Historie Chemie 19

Home , Luis Federico Leloir

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA

KATEDRA CHEMIE

Vybrané kapitoly z historie chemie 19. – 20. století (Příloha bakalářské práce)

Brno 2010

Vedoucí bakalářské práce: Vypracovala: doc. Mgr. Hana Cídlová, Dr. Barbora Kohoutková Obsah Předmluva ...... 3

Vybrané kapitoly z historie chemie 19. – 20. století ...... 4

Přehled laureátů Nobelovy ceny za chemii ...... 32

Ţivotopisy laureátů Nobelovy ceny za chemii ...... 49

Seznam pouţité literatury: ...... 145

Předmluva Tato studijní pomůcka byla vytvořena jako součást bakalářské práce především pro potřebu studentů Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity navazujícího magisterského programu N-ZS Učitelství pro základní školy, oboru CH2 Učitelství chemie pro základní školy v kombinaci s jiným oborem pro předmět Historie chemie. Tento studijní materiál bude studentům k dispozici v podobě www stránek. Autoři upozorňují, ţe tento studijní materiál bude dále upravován a jeho konečná podoba bude zveřejněna v rámci práce diplomové.

Studijní pomůcka obsahuje následující části:

1. Vybrané kapitoly z historie chemie 19. – 20. století 2. Přehled laureátů Nobelovy ceny za chemii 3. Ţivotopisy laureátů Nobelovy ceny za chemii

Vybrané kapitoly z historie chemie 19. – 20. století

1. ATOM

Je zajímavé, že představy o stavbě látek, přestože se skládají z nesmírně malých, běžnými metodami nepozorovatelných částic (atomů), se na rozdíl od jiných, zdánlivě jednodušších a snáze ověřitelných teorií (např. teorie hoření) ubíraly již před více než dvěma tisíci lety v podstatě správným směrem. Následující výklad, popisující historii pohledu učenců a vědců na atom, jeho význam a stavbu, by toho měl být dokladem.

1.1 Zrození atomové myšlenky

Řečtí filosofové od Tháleta (624–547 př. n. l.) přes Démokrita (460–370 př. n. l.) až k Aristotelovi (384–322 př. n. l.) se ve svém bádání ubírali různými směry, ale v podstatě si kladli jednu společnou otázku. Uvažovali nad tím: jestli je možné uvést nesmírné množství různorodých látek, z nichž je vybudován svět, na menší počet nějakých látek základních, jestli mají látky nějaký společný základ a pokud ano, tak jaký (řešení této otázky bývá dnes někdy označováno jako hledání podstaty světa), jestli je hmota složena z nesmírně drobných, tvrdých tělísek, tak drobných, že je ani zrakem nevidíme, ani hmatem necítíme. Thálés Milétský

V jejich otázkách se stále opakoval problém základních stavebních kamenů hmoty. Je pozoruhodné, že ačkoliv neměli v této době prakticky žádné přírodovědné znalosti, přece jen dokázali Řekové správně formulovat studovaný problém jako zmenšení složitého na něco jednoduchého. Docházeli k různým základním látkám a jen někteří z nich (Démokritos, Leukipos – 5. stol. př. n. l.) dospěli k pojmu nejmenších částic, i když pouhou spekulací (rozumovou úvahou).

Stejné otázky si klade i dnešní moderní věda, ale v mnohem hlubší rovině a hlavně s použitím tehdy zcela neznámých prostředků moderní matematiky a techniky. Starým Řekům byla základním prostředkem jejich poznání především úvaha a smyslová zkušenost, zatímco moderní metody studia stavby hmoty v 18., 19. a 20. století zkoumají přírodu až po provedení experimentů, často destruktivního charakteru.

Další otázkou antických filosofů byla problematika podstaty světa. Podle Tháleta Milétského (kolem 624–547 př. n. l.) byla podstatou všeho ve světě voda. Jiní považovali za základ světa jiné látky: Anaximandros z Milétu (asi 610–456 př. n. l.) za princip všeho považoval „apeiron“ (lze přeložit jako neomezeno, neurčito, nekonečno), Anaximenés z Milétu (585–525 př. n. l.) vzduch, Xenofales z Kolofonu (asi 565–470 př. n. l.) zemi, Herakleitos z Efezu (kolem 500 př. n. l.) oheň. Vyvrcholením těchto snah byla antická nauka o teorii čtyř živlů.

Zcela jiné bylo pojetí řeckých atomistů, Leukipa (5. stol. př. n. l.) a Démokrita (460–370 př. n. l.), kteří zavedli do stavby hmoty nejmenší nedělitelná tělíska. Podle nich, dělíme-li kousek hmoty nejostřejším nožem, jaký si lze představit, dojdeme nakonec k částicím, které již dělit nelze. To jsou „atomy“ (nedělitelné). Atomy jsou Démokritos podle Démokrita nesmírně malé, mají různé tvary, některé jsou opatřeny důlky nebo háčky a nepřetržitě se pohybují v prázdném prostoru, jsou však různě těžké a různě pohyblivé. Mají schopnost se shlukovat a sdružovat, čímž vznikají všechny pozorované hmotné útvary, od nejtvrdších přes kapalné až k nejlehčím plynům a hvězdám. Atomy zprostředkují podle Démokrita i vjemy tím, že vnikají z pozorovaných předmětů do lidských smyslů.

Mnoho z „živlového“ a atomistického pojetí struktury hmoty se dodnes téměř beze změny vyskytuje v představách o základních stavebních částicích hmoty v moderním pojetí, ať už za ně vezmeme molekuly, atomy, atomová jádra nebo elementární částice. Tyto objekty nemají barvu, chuť, drsnost, vlhkost, pach, ale jsme schopni tyto vlastnosti vysvětlit u makroskopických objektů, na kterých je pozorujeme. Jednotlivý atom nebo proton nelze vyleštit, navlhčit, ochutit, nabarvit na rozdíl od velkých, lidskými smysly pozorovatelných předmětů, což můžeme vysvětlit elektrickými vlastnostmi atomů.

Odhalení a vysvětlení atomární struktury hmoty je mnohými fyziky dosud považováno za nejcennější přírodovědecký poznatek, jakého kdy lidstvo dosáhlo. Přesto je mezi poznáním řeckých atomistů a poznáním moderních přírodovědců nesmírný rozdíl a to v metodách studia přírody a ve způsobu, jakým se poznatků dosahuje. Moderní přírodověda došla k existenci molekul atomu a elementárních částic experimentováním. Chemici 18. století nutí prvky slučovat se ve sloučeniny a nutí sloučeniny opět se rozkládat v jednotlivé prvky a přitom zjišťují, že se tak může dít jen ve zcela určitých váhových poměrech: dané množství kyslíkového plynu je schopno přijmout jen zcela určité množství vodíkového plynu a vytvořit s ním vodu. Herakleitos z Efezu Dodáváme-li vodíku více, zůstane nevyužit a dodáme-li ho méně než je třeba, zůstane nevyužit kyslík. Tento první přesvědčivý argument byl následován řadou dalších, které pak vyústily v bouřlivý rozvoj chemie v 19. století spočívající především v ostřelování zkoumaných objektů pronikavým elektromagnetickým zářením nebo elektricky nabitými částicemi. Řečtí filosofové by těžko uznali, že je možné pravdivě poznávat přírodu umělým vyvoláním podmínek, v nichž se normálně nenachází, protože bychom pak zkoumali přírodu znásilněnou, zmrzačenou a nemohli bychom se dobrat pravdivého poznání.

Myšlenka o zrnité struktuře látek vznikla spekulativně a díky kompromisu mezi dvěma extrémními názory. První z nich zastával Herakleitos z Efesu (kolem 500 př. n. l.), který chápal svět jako ustavičnou, neustálou změnu, proces, který nikdy nekončí a je hnán vpřed bojem i souhrou protikladných sil a faktorů. Naproti tomu Parmenidés (asi 540–470 př. n. l.) a Zenón (asi 490–430 př. n. l.), představitelé tzv. elejské školy, popřeli možnost jakéhokoli pohybu vůbec. Tyto dva protichůdné názory a rozpor obou škol řeší atomisté tím, že své atomy prohlašují za neměnné a věčné, ale vztahy mezi nimi a způsoby jejich sdružování za neustálé proměnné, ve stavu ustavičné změny. Tato myšlenka znamenala obrovský přínos pro poznání stavby hmoty. Zapadla však na mnoho století, dokud k ní nebyli lidé dovedeni vlastními pokusy. Parmenides

Zenón 1.2 Vývoj názorů na stavbu látek v 19. a 20. Století

Představy o molekulární a atomární struktuře látek se upřesňují a vyhraňují v pracích přírodovědců, jako byli R. Boyle, M. V. Lomonosov, A. L. Lavoisier, J. Dalton a dalších, vývoj vrcholí periodickou soustavou prvků D. I. Mendělejeva.

Přelom 19. a 20. století se někdy označuje jako nástup tzv. druhé vědecké revoluce1. Věda se stává vůdčí silou, která začíná ovládat rozvoj průmyslové a zemědělské výroby a především vojenství.

Poslední čtvrtinou 19. století končí období takzvané klasické fyziky. Pracemi J. C. Maxwella byla vybudována jednotná teorie elektromagnetismu, která spojila nauku o elektřině, magnetismu a optice s termikou. Kinetická teorie J. C. Maxwella a L. E. Bolzmanna vysvětlila chování látek v různých skupenských stavech a některé zákonitosti dříve empiricky poznané. Termodynamika především pracemi J. W. Gibbse, W. Ostwalda a J. H. van´t Hoffa začala ovlivňovat nejen konstrukce tepelných zařízení, ale pronikala i do chemie a chemické technologie. Teoretických poznatků se začalo hojně využívat v praxi (dynamo a elektrické motory, rozvod elektrické energie, bezdrátový přenos informací, konstrukce spalovacích motorů apod). To sice vedlo k rozšiřování dosavadních poznatků, ale zdálo se, že vše podstatné již bylo objeveno. K zásadně novým objevům došlo teprve tehdy, když se začala studovat doposud málo prozkoumaná odvětví fyziky, například elektrické výboje v plynech. Nové poznatky v této oblasti vedly nakonec k revoluci ve vědě a k narušení celé pečlivě vytvořené soustavy klasické fyziky

(krize fyziky). Svým dosahem značně ovlivnily vývoj chemie James Clerk Maxwell 20. století.

1 Termín první vědecká revoluce se používá k označení změn uvnitř evropské vědy, které se objevovaly přibližně v 16. – 17. století. Mezi její hlavní představitele řadíme M. Koperníka, J. Keplera, G.Galileje, F. Bacona, I. Newtona. 1.3 Objev struktury atomu a vývoj názorů na jeho stavbu

Název „elektron“ použil poprvé roku 1891 G. J. Stoney pro vyjádření nejmenšího elektrického množství přenášeného iontem o jednotkovém náboji a teprve po objevech J. J. Thomsona byl tento název přenesen na elementární částice obsažené v atomu. Koncem 19. století byly uskutečněny dva významné objevy německým fyzikem W. C. Roentgenem, který objevil nový druh záření, které se dnes označuje jako rentgenové. Jeho objev byl dále zdokonalován dalšími poznatky jiných fyziků, například francouzský fyzik H. Beckuerel objevil roku 1896 u uranu nový druh záření, který se choval podobně jako rentgenové paprsky. Jeho spolupracovník, francouzský fyzik P. Curie a polská fyzička Marie Sklodowska-Curie, prokázali George Johnstone Stoney stejné vlastnosti i u jiných prvků a podařilo se jim izolovat z jáchymovského smolince dva nové chemické prvky - polonium a radium. Tyto prvky měly schopnost vysílat záření mnohem větší než uran. Pro nový druh záření bylo navrženo označení „radioaktivita“.

Objev radioaktivity a její podstaty si vynutily změnu v nazírání na atom. Bylo třeba opustit představu o neměnném a nezničitelném atomu, na níž byla postavena fyzika i chemie 19. století.

První model atomu navrhl J. J. Thomson roku 1903, když poznal, že elektrony lze uvolnit z atomu kteréhokoli prvku a jsou tedy jeho nezbytnou Wilhelm Conrad Roentgen součástí. Podle tohoto modelu je atom kulový, kladně nabitý útvar, v němž jsou rozptýleny záporně nabité elektrony. Jejich náboj kompenzuje náboj kladně nabitého útvaru. Tento model umožnil vysvětlit ionizaci atomu, původ rentgenového záření i elektrické vlastnosti látek.

V roce 1909 byly prováděny pokusy pod vedením E. Rutherforda, které vedly k myšlence, že atom má nepatrné, ale masivní centrum, které nese elektrický náboj. Tento objev byl podnětem k tomu, že Rutherford roku 1911 vytvořil planetární model atomu. Podle jeho představ se každý atom skládal z kladně nabitého jádra, kolem něhož Ernest Rutherford obíhaly záporně nabité elektrony – podobně jako obíhají planety kolem Slunce. Tento model však odporoval poznatkům klasické fyziky o elektřině. Pohybem elektronů kolem jádra by se totiž měla měnit jejich energie. Postupnou ztrátou kinetické energie by se elektron velmi rychle blížil k jádru, až by s ním nakonec zcela splynul.

Rozpory v teorii E. Rutheforda odstranil N. Bohr, který s ním v letech 1912–1913 spolupracoval. Vyslovil hypotézu, že zákony klasické mechaniky a elektrodynamiky makroskopických těles neplatí pro částice atomových jader a elektrony. Podle jeho teorie se mohou elektrony pohybovat pouze po tzv. stacionárních drahách o určité energii a jejich moment Niels Henrik David Bohr hybnosti může nabývat pouze určitých hodnot. Dále vycházel z předpokladu, že elektrony na těchto drahách nevyzařují žádnou energii. Jen tehdy, když elektron mění svou dráhu, vyzařuje nebo absorbuje atom energii po určitých dávkách - kvantech. Model umožnil vysvětlit i chemické chování prvků. Kvantová čísla, zavedená k popisu elektronové struktury, představovala užitečnou pomůcku, ale chyběl jim reálný fyzikální význam. Tento model některé problémy objasnil, vyvolal však řadu dalších otázek.

V roce 1916 se A. Sommerfeld pokusil zpřesnit Bohrův model atomu tvrzením, že elektrony obíhají kolem jádra nikoliv po kruhových, ale obecně po eliptických drahách. Ani tímto modelem se však nepodařilo plně vysvětlit spektra atomů. S. Goudsmit a G. Ulenbeck zavedli k vysvětlení rozporu další James Franck kvantové číslo – spinové.

Nejvýznamnější experimenty, které potvrdily kvantování energetických hladin elektronů v atomech, byly provedeny J. Franckem a G. Hertzem. Oba experimentátoři zkoumali od roku 1911, jaká energie je potřebná na uvolnění elektronu z atomu. Důležité byly jejich experimenty z roku 1914, kdy zkoumali srážky elektronů se rtuťovými parami. Z pokusu bylo zřejmé, že urychlené elektrony se pružně odrážejí od atomů rtuti, pokud nedosáhnou určité potřebné energie (4,9 eV), tzv. ionizační energie. N. Bohr měl vůči této interpretaci Gustav Ludwig Hertz námitky a vyslovil myšlenku, že se jedná spíše o přechod elektronu z jedné stacionární hladiny na druhou. V roce 1919 J. Franck a G. Hertz tuto Bohrovu interpretaci přijali.

Zásadní změnu v nazírání na povahu elektronu a celkově všech hmotných částic přinesly práce L. de Broglieho kolem roku 1922. Všiml si, že spíše než planetu obíhající kolem Slunce připomíná elektron v atomu chování stojatého vlnění, prostorově omezeného na bezprostřední okolí kladně nabitého jádra. Je-li vlnění vázáno na určitý omezený prostor, nemůže kmitat s libovolnými frekvencemi, nýbrž pouze s takovými, jaké jsou určeny tvarem a rozměry omezujícího prostoru. V atomu je elektron poután k jádru elektrickou silou a elektronová vlna, která podle de Broglieho elektronu přísluší, je tím prostorově omezena na bezprostřední okolí jádra. Vzniká stojaté vlnění; přitom tvar a velikost atomu, v němž je elektron vázán, určuje přípustné kmitové stavy, v nichž se elektron může nacházet. Tyto přípustné frekvence vypočetl rakouský fyzik Louis de Broglie E. Schrödinger roku 1926. Je-li elektronová vlna v určitém kmitovém stavu, pak atom nezáří. Pouze při přechodu z vyššího kmitového stavu do nižšího atom vysílá elektromagnetické záření.

Představou o vlnové povaze elektronu v atomu se podařilo vysvětlit chování atomů, vlastnosti atomů, jako je jejich značná stabilita vůči nárazům a zásahům zvenčí a schopnost zachovávat si svou chemickou identitu a podařilo se také velmi přesně předpovědět charakteristické frekvence vyzařované atomy.

Podle myšlenky E. Schrödingera roku 1926 by elektron neměl jednou provždy definovaný tvar, nýbrž by přijímal takový, jaký mu vymezuje působící silové pole (v případě atomu je jím elektrické pole kladně nabitého jádra).

Zkoumání elektronových stavů v atomu potvrdilo intuitivní názor, že při popisu elektronových stavů nevystačíme s představou kulovitého tělíska, nezavedeme-li současně pojem elektronové vlny. De Broglie postuloval, že vlnová délka příslušející letícímu elektronu je určena jeho hybností ( ): čím je hybnost větší, tím je vlnová délka menší. Tato de Broglieova hypotéza je v podstatě výrokem o dualistické Erwin Schrödinger povaze částic, povaze korpuskulární a povaze vlnové. Elementární částice se někdy chovají jako částice (korpuskule), jindy jako vlny; každému druhu částic přísluší vlnění o jiné vlnové délce. 1.4 Vznik kvantové mechaniky

V souvislosti s problémem stavby atomu stále chyběla teorie, atomová mechanika, pohybové rovnice, jimiž se řídí chování elektronu a jejichž řešením lze toto chování předpovědět. První teorii podal roku 1925 W. Heisenberg vytvořením tzv. maticové mechaniky, z níž vyplývají jak základní vlastnosti Bohrova modelu, tak i překvapující fakta o stabilitě atomu a o energetických přeskocích doprovázených vyzářením energie. O rok později E. Schrödinger přetvořil teorii de Broglieho o příslušnosti ke každé částici. Odvodil pohybovou rovnici, nazvanou později jeho jménem, jíž se řídí chování elektronových vln v atomu. Ze situace, kdy elektron je vázán přitažlivou silou jádra v atomu, Schrödinger odvodil, jaké bude chování příslušné elektronové vlny. Podařilo se mu spočítat tvar a frekvence vlnových obrazců, které se tvoří na elektronových Werner Heisenberg vlnách prostorově vázaných na atomové jádro.

Tak vznikly dvě na pohled naprosto rozdílné kvantové teorie atomu – Heisenbergova a Schrödingerova. Obě správně popisovaly skutečnost, ale zdály se nepřeveditelné jedna na druhou. Základem Heisenbergova přístupu byla snaha vytvořit teorii, v níž by vystupovaly pouze pozorovatelné veličiny. Schrödingerova teorie atomu vznikla matematickým zpracováním de Broglieovy představy, že každé částici přísluší vlna o určité charakteristické frekvenci. Brzy však Schrödinger dokázal, že obě teorie jsou ekvivalentní. Přechod od jedné k druhé byl pouze matematickou transformací. Tak bylo možno tutéž fyziku, dnes nazvanou kvantová mechanika, vyjádřit ve dvou velmi rozdílných matematických podobách.

Celý vývoj završil roku 1927 P. Dirac tím, že sjednotil novorozenou kvantovou mechaniku s Einsteinovou teorií relativity. Jeho relativistická teorie nejen popsala známý elektron, ale i předpověděla pozitron, jako antičástici, která byla brzy nato objevena experimentálně.

Planetární model atomu, v němž elektrony v podobě kuliček obíhaly kolem jádra, vedl k ustavičným rozporům se známými a ověřenými přírodními zákony. Kvantová teorie atomu, podle níž je stav elektronu popsán prostorově omezenou vlnou, vysvětlila skutečnosti do všech kvantitativních podrobností. Předpověděla správně energetické spektrum

záření atomu. Paul Dirac

1.5 Atomové jádro, jaderná energie

Experimentální výzkum jádra atomů a povahy změn při jaderných přeměnách předpokládal vypracování přesnějších a citlivějších metod výzkumu a vytvoření modernější přístrojové techniky. První používané přístroje (elektroskop – P. Curie; spintariskop – W. Crookes), byly postupně nahrazovány mlžnou komorou (1912 – C. T. R. Wilson), Geiger-Müllerovou trubicí ve spojení s počítačem (1928 – J. W. H. Geiger, W. Müller), scintilační sondou s fotonásobičem (1961) a dalšími citlivými detektory záření. Objev hmotnostního spektrografu umožnil identifikaci izotopů jednotlivých prvků a výklad jaderných přeměn. Od třicátých let 20. století se staly účinným výzkumným prostředkem jaderných fyziků nejrůznější typy urychlovačů částic, Hmotnostní spektrograf umožňujících získat elektricky nabité částice o velkých energiích, schopné vyvolat jaderné reakce u prakticky jakéhokoli atomového jádra.

Roku 1896 objevil H. Becquerel radioaktivitu a právě tento objev byl prvním krokem k mnoha dalším významným objevům. O rozvoj výzkumu záření se zasloužili také manželé Curierovi, kteří zjistili, že smolinec vysílá intenzivnější jaderné záření, než odpovídá množství v něm obsaženého uranu. Po úmorné námaze izolovali z desítek tun smolince několik setin gramu sloučenin do té doby neznámých prvků polonia a radia.

V letech 1900 až 1903 angličtí vědci E. Rutherford, F. Soddy a W. Ramsay prokázali, že jaderné záření vzniká při samovolném rozpadu jader atomů radioaktivních prvků na jádra atomů jiných prvků, jako je tomu Marie Curie-Sklodovská například u radia, které se samovolně rozpadá na radon a helium. Tento jev se nazývá radioaktivní rozpad nebo přirozená radioaktivita.

Roku 1919 E. Rutherford zjistil, že ozařováním dusíku částicemi α vznikají protony. Tento jev vysvětlil tím, že při zásahu jádra dusíku částicí α dojde k jaderné reakci, při níž vznikne jádro kyslíku 17O a uvolní se proton 1H:

. Irène Joliot-Curie

Tak byla provedena první jaderná přeměna prvků.

Dalekosáhlý význam měl však především objev jaderných reakcí, při nichž vznikal umělý, v přírodě se nevyskytující radioaktivní izotop – radioizotop. Takový děj byl nazván „umělá radioaktivita“ a o jeho objev se zasloužili F. Joliot-Curie a jeho žena I. Curie v roce 1934. Příprava radioizotopů se stala prakticky významnou, když italský fyzik E. Fermi prokázal, že pomocí neutronů lze umělé radioizotopy získat téměř u všech prvků. Ve dvacátých letech se obecně přijímal názor, že jádra atomů jsou tvořena pouze protony. Ruský atomový fyzik G. Gamov navrhl, aby se jádra atomů nebombardovala částicemi α, ale aby se k tomuto účelu použilo protonů. To vedlo ke konstrukci částicových urychlovačů podle návrhu G. Gamova. Britský atomový fyzik J. D. Cockroft a E. T. S. Valton postavili toku 1929 první urychlovač částic. Urychloval protony tak silně, že mohly vyvolávat jaderné reakce.

Roku 1930 narazili němečtí fyzikové W. Bothe a jeho spolupracovníck H. Becker na překvapivý jev, když bombardovali beryllium pomocí částic α. Vznikalo velmi pronikavé záření, jaké bylo známé do té doby jen u paprsků gama. Proto je oba němečtí fyzikové považovali za totožné. Správný výklad podal teprve roku 1932 anglický fyzik J. Chadwick. Navrhl pro nové částice označení „neutrony“.

Pro W. Heisenberga byl objev neutronů impulsem k teorii, podle které se atomová jádra neskládají pouze z protonů, jak se dosud předpokládalo, nýbrž z protonů a neutronů. Jeho teorie vysvětlila, proč je velká část atomových jader stabilní. Kladně nabité protony by se musely silně vzájemně odpuzovat. Podle Heisenberga jsou spolu drženy pomocí neutronů. Přitom musí být u lehkých atomů v jádře na jeden proton nejméně jeden neutron, u těžkých atomů musí neutrony dokonce převažovat. U velmi těžkých prvků se vyskytuje menší počet neutronů, jejich jádra jsou však radioaktivní a rozpadají se. Pomocí nové Heisenbergovy teorie bylo možno také lépe vysvětlit a popsat izotopy. Objev neutronu otevřel cestu k největšímu objevu jaderné fyziky 20. století – ke štěpení jader atomů.

K objevu štěpných reakcí vedly práce, které zahájil v Římě E. Fermi se svými spolupracovníky. Štěpení jader provázelo uvolnění velkého množství energie, ale praktické uplatnění se začalo jevit reálné až tehdy, když se prokázalo, že při štěpení jádra uranu se uvolňuje několik rychlých neutronů. Každý z těchto neutronů po zpomalení může vyvolat štěpení dalších jader atomů uranu a může tak být vyvolána řetězová štěpná reakce.

