MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Obor Evropská studia

Řecká občanská válka, její kontext a demografické dopady

Bakalářská práce

Lukáš Argiriu

Vedoucí práce: Doc. Vít Hloušek, Ph.D. UČO: 274558 Obor: MV-ES Imatrikulační ročník: 2007 Brno, 2010

Poděkování

Na tomto místě bych velmi rád poděkoval panu docentu PhDr. Vítu Hlouškovi, Ph.D. za odborné vedení bakalářské práce, trpělivost, podnětné připomínky a čas, který mi věnoval.

2

Čestné prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci „Řecká občanská válka, její kontext a demografické dopady“ vypracoval samostatně pouze na základě uvedených pramenů.

V Brně, dne 15. 12. 2010 ………………………….

Lukáš Argiriu

3 Obsah:

Úvod ...... 5 Interpretace „revolučních ambicí?“ ...... 7 Kontext počátku 20. století ...... 11 Řecko v druhé světové válce ...... 14 Intervence nacistického Německa a počátky okupace ...... 16 Trojí okupace, dvě vlády, jeden odboj ...... 19 Intervence Spojenců, konec okupace a počátky občanské války ...... 23 Kapitulace Itálie, rozbroje mezi partyzány ~ „První kolo“ občanské války? ...... 24 Třetí „řecká“ vláda, antifašistický blok na sklonku okupace a osvobození ...... 26 Bitva o Athény a „druhé kolo“ občanské války ...... 29 KKE do sklonku roku 1945, volby v roce 1946 a Řecko na hraně války ...... 32 Léta 1946–1947 na Balkáně a politizace konfliktu ...... 34 Roky 1947 a 1948 a sílící mezinárodní rozměr řecké občanské války ...... 36 Zlom v konfliktu, fáze totální války a konec povstalců ...... 40 Bilance války, emigrace a „nové životy“ v socialistických satelitech ...... 44 Závěr ...... 47 Seznam zkratek ...... 49 Použité zdroje ...... 50 Edice pramenů...... 50 Monografie ...... 50 Publikace v odborných časopisech ...... 51 Internetové zdroje ...... 52

4 Úvod

Jen těţko si lze představit něco horšího, neţ je bratrovraţedná válka, taková válka, ve které příslušníci jednoho národa, jedné krve, bojují se svými sousedy, lidmi, se kterými vyrůstali a celé své ţivoty ţili, vypalují jejich domy, ničí jejich majetek a především nesmyslně maří jejich ţivoty. Toto příšerné schéma ovšem není pouhou nepředstavitelnou a nikdy neuskutečněnou tragédií, nýbrţ realitou jakékoliv občanské války, která skutečně překročila rovinu pouličních nepokojů a překlenula se do otevřeného boje. Jednou z takových válek byl i konflikt, který poznamenal vývoj Řecka a zejména názory a postoje řeckého obyvatelstva na delší polovinu 20. století. Řeč není o ničem jiném neţ o občanské válce, která se odehrála na území Řecka ve 40. letech minulého století. Řecká občanská válka je bezesporu jednou z nejtragičtějších událostí, které poznamenaly 20. století, a přestoţe některé faktory zůstávají nejasné (zejména v otázce, ve kterém okamţiku přesně válka vypukla, a kdo byl jejím skutečným viníkem, se odborníci rozcházejí), je jisté, jakým směrem se konflikt ubíral, a také jak tato dějinná událost skončila. Tato bakalářská práce se bude zabývat problematikou pozice Řecka v mezinárodním prostředí ve 20. století, katastrofou druhé světové války, a následnou Řeckou občanskou válkou, která byla později některými vnímána jako první bojiště takzvané Studené války. Práce bude rozdělena na dvě hlavní části, respektive budou dominovat dvě úrovně analýzy. Přestoţe chronologicky se jedná o kompaktní výzkum, události vnitropolitického charakteru budou analyzovány spolu vlivem politiky externích aktérů a s děním, jenţ jejich působení v Řecku a na Balkáně znamenalo. Tyto dvě části se budou pokud moţno logicky a plynule překrývat. Co do chronologického rozdělení, je moţno práci uchopit na dvě části. První část práce krátce nastíní historický a kulturně-politický kontext počátku 20. století, kdy si Řecko teprve zvykalo na svou dlouho potlačovanou národní suverenitu, také politickou situaci před první světovou válkou, meziválečné období a Metaxasovu diktaturu. Dále plynule přejde na události od počátku okupace, kdy bylo Řecko napadeno nejprve italskými a posléze německými vojsky Hlavní myšlenka první části je směřována k pozici Řecka, potaţmo i ostatních balkánských zemí, na průsečíku mocenských vlivů Osy a Spojenců a popisuje násilné vtaţení Řecka do druhé světové války, vznik okupace a zrod antifašistických nálad s ní souvisejících. Tato část práce končí spolu s ukončením nacistické okupace a s událostmi v zimě 1944. Druhá část práce se zaměří na sílící vliv zahraničních aktérů a jejich mocenské politiky, kterými byli nejprve Británie v čele s Winstonem Churchillem a následně od roku 1947

5 Spojené státy Americké v čele s prezidentem Trumanem. Bude popsán vývoj vnitropolitické situace a dopad angaţování se Spojenců na fungování Řecka, jeţ mělo ve druhé polovině 40. let jen pramalou podobu se zemí, v níţ jde cítit úletu po skončení katastrofy světového rozsahu. Dále budou popsány události od roku 1946, kdy vypukla – podle některých – samotná občanská válka, podle jiných její 3. kolo. Volební preference obyvatelstva, legitimita národních voleb a ostatní faktory ovlivňující vnitropolitickou situaci, vliv politiky Velké Británie, USA a Sovětského svazu, stejně tak jako vlivy v regionu, podpora komunistického povstání v zemi po skončení druhé světové války, či „mocenské vakuum“, které v Řecku vzniklo po ukončení okupace; všechny tyto i další aspekty, které mohly na bratrovraţedné finále boje o demokracii mít vliv, se tato práce pokusí analyzovat a zasadit do kontextu 40. let. Závěrem budou také nastíněny socio-politické dopady války na obyvatelstvo v zemi a v regionu obecně a bude začleněna i kapitola o technických aspektech výzkumu tohoto tématu a zpracování řecké občanské války v literatuře.

Hlavním úkolem práce bude odpovědět při bádání na tři stěţejní výzkumné otázky. 1. Byla Velká Británie efektivní ve své roli „mediátora“ v průběhu 2. světové války? 2. Jaký byl faktický vliv Velké Británie a Spojených států na poválečné demografické změny v oblasti? 3. Jakou úlohu měli „Spojenci“ na poválečné vnitropolitické situaci?

6 Interpretace „revolučních ambicí?“

Na tomto místě bych rád nastínil některé problémy, se kterými jsem se při zpracovávání tohoto tématu setkal. Citlivá témata, mezi něţ (nejen z hlediska politologického) řecká občanská válka bezpochyby patří, často do jisté míry dávají prostor k fabulacím a polopravdám1, které mohou být ve výsledném efektu značně matoucí. Obzvlášť kdyţ si (pokud moţno nestranný) pozorovatel pečlivě zapisuje poznatky, porovnává jednotlivé výklady a výpovědi a snaţí se všechny informace dále analyzovat a přijít tak, spíše neţ s deskriptivní historizující prezentací, do jisté míry s „originálním výzkumem“.

V této chvíli si nemohu odpustit poznámku o tom, jak zaujatě a zkresleně mohou různé interpretace stejných faktů (jako například prezentace totoţných historických událostí v jednom období různými autory) působit. Autor, pravděpodobně příslušník americké armády, ve svém textu prezentuje události z konce okupace velice svérázným stylem:

[As the Germans withdrew swiftly to the north, they were harrassed by the resistance. EDES conducted operations in the spirit of the Caeserta Agreement and had some success against the retreating Germans. ELAS, on the other hand seemed to hold back. What little they did against the receding Axis seemed more for the purpose of capturing weapons, ammunition and supplies than inflicting damage on the enemy. Indeed, the relative ease with which ELAS came into possession of large stocks of war material gave rise to the belief that the Germans did this deliberately. ELAS, the Germans presumed, would use the equipment to make future trouble for the Allies. They were right…](Kotora 1985)

V úryvku je naznačeno, ţe zatímco jednotky EDES v zájmu dodrţení dohody z Caserty pronásledovaly ustupující nacistické oddíly, komunistické jednotky se cíleně drţely zpátky. Jejich iniciativa proti ustupujícím jednotkám Osy vypadala spíše jako snaha o shromaţďování zbraní, munice a zásob, spíše neţ jako útok na nepřátele. Lehkost, s jakou ELAS získaly velké zásoby vojenského vybavení, byla důvod k přesvědčení, ţe Němci se zbavovali svých zbraní cíleně, jelikoţ předpokládali, ţe je jednotky ELAS v budoucnosti pouţijí ke škodě vůči Spojencům. „Měli pravdu…“ (Kotora 1985) Nemyslím si, ţe je vhodné, aby se autor, nezávisle na tom, zda je akademickým pracovníkem, či příslušníkem armády, který pouze prezentuje vojenskou historii na Sympoziu moderní války, uchyloval k takovýmto nepodloţeným spekulacím, ať jiţ z hlediska

1 Naneštěstí jsem během svého bakalářského zkoumání zjistil, ţe k těmto desinterpretacím poměrně běţně dochází i v jinak akademicky orientovaných pramenech.

7 faktografické hodnověrnosti, či pouze z principu slušnosti a uctění památky bojovníků za svobodu. Důvod, proč jsem do své bakalářské práce zahrnul tuto kapitolu, je prostý. Původně jsem chtěl na závěr své práce věnovat nějaký prostor analýze řecké občanské války, potaţmo působení velmocí na řecký protifašistický odboj, a prezentaci všech těchto informací napříč literaturou a rozlišovat přitom pravicové a levicové autory či publikace. Během výzkumu jsem se nicméně setkal s mnoţstvím nepřesných, nejčastěji právě ideologicky či politicky zkreslených informací, které mne přiměly tuto snahu o analýzu přehodnotit. Nemyslím si, ţe je v mých silách (a v rozsahových kapacitách bakalářské práce) rozebírat hodnověrnost jednotlivých zdrojů, proto se má analýza omezila na několik sporných bodů stran prezentace řecké občanské války v informačních pramenech. (více viz Marantzidis, Antoniou 2004) V argumentaci o skutečném katalyzátoru bojů mezi ELAS a EDES do roku 1945, respektive mezi DSE a řeckou národní armádou z let 1946–1949 je poměrně častý jistý rozkol. Některé zdroje (zejména „západního“ původu) neochvějně poukazují na fakt, ţe ELAS bylo v prvé řadě vytvořeno, a tudíţ i ovládáno KKE, ačkoliv si to valná většina členů partyzánských oddílů, zejména kvůli zoufalé snaze komunistů tento svůj vliv maskovat, vůbec neuvědomovala. Zatímco tehdejší výzvědné sluţby, například americký Úřad pro strategické sluţby OSS z Káhiry, ještě v zimě roku 1943 upozorňovaly na fakt, ţe neexistují důkazy svědčící o provázanosti KKE, EAM, či ELAS s Kominternou či Komunistickou stranou Sovětského svazu (Clogg 2002: 165), dnes poměrně velká část publikací věnujících se historii nepochybuje o tom, ţe vedení EAM-ELAS od svého počátku usilovalo o komunistickou revoluci. (Kotora 1985), (srovnej Iatrides, Rizopoulos 2000: 89) Bylo by pochopitelné, ţe v době druhé světové války tyto obavy vyvstaly v momentě, kdy bylo vedení EAM/PEEA/ELAS kontaktováno tajnou sovětskou misí (Macrakis 1988), nicméně události na jaře a v létě roku 1944 tomu nenapovídají (viz výše, dialog mezi Churchillem a Stalinem a jejich Procentová dohoda). (Hradečný 1998: 446) Dalším zdrojem, který poukazuje na fakt, ţe některé pravicové skupiny tehdejší společnosti (a pravicově orientovaní autoři v současnosti) skutečně vnímají snahy komunistů o vytvoření ozbrojených sloţek a vzepření se okupantům jakoţto nenápadnou cestu k vlastnímu státnímu převratu, jakmile by byli okupanti vyhnáni a Řecko bylo osvobozeno, je kniha C. M. Woodhouse.2 Ten ve své publikaci prezentuje názor, ţe Řekové dnes běţně rozlišují tři kola „komunistického boje o moc“, jak je nezřídka aktivita EAM-ELAS vnímána,

2 Autor prezentuje převaţující pohled dnešních Řeků, shodný s převáţně pravicovou interpretací Řecké občanské války. (Woodhouse 2002)

8 ačkoliv sami komunisté se takové definice zřekli. Přesnější je rozlišovat tři vyvrcholení dlouhodobého procesu. Spojujícím faktorem je ve všech třech případech snaha získat moc prostřednictvím síly. „První kolo“, je poněkud vágně definováno, s vrcholem v letech 1943– 1944, kdy Řecko bylo stále okupováno Němci a došlo k válce v horských provinciích. „Druhé kolo“ představuje souboj o Athény a následně i zbytek země v prosinci 1944, nedlouho po kapitulaci nacistického Německa. „Třetím kolem“ je období běţně známé jako občanská válka, mezi lety 1946 aţ 1949.3 (Iatrides, Rizopoulos 2000: 87) Podle Woodhouse dále oponenti KKE nepochybují, ţe cílem bylo získat moc s účelem likvidace Řeckého státu a podrobení jeho zbytků zlovůli Sovětského svazu. (Více viz Woodhouse 2002: 3) Tuto teorii Woodhouse ovšem ihned vyvrací, a ukazuje tak, ţe příslovečné „Nic není černobílé“ je v případě komunistických partyzánů více neţ na místě. Aris Veluchiotis se ve svém proslovu ze 22. října 1944, směřovaném k vesničanům ve své rodné vesnici Lamia, odvolává na zavedení demokracie (Laokratía) a svobodné volby a prezentuje pohled komunistických ELAS, kteří touţí pouze po „vyřešení řecké otázky“ mírovými prostředky. Dále vyzdvihuje zásluhy ELAS a kritizuje EDES pro liknavost v boji proti nacistům. (Woodhouse 2002: 4) Levicově zaměřené zdroje naopak zastávají názor, ţe občanská válka vypukla aţ v roce 1946, a ţe nepokoje v letech 1943–1945 byly pouze součástí běţných potyček, které byly všudypřítomným doprovodným jevem boje proti okupantům4, mají tendence bagatelizovat násilnosti vykonané komunisty na ostatních partyzánských skupinách, případně se šarvátkám uvnitř antifašistických odbojových skupin nevěnují ve svém popisu dění vůbec. (Greek Resistence in WW2: Patriotism or internationalism? 2006) Stejně tak, jak se Britové aţ paranoidně obávali komunistického převratu, vnímali komunisté politiku Velké Británie, a zejména fakt, ţe vedla tajná jednání se Sovětským svazem o přerozdělení zón vlivu na Balkáně, jako zradu řeckých národních zájmů a označují politiku velmocí za hlavního strůjce krveprolití, které nastalo po ukončení okupace.5 V kontrastu se všemi historickými, sociologickými či politologickými publikacemi, ať jiţ nazírají na Řeckou občanskou válku jako na produkt druhé světové války, či ji vnímají v širším kontextu Studené války, existují eseje jako ten, jenţ v roce 2004 sepsal Nikos

3 Někteří autoři nerozdělují občanskou válku na 3, nýbrţ na dvě období, a to události v letech 1943–1944, související s protifašistickým odbojem, a poté boje o moc po WW2 v letech 1946–1949 (Kalyvas 2008b: 1056) 4 Příkladem je článek od autora pod pseudonymem Jack Ray „1941–1945: Andartiko – the ”. 5 O postoji Komunistů k situaci po ukončení okupace a osvobození Athén vypovídají dobové články. (Sloan 1949), (Civil War in . 1945), (The Plebescite in Greece. 1946).

9 Marantzidis spolu s Giorgosem Antoniou6, kteří se zaměřili právě na prezentaci Řecké občanské války v akademických i neakademických publikacích.7 Ve svém článku The Axis Occupation and Civil War: Changing Trends in Greek Historiography, 1941–2002* popisují vývoj prezentace Řecké občanské války v průsečíku mnoha let, tudíţ zde analyzují jak literaturu z konce 40. a počátku 50. let, tak také rozebírají díla soudobých autorů. Přestoţe je převáţná většina výše uvedených příkladů cizojazyčného původu, nemohu se ubránit dojmu, ţe i v literatuře české provenience v některých případech dochází k poměrně silnému zkreslování faktů. Jako jeden příklad můţe slouţit publikace Encyklopedie moderní historie autorů Marka Pečenky, Petra Luňáka a kolektivu8, v níţ se na straně 404 čtenář dozvídá, ţe v době občanské války v Řecku v letech 1946–1949 „zahynulo celkem 21 000 vojáků na obou stranách a na 5 000 civilistů.“ (Pečenka, Luňák 1995: 404), (Cironis 2001: 17) Tato čísla jsou samozřejmě oproti realitě neuvěřitelným způsobem podhodnocena. Ke značnému zkreslení dochází v některých publikacích věnujících se historii také v pasáţích sumarizujících působení nacistů během okupace evropských států. Konkrétním případem můţe být kniha německého historika Michaela M. Weithmanna Balkán: dva tisíce let mezi Východem a Západem, kde je moţné se na straně 316 dočíst, ţe Němci se v Řecku chovali velice mírumilovně a ţe ztráty na ţivotech činily zhruba 300 000 osob, a to včetně 260 000 obětí hladomoru ze zimy roku 1941. Weithmann tudíţ naznačuje, ţe německým přičiněním bylo zabito „pouze“ 40 000 osob. (Weithmann 1996: 316), (srovnej Cironis 2001: 17) Toto zjištění není v dnešní době příliš překvapivé, jelikoţ ve druhé polovině 20. století se začaly rozšiřovat tendence (zejména některých autorů německého původu, často sympatizujících s nacistickou ideologií) bagatelizovat činy nacistických okupantů a nejen v literatuře byla zmapována existence fenoménu zvaného „popírání holocaustu“. Také z výše uvedených důvodů jsem se rozhodl čerpat zejména v čistě deskriptivních pasáţích primárně z publikace Dějiny Řecka PhDr. Pavla Hradečného, CSc., jenţ se věnoval historii balkánských zemí po celou svoji profesní kariéru a konflikt popisuje bez zjevného ideologického podtextu. Dalším důvodem je také fakt, ţe tato tématika je v literatuře českého původu zpracována poměrně málo a cizojazyčné publikace je velmi obtíţné sehnat, snad s výjimkou on-line formy, obsahující vţdy jen určité kapitoly.

6 První zmíněný, N. Marantzidis vyučujíce politickou sociologii na Makedonské univerzitě v Soluni. G. Antoniou působil v době zveřejnění článku v European University Institute v italské Florencii. 7 Autoři ve svém eseji hodnotí různé varianty interpretace antifašistického odboje a Řecké občanské války v jiných odborných publikacích a sami zdůrazňují několik témat, která zatím ve výzkumu začleněna nejsou. Mezi tato témata patří dobrovolnost účasti, dřívější ideologické, kulturní, etnické a jiné identity, stejně tak jako například faktor násilí. (Více k této problematice viz Marantzidis, Antoniou 2004) 8 Poprvé vydalo nakladatelství Libri v Praze v roce 1995, kniha byla opětovně vydávána v dalších letech.

