Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav hudební vědy Management v kultuře

Magisterská diplomová práce Rudolfinum a jeho genius loci

Bc. Veronika Hladká

Vedoucí práce: Ing. František Svoboda, Ph.D. Brno 2010

1

Prohlašuji, ţe jsem pracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu.

2

Poděkování:

Děkuji svému vedoucímu práce Ing. Františkovi Svobodovi, Ph.D. za cenné rady a podnětné připomínky a za ochotu při spolupráci.

3 Obsah:

Předmluva ………………………………………………………………………………... 6

Úvod ……………………………………………………………………………………... 7

Historie místa ……………………………………………………………………………. 9

1. Dům umělců Rudolfinum …………………………………………………………… 11

1.1. Vznik a historie budovy Rudolfinum…………………………………………. 12

1.2. Architektura Rudolfina včetně interiéru ………………………………………14

1.2.1. Úpravy a rekonstrukce ………………………………………………. 19

1.3. Sochařská výzdoba exteriéru …………………………………………………. 21

2. Rudolfinum jako kulturní stánek a jeho nejvýznamnější kulturní instituce…………. 25

2.1. Umělecké instituce v galerijních prostorách do roku 1929 …….…….…….. 26

2.1.1. Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách …...... 26

2.1.2. Krasoumné jednota pro Čechy……………………………………… 31

2.2. Česká filharmonie …………………………………………………………… 34

2.2.1. Zrod České filharmonie a její činnost do roku 1945………………… 34

2.2.2. Od Praţského jara k Sametové revoluci…………………………….. 41

3. Renesance původní myšlenky dualismu ……………………………………………. 45

3.1. Galerie Rudolfinum …………………………………………………………. 46

3.2. Česká filharmonie v 90. letech 20. století aţ do současnosti ……………….. 50

4. Původní poslání dualismu nebo střet manaţerských zájmů? ……………...……….. 52

4 Závěr …………………………………………………………………………………… 56

Resumé …………………………………………………………………………………. 58

Summary ……………………………………………………………………………….. 59

Resümee ………………………………………………………………………. ………. 60

Seznam pouţité literatury a pramenů …………………………………………………… 61

Přílohy …………………………………………………………………………………... 68

Obrazová příloha ……………………………………………………………………. 68

Ostatní přílohy ………………………………………………………………………. 80

5 Předmluva

K Rudolfinu mám velmi zvláštní osobní vztah, který se vyvíjí jiţ mnoho let. Pokaţdé, kdyţ procházím kolem této monumentální stavby, jejímţ synonymem je Dům umělců, musím k ní vzhlédnout. Protoţe k umění obecně mám silný vztah a od dětství jsem byla tímto směrem vychovávána. Koncerty, které se konaly v Dvořákově síni, jsem nenavštěvovala jen jako posluchač, ale uţ jako dítě jsem měla moţnost nahlédnout do zákulisí hudebníků a vystupovat ve slavnostním koncertním sále s uměleckými soubory jako je Kühnův dětský sbor či Praţský studentský orchestr (pod vedením Ondřeje Kukala, Tomáše Hanáka a Jakuba Hrůši). Ve svých studentských letech jsem se stala také pravidelným návštěvníkem Galerie Rudolfinum. Pokaţdé, kdyţ jedna výstava skončí, se plna očekávání těším na další. Proto mě nesmírně zajímalo, jak a kdy budova vznikla, co všechno se v budově Rudolfina odehrálo a jakým kulturním institucím Rudolfinum poskytlo své přístřeší. Neboť ať stojíte před budovou nebo se pohybujete v jejím interiéru, vţdy k této kulturní památce cítíte zvláštní respekt.

Vypátráme literaturu o České filharmonii, o některých uměleckých spolcích. O Galerii Rudolfinum dokonce ţádná studie napsána nebyla. Ale co chybí především, je komplexní pohled na kulturní stánek národního charakteru, pod jehoţ střechou můţeme obdivovat umění hudební i výtvarné. Proto se pokusím tohoto nelehkého úkolu chopit a pevně doufám, ţe se mi to aspoň z části podaří.

Tímto bych také chtěla poděkovat především svojí mamince, která mě naučila pěstovat si vztah k umění a předala mi názor, ţe kultura (v tom nejuţším slova smyslu) by měla být součástí kaţdodenního ţivota. Dále bych chtěla poděkovat své rodině a všem blízkým přátelům za psychickou podporu během studií, především během psaní diplomové práce. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat také panu P. Nedomovi, který mi byl ochoten věnovat svůj drahocenný čas na zodpovězení některých netečných dotazů a umoţnil mi nahlédnout do organizace Galerie Rudolfinum, čehoţ si velmi váţím.

6 Úvod

„Dvaadvacet let byla Česká filharmonie jedním z orchestrů mnohonárodnostní monarchie Rakousko-Uhersko (1896-1918). Dvacet roků existovala v prostředí první Československé republiky (1918-1938), půlrok v tzv. druhé republice (1938-1939). Bezmála polovina historie orchestru spadá do období totality – nejprve šestileté nacistické (1939- 1945) a po malé pauze (1945-1948) jednačtyřicetileté komunistické (1948-1989). Posledních šestnáct let (1989-2005)1 funguje v obnoveném demokratickém státě, od roku 1993 v samostatné České republice.“2

Tento úryvek, ačkoliv je uveden v souvislosti s historií orchestru České filharmonie, ve zkratce téměř dokonale vystihl také historii významného kulturního stánku Rudolfinum. Ačkoliv byla budova svým původním záměrem určena koncertnímu a výtvarnému umění, ne vţdy tomu tak bylo. Dům umělců Rudolfinum byl svědkem mnoha význačných událostí v dějinách českého národa. V prostorách budovy Domu umělců Rudolfinum působily umělecké spolky, orchestr, konzervatoř. Po vzniku první Československé republiky aţ do druhé světové války múzy musely Rudolfinum na čas opustit. Prostory Rudolfina během období mezi válkami slouţily politickému dění. Po roce 1945 se do svého původního sídla mohl opět vrátit orchestr České filharmonie, jehoţ domovem je Dům umělců dodnes. Po pádu komunismu, počátkem devadesátých let 20. století proběhla také poslední velká rekonstrukce, při níţ se revitalizovala galerijní část budovy, aby Rudolfinum mohlo opět slouţit svému původnímu účelu – tedy koncertnímu a výtvarnému umění. Výstavní prostory dnes slouţí velmi úspěšné Galerii Rudolfinum.

Předmětem mé magisterské diplomové práce je historicky zmapovat Rudolfinum jako důleţitý kulturní stánek českého národa a připomenout významné události, které v historii Rudolfina zanechaly své stopy. Abychom pochopili všechny souvislosti, musíme si přiblíţit okolnosti, proč byla budova vůbec postavena a jakému poslání měla slouţit. K tomu je nutné zaměřit se také na dispozice interiéru této stavby. Dále se budeme věnovat vybraným kulturním institucím, které v budově působily nebo nadále působí. Všechno jsou to aspekty,

1 V současnosti jiţ neaktuální údaj, vzhledem k roku 2010 funguje v demokratickém státě jiţ 21 let. 2Kadlec, Petr: Svědectví doby. In: Koláčková, Yvetta (ed.): Česká filharmonie 100 plus 10, Academia, Praha 2006, s. 178.

7 které kulturnímu stánku Rudolfinum přidávají na jeho významu a důleţitosti nejen kulturního ţivota Praţanů, ale celého českého národa.

Posledním úkolem je pokusit se analyzovat vztah institucí, které v současnosti v Rudolfinu působí, a zjistit, v jaké symbióze spolu fungují pod jednou střechou. Mohou si tyto dvě instituce, z hlediska rozdílnosti uměleckého ţánru, vůbec konkurovat? A jaký je vztah managementu daných institucí k této problematice?

Co se týká literatury, podnětnou studii o stavbě a architektuře Rudolfina vypracoval Jindřich Vybíral „Městu na ozdobu, umění ke cti, sobě pro slávu“. Tři kapitoly o architektuře Rudolfina.3 Dalším autorem, který se zabýval budovou praţského Rudolfina z architektonického hlediska a českou architekturou novorenesance vůbec, je Karel Ksandr. Architekturu i sochařskou výzdobu podrobně uvedl v publikaci Umělecké památky Prahy – Staré Město, Josefov. Jak sám upozorňuje, „novorenesanční budova praţského Rudolfina nebyla nikdy doceněna.“4 K tématu působení uměleckých spolků ve výstavních prostorách se obsáhleji zabývá publikace Víta Vlnase Obrazárna v Čechách 1796 – 1918, která vyšla jako katalog výstavy, uspořádané Národní galerií v Praze u příleţitosti dvoustého výročí zaloţení Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách. Dále poslouţily dobové katalogy výstav a souborné katalogy Obrazárny. K vývoji České filharmonie jsem vycházela z programových katalogů České filharmonie, dále pak ze souborné publikace Yvetty Koláčkové (ed.) Česká filharmonie 100 plus 10 a Šedesát let Praţských jar od Antonína Matznera a kol. Velmi podnětné byly také knihy Václava Holzknechta. Dále bych také uvedla časopisy Rudolfinum Revue, které v letech 2001 aţ 2009 publikovala Česká filharmonie. K tématu o Galerii Rudolfinum jsem čerpala především z časopiseckých článků a z rozhovorů s jejím ředitelem Petrem Nedomou.

Tato souhrnná práce by měla především osvěţit historii tohoto významného kulturního stánku, vyzdvihnout nejvýznamnější kulturní instituce, které v budově působily a působí a především poskytnout komplexní pohled na Rudolfinum jako „Dům umělců“. Záměrem není detailní popis dramaturgických plánů institucí, konkrétně u České filharmonie by to mohla být

3 In: Švácha, Rostislav (ed.): Umění. Časopis ústavu dějin umění Československé akademie věd, Ročník XXXIX/1991 Číslo 5, Academia, Praha 1991, str. 390-401. 4 Ksandr, Karel: Architekt Josef Zítek a praţské Rudolfinum, Výstavní sály Rudolfina 28. 9. - 22. 10. 1995, str. 5.

8 velmi obsáhlá samostatná studie, ale především vyzdvihnout nadčasovost idey multifunkčnosti této stavby a pokusit se vypátrat onoho genia loci.

Historie místa

Rudolfinum a jeho blízké okolí patří k historicky významnému jádru Prahy, dnes je součástí Starého Města, jedné z nejstarších praţských částí. V první polovině 12. století bývalo na místě dnešního náměstí nábřeţí, které se stalo zastávkou mezinárodních kupeckých karavan. Bylo to důleţité místo i z toho důvodu, ţe zde bylo moţné řeku Vltavu také přebrodit. Mezi lety 1158 aţ 1172 byl nedaleko postaven první kamenný Juditin most (předchůdce dobře známého Karlova mostu), díky němuţ ztratilo místo kolem brodu svůj význam. Po roce 1230 se kolem Starého Města praţského začaly stavět hradby, které na některých místech lemovaly břeh řeky. Za hradby se pak na břeh Vltavy vyváţel veškerý odpad, hnůj a popel. Odtud také pochází název „Na Rejdišti“: na pobřeţních skládkách měla spodina své „rejdiště“. 5 Jsou jisté zprávy o tom, ţe zde byly sklady dřeva, jirchářské dílny a ţe se na zdejším břehu také lámal kámen.6

V době Rudolfa II. zde byla zřízena jízdárna (název byl později poněmčen na Tummelplatz). Z dalších dochovaných faktů prý v místech dnešního Rudolfina měli studenti bránící Prahu stanoviště pro dvě děla, kterými v roce 1648 ostřelovali na protější Malou Stranu švédská vojska. Roku 1674 byla na místě dnešního náměstí postavena káznice, zvaná Robotárna neboli Špinhauz. Součástí káznice neboli „trestnice“, jak se jí říkalo, byla donucovací pracovna, jejíţ chovanci předli ovčí vlnu a tkali z ní houně pro armádu. Káznice byla zrušena roku 1833 a přemístěna na Hradčany. Budova proto začala slouţit jako sklad na dříví. Roku 1742, v době francouzské okupace, tu byla zřízena jatka, kde se pro nedostatek potravin poráţeli koně. Roku 1869 zde byla postavena řetězová ţelezná lávka, jejíţ existenci nám dodnes připomíná hrázděný domek mýtného na protějším malostranském břehu a název nedaleké ulice U ţelezné lávky. Roku 1875 se zde začalo stavět nábřeţí. Místu se říkalo U staré jízdárny dle původní jízdárny z doby Rudolfa II. V roce 1876 začala stavba kulturního

5 Praţská informační sluţba: Rudolfinum, Praha 1993, str. 1. 6 Ibid: str. 1.

9 stánku Rudolfinum, která probíhala do roku 1984 a která byla první stavbou udávající směr zástavby nábřeţí: „Právě její horizontální rozloha přispěla nemálo k monumentalizaci této části pobřeţí staroměstského. Rudolfinum vytvořilo hlavní stěnu vznikajícího náměstí a přidalo panoramatickému obrazu Prahy nový článek, účinkující na dálku šťastnou proporcí celkovou, stejně jako účinnou konturou střech.“7 Okolní stavby pak plně respektovaly architektonický styl Rudolfina a urbanistické rozvrţení náměstí, kterému dominuje právě Rudolfinum. Od 80. let probíhala také zástavba nejbliţšího okolí, které ohraničilo prostor dnešního Palachova náměstí. V letech 1881 aţ 1885 na jiţní části prostranství byla postavena Vysoká škola uměleckoprůmyslová, přímo naproti budovy Rudolfinum, v letech 1897 aţ 1900 vyrostlo Uměleckoprůmyslové muzeum (dnes přes ulici 17. listopadu). V letech 1911 aţ 1914 byl postaven Mánesův most, který spojil Staré Město s Klárovem. V letech 1924 aţ 1930 vyrostla Filozofická fakulta Karlovy univerzity, která dokončila zástavbu Rejdiště. Všechny zmíněné stavby uzavírající Palachovo náměstí jsou také sídla kulturních a vzdělávacích institucí. Připomenout můţeme také hudební konzervatoř v ulici Na Rejdišti.

Náměstí bylo v důsledku historických událostí několikrát přejmenováváno. V roce 1894 se vrátilo jedno z původních označení a náměstí bylo pojmenováno „Na Rejdišti“. V roce 1915 dostalo název Náměstí císařovny Zity8, v letech 1919 aţ 1942 náměstí neslo název Smetanovo. Za okupace bylo Němci přejmenováno na Mozartplatz, po osvobození se opět vrátil název Smetanovo. S koncem 2. světové války zde byli pohřbíváni příslušníci Rudé armády.9 V době okupace sovětskými vojsky bylo proto náměstí v 50. letech přejmenováno na náměstí Krasnoarmějců. Aţ po Sametové revoluci, v roce 1990 byl název změněn na náměstí Jana Palacha, na památku tragické události z roku 1969.

7 Soudí Antonín Engel ve studii Vybíral, Jindřich: „Městu na ozdobu, umění ke cti, sobě pro slávu“. Tři kapitoly o architektuře Rudolfina. In: Švácha, Rostislav (ed.): Umění, Ročník XXXIX/1991 Č. 5, Academia, Praha 1991, str. 397. 8 Zita Bourbonsko-Parmská byla poslední císařovna rakouská, v letech 1916–1918 česká a uherská královna, manţelkou posledního rakouského císaře a českého a uherského krále Karla I. 9 Jejich pozůstatky byly na konci května přemístěny na konci května 1945 přemístěny na vojenské pohřebiště na Olšanech.

10 1. Dům umělců Rudolfinum

„Rudolfinum bylo vybudováno jako „chrám krásna“, „emporium krásných umění“.10

V Praze chyběla důstojná koncertní síň pro potřeby symfonického orchestru, stejně tak nebylo vhodné místo pro umístění obrazárny. Záměrem bylo tedy postavit budovu „důstojnou a krásnou, hodnou svého vznešeného poslání“.11 Rudolfinum mělo tedy slouţit hudebnímu a výtvarnému umění. Dle smlouvy z roku 1874 byla budova přenechána k uţívání Jednotě pro zvelebení hudby v Čechách, Společnosti vlasteneckých přátel umění a Obchodní a ţivnostenské komoře pro sbírky Uměleckoprůmyslového muzea.

„Ideový program Rudolfina, reflektující dobový internacionální kult umění, ovšem poměrně dobře korespondoval s kulturním obsahem českých národně emancipačních snah, tedy s hledáním smyslu existence českého národa v povznesení ducha, vzdělanosti a všelidskosti, stejně jako Kollárem a Palackým deklarovanou ideou humanity, lidskosti a všelidskosti. Dokončení jeho stavby spadá uţ ale do období vyostřených národních rozporů a vystupňovaného burţoazního nacionalismu…“12

Jak Antonín Engel uvádí, tento ideový dualismus nebyl určitě pro architekty Josefa Zítka a Josefa Schulze jednoduchým úkolem, přesto se s tímto nelehkým zadáním skvěle vypořádali. „Z typologického hlediska proto nemá tato stavba v době svého vzniku srovnání, neboť obdobné víceúčelové kulturní stavby se v Evropě začínají budovat aţ kolem poloviny dvacátého století.“13

„Budova Rudolfina, dnes z části vrácená svému původnímu poslání, zaujímá v dějinách naší architektury devatenáctého století mimořádné postavení. Započata před ukončením Národního divadla a dokončena brzy po jeho vybudování představuje další článek novorenesanční epochy v Praze. Méně velkolepá a vznešená neţ ono, střízlivější v pojetí, zato však prostorově rozsáhlá, volně dýšící na širém prostranství u Vltavy, jak prakticky tak

10 Vybíral, Jindřich: Česká národní myšlenka a Rudolfinum, str. 117–119. In: Čornej, Petr a Prahl, Roman: Čechy a Evropa v kultuře 19. Století. Sborník sympozia pořádaného Národní galerií v Praze a Ústavem pro českou a světovou literaturu ČSAV v rámci Smetanových dnů v Plzni ve dnech 22. – 24. března 1990, NG Praha 1993. 11 Ibid: str. 118. 12 Vybíral, Jindřich: Česká národní myšlenka a Rudolfinum. In: Čornej, Petr, Prahl, Roman: Čechy a Evropa kultuře 19. století, NG Praha 1993, str. 117–119. 13 Ksandr, Karel: Sídlo orchestru Rudolfinum. Budova na vltavském nábřeţí. In: Mlejnek, Karel: Česká filharmonie. Deset kapitol ze stoleté historie orchestru, Paseka, Praha 1996, str. 125.

11 účelově slouţila hudebnímu a výtvarnému umění. Ve své koncertní části znamenala vedle toho skvělé středisko tehdejší praţské kultivované měšťanské společnosti“.14 Autorka také uvaţuje, vzhledem k multifunkčnosti stavby, „o kořenech moderního funkcionalismu“.15

Historií a architekturou se ve svých studiích zabývali především Jindřich Vybíral a Karel Ksandr, kteří se snaţili vyzdvihnout nedoceněnou novorenesanční stavbu praţského Rudolfina, která je stále aktuální svou nadčasovou prostorovou multifunkčností. Především z jejich textů čerpám postřehy, které jsou velmi cenné k pochopení historie, architektury a sochařské výzdoby významného kulturního stánku.

Z úvodu si také blíţe specifikujeme název této kulturní památky. Budova byla pojmenována Rudolfinum podle korunního prince Rudolfa. Dům umělců, který charakterizuje účel stavby, je vlastně jejím synonymem. Po vzniku samostatného Československa, a zejména po druhé světové válce, se však vţil právě název Dům umělců. V dnešní době se vrátil a opět uţívá původní název Rudolfinum. Na pamětních deskách budovy je název spojován jako Dům umělců Rudolfinum. Pro oţivení budeme v textu uvádět oba zmíněné názvy.

1.1. Vznik a historie budovy Rudolfinum

Budova se nachází na východním břehu Vltavy, na pozemku zvaném Rejdiště, který byl původně vyuţíván k hospodářským účelům. Stavba byla financována Českou spořitelnou (Böhmische Sparkasse)16 k příleţitosti oslav 50. výročí svého zaloţení z rozhodnutí Zastupitelstva České spořitelny ze dne 12. května 1872. Parcela pro budovu Rudolfina byla od praţské obce zakoupena v roce 1873. Teprve však 13. dubna 1876 bylo staveniště předáno České spořitelně. Budova měla plnit funkci jakési multifunkční instituce, jejíţ prostory budou vyuţívány jak k hudební produkci, tak budou slouţit také galerijním a muzejním účelům.

V této době jiţ výrazně klesal význam šlechty jako tradičního mecenáše a stavba tak velkolepého projektu byla přeci jenom poměrně nákladnou investicí. Pro prosperující peněţní

14 Engel, Antonín: Rudolfinum. In: Štenc, Jan: Umění. Sborník pro českou výtvarnou práci XIV, Praha 1942– 1943, str. 107–108. 15 Matyášová, Eva: Rudolfinum znovuzrozené. Průvodce, Praha 1993, nestr. 16 Nejstarší peněţní ústav v Praze; náklady budovy 2 milióny zlatých; Viz .

