MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav hudební vědy

Management v kultuře

Bc. Magdaléna Daňková

Magisterská diplomová práce

Fungování soudobých sociálně-kulturních komunitních center v českých městech

Případová studie Autonomní sociálně kulturní centrum Klinika v Praze

Functions of social-cultural community centers in the Czech cities

vedoucí práce Mgr. Simona Škarabelová, Ph.D.

2016

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím uvedených pramenů a literatury.

......

Datum a podpis autorky

2

Obsah

1. Úvod 6 2. Teoretická část 8 2.1 Kontext práce a dobové souvislosti 8 2.2 Komunitní centra v kontextu nestátního neziskového sektoru 12 2.2.1 Cíle a funkce neziskových organizací 13 2.2.2 Řízení a financování neziskových organizací 14 2.2.3 Nejčastější problémy neziskových organizací 17 2.3 Charakteristika kulturních organizací 18 2.3.1 Cíle a funkce kulturních organizací 19 2.3.2 Řízení a financování kulturních organizací 19 2.3.3 Nejčastější problémy kulturních organizací 23 2.4 Sociálně-kulturní komunitní centra v Evropě 24 2.4.1 Příklady soudobých sociálně-kulturních komunitních center napříč Evropou 27 2.5 Sociálně-kulturní komunitní centra v Českých zemích, ČSR a ČR 32 2.6 Charakteristické znaky sociálně-kulturních komunitních center 38 3. Metodologická část 42 3.1 Výhody a nevýhody kvalitativní metody 43 3.2 Základní přístup a užité metody 43 3.2.1 Určení výzkumné otázky 44 3.2.2 Výběr případu, určení metod sběru a analýzy dat 44 3.2.3 Sběr dat, analýza a interpretace dat 44 4. Analytická část 46 4.1 Ateneo, Most 46 4.2 Petrohradská kolektiv, Praha-Vršovice 49 4.3 Autonomní sociální centrum Klinika 52 4.3.1 Historie Kliniky 53 4.3.2 Organizační struktura 54 4.3.3 Organizační kultura 56 4.3.4 Financování 57 4.3.5 Poskytované služby a aktivity 60 4.3.5.1 Aktivity v roce 2015 61 4.3.5.2 Aktivity v roce 2016 64 4.3.6 Propagační a marketingové aktivity 67 4.3.7 Návštěvníci, veřejnost a Klinika 71 4.3.8 Sítě 75 4.3.9 Problémy Kliniky 76 4.4 Shrnutí analytické části 78 5. Závěr 79 6. Resumé/Resume/Le Résumé 83 7. Seznam vyobrazení 85 8. Seznam použitých pramenů a literatury 86 9. Přílohy 97

3

Předmluva Tímto chci poděkovat Mgr. Simoně Škarabelové, Ph.D. za vedení práce a její cenné rady. Dále členům centra Klinika, za jejich čas, ochotu, pomoc a milé přijetí v jejich kolektivu. A především celé své rodině, příteli a přátelům za jejich trpělivost, pomoc a povzbudivá slova v době tvůrčí i studijní krize.

4

Anotace

Diplomová práce rozebírá fungování sociálně-kulturních komunitních center v českých městech, se zaměřením na fungování Autonomního sociálního centra Klinika v Praze. Cílem práce je poodhalit, jak se takováto centra v České republice formují, řídí a financují. Diplomová práce rozebírá také jejich programovou skladbu či problémy spojené s jejich fungováním. Autorka se prostřednictvím kvalitativních rozhovorů zabývá i vztahem těchto organizací k okolí a otázkou, zda sociálně-kulturní komunitní centra mají potenciál se v České republice dále rozšiřovat.

Annotation

This thesis analyses how social-cultural community centers in the Czech cities function, with focus on the Autonomous social centre 'Klinika' in Prague. The aim is to reveal how such centers are formed, managed and financed in the Czech milieu. This thesis also deals with their programme scheme and problems related to their functioning. Through the qualitative interview, the author pursues what relations these organizations have to their neighborhoods. The author also raisesa question of potential development of these centers.

5

1. Úvod „Všechna města (a všichni lidé) disponují kreativní energií.“ (Jane Jacobs, 1984)

Fascinace městy a městskými komunitami můžeme sledovat už v díle Émila Zoly, jenž se na konci 19. století zabýval sociálním životem městských obyvatel. Ti se svou měrou podíleli na utváření podoby současných městských čtvrtí. Například pařížský Montmartre z kumulace umělců v 19. a 20. století dodnes profituje v oblasti cestovního ruchu. V Londýně to byla zase čtvrť Chelsea.

S postupující modernizací, vývojem technologií, zvyšujícím se počtem obyvatel a proměnou životního stylu se města stávají kotlem kreativity, jak pojem definoval Richard Florida (2005). V současné, kreativní, ekonomice jsou jejími hybateli vysoce kvalifikovaní pracovníci, umělci a kreativci, pro něž je lokalita, ve které žijí důležitější než dopravní dostupnost do práce. Vyžadují od ní nejen občanskou vybavenost, ale především otevřené komunity s bohatými kvalitními zkušenostmi. Tyto lokality nazývají výzkumníci kreativními centry nebo čtvrtěmi. Živá a na aktivity bohatá místa poskytují prostor pro vznik alternativní kultury. A právě o alternativní kultuře v srdci měst hovoří předkládaná práce.

Cílem této diplomové práce je rozebrat fungování sociálně-kulturních komunitních center v českých městech, se zaměřením na fungování Autonomního sociálního centra Klinika v Praze. Autorka prostřednictvím kvalitativní výzkumné metody předkládá poznatky o tom, jak se takováto centra v České republice formují, řídí a financují. Práce rozebírá také programovou skladbu center či problémy spojené s jejich fungováním.

Co si však představit pod pojmem sociálně-kulturní komunitní centra? Pod pojmem komunita (z latinského communitas) nám česká jazyková příručka (Internetová jazyková příručka, 2016) nabídne slovo společenství nebo sociologickým pohledem „souhrn lidí obývajících určitý prostor, kde vykonávají činnosti, a tvořících zpravidla samosprávnou jednotku“. Slovník cizích slov (2016) nabízí také vysvětlení, že se jedná o „skupinu osob, na kterou je nazíráno tak, jako by tvořila svébytnou část společnosti, většinou se svou vlastní subkulturou.“ Autorka práce operuje v celém předkládaném textu s posledními dvěma definicemi.

Aby však čtenářům práce přiblížila, co si mají pod označením sociálně-kulturní komunitní centra představit, zaobírá se teoretickým poznatky o neziskových i kulturních organizacích. Důvodem je charakteristika center, která se podle dále citovaných zdrojů pohybují na pomezí obou typů organizací vyskytujících se v českém prostředí. Ačkoliv lze namítnout, že kulturní organizace jsou často neziskovými organizacemi, autorka v této práci řeší především obecné charakteristiky, vyplývající z jejich poslání, řízení či financování. Ačkoliv se neziskové i kulturní organizace v mnoha charakteristikách shodují, existují i oblasti, ve kterých se liší.

Mnozí by mohli namítat, že za sociálně-kulturní komunitní centrum lze v podstatě označit jakoukoliv příspěvkovou nebo nábožensky orientovanou organizaci. V kontextu této práce však autorka chápe sociálně-kulturní komunitní centrum jako místo pro alternativní kulturu ve vybraném městě nebo městské části. Uskupení nacházející se na pomezí neziskové

6 a kulturní organizace. A konečně prostor, jenž vznikl z potřeb určité subkulturní komunity, kterou právě ona subkulturní komunita financuje.

Práce je strukturována na tři hlavní kapitoly – teoretická část, metodologická část a analytická část. Teoretická část se zabývá konceptem současné kreativní ekonomiky, kreativními třídami podle Richarda Floridy, fenoménem tzv. šik čtvrtí v evropských městech a fenoménem do it yourself (v práci bude dále označeno zkratkou DIY) kultury. Dále představuje již zmiňované poznatky o neziskových a kulturních organizacích, historii a současnost sociálně- kulturních komunitních center, jejich charakteristiky a příklady z evropských měst. Velkou část věnuje autorka také kontextu rozvoje sociálně-kulturních komunitních center do roku 1948, po roce 1948 a po roce 1990. Dle autorky jsou totiž právě tato tři období důležitými mezníky ve vývoji české alternativní kulturní scény. Na konci první kapitoly stanovuje pisatelka této práce charakteristiky center, na základě kterých identifikovala soudobá sociálně-kulturní komunitní centra v českých městech.

Metodologická část představuje autorčin výzkumný postup. Pro účely této diplomové práce si zvolila kvalitativní výzkum a metodu případové studie. Ve své intrinsitní studii pro sběr dat využila pozorování, interview a analýzu dokumentů. Rozhovory jsou kvůli politické pozici členů sledovaného kolektivu, a také na základě jejich přání, anonymizovány a jsou umístěny v přílohách práce.

Poslední – analytická část se zaobírá celkem třemi příklady sociálně-kulturních komunitních center – zaniklého mosteckého Atenea, fungujícího pražského Petrohradská kolektiv a především pražskou žižkovskou Klinikou. Autorka analyzuje cíle a poslání centra, jeho organizační strukturu a kulturu, ožehavou otázku autonomního financování. Velkou část věnuje také aktivitám pořádaným kolektivem centra, kterých jen v roce 2016 bylo více než sto, dále propagačním a marketingovým aktivitám, vztahu návštěvníků a veřejnosti ke Klinice. V neposlední řadě se zaobírá problémy, kterým organizace čelí.

V závěru autorka předkládané diplomové práce odpovídá na výzkumné otázky, zhodnotí svá zjištění a pokusí se odpovědět na to, zda sociálně-kulturní komunitní centra mají potenciál se v České republice dále rozšiřovat.

7

2. Teoretická část

V této části práce autorka zasazuje téma do kontextu soudobé společnosti a vysvětluje důležité související pojmy. Dále rozebírá koncept a charakteristiku neziskového sektoru i kulturních organizací. Stěžejní částí teorie jsou informace o sociálně-kulturních komunitních centrech v Evropě, spolu se soudobými příklady.

Vzhledem k tomu, že pro analytickou část práce je důležitý především český kontext, věnuje se autorka historickému přehledu sociálně-kulturních komunitních center v českých zemích, Československu a České republice. Důraz je kladen především na dobu po roce 1948 a dobu po roce 1990. Na konci teoretické části je předkládán soubor charakteristik sociálně- kulturních komunitních center, na jejichž základě je vystavěna analytická část práce.

2.1 Kontext práce a dobové souvislosti

Od průmyslové výroby ke kreativní ekonomice

Zatímco ještě zhruba před půl stoletím byla světová ekonomika založena na přírodních zdrojích a průmyslové výrobě, ta soudobá je založena na znalostech, informacích a kreativitě. (Kraus, Žáková, 2014:3) Pojem kreativní ekonomika se poprvé objevuje v roce 1993 u Petera Druckera v jeho knize The Post-Capitalist Society (1993): „Kreativní ekonomika změnila téměř každý aspekt ekonomického vývoje, jak jej známe. Znalost a kreativita nahradily přírodní zdroje a účinnost fyzické práce jako zdroje generování zisku a ekonomického růstu. V této nové éře se lidský kapitál nebo talent staly klíčovým faktorem produkce.“

Roste význam inovací, práv duševního vlastnictví a chytrých řešení. Hybateli ekonomiky se stávají vysoce vzdělaní pracovníci, umělci a kreativci. (Kraus, Žáková:2014) „Zdrojem úspěchu i osobní satisfakce dnes nejsou peníze nebo stroje, ale nové myšlenky. Kreativní ekonomika oživuje výrobu, služby, maloobchod i zábavní průmysl. Mění to, kde chtějí lidé žít, pracovat a vzdělávat se,“ potvrzuje John Howkins (2013). V kreativní ekonomice se tedy kvalita prostředí stala důležitou nejen pro koncept jako takový, ale také pro lákání talentů a ekonomických hybatelů.

Araya a Peters (2010) připomínají, že rozvinuté ekonomiky čelí dalším novým výzvám, jako je:

• důležitost informačních a komunikačních technologií • rostoucí význam globálního trhu a globálně roztříštěného produkčního řetězce • význam vysoce vzdělaných pracovníků a lidského kapitálu v rámci inovačních cyklů • vzestup alternativních center výroby mimo vyspělé ekonomiky

Kulturní a kreativní průmysly1 jako generátory ekonomického růstu upoutaly podle Krause a Žákové (2014) v posledních letech pozornost zemí, regionů i měst a politiků: „Zvyšuje se

1 Pro definici kreativních průmyslů využívají Kraus a Žáková (2014) britskou charakteristiku: „jedná se průmyslová odvětví, jejichž základem je individuální lidská kreativita, lidské dovednosti a talent.“ Do této oblasti patří reklama, architektura, umění a trh s uměním, počítačové hry a videohry, řemesla, design, módní 8 povědomí společnosti o schopnosti zužitkovat kulturní a kreativní potenciál, který je základním předpokladem pro hospodářský růst, inovace a konkurenceschopnost.“

Kreativním třídám a jejich vlivu na hospodářský růst měst se ve svých pracích věnuje americký sociolog a urbanista Richard Florida.

Města a kreativní třída

Podle Floridy (2005:1) jsou města „kotlem kreativity“. Tvrdí, že dlouho byla prostředkem koncentrace, mobilizace a také přístavem kreativní energie, kterou přeměnila v technické i umělecké inovace a rozvinula paradigmata komunity a civilizace (ibid).

Vznik tzv. kreativních klastrů2 nebo taky kreativních měst, se datuje do druhé poloviny 90. let, a to v souvislosti se vznikem kulturních čtvrtí. (Hesmondhalgh, 2008:557) V těchto kreativních čtvrtích se koncentrují tzv. kreativní třídy, které jsou hnacím motorem měst. Do kreativní třídy spadají kvalifikovaní pracovníci, analytici, odborní a techničtí pracovníci. Pro tuto třídu představuje místo, ve kterém žijí, důležitou součást jejich života. Florida v roce 20023 zkoumal absolventy vysokých škol a jejich rozmýšlení nad volbou místa k žití. Zjistil, že lokalita, ve které by chtěli žít je pro ně důležitější než dostupnost do práce. Představitelé kreativní třídy se stěhují pryč z tradičních korporátních komunit a center pracující třídy do míst, která nazývá kreativní centra. (Florida, 2005:35) Sem se však nestěhují kvůli tradičním důvodům, jako je občanská vybavenost měst – např. sportovní areály, dálnice, nákupní centra, parky turistická a zábavní centra atd. Namísto toho hledají otevřené komunity s bohatými kvalitními zkušenostmi, která stvrzuje jejich sounáležitost s kreativní třídou. (ibid)

Kreativní centra jsou ekonomickým vítězem této doby. Nejen, že disponují vysokou koncentrací lidí z kreativní třídy, ale zvyšují svůj potenciál také koncentrací kreativních ekonomických výsledků ve formě inovací a růstu špičkových technologických průmyslů. Kromě toho zvyšují zaměstnatelnost v regionu a v neposlední řadě také populaci. Nové i stávající firmy totiž následují lidi a díky přesunu a aktivitě kreativní třídy se na daném místě zakládají nové společnosti.

Co odlišuje komunity se sociálním kapitálem od kreativních komunit je koncentrace diverzity, inovace a ekonomický růst. (Florida, 2005:42) Florida přišel mimo jiné na to, že návrhářství, audiovizuální umění, scénická umění, nakladatelství, rozhlasové a televizní vysílání, počítačové služby a software. Definici kulturních průmyslů si autoři vypůjčili od Cikánka a kol. (2013): „Odvětví, jež produkují a šíří produkty nebo služby, které se v okamžiku svého vzniku vyznačují určitou povahou, zamýšleným využitím nebo účelem a jež jsou výrazem nebo prostředkem kulturních projevů, a to nezávisle na obchodní hodnotě, již mohou tyto produkty nebo služby mít.“ 2 Pojem kulturní klastr pochází z pera amerického ekonoma Michaela Portera, který se snažil vysvětlit, jak národy a regiony získávají konkurenční výhodu nad ostatními. Kreativita je považována za klíčový aspekt pro městskou obnovu a hnací motor průmyslového odvětví, a to spolu s inovativními přístupy. (Hesmondhalgh, 2008:557) 3 Florida se v průzkumu Wall Street Journal ptal čtyř tisíc absolventů vysokých škol v USA na to, co je pro ně při vybírání místa k žití důležitější, zda práce anebo lokace. Tři čtvrtiny z nich odpověděly, že důležitější než dostupnost práce je pro ně lokalita, ve které žijí.

9 technologická a kulturní kreativita jdou spolu ruku v ruce a jedna ovlivňuje pozitivně druhou. Ustanovil i tzv. bohémský index (Bohemian index), který měří koncentraci pracujících umělců v kreativních centrech. Cílem je změřit, jaký efekt má takováto koncentrace umělců na místo a jeho individuální kreativní potenciál, stejně jako technologických firem a průmyslů. Index porovnává na základě teorie ekonomického rozvoje 3 T: technologie, talent a tolerance. Členové kreativní třídy podle něj (2005:37) zapouští své kořeny tam, kde se vyskytují všechna tři T. Region, který se chce ekonomicky vyvíjet a růst by měl taktéž disponovat všemi třemi vlastnostmi.

Florida (ibid:116) dále zmiňuje teorii Parky, podle které živé město vyvinulo prostor pro excentrický životní styl a alternativní kultury. Tedy místa, kde subkulturní skupiny nachází identitu a podílí se na širokém schématu městského života.

Není bez zajímavosti, že s rozvojem kreativních center souvisí společenská otevřenost a tolerance. Podle Pascala Zacharyho (2000) je otevřenost vůči imigraci jedním ze základních kamenů inovace a ekonomického růstu.

Všechna města (a všichni lidi) disponují kreativní energií, píše Jane Jacobs ve své publikaci z roku 1984. Na stejném místě se zmiňuje také o důležitosti starých, nevyužívaných budov, které jsou svázané s bohémskou enklávou, a které jsou zároveň důležitým prostorem pro inovace. Podle ní se „nové myšlenky rodí ve starých budovách“.

Fenomén šik čtvrtí

V roce 2000 se týdeník The Economist zaměřil na fenomén kreativních míst v evropských městech. Článek rozebírá, proč se Londýn, respektive určité londýnské čtvrti (villages), staly magnetem pro mladé lidi. Pro založení trendy místa jsou podle týdeníků podstatná tato kritéria:

• Oblast je poměrně chudá a špinavá, ale k dispozici je spousta levného a solidního bydlení. • Proto si mladí bohémové – zejména množství studentů uměleckých škol, mohou dovolit se sem nastěhovat, místo je sice chudé ale sálá z něj kreativní potenciál. • Na takovýchto místech žije také více přistěhovalců, kteří tvoří nezbytnou součást kulturní rozmanitosti. Tato koncentrace souvisí opět s levným, dostupným bydlením v určitých částech města. • Tento drsný etnický mix postupně přitahuje odvážnější členy střední a vyšší vrstvy obyvatelstva, kteří případné nepokoje mohou sledovat v poklidu z dálky, a přináší sem peníze zakládáním bohémských kaváren a obchodů.

„Spojením všech těchto kritérii dochází k ustavení dočasného „trendy místa“, kde tráví čas kreativní třída. Všechna tato místa musí vyvažovat křehkou rovnováhu mezi dostatečným nebezpečím, zpustlostí a etickým a kulturním mixem, které je dělají šik, ale zároveň musí být dostatečně bezpečné pro nově příchozí. Ve chvíli, kdy se místo stane příliš pohodlným a příliš „trendy“, vede to k neúprosné gentrifikaci, doprovázené rapidním vzrůstem ceny za bydlení. V této chvíli se původní kreativní třída přesouvá jinam.“ (The Economist, 2000)

10

Postupnou gentrifikací4 těchto kreativních míst se zabývá také Michaela Pixová z Univerzity Karlovy v Praze. Pixová v článku Proměna ulice (2015) uvádí, že města Severní Ameriky a západní Evropy pohltily první vlny gentrifikace v 70. letech minulého století. První gentrifikace v českých městech proběhla na začátku 90. let v centru Prahy „následovaly Vinohrady, později pak Smíchov, zejména po povodních v roce 2002 také Karlín či Holešovice. Gentrifikace už dnes není výjimkou ani v jiných českých městech.“ Nezastupitelnou roli plní především tzv. gentrifikační pionýři, kteří čtvrtě a domy oživují.

Stejně jako autoři The Economist, i Pixová (2015) uvádí jako hlavní důvod obsazování vybraných omšelých městských čtvrtí kreativci nízké nájmy a nevelkou atraktivnost lokality. „Přitahují lidi, kteří nejsou až tak úplně majetní, zároveň ale nemají úplně hluboko do kapsy a vyznačují se především velkou tvořivostí, svébytným smyslem pro estetiku a zálibou v hédonismu, který je spíše než na luxusu založen na originalitě, experimentování a neustálém objevování něčeho nového a neotřelého.“

Pixová (ibid) připomíná, že alternativní nápady a aktivity této skupiny městských obyvatel mají na města postižená deindustrializací a odlivem investic léčivý účinek. Odvrácenou stranu oživování zapadlých městských částí popsali již autoři The Economist (viz výše).

Předělávání zpustlých částí měst v šik čtvrtě vždy vyžaduje značnou dávku úsilí, svépomoci a kreativity neboli DIY dovednosti.

Fenomén kultury DIY5

Ačkoliv kořeny DIY kultury leží v 60. a 70. letech 20. století, touha vytvořit si vysněnou realitu je podle Jeffa Fromma (2016) typická pro současnou mladou generaci Y (nebo taky generaci mileniánů6). Čím dál více mladých lidí se pouští do svých DIY projektů, a to díky propojení technologií a kreativity s podnikavostí. „DIY trend není jen o umění a řemeslech. Mileniáni nyní řídí některé z nejvíce prosperujících start-upů, protože chtějí rozvíjet své vlastní nápady, značky a postoje. Jakmile mileniáni nenajdou to, co hledají, sami to vytvoří.“ (Fromm, 2016) Fenomén DIY odráží koncept kreativních průmyslů zmiňovaný v podkapitolách výše.

Původně však odkazuje DIY kultura (kontrakultura) na „občanský politický aktivismus spojený s ekonomikou vzájemné pomoci, spolupráce, ne-komodifikace umění, osvojení si digitálních, komunikačních a alternativních technologií.“ (The Trapese, 2007) Její kořeny leží ve Velké Británii 60. a 70. let 20. století a souvisí s punkovým hnutím a tzv. hnutím free festivals7. Během 90. let je termín DIY kultura spojen s novodobým cestovatelským hnutím, rave akcemi, demonstracemi proti novele britského trestního zákona a veřejného pořádku

4 „Proces, kdy majetnější obyvatelé, včetně jejich podniků a celkového vkusu, nahrazují původní, obvykle méně majetné obyvatele městských čtvrtí.“ (Pixová, 2015) 5 Zkratka z anglického Do-It-Yourself neboli Udělej si sám. Odkazuje na trend samostatného tvoření a snahu o to, vystačit si sám pomocí dostupných materiálů/zdrojů při určité činnosti. 6 Označení pro generaci narozenou mezi lety 1980 až 2000. 7 Hnutí free festivals odkazuje na tradici pořádání hippie kulturních festivalů ve Velké Británii v 60. a 70. letech 20. století. Jedním z nejznámějších byl Stonehenge Free Festival v roce 1974. (UK Rock Festivals, 2016; BBC, 2004) 11 na začátku 90. let a antikapitalistickým hnutím. Tradičně je kultura DIY spojena s protesty a aktivismem, stejně jako vytvářením alternativ v každodenním životě. (Permanent Culture Now, 2016)

Podle autorů stránky Permanent Culture Now může DIY kultura naučit lidi nespočet věcí, jako je alternativní způsob života, socializace, produkci zdrojů – potravin, bydlení, paliva; dále alternativní způsoby práce, myšlení či produkování umění. Může taky učit lidi, jak vytvářet více integrující sociální prostředí a komunity, nové způsoby výchovy dětí, rozdělování zdrojů, rozhodování v rámci organizací atD „Jednou z praktických věcí, které DIY projekty lidem poskytují, je čas. Tím, že jim poskytnou to, co potřebují a sníží jejich závislost na trhu a penězích, jim umožní, aby trávili více času jinými aktivitami.“ (Permanent Culture Now, 2016)

DIY projekty upřednostňují kolektivní akce k uspokojování potřeb lidí před nákupem služeb a využívají cyklu recyklace a znovu-užití před nákupem nových produktů, a to např. ve formě pěstování vlastních potravin, vývoje a volné distribuce softwarů nebo využívání nezávislých energetických zdrojů místo klasických rozvodů elektřiny či plynu. (ibid)

S DIY kulturou je spojen kulturní aktivismus8. Pro Jennifer Verson z kolektivu The Trapese (2007) je kulturní aktivismus založen na dialogu a interakci a vyskytuje se tam „kde se setkává, prolíná a interaguje umění, aktivismus, performance a politika“. Podle ní spojuje aktivismus a umění sdílená touha „vytvořit realitu, kterou jste si vysnili a věříte, že ji dokážete vytvořit svýma vlastníma rukama“.

DIY kultuře se věnovali v roce 2004 také redaktoři britského The Guardian, když kromě série článků o britské DIY scéně zveřejnili návody na to, jak založit DIY divadlo, hudební akci, filmové promítání nebo galerii. Společným znakem všech návodů na různé kulturní akce je kladení důrazu na lokálnost a angažování lokálních obyvatel nebo hledání neotřelého místa.

Základní charakteristiky přístupu DIY kultury jsou obsaženy také v základech sociálně- kulturních komunitních center.

2.2 Komunitní centra v kontextu nestátního neziskového sektoru

Komunitní centra spadají při klasickém, veřejně-politickém rozdělení do kategorie občanského (nebo taky neziskového sektoru). Nestátní neziskové organizace působí tam, kde selhává trh i stát. Podle Salamona a Anheiera navíc dokážou neziskové organizace reagovat pružněji na lidské potřeby než stát. (Hyánek, 2015)

Občanská společnost a neziskový sektor mají hluboké kořeny v české historii. První snahy lze pozorovat při Národním obrození. Masivní rozvoj občanského sektoru nastal s ustavením samostatného Československého státu v roce 1918 a dále po roce 1989. (Rakušanová, 2005:18) Důležitost neziskových organizací podle Rakušanové (ibid:19) tkví v budování pluralitních názorů a poskytování alternativních řešení různých problémů.

8 „Kulturní aktivismus je agitace a přímá akce, která se snaží vzít zpět kontrolu nad tím, jak jsou naše sítě významů, hodnotových systémů, víry, umění a literatury vytvářeny a šířeny.“ (Verson, 2007:173) 12

Občanské aktivity lze v současné době v České republice provádět pod hlavičkou oficiálně ustavené neziskové organizace, např. spolku9 (do roku 2014 občanské sdružení), obecně prospěšné společnosti10, sociálních družstev atd.

2.2.1 Cíle a funkce neziskových organizací

Vycházíme-li z předpokladu, že komunitní centra spadají do neziskového sektoru, lze jej charakterizovat na základě teorie neziskového sektoru.

Funkcemi neziskových organizací (Kendall: 2003) jsou:

a) poskytování služeb (servisní funkce), b) inovace, c) prosazování zájmů (advokační funkce), d) expresivní funkce a e) budování komunity

Jinou definici nabízí Salamon et al. (2000):

a) expresivní a vůdcovská funkce, b) funkce budování komunity a demokratizace, c) poskytování služeb, d) inovace a e) prosazování zájmů

Stěžejními funkcemi sociálně-kulturních komunitních organizací je ta servisní, inovační a budování komunit. Podle výzkumu Pospíšila a kol. (2009:26) je nejdůležitější funkcí neziskových organizací v České republice poskytování služeb. Druhou nejdůležitější funkcí je pak budování komunit.

Pospíšil a kol. (2009:8) také uvádí, že „mnoho autorů zastává názor, že aktivní účast občanů v práci místních organizací rozvíjí sociální interakci a přispívá k posilování důvěry a pocitu vzájemnosti, což vede k vytvoření živé, zdravé, fungující obce či komunity.“

Servisní funkce neziskového sektoru podle Kendalla (2003) spočívá v náhradě státu a trhu v těch ekonomických aktivitách, ve kterých selhávají. Pospíšil a kol. (2009:5) ještě vyzdvihují teorii Salamona et al. (2000:5), který tvrdí, že „služby poskytované NO jsou díky svým veřejným či kolektivním vlastnostem dostupné všem bez ohledu na to, zda za ně bylo zaplaceno nebo zda jejich konzumenti mají prostředky na zaplacení anebo proto, že vyžadují určitý prvek důvěry.“

9 „Spolek je sdružení nejméně 3 osob, založeným k ochraně a uspokojování společného zájmu svých členů. Členy mohou být jak osoby fyzické, tak právnické, a to v jakémkoli poměru či kombinaci, tuzemské i zahraniční. Tato právní forma je nástupcem občanského sdružení podle zrušeného zákona 83/1990 Sb., o sdružování občanů.“ (Vít, 2015:47) 10 „Obecně prospěšná společnost je svou povahou ústavem. Jeho účel může být pouze obecně prospěšný, zakladatelské právní jednání nemusí mít při více než jednom zakladateli formu notářského zápisu; počet členů správní a dozorčí rady musí být dělitelný třemi; funkční období je tříleté; počet členů tři a vyšší; pouze jedna třetina členů správní a dozorčí rady může být v pracovněprávním vztahu ke společnosti.“ (Vít, 2015:94) 13

Inovační funkce neziskových organizací podle Kendalla a Knappa (2000:113) spočívá: v produktové inovaci (nové druhy zboží nebo služeb či rozšíření produkce k novým spotřebitelům), procesní inovaci (použití nových technologií pro produkci výstupů) a organizační inovaci.

Budování komunity má podle teoretiků pozitivní dopad nejen na jednotlivce, ale také společnost. Kramer (1981:194 IN Pospíšil a kol., 2009:8) zmiňuje, že neziskový sektor (komunity) zprostředkovává dialog mezi skupinami jednotlivců a širší společností, integruje skupiny do společnosti, vytváří příležitosti pro sdílení hodnot a rozvoj komunitních služeb, iniciuje změnu a distribuuje moc. Podle Kendalla (2003:113) účast jednotlivců na práci v neziskové organizaci „může přispívat k osobnostnímu rozvoji, zlepšovat společenské vztahy, dávat lidem pocit kontroly nad vlastním životem a tím přispívat ke zdravějšímu životu společnosti“. Pospíšil a kol. (2009:8) zmiňují také další aspekt participace dobrovolníků v neziskové organizaci, a sice „budování společenských vztahů a sítí, založených na vzájemné důvěře a sdílených hodnotách, což vychovává občany, kteří jsou důvěryhodní, angažovaní a tolerantní“. Tyto vlastnosti navíc podle nich přispívají k demokratizaci společnosti a obecně podpoře demokratických hodnot ve společnosti.

Subsystém komunit, jak jej nazývá Pospíšil a kol. (2009:9), je „založen na vztazích a na základním binárním rozlišení mezi „našimi“ a „cizími“, mezi přijetím a nepřijetím, mezi uzavřeností a otevřeností. Neziskové organizace spjaté s komunitami jsou plně závislé na lidech, nejčastěji svých členech (v nejširším slova smyslu) a podporovatelích a sympatizantech, kteří jednají jako společenství (komunita), skupina nebo individuální aktéři“.

2.2.2 Řízení a financování neziskových organizací

Organizované občanské organizace zahrnují celou škálu institucí, které se liší právní subjektivitou, účelem (vzdělávání, volný čas, zdravotní a sociální služby) a provozovanou činností. Tato uskupení jsou samostatná a relativně nezávislá. „Fungují a rozvíjejí se na základě samoregulace, vnitřním korigováním a diskuzí.“ (Bergerová, 2013:8) Účast v neziskové organizace je zcela dobrovolná, založená na právu občanů se sdružovat za účelem dosažení určitých cílů.

Na základě právní subjektivity lze neziskové organizace rozdělit na (Vít, 2015:46):

1. Korporace – patří sem spolek, zájmová sdružení právnických osob a sociální družstvo 2. Fundace – sem spadají nadace a nadační fondy 3. Ústavy – do této kategorie se řadí ústavy a obecně prospěšné společnosti

Aktivity neziskových organizací lze členit v rámci tří klasifikačních systémů. Podle mezinárodní klasifikace neziskových organizací ICNPO od Salomona a Anheiera je lze rozdělit na (Bergerová, 2013:15):

1. Kultura, sport a volný čas 2. Vzdělávání a výzkum 3. Zdravotnictví

14

4. Sociální služby 5. Přírodní a životní prostředí 6. Komunitní rozvoj a bydlení 7. Občanskoprávní osvěta a politické organizace 8. Dobročinnost 9. Mezinárodní nadační aktivity 10. Náboženství a církve 11. Odbory a profesní spolky 12. Nespecifikované, ostatní

Řízení

Prvořadým cílem neziskových organizací jsou jejich klienti, zisk je podle Bergerové (ibid:21) pouze prostředkem k naplnění tohoto cíle. V prostoru nabídky a poptávky mají šanci uspět s podporou efektivního řízení. Klíčovými pojmy strategického řízení jsou: poslání11, cíle a vize12 a hodnoty13. Tyto pojmy jsou východiskem pro tvorbu organizační strategie a mají zásadní význam i pro kontakt s vnějším světem. (Bergerová, 2013:23) A na základě těchto pojmů je pak nastartován proces strategického plánování, které udává nejen program dané organizace, ale také způsob, jak dosáhnout kýžených cílů. „Bere v úvahu vnější prostředí, v němž organizace působí, včetně existující legislativy, ekonomické situace, trhu a sytosti jeho nabídky. Zohledňuje prognózy a předpokládané změny. Počítá s dispozicemi organizace, jejími silnými a slabými stránkami atD“ (Bergerová, ibid:26) Se strategickým řízením souvisí také personální řízení a finanční řízení organizace.

Financování

Nezisková organizace má šest možností, kde získat finanční zdroje (Šedivý, Medlíková, 2012): z veřejné správy (státní správy a samosprávy, ve formě dotací a grantů); od firem, nadací a nadačních fondů nebo jiných institucí; od individuálních dárců; a prostřednictvím příjmů z vlastní činnosti.

V případě využití dotací a grantů musí nezisková organizace zpracovat projekt a žádost, kromě splnění podmínek a očekávaných kontrol využití finančních prostředků, je nutno počítat také s požadavkem na často detailní závěrečnou zprávou o využití přidělených prostředků.

11 „Poslání je elementární informace, kterou o sobě organizace poskytuje, kterou se představuje veřejnosti. V poslání organizace sděluje kým je, o co usiluje, jak toho dosahuje.“ (Bergerová, 2013:22)

12 „Konkrétní stav, kterého organizace dosáhne ve stanoveném časovém období prostřednictvím jasně vymezených činností. Vizí myslíme stav ve vzdálené budoucnosti, ke kterému se chceme přiblížit. Cíl je objektivizovaný stav, jeho dosažení je reálné, organizace má předpoklady k němu dospět.“ (Bergerová, 2013:23)

13 „Pojmenováním preferovaných a respektovaných hodnot organizace označuje, čeho si cení, jaké principy ctí, jakými zásadami se řídí. Organizace vymezuje svůj vztah ke klientům, k zaměstnancům, ke svému okolí, ke konkurentům atD Hodnoty vyjadřují „ducha“ organizace, její etické postoje a její vztah ke společnosti.“ (Bergerová, 2013:23)

15

Firemní dárcovství je podle Šedivého a Medlíkové (2012:51) třetím nejvýznamnějším zdrojem pro neziskové organizace, hned po veřejné správě a individuálních dárcích. Autoři zdůrazňují, že zatímco pro získání financí od malé a střední firmy je klíčová schopnost přesvědčit majitele, jednatele nebo ředitele a kvalitní osobní prezentace a jasné argumenty, u korporací a velkých firem je kromě výše uvedených schopností nutno si připravit dobře zpracovaný projekt a prezentační materiály. Ze studie Pavlíny Kalousové (2015) vyplývá, že 56 % firem považuje podporu neziskového sektoru za jednu z priorit v rámci celkové strategie firemní odpovědnosti. „Klíčovým poměrovým ukazatelem je také poměr věnovaných darů vůči zisku firem. Podle dostupných údajů vzešlých z analýzy tvoří průměr darovaných prostředků, převážně méně než 1 %. Opět ve srovnání se zahraničím jsou některé společnosti i kraje pod dlouhodobým průměrem. Ten se právě u společností v zahraničí pohybuje mezi 1–1,4 %.“ (ibid)

Samy nadace a nadační fondy jsou sice neziskovými organizacemi, ale často jsou také dárci pro organizace, které se zaměřují na přímou práci v terénu. (Šedivý, Medlíková, 2012:55) Základem žádosti o finančních prostředky je podle Šedivého a Medlíkové dobře zpracovaný projekt, eventuálně žádost o grant. O přidělení financí většinou rozhodují skupinově.

Mezi jiné instituce, které neziskovým organizacím mohou poskytnout finanční podporu, patří např. zahraniční ambasády v ČR, Rotary kluby, obchodní komory atd. (Šedivý, Medlíková, 2012: 55)

Pavlína Kalousová (2015) udává, že ke každoročním finančním příspěvkům na charitu se hlásí necelých 20 % Čechů, což je méně než např. ve Švédsku (46 %), Holandsku (44 %) nebo Velké Británii (40 %). „Průměrná výše ročního příspěvku Čechů je ve srovnání se zahraničním podobná, pohybuje se mezi 1 a 200 eury. Maximální částka, kterou jsou ochotni Češi poskytnout, se pohybuje v rozmezí 501–1000 eur ročně, a to se týká přibližně půl procenta dotázaných Čechů.“ (ibid)

Mimo finančních příspěvků však Češi přispívají také často svou dobrovolnickou činností. Podle výzkumu Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity, který probíhal v letech 2009 až 2010, se organizovanému dobrovolnictví věnuje 30 % občanů ČR a neformálnímu, individuálnímu dobrovolnictví dokonce 38 % občanů. Většina z nich se dobrovolnické činnosti věnuje dlouhodobě a pravidelně. Nejvíce organizovaných dobrovolníků v České republice se věnuje sportovním, tradičním zájmovým, hasičským a kulturním aktivitám (4,4 %). (Vyskočil, 2014)

Dalšími příklady individuálního dárcovství jsou veřejné sbírky, on-line dárcovství (např. portál Darujsprávně.cz), peer-to-peer fundraising14 a v současné době populární crowdfunding. Cílem crowdfundingu je „získat zdroje na projekt pomocí většího množství lidí, z nichž každý přispěje malou částku a zároveň za svou aktivitu dostane určitý druh odměny“. (Daňková, 2016:1) Finanční prostředky jsou navíc žádány prostřednictvím online platformy, která zajišťuje také větší počet oslovených potenciálních přispěvatelů.

14 „Jednotlivec uspořádá kampaň, případně akci, v rámci které vybírá finanční prostředky pro konkrétní neziskovou organizaci či projekt. Typicky se jedná například o účast v běhu a odevzdání peněz za startovné, finanční matching vybrané částky peněz za uběhnuté kilometry.“ (Kalousová, 2015) 16

Neziskové organizace také často financují své aktivity prodejem vlastních produktů, a to výrobků i služeb. Generování finančních zdrojů přitom musí být vedlejším činností takovýchto organizací (Vít, 2015:22) a „svůj zisk po zdanění nesmějí rozdělit mezi své zakladatele, členy, zaměstnance nebo členy svých orgánů, ale jsou povinny je reinvestovat zpět do své činnosti.“ (ibid:29)

2.2.3 Nejčastější problémy neziskových organizací

Na základě několika vládních i nevládních zdrojů autorka sestavila seznam nejčastějších problémů neziskových organizací.

Jednou z příčin selhávání neziskových organizací je tzv. filantropický partikularismus. Ten je dán jejich soustředěním se na dílčí problémy „přičemž vzniká duplicitní jednání na straně jedné a na straně druhé určité oblasti unikají zájmu“. (Hyánek, 2015) Protože neziskové organizace často nejsou schopny pokrýt dostatečně všechny potřeby společnosti, spolupracují se státem.

Snad každá nezisková organizace se potýká s určitou finanční nejistotou, které mají vliv na soběstačnost a kontinuální plánování. Finanční nejistota pak má vliv i na personální zajištění fungování těchto organizací, na propagaci pro cílové skupiny či udržení kvality služeb.

Velká část finančních prostředků vynaložených na neziskové organizace pochází podle AVPO ČR (2014:4) z domácích veřejných zdrojů, individuálních darů a významný je i přínos dobrovolné práce. Zahraniční finanční zdroje pocházejí především z Evropské unie. Problémem souvisejícím s financemi je zahušťování konkurenčního prostředí neziskového sektoru. Stále větší počet organizací totiž žádá o stejné zdroje. (AVPO ČR, 2014:4) „Větší míra konkurence vede organizace občanského sektoru k důslednější diverzifikaci finančních zdrojů. Některé organizace se více zapojily do podnikatelských aktivit, jako jsou catering, tiskárenské služby nebo úpravy zeleně. Organizace mohou vstupovat do soutěží o veřejné zakázky, jejich šance jsou však vzhledem k tvrdé konkurenci ze strany podniků a jiných organizací občanského sektoru malé.“ (ibid)

S konkurencí souvisí i riziko nezájmu občanů o aktivity dané neziskové organizace, respektive její nedostatečná známost pro cílovou skupinu. Tento problém může být spojen s nedostatečnou publicitou organizací, která zase souvisí s nedostatkem financí na systematickou a intenzivní propagaci. (AVPO ČR, 2014:8) „Veřejnost sice vnímá organizace občanského sektoru pozitivně, ale spíše oceňuje známější organizace. Příliš si necení některých oblastí práce, jako jsou služby pro Romy, závislé na návykových látkách či bezdomovce.“ (ibid)

Jedním z klíčových problémů je nedostatečné personální zajištění chodu organizace. Kvůli nestabilnímu financování neziskových organizací, a tudíž vysoké dávce nejistoty pro zaměstnance, je častá fluktuace. V roce 2013 byl podle zprávy AVPO ČR (2014:3) problémem také nedostatek odborníků na legislativu neziskových organizací. Dále AVPO ČR (ibid) cituje personální záležitosti neziskových organizací takto: „Větší a vlivnější

17 organizace občanského sektoru mají stále zaměstnance. Zaměstnanci těchto organizací mají daný jasný popis práce, ale rozsah jejich práce tento popis často přesahuje. Stále platí, že pracovníci jsou často zaměstnáni jen po dobu trvání konkrétního projektu.“ Dalším personálním problémem je nedostatek ekonomů a finančních manažerů v neziskovém sektoru. Často se tak podle AVPO ČR (2014:5) stává, že finanční řízení takovýchto organizací není příliš systematické. „Organizace nemívají finanční zdroje k zaplacení celých úvazků finančních manažerů, a tak finanční manažeři často odpovídají i za jiné oblasti, jako jsou fundraising a řízení lidských zdrojů.“ (ibid)

Na nedostatečné personální zajištění a finanční nejistotu je navázán také problém udržení kvality poskytovaných služeb. Neziskové organizace mohou v rámci návratnosti nákladů poskytovat své služby za úplatu (kromě sociálních služeb registrovaných ministerstvem práce a sociálních věcí). Často však své produkty a služby oceňují na základě hodnoty, kterou jsou ochotni zaplatit jejich klienti a uživatelé. „Dochází tak k podhodnocování cen služeb.“ (AVPO ČR, 2014:6)

Neziskové organizace také často čelí náročným administrativním požadavkům ze strany státní správy i samosprávy, které jsou spojené se získáváním grantů a dotací. Vliv politiky na občanský sektor potvrzuje i Zpráva o stavu rozvoje neziskového sektoru v České republice v roce 2013 (AVPO ČR, 2014): „Politická nestabilita byla zdrojem výrazné nejistoty v občanském sektoru.“ To však bylo způsobeno očekávaným novým občanským zákoníkem a očekávaným schválením nového zákona o statusu veřejné prospěšnosti, ke kterému nedošlo.

