jsou natolik výrazné, že mohou opravdu Jan Robovský a kolektiv RECENZE překvapit, byť sám způsob změn už nikoli (fylogenetický koncept je všeobecně znám, viz také Vesmír 2007, 9: 568 –571). Důvody k povýšení některých popula - Don E. Wilson, Russell A. Mittermeier (Eds.): cí/poddruhů na druhovou úroveň jsou zmíněny v knize Ungulate Taxonomy od Handbook of the Mammals of the World Colina P. Grovese a Petera Grubba, vydané rovněž v r. 2011. Její výhodou je, že kopyt - – Volume 2, Hoofed Mammals (Kopytníci) níky revidovala jednotně s pomocí fyloge - netického konceptu, a proto ji považujeme z hlediska taxonomie za užitečnější a smě - Nejen srdce všech zoologů jistě potěšil podobně zapůsobí nejvíce, je její výrazná rodatnější než recenzovanou encyklope - druhý svazek osmidílné encyklopedie nevyrovnanost v užité taxonomii. Zatímco dii. V nyní hodnocené knize došlo navíc o savcích světa věnovaný kopytníkům. Je většina skupin je zpracována v různé míře k řadě změn na úrovni rodů, ale opět ne- podstatně rozsáhlejší než první díl o šel - ještě s využitím tzv. biologického koncep - konzistentně (např. tapír čabrakový zde mách (recenzoval J. Suchomel v Živě 2009, tu druhu, u turovitých ( Bovidae ), kančilo - není Acrocodia indica , zatímco kudu malý 6: XCVII –XCVIII); ten byl překonán téměř vitých ( Tragulidae ), kabarovitých ( Mos- má vlastní rod Ammelaphus apod.). Tyto o 160 stran. Jde bezesporu o významné chidae ) a slonovitých ( Elephantidae ) je rozdíly jsou velice nápadné a je třeba při - dílo poskytující množství užitečných in - naplno využit nový a progresivní fyloge - znat, že nejednotná koncepce druhů před - formací doprovázených jak kvalitními netický koncept (pro vysvětlení rozdílů stavuje velké editorské selhání. Malou útě - fotografiemi, tak vydařenými obrazovými viz doplňující podkapitola v závěru recen - chou může být fakt, že jsou u ostatních tabulemi. Z těchto důvodů ho lze jedno - ze) a některé jsou na půli cesty (prasato - čeledí i jejich konkrétních druhů alespoň značně doporučit ke studiu nebo přímo ke vi tí – Suidae a jelenovití – Cervidae ). Aby zmiňovány některé nové poznatky z fy lo - koupi. Současně tato publikace svým cha - „zmatení jazyků“ bylo dovršeno, zcela genetické taxonomie a je tak někdy od - rakterem již stačila vyvolat řadu diskuzí osobité taxonomické pojetí mají velblou - kazováno na dílčí práce, které můžeme a komentářů, a to v mnohem větší míře než dovití ( Camelidae ), o nichž budeme mlu - dohledat v seznamu literatury. díl předchozí. Hlavní důvody jsou v pod - vit níže. To má nepříjemný důsledek, pro - Biologický koncept druhů dále způso - statě tři – výběr řádů, nápadné navýšení tože někdy si kniha nápadně protiřečí bil, že u některých chybí vyobrazení důle - počtu druhů a nejednotný koncept pojetí a někteří autoři, v zájmu zachování svého žitých poddruhů a forem, u nichž reálně druhů. Autoři recenze přiznávají, že zatím oblíbeného konceptu, taxonomické po- lze předpokládat povýšení na samostatné neměli možnost jednotlivě přečíst celé známky upravili tak, aby odpovídaly jejich druhy. Jako příklad uvedeme jelena siku toto dílo (pokud to vůbec jde), přesto se osobnímu vnímání skupiny (např. použití (Cervus nippon ), kdy mohl být vedle fo- však rozhodli tuto recenzi předložit. Jejím biologického konceptu u žiraf ostře kon - rem sika tchajwanský ( C. n. taiouanus ) prostřednictvím bychom chtěli vysvětlit trastuje se shodou morfologických a mole - a s. hokkaidský ( C. n. yesoensis ) zobrazen některé