Norský Postoj K Severské Hospodářské Spolupráci

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Evropská studia

Norský postoj k severské hospodářské spolupráci

(magisterská diplomová práce)

Mgr. Jiří Pokorný

Vedoucí práce: PhDr. Zdeněk Sychra, Ph.D UČO: 151884 Obor: EVS Imatrikulační ročník: 2008 Brno/Bergen, 2010

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny

datum vlastnoruční podpis

Anotace

Jako téma mé magisterské diplomové práce jsem si zvolil Norský postoj k severské hospodářské spolupráci. Tu lze považovat, za zajímavou, ale poněkud opomíjenou variantu evropské integrace. Norsko hrálo v této problematice z velké části klíčovou roli a cílem práce je proto odhalit podněty (ekonomické zájmy, myšlenka nordismu, politické zájmy), které ovlivňovaly norský postoj k severské spolupráci a integraci. Dalším bodem výzkumu je analýza vývoje norského postoje k severské spolupráci v letech 1947-1970.

Annotation

As a topic of my Master's thesis, I chose the Norwegian attitude towards the Nordic economic cooperation. This can be considered, as an interesting but somewhat neglected variant of European integration. Norway has played in this issue largely a crucial role and the task is therefore to detect stimuli (economic interests, the idea of nordism, political interests), which influenced the Norwegian position in the area of Nordic cooperation and integration. Another point of research is an analysis of the Norwegian position on the Nordic cooperation in years 1947-1970.

Klíčová slova

Norsko, Dánsko, Finsko, Island, Švédsko, Severská celní unie, Severská hospodářská spolupráce, Severská spolupráce, Severská rada, NORDEK, EHS, ES, ESVO.

Keywords

Norway, Denmark, Finland, Iceland, Sweden, Nordic cooperation, Nordic Council, Nordic custom union, Nordic economic cooperation, NORDEK, EEC, EC, EFTA, FTA.

Poděkování

Na prvním místě bych chtěl poděkovat vedoucímu své práce, doktoru Zdeňku Sychrovi, za vedení, poskytování neocenitelných rad, připomínek a pomoci při psaní mé práce. Dále bych chtěl poděkovat také Janu Eriku Grindheimovi, který působí na Department of Comparative Politics v University of Bergen jako Associate Professor a Larsi G. Svåsandovi, který působí na stejném ústavu jako Professor, za důležité rady a podporu při psaní práce.

Obsah

1. Úvod ...... 7

2. Teoretické vymezení pojmů a „prapočátky“ severské spolupráce ...... 16 2.1 Vymezení pojmů Skandinávie, nordismus, severský ...... 16 2.2 Kořeny severské spolupráce ...... 17

3. Poválečné debaty o severské hospodářské spolupráci ...... 22 3.1 Debaty o společné obraně ...... 22 3.2 Jednání o hospodářské spolupráci ...... 23 3.2.1 Společný skandinávský výbor pro hospodářskou spolupráci ...... 24 3.2.2 UNISCAN ...... 25 3.2.3 Zpráva výboru a norské obavy ...... 26

4. Severská rada a hospodářská spolupráce ...... 28 4.1 Vznik Severské rady ...... 29 4.2 Severská rada a hospodářská spolupráce ...... 30 4.2.1 Zemědělství a společný trh ...... 30 4.2.2 Průmysl a společný trh ...... 31 4.3 Severská rada a další oblasti spolupráce ...... 36

5. Zóna volného obchodu, EFTA a EHS ...... 37 5.1 Velká zóna volného obchodu ...... 37 5.2 Vznik Evropského sdružení volného obchodu ...... 40 5.3 Norsko a členství v EHS ...... 43 5.3.1 Debaty o podobě norské ţádosti ...... 44 5.4 Norsko a dvojí veto Charlese de Gaulla ...... 48

6. NORDEK ...... 50 6.1 Očekávání od plánu NORDEK ...... 52 6.1.1 Švédsko, Finsko, Dánsko ...... 53 6.1.2 Norsko ...... 54 6.2 Vyjednávání a problémové otázky ...... 56 6.3 Institucionální struktura ...... 58 6.4 Podpora plánu ...... 59 6.5 Krach plánu NORDEK ...... 60 6.6 Norsko a NORDEK ...... 64

7. Závěr ...... 66

Seznam literatury ...... 70

Seznam zkratek ...... 76

Seznam příloh ...... 77

Přílohy ...... 78

1. Úvod

Jako téma své diplomové práce jsem si vybral Norský postoj k severské hospodářské spolupráci. Jedním z důvodů takového výběru je fakt, že tato problematika není v českém prostředí doposud zpracována. Dalším důvodem pro výběr tohoto tématu byla snaha poukázat na změny v norském postoji k severské integraci, které tato země prodělala mezi léty 1947-1970. Příčinou výběru právě tohoto období je provázanost zahraničně politických kroků této země a snaha postihnout aktivity, které doposud nebyly blíže zkoumány. Problematika Norska a severské spolupráce je zajímavá také vzhledem ke klíčové roli, kterou Norsko sehrálo v první dekádě období severské spolupráce. Obecně lze říci, že Norsko má v Evropě ojedinělý přístup jak k evropské integraci, tak i k severské hospodářské spolupráci. Jeho pozice je specifická v tom, že se podílelo na mnoha integračních projektech, ale úspěšného členství dosáhlo jen v několika případech.

Pokud se zastavíme právě u severské spolupráce a integrace, tak ta hraje obecně zajímavou roli v celoevropských snahách o sjednocení. Do tohoto projektu se zapojovaly vždy výlučně severské země, které dávaly obecně přednost mezivládní spolupráci, před nadnárodní integrací. V případě severské spolupráce a integrace, více než ve zbytku Evropy, má svou nezastupitelnou úlohu povědomí severské vzájemnosti, jež často pomáhalo překonávat ekonomické, strukturální a politické odlišnosti, či hospodářskou sílu jednotlivých zemí. V tomto směru nám vyvstávají tři možné ideové varianty, na nichž mohla vznikat severská hospodářská spolupráce a integrace. První z nich bychom mohly nazvat ideologií nordismu. Tento přístup předpokládá, že severské země sdílejí společné hodnoty, dědictví a jsou spojeny společnou minulostí. Druhou z variant bychom mohli nazvat politický pragmatismus. V tomto případě se jedná více méně o využití tématu severské spolupráce, jako politického nástroje pro posílení vlastní pozice na vnitropolitické nebo mezinárodní scéně 1. Posledním z možných impulzů jsou čistě hospodářské důvody, ty také mnohdy byly hlavním podnětem k zahájení severské

1 Mezinárodní scénou je v tomto případě míněn především okruh severských zemí (členové Severské rady Dánsko, Finsko, Island a Švédsko) a v současnosti by se dalo také okrajově hovořit i o pobaltských republikách. 7 spolupráce. Zůstává tedy otázkou, jaké důvody z výše jmenovaných převažovaly? Jednalo se o severskou vzájemnost, politický kalkul nebo ekonomickou nutnost? Bo Stråth ve své knize Nordic Industry and Nordic Economic Cooperation zastává pozici spíše politického pragmatismu. Podle něj měly důležitou úlohu při vyjednávání o celní unii v 50. letech politické zájmy. Ty měly být předurčené snahou získat lepší vyjednávací pozici pro Skandinávii v rozhovorech o vytvoření Evropské zóny volného obchodu. Proto uvádí, že je nutné, aby se na tento problém nahlíželo spíše z evropského, než pouze ze severského kontextu. K tomu dodává, že severské projekty z 50. let byly severské jen díky severským aktérům.2 Severskou integraci považuje více za politickou než ekonomickou spolupráci, jež měla za úkol usnadnit jejich zapojení do evropského projektu. Odmítá, že by existovalo něco jako originální severská varianta k evropskému projektu, protože od počátku všechny snahy vyplývaly z Marschalova plánu. Pokud jde o projekt Severské hospodářské spolupráce (NORDEK), tak jeho iniciativa byla podle Stråtha výsledkem politiky francouzského prezidenta Charlese de Gaulla a jeho dvou vet britskému členství nejdříve v EHS a později v ES, v letech 1963 a 1967.3 Lasse Sonne k tomu uvádí, že Bo Stråth v tomto směru nezmínil některá fakta. Například, že severské státy v té době byly závislé i na trzích a zdrojích, které se nacházely mimo ES. Tato závislost je pak mohla vést k větší hospodářské spolupráci a postupné integraci. To, že se severské ekonomiky pod vnějším tlakem k sobě přibližují, ilustruje na příkladu EFTA. Po vstupu do této organizace obchod mezi severskými zeměmi vzrostl mnohokrát více, než obchod s ostatními členskými zeměmi.4 Mnohem názornější ukázku lze nalézt na příkladu první světové války a období celních válek5 na konci 20. a počátku 30. let 20. století. Během první světové války došlo totiž k navýšení vzájemného obchodu mezi severskými státy, který vzrostl z předválečných 12% až na 30% ve válečných letech. V tomto období se také projevila vzájemná solidarita a

2 Autor zde má na mysli patrně podobnost podstaty severské spolupráce s evropskými projekty. 3 Srov.: STRǺTH, Bo: Nordic Industry and Nordic Economic Cooperation. Stockholm 1978. 4 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968- 1970. Vaasa 2007, s. 8. 5 Severské země se na rozdíl od zemí Střední Evropy, které cla vyšroubovala do astronomických výšek a tím v podstatě omezila mezinárodní obchod, snažily minimalizovat celní omezení alespoň ve vzájemném obchodu. To vedlo k velkému nárůstu obchodu mezi severskými státy a zároveň k omezení dopadu hospodářské krize. 8 podpora v dodávkách potravin a surovin, což hovoří více pro stanovisko Lasse Sonneho. 6 Na druhou stranu zastánci myšlenky severské vzájemnosti a potřeby ekonomické integrace a spolupráce severských zemí, sem by se dal částečně zařadit dánský autor Frantz Wendt, tvrdí, že zde hraje důležitou roli určitý pocit sounáležitosti a solidarity. V tomto směru je nutné upozornil na důležitou roli Severské rady,7 která ekonomickou spolupráci mezi svými členy podporovala. Avšak vzhledem k mezivládnímu uspořádání této instituce a jejím malým pravomocem, nemohl nastat potřebný spill-over efekt,8 který se významně projevil při nastartování projektu Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Mezivládní orientace severské spolupráce tak zapříčinila to, že se tato témata sice těšila ve společnosti všeobecné podpoře a dalo by se říci, že většinovou podporu získala i na politické scéně, přesto nedosáhla zdaleka takových úspěchů jako podobné projekty vznikající ve zbytku západní Evropy. Hospodářskou situaci a integrační aktivity Norska analyzuje, kromě jiných, také norský historik Hans Otto Frøland. Zmiňuje zde i spojitosti s pozdější norskou přihláškou do ES. V této souvislosti uvádí, že od 60. let více jak 50% norského exportu závisí na trhu ES. Proto měli Norové větší zájem o trh ES než na organizaci samotné.9 Vhodné řešení hospodářské spolupráce Norsko spatřovalo především v EFTA, které mu umožňovalo ochranu některých průmyslových výrobků před konkurencí. Frøland v tom vidí vítězství periferie10 nad ekonomickým a politickým centrem na jihu Norska.11 V průmyslových kruzích navíc panovala obava z dominance švédského průmyslového

6 Srovnání: WENDT, Franzt: Nordisk Råd 1952–1978. Stockholm 1979, s. 10-12.; WENDT, Franzt: Nordisk samarbeide gennem hundere år. In: WENDT, Franzt (ed): Nordisk samarbeide. Købehavn 1954, s. 28-30.; WENDT, Franzt: The Nordic Ciuncil and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 30-36. 7 Nordiska rådet. 8 Spill-over efekt je možné demonstrovat na příkladě Schumanova plánu. Ten předpokládal, že pokud dojde k zahájení evropské integrace v jednom z odvětví (těžký průmysl), tak postupně vznikne potřeba integrovat i další odvětví a na konec třeba i zahraniční politiku. Tímto postupným „přeléváním“ integračních aktivit mělo nakonec dojít ke vzniku sjednocené Evropy. Zdroj: FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta: Evropská unie. Brno 2003, s. 47-51. 9 V tomto ohledu byla v Norsku hlavním politickým tématem suverenita, která se vynořila jako důležité téma i na počátku 90. let, po podání žádosti o členství v EU. 10 Podrobněji o problematice vztahu centra a periferie: ROKKAN, Stein: Geography, Religion and Social Class. Crosscutting Cleavages in Norwegian Politics. New York 1967. 11 FRØLAND, Hans Otto: The Political Economy of Norway's Policy towards European Integration, 1948-73. On-line verze: (http://www.arena.uio.no/events/papers/norway48-73.pdf). 9 sektoru ale i absurdní strach z vlivu švédského „neutralismu“12 na norský průmysl, který by mohl poškodit jeho vazby v rámci NATO.13 Pro Norsko, které teprve začíná těžit nově objevenou ropu z roku 1969,14 je stále nejdůležitějším sektorem rybolov, související zpracovatelský průmysl a námořní doprava. Norsko uloví ročně dvakrát více ryb, než ostatní tři severské země. Spolu s Dánskem je daleko největším exportérem mořských produktů,15 a to především do západní Evropy a Severní Ameriky. V oblasti zahraničního obchodu jsou pro Norsko na konci 60. let kromě EHS stále důležitější i severské země.

Při práci na tvorbě společné hospodářské unie severské země narážely na různé problémy. Kromě strukturálních odlišností mezi státy panovala asymetrie i v síle jednotlivých ekonomik. Pro ilustraci si můžeme nastínit tyto odlišnosti. Agrární Dánsko a Finsko musely konkurovat norskému a zvláště pak velice silnému švédskému průmyslovému sektoru. Opačná situace zase nastávala ve Švédsku a Norsku, kdy se jejich zemědělci obávali velké konkurence velmi vyspělého a rozsáhlého dánského zemědělského sektoru. V ekonomické oblasti jasně dominovalo Švédsko, jehož průmyslový sektor vzbuzoval obavy nejen v Dánsku, ale i v Norsku. Další odlišnosti se nacházely také v rozdílné pozici na mezinárodní scéně. Pokud bychom to vzali od Finska, které se neustále muselo ohlížet na stanoviska Moskvy přes neutrální Švédsko, které se vyhýbalo jakémukoli přidružování k jednomu ze soupeřících bloků studené války, až po Dánsko, Island a Norsko, kteří byli členy NATO. Nehledě na specifické postavení Islandu v oblasti severské spolupráce.16 Na základě těchto faktů je tedy jasné,

12 V tomto případě Lasse Sonne naráží na existující (i když asi těžko oprávněné) obavy norského průmyslového sektoru z toho, že by švédská neutralita mohla ohrozit některé oblasti norské průmyslové výroby. 13 Dopis Ph.D Lasse Sonneho z 27. března 2008, Jiřímu Pokornému.; Pokud bychom se navíc zastavili u norského členství v NATO, tak ho nelze považovat za aktivního člena, ale spíše na zemi, která se chová jako neutrální stát a členství v NATO je především jako záruka jejich bezpečnosti. Srovnání: ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 89-105.; NYHAMAR, Tore: Security Policies from Constraints to Choice. In: HEIDAR, Knut (ed.): Nordic Politics. Oslo 2004, s. 241-245. 14 HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth: Dějiny Norska. Praha 2005, s. 277. 15 Pokud pomineme Island, který je také velkým exportérem ryb, ten se však na plánu NORDEK nepodílel. 16 Island vždy jakoby vyčkával, jak se situace u severských partnerů vyvine a na základě výsledků se potom rozhodne, jaké budou jeho další kroky. Navíc i struktura Islandského průmyslu byla v minulosti velmi jednostranně orientovaná na oblast rybolovu a zpracování mořských produktů. Teprve až v poslední době se velmi rozmáhá energeticky náročné zpracování kovů nebo bankovní sektor (který díky finanční krizi přinutil Island téměř vyhlásit bankrot). 10

že jakékoli snahy o severskou spolupráci se musely potýkat se značnými problémy a vyjednávání na toto téma nebyla jednoduchá. Konec druhé světové války znamenal přelom nejen v širší mezinárodní a evropské spolupráci, dopad měl samozřejmě i na severskou spolupráci. V severní Evropě se rozvíjely ideje vzájemné spolupráce a integrace, podobně jako v Bneluxu, či západní Evropě. Přesto je jen velice obtížné prokazatelný přímý vliv severské pospolitosti na jejich počátky. Prokazatelný vliv měl ale Marshallův plán. V návaznosti na vyhlášení Marshallova plánu se 9. července 1947 sešli ministři zahraničních věcí Dánska, Islandu, Norska a Švédska v Kodani, kde spolu diskutovali o myšlence vzájemné spolupráce mezi severskými zeměmi. Finsko se těchto rozhovorů neúčastnilo, zejména kvůli tlaku ze strany SSSR. Na dalším jednání srpnu 1947 se zástupci zemí dohodli na vytvoření společného Severského výboru pro hospodářskou spolupráci.17 K jeho vytvoření došlo na setkání v Oslu, které proběhlo v únoru 1948. Cílem vzájemné spolupráce mělo být vytvoření celní unie a prověřit spolupráci zaměstnavatelů a odborů v rámci severského trhu práce. Členské státy také chtěly koordinovat společnou vnější obchodní politiku.18 V roce 1949 iniciovala velká Británie vznik britsko-skandinávského hospodářského fóra Uniscan, jenž se měl stát dalším možným prostředkem, pro získání financí od USA. Nakonec se ale stal neformálním fórem pro diskuzi ekonomických dopadů studené války a dalších důležitých evropských hospodářských záležitostí.19 Vzájemná jednání o severské hospodářské spolupráci se ale postupně rozmělňovala, a to především díky participaci zemí v organizacích jako je Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci20 (OEEC), Mezinárodní měnový fond21

17 Gemensamma nordiska utskottet för ekonomiskt samarbete. 18 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968- 1970. Vaasa 2007, s. 31-32. 19 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 16-17. 20 Organization for European Economic Cooperation (OEEC), je mezivládní hospodářskou organizací, která vznikla v dubnu 1948 jako organizace koordinující rozdělování finanční pomoci tzv. Marshallova plánu. Poté, co tento úkol splnila, byla přetransformována (1961) na Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Sdružovala 21 především západoevropských států (např. Velkou Británii, Francii, Švýcarsko, Švédsko, Rakousko, Turecko aj.), včetně přidružených (Kanady, Španělska a USA). Hlavním orgánem OEEC byla Rada ministrů. Zdroj: http://www.oecd.org/home/0,2987,en_2649_201185_1_1_1_1_1,00.html. 21 Mezinárodní měnový fond – MMF (International Monetary Fund – IMF) byl založen v červenci 1944. MMF je mezinárodní organizace přidruženou k OSN. Klade za cíl usnadňovat mezinárodní měnovou spolupráci, podporovat stabilitu směnných kurzů a prostřednictvím půjček podporovat státy, které zažívají hospodářské potíže. Zdroj: http://www.imf.org/external/index.htm. 11

(MMF), či Všeobecné dohody o clech a obchodu22 (GATT). Členství v těchto organicích jim umožňovalo vzájemné snižování cel a z toho důvodu jim zvláště vyhovovala spolupráce v rámci GATT.23 Norsko ale i k těmto plánům přistupovalo jen velice obezřetně. Norové totiž věděli, že ve srovnání s ostatními státy není jejich průmysl dostatečně konkurenceschopný tak, aby se mohli podílet na severské celní unii. V krátkodobém výhledu nepředpokládali, že by se jejich pozice výrazněji proměnila, ale v dlouhodobém horizontu viděli dostatečný prostor pro úspěšná jednání.24 Dalším důležitým impulzem v oblasti vzájemné spolupráce byl bezesporu vznik ESUO (1952) a podpis Římských smluv (1957). V roce 1952 došlo totiž k založení Severské rady. Hned v počátcích se také shodly na dalších jednáních o severské spolupráci. V návaznosti na to byla v roce 1954 dokončena analýza řešící možnosti zavedení severské celní unie a severského výboru pro hospodářskou spolupráci.25 Švédsko a Dánsko navrhli snížení cel v několika oblastech průmyslu, zároveň Švédové nabídli Norům půjčky pro modernizaci jejich průmyslového sektoru. Norsko ale opět odmítlo vystavit své průmyslové producenty volné soutěži. Nově se tu také objevila obava ze švédské neutrality. Z norské strany se nejednalo o zavržení společného plánu, ale hledáni času pro provedení restrukturalizace a modernizace průmyslového sektoru dříve, než by vstoupilo do severské celní unie. Na setkání Severské rady ze srpna 1954 se proto členské země dohodly, že budou dále jednat o možnostech vybudování společného severského trhu.26

22 GATT (General Agreement on Tariffs and Trade, Všeobecná dohoda o clech a obchodu) je mnohostranná dohoda obsahující pravidla pro řízení obchodu a pro fórum, Světovou obchodní organizaci (WTO), k jednání o obchodních záležitostech a řešení obchodních sporů mezi členy. Byla zřízena v roce 1947, jako provizorní řešení byla přijata pouze část smlouvy o WTO jako GATT upravující obchod a cla. Její prozatímní užití bylo zajištěno Prozatímním protokolem. GATT byl od 1. ledna 1995 nahrazen WTO. Zdroj: http://www.wto.org/. 23 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968- 1970. Vaasa 2007, s. 33. 24 Srovnání: FRØLAND, Hans Otto: The Political Economy of Norway's Policy towards European Integration, 1948-73.; SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007.; SONNE, Lasse: The Response of Nordic Economic Co- operation to the Question of the first EEC/EC Enlargement 1961-1973 with specila reference to the NORDEK Negotiations 1968-1970. International Economic History Congres, Helsinky, Finland 21 to 25 August 2006. 25 Island se rozhodl, že se na celní unie nebude podílet. Argumentoval tím, že je exportně jednosměrně zaměřený na vývoz mořských produktů a z tohoto důvody by pro něj vstup do celní unie pro průmyslové produkty neměl žádný význam. 26 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968- 1970. Vaasa 2007, s. 34-36. 12

Tato jednání se táhla v podobném duchu, bez jednoznačného výsledku až do konce 50. let, kdy byly nahrazeny jednáním o celoevropské zóně volného obchodu. Konec jednání přinesl až vstup zemí do EFTA. K návratu tématiky severské hospodářské spolupráce došlo až po roce 1967 v souvislosti plánem NORDEK.

Práce je rozčleněna do pěti kapitol, úvodu a závěru. Jádro práce je zaměřeno na léta 1947-1957 a 1968-1970. V období mezi léty 1957-1968 byla severská hospodářská spolupráce upozadněna projekty jako je celoevropská zóna volného obchodu (FTA) nebo Evropské sdružení volného obchodu (EFTA). Pro celkové uvedení do problému bude nutné přiblížit některé momenty z minulosti vzájemné spolupráce, proto je potřeba v kapitole zabývající se počátky severské spolupráce počítat i s širším časovým záběrem. S časovým přesahem je nutné počítat i v závěru, kde budou sumarizovány a srovnány výsledky s dalšími pokusy o severskou hospodářskou spolupráci po roce 1970. V první kapitole se práce zaměřuje na objasnění podnětů, jež vedly k severské spolupráci, dále se soustředí na vysvětlení pojmů jako je nordismus a jejím úkolem je také stručně seznámit čtenáře s počátky severské spolupráce. Následující kapitola se zabývá obdobím mezi léty 1947-1952, tedy obdobím severské spolupráce od konce druhé světové války až do vzniku Severské rady. Kapitola číslo čtyři se zabývá severskou hospodářskou spoluprácí od vzniku severské rady do počátků jednání o celoevropské zóně volného obchodu. Této problematice a norskému postoji k EFTA a EHS, je věnována pátá kapitola. Poslední kapitola pojednává o plánu NORDEK. Závěr obsahuje stručné shrnutí faktů a odpovědi na otázky, jež jsou položeny v úvodu, dále je jeho úkolem verifikovat nebo vyvrátit zformulované hypotézy.

Severskou spolupráci lze považovat, jak je vidět výše, za zajímavou, ale poněkud opomíjenou variantu evropské integrace. Norsko hrálo v této problematice z velké části klíčovou roli. Cílem práce by mělo být odhalit podněty (ekonomické zájmy, myšlenka nordismu, politické zájmy), které ovlivňovaly norský postoj k severské spolupráci a integraci. Dalším bodem výzkumu je analýza vývoje norského postoje k severské spolupráci v časovém rámci stanoveném výše. Za tímto účelem byly vytvořeny následující hypotézy:

Norská vláda dávala přednost ekonomickým zájmům země před ideou nordismu, ale ideu nordismu, spočívající v užší severské spolupráci, poté používala jako argument pro přijetí plánu širší veřejností.

Norsko upřednostňovalo severskou spolupráci před užší evropskou integrací, především proto, že severská spolupráce tolik neomezovala suverenitu země.

Potvrzení nebo vyvrácení těchto hypotéz bude provedeno pomocí odpovědí na následující výzkumné otázky:

1. Jaké byly důvody akceptace/odmítání plánu severské spolupráce a jeho upřednostňování před spolupráci v rámci ESUO/EHS? 2. Jaké byly následky jednání o severské spolupráci na další směřování Norska? 3. Čím je charakteristický norský postoj k severské spolupráci? 4. Lze nalézt v norské společnosti kulturně historické kořeny upřednostňující severskou spolupráci? 5. Jak se proměňoval norský postoj k severské spolupráci?