Jestliže komunitní centra nežádají o veřejné granty a dotace, odpadá jim sice částečně povinnost splnit rozličné administrativní požadavky, o to silnější je však finanční nejistota, závislost na dobrovolnících a zájmu veřejnosti o jejich aktivity. Musí tak být aktivnější jak v oblasti propagace, tak ve fundraisingových aktivitách.

2.3 Charakteristika kulturních organizací

Hovoříme-li o sociálně-kulturních komunitních centrech, je nutné specifikovat také obecně kulturní organizace. Charakteristiky kulturních organizací lze pak porovnávat s praktickými zkušenostmi sociálně-kulturních komunitních center.

Kultura podle Giepa Hagoorta (2009:19) označuje „veškeré umělecké a kulturně-historické projevy a služby, které jsou vytvářeny, předváděny a šířeny.“ Definici vztahuje na divadlo, vizuální umění a design, architekturu, hudbu, operu, muzikál, film, multimédia, kybernetické umění a kulturní dědictví jako příklady kulturních služeb a projevů.

Prudký a kol. (2009 IN Opletalová, 2015) tvrdí, že kultura představuje důležitou součást životních hodnot společnost. Opletalová (2015:47) uvádí, že důvodem účasti na kulturních akcích je kromě kulturních potřeb lidí i „potřeba zábavy, relaxace, společenských kontaktů a způsob aktivního trávení volného času.“

Hagoort (2009:44) také píše, že důležitým faktorem pro řízení v kulturním sektoru je místo, kde umění vzniká: „Umělci přitom dobře vědí, že osobité a důvěryhodné místo/prostředí

18 představuje pro uměleckou tvorbu zcela nezbytnou podmínku. Takové místo může existovat ve studiu, na ulici, na náměstí, v reálném světě, nebo dokonce ve světě virtuálním – na internetu.“ Tvrdí také, že takovýmto prostorem se často stane stará průmyslová budova, velký kostel, skladiště poblíž přístavu či nádraží: „Jak se zdá, pouze v takovém prostředí se může rozvíjet spontánní umění. Při projektování moderních měst však tyto budovy postupně mizejí, aniž by přitom umělcům vznikaly nové tvořivé alternativy.“ (ibid)

2.3.1 Cíle a funkce kulturních organizací

Organizace je z obecného hlediska formální struktura, ve které lidé spolupracují, aby dosáhli určitých cílů, což lze podle Hagoorta (2009:19) napasovat i na kulturní sektor. Kulturní organizace ovšem mají specifický cíl spojený s produkcí, prezentací, šířením a vzděláváním. Hagoort (ibid:20) tvrdí, že kulturní organizace se vyznačují následujícími charakteristikami:

• Přítomnost uměleckého vedení, které dohlíží na tvůrčí procesy • Dominantní postavení odborného a normativního hlediska při posuzování obsahu a formy • Menší pracovní týmy s neformálními pracovními vztahy • Dynamické prostředí způsobené (digitálním) vlivem odlišného kulturního vkusu a z toho vyplývajícími ekonomickými rozdíly

Poslání kulturní organizace může být zformulováno do prohlášení, statusu nebo může být pouze stručným krédem. (Hagoort, 2009:87) Autor předchozí myšlenky uvádí několik charakteristik kulturního poslání:

• Text by měl být hodnotný, jedinečný a srozumitelný • Musí inspirovat zevnitř (zaměstnance, členy rady) i zvenku (mecenáše, publikum, diváky) • Vyjasňuje finanční postavení ziskové nebo neziskové organizace • Vymezuje hlavní cílovou skupinu a utváří vztah mezi organizací a vnějším prostředím

Organizační kultura podle Griffina (1999:170) určuje atmosféru organizace. Tvrdí také, že struktura organizace a její kultura jsou provázané. Kultura je v obecné rovině tedy „souhrn hodnot, norem a přesvědčení, podle nichž lidé v organizaci jednají mezi sebou a se svými řídícími pracovníky“. (Hagoort, 2009:186) Připomíná také, že v teorii managementu je často opomíjeno jedno specifické téma organizační kultury, a to je dobrovolná práce. „Odvažujeme se tvrdit, že bez práce dobrovolníků by kulturní sektor nemohl v nynějším stavu fungovat.“ (ibid:192)

2.3.2 Řízení a financování kulturních organizací

Podle Kellerovy teorie (2001:76), by každá organizace „měla disponovat formálně ustanoveným orgánem, který má pravomoc stanovit a v případě potřeby modifikovat její cíle.“

Klasická Fayolova teorie se na management dívá jako na proces plánování, organizování, vedení a kontroly. Hagoort (2009:43) v případě kulturní organizace k tomu přidává proces

19 kulturní a umělecké kreativity. „Nebudeme schopni úspěšně řídit kulturní organizace, pokud nepochopíme podstatu tvořivosti.“ (ibid)

Forma organizace ovlivňuje organizační strategii a ta zase dosažení stanoveného cíle. Struktura organizace je vždy založena na principu dělby práce a koordinace činností. „Dělba práce se zaměřuje na rozvíjení produkčních aktivit v organizaci. Koordinace činnosti je otázkou určení zodpovědnosti tak, aby se sladily všechny aktivity do maximálního výkonu k dosažení strategických cílů.“ (Hagoort, 2009:145)

Řízení

Na základě Hagoortovy charakteristiky (2009:20) kulturních organizací je možné říci, jaké styly řízení jsou pro kulturní organizace nevhodné, je jim např. využívání silně byrokratických manažerských nástrojů – tj. formulářů, zpráv, dlouhých oběžníků, pevně stanovené hierarchie apod.

Podle DiMaggioa (1988 IN Hagoort, 2009) dopadá na management v kulturním odvětví tlak tří protikladů. První plyne ze vztahu management – odbornost, druhý vzniká neurčenou profesní odborností, které by manažer měl ve svém oboru dosáhnout (tento poznatek však lze vzhledem k roku výzkumu DiMaggia brát s rezervou) a třetí protikladem je rozpor mezi kariérním postupem manažera/ky a jeho/její uplatněním na trhu práce.

Dobrý umělecký manažer měl věnovat kreativitě kulturní organizace velkou pozornost. „Pouze pokud umělecký manažer rozpozná a respektuje přirozenost tvorby, dokáže spojit její jednotlivé elementy s plánováním v organizaci. Záleží na jeho vlastní zodpovědnosti, zda skloubí umělecká a obchodní hlediska a zařídí potřebné dohody s divadly, koncertními agenturami, muzejními institucemi a galeriemi, potažmo s finančníky a sponzory, aniž by narušil prchavý proces umělecké tvorby.“ (Hagoort, 2009:45)

Strategické plánování v kulturní organizaci by podle Marty Smolíkové (2008d:146) mělo mít kolektivní charakter: „Tohoto procesu by se měli zúčastnit všichni zainteresovaní, kteří se podílejí na naplňování poslání organizace; měli by si však nejen uvědomovat jeho důležitost, ale také znát nástroje, s jejichž pomocí je budou připravovat. Je to proces, který poskytuje velkou příležitost ovlivnit vlastní budoucnost a vytváří též sdílenou zodpovědnost nejen za samotný návrh, ale i za jeho realizaci, což je jedním z klíčových bodů úspěchu organizace.“

Z teoretických poznatků vyplývá, že strategické plány kulturních institucí mohou být tvořeny třemi postupy: ročním plánováním, programovým přístupem a ad hoc přístupem. Na ročním plánování se podepisují zejména dotační programy a jejich pravidelné uzávěrky přihlášek (v ČR typicky na podzim). V případě programového přístupu vydávají organizace svůj kulturní program za strategický plán. Hagoort (2009) však předpokládá, že takováto organizace v podstatě není závislá na finančních dotacích. Třetí přístup je spontánním rozvedením nápadu, který je rozveden v části plánu. „Na tomto strategickém přístupu je přitažlivé, že umožňuje produkci kulturních akcí malého rozsahu,“ vyzdvihuje Hagoort (2009).

Jedním z nejznámějších nástrojů strategického řízení je SWOT analýza, která sleduje silné, slabé stránky organizace a její příležitosti a hrozby. Na základě této racionální analýzy pak lze

20 předcházet nebezpečím a využívat předností organizace. Jinou užitečnou analýzou je Porterova (1998) analytická metoda konkurenčního postavení organizací, která řeší pět konkurenčních sil ovlivňující budoucí postavení organizace. Jsou jimi: hrozba nový konkurentů, vyjednávací pozice dodavatelů, vyjednávací pozice odběratelů, hrozba náhradní zábavy a služeb a rivalita mezi stávajícími konkurenty.

Pro úspěch každé organizace jsou klíčové mezilidské vztahy a kvalita spolupráce mezi lidmi. Každá skupina přitom prochází vývojovými stádii. Griffin (1999:581) je dělí do 4 fází: formování (forming), konfrontace (storming), normování (norming), výkon (performing).

Ve formální struktuře také lidé vytvářejí neformální organizaci. Hagoort (2009:192) ji popisuje jako „to, co lidi spojuje (region, jazyk, náboženství, zájmy)“.

Nedílnou součástí organizačního řízení a mezilidských vztahů je také komunikace uvnitř týmu. Ta podle Hagoorta (2009:216) může nabývat různých forem: kolo, ypsilon, řetěz, kruh a síť. V kole má centrální pozici vedoucí. V ypsilon formě jsou dva dominantní členové. V řetězové formě nefunguje spolupráce a každý článek jen spojen pouze s tím sousedním. Forma kruhu umožňuje spolupráci a sdílení informací všemi členy týmu. A konečně v síťové formě jsou si všichni členové rovni a vedení je nezřetelné. Konflikty vlivem nesouladu v týmu mohou být někdy nevyhnutelné. Teoretik nicméně připomíná, že „tyto situace organizaci nerozloží, pokud v ní panuje tvůrčí atmosféra, tj. všichni členové mají zájem na tom, aby zvítězily nejlepší argumenty“.

Financování

Kulturní organizace mají možnost získávat finanční prostředky několika způsoby:

1. Z veřejných zdrojů – státní správa, samospráva (granty, dotace, programy) 2. Od finančních a nefinančních podniků 3. Od domácností, resp. obyvatel 4. Od neziskových organizací 5. Z mezinárodního prostředí

Podle nejnovější studie Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS) a Českého statistického úřadu (ČSÚ) plynulo v roce 2014 do kulturního sektoru 225,8 mld. Kč, což je o 3 % více než o rok dříve.

Největší část finančních zdrojů přitom šla (v pořadí od největšího podílu) od finančních a nefinančních podniků, domácností, z veřejných rozpočtů, neziskových institucí a z mezinárodního prostředí. „Zatímco v kulturním dědictví, interpretačním umění, uměleckém vzdělávání a v činnostech správního charakteru jsou rozhodující veřejné rozpočty (se zhruba dvoutřetinovým podílem), v tržně orientovaných odvětvích (výtvarné umění, tisk, média, architektura, reklama) to jsou zdroje podniků a domácností,“ uvádí studie.

Stát hraje důležitou roli v české kulturní politice. Ve strategickém dokumentu pro oblast umění z roku 2006 se píše, že „umění je důležitou součástí lidského života a kultury, spoluvytváří naši identitu a podílí se na tvorbě společnosti uznávaných a respektovaných

21 hodnot.“ (Smolíková, 2008b:26) Studie NIPOSu a ČSÚ (2016) však ukazují, že veřejné rozpočty tvoří jen necelý 16% podíl všech finančních zdrojů vydávaných na kulturu. A celková částka věnována kultuře v roce 2014 představovala 2,15 % veřejných rozpočtů.

Podniky naopak přispívají na kulturu nejvíce – tvoří více než 60% podíl zdrojů financování kultury v České republice, tento segment však zaznamenal od roku 2010 pokles.

Od roku 2010 kontinuálně roste finanční podíl domácností. Zatímco v roce 2010 to byl 16,8% podíl o čtyři roky později už domácnosti tvořily 20,2% podíl. „Výdaje domácností směřovaly zejména do sféry médií a tisku (televize, rozhlas, kino, knihy a tisk atd.). Mnohem méně prostředků domácnosti vydaly v oblasti kulturního dědictví, živé umělecké tvorby (interpretační a výtvarné umění) a uměleckého vzdělávání. Výdaje domácností na kulturu mají nejčastěji podobu vstupného, koncesionářských poplatků, jiných poplatků za služby, úhrad školného, zápisného a úhrad nákupů zboží kulturní povahy (knihy, časopisy, obrazy, starožitnosti atd.).“ (NIPOS, ČSÚ, 2016:11)

Zlomek zdrojů dávají na kulturu neziskové organizace (v roce 2014 jejich podíl tvořil 1,1 %). Zvýšení finančních zdrojů do kulturní sféry je podle studie výsledkem ekonomického růstu. Ekonomické oživení se odráží také na celkovém kladném hospodářském výsledku kulturního sektoru v roce 2014.

Podle Smolíkové (2008a:13) města a státy převzaly s demokratizací společnosti částečně roli mecenáše. Čísla však ukazují, že ani jedinci a podniky nepřestali kulturu finančně podporovat.

Zejména v případě neziskových kulturních organizací je důležitým aspektem finančního zajištění aktivní vyhledávání zdrojů neboli fundraising. Podle Smolíkové (2008c:66) by však „náklady na tuto činnosti měly být racionalizované tak, aby nebyly v důsledku dlouhodobě ztrátové, přestože je třeba přihlížet k tomu, že budování kvalitních vztahů s dárci vyžaduje čas, energii a peníze.“ Fundraising je často úzce spjat s propagačními a marketingovými aktivitami organizací. Škarabelová et al. (2007:180) charakterizují fundraising jako „činnost vedoucí ke vzbuzení důvěry, k systematickému a profesionálnímu získávání finančních prostředků a vyhledávání těchto zdrojů“.

Typickými fundraisingovými metodami jsou: osobní setkání, osobní dopis, telefonický rozhovor, písemná žádost o grant, veřejná sbírka, benefiční akce apoD Nejnovějším a stále oblíbenějším nástrojem je také tzv. crowdfunding, neboli „otevřená výzva k veřejnosti prostřednictvím internetu, pomocí které podnik ziskového sektoru zajišťuje specifické úkoly související s prodejem produktů a služeb“. (Kleemann, 2008)

Kleemannovo tvrzení se však dá aplikovat také na neziskový sektor. Cílem crowdfundingu je získat finanční zdroje na projekt od více lidí, kteří na oplátku získají určitý druh odměny. Tento fenomén se rozšířil především díky internetu a sociálním sítím. Mezi úspěšné crowdfundingové kampaně v oblasti kultury patří projekt Nakopni Jatka! souboru Cirk La Putyka v roce 2015, kampaň na online televizi DVTV ve stejném roce či projekt pražského hudebního festivalu United Islands v roce 2014. (Daňková, 2016:4)

22

2.3.3 Nejčastější problémy kulturních organizací

Stejně jako v případě neziskových organizací, i kulturní organizace se potýkají s mnoha problémy.

Nejmarkantnějším problémem většiny kulturních organizací je finanční zajištění. Jednou z příčin je tradiční řazení kultury mezi ekonomicky neproduktivní oblasti, v nichž jsou veřejné zdroje využívány neefektivně (Škarabelová et al., 2007:14) Kulturní sektor se však postupem času diferencoval a dnes vedle sebe koexistují tržní i mimotržní kulturní organizace. Podle NIPOSu a ČSÚ (2016:8) jsou velké rozdíly mezi tzv. tradičními (kulturní dědictví a živá originální umělecká tvorba) a novými (média, výroba a distribuce audiovizuálních děl, videohry, reklama atd.) kulturními odvětvími. Zatímco prvně jmenované obory jsou finančně nesamostatné a směřuje k nim 50 – 60 % veřejných výdajů na kulturu, nové kulturní odvětví jsou zcela soběstačné. Nejvíce finančních zdrojů podniků a domácností šlo právě do sféry nových kulturních odvětví, zatímco tradiční kulturní obory se stále musejí spoléhat na veřejné zdroje.

Dalším problémem, kterým taktéž čelí neziskové organizace je personální zajištění a výše platu zaměstnanců. Podle nejnovějších údajů Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) za 1. pololetí roku 2016 pracovalo v sekci Kulturní, zábavní a rekreační činnosti celkem zhruba 23 tisíc lidí a medián jejich hrubé měsíční mzdy činil 19 705 Kč, což je např. téměř o 20 000 Kč méně než ve sféře Informační a komunikační činnosti (ve kterém pracovalo 98 tisíc osob). Průměrný hrubý měsíční plat lidí pracujících v sekci Kulturní, zábavní a rekreační činnosti byl 22 028 Kč, což je o 4 000 Kč méně než celkový hrubý měsíční plat v České republice. (MPSV, 2016b) Právě relativně nízké platové ohodnocení může mnoho lidí od práce v kultuře odradit, což může být příčinou chybějících odborníků v organizaci a v konečném důsledku může organizaci značně poznamenat. Stejně jako v neziskových organizacích tvoří personální základnu v kulturní sféře také množství dobrovolníků.

S finanční závislostí množství kulturních organizací na veřejných zdrojích souvisí také náročné administrativní požadavky, které musí plnit, pokud žádají nebo vyúčtovávají granty a dotace. Přitom je podle Hagoorta (viz kapitola 2.3.2) využívání silně byrokratických manažerských nástrojů nevhodným stylem řízení kulturních organizací. Komplikací při splňování náročných administrativních požadavků navíc může být nedostatek personálu, což souvisí s nízkým finančním ohodnocením pracovníků v kultuře.

Stejně jako v případě neziskových organizací bojují ty kulturní s rostoucí konkurencí a nedostatečným zájmem o jejich služby ze strany veřejnosti neboli publika. V tomto ohledu je pro kulturní organizace důležitá nejen propagace a marketing, ale především kreativita a dostatečná dynamičnost. Kulturní prostředí je podle Hagoorta (2009) velice dynamické a dobrý umělecký manažer by měl kreativitě organizace věnovat velkou pozornost. Nesmí však podle Nekolného (2015) zapomínat na diváky: „Jeden z nejzajímavějších aspektů duality uměleckých organizací je zakořeněn v problému, kdy jsou cíle nadřazovány nad diváky, kterým má organizace sloužit. Tento postoj vyjadřuje umělecký pohled, který oponuje základnímu pravidlu komerčního světa, kde má zákazník vždy pravdu.“ Nedostatečný zájem o služby kulturních organizací může být dán také neochotou lidí platit

23 určenou cenu. Tomu odpovídají i výsledky NIPOSu a ČSÚ (2016:11): „Mnohem méně prostředků domácnosti vydaly v oblasti kulturního dědictví, živé umělecké tvorby (interpretační a výtvarné umění) a uměleckého vzdělávání.“

Kulturní organizace navíc mají, na rozdíl od většiny neziskových organizací, velice specifických cíl spojený se vzděláváním a naplňováním určitých hodnot společnosti. Smolíková (2008:13) tak připomíná, že při posuzování umění se střetávají dva přístupy: liberálně ekonomický a esteticko-umělecký. Z těchto střetů pak vyplývá řada problémů, se kterými se kulturní organizace musí vypořádat.

Sociálně-kulturní komunitní centra, která vznikla na základě potřeb lidí, a které jsou těmito lidmi podporovány, tak mohou být vhodnou alternativou. I ta se však potýkají s celou řadou problémů, které budou specifikovány v dalších kapitolách.

2.4 Sociálně-kulturní komunitní centra v Evropě

Krátká historie

Obyvatelé Evropy se sdružují v komunitách od nepaměti. V průběhu staletí se však měnila jejich podoba i cíle. Takovým starověkým příkladem komunitních center mohou být například římské lázně, kam chodili všechny skupiny obyvatel, bez ohledu na pohlaví či sociální status. „Lázně se postupně staly společenskými a kulturními centry. Přestaly být jen místem určeným pro rekreaci a sport, ale staly se také centrem kulturního života, kde se scházela společnost různého sociálního postavení. … V lázních se odehrávaly různé diskuze, besedy, četba poezie a hudební vystoupení.“ (Šťastná, 2006)

Ve středověku byly komunitními místy pro široké skupiny obyvatel především kostely a přilehlé farnosti. S novověkým rozšiřováním vzdělání mezi širokými vrstvami obyvatel se centry komunitního života stávaly také školy. K ustavování spolků, jak jej známe dnes, dochází v 19. století s posílením občanských práv. V každé evropské zemi se občanský sektor vyvíjel rozdílně, jelikož se však práce týká především českého prostředí a českých center, rozhodla se autorka evropský kontext dále nerozvíjet. Českému kontextu se věnuje v kapitole 2.5.

Poslání soudobých center

Cílem soudobých sociálně-kulturních komunitních center je vytvořit alternativní nabídky veřejných kulturních služeb15. Centra často také suplují nedostatečnou nabídku kulturních

15 Veřejné kulturní služby „aktivity nebo akce spočívající v převážně mimotržním využití kulturního potenciálu v podobě kulturních statků hmotné i nehmotné povahy. Slouží k uspokojení potřeb a přispívají k rozvoji občanů a obcí, regionů a státu. Garantem a hlavním podporovatelem veřejných kulturních služeb jsou proto obce, kraje a stát.“ (Opletalová a kol., 2015b:136) Podle Josefa Žáka (2015:11) je nabídka veřejných kulturních služeb podmíněna několika objektivními i subjektivními faktory kulturní, sociální i ekonomické povahy. Kromě kulturních faktorů, jako je existence movitého i nemovitého kulturního dědictví či kompetence a aktivita kulturních institucí, je nabídka veřejných kulturních služeb ovlivněna „existencí, stavem a vybavením infrastruktury pro různé typy služeb, početnost obyvatel a návštěvníků lokality a ekonomické faktory (objem a struktura zdrojů podpory veřejných kulturních služeb, jejich dostupnost a způsoby rozdělování, důchodová

24 služeb pro určité publikum. Aktivní zapojení obyvatel do veřejného života, v tomto případě tedy zapojení se do tvorby kulturního programu, přitom může podle Zuzany Dudové (2015:108) vést ke zvyšování důvěry jedinců ve vlastní schopnosti i zvyšování duchovní, politické, společenské nebo ekonomické síly komunit.

Podle Paula Chattertona a Stuarta Hodkinsona (2007) jsou autonomní centra místem kreativity a experimentů „kde se lidé snaží žít a spolupracovat jako rovnocenní partneři.“ Tvrdí, že nejdůležitější rolí samosprávných autonomních center je jejich rekultivace a otevření této neziskové a nekomerční zóny veřejnosti.

„Převzetí prázdných a opuštěných budov, jako jsou sklady, výrobní haly, garáže, školy, obchody, kliniky, hospody a bary a jejich proměna v místa pro politiku, setkávání a zábavu, vytváří sociální i fyzickou bariéru proti dalšímu korporátnímu zásahu. … Kolektivní rekultivace veřejného prostoru nutí lokální neoliberální elity, aby přehodnotili gentrifikační strategii městských částí tím, že bezplatná nebo levná místa pro setkávání a socializování lidí nevytlačí korporátní zábavou, obchodními řetězci a luxusními byty.“ (Chatterton, Hodkinson, 2007:209)

Jak je zřejmé z výše uvedené citace, využívání opuštěných či zanedbaných budov (tzv. brownfields16) mimo střed města, je pro sociálně-kulturní komunitní centra velmi typické. Podle Markéty Polákové (2015:38) je „modernizace, rekonstrukce a využít zchátralých, dosud nevyužitých objektů jednou z možností, jak rozšířit stávající infrastrukturu a nabídku kulturních aktivit ve městě.“ Příkladem českých brownfields, které však neodpovídají charakteristice sociálně-kulturních komunitních center, může být např. Meetfactory v Praze17, prostor DEPO 2015 v Plzni18 či Provoz Hlubina v Ostravě19. Podle Polákové (2015:38) tyto budovy navíc často posilují lokální identitu a patriotismus.

Klíčové znaky center

Samosprávná centra vykazují podle Chattertona a Hodkinsona (2007:211) několik klíčových charakteristik:

• horizontálnost a neformálnost řízení (žádný lídr, žádné pevně dané řídící role) situace obyvatel).“ (Žák, ibid) Autorka této práce si však myslí, že garantem takovýchto aktivit nemusí být pouze obce, kraje nebo stát. A proto autonomní aktivity zahrnuje taktéž pod pojem veřejné kulturní služby.

16 Brownfields je označení pro „nemovitost, která v současnosti není dostatečně efektivně využívána, je zanedbaná a kterou lze účelně využít za podmínky realizace projektu regenerace zóny nebo projektu rekonstrukce objektu“. (Slovník cizích slov, 2016) 17 Bývalá továrna na výrobu skla firmy Inwald byla postavena v roce 1878. Do 50. let továrnu využívala firma Škoda pro výrobu dieselových motorů. V 90. letech byla budova opuštěna a v roce 2005 jej dostává do správy Mezinárodní centrum současného umění MeetFactory o. p. s. (MeetFactory, 2013:3) 18 Prostory od roku 1869 fungovaly jako cukrovar. Vozovnou dopravních podniků se staly v roce 1929. (Pecuch, 2014) V roce 2014 byl areál předán do správy Města Plzeň a od dubna 2015 zde funguje kreativní zóna DEPO 2015 s výstavními prostory, ateliéry, dílnami či kavárnou. (Pecuch, 2015) Zóna byla vybudována u příležitosti projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. 19 Černouhelný důl Hlubina byl založen v roce 1852. Těžba uhlí zde probíhala až do roku 1991, kdy byl zasypán. (Hornictvi.info, 2011) V roce 2010 skupina lidí kolem Davida Mírka začala s reaktivací dolu (myšlenka byla součástí přihlášky Ostravy do projektu Evropské hlavní město kultury) a v roce 2015 bylo otevřeno zrekonstruované kulturní neziskové centrum. (Provoz.net, 2016) 25

• otevřená diskuze (všechny hlasy jsou si rovny) • sdílená práce (žádné rozdělení mezi autorem myšlenky, vykonavatelem, producentem a spotřebitelem) • konsenzus (sdílená, vyjednaná shoda)

Autoři také vyjmenovávají služby, které centra většinou poskytují: „Autonomní sociální centra provozují bezplatně nebo za dobrovolný příspěvek prostory, radikální knihkupectví nebo knihovnu, levnou kavárnu, kino a koncertní prostory, free shopy a internetové připojení. Některá pořádají kurz práce s počítačem, poradenství, výuku jazyků, cyklodílnu nebo jesle.“

Sociálně-kulturní centra však čelí určitým problémům a výzvám, které musí jako samosprávné uskupení řešit.

První z nich se týká vlastnictví budovy, ve kterých sídlí. V případě, že se jedná o squat, je obsazení prostoru nelegální a je třeba dříve či později počítat s vyklízením prostoru policejními složkami. „Někteří bývalí squatteři tvrdí, že postupem času byli unavení, frustrovaní a vyhořelí z neustálé nutnosti se stěhovat a hledání nového místa, což je v mnoha velkých městech složité.“ (Chatterton, Hodkinson, 2007:213) Kromě legálního pronájmu si lze prostor také koupit, což autoři považují za taktický kompromis. Autorka problém více rozvádí v podkapitole 2.6.

Dalším rizikem je udržitelnost takovéhoto samosprávného centra, která je v rukou menšího počtu lidí. To souvisí nejen se schopností řídit centrum společnými silami, ale také finanční udržitelností. Udržet prostor při životě totiž může vést k pocitu vyhoření i neefektivnosti jeho řízení. „Další slabinou je tendence zavírat prostory během dne, jelikož ti, kteří se do jeho chodu zapojují, musí vybalancovat svou činnost se svými ostatními závazky, jako je práce, jiné formy aktivismu, rodina a přátelé.“ (Chatterton, Hodkinson, 2007:214)

Své nevýhody má také horizontální styl řízení. Přímá demokracie se podle Chattertona a Hodkinsona (ibid) může stát živnou půdou pro hru na přežití těch nejschopnějších. Vedení takto složitého spletence vztahů prostřednictvím otevřených setkání zase často vede k nestrukturované, vyčerpávající diskuzi, která nepůsobí dobře na nově příchozí. A, paradoxně, touha se vyhnout specializované hierarchizaci a rozdávání rolí, kdy je každý zodpovědný za všechno a přitom nikdo za nic, může vést k úpadku centra tím, že základní úkoly nejsou splněny, nebo ti s více zdroji a závazky dělají více práce. Řešením podle autorů může být ustavení kolektivů zodpovědných za určité aspekty centra (např. baru, kavárny, financí atd.)

Jak centrum založit

O tom, jak se zakládá komunitní sociálně-kulturní centrum, píše Matilda Cavallo (2007):

„Určete si, čeho chcete dosáhnout, co je aktuální potřebou ve společnosti a přemýšlejte nad tím, zda je v okolí skupina, která centrum bude využívat. Existuje několik modelů, které můžete promyslet: radikální knihkupectví; centrum, které nabízí posezení, knihy a návody a online zdroje; nezávislé otevřená média centrum a hacklab; kavárna nebo bar, které podporují alternativní zdroje jídla a pití – např. vegetariánství, fair trade, lokální a organické

26 produkty; alternativní prostory pro koncerty a umělce; nezávislé kino s dokumentárními filmy; rurální projekty a eko-vesnice; spolubydlení nebo větší centra, která spojují více uvedených možností. Je důležité si uvědomit, zda si místo budete kupovat, pronajímat nebo obsazovat. Každá možnost má přitom své nevýhody.“

Stěžejní pro fungování centra je podle Cavallo (2007:225) dostatek lidí, kteří chtějí a můžou pokrýt různé aspekty fungování centra, a také řada dobrovolníků a dalších členů. Aby centrum dobře fungovalo, je nutné svolávat jednou za čas (ať už týdně nebo měsíčně) schůzky všech členů, včetně lídrů skupiny. „Klíčová pro živé autonomní prostory je otevřenost a flexibilita.“ (ibid) Dalším důležitým krokem je pravidelně informovat o novinkách všechny členy centra, ať už prostřednictvím elektronické pošty, telefonicky nebo osobně.

Cavallo (2007) nabízí také možnosti, jak lze aktivity a fungování takovéhoto centra sponzorovat. „Dobrou cestou, jak získat peníze jsou členské poplatky, přímé inkaso, benefiční akce, provoz kavárny /baru/knihkupectví a prodej solidárních produktů, jako jsou trička, fair trade káva, CD nebo DVD … Ale klíčovým zdrojem jsou lidi, kteří jsou ochotni centrum podporovat svými vlastními silami a časem.“

Autorka textu tvrdí, že je vždy důležité zamyslet se nad tím, co lidé v nejbližším okolí postrádají, nebo by chtěli v centru najít. Může to být: kavárna, bar, koncerty a jiné akce, knihkupectví, zahrada, workshopy, divadlo, kino, cyklodílna, prostor pro umění, jazykové kurzy atd. Zejména v případě obsazení budovy je důležité spojení s vnějším světem (resp. sousedstvím). To je podle ní možné několika způsoby: umístěním informační tabule na viditelné místo, organizování otevřených schůzek, ustavením jednoho kontaktu, na kterém je možno někoho zastihnout, vytvoření webových stránek a pravidelný kontakt s návštěvníky (vytváření tzv. newsletterů), navazování kontaktů s novými skupinami potenciálních návštěvníků centra, vytvořením jasného popisu cíle a strategie centra a distribuce těchto informací, aktualizací všech relevantních informací o centru, pravidelným komunikováním s médii.

2.4.1 Příklady soudobých sociálně-kulturních komunitních center napříč Evropou

80. léta se v Británii vlivem punkové a anarchistické scény a vysoké míry nezaměstnanosti nesla ve znamení dlouhotrvajícího období kreativity a experimentů ve formě autonomních center. Tyto kluby se objevily ve velkých britských městech, kde se nezaměstnaní snažili převzít zpět kontrolu nad svými životy poté, co britská premiérka Margaret Thatcher prosadila rozsáhlé změny a reformy, např. snižování vládních výdajů či zastavení podpory krachujících podniků. Lidé se sdružovali v těchto centrech a organizovali koncerty či vytvářeli ziny. (Chatterton, Hodkinson, 2007:207)

Následující podkapitola se věnuje vybraným soudobým sociálně-kulturním komunitním centrům v evropských městech. Některé z nich přitom začaly fungovat právě v 80. letech 20. století. Hlavním kritériem výběru center byla jejich zmínka v použité a dostupné literatuře a dále jejich výčet na stránce Radar.squat.net, kde je uváděn jejich program. Velkou výhodou této stránky je aktuálnost a dostatek informací.

27

Země, ve kterých centra působí, vybírala autorka na základě kulturně-politické příbuznosti s Českou republikou, tj. Rakousko, Německo, Polsko. Ale také na základě literárních zdrojů, které hovořily o výskytu center v zemích, jako je Francie, Španělsko, Holandsko či Dánsko. Slovinsko autorka vybrala na základě vlastní návštěvy centra. Z každé země autorka vytipovala a vybrala několik center a k těm následně dohledávala informace. Při popisu těchto center se soustředila nejen na obecné charakteristiky a aktivity, ale také časový úsek, během kterého fungovaly (fungují), způsob řízení, financování a vlastnictví objektu, ve kterém se centrum nachází. Tyto informace totiž podle ní hrají zásadní roli v následném určování obecných charakteristik sociálně-kulturních komunitních center.

• Dánsko

Folkets Hus, Kodaň

Popis: Název v překladu znamená Lidový dům. Folkets Hus je tedy komunitní dům, který hostí mnoho sociálních hnutí i aktivit – od folkových tanců, po televizní produkci.

Fungování: 1971–dodnes

Řízení: Kolektivní správa organizace. Dále každá skupina (podle určité činnosti) v rámci domu spravuje své administrativní náležitosti.

Vlastnictví a financování: Samosprávné neziskové centrum. Financování z příspěvků a darů.

Aktivity: Semináře, workshopy, koncerty, festivaly, kavárna, bar, debaty, výstavy, promítání, DIY dílny

Nezávislé město Christiania (Kodaň)

Popis: Nezávislé a autonomní město Christiania leží na území Kodaně. Založeno bylo v roce 1971 hippie komunitou, která obsadila opuštěné vojenské objekty a vytvořila si vlastní pravidla, podle kterých se její obyvatelé řídili. (Visit Copenhagen.com, 2016)

Fungování: 1971–dodnes

Řízení: Oficiální nezávislost na Kodani byla ustavena v roce 2012.

Vlastnictví a financování: Nadace Freetown Christiania pronajímá domy a pozemky. Část finančních prostředků je získávána prodejem akcií Christiania. Samotné organizace v rámci Christianie si spravují své finance samy. (Visit Copenhagen.com, 2016)

Aktivity: Kulturní akce, obchody, restaurace, festivaly

Problémy: Christiania bojuje jednak s výskytem drog, ale také občasnými kriminálními činy. (The Local.dk, 2016)

28

• Francie

Le Stendhal, Paříž

Popis: Sami sebe charakterizují jako „eklektický kolektiv, který tvoří animátoři, podnikatelé, umělci, řemeslníci a freelanceři“. Jejich cílem je „obývat prázdná místa ve městě, oživovat je a vracet jim význam“. (Le Stendhal, 2016) Kolektiv Le Stendhal tak činí se záměrem oživit danou pařížskou čtvrť (momentálně se jedná o 12. obvod), vrátit ji dynamiku a otevřít místo pro všechny. Kolektiv byl nucen dvakrát změnit adresu.

Fungování: listopad 2011–dodnes

Řízení: Samosprávný kolektiv

Vlastnictví a financování: Žádná legální entita. Financování z dobrovolných příspěvků a darů.

Aktivity: Umělecké výstavy, živá vystoupení, koncerty, umělecké ateliéry, divadlo, cyklodílna, fotografický ateliér, řemeslné a výtvarné dílny, komunitní zahrada, knihkupectví, kino, free shop, debaty, zkušebny, umělecké i jazykové kurzy

• Holandsko

OCCII, Amsterdam

Popis: Autonomní kulturní centrum v Amsterdamu, ve kterém sídlí několik skupin s rozdílným programem. (OCCII, 2016)

Fungování: 1984–dodnes

Řízení: Autonomní nezávislé centrum spravované dobrovolníky, rozděleno na několik programových skupin.

Vlastnictví a financování: Budovu má kolektiv v pronájmu. Financování z darů a vstupenek na akce.

Aktivity: Koncerty, debaty, knihovna, workshopy, divadlo, koncerty, párty, kino, dílny

• Německo

Tacheles, Berlín

Popis: Tři měsíce po pádu Berlínské zdi se umělecká skupina Künstlerinitiative Tacheles usídlila v bývalém nákupním středisku (později velení SS či propagandistické kino) na ulici Oranienburger ve staré zástavbě na východě Berlína. Tacheles znamená v jidiš upřímná a přímočará konverzace. Umělci zde měli své ateliéry i galerii. Byla zde také kavárna a kino. (Goethe Institut, 2010)

Fungování: 1990–2012

29

Řízení: Asociace umělců a řemeslníků. Do roku 2010 byl ředitelem asociace Martin Reiter. (Tacheles.info, 2011)

Vlastnictví a financování: Umělci měli prostor v pronájmu do roku 1998, kdy jej koupila developerská společnost Fundu Gruppe. Prostor nakonec dostala HSH Nordbank, která vyvíjela tlak a v roce 2012 umělci odešli. Provoz budovy byl financován z pronájmu ateliérů a příspěvků jednotlivých projektů a skupin v rámci Tacheles. (Tacheles.info, 2010)

Aktivity: Umělecké ateliéry, galerie, kavárna, promítání, hudební zkušebny, workshopy

Centro Sociale, Hamburk

Popis: Samosprávný neziskový projekt fungující na dobrovolnosti a bezplatné pomoci. „Centro Sociale samo sebe vidí jako prostor pro různé aktivity lidí. Ať už hledají místo k diskuzi, kreativním aktivitám či oslavám.“ (Centro Sociale, 2016a)

Fungování: 2008–dodnes

Řízení: Družstvo s dozorčí radou. Rozdělené role v rámci družstva a různých projektů. (Centro Sociale, 2016b)

Vlastnictví a financování: Prostor vlastní město, skupina platí nájem. Náklady na provoz budovy se dělí mezi všechny uživatele domu. Centrum žije také z darů. (Centro Sociale, 2016a)

Aktivity: Knihovna, knihkupectví, kavárna, bar, workshopy, debaty, výstavy, filmové večery, párty, koncerty, dílny, festivaly

• Polsko

Rozbrat, Poznaň

Popis: Centrum nezávislé kultury vzniklo v bývalém skladišti na místě opuštěné industriální zóny v Poznani. „Rozbrat je centrum alternativní kultury v Poznani i celém Wielkopolském regionu. Je to místo, kde se konají aktivity, které by se nemohly konat v komerčním světě.“ (Rozbrat, 2016)

Fungování: 1994–dodnes

Řízení: Neziskové autonomní centrum, rozdělení členů kolektivu na skupiny podle aktivit.

Vlastnictví a financování: Informaci ohledně vlastnictví budovy nelze dohledat. Financování aktivit z darů a příspěvků.

Aktivity: Koncerty, debaty, kavárna, bar, knihovna, workshopy, divadlo, koncerty, párty, kino, dílny

30

• Rakousko

Mo.ë, Vídeň

Popis: V bývalých prostorách továrny na medaile a poháry vznikl v roce 2010 prostor pro experimentální umění. „Mo.ë je důležitý hub pro experimentální umění a produkci v rozličných uměleckých a kulturních disciplínách.“ (mo.ë, 2016)

Fungování: 2010–dodnes

Řízení: Nezávislá, nezisková kulturní asociace.

Vlastnictví a financování: Společnost Vestwerk, která mo.ë ponechala prostor za nájemné, jež však vypršelo na konci roku 2015. (Wiener Zeitung, 2016) Aktivity byly financovány z darů a příspěvků.

Aktivity: Galerie, ateliéry, umělecká hub, diskuze, koncerty

• Slovinsko

AKC Metelkova, Lublaň

Popis: Autonomní kulturní komunitní zóna Metelkova se rozprostírá v areálu bývalých vojenských kasáren. V celkem 7 budovách lze najít hudební kluby, umělecké ateliéry, galerie a hudební zkušebny. (Local Life, 2016) „Každý rok hostí Metelkova více než 1 500 alternativních akcí v obsazených budovách, které jsou otevřené všem subkulturám – od punkových koncertů, přes workshop pro postižené, po klubové noci pro LGBT skupinu.“ (The Guardian, 2015)

Fungování: 1993–dodnes

Řízení: Samosprávný kolektiv

Vlastnictví a financování: Částečný pronájem prostor, který vlastní Město Lublaň a slovinské ministerstvo kultury (Art Factories, 2005). Lokální sponzoři – Soros Foundation, Kulturkontakt (ibid)

Aktivity: Koncerty, festivaly, debaty, výstavy, hudební zkušebny, workshopy, provoz hostelu

• Španělsko

La Tabacalera, Madrid

Popis: Samosprávné sociálně-kulturní komunitní centrum v Madridu vzniklo v místě bývalé továrny na tabáK „La Tabacalera je kulturní centrum, které chápe kulturu jako pojem zahrnující kreativní a sociální dovednosti občanů.“ Centrum podporuje rozmanitost, mezikulturní soužití a heterogenitu. (La Tabacalera.net, 2016)

Fungování: 2009–dodnes

31

Řízení: Samosprávná nezisková organizace

Vlastnictví a financování: Majitelem budovy je stát, respektive španělské ministerstvo kultury. (RADAR.SQUAT.NET, 2016b) Financování aktivit z příspěvků a darů.

Aktivity: Knihovna, kavárna, bar, workshopy, diskuze, výstavy, promítání, koncerty, divadlo, DIY kurzy

• Velká Británie

491 Gallery, Londýn

Popis: 491 Gallery bylo autonomní komunitní místo pro výtvarné umění, hudbu a divadlo. Galerii navštěvovali zejména místní obyvatelé. „491 Gallery je stále se vyvíjející umělecké dílo, meta-koncepční obývací pokoj. Pirátská utopie rekultivace zanedbané půdy a majetku, která obohacuje komunitu uměním, vzděláváním, zahradničením a dalšími rozmanitostmi života.“ (491gallery.org)

Fungování: 2001–2013

Řízení: Nezisková organizace řízená dobrovolníky.

Vlastnictví a financování: Původním vlastníkem byl Transport of London. (Guardian, 2015) Financování prostřednictvím darů.

Aktivity: Výstavy, kino, koncerty, divadlo, diskuze, workshopy

Z výše uvedených evropských příkladů sociálně-kulturních komunitních center vychází autorka při určování charakteristických znaků těchto center v kapitole 2.6.

