přestavbou a jak již bylo řečeno, jako velitelství jihovýchodu Lowlands sloužilo k ochraně důležité cesty vedoucí z Yorku (Eburacum) na sever a dohledu na problémový kmen Selgovů. Tato římská lokalita je jednou z nejbohatších na římské nálezy a vypovídá mnoho o dění na severu.52 Později bude této významné lokalitě věnován další prostor.

Roku 81/82 pokračoval Agricola ve válečných operacích, ovšem ne na severu za zálivem Forth, ale svůj zrak upřel k oblasti dnešního Galloway a Ayrshire na jihozápadě Skotska, kde sídlili především keltští Novanté a zčásti i Damnoniové. Jak

50 Steer, 1951-2, s. 203. 51 Tamtéž, 1951-2, s. 205. 52 Obšírně se pevností v Newstead zabývá Curle, James, 1911: A Roman Frontier Post and Its People - The Fort of Newstead in the Parish of Melrose, Glasgow. Nověji též Richmond, Ian A., 1949-50: Excavations at the Roman Fort of Newstead, 1947, PSAS 84, 1949-50, s. 1-38. 20 již bylo řečeno výše, role tohoto kmenu není dosud zcela objasněna, tedy šlo-li o Římu kmen přátelský, či nikoliv. Tacitus píše, že „se Agricola … přeplavil na druhou stranu a v četných a zároveň úspěšných bojích porazil do té doby neznámé kmeny.“53 Co přesně si pod touto zprávou představit? Oněmi neznámými kmeny mohli být právě Novanté, kteří byli při předchozích Agricolových taženích na sever odříznuti a obejiti, nemuselo tedy jít jen o důvod jejich domnělé náklonnosti k Římu. Platí to i naopak, ovšem pravdu se dozvíme jen stěží. Nicméně, samotní Novanté, se kterými se Římané museli setkat už dřív, nemohli být považováni za „neznámé kmeny“. Protože se Tacitus zmiňuje o tom, že se Agricola přeplavil na „druhou stranu“, dá se předpokládat, že římské válečné operace, vedené s největší pravděpodobností z moře, byly namířeny i proti kmenům, které žily na členitém, po souši jen těžko přístupném pobřeží, v Argyllshiru, na poloostrově Kintyre, kam Ptolemaios lokalizuje kmen Epidiů nebo ještě dál, kde sídlili Creonové. V žádném případě nemůžeme vyloučit ani tu možnost, že se Římané stačili vypořádat s kmeny obou oblastí během jedné sezóny.54 Operace na západním pobřeží nemáme pro jejich velmi krátké trvání archeologicky potvrzeny. Avšak na jihozápadě Skotska, během páté sezóny byly zřejmě založeny pevnosti zjištěné na lokalitách Dalswinton u řeky Nith, Glenlochar u řeky Dee, při zálivu Solway Gatehouse of Fleet a naopak více na severu, v jednom z údolí, Loudoun Hill.55

Ve stejném roce Agricola také pojal myšlenku, že by si mohl v budoucnu podmanit sousední Hibernii (Irsko), která byla pro Římany z hlediska příhodného klimatu pro pěstování obilí, nerostného bohatství i proto, že „ by to pomohlo i proti Británii, kdyby byla na všech stranách římská vojska a Britannům tak byla odňata veškerá naděje na svobodu.“56 Šlo tedy o podobný důvod, který vedl Caesara ke vpádu do Británie. Budeme-li věřit Tacitovi, hodlal Agricola k tomuto účelu využít starou osvědčenou taktiku, totiž svárů mezi domorodým obyvatelstvem, v jejichž důsledku prý poskytl azyl jednomu z irských kmenových králů, uprchnuvšímu ze země kvůli povstání.57 Pokud však o něčem takovém Agricola skutečně uvažoval, pak by šlo spíše o demonstraci síly, než o skutečnou invazi, neboť větší z Britských ostrovů nebyl zdaleka prozkoumán a zpacifikován. 53 Agricola, 24. 54 Srovnej s Reed, 1971, s. 146 – 7. 55 K římským objektům na jihozápadě Skotska Hanson, 1987, s. 95 – 6, 100 – 1, 105 – 6. 56 Agricola, 24. 57 Tamtéž. 21

Během léta roku 82/83, v šesté sezóně, vyvstala Římanům hrozba za zálivem Forth, kde dosud žily z větší části neporobené kmeny, které mohly ohrozit postup Agricolova vojska i dosavadní úspěchy. Tak popisuje Tacitus příčiny vedoucí k opuštění nově vybudované hranice mezi zálivy Forth a Clyde, ovšem jak naznačují širší souvislosti, důvody mohly být zcela jiné. W. S. Hanson argumentuje, že skutečnou příčinou dalšího tažení byl přímý rozkaz císaře Domitiana, který si tak chtěl vydobýt válečnou slávu. Šestý rok Agricolových výprav byl zároveň prvním za Domitianovy vlády.58 Agricola vypravil loďstvo, aby pátralo po příhodných místech k přistání z důvodu podpory pěších i jako samostatnou válečnou jednotku. Pouhé tažení po souši bylo pro obtížnost terénu a značnou bojovnost nepřítele příliš nebezpečné. Součinnost námořních a pozemních jednotek by mohl dosvědčovat zjištěný tábor v Dun, který byl datován nálezem keramiky do flávijského období, jeho interpretace je však obtížná, neboť rozloha táboru je pouhých 3.2 ha, což by rozhodně nemohlo pojmout pěchotu i námořnictvo. Lze se tedy domnívat, že šlo spíše o dočasné stanoviště samotného loďstva.59

Z Tacitových záznamů i z polohy táborů na sever od linie Forth-Clyde je zřejmé, že Agricolovo vojsko muselo pochodovat při východním pobřeží, aby mohlo být v kontaktu s loďstvem. Ostatně, východní cesta, vedoucí připobřežní nížinou, byla jediná schůdná. Římská armáda zřejmě využila původní domorodé cesty, podél které bylo vystavěno několik římských pevností a celá řada dřevěných strážních věží. Tato obranná soustava byla v podstatě další formou limitu, plnícího podobnou úlohu jako pevnosti spojené silnicí Dere Street na východě Lowlands, tedy chránit římské spojence. V tomto případě se za takové prořímsky orientované barbary považují Veniconové, kmen, který obýval oblast dnešního Fife, pevninu ohraničenou zálivem Forth na jihu a Tay na severu.

Pevnosti, které společně se silnicí a řetězem strážních věží tvořily obrannou linii Forth-Tay, mohly být založeny již dříve, snad v průběhu čtvrté sezóny, jak tomu u některých napovídá nejméně dvojí flaviovské obsazení a sloužit jako předsunutá hlídka terminu, o němž hovoří Tacitus. Severní cesta vycházela z důležité pevnosti

58 Hanson, 1987, s. 115. Podobně Breeze, 1993, s. 47. 59 St Joseph, J. K. S., 1973: Air reconnaissance in Roman Britain, JRS 63, s. 225 – 6. 22

Camelon, pokračovala přes Doune, Ardoch, Strageath a končila pevností Bertha. Tyto pevnosti od sebe dělila přibližně stejná vzdálenost jako pevnosti na linii Forth- Clyde (cca. 10 km) a stejně tak i zde byly mezi pevnostmi rozmístěny strážní věže, jejichž paralelu můžeme v téže době nalézt na římském limitu v Germánii. Šlo o dvoupodlažní dřevěné věže čtvercového či obdélníkovitého půdorysu, ohrazené jednoduchým valem a kruhovým, více na jihu i dvojitým příkopem o vnitřním průměru 15 m. Nejkompletnější úsek těchto věží, jejichž primárním úkolem bylo shromažďovat a předávat informace na jih, je tzv. Gask Ridge,60 což je jedenáct věží zbudovaných na nízkém hřebeni mezi pevnostmi Strageath a Bertha.61

Jak již bylo naznačeno, významnou úlohu hrála mezi pevnostmi, ležícími na sever od linie Forth-Clyde, pevnost v Camelonu.62 Z její severnější polohy i přítomnosti šesti, či sedmi dalších krátkodobých táborů z různých období můžeme usuzovat, že Camelon nemusel patřit k pevnostem na terminu, ale mohl být součástí obsazování území mezi Forth a Tay, tedy že sloužil jako základna k dalším tažením na severu. Jeho datace je spolehlivě určena do agricolovského období, neboť z této lokality pochází jedna s nejranějších římských keramik nalezených na území Skotska či as císaře Vespasiana.63 Také bývá zvažována možnost, že Camelon mohl sloužit Agricolovi, a poté i posádkám Antoninova valu jako přístav, ovšem to nelze jednoznačně prokázat, není totiž jisté, jaké výšky dosahovala v té době mořská hladina.64

Směrem do nepřátelského území, v údolích, která byla využívána jako přechody z hornatých oblastí, byly na strategických místech zbudovány menší pevnosti, sloužící jako překážka proti pronikání nepřátelských kmenů, resp. sledování jejich pohybu a ochraně již konsolidovaného území.65 Takovými „údolními pevnostmi“ byly

60 Soustava získala svůj název podle zkoumané věže Gask House, odkud pochází jeden ze dvou fragmentů keramiky, která určila stavby do flávijského období. 61 Hanson, 1987, s. 153 – 7. K funkci systému podrobně Wooliscroft, D. J., 1993: Signalling and the design of the Gask Ridge system, PSAS 123, s. 291 – 302. 62 Obsáhlou zprávu z výzkumů na lokalitě Camelon podávají ve třech studiích Christison – Buchanan – Anderson, 1900-1: Account of the Excavation of the Roman Station of Camelon, Near Falkirk..., PSAS 35, s. 329 – 417. 63 Frere, S. S., 1984: Roman Britain in 1983..., Britannia 15, s. 275. 64 Touto teorií se zabývá Tatton-Brown, T. W. T., 1980: Camelon, Arthur´s Oon and the main supply base for Antonine Wall, Britannia 11, s. 340 – 3. 65 Viz Hind, J.G.F., 1983: Caledonia and its occupation under the Flavians PSAS 113, s. 376-7 a Southern, 1996, s. 378-84. Též Jarrett, M.G., 1985: History, archaeology and Roman Scotland, PSAS 115, 1985, s. 63. 23

Fendoch, Dalginross, Bochastle, Malling a Drumquhassle, z nichž je nejlépe prozkoumána prvně jmenovaná na lokalitě Fendoch. Tato kompletní římská pevnost s pravidelnou vnitřní zástavbou je ukázkovým příkladem toho, jak „údolní pevnosti“ fungovaly. Ve vzdálenosti 1 km před pevností byla zjištěna signální věž, odkud byl skvělý výhled do údolí, bylo tudíž možné sledovat pohyb nepřítele a efektivně reagovat na každou jeho akci.66

I když Tacitus píše, že „kmeny sídlící v Kaledonii začaly ozbrojené povstání“,67 agrese vyšla spíše z římské strany. Opětovný návrat za ustavenou hranici Forth- Clyde, budování, nebo možná i obnova, či obojí římských pevností na severu, pronikání hlouběji na území dosud svobodných kmenů za součinnosti římského loďstva, to vše byly znepokojující skutečnosti, které mohly vyvolat patřičnou reakci kaledonských kmenů, v prvé řadě můžeme předpokládat Vacomagy a Taexaly, uvažovat se dá i o Tacitových Borestech. Došlo k úspěšnému napadení římských pozic, o které pevnosti konkrétně šlo samozřejmě nevíme, Tacitus se zmiňuje o jednom castellu,68 ovšem je pravděpodobné, že takových míst bylo víc. Agricola, jenž znal podle Tacita úmysly barbarů, rozdělil své vojsko do tří proudů, aby mohl efektivněji čelit nepřátelskému útoku, možná se i připravoval na bitvu. Rozdělení armády do tří proudů se zdá být potvrzeno i archeologicky, totiž existencí krátkodobých táborů o rozloze cca. 14 ha, pravidelně rozložených při cestě na sever, od řeky Forth k řece South Esk. Od jihu to je Dunblane, Ardoch, Strageath, Dornock, Cardean a Finavon.69 Při zálivu Tay, na území Veniconů, pak byly zbudovány tábory Dunning a Abernethy o rozloze 46,5 ha, které reprezentují jednu ze dvou skupin táborů, prokazatelně spadajících do flávijského období, což doložil nález pozdně flaviovské keramiky.70 Vzhledem k jejich umístění a velikosti je pravděpodobnější, že tyto tábory pro celé Agricolovo vojsko mají svůj původ již v dřívějších taženích, spojených s pronikáním za řeku Tay a předcházejí ty čtrnácti hektarové.71

66 Richmond, I. A. - McIntyre, J., 1938-9: The Agricolan Fort at Fendoch, PSAS 73, s. 111 – 3. 67 Agricola, 25. 68 Tamtéž. 69 Hanson, 1987, s. 126 – 7. 70 St Joseph, 1973, s. 219 – 221. Druhou skupinou jsou tábory tzv. typ Stracathro typický bránou s klavikulou. Viz Maxwell, 1989, s. 50 - 6. 71 Hanson, 1987, s. 127. 24

Během šesté sezóny byl kaledonskými válečníky napaden tábor IX. legie, údajně nejslabší ze tří částí Agricolova vojska. Noční útok byl proveden rychle, nečekaně a do jisté míry úspěšně. Kaledonští válečníci nejenže prolomili obranu, ale dostali se přímo do tábora a jen díky rychlé reakci zbytku Agricolova vojska se podařilo nepřítele zatlačit a odvrátit zničení třetiny armády.72 Na další, rozsáhlejší válečné operace zřejmě toho roku již nedošlo, neboť se sezóna chýlila ke konci. Identifikovat místo útoku je pochopitelně obtížné, ne-li nemožné a ani Tacitus svými informacemi mnoho nepřispívá. Nepřátelé jsou jmenováni jako obyvatelé Kaledonie, což nám sice dává představu o zeměpisném určení, konkrétně se však nedozvídáme nic. Jedinou indicií tak zůstávají velké tábory při východním pobřeží, které jasně určují postup římského vojska.

Posledním rokem Agricolových výbojů na severu se stal rok 83/84, kdy došlo k jedinému a poslednímu přímému střetu Římanů s kaledonskými kmeny. Agricola, vědom si reálného nebezpečí, hrozícího ze strany sjednocujících se kaledonských kmenů, přikročil na začátku sedmé sezóny k vedení psychologické války. Vyslal loďstvo, aby plenilo a nahánělo hrůzu podél pobřeží severovýchodního Skotska a snad i s cílem vyprovokovat nepřítele k akci, zatímco sám pochodoval nížinou, která se táhne při východním a severovýchodním pobřeží až k zálivu Moray. Šlo patrně o rychlý pochod, neboť zásoby byly přepravovány po vodě, pěchota a jízda tak opět jednala v součinnosti s loďstvem, které již v předchozí sezóně budovalo při pobřežích základny pro rychlejší postup hlavního proudu vojska. Tacitus uvádí, že Agricola posílil svou armádu „nejstatečnějšími a v dlouhotrvajícím míru osvědčenými Britanny“.73 Samozřejmě nevíme, o které Britanny šlo, zda to byly pomocné jednotky sestavené z již dříve porobených kmenů z jihu, nebo jestli se boje na římské straně zúčastnily severní prořímské kmeny Votadinů a Veniconů, přičemž zejména přítomnost Votadinů stojí za vážnou úvahu. Římané je mohli využívat jako tlumočníky, průzkumníky a průvodce v neznámém terénu.

Místem, kde se Římané střetli s armádou kaledonských kmenů, byl podle Tacita Mons Graupius,74 který byl již obsazen kaledonskou konfederací, místo bitvy tedy vybrali sami Kaledonové, ovšem proč zvolili přímý střet, než aby pokračovali v

72 Agricola, 26. 73 Tamtéž, 29. 74 Tamtéž. 25

úspěšné taktice partyzánské války, zůstává otázkou. Je možné, že svoji situaci cítili jako skutečně bezvýchodnou a proto se rozhodli k otevřenému střetu. Ostatně vážnost situace dokládá i Tacitus, když píše, že Kaledonové „konečně se také dali poučit, že společné nebezpečí je možno odvrátit svorností, a poselstvy a smlouvami sehnali dohromady válečné síly všech kmenů.“75 Toto souvětí vystihuje danou situaci lépe, než cokoliv jiného. Keltské kmeny, a stejně tak i kmeny a později klany ve Skotsku, byly proslulé svými spory, kmenovými válkami a nechutí spolupracovat, ke spojenectví docházelo vždy až v krajních situacích, kdy už mnohdy bývalo pozdě. Nyní nebylo na výběr. Agricola postoupil do hospodářského srdce Kaledonie, do nížin, kde byla nejúrodnější půda a nejhustější osídlení.76

Dosud nevyjasněná je lokalizace místa bitvy. Mons Graupius, tedy hora Graupius je nepochybně totožná s pohořím Grampiany, resp. dala tomuto pohoří jméno.V průběhu desetiletí byly učiněny pokusy určení místa bitvy, ovšem bez úspěchu,77 teprve objev velkého římského tábora roku 1975 na lokalitě Durno přinesl jisté výsledky. Tento tábor, o rozměrech 930x590/620 m, se nachází 5 km severozápadně od Inverurie v místech, kde se krajina začíná vlnit a přecházet ve Vysočinu a je rozložen na dvou pahorcích. Tábor je dostatečně velký, aby pojal dvě legie i s auxiliárními jednotkami a s rozlohou 58 ha je zdaleka největším krátkodobým táborem v linii agricolovských táborů, ležících při východním pobřeží. Samotná jeho velikost, v porovnání s ostatními tábory, naznačuje koncentraci velkého počtu vojenských jednotek. Ostatní tábory, o nichž ještě bude řeč, se svou rozlohou pohybují kolem 44 ha.78 Samotným vrcholem, o kterém Tacitus píše, pak může být s velkou pravděpodobností vyvýšenina Bennachie na severovýchodě Aberdeenshire, ležící necelých pět kilometrů od tábora.79 Na jednom z vrcholů jménem Mither Tap (528 m) leží vitrifikovaná pevnost z doby železné, která mohla být jedním z útočišť Kaledonů. Nakonec Tacitus píše, že Mons Graupius měl obsazen nepřítel, více však nespecifikuje.

75 Agricola, 29. Účast všech kmenů je samozřejmě vyloučena, některé byly prořímské, jiné byly příliš daleko. Jednalo se spíš o všechny kmeny v oblasti, jakousi kaledonskou konfederaci. 76 Cummins, 1995, s. 38 – 42. 77 Hanson, 1987, s. 129 – 134. Též K bitvě u Mons Graupia viz. Burn, A.R., 1952-53: In search of a Battlefield: Agricola's last battle, PSAS 87, 1952-53, s. 127-33. 78 St Joseph, J.S.K., 1977: Air reconnaissance in Roman Britain, JRS 67, s. 141 – 5. Proti Hanson, 1987, s. 135–6. 79 Podrobně St Joseph, J.S.K., 1978: The Camp of Durno, Aberdeenshire, and site of Mons Graupius, Britannia IX, 1978, s. 271 - 287. 26

Překvapivě přesný je Tacitus ve výpočtu sil na obou stranách. Kaledonských válečníků mělo být více než 30 000, síla římského vojska bývá odhadována mezi 20 000 – 30 000 mužů. V případě počtu domorodých bojovníků šlo nepochybně o nadsázku, avšak nutno dodat, že oblast Highlands nebyla rozhodně vylidněná a počet mužů schopných boje mohl dosahovat alespoň 2/3 udávaného počtu.80 Síly obou stran tak byly zřejmě vyrovnané. Římské armádě velel Agricola, jeho protivníkem byl Calgacos, jenž byl vybrán z kmenových náčelníků za vrchního velitele kaledonských kmenových vojsk. Máme-li věřit Tacitovu popisu, pak Kaledonové byly v počáteční strategické výhodě, neboť „vojsko Britannů, ..., zaujalo postavení na vyvýšených místech tak, že první sled stál na rovině, husté řady ostatních se zvedaly na svahu do výše, střed bojiště vyplňovali jezdci s kosatými vozy...“81 Došlo však ke střetu dvou naprosto odlišných stylů boje, kde Římané byli pro svou disciplínu a vojenský dril ve výhodě. Jak již bylo řečeno, místo bitvy muselo být nedaleko římského tábora:

„Rozohněné a připravené hnát se kupředu rozestavil Agricola tak, aby pomocné sbory pěšáků, jichž bylo osm tisíc, tvořily silný střed bitevní sestavy a tři tisíce jezdců, aby se připojilo na křídla. Legie zaujaly postavení před táborovým náspem jako skvělá ozdoba vítězství, jestliže by bylo vybojováno bez prolití římské krve, a jako ochrana, kdyby byly pomocné sbory poraženy.“82

Od Tacita víme, že krátce před bitvou došlo k tomu, co popsal Caesar již o sto let dříve, totiž domorodý pokus o demoralizaci nepřítele. Caesar průběh této bitevní předehry popsal následovně:

„Britannové bojují z vozů tímto způsobem. Nejprve projíždějí na všecky strany, z vozů přitom střílejí, koňmi a rachotem kol děsí řady nepřátel a ta je obyčejně uvádějí ve zmatek; když se vpletou mezi čety jezdců, seskakují z vozů a bojují pěšky.“83

Bitevní vozy byly nedílnou součástí válečné strategie a kromě Caesara a Tacita o nich referuje ve 3. století i Dio Cassius. Představení na vozech bylo nepochybně doprovázeno hlubokým zvukem válečných trubek známých jako karnyxy, se kterými

80 Otázkou počtu kaledonských válečníků u Mons Graupia se zabývá Southern, 1996, s. 371-86. 81 Agricola, 35. 82 Tamtéž. 83 B.G., IV, 33, 1. 27 se setkáváme všude, kam vkročila keltská kultura. Nejznámější vyobrazení karnyxu pochází z Gundestrupského kotlíku, ovšem tento válečný hudební nástroj máme doložen i archeologicky, a to v jednom z nejkrásnějších exemplářů, pocházejícího ze severovýchodního Skotska, z Deskfordu. Jde o bronzovou kančí hlavu, která byla původně doplněna dřevěným jazykem, datovanou do 2. poloviny 1. století, může tedy jít o nástroj použitý přímo v nedaleké bitvě u Mons Graupia.84 I když se Tacitus nezmiňuje o výstroji Kaledonů, výzbroj zmínit neopomíná. Kaledonští válečníci byli vyzbrojeni dlouhými meči, údajně bez hrotu, ovšem žádný takový meč nebyl dosud nalezen, resp. každý meč hrot měl. K obraně jim sloužily malé štíty, užívali též kopí, které pro ně bylo zbraní dosti typickou a jako s dědictvím se s ní setkáváme ještě u středověkých Skotů, o jejichž dlouhá kopí se dokázala rozbít nejedna těžká jízda Angličanů.85 Kaledonové znali i luk, helmy a brnění téměř nepoužívali.