12 ústav České spořitelny to určitě nebyla ţádná překáţka a hlavně tato investice byla velmi prestiţní záleţitostí. „Jestliţe se spořitelna rozhodla peníze věnovat podpoře výtvarného umění a hudby, vedla ji k tomuto předsevzetí dobově příznačná představa o zušlechťující síle těchto sfér lidské aktivity.“17 Význam projektu se měl dotýkat všech vrstev a sociálních skupin, které Spořitelnu podporovaly, tedy nejen Praţanů a nejchudších.18

Tedy v lednu roku 1874 vypsala Česká Spořitelna soutěţ na budovu, v níţ měly být pod jednou střechou umístěny koncertní síň a výstavní sály. Porota, sloţená z nejvýznamnějších vídeňských odborníků – architekti vídeňské Ringstrasse (G. Semper, Hansen, K. von Ferstel, Hasenauer a Schmidt) - posuzovala celkem osm projektů. Soutěţe se zúčastnili jak čeští architekti jako Ignác Ullmann, Antonín Barvitius, Josef Zítek, Josef Schulz a František Beníšek tak i architekti z Vídně: A. Wieleman, O. Thienemann, G. Niemann, V. Lunche a Köchlin.19 Soutěţní podmínky postavily projektanty před velmi sloţitý úkol řešit víceúčelovou architekturu v jedné budově. Jednalo se v této době o dost ojedinělý úkol skloubit provoz koncertních produkcí, konzervatoře, galerie a muzea. Projektem, který zaujal, byl společný návrh architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze20, ačkoliv se porota bohuţel také vyjádřila, ţe ani jeden soutěţní projekt nevyhovoval podmínkám soutěţe, tedy ani společný projekt Zítka a Schulze. Rozhodnutí proto bylo na zadavateli zakázky, kterým byla Česká spořitelna. Josef Zítek a Josef Schulz byli vyzváni, aby svůj projekt, na základě jejich původního návrhu, přepracovali. Jednou z připomínek byla také finanční náročnost, kterou architekti museli akceptovat. Projekt byl definitivně schválen valnou hromadou České spořitelny 9. června 1875. Se stavbou se začalo následující rok.21 Stavbu řídil Jan Werych (Vejrych). Stavba probíhala v letech 1876 aţ 1884, byla původně plánována na čtyři roky, ale vzhledem ke komplikacím, které zapříčinil problematický podklad, trvalo dva roky, neţ bylo dosaţeno rovnosti a mohlo se začít se samotnou stavbou, tedy aţ v roce 1878. Proto se stavba protáhla aţ na dvojnásobek. V následujícím roce 1879 pokračovala stavba do zvýšeného přízemí a bylo téměř dokončeno hlavní průčelí. V roce 1880 se začalo s osazováním ocelové

17 Vybíral, Jindřich: „Městu na ozdobu, umění ke cti, sobě pro slávu“. Tři kapitoly o architektuře Rudolfina. In: Švácha, Rostislav (ed.): Umění. Časopis ústavu dějin umění Československé akademie věd, Ročník XXXIX/1991 Číslo 5, Academia, Praha 1991, str. 385. 18 Ibid: str. 385. 19Vlček, Pavel, a kolektiv: Umělecké památky Prahy. Staré Město. Josefov, Academia, Praha 1996, str. 168. 20 Josef Zítek i Josef Schulz jsou autory Národního divadla. Oba architekti zásadně ovlivnili podobu Prahy. Josef Schulz vyhrál soutěţ na stavbu Národního muzea, další důleţitou stavbou je Uměleckoprůmyslové muzeum, které vyrostlo v letech 1897 - 1900 naproti Rudolfinu (sbírky byly dočasně uchovány v Rudolfinu). 21 Některé zdroje uvádí, ţe stavba začala v dubnu, jiné ţe 23. června 1876.

13 střešní konstrukce. Byla dokončena severní budova a začala instalace technických zařízení. V roce 1884 vznikla sochařská výzdoba na atice, také byl dokončen a zařízen koncertní sál a přilehlé prostory. V červenci 1884 byla stavba kolaudována. Stavbu realizovalo pět praţských stavitelů. Původní odhad rozpočtu na realizaci stavby byl plánován na 500 000 zlatých, ve skutečnosti však realizace stála 2 000 000 zlatých.

Slavnostní otevření proběhlo 7. února 1885. Byl přítomen i rakouský korunní princ Rudolf Habsburský22, na jehoţ počest byla budova nazvána Rudolfinum.23 Byla to velká událost, na kterou společnost musela zareagovat. Stala se terčem útoků českého tisku, které vyvolala slabá účast českých umělců a řemeslníků na realizaci stavby a její výzdoby. Rudolfinum se prý stalo „novou baštou pro snahy národu českému nepřátelské“, „beranem proti české kultuře“ atd. Hudební skladatel a kritik Bohuslav Foerster (1859 – 1951) si v Národních listech postěţoval: „České slovo nezavznělo prostorami Rudolfina v slavný den jeho otevření.“24 V době myšlenkových nacionálních střetů je kritika pochopitelná. Německý tisk psal naopak pochvalně o České spořitelně, která Rudolfinum nechala postavit „sobě k slávě, umění ke cti a městu na ozdobu“.25

1. 2. Architektura Rudolfina včetně interiéru

Dům umělců Rudolfinum je jednou z nejvýznamnějších praţských novorenesančních staveb druhé polovině 19. století. Mezi další patří např. Národní divadlo a Národní muzeum, na jejichţ stavbě se podílel J. Schulz a na Národním divadle také J. Zítek. „Jejich prostřednictvím, tvrzemi svého jazyka a své kultury, „znovuzrozený“ národ manifestoval nároky na svébytnou existenci. Pozlacené střechy se zaskvěly jako nové dominanty v praţském panoramatu, a město si tak zjednalo další epiton: Zlatá Praha.“26 Praha v té době postrádala jak kvalitní koncertní sál, tak výstavní prostory a v neposlední řadě také učebny pro výuku

22 Korunní princ Rudolf Habsburský měl velkou úctu ke vzdělání a k vědění, je tedy pochopitelný také jeho zájem o umění. Byl liberálního zaměření v otázkách svobody, lidských práv, pokroku. Odmítal nevzdělanost aristokracie a nacionální projevy. 23 Ačkoliv název Rudolfinum spíše evokuje odkaz na proslulého milovníka umění, císaře Rudolfa II. 24 Programový katalog Česká filharmonie 1984/85. 25 Vybíral, Jindřich: Česká národní myšlenka a Rudolfinum. In: Čornej, Petr, Prahl, Roman: Čechy a Evropa kultuře 19. století, NG Praha 1993, str. 118. 26 Vybíral, Jindřich: Problém Josef Schulz. In: Noll, Jindřich (ed.): Josef Schulz 1840 – 1917, Národní galerie v Praze, Praha 1992, str. 2.

14 hudby. Stavba Rudolfinum měla také „přispět ke zkrášlení města a poskytnout jeho obyvatelům zdroj výdělku“.27 Na konci 19. století převládal trend historizujících slohů, kdy se architekti obraceli zpět do minulosti. Matyášová popisuje architekturu Rudolfina jako kombinaci několika architektonických slohů28 – můţeme rozpoznat severoitalskou renesanci, náznaky manýrismu či myšlenkové proudy baroka. Přáním rakouského historika umění Rudolfa Eitelberga (1817 – 1885) bylo, aby Dům umělců v Praze byl vystaven v renesančních formách, coţ se očividně shodovalo se záměry projektantů. 29 Vybíral poukazuje na vrcholně renesanční architekturu: bosované přízemí, prolomené půlkruhově zaklenutá okna, rytmizovaná zdvojené polosloupy, balustráda se sochami na atice budovy ad. 30 Členitost siluety se strmými střechami a pavilóny odkazuje Vybíral na francouzskou renesanci.31 Barokní vliv můţeme spatřit v dynamičnosti hlavního vstupu koncertní jiţní části budovy. Přesto „jejich zpracování nese znaky novodobé estetik, ať uţ se jedná o precizně modelovaný detail či kompozici celku, dalekosáhle se vzdalující svým vzorům.“32

Architekti Josef Zítek a Josef Schulz „reagovali na nadnárodní ideu „estetického chrámu“, jeţ se začínala v tehdejší Evropě prosazovat.“33 Dům umělců Rudolfinum bylo vybudováno po vzoru německých a rakouských reprezentativních staveb monumentálních rozměrů. Oproti nim je však výraz Rudolfina „lyričtější a měkčí, klidnější, … úspornější v pojednání povrchu.“34 Patrný je také vliv dráţďanského architekta Gottfrieda Sempera (1803 – 1879), který proklamoval syntézu všech druhů umění, jejichţ „matkou“ je právě architektura.35 Autoři Zítek a Schulz reflektovali právě Semperovy myšlenky o prakticismu a účelovosti.36

27 Vybíral, Jindřich: „Městu na ozdobu, umění ke cti, sobě pro slávu“. Tři kapitoly o architektuře Rudolfina, str. 385. In: Švácha, Rostislav (ed.): Umění, Ročník XXXIX/1991 Č. 5, Academia, Praha 1991. Vybíral odkazuje na Kensington Museum v Londýně nebo muzea uţitého umění ve Vídni, jejichţ cílem byla výchova vkusu. 28 Friedrich Nietsche na kombinaci historizujících stylů architektury 19. století reagoval slovy „maškarní bál stylů“. In: Matyášová, Eva: Rudolfinum znovuzrozené. Průvodce, Praha 1993, nestr. 29 Ibid: str. 393. 30 Více Ibid: str. 393. 31 Ibid: str. 393. 32 Vybíral, Jindřich: „Městu na ozdobu, umění ke cti, sobě pro slávu“. Tři kapitoly o architektuře Rudolfina, str. 385. In: Švácha, Rostislav (ed.): Umění, Ročník XXXIX/1991 Č. 5, Academia, Praha 1991. 33 Matyášová, Eva: Rudolfinum znovuzrozené. Průvodce, Praha 1993, nestr. 34 Vybíral, Jindřich: „Městu na ozdobu, umění ke cti, sobě pro slávu“. Tři kapitoly o architektuře Rudolfina, str. 385. In: Švácha, Rostislav (ed.): Umění, Ročník XXXIX/1991 Číslo 5, Academia, Praha 1991. 35 Matyášová, Eva: Rudolfinum znovuzrozené. Průvodce, Praha 1993, nestr. 36Ibid: nestr.

15 Ksandr uvádí, ţe Rudolfinum je svým konceptem a ušlechtilostí architektury ojedinělým uměleckým činem ve střední Evropě své doby. Je tu potlačen detail, aby vynikla estetická hodnota celku. Tuto stránku rozpoznal, v době, která programově bojovala proti historismu, v roce 1913 Pavel Janák, který ocenil modernost dispozice a klasičnost výrazu: „To se jeví … různým rozloţením a samostatným utvářením vchodů a podjezdů, velké schodištní rampy s kandelábry před hlavním průčelím, loggií obrazárny k řece atd. Tj. kvalita (moţno říci také: ústupek charakteru Prahy) nikdy před tím a potom se nevyskytujícíc.“37 Nemenší úctu k této architektuře projevil Antonín Engel, autor předposlední rekonstrukce budovy v roce 1941, která částečně její prostory rehabilitovala.

Rudolfinum je volně stojící budovou, jejíţ půdorys objektu naznačuje funkční rozdělení na jiţní (koncertní) a severní (výstavní) část. 38 Vybíral ji popisuje jako„kompozici dvou téměř kubických hmot, spojených krčkem. Jádrem jiţní části budovy je koncertní sál, procházející oběma nadzemními podlaţími.“ 39 Průčelí Rudolfina je obdobou Opery v Dráţďanech40 od německého architekta Gottfrieda Sempera, která byla zničena poţárem. Architekti J. Zítek a J. Schulz se skutečně inspirovali: např. konvexním vyklenutím hlavního průčelí do náměstí, které odráţí tvar amfiteátrového hlediště v interiéru. Průčelí tvoří dvě patra. Okna a vstupy jiţního průčelí jsou půlkruhově ukončeny, ve vyklenuté části je rámují edikuly41 s dórsko-toskánskými sloupy. Architekt Josef Zítek řešil také sochařskou výzdobu hlavní římsy a dohlíţel na zhotovení umělých mramorů a štuků. 42 Horní část stavby tvoří dvoupodlaţní atiková nástavba. Nad kaţdou osou zdůrazňuje rytmus členění motiv váz umístěných na balustrádě. Budově dominuje nadstavba koncertního sálu, jejíţ fasáda je členěna do dekorativních čtvercových polí se štukovými reliéfy. Budova je uzavřena valbovou střechou.

37 Vybíral, Jindřich: „Městu na ozdobu, umění ke cti, sobě pro slávu“. Tři kapitoly o architektuře Rudolfina. In: Švácha, Rostislav (ed.): Umění, Ročník XXXIX/1991 Č. 5, Academia, Praha 1991, str. 397. 38 Původní návrh byl jedna budova s koncertním sálem, který měly obklopovat čtyřmi křídly výstavních prostor. Vybíral, Jindřich: „Městu na ozdobu, umění ke cti, sobě pro slávu“. Tři kapitoly o architektuře Rudolfina, str. 391. In: Švácha, Rostislav (ed.): Umění, Ročník XXXIX/1991 Číslo 5, Academia, Praha 1991. 39 Vybíral, Jindřich: „Městu na ozdobu, umění ke cti, sobě pro slávu“. Tři kapitoly o architektuře Rudolfina, str. 393. In: Švácha, Rostislav (ed.): Umění, Ročník XXXIX/1991 Číslo 5, Academia, Praha 1991, str. 393. 40 Opera v Dráţďanech (1838 – 1841) vyhořela, v letech 1871-1878 bylo opět vybudováno divadlo. Více o jeho díle Vybíral, Jindřich: Gottfried Semper. Titán historismu (I). In: Architekt 3/2004, str. 66 – 67, 70 – 71. Dostupné z 41 Edikula je architektonické orámování okna, dveří či výklenku. Edikulu tvoří postranní sloupy, pilastry nebo pilíře, na nichţ leţí kladí či trojúhelný či segmentový štít. Viz 42 Provedla firma štukatéra Enzia stejně jako u Národního divadla. In: Rudolfinum, PIS, Praha 1993, str. 7.

16 Přesuneme-li se do interiéru, zjistíme, ţe budova skýtá mnoho prostor. Uvádí se kolem tisíce místností, pouze polovina z nich je však zpřístupněna veřejnosti. Hlavní reprezentační sály si představíme následovně.

Ústředním prostorem jiţní části Rudolfina je Dvořákova síň, do které se vchází hlavním vchodem z Palachova náměstí. Sál prostupuje dvěma podlaţími. Přírodní světlo dopadá pravoúhlými okny ukrytými (při pohledu z vnějšku) za atikou. Je to způsob bazilikálního osvětlení, které spočívá v převýšení centrálního prostoru nad postranními.43 Strop podpírají mohutné kanelované sloupy s korintskými hlavicemi, do kterých je zakomponována lyra jako symbol hudby. Stejného duchu se drţí pilastry rozdělující plochu balkónového ochozu. Balkónový parapet zdobí střídající se dvojice amoretů: jedni drţí lyru, druzí emblém včely. Opět se vracíme k symbolu České spořitelny.

V roce 1940 se začalo s vnitřní přestavbou koncertního sálu, aby se mohl vrátit ke svému původnímu účelu. Bylo nutné opravit zašlé malby, poškozené lustry či vyměnit zchátralé kamenné části. Nejdůleţitější změnou bylo navrácení původních varhan, které byly pro potřeby parlamentu odstraněny, a hlavně zlepšit akustiku sálu, která vzhledem k proporcím sálu byla od otevření budovy povaţována za problematickou. V Národních listech 8. února 1985 se psalo: „Celkový dojem byl však porušen u všech téměř skladeb velikou vadou koncertního sálu – neakustičností. Doznívání, jeţ při zkouškách tak nemile rušilo, nebylo odstraněno také četnou návštěvou koncertu. Z té příčiny nelze nám pronésti soud o způsobilosti varhan, neboť plný stroj podává i při váţné hře jen chaotické masy zvuků, harmonie jest rozplynulá a melodie nedosti vynikající. Nebude-li odstraněna tato hlavní vada sálu, pak ztrácí všechen význam, nevyhovuje poţadavku nejdůleţitějšímu.“44

Architekt Antonín Engel, aby zlepšil akustiku sálu, nechal obloţit stěny insulitovými deskami, přes zasklená okna v horní části sálu byly uţity látkové závěsy, hladké stěny v přízemí byly zdrsněny kanelováním a opatřeny speciálním nátěrem. Aby se mohl navýšit počet posluchačů, byly zrušeny lóţe po bočních stranách a nahrazeny třemi řadami (pouze po levé straně zůstaly tři lóţe pro říšského protektora).

Jádrem severní části je prostorná dvorana, do které se vchází z Alšova nábřeţí. Dvorana je uspořádána do čtvercového půdorysu. Tomu také odpovídá čtvercově rastrovaná

43 Matyášková, Eva: Rudolfinum znovuzrozené. Průvodce, Praha 1993, nestr. 44 Programový sborník Česká filharmonie 1984/85.

17 pole proskleného stropu. Prostoru dominuje schodiště, které tvoří hlavní přístup k výstavním sálům Velké galerie. Dvorana měla původně slouţit jako jakýsi sochařský ateliér a také tu měly být vystaveny kopie středověkých plastik. Co se týká malířské výzdoby, stěny měly být zdobeny freskovou výmalbou s vlasteneckými výjevy, ale vzhledem k rozdílným názorům komise a umělců se projekt nakonec nerealizoval. Zadavetelé se rozhodli povolat osvědčeného umělce, který se podílel na výzdobě vídeňské Ringstrasse.45 Autorem výzdoby interiéru je tedy vídeňský malíř italského původu Pietro Isella (1827 – 1887).46 Námětem ornamentální malířské dekorace mu byly antikizující a renesanční grotesky, girlandy, maskarony, amoreti a alegorické figury. V budově se nenachází jediná figurální freska, ačkoliv pro ně byla určena plocha ve dvoraně.47

Z dvorany se vchází do Sukovy síně. Dnešní Sukova síň dříve fungovala jako zkušební sál pro konzervatoř, v době, kdy v Rudolfinu sídlil parlament, byl uţíván jako poslanecká jídelna. Oproti Dvořákovu sálu je „Sukovka“ malý koncertní sál určený pro komorní hudbu. Z dvorany se také vchází do Sloupového sálu a Malé galerie. V Sloupovém sálu se nachází kavárna a restaurace. Při slavnostních příleţitostech se zde často konají recepce. Ze dvorany se také vchází do Malé galerie, kterou tvoří místnosti zvýšeného přízemí severní části budovy. Velká galerie dnes skýtá osm místností, které jsou uspořádány do obvodu čtverce kolem dvorany. Nejvýraznější je pravděpodobně Velký sál tzv. Císařský.

V Rudolfinu se také nachází prezidentský salónek a další reprezentační místnosti. Prostory přístupné veřejnosti představují přibliţně 50% celkového objemu budovy. Další místnosti slouţí jako zkušebny, šatny, ladírny, kanceláře, sklady a další technické prostory.

45 Matyášová, Eva: Rudolfinum znovuzrozené, Praha 1993, nestr. 46 Podobné dekorace ztvárnil v Opeře a dvorních muzeích ve Vídni. 47 25 polí mezi pilastry ve dvoraně – v roce 1891 byla vypsána soutěţ pro rakouské umělce na téma Vývoj hudby a výtvarného umění v Čechách. Ibid: str. 112.

18 1.2.1. Úpravy a rekonstrukce

Budova Rudolfina utrpěla také několik zásadních architektonických úprav. Ne všechny byly příznivé. Ty nejdrastičtější byly zrealizovány kvůli nové funkci budovy, které měla slouţit.

V roce 1918 skončila první světová válka. Rozpad rakousko-uherské monarchie dal vzniknout první Československé republice. Pro umístění Národního shromáţdění (parlament) se hledali odpovídající prostory, které měly být větší neţ ty stávající a také dostatečně reprezentativní. Při hledání stávající budovy pro poslaneckou sněmovnu parlamentu nového československého státu padla volba na Rudolfinum. Rozhodnuto bylo 13. dubna 1919. Proto musely následovat úpravy, které bylo nutné provést pro potřeby poslanecké sněmovny Národního shromáţdění. Autorem prvních úprav, které probíhaly v letech 1919 aţ 1921, byl architekt Václav Roštlapil (1856 – 1930). V jiţní budově bylo upraveno pódium koncertního sálu pro účely zasedání sněmovny, severní a východní trakt budovy byl v prvním patře spojen zděným průchodem. Do roku 1922 se zdálo, ţe je Rudolfinum pro parlament jen dočasným sídlem, avšak kdyţ byl profesor a architekt Rudolf Kříţenecký (1861 – 1939) pověřen úpravou nutnou pro řádný chod poslanecké sněmovny, nedalo se jiţ zásadním zásahům zabránit. Týkaly se především interiéru. Během let 1923 aţ 1932 se realizovaly další adaptace; proběhla přeměna koncertního sálu na parlamentní sněmovnu, úprava galerií, lodţií a salonků. Návrh z 5. května 1924 je dokladem míry těchto úprav: koncertní sál byl dotčen odstraněním varhan a vytvořením rovného podhledu koncertního pódia. Rovněţ bylo upraveno foyer a vestibul. V severní budově bylo nutné vytvořit kanceláře, jídelnu, poslanecký klub. Zřízení úřadoven prezidia padl za oběť velký výstavní sál a čtyři kabinety, a to zbořením mezi-prostorové stěny, přepříčkováním a přestropením. Tato přestavba stála 26 milionů Kčs.

Další významnou úpravou byla přestavba jiţní části Rudolfina v letech 1940 aţ 1941, na které se podíleli architekti Antonín Engel a Bohumír Kozák. Byli pověřeni ministerstvem veřejných prací, aby uvedli Rudolfinum do původního stavu, aby opět mohlo slouţit umění. Týkalo se to však především jiţní části budovy. Byl však rehabilitován pouze koncertní sál.48 Bylo obnoveno pódium a také se nutně muselo zapracovat na zlepšení akustiky, která se stala

48 Matyášová, Eva: Rudolfinum znovuzrozené, Praha 1993, nestr.

19 předmětem kritik jiţ při zahájení v roce 1885. Tvůrčím činem Engela bylo zřízení malého koncertního sálu v přízemí. Severní budova byla ponechána ve stavu, do něhoţ byla přestavěna pro parlament. Do roku 1945 pak Rudolfinum slouţilo ke koncertním účelům Německé filharmonie. V roce 1946 se stala budova opět sídlem České filharmonie, Akademie múzických umění a hudební konzervatoře. Všechny tři instituce v Rudolfinu působily aţ do následující rozsáhlé rekonstrukce do začátku 90. let 20. století.