okolnosti s knihou spojené, zvláš - kulárně-genetických revizí posledních let i sika kjúšúský ( C. n. nippon ) jako zástup - tě když její obsah vědeckou obec výrazně a prvnímu autorovi recenze přijde neko - ce jižní japonské ostrovní linie a některý polarizuje. Proto nebude mít zcela stan - rektně účelové a nepřesné komentování kontinentální poddruh, např. sika Dybov - dardní formu a naopak hodně vysvětlující nejnovější revize tzv. bílých nosorožců ského ( C. n. hortulorum ) – ten mimocho dem charakter. Jak bylo zmíněno výše, diskuta - rodu Ceratotherium ). Je poměrně zajíma - v seznamu poddruhů úplně chybí. Všech - bilní jsou především tyto aspekty: vé, že třeba slonovití, kančilovití a kabaro - ny uvedené formy siků jsou v re cent ních G Výběr řádů. Druhý svazek série zahrnuje vití čtenáře moc nepobuřují, neboť tam revizích jelenovitých nově po važovány za savce, kteří si nejsou fylogeneticky blízce tolik změn není. Ovšem revize těchto čele - samostatné druhy (Groves 2006, Groves příbuzní, jejich pojítkem je pouze přítom - dí proběhly během posledních 10 let stej - a Grubb 2011). Obdobně je tomu u žiraf, nost „kopyt“, odtud také název Hoofed nými metodami jako u turovitých. U nich zobrazeny jsou navíc obecně známé „pod - Mammals – kopytníci. Je tedy samozřejmé, došlo k rozšíření z běžně uváděných 143 druhy“, zatímco ty, v nichž se lidé hůře že v knize najdeme lichokopytníky ( Peris - druhů na 279, což např. znamená čtyři orientují, na obrazové tabuli nenajdeme. sodactyla ) a sudokopytníky ( Artiodactyla ) druhy afrických buvolů namísto jednoho, Totéž se týká i asijských oslů a řady dal - a jistě ani moc nepřekvapí, že se k nim při - 11 druhů skálolezů, čtyři druhy velkých ších. Zařazením této obrazové dokumen - pojili hrabáči ( Tubulidentata ; donedávna kudu, čtyři místo původně jednoho pako - tace by se, podle našeho názoru, kniha vnímaní jako žijící forma starotřetihorních ně žíhaného, 8 lesoňů pestrých, 6 kamzíků stala více nadčasová. O nadčasovosti ale kopytníků), damani ( Hyracoidea ) a cho bot - nebo 20 druhů ovcí místo tradičních pěti bude ještě řeč. natci ( Proboscidea ). Nicméně do tohoto (viz také Živa 2012, 1: 40 –43). Tyto posuny svazku nebyly zahrnuty sirény ( Sirenia ), Ochranářské důsledky které budou představeny ve vodních/moř - Po přílivu takových změn jistě vyvstane ských savcích ve čtvrtém dílu, ač jsou otázka, zda mají vůbec smysl. Často slyší - příbuz né damanům a slonům, obdobně me hlasy, že „druhů je prostě příliš“. Na kytovci ( Cetacea ) v současnosti považova - takovou poznámku nebo výtku lze snad ní za součást sudokopytníků (jako společ - odpovědět jen to, že taxonomie studuje ný řád Cetartiodactyla ). V knize jsou na- evoluční strukturu přírody a ta jistě nepro - opak uvedeni luskouni ( Pholidota ), kteří dukuje druhy, aby se nám dobře pamato - se z pojetí kopytníků zřetelně vymykají. valy a snadno určovaly. Ne každý si dále To, že mají prsty předních končetin zakon - uvědomuje, že se revizí kromě povýšení čeny drápy, není ani tak podivné (to mají některých forem ruší mnoho jiných „vy - hrabáči v podstatě také) jako fakt, že podle myšlených“ taxonů (např. popisy na zákla - současných molekulárně-genetických ana - dě nedospělých jedinců apod.), nebo iden - lýz jsou nejpříbuznější šelmám. Možná tických s již popsanými formami. Podle editorům přišlo, že se vedle podobně drá - našeho názoru smysl těchto změn existuje, patých, hrabavých a převážně hmyzožra - neboť dává možnost vypořádat se s taxo - vých hrabáčů