10 Kontext počátku 20. století

Moderní dějiny Řecka, jeţ bylo od roku 1453 (Hradečný 1998: 217) aţ do začátku 20. století fakticky pod nadvládou Osmanské říše, se začaly psát koncem 20. století. V tomto období začaly sílit vlastenecké tendence řeckého obyvatelstva a tehdejší vzdělanosti a brzy propuklo novořecké „národní obrození“. (Hradečný 1998: 261) Nejvíce změn však přineslo století devatenácté, ve kterém Řekové cílevědomě začali mířit k opětovnému zisku nezávislosti. Ve 20. letech 19. století proběhlo protiturecké povstání, jehoţ výsledkem byl vznik Řeckého království v roce 1832, které bylo oficiálně nezávislé na Osmanské říši. Během devatenáctého století však vyvstalo několik komplikovaných otázek, jeţ bylo třeba řešit. Jednou z nich byla autonomie Krétského ostrova a její pozice v mezinárodním společenství, další tzv. Makedonská otázka. Nespokojenost s osmanskou nadvládou, stejně jako sílící volání makedonského obyvatelstva po zisku svrchovanosti a vytvoření vlastního státu, přivedly v roce 1897 Řecko do války s Tureckem. (Hradečný 1998: 330) Velmoci se sice snaţily předejít konfliktu vysláním lodí na Krétu, nicméně se neshodly ve způsobu řešení „Krétské otázky“ a nepodařilo se jim konfliktu zabránit. Řecko válku prohrálo a na několik let upadlo do hluboké vnitřní krize9, nicméně pro Krétu byl výsledek příznivý. Velmoci se přirozeně angaţovaly na urovnání konfliktu a důsledkem byla úplná autonomie Kréty pod vládou generálního guvernéra.10 (Hradečný 1998: 330–333) Špatná vnitropolitická situace vyvrcholila v létě 1909 tzv. Revolucí Gudi, kterou vyprovokovali velitelé armády a námořnictva. Vůdcové hnutí Gudi však nebyli schopnými politiky a hledali vhodnou a dostatečně reprezentativní osobnost. Jejich volba padla na krétského politika Eleftheria Venizela, který ve své roli uspěl. Venizelos se na jaře roku 1910 stal krétským premiérem, nicméně jiţ v srpnu téhoţ roku byl zvolen poslancem parlamentu Řeckého království. Nedlouho poté zaloţil Liberální stranu, která v prosinci 1910 vzešla z voleb jako vítěz. (Hradečný 1998: 337–338) „Velký Kréťan“, jak se schopnému liberálovi přezdívalo, zahájil program celkové reformy Řecka. Byla novelizována ústava, proběhly ekonomické a sociální reformy, bylo pozměněno právo a velké výdaje byly také určeny na reformu armády. (Hradečný 1998: 365–366)

9 Vnitropolitický ţivot upadl do nestability a od roku 1897 do září 1909 se v Řecku vystřídalo celkem 13 vlád. 10 Generálním guvernérem se stal řecký princ Jiří, nicméně byl ve své funkci kritizován a v roce 1906 proti němu liberální politik vyvolal povstání. Venizelos se ukázal být velice schopným a odhodlaným politikem a na počátku 20. století se pro Řecko ukázal nenahraditelným.

11 V letech 1911 a 1912 vedla Itálie válku proti Osmanské říši, která skončila vítězstvím Itálie. Této situace vyuţily balkánské státy, konkrétně Řecko, Srbsko, Bulharsko a Černá hora a v říjnu roku 1912 napadly oslabenou Osmanskou říši a tento nově vzniklý Balkánský svaz spojenými silami Turky do konce roku 1912 de facto vytlačil z Evropy. Balkánská aliance sice byla schopna zakročit vůči společnému nepříteli, nicméně jiţ výše zmíněná Makedonská otázka tyto národy stále rozdělovala. Konkrétně Bulharsko necítilo dostatečné zadostiučinění za oběti, které přineslo v první balkánské válce a v červnu a červenci roku 1913 proběhla druhá balkánská válka, tentokráte mezi Bulharskem a spojenými silami Srbska a Řecka. Bulharsko bylo poraţeno a v srpnu 1913 byla podepsána v Bukurešti mírová smlouva. Tento konflikt byl sice velice krátký, nicméně spolu s první balkánskou válkou přinesl Řecku ohromné územní i populační zisky. Území Řecka se zvětšilo o více neţ 60% plochy a počet obyvatel vzrostl z přibliţně 2 800 000 na 4 800 000. (Greece: Encyclopædia Britannica) Situace na Balkáně byla nadále poměrně napjatá a rozhřešení nepřinesl ani začátek první světové války. Naopak v roce 1915 začaly sílit rozbroje na řecké vnitropolitické scéně. Na jedné straně stál král Konstantin a jeho příznivci, kteří byli zastánci zachování neutrality a na straně druhé stáli liberálové v čele s Venizelem, kteří podporovali Dohodu. Tento sílící národní rozkol se projevil, kdyţ král Konstantin nechal Eleftheria Venizela v říjnu 1915 odvolat a sestavením nové vlády pověřil Alexandra Zaimise. Nová vláda byla silně pravicová a Venizelos a liberálové přešli do mimoparlamentní opozice. V tomto období se poprvé proslavil jakoţto vůdce royalistického vojenského uskupení zvaného Všeřecký svaz záložníků. Jeho protipólem byla organizace Národní obrana, jeţ sdruţovala stoupence liberálů. O rok později, dne 9. října 1916, Venizelos a jeho spolupracovníci vyhlásili v Soluni protikonstantinovskou vzdorovládu. Ta si přes počáteční potíţe získala sympatie mocností Dohody a v červnu 1917 král Konstantin, spolu se svým starším synem, princem Jiřím, emigroval do Švýcarska. Moci v zemi se opět ujal Venizelos a jeho liberálové, nicméně reţim, který nastolili, nebyl zrovna příkladnou demokracií. Venizelos silně podporoval země Dohody ve válce a přistoupil k nuceným odvodům do armády. Na konci války sice zaznamenal venizelovský reţim některé úspěchy, například při podpisu mírových smluv, ale liberálové výrazně ztráceli podporu veřejnosti. (Hradečný 1998: 378–382) V listopadu 1920 prohráli liberálové ve volbách, Venizelos dobrovolně odešel do ciziny a na trůn se znovu vrátil král Konstantin I. Jeho vláda však netrvala dlouho, jelikoţ v září 1922, po prohrané řecko-turecké válce o vliv v Malé Asii, se v Řecku ujala moci vojenská junta sympatizující s Venizelisty. Po řecko-turecké válce vyvstal problém ve formě utečenecké otázky a došlo k výměně velkého mnoţství obyvatel mezi Řeckem a Tureckem. (Greece:

12 Encyclopædia Britannica) Naprostou většinu těchto obyvatel tvořili liberální voliči a jejich přítomnost se také podepsala na vnitropolitické situaci. Dne 25. března 1924 národní shromáţdění rozhodlo o zrušení monarchie a zavedení republiky, coţ bylo potvrzeno dne 13. dubna, během dodatečného plebiscitu. (Hradečný 1998: 397) Od počátku 20. let také docházelo k výrazným změnám v systému řeckých politických stran. Částečně i vlivem Bolševické revoluce z listopadu 1917 se v celé Evropě začaly šířit komunistické ideje a v tomto prostředí i na řeckém území brzy začali sílit komunisté. V listopadu 1918 byla zaloţena Socialistická dělnická strana Řecka SEKE (Sosialistiko ergatiko komma tis Ellados) a brzy byla ovládnuta komunisty. Právě pod jejich vlivem vstoupila SEKE v dubnu roku 1920 do Třetí internacionály a podílela se na vytvoření Balkánské komunistické federace. V prosinci 1924, na svém třetím mimořádném sjezdu, přijala nový název, a to Komunistická strana Řecka KKE (Kommunistiko komma tis Ellados). (Botu, Konečný 2005: 4) Poprvé se v parlamentu komunisté projevili po volbách z roku 1926,11 ačkoliv nezískali nijak výrazné procento hlasů ani křesel. Přítomnost komunistů na řecké politické scéně byla vnímána velice negativně a také s nimi podle toho bylo zacházeno. (Hradečný 1998: 400–401) Během 20. let byla ve vládě přítomná značná fluktuace a v letech 1925–1926 bylo Řecko opět v područí vojenské diktatury. I v souvislosti s hospodářskou krizí z konce 20. let se řecká politická scéna a její špičky neustále měnily. V roce 1933 vyhráli volby odpůrci Venizela a jeho liberálních metod. Jeho stoupenci v březnu 1935 opět naplánovali vojenský převrat ne nepodobný situaci z roku 1922, nicméně tentokrát neuspěli a Venizelos se odebral do exilu ve Francii, kde zanedlouho zemřel. V roce 1935 byla opět nastolena monarchie a na trůn usedl král Jiří II., mladší syn krále Konstantina I. V lednu 1936 proběhly volby a skončily překvapivě vyrovnaně, přičemţ se z komunistů, kteří v té době měli pramalou váhu, s jejich nově nabytými 15 křesly ze třísetčlenného parlamentu stali nositelé a garanti rovnováhy sil. Veškeré vyjednávání s komunisty ovšem probíhalo tajně. (Greece: Encyclopædia Britannica) V těchto volbách získaly levicové a středové strany 141 mandátů a pravicové strany 143 mandátů. Na těchto číslech je zřetelně vidět, jak důleţitých bylo 15 křesel komunistů. Patová situace skončila jmenováním tehdejšího ministra války a místopředsedy vlády Ioannise Metaxase ministerským předsedou. Metaxas se netajil svým obdivem k reţimu Mussoliniho i Hitlera a dne 4. srpna 1936 se mu podařilo eliminovat všechny prvky parlamentní demokracie. Špičky všech „starých“ politických stran byly masově zatýkány a nejvíce trpěli komunisté. Diktatura vydrţela přes 4 roky. (Hradečný 1998: 413–417)

11 V listopadových volbách v roce 1926 byla vytvořena koalice mezi pravicovou Stranou svobodomyslných v čele s Metaxasem, Lidovou stranou a Svazem liberálů, ve snaze blokovat komunisty. (Hradečný 1998: 400)

13 Řecko v druhé světové válce

Po začátku druhé světové války se Metaxas snaţil o udrţení řecké neutrality, nicméně, jak se brzy ukázalo, Mussolini měl naprosto opačné plány. Tlak fašistické Itálie vůči Řecku se začal stupňovat jiţ v roce 1939, kdy se italské jednotky usídlily na jihu Albánie, na území severního Epiru. Mussolini chtěl takříkajíc „udrţet krok“ s Hitlerem a územními zisky nacistického Německa, z toho důvodu se rozhodl pro útok na Řecko a jeho okupaci, přesvědčen, ţe se bude jednat o snadno dosaţitelné vítězství. Agrese byla zahájena v srpnu 1940, kdyţ italské torpédo potopilo řecký křiţník Elli, zakotvený v přístavu u ostrova Tinos v Egejském moři. (Greece: Encyclopædia Britannica) O dva měsíce později, konkrétně v noci ze 27. na 28. října 1940 kolem třetí hodiny ráno, doručil italský vyslanec Emanuele Grazzi z Mussoliniho pověření Metaxasovi ultimátum, jeţ zahrnovalo celou řadu velice poniţujících podmínek, mezi nimiţ bylo klíčovým poţadavkem svolení řecké vlády, aby Itálie rozmístila na území Řecka po dobu bojů proti Velké Británii své jednotky. Reakce premiéra Metaxase vešla do dějin. Bez jakékoliv konzultace s králem či spolupracovníky ve vládě označil celé italské ultimátum za naprosto nepřijatelné a vyslanci odpověděl okamţitě slovy: „Alors, c’est la guerre.”12 O necelé tři hodiny později, o půl šesté ráno dne 28. října jiţ začaly italské jednotky na příkaz Mussoliniho proudit z jiţní Albánie do řeckého vnitrozemí. Italové zaútočili na přístav Igumenitsa, město Janina (správní středisko Epiru), a také se vydali obsadit průsmyk Metsovo v pohoří Pindu. O několik hodin později započaly také letecké útoky na některá řecká města a dopravní uzly. Cílem Itálie nebylo pouze ochromit případný odpor a získat přímý vliv nad řeckým územím, ale také zabránit zřízení britských stanovišť na Balkáně. V neposlední řadě šlo také o Mussoliniho osobní ješitnost. S plánem na dobytí Řecka se ani neobtěţoval detailně seznámit Hitlera, částečně proto, ţe skutečně neočekával ze strany slabšího Řecka s mnohem hůře vyzbrojenou armádou ţádnou defenzivu, a částečně také právě proto, ţe chtěl „srovnat skóre“ s územními zisky nacistického Německa na Balkáně. (Hradečný 1998: 423–424) Řecký lid ovšem nereagoval zdaleka tak, jak Itálie očekávala. Drtivá část řeckého národa se semkla k obraně své země, vlastenecké nadšení stmelilo lid všech vrstev a smýšlení a na čas byly odsunuty vnitřní spory i antipatie vůči Metaxasově poněkud despotické vládě. Jakékoliv myšlenky Itálie na snadné vítězství byly velice brzy rozprášeny a jiţ o několik

12 Premiérova odpověď by se dala přeloţit pravděpodobně nejlépe slovy „Nuţe, to je válka“. Den 28. října vstoupil v Řecku do dějin jako den „Ne“ (řecky „Ochi“) a kaţdoročně se slaví jako státní svátek. (Barrett 1995b)

14 týdnů později byly italské jednotky vyhnány z řeckého území zpět do Albánie. (Barrett 1995b) Svým rozhodnutím neustoupit fašistickému nátlaku a vyhlášením všeobecné mobilizace si Metaxas zajistil podporu i těch sloţek řecké společnosti, které k němu jinak nepociťovaly ţádné sympatie. Mezi ně patřili i mnozí komunisté, jejichţ vůdce je dokonce vyzval v dopise k boji proti italskému fašismu. Zachariadis, jenţ byl toho času uvězněn, a nedonesly se k němu tudíţ pozměněné instrukce Kominterny z Moskvy ze září 1939, tímto svým dopisem paradoxně pomohl propagovat záměry Metaxasova reţimu. Konstantinos Maniadakis, který pod vládou Metaxase působil jako „ministr pro veřejnou bezpečnost“, a jeho tajná policie se Zachariadisova dopisu zmocnili, a právě proto, ţe tento vzkaz svým obsahem podporoval sounáleţitost Řeků v obraně proti útočícím Italům, nechal jej publikovat v denním tisku. Další dva dopisy, které Zachariadis adresoval svým komunistickým stoupencům ve dnech 26. listopadu 1940 a 15. ledna 1941 s výzvou, aby se distancovali od války dvou „znepřátelených imperialistických bloků“ a „expanzionistických tendencí řecké burţoazie“, a tudíţ se vůbec nezapojovali do obrany vůči fašistům, Maniadakisova policie zadrţela.13 (Hradečný 1998: 424–425) Řekové bojovali proti Italům velmi statečně a neústupně a jiţ v polovině listopadu 1940 zastavila řecká armáda, vedená generálem Alexandrem Papagosem pronikání nepřítele, a naopak přešla do mohutné protiofenzivy. Výsledkem bylo osvobození celého území řeckého státu a vyhání fašistů na jih a jihovýchod Albánie. Ještě v průběhu listopadu řecké jednotky obsadily několik albánských měst a přiblíţily se k městům Berat a přístavu Vlora. Tato dvě města však dobyta nebyla, a fronta se aţ do poloviny února 1941 stabilizovala. Přestoţe se italské jednotky i řecká armáda (podporovaná Brity) ofenzivními operacemi snaţily o posunutí linie fronty, stav zůstal zachován aţ do počátku dubna 1941. (Hradečný 1998: 425) Úspěchy řecké armády se ve světě setkaly s velkým ohlasem a dalo by se říci, ţe i nadšením. Poráţka Itálie byla první prohrou mocností Osy na kontinentě a také znamením, ţe fašisté s nacisty mohou být poraţeni. Pro Osu skutečnost, ţe mocná Itálie prohrála se slabším a mnohem hůře vyzbrojeným Řeckem, znamenala obrovskou potupu, pro lid Evropy tento fakt přinášel naději a inspiraci, ale pro Hitlera to znamenalo komplikace v jeho plánu na napadení Sovětského svazu. (Barrett 1995b)

13 Metaxas se bál, ţe by zveřejnění těchto politicky zaměřených výzev odstranilo v tu chvíli nejsilnější jednotící prvek obyvatelstva, tj. vůli vzepřít se italským jednotkám a právě proto se rozhodl tyto dopisy zadrţet a nevypustit na veřejnost. Metaxas tím paradoxně zabránil diskreditaci komunistů v očích široké veřejnosti a zachování jejich vlastenecké prestiţe, alespoň do jara 1941. (Hradečný 1998: 425)

15 Britové vnímali úspěchy Řecka jako lehce dvojsečnou zbraň. Na jednu stranu bylo velmi pozitivní, ţe se Řecko vstupem do války stalo novým spojencem pro Británii, která po kapitulaci Francie proti mocnostem Osy bojovala osamoceně. Italové byli nuceni na albánské frontě lokalizovat velký počet svých divizí, britské jednotky mohly rozšířit sféru svého vlivu ve východním Středomoří a přenést těţiště svých vojenských operací ze severní Afriky na Balkán. Na druhou stranu Británie byla nucena dostát svému závazku pomoci Aténám, obsaţenému v britských zárukách ze 13. dubna 1939 a 5. září 1940. Jiţ od počátku řecko- italské války tak Churchill rozhodl o poskytování vojenské pomoci, nicméně její rozsah a charakter byl podřizován skromným vojenským moţnostem a vlastním strategickým cílům Británie, které se zcela neshodovaly se záměry řeckými.14 V souladu se svou strategií omezila Británie pomoc řecké armádě v Epiru na vyslání několika leteckých eskader a zaměřila své úsilí na opevnění a zabezpečení Kréty, vybudování námořní a letecké základny na ostrově a také budování leteckých pozorovacích stanic na řecko-bulharských hranicích podél Metaxasovy linie15. Pokud jde o diplomatickou stanu věci, Británie se v témţe období snaţila získat souhlas Jugoslávie, Turecka a Řecka s vytvořením balkánské protiněmecké aliance. Churchill také doufal, ţe se podaří zamezit nacistům přístup k ropným polím v Rumunsku. (Hradečný 1998: 426–427)

Intervence nacistického Německa a počátky okupace

V průběhu roku 1940 se Řecko, které stále nebylo ve válce s Německem, dostalo do důleţité pozice na průsečíku zájmů Německa a Velké Británie. Jak jiţ bylo řečeno výše, Británie doufala ve vznik nové protiněmecké fronty v Evropě a také plánovala útok na Němce v Rumunsku z důvodu zdrojů ropy. Berlín tyto rizika vnímal velmi intenzivně a Hitler se snaţil nebezpečí takového vývoje předejít diplomatickou cestou. Německo vystoupilo s myšlenkou ukončení řecko-italského válečného konfliktu a nabídlo se jako zprostředkovatel uzavření tohoto separátního míru. V tak nepříznivé situaci, kterou prohra italských vojsk pro Německo jednoznačně představovala, byly Řecku přislíbeny ústupky územního charakteru, konkrétně za ukončení války proti Itálii byly Němci nabídnuty jihoalbánské pohraniční oblasti (Sever Epiru) osídlené řeckou menšinou. Tato nabídka ze strany Německa samozřejmě nebyla nezištná, naopak by se dalo říci, ţe plán na uzavření separátního míru s Itálií byl velmi dobře

14 Řekové očekávali pomoc Britů v bojích s Itálií na Albánské frontě a s kompletním vypuzením fašistických jednotek, nicméně pro Británii bylo stěţejním cílem zabezpečení Kréty a vytvoření vojenských předmostí na řecké pevnině, coţ mělo být základem pro moţný vznik nové protiněmecky orientované „soluňské fronty“. 15 Metaxasova linie je název opevnění na severní hranici Řecka (s Bulharskem) budovaného v letech 1936–1941.