Od poslední rekonstrukce ze 40. let, byl po mnohaletém uţívání stav Rudolfina naprosto alarmující. O nezbytnosti kompletní rekonstrukce budovy proto rozhodla začátkem roku 198949 vláda ČSSR, která stanovila rozsah rekonstrukce a také vybudování podzemního parkingu pod Palachovým náměstím. Téhoţ roku byla také vyhlášena národní kulturní památkou.50 Začátkem 90. let bylo nutné budovu kompletně zrekonstruovat, aby mohla být znovu navrácena svému původnímu záměru jako „representační stánek české kultury hudební a výtvarné“.51 Rekonstrukce probíhala v letech 1990 aţ 1992 a byla zrealizována společností Konstruktiva a ateliérem GAMA dle návrhů architekta Karla Pragera.52 Nutnou součástí rekonstrukce byla také technická modernizace stavby. V květnu roku 1992 byl Dům umělců Rudolfinum opět zpřístupněn veřejnosti. Původně se do nově zrekonstruované budovy měla vrátit orchestr České filharmonie i obě vzdělávací instituce. Původně plánovaný podzemní parking se však v rámci projektu nerealizoval. Projekt i podmínky rekonstrukce byly schváleny vládou 15. listopadu 1989. Po 17. listopadu 1989 se zásadně změnilo zadání rekonstrukce. Bylo rozhodnuto, ţe jediným uţivatelem Rudolfina bude Česká filharmonie a tomu se tedy celá rekonstrukce přizpůsobí. Ta by měla plně respektovat původní stav objektu z roku 1885 dle projektu architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze.53

Mezi první postupy patřila sanace základového zdiva, dále bylo nutné stabilizovat nosné konstrukce jako nosné zdi, sloupy, klenby a stropy. Umělecké prvky interiéru i exteriéru byly demontovány a svěřeny do péče restaurátorům. Aby byla budova vybavena potřebnými technickými zařízeními, bylo nutné zvětšit prostor suterénu téměř o 300%. Bylo také nutné vybourat parlamentní vestavbu v prostorách obrazárny, aby se prostory mohly

49 Ještě před politickým převratem, který v listopadu vyvrcholil Sametovou revolucí. 50 Zákon 55/1989 Sb. Nařízení vlády České socialistické republiky ze dne 19. dubna 1989 o prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky. Viz 51 Viz paměťní deska na Rudolfinu (ze strany Alšova nábřeţí). 52 Karel Prager (1923–2001) patřil mezi nejvýraznější české architekty 2. poloviny 20. století. 53 Benešová Marie: Rudolfinum 1992, Typodesign, Praha 1992, nestr.

20 vrátit původnímu záměru. V rámci rekonstrukce byl objekt vybaven moderním technickým zařízením, bezhlučnou vzduchotechnikou, chladicím zařízením, novou telefonní ústřednou, ekologickou plynovou kotelnou či elektronickým protipoţárním a bezpečnostním systémem, dále pak zvukovou, obrazovou, záznamovou i přenosovou technikou. Většina dveří a všechna okna byla vyměněna, zbývající dveře byly restaurovány pomocí technologie fládrování. Zámky a kování zůstaly převáţně původní, některé z nich však byly nahrazeny historizující kopií.54

1. 3. Sochařská výzdoba exteriéru

Sochařská výzdoba Rudolfina citlivě dotváří novorenesanční podobu stavby a plně respektuje poslání kulturního stánku. Na výzdobě se podíleli sochaři z Vídně, Berlína, Mnichova, ale také sochaři čeští. Největší podíl na plastické výzdobě budovy má praţský sochař generace Národního divadla, Bohuslav Schnirch55 (1845 – 1901). Jeho sochy, které akcentují hlavní vstupy budovy, nemůţeme přehlédnout. Dvojice sedících ţenských postav je umístěna na balustrádě lemující vstupní schodiště hlavního vchodu do Dvořákovy síně z Palachova náměstí. Ţenské postavy symbolizují světskou hudbu a hudbu duchovní. V ulici 17. listopadu u východního podjezdu z boku leţí dvojice lvů. A západní vstup z Alšova nábřeţí do Galerie Rudolfinum střeţí dvojice sfing. Ty drţí na předních tlapách včelu, která symbolizuje spořivost. Česká spořitelna přijala tento symbol jako svůj znak. Dále je B. Schnirch autorem také tří plastik na atice budovy a plastických detailů v interiéru. Většina soch je však umístěna na atice, takţe si je nemůţeme tak snadno prohlédnout. Jedná se o přehlídku třiceti dvou figurálních plastik. Šestnáct plastik nad koncertní částí budovy znázorňuje významné osobnosti hudebního světa, druhá polovina soch, umístěná nad galerií, představuje umělce z oblasti výtvarného umění: malířství, sochařství a architektury. Níţe je uveden přehledný rozpis, koho sochy znázorňují.

54 Ibid: nestr. 55 Schnirch se kromě výzdoby Rudolfina dále podílel na výzdobě Národního divadla, Národního muzea atd. a byl autorem několika významných pomníků (Jan Ţiţka, Jan Palacký, Karel IV., Jiří z Poděbrad).

21 Jiţní část budovy věnovaná hudebnímu umění:

Západní rizalit od severu k jihu:

Luigi Cherubini56 – Bernard Otto Seeling (Praha); vytvořil např. 16 plastik světců, alegorií a andělů pro Prašnou bránu, alegorii Geografie a Astronomie pro Národní muzeum v Praze Daniel François Esprit Auber57 – Franz Carl Becher (Vídeň); zdobil vídeňský Hofburg Georg Händel – J. Rathauský (Vídeň) Wofgang Amadeus Mozart – Edm. Klotz (Vídeň)

Východní rizalit k Rejdišti:

Ludwig van Beethoven – Eugen Börmel (Berlin) Sebastian Bach – J. Dorer (Vídeň) Christoph Willibald Gluck – J. Rathauský (Vídeň) Joseph Haydn – Edm. Klotz (Vídeň)

Západní průčelí, střední rizalit od jihu:

T. L. Vittorio58 – R. Kauffungen (Vídeň) Josquin de Prés59 – Oto Menzl (Praha) Orlando di Lasso60 – F. Miller (Mnichov) Giovanni Pierluigi da Palestrina61 – Ladislav F. Šimek (Praha)

56 Luigi Cherubini (1760 – 1842) byl italský a francouzský hudební skladatel. 57 Daniel François Esprit Auber (1782 – 1871) byl francouzský hudební skladatel a pedagog. 58 Tomaso Lodovico da Vittori/Tomas Luis de Vittorio (1548 – 1611) byl španělský renesanční skladatel. 59 Josquin de Prés (1455? – 1521) byl franko-vlámský renesanční skladatel. 60 Orlando di Lasso neboli Roland de Lassus (1532? – 1594) byl vlámský hudebník. Jeden z nejvýznamnějších skladatelů polyfonní hudby 16. století. 61 Giovanni Pierluigi da Palestrina (1525 – 1595) byl italský hudební skladatel a varhaník.

22 Východní průčelí, střední rizalit zleva doprava (od Filozofické fakulty):

Franz Schubert – Joseph Lax (Vídeň); vyzdobil např. vídeňskou Rathaus, Hofburgtheater atd. Carl Maria von Weber – Tomáš Seidan (Praha); tvůrcem známého pomníku W.A.Mozarta na Bertramce, alegorie Voda a Oheň na budově Národního muzea. Felix Mendelssohn-Bartholdy – Fritz Meisner (Vídeň) Robert Schumann – Wilhelm Seib (Vídeň)

K soše Mendelssohna-Bartoldyho se váţe příběh, která souvisí s jeho ţidovským původem. V době protektorátu byla socha na Heydrichův příkaz odstraněna (resp. byla poloţena na střeše za atiku), na své místo se opět vrátila v padesátých letech 20. století.62

Níţe jsou uvedena jména umělců výtvarného umění v severní části (výčet začíná od jihu směrem k ulici Na Rejdišti):

Donato Bramante63 – Bohuslav Schnirch (Praha) Lucca della Robbia64 – R. Raab (Vídeň) Donatello – R. Kauffungen (Vídeň) Masaccio65 – J. Schmidt (Mnichov) Benvenuto Cellini66 – J. Brzorád (Vídeň) Sansovino67 – J. Kassin (Vídeň) Praxiteles68 – G. Tscherne (Vídeň) Iktinos69 – B. Schnirch (Praha)

62 Pavel Jerie připomíná román Na střeše je Mendelssohn od spisovatele Jiřího Weila (1900 – 1959), kde se autor ve svých příbězích zabývá odstraněním skladatelovy sochy. Román mohl vyjít aţ v roce 1960, po smrti autora. Jerie, Pavel: Na střeše je Mendelssohn. Sochařská výzdoba balustrády Rudolfina – 1. část. In: Rudolfinum Revue, Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum, září – listopad 2004/2005, str. I. 63 Donato di Angelo di Pascuccio řečený Bramante (1444-1514) byl italský architekt a malíř. 64 Lucca della Robbia (1400 – 1482) byl italský sochař. 65 Tommaso di Giovanni di Simone Guidi zvaný Masaccio (1401-1428) byl významný italský malíř, který je povaţován za zakladatele renesančního malířství. 66 Benvenuto Cellini (1500 – 1571) byl především italský manýristický sochař a malíř. 67 Sansovino; Jacopo Sansovino (1486 – 1570) byl italský sochař a architekt nebo Andrea Sansovino (1467- 1529) italský sochař vrcholné renesance. 68 Praxiteles (4. století př. n. l.) byl řecký sochař.

23 Appeles70 – J. Schmidt (Mnichov) Feidias71 – M. Eugelke (Vídeň) Domenico Ghirlandaio72 – V. Seib (Vídeň) Brunelleschi73 – J. Čapek (Praha) Raffael – T. Seidan (Praha) Michelangelo – Ludvík F. Šimek (Praha) Leonardo da Vinci – R. Kauffungen (Vídeň) Paolo Veronese74 – Oto Menzl (Praha)75

Zaměříme-li se blíţe na výběr zobrazených umělců výtvarného světa, koncept jasně odkazuje na umělce z doby antiky a italské renesance. Tento fakt není nijak překvapivý, pokud si uvědomíme základní princip inspirace historizujících slohů, v našem případě se jedná o návrat k renesanci, ta se zase obracela ke klasickým dílům antiky. Moţná proto, ţe prvním stupněm návratu do minulosti je právě renesance, jedenáct soch je věnováno umělcům tohoto období.

U skladatelů je tomu naopak. Nejstarší skladatelé jsou z doby renesance. Nejmladší z této sestavy skladatelů je Schumann (v té době neţil jiţ více neţ 25 let).76 Peška upozorňuje, ţe jediná socha nesymbolizuje skladatele českého významu. Jak dále Peška, výběr soch je „projevem určitého germanocentrismu a jednostranné kulturní orientace na Německo, Rakousko…“.77 Zde se opět potvrzuje Zítkova a Schulzova idea, s jakou byl koncept stavby a výzdoby realizován, orientována k vídeňskému a německému vzoru. K sochařské výzdobě Rudolfina náleţí také dva kandelábry před hlavním průčelím, na jejichţ vrcholu stojí okřídlené Viktorie. V roce 1891 byla také vypsána soutěţ na zřízení fontány na prostranství

69 Iktinos (5. století př. n. l.) byl řecký architekt. 70 Apelles (4. století př. n. l.) byl antický řecký sochař. 71 Feidias (490 – 430 př. n. l.) byl antický řecký sochař klasického umění. 72 Domenico Ghirlandaio (1449 – 1494) byl renesanční malíř, který se řadí k florentské škole. Jedním z jeho ţáků byl Michelangelo Buonarroti. 73 Filippo Brunelleschi (1377 – 1446) byl italský architekt povaţovaný za průkopníka renesančního architektonického stylu. Spolu s malířem Masacciem a sochařem Donatellem tvoří tzv. velkou trojku florentské renesance. 74 Paolo Veronese(1528 – 1588) byl významný italský renesanční malíř. 75 Ibid, str. 108 a 112. 76 Peška, Antonín: Programový sborník České filharmonie 1986/87, Česká filharmonie, Praha 1986, str. 25. 77 Ibid: str. 25.

24 před hlavním průčelím. Porota v čele s Myslbekem však ţádný z vítězných návrhů neshledala vhodným k realizaci.

Samostatnou kapitolu tvoří umístění pomníku Antonína Dvořáka uprostřed Palachova náměstí na místo, kde měla kdysi stát fontána. Na Dvořákovu památku rozhodla Rada Ústavního národního výboru dne 16. 8. 1949, ţe se k budově Rudolfina umístí pomník Dvořáka. Po dohodě Výboru se Společností Antonína Dvořáka v Praze nebyla vypsána soutěţ, ale provedení bylo svěřeno sochaři Josefu Wagnerovi. Na místo určené pro pomník Dvořáka byl však v roce 1951 na popud ministra Zdeňka Nejedlého umístěn pomník Josefa Mánesa78 (1930) od Bohumila Kafky (1878 – 1942) stojící na Alšově nábřeţí. V následujících letech nadále pokračovaly práce na pomníku, jenomţe prof. Wagner zemřel, takţe situace kolem pomníku na čas utichla. Po mnoha letech byl nakonec zrealizován Wagnerův návrh a socha byla slavnostně odhalena 4. června 2000, na závěr festivalu Praţské jara. Stojí před průčelím Rudolfina uprostřed Palachova náměstí.79

2. Rudolfinum jako kulturní stánek a jeho nejvýznamnější kulturní instituce

Jak uţ jsme naznačili v předchozím textu, Dům umělců Rudolfinum byl vybudován jako „chrám krásna“. Prostor koncertní síně měl slouţit prvnímu českému symfonickému orchestru, galerijní část měla slouţit k vystavování uměleckých sbírek a prezentování současného českého i zahraničního umění. Dne 7. února 1895 bylo Rudolfinum slavnostně otevřeno. Stalo se sídlem Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, dále zde Krasoumná jednota kaţdoročně pořádala výstavy a příleţitostně zde vystavoval i Výtvarný odbor Umělecké besedy. Koncertní síň měla být určena Jednotě pro zvelebení hudby v Čechách, která provozovala hudební konzervatoř. Velmi omezené prostory byly určeny Uměleckoprůmyslovému muzeu.

V následujících kapitolách se budeme věnovat nejdůleţitějším kulturním institucím, kterými byly Společnost vlasteneckých přátel umění, Krasoumná jednota a Česká

78 Krejčí, Milan: Praţské sochy a pomníky, Galerie hlavního města Prahy, Praha 1979, str. 6. 79 Podrobnější přehled průběhu viz .

25 filharmonie. Nejdříve si přiblíţíme instituce výtvarného umění, dále pak naváţeme kapitolou mapující vývoj České filharmonie.

2. 1. Umělecké instituce v galerijních prostorách do roku 1929

Od zpřístupnění Rudolfina veřejnosti v budově začaly působit dvě hlavní instituce, které se věnovaly výtvarnému umění. Jednou z nich byla Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách (dále Společnost), druhou Krasoumná jednota pro Čechy (dále jen Krasoumná jednota). Pro jejich fungování byly určeny prostorné sály a přilehlé postranní kabinety v jiţní části budovy. Přiblíţíme si historii Obrazárny, a abychom pochopili její význam, musíme se zaměřit také na Společnost vlasteneckých přátel umění a její poslání. Neméně důleţité je působení Krasoumné jednoty pro Čechy. Objasníme si vztahy, které mezi těmito institucemi panovaly.

Jak jsme zmínili v úvodu, stěţejním textem je publikace Obrazárna v Čechách 1796 – 1918. Tématu Obrazárny se věnuje kapitola II. „Úlomky úlomků“ s podtitulem Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění v Rudolfinu 1885 – 1918, ve které se Vlnas podrobněji zabývá vystavovanými díly. Kapitola III. „Výroční trh obrazový“ se zabývá činností Krasoumné jednoty. Jako další zdroj slouţí Matějčkova publikace Galerie v Rudolfině. Dalším důleţitým zdrojem informací jsou dobové katalogy konaných výstav.

2. 1. 1. Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách

Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění zpočátku vznikala zápůjčkami ze sbírek členů Společnosti vlasteneckých přátel umění, později se sbírka rozrůstala díky přibývajícím darům a také díky nákupům uměleckých děl. Členy spolku byly především příslušníci šlechtických rodin. Obrazárna sídlila na různých místech. Zpočátku fungovala v Černínském paláci na Hradčanech, kde jí hrabě Rudolf Černín propůjčil potřebné prostory, několikrát ji hostil např. Šternberský palác. S přibýváním uměleckých děl ji však suţoval nedostatek prostor, proto byla nucena se neustále stěhovat do prostornějších paláců. Aţ nově otevřená galerijní část Rudolfina poskytla Obrazárně odpovídající prostory, proto se sbírky

26 mohly rychle rozrůstat. Obrazárna čerpala z peněz Společnosti a také z „veřejného fondu“ Krasoumné jednoty pro Čechy.80 Dle dobových recenzí se hovoří „o krásných síních, v nichţ znaleckou rukou uspořádány, se šetrnou pietou regenerovány a očištěny, vkusně orámovány a upraveny obrazy sbírky ‚sbírky stavovské‘ ne jako staří známí, ale jako celek nový se nám jeví. Předností vzácnou jiţ nejedna zahraničná slavná obrazárna jí záviděti můţe, jsou místnosti elegantní a dokonale praktické zároveň.“81 Díla byla vystavena v několika řadách nad sebou na panelech, které byly potaţeny střídavě olivově zelenou a šarlatovou látkou.82 Uspořádání děl probíhalo dle chronologického sledu a také podle teritoriálního hlediska.

Vstup do Obrazárny vedl přes dvoranu, po schodišti do tzv. Votivního sálu.83 Ve vstupní síni byly vystaveny busty84 předsedů Společnosti vlasteneckých přátel umění a kartony ţáků Kl. Zimmermanna z cyklu Petrem Corneliusem.85 Dále pak návštěvník pokračoval do samotné Obrazárny. Ve druhém a třetím sále bylo vystaveno umění české gotické malby a německé (např. Hans Holbein st., Lucas Cranach, Hans Holbein ml.) a nizozemské umění 14. aţ 16. století. Velký sál byl věnován umění italskému, nizozemskému a německému 16. aţ 18. století. Přilehlá boční místnost byla rozdělena na osm částí, v nichţ první tři zaplnila díla holandských autorů 15. aţ 17. století. Střední část obsahovala díla francouzských a italských mistrů 17. a 18. století, poslední čtyři kabinety představovaly díla holandských a německých umělců 16. aţ 17. století. V dalších sálech byla vystavena díla vídeňských a praţských umělců (např. Norbert Grund) 17. aţ 19. století a čeští mistři 17. a 18. století (K. Škréta, P. Brandl). V dalších z bočních místností jsou umístěna díla českých, německých, nizozemských a francouzských malířů 16. aţ 19. století. Prostorný sál a

80 Společnost vlasteneckých přátel umění v Čechách: Katalog Obrazárny v Domě umělců Rudolfinum v Praze, C. a Kr. dvorní knihtiskárna A. Haase, Praha 1889, str. XXIX. Fond byl určen na kupování a objednávání uměleckých děl pro jakoukoliv potřebu veřejného ţivota. 81 Vlnas, Vít: Úlomky úlomků II. In: Obrazárna v Čechách 1796 – 1918, katalog výstavy uspořádané Národní galerií v Praze u příleţitosti dvoustého výročí zaloţení Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, Národní galerie v Praze, Praha 1996, str. 91. 82 Ibid: str. 91. 83 Název byl odvozen od plánované malířské výzdoby, která ale nikdy nebyla zrealizována; vlys pod stropem měl zachycovat zaloţení Rudolfina Českou spořitelnou. Ibid: str. 91. 84 Matějček je pomenovává jako „řadu méně významných plastických děl“. In: Matějček, Antonín: Galerie Rudolfinum, Zlatoroh, Praha 1913, str. 14. 85 Původně navrţeny pro výzdobu lodţií staré Pinakotheky v Mnichově. In: Společnost vlasteneckých přátel umění v Čechách: Katalog Obrazárny v Domě umělců Rudolfinum v Praze, C. a Kr. dvorní knihtiskárna A. Haase, Praha 1889, str. XXIX.

27 následující místnosti obsahují díla současných malířů 19. století. V druhém patře nad kabinety jdou dva menší sály, věnované grafickému umění.86

Sály obsahující díla současných autorů se staly terčem kritiky. Dle Tyršové „nejslabší stránkou obrazárny rudolfinské jest representace souvěkého malířství domácího, jemuţ v oddělení moderním po příkladě sbírek paříţských, mnichovských, berlínských a jiných přednosť přede všemi ostatními má býti vyhrazena.“87 Architekt Josef Fanta zase o dílech v největším, tzv. Císařském, sále uvádí: „Škoda, ţe obsah síně té nesouhlasí se zvučným jménem jejím.“88 V sále byla umístěna sbírka „moderního“ umění, která představovala díla druhé poloviny 19. století a díla „současná“.89 Návštěvník měl moţnost shlédnout díla dnes obdivovaných umělců: Josefa Mánesa, Antonína Mánesa, Jaroslava Čermáka, Mikuláše Alše, Julia Mařáka, Antonína Chittussiho, Antonína Slavíčka ad. Za nejvydařenější, díky své komplexnosti vystavených děl, byl povaţován kabinet rytin se sbírkou evropské grafiky 15. – 19. Století, jejíţ součástí byla zcela nová Sbírka rytin Václava Hollara, kterou Obrazárně věnoval Vojtěch rytíř Lanna, či dosud nevystavěné kresby a akvarely Josefa Mánesa, které Společnost roku 1879 zakoupila. Po prostudování obrazové dokumentace musíme souhlasit s Vlnasovým názorem, ţe instalace Obrazárny by pro současného návštěvníka působila dost chaoticky. Jak ale Vlnas uvádí, její inspektor V. Barvitius respektoval zásady výstavnictví, které se praktikovaly ve většině evropských galerií na sklonku 19. století. Nemohla však konkurovat obsahem svých sbírek.90 Uspořádání obrazů také pochválil K. B. Mádl: „Velikou péči věnovala správa rozvěšení obrazův a byla tu aţ na skrovné výjimky celkem šťastna. Vţdy jeví se zde nejen jemný cit pro vlastnosti obrazu, ale také dobrá škola muţů znalých vzorných obrazáren cizích.“91

Cílem Společnosti bylo také zpřístupnit sbírky Obrazárny co nejširším vrstvám a tím také vzbudit zájem o výtvarné umění. „Návštěva obrazárny za prvních let jejího trvání dovolena byla všem, kdoţ vykázali se vstupenkami, které však pouze u některého člena výboru bylo lze dostati, později stačilo přihlášení se u inspektora obrazárny; mimo to býval vstup do

86 Matějček, Antonín: Galerie Rudolfinum, Zlatoroh, Praha 1913, str. 14. 87 Vlnas, Vít: Úlomky úlomků II. In: Obrazárna v Čechách 1796 – 1918, katalog výstavy uspořádané Národní galerií v Praze u příleţitosti dvoustého výročí zaloţení Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, Národní galerie v Praze, Praha 1996, str. 92. 88 Ibid: str. 92. 89 Pojem „současný“ v tomto kontextu charakterizuje díla, která vznikla do roku 1913. 90 Více Ibid: str. 92. 91 Ibid: str. 91.