2.5 Sociálně-kulturní komunitní centra v Českých zemích, Československu a České republice

Sociálně-kulturní komunitní centra do roku 1948

Občanský sektor, do kterého sociálně-kulturní komunitní centra spadají, navazuje na bohatou historii, sahající až do doby národního obrození. „Sdružování a další občanské aktivity na světském, nenáboženském základě tedy mají staré kořeny a dokonce od 19. století začaly převažovat nad sdružováním motivovaným nábožensky.“ (Filuś, 2012) Přijetí zákona o spolčování č.134/1867 pomohlo podle Filuśe dalšímu rozvoji občanské společnosti v Českých zemích „Nastal masivní nárůst rozvoje různých spolků, například kulturních, nacionálních, zábavních, profesních, muzejních, střeleckých, divadelních a jiných.“ (ibid)

Rozvoji spolkových aktivit v českých městech 19. a 20. století napomohlo postupné zkracování pracovní doby a tím vzrůstáním doby pro odpočinek a trávení volného času. (Lenderová et al., 2005) „Spektrum oblastí, v němž spolky působily, bylo proměnlivé v čase i prostoru. … Prostřednictvím spolků bylo možné realizovat zájmy a záliby.“ (ibid)

32

Na konci 19. století vznikají v městských částech obývaných dělnickou třídou tzv. dělnické nebo též lidové domy, které mají sloužit právě ke spolkové činnosti. Takovým příkladem je i Dělnickým dům na Spolkové ulici v Brně. Otevřen byl v roce 1897 Františkem Komprdou. „Na dalších dvacet let se stal centrem dělnického hnutí v Brně.“ (Havlín, 2011) Své místo na spaní zde našli odboráři na cestách, milovníci piva i divadla. „V hlavním sálu se konají veřejné schůze, na zahradě se řeční i slaví. Když vypukne v roce 1899 stávka textiláků (vymůže snížení pracovní doby na 10,5 hodiny), stane se Dělnický dům na osm týdnů centrem dvanácti tisíc nespokojených dělníků,“ popisuje Havlín (2011) Na stavbu domu i pozemek se navíc skládali dělníci. Z dluhů dostane provoz domu až otevření kina v roce 1911. V roce 1924 se zde zformovala také brněnská odnož skupiny Devětsil. (Havlín, 2011)

Dalšími takovými domy jsou:

• Kulturní dům Domovina v pražských Holešovicích, který byl dokončen v roce 1921. (Kulturní zařízení Domovina, 2013) • Lidový dům Žižkov, původní renesanční dům sloužil od roku 1924 dělnickému hnutí. (Národní památkový ústav, 2016) • Dělnický spolkový dům Peklo v Plzni, vystavěný v letech 1905–1907. (Kulturní dům Peklo, 2016)

Sociálně-kulturní komunitní centra po roce 1948

Stejně jako byly tyto dělnické domy na začátku 20. století baštou alternativní kultury své doby a sociálně-kulturními komunitními centry, po válce a zejména během normalizace si aktéři undergroundové scény v Československu našli svá centra.

Autorka se věnuje tomuto období zejména proto, že formovalo soudobou českou alternativní kulturu. Podle Josefa Alana (2001:11) lze pochopit osudy alternativní a undergroundové kultury po roce 1948 pouze na pozadí proměn oficiální kultury – tedy kultury prorežimní (neboli socialistické) nebo režimem podporované, která definuje hranice přípustného. Připomíná, že jednou z charakteristik komunistického režimu bylo potlačování svobodného myšlení ve dvou polohách A to ostrou selekcí kulturního dědictví, kdy mnoho děl bylo označeno za nežádoucí; a dále „absencí mechanismu zacházení s nonkonformitou a institucionalizací inovace“. Konflikt totalitní moci a kultury vytvářel půdu pro vznik alternativní /neoficiální/undergroundové/disidentské kultury.

Autoři knihy Baráky – souostroví svobody (2010) František Stárek Čuňas a Jiří Kostúr přirovnávají komunitní život českého undergroundu ke komunám hippies v USA: „Důvodem pro sdružování se v živých „oázách“ byla nechuť a odpor vůči vládnoucímu establishmentu a většinovému americkému veřejnému mínění. A tak tomu bylo později i v českém undergroundovém společenství.“ (2010:8) Představitelé českého undergroundu si za tyto „oázy“ zvolily bývalé zemědělské usedlosti, bývalé hostince a další ruiny. (ibid)

Čuňas a Kostúr připomínají, že pro tato subkulturní společenství bylo typické sdružování a společné sdílení pozitivních i negativních stránek života: „Jde obvykle o sdílení radosti a pocitu vnitřní svobody někdy spojení s „kulturními prožitky.“ Je to však též snaha společně,

33 někdy i organizovaně čelit tlaku tzv. většinové společnosti.“ (2010:9) Jedním z příkladů míst, kde se členové undergroundu scházeli, byly tzv. otevřené byty, které Čuňas a Kostúr charakterizují takto: „Bytové prostory, které jejich držitelé učinili jaksi „veřejně přístupnými“.“ (2010:10) Mezi tyto byty patřily: byt Milana Knížáka na Novém Světě, byt Dany a Jiřího Němcových v Ječné 7, byt Vratislava „Quida“ Machulky v Gorazdově 10 atd.

Mezi známé otevřené byty spojené s kulturními událostmi patří také byt Vlasty Chramostové a jejích přátel v Praze, Brně a Olomouci. Její bytové divadlo fungovalo mezi lety 1975 až 1980. (Rozhlas.cz, 2013)

Mimoměstské baráky se staly kulturními a komunikačními centry, které zvyšovala vzájemnou informovanost o dění v jiných částech republiky. (Čuňas, Kostúr,2010:12) Kromě toho se zde také vyráběly a distribuovaly samizdaty. (ibid:13)

Jedním z důležitých aspektů pro majitele baráků bylo také to, jak se k nim budou chovat sousedé z vesnice. Autoři uvádí, že obyvatelé baráků vadili často jen některým lidem a jen zřídka celé vesnici. „Častěji si sousedské vztahy pochvalovali, navazovali přátelské vztahy v hospodě, hráli s místníma fotbal. … Někteří lidé jim dokonce fandili, nebo alespoň dávali najevo znechucení z policejních akcí. Ne všechny vesničany ovládal strach … Lidí ze sousedství, kteří viděli vše na vlastní oči, se propaganda moc nedotýkala, silně však mohla působit na tu část obyvatelstva, která se s lidmi kolem baráku nikdy nesetkala. Je to známý sociologický jev: absence osobního kontaktu s příslušníky určité minority je hlavním důvodem předsudečných postojů.“ (Čuňas, Kostúr, 2010:612)

Příklady undergroundových baráků (ibid)20 jsou:

• Dům v Rychnově, nedaleko Verneřic, Ústecký kraj

Vlastníci: Jan a Květa Princovi

Rok zakoupení (fungování): 1976–1978

Popis: Cílem Princových bylo vytvořit z prostoru místo pro pospolitý, komunitní život. Oba majitelé patřili k signatářům Charty 77, a proto se usedlost stala terčem útoků Státní bezpečnosti. V červenci 1977 zde měli koncert Plastic People, po němž byl Jan Princ zatčen a vězněn. V roce 1978 došlo k vyvlastnění nemovitosti. Dům navštívili také například Václav Havel, Jiří Němec a Pavel Landovský, a to v souvislosti s podepisování Charty 77.

• Bývalá fara v Robči, Ústecký kraj

Nájemci: Jiří Hochman, Jan a Květa Princovi

Rok pronájmu: 1979–1981

20 Z knihy je vybráno je několik málo příkladů. Vybírány byly na základě různosti míst, vlastnictví, kulturních akcí či způsobu vyklizení. 34

Popis: Zdejší společenství, jehož návštěvníky a obyvateli byli lidé z okruhu severočeského undergroundu, bylo založeno především na duchovních principech. Konaly se zde bohoslužby či přednášky pozvaných lektorů. STB vyvíjela tlak na představitele katolické církve, aby nájemcům byla zrušena nájemní smlouva a komunita tak byla rozprášena. Násilné vystěhování fary proběhlo v prosinci 1981.

• Nová Víska, Ústecký kraj

Majitelé: Vendelín Laurenčík, Ivan Černega (de iure) a 12 dalších

Rok zakoupení (fungování): 1978–81

Popis: Osamocená zemědělská usedlost byla zakoupena s cílem pořádat undergroundové koncerty či festivaly. Díky velkému počtu majitelů zde jezdilo mnoho návštěvníků z celého Československa i zahraničí. Kromě koncertu Plastic People se zde konala dvě vystoupení DG 307 a první punkrockový festival v Československu. Dům přestal fungovat v roce 1981, poté kdy STB zajistila jeho vyvlastnění.

• Bývalý hostinec v Kerharticích, Pardubický kraj

Majitelé: Jan Velát, Zdeněk Kubík, Daniela Brožíčková (de iure) a další

Rok zakoupení (fungování): 1978–81

Popis: Objekt zakoupil Jan Velát se svými přáteli z pražského undergroundu, kteří se scházeli v malostranském hostinci „U Pavlánských“. Na koupi přispělo celkem 20 lidí. V roce 1979 se zde konaly Jazzové dny a v roce 1981 koncert Plastic People, protože původně plánované místo v Kotelsku bylo prozrazeno. Čuňas a Kostúr (2010:317) popisují, jak skončila éra tohoto domu: „Velmi pravděpodobně přímo StB v utajení a v nepřítomnosti bydlících zorganizovala žhářský útok a dům, jenž byl požárem zcela zničen. De iure byl ovšem žhářem „neznámý pachatel“.“

• Zemědělská usedlost v Pomezí, Pardubický kraj

Majitel: Stanislav Homolka

Rok zakoupení: 1979

Popis: Místo setkávání především brněnského undergroundu. Pořádaly se zde spontánní koncerty, výtvarné výstavy a konal se zde také jeden hudební festival. Kromě perlustrací návštěvníků a jedné domovní prohlídky v souvislosti s procesem proti vydavatelům časopisu Vokno, se dům jiné akce StB nedočkal a k vyvlastnění nedošlo.

• Ruina domu č. 13 na Břevnově, Praha 6

Majitel: František a Olga Hochmanovi

Rok zakoupení (fungování): 1983–89

35

Popis: V ruině domu mezi Bělohorskou ulicí a Strahovskou plání, pod Hošťálkovou ulicí, se konaly přednášky, zkoušky hudebních skupin a vyráběly se zde také samizdatové časopisy, zejména Revolver revue. „To vše neuniklo pozornosti StB, která objekt sledovala a také dala podnět k řízení o vyvlastnění. Státní bezpečnost však posléze zvolila radikálnější a rychlejší postup: „neznámý pachatel“ objekt zapálil,“ píší Čuňas s Kostúrem (2010:481).

• Statek v Prostředním Vydří, Jihočeský kraj

Majitel: Ivan Martin Jirous

Rok zakoupení (fungování): 1986–2004

Popis: Až v 90. letech se zde uskutečnilo deset ročníků významných undergroundových festivalů, které se konaly vždy první víkendy v červenci. Poslední se uskutečnil v roce 2004, poté se festivaly přesunuly do Skalákova mlýna u Třebíče.

Čuňas a Kostúr (2010:612) podotýkají k ukončení existence většiny baráků ze strany StB toto: „(Policie) postupovala důsledně, v případě baráků až do jejich likvidace. Vedly k tomu dvě cesty, ta mírnější znamenala vyvlastnění, ta druhá demolici – buď úředně nařízenou, nebo „spontánní“, to když barák jakoby náhodou vyhořel. Takto končily některé undergroundové komuny.“

Sociálně-kulturní komunitní centra po roce 1990

V současné době je fungování sociálně-kulturních komunitních center v České republice často spojeno se squattingem. Podle Ondřeje Selčánka, redaktora časopisu A2 a vyučující na Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, jsou tyto prostory„především snahou o uspokojení dvou potřeb: jednak bydlet a jednak mít prostor pro svou alternativní kulturu“. (Selčánek In Růžička, 2007:167)

Následující podkapitola se věnuje vybraným centrům, které vznikly (a zanikaly) po roce 1990. Jsou jimi:

• Ladronka

Jedním ze známých autonomních sociálně-kulturních center byla Ladronka v pražské čtvrti Břevnov. Budova bývalého statku patřila v 19. století Břevnovskému klášteru a 200 let fungovala jako hostinec. V roce 1964 byla Ladronka zapsána mezi nemovité kulturní památky. (Česká televize, 2015) Objekt vlastní Magistrát hlavního města Prahy. (Růžička, 2007:179)

V září 1993 ji obsadila skupina squatterů z uskupení Anarchistická federace, jedním z nich byl také Arnošt Novák, pozdější spoluzakladatel žižkovské Kliniky. V Ladronce a přilehlé stodole se pořádaly koncerty, přednášky i dětské dny. Fungovala zde však také čajovna, filmový klub a budovala se i knihovna. (Růžička, 2007:135) Podle Arnošta Nováka (Česká televize, 2015) měla usedlost silného ducha místa. „Myslím, že by nebýt tenkrát squatterů

36

Ladronka dopadla mnohem hůř. Asi by chátrala, dopadla by jako Cibulka nebo jiné podobné statky, které jsou v katastrofálním stavu,“ uvedl pro Českou televizi Novák.

Podle Petra Dydoviče, jednoho z tehdejších členů uskupení Ladronka, v Praze tehdy neexistovala žádná jiná kulturní centra tohoto typu, kde by lidi vytvářeli kulturu zespodu. (Česká televize, 2015)

Jeden z obyvatel Ladronky Roman Laube hovoří v knize Vlastimila Růžičky (2007) o sympatizování lokálních obyvatel s Ladronkou. „Řadu akcí navštěvovali i lidé z okolí a přes tři sta z nich podepsalo petici za zachování autonomního centra…“

V roce 1997 si uskupení založilo občanské sdružení Ladronka na Ladronce, o.s. Tuto entitu využívala zejména pro komunikaci s pražským magistrátem a dalšími institucemi. (Danková, 2013) V roce 1999 vyhlásil magistrát na Ladronku soutěž, kterou vyhrála společnost Santé se záměrem přestavět Ladronku na exkluzivní zdravotnické středisko. Definitivně byla Ladronka vyklizena 9. 11. 2000. (Růžička, 2007:179)

V současné době byl v Ladronce obnoven provoz restaurace a okolo byl vybudován sportovní rekreační areál.

• Milada

Dalším známým autonomním centrem byla vila Milada u vysokoškolských kolejí v pražské čtvrti Troja. V květnu 1998 ji obsadila skupina lidí, která dříve opustila jiná centra, např. Zenklovku nebo Ladronku. (Růžička, 2007:180) Na řadu let se také stala plnohodnotnou náhradou Ladronky. Také uskupení kolem vily Milada založilo občanské sdružení – Kořeny. (Danková, 2013:38) I zde se pořádaly koncerty, filmová promítání, přednášky, divadelní představení, workshopy a v provozu byl také bar. Vila byla vyklizena v červnu 2009 za dramatických okolností. (Danková, 2013:38)

• Cibulka

První zmínka o statku Cibulka, který stojí v pražské čtvrti Košíře, pochází ze 14. století. Největší rozkvět zažil statek v 19. století, kdy byl přestavěn na zámeček. V půlce století však přestal být atraktivní pro výletníky a pustnul. (Danková, 2013:40) První pokus u vybudování kulturního centra na Cibulce proběhl v letech 1995–1998, kdy zde byly pořádány koncerty i technoparty. Kvůli hluku byl však objekt vyklizen. (Matějka, 2012) Druhý dech chytla skupina Zachraňme Cibulku, která zámeček znovu obsadila v dubnu 2012 s cílem podpořit rozvoj alternativní kultury v Praze. Skupina pořádala koncerty, promítání, přednášky i výstavy. V roce 2015 však dostala výpověď majitele a v květnu 2015 za přítomnost policie byla Cibulka vyklizena. (iDNES.cz, 2015a,b)

• Kociánka (Brno)

V červnu 2000 obsadila na jeden den skupina asi sto mladých lidí bývalou budovu internátu na Kociánce v Brně. Proběhla zde výstava prací studentů brněnských výtvarných škol,

37 autorské čtení a akustické koncerty. Cílem této skupiny bylo dát najevo, že po „uzavření klubů Šedé litiny a Vaňkovky chybí alternativní kulturní centrum.“ (Růžička, 2007:194)

Všechny výše zmíněné evropské a české příklady sociálně-kulturních komunitních center, spolu s teoretickými koncepty posloužily k vymezení charakteristických znaků, které tato centra vykazují. Na jejich základě pak autorka hledá příklady takovýchto soudobých center v českých městech. Příklady jsou následně podrobněji rozbírány v analytické části práce. Jednomu z příkladů – Autonomnímu sociálnímu centru Klinika se pak autorka věnuje podrobněji.

2.6 Charakteristické znaky sociálně-kulturních komunitních center

Na základě teoretických poznání v předchozích kapitolách lze říci, že sociálně-kulturní komunitní centra se svou obecnou charakteristikou pohybují na pomezí neziskových a kulturních organizací.

Vznikají na základě potřeb lidí v dané lokalitě

Předně, cílem sociálně-kulturních komunitních center není zisk, ale uspokojování určité potřeby lidí. Jejich vznik vychází z potřeby vytvoření alternativní kulturní nabídky v dané lokalitě (jak bylo uvedeno v prohlášení členů brněnské Kociánky nebo pařížského centra Stendhal). Tato centra jsou ustavována často občany dané lokality nebo města. Stejně jako neziskové organizace tedy působí tam, kde selhává trh i stát. A stejně jako neziskové organizace dokážou reagovat pružněji na lidské potřeby.

Rekultivují a oživují lokality

Oproti formálně ustaveným organizacím navíc dokážou flexibilně přizpůsobovat svou nabídku služeb. Specifickým znakem sociálně-kulturních komunitních center je totiž, stejně jako v případě kulturních organizací, kreativita. Typicky se tento prvek projevuje na výběru místa pro sociálně-kulturní komunitní centra. „Umělci přitom dobře vědí, že osobité a důvěryhodné místo/prostředí představuje pro uměleckou tvorbu zcela nezbytnou podmínku.“ (Hagoort, 2009:44) Cílem center je často nejen upozornit na určitý problém v daném místě (chátrající budovy, chybějící služby pro určité skupiny obyvatel – např. drahé, nedostupné bydlení), ale především rekultivovat a oživovat zvolenou budovu a její okolí.

To tvrdí i Paul Chatterton a Stuart Hodkinson (2007), podle kterých je nejdůležitější rolí center jejich rekultivace a otevření této neziskové a nekomerční zóny veřejnosti. Podle Markéty Polákové (2015:38) je „modernizace, rekonstrukce a využití zchátralých, dosud nevyužitých objektů jednou z možností, jak rozšířit stávající infrastrukturu a nabídku kulturních aktivit ve městě.“ Pixová (2015) zase zmiňuje, že alternativní nápady a aktivity této skupiny městských obyvatel mají na města postižená deindustrializací a odlivem investic léčivý účinek. Ten však v konečném důsledku může vést k nežádoucí gentrifikaci daných míst.

Poskytují širokou nabídku dostupných služeb

38

Hlavní funkce sociálně-kulturních komunitních center jsou: servisní, inovační a (přirozeně) funkce budování komunit. Ty patří podle Pospíšila a kol. (2009:26) také mezi nejdůležitější funkce neziskových organizací v České republice.

Služby poskytované sociálně-kulturními komunitními centry jsou dostupné všem bez ohledu na to, zda za ně bylo zaplaceno a zda jejich konzumenti mají prostředky na jejich zaplacení – tento koncept zmiňuje také Salamon et al. (2000:5) v kontextu neziskových organizací.

Aplikujeme-li teorii inovační funkce Kendalla a Knappa (2000:113) na sociálně-kulturní komunitní centra, lze navázat produktovou inovaci na alternativní nabídku jejich služeb. Dále procesní inovaci na využívání digitálních technologií při fundraisingu a propagaci a organizační inovaci v přístupu k jejich řízení a organizační struktuře.

Nabídka sociálně-kulturních komunitních center bývá navíc často velice široká – od provozu kavárny, pořádání rozličných kulturních akcí, po poskytování jazykových kurzů za dobrovolný příspěvek a provoz klubu pro rodiče a děti. Zaujímají také otevřený přístup k tématům kulturních akcí, tj. divadelních představení, přednáškám, filmovým promítáním atd. Kritérium výběru je často skutečnost, že daná témata by nebylo možno jinde nabízet. O specifických službách, které nabízejí evropská centra, se lze dočíst v kapitole 2.4.1, nabídka soudobých center v Česku je uvedena v analytické části práce.

Posilují společenské vztahy a podílí se na rozvoji demokratické společnosti

Přirozeně klíčovou funkcí popisovaných organizací je budování komunit. Tato funkce má totiž pozitivní dopad nejen na jednotlivce, ale i společnost. Práce jednotlivců pro neziskovou organizaci podle Kendalla (2003:113) přispívá k jejich osobnostnímu rozvoji, zlepšuje společenské vztahy a přispívá ke zdravějšímu životu společnosti. Pospíšil a kol. (2009:8) k tomu dodávají, že budování společenských vztahů a sítí, založených na důvěře a sdílení hodnot, vychovává důvěryhodné, angažované a tolerantní občany, což vede k udržení a rozvoji demokratické společnosti.

Angažovanost občanů v sociálně-kulturních komunitních centrech, stejně jako neziskových a kulturních organizací, na sebe bere podobu dobrovolnické práce.

Jsou závislé na dobrovolnické práci, darech a příspěvcích svých členů a sympatizantů Dobrovolnictví je jeden z hlavních stavebních kamenů sociálně-kulturní komunitních center. Jelikož je organizace finančně závislá na darech a příspěvcích svých členů, návštěvníků a sympatizantů, je dobrovolná práce důležitá pro udržení chodu organizace a její rozvoj. Samotná myšlenka těchto center je založena na nefinančních odměnách za práci. Cattaneo a Martínez (2014b:245) zmiňují, že odpoutání se od peněz, resp. „odpoutání se od zboží, služeb a informací, které jdou pořídit pouze za peníze“ je jeden z hlavních znaků autonomie. Spřízněná, angažovaná a nelhostejná komunita je však podstatná také pro zabezpečení dalších zdrojů na provoz sociálně-kulturních komunitních center, kromě dobrovolnické práce. Většina takovýchto center je totiž finančně a materiálně závislá na příspěvcích a darech svých členů, návštěvníků a sympatizantů. Pracuje také s konceptem recyklace a opakovaného využívání,

39 což je v současné době aktuální i s ohledem na snížení dopadu lidské činnosti na životní prostředí, zejména snížení kumulace odpadu.

Snaha o nezávislost na veřejných a firemních zdrojích je pozitivní jednak pro státní kasu, a také pro samotnou lokalitu – je známo, že lidé mají bližší vztah k věcem, na kterých se sami podílejí. Ve městech, kde většina lidí nezná ani své sousedy v domě, vytváří podle autorky vhodnou platformu pro setkávání a seznamování. Individuální dárcovství je navíc v Česku na vzestupu a patří ke třem největším zdrojům pro neziskové i kulturní organizace. K finančním příspěvkům na charitu se podle Pavlíny Kalousové (2015) hlásí necelých 20 % Čechů (44 % Holanďanů a 40 % Britů). Finanční podíl českých domácností na financování kultury od roku 2010 vzrostl z 16,8 % na 20,2 % v roce 2014. (NIPOS, ČSÚ, 2016) Dobrovolné vstupné také učí lidi oceňovat zážitek podle jejich preferencí. Neziskové organizace často financují své aktivity prodejem vlastních produktů – výrobků i služeb. Obdobou této aktivity v případě sociálně-kulturních komunitních center může být placení určitého nájmu uživateli prostor (např. Centro Sociale v Hamburku, Folkets Hus v Kodani) nebo provoz baru, který má většina evropských sociálně-kulturních komunitních center.

Mají specifický styl řízení Se snahou o finanční nezávislost, důležitostí dobrovolnictví a konceptem DIY sociálně- kulturních komunitních centrech souvisí také specifický styl správy těchto organizací. Některé z nich mají legální entitu ve formě spolku (dříve občanské sdružení – Milada, Praha), družstva (Centro Sociale, Hamburk), asociace umělců (Tacheles, Berlín), neziskových organizací různých forem podle právních předpisů dané země (Tabacalera, Madrid; Folkets Hus, Kodaň). Existují však i ty bez legální entity, např. Rozbrat v Poznani, Stendhal v Paříži. Chatterton a Hodkinson (2007:211) předkládají několik charakteristik správy sociálně- kulturních komunitních center. Řízení je především horizontální a neformální, tj. nemají pevně stanoveného lídra a řídící role. Často se však členové kolektivu rozdělují na pracovní skupiny podle aktivit (např. poznaňský Rozbrat, amsterdamský OCCII). Výjimkou je např. berlínský Tacheles, který měl ředitele či hamburské Centro Sociale s dozorčí radou. V případě kodaňského Folkets Hus jde o zastřešující organizaci pro více dílčích skupin. Dalším důležitým aspektem je rovnost hlasů všech členů organizace, otevřená diskuze a sdílená vyjednaná shoda na rozličných rozhodnutích. Chatterton a Hodkinson (ibid) nezapomínají ani na aspekt sdílené práce, kdy se nerozlišuje mezi autory myšlenky, vykonavateli, producenty a spotřebiteli.

Zastávají různý postoj k vlastnictví budovy, ve které sídlí V předchozím odstavci autorka napsala, že kodaňské centrum Folkets Hus (v překladu Lidový dům) je v podstatě zastřešující organizací pro více dílčích organizací nebo skupin. Podobným příkladem je i OCCII, jehož členové však na svém webu uvádí, že je centrum rozděleno na více programových skupin. Sociálně-kulturní komunitní centra tedy mají k vlastnictví budovy, ve které sídlí často rozdílný postoj. Některá z nich si budovu pronajímají (amsterdamské OCCII, hamburské Centro Sociale, vídeňské Mo.ë do r. 2015, svého času také pražská Cibulka), jiná ji obsadila (poznaňský Rozbrat, londýnská 491 Gallery, pražská Milada) a přibližují se tak charakteristice squatu. Mnoho sociálně-kulturních komunitních

40 center je neodmyslitelně spjato s danou budovou a po jejím vyklizení (ať už nuceném nebo dobrovolném) samotný kolektiv (organizace) zaniká (např. pražská Ladronka, Milada, londýnská 491 Gallery atd.). Některé kolektivy však zůstávají zachovány i po opuštění objektu a usazují se v jiné budově (např. pařížské centrum Stendhal).

Pro jejich existenci je zásadní komunikace s okolím a propagace Zejména v případě obsazení budovy je důležitá komunikace s okolím (resp. sousedstvím). To je podle Cavallo (2007) možné několika způsoby: umístěním informační tabule na viditelné místo, organizování otevřených schůzek, ustavením jednoho kontaktu, na kterém je možno někoho zastihnout, vytvoření webových stránek a pravidelný kontakt s návštěvníky (vytváření newsletterů), navazování kontaktů s novými skupinami potenciálních návštěvníků centra, vytvořením jasného popisu cíle a strategie centra a distribuce těchto informací, aktualizací všech relevantních informací o centru či pravidelným komunikováním s médii. Současná sociálně-kulturní komunitní centra do značné míry využívají pro svou propagaci digitální technologie, což souvisí s jejich inovační funkcí. Mnohá centra mají své webové stránky, profil na sociální síti Facebook či Twitter. Se svými podporovateli a širokou veřejností komunikují pravidelně novinky či program na následující dny. Tyto digitální komunikační kanály se často stávají také fundraisingovým nástrojem – využívají je při shánění finančních prostředků, dobrovolníků či potřebných věcí. Centra využívají i tradiční PR nástroj, kterým jsou tiskové zprávy. Důležitý ovšem zůstává osobní kontakt a snaha o budování vztahu s lokálními obyvateli. Ve své podstatě tedy propojují tradiční a současné pojetí DIY kultury.

Vytvářejí sítě Sociálně-kulturní komunitní centra v dnešním globalizovaném světě již nejsou sólo ostrovy uprostřed moderních měst a velkoměst, ale vytváří sítě, které jim umožňují navzájem si pomáhat nebo sbírat zkušenosti. Jednou z těchto evropských sítí je uskupení SqEK (Squatting Europe Kollective), která sama sebe charakterizuje jako „aktivisticko-výzkumnou síť“. Vznikla v roce 2009 a snaží se reflektovat, spolupracovat a vést vzájemné diskuze o problematice squattingu a souvisejících oblastech. Za touto neformální organizací nestojí žádná univerzita, státní nebo nezisková organizace, ani žádná soukromá společnost. „Členství i samotná organizace jsou neformální a flexibilní.“ (Cattaneo a Martínez, 2014:9) Druhým příkladem je web Radar.squat.net, který sdružuje informace o sociálně-kulturních komunitních centrech (skupinách) a jejich programu. Stránka tak činí bez uchovávání dat o jejich návštěvnících. Organizace se tak často znají mezi sebou a poskytují si navzájem také např. nocleh nebo doporučení na hudební kapely.

Čelí řadě problémů souvisejících s jejich charakteristikami Sociálně-kulturní komunitní centra řeší mnoho problémů a výzev. Mezi ně patří, stejně jako u neziskových či kulturních organizací, finanční nejistota, daná závislostí na darech a příspěvcích jejich členů a sympatizantů. S tím souvisí i závislost na ochotě dobrovolníků vkládat svůj čas do provozu a rozvoje centra a dále zájem lokálních obyvatel centrum navštěvovat a přispívat na jeho aktivity. Proto, aby byl udržen chod centra, je tedy nezbytné mít nejen dostatek dobrovolníků

41 a návštěvníků, ale také kapacitu na pravidelnou komunikaci s těmito skupinami. To může být v dlouhodobém měřítku, zvláště pokud tento aspekt chodu centra má na starosti jedna či dvě osoby, nejen časově ale i psychicky velice náročné. Své nevýhody má také horizontální styl řízení center. Paradoxně, touha se vyhnout specializované hierarchizaci a rozdávání rolí, kdy je každý zodpovědný za všechno a přitom nikdo za nic, může vést k úpadku centra tím, že základní úkoly nejsou splněny, nebo ti s více zdroji a závazky dělají více práce. Jedním ze zásadních problémů je otázka vlastnictví objektu, ve kterém sociálně-kulturní komunitní centra sídlí. Ačkoliv některá z nich za prostor platí nájem, mnoho z nich obývá prostory v své podstatě nelegálně a musí dříve či později počítat se zásahem vlastníka. Tento zásah může mí t různé podoby a průběh. Někdy skupina centrum opustí klidně ze svého vlastního rozhodnutí, někdy zasahují státní složky. Zásah státních složek je pak často mediálním tématem a podepisuje se negativně na vnímání těchto center. Zejména v českém kontextu je otázka narušení osobního vlastnictví – vlivem doby vlády komunistické režimu, kdy bylo osobní vlastnictví často zestátněno, velice citlivým tématem. Česká veřejnost na aktivity center tedy často reaguje negativně. Se sídlem center souvisí i jejich nerezistentnost. Skupina tvořící centrum totiž často zaniká spolu s prostorem, které původně obývala. Někteří z nich se však později podílí na formování nových.

Všechny výše uvedené charakteristiky jsou vysledovány jednak z teoretických poznatků, ale také praktických příkladů fungování sociálně-kulturních komunitních center v Evropě a České republice. Tyto klíčové znaky sloužily autorce k identifikaci sociálně-kulturních komunitních center v českých městech, jejichž příklady jsou předmětem analytické části práce.

3. Metodologická část

Cílem této diplomové práce je rozebrat fungování sociálně-kulturních komunitních center v českých městech, se zaměřením na fungování Autonomního sociálního centra Klinika v Praze. Autorka prostřednictvím kvalitativní výzkumné metody předkládá poznatky tom, jak se takováto centra v České republice formují, řídí a financují. Práce rozebírá také programovou skladbu center či problémy spojené s jejich fungováním.

Výběr kvalitativní výzkumné metody souvisí s cílem práce, kterým je hledání porozumění určitému problému nebo fenoménu ve společnosti (Hendl, 2005), konkrétně české kulturně- komunitní sféře. Hendl (ibid) dále specifikuje roli výzkumníka takto: „Cílem výzkumníka je vyhledávání a analyzování jakýchkoliv informací, které přispívají k osvětlení výzkumných otázek. Následně provádí deduktivní a induktivní závěry z nasbíraných dat.

42

Kvalitativní sběr dat a jejich analýza probíhají v delším časovém intervalu a výzkumný proces má longitudinální charakter21. Klíčový je přitom delší a intenzivní kontakt s terénem a situací jedince nebo jedinců. (Hendl, 2005:51)

3.1 Výhody a nevýhody kvalitativní metody

Autorka na základě Hendlovy charakteristiky výhod a nevýhod kvalitativní metody (2005:52) sestavila pozitivní a negativní stránky svého výzkumu fenoménu fungování sociálně- kulturních komunitních center v České republice.

Autorka zkoumala organizaci v přirozeném prostředí a zainteresované komunitě, se kterou navíc navazovala vztah, který je pro práci klíčový. Toho docílila pravidelným docházením do organizace, účastí na rozličných akcích pořádaných centrem a navazováním kontaktů se členy kolektivu organizace i návštěvníky. Kromě osobní účasti zevrubně zkoumala literaturu a virtuální data (internetové zdroje), které jí poskytly nezbytné informace o aktivitách, ale také např. problémech řízení centra, kam spadají sousedské spory, problémy spojené s exspirací nájemní smlouvy apod. Všechny tyto výzkumné aktivity poskytly autorce poměrně dobrý přehled o zkoumané organizaci, na jehož základě byla schopna sestavit její vcelku podrobný popis.

Jedním z hlavních pilířů práce je také hledání lokálních příčinných souvislostí, které vychází z teoretických konceptů a také z okrajového prozkoumávání podobných organizací v rámci Evropy i Česka.

Kvalitativní výzkum má také jisté nevýhody, které se mohou odrážet v předkládané práci. Zaprvé, výzkum se primárně zaměřuje pouze na území Prahy, kde autorka v současné době žije, a kde se nachází také primární zkoumaná instituce. Jelikož je samotný výzkum úzce zaměřen na konkrétní instituci a ostatní (zmiňované v odstavci výše) autorka prozkoumávala spíše okrajově, nelze závěry práce zobecnit na celou Českou republiku, resp. na všechny instituce vykazující charakteristiky sociálně-kulturního centra, které jsou stanoveny v teoretické části práce.

Kvalitativní metoda oproti té kvantitativní vyžaduje také více energie a času pro sběr a samotnou analýzu dat. To je dáno jednak nutností prozkoumat více literárních zdrojů a názorů týkající se problematiky, ale také nezbytností setkávat se zkoumaným vzorkem (v případě této práce setkávat se se členy komunity i návštěvníky), provádět zúčastněné i nezúčastněné pozorování, zaznamenávat si poznatky, podrobit je analýze a následně je zpracovat. Užitým kvalitativním metodám se autorka věnuje následně.

3.2 Základní přístup a užité metody

Pro zodpovězení výzkumných otázek, uváděných níže, si autorka vybrala výzkum pomocí případové studie. Ten se zaměřuje na podrobný popis a rozbor jednoho nebo několika málo případů: „V případové studii jde o zachycení složitosti případu, o popis vztahů v jejich

21 Longitudinální charakter – odkazuje na dlouho trvající proces

43 celistvosti. … Předpokládá se, že důkladným prozkoumáním jednoho případu lépe porozumíme jiným podobným případům.“ (Hendl, 2005:104) Základní výzkumnou otázkou je, jaké jsou charakteristiky daného případu nebo skupiny porovnávaných případů. (Hendl, 2005:103) Reflexe porozumění případu v širším kontextu je uvedena v závěru práce.

Práce se zabývá tzv. studií komunity, která podle Hendla (2005:105) „zkoumá jednu nebo více komunit ve městě nebo celé město“ Při této studii se popisují a analyzují vzorce hlavních aspektů života komunity a provádí se jejich komparace. Předkládaný výzkum zároveň naplňuje charakteristiku studia organizací a institucí, jejíž cíle mohou být podle Hendla (ibid) různorodé: „hledání nejlepšího vzorce chování, zavedení určitého typu řízení, evaluace, zkoumání procesu změn a adaptace“.

Podle Staka (1995) se dají rozlišit tři typy případových studií: intrinsitní, instrumentální a kolektivní. Autorčina případová studie naplňuje charakteristiku intrinsitní studie: „Věnuje se případu jen kvůli němu samotnému. Výzkumník chce poznat právě tento případ, nejde přitom o testování hypotéz nebo návrh teorie, ale o poznání vnitřních aspektů určitého případu dítěte, pacienta nebo organizace. … Výhodou studie je okolnost, že výzkumník se může věnovat pouze jedinému případu a poznat ho do velké hloubky.“ (Stake, 1995 IN Hendl, 2005:107)

Samotný výzkum se skládal z těchto kroků:

1. Určení výzkumné otázky 2. Výběr případu, určení metod sběru a analýzy dat 3. Příprava sběru dat 4. Sběr dat 5. Analýza a interpretace dat 6. Příprava zprávy, v tomto případě práce

3.2.1 Určení výzkumné otázky

Na začátku každé práce je třeba určit si výzkumné otázky. Ty mohou být v průběhu výzkumu, sběru dat a analýzy dat modifikovány či doplňovány. Podle Yina (1994) je pro případovou studii nejvhodnější strategie otázek „proč“ a „jak“.

Na začátku výzkumu si autorka proto stanovila následující výzkumné otázky:

1. Naplňují sociálně-kulturní komunitní centra v České republice charakteristiky neziskových nebo spíše kulturních organizací? 2. Proč a jak se od nich odlišují?

3.2.2 Výběr případu, určení metod sběru a analýzy dat

Pro účely této diplomové práce si autorka vybrala pro případovou studii organizaci Autonomní sociální centrum Klinika, které se nachází v pražské čtvrti Žižkov v budově bývalé polikliniky. Centrum totiž nejen naplňuje charakteristiky dané v teoretické části, ale navíc má dvouletou historii, ze které lze získat množství klíčových poznatků.

3.2.3 Sběr dat, analýza a interpretace dat

44

Sběr dat si autorka práce rozplánovala v horizontu několika měsíců. Při jejich přípravě nepoužívala jiný počítačový program kromě balíčku MS Office. Problémům se sběrem dat se snažila předcházet dobrou přípravou a smluvení si termínů schůzek se zástupci centra i návštěvníky v dostatečném předstihu. Předcházela mu rešerše materiálů o centru, tj. mediálních výstupů, zkoumání internetových stránek a kanálů sociálních sítí. V průběhu sběru dat je autorka porovnávala a dávala do souvislosti s teoretickými poznatky, které nabyla z literatury s ostatních zdrojů. Samotný sběr dat pak probíhal v několika fázích celkem 6 měsíců, od května do listopadu 2016. Data byla analyzována a interpretována během shromažďování a po něm.

Podle Hendla (2005:114) by případová studie měla být pružná co do počtu a typu dat. „Data pro případovou studii mohou poskytnout rozhovory, záznamy pozorování nebo dokumenty. Není neobvyklé, že se použijí všechny tři typy.“ Všechny tři typy – tedy pozorování, interview a analýza dokumentů, jsou proto použity i v této práci.

Jedním z nejdůležitějších pilířů této práce byla rešerše a analýza dokumentů, a to veřejných, soukromých i e-zdrojů. Dokumenty podle Dismana (2000:174) mohou být: úřední a osobní spisy, archivované údaje, výstupy masových médií a virtuální (neboli internetová) data. Osobními dokumenty může být cokoliv, co bylo pořízeno, napsáno nebo fotografováno k osobním účelům (dopisy, zápisníky, deníky, videonahrávky…). Předkládaná práce pracuje se všemi typy popsaných dokumentů.

Jak je již uvedeno v této kapitole výše, autorka se při sběru dat soustředila nejen na relevantní literární zdroje, ale také práci v terénu. Sbírala rozhovory přímých hybatelů a účastníků autonomního centra Klinika a prováděla také zúčastněná22 i nezúčastněná pozorování na základě Hendlovy specifikace23. Tato pozorování prováděla na akcích, pořádaných organizací, ale také na jejich interních setkáních organizace. Sama si vyzkoušela pozici členů organizace, když pomáhala s chodem jedné události (Žižkové mezidvorky v červnu 2016).

Jak píše Disman (2000:25), v sociálních vědách se prakticky nikdy nepracuje se zcela popsaným přirozeným systémem, ten je vždy vystaven zkreslení. V tomto případě může být zkreslení dáno redukcí počtu respondentů, kterých je celkem osm. Disman však tvrdí, že je třeba jasně, přesně a otevřeně definovat populaci, kterou vybraný vzorek reprezentuje. „Cílem konstrukce vzorku v kvalitativním výzkumu je reprezentovat populaci problému, populaci jeho relevantních dimenzí.“ (Disman, 2000:304) Autorka tak oslovila především členy organizace a návštěvníky. Tito respondenti nebyli omezeni pohlavím, ani věkem, ale pro relevantnost s tématem bylo důležité získat výpověď obyvatel Prahy (ideálně obyvatel Žižkova, kde organizace funguje).

22 „Zúčastněným pozorováním je možné popsat, co se děje, kdo nebo co se účastní dění, kdy a kde se věci dějí, jak se objevují a proč. Tato strategie se používá v etnografickém výzkumu nebo v případových studiích,“ popisuje Hendl (2005:193). 23 „(pozorovatel) Je v osobním vztahu s pozorovanými, sbírá data, zatímco se účastní přirozeně se vyvíjejících životních situací. …Výzkumník přistupuje k pozorování s vědomím toho, že sociální svět je spoluvytvářen subjektivními významy a zkušeností konstruovanou účastníky sociální situace.“ (Hendl, 2005:193)

45

Respondenty jsou:

Člen kolektivu K, rozhovor byl veden v Praze, 4. 6. 2016

Člen kolektivu T1, rozhovor byl veden v Praze, 21. 6. 2016

Návštěvník L2, rozhovor byl veden v Praze, 3. 10. 2016

Návštěvník T2, rozhovor byl veden v Praze, 3. 10. 2016.

Návštěvník L1, rozhovor byl veden v Praze, 7. 10. 2016

Návštěvnice D, rozhovor byl veden v Praze, 18. 11. 2016

Návštěvnice H, rozhovor byl veden v Praze, 18. 11. 2016

Člen kolektivu S, rozhovor byl veden v Praze, 29. 11. 2016

Rozhovory jsou anonymizované a jsou zahrnuty v příloze B této práce. Důvodem anonymizování rozhovorů je politická pozice, ve které se v současné době organizace nachází a podmínka respondentů, kteří si nepřáli uvést své celé jméno. Uvedeny jsou tak vždy iniciály, věk a pozice zpovídaných.

Výsledky autorčina výzkumu jsou předmětem následující části práce.

4. Analytická část

Subjekty tzv. solidární a sociální ekonomiky se dlouhodobě zabývá např. Naděžda Johanisová z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Spolu s dalšími kolegy – výzkumníky přišli na to, že v České republice je více takovýchto subjektů a vycházejí z nejrůznějších ideových základů. „Jsou to například anarchistické projekty, jako je komunitní centrum Ateneo v Mostě či pražská Klinika. U zrodu řady dalších českých projektů „jiné“ ekonomiky zase stáli duchovně zaměření jedinci či skupiny náležející k tradičním církvím nebo i k méně ortodoxním duchovním směrům.“ (Johanisová, 2015)

Autorka této diplomové práce se však rozhodla zabývat se českými příklady světských, nikoliv duchovních organizací. K tomuto rozhodnutí ji vede její vlastní zájem právě o necírkevní organizace alternativní ekonomiky. Při svém zkoumání se snažila zaměřit na různá česká města, nikoliv pouze Prahu, kde sídlí také Klinika, jíž autorka podrobila detailnějšímu zkoumání. Podrobnější rešerše však ukázala, že většina organizací naplňující charakteristiky sociálně-kulturních komunitních center, se nachází na území Čech – v Mostu (Ateneo), Ústí nad Labem (Předlice Art Squat) a Praze.

4.1 Ateneo, Most

Prvním příkladem soudobého, sociálně-kulturního komunitního centra je organizace Ateneo v Mostě na severozápadu Čech. Centrum, které fungovalo od listopadu 2012 do srpna 2015

46

(facebook.com/ateneo.most, 2016) sídlilo v ulici Vítězslava Nezvala a samo sebe popisovalo jako: „samosprávný projekt organizovaný zdola a v zájmu komunity“ a dále „komunitní centrum se zaměřením na kulturu, vzdělávání a volnočasové aktivity“.

Poslání a řízení

Posláním organizace bylo „ukázat alternativu k tržnímu systému, k politice shora a sociální nerovnosti“. Cílem Atenea bylo poskytovat prostor pro různé aktivity různých kolektivů a jednotlivců „ať už jejich činnost má vzdělávací, výchovný, umělecký, (sub)kulturní nebo politický charakter“. (ibid) Centrum založila jedna osoba - Lukáš Borl, který si nebytové prostory pronajal od realitní kanceláře. Na chodu Atenea se podíleli návštěvníci a sympatizanti. Přestože se autorka opakovaně snažila kolektiv dnes již zaniklého centra kontaktovat, spojení se jí nepodařilo navázat, a tudíž chybí informace o tom, kolik lidí se na chodu centra podílelo.