Na závěr se bude úvod ještě věnovat existující literatuře pro tématiku norského postoje k severské hospodářské spolupráci. Česky psaná práce pro otázku severské spolupráce prakticky neexistuje a více méně se omezuje pouze na jednotlivé odstavce v rámci některých dějin severských zemí. Anglicky psaná literatura je již mnohem širší a kromě zmíněných autorů jako je Lasse Sonne, Bo Stråth, Hans Otto Frøland nebo Frantz Wendt sem můžeme přidat i Hilary Allenovou, Mary Hilsonovou nebo Stanleyho Andersona. Z velké části se jedná ale o obecné práce, které se zaměřují na problematiku severské spolupráce jako celek, nebo konkrétně na Severskou radu. Práce, které se již více zaměřují na Norsko, jsou pak dostupné téměř výhradně v Norštině nebo v některém z dalších severských jazyků a je jich jen velmi omezené množství. Jako nejzajímavější publikaci z tohoto okruhu bych zmínil především práci Brita Fløistanda s názvem: Stortingets debatt om nordisk økonomisk samarbeid 1952-2002, která se zaměřuje, jak

14 již název sám napovídá na debaty o severské hospodářské spolupráci, které probíhaly na půdě norského parlamentu. Při psaní této práce bylo pak ještě čerpáno i z dalších publikací, které byly dostupné v bergenských knihovnách nebo v rámci norského meziknihovního výpůjčního systému. Dále došlo k využití klasických elektronických databází jako je EBSCO, ProQuest 5000 a JSTORE. Z různých periodik se dané problematice nejvíce věnuje Scandinavian Political Studies a Scandinavian Journal of History.

2. Teoretické vymezení pojmů a „prapočátky“ severské spolupráce

2.1 Vymezení pojmů Skandinávie, nordismus, severský

Jak již bylo v úvodu řečeno, tak se první kapitola bude v první části věnovat teoretickému vymezení a vývoji pojmů jako je nordismus, Skandinávie a severské země. Důraz bude přitom kladen především na politický a kulturní význam označení, způsoby využívání a historické pozadí pojmů. V souvislosti s tím bude nutné zmínit i starší historické konotace, které později výrazným způsobem ovlivnily nejen samotný význam ale i způsob vnímání těchto pojmů. Nejdelší historii, ze zmíněných výrazů, má zajisté Skandinávie, jejíž název je odvozen od švédské province Skåne. Toto pojmenování získalo v průběhu 18. století mnohem širší význam a zahrnovalo nejen celý Skandinávský poloostrov, tedy Norsko a Švédsko, ale i Dánsko, oblast Laponska a Finsko. Skandinávie se tak významově oddělila od jiných částí severu. V průběhu 19. století však Švédsko přišlo ve válce s Ruskem o Finsko, které se stalo velkoknížectvím ruské říše, čímž bylo postupně vyňato ze „Skandinávského prostoru“. Skandinávie tak získala nový význam, který souvisel se společnou historií, jazykem starých seveřanů, Vikingů.27 Skandinávie byla také spojována se snahami sjednotit Dánsko, Švédsko a Norsko do jednoho celku,28 čímž docházelo k silnějšímu propojení pojmu Skandinávie s těmito třemi zeměmi. Období 19. století je také spjato s pojmem skandinavismus29, kdy docházelo pod vlivem revolučních událostí a sjednocovacích procesů v Evropě k šíření nacionálních a pan- skandinávských myšlenek, které hlásaly nutnost silnějšího a sjednoceného severu. Ty a jim podobné myšlenky a hnutí se ale nedočkali významnější politické podpory, a proto zůstali více měně doménou akademických kruhů.30 Koncem první světové války naznaly pan-skandinávské snahy jisté trhliny. Na jedné straně to bylo způsobeno určitou vyčerpaností a neúspěchy ve vzájemné spolupráci, ale také potřebou zapojit do spolupráce jazykově odlišné Finsko. Během

27 HILSON, Mary: The Nordic Model: Scandinavia since 1945. London 2008, s. 11. 28 WENDT, Franzt: Nordisk Råd 1952–1978. Stockholm 1979, s. 3-5. 29 Později nahrazen pojmem nordismus. 30 WEIBULL, Curt: Enhetstanken i Norden. In: WENDT, Franzt (ed): Nordisk samarbejde. Købehavn 1954, s. 19-20.; WENDT, Franzt: Nordisk Råd 1952–1978. Stockholm 1979, s. 7-9. 16 meziválečného období začal být pojem Skandinávie postupně nahrazován výrazem Sever, severský31. K jednomu z prvních politických použití výrazu nordisk, jako synonyma pro všech pět zemí kam se řadí Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko a Island, došlo na setkání severských zemí v Kodani roku 1939.32 Zde se již zmíněné státy snažily vyjádřit jednotný postoj proti propuknutí druhé světové války. Poválečné založení institucí, jako je Severská rada, poté pomohlo k ustálení pojmu nordisk jako označení zahrnující celý region.33 To, že se ve společnosti pojem severský již plně zabydlel v meziválečném období, dokládá také plakát z roku 1936 upozorňující na Severský den.34 Skandinávie se v současnosti používá většinou z čistě geografického hlediska, jež zahrnuje Norsko a Švédsko, k nimž se často přidává i Dánsko.35 Z těchto souvislosti také jasně vyplívá, že pojem nordismus se nevztahuje puze k severskému regionu, ale zahrnuje i společné historické, jazykové, právní, politické a společenské zvyklosti které jsou ve své podstatě z větší části podobné pro všechny zmiňované státy.

2.2 Kořeny severské spolupráce

Výše zmíněné výrazy je však nemožné popisovat nebo správně zasadit do kontextu bez zmínění předchozích integračních aktivit a alespoň rámcového uvedení vzájemného soužití všech dotčených zemí. Podle většiny autorů, kteří se danou problematikou zabývají, existují jakési čtyři základní pilíře severské vzájemnosti, na nichž také stojí pozdější snahy o severskou spolupráci a integraci. Sem patří společná historie, vzájemná podobnost jazyků,36

31 V anglicky psané literatuře Nordic, v Norštině potom Nordisk. 32 HILSON, Mary: The Nordic Model: Scandinavia since 1945. London 2008, s. 12. 33 Kromě již zmíněných zemí také jejich autonomní teritoria jako je Grónsko, Faerské ostrovy a Alandy. 34 Plakát hlásající severskou soudržnost, upozorňuje na Severský den (27. října 1936). Viz příloha Obrázek č. 1: Severská soudržnost, s. 81. 35 V anglicky mluvících zemích se však stále setkáváme s tím, že je i pojem Skandinávie synonymem pro všech pět severských zemí. Srovnání: WENDT, Franzt: The Nordic Ciuncil and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 9.; HILSON, Mary: The Nordic Model: Scandinavia since 1945. London 2008, s. 12. 36 V případě jazyků se nabízí oprávněná otázka vztahující se k Finštině. Autoři si tuto problematickou skutečnost dostatečně uvědomují a v případě Finska poukazují na fakt, že díky dlouhému vzájemnému soužití v jednom státě se Švédy došlo prakticky ke splynutí zbývajících pilířů, které tak Finsku zaručují dostatečně pevné vazby k ostatním severským zemím. Srovnání: WENDT, Franzt: The Nordic Ciuncil and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 10. 17 společné náboženství a právní systém, jenž stojí na germánském právním základě.37 V poválečném období přidávají také snahu o budování a prohlubování tzv. sociálního státu.38 Kořeny vzájemné spolupráce a především užšího společného soužití jsou zasazovány do období existence Klamarské unie (1397-1523) kdy díky spojení dvou království (Dánsko-Norského a Švédsko-Finského) poprvé došlo k prvnímu opravdovému sjednocení celé Skandinávie. Avšak s ohledem na prosazování dánského vlivu a nerespektování odlišných potřeb a zvyklostí jednotlivých regionů fungovala prakticky tato unie pouze 50 let. Poté se musela potýkat se stále se zvětšujícím neshodami a především rostoucím odporem švédské nobility. Roku 1523 se Klamarská unie rozpadla na dva vzájemně soupeřící celky, tedy na Dánské a Švédské království, které se staly pro další staletí hlavními hegemony, ale i soupeři na severu Evropy. Pokud pomineme některé kratší epizody bez bojů, blokád, účastí v širších evropských válkách,39 tak opravdový mír nastal poprvé až roku 1814 po skončení Napoleonských válek. Tehdy došlo k dalším mocensko-politickým a územním změnám v daném regionu. Švédsko ztratilo Finsko na úkor Ruska a jako náhradu získalo Norsko na úkor Dánska, tomu ale i nadále zůstaly Faerské ostrovy, Grónsko a Island. Finsko se tak na určitou dobu vyčlenilo ze severského regionu a stalo se velkoknížectví ruského impéria. Díky těmto změnám došlo dokonce k omezeným střetům mezi Norskem a Švédskem. Norové se sice dlouhodobě stavěli proti členství v unii s Dánskem a již nějakou dobu se objevovaly hlasy požadující stále větší autonomii a v lepším případě samostatnost.40

37 Srovnání: ANDERSON, Stanley V.: The Nordic Council. A Study of Scandinavian Regionalism. Stockholm 1967, s. 3-5.; HANSEN, Svein Olav: Drømmen om Norden. Den Norske Freningen Norden og det nordiske samarbeidet 1919-1994. Oslo 1994, s. 58-60.; HILSON, Mary: The Nordic Model: Scandinavia since 1945. London 2008, s. 11-13.; SOLEM, Erik: The Nordic Council and Scandinavian Integration. New Yor/London 1977, s. 21-23.; WENDT, Franzt: The Nordic Ciuncil and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 9-11. 38 V anglicky psané literatuře nejčastěji označen pojmem welfare state. V norštině se pro tento název používá výraz velferdsstat, ale častěji sosial stat. 39 Až na výjimku z let 1800-1801, období existence Severní ligy neboli Ligy ozbrojené neutrality, stála zmíněná království na opačných stranách barikád. 40 Velký důraz na suverenitu a silné povědomí osobní a právní svobody je spjato s faktem, že je v Norsku, podobně jako i v ostatních severských zemích, silně zakořeněn germánský právní systém, který se vyznačoval právě těmito atributy. Zdroj: GRINDHEIM, Jan Erik: Theories of European Iintegration. Přednáška kurzu: European Integration SAMPOL318. University of Bergen, 21.-22. ledna 2010.; SVÅSAND, Lars G.: State and Nation Bulding. Přednáška kurzu: Scandinavian Politics and Government SAMPOL120. University of Bergen, 9. února 2010.; WENDT, Franzt: The Nordic Ciuncil and Co- operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 11. 18

Přesto však vzhledem k dlouho trvajícím bojům a válkám, panovala mezi Nory k Švédům dokonce až jistá nevraživost, a proto Norové požadovali setrvání v personální unii s Dánskem. Až na ojedinělé srážky se celý konflikt, díky tlaku evropských mocností obešel bez vypuknutí války a Norům byla dokonce ponechána možnost vytvořit vlastní parlament a ústavu, která jim zaručovala velkou míru autonomie a možnost řídit samosprávu země. V zahraničně-politických otázkách bylo Norsko podřízeno švédskému králi a bylo nuceno setrvat v personální unii41 se Švédskem až do roku 1905, kdy vyhlásilo samostatnost.42 Druhá polovina 19. století je spojena, s již výše zmíněnými snahami, o sjednocení Skandinávie, případně o rozvoj spolupráce, alespoň v některých oblastech.43 V prvním bodě se úspěch nedostavil. Podle Mary Hilson chyběla mezi severskými státy taková osobnost, jakou byl Otto von Bismarck nebo Camillo Benso, hrabě di Cavour, která by dala dostatečně silnou politickou podporu těmto idejím. Navíc ve Švédsku panovala silně pro Ruská nálada, která prakticky znemožňovala zahájit proces sjednocení severských zemí v jeden celek tak, jak to proběhlo právě v případě Itálie nebo Německa.44 Ale v jakési „sektorové“ spolupráci zaznamenalo pan- skandinávské hnutí celkem znatelné úspěchy. Začátky byly poměrně skromné a souvisely především s vytvořením poštovní unie, spolupráce panovala také v oblasti justice a v případě pracovního trhu. V roce 1862 se také konal první kongres skandinávských ekonomů. Jeho závěrem byl požadavek na vytvoření měnové a celní unie. K vytvoření měnové unie se společným prostředkem založeným na zlatě došlo v roce 1872. Dánsko a Švédsko ji ratifikovalo v roce 1873 a Norsko až v roce 1875. Plán na společnou celní unii se ale nepodařilo zcela realizovat, a tak po určitou dobu existovala pouze celní unie mezi Norskem a Švédskem (1874-1897). V roce 1872 došlo také k prvnímu setkání skandinávských právníků, které se stalo základním kamenem pro další spolupráci v oblasti justice. V roce 1886 se konal skandinávský kongres k otázce práce, kterého se neúčastnili pouze představitelé

41 Norové se však celou dobu pokoušeli o vystoupení z této unie a právě odtud pramení téměř „hanlivé“ pojmenování union, které se v Norsku vžilo do povědomí veřejnosti tak silně, že se i v letech 1972 a 1994, tedy celých 67, respektive 89 let po získání samostatnosti, objevilo v kampani proti členství v ES/EU. 42 Srovnání: STRÅTH, Bo: Union och demokrati. De Förenade rikena Sverige-Norge 1814-1905. Nya Doxa 2005. 43 Podrobněji: MØLLER, Anders Monrad: Economic relations and economic cooperation between the Nordic countries in the Nineteenth century. In: Scandinavian Journal of History, Vol. 8, Issue 1 - 4 1983, s. 37 - 62. 44 HILSON, Mary: The Nordic Model: Scandinavia since 1945. London 2008, s. 17. 19 obchodní unie, ale také zástupci sociálně demokratických politiků. V podobném duchu probíhala spolupráce i v dalších sektorech souvisejících především s oblastí kultury a hospodářství.45 Rokem 1905, tedy vyhlášením norské samostatnosti, dostaly severské snahy o užší spolupráci znatelné trhliny, které téměř přerostly v ozbrojený konflikt. Rokem 1905 se více méně utlumila snaha o severskou spolupráci. Její rozvoj je možný pozorovat až v souvislosti s vyhlášením samostatnosti Finska (1917) nebo evropskými událostmi jako je poválečný mírový kongres (1919-21), konference v Locarnu (1926), ale i událostí jako je Mnichov (1938) nebo propuknutí druhé světové války (1939). Během první světové války došlo především k navýšení vzájemného obchodu mezi severskými státy, který vzrostl z předválečných 12% až na 30% ve válečných letech. V tomto období se také projevila vzájemná solidarita a podpora v dodávkách potravin a surovin. Všechny jmenované státy také vystupovaly proti válečným událostem. Jak dokumentuje i setkání skandinávských králů, které se uskutečnilo v prosinci 1914 v Malmö za účasti dánského krále Christiana X., jeho bratra a zároveň i norského krále Haakona VII., hostitelem se pak stal švédský král Gustav V. Tímto aktem se hlavy severských zemí snažily demonstrovat jejich soudržnost a odpor k válce.46 Během meziválečného období docházelo ke stále větší spolupráci v oblasti jurisdikce, kultury a školství. Skandinávské země byly poměrně aktivní na poli Společnosti národů. Spolu se stále rostoucími bezpečnostními hrozbami, ať ze strany Německa nebo Sovětského svazu, se množily návrhy na vytvoření obraného spolku, jež se nepodařilo nikdy pořádně uvést v život. Dne 5. prosince 1935 oznámil finský předseda vlády, že se jeho země rozhodla následovat ostatní skandinávské státy v jejich politice neutrality, čímž demonstroval finskou příslušnost k ostatním severským národům. V roce 1939 se Finsko opět pokusilo navrhnout obraný pakt, tentokrát jen mezi Finskem a Švédskem, avšak díky talku ze strany SSSR nevstoupil nikdy v platnost. Po propuknutí tzv. Zimní války47 nedošlo k žádné vojenské podpoře Finska

45 SOLEM, Erik: The Nordic Council and Scandinavian Integration. New Yor/London 1977, s. 22-24.; WENDT, Franzt: The Nordic Ciuncil and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 24-30. 46 WENDT, Franzt: Nordisk samarbejde gennem hundere år. In: WENDT, Franzt (ed): Nordisk samarbejde. Købehavn 1954, s. 28-30. 47 Zimní válka bylo vojenské střetnutí mezi Finskem a Sovětským svazem od 30. listopadu 1939 (když SSSR bez vyhlášení války napadl Finsko, za což byl vyloučen ze Společnosti národů) do 13. března 1940, kdy byl konflikt ukončen příměřím. Finsko bylo přinuceno odstoupit Sovětskému svazu rozsáhlá území a garantovat svou neutralitu. Podrobněji např.: VAN DYKE, Carl: Zimní válka. Sovětská invaze do Finska 1939-1940. Brno 2007. 20 ze strany severských zemí, přesto měla tato událost neoddiskutovatelný dopad na severskou soudržnost a vzájemnou solidaritu. Napříč celou Skandinávií se rozběhly sbírky na pomoc Finsku (finanční i materiální), byla mu nabídnuta také možnost k umístění dětí z válkou poničených nebo ohrožených oblastí do jednotlivých zemí (především do Švédska) a docházelo také k odchodu dobrovolníků na pomoc v boji proti SSSR. Tato událost měla podle některých autorů zásadní vliv na formování severské sounáležitosti a na vzdory dalšímu vývoji se Finsko definitivně zařadilo mezi severské země.48

48 WENDT, Franzt: Nordisk Råd 1952–1978. Stockholm 1979, s. 11-12. 21

3. Poválečné debaty o severské hospodářské spolupráci

Podobně jako ve zbytku Evropy se i severské státy musely vypořádat s následky druhé světové války. Ta také přerušila debaty o další spolupráci mezi severskými státy, přesto si můžeme dovolit říci, že přispěla k posílení určité severské sounáležitosti. Všechny země si také uvědomovaly, že se nachází ve velmi složitém období, proto se stávala spolupráce aktuálnější více, než dříve. F. Wendt považuje v této souvislosti druhou světovou válku za rozhodující impulz pro pokračování a prohlubování dosavadní spolupráce a to především ve dvou směrech: společná obrana a společná hospodářská spolupráce.49

3.1 Debaty o společné obraně

Jedním z podnětů k debatám o společné obraně byly události z února 1948 v tehdejším Československu,50 které vedly k převratu a nástupu komunistického režimu v zemi.51 I Finsko se díky výsledkům druhé světové války ocitlo ve velmi choulostivé situaci a Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci uzavřená se SSSR, stejně jako mírová smlouva, zavazovala Finsko k neutralitě a zahraniční politika země byla de facto podřízena požadavkům Moskvy. Vzhledem k této situaci bylo od začátku jasné, že se obraného společenství nebudou moci účastnit všechny severské země. Rozhovory začaly v první polovině roku 1948 a již v říjnu byla připravena předběžná studie, která navrhovala vytvoření Skandinávského výboru obrany52 složeného ze zástupců Norska, Dánska a Švédska. Obranný výbor se poprvé sešel v lednu 1949. Spolupráce v oblasti obrany představovala nejen vojenskou kooperaci, ale především vzájemnou materiální pomoc.53 Dalším

49 WENDT, Frantz: The Nordic Council and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 37. 50 SOLEM, Erik: The Nordic Council and Scandinavian Integration. New Yor/London 1977, s. 26.; WENDT, Franzt: Nordisk Råd 1952–1978. Stockholm 1979, s. 12-13.; WENDT, Frantz: The Nordic Council and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 37. 51 Události v tehdejším ČSR a Finsku se staly impulzem k debatám nejen o severském obraném společenství, ale byly zároveň jedním z důvodů založení Západoevropské unie, nebo později Severoatlantické aliance. Podrobněji: BRANDSTETTER, Gerfried: Die Westeropäische Union, Wien 1999.; PARK, William: Defending the West: A history of NATO. Brighton 1986. 52 Skandinavisk forsvarskomité (Scandinavian Committee of Defence). 53 Severské státy byly a do dnes jsou (až na určité výjimky) závislé na dovozu klíčových surovin a potravin. Není proto divu, že součástí severské spolupráce na poli společné obrany měla být i pomoc 22

úkolem měla být postupná obnova vojenských struktur v Norsku a Dánsku.54 Zajímavé je i to, že to bylo právě Švédsko, které prosazovalo vytvoření obraného společenství severských států, přesto, že jeho armáda nebyla poškozena válečnými událostmi, na rozdíl od dalších dvou partnerů. Švédské záměry byly ryze pragmatického charakteru. Cílem bylo udržet celou Skandinávii mimo případné střety mezi vznikajícím východním a západním bokem.55 Během jednání o severském obranném společenství se začalo hovořit i o vybudování atlantického paktu. V této souvislosti si Norsko kladlo otázku, zda si dokáže zajistit dodávky surovin v případě vypuknutí válečného konfliktu, i pokud nebude členem atlantického paktu. Norsko nakonec, podobně jako Dánsko, dospělo k závěru, že budoucí NATO jim zajistí mnohem větší bezpečnost než severské obrané společenství. Proto po té co USA zveřejnily svůj plán na vytvoření NATO, jehož součástí měla být podpora severských zemí, se Norsko, Dánsko a Island rozhodli pro vstup do NATO a debaty o severském obranném spolku se staly rychle minulostí.56

3.2 Jednání o hospodářské spolupráci

Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, tak idea hospodářské spolupráce sahá až do poloviny 19. století. Již tehdy, stejně jako ve 40. letech 20. století, tak i dnes se prosazovala myšlenka, že malé země jako je Norsko, Dánsko nebo Švédsko nedisponují dostatečně velkým trhem, který by jim zaručil odpovídající odbyt a rozvoj obchodu. Avšak při propojení trhů těchto tří zemí (případně i Finska a Islandu) se otevírají mnohem lepší možnosti pro uplatnění domácích producentů a zároveň se zlepšuje i jejich konkurenceschopnost, která jim pomůže se lépe uplatnit na mnohem větších zahraničních trzích, jako je Německo, Velká Británie, Francie či USA. Tyto plány se od

v dodávkách surovin a potravin. Mimochodem právě návrh na zajištění potravinové soběstačnosti byl jedním z prvních požadavků skandinávského obraného výboru. 54 Armády Dánska a Norska byly v případě vojenského konfliktu prakticky nepoužitelné. Především to platilo o norské armádě, která netrpěla pouze okupací země, ale boji na začátku a konci války, jež ji téměř zničily. 55 Neutralita se stala součástí švédské podstaty, proto se snažilo udržet mimo vojenské pakty i své nejbližší sousedy. Jinými slovy, se Švédsko snažilo o to, aby Skandinávie zůstala mimo atlantický pakt, o který se tehdy USA pokoušely. 56 Dánsko, Norsko a Island se stali zakládajícími členy NATO, pouze Švédsko si zachovalo svou neutralitu a to nejen kvůli tomu, že se jim v minulosti stejný postoj již několikrát osvědčil, ale také hrozilo, že by se Finsko dostalo plně pod vliv SSSR, pokud by se i Švédsko stalo členem NATO. 23

19. století výrazněji neproměnily. Prvním krokem na cestě k vytvoření společného trhu mělo být odstranění tarifních překážek, a postupné vytvoření celní unie. Na rozdíl od 20. století se dříve skandinávské státy soustředily více na harmonizaci měr, vah a propojení měnového systému ve všech severských zemích, než na jednotná cla. Míry a váhy byly také hlavním tématem konference v roce 1863. Po válce se vzájemná spolupráce ale ubírala již jiným směrem. Během války se podobně jako v celé Evropě i ve Skandinávii objevovaly různé návrhy na regionální nebo celoevropskou spolupráci. Nejčastěji se vyskytovaly v Dánsku a ve Švédsku, kde měly i největší podporu mezi veřejností.57 Podle těchto plánů byla idea hospodářské spolupráce postavena prakticky na stejných základech, jak navrhoval Viggo Rothen58 již před 100 lety nebo C. F. Tietgenem59 o čtyřicet let později. V poválečném období se stala otázka severské hospodářské spolupráce mnohem aktuálnější než dříve a měla také větší politickou podporu, než předcházející návrhy.60 Velké průmyslové země od těch dob navíc získaly výraznou ekonomickou a technologickou převahu, která několikanásobně zvýšila jejich konkurenceschopnost ve vztahu k malým zemím. Také proto se severské země snažily o hospodářskou spolupráci, což bylo něco, v čem doposud nikdy neuspěly.

3.2.1 Společný skandinávský výbor pro hospodářskou spolupráci Konec druhé světové války znamenal přelom nejen v širší mezinárodní a evropské spolupráci, dopad měl samozřejmě i na severskou spolupráci. V severní Evropě se rozvíjely ideje vzájemné spolupráce a integrace, podobně jako v Bneluxu, či západní Evropě. Přesto je jen velice obtížné prokázat přímý vliv severské pospolitosti na počátky hospodářské spolupráce. Prokazatelný vliv měl ale Marshallův plán. Dne 5. června 1947 došlo k vyhlášení Marshallova plánu, který měl pomoci s rekonstrukcí válkou poničené Evropy.61 V návaznosti na to se 9. července sešli ministři zahraničních věcí Dánska, Islandu, Norska a Švédska, při této příležitosti

57 WENDT, Frantz: The Nordic Council and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 97. 58 Viggo Rothe (1814-1891) byl dánský úředník, ředitel železnic a politik. Stal se také spoluzakladatelem hospodářských studií na kodaňské univerzitě. 59 Carl Frederik Tietgen (1829-1901) významný dánský finančník a průmyslník, který ve své době patřil mezi nejpřednější představitele nejen dánského, ale i evropského finančního a průmyslového sektoru. Byl zakladatelem mnoha společností, které existují do současnosti, jako například: B&W (dnešní MAN B&W Diesel) nebo KTAS (dnešní TDC - Tele-Denmark Communications). 60 Srovnání: Kapitola 2 s. 14-21. 61 The "Marshall Plan" speech at Harvard University, 5 June 1947. On-line verze: (http://www.oecd.org/document/10/0,3343,en_2649_201185_1876938_1_1_1_1,00.html). 24 navrhl norský ministr vytvoření speciální platformy, na jejímž základě by se daly posoudit možnosti hospodářské spolupráce ve Skandinávii. Finsko se těchto rozhovorů neúčastnilo, zejména kvůli tlaku ze strany SSSR.62 Na dalším setkání ministrů zahraničních věcí, konaném mezi 27.-28. srpnem 1947, se debatovalo o konkrétních možnostech spolupráce. Výsledkem jednání se stal Společný skandinávský výbor pro hospodářskou spolupráci.63 K jeho vytvoření došlo na jednání v Oslo, které probíhalo ve dnech 23.-24. února 1948. Výbor se měl skládat ze tří zástupců z každé země, většinou vysokých státních úředníků.64 Jeho prvním úkolem se stalo vypracování studie proveditelnosti společných skandinávských tarifů, jako základ pro budování společné celní unie. Cílem vzájemné spolupráce mělo tedy být vytvoření společných severských tarifů pro dovoz a vývoz. Dále redukovat dovozní kvóty a tarifní omezení pro členské státy. Dalším bodem bylo prověřit spolupráci zaměstnavatelů a odborů v rámci severského trhu práce. A v neposlední řadě chtěli koordinovat společnou vnější obchodní politiku.65

3.2.2 UNISCAN Ještě před dokončením zprávy o možnostech vybudování a dopadech celení unie na Skandinávii, jako celek, iniciovala Velká Británie v roce 1949 vznik britsko- skandinávského hospodářského fóra UNISCAN.66 UNISCAN se měl stát dalším možným prostředkem, pro získání financí od USA. Nakonec se ale stal neformálním fórem pro diskuzi ekonomických dopadů studené války a dalších důležitých evropských hospodářských záležitostí.67 UNISCAN také přispěl k posílení kontaktů mezi

62 HANSEN, Svein Olav: Drømmen om Norden. Den Norske Freningen Norden og det nordiske samarbeidet 1919-1994. Oslo 1994, s. 142-143. 63 Felles nordisk komité for økonomisk samarbeid (Joint Scandinavian Committee for Economic Cooperation), ten byl v říjnu 1954 nahrazen Nordisk komité for økonomisk samarbeid (Nordic Economic Cooperation Committee). 64 ANDERSON, Stanely V.: The Nordic Council. A Study of Scandinavian Regionalism. Stockholm 1967, s. 115, 125.; SOLEM, Erik: The Nordic Council and Scandinavian Integration. New Yor/London 1977, s. 66-67.; WENDT, Frantz: The Nordic Council and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 98. 65 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968- 1970. Vaasa 2007, s. 31-32. 66 Jednání o UNISCANu probíhala ve stejné době, jako debaty mezi Francií, Beneluxem a Itálií o propojení celních unií Beneluxu a Francouzko-italskou celní unií (FINEBEL). 67 ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998, s. 16-17. 25

Skandinávii, Rakouskem a Švýcarskem.68 Finance od USA však nebyly jediným důvodem pro pokračující rozhovory o severské spolupráci. Za jeden z hnacích motorů diskuzí o spolupráci lze považovat i obecnou snahu o modernizaci a specializaci průmyslového sektoru v skandinávských zemích.

