Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Katedra filosofie

Filozofie

Monika Bystroňová

Experimentální filosofie Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Radim Brázda, Dr.

2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

...... Podpis autora

2

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu práce doc. PhDr. Radimu Brázdovi, Dr. za podnětné rady a připomínky k textu, vstřícnost a také trpělivost.

3

Obsah Úvod ...... 5 Zdroje práce ...... 5 Struktura práce ...... 6 1. Experimentální filosofie ...... 7 1.1 Počátky X-phi ...... 7 1.1.1 Cíle ...... 8 1.1.2 Prvky experimentální filosofie v historii ...... 9 1.2 Metodologie ...... 11 1.2.1 Tři projekty X-phi ...... 13 1.2.2 X-phi a vztah k analytické filosofii dříve a dnes ...... 15 1.3 Kritika a reakce na ni ...... 16 2. Oblasti zájmu a představitelé ...... 19 2.1 Morálka ...... 19 2.1.1 Morální dilemata ...... 19 2.1.2 Morální štěstí ...... 21 2.2 Vztah mezi morální reflexí a morálním chováním ...... 22 2.3 Epistemologie ...... 25 2.4 Vědomí ...... 26 2.4.1 Připisování duševních stavů ...... 26 2.4.2 Připisování duševních stavů skupinám ...... 27 2.5 Mezikulturní rozdíly v intuicích ...... 27 2.5.1 Rozdíly v připisování duševních stavů mezi kulturami ...... 27 2.5.2 Rozdíly mezi kulturami v intuicích týkajících se znalosti ...... 28 2.6 Svobodná vůle a morální zodpovědnost...... 28 2.6.1 Inkompatibilismus ...... 28 2.6.2 Svobodná vůle a morální zodpovědnost...... 29 2.6.3 Lidský koncept svobodné vůle ...... 30 2.7 Záměrné jednání ...... 30 3. Záměrné jednání ...... 31 3.1 Počátky zkoumání intuic týkajících se záměrného jednání ...... 32 3.2 "Knobeův efekt" ...... 34 3.2.1 Experimenty ...... 34 3.2.1.1 První experiment - vedlejší účinky ...... 34 3.2.1.2 Druhý experiment - vedlejší účinky ...... 35 3.2.1.3 Třetí experiment - nedostatek dovedností ...... 36 3.2.2 Vysvětlení, pozdější výzkumy a nové hypotézy ...... 39 3.3 Kritika ...... 41 Závěr ...... 43 Obrazová příloha ...... 45 Seznam použité literatury ...... 47

4

Úvod

Představte si, že se rozhodujete, zda shodíte obézního cizince, stojícího vedle vás, z mostu do kolejiště, čímž byste mohli zastavit nekontrolovatelně se řítící tramvaj, která by jinak jistě zabila pět dělníků, kteří na kolejích pracují.1 Jak byste se v takové situaci zachovali? Nyní si představte, že dilema neřešíte ve vertikální poloze, ale v horizontální, zatímco vám nad hlavou krouží soustava magnetů, které zaznamenávají míru průtoku krve v jednotlivých částech mozku. Během vašeho přemýšlení nad tímto morálním dilematem je vám totiž skenován mozek pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI). Nejste filosof, který by se morálními dilematy zabýval? Tím lépe! Nebo si představte, že vynášíte verdikt nad prezidentem společnosti, zda uškodil životnímu prostředí záměrně a je tak vinen. Prezident se chystal zavést nový program, o kterém věděl, že bude mít neblahý vliv na životní prostředí. Jeho ale nezajímalo, co program způsobí, chtěl jen vydělat co nejvíce peněz. Program byl zaveden, prezidentovi přinesl zisk a, jak se předvídalo, uškodil životnímu prostředí.2 Nejste však soudce, ale člověk, trávící pěkný den v parku na lavičce a tuto otázku vám položil, pro vás, náhodný kolemjdoucí. Má fMRI a náhodné oslovování lidí v parku vůbec něco společného s filosofií? Příznivci experimentální filosofie by odpověděli, že ano. Již přes deset let je zapáleno pomyslné křeslo3 a filosofové se pomocí nástrojů moderní vědy a intuic laiků snaží nalézt odpovědi na dlouho položené otázky, případně odpovědi stávající ověřit pomocí empirických faktů. Cílem této bakalářské práce je představení tohoto, u nás zatím nepříliš známého, filosofického směru, jenž se vyznačuje zájmem o tradiční filosofické otázky a, pro filosofii, ne příliš obvyklou metodologií zkoumání. Sami představitelé, například autoři výše uvedených experimentů Joshua Greene a Joshua Knobe (2009), o sobě tvrdí, že možná oni jsou nakonec těmi tradicionalisty a analytičtí filosofové těmi rebely.

Zdroje práce Oficiální internetová stránka experimentální filosofie a texty na ní zpřístupněné mi posloužila jako zdroj článků. Byla mi také inspirací při rozdělování prací do jednotlivých oblastí zkoumání, kterými se experimentální filosofové zabývají. Ústředním článkem pro

1 Viz Greene, 2007. 2 Viz Knobe, 2003a. 3 Viz oficiální stránku experimentální filosofie, dostupné z WWW: http://pantheon.yale.edu/~jk762/ExperimentalPhilosophy.html. 5 první část je Manifesto (Knobe & Nichols, 2008), jehož cílem bylo představení metodologie, cílů a několika prací experimentální filosofie a její obhájení před kritiky. Blog experimentální filosofie mi posloužil jako dvojí zdroj informací. Díky zveřejněným jménům jednotlivých představitelů a jejich osobním stránkám se mi usnadnil přístup k textům přístupným online. Na blogu jsem však nalezla i několik zajímavých příspěvků, které jsem v práci použila. Rovněž jsem vycházela z řady shlédnutých videozáznamů na stránkách bloggingheads.tv nebo edge.org.

Struktura práce Práce je rozdělena na tři části a můžeme říci, že představování experimentální filosofie v nich probíhá od obecného ke konkrétnímu. Nejprve se seznámíme s tím, co je X-phi, poté s příklady prací experimentálních filosofů a nakonec s podrobnou ukázkou práce experimentálního filosofa. První část práce je věnována historii, metodologii a kritice experimentální filosofie, což jsou názvy tří kapitol, do kterých je rozdělena. Seznámíme se s okolnostmi vzniku, vytyčením hlavních cílů, představením tradice, na kterou navazují a té, vůči které se vymezují. Následně nastíníme metodologii, s čímž se pojí rozdělení experimentální filosofie, které ukáže, že se nejedná o metodologicky monolitické hnutí. Závěr kapitoly je věnován kritice a reakcím na ni. Druhá část práce se zabývá ukázkami prací experimentálních filosofů. Je rozdělena do sedmi kapitol, což odpovídá sedmi vybraným oblastem zkoumání. U každé z oblastí bude představeno několik vybraných prací experimentálních filosofů. Tato část slouží jako prohloubení poznatků z první části a jejich ukázka v praxi. Celá třetí část práce je zamýšlena jako konkrétní ilustrace metody práce experimentálního filosofa. Jde o podrobnou rekonstrukci experimentů mladého badatele Joshuy Knobea, zkoumajících záměrné jednání. Budeme se zabývat postupem jeho práce od počátku zkoumání, přes první zaznamenání zvláštního jevu, tzv. "Knobeova efektu", upravování hypotéz a provádění dodatečných experimentů. Konec třetí části věnujeme kritice a reakcím na ni.

6

1. Experimentální filosofie Cílem bakalářské práce je představení poměrně nového a u nás nepříliš známého směru - experimentální filosofie. V práci pro ni budeme používat již ustálenou zkratku X-phi. První část práce je rozdělena na tři kapitoly: historie, metodologie a kritika. První kapitola se věnuje počátkům X-phi, okolnostem vzniku a s nimi spojenými hlavními cíli. Následuje historická odbočka, kde budeme společně s K. A. Appiahou (2008) a C. Zimmerem (2006) pátrat po některých rysech experimentální filosofie u myslitelů minulých epoch. To nám současně poodhalí kontrast mezi tradiční filosofií, na kterou X- phi navazuje a filosofií analytickou, vůči které se vymezuje. V druhé kapitole se podrobněji seznámíme s metodologií X-phi a podle přístupu k lidským intuicím si X-phi rozdělíme na tři projekty. Dále si ukážeme, jak se postupně měnil vztah X-phi k analytické filosofii, což bude ilustrováno na dvou variantách rozdělení. Přístupy a aktivity experimentálních filosofů vyvolaly kritiku, kterou si (a také reakce na ni) načrtneme v závěru první části. Ústředním článkem pro první část práce je Manifesto (Knobe & Nichols, 2008), jenž byl napsán za účelem představení a obhájení metodologie a oblastí zájmů X-phi.

1.1 Počátky X-phi Počátky X-phi se většinou datují kolem roku 2000. Podle Horvatha a Grundmanna (2010) je článek Jonathana Weinberga, Shauna Nicholse a Stephena Stiche Normativity and Epistemic Intuitions (2001) zakládajícím článkem X-phi. Autoři pomocí výzkumů ověřovali správnost svých čtyř hypotéz o epistemických intuicích: liší se (1) mezi kulturami, (2) mezi lidmi s rozdílným socioekonomickým statusem, v závislosti (3) na tom, kolik kurzů filosofie jedinec absolvoval a částečně závisí (4) na pořadí představovaných situací, o kterých respondenti vynášeli soudy. Za intuice považovali „spontánní úsudek o pravdivosti nebo nepravdivosti propozice“ (2001, s. 19).4 Po tomto klíčovém článku následoval velký nárůst rozmanitých prací experimentálních filosofů. Již o pár let dříve však můžeme nalézt články nesoucí některé znaky metodologie X-phi, například o čtyři roky mladší studie Knobea a Mallea (1997), jíž se budeme podrobněji zabývat ve třetí části práce. I přesto, že se jedná o poměrně nový směr, svůj výzkum už stačil rozšířit na rozmanité oblasti jako je etika, epistemologie, metafyzika nebo filosofie mysli. Tato různorodost bude ilustrována ve druhé části na vybraných pracích, kde se seznámíme s

4 “(...) a spontaneous judgment about the truth or falsity of a proposition”. 7 některými představiteli, výsledky jejich výzkumů a odlišnými metodami jejich práce.

1.1.1 Cíle Cíle X-phi jsou lépe pochopitelné z historického kontextu. X-phi vznikala v době převahy analytické filosofie. Oblast bádání byla zúžena na jazyk a logiku, což s sebou přineslo nové problémy a otázky, a došlo tak k částečnému odklonu od těch tradičních. Někteří radikální představitelé analytické filosofie se domnívali, že by se filosofie měla zabývat pouze novými otázkami, nikoli starými, tradičními (Knobe, 2007a). Tradiční filosofové zkoumali lidskou kulturu, původ náboženství a morálky. Zabývali se lidskou myslí, ptali se po způsobu, jakým lidé tvoří morální soudy, zda jsou při rozhodování o správnosti jednání něčím ovlivňováni. V souvislosti se zájmem o lidské vědomosti zkoumali, zda jsou lidé vybaveni vrozenými idejemi nebo jejich veškerá znalost pochází výhradně ze zkušenosti. Pokoušeli se přijít na to, jak do sebe všechno zapadá. U tradiční filosofie si můžeme povšimnout, že neexistovala přesná hranice mezi filosofií a jinými obory, například politickými vědami, psychologií, historií nebo biologií. Experimentální filosofové navazují na tradiční filosofii a otázky, které si kladla, protože tyto otázky považuje za důležité i v dnešní době. Jejich cílem je nalézt na tyto otázky odpovědi, při čemž si vypomáhají nástroji psychologie, neurovědy nebo kognitivní vědy. Ignorují nynější ostrou hranici mezi filosofií a jinými obory. V rozhovoru J. Knobea s J. Hogardem na Bloggingheads.tv,5 Knobe vysvětluje, že není úplně přesné říci o X-phi, že je částí filosofie, odlišnou od psychologie. Přesněji můžeme X-phi nazvat směrem, který zahrnuje psychology, filosofy, právníky nebo antropology, kteří se společně snaží vyřešit stejné otázky. Primární cíle experimentálních filosofů se mohou lišit podle metodologické větve, do které se řadí, jak si ukážeme v podkapitole 1.2.1 Tři projekty X-phi. Můžeme zmínit některé z nich: (1) prozkoumat lidské intuice o filosofických problémech a zjistit, čím je dáno, že lidé mají takové intuice, jaké mají (například pokud je zjištěna asymetrie), (2) přijít na způsob fungování lidské mysli a (3) zjistit, zda se intuice lidí na vybrané filosofické problémy liší mezi kulturami. Na oficiálních stránkách X-phi6 je k vidění znak experimentálních filosofů - hořící křeslo - které má symbolizovat vymezení vůči analytickým filosofům, kteří své teorie obhajují „z křesla“. Experimentální filosofové chtějí mít své teorie podložené konkrétními fakty, získanými pomocí experimentů, kladou důraz na empirii.

5 Video dostupné z WWW: http://bloggingheads.tv/diavlogs/8796. 6 Oficiální stránka dostupná z WWW: http://pantheon.yale.edu/~jk762/ExperimentalPhilosophy.html. 8

1.1.2 Prvky experimentální filosofie v historii7 Filosof Kwame A. Appiah ve své knize Experiments in Ethics (2008) představuje významné myslitele z historie filosofie, u kterých můžeme nalézt prvky experimentální metody nebo propojení s jinými obory, příznačné pro X-phi. Dokazuje tak, že to, „co je nové, není experimentální obrat; co je nové je odvrácení se od něj“ (Appiah, 2008, s. 6).8 Druhým zdrojem pro tuto podkapitolu jsou poznatky Carla Zimmera (2006), který sleduje způsob myšlení o duši od Aristotela po Oxfordský kroužek (tzv Oxfordský klub experimentální filosofie). Již u Platóna nebo Aristotela můžeme zpozorovat téměř až fyziologické teorie o povaze těla a duše nebo vysvětlení lidského chování a stanovení vztahu mezi rozumem a vášněmi (Appiah, 2008). Podle Platóna probíhalo vnímání světa a rozvažování v mozku, naopak podle Aristotela uvažování probíhalo v srdci, protože je uprostřed těla. Již od antiky pozorujeme propojení filosofie s biologií. Aristotelés se věnoval praktickému zkoumání živočichů a můžeme jej tak považovat za prvního biologa (Zimmer, 2006). Pro Tomáše Akvinského byl Aristotelés inspirací, přestože ne všechny jeho názory přijal (například nezavrhl mozek a přisoudil mu schopnost pamatování). Akvinským byla započata nová tradice - naturfilosofie - která obnovila galénovskou anatomii9 a obrátila pozornost na lidské zkoumání lidského těla (tamtéž). Studiu těl živočichů, včetně pitev, se věnoval také René Descartes. Odvoláním se na empirickou teorii o mozku dále lokalizoval v lidském těle místo, odkud může duše přímo vykonávat svou funkci. Descartes byl ale kritizován za to, že neprováděl dostatečný počet experimentů. William Petty, člen Oxfordského kroužku (kterému bude věnován následující odstavec), považoval základy jeho filosofie za nepříliš pevné. Petty neví „o člověku, jedinkrát ochutnavším sladkou chuť experimentálního poznávání, aby se poté postil v česnekových a cibulových výparech fantasmagoricky vypadající filosofie“ (Zimmer, 2006, s. 85). V první polovině 17. století byl Thomasem Willisem, Christopherem Wrenem a Johnem Wilkinsem a jinými mysliteli vytvořen Oxfordský kroužek. Při svých schůzkách diskutovali o pozorovaných pokusech, přičemž oblast jejich bádání byla velmi široká, od astronomie, přes biologii po fyziku. Willis se stal lékařem, který nejprve převzal Galénovo