16 promyšlen. Nejen, ţe představoval jisté narušení součinnosti Řecka a Británie a nabízel moţnost kompletně eliminovat vojenský tlak Řecka na Itálii, ale v krátkodobém horizontu tato nabídka odvracela pozornost od italských jednotek a také od příprav na vlastní německý vojenský zásah proti Řecku. Ten Hitler začal připravovat pro případ nepřijetí německého návrhu na řecko-italský mír jiţ v prosinci 1940. Mělo se jednat o bleskovou vojenskou operaci vedoucí k nastolení hegemonie Osy na celém Balkáně, která byla plánována na jaro 1941. (Hradečný 1998: 425–426) Metaxas, jakoţto bývalý vojenský stratég uvaţoval, co bude z taktického hlediska nejlepší. Nemohl si dovolit ignorovat britské poţadavky a očekávání, na druhou stranu nechtěl provokovat Německo kompletním přijetím britských návrhů na protiněmecká obranná opatření. Přestoţe zastával Metaxas názor, ţe Řecko, byť by bylo sebevíce vojensky podporované Velkou Británií, nebude dostatečně mocné, aby odvrátilo nacistickou agresi a pokud by k ní skutečně došlo, aby odrazilo samotný útok, rozhodl se německou nabídku zprostředkování míru mezi Řeckem a Itálií odmítnout. Mylně se domníval, ţe je moţné nadále bojovat proti fašistické Itálii a zároveň udrţet mírové vztahy s Německem, a tato stresová situace se bezpochyby podepsala na jeho zdravotním stavu – 27. ledna 1941 nenáviděný diktátor umírá na komplikace způsobené angínou. Ani po Metaxasově smrti pravicový reţim nepadl, naopak sám král Jiří II. jmenoval novým premiérem dosavadního guvernéra Národní banky Alexandra Koryzise. Koryzis přijal návrh Londýna na vyslání britských jednotek do severního Řecka pro případ, ţe by německé jednotky překročily Dunaj a přesunuly se z Rumunska na území Bulharska. (Hradečný 1998: 427) Dále jiţ nabraly události rychlý spád. Německo získalo jiţ 8. února 1941 od Bulharska svolení s umístěním jednotek na bulharské území, 1. března se Bulharsko připojilo k Paktu tří a od 2. března začali bulharským územím směrem k řecké hranici proudit němečtí vojáci. Podobný „hladký“ průběh mělo i vyjednávání s Jugoslávií, kdyţ 14. února sama jugoslávská vláda navrhla vytvoření protibritského paktu a 25. března 1941 byl podepsán oficiální dokument o přistoupení Jugoslávie k Paktu tří. Jak Bulharsko, tak Jugoslávie byly v průběhu jednání ujištěny, ţe nebude vyţadována jejich přímá vojenská intervence na nadcházejícím konfliktu a obě země měly přislíbeno profitovat z plánovaného rozdělení řeckého území. Dalo by se tedy říci, ţe plán na balkánskou jednotu a protinacistickou koalici selhal, Jugoslávie a Bulharsko se zaprodaly nacistům a zradily svého jiţního souseda. Příslovečnou „poslední kapkou“ pohřbívající jakýkoliv potenciální společný postup proti nacistické invazi bylo vzájemné ujištění tureckého prezidenta Ismeta Inönü a Hitlera o respektování integrity a neúčasti na akcích ohroţujících druhou stranu. (Hradečný 1998: 427–428)

17 Původním plán útoku na Řecko (tzv. operace Marita) předpokládal obsazení severní části Řecka (Makedonie, Thrákie, případně i Thesálie) útokem přes výše zmiňovanou Metaxasovu linii, nicméně po příchodu britských jednotek na sever Řecka v průběhu března 1941 se německé vojenské velení rozhodlo, ţe v zájmu vypuzení Britů z Balkánu je třeba obsadit celé řecké území. (Hradečný 1998: 428) Samotný útok německých jednotek přišel z území Bulharska dne 6. dubna 1941. Řekové nebyli schopni rychle se pohybující nacistické vojsko odrazit a ztráceli kontrolu nad městy velice rychle, 9. dubna byla dobyta Soluň, 20. dubna byly odříznuty jednotky generála Georgia Tsolakoglu, vracející se z jiţní Albánie, a po ztrátě města Janiny Tsolakoglu podepsal kapitulaci, nicméně pouze a výhradně německé armádě. (Shrader 1999: 16) Na rozkaz Hitlera bylo jednání zatajeno před Itálií. Mussolini byl tímto řeckým gestem velice pobouřen a zavelel do útoku proti řeckému vojsku. Tento útok však byl odraţen a podepsání kapitulace jak vůči Německu tak Itálii ze dne 23. dubna 1941 si vyţádalo osobní návštěvu Mussoliniho u Hitlera. S řeckými vojáky nebylo zacházeno jako s válečnými zajatci, po demobilizaci svých jednotek mohli odejít do svých domovů a důstojníkům dokonce bylo dovoleno ponechat si ruční zbraně. (The German Campaign in Greece (Operation Marita)) 18. dubna 1941 dosavadní premiér Koryzis spáchal sebevraţdu, a ještě před koncem měsíce (zejména kvůli zradě některých vojenských představitelů – a zejména pak generála Tsolakoglua) se Britové i Řekové shodli, ţe je potřeba co nejrychleji evakuovat britské i řecké jednotky z pevniny. Král Jiří II. a vláda opustili Athény a přemístili se na Krétu, zanedlouho následováni více neţ 50 tisíci vojáky, povětšinou z britských, a částečně i řeckých řad. 21. dubna byl jmenován nový premiér, Emmanuel Tsuderos, který byl sice liberálem, nicméně mezi členy kabinetu stále zůstali Metaxasovi spolupracovníci včetně ministra veřejné bezpečnosti Maniadakise. I přes nátlak západních mocností odmítal král Jiří II. i v tak kritické situaci připustit zformování demokratické vlády a odsoudit diktátorský reţim. Většina řecké veřejnosti jej proto začala vnímat jako spolunositele a pokračovatele Metaxasovy diktatury a nepřála si jeho návrat do země. (Hradečný 1998: 429–430) Dne 27. dubna 1941 vstoupily německé oddíly do Athén a během května byly obsazeny všechny Jónské ostrovy vyjma Kréty. 20. května byl zahájen překvapivý vzdušný výsadek německých parašutistů na Krétu a během několika dnů byl ostrov dobyt. Tsuderosova vláda spolu s Jiřím II. z Kréty nedlouho před jejím dobytím uprchli do Egypta, kde se prohlásili za exilovou vládu. K prvnímu červnu 1941 se pod kontrolou mocností Osy ocitlo celé území řeckého státu. Mnozí historikové dnes zastávají názor, ţe zdlouhavé dobývání Řecka bylo prvním bodem, který vedl k obratu ve druhé světové válce. (Shrader 1999: 16)

18 Trojí okupace, dvě vlády, jeden odboj

Od počátku okupace se Hitler nesnaţil Řecko přímo zlikvidovat nebo anektovat, ale pouze chtěl za pouţití co nejmenšího úsilí a nejmenšího počtu vojáků udrţet na Balkáně takový reţim, který by nacistickému vojsku dovolil připravovat se na svůj útok na Sovětský svaz, tj. který by byl pro Německo přínosný z hlediska vojenského i hospodářského. Řecko bylo rozděleno na 3 okupační zóny. Bulharsko dostalo (jak ostatně mělo přislíbeno) pod svou správu část řecké Thrákie, východní Makedonii a ostrovy Thasos a Samothraki. Německo kontrolovalo většinu přístavů, letišť a ţeleznice a z hlediska území hranici s Tureckem, region Pireus, větší část Makedonie mezi řekami Axios a Aliakmon, stejně tak jako 3 egejské ostrovy Lemnos, Lesbos a Chios. (Shrader 1999: 17) Tyto hranice se v průběhu okupace lehce měnily, nicméně většinu okupovaného území ovládala aţ do své kapitulace na podzim roku 1943 Itálie. Ještě v posledních dubnových dnech roku 1941 po dobytí Athén byla vytvořena kolaborantská loutková vláda. (Hradečný 1998: 430) Prvním předsedou se stal generál Tsolakoglu (duben 1941 – prosinec 1942), následoval jej Konstantinos Logothetopulos (prosinec 1942 – duben 1943) a posléze , který ve funkci setrval aţ do konce okupace pevninské části Řecka v říjnu 1944. (Shrader 1999: 16) Tsolakoglu, mnohými označován za prvního ze „zrádců“ řecké armády, se však ve vládě neúčastnil pouze ze sobeckých důvodů či zbabělosti, jak by se mohlo zdát, nýbrţ účast na loutkové vládě vyměnil za „příměří“, respektive relativní bezpečí svých spoluobčanů. (Durand 1990: 128) Relativní proto, ţe i kdyţ se německé jednotky na jaře roku 1941 částečně začaly stahovat z Řecka, italská ani bulharská armáda obyvatelstvo okupované země nešetřily. Byly vypalovány a vyvraţďovány celé vesnice a drancován majetek, ekonomika a zemědělství se mílovými kroky řítily k selhání16, projevil se akutní nedostatek jídla, a od léta roku 1941 do jara roku 1942 na následky hladu a podvýţivy zemřelo obrovské mnoţství osob.17 (Muller et al 2003: 44) V nejhorší situaci se ocitli Ţidé (zejména přibliţně šedesátitisícová komunita v Soluni), kdyţ se Berlín v roce 1942 rozhodl přistoupit i na řeckém území k takzvanému „konečnému řešení“ ţidovské otázky, byli zbaveni všech práv a majetku a v roce 1943 odváţeni do koncentračních táborů, a vraţděni. (Hradečný 1998: 432–433)

16 Špatná hospodářská politika okupantů nebyla jediným negativním vlivem. Země byla zdevastovaná řecko- italskou válkou a hospodářská blokáda Řecka ze strany spojenců, zejména Velké Británie, měla také extrémně negativní dopady. Britové se snaţili zabránit zásobování Německa ze strany třetích zemí přes Řecko, zkomplikovat v nacisty okupovaných oblastech situaci a podnítit vůli k boji řeckého obyvatelstva proti okupantům. (Hradečný 1998: 432) 17 V počtech zemřelých se jednotlivé zdroje rozcházejí, podle Mezinárodního červeného kříţe zemřelo přes 73 tisíc osob (Hradečný 1998: 433), jiné zdroje uvádějí čísla ještě vyšší, více neţ 100 000 osob (Greece: Encyclopædia Britannica), nebo dokonce téměř 300 000 osob. (Ray 2006), (Cironis 2001: 19)

19 Za hospodářskou krizi, nedostatek potravin, následný hladomor a obrovské mnoţství zemřelých vinili fašisté i nacisté spojenecké země, zejména Velkou Británii a USA, které podporovaly britskou politiku hospodářské blokády. Spojenci naopak poukazovali na právní povinnost okupantů postarat se o obyvatelstvo obsazených území. (Hradečný 1998: 432–433) Inflace dosahovala neúnosných výšek, nicméně ani Němci, ani Italové nebyli schopni pád ekonomiky zvrátit. Krátkodobě pomohl plán Hermanna Neubachera na obnovu řecké ekonomiky a obchod se zlatem na athénské burze, nicméně stabilizace hospodářství byla opět pouze dočasná. (Muller et al 2003: 42–43) Nakonec se v Řecku kvůli katastrofickému nedostatku základních potravin musel angaţovat Mezinárodní červený kříţ a blokáda byla částečně uvolněna. (Hradečný 1998: 433) Okupace způsobila rozdmýchání rozdílů ve společnosti, přičemţ základní rozdíl vyvstal v otázce koncepce státu. Vznikly de facto dvě tváře Řecka, jedna okupována nacisty a fašisty, řízena loutkovou kolaborantskou vládou, trpící útlakem a hladomory, v níţ vznikala hnutí odporu sídlící v horách, neskrývající vysoká očekávání pramenící z poválečného období, nesoucí jméno Helénský stát. Druhým „Řeckem“ byla v tu chvíli řecká exilová monarchie, sama rozdělena mezi frakce v Londýně a Egyptě, zahrnující řecké jednotky bojující na straně Spojenců, závisející svou existencí právě na podpoře Spojenců. Jak se ukázalo jiţ dříve, příslovečným jablkem sváru bylo státní zřízení. Obecně řečeno – Řekové, kteří doprovázeli Jiřího II. do exilu, byli naklonění myšlence monarchie, zatímco Řekové, kteří zůstali v okupované domovině, byli zastánci republiky. (Shrader 1999: 17) Pod vlivem všech negativních okolností, kvůli frustraci z okupace, špatným ţivotním podmínkám, omezování svobody, násilnostem a pocitu zoufalství a bezmoci se velice rychle začala formovat a šířit protifašistická nálada. Díky mnoha okolnostem byla KKE (Komunistická strana Řecka) první politickou stranou, která přímo vyzvala národ k boji proti okupantům, přičemţ projevila odvahu, odhodlání a díky bohatým zkušenostem ze svého ilegálního působení také mistrnou organizaci. Kvůli dlouhodobému věznění Zachariadise byl v prosinci 1941 jmenován generálním tajemníkem ÚV KKE Georgios Siantos. Pod jeho vedením předstoupili komunisté před řecký národ s programem, ve kterém chyběla jakákoliv hesla třídního boje či proletářské revoluce, ale naopak obsahoval vlasteneckou koncepci společného boje všech antifašistických sloţek řecké společnosti s cílem osvobodit zemi od okupantů a kolaborantské vlády, a nesl myšlenku budování poválečného státu na principech svobodného rozhodování občanů, demokracie a sociální spravedlnosti. O formě státního zřízení měl s konečnou platností rozhodnout po skončení války řecký lid svobodným hlasováním. (Hradečný 1998: 435)

20 „Staré“ předválečné politické strany nemohly vzdorovat nárůstu popularity komunistů a jejich zvětšujícímu se vlivu na veřejnost. Hlavním důvodem byla jejich roztříštěnost způsobená Metaxasovým reţimem a také z větší části absence vrcholných představitelů, kteří buď emigrovali, nebo kolaborovali. Ti, kteří zůstali v zemi, vyjadřovali spíše neţ podporu osvobozeneckému boji touhu po změně státní formy v republikánském duchu. Odmítali spolupráci s Komunisty, ale také samotný ozbrojený boj.

„Mnozí z nich zdůrazňovali, že řecký lid vykonal v boji proti fašismu vše, co bylo v jeho silách, již v době řecko-italské války (dokonce více, než jiné národy) a že v zájmu jeho ochrany před vyhlazením je třeba šetřit síly až na samotný sklonek války.“ (Hradečný 1998: 436)

Dne 27. září roku 1941 byla z iniciativy KKE zaloţena Národněosvobozenecká fronta EAM (Ethnikon Apeleftherotikon Metropon), na jejímţ vzniku se podílely menší levicové strany18. EAM prostřednictvím svých sloţek iniciovala například akce solidarity na pomoc obětem hladomoru v zimě 1941/1942, stáli v čele stávek a demonstrací za vyšší potravinové příděly a v roce 1943 uskutečnili kampaň za zabránění odeslání řeckých dělníků na nucenou práci do Říše.19 Brzy se začala formovat ozbrojená sloţka EAM, nazvaná Řecká lidová osvobozenecká armáda ELAS (Ellinikos Laikos Apeleftherotikos Stratos), zaloţená oficiálně 10. dubna 1942. (Shrader 1999: 22) Jednotky ELAS působily na většině území Řecka, a od 19. května 1943, kdy bylo vytvořeno Vrchní velitelství ELAS, stáli v čele 3 muţi: plukovník Stefanos Sarafis, Andreas Tzimas a Aris Veluchiotis, kapetanios hlavního stanu ELAS. Přestoţe komunisté byli v meziválečném období potlačováni, z EAM-ELAS se brzy stala největší odbojová organizace. (Hradečný 1998: 436–437) Od roku 1941 se začaly vytvářet i odbojové organizace a skupiny spíše pravicového zaměření. Z nich nejvýznamnější byla Národní republikánská řecká liga EDES (Ethnikos Dimokratikos Ellinikos Syndesmos), která také stála v opozici vůči myšlence návratu monarchie po skončení války. (Greece: Encyclopædia Britannica) Jednotky EDES působily v horách Epiru a v čele stál plukovník Zervas. Další poměrně důleţitou partyzánskou skupinou byla organizace Národní a sociální osvobození EKKA (Ethiki Ke Kinoniki Apeleftherosi), zaloţena koncem roku 1942, která operovala v centrálním Řecku, v čele s

18 Na vzniku EAM se kromě KKE podílely také Svaz za lidovou demokracii ELD ( laikis dimokratias), Socialistická strana Řecka SKE (Sosialistiko komma Ellados) a Zemědělská strana Řecka AKE (Agrotiko komma Ellados). V průběhu roku 1942 se přidávaly do EAM další organizace. (Hradečný 1998: 436) 19 EAM byla od počátku svého „lidovou frontou“ v pravém slova smyslu, zaloţena z iniciativy KKE a dalšch levicových stran. Přestoţe mnoho členů ÚV KKE bylo současně členy ÚV EAM, všeobecně nepopulární KKE se svůj vliv v EAM a tím i to, ţe EAM byla fakticky komunistickou organizací, snaţila utajit. (Shrader 1999: 22)

21 plukovníkem Dimitriem Psarrosem a republikánským politikem Georgiem Kartalisem.20 (Kennedy 2001) První významnější upozornění na aktivní, ozbrojený odboj, přišly na podzim roku 1942. V září 1942 Vlastenecká skupina bojující mládeže (PEAN), malá, pravicově orientovaná organizace, nechala vyhodit do povětří klub Řecké fašistické strany v centru Athén. O dvě měsíce později malá skupina britských a řeckých sabotérů provedla útok na most přes řeku Gorgopotamos, opět za pouţití výbušnin. (Shrader 1999: 22) Sabotáţní operace na ţelezničním mostě proběhla v noci z 25. na 26. listopad a kromě malého mnoţství členů EDES vedených Zervasem a členů ELAS vedených Veluchiotisem se na ní podíleli také britští vojáci vyslaní Výborem pro zvláštní operace SOE (Special operation executive), takzvaní commandos. (Hradečný 1998: 439) Sabotáţ u mostu přes řeku Gorgopotamos byla jedinou operací, při které obě hlavní partyzánské skupiny spolupracovaly, i kdyţ pouze zprostředkovaně, jelikoţ otevřeně odmítly spolupracovat spolu, ale obě pomáhaly Britům. Mezi britskými vojáky byl i Christopher Montague Woodhouse, který se později podílel i na dalších záškodnických operacích, například na podobné sabotáţi mostu Asopos, kterou však Britové provedli jiţ sami. (Leech 2001) Z operace Harling, (Pawelek 2002) která skončila velmi úspěšně, přešli britští commandos plynule do nového zadání, zvaného jednoduše Britská vojenská mise (British Military Mission). Jak se zanedlouho ukázalo, záškodnické operace na obou pro okupanty tolik důleţitých ţelezničních mostech znamenaly počátek trvalého angaţmá Spojenců v řeckém protifašistickém odboji. (Shrader 1999: 33)