Bitva začala tradiční výměnou střel, tedy šípů a kopí, to však kaledonské vojsko příliš nepoškodilo, proto Římané přešli k druhé fázi útoku, ke kontaktnímu boji, do kterého byly nasazeny auxiliární jednotky germánských Batavů a Tungrů.86 Ti byli trénovaní v boji s krátkými špičatými meči, určenými k boji zblízka, čímž byli proti Kaledonům pochopitelně v převaze a začali je zatlačovat zpět do svahu. Nicméně ani tato výhoda ve výzbroji bitvu nerozhodla. Na základě Tacitova vágního popisu můžeme zaregistrovat i stopy vlastní kaledonské taktiky, když „Britannové, kteří dosud nezasáhli do boje, ale měli obsazeny výšiny ... , začali ponenáhlu sestupovat a obkličovat vítězící Římany zezadu;“87 Tato krátká pasáž může být dokladem toho, že kaledonské kmeny neválčily zase až tak neorganizovaně a bezhlavě, jak se mnohdy uvádí. To by rovněž potvrzovalo konstatování, že se Agricola obával, „že nepřítel bude současně útočit na čelo i na boky“.88 Kaledonská bitevní formace se nepochybně podobala půlměsíci, na rozdíl od rovných řad Římanů. V pozdějších dějinách Skotska můžeme nalézt i bitevní analogii k události u Mons Graupia.

84 Armit, Ian, 1997: Celtic Scotland, s. 79 – 80. 85 Typickým příkladem je bitva u Bannockburn z roku 1314. Viz Traquair, Peter, 1998: Freedom´s Sword, s. 177 – 195. 86 Pomocné jednotky sehrály u Mons Graupia významnou roli, neboť to byly právě ony, které bitvu vybojovaly. Legie se boje zřejmě vůbec nezúčastnily. Obsáhleji o auxiliích ve Skotsku Davies, R. W., 1976-7: Roman Scotland and Roman auxiliary units, PSAS 108, s. 168 - 73. 87 Agricola, 37. 88 Tamtéž, 35. 28

Roku 685 došlo v bitvě u Dunnichenu ke střetu mezi Pikty a Angly z Northumbrie, kteří byli na hlavu poraženi. Tato snad nejslavnější bitva Piktů měla mnoho společných rysů s bitvou u Mons Graupia a její průběh je jednoduchou a výstižnou formou zachycen na piktském symbolickém kameni z Aberlemna. Na této stéle můžeme vidět nejen průběh a výsledek bitvy, ale i piktskou výzbroj, která se od té z 1. století téměř nelišila a také naznačení piktského válečného šiku, který připomínal zjednodušenou řeckou falangu, skládající se ze tří linií. V první byli válečníci vyzbrojení mečem a oválným, či kulatým štítem, zatímco v dalších dvou pochodovali kopiníci. Samostatnou úlohu hrála jízda, ovšem Tacitus její úlohu v bitvě nespecifikuje. Faktem, je že obyvatelé Kaledonie, pozdější Piktové, byli zdatnými jezdci, a že skvěle ovládali jízdu na malých válečných ponících.

V obou bitvách si obránci vybrali místo střetu, pokaždé to bylo v blízkosti domorodé pevnosti. Obě bitvy se odehrály v srdci domorodého území v kopcovité krajině. V obou bitvách obyvatelé Kaledonie předstírali ústup, což je jisté v bitvě pozdější, kde byl tento ústup součástí taktiky vlákat nepřítele do pasti. V důsledku toho bylo vojsko vetřeleckých Anglů zničeno.89 V případě bitvy proti Římanům neexistuje důvod, proč by tomu nemohlo být stejně. Pod tlakem nepřátelské jízdy se kaledonští válečníci spořádaně stáhli, u lesa se znovu zformovali a ty, kteří je příliš horlivě pronásledovali, se znovu pokusili obklíčit, takže „kdyby všudypřítomný Agricola nebyl dal rozkaz, … , byla by přílišná sebedůvěra způsobila vážnou škodu“.90

Římané na promyšlený postup kaledonských válečníků pohotově zareagovali, možná ho i předvídali, či byli obeznámeni prostřednictvím přeběhlíků, resp. vlastní výzvědné služby s jejich taktikou. Proti postupujícím Kaledonům, kteří mohli římské vojáky sevřít do nebezpečných kleští, byly ze zálohy nasazeny čtyři oddíly jízdy. Ty „napadly nepřátelský šik zezadu“,91 tedy i Tacitus připouští zformované a organizované barbarské vojsko. Kaledonská taktika, která mohla dopomoci k vítězství, jak se to stalo v jiných případech, nevyšla a barbaři byli donuceni k ústupu, u nedalekého lesa se však pokusili znovu zformovat a obklíčit své pronásledovatele. Nicméně, v bitvě u Mons Graupia zvítězili Římané, čemuž se ostatně nelze divit, uvědomíme-li si jak skvěle vytrénovaná, zkušená a organizovaná armáda proti

89 Cruickshank, 2000, s. 72 – 3. 90 Agricola, 37. 91 Tamtéž. 29 sjednoceným kaledonským kmenům stanula. Výsledek bitvy se zdá být na první pohled zdrcující. Domorodých válečníků mělo být pobito na deset tisíc, zatímco Římanů jen tři sta šedesát.92

Kaledonové utrpěli porážku. Porážku, která předkům Piktů uštědřila cennou lekci. Jde-li o ztráty, pak ovšem musíme pochybovat. Počet padlých barbarů byl k větší slávě Agricolově nepochybně nadsazen a pokud šlo o tak drtivé vítězství, proč byl vydán rozkaz nepronásledovat nepřítele. Ale i tak, převedeme-li údaje na procenta, pak to znamená, že celé dvě třetiny domorodého vojska unikly zkáze. Skutečný stav věci se ukázal následujícího dne, kdy Římané začali ohledávat okolí. Oblast byla vylidněna, obydlí spálena, všude byl klid. To rozhodně nevypadá na panický útěk po zdrcující porážce, ale jako chladně promyšlený plán ústupu, čítající taktiku spálené země. Byl to vzkaz Římanům, že vyhráli bitvu, ale ne válku, a že se Kaledonové odmítají vzdát.

Po bitvě Římané již další akce proti Kaledonům nepodnikli, Tacitus píše, že to bylo pro blížící se konec léta. Od Mons Graupia se Agricola vypravil na území kmene Borestů, kde hodlal strávit zimu a současně vyslal podél břehů loďstvo, aby demonstrovalo římský triumf.93 Kromě Tacita nepodává zprávu o kmeni Borestů žádný jiný autor, zůstává tedy nevyřešeno, kde se území tohoto kmene nacházelo, zda na východním pobřeží, či v blízkosti zálivu Moray. V této souvislosti se nabízí otázka, zda se Agricolově armádě podařilo proniknout i do oblasti Highlands a případně i za Great Glen. Je zřejmé, že se Agricola rozmístěním římských posádek do pevnůstek a strážních věží snažil oblast Vysočiny zablokovat, odříznout od světa. Nelze vyloučit ani možnost, že do hornatých oblastí vyslal průzkumné jednotky, ale samotná výraznější dlouhodobá vojenská aktivita v této oblasti se zatím jeví jako lichá. Dosud nejsou známy žádné dočasné tábory a nenapovídají tomu ani písemné prameny, kde se neobjevují žádné topografické názvy na daném území. Nemusí to však nutně znamenat, že Agricola do Highlandu nepronikl. D. J. Breeze se domnívá, že Agricola s využitím zajatců a přeběhlíků jako průvodců pochodoval od Mons Graupia právě skrz oblast Highlands údolími řek Spey a Tay, a věří, že dočasné tábory mohou být v budoucnosti objeveny. Zároveň však tato teze předpokládá jinou

92 Agricola, 37. 93 Tamtéž, 38. 30 lokalizaci Mons Graupia, který by v tomto případě měl ležet víc na severu, v okolí zálivu Moray.94 Převládá však názor, že Agricola do srdce Vysočiny nijak významně nezasáhl.

V poslední sezóně Agricolova tažení byla opět zahuštěna síť římských pevností a táborů na východním pobřeží Skotska. Sedmý Agricolův rok je ve stavební činnosti zastoupen zejména sérií krátkodobých táborů při zálivu Tay a především podél východního pobřeží. Jedná se zejména o sérii velkých krátkodobých táborů pro nerozdělenou Agricolovu armádu, která navazuje na podobnou linii menších, zhruba čtrnácti hektarových táborů, zmiňovaných výše. Tyto velké tábory vytyčují Agricolovu cestu k místu poslední bitvy: Raedykes (44,5 ha), Normandykes (43,5 ha), Kintore (44,5 ha), Durno (58,2 ha) a Ythan Wells (44,9 ha).95 Jak je patrné, tábory mají prakticky stejnou rozlohu, pouze Durno, pravděpodobné místo shromáždění celé armády před bitvou u Mons Graupia, je svou rozlohou nápadně větší. Tábory dále na sever, Burnfield, Auchinhove a Bellie mají opět rozlohu třetinovou, což by mohlo naznačovat, že Agricola své vojsko při pochodu do zimního tábora znovu rozdělil.

Můžeme předpokládat, že příští léto se chtěl Agricola pokusit buď o podmanění Irska, jak o tom uvažoval již dříve nebo o proniknutí na sever za řeku Ness a tím definitivně získat celou Británii. Žádný z těchto plánů však nebyl uskutečněn, neboť císař Domitianus po sedmi letech služby v Británii, tedy dvojnásobku obvyklé doby, Agricolu odvolal. S odchodem Agricoly mizí i písemné zprávy o dalším dění na severní hranici. V letech 84 až 86 došlo nepochybně ke konsolidaci získaného území a byly budovány, či rekonstruovány další pevnosti, které měly posloužit i jako opora pro další plánované akce na severu. Obsazeny byly pevnosti v údolích a při cestě na sever, podél silnice od Camelonu, přes Ardoch až k pevnosti Bertha. Zřejmě až po Agricolově odchodu, za jeho nástupce, byla rovněž započato s výstavbou jediné legionářské pevnosti na území Skotska na lokalitě Inchtuthil.96

94 Viz Breeze, David J., 1990: Agricola in the Highlands?, PSAS 120, 190, s. 55 - 60. Srovnej se Southern, 1996 s. 371 - 86. 95 Hanson, 1987, s. 132 – 6. Viz též Agricolovské pochodové tábory na www.roman- britain.org/military/agricolan_campaigns.htm, též Duncan, A. A. M., 1996: Scotland - The Making of the Kingdom, s. 20. 96 Otázku kdo a kdy Inchtuthil budoval výstižně sumarizuje Jarrett, 1985, s. 62. K průběhu stavební činnosti Shirley, Elisabeth A. M., 1996: The Building of the Legionary Fortress at Inchtutuhil, Britannia 27, s. 111 – 28. 31

Inchtuthil, původním názvem zřejmě Pinnata Castra,97 leží na strategickém místě na řece Tay, poměrně izolovaně na samé hranici provincie, což naznačuje plánování dalších aktivit severně a západně. Primární úlohou pevnosti tedy nebyla obrana, ale výchozí bod pro další expanzi. K tomu však již nedošlo. Pevnost byla po dvou letech budování, roku 86, opuštěna stále ještě nedokončená.98 Byla opevněna jednoduchým příkopem a drnovým valem s kamennou lící, brány byly dřevěné s dvojitým vchodem s pilíři upevněnými v kamenné zdi.99 I když většina vnitřní zástavby, např. principia, ubikace vojáků, některé sýpky, dílny nebo tréninková budova, již stála, v době opuštění pevnosti stále ještě zcela chybělo praetorium, stejně jako ubytovny některých důstojníků či vnitřní budova lázní.100 Existence téměř dvaadvaceti hektarové pevnosti v Inchtuthil jasně svědčí o tom, že Kaledonie nebyla ani zdaleka zpacifikovaná, a že bitva u Mons Graupia neznamenala pro domorodé obyvatelstvo zase až tak drtivou porážku. Svým charakterem by se v našem prostředí dala přirovnat k římské pevnosti z 2. století na lokalitě Mušov – Burgstall. Obě pevnosti s největší pravděpodobností sloužily jako základny, které měly posloužit jako výchozí bod pro další expanzi s cílem posunout římské hranice hlouběji do nepřátelského území. Na rozdíl od Mušova však byla pevnost v Inchtuthil opuštěna již po dvou letech, kdy zdejší XX. legie musela roku 86 nahradit v Chesteru (Deva) II. legii Adiutrix, která byla odvolána, aby se zúčastnila tažení proti Dákům na Dunaji. Problémy na Dunaji měly pro říši prvořadou důležitost, zatímco Británie byla na její periferii. Pevnost byla do základů rozebrána, co se nedalo odvézt, bylo skryto nebo zničeno, vše precizně, tak aby nepřítel nemohl nic použít.101

Odsun roku 86 neměl dopad pouze na největší pevnost v oblasti, ale i na další menší posty. Stejným způsobem tak byly opuštěny i pevnosti Cardean a Fendoch.102 Odsun z pozic na sever od linie Forth-Clyde však nebyl úplný, obsazeny zůstaly pevnosti od

97 Pevnost ležela na území Vacomagů, mezi lokalitami Tamia a Tuesis, které se dosud nepodařilo identifikovat. Ptolemaios II, 2. 98 Datováno s pomocí bronzových mincí císaře Domitiana, viz. Pitts, L. F. - St Joseph, J. K., 1985: Inchtuthil, s. 285. 99 Manning, W. H. - Scott, I. R., 1979: Roman Timber Military Gateways in Britain and on the German Frontier, Britannia 10, s. 27, 50 – 1. 100 Pitts – St Joseph, 1985, s. 117, 136. 101 Nalezeno bylo velké množství skla a keramiky zahozených do kanálu na via principalis a 10 tun prakticky nepoužitých železných hřebíků v jámě před dílnami, viz Pitts – St Joseph, 1985, s. 109 – 12, 280. 102 Richmond – McIntyre, 1938-9, s. 140 – 2, 152 – 3. 32

Camelonu po Berthu, zde se zdá naplno projevovat smysl strážních věží Gask ridge, neboť právě tento řetěz byl zřejmě novou severní hranicí.103 Ovšem ani tato situace netrvala dlouho. Roku 90 došlo ke stažení římských jednotek nejen ze severu, ale i z pevností na linii Forth-Clyde, takže se s římskou přítomností můžeme setkat pouze na několika místech v oblasti Lowlands. Zde se dá vytyčit nová hranice linií mezi strategickými pevnostmi Newstead a Dalswinton, které byly v tomto období přebudovány a zvětšeny, vedle těchto pozdějších stavebních fází byla odkryta i pozdně flávijská keramika.104 Klíčovou úlohu hrála především pevnost v Newstead, kde byla pravděpodobně usazena posádka jízdy, schopná operativnějšího nasazení v oblasti.105 Tento stav vydržel přibližně jednu dekádu, kdy se na přelomu 1. a 2. století Římané ze Skotska zcela stáhli a znovu obsadili linii Tyne-Solway, jak tomu bylo na počátku Agricolova skotského tažení. Co bylo příčinou tohoto definitivního odsunu není jasné. Některé situace napovídají násilné destrukci, je tedy možné, že nedostatečné vojenské zajištění oblasti vedlo k domorodým povstáním. Nelze však ani vyloučit možnost, že k odsunu došlo z důvodu oslabení římských sil na ostrově, odkud byly odvolány, aby se účastnily válek vedených císařem Traianem. Linie mezi Corbridge (Corstopitum) a Carlisle (Luguvalium), kde vedla římská silnice Stanegate, se stala novou efektivní hranicí.106

Úspěchy, kterých dobyl Agricola, byly postupně ztraceny a stejně tak i krátkodobá římská přítomnost neměla na domorodé obyvatelstvo výraznější vliv. Pokud docházelo k přímým kontaktům, pak to bylo především s kmenovou aristokracií, v jejichž rukou se soustředilo luxusní římské zboží, ne však ve velké míře. V 1. století měla přítomnost Římanů dopad zejména na oblast Lowlands, kde byla příčinou opouštění domorodých kopcových pevností, z nichž se obyvatelstvo přesouvalo do neohrazených osad v okolí dřívějšího opevnění. Podle rozložení římských pevností můžeme také leccos usuzovat o postojích domorodých kmenů. Zatímco kmenová území Selgovů a Damnoniů jsou osazena poměrně hustě, na teritoriích Novantů a především Votadinů nacházíme římské posádky podstatně méně. Zejména Votadinové se jeví jako prořímští, vyloučit se nedá ani status klientského království.

103 Hanson – Maxwell, 1986, s. 44. Též Hobley, A. S., 1989: The Numismatic Evidence for the Post- Agricolan Abandonment of the Roman Frontier in Northern Scotland, Britannia 20, s. 73. 104 Richmond, 1949-50, s. 27 – 8, 32 – 3. 105 Podrobněji k situaci v oblasti Hanson, 1987, s. 158 – 61. Rovněž Breeze, 1993, s. 65 – 7. 106 O významu a povaze hranice Stanegate detailně Hodgson, N., 2000: The Stanegate: A Frontier Rehabilitated, Britannia 31, s. 11 – 20. 33

Tomu by nasvědčovala také čestnost římských nálezů z domorodých lokalit, kde je převážná část soustředěna právě na votadinském území a ovšem také na místech, kde byla římská přítomnost nejintenzivnější, tedy v okolí hraničních pevností v linii Clyde-Forth-Tay. Minimum nálezů naopak pochází ze středu a jihozápadu Lowlands a pochopitelně z Highlands.107

Obchod však nebyl jediný způsob, mnohé z předmětů přešly do rukou domorodých obyvatel po opuštění, či dobytí římských pozic. Nejvíc nálezů pak pochází z lokalit, které byly v těsné blízkosti římských pevností. Pomineme-li oppidum Traprain Law s jeho výsadním postavením po celou dobu existence římsko-skotské interakce, je to pro 1. století crannog v Hyndfordu, ležící nedaleko římské pevnosti Castledykes a broch Torwoodlee nedaleko Newsteadu, o nichž byla řeč v první kapitole. Máme-li komentovat situaci na sever od linie Forth-Clyde, pak v podstatě jediným efektem římské přítomnosti byl podnět ke sjednocení kaledonských kmenů. Aby mohlo římské impérium této hrozbě čelit, bylo nutné vybudovat pevnou efektivní hranici, která by dokázala zabezpečit provincii a zároveň držet nepřátelské barbary v uctivé vzdálenosti. A to byl úkol pro imperátory 2. století.