Financování

Centrum bylo neziskové, nezávislé na dotacích státu či evropských fondech. Financování bylo zajištěno zdroji z komunity návštěvníků a příznivců organizace. Jedním z fundraisingových nástrojů centra bylo pořádání benefičních koncertů, bazarů a výstav obrazů, jejichž výtěžek šel na provoz Atenea. Kolektiv také žádal o příspěvek na svůj provoz prostřednictvím výzvy k fanouškům na Facebooku.

Propagace

Centrum provozovalo webovou stránku ateneo.cz a poté ateneomost.cz, ani jedna z nich však již bohužel nefunguje. V rámci propagačních aktivit vydával kolektiv newsletter Ateneo News, který vycházel měsíčně. Byl volně dostupný ke stažení ve formátu pdf na webové stránce centra. Zásadním propagačním nástrojem byl profil na Facebooku, kde kolektiv komunikoval připravované akce a novinky kolem centra. Tento profil se stal pro autorku této práce klíčovým pro sestavení medailonku centra. Obrázky níže znázorňují jednak logo organizace, a také plakát na jednu z pořádaných akcí.

Obr. 1 – Logo Atenea Most, zdroj: facebook.com/ateneo.most

47

Obr. 2 – Plakát na benefiční koncert Atenea Most, zdroj: facebook.com/ateneo.most

Program

Ateneo během tříleté existence provozovalo tyto aktivity:

• koncerty (první dva roky jednou týdně a dále nárazově), • přednášky (první dva roky jednou za dva týdny), • výstavy (nárazově cca jednou za dva měsíce), • filmová promítání (jednou týdně) • výuku hry na akustickou kytaru (březen 2013), • kurzy artefiletiky24 (v roce 2013) • DIY workshopy (cca jednou za dva měsíce) • komunitní setkání se sousedy a zájemci o aktivity Atenea (nárazově) • provoz knihovny • provoz knihobudky na veřejném prostranství u centra

Podíleli se také na sousedské slavnosti v Mostě v červnu 2013, 2014 a 2015.

24 „Artefiletika je reflektivní, tvořivé a zážitkové pojetí vzdělávání a výchovy, které vychází z vizuální kultury nebo jiných expresivních kulturních projevů. Vizuální kulturou zde rozumíme výtvarné umění, vizuální stránky médií a estetické stránky hmotné kultury a přírody.“ (Pedagogický lexikon, 2011)

48

Problémy a zánik centra

V první polovině roku 2015 se pravidelné pořádání akcí omezilo na veganské komunitní večeře a bazar s názvem Dočasná bezpeněžní zóna, ostatní akce byly pořádány nárazově. V dubnu 2015 provedl policejní Útvar pro odhalování organizovaného zločinu v Ateneu razii a zadržela zakladatele centra Lukáše Borla, kterého následně druhý den po výslechu propustili. (Aktuálně.cz, 2015). Důvodem razie bylo podle policie podezření z jeho příslušnosti k Síti revolučních buněk. Zpravodajský server Aktuálně.cz v reportáži citoval kolektiv centra, podle kterých se po zásahu policie komunita sice více semkla, ale pro okolí se Ateneo stalo ještě více nedůvěryhodné. Provoz centra skončil na konci srpna 2015, a to kvůli vleklým finančním problémům. Kolektiv však prohlásil, že by chtěl fungovat i po rozpadu centra. Podle rejstříku na kurzy.cz (2016) je v současné době v budově 1 firma a 1 živnostník.

4.2 Petrohradská kolektiv, Praha-Vršovice

Dalším příkladem komunitního kulturního centra je pražská organizace Petrohradská kolektiv. „Spolek je skupinou mladých tvůrců, kreativců a vizionářů, který podporuje tvorbu čerstvé generace umělců a snaží se vytvářet komunitní prostředí.“ (Petrohradská kolektiv, 2016a) Jedná se tedy o typický příklad organizace řízené umělci (ARO), jak ji chápe Hagoort (2009). Organizace dočasně využívá budovu bývalé čokoládovny v pražské čtvrti Vršovice. Kromě ateliérového komplexu zde lze najít výstavní prostor a kavárnu. Vršovické centrum vzniklo na konci května 2015.

Poslání a řízení

Zapsaný spolek Petrohradská kolektiv sám sebe popisuje jako „místo pro tvůrce, začínající mladé umělce i studenty vysokých uměleckých škol“. (Petrohradská kolektiv, 2016)

Hlavní myšlenkou organizace je „vzájemná komunitní médiová výměna, kdy se střetává hudba, malba, film, grafika, fotografie atp. pod jednou střechou a vzniká zde inspirativní prostředí, které umožňuje seznámení se s individualitou každého jedince a prostor pro případné propojení tvorby.“ (Petrohradská kolektiv, 2016b)

Spolek založili Daniel Kopáč, Edita Štrajtová, Veronika Gabrielová a Eliška Menclová. Řízení v organizaci má funkcionální strukturu se sklonem k projektovému řízení. Předsedou spolku je Daniel Kopáč, kreativní ředitelkou Edita Štrajtová, projektovou koordinátorkou a PR je Eliška Menclová a produkční Sára El Maghrabi. Pomáhají jim také dobrovolníci či studenti.

V budově hostí několik uměleckých rezidencí, ty podporují tvorbou výstavních projektů a propagací těchto projektů pro nalákání návštěvníků. „Kromě organizace výstav, se snažíme najít i případného sponzora, který by daný projekt financoval. Hmotná podpora, ze strany Petrohradská kolektiv, přichází v podobě poskytnutí prostoru po dobu trvání projektu, případně materiálu. Součástí je propagace jednotlivých tvůrců, která přichází několika

49 cestami a to buďto skrze sociální sítě nebo například tvorbou video-dokumentace a foto- dokumentace, video-pozvánky na výstavy, samozřejmostí jsou grafické materiály - plakát, nálepka, flyer.“ (Petrohradská kolektiv, 2016c)

Financování

Petrohradská kolektiv jako uskupení umělců funguje na bázi vlastních zdrojů a podpoře partnerů. Prostor bývalé čokoládovny mají v pronájmu od developerské společnosti, která se chystá komplex do roku 2017 zbourat. Chod objektu financují mimo jiné z pronájmu ateliérů. (Petrohradská kolektiv, 2016c) Jejich partnerem je např. Národní knihovna České republiky. Aktivity JEDNA DVA TŘI gallery – výstavního prostoru, podporuje také Městská část Praha 10. Neuzavírají se však žádné podpoře, včetně té firemní. Z těchto poznatků lze tedy říci, že Petrohradská kolektiv se nachází na pomezí autonomního sociálně-kulturního komunitního centra a čistě kulturního neziskového centra.

Propagace

Kolektiv provozuje webovou stránku http://petrohradskakolektiv.com/, kde lze najít všechny důležité informace. Stránka však není pravidelně aktualizována a tudíž jsou zde některé informace zastaralé a některé odkazy nefunkční. Ačkoliv na stránce lákají novináře na Press kit ke stažení, fyzicky zde není. Dalším negativem je z autorčina pohledu nefungující komunikace. Zakladatele spolku se snažila několikrát kontaktovat na rozličných e-mailových adresách, ale odpověď nedostala. Neodpovídala ji ani PR Eliška Menclová. Podle autorky se tak jedná o hrubé nezvládnutí propagace. Petrohradská kolektiv, stejně jako JEDNA DVA TŘI gallery disponují také profily na Facebooku. Petrohradská kolektiv má taktéž zřízen profil na dalších sociálních sítích – Instagram a Twitter. Twitterový účet byl naposled aktualizován v říjnu 2015. Kolektiv tedy pravidelně komunikuje především na vizuálně pojatém Instagramu a Facebooku, který je klíčovým médiem pro komunikaci s širokou veřejností. Na Facebooku zveřejňují také připravovaný program. O spolku vyšel článek na Českém rozhlasu, resp. Radiu Wave (9. 10. 2015) a iDNES.cz (31. 5. 2015) Níže autorka práce připojuje příklady propagačních materiálů – logo a plakát výstavy.

Obr. 3 – Logo Petrohradské kolektiv, zdroj: Petrohradskakolektiv.com

50

Obr. 4 – Plakát výstavy Michal Drozen – Dvojice v JEDNA DVA TŘI gallery, září 2016

Z orientačního plánku výstavy Michala Drozena ze září 2016 je patrné využívání konceptu DIY při propagaci výstav.

Program

V základu projektu je pronájem ateliérových prostor. Dále pořádají výstavy a vernisáže (provoz galerie JEDNA DVA TŘI gallery, nová výstava každé dva týdny), přednášky a poskytují rezidenční program pro umělce. Nárazově pořádají také např. párty nebo koncerty. V komplexu lze najít také grafické a nahrávací studio se zkušebnou, fotokomoru, dílny apod. Při třídenním festivalu Petrohradská Opening Season #159 v říjnu 2015 probíhaly také přednášky, workshopy a koncerty.

Problémy

Kolektiv má krátkodobý pronájem, který by měl vypršet již v průběhu roku 2017. Poté bude nutné, aby se aktivity spolku přesunuly na jiné místo. Autoři pro Radio Wave (Český rozhlas, 2015) uvedli, že plánují přesun do jiné budovy, která bude mít stejný osud jako ta současná vršovická – tedy bude ve stádiu před demolicí.

Stejně jako v případě neziskový kulturních organizací, čelí zřejmě nedostatku stabilních finančních příspěvků. To tvrzení však autorka nemůže podložit, jelikož k tomuto tématu nenašla zdroje a ani přes svou snahu se jí nepodařilo navázat kontakt s žádným členem spolku.

Tím se dostává k dalšímu, podle autorky velice zásadnímu problému, kterým je špatná komunikace. Webová stránka zůstává neaktualizována, jsou na ni chyby a špatné odkazy. Twitterový účet ačkoliv existuje, je neaktualizován od října 2015. Nejlépe je tedy spravován Facebook a Instagram kolektivu. Dle autorky práce by se organizace měla zaměřovat nejen na komunikaci na sociálních sítích, ale také webu. Funkční webové stránky by totiž dnes měly být základem dobrého PR každé organizace. A dobré PR se v době vysoké konkurence, zejména v Praze, vyplatí dvojnásob.

51

Dalšími příklady sociálně-kulturních komunitních center, které naplňují charakteristiky uvedené v kapitole 2.6, jsou: Punctum Krásovka (Praha-Žižkov) a Předlice Art Squat (Ústí nad Labem). Vzhledem k omezenému prostoru této práce se však autorka rozhodla těmito organizacemi dále do hloubky nezabývat. Zájemci mohou informace najít na webových stránkách www.punctum.cz a www.facebook.com/predliceartsquat.

4.3 Autonomní sociální centrum Klinika

Klinika je podle svých zakladatelů „místo socializace, kde se lidé, často z odlišných sociálních skupin, a s odlišným kulturním zázemím, mohou scházet a potkávat. Je místem pro občanské spolky a iniciativy a se svým důrazem na iniciativu zdola, samosprávu, také důležitou sociální laboratoří a místem školy občanské angažovanosti.“ (Klinika, 2015)

Naplňujíce teorii Jacobs (1984), která tvrdí, že staré, nevyužívané budovy jsou svázané s bohémskou enklávou a rodí se zde často nové myšlenky, se centrem kolektivu a jeho aktivit stala zrušená plicní poliklinika v ulici Jeseniova na pražském Žižkově, za rohem od parku Parukářka. Plicní poliklinika byla uzavřena v roce 2009 a od té doby chátrala. (Česká televize, 2015) Od roku 2012 ji obývali narkomani a lidé bez domova. (ČT 24, 2014a)

Mezi iniciátory Kliniky patří např.:

• Mgr. et Mgr. Arnošt Novák, vyučující na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy – sám kdysi aktivní v centru Ladronka • Anna Hausnerová, sociální pracovnice v Praze • Mgr. et Ing. Tereza Virtová, studentka PhD Sociální antropologie na Karlově univerzitě • Martina Sosnová, fotografka • Ivo Mathé, umělec

Centrum navazuje na autonomní sociálně-kulturní centra z let 1993 až 2000, především Ladronku (Klinika, 2015:15). Členové kolektivu poskytli pomoc také vyklizenému squatu Cibulka, který fungoval až do roku 2015. V mnoha případech však respondenti – návštěvníci dávali Kliniku do protikladu k Cibulce (1995–2015):

„Byla jsem tehdy nadšená z toho, že to vypadá jinak, že je to mnohem otevřenější než squaty v Praze, které jsem do té doby poznala, jako třeba Zličín nebo Cibulka.“ (Respondentka D, 2016)

„Cibulka byla podle mě bordel. … Tady se to celkem drží, má to nějakou úroveň.“ (Respondent T2, 2016)

„…protože mi přišlo, že na Cibulce se dělali sice akce, ale nebyl to žádný extra kulturní program. Občas tam byla párty nebo nějaká akce přes den, ale myslím si, že Klinika je jiná v tom, že je to centrum, kde se toho děje mnohem více – učí se jazyky, promítají se filmy, pořádají se přednášky.“ (Respondentka H, 2016)

52

Podle členů centra (Klinika, 2015) jsou služby a aktivity provozované na Klinice „především odvislé od potřeb a přání jak lidí, kteří centrum provozují a využívají, tak i širší komunity a čtvrti, ve které se Klinika nachází. Je sociální, protože lidem umožňuje, aby se v ní pojímali a k ostatním vztahovali podle jiné logiky, než je ta tržní.“

4.3.1 Historie Kliniky

30. listopadu 2014 vnikla několikačlenná skupina aktivistů do prázdné budovy opuštěné polikliniky v pražské čtvrti Žižkov. „Historie a genius loci samotného Žižkova přímo zval k rozvíjení vzpurného ducha spojeného s životem bohémů, jako byl třeba Jaroslav Hašek, Franta Sauer, s historií dělnických spolků a anarchistických aktivit.“ (Klinika, 2015:16)

Ve výroční zprávě centra (ibid) je začátek popisován takto: „Za deset dní se v improvizovaných podmínkách vystřídaly stovky lidí, kteří spontánně připravovali kulturní program, čistili a opravovali dům, na každodenních plénech řešili budoucí kroky, přespávali ve spacáku v promrzlých místnostech a vyjadřovali nadšení a solidaritu.“

Z rozhovoru s respondentem T1 (2016), který je v kolektivu od začátku a stará se o program a částečně také PR organizace, vyplývá, že Klinika se od jiných obsazovaných squatů lišila především tím, že měla dopředu připravený a sepsaný plán:

„Od začátku jsme vysvětlovali, proč je to sociální centrum, čím je autonomní a proč je kulturní. Projekt Klinika byl nejpropracovanější a byl sepsán tak, aby se od něj dalo odrazit a Klinika mohla fungovat. Později se ukázalo, že to opravdu nebylo jen tak něco splácaného.“

V projektu, který je veřejně dostupný na webových stránkách Kliniky, autoři vysvětlují, proč centrum zakládají a na jakých hodnotách stojí, např.: „Praha potřebuje místa a prostory, které budou otevřeny hodnotám užitným, kde bude možné rozvíjet sociální vztahy, které přesahují úzký individuální zájem.“ (Klinika, 2014)

Promyšlenost projektu vyzdvihl také politik Matěj Stropnický v dokumentu České televize (2015b): „…s ohledem na to, že je to projekt, kterej je promyšlenější, než že by šlo jenom o zábor soukromého vlastnictví.“

3. listopadu 2014 uspořádali první Sousedskou slavnost. Od 6. do 8. prosince probíhal každý večer kulturní program. 9. prosince však byla budova nově vznikajícího centra vyklizena policí. Proti vyklizení se zvedla vlna protestu a první veřejná demonstrace proběhla 13. prosince 2014. Zúčastnila se jí tisícovka lidí, mimo jiné také respondentka H (2016):

„(Klinika) Je pro mě vzor nějakého aktivního občanství. Měla jsem dojem, že se za Kliniku musí bojovat, protože když nám ji vezmou, tak nám vezmou svobodu. Viděla jsem v tom sílu lidí, kteří bojují společně za nějakou věc.“

Po mnoha jednáních obdrželo centrum v březnu 2015 oficiálně klíče k budově od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM). Státní úřad jim budovu poskytl za bezplatný nájem do doby, než najde zájemce. Pro dobrovolnou pomoc s obnovou domu se

53 tehdy sešla stovka dobrovolníků. Setkání dobrovolníků se opakovalo několik dalších víkendů. (Klinika, 2015:19)

Kromě prací uvnitř byla upravena zahrada, uklizeny odpadky či připraveno ohniště. Na domě byla také například opravena střecha a zavedeny plastové odvody dešťové vody místo ukradených trubek: „Pozornost byla zaměřena na zavedení elektřiny a vody. Díky množství aktivních elektrikářů v našich řadách se podařilo oživit elektrický systém domu a mohlo se začít svítit, řezat, brousit a domem se již nenesl typický zvuk generátoru. Elektřina se stala menším problémem než voda, hlavně kvůli ukradenému vodoměru, bez jehož úhrady nás poskytovatel odmítal připojit do řádu. Jednání o tom, kdo přípojku zaplatí a jak bude dimenzovaná, se táhlo až do pozdního léta (2015, pozn. aut.). Rozporuplným, ale pro nás z hlediska ubíhajícího času nezbytným krokem, bylo zaplacení odcizeného vodoměru z dob dávno před naší iniciativou v domě,“ píše se ve výroční zprávě (2015).

Po úklidu začalo organizování různorodého programu a dílčích projektů. Vznikla např. organizovaná dílna, místnost pro přednášky či klubovna. O aktivitách a programu píše autorka v podkapitole níže.

V únoru 2016 zaútočilo na centrum několik pravicových extremistů. Nájem od ÚZSVM skončil v březnu 2016, od toho data byla kolektivu vyměřena pokuta za každý den, dle zákona, nelegálního obývání prostor. Měsíční pokuta činila v průměru 40 000 Kč, kterou kolektiv pravidelně splácel. O budovu Kliniky projevilo zájem několik státních institucí, např. Generální inspekce bezpečnostních sborů, Úřad práce ČR a Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR či Město Praha.

Na jaře 2016 zde byla celkem čtyřikrát nahlášena bomba a budova vyklizena policií. Žádná bomba se však nikdy nenašla. V dubnu 2016 se Klinika stala zapsaným spolkem.

Od června do července 2016 centrum zrušilo pořádání veškerých aktivit a provozování objektu bylo zakázáno městským soudem. V červenci toto nařízení bylo zrušeno. (Aktuálně.cz, 2016) Podle respondenta T1 (2016), který na Klinice působí jako produkční, mohl dočasný zákaz jakéhokoliv provozu souviset s předchozími venkovními akcemi, které se zřejmě nelíbily sousedům: „Přišla na nás stížnost, která možná ve výsledku zapříčinila to, že jsme teď nedostali novou smlouvu. Jeden soused si stěžoval, že určitě nemáme kolaudaci, že se odsud ozývají zvuky a začal to řešit se stavebním dozorem.“

Dne 6. října 2016 byla budova Kliniky převedena z ÚZSVM na Správu železniční dopravní cesty (SŽDC). (Klinika, 2016) Podle mluvčího SŽDC Jakuba Ptačinského (Pražský deník, 2016) by zde měla sídlit Správa železniční geodézie. Kolektiv přesto zůstával dále na místě a organizoval akce i v době dokončování této práce, tj. listopadu 2016.

4.3.2 Organizační struktura

Centrum je založeno na samosprávě těch, kteří jej využívají a provozují. (Klinika, 2015) Zřizovatelem tedy není státní, církevní ani soukromá organizace. „Autonomní sociální centra včetně Kliniky usilují o nezávislejší vztah a jsou zřizovány a provozovány zdola.“ (Klinika, 2015) Od 16. dubna 2016 je Klinika zapsaným spolkem u Městského soudu v Praze, pod

54 názvem Kolektiv ACS Klinika (Veřejný rejstřík a Sbírka listin, 2016) a tudíž se stala oficiálně neziskovou organizací.

Struktura organizace je podle teoretiků vždy založena na dělbě práce a koordinaci činností. Organizační struktura navíc ovlivňuje strategii i cíle. Ačkoliv jsou v obecné rovině sociálně- kulturní komunitní centra řízeny horizontálně a neformálně, určitou organizační strukturu vykazují. Celý kolektiv se dělí na pracovní skupiny podle aktivit, např. programová skupina, PR skupina, skupina kolem Lidové žižkovské univerzity apod.

„Máme několik skupin, každá je zaměřená na něco jiného a v každé skupině je několik lidí. Dlouho byl kolektiv víceméně podobný a nikdo do něj nepřibyl, ale během occupy fáze, kdy vypršela smlouva, se nabalilo hodně nových lidí, kteří oživili pracovní skupiny a proměnili je. V tu dobu se proměnila například programová pracovní skupina a taky do technické skupiny přibyli noví lidi,“ popsal respondent T1 v rozhovoru (2016).

T1 v dokumentu České televize (2015b) také uvedl, že funkce v kolektivu závisely na vlastních schopnostech jednotlivců.

Obecně je podle T1 komunita Kliniky složená ze sympatizantů i sousedů: „To jsou lidi, kteří sem chodí do kavárny dvakrát třikrát týdně nebo i denně. A pak jsou lidi, kteří třeba byli sympatizanty zvenčí, pak začali chodit na akce a třeba se i stali součástí kolektivu. Takových případů tady máme několik.“

Sociálně-kulturní komunitní centra jsou založena na sdílené práci, čemuž odpovídá i praxe kolektivu. Podle respondenta T1 se Klinika snaží, aby garantem programu nebyli pouze lidi z kolektivu, ale aby se na něm podílel každý. „To se třeba povedlo u jazykových kurzů. Lidi, kterým jsme byli myšlenkově blízko, se rozhodli sami vytvářet podobu baráku tím, že začali pořádat kurzy sami. Takhle by to nějak mělo fungovat,“ popisuje v rozhovoru T1.

Podle T1 čítá komunita kolem Kliniky zhruba do dvou set lidí. Několikrát týdně do centra dochází podle něj 30 až 60 lidí. Fanoušky a občasné návštěvníky odhaduje na více než 300 lidí. Všichni pracují bez nároku na honorář.

Dobrovolnictví, jak už bylo řečeno v podkapitole 3. 6., je základním stavebním kamenem sociálně-kulturních komunitních center. Na Klinice například pomáhají respondenti – návštěvníci T2 či D T2 pomáhá s vařením pondělních večeří pro příchozí, D zase pomáhala rozjíždět kavárnu. Dobrovolnickou činností pomohla také jednou respondentka H, a to při sbírce pro uprchlíky na podzim 2015. Pro D (2016) byl důležitý pocit vytvoření něčeho vlastního:

„Pro mě osobně bylo asi nejdůležitější, když jsem se nějak zapojila. Že jsem tam měla nějaký projekt, který byl můj. I prostor, který byl nějakým způsobem můj…“

Důvod respondentky D odpovídá tvrzení Fromma (2016), že se čím dál více mladých lidí pouští do svých DIY projektů, protože chtějí rozvíjet své vlastní nápady, značky a postoje.

55

Podíváme-li se na strategické plánování Kliniky, na základě Hagoortovy teorie (2009), lze říci, že centrum volí ad hoc přístup. Většina akcí, jak uvádí respondent T1 (2016) byla od začátku dělána spontánně: „Program jsme prostě vyvěsili jeden večer na Facebook a další večer už na něj lidi chodili. Bylo to hodně založený na rychlosti a spontaneitě. Vlastně jsme neměli žádnou dramaturgii…“

4.3.3 Organizační kultura

Tím, co Griffin (1999:170) nazývá organizační kulturou, popisují na Klinice jako ducha spolupráce, solidarity a vzájemné pomoci. (Klinika, 2015)

Existence a fungování Kliniky se neřídí ziskem, ale konkrétními potřebami lidí. „Služby a ak- tivity, které se v ní odehrávají, jsou především odvislé od potřeb a přání jak lidí, kteří centrum provozují a využívají, tak i širší komunity a čtvrti, ve které se Klinika nachází. Je sociální, protože lidem umožňuje, aby se v ní pojímali a k ostatním vztahovali podle jiné logiky, než je ta tržní.“ (Klinika, 2015)

Žižkovské centrum naplňuje charakteristiky kulturních organizací podle Hagoorta (2009). Tedy: jde o dynamické prostředí, existují zde menší pracovní týmy s neformálními pracovními vztahy a vliv má i odborné a normativní hledisko při posuzování obsahu a formy. Odborným hlediskem se zabývali například tvůrci kavárny, jak popisuje respondentka D (2016): „…chtěli jsme tam mít nějaký akademiky, kteří se ideou squatu zabývají s nadhledem. Co to znamená pro systém, ve kterém žijeme, pro konzumní systém a kapitalismus, v čem se to odlišuje a jaký to má význam.“

Více k programové skladbě a způsobu výběru účinkujících na jednotlivých kulturních akcích zmiňuje autorka v podkapitole níže.

Z dostupných informací by se vývojové stadium kolektivu Kliniky, na základě Griffinovy teorie (1999:581), dalo označit jako fáze normování – tedy ustavování skupinových pravidel fungování. Pro úspěch a dobré fungování centra jsou mezilidské vztahy v této organizaci klíčové. Změnu, kterou kolektiv od listopadu 2014 prošel, popisuje respondent K (2016) následovně:

„Tehdy bychom nevěděli, že kdyby se něco slíbilo, jestli by se to podařilo naplnit. Ale teďka už máme dům a nějak fungujeme s tím, co máme, podle našich kapacit a energie.“

Nahlédneme-li na styl komunikaci na Klinice, označila by ji autorka na základě Hagoortovy teorie (2009) jako síťový. Neboť jsou si všichni členové rovni a vedení je nezřetelné, což potvrzuje i respondent K, člen kolektivu:

„Máme rozdělené nějaké role, ale je to spíše na základě schopností, ne na základě moci – snažíme se, aby moc byla rozdělena horizontálně.“

Způsob rozhodování v programové skupině popisuje respondent T1 (2016): „V pracovní skupině jsme měli systém, že vždycky dva ze tří lidí museli souhlasit, aby akce proběhla.“

56

To potvrzuje další charakteristický znak sociálně-kulturní komunitních center, a sice konsenzuální rozhodování, tedy vyjednaná shoda. Způsob rozhodování autorka mohla sledovat také na jednom interním setkání kolektivu, tzv. plénu. Autorku zaujalo, že během projevu některého z členů kolektiv na něj ti ostatní reagují různými gesty, jako je zvedání ruky, kývání hlavou apod. Význam těchto gest vysvětlil respondent K (2016) takto:

„Dorozumívací metody používáme, když někdo mluví a jsou spíše pro zjednodušování, pro rozhodnutí na základě konsenzu. Hlasování je pomalejší. A díky tomu by se všichni měli cítit spokojení nebo si někdo uvědomí, že pro něj zrovna daná věc není tak důležitá. Když máváme rukama, znamená to souhlas, což je daleko rychlejší, než kdyby se měl někdo přihlásit a říct: jo, souhlasím s tebou. A taky cítí tu podporu. Když se o něčem bavíme a všichni kývou, že ne, tak tohle úplně řešit nechce, nebo je to zbytečný. Je to zjednodušení komunikace mezi náma.“

Při takovýchto interních setkáních je vždy zvolen jeden moderátor diskuze a jeden zapisovatel. Způsob rozhodování popsal i respondent T1 (2016): „Jediné, co nás omezuje, je naše diskuze. Ve chvíli, kdy někdo vetuje nějakou akci, tak neproběhne, ale to je jediné, na čem jsme závislí.“ Rozhodování je tedy kolektivního charakteru a Klinika tak naplňuje charakteristiku samosprávný center podle Chattertona a Hodkinsone (2007:211), tedy že důležitá je otevřená diskuze a sdílená, vyjednaná shoda.

Pléna, jak uvedla jedna ze členek kolektivu Tereza Virtová pro pořad České televize (2015a), probíhala každý den: „Radili jsme se (na nich) o všech základních otázkách.“ Podle popisu respondenta T1 v dokumentu České televize (2015b), jsou pléna ve své podstatě organizačními schůzkami týmu.

Stejně jako v jiných formálních organizacích, i na Klinice platí určitá interní pravidla. Popsal je respondent K (2016):

„Máme zakázané drogy, tvrdý alkohol, sexismus, rasismus, xenofobii, transfobii, homofobii atd. Pravidla vzešla z našich potřeb a postojů. A pak se o spoustě věcí bavíme na plénech … Taky máme dané, kdy je zavřený barák a kdy kdo co garantuje. Případně když někdo řekne, že už toho má moc a už to nechce garantovat, tak se zase nějak domluvíme.“

Tři respondenti, které autorka práce oslovila, řekli, že se jim líbí Klinika i proto, že jde o otevřené místo setkávání, kde se dodržují určitá pravidla.

Podle respondenta K (2016) kolektiv často improvizuje, což jim umožňuje být progresivní a jednat rychle na vzniklé situace.

4.3.4 Financování

Centrum se distancuje od státních dotací, grantů i soukromých sponzorů, čímž zcela vybočují od zavedené praxe financování kulturních i neziskových organizací.

Postoj kolektivu Kliniky ke grantům popisuje respondent T1 a K (2016) takto:

„… je to DIY, nikdo za to nebere peníze, protože spojení grantů a autonomního centra je nemyslitelné, protože klademe důraz na nezávislost.“ (T1, 2016)

57

„Nechceme nikomu dělat reklamu a nechceme vypisovat pětiletky na to, co uděláme, jak to musí udělat vítězové grantu.“ (K, 2016)

V roce 2015 byly podle výroční zprávy zdrojem financování zejména dobrovolné příspěvky od podporovatelů a podporovatelek a aktivity Kliniky. Příkladem je dobrovolný příspěvek za občerstvení na akcích nebo dobrovolné vstupné na akce. Dobrovolné příspěvky pokryly také vyměřené pokuty ÚZSVM25 – od března do října 2016 to bylo celkem 217 000 Kč.

Aby svůj postoj k veřejným či firemních příspěvkům dokázali a obhájili, zřídili si transparentní účet u Fio banky, který je veřejně přístupný na https://www.fio.cz/ib2/transparent?a=2600985228

Z údajů na transparentním účtu vyplývá, že od května do září 2016 získali celkem 248 362 Kč a vydali celkem 158 000 Kč. Výdaje byly využity zejména na právní služby spojené se zastupováním Kliniky u soudu (40 000 Kč), zaplacení výše uvedené pokuty a podporu politických vězňů (částka 25 000 Kč). Příjmy pochází z dobrovolných příspěvků. Nejvyšší příspěvek měl hodnotu 25 000 Kč a dárcem byla Nadace Charty 77, ten však kolektiv předal organizaci Anarchist Black Cross, která podporuje vězně z anarchistického hnutí. (lidovky.cz, 2016) Stav transparentního účtu ke 2. 9. 2016 znázorňuje obrázek níže.

Obr. 5 – Stav transparentního účtu Kliniky ke 2. 9. 2016, zdroj: Fio banka

Od 5. 9. do 24. 11. získali celkem 139 939 Kč a vydali celkem 134 040 Kč. Výdaje byly využity na zaplacení pokuty ÚZSVM (134 000 Kč). Příjmy, stejně jako v předchozím popisovaném období, pochází z dobrovolných příspěvků, dále ze zářijové benefiční akce

25 Pokuta v celkové výši 217 000 Kč byla vyměřena za „protiprávní setrvání v objektu Jeseniova 60“ po skončení roční nájemní smlouvy na bezúplatnou výpůjčku v březnu 2016. (Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, 2016) 58

Soliparty (18 000 Kč) a vrácení nákladů řízení od Magistrátu hlavního města Prahy (54 571 Kč). Nejvyšší dobrovolný příspěvek fyzické osoby činil 10 000 Kč a dárci byli manželé Matvijovi. Stav transparentního účtu k 29. 11. 2016 znázorňuje obrázek níže.

Obr. 6 – Stav transparentního účtu Kliniky k 29. 11. 2016, zdroj: Fio banka

Kromě příspěvků posílaných na bankovní účet, přispívají lidé také na samotných akcích Kliniky. Podle respondentů z řad členů kolektivu dobrovolné vstupné na kulturní i nekulturní akce „vždycky nějak vystačilo“. Detaily popisuje v rozhovoru T1 (2016):

„V případě koncertů jsme se my, jako organizátoři, s kapelou domluvili na nějaké finanční garanci, třeba 60, 100 až 150 eur, podle toho, jak je to velká kapela. A ten jedinec, který koncert organizoval, měl povinnost dát kapele podle dohody peníze. Vždycky se na to vybíralo dobrovolné vstupné, s tím, že jsme dávali doporučení, kolik by každý třeba mohl dát.“

Výdaje pokrývaly také například dobrovolné příspěvky z prodeje nápojů: „Snažíme se na všechno vydělávat sami skrze ty dobrovolný příspěvky na baru,“ uvedl respondent T1 v rozhovor pro Český rozhlas (2016). A dodává, že finančně Klinice pomohlo také organizování rozličných benefičních akcí.

Benefiční akce jsou jednou z fundraisingových metod kulturních organizací (viz podkapitola 3.3.2). Neziskové organizace, kulturní organizace a sociálně-kulturní komunitní centra mají, jak vyplývá z teoretických poznatků v první části práce, jedno společné – jsou závislé na dobrovolnické práci, darech a příspěvcích. Stěžejními dary jsou přitom ty od individuálních dárců, tedy fyzických osob.

Klinika, stejně jako mnohá sociálně-kulturní komunitní centra, spoléhají na ochotu návštěvníků přispět libovolnou částkou na poskytovanou službu nebo zboží (nápoje, jídlo).

59

Podle členů kolektivu lidem ve většině případů nedělalo problém peníze dát. „Lidi často rádi dávali i víc,“ upřesňuje respondent T1 (2016).

Pozoruhodné podle respondentů – členů Kliniky, bylo to, jak jsou lidé z dobrovolné platby často nejistí:

„…potřebují nápovědu, kolik mají dát, kolik dávají jiní lidi nebo kolik je nákupka,“ popisuje T1 (2016).

„Některé lidi to dost často vykolejí, že nemáme pevně stanovenou cenu a je to na něm/ní. Trochu se stydí dát málo,“ řekl k tématu K (2016).

Pocit studu za nízký příspěvek potvrzuje také návštěvnice – respondentka H (2016): „Dávám jim vždycky spíš víc, dávat míň mi přijde blbý a teďka nevím, kolik přesně to pivo stojí. … Když jsme tam byli poprvé s mým současným přítelem a viděl, že dávám víc, tak aby mu to nebylo blbý, tak dá taky víc. A navíc chceš podpořit dobrou věc.“ Podle ní je stanovení dobrovolného příspěvku chytrý tah, který je jí sympatický: „…líbí se mi, že to není ani takový násilný, protože ti to nenutěj, je to dobrovolný. A ty vidíš, jak tam makaj, tak je chceš podpořit.“

Podle návštěvnice D (2016) otevírají dobrovolné příspěvky dveře na nejen kulturní akce i lidem, kteří nejsou zrovna majetní: „Chci jít na nějaký zajímavý kurz jógy, ale stojí 2 000 Kč – tak to rozhodně nepůjdu. Nebo chci jít na koncert, ale vím, že si tam budu muset dát pití, a že prostě utratím za ten večer hrozně moc. Tady to tak ale není.“

Pro udržitelnost tohoto konceptu financování hovoří i fakt, že objem peněz, které přispívají Češi na kulturu, roste (viz podkapitola 2.3.2 – Financování).

O tom, že řeči o vymezení se vůči veřejným příspěvkům a grantům ze strany kolektivu nejsou plané, hovoří i fakt, že odmítli například příspěvek Nadace Karla Janečka nebo předali finanční částku za Cenu Františka Kriegla organizaci na podporu vězňů anarchistického hnutí.

Kromě pořádání benefičních akcí, jako jsou koncerty, párty či sbírka oblečení, je další fundraisingovou platformou Kliniky sociální síť Facebook. Zde své fanoušky a tedy potenciální přispěvatele (k 29. 11. jejich profil sleduje 19 797 lidí) vyzývali k podpoře ve formě dobrovolnické práce, finančních nebo materiálních příspěvků (jako jsou úklidové prostředky, vybavení apod.).

4.3.5 Poskytované služby a aktivity26

Sociálně-kulturní komunitní centra většinou reagují na nedostatečnou nabídku veřejných kulturních služeb, resp. nabídku alternativních veřejných kulturních služeb. Tento názor zastávají i představitelé Kliniky (2015): „Ve městech, kde probíhá intenzivní komodifikace městského prostoru a každodenního života jeho obyvatel, která se projevuje na straně jedné růstem nákladů na bydlení a život ve městě jako takový, a na straně druhé v rozvoji především takových aktivit, které se řídí logikou podnikání a zisku, představují sociální centra důležitá

26Informace vychází z Výroční zprávy Kliniky (2015), z rozhovorů s respondenty a z informací zveřejňovaných na webových a facebookových stránkách centra. 60 místa pro celou řadu kulturních, sociálních a politických aktivit, které spojuje to, že jsou založeny na dobrovolnosti, neziskovosti a nekomerčnosti.“

První akce na Klinice proběhla 3. prosince 2014 a jednalo se o Sousedskou slavnost. Souvislejší kulturní program probíhal od 6. do 8. prosince 2014. Respondent T1 (2016) v rozhovoru s autorkou práce uvedl, že program se vytvářel spontánně:

„Začali jsme velkou akcí, kterou jsme nazvali Sousedské setkání. Hrála tady jedna buskerská kapela – lidi, kteří se hodně točí kolem pražských world music kapel. Program jsme prostě vyvěsili jeden večer na Facebook a další večer už na něj lidi chodili. Bylo to hodně založený na rychlosti a spontaneitě. Vlastně jsme neměli žádnou dramaturgii, od začátku to bylo založený na tom, že Klinika je otevřená, takže i hudba by měla být friendly. A ti buskeři se povedli. Takže i punkáči nebo hard-rockeři tancovali na akordeon. Aparaturu jsme půjčovali od různých lidí. Bar žádný nebyl, tak jsme nakoupili lahváče, dali je na stůl a prodávali je za dobrovolný příspěvek. A v tom to bylo zajímavý, protože člověk nevěděl, co ho čeká ten den nebo kdo přijde, co bude říkat.“

Program byl následně přerušen až do ledna 2015.

4.3.5.1 Aktivity v roce 2015

Koncerty

Jedním z pilířů programu Kliniky jsou koncerty. Od roku 2014 do 2015 jich proběhly desítky, a to nejčastěji na zahradě centra. Prostřídaly se zde kapely různých žánrů z celého světa, jak specifikují autoři výroční zprávy Kliniky (2015): „od Mělníka, přes Slovinsko po Izrael. … Klinika se stala dočasným útočištěm mnoha kapel v rámci jejich evropských turné i svébytným koncertním prostorem pro tuzemskou podzemní scénu.“

Promítání

Středeční večery roku 2015 patřily pravidelným promítáním. KinoKlinika přitom nabízela jak obecně známé filmy, tak nejnovější autorskou tvorbu s přítomným režisérem. „Letní KinoKlinika přitahovala více diváků a divaček než její zimní vnitřní verze, kdy film často dokoukali jen ti nejstatečnější, ale i těch často nebylo málo.“ (Klinika, 2015:41) Jednou měsíčně probíhal i pravidelný Cyklus československého společensky angažovaného filmu 40. a 50. let. Vedoucí Cyklu na základě zkušeností s jeho vedením sestavila pro letní semestr 2016/2017 na Filozofické fakultě Karlovy univerzity kurz v rámci oboru Historie.

Přednášky a Lidová žižkovská univerzita

Členové centra založili také tzv. Lidovou žižkovskou univerzitu (LŽU). Přednášky zde prezentovaly desítky přednášejících, mezi nimi např. M. C. Putna či Matěj Spurný. Cyklus přednášek byl dlouhodobý, např. Historie přítomnosti, Strategické myšlení, i nárazové. Přednášky se dělily dle tematických oborů na LŽU medicínskou, LŽU pedagogickou, LŽU městskou a geografickou. „LŽU dala vzniknout střetu odborných či akademických témat s nejširší veřejností a dala prostor živé, svobodné a neohraničené diskuzi nad širokou paletou

61 témat, často s důrazem na hledání netradičních přístupů a k jádru jdoucích cest.“ (Klinika, 2015:36)

Divadlo a performance

Dalším pilířem se stalo divadlo, konkrétně site-specific divadlo27. Zahrály zde zahraniční soubory i ty české, např. Teatr Novogo Fronta, Divadlo Koňa a Motora s kořeny na katedře alternativního divadla DAMU, divadlo Uhoď, Rodinné divadlo, skupina Nástřih, hrající podle metod divadla utlačovaných atd. Premiéru zde mělo také například taneční představení Divadla TIK

Workshopy a dílny

Vedle Lidové žižkovské univerzity vznikla také platforma Lidový žižkovský učňák (ŽLUČ), jehož cílem bylo mezioborové seznámení veřejnosti s praktickými tématy. Zájemci se učili např. svářet, zvučit nebo osvětlovat. Vedle toho fungovala sklářská, svářečská, truhlářská, tiskařská a cyklistická dílna. Jednou týdně se scházeli také zájemci o kurzy kresby a malby. Kurzy byly zaměřeny na principu vzájemné inspirace a poučení se, nevedli jej žádní hlavní lektoři. Jednou za dva týdny se scházeli amatérští i profesionální fotografové, aby si ukazovali nejen své práce na předem daná témata, ale také různá pojetí fotografie.

Knihovna

V centru vznikla i knihovna, shromažďující knížky a časopisy zabývající se tématy politickými (anarchismus, antifašismus, národ a nacionalismus, sociální hnutí, post- kolonialismus), ekonomickými (politická ekonomie a alternativní ekonomiky), sociálními (antropologie, environmentalismus, město, geografie a urbanismus, squatting) i kulturními.

Jazykové kurzy

Organizovány byly i jazykové kurzy angličtiny, francouzštiny, romštiny, čínštiny, němčiny, španělštiny a češtiny pro cizince zdarma. Podle výroční zprávy za rok 2015 jich probíhalo týdně až deset, přičemž počet účastníků na jednotlivých setkáních se pohyboval mezi čtyřmi až dvaceti. Pořádání kurzů začalo podle respondenta K (2016) spontánně: „Začali jsme dělat jeden a pak se nabízeli ostatní, kteří řekli, že by je chtěli pořádat. Nebo jsou to taky naši známí, nebo lidi co sem choděj často a jsou našimi kamarádi.“ Lektory a lektorkami byli rodilí mluvčí, lidé vystudovaní v daném jazyce nebo aktuální studenti oboru. „Je to sice DIY, není to jazyková škola, ale myslím si, že můžou (studenti) dosáhnout dost vysoké úrovně,“ popisuje K. Na Klinice se jako druhém místě v České republice (po Karlově univerzitě) vyučovala také romština. Kolektiv vytvořil platformu pro propojení dobrovolných lektorů se zájemci o doučování češtiny. Platforma je přístupna na opencourse.451.cz.

