MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie

Přidružené organizace Občanské

demokratické strany

Magisterská diplomová práce

Adam Barták

Vedoucí práce: PhDr. Lubomír Kopeček, Ph.D. UČO: 78567 Obor: PL Imatrikulační ročník: 2002 Linz, 2006

Vyjádření o autorství práce :

Prohlašuji, že jsem magisterskou práci na téma „Přidružené organizace Občanské demokratické strany“ zpracoval samostatně a uvedl veškeré použité prameny a použitou literaturu.

2

Poděkování :

Za odborné vedení práce, cenné připomínky a rady si dovoluji poděkovat PhDr. Lubomíru Kopečkovi, Ph.D.

3 Obsah :

1.Úvod ...... 2 2. Přidružené organizace politických stran za První republiky …….....4 2.1 První republika a politické strany…………………………………….....4 2.2 Národní demokracie a republikánská strana……………………...……9

3. Centrum pro ekonomiku a politiku – CEP ……………………....…..…15 3.1 Historie a charakteristika…………………………………….……...... 15 3.2 Organizační struktura………………………………………….…….…15 3.3 Hlavní aktivity a cíle ……………………………………………....……16 3.4 Financování………………………………...……………...………….…23 3.5 Spolupráce s jinými organizacemi a vztah k ODS………………….…24

4. CEVRO a Liberálně-konzervativní akademie ……...……………...….28 4.1 Historie a charakteristika……………………………………………….28 4.2 Organizační struktura…………………………………………………..28 4.3 Hlavní aktivity a cíle …………………………………………...……….29 4.4 Financování…………………...……………………………………...... 38 4.5 Spolupráce s jinými organizacemi a vztah k ODS……………….....…40

5. eStat - Efektivní stát 2006-2011 ……………………………………...….43 5.1 Historie a charakteristika………………………………………….....…43 5.2 Organizační struktura………………………………………………..…43 5.3 Hlavní aktivity a cíle ……….…………………………………..…….…44 5.4 Financování…………………….…………………………………....…..53 5.5 Spolupráce s jinými organizacemi a vztah k ODS…….………………54

6. Centrum pro studium demokracie a kultury …………………………..57 6.1 Historie a charakteristika……………………………………………….57 6.2 Organizační struktura…………………………………………………..58 6.3 Hlavní aktivity a cíle ……………………………………………………59 6.4 Financování ……………………………………...……………………...66 6.5 Spolupráce s jinými organizacemi a vztah k ODS…………...………..68

7. Mladí konzervativci …………………………………………………..……..70 7.1 Historie a charakteristika………………………………………….……70 7.2 Organizační struktura…………………………………………………..72 7.3 Hlavní aktivity a cíle……………………………………………….……73 7.4 Financování ……………...………….……………...…………….……..76 7.5 Spolupráce s jinými organizacemi a vztah k ODS………………….…77

8. Závěr : přínos přidružených organizací pro ODS ……………….…83

počet znaků : 185 905

4 1.Úvod

Práce se zabývá organizacemi, přidruženými k politické straně. Tato tematika nebyla dosud v rámci politologické obce příliš reflektována. Problematika přidružených organizací nebyla dosud zpracována ani v odborné monografii, ani v žádné rozsáhlejší studii. Před případným zájemcem o tuto oblast tak stojí problém, jak se s touto situací vyrovnat při absenci potřebné literatury. Zabývat se organizacemi, přidruženými ke konkrétní politické straně, je o to složitější, když chybí odborné studie, které by tuto problematiku zpracovaly obecně. Je možné prohlásit, že „přidruženými organizacemi“ se dosud zabývali spíše novináři a publicisté z neodborně zaměřených periodik než-li politologové. Dalším úskalím pro případného zájemce o zpracování přidružených organizací je v řadě ohledů nedostatek některých základních pramenů k této oblasti, případně jejich špatná dostupnost. Jednotlivé přidružené organizace většinou nemají rozsáhlé a dobře spravované archivy týkající se vlastní činnosti, ze kterých by bylo možné čerpat. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl použít některé osobní výpovědi představitelů těchto organizací – ať již současných, či bývalých. Domnívám se, že by mohly být určitým vodítkem k objasnění tohoto tématu, ovšem s vědomím, že každá z těchto osobních výpovědí má subjektivní podtext, a proto není možné ji nekriticky přijmout. Problematika „přidružených organizací“ souvisí s dalšími oblastmi, ke kterým již v našich podmínkách určité množství literatury je dostupné. V tomto ohledu mám na mysli především zájmové skupiny, „občanskou společnost“ či myšlenkový „background“ politických stran, tzv. think-tanků. Přestože tyto oblasti nejsou a priori zcela totožné, velmi úzce spolu souvisí. Při zkoumání současných přidružených organizací by nemělo být pominuto kritérium historické. Přestože ve 20. století byla etapa demokratického zřízení v bývalém Československu relativně krátká, po listopadu 1989 se řada představitelů veřejného života, včetně politiků, hlásila k odkazu tzv. První republiky, což ostatně dokládá také současná Ústava ČR, která se v řadě ohledů inspirovala Ústavou ČSR z roku 1920. Také představitelé politických stran někdy vzhlíželi k éře První republiky. Občanská demokratická strana představuje subjekt vzniklý nově až v éře po listopadu 1989, a proto se

5 v porovnání s jinými současnými politickými stranami (ČSSD či KDU-ČSL) 1 nemůže opírat o historické kořeny. Přes svou krátkou historii představuje ODS subjekt, který ztělesňuje určité tradice české politiky. (viz Holzer 2006) Na základě výše uvedených skutečností jsem se rozhodl do této práce zařadit také kapitolu o přidružených organizacích pravicových stran v prvorepublikovém politickém systému, ve které jsem se zaměřil na zpracování přidružených organizací politických stran, které mají v některých ohledech k ODS blízko a mohly by pro ni být jistou inspirací – jedná se zejména o národní demokraty a agrárníky. Tato studie bude vycházet z následující hypotézy : „ Přidružené organizace Občanské demokratické strany jsou přínosem pro její další existenci a úspěch “. Jako další hypotézu, nebo jakousi „pod-hypotézu“ by bylo možno uplatnit tvrzení, že „ přínos jednotlivých organizací pro ODS nemusí nutně přímo souviset s intenzitou jejich vazby na tuto stranu a následným propojením obou subjektů“. Tato hypotéza by měla být doložena, případně vyvrácena, v kapitolách pojednávajících o jednotlivých organizacích. Závěrečná kapitola s názvem „ Přínos přidružených organizací pro ODS“ by na základě údajů z předchozích kapitol měla shrnout význam a přínos jednotlivých organizací pro ODS a definitivně potvrdit či vyvrátit výše uvedenou hypotézu.

1 To však naopak může zároveň znamenat, že jde o subjekt nezatížený minulostí.

6 2. Přidružené organizace politických stran za První republiky 2.1 První republika a politické strany Na české politické scéně můžeme vysledovat dostatek příkladů, kdy jsou na politickou stranu napojeny přidružené organizace. V historii české politiky - zejména v období První republiky – je možno objevit mnoho politických stran s velkým počtem přidružených organizací. Tehdejší politické strany byly 2 založeny do jisté míry na jiném konceptu než-li ty současné. Prvorepubliková politická strana obsáhla život svého příznivce „od kolébky do hrobu“. Strana pro voliče nepředstavovala pouze možnost vyjádřit své politické preference, ale zajišťovala mu i servis pro všední denní život. Příkladem může být prvorepublikový občan-katolík, „ který se narodil v katolické porodnici, chodil do katolických škol, byl zaměstnán v katolickém družstvu, chořel v katolické nemocnici, volil katolickou stranu, rekreoval se v katolickém klubu a nakonec byl pohřben v katolickém hřbitově.“ (Fiala 1995: 171) Pro mnoho lidí byla (a pravděpodobně ještě je) tato představa v řadě ohledů slibná. Podobné sociální rozdělení společnosti s sebou přináší řadu výhod. Po staletí je člověku vlastní touha patřit někam, do nějaké skupiny a zároveň touha přesunout na někoho starosti o svou existenci – na vládu, církev či politické strany. Na tomto konceptu je ostatně založena řada nedemokratických systémů – občan za svou loajalitu k režimu dostává sociální výhody, které mu pomohou překlenout existenční nejistotu. Za posílení existenčních jistot platí občan totalitního státu daň v podobě omezení svobody, případně její úplné ztráty. Zájmové skupiny v totalitním státě se od těch v demokratických státech liší - hájí především zájmy státu a až na dalším místě zájmy člena. V tomto případě lze aplikovat tezi Petra Fialy a Klause Schuberta o vztahu zájmových skupin a totalitního státu. Totalitní stát pohlíží na nezávislá zájmová sdružení negativně, protože jimi vytvářená pluralita představuje možnost ohrožení monolitního totalitního systému. Proto se již od počátku snaží totalitní stát tyto zájmové skupiny integrovat do „mamutích“, jím kontrolovaných organizací a upotřebit je pro vlastní cíle. Pokud se to nedaří, jsou tyto zájmové skupiny zakazovány a

2 Za První republiky se uplatňoval model masové strany . Tento typ strany se např. vyznačoval otevřeností, orientací na masy a kladl důraz na těsné spojení se svými příznivci. (viz např. Klíma 1998: 39-45) Určitá inspirace modelem masové strany u některých současných politických stan nepochybně stále je – zejména u KDU-ČSL, KSČM.

7 likvidovány, protože představují nebezpečí „svobodného prostředí“ a přirozené a nekontrolovatelné artikulace zájmů. (Fiala, Schubert 1993: 47) V situacích, kdy politika proniká téměř do všech míst a stává se jí vše, není možné, aby existoval nějaký státem nekontrolovaný zájmový svaz. Svaz spisovatelů podléhá vlivu státu stejným způsobem jako svaz zahrádkářů, byť je logické, který z nich bude představovat pro totalitní stát větší prioritu pro ovládnutí a uplatnění vlivu.

První republika neměla nic o tom, že budou politické strany tak rozsáhlým způsobem zasahovat do života občanů, zakotveno ve své ústavě – taková byla pouze politická kultura, která se utvářela jaksi mimoděk a především kopírovala společenskou objednávku. Prvorepublikový systém se nepokoušel ovládnou soukromou sféru jednotlivce, ale politické strany pochopily, že je mnohdy snadnější podchytit své příznivce a posléze členy prostřednictvím různých přidružených organizací. Tím byl zároveň umožněn průnik politiky do soukromí. Tento postup však vytvářel prostředí od sebe navzájem izolovaných vrstev – někdy se v této souvislosti používají pojmy jako „sloupová kultura“, „ tábory“ či „ghetto“. V takové společnosti se občané dělí do různých táborů, dostávají se do izolace a dochází k existenci několika víceméně oddělených, světonázorově či nábožensky definovaných komplexů politických a sociálních organizací v rámci jednoho politického systému. (Fiala 1995: 172) Veškerý život se stával součástí politického boje mezi jednotlivými politickými stranami a zároveň i výrazem určité politické subkultury. Strany bojovaly nejen o každého voliče a o organizační podchycení dospělých a mládeže, ale do značné míry usilovaly i o ovládnutí jejich vědomí a vůle k rozhodování. Rozřazování občanů do jednotlivých táborů bylo ještě více zesíleno „stranickým 3 parcelováním oblastí každodenního života“. Vytvořilo se několik komplexů, spojených s politickými stranami, které představovaly uzavřené ideové proudy a mnohdy neumožňovaly zdravou výměnu názorů mezi jednotlivými názorovými skupinami. Kromě faktorů ideologických hrály při vytváření táborů roli také podmínky sociální, kulturní a mentální. Není rozhodující, kolika politickými stranami byl jednotlivý tábor vytvořen – důležité bylo, jak silná byla subkultura,

3 Volba občana při vstupu do jakékoliv organizace – úvěrového, konzumního, výrobního či kulturního podniku často znamenala volbu určitého tábora. (Malíř 1996: 245)

8 již se podařilo vytvořit a zda byl tento tábor dostatečně oddělen od ostatních. V tomto ohledu vynikala zejména Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci), která tento systém přivedla téměř k dokonalosti. Vybudovala hospodářský, sociální a politický komplex, jaký 4 neměl v ČSR obdoby, vytvořila tzv. náborové organizace, odbory, tělovýchovné, kulturní a další zájmové organizace. (viz Kárník 2002: 292-308) Stranický a společenský systém První republiky nevznikl z ničeho nic na „zelené louce“, ale měl své kořeny již ve století předchozím. Celé 19. století bylo spjato s vytvářením nejrůznějších spolků, sdružení a dalších organizací. Období tohoto rozvoje není náhodné, ale je podmíněno a spojeno s procesem industriálního rozvoje a s rozvojem národních emancipačních snah. Tyto různorodé spolky představovaly předchůdce řady dnešních zájmových organizací a také předchůdce mnoha politickým stranám. Ve svých důsledcích pomáhaly mnohdy cílům, jež původně ani nezamýšlely – např. v prosazování některých důležitých demokratických práv jako zejména svoboda projevu či svoboda sdružování. (viz např. Fiala, Schubert 1993: 47) Proces vytváření jednotlivých táborů byl do značné míry ovlivněn transformací honoračních stran ve strany masové a všenárodních v zájmové. „S tímto jevem byla spojena řada strukturálních změn majících důsledek větší profesionalizace a byrokratizace řady činností politických stran a také provlíkání vlivu stran do různých sfér primárně nepolitického života společnosti a jejich prolínání s každodenním životem.“ (Malíř 1996: 227) Již od počátku 20. století se v české společnosti vytvořily tři tábory v komplexní podobě – národně liberální, katolický a sociálně demokratický, které se postupem času rozrostly o další dva – agrární a národně sociální. V pojetí českých politických stran hraje klíčovou úlohu pro konstituování táborů sociální, náboženská a kulturní otázka a také rozpor město-vesnice. Tyto faktory hrály kromě klíčové role pro utváření politických táborů také roli v rozporech uvnitř stran a mezi jejich vnitrostranickými křídly. Také z těchto důvodů se s krystalizací táborů rozcházelo formování koalic. Strany z různých táborů se byly schopny

4 Náborové organizace představovaly určitý předstupeň k organizaci stranické. Prostřednictvím náborových organizací se dařilo získat nové příznivce, kteří původně nebyli se stranou spjati, nicméně prostřednictvím náborové organizace si postupně vůči polické straně vytvořili vazbu.

