Masarykova Univerzita Fakulta Sociálních Studií

Masarykova univerzita

Fakulta sociálních studií

Mediální systém Ukrajiny optikou teorie Daniela Hallina a Paolo Manciniho

Diplomová práce

Olena Iermolycheva

Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Michal Tkaczyk

Brno 2017

Masaryk University Faculty of Social Studies

Ukrainian Media system from the perspective of Daniel Hallin and Paolo Mancini's theory

Diploma Thesis

Olena Iermolycheva

Supervisor: Mgr. et Mgr. Michal Tkaczyk

Brno 2017

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii.

V Brně, dne 02. 01. 2017

Ráda bych na tomto místě poděkovala především vedoucí této práce Mgr. Et Mgr. Michalovi Tkaczykovi za vedení a cenné a podnětné konzultace. Zároveň bych chtěla poděkovat svým nejbližším za neutuchající podporu během celého studia.

Annotation

The thesis presents the analysis of the Ukrainian media system within the comparative framework of Hallin and Mancini’s approach. The media system and the political system were analyzed with the cluster of factors, interpreting the development of the media market, political parallelism, journalistic professionalism, and the role of the state in relation to the existing theoretical framework. The historical background has the biggest influence on the formation of ukrainian media systems as the media was developing along with the country itself.

The thesis demonstrates partly match with the Mediterranean polarized pluralist model of media system according to Hallin and Mancini’s theory, and argues that the Ukrainian case refutes the proposition that Hallin and Mancini’s model cannot be applied to new democracies in post-communist Europe.

Key words: Ukrainian media system, development of media market, political parallelism, professionalism, role of state, polarized pluralism, research work, case study

Anotace

Táto diplomová prace se zabývá ukrajinským mediálným systemem optikou teorie Hallina Manciniho. Mediální a politický system byl analýzovany pomoci souhrnu faktorů, tlumočení rozvoje médialného trhu, politického paralelismu, novinařského profesionalismu a role státu ve vztáhu k existujicímu teoretickému rámci. Historické pozadí má největší vliv na formování ukrajinského mediálního systému, protože média se rozvíjela zaroveň se státem samotným.

Diplomová práce ukazuje částečné sladení s Středomorským modelem polarizovaného pluralismu mediálného systemu podle teorie Hallina Manciniho, a tvrdí, že ukrajinský případ vyvrátí tvrzení, že modely Hallina Manciniho nemužou byt aplikované na nové demokracie v post-komunistické Evropě.

Kličová slova: mediální system Ukrajiny, politický paralelismus, profesionalismus, role státu, polarizovaný pluralismus, výzkumná práce, připadová studie

Obsah

Obsah ...... 6

Úvod ...... 8

Kapitola 1. Mediální systém a jeho vývoj ...... 10

1.1 Koncept mediálního systému a jeho vývoj ...... 10

1.2 Čtyři teorie tisku ...... 12

1.2.1 Autoritářská teorie ...... 12

1.2.2 Liberální teorie ...... 13

1.2.3 Teorie společenské zodpovědnosti ...... 14

1.2.4 Sovětská teorie ...... 15

1.2.5 Limity Čtyř teorií tisku ...... 16

1.2.6 Klady ...... 16

1.2.7 Zápory ...... 17

1.3 Modely systému Hallina a Manciniho ...... 17

1.4 Přehled dostupných poznatků ...... 25

Kapitola 2. Dějiny ukrajinského mediálního systému ...... 28

2.1 Vznik ukrajinského tisku ...... 28

2.2 První tištěná média v Podněpří ...... 29

2.3 Západní ukrajinský tisk v první polovině XIX. století ...... 30

2.4 Tištěné publikace v Podněpří ve 40. – 50. letech XIX. Století ...... 32

2.5 Tisk po revoluci roku 1905 ...... 34

2.6 Ukrajinský tisk v době první světové války a revoluce ...... 35

2.7 Média jako nástroj sovětské ideologie ...... 37

2.8 Média období obnovené nezávislosti Ukrajiny ...... 40

2.9. Ukrajinský mediální systém za vlády prezidentů Viktora Juščenka a Viktora Janukovyče (2005 - 2014) ...... 44

Kapitola 3. Metodologická část ...... 48 6

3.1 Vymezení výzkumného problému ...... 48

3.2 Formulace výzkumných otázek ...... 48

3.3 Výzkumná metoda ...... 49

3.4 Operacionalizace ...... 50

Kapitola 4. Analytická část ...... 53

4.1 Klíčové ukazatele pro rozvoj ukrajinského mediálního systému událostí ...... 53

4.2 Stupeň vývoje mediálního trhu a hromadných sdělovacích prostředků na Ukrajině .... 54

4.3. Druhý parametr analýzy: určit stupeň politického paralelismu ...... 64

4.4 Míra novinářské profesionalizace ...... 68

4.5 Čtvrtý parametr – míra státní intervence do některých médií a mediálního systému jako celku ...... 72

4.6 Porovnání Ukrajiny s ostatními modely Hallina a Manciniho ...... 79

Závěr ...... 84

Diskuse ...... 85

Seznam literatury ...... 88

On-line Zdroje ...... 92

5. Seznam tabulek a obrázků ...... 93

Jmenný rejstřik ...... 94

Věcný rejstřík ...... 96

Celkový počet slov: 23 681 slov

Úvod

Média, jejich fungování a mediální systémy mají v každé zemi svá specifika. Představme si, že někde jsou média veřejná, v jiném státu soukromá, vlastní je politikové nebo jiné fyzické osoby. Někteří novináři jsou vzdělaní odborníci, kteří pracují jen s důvěryhodnými zdroji a ověřují je, v jiné zemi nejsou novináři objektivní a informace, které používají, nejsou nikde ověřovány. Rozdíly v jednotlivých aspektech fungování médií lze uchopit jako odlišnosti mezi většími propojenými celky, tj. mediálními systémy. V této situaci se lze ptát, jak velký je rozdíl mezi mediálními systémy a co jej způsobuje a pomocí jakých parametrů lze charakterizovat rozdíly tak, aby bylo možné získat dostatečné znalosti o národních a regionálních mediálních systémech. Daniel Hallin a Paolo Mancini ve své knize Moderní mediální sýstemy (2004)zdůraznili kritéria na základě kterých navrhli modely, které nám umožní na tyto otázky odpovědět alespoň ve vztahu k médiím demokratických států.

Tato diplomová práce se bude zabývat ukrajinským mediálním systémem. S ohledem na to, že se Mancini a Hallin z důvodu odlišných sociálních, ekonomických, politických a kulturních procesů v sovětské společnosti ve své knize téměř nezabývali analýzou médii v zemích bývalého Sovětského svazu, není zcela jisté, zda lze jejich teorii použít k analýze mediálního systému Ukrajiny, a pokud ano, s jakými limity. Právě proto může mít naše analýza dvojí přínos. Nejenže se v ní pokusíme o analytický popis empirické skutečnosti, ale při této příležitosti ověříme zároveň i platnost a limity určitého teoretického modelu.

Mediální systém Ukrajiny se podle teorie Hallina a Manciniho pokusíme klasifikovat především podle následujících parametrů: vývoj mediálního trhu, politický paralelismus, profesionalismus a role státu. (Hallin- Mancini 2004). Nejprve analyticky popíšeme ukrajinský mediální systém. Následně se s ohledem na výsledky analýzy pokusíme určit, ke kterému ze tří nabízených modelů se ukrajinský mediální systém blíží nejvíce.

Tato diplomová práce by měla přispět k definici a analýze mediálního systému Ukrajiny, které ve světovém kontextu mediálních studií prozatím chybí. S ohledem na to, že Ukrajina v posledních dvou letech kvůli událostem, jež se tam odehrávají, prošla proměnou z „nezajímavého státu“, o kterém se skoro nic neví, ve stát, o němž se neustále píše a mluví, můžeme i výzkum mediálních systémů Ukrajiny chápat jako naléhavou výzvu.

Cílem našeho výzkumu je klasifikovat mediální systém Ukrajiny podle teorie Hallina a Manciniho, podat jeho základní rysy a charakteristiky a přiřadit ukrajinský mediální systém k jednomu z modelů definovaném v Moderních mediálních sýstemech.

Diplomová práce je rozdělena do čtyř hlavních kapitol a několika podkapitol. První část práce se zabývá pojmem mediální systém, jeho vznikem, nejdůležitějšími etapami jeho vývoje, řešerši relevantní literatury . Druhá kapitola je věnovaná dějinám médií na Ukrajině od XIII. století do dnešní doby. Závěr práce analyzuje ukrajinský mediální systém z hlediska struktury mediálního trhu, politického paralelismus, formování profesionalismu a role státu.

Kapitola 1. Mediální systém a jeho vývoj

1.1 Koncept mediálního systému a jeho vývoj

Jedním z možných způsobů jak zkoumat fungování médií je podívat se na ně z širšího hlediska a nahlížet na ně jako na celek. Pokud média vytváří celek, jehož části jsou mezi sebou propojeny a jeho jednotlivé složky spolupracují, označujeme tuto skutečnost jako „mediální systém“. (Bastiansen 2008: 95-101)

O celku neboli celistvosti mluví také Sonczyk. Podle něj je mediální systém souhrnem organizačních pravidel, norem a předpisů týkající se fungování prostředků masové komunikace, jinými slovy soubor institucí určených k průběžnému informování společnosti o aktuálním dění včetně všech veřejných, organizačních a legislativních záležitostí s tím spojených (Sonczyk 2009: 2). Tento koncept zahrnuje jak vztahy uvnitř mediálního systému, tak vztahy mezi sdělovacími prostředky a dalšími veřejnými institucemi, které ovlivňují informační procesy ve společnosti.

Fungování mediálního systému je podmíněno samotnou mediální činností, ale také socioekonomickými podmínkami, hodnotovým systémem, mírou svobody sdělovacích prostředků, politickými a legislativními podmínkami jejich fungování, jakož i úrovní vzdělání a technologického vývoje. (Sonczyk 2009: 3) Lze očekávat významné rozdíly ve fungování médií v liberálně demokratických zemích a zemích s autoritářskými politickými režimy.

Ve Slovníku mediální komunikace objevíme další definici mediálního systému. Mediální systém je zde vymezen jako jeden ze subsystémů, které tvoří sociální systém. Dle R. C. Wrighta patří mezi základní funkce, jejichž naplňováním mediální systém přispívá k udržování sociální rovnováhy: a) šíření informací, b) posilování korelace jednotlivých částí společnosti, c) podpora kontinuity sociálního řádu, d) poskytovaní zábavy. Výše zmíněný sociální systém lze popsat jako soustava elementů (subsystémů, organizací, institucí, ale i jednotek v sociálních rolích), které na sebe navzájem působí. Jsou spolu vzájemně přímo či zprostředkovaně spjaty a vytvářejí relativně kompaktní demografické, politické, ekonomické či kulturní (symbolické) celky. (Reifová 2004: 247)

Podle McQuaila nevytvářejí média ve většině zemí jednotný systém s jedním účelem nebo filozofií, ale jsou složena z mnoha jednotlivých, překrývajících se a často nesourodých prvků s rozdíly z hlediska normativních požadavků a uplatňované regulace.“(McQuail 1994: 133) 10

Trampota považuje výzkum mediálního systému za nejkomplexnější přístup k výzkumu mediální komunikace. Objektem výzkumu nejsou jednotlivá sdělení, mediální produkty nebo mediální organizace, ale celý mediální systém jednoho národního celku. V zásadě jde o strukturalistický přístup, který vychází z myšlenky, že jednotlivé prvky systému (například jednotlivé mediální produkty a organizace) nelze poznat jen analýzou jich samých, ale také zkoumáním vztahů k ostatním prvkům systému (např. konkurenčním produktům či organizacím) a kontextu jejich fungování. V případě mediálního systému pak jde zejména o zkoumání legislativního, politického a ekonomického rámce daného systému, který má na fungování médií zásadní vliv. (Trampota 2010: 32)

Mediální systém lze rozčlenit na následující rámce fungování médií: a) legislativní rámec fungování médií definovaný ústavou, zákony, vyhláškami a dalšími závaznými legislativními dokumenty, b) politický rámec ustavený formou politického uspořádaní společnosti a vztahem médií a politiky, c) kulturní rámec, který zrcadlí tradičně pojímané hodnoty vycházející z kulturního vývoje daného národního celku a které se také odrážejí v podobě a formách komunikace, komunikačních norem, případně i profesních norem spojených s jednotlivými mediálními profesemi, d) technologický rámec je dalším zdrojem vlivů působících na podobu komunikace, ale také na to, jakým způsobem jsou sdělení produkována, šířena a přijímána. (Trampota 2010: 34)

Slovinský výzkumník S. Splihal definoval transformace východně evropských mediálních systémů jako proces „imitace“ západního modelu. (Splihal 2001)

Podle DeFleura je udržitelnost mediálního systému závislá na tom, zda je systém schopný vyhovět důležitým potřebám společnosti. Jen tehdy má pro společnost význam. (DeFleur 1996)

V současnosti se hovoří o tom, že masová média přebírají řadu informačních funkcí, které dříve kontrolovaly politické strany, ve smyslu toho, že se stala primárním zdrojem předvolebních informací a voliči se o postojích svých kandidátů dozvídají nikoli už na volebních shromážděních nebo od agitátorů, ale například prostřednictvím internetu nebo jiných komunikačních kanálů. Politické strany navíc v reakci na expanzi masových médií zjevně změnily své chování. Snižují investice do místní agitace, shromáždění a dalších forem přímého kontaktu a věnují větší pozornost kampaním prostřednictvím médií. (Dalton-Wattenberg, 2002: 11-12) Lze tak konstatovat, že mediální systém stále víc zasahuje do fungování systému politického.

1.2 Čtyři teorie tisku

Čtyři teorie tisku je nejznámějším dílem, které ovlivnilo pochopení mechanismů mediálních systémů a dalo impulz k jejich dalšímu studiu (Siebert et al. 1956) (v originálním znění Four Theories of the Press).

Práce výše uvedených autorů se stala východiskem analýzy mediálních systémů na mnoho let. Dílo amerických vědců se stalo začátkem nové etapy ve studiích mediálních systémů. V knize Čtyři teorie tisku autoři zdůrazňují, že je nezbytné uvědomit si rozdíly mezi systémy v plné výši, tedy zkoumat sociální systém, ve kterém tisk funguje. Skutečný postoj sociálního systému k tisku můžeme pochopit, když se podíváme na základní reprezentaci názorů, které tato společnost má ohledně podstaty člověka a společnosti, vztahu člověka ke státu a povahy vědy a skutečnosti (Siebert et al.1956: 16).

Modely popisované ve Čtyřech teoriích tisku se podle výzkumníků historicky vyvíjely. Prvním typem modelu, který byl autory identifikován, byl autoritářský model žurnalistiky, jenž se konstituoval v XVI. – XVII. století s výskytem cenzury a pokusem absolutistického státu převzít úplnou kontrolu nad celým mediálním systémem.1

1.2.1 Autoritářská teorie

Autoritářská teorie vznikla v XVI. – XVII. století, a stala se tak prvním typem média. Tento model se i v dnešní době nachází v mnoha zemích. Základem filozofie autoritářské teorie je absolutní moc panovníka nebo jeho vlády a hlavním účelem žurnalistiky autoritářského modelu je udržovat politiku vlády, jež je u moci, a sloužit státu. Dříve směli tisk používat pouze ti, kteří dostávali královský patent nebo jiná podobná povolení. V současnosti je tisk řízen vládními patenty, licencí a cenzurou, zakázána je tisková kritika politické správy a těch, kteří jsou u moci. Média jsou v rukou státu nebo jednotlivců a jsou považována za účinný nástroj realizace vládní politiky. (Buchtatij 2002)

V rámci autoritářského modelu sice mohli být vydavateli periodik nejen veřejné instituce nebo veřejní činitelé (známá účast Ludvíka XIII. a kardinála Richelieu The Theophraste Renaudot

1 V úvodní části vědci vyjádřili ústřední princip: „Tisk vždy přebere tvar a barvu sociálně-politického rámce, ve kterém působí. Především však odráží systém sociální kontroly, jehož prostřednictvím urovnává vztahy mezi jednotlivci a sociálními institucemi. Domníváme se, že pochopení těchto aspektů společnosti je základem každého systematického pochopení tisku." (Goncaz, 2002) 12

La Gasette Peter - v Vedomosti Kateřiny II., časopis Vsyakaya vsyachina), jakož i jednotlivci, nicméně přísná regulace vydávání a všudypřítomnost cenzury byly neúnosným zatížením svobodného myšlení, které mohlo existovat pouze ve formě alegorie, podobenství či se hluboce tajit v podtextu novinářské práce.2

1.2.2 Liberální teorie

V procesu historického vývoje lidstva liberální žurnalistika. Založena je na ideálech svobodné vůle (libertarian) a stala se dalším krokem ve vývoji hromadných informačních činností. Liberální model se zrodil v epoše osvícenství a raného kapitalismu, tedy na přelomu XVII. – XVIII. století. Vývoj kapitalismu vede k tomu, že noviny jsou transformovány do soukromých firem a jejich zákazníky je nejen vzdělané panstvo, ale i drtivá většina zástupců „třetího stavu“. Pod tlakem boje za svobodu tisku pozbývá cenzura svého vlivu, nebo se její vliv stává méně podstatným pro fungování médií. Avšak tisk se nemůže zcela zbavit svých oficiálních funkcí v důsledku ekonomické závislosti na vydavateli. Svoboda je realizována natolik, nakolik to odpovídá zájmu vlastníka novin. (Kresina 2007)

Základem konceptu svobody tisku jsou dle autorů Čtyř teorií tisku tři principy: oddělení zpráv od myšlenek, novinářům umožnění přístupu k vládním informacím a absence cenzury. Liberální teorie se objevila se v Anglii po roce 1688 a pronikla poté do USA, má však vliv i v jiných zemích. Jejím filozofickým základem jsou díla Miltona, Lockea teorie racionalismu a přirozených práv člověka. Hlavními cíly liberální teorie je informovat, bavit, prodávat, ale hlavně pomáhat „odhalit pravdu", a kontrolovat činnost vlády. V rámci liberální teorie může tisk použít každý občan, který pro to má patřičné zázemí, tedy příležitost a prostředky. Tisk je řízen dobrovolným procesem stanovení pravdy na „volném trhu myšlenek“, zakazuje urážky, obscénnosti či zradu v době války a je především ve vlastnictví jednotlivců. Nejdůležitějším rysem liberální žurnalistiky se stává fakt, že tisk je nástrojem pro kontrolu vlády (checking on government) a uspokojení jiných potřeb společnosti. (Dumbrava 2008)

2Autoři této práce zaujímali přední místo v americké vědě o žurnalistice. F. Siebert působil jako děkan Univerzity médií na Michigan State University, T. Peterson byl děkanem Univerzity žurnalistiky v University of Illinois, William Schramm ředitelem institutu mediálních studií na Stanfordské univerzitě. Tito vědci se stali hlavním centrem pro studium žurnalistiky ve Spojených státech a jejich práce byla financována z fondů Národní rady církví.

Liberální model zaujímá centrální místo v moderním světě. Avšak autoři knihy Čtyři teorie tisku neskrývají fakt, že se navršil jeho čas, a na povrch vyplouvají jeho nedokonalosti. Vzhledem k rostoucím monopolům tisk putuje pod kontrolu mocných ekonomických magnátů, a proto je stále obtížnější, aby zůstal volným trhem myšlenek. Žurnalistika slouží ne veřejnosti ale byznysu, protestuje proti sociálním změnám. Transformace novin na prostředky k získání maximálního zisku přispěla k pachtění se za senzacemi a veřejnému odhalování soukromého života známých osobnosti, což neznamená nic jiného než porušování lidských práv. Svobodná vůle se proměnila ve svůj opak - anarchii. Proto proto by měl být liberální model vnímán jako minulá etapa a měl by uvolnit místo novému typu masové informační činnosti. Autoři nabízejí možnost označovat ho za sociálně-zodpovědný model žurnalistiky. (Castells 2000)

1.2.3 Teorie společenské zodpovědnosti

Tento model je nejcennějším demokratickým dědictvím dvacátého století, vzniká v zemích s rozvinutou demokracií a parlamentarismem. Poprvé byly její principy formulovány v Komisi pro svobodu tisku, jež byla vytvořena v roce 1942 na návrh amerického vydavatele G. Lyusa, který investoval do výzkumů 200.000,- USD.Komise předložila tezi o zodpovědnosti tisku před společností a došla k závěru, že je zapotřebí státní regulace takových důležitých věci, jako je žurnalistika. Teorie společenské zodpovědnosti Musí být používána s cílem zajištění harmonického rozvoje společnosti, odstranění napětí a řešení konfliktů. (Buchtatij 2009)

Sociálně-zodpovědná žurnalistika3 musí vzít to nejlepší z předchozího období, ale také jít dál cestou ke zlepšení mechanismu s použitím svobody projevu. To má oddělit zprávy od jiných žurnalistických žánrů, poskytnout místo pro zvýraznění různých perspektiv a úhlů pohledu na

3Klíčové vlastnosti společensko-zodpovědné teorie žurnalistiky jsou následující: 1. pojem byl objeven ve dvacátém století ve Spojených státech 2. je vytvořena na základě práce Komise o svobodě tisku, členem komise je William E. Hokinґ, profesor filozofie na Harvardské Univerzitě, vychází z praxe žurnalistiky a etických kodexů novinářů. 3. hlavní cíle - informovat, bavit, prodávat 4. používat ji může každý, kdo má co říci; 5. je řízena veřejným míněním, činností spotřebitelů, profesní etikou; 6. zakazuje zasahování do soukromého života a životně důležitých veřejných zájmů; 7. tisk je v soukromých rukou, 8. média musí vzít na sebe závazek k sociální odpovědnosti a pokud tomu tak není, pak musí být dbáno na to, aby tomu tak bylo (Ozhevan 2005)

14 problematiku svobody projevu. Měla by poskytnout úplný obraz různých společenských skupin. V rámci sociálně-zodpovědné žurnalistiky jsou média zodpovědná pouze před společností, jejich provoz se řídí zákony hromadných informačních aktivit, tím, v čem se projevuje vliv státu na žurnalistiku. Stát by měl chránit čtenáře před mocí monopolů a před tiskovými magnáty. (Guberskij 2007)

1.2.4 Sovětská teorie

Čtvrtá teorie tisku je svérázným fenoménem dvacátého století. Jedná se o sovětský komunistický model4, ale v podstatě o totalitní žurnalistiku. Vyskytuje se v zemích s fašistickými nebo komunistickými režimy. Hlavním rysem tohoto modelu je úplná absence soukromých sdělovacích prostředků, ostatní jsou jen výbory stranických a vládních orgánů nebo institucí. Informační tok je zcela pod kontrolou cenzury (skryté cenzury), represivních státních orgánů, příslušných orgánů v politických stranách různých úrovní, jakož i prostřednictvím stranictví editorů a řadových novinářů. Pojetí svobody je omezeno pouze na svobodu šířit doktrínu strany. (Bryant-Thompson 2004) Rozdíl mezi sovětským a autoritářským modelem spočívá v tom, že v případě sovětského modelu jsou média vlastněna státem. Pokud jde o existenci ideologické zátěže, která měla transformovat vše pod jeden úhel pohledu, má, paradoxně, sovětská žurnalistika stále autorskou povahu. Zaznívají jména, která doprovází čtenáře po celý život. Obecně však platí, že autorská povaha žurnalistiky je nahrazena

4Klíčové vlastnosti sovětské komunistické teorie žurnalistiky jsou: 1. zrodila se ve dvacátém století v Rusku, stala se dominantní po uchopení moci bolševiky a byla vnucena všem národnostem, které tvořily SSSR; 2. filozofickým základem této teorie je marxismus, zejména učení Lenina o dvou národnostech a dvou kulturách v každé zemi a v každé národní kultuře, a jeho teorie tisku jako kolektivního propagandistu a organizátora; 3. hlavním účelem tisku je s pomocí vybraných faktů přesvědčovat o cílech své strany, a realizovat přímou propagandu přetrvávajících problémů; 4. používat tisk mohli jen „ortodoxní a loajální členové strany"; 5. je řízena všemi členy strany odshora dolů, šéfredaktoři nejsou jen členové strany, ale nezbytně také členy jejích statutárních orgánů; 6. zakázáno je kritizovat stranické vedení, stranické programy a jiné politické dokumenty strany a upozorňovat na soukromou stránku stranického života; 7. hlavní rozdíl od ostatních konceptů je v tom, že tisk je nástrojem ideologické zpracování populace a je mobilizován, aby splnil úkoly stranického programu. 15 anonymitou novináře, jeho jméno a osobnost jsou irelevantní, protože všechno je dáno politickou angažovanosti lístu. (Počepcov 2013)

Během existence SSSR byl tento model vnucený všem zemím v rámci Sovětského svazu a také všem členským zemím Varšavské smlouvy. Proto lze očekávat, že rysy typické pro tento model budou patrné také ve vývoji ukrajinského mediálního systému. Otázkou je, do jaké míry je toto „dědictví“ určující pro poslední vývoj po roce 1991.

1.2.5 Limity Čtyř teorií tisku

Výzkumná práce F. Sieberta, T. Petersona a W. Schramma Čtyři teorie tisku byla významným úspěchem teorie žurnalistiky. Nejenže shrnula dosavadní zkušenosti z historického vývoje hromadných informačních aktivit, ale také představila vyhlídky rozvoje do více dokonalého typu mediálního sýstemu.

Lowenstein například zmiňuje, že původním modelům chyběla důležitá flexibilita, a proto je nelze aplikovat pro analýzu moderních mediálních systémů. (Lowenstein cit. in Ostini – Fung 2002: 42) Primární slabinou Čtyř teorií tisku je, že nemají popisný charakter a naopak mají normativní přístup postavený na filozofických odlišnostech mediálních systémů, které jsou určovány subjektivně. (Hallin-Mancini 2004) Bastiansen (2008) dílu vytýká, že je příliš „americké“, a tím je limitované pro uplatnění na jakékoliv jiné státy: „Vyjádření toho, jak američtí vědci vnímali svět během studené války mezi východem a západem v 50. letech, je zcela jasně psána z americké perspektivy: všechny čtyři systémy jsou popisovány z pohledu liberálního systému.“ (Bastiansen 2008: 97)

1.2.6 Klady

· poprvé v západních mediálních výzkumech patřících do vědeckého a ideologického „mainstreamu“ byl jasně formulován princip závislosti mediálního systému na politickém a sociálním systému; · jednoduchá kritéria pro klasifikaci mediálních systémů v kontextu politických, sociálních a ekonomických systémů příslušných společností.