27 Site-specific divadlo je divadelní představení „zasazené do kontextu určitého prostoru, kterým je přímo vymezován. Nejčastěji se jedná o nepřenosné umělecké projekty spočívající v oživování opuštěných chátrajících budov.“ (Arts Lexikon, 2015) 62

Kavárna

Kavárna začala fungovat v květnu 2015. A podle respondentky D, která byla u jejího založení, tam chodili především lidi, kteří se pohybovali přímo na Klinice, návštěvníci zvenčí moc nechodili. Od běžných kaváren se liší jednak dobrovolnými cenami, ale také specifickou nabídkou:

„Třeba se zezačátku nám čajovny hodně nosily pytle čaje s tím, že už je nemůžou prodat a došly jim nové. A daly nám je. Takže když někdo chtěl čaj, tak dostal sypaný z velkého výběru. Potom jsme tam měli kávu, která byla z anarchistického infocentra a podporuje hnutí ve střední Americe – komunitní záchranný spolek. A obecně se tam dbá na produkty, které jsou lokální, třeba Pragomošty,“ (respondentka D, 2016)

Vyjednávání se zbytkem kolektivu však podle D (2016) nebylo nejjednodušší. Myšlenkou kavárny podle respondentky bylo přijít s novým nápadem, ale stejnou myšlenkou – že má být město pro všechny:

„Museli jsme bojovat. V první řadě o to, aby tam byla kavárna a čajovna a potom s tím našim konceptem, jak bude vypadat. … Obecně ale byla snaha zapojit do kavárny víc lidi, kteří tam bydlí, aby se koncept Kliniky i kavárny víc propojil, což se během roku povedlo a teďka je to propojené hodně.“

Festivaly

Centrum se zapojilo do několika pražských mini-festivalů. Mezi nimi Žižkovské mezidvorky, Žižkovská noc, Performance, Anarchistický festival knihy a již známý celopražský sousedský festival Zažít město jinak.

Ostatní aktivity

Vedlejšími aktivitami byly i různé benefiční akce na podporu rozličných sociálních projektů, např. sbírka na uprchlíky (podzim 2015) ve spolupráci s neziskovými organizacemi; podpora organizace Labre, pracující s lidmi bez domova; podpora projektu sociální prádelny Jelen v lavoru či podpora aktivit pražských skupin Food not Bombs. Jednou týdně probíhaly na Jeseniově společné meditace Mettā, Satipațțhāna-Vipassanā a Ānāpānasati.

Na Klinice měla své sídlo také např. iniciativa Zdrojovna28, neziskové komunitní rádio StreetCulture29, zinová a knižní dílna SEM – TAM30 nebo rodičovská skupina MamaTata31.

28 Iniciativa provozovala obchod bez peněz, který byl otevřen dvakrát týdně večer. Zájemci mohli do Zdrojovny něco přinést a něco si odnést. Organizace pořádá také recyklační workshopy, během kterých si lidé mohou z nepoužívaných věcí vytvořit věci nové. 29 StreetCulture rádio vysílá na internetu od roku 2013. Prostor dává především nezávislé scéně. V současné době je její sídlo v ulici Štítného na pražském Žižkově. „Oproti běžným internetovým rádiím vyrábíme vlastní autorský obsah v podobě rozhovorů, koncertů a dalších formátů a oproti běžným FM rádiím vysíláme ve veřejném prostoru, kam může kdokoliv zajít a pasivně nebo aktivně se zapojit do vysílání a tvorby.“ (StreetCulture.cz, 2016) 30 Jejich cílem je dávat prostor nezávislým a alternativním periodikám, tisku plakátů či letáků. Během své krátké existence vydali např. komiks Rutina od autorky pod pseudonymem Grl Pwr. (Klinika, 2015) 63

4.3.5.2 Aktivity a služby v roce 2016

Od ledna do listopadu 2016 proběhla na Klinice více než stovka akcí. Nejaktivnějším měsícem přitom byl březen, kdy byla Klinika v tzv. okupační fázi, jelikož jim vypršel nájem od ÚZSVM.

Počet a typy akcí v jednotlivých měsících ukazuje následující tabulka:

Tab. 1 – Typ akcí a jejich počet od ledna do listopadu 2016

Měsíc Typ akcí, počet/pravidelnost Koncert Workshop Přednáška/ Promítání/ Lidová Jazykové Divadlo/ / debata kino žižkovská kurzy čtení dílna univerzita

Leden 5 1 (každý 4 3 1 2x týdně - 2. týden) Únor 1 3 6 4 1 1x týdně Březen 13 14 27 18 2 2x týdně 8 Duben 4 3 12 4 1 2x týdně 1 Květen 5 1 10 7 - 1x týdně 3 Červen* 4 - 3 - - - 2 Červene 5 - 3 - - - - c Srpen 5 2 8 3 - - 4 Září 7 3 3 1 - - 1 2-3x Říjen 7 1 6 2 3 2 týdně Listopa 7 2 7 1 2 2x týdně 6 d Celkem 63 30 89 43 10 2x týdně 27 * Od 16. 6. do 5. 7. neprobíhaly na základě soudního rozhodnutí na Klinice žádné akce. Veškeré aktivity byly přesunuty mimo budovu – např. před ÚZSVM, na Palackého náměstí, do parku Parukářka apod.

Knihovna, kavárna, dětský klub V budově na Jeseniově stále funguje knihovna, která je otevřena 3x týdně od 16 do 20 hod. Dále kavárna, která bývá otevřena 3x až 4x týdně odpoledne a večer či dětský klub MamaTata.

Jazykové kurzy Jednou až dvakrát týdně jsou v budově pořádány zdarma jazykové kurzy češtiny pro cizince, angličtiny, němčiny, francouzštiny, španělštiny, čínštiny, kurdštiny či romštiny.

Festivaly Jako organizace se Klinika účastnila nebo spoluorganizovala např. tyto festivaly: Jeden svět

31 Skupina pořádala diskuze a přednášky na témata spojená s rodičovstvím. Jedna místnost byla vyhrazena dětskému koutku. 64

(březen), Anarchistických knižní festival (květen), Žižkovské mezidvorky (červen), Alt Pride (srpen – alternativa k Prague Pride), Zažít město jinak (září), Festival sociálního umění (říjen, spolu s Venuší ve Švehlovce).

Ostatní aktivity Kromě toho však kolektiv Kliniky organizoval: sportovní aktivity (jóga, šachy, posilování s vlastní vahou) – průměrně 3x měsíčně, lidovou kuchyni pro veřejnost – 1x týdně, výstavy – průměrně 1x měsíčně, karaoke večer – 2x za sledované období, Freeshop – 1x týdně, narozeninový oslavy, svatbu či dětský karneval.

Kolektiv zorganizoval pro sousedy celkem 3x za sledované období tzv. Sousedské setkání – 10. 1., 11. 5. a 25. 5. Během tzv. okupační fáze či v rámci festivalů uspořádali také veřejná debaty na téma přítomnost a budoucnost Kliniky.

Zkoumáním všech akcí za letošní rok došla autorka této práce k závěru, že kulturní aktivity na Klinice poměrně markantně převažují nad těmi ostatními. Jen v březnu 2016 to byly průměrně 2,6 kulturní akce na den (mimo jazykové kurzy). Široké je přitom také jejich tematické rozpětí.

Témata kulturních akcí

Hudební styly koncertů se pohybovaly od punku, metalu či techna, přes jazz, hip hop a folk, po folklór či ambient. Workshopy probíhaly buď pod jednou ze skupin Kliniky tzv. Žižkovským lidovým učňákem, nebo samostatně a věnovaly se např.: fotografii, scénickému osvětlení, tvoření 3D modelů, kresbě, výrobě zinů, keramice, intarzii, animaci, tetování, hře na didgeridoo, typografii, kaligrafii, arterapii, počítačové gramotnosti a rozličným DYI (odpad jako šperk, výroba zubní pasty).

Přednášky reflektovaly nejen většinové politické smýšlení členů kolektivu, ale dostalo se i na témata klimatická, výtvarná (přednáška akademické malířky Jaroslavy Votrubov), antropologická, filmová či mediální (přednáška FSV UK). Tématem přednášek tzv. Lidové žižkovské univerzity byla arménská genocida, ekonomika sdílení, neurobiologie i fungování lidských buněk.

Své výtvory na Klinice četli básníci i redaktoři časopisu pro současnou poezii Psí víno. V rámci podzimních večerů se četl dadaistický román i Jungova Červená kniha. Na výstavách dostaly prostor ziny (červenec), genderová problematika (srpen), okupace Československa 1968 (srpen) i život uprchlíků (říjen).

Kolektiv uspořádal několik benefičních akcí – na podporu organizace Jelen v lavoru, na protest proti bourání školky na Praze 3, na podporu organizace Rybynaruby či na podporu lublaňského centra Tovarna Rog.

Na podporu Kliniky dále byly uspořádány v roce 2016 např. tyto akce:

20. 2. – Den pro Kliniku – akce se konaly v Ostravě, Plzni, Slavičíně, Olomouci, Brně, Pardubicích, ale i Spíšské Nové Vsi či v litevském Kaunasu)

65

13. 6. – Soliparty pro Kliniku – Cross Club, Praha

23. 9. – Soliparty pro Kliniku vol. 2 – Praha-Modřany

27. 11. – Bleší trh pro Kliniku – Café na půl cesty, Praha-Pankrác

29. 11. – Narozeniny Kliniky – Klinika

Zákulisí pořádání akcí a názory návštěvníků na programovou skladbu

Podle respondentky H (2016) je program na Klinice dostatečně pestrý. To stejné si myslí i respondentka D (2016), podle které je „program dost nabitej“. Návštěvníkovi a zároveň spolutvůrci programu L1 přišly „zajímavé všechny možné úrovně Kliniky“.

Obdivuhodný počet akcí byl podle respondenta T1 (2016) také občas na škodu:

„Na začátku byl problém v tom, že akcí bylo moc. Kolem Kliniky byl mediální humbuk, takže se ozývalo hodně lidí a já jsem to často nedokázal regulovat a bylo toho moc. Což pak vadilo lidem, kteří se na baráku chtěli spíš věnovat komunitní činnosti, a proto jsme občas měli nějaké spory. Ale na druhou stranu bylo super, že barák žil a každý den sem chodili desítky lidí.“

V programové skupině působí lidi, kteří mají zkušenosti s pořádáním kulturních akcí, např. koncertů. Výběr akcí popsal respondent T1 takto:

„Snahou bylo mít otevřený a nedogmatický program. Chtěli jsme, aby program měl souvislost s naší ideologií, ale když jsme vybírali filmy, tak nebylo třeba, aby všechny byly angažované dokumenty o tom, jak je svět hrozný. Já jsem třeba měl pocit, že i na tomhle místě máme prostor pustit něco odpočinkového. A co se týče lidí, kteří tady chtěli něco dělat – základní podmínkou bylo, aby jejich tvorba nebo činnost neodporovala tomu, co tady děláme. A v ideálním případě, aby k nám měla ideologicky blízko. Myslím si, že se to přirozeně vypreparovalo – ozývali se nám lidi z aktivistických skupin nebo ti, kteří se zajímali o alternativní kulturu.“

Podle T1 byla snaha rozprostřít program do celého týdne a nechat každé akci určitý den: „Dohodli jsme, že jeden den v týdnu měl být volný, aby si komunita i barák odpočinuly. Takže nakonec jsme program strukturovali a pravidelně probíhala třeba středeční kina. Ale barák je živelný a ne vždycky to vychází.“

Kontakty na účinkující se podle respondenta a člena kolektivu K (2016) získávají buď od známých anebo se ozývají sami: „Máme tady lidi, kteří dělají produkční v různých jiných místech a znají různé kapely. A tak buď jim to nabídnou, jestli by u nás nezahráli anebo kapely píšou samy nám. Dost kapel taky musíme odmítat.“

Ačkoliv v prvních 10 dnech se s prostorem Kliniky při pořádání akcí podle T1 hodně experimentovalo, postupně se vykrystalizovaly místnosti pro jednotlivé kulturní akce. Akustické koncerty se do června 2016 pořádaly venku i uvnitř, stejně jako přednášky. Speciálním případem při vzniku organizace bylo divadlo, které často využívalo prvky site-

66 specific. O specifičnosti koncertů v začátcích Kliniky mluvila i návštěvnice H: „Chodila jsem na punkový koncerty, které byly v jedné takové malý místnosti, což bylo dost šílený, domů jsme chodili s vymlácenýma hlavama.“

Technické zajištění akcí se řeší přes známé a kontakty. „Aparaturu a další sound systémy řeší lidi, kteří jsou spřízněni se soud systémama, lidi, kteří nám je propůjčují. Pak je tady taková crew, která dělá hardcore,grindcore, noisecore koncerty, od kterých máme od začátku půjčený agregát. A dělali tady spoustu koncertů nebo s naší podporou koncerty na jinejch místech,“ popisuje respondent K (2016). Další pomoc poskytlo info centrum SALÉ a lidi z kolektivu. „Po nějaké době jsme si vydělali na koupi vlastního projektoru, což byl hrozně fajn moment. Časem, když jsme nastřádali peníze, koupili jsme kabely a další věci,“ doplnil respondent T1 (2016). Financování aktivit Kliniky se autorka věnuje v podkapitole 4.3.4. Propagační stránce aktivit pak v následující kapitole 4.3.6.

Zatímco respondentka H navštěvovala pravidelně především koncerty a různé výroční akce, D pravidelně pomáhala a navštěvovala kavárnu, jazykové kurzy, přednášky nebo promítání filmů. Respondent T2 zase pravidelně dochází pomáhat vařit na akci Lidová kuchyně, navštěvuje koncerty, přednášky a filmová promítání. Respondent L1 zde prezentoval své fotky ze Srbska, po které následovala diskuze a natáčel zde také video do své připravované divadelní hry. „Taky se mi líbí freeshop, což je skvělá myšlenka,“ dodal L1 (2016).

4.3.6 Propagační a marketingové aktivity

Marketingové a PR aktivity patří mezi klíčovou oblast provozu sociálně-kulturních komunitních center. Teoretici tvrdí, že komunikace se sousedstvím je podstatná zejména v případě, že se centrum zakládá v obsazované budově.

Cavallo (2007) navrhuje několik způsobů, jak tuto komunikaci s okolím vést. Kompletní výčet lze najít výše v podkapitole 2.6, autorka práce na tomto místě pouze reflektuje způsoby, které využívá centrum Klinika. Jedná se o:

a) grafické označení budovy, ve které centrum funguje b) organizování otevřených schůzek – tj. Sousedská setkání, veřejná pléna (schůzky kolektivu) c) účast na rozličných akcích čtvrtě, jako Žižkovské mezidvorky, Žižkovská noc, Zažít město jinak d) spolupráce s ustavenými organizacemi, jako je Venuše ve Švehlovce, Žižkostel, SALÉ apoD e) soustavné PR aktivity, jako je komunikace s novináři, vydávání tiskových zpráv, pořádání tiskových konferencí, zveřejňování prohlášení f) ustavení motta a grafické identity centra – logo, plakát, vizuál g) vytváření propagačních materiálů – letáků, plakátů h) provoz webových stránek – http://klinika.451.cz/ i) využívání sociálních sítí – Facebook, Twitter j) pravidelnou komunikaci s návštěvníky a navazování nových kontaktů s potenciálními návštěvníky

67

Jelikož se ocenění většinou zahrnují do marketingových aktivit organizací, autorka by na tomto místě ráda zmínila, že Klinika získala 8. dubna 2016 Cenu Františka Kriegla, kterou uděluje Nadace Charta 77, a to za občanskou statečnost pro rok 2016.

Grafické označení budovy, ve které centrum funguje

Na průčelí budovy je umístěn banner s logem a názvem organizace. Doplňují je transparenty s různými hesly. U vstupu do budovy bývá vyvěšen také aktuální program. Informační tabule s aktuálním programem je umístěna u budovy směrem do ulice.

Informační tabule z ulice umístěna není, nicméně budova je na dostatečně viditelném místě a kolemjdoucí ji nemohou přehlédnout.

Organizování otevřených schůzek

Organizování rozličných otevřených schůzek autorka popsala již v podkapitole výše. Pro zopakování se tedy jedná o Sousedská setkání či různá veřejná pléna a debaty, na kterých se návštěvníci mohou členů kolektiv ptát na otázky, které je pálí. Anna Hausnerová, jedna ze zakladatelek centra, pro dokument České televize (2015b) uvedla, že sousedům rozesílali do schránek pozvánky na akce a informacemi o tom, co se na Klinice děje a proč se to děje. Kolektiv také několikrát uspořádal sousedské večeře. Respondent T1 (2016) popsal zájem sousedů takto:

„Se sousedy je to tak, že část z nich sem chodí, jako je komunita lidí, kteří se stali našimi přáteli nebo byli našimi kamarádi, protože bydlí v okolí a tenhle prostor je jim blízký. Část sousedů sem občas přijde, když se tady něco děje a jsou milí a v pohodě. A pak je tady část, kterou to moc nezajímá a berou to tak, že tady bydlí, je tady nějaký barák a chtějí hlavně klid nebo byli by rádi, kdyby tady byl klid.“

Respondent K (2016) tvrdí, že kolektiv si k mnoha sousedům zatím cestu nenašel. Vztahem centra k veřejnosti se autorka zabývá více v následující podkapitole.

Účast na rozličných akcích čtvrtě

Z výčtu aktivit v předchozí podkapitole lze vyčíst, že kromě vlastních aktivit se centrum zapojuje také do externích kulturních aktivit v rámci Žižkova. Mezi ně patří Žižkovské mezidvorky, Žižkovská noc či Zažít město jinak. Tyto sousedské akce jsou dobrou platformou pro setkávání, získávání nových návštěvníků, zdrojů i vytváření povědomí o značce organizace.

Spolupráce s již ustavenými organizacemi

V návaznosti na zapojení centra do dalších externích kulturních aktivit je dobré zaobírat se také spoluprací Kliniky s již ustavenými kulturním organizacemi, jako je Venuše ve Švehlovce se sídlem v ulici Slavíkova nebo Žižkostele na náměstí Barikád. S Venuší ve Švehlovce pořádala Klinika na podzim 2016 Festival sociálního umění, ve spolupráci se Žižkostelem zase jazykové kurzy češtiny pro cizince. Spolupráci s dalšími organizacemi se autorka věnuje v podkapitole 4.3.8.

68

PR aktivity

Stěžejní pro komunikační strategii Kliniky je podle autorky komunikace s veřejností prostřednictvím médií. S médii komunikuje kolektiv (resp. mediální pracovní skupina kolektivu), pravidelně a proto lze o Klinice najít mnoho článků na různých zpravodajských serverech, mj. Aktuálně.cz, iDNES.cz, Lidovky.cz, Novinky.cz, DVTV či ČT 24. Dění kolem centra pravidelně monitoruje také Česká televize či Český rozhlas. S médií pravidelně komunikuje několik členů kolektivu, např. Arnošt Novák, Jana Bednářová, Anna Hausnerová, Jakub Ort či respondent autorky práce T1. V mediální pracovní skupině podle T1 (2016) působí 6 lidí, jeden ustavený mluvčí tedy neexistuje. Členy mediální skupiny popisuje T1 takto: „ Jsou to lidi, kteří jsou ochotni a schopni mluvit s médii. V různých obdobích mluvili s médii různí lidi nebo taky záleželo na tématu, o kterém se mluvilo.“

Podle Arnošta Nováka (Česká televize, 2015b) spustila aktivita centra mediální vlnu debat na témata, o kterých se nikdy předtím v médiích nedebatovalo, např. problematika opuštěných, zanedbaných budov, o něž se její vlastníci nestarali.

Kolektiv pravidelně vydává tiskové zprávy a prohlášení a disponují také jakousi síti spřízněných novinářů, kteří se o Kliniku často zajímají, potvrdil T1 (2016). Nepravidelně centrum pořádá také tiskové konference, většinou v souvislosti s nějakými zásadními tématy, jako je vypršení nájmu (březen 2016) či koupení budovy SŽDC (říjen 2016). Tiskové zprávy a prohlášení vyvěšuje na svou webovou stránku i na Facebook.

V únoru 2016 si centrum nechalo vypracovat také propagační video, které mělo sloužit k přesvědčení ÚZSVM o prodloužení pronájmu budovy. Video je ke zhlédnutí na serveru Vimeo: https://vimeo.com/154658216.

Motto a grafická identita centra, vytváření propagačních materiálů

Většina organizací má určité formálně ustavené znaky, které ji odlišují od ostatních organizací. Těmito znaky disponuje také Klinika. Je jím: logo, font, motto a vizuál. Logem je oranžový špendlík se symbolem odkazujícím na anarchistické hnutí, názvem Klinika v kapitálkách a GPS souřadnicemi budovy.

Obr. 7 – Logo centra, zdroj: facebook.com/klinika451

69

O font, který se používá např. na plakátech, se zasloužil grafik H, který byl součástí kolektivu centra. Zajímavostí je, že užívaný font koupil právě grafik. Peripetie popisuje respondent T1 (2016): „Takže jsme si prostě jako ačkáři koupil font (smích). Respektive náš grafik ho koupil, protože kolektiv se na tom neshodnul, jako že je potřeba si kupovat nějaký písmenka, když berem jídlo z popelnic? (smích)“

Font se ze začátku používal na všech propagačních materiálech, aby měly ucelenou formu. Když nastaly v březnu problémy kolem vlastnictví budovy, plakáty se již nestíhaly tisknout, a tak se jejich výroba přerušila. Nyní jsou vyráběny nárazově. Příklady plakátů lze najít v Příloze č. 1 této práce.

Za motto Kliniky lze považovat větu: „Každé město potřebuje svojí Kliniku.“

Animovaný vizuál centra odkazuje budovu samotnou, polohu budovy – tedy pražský Žižkov a částečně reflektuje logo organizace (oranžový balónek). Obsahuje, na rozdíl od loga, také celý název organizace.

Obr. 8 – Vizuál centra, zdroj: facebook.com/klinika451

Provoz webových stránek a využívání sociálních sítí

Současná sociálně-kulturní komunitní centra pro svou propagaci a komunikaci s veřejností do značné míry využívají digitálních technologií, což souvisí s jejich inovační funkcí. Většina center má své webové stránky, profil na sociální síti Facebook či Twitter. Klinika není výjimkou.

Centrum disponuje poměrně zdařilou a pravidelně aktualizovanou webovou stránkou v češtině a angličtině. Veřejnost na ní najde nejen kontakty, cíle, hodnoty a strategii centra, ale také aktuální informace či to, kdo patří mezi jejich podporovatele. Lze si zde stáhnout výroční zprávu centra nebo zjistit, na kterou akci se mohou návštěvníci na Jeseniovu vydat. Kolektiv zveřejňuje také články, které o nich vyšly a k dispozici je i odkaz pro stažení vybraných uplynulých přednášek či koncertů – https://www.mixcloud.com/klinika451/ .

Nejpoužívanější sociální sítí kolektivu Klinika je Facebook – www.facebook.com/klinika451. Zveřejňují zde nejen program na následující dny, ale sdílí i novinky z běžného chodu centra či problémy s ním spojenými (např. napadení útočníky krajní pravice). Platformou využívají také pro komunikaci s médii a jako fundraisingový nástroj (shánění dobrovolníků, finančních

70 darů, pomůcek či vybavení). Debatu na svém profilu řídí a na příspěvky pečlivě odpovídají. Tento prostor tak používají k vysvětlování (např. proč odmítli přijmout a hovořit s Jiřím X. Doležalem z časopisu Reflex, jak platí spotřebovanou elektřinu a vodu apod.) a vyvracení mýtů (např. že nečerpají dotace, nepřátelí se s kontroverzní Sítí revolučních buněk apod.). Počet příspěvků variuje od 1 po 4 denně.

Profil na sociální sítí Twitter – www.twitter.com/centrum_klinika využívají pro komunikaci s širší veřejností, sdílení novinek a programu i propagaci probíhající aktivit (fotka z koncertu, přednášky, demonstrace apod.).

Profily na obou sociálních sítích založil kolektiv na začátku fungování centra v roce 2014. A vzhledem k objemu a způsobu komunikace na obou platformách je zřejmé, že tvoří základní pilíř jejich komunikační strategie. Respondenti-návštěvníci potvrdili, že pokud se chtějí dozvědět o akcích na Klinice, hledají právě na Facebooku nebo na jejich webové stránce.

Pravidelná komunikace s návštěvníky a navazování nových kontaktů s potenciálními návštěvníky

Soustavnou komunikaci s veřejností provádějí prakticky na více platformách – osobním kontaktem na akcích interních i externích (např. festivaly), prostřednictvím médií, prostřednictvím webových stránek a na sociálních sítích. Při komunikaci se kolektiv drží cílů a hodnot zvolených při vzniku centra. A všechny zveřejňované informace nebo prohlášení, které s nimi souvisí, pečlivě vysvětluje. Patrná je také snaha držet se objektivních informací. Pro získávání nových návštěvníků jsou klíčovými osobami návštěvníci stávající, potvrzuje respondentka H (2016): „Přivedla jsem tam (na Kliniku) pár kamarádů, protože jsem z toho byla strašně nadšená. Snažila jsem se tam nalákat lidi, kterým by se to mohlo líbit.“ Totéž tvrdí respondent T2 (2016): „Říkám o tom svým známým, že jsem byl na Klinice vařit a tak.“ Respondentku D zase vzal poprvé na Kliniku kamarád, i ona sama informaci o centru šíří dál: „Určitě to šířím minimálně tím, že o tom mluvím ve škole. Lidi z mé třídy o Klinice ví, a ví, že tam nějak působím a o čem ten projekt je. Když jsem působila v kavárně, tak jsem tam zvala lidi.“

Z následující podkapitoly je podle autorky patrné, že centrum si velmi zakládá na své komunikační strategii a veškeré komunikační aktivity jsou promyšlené a propracované – počínaje logem a fontem písma, přes soustavnou PR práci, po síťování s ostatními, již zavedenými, organizacemi.

4.3.7 Návštěvníci, veřejnost a Klinika

Tuto podkapitolu by autorka ráda věnovala jednak popisu samotných návštěvníků a podporovatelů z hlediska jejich socio-demografických charakteristik – tj. pohlaví, věk, sexuální orientace, vzdělání, povolání a místo bydliště. A také popisu vztahu návštěvníků ke Klinice, tj. jak ji vnímají a hodnotí, co pro ně fungování centra znamená, jak se o Klinice dozvěděli apod. Cílem této práce je obsáhnout především interní fungování Kliniky jako

71 takové, proto se autorka příliš nevěnuje obecnému veřejnému mínění o Klinice, v této podkapitole se jej však vynasnaží nastínit alespoň částečně.

Charakteristika návštěvníků

Respondent a člen kolektivu T1 pro Českou televizi (2015b) uvedl, že Kliniku navštěvovali i lidi, které by tam vůbec nečekal: „Lidi, kteří politiku neřeší, ale tím, jak prostor fungoval, jim byl blízkej. Což bylo tou možností realizace nebo seberealizace.“ To potvrdila i respondentka D, jejíž citaci lze najít v podkapitole 4.3.2.

Z rozhovorů s jednotlivými respondenty a vlastním sledování došla autorka k následující charakteristice typického návštěvníka kulturních akcí Kliniky:

• poměrně vyrovnaně muži i ženy • věkové kategorie 20 – 40 let • zajímavostí, která se zřejmě běžně nesleduje, je sexuální orientace, neboť Klinika je tolerantní vůči sexuálním menšinám, což dokázala mj. organizováním alternativy k festivalu Prague Pride • nejvyšší dosažené vzdělání většiny účastníků autorka odhaduje na vysokoškolské a středoškolské s maturitou • povolání variuje mezi student/ka, umělec/kyně, vysokoškolský učitel/ka, kavárník/ice, sociální pracovník/ice, administrativní pracovník/ice, dělník apod. • místo bydliště Praha (Žižkov i jiné čtvrtě) i jiné evropské i mimo evropské státy (např. USA, Izrael, Čína) • zájmy jednotlivých návštěvníků pak závisely na druhu navštěvované akce – např. na festivalech typu Žižkovské mezidvorky přišli lidé různých zájmů, kdežto na promítání angažovaného filmu spíše lidé, kteří se o tento druh umění blíže zajímají

Socio-ekonomický status si autorka netroufla odhadnout. Vzhledem k tomu, že účast na aktivitách byla za dobrovolný příspěvek, lze předpokládat, že se jich účastní i lidé s nižšími příjmy (např. do 10 000 Kč měsíčně). U všech respondentů se objevuje popis „mladí lidé“ „aktivisté“ „rodiče s dětmi“ „cizinci“.

Nejvíce navštěvované akce jsou podle T1 (2016) přednášky a koncerty. Počet návštěvníků variuje dle období. „…v určité období byl kolem Klinika větší humbuk a pak zase menší. Třeba během occupy modu jsme pořádali přednášky, na které přišlo 100–200 lidí. Nějakou dobu byl klid a přišlo třeba 10–15 lidí. Větší počet lidí se sem navalil, buď když byl větší dobrý koncert, nebo nějaká zajímavá přednáška – jako když Honza Trnka, který učí na 3. Lékařské fakultě UK, pořádal medicínské přednášky v rámci Lidové Žižkovské univerzity (LŽU), to sem přišla spousta lidí,“ popsal T1. Respondent K dodal, že velký úspěchem mívají také festivaly jako je Zažít město jinak a Žižkovské mezidvorky.

Vztah návštěvníků ke Klinice

V dokumentu České televize z 1. března 2015 zaznívají ohlasy pražský obyvatel, podle některých z nich Praze chyběly „prostory, kde by se lidi mohli scházet nezávisle na okolní

72

kultuře“ nebo je to pro ně „místo pro mladý lidi, kam můžeš jít i bez toho, aniž bys měl/a v peněžence dostatek peněz“.

Autorka se zeptala několika návštěvníků na jejich vztah ke Klinice a to, co pro ně centrum znamená. Respondent T2 (2016) se dostal na Kliniku poprvé v roce 2014, kdy se budova na Jeseniově teprve uklízela. Připravovaného centra si všiml proto, že na Žižkově bydlí již více než 3 roky. „Myslím si, že je to místo, kam člověk může jít, když má nouzi, je to opora. Má se kam schovat. … Nenazýval bych to teda centrem ani squatem, protože podle mě je squat něco jiného. Tady se těm lidem poskytují určité služby – vaří se tady a tak.“

Pro respondenta L1 (2016) je Klinika příkladem toho, že lze dělat dobré věci nejen pro zisk. A tato místa považuje za důležitá právě proto, aby lidi přestali dělat věci jen pro cíl vykazování určitého zisku. L1 oceňuje na centru jeho mnohovrstevnatost, kromě všech akcí si pochvaloval příjemně působící prostředí: „Taky mi přišlo zajímavé, že tam chodí množství různorodých lidí, nejen punkáči. Ale pohybují se tam taky lidi středního věku, průměrní Češi, mladí lidi – studenti atd. Je to široké spektrum společnosti, nejen jedna skupina.“

Spektrum různých skupin lidí si pochvalovala také respondentka D (2016): „Je to mnohem otevřenější pro různé lidi, není to jen pro lidi, kteří jsou v černým a buď technaři, nebo anarchisti. Ale že tam fakt přijdou lidi z okolí – hlavně mladí lidi a něco se tam děje.“ Stejně jako respondent L1 ani D nebydlela nikdy na Žižkově a o Klinice se dozvěděla od svého kamaráda, který bydlí za rohem od centra. Organizaci popsala s důrazem na samostatnost, samosprávnost a otevřenost vůči různým lidem. Kromě příjemného místa setkávání se svými známými ocenila koncept: „…vůbec i to, že barák, kterej chátrá, kterej zanesli tunou odpadu feťáci a bezdomovci, tak někdo vyčistil a udělal z toho něco úžasnýho, kde se toho tolik děje.“

Naopak respondentka H (2016) chodila na Kliniku právě proto, že v době vzniku centra byla žižkovskou sousedkou. Poprvé přišla na Kliniku ze zvědavosti: „Rozkřiklo se, že se tam začalo něco zajímavýho dít, tak jsme se šli podívat. A pak jsme tam chodili s tím, že jsme chtěli někam večer vyrazit. A i když tam nebyla třeba žádná akce, tak to bylo otevřený pořád a mohli jsme tam jít jen tak na pivo, posedět, popovídat si s kamarády, potkat známé. To na tom bylo hrozně hezký, že to byl v podstatě takový obývák.“ Centrum by popsala jako „alternativní projekt svobodného projevu“.

Sousedé versus komunita

Respondenti i členové kolektivu se shodli, že Klinika není pouze žižkovskou záležitostí, ale že se docházejí lidi z různých čtvrtí Prahy i jiných měst a dokonce i jiných národností. „Chodí sem i lidi ze Žižkova, ale nevím, jestli je to proto, že to mají blízko nebo spíše proto, že je to zajímá,“ sdělil respondent K (2016).

Svůj popis přidala i respondentka D (2016): „…možná spíš převažují lidi z celé Prahy, že to není jenom vyloženě pro Žižkováky. Přičemž docela sedlo to, že na Žižkově žije hodně mladých lidí a hodně lidí, kteří jsou angažovaní. Je tam vlastně i to anarchistické informační centrum, takže i odtamtud to mají blízko. A přes léto je tam spousta cizinců, kteří navštěvují Prahu a mají ke squattingové scéně blízko.“

73

Že jméno Klinika překročila nejen hranice Žižkova, Prahy či České republiky potvrdil i respondent T2, který připomněl, že koncerty na podporu Kliniky se konaly také ve slovenských městech, např. v Bánské Bystrici: „To bylo pro mě dost zajímavé, že na Slovensku se podporovalo něco, co je v Čechách. Že lidé podpořili něco, co je v úplně jiné zemi.“ Hlavní důvodem je podle autorčiných zjištění síť kontaktů, které si centrum a jeho návštěvníci vytváří, a to prostřednictvím účinkujících (např. kapel, přednášejících apod.), ale také prostřednictvím internetových platforem, jako je Radar.squat.net.

Centrum se nicméně snaží komunikovat především se svými sousedy, a to od svého vzniku. Anna Hausnerová, jedna ze zakladatelek Kliniky, pro dokument České televize (2015b) uvedla, že v začátku rozesílali sousedům do schránek pozvánky na akce a informace o tom, co se na Klinice děje a proč se to děje. Podle další z iniciátorek Kliniky Evy Lédlové (Česká televize, 2015) nosili lidé z okolí během prvních deseti dní fungování do centra např. jídlo, spacáky, matrace. „Zřídili jsme si barákovej telefon, kam nonstop někdo volal a ptal se, jestli nám může přinést nějakej materiál a podobný věci. Zájem byl dost velkej,“ dodala Lédlová.

Po útoku v únoru 2016 napsali členové centra prohlášení, které roznesli sousedům do schránek. V prohlášení mj. stálo, co Klinika dělá, co za útokem stálo a jak chtějí ve svých aktivitách pokračovat. Člen kolektivu Petr v rozhovoru pro DVTV v únoru 2016 uvedl, že prohlášení distribuovali i proto, aby sousedé neměli strach. Uvedl také, že v dnech po útoku se lidé přišli podívat a ptali se, co se stalo: „Pár lidí přišlo i den po útoku, kdy tady bylo takové solidární shromáždění, nahoře v parku na Parukářce.“ To potvrdil i respondent K (2016), podle kterého je někteří sousedé podporovali, ale jiní zatracovali: „Dost se to změnilo, možná po tom, co nám skončila smlouva, tak spousta sousedů žižkovských, třeba i starších lidí, sem chodila a ptala se: Tak co to sakra je, viděl/a jsem to teďka v televizi. Nebo slyšel jsem to v rádiu. Tak se přišli zeptat a podívat se na nás.“

Centrum navštívil v lednu 2016 také např. zastupitel MČ Praha 3 JUDr. Tomáš Sunegha. Ve svém příspěvku pro časopis Kauza3 mimo jiné píše: „Protože jsem měl možnost obdobné prostředí, jakým je dnes Klinika (samozřejmě v jiných souvislostech a s jinými lidmi) asi tak před 30-35 lety osobně blíže poznat, tak i s přihlédnutím k historickým souvislostem mohu konstatovat, že v každé době žijí jedinci, kteří nechtějí sdílet veškeré hodnoty většinové společnost, přičemž někteří z nich se sdružují a společně hledají a možná i nacházejí alternativní životní styl. Obyvatele Kliniky mezi takové počítám. Ve svém jednání podle všeho nejsou vedeni nutkáním škodit lidem žijícím v jejich okolí. Jsou sví a chtějí žít po svém. Mají na to právo právě za předpokladu, že škodit nebudou.“

Ačkoliv se Klinika snaží být maximálně otevřená všem věkovým kategoriím či subkulturám, K v červnu 2016 přiznal, že kolektiv zatím nenašel „správný způsob, jak se sousedama komunikovat“.

Nedorozumění se sousedy v souvislosti s organizovanými akcemi zmiňoval i respondent T1 (2016): „Jeden soused si stěžoval, že určitě nemáme kolaudaci, že se odsud ozývají zvuky a začal to řešit se stavebním dozorem. Důsledek venkovních akcí je to, že jsme tam, kde jsme.(Narážel tím na dočasnou cca dvoutýdenní pauzu v pořádání akcí, pozn. aut.)“

74

Arnošt Novák zase v rozhovoru pro časopis A2 uvedl, že „drtivá většina sousedů se naším autonomním sociálním centrem nezabývá ani v pozitivním, ani v negativním slova smyslu“.

Podporu centru vyjádřilo už na konci roku 2014 cca 2200 lidí, a to podpisem petice na zachování centra v budově na Jeseniově. (ČT24, 2014b) Mezi jeho další podporovatelé se řadí např. Simona Babčáková, Arnošt Goldflam, Jaroslav Rudiš, Filip Remunda, Martin Putna, Bohdan Bláhovec, Věra Nováková (státní zástupkyně), Vladimir 518, Helena Třeštíková, Lunchmeat, Žít Brno, zaměstnanci Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK a další. (klinika.451.cz, 2016)

Jedním z politických podporovatelů Kliniky byl i Matěj Stropnický, bývalý náměstek primátorky Hl. města Prahy. Který se aktivně snažil zprostředkovat dialog mezi členy kolektivu a státními institucemi, a zároveň vzbudit zájem pražského magistrátu.

Z výše uvedených informací tak vyplývá, že Autonomní sociální centrum Klinika není čistě žižkovskou sousedskou záležitostí, ale je důležitým alternativním kulturním centrem pro celou Prahu. To členy Kliniky na jednu stranu těší, ale na druhou stranu podle T1 (2016) veřejnost od Kliniky hodně očekává: „Lidi si do nás hodně věcí projektujou, hodně věcí od nás očekávaj, takže (musíme) balancovat i mediální tlak…“

4.3.8 Sítě

Sociálně-kulturní komunitní centra dnes vytvářejí sítě, což je jednodušší i díky rozvoji internetu a dalších digitálních technologií. Sítě umožňují centrům zvyšovat povědomí širší veřejnosti o jejich aktivitách, pomáhat si nejen s fundraisingem ale i morální podporou či sbírat zkušenosti. Sítě jsou podstatné také při tvorbě programu, neboť si navzájem mohou doporučovat účinkující. Propletenec vztahů sociálně-kulturních komunitních center však nemusí být pouze s dalšími sociálně-kulturními komunitními centry, ale i jinými kulturními organizacemi, např. malými divadly.

Klinika spolupracuje např. s:

• Venuší ve Švehlovce • Žižkostelem • AVOIDFloatingGallery • Café na půl cesty • Iniciativou Ne rasismu! • Platformou Kritická sociální akce • Infocentrem Salé na Žižkově • KLUBem Košice • Slovinským centrem Tovarna Rog

S výše uvedenými centry buď spolupracovali na různých benefičních akcích či festivalech, nebo si vzájemně vyjadřují podporu. Zpovídaní členové Kliniky také připustili, že v některých věcech se inspirují od zahraničních sociálně-kulturních komunitních center. „Sledujeme

75 zahraniční projekty, občas některý navštívíme, a to, co se nám líbí, tak přirozeně chceme přivést i sem,“ řekl k tomu T1. Člen K připomněl, že se několik členů Kliniky zúčastnilo konference SqEK v Rotterdamu nebo že se pořádali benefiční akce ve Vídni či Lipsku.

Podle K je participace v sociálně-kulturních komunitních centrech v podstatě životní styl: „Když jedu někam na dovolenou, tak nekoukám nejdřív po kostelech, ale nejdřív si googluju, jestli tam není nějaký barák a nějaká akce, abych se tam mohl jít podívat. … A navíc když to spojím s lidma, které tam poznám, bude mi to daleko příjemnější než chození někam, co by mi doporučili lidi, ke kterým nemám ideologicky zas tak blízko. Prostě takový squatterský couchsurfing.“

4.3.9 Problémy Kliniky

Stejně jako neziskové či kulturní organizace, i sociálně-kulturní komunitní centra mají řadu problémových oblastí. V případě Kliniky autorka identifikovala následující:

• Nelegálnost pobytu v budově • Organizační náročnost chodu centra • Finanční nejistota • Závislost na návštěvnících a dobrovolnicích • Nízká angažovanost sousedů • Negativní vnímání organizace částí veřejnosti • Mediální pozornost

Nelegálnost pobytu v budově

Snad nejpalčivějším problémem Kliniky je de iure nelegální setrvávání v budově, kde sídlí. Krátkodobý pronájem prostor od ÚZSVM skončil v březnu 2016, od té doby kolektiv za zůstávání na Jeseniově 60 platil pokutu. Od října 2016 přešla budova do správy SŽDC, která do konce listopadu 2016 zatím nepodnikla žádné kroky k jejímu vyklizení či udělení další pokuty. Situace se však do obhajoby této práce může změnit a autorka se tudíž zavazuje, že aktuální stav v daný čas objasní. Setrvání v budově má vliv nejen na dlouhodobou udržitelnost centra do budoucna, ale také jeho finanční situaci, jelikož částka vynaložená na zaplacení pokuty se pohybuje v řádu sto tisíců. Situaci by mohl vyřešit pronájem od správce nebo případné přesunutí centra do jiné budovy.

Organizační náročnost chodu centra

Náročnost chodu centra souvisí s horizontálním stylem řízení a zastávání teorie konsenzu. Podle Chattertona a Hodkinsona (2007) vede řízení složitého spletence vztahů k nestrukturované a často vyčerpávající diskuzi. Výhodou Kliniky je interní struktura skupin na základě činnosti (mediální, programová, produkční apod.). Nevýhodou může být snaha dosáhnout vždy konsenzu v rámci kolektivu, to potvrdil i respondent T1 (2016): „Jediné, co nás omezuje, je naše diskuze.“ Náročnost chodu Kliniky je daná také pestrým a nabytým programem, jen v jednatřiceti březnových dnech roku 2016 proběhlo 82 akcí, tj. více než 2,5 akce denně. Únavu z pořádání množství akcí potvrdil i respondent T1 (2016): „Na začátku byl

76 problém v tom, že akcí bylo moc. Kolem Kliniky byl mediální humbuk, takže se ozývalo hodně lidí a já jsem to často nedokázal regulovat a bylo toho moc. Což pak vadilo lidem, kteří se na baráku chtěli spíš věnovat komunitní činnosti, a proto jsme občas měli nějaké spory.“ Kromě fyzického či psychického vyčerpání členů kolektivu je pořádání velkého množství akcí náročné i finančně. Řešením by bylo snížení počtu akcí a silnější zapojení návštěvníků do organizace aktivit.

Finanční nejistota

V souvislosti se závislostí Kliniky na zájmu návštěvníků centra, jejich příspěvcích a dobrovolné práci, lze konstatovat, že se centrum nachází ve značné finanční nejistotě. Ta je navíc posílena pravidelným placením pokuty za nelegální užívání prostor. Klinika je tedy průsečíkem příčin finančních problémů kulturních organizací (kultura jako ekonomicky neproduktivní oblast, silné konkurenční prostředí) a neziskových organizací (riziko nezájmu občanů o aktivity, nedostatečné personální zajištění). Na druhou stranu kolektiv soustavně pracuje na své propagaci a využívá silných fundraisingových nástrojů pro oslovení své cílové skupiny návštěvníků, tj. benefiční akce a sociální sítě. Situaci tedy každodenně řeší.

Závislost na návštěvnících a dobrovolnicích

Jak již bylo zmínění výše, tento bod souvisí s otázkou finanční nejistoty. Podle studií neziskového sektoru, zmiňovaných v teoretické části práce, však více než 30 % Čechů věnuje svůj čas pravidelně dobrovolnické činnosti. Centrum si tedy podle dosavadních údajů a informací respondentů-členů kolektivu vede v této oblasti dobře. To je dáno také soustavnou propagační činností a aktivitě na sociálních sítích.