9 prosazovat do mnohdy různorodých koalic – příčinou byl odlišný důraz jednotlivých stran v rámci jednoho tábora na konkrétní zájmy. Historik Jiří Malíř upozorňuje, že změny ve struktuře a fungování českých politických stran v období před rokem 1914 se výrazně promítly do jejich vnějších sociálně a mocensko-politických vazeb. „Větší organizační kompaktnost a zřetelnější vymezení příslušnosti ke straně vedly k ostřejšímu ohraničení jednotlivých stran navzájem a tím i k intenzivnější konkurenci mezi nimi.“ (Malíř 1996: 245) Zároveň však nadále existovala situace, kdy jen omezená část obyvatelstva deklarovala své politické sympatie přímo členstvím ve straně. Větší část obyvatelstva měla k politické straně volnější vztah, který nevylučoval možnost příklonu k jiným politickým subjektům. Proto je namístě poopravit do určité míry zažitou, ale jednostrannou a zjednodušenou interpretaci politických stran jako nějakých usurpátorů svobody občanů. Občané se totiž částí své „svobody“ v naprosté většině vzdávali dobrovolně a především vědomě . Stoupence jednotlivých politických táborů lze naopak vnímat jako parazitující na jednotlivé organizační struktuře, neboť je mnohdy jednodušší fungovat v zažitých vzorcích, že se snažit prosadit sám. Tématem této práce nejsou přidružené organizace politických stran v meziválečném Československu, nicméně pro pochopení současné situace je třeba učinit alespoň minimální historický exkurs. V této souvislosti je třeba zmínit alespoň dva prvorepublikové stranické komplexy - národnědemokratický a agrární. Příčinou je určitá podobnost obou stran se současnou ODS – byť je zřejmé, že jde o podobnost pouze relativní a jen v některých ohledech. Národní demokracie představovala v prvorepublikovém politickém systému, jenž lze označit v mnoha směrech za levicově-liberální, vyhraněnou pravicovou stranu s konzervativní ideologií a z tehdejšího hlediska také liberálním národohospodářským politickým programem. Tento charakter strany zapříčinil částečnou izolovanost národní demokracie v rámci politického spektra. Přesto byli její představitelé zastoupeni ve většině prvorepublikových vlád, neboť byla řada jejích čelních politiků respektována jako renomovaní odborníci v ekonomických záležitostech. Republikánská strana představovala do značné míry specifický subjekt, a to nejen z dnešního pohledu. Její srovnání s ODS je navíc značně problematické, zejména kvůli změně doby a rozdílnosti tehdejší společnosti.

10 Agrární tábor vyrůstal z dlouhodobého působení rolnického hnutí, které hrálo v českých podmínkách zcela svébytnou roli. Až do devadesátých let 19. století se toto hnutí orientovalo na spolupráci s měšťanskými stranami nebo katolickým hnutím, ale přesto bylo schopno vytvářet vlastní subkulturu. Od počátku 20. století se hnutí zcela osamostatnilo a své těžiště našlo zejména na českém venkově. Kromě velmi malých venkovských měst se agrární tábor v městském prostředí téměř vůbec neuplatnil a agrární strana zůstávala takřka 5 jedinou politicky relevantní stranou orientovanou výhradně na venkov. Dominantní tematiku v jejím programu a politické praxi představovalo zemědělství, strana se do značné míry orientovala na soběstačnost 6 Československa v zemědělské výrobě. Při současném podílu zemědělství na tvorbě HDP se orientace politické strany na zemědělskou výrobu z dnešního pohledu jeví jako zavádějící. Paradoxně však tato situace působí i v rámci tehdejší meziválečné Evropy, neboť v porovnání se sousedními státy nehrálo v prvorepublikovém Československu zemědělství nijak dominantní roli, spíše naopak, neboť se jednalo o stát průmyslově vyspělý, orientovaný tímto směrem. Pro tento stav jsou zejména dva zásadní důvody. Za první lze považovat pozici Čechů v rámci českých zemích. Historik Zdeněk Kárník zdůrazňuje, že teze o průmyslově orientovaném Československu jsou do jisté míry zavádějící, vzhledem k tomu, že se jednalo o mnohonárodnostní stát, jehož početnou složku představovali Němci. „Průmyslovějším“ a „městským“ národem byli čeští Němci, zatímco Češi měli spíše charakter národa „venkovského“. (viz Kárník 2002: 310-311) Druhý hlavní důvod dominantní role, kterou republikánská strana hrála, byl zapříčiněn její zásadní úlohou v pozemkové reformě. Velká část velkostatků byla v rukou českých Němců a půda z nich vydělená byla přidělena Čechům. Tímto krokem si agrárníci, hlavní organizátoři pozemkové reformy, zajistili na řadu let voličskou podporu. Vztah republikánské strany a

5 Na venkov se orientovala rovněž lidová strana, která však v porovnání s agrární stranou nebyla úspěšná a prosadila se pouze v chudších a spíše okrajových regionech. (viz Hloušek,

6Kopeček 2004: 80-82) Byť se tato strana snažila rozvíjet svou programatiku a politickou činnost také v dalších oblastech, představovalo pro ni zemědělství a venkov vždy zásadní prvek její programatiky. V tomto ohledu lze najít určitou paralelu s dnešní KDU-ČSL, ovšem s naprosto odlišnou pozicí obou stran v rámci stranického systému. Není bez zajímavosti, že právě jedním z nejvýznamnějších soupeřů agrární strany v „boji o venkov“ byly v první polovině 20. století právě katolické strany. Tento jev byl markantní zejména na Moravě. (viz Malíř 1996: 254- 262)

11 pozemkové reformy do jisté míry připomíná vztah ODS a kupónové privatizace a pozice republikánské strany v rámci prvorepublikového politického systému 7 připomíná pozici ODS, zejména v letech 1992-1997. V souvislosti s ODS by ještě bylo možné zmínit také tzv. živnostenskou stranu, ale tato strana hrála v prvorepublikovém politickém systému jen nevýraznou roli a v jejím případě ani nelze hovořit o vytvoření nějakého rozsáhlejšího komplexu přidružených organizací. Navíc šlo o politickou stranu orientovanou na předem vymezenou 8 zájmovou skupinu, což jí zároveň způsobovalo celou řadu problémů.

2.2 Národní demokracie a republikánská strana Obě strany měly značný počet přidružených organizací. V národní demokracii kromě přidružených organizací existovaly v rámci strany zvláštní organizační složky tzv. odbory, které vyvíjely cílenou činnost na jednotlivé zájmové sféry, které považovala strana za svou prioritu. Jednalo se o odbor obchodnicko- živnostenský, ženský, gážistický či rolnický. Pro účely této práce je pravděpodobně nejvýznamnější odbor osvětový, spjatý s časopisem Vesmír a Osvětovým klubem, organizujícím přednášky, praktické kursy a exkurse. Tento odbor byl do velké míry na straně nezávislý a vyvíjel především nestranickou činnost. Národní demokracie se velkou měrou zasloužila o vznik Svobodného učení politického. Vyučovalo zde mnoho osobností spjatých s touto stranou a jednalo se o pomaturitní studium, určené především pro žurnalisty. (Čechurová 99: 64) V některých ohledech tato vzdělávací instituce připomínala Liberálně konzervativní akademii provozovanou sdružením CEVRO. Na republikánskou stranu převládal pohled jako na stranu, jíž příliš nelze spojovat s pojmy jako vzdělanost či kultura. Tato tvrzení lze hodnotit jako pravdivá pouze z části. Vazbu na stranu měly zejména subjekty, které se zabývaly vzděláváním v oblasti zemědělství a venkova. U některých z těchto vzdělávacích organizací nelze popřít jejich zásadní vliv na utváření obecného českého myšlení a vzdělanosti. Značné renomé si v tomto ohledu vydobylo

7 Byť můžeme na obě strany pohlížet jako na vůdčí představitele pravicového tábora, rozdíl je v tom, že ODS je od roku 1998 v opozici, zatímco agrární strana se podílela na většině

8prvorepublikových vlád. Strana se nemohla dále rozrůstat a v okamžiku, kdy ostatní strany, zejména národní socialisté, začaly rozvíjet své živnostenské obory, přebíraly této straně její dosavadní voliče. Tím se jen potvrdila její neukotvenost. (viz Kárník 2002: 315-317)

12 Svobodné učení selské, systém lidovýchovných venkovských pokračovacích škol a Československá akademie zemědělská, jež představovala elitní organizaci spolkového charakteru, která se stala střediskem propagace moderních metod zemědělského hospodaření a výzkumu. V rámci republikánské strany vytvářela tato akademie protipól konzervativním pragmatikům. (Kárník 2002: 269-270) Republikánská strana si do značné míry uvědomovala, že bez vlastní inteligence nemá šanci obstát v politické soutěži. Naprostá většina tehdejší inteligence se v souladu se svým světonázorovým přesvědčením dokázala zařadit na pravolevé ose politického spektra. Pravicově smýšlející představitelé se do značné míry hlásili k národní demokracii, případně k lidové straně a levicově orientovaná část meziválečné elity se přiřadila ke skupině Hradu či umírněné levici, pokud se ovšem nehlásila k radikální přeměně společnosti prezentované komunisty. Za této situace se republikánská strana smířila, že poměr jejího zisku ve volbách neodpovídá poměru jejího zastoupení ve řadách české inteligence a raději se také v intelektuální sféře zaměřila na téma agrarismu. Velmi respektovanou organizací v této oblasti byl Ústřední svaz agrárních akademiků. Tyto osobnosti, sdružené většinou v odborných skupinách, pomáhali koncipovat základní stanoviska stany v odborných i ideových otázkách a angažovali se v rámci strany na jejím levém, liberálním 9 křídle. Všechny relevantní politické strany se snažily formovat ženské a mládežnické organizace. V případě ženských organizací byl tento trend do určité míry spjat s procesem emancipace. Organizování žen se u politických stran ale příliš neprosadilo. Jestliže o určitých úspěších můžeme v tomto ohledu hovořit u levice, případně u katolického či agrárního tábora, pak u národně liberálního tábora se toto až na velmi malé výjimky nepodařilo. Lépe než ženy byla v rámci politických stran organizována mládež. Byť se většina stran snažila o co nejtěsnější začlenění mládežnických organizací, udržovaly si tyto organizace ve většině případů značnou autonomii. Většinou disponovaly vlastním sekretariátem, tiskem a mnohdy měli jejich zástupci, společně se zástupci dalších přidružených zájmových organizací, vyhrazeny posty ve

9 Jako zásadní příklad vlivu této organizace v rámci strany lze uvést , že již v roce 1926 prosadila nejprve pro sebe, pak pro agrární dorost a konečně pro celou strany zákaz členství ve fašistické organizaci. (Kárník 2002: 297)

13 vysokých orgánech strany. Podíl zájmových organizací na vedení strany představoval způsob, jak úspěšně proniknout do nejširších oblastí veřejného života. (Malíř 1996: 240) Jako vlastní mládežnická organizace fungovala uvnitř národní demokracie Mladá generace vydávající tiskoviny Mladý národ a Národní student . V rámci strany patřilo toto uskupení k nejmilitantnějším nacionalistickým uskupením a výrazně se angažovalo v protiněmeckých 10 vystoupeních, mimo jiné zasáhlo do tzv. bojů o insignie. Ve vedení Mladé generace se silně angažovali potomci národnědemokratických politiků a obecně byla tato složka považována za tzv. zlatou mládež. (Čechurová 99: 67) Mládežnickou organizaci republikánské strany tvořila Říšská jednota republikánského dorostu , jejíž hlavním úkolem byla vedle zájmové a kulturní činnosti také politická agitace. Struktura organizace kopírovala systém strany a jednalo se o vysoce politickou organizace, s rychle se rozrůstající členskou základnou. Počet členstva mládežnické organizace rostl mnohem rychleji než 11 řady republikánské strany. Velkou roli při formování každé společnosti a jejího vědomí hraje vždy mediální sféra. Ne nadarmo se říká, že svobodná media utváří svobodnou společnost. Prvorepublikové zákonodárství bylo ve vztahu k tisku velmi liberální, což se mimo jiné odrazilo na kvalitě prvorepublikové žurnalistiky. Současně je však třeba upozornit, že prvorepublikový tisk byl do značné míry propojen s politickými stranami – tento jev nebyl však nijak symptomaticky spojen s První republikou, ale měl své kořeny již období rakouské monarchie. V té době hrál tisk státotvornou úlohu a představoval agitační a organizační centrum pro většinu proudů české politiky. S nástupem masových stran se tato jeho role ještě více posílila. Zároveň začal být nezávislý tisk stále více vnímán jako potenciální ohrožení jednoty strany a možný původce jejího rozštěpení – pokud by např. katolické noviny nebyly podřízeny katolické straně, mohly by publikovat stanoviska značně odlišná od oficiální stranické linie a navíc by tato stanoviska mohla najít odezvu u části členské základny a vyústit v rozštěpení a tím i zmenšení vlivu strany. Proto se nedílnou součástí posílení vnitřní