3.2.3 Zpráva výboru a norské obavy V lednu 1950 předložil výbor provizorní zprávu, ve které zmiňoval, že odbourání cel mezi severskými státy by mělo pozitivní dopad na hospodářství členských států. Výhody měly plynout především z velikosti trhu, který by umožňoval lepší možnosti specializace a racionalizace výroby, a také zlepšoval konkurenceschopnost producentů, což rozdělené malé severské trhy nenabízely. Komitét dále poukazoval na fakt, že by vytvoření severské celní unie bylo zcela kompatibilní s plány na obnovu válkou poničené Evropy.69 Nicméně i přes všechna doporučení a celkové kladné stanovisko výboru, nepanovala shoda mezi všemi členy výboru. Norský zástupce komitétu přidal k závěrům prohlášení, že vzhledem k současné situaci v zemi se Norsko nebude moci připojit k celní unii. Odvolával se především na stav norského hospodářství, které bylo poničené více než u ostatních severských států (snad možná s výjimkou Finska, které se ovšem jednání neúčastnilo). Norsko po válce totiž věnovalo veškeré úsilí obnově své obchodní flotile, která se nacházela v naprosto katastrofálním stavu. Země navíc zoufale potřebovala příliv zahraničního kapitálu, proto se Norové orientovali na rekonstrukci obchodní flotily a exportního průmyslového sektoru. Následkem toho byl ale domácí trh poměrně zanedbáván. Na domácím trhu byl sice norští producenti poměrně konkurenceschopní, potýkali se ale s nedostatečnou modernizací a ve srovnání se s dánským průmyslem, natož se švédským, výrazně ztráceli svou konkurenceschopnost.70 Nedostatečná konkurenceschopnost, poničený průmyslový sektor a obchodní flotila, to byly v kostce tři hlavní důvody, proč Norsko odmítalo vstup do celní unie.71 Je pravdou, že by se Norsko skutečně potýkalo v počátečních letech s mnohem většími

68 SOLEM, Erik: The Nordic Council and Scandinavian Integration. New Yor/London 1977, s. 68. 69 Jednalo jednoznačně o narážku na možnost čerpat prostředky poskytované prostřednictvím Marshallova plánu. 70 WENDT, Frantz: The Nordic Council and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 98-99. 71 FLØISTAND, Brit: Stortingets debatt om nordisk økonomisk samarbeid 1952-2002. Oslo 2002, s. 11.; HANSEN, Svein Olav: Drømmen om Norden. Den Norske Freningen Norden og det nordiske samarbeidet 1919-1994. Oslo 1994, s. 143. 26 problémy než Dánsko a Švédsko. Z tohoto pohledu by byly přínosy mnohem menší, než případné komplikace. Avšak na vzdory norským námitkám se dánský, islandský ani švédský zástupce komitétu nechtěli vzdát myšlenky na společný trh a celní unii a nepřipouštěli, že by možné problémy s celní unií mohly převážit nad jejím přínosem.72 Na druhou stranu výbor také připustil, určitou oprávněnost norských námitek a v závěrečné zprávě uvedl, že vzhledem k závažným problémům v otázce norského členství není v současné době možné vybudovat celní unii, na které by se podílely všechny čtyři země. Díky tomu se rozhovory o vybudování celní unie, potažmo společného trhu na nějakou dobu zablokovaly. Přesto, že původní plány na hospodářskou spolupráci zkrachovaly díky odmítavému postoji Norska, tak to byla právě tato země, na základě jejíž iniciativy byl komitét po neúspěšných jednáních v 50. letech požádán, aby prozkoumal možnosti zrušení tarifů ve speciálních kategoriích průmyslového sektoru. Tuto žádost předložila norská vláda poprvé na meziparlamentním setkání Dánska, Islandu, Norska a Švédska 3. prosince 1951.73 Komitét zkoumal tuto otázku během prvního zasedání Severské rady v Kodani v roce 1953. Na tomto zasedání byl v podstatě pouze oficiálně pověřen všemi členskými státy k vypracování zprávy do srpna 1954. Norsko se již od počátků severské hospodářské spolupráce potýkalo nutností se rozhodovat mezi ochranářskou politikou, s cílem zajistit si maximální soběstačnost a nezávislost na ostatních zemích, a potencionálním slibným hospodářským růstem, jež by ale zvyšoval norskou závislost na okolních trzích. Naproti tomu se Norsko vydalo spíše cestou vyšších celních bariér a státních zásahů do hospodářství, jež nakonec vedly i k dalším problémům při debatách o severské hospodářské spolupráci. Pokud jde o ideovou dimenzi severské spolupráce, jako kooperace zemí s podobnou historií, jazykem i kulturou, tak se jednalo o bezproblémovou záležitost, která se setkávala s vysokou podporou nejen mezi politickými představiteli jednotlivých zemí ale i mezi veřejností.74

72 WENDT, Franzt: Nordisk Råd 1952–1978. Stockholm 1979, s. 58-59. 73 FLØISTAND, Brit: Stortingets debatt om nordisk økonomisk samarbeid 1952-2002. Oslo 2002, s. 11. 74 Pro přesné vyjádření míry podpory neexistují vhodné výsledky veřejného mínění. Avšak mezi autory, zabývající se severskou spoluprácí figurují tato prohlášení jako neoddiskutovatelná fakta, která jsou součástí určité severské identity a společné kultury. Srovnání: ANDERSON, Stanely V.: The Nordic Council. A Study of Scandinavian Regionalism. Stockholm 1967, s. 3-25.; BRAMSNÆS, C. V.: Nordisk økonomisk samarbejde. In: WENDT, Franzt (ed): Nordisk samarbejde. Købehavn 1954, s. 76-77.; FLØISTAND, Brit: Stortingets debatt om nordisk økonomisk samarbeid 1952-2002. Oslo 2002, s. 11-12.; HANSEN, Svein Olav: Drømmen om Norden. Den Norske Freningen Norden og det nordiske 27

4. Severská rada a hospodářská spolupráce

Zdaleka největším úspěchem severské spolupráce byla a je Severská rada, založená v roce 1952. Rada se skládá ze zástupců parlamentu a vlád pěti severských států a jejím účelem bylo především koordinovat kroky všech členů. Samotná myšlenka vytvoření společného severského parlamentního výboru nebyla zdaleka nová, ale vyskytla se již v meziválečném období. V říjnu 1938 předložil dánský ministr zahraničí P. Munch75 na setkání vlády návrh na vytvoření stálého orgánu, který by severským zemím zajistil lepší spolupráci, plánování a koordinaci kroků při prosazování společných zájmů.76 Tento orgán se měl skládat ze zástupců předsedů vlád a ministrů zahraničních věcí Dánska, Finska, Norska, Švédska a předsedy vlády Islandu,77 stejně jako ze zástupců národních parlamentů. Podle návrhu mělo docházet k pravidelným setkáním čtyřikrát ročně, za účelem debaty o možnostech další spolupráce. V návrhu se však nepočítalo s tím, že by společné závěry byly nějakým způsobem závazné, nebo že by se o návrzích hlasovalo.78 Jednalo se tedy opravdu pouze o formální zakotvení dosavadní praxe setkávání vrcholných přestavitelů severských zemí. Dánský návrh se ale tehdy nesetkal s dostatečnou podporou ve všech zemích, také proto nebyl realizován. Během druhé světové války se diskuze na toto téma rozvíjely především v Dánsku a Švédsku. Po skončení války se ale diskuze o možném vytvoření společného severského orgánu odehrávala především mezi dánskou veřejností a touto otázkou se zabýval i dánský Rigstag79. Počátečním impulzem, který vyvolal potřebu vytvořit oficiální orgán, který by zahrnoval zástupce vlád i delegáty parlamentů, byly debaty o společné severské obraně, kterých ne účastnili pouze předsedové vlád a

samarbeidet 1919-1994. Oslo 1994, s. 7-8.; HILSON, Mary: The Nordic Model: Scandinavia since 1945. London 2008, s. 11-24.; SOLEM, Erik: The Nordic Council and Scandinavian Integration. New Yor/London 1977, s. 1-18.; SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co- operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007, s. 7-8.; WENDT, Franzt: Nordisk Råd 1952–1978. Stockholm 1979, s. 3-4, 12-13. 75 Celým jménem Peter Rochegune Munch (1870-1948), dánský historik a politik, přední představitel Radikale Venstre a dlouhodobý člen Landstingu (horní komora dánského Folketingu v letech 1849-1953). V letech 1929-1940 působil jako ministr zahraničních věcí. Zdroj: WENDT, Frantz: The Nordic Council and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 102. 76 WENDT, Frantz: The Nordic Council and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 102. 77 Island v této době doposud sdílel společnou zahraniční politiku s Dánskem, proto byl zastupován pouze přesedou vlády. 78 WENDT, Franzt: Nordisk Råd 1952–1978. Stockholm 1979, s. 17. 79 Rigstag byl dolní komorou dánského Folketingu v letech 1849-1953. 28 ministři, ale i zástupci parlamentů.80 V této době nedošlo sice ještě k vytvoření žádné formální instituce, ale k dohodě o pořádání pravidelných setkávání zástupců parlamentů, kteří by mohli se svými kolegy z ostatních severských zemí diskutovat možné způsoby, jak čelit současným poválečným problémům, se kterými se potýkala celá Skandinávie.

4.1 Vznik Severské rady

1949 se všechny severské země, staly členy Rady Evropy,81 samozřejmě s výjimkou Finska, kterému to nedovolovalo jeho postavení v závislosti na SSSR. Právě na poli Evropské Rady docházelo ke stále užší spolupráci mezi severskými státy, za účelem prosazovat specifické potřeby jejich zemí. Od tohoto momentu již vše nevyhnutelně směřovalo k vytvoření zastupitelského orgánu, jenž by zahrnoval všechny severské státy. Iniciativy se opět ujalo Dánsko a na dvacátém osmém setkání delegátů Severské meziparlamentní unie ve Stockholmu v srpnu 1951. Unie se měla podle návrhu proměnit v orgán volených reprezentantů parlamentů, kteří se měli společně se členy vlád pravidelně setkávat za účelem konzultací v otázce severské spolupráce. Návrh byl schválen zástupci Dánska, Islandu, Norska a Švédska. Delegáti Finska odmítli návrh s odůvodněním, že v současnosti není vhodná situace, aby se Finsko podílelo na vytvoření Rady.82 Přesto, že se Finsko nepodílelo na tvorbě Severské rady a nebylo ani jejím členem, tak mělo zvláštní neformální status člena. Finští zástupci měli přístup k dokumentům, mohli se vyjadřovat k jednotlivým problémům a byly s nimi konzultovány další možné kroky severské spolupráce. Neměli ale hlasovací právo ani žádný oficiální statut.83 Během let 1953-1955, začala ve Finsku sílit potřeba se více zapojit do severské spolupráce. V říjnu 1955 dostala vláda oficiální mandát od

80 WENDT, Franzt: Nordisk Råd 1952–1978. Stockholm 1979, s. 17. 81 Rada Evropy je mezivládní organizace, která byla založena 5. května 1949 Londýnskou smlouvou (Treaty of London), kterou podepsalo deset států: Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Švédsko a Velká Británie a hlavním cílem Rady Evropy je dodnes dosažení větší jednoty členů. V současnosti sdružuje 47 členů. Zdroj: Council of Europe - http://www.coe.int/. 82 ANDERSON, Stanely V.: The Nordic Council. A Study of Scandinavian Regionalism. Stockholm 1967, s. 15-17, 20-22.; SOLEM, Erik: The Nordic Council and Scandinavian Integration. New Yor/London 1977, s. 40-43.; WENDT, Franzt: Nordisk Råd 1952–1978. Stockholm 1979, s. 17-18. 83 WENDT, Frantz: The Nordic Council and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 104-106. 29

Eduskunty84 k žádosti o přidružení k severské radě. Všechny čtyři členské státy poté návrh přijaly, čímž se Finsko stalo oficiálním členem Severské Rady.85 Rada se měla skládat z volených členů národních parlamentů. Výběr kandidátů měl být takový, aby reprezentoval různé politické názory dané země. Způsob volby těchto kandidátů byl ponechán na každé zemi, s tím, že musel splňovat podmínku a zastoupení rozdílných politických názorů. Do severské rady mělo být zvoleno 16 zástupců z Eduskunty, Folketingu, Riksdagu a Stortingu a 5 členů Althingu. Dohromady se Rada skládala ze 69 volených zástupců národních parlamentů, přičemž na počet členů neměl mít vliv budoucí demografický vývoj v členských státech. Každého zasedání Rady se účastnili také ministři, za tímto účelem mohla každá vláda vyslat tolik ministrů, kolik daný problém vyžadoval. Předsedové vlád a ministři zahraničních věcí se účastnili každého zasedání Rady.86

4.2 Severská rada a hospodářská spolupráce

Na jaře 1954 dokončil výbor zprávu o možnostech zrušení tarifů ve speciálních kategoriích průmyslového sektoru. Zpráva byla potom představena na druhém zasedání Severské rady v srpnu 1954.87 Výbor se soustředil na necelé tři desítky odvětví, u nichž by mohlo dojít k vytvoření společného trhu.88

4.2.1 Zemědělství a společný trh Studie byla omezena pouze na oblast průmyslových produktů, protože již během jednání se všechny strany shodli na tom, že do společného trhu nebude začleněno zemědělství.89 Snaha zabránit vytvoření společného trhu i pro zemědělské produkty byla způsobena především nevhodnými klimatickými podmínkami, jež panovaly v Norsku a

84 Finský parlament. 85 Oficiálního přivítání se dostalo finské delegaci na čtvrtém setkání Severské rady v Kodani 27. ledna 1956. Zdroj: 1953-1971, Finland blir med og de første fellesnordiske rettigheter innføres. On-line verze: (http://www.norden.org/no/nordisk-raad/om-nordisk-raad/nordisk-raads-historie/1953-1971). 86 WENDT, Frantz: The Nordic Council and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 108-109. 87 Tamtéž, s. 171-173. 88 Není tajemstvím, že zpráva vznikala za úzké spolupráce s průmyslovými kruhy, proto je nutné mít na paměti, že tak mohla spíše vyhovovat exportně založeným dánským a švédským producentům. 89 Debaty o možném začlenění zemědělských produktů do společného trhu se táhly již od konce 40. let, avšak především díky jednoznačně odmítavému postoji Norska k zapojení této oblasti do společného trhu, neměly podobné návrhy šanci na úspěch. Srov. FLØISTAND, Brit: Stortingets debatt om nordisk økonomisk samarbeid 1952-2002. Oslo 2002, s. 12-32. 30 ve Švédsku, na rozdíl od Dánska. V obou zemích bylo zemědělství navíc dotované, nebylo tedy orientováno na export, pouze se soustředilo na maximální zajištění soběstačnosti v dodávkách potravin90 a částečně plnilo funkci údržby krajinného rázu.91 Společný trh se zemědělskými produkty by se tak musel potýkat s mnohem většími problémy než trh s průmyslovými výrobky. Dánsko si také moc dobře uvědomovalo, že pokud by trvalo na začlenění zemědělských produktů do společného trhu, neměla by tato myšlenka žádnou šanci na úspěch.92 Za tímto tichým souhlasem Dánska se skrývala naděje, že i když nebude v nejbližší době vytvořen společný trh pro zemědělské produkty, tak pokud bude již existovat trh pro některé průmyslové výrobky, může snadněji vzniknout i společný trh pro vybrané zemědělské produkty.

4.2.2 Průmysl a společný trh Dánské a švédské průmyslové kruhy dlouhodobě silně podporovaly myšlenku vytvoření severského trhu pro průmyslové výrobky. Ve svých plánech však často naráželi na norskou neochotu se takového projektu účastnit, z důvodu slabé konkurenceschopnosti svých producentů.93 Daným problém se zabývala i národní sdružení zaměstnavatelů a odbory, které na rozdíl od jasné podpory dánských a švédských kolegů nedokázali zaujmout jasné stanovisko. Zajímavé je i to, že jednotlivé odborové organizace v Norsku vyjadřovaly obavy z nárůstu nezaměstnanosti, ale zastřešující odborová organice vyjádřila myšlence společného trhu podporu, podobně jako odborové organizace v Dánsku a ve Švédsku. Zmíněné odborové organizace uváděly čtyři hlavní důvody proč podporovat společný trh:94 1. Existence krátkodobých těžkostí, bude v dlouhodobém hledisku mnohonásobně vykompenzována přínosy společného trhu.

90 Zajištění potravinové soběstačnosti bylo součástí domácí politiky všech severských zemí, navíc v této době neuběhlo ani deset let od ukončení druhé světové války a o různé konflikty mezi oběma bloky nebyla nouze, proto není divu, že byly všechny snahy o maximální soběstačnost ještě posilovány. 91 Kromě již zmíněného účelu hrály dotace do zemědělství, především v Norsku, i jinou úlohu. Jednalo se o sociální rovnoprávnost, tedy dorovnávání platů zemědělcům na úroveň dělníků, součástí toho byl také boj proti vylidňování severních, málo obydlených částí země. 92 Požadavky na zapojení zemědělských produktů byly kromě jiného diskutovány i na úrovni skandinávských zemědělských organizací a dánští zemědělci souhlasili, i když neradi, že i když bude vytvořen společný trh, tak zemědělské produkty budou i nadále podléhat různým omezením. 93 Srov. Kapitola 3. 94 WENDT, Frantz: The Nordic Council and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 166-168. 31

2. Existence téměř společného jazyku, úzké kulturní vazby a především všechny státy sdílejí i většinu právních norem v oblasti obchodu a pracovního trhu. 3. Díky nedávno vytvořené pasové unii95 bude mít společný trh pozitivní dopad na mobilitu pracovních sil. 4. Již v současné době je dobrá míra spolupráce mezi politickými stranami, odbory a dalšími sektory veřejného života, proto nehrozí vznik potenciálních nedorozumění ani v této oblasti. Na závěr již jen odborové organizace dodaly, že společný trh nebude mít negativní dopad na trh práce také proto, že již v současnosti existují obdobné mzdy ve všech státech pro, není nutné se tedy obávat toho, že by levnější pracovní síla některé ze zemí konkurovala domácím dělníkům. Docházelo by pouze ke zdravé pracovní mobilitě, což by podpořilo jeden z hlavních cílů všech tří vlád, plné zaměstnanosti.96 Přes podporu, kterou společnému trhu vyjadřovaly některé organizace, nepanovala mezi členy výboru úplná shoda ohledně závěrečného doporučení zprávy. Ze strany dánských a švédských zástupců se ozývala stejná doporučení jako v roce 1950. Navíc problémy, které byly zmíněny v poslední zprávě, se podle Dánska a Švédska podařilo z větší míry překonat. Podobně jako odbory, zdůrazňovali především pozitivní dopad na trh práce a dále posílení konkurenceschopnosti producentů. Samozřejmě připouštěli i tradiční problémy s budováním celní unie, tedy odbourávání celních bariér a vytvoření společných vnějších cel. Za tímto účelem navrhli desetileté přechodné období, během něhož mělo dojít k harmonizaci vnitřních i vnějších cel. Součástí závěrečného doporučení byl i návrh osmi odvětví, ve kterých by bylo možné již v prvním kroku odbourat veškerá dovozní omezení: nábytek, těžká chemie, barvy a laky, porcelán, kůže a obuvnické zboží, textil, zemědělské stroje a nakonec rozhlasové přijímače i s příslušenstvím.97 Zatím co dánské a švédské stanovisko bylo kladné, tak norští zástupci ve výboru byli mnohem více kritičtí. V podstatě poukazovaly na stejné problémy jako v roce 1950. Podle jejich názoru by z jednotného trhu Norsku plynuly pouze minimální výhody, vzhledem k tomu, že jeho nejdůležitější průmyslové exportní komodity mají již v současnosti volný přístup na severské trhy. Navíc by se díky konkurenci ve zmiňovaných oblastech mohla některá odvětví norského průmyslu dostat do

95 Podrobněji viz kapitola 4.3. Severská rada a další oblasti spolupráce, s. 36. 96 WENDT, Frantz: The Nordic Council and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 168. 97 Tamtéž, 169. 32 závažných problémů. Ochranářská opatření byla v Norsku mnohem vyšší než v Dánsku nebo ve Švédsku a pokud by vznikla celní unie, tak by byly společné vnější tarifní omezení v průměru mnohem menší, než jaké mělo Norsko. V souvislosti s tím by se norští producenti museli potýkat nejen s dánskou a švédskou konkurencí, ale i s tlakem ze strany nečlenských zemí. Dále norští zástupci upozorňovali na to, že je domácí průmysl nutné více chránit, protože je hendikepován, díky vyšším cenám surovin,98 dopravní vzdáleností,99 větší daňové zátěži a cenové kontrole některých průmyslových produktů než u ostatních zemí. Z těchto důvodů, tedy norský zástupce odmítl myšlenku společného trhu.100 Poté, co se byla závěrečná zpráva v červnu 1954 předložena vládám k posouzení, tak se netrpělivě čekalo především na stanovisko norské vlády. To bylo nakonec mnohem kladnější, než stanovisko norských zástupců ve výboru. Vláda tak sice potvrdila podporu myšlence společného trhu, ale navrhovala odlišný přístup. Navrhovala, aby se spolupráce soustředila především na nová odvětví, u kterých se na rozdíl od tradiční výroby nemuseli potýkat s těžkostmi při snižování celních omezení. Proto norská vláda navrhla spolupráci v oblasti energetiky.101 Podle jejich názoru se jednalo o odvětví, které se mnohem lépe uplatní na větším prostoru, což by mohl poskytnout právě společný severský trh. Tento „velký plán“ na spolupráci v oblasti energetiky počítal s tím, že by Norsko poskytlo své vodní zdroje, Dánsko a Švédsko by potom zajistili rozvodnou síť a kapitál pro tento projekt. Kromě „velkého plánu“ Norové navrhovali spolupráci na poli průmyslového rozvoje a inovací,102 s cílem zajistit technickou vyspělost a větší konkurenceschopnost severským producentům. Druhé zasedání Severské rady v srpnu 1954, pořádaném v Oslu, se neslo v duchu hledání kompromisu mezi návrhem Dánska a Švédska, který zahrnoval vytvoření severského trhu pro „stará“ i „nová“ průmyslová odvětví, a norským návrhem na spolupráci v novém velkovýrobním průmyslu. Výbor nakonec dosáhl dohody na kompromisu, přesto ne jednomyslně. Při závěrečném jednání o konečné podobě dohody se pro vyslovili všichni zástupci Dánska i Švédska, dále tři z pěti zástupců Islandu.