Nízká angažovanost sousedů

Jako další velice problematickou oblast vnímá autorka této práce poměrně nízkou angažovanost nejbližších sousedů organizace. Svůj argument však nestaví na kvantitativním průzkumu a jedná se tedy spíše o odhad, daný rozhovory se členy kolektivu i oslovenými návštěvníky. Respondent K (2016) uvedl, že si cestu k sousedům stále hledají. Nutno však říci, že v této oblasti učinili nejeden krok – účastní se pravidelně rozličných sousedských slavností, pravidelně informují a pozývají své sousedy na setkání. Nasnadě je tak otázka, zda ještě učinit nějaké další kroky směrem k většímu zapojení žižkovských obyvatel, anebo zda se smířit s tím, že nezískají titul nejpopulárnější kulturní instituce čtvrtě. Ostatně těmi nebyli ani členové undergroundu v 70. a 80. letech 20. století, jak píšou Čuňas s Kostúrem (2010) – viz kapitola 3.5.

Negativní vnímání organizace částí veřejnosti

Předchozí bod může podle autorky práce souviset i s negativním vnímáním organizace částí veřejnosti. To může být dáno jednak mediálním obrazem těchto center, který bývá často kontroverzní a souvisí s jejich nelegálním obsazením či vyklizením za přítomnosti policie, či citlivostí tématu osobního vlastnictví v kontextu české historie. V roce 2016 se pak k tomu přidávají napadení ze strany extremistů krajní pravice, což působí negativně na celé

77 sousedství. Negativní obraz Kliniky je otázkou dobrého PR, na čemž organizace usilovně pracuje.

Mediální pozornost

Tento poslední bod souvisí s předcházejícím. Mediální pozornost však nemusí nutně znamenat negativní reklamu prostoru. Toto tvrzení podle autorky lze podložit změnou postoje ÚZSVM, potažmo státu, v roce 2014, resp. 2015, kdy kolektiv z budovy na Jeseniově sice vyhnal, nicméně v březnu 2015 jim ÚZSVM poskytlo roční pronájem. Jak uvedla autorka již výše, podle Arnošta Nováka (Česká televize, 2015b) spustila aktivita centra mediální vlnu debat na témata, o kterých se nikdy předtím v médiích nedebatovalo, např. problematika opuštěných, zanedbaných budov, o něž se její vlastníci nestarali. Respondentka D (2016) vidí Kliniku jako úspěšný příklad, který by mohl spustit vlnu dalších, podobných příkladů: „Klinika v tomhle prostředím i takový zářný příklad, že když ona je úspěšná, tak to podporuje všechny další projekty, které přijdou v budoucnu v tomhle stylu.“

4.4 Shrnutí analytické části

Ve čtvrté kapitole se autorka soustředila na konkrétní soudobé příklady sociálně-kulturních komunitních center v českých městech. Prostřednictvím vymezení několika konkrétních sledovaných oblastí se snažila odpovědět na dvě výzkumné otázky:

1. Zda zvolená sociálně-kulturní komunitní centra naplňují charakteristiky neziskových nebo spíše kulturních organizací; 2. Proč a jak se od neziskových/kulturních organizací odlišují.

V případě prvních dvou organizací zkoumala jejich poslání, způsob řízení, financování. A dále propagační a programové aktivity i problémy, kterým musí čelit. Jelikož se však práce zabývá především Autonomním sociálním centrem Klinika, věnovala se autorka u této organizace výše uvedeným oblastem detailněji. Aby byla schopna zodpovědět výzkumné otázky, zabývala se v podkapitolách 4.3 a dále těmi oblastmi, které jsou sledovány běžně při vypracovávání studií kulturních či neziskových organizací. Zkoumané oblasti také reflektují cíl práce, tedy rozebrat fungování, formování, řízení a financování sociálně-kulturních komunitních center a dále rozebrat jejich programovou skladbu a problémy. Na základě těchto informací tak poskládala komplexní obraz Kliniky.

Z rozhovorů s respondenty vyplynulo, že centra jsou tvůrčím prostorem, místem setkávání i školou. Z neziskových organizací si berou především funkce – servisní, inovační a budování komunit, a jejich zaměření – na klienty (návštěvníky), nikoliv zisk. Na rozdíl od neziskových organizací se však distancují od jakékoliv veřejné či firemní finanční podpory, nepodléhají náročným administrativním požadavkům a reagují mnohem flexibilněji na nastalé změny. Společným znakem sociálně-kulturních komunitních center a kulturních organizací je kromě zaměření se na poskytování nabídky kulturních služeb občanům také uvolněnější styl řízení (v případě neziskových kulturních organizací), důležitost místa, ve kterém organizace sídlí a dynamické prostředí. Dalším společným znakem je důležitost mezilidských vztahů, které jsou základem obou institucionálních typů.

78

Stejně jako v případě neziskových organizací, se sociálně-kulturní komunitní centra nesetkávají s kulturními organizacemi v oblasti finanční podpory, administrativními požadavky či personální nedostatečností.

Společným znakem všech třech typů organizace je jejich závislost na uživatelích služeb (návštěvníků), kteří potvrzují nejen jejich pozici v segmentu, ale přináší jim také finance a další uživatele. Společná je pro ně také důležitost dobrovolnictví a aktivních dobrovolníků, kteří jsou ochotni věnovat organizaci svůj čas. V případě sociálně-kulturních komunitních center je to jediný způsob, jak zajistit své fungování.

S tím souvisí finanční nestabilita, které musí neziskové, kulturní i sociálně-kulturní komunitní organizace čelit. U posledně jmenovaných je nestabilita o to silnější, že se dobrovolně zříkají jiné než individuální podpory. Všechny organizace si musí zajistit stálý přísun zdrojů, a to pomocí fundraisingových metod.

Snoubí tedy v sobě charakteristiky neziskové a kulturní organizace. Zcela se však vymykají v následujících oblastech:

• vysoká flexibilita, spontánnost • autonomní financování • horizontální styl řízení založený na konsenzu, nikoliv moci • různorodost pořádaných akcí • silná aura dobrovolnictví • mediální pozornost • specifičnost problémů spojených s vlastnictvím budovy i všemi výše uvedenými oblastmi

Ze zjištění vyplývá, že Autonomní sociální centrum Klinika, resp. zkoumaná sociálně-kulturní komunitní centra, sice vykazují vybrané znaky neziskových či kulturních organizací, ale zároveň disponují množstvím svébytných charakteristik spojených s financováním či řízením. Svou programovou náplní spadají do kategorie poskytovatelů kulturních služeb, a proto by tam podle autorky měla být zařazena a zkoumána stejně jako např. Národní galerie či Moravské zemské muzeum. I proto, že, podle autorky, není jejich program určen pouze jedné cílové subkulturní skupině.

5. Závěr

Živá města poskytují svým občanům prostor pro alternativní kulturu. Staré, nevyužívané budovy jsou svázány s bohémskou enklávou. Nové myšlenky se rodí ve starých budovách. Tyto tři výroky prohlásili světoví teoretici zabývající se paradigmatem komunity a civilizace. V praxi propojují všechna tři tvrzení sociálně-kulturní komunitní centra, která byla předmětem této diplomové práce.

79

Autorka podrobila analýze především fungování soudobých sociálně-kulturních komunitních center v českých městech. Zajímalo ji, jak se centra formují, řídí či financují. A dále, jak vytvářejí programovou skladbu, či s jakými problémy se musí potýkat.

Již v úvodu nastínila, že výchozí definicí pro sociálně-kulturní komunitní centra v této práci je označení sekulárních míst pro alternativní kulturu ve vybraném městě, potažmo městské části, které vznikly z potřeb určité subkulturní komunity, jež tato místa také spolufinancuje.

V úvodní části práce se autorka zabývala současným konceptem kreativní ekonomiky a jejího dopadu na vývoj měst a městských komunit. Vychází přitom z Floridovy teorie kreativních center, fenoménu koloběhu „šik městských čtvrtí“ a trendu DIY. Týdeník The Economist v roce 2000 ustavil několik kritérií, která jsou při zakládání šik čtvrtí zásadní. Do poměrně chudé a špinavé čtvrť se solidním, levným bydlením se stěhují mladí bohémové, které v ní spatřují kreativní potenciál. Postupná popularizace místa vede k přílivu peněz, růstu a proměně z omšelého sousedství v místo, které „rozhodně musíte navštívit“. To má však neblahé důsledky – gentrifikaci. Ceny nájmů, služeb i zboží rostou, a pro méně majetné obyvatele čtvrtě (stejně jako mladé bohémy) se místo stává drahým, a proto odchází. Tento koloběh se pak opakuje v další čtvrti.

V podobné pozici se nyní nachází i pražský Žižkov, kde sídlí Autonomní sociální centrum Klinika – objekt případové studie této práce. Kdysi zapadlá část Prahy, jejíž pověst byla tak špatná, že se dostala i do rčení – „Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni.“, se dnes stává cílem mladých bohémů i investorů. A právě v této oblasti bylo v roce 2014 založeno centrum Klinika. Místo socializace „kde se lidé, často z odlišných sociálních skupin, a s odlišným kulturním zázemím, mohou scházet a potkávat.“ (Klinika, 2015)

V čem je ale zrovna tohle centrum v ulici Jeseniova jiné? Proč bychom se o něj měli zajímat? Klinika je iniciativou zdola, organizovaným kolektivem lidí, který se rozhodl změnit image svého okolí, posílit sousedské vztahy a otevřít dostatečně tolerantní místo pro různé obyvatele města – ať už jsou to studenti, punkáči, pracující, squatteři, lidé bez domova, rodiče s dětmi, cizinci na dovolené nebo třeba důchodci. Co víc, svůj koncept postavili na samosprávě, finanční soběstačnosti a dobrovolnictví.

Někdo by mohl namítnout, že jde o další barák obsazený squattery. To však vyvrací detailně zpracovaný projektový záměr a profesionální přístup k organizaci či propagaci. Do protikladu s jinými zaniklými squaty v Praze ji staví i návštěvníci. Více než barákem na párty, je pro ně centrum místo, kam si zajdou popovídat s kamarády, poslechnout si přednášku nebo oprášit svou znalost cizího jazyka. Je tvůrčím prostorem, místem setkávání i školou. A svou náplní tedy v sobě snoubí charakteristiky neziskové a kulturní organizace.

Z neziskových organizací si bere především funkce – servisní, inovační a budování komunit, a jejich zaměření – na klienty (návštěvníky), nikoliv zisk. Na rozdíl od neziskových organizací se však sociálně-kulturní komunitní centra distancují od jakékoliv veřejné či firemní finanční podpory. A dále se distancují od spolupráce se státem, a to ačkoliv poskytují občanům ve své podstatě veřejné služby. Také nepodléhají náročným administrativním požadavkům a reagují mnohem flexibilněji na nastalé změny.

80

A co mají společního sociálně-kulturní komunitní centra a kulturní organizace? Kromě zaměření na poskytování nabídky kulturních služeb občanům se vyznačují uvolněnějším stylem řízení (v případě neziskových kulturních organizací), důležitostí místa, ve kterém organizace sídlí a dynamickým prostředím. Dalším společným znakem je důležitost mezilidských vztahů, které jsou základem obou institucionálních typů. Stejně jako v případě neziskových organizací, se sociálně-kulturní komunitní centra nesetkávají s kulturními organizacemi v oblasti finanční podpory, administrativními požadavky či personální nedostatečností.

Naopak společným znakem všech třech typů organizace je jejich závislost na uživatelích služeb (návštěvníků), kteří potvrzují nejen jejich pozici v segmentu, ale přináší jim také finance a další uživatele. Dalším společným znakem je důležitost dobrovolnictví a aktivních dobrovolníků, kteří jsou ochotni věnovat organizaci svůj čas. V případě sociálně-kulturních komunitních center je to jediný způsob, jak zajistit své fungování. S tím souvisí finanční nestabilita, které musí neziskové, kulturní i sociálně-kulturní komunitní organizace čelit. U posledně jmenovaných je nestabilita o to silnější, že se dobrovolně zříkají jiné než individuální podpory.

Všechny tři organizace proto musí zajistit stálý přísun zdrojů, a to pomocí fundraisingových nástrojů. Ty mohou mít mnoho podob. V případě sociálně-kulturních komunitních center se jedná o osobní setkání či propagaci na sociálních sítích, což je i případ Kliniky. Velice klíčová je také tradiční mediální propagace a síťování. S rozvojem digitálních technologií se rozšířily také možnosti, a tak kromě tradičních PR metod, jako je soustavná komunikace s médii či vytváření grafických materiálů, se Klinika profiluje také svou komunikací na sociálních sítích a účastí na rozličných sousedských akcích. Tím jednak rozšiřuje svou základnu potenciálních návštěvníků a zlepšuje své vnímání okem veřejností, ale především získává cenné kontakty na další organizace v okolí, které by ji mohly podpořit.

Sociálně-kulturní komunitní centra nejsou ojedinělou záležitostí posledních 20 let. Jejich novodobá historie sahá až do počátku 19. století, kdy dochází k obnovení spolkové činnosti. Dalším důležitým mezníkem pro Českou republiku je období vlády komunistického režimu (1948–1989), kdy se formovala česká undergroundová, potažmo alternativní kulturní scéna. Z této doby čerpá česká společnost dodnes, a to v pozitivní i negativním slova smyslu.

Ačkoliv dnešní sociálně-kulturní komunitní centra mají spoustu možností, jak se rozvíjet, spolupracovat či propagovat své aktivity, stále na ně dopadají problémy, jako je nelegálnost pobytu, organizační náročnost chodu centra či negativní vnímání veřejností. Těmto výzvám musí čelit také Autonomní sociální centrum Klinika. Návštěvníci, se kterými autorka práce mluvila, však zůstávají optimističtí a myslí si, že Klinika jde dobrým příkladem dalším lidem, kteří o založení podobného centra uvažují.

Způsob fungování sociálně-kulturních komunitních center totiž podporuje nejen osobnostní rozvoj návštěvníků, ale přispívají také ke zdravějšímu životu společnosti založené na demokratických hodnotách. Právě tuto vlastnost, zejména v době sílících tendencí rozdělování české společnosti, považuje autorka za klíčovou.

81

Na úplný závěr nelze zapomenout na přínos práce pro obor Management v kultuře. Podle autorky je to snaha popsat a zařadit do výčtu poskytovatelů kulturních služeb organizaci, která svými znaky nenaplňuje tradiční charakteristiky kulturních organizací. A dále zasazení se o to, aby se počet takovýchto organizací legální cestou zvyšoval.

V neposlední řadě by práce měla upozornit na to, že opuštěné nemovitosti ve městech jsou inspirativním zdrojem pro kreativní průmysl, dodávají městu specifickou atmosféru a pomáhají lákat návštěvníky. Tak proč její historie a specifičnosti nevyužít?

82

6. Resumé

Cílem této diplomové práce bylo poodhalit, jak se v České republice formují, řídí a financují sociálně-kulturní komunitní centra. Autorka rozebírala kromě jiného jejich programovou skladbu či problémy spojené s provozem. A dále porovnávala, jak a proč se odlišují od neziskových či kulturních organizací.

První část předkládá společenský a politický kontext práce a dále teoretické poznatky o zkoumaném typu organizace. Kromě soudobých evropských příkladů zde lze najít také výčet charakteristických znaků sociálně-kulturních komunitních center, na jejichž základě autorka předložila soudobé příklady těchto center.

V analytické části pak rozebírá tři příklady českých soudobých sociálně-kulturních komunitních center, z toho jeden – Autonomní sociální centrum Klinika, do hloubky. Činila tak s pomocí kvalitativních výzkumných metod, konkrétně prostřednictvím pozorování, analýzy dokumentů a rozhovorů se členy kolektivu centra a návštěvníky.

Vytyčeného cíle se autorce podařilo dosáhnout – poskládala komplexní obraz zvoleného příkladu sociálně-kulturního komunitního centra v českém prostředí a zodpověděla obě výzkumné otázky.

Výsledkem zkoumání je tedy zjištění, že centra jako je Klinika vykazují řadu svébytných charakteristik, která se v lecčems podobají neziskovým či kulturní organizacím, zároveň se však v mnohých znacích odlišují, např. horizontálním stylem řízení, autonomním financováním či vysokou flexibilitou. Existence sociálně-kulturních komunitních center má v České republice i Evropě tradici a podle autorky předkládané práce podporují nejen osobnostní rozvoj svých návštěvníků, ale přispívají také ke zdravějšímu životnímu stylu společnosti založené na demokratických hodnotách.

Resume

The aim of this diploma thesis is to uncover how the Czech social-cultural community centers are formed, managed and financed. The author analyzes among other aspects their programmme structure and operational problems as well as their distinction from the standard cultural and non-profit organizations.

The first part of this thesis presents a social and a political context and theoretical findings of the surveyed type of organizations. Besides examples of European contemporary centers, this chapter also present characteristics of social-cultural community centres in general. The description of Czech examples was made on this basis.

In the analytical part, the author focuses on three Czech contemporary examples of the social- cultural community centers and therefrom one – Autonomous Social Center Klinika is analysed in detail. The research is based on qualitative methods, namely observation, analysis of documents and interviews with the members and visitors of the Klinika center.

83

The stated goal was achieved – the author drew up a complex image of the chosen example of social-cultural community center in the Czech Republic and she has responded to both research questions.

The final result of author's research is that centers like Klinika have a number of distinctive characteristics with cultural and non-profit organizations in common but they differ in many areas, e.g. horizontal management style, autonomous financing or their flexibility.

The existence of the social-cultural community centers has a long tradition in Europe as well as in the Czech Republic. According to the author of this thesis they support not only personal development of their visitors but they also contribute to the healthy society that is based on democratic values.

Le Résumé

Le but de cette thèse était découvrir comment sont les centres communautaires socio-culturels dans la République tchèque formés, gérés et financés. L'auteure a analysé entre autres aspects leurs structures de programme, les problèmes avec ses fonctionnements ainsi que sa distinction des organisations culturelles et des associations à but non lucratif.

La première partie présente le contexte social et politique du travaille et aussi les connaissances théoriques concernante des organisations examinées. Entre autre examples européens contemporains, cette partie présente également les caractères des centres communautaires socio-culturels qui sont appliqués par l'auteure aux examples contemporains tchèques.

Dans la partie analytique, elle a examiné trois centres contemporains tchèques, dont un – Le Centre Autonome Social Klinika en détail. Ella a utilisée de méthodes de la recherche qualitative, concrètement l'observation, l'analyse des documents et les interviews avec des membres du centre et ses visiteurs.

L'auteure a atteint des objectifs déclarés – ella a mis de l'image complexe du centre choisi et ella a aussi répondue aux deux questions exploratives.

Le résultat de la recherche est une constatation que les centres comme Klinika ont certains nombres de caractères originals qui sont dans bien des choses similaire aux organisation culturelles ou bien aux associations à but non lucratif mais ils diffèrent dans les nombreux des attributs, par ex. par le style de gestion horizontale, par le financement autonome ou bien par la flexibilité.

Les centres communautaires socio-culturels ont en Europe ainsi que dans la République tchèque la tradition longue et d'après l'auteure de cette thèse, ils supportent le développment personnel de ses visiteurs aussi que contribuent à la vie plus saine de la societé qui est fondée sur des valeurs démocratiques.

84

7. Seznam vyobrazení

Obr. 1 Logo Atenea Most. Zdroj: www.facebook.com/ateneo.most 47

Obr. 2 Plakát na benefiční koncert Atenea Most. 48 Zdroj: www.facebook.com/ateneo.most

Obr. 3 Logo Petrohradské kolektiv. Zdroj: www.petrohradskakolektiv.com 50

Obr. 4 Plakát výstavy Michal Drozen – Dvojice v JEDNA DVA TŘI gallery, Praha, 2016 Zdroj: Petrohradská kolektiv 51

Obr. 5 Stav transparentního účtu Kliniky k 2. 9. 2016. 58 Zdroj: https://www.fio.cz/ib2/transparent?a=2600985228

Obr. 6 Stav transparentního účtu Kliniky k 29. 11. 2016. 59 Zdroj: https://www.fio.cz/ib2/transparent?a=2600985228

Tab. 1 Typ akcí a jejich počet od ledna do listopadu 2016 64

Obr. 7 Logo centra Klinika. Zdroj: www.facebook.com/klinika451 69

Obr. 8 Vizuál centra Klinika. Zdroj: www.facebook.com/klinika451 70

85

8. Seznam použitých pramenů a literatury

Audiovizuální díla

DVTV. Strach nemáme, to by si útočníci přáli, snažíme se fungovat dál, říká dobrovolník z centra Klinika. 16. 2. 2016. [cit. 7. 11. 2016]. Dostupné z:

ČESKÝ ROZHLAS. Zaostřeno – Klinika [rozhlasový pořad]. 19. 2. 2016. [cit. 6. 11. 2016] Dostupné z:

ČESKÁ TELEVIZE. Pořad Nedej se. Každé město potřebuje svoji kliniku. [televizní pořad]. 25. 1. 2015a. [cit. 6. 11. 2016]. Dostupné z:

ČESKÁ TELEVIZE. Pořad Nedej se. Klinika města. [televizní pořad]. 1. 3. 2015b. [cit. 6. 11. 2016] Dostupné z:

VIMEO.COM. Díky Klinice, díky vám. c2016. Dostupné z:

Elektronické zdroje

491 Gallery. Poslední revize 2013. [cit. 20. 10. 2016] Dostupné z:< http://491gallery.org/>

AKTUÁLNĚ.CZ. Klinika se po několika týdnech opět otevře veřejnosti, soud zrušil předběžné opatření. 7. 7. 2016. [cit. 25. 10. 2016] Dostupné z:

ART FACTORIES. Metelkova – Ljubljana. c2005, poslední revize 2016. [cit. 25. 10. 2016]. Dostupné z:< https://www.artfactories.net/Metelkova-Ljubljana,280.html>

ASOCIACE VEŘEJNĚ PROSPĚŠNÝCH ORGANIZACÍ ČR. Index udržitelného rozvoje občanského sektoru v České republice za rok 2013. c2014. [cit. 6. 10. 2016]. Dostupné z:

BARNABY, David. Plans to demolic former 491 art gallery in Leytonstone. Guardian. 9. 4. 2015. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:< http://www.guardian- series.co.uk/news/12880313.Plans_to_demolish_long_running_squat_re_submitted/>

BERGEROVÁ, Marcela. Řízení neziskových organizací [online]. [cit. 6. 10. 2016]. Dostupné z:< http://www.vossp.cz/wp-content/uploads/2013/11/Rizeni_NNO.pdf>

86

CAVALLO, Matilda. How to set up a self-managed social centre. In: THE TRAPESE COLLECTIVE. Do It Yourself: A Handbook for Changing Our World. [online]. 2007. [cit. 9. 10. 2016]. Dostupné z: < http://trapese.clearerchannel.org/chapters/HandbookForChangingOurWorld_chap14.pdf >

CENTRO SOCIALE. Centro Nutzen. c2016a. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:

CENTRO SOCIALE. Struktur.c2016b. cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:

ČESKÁ TELEVIZE. Ladronka, aneb zájezdní hostinec, squat i půjčovna kolečkových bruslí. 6. 6. 2015. [cit. 6. 10. 2016]. Dostupné z:

ČESKÝ ROZHLAS. Bytové divadlo. 4. 4. 2013. [cit. 6. 10. 2016] Dostupné z:

ČESKÝ ROZHLAS – RADIO WAVE. Adresa Petrohradská 13 hostí umělecký showcase, jaký pražské Vršovice nezažily. 9. 10. 2015. [cit. 6. 11. 2016]. Dostupné z:

ČT 24. Co s bývalou poliklinikou? Podle aktivistů sociální centrum. 16. 12. 2014a. [cit. 7. 11. 2016]. Dostupné z:

ČT 24. Aktivisté versus stát: Jak využívat bývalou polikliniku na Žižkově? 8. 12. 2014b. [cit. 7. 11. 2016]. Dostupné z:

ČTK. Klinika převzala Cenu Františka Kriegla. Peníze věnuje na podporu politických vězňů. Lidovky.cz 26. 5. 2016. [cit. 7. 11. 2016]. Dostupné z:

DANKOVÁ, Jolana. Squat Ladronka: Vznik kulturního centra na principech Do It Yourself. Masarykova univerzita: Filozofická fakulta, Ústav hudebních věd. Brno, 2013. Dostupné z:

DAŇKOVÁ, Magdaléna. Crowdfunding jako nový druh fundraisingu kulturních provozů. Seminární práce do předmětu Ekonomiky kultury. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2016. Dostupné z:

87

FACEBOOK.COM. Ateneo Most. 2015 [cit. 7. 11. 2016]. Dostupné z:

FACEBOOK.COM. Předlice Art Squat. 2016. [cit. 7. 11. 2016]. Dostupné z:

FACEBOOK.COM. Autonomní sociální centrum Klinika. 2015–2016. [cit. 10.–25. 11. 2016]. Dostupné z:

FIO BANKA. Transparentní účet Kliniky. 2016. [cit. 2. 9., 29. 11. 2016]. Dostupné z:

FILUŚ, Marek. Občanská společnost ve veřejné správě. Bakalářská práce. Masarykova univerzita v Brně – Právnická fakulta. Brno, 2012. Dostupné z:

FROMM, Jeff. Generation Y Has Become Generation DIY. Millennial Marketing. c2016. [cit. 7. 10. 2016]. Dostupné z:

GOETHE INSTITUT. Art House Tacheles – Martin Reiter of Art House Tacheles interviewed by Rory MacLean. c2010. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:

HAVLÍN, Tomáš. Dějiny jednoho domu. IN: Nový prostor, 2011, č. 378 [cit. 7. 10. 2016]. Dostupné z: < http://www.novyprostor.cz/clanky/378/dejiny-jednoho-domu.html>

HAWKES, Steve. Revisiting Britain's biggest free festival. BBC News. 19. 6. 2004. [cit. 7. 10. 2016]. Dostupné z:

HESMONDHALGH, David. Cultural and Creative Industries. IN: BENNETT, Tony, and FROW, John, eds. The SAGE Handbook of Cultural Analysis. London, GB: SAGE Publications Ltd, 2008. ProQuest ebrary.

HORNICTVÍ.INFO. Důl Hlubina. c2011. [cit. 9. 9. 2016]. Dostupné z:

HOWKINS, John. The Creative Economy – The Basics. c2013. [cit. 30. 9. 2016]. Dostupné z:< http://www.creativeeconomy.com/thebasics.htm>

HRADILEK, Ludvik. Fotky z klubu Ateneo v Mostě: Pojďte dál, bomby tady nejsou. Aktuálně.cz. 13. 5. 2015. [cit. 20. 10. 2016] Dostupné z:

HYÁNEK, Vladimír. Teorie neziskového sektoru/neziskových organizací. Prezentace do předmětu Ekonomika a řízení nestátních neziskových organizací. Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, Brno, 2015. [cit. 20. 10., 7. 11. 2016]. Dostupné z:

88

CHATTERTON, Paul; HODKINSON, Stuart. Why we need autonomous spaces in the fight against capitalism. In: THE TRAPESE COLLECTIVE. Do It Yourself: A Handbook for Changing Our World. c2007. [cit. 8. 10. 2016]. Dostupné z:

CHODEC, Pavel. Autonomie, solidarita a samospráva. Rozhovor s Arnoštem Novákem. č. 1, rok 2016. [cit. 26. 11. 2016]. Dostupné z: iDNES.cz. Těžkooděnci vyvedli z Cibulky osm squatterů, z věže sundali další čtyři. 6. 5. 2015a [cit. 7. 10. 2016]. Dostupné z: iDNES.cz. Squateři musí opustit Cibulku. Dostali výpověď, ale jen tak ji nepřijmou. 8. 4. 2015b. [cit. 7. 10. 2016]. Dostupné z: iDNES.cz. Umělci najdou na pár let zázemí v bývalé vršovické pekárně. Pak dům čeká demolice. 31. 5. 2015. [cit. 7. 11. 2016]. Dostupné z:< http://praha.idnes.cz/umelci-najdou-na- par-let-zazemi-v-byvale-vrsovicke-pekarne-pak-dum-ceka-demolice-gca- /metro.aspx?c=A150521_153918_co-se-deje_jsk >

JOHANISOVÁ, Naděžda. Solidární ekonomika jako cesta k udržitelnosti: Případ České republiky. In: Kulturní-noviny.cz, č. 48, r. 2015. [cit. 7. 11. 2016]. Dostupné z:

KALOUSOVÁ, Pavlína. Dárcovství a filantropie firem a individuálních dárců. Dílčí studie pro Koncepci politiky vlády vůči nestátním neziskovým organizacím do roku 2020. Úřad vlády České republiky, c2015. [cit. 6. 10. 2016]. Dostupné z:

KLEEMANN, Frank; VOß, G. Günter; RIEDER, Kerstin. Un (der) paid innovators: The commercial utilization of consumer work through crowdsourcing. In: Science, technology & innovation studies, Č. 4, ročník 2008. [online]. [cit. 21. 5. 2016]. Dostupné z:

KLINIKA. Podporují nás. c2015. [cit. 6. 9. 2016]. Dostupné z:

KLINIKA. Projekt: Autonomní sociální centrum Klinika. 2014. [cit. 6. 9. 2016]. Dostupné z:

89

KLINIKA. Výroční zpráva 2015. c2015. [cit. 6. 9. 2016]. Dostupné z:

KLINIKA. Správu nad Klinikou přebírá za velmi netransparentních okolností SŽDC. 2016. [cit. 6. 11. 2016]. Dostupné z:

KRAUS, Marcel, ŽÁKOVÁ, Eva. Kulturní a kreativní průmysly ve vybraných zemích Evropské unie. Institut umění – Divadelní ústav v Praze. c 2014. [cit. 6. 10. 2016]. Dostupné z:

KULTURNÍ DŮM PEKLO. Historie. c2016. [cit. 6. 10. 2016]. Dostupné z:

KULTURNÍ ZAŘÍZENÍ DOMOVINA. Historické souvislosti výstavby a provozu dnešního KZ Domovina. c2013. [cit. 6. 10. 2016]. Dostupné z:

KURZY.CZ. Vítězslava Nezvala 2815/41, Most – objekty, Právnické osoby. c2016. [cit. 6. 11. 2016]. Dostupné z:

LA TABACALERA.NET. About La Tabacalera. c2016. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:

LENDEROVÁ, Milena et al. Dějiny každodenního “dlouhého“ 19. století – skripta. Pardubice: Univerzita Pardubice, Ústav historických věd, 2005. [cit. 25. 10. 2016]. Dostupné z:

LE STENDHAL. Le Stendhal, c´est quoi? c2016. [cit. 15. 10. 2016]. Dostupné z: http://lestendhal.net/

LES-FRIGOS. Histoire. c2016. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:< http://les- frigos.com/histoire/en-1985.html>

LOCAL LIFE. Drop a squat: The story of Metelkova Mesto. c2016. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:< http://www.local-life.com/ljubljana/articles/metelkova 2016>

MATĚJKA, Pavel. Jak neoživit Cibulku. A2. Kulturní čtrnáctideník. c2012, č.12, s. 25. [cit. 20. 9. 2016]. Dostupné z:

MEETFACTORY. Historie budovy. c2013. [cit. 9. 9. 2016]. Dostupné z:

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Informační systém o průměrném výdělku. Mzdová sféra. c2016a. [cit. 8. 10. 2016]. Dostupné z:

90

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Informační systém o průměrném výdělku. Platová sféra. c2016b. [cit. 8. 10. 2016]. Dostupné z:

MIXCLOUDCOM. klinika.451.cz. c2016. Dostupné z:< https://www.mixcloud.com/klinika451/>

MO.Ë. About. c2016. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:< http://www.moe- vienna.org/moe/index.php?q=/about/&d=content>

MOUCHA, Richard. Vila Milada vyklizena, squatteři neuhájili ani střechu. Deník.cz. 30. 6. 2009. [cit. 6. 10. 2016]. Dostupné z:< http://www.denik.cz/z_domova/bezpecnostni-agentura- vyklizi-vilu-milada20090630.html>

NÁRODNÍ INFORMAČNÍ A PORADENSKÉ STŘEDISKO PRO KULTURU, ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Výsledky účtu kultury ČR za rok 2014. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:

NEKOLNÝ, Bohumil. Hodnocení uměleckých procesů a jejich dopad z hlediska managementu. Přednášky z předmětu Infrastruktura umění. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Brno, 2015. [cit. 20. 9. 2016]. Dostupné z:

NIRANJAN, Ajit. How an abandoned barracks in Ljubljana became Europe´s most succesful urban squat. Guardian. 27. 7. 2015. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:

OCCII. About. c2016. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:< http://occii.org/about/>

PARSONS, Talcott. Suggestions for a Sociological Approach to the Theory of Organizations.In: Administrative Science Quarterly 1. Č. 1, 1956. [cit. 20. 9. 2016]. Dostupné z:

PATREON.COM. Punctum. c2016. [cit. 25. 10. 2016]. Dostupné z:

PECUCH, Martin. Vozovna v Cukrovarské dosluhuje. Plzeň.eu. 11. 6. 2014. [cit. 9. 9. 2016]. Dostupné z: < http://www.plzen.eu/obcan/aktuality/z-mesta/vozovna-v-cukrovarske- dosluhuje.aspx>

PECUCH, Martin. Plzeň otevřela Depo2015, z průmyslové haly má kreativní zónu. Plzeň.eu. 27. 4. 2015. [cit. 9. 9. 2016]. Dostupné z:< https://www.plzen.eu/obcan/aktuality/z- mesta/plzen-otevrela-depo2015-z-prumyslove-haly-ma-kreativni-zonu.aspx>

91

PERMANENT CULTURE NOW. Introduction to DiY/counterculture. c2016. [cit. 7. 10. 2016]. Dostupné z:

PETROHRADSKÁ KOLEKTIV. O nás. c2016a [cit. 25. 10. 2016]. Dostupné z:

PETROHRADSKÁ KOLEKTIV. O projektu. c2016b [cit. 25. 10. 2016]. Dostupné z: < http://petrohradskakolektiv.com/cz/1-2-3-o-projektu>

PETROHRADSKÁ KOLEKTIV. Q&A Kolektiv. c2016c [cit. 25. 10. 2016]. Dostupné z:

PIXOVÁ, Michaela. Proměna ulice In: Smart Cities. Inovativní koncepty měst. Č. 3, 2015. [cit. 7. 10. 2016]. Dostupné z:

PRAŽSKÝ DENÍK. Správa železnice převzala budovu, kterou obývá Klinika. 14. 10. 2016. [cit. 1. 11. 2016]. Dostupné z:

PROVOZ.NET. O nás. c2016. [cit. 9. 9. 2016]. Dostupné z:

PUNCTUM.CZ. Info. c2016. [cit. 25. 10. 2016]. Dostupné z:

RADAR. SQUAT.NET. Groups. c2016a. [cit. 20. 9. 2016]. Dostupné z:

RADAR. SQUAT.NET. CSA La Tabacalera. c2016b. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:

REITER, Tereza. Geld versus Kultur. Wiener Zeitung. 11. 1. 2016. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:

ROZBRAT.ORG. Rozbrat squat. c2016. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:

SALAMON, Lester et al. The Nonprofit Sector: The Nonprofit Sector: For What and for Whom? Working Paper of the Johns Hopkins Comparative Nonprofit Sector Project No. 37. The Johns Hopkins University Centre for Civil Society Studies. Baltimore: 2000 [cit. 20. 9. 2016]. Dostupné z: < https://www.researchgate.net/publication/241118600_The_Nonprofit_Sector_For_What_and_ for_Whom>

SOLIDARITA.NOBLOGS.ORG. O nás. c2016. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:

92

STREETCULTURE.CZ. Současnost. c2016. [cit. 9. 9. 2016]. Dostupné z:

STREETCULTURE.CZ. O nás. c2016. [cit. 9. 9. 2016]. Dostupné z:

SUNEGHA, Tomáš. Názor zastupitele: navštívil jsem Kliniku. KAUZA3. 12. 1. 2016. [cit. 15. 11. 2016]. Dostupné z:

ŠŤASTNÁ, Soňa. Vývoj římských lázní. Bakalářská práce. Masarykova univerzita – Filozofická fakulta. Brno: 2006. [cit. 25. 10. 2016]. Dostupné z:

TACHELES. INFO. Tacheles Salé: A cut and dry case for the courts of law. 16. 2. 2011. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z: < http://www.tacheles.info/2011/02/tacheles-Salé-a-cut-and-dry- case-for-the-courts-of-law/>

TACHELES. INFO. Water shutdown for Tacheles democratization. No more support for Tacheles CEO Reiter. 4. 11. 2010. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:

THE ECONOMIST. The geografy of cool. [cit. 9. 9. 2016]. 13. 4. 2000. Dostupné z:

THE GUARDIAN. DIY culture, how do it yourself. 6. 12. 2014. [cit. 8. 10. 2016]. Dostupné z:

THE LOCAL.DK What we know about the Christiania shooting. 1. 9. 2016. [cit. 25. 10. 2016]. Dostupné z:

THE TRAPESE COLLECTIVE. Do It Yourself: A Handbook for Changing Our World. Pluto Press. London: 2007

UK ROCK FESTIVALS. UK Free Festivals. c2016. [cit. 9. 9. 2016]. Dostupné z:

ÚŘAD PRO ZASTUPOVÁNÍ STÁTU VE VĚCECH MAJETKOVÝCH. Tiskové zprávy. c2016. [cit. 25. 10.–30. 11. 2016]. Dostupné z:

ÚŘAD VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY. Zhodnocení koncepce podpory rozvoje neziskového sektoru. 2008. [cit. 7. 10. 2016]. Dostupné z:

VISIT COPENGAHEN.COM. Alternative Christiania. c2016. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:

93

VYSKOČIL, Marek. Dobrovolnictví – role a hodnota ve společnosti. Prezentace do předmětu Ekonomika a řízení nestátních neziskových organizací. Masarykova univerzita, Ekonomicko- správní fakulta. Brno: 2014. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:

Elektronické databáze

ARTS LEXIKON. Site specific art. Poslední revize 2015. [cit. 25. 9. 2016]. Dostupné z:< http://www.artslexikon.cz//index.php?title=Site_specific_art>

INTERNETOVÁ JAZYKOVÁ PŘÍRUČKA. Komunita.c2016. [cit. 27. 11. 2016]. Dostupné z:< http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=komunita>

METODICKÝ PORTÁL RVP. Pedagogický lexikon – Artefiletika. c2011. [cit. 10. 10. 2016]. Dostupné z:

PAMÁTKOVÝ KATALOG. Lidový dům Žižkov. [databáze online]. Praha: Národní památkový ústav, 2016. [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z:

SLOVNÍK CIZÍCH SLOV. c2016. [cit. 9. 9.–30. 11. 2016]. Dostupné z:

VEŘEJNÝ REJSTŘÍK A SBÍRKA LISTIN. Kolektiv ACS Klinika, z. s. [databáze online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti České republiky, 2016. [cit. 1. 11. 2016]. Dostupné z:

Literatura

ALAN, Josef. Alternativní kultura jako sociologické téma. IN: Alternativní kultura – Příběh české společnosti 1945–1989. Nakladatelství Lidové noviny, 2001

ARAYA, D PETERS, M. A. Education in the Creative Economy. Knowledge and Learning in the Age of Innovation. New York: Peter Lang, 2010.

CATTANEO, Claudio. MARTÍNEZ, Miguel A. Squatting as an Alternative to Capitalism: An Introduction. IN: The Squatters' Movement in Europe. PlutoPress. London: 2014a

CATTANEO, Claudio. MARTÍNEZ, Miguel A. The Squatters' Movement in Europe. PlutoPress. London: 2014b

94

CIKÁNEK, Martin a kol. Kreativní průmysly – příležitosti pro novou ekonomiku II. Institut umění – Divadelní ústav. Praha: 2013

ČUŇAS, František Stárek. KOSTÚR, Jiří. Baráky – souostroví svobody. Pulchra, 2010.

DIMAGGIO, Paul. Managers of the Arts. Washington: 1988

DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. 2000. Praha: Karolinum

DRUCKER, Peter. The Post-Capitalist Society. New York: Harper Business, 1993.

DUDOVÁ, Zuzana. Přínosy podpory veřejných kulturních služeb. Str. 101-118 IN: OPLETALOVÁ, Lenka a kol. Lokální funkce kultury. Analýzy a evaluace kulturních služeb. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2015.

FLORIDA, Richard. Cities and the creative class. 2005, Routledge, New York

GRIFFIN, Ricky. Management. Houghton Mifflin Company. Boston: 1999

HAGOORT, Giep. Umělecký management v podnikatelském stylu. Praha:KANT a Akademie múzických umění, 2009

HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum. Portál. Praha:2005

JACOBS, Jane. Cities and the Wealth of Nations. New York: Random House, 1984.

KELLER, Jan. Sociologie byrokracie a organizace. Sociologické nakladatelství, Praha:2001

KENDALL, J. The Voluntary Sector. Comparative perspectives in the UK. New York: Routledge, 2003

KENDALL, J., KNAPP, M. Measuring the Performance of Voluntary Organizations. Public Management 2: 105-132, 2000.

KRAMER, R. M. Voluntary Agencies in the Welfare State. Berkley, Los Angeles, London: University of California, 1981

OPLETALOVÁ, Lenka. Faktory ovlivňující účast na veřejných kulturních službách. In: OPLETALOVÁ, Lenka a kol. Lokální funkce kultury. Analýzy a evaluace kulturních služeb. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta. Praha: 2015a

OPLETALOVÁ, Lenka a kol. Lokální funkce kultury. Analýzy a evaluace kulturních služeb. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta. Praha: 2015b

POLÁKOVÁ, Markéta. Poptávka po veřejných kulturních službách. In: OPLETALOVÁ, Lenka a kol. Lokální funkce kultury. Analýzy a evaluace kulturních služeb. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta. Praha: 2015

PORTER, Michael. On Competition. Harvard Business School Press, Boston: 1998

95

POSPÍŠIL, Miroslav a kol. Neziskové organizace a jejich funkce v demokratické společnosti. Centrum pro výzkum neziskového sektoru, Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta Brno: 2009

PRUDKÝ, Libor a kol. Inventura hodnot. Výsledky sociologických výzkumů hodnot ve společnosti České republiky. Academia. Praha: 2009.

RAKUŠANOVÁ, Petra. Civil Society and Civic Participation in the Czech Republic. Sociologický ústav Akademie věd České republiky. Praha: 2005

RŮŽIČKA, Vlastimil. Squaty a jejich revoluční tendence. Triton. Praha: 2007

SELČÁNEK, Ondřej. Squatting jako předvoj revoluce. IN RŮŽIČKA, Vlastimil. Squaty a jejich revoluční tendence. Triton. Praha: 2007

SMOLÍKOVÁ, Marta. Úvod do managementu umění In: SMOLÍKOVÁ, Marta ed. Management umění. Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Otevřená společnost, o.p.s. Praha:2008a

SMOLÍKOVÁ, Marta. Kulturní politika. In: SMOLÍKOVÁ, Marta ed. Management umění. Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Otevřená společnost, o.p.s. Praha:2008b

SMOLÍKOVÁ, Marta. Fundraising uměleckých projektů a veřejná prospěšnost. In: SMOLÍKOVÁ, Marta ed. Management umění. Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Otevřená společnost, o.p.s. Praha:2008c

SMOLÍKOVÁ, Marta. Organizační rozvoj a strategické plánování. In: SMOLÍKOVÁ, Marta ed. Management umění. Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Otevřená společnost, o.p.s. Praha:2008d

STAKE, Robert E. The art of case study research. Thousand Oaks: SAGE Publications. London: 1995

ŠEDIVÝ, Marek, MEDLÍKOVÁ, Olga. Public relations, fundraising a lobbing pro neziskové organizace. Grada. Praha: 2012

ŠKARABELOVÁ, Simona, NESHYBOVÁ, Jarmila, REKTOŘÍK, Jaroslav. Ekonomika kultury a masmédií. Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta. Brno: 2007

VERSON, Jennifer. Why we need cultural activism. In: THE TRAPESE COLLECTIVE. Do It Yourself: A Handbook for Changing Our World. Pluto Press. London: 2007

VÍT, Petr. Praktický právní průvodce pro neziskové organizace. Grada. Praha: 2015

YIN, Robert K. Case study research: Design and methods. In: Applied social research methods series. Č. 5. Thousand Oaks: SAGE Publications. London: 1994

ZACHARY, Pascal. The Global Me. Perseus Books Group, Public Affairs. New York: 2000

96

ŽÁK, Josef. Nabídka veřejných kulturních služeb. In: OPLETALOVÁ, Lenka a kol. Lokální funkce kultury. Analýzy a evaluace kulturních služeb. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta. Praha: 2015b

Výzkumné rozhovory

ROZHOVOR S RESPONDENTEM K, vedla autorka v Praze, 4. 6. 2016

ROZHOVOR S RESPONDETEM T1, vedla autorka v Praze, 21. 6. 2016

ROZHOVOR S RESPONDENTEM L2, vedla autorka v Praze, 3. 10. 2016

ROZHOVOR S RESPONDENTEM T2, vedla autorka v Praze, 3. 10. 2016.