10 Jako výrazný úspěch bylo rovněž vnímáno, když se Mladé generaci podařilo ovládnout

11z velké části vedení Ústředního svazu čs. studentstva, do té doby výrazně levicového. V letech 1925 až 1937, tedy v rozmezí dvanácti let, se její členská základna zvýšila o téměř o 83 tisíc nových členů. (viz Kárník 2002: 293)

14 organizační struktury politických stran stalo i zvyšování závislosti stranického tisku na orgánech strany. Vydávání tisku a tiskovin prostřednictvím strany však vznášelo značné požadavky na financování z jejího rozpočtu. Zvyšování finanční nákladnosti na vydávání novin dokonce vyvolalo situaci, kdy došlo k eliminaci vydávání novin jednotlivci – nejčastější a nejefektivnější formou vydávání stranického tisku se tak stalo vytváření vydavatelských družstev a tiskáren, v nichž byli hlavními akcionáři předáci strany. (Malíř 1996: 237) Národní demokracie oficiálně neměla vlastní deník, neboť Národní listy , se kterými byla spjata, byly formálně nezávislé a vydávala je Pražská akciová tiskárna. Vliv na deník strana docílila zejména pomocí personálního propojení s listem. Málokdy však nastávala situace, kdy by strana musela pobízet redakci Národních listů k radikálním nacionálním postojům, spíše naopak. V řadě postojů totiž byly Národní listy radikálnější, než by si vedení strany a její zástupci ve vládě přáli. Kromě Národních listů bylo se stranou spjato mnoho dalších deníků, týdeníků a odborných listů vydávaných po celém území 12 Československa. Podle historičky Jany Čechurové však tento stav mnohdy přinášel národní demokracii celou řadu problémů. Tím nejzávažnějším byly finanční komplikace. V okamžiku, kdy téměř každé větší město mělo svůj stranický list, vznikala situace, že inzerce pokrývala náklady na vydávání jen z části a tisk musel být stranou do značné míry dotován a zatěžoval neúměrně stranickou pokladnu. (Čechurová 99: 70) Jestliže v případě národní demokracie byla hlavním problémem tisku vydávaného stranou především jeho finanční nákladnost a nikoliv jeho obsah, tvořený v naprosté většině erudovanými a talentovanými žurnalisty, pak u tisku vydávaného republikánskou stranou o kvalitní žurnalistice nelze příliš hovořit. Ústředním tiskovým orgánem republikánské strany byl deník Venkov . Republikánský tisk byl v zásadě slabinou strany – byť do něj přispívalo několik renomovaných autorů mj. F. X. Šalda. Důvodem mohlo být do značné míry autoritativní vedení ztělesňované J.

12 Mezi tiskoviny v organizačním poměru k národní demokracii patřila řada pražských (Národ, Role ) i mimopražských deníků (mj. Národní noviny – Brno, Pozor – Olomouc, Moravskoslezský deník – Moravská Ostrava). Ještě rozsáhlejší byl počet týdeníků, spojených s národní demokracií. Byly vydávány na celém území Československa, včetně Slovenska a Podkarpatské Rusi. Podrobný přehled těchto tiskovin obsahují práce historiků. (viz Čechurová 99: 68-69)

15 Vraným. (viz Kárník 2002: 229) Zatímco vedení národní demokracie do redakce Národních listů svůj vliv promítalo jen částečně, redakce Venkova redigovaného J. Vraným v naprosté většině kopírovala stanovisko strany a odlišný pohled se na stránkách deníku příliš neuplatnil. Lepší úroveň než deník Venkov měla teoretická revue Brázda , kolem které se soustředili nejvýraznější akademici spjatí s teorií agrarismu a vytvářeli určitý protipól konzervativnímu Venkovu . Skupina kolem revue vytvořila během let své existence pojem „generace Brázdy“ a byla ceněna pro své kritické myšlení přesahující běžnou činnost jedné politické strany. Důležitým článkem agrárního komplexu byly tzv. náborové organizace, tvořící jakýsi předstupeň organizace stranické - zde vynikala zejména Ústřední Domovina domkářů a malorolníků s více než 100 tisíci členy. Pomocí zájmových hospodářských organizací se republikánské straně podařilo různými akcemi ovlivňovat podobu tehdejší politiky. (viz Kárník 2002:296) K rozsáhlému agrárnímu komplexu patřilo značné množství podniků, většina z nich byla založena na družstevní bázi. Republikánské straně se v prvorepublikové éře podařilo vytvořit z družstev gigantickou hospodářskou soustavu, jež měla pro fungování První republiky rozsáhlé politické i sociální důsledky. Hospodářská teorie družstevnictví je zaměřena na sdružování osob za účelem společné ekonomické činnosti, jejíž výsledky se rozdělují především v závislosti na osobní účasti a nikoliv na základě vložených hmotných či finančních prostředků. Z podniků, v nichž měla republikánská strana významný vliv, je třeba uvést Agrární banku. V rámci agrárního komplexu si v porovnání s ostatními organizacemi banka ke straně udržovala nejvolnější vazbu, ale přesto žádná jiná československá banka neměla tak úzké napojení na politickou stranu jako Agrární banka. Strana zde deponovala své finance a byla zainteresována na jejích operacích. V hospodářské oblasti se banka většinou podrobovala rozhodnutím a doporučením předsednictva a výkonného orgánu republikánské strany, a to i v případech, kdy mělo vedení banky odlišné mínění. (Kárník 2002: 303) Ve vedení a ve správní radě Agrobanky působila řada představitelů republikánské strany, např. generální ředitel Agrobanky Karel Svoboda či JUDr. Stanislav Švehla, bratr předsedy strany.

16 Výše popsaný stav naznačuje, že politické strany v meziválečném Československu měly značný vliv na život tehdejší společnosti. Obdobné „pohlcení“ občana politickou stranou nepředstavovalo žádné české specifikum. Existovalo také v ostatních sousedních zemích, celá oblast tehdejší střední Evropy byla tímto jevem poznamenána – příkladem může být Rakousko či Polsko. Tento stav se stal ještě markantnější, když obě tyto země nastoupily cestu k autoritativnímu režimu. Při srovnání Československa s Rakouskem a Polskem je proto zajímavé, že ani republikánská strana ani národní demokracie neusilovaly o vytvoření vlastní branné organizace. Zatímco v sousedním Rakousku se ulice měnily v bojiště mezi sociálně demokratickým Schutzbundem a křesťanskosociálním Heimwehrem, v Československu spoléhaly obě tyto nejsilnější nesocialistické strany na boj na parlamentní půdě. Také to byl pravděpodobně jeden z důvodů, proč se demokracie v Československu zhroutila výhradně po zásahu z vnějšku.

17 3. Centrum pro ekonomiku a politiku – CEP 3.1 Historie a charakteristika CEP vznikl na podzim 1998 jako institut pro ekonomická a politická studia. Jeho cílem mělo být „ šíření idejí svobodné společnosti a tržního hospodářství a podpora myšlenek velkých osobností liberálního myšlení.“ (www.cepin.cz) Původní vymezení CEPu jako sdružení, které se zabývá politikou a ekonomikou, bylo záhy překonáno. Oblast ekonomie a politiky sice nadále patří k hlavním tématům, na nichž se tato organizace profiluje, ale dílčími tématy jsou také ostatní oblasti veřejného života, např. právo, historie, filosofie a kultura. CEP je výrazně ovlivněn okolnostmi svého vzniku. V období let 1997- 1998 procházela česká společnost určitým zlomem. Definitivně vyprchal dřívější „sametově-listopadový“ étos. Pojmy „pravice“, „liberalismus“ či „volný trh“ dostávaly nový obsah. Zatímco dříve byly tyto pojmy prosazovány a v jistých kruzích až adorovány, v období druhé Klausovy vlády a následně poté byl v české společnosti zřetelný odklon od pravicových hodnot. V první polovině devadesátých let se k pravicovým idejím hlásila velká část české společnosti, během roku 1997 však pravice procházela krizí. Tehdy se u řady osobností české pravice začala prosazovat snaha o určité očištění a následné prosazení pravicových myšlenek. Jedním z výsledků tohoto snažení je i založení CEPu jako think-tanku, který by v českých poměrech prosazoval liberálně- konzervativní ideje. Pro ODS a jejího tehdejšího předsedu Václava Klause se situace rapidně změnila. Exekutivu již neovládala pravice, média zaujímala k pravicové politice rezervovaný postoj a bylo tak nutné vytvořit určitou platformu, jež by pomáhala české pravici a vytvářela pro ni nové impulsy.

3.2 Organizační struktura Organizační struktura CEPu není komplikovaná, je tvořena správní radou, která stojí v čele sdružení a týmem výkonných pracovníků. V současné době je správní rada tvořena Václavem Klausem, prezidentem republiky a čestným předsedou ODS, Jiřím Weiglem, vedoucím Kanceláře Prezidenta republiky a

18 13 Karlem Steigerwaldem, dramatikem a novinovým komentátorem. Tým zaměstnanců v současné době tvoří ekonom Petr Mach, který je zároveň výkonným ředitelem CEPu, ekonom a politolog Marek Loužek a asistentka Dina Chmaitiliová. Velký podíl na podobě a fungování CEPu mají také jednotliví „kmenoví“ spolupracovníci, kteří se však spíše než na organizačním fungování podílejí na ideové profilaci think-tanku.

3.3 Hlavní aktivity a cíle Činnost CEPu lze rozdělit do několika základních okruhů – pořádání přednášek, vydávání sborníků a publikací a Newsletteru. Zatímco CEVRO své přednášky organizuje v různých městech celé ČR, CEP svou přednáškovou činnost rozvíjí výhradně v Praze. Přednášky obou sdružení mají v řadě směrů podobný charakter. Na přednášce, vedené moderátorem z řad think-tanku, obvykle vystoupí několik (2-5) řečníků s vlastním referátem, po bloku referátů následuje diskuse. Přednáška je zachycena formou sborníku, zahrnujícího texty přednášejících a texty doplňkové. Na přednáškách a ve sbornících jsou většinou zastoupeni představitelé liberálně-konzervativních idejí, nelze však tvrdit, že by semináře CEPu byly ideově jednobarevné. Hlavním měřítkem je zejména odbornost a zájem o danou problematiku. Často jsou na přednáškách a ve sbornících zastoupeni představitelé vlády či státní správy. Někdy vystoupí kontroverzní osobnosti, které rozhodně nelze považovat za představitele pravicového konzervatismu či liberalismu, např. místopředseda KSČM M. 14 Ransdorf. Newsletter CEPu vychází každý měsíc a na rozdíl od sborníků není monotematický a obsahuje většinou kratší texty. Toto periodikum bylo původně zamýšleno především jako dokumentační tiskovina, kterou think-tank chtěl zachytit a prezentovat svou činnost a pomocí níž se kmenoví autoři vyjadřovali k aktuálním událostem, na něž by jen těžko mohl reagovat sborník s takovou pohotovostí. (viz Newsletter/prosinec 2005: 8)

13 V předchozích správních radách CEPu byl vedle V. Klause, který je jejich členem od založení think-tanku, také např. bankéř a senátor Richard Salzmann nebo profesor medicíny

14Vratislav Schreiber. Doporučuji rovněž vystoupení M. Neudorflové na přednášce o československých prezidentech, které v některých ohledech působí značně kontroverzně a je rovněž zařazeno ve sborníku Českoslovenští a čeští prezidenti. (viz Neudorflová 2002: 145-151)