20 EDES ani EKKA se původně nechtěly podvolit začlenění do EAM a faktickému vedení komunistů, nicméně v průběhu roku 1943 byla podpora EKK a samotného EAM-ELAS taková, ţe EDES a EKKA byly přinuceny přizpůsobit se novým poměrům v zemi a přijaly závazek uplatňovat i na svém území samosprávné a soudní praktiky, které iniciovala EAM. EDES tento slib, narozdíl od EKKA, od počátku bojkotovala. (Hradečný 1998: 437)

22 Intervence Spojenců, konec okupace a počátky občanské války

Británie se do působení řeckých odbojových skupin nesnaţila angaţovat z jakýchsi altruistických tendencí, nýbrţ to byly, spíše neţ cokoliv jiného, její vlastní mocenské cíle, které ji motivovaly investovat do řeckého odboje peníze, diplomatický vliv a v neposlední řadě muţe ve zbrani. Od počátku spolupráce s partyzány se Londýn (v čele s Churchillem, který byl znám pro svou slabost pro „korunované“ státníky) přikláněl spíše na stranu republikánsky zaměřených EDES21, kteří v očích Britů představovali jedinou zaručenou moţnost, jak udrţet Británii nakloněnou vládu i po skončení druhé světové války. Británie byla de facto jediným zdrojem vybavení a munice pro řecké partyzány, nezávisle na jejich politické orientaci. V průběhu okupace dodali na Řecké území téměř 6 000 tun zbraní a jiných zásob, z nichţ přes 85% tvořily potraviny a oblečení. (Shrader 1999: 33) Churchillova vláda zaznamenala enormní úspěch, kdyţ byla dne 5. července 1943 podepsána mezi partyzány a britskou vojenskou misí smlouva, která vešla ve známost jako „Vojenská dohoda“. Dohodlo se vytvoření společného hlavního velitelství mezi ELAS, EDES, EKKA a Brity, podřízeného spojeneckému vojenskému velení na Středním východě. (Shrader 1999: 34) Británie tímto získala právo vměšovat se do vnitřních záleţitostí řeckého odboje a přístup k dokumentu vyvolal v samotné Komunistické straně diametrální neshody. Vedoucí sloţky EAM-ELAS i samotné Komunistické strany vnímaly smlouvu veskrze pozitivně, zatímco radikální křídlo KKE povaţovalo dokument za nebezpečný ústupek, který ohroţoval suverenitu antifašistického odboje. Siantosovo vedení kritikám radikálů nepřikládalo význam a s myšlenkami na podporu Moskvy i komunistů ze sousedních zemí bylo rozhodnuto pokračovat ve své aktivitě nezávisle na Velké Británii. Sovětský svaz se s ohledem na Velkou Británii do té doby zdrţel iniciativy a jediný, kdo hlasitě vyslovil podporu řeckým komunistům, byl jugoslávský vůdce komunistů Tito. Řečtí komunisté však s ohledem na některé neshody s Jugoslávií odmítli plán na vytvoření Balkánského štábu jakoţto koordinačního centra.22 (Hradečný 1998: 440) V tomto momentě se začínají nad Řeckem zatahovat příslovečné mraky – o několik měsíců později vypuknou otevřené boje, běţně označované jako první fáze občanské války.

21 Exilová vláda na Krétě (později v Londýně i na Krétě) se také přikláněla k EDES. Král a jeho vláda se sice s republikány absolutně neztotoţňovali v otázce poválečného státního uspořádání, nicméně bylo nutné, aby alespoň oficiálně vyjádřili partyzánům podporu, proto si vybrali „menší zlo“ v podobě EDES před ELAS. 22 „Severoepirský problém“ a „makedonská otázka“ byla dvě hlavní témata, která vedla k odmítnutí Balkánského štábu mezi Jugoslávií, Albánií a Řeckem.

23 Kapitulace Itálie, rozbroje mezi partyzány ~ „První kolo“ občanské války?

Konec léta 1943 na Balkáně byl ve znamení převratných změn. Den 8. září a kapitulace Itálie znamenaly pro partyzánské organizace velkou příleţitost. Pád Mussoliniho vlády a následné vyhlášení tzv. „spojenectví ve válce“ mezi a Spojenci neznamenalo pouze jisté „mocenské vakuum“, ale zejména materiální výhody. Italské jednotky se buď vzdaly Němcům, nebo se snaţily dosáhnout dohody se spojeneckým vojenským velitelstvím. Někteří se rozhodli prodat svou výzbroj partyzánům, jiní nadále fungovali jako jednotky a byli partyzány zajati. Jisté je, ţe ELAS se podařilo shromáţdit velké mnoţství zbraní, munice, vozidel a jiného vybavení,23 (Kotora 1985) a s přihlédnutím k faktu, ţe jednotky ELAS na sklonku léta 1943 kontrolovaly neúměrně větší území24 neţ ostatní partyzánské skupiny dohromady, bylo nad slunce jasné, ţe obavy Velké Británie z komunistického směřování poválečného Řecka byly extrémně vysoké. (Shrader 1999: 34) Němci sice také vytěţili z kapitulace Itálie jisté dílčí úspěchy, nicméně strategická iniciativa byla jiţ zcela jednoznačně na straně mocností antifašistické koalice. Vidina osvobození celé země se však nestala impulsem pro sblíţení antifašistických sil, ba naopak došlo k dalšímu vyhrocení rozporů mezi EAM-ELAS a ostatními sloţkami antifašistického odboje. Churchill a jeho strach z komunistického převratu, který zastínil dosavadní smířlivý přístup vojenských představitelů vůči komunistickým partyzánům, situaci nepomáhal. Ve světle nových cílů a nové politiky Velké Británie se EDES z původně republikánské a liberální organizace polarizuje do podoby pravicové armády. (Hradečný 1998: 441) Faktem zůstává, ţe ELAS si od okamţiku svého vzniku počínalo poměrně agresivně, co se týče konkurenčních odbojových seskupení, (Shrader 1999: 34) a proto není s podivem, ţe v reakci na tvrdou politiku Churchilla a změny v EDES se v téţe době začínají prosazovat levicovější, radikální frakce KKE a vzniká strategie souběţných konfrontací s okupanty, kolaboranty a pravicí, zejména pak s EDES. (Hradečný 1998: 441) Vyhrocující se napětí v obou táborech, také díky propagandě Německa25 (Clogg 2002: 164), nakonec vedlo k otevřeným střetům, trvajícím od 12. října 1943 do února 1944, z dnešního pohledu označovaných za první fázi, či „první kolo“ řecké občanské války. (Shrader 1999: 35)

23 V říjnu 1943 partyzánům z ELAS kapitulovala italská jednotka Pinerolo. Bylo zabaveno přes 12 000 pušek, dělostřelecká technika, minomety i samopaly. To znamenalo pro ELAS faktickou nezávislost na britské podpoře. 24 Napětí rozhodně nepomáhalo ani vytvoření „Svobodného Řecka“, souvislého pásma osvobozeného území, které sahalo od horských oblastí na západě Makedonie aţ po Peloponés. (Hradečný 1998: 437) 25 Jednotky ELAS kromě jiného obvinily EDES ze spolupráce a kontaktů s nacisty, (Woodhouse 2002: předmluva R. Clogga, strana XV) coţ se ostatně později ukázalo být pravdivé (Muller et al 2003: 179)

24 Tento konflikt uvnitř partyzánských skupin vyhovoval zájmům Německa, jelikoţ tím byl antifašistický boj značně oslaben. Německo po kapitulaci Itálie čelilo řeckému hnutí odporu za pouţití vlastních vojenských sil, za pomoci Bulharů a kolaborantských „pořádkových“ oddílů, zvaných Bezpečnostní prapory TA (Tagmata Asfalias), které byly vytvořeny na jaře roku 1943 po jmenování Ioannise Rallise na post premiéra. Německo se tudíţ uchýlilo k momentálně funkční agitaci, kdyţ se, pod hesly jako „vymýtit komunismus“ začalo snaţit získat na svou stranu nacionalisticky zaměřené odpůrce EAM-ELAS. Naneštěstí na tyto výzvy některé sloţky antifašistického odboje reagovaly pozitivně, a to nejen některé malé, ultrapravicové skupiny, ale také část příslušníků EDES. (Hradečný 1998: 441–442) Od podzimu 1943 se značně stupňovalo přesvědčení Američanů, ţe Britové na řeckém území silně selhávají jak z diplomatického, tak z vojenského hlediska. Američtí analytici z Úřadu pro strategické sluţby OSS (Office of Strategic Services) v Káhiře vyjádřili v nejedné zprávě pochyby o správnosti britské politiky. Byla jim vytýkána přílišná zbrklost, pokud šlo o odsouzení „komunistů“ z EAM-ELAS, a nedostatečný nadhled nad situací. Zároveň ve svém dopise Charles Edson vyzývá k nestrannosti a pečlivému prozkoumání situace, dříve neţ se má americká diplomacie angaţovat. (více viz Clogg 2002: 163–166) Britové jasně viděli, ţe situace v zimě 1943/1944 se pro EDES nevyvíjí příznivě, navíc bylo očividné, ţe konflikt neprospíval potřebám boje proti okupantům. (Hradečný 1998: 441) Británie se proto snaţila o diplomatické urovnání konfliktu mezi partyzánskými skupinami. Výsledkem bylo jednání, které započalo 12. února, kdy se sešli zástupci ELAS, EDES a EKKA26, a dne 29. února bylo vyjednáno příměří, jehoţ název by se dal nejlépe přeloţit jako „Dohoda z Plaky“ (The Plaka Agreement).27 V této dohodě si obě strany přislíbily, ţe se budou soustředit na boj proti okupantům, vzájemné sváry budou řešit mírovými prostředky a nebudou vzájemně porušovat hranice ustanovených teritorií. (Shrader 1999: 35) V tajném dodatku ke smlouvě také obě strany přislíbily podporu operace „Noemova archa“ a pomoci britským a americkým jednotkám na řeckém území. (Clogg 2002: 170). Jak se zanedlouho ukázalo, „mír“ mezi partyzány neměl příliš pevné základy.

26 EKKA v konfliktu mezi EDES a ELAS zachovala neutralitu a toto setkání spolu s Brity zprostředkovala. (Hradečný 1999: 442) 27 Churchill, který na jaře roku 1944 trpěl téměř paranoidním strachem z komunistického převratu, zastával názor, ţe by Británie měla přerušit své styky s EAM/ELAS a britské jednotky by měly opustit zemi a Spojeneckou misi. Nakonec se nechal v červenci během neformálního oběda přesvědčit od jednoho z britských důstojníků, Christophera „Montyho“ Woodhouse, o nebezpečnosti takového náhlého zvratu a rozhodl ponechat vojáky v zemi. (Woodhouse 2002: předmluva R. Clogga, strana XV)

25 Třetí „řecká“ vláda, antifašistický blok na sklonku okupace a osvobození

Necelé dva týdny po urovnání konfliktu s EDES a podepsání příslibu míru, dne 10. března 1944, byl na teritoriu Svobodného Řecka, které tehdy zahrnovalo jiţ většinu horských oblastí v zemi, vytvořen Politický výbor národního osvobození PEEA (Politiki Epitropi Ethnikis Apeleftherosis) později běţně nazývaný horská vláda (kyvernisi tu vunu). (Stavrianos 1950: 307) Prvním předsedou se stal republikánský generál a člen EKKA, Evripidis Bakirdzis, nicméně byl jiţ 18. dubna nahrazen socialistickým právníkem Alexandrosem Svolosem. V desetičlenném výboru si komunisté ponechali pouze jedno místo, a to funkci tajemníka pro vnitro, kterým se stal Georgios Siantos. Disponoval největší výkonnou mocí a mezi jeho pravomocí spadalo i řízení nově vytvořené bezpečnostní sloţky, Národní milice (Ethniki politofylaki). (Hradečný 1998: 442–443) Koncem dubna 1944 proběhly v Řecku volby do Národní rady (Ethniko Symvulio), která měla kontrolovat horskou vládu a působit jakoţto parlament Svobodného Řecka. Národní rada vyslovila horské vládě na svém zasedání v květnu 1944 důvěru a schválila její program. Ustanovení PEEA znamenalo dotvoření jiţ existujících orgánů lidové moci ve Svobodném Řecku a kdyţ komunisté navíc vyzvali národ k vytvoření vlády „národní jednoty“ na demokratických základech, exilová vláda v čele s Tsuderosem a Jiřím II. se dostala do nepříjemné situace. S ohledem na situaci na pevnině se začala projevovat nespokojenost i v řadách exilových vojáků, vypukla rozsáhlá vzpoura a došlo k rezignaci Tsuderose. (podrobně viz Stavrianos 1950) Vystřídal jej syn Eleftheria Venizela Sofoklis, nicméně ani ten si nevěděl s komplikovanou situací rady. S řešením přišel aţ nový premiér Georgios Papandreu, neústupný politik, který zaujal nekompromisní stanovisko jak vůči bouřícím se vojákům28, tak i proti komunistům.29 (Hradečný 1998: 442–443) Exilová vláda v čele s Papandreem se rozhodla svolat ve dnech od 17. do 20. května 1944 konferenci do Bejrútu v Libanonu. (Shrader 1999: 35) Konference se účastnilo 24 delegátů ze 13 organizací, stran a hnutí (včetně 7 delegátů EAM, PEEA a KKE) a Papandreos se od počátku cíleně snaţil komunisty co moţná nejvíce zdiskreditovat, obvinil je z nastolení

28 I v této situaci se opět ukázalo, ţe největší vliv na osud řeckého lidu mají externí aktéři, neboť vzpoura exilového vojska byla potlačena pouze za pomoci britských jednotek. Obě dosavadní brigády pozemního vojska přestaly existovat a přes 10 tisíc vojáků bylo odzbrojeno a internováno. (Hradečný 1998: 443) 29 V tomto období stále trvaly boje mezi jednotkami ELAS a EDES a Hitler se snaţil těchto vnitřních rozbrojů vyuţít pro svůj prospěch. Zásoboval zbraněmi nacionalistické Zervasovy jednotky, ale tato politika „narušování“ nepřinášela uţitek dlouho. Jiţ počátkem června se v rámci vyjednávání o nové vládě vojáci EDES opět obrátili proti nacistům, přestoţe Hitler doufal, ţe EDES nebudou jeho jednotky napadat. (Muller et al 2003: 179)

26 „teroru v horách“ a ze snahy strhnout celé domácí hnutí odporu pod svou kontrolu.30 Papandreou také ve svém projevu na konferenci hlásal o nutnosti rozpustit třídní armádu (ELAS) a sestavit armádu národní. (Kotora 1985) Delegáti EAM, PPEA a KKE se rozhodli za těchto okolností spolupodepsat závěrečný dokument konference, tzv. Libanonskou či Bejrútskou dohodu, přestoţe pro ně vyznívala poměrně nevýhodně.31 Hlavní body dohody by se daly shrnout jako reorganizace řeckých ozbrojených sil, sjednocení všech odbojových skupin politicky pod „vládu národní jednoty“, vedenou Papandreem, na bázi „jedna vlast – jedna vláda – jedna armáda“. (Hradečný 1998: 444) Návrh vlády byl sestaven 24. května 1944, nicméně v dalších několika týdnech vypukla debata mezi samotnými komunisty, za jakých podmínek, a zda vůbec se na vládě podílet. (Kotora 1985) Ve vedení KKE sílily názory, ţe je třeba vyhlásit PEEA za jedinou zákonnou vládu Řecka a ve vhodném okamţiku na sklonku války přistoupit k nastolení hegemonie vojska ELAS nad celým řeckým státem, bez ohledu na mínění royalistů či Velké Británie. Navzdory přesvědčení mnohých historiků zejména pravicového smýšlení se s největší pravděpodobností právě na přelomu jara a léta 1944 poprvé mezi špičkami KKE začalo šířit přesvědčení, ţe jednou z alternativ na cestě k dosaţení poválečného dialogu bude přiklonit se k násilí. (Hradečný 1998: 445) Přestoţe komunisté koketovali s moţností uplatnění tvrdého přístupu, eventuálně si hodlali vynutit odstoupení Papandrea či jiné podmínky, nakonec ustoupili ze všech poţadavků. Částečně se tak stalo pod vlivem bratrských komunistických stran Jugoslávie a Albánie, nicméně klíčovým faktorem bylo s největší pravděpodobností jednání s členy záhadné sovětské mise, ačkoliv informace o jejich poslání i poselství, které komunistům předali, jiţ zmizelo v propadlišti dějin. Jisté je, ţe Sovětský svaz nebyl potěšen zdrţováním ze strany EAM/PEEA a řeckým komunistům bylo naznačeno, aby neotáleli s ratifikací dohody a vytvořením „vlády národní jednoty“. (Macrakis 1988) Od této chvíle (od konce léta 1944) bylo řecké komunistické vedení povolné všem iniciativám spojenců, ať jiţ se jednalo o bezpodmínečný souhlas s účastí na vládě, koordinaci postupu osvobozování Řecka při očekávaném rozpadu nacistické okupace32, či o dodatkový protokol dohody s Brity o přepuštění obsazení Athén, Pirea a dalších strategických míst britské armádě. (Hradečný 1998: 445)

30 Jedním z obvinění, které Papandreu na adresu řeckých komunistů vznesl, bylo podezření z přímého podněcování vzpoury exilové armády. Někteří autoři dávají této teorii o infiltraci za pravdu. (Shrader 1999: 36) 31 Ve skutečnosti nebyla nabídka Papandrea stran účasti na vládě pro komunisty přímo nevýhodná, nicméně delegáti i vedení KKE očekávali lepší podmínky, a cítili se znevýhodněni některými ustanoveními v dohodě. (více viz Hradečný 1998: 444) 32 Jednání o koordinaci osvobozování proběhlo v září 1944 v italské Casertě. ELAS i EDES se měly podílet na invazi britských jednotek v Řecku a podřídit se jednotkám generála Ronalda Scobieho. (Hradečný 1998: 445)