Nicméně navzdory skutečnosti, že kniha Čtyři teorie tisku významnou měrou přispěla ke studiu svobody tisku, vyvrátilo mnoho filozofů a vědců teorie jejích autorů. Jedním z nich byl americký vědec John Nero, autor knihy Poslední zákon (1995). V tomto díle osm zástupců různých škol masové komunikace kritizovalo vliv klasické teorie poloviny 50. let minulého století Autoři tvrdí, že se ve Čtyřech teoriích tisku mluví o světě, jejž pohltila „studena válka“, která již neexistuje. V knize Poslední zákon Nero vyjádřil myšlenku, že Čtyři teorie tisku nepředstavuje čtyři teorie, ale jen čtyři příklady jedné teorie, a že údaje teorie jsou zastaralé.

1.2.7 Zápory

· orientováno na britskou a americkou zkušeností;

· podání historicky, společensky a ideologicky podmíněných skutečností jako univerzálních hodnot (příklad: ideologická motivace „sociální odpovědnosti” a vztah „sociální odpovědnosti“ k monopolnímu postavení novin ve většině amerických měst);

· selhání analýzy fungování médií v Sovětském svazu, a to z důvodů sociálních, ekonomických, politických a kulturních procesů v sovětské společnosti;

· zastoupení systému („sociální odpovědnosti“) jako toho, který je jedinečný a má výhody oproti druhému;

„Čtyři teorie tisku ovládly mediální studia jako zombie z hororu o jedno desetiletí déle, než byla jejich přirozená životnost. Zdá se, že je načase se s nimi uctivě rozloučit a posunout se k vývoji sofistikovanějších modelů, založených na skutečné srovnávací analýze.“ (Hallin- Mancini 2008 s. 39)

1.3 Modely systému Hallina a Manciniho

V mediálních výzkumech zaujímá práce Hallina a Manciniho stále významnější pozici svého klasického předchůdce – díla Fredericka Sieberta, Theodora Petersona a Wilbura Schramma Čtyři teorie tisku (1956). Teorie těchto tří amerických vědců měla nebývalý dopad

17 ve druhé polovině dvacátého století. Jedním z cílů Moderní mediální systémy bylo překonat tento negativní dopad Čtyř teorií tisku.5

Jak Mancini a Hallin uvádějí, myšlenka výzkumu rozsáhlého materiálu z mnoha zemí existovala již dříve, a to v polovině 80. let, po prvním společném výzkumném projektu, který byl proveden srovnávací analýzou televizního vysílání USA a Itálie. V něm autoři věnovali pozornost zřejmým rozdílům ve fungování televizního vysílání obou zemí a přispěli k závěru o velké perspektivě srovnávací studie médií na širším materiálu. Schopnost realizovat tento ambiciózní plán se objevila za více než deset let. Roku 1998 na mezinárodní konferenci v Berkeley (USA) byl zahájený výzkumný projekt, který byl proveden prostřednictvím různých vědeckých a vzdělávacích institucí v USA a evropských zemích. Výsledkem tohoto projektu v roce 2004 v Cambridge Univerity Press je vydání knihy Moderní mediální systémy (2004). (Bondarenko 2008)

Moderní mediální systémy lze považovat za přímého nástupce výše zmíněné práce Čtyři teorie tisku. V této knize byl v rámci dominantního paradigmatu mediálního výzkumu poprvé jasně formulován princip závislosti mediálního systému na politických a společenských systémech a nabídnuta jednoduchá společná kritéria pro klasifikaci médií v souvislosti s politickými, sociálními a ekonomickými specifiky společnosti, v nichž působí. (Gotthard 2010) V Moderních mediálních systémech autoři nejenže tvrdí, že různé „systémy médií“ závisí na sociálních a politických systémech, ve kterých působí, ale také, že mediální systémy musí být

5Daniel Hallin a Paolo Mancini jsou předními odborníky v mediálních studiích. Hallin byl profesorem komunikačních studií na Kalifornské univerzitě v San Diegu, na stejné univerzitě vyučuje politologii. Hlavním předmětem jeho vědeckých zájmů a úspěchů, společně se srovnávacími mediálními studiemi, je vztah médií k politické sféře v širším slova smyslu a historie žurnalistiky. V užším oboru dějin žurnalistiky Spojených států dosáhlo velkého vlivu zejména jeho dílo, v němž jsou zkoumány problémy profesionalizace amerického žurnalismu a formování moderních autonomních médií. Dvě své největší práce, Válka bez cenzury (1988) a Amerika vepředu díky nám (1994) vydal Daniel Hallin společně s jejich italským spoluautorem Paolem Mancinim. Hallina spojuje Mancinim přesvědčení o nutnosti širokého využití mediální analýzy a srovnávací metody a získávání materiálů nejenom z jedné či z několika, ale z desítek různých zemí. Hallin a Mancini se více než tři desetiletí věnovali výzkumu vztahů médií a politické a ekonomické sféry. Specializují se na problematiku role médií, zejména elektronických, ve volebních kampaních v Itálii a dalších zemích, stejně jako na aplikované aspekty vlivu médií na politický systém a společnost. Mezi díla Manciniho patří Videopolitika: televizního zpravodajství v Itálii a Spojených státech (1985), Jak vyhrát volby (1988), Vliv médií na volební řešení (2001). Nyní je Paolo Mancini profesorem sociologie a komunikace na University of Perugia (Itálie) a ředitelem Centra komunikační politiky, které spojuje úsilí několika členů italských vzdělávacích a výzkumných institucí.

18 klasifikovány, zkoumány a hodnoceny podle jejich vztahů s politickými, hospodářskými, sociálními a kulturními institucemi dotyčných zemí. (Steibel 2010)

Mancini a Hallin sledují při klasifikaci mediálních systémů čtyři hlavní parametry: 1. vývoj mediálních trhů, se zvláštním zřetelem na výrazný, či nevýrazný vývoj tisku s masovým nákladem; 2. politický paralelismus; to je úroveň a povaha propojení médií a politických stran, nebo šířeji pojato, rozsah, v jakém mediální systém odráží hlavní politické členění společnosti; 3. vývoj novinářského profesionalismu; a 4. stupeň a způsob intervence státu do mediálního systému. (Hallin – Mancini 2004: 49)

Jejich dílo zahrnuje i porovnání mediálních systémů osmnácti zemí, z nichž devět patří do oblasti severní Evropy (Norsko, Belgie, Německo, Finsko, Švédsko, Rakousko, Nizozemsko, Švýcarsko a Dánsko). Dalších pět zemí je součástí jižní Evropy (Itálie, Portugalsko, Francie, Řecko a Španělsko) a čtyři jsou zeměmi Atlantiku (USA, Kanada, Velká Britanie a Irsko). Mediální systémy výše uvedených států byly popsány na základě čtyř parametrů a autoři identifikovali tři hlavní modely vztahů mezi mediálními systémy a sociálně-politickými systémy (tabulka 1.1.).

Model polarizovaného pluralismu, který se vyvinul ve Středomoří (Španělsko, Itálie, Řecko, Portugalsko), se vyznačuje nízkým nákladem tisku a nizkou profesionalizaci vysokým politickým paralelismem (míra propojenosti médií s politickými stranami a finančně- průmyslovými skupinami, včetně regionálních). Novináři často neskrývají své politické preference, v novinách převažují komentáře nad zpravodajstvím, které samo je ideologicky vymezeno.

Druhý model, tzv. demokraticko-korporativistický nebo také severo/středoevropský, se vyvinul v severní a střední Evropě (Německo, Rakousko, Švýcarsko, Belgie, Holandsko, Dánsko, Finsko, Norsko, Švédsko). Vyznačuje se vysokou mírou všech čtyř vybraných parametrů, kterými jsou vývoj masových médií, politický paralelismus publicistické profesionalizace a zásahy státu v médiích. Výsledkem je, že stát vytvořil pro média jasný regulační rámec, v jehož kontextu existuje vysoká míra profesionalizace novinářů. Tradičně vedle sebe existují média sloužící různým zájmovým skupinám a média komerční, která jsou obvykle nezávislá a řídí se liberálními principy. Veřejnoprávní média jsou silná a poměrně účinně chráněna před zásahy státu. (Hallin – Mancini 2004: 49)

Třetí, liberální, model, uplatňován v několika státech severního Atlantiku (USA, Kanada, Velká Británie, Irsko). Zde je průměrná úroveň nákladu tisku, nízká úroveň politického paralelismu

(s výjimkou Spojeného království) a státní zásahy s vysokou mírou profesionalizace. Na druhé straně však vysoká míra komercionalizace vede k ústupu seriózní politické novinařiny na úkor infotainmentu a zábavy. (Hallin – Mancini 2004: 49)

Norský výzkumník D. Galtung věřil, že typ společnosti určuje blízkost média k jedné z institucí, přičemž v různých historických etapách se média pohybují uvnitř tohoto trojúhelníku. Hlavním vektorem pohybu ХХ. – ХХI. století je přechod od blízkosti státu k blízkosti podnikatelství a kapitálu. Pouze v případě stejné vzdálenosti od všech instituci, média se objeví v centru trojúhelníku a budou schopna plnit svou funkci „čtvrté moci“, zdůraznil Galtung. (Nordenstreng K., Paasilinna R. Epilogue 2002:194)

Obrázek 1. Trojúhelník Galtunga

Kniha Moderní mediální systémy vzbudila od svého prvního anglického vydání v roce 2004 velkou pozornost mezi odbornou veřejností a ovlivnila současný systémový pohled na média. Lze ji považovat za knihu, která v současně době formuje paradigma této oblasti zkoumání a je velmi důležitým textem pro všechny, kteří se médii zabývají. Je postavena na syntéze rozsáhlého množství faktů o zkoumaných mediálních systémech, jednotlivých typech médií i konkrétních médiích. (Hallin,Mancini 2004)

D. Hallin a P. Mancini zdůraznili, že při rozdělení modelů mediálních systémů by měly být brány v potaz tyto základní principy:

- představené modely - dokonalý příklady (vzorky) a mediální systémy konkrétní země nemusí přesně jim odpovídat;

- mediální systém není homogenní. Ve většině států média netvoří jednotný systém, který má jediný cíl či filozofii, ale jsou složena z mnoha jednotlivých prvků, které se částečně vzájemně

20 překrývají a často vzájemně nekorespondují s příslušnými regulačními rozdíly mezi očekáváním a účinnou kontrolou. (McQuail 1994);

- modely by neměly být chápány jako popis statických systémů.

Tabulka 1.1 Tři modely: Charakteristika mediálního systému

Model polarizovaného Demokraticko- Severoatlantick pluralismu, který se korporativistický nebo také ý neboli vyvinul ve Středomoří severo/středoevropský liberální model (Španělsko, Itálie, model. Severní a střední (USA, Kanada, Řecko, Portugalsko). Evropa (Německo, Velká Británie, Rakousko, Švýcarsko, Irsko). Belgie, Holandska, Dánska, Finska, Norska, Švédsko).

Noviny, Nízké náklady tisku, Vysoké náklady tisku, Střední náklady průmysl tisk orientovaný na brzký vývoj masového novin, brzký politickou elitu. tisku. rozvoj komerčního tisku s masovým nákladem.

Politický Silný politicky Vnější pluralismus zejména Neutrální paralelismus paralelismus, vnější u celostátního tisku, komerční tisk, pluralismus, tradičně silný stranický informačně komentářově tisk, posun k neutrálnímu orientovaná orientovaná komerčnímu tisku, systémy žurnalistika. žurnalistika, politiky ve vysílání Vnitřní parlamentní nebo vládní s podstatnou autonomií. pluralismus model řízení vysílání - (avšak systém politiky nad v Britanii vysíláním. pluralismus vnější),

profesionální model řízení vysílání - formálně autonomní systém.

Profesionalism Slabá profesionalizace, Silná profesionalizace, Silná us instrumentalizace. institucionalizovaná profesionalizace autoregulace. , neinstitucionali- zovaná autoregulace.

Role státu Silné intervence státu, Silné zásahy státu, avšak Dominance trhu v mediálním dotace tisku ve Francii s ochranou svobody slova, (kromě silného systému a Itálii, období cenzury, dotace tisku silné zejména vysílání veřejné „divoká deregulace“ ve Skandinávii, silné služby (kromě Francie). vysílání veřejné služby. v Británii a v Irsku).

Politická Pozdní přechod Brzký přechod Brzký přechod historie: vzorce k demokracii, k demokracii, umírněný k demokracii, konfliktu a polarizovaný pluralismus (kromě umírněný konsenzu pluralismus. Rakouska a Německa před pluralismus. rokem 1945).

Konsenzuální Obojí. Převládá konsenzus. Převládá nebo většinová majoritařství. vláda

Individualistick Organizovaný Organizovaný pluralismus, Spíše ý nebo pluralismus, silná role tradice segmentovaného individualizova organizovaný politických stran. pluralismu, demokraticky ná reprezentace pluralismus korporativismus. než organizovaný pluralismus

(zejména v USA).

Role státu Dirigismus, silná Silný sociální stát, Liberalismus, angažovanost státu a významné zásahy státu do slabý sociální stran v ekonomice, ekonomiky. stát (zejména období autoritářství, v USA). silné sociální státy ve Francii a Itálii.

Racionálně- Slabý vývoj racionálně- Silný vývoj racionálně- Silný vývoj legální autorita legální autority (kromě legální autority. racionálně- Francie), klientelismus. legální autority.

Zdroj: Hallin - Mancini 2004

Musíme se ujistit, že Mancini a Hallin neusilují o vytvoření klasifikační schématu, které by přesně odpovídalo každé zemi s jejími unikátními vlastnostmi a jedinečnými kombinacemi mnoha funkcí. Jejich tři modely jsou popisy pevných „ideálních typů“, do kterých s většími či menšími připomínkami spadají různé země. To znamená, že případ Francie je přechodný mezi modely polarizovaného pluralismus a demokratického korporativismus a Spojené království se nachází na mediální mapě Hallina a Manciniho mezi demokraticky- korporativistickým a liberálním modelem, který kombinuje rysy obou. (Buchtatij 2009) Přínosem přístupu Hallina a Manciniho je, že se nesoustředí pouze na podobu mediálního systému v současnosti, tedy v jednom časovém bodě (synchronní hledisko), ale že reflektují i historický vývoj jednotlivých prvků (diachronní hledisko). (Trampota 2010:35)

Je také důležité uvědomit si, že modely navrhované Hallinem a Mancinim umožňují dělat opodstatněné závěry o procesech probíhajících v mediálních sférách mnoha zemí a lépe jim porozumět. Údaje a analýzy uvedené v Moderních mediálních systémech totiž potvrzují závěry o rozvoji mediálních systémů a společnosti v širším slova smyslu, které se odlišují od obecně přijatých závěrů, jež jsou považovány za zjevné a samozřejmé. Vědci potvrzují existenci vzájemného sblížení mediálních systémů v USA a evropských zemích: média skutečně nabývají na významu a získávají autonomii a jejich vztahy se subjekty a vládní politikou oslabují. (Hallin – Mancini 2004)

Tento proces však není znamením vítězství liberálního modelu a mediálního systému USA, protože globalizace, která má nadnárodní povahu, mění i americkou společnost a její mediální

23 systém. Komercionalizace, která je často považována za specifickou americkou zvláštnost, má už delší dobu silné soupeře, a některé typické evropské prvky, jako je vnější pluralismus médií, postupně získávají větší vliv v médiích USA. Objektivní údaje také ukazují, že rozdíly mezi politickým a sociálním systémem v různých zemích přetrvávají a ještě po dlouhou dobu zůstanou účinnějšími než výkonné procesy, které způsobují „zarovnání mediálního systému“. (Bishop 2006)

Existují také smíšené procesy asimilace (nebo „homogenizace“) některých vlastností národních mediálních systémů při zachování neměnných jiných vlastností. Názorným příkladem je profesionalizace distribuce médií, profesionalizace a samostatnost mediální společnosti v některých svých projevech se rychle rozšíří do evropských médií a médií z jiných regionů. Přitom zástupci novinářského sdružení, mediálního managementu různých úrovní a vlastníci médií často deklarují svůj závazek k normám nestrannosti, objektivitě a službě veřejnému zájmu jako hodnotě nejvyšší, které jsou společné všem mediálním odborníkům. Nicméně podle empirických důkazů, zejména pokud jde o země jižní Evropy sdružené v Moderní mediální sýstemy, se takováto tvrzení překvapivě příliš často liší od masové každodenní praxe těch, kteří informace sdělují, a média, například řecká, tradičně byla a jsou jasně rozdělena mezi hlavní politické a ekonomické síly. (Gaek 2002)

Dalším důležitým závěrem, ve prospěch kterého svědčí empirická data, data plynoucí ze syntézy jejich zkoumání, a který je uveden v Moderní mediální sýstemy, je, že by neměla být upřednostňována role úrčité technologie, která začíná být používána v médiích v určité fázi. Televize v polovině XX. století zásadně nezměnila ani společnost, ani mediální systém, nýbrž přirozeně zapadla do příslušných společenských, politických a mediálních systémů a struktur, které skutečně hrají v této fázi velmi významnou roli. V současnosti je výpočetní technika, a internet především, schopna výrazně změnit metody přenosu a zpracování informací, ale s největší pravděpodobností se nestane zdrojem revolučních změn ve společnosti a zdědí svoje místo ve všeobecných procesech, kam patři. (Porto 2007)

Porovnáme-li medializaci společensky významných událostí tradičními informačními organizacemi a novými sociálními sítěmi (Digg, Mahalo, Slashdot, Twitter, atd.), vidíme, že posledně jmenovaná vytlačují tradiční média, a to rychlostí poskytování zpráv, obzvlášť pokud jde o hloubku a kompletnost analýzy. Zdá se, že nová technologie bude použita v první řadě tradičními médii k posílení svého vlivu a čistě mediální projekty internetových stránek budou hrát druhotnou roli, absorbující nebo integrující se do jiných prostředků tradičních médií. Počítačové technologie a internet nepřinesou do společnosti nový fenomén, ale posílí tradiční

24 společenské a politické instituce, včetně těch, které patří do mediální sféry. Samozřejmě, že některé „staré“ mediální organizace můžou zaniknout, ale tradiční média a jejich sdružení obecně pouze posílí své postavení.

1.4 Přehled dostupných poznatků

Během studia různorodé literatury ve čtyřech jazycích jsme narazili na velké množství zajímavých prací, které se zabývají mediálním systémem a které by tu bezesporu měly být zmíněny.

V komunikační vědě, stejně jako ve vědě politické, nedošlo k žádným větším pochybnostem o vzájemné závislosti mediálního a politického systému jedné společnosti (Dahlgren-Gurevitch 2005). Obě disciplíny používají termíny, které již znamenají vzájemně závislé vztahy mezi oběma systémy. Takovými stanovenými termíny jsou např.: „politická komunikace“, „mediální politika“ nebo „mediální demokracie“ (Engesser- Francetti 2011: 275).

Podle Schneiderové (2002) existuje přímá vazba mezi systémem médií a politickým systémem jednoho státu. Autorka říká, že mediální systém odráží sociální a politické struktury společnosti (Schneider 2002: 422).

Ruští mediální vědci se domnívají, že moderní složitost přesné definice pojmu „média“ v ruských výzkumech komunikačních prostředků pramení z jeho vícevýznamovosti, ze skutečnosti, že mnozí vědci tímto pojmem zaštiťují i jevy, které by správně měly být označovány jinými pojmy: média / masová média, mediální industrie, oblast médií, veřejný prostor společnosti, veřejná sféra, atd. (Ivanitsky et al. 2010)

Existuje názor, že žurnalistika se stává důležitou součástí demokracie, proměnuje se v určitý sociální institutuci nebo "fourth estate" (obrátíme-li se k historickému porozumění vzniku společnosti) nebo ve „čtvrtou moc“ (forth power) či „hlídacího psa demokracie“ (watchdog of democracy) v kontextu současných politických systémů (Siebert et al. 1998).

Vzniklo mnoho empirických studií, které aplikují teorii rozvinutou Hallinem a Mancinim v analýzách jednotlivých mediálních systémů.

Například Dobek-Ostrowska a její kolegové zveřejnili upravený obsah Comparing Media Systems, Evropská a globální perspektiva (2010), která obsahuje srovnávací studie odkazující na Hallinyho a Manciniho rámec pro mediální systémy střední a východní Evropy.

Hallin a Mancini zveřejnili upravenou studii Comparing Media Systems Beyond the Western World (2012), která poskytuje ucelený přehled globálnějšího pohledu. Případové studie o mediálních systémech Izraele, Polska, pobaltských států, Brazílie, Jižní Afriky, Rusku, Číny a arabského světa jsou diskutovány přispěvateli a je přidána metodická reflexe rámce Hallina a Manciniho s ohledem na non-západní mediální systémy.

Další výzkum provedl Jonathan Hardy, který analyzoval dopady transformačních procesů na tvarování současných mediálních systémů. Stejně jako Hallin a Mancini se i Hardy zaměřuje na mediální systémy v západních demokraciích (ve skutečnosti 18 zemí) a spojuje jejich konvergenční tezi, se zaměřuje na tisk a vysílání (zejména televize). Vybral si čtyři paradigmata (zejména liberální demokratické teorie, neoliberalismus, libertarianismus a kritické politické hospodářství) jako analytického rámce zkoumal vztahy mezi médii a politiky, vlastnictví médií a transnacionalizace procesů.(Hardy 2008)

Snahou Rogera Bluma (2005) je rozšířit a dokončit kompletní modely Hallina a Manciniho přidáváním a modifikací rozměrů (Blum stanovil devět dimenzi namísto čtyř), kvalifikovál je jako liberální, regulovaný, nebo mezi těmito dvěma póly. Blum identifikuje šest modelů mediálních systémů, ale nevysvětluje, jak modely vytvořil a proč není nutná žádná jiná kombinace, tudíž rámec Bluma stále potřebuje empirickou podporu.

Podle McQuaila je mediální systém tvořený veškerými médiemi vycházejícími v konkrétní zemi. „Média a žurnalistika jsou dnes mnohými vědci z oblasti sociálních věd chápané jako samostatný společenský systém, respektive část společnosti, kterou se prolíná hospodářství (ekonomický systém), politika a správa (politicko-administrativní systém), společnost a kultura (sociokulturní systém).“ (Ruß-Mohl 2005: 25.) Mediální systém v širším smyslu je podle McQuaila propojený s reklamním průmyslem, public relations, marketingem a často i s výzkumy veřejného mínění a publika. Jiný přístup je prezentován Voltmerovou (2000). Katrin Voltmerova zkoumá pluralitu mezinárodních mediálních systémů ve 24 členských státech OECD. Zde se pluralita médií měří pomocí „různorodosti aktérů“ a „různorodosti názorů“. Prvním indikátorem je pro Voltmerovou počet novinových titulů a vysílacích stanic. Údaje o nich sbírá za pomocí dat z UNESCO a Světové asociace novin (WAN).

Měření druhého indikátoru se jeví složitější. Voltmerová využívá politických tendencí řady novin, opírá se na Politickou příručku světa6 (editovaná Banks et al.) v kombinaci s „formální rozmanitostí“ vysílacích organizací. V závěru Voltmerová (2000: 42) vytváří typologii tiskových a vysílacích systémů buď s vysokou, nebo nízkou různorodosti. (Voltmer 2000). Proměnám mediálních systémů v zemích, které prošly transformací do liberálně- demokratických států, se věnuje mnoho ukrajinských vědců. Podle E. Vartanové je transformace médií úzce spojena se změnou ekonomických a sociálních struktur. Média, bez ohledu na typ politické kultury společnosti, jsou nejdůležitější socio-politickou institucí, a liší se tedy v různých národních kontextech. Jsou zkoumaná buď jako instituce demokracie, jež podporuje svobodný volební proces, nebo jako ústav pro tvorbu veřejného mínění, jako účinný manipulační nástroj, či jako institut ochrany a rozvoje národní identity. (Vartanová 2013:9) V. Bradov si myslí, že změny na začátku 90. let minulého století byly transformující povahy, pomocí jejich vlivu na Ukrajině se změnil sociálně-politický systém, bylo uskutečněno přesměrovaní ekonomiky, velkým změnám se podřídila domácí mediální sféra. (Bradov 2013: 174)

6 The Political Handbook of the World 27

Kapitola 2. Dějiny ukrajinského mediálního systému

2.1 Vznik ukrajinského tisku

Za doby své existence patřila Ukrajina několika jiným státům, byla několikrát rozdělená a zažila vzlety a úpadky. Dějiny Ukrajiny se datují již do XI. století, avšak pro naši práci jsme se rozhodli vycházet až z období 70. let XVIII. století, jelikož se jedná o dobu, kdy začínala vznikat a rozvíjet se tištěná média. Je ovšem potřeba zmínit, že ukrajinský jazyk v době Ruské říše byl potlačován a byla realizovaná nařízení, která se časem stala rozhodující pro pozdější nesourodý vývoj. Roku 1720 byl vydán králem Petrem I. zákaz tisku v ukrajinském jazyce a odstranění ukrajinských textů z náboženských knih. Roku 1729 Petr III. objednal přepsání všech státních zákonů a předpisů z ukrajinštiny do ruštiny.

Dějiny ukrajinských médií začínají v 70. letech XVIII. století. Podmínky historického vývoje zapříčiněné dlouholetým podrobením se Ukrajiny pod Ruskou říši (Pravobřežní Ukrajina téměř dvě století) a Halič (Levobřežní Ukrajina) pod Habsburskou monarchii, tedy Rakouské císařství, později Rakousko – Uhersko, způsobily, že první tištěná média na Ukrajině nevycházela v ukrajinštině. (Životko 1999)

Prvním tištěným periodikem na Ukrajině, které bylo vydáváno ve Lvově, jenž byl ovlivněn myšlením západní Evropy, byl týdeník Gazette de Léopol. Byl vydán v lednu roku 1776 ve Lvově, a to ve francouzštině. Do dnešní doby se dochovalo pouze první vydání, které je uloženo v knihovně Ossolinskich Lvov. Obsah těchto novin byl velmi informativní, jejich informace, politické i domácí, byly velmi různorodé a dotýkaly se všech největších měst v Evropě. Majitelem a vydavatelem byl Chevalier Ossoudi. Tento list publikoval pro vrchní vrstvu galicijské společnosti a existoval pouze jeden rok.