docela ztratí. Upřímně ře - nomicky problematickými skupinami. čeno, jde ale spíše o podružný problém K takovým tradičně patří zástupci rodu (možná vzniklý požadavky autorů dílčích ovce ( Ovis ), u kterých nyní máte pocit, že kapitol), protože čtenář této série by časem je v jejich systematice konečně pořádek. měl mít možnost poznat všechny savce. Dalším doprovodným a neméně pozitiv - G Změny v počtu vymezených druhů a ne - ním efektem je ochranářské hledisko. Na - jednotná koncepce pojetí druhu. Čím však jednou totiž vyplavou na povrch uni kátní kniha na informovaného čtenáře pravdě - a neznámé populace kopytníků, o nichž LVIII živa 3/2012 jmenovitě slonovitých, tapírovitých ( Tapi - ridae ), kančilovitých, kabarovitých, turo - vitých a vidlorohovitých ( Antilocapridae ) autoři neuvádějí ani jednoho. Uvážíme-li, že sloni, tapíři a turovití patří ze všech kopytnatých savců zmíněných v knize ke skupinám s nejlepším fosilním záznamem, je tato skutečnost o to nepochopitelnější. Jedním dechem musíme ale dodat, že fylo - genetické vztahy jsou u recentních zástup - ců zmíněných čeledí popsány většinou výstižně. Taktéž navržené systematické pojetí turovitých na úrovni tribů působí přehledně a tvoří na rozdíl od jiných nově navržených systémů této čeledi přiroze - né skupiny. Elegantně je vyřešen jak poly - fyletický tribus Neotragini v tradičním pojetí, tak problematické triby Ovibovini a Rupicaprini . Rozsah knihy zřejmě neumožnil doko - nalou kontrolu, takže občas narazíme na chyby, např. u čeledi jelenovitých se do textové části vloudil nesprávný vědecký 1 název jihoamerického jelínka mazama malý, a to Mazama nanus , jenž se správně jmenuje M. nana . 1 V knize použitá vnitrodruhová jejich divoce žijících příbuzných. Např. Co se týče ilustrací na obrazových tabu - taxonomie zebry stepní ( Equus quagga ) u velblouda dvouhrbého ( Camelus bac - lích, tak katalánský autor Toni Llobet opět neodpovídá současnému stavu poznání. trianus ) jsou divoká i domácí forma brány nezklamal. Všechny jsou nakresleny digi - Na obr. zebra Böhmova ( E. q. boehmi ), jako dva poddruhy a domácí formy lam tální technologií, proto jedna z věcí, čím si zo o Praha. Foto V. Mazák (krotká a alpaka) vystupují coby dva samo - čtenář může být stoprocentně jist, je zbar - statné druhy. U velblouda jednohrbého vení zobrazených zvířat – tato technologie jsme většinou neměli ani tušení, případně (C. dromedarius ) se pro změnu dočteme, umožňuje barvu zkopírovat přímo z foto - byly dlouhou dobu přehlíženy. Jako „pou - že jde o monotypický taxon, což by se dalo grafie daného živočicha. Výjimkou jsou hé“ poddruhy snadno unikaly pozornosti bez nadsázky označit za naprostou deval - druhy, u nichž barevný snímek neexistuje, a informace o jejich početnosti, rozšíření vaci nebo špatný výklad pravidel moderní případně se k ilustrátorovi z různých pří - a ekologii se často prolínaly s celkovou taxonomie. U zvířat vyšlechtěných člově - čin nedostal – příkladem mohou být buvo - charakteristikou biologického druhu nebo kem a zvlášť s jasnými předky je podobné lec tora ( Alcelaphus tora ) nebo kráva i býk jiných podstatně hojnějších a prostudova - tvrzení jistě matoucí. Připomeňme, že kupreje ( Bos sauveli ). Většina tabulí je nějších poddruhů. I kdyby čtenář nepřijal u domácích forem zvířat je doporučeno excelentní, najdou se ovšem i takové, které jejich povýšení na druhy, uvidí, že u těch - používat binomické názvosloví (Gentry by si zasloužily předělat. K nim patří např. to taxonů