Enrico Fermi Další vývoj v této oblasti však ovlivnily politické události (2. světová válka). Nové objevy byly prohlášeny za přísně tajné a přestali se zveřejňovat. Někteří vědci museli ze svých vlastí uprchnout před fašismem (například A. Einstein, E. Fermi, M. Born, L. Meitnerová, L. Szilard, N. Bohr). Existovala reálná obava, že fašistické Německo bude usilovat o vývoj atomové zbraně. Proto z popudu některých fyziků začali na její výrobě pracovat i v USA. Již v roce 1939 A. Einstein referoval prezidentu Spojených států amerických F. D. Rooseveltovi o možném vývoji atomové bomby. Práce se rozběhly v roce 1942 ustavením projektu Manhattan (krycí název pro utajený vývoj atomové bomby). Byl sestaven vědecký tým a bylo vybudováno výzkumné středisko v Los Alamos, továrny na výrobu a obohacování uranu. V čele vědců stál R. Oppenheimer, považovaný za „otce americké atomové pumy“. Když bylo zřejmé, že se Němcům nepodaří vyrobit atomovou zbraň, někteří vědci navrhovali, aby byly práce na výrobě atomové bomby zastaveny, nebo aby nebylo výsledků tohoto úsilí dále použito. Tyto snahy však nebyly vyslyšeny a atomová bomba byla svržena 6. a 9. srpna 1945 na japonská města Hirošima a Nagasaki, která byla prvními a dodnes jedinými cíly atomových bomb. Jen několik dní předtím (16. července) vyzkoušeli nukleární zbraň američtí vědci na poušti White Sands poblíž města Alamogordo v Novém Mexiku.

Kromě vývoje zbraní na podkladu spontánní štěpné reakce, začaly i práce na využití štěpné reakce kontrolované. V USA se tímto problémem zabývala skupina vedená E. Fermim. Té se podařilo 2. 12. 1942 na fotbalovém hřišti chicagské univerzity spustit první atomový reaktor. Palivem byl přírodní uran, moderovaný grafitem a reakce probíhala 28 minut.

S mírovým využíváním jaderné energie se začalo brzy po válce. První jaderný reaktor v Evropě postavil v Paříži F. Joliot-Curie v roce 1948. Atomový reaktor

1.6 Vývoj názorů na slučování atomů

Podstatu chemické vazby bylo možno poznat teprve po vysvětlení vnitřní struktury atomu. V roce 1916 byly vytvořeny dvě vzájemně se doplňující teorie chemického slučování. Němec W. Kossel vysvětlil vznik heteropolárních sloučenin představou, že ze slučujících atomů vznikají opačně nabité ionty se strukturou shodnou, jako má nejbližší vzácný plyn a ty se elektrostaticky přitahují. Vysvětlení povahy vazby v neelektrolytech podal téměř ve stejnou dobu G. N. Lewis. Podle něj kovalentní vazba vzniká mezi atomy společným sdílením jedné nebo více dvojic elektronů oběma atomy tak, že kolem každého z atomů se vytvoří tzv. elektronový oktet.

Z teorie kovalentní vazby vznikla teorie lokalizovaných elektronových párů, teorie molekulových orbitalů a teorie krystalového pole, která našla uplatnění v oblasti koordinační chemie. Spojením teorie krystalového pole s teorií molekulových orbitalů a zdokonalením teoretického aparátu vznikla zatím nejuniverzálnější teorie chemické vazby – teorie ligandového pole.

2. OBJEVY NOVÝCH PRVKŮ

Novou kapitolu periodické soustavy prvků začala psát věda poté, co byla objevena radioaktivita. Nejprve díky usilovné práci manželů Curierových byly objeveny prvky radium a polonium (1898). Následující rok objevil asistent M. Curierové A. L. Debierne ve smolincových odpadech další radioaktivní prvek s protonovým číslem 89 – aktinium.

Někteří badatelé pozorovali, že v nejbližším okolí dosud objevených radioaktivních prvků a jejich preparátů se stávají i obyčejné látky radioaktivními. Německý fyzik F. E. Dorn přišel roku 1902 na myšlenku, že radium musí vysílat nějaký plyn, který je vstřebáván povrchem okolních předmětů a který způsobuje jejich radioaktivitu. E. Rutheford a F. Soddy tyto Frederick Soddy domnělé plyny skutečně dokázali a dali jim jméno „emanace radiová“ (EmRa) a „emanace thoriová“ (EmTh).

Když pak chemik F. Giesel nalezl třetí radioaktivní plyn, „emanaci aktiniovou“ (EmAc), zařadil ji F. Soddy na pořadové číslo 86 periodické soustavy, jako izotop emanace radiové. Mezinárodní komise pro radioaktivitu po úvaze, že jména prvků ze skupiny vzácných plynů mají koncovku –on, překřtila plynné emanace na radon (Rn), thoron (Thn) a aktinon (Acn). Všechny zařadila na pořadové číslo 86 jako izotopy radonu.

Od roku 1902, kdy E. Rutheford a F. Soddy vysvětlili podstatu radioaktivity, měli badatelé dobré vodítko k objevům dalších radioaktivních prvků. Byly zjištěny tři přirozené rozpadové řady (thoriová, uranová a aktiniová) a jedna umělá (neptuniová).

Roku 1911 byly formulovány posuvové zákony K. Fajansem, F. Soddym a A. S. Russelem. Brzy na to díky pracem anglického fyzika H. Moseleyho bylo možno stanovit celkový počet možných prvků, vyskytujících se v přírodě, a současně sestavit periodický systém pomocí protonového čísla, které bylo ztotožněno s nábojem jádra. Bylo to vlastně potvrzení periodického zákona (objeveného L. Meyerem a D. I. Mendělejevem roku 1869) a jeho vědecké zdůvodnění.

V roce 1914 byl objeven známý prvek vyskytující se v přírodě, a to uran (s nejvyšším protonovým číslem 92). V tabulce však nadále chyběly prvky pořadových čísel 43 (technecium), 61 (promethium), 72 (hafnium), 75 (rhenium), Edwin Mattison McMillan 85 (astat), 87 (francium) a 91 (protaktinium). Tyto prvky se podařilo objevit do roku 1945 buď v přírodě (hafnium, rhenium, protaktinium), nebo připravit uměle v cyklotronu (technecium, promethium, astat, francium).

První transurany se podařilo připravit v období druhé světové války, kdy roku 1940 američtí fyzikové E. M. McMillan a P. H. Abelson připravili v cyklotronu ostřelováním uranu 238U neptunium.

V témže roce (1940) připravil G. Seaborg plutonium a ještě před koncem druhé světové války americium a curium. Vědcům seskupeným kolem G. Seaborga se podařilo na Kalifornské univerzitě v Berkeley roku 1949 získat berkelium.

V roce 1950 získali vědci kalifornium. Nečekaně byly v radioaktivním prachu, který zachytily filtry letadla kroužícího po výbuchu první vodíkové bomby Mike v jižním Pacifiku, objeveny prvky einsteinium (Es) a fermium (Fm).

Dosud se vědcům podařilo připravit prvek s protonovým číslem 118 a pokouší se dospět k vrcholu ostrova stability, k prvku s protonovým číslem 120.

Tabulka objevu prvků v 19. a 20. století:

Rok objevu Název prvku 1801 niob, vanad 1802 tantal 1803 cer, iridium, osmium, palladium, rhodium 1807 draslík, sodík 1808 baryum, bor, vápník 1811 jod 1817 kadmium, lithium, selen 1824 křemík 1825 hliník 1826 brom 1829 thorium 1839 lanthan 1842 erbium 1843 terbium 1844 ruthenium 1860 cesium 1861 rubidium, thallium 1863 indium 1875 gallium 1878 holmium, ytterbium 1879 samarium, skandium, thulium 1880 gadolinium 1885 neodym, praseodym 1886 dysprosium, fluor, germanium 1894 argon 1895 helium 1898 krypton, neon, polonium, radium, xenon, 1899 aktinium 1900 radon 1901 europium 1907 lutecium

1913 protaktium 1923 hafnium 1925 rhenium 1937 technecium 1939 francium 1940 astat, neptunium, plutonium 1944 americium, curium

1945 promethium

1949 berkelium 1950 kalifornium 1952 Einsteinium, fermium

1955 mendelevium 1958 nobelium 1961 lawrencium 1964 ruthefordium 1967 dubnium 1974 seaborgium 1981 bohrium 1982 hassium 1984 meitnerium 1994 darmstadtium, roentgenium 1996 kopernicium 1998 ununquadium 3. FYZIKÁLNÍ CHEMIE

Fyzikální chemie byla první mezioborovou vědou a jako taková se později stala prototypem dalších „mostů“ mezi vědami. Zahrnula elektrochemii, chemickou termodynamiku a termochemii, stala se základem pro nová odvětví chemického průmyslu.

3.1 Teorie elektrolytické disociace

K významným fyzikálním chemikům 19. století patří S. A. Arrhenius, který roku 1887 vyslovil předpoklad, že se elektrolyty v roztoku štěpí na elektricky nabité částice - ionty, které přenášejí elektrický náboj roztokem. Arrhenius ve své teorii elektrolytické disociace vysvětlil i vztah mezi disociací a koncentrací roztoku. I když názor na existenci iontů v roztoku vyslovili již před Arrheniem jiní, teprve Arrheniova disertační práce „Výzkum galvanické vodivosti elektrolytů“ znamenala Svante August Arrhenius převrat v dosavadních názorech na vlastnosti roztoků. Byla s nadšením přijata W. Ostwaldem a J. H. van´t Hoffem, kteří se podíleli na jejím rozpracování. Arrheniova teorie umožnila vysvětlit mnohé vlastnosti roztoků elektrolytů, platila však jen pro slabé elektrolyty a zředěné roztoky. Nedostatek se podařilo vysvětlit teprve mnohem později především G. N. Lewisovi a P. J. W. Debyeovi. S. A. Arrhenius se zasloužil i o vypracování teorie reakční kinetiky. Známá je například Arrheniova rovnice, vyjadřující závislost rychlosti chemické reakce na teplotě (resp. rychlostní konstanta: ) v níž Arrhenius poprvé zavedl významnou veličinu – aktivační energii.

3.2 Teorie kyselin a zásad

Arrheniova teorie elektrolytické disociace vedla k definici kyselin a zásad založené na povaze iontů, vznikajících při autoprotolýze vody (H+, OH–). Umožnila kvalitativně vyjádřit kyselost a zásaditost vodných roztoků (zejména poté, co byl zaveden pojem pH S. P. L. Sörensenem roku 1909), počítat hodnoty disociačních konstant, vysvětlit hydrolytické děje a byla jako jediná teorie uznávána až do dvacátých let 20. století. Studium nevodných roztoků kapalných systémů, se kterým se začalo začátkem 20. století však vedlo k poznání, že acidobazické vlastnosti látek nejsou vázány jen na vodu a vodné roztoky, ale lze je dokonce studovat i u aprotických

rozpouštědel. Johannes Nicolaus Brönsted Nově vyslovené teorie kyselin a zásad vycházejí ze snahy po obecnějším chápání těchto pojmů, než to umožňovala Arrheniova teorie.

V roce 1923 formuloval dánský fyzikální chemik J. N. Brönsted a nezávisle na něm i Angličan T. M. Lowry tzv. protolytickou teorii, podle níž je kyselinou látka uvolňující proton, a zásadou látka, která tento proton váže. Kyselina a z ní vzniklá zásada tvoří tzv. konjugovaný pár. Kyselinami a zásadami mohou být jak neutrální molekuly, tak i kladné nebo záporné ionty. Protolytická teorie rozšířila aplikovatelnost pojmů kyselina a zásada na všechna protogenní rozpouštědla.

Obecnější teorie je teorie rozpouštědlová, jejíž základy položil roku 1924 Franklin a rozpracovali ji Američané H. P. Cady a H. M. Elsey v roce 1928. Podle této teorie je kyselinou látka zvyšující koncentraci kationtů, charakteristických pro čisté rozpouštědlo; zásadou je látka, zvyšující koncentraci aniontů, charakteristických pro čisté rozpouštědlo.

Jiný typ obecných teorií kyselin a zásad představují teorie elektronové, vycházející z donor-akceptorních vlastností látek. Podle G. N. Lewise je možno kyselinu považovat za látku přijímající elektronový pár, zásadou je látka, která elektronový pár dodává.

3.3 Elektrochemie

Oblast elektrochemie je spojena především s pracemi W. Ostwalda a jeho žáka W. H. Nernsta. Jejich zásluhou se podařilo vysvětlit Faradayovy empirické zákony a najít příslušné zákonitosti.

Mezi významné elektrochemické metody patří polarografie, kterou objevil československý fyzikální chemik Jaroslav Heyrovský. K práci s kapkovou rtuťovou elektrodou byl inspirován fyzikem Karlovy univerzity, Bohumilem Kučerou. Cílem bylo prostudovat kapilaritu rtuti v závislosti na měnícím se vkládaném napětí. Soustavné studium v únoru roku 1922 dovedlo J. Heyrovského až k objevu polarografie. V roce 1925 sestrojil se svým japonským spolupracovníkem Shikatou i první Jaroslav Heyrovský polarograf. Za svoji práci byl jako dosud první Čech odměněn v roce 1959 Nobelovou cenou za chemii.

4. BIOCHEMIE 4.1 Zrod biochemie

Biochemie se zrodila ze studia kvašení látek a za její počátky jako samostatného vědeckého oboru můžeme pokládat objev, který náhodou učinil profesor vysoké zemědělské školy v Berlíně E. Buchner, když roku 1897 shledal, že rozdrobené kvasnice mohou způsobit kvašení cukru, i když nejsou přítomny žádné živé buňky. Ukázalo se, že příčinou fermentace je neživá chemická látka, která byla nazvána enzymem, a že podobné látky vyvolávají mnoho chemických reakcí, probíhajících v živé hmotě. Buchnerovy výzkumy enzymů pomohly objasnit některé do té doby nevysvětlitelné chemické reakce probíhající uvnitř buňky a obrátily pozornost vědců na výzkum chemických procesů v organismu. Jejich výsledky potvrdily důležité argumenty pro hypotézu o platnosti fyzikálních a chemických zákonů v organismech. Eduard Buchner

4.2 Vitamíny

Významným podnětem k rozvoji biochemie byly i tzv. dodatkové faktory v potravě – vitamíny. Až do počátku 20. století se soudilo, že přiměřená dieta je složená ze sacharidů, tuků, bílkovin, solí a vody. Na zvláštní faktory výživy, o nichž byly zmínky již od starověku, nebyl jednotný názor.

Výzkum pokročil až v roce 1912 zásluhou anglického biochemika F. Hopkinse, který první upoutal pozornost vědců na to, že plnohodnotná potrava obsahuje také malé množství látek, bez nichž se růst organismů Sir Frederick Gowland zastavuje a projevují se Hopkins degenerační symptomy.

Tyto dodatkové faktory, později známé jako vitamíny, daly bezprostředně podnět ke studiu biochemie, protože zde byly konečně objeveny chemické látky, jichž mohlo být přímo použito k léčebným účelům. Myšlenka, že jistý stav byl vyvolán nedostatkem určitých látek v organismu, vedla vědce ke snaze vypátrat, čeho se mu nedostává a isolovat látky, které mohou karenci (tj. chorobný stav vznikající z nedostatku některých živin) vyléčit, určit jejich vzorec a nakonec je připravit a později Albert von Szent-Györgyi Nagyrapolt i vyrobit synteticky.

Zvlášť významný byl objev vitamínu C maďarským biochemikem A. Szent-Györgyim. Izolace této látky se podařila v roce 1928. Vitamín C byl prvním chemicky určeným vitamínem.

4.3 Fotosyntéza

Značný význam ve vývoji biochemie měl výzkum fotosyntézy. Struktura chlorofylu byla poznána až ve 20. století zásluhou ruských botaniků K. A. Timirjazeva a M. S. Cvěta. Výzkumem chlorofylu a fotosyntézou se zabýval i známý český biochemik a agrochemik J. Stoklasa. H. Fischer roku 1940 rozřešil strukturu chlorofylu. Za dalších 20 let připravili synteticky chlorofyl dva badatelé, Fischerův žák A. Treibs a americký chemik R. B. Woodward. Přestože šlo o skvělé vítězství moderní chemie přirozených látek, nebylo splněno očekávání přírodovědců z počátku století. Ti totiž doufali, že poznáním chemie chlorofylu bude rozřešena otázka fotosyntézy. Po řadě hypotéz, které vysvětlovaly fotosyntézu či asimilaci CO2 převážně jednoduchým způsobem, upozornil Otto Heinrich Warburg roku 1919 německý biochemik O. Warburg, že fotosyntéza je děj velmi složitý a že jde v postatě o dýchání. Warburg se odvolával na pokusy

F. F. Blackmana z roku 1905, který již tehdy usoudil, že sama fixace CO2 není závislá na světle. Po pokusech S. Rubena, který použil radioaktivní oxid uhličitý, tajemství temnostní fáze fotosyntézy odkryl roku 1956 americký chemik M. Calvin. Ten objasnil velmi komplikovaný mechanismus asimilace CO2. Objevil, že v tomto procesu vzniká deset meziproduktů a že reakci mezi nimi katalyzuje jedenáct různých enzymů. Potom následovaly objevy v oblasti světelné fáze fotosyntézy, koncepce dvou fotosystémů, objev cyklické a necyklické fotofosforylace, objev ferredoxinu, přenašeče elektronů a poznávání tohoto fundamentálního děje neustále pokračuje.

4.4 Nukleové kyseliny

Dalším významným biochemickým úspěchem bylo určení struktury nukleových kyselin. První pokusy učinil F. Miescher, který později s A. A. Piccardem objevil v mlíčí první purinovou bázi – guanin. Roku 1929 zjistili P. A. Levene a T. Mori deoxypentosu, identifikovanou později jako D-2-deoxyribosa. Melvin Calvin Časem byly rozlišovány dvě kyseliny – deoxyribonukleová (DNA) a ribonukleová (RNA). Americký biochemik E. Chargaff v roce 1950 objevil pomocí rentgenových paprsků periodickou strukturu DNA. Na základě toho a dalších skutečností vytvořili roku 1953 J. D. Watson a F. H. C. Crick model DNA, složený ze dvou polynukleotidových řetězců. Jejich práce, oceněná Nobelovou cenou, se stala základem pro vznik nového vědního oboru – molekulární biologii. Velmi rychle pak pokračoval výzkum různých typů DNA a RNA. Dlouho se však nedařilo stanovit sled nukleotidů v nukleových kyselinách. Teprve roku 1977 zjistil F. Sanger kompletní nukleotidovou sekvenci u malého viru X-174-fagu, který obsahuje jednovláknovou kruhovou DNA, složenou z 5 386 nukleotidových jednotek. Tento objev umožnil základní studie v molekulární genetice – především výzkum dědičných nemocí a zhoubných nádorů. Umožnil tak i rychlý rozvoj genového a genetického inženýrství a poukázal na obrovské perspektivy teoretické a aplikované biologie a biochemie.

Ostrov stability Ostrovem stability se označuje oblast v řadě chemických prvků, ve které by měly být atomy zvláště stabilní proti radioaktivnímu rozpadu. Ostrov stability se předpokládá v okolí izotopu 298 2 114184 (s protonovým číslem 114 a neutronovým číslem 184 – magické číslo ). U tohoto izotopu se odhaduje poločas rozpadu kolem 10 minut, zatímco prvky v jeho okolí mají poločas rozpadu v řádu mikro- a milisekund. Jaderní fyzici se snaží připravit izotopy z ostrova stability pomocí srážek jader lehčích atomů v urychlovačích. Doposud se jim podařilo objevit pouze izotopy 289114 se 175 neutrony (o 9 neutronů méně, než je magické neutronové číslo), izotop 288114 se 174 neutrony (o 10 neutronů méně, než je magické číslo), izotop 287114 se 173 neutrony (o 11 neutronů méně, než je magické číslo), a izotop 286114 se 172 neutrony (12 neutronů pod magickou hodnotou).

2 Magické číslo je takový „ideální“ počet protonů, nebo neutronů, kdy je jádro s akorát plně obsazenými protonovými i neutronovými vrstvami (slupkami) stabilní. Magické číslo je vždy sudé.

Obrázek 1: 3D ztvárnění ostrova stability, převzato z [32]

Atomový reaktor Fermiho reaktor byl kulovitým nakupením 350 000 kg grafitu, 36 500 kg oxidu uranu a 5 640 kg kovového uranu. Kouli drželo pohromadě dřevěné lešení. Horizontálně měla koule v průměru 7 metrů, na výšku měřila 6 metrů. Dovnitř byly zasunuty tyče z kovové ocele nebo pásy kovového kadmia pohlcující neutrony. Pomocí nich se ovládal výkon reaktoru. Bezpečnostní opatření rozvrhl Fermi do několika rovin. Kdyby se zvýšila teplota a radiace na nebezpečnou úroveň dříve než by začaly fungovat automatické systémy mechanického ovládání, dal Fermi umístit ještě jednu tyč tak, aby vlastní vahou spadla do kolmého kanálu a přerušila reakci. Tuto tyč drželo lano, u něhož byl připraven fyzik se sekerou, aby na poplašný signál lano přesekl. Kdyby to nestačilo, byla v pohotovosti sebevražedná skupina tří mladých fyziků, vyzbrojená demižony se síranem kademnatým, které se měly na reaktor vylít, kdyby nevyhasl. Nic z toho nebylo ale zapotřebí a Černobyl uprostřed velkoměsta se nekonal. Bylo dokázáno, že uvolňování energie z atomového jádra lze kontrolovat.

Hiroshima a Nagasaki

Hmotnostní spektrograf Hmotnostní spektrograf je přístroj, který na základě působení elektrického a magnetického pole na nabité částice slouží k určování hmotnosti částic a oddělování různých izotopů téhož prvku. Směs různých iontů nejprve prochází elektrickým polem, které je rozdělí podle rychlosti. Pak vstupují do magnetického pole, které soustředí částice o stejné hmotnosti do jednoho místa. Právě pomocí hmotnostního spektrografu bylo zjištěno, že chemické prvky jsou směsí několika izotopů, které se liší jen počtem neutronů v jádře. Objeven F. W. Astonem, roku 1919

Obrázek 2: Rozdělení iontů elektrickým a magnetickým polem, převzato z [23]

Obrázek 3: Pracoviště hmotnostního spektrografu, převzato z [23]

Obrázek 4: Spektrograf z Astrofyzikální observatoře v Postupimi na Telegraph mountain, převzato z [30]

Teorie čtyř živlů Možnost, že celý svět se skládá ze čtyř nebo pěti základních látek, zvažovali ve staré Číně a Indii. Někteří historikové připouštějí, že právě odtud se dostala tato myšlenka na západ. V Řecku se tímto problémem zabývali ionští filozofové. Tháles, Anaximenes a Herakleitos se domnívali, že základní pralátka je pouze jedna – voda (Thales), vzduch (Anaximenes) a oheň (Herakleitos). K těmto třem pralátkám přidal v 5. století př. n. l. Empedokles ještě Zemi a položil tak základ k teorii čtyř živlů. Všechny látky jsou podle něho složeny z těchto čtyř pralátek a závisí pouze na jejich kvantitativním zastoupení. Podle Aristotela jsou živly nositeli čtyř základních vlastností prahmoty a v každém živlu jsou spojeny po dvou. Voda je mokrá a chladná, vzduch je mokrý a horký, oheň je suchý a horký, země je suchá a chladná. Živly se mohou vzájemně proměňovat, protože pocházejí ze společné prahmoty.