7 Pokud by chtěl někdo podrobněji prozkoumat vztah myslitelů v historii filosofie k experimentální filosofii, může nahlédnout do blogu, který se tímto tématem zabývá. Dostupné z WWW: https://blogs.otago.ac.nz/emxphi/. 8 “What‟s novel isn‟t the experimental turn; what‟s novel was the turn away from it.” 9 Galén žil kolem roku 150 n. l. a vytvořil nový pohled na tělo, kdy spojil učení Aristotela, Platóna, Hippokrata a vlastní pozorování. Jeho základní myšlenky: jídlo se přeměňuje na tkáně, dech na duši, každý orgán má specifickou funkci a tělo je složeno z duchů a tzv. humorů - hlen, krev, žlutá a černá žluč (viz Zimmer, 2006, s. 19-23). 9 učení, např. teorii o 4 humorech. V době spolupráce s Pettym, která trvala 4 roky, se naučil pitvat a nalézat skutečné příčiny nemocí. Většinu Galénových metod později zavrhl. Stal se z něj první světový neurolog, který nejenže popisoval větvení nervů, ale také ukazoval, jak se mohou v mozku rodit vzpomínky a nápady (tamtéž, s. 15, 86-90). Wilkins psal o krajině na Měsíci a Wren konstruoval dalekohledy, kterými ji chtěl prozkoumat. Anatom Petty, který se ke klubu připojil později, byl ovlivněn zejména Thomasem Hobbesem. Podle Pettyho patřil Hobbes do skupiny badatelů, kteří „vše, o čem mluví, pečlivě zkoumají“ (tamtéž, s. 83). V osmnáctém století bylo bádání pomocí experimentů prestižní. John Locke pátral po původu ideí a do svého bádání zahrnul i fakta o divoších a malých dětech. Dále omezil metafyziku na "experimentální vědu o duši", za což si vysloužil chválu encyklopedisty Jeana D‟Alemberta. David Hume dal svému dílu Pojednání o lidské přirozenosti podtitul s nádechem experimentálna: Being an Attempt to Introduce the Experimental Method of Reasoning into Moral Subjects (Appiah, 2008, s. 9-10). U skotského filosofa Thomase Reida již můžeme nalézt zmínku o skutečných experimentech. Tvrdil totiž, že skutečného objevu dosáhneme jednak pomocí trpělivého pozorování a pečlivých experimentů nebo závěrů, které z těchto pozorování a experimentů vyvodíme. Tyto objevy, vyvozené z experimentů, mívají tendenci vyvracet teorie a hypotézy, které vymyslel člověk. Gomez (2011) ve svém krátkém článku ukazuje, že Reidovi je k získání informací o povaze lidské mysli hlavním nástrojem introspekce (které říkal reflexe). Povšiml si problému, který bránil důslednému experimentálnímu výzkumu: jediná mysl, kterou může člověk prozkoumat, je jeho vlastní a pouhým pozorováním nezískáme znalost o cizích myslích. Experimentální výzkum nemůže být vystavěn na informacích získaných z jednoho subjektu a Reid musel přijít s řešením. Pokud budeme používat reflexi opatrně a pokorně, pak narazíme na pevné dno, kde již dále nebudeme moci pozorovat a to nám poskytne oporu. V 19. století se mohl, podle Appiahy, „zaměnit termín 'filosofie' s 'filosofie a psychologie' bez ztráty přesnosti“ (Appiah, 2008, s. 13).10 První institut experimentální psychologie na univerzitě v Lipsku byl otevřen v roce 1879 profesorem filosofie Wilhelmem Wundtem. Čtvrtletník Mind, který byl považován za primárně filosoficky zaměřený, otiskl i články, o kterých bychom dnes usoudili, že se jedná spíše o psychologii. V historii můžeme najít také provázanost filosofie s ekonomií. Morální filosof Adam Smith byl zároveň zakladatelem moderní ekonomie. John Stuart Mill, který na Smithovo dílo navazoval, byl autorem zakládající práce klasické ekonomie a zároveň jeden

10 “(...) replace the term 'philosophy' with 'pholosophy and psychology' without loss of precision.” 10 z největších britských morálních filosofů 19. století. Propojení filosofie a ekonomie si můžeme povšimnout i u Johna Maynarda Keynese, zakladatele keynesiánství v první polovině 20. století, do filosofie přispěl svou teorií pravděpodobnosti (Appiah, 2008). S příchodem analytické filosofie byly sice předmětem zkoumání pojmy z tradiční filosofie jako znalost, pravda, dobro, mysl, ale nikoli pomocí experimentů. Filosofie měla potřebu se od ostatních oborů odpoutat a, s použitím Appiahovy metafory, obehnat se příkopem.

V této podkapitole jsme ukázali přítomnost prvků experimentální filosofie v dějinách filosofie, což potvrzuje citát Justina Smithe (2010): „experimentální filosofie není nová, byť 'X-phi je'“ (Smith, 2010).11 Od Aristotela po Oxfordský klub jsme si všímali spojitosti filosofie a biologie, myslitelé byli zároveň lékaři a nabyté znalosti z oblasti anatomie uplatnili při popisování fungování lidské mysli. Zaměřili jsme se i na spojitost filosofie a psychologie, když byla v 19. stol. téměř smazána hranice mezi těmito obory, Také jsme zmínili spojitost filosofie a zkoumání přírody, tedy spojení s obory jako je astronomie nebo fyzika. Na závěr jsme představili několik myslitelů, kteří se věnovali současně filosofii a ekonomii.

1.2 Metodologie Analytičtí filosofové se spoléhali na své intuice nebo na intuice blízkého okolí. V jejich pracech se objevovala tvrzení jako „'X je intuitivní', 'Běžně věříme X', 'Běžné užití "X" je Y', 'Pro lidi je přirozené věřit X'“ (Nadelhoffer & Nahmias, 2007, s. 125).12 X-phi doplňuje nástroje analytické filosofie o vědecké metody, experimenty. Experimentální filosofové do budoucna doufají, že budou schopni „dosáhnout mnohem fundamentálnějšího porozumění lidskému myšlení v příslušné oblasti“ (Knobe & Nichols, 2008, s. 5). 13 Proč jsou pro X-phi experimenty důležité? Existují pro to dva důvody: (1) nedůvěra vůči filosofickým tvrzením v obecné formě, která vznikla pouze na základě reflexe vlastní intuice, např. "X je intuitivní". S tím souvisí i druhý důvod. Domnívají se totiž, že (2) obecné tvrzení o intuicích laické veřejnosti nemůže být založeno na intuici jediného muže (nebo jeho blízkého okolí, rodiny, přátel) ze západní Evropy a její kultury, s vysokým socio-ekonomickým statusem a titulem z filosofie (Nadelhoffer & Nahmias, 2007).

11 “(...) experimental philosophy is not new, even if 'x-phi' is.” 12 “'X is intuitive', 'Ordinarily, we believe X', 'The ordinary use of “X” is Y', 'It is natural for people to believe X'”. 13 “(...) to arrive at a more fundamental understanding of people‟s thinking in the relevant domain.” 11

Experimentální filosofové provádí systematické empirické studie, s jejichž pomocí se pokouší přijít na způsob fungování lidské mysli. Předmětem jejich zájmu je vysvětlení pojmu a také faktorů, ovlivňujících užití tohoto pojmu. Soustředí se zejména na psychologické procesy, které by mohly konkrétní užití zakládat. Zajímají je inutice laiků, nefilosofů o ústředních filosofických problémech. Domnívají se, že některé filosofické problémy, například morální zodpovědnost, by nebyly pociťovány jako filosofické problémy, kdyby nebylo intuic zdravého rozumu. Experimentální filosofové se tak výsledky svých bádání snaží přispět do filosofických debat. Odtud název "experimentální filosofie", kde experimentální znamená shromažďování dat pomocí výzkumů a jejich zpracovávání a filosofie značí, že se o výsledcích průzkumů později vedou filosofické debaty (Nedelhoffer & Nahmias, 2007). To, o čem se diskutuje, nejsou už samotné lidské intuice, ale podstatné filosofické otázky v epistemologii, metafyzice nebo etice. Výzkumy X-phi již několikrát prokázaly, že lidé o některých problémech přemýšlí zcela jinak, než se filosofové dosud domnívali. Badatelé objevili i několik asymetrií v lidských intuicích (viz třetí část práce), což bylo dále podnětem pro hledání příčin těchto rozdílů a nakonec i pro zkoumání psychologických procesů. Některé výzkumy přinesly nové otázky a problémy, a ukázaly, že určité oblasti nejsou tak bezproblémové, jak se o nich soudilo. Tyto objevy byly impulzem pro další experimenty, které si kladly za cíl odpovědět na nově vyvstavší otázky. Postup práce experimentální filosofa začíná u problému, na který se snaží nalézt odpověď, a stanovení počáteční hypotézy, určení očekávaného výsledku. Následuje způsob analýzy problému - sestavení série otázek, krátkých historek,14 popřípadě jejich variací - a volba určitého počtu účastníků. Nadelhoffer a Nahmias (2007) představují postup příznačný pro experimentální deskriptivismus a experimentální restriktionismus (viz podkapitolu 1.2.1 Tři projekty X-phi): vytvoří se dva scénáře, které se liší v jednom aspektu15. Účastníci jsou rozděleni na dvě skupiny a každá má k dispozici pouze jednu verzi scénáře, přičemž pro oba scénáře je sestavena totožná série otázek. Odpovědi se poté vyhodnotí a statisticky zpracují, a pokud se mezi jednotlivými skupinami výrazně liší, může z toho být vyvozen závěr, že za rozdílnost odpovědí může právě ten jeden aspekt, ve kterém se scénáře od sebe lišily. Statisticky zpracované výsledky experimentů pomáhají experimentálním filosofům

14 V celé práci se slovem "historka" myslí krátký příběh, který popisuje jednání jedné nebo více osob, přičemž o jednání klíčové osoby účastníci experimentu vynáší soudy. Ve většině případů se jedná o překlad slov "vignette" nebo "scenario". 15 Stejného postupu si budeme moci všimnout u J. Knobea ve třetí části práce o záměrnosti jednání. 12 uvádět konkrétní čísla (procento lidí, zastávající stejný názor), která potvrdí nebo vyvrátí počáteční hypotézu. Knobe a Nichols (2008) představují hypotetického filosofa s počáteční hypotézou. Po úvaze dojde k tvrzení, které jeho hypotézu potvrdí. Co se stane, když zjistí, že jeho názor nesdílí většina respondentů ve výzkumu? I když je jeho názor menšinový, nemělo by to mít vliv na jeho práci, protože statistické údaje o intuicích laiků by měly naopak pomoci zjistit jiný fakt, který bude později hrát důležitou roli ve filosofickém zkoumání.

1.2.1 Tři projekty X-phi Ač od zrodu X-phi uplynulo pouhé desetiletí, vyvinuly se různé metodologické větve, které se liší i v primárních cílech. Toto rozdělení nabídli Nadelhoffer a Nahmias (2007, s. 126- 129) jako odpověď kritikům, kteří X-phi považují za monolitický směr s jedinou metodologií. A ukazují tak, že některé námitky jsou relevantní pouze pro jeden z projektů a tudíž X-phi není poražena jednou kritikou. Na tomto rozdělení si budeme moci povšimnout, že experimentální filosofové se liší i v názoru na relevanci intuic laiků. X-phi můžeme rozdělit na tři projekty a tedy tři skupiny experimentálních filosofů.

První skupinou jsou experimentální analytici (EA), jejichž hlavním zájmem je, co si lidé myslí. Jinými slovy jaké máme my - v tom nejširším slova smyslu - intuice na vybraný filosofický problém (Vaidya, 2010). Primárním cílem tohoto projektu je řízeně a systematicky prozkoumat, jaké intuice lidé vyjadřují častěji a ověřit jejich relevantnost pro filosofickou debatu. EA mají podobný názor na relevanci intuic jako kritikové X-phi (např. A. Kauppien16), avšak nesouhlasí s metodou, jíž by se podle kritiků měly intuice získávat. Jak už víme, ti totiž spoléhají na introspekci a spekulaci, zatímco experimentální filosofové provádí experimenty. EA, konkrétně, si vypůjčili metodu od experimentální psychologie, což jim dovoluje zkoumat lidské intuice řízeně a systematicky. EA samozřejmě připouští, že i když je jejich teorie ve výsledku více intuitivní, nutně to nemusí znamenat, že je pravdivá. Mohou však nabídnout "error" teorie, které budou moci intuice uspokojivě vysvětlit. Pro doplnění si uvedeme, že EA také často pátrají po povaze a zdroji intuic a také po nejlepším způsobu zkoumání lidských intuic. Pokoušejí se zjistit, jaké odpovědi jsou dostupné teoretikovi, jehož pohled je odlišný od intuic laiků. Postupu EA si můžeme povšimnout u výzkumu J. Knobea (2003a, 2003b) o záměrnosti jednání, kterému bude

16 Více o Kauppienově kritice na konci první části. 13 věnována celá třetí část práce. Ptají-li se EA po zdroji intuic, znamená to, jak se můžeme dočíst v Manifestu (Knobe & Nichols, 2008), že zkoumají, které konkrétní kognitivní mechanismy produkují lidské intuice o vybraných filosofických problémech a zda jsou tyto intuice ve výsledku spolehlivé. Některá lidská přesvědčení pochází z nedůvěryhodných vnějších zdrojů (např. média, knihy), mohou však pocházet i z nedůvěryhodných vnitřních zdrojů - psychologických procesů. Experimentální filosofové se snaží zjistit, proč máme konkrétní intuice o problémech, které se týkají nás samotných, jako je svobodná vůle, morální zodpovědnost17 nebo náboženství. S pomocí těchto informací pak mohou zjistit, zda jsou určité psychologické procesy zárukou pravdivého přesvědčení. Po představení prvního projektu X-phi nám mohou být jasnější dopady výsledků průzkumů experimentálních filosofů na filosofickou debatu. Informace o počtu lidí, kteří sdílí stejnou ituici není konečná a samotná nemá přímý vliv na filosofické zkoumání. Výsledky experimentů jsou použity na vytvoření teorie o psychologických procesech, jež tyto intuice zakládají, přičemž s pomocí této teorie se posléze dá určit, zda tyto psychologické procesy nepodkopávají zaručenost intuic.18

Druhou skupinou jsou experimentální deskriptivisté (ED), jejichž hlavním předmětem zájmu je odpověď na otázku: Jak lidé přemýšlí? Tedy podobně jako EA se ptají po psychologických mechanismech, které jsou zodpovědné za konkrétní intuice. ED se od EA však liší v tom, že data, která pomocí svých výzkumů získají, využívají jako důkazy, pro vyvrácení některých filosofických teorií o fungování lidské mysli. Hlavním cílem tohoto projektu je lepší porozumění psychologickým a kognitivním procesům produkujícím intuice a opět zjistit relevantnost výsledků těchto výzkumů pro filosofickou debatu. ED zkoumají lidskou psychologii pomocí testů, jež mají zjistit, zda různé manipulace se scénářem situace, jíž mají lidé posoudit, ovlivní lidské intuice. Jako příklad si můžeme uvést např. výzkum J. Greenea,19 který ve svých výzkumech používal funkční magnetickou rezonanci (fMRI). Metodou fMRI můžeme zjistit dopad i těch zdánlivě nedůležitých faktorů na lidské intuice a zároveň můžeme přímo říci, které části mozku jsou zodpovědné za určité intuice.

17 Více o výzkumech intuic o svobodné vůli a morální zodpovědnosti si nabídneme v druhé části práce. 18 Knobe a Nichols uvádí příklad s hypotetickým filosofem, který, pokud si je vědom, že je jeho intuice vyvolána emocí (například žárlivostí), této intuici nedůvěřuje. 19 S výsledky Greeneova výzkumu se blíže seznámíme ve druhé části práce. 14

Do třetí skupiny řadíme nejkritičtější experimentální filosofy - experimentální restriktionisté (ER), kteří používají data, jež shromáždili EA a ED a ukazují na problém používání a zneužívání intuic ve filosofii. Poukazují na to, že některé metody a techniky X- phi jsou ohroženy rozdílností a nespolehlivostí lidských intuic. Týká se to zejména případu, kdy se intuice liší mezi kulturami. Prozkoumání odlišností intuic mezi kulturami je jedním z cílů X-phi, který představují Knobe a Nichols (2008). Víme, že například náboženství a zvyky se mohou mezi kulturami lišit, proč by tedy to samé nemohlo platit i u intuic na vybrané filosofické problémy? Pak jsou ale naše intuice dány čistě náhodně podle země, ve které jsme se narodili. Jak si můžeme být jisti, která kultura má právě ty správné intuice o důležitých filosofických otázkách jako je například morální zodpovědnost nebo dobro? Několik výzkumů již tuto hypotézu potvrdilo20 a jejich výsledky naznačují, že bez kulturně neutrální teorie, která vysvětlí, proč se jedna kulturní intuice mýlí, nedokážeme rozlišit špatné intuice od dobrých a v důsledku toho pak bude v ohrožení ospravedlňující status intuic.