za jmény stojí skutečná a vzá - a kol. 2004), čímž je v podstatě jako samo - tab. 5 s poddruhy zebry stepní ( Equus jemně dosti odlišná zvířata, na něž by se statný druh označíme, ale tím ve skuteč - quagga ), kde jsou zobrazeni nereprezen- jistě nemělo zapomínat. Příkladem jsou nosti pouze vyjadřujeme fakt, že někdy tativní jedinci s atypickou kresbou bez buvoli z pohoří Virunga – Syncerus ma- nevíme, kolik divokých předků dané do - výpovědní hodnoty. Zvláště nápadné je to thewsi , nebo arabská divoká ovce O. arabi - mácí zvíře má, a že se na něj nevztahují u poddruhů E. q. burchelli a E. q. chapma - ca . Toto zjištění může být výzvou a od- typické „poučky“ jako na divoké druhy. ni s prakticky identickou kresbou (typický razovým můstkem pro vědecký výzkum Jde tedy o jakési neutrální označení. zástupce první formy by měl postrádat a ochranářské aktivity, které mohou po mo- pruhy na končetinách, případně i na bři - ci tyto druhy zachovat pro budoucnost. Obsahové kvality chu). Na tab. 43 mají pakoně deformované Alternativní přístup založený na vymeze - Vlastní textová část atlasu je u jednotli - hlavy, u turů rodu Bos (tab. 23) jsou reálně ní taxonů od stolu a bez ohledu na vědec - vých druhů (v celkovém počtu 413) i čele - zobrazeni jen býk a kráva bizona prérijní - ké argumenty (aby s tím bylo co nejméně dí (celkem 17) přímo nabitá informacemi. ho ( B. bison ), celková silueta jaka ( B. mu - práce) je nebezpečný. Pro dotyčné autory O jejich způsobu života se dozvíme často tus ) navíc dokládá, že jako předloha po- je totiž zajímavější, co si sami myslí, než velmi podrobně. Jediné, co snad lze vy - sloužil domácí jak, nikoli jak divoký. Nově jaký je skutečný stav v přírodě. Mimocho - tknout, je nevyváženost délky textu u růz - odlišení buvoli rodu Syncerus (S. brachy - dem tímto způsobem byla zřejmě téměř ných čeledí – příkladem mohou být ná - ceros a S. mathewsi ) z následující tabule zničena strukturace afrického nosorožce padně krátké texty u jelenovitých. Jako mají tak též deformovanou hlavu a rohy. dvourohého ( Diceros bicornis ), ale to by příčinu lze teoreticky uvažovat editory Obecně se ilustrátor poněkud potýká s dlou - bylo na delší vysvětlování – každopádně předem stanovený rozsah jednotlivýc h hosrstými zvířaty a v menší míře také s tra - platí, že v knize avizované čtyři poddruhy kapitol, zejména pak ve prospěch turovi - dičně problematickými rohy, parohy a kly nosorožce dvourohého jsou umělým a úče - tých, případně omezený stupeň poznání prasat. Nespornou předností obrazových lovým konstruktem v rozporu s vědeckou některých druhů (mimo jiné nově objeve - tabulí je měřítko umožňující téměř oka - evidencí. ných muntžaků). Všem autorům této re- mžitě si udělat představu o velikosti taxo - cenze však chybí představení v historické nu a srovnání s dalšími zástupci dané sku - Matoucí domácí druhy? době vyhu bených/vyhynulých druhů/pod - piny na téže tabuli. Naneštěstí právě toto Co se týče taxonomie i samotné koncepce druhů, jako jsou tarpan, antilopa modrá, měřítko však asi vždy nesedí – stačí např. knihy, editoři zcela nepochopitelně zařa - gazela červená, buvolec severoafrický, kte - porovnat udávanou kohoutkovou výšku dili mezi popisované druhy i domácí for - ré jsou jen stručně zmíněny v ochranář - v textové části s obrázky a měřítkem na my velbloudů a lam. Je pravdou, že se zde ském statutu čeledi. Čtenář rovněž najde tab. 21 u druhů mazama amazonský ( M. ne- o nich dozvíme velmi zajímavé informace, v knize pouze kusé