Přehled laureátů Nobelovy ceny za chemii

Jacobus Henricus van 't

1901 Hoff objev zákonů chemické dynamiky a osmotického tlaku v roztocích (1852–1911)

Emil Herman Fischer 1902 mimořádné zásluhy v oblasti syntézy cukrů a purinů (1852-1919)

Svante August Arrhenius e 1903 za elektrolytickou teorii disociace (základ elektrochemie) (1859–1927)

Sir William Ramsay objev vzácných plynů v atmosféře a určení jejich místa v periodické 1904 (1852-1916) soustavě prvků

Johann Friedrich Wilhelm Adolf von 1905 práce o organických barvivech a hydroaromatických sloučeninách Baeyer (1835–1917)

Henri Moissan 1906 výzkum a izolace fluoru, konstrukce elektrické obloukové pece (1852-1907)

biochemické výzkumy a objev bezbuňkového kvašení – nebuněčné 1907 Eduard Buchner (1860–1917) fermentace (základ biochemie)

Ernest Rutherford 1908 výzkum rozpadu prvků a chemie radioaktivních látek (1871–1937)

Friedrich Wilhelm práce o katalýze, výzkumy podmínek chemické rovnováhy 1909 Ostwald a reakčních rychlostí (základy fyzikální chemie) (1853–1932)

Otto Wallach zásluha o rozvoj organické chemie a práce v oblasti alicyklických 1910 (1847-1931) sloučenin

Marie Curie- objev radia a polonia, výzkum jejich sloučenin (základy 1911 Skłodowska radiochemie) (1867–1934)

Victor Grignard 1912 objev tzv. Grignardova činidla (rozvoji organické chemie) (1871-1935)

Paul Sabatier objev metody hydrogenace organických sloučenin za přítomnosti 1912 (1854-1941) jemně rozptýlených kovů

Alfred Werner 1913 práce o vazbách atomů v anorganických sloučeninách (1866-1919)

Theodore William metoda na určování atomové hmotnosti 21 prvků, především s vyšší 1914 Richards atomovou hmotností (1868-1928)

Richard Martin 1915 Willstätter výzkum rostlinných barviv, zejména chlorofylu (1872-1942)

Fritz Haber 1918 průmyslová syntéza amoniaku z dusíku a vodíku (1868-1934)

Walther Hermann 1920 Nernst vědecké práce v termochemii – studium roztoků elektrolytů (18964-1941)

Frederick Soddy 1921 výzkum radioaktivních látek a izotopů (1877-1956)

Francis William Aston objev izotopů několika neradioaktivních prvků pomocí 1922 (1877-1945) hmotnostního spektrografu a objev tzv. zákona celých čísel

Fritz Pregl 1923 objev metody mikroanalýzy organických látek (1869-1930)

Richard Adolf 1925 Zsigmondy důkaz heterogenní povahy koloidních roztoků a jejich výzkum (1865-1929)

Theodor Svedberg práce v oblasti disperzních soustav – význam pro oblast bílkovin 1926 (1884-1971) a polymerů

Heinrich Otto Wieland 1927 objasnění struktury ţlučových kyselin a cholesterolu (1877–1957)

Adolf Otto Reinhold výzkum struktury sterolů a jejich vztahu k vitamínům (základy 1928 Windaus chemie vitamínů) (1876–1959)

Sir Arthur Harden (1865-1940) společný výzkum v oblasti kvašení cukru a působení enzymů při 1929 tomto procesu Hans Karl August Simon von Euler- Chelpin (1873-1964)

Hans Fischer práce o strukturální stavbě krevních a rostlinných barviv a syntéza 1930 (1881–1945) heminu

Carl Bosch (1874-1940) společný vynález a rozvoj vysokotlaké metody v chemii (vliv na 1931 vývoj průmyslové chemie)

Friedrich Bergius (1884-1949)

1932 Irving Langmuir výzkumy a objevy v oblasti chemie povrchů (1881–1957)

Harold Clayton Urey 1934 objev těţkého vodíku (1893-1981)

Jean Frédéric Joliot- Curie (1900–1958) společné práce na syntéze nových radioaktivních prvků 1935 (objev umělé radioaktivity)

Irène Joliot-Curie (1897–1956)

Peter Josephus studium dipólových momentů a rozptylu elektronů a rentgenova 1936 Wilhelmus Debye záření v plynech (1884-1966)

Sir Walter Norman 1937 Haworth práce o uhlovodících a vitamínu C (1883–1950)

Paul Karrer 1937 výzkumy karotenoidů, flavinů a vitamínů A a B2 (1889–1971)

Richard Kuhn 1938 práce o karetonoidech a vitamínech, izolace vitamínu B6 (1900–1967)

Adolf Friedrich Johann práce o pohlavních hormonech, objev sterolů, izolace a syntéza 1939 Butenandt pohlavních hormonů (1903–1995)

Leopold Stephen 1939 Růžička práce o polymetylénech a vyšších terpenech (1887-1976)

József György Hevesy práce o pouţití radioaktivních izotopů při výzkumu chemických 1943 (1885–1966) procesů (metoda radioaktivního značení)

Otto Hahn 1944 objev štěpení těţkých atomových jader (1879-1968)

Artturi Ilmari Virtanen výzkumy v oblasti zemědělské a potravinářské chemie, zejména 1945 (1895–1973) způsob uchovávání krmiv (siláţování)

James Batcheller 1946 Summer objev krystalizační schopnosti enzymů (1887-1955)

John Howard Northrop (1891-1987)

1946 společný objev přípravy enzymů a virů v čisté formě

Wendell Meredith

Stanley (1904-1971)

Sir Robert Robinson 1947 výzkumy biologicky důleţitých rostlinných látek, hlavně alkaloidů (1886–1975)

Arne Wilhelm Kaurin výzkumy elektroforézy, adsorpční analýzy a objevy komplexní 1948 Tiselius povahy sérových bílkovin (1902-1971)

William Francis práce v chemické termodynamice a výzkum vlastností látek při 1949 Giauque extrémně nízkých teplotách (1895-4982)

Otto Paul Hermann Diels (1876-1954) 1950 společný objev a rozvoj syntézy dienů

Kurt Alder (1902-1958)

Edwin Mattison McMillan (1907-1991) 1951 společné objevy v oblasti chemie transuranů Glenn Theodore Seaborg (1912-1999)

Archer John Porter Martin (1910–2002)

1952 společný objev rozdělovací chromatografie

Richard Laurence Millington Synge (1914–1994)

Hermann Staudinger objevy v makromolekulární chemii – vysvětlení vzniku 1953 (1881–1965) makromolekul

Linus Carl Pauling výzkum podstaty chemických vazeb a jejich vyuţití při objasňování 1954 (1901-1994) struktury koordinačních sloučenin

Vincent du Vigneaud práce o biologicky významných sírových sloučeninách, zejména 1955 (1901-1978) syntéza polypeptidového hormonu

Sir Cyril Norman Hinshelwood (1897-1967)

1956 společné výzkumy mechanismu chemických reakcí

Nikolaj Nikolajevič Semjonov (1896-1986)

Sir Alexander Robertus 1957 Todd práce o nukleotidech a nukleotidových koenzymech (1907-1997)

Frederick Sanger 1958 výzkum struktury bílkovin, zejména inzulínu (1918)

Jaroslav Heyrovský 1959 objev a rozpracování analytické polarografické metody (1890–1967)

14 Willard Frank Libby metoda pouţití uhlíku C k určování stáří objektů v archeologii, 1960 (1908-1980) geologii, geofyzice a jiných oborech

Melvin Calvin 1961 výzkum asimilace oxidu uhličitého v rostlinách (1911-1997)

Max Ferdinand Perutz (1914-2002)

1962 společné studie o struktuře globulárních proteinů

John Cowdery Kendrew (1917-1997)

Karl Ziegler (1898-1973)

1963 společné objevy v oblasti chemie a technologie vysokých polymerů

Giulio Natta (1903-1979)

Dorothy Crowfoot- výzkum struktury biologicky důleţitých látek pomocí rentgenových 1964 Hodgkin paprsků (1910-1994)

Robert Burns 1965 Woodward výsledky v oblasti syntézy přírodních látek (1917-1979)

práce v oblasti chemické vazby a elektronových struktur molekul 1966 Robert Sanderson pomocí orbitální metody Mulliken (1896-1986)

Manfred Eigen (1927)

Ronald George 1967 Wreyford Norrish společný výzkum mimořádně rychlých chemických reakcí (1897-1978)

George Porter (1920-2002)

Lars Onsager objevy v oblasti termodynamiky – návrh metody obohacování 1968 (1903-1976) přírodního uranu izotopem 235U

Derek Harold Richard Barton (1918-1998) 1969 společná výzkumná činnost a aplikace teorie chemické vazby

Odd Hassel (1897-1981)

Luis Federico Leloir 1970 objev aktivačních cukrů a jejich funkce v biosyntéze polysacharidů (1906-1987)

1971 Gerhard Herzberg objev atomových a molekulových struktur mnoha látek (1904-1999)

Christian Boehmer Anfinsen (1916-1995)

společné studium vztahu mezi strukturou a funkcí biologicky 1972 Stanford Moore (1913-1982) aktivních bílkovin, zvláště enzymu ribonukleázy

William Howard Stein (1911-1980)

Ernst Otto Fischer (1918-2007) společný výzkum v oblasti chemie organometalických sloučenin 1973 sendvičové struktury

Geoffrey Wilkinson (1921-1997)

1974 Paul John Flory práce v makromolekulární chemii (fyzikální chemie polymerů) (1910-1985)

John Warcup Cornforth 1975 studium stereochemie enzymových reakcí (1917)

Vladimír Prelog 1975 výzkum v oblasti stereochemie organických molekul a reakcí (1906-1998)

William N. Lipscomb 1976 práce v oblasti sloučenin boru s vodíkem (1919)

Ilja Prigogine teoretické výzkumy v oblasti termodynamiky – termodynamika 1977 (1917-2003) ireverzibilních procesů

Peter Mitchell 1978 objasnění procesu přenosu biologické energie (1920-1992)

Herbert Charles Brown 1979 objev hydroborace a chemie organoboranů (1912-2004)

Georg Wittig 1979 vypracování nových metod organické syntézy (1897-1987)

Paul Berg

(1926)

Walter Gilbert společný rozvoj metod pro stanovení sekvencí molekul 1980 (1932) deoxyribonukleových kyselin (DNA)

Frederick Sanger (1918)

Kenichi Fukui (1918-1998) společné průkopnické teorie chemické reaktivity a jejich aplikace 1981 v chemii Roald Hoffmann (1937)

Aaron Klug příspěvek k rozvoji krystalografické elektronové mikroskopie 1982 (1926) a objevy týkající se struktury nukleoproteinů

výzkum mechanismu přenosu elektronu v koordinačních 1983 Henry Taube sloučeninách (1915-2005)

Robert Bruce Merrifield 1984 objev syntézy peptidů v pevné fázi (1921-2006)

Herbert Aaron Hauptman (1917) 1985 přímé metody řešení krystalových struktur difrakčními metodami

Jerome Karle (1918-1992)

Dudley Robert Herschbach (1932) společný výzkum mechanismů elementárních chemických reakcí 1986 Yuan Tseh Lee a objasnění základních zákonitostí, které určují průběh chemických (1936) procesů na molekulové úrovni

John Chales Polanyi (1929)

Donald J. Cram (1919-2001)

společný objev syntetických makrocyklických látek se selektivními Jean-Marie Lehn 1987 vlastnostmi pro vazbu iontů a molekul, tzv. iontově selektivní (1939) elektrody

Charles J. Pedersen (1904-1989)

Johann Deisenhofer (1943)

Robert Huber společné stanovení trojrozměrné struktury reakčního centra 1988 (1937) bakteriální fotosyntézy

Hartmut Michel (1948)

Sidney Altman (1939)

1989 společný objev katalytické aktivity ribonukleové kyseliny

Thomas R. Cech (1947)

přínos k syntéze přírodních látek (metoda nalezení syntézy sloţité 1990 Elias James Corey organické molekuly) (1928)

Kary Banks Mullis (1944) společná práce v oboru molekulární genetiky – objev metody PCR, 1993 která umoţňuje rychlé a přesné mnoţení molekul DNA Michael Smith (1932-2000)

práce o karbokationtech a iontových meziproduktech organických George A. Olah 1994 reakcí (1927)

Paul Crutzen (1933)

Mario Molina společná práce v chemii atmosféry – vysvětlení mechanismu vzniku 1995 (1943) ozonové díry

F. Sherwood Rowland (1927)

Robert F. Curl Jr. (1933)

1996 Sir Harold W. Kroto společný objev fullerenů (1939)

Richard Errett Smalley (1943-2005)

Paul D. Boyer (1918)

John E. Walker 1997 objasnění mechanismu syntézy ATP (1941)

Jens C. Skou (1918)

Walter Kohn (1923) společné objevy, které pomáhají odhalit tajemství obestírající

strukturu hmoty (základy počítačové chemie – modelování 1998 chemických procesů na počítači) John Anthony Pople (1925-2004)

Ahmed H. Zewail studium přechodových stavů chemických reakcí pomocí 1999 (1946) femtosekundové spektroskopie

Alan Jay Heeger (1936)

Alan G. MacDiarmid společný objev a vývoj vodivých polymerů 2000 (1927-2007)

Hideki Shirakawa (1936)

William S. Knowles (1917) společná práce na chirálně katalyzovaných hydrogenačních 2001 reakcích Ryoji Noyori (1938)

K. Barry Sharpless práce na chirálně katalyzovaných oxidačních reakcích 2001 (1941)

John B. Fenn (1917)

Koichi Tanaka rozvoj metod identifikace a strukturní analýzy biologických 2002 (1959) makromolekul

Kurt Wüthrich (1938)

Peter Agre (1949)

2003 společné objevy týkající se kanálů v buněčných membránách Roderick MacKinnon

(1956)

Aaron Ciechanover (1947)

Avram Hershko společný objev rozkladu bílkovin iniciovaného ubikvitinem 2004 (1937)

Irwin Rose (1926)

Yves Chauvin (1930)

vynálezy chemických katalyzátorů, metoda přetváření organických 2005 Robert H. Grubbs molekul, tzv. metatezi (1942)

Richard R. Schrock (1945)

Roger D. Kornberg studium molekulární báze eukariotické transkripce 2006 (1947)

Gerhard Ertl studium chemických procesů na povrchu pevných látek 2007 (1936)

Osamu Šimomura (1928)

Martin Chalfie objev a výzkum zeleného fluorescenčního proteinu (GFP) 2008 (1947)

Roger Y. Tsien (1952)

Venkatraman Ramakrishnan (1952)

2009 Thomas A. Steitz společný výzkum struktury a funkce ribozomu (1940)

Ada E. Yonath (1939)

Životopisy laureátů Nobelovy ceny za chemii

Jacobus Henricus van't Hoff

holandský chemik 30. 8. 1852 – 1. 3. 1911 narozen v rodině praktického lékaře studium: – technika v Delftu – univerzita v Bonnu – univerzita v Leydenu – univerzita v Paříži – univerzita v Utrechtu v roce 1878 se stal profesorem chemie, mineralogie a geologie na univerzitě v Berlíně V roce 1874 vydává práci Chemie v prostoru, kterou se zařadil mezi zakladatele fyzikální chemie a stereochemie. Ve své práci poprvé vysvětlil teorii prostorového uspořádání atomů v molekulách organických sloučenin, která se stala základem současné stereochemie. Při své práci dospěl k závěru, že vlastnosti chemických sloučenin nezávisí jen na počtu atomů jednotlivých prvků, které tvoří molekulu, ale také na uspořádání atomů v prostoru, který molekula zabírá. mezi jeho nejvýznamnější práce patří výzkum vlastností roztoků a objev vztahů mezi osmotickým tlakem a počtem molekul v roztoku (tzv. van´t Hoffův zákon) navázal na práce významného chemika a bakteriologa L. Pasteura a vysvětlil také optickou aktivitu organických sloučenin Nobelovu cenu získal v roce 1901 za objev zákonů chemické dynamiky a osmotického tlaku v roztocích

Emil Hermann Fischer

německý organický chemik a biochemik 9. 10. 1852 – 15. 7. 1919 narodil se v rodině obchodníka studium: – univerzita v Bonnu – univerzita ve Štrasburku byl žákem A. Bayera v roce 1879 se stal profesorem na univerzitě v Mnichově, později působil na univerzitě v Erlangen, ve Wurzburku a v Berlíně považován za zakladatele lékařské chemie v roce 1877 objevil fenylhydrazin (sloučenina, se kterou cukry tvoří dobře krystalizující látku) objasnil složení kofeinu a teobrominu a dal podnět k jejich syntetické výrobě analýzou bílkovin zjistil, že jejich základními látkami jsou aminokyseliny, polypeptidy a proteiny vypracoval metodu dělení aminokyselin Nobelovu cenu získal v roce 1902 za mimořádné zásluhy v oblasti syntézy cukrů a purinů v roce 1903 objevil veronal, který se stal velmi populárním a dlouho používaným uspávacím prostředkem

Svante August Arrhenius

švédský fyzikální chemik a badatel 19. 2. 1859 – 2. 10. 1927 narozen v rodině zeměměřiče studium: – univerzita v Uppsale (v sedmnácti letech) pracoval v laboratoři švédské akademie věd v roce 1884 se stal docentem fyzikální chemie na univerzitě v Uppsale v roce 1882 vymyslel teorii elektrolytické disociace, za kterou získal roku 1903 Nobelovu cenu Arrheniova teorie se stala základem elektrochemie, ve 20. století byla ještě zdokonalena a sehrála významnou úlohu v rozvoji vědy

Sir William Ramsay

anglický chemik a fyzik 2. 10. 1852 – 23. 7. 1916 studium: – univerzita v Glasgow – univerzita v Tubingenu v roce 1880 se stal profesorem anorganické chemie na univerzitě v Londýně během svého života se stal členem Petrohradské akademie věd a mnoha dalších vědeckých institucí v roce 1893 uveřejnil svůj způsob určování hmotnosti molekul kapaliny pomocí povrchového napětí v roce 1886 společně s J. Jensenem a A. Loskyerem pomocí spektrální analýzy zjistili výskyt helia na Slunci v roce 1895 nezávisle na Rayleighovi objevil argon a během následujících pěti let společně s M. Traversem v atmosféře další vzácné plyny – krypton, xenon a neon v roce 1910 sestrojil speciální mikrováhy, s jejichž pomocí se mu podařilo určit atomovou hmotnost radonu Nobelovu cenu získal v roce 1904 za objev vzácných plynů v atmosféře a za určení jejich místa v periodické soustavě prvků

Johann Friedrich Wilhelm Adolf von Baeyer

německý chemik a zakladatel německého chemického průmyslu barviv 31. 10. 1835 – 20. 8. 1917 narozen roku 1835 v rodině důstojníka a zeměměřiče ve svých dvanácti letech učinil svůj první objev – objevil novou podvojnou sůl mědi studium: – univerzita v Berlíně (matematika, fyzika a později chemie u W. R. Bunsena) na univerzitě v Berlíně se stal docentem dvanáct let působil jako učitel na průmyslovém ústavu pracoval na univerzitě ve Freiburku od roku 1875 pracoval jako profesor na univerzitě v Mnichově v letech 1878-1883 provedl úplnou syntézu indiga a určil jeho strukturu určil strukturu alizarinu, uskutečnil jeho syntézu a připravil první technickou výrobu přírodního barviva věnoval se výzkumu kondenzačních reakcí, kde proslul objevy kondenzace anhydridů a fenolů, studiu pyrolových a piridinových základů sloučenin ze skupiny kyseliny močové, výrobě maleinového a antracénového barviva (hlavně syntéze fluoresceinu, který společně se svým derivátem rhodaminem poskytl průmyslu nádherná barviva), syntéze terpinů atd. zasloužil se také o objev barbiturátů, které znamenaly pokrok v medicíně při aplikaci nitrožilní narkózy Nobelovu cenu získal v roce 1905 za své práce o organických barvivech a hydroaromatických sloučeninách

Henri Moissan

francouzský chemik 28. 9. 1852 – 12. 2. 1907 studium: – univerzita v Paříži své první vědecké práce začal psát již během svého působení v pařížském přírodovědném muzeu působil na vyšší farmaceutické škole v roce 1900 se stal profesorem chemie na pařížské Sorbonně od roku 1891 byl členem Francouzské akademie věd jeho první vědecká práce se zabývala problémem dýchání listů ve tmě od roku 1879 se věnoval výlučně chemii kovů a dosáhl výsledků, které mu přinesly celosvětové uznání v roce 1886 jako první připravil čistý fluor elektrolýzou fluoridu draselného, který byl rozpuštěn v bezvodém kapalném fluorovodíku v roce 1893 zkonstruoval elektrickou obloukovou pec, s jejíž pomocí získal nové poznatky z oblasti kovů a oxidů (získal v ní například karbidy vápníku, draslíku a dusíku, připravil v ní v čistém stavu molybden, wolfram a další kovy) od roku 1883 se zabýval umělou syntézou diamantu a s použitím uvedené pece provedl první pokus výroby umělých diamantů z uhlí při vysokém tlaku a částečné krystalizaci, kterým byl poprvé vědecky vysvětlen vznik diamantu Nobelovu cenu získal v roce 1906 za výzkum a izolaci fluoru a za konstrukci speciální elektrické pece pojmenované jeho jménem

Henri Moissan a jeho elektrická oblouková pec

Henri Moissan při výrobě diamantu

Eduard Buchner

německý biochemik 20. 5. 1860 – 3. 8. 1917 narodil se v rodině lékaře studium: – univerzita v Mnichově pracoval v laboratoři organické chemie později se stal profesorem na univerzitě v Kielu a na univerzitě v Tübingenu v roce 1898 se stal profesorem na zemědělské vysoké škole v Berlíně V roce 1897 zveřejnil výsledky svého dlouholetého výzkumu alkoholického kvašení bez kvasinkových buněk. Zjistil, že příčinou kvašení je neživá chemická látka – enzym zvaný 57káza. Tento první objevený enzym, který Buchner izoloval z kvasinek, vyvolává alkoholické kvašení cukrů i bez přítomnosti živých buněk. Objev se stal základem nového samostatného vědního oboru – biochemie. Nobelovu cenu získal v roce 1907 za biochemické výzkumy a objev bezbuňkového kvašení

Ernest Rutheford

anglický fyzik 30. 8. 1871 – 19. 10. 1937 narodil se v rodině farmáře na Novém Zélandu studium: – univerzita v novozélandském Christchurch (matematika a fyzika) po studiích odešel do Anglie a pod vedením J. J. Thomsona začal pracovat v laboratoři během svého života působil na mnoha univerzitách a byl členem různých akademií věd po celém světě v roce 1831 byl povýšen do šlechtického stavu s titulem „lodr Rutheford of Nelson“ na počátku své vědecké dráhy se věnoval elektromagnetismu a výbojům v plynu, poté se jeho pozornost zaměřila hlavně na výzkum radioaktivního záření a radioaktivity v roce 1900 objevil, že prvkem s nejvyšší aktivitou je radon (radioaktivní plyn vznikající při rozpadu radia). Společně se Soddym zkoumali jeho vlastnosti a objevili tak poprvé samovolnou přeměnu jednoho chemického prvku v druhý, která vedla později k teorii mechanismu radioaktivního rozpadu jeho pokusy vedly k důkazu o dělitelnosti atomu a na jejich základě v roce 1911 Rutheford přišel s novým planetárním modelem atomu. Podle tohoto modelu je atom každého prvku složen z kladně nabitého jádra, ve kterém je soustředěna téměř celá hmotnost atomu, a záporně nabitých elektronů obíhajících kolem jádra jako planety kolem Slunce v roce 1919 poprvé provedl uměle vyvolanou jadernou reakci (osvětlováním atomů dusíku částicemi α získal atomy kyslíku) Nobelovu cenu získal v roce 1908 za výzkum a práce v oblasti transmutace prvků a chemie radioaktivních látek

Wilhelm Ostwald

německý fyzikální chemik 2. 9. 1853 – 3. 4. 1932 narodil se v rodině lotyšského bednáře studium: – univerzita v Dorpatě (chemie) Jeho stěžejní práce se týkají teorie elektrolytické disociace, při které dochází ke vzniku iontů v roztocích rozpouštěním elektrolytů v rozpouštědle. Ostwald objevil souvislost mezi elektrickou vodivostí roztoků kyselin a stupněm jejich elektrolytické disociace. Je autorem tzv. Ostwaldova zřeďovacího zákona, který vyjadřuje vztah mezi stupněm disociace elektrolytu a jeho koncentrací. věnoval se problémům chemické kinetiky a katalýzy a v roce 1894 objevil mechanismus katalýzy, rozpracoval základy výroby kyseliny dusičné katalytickou oxidací amoniaku v posledních letech života se věnoval teoretickým a praktickým problémům barev a v této oblasti se stal jedním z nejvýznamnějších celosvětových odborníků byl jedním ze zakladatelů Mezinárodní společnosti chemiků a zasloužil se o vznik základů fyzikální chemie jako samostatné vědní disciplíny Nobelovu cenu získal v roce 1909 za své práce o katalýze, za výzkumy podmínek chemické rovnováhy a reakčních rychlostí

Otto Wallach

německý organický chemik 27. 3. 1847 – 26. 2. 1931 narodil se v rodině vysokého státního úředníka studium: – univerzita v Göttingenu – univerzita v Berlíně (žákem A. W. Hoffmanna) po ukončení studia pracoval na univerzitě v Berlíně a v Bonnu a několik let působil v továrně na výrobu anilínových barev v roce 1873 se stal docentem a v roce 1876 profesorem chemie na univerzitě v Bonnu věnoval se výzkumu chemické povahy přírodních vonných látek – éterických olejů (jsou směsí látek, které patří převážně do skupiny terpenů a získávají se izolací z rostlinného materiálu). Podařilo se mu vypracovat metody jejich extrakce a objevil i umělou cestu získávání terpenů. Wallach terpeny chemicky analyzoval a uspořádal je podle chemické struktury. Nobelovu cenu získal v roce 1910 za zásluhy o rozvoj organické chemie a za práce v oblasti alicyklických sloučenin