28 obrazárny pro kaţdého volný od začátku května do konce srpna vţdy v neděli a ve svátek – mimo dny noremní -, tedy asi 21 dnů do roka. Tento řád zůstal platným aţ do roku 1884. Od otevření nových místností v Rudolfinum však přístupna je obrazárna veřejné návštěvě po celý rok denně – mimo všechny pondělky a pak dny noremní -, ročně tedy asi 307 dnů, a navštěvovalo ji dosud průměrem asi 38.000 osob do roka.“92

Obrazárna se neustále rozrůstala o další umělecká díla: 1899 přibyla dvě Rubensova oltářní plátna93, sbírka se obohatila o kolekci děl Josefa Mánesa, některé získala např. z vídeňských zápůjček. Inspektor Obrazárny Viktor Barvitius vytvořil první vědecký katalog, který přinesl první ucelené informace galerijního fond. Nevyšel pouze v německém jazyce, ale poprvé také v jazyce českém (tu revidoval estetik Otakar Hostinský).94 V roce 1896 slaví Obrazárna 100 let svého zaloţení, po roce 1900 přišel její ústup. Jan Zrzavý roku 1906 na Obrazárnu vzpomíná: „Za obrazy jsem chodíval do Rudolfina, do galerie Splečnosti vlasteneckých přátel umění. Byla skromná, v tehdejší Praze toho vůbec moc k vidění nebylo, ale přesto několik překrásných věcí tam měli.“95 Negativně se o Obrazárně vyjadřuje historik umění Antonín Matějček (1889-1950) v Galerii v Rudolfině (1913). Matějček nás provádí galerií, zběţně popisuje vystavená díla, ale především seznamuje čtenáře s kulturními okolnostmi a historií dějin umění. „Obrazy umístěny jsou způsobem ve všech galeriích obvyklým. V místnostech nevelkého půdorysu vadí nemálo výška stěn. Nedostatek místa přinutil leckde zavěšení drobnějších obrazů v několika řadách a odkázal diváka k shlédnutí některých děl z velkého podhledu a značného odstupu.

Vnitřní úprava galerie, ač nevyhovuje všem poţadavkům moderního výstavnictví, řízena jsouc jen chronologií vývoje a obvyklým tříděním škol, umoţňuje přece návštěvníku instruktivní procházku. Nenalezne zde ovšem děl, na nichţ by mohl odměřovati výši uměleckého projevu některé stylové periody, hnutí nebo velikost činu výjimečného jednotlivce. Co shromáţděno jest ve sbírce, jsou většinou úlomky úlomků, díla několikátého řádu a jen nemnoho děl je prvořadých. Časem mění se citelně celkový obraz sbírky odvoláním některého zapůjčeného díla. Tvořiť dosud dobrou pětinu sbírky soukromý, zapůjčený majetek. Není

92 Společnost vlasteneckých přátel umění v Čechách: Katalog Obrazárny v Domě umělců Rudolfinum v Praze, C. a Kr. dvorní knihtiskárna A. Haase, Praha 1889, str. XXXI. 93 Vlnas, Vít: Úlomky úlomků II. In: Obrazárna v Čechách 1796 – 1918, katalog výstavy uspořádané Národní galerií v Praze u příleţitosti dvoustého výročí zaloţení Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, Národní galerie v Praze, Praha 1996, str. 92. 94 Ibid: str. 94. 95 In: Ibid: str. 99.

29 naděje ani na zlepšení obsahu galerie. Společnost nevládne velkým jměním a dnes stala se díla lepších kvalit svou vysokou peněţní hodnotou nekupitelna. Zásada, získati za stejný obnos více děl menší hodnoty neţ jediné dílo vyšší kvality, dala galerii mnohý zbytečný kus.“96

Neţ však mohlo po první světové válce dojít k reinstalizaci a reorganizace sbírek, Obrazárna postupně ztrácela své prostory. Kvůli přesunu parlamentu do Rudolfina se musela Obrazárna neustále uskrovňovat o další sály. Na to zareagoval historik umění, sběratel autor teoretických děl Vincenc Kramář (1877 – 1960) a důleţitost Obrazárny obhajoval ve své studii Případ Obrazárny společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách: „Mnohý čtenář si tak vlastně poprvé uvědomil její existenci, jiný se teprve naučil rozlišovati obrazárnu Společnosti s vlastním členstvem a zcela různými úkoly (výstavy, premie, roční slosování) a jiný teprve v důsledku tohoto náhle stupňovaného zájmu pochopil veliký význam této obrazárny, čta opět a opět, ţe je to jediná naše rozsáhlejší veřejná galerie starých mistrů, ústav dosud soukromý, zaloţený a obětavě vydrţovaný od r. 1796, od převratu však vykonávající všechny funkce státní galerie dosud neustavené. Čtenář se konečně také dověděl, jak skrovné státní a zemské subvence se jí při vší té zásluţné činnosti dostává a jak se těší vůbec malé pozornosti a ochraně příslušných veřejných orgánů, za jakých primitivních poměrů je nucena pracovati a ţe vůbec není dostatečně postaráno o naše musejnictví, o naše umělecké památky a o umění vůbec.“97 Docílil tím zvýšeného veřejného zájmu i tisku. U Národního shromáţdění, které o případu rozhodovalo, však neuspěl. To rozhodlo, ţe Obrazárna se musela kompletně vystěhovat.98 Ve sborníku Umění z roku 1929 se proto píše: „Případ, ve kterém politika s absolutistickým gestem sráţí do prachu zájmy kulturní, vědecké a umělecké a snaţí se všemi prostředky se vybaviti z jakéhokoli styku s vyššími zájmy ţivotními, jest v nynější Evropě jistě jedinečný a musí býti v nejmírnější formě také nazván krisí demokracie.“99 Od ministerstva školství dostala Obrazárna na dobu pěti let výstavní síně v budově nové ústřední knihovny hl. města Prahy.100

96 Matějček, Antonín: Galerie v Rudolfině, Zlatoroh, Praha 1913, str. 13. 97 Kramář, Vincenc: Případ Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, Melantrich, Praha 1928, str. 7. 98 Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, str. 237. In: Štenc, Jan: Umění. Sborník pro českou výtvarnou práci II., Praha 1929. Více informací také viz Přemístění obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění. In: Štenc, Jan: Umění. Sborník pro českou výtvarnou práci II., Praha 1929, str. 557 – 559. 99 Ibid: str. 238. 100 Obrazárna společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách. In: Štenc, Jan: Umění. Sobrník pro českou výtvarnou práci II., Praha 1929, str. 237.

30 Obrazárnu po celou dobu spravovala Společnost vlasteneckých přátel umění (původní německý název byl Privat Gesellschaft patriotischer Kunst Freunde), která při slavnostním otevření v roce 1895 slavila 90. let svého zaloţení. Společnost byla zaloţena 5. února 1796 v Praze a vznikla jako sdruţení soukromých mecenášů umění, jejímţ úkolem bylo „pěstovat vkus veřejnosti a obnovit uměleckou slávu země.“101 Její aktivity se soustředily k ustavení veřejné obrazárny, která měla v Praze suplovat ústřední sbírku umění. Dalším posláním bylo zabránit ničení a vyváţení obrazů do ciziny. V roce 1800 zaloţila uměleckou školu, v roce 1835 zřídila Krasoumnou jednotu, která měla za cíl umění popularizovat.102 Společnost vlasteneckých i Krasoumná jednota byly celou dobu své existence spravovány výborem Společnosti. Význam Společnosti spatřujeme také v tom, ţe byla iniciátorem myšlenky památkové péče, zejména při restaurování starých obrazů, soch a architektury a ţe podporovala vzdělávání umělců prostřednictvím studijních stáţí.

Roku 1936 převzal Obrazárnu do své péče československý stát. Spolu s Moderní galerií se roku 1945 stala základním fondem sbírek Národní galerie.

2. 1. 2. Krasoumná jednota pro Čechy

Současně s Obrazárnou v Rudolfinu působila i Krasoumná jednota, jeţ v rozmezí let 1885 aţ 1929 uspořádala dlouhou řadu výstav, převáţně současného umění. Činností spolku Krasoumné jednoty pro Čechy se opět zabývá Vlnas v publikaci Obrazárna v Čechách 1796 – 1918. V kapitole III. s podtitulem „Výroční trh obrazový“ neboli Krasoumná jednota a její výstavy před rokem 1918 dokumentuje výstavy, které Krasoumná jednota pořádala. Nejprve si přiblíţíme její činnost a následně se konkrétněji zaměříme na výstavy, které v prostorách Rudolfina organizovala.

Krasoumná jednota pro Čechy (Kunstverein für Böhmen) byla místní obdobou městských, případně zemských spolků pro podporu výtvarného umění vznikajících na začátku 19. století. Fungovala jako akciová společnost: kupovala umělecká díla jako akcie ke slosování mezi svými akcionáři. Přestoţe většina členů byli umělci, o spolku umělců nemůţe být řeč. Hlavní činností Krasoumné jednoty bylo pořádání výročních výstav, tzv. salonů.

101 Matějček, Antonín: Galerie v Rudolfině, Zlatoroh, Praha 1913, str. 16. 102 Matějček, Antonín: Galerie Rudolfinum, Zlatoroh, Praha 1913, str. 16.

31 Jednalo se vlastně o prodejní výstavy. Pro své členy vydávala výroční grafické prémie. Význam výročních výstav upadal a výstavy pořádané Krasoumnou jednotou byly zastíněny jinými spolky umělců, především SVU Mánes a Umělecké besedy.103 Hlaváček se ke kvalitě výročních výstav vyjádřil nechvalně: „Nikdy nevystoupí banalita, plochost, a prázdnota ‚měšťanského umění‘ do ostřejšího světla neţ při takovémto výročním trhu. Víte určitě, ţe všecko, co uvidíte dnes, jste viděli loni a ţe to uvidíte za rok zase. Je to zoufalá ironie viděti zase tytéţ portréty šedivých profesorů a radů s jejich tučnými paničkami, totéţ pomalované plátno ţánrovým svinstvem všeho druhu – viděti na sta bezduchých, jalových krajin, na sta pečlivě malovaných, sádlem zalitých aktů pro salón měšťana.“104 Na druhou stranu její finanční zajištěnost umoţňovala podporovat některé monumentální práce (výzdoba praţského Belvederu, kaple sv. Anny v katedrále sv. Víta, pomník maršála Radeckého atd.).

Roku 1895 v rámci 56. výroční výstavy byli představeni současní čeští a zahraniční výtvarníci. Z těch českých můţeme jmenovat např. F. Ţeníška, V. Broţíka, V. Hynaise, B. Schnircha, Emila Orlika nebo F. Bílka.105 V roce 1902 se konala výstava Emila Orlika a Praţský salon, kde vystavoval např. Václav Broţík, Antonín Slavíček, Jakub Schikaneder. 106 Ze zahraničních umělců se vystavovala díla především autorů z Paříţe, Dráţďan, Mnichova, Berlína, Düsseldorfu a Vídně.107 V roce 1911 se konala například Zvláštní výstava Vídeňské umělecké druţiny Hagen.108 K 73. výroční výstavě konané v roce 1913 byla díla zapůjčena z majetku C. K. státní galerie ve Vídni, do výstavy byla také přijata díla Royal Scottish Society of Painters in Water-Colours z Glasgow.109 Jednota pořádala také posmrtné výstavy; jmenovat můţeme výstavu Viktora Barvitia v roce 1915 – díla byla zapůjčena od soukromých majitelů. Výstava byla uspořádána jako pocta k jeho práci pro obrazárnu Společnosti vlasteneckých přátel umění, pro kterou Barvitius pracoval jako inspektor a roku 1889 vydal její první

103 Horová, Anděla (ed.) a kol.: Nová encyklopedie českého výtvarného umění A-M, Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, Academia Praha 1995, str. 401. 104 Vlnas, Vít: III. „Výroční trh obrazový“. In: Obrazárna v Čechách 1796 – 1918, katalog výstavy uspořádané Národní galerií v Praze u příleţitosti dvoustého výročí zaloţení Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, Národní galerie v Praze, Praha 1996, str. 185. 105 Více v Illustrirter Katalog der 56. Jahres-Ausstellung des Kunstvereins für Böhmen in Prag, Praha 1895. 106 Katalog výstavy Praţský salon. Rudolfinum, tiskem a nákladem České grafické společnosti, Unie v Praze 1902. 107 Katalog Výroční výstava Krasoumné jednoty pro Čechy 1910, Rudolfinum, duben-červen 1910, Praha 1910. 108 Katalog Zvláštní výstavy Vídeňské umělecké druţiny Hagen, tiskem dělnické knihtiskárny v Praze II., listopad-prosinec 1911, Praha 1911. 109 Katalog 73. výroční výstava Krasoumné jednoty pro Čechy 1913, Rudolfinum, duben – květen 1913.

32 vědecký a kritický seznam.110 Roku 1920 byla uspořádána posmrtná výstava Bohumila Kubišty.111 IV. výstava „Tvrdošíjných“ se věnovala dílům zesnulého malíře Otakara Marvánka (1884 – 1921), bývalého člena umělecké skupiny Tvrdošíjní, který jako „nositel nových mýšlenek“ nebyl společností uznáván.112 Ve 20. letech 20. století, kdy Dům umělců Rudolfinum fungoval jiţ jako parlament, se aţ do poloviny roku 1929 konaly výstavy, ač měla k dispozici značně omezené prostory. Uvést můţeme výstavu sdruţení českých výtvarníků „Tvorba“ , roku 1921 vystavoval, ještě v době svých studií na Uměleckoprůmyslové škole, později velmi proslulý designer a typograf Ladislav Sutnar (1897 – 1976). Vystavovala se také díla zahraničních autorů. Za zmínku určitě stojí výstavy věnované novému umění.113 Prodejní Výstava moderního francouzského umění se konala v roce 1929. Bylo moţné si zakoupit díla autorů jako je Leger, Matisse, Picasso, Rouault nebo Rodin.114 Byla oceněna jak dramaturgie výstavy, tak její kvalita: „…velmi sympatická byla také celková úroveň výstavy, dosud tak vzácný host na výstavách Krasoumné jednoty.“115 Dne 14. července 1929 musela Jednota v Rudolfina ukončit svoji výstavní činnost, a tak byla nucena najít nové prostory. Díky J. Krčmáři, který byl od roku 1928 v čele Krasoumné jednoty a shodou okolností byl v té době také ministrem školství, proto Ministerstvo školství pomohlo Jednotě opatřit nové výstavní prostory v Pštrossové ulici na Praze 2.116

110 Mádl, Karel B.: Viktor Barvitius, str. 5. In: Viktor Barvitius 1834-1902 – výstava jeho děl pořádaná Krasoumnou jednotou pro Čechy, Rudolfinum, červen – červenec 1915. 111 Katalog Posmrtná výstava Bohumila Kubišty, Dům umělců, Praha 1920. 112 Katalog IV. výstava „Tvrdošíjných“ - O. Marvánek – posmrtná výstava, 1. - 19. únor rok ???, nestr. 113 Krasoumná jednota. In: Štenc, Jan: Umění. Sobrník pro českou výtvarnou práci II., Praha 1929, str. 557. 114 Picassovu litografii Tête bylo moţno zakoupit za 560 Kč, druhé vystavené dílo Composition bylo neprodejné. Rouaultovu litografii Tête bylo moţné zakoupit také za 560 Kč, litografii Le trois modelles od Matisseho za 1.000 Kč nebo litografii Odalisque za 960 Kč. Od Legera byla vystavena akvarel Composition za 2.800 Kč a dvě kresby Compositionen za 700 Kč kaţdá. Od Rodina Femme assise za 4.650 Kč (na této výstavě jedno z nejdraţších prodejních děl). In: katalog Krasoumná jednota pro Čechy, Dům umělců – Parlament: Výstava moderního francouzského umění, 25. května - 30. června 1929, W. Palásek & Fr. Kraus, Praha 1929, str. 2-4. 115 Krasoumná jednota. In: Štenc, Jan: Umění. Sborník pro českou výtvarnou práci II., Praha 1929, str. 557. 116 Ibid: str. 557.

33 2. 2. Česká filharmonie

„ Orchestr je ţivoucí, proměnlivý organismus a kaţdý z jeho členů do něj přináší svůj individuální vklad. Přesto teprve něčím vyšším, neţ co představuje prostý souhrn podílu jednotlivých hudebníků, vzniká svébytnost tělesa. Jistě na ní mají zásluhu velké dirigentské osobnosti, jeţ ji pomáhaly uhníst, bez vnitřní vůle hráčů samých by však tato kolektivní kvalita byla závislá právě jen na aktuálním přínosu dirigenta.“ 117

Prof. Václav Riedlbauch

bývalý generální ředitel České filharmonie

Česká filharmonie je nejstarší a největší orchestrální symfonické těleso v historii bývalého Československa, které doposud patří k nejlepším světovým orchestrům. Česká filharmonie na podzim 2010 začala 115. sezónu své činnosti. Jiţ od samého počátku reprezentuje vrcholné umění české symfonické hudby. Poté, co získala existenční jistotu, stála u zrodu mezinárodního festivalu Praţské jaro. Vzhledem k faktu, ţe Česká filharmonie je nejdéle působící institucí v budovách Rudolfina, musíme připomenout, jak vlastně orchestr vznikl. V našich silách není zabývat se podrobnou dramaturgií orchestru, proto se ve stručnosti zaměříme na nejvýznamnější kulturní události a ţivotní etapy orchestru v průběhu 20. století, které se v prostorách Rudolfina odehrály nebo které udaly orchestru další směr. Politické okolnosti často hrály podstatnou roli, která nejednou ovlivnila jeho budoucnost. Zaměřím se především na dirigentské osobnosti, které měli na kvalitě uměleckého vývoje České filharmonie velkou zásluhu.

2.2.1. Zrod České filharmonie a její činnost do roku 1945

Historie vzniku orchestru sahá aţ do 19. století, kdy v době národnostního útisku uvnitř rakousko-uherské monarchie začal český národ bojovat za svoji emancipaci. Vrcholným aktem v boji za českou kulturní svébytnost bylo otevření Národního divadla v roce 1883. Česká filharmonie se vlastně zrodila z orchestru Národního divadla. Podnětem,

117 Riedlbauch, Václav: O orchestru jako ţivém organismu. In: Koláčková, Yvetta (ed.): Česká filharmonie 100 plus 10, Academia, Praha 2006, str. 13.

34 který zapříčinil vznik filharmonie, byla dlouhodobá absence chybějícího orchestrálního tělesa, které by v Praze pravidelně uspokojovalo potřeby posluchačů. V průběhu 19. století občas samostatně vystoupily orchestry dvou praţských divadel, českého a německého, a orchestr praţské konzervatoře, vzhledem ke svým závazkům však nemohly zastat funkci samotného symfonického orchestru. Významnou osobností tehdejšího hudebního ţivota byl Bedřich Smetana, který se stal prvním sbormistrem praţského Hlaholu a prvním předsedou hudebního odboru Umělecké besedy, v následujících letech fungoval také jako kapelník orchestru Prozatímního divadla, čímţ od roku 1869 získal příleţitost pořádat v divadle čtyřikrát do roka koncerty. Smetana tak byl iniciátorem nově vzniklého spolku Filharmonie (1873). Ta neustála otevření Národního divadla a zanikla. Hudebníci kolem Národního divadla vycítili, ţe v českém prostředí chybí těleso na úrovni symfonického orchestru, které by české publikum mohlo seznámit s českou i evropskou symfonickou produkcí. Situace byla jiţ tak naléhavá, ţe vznikl spolek Česká filharmonie jako „spolek ku povznesení hudebního umění v Praze, jakoţ i spolek pensijní členů orchestru Národního divadla v Praze, jich vdov a sirotků“118, jehoţ stanovy byly schváleny místodrţitelstvím v červenci 1894. Prvním předsedou se stal houslista Alois Paleček a jednatelem Tomáš Kovařovic. Členem orchestru se mohl stát jen profesionální hudebník. Jiţ z konce 19. století se nám dokládá zmínka o jeho organizačním uspořádání a také financování; spolek měl v čele správní radu s předsedou A. Palečkem a umělecký výbor, ve kterém se angaţovali skladatelé a teoretici; např. Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Karel Kovařovic, Otakar Hostinský a další. Všichni jmenovaní se podepsali pod programové prohlášení, které vysvětluje vznik České filharmonie:

„Dvojí snaha vedla členy orkestru Národního divadla k zaloţení spolku České filharmonie. Po řadu let pohřešující se jiţ v praţském ruchu hudebním pravidelně pěstované velké koncerty symfonické, v nichţ spatřovati sluší doplněk ostatní činnosti naší umělecké tak důleţitý, ţe k uhájení dávné dobré pověsti hudebnictva českého stává se přímo nezbytným. Mezeru tu výkonní umělci pociťují ovšem dvojnásobně proto, poněvadţ oni sami v první řadě povoláni jsou k tomu, aby ji vyplnili. Dále pak snaha zabezpečiti hmotné zájmy členů v orkestru a rodin jejich samotným fondem pensijním tak, aby pohled do budoucnosti alespoň do jisté míry vyhovoval umělecké způsobilosti a práci, která se na nich ţádá, zajisté se všech stran uznána bude za neméně přirozenou a polně oprávněnou. A jelikoţ kaţdý orkestr čím bezpečnější jest členství jeho, tím snadněji a pevněji k sobě připoutá vynikající síly výkonné,

118 Šefl, Vladimír: 75 let pro českou hudbu In: katalog Česká filharmonie, Praha 1971, str. 17.