27 V říjnu 1944 se stále podezřívavý Churchill rozhodl pojistit pro-britskou poválečnou situaci vyjednáváním se Sovětským svazem, a to konkrétně uzavřením tzv. Procentové dohody se Stalinem. Jednalo se o rozdělení sfér vlivu na Balkáně, přičemţ fakticky „vyměnili“ Řecko za Rumunsko. V tu dobu se jiţ Hitlerovy jednotky chystaly na ústup z řeckého území, zejména kvůli strachu z obklíčení rychle postupující sovětskou armádou. Ústup nacistů vyvrcholil v polovině října 1944, přičemţ Athény byly vyklizeny v noci ze 13. na 14. října. Britské vojsko vstoupilo do Athén 14. října, nedlouho po odchodu nacistických vojáků a o 4 dny později se k nim v Athénách přidala vláda „národní jednoty“ v čele s Georgiem Papandreem. Armáda ELAS dodrţela svůj slib přenechat obsazení Athén Britům a ujala se pronásledování ustupujících německých oddílů a obsazování venkovských oblastí. V této situaci jak ELAS, tak EDES (kteří obsazovali Epirus) přistoupili místy k velmi razantnímu jednání33, čímţ si zejména ELAS v očích veřejnosti značně pohoršili a ztratili velkou část podpory sympatizantů. Antifašistický odboj spolu se Spojenci vyhrál válku o osvobození Balkánu, nicméně oslavy, obzvlášť případě řeckého národa, nebyly na místě. (Hradečný 1998: 446–447) Na tomto místě neuškodí bilance působení okupačních vojsk v Řecku. Během doby, kdy bylo Řecko zapleteno do druhé světové války, zde zemřelo přes 500 000 osob, coţ tvořilo přibliţně osm procent populace, bylo vymýceno ţidovské obyvatelstvo a zničeno přes 1500 vesnic (Hradečný 1998: 451), inflace dosahovala závratných výšek, všude panoval strach a nevraţivost a obyvatelstvo suţovat hladomor. Jiné zdroje uvádějí přes 640 000 obětí – přes 10% obyvatelstva. (Cironis 2001: 17) Hospodářství bylo rozvráceno a ochromeno, ekonomicky země de facto zbankrotovala. Průmysl neexistoval, jelikoţ továrny byly zničeny, města byla v troskách. Hospodářská situace a ţivotní úroveň v Řecku byla i přes přísun značné materiální pomoci ze zahraničí skutečně katastrofální, bylo nutno provést peněţní reformu a zastavit inflaci, nicméně ţádná pozitivní budoucnost se nerýsovala. (Barrett 1995b) Země byla doslova zdecimována. Na celém území státu panoval chaos a to samé se dalo říci o vládě. Praktický veškerý vnitropolitický ţivot Řecka byl podřízen boji o moc, který se projevil i uvnitř Papandreovy vlády „národní jednoty“. Ve vztahu mezi komunisty z EAM/ELAS a všemi ostatními ozbrojenými sloţkami na Řeckém území, obzvláště pravicovými EDES a britskými jednotkami se opět začaly objevovat neshody. Řecko bylo opět na pokraji občanské války. (Hradečný 1998: 451)

33 Aris Veluchiotis, známý pro své radikální vystupování a názory, během „osvobozování“ Peloponésu fyzicky likvidoval tamní příslušníky a stoupence bezpečnostních praporů, a Zervasovy oddíly v Epiru pronásledovaly albánské jednotky, které spolupracovaly s fašisty a nacisty. (Hradečný 1998: 446–447)

28 Bitva o Athény a „druhé kolo“ občanské války

Přestoţe komunisté z EAM, zejména pak armáda ELAS a Národní milice, ovládali fakticky téměř tři čtvrtiny území Řecka, v momentě obsazení Athén se spolehli na slib Britů, ţe budou mít v poválečné vládě vliv a nesnaţili se získat kontrolu nad městy. (Barrett 1995a) Churchill, který byl jiţ dlouho rozhodnut nedovolit komunistům jakoukoliv šanci na uchopení moci, se však nechystal své sliby dodrţet, čímţ pouze provokoval gradaci napětí.34 Britové navrhli rozpuštění všech ozbrojených sloţek vyjma exilové armády a tzv. Svaté legie, sloţené výhradně z pravicových důstojníků.35 Komunisté se ohradili, protoţe se cítili návrhem znevýhodněni a špičky KKE začaly bez vědomí nekomunistických představitelů EAM podnikat některé kroky k aktivizaci vojska ELAS, jako například obnovení činnosti jeho Ústředního výboru. Vedení KKE cítilo potřebu provádět defenzivní opatření, zatímco extremisté v čele s Veluchiotisem se snaţili vtisknout vojenským opatřením charakter příprav na komunistický převrat. (Hradečný 1998: 452–453) . Britský rezolutní odpor k vyjednávání s levicí se projevil i na přístupu Papandrea, který téměř přijal kompromisní návrh, nicméně nakonec tuto myšlenku zavrhl.36 Dne 1. prosince 1944 generál Donald Scobie vyzval k bezpodmínečnému rozpuštění oddílů ELAS v konečné lhůtě do 10. prosince, na coţ EAM reagovalo demisí svých šesti zástupců z vlády. Levicová část EAM svolala na 3. prosince na náměstí Syntagma protestní demonstraci a o den později byla vyhlášena generální stávka.37 (Barrett 1995a) Všechny ozbrojené sloţky v zemi včetně původně kolaborantských bezpečnostních praporů se semkly v opozici proti ELAS a počátkem prosince 1944 opět vypukly souboje, nicméně tentokrát jiţ Britové pouze nepřihlíţeli, nýbrţ se soubojů aktivně účastnili. (Hradečný 1998: 452–453) Tyto boje neprobíhaly na otevřeném prostranství v horských oblastech, ba naopak je tato nešťastná epizoda často nazývána Bitvou o Athény. Z počátku měly jednotky ELAS poměrně jasnou převahu a 12. prosince ovládaly přibliţně devět desetin Athénské aglomerace,

34 Churchill poslal v listopadu 1944 ministru zahraniční Anthony Edenovi dopis, kde otevřeně přiznal očekávání konfliktu a vyjádřil přesvědčení, ţe pokud bude vhodně zvolen terén, tak se výsledku neobává. (Barrett 1995a) Ostatně jiţ v roce 1943 v korespondenci s ním zmínil, ţe „ELAS/EAM musejí vyhladovět k smrti a být napadáni všemi prostředky v našem držení.“ (Economides 2000: 102) 35 Tyto dvě sloţky měly působit jako základ nové řecké armády, naopak komunisty ovládané ELAS mělo být co moţná nejvíce oslabeno. (Hradečný 1998: 453) 36 Je smutnou skutečností, ţe souboje, které vypukly v zimě roku 1944, byly z největší části právě vinou Británie a jejích taktických zájmů. 37 V prosinci 1944 se poprvé ukázala chladnokrevnost britských politiků. Churchill poslal Scobiemu zprávu, ţe má udělat vše, co bude nutné, aby si Britové udrţeli kontrolu nad Athénami. Řecká vláda povolila na den 3. prosince pořádání demonstrace, nicméně v noci 2. prosince toto povolení zrušila. Bylo však jiţ pozdě upozornit dělníky, aby se nevydávali do ulic a vypuklo krveprolití. Vládní jednotky podporované Brity začaly střílet do davu a během několikahodinové palby zahynulo 23 osob a přes 150 bylo zraněno. (Civil War in Greece. 1945)

29 nicméně brzy se situace kompletně otočila.38 Od 18. prosince se strategická iniciativa beze zbytku ocitla na straně Britů a antikomunistických domácích spojenců a během vánoc roku 1944 byla polovina města opět pod kontrolou „západu“. (Hradečný 1998: 455) Churchill se od svých spolupracovníků nechal přesvědčit o změně původního plánu, bojovat proti komunistickým rebelům aţ do jejich bezvýhradné kapitulace, a místo toho zaujal smířlivější postavení v otázce obnovení monarchie.39 V rámci této koncepce Churchill svolal o vánocích roku 1944 v Athénách konferenci, na kterou byli přizváni i představitelé EAM, jejímţ cílem bylo urovnat všechny rozbroje a vytvořit novou vládu zahrnující všechny politické entity. Představitelé KKE tuto nabídku odmítli a boje pokračovaly aţ do 11. ledna 1945, kdy ÚV vojska ELAS vedený Georgiem Siantosem přistoupil na podmínky britského příměří.40 (Hradečný 1998: 456) Boje mezi prosincem 1944 a lednem 1945 (Řeky téţ nazývané „“ neboli Prosincové události) si vyţádaly přes 10 tisíc ţivotů. Mezi mrtvými nebyli ani zdaleka jen civilisté zabití během bojů v Athénách, ba naopak velkou část zemřelých mělo za následek agresivní chování ustupujících komunistů, stejně tak jako antikomunistické armády, která je z Athén počátkem roku vyhnala (Shrader 1999: 43). Z dnešního úhlu pohledu je s podivem, ţe se Britové spolu s vládou „národní jednoty“ odváţili začít s komunisty otevřený boj.41 S největší pravděpodobností měla nekompromisní trvání Britů na potlačení „komunistického puče“ na svědomí právě Churchillova paranoia ohledně vlivu Sovětského svazu. Řešení vzájemné agrese nabídla Británie, kdyţ drţela patronát nad jednáními mezi zástupci fronty EAM a Plastirasovy athénské vlády. Z tohoto jednání vzešla dne 12. února 1945 ve městečku Varkiza mírová dohoda.42 Důleţitou součástí mírové dohody bylo ustavení všeobecné branné povinnosti, na jejímţ principu, spolu s principem politické nezaujatosti, měla být zformována nová národní armáda, nicméně nejdůleţitějším závazkem bylo do konce roku 1945 uskutečnit plebiscit o státní formě a posléze všeobecné a rovné parlamentní volby.

38 Scobie dostal od Churchilla příkaz, aby v rámci potírání „komunistického puče“ postupoval tak, jako by potlačoval vzpouru na nepřátelském území. Proti komunistům tudíţ nastoupily tanky, dělostřelectvo a letadla. 39 Britové se k částečnému umírnění postoje rozhodli i s ohledem na Spojené státy, které otevřeně vyjadřovaly nespokojenost s počínáním britských jednotek při řešení rozbrojů v Athénách (Hradečný 1998: 455) 40 V průběhu prosince nastaly i významné personální změny. Správa země byla předána do rukou regentovi, kterým se stal arcibiskup Damaskin, Georgios Papandreu podal demisi a na pozici předsedy vlády byl nahrazen generálem Nikolaosem Plastirisem. 41 Skutečnost, ţe se většina členů armády ELAS vůbec Athénských bojů nezúčastnila, vnáší poněkud střízlivý nadhled nad přesvědčení pravice, která očekávala od komunistů pokus o státní převrat. Pokud by o něj levice doopravdy usilovala, pravděpodobně by se vojenské velení více zamyslelo nad šancemi nízkého počtu britských vojáků a pravicových oddílů jejich puč odvrátit a „Bitva o Athény“ by měla jiný průběh. (Hradečný 1998: 457) 42 Návrh mírové dohody na první pohled sliboval mnohé pozitivní změny. Vláda se mimo jiné zavázala zajistit bezpečnost a respektování práv všem občanům nezávisle na jejich ideologickém zaměření, vyhlásit amnestii na politické zločiny z období „Dekemvriana“, s výjimkou kriminálních deliktů, dále také očistit státní aparát od

30 (Hradečný 1998: 457–458) Vzájemný souhlas s varkizskou dohodou sliboval značné uklidnění situace v zemi, ovšem pouze za předpokladu, ţe by se všechny zúčastněné strany striktně drţely závazků z dohody vyplývajících. Tyto závazky ovšem ani jedna ze stran nedodrţela. Komunisté se provinili tím, ţe odmítli vydat část arzenálu vojska ELAS, toto vybavení nechali ukrýt v horách na severu země a vojenské kádry se později z hor přesunuly do Jugoslávie. Vláda se ovšem na neúspěchu mírové dohody podílela o poznání větší vinou. Plastiras a jeho kabinet nedodrţel závazek prominout komunistům jejich politické zločiny a netoleroval jejich samotnou existenci. (Nachmani 1990: 2) Po demisi Nikolaose Plastirase v dubnu 1945 se vystřídalo u moci několik kabinetů, nicméně ani jeden z nich neuskutečnil ţádný ze slibů. Kolaboranti nebyli souzeni ani zdaleka tak často jako komunisté, kteří byli naopak permanentně utlačováni, šikanováni, zatýkáni a souzeni. Vláda navíc nebyla schopna regulovat situaci v zemi a tak byli stoupenci levice velice často podrobováni pravicové vendetě. Extremisté ovšem nešikanovali pouze levicově orientované obyvatelstvo, zaměřili svou agresi také proti minoritě albánských muslimů v Epiru a Slavomakedoncům. Toto období bývá celkem právoplatně nazýváno obdobím „bílého teroru“, jehoţ hlavními nositeli byly ozbrojené bandy royalistického a antikomunistického zaměření. Některé extremistické skupiny se dokonce začaly začleňovat do represivních struktur státní moci a tato „stínová“ státní moc byla označována jako parastát (parakratos). (Hradečný 1998: 458) Ani hospodářská a sociální situace v Řecku se nezlepšovala. Ekonomika nejevila známky oţivení a pod vlivem hyperinflace a nárůstu kriminality se sociální podmínky ţivota většiny obyvatel neustále zhoršovaly. Churchill a jeho vláda sice viděli, ţe situace v Řecku nevede k míru a stabilitě, nicméně zejména kvůli strachu z nastolení celosvětového komunismu se proti extremistickým praktikám pravice Británie nijak neohradila. Tato tendence britské politiky se nezměnila ani po vítězství labouristů a jmenování nového kabinetu Klementa Atleeho. Nová britská vláda se s ohledem na své ekonomické problémy rozhodla vyvinout pouze diplomatický vliv, konkrétně vyjadřovala podporu středovým stranám a (v rozporu s ustanoveními varkizské mírové dohody) naznačovala, ţe by bylo vhodné uspořádat parlamentní volby co nejdříve, rozhodně však před konáním plebiscitu o státní formě. Británie volala po parlamentních volbách a ţádala přitom o podporu ostatní mocnosti antifašistické koalice. (Hradečný 1998: 459)

kolaborantů a zahájit proti nim trestní stíhání. (Hradečný 1998: 457)

31 KKE do sklonku roku 1945, volby v roce 1946 a Řecko na hraně války

Rok 1945 byl pro KKE významný hned z několika důvodů, z nichţ některé změny byly spolu úzce provázány. První událostí byl návrat Nikose Zachariadise do čela strany koncem května, který se vrátil z koncentračního tábora Dachau. KKE se rozhodla od dohody z Varkizy prosazovat své zájmy legální formou politického boje a pokoušela se o pokojnou integraci do státního systému. Zachariadisův návrat na této politice nic nezměnil. Staronový vůdce dokonce prohlásil, ţe by nebylo v zájmu strany usilovat o uchopení politické moci násilnou formou. Ţádosti o zajištění bezpečnosti před pravicovým terorem nové vedení vyšlo vstříc pouze diplomatickou cestou. KKE vyzvala k vytvoření k vytvoření oddílů Masové lidové sebeobrany MLA (Maziki laiki avtoamyna). Vedení dělalo vše pro zachování dojmu, ţe usiluje o státotvornost, a dokonce šlo tak daleko, ţe veřejně odsoudilo počínání Slavomakedonské ozbrojené sloţky Národněosvobozenecké fronty NOF a také členy bývalého ELAS, kteří po uzavření mírové dohody odešli do hor a pokračovali v partyzánských aktivitách.43 (NOF vznikla 23. dubna 1945 jako samostatná čistě makedonská odnoţ EAM) (Rossos 1997: 54) Mírové směřování KKE však s ohledem na blíţící se volby nepřinášelo ţádné pozitivní změny a „bílý teror“ se ještě stupňoval. To vedlo k rozdělení EAM a vytvoření samostatného politického subjektu. Dne 18. dubna 1945 vznikla Strana pro lidovou demokracii/Socialistická strana Řecka. Po tomto rozštěpení se z KKE kromě několika levicových mikrostran stala de facto jediná sloţka EAM. (Hradečný 1998: 460–461) V průběhu roku 1945 se také poprvé ukázalo, ţe Sovětský svaz nemá nijak výrazný zájem o události v Řecku, a kdyţ uţ se k britskému angaţmá na řeckém území vyjádřil, stalo se tak zejména kvůli tomu, aby vyšachoval Británii z eventuálních snah o vměšování se do záleţitostí Sovětů na území Bulharska a Rumunska, v rámci zachování Procentové dohody.44 Představitelé KKE se pod vlivem stále rostoucích násilností „bílého teroru“ a nedbalosti Athénské vlády v této otázce rozhodli, ţe je potřeba svůj doposud mírový kurs obohatit o radikálnější formy postupu, zahrnující i ozbrojené akce proti reţimu. Hlavním nositelem této myšlenky byl sám Zachariadis, který na druhém plénu ÚV KKE v únoru 1946 prosadil přijetí koncepce tzv. dvojí strategie.45 (Hradečný 1998: 461)

43 Jednou z obětí „mírové“ koncepce KKE se stal dřívější idol komunistů, Aris Veluchiotis, který byl pro své extremistické názory a razantní vystupování ze strany vyloučen. Odebral se do nuceného exilu v horách pronásledován pravicovými extremisty, kde v červnu 1945 za nevyjasněných podmínek zemřel. (Barrett 1995a) 44 Zpětně se pro Řecko ukázala pozice v této velmocenské dohodě téměř fatální. (Nachmani 1990: 3) 45 V rámci této strategie Zachariadis nakázal komunistům spolupracovat ve městech s Athénskou vládou, ale

32 Velká Británie z důvodů svých vlastních hospodářských starostí svůj vliv na Balkáně stále více omezovala a v tomto klimatu to byl jugoslávský komunistický vůdce Josip Broz Tito, kdo nejvíce povzbuzoval řecké komunisty a sliboval jim všestrannou podporu. Sovětský svaz naznačil podporu myšlenky dodrţování závěrů mírové dohody z Varkizy, coţ si řečtí komunisté vyloţili mylně jako zájem o jejich osud. Opět se však ukázalo, ţe zájem Moskvy je spíše předstíraný. Hlavním motivem Moskvy bylo odradit Západ od vměšování se do vznikajícího sovětského bloku. (Hradečný 1998: 461–462) Nejdůleţitějším a zároveň nejrozporuplnějším bodem tehdejší řecké vnitřní politiky byly nadcházející volby. Nejen Sovětský svaz, ale například také Italská komunistická strana i přes pohnuté podmínky v zemi řecké komunisty otevřeně vyzval k participaci na těchto volbách, ačkoliv v rámci řecké vnitropolitické scény rostlo přesvědčení, ţe by bylo lepší volby odloţit alespoň do chvíle, kdy se bezpečnostní situace alespoň částečně stabilizuje. (Barrett 1995a) Británie na jaře roku 1946 ještě jednou lobovala za neprodlené uskutečnění voleb.46 Do Řecka byla vyslána Spojenecká mise pro sledování řeckých voleb47, která měla dohlíţet na jejich korektní průběh. V souladu s britskými instrukcemi rozhodl Themistokles Sofulis, vůdce liberální strany a toho času předseda vlády, ţe volby s konečnou platností proběhnou 31. března 1946. Na protest proti tomuto rozhodnutí podalo 12 levicových členů jeho vlády demisi. Komunistická strana se spolu s několika dalšími stranami rozhodla volby bojkotovat (Barrett 1995a), přesto však Spojenecká mise AMFOGE volby označila za korektní a výsledek za regulérní.48 Ve volbách jednoznačně zvítězil s 55% všech odevzdaných hlasů pravicový Sjednocený nacionalistický blok, koalice tvořená zástupci Lidové strany a Národně liberální strany. Výsledky voleb ukázaly i přes pravděpodobné zkreslení a bojkot ze strany KKE značné změny v řecké společnosti, konkrétně významný posun doprava a polarizaci v neprospěch středových stran. (Hradečný 1998: 462)

současně měli v horských oblastech iniciovat partyzánské aktivity. 46 Velkou Británii znepokojovala moţnost, ţe pokud volby nebudou, dlouhodobá nestabilita v Řecku bude Moskvou zneuţita v neprospěch zájmů Británie ve středomoří. (Hradečný 1998: 462) 47 Zkratka této mise AMFOGE pochází z anglických slov Allied Mission For the Observation of the Greek Elections. 48 Skutečnost, ţe spojenecká komise označila výsledky těchto voleb je z úhlu pohledu dnešních demokracií více neţ alarmující, nicméně, jak se ukázalo o několik let později i v Československu, v tomto období moderní historie nebylo výjimkou, aby volby byly do jisté míry „předem rozhodnuty“. Argumentem pro uznání legitimity voleb byl fakt, ţe nedošlo k ţádným násilnostem ani omezování hlasovacího práva. Zde se nabízí zamyšlení, zda vůbec bylo potřeba kohokoliv zastrašovat, kdyţ se ţádné levicové strany voleb nezúčastnily.