Marie Curie-Sklodowská

francouzská chemička polského původu 7. 11. 1867 – 4. 7. 1934 narodila se v rodině rodině gymnaziálního profesora matematiky a fyziky studium: – univerzita v Paříži* (fyzika, matematika) jako první žena se stala profesorkou na pařížské Sorbonně, jako první žena získala Nobelovu cenu Její první vědecká práce byla z oblasti magnetických vlastností kalených ocelí. Po Becquerelově objevu záření uranových solí zjistila, že toto záření je vlastností uranu a že jej vysílá i thorium – tento jev nazvala radioaktivitou a příslušné látky radioaktivními. za výzkumy radioaktivity získala roku 1903 společně s manželem Pierrem Curie a Henri Becquerelem Nobelovu cenu za fyziku v roce 1898 spolu s manželem Pierem objevila polonium a později radium, za což získala v roce 1911 Nobelovu cenu za chemii v roce 1903 prokázala existenci radia a určila jeho atomovou hmotnost v roce 1910 izolovala radium v kovovém stavu od roku 1914 byla ředitelkou Ústavu radia – pavilonu Curie, kde zdokonalila kvantitativní metodu radioaktivních měření vychovala celou řadu významných badatelů v nové vědní oblasti, kterou založila – radiochemii výzkum v oblasti radioaktivity byl jednou z příčin její smrti

* Ženy nesměly v Polsku studovat na univerzitě 61

Paul Sabatier

francouzský chemik 5. 11. 1854 – 14. 8. 1941 studium: – École normale v Paříži roku 1878 se stal asistentem známého francouzského chemika M. P. Berthelota v Paříži působil na univerzitě v Bordeaux a na univerzitě v Toulouse, kde se v roce 1884 stal profesorem chemie byl členem Francouzské akademie věd Nejvýznamnější jsou jeho práce v oblasti katalytické hydrogenace (tj. obohacování vodíkem) organických sloučenin za pomoci jemně rozptýlených práškových kovů, hlavně niklu jako katalyzátoru. Tato Sabatierova metoda katalytické hydrogenace se uplatnila hlavně při výrobě margarínu, která je založena na přeměně tekutých olejů obsahujících nenasycenou kyselinu olejovou, která se vázáním vodíku pomocí niklu jako katalyzátoru mění na nasycenou kyselinu stearovou v tuhé fázi. roku 1913 Sabatier publikoval dílo Katalýza v organické chemii, které patří mezi základní díla v oblasti organické katalýzy později rozpracoval i problémy dehydrogenace organických sloučenin pomocí niklu a jiných kovů a dehydratace pomocí kovů a oxidů Nobelovu cenu získal v roce 1912 za objev metody hydrogenace organických sloučenin za přítomnosti jemně rozptýlených kovů

Victor Grignard

francouzský organický chemik 6. 5. 1871 - 13. 12. 1935 studium: – univerzita v Lyonu (matematika, poté přestoupil na chemii) po ukončení studia se stal profesorem chemie na univerzitě v Lyonu, později působil na univerzitě v Besanconu a Nancy v roce 1926 se stal členem Francouzské akademie věd věnoval se výzkumu vytváření účinných vazeb hořčíku v organických sloučeninách objevil novou metodu syntetizování organických sloučenin pomocí organických sloučenin hořčíku Roku 1900 objevil, že reakcí kovového hořčíku s alkylhalogenidy nebo arylhalogenidy vznikají velmi reaktivní organokovové látky, které byly později pojmenovány Grignardovými činidly. Později se ukázalo, že tato činidla lze použít v organické syntéze, neboť velmi snadno reagují se všemi skupinami organických sloučenin, které nemají aktivní vodík. Na jeho počest byl pojmenován soubor metod syntézy organických sloučenin – Grignardovy reakce. věnoval se také studiu tuků, hydrokarbidů, alkoholů, glykolů, dusičnanů a kyselin, chemii terpenů a hliníkoarganických sloučenin, katalytické hydrogenaci při nízkém tlaku v letech 1915 – 1918 pracoval v chemii vojenských otravných látek Nobelovu cenu získal v roce 1912 za objev tzv. Grignardových činidel, kterými přispěl k rozvoji organické chemie

Alfred Werner

švýcarský chemik 12. 12. 1866 – 15. 11. 1919 studium: – technika v Curychu (technická chemie) po ukončení studia začal pracovat na technice v Curychu jako asistent a získal zde doktorát za svou práci o prostorovém uspořádání atomů v dusíkatých molekulách, v roce 1892 se zde stal docentem a v roce 1895 profesorem anorganické chemie roku 1894 publikoval své celoživotní dílo věnované problematice konstituce anorganických sloučenin – v tomto díle rozlišil hlavní a vedlejší valenci a vytvořil novou systematiku a nomenklaturu komplexních sloučenin jeho největší zásluhou v oboru anorganické chemie bylo zavedení poznatků stechiometrie založených a rozvíjených van´t Hoffem, přičemž vycházel z výzkumu uhlíkatých sloučenin Nobelovu cenu získal v roce 1913 za práce o vazbách atomů v anorganických sloučeninách

Theodore William Richards

americký chemik 31. 1. 1868 – 2. 4. 1928 narodil se v rodině malíře studium: – Harvardova univerzita v roce 1901 se stal profesorem a v roce 1903 vedoucím oddělení chemie na Harvardově univerzitě byl členem mnoha světových vědeckých společností a institucí téměř polovinu svého života strávil přesným určováním atomové hmotnosti chemických prvků (již ve svých dvaceti letech se pokoušel určit atomovou hmotnost kyslíku a mědi) v letech 1888–1923 vypracoval novou revoluční metodu na určování atomové hmotnosti prvků, pomocí které určil atomovou hmotnost 21 prvků roku 1902 experimentálně potvrdil přesnost Faradayova zákona, podle kterého množství látky vyloučené při elektrolýze je přímo úměrné chemickému ekvivalentu dané látky a množství elektrického náboje od roku 1905 se zabýval určováním měrného tepla a neutralizačního tepla, termochemickými konstantami látek zkoumal podvojné soli, elektrický odpor, tepelnou expanzi plynů v roce 1913 přišel s jedním z prvních důkazů existence izotopů poté, co zjistil, že olovo z uranové a thoriové rudy nemá stejnou atomovou hmotnost Nobelovu cenu získal v roce 1914 za přesné určení atomové hmotnosti velkého počtu prvků

Richard Martin Willstätter

německý organický chemik 13. 8. 1872 – 3. 8. 1942 studium: – univerzita v Mnichově (přírodní vědy) po studiích působil na Univerzitě v Mnichově jako soukromý docent, vedoucí oddělení organické chemie a mimořádný profesor v roce 1912 se stal profesorem na technice v Curychu v letech 1912–1915 byl ředitelem Chemického ústavu císaře Wilhelma v Berlíně a profesorem na zdejší univerzitě v roce 1939 na protest proti pronásledování Židů emigroval do Švýcarska zabýval se určováním struktury a syntézou rostlinných alkaloidů, hlavně atropinu a kokainu, zkoumal také chinony a jejich sloučeniny nejvýznamnější jsou jeho práce z oblasti rostlinných a živočišných barev – rozpracoval chemickou metodu zkoumání těchto barev a s jejich pomocí získal nové informace o chlorofylu zkoumal složení chlorofylu a jako první objevil, že základní složkou čistého chlorofylu je hořčík mimo chlorofylu zkoumal i jiná barviva, která jsou produkována např. krví, květy, natí a plody rostlin, objasnil složení modrého pigmentu – antokyaninu zkoumal enzymy a rozpracoval způsoby jejich získávání, vytvořil teorii dvousložkové podstaty enzymů, podle které se enzymy skládají z koloidního nositele a aktivní skupiny je označován za zakladatele rostlinné chemie Nobelovu cenu získal v roce 1915 za výzkum rostlinných barviv a zejména chlorofylu

Fritz Haber

německý fyzikální chemik 9. 12. 1868 – 29. 1. 1934 narodil se v rodině obchodníka studium: – univerzita v Heidelbergu – technika v Berlíně – technika v Curychu (chemická technologie) po studiích působil na Univerzitě v Mnichově jako soukromý docent, vedoucí oddělení organické chemie a mimořádný profesor v roce 1906 se stal soukromým docentem chemické technologie na technice v Karlsruhe a později profesorem fyzikální chemie a elektrochemie od roku 1911 byl ředitelem Ústavu císaře Wilhelma pro fyzikální chemii a elektrochemii po nástupu Hitlera k moci emigroval do Švýcarska, kde v roce 1934 zemřel věnoval se elektrochemii a v roce 1898 vyšlo jeho dílo Základy technické elektrochemie roku 1905 vyšla knižně jeho další práce Termodynamika plynů v technice zkoumal problémy tuhých elektrolytů, emisí elektronů, věnoval se problémům fyzikální a organické chemie Velký význam měly jeho práce o reakcích dusíku, které vyřešily problém rostoucí poptávky po amoniaku, kterou přírodní zdroje nestačily pokrýt. V roce 1904 totiž teoreticky prozkoumal reakci, při které vzniká amoniak z dusíku a vodíku při vysokých teplotách a tlacích. Vypracoval syntézu amoniaku společně s Boschem, který se zabýval problémem vysokotlakové nádoby na průmyslovou výrobu amoniaku přímou syntézou dusíku a vodíku ze vzduchu. Nobelovu cenu získal v roce 1918 za průmyslovou syntézu amoniaku z dusíku a vodíku

Walther Hermann Nernst

německý fyzik a fyzikální chemik 25. 7. 1864 – 18. 11. 1941 narodil se v rodině soudce studium: – univerzity v Curychu, Berlíně, Štýrském Hradci a Würzburku (fyzika, chemie a matematika) roku 1894 se stal profesorem teoretické fyziky na univerzitě v Berlíně jako nástupce L. Bolzmana od roku 1905 byl profesorem a vedoucím ústavu fyzikální chemie na univerzitě v Berlíně v roce 1921 se stal prezidentem Říšského ústavu technické fyziky v Charlottenburku zprvu studoval roztoky elektrolytů, přičemž navázal na Arrheniovu teorii elektrolytické disociace a teorii elektromotorické síly v galvanických článcích objevil rozdělovací zákon (Nernstův zákon), kterého se užívá ke zjištění, v jakém poměru se rozdělí látka ve dvou kapalinách, které se vzájemně nemíchají rozpracoval difúzní teorii kinetiky heterogenních chemických reakcí probíhajících na hranici fází v roce 1897 zkonstruoval zvláštní typ elektrické žárovky (Nernstova lampa) největší význam měly jeho práce v oblasti nízkých teplot – v roce 1906 formuloval třetí hlavní větu termodynamiky, podle které se entropie chemicky stejnorodého tělesa v blízkosti absolutní nuly blíží nulové hodnotě Nobelovu cenu získal v roce 1920 za své vědecké práce v termochemii

Frederick Soddy

anglický radiochemik 1877-1956 narodil se v rodině obchodníka studium: – University College ve Walesu – Merton College v Oxfordu po ukončení studia absolvoval dvouletý studijní pobyt na univerzitě v Montrealu, kde pracoval pod vedení E. Rutheforda po návratu z Montrealu pracoval jako asistent u W. Ramsaye na univerzitě v Londýně v letech 1904-1914 byl docentem fyzikální chemie na univerzitě v Glasgowě, na univerzitě v Aberdeenu a profesorem chemie na univerzitě v Oxfordu v roce 1910 se stal členem anglické akademie věd Royal Society v Londýně již během studijního pobytu v Montrealu zkoumal problémy radioaktivity a společně s E. Ruthefordem vytvořili teorii radioaktivního rozpadu, podle které je přirozená radioaktivita následkem samovolné přeměny prvků provázené vznikem záření, jehož zdrojem je atomové jádro spolu s Ruthefordem přišli s tvrzením, že radium neustále vysílá radioaktivní plyn – tzv. radiovou emanaci. Pomocí spektrální analýzy Soddy společně s W. Ramsayem zjistil, že tento radioaktivní plyn se mění na helium a tím dokázali přeměnu prvků při radioaktivním rozpadu. Tímto vyřešili problém manželů Curieových, kteří zjistili, že vzduch v okolí radia se stává radioaktivním. v roce 1910 Soddy objevil izotopii a v roce 1913 společně s A. S. Russelem a K. Fajansem zákon alfa a beta rozpadu Nobelovu cenu získal v roce 1921 za výzkum radioaktivních látek a izotopů

Francis William Aston

anglický fyzik 1. 9. 1877 – 20. 11. 1945 studium: – universita v Birminghamu v roce 1909 se stal docentem na univerzitě v Edgbanstonu několik let pracoval v Cavendishově laboratoři u J. J. Thompsona během první světové války pracoval u letectva a zkoumal povětrnostní účinky a účinky slunečního světla v roce 1921 se stal členem anglické akademie věd Royal Society v Londýně od roku 1919 rozvíjel hmotnostní spektroskopii a dokázal, že chemické prvky obsahují atomy nestejných hmotností – sestrojil hmotnostní spektrograf, ve kterém jsou svazky iontů odchylovány elektrickým a magnetickým polem, a podle této odchylky lze zjistit poměr velikosti náboje a jejich hmotnosti na základě svých pozorování hmotnostním spektrografem zjistil, že většina prvků je směsí izotopů v roce 1925 spektrograf zdokonalil a určil s jeho pomocí hmotnosti mnoha stabilních izotopů vědci pomocí jeho spektrografu objevili stovky dalších izotopů, což přispělo k rozšíření periodické soustavy chemických prvků Nobelovu cenu získal v roce 1922 za objev izotopů několika neradioaktivních prvků pomocí hmotnostního spektrografu a za objev tzv. zákona celých čísel

Fritz Pregl

rakouský chemik 3. 11. 1869 – 13. 12. 1930 narodil se v rodině bankovního úředníka studium: – universita ve Štýrském Hradci (University of Graz) v roce 1893 se stal doktorem medicíny ve Štýrském Hradci a stal se zde později i mimořádným profesorem v letech 1910–1913 se stal profesorem chemie na univerzitě v Insbrucku a pak profesorem fyziologie na univerzitě ve Štýrském Hradci jeho hlavní vědecké úspěchy spadají do oblasti lékařské chemie – nejprve zkoumal aminokyseliny, poté se zaměřil na analýzu organických látek a na fyziologické experimenty největší význam má jeho objev a vypracování metody kvantitativní mikroanalýzy organických látek – tato metoda, jejíž zásluhou je možné zpracovávat vzorky o hmotnosti několika miligramů a určit stopové množství látek ve zkoumaných vzorcích, poskytla biochemikům cennou pomůcku pro výzkum chemických vlastností vitamínů a hormonů a stala se jednou ze základních metod celé vědy ke svým výzkumům si sestrojil i potřebnou aparaturu, známou jako mikrováhy za první světové války vypracoval pomocí ponorného refraktometru metodu pro zdokonalování existence enzymů v minimálním množství séra Nobelovu cenu získal v roce 1923 za objev metody mikroanalýzy organických látek

Richard Adolf Zsigmondy

německý chemik 1. 4. 1865 – 24. 9. 1929 narodil se v rodině lékaře studium: – technika ve Vídni – univerzita v Mnichově (organická chemie) po ukončení studia se stal soukromým docentem na univerzitě v Berlíně od roku 1893 přednášel na univerzitě ve Štýrském Hradci v letech 1897-1900 pracoval ve sklárně v Jeně v roce 1907 se stal profesorem anorganické chemie na univerzitě v Göttingenu a později i ředitelem zdejšího ústavu anorganické chemie na počátku své vědecké dráhy se zabýval studiem duhových barev na skle a porcelánu, při kterém objevil, že zbytek organického roztoku po vypálení má různé zabarvení podle množství obsažených oxidů od roku 1898 se soustředil na rozpracování způsobu získávání koloidních roztoků a jejich ultrafiltrace a vypracoval se na celosvětově uznávaného odborníka v oblasti koloidní chemie roku 1903 společně s H. F. Siedentopfem zkonstruoval ultramikroskop a v roce 1922 vynalezl ultrafiltr – obě tyto pomůcky jsou důležité pro oddělování koloidů z roztoků a s jejich pomocí Zsigmondy předložil klasifikaci koloidních částeček podle jejich viditelnosti v ultramikroskopu a podle vzájemného působení s rozptýleným prostředím Nobelovu cenu získal v roce 1925 za důkaz heterogenní povahy koloidních roztoků a za jejich výzkum

Theodor Svedbeg

švédský fyzikální chemik 30. 8. 1884 – 25. 2. 1971 studium: – univerzita v Uppsale po ukončení studia se stal na univerzitě v Uppsale nejprve asistentem, v roce 1900 docentem chemie a po absolvování studijní cesty v Německu, Holandsku a Francii se na univerzitě v Uppsale stal vedoucím katedry fyzikální chemie a v roce 1912 profesorem fyzikální chemie během života se stal členem mnoha akademií věd a vědeckých institucí na začátku své vědecké dráhy se zabýval získáváním koloidních soustav, zejména hydrosolů kovů rozptýlených elektrickou jiskrou při kolísajícím napětí experimentálně potvrdil správnost Einsteinovy a Smoluchowského teorie, Brownova pohybu a také experimentálně prověřil Smoluchowského teorii fluktuace, což mělo veliký význam pro důkaz existence molekul a pro vznik představ o rychlosti a mechanismu chemických reakcí zkoumal optické vlastnosti koloidních roztoků, studoval problémy elektroforézy, rozpracoval ultramikroskopickou metodu pozorování koloidních částic, objevil metodu ultracentrifugace a zkonstruoval ultracentrifugu, s jejíž pomocí odděloval molekuly bílkovin a polymerů převážnou část života se věnoval studiu disperzních soustav, což jsou soustavy tvořené částečkami rozptýlenými v disperzním prostředí (plyn, kapalina, tuhá fáze), a jeho práce mají obrovský význam pro oblast bílkovin a polymerů Nobelovu cenu získal v roce 1926 za práce v oblasti disperzních soustav

Heinrich Otto Wieland

německý chemik 4. 7. 1877 – 5. 8. 1957 studium: – univerzita v Berlíně a v Mnichově v roce 1904 se stal na univerzitě v Mnichově soukromým docentem a v roce 1909 mimořádným profesorem v letech 1921–1925 byl profesorem na univerzitě ve Freiburku byl ředitelem oddělení organické chemie Ústavu císaře Wilhelma v Berlíně ve své vědecké práci se zaměřil na výzkum konstituce steroidů, na teorii dehydrogenace (tj. odštěpování vodíku), na oxidační a redukční procesy, na výzkum dusíku a žlučových kyselin a na chemický výzkum přírodních látek – alkaloidů, šípových jedů a jedů ropuch, barvu motýlů mezi jeho nejvýznamnější úspěchy patří studium žlučových kyselin, které se tvoří v játrech z cholesterolu a jsou vylučovány žlučí – jeho poznatky o žlučových kyselinách se staly základem chemie pohlavních hormonů a společně s A. Butenendtem a A. Windausem se podílel na získávání ucelených poznatků o izolaci a syntetické výrobě pohlavních hormonů svým výzkumem žlučových kyselin přispěl k objevu světoznámého léku proti revmatickým nemocím – kortizonu společně s A. Windausem synteticky vyrobil antirachitický vitamín D, který vrátil zdraví mnoha lidem Nobelovu cenu získal v roce 1927 za objasnění struktury žlučových kyselin a cholesterolu

Adolf Otto Reinhold Windaus

německý chemik a lékař 25. 12. 1876 – 9. 7. 1959 studium: – medicína a lékařská chemie u E. H. Fischera – soukromá škola (získal poznatky z analytické a experimentální chemie) v roce 1901 se stal docentem na univerzitě ve Freiburku a v roce 1905 profesorem na univerzitě v Insbrucku po svém příchodu na univerzitu v Göttingenu v roce 1815 se zde stal ředitelem ústavu obecné chemie věnoval se výzkumu sterolů, které patří do skupiny látek majících obrovský význam pro lékařskou chemii a pro léčení nemocí – zjistil příbuznost mezi cholesterolem a žlučovou kyselinou a tento poznatek byl základem jeho výzkumu v oblasti vitamínů zjistil, že se ergosterol mění po ozáření ultrafialovými paprsky na vitamin D, což byl velmi důležitý objev, neboť se později ukázalo, že ozařováním kůže horským sluncem (umělý zdroj ultrafialového záření) vzniká v kůži vitamin D byl první, komu se podařilo objasnit strukturu vitaminu D a později se mu podařilo tento vitamin vyrobit i uměle cenné jsou jeho poznatky o vitaminech B1, B2 a B3 Nobelovu cenu získal v roce 1928 za výzkum struktury sterolů a jejich vztahu k vitamínům

Hans Karl August Simon von Euler-Chelpin

švédský biochemik 15. 2. 1873 – 6. 11. 1964 narodil se v rodině důstojníka studium: – univerzita v Mnichově – univerzita v Würzburku – univerzita v Ulmu – univerzity v Göttingenu, Berlíně a Würzburku u E. Fischera, Warburga, M. Plancka, W. Nernsta pracoval jako asistent v laboratoři u S. Arrhenia na univerzitě ve Stockholmu, u E. Buchnera v Berlíně a Ústavu L. Pasteura v Paříži v roce 1906 se stal profesorem obecné a organické chemie na univerzitě ve Stockholmu těžištěm jeho vědecké práce bylo studium problémů biochemie a fermentační chemie, ve kterém vycházel z prací L. Pasteura, J. Liebiga a E. Buchnera jeho první práce byly zaměřeny na výzkumy v oblasti kvalitativní chemické analýzy a chemie rostlin, přičemž velké úsilí vynaložil na výzkum kvašení cukru a funkce enzymů při tomto procesu, zkoumal sacharázu a katalázu, ve svém ústavu se specializoval na studium fosforylace a prvních stupňů kvašení společně s A. Hardenem přispěl k poznatkům o koenzymech, které vyvolávají katalytický účinek Nobelovu cenu získal v roce 1929 společně s A. Hardenem za výzkum v oblasti kvašení cukru a působení enzymů při tomto procesu

Sir Arthur Harden

anglický biochemik 12. 10. 1865 – 17. 6. 1940 studium: – univerzita v Manchesteru – univerzita v Erlagen (pod vedením O. Fischera) od roku 1897 pracoval v nově zřízeném Britském ústavu preventivního lékařství – Listerově ústavu v Londýně byl profesorem na univerzitě v Londýně zabýval se výzkumem účinků světla na směs oxidu a chloru, v Listerově ústavu studoval chemické působení bakterií těžištěm jeho práce, ve které navázal na práce L. Pasteura, J. Liebiga a E. Buchnera, byla od roku 1903 oblast kvašení cukru, kde zkoumal alkoholické enzymy a jejich funkci v procesu kvašení cukru Jeho práce přispěly k vysvětlení účinků enzymů a postupně se ukázalo, že jedna molekula enzymu může aktivovat i milion jiných molekul za sekundu, ke kvašení cukru je však potřebné malé množství nebílkovinných složek tzv. koenzymů. První z těchto koenzymů – kozymázu – objevil Harden v roce 1906 a vnesl tak nové světlo do fermentačních procesů. jeho vědecké práce byly velkým přínosem pro poznání procesů kvašení aktivního droždí, proměny cukru v rostlinných a živočišných organismech, tvorby kostí z fosfátů a dalších chemických procesů, které souvisí s činností enzymů Nobelovu cenu získal v roce 1929 společně s K. H. A. S. Euler-Chelpinem za výzkum v oblasti kvašení cukru a působení enzymů při tomto procesu

Hans Fischer

německý organický chemik 27. 7. 1881 – 31. 3. 1945 studium: – univerzita ve Stuttgartu (medicína) – univerzita ve Wiesbadenu (medicína) – univerzita v Lausanne (medicína) – univerzita v Marburku (medicína) po ukončení studia pracoval na klinikách v Mnichově a Berlíně v roce 1916 se stal profesorem lékařské chemie na univerzitě v Insbrucku v roce 1918 se stal profesorem lékařské chemie na univerzitě ve Vídni v roce 1921 se stal nástupcem H. Wielanda na postu profesora organické chemie na technice v Mnichově jeho základní práce se týkaly chemie pyrolu a jeho derivátů (pozornost věnoval studiu pyrolových pigmentů, které tvoří součást krve a žluči jako jejich barviva a jsou i v zelených částech rostlin jako součást chlorofylu) roku 1929 provedl syntézu heminu a upřesnil jeho strukturní vzorec v roce 1931 provedl syntézu bilirubinu a určil strukturní vzorec chlorofylu „a“ a chlorofylu „b“ v roce 1920 mělo obrovský význam jeho studium rozpadu heminu, bilirubinu, chlorofylu a syntéza chlorynů všechny jeho práce přispěly k syntetické výrobě přírodních pyrolových barviv jeho zásluhou se podařilo uspořádat jednotlivé druhy chlorofylu Nobelovu cenu získal v roce 1930 za práce o strukturální stavbě krevních a rostlinných barviv a za syntézu heminu