1.2.2 X-phi a vztah k analytické filosofii dříve a dnes Experimentální filosofie může být podle Knobea (2011) rozdělena na dvě oblasti podle jejich vztahu k analytické filosofii. Dříve toto rozdělení mohlo vypadat takto: 1) pozitivní experimentální filosofie si klade za cíl mít pozitivní přínos pro běžné úkoly analytické filosofie. Tato skupina experimentálních filosofů se tedy v podstatě zabývá stejnými problémy a otázkami jako analytičtí filosofové, jen s tím rozdílem, že používají metodologii X-phi; 2) negativní experimentální filosofové podkopávají nebo dokonce napadají běžné metody analytické filosofie a ukazují, že tyto metody jsou v nějakém ohledu chybné a nesprávné. Staví se k celé analytické filosofii negativně. Joshua Knobe se domnívá, že toto rozdělení bylo aktuální těsně po vzniku X-phi. V době, kdy prací experimentálních filosofů nebylo mnoho, jsme je pro větší přehlednost mohli rozlišit na tyto dvě skupiny. V té době se práce experimentálních filosofů lišily více méně v tomto ohledu - buď měly pozitivní, nebo negativní vztah k analytické filosofii. Ale deset let po vzniku X-phi již není toto rozdělení užitečné. Dnes, kdy jsou stovky rozmanitých prací experimentálních filosofů, nám toto rozdělení nepomáhá. Knobe navrhuje nové rozdělení, které by nám bylo nyní nápomocno v základním odlišování prací: 1) první skupina experimentálních filosofů se stále zabývá problémy analytické

20 O konkrétních výzkumech, které zkoumají rozdílnost intuic mezi kulturami více ve druhé části práce. 15 filosofie a to buď pozitivně, nebo negativně. Jejím cílem je mít přínos pro filosofické debaty, ve kterých jsou používány lidské intuice o vybrané otázce. A na tyto otázky se pokouší odpovědět; 2) do druhé skupiny zařadíme experimentální filosofy, kteří se zabývají problémy povahy člověka, které řeší současná kognitivní věda. Nezabývají se pouze lidskými intuicemi, ale zajímají je i otázky o lidské mysli, jak lidé přemýšlí a cítí. Na těchto odlišných typech rozdělení prací X-phi chtěl Knobe ukázat, jak se směr vyvíjel. Vznikal v době převahy analytické filosofie, a proto se na počátku zabýval především tématy, které se jí týkaly. V posledních zhruba pěti letech můžeme zpozorovat odlišné přístupy, které nezapadaly ani do pozitivní ani do negativní X-phi. Novým rozdělením Knobe naznačuje, že nyní se X-phi nezabývá pouze analytickou filosofií. Vyvinula se totiž nová skupina experimentálních filosofů s novými cíli a zájmy v kognitivní vědě.

1.3 Kritika a reakce na ni V této kapitole představíme námitky proti X-phi. Neprve ty, jež Knobe a Nichols považovali za přední, které najdeme, společně s odpověďmi, v Manifestu (2008). Následuje kritika A. Kauppiena, u níž si uvedeme reakce různých experimentálních filosofů. První a druhá námitka jsou spjaty s neodborností účastníků experimentů. Kritici se domnívají, že experimentální filosofové nemají důvod ptát se laiků na filosofické problémy. Bývá zvykem, že každý specialista v oboru se ptá na názor jiného specialisty. Například biologové nebo fyzici také neberou v potaz intuici, názor laika. Experimentální filosofové namítají, že některé debaty ve filosofii jsou nutně spjaty s intuicemi zdravého rozumu. U některých problémů bychom dokonce bez intuic zdravého rozumu žádný problém neviděli. Lidé se považují za morálně zodpovědné, přemýšlí o svobodné vůli a o vlastní identitě. Ukazuje se, že debaty o těchto problémech, které se zabývají každodenními pohledy na nás samotné, odhalují nové problémy právě v těchto pohledech. Pokud se to týká nás všech, pak nemohou být tyto problémy určeny pouze specialistům. Druhá námitka se týká toho, že laici nedokážou pracovat s pojmy s takovou precizností a důvtipem jako filosofové. Nemají k tomu potřebné vzdělání a chybí jim tak schopnosti odkrýt pravou podstatu našich intuic. Proto by se měli filosofové zabývat pouze intuicemi jiných filosofů, nikoli laiků. Pak budou moci dosáhnout bezúhonných intuic o různých problémech. Tato námitka je pro experimentální filosofy zajímavá a upozorňuje na problémy, které si zaslouží pozornost. Nevidí v ní však námitku proti praxi X-phi. Dosud 16 totiž nebyly provedeny výzkumy, které by prokázaly, že se intuice filosofů a laiků významně liší. Dokonce se domnívají, že jen pomocí metodologie X-phi bychom mohli na tuto otázku odpovědět. Autoři námitky pouze spekulují, jak by výsledky experimentu dopadly. Nicméně i kdyby se ukázalo, že intuice laiků se opravdu liší od intuic filosofů, neznamenalo by to, že jsou nedůležité a neměly by se brát v potaz. Právě naopak je výhodou laiků, že nejsou trénovaní myšlenkovými experimenty a výsledky výzkumů by nepochybně přinesly zajímavá data. Třetí námitka se týká experimentů, které samotné nikam nevedou. Ač experiment odhalí konkrétní psychologické procesy, zodpovědné za konkrétní intuice, nemáme jistotu, že je proces věrohodný a určitá intuice je správná. Kritici se domnívají, že odpovědi na tyto otázky by měly být experimentálnímu filosofovi k dispozici předem, přičemž je nedokáže získat pomocí dalších experimentů. Experimentální filosofové se ale nevzdali všech forem uvažování, neprovádí pouze experimenty. Před zahájením každého experimentu mají určitá přesvědčení, která se týkají těchto důležitých otázek, zda je konkrétní psychologický proces věrohodný a které odpovědi jsou správné. Podle výsledků experimentu mohou pak upravovat jak prvotní přesvědčení, tak odhady toho, jaké otázky generuje psychologický proces. Postup práce, při kterém jdou vpřed a dozadu jim umožňuje nakonec dosáhnout lepšího odhadu o procesu i o generovaných otázkách. Rozsáhlejší kritiku X-phi napsal Antti Kauppien (2007). Představíme si některé jeho námitky společně s reakcemi Thomase Nadelhoffera a Eddyho Nahmiase (2007) nebo Matthew Liaoa (2008). Kauppien tvrdí, že průzkumy experimentálních filosofů mohou informovat pouze o povrchních21 intuicích, avšak X-phi by měla usilovat o silné intuice.22 Kauppien preferuje model dialogu a reflexe (MDR),23 který podle něj pomůže získat silné intuice. Větu "V případě P bychom řekli, že X je Y" intepretoval jako hypotézu o tom, jak (1) kompetentní uživatelé určitého pojmu, musí (2) zvážit případ za dostatečně ideálních podmínek a (3) jejich odpověď je ovlivněna pouze sémantickými úvahami (Kauppien, 2007, s. 101). Průzkumy tyto tři podmínky splnit nemohou, proto nepomohou při hledání laického pojetí pojmu. Nadelhoffer a Nahmias na námitku povrchnosti intuic odpovídají tím, že Kauppienovo pojetí X-phi je příliš úzké a domnívají se, že experimentální filosofové mohou silné intuice pomocí své metodologie získat. Představují model experimentálního

21 V originále "surface intuitions" (Kauppien, 2007, s. 101). 22 V originále "robust intuitions" (Kauppien, s. 101). 23 V originále "Dialogue and Reflection Model (DRM)" (Kauppien, s. 98). 17 dialogu a reflexe (MEDR)24 jako odpověď na Kauppienův model. Spočívá v tom, že se v kontrolovaném prostředí vedou rozhovory a odpovědi účastníků jsou pečlivě a systematicky porovnávány a analyzovány. Tento model má jednu výhodu: data mohou být sesbírána velmi rychle a díky jejich velkému množství mohou být vedeny meta-analýzy, které nakonec mohou objevit určité vzorce v odpovědích. Navíc velké množství odpovědí lépe zajistí, že většina lidí, která se shodla na určitém názoru, správně porozuměla otázce. Do menšiny lidí se poté zařadí i ti, kteří záměrně odpovídali opačně nebo špatně porozuměli otázce. Výzkumy X-phi bývají řízené, což znamená, že na začátku výzkumu jsou lidem položeny kontrolní otázky, které výzkumníky ujistí, že účastník rozumí instrukcím a příběhu, který je mu předložen. Ti, kteří tímto testem neprojdou, jsou z výzkumu vyřazeni. Účastníkům mohou být předloženy rozdílné scénáře příběhů za účelem otestování konzistentnosti intuic. Nadelhoffer a Nahmias (2007) ukázali, že zástupci X-phi při svých výzkumech používají jistou formu dialogu a reflexe, Matthew Liao (2008) chce naopak ukázat, že experimentální filosofové nemusí nutně usilovat o silné intuice, které jsou získány pomocí dialogu a reflexe. Liao se domnívá, že není důvod být přesvědčen o tom, že reflexe a dialog nutně zvýší spolehlivost intuic, protože ač jsou intuice silné, mohou být ovlivněny emocemi, předpojatostí nebo jinými faktory. V případě, že je tato teze pravdivá, jsou i silné intuice v některých případech stejně nespolehlivé jako ty povrchní. Liao chce svou reakcí upozornit na to, že Kauppienova námitka nemusí být oprávněná.

24 V originále "Experimental Dialogue and Reflection Model (EDRM)" (Nadelhoffer & Nahmias, 2007, s. 131). 18

2. Oblasti zájmu a představitelé Druhá část práce je věnována vybraným oblastem, kterými se experimentální filosofové zabývají, a představení šíře jejich záběru. U každé oblasti budou představeny práce několika experimentálních filosofů, budeme si moci povšimnout různých metod, využívaných při výzkumech, a na jednotlivých příkladech tak rozvineme to, co již bylo o metodologii X-phi řečeno v první části. Vzhledem k omezenému rozsahu práce rozvedu pouze vybrané problémy. U většiny filosofů odkážu na osobní stránku, kde jsou zveřejněny jednotlivé výzkumy (většina experimentálních filosofů se nezabývá pouze jednou oblastí) a ve většině případů jsou zde k dispozici i texty. Tato část práce je pro větší přehlednost rozdělena do 7 kapitol podle oblastí - (2.1) morálka, (2.2) vztah mezi morální reflexí a morálním chováním, (2.3) epistemologie, (2.4) vědomí, (2.5) mezikulturní rozdíly v intuicích, (2.6) svobodná vůle a morální zodpovědnost a (2.7) záměrné jednání - každá kapitola se skládá z jedné až tří podkapitol.

2.1 Morálka 2.1.1 Morální dilemata Výzkum Joshuy D. Greenea25 se zaměřuje na oblast morálky. Zabývá se především mechanismem utváření morálních soudů a rozhodováním. Jeho cílem je porozumět způsobu, jakým jsou morální soudy formovány pomocí automatických/intuitivně emocionálních procesů a kontrolovaných/rozvažovacích procesů.26 Na jeho výzkumu, při němž využívá funkční magnetickou rezonanci (fMRI), si ukážeme, jak experimentální filosofové využívají nástroje (v tomto případě i zařízení) neurověd pro ověření svých hypotéz. Greene (2007) zkoumal, které části mozku se zaktivují při řešení tzv. "trolley problem", hypotetických morálních dilemat, jež ukazují na napětí mezi deontologií a konsekvencialismem. Tato morální dilemata představily a později rozvinuly britská filosofka Philippa Footová a americká filosofka Judith Jarvis Thomsonová. Výhybkové dilema:27 Tramvaj se nekontrolovatelně řítí na pětici lidí na kolejích, a pokud někdo nezasáhne, zemřou. Jediná možnost, jak je zachránit, je zatáhnout za výhybku, která tramvaj přesměruje na vedlejší kolej, kde se nachází jeden člověk. Je přípustné přehodit výhybku a způsobit smrt jednoho člověka, abychom zachránili pět?

25 Osobní stránka J. D. Greenea dostupná z WWW: http://www.wjh.harvard.edu/~jgreene/ . 26 Viz Greeneova osobní stránka. 27 V originále "switch dilemma". 19

Většina lidí odpovídá, že je to přípustné. Odpovědi mají konsekvencialistický charakter – důsledek činu ospravedlní jeho nemorálnost, protože sice zemřel jeden, ale zachránili jsme pět. Lávkové dilema:28 Tramvaj se nekontrolovatelně řítí na pětici lidí na kolejích, a pokud někdo nezasáhne, budou zabiti. Jediná možnost, jak je zachránit, je shodit obézního cizince, stojícího na mostě vedle nás, do kolejiště, kde tramvaj svou vahou zastaví. Je přípustné shodit cizince na kolej a způsobit jeho smrt, abychom zachránili pět osob? Většina lidí se shodne na názoru, že to přípustné není. Odpovídají deontologicky - zabíjení je morálně špatné za všech okolností. Jak můžeme vysvětlit rozdíl v odpovědích? Vždy je přeci princip stejný: zabij jednoho, zachráníš tím pět. Greeneova teorie, která řeší tuto otázku, se nazývá teorie duálních procesů morálního rozvažování.29 Ta tvrdí, že existují dva odlišné psychické procesy, které v různých případech vygenerují rozdílné odpovědi. Dilemata můžeme podle Greenea rozlišit na osobní a neosobní. Výhybkové dilema je neosobní (my pouze přehodíme výhybku, člověku způsobíme smrt na dálku), zatímco lávkové dilema je osobní (cizince musíme do kolejiště sami strčit a vlastnoručně způsobíme jeho smrt). Toto rozlišení je vysvětlitelné pomocí evoluce: osobní násilí je evolučně starší, proto se u lidí objevila instinktivní emocionální reakce, která slouží jako prostředek regulující jednání jedinců, kteří mají schopnost si navzájem ublížit. Většina lidí má tak intuici, která by zabránila shození cizince z mostu. Neosobní násilí v lidech vyvolá pouze slabou emocionální reakci, nad kterou převládne proces rozvažování a lidem je tak dána příležitost o problému přemýšlet. Výhybkové dilema by mělo produkovat větší aktivitu v částech mozku, spojených s "vyšším vědomím", zatímco lávkové dilema by mělo produkovat zvýšenou neurální aktivitu v oblastech mozku, spojených s emocionální reakcí a sociálním vědomím. Účastníkům experimentu byl tedy skenován mozek pomocí fMRI a výzkumníci sledovali, které části mozku se zaktivují při konkrétním dilematu. Greeneova hypotéza byla tímto výzkumem potvrzena. U lávkového dilematu, kde dochází k osobnímu násilí, byly zapojeny ty oblasti mozku, zodpovědné za emoce, například amygdala. U výhybkového dilematu, kde dochází k neosobnímu násilí, byly aktivní oblasti mozku spojené s rozvažováním, například dorzolaterální prefrontální kortex.

Z výsledků Greeneových výzkumů vyplynulo, že za deontologické soudy jsou ve

28 V originále "footbridge dilemma". 29 V originále "dual-process theory of moral judgement". 20 skutečnosti zodpovědné emoce.