33 Léta 1946–1947 na Balkáně a politizace konfliktu

Výsledky voleb tíţivé vnitropolitické situaci vůbec nepomohly, ba naopak ještě zkomplikovaly ţivot jiţ tak silně utlačovaným komunistům, ale také liberálům a socialistům. Nová vláda pravice, v jejímţ čele v dubnu 1946 stanul synovec předválečného vůdce Lidové strany Tsaldarise Konstantinos, začala uplatňovat ještě více konfrontační politiku, a to do takové míry, ţe se nový reţim silně podobal meziválečné Metaxasově diktatuře. Ne náhodou se později pro praktiky vlády ujalo označení „monarchofašistický reţim“. (Barrett 1995a) Vláda poskytla plnou podporu nelegálním pravicovým ozbrojeným sloţkám a tzv. parastáty později kompletně integrovala do svých bezpečnostních struktur. Všechny osoby spřízněné v minulosti s EAM byly označeny jako nespolehlivé a bylo s nimi podle toho také zacházeno. Státní aparát byl očištěn dokonce i od liberálů a kdokoliv podezřelý ze sympatizování s komunisty nebo brojící proti reţimu mohl být potrestán nebo i popraven, často dokonce bez soudního procesu. V tomto zoufale nedemokratickém prostředí přistoupila pravice také k rychlému uspořádání referenda o státní formě a 1. září 1946 bylo rozhodnuto více neţ dvoutřetinovou podporou o zachování monarchie. Na základě tohoto výsledku v referendu se po více neţ pětiletém pobytu v exilu vrátil do země a následně i na trůn král Jiří II. (Hradečný 1998: 463) Ve světle stále se zhoršujících ţivotních podmínek a čím dál represivnějšího reţimu to nebyli jiţ jenom sympatizanti s KKE, potaţmo s bývalými ELAS, ale i běţní lidé, kteří utíkali z měst do hor. (Barrett 1995a) Pravicová vláda se kromě represivních a totalitních tendencí49 začala brzy prezentovat také velmi silně nacionalisticky, coţ se projevilo zejména na zhoršení vztahů s komunistickými sousedy Řecka. Tsaldaris a jeho vláda na mírové konferenci v Paříţi v roce 1946 vystoupili se značnými poţadavky ohledně poválečných reparací, coţ západní mocnosti nepodpořily kvůli obavám, ţe by mohl být rozdmýchán vnitrobalkánský konflikt. Řecko se však brzy stalo jednou z mála zemí, které na Druhé světové válce „vydělaly“, pokud šlo o územní zisky.50 Averze vůči komunistickým sousedům pramenila ze dvou důvodů. Tím

49 Důkazem závaţnosti situace můţe být i zpráva Úřadu osvícení EAM z října roku 1946, která mapuje 6 hlavních témat. Těmito tématy byly teroristické aktivity, omezování tisku, zacházení se zástupci odboje, zacházení s kolaboranty, projevy státníků a mapování britské intervence. Dokument například zmiňuje alarmující fakta, ţe od března do října 1946 bylo v Athénách zavraţděno 43 osob, bylo zatčeno přes 87 tisíc osob a na 3 800 osob bylo deportováno. Dále bylo vypáleno nebo zničeno 477 redakcí novin nebo tiskáren, přičemţ 15 deníků úplně přestalo vycházet. Poslední zneklidňující statistikou můţe být přístup ke kolaborantům. Dokument uvádí, ţe v reorganizované řecké armádě se nacházelo tou dobou 1 262 muţů, kteří slouţili v nacisty řízených Bezpečnostních praporech, zatímco jen během srpna a září téhoţ roku bylo do exilu vyhnáno 139 důstojníků bývalé armády ELAS. (Record of Greek government. 1947) Podle jiných zdrojů bylo v nové řecké armádě mnohonásobně více kolaborantů, dokonce toto číslo hraničilo s 12 000. (Kalyvas 2008a: 133) 50 Mírová smlouva s Itálií z února 1947 Řecku přiřkla Dodekanéské ostrovy.

34 prvním byly projevy podpory pro KKE a řecké komunisty, které se pravicový reţim snaţil kompletně eliminovat. Tím druhým důvodem byly vlastní, reálné expanzionistické tendence Jugoslávie a Bulharska. (Hradečný 1998: 463–464) V roce 1946 se pomalu, ale jistě začíná objevovat náznak odporu, ve svých projevech ne nepodobný počátku antifašistických partyzánských útoků. Jednou z prvních operací a zároveň dokladem o praktickém fungování Zachariadisovy dvojí strategie bylo přepadení policejní stanice ve městě Litochoron v noci před volbami 31. března. V reakci na neutěšenou vnitropolitickou situaci se z iniciativy KKE od jara 1946 začaly vytvářet malé partyzánské oddíly. Tyto oddíly se pod vedením Markose Vafiadise, někdejšího vedoucího představitele KKE, od 28. října 1946 (na výročí Mussoliniho útoku na Řecko v roce 1940) začaly označovat jako Demokratické vojsko Řecka DSE (Dimokratikos stratos tis Ellados). (Iatrides, Rizopoulos 2000: 97) Povstalci se oficiálně přihlásili k postojům a tradicím levicového protifašistického odboje EAM a jejího vojska ELAS a označovali se za druhý odboj.51 DSE ve svých akcích uplatňovali praktiky partyzánského boje a přes odpor pravicových ozbrojených sloţek během roku 1947 získalo kontrolu přibliţně nad polovinou řeckého území, zejména pak horské oblasti na severu. Velkou podporu získali komunisté právě od svých severních sousedů z Jugoslávie. Z Titovy iniciativy byly například v listopadu 1946 sloučeny jednotky NOF a DSE. I přes snahu komunistického vedení dementovat spojitost s „horskými bandity“ podezřívavá pravicová vláda přistoupila k vlně deportací. (Hradečný 1998: 464–466)

51 Předzvěstí pojmenovávání Vafiadisových jednotek názvem DSE bylo vydání komuniké z 20. listopadu 1946. V něm se vedení Demokratické armády prohlásilo za organizaci, jenţ vznikla z vůle a účasti řeckých obyvatel, kteří nesouhlasili s nastolením „nového fašistického reţimu podporovaného britskými okupanty“. DSE se zde přihlásila k odkazu armády ELAS a rázně odmítla obviňování ze strany royalistů z vypalování vesnic, vraţdění ţen a dětí a celkových snah bránit integritě v zemi. Dále zde byl vyjádřen názor, ţe je nutno se uchýlit do oblastí v horách na severu Řecka, jelikoţ Britové nedodrţovali Varkizskou mírovou dohodu a pravicový reţim osoby sympatizující s komunisty tvrdě perzekuoval. Kopie tohoto komuniké byly zaslány všem zahraničním zpravodajům, stejně tak jako novinovým vydavatelstvím v Athénách. Vláda okamţitě vydala zákaz zveřejnění tohoto dokumentu, přesto byl vydán ve dvou denících, a Eleftheria. Kopie obou těchto novin byly zabavovány a dne 25. listopadu vstoupil v platnost zákon, který umoţňoval konfiskaci novin a uloţení trestu odnětí svobody redaktorům těch deníků, které by jakkoliv útočily na současný reţim či zveřejnily informace vojenského charakteru. Tímto byl poloţen základ cenzury tisku, jiţ si pravicová vláda vynutila. (Guerilla Army Issues Communique. 1947)

35 Roky 1947 a 1948 a sílící mezinárodní rozměr řecké občanské války

Na přelomu let 1946 a 1947 nevypadala situace pro demokratické vojsko negativně a partyzánské metody boje se setkávaly do jisté míry s úspěchem, nicméně změnu v poměru sil přinesl rok 1947. Právě od začátku roku 1947 bylo stále citelněji moţno vnímat důsledky působení vnějších aktérů (konkrétně ostatních balkánských států, stejně tak jako USA, Velké Británie a SSSR) na řecké záleţitosti. De facto všechny významné události v rámci řecké otázky v roce 1947 měly primárně charakter spíše politických rozhodnutí na mezinárodní půdě, neţ-li by šlo přímo o vojenské akce, a v tomto období je dobře patrný důvod, proč se konflikt začal vyvíjet v neprospěch demokratického vojska DSE a stoupenců KKE. V prvé řadě je nutno se podívat o rok nazpět, na začátek března 1946, kdy při proslovu na Westminster College ve Fultonu ve státě Missouri britský ministerský předseda Winston Churchill zmínil původně Goebbelsův pojem „ţelezná opona“ a dal tak nevědomky vzniknout koncepci „Studené války“. (Cironis 2001: 20) Tento moment byl předzvěstí nadcházejícího angaţování se USA v Řecku, potaţmo na Balkáně obecně koncem 40. let. Na konci roku 1946 řecká otázka ještě jednou zvířila vody mezinárodního společenství, a to kdyţ Athénská vláda v souladu s míněním západních spojenců přednesla na půdě OSN obvinění svých severních komunistických sousedů, ţe snahy o vměšování se do vnitropolitických záleţitostí Řecka podporou komunistických ozbrojených sloţek. Dne 19. prosince 1946 přijala Rada bezpečnosti OSN jednomyslné rozhodnutí o vytvoření Komise pro prošetření řeckých hraničních incidentů, která byla sloţena ze zástupců jak stálých, tak dočasných členů Rady bezpečnosti (včetně SSSR a Polska). Tento orgán uzavřel svoji činnost v červnu 1947, kdyţ většinovým dokumentem potvrdil obvinění athénské vlády vůči Albánii, Jugoslávii a Bulharsku. Z jedenácti členů komise se ve prospěch tohoto dokumentu nevyslovil pouze francouzský delegát a představitelé SSSR a Polska. Ti naopak vypracovali vlastní zprávu, v níţ odmítli obvinění jako nepodloţená a naopak poukazovali na absenci legitimity a prvky diskriminace v athénské politice. (Hradečný 1998: 467) Komise v dokumentu doporučila Radě bezpečnosti, aby vyzvala řecké sousedy k zastavení jejich vměšování se do řeckých vnitřních záleţitostí. Kvůli neustálým vetům Andreje Gromyka, která znemoţňovala přijetí rozhodnutí v neprospěch Albánie, Jugoslávie a Bulharska, se americká diplomacie rozhodla přenést jednání o vztazích mezi Řeckem a jeho sousedy na Valné shromáţdění OSN, coţ v říjnu 1947 vyústilo ve zřízení Zvláštního výboru Spojených národů pro Balkán UNSCOB. Ten později sehrál důleţitou roli v rozhodnutí SSSR neparticipovat aktivně na pomoci vojskům DSE. (Hradečný 1998: 467–468)

36 Téměř současně s obviněním athénské vlády vůči severním sousedům Řecka se na půdu Valného shromáţdění OSN dostala ještě jedna ţádost. Tou byla výzva ze strany řecké levice, podepsaná dne 15. října 1946 zástupci koalice šesti řeckých anti-monarchistických stran. Zástupci této koalice52 prezentovali absenci legitimity a nedostatečnou oporu v ústavě v otázce setrvání britských vojenských i diplomatických sloţek na Řeckém území a ţádali okamţitý odchod britských jednotek z Řecka. (EAM Appeals to United Nations. 1947) Souběţně s událostmi na půdě OSN, čili od začátku roku 1947, se také výrazným způsobem vyvíjely priority zahraničněpolitického směřování USA a Velké Británie. Téměř přesně rok po Churchillově projevu ve Fultonu, dne 12. března 1947, byla v americkém kongresu vyhlášena takzvaná Trumanova doktrína53, (Cironis 2001: 23) coţ znamenalo pro Řecko a Turecko schválení první vlny finanční pomoci, kompletní přechod patronátu nad Řeckem od Velké Británie na stranu USA a v neposlední řadě také začátek realizace zahraničněpolitické koncepce „potírání komunismu“. (Hradečný 1998: 466) Velká Británie v únoru 1947 poţádala amerického prezidenta Harryho Trumana o převzetí svého dosavadního poslání – protektora Řecka – z důvodů vlastních ekonomických a finančních obtíţí. (Hradečný 1998: 466) Jedním z důvodů bylo pravděpodobně také to, ţe Británie i USA se v Řecku finančně angaţovaly jiţ několik let před samotným podpisem dohody o uplatnění Marshallova plánu54, coţ pro válkou oslabenou Velkou Británii začínalo být neúnosné. Jen pro srovnání s výší pomoci ze strany USA z let 1948–1952, Velká Británie jen ve vojenské oblasti poslala Řecku a Turecku během roku 1946 finanční pomoc přesahující 900 milionů dolarů. (Cironis 2001: 22–23) Důkazem dominance Spojených států ve všech sloţkách řeckého státního a veřejného ţivota můţe být také například seznam specializovaných institucí, které vedle zastupitelského úřadu Američané v Řecku zřídili. Jednalo se konkrétně o ekonomickou misi AMAG, vojenskou misi USAGG a koordinační a vojenský orgán pro přípravu a řízení operací řeckých

52 Stranami, které podepsaly prohlášení adresované Valnému shromáţdění OSN, byly Liberální strana levice, Agrární strana, Republikánská unie, Radikální republikánská strana, Socialistická strana a Komunistická strana. Jejich zástupci poukazovali na fakt, ţe řecká vláda byla produktem britské politiky, a tudíţ jí byla kompletně oddána. Tento fakt sám o sobě z dnešního úhlu pohledu pravděpodobně mnohým přijde zvláštní, ne-li přímo postrádající legitimitu – minimálně za situace, kdy řecká vláda měla rozhodovat o dalším setrvání britských jednotek na řeckém území. Přívrţenci levice skutečně viděli v „britských okupantech“ zlo a důvod k dalším rozkolům uvnitř země. (EAM Appeals to United Nations. 1947) 53 Schválení Trumanovy doktríny znamenalo souhlas s podporou Řecku ve výši 250 milionů amerických dolarů. 54 Marshallův plán, oficiálně „Plán obnovy Evropy“ byl plán ministra zahraničí George. C. Marshalla na obnovu válkou zničených zemí. Celkově USA poskytly evropským zemím (a Turecku) téměř 13 miliard dolarů. Z této částky přes 2 miliardy obdrţelo v letech 1944–1952 právě Řecko, z toho přibliţně 500 milionů mezi lety 1944– 1947. (Hradečný 1998: 462) Marshallův plán byl prvně prezentován během proslovu na univerzitě v Harvardu dne 5. června 1947 a kongresem přijat dne 3. dubna 1948 (Cironis 2001: 23) Finanční injekce byla nabídnuta i Sovětskému svazu, ten ji však odmítl. Stejně tak ji bylo nuceno odmítnout například Československo.

37 ozbrojených sil JUSMAPG.55 Pro Řeckou vládu z přítomnosti a účasti USA na svém území plynula jednoznačná vojenská i ekonomická podpora vládní armády v boji proti DSE, nicméně v politické sféře se Spojené státy silně angaţovaly ve vytvoření reprezentativní vlády, která by zahrnovala jak pravicové, tak i středové strany. V rámci této strategie v září 1947 na nátlak Washingtonu stanul v čele vlády toho času jiţ 86 let starý vůdce liberálů Themistoklis Sofulis, spolu s nímţ přišlo do vlády dalších deset liberálních politiků. byl jmenován místopředsedou vlády a ministrem zahraničí. Sestavení smíšené, středopravicové vlády bylo pro Američany i domácí pravicové politiky způsobem, jak zamezit politikům středu v případné snaze o kompromisní východisko z vojenského konfliktu. Americká vláda byla jiţ tou dobou rozhodnuta, ţe neexistuje jiné východisko neţ totální poráţka komunistického povstání. (Hradečný 1998: 466–467) Stejně tak jako na americkém kontinentě eskalovaly antikomunistické tendence a strach z expanzionistických plánů Sovětského svazu, od jara roku 1947 uvnitř vedení KKE pod vedením Zachariadise začínal převládat názor, ţe dvojí strategie není řešením situace a je nutno se zaměřit výhradně na svrţení athénského monarchofašistického reţimu a na provedení komunistického převratu v Řecku. V červnu 1947 na sjezdu francouzské komunistické strany ve Štrasburku někdejší řecký ministr Miltiadis Porfyrogenis otevřeně prohlásil, ţe pokud athénský reţim nepřehodnotí svůj postoj vůči levici a nebudou vyslyšeny další poţadavky, například volání po regulérních volbách, tak „nezbude demokratickým silám jiné východisko než přistoupit k vyhlášení Svobodného Řecka a k ustavení jeho vládních a státních orgánů“. (Hradečný 1998: 468) V září téhoţ roku třetí plénum ÚV KKE tento razantní postup schválilo a mimo jiné byl přijat plán na rozšíření počtu bojovníků DSE nejméně o 100%. Z tehdejších pětadvaceti tisíc bojovníků měla být armáda rozšířena na 50–60 tisíc a zároveň mělo dojít k transformaci jednotek DSE z partyzánských skupin v řádnou armádu. Špičky KKE se domnívaly, ţe za pomoci balkánských komunistů a Sovětského svazu budou vojáci DSE schopni nad řeckou národní armádou zvítězit. Athénská vláda však zareagovala rychle a energicky jiţ na otevřenou hrozbu vytvoření separátního státu, s čímţ Porfyrogenis ani nikdo z vedení KKE absolutně nepočítal. Komunisté byli masově zatýkáni a internováni, de facto byli postaveni mimo zákon. Závislost vojska DSE na podpoře ze zahraničí se neustále prohlubovala, nicméně okolní komunistické

55 Zkratky těchto misí pocházejí ze slov American Mission for Aid to Greece – AMAG, United States Army Group in Greece – USAGG, Joint United States Military Advisory and Planning Group – JUSMAPG.