Carl Bosch

německý chemik 27. 8. 1874 – 26. 4. 1940 studium: – univerzita v Berlíně (strojírenství a hutnictví) – univerzita v Lipsku (chemie) od roku 1899 pracoval v továrně na výrobu anilínu a sody v Ludwigshafenu později se stal profesorem fyzikální chemie na univerzitě Heidelbergu ve svých pracích se věnoval kovovým kyanidům a nitridům v roce 1907 začal zkoumat vlastnosti a možnosti přípravy kyanidu barnatého Jeho nejvýznamnější práce spadají do oblasti využití vysokých tlaků v chemickém průmyslu. Společně s F. Bergiusem objevili a rozvinuli chemické vysokotlakové metody, které našli uplatnění v různých oblastech chemického průmyslu. Počátkem 20. století se začal zabývat vysokotlakovou syntézou čpavku a začal připravovat velkoprůmyslovou metodu výroby čpavku ze vzdušného dusíku a vodíku, která byla na jejich počest pojmenována Haberovou-Boschovou metodou. Boschovi se podařilo nákladné Haberovy katalyzátory nahradit katalyzátory levnými a snadno dostupnými. Společně se svými spolupracovníky objevil katalyzátor ze směsi železa, hlíny a draslíku, který splnil všechny vysokotlaké a vysokoteplotní požadavky. pracoval na metodě výroby benzínu hydrogenací uhlí působením vysokých tlaků Nobelovu cenu získal v roce 1931 společně s F. Bergiusem za vynález a rozvoj vysokotlaké metody v chemii

Friedrich Bergius

německý fyzikální chemik, teolog a průmyslník 11. 10. 1884 – 30. 3. 1949 narodil se v rodině majitele chemické továrny (otec byl jedním z prvních, kdo vyrobil chemicky čistý hliník) studium: – univerzita ve Vratislavi pracoval v různých podnicích v Lipsku, Berlíně a Karlsruhe roku 1911 se stal docentem na technice v Hannoveru byl ředitelem známého chemického kombinátu I. G. Farben v Ludwigshafenu a později ředitelem továrny na výrobu anilinu a sody v Badenu jeho počáteční výzkumy byly zaměřeny na otázky chemické rovnováhy při reakcích plynů a na syntézu amoniaku jeho práce byla ovlivněna především pracemi F. Habera a C. Bosche od roku 1908 se zabýval hydrogenací organických látek pod vysokým tlakem v roce 1913 objevil hydrogenační účinek vodíku na uhlí a těžké oleje při vysokém tlaku – tyto výzkumy jej přivedly až k rozpracování metody syntetické výroby kapalných uhlovodíků z uhlí a k metodě syntetické výroby benzínu – tento proces byl na jeho počest pojmenován berginizace společně s C. Boschem získal celosvětové uznání za objev a rozpracování vysokotlakové nádoby, neboť svým objevem ovlivnili vývoj průmyslové chemie Nobelovu cenu získal v roce 1931 společně s C. Boschem za vynález a rozvoj vysokotlaké metody v chemii

Irving Langmuir

americký fyzik, chemik a elektrochemik 31. 1. 1881 – 16. 8. 1957 studium: – různé vysoké školy v USA – Columbijská univerzita (v roce 1903 získal diplom báňského inženýra) – univerzita v Göttingenu (fyzikální chemie u W. Nernsta) po návratu do USA v roce 1906 se stal profesorem chemie v Stevensonově technologickém ústavu v Hobokenu stal se ředitelem výzkumné laboratoře General Electricity Company v Schenectady věnoval se problémům nízkých tlaků v chemii, fyzice a technice, ale mimo toho se zabýval molekulovým mechanismem chemických a fyzikálních povrchových jevů (jsou to fyzikální, chemické a elektrické procesy, které probíhají na mezifázovém rozhraní a Langmuir získal základní poznatky o vlastnostech adsorpčních polí na povrchu) objevil povahu elektrických výbojů ve vysokém vakuu a v plynech při nízkém tlaku známý je jeho jev, při kterém se plyny v kontaktu se žhavícím kovovým povrchem mění na ionty vysvětlil tepelnou ztrátu při rovném povrchu, jeho poznatky umožnily zkonstruovat žárovku plněnou plynem, rozpracoval proces sváření kovů s vysokým bodem tavení pomocí plamene jednoatomového vodíku (tzv. Langmuirova plamene), objevil kenotron a tynatron Nobelovu cenu získal v roce 1932 za výzkumy a objevy v oblasti chemie povrchu

Harold Clayton Urey

americký chemik 29. 4. 1893 – 5. 1. 1981 narodil se v rodině anglikánského faráře studium – univerzita v Montaně (získal akademický titul ze zoologie) během 1. světové války pracoval v chemickém průmyslu ve Philadelphii po válce se stal asistentem na univerzitě v Montaně roku 1921 přešel na Kalifornskou univerzitu, kde začal pracovat na doktorské disertaci věnované problému entropie dvouatomových plynů v roce 1923 se stal členem Americko-skandinávské nadace a rok pracoval v Kodani u N. Bohra v ústavu teoretické fyziky roku 1934 se stal řádným profesorem chemie na Columbijské univerzitě v New Yorku středem pozornosti jeho práce byla oblast fyzikální chemie, a to především problémy kinetiky chemických reakcí, absorpčního spektra, Ramanova jevu, Ramanova spektra atd. v roce 1931 objevil metodu koncentrace určitého izotopu vodíku a po dalších výzkumech se mu frakční destilací tekutého vodíku podařilo v prosinci roku 1931 objevit těžký vodík (deuterium), jehož existenci teoreticky předpokládal už Heisenberg ve spolupráci s Washburnem objevil elektrolytickou metodu separace izotopů vodíku – lehkého od těžkého Nobelovu cenu získal v roce 1934 za objev těžkého vodíku:

Jean Frédéric Joliot-Curie

francouzský chemik 19. 3. 1900 – 14. 8. 1958 studium: – univerzita v Paříži po ukončení studia pracoval v továrně na výrobu oceli v Lucembursku roku 1925 byl přijat do pařížského Ústavu pro radium, který vedla M. Curie, a v roce 1930 zde obhájil disertaci věnovanou elektrochemickým vlastnostem radioaktivních a stabilních prvků ve zředěných roztocích v roce 1935 se stal profesorem na Sorbonně v roce 1943 se stal členem Francouzské akademie věd po druhé světové válce se stal ředitelem Ústředí vědeckých výzkumů v roce 1946 byl pověřen vedením Vysokého komisariátu atomové energie v letech 1946–1957 byl předsedou Světové federace vědeckých pracovníků v roce 1926 se oženil s Irene Curieovou, dcerou M. Curie, a od roku 1928 společně systematicky studovali jaderné reakce, které probíhaly při ostřelování jader lehkých prvků paprsky alfa emitovanými poloniem – společně zkoumali neutronové záření a zaměřili se na studium jaderných reakcí, při kterých se ostřelováním alfa částicemi uvolňují z jádra protony a neutrony nebo pozitrony v roce 1934 manželé Curieovi společně objevili umělou radioaktivitu, která měla obrovský význam pro další vývoj fyziky – ukázali, že při umělých přeměnách vznikají nejprve prvky nestabilní, a ty se teprve dalším rozpadem mění na prvky stabilní Nobelovu cenu získal v roce 1935 společně s I. Joliot-Curieovou za společné práce na syntéze nových radioaktivních prvků

Irène Joliot-Curieová

francouzská chemička 12. 9. 1897 – 17. 3. 1956 narodila se jako dcera Pierra a Marie Curierových, kteří získali Nobelovu cenu za fyziku v roce 1903 a Marie Nobelovu cen za chemii v roce 1911 studium: – Sorbonna (chemie a matematika) – hlavním „učitelem“ byla její matka, která ji již v dětství zasvětila do fyziky po ukončení studia nastoupila jako asistentka u své matky v Ústavu pro radium, po její smrti se stala ředitelkou ústavu a později vedoucí katedry fyziky na univerzitě v Paříži v roce 1926 uzavřela sňatek s Frédéricem Joliotem a od té doby na většině vědeckých problémů pracovali společně a podepisovali své práce společným jménem Joliot-Curie od roku 1928 společně se svým manželem systematicky studovala jaderné reakce probíhající při ostřelování jader lehkých prvků paprsky alfa a v roce 1934 objevili umělou radioaktivitu společně se svým manželem předpověděli, že radioizotopy lze získat i uměle, jestliže se místo částice α použije jiné částice objevila neptuniovou radioaktivní řadu chemických prvků v roce 1939 společně s jugoslávským fyzikem P. Savičem zjistila, že při ostřelování jádra uranu se toto jádro štěpí na další dvě jádra a celý proces je provázen uvolňováním nových neutronů – řešením problémů uvolňování energie z atomového jádra se dostali ke stavbě prvního francouzského jaderného reaktoru, se kterou se začalo po okupaci Francie až v roce 1947 Nobelovu cenu získala v roce 1935 společně s F. Joliot-Curiem za společné práce na syntéze nových radioaktivních prvků

Peter Josephus Wilhelmus Debye

holandský teoretický fyzik 24. 3. 1884 – 2.11. 1966 studium: – technika v Cáchách (elektrotechnika) – univerzita v Mnichově (doktorát) na technice v Cáchách se stal po ukončení studia asistentem technické mechaniky stal se profesorem teoretické fyziky na univerzitě v Curychu a v roce 1912 na univerzitě v Utrechtu v roce 1914 se stal ředitelem ústavu obecné fyziky na univerzitě v Gottingenu v roce 1927 se stal profesorem na univerzitě v Lipsku a v roce 1935 na univerzitě v Berlíně v roce 1939 emigroval do USA, byl členem mnoha akademií věd zkoumal difrakci světla, vypracoval teorii měrných tepel krystalů, rozvinul teorii tepelné vodivosti dielektrických krystalů, ve které se tepelná vodivost chápe jako proces šíření ultrazvukových vln známá je jeho dipólová teorie Debyova dielektrika, která objasňuje anomální disperzi v elektrickém spektru rozpracoval teorii a interferenční metodu rentgenových paprsků v krystalickém prášku a kapalinách (tzv. metoda Debye-Scherrerova), která našla uplatnění při zkoumání struktury látek roku 1910 dospěl k vyzařovacímu zákonu jednodušeji než Planck v roce 1911 zdokonalil představu o poklesu měrného tepla v roce 1912 ukázal, že Langevinovu teorii magnetismu lze uplatnit přímo na tepelnou závislost elektrické susceptibility takových kapalin a plynů, jejichž molekuly mají konstantní elektrický moment Nobelovu cenu získal v roce 1936 za studium dipólových momentů a rozptylu elektronů a rentgenova záření v plynech

Paul Karrer

švýcarský chemik 21. 4. 1889 – 5. 6. 1971 studium: – univerzita v Curychu (chemii) v roce 1918 se stal profesorem organické chemie na univerzitě v Curychu v roce 1919 se stal vedoucím katedry jako nástupce profesora Wernera na počátku své vědecké dráhy se věnoval studiu organických sloučenin arzénu, což jej přivedlo ke spolupráci s Ehrlichem, jejímž výsledkem byly práce o organických arzénových preparátech a jejich použití v terapii, kde našel uplatnění především salvarsan při léčení pohlavních chorob věnoval se studiu sacharidů, polysacharidů, stereochemii aminokyselin, alkaloidů, objevil enzymatický rozklad sloučenin chitinu, ligninu a celulózy; následovaly práce o glykosidech, lecitinech, tříslovinách a jejich seskupení po roce 1926 se zaměřil na výzkum rostlinných barviv, objevil antokyany, prozkoumal i další rostlinná barviva a zjistil údaje o struktuře jejich molekul, o rozdělení elektronů na atomy v molekule navázal na výzkumy Euler-Chelpina a podařilo se mu izolovat vitamín A, určit jeho konstitucionální vztahy ke karotenu a bez významu nezůstaly ani jeho výzkumy vitamínů C a B2

Nobelovu cenu získal v roce 1937 za výzkumy karotenoidů, flavinů a vitamínů A a B2

Sir Walter Norman Haworth

anglický chemik 19. 3. 1883 - 19. 3. 1950 studium: – univerzita v Manchesteru – univerzita v Göttingenu celý život působil na univerzitě v Birminghamu, kde se stal profesorem chemie celá jeho vědecká činnost byla zaměřena na výzkum organických sloučenin, na oblast chemie terpenů a hlavně uhlovodíků, přičemž největší pozornost věnoval jednoduchým cukrům, monosacharidům a oligosacharidům, které obsahují dvě až deset vzájemně glykozidicky vázaných molekul monosacharidů prozkoumal konstituci syrového cukru, mléčného cukru, opravil strukturní vzorec glukózy, fruktózy, galaktózy zkoumal složení celulózy, škrobu a inzulínu jsou známy jeho cyklické vzorce, podle kterých jsou monosacharidy odvozeny od pyranu nebo furanu k jeho nejvýznamnějším výzkumům patří výzkum struktury molekul, způsobů vzájemného působení atomů v molekule, charakteru a prostorového uspořádání vazeb, výzkum kyseliny askorbové a její syntéza na jeho poznatky o vitamínu C (kyselina askorbová) navázal Reichstein, který navrhl syntetickou výrobu vitamínu C a vyřešil tak definitivně problém skorbutu a jeho léčení vitamín C byl prvním chemicky určeným vitamínem a jeho výroba se stala počátkem nové etapy vedoucí k zabezpečení zdravého života Nobelovu cenu získal v roce 1937 za práce o uhlovodících a vitamínu C

Richard Kuhn

německý chemik rakouského původu 3. 12.1900 – 1. 8. 1967 studium: – univerzita v Mnichově (chemie, u R.M. Willstattera) roku 1926 se stal docentem a později profesorem všeobecné analytické chemie na univerzitě v Curychu od roku 1928 byl profesorem na univerzitě Heidelbergu a ředitelem zdejšího chemického oddělení Ústavu císaře Wilhelma pro lékařský výzkum na příkaz nacistické německé vlády nesměl převzít peněžitou odměnu spojenou s Nobelovou cenou a také diplom a zlatou medaili převzal později během působení na univerzitě v Curychu začal zkoumat uspořádání atomů v polyénech (tzv. konjugované dvojité vazby) – nejprve určil konstituci polyénových barviv z rostlinného materiálu a provedl syntézu okolo 300 látek z této skupiny, aby zjistil obecné vztahy mezi chemickou vazbou těchto nenasycených uhlovodíků a mezi jejich optickými, magnetickými a dielektrickými vlastnostmi nejvýznamnějších výsledků dosáhl ve výzkumu karotenoidů, přičemž navázal na práce P. Karrera – pomocí polarizovaného světla objevil provitamín karotenu v mrkvi a zjistil fyziologický a biologický význam karotenu jako růstového faktoru ve spolupráci s Szent-Gyorgyim pracoval také na výzkumu vitamínu B2 (riboflavinu) a objasnil jeho chemickou strukturu roku 1939 izoloval vitamín B6 Nobelovu cenu získal v roce 1938 za práce o karotenoidech a vitamínech

Adolf Friedrich Johann Butenandt

německý biochemik 24. 3. 1903 – 1995 studium: – univerzita v Marburku (chemie a biologie) – univerzita v Göttingenu (u A. Windause) roku 1933 se stal profesorem na technice v Gdaňsku v roce 1936 se stal profesorem na univerzitě v Berlíně a ředitelem Biochemického ústavu císaře Wilhelma byl nacistickou vládou donucen odmítnout Nobelovu cenu, kterou tak mohl přijmout až po zániku třetí říše v roce 1928 jako žák profesora A. Windause izoloval ženský pohlavní hormon (tzv. folikulární hormon) v čisté krystalické formě a v krátké době se mu podařilo také v krystalické formě izolovat mužský pohlavní hormon (androsteron) z velkého množství moči zjistil chemické složení folikulárního hormonu a vypracoval návod k jeho umělé syntéze a výrobě v roce 1932 objevil folikulární hormony estran a estriol a určil jejich strukturu v roce 1934 se svými spolupracovníky izoloval ze žlutého tělíska vaječníků vepřového dobytka krystalický hormon žlutého tělíska zvaný progesteron díky jeho objevu sterolů a díky jeho poznatkům o izolaci a syntéze pohlavních hormonů se jejich výroba stala jednoduchou záležitostí farmaceutických závodů a došlo k jejich použití jako léků v nejširším měřítku Nobelovu cenu získal v roce 1939 za práce o pohlavních hormonech

Leopold Stephen Růžička

švýcarský chemik jugoslávského původu 13. 9. 1887 – 26. 9. 1976 narodil se v české rodině studium: – technika v Karlsruhe v letech 1918–1925 působil na univerzitě v Curychu a rok pracoval v továrně na výrobu voňavek v Ženevě v letech 1926–1929 byl profesorem organické chemie v Utrechtu po návratu do Curychu se stal profesorem na technice a ředitelem zdejšího ústavu organické chemie v roce 1911 se pod vedením profesora Staudingera věnoval izolaci a určování konstituce fyziologicky účinné látky z květu chryzantémy, která je známá jako dalmatský prostředek proti hmyzu vypracoval se na odborníka v oblasti analýzy a syntézy přírodních organických látek, a to především terpenů a látek, jejichž kostru tvoří uhlík (karoten, mentol, kafr atd.) zkoumal alicyklické sloučeniny, vyšší terpeny, látky podobné chininu a provedl úplnou syntézu fenchonu a linaloolu později se začal věnovat studiu pohlavních hormonů, a to zejména souvislostem mezi jejich působením a konstitucí v letech 1934–1935 uskutečnil svou první syntézu mužských pohlavních hormonů androsteronu a testosteronu věnoval se také aromatickým sloučeninám a při jejich studiu objevil mnohočlánkový uhlíkový kruh a lakton Nobelovu cenu získal v roce 1939 za práce o polyetylénech a vyšších terpenech

Josef György Hevesy

maďarský chemik 1. 8. 1885 – 5. 7. 1966 studium: – univerzita v Budapešti – technika v Berlíně – univerzita v Freiburku působil jako asistent na technice v Curychu pracoval u F. Habera na syntéze čpavku, u E. Rutheforda v Manchesteru a ve vídeňském ústavu pro radium v roce 1918 se stal profesorem na univerzitě ve Freiburku v roce 1930 se stal profesorem na Cornellově univerzitě v Ithace od roku 1943 pracoval ve výzkumném ústavu organické chemie na univerzitě ve Stockholmu během první světové války se u známého anglického fyzika H. Moseleye účastnil přesného zařazení vzácných zemin do periodické soustavy prvků a v této práci pokračoval i po Moseleyově smrti během svého působení v Kodani v ústavu teoretické fyziky společně s holandských chemikem D. Costerem objevil nový chemický prvek s protonovým číslem 72, který pojmenovali hafnium studoval chemické reakce roztavených solí a problémy elektrochemie radioaktivních prvků ve vídeňském ústavu pro radium poprvé použil radioaktivních izotopů jako indikátorů atomů olova v organických a anorganických sloučeninách – tyto výzkumy jej vedly až k rozpracování metody označených atomů, pomocí které Hevesy dosáhl pozoruhodných výsledků při studiu důležitých životních procesů Nobelovu cenu získal v roce 1943 za práce o použití radioaktivních izotopů při výzkumu chemických procesů

Otto Hahn

německý chemik 8. 3. 1879 – 28. 7. 1968 studium: – univerzita v Marburku – technika v Mnichově (doktorát z organické chemie) v roce 1904 pracoval v laboratoři u W. Ramsaye v Londýně v roce 1905 pracoval u E. Rutheforda v Kanadě v roce 1906 pracoval u E. H. Fischera v Berlíně v roce 1912 nastoupil do nově založeného Ústavu císaře Wilhelma v Berlíně, oddělení chemie, který také v letech 1928–1944 vedl v roce 1944 se společně s dalšími německými fyziky dostal do anglické internace, a tak Nobelovu cenu převzal až v roce 1946 po druhé světové válce se podílel na vybudování společnosti Maxe Plancka a v letech 1946–1960 byl jejím prezidentem na počátku své kariéry se věnoval otázkám radioaktivity v roce 1904 objevil radiothorium, v roce 1907 mezothorium I a II, v roce 1917 společně s Meitnerovou protaktinium jeho největším úspěchem byl objev štěpení atomového jádra uranu v roce 1938, který se stal počátkem cesty vedoucí k uvolnění jaderné energie – společně se svým asistentem Strassmannem ostřeloval uran neutrony a zjistil, že se uran rozpadá na prvky ze střední části periodické soustavy celý život odmítal zneužití svého objevu pro vojenské účely a v roce 1957 vydal společně s dalšími osmnácti německými atomovými fyziky prohlášení (tzv. Göttingenský manifest), ve kterém se tito vědci odmítali účastnit výroby a zkoušení atomových zbraní Nobelovu cenu získal v roce 1944 za objev štěpení těžkých atomových jader

Artturi Ilmari Virtanen

finský biochemik 15. 1. 1895 – 11. 11. 1973 studium: – univerzity v Helsinkách, v Curychu a v Münsteru (chemie, zoologie, botanika, biochemie a bakteriologie) byl profesorem biochemie na univerzitě v Helsinkách, kde byl pro něj v roce 1931 vybudován výzkumný ústav na počátku své vědecké dráhy se zabýval problémy fyzikální chemie a chemie koloidů, později přešel ke studiu enzymů, vitamínů, syntézy aminokyselin, růstových hormonů a účinnosti bakterií v rostlinách a půdě Nejvýznamnějších úspěchů dosáhl v biochemickém výzkumu v oblasti agrochemie – neuspokojivý stav výživy dobytka ve Finsku způsobený nedostatkem dusíkatých sloučenin v půdě vedl jeho vědeckou práci dvěma směry. Za prvé se rozhodl prozkoumat rostlinné látky bohaté na bílkoviny a ta druhé hledal metodu skladování krmiva pro dobytek, aby ztráty bílkovin a vitamínů ve výživě byly co nejmenší. Druhý směr Virtanen úspěšně zakončil objevem nové metody konzervování zeleného krmiva silážováním. Tato metoda pojmenovaná na počest autora „AIV“ (podle iniciál jeho jména) tkví v tom, že se krmivo uložené na siláž polévá zředěnou kyselinou chlorovodíkovou s malým množstvím kyseliny sírové, což podporuje dýchání rostlinných buněk v krmivu. Nobelovu cenu získal v roce 1945 za výzkumy v oblasti zemědělské a potravinářské chemie, zejména za způsob uchovávání krmiv

James Batcheller Summer

americký biochemik 19. 11. 1887 – 12. 8. 1955 studium: – Harvardova univerzita (chemie, fyziologie, biochemie) byl asistentem na univerzitě v západní Kanadě v roce 1914 se stal profesorem biochemie na lékařské fakultě Cornellovy univerzity v Ithace během svých dvou studijních pobytů ve Švédsku pracoval na univerzitě ve Stockholmu u H. Eulera-Chelpina a na univerzitě v Uppsale u T. Svedberga všechna jeho vědecká práce je zaměřena na výzkum enzymů v roce 1926 objevil mimořádně jednoduchou metodu izolace enzymu ureázy v čisté krystalické formě – tento enzym, který je velmi rozšířený v rostlinách a mikroorganismech, má vlastnost chemicky rozkládat močovinu zkoumal mouku ze semen rostliny, která je v Americe známa pod názvem námořnický bob – tuto mouku smíchal s acetonem, suspenzi potom filtroval a chladil v ledničce, po 24 hodinách našel v roztoku krystalky, které oddělil v odstředivce a podrobným výzkumem zjistil, že krystalky ureázy byly asi sedmsetkrát chemicky aktivnější než mouka z námořnického bobu analýzou krystalů ureázy zjistil, že svým chemickým složením patří mezi bílkoviny společně s T. Svedbergem určil molekulovou hmotnost ureázy a jiných bílkovin Nobelovu cenu získal v roce 1946 za objev krystalizační schopnosti enzymů

John Howard Northrop

americký biochemik 5. 7. 1891 – 27. 5. 1987 narodil se v rodině profesora zoologie studium: – Columbijská univerzita v New Yorku po ukončení studia pracoval v Rockefellerově ústavu pro lékařský výzkum v Princestonu, kde se později stal vedoucím oddělení a profesorem bakteriologie začátkem své vědecké dráhy se zabýval fermentačními procesy v roce 1918 podrobně prozkoumal proces fermentace spojený s čištěním surového acetonu, ze kterého se tímto způsobem vyrábí čistý aceton soustředil se na výzkum chemické struktury a vlastností enzymů, virů, bílkovin, antitoxinů aglutinaci bakterií velkou pozornost věnoval přípravě enzymů a bílkovin v čisté krystalické formě, při těchto pracích s ním spolupracoval také W. Stanley roku 1930 jako první připravil v čisté krystalické formě pepsin, který je důležitý pro trávení bílkovin, a trypsin, enzym ze šťávy žlázy slinivky břišní v roce 1934 společně se Stanleym důkladně prozkoumal enzymy ze skupiny proteáz, které rozkládají bílkoviny, a tím přispěl k prohloubení poznatků o metabolismu bílkovin v krystalické formě připravil také antitoxin záškrtu publikoval celou řadu prací z oblasti fyzikální chemie bílkovin, o kinetice enzymových reakcí, o izolaci a chemické povaze enzymů Nobelovu cenu získal v roce 1946 společně s W. M. Stanleym za objev přípravy enzymů a virů v čisté formě