Po zániku lvovských novin tisk na Ukrajině neustále existuje, i když s přestávkami. Do konce roku 1812 byla tištěná média vydávána výhradně na západní Ukrajině ve Lvově. V mediální oblasti byl Lvov v porovnání s jinými městy na Ukrajině již několik desetiletí v popředí. Po zániku Gazette de Leopol byl vydáván polský týdeník Pismo Uwiadamiające Galiciji. Existoval však jen šest měsíců (v druhé polovině roku 1783), publikován byl lvovským Němcem J. F. Schützem. V lednu 1784 se toto periodikum přejmenovalo na Lwowske Pismo Uwiadamiające a bylo vydáváno ještě po celý rok 1784. (Životko 1999: 30)

2.2 První tištěná média v Podněpří

Na Podněpří byla všechna tištěná media vydávána v ruštině. To bylo zapříčiněno vlivem Ruské říše, pod niž v té době spadala i část Ukrajiny. Počátky tisku jsou spjaty s Charkovem, , kde byly v roce 1807 objeveny Harkovskie Patriotycheskie listy. Přestože byla tato periodikum schválena i cenzurou, nakonec nevyšla. Charkov byl na počátku XIX. století ukrajinským kulturním centrem. Zde byla také založena jediná univerzita (1805) pro celou ruskou Ukrajinu.

S Charkovskou univerzitou byl spojen první týdeník v Podněpří s názvem Ezhenedelnyk od Charkova. V roce 1812 jej začal vydávat charkovský bibliofil Lyanhner a hlavní roli v něm měl charkovský univerzitní profesor K. Neldehenovi. Celkem vyšlo 12 čísel tohoto listu. V této době totiž v Podněpří ještě nepanovaly příznivé podmínky pro tisk a Charkov Ezhenedelnyk se zhroutil po prvním roce své existence. Důvodem byl nedostatek čtenářů, kteří by měli zájem o periodika tohoto typu. (Životko 1999: 36)

Avšak již v roce 1816 se v Charkově objevují dva nové časopisy, kterými jsou Ukrajinský Vestnik a Charkovskij Demokrit. První ukrajinské časopisy v Podněpří byly vydané s pomocí fondů nejznámějších ukrajinských aktivistů a spisovatelů. Periodikum „Ukrajinský Vestnik“ vydával profesor C. Filomafitsky, básník, překladatel a profesor F. Gonorsky, spisovatel Gregory Kvitka. List si kladl za cíl podnítit ve svých čtenářích lásku ke své zemi. Hlavní náplní časopisu představovaly materiály o historii, geografii a etnografii na Ukrajině. Svá díla zde uveřejnil Gulak-Artemovs'kyj (např. bajka „Pán a pes“ a báseň „Solop a Hyvrya“), i Gregoria Kvitky Osnovyanenko. Gulak-Artemovsky, v té době ještě student Charkovské univerzity, také publikoval v satirickém týdeníku Charkovskij Demokrit, jehož vydavatel byl V. Maslovich. Ukrajinský Vestnik existoval v letech 1816 až 1819“, životnost Charkovskeho Demokrita byla mnohem kratší, list byl vydáván jen v roce 1816. (Kluchovska 2006)

Pod vlivem skupiny charkovských mladých občanských aktivistů existovalo periodikum Harkovskiya YzvЂstiya a ještě některá další periodika, která obsahovala materiály psané i ukrajinským jazykem. Harkovskiya YzvЂstiya se začaly objevovat v roce 1817 jako týdeník, který byl vydáván Charkovskou univerzitou a jehož redaktorem byl A.Verbitsky. Týdeník existoval až do roku 1822. Ve stejné době vznikly v Charkově také periodika Ukrajinský Drmovod (1817) a Trudy Obshestva Nauk.

Od roku 1824 se v Charkově začal vydávat Ukrajinsky žurnal. Jeho editorem byl jmenován profesor charkovské univerzity A. Sklabovsky a jeden z nejbližších spolupracovníků,

Gulak-Artemovskij. Časopis se vydával až do roku 1826 a získal si reputaci nejlepšího periodika.

Avšak všechna tato první periodika v Charkově neexistovala dlouho. Po zastavení vydávání Ukrajinského žurnalu nastává pětiletá pauza, kdy v Charkově nevyšel žádný časopis. Od roku 1831 jsou pak namísto periodického tisku vydávány sborníky a ročenky. Na většině z těchto publikací dále pracoval Sreznevsky, který v roce 1831 spolu s Rozkovashenkom vydal Ukrajinský Almanach a od roku 1833 slavný Záporožska satrina (publikováno 6 dílů). (Popov 2009)

Dalším významným místem v historii tisku Podněpří je Kyjev. Zde se v roce 1834 objevuje projekt na vydávání Kyevskaja Gazeta, ale vláda jej nepovolila. Avšak již v roce 1835 začalo v Kyjevě vycházet periodikum tzv. Kievskiya Obъyavleniya. Toto periodikum byla spojena s Kyjevskou smlouvou a bylo vydáváno v letech 1835 - 38 a 1850 – 57. Periodikum vycházelo každodenně, ne však po celý rok, nýbrž pouze po dobu měsíce ledna, a lze je označit za předchůdce dnešních časopisů. V roce 1837 se v Kyjevě začalo vydávat periodikum Voskresnoe Chtenie, které existovalo až do XX. století.

V roce 1838 začaly z nařízení ruské ústřední vlády v gubernii vycházet tzv. Provinční Gazette. Tyto periodikum začaly vydávat Kyjev, Yekaterinoslave, Kamenetz-Podolsk (Podolski), Zhytomyr (Volyňská), Poltava, Simferopol (Tavria), Charkov, Oděsa (Cherson), Chernihiv a od roku 1850 i Stavropol. Hubernskiya VЂdomosty se vydávaly na Ukrajině po celou dobu až do revoluce v roce 1917. (Kross)

2.3 Západní ukrajinský tisk v první polovině XIX. století

Vrátíme-li se zpět do západní Ukrajiny, musíme zmínit onu skutečnost, že Lvovská Gazette ve Lvově, která byla založena v roce 1811, byla vydávána ve dvou jazycích: polsky („Gazeta Lwowska“) a německy („Lamberger Zeitung“). Založena Kratteromjako soukromá, byla „Lvovská Gazette“ v roce 1847 vykoupená vládou. Zpočátku vycházela třikrát týdně a od roku 1848 jako deník. Mezi redaktory tohoto listu byli i Ukrajinci (např. M. Michalevič). Lvovska Gazette měla i svůj dodatek s názvem Rozmaitości. V něm vycházela ukrajinská díla, ale v přepisu latinkou.

Kromě Gazet'y Lwowsk'oyi na Ukrajině v první polovině XIX. století vycházelo několik časopisů, které byly téměř výlučně literární nebo vědecké povahy. Takovými byly např. „Pamiętnik Lwowski“ (1816), Pamietnik Galicyjski, Mnemosyne aj. (Životko 1999: 42-45)

Od revoluce v roce 1848 se v Haliči utichá vliv cenzury, a proto se i navyšuje počet časopisů. Lvovský tisk se tak z tisku apolitického, jakým musel vzhledem k cenzuře své doby být, stává nyní tiskem politickým. Prvními politickými novinami ve Lvově byl Dziennik Narodowy (vycházel od 24. 3. 1848), jedním z jeho redaktorů byl Ukrajinec Leo Koretsky. Politickým mechanismem byla lvovská Rada Narodowa (přejmenovaná v roce 1848 na Gazet'y Narodow'y). Vedoucí funkci zde zastával Ukrajinec I. Dvorynskij. Politickým antagonistou demokratických Gazet Narodow'oyi byl konzervativní list Polska, orgán sdružení vlastníků půdy.

Veškeré lvovske časopisy, které se začaly objevovat v roce 1848, se stavěly nepřátelsky k ukrajinským záležitostem. Nejdogmatičtější bylo periodikum Gazeta Narodowa. V roce 1848 ve Lvově začal vycházet i radikální-liberální Poster. Jedním z jeho editorů byl Ukrajinec Ivan Zahariyesevych. Již první vydání Poster se přejmenovalo na Slavophile Gazet'y Powszechn'y. Téhož roku se začal ve Lvově objevovat časopis pro mládež „Przyjaciel dzieci“. Pro širší vrstvy společnosti vychazel Przyjaciel Ludu,Tygodnik Polniczy, i Kurier Lwowski. (Ducik 2005)

Události roku 1848 měly pro historii haličského tisku vážné následky až do té míry, že se poté se objevují pouze provinciální vydání. První provinční časopis v Haliči byl stanislavský Dziennik Stanisławowski (od roku 1848). Mnohem důležitější důsledkem revoluce roku 1848 byl v Haliči zrod tisku v ukrajinštině. Roku 1848 vycházely haličské noviny v těchto cizích jazycích: francouzsky, italsky, německy a polsky (v Karpatech také maďarsky). Podněty pro vydávání časopisu v ukrajinském jazyce zde byly již dříve. Už v roce 1830 se Markiyan Shashkevych pokusil publikovat ve Lvově ukrajinský časopis, ale nedostal povolení. Realizovaný nebyl ani projekt zveřejnění ukrajinského literárního orgánu. Literarní spolek „Ruska Trijca“ připravila pro vydání almanach Zorya, ale kvůli cenzuře ho nesměla zveřejnit. Tato sbírka byla upravená v Budapešti až v roce 1837 pod názvem Rusalka Dnistrovaya v nákladu jednoho tisíce kusů. Rusalka Dnistrovaya obsahovala etnografický materiál, vědecké články a poezie, byla zkonfiskována v Haliči. (Životko 1999: 61)

Vývoj ukrajinského tisku v západní Ukrajině značně zpomalovala cenzura. (Bortnikov 2007) V roce 1842 vídeňská vláda navrhla zveřejnění ukrajinského literárního orgánu latinkou. Vydání, která měla vycházet v ukrajinském národním jazyce v redakci I. Holovatskeho, 31 znamenalo paralyzování haličského úsilí vůči Rusku. Neúspěšné byly i další moderní projekty. Například roku 1843 učinil J. Levitsky přípravy pro vydání ukrajinského časopisu s názvem Biblioteka Besid Duchovních. Pokusy o vydání tohoto periodika byly provedeny v letech 1845, 1846, 1847 a také počátkem roku 1848, ale vždy bezúspěšně. Nakladatelství výše zmíněného listu roku 1846 rozdělilo kvůli odlišným pohledům na jazyk publikací (někteří byli pro jazyk Bible, jiní bránili čistý slovanský jazyk, a další – klasický ukrajinský jazyk M. Shashkevycha a „Marusya“ Kvitky-Osnovyanenko). (Bodrijar 1999)

2.4 Tištěné publikace v Podněpří ve 40. – 50. letech XIX. Století

V Podněpří ve 40. letech ožívá ukrajinské vydavatelské hnutí. Jsou vydávány další sbírky, objevují se nové spisovatelé vynikajících kvalit. (Kulish, Ševčenko, Kostomarov). Vývoj a obnovení vydavatelství pokračuje před vzníkem literarní skupiny Cyrila a Metoděje, po kterém přichází na deset let éra útlaku. V roce 1847 chtěl. M. Maksimovič vydávat v Kyjevě vědecko- literární měsíčník Kievskiy SobesЂdnyk, avšak nedostal povolení. Zamítnutí plánovaného měsíčníku bylo odůvodněno „velkou řadou již existujících časopisů“. V roce 1858 plánovali i bratři Lebedintcevy vydávat v Kyjevě ukrajinský duchovní deník. Avšak i jejich počin nebyl realizován. Nové oživení se vrací až ke konci 50. let, aby za několik let (1863) bylo vydáno prohlášení, že žádný ukrajinský jazyk neexistoval a existovat nemůže. Z tohoto důvodu nesměl být vydáván žádný ukrajinský tisk. (Govorucha 2009)

Na počátku XIX. století se objevují v některých výhradně ruských časopisech, jež vycházejí mimo Ukrajinu, i ukrajinské básně, dramatické scény a dokonce i články v ukrajinštině. Hlavním důvodem k tomuto počinu byl zájem vydavatelů přivést více předplatitelů z Ukrajiny. Ukrajinské materiály obsahoval například časopis 1840 - 1845 „Maják“ (Sankt-Petersburg) , který vydával Ukrajinec C. Burachok. Ve druhé polovině 30. let se Hrebinka snažil vydávat jako „domácí zápisky“ Krajewskeho ukrajinský časopis. V roce 1841 jsou vydávány „Snip“ a „Lastovka“, v letech 1843 - 1844 „Molodyk", roku 1859 se objevuje „Ukrajinec“, o rok později „Chata“. Zmírnění režimu v Rusku, v důsledku prohrané krymské války, přináší několik příležitostí pro ukrajinský tisk. Na začátku roku 1861 začíná v Sankt-Petěrburg vycházet „Osnova“ (v roce 1861 vychází 12, v roce 1862 10 čisel).

Osnova, jejímž editorem byl B. Belozersky, měla velký vliv na rozvoj ukrajinské historiografie (Kulisyh, Kostomarov, Lazarevsky, Efimenko a další). Ukrajinská poezie a satira se objevovala v Kievskom TelehrafЂ, Kievskom KurerЂ, Černigovský LystkЂ a v dalších

32 periodicích 60 let. Ze spisů uložených v archívech Zvláštního úřadu ministerstva školství a ministerstva cenzury se dovídáme, že v 60. letech mnozí lidé žádali o povolení vydavát na Ukrajině noviny smíšeným jazykem, ale tyto projekty a záměry vláda zamítla. V roce 1860 K. Sheykovskyy a P. Levitsky plánovali vydávat v Kyjevě týdeník Hlas; v roce 1862 občané Černigova (mezi nimi Alexander Lazarev) žádali o povolení pro zveřejnění týdeníku „Desná“, v Charkově chtěli publikovat týdeník Ukrajinský Vestnyk; v Poltavě byly v roce 1861 plánovány noviny Niva (K. Zlyhostyeva a A. Rodin) a uvést bychom mohli i další počiny. (Životko 1999: 55)

Rok 1863 byl rokem polského povstání na Ukrajině. Byl vydán oběžník zakazující ukrajinské tištěné knihy a noviny. Tento zákaz velmi vážně ovlivnil další existenci a rozvoj ukrajinského tisku, 18. května 1876 byl vydán oběžník Valujevsky Circulař (1863) doplněn novým tajným dekretem, který zakazoval:

1. dovážet do Ruska v knihy a brožury ze zahranič v maloruštině;

2. tisknout a publikovat v Ruské říši „maloruská“ díla a překlady, s výjimkou historických dokumentů a památek,

3. uspořádat „maloruský“ výběr , stejně jako publikovat ukrajinské slova v poznámkách.

Pod vlivem těchto zákazů nebyl životaschopný žádný ukrajinský tisk. V říjnu 1881 byl sice zrušen 3. odstavec dekretu a bylo povoleno vydávání slovníků, nicméně ukrajinské tištěné publikace povoleny nebyly. Tato situace na ruské Ukrajině trvala až do revoluce v roce 1905. V průběhu následujících desetiletí se objevilo pouze několik antologií a sbírek (Hromada 1878; kyjevská Luna 1881; Rada 1883 - 84, vytištěna v Sankt-Petěrburgu; chersonská beletrie Step v roce 1886; charkovská Skladka 1887; „Vatra“ v roce 1888 a oděská „Niva“). (Luman 2005)

Časopisem, který byl publikován jak v ukrajinštině, tak i v ruštině, byla Kyjevská Starina (založena v roce 1882). Tento vědecký měsíčník vycházel až do roku 1907, kdy byl přeměněn na výhradně ukrajinský časopis Ukrajina. Do roku 1906 však byla Kyjevská Starina obsahově jediným ukrajinským orgánem pro celou ruskou Ukrajinu.

Zákaz ukrajinského tištěného slova v Rusku vedl k tomu, že vydavatelé v Podněpří přesunuli svou vydavatelskou činnost do Podněstří. Z Podněpří dostává jak materiální zdroje, tak i podporu literární, uměleckou a vědeckou. Částečně i důsledkem účasti Podněpří je třeba vysvětlovat růst tisku v Podněstří. V roce 1862 bylo vydáno pět titulů, v roce 1863 devět a pak mužeme sledovát narůst do 15 ukrajinských orgánů v roce 1876. Takovémuto růstu

33 ukrajinských médií, jakož i ukrajinské kulturní práci v Podněstří, napomohly zejména ruské vládní zákazy z let 1863 a 1876. (Životko 1999)

2.5 Tisk po revoluci roku 1905

Výnos z 18. května 1876 o ukrajinském tisku byl v platnosti až do revoluce roku 1905. Pouze revoluční události roku 1905mimo jiné úspěchy přinésly i zákaz ukrajinského tištěného slova. Na základě manifestu ze 17. října 1905 ustanovila ruská vláda nová pravidla pro tisk . V tomto manifestu však nebyly vymezeny žádné restrikce týkající se ukrajinských periodik. V podmínkách prosazených v tehdejším ruském „ústavním demokratickém“ systému začíná vývoj ukrajinského tisku. Tento vývoj však probíhal v obtížné situaci - bez zkušeností v boji, bez čtenářů, financí či jiných základních podmínek pro úspěšné fungování tisku. Vše bylo třeba vytvářet, vyrábět a získávat, bojovat proti nejrůznějším překážkám. Kromě toho, že „ústavní svobody“ v praxi existovaly velmi krátce, postihly ukrajinský tisk v Rusku vbrzku opět nové problémy v podobě zákazů, konfiskací, pokut a zatýkání mediálních osobností. Bylo zapotřebí usilovné práce a obětí jednotlivců i celých skupin, aby za těchto okolností mohlo být něco dokázáno. (Ducik 2005)

V listopadu 1905 se v Lubnách na Poltavě objevilo první číslo týdeníku „Chliborob“. Tento časopis začal vycházet „bez předchozího souhlasu“, tzn. ještě před vydáním nových pravidel pro tisk (první číslo vyšlo 12. 11.). Jednalo se o první časopis v Podněpří v ukrajinštině. O jeho zveřejnění se zasloužila rodina Shemet (zejména W. Shemet), která před revolucí v roce 1905 plánovala vydání deníku „Postup“, ale neobdržela povolení od ministra vnitra. „Chliborob“ byl živě a brilantně upravený týdeník v národním duchu, měl několikatisícové vydání a vzbuzoval velký zájem. Jeho existence však neměla dlouhého trvání. Již čtvrté číslo „Chliboroba“ bylo zakázáno. B. Shemet se pokusil v roce 1906 tento časopis obnovit a přejmenovat ho na „Chliboroská sprava“, ale periodikum nebylo úspěšné.

V roce 1905 se v Poltavě začíná objevovat v ukrajinském jazyce i populární týdeník „Ridnij Kraj“. Jeho první číslo vyšlo 24. 12 a bylo editované M. Dmitrievem a G. Kovalenkem. List velmi dobře prosperoval, v roce 1908 byl přesunut z Poltavy do Kyjeva a později byl přeměněn na měsíčník (editor A. Pchilka). Ve stejném roce se začal publikovat dodatek pro děti s názvem „Mlada Ukrajina“. (Dovzhenko 2008)

Téměř současně s rozvojem tisku v ukrajinském jazyce na Podněpří se Ukrajinci iniciovali na vydávání informačního ukrajinského časopisu v ruštině. Pro seznámení ruských občanů s ukrajinskou činností v roce 1906 v Sankt-Petěrburg začala vycházet publikace „Ukrajinská VЂstnykъ“ (editor M. Slavinský). Tento časopis neexistoval dlouho, avšak jeho role, zejména v době první Státní dumy, byla významná. V roce 1912 začal v Moskvě vycházet „Ukrajinskája žizn“, měsíčník časopisecké povahy.

Vývoj tisku v ukrajinském jazyce na ruské Ukrajině byl započat se začátkem revoluce v roce 1905 a nezastavil až do druhé světové války. Před první světovou válkou vycházel v Podněstří v Kyjevě ještě deník „Rada" a pět měsíčníků: „Literárno Naukovij Vestnyk“, radikální „Ukrajinská Chata“ (1909), výchovně-školní „Svitlo“ (1910), sociálně demokratická „Dzvin“ (1913) a ilustrovaný umělecký měsíčník „Sajvo“ (1913). Dále v Kyjevě vycházely dva vědecké subjekty: Poznámky ukrajinské vědecké společnosti (od roku 1908) a čtvrtletník „Ukrajina“ (1914), týdeník „Maják“ (1913), již zmíněný „Rodný kraj" (přesunutý v roce 1908 z Poltavy) a jeho přílohu „Molodaja Ukrajina“ a dva populární ekonomické čtrnáctideníky: „Rilla“ (vycházel od roku 1911 namísto staršího „Ukrajinského včelařství“) a „Naše Kooperace“ (1913). Kyjev byl v té době uznávaným centrem ukrajinského tisku. (Bard 2004)

2.6 Ukrajinský tisk v době první světové války a revoluce

Na začátku první světové války byl ukrajinský tisk potlačen, tištěné slovo bylo zakázáno. Avšak potřebu ukrajinského tisku občané pociťovali tak silně, že právní zákaz legálního vydávání médií zapříčinil jejich nelegální publikování. (Gavrada 2007)

Po vyhlášení války ruská vláda zahájila vojenskou cenzuru (31. 7. 1914) a vydala příkaz zakazující tisk v ukrajinštině. Již na druhý den války byl na Podněpří pozastavený jediný deník „Rada“. Od této doby nastává zlom ve vývoji ukrajinských médií na Podněpří a pomoci úspěchu ruské armady- se ničí ukrajinský tisk v Haliči. Ukrajinský tisk existuje pouze v podobě publikací vycházejících v emigraci, a to především v Americe, Německu a Rakousko-Uhersku. V Podněpří během války i nadále legálně vychází pouze několik orgánů, ty však musí užívat vládou předepsaný tzv. yaryzhnoho pravopis. Tyto legální publikace měly povahu literární antologie nebo sbírky. Jako příklad můžeme uvést oděskou „Osnovu“, která byla pokusem udržet pozastavený literárně-vědecký věstník. Vyšly celkem tři svazky. V roce 1916 namísto „Osnovy“ začala vycházet „Step“, v Charkově vyšel „Gaslo“, začalo být vydáváno „Slovo“, namísto „Majáku“ se objevil „Souhlas“, ale již od druhého čísla byl pozastaven. 35

Po odchodu ruské armády z Haliči se zlepšily podmínky pro ukrajinský tisk. V roce 1915 byly obnoveny staré noviny „Dilo“ a „Ukrajinské slovo“ (na krátkou dobu vycházelo namísto „Ukrajinského slova“ „Nové slovo“) a v roce 1916 se v Podněstří prudkým tempem obnovuje ukrajinský tisk (noviny, časopisy).

Rychlý vývoj zažívá ve válečné době ukrajinský tisk obzvláště v cizích zemích. V roce 1915 vychází ve Švýcarsku (Ženeva) sociálně-demokratická „Borotba“, v Bulharsku (Sofie) „Robitničuj Prapor“, ve Vídni „Vistnyk Sojuza Vyzvolenna Ukrajiny“ (1915 - 17) a orgán zajatých Ukrajinců Vedlyarskoho táboru „Prosvitni listky“. Prvních sedm čísel listu „Prosvitni listky“ bylo vytištěno na stroji.

Rok 1916 přináší vývoj tisku Ukrajinců vězněných v německých a rakouských táborech, který byl publikován s podporou Svazu osvobození Ukrajiny. V nejvíce exemplářích byly vydány „Vilne slovo“ v Salzwedelu a „Rozsvit“ v Rastattu. Pracovníky těchto časopisů byli vězni, i když zpočátku byla organizační práce vykonávána zástupci Svazu osvobození Ukrajiny. Táborové noviny vycházely i po návratu vězňů na Ukrajinu.

Velký význam měly během války cizojazyčná ukrajinská periodika (nejvíc německá), která byla vydávána v zahraničí jako propaganda ukrajinských záležitostí. V roce 1916 existovalo celkem 27 orgánů ukrajinského tisku: 6 v Rusku, 12 v Podněstří a 9 v zahraničí.

Komunistický tisk na Ukrajině, jak obsahově, tak i po stránce vizuální, prokazoval od počátku jasné známky poklesu svých kvalit. V průběhu první poloviny 20. století prošel tento komunistický tisk na Ukrajině určitými změnami; buď přožival „ukrajinizaci“, nebo „dezukrajinizace“, a výrazně se změnil počet titulů. Podle „Radanski Knigar“ vycházelo v roce 1932 na sovětské Ukrajině 1126 novin: 30 centrálních, 14 regionálních, 382 městských a 700 velkonákladových (továrních a kolchozních). Z celkového počtu 426 novin (bez velkonákladových) vycházelo v ukrajinštině 373, zbytek byl vyvdáván v jazycích národnostních menšin (rusky, židovsky, německy, polsky, bulharsky, moldavsky, tatarsky a řecky). Bez ohledu na to, jak velký byl počet novin na sovětské Ukrajině, nedocházelo v této době k žádnému rozvoji ukrajinského tisku, ani nebyla formována ukrajinská národní povaha. Roky 1933 a 1934 hodně pozměnily údaje o tisku uvedené v „Radanski Knigar“, bohužel však ne ve prospěch Ukrajinců. (Maschenko 2005)

Velmi důležitou událostí v historii bylo územní rozšíření ukrajinského tisku. Tisk vycházející v ukrajinštině navyšuje výtisky nejen v Haliči a na Bukovině, ale vyvíjí se i na Volyni a v Zakarpatí, kde úspěšně bojuje s jazykovými a jinými překážkami. Události, jakými

36 byly zrod čistě ukrajinského orgánu „Slovo národů“ (1931) v nejzápadnějším ukrajinském bodě Presov a „Ridne slovo“ (1933) jugoslávských Ukrajinců, nebo přechod užhorodské „Svobody“ do ukrajinského pravopisu, hrají zásadní roli v historii ukrajinského národního obrození.