35 bez odporu pensijní spolek takový nemůţe býti neţ na rozhodný prospěch Národního divadla samotna. Obě tyto snahy docházejí splnění zaloţením České filharmonie…“119

Ekonomické fungování spolku měly zajistit výtěţky z koncertů (minimálně čtyři ročně) a členské příspěvky120. Z počátku existence České filharmonie účinkovali hráči zdarma, aby nově vzniklý spolek podpořili. 121 Spolek měl tedy dvě hlavní funkce: uměleckou a sociální, jeţ jsou doloţeny v prohlášení České filharmonie z listopadu 1895:

„§ 1. Česká filharmonie má za účel:

a) Povznésti hudební umělecký ţivot v královské Praze na stupeň takový, jak toho dávná, slavná pověst města toho zasluhuje. b) Členům k dalšímu působení při orkestru neschopným, jakoţ i po jich úmrtí zůstalým vdovám a sirotkům zajistiti pensi.

§ 2.

a) Prostředek k dosaţení první části naznačeného účele jest: Česká filharmonie pořádati bude (za rok nejméně čtyry) velké instrumentální koncerty, ve kterých v provedení co moţná umělecky nejdokonalejším přednese jen takové skladby, které v hudební literatuře, jak české, tak i cizí, zvláštní, vynikající ceny poţívají a které jsou pro všeobecný vývin uměleckého hudebního vkusu zvláště významné a pozoruhodné. b) Prostředky k docílení druhé části naznačeného účele jsou: 1. Příjmy, které tvořiti bude zápisné, měsíční příspěvky a přijímací vklady řádných členů spolku toho. 2. Příspěvky členů zakládajících a přispívajících. 3. Dary, kterými příznivci spolek obmyslí. 4. Výtěţky z pořádaných koncertů …“122

119 Prohlášení bylo vydáno jako samostatný leták, který téţ oznamoval program koncertů první sezóny. Ibid: str. 21. 120 Vklad zakládajících členů činil 100 zlatých, roční příspěvek činil 10 zlatých. 121 Holzknecht, Václav: Česká filharmonie. Příběh orchestru, Státní hudební vydavatelství, Praha 1963, str. 15- 16. 122 Viz Šefl, Vladimír: 75 let pro českou hudbu In: Česká filharmonie, Praha 1971, str. 20.

36 Členové nově vzniklé České filharmonie byli zároveň členy operního orchestru Národního divadla, kde byli zaměstnáni. Z ekonomického hlediska to zřejmě bylo jediné rozumné řešení, jak symfonický orchestr mohl fungovat. Pochopitelně vyvstaly problémy týkající se této „podvojnosti“. Kdyţ vedení České filharmonie vydalo prospekt své první sezóny 1894/95. Dramaturgicky i jako dirigentovi byl první koncert vyhrazen Antonínu Dvořákovi, zbývající tři koncerty měl dirigovat Karel Kovařovic. Vzhledem k počátečním názorovým konfliktům uvnitř Filharmonie se první veřejný koncert konal aţ 4. ledna 1896. Českou filharmonii dirigoval sám Antonín Dvořák. Na programu se objevily jen jeho skladby: třetí Slovanská rapsódie As dur, ouvertura Othello a Novosvětská123 a ve světové premiéře také prvních pět Biblických písní. Vznik symfonického tělesa, které na české půdě doposud scházelo, bylo velkou událostí.

„V existenci orchestru se dala spatřovat obdoba Národního divadla, jeţ bylo pilířem opery. Česká filharmonie bude oporou symfonické tvorby, která dík Smetanovi, Dvořákovi a Fibichovi uţ nestojí na vedlejší koleji. Dobylo se nové kulturní bašty. Postoupilo se zas o velký kus dopředu… …Jméno Antonína Dvořáka bylo pro novou instituci důleţitý vklad umělecký i reklamní a Česká filharmonie ho vyuţila.“124 V rámci první sezóny následovaly další tři koncerty, které se konaly jednou za měsíc. Dirigent Adolf Čech představil 19. února díla autorů jako byl Liszt, Čajkovskij, Smetana. Orchestr odehrál premiéru Dvořákova violoncellového koncertu125 a další díla. Kritikou bylo vytýkáno, ţe nové uskupení České filharmonie, kromě Dvořákova autorského koncertu, nepřineslo českému publiku nic nového, co by uţ na koncertech nezaznělo. Přesto samotná existenci nového orchestru byla pro české hudební prostředí i následný vývoj symfonických těles na našem území zásadním impulzem.

Druhou sezónu svým dirigentským debutem zahájil mladý violista Českého kvarteta – Oskar Nedbal. Poprvé také účinkoval zahraniční host, ruský dirigent V. I. Safonov. Shrneme- li působení dirigentů do roku 1900, hlavní slovo měli A. Dvořák, A. Čech, Anger a K. Kovařovic. Dvakrát také vystoupil O. Nedbal a jednou Zdeněk Fibich. Antonín Dvořák dirigoval Českou filharmonii 4. dubna 1900 naposledy. Poprvé však uvedl nejen své skladby,

123 Antonín Dvořák měl poprvé uvést svoji Novosvětskou symfonii s Českou filharmonií. Po určitých sporech ji dopremiérovalo Národní divadlo. 124 Holzknecht, Václav: Česká filharmonie. Příběh orchestru, Státní hudební vydavatelství, Praha 1963, str. 19. 125 Sólo v podání anglického violoncellisty Lea Sterna.

37 ale také díla skladatelů jakými jsou Schubert, Brahms a Beethoven. Vladimír Šefl poznamenává: „Téměř symbolicky se tím uzavřela jedna etapa práce České filharmonie.“ 126

V Národním divadle došlo k zásadním změnám z důvodu osobních konfliktů vedení, na které orchestr reagoval stávkou s heslem: „Nebudeme hráti pod Kovařovicem nikdy a nikde!“127 Na výzvu nastoupit druhý den do práce hudebníci neuposlechli, a tak dostali nemilosrdně výpověď. První koncert stávkujícího orchestru řídil v Rudolfinu 17. února 1901 nový dirigent Ludvík Vítězslav Čelanský, který byl následně zvolen předsedou i šéfdirigentem České filharmonie.128 V období od října do prosince téhoţ roku odehrál orchestr rekordních 49 koncertů (oproti předchozímu standardu čtyř koncertů), které nehrála jenom v Dvořákově síni, ale také v jiných praţských sálech a dalších českých městech. I přes velmi aktivní činnost měl orchestr finanční problémy. Filharmonie se finanční krizi snaţila zachránit zahraničními zájezdy: pod taktovkou O. Nedbala vyrazila do Vídně, s Janem Kubelíkem do Anglie, finančně ji to přesto nezajistilo. Po odchodu Čelanského se v krátkém horizontu vystřídalo několik dirigentů, aţ Vilém Zemánek vydrţel v čele České filharmonie dlouhých patnáct let, do roku 1918, kdy byl pro svůj německý ţidovský původ z funkce dirigenta odvolán. 129Zemánek „dokázal vytvořit první dlouhodobou éru České filharmonie…. Dal její práci soustavnost a pevný řád, cílevědomě budoval repertoár jak české tak světové hudby a poznenáhlu vychovával obecenstvo, kterému poskytl široký přehled o symfonické literatuře v cyklech připsaných zejména Dvořákovi, Lisztovi, Čajkovskému a Beethovenovi.“130 Na Zemánkovu obhajobu se vyjádřil roku 1938 také Václav Talich: „ Dnes v odstupu let, zbaveni revoluční psychozy, musíme spravedlivě říci, ţe bez vášněprosté, buldočí vytrvalosti dr. Zemánka nebylo by České filharmonie. On dokazoval za kaţdých podmínek její potřebu a nutnost a skutečně ji prosadil.“131 Za zmínku stojí také koncerty tzv. Výstavního orchestru, které se konaly od května do října roku 1908, a jehoţ základ tvořila právě Česká filharmonie. Koncerty byly součástí Jubilejní výstavy Průmyslové a ţivnostenské komory. Kromě

126 Šefl, Vladimír: 75 let pro českou hudbu. In: Česká filharmonie, Praha 1971, str. 22. 127 Ibid: str. 23. 128 Čelanský řídil orchestr České filharmonie ještě v letech 1918 – 1919. 129 Ibid: str. 29. 130 Ibid: str. 29. 131 Z rozhlasového projevu Václava Talicha, který byl přetištěn do sborníku Václava Talicha (Praha 1967). Ibid: str. 30-31.

38 „domácích“ dirigentů orchestr řídili další významné osobnosti jako např. Gustav Mahler. Zahajovacího orchestru byl přítomen i následník trůnu František Ferdinand d’Este.132

Činnost České filharmonie se stabilizovala. Na programu byly koncerty abonentní i populární. Poprvé zaznívaly skladby českých skladatelů Josefa Suka, Vítězslava Nováka, J. B. Foerstera, Otakara Ostrčila, Leoše Janáčka a dalších. Kvůli finanční nestabilitě orchestru se staly hlavním příjmem zájezdy do zahraničí. V roce 1913 se Filharmonie dostala do takového schodku, ţe jí hrozila likvidace. Za podpory veřejnosti se však našly prostředky na udrţení její činnosti. Po vypuknutí 1. světové války orchestr svoji činnost zastavil.

S koncem 1. světové války byla Česká filharmonie bez dirigenta a ještě k tomu se „ocitla na dlaţbě“.133 Dvořákovu síň obsadil parlament. Píše se: „První Národní shromáţdění, orgán revoluce československé, vyšlý z Národního výboru, vykonalo v posledních měsících své činnosti práci velikou rozsahem i významem. Od podzimu 1919 do jara 1920 stál náš zákonodárný sbor před úkoly svrchované důleţitosti pro stát československý: schválil mírovou smlouvu a vytvořil stát. Tím vyjádřil karakter naší republiky, mírumilovný k světu, demokratický a lidový v nejširším smyslu doma.“134

V Ročence se uvádí, ţe jako sídlo prvního Národního shromáţdění republiky československé slouţila stará zemská sněmovna v Praze na Malé Straně, jejíţ prostory jiţ nevyhovovaly potřebám velikého moderního parlamentu, proto se přemýšlelo, do jakých prostor by se mohlo Shromáţdění přestěhovat, třeba jen provizorní.135 „Nalezlo se východisko tím způsobem, ţe stará zemská sněmovna byla prozatím upravena a přizpůsobena pro potřeby senátu, tělesa menšího a ne tak sloţitého jako je poslanecká sněmovna, pro niţ komise technických znalců zvolila za sídlo Rudolfinum. Volba domu umělců za sídlo sněmovny vzbudila ţivý ohlas ve veřejnosti, nescházelo protestů tisku, ale diktovala ji vis maior. Nebylo zbytí: nový parlament nevystaví se rázem a vhodnější budovy nad Rudolfinem v Praze nebylo. Veliká hudební síň dala se beze zvláštních obtíţí upraviti v zasedací síň sněmovní a její galerie z části zařízena pro zpravodaje novin a zbývající větší část zůstavena obecenstvu. Ve zvýšeném přízemí jest také úřadovna předsedy N.S., pokoj místopředsedů, sekretariát,

132 Kadlec, Petr: Svědectví doby. In: Koláčková, Yvetta (ed.): Česká filharmonie 100 plus 10, Academia, Praha 2006, str. 179. 133 Šefl, Vladimír: Česká filharmonie, 4. leden 1971, nestr. 134 Ročenka Národního shromáţdění Republiky československé 1919 – 1920, Archiv Národního shromáţdění, Praha 1920, str. 7. 135 Ibid: str. 51.

39 ředitelství pomocných úřadů sněmovních, účtárna, čítárna novin, poštovní úřad a restaurace. V prvém patře (býv. foyer, hledící na Smetanovo náměstí) umístěna jest knihovna, místnosti vládní, místnost předsedů klubovních a síň ţurnalistů. Kluby poslanecké, archiv N. S. a část pomocných úřadů zaujaly celou budovu býv. Akademického gymnasia, spojenou přechodem ve výši prvního patra s Rudolfinem. Do nové sněmovní budovy vstoupilo jiţ nové zastupitelstvo lidové, zvolené řádnou volbou dle ústavy. …“136 Určitě je zajímavé také zmínit, ţe v roce 1920 byl v Rudolfinu znovu zvolen T. G. Masaryk prezidentem republiky.137

Z toho důvodu musela filharmonie koncertovat ve Smetanově síni v Obecním domě, „kde tlouklo pivní srdce Prahy“(dobový citát z roku 1924) a kde soukromý pronájemce si mastil kapsu, jak České filharmonii pronajímal sál, a kde obec praţská vybírala za kaţdou Smetanovu Mou vlast, za kaţdého Dvořáka a Janáčka, či Mozarta a Beethovena dávku ze zábav jako při tancovačkách.“138 I přes tuto nepříjemnou ztrátu svého domácího působiště, se Česká filharmonie kaţdoročně účastnila důleţitých akcí. Dne 6. ledna 1919 koncertovala na počest prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, pravidelně pak při oslavách vzniku Československé republiky. Čelanský se v roce 1918 stal podruhé dirigentem České filharmonie. Také se změnila právní forma orchestru, z druţstva se stalo „společenstvo s ručením obmezeným“.139 Čelanský se stal opět dirigentem, ale kvůli své neoblibě musel být vystřídán.

Čelanského nástupcem se stal Václav Talich (1883 – 1961), který dirigoval Českou filharmonii poprvé v prosinci 1917. Předpovědí budoucího šéfdirigenta České filharmonie byl koncert 30. října 1918, který V. Talich dirigoval k příleţitosti samostatné Československé republiky. Následujícího roku se stal jejím šéfdirigentem. V České filharmonii působil aţ do roku 1935. Interpretoval nejen české skladatele-velikány Smetanu a Dvořáka, blízká mu byla také česká hudba skladatelů jeho generace, jako byl třeba Suk. Obecně rozšiřoval program českého i světového repertoáru.140 V roce 1923 se o Talichovi psalo, ţe „orchestr podrobil takové umělecké a výchovné kázni, ţe z něho mohou vyrůstati komorní sdruţení jako další články programu České filharmonie.“141 O tři roky později: „Talichovi se nejednalo jen o

136 Ibid: str. 51-52. 137 Více viz Ibid: str. 55. 138 Šefl, Vladimír: Česká filharmonie, 4. leden 1971, nestr. 139 Šefl, Vladimír: 75 let pro českou hudbu In: Česká filharmonie, Praha 1971, str. 32. 140 Bálek, Jindřich: Současný šéfdirigent a jeho legendární předchůdci v datech a fotografiích. In: Koláčková, Yvetta (ed.): Česká filharmonie 100 plus 10, Praha 2006, str. 56. 141 Šefl, Vladimír: Česká filharmonie, 4. leden 1971, nestr.

40 vyškolení orchestru na prvořadé těleso výkonné, jak to docílil přímo v evropském formátu, jeho organizační tvorba byla hlubší a směřovala k vytvoření České filharmonie jako centra českého koncertního ţivota vůbec.“142 V letech mezi válkami Václav Talich (s pomocníkem Františkem Stupkou) poloţil základ světovosti České filharmonie. Filharmonie se opět roku 1936 hrála k příleţitosti nově zvoleného prezidenta Edvarda Beneše.143 V době nacistické okupace hrál orchestr především díla českých velikánů; častěji se připomínala výročí Dvořáka a Smetany, více neţ kdy jindy zaznívala Smetanova Má vlast. V roce 1943 vystoupil orchestr na koncertě k 3. výročí vniku Protektorátu Čech a Moravy, v dubnu 1944 dokonce koncertovala v rámci oslav 55. narozenin Adolfa Hitlera. Proto je smutné, ţe také filharmonie utrpěla ztráty a někteří její hráči se stali oběťmi nacistů.144

2.2.2 Od Pražského jara k Sametové revoluci

Po skončení druhé světové války odehrála Česká filharmonie dne 21. června 1945 Koncert díkůvzdání na Staroměstském náměstí pod taktovkou Rafaela Kubelíka. Ještě téhoţ roku dne 22. října vydal prezident republiky Edvard Beneš dekret č. 129 o zestátnění České filharmonie, který vyřešil existenční krizi orchestru. V §1 se uvádí: „ Z řádných a zatímních členů spolku Česká filharmonie (Praţská filharmonie), sdruţení hudebních umělců z povolání se zřizuje státní orchestr s názvem Česká filharmonie jako samostatný a samosprávný ústav se sídlem v Praze. … náklady spojené se správou a provozem státního orchestru Česká filharmonie, pokud nejsou kryty vlastními příjmy, hradí stát.“145 Tím byla vyřešena finanční situace orchestru. Vedení jiţ nemuselo řešit finanční situaci a mohlo se zaměřit na uměleckou kvalitu orchestru. Orchestr se také mohl opět vrátit zpátky do původních prostor Rudolfina, spolu s praţskou konzervatoří a Akademií múzických umění, a tak od roku 1946 začala v Domě umělců opět působit.

Roku 1946 se v poválečném Československu zrodil nápad mezinárodního festivalu Praţské jaro. „V době, kdy se svět probouzel z ničivé války, měl tento festival zvláštní význam pro první navazování kulturních styků, pro vzájemné poznávání, pro výměnu uměleckých

142 Šefl, Vladimír: Česká filharmonie, 4. leden 1971, nestr. 143 Tradice České filharmonie účinkovat na mimořádných koncertech u příleţitosti významných státních událostí trvá dodnes. 144 Kadlec, Petr: Svědectví doby. In: Koláčková, Yvetta (ed.): Česká filharmonie 100 plus 10, Academia, Praha 2006, str. 184. 145 Šefl, Vladimír: Česká filharmonie 75, 4. leden 1971, nestr.

41 hodnot. V padesátých létech sehrál potom mimořádnou úlohu na hranici mezi Východem a Západem a vytvořil první velké styčné pódium, kde si podávali ruce nejlepší umělci států socialistických a kapitalistických. Proměnil se ve velkou manifestaci mírového souţití a v naši největší a v pravém slova smyslu demokratickou hudební slavnost.“146 První ročník festivalu se konal v roce 1946 při příleţitosti 50. výročí zaloţení České filharmonie, pod záštitou prezidenta Edvarda Beneše. Skladatel Bohuslav Martinů, který v letech 1920 aţ 1923 působil ve filharmonii jako houslista, poslal České filharmonii 9. května 1946 z New Yorku dopis: „Drazí přátelé, Posílám Vám mnoho pozdravů a vzpomínek, i přání velkého úspěchu Vašemu Festivalu. Lituji mnoho, ţe nebudu přítomen, těšil jsem se dlouhých pět let na toto shledání a i při moji práci, vzpomínky na váš orchestr se stále vracely. …“147 O rok později začala také stejnojmenná mezinárodní hudební soutěţ. U zrodu Praţského jara stál tehdy umělecký šéf Rafael Kubelík, který po únorovém politickém převratu roku 1948 odešel do exilu. Od roku 1952 je festival kaţdoročně zahajován 12. května, v den úmrtí zakladatele české moderní hudby Bedřicha Smetany, Smetanovým cyklem symfonických básní Má vlast, a trvá do 4. června, kdy je uzavřen Beethovenovou Devátou symfonií a Ódou na radost.148 Praţské jaro se mělo stát hudební platformou, kde se mají setkávat nejlepší umělci ze „zemí Východu a Západu“.149 Dramaturgie festivalu měla být vţdy dostatečně pestrá, ale samozřejmě s velkým důrazem na produkci českých skladatelských velikánů. V době sovětské okupace se spolupráce pochopitelně zaměřila na sovětské umělce a komunistické země. Zmínit můţeme např. houslistu Davida Oistracha nebo dirigenta Jevgenije Mravinského. 150 Dramaturgie se také často odvíjela od výročí, která se nějakou měrou vztahovala k hudebnímu ţivotu, např. vzniku významné instituce či úmrtí významného skladatele: v roce 1948 se zaměřilo na Janáčka, v roce 1954 byl uspořádán festival Roku české hudby, roku 1956 dominovala Mozartova hudba.

Státní orchestr se rozhodně nemohl ubránit politickým nátlakům. V důsledku politické orientace na komunistický Sovětský svaz se musel nutně zvýšit počet koncertů, které byly vynuceny totalitním reţimem. Například v roce 1949 se v Rudolfinu konal koncert k uctění

146 Šefl, Vladimír: Česká filharmonie 75, 4. leden 1971, nestr. 147 Programový sborník Česká filharmonie 1983/84. 148 Pospíšil, Vilém: Slavní hosté Praţských jar, Státní hudební vydavatelství, Praha 1962, str. 4. 149 Ibid: str. 4. 150 Ibid: str.13.