informace o důležitých morivaga ) a m. horský ( M. rufina ). Třetí ale nelze na ně dost dobře aplikovat členě - fosilních zástupcích. Přivítali bychom při - autor recenze by si rovněž u již zmíněného ní textu určené pro divoké formy (taxono - nejmenším zmínku o nejstarším zástupci siky hokkaidského dokázal představit, že mie, rozšíření, habitat, statut a ochrana každé skupiny a jeho časovém a geogra - by měl na paroží z výsad korunu (nebo apod.). Těmto domácím zvířatům je při - fickém výskytu. U většiny skupin se sice alespoň její náznak v podobě dvouvýsado - řazen taxonomický status samostatného v systematické části dočteme alespoň vé vidličky), jež bývá jeho typickým zna - zoologického druhu či poddruhu na úrov ni o „nějakém“ fosilním zástupci, u dalších – kem, zatímco u siků z jižních oblastí areálu živa 3/2012 LIX 2 3 výskytu se koruna nikdy nevytváří. Kráva na str. 111 u zebry Hartmannové ( E. zebra 2 V populacích kudu velkého autoři i býk kupreje by měli mít ocas sahající až hartmannae ), kde je zmíněno, že obě zebry vyčlenili čtyři samostatné druhy na zem. Nepřesnosti se dále týkají barev - horské (Hartmannové a kapská) se někdy a přeřadili je do rodu Strepsiceros . ných znaků a kreseb zvířat. Již zmíněný považují za samostatné druhy. Tento po - Na obr. S. zambesiensis , přírodní rezer - buvolec tora má atypicky tmavé přední znatek se ale vůbec neobjevuje v textové vace Santa Lucia, JAR. Foto J. Suchomel končetiny, tento znak naopak chybí u bu - části. Na popsanou možnost poukázala ne- 3 Na většině obrazových tabulích jsou volce Lichtensteinova, pro kterého je tma vý dávná revize všech zeber (Groves a Bell kopytníci namalováni věrně, výjimkou proužek na předních i zadních končeti - 2004), její závěry nejsou v kapitole věnova- je např. buvolec Lichtensteinův ( Alcela - nách naprosto typický. Dibatag ( Ammo - né koňovitým vůbec citovány a autor kapi - phus lichtensteinii ) postrádající kresbu dorcas clarkei ) má ocas celý černý, nikoli toly oproti uvedené revizi nešťastně nabí dl na končetinách. Národní park Kafue, jen z půlky. Připouštíme, že jde ale z hle - osobité, avšak ničím nepodložené řešení, Zambie. Foto Z. Mihálovová diska celkového rozsahu o drobnosti. v němž mimo jiné neuznává validní pod - Stejně kvalitní jsou fotografie, které při - druh zebry bezhřívé ( E. quagga borensis ) logického konceptu) Primate Taxonomy nášejí řadu velmi vzácných nebo málo a naopak uznává platnost jinak sporného přečetli, jistě by pochopili navržené změ ny. známých druhů a poddruhů (prase cele - poddruhu zebry Selousovy ( E. q. selou si ). C. P. Groves v ní mimocho dem uvedl, že beské, prase filipínské, jak divoký, gazela Toto schéma nápadně vybočuje z názorů u některých sporných druhů volí raději Převalského ad.). Jen u několika málo dru - posledních desetiletí. Čtenáře pak téměř (pokud se jeví výrazně odlišné) samostatný hů (např. buvol tamarau, saola) můžeme nepřekvapí chybné vědecké jméno u osla status i proto, aby se druhu někdo věnoval narazit na reprezentativnější snímky, např. somálského Equus africanus somalicus a aby nezapadl jako „bezobsažný“ pod - v internetové databázi ARKIVE. U někte - Sclater, 1884 – správně má být E. a. soma - druh. Z tohoto hlediska musíme být stále rých fotografií v knize jsou chybně určeny lien sis (Noack, 1884). Opět tak nacházíme otevření novým poznatkům a být si vědo mi zobrazené druhy. První se týká luskounů – důvod, proč doplnit recenzovanou encyk lo - toho, že taxonomie není definitivní a zřej - na