2.1.2 Morální štěstí Oblastí morálky se zabývá také Liane Youngová,30 která společně s kolegy Shaunem Nicholsem31 a Rebeccou Saxeovou32 (Young et al., 2010) zkoumá fenomén tzv. morálního štěstí33. Dřívější studie ukázaly, že člověku je připisována vina i za to, co nemá pod kontrolou, protože se lidé zaměřují na nešťastný výsledek, ke kterému došlo. Výzkum Youngové, při němž také využívá fMRI, s tímto tvrzením polemizuje a klade si za cíl potvrdit tezi, že lidé kladou větší důraz na to, zda bylo činitelovo přesvědčení pravdivé, než na samotný výsledek. Podstatu morálního štěstí si nejlépe vysvětlíme na příkladu. Otec řekne dítěti, aby zůstalo na místě a nechá jej samotné v koupelně vedle vany s vodou. Je přesvědčen, že jej dítě poslechne, nebude se hýbat a nic se mu nestane. Avšak dítě neposlechne, spadne do vany a nešťastnou náhodou se utopí. Může nastat i druhý scénář, kdy dítě opravdu zůstane klidné a nic se mu nestane. V obou případech otec nechal dítě, na základě svého přesvědčení, samotné u vany, kde mu hrozí potenciální nebezpečí. V prvním případě, kdy došlo ke špatnému výsledku, je viněn za své jednání, ve druhém, kdy byl výsledek neutrální, nikoli. Jeho přesvědčení nabývá v obou případech jiné pravdivostní hodnoty: k nešťastnému výsledku (dítě se utopí) vedlo špatné přesvědčení, ale k neutrálnímu (dítě se neutopí) vedlo pravdivé přesvědčení. Hypotéza Youngové a jejího týmu říká, že nepravdivé přesvědčení u činitele "smolaře" je považováno za méně odůvodněné, což pak ovlivňuje morální soud, který o činiteli vyneseme. Pro její ověření vytvořili scénář, kde figuroval "extra šťastný" činitel, který měl také nepravdivé přesvědčení, ale vše dobře dopadlo: otec se vrátí do koupelny a najde dítě hrát si ve vaně. Nepravdivé přesvědčení by mělo být považováno za méně odůvodněné, což by mělo způsobit, že lidé budou činitele vinit, i když nedošlo k neštěstí. Pro výzkum bylo vytvořeno 54 odlišných historek, pro každou historku pak 9 variant, přičemž činitel měl ve všech variantách stejné přesvědčení, ale pokaždé měl pro své přesvědčení jiný důvod. Každému účastníkovi experimentu byla předložena vždy pouze jedna z variant (s. 335-336). Účastníkům byl skenován mozek pomocí fMRI a výzkumníci sledovali, zda se aktivita v částech mozku, spojovaných s posuzováním

30 Osobní stránka L. Youngové dostupná z WWW: http://web.mit.edu/~lyoung/www/Site/Home.html . 31 Osobní stránka S. Nicholse dostupná z WWW: http://dingo.sbs.arizona.edu/~snichols/ . 32 Stránka týkající se výzkumu Saxeové dostupná z WWW: http://saxelab.mit.edu/index.php . 33 V originále "moral luck". 21 mentálních stavů,34 při výskytu určitého znaku v historce (nepravdivé/pravdivé přesvědčení, špatný/neutrální/dobrý výsledek a dobré/neutrální/špatné ospravedlnění přesvědčení) liší. Jsou-li důležitými vlastnostmi pro morální soud pravda a ospravedlnění, pak bychom měli pozorovat vyšší neurální aktivitu v daných centrech, budou-li lidé konfrontováni s činitelovým přesvědčením.

Výsledky35 experimentu hypotézu potvrdily. Prokázaly rozdíl v neurální aktivitě a tedy, že nepravdivé/ neospravedlněné přesvědčení má větší vliv na posouzení činitele jako vinného, než špatný výsledek jednání. Rozdíl v přičítání viny mezi nepravdivým a pravdivým přesvědčením byl větší než mezi špatným a dobrým výsledkem. Nepravdivé přesvědčení způsobovalo, že byla i "extra šťastnému" činiteli připisována vina

2.2 Vztah mezi morální reflexí a morálním chováním V dějinách filosofie se objevuje myšlenka, že přemýšlení o morálce zajišťuje ctnostnější jednání jedince. Můžeme ji nalézt u Aristotela, Kanta, Milla nebo u psychologů Piageta a Kohlberga (Schwitzgebel, 2009, s. 711-712). Eric Schwitzgebel36 se rozhodl tuto hypotézu ověřit a zkoumal jednání lidí, kteří většinu času tráví přemýšlením o morálce - profesorů etiky. Podle výše uvedené hypotézy by se měli profesoři etiky chovat mravněji nebo alespoň jednat zásadověji, než profesoři jiných oborů nebo laici. Schwitzgebel provedl řadu experimentů, z nichž si některé představíme.37 a) Ztrácí se etické knihy z knihoven méně často? První výzkum se zaměřuje na to, zda jsou etické knihy v akademických knihovnách (1) v lepším stavu (nedochází ke špatnému zacházení) a (2) méně kradeny než jiné filosofické knihy (Schwitzgebel, 2009). Krádež38 je morálně špatná, proto by měly být vybrané etické knihy, které čtou převážně filosofové, zabývající se etikou, kradeny méně často. Výzkumu předcházelo vytvoření seznamu titulů, které byly předmětem zkoumání. Byly zde zařazeny knihy, jež se objevily v letech 1990-2001 v hlavním filosofickém časopise Philosophical Review, a byly poté rozděleny na knihy zabývající se etikou a ostatní filosofické. Schwitzgebel ze seznamu vyřadil knihy, u nichž hrozilo, že je ve větší

34 V dřívějších výzkumech Saxeové objevili centra spojené s posuzováním mentálních stavů a tyto výsledky byly při této studii použity. 35 Pro podrobnější výsledky skenování mozku viz samotnou studii (Young et al., 2010, s. 344). 36 Osobní stránka E. Schwitzgebela dostupná z WWW: http://www.faculty.ucr.edu/~eschwitz/ . 37 Pro stručný přehled v češtině, vhodný pro první seznámení se se Schwitzgebelovými výzkumy, viz blog filosofa Filipa Tvrdého Massive Error (2009). 38 Schwitzgebel si je vědom toho, že ne vždy, když kniha chybí, musí být nutně ukradena. Avšak můžeme se domnívat, že k tomuto může dojít u obou skupin knih, které byly zahrnuty do experimentu. 22 míře čtou i nespecialisté v oboru.39 Výsledkem byl seznam 149 filosofických a 126 etických knih.40 Ve 13 amerických a 19 britských knihovnách, které měly záznamy přístupné online, byla sbírána data o vybraných knihách. Pro analýzu byly vytvořeny následující kategorie: (1) zanedbaná povinnost (prošlá výpůjční lhůta/chybějící), (2) pryč z police (neprošlá výpůjční lhůta/prošlá výpůjční lhůta/chybějící) a (3) drženy (na polici/neprošlá výpůjční lhůta/prošlá výpůjční lhůta/chybějící). Výsledky experimentu (viz obr. 1) ukazují, že etické knihy, které čtou lidé zabývající se morálkou, jsou dokonce častěji kradeny z akademických knihoven, než ostatní filosofické knihy. b) Chovají se profesoři etiky zdvořileji? V tomto výzkumu (Schwitzgebel, Rust et al., 2011) se Schwitzgebel, se svými kolegy Joshuou Rustem, Alanem Moorem, Linusem Ta-Lun Huangem a Justinem Coatesem, zaměřil na vlastnost, která patří do morálního života člověka: zdvořilost. Konkrétně porovnávali chování profesorů etiky a profesorů jiných oborů na schůzích American Philosophical Association. Zaměřili se na tři projevy neslušného chování: (1) hlasité mluvení během přednášky, (2) bouchání dveřmi během přednášky (jedinec se nesnažil zabránit hlasitému otevření/zavření dveří po začátku nebo před koncem přednášky) a (3) zanechávání odpadků na svém místě. Jednotlivá sezení byla podle názvu rozlišena na etická a non-etická. Z průzkumu byla vyřazena ta, kde hrozilo smíšení obou skupin, dále ta, z jejichž názvu nebylo jasné vymezení přednášky a také sezení, která očekávala velkou účast. Z etických sezení byla pro další zkoumání rozdělena na enviromentální a ostatní. Výsledky ukázaly, že (1) hlasité mluvení během přednášky (s. 9-10) bylo u etiků a ostatních filosofů zanedbatelné. (2) U pozorovaného jevu bouchání dveřmi (s. 10-11) dosáhli etici horšího výsledku než neetici, co se týče procent bouchání během jedné přednášky - 18,2% : 15,4%. Co se týče nepořádku v posluchárně po skončení přednášky, byly výsledky (s. 12-14) vyrovnané. Procentuálně zůstalo na jednoho etika 16,8% papírových pohárků a 11,6% jiného odpadu (např. handouty41), na jednoho neetika 17,8% pohárků a 11,8% jiného odpadu.

39 Vyřazeny byly ty knihy, které se alespoň pětkrát objevily v bibliogarfii na Stanford Encyclopedia of Philosophy. 40 Celý seznam zkoumaných titulů je k nahlédnutí dostupný z WWW: http://www.faculty.ucr.edu/~eschwitz/BookTitlesPP09.htm . 41 Neetici byli v nevýhodě, protože se na jejich přednáškách častěji rozdávaly handouty, než na etických. 23

Na přednáškách enviromentálních etiků (EE) se 67 posluchači a etiků s 2700 posluchači (s. 14-15) procentuálně zůstalo na jednoho EE 16,4% pohárků a 3% jiných odpadků a 17,4% pohárků a 11,9% jiných odpadků na jednoho posluchače etických přednášek. Výsledky výzkumu ukazují na fakt, že etici se nechovají o moc zdvořileji. Jedině u enviromentálních etiků bylo zjištěno slušnější chování, co se týče zanechávání odpadků v přednáškové síni. c) Činí etici to, co považují za morálně správné? Tento výzkum (Schwitzgebel & Rust, 2011) probíhal formou dotazníku, kterého se zúčastnilo 198 etiků, 208 ostatních filosofů a 167 nefilosofů. V dotazníku respondenti (1) u devíti popsaných jednání hodnotili, zda jsou morálně dobrá nebo špatná42 a (2) popisovali své vlastní jednání, přičemž témata se nelišila.43 Výsledky ukázaly, že i přesto, že většina etiků považovala činnost za morálně dobrou, sama ji aktivně neprovozovala. d) Odpovídají profesoři etiky upřímně na průzkumy a dotazníky? Součástí dotazníku (Schwitzgebel & Rust, 2011) byly i otázky ohledně upřímného odpovídání v dotaznících,44 které měly prověřit další vlastnost etiků: upřímnost. Otázka, která se jich přímo tázala, zda odpovídali upřímně, byla jakousi "poslední možností" doznat se k neupřímnosti a téměř zanedbatelně málo respondentů tak učinilo. Schwitzgebel a Rust některé odpovědi sami prověřovali. Zda etici odpovídají na maily studentů tak, jak uvádí, si ověřili tím, že každému z respondentů poslali tři fiktivní studentské maily. Pouhá třetina respondentů, která uváděla, že odpovídá ve všech případech, skutečně na všechny tři maily odpověděla. Na seznamu členství v Academic Society (APA nebo MLA) bylo uvedeno o 10% méně lidí, než se nahlásilo, z toho 44% etiků a 39% ostatních filosofů. Výzkumníci také shromáždili dotazníky s podezřelými odpověďmi45 a ukázalo se například, že přibližne 56% z obou skupin (etici a filosofové) podalo alespoň jednu podezřelou odpověď a 15% dvě a více.

Z výsledků Schwitzgebelových výzkumů můžeme vyvodit závěr, že systematické úvahy o

42 Krádež, členství v Academic society, volení, udržování kontaktu s matkou, vegetariánství, darování orgánů, darování krve, odpovídání na emaily studentů a charita. 43 V internetové verzi dotazníku nebyla možnost vrátit se k první sekci a zpětně opravit odpovědi. 44 Nejprve opět hodnotili, zda je morálně správné odpovídat úpřímně, poté uváděli, zda opravdu odpovídali upřímně. 45 Mezi podezřelé odpovědi byly zařazeny ty, ve kterých respondent nahlásil pravidelné darování krve, ale žádné v roce 2009, pravidelné darování charitě, ale žádné od roku 2006 24 morálce nezaručují morálnější chování a byla tak podkopána hypotéza, která je uznávána již od antiky.

2.3 Epistemologie Joshua May,46 Walter Sinnott-Armstrong, Jay Hull a Aaron Zimmerman47 se ve své studii (May et al., 2010) zabývají konceptem znalosti a experimentální metodou poskytují data, která se neshodují s výsledky studií provedených dříve.48 Byly sestaveny 4 historky49 o mladých ženách Hana a Sára, jedoucích domů v pátek odpoledne. Mají v plánu zastavit se v bance a vložit vklad na svůj účet. Projíždějí kolem banky a vidí uvnitř dlouhé fronty. Hana poznamená, že byla před dvěma týdny v bance v sobotu ráno a banka byla otevřena. Hana nakonec řekne, že ví, že budou mít zítra v bance otevřeno a mohou tak vložit vklad až zítra. Historky se lišily v těchto ohledech: (1) nízký risk (NR) - nepotřebují vložit peníze co nejdříve/vysoký risk (VR) - do soboty potřebují vložit peníze a (2) s alternativou (A) - Sára dodá, že otevírací hodiny banky se mohou měnit/bez alternativy (BA) Sára nedodává nic.50 Hanino konečné tvrzení se však v žádné variantě nemění. Účastníků se ptali, nakolik souhlasí s tvrzením, že Hana věděla, že banka bude v sobotu otevřena. Každý z nich měl k dispozici pouze jednu historku a nevěděl, že se jeho varianta liší od ostatních. Získáno bylo kolem 60 odpovědí na každou historku. Podle dřívějších teorií mělo nejvíce lidí projevit nesouhlas u varianty VR-A, avšak v tomto průzkumu tak učinilo pouhých 17% účastníků. Výzkumníci se rozhodli prozkoumat, zda bude mít na odpovědi vliv srovnání dvou variant: NR-BA a VR-A. Účastníci měli tedy k dispozici vždy dvě varianty, pořadí jejich předložení bylo u dvou skupin účastníků opačné. Ukázalo se, že účastníci méně souhlasí s Haniným tvrzením při VR, než při NR. Vliv mělo také pořadí předložených historek: účastníci více souhlasili v případě, kdy byl nejprve předložen NR. Rozdíl mezi odpověďmi byl vyšší v případě, že byla nejdříve předložena historka s NR.51

Lidem intuitivně nezabrání v připisování znalosti zvýšení rizika možného omylu (Sarah poznamená, že otevírací hodiny se mohou měnit) ani zvýšení risku (co nejdříve musí do

46 Osobní stránka J. Maye dostupná z WWW: http://www.joshdmay.com/ . 47 Osobní stránka A. Zimmermana dostupná z WWW: http://www.aaron-zimmerman.com/ . 48 Výzkumníci si kladli za cíl poskytnout data z výzkumů pro ověření tvrzení, která ve svých pracech poskytli Jason Stanley (2005) a Jonathan Schaffer (2006). 49 Pro plné znění historek viz zmiňovaný článek (May et al., 2010, s. 268-269). 50 V originále "low stakes/high stakes" a "no alternative/alternative" (s. 268-269). 51 Pro podrobné výsledky výzkumu viz samotnou studii (s. 270-272). 25 banky vložit peníze).

2.4 Vědomí 2.4.1 Připisování duševních stavů Bryce Huebner52 (2009) si klade ve své studii za cíl prozkoumat míru přisuzování duševních stavů lidem, robotům a kyborgům. Cílem jeho výzkumu je zjistit, nakolik je přisuzování duševních stavů intuitivní. Experimentu se zúčastnilo 95 studentů přípravného kurzu filosofie a každému byla přidělena varianta dotazníku s jednou ze čtyř podmínek. David je: člověk s lidským mozkem (Č-LM), člověk s umělým mozkem (Č-UM), robot s lidským mozkem (R-LM) a robot s umělým mozkem (R-UM). Účastníci měli za úkol na stupnici od 1 do 5 vyznačit, nakolik souhlasí s tím, že David (1) je přesvědčen, že 2+2=4 a (2) cítí bolest.53 U první otázky žádný z účastníků nepodal absolutní nesouhlas a většina považovala toto tvrzení za akceptovatelné: Č-LM 73%, Č-UM 64%, R-LM 65% a R-UM 64%. U otázky, týkající se bolesti, byly odpovědi rozdílné. Většina (82%) se shodla na tom, že Č- LM cítí bolest a pouze 44% se shodlo na tom, že R-UM bolest cítí, avšak u obou druhů kyborgů byla bolest připisována nahodile. Jsou tedy lidé schopni přisoudit kyborgovi emocionální stavy (např. "cítit se šťastný")? Huebner provedl druhý experiment, kterého se zúčastnilo 109 studentů přípravného kurzu filosofie. Opět měli odpovědět, nakolik souhlasí s tvrzením: David je (1) přesvědčen, že trojúhelník má 3 strany a (2) šťastný, když dostane to, co chce. U otázky na přesvědčení se opět většina respondentů shodla na souhlasu: Č-LM 82%, Č-UM 71%, R-LM 73%, R-UM 75%. Výsledky byly i v případě připisování štěstí výrazně odlišné za každé podmínky: Č-LM 76%, R-LM 41%. Připisování štěstí u Č-UM a R-UM bylo nahodile.