42 památky V. I. Lenina.151 Politika se v ţivotě filharmonie vţdy silně odrazila. Šéfdirigent Rafael Kubelík po komunistickém převratu 5. července 1948 a po svém posledním vystoupení s Českou filharmonií emigroval. Situaci orchestru musel v letech 1948 aţ 1949 zachránit ještě nepříliš zkušený dirigent Václav Neumann. Aţ Karel Ančerl (1908-1973), který byl v říjnu roku 1950 jmenován šéfdirigentem, přinesl orchestru opět stabilitu a především vysokou uměleckou úroveň s mezinárodním renomé.152 Orchestr dirigoval aţ do roku 1968, kdy se po okupaci Československa sovětskými vojsky pozice šéfdirigenta dobrovolně vzdal, a stejně jako před pár lety udělal Kubelík, emigroval do Kanady. Ještě téhoţ roku byl na jeho místo jmenován jiţ zkušený Václav Neumann (1920-1995). Během sezóny 1970/71 uvedl Jubilejní Beethovenův cyklus u příleţitosti 200. výročí skladatelova narození.153 V roce 1990 odešel z postu šéfdirigenta, zůstalo mu však místo čestného šéfdirigenta. Později se stal ještě jednou nakrátko šéfdirigentem. Jeho posledním vystoupením s Českou filharmonií byl koncert k 50. výročí konce druhé světové války 8. května v Rudolfinu, kde dirigoval Novosvětskou symfonii.

Z České filharmonie se rodila také další úspěšná tělesa, která se začala k orchestru postupně po roce 1948 přičleňovat. „Smysl spoluorganizace smíšeného sboru, dechových a smyčcových koncertinových ensemblů vedle orchestru hlavního.“154 Praţský filharmonický sbor (dříve Český pěvecký sbor), jehoţ zakladatelem byl prof. Jan Kühn a který sbor dirigoval v letech 1935 aţ 1958. Dále se přičleňovaly komorní soubory jako Smetanovo kvarteto Talichovo kvarteto, České noneto či komorní vokálně instrumentální soubor Praţští madrigalisté (vznik 1956). S Filharmonií spolupracovala také řada sólistů – např. od 1961 houslista Josef Suk, od 1979 cembalistka Zuzana Růţičková atd. Roku 1977 zaštítila Česká filharmonie také existenci Českého spolku pro komorní hudbu155, který byl zaloţen uţ v roce 1894.

151Kadlec, Petr: Svědectví doby. In: Koláčková, Yvetta (ed.): Česká filharmonie 100 plus 10, Praha 2006, str. 188. 152 Koláčková, Yvetta, Zapletal, Petar: Česká filharmonie – vznik orchestru a proměny instituce. In: Koláčková, Yvetta (ed.): Česká filharmonie 100 plus 10, Academia, Praha 2006, str. 19. 153 Bálek, Jindřich: Současný šéfdirigent a jeho legendární předchůdci v datech a fotografiích. In: Koláčková, Yvetta (ed.): Česká filharmonie 100 plus 10, Praha 2006, str. 46. 154 Šefl, Vladimír: Česká filharmonie 75, 4. leden 1971, nestr. 155 Český spolek pro komorní hudbu od roku 1981 kaţdoročně oceňuje mladé, nadějné a vysoce kvalitní komorní soubory, které na scéně komorní hudby zaujímají své důleţité místo. Odborná porota hodnotí dosavadní výsledky souborů z hlediska náročnosti a šíře repertoáru a na základě interpretační přesvědčivosti.

43 V osmdesátých letech byla pro českou hudební scénu důleţitá sezóna 1983/84. Dne 18. listopadu 1983 vrcholil Rok českého divadla, slavilo se 100. výročí Národního divadla. Vzhledem k tomu, ţe Česká filharmonie vznikla z orchestru Národního divadla, konaly se koncerty zaměřené na operní tvorbu největších českých velikánů: Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Následující rok 1984 byl neméně důleţitým Rokem české hudby.156 Byl to rok, kdy uplynulo 90. let od vzniku Českého spolku pro komorní hudbu v Praze. Také uplynulo 85 let od doby, kdy Fibich dirigoval Českou filharmonii a uvedl premiéru svojí III. symfonie. Hlavním dirigentem byl Václav Neumann. V roce 1985 se opět slavilo – 50 let Praţského filharmonického sboru a také 40. výročí osvobození vlasti. Dramaturgie orchestru tradičně nabídla bohatý repertoár od klasicistních autorů aţ po modernu 20. století (I. F. Stravinskij, L. Janáček, M. Ravel, S. S. Prokofjev, D. Šostakovič, B. Martinů, B. Britten).

Spolu s Českou filharmonií v Rudolfinu působila hudební konzervatoř a Akademie múzických umění, která se po druhé světové válce z konzervatoře vyčlenila. Konzervatoř spolu s filharmonií fungovaly pod jednou střechou od otevření Rudolfina a právě zde se zrodili a vzdělávali významní čeští muzikanti a skladatelé, kteří pak s filharmonií uţ jako profesionálové spolupracovali. Od roku 1891 na konzervatoři působil Antonín Dvořák, nejdříve jako profesor skladby, pak se v letech 1901 aţ 1904 stal jejím ředitelem. Studovali zde další velká jména jako Josef Suk, Vítězslav Novák, Oskar Nedbal, Otakar Ševčík, Bohuslav Martinů a mnoho dalších, kteří Českou filharmonii dirigovali: Václav Talich, Karel Ančerl, Rafael Kubelík. Do roku 1970 v době komunistické totality stál v čele konzervatoře Václav Holzknecht.157

Koncem 80. let byla politická situace na spadnutí. Pro orchestr to byl další zlomový okamţik. Česká filharmonie se zapojila do listopadových demonstrací: „V těchto chvílích, ve chvílích, kdy moc mocných je co chvíli demonstrována s krutou přesvědčivostí, kdy paragrafy jsou čím dále ohebnější a podpisy pod deklaracemi čím dál vybledlejší, v této chvíli i my, členové České filharmonie, pozvedáme svůj hlas proti bezpráví a násilí a kategoricky odsuzujeme opakované represivní zásahy ozbrojených sloţek proti pokojným shromáţděním.

156 Programový sborník Česká filharmonie 1983/84. 157 Podrobněji na .

44 Pozvedáme svůj hlas, abychom protestovali proti zlovolné brutalitě, ke které došlo od začátku tohoto roku jiţ poněkolikáté.

Pozvedáme svůj hlas, protoţe neexistují ţádné záruky, ţe k podobným násilným akcím nebude i nadále docházet.

Na protest proti surovým skutečnostem přerušujeme veškerou naši koncertní činnost… Připojujeme se k vyhlášení generální stávky dne 27. listopadu… Vyzýváme všechny lidi dobré vůle, všechny naše spoluobčany, aby se k nám připojili!“158

3. Renesance původní myšlenky dualismu

Konec roku 1989 signalizoval definitivní pád komunistického reţimu, který byl potvrzen 29. prosince 1989 volbou prezidenta Československé republiky Václava Havla. V červenci následujícího roku byl opět zvolen Václav Havel prezidentem, ale uţ České a Slovenské Federativní Republiky. Rudolfinum jako by reflektovalo politickou situaci. Bohuţel se spíš jednalo o kritický stav budovy, která byla v alarmujícím stavu. Proto bylo roku 1989 rozhodnuto o kompletní rekonstrukci, která probíhala do roku 1992. Jejím cílem byla hlavně obnova původního projektu architektů J. Zítka a J. Schulze, aby budova mohla opět slouţit nejen hudebnímu umění, ale také aby galerijní sály mohly opět slouţit výstavní činnosti. Do Dvořákovy síně se tedy uţ podruhé vrátila Česká filharmonie. V roce 1993 byl prostor Malé galerii v prvním patře vymezen pro příleţitostné expozice, ve velkých sálech galerie uspořádala Národní galerie spolu s Uměleckoprůmyslovým muzeem ze svých sbírek přehlídku umění a uměleckého řemesla z let 1880 aţ 1910. Instituce představily umění novorenesance, umělecké řemesla, kniţní vazbu a malířství konce 19. století, módu a fotografii po roce 1900, sklo, plakáty, výrobky uţitého umění sdruţení Artěl, českou účast na světové výstavě v Paříţi 1900, malířství a sochařství počátku 20. století. Samostatná místnost

158 Ze Stanoviska České filharmonie ze dne 20. listopadu 1989. Kadlec, Petr: Svědectví doby. In: Koláčková, Yvetta (ed.): Česká filharmonie 100 plus 10, Academia, Praha 2006, str. 193.

45 představila umění Františka Kupky.159 Aţ v roce 1994 došlo k zásadní změně. Po vítězném výběrovém řízení, které vypsalo Ministerstvem kultury ČR, se do výstavních síní nastěhovala Galerie Rudolfinum. Nedoma odkazuje na výstavní činnost Krasoumné jednoty, kdyţ tvrdí, ţe Galerie Rudolfinum „navazuje na historii něčeho, co uţ v Rudolfinu bylo.“160 V následujících dvou podkapitolách se zaměříme na činnost působící galerie a orchestru České filharmonie.

3. 1. Galerie Rudolfinum

Galerie Rudolfinum je v současné době povaţována za jednu z nejlepších českých galerií. Přestoţe zdaleka nemá tak dlouhou historii jako Česká filharmonie, svou hodnotnou výstavní činností se zapsala do širokého povědomí. Galerie Rudolfinum je státní instituce, která je financována Ministerstvem kultury České republiky. Svoji činnost zahájila v obnovených prostorách Rudolfina jako začínající výstavní instituce 1. ledna 1994. Do konce roku 2009 byla součástí příspěvkové organizace České filharmonie, od 1. 1. 2010 organizačně podléhá Uměleckoprůmyslovému muzeu, které je také příspěvkovou organizací.

Galerie Rudolfinum je svou funkcí typickým příkladem tzv. Kunsthalle. 161 „Kunsthalle je typ instituce, jejímţ smyslem je vytvořit specifické prostředí pro formulování a tříbení uměleckých a duchovních hodnot výtvarného umění oproštěné v maximální míře od vnějších vlivů komerce, sbírkotvorné činnosti a dalších mimouměleckých vlivů.“162 Nedoma dále definuje: „Důleţitou kvalitou Kunsthalle je, ţe z podstaty nemá ţádné sbírky. To jí dává flexibilitu a jistou nezatíţenost a nezávislost, co nejširší otevřenost, ale také soustředění na podstatu vlastní činnosti.“163 Proč přišel právě s nápadem Kunsthalle, vysvětluje slovy: „Své

159 Benešová, Marie: Rudolfinum znovuzrozené, Praha 1993, nestr. 160 Ze záznamu pořadu Krásný ztráty, ČT 2. vysíláno dne 31. 3. 2006. Nedoma, Petr: Krásný ztráty. [online] 2010. [cit. 2010-12-05]. Dostupné z < http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/206562250500005-krasny-ztraty/>. 161 Termín Kunsthalle se v českém kontextu téměř nevyskytuje. 162 Nedoma vysvětlil ve své koncepci Galerie Rudolfinum. 163 Rozhovor s ředitelem Galerie Rudolfinum Petrem Nedomou. Hlinovská, Eva: Můj sen je fronta u pokladny. In: Esprit – stylový magazín Lidových novin, Lidové noviny, Praha 1. 12. 2010, str. 14.

46 místo vidím nejspíše v roli dramaturga, hybatele, podněcovatele diskuzí a posla informací, ne v roli správce sbírek, …“.164

Podstatné je vysvětlit si koncepci galerie, s kterou její ředitel P. Nedoma uspěl: „Projekt byl postaven na myšlence vytvořit nově instituci, jejíţ hlavní a jedinou náplní je pořádání výstav současného umění a jejich zasazování do širšího kontextu pomocí doprovodných programů, přednášek, seminářů, filmových projekcí, hudby, publikování knih a katalogů.“165 Ředitel dále vysvětluje: „v koncepci činnosti Galerie Rudolfinum je pevně zakotvena snaha představovat českému publiku současné výtvarné umění bez teritoriálního omezení. Od počátku devadesátých let tu navíc výrazně převaţuje orientace na západní Evropu a Spojené státy.“166 A dodává, ţe: „Přinášet českému publiku informace o dění v zahraničí bylo jedním ze stěţejních bodů mé koncepce, kterou jsem předloţil při výběrovém řízení.“167 Nedomovi se úspěšně podařilo zaplnit šedé místo ve výstavní činnosti, které jiné galerijní instituce neposkytovaly. Petr Nedoma dlouhodobě spolupracuje s předními evropskými i světovými galeriemi. Jmenovat můţeme např. Berlinische Galerie, norské The Astrup Fearnley Museum of Modern Art v Oslu, The Museum of Modern Art (MoMA) v New Yorku, nebo rakouským Museum der Moderne Salzburg, Kunstmuseum Wolfsburg, The Photographers‘ Gallery v Londýně ad. Některé výstavy se během své tour zastavily právě v Rudolfinu, na většině českých i zahraničních výstav se však Nedoma kurátorsky podílel nebo byl jediným kurátorem výstavy.

Od roku 1997 se snaţí české publikum seznámit např. s čínským uměním. Galerie Rudolfinum realizovala Tváře a těla Říše středu (1997), Fast˃˃Forward – Nový čínský videoart (2000), monografickou výstavu Čchiou Š‘-chua (2001) či Strange Heaven (2003), která se zaměřila na uměleckou fotografii více neţ padesáti mladších fotografů z Číny, Hongkongu a Taiwanu. Patrný je právě Nedomův zájem o fotografii, který zabírá přibliţně třetinu celkového výstavního programu Galerie Rudolfinum. Na otázku, zda-li je to záměr, Nedoma odpověděl: „Já to takto nevnímám. Ve výtvarném umění nerozlišuji fotografii,

164 Rozhovor Jana H. Vitvara s ředitelem Galerie Rudolfinum - 10 let Galerie Rudolfinum In: Rudolfinum Revue, Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum, duben-srpen 2003/2004, s. 2. 165 Rozhovor s ředitelem Galerie Rudolfinum Petrem Nedomou. Hlinovská, Eva: Můj sen je fronta u pokladny. In: Esprit - stylový magazín Lidových novin, Lidové noviny, Praha 1. 12. 2010, str. 13. 166 Nedoma, Petr: Čínské umění v Praze. In: Rudolfinum Revue, Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum, prosinec-únor 2001/2002, str. 22. 167 Rozhovor Jana H. Vitvara s ředitelem Galerie Rudolfinum - 10 let Galerie Rudolfinum. In: Rudolfinum Revue, Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum, duben-srpen 2003/2004, str. 3.

47 malbu, sochařství nebo např. video. Nechápu fotografii jako samostatnou disciplínu, je to jen jeden z technických prostředků k vyjádření. Klíčovou kategorií je téma, to, jakým způsobem výtvarné dílo zasahuje intelektuální sloţku, zda dává impulzy k přemýšlení, zda je nositelem významů a informací. Pouţitá technika je v nejlepším případě pouze doplňkovým prostředkem.“168 V rozhovoru pro Rudolfinum Revue vyjádřil k výstavám, které v minulosti (rok 2003) plánoval: „Kaţdá z výstav fotografií v letošním roce plní jiné poslání. Český návštěvník naší výtvarné scény je ţalostně málo informován o tom, co se děje v zahraničí, nemá moţnost přímé konfrontace. Současnou výstavou britských fotografů a později i výstavou čínské fotografie tak chceme vyplnit mezeru ve výstavním programu Prahy. Ostatně přinášet aktuální informace o dění ve výtvarném světě za hranicemi republiky patří k našim stálým koncepčním prioritám.“169

Dalším znakem úspěšnosti výstav, které vznikly přímo pro Galerii Rudolfinum, je zájem jiných galerií převzít výstavu do svých galerijních prostor. O trvalejší spolupráci projevila zájem např. finská Galerie OTSO170, která si vybrala jiţ několik projektů uspořádaných Galerií Rudolfinum. Patří mezi ně výstava čínského umění 90. let „Tváře a těla Říše středu“, výstava Čchiou Š‘-chua „Malba na hranici viditelnosti“ či výstava Pavla Baňky „Infinity“. Úspěch galerie ale netkví jen ve skvělém dramaturgickém plánu, ale podstatná je také efektivní propagace a komunikace s veřejností neboli public relations. Podle slov ředitele Nedomy Galerie Rudolfinum investuje do propagace aţ 1/3 svého rozpočtu. Kaţdá instituce se snaţí nalákat co největší počet návštěvníků, aby mohla pokrýt náklady. Projekty, které v minulosti přilákaly nejvíce návštěvníků, byly výstavy Františka Skály a Nan Goldin.171 V současné době probíhá výstava Decadence Now! Za hranicí krajnosti, která je v historii galerie zatím nejnavštěvovanější. Tento projekt, Decadence Now! Za hranicí krajnosti, nebyl realizován pouze pro Galerii Rudolfinum, ale část výstavy s názvem Pokoj č. 13 se nachází v protější budově Uměleckoprůmyslového muzea, pod jehoţ správu Galerie Rudolfinum náleţí. Galerie také navázala spolupráci se soukromou galerií DOX – centrem současného umění a s dalšími významnými regionálními galeriemi. V Domě umění města Brna se

168 Ibid: str. 15. 169 Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum, Rudolfinum Revue, březen-srpen 2002/2003, str. 15. 170 Galerie OTSO je výstavním centrem kulturní sekce města Espoo (nedaleko Helsinek), které bylo zaloţeno v roce 1985 a zaměřuje se především na finské a mezinárodní současné umění. Viz www.espoo.fi/otso. 171 Z rozhovoru s ředitelem Galerie Rudolfinum Petra Nedomy, Galerie Rudolfinum, v Praze 8. 12. 2010.

48 realizoval Joel Peter Witkin, v Západočeské galerii v Plzni Ještě místo – pustá zem, kde jsou vystavena díla českých autorů Josefa Bolfa a Ivana Pinkavy.

Po sedmnácti letech intenzivní práce, kdy se Galerii Rudolfinum podařilo uspořádat 73 výstav, se jí díky svému kvalitnímu dramaturgickému programu s vysokou uměleckou výpovědí podařilo vybudovat si své významné postavení mezi galeriemi nejen v Praze a na území České republiky, ale dostala se také do mezinárodního povědomí. V současnosti Galerie Rudolfinum dosahuje světové úrovně. A co na úspěchy galerie říká její ředitel P. Nedoma? „Hned v prvním filmu, který o galerii natočila Česká televize začátkem léta roku 1994, jsem vyslovil zdánlivě neskromnou větu, ţe bych chtěl, aby Galerie Rudolfinum byla nejlepší galerií v zemi. Nešlo o neskromnost. Tím, ţe jsem tuto větu vyslovil veřejně, jsem sám sobě dal úkol, závazek, který nemohu nesplnit. Ale nikdy se nedozvím, zda se mi to podařilo.“172 A jak Nedoma vnímá svoji práci manaţera úspěšné galerie?„Má hlavní motivace pokračovat spočívá ve vědomí toho, ţe jsem dostal naprosto mimořádnou příleţitost, někdy mám pocit, ţe aţ neuvěřitelnou a nezaslouţenou, abych mohl realizovat svou ideu, svou koncepci instituce orientované na pořádání výstav převáţně současného umění. Dalším výrazným motivem je moţnost seberealizace, nikoliv ovšem pro vlastní uspokojení, ale především v práci pro druhé, pro publikum. Fronta u pokladny je můj malý „ředitelský sen“ a jsem rád, ţe se mi to uţ několikrát podařilo.“173 Nedomův ředitelský sen se splnil také u výstavy Decadence Now! Za hranicí krajnosti.

A jaké má galerie cíle do budoucna? „ … je v bytostném zájmu Galerie Rudolfinum se v maximální míře soustřeďovat na kontinuální rozvíjení stávajících osvědčených dramaturgických postupů připravovaných s maximální odbornou náročností, kde na prvním místě stojí především soustavná orientace na velké mezinárodní projekty, na mimořádnou kvalitu a renomé vystavovaných umělců. Celkově na předním místě stojí snaha zachycovat, sledovat a rozvíjet v širokém záběru uměleckou reflexi podstatných témat doby. Takto postavený program by měl být doplňován výstavami osvětlujícími kořeny současných uměleckých a myšlenkových projevů a problémů, především ve světové tvorbě 20. století. Důleţitým momentem je také reflexe vlastního oboru. Závazkem galerie by mělo být zachovávat dosavadní přesně a čistě formulovanou dramaturgii a nepřekračovat jasně

172 Ibid: str. 3. 173 Rozhovor Jana H. Vitvara s ředitelem Galerie Rudolfinum - 10 let Galerie Rudolfinum In: Rudolfinum Revue, Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum, duben-srpen 2003/2004, str. 3.

49 vymezené ţánrové i oborové hranice, neboť právě tento postup v dlouhodobém horizontu stále zvyšuje hodnotu nastoupené orientace a můţe tak i nadále být přínosem a oporou jak odborné, tak i na širokou veřejnost orientované diskuse a práce v oboru. … “174

3. 2. Česká filharmonie v 90. letech 20. století až do současnosti

V říjnu 1990 byl do funkce nového šéfdirigenta jmenován Jiří Bělohlávek. A jak je jiţ zvykem, orchestr dal najevo svou nespokojenost, touţil po zvučnějším jméně, jakým byl německý dirigent Gerd Albrecht. Po tajném hlasování, které proběhlo v Japonsku, bylo rozhodnuto v říjnu 1991 pro Albrechta. Jiří Bělohlávek okamţitě na místo šéfdirigenta rezignoval: „Moje domněnka, ţe správní vedení usiluje o ztíţení či znemoţnění mého působení v čele České filharmonie se s konečnou platností potvrdila faktem, ţe p. intendant nejenom připustil, ale vědomě podporoval výše uvedený procedurálně pochybený vývoj. To představuje pováţlivý precedens do budoucna. Ocitl jsem se v situaci, jeţ je dle mého názoru neudrţitelná. Nevidím moţnost nedále setrvat v úzké spolupráci se stávajícím intendantem a jeho nejbliţším aparátem.“175 Bělohlávek vůči orchestru dodrţel veškeré závazky, přesto se vše odehrávalo na nejnutnější formální úrovni. Filharmonie se najednou ocitla bez uměleckého šéfa. Na tuto funkci byl osloven čestný šéfdirigent Václav Neumann, který se role ujal v sezóně 1992/93, kdy se orchestr opět vrátil do nově zrekonstruovaných prostor Dvořákovy síně:

„Vracíme se tedy do Rudolfina. Mnozí z Vás patří k našim koncertům uţ řadu let. Děkujeme jim za jejich věrnost. Přicházejí i noví posluchači. Těm bych chtěl říci, ţe umění a hudba zvláště dovedou člověku pomáhat ţít a často i přeţít.