str. 82 není luskoun velký ( Manis gigan - pedii o taxonomicky přesnější knihu Un - mě ještě nějakou dobu u savců ani nebu de. tea ), ale l. stepní ( M. temminckii ). V kaba ro - gulate Taxonomy. Proto se domníváme, že přes dílčí nedo stat - vitých na str. 338 není kabar Berezovského V popiscích fotografií je také často za - ky je recenzovaná kniha velkou výzvou (Moschus berezovsk ii ), ale k. zlatobřichý měňováno postavení některých chráně ných k výzkumu a ochraně kopytníků. Uvidí me, (M. chrysogaster ). Podobně na str. 381 ne- území, např. dvě keňské národní rezerva - zda bude tak brá na – nejhorší, co se může vidíme mazamu červeného ( M. america - ce Masai Mara a Samburu zde vystupují stát, je totiž obhajoba osobních stanovisek na ), jak uvádí popisek, ale příbuzného m. chybně jako národní parky. (např. biologic kého konceptu druhů) na středoame rického ( M. temama ); taktéž na úkor ochrany dílčích taxonů – upřímně ře- str. 402 není mazama horský ( M. rufina ) – Využijeme nadčasovost knihy? čeno jedno, zda druhů nebo poddruhů. lokalita Cundinamarca v Kolumbii uvede - Přes všechny poznámky a komentáře je ná u této fotografie leží mimo známý areál ale kniha nesporně velkolepým dílem, kte - Jak je možné od r. 2005 zvýšit počet druhu, který je navíc zbarven sytě červeně ré dokumentuje rozmanitost kopytníků ve turovitých o 135 druhů? s černou hlavou. Žádný z nás si ale v tuto všech jejich nejúžasnějších formách. Mů že - V dalších doplňujících podkapitolách se chvíli ne troufá mazamu na snímku s jis to - te ji studovat dlouhý čas a pořád se bude vrátíme k výše diskutovaným taxono mic - tou určit. Také u turovitých lze najít myl nou před vámi otvírat studnice informací, jež kým problémům. Systematická bio logie determinaci – na str. 468 není pakůň bělo - byste často jinde hledali marně. Přes ne- v současnosti prožívá bouřlivý a nevídaný bradý ( Connochaetes albojubatus ), ale druh sourodost v taxonomickém pojetí a některé rozkvět. Mnoho druhů bylo morfologicky C. johnstoni . Občas si fotografie protiřečí další formální nedostatky jde svým způso - i geneticky revidováno a často zjišťujeme, s textem, takže třeba na str. 174 je nosoro - bem o nadčasové dílo. Za podobně nad ča - že některé populace, popř. dříve poddruhy žec Ceratotherium simum cottoni nespráv - sovou by se dala označit Primate Taxono my si zaslouží povýšení na druhovou úroveň ně označen jako Rhinoce ros simum cotto - od Colina P. Grovese (2001), která zname - kvůli svým výrazným odlišnostem. Sou - ni , na str. 453 je uveden západní poddruh nala revoluci ve vnímání primátů, protože časně ale platí, že velkému počtu poddru - antilopy Derbyho (Tauro tragus derbianus autor užil ve větší míře fylogenetický kon - hů a někdy i druhů jejich status naopak derbianus ), ale na str. 617 –618 se píše, že cept na oblíbené a někdy až noto ricky zná - snížíme, nebo dokonce zcela odebereme, druh je monotypický. Podobně se u fotogra - mé tvory. I když se vyskytly dílčí protesty, protože nejsou tolik odlišné, jak se dříve fie gazely Převalské ho na str. 561 dočteme, nakonec se všeobecně využívá a jistě bude mínilo. V taxonomii existují dva přístupy že je nyní prokázána z pouhých 6 dílčích zohledněna i v následném dílu Handbook – štěpný, při němž se dílčí rozdílné formy populací, avšak na str. 569 autoři uvádějí of the Mammals of the World věnovaném vymezují jako odlišné druhy/poddruhy, zhruba 10 populací (lokalit). Za závažnější právě primátům. Pokud by kritici fylogene - a slučovací, jenž