107 K římským nálezům z domorodých lokalit 1. století Robertson, Anne, 1970: Roman Finds from Non-Roman Sites in Scotland, Britannia 1, s. 202 – 5. 34

III. Zajištění severní hranice

Přibližně roku 105 se nejsevernější římská hranice vrátila na úroveň roku 77, kdy byla hranice římské provincie Britannia uvozena řekou Tyne na východě a zálivem Solway na západě. Klíčovou úlohu hrály na této traianovské hranici flaviovské pevnosti v Corbridge a Carlisle. Obě z pevností byly položeny na křižovatkách důležitých silnic vedoucích na sever, Corbridge na východě a Carlisle na západě, vzájemně spojeny silnicí, která je známa jako Stanegate. Mezi nimi pak byly v pravidelných intervalech rozmístěny další pevnosti.108 Nutno poznamenat, že původně však nešlo o klasickou prvoplánovou hranici, ale spíš o řetěz několika pevností položených na strategických místech, zřejmě na hranici kmenového území Brigantů. Teprve později, během Traianovy vlády, byl řetěz pevností se stoupající intenzitou systematicky zahušťován.109 Tato narůstající stavební činnost by mohla být interpretována i tak, že tlak, přicházející z barbarika, sílil a tudíž mu bylo nutno čelit. Do jaké míry byly tyto kroky efektivní nevíme, avšak na počátku vlády Hadrianovy nás Aelius Spartianus informuje, že „Britannové se chtěli vymanit z římského područí“.110

Roku 117 zemřel císař Traianus a na jeho místo nastoupil Aelius Hadrianus, který nebyl dobyvatelem jako jeho předchůdci, ovšem uvědomoval si nutnost zabezpečit říšské hranice, které byly pod neustálým tlakem barbarů.111 Převážnou dobu své vlády strávil na cestách po provinciích a v zájmu impéria inicioval ve všech koutech říše řadu okázalých fortifikačních staveb a projektů. Ovšem jen jeden z nich byl skutečně grandiózní - Hadrianova zeď na severu Británie. Ojedinělý a vlastně i experimentální projekt monumentální kamenné zdi byl vytvořen z prostého důvodu, totiž konsolidovat již získané území a hlavně zamezit reálným i potenciálním hrozbám přicházejícím ze Skotska. Zároveň existovalo silné podezření, že bojovný kmen Selgovů uzavřel s Briganty spojenectví namířené proti Římu. Situace se tedy zdála být vážná a tak netrvalo dlouho a císař se „..., odebral ... do Británie, kde zjednal v mnohých věcech nápravu, dal postavit zeď v délce 80 mil, dělící čáru mezi Římany a barbary.“112 Hadrianova přítomnost v Británii je datována k roku 121/122.

108 Breeze, 1993, s. 68 – 71. 109 Hanson – Maxwell, 1986, s. 49 – 50. 110 SHA , Hadrianus, 5, 2. 111 K Hadrianově imperiální politice souhrnem Webster, Graham, 1998: The Roman Imperial Army of the First and Second Centuries A.D., s. 66 – 75. 112 SHA , Hadrianus, 11, 2. 35

Stejného roku bylo započato se stavbou britského limitu - Hadrianovy zdi. Ta měla vzniknout právě na linii Tyne-Solway, kam se Římané za posledních 30 let postupně stáhli, tedy souběžně s agricolovskou silnicí Stanegate. Vybudováním pevné hájené hranice císař doufal v izolaci Brigantů, resp. celé provincie od severních svobodných kmenů a zároveň ve větší kontrolu nad rizikovou oblastí.

Zřejmě společně s Hadrianem přišel roku 122 do Británie nový guvernér Aulus Platorius Nepos, jenž s sebou přivedl VI. legii Victrix, která se usadila v Yorku, na místo oslabené a odvolané IX. legie. Británie tak získala svou třetí legii; zbylé dvě, II. Augusta a XX. Valeria Victrix, sídlily v Caerleonu (Isca) a Chesteru (Deva). Vojáci těchto tří legií byli nasazeni na budování nové hranice a na celý podnik dohlížel nový guvernér Nepos. Vedle legionářů se na stavbě zdi podíleli i námořníci (např. Birdoswald), auxiliární jednotky a existují rovněž doklady o samostatné stavební činnosti britských kmenů; Durotrigů, Dumnoniů, Cattuvellaunů a Brigantů.113

Fakticky byla Hadrianova zeď celým komplexem hradeb, pevností, věží, obranných valů a příkopů, silnice a vlastně i předsunutých pevnůstek. Podle původního plánu začala být budována od západního pobřeží dřevohlinitá tzv. široká zeď 6 m silná, na níž měla od řeky Irthing po Newcastle upon Tyne (Pons Aelius) navazovat kamenná zeď o mocnosti 3 m. Ovšem v průběhu stavby byl původní plán změněn a tzv. úzká zeď byla vystavěna po celé délce.114 Výsledkem byl monumentální fortifikace, táhnoucí se od pobřeží k pobřeží v celkové délce 118,6 km, od Bowness on Solway (Maia) po Wallsend on Tyne (Segedunum) na východě. Konečná šířka zdi byla 2,4 m a celková výška i s cimbuřím přesahovala 6 m. Souběžně se severní stranou zdi se táhl 8 - 12 m široký a 3 - 4 m hluboký příkop s šestimetrovým náspem. Současně s přesunem jižně položených pevností začal být budován jižní systém obrany zdi, tzv. vallum.115 V podstatě se jednalo o soustavu dvou 6 m širokých a 2 m vysokých valů mezi nimiž byl vyhlouben „V“ profilový příkop s plochým dnem o šíři 2,4 m, 6 m široký a 3 m hluboký. Jediným místem, kde bylo možné vallum přejít, byly cesty vedoucí k branám pevností. Posádky tak měly naprostý přehled o pohybu na hranici,

113 Nápisy, které dokládají jejich přítomnost, vypadají sice jako hadrianovské, ale patrně pocházejí až z doby Severovy přestavby. Viz Collingwood - Myres, 1937, s. 138. 114 Otázkou použití rozdílných materiálů se zabývá Breeze, 1993, s. 76 – 8. 115 Původní název byl zřejmě fossatum, vallum je termín Bedy Venerabilis. Collingwood - Myres, 1937, s. 133. 36 což byl ostatně hlavní důvod, totiž kontrolovat pohyb civilního obyvatelstva a zároveň minimalizovat počet průchodů přes zeď z původních cca. osmdesáti na čtrnáct.116 Mezi soustavou valů a zdí pak procházela silnice, která spojovala všechny pevnosti na fortifikaci.

Pevnou součástí zdi byly tzv. mílové kastely a strážní věže. Mílové kastely, vzdálené od sebe jednu římskou míli, avšak ve vyšších polohách nepravidelně, se v podstatě lišily jen svou velikostí, jejich rozloha se pohybovala od 285 do 414 m2, přičemž kastely dřevohlinité bývaly větší než kamenné. Kastely byly budovány z materiálu z nějž bylo opevnění, tedy u kamenné zdi z kamene a u valu z drnů a dřeva. Každý kastel měl jednu věž s bránou, která procházela limitní zdí na sever a jednu bránu vedoucí do kastelu z jihu. Vnitřní zástavba byla jednoduchá, jeden, či dva bloky vojenských ubytoven pro třicet až padesát mužů, pec a někdy též sklad zásob. Z výzkumů kastelu Poltross Burn máme nejlépe dochované schody, které vedly na ochoz kastelu i zdi a odtud byl přístup také na věž.. Mezi párem kastelů byly přímo do zdi zapuštěny dvě strážní věže o výšce mezi 7 a 9 m, pravoúhlého půdorysu s jedním malým vchodem na jižní straně, přičemž některé z nich byly staršího data a do novější zdi byly včleněny.117

Největšími vojenskými objekty na zdi byly pevnosti rozmístěné již dříve na linii Stanegate a později většinou vetkané do stavebního plánu, ovšem někdy též zrušené a přesunuté přímo na hranici.118 Vzájemná vzdálenost základních dvanácti pevností se pohybovala mezi šesti a devíti římskými mílemi, záleželo na významu oblasti a terénu.119 Následně pak byla posílena obrana na východě při ústí řeky Tyne vybudováním pevnosti v South Shields (Arbeia), zatímco na západě byly směrem do barbarika postaveny tři předsunuté pevnosti – Bewcastle (Fanum Cocidii), Netherby (Castra Exploratorum) a Birrens (Blatobulgium). Účel této prodloužené ruky římské obranné linie není jistý, mohlo se jednat buď o ochranu severních Brigantů, jejichž kmenové území bylo stavbou zdi rozděleno, nebo se dá též usuzovat, vzhledem ke

116 Breeze, D. J. - Dobson, B., 1969-70: The Development of the Mural Frontier in Britain from Hadrian to Caracalla, PSAS 102, s. 113. 117 Breeze – Dobson, 1969-70, s. 111. 118 Jde o pevností ležící na jihu, v bezprostřední blízkosti limitu, viz . Breeze, D. J. - Dobson, B., 1972: Hadrian´s Wall: Some Problems, Britannia 3, s. 197 – 9. 119 Lokality Wallsend, Benwell, Rudchester, Halton Chester, Chesters, Housesteads, Greatchesters, Birdoswald, Castlesteads, Stanwix, Burgh by Sands a Bowness on Solway, viz. Hanson – Maxwell, 1986, s. 56. Přehledný výčet všech pevností, kastelů a věží na www.roman-britain.org/hw/ hw_menu.htm. 37 koncentraci fortifikací kolem zálivu Solway, na sever i na jih od zdi, kde bylo opevněno pobřeží Cumbrie,120 na zesílenou obranu proti kmenům ze severu. V tomto případě byly onou hrozbou kmeny Novantů a ovšem i Selgovů, jejichž teritoria přiléhala právě k západní části zdi. Do této kritické oblasti bylo také situováno vrchní velitelství Hadrianovy zdi, do Stanwix (Uxelodunum), kde byla posádkou ala milliaria Petriana.121 Touto pevností také procházela jedna ze dvou hlavních silnic na sever, západní, která z Carlisle přes Stanwix pokračovala do předpolí k Netherby a odtud až do Birrens. Druhou, východní cestou byla známá Dere Street, vedoucí z Yorku ke zdi, kde byla k tomuto účelu zbudována zvláštní brána nedaleko Halton Chesters (Onnum) a dál pak vedla do nepřátelského území na opuštěný Newstead.

Vojenské posádky na Hadrianově zdi tvořily výhradně auxiliární jednotky, převážně pěší, jezdectvo bylo v podstatně nižším počtu. V šestnácti pevnostech sloužily na celé zdi samostatně jen tři jízdní posádky, totiž v South Shields, Benwellu a zřejmě i Stanwixu, tedy na východě dvě a na západě jedna vždy v blízkosti důležité cesty. Další čtyři byly pouze pěší, zbytek posádek byl kombinovaný. Vzhledem k usazení jezdectva při hlavních cestách na sever se lze domnívat, že tyto jednotky prováděly průzkum a hlídkovaly ve vzdálenějších oblastech, kdežto z řad kombinovaných jednotek se rekrutovaly posádky kastelů a strážních věží a místní jízdní hlídky.122 Posádka mílového kastelu měla mezi osmi a dvaatřiceti muži, zatímco na strážních věžích sloužili obvykle dva vojáci. Kolik celkem sloužilo na hranici vojáků není jisté, odhaduje se počet mezi osmi a devíti tisíci.123

Ve vztahu Římanů a barbarů se toho v hadrianovském období příliš nezměnilo. Ke stažení z jižního Skotska došlo v důsledku odlivu ozbrojených sil na kontinent, za císaře Hadriana se situace sice zlepšila, ovšem tlak na mnoha místech impéria stále trval a stejně tak i v Británii, jak naznačuje Spartianus. Nicméně, Hadrianovou politikou nebylo dobýt, ale zabezpečit. Jeho monumentální zdí byla na severu ostrovní provincie vytvořena nejen vojenská, ale i civilizační hranice, oddělující dva odlišné světy, zároveň však byly vytvořeny předpoklady k další expanzi. Na druhou stranu nelze tvrdit, že kontakty Římanů s barbary zcela ustaly. Východně za zdí žil 120 Breeze, 1993, s. 83 – 4. 121 Webster, 1998, s. 72. S tím nesouhlasí Breeze, 1993, s. 91, který za umístěním velitelství nevidí žádnou vážnější hrozbu ze severu. 122 Breeze – Dobson, 1969-70, s. 112. 123 Breeze, 1993, s. 111. 38

Římu nakloněný kmen Votadinů, který pro provincii neznamenal hrozbu, což se ostatně odráží v absenci zvýšeného počtu fortifikací na východě zdi, jak tomu naopak bylo na západě, kde byl potenciální útok ze severu reálnou hrozbou. Nelze vyloučit, že se Votadinové těšili podobnému privilegiu jako Hermundurové, kterým byl pro jejich oddanost povolen, za účelem obchodu, vstup do provincie Raetie.124 Ostatně i v této době se na Traprain Law objevuje římské zboží.

Stavba impozantního fortifikačního komplexu, Hadrianovy zdi, byla dokončena roku 127 a následujících třináct let plnila funkci nejsevernějšího římského limitu, držícího tzv. necivilizované barbary od ostatního, římského světa. Roku 138 zemřel císař Hadrianus a prvním mužem říše se stal Titus Aurelius Antoninus, zvaný Pius. Nový císař byl pravým opakem svého předchůdce. Cestování ho příliš neoslovovalo a za celý svůj život neopustil Itálii. Císař Antoninus, podobně jako Claudius, nebyl vojenského založení, takže „velmi mnoho válek vedl prostřednictvím svých legátů“,125 jeho politika však byla paradoxně opačného charakteru, než Hadrianova. Za Antonina Pia došlo k dalšímu posunutí severní britské hranice na někdejší Agricolův limes mezi zálivy Forth a Clyde. Jaký byl důvod? I když se zřejmě nedá vyloučit, že akce byla motivována politicky, totiž že nový císař potřeboval upevnit svou pozici v Římě válečným triumfem, pravděpodobnější se jeví příčina pramenící ze situace na severu. Antoninův životopisec, Iulius Capitolinus, o císaři píše, že „přemohl Britanny díky legátu Lolliovi Urbicovi a když odrazil útoky barbarů, dal navršit z hlíny další val.“126 To, že Urbicus „odrazil útoky barbarů“ by mohlo svědčit o nepřátelské aktivitě kmenů sídlících severně od Hadrianovy zdi. Vojenský zásah byl v takovém případě adekvátní reakcí, avšak opět jen dočasným řešením. Bylo nutné odstranit příčinu, ne jen řešit následky. Římané si zřejmě uvědomili, že hranice byla zbudována na špatném místě, neboť ohniskem veškeré opozice byla oblast Highlands, odkud byly podporovány kmeny z Nížiny.127 Pokud nás prameny informují o nepřátelských aktivitách, pak vždy vycházely z Kaledonie, tedy z oblasti za linií Forth-Clyde.

124 Tacitus: Germania, 41. (URL: http://www.fordham.edu/halsall/source/tacitus-germ-latin.html#41) 125 Iulius Capitolinus: SHA, Antoninus Pius, 5, 4. 126 Tamtéž. 127 Duncan, 1996, s. 23. 39

První známky nastávajících změn lze spolehlivě datovat již k roku 139, kdy nový guvernér Britannie, Quintus Lollius Urbicus inicioval přestavbu staré pevnosti v Corbridge,128 s postupnou obnovou starých pevností na sever od Hadrianovy zdi se pokračovalo i v následujícím roce. O samotném tažení proti jižním kmenům nemáme žádné zprávy, ale můžeme se domnívat, že podobně jako za časů Agricolových stačila Římanům ke znovuobsazení území až k zálivu Tay jediná sezóna, neboť stavba nového hraničního opevnění, Antoninova valu, se datuje k roku 142. Po šedesáti letech se tak kmeny z Lowlands staly opět součástí římského impéria, které nad nimi převzalo kontrolu. Celá oblast byla zajištěna posádkami, na místech starých Agricolovských pevností či v jejich blízkosti byly vybudovány pevnosti nové a spousta dalších založena. Posádky však byly menší a nejtypičtější stavbou se stal malý kastel pro čtyřicet až osmdesát mužů,129 což odpovídá velikosti centurie. Tento jednoduchý typ se nejčastěji objevuje v údolích řek jihozápadního Skotska, kde se na stejné linii spolu s kastely objevují na jedné straně větší pevnosti (Birrens či Crawford),130 sloužící jako základny posádek kastelů a na druhé straně je v pravidelných intervalech mezi těmito kastely doložena existence strážních věží.131 Vzhledem k charakteru celého fortifikačního systému, který do jisté míry kopíruje hadrianovskou hranici, se lze oprávněně domnívat, že jeho funkce byla opět hraniční, v tomto případě se jednalo o dělící čáru mezi Selgovy a Novanty, přičemž status Novantů není jednoznačný a ještě se k nim vrátíme. Na celém jihozápadě Lowlands známe jen minimum římských postů, situace je srovnatelná s poměry na východě, s územím Votadinů, kteří byli chráněni silnicí Dere Street, hlavní tepnou vedoucí k severu osazenou pevnostmi, z nichž největší a nejdůležitější byla opět v Newstead.

Zatímco kroky římského vojska, vedoucí od prvních příprav na válku až k vybudování nové hranice, lze archeologicky doložit mnoha příklady, podstatně méně jsme informováni o těchto okolnostech ze strany domorodé. V podstatě jediným archeologicky zjistitelným svědectvím o dění na severu, které mohlo zavdat příčinu k římskému vpádu, je budování opevněných kamenných sídel, zejména brochů,

128 Breeze, D. J., 1991: Q Lollius Urbicus and A Claudius Charax, Antonine commanders in Britain, PSAS 121,s. 228. 129 Nejlépe prozkoumaným příkladem takového kastelu je Barburgh Mill, viz Breeze, D. J., 1974: The Roman fortlet at Barburgh Mill, Dumfriesshire, Britannia 5, s. 130 – 62. 130 Maxwell, Gordon, 1971-2: Excavations at the Roman fort of Crawford, Lanarkshire, PSAS 104, s. 178. 131 Názorně Maxwell, 1989, s. 177 – 8. Rovněž Hanson – Maxwell, 1986, s. 72 – 4. 40 pocházejících z atlantického pobřeží. Postupné pronikání této stavební technologie do jižního Skotska mohli Římané chápat jako nepřátelský akt, možná i jako přípravu na invazi ze severu, nakonec brochy byly velmi důmyslně stavěnými pevnostmi z kamene, které neměly v oblasti obdoby. Možný strach Římanů z narůstajícího počtu těchto staveb, resp. s posilování pozic na severu můžeme sledovat na příkladu brochu v Leckie ve Stirlingshire, jehož rozvaliny nesou stopy palby z obléhacích strojů.132 Broch byl precizně zničen do základů, nepochybně armádou Lollia Urbica a násilnou destrukci prokázaly i výzkumy brochu v Torwoodlee, Buchlyvie a Bow.133 Z brochu v Leckie, stejně jako z dalších prozkoumaných brochů v oblasti pochází řada římských nálezů (viz kapitola I), z nichž nejstarší spadají do poloviny 2. století. To tedy dokládá nejen kontakt mezi Římany a barbary, ale rovněž dobu zániku některých brochů.

Názory se různí v pohledu na dopad antoninské invaze na domorodé obyvatelstvo. Podle R. G. Collingwooda došlo v důsledku anexe území mezi Hadrianovou zdí a linií Forth-Clyde ke značnému úbytku obyvatelstva. V přibližně stejné době se na hranici Germanie Superior objevují numeri Brittonum, vojenské jednotky vytvořené z „národů“, žijících na hranicích impéria. Přítomnost nejméně deseti takových jednotek je na germánském limitu doložena řadou nápisů, z nichž nejmladší se datuje právě do antoninovského období. Mluví se dokonce o rozsáhlých přesídleních celých skupin obyvatelstva do Germánie a tudíž vylidnění určitých oblastí Skotska.134 S tím však jiní badatelé nesouhlasí a odporují tomu i výsledky archeologických výzkumů.135 Podle běžné římské praxe došlo po vítězství k vytvoření a přesunu nových jednotek na kontinent, ovšem neexistuje jediný doklad toho, že by tím byly vylidněny některé oblasti jižně od Forth-Clyde a stejně tak nelze určit, zda přesídlení barbaři pocházeli z prostoru mezi zdmi, či z Kaledonie.

Práce na Antoninově valu začaly roku 140. Stejně jako v případě Hadrianovy zdi i v tomto případě Římané využili starších agricolovských lokalit, jistě že zničených, místy i srovnaných se zemí. Nová hranice měla být vybudována po vzoru

132 MacKie, E. W., 1982: The Leckie broch, Stirlingshire: an interim report, Glasgow Archaeological Journal 9, s. 62 – 4. 133 K zániku brochu Torwoodlee Piggot, 1950-1, s. 113 – 15, souhrnem Macinnes, 1984, s. 237 – 8. 134 Collingwood – Myres, 1937, s. 146. 135 Např. Hanson – Maxwell, 1986, s. 61 – 2, též Gillam, J. P., 1958: Roman and Native, A.D. 122 – 197, in: Richmond, I. A. (ed.): Roman and Native in North Britain, s. 65 – 6. 41

Hadrianovy zdi, ovšem s vlastními charakteristikami, uzpůsobenými situaci a prostředí. Val byl budován od zálivu Forth k zálivu Clyde v celkové délce téměř 59 km, dá se říci souběžně se starším řetězem agricolovských praesidií, avšak o něco jižněji. Nejednalo se ovšem o kamennou zeď, ale o val navršený z drnů, pokrytý neopracovanými kameny a opatřený palisádou. Stavba z drnu rostla mnohem rychleji, je však možné, že původním záměrem bylo postavit zeď z kamene, jak naznačuje zděná hradba důležité pevnosti v Balmuildy a z ní vybíhající křídla, která mohla být případně napojena na rostoucí limitní fortifikaci.136 Předpokládaný rozměr valu byl 3 m široký v základně a 1,8 m na vrcholu. Dnes mnohem patrnějším pozůstatkem antoninovského limitu je místy dobře dochovaný „V“ profilový příkop, původně převážně 12 m široký a 3,5 m hluboký,137 který se táhl v nepřerušené linii na severní straně valu. Materiál, získaný z vyhloubeného či vysekaného příkopu, byl použit k vytvoření náspu před příkopem. Souběžně s příkopem a valem se táhla podél jižní strany limitu také vojenská silnice, sloužící k rychlé komunikaci mezi jednotlivými pevnostmi. Na základě dosavadních poznatků se zdá, že tato cesta protínala každou z pevností jako via principalis. Zároveň však z praktických důvodů pevnosti obcházela ještě jedna cesta.