19 Mezi hlavní témata, kterými se think-tank zabývá, patří obhajoba transformace (zejména jejích ekonomických aspektů). Toto téma bylo ostatně základním motivem pro vznik sdružení a zřetelně se projevuje v celé jeho existenci. Mezi základní publikace vydané think-tankem k tomuto tématu patří Zapomenutá transformace od M. Loužka nebo sborník textů Kupónová privatizace s ústředním textem Dušana Třísky (Tříska 2002). Mezi další témata patří hospodářská politika nebo myšlení význačných osobností (Fréderic Bastiat, Ayn Randová, Alois Rašín). Brzy po vzniku think-tanku začalo být v jeho činnosti reflektováno téma evropské integrace a jejích důsledků, které se záhy stalo jedním z klíčových. Představitelé CEPu mají k Evropské unii a evropské integraci jednotný a vyhraněný postoj. Mezi jejich názory existují jen drobné nuance. Nelze vypozorovat nějaké zásadní rozdíly mezi postoji V. Klause, P. Macha či M. 15 Loužka k problematice evropské integrace. Obdobné tvrzení platí také pro spolupracovníky think-tanku, kteří nejsou přímo kmenovými představiteli sdružení, nicméně s CEPem spolupracují na volnější bázi, například vystoupením na přednáškách či prostřednictvím příspěvků do sborníků. Zde lze zmínit jednotlivé poradce prezidenta republiky (M. Petřík, S. Janáčková) či přímo zaměstnance Kanceláře prezidenta republiky (J. Brodský, J. Weigl). Jednu z prvních publikací vydaných CEPem představuje monografie Jana Zahradila nazvaná příznačně Realismus místo iluzí . CEP tuto publikaci vydal velmi záhy po svém vzniku. Jde celkem o třetí knihu CEPu, vydanou nedlouho po první publikaci Země, kde se již dva roky nevládne od V. Klause (viz Klaus 1999a). Jakoby názvy a témata obou knih předestíraly budoucí orientaci sdružení. Zatímco Klausova kniha se orientuje především na domácí politiku, hlavní těžiště Zahradilovy knihy představuje politika zahraniční, byť se autor vymezuje také k některým dalším problémům, jako např. ekologie, náboženství, drogová problematika. Ohledně evropské integrace autor zastává názor, že jde o evoluční proces, který sice není třeba nijak brzdit, ale není třeba ho ani uměle urychlovat. Evropská unie představuje v Zahradilově pohledu vysoce heterogenní útvar, ve kterém mají jednotliví členové vlastní národní zájmy. (Zahradil 2000: 5-6)

15 Doporučuji porovnat články V. Klause a P. Macha o evropské integraci z jednotlivých čísel Newsletteru CEPu.

20 Jan Zahradil představuje vedle V. Klause klíčovou osobnost „post- sarajevské“ ODS. Na rozdíl od některých dalších čelních představitelů ODS, kteří se do popředí dostali po roce 1997, si Zahradil dokázal svou pozici udržet také v období po odchodu Václava Klause z čela ODS a nástupu Mirka Topolánka na předsednický post. Po celé opoziční období ODS zastával Zahradil post stínového ministra zahraničí. Zatímco až do svého odchodu z ODS v roce 1997 představoval hlavního mluvčího strany v oblasti zahraniční politiky bývalý místopředseda ODS Josef Zieleniec, od roku 1998 se stal hlavní postavou zahraničněpolitické profilace ODS J. Zahradil. Srovnání zahraničněpolitické profilace ODS v období J. Zieleniece a J. Zahradila není tématem této práce, nicméně alespoň na okraj je třeba připomenout, že také J. Zieleniec, ministr zahraničí, místopředseda strany a Klausův ideový oponent, který byl ve svých postojích k EU vstřícnější než J. Zahradil, upozorňoval na některé stinné stránky evropské integrace a už v roce 1993 požadoval „eurorealismus“ (viz Mareš 2000: 36-37), tedy pojem, za který byla ODS o několik let později kritizována a částí médií i zesměšňována. V rámci ODS tedy „eurorealismus“ nepředstavuje ideje, jejichž průkopníkem by byl výhradně J. Zahradil. Důležitou postavu, již je třeba zmínit v souvislosti s postojem CEPu k Evropské unii, představuje také filosof Miloslav Bednář, vědecký pracovník Akademie věd ČR, který tvoří jednoho z kmenových spolupracovníků CEPu. Vedle vystoupení na přednáškách a publikování ve sbornících CEPu lze Bednářovy postoje k Evropské unii vysledovat také v knize Evropanská tyranie vydané přímo tímto think-tankem. Tato publikace velmi dobře shrnuje postoje M. Bednáře k evropské integraci a současnému uspořádání Evropské unie. Bednář tuto problematiku zkoumá v širším kontextu a srovnává český a světový vývoj a současnost. Svůj filozofický pohled na Evropu opírá o některé zásadní postavy českého politického myšlení jako např. F. Palacký či T. G. Masaryk a konfrontuje jejich názory na Evropu a českou státní ideu se současným institucionálním uspořádáním Evropské unie. Na Evropskou unii nahlíží značně kriticky, odmítá její současnou podobu a rozhodně vystupuje proti členství České republiky v EU. Dle jeho pohledu představuje Evropská unie nedemokratický útvar – systém její fungování odstraňuje ústavní svrchovanost a státní suverenitu. (Bednář 2003: 12-13) Vstupem do EU a zavedením

21 nedemokratického, občanům státu již ne zcela odpovědného a na nich ve svobodných volbách závisejícího způsobu vlády lze podle Bednářova pojetí označit za tyranii - zejména menší členské státy ztrácí svou samostatnost. Evropská unie se neprávem dovolává demokratických tradic, jež se v Evropě zrodily a vyvíjely, neboť její současná podoba jde zcela proti „ smyslu evropských dějin , jejichž hlavním účelem je směřování k demokracii.“ (Bednář 2003: 12-13) Jestliže podle M. Bednáře představuje Evropská unie tyranii a tyranie znamená úpadkovou formu vlády, pak tedy Evropa spjatá s Evropskou unií nevyhnutelně směřuje k úpadku. Evropská unie závažně podkopává a ohrožuje existenci evropské demokracii, svobody a soudržnost euro-americké demokratické civilizace. „Tyranie, jíž se Evropská unie vyznačuje, nemá nic společného s evropskými demokratickými tradicemi a není tedy ve vlastním smyslu evropská.“ (Bednář 2003: 13) V souvislosti s pozicí a postoji M. Bednáře lze nalézt určitou paralelu s J. Zahradilem. Oba tito spolupracovníci CEPu jsou jako zástupci ODS vysláni do nadstátních institucí – J. Zahradil, současný poslanec v Evropském parlamentě, působil jako zástupce Poslanecké sněmovny (a ODS) v Konventu pro přípravu evropské ústavy, M. Bednář je od roku 2000 jako zástupce ODS členem Koordinační rady Česko-německého diskusního fóra. Oba zástupci ODS v těchto institucích zastávali příbuzné postoje, v porovnání s ostatními členy mnohdy radikální a stojící mimo hlavní proud. Tuto svou „izolovanost“ však oba autoři brali s určitým nadhledem, neboť podle jejich vlastních slov „ nikdo z nás neví, zda radikalismus dneška nebude hlavním proudem zítřka.“ (Bednář: 2003: 9) Příbuznost jejich názorů dokládá také jejich spoluautorství Manifestu českého realismu. J. Zahradil a M. Bednář společně P. Plecitým a P. Adrianem tento dokument vypracovali jako podklad ke III. ideové konferenci ODS v roce 2001. Byť Manifest českého eurorealismu nepředstavuje dílo vypracované a prezentované CEPem, nelze ho v této práci zcela opomenout. Jde o dokument, vycházející ze ideových pozic, které jsou velmi blízké CEPu a navíc autoři Manifestu přímo spadají do okruhu jeho spolupracovníků. Manifest se zabývá Evropskou unií, její současnou podobou, aktuálními trendy, východním rozšířením a případným vstupem České republiky do jejích struktur. V době svého vzniku působil Manifest jako svého druhu přelomový dokument, protože

22 přes svou stručnost shrnoval eurorealistické/euroskeptické postoje k Evropské unii a ztělesňoval naprosto odlišnou prezentaci vztahu k EU než představovala tehdejší sociálně demokratická vláda. Velkou částí české politické a mediální scény byl Manifest vnímán jako značně kontroverzní, zejména kvůli pasážím, které pojednávaly o alternativách k případnému vstupu do EU. S odstupem času nicméně tento dokument ztratil na výjimečnosti a kontroverznosti, neboť řada podnětů v něm nastíněných byla převzata do obecné politické diskuze, do volebních programů ODS a byla podrobněji rozpracována v jiných příspěvcích autorů Manifestu. (viz Bednář 2003 či Zahradil 1999) Centrum pro ekonomiku a politiku deklaruje, že není kritické vůči evropské integraci jako procesu, ale vůči její současné podobě, ztělesněné Evropskou unií. Evropská integrace a EU představuje pro think-tank jedno ze základních témat již od jeho založení. Role tohoto tématu se průběžně posilovala s blížícím se vstupem ČR do Evropské unie a svého vrcholu dosáhla zhruba v době přípravy tzv. Evropské ústavy a následných procesech jejího přijímání v jednotlivých členských státech EU. Názory jednotlivých spolupracovníků CEPu na Evropskou unii a evropskou ústavu, ať již publikované na přednáškách či ve sbornících a Newsleteru CEPu, jsou v naprosté většině kritické. Pohybují se od umírněnějších postojů (snaha o změnu podoby EU a evropské integrace) až po radikální – zrušit EU, případně z ní vystoupit.

To, že jsou postoje představitelů CEPu k Evropské unii radikální jak v porovnání s většinou představitelů ODS, tak v porovnání s ostatními pravicovými think-tanky, vyniklo zejména na IV. ideové konferenci ODS , uspořádané 17. května 2003 – tedy necelý měsíc před referendem o vstupu ČR do Evropské unie. Na konferenci vystoupili vedle vrcholných představitelů a některých řadových členů ODS také lidé spjatí se stranou volnější vazbou. Z kmenových autorů CEPu vystoupili ekonomové M. Loužek a P. Mach a filozof M. Bednář. Jako další představitelé pravicových think-tanků vystoupili mimo jiné Ladislav Mrklas (CEVRO) a Petr Sokol (CEVRO, Mladí konzervativci) či Michal Tošovský (eStat). Zatímco zástupci CEVRO či eStatu se víceméně shodli na potřebě vstupu ČR do EU s tím, že je potřeba po vstupu vyvinout maximální úsilí na její

23 přeměnu, M. Loužek a P. Mach vystoupili zásadním způsobem proti vstupu ČR do Evropské unie a doporučili členům a příznivcům ODS hlasovat zamítavě v referendu o vstupu do Evropské unie. Hlavním důvodem bylo omezení ekonomických a politických svobod. V konfrontaci s ostatními představiteli se ukázalo, že postoj CEPu k Evropské unii se nevyznačuje takovou mírou pragmatismu jako u dalších pravicových think-tanků – CEVRO a eStat. (viz Občanská demokratická strana 2003 ) Ideová konference nesla podtitul „ Když do EU, tak s ODS “ a v tomto duchu se nesla její převážná část a také poslední věta, pronesená na závěr kongresu předsedou ODS M. Topolánkem, zněla stejně. ODS tak obecně zaujala k Evropské unii poněkud smířlivější postoj, což jen potvrdilo průzkumy veřejného mínění, že převážná většina voličů této politické strany je proevropská a bude hlasovat pro vstup. Názory, že je třeba hlasovat pro vstup do Evropské unie - byť řada čelních představitelů ODS zdůrazňovala, že jde o „ ano s výhradou “ (pro srovnání viz Topolánek 2003) - tak kolidovaly s doporučením proneseným M. Loužkem, P. Machem či M. Bednářem. Po referendu, v němž se většina hlasujících vyslovila pro vstup do EU a i po následném vstupu CEP opět pokračoval v kritice Evropské unie. Nadále pořádal přednášky a vydával sborníky, jejichž předmětem byla problematika evropské integrace a dalších oblastí s ní souvisejících. Jako stěžejní bod v této oblasti se jeví otázka tzv. evropské ústavy, která se poměrně dlouhou dobu jevila jako nevyčerpatelný zdroj inspirace CEPu. Tematika „evropské ústavy“ byla předmětem mnoha přednášek, např. Evropská ústava – cesta k superstrátu (2.10. 2003), Evropská ústava očima mladé generace (31.5. 2005) či Perspektivy EU po zamítnutí evropské ústavy (6.6. 2005), na nichž byl tento dokument podroben rozsáhlé kritice. Jestliže CEP působí veskrze jako odpůrce současného vývoje v evropském integračním procesu a odpůrce současné podoby Evropské unie, pak Smlouva o Ústavě pro Evropu představovala dokument, na němž autoři CEPu viděli „ zásadní, revoluční a průlomový dokument, který mění svět, který mění Evropu, který mění životy všech.“ (Newsletter duben 2005 : 1) Poté, co v červenci 2003 přijal Konvent, jemuž předsedal bývalý francouzský prezident Valery Giscard ďEstaing, návrh tzv. Ústavní smlouvy pro Evropu, vydal CEP tento dokument v nezkrácené podobě, přeložený do češtiny a s komentáři některých svých spolupracovníků. (viz

24 Loužek 2003: 85-246) V období, kdy započalo schvalování „evropské ústavy“ v jednotlivých členských zemích, vydal think-tank studii Anthony Coughlana s názvem „ Řekněme své ano, nebo ne evropské ústavě “, k níž napsal předmluvu V. Klaus. Tato publikace byla na poměry CEPu vydána ve značném nákladu, byla ji zajištěna rozsáhlá a kvalitní distribuce a navíc byla 6. 4. 2005 k její prezentaci uspořádána konference v pražské Kavárně Slavie.