Počet ukrajinsky vydávaných periodik se navyšuje, periodika zlepšují své kvality také v ukrajinských koloniích v zámoří. Ukrajinský tisk existuje ve Spojených státech amerických a v Kanadě, některé ukrajinské periodika vycházejí v Jižní Americe (v Argentině a Brazílii) a na Dálném východě. Národní ukrajinský tisk se projevoval nejen svým jazykem, ale i svým národním duchem a obsahem stranického, náboženského či sociálního charakteru. Periodika,které vydávají ukrajinští emigranti v zahraničí, jsou poměrně respektované? (Životko 1999: 122)

2.7 Média jako nástroj sovětské ideologie

Sovětský totalitní systém SSSR fungoval jako jasně sladěný sociální mechanismus vytvořený během desetiletí nepolevující praxe teroru. Komunisticko-politická dogmata naplňovala různorodé vazby ideologických institucí. Aktivně se na tom podílela i média. Zastánci marxismu-leninismu formulovali principy stranického tisku, žurnalistika byla dle prohlášení Vladimíra Lenina považována výhradně za součást strany a média za „kolečko“ obecné stranické činnosti. Vladimír Lenin shrnul funkce médií do role kolektivního propagandisty, agitátora a organizátora. (Lenin 1996:76) Všechna média, bez ohledu na předmět a směr jejich činností, byla považována za stranická, vedoucí pracovníci náleželi ke stranické nomenklatuře a byli jmenováni stranickými výbory, mediální obsah byl přísně kontrolován týmiž stranickými výbory a cenzurou. Vznik periodik, televizních stanic a rozhlasu spadal do kompetence ústředního výboru (Centralní komitet CK). Pluralismus médií nebyl povolený. (Buchtatij 2009: 20-24)

Komunistické principy médií dokazují úryvky z časopisecké produkce této doby: „Inspirátorem a organizátorem obrovského vítězství ukrajinského národa, stejně jako všech národů velké socialistické vlasti, je slavná Komunistická strana Sovětského svazu“, „Objektivní zákony společenského vývoje nevyhnutelně vedou k vítězství komunismu“. Média vždy bránila a podporovala „fundamentální“ stranicko-státní řešení zaměřená na stavbu obrovských budov, umělých moří, kanálů, či železnice a sloužila jako mocný nástroj socialistické propagandy. (Gavrada 2007)

Značná pozornost strany byla věnovaná rozvoji žurnalistiky a vydavatelské činnosti, což přispělo k nárůstu kvantitativních ukazatelů novin, časopisů a knižní produkce. Pro ideologickou výchovu občanů vycházela periodika v mnoha tisících kopií, byla vydávána díla zakladatelů a stoupenců marxismu-leninismu, dokumenty komunistické strany (KPRS7) i stranických aktivistů. Žurnalistika URSR8 široce podporovala rozhodnutí stranických sjezdů, práci na historii KPRS a KP Ukrajiny. (Životko 1999: 143)

Podle časopisu „Nová kniha SSSR“ (1971) připravili zakladatele republiky „na záhajení XXIV. sjezdu KPRS a XXIV. sjezdu KP na Ukrajině“ ke zveřejnění vědecké manuály „Velký Žovten a ochrana jeho dobytí“, „Vědecký komunismus“, „Politická ekonomie socialismu“, „Přednášky o historii komunistické strany“, kolektivní práci "V. Lenin a formování komunistických společenských vztahů“, „Komsomolskaja sláva Ukrajiny, sbírku „Písně strany a Komsomolu“ aj.

Jak poznamenal profesor Vladimír Karpenko, je pro sovětská média typická nejen jednoznačná stranická odpovědnost, ale také široká masovost: „Na počátku perestrojky v SSSR přesáhl jednorázový náklad všech novin v zemi 190 milionů kopií. Přidáme-li k tomu dalších 1500 časopisů, ústřední televizi a rozhlas, můžeme si představit, jak silný a nezastavitelný tok informací poznamenaných komunistickou ideologií se každodenně sypal na hlavy obyvatelstva“. Z toho vyplývá, že tisk v URSR byl spolehlivým strážcem sovětského systému. Jakékoliv pochybnosti o majetkových rozhodnutích neměly právo na existenci. (Klučkovska 2007)

Z výše uvedeného jasně plyne, že ukrajinští občané nemohli z oficiálního mediálního trhu získat jasné a objektivní informace o historii či současných událostech ve světě a společnosti a proto byi často odkázáni na alternativní zdroje, včetně zahraničního rozhlasového vysílání, samizdat a ústní šíření informací.

Média této doby byla povýšena na nejvyšší autoritu, jejich rty promlouvaly straničtí funkcionáři. Novinářskou tradici odrážející „realitu“ diktovala politická doktrína. Pro žurnalistiku a literaturu byl stanoven úkol co možná nejživěji, nejpestřeji a nejpřesvědčivěji nastolit „osvětový9“ soulad komunistické budoucnosti. Na straně druhé nutili vědci a novináři pomocí tisku, knih, rozhlasu a televize likvidovat vše, co bylo stranou označené za „nepřátelské, zaostalé, zastaralé“, vše, co brzdilo výstavbu nového společenského řádu. (Buchtatij 2007)

7Komunistická partie (strana) Sovětského Svazu 8Ukrajinská Radanská (sovětská) socialistická republika 9Vzdělávat, osvěcovat – lépe provádět osvětu 38

Žurnalistika období tání10, stagnace a perestrojky se vyznačuje modifikací modelů zobrazení a programování sociálních, politických a ideologických hnutí, avšak konstantní zůstával princip komunistické strany, ve kterém „právo na život měly pouze ty publikace, které vyjadřovaly ortodoxní komunistické ideologie“. (Bradov 2012)

Nemilosrdná kritika západu byla přítomna ve všech číslech všech periodik. Například v časopise „Perec“ (1957) byl publikován problematický pamflet Michaela Golda s názvem „Čtvrtá hranice“. Zde byl sarkastickým tónem kritizován slavný americký činitel John Foster Dulles, jenž uvedl, že „komunismus je sovětská smlouva, proti které musí bojovat všichni lidi, kteří ctí spravedlnost“. Do pojmu „studená válka“ nekompromisně zasahovali novináři svou práci. V interpretaci sovětských médií se samozřejmě pouze kapitalisté snažili uchvátit svět, v případě komunistického systému, socialistického táboru a Sovětského svazu nesmělo jít o agresivní úmysly, jen o „dobrovolné“ asociace ve jménu „vítězství komunismu“ na celém světě. (Bryant 2004)

„Zajištění“ lidských práv a svobod občanů, národů a národností plně spadalo pod péči KPRS a sovětské vlády. O tom svědčí celá řada čísel časopisů „Komunist“, „Pod praporem leninismu“, „Ukrajina“, „Lidové umění a etnografie“, „Ukrajinský historický journal“, „Sovětská žena“, „Barvinok“, „Malatko“ aj. Výchozím bodem této socio-ekonomické politiky byl programový požadavek KPRS: „vše ve jménu člověka, vše pro dobro člověka“.

Masové náklady periodik se stranickou ideologií vedly zpravidla k mechanické, nemyslící a nekriticko-pasivní asimilaci. Ztělesněním požadavků komunistické strany byla žurnalistika, která zkresleně zachycovala společenský život ve světle ideálů socialismu. Časopisecké slovo předepisovalo i vhodný model chování. Komunistická mutace, hospodářský, ekonomický a sociální systém, jakož i kulturní horizont způsobily masivní hypnózu , ve které se nacházela celá sovětská komunita.(Pidluska 2005)

Nicméně i přes politickou angažovanost přinesl časopisecký tisk éry tání a perestrojky významný příspěvek k procesu překonání kultu osobnosti, obnově demokratických principů a kulturního oživení národního ekonomického rozvoje státu. Pozitivní sociální a ekonomický začátek lze vysledovat v prosazování „pokrokové zkušenosti“ (v továrnách, farmách), „tvůrčí začátky pak v kultuře, folklóru, etnografii apod. Tisk nejen povzbudily, ale také ideologicky řídil pracovní iniciativu, kreativitu občanů.

10Chruščovovské tání, období tání nebo jen tání označuje období v dějinách Sovětského svazu po Stalinové smrti, které trvalo od poloviny padesátých let do poloviny let šedesátých 20. století. 39

2.8 Média období obnovené nezávislosti Ukrajiny

Politické problémy, které vznikly v polovině roku 1991, byly v průběhu příštího roku vyřešeny. Velká země, velká strana, i velké myšlenky došly k úplnému zhroucení. Ruku v ruce s tímto kolapsem utrpěl historickou porážku i tisk, který vše řidil. „Dejte nám všeruské politické noviny a my převrátíme Rusko“, pronesl Vladimír Lenin na počátku tohoto století, který stál u zrodu periodika „Iskra“.

Na sovětské Ukrajině existoval nepříliš obsáhlý mediální systém, který odrážel hierarchickou pyramidu totalitní společnosti. V roce 1970 zde vycházelo 1068 novin s jednorázovým nákladem téměř 20 milionů kopií, včetně 14 národních, 60 regionálních, 77 městských a 430 okresních periodik. Nezávislá Ukrajina zdědila 2609 novin a časopisů (od počátku roku 1992). (Lushnycky 2009)

Dne 1. května 1995 již na Ukrajině zaznamenáváme 4229 novin a časopisů a 500 televizních a rozhlasových stanic. Kvantitativní nárůst byl doprovázen prudkým poklesem výtisků, a to nejen některých periodik, ale celkově ve všem. Téměř všechny noviny se ocitly v zoufalých ekonomických podmínkách. Údaje za rok 1996 ukazují, že pouze čtyři redakce na regionální úrovni z téměř 30 redakcí dokázaly zajistit sebe a existovat bez jakýchkoliv dotací z obecních či krajských rozpočtů. Ostatní redakce dotace obdržely, a to ve velkých objemech, jež dosáhly hodnoty 10.000,- USD pro noviny s jednorázovým nákladem 10 tisíc výtisků. Přechod z plného zabezpečení tisku státem a jeho distribuce všem potřebným, které fungovaly v komunistické éře, do tržních vztahů se soukromými tiskárnami, televizními a rozhlasovými centry, komunikačními médii apod. byl neziskový. (Počepcov 2006)

Očekávaný rozvoj ukrajinského tisku dle západního vzoru však nenastal. Důvodem byla vážná hospodářská krize, která zasáhla Ukrajinu, jakmile byly zrušeny veškeré naplánované principy regulované ekonomiky a uvolněný ceny. Kolaps trhu reklamy, byť se jednalo pouze o malou epizodu této komplexní hospodářské krize, sehrál relevantní roli ve vývoji ukrajinského tisku a odsoudil jej k nepřijatelné závislosti na moci a penězích.

Ideologická krize se ukázala být utrpením nejen pro bývalé komunisty, jejichž ideologie utrpěla drtivou ránu, ale také pro národní demokraty a jejich hlavní oponenty. Získaná moc zavazovala převzít odpovědnost za průběh dějin, což znamenalo, že je nezbytně nutné konsolidovat společnost v několika klíčových oblastech. Masové povědomí žít ve stejné ideologii, slepě uznávat státem diktované hotové pravdy a nezvyk pracovat na vlastní pěst vyžadovaly stejně silnou setrvačnost jako budování komunismu. (Kelasjev 2003)

Pravobřežní Ukrajina, a to zejména její západní region, rychle a téměř jednomyslně změnila polaritu a začalo se zde aktivně rozvíjet téma národního obrození, velebena byla jména jako např. Bandera, Melnyk, či Konovalets. V tomto směru se projevila historická zkušenost zdejšího kraje v posledních stoletích, zejména v oblasti agrární ekonomiky, která předvídala určitou ekonomickou nezávislost bývalých sovětských republik.

Zato levobřežní Ukrajina, zejména Donbas, historicky inklinovala k severnímu sousedovi. Velké podniky měst a průmysl vyžadovaly pro svoji existenci silnou podporu ve vztazích se subdodavateli, dodavateli, i surovinovými základnami ve všech bývalých sovětských republikách. Historie vzniku promoskevské Doněcko-Krivoj Rožské republiky téměř současně se Západoukrajinskou lidovou republikou jasně dokazuje, že tyto regiony již dlouho stály k sobě zády. Možnost svobodně vyjadřovat myšlenky náhle ukázala, že se jejich snahy dramatickým způsobem rozcházejí. Tisk s novodobými tendencemi odkrýval především bolestivé problémy společnosti tak ve skutečnosti jitřil staré rány. (Lushnycky 2009)

V atmosféře ideologické nejistoty způsobené pádem komunistické ideologie, pluralismu myšlenek a nedostatku jednotného integrujícího názoru pro všechny obyvatele se začala část tisku instinktivně stranit vládním orgánům, druhá část se od nich úmyslně se vzdalovala. (Kelasjev 2006:110). Nicméně obě skupiny se ocitly v mimořádně obtížné hospodářské situaci, nemohly čerpat z místního rozpočtu, na který spoléhaly v první řadě. Ve stále větším úpadku byl také reklamní trh, na nějž zase spoléhaly jiné subjekty.

Rychlý kvantitativní nárůst periodického tisku ze 2263 titulů v roce 1992 na více než 6000 titulů v roce 1998, ze 70 vydavatelství na téměř 850 ve stejných letech není však žádným ukazatelem míry úspěchu, protože celková sledovanost tiskových médií poklesla o 8-10 procent (podle nákladu periodika) a „elektronická média“ se z důvodu nedostatku personálu pro vytvoření vlastního produktu a nedostatku financí na nákup vybavení a vysoce kvalitních licencovaných zahraničních programů protloukala s přetrvávajícím hudebním „maratonem“ a nekvalitními kopiemi amerických filmů, které nebylo vůbec možné z důvodu technických kvalit vysílat v přímém přenosu. (Buchtatij 2005: 81-82)

Prudký nárůst počtu redakci extrémně zhoršuje problém zaměstnanců. Lidé, kteří využili právo udělené zákonem a založili svoje vlastní periodika nebo vydavatelství, neměli většinou potřebné vzdělání a zkušenosti v oblasti tvůrčí práce, médiích, ve vydavatelstvích nebo řídících funkcích. Bývalí učitelé, v lepším případě novináři nižších struktur starého tisku statečně nesli odpovědnost za své vlastní redakce, které však rychle zkrachovaly, pokud už ne finančně, tak profesionálně. Hlavními příčinami jejich úpadku byla politická, profesionální a 41 vědecká neschopnost, tzn. neschopnost budovat vztahy s vědou. Noví pracovníci v oblasti mediální sféry nedokázali budovat potřebné vztahy a vazby s vládou, neuměli vytvářet vysoce kvalitní a konkurenceschopné produkty a nerozuměli na teoretické úrovni problémům, kterými se média zabývala. (Tarasuk 1997)

Za obecně pozitivní by měl být na Ukrajině považován proces vzniku několika desítek poměrně konkurenceschopných novin, kterým se podařilo překonat všechny překážky a obtíže a posílit své organizační a finanční struktury. Tato média se později dostala na mediálním trhu do vůdčích rolí. Na počátku tohoto procesu stály noviny „Poserednik“, pak vznikly „Express objava“ (Kyjev), „Express Club“ (Lugansk), „Sobytie“ (Dněpropetrovsk) a další. Původně existovaly jako čistě propagační tisk, poté, co se přesvědčily o vlastních schopnostech, začaly část svého tiskového prostoru, konkrétně jednu čtvrtinu, přenechávat pro informace o společenském a politickém životě. (Nižnik 1997: 58)

Ukrajina se v roce 1995 vydala na tvrdou a dlouhou cestou formování rozsáhlého systému pro přípravu kvalifikovaného mediálního personálu. Na podporu Kyjevského institutu žurnalistiky vydala v roce 1996 Lvovská Fakulta žurnalistiky první odborníky v mediální sféře. Začaly se otevírat nové katedry a oddělení žurnalistiky jak na státních veřejných vysokých školách (Charkov a Luhansk, 1995), tak i na vysokých školách soukromých (Simferopol, Doněck, 1993). Veškerá tato činnost se však nachází v počátcích, chybí kvalifikovaní pedagogičtí pracovníci i silná materiálně-technická báze. (Aristova 2000: 275)

To je také jeden z důvodů, proč na Ukrajině stále zůstává vysoký rating ruských televizních stanic „ORT“, „RTR“, „TV-6“, „NTV“. Jde nejen o tradiční závazek k moskevským „televizním hvězdám“ a dlouhodobě oblíbeným pořadům, ale především o fakt, že ukrajinské televizní stanice, včetně mnoha regionálních veřejných vysílacích společností, často nejsou, co se kreativity týče, konkurenceschopné a až na velmi vzácné výjimky jsou opatřeny razítkem méněcennosti. Vytváření společných studií s evropským („1 + 1“) a ruským („Inter“) kapitálem sice posunul skutečnost, ale ne natolik, aby byl informační prostor Ukrajiny považovaný za mediálně bezpečný a svobodný.

Jak správně zdůrazňuje vědec O. Chekmyshev, který se zabývá výzkumem moderního ukrajinského tisku, Ukrajině v současnosti nehrozí reálné informační nebezpečí zvenku, jako spíše zevnitř. Dramatické příběhy z let 1996 – 1998 o uzavření televizních stanic „Vikna“, „Pislamova“, „7 dní“ a novin „Pravda Ukrajiny“ dokazují, že síly odporu postupnému osvobození tiskové zprávy neskládají zbraně. Tyto příběhy jsou znamením postupné demokratizace veřejného života a dalšího sociálního pokroku. (Klučkovska 2006: 4) 42

Největší pokrok ve srovnání s ideologickými, organizačními, finančními a materiálními trendy se objevil ve světových médiích v legislativním procesu. Celina, kterou zanechali v této sféře komunisté, se projevovala v tom, že v bývalém Sovětském svazu nebyl přijat žádný zákon o tisku. V případě, že byly řešeny finanční a materiální problémy podpory médií, řídila veškerá usnesení a rozhodnutí strana. Nejmenší otvor v této nedobytné stěně, Gorbačovův zákon o sdělovacích prostředcích, rozvrátil během několika měsíců nejen svět komunistického tisku, ale i veškerou starou společnost. Ukrajinský parlament, vláda a pozdější prezident museli začít s (tiskovou) činností prakticky od nuly, a to v prostředí již existující krize, která se rychle prohloubila. (Galumov 2004)

Nyní, při pohledu na společně vynaložené úsilí v této sféře, můžeme říci, že na konci roku 1997 byl vytvořen právní prostor s rozvinutým systémem, který zahrnoval:

- ustanovení, zejména články 15, 34, 54, 85 a další;

- 15 zákonů s řadou příloh a dodatků, přičemž nejdůležitějšími dodatky jsou: „O tištěných médiích“, „Otelevize a rozhlas“, „O informaci“, „Národní rada ukrajinské televize a rozhlasu“, „O systém veřejnoprávní televize na Ukrajině“, „O nakladatelství“, „O reklamě“, „O autorské právo a práv s ním souvisejících“, „O státní podporu médií a sociální ochranu novinářů“, a tak dále;

- Prezidentské dekrety, jako je například na „Státní program rozvoje národního vydavatelství a médií pro období do roku 2000“ (1995);

- usnesení parlamentu, například „o tvorbě veřejného televizního vysílání na Ukrajině" (1997);

- usnesení kabinetu ministrů, například „O státní registraci tištěných médií, zpravodajských agentur a výší registračních poplatků“ (1997), nebo „O tarify za distribuci periodik“ (1996) atd.;

- Řád ministerstva informací, Ministerstva práce atd. (Pokalčuk 2009:10)

Nicméně definované byly i nové problémy v procesu rozvoje informačního zákonu na Ukrajině. První z nich je zapříčiněn neúplností legislativního ramce. Stále existují některé oblasti vyžadující regulaci. Například zákon stanovil odpovědnost za neposkytnutí informací novinářům ze strany úředníků, ale rozsah této odpovědnosti není určen. Některá ustanovení právních předpisů mají spíše charakter doporučení nebo návrhu, než přísného a spravedlivého zákonu.

Další problém tkví v nedokonalosti mechanismu pro provádění zákonů. Část z nich má spíše povahu přání než právní normy a nejsou dány sankce za jejich porušování. Zákon také v některých případech nestanovil mechanismy k zavádění těchto standardů do praxe. Pozoruhodným příkladem je oddálení zákonu „O státní podpoře sdělovacím prostředků a sociální ochraně novinářů“ Státní radou, který téměř rok neplatí v právní praxi pro nedostatek politické vůle, financí solidarity novinářů. (Lushnycky 2009)

Třetí problém spočívá v tom, že vlivným faktorem zůstává právní neznalost mediálních profesionálů, právní nihilismus, nepříjemná tradice zanedbávat zákon, „telefonní právo“ a jiné negativní a antisociální jevy, kterým je třeba vyvarovat se při budování právní demokratické společnosti. Tyto jevy způsobují četné konflikty a skandály ve světě médií a kolem něj. (Bard 2004) Ke konci století a tisíciletí se tedy mohou současníci identifikovat s různými pocity: nezávislá Ukrajina je obnovena, ukrajinský tisk je na cestě civilizovaného rozvoje. Nyní je potřeba, aby se vše transformovalo v realitu života a v její adekvátní odraz v médiích.

2.9. Ukrajinský mediální systém za vlády prezidentů Viktora Juščenka a Viktora Janukovyče (2005 - 2014)

I když stav svobody tisku v post-sovětské Ukrajině nebyl nejlepší, zlepšil se po příchodu Oranžové revoluce v roce 2004, kdy se prezidentem stal Viktor Juščenko. Juščenko se k moci dostal poté, co si členové Hnutí protestu proti údajně zmanipulovanému hlasování vynutili uspořádání nových prezidentských voleb. Konflikt zdůraznil rostoucí propast ve společnosti mezi těmi, kteří jsou orientováni na východ směrem k Rusku, jako je Janukovyč, a těmi, kdo se ubírají na Západ, tedy do Evropy, jako například Juščenko.

Přestože se v průběhu vlády Juščenka mediální zákony nezměnily, je stav svobody tisku v této době obecně považován za lepší. Po zvolení prezidenta Janukovyče je však stav svobody médií opět okleštěn. Důsledkem finanční krize, která propukla v roce 2008, bylo mimo jiné i to, že se média ocitla v rukou oligarchů. Normou pro novináře a vlastníky médií se stává autocenzura. (Bortnikov 2007:300)

I mimo Ukrajinu bylo široce diskutováno rozhodnutí soudu, který zrušil poskytování analogových frekvencí dvěma soukromým televizním stanicím (5. Kanal a TVI), jež se kriticky stavěly vůči vládě. Kritici předložili obvinění, že za vším stál Valery Khoroshkovsky, spolupachatel Janukovyče a vedoucí bezpečnostní služby země (SBU), jehož manželka údajně

44 vlastnila konkurenční holding Inter Media Group. Khoroshkovsky však tato obvinění popřel. (Sklarenko 2008: 171)

V době vzniku této práce řídí Ukrajina Výbor ministrů při Radě Evropy, nachází se v závěrečné fázi jednání o dohodě pro založení zóny volného obchodu s Evropskou unií a získání asociovaného členství v EU. V létě roku 2012 se na Ukrajině a v Polsku konalo Mistrovství Evropy ve fotbale (Euro 2012), v říjnu téhož roku 2012 proběhly v zemi parlamentní volby. V roce 2015 má Ukrajina přejít z analogového na digitální vysílání.

Za regulace a licencování televizního a rozhlasového vysílání je zodpovědná Národní rady Ukrajiny o televizi a rozhlasu. Televize je dle kritérií velikosti publika a příjmu z reklamy nejdůležitějším mediálním prostředkem. Odhaduje se, že 80 procent populace získává informace právě z televizního vysílání. Podle Ukrajinského Tyžně (květen 2011) ovládá 80 procent národního televizního trhu mediální společnosti vlastněné oligarchy a státem. Mnozí pozorovatelé však tvrdí, že určit vlastníka je obtížné kvůli neprůhlednosti mediálního trhu. (Govorucha 2009: 1-12)

Dále se budeme věnovat některým důležitým ukrajiským média a obvinění, který se podíli na vývoji média na Ukrajině.

Inter je obchodní společností, kterou údajně vlastní manželka Khoroshkovskeho. Padla obvinění, že díky kontaktu s Khoroshkovskym je tato stanice blízka vládě a vytváří příjemné prostředí pro politické soutěže. Někteří Inter také obvinuji, že poskytuje přímý přenos protivníků, kteří svou rivalitu pouze předstírají, aby současná vláda působila nestranným dojmem. Stanice se chlubí nejpopulárnější show Velká politika s Jevgenijem Kiselyovem.

„1 + 1“ je obchodní stanicí, jejímž vlastníkem je Ukrajinec židovského původu Igor Kolomoisky. Kromě mediální sféry podniká Kolomoisky i v oblasti bankovnictví, kovů a letectví. Kritici obviňují Kolomoiskeho ze závislosti na vládních zakázkách, kterým je loajální vládě.

Ve vlastnictví Viktora Pinčuka, který je švagrem bývalého ukrajinského prezidenta Leonida Kučmy, se nacházejí komerční televizní stanice „STB“, „ICTV“ a „Nový kanál“. Někteří tvrdí, že obvinění z vraždy opozičního novináře Georgije Gongadze bylo použito jako prostředek tlaku na Pinčukem, s cílem udržet ho pod kontrolou.

„Ukrajina“ je komerční televizní stanice vlastněná Rinatem Achmetovem, prezidentem fotbalového klubu „Šachtar“. Má také podíly v bankovnictví, hornictví a telekomunikacích.

Další komerční zpravodajskou stanicí, jejímž vlastníkem je podnikatel a politik Porošenko, je „5. kanál“. Porošenko byl hlavním sponzorem Oranžové revoluce, za vlády Juščenka ministrem zahraničí a nyní je prezidentem Ukrajiny. Lokálně hraje rozhlas větší roli, i když je v Kyjevě více než 40 rozhlasových stanic, včetně státních. Tištěná média mají obecně velký vliv, a pro čtenáře je publikována řada knih v ukrajinštině a ruštině. Několik bulvárních periodik s největším nákladem je tištěno pouze v ruštině. Bez ohledu na rostoucí trh zůstává reklama slabým zdrojem příjmů a mnoho médií je závislých na podpoře sponzorů. (Buchtatij 2008: 136- 139)

Populárním zdrojem zpráv se stává internet s velkým množstvím neutrálních, prostranických a provládních stránek. V červnu roku 2010 bylo na Ukrajině 15,3 milionů uživatelů internetu.