Vítám Vás mezi námi a přeju pěknou sezónu.

Váš Václav Neumann“ 176

Neumannovo působení brzy skončilo díky názorovým konfliktům s ředitelem Milanem Láškem. Krize se projevila v nesrovnalostech v rozpočtu, v ekonomickém propadu

174 Nedoma, Petr: Koncepce Galerie Rudolfinum, Praha 2010. 175 Mlejnek, Karel: Česká filharmonie. Deset kapitol ze stoleté historie orchestru, Paseka, Praha 1996, str. 111- 112. 176 Úvodní slovo dopsal vlastnoručně Václav Neumann do programového sborníku České filharmonie sezóny 1992/93.

50 Filharmonie a jak se často v kultuře setkáváme - v necitlivosti k umělecké problematice.177 Konflikty však neustoupily ani s novým šéfdirigentem G. Albrechtem. Lášek byl odvolán a v červnu 1993 nastoupil nový ředitel. Gerd Albrecht působil v roli šéfdirigenta České filharmonie od října 1994 do roku 1996. Vystřídal ho dirigent a klavírista ruského původu Vladimir Ashkenazy. Do programové dramaturgie vnesl několik neotřelých projektů a výrazně oţivil mezinárodní renomé orchestru. Vladimir Ashkenazy byl šéfdirigentem od ledna 1998 do konce července 2003. Poprvé v Praze vystupoval s Royal Philharmonic Orchestra na festivalu Praţské jaro v roce 1988. Během svého působení dirigoval díla českých autorů, jako byl Martinů, Dvořák, představil českému publiku severské autory v rámci „Nordic Sound in Prague 2001 - 2001“, nebo zrealizoval projekt, kdy uvedl díla autorů totalitní sovětské éry – Šostakoviče, Prokofjeva a Kabalevského. V sezóně 2002/03 spolu se svým synem zorganizoval benefiční koncert České filharmonie na obnovu povodní postiţeného Rudolfina, na kterém předvedl své klavírní umění. Vladimír Ashkenazy ukončil své působení šéfdirigenta České filharmonie k 30. červnu 2003. Do následující sezóny 2003/2004 tak Česká filharmonie vstoupila s dalším skvělým šéfdirigentem, Zdeňkem Mácalem. Filharmonii poprvé dirigoval na Praţském jaru v roce 1966. V roce 1996 se do vlasti vrátil po dvaceti osmi letech, další dva roky filharmonii dirigoval na Praţském jaru a od té doby navázal s orchestrem pravidelnou spolupráci. V roce 2003 před Českou filharmonii nastoupil, na vrcholu svých uměleckých a ţivotních zkušeností, uţ jako její šéfdirigentem. Jeho funkce trvala do září 2007, kdy Z. Mácal ze své funkce šéfdirigenta odstoupil. Ve 113. sezóně nebyl post šéfdirigenta obsazen. Letos druhou sezónou je na postu šéfdirigenta izraelský dirigent Eliahu Inbal.

177 Mlejnek, Karel: Česká filharmonie. Deset kapitol ze stoleté historie orchestru, Paseka, Praha 1996, str. 112.

51 4. Původní poslání dualismu nebo střet manažerských zájmů?

Podařilo se vrátit k původní myšlence stavitelů, která se zrodila před více neţ sto lety. Ale jak se na to tváří dvě rozdílné instituce, které spolu v Rudolfinu fungují? Galerie Rudolfinum v prostorách Rudolfina působí pouhých sedmnáct let. Má to štěstí, ţe jejím jediným ředitelem, a jak jsme si potvrdili, úspěšným manaţerem, je Petr Nedoma. To je také známka stability galerie. Galerie Rudolfinum byla vţdy podřízena vedení České filharmonie, aţ od začátku roku 2010 spadá pod organizační strukturu Uměleckoprůmyslového muzea. Galerie si svou usilovnou prací vybudovala pevné místo mezi českými galeriemi. Česká filharmonie má mnohonásobně rozsáhlejší historii a podstatně déle v Rudolfinu působí. A protoţe správcem celé budovy je právě Česká filharmonie, z organizačních a administrativních důvodů byla galerie včleněna pod správu České filharmonie, jak si můţeme dokumentovat statutem České filharmonie:

„(1) Posláním České filharmonie je provozování koncertní a výstavní činnosti spočívající

v pořádání či spolupořádání výstav v tuzemsku a v zahraničí.

(2) K naplnění svého poslání vykonává Česká filharmonie tyto hlavní činnosti

provozuje symfonický orchestr Česká filharmonie, který interpretuje českou i světovou hudební tvorbu v tuzemsku i zahraničí, provozuje cykly komorních koncertů připravované Radou Českého spolku pro komorní hudbu, provozuje galerii výtvarného umění Galerii Rudolfinum a v jejím rámci organizuje, pořádá a spolupořádá výstavy ve výstavních prostorách Rudolfina, v tuzemsku j v zahraničí, zprostředkovává pořádání výstav v Rudolfinu pro jiné kulturní organizace…“178

Galerie Rudolfinum si vţdy udrţovala určitou autonomii, vţdy se jí úspěšně dařilo dosahovat stanovené cíle a plnit své poslání. Generální ředitel Václav Riedlbauch, který ve funkci generálního ředitele České filharmonie působil v letech 2001 aţ 2009, práci Galerie Rudolfinum proto plně respektoval. Střet zájmů nastal aţ s příchodem nového generálního ředitele Vladimira Darjanina, který v červenci 2009 vystřídal Riedlbaucha, který odešel

178 Statut České filharmonie vydaný dne 25. 5. 2003ministerstvem kultury České republiky. Statut České filharmonie [online] 2010. [cit. 2010-12-10]. Dostupné z .

52 „z osobních důvodů“.179 Vladimír Darjanin180 byl jmenován ministrem kultury Václavem Jehličkou v listopadu 2008, do funkce nastoupil 1. července 2009, kde měl setrvat následujících 6 let. Vytyčil si následující cíle: větší samostatnost Rudolfina jako instituce, celkové zlepšení PR, více spolupráce se sponzory a v neposlední řadě zvýšit platy filharmoniků. Na jaře téhoţ roku také neúspěšně usiloval o zkrácení tříleté smlouvy budoucímu šéfdirigentovi ČF Elijahuu Inbalovi.181 S jeho nástupem do vedení Rudolfina se objevily jisté rozpaky, neboť okamţitě zpochybnil existenci úspěšné Galerie Rudolfinum. Měl v úmyslu, po šestnácti letech jejího fungování, odvolat ředitele galerie Petra Nedomu. Z nepochopitelných důvodů. Tento konflikt pochopitelně nezůstal bez povšimnutí. Výtvarníci, galeristé, odborná i laická veřejnost proti Darjaninovu záměru ostře protestovala ve prospěch galerie a jejího ředitele. Nakonec měl Nedoma zůstat ve své funkci minimálně do konce roku 2009. V tiskové zprávě se doslova uvádí, ţe „Galerie Rudolfinum bude pokračovat v dosavadním programu a bude jej nadále rozvíjet i v budoucnosti s výhledem nově formulovaného poslání „evropské kunsthalle“. Spojení obou institucí je z pohledu zřizovatele zásadním systémovým řešením, které přispěje k odstranění dosavadních nefunkčních vztahů mezi odlišnými subjekty fungujícími dosud pod jednou střechou.“182 Riedlbauch se k situaci vyjádřil: „Petr Nedoma je odborník, jehoţ práce si skutečně váţím. Dokud jsem v České filharmonii zastával funkci generálního ředitele, byl to můj nejbliţší kolega pro oblast výtvarného umění. Vítám proto rozhodnutí Vladimíra Darjanina neměnit v tuto chvíli obsazení postu ředitele Rudolfina.“183 Přesto kvůli nejistotě budoucnosti galerie udělal Riedlbauch v říjnu 2009 zásadní rozhodnutí a převedl Galerii Rudolfinum z České filharmonie do organizační struktury Uměleckoprůmyslového muzea v Praze; na základě dohody mezi ministrem, ředitelkou Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Helenou Koenigsmarkovou a ředitelem Galerie Rudolfinum Petrem Nedomou.184 Nedoma se na otázku přestěhování se do jiných prostor vyjádřil, ţe v Česku není ţádná jiná Kunsthalle tohoto

179 Šéf České filharmonie nadobro končí. Dostupné z 180 Jeho funkce ředitele státní příspěvkové organizace Česká filharmonie se stala střetem zájmu s jeho paralelním působením v komerční sféře. 181 Viz . 182 Změna v řízení Galerie Rudolfinum k 1. lednu 2010. [online] 2009 [cit. 2010-09-08]. Dostupné z . 183 Riedlbauch, Václav: Vyjádření ministra kultury ke zrušení odvolání ředitele Galerie Rudolfinum Petra Nedomy. [online] 2009 [cit. 2010-09-08]. Dostupné z . 184 Tiskový servis ze dne 20. října 2009. Dostupné z .

53 formátu, kde by mohl realizovat své ambice, které orientuje na náročné přebírané, ale i vlastní projekty.185

V. Riedlbauch jako ministr kultury udělal další zásadní krok a Darjanina z ředitelského postu odvolal. „Darjanin nemá potřebné znalosti pro řízení státní příspěvkové organizace – nejen v oblasti organizační, ale i ekonomické“.186 Darjanin tedy ve své funkci zůstal necelý rok. Po odvolání Darjanina dočasně nastoupila Kateřina Růţičková. Brzy ji však vystřídal Václav Kasík187, který byl na místo ředitele jmenován bez výběrového řízení, coţ se zase nelíbilo Umělecké radě České filharmonie i samotným filharmonikům, kteří protestovali na schodech Rudolfina a dokonce se rozhodli neodehrát jeden z koncertů. Jak jsme měli moţnost sledovat historii České filharmonie v předchozích kapitolách, orchestr se nikdy neostýchal projevit své názory a nesouhlas, proto si také získal pověst „komplikovaného“ orchestru. Na odvolání Darjanina např. zareagoval podáním trestního oznámení na tehdejšího ministra Václava Riedlbaucha. „Protestujeme proti zneuţívání moci ministrem Riedlbauchem, čistkám v kultuře a jmenování ředitelů bez výběrového řízení.“ 188 Na to zareagoval Jan Cieslar, mluvčí ministerstva kultury, ţe „jmenování ředitele ČF proběhlo zcela v souladu se zákonem. Ministr výběrové řízení sice vypsat můţe, ale v ţádném případě nemusí. Oba tyto způsoby výběru mají svá pro i proti a ani jeden z nich nelze obecně označit za vhodnější“. Václav Kasík vydrţel ve funkci ředitele České filharmonie pouhé čtyři měsíce. Po květnových volbách 2010, kdy se změnila úřadující vláda, a ministrem kultury se stal Jiří Besser, jehoţ záměrem bylo odvolání Kasíka. Kasík stihl zareagovat a na svou funkci rezignoval. Ministr kultury Besser jeho rezignaci přijal. Na místo ředitele filharmonie proto bylo vypsáno „urychlené výběrové řízení“. V současné době je ve funkci generálního ředitele náměstek ministra kultury pro umění a knihovny Radek Zdráhal.

Blíţí se konec roku 2010 a Nedoma je stále ředitelem Galerie Rudolfinum. Na rozdíl od Darjanina, který uţ dávno ve funkci ředitele České filharmonie nepůsobí. Darjanin svým nerespektováním Statutu České filharmonie, jehoţ součástí bylo provozování Galerie

185 Viz . 186 Ministr odvolal šéfa ČF. Neměl prý potřebné znalosti. [online ] 2010 [cit. 2010-08-09]. Dostupné z . 187 Václav Kasík je bývalým ředitelem Českého rozhlasu, z něhoţ byl odvolán údajně kvůli nesrovnalostem v hospodaření instituce. Česká filharmonie poţaduje odchod nového šéfa Kasíka. [online ] 2010 [cit. 2010-08- 09]. Dostupné z . 188 Pazour, Ivan: Ibid.

54 Rudolfinum a který v roce 1993 po mnoha letech stvrdil renesanční návrat k původnímu záměru stavitele, aby mohla být opět vyuţita multifunkčnost kulturního stánku, se zasadil o krizi, v které se management České filharmonie zmítá uţ téměř dva roky. Svoji vinu jistě nese také věčně nespokojený a „revoltující“ orchestr. Ve filharmonii momentálně panuje podivné „bezvládí“. To snad ukončí současný šéf Filharmonie Brno David Mareček, který od 1. února 2011 má být novým šéfem České filharmonie. Jeho úkolem bude především najít nového šéfdirigenta, neboť stávajícímu dirigentovi končí smlouva v roce 2012. Mareček se chce zaměřit především na restrukturalizaci managementu a na posílení marketingu České filharmonie. „Především je třeba vytvořit maximálně stabilní a podpůrné prostředí,“ dodal. 189 Přesně to jsou problematické oblasti, na které se její budoucí ředitel musí zaměřit, aby opět orchestru pomohl vrátit ztracenou slávu. Snad se Marečkovi podaří dosáhnout vytyčených cílů. Také Česká filharmonii by si zaslouţila kvalitní management.

Úspěch Galerie Rudolfinum je důkazem, ţe kvalitního manaţera zaručeně má. Proto můţeme být rádi, ţe jejím přičleněním pod Uměleckoprůmyslové muzeum můţe galerie v prostorách Rudolfina nadále fungovat. Otázkou však zůstává: jak bude v budoucnu probíhat spolupráce Galerie Rudolfinum a Uměleckoprůmyslového muzea? Nemůţe nastat střet zájmu dynamicky se vyvíjející galerii s institucí muzea, jejíţ funkcí je konzervování historických sbírek? Doufejme, ţe si Galerie Rudolfinum bude schopna udrţet své dosavadní postavení a ţe představí ještě mnoho velkolepých projektů.

Pro Rudolfinum celkově je důleţité, aby v čele České filharmonie byl kvalitní manaţer, který nebude hájit pouze zájmy orchestru, ale bude se snaţit o bezproblémové souţití obou působících institucí.

189David Mareček In: Besser, Jiří: Šéf filharmonie má ultimátum [online] 2010. [cit. 2010-12-10]. Dostupné z .

55 Závěr

Snahou diplomové práce bylo podat ucelený přehled o kulturním stánku Rudolfinum a vytvořit tak první souhrnnou studii o této instituci. Na konci 19. století se zrodila myšlenka vybudovat multifunkční budovu, která bude slouţit hudebnímu a výtvarnému umění. Důvodem byla skutečnost, ţe v době vyhrocených národnostních střetů německé a české inteligence a v době, kdy se formovaly umělecké spolky, které měly kulturně vychovávat především praţské obyvatele, neexistovaly ţádné prostory pro symfonický orchestr, obrazárnu, konzervatoř a umělecká řemesla. Tak vznikla myšlenka postavit Dům umělců, důstojný kulturní stánek, jehoţ architektura bude plně vyhovovat záměru funkčního dualismu, a stane se tak „chrámem umění“. Investorem se stal peněţní ústav České spořitelny.

Slavnostním otevřením, kdy zaznělo Dvořákovo dílo, se Rudolfinum stalo domovem České filharmonie a praţské konzervatoře. Výstavní sály zabydlely sbírky Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění a výstavy současného umění pořádala Krasoumná jednota. Sbírky umění Obrazárny se staly základem fondu Národní galerie, instituce také rozvíjela myšlenku památkové péče. Krasoumná jednota pořádala výroční výstavy, s uměleckými díly zacházela jako s akciemi, výnosy pak investovala do nákupů děl pro Obrazárnu, podporovala vzdělávání umělců. Dočasně poslouţily velmi omezené prostory sbírkám uměleckého řemesla. Tato idea dualismu, kterou svým architektonickým dílem vyprojektovaly J. Schulz a J. Zítek, byla utnuta rokem 1918. Se vznikem první Československé republiky nebyly prostory pro politické činitele, a tak se do Rudolfina, na úkor kulturního ţivota, nastěhoval parlament, během druhé světové války pak Protektorát Čech a Moravy. Aţ po druhé světové válce prostory Rudolfina opět rozezněla hudba. K 50. výročí vzniku České filharmonie se zrodil mezinárodní festival Praţské jaro, který se, v době sovětské okupace, stal mostem mezi Západem a Východem. Finanční nejistoty orchestru konečně vyřešilo zestátnění orchestru. Zde však vyvstal také problém zasahování státu do dramaturgie a do existence organizace vůbec. Organizace má sice zajištěnou finanční podporu, ale jak je Česká filharmonie dokladem, politická moc jí můţe také pěkně uškodit, čehoţ jsme také v současnosti svědkem.

Přechod k demokracii jako by „renesančně“ oţivil myšlenku původního poslání a navázal tak na historii důstojného kulturního stánku, jehoţ novorenesanční architekturu rozeznívá hudba a obohacuje současné výtvarné umění. Ve výstavních síních prezentuje Galerie Rudolfinum aktuální otázky současné české a světové výtvarné scény s přesahy do

56 minulosti. Svou jedinečnou funkcí Kunsthalle a kvalitním dramaturgickým plánem se galerii podařilo dostat se na výsluní mezi českými výstavními galeriemi nejen na území Prahy, ale i České republiky, a dokonce se dostala i do mezinárodního povědomí. Galerie Rudolfinum má jasně stanovené cíle a poslání, které od svých začátků pod vedením Petra Nedomy úspěšně plní. Bohuţel stejné úspěchy v současnosti rozhodně neslaví druhá proslulá organizace působící v Rudolfinu a tou je Česká filharmonie. Posledních pár měsíců prochází krizí. Největší problém spatřujeme v managementu orchestru, který se střídá rychlostí blesku. Tak velká organizace, jakou orchestr bezpochyby je, potřebuje kvalitního a zkušeného manaţera, který by definoval poslání organizace a určil jasné cíle, kterých by měla organizace dosáhnout. Dokud se tento úkol orchestru nepodaří, nemá šanci nabýt svou ztracenou slávu.

Doufejme, ţe budoucí manaţeři České filharmonie budou dostatečně vstřícní nejen k hudebnímu umění, ale budou respektovat umění výtvarné. Dům umění Rudolfinum byl vybudován jako multifunkční kulturní stánek, měl vţdy slouţit koncertní a výstavní produkci. A multifunkční dispozice důstojného kulturního stánku budou vţdy atraktivní záleţitostí. Pro českou uměleckou scénu by byla velká škoda nechat múzy vzdálit. Dům umělců Rudolfinum by měl múzám patřit uţ navţdy.

57 Resumé:

Diplomová práce Rudolfinum a jeho genius loci se komplexně zaměřuje na Dům umělců Rudolfinum jako na významný kulturní stánek českého národa s více neţ stoletou historií. Stavba je nejen významná z pohledu architektonického, ale také se stala domovem několika významných institucí. Rudolfinum bylo postaveno v neorenesančním stylu na konci 19. století. Architekti Josef Schulz a Josef Zítek vyprojektovali v té době nadčasovou multifunkční budovu, která měla slouţit hudebnímu a výtvarnému umění. Po slavnostním otevření v roce 1885 zde působila Obrazárna Vlasteneckých přátel umění, Krasoumná jednota pro Čechy, krátkodobě také Uměleckoprůmyslové muzeum. Koncertní síň se stala domovem prvního profesionálního orchestru Česká filharmonie, Rudolfinum se stalo také sídlem hudební konzervatoře. Po 1. světové válce se zformovala první Československá republika, v čele s prezidentem T. G. Masarykem. Bylo rozhodnuto, ţe budova Rudolfina bude dočasně slouţit Národnímu shromáţdění, prostory budou tedy vyuţívány pro potřeby parlamentu. Česká filharmonie ztratila tedy své sídlo, Obrazárna a Krasoumná jednota fungovaly v omezených prostorách aţ do roku 1929, poté se musely definitivně vystěhovat. Česká filharmonie se po druhé světové válce v roce 1946, spolu s konzervatoří a Akademií múzických umění, vrátila zpátky do Rudolfina. K 50. výročí zaloţení České filharmonie se konal první ročník mezinárodního hudebního festivalu Praţské jaro. Následující rok se součástí festivalu stala stejnojmenná soutěţ mladých a talentovaných hudebníků. Po Sametové revoluci proběhla generální rekonstrukce a modernizace budovy Rudolfinum. Záměrem bylo vrátit se k původní myšlence stavitelů, tedy aby Dům umělců opět slouţil hudebnímu a výtvarnému umění. Do Rudolfina se opět vrátila Česká filharmonie a výstavní prostory od roku 1994 uţívá dnes jiţ velmi proslulá Galerie Rudolfinum. Jejím posláním je prezentovat výstavy současného českého a světového umění. Podařilo se tedy vrátit se k původnímu záměru dualismu - Dům umělců Rudolfinum opět slouţí hudebnímu a výtvarnému umění. Nemě-li bychom zapomenout ani na dirigenty České filharmonie jako byl Václav Talich, Rafael Kubelík, Karel Ančerl, Václav Neumann, Vladimir Ashkenazy, Zdeněk Mácal a další, kteří jí pomohli vydobýt si světové renomé.