Pozoruhodná je v tomto ohledu zejména spolupráce CEPu s A. Coughlanem, irským profesorem z Dublinu, který je ředitelem think-tanku National Platform EU Research and Information Centre, a který EU kritizuje 16 z opačných ideových pozic než pravicový think-tank. Zatímco V. Klaus a ostatní představitelé CEPu považují Evropskou unii za příliš dirigistickou, neliberální a socialistickou, A. Coughlam ji kritizuje jako příliš liberální a pravicovou. Působí velmi zvláštně, když se v publikaci vydané liberálně- konzervativním think-tankem dočteme, že se Evropská unie prostřednictvím „ústavy“ hlásí k „ ekonomickému systému založeném na extrémní neo-liberální ideologii“, a že jedním z jejích negativ je „ zavádění principů laissez-afaire, svobodné soutěže a monetaristické hospodářské politiky Evropské centrální banky, jež pouze zajišťuje stabilitu cen a nepodporuje zaměstnanost a nezvyšuje sociální kohezi.“ ( Řekneme své ano nebo ne evropské ústavě 2005: 54-55)

Na tento rozpor poukazovali někteří jednotlivci či sdružení, jež se definují jako příznivci Evropské unie a zároveň vystupují jako odpůrci CEPu. Příkladem může být zejména sdružení ANO pro Evropu , jež vzniklo na konci roku 2002 na podporu co největší účasti občanů v referendu o vstupu České 17 republiky do Evropské unie a na podporu kladného stanoviska. Zejména předsedkyně sdružení a předsedkyně politické strany Naděje Monika Pajerová

16 Je zřejmé, že argumentace užívaná A. Coughlamem v oblasti ekonomie se do značné opírá o levicové národohospodářské teorie. Z rozhovoru vedeném s P. Machem vyplynulo, že think-tank reflektuje rozpory mezi ekonomickými principy prosazovanými CEPem a A. Coughlamem. Podle Macha se však think-tank rozhodl Coughlamovu publikaci vydat především kvůli jeho státoprávní argumentaci a ekonomické rozpory, které by mezi ním a CEPem zákonitě vyvstaly, se rozhodl odsunout do pozadí.

17 Sdružení založili Svatopluk Karásek, Monika Pajerová, Slavomil Hubálek a Alan Pajer pod záštitou Václava Havla. Sdružení podpořilo více než 150 osobností z různých oblastí české společnosti.(www.anoproevropu.cz)

25 velmi ostře polemizovala s postoji a názory CEPu a V. Klause a po vydání publikace Řekneme své Ano nebo Ne evropské ústavě také s názory A. Coughlama. Podle M. Pajerové zasvětil „A. Coughlam nenávisti k evropskému projektu 30 let svého veřejného života a jeho názory se za tuto dobu nijak nezměnily.“ (Pajerová 2005a)

Podle sdružení ANO pro Evropu je právě jedním z přínosů Evropské ústavní smlouvy, že „posiluje rovnováhu mezi členskými zeměmi a že zavádí reformy, které umožní efektivněji fungovat po rozšíření na pětadvacet zemí.“ (Pajerová 2005a) Tento text je zde podle M. Pajerové také kvůli České republice a kvůli dalším novým členům Evropské unie. Nejedná se přitom o žádný "revoluční" dokument, jak tvrdí Václav Klaus. Dokument je ztělesněním vyjádření snahy po Evropské unii, která „bude i nadále funkční a přitom věrná svým původním ideálům mírové, demokratické a prosperující Evropy národních států.“ (Pajerová 2005a) V diskusi, nakolik je „evropská ústava“ revolučním dokumentem a nakolik „běžným“ dokumentem EU, se pravděpodobně nepodaří dospět k všeobecnému konsensu, protože názory táborů jsou velmi rozdílné. Odpůrci dokumentu tvrdí, že jde o zásadní zvrat 18 v evropské integraci, zatímco jeho příznivci tento názor většinou popírají.

3.4 Financování Existence každého sdružení a instituce je podmíněna přísunem financí. Financování představuje klíčovou otázku pro politické strany i zájmové organizace. J. Schneider ve svém modelu financování think-tanků v zemích bývalého sovětského bloku rozděluje možné příjmy na příjmy ze zahraničí a příjmy z domácích zdrojů. (Schneider 2003: 64-66) Domácí financování lze rozdělit na financování od soukromých dárců a financování ze strany státu, které však může být ve svém výsledku značně kontraproduktivní. Politiku státu, podporujícího neziskový sektor či rozvoj občanské společnosti lze považovat za rozumnou, nicméně organizaci, jež je adresátem finanční podpory ze strany státu, hrozí ohrožení její nezávislosti. A v případě instituce jako think-tank platí tato teze obzvláště. Organizaci, založené pro rozvoj „svobodného a

18 Je třeba upozornit na fakt, že v počátku procesu utváření „evropské ústavy“ také řada příznivců tohoto dokumentu hovořila o tomto dokumentu jako o převratné změně.

26 nezávislého“ myšlení by jakákoliv vazba na stát mohla ublížit. Na příkladě slovenského think-tanku M.E.S.A. 10, založeném pozdějším slovenským ministrem financí I. Miklošem, lze ukázat jaké nebezpečí hrozí, když sdružení založené členem vlády zvítězí ve výběrovém řízení vyhlášeném vládou. (viz Schneider 2003: 68) V případě CEPu byla výchozí situace poněkud jiná. Již od počátku se sdružení rozhodlo opírat o prostředky ze soukromých zdrojů a nepřijímat příspěvky od státu, ani z veřejných rozpočtů. (viz www.cepin.cz) Tímto postojem sdružení deklaruje svou snahu být maximálně odděleno od státu. Na zajištění své existence chce získávat finance ze soukromých zdrojů a z příjmů své činnosti – členského předplatného, vydávání sborníků a publikací. Jde jistě o chvályhodný přístup, kdy je umožněna větší „nezávislost“. Nicméně také tento postup vyvolává některé otázky. Uspěl by pravicový, liberálně- konzervativní think-tank se žádostí o podporu ze strany státní exekutivy, která je dlouhodobě ovládaná sociálnědemokratickou levicí? Jde tedy v tomto případě o postoj CEPu k úloze státu ve společnosti, podmíněný pevným ideovým ukotvením, nebo o pouhou „z nouze ctnost“ ? Další otázkou je již zmíněný vliv sponzora na think-tank. Jestliže se think-tank svým odmítáním příspěvků z veřejných rozpočtů snaží zamezit vlivu státu, nemůže mu naopak hrozit, že by se díky financování ze soukromých zdrojů mohl dostat do vleku některých zájmových skupin? Pokud chce jakékoli sdružení vystupovat jako nezávislé, tak je svým způsobem jedno, zda by na něj měl vliv stát nebo některý soukromý 19 subjekt. Výsledek je prakticky podobný – „nezávislý“ think-tank je pod nějakým vlivem. Proto by CEP v budoucnu ve vlastním zájmu měl zveřejňovat 20 své sponzory.

3.5 Spolupráce s jinými organizacemi a vztah k ODS Vazby CEPu na ostatní organizace nejsou příliš silné a tento trend bude pravděpodobně pokračovat i v následujících letech. Z rozhovoru vedeném

19 Petr Mach mi v rozhovoru sdělil, že výnosy ze členského předplatného představují asi 20- 25% nákladů na chod sdružení. Rozsah těchto příjmů se zhruba rovná nákladům na vydávání Newsletteru a sborníků CEPu, což znamená že zbylé náklady na fungování think-tanku

20představují dary od sponzorů. Jeden z mála sponzorů, který byl sdružením zveřejněn, byl nadační fond Europe&Democracy , který podpořil uspořádání přednášek a vydání sborníku a Newsletteru. (viz www.europeanddemocracy.cz)

27 s Petrem Machem vyplynulo, že CEP sice činnost zahraničních i domácích pravicových think-tanků sleduje a reflektuje, ale nijak zásadně se žádným od nich ovlivnit nenechává. Přednášky ve většině případů organizuje bez spolupráce s ostatními think-tanky a podle Macha se tato situace s nejvyšší pravděpodobností nezmění. Jedním ze způsobů, jak se rozvíjí spolupráce CEPu s ostatními pravicovými think-tanky, je přebírání některých textů. I tato aktivita však není příliš častá a CEP se ve většině případů opírá o autory z vlastních 21 řad. Sdružení je neodmyslitelně spjato se svým zakladatelem a čestným předsedou ODS Václavem Klausem. CEP deklaruje, že chce být „ nezávislým na politických stranách a nehodlá být od politických stran jakkoliv přímo či nepřímo podporován. “(www.cepin.cz) Podporou se pravděpodobně myslí zejména podpora finanční a hmotná, protože podpora duchovní a morální nepochybně vyloučena není. Představitelé ODS často vystupují na přednáškách pořádaných CEPem, publikují v jím vydávaných sbornících. Přesto však u CEPu nelze hovořit o tak intenzivním napojení na ODS jako v případě CEVRO. CEP byl od počátku své existence spjat více s V. Klausem jako představitelem veřejného života a zástupcem určitého proudu české pravice, než s ODS jako politickou stranou. Do směřování sdružení se od počátku výrazně promítají Klausovy postoje – zřetelně to lze například pozorovat u výběru témat. Tato situace je ještě umocněna personálním složením pracovníků a spolupracovníků CEPu. Zřetelně lze tento trend vypozorovat u obou dosavadních ředitelů sdružení. Prvním ředitelem byl Jiří Weigl, dlouholetý poradce V. Klause a následně člen správní rady CEPu. Druhou osobou je Petr Mach, bývalý předseda Mladých konzervativců a současný ředitel sdružení. J. Weigl i P. Mach se ve většině oblastí shodnou s politickými postoji V. Klause. Zejména tato trojice určovala dosavadní směřování a ideovou profilaci think-tanku. V porovnání s nimi nehrají ostatní spolupracovníci sdružení (členové správní rady, autoři příspěvků) tak dominantní roli. J. Schneider, politolog zkoumající think-tanky v USA a Evropě, si klade otázku, jaký vývoj bude mít CEP po zvolení Václava Klause prezidentem. (Schneider 2003: 55) Domnívám se, že postoj V. Klause k CEPu a jeho pozice

21 Těžištěm jsou převzaté texty naopak v časopisu Laissez faire vydávaném P. Machem.

28 v rámci tohoto sdružení se po jeho zvolení prezidentem nijak zásadně 22 nezměnily. V. Klaus svou aktivitu v rámci CEPu nijak neomezil, nadále zasedá ve správní radě, moderuje přednášky a publikuje v Newsletteru. Co se však změnilo, je pozice CEPu ve veřejném životě. Klausovým zvolením do čela ČR se na think-tank rázem upřela vetší pozornost domácích i zahraničních médií. Sdružení, v němž hraje zásadní roli český prezident, se těší větší prestiži a pozornosti. Tento stav byl ostatně představiteli CEPu předpovězen již záhy po zvolení V. Klause prezidentem. Tehdejší výkonný ředitel CEPu J. Weigel na stránkách Newsletteru zdůraznil, že sdružení bude i po zvolení V. Klause pokračovat ve své činnosti stejným způsobem, pouze s malými personálními 23 obměnami. Weigl rovněž připustil, že moderování akcí CEPu prezidentem Václavem Klausem bude do značné míry komparativní výhodou proti konkurenci. Určitý posun v činnosti think-tanku v souvislosti s výkonem prezidentského úřadu V. Klausem lze spatřovat v jeho orientaci na některé nové oblasti. P. Mach připustil, že v období Klausova prezidentství se pro think-tank objevila nová témata, která by jinak asi příliš nereflektoval nebo by na ně nebyl kladen takový důraz. Pokud by V. Klaus jako prezident nevetoval některé zákony, pravděpodobně by se na tematiku těchto zákonů CEP tolik nezaměřoval – to se týká např. Klausem vetovaného zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví nebo tematiky postdemokracie, s níž V. Klaus vystoupil na zasedání Rady Evropy v květnu 2005 ve Varšavě. Uvedených témat se think- tank chopil a snažil se je rozpracovat na svých přednáškách a ve sbornících. Tento postup představoval poměrně úspěšnou obhajobu a podepření Klausových postojů a lze jej vnímat jako další potvrzení teze, že think-tank více než k ODS inklinuje k osobě V. Klause a k „Hradu“. Za mnohem podstatnější problém považuji v případě CEPu i CEVRO situaci, kdy ODS zasedne ve vládě. V posledních letech se oba think-tanky

22 Jak mi v rozhovoru sdělil P. Mach, původně se nevědělo, nakolik se V. Klaus bude moci v CEPu angažovat. Důvodem byla možnost, že by mu pracovní vytížení, související s prezidentskou funkcí, nedovolilo podílet se na fungování think-tanku takovým způsobem, jak se nakonec ukázalo. Míra s jakou se V. Klaus na jeho aktivitách podílí, však potvrzuje, že

23on sám považuje toto sdružení za jednu ze svých stěžejních aktivit. Nejvýznamnější personální změnou bylo jmenování P. Macha na pozici výkonného ředitele CEPu, kde vystřídal J. Weigla, který zaujal funkci vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. (Viz Newsletter březen 2003)

29 vymezují vůči vládě a její politice a prezentují odlišný pohled na řešení problémů. Vládní levicovou politiku kritizují z liberálně-konzervativního pohledu. Pokud ale bude vládnout pravicová vláda ODS, nebude již vztah pravicových think-tanků k ní tak jednoznačně předpověditelný. Podle dosavadního vývoje považuji za nejpravděpodobnější tuto variantu: pravicové think-tanky k vládě zaujmou vstřícný postoj, budou obhajovat některé její pravicové reformy, případně s ní spolupracovat . U CEPu je v tomto směru pravděpodobný větší odstup od ODS, než v případě CEVRO. V rozhovoru vedeném s P. Machem, ředitelem CEPu, mi bylo sděleno, že think- tank považuje ODS za stranu, která by měla nadále úspěšně prosazovat liberálně-konzervativní politiku. Zároveň však popřel, že by mělo dojít k vytvoření nějaké užší vazby k ODS či jiné pravicové straně. To jen potvrzuje tezi, že vazba mezi CEPem a ODS je především ideová.