Média na Ukrajině lze charakterizovat jako částečně nezávislá. „Reportéři bez hranic“ (RSF) snížili index svobody sdělovacích prostředků na Ukrajině s 89 až na 131 s odvoláním na to, co nazývají „pomalé a konstantní zhoršení svobody tisku" od doby, kdy byl do funkce prezidenta zvolen Janukovyč. Také upozornili na vážné střety zájmů, které ohrožují pluralitu sdělovacích prostředků na Ukrajině. Jedním z hlavních problémů na Ukrajině je polarizace společnosti na úrovni jejího rozkolu. Protikladnost společnosti je i tím, co je často popisováno jako nesouhlas mezi příznivci užších vztahů s Ruskem a stoupenci užších vztahů se Západem. Rozkol má kulturní, jazykové a politické aspekty. Členové Strany regionů Janukovyče popírají fakta uváděná RSF11. Nicméně novináři, kteří jsou kritičtí vůči současné vládě nebo podporují opozici, se s větší odhodlaností zaměřují na to, co popisují jako represivní podmínky, které zahrnují i masivní šíření autocenzury. (Sklarenko 2008: 178)

Zástupci médií, nevládních organizací a diplomaté paušálně věří, že se stav svobody tisku během Oranžové revoluce mírně zlepšil, avšak během posledních tří let došlo k jeho opětovnému úpadku. Na straně jedné byly vyjádřeny obavy, že se Ukrajina, obdobně jako Rusko a Bělorusko, pohybuje na autokratickém modelu, zatímco na straně druhé bylo poukázáno na skutečnost, že se situace ve srovnání s minulou zhoršila „jenom málo“. Ti, kteří nejsou zastánci vlády, dochází k poznání, že novináři zapojení do vyšetřování, mají tvrdou práci. (Bondarenko 2008:3) Oligarchové, kteří vlastní většinu televizních stanic, nemají rádi kritickou žurnalistiku, jelikož by mohla ohrozit jejich další obchodní zájmy, nebo vyvolat negativní reakci ze strany státu. Mezitím stále větší množství diváků upřednostňuje zábavné pořady a talk show nad zprávami. (Sklarenko 2008: 180)

11Reportéři bez hranic 46

Mnozí komentátoři otevřeně obvinili Západ z toho, že údajně se nezajímá o situaci tisku na Ukrajině. Jednalo se o obecné obavy, že ekonomický zájem, který se objevuje v navrhované dohodě mezi EU a Ukrajinou, demonstroval tuto skutečnost: Západ má zájem především o zajištění ekonomických zájmů a k lidským právům a dalším otázkám demokracie má v úmyslu vrátit se později. Představy o tom, jak vyváženě vysvětlit mediální události na Ukrajině, obdobně jako názory na zdejší svobodu tisku, jsou taktéž polarizované. Obecným zájmem pozorovatelů bylo zajistit, aby televizní a rozhlasová žurnalistika upozorňovala na činnosti opozice. Tento názor vláda nezpochybňovala

Jediným světlým bodem v oblasti svobody sdělovacích prostředků na Ukrajině za vlády prezidenta Viktora Janukovyče bylo přijetí zákonu o přístupu k veřejným informacím, který vstoupil v platnost dne 10. května 2011. Zákon vyžaduje, aby vláda poskytla přístup k informacím o svých činnostech a rozhodnutích a udělovala tresty těm, kteří úmyslně staví novinářům překážky do jejich práce. Zákon také předpokládá odpověď na žádost o informace během pěti dnů a v mimořádných situacích i během dvou dnů. (Buchtatij 2009: 215-221) Vládní úředníci, nevládní organizace, diplomaté a novináři se jednotně shodují, že se jedná o pozitivní vývoj. Nicméně konečná efektivita těchto opatření se bude odvíjet od toho, do jaké míry bude zákon realizován.

Paušálně novináři vyjádřili názor, že se vláda snaží o aplikování zákonu v praxi. Počet odpovědí na žádosti o informace se zvýšil. Nicméně varovali, že doba pro přípravu informací a jejich zpřístupnění je zdlouhavá. Podle žurnalistů ztratí zákon platnost, pokud někteří zákonodárci a úředníci nemají zveřejňovat svoji finanční situaci a svoje vlastnictví.

Kapitola 3. Metodologická část

3.1 Vymezení výzkumného problému

Vyhlášení nezávislosti Ukrajiny vedlo k radikálním změnám ve způsobu sociálně- politického života, jakož i příslušné transformaci mnoha sociálních institucí, včetně hromadných sdělovacích prostředků. Aktuální problémy vzniku a fungování médií na Ukrajině, stejně jako jejich jednotlivých segmentů, se promítly do tvorby mnoha ukrajinských vědců. Mnoho prací se zabývá činností hromadných sdělovacích prostředků na trhu a dalšími aspekty fungování médií, nicméně stále schází globálnější pohled na ukrajinská média jako komplexní komunikační systém sociálně-ekonomických vztahů a vzájemných závislostí všech jeho prvků. Proto tato diplomová práce se bude zabývat ukrajinským mediálním systémem. S ohledem na to, že Hallin a Mancini se ve své knize skoro vůbec nezabývali analýzou médií v zemích bývalého Sovětského svazu, a to z důvodů odlišných sociálních, ekonomických, politických a kulturních procesů v sovětské společnosti, není zcela jisté, zda lze jejich teorii použít k analýze mediálního systému Ukrajiny, a pokud ano, s jakými limity. A v tomto smyslu může mít naše analýza dvojí přínos. Nejenže se v ní pokusíme o analytický popis empirické skutečnosti, ale při této příležitosti ověřujeme zároveň platnost a limity určitého teoretického modelu. A v tomto smyslu má zkoumání mediálního systému Ukrajiny svůj přínos také pro probíhající komparativní výzkum mediálních systémů. Jak podotýká Benson (2009: 621), je potřeba rozšířit tento výzkum mimo Evropu a Spojené státy.

Cílem výzkumu je analyticky popsat a klasifikovat mediální systém Ukrajiny podle teorií Hallina a Manciniho (2004).

Jinými slovy, v této práci se pokusíme identifikovat základní rysy a charakteristiky mediálního systému Ukrajiny a následně se pokusíme přiřadit mediální systém Ukrajiny k jednomu z modelů definovaných v publikaci Moderní mediální systémy (2004).

3.2 Formulace výzkumných otázek

1. Jaké jsou základní rysy a charakteristiky mediálního systému Ukrajiny?

2. Lze identifikovat nějaké základní nebo určující vývojové trendy, kterým podléhal vývoj ukrajinského mediálního systému po úpadku Sovětského svazu a získání nezávislosti.

3. Podobá se ukrajinský mediální systém některému ze tří modelů rozpracovaných Hallinim a Mancinim (2004)?

3.3 Výzkumná metoda

Tato diplomová práce bude pojata jako případová studie (case study). Případová studie se dá definovat jako detailní studium jednoho či několika málo případů za účelem aplikace získaných poznatků při porozumění analogickým případům, resp. důkladné prozkoumání jednoho případu přispěje porozumění případům podobným. (Hendl 1997:104). Pedagogický slovník zavádí definici:„Výzkumná metoda v empirickém pedagogickém výzkumu, při níž je zkoumání podroben jednotlivý případ (např. žák, malá skupina žáků, jednotlivá třída, škola apod.), detailně popsán a vysvětlován, takže se dochází k takovému typu objasnění, jehož při zkoumání týchž objektů v hromadném souboru nelze dosáhnout. Výhodou metody je možnost hlubokého poznání podstaty případu, nevýhodou omezenost zobecnitelnosti výsledků.“ (Průcha 2001,s.188-189)

Případová studie je podle Yin tzv. strategií pro výzkum dopředu stanoveného jevu, v mezích jeho skutečného kontextu, za předpokladu, že mezi jevem a kontextem nejsou zcela rozpoznatelné meze. Případová studie je metodou kvalitativní, neboť je schopna odpovědět na základní cíle kvalitativního výzkumu, to znamená, že zkoumá přítomné jevy do hloubky ve skutečném kontextu, především pokud nejsou hranice mezi jevem a jeho souvislostmi přesvědčivě jasné. (Yin 2009, str. 18)

Podle Hendla se případová studie zabývá detailním studiem jednoho případu nebo několika málo případů. Naopak ve statistickém šetření shromažďujeme poměrně omezené množství dat od mnoha jednotlivců (nebo případů), v případové studii sbíráme velké množství dat od jednoho nebo několika málo jednotlivců. V případové studii jde o absorbovaní složitosti případu, o popis vztahů v jejich jednotnosti.(Hendl 2005: 104)

Yin rozlišuje mezi třemi možnými typy případů, které odpovídají třem různým racionalitám případové studie. Jelikož v případě tohoto výzkumu budeme de facto testovat určité limity teorie Manciniho a Hallina tím, že ji uplatníme ve vztahu k mediálnímu systému jiného typu

než západní liberální demokracie, ukrajinský mediální systém bude představovat tzv. kritický případ (critical case). (Hallin-Mancini 2004: 38-41)

Za účelem odpovědi na výzkumné otázky provedeme analýzu sekundárních dat.

Získané kvantitativní údaje (z důvěryhodných zdrojů, například materiály Národní rady Ukrajiny o rozhlasovém a televizním vysílání, rating „Reportéři bez hranic“, „Telekritika“, Státní registr tiskového média, data státního rozdělení podniku periodik „Press“ a další) nám umožnily sledovat základní vlastnosti ukrajinského mediálního systému a určit, který z modelů navržených Hallinem a Mancinim mu nejvíc odpovídá.

Předkládaná studie využije pro analýzu ukrajinského mediálního systému teorii autorů Hallina a Manciniho(2004). Tito autoři sledují při klasifikaci mediálních systémů čtyři hlavní parametry: „(1) Vývoj mediální trhů, se zvláštním zřetelem k výraznému či nevýraznému vývoji tisku s masovým nákladem; (2) politický paralelismus; to je úroveň a povaha propojení médií a politických stran nebo, šířeji pojato, rozsah, v jakém mediální systém odráží hlavní politické členění společnosti; (3) vývoj novinářského profesionalismu; a (4) stupeň a způsob intervence státu do mediálního systému.“ (Hallin – Mancini 2004: 49)

Hallin a Mancini dodávají, že nejsou prvními, kdo vymezil tyto čtyři parametry. Jejich předchůdci byli Blumler a Gurevitch , kteří navrhli čtyři parametry srovnávací analýzy: 1. úroveň statní kontroly masových médií; 2. stupeň ideového stranění masových médií; 3. úroveň integrace mediálních a politických elit; 4. podstata legitimizace mediálních institucí. (Hallin – Mancini 2004: 50)

Z hlediska autorů je analýza médií možná pouze v případě použití komplexního přístupu zohledňujícího souhrn všech čtyř proměnných a také s přihlédnutím k složitosti vnitřní povahy každého z nich. (ibid)

3.4 Operacionalizace

Čtyři aspekty mediálních systémů identifikované Hallinem a Mancinim je třeba převést do sady empiricky pozorovatelných ukazatelů. Za účelem reflexe vývoje masového tisku v dané zemi Hallin a Mancini sledují následující ukazatele:

• prodané množství novin (v poměru na tisíc obyvatel), • sledovanost televizních stanic, 50

• genderové rozdělení publika, • oddělení senzačního tisku od tisku seriózního, • rozdílné role tisku a elektronických médií (Hallin Mancini 2004).

Co se týče konceptu profesionalizace, zaměří se tato práce na vnímání žurnalistického profesionalismu a také na :

• stupeň autonomie, • vlastní profesní normy, • orientaci na veřejnou službu.

Pro kategorii politického pluralismu v první řadě rozebereme míru instrumentalizace12 ukrajinských médií a jaký vliv na média měl historický vývoj. Budeme sledovat:

• do jaké míry se politický systém (rozdělení na strany a ideologie) a jeho rozdělení odrazí v mediálním systému dané země, • existenci stranického tisku, • organizační propojení media a politických stran, • pojetí role novinářů a žurnalistickou praxi, • interní nebo externí pluralismus, • model veřejnoprávního vysílání.

Posledním parametrem je stupeň a způsob intervence státu, abychom k tomu dospěli, budeme zkoumat:

• ustanovení regulace média, • cenzuru a další druhy politického tlaku, • vlastnictví mediálních organizací, • stát jako zdroj informací a „primární dirigent“ zpráv (Hall 1978).

V konečném důsledku jsou vzájemné vztahy těchto čtyř dimenzí komplexní. Mají být posouzeny empiricky pro každý nový případ v rámci studie. V důsledku toho se mohou

12 Instrumentalizací míníme kontrolu médií vnějšími aktéry – stranami, politiky, sociálními skupinami nebo ekonomickými aktéry usilujícími o politický vliv – kteří využívají zásahů do světa politiky. (Hallin – Mancini 2008: 66)

„vzájemně ovlivňovat jeden druhého v důležitých ohledech, ale také měnit nezávisle na sobě.“ (Hallin Mancini 2004:45).

Kapitola 4. Analytická část

Analýza ukrajinského mediálního systému na základě parametrů publikace „Současné mediální systémy“ D. Hallina a P. Manciniho

Analýza této diplomové práce, tj. rozbor mediálních systémů na Ukrajině, vznikla pomocí užití čtyř parametrů nebo měřítek vytvořených Hallinem a Mancinim (Hallin-Mancini 2004).

Podíváme se tedy na každý z parametrů zvlášť použitím již stanovených indikátorů, které jsme vymezili předem, jaké události rozvoje Ukrajiny měly největší vliv na stanovení a rozvoj mediálního systému.

4.1 Klíčové ukazatele pro rozvoj ukrajinského mediálního systému událostí

Jak se Ukrajina během posledních několika století vyvíjela a měnila se, měnil se a vyvíjel spolu s ní i mediální systém. Po rozdělení Polska byly pravobřežní Ukrajina, Volyn a Podolí v letech 1772 – 1795 začleněny do ruské říše, Galicie (levobřežní Ukrajina) patřila do Habsburské monarchie – rakouského císařství a později Rakousko-Uherska. Po pádu ruské říše 20. listopadu 1917 byla vyhlášena autonomní Ukrajinská lidová republika a v prosinci 1917 v Charkově Ukrajinská lidová republika. 9. ledna 1918 Ukrajinská lidová republika vyhlásila nezávislost. Nicméně občanská válka skončila zřízením sovětské moci a vytvořením Ukrajinské SSR, která zabírala většinu území moderní Ukrajiny. V roce 1922 se ukrajinská SSR stala jedním ze zakládajících členů SSSR. (Toločko, 2000)

Jako klíčové události, které měly největší vliv jak na média, tak i na stát obecně, můžeme podle naší teoretické časti definovat období 18. století, kdy byla Ukrajina po rozdělení Polska pod vládou ruské říše – což dalo impuls pro hybridní vývoj státního jazyka – ukrajinština a ruština. Po revoluci v roce 1905 byl vládou zlikvidován ukrajinský tisk, došlo ke konfiskaci literatury, která již existovala v ukrajinštině. Rozpad Sovětského svazu a následné vyhlášení nezávislosti Ukrajiny zapříčinil, že již v roce 1990 byl rusky jazyk byl vyhlášen jako státní jazyk SSSR, kam patřila do roku 1991 Ukrajina. V roce 2004 (Oranžová revoluce) byl 53 tisk nástrojem odhalení vlády. Za mandátu prezidentů Juščenka a Janukoviče (snaha asociace s Evropskou unii) se média stala více nezávislá na státu, vznikl stranický tisk – v závislosti na svých sférách zájmů, média si mohla zvolit, kterou stranu bude podporovat, došlo k přerozdělení vlastnictví médií. Z kraje aktivní fáze informační války (Majdan nebo, jak se na Ukrajině říká, revoluce důstojnosti) proběhl zákaz vysílání ruských pořadů, média fungují pro politické zájmy, aktivně se rozvíjel internet. Informační válka způsobila to, že tutéž stejnou událost různá média popisovala úplně jinak – podle svých zájmů – můžeme mluvit o tzv. principu porušení objektivnosti v informovaní publika o probíhajících událostech.(Golubev 2014). Podle Kulyka nechaly Majdan a občanská válka stopy v každodenním životě občana Ukrajiny, jejich důsledky měly vliv na veškeré aspekty, včetně ukrajinských médií. (Kulyk 2016)

Jak zdůraznil S. Golubev, téměř všichni vědci studující tvorbu ukrajinských médií, pokud jde o politickou svobodu a autonomii, mají tendenci rozebírat stejné etapy ve vývoji médií na Ukrajině, které se shodují s obdobím politické transformace ve státě a vztahující se k různým obdobím vlády ukrajinských prezidentů. (Golubev 2015)

Roky mezi léty 1995 a 2004 představovaly éru rychlého růstu médií. Současně však cenzura a tlak na média a novináře rostla. Smrt Georgije Gongadze, nezávislého novináře, byla vrchol, který přesunul místní odborné záležitosti do mezinárodní sféry. Tlak a konfrontace mezi novináři a vládou se stupňovala přes rok 2004 a přešla do „zpravodajských nepokojů13“ před oranžovou revolucí.

4.2 Stupeň vývoje mediálního trhu a hromadných sdělovacích prostředků na Ukrajině

Nejpopulárnějším médiem na Ukrajině je televize (Tab. 1.1). Ukrajina se z „národu, který čte“ proměnila na „národ, který se dívá“. Televize má nyní nejen diváky, ale i respekt a uznání dříve připisované tištěným médiím (de Smaele 2010:14). Podle průzkumu Univerzity Gorshenin 2013 (před Majdanem, který vedl k explozivnímu růstu internetového publika) 58,2 % Ukrajinců získávalo zprávy především z televize. Podle statistiky TNS se na televizi dívá více než 15 milionů občanů (35 %), tištěná média konzumuje 12 milionů občanů (28 %), rozhlas zaujímá třetí místo s 10 miliony (24 %), a internet (překvapivě, ale když si řekneme,

13 Newsroom riots 54 kolik lidí staršího věku neumí používat počítač a preferuje televizi) jenom 5,2 milionů (12 %) (Podgorna 2015).

Více než 75 % televizního trhu patří do čtyř mediálních skupin, jsou to „Inter“ (majitelé – Firtash Dmitro a Sergej Lyovochkin, 21,42 %), „1 + 1“ (Igor Kolomoisky, 20,49 % ), „StarLightMedia“ (Viktor Pinchuk, 21,68 %) a „Ukrajina“ (Rinat Achmetov, 12,65 %).14 Všechny stanice, které patří do žebříčku TOP 10 a mají průměrný podíl sledovanosti více než 2 %, patří těmto holdingům.15 Kromě kanálů „admirálů“ („Inter“, „Ukrajina“, „1 + 1“, STB a ICTV) jsou v první desítce také „Nový kanál“ (StarLightMedia), NTS, „Mega“ a K1 („Inter“) „2 + 2“ a TET („1 + 1“).

Podle Národní rady pro rozhlasové a televizní vysílání existuje 791 licencovaných televizních a rozhlasových společností na Ukrajině, 28 z nich je ve vlastnictví státu. 522 (63 procent) buď nevysílá, nebo jsou uzavřeny. Existuje 59 společností provozujících kabelové televize, které udržují asi dva miliony předplatitelů. Drtivá většina televizních a rozhlasových stanic jsou regionální nebo místní, včetně 322 televizních stanic, 417 rozhlasových stanic a 44 kombinovaných (televizní a rozhlasové vysílání).16

Po krátkém zájmu o nezávislé (tedy ty, které nejsou součástí čtyřech vedoucích televizních skupin) informační stanice – Stanice 5, Stanice novin 24, „Espresso TV“ jejich sledovanost klesla, s výjimkou stanice „112 Ukrajina“. Mezi stanice, které nepatří do zmíněných mediálních skupin, jen tato má podíl na publiku více než 1 % a blíží se k první desítce. Skutečný vlastník není znám. Podle vyšetřovaní z let 2013 – 2014 byl jeho zakladatelem ministr vnitra vlády Azarova17 Vitaliy Zakharchenko. Od 1. ledna 2014 televizní měření sledovanosti na popud Industriálního televizního výboru pořádá Ukrajinská pobočka mezinárodní společnosti „Nielsen“. V předchozí dekádě operátorem „people meter“ panelu byla společnost GFK Ukrajina.18

V květnu 2015 byl Nejvyšší radou přijata novelizace zákona Ukrajiny o reklamě (o podílu reklamy, která je distribuována v televizi a rozhlasu), který odstranil kvóty na inzerci v denním objemu vysílání televizních stanic a snížil kvótu pro reklamní hodinu z 20 % (12 minut) na 15

14 Theinsider.ua 15 Mediateka.com.ua 16 European neighbourhood. Journalist Network. Ukraine Media landscape 17 Mykola Janovyč Azarov (ukrajinsky Микола Янович Азаров, rodným jménem rusky Nikolaj Janovič Pachlo – Николай Янович Пахло) je ukrajinský politik. V letech 2010 až 2014 působil jako předseda vlády Ukrajiny, v letech 2004 a 2005 v této funkci působil jako zastupující předseda. Po vítězství Viktora Janukovyče v prezidentských volbách ho v březnu 2010 nahradil ve funkci předsedy Strany regionů. 18 Nielesen media resourse. www.nielsen.com 55

% vysílacího času (9 minut), dále byl v květnu 2015 přijata novelizace některých legislativních aktů Ukrajiny (pokud jde o zvláštnosti vysílání reklamy obsažené v pořadech a stanicích zahraničních vysílatelů). Zakázal reklamní vysílání na ruských stanicích na Ukrajině a legalizován byl vlastní seznam kanálů, které vytváří Národní rada pro televize a rozhlas. V červenci 2014 Národní rada soudně zakázala re-vysílání stanic “První kanál. Vsemyrnaya Set“, „Rusko 24“, „NTV Mir“, „RTR Planeta“ a „TVC International“. Později byly do tohoto seznamu přidány kanály „Zvezda“, „REN-TV“, „RBC-TV“, „LifeNews“, „RussiaToday“, „History“ a další. Celkový podíl publika těchto televizních stanic před zákazem mohl dosáhnout 6 – 7 %.19

Tabulka 1.2 Ukazatele sledování televize po dobu pěti měsíců roku 2015 (leden – květen)

Populace od 4 let, celá Ukrajina

Sledovanost, % Podíl, %

Inter 2,51 13,36

1+1 2,15 11,38

Ukrajina 1,80 9,53

СТБ 1,42 7,51

ICTV 1,37 7,25

Novy kanal 0,91 4,83

NTN 0,89 4,74

ТЕТ 0,57 3,03

2+2 0,54 2,88

Prplusplus 0,42 2,25

К1 0,32 1,68

19 Ukrajinská mediální scéna – 2015: Analytical Report 56

5kanal 0,20 1,08

НЛО-TV 0,18 0,97

Peršij/Era 0,17 0,90

М1 0,15 0,79

QTV 0,12 0,61

24 kanal 0,09 0,48

К2 0,09 0,46

EspresoTV 0,07 0,38

Tonis 0,07 0,37

Celkově 18,85 100,00

Jiné 3,20 16,98

Zdroj: výzkum sledovanosti televize (TV panel), kterou vlastní společnost „Nielsen“, z podnětu televizního průmyslového výboru (Monitoring – Komunikace Alliance). Monitoruje populaci ve věku od 4 let „Všichni na Ukrajině“. Údaje jsou poskytovány z hlediska sledovanosti a podílů.

Na televizi také připadá většina reklamních peněz, jak bylo předpovězeno ukrajinskou Reklamní koalicí, trh s televizní reklamou byl v roce 2016 3,93 miliardy hryven. Klesání reklamního trhu v roce 2014, které dosáhlo 20 %, se zastavilo – v roce 2015 se podle odhadu podaří se zachovat jako v předchozím roce. Trendy naznačují postupnou redistribuci diváků a reklamních rozpočtů ve prospěch internetu, což stimuluje rozvoj on-line televizí a video podcasting (Paschover 2015). Roky 2014 – 2015 přinesly na reklamní trh několik legislativních iniciativ zaměřených na zlepšení situace kanálů v prodeji reklamy: v červnu 2014 přijal parlament novelizaci zákona Ukrajiny o reklamě (č. 322-VII), který povolil reklamní jednotky dělat častější a kratší a reklamou přerušovat zprávy a dětské pořady.

Politické kataklyzmy (Majdan, války, volby) dočasně ovlivnily pořadovou politiku rodinných televizních stanic, z nichž se některé v roce 2014 vzdaly zábavních projektů a vysvětlily to tím, že není správný čas. Záchranu televizního podnikání na vrcholu hospodářské krize přinesly volby, vyživovaly trh fondy z legálních a tajných reklamních rozpočtů. Ale mluvit o televizním

57 vysílání jako ziskovém byznysu nemůžeme. Na jaře roku 2015 se udál v historii ukrajinského mediálního trhu bezprecedentní případ: Stanice TVI, která vede kabelové a satelitní vysílání do celé Ukrajiny, ho zastavilo kvůli finančním potížím. Ale za pár týdnů stanice, která dříve podle neoficiálních informací patřila národnímu poslanci Davidu Zhvaniovi, pokračovala ve vysílání s novým vrcholovým managementem a programovou koncepcí. Iniciativa ukrajinských zákonodárců zprůhlednit vlastnictví médií doposud nebyla účinná.(Lendman 2014)

Odlišný vývoj masového tisku přirozeně doprovází vzájemné rozdílné role tisku a elektronických médií. (Hallin-Mancini 2004: 52) Vztah důležitosti tisku a televize jako informačních zdrojů ukazuje tabulka 1.1 (pozn.: televizní publikum je mnohém větší než publikum tisku).

Tabulka 1.3 Mediální konzumace

Mezi zeměmi s nízkým počtem novin ve vztahu k počtu jeho obyvatel je Ukrajina zemí s nejnižším počtem novin, pak následuje Polsko (Färdigh 2010). Jak jsme již zmiňovali, tištěná média nejsou tak zajímavá pro populaci jako televize, rozhlas a internet. Na Ukrajině se noviny s masovým nákladem začaly šířit koncem 19. a začátkem 20. století. Podle Hallina a Manciniho (2004) vysoké náklady novin jsou charakteristické pro Skandinávii a další části severní Evropy, zatímco nízké jsou typické pro jižní Evropu (Hallin-Mancini 2004: 50).

Statistická ročenka (Statistichnij Schorichnik 2006:482), která spoléhá na data poskytnutá ministerstvem spravedlnosti, oznámila, že v roce existovalo 2,918 různých novin. Celkový náklad se pohyboval kolem 90 milionů vytisků denně, s tím, že na 16 milionů ukrajinských domácnosti připadá 5,5 výtisku na domácnost a kolem 2 výtisků na osobu (Besters-Dilger 2009: 252).