Podél valu bylo v pravidelných intervalech rozmístěno patnáct různě velkých pevností, z nichž pouze dvě, Balmuildy a Castlecary, měly kamennou hradbu. Ostatní byly obehnány drnovým valem s kamennou základnou, tedy stejným způsobem, jakým byl zbudován celý val. Největšími pevnostmi, které byly součástí původního plánu, počítajícího s vybudováním pouze šesti velkých pevností, pravidelně rozmístěných podél hranice, byly od východu Carriden (Veluniate), Mumrills, Castlecary, Auchendavy, Balmuildy a Old Kilpatrick, přičemž Carriden a Old Kilpatrick s prakticky stejnou rozlohou střežily východní a západní konec valu u zálivů Forth a Clyde. Původní plánované rozestupy mezi pevnostmi byly zhruba 13 km. Dalších jedenáct pevností pak bylo v nepravidelných intervalech rozmístěno mezi ně, záleželo na geografické dispozici či významu místa, nejčastěji se vzdálenost mezi jednotlivými posty pohybovala okolo dvou římských mil.138 Mezi těmito sekundárně zbudovanými pevnostmi jmenujme alespoň Bar Hill, Croy Hill nebo 136 Maxwell, 1989, s. 142. 137 Šířka příkopu se na některých místech liší, od 4,3 m u Croy Hill až po 20,7 m v Callender Park, viz Hanson – Maxwell, 1986, s. 75 – 7. 138 Breeze, David J., 1985: Roman forces and native populations, PSAS 115, s. 226. Podrobný výčet pevností a jejich plány viz Hanson – Maxwell, 1986, s. 86 – 93. 42 systematicky prozkoumaný Rough Castle.139 Na rozdíl od Hadrianovy zdi nebyl součástí bariéry obvyklý systém strážních věží, zato se však můžeme v soustavě opevnění setkat s malými pevnůstkami, které tvoří paralelu k mílovým kastelům na jižní zdi. V současnosti je prokázána existence devíti dřevohlinitých postů, o dalších se uvažuje a objevení nových se předpokládá, celkový počet je odhadován na jednačtyřicet.140 Každý kastel měl dvě malé brány, severní a jižní, byl obehnán příkopem, někdy i dvojitým,141 s jednoduchou zástavbou a v pravděpodobných intervalech jedné míle.

Podobně jako u Hadrianovy zdi i obrana západního Antoninova valu byla zesílena, nepochybně při vědomí možného útoku z Kaledonie i přes záliv Clyde. Na jižním břehu ústí řeky Clyde ležela pevnost v Bishoptonu a dále podél pobřeží směrem na jih byly rozmístěny menší pevnosti Lurg Moor a Outerwards,142 obojí nepochybně součástí delšího řetězu pevností, který vzdáleně připomínal systém obrany na pobřeží Cumbrie. Na druhém konci valu, u zálivu Forth, byly založeny při ústí řek velké pevnosti v Cramondu a Inveresku,143 které zřejmě střežily římské přístavy, zajišťující zásobování a obchod. Obě pevnosti ležely na území Votadinů. Srovnáme-li situaci na východním a západním konci valu, dozvíme se leccos o náladách v té které oblasti. Zatímco na západě byl fortifikační systém posílen, řetěz pevností byl hustější a chráněno bylo i pobřeží, na východě nic takového nepozorujeme, neboť kmeny na východě byly Římu nakloněny a přístavy v bezpečnější oblasti můžou být dokladem i obchodní činnosti mezi okupanty a domorodci. Na obchod s římským zbožím měli Votadinové, resp. nobilita z Traprain Law zřejmě monopol. Velké množství nálezů s širokým spektrem užitkových i luxusních předmětů, společně s kovovými výrobky a glazovanou keramikou nepochybně svědčí o prvořadém postavení kmenového centra a jeho význačné úloze při distribuci římského zboží.144 Dokladů je však víc. V těsném

139 O výsledcích výzkumu pevnosti MacIvor, I. – Thomas, M. C. - Breeze, D. J., 1980: Excavations on the Antonine Wall fort of Rough Castle, Stirlingshire, 1957-61, PSAS 110, s. 278 – 83. 140 Přehled kastelů Hanson – Maxwell, 1986, s. 93 – 5, 121 – 2. 141 Např. lokalita Wilderness Plantation, jedna ze tří řádně prozkumaných, viz Wilkes, J. J., 1974: The Antonine Wall fortlet at Wilderness Plantation, Glasgow Archaeol. J. 3, s. 51 – 65. 142 Pevnost v Bishoptonu byla objevena leteckou prospekcí, viz Steer, K. A., 1949: The Roman fort at Whitemoss, Renfrewshire (Bishopton), PSAS 83, s. 28 – 32. 143 Důležitost pevnosti v Cramondu, která byla spolu s Newsteadem, Balmuildy, Castlecary a agricolovským Inchtuthilem jedinou kamennou pevností na území Skotska, dokládá i její pozdější využití, kdy byla jednou ze dvou stálých pevností v době tažení Septimia Severa. Viz Reed, Nicholas, 1975-6: The Scottish campaigns of Septimius Severus, PSAS 107, s. 95. 144 Jobey, G., 1976: Traprain Law: a summary, in: Harding, D.W. (ed.): Hillforts: Later Prehistoric Earthworks in Britain and Ireland, s. 198 – 203. 43 sousedství pevnosti Inveresk při ústí řeky Esk bylo odkryto rozsáhlé nevojenské sídliště – vicus, který svou rozlohou předčil samotnou pevnost.145 Není pochyb o tom, že v dřevěných i kamenných domech žili obchodníci a řemeslníci, kteří přišli z jihu společně s armádou a zásobovali trh římskými produkty. Podobný vicus z 2. století byl potvrzen i při největší římské pevnosti ve Skotsku, v Newstead.146 V antoninovském období byla pevnost v Newstead nejdůležitějším římským postem na sever od Hadrianovy zdi, fakticky šlo již o třetí stavební fázi, v níž kamenná pevnost dosáhla rozlohy 5,3 hektaru. Byla situována do středu propracované pevnostní sítě mezi dvěma hraničními bariérami, na strategickém místě, kde silnice Dere Street překračovala řeku Tweed a odkud vybíhaly další cesty do všech směrů. Posádkou zde byly dvě kohorty XX. legie a jedna auxiliární jízdní jednotka quingenaria, které hrály významnou roli v kontrole nad celou Lowlands.147

Stavba Antoninova valu probíhala zřejmě do roku 145 a další tři roky pak mohlo trvat vybudování pevností a menších postů. Na vybudování se podílely tři legie, II. Augusta, VI. Valerie a XX. Valerie Victrix, a několik pomocných sborů, které současně pracovaly na vymezených úsecích hranice.148 Práci stavebních oddílů, resp. dokončení jednotlivých úseků dokumentují pamětní, tzv. distanční desky (distance- slab), které byly zasazovány do povrchu dokončeného valu. K nejlepším exemplářům z dochovaného počtu osmnácti kusů patří desky z Cleddansu a Bridgeness, obě kromě nápisů, obecně vždy obsahujících označení legie a přesnou délku dokončeného limitu, zobrazují i výjevy z vítězství nad kaledonskými barbary.149 Odhaduje se, že budování Antoninova valu se účastnilo přibližně sedm tisíc vojáků a podobný odhad platí i pro počet mužů sloužících na hranici. Jejich úkolem bylo spíše dohlížet na hranici, než ji vojensky hájit, v případě nepřátelského pohybu ze severu vyrazilo vojsko ze svých pevností, aby se nepříteli postavilo v otevřené bitvě, tedy tam, kde mělo převahu.

145 Thomas, G. D., 1988: Excavations at the Roman civil settlement at Inveresk, 1976-7, PSAS 118, s. 156 – 60. O civilních sídlišťích na severní hranici též Richmond, I. A. - Steer, K. A., 1956-7: Castellum Veluniate and Civilians on a Roman Frontier, PSAS 90, s. 1 – 6. 146 Clarke, S. - Wise, A., 1999: Evidence for extramural settlement north of the Roman fort at Newstead (Trimontium), Roxburghshire, PSAS 129, s. 388 – 9. 147 Richmond, 1949-50, s. 19 – 23. 148 Přehled stavebních sektorů Antoninova valu podává Keppie, L. F. J., 1972-74: The building of the Antonine Wall: archaeological and epigraphic evidence, PSAS 105, s. 153 – 63. 149 Steer, K.A. - Cormack, E.A., 1968-69: A new Roman distance-slab from the Antonine Wall, PSAS 101, 1968-69, s. 122-6 a Phillips, E. J., 1972-74: The Roman distance slab from Bridgeness , PSAS 105, s. 176-82. 44

Opevněná hranice mezi zálivy Forth a Clyde, která měla svou příhodnou polohou provincii zajistit bezpečí, nebyla definitivní, Římané měli své zájmy i za ní. Malý kastel Watling Lodge byl silnicí spojen s velkou pevností Camelon, ležící za valem, odkud silnice pokračovala dál na sever k pevnostem Ardoch, Strageath a Bertha u zálivu Tay. Všechny čtyři pevnosti ležely na základech starých agricolovských postů z 1. století, které byly součástí fortifikačního řetězu, chránícího kmenové území Veniconů. Jejich opevnění bylo mnohem mohutnější, než u pevností na valu a tři z nich měly nadprůměrnou velikost, čemuž také odpovídá předpokládané usazení dvou jednotek.150

Po vybudování nového hraničního opevnění ztratila Hadrianova zeď do jisté míry svůj smysl, některé z pevností byly opuštěny, severní příkop zasypán a zeď místy rozebrána. Nová hranice fungovala téměř deset let, do roku 155/6, kdy došlo na severní hranici k určitým nepokojům, jak lze usuzovat na základě literárních i archeologických pramenů. Mnoho pevností severně od Hadrianovy zdi, Antoninův val nevyjímaje, bylo náhle opuštěno, některé z nich nesou stopy násilné, ovšem i promyšlené destrukce, což naznačuje, že některá místa byla římskými posádkami včas zničena a opuštěna, zatímco jinde došlo k úspěšnému útoku barbarů a římské posty padly, např. v Birrens, kde máme doloženo obnovení pevnosti až k roku 158.151 Zda byl neklid na severu způsoben povstáním velkého kmene Brigantů, jejichž teritorium sahalo na severu právě k Birrens,152 je otázka k diskuzi.153 Faktem však je, že k nepokojům skutečně došlo, neboť k roku 155 byla vydána mince Antonina Pia, mající na reversu podmaněnou personifikaci Britannie.154 V reakci na ohrožení provincie se do Británie dostavil nový guvernér, Iulius Verus s přesnými instrukcemi. Římské jednotky byly staženy ze Skotska, pevnosti na staré hadrianovské hranici postupně obnoveny či opraveny a povstání potlačeno.155 Zdá se, že brzy poté, co byly skotské pevnosti opuštěny, se do nich Římané zase vrátili, nasvědčuje tomu situace

150 Dvě jednotky, cohors quingenaria equitata a cohors quingenaria peditata, jsou prokázány pouze ve Strageath. Viz Hanson – Maxwell, 1986, s. 159 – 60. 151 Birley, Eric, 1937-8: Excavations at Birrens, 1936-7, PSAS 72, s. 341 – 6. 152 Usuzuje se tak ze zde nalezeného oltáře, zasvěceného bohyni Brigantii, viz Clerk, George, 1857- 59: Notice of the Roman Altars and mural inscriptions, PSAS 3, s. 38, 41. 153 S hypotézou o velkém povstání Brigantů poprvé přišel Haverfield, F., 1903-04: On Julius Verus, a Roman Governor of Britain, PSAS 38, s. 456 – 7. 154 Hanson – Maxwell, 1986, s. 146. 155 Více Haverfield, 1903-04, s. 459. 45 ve významných pevnostech, v Newstead nebo Crawfordu, kde je zlom v obsazení sotva patrný.156 Nezdá se však, že by v této době došlo k opětovnému obsazení obou hraničních systémů, Hadrianova i Antoninova, současně. O tom jasně vypovídá velmi nízký počet shodných hrnčířských razidel na nalezené sigillatě.157 Ostatně, římské vojsko v Británii nebylo natolik početné, aby si mohlo dovolit držet obsazené dva limitní systémy.

Období, kdy se Římané ještě jednou nakrátko vrátili do Skotska, je označováno jako druhá antoninská okupace a bývá datováno do let 159 – 163. Toto krátká etapa je charakterizována redukcí římských sil při snaze o zachování nejdůležitějších pozic. Na jihozápadě, kde od 40. let 2. století fungovala pevnostní soustava, oddělující Novanty od Selgovů, totiž pevnosti a menší posty v Carzield, Loudon Hill a Raeburnfoot a Barburgh Mill a Durisdeer vykazují pouze první fázi antoninské okupace. Velkou pevnost v Newstead opustila legionářská posádka, aby byla nahrazena menší mobilnější jízdní jednotkou,158 což nepochybně souvisí i se situací předsunutých pevností za Antoninovým valem, které byly rovněž zredukovány, ať už rozlohou jako Ardoch, nebo velikostí posádky.159 Roku 161 zemřel císař Antoninus Pius a jeho jednomyslně vybraným nástupcem se stal Marcus Aurelius. Období Antoninovy vlády patřilo k nejklidnějším v dějinách impéria. Jím také končí vzestup Říma, neboť od dob Marca Aurelia se říše stala terčem neustálých útoků a nájezdů z barbarika, především sílících Germánů.

Již za vlády Marca Aurelia došlo k definitivnímu stažení římských jednotek z Antoninova valu. Příčiny jsou opět nejasné, nezdá se však, že by hlavním důvodem opuštění severních pozic byla nepřátelská aktivita kaledonských kmenů. Zdá se, že pohnutky měly širší souvislosti s událostmi bližšími srdci říše. Většina zkoumaných pevností sice vykazuje známky demolice, ovšem ne násilné, ale systematické a promyšlené. To je dobře zdokumentováno např. v pevnosti na lokalitě Mumrills, kde byly stavby spáleny, okolí vyčištěno a zbylý materiál či předměty, které vojáci s sebou nemohli odnést, byly naházeny do příkopu.160 Podobný průběh vyklizení pozic

156 Maxwell, 1971-2, s. 178 – 80. 157 Viz srovnávací studie terry sigillaty s přehledy Hartley, B. R., 1972: The Roman occupation of Scotland: the evidence of samian ware, Britannia 3, s. 22 – 7. 158 Richmond, 1949-50, s. 23 – 5. 159 Hanson – Maxwell, 1986, s. 148 – 9. 160 Steer, K. A., 1961: Excavations at Mumrills fort, 1958-60, PSAS 94, s. 91 – 2. 46 vykazuje pevnost v Crawfordu, při jejíž demolici byla suť a zohýbané hřebíky naházeny do zvlášť vyhloubených jam.161 Závěr je jednoznačný. Římané, při vědomí toho, že musejí opustit pozice, po sobě bez spěchu pečlivě uklidili a postarali se, aby barbaři nemohli využít opuštěné pevnosti a jejich vybavení. Navíc, Skotsko nebylo vyklizeno úplně, některé pevnosti, z nichž čelné postavení opět zaujímá pevnost v Newstead,162 byly zachovány jako předsunuté pozice před obnovenou hranicí Hadrianovy zdi. I když byl odsun ze Skotska pokojný a patrně nepodmíněný domorodou agresí, přesto se písemné prameny přibližně k roku 163 zmiňují o nepokojích v Británii. Zprávu opět přináší Iulius Capitolinus, který píše, že za vlády Marca Aurelia „hrozila válka v Británii“ a tak „proti Britannům byl vyslán Calpurnius Agricola“.163 O Calpurniovi víme, že byl v Británii guvernérem přibližně v letech 163 - 6 a jeho přítomnost je v tomto období epigraficky doložena i na Hadrianově zdi.164 Samozřejmě nevíme, odkud hrozba pro provincii přišla, zda opět povstali Brigantové, či se rozhodly nastalé situace využít některé kmeny z Lowlands, nebo přišla-li agrese z Kaledonie. O tom, že se v Británii skutečně něco dělo, vypovídá i zvýšený počet mincovních depotů, spadajících právě do doby vlády Marca Aurelia.165

Nepokoje v Británii však nebyly tím, co by Marca Aurelia tížilo nejvíc. V podstatě od počátku své vlády byl nucen vést války na několika frontách. Do Horní Germanie a Raetie vpadli Chattové, zatímco na východě povstali Parthové a později Sarmatové.166 V porovnání s tím byly nepokoje ve vzdálené Británii druhořadou záležitostí. Je více než pravděpodobné, že tyto okolnosti stály za redukcí římských sil na nejsevernější hranici a jejím posunutím na hadrianovskou linii. Tak opět události na kontinentě ovlivnily situaci ve Skotsku, kde stažení Římanů samozřejmě neuniklo pozornosti severních kmenů.167

161 Maxwell, 1971-2, s. 164, 170. 162 Richmond, Ian, 1923-4: The Relation of the fort at Newstead to Scottish History A.D. 80 – 180, PSAS 58, s. 310 – 1, 318. 163 SHA, Marcus Aurelius, 8, 7-8. 164 Hanson – Maxwell, 1986, s. 142. 165 Bateson, J.D. - Holmes, N. M. McQ., 1997: Roman and medieval coins found in Scotland, 1988 - 95, PSAS 127, s. 555. 166 SHA, Marcus Aurelius, 8, 6 – 7. 167 Speidel, M. P., 1987: The Chattan War, the Brigantian revolt and the loss of the Antonine Wall, Britannia 18, s. 233 – 7. 47

Kolem roku 165 byla již plně funkční hranicí Hadrianova zeď s předsunutými posty podél Dere Street, Newsteadem konče, na východě a třemi pevnostmi – Bewcastle, Netherby a Birrens na západě, situace tedy připomínala dobu před zbudováním Antoninova valu ve 30. letech 2. století. Tyto pevnosti zároveň naznačují nezměněné vztahy s domorodým obyvatelstvem. Pevnostmi na západním konci zdi byly od Selgovů odděleni Brigantové, ať už jako ochrana či prevence a na východě Dere Street vymezovala území klientských Votadinů. Pro tento prořímský kmen musel odsun římských jednotek ze Skotska znamenat nepochybnou, zejména ekonomickou ztrátu. Dlouhodobě přátelské styky Votadinů s Římany přinášely kmenové aristokracii nemalé zisky z obchodu s římským zbožím i obecně vyšší životní úroveň a zároveň napomáhaly míru v oblasti, kde byl největším votadinským rivalem kmen Selgovů. Této vzájemné rivality nepochybně využili i Římané, kteří již tradičně zhodnocovali podobné situace k vlastnímu prospěchu.

Další válka v Británii za Aureliovi vlády hrozila na počátku 70. let, tedy ve stejné době, kdy Římu působily značné potíže germánské kmeny Markomanů, Kvádů i jiných, které bezprostředně ohrožovaly samotné srdce římské říše.168 Tehdy byl do Británie odeslán velký jízdní oddíl Sarmatů.169 Situaci se zřejmě podařilo uklidnit, ovšem ne na dlouho. Souvislosti nutno opět hledat na dunajské hranici, za níž Marcus Aurelius, v odezvu na neustálý zdroj problémů, zamýšlel vytvořit novou provincii, významně zasahující na naše území.170 Zde bychom mohli spatřovat paralelu se starším aktem posunutí hranice Britannie z Hadrianovy zdi na Antoninův val, který byl mnohem blíže problematické oblasti skotské Vysočiny. Podobně jako kdysi předsunuté pevnosti Camelon, Ardoch nebo Bertha a za dob Aureliových Newstead, fungující za oficiální římskou hranicí, byly i na území za Dunajem vybudovány předsunuté posty, mající zajistit větší bezpečí říše a případně i připravit půdu pro připojení a vytvoření nové provincie Markomanie. Tento smělý plán se však pod tlakem mnoha okolností nepodařilo uskutečnit.

Ve stejném roce, kdy zemřel Marcus Aurelius, tedy roku 180, došlo k dalšímu přímému a tentokrát zřejmě vážnějšímu ohrožení provincie. Tehdy se k jihu hnuly

168 SHA, Marcus Aurelius, 22, 1. 169 Breeze, 1993, s. 125 – 6. 170 Srovnej s Pitts, Lynn F., 1989: Relations between Rome and the „German“ Kings on the Middle Danube in the First to Fourth Centuries A.D., JRS 79, s. 45 – 58. 48 skotské kmeny a „překročily zeď, která je dělila od římských posádek. Způsobily velké škody, zabily jednoho z generálů a s ním i jeho muže“.171 Římané tedy utrpěli ztráty na životech i majetku, a proto bylo nutné adekvátně zareagovat. V odezvu vyslal císař Commodus do Británie Ulpia Marcella, který teprve roku 184 nebo 185 zatlačil skotské kmeny zpět za Hadrianovu zeď, o níž Dio nepochybně hovoří. Průběh událostí je datován na základě Commodovy mince, kde je císař titulován jako Britannicus.172 Předsunuté pevnosti sice nenesou žádné patrnější stopy násilné destrukce, ovšem neznamená to, že k útoku nedošlo, spíše se dá předpokládat, že se jim skotské kmeny vyhnuly. Naopak na Hadrianově zdi je násilný vpád a následné zničení pevností spolehlivě prokázáno v oblasti, kde silnice Dere Street protínala zeď, u pevností Halton Chesters, Rudchester a o něco jižněji v Corbridge.173 Všechny tyto pevnosti vykazují jasné známky násilného zániku. Ze stejné doby pocházejí i tři mincovní depoty, z Muthill, Pitcullo a Rumbling Bridge, kde nejmladší mince pochází z let 186/7,174 nalezené severně od opuštěného Antoninova valu.175 Tato poměrně velká vzdálenost mezi zničenými pevnostmi a místy nálezu mincí by mohla naznačovat, že útočníci, o kterých Dio píše, přišli z prostoru za linií Forth-Clyde.