Lidé tedy mají jasné intuice o přisuzování duševních stavů člověku, avšak intuice se stávají zmatenější v případě, že mají rozhodnout u bytosti, která není člověkem nebo která je člověkem jen napůl.

52 Osobní stránka B. Huebnera dostupná z WWW: http://www9.georgetown.edu/faculty/lbh24/. 53 Pro celé znění dotazníků, jež byly předloženy účastníkům, viz stránku experimentu, dostupné z WWW: http://www.wjh.harvard.edu/~huebner/robosupp.pdf . 26

2.4.2 Připisování duševních stavů skupinám Studie Joshuy Knobea54 a Jesse J. Prinze55 (2008) se také zabývá vědomím a jeden z experimentů, který provedli, měl ověřit hypotézu, zda lidé připisují duševní stavy i skupině, např. společnosti ACME.56 Účastníci měli za úkol vyznačit, nakolik přirozeně jim zní následující věty na stupnici od 1 (zní nepřirozeně) do 7 (zní přirozeně). (1) Společnost ACME cítí lítost. (2) Společnost ACME lituje svých rozhodnutí. V první větě se společnosti připisuje vědomí, ve druhé ne. První věta se na stupnici umístila na 2.8 bodů a druhá na 6.1.

Výsledky ukazují na fakt, že lidé o skupině mohou říci, že se nachází v nějakém stavu, např. ve stavu lítosti, ale zdráhají se o té samé skupině tvrdit, že něco cítí, nepřipisují jí vědomí.

2.5 Mezikulturní rozdíly v intuicích 2.5.1 Rozdíly v připisování duševních stavů mezi kulturami Následující studii Bryce Huebnera, Michaela Bruna a Hagopa Sarkissiana57 (Huebner et al., 2010) bychom mohli zařadit i do předcházející kapitoly, protože se rovněž zabývá vědomím a navazuje na studii Knobea a Prinze (2008) o kolektivním vědomí. Huebner se svými kolegy zkoumal kulturní rozdíly v intuicích při přisuzování kolektivního vědomí. Výzkumu se zúčastnilo 28 studentů Univerzity v Severní Karolíně a stejný počet studentů z Hong Kongu, kteří měli za úkol vyznačit na stupnici od 1 do 7, nakolik přirozeně jim zní 20 popsaných vět.58 Věty byly roztříděny do čtyř skupin: (1) připisování vnímání skupině, (2) připisování stavu, nespojeného s vnímáním, skupině, (3) připisování vnímání jednotlivci a (4) připisování stavu, nespojeného s vnímáním, jednotlivci. Výsledky (viz obr. 2) ukazují, že u obou skupin účastníků jsou určité rozdíly v připisování duševních stavů. Studenti z Ameriky byli mnohem méně ochotní připsat vnímání skupině než jednotlivci, zatímco u studentů z Číny nebyl tak velký rozdíl zaznamenán.

Intuice o nemožnosti kolektivního vědomí se liší mezi kulturami a názory z kulturního prostředí Asie tak mohou pomoci západní kultuře k uvědomění si, že vědomí nemusí být pouze individuální, ale může být připisováno i skupinám.

54 Osobní stránka J. Knobea dostupná z WWW: http://pantheon.yale.edu/~jk762/ . 55 Osobní stránka J. J. Prinze dostupná z WWW: http://subcortex.com/ . 56 ACME je fiktivní společnost. 57 Osobní stránka H. Sarkissina dostupná z WWW: http://faculty.baruch.cuny.edu/hsarkissian/index.html . 58 Pro celý seznam těchto 20 vět viz samotnou studii (s. 7). 27

2.5.2 Rozdíly mezi kulturami v intuicích týkajících se znalosti O studii Jonathana Weinberga, Shauna Nicholse a Stephena S. Stiche59 (2001) a metodě jejich výzkumu jsem se zmínila již v první části práce. Studii bychom mohli zařadit i do kapitoly "epistemologie", jelikož se zabývá převážně problémem znalosti (např. variace Gettierových příkladů). Badatelé zkoumali rozdílnost epistemických intuic zejména mezi kulturami (Západ vs. Indie vs. Východní Asie) a mezi lidmi s různým socioekonomickým statusem (vysoký vs. nízký). Mimo jiné zkoumali i odpovědi na variantu Gettierových příkladů60 a zjistili, že Asiaté častěji odpovídají, že jde o znalost, než studenti ze Západu. Výsledky61 odhalily značné odlišnosti v intuicích u každé z porovnávaných skupin.

Badatelé došli k názoru, že pokud epistemolog poukáže na "naše" intuice, nebo učiní závěr o "našich" intuicích, musíme si uvědomit, že se jedná o tvrzení platné pouze pro danou lokální kulturu. Můžeme tak proto mluvit o etno-epistemologii.

2.6 Svobodná vůle a morální zodpovědnost 2.6.1 Inkompatibilismus Eddy Nahmias62 se s kolegy Stephenem Morrisem, Thomasem Nadelhofferem63 a Jasonem Turnerem (Nahmias et al., 2006) pokoušel odpovědět na otázku, zda je inkompatibilismus - tedy názor, že determinismus je neslučitelný s představou o lidské svobodné vůli - intuitivní. Ve svém výzkumu předložili účastníkům 3 historky, které vždy líčily plně deterministický svět. (1) V první historce figuroval superpočítač, který je schopen se 100% přesností předpovědět dalekou budoucnost a předpoví, že muž jménem Jeremy Hall v určitém čase vyloupí banku.64 (2) Druhá historka pracovala s myšlenkou znovu-stvoření světa. Svět je znovu a znovu tvořen a vždy se musí každá akce uskutečnit stejně. V určitém čase se Jill rozhodne ukradnout náhrdelník a při znovu-stvoření se ve stejném čase opět rozhodne ukradnout náhrdelník.65 (3) Třetí historka vyprávěla příběh identických dvojčat Freda a

59 Osobní stránka S. Stiche dostupná z WWW: http://www.rci.rutgers.edu/~stich/. 60 Varianta Gettierova příkladu (2001, s. 29): Bob má kamarádku Jill, která dlouhá léta jezdí v Buicku. Bob se tedy domnívá, že Jill řídí americké auto. Avšak neví, že Jill Buicka někdo ukradl a ona si pořídila Pontiaca. Pontiac je také americké auto. Otázka je, zda můžeme říci, že Bob doopravdy ví, že Jill řídí americké auto. Zda šlo o znalost nebo byl Bob pouze přesvědčen. 61 Pro tabulku s výsledky všech experimentů viz samotnou studii (s. 40-42). 62 Osobní stránka E. Nahmiase dostupná z WWW: http://www2.gsu.edu/~phlean/ . 63 Osobní stránka T. Nadelhoffera dostupná z WWW: http://agencyandresponsibility.typepad.com/thomas_nadelhoffer/ . 64 Pro celé znění historky viz samotnou studii (s. 36). 65 Pro celé znění historky viz samotnou studii (s. 38). 28

Barneyho, kteří byli dáni k adopci do různých rodin. Jejich chování tedy bylo dáno66 jak genetickou výbavou (kterou měli stejnou), tak prostředím, ve kterém vyrůstali. Freda adoptovala sobecká rodina, Barneyho naopak rodina naučila čestnosti. Jejich rozhodnutí v situaci, kdy najdou na chodníku peněženku s $1000, se tedy liší: Fred si peníze nechá, zatímco Barney peněženku navrátí majiteli.67

Výsledky (viz obr. 3) ukázaly, že inkompatibilismus není intuitivní, odpovědi u jednotlivých historek se příliš nelišily a většina přiřkla činitelům v deterministickém světě svobodnou vůli a považovala je za morálně zodpovědné za své činy.

2.6.2 Svobodná vůle a morální zodpovědnost Shaun Nichols a Joshua Knobe (2007) zkoumali lidské intuice o svobodné vůli a morální zodpovědnosti s ní spojenou. Dřívější Nicholsovy výzkumy (viz Nichols, 2004) ukázaly, že jak dospělí, tak děti považují lidská morální rozhodnutí za indeterministická a shodují se na názoru, že člověk měl svobodnou vůli učinit něco jiného. Nichols s Knobem provedli sérii experimentů, které by potvrdily jejich hypotézu: většina lidí má inkompatibilistické intuice v případě nepřítomnosti emocionálního a motivačního faktoru. V historkách jsou přítomny buď konkrétní, nebo abstraktní podmínky a lidé by měli podle hypotézy odpovědět jako kompatibilisté u historky s konkrétní podmínkou a jako inkompatibilisté u abstraktní podmínky. Nejprve byly účastníkům předloženy popisy různých světů. Ve světě A je vše, co se děje, zapříčiněno tím, co se stalo předtím. Ve světě B bylo téměř vše závislé na tom, co se stalo předtím - výjimku tvoří lidská rozhodnutí. Přes 90% účastníků odpovědělo, že svět B je více podobný našemu světu. Následovaly příklady s a) konkrétní a b) abstraktní podmínkou: a) Ve světě A žije muž jménem Billy, který je zamilovaný do své sekretářky a rozhodl se, že jediná možnost, jak s ní může být, je zabít svou ženu a 3 děti. Ví, že je téměř nemožné uniknout z hořícího domu, v němž s rodinou bydlí, a proto předtím, než odjede na služební cestu, nastraží do domu zařízení, které v době jeho nepřítomnosti způsobí požár a zabije jeho rodinu. Je Billy morálně zodpovědný za zabití své rodiny? b) Je možné, že ve světě A je jedinec plně morálně zodpovědný za své činy?

66 Slovo "determinismus" výzkumníci ve svých historkách nepoužili, protože měli zkušenost, že lidé buď neznají jeho definici, nebo mají zkreslenou představu. 67 Pro celé znění historky viz samotnou studii (s. 38). 29

Výsledky ukázaly, že lidské intuice se skutečně různí v závislosti na podmínce. V případě konkrétní podmínky, kdy muž zavraždí svou rodinu, odpovědělo 72% účastníků, že je zodpovědný za své činy. V případě abstraktní podmínky 86% lidí odpovědělo, že jedinec není morálně zodpovědný za své činy ve světě A.

2.6.3 Lidský koncept svobodné vůle Cílem studií Andrewa Monroea a Bertrama F. Mallea68 (2010) je rekonstruovat lidský koncept svobodné vůle, což probíhá ve dvou krocích: (1) definice svobodné vůle a (2) konfrontace názorů účastníků s neurovědeckým tvrzením, že svobodná vůle je iluze. (1) První výzkumný krok probíhal formou dotazníku a zúčastnilo se jej 180 studentů. Požadovala se po nich definice svobodné vůle, protože se výzkumníci domnívali, že odpovědi na přímou otázku odhalí lidský koncept svobodné vůle.69 Odpovědi účastníků byly roztříděny do tří kategorií: (a) 65% odpovědělo, že je to rozhodnutí nebo volba (např. rozhodování se mezi možnostmi); (b) 33% se shodlo na tom, že je to následování svých tužeb (např. dělat to, co chci); a (c) 29% považovalo svobodnou vůli za překonání - vnitřních nebo vnějších - zábran (vzdorování vlivům na jedincovo chování). Pouhá 2% účastníků nevěřila ve svobodnou vůli. (2) Ve druhém výzkumu, kterého se zúčastnilo 175 ze 180 studentů z prvního výzkumu, byl účastníkům předložen důkaz,70 že svobodná vůle neexistuje. Téměř polovina (49%) účastníků důkaz odmítlo, 26% jej přijalo a 25% váhalo mezi jeho odmítnutím a přijetím. Tři čtvrtiny lidí (129 ze 175) tedy nepovažovalo důkaz za přesvědčivý a 94 z nich poskytlo protiargument.

Výzkum ukázal, že pro lidi znamená svobodná vůle volbu, která není ovlivněna ničím zevnitř ani z vnějšku. Při konfrontaci s důkazem, že je svobodná vůle pouze iluzí, jej přijme menšina.

2.7 Záměrné jednání Problému záměrnosti jednání je věnována celá třetí část práce.

68 Osobní stránka B. Mallea dostupná z WWW: http://www.psych.brown.edu/people/bertrammalle.html 69 V tomto bodě se autoři odvolávají na článek Knobea a Mallea (1997), kteří při hledání lidského pojmu záměrnost také pokládali účastníkům přímou otázku na definici. Tomuto článku budeme věnovat pozornost ve třetí části práce. 70 Pro plné znění důkazu viz samotnou studii (s. 217). 30

3. Záměrné jednání Sociální interakce jsou významně ovlivňovány správným posouzením toho, zda bylo určité jednání provedeno záměrně nebo nezáměrně. Pokud vám do klína někdo vylije víno a jeho čin interpretujete jako záměrný, pak si můžete například myslet, že šlo o provokaci nebo vyjádření nepřátelství. Nonšalantní mrknutí, vyhodnocené jako záměrné, pak může být považováno za náznak svádění. Pokud toto jednání nebudeme chápat jako záměrné, může to způsobit, že člověka, který nám vylil víno do klína, omluvíme pro jeho nešikovnost a z toho, že na nás někdo mrká, usoudíme, že se jedná o neurotického jedince, sužovaného tikem (Malle & Knobe, 1997, s. 3). Jaké podmínky však musí jednání splňovat, aby jej lidé pokládali za záměrné? Na jakém základě lidé dokážou rozlišit tyto typy jednání? Čím je způsobeno to, že lidské intuice je ve většině případů od sebe jasně odliší (Knobe, 2004a)?

Na následujících stranách si vysvětlíme problematiku záměru a záměrného jednání,71 která již od počátku tvoří jeden z hlavních proudů diskuze mezi experimentálními filosofy. První část práce je rozdělena na tři kapitoly: počátky zkoumání záměrnosti jednání, "Knobeův efekt a kritika". Problém záměrnosti jednání si představíme od jeho zrodu, kdy experimentální filosof Joshua Knobe a sociální psycholog Bertram F. Malle zkoumali intuice lidí o záměrném jednání. Jejich studie nám bude sloužit jako uvedení do problematiky. Hlavní náplň kapitoly bude tvořit rekonstrukce tzv. "Knobeova efektu" od počátku, kdy bylo na tento jev poprvé upozorněno, přes doplňující studie, jež jej potvrdily, až po kritiku samotného efektu nebo způsobu jeho zkoumání. Nejprve si představíme hlavní myšlenku, následovat budou samotné experimenty a sady historek, vytvořené Knobem. První sada historek zkoumá lidské intuice o záměrném způsobení vedlejších účinků. Analýzu doplňuje druhá sada historek, která měla za úkol ilustrovat, zda lidé na základě svých intuic připíší záměrnost jednání člověku, který nemá dostatek dovedností. Závěr kapitoly je věnován vysvětlení, čím může být tento efekt způsoben včetně kritické reflexe a nových výzkumů. Následuje kritika a reakce na ni. Problematika je tak rozsáhlá, že by vydala na samotnou bakalářskou práci, proto se bohužel nemohu věnovat všemu do žádoucích podrobností. Vyberu pouze stěžejní studie, jež jsou pro rekonstrukci tohoto jevu nezbytné, a na související studie odkážu.

71 V originále "intention"," intentional action", což by se také dalo překládat jako úmysl a úmyslné jednání, ale já jsem si zvolila překlad záměr, záměrné jednání, protože úmysl by mohl evokovat špatný úmysl, zatímco záměr mi připadá neutrálnější. 31

Cíl této části práce je, jak už jsem předeslala v předcházejících částech, představit konkrétní a podrobně rozpracovaný příklad využití metody experimentálních filosofů.