30 4. CEVRO a Liberálně-konzervativní akademie 4.1 Historie a charakteristika Na založení think-tanku CEVRO má klíčový podíl jeden z předních politiků ODS Ivan Langer. Sdružení bylo založeno v létě 1999. Za hlavní impuls pro svůj vznik považuje „celoživotní doplňování znalostí a dovedností pravicově smýšlejících lidí a činnost think-tanků ideově spřízněných západních pravicových stran.“ (www.cevro.cz) Již tato úvodní teze naznačuje, že CEVRO nechce vystupovat jako apolitické sdružení a hlásí se ke spolupráci s jemu blízkými politickými stranami. Ani navenek tedy nedeklaruje odstup od politických stran, který je příznačný pro CEP, ale spíše se s nimi snaží spolupracovat. Jeho představitelé vnímají své sdružení jako partnera a 24 spolupracovníka pravicově orientovaných stran. Toto tvrzení dokládají zejména některé z cílů CEVRO, mezi něž patří např. „ prolamování bariér mezi politickou, akademickou, podnikatelskou, mediální a občanskou sférou nebo všestranná příprava veřejně činných osob, svobodná výměna zkušeností a znalostí na domácí i zahraniční úrovni.“ (www.cevro.cz) Sdružení tedy nestojí mimo politické strany, ale má na ně určitou vazbu. Přestože se v souvislosti s vazbou sdružení na oblast politiky hovoří obecně o vazbě na politické strany – má CEVRO ze všech českých politických stran vazbu výhradně na ODS.

4.2 Organizační struktura Činnost sdružení řídí tříčlenná správní rada, kontrolním orgánem je tříčlenná dozorčí rada. Již personální složení těchto orgánů napovídá o zřetelné vazbě sdružení na ODS. Předseda správní rady CEVRO je I. Langer, členy správní a dozorčí rady jsou také další politici z řad ODS – např. Václav Mencl, Petr Bendl, Tomáš Kladívko. Činnost sdružení zásadním způsobem ovlivňuje Výkonný tým CEVRO , který se skládá z deseti členů. Vedoucí osobou výkonného týmu je Ladislav Mrklas, šéfredaktorem časopisu CEVROREVUE Petr Sokol - oba zároveň působí jako politologové na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Z dalších významných představitelů výkonného týmu think-tanku je zapotřebí zmínit projektové manažery Jiřího Kozáka a Jana

24 CEVRO se zmiňuje obecně o spolupráci s liberálně-konzervativními stranami, ale prakticky spolupracuje výhradně s ODS, ačkoliv lze na českém politickém spektru najít další, byť malé politické strany, které se k liberalismu a konzervatismu hlásí.

31 Moravu, koordinátora týmu Politický marketing Marka Buchtu a koordinátora akademicko-analytické skupiny Petra Koláře. (www.cevro.cz) Všichni výše uvedení představitelé CEVRO se zásadním způsobem podílejí na jeho podobě a ovlivňují směr, kterým se sdružení vyvíjí.

4.3 Hlavní aktivity a cíle Hlavním cílem sdružení bychom mohli obecně nazvat prosazování liberálně- konzervativních myšlenek a principů v české politice, nicméně tato formulace může působit poněkud vágně, neboť pod výše uvedený cíl lze zahrnout takřka cokoliv. Proto je zajímavé zaměřit se na hlavní činnosti organizace. Mezi hlavní aktivity think-tanku patří vydávání stejnojmenného časopisu, pořádání seminářů, konferencí a veřejných diskusí, vydávání publikací a organizování Liberálně-konzervativní akademie (LKA). Přednášky a semináře pořádané sdružením CEVRO se svou strukturou podobají přednáškám CEPu. Rozdíl mezi přednáškami pořádanými těmito dvěma think-tanky spočívá především v tom, že CEVRO řadu přednášek opakuje a pořádá je v celé České republice a nikoliv pouze v Praze. Snahu CEVRO organizovat velkou část přednášek mimo Prahu lze z hlediska prosazování liberálně-konzervativních myšlenek hodnotit jako velmi přínosnou. Zatímco aktivity CEPu mimopražské obyvatele příliš nezasáhnou, 25 CEVRO svou činností může oslovit obyvatele různých regionů. Toto pronikání do „terénu“ může být přínosem nejen pro samotné sdružení, ale také pro další představitele tohoto myšlenkového proudu – tedy i pro politiky a politiku ODS. Mimopražský občan se může dozvědět o aktivitách CEPu především prostřednictvím médií, internetových stránek sdružení a pokud si objedná publikace vydané CEPem. Proto se dostávají myšlenky představitelů CEPu a informace o tomto think-tanku k potenciálním zájemcům spíše složitě. Postup CEVRO je naopak aktivní a akcemi v regionech se zvyšuje šance, že svým působením nebude „přesvědčovat přesvědčené“, ale naskýtá se větší možnost, že liberálně-konzervativní myšlenky a postoje mohou oslovit i politicky dosud nevyhraněné občany.

25 Podle údajů z webových stránek lze usoudit, že akce v regionech v porovnání s akcemi v Praze převažují. (viz www.cevro.cz)

32 Tím, že CEVRO svou aktivitu vyvíjí také v mimopražských regionech, napomáhá k prosazování pravicových idejí a protože na jeho akcích často vystupují politici z řad ODS, pomáhá do jisté míry k prosazení také této pravicové straně. Aktivity think-tanku v jednotlivých regionech ve svých důsledcích zároveň vytvářejí solidní základ pro účinné prosazování liberálně- konzervativní politiky v ČR. Tato aktivita tak v některých ohledech připomíná činnost, které byla od počátku vlastní také ODS v politickém boji – snaha prosadit určitou koncepci také v regionech mimo Prahu . Symptomatické je v tomto ohledu porovnání ODS a ODA – zatímco ODA se nikdy nedokázala prosadit v regionech a zůstala „pražskou“ stranou, případně stranou několika velkých měst, ODS už od počátku vyvíjela rozsáhlou činnost v jednotlivých regionech, kde s úspěchem budovala své místní pobočky. (viz Kyloušek 2006a: 249-254) Toto úsilí jí zajistilo volební úspěchy a také potřebné zázemí (viz Balík 2006) – to se naplno projevilo v druhé polovině devadesátých letech při krizi české pravice, když ODS narozdíl od ODA obhájila po finančních skandálech a následném poklesu popularity svou další úspěšnou existenci. Umožnilo jí to zejména silné postavení v regionech, které stranu podpořily i ve chvílích, kdy ji opustila značná část její „pražské“ elity a přešla do Unie svobody. Klíčovou aktivitou se vedle pořádání přednášek stala zejména každoročně organizovaná Liberálně-konzervativní akademie. Tento institut se snaží působit jako systematické mezioborové studium ekonomie, mezinárodních vztahů, politologie, politického marketingu, práva a komunikace. Zaměřuje se na přípravu osob mířících nebo již činných v politice či veřejné správě. (www.cevro.cz) Lektoři zastupují jednotlivé vědecké ústavy a odborná 26 pracoviště z celé ČR. Studium se odehrává v Praze a Olomouci a skládá se z osmi přednáškových bloků rozdělených do dvou semestrů. Zakončení probíhá formou složení vědomostního testu, sepsáním eseje na samostatně zvolené téma a úspěšní absolventi obdrží diplom. (www.cevro.cz) Vzhledem k tomu, že Liberálně-konzervativní akademie představuje poměrně nový projekt, jehož podoba se zatím vyvíjí, není jednoduché a patrně ani vhodné, činit v této

26 Z jednotlivých lektorů lze zmínit například zástupce pražské VŠE J. Schwarze, R. Holmana či L. Ševčíka, brněnské FSS Masarykovy univerzity M. Pitrovou, V. Hlouška a P. Pšeju či pražské FSV Univerzity Karlovy M. Nováka, L. Mrklase a P. Sokola.

33 souvislosti definitivní závěry. Prozatím proběhly dva ročníky Liberálně- konzervativní akademie a s konečným hodnocením této vzdělávací instituce je třeba počkat až po dalších letech její činnosti. CEVRO, stejně jako ostatní pravicové think-tanky v ČR, se zaměřuje na celou řadu témat. Každý z těchto think-tanků se zároveň profiluje v některých oblastech, které jsou pro něj klíčové a tvoří těžiště jeho činnosti. Například 27 v případě Liberálního institutu a CEPu je dominantním tématem ekonomika, u Občanského institutu jde o oblast filosofie a rodiny. CEVRO je zaměřeno hodně politicky a politologicky, ne tak ekonomicky jako CEP či Liberální institut. V tomto směřování se pravděpodobně plně uplatnil vliv P. Sokola a L. Mrklase. Oba tito politologové jsou s think-tankem nerozlučně spjati již od jeho vzniku. Svým zájmem a odborným zaměřením na politiku pravděpodobně do značné míry předurčili směřování tohoto sdružení. 28 Vedle vydávání publikací, časopisu CEVRO a organizování přednášek, které provádějí také ostatní pravicové think-tanky (Centrum pro ekonomiku a politiku, Občanský institut) se CEVRO zaměřuje na oblast, v níž se ostatní think-tanky neprofilují. Uvedenou oblast bychom mohli obecně nazvat jako příprava či školení pravicových politiků. Tuto činnost ostatně sami představitelé think-tanku považují za jedno z těžišť svého sdružení. V této souvislosti je třeba zmínit termín „ školení pravicových politiků a kandidátů “ (viz www.cevro.cz), jímž se think-tank zaštiťuje. Výstižnější by patrně bylo hovořit o školení politiků z ODS, protože ostatní pravicové strany s CEVRO nespolupracují. Je však zřejmé a snad i logické, že pro think-tank je přijatelnější hovořit obecně o podpoře pravice, než o podpoře jedné konkrétní politické strany, v tomto případě ODS. Každá politická strana chce co nejlépe uspět ve volbách a záleží jen na ní a jejích představitelích, jak se s tímto úkolem vyrovnají. Před konkrétní politickou stranou stojí několik možností, jak se k tomuto problému postavit. Strana může spoléhat výhradně na své síly nebo si naopak na volební kampaň najmout profesionální marketingovou agenturu. Cesta, jíž se vydala ODS, a

27 V případě Centra pro ekonomiku a politiku se v posledních letech stalo dominantní rovněž téma evropské integrace. V porovnání s CEPem se touto tematikou CEVRO nezabývá v takové míře – byť tuto oblast ve své činnosti reflektuje – např. Evropská akademie, viz

28níže. Časopis CEVRO je od roku 2006 vydáván pod pozměněným názvem CEVROREVUE.

34 kterou představuje CEVRO, je někde mezi těmito dvěma možnostmi. Namísto toho, aby si ODS organizovala volební kampaň sama či pouze pomocí reklamní agentury, vsadila na spolupráci s institucí, která sdružuje příznivce pravicové politiky, specializující se na oblasti, z nichž řada je pro vedení volební kampaně nezbytná. CEVRO představuje svého druhu specifické sdružení, které v sobě obsahuje mnoho prvků běžné profesionální agentury. Zároveň je na volebním úspěchu strany, s níž spolupracuje (v tomto případě ODS) zainteresováno víc než běžná mediální agentura, pro kterou je úspěch strany, která si ji najala, především otázkou prestiže a reklamy. Domnívám se, že pro CEVRO je případný úspěch či neúspěch jím školených politiků něčím víc než u běžné agentury – jde totiž o ideje . Lidé, tvořící think-tank, z velké části s ODS sympatizují a považují ji za „svoji“ stranu. Pro úspěch této strany jsou více zaníceni, než běžní pracovníci ostatních profesionálních marketingových agentur. Tím že se lidem z okruhu ODS podařilo vytvořit tento think-tank, získala strana určitý kapitál, který většině ostatních českých politických stran schází. Je jen otázkou dalších let a dalších volebních kampaní, jak se s tímto potenciálním kapitálem ODS vyrovná – tím je myšlen vývoj další spolupráce 29 mezi oběma subjekty. V rané fázi své existence CEVRO tematiku voleb reflektovalo ve své 30 činnosti především pořádáním seminářů či vydáváním publikací a do volebních kampaní se aktivně nijak nezapojovalo. Od roku 2002 se tato situace změnila a prostřednictvím školení pravicových kandidátů think-tank přispíval k organizaci volební kampaně ODS. Sdružení svým působením na podobu volební kampaně ODS do jisté míry ovlivňuje také celkový charakter volební 31 kampaně v ČR. Pro volební rok 2002 připravilo CEVRO projekt „Volby 2002“. V rámci tohoto projektu prošlo teoreticko-programovou a komunikační

29 V ODS by se například mohl prosadit názor, že strana již s think-tankem nebude spolupracovat. Nicméně tuto variantu nepokládám za příliš pravděpodobnou, neboť vzájemná spolupráce obou subjektů přináší již delší dobu úspěchy, viz úspěchy ODS v komunální

30politice, kde se CEVRO aktivně účastní na kampaních. Např. sborník Krajské volby 2000, fakty, názory, komentáře či Reforma volebního systému – změna k lepšímu či k horšímu? (viz Mrklas 2000a a Mrklas 2000b) V obou zmíněných publikacích zveřejnila své příspěvky celá řada předních odborníků, ale jejich nevýhodou byl

31poměrně malý náklad a nedostatečná distribuce. Je nicméně zapotřebí připomenout, že v roce 2002 se think-tank podílel především na školení kandidátů do Senátu a komunálních politiků. Na kampani do Poslanecké sněmovny se CEVRO nepodílelo – to mi v rozhovoru zdůraznil projektový manažer CEVRO J. Kozák.