Aby mohl guvernér Ulpius Marcellus skutečně dosáhnout vítězství nad vpadnuvšími kmeny, bylo nutné podniknout určitou formu vojenského tažení, neznamenalo to však, že by na jeho konci bylo nastolení stejných poměrů jako před útokem. Předsunuté pevnosti podél Dere Street, včetně Newstead, byly opuštěny, pravděpodobný se zdá také odsun z pevnosti v Birrens a změny postihly i Hadrianovu zeď, kde byla opuštěna řada strážních věží. Některé mílové kastely byly rovněž opuštěny a jiné přebudovány.176 Nicméně, na severní hranici na nějaký čas opět zavládl klid, z pozdějších událostí, o nichž opět referuje Dio Cassius, můžeme usuzovat, že Římané s kaledonskými kmeny uzavřeli jistou dohodu...

Když byl roku 192 zavražděn císař Commodus, nastala podobná situace jako po smrti Neronově. Trůn byl bez vládce a tak se armáda ujala výběru nového císaře.

171 Dio, LXXII, 8. 172 O udělení titulu Britannicus informuje i Dio Cassius, viz tamtéž. 173 Breeze, 1993, s. 127. 174 Robertson, 1970, s. 210. 175 Bateson – Holmes, 1997, s. 555. Též Robertson, Anne, 1956-7: A Hoard of Roman Silver Coins from Briglands, Rumbling Bridge, Kinross-shire, PSAS 90, s. 244. 176 Hanson – Maxwell, 1986, s. 198. 49

Problém byl v tom, že najednou bylo císařem provoláno hned několik adeptů. Po zavraždění Pertinaxově o trůn soupeřili tři vážní kandidáti: Septimius Severus, Pescenius Niger a Clodius Albinus, který byl guvernérem v Británii. Septimius Severus, který byl v Římě, nejprve porazil Pescenia a nabídl titul caesara Albinovi, čímž ho vlastně vybral za svého nástupce. Albinus však usiloval o trůn i nadále, a aby podpořil svůj nárok, sebral v Británii vojsko a přeplavil se na pevninu. Tenkrát bylo odveleno mnoho mužů i ze severní hranice a celá provincie zůstala bez správce. To opět neuniklo pozornosti kaledonských kmenů, které vpadly do provincie a poškodily Hadrianovu zeď. Mezitím byl ale Clodius Albinus poražen a jediným vládcem se stal Septimius Severus, který obratem vyslal do Británie nového správce, Viria Lupa. K roku 197 Dio Cassius připomíná událost, která jen utvrzuje v tom, že provincie byla v bezprostředním nebezpečí:

„Protože Kaledonové nedodržovali své sliby a byli připraveni pomoci Maeatům, a vzhledem ke skutečnosti, že se Severus toho času věnoval válce v sousedství, byl Lupus nucen koupit od Maeatů mír za vysokou cenu.“177

Konstatování, že Kaledonové nedodržovali své sliby, může znamenat, co již bylo naznačeno výše, totiž, že byla s Kaledony uzavřena nespecifikovaná dočasná mírová dohoda. Ta byla dodržována nějakých deset let, samozřejmě za předpokladu, že byla uzavřena Marcellem a ne Clodiem Albinem před jeho odjezdem na kontinent, avšak v době, kdy v říši probíhala válka o nástupnictví a římské posádky v Británii byly oslabeny, došlo k vypovězení dohody. Septimiem Severem vyslaný Virius Lupus patrně nedisponoval dostatečnou vojenskou silou, a tak přikročil k druhé z možností, jak přimět barbary, aby se stáhli, vyplatit jim tučné výkupné. Placení výkupného za mír nebylo na severní hranici nic neobvyklého, Římané si tímto způsobem zajišťovali zdánlivý mír od sklonku 2. století až do konce svého panství v Británii, jak o tom svědčí nálezy nemalých mincovních depotů, jakým je např. nález téměř dvou tisíc stříbrných mincí z Falkirku.178 Kaledonské kmeny se dočasně stáhly na sever, ale brzy se vrátily, což přimělo císaře Septimia, který právě ukončil jednu válku na kontinentě, aby se do ostrovní provincie vypravil osobně.

177 Dio, LXXVI, 5. 178 K praxi výkupných Hanson, W. S., 2002: Zones of interaction: Roman and native in Scotland, Antiquity 76, s. 836 – 7. O nálezu z Falkirku MacDonald, 1933-34, s. 32 – 40. K interpretaci nálezu Todd, M., 1985: The Falkirk hoard of denarii: trade or subsidy, PSAS 115, s. 229 – 32. 50

Zpráva o prvních nepokojích za Septimiovi vlády přináší zajímavé svědectví ještě v jednom směru. Je to poprvé, kdy můžeme zachytit probíhající změny za říšskou hranicí, v barbariku, když Dio Cassius hovoří o dvojím druhu lidí ze severu. Název „Maeatae“ byl neznámý Ptolemaiovi a neobjevuje se ani v jiných pramenech, pouze u Diona v souvislosti s vládou Septimia Severa a poté mnohem později, v 6. století v životě sv. Columby, pod pozměněným jménem Miathi. Převládá názor, že Maeatové je pojmenování pro konfederaci kmenů v okolí Antoninova valu, na území dnešního Fife,179 která využila římské slabosti, postavila se na odpor a navázala kontakty i se severními kmeny, s Kaledony. Zda se tohoto spolku účastnili i Votadinové, jejichž území se s teritoriem Maeatů relativně překrývalo, není jisté, neboť římské zboží u nich nalézáme v hojné míře i v průběhu 3. a 4. století.180 Nebezpečí sjednoceného útoku ze severu bylo zažehnáno právě na sklonku 2. století, kdy Virius Lupus zaplatil vysoké výkupné. Výsledek jednání však nebyl dlouhodoběji uspokojivý, a tak se schylovalo k nové válce, která se měla ještě jednou odehrát na území Kaledonie.

Druhé století znamenalo pro kmeny sídlící v Lowlands znatelný zásah do jejich života. Římané doufali posunutím provinciální hranice více na sever v prevenci před nepřátelskými útoky z Kaledonie, které narušovaly i relativně poklidné soužití s kmeny v sousedství Hadrianovy zdi. V kontextu širších souvislostí s událostmi blíže Římu, zejména na hranici s Germánií na Dunaji, fungovala nová dělicí čára mezi Římany a barbary pouhých cca. dvacet let. Neexistuje jediná písemná zmínka o poměru jednotlivých domorodých kmenů k Římanům, určitou představu si však můžeme utvořit na základě rozšíření římských nálezů na domorodých lokalitách, které nám v kombinaci s rozmístěním římských posádek leccos napovídají. Nepochybně přátelské vztahy, zřejmě na úrovni klientského království, i nadále udržovali Votadinové, z jejichž území pochází převážná většina všech římských nálezů, velké množství římské keramiky pak pochází z kmenového centra na Traprain Law. Situace na konci 2. století však naznačuje, že mohlo v obsazení Traprain Law dojít ke změnám, minimálně na jednu generaci. Usuzuje se tak na základě přerušeného sledu kovových nálezů,181 tomu ale neodpovídají bohaté nálezy římské keramiky z inkriminovaného období.182 Nicméně to naznačuje jistou změnu v

179 Duncan, 1996, s. 25 - 26. Smyth, 1984, s. 42. 180 Robertson, 1970, s. 21, též Burley, 1955-6, s. 120 – 3. 181 Feachem, 1955-6, s. 288. 182 Robertson, 1970, s. 207 – 8. 51 oblasti právě v 80. a 90. letech 2. století. V ostrém kontrastu je území kmene Novantů, o jehož postoji k okupantům neexistuje jednotný názor. Ačkoliv žil tento kmen v Lowlands a byl tedy s Římany v nejužším kontaktu, římské nálezy se na jeho území vyskytují jen zřídka, včetně mincí. Nejasná také zůstává úloha Damnoniů, jejichž postavení se snad blížilo votadinskému, zatímco Selgové, ač sevřeni římskými silnicemi a tudíž v blízkém kontaktu s Římany, zřejmě zachovávali rezervovaný postoj. O tom ostatně vypovídá i nálezová situace v selgovské pevnosti Bonchester, kde během výzkumu nebyl nalezen jediný předmět římského původu.183 Druhou oblastí, odkud obecně pochází nejvíce nálezů, je pochopitelně okolí Antoninova valu.

Jižní skotské oblasti pak obecně produkují mnohem hodnotnější zboží, zatímco prostor severně Antoninova valu, izolovaný od provincie, tak bohatý na množství i kvalitu není. Do těchto míst se římské zboží dostávalo různými cestami, často zprostředkovaně, nikoliv přímým obchodem s Římany.184 Ve 2. století vznikalo při římských pevnostech nemálo domorodých či kombinovaných civilních sídlišť, která přispívala k harmoničtějšímu soužití barbarů s okupanty, později také docházelo k obsazování Římany opuštěných pozic, jak to bylo prokázáno na lokalitě Camelon.185 Osobní kontakty římských posádek s neromanizovanými domorodci však probíhaly i přes hranici, s oblastmi na severu a západě, jak dokládají bohaté nálezy osmdesáti typů kovových upínačů šatstva (dress fastener), pocházejících z devětadvaceti lokalit, jak domorodých, tak i římských.186

Z dlouhodobého hlediska neměla římská okupace 2. století na obecný vývoj Skotska výraznější vliv. Přítomnost Římanů byla příliš krátká, než aby došlo k patrnější romanizaci, jak tomu bylo u Brigantů či ještě jižněji. Nevznikla žádná města ani venkovské vily, zůstalo jen přátelství Votadinů a snad i Damnoniů...

183 Piggot, C. M, 1949-50: The Excavations at Bonchester Hill, PSAS 84, s. 117 – 35. 184 Tamtéž, s. 210. 185 Viz Proudfoot, E. V. W., 1977-8: Camelon native site, PSAS 109, s. 112 – 123. 186 Gillam, 1958, in: Richmond, I. A. (ed.), s. 79 – 81. 52

IV. Doba nepokojů a zánik římské moci

V době, kdy došlo k novému organizovanému útoku ze severu, sloužily v Británii tři legie, v Yorku, Caerleonu a Chesteru a několik pomocných sborů. Je možné, že taková vojenská síla stačila na udržení pořádku v provincii, bylo však obtížné čelit nepokojům na severní hranici, kde byly posádky značně oslabené. Septimius Severus, který právě ukončil válku s Parthy, se rozhodl v doprovodu svých synů, Caracally a Gety, vypravit na ostrov osobně a vyřešit neustálé problémy, přicházejí ze severu. Co předcházelo Severovu tažení, sumarizuje Héródianos:

„Byl rozhořčen ... životem svých synů a jejich nedůstojnou zálibou ve veřejných hrách, když tu mu sděloval v dopise správce Británie, že se tamní barbaři bouří, podnikají nájezdy na římské území, berou kořist a pustoší většinu země. Je prý tedy třeba vojenské posily nebo císařovy přítomnosti na pomoc zemi.“187

Ať už byly Severovy motivy jakékoliv – náprava jeho synů, potřeba „vztyčit vítězná znamení také v Británii“,188 nutnost zabezpečit provincii, či jak píše Dio, že císař „toužil podmanit celou … Kaledonii“,189 ohrožení ze severu muselo být vážné, když ho guvernér Alfenus Senecio nebyl schopen zvládnout a byl nucen roku 207 požádat o přímou imperátorovu asistenci. K roku 207 máme doloženu Severovu přítomnost v Gallii, ovšem nezdá se, že by ho doprovázel jeho syn Caracalla, tehdy již Severův spoluvládce s titulem Augustus. Existuje oprávněný předpoklad, že roku 207 byl již Caracalla v Británii, kde organizoval vojsko proti severnímu nepříteli. To se zdají potvrzovat tři krátkodobé tábory jižně od bývalé antoninské hranice o rozloze 25,5 ha, odpovídající svou velikostí armádě tří legií, tedy stejnému počtu jaký se v Británii nalézal před Severovým příchodem. Tábory z následujících let mají rozlohu dvojnásobnou a odkazují k velkému vojsku otce a syna.190 S vojskem tří legií Caracalla patrně prošel územím Selgovů, jak naznačuje rozmístění táborů, až k řece Forth,191 odkud pak pokračovalo tažení roku 208, již pod vedením Severovým.

187 Héródianos, III, 14, 1. 188 Tamtéž, 14, 2. 189 Dio, LXXVII, 13, 1. 190 Reed, 1975-76, s. 98 – 9. Názorně Breeze, 1993, s. 133. 191 Ke střetu se Selgovy již roku 207 odkazuje podle Richmonda několik Caracallových mincí, které zobrazují zajaté barbary, viz Richmond, 1963, s. 57, jedna z mincí reprodukována v Birley, R. E., 1962-3: Excavation of the Roman Fortress at Carpow, Perthshire, 1961-2, PSAS 96, s. 201 a obr. příloha XXIII. 53

Na začátku roku 208 se Septimius Severus v doprovodu velkého vojenského kontingentu vylodil v Británii a neprodleně se přesunul na sever, aby se připojil ke Caracallovu vojsku. Tato sezóna byla pravděpodobně ve znamení příprav na nadcházející tažení. Zdá se, že během této přípravné fáze Maeatové zachovávali příměří, protože Římané mohli v klidu budovat silnice a mosty. Jde-li o mosty, pak je doloženo zbudování jednoho pontonového přes ústí řeky Forth a druhého pevného, ležícího o něco severněji přes ústí Tay. Oba mosty byly na jižním břehu chráněny, na jihu to byla nedaleká pevnost s přístavem v Cramondu a na severu nově budovaná pevnost v Carpow.192 Existenci těchto mostů dokládají také dvě mince s jejich vyobrazením z let 208 a 209, přičemž mince starší nese portrét Septimia Severa a mladší s podobou Caracallovou a pontonovým mostem nese nápis „TRAIECTUS“.193 Mosty spojovala nová silnice, vedoucí přes bažinaté území, o čemž se ostatně zmiňují i oba dějepisci, Dio Cassius a Héródianos, když uvádí, že se císař „snažil ... především vybudovat mosty na močálovitých místech, aby je vojáci snadno přeběhli po bezpečných cestách a mohli bojovat na pevné půdě“ a Cassius k tomu dodává: „... jak procházel zemí ... zasypával močály a přemosťoval řeky.“194 Důvodem, proč dosud nebyla objevena silnice vedoucí z North Queensferry do Carpow, je právě bažinatá půda, která při stavbě silnice vyžadovala delší čas za použití dřeva a ne obvyklého kamene.195

Přípravné práce v terénu měly usnadnit průběh nadcházejícího tažení. Ke třem Caracallovým legiím se připojil i nemocný, avšak odhodlaný císař Septimius, kterého doprovázela praetoriánská garda a II. legie Parthica. Zatímco mladšího syna Getu nechal Severus v provincii, „aby se zabýval soudními a správními záležitostmi“,196 společně se starším synem se vydal na výpravu proti Kaledonům. Zdá se, že podobně jako za Agricoly bylo římské vojsko rozděleno do dvou proudů, Caracallova se třemi legiemi a Severova s praetoriány a II. legií. Caracalla šel západní cestou, využívaje staré agricolovské cesty, jež byla méně bezpečná, kdežto Severus překročil most u Carpow a pochodoval při východním pobřeží. Tento průběh

192 O Cramondu Rae, A. - Raw, V., 1974: The Roman fort at Cramond, Edinburgh, excavations 1954 – 1966, Britannia 5, 163 – 224. K objevu předmostí u Carpow St Joseph, 1973, s. 117 – 8. 193 Hanson – Maxwell, 1986, s. 206. 194 Héródianos, III, 14, 5, Dio, LXXVII, 13, 1. 195 Richmond, 1963, s. 58. 196 Héródianos, III, 14, 9. 54 tažení z roku 209 dokládají pětadvaceti hektarové krátkodobé tábory, rozmístěné ve dvou souběžných linií podél východního pobřeží, na předpokládaném teritoriu Maeatů, od řeky Forth až k řece North Esk. Celé vojsko bylo navíc podporováno námořnictvem, které zřejmě armádu dopravilo do ústí řeky Forth, v této době totiž postrádáme tábory jižně od linie Forth-Clyde. Silnou podporu námořnictva ostatně dokládá i strategické umístění přístavu Cramond a pevnosti v Carpow, vytváření zázemí za Hadrianovou zdí v Corbridge, kde byla zbudována nová skladiště a v pevnosti South Shields při ústí Tyne, která byla přeměněna v zásobovací základnu s více než dvaceti novými sýpkami. Rovněž přítomnost detašovaných jednotek rýnského a dunajského loďstva a mince s vyobrazením Neptuna a Okeana z roku 209 potvrzují význam loďstva při Severově tažení.197 Operace svou velikostí připomínala události před více než sto lety, kdy o podmanění Kaledonie usiloval Agricola. Scénář z roku 84 se však neopakoval. Průběh tažení opět dokládá Dio Cassius:

„Severus ... nevybojoval žádnou bitvu a nespatřil nepřítele na bitevním poli... Nepřítel ... vojáky lákal stále dál dokud se neunavili; velké strasti Římanům působila voda, když se rozptýlili, byli napadeni. A tak, neschopni pochodu, byli z rozkazu svými spolubojovníky zabíjeni, než aby upadli do zajetí, takže jich zemřelo celých padesát tisíc. Ale Severus neustal dokud se nepřiblížil ke konci ostrova.“198

Héródianos není ve svém popisu tak přímočarý a je také mnohem stručnější:

„... docházelo často ke srážkám a šarvátkám a barbaři ustupovali. Útěk však byl pro ně snadný, protože znali krajinu a skrývali se v lesích a bažinách, kdežto pro Římany bylo všechno cizí a to působilo velké průtahy ve válce.“199

Průběh prvního Severova tažení nebyl pro Římany jednoduchý. Ač se snažili utkat se s nepřítelem v otevřeném střetu, nepodařilo se jim to, naopak sami utrpěli značné ztráty, i když určitě nebyly tak vysoké jak uvádí Dio Cassius. Stejně jako kdysi Agricola, také Severus si uvědomoval, že pokud chce nepřítele porazit, musí ho přimět k bitvě. Kaledonské kmeny se však z dřívějších chyb poučily, přímé konfrontaci se vyhýbaly a naopak s nepřítelem vedly partyzánskou válku. Neustálé nečekané přepady v obtížném terénu římský postup značně znepříjemňovaly,

197 Dore, J. N. - Wilkes, J. J., 1999: Excavations directed by J. D. Leach and J. J. Wilkes on the site of a Roman fortress at Carpow, Perthshire, 1964-79, PSAS 129, s. 570. 198 Dio, LXXVII, 13, 1 - 3. 199 Héródianos, III, 14, 10. 55 odhodlaný Severus však nezavelel k návratu, dokud nedosáhl břehů severního moře, uvažuje se o dnešní oblasti Moray. Jistých výsledků však Severus přece jen dosáhl a dříve než se vrátil do zimního tábora v Yorku a ozdobil své jméno přídomkem Britannicus, přiměl Maeaty i Kaledony, aby přijali římské podmínky, odevzdali zbraně a široký pruh své země.200 Příměří z roku 210 však nevydrželo příliš dlouho.