Wendell Meredith Stanley

americký biochemik 16. 8. 1904 – 15. 7. 1971 studium: – různé americké univerzity od roku 1934 působil v Rockefellerově ústavu pro lékařský výzkum v Princetonu byl členem Národní akademie věd Spojených států a různých vědeckých společností nejprve se věnoval výzkumu chemické povahy enzymů již v roce 1934 dosáhl prvního významného úspěchu, když společně s J. Northropem prozkoumal enzym proteinázu, který rozkládá bílkoviny proslavil se pracemi o virech – nejprve zkoumal živočišné viry, které jsou původci mnoha známých infekčních nemocí (např. dětská obrna, chřipka, neštovice, slintavka, vzteklina) již v roce 1935 izoloval v čisté krystalické formě podobnou metodou, kterou použili Summer a Northrop při získávání krystalické formy enzymů, vir, který způsobuje mozaikovou nemoc tabáku určil molekulovou hmotnost izolovaného viru roku 1945 se mu podařilo získat malé množství velmi aktivních virových krystalů, které mu posloužily pro další výzkumy jeho zásluhou získala věda mnoho nových poznatků o virech a jeho výzkumy mají obrovský význam pro tvorbu biologického obrazu světa, neboť jeho poznatky umožňují pochopit chemické děje v životních procesech molekulový virus, který poprvé prozkoumal Stanley, reprezentuje nejjednoduší typ v dlouhé řadě různých forem, které se svými vlastnostmi postupně přibližují živým bakteriím Nobelovu cenu získal v roce 1946 společně s J. N. Northropem za objev přípravy enzymů a virů v čisté formě

Sir Robert Robinson

anglický chemik 13. 9. 1886 – 8. 2. 1975 narodil se v rodině majitele továrny na lepenky a průkopníka zavádění bavlněného materiálu ve zdravotnictví studium: – univerzita v Manchesteru v roce 1902 se stal profesorem všeobecné a aplikované organické chemie na univerzitě v Sydney v roce 1915 se stal profesorem organické chemie na univerzitě v Liverpoolu, pak v Manchesteru a Londýně v roce 1929 se stal vedoucím katedry organické chemie na univerzitě v Oxfordu a ředitelem Dysonova-Perrinova ústavu v roce 1945 se stal prezidentem anglické akademie věd v roce 1947 byl prvním delegátem Velké Británie na první konferenci Unesca jeho hlavní pozornost byla věnována studiu některých rostlinných látek, především alkaloidů a některých dusíkatých barviv prozkoumal a chemicky izoloval mnohé z jedovatých přírodních látek, jako nikotin, který je obsažen v tabákových listech, kokain, který se získává ze suchých kokových listů, chinin, který je obsažen v chininové kůře, kofein, který je obsažen v zrnkách kávy, atd. – díky těmto výzkumům získala medicína nové poznatky věnoval se speciálním výzkumům v oblasti lékařské chemie, které se týkaly především syntézy ženských hormonů jeho práce přispěly k poznání struktury penicilínu v roce 1951 uskutečnil syntézu cholesterolu Nobelovu cenu získal v roce 1947 za výzkumy biologicky důležitých rostlinných látek a hlavně alkaloidů

Arne Wilhelm Kaurin Tiselius

švédský přírodovědec 10. 8. 1902 – 28. 10. 1971 narodil se v rodině profesora matematiky studium: – univerzita v Göteborgu (chemie) po ukončení studia se stal asistentem T. Svedberga na univerzitě v Uppsale během svého pobytu v USA pracoval v Ústavu H. S. Taylora na univerzitě v Princetonu po svém návratu do Švédska se stal profesorem a vedoucím katedry obecné a organické chemie na univerzitě v Uppsale v roce 1938 mu byla zřízena katedra biochemie a později také vlastní biochemický ústav proslavil se především pracemi z oblasti chemie koloidů – ke svým výzkumům potřeboval oddělit a analyzovat různé sloučeniny velmi složité struktury (bílkoviny, hormony, viry, enzymy), proto objevil a rozpracoval metody, které byly pojmenovány elektroforéza a adsorpční analýza (oddělil a prozkoumal aminokyseliny, polysacharidy a peptidy) Nobelovu cenu získal v roce 1948 za výzkumy elektroforézy adsorpční analýzy a za objevy komplexní povahy sériových bílkovin

William Francis Giauque

americký fyzikální chemik 12. 5. 1895 – 20. 3. 1982 studium: – elektrotechnika – univerzita v Berkeley po ukončení studia elektrotechniky pracoval v elektrárně při Niagarských vodopádech, později se rozhodl věnovat problémům technické chemie a začal studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley v roce 1934 se stal profesorem chemie na univerzitě v Berkeley ve svém výzkumu se zaměřil především na vlastnosti látek při velmi nízkých teplotách – byl první, kdo dokázal třetí větu termodynamiky, kterou v roce 1906 formuloval Nernst a která byla zpočátku terčem kritických poznámek mnoha fyzikálních chemiků začal experimentálně pracovat v oblasti relativních entropií glycerinových a skleněných krystalů – společně se svými žáky určil přesnou hodnotu entropie při nízké teplotě u kondenzovaných plynů při studiu entropie kyslíku objevil v atmosféře izotopy kyslíku (17O a 18O) určil entropii a jiné termodynamické vlastnosti mnoha plynů také pomocí kvantové statistiky a studiem energetických hladin molekul ze spektra studoval účinek magnetických polí na entropii paramagnetických látek a rozvíjel adiabatickou metodu odmagnetizování Nobelovu cenu získal v roce 1949 za práce v chemické termodynamice a výzkum vlastností látek při extrémně nízkých teplotách

Kurt Alder

německý chemik 10. 7. 1902 – 20. 6. 1958 studium: – univerzita v Berlíně (chemie) – univerzita v Kielu (působil zde jako univerzitní profesor O. Diels) v roce 1936 se stal vedoucím oddělení ve vědecké laboratoři firmy I. G. Farben v roce 1940 se stal profesorem experimentální chemie a chemické technologie na univerzitě v Kolíně nad Rýnem po ukončení studia se zabýval problémy systematiky organické chemie a výzkumy prováděl společně s Dielsem – to je přivedlo v roce 1928 k objevu syntézy dienů, podařilo se jim uskutečnit syntézu různých polymerů a na jejich počest byla dienová syntéza pojmenována Diels-Alderovou reakcí věnoval se také rozsáhlým stereochemickým studiím, a to zejména stereochemickému procesu dienové syntézy během svého působené ve firmě I. G. Farben se zaměřil na polymerizaci butadienu a kopolymerizaci butadienu a styrenu, což vedlo k objevu syntetického kaučuku (tzv. buny) jeho práce, zejména dienová syntéza, našly uplatnění v průmyslové výrobě plastických hmot a průmyslovém zpracování surovin, které se získávají krakováním ropy Nobelovu cenu získal v roce 1950 společně s O. P. H. Dielsem za objev a rozvoj syntézy dienů

100

Otto Paul Hermann Diels

německý organický chemik 23. 1. 1876 – 7. 3. 1954 studium: – univerzita v Berlíně (chemie, fyzika, mineralogie, botanika, filozofie, žákem E.H. Fischera) v roce 1906 se stal profesorem na univerzitě v Berlíně od roku 1916 působil jako profesor na univerzitě v Kielu, kde setrval až do konce svého života na počátku své vědecké činnosti se věnoval výzkumu steroidů vypracoval nový způsob dehydrogenace, uskutečnil dehydrogenaci cholesterolu a dalších steroidů za jeho nejdůležitější objev se považuje objev adiční reakce dienových uhlovodíků s nenasycenými karbonylovými a karboxylovými sloučeninami – tuto reakci pojmenovanou syntéza dienů objevil v roce 1928 společně se svým žákem a pozdějším asistentem K. Alderem (na jejich počest ji pak pojmenovali Diels-Alderovou reakcí) a pomocí této reakce oba vědci syntetizovali velký počet polymerů objev dienové syntézy umožnil syntetickou výrobu mnoha přírodních látek (alkaloidů, voňavek atd.), z nichž největší význam má syntetická výroba vitamínu D dienová syntéza našla uplatnění také v průmyslu plastických hmot Nobelovu cenu získal v roce 1950 společně s K. Alderem za objev a rozvoj syntézy dienů

101

Edwin Mattison McMillan

americký radiochemik 18. 9. 1907 – 1991 narodil se v rodině lékaře studium: – technika v Kalifornii – univerzita v Princetonu – univerzita v Berkeley po ukončení studia pracoval v Ústavu E. O. Lawrence stal se profesorem fyziky na univerzitě v Berkeley v letech 1940–1945 se podílel na vývojových úlohách souvisejících s obranou USA zpočátku své vědecké dráhy se věnoval problému magnetického momentu protonu od roku 1934 se věnoval urychlování elementárních částic v Ústavu E. O. Lawrence se účastnil konstrukce cyklotronu, jehož vynálezcem byl právě Lawrence společně s M. L. E. Oliphanem vypracoval projekt zdokonaleného cyklotronu – synchrocyklotronu, s jehož pomocí překročila atomistika zdánlivě nepřekonatelnou hranici v urychlování částic těžištěm jeho vědecké práce byl výzkum transuranů v roce 1940 společně s P. H. Abelsonem ostřeloval uran pomalými neutrony a zjistil, že se jádro 238U mění na jádro 239U, které se po vyzáření elektronu mění na prvek s protonovým číslem 93 – objevil tak první transuran, který nazval neptunium v roce 1940 společně s americkými fyziky G. T. Seaborgem, J. W. Kennedym a E. C. Wahlem zjistil, že jádro neptunia se po vyzáření elektronu mění na prvek s protonovým číslem 94 – tak objevil další transuran, který pojmenovali plutonium Nobelovu cenu získal v roce 1951 společně s G. T. Seaborgem za objevy v oblasti chemie transuranů

102

Glenn Theodore Seaborg

americký jaderný fyzik a radiochemik 19. 4. 1912 – 25. 2. 1999 studium: – univerzita v Los Angeles – univerzita v Berkeley po ukončení studia na univerzitě v Los Angeles se stal asistentem v chemickém ústavu univerzity a v roce 1934 odešel na Kalifornskou univerzitu do Berkeley v letech 1942–1946 pracoval na projektu první atomové bomby na univerzitě v Chicagu po roce 1946 se stal profesorem na univerzitě v Berkeley ačkoliv pracoval na projektu první atomové bomby, byl členem sedmičlenné skupiny badatelů, která se v memorandu adresovaném ministru války USA postavila proti použití atomové bomby v Japonsku ve své vědecké práci se zabýval především problémy chemie jaderných přeměn a dosáhl velkých úspěchů v získávání uměle připravených chemických prvků – transuranů v roce 1940 objevil společně s E. M. McMillanem, E. C. Wahlem aj. W. Kennedym nový prvek s protonovým číslem 94 – plutonium v roce 1944 společně se svými spolupracovníky objevil prvky s protonovými čísly 95, 96 – americium a curium v roce 1949 objevil společně se svými spolupracovníky prvek s protonovým číslem 97 – berkelium v roce 1950 objevili prvek s protonovým číslem 98 – kalifornium u všech objevených prvků prozkoumal jejich chemické vlastnosti, určil jejich atomovou strukturu a místo v periodické soustavě Nobelovu cenu získal v roce 1951 společně s E. M. McMillanem za objevy v oblasti chemie transuranů

103

Archer John Porter Martin

anglický chemik 1. 3. 1910 – 28. 7. 2002 studium: – univerzita v Cambridgi (chemie, fyzika, matematika a mineralogie) v letech 1933–1938 pracoval v Dunnově potravinářském výzkumném ústavu po roce 1938 se stal vedoucím oddělení fyzikální chemie v Národním ústavu lékařského výzkumu v Londýně zpočátku se zabýval problémy pyroelektřiny a vypracoval metodu jejího výzkumu, která byla založena na pozorování přitažlivosti kovové destičky na krystalech uložených v zkapalněném vzduchu studoval ultrafialová absorpční spektra, izoloval vitamín E, zkoumal vitamín B2 a kyselinu nikotinovou při svých výzkumech použil k oddělování různých látek s podobnými fyzikálními a chemickými vlastnostmi adsorpční chromatografii společně s R. Syngem se zaměřil na analýzu aminokyselin – k jejímu studiu bylo ale nutné rozpracovat nový typ chromatografické analýzy, a to rozdělovací chromatografii, u které se používá rozdílnosti rozdělovacích koeficientů oddělovaných látek pro dvě vzájemně omezené mísitelné kapaliny v roce 1944 se Syngem vypracovali papírovou chromatografii později s anglickým chemikem A. T. Jamesem objevil metodu plynové rozdělovací chromatografie Nobelovu cenu získal v roce 1952 společně s R. L. M. Syngem za objev rozdělovací chromatografie

104

Richard Laurence Millington Synge

anglický chemik 28. 10. 1914 – 18. 8. 1994 studium: – klasická archeologie – přírodní vědy po ukončení studia pracoval ve vlnařském průmyslu v letech 1946–1947 pracoval na univerzitě v Uppsale u A. Tisela po návratu ze Švédska se stal členem Rowettova výzkumného ústavu v Bucksburne rozvíjel chromatografii při hledání nových cest v analýze aminokyselin a při studiu fyzikálních a chemických vlastností různých látek v roce 1941 objevili společně s Martinem nový typ chromatografické analýzy, tzv. rozdělovací chromatografii, která jim umožnila zkoumat makromolekulární sloučeniny zkoumal makromolekuly peptidů, antibiotik a mezilátek při látkové výměně proteinů za pomoci rozdělovací chromatografie se mu podařilo izolovat a prozkoumat nové antibiotikum – gramicidin, který působí aktivně proti různým bakteriím za pomoci rozdělovací chromatografie se mu podařilo také izolovat z bílkovin některé do té doby neznámé aminokyseliny věnoval se také studiu trávení proteinů, uhlovodíků a mikroorganismů souvisejících s tímto trávením – k tomu používal elektrokinetické ultrafiltrace, kterou nahradil složité separační metody, a tato metoda vedla téměř ve všech oblastech chemie k novým objevům Nobelovu cenu získal v roce 1952 společně s A. J. P. Martinem za objev rozdělovací chromatografie

105

Hermann Staudinger

německý chemik 23. 3. 1881 – 8. 9. 1965 narodil se v rodině profesora filosofie a sociologie studium: – univerzita v Halle (chemie) – technika v Darmstadtu – univerzita v Mnichově – univerzita ve Štrasburku v roce 1907 se stal mimořádným profesorem na technice v Karlsruhe v roce 1926 se stal profesorem na univerzitě ve Freiburku, kde v roce 1940 založil výzkumný ústav makromolekulární chemie a stal se jeho ředitelem ve své vědecké práci se zaměřil na výzkum ketonů, autooxidace, alifatických diazoniových sloučenin a insekticidů jeho celoživotním dílem byl systematický výzkum makromolekul, který mu přinesl celosvětové uznání s výzkumem makromolekulárních sloučenin začal v roce 1920 a o výsledcích své práce vydal okolo pěti set vědeckých studií (přes sto o celulóze, kolem šedesáti o kaučuku a isoprenu) zkoumal přírodní makromolekulární látky (škrob, celulózu, přírodní kaučuk) a také syntetické makromolekulární látky (polyoxymetylen, polystyren, polyvinylacetát) rozpracoval nejdůležitější metody ke zkoumání struktur makromolekulárních látek, hlavně rentgenovou strukturní analýzu zjistil, že makromolekuly vznikají polymerizací, při níž se nenasycené molekuly základní látky slučují do větších celků (polymerů) řetězovým mechanismem jeho poznatky se uplatnily při výrobě plastických hmot Nobelovu cenu získal v roce 1953 za objevy v makromolekulární chemii

106

Linus Carl Pauling

americký chemik 28. 2. 1901 – 1994 narodil se v rodině farmaceuta studium: – filosofie, klasická literatura a přírodní vědy – Kalifornský technologický institut v Pasadeně (chemie, fyzika, matematika) v Pasadeně působil od roku 1922 a postupně se stal profesorem a vedoucím katedry chemie a chemického inženýrství ve své vědecké práci se zaměřil na studium struktury molekul a problémy chemické vazby, mezomerii a rezonanci za pomoci kvantové mechaniky vypočítal velikost poloměrů iontů, sestavil je do tabulky a zformuloval některá obecná pravidla, podle kterých se ionty formují do krystalických struktur byl prvním, kdo použil kvantové teorie k řešení homeopolárních vazeb a předložil celou řadu empirických metod k určování jejich hodnot v oblasti biochemie zkoumal strukturu molekuly bílkovin a předložil výklad prostorové stavby bílkovin s uspořádáním peptidového řetězce v podobě šroubovice rozvinul také teorii imunity a vytvořil hypotézu o tvorbě antilátek v živém organismu Nobelovu cenu získal dvakrát, ve dvou různých oborech – kromě chemie mu byla v roce 1962 udělena Nobelova cena za mír Nobelovu cenu za chemii získal v roce 1954 za výzkumy podstaty chemických vazeb a jejich využití při objasňování struktury komplexních sloučenin

107

Vincent du Vigneaud

americký biochemik 18. 5. 1901 – 11. 12. 1978 narodil se v rodině vynálezce studium: – univerzita v Chicagu po studiích pracoval nejprve v nemocnici v Philadelphii, později na lékařské fakultě na univerzitě v Pensylvánii a v Národní radě pro výzkum pracoval na několika amerických univerzitách, stal se vedoucím biochemického oddělení na univerzitě G. Washingtona a pak profesorem na Cornellově univerzitě v Ithace ve své práci se zabýval výzkumem hormonů, aminokyselin, peptidů, bílkovin a vitamínů stal se světově uznávaným specialistou pro oblast organických sloučenin obsahujících síru v roce 1920 zjistil, že síra hraje důležitou roli v inzulínu, který byl právě v té době objeven Bantingem a Macleodem významné jsou jeho práce o aminokyselinách, které ve svých molekulách obsahují síru – jsou to hlavně cystin, homocystin a metionin od roku 1923 začal studovat hormony, které vylučuje hypofýza zadního laloku, a to oxytocin* a vasopresin† a postupně zjistil strukturu jejich molekul a podařila se mu také jejich laboratorní syntéza cenných úspěchů dosáhl také při výzkumu molekulární struktury penicilínu a synteticky vyrobil malé množství tohoto antibiotika Nobelovu cenu získal v roce 1955 za práci o biologicky významných sírových sloučeninách, zejména za syntézu polypeptidového řetězce

* Oxytocin je hormon, který reguluje stahování dělohy. † Vasopresin je hormon, který reguluje krevní tlak. 108

Nikolaj Nikolajevič Semjonov

ruský fyzikální chemik 3. 4. 1896 – 25. 9. 1986 studium: – univerzita v Petrohradu (fyzika, chemie) v letech 1920–1931 pracoval v Leningradském fyzikálně-technickém institutu a pak se stal ředitelem Institutu fyzikální chemie Akademie věd SSSR v roce 1944 se stal profesorem na univerzitě v Moskvě byl členem mnoha zahraničních akademií věd jeho první práce se týkaly oblasti molekulární fyziky a elektronových jevů rozpracoval teorii tepelného průřezu dielektrika vytvořil teorii tepelného výbuchu plynných směsí, podle které je příčinou výbuchu narušení tepelné rovnováhy při průběhu chemické reakce – na základě této teorie se svými žáky rozvinul učení o detonaci a hoření výbušných látek největší význam mají jeho práce z oblasti teorie řetězových chemických reakcí, zejména objev jejich rozvětveného typu v roce 1934 vytvořil všestrannou teorii nerozvětvených a rozvětvených reakcí a poukázal na jejich velikou rozšířenost v chemii teorii řetězových reakcí, která má velký praktický význam např. v raketové technice, později se svými spolupracovníky teoreticky a experimentálně rozvinul Nobelovu cenu získal v roce 1956 společně s C. N. Hinshelwoodem za výzkumy mechanismu chemických reakcí

109

Sir Cyril Norman Hinshelwood

anglický chemik 19. 6. 1897 – 9. 10. 1967 studium: – univerzita v Oxfordu – univerzita v Cambridgi byl prezidentem Chemické společnosti od roku 1937 byl profesorem na univerzitě v Oxfordu v letech 1950–1955 byl sekretářem Královské akademie věd a v roce 1955 se stal jejím prezidentem hlavním bodem jeho práce je problém chemické kinetiky, a to především výzkum mechanismu chemických reakcí* – právě Hinshelwoodovy výzkumy potvrdily domněnku některých chemiků, že rovnice, které znázorňují chemické reakce, vyjadřují jen počáteční a koncový stav a že mechanismus těchto reakcí je část podstatně složitější, neboť vznikají mezistupně, řetězové reakce atd. ve svých dalších výzkumech se zaměřil na studium chemických změn, které probíhají v buňkách bakterií jako biologická odezva na změnu prostředí – jeho práce vedly k objasnění vzniku rezistence bakterií tj. ke vzniku schopnosti přizpůsobit se chemickým léčivům a antibiotikům Nobelovu cenu získal v roce 1956 společně s N. N. Semjonovem za výzkumy mechanismu chemických reakcí

* Chemické reakce jsou změny chemických vlastností nebo chemické struktury látek, které probíhají v důsledku vzájemného působení sloučenin nebo prvků, případně jako důsledek působení různých druhů energie. 110

Sir Alexander Robertus Todd

anglický chemik 2. 10. 1907 – 10. 1. 1997 studium: – univerzita v Glasgowě – univerzita ve Frankfurtu nad Mohanem – univerzita v Oxfordu působil na univerzitě v Oxfordu a Londýně v roce 1938 se stal profesorem na univerzitě v Manchesteru od roku 1944 byl profesorem na univerzitě v Cambridgi věnoval se především chemii přírodních látek biologického významu svých největších úspěchů dosáhl v biochemii hlavní pozornost soustředil na výzkum nukleotidů, nukleotidových koenzymů, na chemii vitamínů B1, B12 a E, na parazity, plísně a protihmyzová barviva výrazně přispěl k objevu nukleotidových řetězců se čtyřmi zásadami studoval makromolekuly s tisíci jednoduchých molekul, kde se vyskytuje velký počet kombinačních možností a na základě svých výzkumů dospěl k závěru, že život každého individua záleží na tom, vytvoří-li se právě ta správná kombinace ze všech možných kombinací – to vedlo k objasněné přenosu dědičných informací Nobelovu cenu získal v roce 1957 za práce o nukleotidech a nukleotidových koenzymech

111

Frederick Sanger

anglický biochemik 13. 8. 1918 narodil se v rodině praktického lékaře studium: – univerzita v Cambridgi stal se profesorem na univerzitě v Cambrigi a zde také pracuje v biochemické laboratoři jeho první vědecké práce byly z oblasti metabolismu aminokyselin po obhájení doktorské disertace se zaměřil na výzkum bílkovin, a to především na určení jejich chemické struktury ve své práci navázal na dřívější práce E. H. Fischera, který objevil, že molekuly bílkovin jsou tvořeny řetězcem aminokyselin, ale teprve až nové fyzikální, chemické a fyzikálně-chemické metody pomohly odhalit strukturu těchto řetězců v roce 1952 prozkoumal strukturu inzulínu a určil přesný sled aminokyselin ve dvou řetězcích, které tvoří jeho molekulu jako první objevil molekulovou strukturu inzulínu a poprvé dokázal, že inzulín je bílkovinná látka, a tím, že určil jeho strukturu, poprvé určil chemickou strukturu bílkovinné látky vůbec metoda, kterou ke svému výzkumu použil, našla uplatnění při určování struktury bílkovin jeho práce mají velký význam zejména pro medicínu, neboť inzulínu se používá k léčení cukrovky Nobelovu cenu získal v roce 1958 za výzkum struktury bílkovin, zejména inzulínu

112

Jaroslav Heyrovský

český fyzikální chemik, jediný český Nositel Nobelovy ceny za chemii 20. 12. 1890 – 27. 3. 1967 narodil se jako páté dítě Leopolda Heyrovského, profesora římského práva na české univerzitě v Praze, a jeho manželky Kláry, rozené Hanlové studium: – gymnázium (do roku 1909) – univerzita v Londýně (1910 – 1914, u Sir W. Ramsay) – Karlova univerzita v Praze (v roce 1918 získal doktorát) během první světové války dělal službu ve vojenské nemocnici jako lékárník a radiolog začal svou univerzitní kariéru jako asistent profesora B. Braunera v Ústavu analytické chemie Univerzity Karlovy v Praze, v roce 1922 byl povýšen na docenta a v roce 1926 se stal prvním profesorem fyzikální chemie na univerzitě byl členem mnoha zahraničních vědeckých institucí a čestným doktorem několika světových univerzit založil Polarografický ústav ČSAV a jako jeho profesor a ředitel vychoval velký počet žáků, kteří pracují jeho metodou doma i v zahraničí a vytvořil ve světě uznávanou vědeckou školu již jako mladý začal z podnětu profesora fyziky na Karlově univerzitě v Praze B. Kučery teoreticky řešit problém anomálie na elektrokapilárních křivkách zdokonalil Kučerovu metodu, která spočívala v tom, že se za pomocí speciálních elektrod, tvořených rtuťovou kapkou a platinovým drátkem dalo v roztoku určit i nepatrné množství příměsí objevil originální způsob výzkumu elektrolytických dějů, který byl založen na použití rtuťové kapkové elektrody ve spojení se srovnávací elektrodou a na měření průběhu intenzity elektrického proudu, který prochází elektrolytickým roztokem v závislosti na napětí - tato metoda doznala světového rozšíření a uplatnila se i průmyslově, například v metalurgii a potravinářském průmyslu jako vynikající test na zjištění nepatrného množství cizí látky; první údaje o této metodě publikoval v roce 1922 v časopisech a v roce 1923 ji vysvětlil v přednášce na zasedání Faradayovy společnosti v Londýně v roce 1925 společně se svým japonským žákem M. Shikatem sestrojil přístroj pro automatický záznam křivek v závislosti intenzity proudu a napětí, který nazvali polarograf –