35 přípravou přes šest set kandidátů do Poslanecké sněmovny, Senátu a zastupitelstev měst a obcí. Think-tank zároveň pro volební kandidáty vydal „manuály“ - pro kandidáty do Poslanecké sněmovny a Senátu byl vydán Průvodce pravicového kandidáta a pro kandidáty do obcí a měst Průvodce pravicového komunálního kandidáta . Hlavní přínos přípravy kandidátů prováděné think-tankem spočíval právě ve školení kandidátů pro volby na komunální a krajské úrovni. Školení kandidátů pro volby do obou komor Parlamentu ČR mělo zcela jistě také svůj význam, nicméně na parlamentní volby se v politických stranách klade obecně velký důraz a strany přípravě volebních kampaní pro tyto volby vyvíjejí značné úsilí. Parlamentní volby na sebe poutají velkou pozornost stran, odborníků, médií a jak ostatně vypovídá volební účast, tak také voličů. Strany vynakládají na volební kampaň mnoho prostředků a školení kandidátů věnují většinou značnou pozornost. V porovnání s tím se volby na komunální úrovni takové pozornosti netěší, byť si řada stran a politiků jejich význam uvědomuje. Komunální politici do kampaně často vstupují nepřipraveni a nevědí, jak se s jejími nástrahami vypořádat. Neumějí vystupovat na veřejnosti, komunikovat s voliči a médií. Tím, že se CEVRO zapojilo do přípravy komunálních kandidátů, učinilo zcela jistě krok, který prospěl jak jednotlivým kandidátům, tak celkově ODS jako straně. ODS se záhy po jejím založení podařilo etablovat na české politické scéně. Představitelé této strany kladli vždy důraz na to, aby ODS nebyla „pražskou stranou“, či stranou voličů z velkých měst a uchytila se na úrovni malých měst a obcí. Na komunální i krajské úrovni se jí podařilo zaujmout silnou pozici a v současné době se toto postavení jeví jako stabilizované, což do značné míry dokládá výrazná podpora na této úrovni a úspěchy ve volbách. (viz Balík 2006 a Kyloušek 2006b) Je otázkou, jak se pozice ODS bude vyvíjet, pokud v budoucnu strana vystoupí z opozice a zasedne v exekutivě. Již druhé období ODS není ve vládě a tuto skutečnost se jí dařilo do značné míry vyvažovat silným zastoupením v Senátu, krajských zastupitelstvech a radách a také na úrovni obcí a měst. Po účasti ODS ve vládě se nabízejí dva možné scénáře – strana si svou pozici na krajské a komunální úrovni udrží a nebo dojde k jistému oslabení v důsledku kritiky vládní politiky.

36 V roce 2004 probíhaly v ČR dvoje významné volby – v červnu volby do Evropského parlamentu a na podzim volby do Senátu a do zastupitelstev krajů. CEVRO pro tyto volby připravilo dva projekty pod názvy Evropská akademie 2004 a Krajské volby 2004 . Pod názvem Evropská akademie 2004 byl prezentován projekt pro volby do Evropského parlamentu. V únoru 2004 se byl za podpory frakce Evropské lidová strana – Evropští demokraté (EPP-ED) pořádán mezinárodní seminář pro kandidáty z řad ODS do Evropského parlamentu. Seminář měl teoretickou část, kde vystoupilo několik odborníků na evropskou problematiku. Tématy byly například evropské instituce, perspektiva další integrace nebo místo ODS v evropském politickém spektru, zejména otázka, do kterého klubu v rámci Evropského parlamentu by mohli vstoupit poslanci zastupující ODS v tomto shromáždění. Po teoretické části se trénink kandidátů posunul k praktickým dovednostem. Zde se účastníci semináře zaměřili především na podobu samotné kampaně - všichni kandidáti prošli nejprve přednáškou o komunikaci a veřejné prezentaci a 32 poté se věnovali mediálním tréninku. Před volbami byl vydán sborník Průvodce evropského pravicového kandidáta . Ve sborníku bylo zpracováno několik témat, která souvisela s oblastí evropských voleb – např. perspektivy integrace a české národní zájmy, složení, fungování, pravomoci a volební systém do Evropského parlamentu a politické strany v Evropské unii. Vše bylo zpracováno v souvislosti s ODS a jejím místem v evropském politickém spektru. Sborník rovněž obsahoval příspěvek o základech komunikace s voliči během volební kampaně a příspěvek J. Evanse, šéfa poslanců britské Konzervativní strany v EP, který se snažil připomenout, co v pohledu na Evropu spojuje britské konzervativce a ODS. (viz Mrklas 2004a: 11-14) V evropských volbách ODS zvítězila. Získala přes třicet procent a devět mandátů z pětadvaceti, což bylo interpretováno jako jednoznačný úspěch. Představitelé think-tanku však byli v hodnocení volebního úspěchu strany opatrnější. Politolog a ředitel CEVRO L. Mrklas zdůrazňoval, že vítězství ve volbách by ODS nemělo být interpretováno tolik jednoznačně a úsudky o dalším pokračování úspěchů by měly být opatrnější, neboť vítězství

32 Tato část komunikačního tréninku se zaměřila na řešení potenciálních komunikačních situací jako je vystoupení na mítinku s následným útokem jeho nespokojeného účastníka nebo rozhovor s nepříliš přátelsky naladěným novinářem. Svá vystoupení mohli navíc kandidáti hodnotit díky pořizovanému videozáznamu z jejich vystoupení. (CEVRO, únor 2004: 16-17)

37 v eurovolbách nemusí do budoucna znamenat takřka nic, jelikož se v budoucnu nedá v domácí politice nijak výrazně využít. Hrozilo by možné opakování scénáře, kdy ODS dokázala v roce 1998 zvítězit v komunálních a o dva roky později v krajských volbách, ale ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002 neuspěla. Podle Mrklase byly volby do Evropského parlamentu do značné míry záležitostí elity, což se při volbách do Poslanecké sněmovny jistě opakovat nebude a nastane souboj o nerozhodnuté voliče. (CEVRO, červen 2004: 4) Před ODS, která ani v těchto volbách na svou stranu nedokázala získat téměř žádné nerozhodnuté voliče, se tak do budoucna začala objevovat celá řada otázek. Proto je třeba považovat za podnětný Mrklasův názor, že by se výsledek ODS ve volbách do Evropského parlamentu měl spíše označovat za „utrpěné“ vítězství nejsilnější opoziční stany a za skutečné vítěze by měla být považována obě „nová“ sdružení – Nezávislí a SNK-ED v čele s J. Zieleniecem. (viz CEVRO, červen 2004: 4-5) Pro volby do krajů byl připraven projekt „ Krajské volby 2004 “, zahrnující komunikační a informační semináře pro volební kandidáty ODS a vydání publikace Průvodce krajského pravicového kandidáta . Náplní seminářů probíhajících od května do září byl komunikační a mediální trénink kandidátů pod vedením psychologa (J.Frgal) a oblast politického marketingu, se zaměřením na využití marketingových postupů v politice. Kandidáti se seznámili se základy úspěšné komunikace během volební kampaně a možnostmi 33 navázání kontaktu s voliči. Přednášky o využití marketingových postupů v politice a volební kampani vedl Marek Buchta, poradce v oblasti marketingové komunikace, výběrových řízení a plánování reklamních kampaní. Přednášky se 34 zabývaly marketingovým řízením politických stran, využitím výzkumů a informací v politice, budováním politických značek na úrovni stran i jednotlivých politiků a politické marketingové komunikace a jednotlivým technikám, které je možné používat. (CEVRO, červen 2004: 14-15) Od voleb v roce 1998 působila ODS v opozici a proto byly volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006 chápány jako přelom, díky němuž může ODS zasednout ve vládě. CEVRO chtělo přispět k vítězství pravice a připravilo

33 Např. možnosti oslovení potenciálních voličů, předpoklady účinné komunikace a účinného

34přesvědčování. (viz Mrklas 2004b: 59-74) Například obrovský vzestup New Labour pod vedením Tonyho Blaira.

38 ve spolupráci s ODS projekt „ Volby 2006 “. V porovnání s předchozími volebními projekty provedl think-tank některé inovace a zařadil nové postupy. Série prezentačních a komunikačních seminářů určených pro volební kandidáty se zaměřila v přípravě na komunikaci a veřejnou prezentaci na silná a slabá místa ODS a její konkurence. (CEVROREVUE, březen 2006: 18) Byl vydán Průvodce kandidáta do Poslanecké sněmovny a zprovozněn informační portál Volební fakta . Tvůrci internetového serveru Volební fakta se inspirovali v zahraničí - na české politické scéně představoval tento způsob vedení volební kampaně jistou novinku. Na serveru byly uveřejněny výňatky z volebních programů ČSSD a dány do souvislosti s empiricky podloženými údaji, např. z Českého statistického úřadu. Domnívám se, že server lze považovat jako určitý doplněk kampaně vedené ODS, přestože zřizovatelem bylo CEVRO, 35 které se snažilo své závěry prezentovat přístupnou a srozumitelnou formou.

Dva zásadní body v přípravě kandidátů a volební kampaně představuje mediální školení vedené psychologem J. Frgalem a politický marketink prezentovaný M. Buchtou. Obě tato témata mají vyčleněny samostatné sekce, dostávají na seminářích a publikacích výrazný prostor a klade se na ně zvláštní důraz. V několika „průvodcích“ pravicových kandidátů vydaných think-tankem byla otištěna pasáž „základy komunikace“, která poskytovala základní rady, jak úspěšně navázat kontakt s voličem a udržet jeho pozornost. O důležitosti posílení komunikačních dovedností svědčí také vydání publikace „Mozaika komunikace “. Ta přehledně a stručně shrnuje zásadní poučky, kterých by kandidáti měli dbát, pokud chtějí, aby jejich snaha o komunikaci s voliči měla 36 úspěch. Autoři publikace zdůrazňují, že není důležité pouze voliče oslovit, ale především udržet jeho pozornost. Mnohdy bohužel není důležité, jak hluboké myšlenky jedinec pronáší, ale zda o jejich podstatě dokáže přesvědčit své okolí. K účinnému přesvědčování podle Mozaiky komunikace musíme mít především sami pevné přesvědčení a navíc promyšlený způsob argumentace. Pouze tak

35 Dokladem mohou být vtipy a karikatury, zveřejňované na serveru. (viz

36www.volebnifakta.cz) V tomto směru lze rozlišit dva zásadní druhy argumentů – racionální a emocionální. Racionální argumentace využívá zejména odvolání na autoritu, osobní zkušenost a uvádí vztah „příčina – následek“ nebo analogii s podobnou situací. Emocionální argumentace je méně přímočará, apeluje na city, vůli, hodnoty. (viz Frgal, Svobodová 2004: 91)

39 může být politik úspěšný ve svém působení na voliče. (viz Frgal, Svobodová 2004: 91) Na téma politického marketingu je v ČR velmi často nahlíženo ze dvou krajních úhlů – na jedné straně podezřívavě, na druhé značně nekriticky. Tým sdružený kolem CEVRO se domnívá, že využití marketingových metod a metod moderního managementu v politice má smysl pouze tehdy, pokud jeho příčinou není pouhá módní vlna a je dostatečně podloženo znalostmi. (Buchta, Mrklas 2005: 7-8) Z těchto důvodů se tým think-tanku v čele s M. Buchtou zaměřil na studium volebních kampaní v zemích, ve kterých má používání těchto metod tradici (USA, Velká Británie, Kanada) nebo jsou v rámci stejného regionu (Německo, Polsko). Otázka marketingového vedení volebních kampaní byla podrobně zpracována na stránkách časopisu CEVRO. Pro lepší znázornění stylu, jímž byly vedeny volební kampaně v konkrétních zemích, byly často přetištěny jednotlivé předvolení plakáty a billboardy, včetně komentářů. V tomto ohledu byla podrobně rozebrána především Velká Británie – zejména taktika obou nejsilnějších stran. Podle Marka Buchty ani ty nejlepší marketingové metody nepomohou k dobrému volebnímu výsledku, pokud strana nedokáže zajistit jejich důslednou a účinnou aplikaci, protože sebelepší myšlenky snadno zapadnou v chaotické a nepřehledné organizaci. (Buchta, Mrklas 2005: 7-8) Volební kampaň ve Velké Británii již mnoho let probíhá na velmi profesionální úrovni a strany pracují se svými voliči dlouhodobě. Volební štáby se zprofesionalizovaly a do jisté míry se ve svém fungování podobají 37 management centrům v komerčních firmách. V souvislosti s volební kampaní pro volby do Poslanecké sněmovny 2006 se marketingový specialista M. Buchta velmi pozitivně vyjádřil o kampani ODS. Pod názvem „ ODS Plus “ je podle něho vedena kampaň, která se poměrně výrazně liší od zažitého vzorce politické komunikace v České republice. Na motivech se neobjevují retušované tváře stárnoucích politiků, ale objevují se ti, o které jde ve skutečnosti nejvíce – zástupci důležitých voličských