Ještě téhož roku se vzbouřili Maeatové a Kaledonové se k nim vzápětí přidali. Dopátrat se příčin této revolty není složité. Podmínky příměří byly nepochybně kruté, kromě ztráty území, zahrnovaly i odvody v podobě obilí i dobytka a brannou povinnost pro kaledonské muže. Nelze vyloučit, že svou roli sehrálo také budování legionářské pevnosti s přístavem v Carpow (Horrea Classis), nového Inchtuthilu, která měla zabezpečovat úrodný kraj Fife a být co nejblíže problematické oblasti. Když se Severus dozvěděl o novém povstání, byl nesmiřitelný. Jeho rozkaz byl jednoznačný; ne podrobit, ale „zabít na potkání každého“, i kdyby šlo o „dítě v matčině lůně“.201 Byla shromážděna obrovská armáda a pro Severovu nemohoucnost velením pověřen Caracalla. Tento stav opět dokládají zjištěné krátkodobé tábory, z nichž pět nalezených podél Dere Street mělo rozlohu 66 ha, končící u zálivu Forth v Inveresku. Tady armáda přešla na druhý břeh, kde se pravděpodobně rozdělila, jak naznačují další dvaapadesáti hektarové tábory, které od Ardochu sledovaly stejnou cestu jako v předcházející sezóně.202 Jednotky II. a VI. legie, odštěpená část trestné výpravy, byly patrně nasazeny na dobudování kamenné pevnosti v Carpow.203

Uprostřed tažení přišla zpráva o císařově smrti. Septimius Severus „zemřel v tamějším Eburacu jako stařec následkem zhoubné nemoci v osmnáctém roce své vlády.“204 Severova smrt 4. února 211 zabránila „úplnému“ vyhlazení obyvatel Kaledonie. Novými vládci říše se stali mladší Geta a starší Caracalla, který jakmile se dozvěděl o otcově smrti, uzavřel s kaledonskými kmeny mír, vzdal se všech předchozích úspěchů a neprodleně se odebral do Říma, kde se hodlal stát jediným vládcem říše. Pevnosti byly opuštěny a hranice se opět stabilizovala na

200 Dio, LXXVII, 13, 4. 201 Tamtéž, 15, 1. K tomuto tématu Martin, Colin, 1995: To Scotland then they came, burning (The emperor Severus attempted genocide in Scotland), British Archaeology 6 (URL: http://www.britarch.ac.uk/ba/ba6/ba6feat.html#martin). 202 K otázce dosahu těchto táborů St Joseph, 1977, 143 – 4. 203 Hanson -Maxwell, 1986, s. 206. Přesná doba vzniku pevnosti není známa, může též být, že pevnost jako taková začala být budována po prvním úspěchu roku 209, viz Birley, 1962-3, s. 199. 204 Aelius Spartianus: SHA, Severus, 19, 1. 56 zrekonstruované Hadrianově zdi,205 která byla během neklidných desetiletí a sílících výpadů nepřátel poničena a místy neschopna plnit svůj úkol. Rekonstrukce za Septimia Severa byla natolik rozsáhlá a významná,206 že byl později považován za stavitele zdi; kromě jiného byly obnoveny příkopy a brány zúženy o polovinu:

„Jeho vládě dodává největšího lesku okolnost, že v Británii vybudoval val napříč ostrovem a opevnil ji od jednoho břehu oceánu na druhý. Z toho důvodu dostal též jméno Britannský.“207

Přídomek Britannicus si Septimius Severus zasloužil i z jiného důvodu. Dalších téměř sto let po jeho nemilosrdném tažení byl na severní hranici klid. I když se Severovi nepodařilo utkat se s kaledonským nepřítelem v bitvě jako Agricola, byl výsledek jeho vyhlazovací politiky daleko efektivnější. Během celé výpravy byla uplatňována taktika spálené země; lesy byly vykáceny, obilí zničeno a mnoho obyvatel povražděno či odvedeno. Podél zrenovované Hadrianovy zdi se pevně usadily římské posádky. Kromě toho Severus v Británii provedl velkou správní reformu, neboť rozdělil stávající provincii Britannia na dvě samosprávné části: Britannia Superior s centrem v Londiniu (Londýn) a Britannia Inferior pod správou Eburaca (York).

Situaci, která nastala poté, co se Caracalla stáhl ze Skotska, kontrolovaly posádky v pevnostech na Hadrianově zdi a další čtyři pevnosti, High Rochester a Risingham na východě a Bewcastle a Netherby (Castra Exploratorum) na západě, pak vykonávaly úlohu předsunuté hlídky. V každé z pevností byla posádkou cohors milliaria equitata, tedy kombinace jízdy a pěchoty, která měla za úkol hlídkovat v pohraniční oblasti a podnikat výjezdy i dál na sever, aby kontrolovala nálady u severních kmenů.208 Na základě paralely se situací na Dunaji, z doby krátce po smrti Marca Aurelia, můžeme usuzovat i na další úlohu mobilních římských jednotek severně od Hadrianovy zdi. Dio Cassius popisuje způsob, jakým Římané dohlíželi na kmeny

205 Pevnost v Carpow byla zřejmě opuštěna až později, ovšem nedokončená. Situace opět připomíná Inchtuthil. Pevnost byla systematicky zdemolována a opuštěna po roce 212 jak naznačuje nápis zde nalezený, viz Wright, R. P., 1974: Carpow and Caracalla, Britannia 5, s. 291. 206 Za Septimia Severa pravděpodobně došlo k vybudování celokamenné zdi, resp. přebudování drnového úseku do kamene, viz Hassall, Mark, 1984: The date of the rebuilding of Hadrian's turf wall in stone, Britannia 15, s. 242 – 4. 207 SHA, Severus, 18, 2. 208 Breeze – Dobson, 1969-70, s. 118. 57

žijící severně od Dunaje poté, co Commodus upustil od realizace plánů na vytvoření nové provincie. Markomanům byla vyměřena roční obilní daň, museli odevzdat zbraně a spolu s Kvády, kteří poskytli třináct tisíc mužů, poslat do římského vojska určený počet válečníků. Kmeny také nesměly svévolně pořádat shromáždění, pouze jednou za měsíc na určeném místě a za přítomnosti římského centuriona. Bylo rovněž zakázáno útočit na některé ze sousedních kmenů, Iazygy či Burie, kteří naopak nesměli obývat pruh území při hranici s provincií Dacia o šířce čtyřiceti stadií.209 Je pravděpodobné, že podobná opatření byla použita i na severní britské hranici, kde nad kmeny drželi dohled tzv. exploratores, tedy mobilní „výzvědná služba“ z pevností před Hadrianovou zdí, která takto fungovala až do 60. let 4. století.210

Římské patroly nepochybně zůstávaly v kontaktu s kmeny z Lowlands a je dosti pravděpodobné, že se mezi oddíly, sloužícími na hranici, našly i oddíly sestavené z domorodých britonských válečníků, kteří do římského vojska vstupovali dobrovolně. Pro válečníky, jejichž životním stylem bylo válčit se svými sousedy, znamenalo, v době, kdy římský dohled toto znemožňoval, lákavou příležitost dělat kariéru v římské armádě, z čehož samozřejmě plynuly i jisté výhody. Jak stoupal počet domorodých obyvatel v římském vojsku, ztrácely římské posádky punc okupantů a postupně se transformovaly v domobranu. Tento proces byl nepochybně podpořen ediktem Septimia Severa, který vojákům dovoloval ženit se v době služby a svou roli sehrál i dekret Severa Alexandra, umožňující příslušníkům pohraničních jednotek pronájem půdy, vstoupí-li jejich synové do armády. Výsledkem pak byla civilní sídliště vně římských pevností na Hadrianově zdi i předsunutých postech. O existenci těchto vici, obývaných nejen rodinami vojáků, ale i vysloužilci, nalézáme doklady po celé 3. a 4. století.211 Tento postupný proces, v kombinaci s utlumenou aktivitou kaledonských kmenů, je jedním z aspektů, které v průběhu 3. století přispěly ke klidu na severní hranici.

O dění v Kaledonii nemáme téměř celé 3. století žádné zprávy a proto jen stručně shrňme události, které se bezprostředně týkaly britského severu, případně i celé

209 Dio, LXXIII, 2, 2 – 4 a 3, 2. 210 Steer, K. A., 1958: Roman and Native in North Britain: The Severan Reorganisation, in: Richmond, I. A. (ed.), s. 98 – 9. 211 Tamtéž, s. 109 – 10. Též Breeze, 1993, s. 147 – 50. 58 provincie. Dva roky po Severově smrti bylo císařem Caracallou uděleno římské občanství všem svobodným obyvatelům Británie, čímž byla učiněna tečka za předchozím dobrodružstvím na severu a správními reformami. Později, současně s nástupem císaře Diocletiana se u britských břehů začali objevovat franští a především saští piráti, kteří provincii působili zatím nevelké hmotné škody. Při pobřeží totiž operovalo římské loďstvo, Classis Britannica, jehož tradice sahala až k Agricolovi. Roku 286 byl jeho velitelem jmenován Mausaeus Carausius, který vzápětí využil své moci, převzal kontrolu nad provincií a prohlásil se císařem. O dalších sedm let později byl zavražděn vlastním správcem financí, Allectem, ale jeho vláda vzala brzy za své. Roku 296 byl do Británie vyslán caesar Constantius Chlorus, jenž navrátil vládu nad Británií do rukou Diocletianových. Ještě téhož roku provedl imperátor nové správní reformy. Stávající dvě části Británie byly znovu rozděleny; Britannia Superior na Britannii Primu a Maximu Caesariensis a Britannia Inferior pak na Britannii Secundu a Flavii Caesariensis. Hlavními městy těchto samosprávných částí, řízených vicarii, se staly Corinium (Cirencester), Londinium, Eburacum a Lindum (Lincoln). Severní hranicí zůstávala i nadále Hadrianova zeď, kterou však bylo nutné opět opravit, k čemuž došlo kolem roku 300 na popud Constantiův.

Bylo to za vlády Constantiovy, kdy se u Hadrianovy zdi opět objevil starý nepřítel, ovšem s novým jménem. Roku 297 se v písemných pramenech poprvé objevuje termín Picti, souhrnné to označení pro kaledonské kmeny. 212 Během klidného 3. století došlo na území Kaledonie ke vzniku nového, mocnějšího kmenového státního útvaru, který byl pro Římany daleko větší hrozbou, než konfederace několika málo kmenů. Nyní nebyla ohrožena jen Hadrianova zeď, ale celá provincie. Nabízí se otázka, zda byl onen dlouhodobý klid způsoben jen brutální Severovou politikou a nestála-li za tím i vnitřní konsolidace kaledonských kmenů. Na přelomu 3. a 4. století Piktové povstali a po dlouhé době opět znepokojili provincii. Důvod byl patrně stejný jako před sto lety. V souvislosti s tažením Allectovým byly na severní hranici oslabeny posádky pevností, což zavdalo příčinu k novému útoku z Kaledonie. Zda útok přišel pouze po pevnině, nebo byla provincie napadena i z moře nevíme, vyloučit se to však nedá. Jednou z velkých pevností, která padla útoku za oběť, byla

212 Eumenius, jeho autorství však není jisté, v oslavném panegyriku na Constantia Chlora, viz Chvalořeč na caesara Constantia, XI, 4. 59 pevnost v South Shields, která střežila přístav u ústí řeky Tyne na východním konci Hadrianovy zdi. Velkému ohni, který vypukl při nepřátelském útoku, podlehla velká část vnitřní zástavby, která již nebyla obnovena, neboť po požáru byla celá pevnost přebudována podle zcela jiného plánu.213 V odezvu na obnovený vpád barbarů ze severu Constantius Chlorus vytáhl proti nepříteli, tentokrát však bez větších ambicí na územní zisk, pouze s cílem vytlačit barbary z provincie a preventivním zásahem předejít dalším nájezdům. S Pikty se Constantius úspěšně utkal roku 305 na neznámém místě, zřejmě severně od Hadrianovy zdi, dosud však nebyly nalezeny žádné doklady jeho aktivit na území Skotska. Nelze rovněž vyloučit, že byl při svém tažení podpořen oddíly válečníků kmenových království Votadinů a Damnoniů, které se pravděpodobně již ve 3. století podílely na obraně proti severním kmenům. Následujícího roku v červenci zemřel v Yorku Constantius Chlorus, podobně jako kdysi Septimius Severus, a jeho nástupcem byl provolán syn Constantinus I., později zvaný Veliký. O něm víme pouze tolik, že mu byl roku 315 udělen titul Britannicus Maximus, snad v souvislosti s nespecifikovanými úspěchy v bojích na severu nebo západě. Jasnější obrysy mají až události po roce 337, kdy na trůn nastoupil jeho syn Constans.

Británie se za Constantova panování stala opět terčem barbarských útoků. Tentokrát byl scénář jiný. Piktové uzavřeli spojenectví s irskými Skoty, zřejmě z dnešního Ulsteru a společně pak útočily na provincii. Irští nájezdníci se u břehů provincie objevovali již dříve, na přelomu 3. a 4. století, kdy se terčem jejich útoků stal dnešní Wales. Bývá tak usuzováno ze zvýšeného počtu mincovních depotů v pobřežních oblastech Walesu, v nichž značnou část mincí tvoří mince Carausiovy a Allectovy. Tato praxe vždy přímo souvisela s obdobím nejistot a ohrožení. Druhou indicií je pak zesílený systém římského opevnění na západním pobřeží, kde bylo za Constantia Chlora vybudováno několik nových pevností a velká legionářská pevnost v Chesteru přebudována.214 Systém obrany a pravděpodobný neúspěch přiměl irské Skoty k tomu, aby se obrátili jinam, a tak se začali usazovat na západním pobřeží Skotska, kde římská obrana neexistovala. Tam se také setkali s kaledonskými Pikty, se kterými

213 O destrukci pevnosti nepřátelským útokem Hodgson, Nick, 2005: Destruction by the enemy? Military equipment and the interpretation of a late-third century fire at South Shields, in: Jobst, W. (Hrsg.), Archäologie der Schlachtfelder - Militaria aus Zerstörungshorizonten. Akten der 14. Internationalen Roman Military Equipment Conference (ROMEC) Wien, 27. - 31. August 2003, Carnuntum Jahrbuch 2005, Wien, s. 212 – 4. 214 Laing, Lloyd a Jennifer, 1990: Celtic Britain and Ireland – The Myth of the Dark Ages, s. 155 – 6. 60 uzavřeli spojenectví. Britská provincie tak začala být sužována ze severu i západu, z pevniny i z moře. Tyto okolnosti Constanta přiměly, aby se na přelomu let 342 – 3 vypravil do Britannie osobně. Poté, co se seznámil s aktuální situací, zatlačil nepřítele zpět na sever a v případě irských Skotů se rozhodl, že se pokusí těmto nájezdníkům a osadníkům nabídnout status foederátů a doufat, že zachovají alespoň částečnou loajalitu.215 Jak ale naznačují další události, tento plán se nesetkal s dlouhodobějším úspěchem.

Kolem roku 352 se nájezdy barbarů opět stupňují, bez ohledu na foederátní smlouvu. Z moře útočí Skotové a ze severu přes zeď i z vody Piktové. Tato počínající krize provincie se projevila zejména v opevňování měst, neboť právě v této době města zlepšují svá opevnění a přibývá mnohoúhelníkových věží, ať už v Chichesteru (Noviomagus), Caerwentu (Venta Silurum), či Great Castertonu.216 Jako stavební materiál byly druhotně využity rozvaliny starých budov, mnohde se využívaly jen dřevohlinité valy. Za vlády Constantova bratra, Constantia II., uvádí se k roku 360, došlo k porušení úmluvy a ze severu a západu začaly znovu proudit hordy piktských a skotských nájezdníků. Ammianus Marcellinus, velký dějepisec pozdní antiky, dokládá, že „za desátého Constantiova a třetího Julianova konsulátu pak, když vpády divokých kmenů, Skotů a Piktů, přerušily sjednaný mír a pustošily místa v pomezí hranic … Bylo … rozhodnuto, aby šel ty věci dát do pořádku vyjednáváním nebo násilím Lupicinus, toho času náčelník polních vojsk.“217

Rozhodnutí poslat do Britannie Lupicina bylo veskrze pragmatické, neboť to byl člověk zkušený, bojechtivý a hlavně krutý, tedy přesně takový, jakého bylo v kritických časech zapotřebí. Můžeme předpokládat, že jeho zásah nebyl příliš úspěšný, neboť útoky neustávaly. Právě naopak a nejen v Britannii:

„V této době se takřka po celém římském světě probudily za zvuku polnic dávajících znamení k boji nejsurovější národy a činily nájezdy přes nejbližší hranice. Gallii a zároveň i Raetie pustošili Alamani, Pannonie pak Sarmati a Kvádové; Piktové, Saxonové, Skotové a Attakotti zkrušili neustálými útrapami Britanny;…“218

215 Collingwood - Myres, 1937, s. 283. 216 Richmond, I. A., 1958: Roman and Native in the Fourth Century A.D. and After, in: Richmond (ed.), s. 120. 217 Ammianus XX, 1, 1- 2. 218 Tamtéž, XXVI, 4, 5. 61

Je obdivuhodné, že Římané ještě pořád stačili čelit takovému náporu, i když tyto neustálé a čím dál tím silnější útoky nepřestávaly a impérium musely nutně vyčerpávat. Významnou silou bylo stále Classis Britannica, operující při pobřeží i na volném moři. Vegetius píše v této souvislosti o lodích, tzv. pictae, které se ne náhodou podobaly piktským curraghům.219 Tato malá plavidla byla velmi rychlá, lehká, s plachtami, oblečením posádky a dokonce i tvářemi mužů pokrytými zelenou krycí barvou.220 Takto kamuflované lodě křižovaly při pobřeží a sledovaly pohyb nepřátel, o kterém následně informovaly římskou flotilu. Tím byla účinnost římského zásahu ještě o mnoho větší.221 Úloha maskovaného římského loďstva nabyla ještě více na významu ke konci 4. století, kdy největší nebezpečí přicházelo právě z moře. Ovšem ani skvěle vybavené římské lodě nedokázaly být na několika místech najednou. Situace v Británii vygradovala roku 367, kdy došlo k tzv. barbarica conspiratione, tedy ke „spiknutí barbarů“:

„Císař ... byl poděšen závažnou zprávou, která oznamovala, že je Britannie spiknutím barbarů zpustošena a naprosto zubožena, že komes přímořských oblastí Nectaridus byl zabit a provinciální velitel Fullofaudes upadl do nepřátelské léčky.

Stačí, řekneme-li aspoň to, že se Piktové, rozdělení v té době ve dva kmeny – Dikalydony a Verturiony -, a rovněž Attakotti, válečné to lidské plemeno, i Skotové toulali po různých místech a mnoho jich plenili. Galským oblastem pak činili – kam jen se mohli na zemi i na moři vyřítit – surovými loupežemi, požáry i vraždami všech zajatců násilí Frankové a s nimi sousedící Saxonové.“222

Zde se opět objevuje několik málo informací o lidu ze severu. Piktové jsou podle Ammiana rozděleni na dva kmeny, Dikalydony a Verturiony. Rozkrýt první kmen není příliš obtížné a jde patrně o označení dvou piktských kmenových svazů, o kterých později hovoří i Beda Venerabilis jako o severních a jižních Piktech.223 Jméno Verturionů odkazuje k pozdějšímu království Fortriu, ležícímu severně od zálivu Tay, tedy na stejné území, které obývali Maeatové. To i předchozí souvislosti

219 I Piktové vlastnili impozantní loďstvo, složené z rychlých plavidel kamuflovaných barvou, které významně bránilo piktské území ještě o mnoho století později před vikingskými vpády. 220 Vegetius: Epitoma rei militaris IV, 37, k roku 380. 221 Richmond, 1963, s. 61. 222 Ammianus, XXVII, 8, 1-6. 223 To se domnívá i Duncan, 1996, s. 36. 62 vede k závěru, že Verturioni bylo totožní s Maeaty Diona Cassia.224 Novým prvkem jsou však záhadní Attacottiové, kteří se v pozdějších pramenech objevují jako římští foederáti.225 O jejich identitě nevíme nic konkrétního, ale někteří badatelé se domnívají, že se mohlo jednat o původní obyvatele Skotska, žijící za Great Glen na úplném severu a západě, tedy nejen obrazně u Ammiana, ale i fyzicky mezi irskými Skoty a kaledonskými Pikty.226 S trochou nadsázky by se tak dalo říci, že se k útoku proti římské Britannii sjednotilo celé Skotsko.