Tabulka 1.4 Prodané množství výtisků novin na tisíc dospělých obyvatel

Norsko (2004) 516 Švédsko (2004) 481 Finsko (2004) 431 Švýcarsko (2004) 420 Dánsko (2004) 353 Rakousko (2004) 311 Nizozemsko (2004) 307 Velká Británie (2004) 290 Německo (2004) 267 Spojené státy (2004) 193 Irsko (2004) 182 Rusko (2007) 177 Kanada (2004) 175 Belgie (2004) 165 Francie (2004) 163 Španělsko (2004) 144 Itálie (2004) 137 Portugalsko (2000) 82,7 Ukrajina 82 Řecko (2000) 77,5

Zdroj: Zdroj: Hallin – Mancini 2004: 51, Färdigh 2010:22

TNS provedla výzkum čtenosti tištěných médií (noviny). Parametry byly následující: 12 – 65 let, bydlící ve městech 50000+, 1000 respondentů. (Khomenok 2012). Vidíme, že Fakti jsou nejčtenější a nejvíce prodávané noviny na Ukrajině. Je to způsobeno tím, že zachycují veškeré aspekty každodenního života, zprávy ze zahraničí, zábavné články. Jsou cenově

dostupné, jeden výtisk stojí 6 UAH =6 Kč.

Tabulka 1.5 Čtenost novin

Cover Cover %

Za jeden měsíc, období Za jeden 2015/2 + 2015/3 měsíc, období 2015/2 + 2015/3

Fakti 1391.57 8.7

Argumenti i fakty 1217.50 7.6

Segodnya 1079.75 6.8

Komsomol’skaja pravda v Ukrajine 822.13 5.2

Express 479.81 3.0

Blik 256.08 1.6

Gazeta po-ukrajinsky 160.81 1.0

Korrespondent 147.55 0.9

Vokrug sveta 98.09 0.6

Ukrajinsky tyzden 45.65 0.3

Weekly.UA 21.68 0.1

Zdroj: TNS.UA

Na reklamě tištěná média vydělávají nejvíce. Líderem tohoto roku byl Fokus: 14,18 mil. hryven. Nicméně, na Ukrajině certifikace nákladu neexistuje; každý vydavatel deklaruje svůj výkon, které nemůže být ověřen. Někdy máme dojem, že číslo je vymyšlené a že to odráží spíše žádoucí výsledek než skutečný. Podle Volodymyra Rubana, hlavního redaktora novin

Komsomolskaja pravda, náklad jednotlivých novin je často přehnaný, třikrát větší než reálný, v zájmu přitahovat inzerenty.

Z tohoto důvodu jsou pro inzerenty prováděny pravidelné průzkumy jedinou agenturou. Společnost „TNS Ukrajina“ definuje „leadery“ publika na trhu tištěného media, měřící vlastnost „popularity“ určitého titulu podle výběrového šetření městských obyvatel měst nad 50 tisíc. Inzerenti se tedy obecně obracejí na první tři až pět „leaderů“ ratingu na TNS.

Tabulka 1.6 Reklamní příjem tištěných médií za rok 2014

Zdroj: Paschover 2015

Stejně jako národní a regionální vydavatelé nemají zájem vyčíslit skutečný náklad svých publikací. Většina publikací naznačuje přehnaný náklad, čímž se snaží manipulovat s reklamním trhem. Proto, abychom byli schopni posoudit náklady, byli jsme nuceni použít údaje výzkumu publika a informací o nákladu předplatného. Obecným trendem posledních let je klesání jak maloobchodu, tak předplatného nákladu. Podle sociologických dat publikum největších deníku nepřesahuje 700 tisíc osob, ze 45 mil. země je to extrémně málo (viz obr. 3.1.), v porovnáni například s Norskem, kde je kolem 600 novin na 1000 obyvatel – největší množství novin v porovnáni s ostatními zeměmi Evropy (Färdigh 2010: 14).

Tabulka 1.7 Publikum národních deníků v tis osob

Data TNS, výzkum MMI Ukrajina, 2014/4 +2015/1

Podle údajů státních podniků z distribuce periodik „Pressa“ na „Katalog publikací Ukrajiny pro rok 2015“ zahrnoval 2,127 titulů publikací, z nichž 1469 mohou být předplatná a odebíraná v zahraničí. Celkový počet publikací distribuovaný v roce 2015: až 42,9 % novin, časopisů a publikací časopiseckého typu – 55,7 %, knihy – 0,7 % a elektronické publikace – 0,7 %. Počet indexů publikace v zahraničí, které platí pro Katalog publikací cizích zemí v první polovině roku 2015, je 6440, včetně novin – 7,5 %, časopisy – 91,6 %, knihy – 0,9 %. (Popov 2009).

Celkový počet zapsaných do katalogu ukrajinských publikací o 12 % menší než bylo nabízeno v předplatném v první polovině roku 2014. Snížení počtu publikací na Ukrajině, vnesených do katalogu pro rok 2015, bylo způsobeno několika faktory: za prvé zánik tištěných periodik vzhledem k obtížné sociálně-ekonomické situaci v průběhu roku 2014 a za druhé anexe Krymu a provedení protiteroristických operací v Doněcku a Luhanských regionech (kolem 30 publikací z těchto oblastí nejsou předplacené). V roce 2015 je předplaceno 11,822,310 kopií národních i zahraničních periodik, což představuje 72,4 % z celkového jednorázového nákladu od 1. ledna 2014 (16,330,790 kopií).

Předplatný náklad zahraničních periodik od 1. ledna 2015 byl 6 750 kopií a nehraje významnou roli na trhu tisku. V důsledku toho předplatné náklady za rok klesly o více než čtvrtinu. Tento kurz vůči roku 2011 (19 154 000 kusů – celkový pokles předplatného probíhá po dobu čtyř let) dosáhl více než 40 %. Podíl státních, místních a zahraničních publikací v obecném nákladu – 11 822 310 kopií – přijatých 2015 předplatných je: národních publikaci 64,2 %; regionálních publikací – 35,7 %; zahraničních publikací – 0,1%. (Popov 2009).

Systém tisku na Ukrajině je v úpadku kvůli klesajícím nákladům a vyšším cenám tiskových služeb, které přinášejí téměř nemožný zisk v této oblasti. To znamená, že analýza prvního parametru odhalila, že v ukrajinském mediálním prostoru jsou nízké náklady tištěných publikaci, které jsou nižší než populární televizní a internetová média zaměřená na politický život země.

Pro analýzu podle Hallina a Manciniho (2004) je neméně důležitý podíl čtenářů podle pohlaví. Protože to „odráží historickou odlišnost podílu na gramotnosti a také odlišné funkce média. Jelikož média byla v jižní Evropě těsněji spjata se světem politiky a ženy byly z této sféry tradičně vyloučeny, mezi ženami se zde nikdy nerozvinul zvyk číst noviny“. (Hallin – Mancini 2004: 51-52) Na Ukrajině je podíl skoro stejný, a to podle Statistické ročenky (Statistichnij Schorichnik 2006) muži – 51 %, ženy – 49 % v roce 2006 (Statistichnij Schorichnik 2006). Podobný podíl je způsoben otevřeným přístupem na vysokou školu a dalším vzděláváním a gramotností.

Tabulka 1.8 Genderové rozdíly v čtenosti novin

Muži Ženy Muži/Ženy Portugalsko (2000) 58,3 24,1 2,41 Španělsko (2000) 47 26,2 1,79 Itálie (1999) 50,2 29,8 1,68 Řecko (2000) 22,5 17,2 1,31 Rusko (2005) 13,7 10,8 1,27 Belgie (2000) 57,9 47,5 1,21 Kanada (2000) 64,6 54,9 1,17 Nizozemsko (2000) 70,8 60,7 1,16 Spojené státy (2000) 59 52 1,13

Ukrajina 51 49 1,04 Švýcarsko (2000) 78 72 1,08 Rakousko (2000) 78,4 73,2 1,07 Francie (2000) 34,3 32 1,07 Spojené království (2000)* 84 79 1,06 Dánsko (2000) 76,1 72,1 1,06 Irsko (2000) 59 56 1,05 Finsko (2000) 87 84 1,04 Norsko (2000) 87 85 1,02 Švédsko (2000) 89 88 1,01

Zdroj: Hallin – Mancini 2004: 52, World Press Trends 2006: 360, World Press Trends

Statistichnij Schorichnik 2006

Nedostatek relevantních dat nám nedovoluje proniknout více do zákulisí mediálního systému Ukrajiny, avšak můžeme poznamenat, že publikum na Ukrajině konzumuje nejvíce televizi. Seriozní tisk je oddělen od bulvárního. Rozdělení na elitní a masový tisk na Ukrajině neexistuje z důvodu, že televize je přístupná pro všechny (99 %) bez ohledu na vzdělanost nebo bohatství. Tištěná média jsou ale preferencí bohatších a vzdělaných. Náklady novin jsou v porovnání s ostatními zemi střední. Podle tohoto parametru Ukrajina nepatři do žádného z modelů.

4.3. Druhý parametr analýzy: určit stupeň politického paralelismu

Vedoucí britský mediální vědec D. McQuail zdůraznil, že média jsou vždy ve středu protínaní třech hlavních sil - ekonomika, politika a technologie, které v konečném důsledku určují strukturu, způsob a modely fungování médií (McQuail 2005: 220). Další důležitou moc vlivu – národní kultury – na seznam přidali Britové J. Kurran a J. Seaton, tím ukazují na význam pro média a žurnalistiku národních tradic, veřejných postojů a hodnot (Curran, Seaton 1997: 326)

Ukrajinská média od doby svého vzniku v 18. století byla charakterizována politickým paralelismem.

Ukrajinská centrální televize je podle různých průzkumů veřejného mínění hlavním zdrojem sociálních a politických zpráv pro veřejnost, stejně jako řada předních tisků a on-line média vlastněná velkými finančními a průmyslovými skupinami, pro které nejsou média hlavním předmětem podnikání, ale nástrojem ovlivňování politiky a ochrany vlastních obchodních zájmů. Top 6 stanic patří podnikatelům, kteří jsou buď spolupracující se současnou vládou, nebo se snaží navázat partnerství s úřady. Jsou to Rinat Achmetov (televizní a rozhlasová společnost Company Ukrajina), Dmytro Firtash a Serhii Lyovochkin (Inter), Ihor Kolomoyskii (1 + 1), Victor Pinchuk (STB, ICTV a Nový kanál). Zprávy na těchto kanálech mají často prvky zaujatosti a nerovnováhy, které se projevují většinou v nedostatečném pokrytí a nedostatkem přítomnosti přímého přenosu opozičních politiků. (Podle sledování Akademie ukrajinského tisku během doby následující po volbách pozornost, kterou televizní pořady věnovaly úředníkům u moci, byla 2,4krát větší než u zástupců opozice.) (Romaško 2012)

Dnes nejvlivnější na trhu zůstávájí Media Group Dmitrij Firtash / Sergei Lyovochkin (Inter), Igor Kolomoisky (1 + 1), Victor Pinchuk (ICTV, Novy Kanal, STB) a Rinat Achmetovem (Ukrajina), na trhu tisku (on-line) rádio – zemědělské podniky UMH (Sergei Kurchenko) a Vesti. Všichni majitelé těchto médií mají své vlastní politické zájmy, které se mění spolu s politickou situací, která bezprostředně ovlivňuje redakční politiku médií (například monitoring Telekritika zaznamenává permanentní válku oligarcha Igora Kolomoiského a Dmitrije Firtashe přímo ve zprávách jejich vlastních televizních pořadu). (Gavrada 2007:20)

Je důležité zmínit, že poprvé 7 dubna 2015 bylo zahájeno veřejnoprávní vysílání na Ukrajině. Stanice UA:Peršij (UA: Перший) v přímém vysílání změnila logo a koncept a stala se veřejnoprávní televizí. Prezentaci nové sezóny se zúčastnil premiér Arsenij Yatsenyuk a prezident Ukrajiny Petr Poroshenko, který podepsal stejný zákon o veřejnoprávním vysílání, přijatý Nejvyšší radou už 19.března 2015. Premiér vyjádřil naději, že do konce roku bude veřejnoprávní televize dosahovat úrovně britské televize BBC. Zmíníme, že veřejnoprávní televize působí v Evropě, zejména ve Velké Británii, Německu, Itálii, Polsku už nějakou delší dobu. „To je zákon, na který Ukrajina čekala 23 let (zákon o veřejnoprávním vysílání na Ukrajině byl přijat v roce 1997, ale stále nebyl uveden do účinku.). Buď vláda neměla vůli, nebo téměř vždy nebyl čas to udělat, protože vláda vždycky chtěla řídit mediální prostor a věřila, že zavést veřejnoprávní vysílaní je jako vypustit džina z láhve. Je to cena, kterou by vláda měla platit za demokracii,“ řekl Poroshenko.

Problém nicméně zůstává v tom, že třeba BBC je financováno publikem, ukrajinské publikum ale není připraveno platit za kvalitní analytiku, objektivní zpravodajství a rezonanční vyšetřování. Lidé jsou zvyklí na bezplatnou televizi a internet – to je základní model mediální konzumaci na Ukrajině. (Porgzen 2016: 17)

Ukrajinská televize zůstává střediskem a nástrojem politického (i volebního) boje. Podle monitoringu Telekritiky období, kdy se informační služby většiny televizních stanic snažily pracovat podle profesionálních standardů, začalo na konci února a skončilo na začátku června 2014. Prezidentské volby proběhly v květnu 2014 a poprvé za deset let nebyly doprovázeny masivním zveřejňováním kompromitujících materiálů, skrytou reklamou a PR politiků v televizním zpravodajství. Nicméně, před parlamentními volbami v říjnu 2014 skrytá reklama opět obsadila zprávy a aktivita manipulace se vrátila k „pre-revoluční“ úrovni.

Většina manipulace a skryté reklamy soustředí zprávy a politické pořady dvou celostátních televizních kanálů: Inter a Ukrajina. Oba směřují veškeré propagandistické úsilí k podpoře politických stran Opoziční blok a Akcionáři, které vlastní Serhiy Lyovochkin a Rinat Achmetov. Přítomnost zástupců „opozičního bloku“ ve vysílání těchto pořadů je neúměrně velká a kritika vlády se podává, aniž by byly dodrženy standardní rovnováhy myšlenek. Vláda a s ní sdružená strana „lidové fronty“ ze své strany udělala několik neúspěšných pokusů tlakem na Inter. Jedním z nejvýznamnějších trendů v televizním prostoru v letech 2014 – 2015 byla tzv. válka oligarchů – otevřená konfrontace mezi Igore Kolomoiskym a „koalicí“, kterou tvořil Dmitrij Firtash a Serhiy Lyovochkin, Rinat Achmetov a Viktor Pinčuk, rozvíjející se v televizním vysílání. Boj o přerozdělení vlivu ve státních monopolech se přelil do informačního prostoru v květnu 2014 a brzy byly zprávy televizních stanic 1 + 1, Inter, ICTV, STB a Ukrajina plné černého PR a kompromitujících materiálů namířených proti oligarchům, jejich podnikání a politickým projektům. Takže na změnu reagovala cenzura a politická diktatura režimu Janukovyče, který si zajistil loajalitou oligarchů „pluralismus cenzur“ oligarchické televizi, když každá ze stanic vytváří manipulativní obraz světa ve prospěch svého majitele (Leschenko 2006).

Během volební kampaně některá média otevřeně nebo skrytě podporují maximálně dezinformační kampaň proti jiným stranám – někdy s pomocí placeného obsahu – postupně oslabují novinářskou důvěryhodnost společností jejich politických soupeřů. Redaktor není nic víc než loutka v bojích vedených vlastníky svých pracovišť. Novináři hlásí, že někdy během programu jsou pokyny jejího vlastníka přenášeny přímo přes sluchátka: „Buď jemnější svými

66 otázkami!“ To je řečeno, v závislosti na tom, kdo je dnešní host ve studiu. Motto „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ také ovlivňuje politiku některých talk show (Porgzen 2016:14).

Mnoho novin má silný stranický vliv (fúze stran s oligarchy by měly být rovněž na paměti). Odhaduje se, že v roce 2002 přibližně 75 procent všech národních tištěných médií patřilo politickým stranám a politickým organizacím, které je opatřily objemnou finanční podporou. Komunistická strana Ukrajiny, která byla založena v roce 1993 jako pozůstatek bývalé Komunistické strany Sovětského svazu, zdědila dobře rozvinutou síť mediální produkce a distribuční infrastruktury v celé zemi. Spolu se svými vnitrostátními Komunist (komunistické), publikované v Kyjevě, strana vydává Kommunist Donbassa (Donbas komunistický), Serp i Molot (Srp a kladivo), Kommunist Kyiivschiny (Kyiv komunistické), Vynitsḱa Pravda, Cherkaska Pravda , Kommunist Podillya, Radyansḱa Volyni (Sovětská Volyň), Pravda Melitopolya (Melitopol pravda) a mnoho dalších, které se silně vyhrazují k prezidentské straně u moci.20

Jiné vlivné noviny se stranickým propojením a finanční podporou patří deníku Tovarisch (soudruh), vydává ho Socialistická strana Ukrajiny, a Naša Gazeta (našich novin), která patří Sociálně demokratické straně Ukrajiny, blízké pobočce Komunistické strany Ukrajiny.

Řada novin a časopisů je produkována radikálními nacionalistickými organizacemi a stranami, například Kongres ukrajinských nacionalistů, Narodnyi Rukh Ukraiiny a Molodijnyi Natsionalistichnyi Kongres. Kievskie Vedomosti (Kyjev oficiálních zpráv) má 100,000 kopií, je ve vlastnictví nakladatelství ZAO Kievskie Vedomosti a je řízen stranou Yabluko. (D'Anieri 2011)

Již v roce 2004 ukrajinský mediální prostor začal nabízet placené služby politickým stranám a obchodním zájmovým skupinám, nabízejí jim pozitivní pokrytí v tisku a televizi za poplatek. To mělo přezdívku „jeansa“,21 založenou na myšlence hotovosti, která vklouzne do zadní kapsy novináře. Na vrcholu tohoto, v posledních letech, konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou s sebou přinesl rozšířenou propagandu a kontraproduktivní propagandu jako prostředek, který se snaží změnit názory a získat důvěru (Bruce 2016).

Můžeme tedy říci, že na Ukrajině převládá vnější pluralismus – každá strana má svá média, která používá pro vlastní účely. Z výše uvedeného je očividné, že politický paralelismus je jednou ze základních charakteristik ukrajinského mediálního systému. Období vlády Juščenka

20 Ukraine media landscape in PressReference.com 21 Text na objednávku, nízké kvality, zjevně komerční povahy(copyright text) 67 bychom mohli považovat za slabší stupeň politického paralelismu a následně léta vlády Janukoviče a pak Porošenka za silnější. Podle kritéria politického paralelismu se ukrajinský mediální systém blíží modelu polarizovaného pluralismu.22

4.4 Míra novinářské profesionalizace

Hallin a Mancini rozumějí profesionalizaci jako „míře rozlišení žurnalistiky z jiných profesí a formy společenské praxe“ (Hallin-Mancini 2004:79). Tři hlavní dimenze profesionalizace jsou autonomie, zřetelné společné profesní normy a vědomí o veřejné roli novinářů (Hallin-Mancini 2004: 34-37).

Operacionalizovat tyto dimenze je však komplikované, protože význam „profesionalizace“ se může lišit mezi společnostmi. Ve skutečnosti nebyl tento koncept vždy spojen se stejnými vlastnostmi: zatímco pro některé souvisí s úrovní autonomie, pro ostatní s úrovní formálního vysokoškolského vzdělávání nebo s dohodnutou a unikátní faktografií nebo s normativními definicemi, které nejsou přizpůsobeny všem skutečnostem.

Podle O. Khabyuka ukrajinská média od doby oranžové revoluce dosáhla určité míry nezávislosti. Například v žebříčku „Freedom House“ se Ukrajina posunula ze 150. místa v roce 2004 na 113. v roce 2006. Z kategorie „nesvobodná“ se přemístila do kategorie „částečně svobodná“ (Freedom house 2004, Freedom house 2006). V roce 2006 Ukrajina obsadila 105 místo ve Světovém indexu svobody tisku „Reportéři bez hranic“23, zatímco v roce 2004 zaujímala 138. místo. (Khabyuk 2007:5).

Bohužel, ukrajinští novináři nedostatečně prověřují informace.(Leščenko 2006) To je hlavní důvod katastrofálního poklesu ratingu důvěry v ukrajinská média. Podle monitoringu „Ukrajinská společnost“ Sociologického ústavu NAS Ukrajiny v roce 2014 ukrajinským médiím důvěřuje 25,2 % ukrajinského obyvatelstva a 45,4 % nevěří. V roce 2013 byly výsledky zcela odlišné: ukrajinským médiím důvěřovalo 37 %, nevěřilo 28,6 %. Kromě toho nedůvěra roste od minimální na západě (24 % vs. 41,2 % spolehlivosti; západ mimochodem je jedinou oblastí, kde je úroveň důvěry v ukrajinská média na úrovni roku 2013) do maximální na Donbasu (68,3 % nedůvěra proti 5,7 % spolehlivosti).

22 ibid 23 Ukrainian medialandscape 2015. 68

Podle výzkumu TNS Ukrajina v roce 2016 57 % občanů věří, že zrovna novináři nejvíce bojují proti korupci na Ukrajině. Na druhém místě jsou občané samotní. To je způsobeno tím, že lidé jsou zvyklí nejvíce věřit těm, kteří kritizují stát za nedostatek znatelných výsledků v boji proti korupci.

Tabulka 1.9 Kdo nejvíce bojuje s korupcí

60 50 40 30 20 Řada1 10 Řada2 0

V dnešní době svoboda slova a projevu v tištěné podobě, názory a přesvědčení jsou zaručen\ Konstitucí Ukrajiny a v souladu s tímto zákonem to znamená právo každého občana svobodně a nezávisle vyhledávat, přijímat, zaznamenávat, ukládat, využívat a distribuovat jakékoliv informace otevřeného přístupu pomoci tištěných médií.

Novinaři „byli vychováváni za jediným účelem – aby sloužili státu.“ (Morrison 1997: 26) Práce novináře spojená s vysokými emocionálními a fyzickými aktivitami vyžaduje enormní vytrvalost a obětavost. Bohužel, mzda mediálních pracovníků ne vždy odpovídá odpovědnosti kladené na ně publikem. Podle databáze pro analýzu volných pracovních míst hh.ua je průměrná mzda odborníků v tomto oboru 6500 UAH. Mediální pracovníci ale požadují téměř dvakrát tolik. – 11 700 UAH.24 Když porovnáme mzdu novinářů s ostatními profesemi, zjistíme, že 6500 UAH je průměrný plat pro profese, které vyžaduji aspoň základní vzdělání.

24 Громадяни у пошуках інформації: українські реалії / [уклад. І. Підлуська, С. Горобчишина]. – К. : Агентство „Україна”, 2005. – 180 с.

Tabulka 1.10 Mzda novinářů na Ukrajině v porovnání s ostatními profesemi v tis. UAH

Zdroj: webové stránky vyhledávání práce work.ua

V ukrajinském rozhlasu a televizi působí zástupci různých profesí: novináři, moderátoři, výrobci, operátoři, technici. Tato rozmanitost směrů přispívá k tomu, že přicházejí do profese muži (52 %) i ženy (48 %). Také jejich práce zahrnuje aktivní životní styl a cestování. Takže většina zaměstnanců je mladého a středního věku.25

Mezinárodní portál lidských zdrojů HeadHunter Ukrajina vyprofiloval portrét uchazeče v tomto oboru. Sedm z deseti kandidátů má vyšší vzdělání a jeden ze čtyř získal titul magistra. Také většina uchazečů má vynikající praxi v oboru. Každý druhý působí v profesi již více než 6 let, téměř třetina 3 – 6 let a jeden ze sedmi 1 – 3 let.

Ve vzdělávání novinářů přitom Ukrajina od dob Sovětského svazu učinila významný krok kupředu. Navzdory tomu, že máme obrovské množství vysokých škol, které vzdělávají novináře a provádí řadu školení, novináři nevědí, jak pracovat se standardy, a to zejména ve válce. Kvalita ukrajinské žurnalistiky příliš klesla. To lze vysvětlit následujícími důvody:

- špatné základní vzdělání,

- nechuť do sebevzdělávaní, špatná kultura čtení,

- neznalost základních profesních standardů,

- snížení požadavků publicistických materiálů ve většině vydání (Ivanov 2012).

25 Tns.ua 70

Vzhledem k tomu, že novinářská profese je jednou z nejpopulárnějších na Ukrajině a na každé velké univerzitě existuje katedra žurnalistiky (z 300 univerzit na Ukrajině 49 má katedru žurnalistiky). 4 roky bakalářského a 1 rok magisterského programu neznamená kvalitu získaných znalostí. Praxe není součástí výuky, musí si ji student sehnat sám – málokdy je placená a student dostává spíše sekretářskou práci – udělat kávu, roznést poštu apod. Velký důraz je kladen na jazyky – angličtina, němčina nebo španělština povinně, 3 – 4krát týdně (Porzgen 2016). Zisk vysokoškolského vzdělání však nebyl a stále není podmínkou pro žurnalistickou kariéru. Za vysokoškolské vzdělání student musí platit – nejdražší univerzita podle výzkumu z roku 2012 byla kijevská Nacionální univerzita T. Ševčenka – rok studia stál 25 000 UAH, což na tu dobu bylo kolem 52 000 korun.26

Říká se, že ukrajinští novináři často používají nespolehlivé zdroje informací, zapomínají na rovnováhu, používají subjektivní a hodnotící soudy ve zprávách, upadají do přílišných emocí. Ve válce by mohla taková neschopnost stát život ukrajinské vojáky nebo i obyčejné obyvatele žijící v zóně konfliktu. Proto je rozhodující v případě vytvoření pravidla vysvětlení konfliktu na východě učinit to prostřednictvím samoregulace médií a nikoliv prostřednictvím zákonných zákazů (jak je navrženo některými členy, včetně projektu zákona 2050a, který vlastně implementuje vojenskou cenzuru operačního velitelství a proti kterému protestují mediální organizace). (Podgorna 2013) To znamená, že ukrajinská média nyní pracují v novém prostředí, které je staví před zcela nové výzvy a ukládá další zodpovědnost, ale také umožňuje měnit hru na mediálním trhu.

Existuje více než 30 organizací, které tvrdí, že chrání práva novinářů a dalších mediálních odborníků. Největší je Natsionalna Spilka Žurnalistiv, která se stala členem Mezinárodní federace novinářů v roce 2002. V roce 2001 během parlamentní volební kampaně skupina novinářů vytvořila komisi novinářské etiky. Novináři byli zklamáni tím, jak Nacionální unie novinářů zastupuje a chrání své zájmy ve vládě a veřejných organizacích a byly také obavy z nedostatku profesionality mezi novináři.