ROZHOVOR S RESPONDENTEM L1, vedla autorka v Praze, 7. 10. 2016

ROZHOVOR S RESPONDENTKOU D, vedla autorka v Praze, 18. 11. 2016

ROZHOVOR S RESPONDENTKOU H, vedla autorka v Praze, 18. 11. 2016

ROZHOVOR S RESPONDENTEM S, vedla autorka v Praze, 29. 11. 2016

9. PŘÍLOHY

Příloha A - Grafická identita Kliniky

Fundraisingový leták (Zdroj: www. facebook.com/klinika451)

97

Programový leták leden 2016 (Zdroj: www. facebook.com/klinika451)

Programový leták březen 2016 (Zdroj: www. facebook.com/klinika451)

98

Programový leták září 2016 (Zdroj: www. facebook.com/klinika451)

Leták na Sousedské setkání (Zdroj: www. facebook.com/klinika451)

99

Příloha B – Rozhovory s respondenty

Rozhovor se členem skupiny Kliniky s K. (23 let), produkční, technické věci

(Rozhovor veden 4. 6. 2016 v Praze)

M. D.: Můžeš popsat, co přesně na Klinice děláš?

Na Klinice hlavně garantuju starost o bar a věci kolem něj. Každý děláme skoro všechno, jsem schopný i něco opravovat. Dělám spíše technické věci. Do organizace akcí nezasahuje, spíše se starám, aby při nich fungovalo všechno, co by mělo.

M. D.: Kdy a proč ses rozhodl ke Klinice přidat?

V prvních 10 dnech (v listopadu 2014) jsem sem přišel, protože tady už bylo pár mých bývalých spolužáků a kamarádů, soudruhů, soudružek. A rozhodl jsem se k tomu přidat, protože jsem byl v anarchistických kolektivech dříve a přestalo mě bavit dělat si věci od sebe pro sebe, ale tím to nechci hanit. Před pár lety jsem jel do ciziny na jeden dobrovolnickej projekt, kde jsme se učili žít soběstačně a učili jsme to i sousedy (lidi v komunitě). Přišlo mi to jako dobrý aktivismus v praxi. O něčem mluvíme, ale prakticky to neukazujeme. A na projektu jsme si říkali, že i mytí nádobí je dělání projektu. Takže jsem se pak začal cítit tak, že tím, že tady jsem a dělám cokoliv, ať už je to výměna zámků nebo stříhání zahrady nebo sbírání vajglů po zemi, je součástí komunity. Což je podle mě velký posun od aktivistických aktivit do skutečné praxe – života, a to se mi na tom hodně líbilo. Že se můžu vymanit z normálního běžné ho života a můžu tady žít nějakou svoji ideální, i když často problematickou bublinu.

M.D.: Klinika sama sebe nazývá jako autonomní sociálně-kulturní centrum, můžeš vysvětlit, co to tedy přesně znamená?

Autonomie se dost ukazuje v tom, že nebereme žádný granty, když nám někdo dá peníze, jsme za to rádi, ale nikam bychom nenapsali o peníze. A nepíšeme všem děkujeme a nedáváme loga ČEZu a podobně. Ale zároveň říkáme, že Kliniku může tvořit každý. Každý, kdo sem přijde, se do toho může nějak zapojit – ať už do vnitřního kolektivu nebo do různých aktivit. Máme tady více kolektivů – třeba Architekti bez hranic dělali otevřenou šatní skříň. Bylo tady rádio StreetCulture, Zdrojovna, je tady dětský klub MamaTata… Není to vlastně ve smyslu – dejte nám peníze, ale nemluvte nám do toho, ale každý se může aktivně zapojit. Nechceme nikomu dělat reklamu a nechceme vypisovat pětiletky na to, co uděláme, jak to musí udělat vítězové grantu.

I kolektiv se dost změnil od listopadu 2014. Tehdy bychom nevěděli, že kdyby se něco slíbilo, jestli by se to podařilo naplnit. Ale teďka už máme dům a nějak fungujeme s tím, co máme, podle našich kapacit a energie. Nemusíme být na nikom závislí.

M. D. : Zdrojovna nebo StreetCulture přišli sami nebo jak se k vám dostali?

Nevím přesně, jak to s nimi bylo. Ale MamaTata jsou rodiče, kteří k nám mají ideologicky blízko – nebo pár z nich dříve bylo na jiném místě. Ale když začala Klinika, tak přišli sami.

100

Někteří z nich byli nebo jsou součástí kolektivu Kliniky. U těch ostatních kolektivů nevím přesně, jak to bylo, ale určitě jsme nikomu nic nenabízeli a spíše přišli ze svojí iniciativy. Když jsme měli cyklodílnu, truhlářskou a sklářskou dílnu, tak to byli kamarádi kamarádů našich kamarádů, kteří se ozvali, že nemají moc peněz, ale rádi by dělali tyhle věci a jestli by to mohli mít na Klinice.

M. D.: Teď je tady jen cyklodílna?

Ne, ne, ona když skončila smlouva, tak cyklodílna v podstatě skončila taky. Lidi tady totiž měli dost drahé věci, o které se báli. Sklář tady měl věci, které se ani v Čechách nedají sehnat, takže to měl z Holandska atd. Jelen v lavoru, což je prádelna pro lidi bez domova, se vrací. Architekti tady mají skříň. Spolupracujeme se spoustou kolektivů a iniciativ, jen u nás nemají svoje místo, protože ho nepotřebují. Spousta iniciativ tady pořádá i přednášky.

M. D. : A co ta komunita? Chodí sem lidi ze Žižkova?

Já si myslím, že Klinika je spíš celopražská. Chodí sem i lidi ze Žižkova, ale nevím, jestli je to proto, že to mají blízko nebo spíše proto, že je to zajímá. Myslím, že jsme nenašli správný způsob, jak se sousedama komunikovat. Když nás vyklízeli kvůli hrozbě bombou, tak nás lidi z ulice podporovali. Ale byli i tací, kteří křičeli proti nám. Dost se to změnilo, možná po tom, co nám skončila smlouva, tak spousta sousedů žižkovských, třeba i starších lidí, sem chodila a ptala se: Tak co to sakra je, viděl/a jsem to teďka v televizi. Nebo slyšel jsem to v rádiu. Tak se přišli zeptat a podívat se na nás. Snažíme se najít mezigenerační a míň subkulturní program, ale je to trochu problém. A taky nám samozřejmě vlaje nějaká vlajka na střeše, takže myslím, že pro lidi zvenku je občas těžký přijít. Že neví, co mají čekat a trochu se bojej. Proto jsou dobrý tyhle akce, jako mezidvorky, které jsou vlastně žižkovský. Nebo když jsme vloni v září dělali Zažít město jinak, tak to přilákalo dost lidí, kteří nejsou naladění na úplně stejnou vlnu. Lidi, které to prostě zajímalo. A to byla pro nás dost dobrá příležitost, jak je sem přilákat. Často se stává, že někdo přijde, ale vůbec neví, co od nás může čekat a má nějaké bariéry… Ale snažíme se být otevření, co to jde.

M. D.: Co se týče té návštěvnosti. Předpokládám, že se to nějak vyvíjelo od začátku, tedy, listopadu 2014 do dnes. Změnily se poměry – chodí míň nebo víc lidí?

Já to spíš vnímám jako takové vlny. Prvních deset dní u nás bylo každý den mnoho lidí a mnoho lidí u nás přespávalo. Pak začátek, kdy jsme budovu dostali do nájmu, chodili na brigády, po měsíci jsme udělali první akci, to zase začalo chodit hodně lidí. Pak se to trochu v létě utlumilo. Přespávali u nás třeba travelleři, kteří k nám mají ideologicky blízko. A v létě jsme neměli ani tolik programu. Pak v září to myslím bylo trochu slabší a pak jsme dělali sbírku pro uprchlíky, což vzbudilo o nás zájem, tak zase chodilo víc lidí. A potom to myslím bylo dost tím útokem nácků, takže se zase zvýšila návštěvnost. Takže návštěvnost je vždycky ve vlnách. Ale lidi sem choděj průběžně a vždycky jsou vlny, kdy se zvýší nebo sníží návštěvnost. Když nám skončila smlouva a byli jsme v tzv. okupačním režimu, tak sem zase začalo chodit víc lidí. A když byli bombové hrozby, tak sem přišlo dost lidí. Zvýšilo nám to návštěvnost. Jinak si myslím, že Klinika má největší podporu veřejnosti, ve srovnání

101 s ostatními squaty. Nebo nevím, jestli to nazvat squat, asi jo. Rozhodně je to nějaké politické centrum. A tak si myslím, že má největší pozornost i díky tomu, že se nezavíráme do sebe.

M. D.: Pojďme se podívat na program. Kdo přichází s nápadem na program a jak se program sestavuje?

Máme tady lidi, kteří dělají produkční v různých jiných místech a znají různé kapely. A tak buď jim to nabídnou, jestli by u nás nezahráli anebo kapely píšou samy nám. Napíšou, že jedou turné, mají cestu přes Prahu, tak jestli by u nás nemohli zahrát, přespat a chvíli s námi pobýt. Dost kapel taky musíme odmítat. Kurzy nevím, jak vznikly. Ale tuším, že jsme začali dělat jeden a pak se nabízeli ostatní, kteří řekli, že by je chtěli pořádat – nebo jsou to taky naši známí, nebo lidi co sem choděj často a jsou našimi kamarádi. Nejsou to jenom lidi, kteří jazyk ovládají nebo jsou rodilí mluvčí, ale zároveň jej dost často studují. Mají teda i teorii, jak učit. Je to sice DIY, není to jazyková škola, ale myslím si, že můžou dosáhnout dost vysoké úrovně. Je to projekt od projektu- většinou někdo přijde s nějakou nabídkou… Máme tady 3 lidi, kteří řeší program, pak různě lidi vypomáhají. Někdo třeba chtěl pořádat koncert nebo výstavu, navrhl to na plénu, kde se to schválilo a pak jsem to zařídil. Může to dělat kdykoliv, ale některé lidi to baví a jsou v tom třeba i schopnější.

M. D.: Která akce mívá největší návštěvnost?

Asi koncerty. Spousta lidí přijde nejen na kapelu, ale podívat se i na ten prostor, jak vypadá. Vysvětlujeme často, kdo jsme, proč jsou tady různé věci – třeba proč je v klubu zahrádka, kde se pěstuje zelenina. Nebo proč máme dobrovolné ceny a nemáme žádný nařízený vstup, je dobrovolný. Ale návštěvnost byla asi největší u přednášky Honzy Trnky o drogách. Na té první bylo asi 130 lidí – to byla plná zahrada lidí. Jedna z největší akcí byla kapela BlackBird Raum, která hrála na úplně plné zahradě. A pak velké celopražské akce typu Zažít město jinak nebo Žižkovské mezidvorky.

M. D.: Vybíráte kapely na základě vaší ideologie nebo je to náhoda?

Jo, ale zároveň kapely neplatíme – dáváme jim za cestu a pak většinou obejdeme publikum s kloboukem a vysbírané peníze jim dáme. Nebudeme říkat kapele – tady máte, dostanete 2 000 Kč. Řekneme jim, že jim dáme tolik, kolik vybereme. Spíš se nám ozývají sami, že by tady chtěli zahrát. My si samozřejmě nic nebereme, všechno dáváme jim. Když jim chybí na cestu, tak jim něco přidáme. Ideologie se tam najde sama. Asi by tady nechtěl zahrát nikdo, kdo hraje komerční pop, protože by ty peníze neměl, což asi hudbu většinou dělá pro peníze.

M. D.: Zmiňoval jsi dobrovolné vstupné – dávají lidi peníze, i když ví, že je to na dobrovolné bázi? Jste schopni vybrat tolik, kolik by se vybralo normálně na vstupném na podobné akci?

Myslím si, že jo. Ale to je akce od akce. Taky když prodáváme nějaké limonády, tak jeden z 20 lidí dá 5 korun. Ale často si myslím, že je to tím, že nemá. Některé lidi to dost často vykolejí, že nemá pevně stanovenou cenu a je to na něm/ní. Trochu se stydí dát málo. Takže třeba dneska (na Žižkovských mezidvorcích) nevěděli, kolik mají dát za limonádu (která

102 normálně stojí 12 Kč) a dali nám pade. Protože jim to jednak bylo blbý a taky chtěli podpořit tohle místo. Takže prvně je to vykolejí, ale pak si časem zvyknou.

M. D.: Kde berete technické zařízení pro zajištění všech těch akcí?

Aparaturu a další sound systémy řeší lidi, kteří jsou spřízněni se soud systémama, lidi, kteří nám je propůjčují. Pak je tady taková crew, která dělá hardcore,grindcore, noisecore koncerty, od kterých máme od začátku půjčený agregát. A dělali tady spoustu koncertů nebo s naší podporou koncerty na jinejch místech. Žijeme jednak z dobrovolných příspěvků a pak se snažíme šetřit a používat věci vícekrát, ničím neplývat. Máme systém na splachování vody, kdy jde dešťová voda do barelů a z barelů jde do splachovadel na záchodě. Zakázali jsme třeba varné konvice, protože to zbytečně žere elektřinu a vodu můžeme uvařit na plynu. Máme zálohy o ceně normální rodiny a přitom se tady točí několik desítek lidí denně. Elektřinu dělali lidi dobrovolně pod dohledem elektrikáře, který má všechny náležitosti. Ale vyvrtat díru, do které půjde elektřina, nemusí dělat certifikovaný elektrikář. Jen nám řekl, kde to má být, jak to má vypadat a pak propojil všechny kabely.

M. D.: Jak je to se znepřátelenýma stranami – máte víc fanoušků nebo odpůrců?

Myslím si, že je víc lidí, kteří jdou proti nám, protože jsme docela politický a docela otevřeně reagujeme. Což asi spoustě lidí dělá problém. Ale když slyší, že jsme extremisti a nevím, co všechno a pak se sem přijdou podívat a diví se, že máme zahrádku a děláme věci zadarmo, tak jsou překvapení. Přijde mi, že si to spíš ti lidi neumí spojit. Myslí si, že anarchista znamená zakuklený člověk, který hází molotovy. Ale vlastně to není celá ideologie. Samozřejmě, že asi někteří anarchisti a anarchistky volí radikálnější cesty nebo způsoby vyjadřování. Ale na Klinice je konsenzus nenásilného boje. Lidi si podle mě často nedokážou představit, co si pod pojmem anarchista představit. Nikdo asi neudělá reportáž v hlavním vysílacím čase o tom, že tady pěstujeme ředkvičky, udělá spíš reportáž o demonstraci. Určitě je teda víc odpůrců než podporovatelů, ale co se týče těch lidí, kteří tady byli, nebo si přečetli jeden nebo dva články se klaní spíše k těm podporovatelům a jsou schopni nás popsat aspoň v deseti větách.

M. D.: Jak fungujete v kolektivu, z tvého pohledu? Na plénu jsem si všimla, že používáte zvláštní dorozumívací metody.

Dorozumívací metody používáme, když někdo mluví a jsou spíše pro zjednodušování, pro rozhodnutí na základě konsenzu. Hlasování je pomalejší. A díky tomu by se všichni měli cítit spokojení nebo si někdo uvědomí, že pro něj zrovna daná věc není tak důležitá. Když máváme rukama, znamená to souhlas, což je daleko rychlejší, než kdyby se měl někdo přihlásit a říct: jo, souhlasím s tebou. A taky cítí tu podporu. Když se o něčem bavíme a všichni kývou, že ne, tak tohle úplně řešit nechce, nebo je to zbytečný. Je to zjednodušení komunikace mezi náma.

M. D.: Máte nějaká pravidla, která ve vašem kolektivu fungují?

Máme pravidla. Máme zakázané tvrdé drogy, tvrdý alkohol, sexismus, rasismus, xenofobii, transfobii, homofobii atd. Pravidla vzešla z našich potřeb a postojů. A pak se o spoustě věcí bavíme na plénech. A často improvizujeme – třeba kdyby chtěl někdo při nějaké akci typu Zažít město jinak zahrát na kytaru, tak bychom mu ten prostor dali, pokud by to bylo možné.

103

Jsme dost progresivní. Takhle jsme třeba uspořádali sbírku pro uprchlík, když začali všichni psát, jak to v detencích a na hranicích vypadá. Neziskovky ani stát nemohl a nestihl rychle zareagovat, ale my jsme si to mohli dovolit, protože tím, že jsme autonomní, se nemusíme zpovídat skoro nikomu, kromě lidí, kteří nás podporují a sami sobě. Taky máme dané, kdy je zavřený barák a kdy kdo co garantuje. Případně když někdo řekne, že už toho má moc a už to nechce garantovat, tak se zase nějak domluvíme. Máme rozdělené nějaké role, ale je to spíše na základě schopností ne na základě moci – snažíme se, aby moc byla rozdělena horizontálně.

M. D.: Inspirujete se nebo inspirovali jste se někde v zahraničí? Od jiných autonomních center?

Nevím, jestli jsme se úplně inspirovali. Hnutí funguje hrozně moc let, jak v Čechách, tak v zahraničí a nemyslím si, že bychom se inspirovali stylem – je, tady je to takovýhle, tak to my chceme udělat taky a uděláme Kliniku. Ale třeba to splachování z dešťové vody jsme okoukali v Holandsku. Nedávno nás bylo pár v Rotterdamu na squatterský konferenci SqEK, kde byli starší akademici, kteří squatovali v 70. – 80. letech a teď o tom píšou dost teoretický knížky. Taky jsme si vyměňovali zkušenosti. Dělali jsme taky benefiční akce ve Vídni, v Lipsku, minulý rok byli nějací lidi na festivalu kolem squatu v Berlíně. Dost z nás cestuje nebo u nás přespávají lidi, co cestují. Přes takhle si vyměňujeme zkušenosti.

M. D.: Máte jiné vazby s podobnými centry v zahraničí?

Jojo, máme. Je to mezinárodní hnutí, které propojuje lidi – často cestují nebo žijí nějakou dobu v zahraničí a tak se propojujeme. Některé squaty v zahraničí mají svůj sound systém a jezdí Evropou a přespávají na různých místech. A když jedu někam na dovolenou, tak nekoukám nejdřív po kostelech, ale nejdřív si googluju, jestli tam není nějaký barák a nějaká akce, abych se tam mohl jít podívat. K takovým lidem mám zkrátka ideologicky blízko. A navíc když to spojím s lidma, které tam poznám, bude mi to daleko příjemnější než chození někam, co by mi doporučili lidi, ke kterým nemám ideologicky zas tak blízko. Prostě takový squatterský couchsurfing.

Rozhovor s T1 (24 let), stará se o program a částečně PR

(Rozhovor veden 21. 6. 2016 v Praze)

M. D.: Jak dlouho působíš na Klinice a co máš v kolektivu na starosti?

Jsem tady od začátku Kliniky – rok a čtvrt. Byl jsem i v kolektivu, který se už před Klinikou snažil obsazovat jiné domy, jmenuje se Obsaď a žij. A jsem v pracovních skupinách na program a celkově kulturu na Klinice. Plus jsem v mediální skupině s dalšími lidmi. Řešíme různé výstupy do médií, Facebook, web, píšeme různá prohlášení a tak.

M. D.: Jak jste začínali? Šli jste do toho od začátku s myšlenkou vzniku autonomního sociálního centra?

104

Obsaď a žij fungovalo dva roky a začalo to velkou akcí, která se jmenovala Vzpomínky na budoucnost, během které se obsadilo třeba 8 baráků. Každý barák měl na starosti jeden kolektiv a záleželo na nich, s čím přišli. Někdo třeba jen obsadil barák a vyvěsil demonstrativně plachty upozorňující třeba na nedostupnost bydlení. Vyšel o tom i dokument Obsaď a žij. Během dvou let se obsadil třeba barák ve Washingtonově ulici naproti hlaváku, který patřil ministerstvu spravedlnosti, což mělo hodně sociální podtext, že tady mrznou bezdomovci a ministerstvo spravedlnosti má prázdný dům. Což je trochu blbý. Nebo se obsadily domy, které ukazovaly na určité spekulace s nemovitostmi. Další obsazovačky byly spojené s nějakým prohlášením, projekty nebyly u každého baráku. A právě tímhle byla Klinika zlomová, měli jsme ambicióznější plán. Předtím, než se obsadila, jsme sepsali projekt, ve kterém bylo všechno do detailu popsané. Od začátku jsme vysvětlovali, proč je to sociální centrum, čím je autonomní a proč je kulturní… Projekt Klinika byl nejpropracovanější a byl sepsán tak, aby se od něj dalo odrazit a Klinika mohla fungovat. Později se ukázalo, že to opravdu nebylo jen tak něco splácaného.

O dramaturgii Kliniky

M. D.: Věděli jste od začátku, jaké typy akcí se budou dělat?

Kolektiv je vždycky hodně široký, takže jsme neměli úplně jednotnou myšlenku. Anarchistické hnutí je na jedné straně hodně spjaté s punkovou a hard-core muzikou a na druhé straně s tekno scénou. Já osobně jsem se třeba snažil doporučit i nějaké svoje kamarády buskery, kteří hrají na ulicích na akordeon nebo kytary, aby to mělo třeba i trochu jiný nádech. To se povedlo už i během obsazovačky Washingtonovky, jedna taková kapela zahrála a byla tam výborná atmosféra.

Na Klinice se první dva dny jenom uklízelo a program se začal plánovat spontánně. Tehdy jsme se rozdělili do pracovních skupin, já jsem si vzal na starosti program a začal jsem obepisovat různé lidi, ať už hudebníky nebo umělce. Taky se nám ozývali sami, protože jsme byli otevření. Program na následující třeba 4 dny jsme vytvářeli spontánně během dvou tří dnů. Začali jsme velkou akcí, kterou jsme nazvali sousedské setkání. Hrála tady jedna buskerská kapela – lidi, kteří se hodně točí kolem pražských world music kapel. Program jsme prostě vyvěsili jeden večer na Facebook a další večer už na něj lidi chodili. Bylo to hodně založený na rychlosti a spontaneitě. Vlastně jsme neměli žádnou dramaturgii, od začátku to bylo to založený na tom, že Klinika je otevřená, takže i hudba by měla být friendly. A ti buskeři se povedli. Takže i punkáči nebo hard-rockeři tancovali na akordeon.

Aparaturu jsme půjčovali od různých lidí. Bar žádný nebyl, tak jsme nakoupili lahváče, dali je na stůl a prodávali je za dobrovolný příspěvek. A v tom to bylo zajímavý, protože člověk nevěděl, co ho čeká ten den nebo kdo přijde, co bude říkat (smích). Takhle jsme tady byli 10 dní, program trval třeba 4 – 5 dní a pak to vyklidili. Den předtím, než mělo proběhnout divadelní představení skupiny Ojebat (smích) na půdě, tak Kliniku vyklidili.

M. D.: A jak to pokračovalo během roku, co jste měli nájemní smlouvu? Plánovali jste akce víc?

105

Potom se to ustálilo. Když jsme dostali nájemní smlouvu, vytvořili jsme větší pracovní skupinu na program, kde jsme byli celkem 3 – já, D. a J. Na začátku byl problém v tom, že akcí bylo moc. Kolem Kliniky byl mediální humbuk, takže se ozývalo hodně lidí a já jsem to často nedokázal regulovat a bylo toho moc. Což pak vadilo lidem, kteří se na baráku chtěli spíš věnovat komunitní činnosti, a proto jsme občas měli nějaké spory. Ale na druhou stranu bylo super, že barák žil a každý den sem chodili desítky lidí.

Třeba D. z programové pracovní skupiny měl předchozí zkušenosti s pořádáním koncertů a zasloužil se o docela dost akcí. Začali jsme dělat pravidelný filmový středy a spoustu přednášek. Snažili jsme se, aby byl program politický, ale s nějakým sociálním přesahem. Politický program znamená pro někoho antikapitalistickou tematiku nebo šlo o témata spojená s anarchismem, kritické přednášky k současnému stavu světa atd.

Zároveň jsme se ale snažili, aby byl program pořád otevřený, aby se pořád jen neopakovaly stejné názory, ale aby akce vedly k nějaké kritické diskuzi. V pracovní skupině jsme měli systém, že vždycky dva ze tří lidí museli souhlasit, aby akce proběhla. A nakonec toho za ten rok proběhlo hodně.

Začali jsme také se Žižkovskou lidovou univerzitou, to zas řešila úplně jiná pracovní skupina, která má přehled o akademické sféře. Pořádali jsme koncerty kapel z celého světa – hráli tady Američani i Izraelci atd. Ale myslím si, že úplně ucelený dramaturgický plán jsme neměli, spíš to bylo postavené na tom, co nám přišlo dobré.

M. D.: Měli jste vymyšlené, čeho bude víc – jestli koncertů nebo přednášek nebo divadel?

Ze začátku to bylo hodně spontánní, plánovalo se podle toho, jak umělci mohli. Ale časem padaly různé připomínky, že by se program měl nějak koncipovat – jako středeční kino, úterý a čtvrtek přednášky, pátek a sobota koncerty. Dohodli jsme, že jeden den v týdnu měl být volný, aby si komunita i barák odpočinuly. Takže nakonec jsme program strukturovali a pravidelně probíhala třeba středeční kina. Ale barák je živelný a ne vždycky to vychází.

Pak tady byly akce, jako kurz strategického myšlení, který byl první úterý v měsíci. Byl tady filmový kurz o angažovaném filmu z 50. a 60. let, který byl druhou středu v měsíci. A posledních pár měsíců se jednou měsíčně konala feministická přednáška, kterou pořádala iniciativa Ne rasismu v rámci cyklu Potřebujeme feminismus.

M. D.: Naťukl jsi, že jste si kapely nebo umělce moc nevybírali. Ale přesto, byl v tom nějaký řád, vybírali jste podle nějakého klíče?

Snahou bylo mít otevřený a nedogmatický program. Chtěli jsme, aby program měl souvislost s naší ideologií, ale když jsme vybírali filmy, tak nebylo třeba, aby všechny byly angažované dokumenty o tom, jak je svět hrozný. Já jsem třeba měl pocit, že i na tomhle místě máme prostor pustit něco odpočinkového.

A co se týče lidí, kteří tady chtěli něco dělat – základní podmínkou bylo, aby jejich tvorba nebo činnost neodporovala tomu, co tady děláme. A v ideálním případě, aby k nám měla

106 ideologicky blízko. Myslím si, že se to přirozeně vypreparovalo – ozývali se nám lidi z aktivistických skupin nebo ti, kteří se zajímali o alternativní kulturu. Když jsme akce plánovali my, hledali jsme téma, které je blízké náplni baráku. Sám jsem dělal přednášku o samosprávných klukovských partách v Terezíně, na které mluvil ředitel jednoho pražského gymnázia. Taky nám psali lidi z Filozofické fakulty, ze spolku Quo Vadis, kteří řešili situaci kolem fildy, Děkanky, financování a další věcí.

Občas jsme ale na plénech řešili, že programu je moc, a že není zas tak politický, jak by mohl být, a to se opakovalo ve vlnách. Myslím, že jsme se ho snažili dělat politický, ale zároveň dost otevřený. Neříkali jsme, že jedna politická doktrína je ta správná, nebyli jsme dogmatičtí. A když přišla fáze Occupy, ustoupili jsme od plánování programu, protože jsme byli unavení a chtěli jsme, aby to převzal někdo další. Takže do programové skupiny přišli další lidi. A zase ze začátku dělali podobné chyby jako my – dělali hodně akcí, často se to nestíhalo, některým lidem se zdály málo politické… Myslím si, že je to nikdy nekončící balancování, aby zároveň byly politické, ale i otevřené a umělecky-kulturní. Nicméně máme možnost věnovat se nezávisle tématům, která mohou být jinde opomenuta.

M. D.: Vymýšleli jste nějaká speciální nebo neobvyklá místa pro program?

Často k nám přicházela divadla, která byla ochotna zahrát si na netradičním místě, třeba Divadlo koňa a motora, které působí na katedře alternativního divadla na DAMU. Přišel k nám jejich režisér a říkal –hele to je super, přijde mi, že kulturních center je v Praze moc, takže my rádi zahrajeme na místě, které má nějaký sociální přesah. Hráli na zahradě, do toho tady byla narozeninová oslava asi 2leté holčičky, takže to bylo dost šílené. Protože jejich představení jsou dost sprosté, hrají tam nazí lidi a dost se tam řve (smích). Katedra alternativního divadla je prý založena na tom, že se tam dost řve (smích). Takže to bylo velmi specifické. Pak tady hrálo rodinné, komunitní divadlo, do kterého se může zapojit úplně každý. Já jsem v rámci něho odehrál asi dvě představení. Jedno tady a jedno v Bohnicích. Navíc je to žižkovská záležitost, jejich principál, který to koordinuje, je taky ze Žižkova. Bylo tady i divadlo Theatro Novogo Fronta, které se pohybuje taky v aktivistickém prostředí a má nějaký sociální přesah. Často se to teda spojovalo s věcma, které jsou trochu jiné. S prostorem na půdě jsme měli ambiciózní plány a dodnes nám je líto, že se nenaplnily. Měsíc po tom, co vznikla Klinika, se totiž vyklidila Cibulka a lidem z Cibulky jsme umožnili, aby na Klinice mohli nějakou dobu být a mohli si u nás nechat věci, kterých měli hodně. Což bylo přirozené, ale zároveň se tím zabral prostor, který mohl být využit jinak. V prvních 10 dnech se hodně experimentovalo s prostorem pro různé akce a akce probíhaly spontánně na různých místech. Venku se dělaly i přednášky (když bylo hezky), proběhly tady akustické koncerty atd.

Ale kvůli tomu jsme pak měli problémy se sousedy, přišla na nás stížnost, která možná ve výsledku zapříčinila to, že jsme teď nedostali novou smlouvu. Jeden soused si stěžoval, že určitě nemáme kolaudaci, že se odsud ozývají zvuky a začal to řešit se stavebním dozorem. Důsledek venkovních akcí je to, že jsme tam, kde jsme.(Naráží tím na současnou pauzu v pořádání akcí, pozn. aut.) Pak jsme upravili jednu místnost na koncerty, postupně jsme ji zvětšili, probourala se příčka a daly se ta pořádat i přednášky nebo promítání. Větší akce mohly probíhat dole v kavárně, kde jsou schody a je tam víc místa. Navíc je to natolik

107 specifická místnost, že zde proběhly i divadelní představení – hrála tam Simona Babčáková nebo divadelní uskupení Tik, které vytvořilo divadelní představení speciálně pro tenhle prostor. Později se program rozdělil do místností a pak už se s nimi nedalo moc experimentovat, více méně se soustředil do dvou – tří místností. Na začátku tady hrála umělecká uskupení, která si pohrávala se site specific. Silné site specific vytvořili ve spodní části baráku, když ještě nebyla úplně uklizená a uspořádaná. Nezvučili tehdy různé nástroje a předměty. Bylo to hodně silné. Tahle skupina se specializuje na představení na různých netradičních místech (např. ve věznici v Argentině) a využívá minulosti místa.

M. D.: Jak jste program řešili po technické stránce – kde vzít plátno, ozvučení atd.

Na začátku nám hodně pomáhali kámoši, od kterých se půjčovaly věci. Lidi ze Sales info centra nám půjčovali promítačku, bedny se půjčovaly od lidí z kolektivu, které je mají svém vlastnictví a měli zkušenosti se sound systémy, nebo provozovali klub. Po nějaké době jsme si vydělali na koupi vlastního projektoru, což byl hrozně fajn moment. Časem, když jsme nastřádali peníze, koupili jsme kabely a další věci. Protože budoucnost Kliniky byla nejistá, tím, že jsme dostali smlouvu na jeden rok, nemohli jsme si dovolit investovat nějak víc. Nevěděli jsme, jestli to nepřijde vniveč. Takže jsme během celého roku hodně improvizovali. A dneska ty prachy, co bychom dali do dalšího vybavení nebo oprav domu, se nám hodí na zaplacení pokuty.

Financování

M. D.: Jak všechny akce financujete?

V případě koncertů jsme se my, jako organizátoři, s kapelou domluvili na nějaké finanční garanci, třeba 60, 100 až 150 eur, podle toho, jak je to velká kapela. A ten jedinec, který koncert organizoval, měl povinnost dát kapele podle dohody peníze. Vždycky se na to vybíralo dobrovolné vstupné, s tím, že jsme dávali doporučení, kolik by každý třeba mohl dát. Takže jsme to takhle nějak zaplatili. Případně, když nám něco chybělo, vzali jsme si peníze z baru. Bar nám pokrýval provoz celý rok. Nějakou dobu byly ceny nastaveny striktně, ale pak nás práskl nějaký soused, že tady děláme byznys. Tak jsme si řekli, že zavedeme dobrovolné nebo doporučené ceny. A paradoxně lidi v tu dobu začali dávat víc. Když bylo potřeba kapelu doplatit, tak se to doplatilo z baru, který si sám na sebe vydělal. Nikdy jsme se nepohybovali v nějakých větších částkách. I divadlo se platilo z dobrovolných příspěvků. Peníze se tady nějak kumulovaly i tím, že na nás lidi dělali benefiční koncerty, někdo něco přinášel nebo nám dal jen tak, že jsme jim sympatičtí. Po útoku nácků nám lidi poslali několik desítek tisíc, což jsme nakonec využili jen z menší části. Větší část teďka dáváme na zaplacení pokuty. Náklady na akce nikdy nebyly tak vysoké, abychom to museli řešit nějak specificky. Dobrovolné vstupné vždycky nějak vystačilo. Od začátku jsme měli sumu, se kterou se dalo pracovat – za to jsme nakoupili na bar a postupem času se peníze vrátily, plus něco navíc. Bylo i období, kdy to tady bylo chaotičtější, třeba v occupy období, kdy lidi zapomínali platit. Taky tím, že to bylo dobrovolný, se opakovala situace, že si pár lidí dalo pár piv nebo limošek zadarmo a pak ty prachy scházely. Ale když byla nějaká akce, tak se těch peněz vydělalo dost. Lidi často rádi dávali i víc.

108

Taky je zajímavé, jak jsou často nejistí z dobrovolných příspěvků a potřebují nápovědu, kolik mají dát, kolik dávají jiní lidi nebo kolik je nákupka. Jedna holka mi k tomu řekla zajímavou věc – jestli tahle svoboda není pro lidi až moc náročná. Já s tím nesouhlasím, myslím, že lidi by si sami měli zkusit zapřemýšlet a odhadnout cenu.

Publikum a komunita

M. D.: Víš, jestli chodí na Kliniku více místních – tedy komunita sousedská, nebo komunita sympatizantů – kamarádů nebo úplně jiné publikum?

To je těžké posoudit. Ale asi hodně záleží na typu akce. Otevíráme se i pro externí party a organizace a ty mají vlastní publikum. Řekl bych, že to nejsou asi úplně ani sympatizanti, ani sousedi. Ale jsou to třeba lidi, které zajímá dané téma. Příkladem jsou feministické přednášky nebo přednáška organizace International Solidarity Movement, která se zabývá Palestinou a na kterou tady byli lidi ve středním věku, kteří se tématem dlouhodobě zabývají. Zúčastnili jsme se taky řady festivalů, jako jsou Žižkovské mezidvorky nebo Zažít město jinak – to je zas úplně jiná skupina lidí. Pak jsou tady akce jako anarchistické festivaly, kdy zas přijde spíše anarchistická scéna a lidi kolem ní. Byla tady přednáška Putny, na kterou přišli i konzervativní lidi. Těžko se to posuzuje. Podle mě je to akce od akce.

Se sousedy je to tak, že část z nich sem chodí, jako je komunita lidí, kteří se stali našimi přáteli nebo byli našimi kamarádi, protože bydlí v okolí a tenhle prostor je jim blízký. Část sousedů sem občas přijde, když se tady něco děje a jsou milí a v pohodě. A pak je tady část, kterou to moc nezajímá a berou to tak, že tady bydlí, je tady nějaký barák a chtějí hlavně klid nebo byli by rádi, kdyby tady byl klid. No a pak je nějaká část lidí, které štveme politicky, ale to si myslím, že zas tolik není. Spíš jsou vyděšení z toho, když jsou tady policajti a tak, což teď bohužel bylo nedávno často, kvůli bombovým hrozbám, schizofrenikovi na střeše atd.

M. D.: Takže ta komunita je hodně smíšená a nedá se říct, že je to komunita sousedská nebo komunita sympatizantů?

Komunita, která chodí pravidelně, je složená především ze sympatizantů a i sousedů. To jsou lidi, kteří sem chodí do kavárny dvakrát třikrát týdně nebo i denně. A pak jsou lidi, kteří třeba byli sympatizanty zvenčí, pak začali chodit na akce a třeba se i stali součástí kolektivu. Takových případů tady máme několik. Je zajímavé, jak se to dokáže prolnout.

Obecně si myslím, že se snažíme, abychom tady nebyli garanti programu jen my, ale aby jej každý, kdo tady je, spoluvytvářel. To se třeba povedlo u jazykových kurzů. Lidi, kterým jsme byli myšlenkově blízko, se rozhodli sami vytvářet podobu baráku tím, že začali pořádat kurzy sami. Takhle by to nějak mělo fungovat.

(Projde jeden z členů kolektivu, který není Čechem, pozn. aut.)

M. D.: Chodí k vám hodně cizinců?

Jo, jo. Chodí na přednášky, ale také k nám jezdí zahraniční hosté. Je to tím, že squatterské hnutí je internacionální a máme mezi sebou sítě. Angličtina je v naší komunitě základ.

109

M. D.: Chodí vám, protože už vás znají, nebo je to vždycky náhoda?

Většinou o tom slyšeli od kámošů, nebo se o nás dočetli na zahraničních webech. Taky se stane, že nás doporučí někdo, kdo už tady byl, ať už kapela nebo hosté.

M. D.: Jak velká je podle tebe komunita, která sem chodí nebo s vámi spolupracuje?

To je těžký… (zamyslí se) Myslím si, že taková ta nejužší komunita může mít třeba 100-200 lidí. Lidi, kteří přijedou, když je nějaký alarm nebo se něco děje – dvě, tři, čtyři stovky lidí, což se ukázalo během těch akcí. Taková ta užší komunita, lidi, kteří tady jsou několikrát týdně, může čítat 30 až 60 lidí, záleží na období. A pak je nejširší komunita, která podle mě čítá několik tisíc lidí, kteří tady byli jednou, dvakrát nebo je to zajímá a fandí nám z dálky.

Ono je to těžký, že se o tom bavíme teď, ve chvíli, kdy už se to neděje… (vlivem soudní pře, jejíž rozhodnutí padlo o pár týdnů později, byl program na Klinice krátkodobě pozastaven, pozn. aut.)

M. D.: Na jaké akce chodí podle tebe nejvíc lidí?

Třeba na přednášku o uprchlících s více hosty, která byla v září 2015, kdy vrcholila uprchlická krize (nebo respektive, když začala nabírat velkých rozměrů), přišlo třeba 200 lidí a byla plná zahrada. To bylo asi aktuálně hodně řešené téma. Na feministické přednášky chodí taky strašně moc lidí a vždycky bývá plno. Ale asi se nedá úplně říct…

M. D.: Dá se říct, že je v návštěvnosti nějaký trend? Je třeba jiná než v listopadu 2014?

Spíš byla stádia, v určité období byl kolem Klinika větší humbuk a pak zase menší. Třeba během occupy modu jsme pořádali přednášky, na které přišlo 100-200 lidí. Nějakou dobu byl klid a přišlo třeba 10-15 lidí. Větší počet lidí se sem navalil, buď když byl větší dobrý koncert, nebo nějaká zajímavá přednáška – jako když Honza Trnka, který učí na 3. Lékařské fakultě UK, pořádal medicínské přednášky v rámci Lidové Žižkovské univerzity (LŽU), to sem přišla spousta lidí. Byla to populární témata, jako deprese a drogy a tak. Obecně chodilo více lidí na akci, která spojovala nějaký obecně populární aktuální téma nebo vznikl nějaký spektákl, že jde o akci, na které musí všichni být. Anebo to bylo v období, kdy Klinika prožívala nějaký zlom – třeba první obsazení, pak období kolem vypršení smlouvy, kdy tady byly akce nepřetržitě dva týdny.

PR

M. D.: A jak fungovala propagace akcí?

Během prvních deseti dní jsme propagaci řešili a první události se šířily skrze naše facebookové profily. Já jsem tehdy založil událost Program na Klinice v těch a těch dnech. A řešili jsme, jestli to není pokrytecké, jestli chceme vůbec nějaký profil na Facebooku, proto jsme program šířili skrze profily lidí z kolektivu. K zakládání Facebooku byla docela dlouhá diskuze a myslím, že byla docela zlomová, jen nevím, jestli pozitivně nebo negativně (smích). Ale profil jsme založili a začaly přibývat liky. Asi tím, že to bylo téma, které se dostalo do pozornosti médií. Takže na propagaci akcí jsme využívali hlavně Facebook a web. Na

110

Facebooku často stačilo založit událost a lidi se už nabalovali sami, což mě zpětně trochu mrzí, že už to trochu postrádá kouzlo vytváření a vylepování plakátů. Ale je fakt, že jsme si s programem akcí docela pohráli. Nabídl se nám jeden náš známý grafik a typograf, který se hodně motá kolem téhle scény a působí v klubu Mamatata a vytvořil specifickou sadu plakátů na divadla, koncerty, přednášky… Každý měl nějaké typografické znaky a fakt jsme na každou akci měli poctivě vytvořený plakát. Bylo hezké, že každá akce měla nějakou tvář, ani jsme to vlastně dělat nemuseli, bylo to spíš z radosti nebo ze snahy o to, aby to bylo precizní.

M. D.: Vytvářeli jste nějakou grafickou identitu Kliniky?

Právě tenhle grafik vytvořil logo Kliniky, které jsme pak používali. Je to oranžový pin, co se zabodává do mapy se znakem. Tenhle H., který s námi byl od začátku, se zasloužil i to, abychom měli jeden font na všechny věci a s dalším grafikem, který je v kolektivu a občas s námi něco dělá, došli k tomu, že by bylo lepší font koupit, že je to víc fér. Takže jsme si prostě jako ačkáři koupil font (smích). Respektive náš grafik ho koupil, protože kolektiv se na tom neshodnul, jako že je potřeba si kupovat nějaký písmenka, když berem jídlo z popelnic? (smích) A skrze to se používá dodnes na všechny akce. Ale po occupy modu se programová skupina změnila, takže se trochu změnil i přístup, do té doby se font používal na všechno. H. chtěl, aby to mělo nějakou ucelenou formu, což ale často naráželo na neshodu nebo se plakáty nestíhaly vyrábět. Přestali jsme asi před 4 měsíci, v době, kdy začaly být kolem baráku problémy. Taky tady často probíhaly koncerty, na které si dělaly plakáty konkrétní kapely nebo lidi sami. A ty byly dělané často ručně a mimo grafický koncept, který fungoval třeba na Facebooku nebo webu.