Na celé události z roku 367 je nejvíce zarážející společný postup zcela odlišných barbarských etnik. Nečekaný vpád z několika stran zaskočil nejen císaře, ale i samotné správce Britannie, zodpovědné za její obranu. Rozsáhlá římská informační síť naprosto selhala. Naopak opatřit si podrobné informace o poloze římských jednotek a jejich opevnění nebyl problém, pokud uvážíme, kolik v římském vojsku sloužilo barbarských, germánských i britonských, válečníků. Válečné lsti podlehl vrchní velitel pohraničních jednotek, dux Britanniarum, Fullofaudes, byl zavražděn správce odpovědný za ochranu saského pobřeží, comes Nectaridus, zaskočeno bylo i ústřední velení. Obrana země se prakticky zhroutila a barbaři se po provincii pohybovali s naprostou volností. Chceme-li osvětlit celý útok, pak musíme připustit existenci anonymního barbarského vůdce, nadaného výjimečnými diplomatickými i vojenskými schopnostmi, který sjednal spojenectví mezi kulturně odlišnými národy z poměrně vzdálených oblastí. Tento předpoklad podporuje i to, že útočníci měli velmi nápaditě rozdělené cíle a zejména to, že se vše podařilo udržet v naprostém utajení. Nakonec, schopné vůdce z řad barbarů, v mnohém schopnější než samotní Římané, nacházíme po celé 4. století, stačí uvedeme-li Stilichona, Alaricha a později i Aetia či Vortigerna. V dobových pramenech Římané jednoznačně hovoří o spiknutí a neexistuje důvod, proč o tom pochybovat.227

Skvěle promyšlený byl i směr útoku jednotlivých nájezdníků. Irští Skotové útočili na svých lodích podél celého západního pobřeží většího z britských ostrovů, avšak

224 Smyth, 1984, s. 43 – 4. K této otázce obsáhleji též Bruford, Alan, 2000: What happend to the Caledonians?, in: Cowan, E. J. - McDonald, R. A. (ed.), s. 45 – 62. 225 Úloze Attacottiů v římském vojsku se věnuje Rance, Philip: 2001: Attacotti, Deisi and Magnus Maximus: the Case for Irish Federates in Late Roman Britain, Britannia 32, s. 243 - 70. 226 Morris, John (ed.), 1995: Arthurian Sources, Vol. 4: Places and Peoples, and Saxon Archaeology, s. 7 – 8. 227 Salway, P. – Blair, J., 1992: Roman and Anglo-Saxon Britain, s. 51. Ke spiknutí a jeho vůdci viz též Pryor, Francis, 2005: Britain AD, s. 108. 63 především na severu a úplném jihu, Piktové podnikali své nájezdy zejména z moře při východním pobřeží, usuzuje se tak na základě velmi nízkého počtu zničených pevností na Hadrianově zdi a Sasové napadli provincii z východu a jihu. Zároveň probíhaly útoky Franků a Sasů na pobřežní kraje Gallie. Takový chaos, při kterém se prakticky zhroutila obrana celé provincie, mohl vyřešit jen skutečně schopný vojevůdce. Takovým se ukázal být Theodosius, otec pozdějšího císaře téhož jména, který byl jmenován do čela nevelkého elitního vojska. Nejprve bylo osvobozeno Londinium, následně shromážděna rozdrobená armáda a přeběhlíkům dána milost.228 Francis Pryor se v této souvislosti domnívá, že nastalého chaosu roku 367 využili i někteří romanizovaní Britonové a postavili se ústřední římské vládě.229 S obnovenou bojeschopnou armádou pak Theodosius stíhal a likvidoval jednu skupinku barbarů po druhé, až byli všichni pobiti, nebo zahnáni zpět na svá teritoria, a stejně tak bylo zničeno i saské loďstvo. Značná část kořisti byla navrácena původním majitelům a v provincii byl opět nastolen řád. Nečekaný koordinovaný útok si však vyžádal i celkovou změnu v obraně ostrovní provincie. Některé z pevností na Hadrianově zdi byly po roce 370 opuštěny, jiné přebudovány, např. Birdoswald a Chesterholm a mnohé vojenské jednotky se stáhly do měst, která zesilují svá opevnění.230 Tuto skutečnost dokládá i Ammianus.231

Součástí Theodosiovy reorganizace na severní hranici bylo také zakročení proti tzv. areanům, kteří „měli totiž za povinnost rozptylovat se křížem krážem po dlouhých vzdálenostech a podávat našim velitelů zprávy o každém šustotu u sousedních kmenů“.232 Ammianus však uvádí, že se tito areani, patrně pokračovatelé exploratores ze 3. století, spojili s barbary proti Římanům a za podíl na kořisti vyzradili římské pozice a úmysly. Severní hraničáři byli s kmeny za zdí v úzkém kontaktu více než století a mnoho z nich bylo nepochybně zcela či z poloviny domorodého původu. Loajalita k Římu již nebyla tak pevná, naopak vazby k barbarům byly užší než dříve. Theodosius systém hraničářského dohledu severně od zdi zrušil, nebyly obnoveny ani opuštěné zničené předsunuté pevnosti a definitivní hranicí se stala Hadrianova zeď. Zřejmě v této době se Římané vrátili k osvědčenému

228 Ammianus XXVII, 8, 7 – 10. 229 Pryor, 2005, s. 109. 230 Salway – Blair, 1992, s. 53. Ke změnám v městském opevnění Corder, P., 1956: The Reorganisation of the Defences of Romano-British Towns in the Fourth Century, Archaeological Journal 112, s. 20 – 42. 231 Ammianus, XXVIII, 3, 7. 232 Tamtéž, 3, 8. 64 způsobu ochrany provincie prostřednictvím klientských království z Lowlands. Z kmenových náčelníků se stali králové s vlastním vojskem a tituly, odkazujícími k římské tradici.233 Ostrahu moře na východním pobřeží, které se stalo novou kritickou oblastí, převzaly, podél břehů Yorkshire na útesech nově vybudované, strážní věže, sloužící zřejmě i jako majáky pro komunikaci s římským loďstvem.234

Dopadnout a zlikvidovat rozptýlené skupiny barbarů a nastolit v provincii řád trvalo téměř dva roky a pro Theodosia nebylo vůbec snadné, „z doznání zajatců i výpovědí přeběhlíků se totiž dověděl, že rozptýlený a nesmírně divoký lid rozličných kmenů lze přemoci pouze tajnými úklady a nenadálými přepady.“235

Na základě Marcellinova svědectví i archeologických dokladů se můžeme domnívat, že po polovině 4. století již nebylo možné porazit Pikty a jejich spojence silou, nýbrž jen lstí, či nenadálým útokem, tedy tak, jak to dříve museli dělávat svobodní obyvatelé Británie při římské invazi. Jiným takovým řešením bývalo uplácení barbarů, jak o tom svědčí nalezené depoty mincí a drahých předmětů. Ukázkovým příkladem takového výkupného jsou nálezy stříbrných depotů z Irska, z Balline a Coleraine, obsahující římské stříbrné ingoty typu pozdního 4. století, který se používal ke „zvláštním“ platbám nejen vojákům. V případě depotu z Coleraine bylo jeho součástí i 1506 římských stříbrných mincí.236 Impérium se ocitlo v barbarských kleštích a zřejmě již nebylo schopno přemoci své nepřátele hrubou silou jako v předcházejících staletích. Navíc byla Británie na periferii říše a vojenských sil bylo zapotřebí jinde na kontinentě. Nicméně, obrana Hadrianovy zdi, v podobě malých dobře opevněných stanic ve spolupráci s klientskými státy Votadinů a Damnoniů, existovala až do konce římské vlády v Británii.237

Skotové a Piktové se opět probudili k životu roku 382, kdy vtrhli do provincie, byli však potlačeni Magnem Maxentiem, známým z velšských legend jako Maxen

233 Richmond, I. A., 1958, in: Richmond (ed.), s. 125. O kmenových králích též Gidlow, Ch., 2004: The Reign of Arthur, s. 142 – 6. 234 Breeze, 1993, s. 157 235 Ammianus XXVII, 8, 9. 236 Laing, Lloyd a Jenny, 1993: The Picts and the Scots, s. 36 – 7. O depotu ingotů z Balline se též uvažuje jako o platbě irským foederátům. 237 Salway – Blair, s. 54. Podrobněji Wilmott, Tony, 2002: Roman Commanders Dark Age kings, British Archaeology 63 – (URL: http://www.britarch.ac.uk/ba/ba63/feat1.shtml). K tomu i Norman Davis, Ostrovy. Dějiny, Praha 2003, s. 150. 65

Wledig, který si tímto činem získal všeobecnou úctu a podporu a na téměř pět let se stal císařem se svrchovanou mocí nad gallskou prefekturou. Británii ale opustil a barbaři ze severu se vrátili. Romanizovaní Britonové sice kladli odpor, ale na divoké Pikty a Skoty to nestačilo. Železem jejich neustávající nájezdy zastavil až vojevůdce Stilicho, který se přeplavil přes kanál, aby obnovil na ostrově pořádek. V souvislosti se Stilichonovou přítomností hovoří prameny o třech válkách s Pikty.238 První z válek měla vypuknout krátce po odchodu Magna Maxentia a byla ukončena po mnoha letech roku 389/90, kdy došlo podle Gildase na nějaký čas k posunutí hranice na linii Forth-Clyde, o tom však chybí archeologické důkazy. Při druhém ataku na provincii roku 398 byla hranice posunuta zpět na Hadrianovu zeď, tehdy do Británie připlul Stilicho s posilami z pevniny a barbary zahnal.239 Třetí válka se pak odehrála v 1. polovině 5. století. Stilichonova přítomnost v Británii však netrvala příliš dlouho. Poté, co zesílil obranu provincie, bohužel konkrétně nevíme jak, odcestoval do Říma, ke kterému se v téže době blížilo Alarichovo vizigótské vojsko. Stilicho byl proto nucen z Británie stáhnout značnou část armády na obranu Říma před útočícími Germány. Tento první velký odliv sil bývá datován k letům 401/2. Postupný přesun vojenské síly z Británie je archeologicky sledovatelný na oběživu. Poslední mince, které byly dopraveny do Británie ve významnějším počtu, byly ražby císařů Arcadia a Honoria z roku 402, určené jako žold.240

Nyní připadla hlavní úloha mobilnímu polnímu vojsku jízdy, které bylo schopno poměrně rychle zasahovat tam, kde toho bylo zapotřebí. Avšak situace na kontinentě se nelepšila, a tak došlo roku 408 k úplnému stažení římských vojsk z Británie.241 K roku 410 byli již Britonové v obraně své země i svých životů odkázáni sami na sebe.242 Současně s odlivem římských sil stoupá intenzita irských nájezdů. Irští kolonizátoři se pak v krátké době usazují na jihozápadě Dumnonie a velká kolonie vzniká ve waleském Dyfedu.243 V pohybu jsou stále také Sasové, Anglové a jejich o něco málo kultivovanější příbuzní, Jutové, tedy kmeny, které v budoucnu změní

238 Gildas: De Excidio Britanniae, XV – XVII. 239 Miller, M., 1975: Stilicho´s Pictish War, Britannia 6, s. 144 – 5. 240 Pryor, 2005, s. 123. 241 K okolnostem stažení římské armády z Británie a bezprostředně následujícím událostem Alcock, Leslie, 1973: Arthur´s Britain, s. 98 – 100. 242 Na základě reskriptu císaře Honoria z roku 410, který uvádí Zosimos: The New History, VI. Podle T. Wilmotta se však označením „Brettia“ nerozumí Británie, ale jihoitalské Bruttium. Viz Wilmott, 2002, (URL: http://www.britarch.ac.uk/ba/ba63/feat1.shtml) 243 Pod jejich tlakem odcházeli Britonové do Armoriky, dnešní Bretaně. Viz. P. Gallion – M. Jones, Bretonci, Praha 1998, s. 139 – 140. 66 kulturní tvář Británie. Piktové a Skotové, tentokrát již v nepevné alianci se Sasy, dále podnikají své výpravy do bohaté Britannie a pomalu se stávají novým rozhodujícím faktorem britských dějin.

Období sklonku římské vlády v Británii, tedy pozdní 4. a počátek 5. století, nebylo na území Skotska doprovázeno žádným významným úpadkem. Zdá se, že útoky Piktů byly soustředěny na provincii, avšak nevyhnuly se ani mladým britonským královstvím, votadinskému Gododdinu s pevnostmi na Traprain Law, v Edinburghu (Din Eidyn) a Stirlingu, damnonijskému Strathclydu s hlavní pevností na Dumbartonské skále a Rhegedu na území Novantů. V tomto období začínají být znovu postupně obsazovány staré kopcové pevnosti z doby železné. Indikátorem neklidných časů na přelomu 4.a 5. století je dobře známá pevnost na Traprain Law, která bylo kolem roku 400 nově opevněna 3 – 4 m širokou hradbou, stojící na starších obydlích.244 To svědčí o bezprostřední hrozbě, související zřejmě s piktskými válkami, stejně jako unikátní nález římského stříbra z téhož období. Tzv. poklad z Traprain Law byl nalezen pod podlahou jednoho z domů ve stavu, kdy většina z více než sta předmětů byla rozřezána či zmačkána tak, aby se do skrýše co nejlépe vešla.245 Není zcela jasné jak se římské stříbro k Votadinům dostalo, můžeme však předpokládat, že šlo o diplomatický dar římských spojenců, případně o předmět obchodu mezi Římany a Votadiny. Ovšem nedá se též vyloučit, že stříbrné zboží bylo součástí válečné kořisti. K vyzvednutí pokladu již nedošlo, neboť v polovině 5. století byla pevnost pod sílícím tlakem Anglů, Sasů i Piktů opuštěna a novým centrem Gododdinu se stal Din Eidyn na místě dnešního hradu v Edinburghu.

244 Feachem, 1955-6, s. 288 – 9. 245 K popisu nálezu a jeho interpretaci Curle, 1919-20, s. 102 – 23. 67

Závěr

Více než tři sta let se Římané snažili všemožnými způsoby udržet, či rozšířit své panství na území Skotska, avšak i přes prvotní úspěchy v 1. a 2. století se dlouhodobá okupace nezdařila. To bylo způsobeno mnoha faktory a ne všechny mohli Římané ovlivnit.

Patrně nejvýznamnějším obdobím byla pro skotské kmeny 80. léta 1. století, kdy římská moc pod vedením Iulia Agricoly postoupila až k severním břehům Británie. Tehdy byly navázány první diplomatické styky s kmeny z Nížiny a byla svedena první a jediná bitva s obyvateli z Vysočiny. Byly položeny základy k budoucímu připojení Skotska k říši a ustavena první severní hranice. Římané plánovali podržet úrodné nížiny a začali budovat velkou legionářskou pevnost, která měla posloužit k dalšímu postupu na sever, avšak kvůli událostem na kontinentě byly Římané donuceni své úspěchy opustit a stáhnout se na jih. Když začala být v 1. polovině 2. století, za Hadriana, budována nová monumentální hranice, bylo na co navazovat. Využity byly staré agricolovské pevnosti i diplomatické úspěchy, neboť některé z kmenů stále zachovávaly Římu loajalitu. Nedlouho poté došlo k dalšímu posunutí hranice k severu, kde byla v nejužším místě ostrova vystavěna jiná, jak Římané doufali efektivnější bariéra mezi barbary a civilizací. Tehdy byly kontakty Římanů s barbary nejtěsnější, trvaly však velice krátce, neboť další nepokoje na hranici s Germány vedly k oslabení římských posádek a opětovnému opuštění Skotska. Každého takového oslabení kaledonští barbaři využili a zaútočili zpoza linie Forth- Clyde na provincii. Nezdá se však, že by jejich útoky byly hlavním důvodem římské neschopnosti udržet pozice, vždy šlo spíš o souhru několika vnějších i vnitřních okolností.

Sílící nájezdy kaledonských kmenů na konci 2. století přivedly Římany do Skotska ještě jednou. Ani tentokrát však nebylo úspěšné tažení z počátku 3. století, kdy byly severní kmeny krutě zpacifikovány, patřičně zhodnoceno a hranice zůstala na hadrianovském limitu. Organizace její obrany však byla zreformována a na významu nabylo spojenectví s klientskými královstvími z Lowlands. Obecně můžeme říci, že v průběhu celé římské epochy v severní Británii osud keltských kmenů ze skotské Nížiny vždy přímo souvisel s událostmi na hranici. Pokud byla hranice bezpečná, dařilo se i kmenovým královstvím, avšak když vypukly nepokoje a ze severu 68 zaútočili Kaledonové, znamenalo to hrozbu i pro římské spojence. Zřejmě v důsledku tvrdého zákroku severovského vojska, který však přispěl k vnitřní konsolidaci na území Kaledonie, bylo 3. století nejklidnějším obdobím skotsko-římského soužití. Na obraně hranice se podíleli domorodí válečníci, docházelo k postupné asimilaci římských vojáků do keltské společnosti a naopak prvky římské kultury se začaly zabydlovat v řadách domorodé aristokracie. Tento proces postupného sbližování byl však na konci 3. století přerušen vzestupem nové kaledonské kmenové konfederace, Piktů.

Byli to právě Piktové, kteří začali od přelomu 3. a 4. století působit římské správě provincie vážné potíže a pomalu přebírat iniciativu, zatímco Římané se dostávali do defenzivy. Nová spojenectví barbarů proti ostrovní provincii si vyžadovala častá nasazení římských vojenských sil, ztratit tak významnou provincii si totiž Římané nemohli dovolit, bohužel to bylo v době, kdy se hnuly ze svých sídel i další etnika na kontinentě. Přelomovou událostí se pak stalo tzv. barbarské spiknutí, které zpřetrhalo vztahy mezi Římany a kmeny z Lowlands. Ještě nějaký čas poté dokázali Římané vzdorovat piktským nájezdům, ovšem kontrolovat území za severní hranicí již nebylo možné. K úplnému opuštění Británie, nutno poznamenat, že s dočasným úmyslem, došlo teprve tehdy, když hrozilo nebezpečí samotnému srdci impéria, Římu. Tentokrát už Římané nenalezli dostatek sil, aby se do ostrovní země vrátili a obnovili provincii.

Ačkoliv byly Římané v kontaktu se skotským barbarikem více než tři století, nedostali příležitost výrazněji ovlivnit zdejší společnost a kulturu. Antoninův val, do kterého Římané vkládali nejvíce nadějí, fungoval pouhých pětadvacet let a s ním i plná kontrola nad jižně ležící oblastí. Stupeň romanizace Skotska byl zanedbatelný a ve velmi omezené míře pronikla jen k elitám, zatímco životní styl širších vrstev se v podstatě nezměnil. Jediný patrnější výsledek římsko-skotské interakce můžeme spatřovat ve vzniku raných britonských států v oblasti Lowlands, které v pozdní fázi římské okupace převzali v roli klientských států ochranu provinciální hranice. Království Gododdin, Strathclyde a Rheged, nositelé starých keltských tradic i římského dědictví, později sehrála významnou roli v bojích s novými vetřelci, germánskými Angly a Sasy... 69

Seznam použitých pramenů, literatury a elektronických zdrojů

P rameny :

Ammianus Marcellinus (tr. J. Češka): Soumrak Římské říše, Praha 1975.

Ammianus Marcellinus (tr. J. Češka): Dějiny římské říše za soumraku antiky, Praha 2002.

Claudios Ptolemaios: The Geography, New York 1932. URL: http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Gazetteer/Periods/Roman/_Texts/Ptolemy/ho me.html (platné k 20.5. 2007)

Dio Cassius: Roman History, Harvard 1914-27. URL: http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Cassius_Dio/home.html (platné k 20.5. 2007)

Caesar (tr. Ivan Bureš): Paměti o válce gallské, Praha 1940.

Gildas: Works (De Excidio Britanniae), London 1891. URL: http://www.fordham.edu/halsall/basis/gildas-full.html (platné k 20.5. 2007)

Héródianos (tr. J. Burian - B. Mouchová): Řím po Marku Aureliovi, Praha 1975.

Portréty světovládců I. (Scriptores Historiae Augustae) - Od Hadriana po Alexandra Severa ( tr. Burian, J. - Mouchová, B.), Praha 1975.

Suetonius Tranquillus (tr. B. Ryba): Životopisy dvanácti císařů, Praha 1966.

Synové slávy – oběti iluzí: z pozdních římských panegyriků, (tr. Burian, J. - Mouchová, B.), Praha 1977.

Tacitus: Germania. URL: http://www.fordham.edu/halsall/source/tacitus-germ-latin.html#4 (platné k 20.5. 2007)

Tacitus (Till, Rudolf, ed.): Das Leben des Iulius Agricola (Lateinisch und Deutsch), Berlin 1961.

Tacitus (tr. Minařík, A. - Hartmann, A. - Bahník, V.): Z dějin císařského Říma, Praha 1976.

Vegetius: Epitoma rei militaris. URL: http://armatura.connectfree.co.uk/protoveg/ (platné k 20.5. 2007)

Zosimos: The New History, London 1814. URL: http://www.tertullian.org/fathers/index.htm (platné k 20.5. 2007) 70

Literatura:

Aitchinson, Nick, 2003: The Picts and the Scots at War, Stroud.

Alcock, Leslie, 1973: Arthur´s Britain: History and Archaeology AD 367 - 634, Harmondsworth.

Anderson, J., 1900-1: Account of the Excavation of the Roman Station of Camelon, near Falkirk, undertaken by the Society in 1900, (III) Notice of the Pottery, Bronze and other objects found at Camelon, PSAS 35, s. 380 – 417.

Armit, Ian, 1997: Celtic Scotland, London.

Barri, J. - Mattingly, D., 1990: An Atlas of Roman Britain, Oxford.

Bateson, J.D., 1989: Roman and medieval coins found in Scotland, to 1987, PSAS 119, s. 165 – 88.

Bateson, J. D. - Holmes, N. M. McQ., 1997: Roman and medieval coins found in Scotland, 1988-95, PSAS 127, s. 527 – 61.

Barrow, G. W. S., 1989: The Tribes of North Britain revisited, PSAS 119, 161 – 3.

Birley, Eric, 1937-8: Excavations at Birrens, 1936-7, PSAS 72, s. 275 – 347.

Birley, R. E., 1962-3: Excavation of the Roman Fortress at Carpow, Perthshire, 1961-2, PSAS 96, s. 184 – 207.

Bouzek, J. - Sakař, V., 1990: Římské provincie a limes Romanus ve střední a západní Evropě, Praha.

Breeze, D. J. - Dobson, B., 1969-70: The Development of the Mural Frontier in Britain from Hadrian to Caracalla, PSAS 102, s. 109 – 21.

Breeze, D. J. - Dobson, B., 1972: Hadrian´s Wall: Some Problems, Britannia 3, s. 182 – 208.

Breeze, D. J., 1974: The Roman fortlet at Barburgh Mill, Dumfriesshire, Britannia 5, s. 130 – 62.

Breeze, D. J. - Dobson, B., 1976: Hadrian´s Wall, London.

Breeze, D. J., 1985: Roman forces and native populations, PSAS 115, s. 223 – 8.

Breeze, D. J., 1990: Agricola in the Highlands?, PSAS 120, s. 55 – 60.