upřednostňuje širší vní - rozpor lze označit komentář k fotografii tického konceptu druhů (resp. zastánci bio - mání druhu (řekněme druhové komplexy). LX živa 3/2012 V historii se vystřídalo několik štěpných a podle něj také nemůže existovat žádný s dovezenými zvířaty v ne přirozeném po - i slučovacích období, nyní převažuje to hybridní druh). Pokud zvířata žijí ve stejné měru pohlaví) nic o přirozených podmín - štěpné spojené s fylogenetickým koncep - oblasti (sympatricky) a nekříží se, jsou po- kách neříká. Fylogenetický koncept tedy tem druhu. Oproti předchozím štěpným kládána za odlišné druhy. To ale znamená, programově nepodhodnocuje diverzitu alo - obdobím se teď při porovnávání variabili - že taxony, které se nepotkají, se automatic ky patrických druhů (s od dělenými areály), ty studovaných zvířat zohledňují veškeré považují za poddruhy (řekněme kozorožec jak to dělá biologický (proto lze s jeho po - nashromážděné údaje, množství jedinců je alpský – Capra ibex a etiopský kozorožec mocí druhově povýšit sumaterského a bor - v analýzách větší a každý popis a revize walia – C. walia ). nejského orangutana, bílé nosorožce, hor ské musí mít řadu standardů, aby byly akcep - Fylogenetický koncept je ryze praktic - zebry, gorily apod.). Fylogenetický kon cept tovatelné. Každá dnešní kvalitní revize ký – pracuje s reálnými fakty a od druhů lze aplikovat na asexuální a fosilní druhy navíc úrovně odlišností přímo testuje, což vyžaduje jen to, aby měly nějaký unikátní a mohou podle něj existovat hybridi (sta - zvyšuje kontrolovatelnost takových obje - znak oproti jiným. O druh jde tehdy, když bilizované druhy vzniklé křížením odliš - vů. Oproti určitému klišé, že taxonom je jsme schopni zvíře určitého věku a pohla - ných druhů) – u savců známe už celou výstřední badatel posedlý popisováním ví bezchybně zařadit. Pokud nacházíme řadu takových hybridních druhů (u kopyt - nových druhů, platí, že jde o seriózního určitý překryv (nejvýše 25 %), pak je pova - níků např. zubr, jelen milu, kam bodžský vědce věnujícího se diverzitě životních žován za poddruh. Toto pravidlo můžeme banteng coby hybridní „pod druh“). forem a pokud narazí na výraznou odliš - jednoduše demonstrovat na příkladu zmí - Rody jsou oproti druhům zjevně naší nost, tak ji pochopitelně uveřejní. Oprav - něné zebry bezhřívé ze severu východní umělou kategorizací přírody. Evoluce pra - du neznáme nikoho ze svých kolegů, jenž Afriky, kde se bezhřívost vyskytuje u více cuje s druhy, rod je iluzorní, proto se věd - by se cíleně jal popisovat nové druhy jen než 75 % dospělých jedinců. Tato bezhří - ci nemohou tak často dohodnout, jestli proto, aby byl slavný nebo aby jich popsal vost je ale známa třeba i v populacích zeb - nějaký taxon má mít samostatný rod, nebo co nejvíce. ry Böhmovy ( E. quagga boehmi – do 25 %) ne. Dnes se opět uplatňuje praktické kri - z národního parku Tsavo. V tomto případě térium, jež rody přiděluje druhům (jejich Jaký je rozdíl mezi biologickým je v pořádku, pokud obě zebry považujeme skupinám), které jsou od sebe izolované a fylogenetickým konceptem? za odlišné poddruhy zebry stepní. Výraz - dlouhou dobu, řekněme od miocénu, pří - Vědci navrhli celou řadu konceptů pojetí nou odlišnost ale vykazuje zebra Grévyho padně pliocénu. Samostatný rod pro tapí ra druhů lišících se často jen drobnými de- (E. grevyi ), takže si je snad nikdo nesplete čabrakového i kudu malého má tedy své taily v jejich definicích. Dva z nich jsou (to znamená, že jsou 100% dia gnostikova - opodstatnění. Samozřejmě si lze vymyslet nejvlivnější – biologický a fylogenetický. telné), a proto představují odlišné druhy. další kritéria, ale proč nepřijmout zrovna První za druh považuje soubor populací Analogicky jsou rozdílnými dru hy i kozo - toto? s nějakými společnými znaky, a jedinci rožec alpský a k. walia, protože se nedají druhu se za normálních okolností plodně zaměnit. Už nás netrápí možnost hybri- Kolektiv spoluautorů: Petr Hrabina, kříží mezi sebou, ne však s příslušníky dizace, neboť jednak u naprosté většiny Josef Suchomel, Peter Lupták jiných druhů. Tento koncept je krásně de- zvířat vzájemné křížení nezná me, jednak finovaný, má však svá omezení (např. ne - jakýkoli pokus o prověření hybridizace Lynx, Barcelona 2011, 886 str. lze aplikovat pro asexuální a fosilní druhy pod lidskou kontrolou (zoo nebo rezervace Doporučená cena 160 Eur

zřetelná (např. Cheilinus undulatus , Girel - Lubomír Hanel RECENZE la elevata , Seriola dumerilii , Sphyraena lewini ). Škoda jen, že se zde vícekrát obje - vují dnes již neplatné vědecké názvy, např. Paraplagusia unicolor (správně P. bilinea - Harold Vaughan: ta ), Aseraggodes macleyanus (správně Synclidopus macleyanus ), Amphotistius The Australian Fisherman ’s Companion kuhlii (správně Neotrygon kuhlii ), Perca - lates colonorum (správně Macquaria colo - norum ) nebo Nelusetta ayraudi (správně N. ayraud ). Tato útlá knížka je určena především li - Z bezobratlých se v knize uvádějí někte- dem věnujícím se rybaření ve sladkých ré běžnější druhy mořských plžů, mlžů, i mořských vodách Austrálie. Úvodní hlavonožců a korýšů. Do této části je zařa - stránky obsahují návod, jak knihu použí - zen i živočich zmíněný jen domorodým vat, pak následují kresbami znázorněné názvem cunjevoi – jde o sumku (možná různé způsoby lovu a odlišné typy návaz - druhu Pyura stolonifera ), která se může ců a nástrah. používat jako vhodná nástraha k lovu ryb. Hlavní část knihy tvoří přehled 240 dru - Jako zajímavost zde najdeme i zdařilou hů paryb a ryb (s 221 barevnými obr.) fotografii jedné z medúz čtyřhranek, jež a téměř 50 druhů bezobratlých (48 ba - patří k nejnebezpečnějším živočichům revných obr.). U každého druhu se uvádí se verního pobřeží Queenslandu. anglický a vědecký název, dále stručná Za pozornost stojí, že mezi lovenými charakteristika se zaměřením na poznáva - rybami se uvádí i některé nepůvodní dru - cí znaky, maximální délka, obvyklé místo hy, které jsou známy také našim rybářům, výskytu a způsoby rybolovu. Druhy jsou např. kapr obecný ( Cyprinus carpio ), lín rozděleny do několika kapitol podle jed - obecný ( Tinca tinca ), okoun říční ( Perca noho vybraného nápadného znaku (ryby fluviatilis ) a karas stříbřitý ( Carassius aura - bez šupin a se šupinami, nápadně zploště - tus ) – u něho je ale chybně přiřazen obrá - lé ryby, určitý tvar ocasní ploutve – uťatý, zek kapra s načervenalým zbarvením. vypouklý, různým způsobem vykrojený). Celkově lze tento malý atlas považovat za Obrázky jsou kombinovány z barevných průměrnou publikaci, přesto pro základní kreseb (žraloci) a barevných fotografií vět - orientaci mezi hlavními rybářskými objek - šinou dostatečné kvality. Jednotlivé druhy ty australského pobřeží i vnitrozemí může byly fotografovány často na souši, méně splnit svůj účel. ve svém přirozeném prostředí, někdy jde o snímek úlovku s rybářem. Jen výjimečně New Holland Publishers, Australia, jsou snímky příliš tmavé, takže ryba není 2011, 230 str. Cena neuvedena živa 3/2012 LXI