38 státy se svou podporou povstalecké armádě nemohly rovnat podpoře, kterou získávala vláda z USA. (Hradečný 1998: 468–469) Dalo by se říci, ţe řečtí komunisté se spletli ve dvou ohledech, respektive jejich snahám o revoluci tyto dva aspekty příslovečně „zlomily vaz“. Prvním problémem byla zdrţenlivost Sovětského svazu v záleţitostech řeckých komunistů. Ten sice otevřeně projevoval znepokojení nad americkou aktivitou na řeckém území i na půdě OSN, ale pokud šlo o praktická opatření, k ţádným se neodhodlal. Stalinova politika vůči řeckým komunistům zůstává dodnes z velké části neobjasněna, jisté ovšem je, ţe nebyl kvůli triumfu řeckého komunismu ochoten riskovat válku se Spojenými státy, a moţná právě proto, aby zamezil přímému nasazení americké armády v Řecku, k ţádným faktickým krokům nepřistoupil. Druhý kámen úrazu spočíval v přesvědčení, ţe Spojené státy nepůjdou v poskytování pomoci přes práh běţné zahraničně-politické agendy. V tom se komunisté kompletně mýlili. Poskytování pomoci protikomunistickému boji se stalo prioritou americké zahraniční politiky, která vycházela z principu, ţe „obrana Řecka“, jak rádi boj proti komunistickým povstalcům nazývali, je i obranou základních bezpečnostních zájmů USA. (Hradečný 1998: 469) Zajímavostí je, ţe ačkoliv západní diplomacie vyzdvihovala skutečnost, ţe komunističtí stoupenci si počínají nelegálně (zejména z důvodu, ţe jediná mezinárodně uznávaná řecká vláda byla ta v Athénách) a dopouštějí se násilností, represe ze strany pravicového reţimu vůči jeho odpůrcům byly výrazně bagatelizovány.56 (The and the ) Vedení KKE muselo nutně zaznamenat nové negativní faktory, nicméně jiţ nebylo ochotné ustoupit. V tomto momentě udělalo komunistické vedení fatální chybu v odhadu situace. Komunisté spoléhali na předpoklad, ţe logika vývoje donutí Sovětský svaz a ostatní komunistické státy se bezvýhradně ztotoţnit s bojem proti řecké monarchofašistické pravici a jejím americkým podporovatelům a nějakým způsobem zakročí. V zoufalé situaci nezbylo špičkám KKE nic jiného, neţ dodrţet své předsevzetí ze třetího plenárního zasedání ÚV KKE ze září. Na Štědrý den roku 1947 nechali komunisté rozhlasem vyhlásit, ţe v osvobozených částech severního Řecka byla vytvořena Prozatímní demokratická vláda Řecka PDKE v čele s generálem Markosem Vafiadisem. (Hradečný 1998: 470)

56 Prezident Truman vyjádřil znepokojení nad poměry v zemi kdyţ prohlásil, ţe vláda „není dokonalá“. Někteří členové americké vlády v této době cítili skutečné znepokojení z tvrdých praktik řecké vlády, nicméně většina muţů, kteří měli takříkajíc „co mluvit“ v otázkách národní bezpečnosti, sdílela názor bývalého ministra zahraničí Jamese Byrnese. Ten jednou prohlásil, ţe Američané „nemuseli rozhodnout, ţe turecká vláda a Řecké království jsou dokonalými příklady svobodné a demokratické vlády“. (The Truman Doctrine and the Greek Civil War)

39 Zlom v konfliktu, fáze totální války a konec povstalců

Jmenováním „horské vlády“ se Řecká občanská válka přesunula do fáze totální ozbrojené konfrontace, ve které ani jeden ze znepřátelených bloků neviděl jinou moţnost, neţ bojovat takříkajíc „na ţivot a na smrt“. Jak se mělo brzy ukázat, nebyla ani jedna ze skupin v tomto ohledu daleko od pravdy. Athénská vláda reagovala na vyhlášení PDKE okamţitým zákazem činnosti KKE i fronty EAM a se znovuobnovenou zuřivostí se rozpoutal „bílý teror“. Dne 27. prosince byl přijat drakonický výjimečný zákon, jenţ umoţňoval trestat smrtí nebo doţivotním vězením kohokoliv, kdo by se pokusil svrhnout stávající reţim či odtrhnout od Řecka část jeho území. Na základě tohoto zákona bylo v letech 1948 – 1949 popraveno více neţ tři tisíce osob a další tisícovky osob byly jakoţto nepřátelé reţimu odeslány do internace na ostrovy poblíţ řeckého pobřeţí. (Hradečný 1998: 470) Řečtí komunisté ve spolupráci s Jugoslávií a Sovětským svazem naplánovali na první únorové dny roku 1948 operaci Limnes, kdy bylo armádě DSE o přibliţně 24 000 muţích přislíbeno dalších 60 000 vojáků, letecká i námořní technika a také dělostřelectvo. Cílem operace bylo obsadit Thrákii a Makedonii spolu s městem Soluní a vytvoření komunisty ovládaného mini-státu. Vojáci DSE provedli v rámci přípravy na ovládnutí oblasti koncem roku 1947 několik útoků na menší města, nicméně se jim ţádné nepodařilo obsadit a udrţet. Kdyţ se dne 10. února přibliţně tisícovka partyzánů pod rouškou tmy přiblíţila k Soluni a začala dělostřelecký útok, nikdo z nich netušil, ţe během třech dní budou pronásledováni, zajati či zabiti královským vojskem nebo letectvem. (Iatrides 2005: 27) Ukázalo se, ţe účast britských a amerických důstojníků na výcviku královského vojska skutečně nebyla zbytečná. Přestoţe původně řecká národní armáda nebyla schopna efektivně bojovat proti rozptýleným jednotkám partyzánů, pod vedením amerického generála Jamese Van Fleeta a jeho britského kolegy majora generála Rawlingse začala získávat oproti DSE výhodu. Z původně statického tělesa se stala mobilní a agresivní armáda, mnohem lépe připravena na partyzánské metody svých protivníků i horský terén. (Olkhovsky 1991: 8) Byly potvrzeny obavy vedení SSSR z toho, ţe Američané nehodlají nechat athénský reţim padnout,57 a částečně také proto se Moskva neobtěţovala nějak výrazněji zasahovat do vývoje událostí. Svůj podíl na této skutečnosti mohlo mít i varování Spojených států, ţe by ţádná z evropských zemí neměla vyjadřovat svoji podporu prozatímní řecké vládě a také přesvědčení Moskvy, ţe v případě ohroţení svých národních zájmů Američané nebudou váhat

57 Naopak dne 14. února 1948 během porady s řeckou vládou britští a američtí funkcionáři oznámili, ţe pokud má Řecko přeţít, je nutné povstalce rozdrtit během následujících šesti či sedmi měsíců. (Sfikas 2001: 25)

40 ohledně umístění své vlastní armády na řeckém území. Ve světle těchto faktů začal být Sovětský svaz v otázkách další materiální pomoci stále obezřetnější a spíše se k ní nehodlal přiklánět. Pokud šlo o sovětské satelity včetně Československa, ty se bály otevřeně Řecku poskytovat materiální pomoc právě kvůli výhrůţkám ze strany USA. Kdyţ se jiţ odhodlaly a Řecku chtěly nějakým způsobem pomoci, snaţily se tuto činnost zakrýt před výborem UNSCOB, který stále dohlíţel na situaci v zemi. (Hradečný 1998: 471–472) Situace se pro komunistické partyzány skutečně nevyvíjela příznivě. Athénský reţim se pokusil odříznout a izolovat Svobodné Řecko od zbytku země skrze systematická policejní opatření. Statisíce lidí byly přesídleny z venkova do okolí měst, aby se zamezilo dalším náborům do řad DSE. DSE se musela uchýlit k násilným odvodům, případně byly přijímány ţeny a mládeţ do 25 let věku. (Hradečný 1998: 472) Dalším z faktorů, který podkopával úspěšnost komunistických povstalců, byla skutečnost, ţe komunisté jednoduše postrádali dostatek osob sympatizujících se svým bojem. Byli podporování buď intelektuály ve městech, nebo sporadicky vesničany. Generál Markos dokonce v květnu 1948 vládě poslal nabídku na smíření, ta však byla odmítnuta, stejně jako další návrhy na vyřešení konfliktu diplomatickou cestou. Vláda věřila, ţe komunistické povstání padne. (Olkhovsky 1991: 8) Přestoţe komunističtí politici z okolních států původně věřili, ţe DSE můţe ve svém boji s pravicovým reţimem uspět, s kaţdým dalším měsícem se ukazovalo, jak se postavení DSE v zemi zhoršuje. Sovětský svaz z obavy, ţe Američané vtrhnou se svými vojsky do řeckých horských oblastí a posléze budou pokračovat do Albánie nebo Jugoslávie, odmítl nadále zasílat jednotkám DSE materiální podporu a vedení DSE bylo doporučeno, aby armáda omezila své ozbrojené aktivity a počkala na příhodnější čas. (Iatrides 2005: 28–30) Události od léta roku 1948 dále poukazovaly na zhoršující se situaci pro jednotky DSE a řeckou levici celkově. V červnu nastala roztrţka mezi Titem a Stalinem ohledně dalšího politického směřování Balkánu (více viz Iatrides 2005: 28–29) a Zachariadis byl postaven před zásadní otázku, zda zachová věrnost svému ideologickému otci, Stalinovi, či zda se přikloní spíše na stranu Tita a Jugoslávie, která byla jiţ delší dobu nejsilnějším externím zásobitelem řeckých komunistů. Zachariadis zvolil Sovětský svaz, přičemţ stále doufal v masivní podporu ze strany Moskvy v dlouho očekávaném vyvrcholení vnitropolitického konfliktu. Ta však nikdy nepřišla. Tito naopak začal okamţitě omezovat a posléze na krátkou dobu kompletně zastavil poskytování jakékoliv materiální pomoci, v čemţ ve druhé polovině roku převzala vedoucí úlohu Albánie a částečně také Bulharsko. (Hradečný 1998: 472) Od léta 1948 Zachariadis několikrát informoval vedení komunistů v Bulharsku, Jugoslávii i SSSR o situaci v zemi, přičemţ zejména Tito podporoval myšlenku tvrdě povstat

41 vůči pravicovému útlaku. Stalin toto nepovaţoval za moudré a příčila se mu představa, ţe se Tito svojí hlasitou podporou plánů na masovou aktivizaci DSE pokouší převzít iniciativu ve směřování komunistické revoluce. Proto se snaţil sníţit závislost jednotek DSE na Jugoslávii sliby o plánované materiální podpoře, ačkoliv tyto sliby nedodrţel.58 (Stavrakis 1989: 173) Dalším příslovečným „hřebíkem do rakve“ byla zcela jistě změna ve vojenské taktice. Nikos Zachariadis zastával názor, ţe je načase přejít ke konvenčnímu způsobu vedení války, jelikoţ se stále více mnoţily prohrané bitvy, zatímco Markos Vafiadis byl zastáncem pokračování v partyzánském způsobu boje. Do té doby armáda DSE operovala ve formě malých jednotek o 100 aţ 150 muţích. (Olkhovsky 1991: 9) Od srpna 1948 se stal jediným vůdcem DSE sám Zachariadis. Dne 15. listopadu se na zasedání politbyra konflikt mezi oběma špičkami KKE/PDKE vyostřil. Zachariadis prohlásil Vafiadise za „dobrodruha, frakcionáře a trockistu“ a označil jej za nebezpečí pro stranu. Vafiadis měl být nadále drţen v domácím vězení. Brzy se ukázalo, ţe Zachariadis je schopným politikem, ale ve strategii a vedení války sběhlý není. DSE od podzimu 1948 prohrávalo jednu bitvu za druhou a bylo jasné, ţe klasický boj ve formě armády není pro vojáky DSE vhodný. (Hradečný 1998: 473) Vedení KKE přistoupilo i k dalším změnám politického rázu59. Některé tyto změny byly pozitivní, jiné však byly z důvodu náhlého názorového obratu vnímány jako ukazatele neupřímnosti a prolhanosti komunistických povstalců. Na jaře 1949 došlo k obměně vlády, v níţ nově od dubna zasedli dva Slavomakedonci, nový předseda NOF Paskal Mitrevski, jako ministr zásobování a Ilja Dimovski-Goce jako tajemník pro národnostní menšiny. Novým předsedou se stal bývalý generální tajemník EAM Mitsos Partsalidis. (Hradečný 1998: 474) Na přelomu roku 1948/1949 byla zahájena finální ofenziva národní armády proti komunistickému povstání. (Hradečný 1998: 474) Zatímco komunisté byli suţování problémy, řecká vláda se stabilizovala. V lednu 1949 převzal vrchní velení ozbrojených sil na základě amerických doporučení generál , někdejší náčelník generálního štábu z doby Metaxasova reţimu a velitel řeckých pozemních vojsk na albánské frontě v letech 1940 – 1941, avšak pouze pod podmínkou, ţe bude sníţen počet členů Národní bezpečnostní rady ze 36 na pouhých šest. (Olkhovsky 1991: 10) Papagos a národní armáda se za pomoci USA a Velké Británie uchýlili k „čištění“ horských oblastí od partyzánů. Pouţívali k tomu

58 Sovětský svaz údajně přislíbil dodat do zimy 1948 jednotkám DSE 1000 děl různých velikostí, 1000 protiletadlových děl, 1000 protitankových děl a jeden 3 miliony odpovídajících nábojnic, dále poskytnout leteckou výpomoc se zásobováním skupina Peloponésu a v oblastech Roumeli a Thesálii, a přivést na osm tisíc Řeků ze západních zemí, kteří se měli přidat k jednotkám DSE. Nic z toho však nedodrţel. (Stavrakis 1989: 177) 59 Jednou ze změn, které následovaly, bylo přehodnocení „makedonské otázky“. V lednu 1949 vedení KKE prohlásilo, ţe jakmile bude nastoleno lidově-demokratické zřízení, budou moci Slavomakedonci uplatnit své právo na sebeurčení a na vytvoření vlastního územněsprávního celku v rámci Balkánské federace.

42 letadla Helldivers a napalmové bomby. Takto se do dubna 1949 podařilo kompletně zlikvidovat komunistický odpor na Peloponésu a v průběhu jara byly jednotky DSE vyhnány z jihu i středu Řecka a z východní Makedonie. V létě 1949 jiţ zůstaly pouze dvě základny Svobodného Řecka, konkrétně tábory v pohoří Grammos a Vitsi. (Hradečný 1998: 474–475) Na přelomu dubna a května 1949 přivedl strach o stabilitu albánského komunismu Stalina k pokusu o navázání dialogu s britskými a americkými funkcionáři ohledně mírového vyřešení konfliktu. Vedení řecké armády i Van Fleet zvaţovali pronásledovat jednotky DSE do Albánie, Trumanova administrativa to však razantně odmítla. Toto byl poslední pokus o nenásilné vyřešení konfliktu, nicméně neúspěšný. (Iatrides 2005: 31) Američané zásobovali řeckou národní armádu těmi nejmodernějšími zbraněmi, počet vojáků královské armády se neustále rozrůstal – v polovině roku 1949 to bylo přes 132 000 vojáků – a byli nejen lépe vyzbrojeni, disponovali těţkou bojovou technikou – ale byli i lépe vycvičeni a byli to jiţ zkušení důstojníci, na rozdíl od mnoha vynucených nováčků z řad vojáků DSE. (Gerolymatos 2003: 133) Podle jiných zdrojů začátkem roku 1949 reprezentovalo národní armádu aţ 147 000 osob. (Hradečný 1998: 470) Zachariadis se v roce 1949 ještě pokusil zachránit situaci spoluprácí s etnickými Makedonci, kteří sympatizovali s komunistickou ideologií. Jak jiţ bylo zmíněno výše, vedení NOF bylo v dubnu 1948 očištěno od protitovského směřování, kdyţ byli odvolání (podle soudu špiček KKE) příliš nacionalisticky zaměření a nespolehliví jedinci. (Rossos 1997: 66) Od začátku roku 1949 byli v armádě DSE čím dál větší měrou zahrnuti Slavomakedonci. Jejich aktivitu způsobilo gesto ze strany KKE, jeţ se rozhodla v „Makedonské otázce“ zaujmout vedoucí úlohu (viz pozn. pod čarou č. 54). V létě roku 1949 tvořili Slavomakedonci přibliţně 14 000 z méně neţ 20 000 vojáků DSE. (Rossos 1997: 44) V prvních červencových dnech roku 1949 započala závěrečná operace proti komunistům u pohoří Vitsi. Během pár dní byli vojáci DSE nuceni uprchnout přes Albánii do pohoří Grammos.60 Poslední bitva se odehrála v srpnu 1949, kdy přibliţně 12 000 muţů a ţen marně vzdorovalo vládním jednotkám o síle 60 000 vojáků a těţké technice. Kvůli strachu z totální anihilace vedení DSE vydalo příkaz k evakuaci a spolu s povstalci přecházeli přes Albánskou hranici v mnohých případech i jejich rodinní příslušníci. Velký počet osob byl zabit a ti, kteří přeţili, houfně opouštěli řecké území. Poslední jednotky DSE spolu s velkým počtem civilistů opustily pohoří Grammos v noci ze 30. na 31. srpna. Oficiální prohlášení o zastavení bojů bylo vydáno ze strany PDKE dne 16. října 1949. (Hradečný 1998: 476–477)

60 Dne 10. července 1949 uzavřela Jugoslávie svoji hranici s Řeckem. Důvodem k tomu bylo obvinění z kooperace s řeckou vládou (označováno jako „rána do zad“ = pisoplato chtypima). (Hradečný 1998: 476)

43 Bilance války, emigrace a „nové životy“ v socialistických satelitech

Pravděpodobně není vůbec potřeba zmiňovat, jak rozsáhlá byla devastace země. V době, kdy zbytek Evropy jiţ 4 roky procházel obnovou, se Řecko teprve začalo přibliţovat moţnosti míru. Různé zdroje se rozcházejí v počtu obětí tohoto konfliktu. Někteří autoři upozorňují na moţnost nadhodnocování ztrát zejména z ideologických důvodů, tj. ţe levicoví autoři umocňovali ztráty na ţivotech řeckého obyvatelstva a vojáků DSE, jen aby bylo moţno prezentovat řeckou občanskou válku ještě dramatičtěji a hrůzněji.61 Stejně jako v případě počítání ztrát na ţivotech vlivem okupace, z dnešního úhlu pohledu je téměř nemoţné najít 100% věrohodný zdroj. Podle některých akademických zdrojů bylo zabito na obou stranách v průběhu války na 120 000 osob, z toho 78 000 padlých reprezentovalo vládní armádu, 38 000 zahynulo v řadách DSE a dalších 5 000 osob bylo popraveno pro sympatizování s komunisty. (Cironis 2001: 28) Jiné zdroje tvrdí, ţe padlo „pouze“ 50 000 osob z řad vojáků obou táborů i civilistů. (Hradečný 1998: 477) Další zase, ţe celkové ztráty v populaci z řad civilistů a vojáků DSE tvořily (včetně uprchlíků, či-li se nejedná pouze o zabité) něco mezi 150 000 a 200 000 osobami. (Bærentzen, Iatrides, Smith 1987: 60) Pokud jde o osoby, které v důsledku občanské války přišly (v některých případech pouze dočasně) o střechu nad hlavou, většina zdrojů se alespoň rámcově shoduje. Z domovů bylo vyhnáno přes 500 000 obyvatel, (Greece: Encyclopædia Britannica) přičemţ některé zdroje uvádějí čísla přesahující tři čtvrtiny milionu – 780 000 osob. (Cironis 2001: 29). Dalším nezanedbatelným číslem je počet osob, které opustily řecké území. Ať jiţ se jednalo o osoby vyhnané do exilu, či politické uprchlíky. Do těchto čísel jsou započítávány i tzv. „odsunuté děti“, čili děti ve věku 4 – 14 let, které byly od roku 1948 evakuovány z příkazu demokratické armády z nebezpečných oblastí mimo dosah konfliktu. Tento fenomén nazývali stoupenci pravice slovem Paidomazoma nebo Paedomazoma62 a povaţovali jej za násilné únosy dětí. Řečtí komunisté naopak upozorňovali na to, ţe se jednalo o nutnou emigraci do bezpečí, v drtivém procentu případů schválenou rodiči. Faktem zůstává, ţe tímto způsobem bylo do konce války evakuováno přes 20 tisíc dětí. Přesné počty se opět v různých zdrojích rozcházejí. Některé zdroje uvádějí přes 23 000 potomků v první