M. D.: Co média, ať už hlavní nebo méně známá, požádala vás o vyjádření nebo to bylo často o vás bez vás?

Právě tohle je jedna klíčových a typických věcí pro Kliniku – že se snažila být otevřená k médiím, nekomunikovat nikdy se zahalenými tvářemi a říkat jména, což se taky často nedělá. Od začátku jsme taky psali tiskovky, které jsme rozesílali sami. Nebo se na nás sami nabalovali novináři, o kterých jsme věděli, že jim můžeme věřit. Vytvořili jsme si kontaktní mediální list, který používáme dodnes. Od začátku jsme napsali desítky tiskovek, několikrát jsme taky pořádali tiskové konference. Občas jsme byli k médiím vstřícní až moc. Často jsme se snažili hlídat svoji mediální tvář, možná podle některých až přehnaně. A zapomínali jsme na to, že jde hlavně o nás, co si myslíme a nemusíme se vždycky přizpůsobovat tomu, co si o tom myslí ostatní. Ta naše otevřenost vedla až k tomu, že jsme pořád kontrolovali, co zase o nás píšou a tak. A došli jsme k tomu, že se na to občas můžeme vykašlat, že nemusíme pořád kontrolovat, co se o nás kde píše, ale jde hlavně o to, abychom byli my, jako komunita, v pohodě a ne, aby to média přelouskala tak, že si řeknou všichni – jo, to jsou super lidi.

M. D.: Říkal jsi, že jste s nimi udržovali kontakt. Máte zvolenou jednu osobu, která s novináři hovoří?

Vytvořili jsme si síť spřízněných novinářů z České televize, Českého rozhlasu atd. Byli tady docela často, protože to bylo velké téma. Máme mediální pracovní skupinu, kde je 5 – 6 lidí, kteří se víceméně točí. Jsou to lidi, kteří jsou ochotni a schopni mluvit s médii. V různých

111 obdobích mluvili s médii různí lidi nebo taky záleželo na tématu, o kterém se mluvilo. Ale nikdy to nebyl jenom jeden člověk.

Organizace

M. D.: Mluvil jsi o tom, že teď na konci června jste pozastavili program a čekáte na ortel. Co bude potom, už víte?

Nevíme. Čekáme, jestli magistrát barák odkoupí a případně jestli nám dá nějakou dočasnou smlouvu do doby, než jej začne rekonstruovat pro potřeby neziskového sektoru. Kdyby nám dočasnou smlouvu dal, bylo by to takové malé vítězství a mohli bychom zase plánovat věci dál, i když na omezenou dobu. Ve druhém případě by magistrát vypsal výběrové řízení na správu budovy nějakou organizací a do toho bychom taky případně mohli vstoupit, ale to by vypadalo trochu jinak.

M. D.: A vy jste teďka oficiálně nějaká organizace?

Jsme spolek, takže tím bychom teďka snad i mohli splňovat nějakou jejich představu. Byl by to dům plný neziskovek, ale to už jsme tady vlastně měli, protože tady byla Zdrojovna, rádio Street Culture, Jelen v lavoru.

M. D.: Jak je Klinika koordinována?

Máme několik skupin, každá je zaměřená na něco jiného a v každé skupině je několik lidí. Dlouho byl kolektiv víceméně podobný a nikdo do něj nepřibyl, ale během occupy fáze, kdy vypršela smlouva, se nabalilo hodně nových lidí, kteří oživili pracovní skupiny a proměnili je. V tu dobu se proměnila například programová pracovní skupina a taky do technické skupiny přibyli noví lidi.

M. D.: Inspirujete se i někde v zahraničí, např. při tvorbě programu?

Sledujeme zahraniční projekty, občas některý navštívíme, a to, co se nám líbí, tak přirozeně chceme přivést i sem. A třeba Lidová kuchyně je věc, která se dělá v hodně sociálních centrech v zahraničí, což je dobrý způsob, jak umožnit lidem, aby se potkali a zároveň udělali něco příjemného, třeba, že se nají. (smích) Má to i sociální přesah. Princip je podobný v tom, že je to DIY, nikdo za to nebere peníze, protože spojení grantů a autonomního centra je nemyslitelné, protože klademe důraz na nezávislost. A je to samosprávné. Projekty, které tady hrají, se hlásí k myšlenkám DIY. Jediné, co nás omezuje, je naše diskuze. Ve chvíli, kdy někdo vetuje nějakou akci, tak neproběhne, ale to je jediné, na čem jsme závislí. Jinak jsme de facto nezávislí.

Rozhovor L2 (49 let), návštěvník, který byl na Klinice poprvé v rámci akce Lidová kuchyně

(Rozhovor veden 3. 10. 2016 v Praze)

M. D.: Říkal jste, že jste na Klinice poprvé?

112

Ano, poprvé.

M. D.: Jak jste se o Klinice dozvěděl?

Včera, když se dávalo jídlo na Čermáku, dávají dvě polívky a tak. Tak nás holky, které jídlo rozdávaly, sem pozvaly.

M. D.: A ony jsou z Kliniky?

Asi jo, když nás sem pozvaly.

M. D.: A kde v Praze žijete, na Žižkově?

Ne, já jsem z Holešovic. Občas tudy projíždím anebo se sem dostanu pracovně.

M. D.: Jste tady s nějakými kamarády?

Pár jich tady je. Ale já radši mluvím za sebe.

M. D.: Líbí se vám tady, budete se sem vracet?

Na první pohled se mi tady líbí.

Rozhovor s T2 (27 let), pravidelný návštěvník a pomocník

(Rozhovor veden 3. 10. 2016 v Praze)

M. D.: Kdy ses poprvé dostal na Kliniku?

Byl jsem tady od začátku, když to tady bylo ještě takové rozbité a dávali to postupně dohromady.

M. D.: Jsi ze Žižkova, nebo jak ses ke Klinice dostal?

Jojo, už tři roky bydlím na Žižkově a chodím sem pomáhat.

M. D.: Co pro tebe znamená Klinika?

Myslím si, že je to místo, kam člověk může jít, když má nouzi, je to opora. Má se kam schovat. Do těžké situace se může v životě dostat každý. Nenazýval bych to teda centrem ani squatem, protože podle mě je squat něco jiného. Tady se těm lidem poskytují určité služby – vaří se tady a tak. Kdežto ve squatech je to podle mě něco jiného – lidé tam jen bydlí a dělají bordel. Tady se nefetuje, nechlastá, mají tady matéčka, čaje a tak. Max pivko a víno, pálené tady ani není, protože lidé z toho blbnou.

M. D.: Chodíš sem na nějaké akce kromě vaření?

Jojo, na koncerty, přednášky i kino.

M. D.: Co máš na tomhle místě nejradši?

113

Nejradši mám zahradu, protože je pěkná a teď už je i konečně hotová. Když jsem sem c hodil na začátku, byl tady jen kus placu s hromadou udupané hlíny. Teďka už ji upravili a nasadili tam nějaké rostliny, vypadá to k světu. A i díky tomu sem podle mě chodí čím dál tím víc lidí.

M. D.: Myslíš, že sem chodí spíš lidi ze Žižkova nebo odjinud?

Právě že jsem tady potkal lidi z celého světa, lidi různých národností, každého to zajímá.

M. D.: Kde myslíš, že se o Klinice nejčastěji dozvídají?

Myslím, že většinou na internetu, asi nejvíc na Facebooku, protože všichni mladí lidi jsou na Facebooku, že? Sociální sítě jsou místa, kde se lidi všechno hned dozví.

M. D.: A ty o Klinice říkáš svým kamarádům, chodíš na Kliniku s různými kamarády?

Jo, říkám o tom svým známým, že jsem byl na Klinice vařit a tak. Že jsem pokrájel nějakou cibuli sem tam (smích) a dal si knedlík (smích).

M. D.: Chodí sem s tebou lidi, kteří tady nikdy předtím nebyli?

Jo, už sem tu zavedl spoustu lidí.

M. D.: Jsi původem ze Slovenska. Je na Slovensku nějaké podobné místo?

No, není. Anebo nevím, že by bylo něco podobného jako Klinika. Protože Klinika je podle mě hodně specifická. Ale musím říct, že jsou lidé, kteří podpořili Kliniku i ze Slovenska. Dělali se tam koncerty pro Kliniku. To bylo pro mě dost zajímavé, že na Slovensku se podporovalo něco, co je v Čechách. Že lidé podpořili něco, co je v úplně jiné zemi.

M. D.: A kde ty koncerty byly?

Koncert byl v Banské Bystrici a ještě myslím v Bratislavě.

M. D.: A kdy?

Akce se jmenovala Sbírka na Kliniku. A bylo to v době, kdy Klinice skončila smlouva a chtěli ji vystěhovat a zavřít.

M. D.: Znáš nebo byls na nějakých podobných místech?

Jo, ještě kdysi dávno jsem byl na Cibulce. Ale nemyslím si, že by to bylo něco podobného jako Klinika. Cibulka byla podle mě bordel. Byla dobrá v tom, že tam byly koncerty a tak, ale byl to větší punk. Tady se to celkem drží, má to nějakou úroveň.

Rozhovor L1 (41 let), americký spisovatel žijící v Praze, návštěvník a spolutvůrce jedné z výstav

(Rozhovor veden 7. 10. 2016 v Praze)

114

M. D.: Kdy jsi byl poprvé na Klinice?

Poprvé jsem prezentoval své fotky uprchlíků v Srbsku, po prezentaci následovala diskuze. Podruhé jsem tam byl proto, abych udělal krátké video do své připravované hry. V obou případech nad akcemi dohlížel.

M. D.: Co pro tebe Klinika znamená?

Myslím, že potřebujeme anarchistické akce, protože ačkoliv kapitalismus funguje pro mnoho lidí, nefunguje pro všechny. Většinu z nás upíná do svěrací kazajky, jak říká mimo jiné taky William Golding. Každá věc, kterou děláme musí být zisková, takže je těžké dělat vůbec něco nejen pro zisk. Proto jsou místa, jako je Klinika, velice důležitá pro změnu - vyléčení něčeho. A žižkovská Klinika tuhle medicínu společnosti dává.

M. D.: Šíříš informaci o Klinice taky mezi svými přáteli a známými?

Teď, když vím, že se o ní píše akademická práce ano. (smích, pozn. aut.) Myslím, že jsem s nimi mluvil o nějakých akcích, které se tam pořádaly. Například když jsem prezentoval své fotky ze Srbska, tak jsem pozval několik přátel.

M. D.: Byls na Klinice dvakrát, co máš na ni nejradši?

Myslím, že při mé druhé návštěvě mi přišly zajímavé všechny možné úrovně Kliniky. Např. to, že vaří pro lidi, což vůbec nechápu, jak to z příspěvků utáhnou. Taky se mi líbí freeshop, což je skvělá myšlenka. Všiml jsem si, že poskytují i místnost pro zkoušky kapelám. Líbí se mi, že je to příjemné, lokální místo. Taky mi přišlo zajímavé, že tam chodí množství různorodých lidí, nejen punkáči. Pohybují se tam taky lidi středního věku, průměrní Češi, mladí lidi, studenti atd. Je to široké spektrum společnosti, nejen jedna skupina.

M. D.: Před chvílí jsi mluvil o místě v Londýně, které jsi kdysi navštívil a které fungovalo na podobném konceptu jako Klinika. Navštívil si ještě jiná podobná místa v Evropě nebo USA?

Navštívil jsem pár komunit ve Španělsku, ale byly víc o bydlení. Měly nějaké kolektivní projekty, ale i autonomní prostory. Několikrát jsem se taky zúčastnil setkání Rainbow community. Setkání se koná každý rok, pokaždé v jiné zemi – např. ve Státech, Francii, Řecku, Izraeli apod. Tato setkání jsou taky založená na komunitním fungování – pořádají koncerty i workshopy, za které se neplatí. V Americe jsem byl v jedné umělecké komunitě, kde si lidé pronajali obrovský dům, kde se scházeli. V Amsterdamu jsem byl v jednom squatu a taky v Berlíně.

M. D.: Dokážeš porovnat, jestli mají místa, která jsi navštívil něco společného s Klinikou?

Myslím, že jedna ze společných věcí je, že všechny bojují o přežití. Skoro všechny, o kterých jsem slyšel, se snaží zavřít. Jako je Galerie 491 v Londýně, kterou se komunita snažila udržet. Vykazují stejný, téměř guerilla boj proti většinové společnosti o zachování svých míst.

115

M. D.: Líbí se mi, že se na tuhle problematiku díky tobě můžeme podívat i jinýma, mimoevropskýma očima. Kalifornie, odkud pocházíš, je vlastně základnou hippie komunity. Jaký je teda podle tebe rozdíl mezi evropským a americkým vnímáním takovýchto míst?

V San Francisku jsem v jedné hippie komunitě pobýval. Je teda fakt, že zrovna tahle se rozvinula z toho nového, vzrušujícího místa v možná trochu nudnější, rodinnější prostředí. Funguje to tam tak, že všichni mají práci a nejsou v bojovné pozici. Navíc se nachází v tradiční hippie čtvrti. Ale i tady jsou cítit a slyšet problémy postupující gentrifikace – nájmy a ceny bytů čím dál víc rostou. Řekl bych, že rozdíl je v tom, že komunity se ve Státech proměnily z bojovné organizace do více pohodových určených pro lidi středního věku. Možná jsou taky mnohem čistější, protože za ty roky odbouraly všechny nedostatky. Například Klinika tyhle věci musí zlepšit. Ale možná je to tím, že ve Státech se tradice komunit rozvíjí déle než v Evropě.

M. D.: Pokud bys měl srovnat program v takovýchto centrech ve Státech a Evropě, nebo na Klinice, vidíš nějaké podobnosti?

Těžko říct, myslím, že neznám pořádně ani jednu stranu, abych to mohl posoudit. Ale ve Státech oproti Evropě jsou více pro dospělejší lidi, pro klidný, pohodovější, rodinný život. Komunitní místa v Evropě mají více energie, jsou angažovanější. Myslím, že komunitní místa v Evropě budou muset vyřešit, jak dospět a zachovat si svou tvář.

M. D.: Proč lidé v Státech navštěvují komunitní místa?

Těžko říct, ale podle mě ve Státech neexistuje jeden kolektivní důvod, proč tahle místa navštěvovat. Podle mě někteří lidé do těchto míst dochází, aby se zde setkali se svými přáteli, někteří chodí na festivaly a jiné akce. Ale myslím si, že možná kolektivním důvodem návštěvy těchto míst bude to, že chtějí zažít něco jiného – hledají alternativní koření svého života.

Rozhovor s D (24 let), studentka psychologie a speciální pedagogiky, návštěvnice Kliniky

(Rozhovor veden 18. 11. 2016 v Praze)

M. D.: Kdy jsi navštívila Kliniku poprvé?

Na Klinice jsem se začala aktivně podílet asi před rokem a půl, kdy jsem začala pomáhat v kavárně a vůbec rozjíždět nový projekt kavárny v baráku. Úplně poprvé jsem byla na Klinice v zimě 2014/2015, někdy potom, co se budova obsadila. Tehdy jsem nebyla vevnitř, ale byla jsem na nějaké akci podporující projekt. Moje spolubydlící se tehdy podílela na uklízení. Ale já ještě neměla žádnou touhu se taky zapojit. V květnu 2015 mě tam vzal kamarád a zrovna byla přednáška. Byla jsem tehdy nadšená z toho, že na Klinice to vypadá jinak, že je to mnohem otevřenější než squaty v Praze, které jsem do té doby poznala, jako třeba Zličín nebo Cibulka. Že je mnohem otevřenější pro různé lidi, že to není jen pro lidi,

116 kteří jsou všichni v černým a všichni buď technaři nebo anarchisti, ale že tam fakt přijdou lidi z okolí – hlavně mladých lidí a něco se tam děje.

M. D.: Kavárna tedy vznikla v roce 2015?

Jo, někdy před létem – v květnu, červnu 2015.

M. D.: Když jsi byla poprvé na Klinice, bydlela jsi na Žižkově?

Vůbec nikdy jsem nebydlela na Žižkově. V době, kdy vznikla Klinika, jsem bydlela na Letné. Kamarád, který mě tam vzal, bydlel a stále bydlí za rohem Kliniky.

M. D. Co pro tebe Klinika znamená? Jak bys ji popsala někomu, kdo o ní nikdy neslyšel?

Ono se to oficiálně nazývá Autonomní sociální centrum, což hezky popisuje, co to je. Je to nějaká autonomní, nezávislá zóna. Neřídí se zcela běžnými pravidly ve společnosti. Sama se řídí. Lidi, co se na ni podílejí, sami rozhodují o pravidlech, o tom, co se tam děje – přednášky, koncerty, lidová kuchyně. Sociální pro mě znamená, že tam může přijít každý, kdo trochu dodržuje dohodnutá pravidla, je otevřená všem. Může přijít kdokoliv z okolí, i cizinci. A když potřebují, můžou tam i přespat.

Pro mě osobně bylo asi nejdůležitější, když jsem se nějak zapojila. Že jsem tam měla nějaký projekt, který byl můj. I prostor, který byl nějakým způsobem můj a byl ve své době i vymezený vůči většímu celku Kliniky. Protože kavárna byla víc hipísácká, jak tomu říkali. A to je něco, o co jsme se s kamarádem snažili, trošku ten koncept squatu rozšířit. Aby to nebylo jenom anarchistický a jenom hardcore a podobně, ale že i lidi, kteří můžou být označováni jako hipíci nebo volnomyšlenkáři, k tomu mají co říct.

M. D.: Jak často na Kliniku chodíš?

Mívala jsem minimálně jeden den v týdnu službu v kavárně. Tenhle semestr vůbec nemůžu, protože nemám čas, ale přesto se tam snažím chodit minimálně každý týden jednou. Zrovna teďka docházím na kurz francouzštiny a většinou stihnu i přednášku předtím. Na koncerty chodím výjimečně, protože lidi jsou tam hodně zaměřený na hudbu, která mi přijde hodně uřvaná – hardcore, rock, metal. Ale občas jsou tam i folkový koncerty, kam chodí i lidi, které znám, takže tam chodím ráda, to se mi líbí. Nebo třeba promítání filmů.

M. D. Co máš na Klinice nejradši?

To je těžká otázka. Mám ráda lidi, která tam potkávám. A mám ráda i ten koncept – vůbec to, že barák, kterej chátrá, kterej zanesli tunou odpadu feťáci a bezdomovci, někdo vyčistil a udělal z toho něco úžasnýho, kde se toho tolik děje. A to, že ten program je fakt nabitej, že je tam každý den něco – jazykový kurz, přednáška, koncert. To mě hodně baví.

M. D.: Mluvila jsi o tom, že se na Klinice ráda potkáváš se svými známými. Domlouváš se s nimi předem, nebo je to spontánní setkání?

117

Když tam kamarád L bydlel, tak jsem věděla, že ho tam potkám (smích, pozn.red.) Teď teda bydlí za rohem, takže pokud ho nepotkám na Klinice, vím, kam mám jít. (smích, pozn. red.) Ale setkávání se známými je spíš vždycky nahodilé.

M. D.: Chodí tam podle tebe spíš místní ze Žižkova nebo z celé Prahy?

(Zamyslí se, pozn.red.) Asi záleží na akci. Ale možná spíš převažují lidi z celé Prahy, není jenom vyloženě pro Žižkováky. Přičemž docela sedlo to, že na Žižkově žije hodně mladých lidí a hodně lidí, kteří jsou angažovaní. Je tam vlastně i anarchistické informační centrum, takže i odtamtud to mají blízko. A přes léto je na Klinice spousta cizinců, kteří navštěvují Prahu a mají ke squattingové scéně blízko.

M. D.: Kde se o akcích na Klinice nejčastěji dozvídáš?

No, bude to znít hloupě, ale na jejich Facebooku. Dívám se na kalendář jejich událostí. A když jde o něco konkrétního, zajímavého, tak mi o tom většinou řeknou kamarádi.

M. D.: Přivedlas ty sama někdy někoho na Kliniku? Šíříš povědomí o Klinice mezi svými kamarády?

Určitě to šířím minimálně tím, že o tom mluvím ve škole. Lidi z mé třídy o Klinice ví, ví, že tam nějak působím. A ví, o čem ten projekt je. Když jsem působila na kavárně, tak jsem tam zvala lidi. A jako další brigádu opravuju dredy, takže jsem si tam vždycky pozvala někoho na dredy. Spojila jsem tak to, že se tam podívají a já si udělám práci.

M. D.: Myslíš, že tam chodí sami od sebe i lidi, kteří tam nikdy předtím nebyli?

Myslím, že jo, protože často se setkám s lidma, kteří přijdou do baráku a jsou zmatení. Protože ta budova je trochu bludiště. A říkají: Je, já jsem tady prvně, vypadá to tady zajímavě. Takže určitě přijdou nějací lidé sami od sebe, nebo že vidí zajímavou akci, nebo tam hraje jejich oblíbená kapela. Nebo přijdou třeba s kamarádem. Člověk nerad chodí na nové místo sám.

M. D.: Znáš nějaké podobné místa i v Evropě nebo jinde?

Jo. Minulý semestr jsem byla v Belgii na Erasmu a tam jsem dokonce na squatu žila. Jmenoval se Kikekot, což znamená slepičí dům. Byl to takový starý statek v docela nóbl čtvrti Gentu, s docela velkou zahradou a patřil psychiatrické klinice, která byla naproti přes ulici. Oni pro ten statek neměli v tu chvíli využití a nevadilo jim, že tam dočasně bydlí mladí lidi, kteří něco tvoří, s tím, že se o ten objekt starají. Ale nebylo to až tak sociální centrum, bylo to spíš na bydlení a prostor pro lidi, aby mohli tvořit. Byl tam jeden malíř, několik muzikantů, jedna tanečnice z Kolumbie. Jinak v Gentu bylo takových míst víc, co se týče squatu, tak vím ještě o jednom, kde byl taky nabytý program – hodně koncertů a společná velká zahrada, kde mohli mít i lidi z okolí malé políčko a chodit ho tam obdělávat a sklízet si úrodu, jmenovalo se to Landhuis. A pak tam je třeba taková velká fabrika, kde lidi stojí i třeba s obytňákama a další nějaké anarchistické info centrum s velkou knihovnou. A v Amsterdamu jsem viděla jeden dlouholetý squat, kde bylo i promítání a bar.

118

M. D.: Kdybys porovnala Kliniku s dalšími podobnými místy, která si navštívila, vidíš nějaké rozdíly nebo společné znaky?

Jsou si v něčem podobný – dělají to lidi pro lidi, a jsou si podobný i vizuálně. Jsou to starý domy, které mají svoje technické problémy, taková ta oprýskanost a sešlost je docela častá. Přičemž Klinika si v tomhle stylu jede o trochu víc než jinde. Co jsem pochopila, tak tenhle ne úplně vizuálně přitažlivej styl maj na Klinice rádi. Jinak hodně obdivuju Kliniku, že přesto, kolik jí všichni hází klacků pod nohy, tak jede ze všech sil. Že se program koná každý den a je toho strašně moc. V Evropě to totiž není zas tak častý. Slyšela jsem o nějakých velkých centrech, co takhle nabytý program mají a mají několik místností, ve kterých je jóga nebo koncerty atd. Ale Klinika v tomhle prostředí je takový zářný příklad, že když ona je úspěšná, tak to podporuje všechny další projekty, které přijdou v budoucnu. A tím jakoby razí cestu, i politicky. Není důvod, proč by nějaký developer měl nechat chátrat barák, když jej může komunita okolo anebo třeba město využít nějakým hezkým způsobem. Kolikrát nechává město nebo městská část chátrat budovy. Městská část sama by se měla postarat o to, aby ta budova měla využití, a ne aby jenom spadla.

M. D.: Mohly bychom teďka přejít k tématu kavárny. Kolik lidí do kavárny zhruba chodí?

Dneska ta kavárna funguje trochu jinak, protože se tam vybourala jedna příčka a je tam mnohem větší prostor. Přímo v ní probíhají přednášky, později tam v budoucnu budou i koncerty a tak. Teďka chodí hodně lidí, skoro každý večer je plno, protože se tam každý den něco děje. Většinou tam lidi chodí pro něco, nebo se tam zastaví pro pití před kurzem, nebo že někoho nebo něco hledají. Dřív když byla kavárna menší a tolik se tam toho nedělo, tak tam ani tolik lidí nechodilo. Většinou přišli na akci nebo za někým, zvenku chodilo jen tak na kafe málo lidí. Což byla škoda, protože jsme tím chtěli přilákat lidi z okolí, že by si zašli na kafe, za které můžou dát dobrovolný příspěvek, protože ceny nejsou fixní. A navíc se u toho můžou informovat, protože kavárna je taková vitrína Kliniky. Jsou tam i různé informace, časopisy a tak.

M. D.: V čem se kavárna na Klinice liší od těch běžných?

Právě tím, že nemá fixní ceny. Lidi můžou zvykat na to, že to není za peníze, ale nějakou energii a každý může dát tolik, kolik chce. Ne fixních 48 korun za kávu. Ale kdo může tak dá 10 korun, kdo nemůže tak nic, kdo chce podpořit tak dá 50 korun. Je to vyloženě pokus ukázat, že nejenom komerce je způsob, ale že se to dá udělat i příjemným, nekomerčním způsobem na bázi sdílení a komunity.

M. D.: Liší se nabídka od nabídky v běžných kavárnách?

Třeba se zezačátku nám čajovny hodně nosily pytle čaje s tím, že už je nemůžou prodat a došly jim nové. A daly nám je. Takže když někdo chtěl čaj, tak dostal velký výběr sypaného čaje. Potom jsme měli kávu, která byla z anarchistického info centra, a která podporuje hnutí ve střední Americe – komunitní záchranný spolek. I tou kávou jsme se snažili být nějak angažovaní. A obecně se v kavárně na Klinice dbá na produkty, které jsou lokální, třeba

119

Pragomošty. Snahou je podporovat lokální produkty, které jsou kvalitní. Dřív tam byly zonky, ale pak se všichni shodli na tom, že je to děsná chemie, kterou tam mít nechcem. No a jak se liší kavárna od zbytku Kliniky, to už jsem taky trošku načala. Najednou to bylo trošku něco jinýho. Už to nebylo omezený kolečko lidí, kteří spolu dělaj squaty nebo choděj na párty, znaj se a dělaj něco. My, nově příchozí, kteří se squatovou scénou nemají nic společnýho, jsme chtěli dělat něco novýho, ale se stejnou myšlenku – že má být město pro všechny. Koncept byl trošku jiný i co se týče vizuálna. A i tím, že jsme tam chtěli mít nějaký akademiky, kteří se ideou squatu zabývají s nadhledem – co místa jako je Klinika znamenají pro systém, ve kterém žijeme, v čem se odlišuje a jaký to má význam.

M. D.: Když jste s konceptem přišli do kolektivu Kliniky, setkal se s úspěchem nebo naopak jste museli bojovat o to, aby tam kavárna byla?

Museli jsme bojovat. V první řadě o to, aby tam byla kavárna a čajovna a potom s tím našim konceptem. Protože i věci, které pro nás nebo i další lidi, byly samozřejmé, se setkaly s odporem. Třeba, že tam budou sedačky, gauč a křesla. Někdo s tím měl problém, že ne, že takhle to nechce, že by tam měly být židle. Dalším problémem byla dřevěná žirafa, která je častá dekorace v čajovnách, že ani náhodou, že to je strašný. (smích, pozn.red.)Ale nakonec tam mohla být i žirafa. Obecně ale byla snaha zapojit do kavárny víc lidi, kteří tam bydlí, aby se koncept Kliniky i kavárny víc propojil, což se během roku povedlo. Teďka je to propojené hodně.

M. D.: A kolik lidí v té kavárně momentálně působí?

Teď už asi docela hodně. Tím, že tenhle semestr nemůžu mít na starosti žádný den, tak to nevím přesně. Ale už i lidi, kteří tam bydlí, tam aspoň chvilku pomáhají. Změnil se koncept, že třeba od 4 do 8 je tam někdo a pak od 8 se z toho udělá spíš bar a je tam nějaké pivo. Většinou se i změní člověk, který obsluhuje. A večer je tam i jídlo.

M. D.: Vraťme se ještě ke konceptu toho, že lidi můžou přispívat, kolik chtějí. Přispívají, z tvého pohledu, částku, která většinou odpovídá běžným cenám v jiných kavárnách?

Někdo si na to docela rychle zvykne a líbí se mu to – když má zrovna v peněžence 50 korun, tak dá 50. Když má 10 korun, tak nevadí, dá příště. Někdy nezaplatí nic, někdy dají tolik, kolik co stojí. Lidi se většinou orientují, kolik stojí limonáda nebo kolik by mohli dát za kafe. Takže ty příspěvky jsou docela adekvátní. Ale bylo zajímavé vidět, že někomu je to hodně nepříjemný a ptá se – jak to jako myslíte, že mám dát, kolik chci, a kolik teda mám dát. Setkal/a se s tím poprvé. Mně osobně je to dost příjemné, protože nemám ráda, když se všechno zužuje na peníze. Chci jít na nějaký zajímavý kurz jógy, ale stojí 2 000 – tak to rozhodně nepůjdu. Nebo chci jít na koncert, ale vím, že si tam budu muset dát pití a že prostě utratím za ten večer hrozně moc. Tady to tak ale není.

Rozhovor H (24 let), pracuje v Centru pro integraci cizinců, návštěvnice Kliniky

(Rozhovor veden 18. 11. 2016 v Praze)

120

M. D.: Kdy jsi byla poprvé na Klinice a proč?

Na podzim 2014, ještě na začátku, když pořádali první akce. Je to fakt dávno. Ale chodili jsme tam ze začátku hodně. Na prvních návštěvách Kliniky se mi líbilo, jak to bylo takové dobrodružné, napínavé. Byla v tom taková rebelie, nevěděli jsme, co se stane a bylo to trochu tajné, to se mi na tom strašně líbilo.

M. D.: Chodila jsi tam sama nebo s nějakou partou lidí?

Chodili jsme tenkrát s přítelem a pak ještě za jedním našim kamarádem. Tu a tam jsme tam potkávali nějaké známé a další kamarády.

M. D.: Bydlela jsi v té době na Žižkově?

Jo, tehdy jsem bydlela na Olšanském náměstí, což je přes kopec.

M. D.: Jak ses o vzniku Kliniky vlastně dozvěděla?

Rozkřiklo se, že se tam začalo něco dít. A že je to něco zajímavýho, tak jsme se tam šli podívat. A pak jsme tam chodili s tím, že jsme chtěli někam večer vyrazit a zjistili, že se na Klinice něco děje, tak jsme tam šli. A i když tam nebyla třeba žádná akce, tak to bylo otevřený furt a mohli jsme tam jít jen tak na pivo, posedět, popovídat si s kamarády, potkat známé. To na tom bylo hrozně hezký, že to byl v podstatě takový obývák – seděli jsme na gaučíku a potkali jsme tam známé. Bylo to velmi příjemný, takové domácí prostředí.

M. D.: Na jaké akce jsi tam chodila?

Na punkový koncerty v jedné takové malé místnosti. Což bylo dost šílený, v jedné malé místnosti koncert, chodili jsme domů s vymlácenýma hlavama. Taky jsem tam byla na jedné výroční akci – asi narozeniny. To bylo hezký, byla tam i tombola a jídlo a tak. Pak jsem tam byla i na narozeninách jedný svý kamarádky a chodila jsem tam i jen tak, ikdyž se tam nic nedělo.

M. D.: Co pro tebe znamená Klinika?

Popsala bych ji jako alternativní projekt svobodného projevu. Hrozně se mi líbí, jak to vlastně vzniklo. Vlastně iniciativa zezdola, taková hodně silná. Síla mladých lidí, kteří se nenechali zastrašit a podnikali něco dál. Je to pro mě vzor nějakého aktivního občanství. A když to někdo chtěl potlačit, chodila jsem na demonstrace, protože jsem měla dojem, že za Kliniku se musí bojovat, protože když nám ji vezmou, tak nám vezmou svobodu. Viděla jsem v tom sílu lidí, kteří bojují společně za nějakou věc. Taky se mi líbilo, jak do toho zapojovali i sousedy, když se zúčastnili festivalu Zažít město jinak a tak. Bylo hezký, když měli před Klinikou promítání filmu a takové propojování. Na Klinice pořádali i Mikuláše.

M. D.: Chodili tam podle tebe i sousedi?

Měla jsem pocit, že jo. Viděla jsem tam chodit i rodiny s dětmi. Nevím teda přesně, jestli to byli sousedi. Ale přišlo mi, že Klinika byla tak pro všechny. Líbilo se mi, že jsem tam zahlídla malí děti, rodiče, bezďáka, se kterým všichni seděli u jednoho stolu. Je to takové propojování.

121

M. D.: Pomáhala jsi tam někdy nějakým způsobem?

Byla jsem na demonstracích. A když pořádali sbírku pro uprchlíky, tak jsem donesla oblečení a hodinu-dvě jsem tam pomáhala s jeho tříděním. To bylo hrozně fajn, protože jsem se těch lidí kolem zeptala, jestli nechtějí pomoct a už mi řekli – jo, můžeš nám pomoct s tím a tím. To bylo dobrý.

M. D.: Šířila jsi pak dál informace o tom, že je nějaká Klinika a co dělají?

Přivedla jsem tam pár kamarádů. Protože jsem z toho byla strašně moc nadšená, snažila jsem se tam nalákat lidi, kterým by se to mohlo líbit. Třeba mého současného přítele jsem tam přivedla, nikdy předtím tam nebyl.

M. D.: Jaké publikum podle tebe na Kliniku chodilo?

Podle mě ze začátku tam chodili spíš mladí aktivisté. Ze začátku jsem si myslela, že je to prostě squat, ve kterém budou dobrý párty, že se tam bude hodně pít a tak. Ale hrozně brzo jsem byla vyvedena z omylu – drogy a tvrdý alkohol jsou zakázaný, že to chtějí mít otevřený všem, že se to snaží udělat slušný, aby to bylo fakt pro všechny. A že míří na sousedy, rodiny s dětmi i starší – prostě pro všechny kategorie. Přišlo mi, že Klinika vždycky byla ráda za každého člověka, který tam přišel. Taky jsem tam potkala dost cizinců, tím, že se tam dělají i kurzy češtiny třeba. Já jsem tam teda potkávala hlavně mladé lidi a tu a tam nějaké rodiny s dětma a starší.

M. D.: Kde se o těch akcích na Klinice dozvídáš?

Na Nyxu a na stránkách Kliniky. A vím, že i na Facebooku něco je.

M. D.: Znáš podobná místa jako je Klinika, ať už v Česku nebo v Evropě?

Znám Sale, což je kousek vedle, podle mě jsou nějak propojený. Byla jsem tam jen jednou. A pak Cibulka mi trochu přišla podobná, ale asi jenom tím, že to taky byl squat.

M. D.: A vnímáš nějaké rozdíly mezi Cibulkou a Klinikou?

Vnímám, protože mi přišlo, že na Cibulce se dělali sice akce, ale nebyl to žadný extra kulturní program. Občas tam byla párty nebo možná i něco přes den. Ale myslím si, že Klinika je jiná v tom, že je to centrum, kde se toho děje mnohem více – učí se jazyky, promítají se filmy, pořádají se přednášky. Program je strašně nabušený, nechápu, jak to dokážou dělat, že toho mají tolik.

M. D.: Přijde ti, že je jejich program dost pestrý?

Jo, přijde mi, že toho dělají fakt hodně.

M. D.: Jak vnímáš jejich koncept dobrovolného financování aktivit a programu?

Přijde mi, že to vyřešili dobře, když nemůžou prodávat pivo a tak. Dávám jim vždycky spíš víc, dávat míň mi přijde blbý a teďka nevím, kolik přesně to pivo stojí…

122

M. D.: A co třeba lidi, se kterýma si kdy na Klinice byla, taky dávají víc?

Myslím, že jo. Když jsme tam byli poprvé s mým současným přítelem a viděl, že dávám víc, tak aby mu to nebylo blbý, tak dal taky víc. A navíc chceš podpořit dobrou věc. Takže je to vlastně docela chytrý, nevím sice, jestli na to vydělaj, ale líbí se mi, že to není ani takový násilný, protože ti to nenutěj, je to dobrovolný. A ty vidíš, jak tam makaj, tak je chceš podpořit.

M. D.: Kdy jsi byla na Klinice naposledy?

Před rokem.

M. D.: Vnímalas nějaký rozdíl mezi tím, jak to bylo na začátku Kliniky – na podzim 2014 a v roce 2015?

Hrozně se tam vyvíjel ten prostor, a to jak vypadal. Pěkně to tam vyzdobili, hrozně věcí přibylo, fakt se o to staraj. I ta nabídka těch akcí a aktivit se hrozně rozrostla. Taky vylepšili komunikaci s veřejností, komunikují víc a líp. Jde vidět, že to hodně rozvíjejí.

M. D.: Myslíš, že je na Klinice nějaká věc, která by mohla být lepší?

Mohli by mít lepší záchody. (vypukne v smích, pozn.red.)

M. D.: Říkala třeba někdy svým rodičům, že tam chodíš?

Říkala jsem jim o tom. A líbilo se jim to a dokonce sem se je tam snažila zatáhnout. Oni nebyli proti, sice tam nakonec nešli, ale nebylo vyloženě proti. Dokonce když vyřazovali knížky, tak uvažovali, že by je dali na tu Kliniku. Měli pozitivní přístup.

M. D.: Na kolika demonstracích na podporu Kliniky si byla?

Byla jsem asi na dvou nebo třech, teď už si to přesně nepamatuju. Dozvěděla jsem se o nich přes net. Mělo to takovou pěknou atmosféru, bylo to příjemné. Já jsem vždycky měla ráda karnevaly a pochody. (smích, pozn. aut.)

M. D.: Myslíš si, že takový prostor do té doby v Praze chyběl?

Myslím si, že jo. A hlavně se mi líbí i ta lokalita, že je to na Žižkově a ne někde daleko z města. Ale možná to bylo i tím, že jsem tam bydlela, že je to ten Žižkov, že tam můžu jít. Ta lokalita je dobrá, protože tam podle mě chodí i víc lidí. A myslím si, že jo, že takový prostor chyběl. Možná je chyba, že jsme usnuli na vavřínech, že sice máme Kliniku, ale tím to hasne. Takových center by podle mě mohlo být i víc po Praze. Opuštěnejch baráků je spousta, všechno se možná soustředí na Kliniku a možná jsme zlenivěli. Myslím si, že by to mělo být běžnější. Jinde v zahraničí je toho mnohem víc podle mě.

Rozhovor se členem Kliniky S (30 let), stará se o knihovnu a částečně kavárnu

(Rozhovor veden 29. 11. 2016 v Praze)

123

M. D.: Říkal jsi, že pocházíš ze Žižkova, jak ses dostal ke Klinice?

Bydlel jsem a teď vlastně zase bydlím kousek tady za rohem. Squattoval jsem dřív, třeba v Lublani. A líbilo se mi, že je v Čechách konečně takhle otevřenej squat. Jakmile jsem zjistil, že se to tady odehrává, stal jsem se součástí kolektivu. Squatting je pro mě základní svobodný místo, které je ve městě potřeba.

M. D.: V Lublani to byl který squat?

Rog. Tovarna Rog.

M. D.: Co pro tebe Klinika znamená?

Je to pro mě autonomní zóna. Tím, že Klinika je jedinej squat v Čechách, tak v jednom baráku je všechno dohromady. Otevřený kulturní centrum i soukromý prostor – všechno je propojený. Klinika není čistě subkulturní, jako třeba Milada nebo Cibulka. Ale jsme otevření široké veřejnosti, i tím, že děláme kulturní program.

M. D.: Kdo myslíš, že sem dochází, jací návštěvníci?

Na to se dá těžko odpovědět, je to strašně namixovaný. V podstatě všichni – od lidí na ulici, přes umělce, který něco vytvářej, po normální lidi z okolí, který se jdou učit jazyk nebo jdou na kafe. Myslím si, že se tady najde velká škála lidí, kteří prostor využívaj. Nedá se jednoduše říct ani věková skupina. Dělali jsme tady akce pro důchodce – třeba Zdrojovna… Třeba na koncert chodí lidi do 30, pak máme nějaký setkání, kde převažují lidi nad 50. Spíš to záleží na konkrétní akci, než že by projekt byl nastavený na nějakou věkovou skupinu.

M. D.: Chodí sem podle tebe lidi ze žižkovského sousedství, nebo je to spíš celopražský nebo mezinárodní prostor?

Mezinárodní prostor. Chodí sem jak lidi z okolí, tak spousta travellerů nebo squatteři z celého světa. Přijde mi, že sousedů chodí dost. Mezi ty patří i lidi bez domova, kteří bydlí na Parukářce.

M. D.: Jak vnímáš postoj veřejnost od té doby, co jste začali. Vyvíjí se nějak?

Podle mě se Klinice podařila jedna zásadní věc – zlomili jsme v českých médiích diskurs o squattingu. V českých médiích se poprvý začlo o squattingu referovat jako o něčem pozitivní, o něčem, co dává smysl. To je podle mě zásadní věc, která se Klinice podařila. Je strašně těžký se k tomu nějak postavit, je spousta lidí, která nás nenávidí.

M. D.: Staráš se o knihovnu. Byl to od začátku tvůj projekt?

Knihovna byl můj projekt s A. (členem kolektivu, pozn. red.), byl to důvod, proč jsem se sem stěhoval. Chtěl jsem tady od začátku mít nějaký teoretický základ.

M. D.: Jak velký je o knihovnu zájem?

124

V tuhle chvíli máme zhruba 40 čtenářů a rozpůjčovaných máme zhruba 50–60 knížek. Je to pořád v začátcích, teprve jsme dodělali knihovnickej systém

M. D.: Využíváte online platformu?

Jo, je to funkční otevřený knihovnický systém Koha z Novýho Zélandu.

M. D.: Knihovna funguje rok?

Rok, ano. Teprve v červnu 2016 jsme ale dodělali systém.

M. D.: Darují vám lidi nějaké knížky?

Zatím většina našeho fondu je darovaná. Spousta knížek je půjčených. Systém funguje tak, že jsme propojeni i v rámci dalších projektů, třeba s žižkovským Salé.

M. D.: Spolupracujete i mezinárodně?

Jo, teď jsme třeba byli v Polsku na knižních festivalech a systém nabízíme i v zahraničí.

M. D.: Tvá kamarádka D. říkala, že jste spolu zakládali kavárnu na Klinice. Proč jste se rozhodli zrovna pro kavárnu?

Pro mě byla kavárna zásadní v tom, že jsem chtěl, aby když někdo přijde pro Kliniku, najde tady otevřený dveře a někdo mu řekne základní věci. Chtěl jsem, aby to bylo otevřený pro lidi, který jdou kolem. Kavárna funguje tak, že jde o přímý kontakt, není to zavřenej squat, ale je pravidelná doba, kdy se lidi můžou přijít zeptat na program nebo myšlenku Kliniky.

M. D.: Jak často je kavárna otevřená?

Od pondělí do pátku od 4 do 8 večer.

M. D.: Využívají ji lidi zvenčí nebo lidi, kteří už na Klinice byli?

Hrozně se to mění. Dřív to byli lidi odsud, teď se víc otevírá veřejnosti.

M. D.: Jak vnímáš otázku dobrovolných příspěvků. Přispívají lidi adekvátní částky nebo dávají míň/víc?

Ještě jsme nezkrachovali, to znamená, že to funguje. Že jsme schopni lidem, který nemají peníze poskytovat věci zadarmo a zároveň lidi, který maj peníze, přispívaj. Zatím to funguje výborně, jsme z toho schopni platit pokutu a tak.

M. D.: V rámci kolektivu máte i kasu, do které přispíváte?

My jako členové kolektivu neplatíme žádný poplatky.

125