Komise přijala kodex novinářů pro čisté volby podepsaný 100 novinářů a redaktorů celostátního a regionálního tisku, má zajistit objektivitu při krytí a informovat lidi o volební kampani Verkhovni rady. Nicméně někteří členové komise kandidovali do parlamentu nebo se připojil ke kampani některých politických stran, čímž byla práce komise méně efektivní. Když voliči odmítli většinu z kandidátů velmi inzerovaných v médii v průběhu parlamentních voleb

26 Top 10 nejdražších univerzit 2012. Dostupné z https://delo.ua/education/top-10-samyh-dorogih-universitetov- ukrainy-kotorye-gotovjat-zhurn-180232/ 71 roku 2002, krize důvěry v média ze strany veřejnosti začala být zřejmá. Členové komise se poučili a pokračovali ve svém úsilí při prosazování zásad nezaujatého pokrytí událostí v tisku. Také plánovali bojovat proti tomu, čemu říkali špinavé technologie používané některými novináři a reportéry, kteří zasahovali do soukromých životů jednotlivců, o kterých psali.

Asociace zaměstnanců masových médií sdružuje odborníky z jiných sektorů mediálního podnikání. Ukrajina zdědila sovětské tradice odměňování mediálních odborníku. Nejvyšší z nich je cena Uznávaný novinář Ukrajiny udělovaná prezidentem země na státní den novinářů nebo den rozhlasu, televize. Ukrajinští novináři také slaví Světový den svobody tisku. Ukrajina je členem Asociace národních informačních agentur Společenství nezávislých států.27

I přesto, že neexistuje žádný systematický výzkum zaměřený na vnímání role novinářů novináři samotnými, tradiční chápání novinářů na Ukrajině je, že slouží k podpoře veřejného blaha. To získalo aktuálnost během socialismu, novináři byli viděni jako veřejní pracovníci (ale veřejnost byla ztotožněna ze státem). V současné době je liberální norma neutrality soutěží s tradiční. Nová sociální média a internet zavádí nové výzvy k problematice profesionalismu. Na jedné straně umožňují větší autonomii a tvůrčí prostor mimo vliv podnikových či státních zájmů, ale média používající tyto platformy jsou často viděna jako zmatená a diskuse na těchto fórech jsou často jsou naplněny nenávistnými výroky a intolerance místo toho, aby přispívaly k vyváženému a demokratickému jednání. Problematika uplatnění profesních žurnalistických norem na blozích a v dalších osobních či sociální médiích je stále předmětem diskusí (Sklarenko 2008).

4.5 Čtvrtý parametr – míra státní intervence do některých médií a mediálního systému jako celku

S ohledem na principy státní regulace informační sféry a formování mechanismů pokrytí činnosti vlády ve sdělovacích prostředcích slavný George Orwell ve své neméně slavné knize 1984 kritizuje totalitární společnosti s jejím ministerstvem pravdy takto : „Svoboda – je schopnost říci, že 2 x 2 = 4. Pokud je to možné, všechno ostatní vyplývá odtud.“ (Orwell 1948)

Doposud jsme analyzovali mediální systém Ukrajiny z hlediska třech parametrů – struktura mediálního trhu, politický paralelismus a profesionalizace. Nyní se zaměříme na míru státní intervence do fungování médií. Ukrajina reguluje všechny aspekty médií. To znamená, že

27 Ukraine media landscape in PressReference.com 72 chrání svobodu projevu, zakazuje nenávistné výroky, propaguje mediální rozmanitosti a plurality a brojí proti monopolu.

Bez ohledu na téma mediálního vlastnictví, financovaní a regulace hraje stát vždy důležitou úlohu jako zdroj informací a „primární dirigent“ zpráv (Hall et.al., 1978), s mimořádným vlivem na agendu a zarámovaní veřejných témat (Hallin-Mancini 2004: 72).

Samozřejmě, mnoho mediálních systémů dnes se navzájem blíži, stávají se velmi podobnými nejen v konkrétních projevech, ale v rostoucím vlivu vlády na mediální sféru. Nejvíce zřejmý je politický vliv státu na mediální systémy jihoevropských zemí. Zrovna tam media jsou úzce spojena s politikou a jejich aktivity jsou do značné míry určeny politickými procesy (Papatheodorou 2003).

Ke stejnému závěru došli i výzkumníci ve střední a východní Evropě: „Stejně jako v jižní Evropě, média demonstrují státní zásahu nebo dokonce politické protekce. ... tj. situace, v nichž politika proniká do instituce společnosti a ji začne ovlivňovat.“ (Jakubowicz 2007: 34)

Státní výbor pro informační politiku, televizní a rozhlasové vysílání hraje v zemi důležitou roli v oblasti informací. Jeho rozsáhlé povinnosti zahrnují právní, technickou, technologickou a ekonomickou pomoc a kontrolu nad státními, veřejnými a soukromými mediálními aktivitami v zemi. Rozvíjí politiky vztahující se k jejich provozu, vyhodnocuje právní postupy, připravuje návrhy pro prezidenta a Verkhovnu radu, shromažďuje statistické údaje, představuje zemi v mezinárodních organizacích a vede jednání s osobami zapojenými do mezinárodní spolupráce. Také dává souhlas k kontrole funkce předsedy Národní rady Ukrajiny v televizi a rozhlasu prezidentem.

Národní rada Ukrajiny pro televizi a rozhlasové vysílání a její pobočky v regionech dohlíží na denní práci televizních a rozhlasových společností; uděluje, obnovuje a zadržuje licence pro vysílání a provádí soutěž o vlastnictví stanic a rádiových frekvencí. Rada dohlíží na podniky, aby dodržovaly zákony a jiné upravujících dokumenty. Čtyři z jejích členů jsou jmenováni Nejvyšší radou a další čtyři prezidentem.

V post-sovětské Ukrajině stát ztratil své přímé vlastnictví médii. Pouze devět procent tiskovin a 12 procent z televizních a rozhlasových společností patří přímo vládě. Většina, 52,9 procent, z tiskovin patří mezi soukromým osobám. Velkou část médií mají strany, korporace nebo dochází ke křížovému vlastnictví.

Vztahy mezi státem, podnikateli a médii jsou mnohem složitější, než by se mohlo zdát. Přes ztrátu přímé kontroly mají státní úředníci zachovány některé pravomoci nad nejvlivnějším a široce distribuovaným médiem. Oligarchové také hrají významnou roli ve vztazích státu a médii, často jsou součástí státních orgánů, které dohlížejí na médium, nebo jsou zvoleni do redakčních rad nebo představenstev společností.28

Vztahy mezi státem a tiskem zůstávají nestabilní a někdy kontroverzní a nejasné. Na jedné straně vláda trvá na tom nejlépe podporovat svobodu tisku, vyhlašuje svůj závazek k evropské volbě, demokratické hodnoty a tržní hospodářství. Na druhou stranu dělá jen málo, aby zajistila, že média fungují na základě právního zákonu, protože je hlavní soudce v trestních věcech.

Byrokraté jsou také často obviněni médii z tvorby práva, z vydírání úplatků a ničení systému volného mediálního trhu. V mnoha případech je velmi obtížné prokázat nezákonné metody, protože jejich vedení médií je založeno na notorickém sovětském typu „telefonního zákona“, ne na principech volného trhu. Jejich arzenál právních metod zahrnuje zasílání provize na sanitární, elektrické, požární nebo jiná oddělení, aby se nenašel důvod pro uzavření povstaleckého média.29

Dvacet pět let po rozpadu Sovětského svazu je mediální scéna nezávislé Ukrajiny stále úzce spjata s ruským mediálním trhem. Od doby, kdy země získala nezávislost, je patrný silný vliv dominantního média jeho velkého souseda Ruska, jehož médiím téměř všichni Ukrajinci rozumí. To vedlo k asymetrické soutěžní situaci a na mnoho let brání zřízení nezávislých médií na Ukrajině.

Intenzita ruské propagandy se zvyšuje s nasazením vojenských operací na východní Ukrajině. Ukrajinská vláda, navzdory nedostatku vhodných praktik, musela najít mechanismy reakce. Nebyly vždy úspěšné, protože se opíraly o politiku zákazu. To poskytlo další trumf do rukou ruských propagandistů na Západě i v populaci na okupovaných územích. Kromě toho brzy způsobily kritiku mezinárodních mediálních organizací, jejichž cílem je chránit svobodu projevu. Proto v srpnu 2014 Národní rada Ukrajiny televize a rozhlasu zveřejnila seznam 15 ruských televizních pořadů, vysílání, které byly zakázány kvůli propagandě války a násilí na Ukrajině. Seznam byl sestaven na základě rozhodnutí Národní rady a okresního správního soudu v Kyjevě. Podle dokumentu pozemní a kabelové sítě byl zakázán další přenos ruských kanálů: První kanál. Vsemyrnaya Set, RTR-Planeta, NTV-Mir, Rusko-24 TVCI, Rusko-1,

28 European neighbourhood. Journalist Network. Ukraine Media landscape 29 ibid 74

NTV, TNT, Petersburg-5, Star, Ren-TV, RBC-TV, LifeNews, RussiaToday, Historie (Bruce 2016).

Více než 75 % televizního trhu patří do čtyř mediálních skupin, jsou to Inter (majitelé – Firtash Dmitro a Sergej Lyovochkin 21,42 %), 1 + 1 (Igor Kolomoisky 20,49 %), StarLightMedia (Viktor Pinchuk 21,68 %) a Ukrajina (Rinat Achmetov 12,65 %).30 Všechny stanice, které patří do žebříčku TOP 10 a mají průměrný podíl sledovanosti větší než 2 %, patří těmto holdingům.31 Kromě kanálů „admirálů“ (Inter, Ukrajina, 1 + 1, STB a ICTV) jsou v první desítce jsou také Nový kanál (StarLightMedia), NTS, Mega a K1 (Inter), 2 + 2 a TET (1 + 1). (Leščenko 2006)

Tabulka 1.11 Ukrajinská media a její vlastníci32

Televizní Vlastník Internet a tištěná média Vlastník média

1+1 112.ua S. Kučerenko, V.

2+2 Bigmir.net Janukovič І. Kolomojskij PlusPlus vgorode.ua, aif.ua

ТЕТ dengi.ua, kp.ua S.Kurčenko

5 kanal P. Porošenko korrespondent.net

V. Medvědčuk, 24 kanal A. Sadovoj unn.com.ua D. Sagač, G. German

S. Kurčenko, S. Pohlad (http://vz.ru/ S. Arbuzov, O. 112 «Ukrajina» Arbuzov,V. http://vz.ua/), Janukovič Zakharčenko Kapital(http://www.capital.ua/)

ІNТЕR, D. Firtaš podrobnosti.ua D. Firtaš

30 Theinsider.ua 31 Mediateka.com.ua 32 Medialni resourse www.theinsider.ua 75

ІNТЕR+ S. Liovočkin S. Liovočkin

Мega, Piksel segodnya.ua, comments.ua R. Akhmetov

Viktor a Olena К1, К2, MTV fakty.ua, lb.ua Pinčik

НТН, Enter glavred.info, unian.net І. Kolomojskij Film

STB, Novij «Fakty» V. Pinčuk Kanal, ICTV, Viktor a Olena Pinčik M1, M2, QTV «Komsomolskaja pravda»

«Argumenty i fakty v S. Kurčenko TRK Ukrajina R. Akhmetov Ukrajině», «Korrespondent»

Espreso TV N. Knazickij

ТВі K. Kagalovskij

Zdroj: Leščenko 2006

2. prosince 2014 bylo vytvořeno Ministerstvo informační politiky. Ministrem se stal bývalý majítel 5. Kanalu poslanec z bloku Petra Poroshenka, Yuri Stec. Vytvoření této strukturu rozdělilo téměř napůl aktivní komunitu: někteří cítili, že potřebujeme strukturu, která se bude zabývat ruskou propagandou, druhá část vyjádřila obavy, že se ministerstvo bude zabývat cenzurou ukrajinských médií. Ale šest měsíců ministerstva neprokázalo dostatečnou účinnost ani v boji proti ruské propagandě, ani při budování integrované komunikační politiky vlády, která je velmi potřebná ve válce. (Lendman 2014)

2 prosince 2015 prezident Ukrajiny Petro Poroshenko podepsal zákon schválený radou dne 5. února o změně některých zákonů Ukrajiny o ochraně informačního televizního a rozhlasového prostoru Ukrajiny (zákon číslo 1317), který zakazuje na Ukrajině vysílání ruských filmů a seriálů. Také stát považuje za nezbytné vytvořit svůj vlastní kanál zaměřený na zahraniční publikum. Takový soukromý kanál už existuje, v srpnu 2014 zahájila UkraineToday – anglický pořad 1+1 media. Nicméně v únoru 2015 ministr pro informační politiku oznámil vytvoření kanálu UkraineTomorrow (na základě BTB a UTR). (Paschover 2015)

V červnu 2015 byl zveřejněn návrh zákona o systému veřejnoprávního vysílání, který způsobil vážnou kritiku ze strany mediálních odborníků kvůli nejasným cílům, svému publiku a financování. Nicméně pokud jde o systémové vidění moderní politiky, tak to neexistuje. Úředníci ministerstev a agentur často nahrazují koncepci informační politiky kontraproduktivní propagandou nebo PR vlády. Ale kontraproduktivní propaganda nebo PR vlády nebude řešit ty problémy, kterým čelí dnešní Ukrajina. Moderní státní informační politika by měla být výsledkem kompromisů různých zúčastněných stran. Teprve poté může být účinná. Alternativní politické zákazy a kontraproduktivní propaganda se staly dokončením systému veřejnoprávního vysílání: zavedení mediální gramotnosti ve školách a na univerzitách; podpora ukrajinských informačních produktů (filmy, televizní pořady, knihy atd.), výstavba nové komunikační strategie vlády, povinné komponenty, které musí mít komunikace s obyvatelstvem (diferencovaný přístup k různým skupinám, v různých regionech), nekonfliktní komunikace v rámci vlády a komunikace s vnějším světem. (Pidluska 2005)

Záměr Národní rady deregulace průmyslu a jeho vedení k samoregulaci způsobil fiasko z důvodů: nedostatek konsensu v otázce samoregulace mezi médii samotnými, které jsou zapojeny do oligarchických válek jejich vlastníků. Národní rada, struktura, která se v roce 2014 téměř úplně se změnila, a nově vytvořené Ministerstvo informační politiky se snaží ovlivnit pořadovou politiku televizních stanic.

Ukrajinská ústava vyloučila cenzuru, kterou prosazoval bývalý Sovětský svaz během let komunistické vlády. Článek 15 kapitola 1 uvádí: „Cenzura je zakázána.“ Nicméně novináři na přelomu tisíciletí mluvili o vnitřní cenzuře, která spočívá v myslích mnoha novinářů, kteří jsou si vědomi, že mohou přijít o práci nebo můžou dostat pokutu, může být jejich plat snížen nebo mohou být dokonce zavražděni v případě, že napíšou nebo řeknou něco proti těm, kdo ovládají média a mediální trh, nebo proti politické straně, pro kterou pracují. Od roku 1992 bylo na Ukrajině 18 novinářů zabito, i když jejich případy nebyly nikdy odhaleny, je to známo mezi novináři, politickou elitou a občany stejnou měrou, jejich vraždy byly politicky motivované. (Lendman 2014)

Případ novináře G. Gongadze, který psal o korupci ve vládních strukturách a byl nalezen zavražděný v roce 2000, získal mezinárodní pozornost, ale případ se nikdy nevyřešil. Jako reakci na případ Gongadze a na jiné podobné případy v roce 2001 prezident Kučma vydal dekret o dodatečných opatřeních, aby zajistil neomezenou činnost sdělovacích prostředků a další stvrzení svobody tisku na Ukrajině, který zejména plánuje poskytovat sociální bezpečnost rodinám novinářů a reportérů zabitých při vykonávání jejich profesní povinnosti. Nicméně řada

77 nezávislých vydavatelů a novinářů vyjádřila obavy, že tento výnos byl pouhý politický akt uklidňující Evropský parlament, který debatoval o tématu svobody tisku v zemi v roce 2001.33 Zejména byl Nejvyšší radou přijat zákon o změně některých zákonů Ukrajiny o ochraně televizního a rozhlasového prostoru informačního (č. 159-VIII), který omezuje vysílání ruských propagandistických seriálů o vojácích, jakož i veškeré filmy ruského původu, a filmů vyrobených po 1. lednu 2014. Nicméně v praxi pravděpodobně ten zákon nebude omezovat přítomnost v ukrajinském media ruské produkci. Smutnou zkušenost v tomto ohledu reprezentuje toto: Národní rada během let 2014 a 2015 provedla řadu varování vysílacích společností, včetně stanice Inter a 112 Ukrajina, že vysílají anti-ukrajinskou propagandu v přímém přenosu a poskytují přímý přenos teroristům. Nicméně tato varování neměla skutečné sankce, na Inter byly sankce později zrušeny (Lysenko 2008).

Podle členky Národní rady Olgy Herasymyuk snaha regulatorního orgánu vzít na sebe funkci moderátora sektorové diskuse a pomáhat médiím vytvářet společná pravidla pro sebeovládání a postupné vyřazení ruského obsahu je doposud neúspěšná. Formálně ukrajinské právní předpisy nepředpokládají mechanismus diskriminace zrovna ruského obsahu, je interpretován jako „evropský“. V současné době probíhají pokusy zákonodárců zcela odstranit ruský produkt z evropského (zákon číslo 2766 o změně zákona Ukrajiny o rozhlasovém a televizním vysílání (týkající se vysílání pořadů evropské produkce)). Místo toho top manažeři rodinných kanálů jejichž programový obsah spoléhá na ruské seriály, opakovaně veřejně vyjádřili svůj nesouhlas s tím, že tento obsah je propagandistický, a zdůraznili, že není možné v krátkodobém horizontu, aby jej nahradilo něco jiného. Existují však výjimky: kanál 1 + 1 téměř úplně odmítl ruský obsah a nahradil jej seriály vlastní výroby. Zatímco jiná stanice skupiny 1 + 1, 2 + 2, stále vysílá převážně ruské seriály. Často správa stanice pracuje v souladu s tržními podmínkami, jako např. kanál ICTV ostře odmítl vysílat filmy s ruským hercem Michailem Porečenkovem potom,co před kamerami střelil pistolí ve směru ukrajinských pozic v Doněcku (Bradov 2013:166).

Podle různých odhadů ještě v roce 2013 ukrajinské televizní kanály utrácely za nákup ruského obsahu od 65 do 300 milionů dolarů. Tato částka se samozřejmě snížila z důvodu poklesu reklamního trhu a hospodářské krize, ale obsah ruské výroby zůstává hlavním produktem, který tvoři rating pro takové kanály jako Inter, Ukrajina a ICTV. Producentka Oksana Panasivska věří, že nevhodný obsah po dobu války země z Ruskem může být nahrazen levnějšími talk show vlastní výroby (Porzgen 2016).

33 Ukraine media landscape in PressReference.com 78

Tři čtvrtiny obsahu televizních zpravodajství šesti hlavních ukrajinských televizních stanic v přímém vztahu k Ukrajině. To jsou výsledky studie Asociace ukrajinského Tisku (AUP). Jak oznámila vedoucí projektu Monitoring politického zpravodajství ukrajinských televizních stanic Natalia Kostenko, nejvíce ukrajinocentrickým je První celostátní kanál (84 % zpráv týkajících se Ukrajiny) a Nový kanál (81 %), nejméně má Inter (67 %) a ICTV (62 %). Podle N. Kostenko je to poměrně stabilní trend, který je charakteristický pro předchozí rok.

Téměř čtvrtina veškerého proudu připadá na První celostátní kanál (23 %), dále jsou 1 + 1 a Inter – 18 % a 19 %. Podíl STB má 15 % z novinek, ICTV 13 %, Nový kanál– 12 %. Situace je podobná i v rozdělení vysílacího času, který je určen pro zprávy: UT-1 – 26 %, 1 + 1 a Inter – 18 %, STB – 15 %, ICTV – 12 %, Nový kanál – 11 %. Procentní shoda politických a nepolitických zpráv v obecném proudu je téměř stejná – 38 % a 36 % v uvedeném pořadí, zatímco nejvíce „zpolitizované“ jsou Inter a Nový kanál (více než 40 %).

Mezi politickými zprávami je jen 11 % týkajících se domácích událostí a 2,5krát více pozornosti (27 %) se věnuje spolupráci mezi Ukrajinou a dalšími zeměmi. Kromě toho, co se týče přímého přenosu, podíl zahraničního zpravodajství zaujímal více než 3,5násobek, tj. domácí události jsou obvykle kratší. Ve čtvrtině zpráv týkajících se Ukrajiny chybí odkaz na zdroj informací, nejvíc se to tyká politických zpráv, u nichž je počet těchto zpráv 29 %. Nejméně toho využívá STB (12 %), nejvíce 1 + 1 (29 %). Téměř 80 % všech zpráv odráží pouze jeden úhel pohledu a pouze 21 % z nich obsahuje dva nebo více úhlů pohledu (Bradov 2013:172).

Podle N. Kostenka byl stejný trend pozorován v roce 2002: 78 % zpráv představovalo jen jeden úhel pohledu, 22 % dva nebo více. Výběr klíčových událostí vedoucích ukrajinských stanic byl prakticky totožný. Všechny stanice přibližně rovnoměrně odrážejí klíčové události v týdnu. Největší pozornost v zprávách se věnuje nejvyšší výkonné moci, zejména prezidentovi, který je uveden v každé páté zprávě. Navíc zprávy týkající se prezidenta jsou v 99 % kladné nebo neutrální a pouze 1 % je ironické nebo kritické. Ze všech vládních institucí jsou nejvíc kritický vysvětlené místní orgány vlady - 21 % zpráv je prezentováno v negativním světle (Havrada 2007),

4.6 Porovnání Ukrajiny s ostatními modely Hallina a Manciniho

Jak se Ukrajina se během posledních několika století vyvíjela a měnila se, měnil se a vyvíjel spolu s ní i mediální systém. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Ukrajina

79 vzdala svého monopolního vlastnictví sdělovacích prostředků a skončila s oficiální cenzurou. Od doby oranžové revoluce nedošlo k větším strukturálním změnám v ukrajinských médiích. Ale došlo k výraznému zlepšení svobody tisku. Podle šetření Freedom House, což je organizace, která zkoumá úroveň svobody tisku v každé zemi, se Ukrajina změnila z přísně cenzurované země na částečně svobodnou zemi. Nicméně, stále existují případy zneužívání směrem k novinářům.34 Dá se říct, že média prožívala největší změny – rozkvěty a úpadky zrovna v tomto období a změna a rozvoj pokračuje dosud.

Zkusíme si porovnat a najít shody a odlišnosti mezi třemi modely Hallina a Manciniho a ukrajinským mediálním systemem. Když se podíváme na níže uvedenou tabulku, vytvořenou na základě našich zjištění, můžeme tvrdit, že ukrajinský mediální systém vykazuje vlastnosti modelu polarizovaného pluralismu s ohledem na všechny dimenze typologie Hallin a Mancini: slabý a pozdní rozvoj masového tisku, slabá profesionalizace žurnalistiky, silný politický paralelismus a silná role státu.

Politický systém také vykazuje charakteristiky, které popisují středomořský model – silný politický klientelismus a nízká implementace racionální právní moci, to znamená pravidlo zákona: politická kultura, která si neváží dodržování abstraktních norem a nerozlišuje mezi veřejným a soukromým zájmem; elity, které komunikují více k sobě než občanům.

Mediální systém se dnes vyznačuje převahou televize jako jediného pravého masového media, slabou novinářskou profesí, která má potíže při dosahování uspokojivé míry autonomie, silný vztah mezi politikou a médii (více na osobní než na institucionální úrovni) a silná role státu v mediálním systému, který prostřednictvím své regulační, ochranné, rozdělovací a přerozdělovací roli kompenzuje slabost novinářské profese a seberegulaci média.

Porovnáme-li bývalé komunistické země a země patřící k polarizovanému pluralistickému modelu, můžeme vidět příklady několika zemí, které zcela snadno mohou změnit místa. Itálie a Francie například má výrazně nižší počet novin na 1 milion obyvatel než Albánie, Ázerbájdžán, Rusko, Arménie a Gruzie. Dalším příkladem je podíl internetové reklamy na celkovém reklamním trhu, ve kterém Řecko a Ukrajina sledují přibližně stejný trend. Dalším příkladem je porovnání těchto dvou ideálních modelů, vycházíme z průměrného novinového nákladu na 1000 dospělých osob, Rusko a Ukrajina dosahují mají vyšší podíl než například Portugalsko (Färdigh 2010:31).

34 European neighbourhood. Journalist Network. Ukraine Media landscape 80

Pokles nákladu tištěných medií probíhá zároveň s rozvojem televize, která zažívá kontrolu ze strany vlády, sponzorů a reklamního trhu. Stát zasahuje do fungovaní médií a snaží se je využívat pro své účely. To je zajímavé, protože jen minimální část všech médií na Ukrajině je vlastněna státem – více než 80 % médií je soukromých, ale i tak stát zvládá maximálně kontrolovat veškeré mediální obsahy.

Během psaní práce jsme si mysleli, že ukrajinský mediální systém má veškeré vlastnosti modelu polarizovaného pluralismu, ale nakonec se objevilo, že i když většina prvku je podobná, například náklady tištěných médií se liší – na Ukrajině jsou středně velké náklady, pro model polarizovaného pluralismu jsou charakteristické vysoké náklady. Na Ukrajině neexistuje rozděleni tisku na elitní a masový – pro model polarizovaného pluralismu je to nezbytnou součástí. Vnější pluralismus zejména u celostátního tisku má tradičně silný stranický tisk charakteristický pro Ukrajinu, patří tedy do demokraticko-korporativistického modelu.