61 Dle autorů Bærentzena, Iatridese a Smitha bylo výrazným způsobem nadhodnoceno i číslo 670 000 jakoţto počet osob, které byly vyhnány ze svých domovů, prezentováno Řeckým generálním štábem ve snaze zvýšit zájem tisku. (Bærentzen, Iatrides, Smith 1987: 84) 62 V tomto výrazu je patrný odkaz na praktiky násilného odvádění chlapců od rodin za účelem vychovat z nich muslimy – kteří poté slouţili Osmanské říši jako vojáci písaři, kněţí nebo sluhové u sísaře, nejčastěji však právě jako vojáci, tzv. Janičáři – zvaného Devşirme nebo devširme. (Hradečný 1998:

44 vlně (Cironis 2001: 29), jiné nabízejí čísla ještě vyšší. Podle řeckého Červeného kříţe to bylo dokonce 28 296 dětí. (srovnej Coufoudakis 1997, Danforth 2003) Pokud jde o celkový počet emigrantů, kteří opustili Řecké území, odhaduje se, ţe jich bylo přes 100 000 (Hradečný 1998: 477). Většina z těchto osob utekla do Albánie nebo Bulharska, jen aby později byli tito uprchlíci rozmístěni v nově vzniklých socialistických satelitech. Pokud jde o Československo, všichni uprchlíci při příchodu do Československa přišli přijímacím střediskem v Mikulově a poté byli rozmístěni po celé republice. V případě dětí v první emigrační vlně děti pokračovaly z Mikulova do Všebořic u Ústí nad Labem a poté byly rozmístěny do 21 táborů v celé ČSR. (Otčenášek 2001: 3) Celkově bylo ve speciálně vytvořených domovech pro řecké děti a v náhradních rodinách umístěno přes 4 000 dětí, z nichţ přes 3 750 dětí patřilo právě do první vlny emigrace, čili byly do Československa přesunuty bez rodičů. (Cironis 2001: 29–30) Celkový počet Řeků, kteří přišli na území tehdejšího Československa, byl přibliţně 14 000. Problémem od počátku této imigrace bylo, ţe se spojovaly pouze nukleární rodiny (či-li rodiče a děti), a proto se často stávalo, ţe další příbuzní byli umístěni v jiné zemi. Následné slučování rodin bylo poté často velmi zdlouhavé a komplikované. (Otčenášek 2001: 3) Přestoţe v Řecku vzbudily tyto odsuny dětí obrovskou vlnu nevole, komunisté za tuto myšlenku byli napadání a obviňováni ze snah o indoktrinaci dětí komunistickými idejemi a vychovávání nepřátel státu, skutečností zůstává, ţe valná většina dětí vyrůstala v novém prostředí pravděpodobně v mnohonásobně lepších podmínkách, neţ kdyby spolu se svými rodiči a příbuznými (z nichţ mnozí jiţ nebyli naţivu) zůstali na území Řecka. U všech těchto imigrantů (ať jiţ se jednalo o děti nebo dospělé) se původně počítalo pouze s dočasným ţivotem v Československu, po změně reţimu se většina uprchlíků plánovala navrátit do svých domovů. (Danforth 2003: 180) Nicméně na návrat do vlasti si největší jádro Řeků v Československu takříkajíc počkalo poměrně dlouho. Jedním z důvodů, proč v Československu řecká menšina zakotvila ve většině případů více neţ na 25 let, byla právě velice neutěšená vnitropolitická situace. V březnu 1950 sice proběhly parlamentní volby, v nichţ vyhrály s nadpoloviční většinou středové strany, nicméně tato nová vláda nebyla příliš stabilní, stejně jako vlády další. Zejména z důvodu vnitřních názorových rozkolů se do listopadu 1952 vystřídalo celkem devět kabinetů, nejčastěji pod vedením Nikolaose Plastirase a Sofoklise Venizela, syna Eleftheria Venizela. Řecko čelilo v tomto období řadě problémů, ať jiţ se jednalo o rozbroje kvůli reparacím s Bulharskem, či o napjatý vztah k Albánii. Přesto se podařilo Řecku v roce

45 1952 vstoupit spolu s Tureckem do Severoatlantické aliance, nicméně ani tento krok neznamenal totální svobodu a demokratické ovzduší. (Hradečný 1998: 478–479) V noci z 20. na 21. dubna 1967 provedla skupina generálů přibliţně se 3 000 muţů a 150 tanky vojenský puč a nastolila nenáviděnou diktaturu. (Hradečný 1998: 507) Dá se říci, ţe demokracie v Řecku byla skutečně znovu nastolena aţ 24. července 1974, kdy byla tato junta sesazena. (Hradečný 1998: 519) Pád této junty znamenal uvolnění systému, z nějţ vyplynula moţnost návratu do domoviny. Ti národně nejuvědomělejší z Řeků se tudíţ v roce 1974 stěhují zpět do Řecka (Šatava 1994: 57) Dalším impulsem pro návrat do vlasti byl rok 1981, kdy ve volbách zvítězilo Panhelénské hnutí v čele s Andreasem Papandreu. V témţe roce vešel v Řecku v platnost zákon, který rušil všechna omezení pro návrat Řeků do vlasti a zároveň jim poskytoval mnohé sociální výhody. 80. léta byla tudíţ nejobjemnější co do reemigrace řeckých uprchlíků. Třetí a poslední vlna reemigrace byla vyvolána pádem komunistického reţimu v Československu na podzim roku 1989. (Otčenášek 2001: 9) Od těchto událostí se také odvíjí ţivot řecké menšiny u nás, v České republice. Pokud v roce 1950 ţilo v Československu na 14 000 Řeků, pak odhad z roku 1982 činil přibliţně 10 000 osob a při sčítání lidu v roce 1991 bylo zaznamenáno 3400 osob řecké národnosti (Šatava 1994: 57) Výsledky sčítání lidu k 1. 3. 2001 vcelku potvrdily domněnky, ţe Řekové v České republice jsou stabilní etnickou menšinou, o jejíţ další existenci není třeba se obávat. V tomto sčítání lidu bylo zaznamenáno 3 219 osob hlásících se k řecké národnosti. (Otčenášek 2001: 4)

46 Závěr

Cílem této práce bylo zmapovat události v Řecku a na Balkáně všeobecně ve 40. letech 20. století. Práce se zaměřila na průběh okupace a události druhé světové války a způsob, jakým se Řecko, jeho vláda a obyvatelstvo, vypořádali s hrůzami konfliktu světového rozsahu. Nedílnou součástí vyrovnání se s dopady jakékoliv války je ustanovení nového politického reţimu a zahájení procesu obnovy. V řeckém případě však rekonvalescence z událostí druhé světové války měla několikaleté zpoţdění oproti zbytku Evropy. V nemalé míře se na tom podepsala politika velmocí, na jejímţ průsečíku se naneštěstí pro Řecko tato malá, hrdá země ve 40. letech nacházela. Tímto se také dostáváme k odpovědi na výzkumné otázky, které si tato práce vytyčila. Na otázku, zda byla Velká Británie efektivní ve své roli „mediátora“ mezi odbojovými seskupeními po čas druhé světové války, byla poskytnuta nejednoznačná odpověď. Na jednu stranu se Británii podařily některé dílčí úspěchy – například udrţení smíru po dostatečně dlouhou dobu, aby byly vykonány záškodnické operace pod britským velením, jako byla sabotáţ na mostě přes řeku Gorgopotamos nebo podepsání „Vojenské dohody“, „Dohody z Plaky“ a posléze Varkizské mírové smlouvy. V těchto ohledech byla politika Velké Británie zcela jistě nápomocná řecké věci. Druhou stranou mince je ovšem situace, jeţ nastala okamţitě po ukončení okupace, tj. bitva o Athény v zimě 1944, která byla bez nadsázky vyprovokována z vůle Winstona Churchilla. Na druhou otázku, tj. jaký byl faktický vliv VB a USA na demografické změny v oblasti, jsou dvě odpovědi. Pokud šlo o vnitřní demografii Řecka, represivní pravicový reţim s poţehnáním Spojenců v několika tisících případů vykázal sympatizanty s komunistickým povstáním do exilu na řeckých ostrovech. Toto se vztahovalo na ty „šťastnější“ jedince, ti ostatní byli popraveni nebo uvězněni. Aplikace výjimečných zákonů, které od roku 1948 řecká vláda schvalovala, přinesla mnohem rozsáhlejší demografické změny. Ne vţdy trvale, ve většině případů naopak pouze dočasně, přesto však o střechu nad hlavou během let 1946–1949 přišlo přes půl milionu obyvatel. V kontextu Balkánu samotného se participace Spojenců podepsala mnohem výraznějším a bolestnějším způsobem. Do konce konfliktu v roce 1949 Řecko opustilo přes 100 000 osob, ať jiţ vynuceně, jako váleční uprchlíci, tak jako dezertéři, kteří ztratili vůli bojovat, a v neposlední řadě se jednalo o evakuované děti. Tyto osoby prchaly do Albánie, Bulharska, Jugoslávie, nebo do nějaké z republik SSSR.

47 Třetí výzkumná otázka pátrala po faktickém vlivu Spojenců na politické situaci v Řecku po skončení druhé světové války. Na tuto otázku je odpověď o poznání jednodušší. Podpora, kterou obě spojenecké země prokazovaly jiţ od prvních počátků nepokojů mezi oběma největšími odbojovými hnutími, byla jednoznačně zaměřena ve prospěch vládní armády EDES, a také byla vyjádřena politická podpora exilové vládě, jeţ sídlila původně na Krétě a později v Egyptě. Po bojích na přelomu let 1944 a 1945 se Británie jasně profilovala vůči partyzánům z armády EDES a proti KKE. Ne náhodou je dnes Řecko nazýváno metaforicky prvním bojištěm Studené války. Jak politická, tak materiální podpora pravicovému reţimu znamenala posílení jeho represivních tendencí, zatímco absence spojeneckých armád v řeckém vnitrozemí vyvolávala dojem, ţe jde o konflikt vnitropolitický a rozhodně se nejedná o situaci, kdy spojenci okupují cizí zemi. Masivní materiální a finanční dotace vládním silám způsobily faktický konec revolučních ambicí řeckých komunistů, stejně tak jako kompletní zničení několika desítek vesnic a uhašení desítek tisíc ţivotů.

48 Seznam zkratek

Časové Zkratka Celý název Poznámka zařazení Politické AKE Zemědělská strana Řecka Součástí EAM strany ELD Svaz za lidovou demokracii Součástí EAM KKE Komunistická strana Řecka *1918 Stěţejní část EAM Socialistická dělnická strana *Listopad Listopadu 1944  SEKE Řecka 1918–1924 KKE SKE Socialistická strana Řecka *1920–1953 Odštěpila se ze SEKE Další Bojovalo v letech politické DSE Demokratické vojsko Řecka *1946–1949 1946–1949 proti subjekty vládnímu vojsku *Září 1941– Největší protifašistické EAM Národněosvobozenecká fronta 1949 odbojové hnutí Hlavní konkurence Národní republikánská řecká *Září 1941– EDES ELAS, vyhráli „bitvu o liga 1945 Athény“ Malé seskupení, bylo EKKA Národní a sociální osvobození *1942–1944 rozprášeno ELAS Nejvýznamnější Řecká lidová osvobozenecká *Duben 42– ELAS levicová partyzánská armáda Únor 45 armáda *Duben Makedonská, odnoţ NOF Národněosvobozenecká fronta 1945–1949 EAM

Prozatímní demokratická vláda *Prosinec Komunistická, vláda, PDKE Řecka 47–Srpen 49 mezinárodně neuznaná

Vlastenecká skupina bojující Pravicová partyzánská PEAN *1942 mládeţe organizace „Horská vláda“, Politický výbor národního *Březen- PEEA spojena s exilovou osvobození Květen 44 vládou Řecka Ostatní Americká mise pro pomoc AMAG zkratky Řecku Spojenecká mise pro sledování AMFOGE řeckých voleb Společná vojenská poradní a JUSMAPG plánovací skupina Spojených států OSS Úřad pro strategické sluţby SOE Výbor pro zvláštní operace Zvláštní výbor Spojených UNSCOB národů pro Balkán Vojenská skupina Spojených USAGG států v Řecku

49 Použité zdroje

Edice pramenů

Cironis, P. (2001): Akce "Řecké děti 1948" : Dokumenty, vzpomínky a komentáře na emigraci helénských dětí v roce 1948 do Československa. [s. l.] : Státní okresní archiv Rokycany, 265 s.

Monografie

Bærentzen, L., Iatrides J. O., Smith L. O. (1987): Studies in the History of the Greek Civil War, 1945–1949. Copenhagen: Museum Tusculanum, 276 p. Google Books.

Botu, A., Konečný, M. (2005): Řečtí uprchlíci. Kronika řeckého lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1948–1989. Praha: Řecká obec Praha.

Clogg, R. (2002): Greece 1940–1949: Occupation, Resistance, Civil War: A Documentary History. New York: Palgrave Macmillan, 256 p. Google Books.

Durand, Y. (1990): Le nouvel ordre européen nazi : la collaboration dans l’Europe allemande, 1938–1945. Bruxelles: Ed. Complexe, 341 p. (Questions au XXe siècle, 20)

Hradečný, P., et al. (1998): Dějiny Řecka. Praha: Lidové noviny, 765 s. ISBN 80–7106-192– 1.

Muller, R-D., et. al. (2003): and the Second World War: Organization and Mobilization in the German Sphere of Power, Wartime Administration, Economy, and Manpower Resources 1942–1944/5. (Germany and the Second World War, Vol 5/II). Oxford University Press, 1184 p. Google Books.

Nachmani, A. (1990): International intervention in the Greek civil war: The United Nations Special Committee on the Balkans, 1947-1952. Greenwood Publishing Group, Incorporated, 216 p. Google Books.

Pečenka, M., Luňák, P., et al. (1995): Encyklopedie moderní historie. 1. vyd. Praha: Libri, 589 s. ISBN 80–85983-01-X.

Šatava, L. (1994): Národnostní menšiny v Evropě: Encyklopedická příručka. Praha: Ivo Ţelezný, 385 s. ISBN 80–711-375–9.

Shrader, R. Ch. (1999): The withered vine: logistics and the communist insurgency in Greece, 1945–1949. Westport: Praeger Publishers, 317 p. Google Books.

Stavrakis, J. P. (1989): Moscow and Greek Communism, 1949–1994. Cornell: Cornell University Press, 243 p. ISBN 0–8014-2125-X. Google Books.

Woodhouse, C. M. (2002): The Struggle for Greece, 1941–1949. [s. l.] : C Hurst & Co Publishers Ltd; 2nd Revised edition edition, 324 p. Google Books.

Weithmann, M. (1996): Balkán: 2000 let mezi východem a západem. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1996. 431 s. ISBN 80–7021-199–7.

50 Publikace v odborných časopisech

Coufoudakis, V. (1997): The Removal of the Greek Children and Greek-Yugoslav Relations, 1949-1953: A Critical Approach, Journal of Political and Military Sociology, Summer

Danforth, L. M. (2003): „We Crossed a Lot of Borders“: Refugee Children of the Greek Civil War, Diaspora: A Journal of Transnational Studies 12:2

Economides, S. (2000): The Greek and Spanish Civil Wars: A Comparison. Civil Wars, Vol.3, No.2, summer, pp 89-105

Gerolymatos, A. (2003): Greek on Trial: From Insurgency to Civil War, 1943–49. Review of International Affairs, Spring, Vol. 2 Issue 3, p122-137, 16p

Iatrides, J. O. (2005): Revolution or Self-Defense? Communist Goals, Strategy, and Tactics in the Greek Civil War. Journal of Studies, Vol. 7, No. 3, Summer, pp. 3–33

Iatrides, J. O., Rizopoulos N. X. (2000): The International Dimension of the Greek Civil War. World Policy Journal, Vol. XVII, 1, April

Kalyvas S. N. (2008a): Armed collaboration in Greece, 1941–1944, European Review of History; Vol. 15 Issue 2, April, p129-142, 14p, 3 charts, 1 map

Kalyvas S. N. (2008b): Ethnic Defection in Civil War. Comparative Political Studies; Volume 41, Number 8, August, pp 1043–1068, © 2008 Sage Publications

Macrakis, M. S. (1988): Russian Mission on the Mountains of Greece, Summer 1944 (A View from the Ranks). Journal of Contemporary History, Vol. 23, No. 3, July, pp. 387–408, 22p, Published by: Sage Publications, Ltd.

Marantzidis, N., Antoniou, G. (2004) : The Axis Occupation and Civil War: Changing Trends in Greek Historiography, 1941–2002. Journal of Peace Research, Vol. 41, No. 2, pp. 223–231

Rossos, A. (1997): Incompatible Allies: Greek Communism and Macedonian Nationalism in the Civil War in Greece, 1943–1949. The Journal of Modern History, Vol. 69, No. 1, March, pp. 42–76

Sfikas, T. D. (2001): War and Peace in the Strategy of the Communist Party of Greece, 1945– 1949. Journal of Cold War Studies – Volume 3, Number 3, Fall , pp. 5–30

Stavrianos, L. S. (1950): The Mutiny in the Greek Armed Forces, April, 1944. American Slavic and East European Review, Vol. 9, No. 4, December, pp. 302–311

51 Internetové zdroje

Všechny zdroje ověřeny k 15. 12. 2010

Barrett, M. (1995a): Civil War in Greece [online]. Last updated 2009–11-22

Barrett, M. (1995b): Greece in the Second World War [online]. Last updated 2009–11-22

Kennedy, R. M. (2001): Hold the Balkans! : German Antiguerrilla Operations in the Balkans, 1941–1944 [online]. [s. l.] : CMH Publications, [cit. 2010–05-02]. Dostupné z WWW: .

Kotora, J. C. (1985): The Greek Civil War, 1943–1949. [online]. Quantico: Marine Corps Development and Education Command. War since 1945 Seminar and Symposium.

Leech, A. (2001): „Let him be called Hellene!” The last interview with Professor C. M. Woodhouse [online].

Olkhovsky, P. (1991): The Greek Civil War: An Examination of America's First Cold War Victory. [online]. CENTER FOR NAVAL ANALYSES. Alexandria

Otčenášek, J. (2001): Migranti z Řecka v Česku. [online]. Ministerstvo vnitra ČR. Studie a výzkumné zprávy

Pawelek, P. D. (2002): Operation Harling: Destruction of the Gorgopotamos Rail Bridge, 1942. [online].

Ray, J. (2006): 1941–1945: Andartiko – the Greek Resistance [online]. Libcom.org

Sloan, P. (1949): Two Sides in Greece. [online]. World News and Views, Vol. 29, No. 10, March.

Civil War in Greece. (1945). Fourth International, Volume VI, No. 2, February.

EAM Appeals to United Nations. (1947). Bulletin of the American Council for a Democratic Greece, Volume IV, No. 1, January.

Greece. (2010). In Encyclopædia Britannica. Retrieved December 12, 2010, from Encyclopædia Britannica Online:

Greek Resistence in WW2: Patriotism or internationalism? (2006). International Communist Current.

52 Guerilla Army Issues Communique. (1947). Bulletin of the American Council for a Democratic Greece, Volume IV, No. 1, January.

Record of Greek Government. (1947). Bulletin of the American Council for a Democratic Greece, Volume IV, No. 1, January.

The German Campaign in Greece (Operation Marita). The German Campaign in the Balkans (Spring 1941): Part III

The Plebescite in Greece. (1946). Fourth International, Volume 7, No. 11, November.

The Truman Doctrine and the Greek Civil War. [online]. Third World Traveler.

53