Breeze, D. J., 1991: Q Lollius Urbicus and A Claudius Charax, Antonine commanders in Britain, PSAS 121, s. 227 – 30.

Breeze, D. J., 1993: The Northern Frontiers of Roman Britain, London. 71

Breeze, D. J., 1996 : Roman Scotland: frontier country, London.

Bruford, Alan, 2000: What happend to the Caledonians?, in: Cowan, E. J. - McDonald, R. A. (ed.): Alba – Celtic Scotland in the Medieval Era, East Linton, s. 43 – 68.

Buchanan, M., 1900-1: Account of the Excavation of the Roman Station of Camelon, near Falkirk, undertaken by the Society in 1900, (II) Description of the Plans and Sections, PSAS 35, s. 350 – 79.

Burley, Elizabeth, 1955-6: A Catalogue and Survey of the Metal Work from Traprain Law, PSAS 89, s. 118 – 226.

Burn, A.R., 1952-53: In search of a Battlefield: Agricola's last battle, PSAS 87, s. 127 – 33.

Cadell, Henry, 1868-70: Note of a Sculptured Roman Slab recently discovered on the estate of Grange, Linlithgowshire, and presented to the Museum, PSAS 8, s. 109 – 13.

Carter, S. - Hunter, F., 2002: The Newbridge Chariot, Current Archaeology 178, s. 413 – 5.

Clarke, S. - Wise, A., 1999: Evidence for extramural settlement north of the Roman fort at Newstead (Trimontium), Roxburghshire, PSAS 129, s. 373 – 91.

Collingwood R. G. - Myres J. N. L., 1937: Roman Britain and the English Settlements, London.

Corder, P., 1956: The Reorganisation of the Defences of Romano-British Towns in the Fourth Century, Archaeological Journal 112, s. 20 – 42.

Cree, J. E., 1922-23: Account of the Excavations on Traprain Law during the Summer of 1922, PSAS 57, s. 180 – 226.

Crone, B.A., 1993: Crannogs and chronologies, PSAS 123, s. 245-54.

Cruickshank, G. D. R., 2000: The Battle of Dunnichen and the Aberlemno Battle- Scene, in: Cowan, E. J. - McDonald, R. A. (ed.): Alba – Celtic Scotland in the Medieval Era, s. 69 – 87.

Cummins, W. A., 1995: The Age of the Picts, Stroud.

Curle, Alexander O., 1911: A Roman Frontier Post and Its People - The Fort of Newstead in the Parish of Melrose, Glasgow. URL: http://www.curlesnewstead.org.uk/index.htm (platné k 20.5. 2007)

Curle, A. O. - Cree, J. E., 1915-16: Account of Excavartions on Traprain Law in the Parish of Prestonkirk, County of Haddington, in 1915. With Description of the Animal Remains, PSAS 50, s. 64 – 144. 72

Curle, Alexander O., 1919-20: Report of the Excavation on Traprain Law in the Summer of 1919, PSAS 54, s. 54 – 124.

Davies, Norman, 2003: Ostrovy - Dějiny, Praha.

Davies, R. W., 1976-77: Roman Scotland and Roman auxiliary units, PSAS 108, s. 168 – 73.

Dore, J. N. - Wilkes, J. J., 1999: Excavations directed by J. D. Leach and J. J. Wilkes on the site of a Roman fortress at Carpow, Perthshire, 1964-79, PSAS 129, s. 481 – 575.

Duncan, A. A. M., 1996: Scotland - The Making of the Kingdom, Edinburgh.

Ellis, Peter Berresford, 1996: Keltové, Praha.

Falkus, M. – Gillingham, J., 1991: Historical Atlas of Britain, London.

Feachem, R. W., 1955-56: The Fortifications on Traprain Law, PSAS 89, s. 284 – 9.

Frere, S. S., 1984: Roman Britain in 1983, Britannia 15, s. 266 – 356.

Gallion, P. – Jones, M., 1998: Bretonci, Praha.

Gibbon, Edward, 1914: The history of the decline and fall of the Roman Empire I - IV, London.

Gidlow, Christopher, 2004: The Reign of Arthur, Stroud.

Gillam, J. P., 1958: Roman and Native, A.D. 122 – 197, in: Richmond, I. A. (ed.): Roman and Native in North Britain, Edinburgh, s. 60 – 89.

Hanson, W. S. - Maxwell, G. S., 1980: An Agricolan praesidium on the Forth-Clyde isthmus (Mollins, Strathclyde), Britannia 11, s. 43 – 9.

Hanson, W.S. - Campbell, D.B., 1986: The Brigantes: From Clientage to Conquest, Britannia 17, s. 73 – 89.

Hanson, W.S. – Maxwell, G.S., 1986: Rome´s North West Frontier: The Antonine Wall, Edinburgh.

Hanson, W. S., 1987: Agricola and the Conquest of the North, London.

Hanson, W. S., 2002: Zones of interaction: Roman and native in Scotland, Antiquity 76, s. 834 – 840.

Hartley, B. R., 1972: The Roman occupation of Scotland: the evidence of samian ware, Britannia 3, s. 1 – 55. 73

Hassall, Mark, 1984: The date of the rebuilding of Hadrian's turf wall in stone, Britannia 15, s. 242 – 4.

Haverfield, F., 1903-04: On Julius Verus, a Roman Governor of Britain, PSAS 38, s. 454 – 9.

Hawkes, Jacquetta, 1946: Early Britain, London.

Heald, Henrietta (ed.), 1992: Chronicle of Britain and Ireland, Hampshire.

Henshall, A. S., 1951-2: Early Textiles Found in Scotland, PSAS 86, s. 1 – 29.

Hind, J.G.F., 1974: Agricola´s fleet and Portus Trucculensis, Britannia 5, s. 285 – 8.

Hind, J. G. F., 1983: Caledonia and its occupation under the Flavians, PSAS 113, s. 373 – 8.

Hobley, A. S., 1989: The Numismatic Evidence for the Post-Agricolan Abandonment of the Roman Frontier in Northern Scotland, Britannia 20, s. 69 – 74.

Hodgson, N., 2000: The Stanegate: A Frontier Rehabilitated, Britannia 31, s. 11 – 22.

Hodgson, Nick, 2005: Destruction by the enemy? Military equipment and the interpretation of a late-third century fire at South Shields, in: Jobst, W. (Hrsg.), Archäologie der Schlachtfelder - Militaria aus Zerstörungshorizonten. Akten der 14. Internationalen Roman Military Equipment Conference (ROMEC) Wien, 27. - 31. August 2003, Carnuntum Jahrbuch 2005, Wien, s. 207 – 16.

Hume Brown, P., 2000: Scotland - A Concise History, Glasgow.

Childe, V. Gordon, 1934 - 5: Excavation of the Vitrified Fort of Finavon, Angus, PSAS 69, s. 49 – 80.

Christison, D., 1893-4: The Prehistoric Fortresses of Treceiri, Carnarvon; and Eildon, Roxburgh, PSAS 28, s. 100 – 19.

Christison, D., 1900-1: Account of the Excavation of the Roman Station of Camelon, near Falkirk, undertaken by the Society in 1900, (I) History and General Description, PSAS 35, s. 329 – 50.

Jackson, K. H., 1955: The Pictish Language, in: Wainwright, F.T. (ed.): The Problem of the Picts, Edinburgh.

James, Simon, 2002: Exploring the World of the Celts, London.

Jarrett, M. G., 1985: History, archaeology and Roman Scotland, PSAS 115, s. 59 – 66. 74

Jobey, G., 1976: Traprain Law: a summary, in: Harding, D.W. (ed.): Hillforts: Later Prehistoric Earthworks in Britain and Ireland, London, s. 192 – 204.

Keppie, L. F. J., 1972-74: The building of the Antonine Wall: archaeological and epigraphic evidence, PSAS 105, s. 151 – 65.

Laing, Lloyd a Jennifer, 1990: Celtic Britain and Ireland – Th Myth of the Dark Ages, New York.

Laing, Lloyd a Jenny, 1993: The Picts and the Scots, Stroud.

MacDonald, George, 1933-34: Roman Coins found in Scotland (III.), including a Hoard from Falkirk, PSAS 68, s. 27 – 40.

Macinnes, Lesley, 1984: Brochs and the Roman occupation of lowland Scotland, PSAS 114, s. 235 - 49.

MacIvor, I. – Thomas, M. C. - Breeze, D. J., 1980: Excavations on the Antonine Wall fort of Rough Castle, Stirlingshire, 1957-61, PSAS 110, s. 230 – 85.

Mack, Alastair, 1997: Field Guide to the Pictish Symbol Stones, Brechin.

Mackie, J. D., 1978: A History of Scotland, Harmondsworth.

MacKie, Euan W., 1976: The Vitrified Forts of Scotland. in: Harding, D.W. (ed.): Hillforts, Later Prehistoric Earthworks in Britain and Ireland, London, s. 205 - 35.

MacKie, Euan W., 1982: The Leckie broch, Stirlingshire: an interim report, Glasgow Archaeological Journal 9, s. 60 – 72.

Main, Lorna, 1998: Excavation of a timber round-house and broch at the Fairy Knowe, Buchlyvie, Stirlingshire, PSAS 128, s. 293 - 417.

Mann, John C. - Breeze, David J., 1987: Ptolemy, Tacitus and the tribes of north Britain, PSAS 117, s. 85 – 91.

Manning, W. H. - Scott, I. R., 1979: Roman Timber Military Gateways in Britain and on the German Frontier, Britannia 10, s. 19 – 61.

Martin, Colin, 1995: To Scotland then they came, burning (The emperor Severus attempted genocide in Scotland), British Archaeology 6. URL: http://www.britarch.ac.uk/ba/ba6/ba6feat.html#martin (platné k 20.5. 2007)

Maxwell, Gordon, 1971-2: Excavations at the Roman fort of Crawford, Lanarkshire, PSAS 104, s. 147 – 200.

McCord, N - Tait, J., 1961-3: Excavations in the northern annexe of the Roman fort at Camelon near Falkirk, PSAS 109, s. 151 – 65.

Miller, M., 1975: Stilicho´s Pictish War, Britannia 6, s. 141 – 5. 75

Morgan, Kenneth O. a kol., 1999: Dějiny Británie, Praha.

Morris, John (ed.), 1995: Arthurian Sources, Vol. 4: Places and Peoples, and Saxon Archaeology, Chichester.

Munro, Robert, 1878-79: Notice of the Excavation of a Crannog at Lochlee, Tarbolton, Ayrshire. With Reports on the Fauna of the Crannog. On the Flora of the Crannog, and on the Analysis of Crystals, PSAS 13, s. 175 – 252.

Munro, Robert, 1898-99: Notes on a Crannog at Hyndford, near Lanark, recently discovered and excavated by Andrew Smith, PSAS 33, s. 373 – 87.

Petráň, J. - Buchvaldek, M., 1985: Dějiny hmotné kultury I/1, Praha.

Phillips, E. J., 1972-74: The Roman distance slab from Bridgeness, PSAS 105, s. 176 – 82.

Piggott, Stuart, 1950-51: Excavations in the broch and hill-fort of Torwood-Lee, Selkirkshire, PSAS 85, s. 92 - 117.

Piggot, C. M, 1949-50: The Excavations at Bonchester Hill, PSAS 84, s. 113 – 137.

Piggot, C. M., 1952-3: Milton Loch Crannog I. A native house of the 2nd century AD in Kirkcudbrightshire, PSAS 87, s. 134 – 52.

Pitts, L. F. - St Joseph, J. K., 1985: Inchtuthil: the Roman Legionary Fortress, London.

Pitts, Lynn F., 1989: Relations between Rome and the „German“ Kings on the Middle Danube in the First to Fourth Centuries A.D., JRS 79, s. 45 – 58.

Proudfoot, E. V. W., 1977-8: Camelon native site, PSAS 109, s. 112 – 127.

Pryor, Francis, 2005: Britain AD, London 2005.

Rae, A. - Raw, V., 1974: The Roman fort at Cramond, Edinburgh, excavations 1954 – 1966, Britannia 5, s. 163 – 224.

Ralston, Ian, 1986: The Yorkshire Television vitrified wall experiment at East Tullos, PSAS 116, s. 17 – 40.

Rance, Philip: 2001: Attacotti, Deisi and Magnus Maximus: the Case for Irish Federates in Late Roman Britain, Britannia 32, s. 243 – 70.

Reed, Nicholas, 1971: The Fifth Year of Agricola´s Campaigns, Britannia 2, s. 143 – 8.

Reed, Nicholas, 1975-76: The Scottish campaigns of Septimus Severus, PSAS 107, s. 92 – 102. 76

Richmond, Ian, 1923-4: The Relation of the fort at Newstead to Scottish History A.D. 80 – 180, PSAS 58, s. 309 – 21.

Richmond, I. A. - McIntyre, J., 1938-9: The Agricolan Fort at Fendoch, PSAS 73, s. 110 – 54.

Richmond, Ian A., 1949-50: Excavations at the Roman Fort of Newstead, 1947, PSAS 84, s. 1 – 38.

Richmond, Ian A. - Steer, K. A., 1956-7: Castellum Veluniate and Civilians on a Roman Frontier, PSAS 90, s. 1 – 6.

Richmond, I. A. (ed.), 1958: Roman and Native in North Britain, Edinburgh.

Richmond, I. A., 1958: Roman and Native in the Fourth Century A.D. and After, in: Richmond (ed.), Roman and Native in North Britain, Edinburgh, s. 112 – 30.

Richmond, Ian A., 1963: Roman Britain, Harmondsworth.

Ritchie, Graham a Anna, 1985: Scotland - Archaeology and Early History, London.

Robertson, Anne, 1956-7: A Hoard of Roman Silver Coins from Briglands, Rumbling Bridge, Kinross-shire, PSAS 90, s. 241 – 6.

Robertson, Anne, 1970: Roman Finds from Non-Roman Sites in Scotland: more Roman 'Drift' in Caledonia, Britannia 1, s. 198 – 226.

Ross, Anne, 1972: Everyday life of the pagan Celts, London.

Salway, P. – Blair, J., 1992: Roman and Anglo-Saxon Britain, Oxford 1992.

Shirley, Elisabeth A. M., 1996: The Building of the Legionary Fortress at Inchtutuhil, Britannia 27, s. 111 – 28.

Smyth, Alfred P., 1984: Warlords and Holy Men, London.

Southern, Pat, 1996: Men and mountains, or geographical determinism and the conquest of Scotland, PSAS 126, s. 371 – 86.

Speidel, M. P., 1987: The Chattan War, the Brigantian revolt and the loss of the Antonine Wall, Britannia 18, s. 233 – 7.

Stead, I. M., 1991: Many more Iron Age shields from Britain, Antiquaries Journal 71, s. 1 – 35.

Steer, K. A., 1949: The Roman fort at Whitemoss, Renfrewshire (Bishopton), PSAS 83, s. 28 – 32.

Steer, K. A., 1951-2: A Roman Signal-Station on Eildon Hill North, Roxburghshire, PSAS 86, s. 202 – 5. 77

Steer, K. A., 1958: Roman and Native in North Britain: The Severan Reorganisation, in: Richmond, I. A. (ed.), Roman and Native in North Britain, Edinburgh, s. 91 – 111.

Steer, K. A., 1961: Excavations at Mumrills fort 1958-60, PSAS 94, s. 86 – 132.

Steer, K. A. - Cormack, E. A., 1968-69: A new Roman distance-slab from the Antonine Wall, PSAS 101, s. 122 – 6.

St Joseph, J. K. S., 1973: Air reconnaissance in Roman Britain, JRS 63, s. 214 – 46.

St Joseph, J. S. K., 1977: Air reconnaissance in Roman Britain, JRS 67, s. 125 – 161.

St Joseph, J.S.K., 1978: The Camp of Durno, Aberdeenshire, and site of Mons Graupius, Britannia IX, 1978, s. 271 - 287.

Sutherland, Elisabeth, 1995: In Search of the Picts, London.

Svoboda, Ludvík a kol., 1973: Encyklopedie antiky, Praha.

Tatton-Brown, T. W. T., 1980: Camelon, Arthur´s Oon and the main supply base for Antonine Wall, Britannia 11, s. 340 – 3.

Thomas, G. D., 1988: Excavations at the Roman civil settlement at Inveresk, 1976-7, PSAS 118, s. 139 – 76.

Todd, M., 1985: The Falkirk hoard of denarii: trade or subsidy, PSAS 115, s. 229 – 32.

Traquair, Peter, 1998: Freedom´s Sword, Lanham.

Wagner, Paul, 2002: Pictish Warrior AD 297 – 841, Oxford.

Ward, John, 1920: The Roman Era in Britain, London.

Webster, Graham, 1998: The Roman Imperial Army of the First and Second Centuries A.D., London.

Wilkes, J. J., 1974: The Antonine Wall fortlet at Wilderness Plantation, Glasgow Archaeological Journal 3, s. 51 – 65.

Wilmott, Tony, 2002: Roman Commanders Dark Age kings, British Archaeology 63. URL: http://www.britarch.ac.uk/ba/ba63/feat1.shtml (platné k 20.5. 2007)

Winbolt S. E., 1945: Britain under the Romans, Suffolk.

Wooliscroft, D. J., 1993: Signalling and the design of the Gask Ridge system, PSAS 123, s. 291 – 313.

Wright, R. P., 1974: Carpow and Caracalla, Britannia 5, s. 289 – 92. 78

Elektronické zdroje: http://www.britarch.ac.uk/ (platné k 20.5. 2007) http://www.cyberscotia.com/ancient-lothian/ (platné k 20.5. 2007) http://www.roman-britain.org/ (platné k 20.5. 2007) http://www.romancoins.info/ (platné k 20.5. 2007) http://ads.ahds.ac.uk/cfm/archway/citationSelector.cfm (platné k 20.5. 2007) http://www.theromangaskproject.org.uk/index.html (platné k 20.5. 2007) http://www.brigantesnation.com/ (platné k 20.5. 2007) http://www.rcahms.gov.uk/current.html (platné k 20.5. 2007) http://www.aboutscotland.com/hadrian/wall.html (platné k 20.5. 2007) http://www.odysseyadventures.ca/articles/hadrian-wall/article_hadrianswall- thewall.htm (platné k 20.5. 2007) http://en.wikipedia.org/wiki/Carausian_Revolt (platné k 20.5. 2007) 79

Obrazová příloha - zdroje:

Alcock, 1973: č. 71 Bouzek – Sakař, 1990: č. 45 Breeze, 1993: č. 2, 21, 25, 37, 40, 44, 52, 53, 59, 70 Breeze, 1996: č. 7, 31, 39, 49, 56, 57, 62, 72 Burley, 1955-6: č. 15 Dore - Wilkes, 1999: č. 66 Feachem, 1955-6: č. 6 Hanson, 1987: č. 3, 20, 26, 27, 30, 34, 36 Hanson – Maxwell, 1986: č. 42, 50, 51, 61, 63, 69 Henshall 1951-2: č. 17 Hodgson, 2005: č. 67 James, 2002: č. 12 Manning, 1979: č. 35 Munro, 1898-99: č. 38 Petráň - Buchvaldek, 1985: č. 9 Piggot, 1952-3: č. 18, 19 Richmond, 1938-9: č. 28 Richmond, 1949-50: č. 22, 23, 24 Richmond, 1958: č. 1, 13, 60 Ross, 1972: č. 32 Sutherland, 1995: č. 16 Steer, 1951-2: č. 4 Steer - Cormack, 1968-69: č. 55 Wagner, 2002: č. 11, 14, 33 http://www.aboutscotland.com/hadrian/wall.html: č. 41 http://www.brigantesnation.com/: č. 8 http://www.discovertheborders.co.uk/places/202.html: č. 5 http://www.odysseyadventures.ca/articles/hadrian-wall/article_hadrianswall-thewall.htm: č. 43 http://www.rcahms.gov.uk/current.html: č. 29 http://www.romancoins.info/VIC-Historical2.html: č. 58, 64 http://en.wikipedia.org/wiki/Carausian_Revolt: č. 68

Foto Jan Hrdina: č. 10, 46, 47, 48, 54, 65 80

Summary

The subject of this thesis is to present and discuss a history of the Roman presence and its interaction with the indigenous population of the southern so as northern Scotland, which is based on the archaeological and historical evidence. The main emphasis is put on the Roman attempts to conquering and incorporating the northern tribes into the Roman Empire as well as on the consequences of this policy. Furthermore, the understanding to the processes on the most northern Roman frontier can help us to realize situation in the other parts of the Roman Empire where barbarians and conquerors lived together.

This work is divided into four chapters. The first one called „The People of the North“ is briefly devoted to the culture and some aspects of the life style of the tribal society of the ancient Scotland. The next chapter entitled „Advance of Iulius Agricola“ deals with Agricola's successful campaign and establishing the first Roman posts to the north of the province Britannia including the first contacts with Caledonians. The third chapter with a title „The Establishment of the Northern Frontier“ is engaged in the events and the provincial policy from Traianus to the beginning of Severan period with special focus on the problem of the Hadrian´s and Antonine Wall. The last part of the study named „The Age of the Unrest and the End of the Roman Power“ is concerned the events of the third and fourth centuries when a new enemy, the Picts, arose to the Romans. Finally, the attacks of the Picts and their allies to the province contributed substantially to definitive abandonment of Britain.