98 Ty byly způsobeny nejen vyššími náklady na dopravu, ale hlavně vysokými cli. 99 Některé podniky nebyly vždy dobře strategicky umístěny a plnily především funkci zaměstnavatele v odlehlejších regionech země. Těmto podnikům by poté opravdu mohlo hrozit propouštění a následně by docházelo k vylidňování těchto oblastí a sociálním problémům. 100 ANDERSON, Stanely V.: The Nordic Council. A Study of Scandinavian Regionalism. Stockholm 1967, s. 126-127. 101 WENDT, Frantz: The Nordic Council and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 171. 102 Tamtéž, s. 171. 33

Zástupci Norska se rozdělili na dva stejně velké tábory. Osm členů, reprezentovaných DNA bylo pro přijetí návrhu, ale zbývajících osm členů, tedy zástupců opozičních stran, se stavělo proti. Zástupci norské opozice požadovali, aby byl celý návrh nejdříve projednán na půdě Stortingu a teprve poté se o něm rozhodlo i v Severské radě. Tento návrh byl zamítnut poměrem 43:8.103 Poté se hlasovalo o samotném návrhu: 43 členů bylo pro, 9 se zdrželo hlasování a 1 byl nepřítomen.104 Rada ve svém doporučení na závěr ještě vyjádřila přesvědčení, že společný trh prospěje pracovnímu trhu a bude prospěšný nejen pro Skandinávii jako celek, ale pro každého člena. Severská rada také vyzvala vlády, aby se připravovaly na vytvoření společného trhu pro co největší množství sektorů. Dále se měli všichni členové snažit o vytvoření společných tarifů a učinit kroky, které by vedly k jejich vzájemnému odstranění.105 Ze strany Severské rady byl také vyvíjen tlak na co nejrychlejší jednání vlád členských zemí. Asi nejbedlivěji bylo sledováno Norsko, které zde zastávalo roli tzv. „troublemakera“. Na základě výsledků jednání Severské rady měli nyní převzít hlavní iniciativu vlády, které dostaly za úkol se postarat o co nejrychlejší přípravu na vytvoření společného trhu. Aby nedocházelo k nedorozuměním nebo k ukvapenému jednání některých vlád, navrhla švédská strana setkání všech předsedů vlád. To proběhlo ve dnech 30.-31. října 1954 v Harpsundu106 za účasti Dánska, Norska a hostitelské země Švédska. Během konference se dohodli na sestavení ministerského výboru (z každé země jeden zástupce), který by byl zodpovědný za plánování a organizaci hospodářské spolupráce. Dále měl být také vytvořen Skandinávský výbor pro spolupráci107 složený ze tří až čtyř vládních činitelů každé země, přičemž by byl každý člen odpovědný za domácí koordinaci příprav a případnou komunikaci se zástupci obchodu, průmyslu a s odbory. Na setkání bylo také vyhověno norskému přání rozšířit záběr dosavadního průzkumu o možnostech vzájemné spolupráce a také zvážit roli dotací, veřejný zájem, daně a vládní regulace.108 Tímto krokem si Norsko slibovalo jednak ospravedlnění vlastní pozice („troublemakera“) a také vyjmutí určitých odvětví ze společného trhu.

103 Dva zástupci Islandu nebyli během hlasování přítomni. 104 Zde je nutné poukázat na to, že i když se norští a islandští zástupci stavěli proti návrhu, tak se pouze zdrželi hlasování, ale proti samotnému návrhu nehlasovali. 105 ANDERSON, Stanely V.: The Nordic Council. A Study of Scandinavian Regionalism. Stockholm 1967, s. 128-130. 106 Harpsund je oficiálním sídlem švédského premiéra. 107 Skandinavisk samarbeid komité - Scandinavian Cooperation Committee. 108 WENDT, Franzt: Nordisk Råd 1952–1978. Stockholm 1979, s. 59-61. 34

Od ledna 1955, tedy jen měsíc Harpsundské konferenci, začaly být uváděny v činnost jednotlivé sektorové komise a výbory za účelem harmonizace a koordinace vzájemných postupů všech tří zemí. Proto do zasedání Severské rady v roce 1955 nebylo možné vypracovat ještě žádnou zprávu, z tohoto důvodu vznesla Rada pouze požadavek na vypracování zprávy do ledna 1956.109 V lednu Výbor hospodářské spolupráce předložil Radě pouze zatímní zprávu,110 jež byla ve své podstatě téměř stejná, jako předešlé dvě zprávy a tudíž se potýkala i se stejnými problémy. Rada se nakonec rozhodla, že počká na konečnou verzi zprávy, která byla dokončena v srpnu 1957. Tou dobou však již započala jednání o celoevropské zóně volného obchodu a proto se debata o společném trhu a celní unii v podstatě vytratila bez jasného závěru. V roce 1960 navíc došlo k vytvoření EFTA, které se nemuselo potýkat s takovými problémy jako severská celní unie nebo společný trh. Na zasedání v roce 1956 se Rada ještě usnesla, že se bude snažit o přenesení debaty o vytvoření celní unie a společného trhu mezi veřejnost, za účelem zlepšení informovanosti obyvatel a zvýšení zájmu o severskou spolupráci.111 V případě Norska, se podobně jako u závěrů jednotlivých zpráv, moc věcí mezi léty 1954-1956 nezměnilo. Navíc 80% norského exportního zboží již mělo volný přístup na trhy Dánska a Švédska, ale v opačném případě to bylo pouze 50%.112 Z toho jasně plyne, že by Norsko založením společného hospodářského prostoru nezískalo tolik co Dánsko a Švédsko. Navíc v Norsku nebyla politická vůle ke změnám v oblasti dotací, daní a dalších regulací. V tomto ohledu se jednání dostávala jednoznačně do slepé uličky. Jediné co mělo naději na úspěch, byla spolupráce v oblasti velkovýroby, jako například energetika nebo nová průmyslová odvětví. S podobnými problémy se také setkáváme v 70. letech při vyjednávání o plánu NORDEK, tou dobou však již procházel norský průmysl procesem restrukturalizace, díky čemuž ubylo několik překážek v cestě k vytvoření společného trhu a celní unie.

109 ANDERSON, Stanely V.: The Nordic Council. A Study of Scandinavian Regionalism. Stockholm 1967, s. 129-131 110 WENDT, Frantz: The Nordic Council and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 175. 111 ANDERSON, Stanely V.: The Nordic Council. A Study of Scandinavian Regionalism. Stockholm 1967, s. 130-131. 112 WENDT, Frantz: The Nordic Council and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 192- 194. 35

4.3 Severská rada a další oblasti spolupráce

Severská spolupráce probíhala v mnoha různých oblastech jako je kultura, vzdělání, harmonizace legislativy, doprava113 a cestování. Většinou se jednalo o bezproblémové oblasti, ve kterých probíhala spolupráce již před založením Severské rady, ta se poté spíše ujala role koordinátora a prostředníka při jednáních o prohlubování spolupráce nebo harmonizaci legislativy. Mezi nejzajímavější projekty spolupráce patří asi vytvoření společné pasové unie. Severská pasová unie byla vytvořena ve třech krocích. V roce 1952, zároveň se vznikem Severské rady, se severské země dohodly na zrušení pasů při cestování mezi členskými státy a na zpětném přebírání cizích státních příslušníků, které vstoupily ilegálně do z jedné severské země do druhé. Dalším krokem bylo v roce 1954 rozšíření dohody o souhlas, že občané mohou bydlet v jakékoli ze severských zemí bez povolení k pobytu. Třetím krokem bylo odstranění pasové kontroly pro cizince na vnitřních hranicích členských států, tato smlouva byla podepsána 12. července1957 a vstoupila v platnost 1. května1958.

113 Jedním z příkladů spolupráce v oblasti dopravy je založení Scandinavian Airlines System (SAS), dnešní Scandinavian Airlines. Letecká společnost byla založena v roce 1946 jako konsorcium Det Danske Luftfartselskab, Svensk Interkontinental Lufttrafik a Det Norske Luftfartselskap. Samotná spolupráce začala o dva roky později, v roce 1951 se letecké společnosti se rozhodly vytvořit SAS. Zdroj: SAS Group - http://www.sasgroup.net/SASGroup/default.asp. 36

5. Zóna volného obchodu, EFTA a EHS

Někteří politici, historici a i politologové si kladou otázku, proč se státy západní Evropy částečně vzdaly své suverenity ve prospěch nadnárodních organizací a vydaly se cestou budoucí harmonizace společných politik. Proč se rozhodly vyměnit stav vzájemné závislosti za společnou integraci v nadnárodní organizaci? Takové rozhodnutí lze přičíst specifickým historickým zkušenostem těchto zemí. K tomu je nutné dodat, že se cestou nadnárodní integrace nevydaly všechny západoevropské země. Některé státy, jako Švýcarsko, Norsko nebo Island,114 zůstávají mimo nadnárodní struktury. Proto se zde budeme věnovat období, kdy se Norsko poprvé muselo, i když částečně proti své vůli, věnovat otázce zda, a za jakých podmínek, vstoupit do nadnárodní organizace.

5.1 Velká zóna volného obchodu

Během 50. let norská vláda podporovala především mezivládní spolupráci s cílem podpořit obchod. Soustředila se na projekty, které by stimulovaly obchod a zároveň by Norsku umožnily ochranu domácího sektoru.115 Mezi takovéto projekty bezesporu patřil Program liberalizace obchodu116 a Evropská platební unie117, jež byly prezentovány pod hlavičkou OEEC, ale ani k nim nebyl vládní postoj vždy jednoznačný.118 Podobně jako při vyjednáváních o společném severském trhu. Norsko se na jedné straně sice snažilo prozkoumat různé možnosti spolupráce, přesto nebylo vždy ochotné vystavit své producenty plné mezinárodní soutěži, navíc vláda ani nedokázala dostatečně přesvědčit Storting a některé klíčové zájmové organizace, aby vyjádřily podporu tomuto plánu.119

114 Veškeré organizace, do kterých se tyto státy doposud plně zapojily, mají čistě mezivládní charakter. A přesto, že se Island dlouhodobě vyhýbal členství v EHS/ES/EU (Blíže: THORHALLSSON, Baldur (ed.): Iceland and European Integration. London/New York 2004.), tak v souvislosti s ekonomickou krizí požádal 16. července 2009 o členství v EU. 115 Srovnání: Kapitola 3,4. 116 Trade Liberalisation Program. Podrobněji: BOYER, Frederic; SALLE, J. P.: The Liberalization of Intra-European Trade in the Framework of OEEC. Staff Papers - International Monetary Fund, Vol. 4, No. 2 (Feb., 1955), s. 179-216. 117 European Payments Union. 118 POKORNÝ, Jiří: Norské snahy o zapojení do Evropy. Diplomová práce. Brno 2009, s. 18. 119 FLØISTAND, Brit: Stortingets debatt om nordisk økonomisk samarbeid 1952-2002. Oslo 2002, s. 11, 23-32.; FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. On-line verze: (http://www.arena.uio.no/publications/working-papers1998/papers/wp98_25.htm).; HANSEN, Svein 37

Norská vláda se, již delší dobu, obávala možného rozdělení západoevropského trhu na několik segmentů.120 Takový výsledek by neměl pouze ekonomické dopady na Norsko a řadu dalších zemí, ale pro Norsko hrála důležitou roli i bezpečnostní dimenze takového vývoje. Proto byl přístup k Británii podporovanému plánu o celoevropskou zónu volného obchodu pro průmyslové zboží (FTA121) v rámci OEEC z počátku velice opatrný. Velká Británie, která byla iniciátorem plánu FTA, se totiž na rozdíl od šestky orientovala na mezivládní spolupráci v rámci OEEC, která jí právě svým mezivládním uspořádáním a možností blokovat přesun pravomocí směrem k nadnárodní integraci více vyhovovala. Podobné stanovisko zastávalo tehdy i Norsko a přes jisté obavy z rozdělení evropského trhu vidělo v novém plánu i možnost, jak rozkol západního trhu překonat. Norsko doufalo, že se k projektu FTA připojí i země EHS, navíc FTA navazovala na poslední debaty o severském trhu, což jí zajišťovalo mezi norskou veřejností vřelé přijetí.122 Diskuze o FTA v rámci OEEC probíhaly od jara 1957, do prosince 1958.123 Dne13. února 1957 se Rada ministrů OEEC rozhodla, že zahájí jednání o FTA. V této době vyvíjela Británie zároveň tlak na šestku, aby pozdržela ratifikaci Římských smluv124 uzavřených 25. března 1957.125 FTA označovaná jako Evropské hospodářské sdružení se zaměřovala především na liberalizaci trhu126 s přechodným obdobím 12-15 let, rozděleným do tří etap. Liberalizace se týkala pouze vybraných průmyslových produktů a zemědělství nebo rybolov zůstaly až na některé výjimky mimo. Právě v případě zemědělských produktů učinili Britové několik ústupků, ale podobně jako

Olav: Drømmen om Norden. Den Norske Freningen Norden og det nordiske samarbeidet 1919-1994. Oslo 1994, s. 143.; SOLEM, Erik: The Nordic Council and Scandinavian Integration. New Yor/London 1977, s. 69-76.; WENDT, Franzt: Nordisk Råd 1952–1978. Stockholm 1979, s. 58-59. 120 Jednalo se především o tzv. šestku, kterou tvořili: Francie, Německo, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko. Další oblast by představovaly severské země ve spolupráci s Velkou Británií a Irskem. Volnými hráči by se staly ostatní evropské země, které by se mohly připojit k jednomu z bloků, nebo se pokusit vytvořit další integrační útvar na bázi ekonomické spolupráce. 121 Free Trade Area (FTA), zóna volného obchodu. 122 Vše co vycházelo, nebo navazovalo na severskou spolupráci, mělo větší podporu veřejnosti. Srovnání: POKORNÝ, Jiří: Norské snahy o zapojení do Evropy. Diplomová práce. Brno 2009, s. 19. 123 SOLEM, Erik: The Nordic Council and Scandinavian Integration. New Yor/London 1977, s. 72-73. 124 V roce 1958 vstoupily v platnost tzv. Římské smlouvy zakládající Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii. Proces evropské integrace se díky tomu dostal do nové fáze integrace. 125 S tím Británie neuspěla, a proto musela jednat co nejrychleji, aby dosáhla svého cíle. 126 Liberalizace se týkala pouze vybraných průmyslových produktů a zemědělství nebo rybolov zůstaly mimo. 38

Norové odmítali úplné odstranění tarifů na zemědělské produkty.127 Přes určité klady, jež by mohla FTA přinést, si státy EHS uvědomovaly, že není možné, aby souběžně existovaly dvě instituce, aniž by tím v budoucnu nebylo Společenství oslabeno.128 Parlamentní shromáždění EHS sice souhlasilo s principem ekonomické asociace šestky do FTA, ale 27. června 1958 schválilo rezoluci, níž bylo výslovně uvedeno: „Společenství nemůţe souhlasit s rozplynutím v celku, který by je zbavil výsady hospodářské a politické integrace, jeţ se v současnosti rozvíjí.“129 Ale celkově lze říci, že postoj zemí EHS nebyl k smlouvě jednotný.130 Jednání o FTA v rámci OEEC probíhala v dosti vyostřené atmosféře, kde byly státy EHS obviňovány z diskriminace, protekcionismu a ze snahy rozdělit Evropu. Největší napětí panovalo mezi Francií a Velkou Británií, protože ji Francie podezřívala ze snahy zničit společný trh nebo poškodit jeho fungování.131 Jak již bylo řečeno, tak norská vláda vyjadřovala obavy z rozdělení evropského trhu a možného dopadu v rámci NATO. Ale ani na domácí scéně nebyla situace jednoznačná. Vláda totiž disponovala pouze omezeným mandátem pro vyjednávání a i podpora FTA mezi poslanci Stortingu byla spíše opatrná.132 Do jednání o FTA se postupně zapojovaly i další subjekty a zájmové organizace, jež více podporovaly norskou participaci na projektu. Tato skutečnost přispívala i k růstu podpory mezi poslanci Stortingu. Nakonec se ale ukázalo, že rozhodujícím činitelem pro získání silnější podpory ve Stortingu, byli někteří členové kabinetu. Arne Skaug,133 Erik

127 GERBET, Pierre: Budováni Evropy. Praha 2004, s. 149-150. 128 POKORNÝ, Jiří: Norské snahy o zapojení do Evropy. Diplomová práce. Brno 2009, s. 19. 129 Tamtéž, s. 150. 130 Největší výhrady zaznívaly asi ze strany Francie, především zemědělců, ale ani v ostatních zemích nebyla situace zcela jasná. Ale asi největší podporu měla FTA u zemí Beneluxu. 131 Za této situace se změnila francouzská politická scéna po návratu de Gaulla k moci. De Gaulle se vyslovil pro zachování společného trhu a pro jeho obranu, ale FTA z jeho pohledu nebyla pro Francii přijatelná, protože ohrožovala záruky dané Římskými smlouvami. (V pozadí tohoto prohlášení stály nejen silné francouzské hospodářské a obchodní kruhy, které se jasně vymezovaly vůči FTA. Ale určitou roli zde mohla také sehrát i de Gaullova antipatie k Velké Británii.) Francie tedy odmítla takovou FTA, v níž by nebylo zemědělství, ani společné vnější tarify ani pozdější hospodářská unie a pro své stanovisko postupně získala celou šestku. Srov.: GERBET, Pierre: Budováni Evropy. Praha 2004, s. 151. 132 FLØISTAND, Brit: Stortingets debatt om nordisk økonomisk samarbeid 1952-2002. Oslo 2002, s. 28- 30. 133 Arne Skaug (1906-1974) ekonom, diplomat a politik, člen DNA. 1946 byl jmenován ředitelem statistického úřadu, 1948 se stal státním sekretářem ministerstva zahraničních věcí, 1949 jmenován ambasadorem u OEEC, 1952 u NATO. V letech 1955-61 ministr obchodu. Působil jako ambasador v Londýně (1962) a Kodani (1968). Zdroj: Arne Skaug. http://www.snl.no/Arne_Skaug. 39

Brofoss134 a Halvard Lange135 se během jednání začali vyslovovat jednoznačně pro norské členství v FTA.136 Důležitým argumentem pro FTA bylo členství Velké Británie spolu se severskými státy. Očekávaly se také ekonomické výhody pro průmyslové zboží, výrobky z ryb a rostoucí investice. Na druhé straně vláda musela počítat s nemalými náklady na nutnou restrukturalizaci některých průmyslových sektorů a v zemědělství, ale v zájmu kompromisu byla ochotna tuto cenu přijmout. Norové byli spíše znepokojeni odmítavým postojem Británie k zapojení potravin do FTA,137 to by totiž mohlo mít značné dopady na norský export ryb a souvisejících produktů. Norský postoj k FTA se bohužel nikdy nevyvinul v jasné politické stanovisko, které by nám mohlo doložit, jak by se vláda v případě úspěchu FTA chovala. Proto není zcela jasné, jak velký kompromis by byla ochotna vláda učinit pro přijetí takové smlouvy.138

5.2 Vznik Evropského sdružení volného obchodu

Problémy z let 1958-59 se staly předehrou pro vytvoření Evropského sdružení volného obchodu (EFTA139) v roce 1960. Když skončila jednání o FTA, tak Británie kolem sebe shromáždila různorodou koalici, jež se měla stát základem budoucí EFTA. 140 Británie se snažila nejen vytvořit zónu volného obchodu, ale také se snažila předejít tomu, aby ostatní země nenásledovaly příklad Řecka a Turecka, a individuálně a „nekoordinovaně“ se přidružovali k šestce.141 Jednání byla poměrně rychle vedena na

134 Erik Brofoss (1908-1979) ekonom, politik, člen DNA. V letech 1945-47 zastával úřad ministra financí, zasloužil o založení ministerstva obchodu, které později vedl (1947-54). Později působil jako ředitel Norské banky (1954-70) a jako ředitel výkonného orgánu Mezinárodního měnového fondu (MMF) v letech 1970-73. Zdroj: Erik Brofoss. http://www.snl.no/Erik_Brofoss. 135 Celým jménem Halvard Manthey Lange (1902-1970) diplomat, politik a státník, člen DNA. Jeho otcem je Christian Lous Lange, držitel Nobelovy míru. Halvard Lange strávil většinu období nacistické okupace v koncentračním táboře. Působil jako člen norského Nobelova výboru (1945-48) a v letech 1946- 63, 1963-65 působil jako ministr zahraničních věcí. Zdroj: Halvard Manthey Lange. http://www.snl.no/Halvard_Manthey_Lange. 136 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 137 WENDT, Frantz: The Nordic Council and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 223- 224. 138 POKORNÝ, Jiří: Norské snahy o zapojení do Evropy. Diplomová práce. Brno 2009,s. 20. 139 European Free Trade Association (EFTA), Evropské sdružení volného obchodu (ESVO). 140 V tomto ohledu EFTA přímo navazuje na původní britské snahy o FTA a právě nejednotné vnější tarify byly jedním z důvodu neúspěchu FTA. Británie se však svého plánu nevzdala a v rámci EFTA se jí podařilo dosáhnout přijetí. 141 GERBET, Pierre: Budováni Evropy. Praha 2004, s. 153. 40 základě návrhů britských a švédských kolegů. EFTA bylo založeno úmluvou, která byla podepsána 4. ledna 1960 ve Stockholmu a v platnost vstoupila 3. května 1960.142 Na vzniku EFTA se dohodli zástupci sedmi zemí (Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie) již 20. listopadu 1959 ve Stockholmu. Jako hlavní cíl si tyto země vytyčily ekonomický růst, dosažení plné zaměstnanosti a finanční stability, mezi další cíle mělo patřit efektivnější využívání zdrojů a dosažení vyššího životního standardu.143 Těchto cílů chtěly dosáhnout založením volného trhu, v jehož rámci by do deseti let mělo dojít k úplnému zrušení cel a dalších tarifních i netarifních překážek. Zástupci všech zemí se shodli na tom, že si každá země ponechá vlastní vnější tarify. V rámci volného trhu EFTA měla v podstatě platit stejná pravidla volné soutěže jako v rámci EHS.144 Zejména na nátlak Dánska a Norska došlo v rámci EFTA k pokrytí zemědělských a mořských produktů a to v zájmu zajištění reciprocity.145 Země se také dohodly, že by mělo dojít k postupnému snižování cel ve vztahu k zemím OEEC a EHS. Zároveň se zavázaly k dodržováním principů stanovených v rámci GATT, tedy k redukcím překážek volného obchodu.146 Budoucí členské státy přivítaly i přání finské vlády se podílet na plánu EFTA.147 Ve stejném duchu se nese i Rezoluce z 20. listopadu 1959, jež byla přijata ve Stockholmu. V tomto dokumentu se soustředí především na vztah s EHS. Zdůrazňuje, že se budou snažit o co nejrychlejší vyjednávání s EHS. EFTA je zde zmiňována jako krok kupředu ve spolupráci s OEEC. Zároveň je zde vidět i silný britský vliv.148 Rezoluce se totiž zmiňuje o tom, že není doposud jasné, která z integračních cest bude

142 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 143 SOLEM, Erik: The Nordic Council and Scandinavian Integration. New Yor/London 1977, s. 76. 144 Srovnání: Convention establishing the European Free Trade Association. Convention establishing the European Free Trade Association, in Bundesgesetzblatt für die Republik Österreich. 16. Mai 1960; 31. Stück, No 100; 1960, pp. 893-931. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm).; Smlouva o zaloţení Evropského Hospodářského Společenství. On-line verze: (http://www.europa.eu/). 145 Communiqué issued at Stockholm. European Free Trade Association, Text of Convention and other Documents Approved at Stockholm on 20th November, 1959. London: Her Majesty's Stationary Office, 1960, p. 5. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). 146 SOLEM, Erik: The Nordic Council and Scandinavian Integration. New Yor/London 1977, s. 77-78. 147 Communiqué issued at Stockholm. European Free Trade Association, Text of Convention and other Documents Approved at Stockholm on 20th November, 1959. London: Her Majesty's Stationary Office, 1960, p. 5. 148 Velká Británie se dlouhodobě pokoušela o získání rozhodujícího vlivu na další integrační snahy v Evropě a zároveň dlouhodobě blokovala jakékoli snahy o užší nadnárodní uskupení. Právě EFTA se měla stát oním zlomovým bodem, který rozhodne ve prospěch Velké Británie. Srovnání: GERBET, Pierre: Budováni Evropy. Praha 2004, s. 41-216.; GONĚC, Vladimír: Od malé Evropy k velké Evropě 1. Brno 2002, s. 49-142. 41

úspěšnější, a proto podporují vznik EFTA.149 S touto rezolucí se naprosto shodoval postoj norské vlády. Po neúspěchu britské FTA byla EFTA považována za lepší variantu, než možná severská celní unie. K severské celní unii, na rozdíl od EFTA, existovala v Norsku značná opozice. Jak průmyslové, tak i zemědělské zájmové organizace vyjadřovaly značný nesouhlas s možnou severskou celní unií.150 Obávaly se především dánského zemědělství a švédského průmyslu, což by mohlo mít dopad na chráněné sektory norského hospodářství.151 EFTA tak ukončila diskuzi o severské celní unii, která se vlekla od roku 1947. Přesto zastánci užší severské spolupráce zdůrazňovali nutnost severské vzájemnosti.152 Jako odpověď pro oponenty EFTA a zastánce severské spolupráce byl nejčastěji uplatňován argument, že se mezi členy EFTA nachází také Dánsko a Švédsko. Díky jejich členství nemělo dojít k porušení severské spolupráce, ale pouze k jejímu přenesení na širší úroveň. Norsko navíc na základě dvoustranných dohod s Velkou Británií vyjednalo přístup mořských produktů na britský trh.153 EFTA tak měla z norského pohledu méně negativních dopadů, než FTA. Během jednání o FTA se totiž Británii podařilo zablokovat norské snahy o začlenění mořských produktů do společného trhu a nechtěla Norsku ani umožnit volný přístup pro mořské produkty na svůj trh. EFTA byla navíc chápaná jako lepší platforma pro vyjednávání s EHS. Přesto právě nejkontroverznější otázky, jako rybolov a zemědělství,154 byly přenechány pro budoucí jednání. Ve Stortingu prošla ratifikace smlouvy naprosto hladce a pouze jeden poslanec hlasoval proti. Výzkum veřejného mínění z října 1959, jež měl přiblížit postoj veřejného mínění k možnému plánu EFTA, ukázal, že 28% obyvatel podporovalo členství a 10% se stavělo proti, ale celých 62% si norské členství v EFTA nevytvořilo žádný názor.

149 Resolution adopted by EFTA. European Free Trade Association, Text of Convention and other Documents Approved at Stockholm on 20th November, 1959. London: Her Majesty's Stationary Office, 1960, p. 6. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). 150 POKORNÝ, Jiří: Norské snahy o zapojení do Evropy. Diplomová práce. Brno 2009, s. 22. 151 Srovnání: ANDERSON, Stanely V.: The Nordic Council. A Study of Scandinavian Regionalism. Stockholm 1967, s. 125-139.; FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West- European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25.; WENDT, Frantz: The Nordic Council and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959, s. 192-197. 152 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 153 POKORNÝ, Jiří: Norské snahy o zapojení do Evropy. Diplomová práce. Brno 2009, s. 22. 154 Články 21-28 Úmluvy zakládající Evropské společenství volného obchodu viz.: Convention establishing the European Free Trade Association. In Bundesgesetzblatt für die Republik Österreich. 16. Mai 1960; 31. Stück, No 100; 1960, pp. 893-931. 42

Hans Otto Frøland tento jev lakonicky nazývá „tichá většina“.155 Vlastně to vypovídá o „veřejném nezájmu“ věnovanému projektu EFTA v norské společnosti.