58 Summary:

The Rudolfinum building is a cultural institution, which has been standing more than 100 years. The original purpose was to build a brand new building, which should have given space for symphony orchestra and for gallery. The building was built in New-Renaissance style by the architects Josef Schulz and Josef Zítek in the end of 19th century. The Rudolfinum worked as a multi-functional building to produce symphonic music and to present fine art. This idea of dualism was at those times enormously super-temporal. There had been a few organizations, which had found space for existing: the Society of Patriotic Friends of the Arts, which ran the Gallery of the Society of Patriotic Friends of the Arts, then the Fine Arts League for Bohemia which was organizing annual exhibitions, further more the music conservatory was settled there and the Czech Philharmony as well. Due to political changes, the Parliament of the first Czechoslovak Republic took place in the Rudolfinum. That fact barred the original role of the building dedicated to performing art. In the interior, there must have been made radical changes in arrangements for the needs of Parliament. During the Second World War the building was a place for Protectorate. At the beginning 40-ties in 20th century, there was a reconstruction, which should have restored the interior for the cultural production again. In 1946 the Czech Philharmonic Orchestra could replace back to the Dvořák’s Hall. The Czech Philharmonic Orchestra celebrated 50th jubilee of its foundation. Therefore, for this occasion the first year of the Prague Spring Festival was hold. After a few years the part of the festival was the competition of young talented musicians. The high credit of the orchestra has been rising due to brilliant work of conductors such as Václav Talich, Rafael Kubelík, Karel Ančerl, Václav Neumann, Vladimir Ashkenazy, Zdeněk Mácal etc. The next important period came after the Velvet Revolution in 1989 when the Communist regime fell down after 40 years and the Czechoslovak Federal Republic began transformation to become a democratic state. In 1993, the independent Czech Republic came into being. The beginning of nineties was important for the existence of the Rudolfinum as well. The building was in total reconstructed and modernized. After that the space could be used by the Czech Philharmonic Orchestra and the brand new institution Galerie Rudolfinum again. The conception of the gallery is to aim at presenting contemporary Czech and world art. That means that after many years the building of the Rudolfinum turned to the original purpose of the architects.

59 Resümee:

Die vorgelegte Diplomarbeit mit dem Namen „Rudolfinum und sein Genius loci“ beschäftigt sich mit dem bedeutenden Kulturzentrum des tschechischen Volkes, welches sich mehr als einhunderter Historie rühmen kann. Das Rudolfinum ist ein Kulturgebäude des Neurenaissancestils des 19. Jahrhunderts von den Architekten Josef Schulz und Josef Zítek gebaut. Die ursprüngliche Absicht war, ein Gebäude für Symphonieorchester zu bauen, das auch als eine Galerie dienen könnte. Das Rudolfinum funktionierte als ein multikulturelles Stadthaus. Diese Idee des Dualismus war in diesen Zeiten ziemlich fortschrittlich. Das Rudolfinum wurde zu dem Heim für einige Kulturinstitutionen wie Gemäldegalerie der privaten Gesellschaft patriotischer Kunstfreunde, oder dem Kunstverein für Böhmen, der Jubiläumsaustellungen organisierte, weiter dem Musikkonservatorium und der Tschechischen Philharmonie. 1918 entstand die Tschechische Republik. Das Parlament zog in Rudolfinum ein, weshalb das Objekt zwischen den Weltkriegsjahren der Kunst nicht dienen konnte. Der Innenraum musste für Parlamentsgebrauch umgebaut werden. Während des zweiten Weltkriegs war das Rudolfinum eine Residenz des Protektorats. Am Anfang der 40. Jahren verlief eine Rekonstruktion des Gebäudes, dank welcher das Haus wieder der Musikkunst dienen konnte. 1946 bekam die Tschechische Philharmonie in der Halle Dvořák ihren Sitz. In diesem feierte die Tschechische Philharmonie ihre 50 Jubiläum und zu dieser Gelegenheit fand der erste Jahrgang des Festivals Prager Frühling statt. Nächstes Jahr begann der Wettkampf der jungen und talentierten Musiker. Während folgenden Jahren gewann das Orchester großen Erfolg dank der Hilfe der Dirigenten wie Václav Talich, Rafael Kubelík, Karel Ančerl, Václav Neumann, Jiří Bělohlávek, Gerd Albrecht, Charles Mackerras, Vladimir Ashkenazy, Zdeněk Mácal, Eliahu Inbal u a. Eine weitere wichtige Periode war für Rudolfinum die Zeit nach der samtenen Revolution 1989, wenn das kommunistische Regime fiel und die Tschechische Republik wurde zu einem demokratischen Staat. Das Rudolfinum war komplett rekonstruiert und modernisiert, damit es wieder der Kunst dienen konnte. Das Rudolfinum wurde wieder zu dem Heim Der Tschechischen Philharmonie und die Galerieräume begannen der Galerie Rudolfinum zu dienen. Diese Kunsthalle stellt die aktuelle tschechische und ausländische Kunst vor. Das war eine Wiedergeburt der ursprünglichen Idee der Architekten.

60 Použitá literatura:

. Benešová Marie: Rudolfinum 1992, Typodesign, Praha 1992, nestr. . Bělina, Pavel, a kol.: Dějiny zemí koruny české II. Od nástupu osvícenství po naši dobu, páté vydání, Paseka, Praha a Litomyšl 1998. . Dlabola, Otto, Kopecká, Michaela: Procházky kulturní Prahou hudební, Svépomoc, Praha 1988. . Engel, Antonín: Rudolfinum. In: Štenc, Jan: Umění. Sborník pro českou výtvarnou práci XIV, Praha 1942 – 1943, str. 107 – 120. . Chytil, K.: Slavnosti zaloţení Umělecko-průmyslového musea Obchodní a ţivnostenské komory v Praze 1985-1910, Kuratorium musejní, Praha 1910. . Holzknecht, Václav: Česká filharmonie. Příběh orchestru, Státní hudební vydavatelství, Praha 1963. . Horová, Anděla (ed.) a kol.: Nová encyklopedie českého výtvarného umění A-M, Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, Academia Praha 1995, str. 401. . Horová, Anděla (ed.) a kol.: Nová encyklopedie českého výtvarného umění N-Ţ, Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, Academia Praha 1995, str. 549. . Kesner, Ladislav: Národní galerie v Praze: sbírky ve Šterneberském paláci, Sportovní a turistické nakladatelství, Praha 1965. . Koláčková, Yvetta, a kolektiv autorů: Česká filharmonie 100 plus 10, Nakladatelství Academia, Praha 2006. . Kramář, Vincenc: Případ Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, Melantrich, Praha 1928. . Krejčí, Milan: Praţské sochy a pomníky, Galerie hlavního města Prahy, Praha 1979. . Matějček, Antonín: Galerie v Rudolfině, Spolek výtvarných umělců Mánes, Praha 1913. . Matzner, Antonín, a kol.: Šedesát praţských jar, Togga, Praha 2006. . Matyášová, Eva: Rudolfinum znovuzrozené. Průvodce, Praha 1993, nestránkováno. . Mlejnek, Karel: Česká filharmonie. Deset kapitol ze stoleté historie orchestru, Paseka, Praha 1996. . Noll, Jindřich (ed.): Josef Schulz 1840 – 1917, Národní galerie v Praze, Praha 1992. . Obrazárna v Rudolfinu. In: Štenc, Jan (ed.): Umění. Sborník pro českou výtvarnou práci I. 1918 – 1921. Praha 1921, str. 265 - 266.

61 . Obrazárna společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách. In: Štenc, Jan: Umění. Sborník pro českou výtvarnou práci II., Praha 1929, str. 237. . Obrazárna v Domě umělců Rudolfinum v Praze, C. a Kr. dvorní knihtiskárna A. Haase, 1889. . Pospíšil, Vilém: Slavní hosté Praţských jar, Státní vydavatelství Praha, Praha 1962. . Průvodce obrazárnou v Domě umělců: Rudolfinum v Praze, Společnost vlasteneckých přátel umění v Čechách, Praha 1913. . Ročenka Národního shromáţdění Republiky československé 1919-1920, Archiv Národního shromáţdění, tiskem „Politiky“ v Praze. . Rudolfinum, Praţská informační sluţba, Praha 1993. . Skřivánek, Jan: Galerie Rudolfinu[p]m. In: Art & Antiques, Ročník 11, listopad 2009, str. 6. . Skřivánek, Jan: Petr Nedoma [ne]odvolán. In: Art & Antiques, Ročník 7+8, léto 2009, str. 6. . Šefl, Vladimír: 75 let České filharmonie, Česká filharmonie, Praha 1971.

. Šefl, Vladimír: Česká filharmonie 75, 4. leden 1971, nestránkováno. . Vlček, Pavel, a kolektiv: Umělecké památky Prahy. Staré město a Josef, Academia, Praha 1996. . Vlnas, Vít (ed.): Obrazárna v Čechách 1796 – 1918, katalog výstavy, uspořádané Národní galerií v Praze u příleţitosti dvoustého výročí zaloţení Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, Praha 1996. . Vybíral, Jindřich: „Městu na ozdobu, umění ke cti, sobě pro slávu“. Tři kapitoly o architektuře Rudolfina. In: Švácha, Rostislav (ed.): Umění. Časopis ústavu dějin umění Československé akademie věd, Ročník XXXIX/1991 Číslo 5, Academia, Praha 1991, str. 384-401. . Vybíral, Jindřich: Česká národní myšlenka a Rudolfinum. In: Čornej, Petr, Prahl, Roman: Čechy a Evropa v kultuře 19. století. Sborník sympozia pořádaného Národní galerií v Praze a Ústavem pro českou a světovou literaturu ČSAV v rámci Smetanových dnů v Plzni ve dnech 22. - 24. března 1990, NG Praha 1993, str. 117- 119. . Vybíral, Jindřich: Gottfried Semper. Titán historismu (I). In: Architekt 3/2004, str. 66- 67, str. 70-71. Dostupné z .

62 . Vybíral, Jindřich: „Městu na ozdobu, umění ke cti, sobě pro slávu“. Tři kapitoly o architektuře Rudolfina. In: Švácha, Rostislav (ed.): Umění. Časopis ústavu dějin umění Československé akademie věd, Ročník XXXIX/1991 Číslo 5, Academia, Praha 1991, str. 390 - 401.

Katalogy:

. Alois Doleţel, Krasoumná jednota pro Čechy (Dům umělců Parlament). . Alois Kirnig 1840 – 1911 – posmrtná výstava jeho děl pořádaná Krasoumnou jednotou pro Čechy v Praze, Rudolfinum, leden 1912. . Česká filharmonie, Supraphon, Praha 1987. . Katalog Obrazárny v Domě umělců Rudolfinum v Praze, Společnost vlasteneckých přátel umění v Čechách, Praha 1889, str. XI. . Katalog Praţské jaro ’93 - 48. mezinárodní hudební festival, Praţské jaro, Praha 1993. . Katalog Praţské jaro 1948 - Mezinárodní hudební festival 15. 5. - 9. 6. 1948, Pracovní výbor mezinárodního hudebního festivalu „Praţské jaro 1948“, Praha 1948. . Katalog III. aukce obrazů Krasoumné jednoty pro Čechy, Rudolfinum, únor 1913. . Programový sborník Česká filharmonie 1992/1993, vydala Česká filharmonie, Praha 1992. . IV. výstava „Tvrdošíjných“. O. Marvánek - posmrtná výstava, Krasoumná jednota v Praze, Dům umělců, Praha 1922. . Programový sborník Česká filharmonie 1896 - 1966, Praha 1966. . Programový sborník Česká filharmonie 1983/84, Praha 1983. . Programový sborník Česká filharmonie 1984/85, Praha 1984. . Programový sborník Česká filharmonie 1986/87, Praha 1986. . Programový sborník Česká filharmonie 1987/88, Praha 1987. . Programový sborník Česká filharmonie 1988/89, Praha 1988. . Seznam zvláštní výstavy Krasoumné jednoty pro Čechy, Dům umělců Rudolfinum, Praha 1907-1908. . Výstava děl Petra Jana Brandla pořádaná Krasoumnou jednotou pro Čechy a Krouţkem přátel umění malířského, Obrazárna v praţském Rudolfinu září-říjen 1911, Praha 1911.

63 Časopisy:

. Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha září - listopad 2001/2002. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha prosinec - únor 2001/2002. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha březen - červen 2001/2002. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha prosinec - únor 2002/2003. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha březen - srpen 2002/2003. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha září - listopad 2003/2004. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha prosinec - březen 2003/2004. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha duben - srpen 2003/2004. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha září - listopad 2004/2005. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha prosinec - únor 2004/2005. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha březen - srpen 2004/2005. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha září - listopad 2005/2006. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha prosinec - březen 2005/2006. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha duben - srpen 2005/2006. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha září - listopad 2006/2007. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha prosinec - březen 2006/2007.

64 . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha březen - červen 2006/2007. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha září - listopad 2007/2008. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha prosinec - březen 2007/2008. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha březen - červen 2007/2008. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha srpen - listopad 2008/2009. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha prosinec - únor 2008/2009. . Česká filharmonie & Galerie Rudolfinum: Rudolfinum Revue, Praha březen - červen 2008/2009.

Internetové zdroje:

www.galerierudolfinum.cz www.ceskafilharmonie.cz http://www.decadencenow.cz/ http://www.prgcons.cz/historie http://www.atlasceska.cz/praha/rudolfinum-dum-umelcu/ http://www.expo2005.cz/cs/who_we_are/darjanin.shtml http://www.ceskenoviny.cz/kultura/zpravy/do-cela-ceske-filharmonie-dnes-nastupuje- vladimir-darjanin/385819 http://respekt.ihned.cz/analyza/c1-37577020-boure-v-rudolfinu

http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=667672

http://kultura.ihned.cz/c1-28009740-sef-ceske-filharmonie-riedlbauch-nadobro-konci

. Česká filharmonie poţaduje odchod nového šéfa Kasíka. [online ] 2010 [cit. 2010-08- 09]. Dostupné z .

65 . Změna v řízení Galerie Rudolfinum k 1. lednu 2010. [online] 2009 [cit. 2010-09-08]. Dostupné z .

. David Mareček In: Besser, Jiří: Šéf filharmonie má ultimátum [online] 2010. [cit. 2010-12-10]. Dostupné z .

Televizní záznamy:

. http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/209411000100721-udalosti/obsah/83550-novy- reditel-ceske-filharmonie-vladimir-darjanin-ma-problem/ . http://www.ct24.cz/vysilani/2009/12/15/209411000371215-00:15-udalosti-komentare/

66 Obrazová příloha

Rudolfinum dnes, 2010

Praţské jaro 1962, pohled na Rudolfinum (v pozadí ještě Stalinův pomník na Letné).

67

Rudolfinum dle projektu Josefa Zítka a Josefa Schulze, 1885.

Půdorys zvýšeného přízemí a půdorys I. patra.

68

Rozmístění sbírek v Obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění.

69

Slavnostní shromáţdění Společnosti vlasteneckých přátel umění v Rudolfinu při oslavách 100. výročí zaloţení Společnosti, 1. duben 1896.

Instalace umění 19. století v tzv. Císařském sále Rudolfina. Snímek z roku 1896.

70

Pohled do instalace výroční výstavy Krasoumné jednoty v Rudolfinu roku 1906.

Pohled do instalace výroční výstavy Krasoumné jednoty v Rudolfinu roku 1901.

Foto Karel Bellmann.

71

Sál nizozemského a italského umění v Obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění v Rudolfinu. Snímek z roku 1911.

72

Dvořákova síň

73

Sukova síň

Sloupový sál

74

Prezidentský salónek

75 Kubelíkova síň

76 Dvorana

77 Uspořádání soch na atice Rudolfina

(In: Rudolfinum Revue)

78

79 Kompletní seznam výstav pořádaných Galerií Rudolfinum (přehled od 1994 aţ do začátku 2011)

1994 Pavel Opočenský: „No Title“ 16. 6. 1994 - 17. 7. 1994 Agitace ke štěstí 13. 7. 1994 - 25. 9. 1994 Václav Stratil: Zatoulaný pes 6. 10. 1994 - 20. 11. 1994 Bruce Beasly: Plastiky z let 1989 – 1992 27. 10. 1994 - 27. 11. 1994 Josef Váchal 9. 12. 1994 - 19. 2. 1995

1995 Louise Bourgeois: Sídlo paměti 16. 3. 1995 - 28. 5. 1995 Kiki Smith: Sochy 22. 6. 1995 - 27. 8. 1995 Jiří David: Skryté podoby 22. 6. 1995 - 27. 8. 1995 Vladimír Škoda: Konstelace 14. 9. 1995 - 26. 11. 1995 Architekt Josef Zítek a praţské Rudolfinum 29. 9. 1995 - 22. 10. 1995 Memento Mori 2. 11. 1995 - 26. 11. 1995 David Rabinowitch: Works 1963 – 1964 7. 12. 1995 - 25. 2. 1996

1996 Gustav Klimt, Ernst Klimt a Franz Matsch: Apoteóza básnického umění (1886) 31. 1. 1996 - 14. 5. 1996 Viktor Pivovarov: Soňa a andělé 14. 3. 1996 - 26. 5. 1996 Zbyšek Sion: Obrazy 1958 – 1966 20. 6. 1996 - 1. 9. 1996 Na hranici – Ann Hamilton, Francesca Torres, Bruce Nauman, Bill Viola 19. 9. 1996 - 24. 11. 1996 Tomáš Císařovský: Bez koní 9. 10. 1996 - 24. 11. 1996 Jiří Georg Dokoupil: catalogo 12. 12. 1996 - 23. 2. 1997

80 1997 Jiří Hynek Kocman: autorské knihy a papíry 12. 1. 1997 - 23. 2. 1997 Tváře a těla Říše středu 13. 3. 1997 - 1. 6. 1997 České imaginativní umění 19. 6. 1997 - 14. 9. 1997 Cathy de Monchaux 9. 10. 1997 - 30. 11. 1997 Anděl, Anděl / Engel, Engel – Legendy současnosti 24. 10. 1997 - 11. 1. 1998 Poslední obraz 18. 12. 1997 - 8. 2. 1998

1998 František Drtikol fotograf, malíř, mystik 12. 2. 1998 - 31. 5. 1998 Cindy Sherman: Retrospektiva 25. 6. 1998 - 13. 9. 1998 Jürgen Klauke: Vedlejší účinek / Nebenwirkung / Side Effect 24. 9. 1998 - 20. 11. 1998

1999 Nan Goldin: Budu tvým zrcadlem 7. 1. 1999 - 14. 3. 1999 Roman Buxbaum – Meine Kunst 5. 5. 1999 - 13. 7. 1999 Crossings – umění pro ucho a oko / art to hear and to see 24. 6. 1999 - 12. 9. 1999 Martin Mainer: Vlek lesa lesů 8. 10. 1999 - 28. 11. 1999 Česká krajina – Václav Stratil 21. 10. 1999 - 28. 11. 1999 Kupka – Waldes: malíř a jeho sběratel 7. 12. 1999 - 9. 1. 2000

2000 Hnízda her 12. 1. 2000 - 20. 2. 2000 Fast˃˃Forward 20. 1. 2000 - 12. 3. 2000 Čchiu Š-chua: Krajiny 16. 3. 2000 - 18. 6. 2000 Ateliér Langhans: Galerie osobností 30. 3. 2000 - 18. 6. 2000 Křídla slávy 14. 9. 2000 - 14. 1. 2001

81 2001 Bettina Rheims and Serge Bramly: I.N.R.I. 16. 2. 2001 - 6. 5. 2001 Jiří David: Záře 28. 2. 2001 - 27. 5. 2001 American Art ze Sbírky Goetz, Mnichov / American Art from The Goetz Collection, Munich 24. 5. 2001 - 2. 9. 2001 Three Windows – Hommage a Robert Lax 4. 10. 2001 - 25. 11. 2001 Michael Biberstein: Do ticha / Towards Silence 14. 12. 2001 - 17. 3. 2002

2002 Mikuláš Medek 25. 4. 2002 - 18. 8. 2002 Československý socialistický realismus 1948 – 1958 7. 11. 2002 - 9. 2. 2002

2003 Reality Check 6. 3. 2003 - 8. 6. 2003 Podivné nebe 4. 9. 2003 - 29. 11. 2003

2004 Česká fotografie 1840 – 1950 15. 1. 2004 - 28. 3. 2004 Ivan Pinkava: Heroes 27. 5. 2004 - 22. 8. 2004 Skála v Rudolfinu 14. 10. 2004 - 2. 1. 2005

2005 Alén Diviš 10. 2. 2005 - 24. 4. 2005 Annelies Štrba 25. 5. 2005 - 28. 8. 2005 Imprese 12. 10. 2005 - 8. 1. 2006

82 2006 Václav Jirásek – Industria 9. 2. 2006 - 30. 4. 2006 Rineke Dijkstra: Portréty 1. 6. 2006 - 27. 8. 2006 Akné 5. 10. 2006 - 30. 12. 2006 Námořní deník Erwina Dubského 7. 12. 2006 - 15. 4. 2007

2007 Shomei Tomatsu: Kůţe národa 11. 1. 2007 - 15. 4. 2007 Neo Rauch: Neue Rollen 10. 5. 2007 - 5. 8. 2007 Jiří Sopko 6. 9. 2007 - 18. 11. 2007 Uncertain States of America – Americké umění ve třetím tisíciletí 6. 12. 2007 - 24. 2. 2007

2008 Gregory Crewdson 20. 3. 2008 - 25. 5. 2008 Gottfried Helnwein – Angels Sleeping 11. 6. 2008 - 31. 8. 2008 Čínská malba: Zhang Xiaogang, Fang Lijun, Feng Mengbo 25. 9. 2008 - 28. 12. 2008

2009 Andy Warhol – Motion Pictures 30. 1. 2009 - 5. 4. 2009 Spodní proud / Undercurrent – Jiří Straka, Martin Eder, Jonathan Meese, Josef Bolf 7. 5. 2009 - 16. 8. 2009 Damien Hirst: Ţivot, smrt a láska 21. 5. 2009 - 30. 8. 2009 Georg Baselitz / Obrazy 1960 – 2008 10. 9. 2009 - 6. 12. 2009

2010 Herbert Tobias (1924 – 1982) 14. 1. 2010 - 28. 3. 2010 Krajina / obraz / fotografie 22. 4. 2010 - 4. 7. 2010 Decadence Now! Za hranicí krajnosti 30. 9. 2010 - 2. 1. 1011

83