3.1 Počátky zkoumání intuic týkajících se záměrného jednání V roce 1997 Joshua Knobe a Bertram F. Malle provedli 4 výzkumy, pomocí kterých zkoumali intuice lidí o záměrnosti jednání. V této době ještě nebyl formulován "Knobeův efekt", avšak výsledky výzkumů této dvojice, popsané v článku The Folk Concept of Intentionality,72 nám představí několik pojmů, které budou při rekonstruování "Knobeova efektu" nezbytné. Výzkumů se zúčastnili frekventanti přípravného kurzu psychologie na Standfordské univerzitě (SU) a Univerzitě San Jose (SJU). Prvního výzkumu (1997, s. 3-7), který měl za úkol zjistit správnost hypotézy, podle níž existuje obecné povědomí lidí o pojmu "záměrné jednání", se zúčastnilo 104 studentů (56 ze SJU a 48 ze SU). Ti byli požádáni, aby rozhodli o dvaceti aktivitách, popsaných v krátkých větách, zda byly provedeny záměrně nebo nezáměrně a vyjádřit to číslem na stupnici od 0 (zcela nezáměrně) do 7 (naprosto záměrně). 32 účastníkům předložili popis jednání z perspektivy činitele ("já něco dělám") a 72 z perspektivy pozorujícího ("Anna něco dělá"). Z toho přibližně polovině subjektů byla poskytnuta definice záměrného jednání: „osoba měla důvod k tomu, udělat to, co udělala a že se rozhodla tak učinit“ (1997, s. 5).73 Mezi jednotlivými skupinami (SJU vs. SU, perspektiva činitele vs. perspektiva pozorovatele, s definicí vs. bez definice) se výsledky nelišily. Z těchto výsledků vyvodili, že existuje nějaké společné povědomí lidí o záměrném jednání. Druhého výzkumu (1997, s. 7-10), který se zaměřil na definici slova záměrný, se opět zúčastnili studenti SJU (111) a SU (48). Měli za úkol vyplnit dotazník, který obsahoval otázku: „Když řeknete, že někdo provedl nějaký čin záměrně, co to znamená? Vysvětlete, prosím“ (1997, s. 7).74 Pro odpověď byly určeny čtyři prázdné řádky. Knobe s Mallem výsledné odpovědi zkoumali a snažili se najít stejné znaky. Na konci jim zůstaly čtyři hlavní: touha, přesvědčení, záměr a uvědomění si,75 které byly obsaženy v 96% všech smysluplných definic (avšak u žádného z účastníků nebyly obsaženy všechny najednou). Knobe a Malle ve svém článku představili několik definic záměrného jednání, jejichž autory byli filosofové nebo sociální psychologové (viz 1997, s. 6-7). Překvapilo je,

72 V první části práce jsem se o této studii zmínila, že 4 roky před stěžejním textem X-phi nesla znaky metodologie X-phi. 73 “(...) person had a reason to do what she did and that she chose to do so.” 74 “When you say that somebody performed an action intentionally, what does this mean? Please explain.” 75 V originále "desire", "belief", "intention" a "awareness". 32

že ačkoli se v těchto definicích objevovala zdatnost nebo dostatek dovedností,76 lidé je do svých definic nezahrnuli. Třetí výzkum (1997, s. 10-12) měl ukázat, nakolik jsou lidé citliví na přítomnost nebo absenci dovednosti. Zúčastnilo se jí 132 studentů ze SU, kterým byly předloženy variace historek, kde se střídala přítomnost tří faktorů: touha, přesvědčení a dovednost. U nich měli odpovědět kladně v případě, že se činitel o jednání pokoušel77 a v případě, že byla akce provedena záměrně. Experiment ukázal, že většina účastníků (76%) považovala činnost za záměrnou v případě historky, kde se objevovala kombinace znaků touha + přesvědčení + dovednost. U ní se také nejvíce účastníků (96%) shodlo na tom, že se činitel pokoušel činnost provést. Dostatek dovedností činitele tudíž hraje důležitou roli v rozhodování lidí o záměrnosti jednání. Na základě získaných dat vytvořili Knobe s Mallem model lidského chápání záměrnosti. Abychom mohli jednání považovat za záměrné, musí být přítomny tyto znaky: „touha po výsledku; přesvědčení o činnosti, která vede k tomuto výsledku; záměr provést činnost; dostatek dovednosti na provedení činnosti; a uvědomění si naplnění záměru provedením činnosti“ (1997, s. 12).78 Čtvrtého výzkumu (1997, s. 12-15) se zúčastnilo 225 studentů SU, kterým byly předloženy historky, u nichž měli rozhodnout, zda byla činnost provedena záměrně. Jednotlivé historky se lišily přítomností výše zmíněných pěti znaků a byly rozděleny do dvou sad. V první sadě se vyskytovaly buď zvlášť, nebo v kombinaci, dovednost a uvědomění si, ve druhé sadě byly pak zvlášť nebo v kombinaci, touha, uvědomění si a přesvědčení. Nejvíce účastníků (83%) pokládalo činnost za záměrnou pouze v případě kombinace dovednost + uvědomění si a rovněž nejvíce (60%) v kombinaci touha + přesvědčení + uvědomění si. Z výsledku výzkumu vyplývá, že se v činitelově jednání musí objevovat výše zmíněné znaky v kombinaci, aby jej lidé považovali za záměrné. Zdůrazňuji, že více účastníků experimentu pokládalo činnost za záměrnou, pokud se v historce objevil činitel s dostatkem dovedností, což je důležité pro pozdější výzkumy, týkající se "Knobeova efektu".

76 V originále "ability" a "skills". 77 V originále "trying". 78 “(...) a desire for an outcome; beliefs about an action that leads to that outcome; an intention to perform the action;skill to perform the action; and awareness of fulfilling the intention while performing the action.” 33

3.2 "Knobeův efekt" 6 let po těchto studiích Knobe přiznává, že některé z těchto závěrů byly mylné. Pozdější experimenty ukázaly, že existuje další faktor, který ovlivňuje lidské intuice o záměrnosti jednání (Knobe, 2003a). Tato kapitola představí Knobeovu hypotézu a experimenty, které ji potvrdily. Ve výsledcích experimentů si povšimneme zvláštního jevu, kterému se říká "Knobeův efekt". V roce 2003 vytvořil Knobe hypotézu, podle níž jsou lidé při posuzování, zda byl vedlejší účinek vyvolán záměrně, ovlivněni morálním soudem o vyvolaném vedlejším účinku. Zkonstruoval tedy experiment, který by prozkoumal správnost této hypotézy. Sestavil dvojici téměř totožných historek, ve kterých činitelovo jednání způsobí vyvolání vedlejšího účinku (Knobe, 2006). Nejprve si definujme vedlejší účinek: výsledek činitelova jednání můžeme považovat za vedlejší účinek pokud „a) se jej činitel výslovně nesnaží vyvolat, ale b) rozhodne se udělat něco, o čem předvídá, že to zahrnuje jeho vyvolání“ (tamtéž, s. 208).79 Je správné říci, že byl vedlejší účinek způsoben záměrně? Činitel se jej výslovně nepokouší vyvolat, a proto by osoby, které pokládají pokoušení se za nutnou podmínku, neměly považovat vyvolání vedlejšího účinku za záměrné. Na druhou stranu činitel tento vedlejší účinek předvídal, a pokud by to opět měla být nutná podmínka, pak je vedlejší účinek vyvolán záměrně (tamtéž, s. 208). Podívejme se tedy na průběh Knobeových experimentů a na výše zmíněné historky, jež byly účastníkům předloženy.

3.2.1 Experimenty 3.2.1.1 První experiment - vedlejší účinky Experiment (Knobe, 2003a) byl proveden v Manhattanském veřejném parku, kde si Knobe zcela nahodile vybral 78 lidí, kteří se experimentu zúčastnili. Každý subjekt dostal pouze jednu z historek, přičemž jejich přiřazování bylo náhodné.

Historka 1: Viceprezident společnosti předložil prezidentovi společnosti návrh: „Přemýšlíme o zavedení nového programu. Pomůže nám zvýšit zisk, ale také uškodí životnímu prostředí.“ Prezident odpověděl: „Mě nezajímá, že to uškodí životnímu prostředí, já chci mít co největší zisk. Začněme s novým programem.“ Po zavedení nového programu utrpělo

79 “(...) when (1) the agent was not specifically trying to bring it about but (2) the agent chose to do something that she foresaw would involve bringing it about.” 34

životní prostředí. Historka 2: Viceprezident společnosti předložil prezidentovi společnosti návrh: „Přemýšlíme o zavedení nového programu. Pomůže nám zvýšit zisk, ale také pomůže životnímu prostředí.“ Prezident odpověděl: „Mě nezajímá, že to pomůže životnímu prostředí, já chci mít co největší zisk. Začněme s novým programem.“ Po zavedení nového programu se zlepšilo životní prostředí.

Účastníci, kterým byla předložena první historka, byli požádáni, aby (1) číselně ohodnotili (na stupnici od 0 do 6)80 míru prezidentovy viny a aby (2) rozhodli, zda svým jednáním záměrně poškodil životní prostředí. Účastníci, kterým byla přiřazena historka druhá, měli naopak rozhodnout (1) kolik chvály (na stupnici od 0 do 6) si prezident zaslouží a (2) zda pomohl životnímu prostředí záměrně. Knobeova hypotéza se tímto experimentem potvrdila a výsledkem byly dvě rozdílné odpovědi. V případě první historky, kdy prezidentovo jednání vyvolalo morálně špatný vedlejší účinek, se většina subjektů (82%) shodla na tom, že je prezident vinen a životnímu prostředí uškodil záměrně. V případě druhé historky, kdy prezidentovo jednání vyvolalo morálně dobrý vedlejší účinek, se odpovědi výrazně lišily. Většina (77%) subjektů se domnívala, že si prezident za své jednání nezaslouží chválu, protože životnímu prostředí nepomohl záměrně. Morální charakter vedlejšího účinku tedy způsobil, že lidé odpovídali na téměř stejné příběhy jinak. Struktura obou historek se přeci neliší. Rozdíl je až v samotném vedlejším účinku, jednou je morálně špatný a podruhé morálně dobrý.

3.2.1.2 Druhý experiment - vedlejší účinky Výsledky prvního experimentu sice potvrdily Knobeovu výchozí hypotézu, nicméně Knobe provedl další experiment. Výsledky experimentu u první sady historek mohly být zkresleny názorem účastníků na velké korporace a na zničené životní prostředí. Sestavil proto druhou sadu historek, kde ponechal základní strukturu, ale změnil téma - bitevní pole. Účastníky experimentu bylo 42 osob, trávících čas v Manhattanském veřejném parku, které si Knobe zcela náhodně vybral. Účastníci byli rozděleni na skupiny a každé byla předložena první nebo druhá historka.

80 0 = zcela nevinen, 6 = zcela vinen. 35

Historka 1: Nadporučík vydal seržantovi rozkaz: „Pošlete svou jednotku na vrchol Thompsonova kopce.“ Seržant odvětil: „Když pošlu svou jednotku na vrchol Thompsonova kopce, přesuneme muže přímo do nepřítelovy palebné linie. Někteří z nich zcela jistě zemřou!“ Nadporučík odpověděl: „Podívejte, já vím, že budou v palebné linii nepřítele a také vím, že někteří z nich budou zabiti. Ale mě vůbec nezajímá, co se stane vojákům. Jediné co mě zajímá, je převzetí kontroly nad Thompsonovým kopcem.“ Jednotka byla poslána na vrchol Thompsonova kopce. Dle předpokladu se vojáci přesunuli přímo do nepřátelské palebné linie a někteří z nich padli. Historka 2: Nadporučík vydal seržantovi rozkaz: „Pošlete svou jednotku na vrchol Thompsonova kopce.“ Seržant odvětil: „Když pošlu svou jednotku na vrchol Thompsonova kopce, přesuneme muže dál od nepřítelovy palebné linie. Budou zachráněni!“ Nadporučík odpověděl: „Podívejte, já vím, že se přesunou z palebné linie nepřítele a také vím, že by jinak někteří zcela jistě zemřeli. Ale mě vůbec nezajímá, co se stane vojákům. Jediné co mě zajímá, je převzetí kontroly nad Thompsonovým kopcem.“ Jednotka byla poslána na vrchol Thompsonova kopce. Dle předpokladu se vojáci přesunuli z nepřátelské palebné linie, čímž unikli jisté smrti.

Účastníci byli i tentokrát vyzváni, aby v případě první historky rozhodli, nakolik je nadporučík vinen a zda záměrně poslal vojáky přímo do palebné linie nepřítele. V případě druhé historky pak měli rozhodnout, kolik chvály si nadporučík zaslouží a zda vojáky poslal z palebné linie pryč záměrně. Asymetrie intuicí se od první sady historek neliší. V příběhu, kde bylo vedlejším účinkem zabití vojáků, viní 77% účastníků nadporučíka a myslí si, že tento účinek způsobil záměrně. Naopak v případě morálně dobrého vedlejšího účinku, kde vojáci uniknou jisté smrti, většina subjektů (70%) nepřipíše zásluhy nadporučíkovi, protože to podle nich nezpůsobil záměrně. Pokud lidské jednání vyvolá morálně špatný vedlejší účinek, lidé jej intuitivně chtějí vinit a shodují se na tom, že jej způsobil záměrně. Morálně dobrý vedlejší účinek ale intuitivně nepřipisují činitelovu jednání, nezpůsobil jej totiž záměrně, proto si ani nezaslouží chválu.

3.2.1.3 Třetí experiment - nedostatek dovedností Dosud jsme zkoumali vliv soudu o morálním charakteru vedlejšího účinku na rozhodování 36 o jeho záměrném vyvolání. Knobe (2003b) ale také zkoumal vliv morálního faktoru na lidské intuice ohledně záměrnosti jednání v situacích, kdy se činitel o toto jednání sice pokouší, ale chybí mu dostatek dovedností, aby se mu toto jednání podařilo. Vypadá to, že neuspěje, ale nakonec se mu to se štěstím podaří. Vzpomeňme si znovu na první studii (Malle & Knobe, 1997), kde se zjistilo, že chování musí mít určité znaky, aby jej lidé považovali za záměrné. Ukázalo se, že jedním z klíčových znaků je dovednost. Pokud se objevila v kombinaci s jinými znaky, nejvíce lidí považovalo jednání za záměrné. Usoudíme-li, že bylo jednání záměrné, můžeme člověka obvinit nebo pochválit. Příklad: Představte si člověka, který chce rozluštit složitou šifru. Je přesvědčen, že ji rozluští a s dekódováním této šifry začal se záměrem, že se mu to podaří. Chybí mu ale potřebné dovednosti, aby uspěl. Má však tolik štěstí, že šifru rozluští. V tomto případě se většina lidí kloní k odpovědi, že ji nerozluštil záměrně a tudíž si nezaslouží pochvalu. I když je přesvědčen a má záměr, nedostatek dovedností způsobil, že je jeho jednání posouzeno jako nezáměrné. Knobe si položil otázku, zda je možné, že i v těchto situacích s morálním podtextem budou lidé odpovídat jinak. Alfred R. Mele se touto myšlenkou zabýval (viz Mele, 2001), ale neprovedl experimenty, které by jeho domněnky potvrdily. Pro Knobea byl Meleův článek podnětem pro další zkoumání a sestavil další sérii historek. Představte si člověka, který střílí z pušky a zasáhne cíl, přičemž jednou je zasažení cíle považováno za úspěch a podruhé za morálně špatné. U každého z těchto případů navíc musíme vytvořit dvě verze, v první má střelec dovednosti, ve druhé ne. Experimentu se zúčastnilo 80 lidí, kteří ve stejnou dobu trávili čas v Manhattanském veřejném parku. Každému byla náhodně vybrána jedna ze čtyř historek:

Historka 1A, úspěch a dostatek dovednosti: Jake touží81 vyhrát ve střelecké soutěži. Ví, že vyhraje pouze tehdy, když se trefí do středu terče. Zvedne pušku, zamíří na střed terče a zmáčkne spoušť. Jake je skvělý střelec, má klidnou ruku a umí dobře mířit. Kulka zasáhne přesně střed terče. Jake vyhrává soutěž. Historka 1B, úspěch a nedostatek dovedností: Jake touží vyhrát ve střelecké soutěži. Ví, že vyhraje pouze tehdy, když se trefí do středu terče. Zvedne pušku, zamíří na střed terče a zmáčkne spoušť. Ale Jake neumí tak dobře střílet s puškou. Jeho ruka sklouzne po hlavni zbraně a střela zbloudí.82 Nicméně kulka

81 V kapitole 3.1 jsme si představili nutné podmínky pro záměrné jednání, touha byla jednou z nich. 82 V originále: “(...) the shot goes wild” (s. 8). 37 zasáhne přesně střed terče. Jake vyhrává soutěž. Historka 2A, morálně špatné a dostatek dovedností: Jake touží po penězích. Ví, že zdědí spoustu peněz, když jeho teta zemře. Jednoho dne zahlédne tetu, jak kráčí kolem jeho okna. Zvedne pušku, zamíří a zmáčkne spoušť. Jake je skvělý střelec, má klidnou ruku a umí dobře mířit. Kulka zasáhne tetu přímo do srdce. Okamžitě umírá. Historka 2B, morálně špatné a nedostatek dovedností: Jake touží po penězích. Ví, že zdědí spoustu peněz, když jeho teta zemře. Jednoho dne zahlédne tetu, jak kráčí kolem jeho okna. Zvedne pušku, zamíří a zmáčkne spoušť. Ale Jake neumí tak dobře střílet s puškou. Jeho ruka sklouzne po hlavni zbraně a střela zbloudí. Nicméně kulka zasáhne tetu přímo do srdce. Okamžitě umírá.