5.3 Norsko a členství v EHS

Po úspěšném přijetí smlouvy o EFTA Norové stále podporovali myšlenku užší spolupráce této organizace a EHS. Věřili, že s podporou USA, Beneluxu a Spolkové republiky Německo (SRN) by mohlo dojít na úrovni OEEC k dohodě mezi oběma organizacemi. To byl mimo jiné také důvod, proč norská vláda podporovala zásadu OEEC o liberalizaci156 a Evropskou měnovou úmluvu157 z počátku 60. let. Z tohoto důvodu také požádal parlamentní výbor vládu, aby zahájila přípravu na ústavních změnách, které by umožnily omezené přesunutí suverenity pro budoucí instituce OEEC/OECD. Parlament 8. března 1962 přijetím článku 93 norské ústavy158 zároveň ukončil debatu, která se na toto téma táhla od roku 1951.159 Článek 93 norské ústavy ukládá povinnost získat ve Stortingu minimálně dvoutřetinovou většinu hlasů pro přesun části suverenity na nadnárodní organizaci, jejíž je Norsko členem nebo o jejíž členství usiluje. V praxi to znamená, že v případě hlasování o členství v nadnárodní organizaci, kvůli které by muselo dojít k přesunu části státní suverenity, je potřeba stejného počtu hlasů, jako pro změnu norské ústavy.160 Původní norská očekávání podpory EFTA ze strany USA se ukázala jako chybná. USA daly jasně najevo neochotu podporovat „dítě“ OECD a raději chtěly - v protikladu s norským očekáváním - posílit MMF a GATT na úkor OECD.161 EHS navíc vyjádřila neochotu na spolupráci s EFTA a zahájila proces na zavedení společných vnějších tarifů. Za této situace dala Velká Británie najevo odhodlanost

155 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 156 The OEEC Code of Liberaliasation. Zdroj: BOYER, Frederic; SALLE, J. P.: The Liberalization of Intra-European Trade in the Framework of OEEC. Staff Papers - International Monetary Fund, Vol. 4, No. 2 (Feb., 1955), s. 184-185. 157 European Monetary Agreement. 158 Kongeriget Norges Grundlov. On-line verze: (http://www.lovdata.no/all/nl-18140517-000.html). 159 GRAVER, Hans Petter: The Approach to European Law in Norwegian Legal Doctrine. ARENA Working Papers WP 18/03. On-line verze: (http://www.arena.uio.no/publications/wp03_18.pdf). 160 Srovnání: Kongeriget Norges Grundlov. Článek 93 a 112. 161 POKORNÝ, Jiří: Norské snahy o zapojení do Evropy. Diplomová práce. Brno 2009, s. 23-24. 43 požádat o členství v EHS. V tomto okamžiku bylo vládě jasné, že bude Dánsko Británii ihned následovat, a proto bude muset jednat.162 Od dubna 1961 bylo potom norské ministerstvo zahraničí zcela přesvědčeno, že Británie směřuje ke členství v EHS.163 Myšlenka na britské členství v EHS doslova ochromila norskou vládu, a proto ještě před setkáním Rady EFTA v Londýně (27.-28. června) vyvíjela diplomatické úsilí, aby zmírnila britskou a dánskou odhodlanost. Přes značné úsilí se jí ale nepodařilo změnit dánské ani britské postoje a obě země 31. července 1961 oznámily úmysl požádat o členství v EHS. V momentě, kdy bylo jasné, že nedojde k vytvoření společného postupu na úrovní EFTA.164 Ministr zahraniční Lange proto prosazoval, aby Norsko začalo hledat způsob jak vytvořit formální napojení na EHS. Storting pro tuto situaci schválil nepřímý mandát pro jednání, ale nikdy nezaujal formální stanovisko.165

5.3.1 Debaty o podobě norské ţádosti Norsku se v podstatě nabízely tři varianty, jak na situace zareagovat. Jednalo se o přímé členství v EHS, na základě článku 237 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství.166 Další možností bylo požádat o přidružení podle článku 238 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství.167 Jako poslední varianta se jevila možnost zůstat mimo Společenství a doufat v uzavření obchodních smluv. Z přímého členství plynuly nejen všeobecné výhody z přístupu na trh, ale také

162 Srovnání: GERBET, Pierre: Budováni Evropy. Praha 2004, s. 183-185.; GONĚC, Vladimír: Od malé Evropy k velké Evropě 1. Brno 2002, s. 76-77.; SYCHRA, Zdeněk: První rozšíření: Velká Británie, Dánsko, Irsko. In: FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta (eds.): Rozšiřování ES/EU. Brno 2003, s. 32-34. 163 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 164 Společný postup ve smyslu dohody o dalším postupu členských zemí EFTA k EHS. 165 POKORNÝ, Jiří: Norské snahy o zapojení do Evropy. Diplomová práce. Brno 2009, s. 24. 166 Článek 237 smlouvy o založení EHS: „Kaţdý evropský stát můţe poţádat, aby byl přijat za člena Společenství. Ţádost předloţí Radě, která si vyţádá vyjádření Komise a rozhodne jednomyslným usnesením. Podmínky přijetí za člena a přizpůsobení této smlouvy, které by bylo v takovém případě nutné, budou předmětem dohody mezi členskými státy a státem ţádajícím. Tato dohoda se předkládá k ratifikaci všem smluvním státům v souladu s jejich ústavními předpisy.“ Zdroj: Smlouva o zaloţení Evropského Hospodářského Společenství. On-line verze: (http://www.vyzkum.cz/storage/att/051DAEE1AEC922DB2EA111E7F737A677/SML_ehs_1957.pdf). 167 Článek 238 smlouvy o založení EHS: „Společenství můţe uzavřít s třetím státem, sdruţením států nebo mezinárodní organizací dohody vytvářející sdruţení, z něhoţ vyplývají vzájemná práva a závazky, společné a zvláštní postupy řízení. Tyto dohody uzavírá Rada jednomyslným usnesením a po vyslechnutí názoru Shromáţdění. Jestliţe tyto dohody vyţadují změny této smlouvy, musí být tyto změny napřed přijaty postupem stanoveným v článku 236.“ Zdroj: Smlouva o zaloţení Evropského Hospodářského Společenství. 44 možnost se svým hlasem zasadit o změny a ovlivnit legislativní návrhy společenství. Vláda se tou dobou ale pokoušela o restrukturalizaci hospodářství, tak aby dosáhla navýšení průmyslového exportu.168 Finanční prostředky, jež by získala díky rostoucímu exportu, by mohla využít pro investice do modernizace průmyslu, dotace v zemědělství a prostředky pro budování sociálního státu. Na konci 50. let poklesl růst v průmyslovém sektoru a již zmíněnými pobídkami se jej vláda snažila oživit, ale v případě členství by stávající tarify EHS mohly výrazně poškodit norský export, jehož cena by poté vzrostla až o 100%.169 Na druhou stranu by se v případě členství Dánska, Velké Británie a přidružení Švédska ocitlo 70% exportních trhů Norska za tarifními hranicemi EHS a na zbytku trhů by muselo soupeřit s USA a stále silnější SRN.170 Tím pádem by bylo stále složitější získat zahraniční investice a ve výsledku by to ohrozilo proces modernizace norského průmyslu a negativně ovlivnilo zaměstnanost a budování státu blahobytu. Pouhé přidružení na základě článku 238 nebylo považováno za dostatečné. Norové se obávali, že by některé země, jako Belgie, Francie, Itálie, ale i Velká Británie, požadovaly regulace a úpravy, které by nedovolily Norsku využití jeho levné energie v oblasti zpracování papíru, hliníku nebo slitin železa. Asociace by také ztížila zahrnutí vývozu mořských produktů do společného trhu. Pro členství hovořily i bezpečnostní argumenty.171 Díky tomu, že USA podporovaly EHS, Norové doufali, že členství ve společenství by mohlo posílit i vzájemné atlantické vazby v rámci NATO. Norsko totiž v posledních letech tyto vazby výrazně oslabilo díky svým „poloneutrálním“ postojům.172 Stejné váhání a nejasnosti, které byly charakteristické pro politické představitele, bylo možné vidět i ve veřejném mínění. V Norsku totiž doposud žádná politická strana nebo nevládní organizace nikdy nepodporovala evropský federalismus. Z tohoto pohledu byly největším „nebezpečím“ stále rozsáhlejší nadnárodní struktury zakotvené v Římských smlouvách. Obava ze supranacionality byla vyvážena vírou, že Francie

168 HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth: Dějiny Norska. Praha 2005, s. 274. 169 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 170 Srovnání: SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007, s. 227. 171 POKORNÝ, Jiří: Norské snahy o zapojení do Evropy. Diplomová práce. Brno 2009, s. 25. 172 Norsko odmítlo rozmístění atomových zbraní na svém území již v roce 1957, a poté znovu v roce 1961. Norsko navíc dlouhodobě kritizovalo budování jaderného arzenálu. To mělo za následek ochlazení vztahů mezi USA a Norskem. (Podobná situace panovala také v Dánsku.) 45 spolu s novými členy budou blokovat další rozvoj takovýmto směrem.173 Mezi další často kritizované věci patřila Společná zemědělská politika (SZP), tlak na větší harmonizaci a oslabení severské identity. Často se ozývaly hlasy, že vstup do EHS ohrozí severský pracovní trh a severské snahy o harmonizaci sociálních politik. Ne veškeré výtky byly ale oprávněné. Je pravda, že Švédsko a Finsko odmítly plné členství v EHS z bezpečnostních důvodů, takže by se na projektu nepodílely, ale Dánsko usilovalo o plné členství, díky tomu by došlo k možnému oslabení severské vzájemnosti.174 Dále, o harmonizaci v rámci společného trhu částečně usilovalo i EFTA a počítaly s ní i plány na vytvoření severské celní unie. Opravdu citelný dopad by tak mohlo mít členství především na zemědělský sektor. Právě problematice zemědělství a rybolovu, dvěma tradičním odvětvím v Norsku, byla věnována zvýšená pozornost. Vláda již delší dobu uvažovala o reformě zemědělství, tak historik Hans Otto Frøland předpokládá, že by vláda byla ochotna k větším ústupkům v oblasti zemědělství, na rozdíl od rybolovu, který začala upřednostňovat.175 Při konečném rozhodování se ukázaly jako rozhodující obavy z možné izolace, nikoli přání stát se členem Společenství. Členství by tak Norsku přineslo výhody, výměnou za oběť v podobě restrukturalizace dotčených sektorů. Asociace by snížila tuto cenu, ale i výhody, které by plynuly z plného členství.176 Nakonec tedy padlo rozhodnutí, že Norsko bude následovat Velkou Británii a podá žádost o plné členství v EHS na základě článku 237. Cílem očekávaných jednání bylo získat co možná nejdelší přechodná období a možnost využít jakousi „únikovou“ doložku, která by Norsku umožnila vystoupit z EHS.177

173 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 174 POKORNÝ, Jiří: Norské snahy o zapojení do Evropy. Diplomová práce. Brno 2009, s. 25. 175 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 176 POKORNÝ, Jiří: Norské snahy o zapojení do Evropy. Diplomová práce. Brno 2009, s. 26. 177 Z hlediska primárního práva Evropských společenství nebyla tehdy zatím žádným způsobem zakotvena možnost vystoupení ze společenství. Pro takový případ by bylo nutné vytvořit mechanismus, pomocí kterého by mohla země postupně opustit EHS a souvislá společenství (ESUO a Euroatom). Není však jasné jak by takový proces vypadal, bylo by nejspíše nutné postupovat podle obecných zásad mezinárodního práva. V současnosti tuto možnost zavádí Lisabonská smlouva, a to článkem 50 Smlouvy o Evropské unii: „Kaţdý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy můţe rozhodnout z Unie vystoupit. Členský stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. S ohledem na pokyny Evropské rady Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Tato dohoda se sjednává v souladu s čl. 218 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. Jménem Unie ji uzavře Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou po obdrţení souhlasu Evropského parlamentu. Smlouvy přestávají být pro dotyčný stát 46

28. dubna 1962 Storting se rozhodl požádat o členství v EHS.178 Dne 2. května, devět měsíců po Velké Británii a Dánsku norská vláda podala oficiální žádost o členství. Přes toto rozhodnutí panovala v parlamentu i ve vládě neochota zaujmout jednoznačné stanovisko ke členství. Tento nejednoznačný postoj k EHS osvětluje budoucí vztah Norska k evropským společenstvím. Díky rozpolcenosti, kterou se Norsko vyznačovalo v otázce evropské integrace, bylo jasné, že i případné schvalování přístupové smlouvy nemusí být jednoduché. Parlamentní postoj byl roztříštěný a i vláda se k dané problematice nestavěla jednotně. Předseda vlády Einar Gerhardsen179 dával přednost spíše přidružení, před plným členstvím, také se obával, že by tato otázka mohla vyvolat politické napětí, a to zvláště před volbami v roce 1961. Ministr zahraničí Lange v této situaci varoval, že jakékoli zdržení může mít závažné následky v procesu vyjednávání. Postupně se však díky ministru zahraničí Langemu a ministru průmyslu Kjellu Hollerovi,180 vyslovovala většina členů vlády pro členství v EHS. Na setkání vlády, které se konalo 2. února 1962, se proti členství v EHS postavil už pouze ministr pro platby a ceny.181 Gunnar Bøe182

pouţitelné dnem vstupu dohody o vystoupení v platnost, nebo, nedojde-li k tomu, dva roky po oznámení podle odstavce 2, nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně po dohodě s dotyčným členským státem o prodlouţení této lhůty. Pro účely odstavců 2 a 3 se člen Evropské rady nebo Rady, který zastupuje vystupující členský stát, nepodílí na jednáních ani rozhodnutích Evropské rady nebo Rady, která se jej týkají. Kvalifikovaná většina je vymezena v souladu s čl. 238 odst. 3 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie. Pokud stát, který z Unie vystoupil, poţádá o nové přistoupení, podléhá tato ţádost postupu podle článku 49.“ Zdroj: Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o zaloţení Evropského společenství. On-line verze: (http://bookshop.europa.eu/eubookshop/download.action?fileName=FXAC07306CSC_002.pdf&eubphfU id=534822&catalogNbr=FX-AC-07-306-CS-C). 178 Parlament se dokonce nevyslovil pro žádost o členství samotnou, ale jen o jednání o členství. Zdroj: FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959- 62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 179 Celým jménem Einar Henry Gerhardsen (1897-1987), politik a státník, dlouholetý člen DNA. Do DNA vstoupil již během první světové války a působil v ní déle něž 70 let. Během druhé světové války byl zatčen a spolu s Halvardem M. Langem byl poslán do koncentračního tábora. Po válce byl pověřen králem Haakonem VII. aby sestavil a vedl vládu, do doby vypsání řádných voleb. Úřad předsedy vlády zastával celkem čtyřikrát a to v letech: 1945, 1945-1951, 1955-1963, 1963-1965. V roce 1972 odešel do politického důchodu. Zdroj: Einar Gerhardsen. On-line verze: (http://www.regjeringen.no/en/The- Government/previous-governments/the-structure-of-the-registry/ministries-and-offices/offices/prime- minister-since-1814/einar-henry-gerhardsen.html?id=463396). 180 Celým jménem Kjell Torbjørn Holler (1925-2000), politik, ekonom a člen DNA. V letech 1959-1963 zastával funkci ministra průmyslu. Zdroj: Kjell Torbjørn Holler. http://www.snl.no/Kjell_Torbjørn_Holler. 181 Statsråd i Lønns- og prisdepartementet. Zdroj: Bøe, Gunnar ( 1917-1989 ). - http://www.stortinget.no/no/Representanter-og- komiteer/Representantene/Representantfordeling/Representant/?perid=GUB%C3%98. 47 tento úřad, ale brzy opustil. 15. února podpořila členství Norska v EHS i samotná DNA, přesto že dříve prosazovala pouze přidružení.183

5.4 Norsko a dvojí veto Charlese de Gaulla

Norské dilema ohledně členství v EHS nakonec vyřešil francouzský prezident Charles de Gaulle, který na tiskové konferenci 14. ledna 1963 vyslovil jasný nesouhlas s britským členstvím v EHS. Poukazoval na nekompatibilitu britské ekonomiky s EHS.184 Dalším problémem by bylo v napojení Commonwealthu na EHS.185 Vstup Velké Británie do EHS by Norsko hospodářsky výrazně postihl a případné norské členství v EHS, by se také neobešlo bez obětí. Z těchto důvodů přivítalo Norsko francouzské veto s neskrývanou úlevou a svou přihlášku urychleně stáhlo.186 Mnoho autorů připisuje otálení norské vlády podat přihlášku do EHS a i neochotu zaujmout jasné stanovisko dobrému odhadu budoucího postupu de Gaulla. Toto tvrzení ale není příliš průkazné.187 Vláda si sice byla dobře vědoma rozporů, jež panovaly mezi Velkou Británií a Francií,188 ale rozhodně žádné veto neočekávala. To dokazuje i výsledek hlasování ve Stortingu, kde se 37 poslanců vyslovilo proti členství,189 jež lze považovat, za dosti těsné.190 Podobná situace se opakovala o několik let později, kdy Británie v roce 1967 podala svou druhou přihlášku do EHS. Následovaly opět přihlášky Dánska a Norska

182 Gunnar Bøe (1917-1989) ekonom, politik a člen DNA. V letech 1945-1946 zastával funkci tajemníka předsedy vlády, později (1947) tajemníka ministerstva financí. Jako ministr pro platby a ceny působil v letech 1959-1962. Zdroj: Gunnar Bøe. http://www.snl.no/Gunnar_Bøe. 183 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 184 Je však jasné, že se de Gaulle obával ohrožení SZP, a oslabení výsadního postavení Francie v rámci EHS. Svou roli v tom hrály také de Gaullovy plány na silnou sjednocenou Evropu, která by stála na základech mezivládní spolupráce. V tomto směru viděl v Británii možné ohrožení svého plánu. 185 De Gaulle's veto. In: European NAvigator. Étienne Deschamps. Translated by the CVCE. On-line verze: (http://www.ena.lu/). 186 Srovnání: ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway and Europe: 1972 and Now. Journal of Common Market Studies. Vol. 33, No. 3, Sebtember 1995, s. 389-410. 187 POKORNÝ, Jiří: Norské snahy o zapojení do Evropy. Diplomová práce. Brno 2009, s. 28. 188 V mnoha ohledech zde hrála důležitou roli jistá antipatie de Gaulla k Velké Británii, která má své kořeny v období druhé světové války. Mimo jiné je znám i citát samotného de Gaulla, který prohlásil, že Británie vstoupí do společenství, pouze přes jeho mrtvolu. 189 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 190 Podle ústavy tvořila minimální blokační menšinu skupina alespoň 38 poslanců, tedy více než jedna třetina. Zdroj: Kongeriget Norges Grundlov. 48 spolu s švédskou žádostí o přidružení. Výsledek se podobal tomu z roku 1963. Prezident de Gaulle opět vyslovil námitky k britskému členství v EHS, nyní navíc poukazoval na špatný stav britské ekonomiky, jež by mohl mít neblahé následky na budoucnost EHS.191 Norsko o samostatném vstupu do EHS tentokrát vůbec neuvažovalo.192 A proto bedlivě pozorovalo postup Velké Británie. Jakmile Britové podali znovu žádost o členství v EHS, tak Norsko zareagovalo téměř okamžitě. Druhou přihlášku však Norové podávali s pevným přesvědčením, že ani tentokrát to nevyjde. A tak po druhém francouzském vetu, mohli dále nerušeně pokračovat ve své dosavadní zahraniční linii.193 Právě s ohledem na tuto skutečnost, je možné konstatovat, že tato přihláška nebyla míněna vážně a šlo pouze o pojistku pro případ, že by Francie nakonec reagovala jinak.194 Vzhledem k orientaci norské ekonomiky, vztahu Norska k nadnárodní integraci a její (ne)podpoře u veřejnosti spolu se situací v EHS, tuto tezi potvrzují. Z dosavadní opatrné politiky k evropské integraci a velmi těsným hlasováním o norských žádostech o členství v EHS/ES ve Stortingu vybočuje výsledek z roku 1967.195 Tehdy hlasovalo, v očekávání budoucího veta prezidenta de Gaulla, proti norskému členství v Evropských společenstvích196 (ES) pouze 13 poslanců Stortingu.197

191 De Gaulle's veto. In: European NAvigator. Étienne Deschamps. Translated by the CVCE. 192 Srovnání: POKORNÝ, Jiří: Dvojí norské odmítnutí vstupu do ES/EU. Bakalářská práce. Brno 2007. 193 POKORNÝ, Jiří: Norské snahy o zapojení do Evropy. Diplomová práce. Brno 2009, s. 29. 194 GONĚC, Vladimír: Od malé Evropy k velké Evropě 2. Brno 2003, s. 57. 195 POKORNÝ, Jiří: Norské snahy o zapojení do Evropy. Diplomová práce. Brno 2009, s. 29. 196 Slučovací smlouvou, která vstoupila v platnost k 1. červenci 1967, byly EHS, Evropské sdružení uhlí a oceli (ESUO) a EUROATOM sloučeny v Evropská společenství, dále jen ES. 197 FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. 49

6. NORDEK

Evropská integrace se v 60. letech ocitla ve slepé uličce, když prezident Charles de Gaulle v letech 1963 a 1967 vyslovil svůj nesouhlas s členstvím Velké Británie v Evropském hospodářském společenství (dále jen EHS), a tím zastavil celý proces rozšiřování společenství. Ne všechny země se ale chtěly s nastalou situací smířit. Například Dánsko neskrývalo zklamání z takového vývoje,198 a i když de Gaulle zdůrazňoval, že to neznamená žádnou překážku pro vstup ostatních žadatelů,199 přesto se Dánsko rozhodlo pro setrvání mimo EHS. Hlavním důvodem byla neúčast Británie. Dánsko totiž nechtělo riskovat možnost, že by se mu omezil přístup na britský trh, jenž byl tou dobou hlavním odbytištěm většiny severských zemí. V návaznosti na zastavení přístupových rozhovorů přichází právě dánský premiér Hilmar Baunsgaard200 na setkání Severské rady v Oslu v roce 1968 s návrhem, na opětovné rozběhnutí jednání o vytvoření severské hospodářské a celní unie. Tím návrhem měl být plán NORDEK. H. Baunsgaard navrhoval rozšířit současnou severskou spolupráci201 i do dalších oblastí. Fungování a existence severské hospodářské unie202 měla být postavena na vyvážení výhod a nevýhod, jež by z toho měly jednotlivým členům plynout. Baunsgaard si byl dobře vědom toho, že severské

198 Na druhou stranu Norsko, přijalo de Gaullovo veto s neskrývanou úlevou. Teoretické členský v EHS by pro nepřipravené Norsko znamenalo nejen těžkosti v oblasti hospodářství, ale navíc tento plán neměl ani dostatečnou politickou podporu. Již v počátcích se proti norskému členství v EHS zformovala podobná hnutí jako pozdější Nei til EF, která dokázala získat obrovskou podporu mezi veřejností, sektorovými organizacemi a i politickými stranami. Srovnání: BERG, Arthur (ed.): Nei til EEC. Oslo 1971.; EIKSTØL, Oddbjørn (ed.): Vil Norge overleve i EEC? Oslo 1971.; Norge og EEC. Innstilling fra Venstres EEC utvalg. Oslo 1971.; NORLAND, Andreas: Ja til Europa? Oslo 1967. 199 Toto také de Gaulle vzkázal i dánské vládě. 200 Hilmar Baunsgaard (1920–1989), dánský politik a státník, člen Det Radikale Venstres (RV). Od roku 1957 byl členem Folketingetu (dánský parlament), kde působil až do roku 1977. 1961–1964 zastával post ministra financí a v letech 1968–1971 byl předsedou vlády. 201 V roce 1952 byla založena Severská rada a během 50. let probíhala různá jednání o zavedení severské celní unie a severského výboru pro hospodářskou spolupráci. Na setkání Severské rady ze dne 17. srpna 1954 se proto dohodli, že budou dále jednat o možnostech vybudování společného severského trhu. Tato jednání se táhla bez jednoznačného výsledku až do konce 50. let, kdy byla nahrazena jednáním o celoevropské zóně volného obchodu. Konec jednání přinesl až vstup zemí do EFTA. K návratu tématiky severské hospodářské spolupráce došlo až po roce 1967 v právě souvislosti plánem NORDEK. Podrobněji: WENDT, Franzt: Nordisk Råd 1952–1978. Stockholm 1979.; OLSEN, P. Johan; SVEDRUP, Bjørn Otto: Europa i Norden. In: OLSEN, P. Johan; SVEDRUP, Bjørn Otto (red.): Europa i Norden. Europeisering av nordisk samarbeid. Oslo 1998, s. 10-33.; LAURSEN, Johnny: Det nordiske samerbeide som særvej? Kontinuitet og brud, 1945–1972. In: OLSEN, P. Johan; SVEDRUP, Bjørn Otto (red.): Europa i Norden. Europeisering av nordisk samarbeid. Oslo 1998, s. 34-63. 202 V původním návrhu Baunsgaard počítal s vytvořením celní unie a jetnotného trhu pro průmyslové i zemědělské produkty. 50 ekonomiky nejsou zcela kompatibilní. Jeho plán proto spočíval na myšlence, že by například nevýhody, jimž by muselo Švédsko čelit v souvislosti s dovozem dánských zemědělských produktů, byly vyváženy výhodami v oblasti průmyslu, plynoucí z celní unie. Návrh Baunsgaard přednesl na setkání Severské rady v Oslu v roce 1968. Jelikož mu nepředcházely žádné konzultace s ostatními premiéry, nevzbuzoval větší naději na úspěch.203 Výrazný obrat ve vnímání plánu nastal na příštím setkání Severské rady, pořádaném v dubnu 1968 v Kodani. Zde se předsedové vlád severských zemí shodli na tom, že nastíněná forma spolupráce může být cestou, jak usnadnit severským zemím přístup na evropský trh. Severská hospodářská unie může zajistit lepší prosazení na světovém trhu a posílit obchodní vztahy se třetími zeměmi. Byla zde ponechána možnost, aby se k hospodářské unii mohl později přidat i Island, který již v počátku odmítl účast na tomto plánu. Na setkání v Kodani padlo i prohlášení, že by se užší spolupráce neměla týkat zahraniční a bezpečnostní politiky členských států,204 dále zde byl 23. dubna 1968 přijat program, stanovující v deseti bodech oblasti spolupráce.205

1. Vytvoření severské celní unie. 2. Vznik severské spolupráce v oblasti zemědělství. 3. Posílení spolupráce v oblasti rybolovu. 4. Zavedení finanční podpory pro usnadnění adaptace na Severskou hospodářskou spolupráci. 5. Zvýšení spolupráce severských zemí v oblasti obchodní a finanční legislativy. 6. Podpora konkurenceschopnosti v severských zemích a vytvoření nediskriminačních podmínek na společném trhu. 7. Zavedení spolupráce v oblasti průmyslové a energetické politiky a technickém výzkumu v této oblasti. Posílení spolupráce v oblasti hospodářského rozvoje členských zemí. 8. Posílení spolupráce v oblasti vzdělávání s výhledem pro racionálnější využití lidských, finančních a přírodních zdrojů členských zemí.