113 od té doby se také tato nová záznamová metoda nazývá polarografií a Heyrovský ji v padesátých letech doplnil oscilografickou polarografií stal se jediným českým občanem, který obdržel Nobelovu cenu za chemii a jeho vědecká práce proslavila česloslovenskou vědu na celém světě Nobelovu cenu získal v roce 1959 za objev a rozpracování analytické polarografické metody

114

Willard Frank Libby

americký chemik 17. 12. 1908 – 8. 9. 1980 studium: – univerzita v Berkeley působil na univerzitě v Syracuse, na Trinity College v Dublinu, od roku 1933 na univerzitě v Berkeley, na univerzitě v Princetonu a na Columbijské univerzitě v New Yorku po druhé světové válce se stal profesorem v ústavu jaderné fyziky v Chicagu byl členem komise pro atomovou energii, poradcem několika společností v oblasti atomového průmyslu a technickým poradcem ministerstva obrany celosvětově se proslavil jako tvůrce radiokarbonové metody, která byla důsledkem jeho výzkumu a objevu z roku 1939, který se týkal radioaktivního izotopu uhlíku* 14C od roku 1939 vyhodnocoval poznatky a dospěl k závěru, že měřením radioaktivity 14C lze velmi přesně vypočítat dobu od smrti zkoumaného organismu do okamžiku měření v roce 1947 začal provádět měření radioaktivity, aby mohl vypočítat stáří archeologických nálezů Nobelovu cenu získal v roce 1960 za metodu použití uhlíku 14C k určování stáří v archeologii, geologii, geofyzice a jiných oborech

* Neutrony, které se uvolňují působením kosmického záření ve vysokých vrstvách atmosféry, narážejí na atomová jádra uhlíku, který se mění na radioizotop 14C – tento radioizotop se asimilací v zelených částech rostlin dostává ze vzduchu do organismu rostlin, zvířat a lidí, přičemž v případě zahynutí organismu se množství 14C již fotosyntézou nedoplňuje, ale jen se zmenšuje díky radioaktivnímu rozpadu. 115

Melvin Calvin

americký chemik 8. 4. 1911 – 8. 1. 1997 narodil se v rodině ruských emigrantů studium: – Vysoká škola báňská a technologická v Michiganu v letech 1935–1937 působil na univerzitě v Manchesteru a po svém návratu pracoval na univerzitě v Berkeley, kde se stal profesorem v roce 1946 se stal vedoucím biochemického oddělení Lawrencova ústavu zpočátku se zabýval elektronovou afinitou halogenů, později koordinační katalýzou metalografických porfyrinů, přičemž studoval fotoelektrickou a fotochemickou reakci těchto látek, a problémy struktury organických barviv nejvýznamnějších úspěchů dosáhl ve výzkumu asimilace oxidu uhličitého rostlinami objevil třetí stupeň druhé fáze fotosyntézy* (fixaci oxidu uhličitého) a zjistil, že oxid uhličitý vstupuje při fixaci do fotosyntetických reakcí karbonylační reakcí, tj. naváže se na molekulu ribulózového difosfátu, ze které vzniká kyselina 3-fosfoglycerová a dále 3-fosfoglycealdehyd ke svým výzkumům použil radioaktivního uhlíku a objevil, že v procesu této asimilace vzniká deset meziproduktů a že reakce mezi nimi katalyzuje jedenáct různých enzymů Nobelovu cenu získal v roce 1961 za výzkum asimilace oxidu uhličitého v rostlinách

* Druhá fáze fotosyntézy je tvořena sledem biochemických proměn, které se dělí na tři stupně: fotosyntetická fosforylace, fotolytický rozklad vody a fixace kysličníku uhličitého. 116

John Cowdery Kendrew

anglický biochemik 24. 3. 1917 – 23. 8. 1997 narodil se v rodině profesora klimatologie studium: – univerzita v Oxfordu – univerzita v Bristolu – univerzita v Cambridgi během druhé světové války pracoval v Ústavu fyzikální chemie v Cambridgi v oblasti reakční kinetiky a věnoval se problematice radaru poté se zaměřil na biologii, kde jej zaujal výzkum struktury bílkovin od roku 1946 pracoval společně s Perutzem v Cavendishově laboratoři pod vedením L. Bragga a trvale se zaměřil na oblast molekulární biologie stal se vedoucím laboratoře molekulární biologie v Cambridgi a profesorem na zdejší univerzitě ve svých výzkumech struktury bílkovin navázal na poznatky těch, kteří použili k analýze bílkovinné molekuly rentgenových paprsků – tato metoda ale nevedla k cíli, neboť spirálové uspořádání atomů v molekule bílkovin způsobovalo, že rentgenový snímek nedával jasný obraz v roce 1955 společně s Perutzem přišel na myšlenku zkoumat místo čistého hemoglobinu jeho sloučeniny se stříbrem a rtutí, neboť atomy těžkých kovů se dají na rentgenových snímcích snáze identifikovat prozkoumal kolem 110 krystalů, změřil intenzitu kolem 250 rentgenových paprsků a v roce 1957 vytvořil trojrozměrný model myoglobinu a v roce 1960 jeho strukturální vzorec Nobelovu cenu získal v roce 1962 společně s M. F. Perutzem za studie o struktuře globulárních proteinů

117

Max Ferdinand Perutz

anglický biochemik rakouského původu 19. 5. 1914 – 6. 2. 2002 narodil se v rodině majitele textilní továrny studium: – práva (měl převzít otcovu firmu) – univerzita ve Vídni (anorganická analýza) později se věnoval anorganické chemii a biochemii v roce 1936 pracoval u F. G. Hopkinse aj. D. Bernala v Cavendishově ústavu v Cambridgi byl asistentem L. Bragga roku 1947 se stal vedoucím oddělení molekulové biologie v Britské radě pro lékařský výzkum v Cambridgi svou hlavní pozornost zaměřil na výzkum struktury bílkovin, přičemž ke studiu použil hemoglobin* – k výzkumu jeho struktury a také chymotrypsinu† použil metodu ohybu rentgenových paprsků při průchodu krystaly, která ale nevedla k cíli, neboť spirálové uspořádání atomů v molekule bílkovin způsobovalo, že rentgenový snímek nedával jasný obraz v roce 1955 společně s Kendrewem přišel na myšlenku zkoumat místo čistého hemoglobinu jeho sloučeniny se stříbrem a rtutí, neboť atomy těžkých kovů se dají na rentgenových snímcích snáze identifikovat po několika letech studia se jim podařilo zjistit strukturální uspořádání hemoglobinu a myoglobinu, čímž významně přispěli k poznání struktury bílkovin Nobelovu cenu získal v roce 1962 společně s J. C. Kendrewem za studie o struktuře globulárních proteinů

* Hemoglobin má velmi komplikovanou strukturu a o jeho prozkoumání usilovali vědci již dávno před Perutzem. † Chymotrypsin je zažívací enzym v břišní slinné žláze. 118

Giulio Natta

italský chemik 26. 2. 1903 – 1. 5. 1979 studium – technika v Miláně (chemie) od roku 1933 byl profesorem na univerzitě v Pavii v roce 1935 se stal profesorem fyzikální chemie na univerzitě v Římě a Turíně a v roce 1938 na technologickém institutu v Miláně veškerá jeho vědecká činnost je věnována výzkumu struktury makromolekulárních uhlíkatých sloučenin, přičemž se mu podařilo objevit technologické základy syntetické výroby nových látek své první práce zaměřil na výzkum tuhých látek pomocí rentgenové strukturní analýzy a stejnou metodou zkoumal i katalyzátory a struktury některých organických polmerů vysokého polymeračního stupně v roce 1938 studoval produkci syntetické gumy v Itálii a byl prvním, kterému se podařilo separovat butadien od tzv. buta-1,3-dienu využil některé Zieglerovy poznatky, které se týkaly organokovových katalyzátorů, a s jejich pomocí objevil novou skupinu polymerů s časově uspořádanou strukturou na základě jeho poznatků byla průmyslově vyrobena nová termoplastická látka – izotaktický polypropylen – tato nová látka vyrobená firmou Montecatini v roce 1957 dostala název „moplen“, syntetické vlákno „meraclon“, jednovláknitá tkanina „merakrin“ a filmový obal „moplefan“ důležitá je také jeho syntéza nového elastomeru dvěma různými chemickými cestami Nobelovu cenu získal v roce 1963 společně s K. Zieglerem za objevy v oblasti chemie a technologie vysokých polymerů

119

Karl Ziegler

německý chemik 26. 11. 1898 – 11. 8. 1973 studium: – Univerzita v Marburku po ukončení vysokoškolského studia působil na univerzitě v Marburku, deset let na univerzitě ve Frankfurtu a od roku 1936 na univerzitě v Halle v roce 1943 se stal ředitelem Ústavu Maxe Plancka pro výzkum uhlí v Mülheimu po druhé světové válce se stal spoluzakladatelem Společnosti německých chemiků a v letech 1954–1957 byl také jejím prezidentem byl prezidentem Společnosti pro vědu o minerálních olejích a o chemii uhlí celý svůj život se zabýval makromolekulární chemií věnoval se studiu struktury makromolekulárních organických sloučenin a syntéze cyklického systému studoval syntézu a reakci organohliníkových sloučenin, rozpracoval technologickou metodu získávání nových syntetických látek cestou katalytické polymerizace nenasycených uhlíkatých sloučenin objevil, že směs aluminium-trialkylů a malého množství titantetrachloridu (tzv. Zieglerův katalyzátor) je velmi dobrým katalyzátorem, který je vhodný pro polymerizaci etylénu a pro další tzv. stereospecifické polymerizace zabýval se také syntézou polyetylénu svými vědeckými pracemi se zasloužil o rozvoj makromolekulární chemie a především o její odvětví vysoké polymerizace jeho poznatky společně s poznatky Nattovými našli uplatnění ve výrobě plastických hmot a syntetických textilních vláken Nobelovu cenu získal v roce 1963 společně s G. Nattem za objevy v oblasti chemie a technologie vysokých polymerů

120

Dorothy Crowfoot-Hodgkinová

anglická biochemička 12. 5. 1910 – 29. 7. 1994 narodila se v rodině školských pracovníků studium – univerzita v Oxfordu (chemie) po ukončení studia zůstala pracovat jako biochemička na univerzitě v Oxfordu, kde se stala nejprve profesorkou a v roce 1960 vedoucí katedry chemie působila také na univerzitě v Cambridgi v roce 1947 se stala členkou anglické akademie věd ve své vědecké práci se zabývala určením molekulární struktury penicilínu, cholesterolu a především vitamínu B12 zejména její výzkum vitamínu B12 byl dosti důležitý, neboť v padesátých letech se velmi složitě získával z jater a vaječných žloutků, přičemž na 20 miligramů čistého krystalického preparátu bylo potřeba tuny surovin v letech 1935–1937 objasnila strukturu penicilínu, přičemž její poznatky vedly k jeho pozdější syntetické výrobě ve čtyřicátých letech určila strukturu cholesterolu v letech 1948–1856 se jí podařilo objasnit také strukturu vitamínu B12 a izolovat jej v krystalické formě její poznatky o struktuře vitamínu B12 mají také další význam, neboť se ukázalo, že hlavní část jeho molekuly je velmi podobná rostlinnému barvivu chlorofylu, a tak v roce 1960 mohl R. B. Woodward provést úplnou syntézu chlorofylu Nobelovu cenu získala v roce 1964 za výzkum struktury biologicky důležitých látek pomocí rentgenových paprsků

121

Robert Burns Woodward

americký biochemik 10. 4. 1917 – 8. 7. 1979 studium – technika v Pasadeně (chemie) po ukončení studia pracoval na Massachussetském technologickém institutu stal se profesorem na Harvardově univerzitě v Cambridgi významných úspěchů dosáhl při syntéze mnoha důležitých organických sloučenin v roce 1944 se mu podařila úplná syntéza chininu, známého léku proti malárii v roce 1951 uskutečnil první úplnou syntézu nasyceného steroidu s přírodním uspořádáním uhlíku v roce 1954 dosáhl úplné syntézy známé jedovaté látky – strychninu za jeho nejvýznamnější úspěch je považována úplná syntéza chlorofylu z roku 1960 – tento úspěšný objev vedl od objasnění úlohy fotosyntézy ve vytváření rostlinného organismu * a pochopení funkce chlorofylu v tomto procesu k objevení podobnosti vitamínu B12 a chlorofylu Crowfoot-Hodgkinovou objasnil také zajímavé souvislosti mezi vlastnostmi chlorofylu a vlastnostmi červeného barviva životně důležitého pro živočichy – hemoglobinu v roce 1960 určil konstituci C-tetracyklonu a uskutečnil jeho syntézu v roce 1964 prozkoumal strukturu obranné látky japonské ryby kugel a nervového jedu tefrodotoxinu Nobelovu cenu získal v roce 1965 za výsledky v oblasti syntézy přírodních látek

* Chlorofyl, kterého existují čtyři druhy označované písmeny a, b, c ,d, patří do skupiny porfyrinů a obsahuje ve svém centru ion Mg2+. 122

Robert Sanderson Mulliken

americký fyzikální chemik 7. 6. 1996 – 31. 10. 1986 studium – Massachussetský technologický institut (chemie) – univerzita v Chicagu pracoval na Harvardově univerzitě v Cambridgi a na univerzitě v New Yorku stal se profesorem na univerzitě v Chicagu, kde byl také ředitelem laboratoře pro výzkum molekulových struktur a spekter byl hostujícím profesorem na různých amerických a evropských univerzitách na počátku své vědecké dráhy se věnoval v letech 1920–1922 oddělování izotopů a v roce 1923 se soustředil na problémy molekulových spekter a struktur prozkoumal zvláštní typ chemické vazby, při které mají dva atomy v molekule společný pár elektronů, přičemž se zúčastňují na jeho tvorbě – tato vazba nese znaky vazby kovalentní a tím, že se dva atomy společně podílí na tvorbě páru elektronů, objevuje se mimo jejich existujícího kmitání nová oscilace a elektrony vytváří společně elektronové vlnění objasnil také strukturu a funkci makromolekul, které do té doby nemohly být pro své malé rozměry podrobeny experimentálnímu výzkumu odhalil mezitvar chemických reakcí a molekulových struktur, které jsou důležité pro výzkum kosmu a mají obrovský význam pro pochopení procesů v organické přírodě Nobelovu cenu získal v roce 1966 za práce v oblasti chemické vazby a elektronových struktur molekul pomocí orbitální metody

123

Manfred Eigen

německý fyzikální chemik 9. 5. 1927 narodil se v rodině hudebníka a od malička se toužil stát klavíristou studium – univerzita v Göttingenu v šestnácti letech se stal pomocným mechanikem u letectva a jako osmnáctiletý se dostal do zajetí působil v ústavu fyzikální chemie na univerzitě v Göttingenu a v roce 1964 zde převzal oddělení pro chemickou kinetiku celosvětové uznání získal za své úspěchy dosažené při rozvíjení nové metody, která umožňuje pozorovat mimořádně rychle probíhající chemické a biochemické reakce rozvinul tepelnou, tlakovou a relaxační metodu pozorování velmi rychlých chemických reakcí – jeho metodou se rovnovážný stav chemického reakčního systému posouvá impulsem o vysokém napětí přibližně o jednu miliardtinu sekundy – takto vyvolanou změnu v koncentraci reakčních složek lze například pomocí absorpce světla při určité vlnové délce opticky poměrně snadno pozorovat reakční stavy, jejichž doba trvání je jedna miliardtina sekundy práce zaměřené na metody umožňující zkoumat velmi rychle probíhající chemické a biochemické reakce představují novou etapu v rozvoji kinetiky a fyzikální chemie Nobelovu cenu získal v roce 1967 společně s R. G. W. Norrishem a G. Porterem za výzkum mimořádně rychlých chemických reakcí

124

Ronald George Wreyford Norrish

anglický fyzikální chemik 9. 11. 1897 – 7. 6. 1978 studium – univerzita v Cambridgi (fyzika, chemie) na univerzitě v Cambridgi zůstal po studiích jako výzkumný pracovník od roku 1937 přednášel fyzikální chemika univerzitě v Cambridgi, kde se stal profesorem a v roce 1965 také vedoucím katedry fyzikální chemie v letech 1953–1955 byl prezidentem Faradayovy společnosti v letech 1957–1959 byl viceprezidentem Chemického královského institutu společně s Eigenem a Porterem zkoumal velmi rychle probíhající chemické reakce společně s Porterem si všímali především závislosti rychlosti chemických reakcí na teplotě a snažili se podle van´t Hoffova pravidla* krátkodobým zvýšením teploty co nejdříve urychlit chemickou reakci a najít metodu, která by umožňovala její pozorování i při velmi velké reakční rychlosti – jako výzkumné metody použili fotolýzy bleskovým světlem a reakci vyvolali krátkým intenzívním bleskem práce zaměřené na metody umožňující zkoumat velmi rychle probíhající chemické a biochemické reakce představují novou etapu v rozvoji kinetiky a fyzikální chemie Nobelovu cenu získal v roce 1967 společně s M. Eigenem a G. Porterem za výzkum mimořádně rychlých chemických reakcí

* Podle van´t Hoffova pravidla zvýšení teploty o 10°C zvýší reakční rychlost dvojnásobně až čtyřnásobně. 125

George Porter

anglický fyzikální chemik 6. 12. 1920 – 31. 8. 2002 studium – univerzita v Leedsu (chemie) – univerzita v Cambridgi (chemie) v letech 1938–1941 pracoval na univerzitě v Leedsu během druhé světové války sloužil v dobrovolném sboru královského námořnictva v letech 1952–1954 byl zástupcem ředitele oddělení fyzikálně-chemického výzkumu na univerzitě v Cambridgi v letech 1955–1963 působil jako profesor fyzikální chemie na univerzitě v Sheffieldu a v Londýně byl členem mnoha vědeckých společností a držitelem mnoha vědeckých vyznamenání společně s Norrishem zkoumal velmi rychle probíhající chemické reakce – jako výzkumné metody použili fotolýzy bleskovým světlem a reakci vyvolali krátkým intenzívním bleskem, velmi krátce existující reakční meziprodukty, které vznikají při této velmi rychlé chemické reakci, bylo možné sledovat metodou spektrální analýzy je autorem známé knihy z roku 1962 Chemie pro moderní svět, která se setkala s velkým ohlasem práce zaměřené na metody umožňující zkoumat velmi rychle probíhající chemické a biochemické reakce představují novou etapu v rozvoji kinetiky a fyzikální chemie Nobelovu cenu získal v roce 1967 společně s M. Eigenem a R. G. W. Norrishem za výzkum mimořádně rychlých chemických reakcí

126

Lars Onsager

americký fyzikální chemik norského původu 27. 11. 1903 – 5. 10. 1976 studium – technika v Trondheimu (chemické inženýrství) – univerzita v Yale v letech 1926–1928 byl na studijní cestě v Curychu, kde spolupracoval s Debyem pracoval na univerzitě J. Hopkinse a na univerzitě v Providenci doktorskou disertaci obhájil na univerzitě v Yale, kde se stal profesorem během druhé světové války spolupracoval na projektu první atomové bomby a od roku 1945 byl na univerzitě v Yale vedoucím katedry teoretické fyziky zpočátku se věnoval teoretickým problémům na rozhraní fyziky a chemie a již v roce 1931 publikoval dvě teoretické práce z oblasti termodynamiky ireverzibilních procesů – v těchto pracích uveřejnil matematickou rovnici, pomocí které lze i ireverzibilní procesy vyjádřit poměrně jednoduše, což do té doby nebylo možné a jím formulovaný fenomenologický zákon, později nazvaný Onsagerovým recipročním vztahem, úplně shodně vysvětluje základní větu termodynamiky navrhl také pro výrobu paliva do jaderných reaktorů metodu plynové difůze, kterou se získává štěpitelný izotop uranu z uranu přírodního zkoncipoval matematickou rovnici, která popisuje vzájemné působení molekul v kapalinách a v tuhých tělesech zabýval se statistikou krystalů, problémy tekutého hélia, mikrostrukturou vody atd. Nobelovu cenu získal v roce 1968 za objevy v oblasti termodynamiky

127

Derek Harold Richard Barton

anglický chemik 8. 9. 1918 – 16. 3. 1998 studium – univerzita v Londýně v roce 1953 se stal profesorem na univerzitě v Glasgowě a přechodně byl hostujícím profesorem na Harvardově univerzitě v Bostonu ve Spojených státech amerických od roku 1957 přednášel organickou chemii na univerzitě v Londýně společně s Hasselem se zasloužil o poznání nových strukturálních vlastností v chemii, a zejména o objasnění obsahové náplně pojmu konformace* zaměřil se hlavně na výzkum větších molekul cyklických soustav, a tak se společně s Hasselem přičinili o rozvoj nové vědní oblasti, tzv. dynamické stecheometrie dynamická stereochemie se zabývá zkoumáním pohyblivosti v rámci molekuly a Barton s Hasselem objevili nové strukturální zákonitosti při jejím zkoumání – to má význam pro poznání reakcí mnoha organických molekul a pro poznání málo objasněných chemických procesů Nobelovu cenu získal v roce 1969 společně s O. Hasselem za výzkumnou činnost a aplikaci teorie chemické vazby

* Pojmem konformace chápou formu, kterou vytváří molekula při využití daných možností pohyblivosti, přičemž na její vytváření působí různé faktory, jako hustota, přitažlivost, odpudivá síla atd. 128

Odd Hassel

norský chemik 17. 5. 1897 – 5. 5. 1981 studium – univerzita v Mnichově – univerzita v Berlíně v roce 1926 se stal docentem fyzikální chemie a elektrochemie na univerzitě v Oslo, kde v letech 1934–1963 působil jako profesor v těchto oborech roku 1934 publikoval dílo Chemie krystalů a v letech 1947–1957 byl norským vydavatelem významného světového časopisu chemiků Acta Chemica Scandinavica na jeho vědeckou práci měla vliv německá teoretická chemie, a to především stereochemie, nauka o prostorovém uspořádání atomů v molekulách, jejímž zakladatelem byl van´t Hoff – při rozvíjení této oblasti chemie dospěl Hassel k novým závěrům, a to, že ve větších molekulách organických látek existuje určitá pohyblivost, dynamika, a společně s Bartonem se pokusil tuto dynamiku vyjádřit pojmem konformace* společně s Bartonem zjistili, že lze určit i více konformací, přičemž některé z nich jsou stabilní a zjistili také, že konformace má velký význam pro reakční schopnost molekuly a je jakýmsi vzorem chování molekuly, respektive předpovídá reakci molekuly, což má význam pro zkoumání chemických procesů Nobelovu cenu získal v roce 1969 společně s D. H. R. Bartonem za výzkumnou činnost a aplikaci teorie chemické vazby

Luis F. Leloir

argentinský biochemik 6. 9. 1906 – 2. 10. 1987 studium – univerzita v Buenos Aires (lékařství) – univerzita v Cambridgi (u F. Hopkinse) v době udělení Nobelovy ceny měl velmi neobvyklou profesi – byl soukromý vědec pracující v ne právě ideálních podmínkách pro laboratorní práci na předměstí v Buenos Aires a prostředky pro svou vědeckou práci si obstarával z vlastních zdrojů a z části z podpory mecenáše, po kterém byla jeho laboratoř nazvána Fundación Campomar jeho vědecká práce navázala na dřívější výzkumy vysvětlující funkci fosforylázy*, za které byla udělena Nobelova cena za fyziologii a lékařství již v roce 1947 – Leloir se ale zabýval procesem opačným, a to výstavbou polysacharidového řetězce glykogenu z molekul glukózy – ukázal, že navázání další glukózy ke glykogenovému řetězci se děje v biologických podmínkách přenosem z uridinfosfátglukózy jeho práce, která ukázala obecnou důležitost sloučenin cukrů s uridinovými nukleotidy, měla zásadní význam pro vysvětlení biosyntézy polysacharidů Nobelovu cenu získal v roce 1970 za objev aktivačních cukrů a jejich funkce v biosyntéze polysacharidů