Účastníkům experimentu byly položeny dvě otázky: (1) zda se Jake pokoušel trefit doprostřed terče/zastřelit tetu a (2) jestli záměrně trefil střed terče/zastřelil svou tetu. Jake se samozřejmě ve všech případech pokoušel cíl trefit a 91% účastníků se na tom také shodlo. To byla pouze kontrolní otázka, která měla ověřit, zda lidé příběh pochopili. U otázky na záměrnost dopadly výsledky následovně: pokud šlo o případy, kdy měl Jake dostatek dovedností, tak 95% účastníků jeho jednání považovalo za záměrné v případě zastřelení tety a 79% v případě trefy doprostřed terče. Znatelný rozdíl je však opět vidět v případě nedostatku dovedností, protože 76% lidí se shodlo na tom, že Jake záměrně zastřelil tetu, zatímco pouhých 28% považovalo Jakeovu trefu doprostřed terče za záměrnou. Vidíme značný rozdíl v odpovědích na historky, kdy Jake neměl dostatek dovedností. Knobe poté provedl srovnávací experimenty (viz 2003b, s. 318-326), kdy zkoumal, zda lidé neodpoví jinak v případě nedostatku dovedností, pokud dostanou historky s opačnými podmínkami nebo jinou otázku, ale výsledky se neliší. V případě nemorálního činu provedl činitel jednání záměrně, i když mu chyběly dovednosti.

Jaké budou výsledky, když lidem předložíme historky s morálně dobrým jednáním? Čím bude jejich intuice řízena: nedostatkem dovedností nebo morálním charakterem jednání? Joshua Knobe si pro tento experiment vybral 36 lidí, trávících čas v Manhattanském veřejném parku. Všem účastníkům byl předložen stejný příběh:

Historka 3, morálně dobré a nedostatek dovedností: Klaus je voják německé armády během druhé světové války. Jeho pluk byl vyslán na misi, 38 o které si Klaus myslí, že je morálně špatná. Ví, že mnoho nevinných lidí zemře, pokud nezabrání jejímu dokončení. Jednoho dne ho napadlo, že misi nejlépe sabotuje zničením komunikačního zařízení jeho pluku. A nejlepší způsob by byl, kdyby do zařízení vystřelil kulku. Ví, že pokud jej přistihnou při střílení do zařízení, může být uvězněn, mučen nebo dokonce zabit. Mohl by zkusit předstírat, že jednoduše udělal chybu - že byl zmatený a myslel si, že střílí do nepřítelova zařízení - ale byl si téměř jist, že mu nikdo neuvěří. Zatímco toto všechno promýšlí, zvedne pušku, zamíří a zmáčkne spoušť. Ale Klaus neumí tak dobře střílet s puškou. Jeho ruka sklouzne po pažbě zbraně a střela zbloudí. Nicméně kulka zasáhne zařízení. Mise je překažena a mnoho nevinných životů zachráněno.

Účastníci byli požádáni, aby rozhodli, kolik chvály (na stupnici od 0 do 6) si Klaus zaslouží a zda podle nich zničil komunikační zařízení záměrně. Většina účastníků (96%) se shodla na tom, že Klaus zařízení zasáhl záměrně a zaslouží si pochvalu.

Zrekapitulujme si výsledky experimentů, pomocí kterých jsme zkoumali, nakolik jsou lidé ovlivněni morálním charakterem jednání činitele, který nemá dostatek dovedností (a jehož jednání by tedy mělo být posouzeno jako nezáměrné). Všichni tři činitelé neuměli dobře zacházet s puškou a svůj cíl zasáhli díky velkému štěstí. Pokud šlo o pouhý úspěch, lidé se domnívali, že nešlo o záměrné jednání. Ale morální charakter jednání - ať už špatný nebo dobrý - zapříčinil, že lidé nejen činitele vinili/chválili, ale také se většina shodla na tom, že bylo jednání provedeno záměrně.

3.2.2 Vysvětlení, pozdější výzkumy a nové hypotézy Historky, v nichž činitel způsobil vyvolání určitého vedlejšího účinku, měly pokaždé stejnou strukturu: Činitel se rozhodl pro určité jednání (zavedení nového programu; vyslání vojáků na vrchol Thompsonova kopce), protože ví, že z něj bude mít užitek (větší zisk; získání kontroly nad Thompsonovým kopcem). Je si vědom toho, že svým jednáním způsobí vedlejší účinek X (uškodí se/pomůže se životnímu prostředí; vojáci zemřou/budou zachráněni). Jeho ale nezajímá vedlejší účinek X, nemá záměr jej vyvolat, pouze předpokládá, že k jeho vyvolání dojde. Pro jednání se rozhodl s vidinou užitku, který z něj bude mít. Když je jednání provedeno, stalo se to, co bylo předpokládáno: činitel má z jednání užitek a byl vyvolán vedlejší účinek X. Jak nám výsledky předchozích experimentů prokázaly, lidské intuice ohledně záměrného vyvolání vedlejšího účinku se liší. Dochází k asymetrii odpovědí a to tak, že lidé mají tendenci považovat jeho vyvolání za záměrné pouze tehdy, je-li vedlejší účinek 39 morálně špatný. Tuto tendenci můžeme nazvat "efekt vedlejších účinků".83 Badatelé vytvořili sadu historek pro čtyřleté děti a stejná asymetrie odpovědí nastala i u nich.84 Knobe také zkoumal, zda se nebjeví rozdíl v odpovědích mezi kulturami, ale například i Indové odpovídali stejně.85 Evoluční biolog Marc Hauser se snažil zjistit, zda za tyto asymetrie nejsou zodpovědné emoce. Předložil proto historky o škození/pomáhání životnímu prostředí pacientům s poškozeným ventromedialním prefrontalním kortexem (VMPFC), kteří nemohou pociťovat emoce.86 I u nich se vyskytla stejná asymetrie odpovědí, z čehož můžeme usoudit, že za různost odpovědí nejsou zodpovědné emoce. Je možné, že za ni mohou principy, kterými jsme morálně zavázáni, abychom neškodili, nepáchali zlo, ale na druhou stranu se jen málo cítíme zavázáni činit dobro. Potřebujeme jedince za jeho špatné činy potrestat, aby se tomu pro příště vyvaroval, a abychom jej mohli potrestat, musíme jeho skutky posoudit jako záměrné (Leslie et al., 2006). Knobe poskytl několik vysvětlení,87 proč se lidské intuice v těchto situacích takto rozcházejí. Domnívá se, jako většina výzkumníků, že to souvisí s rozdílnými podmínkami, které jsou potřebné pro přičítání viny a chvály (Knobe, 2007b). Zdá se, že lidské intuice při rozhodování o záměrnosti jednání zvažují v různých případech různé vlastnosti (vzpomeňme na příklad špatného střelce), které jsou potom důležité pro přičtení viny nebo chvály. Knobe (2006) se domnívá, že při rozhodování, nakolik je činitel vinen, využíváme jiné psychologické vlastnosti, než když se snažíme zjistit míru chvály. V našem mozku podle něj dochází ke dvěma sub-procesům: první nám získá informaci o jednání - zda je dobré nebo špatné - a vyhodnotí relevantnost jednotlivých vlastností (pokoušení se a předvídání důsledků) jednání. Druhý sub-proces poté zjistí, zda má jednání relevantní vlastnosti a vyhodnotí záměrnost jednání (viz obr. 4). V roce 2007 Knobe společně s vývojovým psychologem Paulem Bloomem a psychologem Davidem Pizzarem vysvětlení poupravili: V momentě, kdy jsme svědky nějakého jednání, máme okamžitou, intuitivní reakci, která následně vede k nevědomému soudu. Protože se vše seběhne příliš rychle, zvažujeme pouze ty normy, které nás napadnou jako první. Proces probíhá tak, že o jednání vyneseme soud na základě toho, zda porušuje některou z malé skupiny norem, které nás napadly. A pokud porušuje, je označeno za přestupek. Právě to může ovlivnit naše intuice ohledně záměrného jednání. Později, když

83 V originále „side-effect effect‟ (Leslie, Knobe & Cohen, 2006, s. 2). 84 Viz samotnou studii (Leslie et al., 2006). 85 Viz samotnou studii (Knobe & Burra, 2006). 86 Viz samotnou studii (Young et al., 2006). 87 Viz některé jeho studie (2003a; 2003b; 2006; 2007b, 2010a). 40 máme čas o jednání znovu přemýšlet, se může stát, že vyneseme vědomý soud, zcela opačný nevědomému. Nevědomý soud je ale uložen v naší paměti a pokaždé, když se musíme rozhodnout ihned, může nás ovlivňovat (například ovlivní intuice ohledně záměrného jednání).88

3.3 Kritika V této kapitole si představíme kritiku "Knobeova efektu" a reakce na ni. Mezi filosofy převládají nejméně dva pohledy na pojetí záměrného jednání. Kritikem "Knobeova efektu", kterého si představíme, je Frederick Adams, zastávající první pohled: „činitel S záměrně činí jednání A pouze pokud S zamýšlí činit A“ (Adams & Steadman, 2004a, s. 173).89 Knobe zastává druhý pohled, který říká: „jsou případy, kdy S záměrně činí A bez zamýšlení činit A, jen pokud činění A je předpovídáno a S je ochoten přijmout A jako následky jednání S“ (tamtéž, s. 173).90 Podle výsledků Knobeových experimentů se lidé v případě poškození životního prostředí chovají podle druhého pohledu, v případě pomáhání životnímu prostředí však nikoli. Adams a Steadmanová se domnívají, že Knobeovy výzkumy zasahují do pragmatické stránky záměrného jazyka a jeho role v rozhodování o chvále a vině. Podle Adamse a Steadmanové lidé spojují vinu se záměrným jednáním. Jde podle nich o čistě pragmatický faktor. Předpokládají proto, že kdyby byly účastníkům předloženy dvě možnosti: rozhodnout, zda (1) prezident uškodil životnímu prostředí záměrně nebo (2) prezident vědomě dovolil zvýšení rizika, že bude poškozeno životní prostředí, preferovali by obě možnosti stejně. Při druhé možnosti mohou sice přičítat vinu, jako při první, ale vyhnou se slovu záměrně. V Knobeových pokusech dochází prý k tomu, že lidé nesouhlasí s jednáním prezidenta, chtějí jej vinit a ví, že jejich obvinění bude vážnější, pokud se ukáže, že prezident jednal záměrně. Knobe (2004b)91 v reakci na tuto připomínku vedl experiment, který prokázal, že se Adams a Steadmanová mýlí. Účastníků se neptal, zda prezident jednal záměrně, ale zda jim zní správně věta: „Prezident uškodil životnímu prostředí za účelem zvýšit zisk“ (Knobe, 2004b, s. 8).92 Výsledky experimentu opět prokázaly asymetrii. Knobeovi je také vytýkáno, že se účastníků nezeptal, zda si myslí, že měl činitel

88 Další pohledy na tuto problematika viz Knobe, 2010. 89 “(...) an agent S intentionally does an action only if S inteds to do A.” 90 “(...) there are cases where S intentionally does A without intending to do A, as long as doing A is foreseen and S is willing to accept A as a consequence of S‟s action.” 91 Pro samotný experiment viz Knobeův článek (2004b, s. 6-9). 92 “The chairman harmed the environment in order to increase profits.” 41 záměr. Domnívají se, že je nepravděpodobné, aby si lidé mysleli, že prezident společnosti neměl záměr, ale uškodil životnímu prostředí záměrně. Protože se v medailoncích jedná o vedlejší účinek, lidé by se neměli domnívat, že měl prezident záměr jej vyvolat. Avšak pokud mu připisují záměrné jednání, měli by se logicky rovněž domnívat, že měl záměr životnímu prostředí škodit. A tady zřejmě dochází k chybě v lidských intuicích. Knobe na tuto připomínku opět reaguje experimentem,93 který tuto námitku vyvrátil. Výsledky totiž ukázaly, že se menšina (29%) lidí domnívala, že měl prezident společnosti záměr uškodit životnímu prostředí a přesto se opět většina (87%) shodla na tom, že tento vedlejší účinek způsobil záměrně. Pokud prezident pomohl životnímu prostředí tak mu žádný účastník nepřičetl záměr a 20% se domnívalo, že vedlejší účinek způsobil záměrně.94

Experimentální filosof může nabídnout větší vzorek odpovědí, který zpracuje a vyvodí z něj závěry - nespekuluje. Ve svých pracích uvádí přesný počet (procento) lidí, kteří mají stejný názor na vybraný problém.

93 Pro samotný experiment viz samotný článek Knobea (2004b, s. 10-11). 94 Odpověď na Knobeovu reakci najdete v článku Adamse a Steadmananové (2004b). 42

Závěr

Ve třech částech práce jsme si představili experimentální filosofii, přičemž jsme pro lepší přehlednost postupovali od obecného představení ke konkrétnímu příkladu metody v praxi. V první části práce jsme se věnovali vzniku experimentální filosofie, načrtli jsme hlavní cíle, kterých se snaží dosáhnout. Součástí první kapitoly byla historická odbočka, ukázka prvků experimentální filosofie u myslitelů v dějinách. Smyslem této podkapitoly bylo ukázat, že experimentální filosofie v podstatě není úplně novým směrem a již dříve byly s filosofií spjaty experimenty a mezioborová spolupráce. V závěru první části jsme se zaměřili na vybrané námitky vůči X-phi a reakce na ně. V druhé části jsme si ukázali, nakolik široký je záběr experimentálních filosofů, šlo tedy o jakousi přehledovou část. Sedm kapitol se věnovalo sedmi oblastem zkoumání: morálka, vztah mezi morální reflexí a morálním chováním, epistemologie, vědomí, mezikulturní rozdíly v intuicích, svobodná vůle a morální zodpovědnost a záměrné jednání. Ukázali jsme si i několik různých metod zkoumání: dotazníková forma, fMRI, průzkum a experimenty, kterých se zúčastnili jak laici, tak studenti určitých kurzů. Výzkumy také probíhaly mezi kulturami nebo mezi lidmi s rozdílným socioekonomickým statusem. Podrobnou rekonstrukci výzkumu Joshuy Knobea o záměrném jednání jsme provedli ve třetí části práce. Problém jsme si načrtli od počátků zkoumání záměrného jednání. Následovaly další experimenty, které ukázaly na omyly v předchozích závěrech a byl objeven tzv. "Knobeův efekt". Tomu jsme věnovali zbytek třetí části a představili jsme si dodatečné experimenty, které vysvětlovaly, co může tento jev způsobovat. Třetí část uzavírala kritika "Knobeova efektu" a reakce na ni.

Práce si kladla za cíl představit experimentální filosofii. Domnívám se, že tohoto cíle bylo dosaženo. Práce se však, kvůli omezenému rozsahu, nemohla všem problémům věnovat do žádoucích podrobností a je tak spíše prací přehledovou. Potenciál především druhé a třetí kapitoly nebyl zcela vyčerpán a je možno jej v budoucnu dále rozvíjet. Vybrané práce ve druhé části byly pouze načrtnuty a některým oblastem jsem se nevěnovala vůbec.95 Smyslem této části byla spíš ukázka rozmanitosti oblastí, kterými se experimentální filosofové zabývají a také rozmanitostí metod, které využívají. Každá z oblastí by mohla posloužit jako základ pro samostatnou diplomovou práci. Třetí část, která se věnovala

95 Pro všechny oblasti zkoumání viz levý sloupec na oficiální stránce X-phi. 43 zkoumání záměrného jednání a "Knobeova efektu" také nemohla obsáhnout celou problematiku. Práce experimentálních filosofů se neustále vyvíjí a troufám si tak říci, že některé závěry výzkumů, v práci obsažených, nebudou v budoucnu aktuální. Například nové výzkumy ukazují, že "Knobeův efekt" se nemusí vztahovat pouze na záměrné jednání, ale například i na jiné koncepty, jako je například štěstí.96

Tato bakalářská práce se snaží o jistou popularizaci myšlenkového směru u nás nepříliš známého, který ukazuje jiný přístup k filosofii a doposud prokázal zajímavé výsledky. Uvidíme, zda se v budoucnu tento směr ukáže být životaschopným, výsledky tomu zatím nasvědčují.