203 The Nordek Treaty. EFTA Bulletin. April 1970 XI, č. 3, s. 10-13. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). 204 Podrobněji: Déclaration des Premiers Ministres des Pays Nordiques sur l'Intégration Européenne (Copenhague, 23 avril 1968). Archives historiques des Communautés européennes, Florence, Villa Il Poggiolo. Dépôts, DEP. Edoardo Martino, EM. Coopération nordique 1967–1969, EM 58. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm).; The Nordek Treaty. EFTA Bulletin. April 1970 XI, č. 3, s. 10-13.; The plan for a Nordic customs union and common market. European NAvigator. Etienne Deschamps. Translated by the CVCE. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). 205 The plan for a Nordic customs union and common market. European NAvigator. Etienne Deschamps. Translated by the CVCE. 51

Na programu je jasně čitelná i snaha o zlepšení konkurenceschopnosti severských zemí v oblasti světového a evropského trhu. Ta je znatelná nejvíce v ochotě podpořit větší diverzifikaci exportu, podporou investicemi do nových technologií a výzkumu. S tím úzce souvisí potřeba lepšího využití lidských a surovinových zdrojů severských zemí. Jedná se o období, kdy se teprve objevují první naleziště ropy v severním moři, tedy období, kdy tyto země ještě nejsou energeticky plně soběstačné. V oblasti zemědělství je patrné úsilí zvýšit ochranu vlastních producentů a zvětšit podporu exportu. Podobná situace panuje i v oblasti rybolovu, snad jen rozdílem, že zde není stanovena podpora producentům. Obecně lze říci, že důsledky plánu severské hospodářské spolupráce měly být dalekosáhlejší, než jen zlepšení pozice v mezinárodním obchodě. Projevovaly se zde hlavně snahy o modernizaci průmyslu. Severské státy usilovaly o snížení nezaměstnanosti a o další budování státu blahobytu. Některé vlády v tom viděly také možnost získat dobré postavení pro budoucí vyjednávání o členství v ES. Proto NORDEK nelze chápat jako konkurenční uskupení k ES.206 Z dánského pohledu je NORDEK chápan spíše jako náhrada neuskutečněné členství v ES, naopak v případě Norska je NORDEK prostředkem jak si zachovat suverenitu, udržet si rovinu severské spolupráce a přitom nabízí možnost budoucí spolupráce s ES.

6.1 Očekávání od plánu NORDEK

Tendence o modernizaci průmyslu nejsou v severské spolupráci novým fenoménem, ale lze je nalézt již v plánech na vytvoření celní unie z konce 40. let. Avšak v porovnání s dřívějšími plány můžeme vidět, že tato oblast hraje v NORDEKu mnohem konkrétnější roli. Severské státy si tvorbu celní unie a společného trhu vybraly i proto, že byly v určitých oblastech výrazně exportně orientovány. Zároveň se jedná o malé nebo menší státy, proto může spolupráce v určitých oblastech, a s tím související opatření učiněná na mezinárodní úrovni, přinést výraznější efekt, než kdyby se o to pokoušely na národní úrovni.207 Celkově lze chápat tyto snahy jako přípravu na členství v ES nebo jako pokračování v národních strategiích severských států. Obecné

206 POKORNÝ, Jiří: NORDEK a jeho vliv na integrační snahy Dánska a Norska. Bakalářská diplomová práce. Brno 2008, s. 22. 207 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007, s. 97-98.; Srovnání: KENWOOD, A. G.; LOUGHEED, A. L.: The growth of the international economy 1820-1990. London/New York 1992, s. 278-279, 286-299. 52 požadavky nebo očekávání z plánu NORDEK mohou působit jako politická prohlášení. Původní návrh dánského premiéra měl charakter politické výzvy nebo prohlášení. Působilo to tak zejména díky absenci konzultací tohoto plánu s ostatními severskými předsedy vlád. To je také důvod, proč tento plán vzbuzoval spíše skepsi. Jaké byly skutečné motivy, které vedly Dánsko, Norsko, Švédsko a Finsko ke společnému projektu severské hospodářské spolupráce?

6.1.1 Švédsko, Finsko, Dánsko V případě Švédska šlo o snahu získat podporu pro modernizaci průmyslu a zajistit si lepší exportní a investiční možnosti pro svůj průmysl. To, že je celní unie v oblasti průmyslových produktů pro Švédsko na NORDEKu nejdůležitější, potvrdilo i ministerstvo financí ústy svého podsekretáře Hase Lundströma. Nezanedbatelný vliv měla i dosavadní švédsko-finská spolupráce. Soustředění se na Finsko mělo i konkrétní důvody. V roce 1968 podepsaly Saab a Valmet208 důležitou obchodní smlouvu, jež měla zajistit nová pracovní místa ve Finsku. Další oblastí spolupráce měla být atomová energie a na to navazující výzkum. Struktura finského průmyslu vyhovovala švédské expanzi více než dánská a norská.209 Finsko sice bylo ve složité situaci, pokud jde o jeho vztah se Sovětským svazem a samostatnost v zahraniční politice,210 právě proto mělo velký zájem na NORDEKu. Finové s rozvojem severské hospodářské spolupráce spojovali plány na posílení sociálního státu, růst životní úrovně obyvatel a rozvoj průmyslového sektoru.211 Dánsko bylo iniciátorem plánu a zároveň největším zastáncem projektu. Kromě potřeby exportu zemědělských výrobků212 zde hrály svou roli i jiné faktory. Za jeden z nejdůležitějších lze považovat nastartovaný proces transformace dánského průmyslu.213 Členství v NORDEKu mělo posílit dánský průmysl214 v rámci severského

208 Automobilová továrna založená ve finském Uusikaupunki. V roce 1968 došlo k propojení se švédským Saab-Scania a tím vzniklo nové uskupení Saab-Valmet. Více na: Valmet Automotive. Dostupný z (http://www.valmet-automotive.com/automotive/cms.nsf/pages/indexeng ). 209 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007, s. 99. 210 Finská pozice bývá často charakterizovaná procesem tzv. finlandizace. Ve vnitřní politice si země zachová pluralitní politický systém a tržní hospodářství, v zahraniční politice je odkázána na konečné rozhodnutí SSSR. 211 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007, s. 99-100. 212 Dánské zemědělství bylo vysoce konkurenceschopné a zahraniční trhy pro něj hrály klíčovou roli. 213 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007, s. 64. 53 regionu,215 a co nejlépe jej připravit na budoucí konkurenci v ES. Z pohledu Dánska NORDEK nebyl alternativou k ES, ale jakousi průpravou pro budoucí členství.216

6.1.2 Norsko Norský případ byl o něco specifičtější a v mnohém zajímavý, a proto je třeba ho podrobit podrobnější analýze. Norsko nemělo na rozdíl od ostatních zemí jasnou představu, co může od NORDEKu očekávat.217 Absentoval zde plán na modernizaci průmyslu, jako byl ve Švédsku a Dánsku. Naopak norský průmyslový sektor se obával konkurence ze strany svého většího souseda. Norské zemědělství, jež bylo výrazně dotováno ze státní pokladny a nebylo určeno na vývoz, mělo spíše zajistit potravinovou soběstačnost země. Zemědělci se tak obávali konkurence ze strany Dánska. Jediná oblast, do níž vkládali určité naděje, byl rybolov. Norsko mohlo doufat ve zrušení dovozních omezení a ve spolupráci v oblasti exportu. Z těchto příčin se nestavělo k plánu příliš nadšeně. Oblast, jež nakonec rozhodla, že Norsko vstoupilo do vyjednávání o NORDEKu, byla severská dimenze tohoto projektu.218 Při hodnocení kladů (finanční podpora na restrukturalizaci průmyslu, zlepšení konkurenceschopnosti producentů spolupráce v oblasti výzkumu a inovací) a záporů (vystavení chráněných odvětví větší konkurenci, přenesení části suverenity na vyšší úroveň, omezení možnosti dotací, možné dopady na nezaměstnanost v některých regionech), které souvisely s členstvím v NORDEKu, se ukázala být severská dimenze projektu rozhodujícím jazýčkem na vahách, který rozhodl ve prospěch norské účasti na plánu NORDEK. Vládní koalice se k danému projektu stavěla s velkou opatrností, hraničící až se skepsí. Bylo to více méně ve shodě s předešlými pokusy z 50. let, kdy jednotlivé strany oponovaly členství ať z těch, či oněch důvodů, přičemž DNA částečně vždy podporovala severskou hospodářskou spolupráci. Příčinou takto rezervovaného postupu

214 Dánský průmysl byl zaostalejší, slabší než třeba švédský a tohle byla příležitost jak si zajistit lepší konkurenceschopnost. 215 To byla také oblast, kam směřovala převážná část průmyslového exportu Dánska. 216 Srovnání: RASMUSSEN, Morten: The Political Economy of Danish European policy, 1950 to 1973. Helsinky 2006. On-line verze: (http://www.helsinki.fi/iehc2006/papers3/Rasmussen.pdf ).; SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007, s. 100-101. 217 V Norštině NORDØK. 218 FRØROLAND, Hans Otto: The Political Economy of Norway's Policy towards European Integration, 1948–73. On-line verze: (http://www.arena.uio.no/events/papers/norway48-73.pdf).; SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007, s. 101. 54 byla především nadnárodní podstata plánu, který se nápadně podobal institucionální struktuře EHS. Dále se zde objevily i ekonomické důvody, především zmíněné obavy ze silného švédského průmyslu nebo z dánských snah ustavit společnou zemědělskou politiku, po vzoru EHS, pro severské státy. Odpůrci NORDEKu poukazovali i na jistou „severoatlantickou“ dimenzi, do projektu by se totiž zapojily dva neutrální státy, přičemž Finsko mělo navíc speciální vztahy se Sovětským svazem. V tomto případě se jednalo o neodůvodněné a neopodstatněné obavy, jejichž cílem bylo pouze odradit veřejnost od podpory plánu. Konzervativní strana Høyre (dále jen H) se bála především bližší spolupráce s dominantním Švédskem a to nejen díky dlouhotrvajícím obavám ze švédského ovládnutí průmyslu a finančního sektoru.219 Dále také proto, že se dominantní socialisté (DNA) po dlouhou dobu drželi u vlády220 a plán více méně podporovali, se i zde H snažila z části principiálně o tvorbu určité opozice.221 Nicméně to nebyl hlavní důvod, proč plán H kritizovala, vyskytli se totiž i obavy, že by členství v NORDEKu mohlo mít negativní dopad na případné norské členství v ES. Tedy, že pokud by se Norsko již podílelo na NORDEKu, tak by se v zemi nenašla dostatečná politická vůle, jež by dokázala prosadit také norské členství v ES. Vláda nakonec souhlasila se vstupem do jednání, poté co byl původní návrh upraven, tak aby vyhovoval všem zemím. Nejen Norsko, ale i ostatní země se shodli na dvou základních principech, které se nakonec objevily i v preambuli smlouvy. První podmínkou bylo, že spolupráce nebude ovlivňovat zahraniční politiku členských zemí. Jinými slovy, zahraniční politika zůstane nadále v rukou členských států a samotné členství je nebude vázat k ničemu, co by bylo v rozporu s jejich dosavadní linií zahraniční politiky. Dále NORDEK bude mít takovou formu, která usnadní členským zemím přístup na evropský trh nebo spolupráci s ním. Právě druhý bod se stal hlavním tématem debaty, nejen v Norsku, pro následující dva roky. Odpůrci plánu kritizovali toto vágní usnesení a požadovali minimálně dohodu o volném obchodu mezi státy NORDEKu a EHS.222

219 Takové a podobné obavy pramení především z nedobrovolného soužití v unii se Švédskem v letech 1814-1905. 220 Viz příloha: Tabulka č. 1: Seznam norských vlád mezi léty 1945-1970, s. 78 221 ALLEN, Hilary: Norway and Europe in the 1970s. Oslo/Bergen/Tromsø 1979, s. 65. 222 Tamtéž, s. 66-67. 55

6.2 Vyjednávání a problémové otázky

Vyjednávání o NORDEKu a podmínkách členství byla započata nedlouho po představení samotného plánu. V červnu 1968 byla vytvořena šestičlenná komise, mající za úkol vytvořit do 1. ledna 1969 předběžnou zprávu, která by stanovila formu spolupráce severských zemí. Komise navrhovala takovou formu spolupráce, jež by podporovala jemné úpravy hospodářského systému severských zemí. Předběžná zpráva operovala s možnostmi spolupráce v oblasti hospodářské politiky, pohybu kapitálu, obchodní politice, celní politice, v oblasti průmyslu, vývoji nových technologií a energetickém výzkumu. Zabývala se i oblastí zemědělství, rybolovu a v neposlední řadě legislativou, jež by se stanovila pravidla volné soutěže. Předběžná zpráva poukazovala na možnosti spolupráce v oblasti vzdělávání, výzkumu a regionálním rozvoji. A uváděla nutnost vytvoření institucí, tak aby byla zajištěna funkčnost tohoto plánu. Dále poukazovala na nutnost vytvoření pravidel pro případné přistoupení nebo vystoupení z NORDEKu. V mnoha oblastech, jako je celní politika, zemědělství a rybolov a finanční spolupráce se střetávaly zájmy jednotlivých států, proto jednání nebyla jednoduchá. Přesto předsedové vlád stanovili termín, do něhož chtěli jednání ukončit. Tím se stal únor 1970, kdy mělo dojít k plánovanému setkání Severské rady v Reykjaviku. Od 1. ledna 1972 měl být NORDEK plně funkční.223 Hospodářská unie se měla vytvořit na smluvním zálkadě. Měl zde být také ponechán prostor pro další integrační snahy, jež by samozřejmě závisely na dalších vyjednáváních členských států.224 V rámci celních tarifů, kvót na dovoz a státní podpory průmyslu panovaly určité neshody. Švédsko požadovalo co nejnižší celní bariéry pro co nejširší paletu průmyslových výrobků. Tím by dosáhlo ještě významnějšího postavení na severském trhu. Pokud vezmeme navíc v potaz, že švédská průmyslová výroba tvořila více jak 50% z celkové severské výroby, je logické, že úplnou liberalizaci v této oblasti nepodporovaly zdaleka všechny průmyslové asociace. Jisté výhrady proti plánu měly dánské a norské průmyslové organizace. V případě Norska byl odpor proti členství

223 The Nordek Treaty. EFTA Bulletin. April 1970 XI, č. 3, s. 10-13. 224 1972 aim for Nordic economic union. The Times, středa 15. ledna 1969, s. 22. 56 v severské hospodářské unii na úrovni průmyslových zájmových skupin daleko silnější než v Dánsku.225 V oblasti zemědělství převládala obecně malá shoda mezi jednotlivými severskými státy. Již zmíněná protekcionářská opatření v případě Norska, Finska, ale i Švédska a naproti tomu velmi nízké výrobní ceny dánských produktů, vzbuzovaly v těchto zemích velké obavy z ohrožení jejich zemědělského sektoru. V případě Norska se místy jednalo přímo o „panickou hrůzu“226 z možného ohrožení zemědělské produkce, které někteří považovali dokonce za „ohrožení národní bezpečnosti země“.227 Dalším důvodem proč se Norsko tak zdráhalo přistoupit na společnou zemědělskou politiku, byl i fakt, že se obávalo omezení možnosti dotací do tohoto sektoru. Dotace do zemědělství nehrály pouze roli podpory produkce, ale představovaly nástroj k dorovnání životní úrovně zemědělce na úroveň dělníka. Při zrušení dotací do zemědělství by mohlo v Norsku dojít k částečnému nabourání sociálního systému.228 Opačná situace se nacházela v oblasti rybolovu. Norsko žádalo zrušení množstevních omezení na dovoz mořských produktů do členských zemí. V této oblasti nebylo s výsledkem zcela spokojeno, především poté, co severské země nesouhlasily se stanovením minimální ceny pro výkup ryb.229 Avšak vzhledem k velikosti norského exportu nehrál severský trh nejdůležitější roli. Spolupráce v oblasti exportu do třetích zemí tak byla dostatečnou podporou pro norský rybolov. Pokud vezmeme v úvahu strukturální a ekonomické rozdíly severských zemí, je nutné podotknout, že jednání lze považovat za úspěšné. Severské země totiž dokázaly dosáhnout kompromisu, se kterým byly ochotny souhlasit všechny podílející se státy. V předešlých debatách o severské hospodářské spolupráci se nedokázaly všechny státy shodnout na určitém kompromisu, který by byl v dohledné době proveditelný.

225 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007, s. 164. 226 Podobná situace nastala i při vyjednáváních Norska o vstupu do ES/EU. 227 Norsko se od konce druhé světové války snažilo o co největší potravinovou soběstačnost. Výsledkem měla být větší nezávislost na okolních a světových trzích. Zemědělství nebylo v jejich případě koncipováno na vývoz, protože ceny zemědělských produktů výrazně převyšovaly nejen světové, ale dokonce i evropské ceny potravin. 228 Srovnání: ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway and Europe: 1972 and Now. Journal of Common Market Studies. Sebtember 1995 33, č. 3, s. 389-410.; ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998.; KNUDESEN, F. Olav; SAETER, Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.):The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992. s. 179-193.; SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007, s. 148-165. 229 1972 aim for Nordic economic union. The Times, středa 15. ledna 1969, s. 22. 57

6.3 Institucionální struktura

Vraťme se však ještě k výsledkům jednání a představme si institucionální model, na němž měl stát plán NORDEK. Na základě jednání předsedů vlád a úředníků bylo dohodnuto, že institucionální podoba NORDEKU bude mít následující podobu: Ministerská rada se bude skládat z jednoho člena z každé členské země, ten bude plně odpovědný za prováděnou spolupráci. Rozhodování v tomto orgánu bude probíhat na základě jednomyslnosti. Dalším orgánem měl být Stálý výbor vládních úředníků, ten by měl připravovat rozhodnutí pro ministerskou radu. V technických otázkách má právo rozhodovat v zastoupení rady. Mělo dojít k vytvoření Kooperačních výborů pro různé oblasti, ty by se skládaly ze specialistů vládních administrativ členských zemí. Dále mělo dojít k vytvoření Sekretariátu, jenž by plnil úkoly ministerské rady a dalších spolupracujících institucí. Sekretariát by byl pod vedením čtyř ředitelů, jmenovaných na základě konzultace s vládami členských států. Posledním plánovaným orgánem byl Poradní výbor. Ten se měl skládat z reprezentantů průmyslu, komerčního sektoru, zemědělství, rybolovu, zástupců spotřebitelů, zaměstnaneckých asociací a obchodních unií.230 Představitelé všech čtyř zemí se dohodli, že v návaznosti na tyto instituce bude vytvořena Severská investiční banka, která bude mít nezávislý statut, a Rozhodčí výbor, jež by měl plnit funkci soudního dvoru. Je zde také zřetelně vidět, že se autoři při tvorbě tohoto institucionálního modelu inspirovali u ES, odkud mohli převzít mezivládní institucionální struktury ES. V tomto ohledu je možné vidět, jakým směrem se měla do budoucnosti ubírat severská spolupráce. Instituce NORDEKu nám ukazují, že pro severské státy byla v minulosti, a pro některé je i dnes, nejschůdnější mezivládní spolupráce s velkou mírou konsensu. Přesto pokud si důkladněji prostudujeme institucionální strukturu NORDEKu, tak je zde vidět prostor pro budoucí změnu, z mezivládní instituce na nadnárodní organizaci. Mimochodem právě původní dánské návrhy institucionální struktury byly spíše nadnárodního charakteru, ale i na nátlak Norska došlo k úpravám, tak aby byla suverenita zemí co nejméně omezena. Zde se opět setkáváme s již tradičnou norskou obavou o omezování suverenity země, která je mnohdy pociťována jako ztráta

230 Srovnání: Schéma č. 1: Schematické znázornění institucionální struktury NORDEKu, viz příloha, s. 80 58 svéprávnosti občana. Tento vnitřní odpor přesouvání pravomocí na vyšší úroveň souvisí v Norsku podle Jana Erika Grindheima a Larse Svåsanda s odlišným vnímáním právního světa, který je způsoben silnou tradicí germánského práva, na rozdíl od univerzalistického římského.231

6.4 Podpora plánu

Práce na plánu NORDEK zaznamenala svůj ohlas i mezi veřejností, jež se k projektu ve všech zemí stavěla pozitivně. Nejvýraznější podporu měl v Dánsku a Finsku.232 S vytvořením severské hospodářské unie souhlasila také většina obyvatel v Norsku. Výraznějšího ohlasu se NORDEKu ale dostalo až ve volební kampani v roce 1969. Většina autorů se shoduje na tom, že na konci 60. let znamenala kritika nebo odmítání severské spolupráce jistou ztrátu hlasů.233 DNA i H si tohoto faktu byly dobře vědomi a tomu také přizpůsobily svou kampaň. DNA vsadila na jistotu a v kampani se jasně vyslovila pro podporu plánu NORDEK. Na druhou stranu H zariskovalo a pustilo se do kritiky plánu a naproti tomu podporovalo norské členství v ES. I tento fakt se promítnoul do konečných výsledků voleb, kdy DNA získala oproti předchozím letům o šest křesel víc, naopak H o dvě křesla přišla.234 Téma NORDEKu se opět vynořilo v roce 1972, kdy měli voliči rozhodnout o vstupu jejich země do ES. Během před- referendové kampaně se zformovala silná opozice k norskému členství v ES, Nei til EF.235 Toto sdružení bylo vytvořeno, aby zabránilo norskému členství v ES, a v rámci své volební kampaně prosazovalo plán NORDEK jako přijatelnou variantu pro Norsko.236 I švédští obyvatelé se stavěli za členství jejich země v NORDEKu, avšak

231 GRINDHEIM, Jan Erik: Theories of European Iintegration. Přednáška kurzu: European Integration SAMPOL318. University of Bergen, 21.-22. ledna 2010.; SVÅSAND, Lars G.: State and Nation Bulding. Přednáška kurzu: Scandinavian Politics and Government SAMPOL120. University of Bergen, 9. února 2010. 232 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007, s. 161-162. 233 Srovnání: ALLEN, Hilary: Norway and Europe in the 1970s. Oslo/Bergen/Tromsø 1979, s. 69-71.; ROKKAN, Stein; VALEN, Henry: The Election to the Norwegian Storting in September 1969. In: Scandinavian Political Studies, Bind 5 (1970), s. 288-300.; SOLSTAD, Arve: The Norwegian Coalition Systém. In: Scandinavian Political Studies, Bind 4 (1969), s. 161-167.; SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007, s. 161-162. 234 Srovnání: Tabulka č. 2 Výsledky norských voleb mezi léty 1945-1973, viz příloha, s. 79. 235 Ne ES. 236 Blíže k tomuto tématu: ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway and Europe: 1972 and Now. Journal of Common Market Studies. Sebtember 1995 33, č. 3, s. 389-410.; ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998.; KNUDESEN, F. Olav; 59 přesnější míra podpory nebo příklad, na kterém ji bylo možné vyjádřit, lze z dostupných pramenů je obtížně identifikovatelný. Vzhledem k podpoře švédského průmyslu i relevantních politických stran se lze domnívat, že s členstvím Švédska souhlasila většina obyvatel. S jistotou pak můžeme pouze konstatovat, že NORDEKu dávali Švédové přednost před vstupem do EHS. Pokud jde o celkovou charakteristiku postoje politických stan, tak tam se nám jasně ukazuje, že sociálně demokratické strany napříč všemi severskými zeměmi podporovaly zapojení své země do Severské hospodářské unie. S NORDEKem souhlasily i ty strany, jež ho upřednostňovaly před vstupem do ES, jako například norská Strana středu. Odmítavě se k NORDEKu stavěla radikální levice a radikální pravice. Spolu s nimi i konzervativní strany, jež preferovaly členství svých zemí v ES jako například norská Høyre. Obecně se však politické strany stavěly kladně k členství svých zemí v NORDEKu.237

6.5 Krach plánu NORDEK

Avšak to, jaký bude konečný osud plánu NORDEK, záviselo na postoji každé ze zúčastněných zemí ke konečnému výsledku jednání. Závěrečné požadavky byly jedním z faktorů, jež ovlivňovaly finální verzi smlouvy a její osud. Byly zde ale i četné vnější proměnné (sílící tlak SSSR na Finsko, znovu započaté přístupové rozhovory s Dánskem a Norskem), jež měly v konečné fázi rozhodující slovo v otázce úspěchu a neúspěchu NORDEKu. Proto se nejdříve pojďme vrátit k závěrečné fázi vyjednávacímu procesu. Poté se zaměříme na vnější faktory, které zapříčinily selhání plánu NORDEK. Na konečné etapě jednání se kromě zvýšených požadavků některých zemí projevila změna uvnitř ES. Po odstoupení francouzského prezidenta Charlese de Gaulla v roce 1969 došlo k uvolnění ve společenstvích. Změna prostředí se výrazněji projevila na Haagském summitu,238 konaném v roce 1969. Zde se také členské země dohodly na