Tabulka 1.12 Porovnání třech modelů Hallina a Manciniho s Ukrajinou

Novinový Politický Profesionalism Role státu průmysl paralelismus ius v mediálním systému

Model Nízké Silný politicky Slabá Silná intervence polarizovanéh naklády paralelismus, profesionalizac státu, dotace tisku o pluralismu, tisku, tisk vnější e, ve Francii a Itálii, který se orientovan pluralismus. instrumentaliza období cenzury, vyvinul ve ý na Komentařově ce „divoká Středomoří politickou orientovaná deregulace“ (Španělsko, elitu žurnalistika; (kromě Francie) Itálie, Řecko, parlamentní Portugalsko) nebo vladní model řízení vysílání-systém politiky nad vysíláním

Demokraticko- Vysoké Vnější Silná Silné zásahy státu,

81 korporativistic náklady pluralismus profesionalizac avšak s ochranou ký nebo také tisku, zejména u e, svobody slova, severoevropsk brzký celostátního institucionalizo dotace tisku silně ý- vývoj tisku , tradičně vaná zejména středoevropsk masového silný stranický autoregulace v Skandinávii, ý, severní a tisku tisk, posun silné vysílání střední Evropa k neutrálnímu veřejné služby (Německo, komerčnímu Rakousko, tisku, systémy Švýcarsko) politiky ve vysílání s podstatnou autonomií

Severoatlantic Střední Neutralní Silná Dominance trhu ky neboli náklady komerční tisk, profesionalizac (kromě silného liberální novin, informačně e, vysílání veřejně (USA, brzký orientovaná neinstitucionali služby v Britanii Kanada, Velká rozvoj žurnalistika; zovaná a Irsku) Británie, komerčníh vnitřní autoregulace Irsko) o tisku pluralismus s masovým (avšak nákladem v Britanii pluralismus vnější) profesionalní model řízení vysílání- formálně autonomní systém

Ukrajinský Střední Silný politický Slabá Silné intervence mediální náklady paralelismus, profesionaliza státu., slabé systém tisku, vnější ce, vysílání veřejné brzký pluralismus instrumentaliz služby vývoj ace masového tisku,

neexistuje rozdělení tisku na elitní a masový

Závěr

Cílem předkládané diplomové práce byla komparace ukrajinského mediálního systému s modely Daniela Hallina a Paola Manciniho představené v knize Moderní mediální systémy. Vycházeje s geografické polohy Ukrajiny by se dalo předpokládat, že její systém by se měl blížit svými charakteristikami modelu demokraticko-korporativistickému a velký vliv budou mít sousední Německo a Rakousko. Po provedené analýze můžeme vyvodit následující závěry o moderním mediálním systému Ukrajiny: ukrajinská média jsou heterogenní, různorodá a používají různé modely interakce s politickým světem. Nicméně v našich podmínkách se jasně projevuje již výše uvedená instrumentalizace média, přičemž často na úkor profesionalizace. Na základě stavu a základních trendů politické komunikace můžeme udělat hlavní závěr – mediální sféra Ukrajiny celkově nezávisí na globálních trendech, protože je úzce spojená s podnikatelskými projekty v jiných sférách. Pro hlavní finančně průmyslové skupiny na Ukrajině jsou média většinou doplnění k dalším aktivitám bez vlastního významu. Oficiální média mají nejlepší a nejznámější finanční a průmyslové skupiny, což je společnost SKM, ve vlastnictví R. Achmetova, zastupuje zájmy Strany regionů. V současné době je skupina v bezprostřední blízkosti nově zvoleného prezidenta Ukrajiny, a tak mohou mít nárok na určité preference vyšší ústřední vlády výměnou za určitou loajalitu.

Dalo by se říci, že Ukrajina častečně zachovávala model polarizovaného pluralismu (v navrhované terminologii D. Hallina a P. Manciniho). Podle provedené analýzy jsme ale zjistili, že i když většina parametru modelu polarizovaného pluralismu pro Ukrajinu platí, zároveň se některé liší. Tendence ke změně tohoto modelu v naší zemi, bohužel, není pozorována, o čemž svědčí obsah základních parametrů modelu. V době finanční krize, kdy se zvyšuje konkurence na trhu mediálních odborníků, se také snižuje stupeň politické autonomie mediální společnosti, který se stále více stává závislý na majitelích.

Je nezbytně upozornit, že tato diplomová práce neanalyzuje všechny aspekty mediálního systému po vzoru Hallina a Manciniho. Důraz práce byl kladen na současnou podobu mediálního systému po rozpadu SSSR a vzniku samostatné Ukrajiny. Zaměřili jsme se na historické pozadí ukrajinských médii, abychom si ujasnili, jak velký vývoj zaznamenala a jak velký vliv na ukrajinský mediální systém vždy měla a bude mít politika.

Když vezmeme v potaz dějiny Ukrajiny, vliv autoritářských tradic říšského Ruska, kulturní činnost, charakteristické vlastnosti, zděděné po sovětské žurnalistice, zrození

84 mediálního trhu a žurnalistické trendy, můžeme popsat ukrajinský mediální model jako státně zkomercializovaný (statist commercialized).

Diskuse

Proměna počátku 90. let minulého století měla transformační povahu. Pod jejím vlivem byl na Ukrajině změněn sociálně-politický řád, realizováno přeorientování ekonomiky státu, velkými změnami prošla domácí mediální sféra. Opoziční média vyšla z úkrytu nebo byl vytvořen kritický orgán, včetně prezidenta. Novináři se stali se více aktivními v získávání a předávání informací. Motivy a témata jednou zakázáné komunisty k veřejné diskusi, stejně jako reklama, našli svou cestu na stránky novin, televizních obrazovek a rádiových vln. Lidé také dostali přístup k mezinárodnímu tisku, televizi a rozhlasovým zdrojům.

Nedostatek komparativních dat výrazně omezuje naši schopnost dobrat se k závěru vzhledem k fungování vztahů mezi médii a sociálními systémy. Získat srovnatelná kvantitativní data týkající se nákladu na tisk nebo koncentrace vlastnictví je docela složité. To je způsobeno tím, že média na Ukrajině nejsou dostatečně zkoumána – hodně těžko se vyhledávají konkrétní výzkumy, data nebo ta data nejsou ověřena. Média nejsou průhledná – oligarchové, kteří je vlastní, nepotřebují, aby média byla zkoumána do hloubky, nepotřebují na nich vydělávat. To je způsobeno tím, že používají média jako prostředek manipulace společností a PR, k ochraně a financovaní jejich primárních zdrojů zisku.

Během hledání vhodných zdrojů pro naši práci jsme narazili na to, že tuto oblast (mediální systém) Ukrajiny doposud nikdo detailně nezkoumal, dovolíme si připustit, že nebyla zkoumána vůbec. Použité zahraniční zdroje a celkově zdroje, které se daly sehnat a které měly aspoň částečně vztah k médiím na Ukrajině, popisovaly a srovnávaly různé evropské státy a státy post-sovětské, tzn. celkově několik států dohromady. Ukrajinská média tak podle našeho úsudku nebyla dostatečně zkoumána, dokonce ani ukrajinskými vědci. Přišlo nám to trochu jako zakázaná oblast pro hlubší výzkum, tím se ale její zajímavost nezmenšila.

Když jsme si snažili vyhledat statistiku pro Ukrajinu mezi statistikou mezinárodní, ve které je zahrnuto více států, většinou tam buď nebyla žádná zmínka o Ukrajině, anebo bylo uvedeno, že Ukrajina bohužel není zahrnuta do této statistiky z důvodu nedostatku dat.

Ukrajinský mediální systém vykazuje vlastnosti polarizovaného pluralitního modelu s ohledem na všechny rozměry typologie Hallin a Mancini: slabý a pozdní rozvoj masového tisku, slabá 85 profesionalizace žurnalistiky, silný politický paralelismus a silná role státu. Politický systém také vykazuje vlastnosti, které popisují středomořský model: silný politický klientelismus a nízká provádění racionální právní moci, to znamená: pravidlo zákona, politická kultura, která necení dodržování norem, abstraktní a není snadné rozlišit mezi veřejným a soukromým zájmem, elity, které komunikují více navzájem než s občany. Politický orgán na Ukrajině je dnes mírně pluralitní, ačkoli historicky byl polarizovaný, v roce 1991. Mediální systém dnes je charakterizován dominancí televize jako jediného pravého média, slabou novinářskou profesí, která má potíže při dosahování dostatečné úrovně autonomie, silným vztahem mezi politikou a médii (stále více na osobní, poté institucionální úrovni) a silnou rolí státu v mediálním systému, který prostřednictvím své regulační, ochranné, rozdělovací role kompenzuje slabost novinářské profese a samoregulace médií.

Zkušenosti jiných jihoevropských států, které prošly dlouhodobým fašismem, odhalují nárůst právního státu v důsledku svého členství v Evropské unii a také to, že vývoj profesionálního modelu řízení veřejnoprávního vysílání je vždy výsledkem evoluce. Navzdory počátečnímu nepřátelství v místních podmínkách, vývoj racionální autority (je možná klíčem k rozdílům mezi vztahy médií a politiků v různých modelech mediálních systémů) se zdá být možný s vytrvalostí a optimismem. Vychází samozřejmě na základě již existující demokratické politiky. Jak Hallin a Mancini ukazují, největšími rozdíly mezi neevropskými systémy médií jsou z hlediska politických opatření pro sdílení moci pluralismus a správy v nedemokratických nebo hybridních politických režimech. Vzhledem k tomu, tři modely jsou – i když definované čtyřmi proměnnými systémů – pojmenované podle vlastností svých politických systémů, mohlo by to být i klíčem k rozšíření modelů. V ukrajinském mediálním systému můžeme najít prvky, které se dají přiřadit ke třem modelům Hallina Manciniho, ale mediální systém Ukrajiny má svá specifika, která vyžadují práci s hledáním relevantních konceptů a definici pro porovnávací analýzu. Protože parametry představené v díle Hallina a Manciniho „vysvětlují hodně důležitých prvků, ale nechávají přitom nevysvětlené jiné.“ (Hallin-Mancini 2004: 88) Během psaní práce jsme si mysleli, že ukrajinský mediální systém má veškeré vlastnosti modelu polarizovaného pluralismu, ale nakonec se objevilo, že většina prvku je podobná, a jiné například náklady tištěných médií se liší – na Ukrajině jsou středně velké náklady, pro model polarizovaného pluralismu jsou charakteristické vysoké náklady. Na Ukrajině neexistuje rozdělení tisku na elitní a masový – pro model polarizovaného pluralismu je to nezbytnou součástí. Vnější pluralismus zejména u celostátního tisku, tradičně silný stranický tisk charakteristický pro Ukrajinu patří do demokraticko-korporativistického modelu. Takže

86 ukrajinský mediální systém nejde přiřadit k žádnému z modelu podle Hallina Manciniho (2004), protože Ukrajina má tendenci k rychlé změně (pod vlivem státu a vlastníků médií) a nestabilitě – události, které probíhají posledních několik let, zasahuji do veškerých sfér života, včetně médií.

Seznam literatury

Bastiansen, Henrik G. 2008. Media History and the Study of Media Systems. Pp 95-112 in Media History. Vol. 14, No. 2. Besters-Dilger, Juliane 2009. Language Policy and Language Situation in Ukraine: Analysis and Recommendations Blum, R. 2005. Bausteine zu einer Theorie der Mediensysteme. Medienwissenschaft Schweiz, 2, 5-11.Budapest: CEU Press. Bradov V. Трансформація медіа системи як фактор зародження ринкових відносин 2013 Маріуполь, Україна Curran, J.; Seaton, J. 1997. Power without Responsibility. The Press and Broadcasting in Britain. 5th ed. London; NY: Routledge. Dalton Russel J. and Martin P. Wattenberg (eds.) (2002): Parties without partisans. Political change in Advanced Industrial Democracies. Oxford: Oxford University Press. Defleur, Melvin L.; Ballová-Rokeachová, Sandra J. 1996. Teorie masové komunikace. Praha: Karolinum. Dobek-Ostrowska; B., Glowacki; M., Jakubowicz; K., & Sükösd, M. 2010. Editors’ Introduction. In B. Dobek-Ostrowska, M. Glowacki, K. Jakubowicz, & M. Sükösd (Eds.), Comparative Media Systems. European and Global Perspective (pp. vii-ix). Engesser, Sven; Annika, Franzetti 2011. Media systems and political systems: Dimensions of comparison. Dostupne na journals.sagepub.com Färdigh, Mathias 2010. Comparing Media Systems in Europe: Identifying Comparable Country-level Dimensions of Media Systems, Department of Political Science University of Gothenburg Golubev I. Система СМИ Украины в 1991—2014 гг. — основные этапы развития и их особенности Исторические, философские, политические и юридические науки, культурология и искусствоведение. Вопросы теории и практики. Тамбов: Грамота, 2015. № 1 (51): в 2-х ч. Gorevalova S.I "Военная журналистика Украине: история и современность" (Львов, 1998) Gross P. Between 2004. Reality and Dream: Eastern European Media Transition, Transformation, Consolidation and Integratio. East European Politics and Societies. № 18 (1). Pp. 110–131. Hallin, D. C., & Mancini, P. 2004. Comparing Media Systems: Three Models of Media and Politics. Cambridge, UK: Cambridge University Press. 88

Hallin, Daniel C. a Paolo. Mancini. Comparing media systems beyond the Western world. New York: Cambridge University Press, 2012. ISBN 9781107699540. Hardy Jonathan. 2008. Western Media Systems. New York: Routledge. Hardy, J. 2008. Western Media Systems. London: Routledge. Hedwig de Smaele 2010. In search for a label for the Russian media systém. Hendl, Jan 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. Hendl, Jan 1997. Úvod do kvalitativního výzkumu, 243s. Praha: Karolinum. ISBN 80-7184- 549-3 How ‘Generation Z’ is Shaping Ukraine’s Media Landscape Daniel Bruce is Internews Chief Executive in Europe. Internews’ work in Ukraine is supported by USAID, Global Affairs Canada, and The Embassy of Sweden in Ukraine. 2016 Ivanitsky Alexandr, Nazarov Naumenko Prochorov 2010, Média a politika; Jakubowicz, R. 2007. Rude Awakening. Social and Media Change in Central and Eastern Europe. Hampton Press. Jennings, Bryant; Dolf, Zillmann 2004. Media Effects: Advances in Theory and Research Joseph, Straubhaar; Robert, Larosc; Lucinda, Davenport 2011. Media Now: Understanding Media, Culture, and Technology // Wadsworth Pub Co. Khabyuk O 2007. The introduction of public service Broadcasting in Ukraine:Preconditions and missed opportunities. Kulyk, V. 2016. National identity in Ukraine: Impact of Euromaidan and the war. Europe- Asia Studies 68(4): 588–60 Lendman S. 2014. Flashpoint in Ukraine How the US Drive for Hegemony Risks World War III. Leščenko S., УП 2006 . Орбіти політичних медіа: сфера впливу Пінчука, Ахметова, Порошенка,Ющенка...Dostupne na http://www.pravda.com.ua/rus/articles/2006/12/6/4409790/ Lushnycky, Andrej N., Riabchuk, Mykola (eds) 2009. Ukraine on its Meandering Path Between East and West McQuail, D. 2005. McQuail’s Mass Communication Theory. 5th ed. London: Sage. Morrison, Joy. 2007. „The Changing Model of Russian Media and Journalism Education“, Pp. 26-34 in Journalism and Mass Communication Educator, Vol. 52, No. 3. Nordenstreng K., Paasilinna R. Epilogue Russian Media Challenge. 2d ed. / ed. by K. Nordenstreng, E. Vartanova and Y. Zassoursky. Helsinki: Kikimora Publications, 2002. Oleksandr Sushko, Natalia Par-khomenko 2003. European integration of Ukraine: as viewed by top Ukrainian politicians, businessmen and society Leaders. Kyiv; Warsaw. 89

Ostini, Jennifer – Fung, Anthony Y. H. 2002. „Beyond the Four Theories of the Press: A New Model of National Media Systems“ Pp. 41-56 in Mass Communication & Society. Papatheodorou F., Machin D 2003. The Umbilical Cord That Was Never Cut. The PostDictatorial Intimacy between the Political Elite and the Mass Media in Greece and Spain // European Journal of Communication. 2003. № 18(1). Pp. 31–54 Paschover 2015 Рынок рекламы в Украине рухнул до самого низкого показателя за последнее десятилетие on-line zdroj Dostupno na http://nv.ua/publications/kak-internet- vytesnyaet-iz-ukrainskogo-mediarynka-tv-reklamu-i-kogda-on-oboydet-pechatnuyu-pressu- 56887.html Paul D'Anieri 2011 february. Structural Constraints in Ukrainian PoliticsEast European Politics & Societies; vol. 25, 1: pp. 3. Počepcov G 2013. Медиакоммуникация или журналистика: смена парадигмы?. Porto, Mauro 2007. „Book Review: Comparing Media Systems“, Pp 167-170 in Brazilian Journalism Research. Vol. 3, No. 2. Podgorna V. 2013 Особливості функціонування мас-медіа в Україні [Електронний ресурс] – Режим доступу: http://niss.gov.ua/ Prucha, Jan.; Walterová, Eliška.; Mareš, Jiří 2001. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 3. rozšířené a aktualizované vydání. 322 s. ISBN 80-7178-579-2. Reifová Irena &kolektiv 2004. Slovnik Mediálni komunikace. Praha: Portal, 80-7178-926-7 Romashko Kostyantyn 2012. TV in Ukraine European neighbourhood. Journalist Network. Ukraine Media landscape Dostupne na http://www.pressreference.com/Sw-Ur/Ukraine.html Ruß-Mohl, Stephan 2005. Žurnalistika: komplexní průvodce praktickou žurnalistikou., s.25 Praha: Grada publishing, Seymour-Ure, C. 1974. The Political impact of mass media. London. UK: Constable. Schneider, B. 2002. Mediensystem. In: Jarren O, Sarcinelli U and Saxer U (eds) Politische Kommunikation in der demokratischen Gesellschaft: Ein Handbuch mit Lexikonteil. Opladen: Westdeutscher Verlag, 422–430Lenin V.I 1966 Lenine et la presse. Moscow:Progress Siebert, F. S. Peterson, T.; Schramm, W. 1963. Four Theories of the Press. Urbana: University of Illinois Press. ISBN 0-252-72421-6. Siebert, F. S., Peterson, T., Schram, W. 1956. Four Theories of the Press. The Authoritarian, Libertarian, Social Responsibility, and Soviet Communist Concepts of What the Press Should Be and Do. Illinois: University of Illinois Press. Sklarenko V. Телебачення незалежної України: Історія та сучасність Український історичний журнал, № 5, 2008, C. 179-186

Splihal, S. 2001. Imitative Revolutions. Changes in the Media and Journalism in East- Central Europe. Paper presented at the conference «Democratization and Media». Italy, Bellagio. Steibel, Fabro 2010 March 29-31. „Comparing media systems and political communication studies: the normative bias.“ In Paper presented at the 60th PSA Annual Conference,Media & Democracy: Two panel. Edinburgh/UK. Szostek Joanna 2014. Russia and the News Media in Ukraine: A Case of “Soft Power”?, East European Politics & Societies, August 2014; vol. 28, 3: pp. 463-486., first published on June 20, 2014 Tarasiuk P. П. Хто наступний? - Житомир, 1997. - С. 2. Toločko P.P Етнічна історія давньої України.Київ: Інститут археології НАНУ, 2000. 280 с. Top 10 nejdražších univerzit 2012. Dostupne na https://delo.ua/education/top-10-samyh- dorogih-universitetov-ukrainy-kotorye-gotovjat-zhurn-180232/ Ukrainian medialandscape 2015: аналітичний звіт / За ред. В. Іванова. – К.: ФКА, АУП, 2015, – 36 Vartanova E. 2012 О Необходимости модернизации концепцій журналистики и СМИ Dostupne na http://library.ua Voltmer K. 2013. The Media in transitional Democracies. Polity Press. Voltmer, K. 2000. Structures of diversity of press and broadcasting systems: The institutional context of public communication in western democracies. Discussion Paper FS III 00-201, Wissenschaftszentrum Berlin für Sozialforschung, Berlin Wieslaw Sonczyk 2009, Media system: scope – structure – definition 2009 Media Studies. Issue 39, p1 Academic Journa. YIN, Robert K. 2009. Case study research: design and methods. 5. vyd. Svazek Applied social research methods series 219 s. Los Angeles: Sage. Zrinjka, Peruško 2013. Rediscovering the Mediterranean Characteristics of the Croatian Media System University of Zagreb Životko A.P. Історія української преси / Упоряд., авт. іст.—біогр. нарису та приміт. М. С. Тимошик. — К.: Наша культура і наука, 1999. — 368 с., ім. пок. („Літературні пам'ятки України"). Webové stránky vyhledávání práce Dostupne on-line work.ua

On-line Zdroje

Theinsider.ua [Електронний ресурс] : [Інтернет-портал]. – Електронні дані. – [Київ : Український Інтернет холдинг ТОВ "ВСЕУКРАЇНСЬКА МЕДІА ГРУПА", 2014-2016]. – Режим доступа: www.theinsider.ua (дата звернення 08.10.2016). – Назва з екрана. Joseph Straubhaar, Robert Larosc. Lucinda Davenport Media Now: Understanding Media, Culture, and Technology // Wadsworth Pub Co. – 2011 McNair B. Journalism and democracy: An evaluation of political public sphere. London: Routlcdge, 2000. Mediabusiness.ua [Електронний ресурс] : [Інтернет-портал]. – Електронні дані. – [Київ : Український Інтернет холдинг ТОВ "МЕДИАБИЗНЕС", 2006-2016]. – Режим доступа: www.mediabusiness.ua (дата звернення 08.10.2016). – Назва з екрана. Nielsen.com [Електронний ресурс] : [Інтернет-портал]. – Електронні дані. – [Київ : Український Інтернет холдинг ТОВ "АСНИЛЬСЕН ЮКРЭЙН", 2016]. – Режим доступа: www.nielsen.com (дата звернення 08.10.2016). – Назва з екрана. Osvita.mediasapiens.ua [Електронний ресурс] : [Інтернет-портал]. – Електронні дані. – [Київ : Український Інтернет холдинг ГО "Детектор медіа", 2010-2016]. – Режим доступа: http://osvita.mediasapiens.ua (дата звернення 08.10.2016). – Назва з екрана.

5. Seznam tabulek a obrázků

Obrázek 1. Trojúhelník Galtunga

Tabulka 1.1 Tři modely: Charakteristika mediálního systému

Tabulka 1.2 Ukazatele sledování televize po dobu pěti měsíců roku 2015 (leden – květen)

Tabulka 1.3 Mediální konzumace

Tabulka 1.4 Prodané množství výtisků novin na tisíc dospělých obyvatel

Tabulka 1.5 Čtenost novin

Tabulka 1.6 Reklamní příjem tištěných médií za rok 2014

Tabulka 1.7 Publikum národních deníků v tis osob

Tabulka 1.8 Genderové rozdíly v čtenosti novin

Tabulka 1.9 Kdo nejvíce bojuje s korupcí

Tabulka 1.10 Mzda novinářů na Ukrajině v porovnání s ostatními profesemi v tis. UAH

Tabulka 1.11 Ukrajinská media a její vlastníci

Tabulka 1.12 Porovnání třech modelů Hallina a Manciniho s Ukrajinou

Jmenný rejstřik

1 Ch 1 + 1, 41 Chliborob, 33 A I Asociace ukrajinského Tisku, 78 Azarova, 53 ICTV, 63 Inter, 44 B Inter Media Group, 44 Bastiansen, 9 J Bastiansen, Henrik G., 15 Byrokraté, 73 Jakubowicz, 72

C K

Centralní komitet, 36 Katrin Voltmerova, 25 Kolomoyskii, 63 Č Komsomolskaja pravda,, 58 Komunistická strana, 65 Čtyř teorií tisku, 12

D L

D. Galtung, 19 La Gasette, 12 DeFleura, 10 Lyovochkin, 63 Dilo, 35 Dobek-Ostrowska, 24 M Donbas, 40 Dziennik Stanisławowski, 30 Maják, 31 Majdanem, 52 F McQuaila, 10 Ministerstva práce, 42 F. S. Sieberta, T. Petersona a W. Schramma, 15 Morrison, Joy, 68 Firtash, 63 fourth estate, 24 O

G Oranžové revoluce, 43 ORT, 41 Gazeta Lwowska, 29 Orwell, 71 Gazette de Leopol, 27 Georgije Gongadze, 52 P

H Periodikum, 28 Podněstří, 33 Halič, 27 Porošenko, 45 Hallin – Mancini, 16, 18, 19, 22, 49, 50, 61 Pravobřežní Ukrajina, 27 Hallina Manciniho, 4 HeadHunter Ukrajina, 69 R Hendl, Jan, 48 RTR, 41 Rusalka Dnistrovaya, 30 94

Ř U

Řád ministerstva informací, 42 UA:Peršij, 63 Ukrajina, 53 S Ukrajinská centrální televize, 62 Ukrajinská lidová republika, 51 Sankt-Petěrburg, 34 Ukrajinský Almanach, 29 Serp i Molot, 65 Ukrajinský Vestnik, 28 Siebert, 11 URSR, 37 Sovětském svazu, 16 SSSR, 37 V Statistická ročenka, 56 Strany regionů, 45 Valery Khoroshkovsky, 44 Valujevsky Circulař, 32 Š Viktora Janukovyče, 43 Viktora Juščenka, 43 Ševčenko, 31 Viktora Pinčuka, 45 Výzkumná metoda, 48 T Y Teorie společenské zodpovědnosti, 13 TET, 53 Yin, 48 Trampota, 22

Věcný rejstřík

A Mediální systém, 86 mediální system Ukrajiny, 4 Asociace, 72 Model polarizovaného pluralismu, 17 autonomii, 52 Autoritářská teorie, 10 P

B Periodikum, 26 polarizovaný pluralismus, 4 Byrokraté, 74 Politické strany, 10 politický paralelismus, 4, 16, 48, 67 Č post-sovětské, 85 PR, 66 Čtenost, 93 profesionalismus, 4, 16, 48 předplatného nákladu, 60 D připadová studie, 4 demokraticko-korporativistický, 17 R diachronní, 21 reklamy, 65 F role státu, 4, 16, 48 rozhlasu, 70 fourth estate, 23 S H Sovětská teorie, 13 homogenizace, 21 Sovětském svazu, 15 Statistická ročenka, 57 I imitace, 9 T indikátorem, 24 technologického vývoje, 8 instrumentalizace, 19 Teorie společenské zodpovědnosti, 12

K V konzumace, 56 veřejná, 7 veřejnoprávního vysílání, 77 L vývoj mediálních trhů, 16, 48 Výzkumná metoda, 47 legislativního, 9 výzkumná práce, 4 Liberální teorie, 11 liberální, model, 17 Z M zahraničních periodik, 61 masové komunikace, 8 mediální demokracie, 23