96 J. Knobe (2010b) zjistil, že lidé rozhodují o štěstí jedince spíše na základě morálního soudu o jejich životě, než na základě jeho vlastního mentálního stavu. Uvádí příklad s ženou Marií, která je v první historce matkou tří dětí, kterým se naplno věnuje a tvrdí o sobě, že je šťastná. Ve druhé historce se Marie touží stát celebritou, obráží večírky a žije zhýralým životem, avšak opět o sobě tvrdí, že je šťastná. Lidé se však shodnou na tom, že první Marie šťastná je, druhá nikoli. Zajímavé je, že pokud se lidí zeptají na to, zda si myslí, že je Marie nešťastná, nemá styl jejího života vliv na rozhodování. 44

Obrazová příloha

Obrázek 1:

Obrázek 2:

45

Obrázek 3:

Obrázek 4:

46

Seznam použité literatury

Prameny: ADAMS, F., & STEADMAN, A. 2004a. Intentional Action in Ordinary Language: Core Concept of Pragmatic Understanding [online]? Analysis. 2004, vol. 64, no. 282, s. 173-181. Dostupné také z WWW: http://www.udel.edu/Philosophy/papers/adams2004b.pdf. ADAMS, F., & STEADMAN, A. 2004b. Intentional Action and Moral Considerations: Still Pragmatic [online]. Analysis. 2004, vol. 64, no. 283, s. 268- 276. Dostupné také z WWW: http://www.udel.edu/Philosophy/papers/adams2004c.pdf. APPIAH, K. A. 2008. Experiments in Ethics. Cambridge (MA): Harvard University Press, 2008. GOMEZ, J. 2011. Thomas Reid and the Dangers of Introspection [online]. Early Modern Experimental Philosophy. April 4th, 2011 [cit. 2011-04-11]. Dostupné z WWW: https://blogs.otago.ac.nz/emxphi/2011/04/thomas-reid-and-the-dangers- of-introspection/. GREENE, J. 2007. The Secret Joke of Kant‟s Soul [online]. In SINNOT- ARMSTRONG, W. (Ed.). Moral Psychology, Volume 3: The Neuroscience of Morality:Emotion, Brain Disorders, and Development. Cambridge (MA): The MIT Press, 2007, s. 35-79. Dostupné z WWW: http://www.wjh.harvard.edu/~jgreene/GreeneWJH/Greene-KantSoul.pdf. HORVATH, J., & GRUNDMANN, T. 2010. Introduction: Experimental Philosophy and Its Critics, Part 1 and 2 [online]. Philosophical Psychology. 2010, vol. 23, no. 3, s. 283-292. Na požádání dostupné z blogu F. Tvrdého: http://massive- error.blogspot.com/2010/08/experimental-philosophy-and-its-critics.html. HUEBNER, B. 2009. Commonsense Concepts of Phenomenal Consciousness: Does Anyone Care about Functional Zombies [online]? Phenomenology and the Cognitive Sciences. 2009, vol. 9, no. 1, s. 133-155. Dostupné také z WWW: http://www9.georgetown.edu/faculty/lbh24/CCPC.pdf. HUEBNER, B., BRUNO, M., & SARKISSIAN, H. 2010. What Does the Nation of China Think About Phenomenal States [online]? Review of Philosophy and Psychology. 2010, vol. 1, no. 2, s. 225-243. Dostupné také z WWW: http://www.unc.edu/~huebner/ChinaPstates.pdf.

47

KNOBE, J. 2003a. Intentional Action and Side Effects in Ordinary Language [online]. Analysis. 2003, vol. 63, s. 190-193. Dostupné také z WWW: http://pantheon.yale.edu/~jk762/Side-Effect.pdf. KNOBE, J. 2003b. Intentional Action in Folk Psychology: An Experimental Investigation [online]. Philosophical Psychology. 2003, vol. 16, s. 309-324. Dostupné také z WWW: http://pantheon.yale.edu/~jk762/IntentionSkill.pdf. KNOBE, J. 2004a. What is Experimental Philosophy [online]? 2004 [cit. 2011- 02- 24]. Dostupné z WWW: http://pantheon.yale.edu/~jk762/ExperimentalPhilosophy.pdf. KNOBE, J. 2004b. Intention, Intentional Action and Moral Considerations [online]. Analysis. 2004, vol. 64, s. 181-184. Dostupné také z WWW: http://pantheon.yale.edu/~jk762/AdamsSteadmanReply.pdf. KNOBE, J. 2006. The Concept of Intentional Action: A Case Study in the Uses of Folk Psychology. In KNOBE, J., & NICHOLS, S. (Eds.). Experimental Philosophy. New York: Oxford University Press, 2008. KNOBE, J. 2007a. Experimental Philosophy and Philosophical Significance [online]. Philosophical Explorations. 2007, vol. 10, no. 2, s. 119-121. Dostupné také z WWW: http://www.unc.edu/~knobe/phil-significance.pdf. KNOBE, J. 2007b. Reason Explanation in Folk Psychology [online]. Midwest Studies in Philosophy. 2007, vol. 31, s. 90-106. Dostupné také z WWW: http://www.unc.edu/~knobe/ReasonExplanations.pdf. KNOBE, J. 2010a. Person a Scientist, Person a Moralist [online]. Behavioral and Brain Sciences. 2010, vol. 33, s. 315-365. Dostupné také z WWW: http://pantheon.yale.edu/~jk762/BBS-full.pdf. KNOBE, J. 2011. Are There Two Kinds of Experimental Philosophy [online]? Blog X-phi. February 5th, 2011 [cit. 2011-03-23]. Dostupné z WWW: http://experimentalphilosophy.typepad.com/experimental_philosophy/2011/02/are- there-two-kinds-of-experimental-philosophy.html. KNOBE, J., & BURRA, A. 2006. Intention and Intentional Action: A Cross- Cultural Study [online]. Journal of Culture and Cognition. 2006, vol. 6, s. 113-132. Dostupné také z WWW: http://pantheon.yale.edu/~jk762/hindi.pdf. KNOBE, J., & NICHOLS, S. 2008. Manifesto. In KNOBE, J., & NICHOLS, S. (Eds.). Experimental Philosophy. New York: Oxford University Press, 2008.

48

KNOBE, J., & PRINZ, J. 2008. Intuitions about Consciousness: Experimental Studies [online]. Phenomenology and Cognitive Science. 2008, vol. 7, no. 1, s. 67- 83. Dostupné také z WWW: http://pantheon.yale.edu/~jk762/consciousness.pdf. LESLIE, M. A., KNOBE, J., & COHEN, A. 2006. Acting Intentionally and The Side-effect: 'Theory of mind' and moral judgment [online]. Psychological Science. 2006, vol. 17, s. 421-427. Dostupné také z WWW: http://pantheon.yale.edu/~jk762/LeslieKnobeCohen.pdf. LIAO, S. M. 2008. A Defense of Robust Intuitions [online]. Philosophical Studies. 2008, vol. 140, no. 2, s. 247-262. Dostupné také z WWW: http://www.springerlink.com/content/3507675837420008/fulltext.pdf. MALLE, F. B., & KNOBE, J. 1997. The Folk Concept of Intentionality. Journal of Experimental Social Psychology. 1997, vol. 33, s. 101-121. MAY, J., SINNOTT-ARMSTRONG, W., HULL, J. G., & ZIMMERMAN, A. 2010. Practical Interests, Relevant Alternatives, and Knowledge Attributions: An Empirical Study [online]. Review of Philosophy and Psychology. 2010, vol. 1, no. 2, s. 265-273. Dostupné také z WWW: http://www.joshdmay.com/wp- content/media/kpi-xphi.pdf. MELE, R. A, 2001. Acting Intentionally: Probing Folk Notions [online]. In MALLE, F. B., MOSES, L. J., & BALDWIN, D. (Eds.). Intentions and Intentionality: Foundations of Social Cognition. Cambridge (MA): The MIT Press, 2001, s. 27-43. Dostupné také z WWW: http://mitpress.mit.edu/books/chapters/0262133865chap1.pdf. MONROE, E. A., & MALLE, F. B. 2010. From Uncaused Will to Conscious Choice: The Need to Study, Not Speculate About People‟s Folk Concept of Free Will [online]. Review of Philosophy and Psychology. 2010, vol. 1, no. 2, s. 211- 224. Na požádání dostupné z blogu F. Tvrdého: http://massive- error.blogspot.com/2010/08/experimental-philosophy-and-its-critics.html. NADELHOFFER, T., & NAHMIAS, E. 2007. The Past and Future of Experimental Philosophy [online]. Philosophical Explorations: An International Journal for the Philosophy of Mind and Action. 2007, vol. 10, no. 2, s. 123-149. Dostupné také z WWW: http://www2.gsu.edu/~phlean/papers/Past_and_Future_of_Experimental_Philosoph y.pdf.

49

NAHMIAS, E., MORRIS, E., NADELHOFFER, T., & TURNER, J. 2006. Is Incompatibilism Intuitive [online]? Philosophy and Phenomenological Research. 2006, vol. 73, no. 1, s. 28-53. Dostupné také z WWW: http://www2.gsu.edu/~phlean/papers/Is_Incompatibilism_Intuitive.pdf. NICHOLS, S. 2004. The Folk Psychology of Free Will: Fits and Starts [online]. Mind & Language. 2004, vol. 19, no. 5, s. 473-502. Dostupné také z WWW: http://dingo.sbs.arizona.edu/~snichols/Papers/folkpsychologyoffreewill.pdf. NICHOLS, S. 2011. Experimental Philosophy and the Problem of Free Will [online]. Science. 2011, vol. 331, no. 6023, s. 1401-1403. Dostupné na požádání z blogu F. Tvrdého: http://massive-error.blogspot.com/2011/03/experimental- philosophy-and-problem-of.html. NICHOLS, S., & KNOBE, J. 2007. Moral Responsibility and Determinism: The Cognitive Science of Folk Intuitions [online]. Noûs. 2007, vol. 41, no. 4, s. 663- 685. Dostupné také z WWW: http://www.pgrim.org/philosophersannual/pa27articles/nicholsknobe.pdf. SCHAFFER, J. 2006. The Irrelevance of the Subject: Against Subject-Sensitive Invariantism [online]. Philosophical Studies. 2006, vol. 127, s. 87-107. Dostupné také z WWW: http://www.jonathanschaffer.org/irrelevance.pdf. SCHWITZGEBEL, E. 2009. Do Ethicist Steal More Books [online]? Philosophical Psychology. 2009, vol. 22, no. 6, s. 711-725. Dostupné také z WWW: http://www.faculty.ucr.edu/~eschwitz/SchwitzPapers/EthicsBooks.pdf. SCHWITZGEBEL, E., RUST, J., HUANG, L. T.-L., MOORE, A., & COATES, J. 2011. Ethicists‟ Courtesy at Philosophy Conferences [online]. Forthcoming in Philosophical Psychology. Dostupné také z WWW: http://www.faculty.ucr.edu/~eschwitz/SchwitzPapers/Courtesy-110202.pdf.

 SCHWITZGEBEL, E., & RUST, J. 2011. The Self-Reported Moral Behavior of Ethics Professors. Forthcoming. Dostupné z WWW: http://www.faculty.ucr.edu/~eschwitz/SchwitzPapers/EthSelfRep-110316.pdf. SMITH, E. H. J. 2010. Gödel in Hong Kong: Two books on “x-phi”. n+1. May 19th, 2010 [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://nplusonemag.com/goedel- in-hong-kong. STANLEY, J. 2005. Knowledge and Practical Interests. Oxford: Clarendon Press, 2005.

50

TVRDÝ, F. 2009. Label: Schwitzgebel. Massive Error. Dostupné z WWW: http://massive-error.blogspot.com/search/label/Schwitzgebel. VAIDYA, J. A. 2010. Philosophical Methodology: The Current Debate [online]. Philosophical Psychology. 2010, vol. 23, no. 3, s. 391-417. Dostupné také z WWW: http://pdfserve.informaworld.com/804845_935828505_923354596.pdf. WEINBERG, M. J., NICHOLS, S., & STICH, P. 2001. Normativity and Epistemic Intuitions [online]. Philosophical Topics. 2001, vol. 29, s. 429-460. Dostupné také z WWW: http://www.rci.rutgers.edu/~stich/Publications/Papers/NormativityAndEpistemicInt uitions.pdf.

 YOUNG, L., NICHOLS, S., & SAXE, R. 2010. Investigating the Neural and Cognitive Basis of Moral Luck: It's Not What You Do But What You Know [online]. Review of Philosophy and Psychology. 2010, vol. 1, no. 3, s. 333-349. Dostupné také z WWW: http://www.mit.edu/~lyoung/Site/Publications_files/Young_Luck_2010.pdf.

 YOUNG, L., CUSHMAN, F., ADOLPHS, R., TRANEL, D., & HAUSER, M. 2006. Does Emotion Mediate the Effect of an Action‟s Moral Status on its Intentional Status? Neuropsychological Evidence [online]. Journal of Cognition and Culture. 2006, vol. 6, s. 291-304. Dostupné také z WWW: http://www.mit.edu/~lyoung/Site/Publications_files/Cult_Cog_2006.pdf. ZIMMER, C. 2006. Jak se duše stala tělem: výzkum mozku mění svět. Přeložil Tomáš Koukolík. 1. vydání. Praha: Galén, 2006.

Videa:

 GREENE, J., & KNOBE, J. 2009. Percontations: Explaining and Appraising Moral Intuition [online]. Bloggingheads.tv. June 10th, 2009 [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://bloggingheads.tv/diavlogs/20446. HORGAN, J., & KNOBE, J. 2008. Science Saturday: Experimental Philosophy [online]. Bloggingheads.tv. February 15th, 2008 [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://bloggingheads.tv/diavlogs/8796. KNOBE, J. 2010b. Joshua Knobe Talk [online]. New Science of Morality. EDGE Conference, July 20-22nd, 2010 [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://www.edge.org/3rd_culture/morality10/morality.knobe.html.

51

Webové stránky, zabývající se X-phi:

 Experimentální filosofie v historii: https://blogs.otago.ac.nz/emxphi/.

 Oficiální webová stránka X-phi: http://pantheon.yale.edu/~jk762/ExperimentalPhilosophy.html.

 Blog X-phi: http://experimentalphilosophy.typepad.com/experimental_philosophy/.

Osobní webové stránky badatelů: GREENE, J. D. Osobní webová stránka [cit. 2011-04-30 ]. Dostupné z WWW: http://www.wjh.harvard.edu/~jgreene/ GRUNDMANN, T. Osobní webová stránka [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://uk-online.uni-koeln.de/cgi- bin/show.pl/page?uni=1&i_nr=26&f_nr=4&id=3141 HUEBNER, B. Osobní webová stránka [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://www9.georgetown.edu/faculty/lbh24/ KAUPPIEN, A. Osobní webová stránka [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://www.helsinki.fi/~amkauppi/ KNOBE, J. Osobní webová stránka [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://pantheon.yale.edu/~jk762/ MALLE, B. Osobní webová stránka [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://www.psych.brown.edu/people/bertrammalle.html MAY, J. Osobní webová stránka [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://www.joshdmay.com/ NADELHOFFER, T. Osobní webová stránka [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://agencyandresponsibility.typepad.com/thomas_nadelhoffer/ NAHMIAS, E. Osobní webová stránka [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://www2.gsu.edu/~phlean/ NICHOLS, S. Osobní webová stránka [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://dingo.sbs.arizona.edu/~snichols/ PRINZ, J. Osobní webová stránka [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://subcortex.com/ SARKISSIN, H. Osobní webová stránka [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://faculty.baruch.cuny.edu/hsarkissian/index.html SAXE, R. Osobní webová stránka [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://saxelab.mit.edu/index.php

52

SCHWITZGEBEL, E. Osobní blog [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://schwitzsplinters.blogspot.com/ SCHWITZGEBEL, E. Osobní webová stránka [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://www.faculty.ucr.edu/~eschwitz/ STICH, S. Osobní webová stránka [cit. 2011-04-30]. Dostupné z WWW: http://www.rci.rutgers.edu/~stich/

53