* Fosforyláza je enzym, který se účastní odbourávání řetězce polysacharidu (škrobu, glykogenu, apod.) za přítomnosti kyseliny fosforečné – produktem tohoto odbourávání je fosfát glukózy. 130

Gerhard Herzberg

kanadský fyzik německého původu 25. 12. 1904 – 3. 3. 1999 studium: – technika v Darmstadtu – univerzita v Göttingenu – univerzita v Bristolu v roce 1935 emigroval do Kanady, kde přednášel fyziku a spektroskopii na univerzitě v Saskatchewan a v Chicagu v letech 1949–1969 působil jako ředitel Oddělení čisté fyziky Národní výzkumné rady v Ottawě Nobelovu cenu získal za více než 40 let studia struktury molekul a atomů s použitím spektroskopických metod, tj. metod, které jsou založeny na měření pohlcení nebo vyzáření elektromagnetického záření atomy nebo molekulami byl jedním z prvních vědců, kteří poznali mimořádně důležitý význam přesného změření velmi jemných efektů ve spektrech molekul a atomů společně se svými spolupracovníky konstruoval řadu unikátních spektrometrů, především pro viditelnou a ultrafialovou oblast spektra, na kterých tato měření prováděl – analýzou takto získaných dat došel k neobyčejně přesným hodnotám atomárních a molekulárních konstant, jako jsou např. vzdálenosti mezi atomy v molekulách, hodnoty disociačních energií molekul, ionizačních potenciálů atomů apod. jeho práce pomohla ověřit základní teorie o vlastnostech mikroskopických částic, našla uplatnění v astrofyzice a při studiu laserových efektů Nobelovu cenu získal v roce 1971 za objev atomových a molekulových struktur mnoha látek

131

Christian Boehmer Anfinsen

americký biochemik 26. 3. 1916 – 14. 5. 1995 studium: – Harvardova univerzita pracoval v mnoha zahraničních biochemických laboratořích – v roce 1939 v Carlsbergské laboratoři v Kodani, v letech 1954–1955 v Nobelově lékařském ústavu ve Stockholmu, v roce 1958 ve Weizmannově ústavu v Bethesdě v letech 1962–1963 působil jako profesor biochemie na Harvardu v roce 1952 publikoval svou práci o štěpení pankreatické hovězí ribonukleázy pepsinem, kterou započal studium funkce a struktury tohoto enzymu v padesátých letech publikoval práce věnované struktuře bílkovin a jejich vztahu k funkci ribonukleázy, které přinesly velmi cenné základní poznatky v roce 1959 společně se svými spolupracovníky prokázal, že je možno přes lysinové zbytky navázat na pankreatickou ribonukleázu osm polyalanylových řetězců, každý o 5–7 zbytcích alaninu, aniž by došlo ke ztrátě enzymatické aktivity – na základě studia chymotrypsinu vznikla v roce 1965 v Anfinsenově laboratoři hypotéza, že hormon inzulín je v organismu syntetizován ve formě jednořetězcového prekursoru, která byla v roce 1967 potvrzena nalezením proinzulínu D. F. Steinerem Nobelovu cenu získal v roce 1972 společně s S. Moorem a W. H. Steinem za studium vztahu mezi strukturou a funkcí biologicky aktivních bílkovin, zvláště enzymu ribonukleázy

132

Stanford Moore

americký biochemik 4. 9. 1913 – 23. 8. 1982 studium: – Vanderbiltova univerzita – Wisconsinská univerzita působil jako profesor na Rockefellerově univerzitě v New Yorku těžištěm jeho práce byla chemie bílkovin v roce 1941 publikoval společně se Steinem a M. Bergmannem práci o izolaci aminokyseliny L-serinu z fibroinu (bílkovina hedvábí) – jejich cílem, který byl ztížen nedokonalostí srážecích metod, neboť bylo nutno vycházet z gramových množství, bylo stanovení chemického složení bílkovinných molekul a již v další práci přicházejí s podstatně zdokonalenou metodou na srážecím principu v roce 1947 společně se Steinem publikovali svou první práci o dělení aminokyselin chromatografií na škrobových sloupcích, dále novou kvantitativní kolorimetrickou metodu jejich stanovení a popis jednoho z prvních přesných a spolehlivých jímačů frakcí pro sloupcovou chromatografii Nobelovu cenu získal v roce 1972 společně s Ch. B. Anfinsenem a W. H. Steinem za studium vztahu mezi strukturou a funkcí biologicky aktivních bílkovin, zvláště enzymu ribonukleázy

133

William Howard Stein

americký biochemik 25. 6. 1911 – 2. 2. 1980 narodil se v rodině obchodníka studium: – Columbijská univerzita – Wisconsinská univerzita působil jako profesor na Rockefellerově univerzitě v New Yorku od počátku svého výzkumu se věnoval výhradně chemii aminokyselin a bílkovin v roce 1941 publikoval společně s Moorem a M. Bergmannem první práci o izolaci aminokyseliny L-serinu z fibroinu (bílkovina hedvábí) – jejich cílem, který byl ztížen nedokonalostí srážecích metod, neboť bylo nutno vycházet z gramových množství, bylo stanovení chemického složení bílkovinných molekul a již v další práci přicházejí s podstatně zdokonalenou metodou na srážecím principu v roce 1947 společně s Moorem publikovali svou první práci o dělení aminokyselin chromatografií na škrobových sloupcích, dále novou kvantitativní kolorimetrickou metodu jejich stanovení a popis jednoho z prvních přesných a spolehlivých jímačů frakcí pro sloupcovou chromatografii pokrok v chemii umělých hmot a požadavky biochemické a klinické praxe, pro které chromatografie na škrobu nebyla vhodná, vedly k tomu, že společně s Moorem provedli zásadní obrat v metodě a nahradili škrob syntetickými iontoměniči v roce 1958 se pak podařilo celý postup za pomoci D. H. Spackmana automatizovat a tím byl vytvořen předpoklad širokého použití této metody v praxi Nobelovu cenu získal v roce 1972 společně s S. Moorem a Ch. B. Anfinsenem za studium vztahu mezi strukturou a funkcí biologicky aktivních bílkovin, zvláště enzymu ribonukleázy

134

Ernst Otto Fischer

německý chemik 10. 11. 1918 – 23. 7. 2007 narodil se v rodině vysokoškolského profesora studium: – Vysoká škola technická v Mnichově v roce 1959 se stal profesorem na univerzitě v Mnichově a v roce 1964 stanul v čele anorganického ústavu na Vysoké škole technické v Mnichově zabýval se výzkumem a studiem komplexů kovů s cyklopentadienem a indenem, π-komplexů kovů s benzoidními aromáty a olefinových komplexů přechodných kovů a své výsledky publikoval ve více než 350 původních pracích v padesátých letech se věnoval studiu karbonylových komplexů přechodných kovů s karbenovými ligandy nobelovu cenu získal společně s G. Wilkinsonem jako ocenění průkopnické práce, kterou oba vykonali při studiu zcela nového typu sloučenin komplexního charakteru, ve kterých je centrální atom kovu vázán tzv. π-vazbou k molekulám majícím pro tuto vazbu vhodné elektronové funkce – název „sendvičové komplexy“ velmi názorně vystihuje způsob strukturního uspořádání těchto sloučenin Nobelovu cenu získal v roce 1973 společně s G. Wilkinsonem za výzkum v oblasti chemie organometalických sloučenin sendvičové struktury

135

Geoffrey Wilkinson

anglický chemik 14. 7. 1921 – 26. 9. 1996 studium: – univerzita v Londýně v roce 1943 odjel do Kanady, kde se v rámci atomového výzkumu do toku 1946 věnoval studiu dělení radioaktivních izotopů poté přešel do radiační laboratoře Kalifornské univerzity v Berkeley, kde se pod vedením G. T. Seaborga podílel na přípravě izotopů, které vznikají při štěpných reakcích těžkých kovů od roku 1950 pracoval v oboru chemie komplexních sloučenin v roce 1951 se stal mimořádným profesorem chemie na Harvardské univerzitě v roce 1956 se stal profesorem anorganické chemie na univerzitě v Londýně je autorem mnoha prací věnovaných studiu cyklopentadienylových komplexů přechodných kovů, významu struktury a vlastností komplexních hydridů a komplexů kovů s olefiny pomocí moderních spektrálních metod; je také spoluautorem velmi úspěšné učebnice anorganické chemie v sedmdesátých letech se věnoval studiu koordinačních sloučenin z hlediska homogenní katalýzy – objevil např. vysoce účinný trifenylfosfinový komplex rhodia, který se stal nejznámějším systémem tohoto typu pod názvem „Wilkinsonův katalyzátor“ jeho koncepce π-komplexů se uplatnila při řešení teorie chemické vazby a radioaktivity a v chemické syntéze Nobelovu cenu získal v roce 1973 společně s E. O. Fischerem za výzkum v oblasti chemie organometalických sloučenin sendvičové struktury

136

Paul John Flory

americký chemik 25. 6. 1910 – 8. 9. 1985 studium: – univerzita v Ohiu svou vědeckou dráhu ve výzkumu syntetických vláken, kaučuku a jiných polymerů zahájil v letech 1934–1936 u firmy DuPont Wilmington v letech 1938–1940 pokračoval ve své vědecké činnosti na univerzitě v Cincinnati v letech 1948–1957 byl profesorem chemie na Cornellově univerzitě v Ithace v letech 1956–1961 byl vedoucím výzkumu na Mellonově ústavu v Pittsburku v roce 1961 se stal profesorem chemie na Stanfordově univerzitě jeho vědecká práce je spjata s fyzikální chemií polymerů v roce 1953 vyšla jeho kniha Základy chemie polymerů, která patří mezi významná díla makromolekulární vědy jeho jméno nesou mnohé fyzikální pojmy, rovnice a teorie, např. Floryho distribuce molekulových vah, Floryho-Hugginsova rovnice pro volnou energii míšení, Floryho teplota theta, Floryho-Rehnerova rovnice botnací rovnováhy, Floryho-Mandelkernův invariant atd. věnoval se distribuci molekulových vah v lineárních polymerech vzniklých polykondenzací, mechanismu polymerizačních reakcí, kinetice polykondenzačních reakcí, statistickému rozdělení molekulových vah v trojrozměrných polymerech, teorii gelace v roce 1942 uveřejnil rovnici pro směšovací volnou energii roztoku polymeru, je jedním ze zakladatelů teorie druhého viriálního koeficientu Nobelovu cenu získal v roce 1974 za svou práci v makromolekulární chemii

137

John Warcup Cornforth

australský organický chemik 7. 9. 1917 studium: – univerzita v Sydney – univerzita v Oxfordu (vyhrál stipendium) během druhé světové války se věnoval chemické výrobě penicilinu pracoval v enzymologické laboratoři stal se profesorem chemie na univerzitě v Sussexu v Anglii věnoval se studiu stereochemie enzymových reakcí – pomocí sloučenin značených izotopy sledoval působení oxidoredukčních enzymů, které zahrnovaly jako koenzym nikotinamidadenindinukleotid vyřešil problém absolutní konfigurace dihydronikotinamidu deuterovaného v poloze C(4), což se stalo základem pro komplexní objasnění mechanismu a sterického průběhu přenosu vodíku v biologických systémech – tyto získané poznatky jej později přivedly k výzkumu řetězců biogenetických reakcí, které směřují k různým typům izoprenoidů Nobelovu cenu získal v roce 1975 za studium stereochemie enzymových reakcí

138

Vladimír Prelog

švýcarský chemik 23. 7. 1906 – 7. 1. 1998 studium: – ČVUT (chemická fakulta) svou kariéru zahájil v Praze, kde nastoupil v roce 1924 na chemickou fakultu Českého vysokého učení technického – zde ho díky profesoru Votočkovi a profesoru Lukešovi upoutala organická chemie v roce 1935 odešel jako asistent na univerzitu do Záhřebu a po vypuknutí druhé světové války našel útočiště v Curychu věnoval se umělé přípravě velmi složitých chemických sloučenin, kde navázal na dřívější práce R. B. Woodwarda, a rozšířil platnost Bredtova pravidla zajímal se o prostorovou stavbu molekul, o kterou v něm podnítil zájem profesor Lukeš, a v této práci navázal na linii započatou van´t Hoffem nejvýznamnější je jeho práce při studiu chirálních (opticky aktivních) sloučenin, kde studoval různé typy chirální izomerie, a symetrické indukce – nespokojil se jen se standardní analýzou na základě symetrie, ale zavedl vyčerpávající topologickou klasifikaci chirality a hledal experimentální potvrzení možnosti existence různých typů chirálních sloučenin Nobelovu cenu získal v roce 1975 za výzkum v oblasti stereochemie organických molekul a reakcí

139

William N. Lipscomb

americký fyzikální chemik 9. 12. 1919 studium: – univerzita v Kentucky – Kalifornský technologický institut od roku 1950 byl mimořádným a od roku 1954 řádným profesorem na univerzitě v Minnesotě v roce 1959 se stal profesorem na univerzitě v Minnesotě v roce 1959 se stal profesorem na Harvardově univerzitě získal mnoho čestných doktorátů, čestných uznání a cen, v roce 1958 získal Harrisonovu-Howeovu cenu a v roce 1972 Debyovu cenu vytvořil první racionální teorii sloučenin boru, odhalil základní příčiny unikátní stavby molekul boranů a heteroboranových analog, ve své topologické teorii publikované v roce 1954 vysvětlil podstatu vazebných poměrů v těchto molekulách základem jeho teorie je koncepce třístředové vazby, ve které tři skeletální atomy sdílejí jeden elektronový pár, jako primárního vazebného elementu ve sloučeninách boru v pozdějších pracích se věnoval objektivnímu mapování rozložení elektronových hustot mezi jednotlivými atomy a dokázal, že tento základní předpoklad odpovídá skutečnosti systematicky se věnoval rentgenové strukturní analýze po stránce metodické i teoretické určil strukturu desítek boranů a jejich derivátů, ale také složitých biologických látek včetně enzymů publikoval stovky prací z oblasti strukturní analýzy, nukleární magnetické rezonance a teorie chemické vazby v boranech Nobelovu cenu získal v roce 1976 za práce v oblasti sloučenin boru s vodíkem

140

Ilja Prigogine

belgický chemik 25. 1. 1917 – 28. 5. 2003 studium: – univerzita v Bruselu v roce 1947 se stal profesorem fyzikální chemie na univerzitě v Bruselu – patří k nejvýznamnějším představitelům bruselské termodynamické školy, kterou založil DeDonder je čestným doktorem mnoha světových univerzit a členem mnoha akademií věd v roce 1962 se stal ředitelem Mezinárodního ústavu fyziky a chemie a v roce 1968 ředitelem Centra statistické mechaniky a termodynamiky Texaské univerzity v Austinu v roce 1947 Prigogine ve své práci došel k závěru, že je nutné v termodynamice ireverzibilních procesů používat tzv. Curierův princip, podle kterého může například průběh chemické reakce v izotropním prostředí vyvolat vektorový tok nějaké látky – od té doby se tento princip označuje jako Curieův-Prigogineův teorém a Prigogineových teorémů se v termodynamice ireverzibilních procesů používá celá řada nejznámější z těchto teorémů je ten, který ukazuje, že časová změna produkce entropie v systému je v oblasti blízké rovnováze při stálých vnějších podmínkách vždy záporná nebo nulová – proto dochází v této oblasti k ustavování stabilních ustálených stavů Nobelovu cenu získal v roce 1977 za teoretické výzkumy v oblasti termodynamiky

141

Peter Mitchell

anglický biochemik 29. 9. 1920 – 10. 8. 1992 studium: – univerzita v Cambridgi (chemie, fyziologie, matematika, biochemie) svou vědeckou dráhu začal jako mikrobiolog, ale jeho teorie jsou biofyzikální podařilo se mu objasnit princip přeměny energie v živých organismech – nejprve teoreticky odvodil a poté také experimentálně prokázal, že pro využití energie těchto zdrojů je potřeba biologických membrán nacházejících se v organismu a že hlavní úlohu v tomto procesu hrají protony katalytické bílkoviny, které se podílejí na využívání energie, jsou uloženy v membránách a fungují tak, že pumpováním protonů přes membránu vzniká gradient protonů mezi oběma částmi oddělenými biologickou membránou základním principem buňkové energetiky je přeměna světelné a chemické energie na potenciální energii protonů, které jsou nerovnoměrně rozloženy po obou stranách membrány velmi důležitým „protonovým vodičem“ biologických membrán je enzymový komplex, který umožňuje využít protonovou sílu, která je generována absorpcí světelných kvant na syntézu adenozintrifosfátu (ATP) Nobelovu cenu získal v roce 1978 za objasnění procesu biologické energie

142

Georg Wittig

německý chemik 16. 6. 1897 – 26. 8. 1987 narodil se v rodině vysokoškolského profesora studium: – univerzita v Tübingenu – univerzita v Marburku v letech 1932–1937 působil na univerzitě v Marburku po krátkém pobytu ve Freiburku v roce 1937 se stal ředitelem ústavu v Tübingenu a v roce 1944 profesorem chemie na univerzitě v Tübingenu v letech 1956–1967 působil na univerzitě v Heidelbergu jeho nejznámější práce pocházejí z let 1944–1956, kdy pracoval v Tübingenu – zjistil, že účinkem fenyllithia na alkylbenzylétery vznikají alkylfenylmetanoly – tato reakce, kterou provází změna uhlíkaté kostry molekuly, je v literatuře známa jako Wittigův přesmyk – díky této reakci mohla chemie připravovat alkylfenylmetanoly, které jsou jinými způsoby jen velmi těžko dostupné v roce 1953 společně s Geisslerem ukázal, že z fosforových solí snadno získatelné alkyldentrifenylfosforany reagují s aldehydy – díky tomu mohla organická syntéza nechat spolupůsobením různých ketonů a aldehydů s vhodně substituovaným činidlem připravit prakticky jakoukoliv nenasycenou sloučeninu během svého působení na univerzitě v Heidelbergu publikoval společně s R. Polsterem α´a β mechanismus rozkladu amoniových solí, které probíhají přes stadium ylidu jako první experimentálně prokázal schopnost dehydroaromatických sloučenin arinů reagovat s dieny Nobelovu cenu získal v roce 1979 za vypracování nových metod organické syntézy

143

Herbert Charles Brown

americký organický chemik 22. 5. 1912 – 19. 12. 2004 narodil se v rodině ruských emigrantů studium: – univerzita v Chicagu stal se členem skupiny H. I. Schlesingera na univerzitě v Chicagu, která vytvořila materiální základ chemie sloučenin boru v roce 1947 se stal profesorem na Pardueské univerzitě v Lafayette od roku 1938 se systematicky zabýval novými sloučeninami boru a společně se svými spolupracovníky a žáky studoval zejména reakce borohydridů alkalických kovů a diboranu k jeho velkému objevu došlo v roce 1956, kdy při redukci esteru kyseliny olejové borohydridem sodným za přítomnosti chloridu hlinitého se spotřebovalo podstatně více činidla než u ostatních esterů – hledání příčin jej dovedlo až k překvapivému zjištění, že se v éterickém roztoku aduje na dvojnou vazbu diboran za vzniku organoboranů v mnoha následujících pracích rozvinul syntézu a chemické obměny organoboranů a ukázal, že hydroborace, jak reakci sám nazval, může být jedním z nejuniverzálnějších nástrojů organické syntézy – umožňuje nekatalytickou cestou redukovat acetylény na olefiny, olefiny na parafiny, přeměnu vnitřních olefinů na terminální a oxidativní zdvojení alkylů, původně vázaných k boru užitečné jsou také redukce volných karboxylových kyselin na primární alkoholy Nobelovu cenu získal v roce 1979 za objev hydroborace a chemii organoboranů

144

Seznam použité literatury: Vybrané kapitoly z historie chemie 19. – 20. století [1] BANÝR, J., NOVOTNÝ, V. Stručné dějiny chemie a chemické výroby. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. [2] BOHÁČEK, Ivan. Elixíry života a smrti: o chemii a chemicích: pro čtenáře od 12 let. Praha: Albatros, 1977. [3] BUDIŠ, J. a kol. Historie chemie slovem a obrazem. Brno: Masarykova univerzita, 1995. ISBN 80-210-1080-0. [4] BUDIŠ, J. a kol. Stručný přehled historie chemie. Brno: Masarykova univerzita, 1996. ISBN 80-210-1463-6. [5] CÍDLOVÁ, H., MOKRÁ, Z., VALOVÁ, B. Obecná chemie. Brno: Masarykova univerzita 2008. Dostupné z WWW: . viz studijní materiály předmětu PedF: CH2BP_1P3P. [6] CONNOR, K A . Fields & Waves I [online]. c2010 [cit. 2009-11-10]. Dostupné z WWW: . [7] GREGOROVÁ, Dagmar. Dorazili jsme k břehům ostrova stability? [online]. 2009. Dostupné z WWW: . [8] HERNECK, Friedrich. Průkopníci atomového věku. Praha: Orbis, 1974. [9] KUZNECOV, Vladimir Ivanovič. Dialektika vývoje chemie. Praha: Horizont, 1979. [10] MOLLIN, Jiří. Historie chemie. Olomouc: Univerzita Palackého, 1992. ISBN 80-7067-080-0. [11] PETRŮ, F., HÁJEK, B. O vývoji české chemie. Praha: Orbis, 1954. [12] PICHLER, Jiří. Historie chemie. Brno: Masarykova univerzita, 1997. ISBN 80-210-1501-2. [13] SOLÁROVÁ, M., LICHTENBERG, K. Vybrané kapitoly z historie chemie. Brno: Paido, 2000. ISBN: 80-85931-81-8. [14] ŠVEHLA, Jan. Perly lidského rozumu II. [online]. 2008 [cit. 2009-11-10]. Dostupné z WWW: . [15] STEPANOV, B.. Cestou k atomu. Praha: Osvěta, 1951. [16] VACÍK, Jiří. Přehled středoškolské chemie. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, 1995. ISBN 80-85937-08-5.

145

[17] WINTER, Mark. WebElements [online]. c1993-2010 [cit. 2010-01-10]. Dostupné z WWW: . [18] WRÓBLEWSKI, Andrzej, Kajetan. Dlugie narodziny elekronu [online]. c1996–2010 [cit. 2010-03-15]. Dostupné z WWW: . [19] 3 pol : 66 a 77 aneb k budoucnosti jádra. [online]. c2001-2009 [cit. 2009-11-10]. Dostupné z WWW: . [20] biography... [online]. [cit. 2009-11-10]. Dostupné z WWW: . [21] Entdeckung der Elektrizität: Thales von Milet [online]. 2009 [cit. 2009-12-24]. Dostupné z WWW: . [22] Erwin Schrodinger [online]. c1998 [cit. 2009-11-10]. Dostupné z WWW: . [23] KUSALA, J. Urychlovače částic : Fyzikální principy [online]. c2005 [cit. 2009-11-26]. Dostupné z WWW: . [24] Google mapy [online]. 2010 [cit. 2009-11-10]. Dostupné z WWW: . [25] Griekische Filosofie [online]. [cit. 2010-02-25]. Dostupné z WWW: . [26] Jaderný reaktor [online]. [cit. 2009-11-10]. Dostupné z WWW: . [27] La Frikipedia [online]. 2010 [cit. 2010-01-05]. Dostupné z WWW: . [28] Nobelprize.org [online]. c2010 [cit. 2010-03-12]. Dostupné z WWW: . [29] Physics 420: Principles of Modern Physics (Spring 2002) [online]. 2002 [cit. 2009-11- 22]. Dostupné z WWW: . [30] Telegrafenberg Observatory: Grosser Refraktor [online]. c2010 [cit. 2009-11-10]. Dostupné z WWW: .

146

[31] Wikimedia Commons [online]. 2009 [cit. 2010-03-24]. Dostupné z WWW: . [32] Wikipedia [online]. c2009 [cit. 2010-03-22]. Dostupné z WWW: . [33] Wilhelm Roentgen [online]. [cit. 2009-11-10]. Dostupné z WWW: .

Přehled laureátů Nobelovy ceny za chemii [1] CÍDLOVÁ, H., MOKRÁ, Z., VALOVÁ, B.: Obecná chemie. Brno: Masarykova univerzita 2008. Dostupné z WWW: . viz studijní materiály předmětu PedF: CH2BP_1P3P. [2] Nobelprize.org [online]. 2010 [cit. 2010-03-12]. Dostupné z WWW: . [3] Wikipedia [online]. 2009 [cit. 2010-03-24]. Dostupné z WWW: .

Životopisy laureátů Nobelovy ceny za chemii [1] BOBER, Juraj: Laureáti Nobelovy ceny. Bratislava: Obzor, 1971. [2] WEINLICH, Robert: Laureáti Nobelovy ceny za chemii. Olomouc: Alda, 1998. ISBN 80-85600-54-4. [3] Nobelprize.org [online]. 2010 [cit. 2010-03-12]. Dostupné z WWW: . [4] Miracleofhalogen: penemu fluor [online]. 2009 [cit. 2010-02-24]. Dostupné z WWW: . [5] Wikipedia [online]. c2009 [cit. 2010-03-24]. Dostupné z WWW: .

147