SAETER, Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.):The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992, s. 179-193. 237 Podrobněji: SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007, s. 148-165.; WIKLUND, Claes: Nordic Cooperation in the Seventies Trends and Patterns. Scandinavian Political Studies 2 (New Series), 1979, s. 99-119.; WIKLUND, Claes: The Zig-zag Course of the NORDEK Negotiations. Scandinavian Political Studies 5, 1970, s. 307-336. 238 Haagský summit z roku 1969 byl přelomovou událostí v oblasti dalšího směřování evropské integrace. Celá integrace, nejen proces rozšiřování, byla ochromena politikou de Gaulla, který politikou „prázdných 60 možnosti pokračovat v pozastavených jednáních o rozšíření ES. V návaznosti na Haagský summit vydala finská vláda 12. ledna 1970 prohlášení, že je připravena dokončit jednání o NORDEKu. Stanovila si však podmínku. „Jestliţe jedna se zemí začne vyjednávat s ES o členství v ES ještě během jednání o NORDEKu, nebo předtím, neţ začne tato smlouva platit, tak si Finsko vyhrazuje právo okamţitě vystoupit z jednání, a to i v průběhu implementace, po podepsání smlouvy.“239 Dále Finsko požadovalo, aby bylo stanoveno, že „pokud se některá země rozhodne vstoupit do ES, tak si další země NORDEKu rezervují právo zastavit implementaci NORDEKu v oblastech, které by byly spojením s ES pozměněny oproti původnímu znění smlouvy NORDEK.“240 To mělo být upozornění pro ostatní země o limitech, za kterých se bude Finsko podílet na plánu NORDEK. Současně tím blokovalo vyjednávání s ES až do roku 1972, tedy po dobu implementace smlouvy NORDEK. Tyto podmínky učinily celou smlouvu nejistou a hrozilo téměř kdykoli přerušení jednání nebo implementace smlouvy. Ostatní země tuto podmínku přijaly a chápaly to spíše jako důkaz toho, že se Finsko z jistých důvodů nemůže stát členem NORDEKu, aniž by byla podmínka součástí smlouvy.241 Kromě Finska si kladlo nové požadavky i Norsko. Jedním z nich bylo, aby Švédsko výměnou za snížení cel na dovoz automobilů zadalo zakázky norským dodavatelům. Tento problém byl vyřešen díky Volvu, které mělo velký zájem na pokračování spolupráce s norskými partnery.242 Důležitou otázkou byla i problematika transportu v lodní dopravě, zde země dohodly dohody, že se tato otázka bude řešit na

křesel“ (neúčastnění se důležitých jednání) docílil tzv. Lucemburského kompromisu (oddálení přechodu na další úroveň integrace a prosazení možnosti užití práva veta při hlasování v Radě). Důvodem pro svolání Haagského summitu byla snaha se odpoutat od dlouhodobé stagnace. Zpráva ze setkání hlav států a vlád z Haagu (předložena M. Jean Pierem Brunetem, hlavou zahraniční kanceláře francouzského ministerstva financí) se vžila do povědomí veřejnosti pod hesly „dokončení, prohloubení, rozšíření“. Dokončení programu jednotného trhu, dále prohloubení současné míry spolupráce a integrace (trvalo patnáct let, než evropská politická spolupráce nalezla cestu vedoucí k Jednotnému evropskému aktu) a konečně i rozšíření ES o nové členy. Zdroj: FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta: Evropská unie. Brno 2003, s. 91-94. 239 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007, s. 176. 240 Tamtéž, s. 176. 241 STAMPEHL, Jan: Ist Finland ein Nordisches Land? Der Nordek-Prozess 1968–1970 als Fallstudie. Magisterarbeit zur Erlagung des akademischen Grade Magister Artiom (M.A.) im Fach Skandinavistik. Humboldt-Universität zu Berlin, Philosophische Fakultät II, Nordeuropa-Institut, Berlin 2002. On-line verze: (http://edoc.hu-berlin.de/master/stampehl-jan-2002-01-22/HTML/). 242 Norsko požadovalo i výjimky v rámci harmonizace cel pro železo, chemii, plasty a některé strojírenské výrobky. 61

úrovni Severské rady.243 Dánsko, ani Švédsko neměly ke konci jednání žádné významné požadavky, respektive byly dostatečně uspokojeny zisky, jež jim NORDEK přinášel. Dánsko totiž získalo lepší přístup na ostatní severské trhy s potravinami a dotace do zemědělství. Švédsko dosáhlo podobného úspěchu v oblasti průmyslové výroby. S blížícím se koncem jednání o plánu NORDEK, započala jednání uvnitř národních vlád a parlamentů o způsobu ratifikace a implementace smlouvy. Jednalo se také o datu, kdy má k ratifikaci a podpisu smlouvy dojít. První rozhodnutí padlo v Dánsku, to se již 4. února 1970 rozhodlo, že smlouvu podepíše. Další zemí, jež se rozhodla smlouvu podepsat, bylo Norsko. To svůj záměr ohlásilo 6. března. 9. března proběhla jednání švédského předsedy vlády Olofa Palmeho244 s finským prezidentem Urho Kekkonenem245. Po skončení jednání oznámilo Švédsko svůj záměr podepsat smlouvu. Podpis přislíbilo i Finsko a zároveň se zavázalo, že 24. března na zasedání vlády oficiálně zmocní svého ambasadora v Kodani k podpisu smlouvy. Ke konci března bylo vše připraveno k podpisu smlouvy. Nastala ale nečekaná událost. 24. března finská vláda oznámila své rozhodnutí smlouvu nepodepsat.246 Lasse Sonne popsal situaci takto: „Jako ledová kra, která způsobila potopení Titaniku, přišlo finské rozhodnutí z 24. března 1970 nepodepsat smlouvu NORDEK.“247 Výsledkem, v tehdejším kontextu, šokujícího rozhodnutí bylo velké rozhořčení a deziluze u ostatních partnerů. Postup ostře odsoudil dánský premiér Hilmar Baunsgaard a i jeho norský protějšek Per Borten248. Olof Palme to raději odmítl komentovat.249

243 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007, s. 176-179. 244 Olof Palme (1927-1986), švédský státník politik a dlouholetý člen Sveriges Socialdemokratiska Arbetar Partie (SAP). 1953 se stal osobním tajemníkem předsedy vlády Tage Erlandera. Od roku 1958 působil jako člen Rikstagu (švédský parlament). 1963 zastával úřad ministra bez portfeje, 1965 mistr dopravy, 1967 mistr školství a současně i ministr pro církevní záležitosti. Švédským premiér byl od roku 1969 – 1976, poté od roku 1982, až do svého zavraždění v roce 1986. 245 Celým jménem Urho Kaleva Kekkonen (1900–1986), byl finský politik a státník. 1940 byl jeden ze dvou poslanců parlamentu, kteří hlasovali proti začlenění finského území do SSSR. Úřad předsedy vlády zastával v letech 1950–1956. Po smrti Juho Kusti Paasikivi se stal prezidentem a tento úřad vykonával v letech 1956 – 1981. Je také znám jako jeden z tvůrců linie zahraniční politiky, tzv. linie Paasikivi- Kekkonen. 246 Stalo se tak na jednání, které mělo pouze formálně potvrdit podpis smlouvy. Communique from the Finnish Cabinet meeting on NORDEK on March 24, 1970. Archives historiques des Communautés européennes, Florence, Villa Il Poggiolo. Dépôts, DEP. Edoardo Martino, EM. Coopération nordique 1967–1969, EM 58. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). 247 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007, s. 183. 248 Per Borten (1913–2005), politik, státník a člen Senterpartiet (SP) – Strana středu. V letech 1953–1973 byl členem Stortingu. Úřad předsedy vlády vykonával v letech 1965–1971. 62

Proč se tak Finsko nakonec rozhodlo? Hlavní úlohu zde sehrál Sovětský svaz. Finsko sice již během jednání deklarovalo, že SSSR nemá žádné větší námitky proti plánu NORDEK.250 Tou dobou byl však na Finy vyvíjen tlak, aby prodloužili Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Nic však nenaznačovalo tomu, že se SSSR zásadně staví proti členství Finska v NORDEKu. Nicméně 23. března požádal sovětský velvyslanec o setkání s ministrem zahraničních věcí Karjalainen. Na setkání mu sdělil „přání“ Moskvy, aby Finsko účast na NORDEKu odmítlo. Podle Lasse Sonneho se měl sovětský velvyslanec také vyjádřit v tom směru, že finská vláda udělá jistě vše proto, aby zajistila, že se pomocí NORDEKu nezapojí do západní Evropy.251 Následovalo setkání Kekkonena, Karjalainena a Koivisty252, kde se rozhodli, že vzhledem k sovětským požadavkům bude lepší na konec smlouvu nepodepsat.253,254 SSSR díky tomu dosáhl v roce 1970 svého, Finsko zůstalo mimo západní integrační struktury a podepsalo se SSSR Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Ta byla nakonec formulována, v mírnějším tónu než původní verze. Konec plánu NORDEK měl za následek rozběhnutí vyjednávání Dánska a Norska o vstupu do ES. Přesto jednání o NORDEKu nebyla zcela bezvýsledná, jak by se na první pohled mohlo zdát. V roce 1971 byla v návaznosti na tato jednání založena Severská rada ministrů a v letech 1975/76 i Severská investiční banka. To je důvod, proč byla jednání ve svém výsledku částečně úspěšná.

249 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007, s. 183. 250 Problém by vznikl, pokud by došlo k napojení NORDEKu na ES, za současného stavu to bylo ve Finsku, na rozdíl od Dánska, vnímáno jako alternativa k ES a ne pouhá krátkodobá náhražka. 251 SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007, s. 184. 252 Mauno Koivisto (narozen 1923), finský státník a politik. V letech 1966–1967 zastával post ministra financí. Úřad předsedy vlády vykonával v letech 1968–1970 a 1979–1982, v roce 1972 byl zastupujícím předsedou vlády. V roce 1982 byl zvolen prezidentem Finské republiky a tento úřad vykonával až do roku 1994. 253 Podrobněji: STAMPEHL, Jan: Ist Finland ein Nordisches Land? Der Nordek-Prozess 1968–1970 als Fallstudie. Magisterarbeit zur Erlagung des akademischen Grade Magister Artiom (M.A.) im Fach Skandinavistik. Humboldt-Universität zu Berlin, Philosophische Fakultät II, Nordeuropa-Institut, Berlin 2002.; SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007, s. 176-191.; WIKLUND, Claes: Nordic Cooperation in the Seventies Trends and Patterns. Scandinavian Political Studies 2 (New Series), 1979, s. 99-119.; WIKLUND, Claes: The Zig-zag Course of the NORDEK Negotiations. Scandinavian Political Studies 5, 1970, s. 307-336. 254 V závěrečném rozhodování měl důležitou úlohu zejména Kekkonen, který zastával názor, že komunismus je hlavním politickým proudem budoucnosti. Navíc se také obával toho, že by cena za NORDEK byla až příliš vysoká. Zdroj: JUTIKALA, Eino; PIRINEN, Kauko: Dějiny Finska. Praha 2001, s. 267–271. 63

6.6 Norsko a NORDEK

Norsko mělo k plánu NORDEK, na rozdíl od ostatních tří zemí, poněkud rezervovaný vztah. Norský zahraniční obchod s ostatními severskými zeměmi sice během členství v EFTA narostl, přesto na NORDEKu nemělo takový zájem jako ostatní tři země. Ty měly jasnou vizi ohledně severské hospodářské unie. Jedním z hlavních důvodů, které tak Norsko přiměly k tomu, aby se podílelo na tomto plánu, byla jednak oblast rybolovu.255 Dále také to, že se Švédsko na konci 60. let stalo pro Norsko jeho největším obchodním partnerem. Pokud jde o participaci Norska na plánu NORDEK, tak ji nelibě sledovala Velká Británie,256 ta potřebovala severské země při svém vyjednávání o vstupu do ES. Bez severských zemí by byla britská pozice přece jen poněkud oslabena. Bez dalších zemí, s podobnými požadavky neměla vyjednávací pozice Velké Británie dostatečnou váhu pro prosazení některých výjimek. Britové si také byli dobře vědomi toho, že Dánsko bude usilovat o členství v ES i přes jeho podíl na NORDEKu, u Norska již takovou jistotu neměli a právě z toho plyne Britský důraz na Norsko. Postoj k NORDEKu byl do jisté míry schizofrenní. Na jedné straně mělo norské členství v NORDEKu větší podporu než jeho členství v ES, na druhou stranu politici prosazovali i norské členství v ES. Tato „rozdvojenost“ se jasně ukázala při referendu v roce 1972, kdy hnutí Nei til EF257 poukazovalo na to, že pro Norsko je lepší alternativou právě NORDEK a požadovalo po vládě znovu otevření jednání o tomto plánu. Pro odpůrce norského členství v ES znamenal NORDEK jistou severskou alternativu, která byla více přijatelná, než samotné členství v ES. Pokud vezmeme v úvahu, jakou roli hrála tato argumentace u formací, které se vymezovali vůči norskému členství v ES,258 lze předpokládat, že nebýt plánu NORDEK, byla by podpora

255 Díky NORDEKu mohlo Norsko získat lepší exportní podmínky, než mělo doposud. 256 Oslo´s risk in wooing Nordek and EEC. The Times, středa 11. března 1970, s. 6. 257 Ne ES. 258 Podrobněji k této otázce: ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway and Europe: 1972 and Now. Journal of Common Market Studies. Sebtember 1995 33, č. 3, s. 389-410.; ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998.; KNUDESEN, F. Olav; SAETER, Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.):The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992, s. 179-193.; SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968–1970. Vaasa 2007.; WIKLUND, Claes: Nordic Cooperation in the Seventies Trends and Patterns. Scandinavian Political Studies 2 (New Series), 1979, s. 99-119.; WIKLUND, Claes: The Zig-zag Course of the NORDEK Negotiations. Scandinavian Political Studies 5, 1970, s. 307-336. 64 obyvatel norskému členství v ES větší, což je rozhodně zajímavý aspekt. Zda by to ale stačilo na to, aby se Norsko stalo členem ES, nelze samozřejmě potvrdit. Pro potvrzení domněnky, že NORDEK měl větší podporu u veřejnosti než členství Norska v ES, sice neexistují žádné výzkumy veřejného mínění. S velkou mírou jistoty lze však tvrdit, že tomu tak skutečně bylo. Nejvlivnější občanské uskupení Nei til EF ve své předreferendové kampani prezentovalo NORDEK jako přijatelnou variantu pro mezinárodní integraci Norska. Podobné stanovisko zastávala i norská Strana středu, která měla silné postavení mezi zemědělci a v severních, málo obydlených oblastech Norska. Výsledky referenda pak ukazují, že tyto skupiny obyvatel se nakonec postavily proti členství Norska v ES. Navíc i většina obyvatel podporující členství Norska v ES se nestavěla proti plánu NORDEK, výjimkou snad může být pouze strana Høyre, která prosazovala norské členství v ES na úkor plánu NORDEK. Na základě těchto faktů lze téměř s jistotou říci, že pokud by plán NORDEK uspěl, bylo by norské členství v ES ještě méně pravděpodobné.259 Proto lze také říci, že NORDEK měl značný, přesto zdaleka ne rozhodující, vliv na konečný výsledek referenda z roku 1972, jež mělo rozhodnou, zda se Norsko stane členem ES nebo zůstane mimo jeho struktury.

259 Veřejnost, jak už bylo výše zmíněno, preferovala NORDEK před ES a norská účast v NORDEKu by tyto preference pouze potvrdila. 65

7. Závěr

Pro vypracování práce byla použita dostupná a relevantní data, jejichž analýza měla odhalit podněty (ekonomické zájmy, idea nordismu, politické zájmy), které ovlivňovaly norský postoj k severské spolupráci a integraci. Cílem této práce je vyvrácení nebo potvrzení hypotéz prezentovaných v úvodu diplomové práce. K tomu nám pomohou odpovědi na otázky, jež byly položeny v úvodu a jsou výsledkem předchozí analýzy.

První otázka: Jaké byly důvody akceptace nebo odmítání plánu severské spolupráce a jeho upřednostňování před spolupráci v rámci ESUO/EHS? Přesto, že Norsko dlouhodobě obecně podporovalo severskou spolupráci, tak se mezi léty 1947- 1957 vždy odmítlo účastnit projektů na vybudování severské celní unie a společného severského trhu. Jako důvod uvádělo špatnou konkurenceschopnost svého průmyslu. V 60. letech ale provedlo částečnou restrukturalizaci a modernizaci průmyslu a na konci 60. let již bylo připraveno se za určitých podmínek podílet na budování celní unie a společného trhu v rámci plánu NORDEK. Ze zpětného pohledu můžeme označit norské výhrady k celní unii z 50. let jako oprávněné. Norsko totiž potřebovalo v podstatě pouze čas na přípravu, aby mohlo své producenty vystavit volné soutěži v rámci severského trhu bez obavy z negativních dopadů na zaměstnanost nebo sociální sféru. S jistotou lze také říci, že Norsko dávalo přednost projektům severské spolupráce před členstvím v Evropských společenstvích. O členství v ESUO Norsko vůbec neuvažovalo. O členství v EHS se v Norsku vedly bouřlivé debaty, které se točily především kolem nadnárodní podstaty EHS a Společné zemědělské politiky (SZP). To byly hlavní dvě nejvážnější překážky na cestě k členství v EHS. Což potvrzuje i výsledek referenda z roku 1972, kdy Norové v referendu odmítli členství v ES a za hlavní důvody uváděli právě SZP a omezení státní suverenity. A právě severská spolupráce se ve větší míře nepotýkala ani s jedním ze zmíněných problémů.

Druhá otázka: Jaké byly následky jednání o severské spolupráci na další směřování Norska? Jedním z hůře postřehnutelných dopadů severské spolupráce na pozdější norské problémy při jednáních o členství v ES/EU byl vliv jednání o společné severské obraně. Protože jedním z prvních požadavků skandinávského obraného výboru

66 byl návrh na zajištění potravinové soběstačnosti. Také z tohoto důvodu začalo Norsko více podporovat domácí zemědělskou produkci a chránit ji vysokými cli. Později se tyto dotace staly také nástrojem pro dorovnání životní úrovně zemědělců na úroveň dělníků a prostředkem, kterým vláda bojovala proti vylidňování severních regionů země. Přes tuto proměnu ale zůstává faktem, že jeden z podnětů pro započetí takové politiky vychází právě ze severské spolupráce, a zemědělství bylo jedním z neproblémovějších bodů při jednání o členství v ES/EU. Druhým momentem, kdy severská spolupráce ovlivnila Norsko ve vztahu k ES, bylo jednání o plánu NORDEK. Pro odpůrce norského členství v ES znamenal NORDEK jistou severskou alternativu, která byla více přijatelná, než samotné členství v ES. A pokud vezmeme v úvahu, jakou roli hrála tato argumentace u formací, které se vymezovaly vůči norskému členství v ES, lze předpokládat, že nebýt plánu NORDEK, byla by podpora obyvatel norskému členství v ES větší, což je rozhodně zajímavý aspekt.

Třetí otázka: Čím je charakteristický norský postoj k severské spolupráci? Podobně jako norský postoj k evropské integraci je i postoj k severské spolupráci charakteristický jistou mírou nerozhodnosti, někdy hraničící až se skepsí. Zvláště při jednáních v 50. letech se na hlasování norských zástupců v Severské radě (srov. s. 34) ukázala velká míra nejednotnosti a i to, že hlavním tahounem severské spolupráce v Norsku byla DNA. Celkově je ale možné říci, že je Norský postoj k severské spolupráci kladný.

Čtvrtá otázka: Lze nalézt v norské společnosti kulturně historické kořeny upřednostňující severskou spolupráci? Zde se nabízí jednoznačná odpověď. Ano. Nejedná se jen o jazykovou, kulturní a historickou spřízněnost severských národů, která má sama o sobě velký vliv na rozvoj severské spolupráce. Ale možná ještě důležitější roli zde hraje vliv germánského právního řádu. Ten dává velký důraz na suverenitu a je spojen se silným povědomím osobní a právní svobody, což je zpětně spjato s faktem, že je v Norsku, podobně jako i v ostatních severských zemích, upřednostňována mezivládní spolupráce před nadnárodní integrací. Severská spolupráce se svým mezivládním charakterem je tedy Norsku blíže než Evropská integrace, která stojí na základech univerzalistického římského práva.

Pátá otázka: Jak se proměňoval norský postoj k severské spolupráci? Pokud budeme chápat severskou spolupráci jako celek, tak musíme říci, že v samotných počátcích bylo Norsko spíše ve vleku svých dominantních sousedů Dánska a Švédska. Ještě ve 40. letech 20. století Norsko spíše jen reagovalo na jednotlivé návrhy spolupráce, ale již v 50. letech můžeme pozorovat postupnou změnu a jakési získávání určitého sebevědomí. Přesto, že bylo právě Norsko hlavní příčinou nezdarů severské hospodářské spolupráce, tak se snažilo chovat konstruktivně a předkládalo další návrhy na modifikaci této spolupráce. Norský postoj lze tedy stručně popsat jako proměnu z více méně pasivního hráče na aktivního člena týmu, který sice nemá vždy zcela jasno co od dané spolupráce očekávat, přesto se za dané situace snaží získat maximum možného.

Na základě získaných odpovědí je možné říci, že došlo i k potvrzení hypotéz. První hypotéza zněla: Norská vláda dávala přednost ekonomickým zájmům země před ideou nordismu, ale ideu nordismu, spočívající v užší severské spolupráci, poté používala jako argument pro přijetí plánu širší veřejností. Norská vláda dávala opravdu přednost ekonomickým zájmům země před ideou severské spolupráce, to je vidět i na tom, že se dvakrát odmítla podílet na tvorbě severské celní unie a severského hospodářského prostoru v původní navrhované podobě, přesto že s tím Dánsko a Švédsko souhlasilo. Ale v případě, že se spolupráce ukázala z ekonomického hlediska přínosná, tak vláda neváhala poukazovat na jeho severskou dimenzi. A ti přesto, že se jednalo o širší evropské projekty jako je FTA nebo EFTA. V obou případech byl jedním z vládních argumentů pro zapojení se do těchto projektů fakt, že částečně vycházely z debat o severské hospodářské spolupráci, a měli se ho účastnit i další severské země, což mohlo vést k prohloubení dosavadní spolupráce.

Druhá hypotéza, že Norsko upřednostňovalo severskou spolupráci před užší evropskou integrací, především proto, že severská spolupráce tolik neomezovala suverenitu země, byla v podstatě potvrzena odpovědí na čtvrtou otázku. Tedy došlo k potvrzení předpokladu, že severská spolupráce se svým mezivládním charakterem, vycházejícím z germánského práva, je Norsku blíže, než evropská integrace, která stojí na základech univerzalistického římského práva.

Obecně lze říci, že Norsko má v Evropě ojedinělý přístup jak k evropské integraci, tak i k severské hospodářské spolupráci. Jeho pozice je specifická v tom, že se podílelo na mnoha integračních projektech, ale úspěšného členství dosáhlo jen v několika případech. Na úplný závěr se ještě sluší dodat, že severská hospodářská spolupráce je jedním z nejzajímavějších projektů v rámci širší evropské spolupráce a integrace, přesto je tato tématika v česky psané literatuře neprávem opomíjena. Díky tomu se zde ale nabízí široký prostor pro bádání, jak v případě Norska, tak i ostatních severských zemí.

Seznam literatury

1 Prameny

1. 1972 aim for Nordic economic union. The Times, středa 15. ledna 1969, s. 22. 2. Communique from the Finnish Cabinet meeting on NORDEK on March 24, 1970. Archives historiques des Communautés européennes, Florence, Villa Il Poggiolo. Dépôts, DEP. Edoardo Martino, EM. Coopération nordique 1967-1969, EM 58. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). Ověřeno k 19.4. 2008. 3. Communiqué issued at Stockholm. European Free Trade Association, Text of Convention and other Documents Approved at Stockholm on 20th November, 1959. London: Her Majesty's Stationary Office, 1960, p. 5. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). Ověřeno k 19.10. 2008. 4. Convention establishing the European Free Trade Association. Convention establishing the European Free Trade Association, in Bundesgesetzblatt für die Republik Österreich. 16. Mai 1960; 31. Stück, No 100; 1960, pp. 893-931. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). Ověřeno k 19.10. 2008. 5. Decision by the Nordic Prime Ministers in Copenhagen the 23rd April 1968 on Nordic Co-operation. Archives historiques des Communautés européennes, Florence, Villa Il Poggiolo. Dépôts, DEP. Edoardo Martino, EM. Coopération nordique 1967-1969, EM 58. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). Ověřeno k 19.4. 2008. 6. Déclaration des Premiers Ministres des Pays Nordiques sur l'Intégration Européenne (Copenhague, 23 avril 1968). Archives historiques des Communautés européennes, Florence, Villa Il Poggiolo. Dépôts, DEP. Edoardo Martino, EM. Coopération nordique 1967-1969, EM 58. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). Ověřeno k 19.4. 2008. 7. De Gaulle's veto. In: European NAvigator. Étienne Deschamps. Translated by the CVCE. On-line verze: (http://www.ena.lu/). Ověřeno k 19.4. 2008. 8. Dopis Ph.D Lasse Sonneho z 27. března 2008, Jiřímu Pokornému. 9. GRINDHEIM, Jan Erik: Theories of European Iintegration. Přednáška kurzu: European Integration SAMPOL318. University of Bergen, 21.-22. ledna 2010. 10. Kongeriget Norges Grundlov. On-line verze: (http://www.lovdata.no/all/nl-18140517-000.html). Ověřeno k 14.4. 2008. 11. Oslo´s risk in wooing Nordek and EEC. The Times, středa 11. března 1970, s. 6. 12. Resolution adopted by EFTA. European Free Trade Association, Text of Convention and other Documents Approved at Stockholm on 20th November, 1959. London: Her Majesty's Stationary Office, 1960, p. 6. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). Ověřeno k 19.10. 2008. 13. Smlouva o společných orgánech. On-line verze: (http://www.euroskop.cz/gallery/2/761- slucovaci_smlouva.pdf). Ověřeno k 24 .4. 2010.

14. Smlouva o zaloţení Evropského Hospodářského Společenství. On-line verze: (http://www.vyzkum.cz/storage/att/051DAEE1AEC922DB2EA111E7F737A677/SML_ehs_1957.pd f). Ověřeno k 24. 4. 2010. 15. SVÅSAND, Lars G.: State and Nation Bulding. Přednáška kurzu: Scandinavian Politics and Government SAMPOL120. University of Bergen, 9. února 2010. 16. The "Marshall Plan" speech at Harvard University, 5 June 1947. On-line verze: (http://www.oecd.org/document/10/0,3343,en_2649_201185_1876938_1_1_1_1,00.html). Ověřeno k 7.5. 2009. 17. The Nordek Treaty. In: EFTA Bulletin. April 1970, No 3; Vol XI, pp. 10-13. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). Ověřeno k 19.4. 2008. 18. The plan for a Nordic customs union and common market. European NAvigator. Etienne Deschamps. Translated by the CVCE. On-line verze: (http://www.ena.lu/mce.cfm). Ověřeno k 19.4. 2008.

2 Monografie a články

2.1 Tištěné

1. ALLEN, Hilary: Norway and Europe in the 1970s. Oslo/Bergen/Tromsø 1979. 2. ANDERSON, Stanley V.: The Nordic Council. A Study of Scandinavian Regionalism. Stockholm 1967. 3. ANGELL, Svein ivar; BURGESS, J. Peter; STRÅTH, Bo: Den europeiske identiten og den Skandinaviske. Voda 2001. 4. ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway and Europe: 1972 and Now. Journal of Common Market Studies. Vol. 33, No. 3, Sebtember 1995, s. 389-410. 5. ARCHER, Clive; SOGNER, Ingrid: Norway, European Integration and Atlantic Security. Oslo 1998. 6. ARCHER, Clive: Norway outside the European Union. Norway and Europena integration from 1994 to 2004. New York 2005. 7. BAKKE, Halvard: Ut av Europa? Oslo 1992. 8. BERG, Arthur (ed.): Nei til EEC. Oslo 1971. 9. BJØRKLUND, Tor: Election Campaigns in Postwar Norway (1945-1989): From Party-Controlled to Media-Driven Campaigns. In: Scandinavian Political Studies, Bind 14 (New Series) (1991), s. 279-301. 10. BOYER, Frederic; SALLE, J. P.: The Liberalization of Intra-European Trade in the Framework of OEEC. Staff Papers - International Monetary Fund, Vol. 4, No. 2 (Feb., 1955), s. 179-216. 11. BRANDSTETTER, Gerfried: Die Westeropäische Union. Wien 1999. 12. BUSCK, Sten; POULSEN, Henning (eds.): Dějiny Dánska. Praha 2007. 13. CONVERSE, E. Philips: Dimensions of Cleavage and Perceived Party Distances in Norwegian Voting. In: Scandinavian Political Studies, Bind 6 (1971), s. 108-152. 14. DERRY, T. K.: A History of Modern Norway 1814-1972. Oxford 1973.

15. EIKSTØL, Oddbjørn (ed.): Vil Norge overleve i EEC? Oslo 1971. 16. ERIKSEN, Trond Berg; HOMPLAND, Andreas; TJØNNELAND, Evind: Norsk idéhistorie VI. Et lite land i verden 1950-2000. Oslo 2003. 17. FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta: Evropská unie. Brno 2003. 18. FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta (eds.): Rozšiřování ES/EU. Brno 2003³. 19. FIVELSDAL,Egil; HIGLEY, John: The Labour Union Elite in Norway. In: Scandinavian Political Studies, Bind 5 (1970), s. 165-203. 20. FLØISTAND, Brit: Stortingets debatt om nordisk økonomisk samarbeid 1952-2002. Oslo 2002. 21. FURE, Berge: Norsk historie 1905-1990. Vårt hundreår. Oslo 1992. 22. GERBET, Pierre: Budováni Evropy. Praha 2004. 23. GONĚC, Vladimír: Evropská idea II. Idea mírové, kooperující a sjednocující se Evropy 1938-1950. Brno 2001. 24. GONĚC, Vladimír: Od malé Evropy k velké Evropě 1. Brno 2002. 25. GONĚC, Vladimír: Od malé Evropy k velké Evropě 2. Brno 2003. 26. HANSEN, Svein Olav: Drømmen om Norden. Den Norske Freningen Norden og det nordiske samarbeidet 1919-1994. Oslo 1994. 27. HAUGESTAD, Arne a kol.: Hnadlesavtalen og Norge. Oslo 1973. 28. HEIDAR, Knut (ed.): Nordic Politics. Oslo 2004. 29. HELLEVIK, Ottar: The Common Market Decision in Norway: A Clash between Direct and Indirect Democracy. In: Scandinavian Political Studies, Bind 8 (1973), s. 228-235. 30. HILSON, Mary: The Nordic Model: Scandinavia since 1945. London 2008. 31. HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth: Dějiny Norska. Praha 2005. 32. INGEBRITSEN, Christine: The Nordic States and European Unity. Ithaca, London 2000. 33. JUTIKALA, Eino; PIRINEN, Kauko: Dějiny Finska. Praha 2001. 34. KAN, A. S.: Dějiny skandinávských zemí. Praha 1983. 35. KENWOOD, A. G.; LOUGHEED, A. L.: The growth of the international economy 1820-1990. London/New York 1992. 36. KLEPPE, Per: Norges vei til Europa. Oslo 1989. 37. KNUDSEN, F. Olav; SAETER Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.): The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992, s. 179-193. 38. KOPEČEK, Lubomír: Norsko. In: STRMISKA, Maxmilián; HLOUŠEK, Vít; KOPEČEK, Lubomír; CHYTÍLEK, Roman: Politické strany moderní Evropy. Praha 2005, s. 224-237. 39. MARTINUSSEN, Willy: Political Awareness and the Distribution of Other Social Resources: The Case of Norway. In: Scandinavian Political Studies, Bind 6 (1971), s. 154-170. 40. MØLLER, Anders Monrad: Economic relations and economic cooperation between the Nordic countries in the Nineteenth century. In: Scandinavian Journal of History, Vol. 8, Issue 1 - 4 1983, s. 37 - 62. 41. NILSON, Sten Sparre: Regional Differences in Norway with Special Reference to Labor Radicalism and Cultural Norms. In: Scandinavian Political Studies, Bind 10 (1975), s. 123-137. 42. Nordisk råd under 40 år. Publikace k 40. výročí severské rady. Oslo 1992.

43. Norge og EEC. Innstilling fra Venstres EEC utvalg. Oslo 1971. 44. NORLAND, Andreas: Ja til Europa? Oslo 1967. 45. OLSEN, P. Johan; SVEDRUP, Bjørn Otto (ed.): Europa i Norden. Europeisering av nordisk samarbeid. Oslo 1998. 46. ÖRVIK, Nils (ed.): Fears and Expectations. Norwegian attitudes toward European integration. Oslo 1972. 47. PARK, William: Defending the West: A history of NATO. Brighton 1986. 48. PETTERSEN, Per Arnt: Elite Perceptions of Welfare Inequality: Frame of Reference for an Analysis of Storting Representative Positions on Welfare Problems in Norway since 1900. In: Scandinavian Political Studies, Bind 11 (1976), s. 77-90. 49. POKORNÝ, Jiří: Dvojí norské odmítnutí vstupu do ES/EU. Bakalářská práce. Brno 2007. 50. POKORNÝ, Jiří: NORDEK a jeho vliv na integrační snahy Dánska a Norska. Bakalářská práce. Brno 2008. 51. POKORNÝ, Jiří: Norské snahy o zapojení do Evropy. Diplomová práce. Brno 2009. 52. ROKKAN, Stein: Geography, Religion and Social Class. Crosscutting Cleavages in Norwegian Politics. New York 1967. 53. ROKKAN, Stein: Norway. In: Scandinavian Political Studies, Bind 1 (1966), s. 266-280. 54. ROKKAN, Stein; HJELLUM, Torstein: Norway: The Storting Election of September 1965. In: Scandinavian Political Studies, Bind 1 (1966), s. 237-246. 55. ROKKAN, Stein; VALEN, Henry: The Election to the Norwegian Storting in September 1969. In: Scandinavian Political Studies, Bind 5 (1970), s. 288-300. 56. SAETER Martin: Norway. In: WALLACE, Helen (ed.):The Wieder Western Europe. Resharping the EC/EFTA Relationship. London, New York 1992. 57. SOLEM, Erik: The Nordic Council and Scandinavian Integration. New Yor/London 1977. 58. SOLSTAD, Arve: The Norwegian Coalition Systém. In: Scandinavian Political Studies, Bind 4 (1969), s. 161-167. 59. SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007. 60. SONNE, Lasse: The Response of Nordic Economic Co-operation to the Question of the first EEC/EC Enlargement 1961-1973 with specila reference to the NORDEK Negotiations 1968-1970. International Economic History Congres, Helsinky, Finland 21 to 25 August 2006. 61. STANBÄCK, Pär (ed.): Sverige och Finland. Neutralitetspolitikens väsen i två länder. Hanaholmen 1977. 62. STRǺTH, Bo: Nordic Industry and Nordic Economic Cooperation. Stockholm 1978. 63. STRǺTH, Bo: The Organisation of Labour Markets. London/New York 1996. 64. STRÅTH, Bo: Union och demokrati. De Förenade rikena Sverige-Norge 1814-1905. Nya Doxa 2005. 65. THORHALLSSON, Baldur (ed.): Iceland and European Integration. London/New York 2004. 66. TORGORSEN, Ulf: The Formation of Parties in Norway: The Problem of Right-left Differences. In: Scandinavian Political Studies, Bind 2 (1967), s. 43-68.

67. VALEN, Henry: Norway: Local Elections in the Shadow of the Common Market. In: Scandinavian Political Studies, Bind 7 (1972), s. 273-282. 68. VALEN, Henry: Norway: 'No' to EEC. In: Scandinavian Political Studies, Bind 8 (1973), s. 215-226. 69. VALEN, Henry: Norway: The Local Elections of 1967. In: Scandinavian Political Studies, Bind 3 (1968), s. 237-241. 70. VALEN, Henry; ROKKAN, Stein: Norway: The Election to the Storting in September 1973. In: Scandinavian Political Studies, Bind 9 (1974), s. 206-218. 71. VAN DYKE, Carl: Zimní válka. Sovětská invaze do Finska 1939-1940. Brno 2007. 72. WENDT, Franzt: Nordisk Råd 1952–1978. Stockholm 1979. 73. WENDT, Franzt (ed): Nordisk samarbeide. Købehavn 1954. 74. WENDT, Franzt: The Nordic Ciuncil and Co-operation in Scandinavia. Copenhagen 1959. 75. WIKLUND, Claes: Nordic Cooperation in the Seventies Trends and Patterns. In: Scandinavian Political Studies, Bind 2 (New Series) (1979) 2, s. 99-119. 76. WIKLUND, Claes: The Zig-zag Course of the NORDEK Negotiations. In: Scandinavian Political Studies, Bind 5 (1970), s. 307-336.

2.2 Elektornické

1. 1953-1971, Finland blir med og de første fellesnordiske rettigheter innføres. On-line verze: (http://www.norden.org/no/nordisk-raad/om-nordisk-raad/nordisk-raads-historie/1953-1971). 2. A Nordic Common Market. On-line verze: (http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,902598,00.html?promoid=googlep). Ověřeno k 19.4. 2008. 3. Constitutional changes. On-line verze: (http://www.stortinget.no/english/constitution.html#topp). Ověřeno k 20.3. 2007. 4. FRØLAND, Hans Otto: Ambiguous Interests. Norway and the West-European Market Formations 1959-62. ARENA Working Papers, WP 98/25. On-line verze: (http://www.arena.uio.no/publications/working-papers1998/papers/wp98_25.htm). Ověřeno k 15.7. 2008. 5. FRØLAND, Hans Otto: The Political Economy of Norway's Policy towards European Integration, 1948-73. On-line verze: (http://www.arena.uio.no/events/papers/norway48-73.pdf). Ověřeno k 19.4. 2008. 6. GRAVER, Hans Petter: The Approach to European Law in Norwegian Legal Doctrine. ARENA Working Papers WP 18/03. On-line verze: (http://www.arena.uio.no/publications/wp03_18.pdf). Ověřeno k 15.4. 2009. 7. MJØSET, Lars: The Nordic Economies 1945-1980. ARENA Working Papers, WP 00/4. 15. 1. 1998. On- line verze: (http://www.arena.uio.no/publications/wp00_6.htm). Ověřeno k 19.4. 2008. 8. President Mauno Koivisto. On-line verze: (http://www.tpk.fi/netcomm/news/ShowArticle.asp?intNWSAID=36295&LAN=FI.). Ověřeno k 15.4. 2009.

9. RASMUSSEN, Morten: The Political Economy of Danish European policy, 1950 to 1973. Helsinky 2006. On-line verze: (http://www.helsinki.fi/iehc2006/papers3/Rasmussen.pdf). Ověřeno k 19.4. 2008. 10. STAMPEHL, Jan: Ist Finland ein Nordisches Land? Der Nordek-Prozess 1968-1970 als Fallstudie. Magisterarbeit zur Erlagung des akademischen Grade Magister Artiom (M.A.) im Fach Skandinavistik. Humboldt-Universität zu Berlin, Philosophische Fakultät II, Nordeuropa-Institut, Berlin 2002. On-line verze: (http://edoc.hu-berlin.de/master/stampehl-jan-2002-01-22/HTML/). Ověřeno k 19.4. 2008.

3 Internetové zdroje

1. Britannica - http://www.britannica.com/. Ověřeno k 24. 4. 2010. 2. Det Norske Arbeideparti - http://www.arbeiderpartiet.no/. Ověřeno k 24. 4. 2010. 3. European Navigator - http://www.ena.lu/. Ověřeno k 24. 4. 2010. 4. Evropská unie - http://www.europa.eu/. Ověřeno k 24. 4. 2010. 5. Evropské sdružení volného obchodu - http://www.efta.int/. Ověřeno k 24. 4. 2010. 6. Fremskrittspartiet - http://www.frp.no/Innhold/FrP/?folderpagesize=20. Ověřeno k 24. 4. 2010. 7. Høyre - http://hoyre09.no/. Ověřeno k 24. 4. 2010. 8. Kristelig Folkeparti – http://www.krf.no/ikbViewer/page/krf/forside. Ověřeno k 24. 4. 2010. 9. Mezinárodní měnový fond - http://www.imf.org/external/index.htm. Ověřeno k 24. 4. 2010. 10. Norské ministerstvo zahraničí - http://www.regjeringen.no/en/dep/ud.html?id=833. Ověřeno k 24. 4. 2010. 11. Norská vláda - http://www.regjeringen.no/nb.html?id=4. Ověřeno k 24. 4. 2010. 12. Norský statistický úřad - http://www.ssb.no/english/. Ověřeno k 24. 4. 2010. 13. Næringslivets Hovedorganisasjon - http://www.nho.no/. Ověřeno k 24. 4. 2010. 14. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj - http://www.oecd.org/home/0,2987,en_2649_201185_1_1_1_1_1,00.html. Ověřeno k 24. 4. 2010. 15. SAS Group - http://www.sasgroup.net/SASGroup/default.asp. Ověřeno k 24. 4. 2010. 16. Senterpartiet – http://www.senterpartiet.no/. Ověřeno k 24. 4. 2010. 17. Severská rada - http://www.norden.org/start/start.asp. Ověřeno k 24. 4. 2010. 18. Sosialistisk Venstreparti – http://www.sv.no/. Ověřeno k 24. 4. 2010. 19. Store norske leksikon - http://www.snl.no/. Ověřeno k 24. 4. 2010. 20. Světová obchodní organizace - http://www.wto.org/. Ověřeno k 24. 4. 2010. 21. Venstre – http://www.venstre.no/. Ověřeno k 24. 4. 2010. 22. Vlamet - http://www.valmet-automotive.com/automotive/cms.nsf/pages/indexeng. Ověřeno k 24. 4. 2010. 23. Volební výsledky norských stran - http://www.parties-and-elections.de/norway2.html. Ověřeno k 24. 4. 2010.

Seznam zkratek

CAP Common Agricultural Policy – Společná zemědělská politika DLF Det Liberale Folkepartiet – Liberální strana lidová DNA Det Norske Arbeideparti – Norská strana práce EFTA European Free Trade Area – Evropské sdružení volného obchodu EHS Evropské hospodářské společenství ES Evropské společenství ESUO Evropské společenství uhlí a oceli EU Evropská unie EURATOM Evropské společenství pro atomovou energii FF Fremtid for Finnmark – Budoucnost pro Finnmark FrP Fremskrittspartiet – Pokroková strana FTA Free Trade Area – Zóna volného obchodu GATT General Agreement on Tariffs and Trade – Všeobecná dohoda o clech a obchodu H Høyre – Konzervativci IMF International Monetary Fund KrF Kristelig Folkeparti – Křesťanská lidová strana KYST Kystpartiet – Strana pobřeží MMF Mezinárodní měnový fond NATO Nord Atlantic Treaty Organisation – Severoatlantická aliance NKP Norges Kommunistiske Parti – Norská komunistická strana NOK Norske kroner – Norská koruna NORDEK Nordiska Ekonomiskt Samarbete – Severská hospodářská spolupráce OEEC Organization for European Economic Cooperation – Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci OECD Organisation for Economic Co-operation and Development – Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj RV Rød Valgallianse – Rudá aliance voličů SP Senterpartiet – Strana středu SRN Spolková republika Německo SSSR Svaz sovětských socialistických republik SV Sosialistisk Venstreparti – Levicová socialistická strana SZP Společná zemědělská politika USA United States of America – Spojené státy americké V Venstre – Liberálové WEU The West European Union WTO World Trade Organization – Světová obchodní organizace ZEU Západoevropská unie

Seznam příloh

Tabulka č. 1: Seznam norských vlád v letech 1945-1973...... 78

Tabulka č. 2: Výsledky norských voleb mezi léty 1945-1973...... 79

Schéma č. 1: Schématické znázornění institucionální struktury NORDEKu...... 80

Obrázek č. 1: Severská soudržnost. Severský den 23. října 1936...... 81

Přílohy

Tabulka č. 1: Seznam norských vlád v letech 1945-1973.

Předseda vlády Začátek Konec Strany Einar Gerhardsen260 25. červen 1945 5. listopad 1945 DNA, H, V, BP,261 NKP262 Einar Gerhardsen 5. listopad 1945 9. listopad 1951 DNA Oscar Torp263 9. listopad 1951 22. leden 1955 DNA Einar Gerhardsen 22. leden 1955 28. srpen 1963 DNA John Lyng264 28. srpen 1963 25. září 1963 H, SP, KrF, V Einar Gerhardsen 25. září 1963 12. říjen 1965 DNA Per Borten 12. říjen 1965 17. březen 1971 H, V, SP, KrF Trygve Bratteli265 17. březen 1971 17. říjen 1972 DNA Lars Korvald266 17. říjen 1972 12. říjen 1973 SP, KrF, V Zdroj: Stránky norského úřadu vlády - http://www.odin.no/.

260 Celým jménem Einar Henry Gerhardsen (1897-1987), politik a státník, dlouholetý člen DNA. Do DNA vstoupil již během první světové války, a poté v ní působil více než 70 let. Během druhé světové války byl zatčen a spolu s Halvardem M. Langem byl poslán do koncentračního tábora. Po válce byl pověřen králem Haakonem VII. aby sestavil a vedl vládu, do doby vypsání řádných voleb. Úřad předsedy vlády zastával celkem čtyřikrát a to v letech: 1945, 1945-1951, 1955-1963, 1963-1965. V roce 1972 odešel do politického důchodu. Zdroj: Einar Gerhardsen. http://www.regjeringen.no/en/The- Government/previous-governments/the-structure-of-the-registry/ministries-and-offices/offices/prime- minister-since-1814/einar-henry-gerhardsen.html?id=463396. 261 Bondepartietc(BP) - Agrárníci. 262 Norges Kommunistiske Parti (NKP) – Norská komunistická strana. 263 Celým jménem Oscar Fredrik Torp (1893-1958), významný norský politik a státník, dlouholetý člen DNA. V letech 1934-1935 působyl jako starosta Osla, 1936 se stal ministrem obrany, 1936-1939 vykonával funkci ministra sociálních věcí, 1939-1942 byl ministrem financí. V letech 1942-1945 byl ministrem obrany exilové vlády v Londýně. 1945-1948 zastával post ministra dopravy a v letech 1951- 1955 působil jako předseda vlády. Od roku 1955 až do své smrti (1958) působil jako předseda Stortingu. Zdroj: HELJESEN, Geir: 50 år siden Oscar Torp døde. On-line verze: (http://www.nrk.no/nyheter/1.5539286). 264 Celým jménem John Daniel Fürstenberg Lyng (1905-1978), politik, státník a člen H. V letech 1961- 1965 byl zvolen jako člen Stortingu, za region Akershus. V roce 1963 zastával post předsedy vlády a v letech 1965-1970 působil jako ministr zahraničních věcí. Zdroj: Lyng, John ( 1905-1978 ). http://www.stortinget.no/no/Representanter-og- komiteer/Representantene/Representantfordeling/Representant/?perid=JOLY. 265 Celým jménem Trygve Martin Bratteli (1910-1984), politik, státník a člen DNA. V letech 1942-1945 byl vězněn Nacisty. Bratteli patří mezi dlouhodobé členy Stortingu (1949-1981). Nejdříve působil jako ministr financí (1951-1963) a později jako ministr dopravy a spojů (1963-1964). V letech 1971-1972 a 1973-1976 zastával úřad předsedy vlády. Zdroj: Trygve Bratteli. http://www.regjeringen.no/en/The- Government/previous-governments/the-structure-of-the-registry/ministries-and-offices/offices/prime- minister-since-1814/trygve-bratteli.html?id=463400. 266 Lars Korvald (1916-2006) politik a státník, člen KrF. Od roku 1961 člen Stortingu. V letech 1972- 1973 vykonával úřad předsedy vlády (koalice KrF, SP a V). Až do roku 1981 zastával funkci předsedy strany, v tomto roce také ukončil své působení ve Stortingu a byl jmenován guvernérem Øsfoldu, kde setrval až do svého důchodu (1986). Zdroj Lars Korvald. http://www.regjeringen.no/en/The- Government/previous-governments/the-structure-of-the-registry/ministries-and-offices/offices/prime- minister-since-1814/lars-korvald.html?id=463403. 78

Tabulka č. 2: Výsledky norských voleb mezi léty 1945-1973.

1945 1949 1953 1957 1961 1965 1969 1973 DNA % 41,0 45,7 46,7 48,3 46,8 43,1 46,6 35,4 K. 76 85 77 78 74 68 74 62 H % 17,0 18,3 18,6 18,9 20,0 21,1 19,7 17,4 K. 25 23 27 29 29 31 29 29 SP % 8,0 7,9 9,1 9,3 9,4 9,9 10,3 11,0 K. 10 12 14 15 16 18 20 21 KRF % 7,9 8,5 10,5 10,2 9,6 8,1 9,4 12,2 K. 8 9 14 12 15 13 14 20 V % 13,8 13,1 10,0 9,7 8,8 10,4 9,4 3,5 K. 20 21 15 15 14 18 13 2 SV % - - - - 2,4 6,0 3,5 11,2 K. - - - - 2 2 - 16 FRP % ------5,0 K. ------4 RV267 % ------0,4 K. ------KYST268 % ------K. ------NKP % 11,9 5,8 5,1 3,4 2,9 1,4 1,0 SV K. 11 - 3 1 - - - - FF269 % ------K. ------DLF270 % ------3,4 K. ------1 Ostatní % 0,4 0,7 0,0 0,2 0,1 0,0 0,1 0,5 K. ------Celkem K. 150 150 150 150 150 150 150 150 Značka K znázorňuje počet křesel, která strana získala ve volbách do Stortingu. Zdroj: http://www.parties-and-elections.de/norway2.html.

267 Rød Valgallianse (RV) – Rudá aliance voličů. 268 Kystpartiet (KYST) – Strana pobřeží. 269 Fremtid for Finnmark (FF) – Budoucnost pro Finnmark. 270 Det Liberale Folkepartiet (DLF) – Liberální strana lidová. 79

Schéma č. 1: Schématické znázornění institucionální struktury NORDEKu.

SEVERSKÁ RADA PORADNÍ VÝBOR

(28 reprezentantů z průmyslu, komerčního sektoru, zemědělství, rybolovu, zástupci spotřebitelů, ROZHODČÍ zaměstnaneckých asociací a VÝBOR obchodních unií)

SEVERSKÁ RADA MINISTRŮ VŠEOBECNÝ FOND

(4 spolupracující mistři s právem veta) ZEMĚDĚLSKÝ FOND

FOND PRO RYBOLOV

SEKRETARIÁT STÁLÝ VÝBOR (4 ředitelé s právem VLÁDNÍCH ujmout se iniciativy) ÚŘEDNÍKŮ

(Zástupci Rady ministrů)

STÁLÝ ORGÁN KOOPERAČNÍ VÝBOR: SPOLUPRÁCE

Průmyslová a energetická politika (Nordforsk, NORDEL a další orgány) Celní a obchodní politika Hospodářská a regionální politika Trh práce a sociální politika Zemědělská politika SEVERSKÁ INVESTIČNÍ Politika rybolovu BANKA Obchodní práva a pravidla soutěže Politika vzdělávání a výzkum Dopravní politika (Nezávislý statut)

Zdroj: SONNE, Lasse: NORDEK. A Plan for Increased Nordic Economic Co-operation and Integration 1968-1970. Vaasa 2007. s. 119.

Obrázek č. 1: Severská soudržnost. Severský den 23. října 1936.

Zdroj: HANSEN, Svein Olav: Drømmen om Norden. Den Norske Freningen Norden og det nordiske samarbeidet 1919-1994. Oslo 1994, s. 80.