37 Šéfy kampaní jsou u obou největších britských stran vysoce postavení politici těchto stran, ale důležitými členy štábů jsou také političtí a marketingoví poradci. Realizace reklamních sdělení byla svěřena renomovaným reklamním agenturám a o plánování a nákup reklamních kampaní se staraly specializované agentury pro plánování a nákup médií. (viz Buchta, Mrklas 2005)

40 38 skupin. Kampaň prezentuje komplex ekonomických návrhů ODS pomocí jednoduché a velmi srozumitelné zkratky – vypočítává, o kolik si dané cílové skupiny polepší. Kampaň je doplněna ještě internetovou kalkulačkou a otáčecím papírovým kolečkem. Zde si lidé mohou najít svoji konkrétní výhodu, podle své aktuální životní situace. Za povšimnutí stojí i využití méně obvyklého média – rámečků ve vlacích příměstské dopravy. Nasazení takového média opět posunuje kampaň blíže k lidem, k jejich všednímu životu a každodenním starostem. (viz CEVROREVUE, březen 2006: 13) Tuto Buchtovu interpretaci bychom však zároveň mohli prezentovat z opačného konce pohledu – nemohou voliči snahu politické strany o „přiblížení se“ naopak považovat za vtíravost a za snahu obtěžovat? Nabízí se reminiscence na volební kampaň ČSSD pro senátní a komunální volby 2004. Tehdy bilboardy s hesly „ Jsem sociální demokrat “ a „ Myslím to upřímně “ takřka zaplavily republiku, nicméně na voliče příliš nezapůsobily a spíše je popudily – jak lze usuzovat z tehdejšího volebního propadu ČSSD. Kampaň se snaží plnit především dva hlavní úkoly: prezentovat výhody reforem pro nejširší vrstvy populace a ztížit konkurenci pozici při jejich napadání. Podle Buchty otázkou zůstává, zda tato kampaň nezůstane pouze jednorázovým počinem. Již v minulosti (například v roce 1998) se ukázalo, že stranické mechanismy mohou negativně ovlivnit i zajímavě rozjetou kampaň. Rozvine tedy ODS koncept ODS Plus ještě dále? Marek Buchta si rovněž pokládá otázku, zda se objeví další přestavitelé voličských skupin, regionální variace, zda budou komunikovány i další, „nefinanční“ výhody a nebo zda zemi opět zaplaví billboardy s politiky a tiskové inzeráty s nesrozumitelnými texty. (viz CEVROREVUE, březen 2006: 13)

4.4 Financování

Činnost think-tanku je financována z různých sfér. Je vhodné připomenout, že prostředky, které sdružení obdrží, pochází výhradně ze soukromých zdrojů. V tomto postupu se CEVRO shoduje s dalšími think-tanky jako CEP či eStat.

38 Podle Buchty je tato kampaň jednoznačný symbol, že strana dělá svoji volební kampaň proto, aby zajistila lepší život lidem v této zemi, ne proto, aby zabezpečila dostatek „teplých“ míst pro svoje politiky. (viz CEVROREVUE, březen 2006: 13)

41 V tomto jednání lze spatřovat jistou logiku – pravicové sdružení, jež nahlíží na stát spíše jako na jakéhosi správce peněz daňových poplatníků a které prosazuje, aby prostředky, které stát může přerozdělovat, byly minimální, by působilo velmi rozporuplně, kdyby si na svou činnost nechalo přispívat od státu. Ve svém výsledku by takový postup pravděpodobně vytvářel značně kontraproduktivní bilanci. Z rozhovoru vedeném s Jiřím Kozákem z CEVRO vyplynulo, že velká část peněz, které sdružení získá z různých příspěvků, je vázána na konkrétní projekty. Nemůže s nimi tedy nakládat zcela libovolně, ale musí je použít za předem sjednaným účelem. Část peněz získává think-tank od nadací jako Konrad Adenauer Stiftung či Hans Seidel Stiftung. Část dalších aktivit je financována z projektů frakce v Evropském parlamentu Evropské lidové strany – Evropských demokratů (EPP-ED). I tyto peníze jsou podle J. Kozáka vázány na konkrétní akce či publikace. Některé prostředky získává sdružení z vlastních aktivit, jako je prodej publikací nebo předplatného časopisu CEVRO . Část peněz získává think-tank od sponzorů, kteří však zůstávají v anonymitě. (viz Sobota 2005) Financování činnosti CEVRO představuje stejně jako v případě CEPu problematickou oblast v tom ohledu, že není natolik transparentní jako u některých ostatních občanských sdružení – v tomto ohledu vyniká zejména eStat. Zveřejňování sponzorů a výše jejich darů by v budoucnu mohlo být přínosem, protože by zabránilo či alespoň zmírnilo spekulace, z jakých zdrojů jsou pravicové think-tanky placeny. Není nutné podezřívat CEVRO, že by bylo financováno z nějakých „černých“ fondů, nicméně se domnívám, že nedostatečným zveřejněním původu jednotlivých zdrojů tomuto sdružení neprospívá. Internetové stránky eStatu či Občanského institutu mohou být příkladem, že zveřejnění veškerého původu peněz by jistě nepoškodilo ani obdarovaného, ani dárce. Otázka anonymity některých sponzorů pravicových sponzorů však odkrývá podstatnější problém, který v určitých bodech připomíná problémy spjaté s financováním politických stran. Každá organizace, ať již politická strana či think-tank, potřebuje svou činnost nějakým způsobem finančně pokrýt. Způsobů je několik, lze je shrnout pod financování z veřejných a soukromých zdrojů a prostřednictvím vlastní činnosti. Politické strany nemají podnikání dovoleno, čímž se musejí spokojit s příspěvky z veřejných a soukromých zdrojů

42 – po sérii finančních skandálů, které proběhly u velké části politických stran zejména v druhé polovině devadesátých let, a které spočívaly zejména v nevyjasněném původu finančních prostředků od sponzorů, jsou relevantní politické strany financovány přímo ze státního rozpočtu. Jestliže pravicové think-tanky svou činnost nechtějí (a podle výše nastíněných skutečností ani nemohou) financovat prostřednictvím veřejných zdrojů, musí se opírat zejména o soukromé zdroje.

4.5 Spolupráce s jinými organizacemi a vztah k ODS CEVRO vyvíjí úsilí o navázání a posílení kontaktů na další organizace, zejména na domácí i zahraniční think-tanky a vzdělávací organizace. Z českých jsou to zejména Liberální institut, Občanský institut, eStat nebo Centrum pro ekonomiku a politiku. Jedná se hlavně o spolupráci při pořádání akcí, vzájemnou propagaci, publikaci článků. Think-tank se rovněž snaží využívat i spolupráce na bázi výměn odborníků na přednášky a konference. Zahraničními partnery jsou hlavně Konrad Adenauer Stiftung, Hans Seidel Stiftung, Mezinárodní republikánský institut (IRI), španělský FAES. Projektový manažer CEVRO Jiří Kozák v rozhovoru sdělil, že kontakty s ostatními think-tanky považuje jejich sdružení za velmi přínosné, snaží se je posilovat a pracuje na navazování dalších. Tam, kde nejsou aktivní think-tanky a „stranické“ nadace, tam spolupracuje přímo se stranami (např. Polsko, částečně i Slovensko). V letošním roce CEVRO připravuje spolupráci s maďarskou Századvég Foundation, v únoru 2006 probíhala jednání o vzájemné spolupráci a podpoře 39 mezi zástupci CEVRO, ODS a slovenské SDKÚ. Na jednání se probírala spolupráce na konkrétních akcích, které think-tank bude v tomto roce pořádat či příprava další fáze projektů Volby v zahraničí a Politický marketing, které jsou zaměřené na předvolební kampaně po celém světě. Na programu byla i spolupráce s přidruženými organizacemi SDKÚ Nadácia Demokracia či Združenie mládeže SDKÚ - Nová generáci a. CEVRO se rovněž účastnilo několika konferencí na mezinárodní úrovni, kde se setkali zástupci pravicových

39 Společné jednání probíhalo na začátku února 2006. (viz http://www.cevro.cz/static/get- event.do?sectionId=10230&eventId=66273)

43 40 think-tanků z celého světa. V tomto aktivním postoji ke spolupráci s ostatními think-tanky se CEVRO poněkud liší od CEPu, které ohledně spolupráce s ostatními think-tanky zastává poněkud „vlažnější“ postoj. Výkonný ředitel CEPu P. Mach v rozhovoru, který jsem s ním vedl, připomněl, že spolupráci s ostatními pravicově zaměřenými think-tanky sice v jeho think-tanku z principu neodmítají, nicméně zároveň se za ni ani nijak aktivně nezasazují. I v případě CEPu však lze vysledovat některé vazby na ostatní think-tanky, byť 41 tato spolupráce není nijak programově vymezena. Spolupráce mezi ODS a CEVRO začala takřka od vzniku sdružení CEVRO – jedním z důvodů je napojení na I. Langera. ODS představuje pro tento think-tank výrazné téma již záhy po jeho založení. První číslo časopisu CEVRO bylo zcela věnováno ODS a zabývalo touto stranou v kontextu domácí 42 i evropské politické scény. Představitelé think-tanku se rovněž již několik let účastní kongresů ODS, kde prezentují své sdružení a jeho aktivity. (viz CEVRO, prosinec 2004: 13) Na přípravě volebních kampaní ODS se sdružení začalo podílet od roku 2002 a naplno se tato spolupráce projevila v roce 2004. Jak bylo výše rozpracováno, CEVRO školí kandidáty z řad ODS a podílí se na přípravě stranické volební kampaně. O těsném vztahu think-tanku a ODS svědčí rovněž tzv. Memorandum o spolupráci , podepsané v červenci 2003. Důvodem vzniku tohoto dokumentu je vědomí o „vzájemné spřízněnosti ve vyznávání a prosazování liberálně-konzervativních politických a ekonomických idejí a 43 programu, v návaznosti na dosavadní pozitivní zkušenosti.“ Tímto memorandem obě smluvní strany předestřely, že jejich spolupráce bude v budoucnu probíhat v ještě užší formě. ODS se zde zavázala, že bude think- tanku pomáhat ve vyhledávání vhodných sponzorů pro jeho aktivity,

40 Jedna z posledních setkání tohoto druhu, kterého se CEVRO zúčastnilo byla mezinárodní konference v litevském Vilniusu pořádaná Mezinárodním republikánským institutem. (viz

41CEVROREVUE, únor 2006: 13) Např. na přednáškách CEPu a v jeho sbornících publikují představitelé ostatních think- tanků např. M. Semín z Občanského institutu nebo M. Ševčík z Liberálního institutu. Ředitel

42CEPu P. Mach rovněž překládal sborník CEVRO o rovné dani. ODS v tomto roce slavila deset let od svého založení a k jejímu fungování se v tomto čísle vyjádřili jak politici z řad ODS (J. Zahradil, I. Langer), tak politologové z pražské Fakulty sociálních studií (M. Novák, P. Sokol). Toto první číslo časopisu zároveň zachycovalo konferenci, kterou CEVRO uspořádalo společně s Mladými konzervativci. (viz CEVRO

431/2001) Celé memorandum je k dispozici na webových stránkách ODS. (http://www.ods.cz/press/zprava.php?ID=1357)

44 v navazování kontaktů s obdobně orientovanými zahraničními organizacemi a 44 propagaci jeho aktivit, mj. prostřednictvím své manažerské sítě. CEVRO se naopak zavázalo dát k dispozici ODS a jejím členům svůj projekt „Liberálně- konzervativní akademie“, pomáhat při propagaci aktivit ODS a vydávat její publikace pro vnitrostranické potřeby a publikovat texty členů ODS prostřednictvím tiskovin vydávaných think-tankem. (viz ODS-CEVRO: Memorandum o spolupráci ) Tímto memorandem došlo k potvrzení úzké formy spolupráce. Pokud například srovnáme materiály vydané think-tankem CEVRO s materiály otištěnými v Revue Proglas, resp. Revue Politika, vydávanou CDK, tak vynikne rozdíl mezi oběma pravicovými think-tanky. Zatímco v případě CEVRO jde o spolupráci sjednanou na základě smlouvy, v případě CDK a Revue Politika není spolupráce nijak zakotvena a publikace textů představitelů ODS není předem předjednána a smluvně zajištěna. Pokud v Revue Politika publikuje nějaký politik z ODS, jde o individuální preferenci, která je více než se stranou spjata s konkrétní osobou.

44 ODS uveřejňuje na svých webových stránkách pozvánky na akce CEVRO, informace o činnosti organizace se objevují v Listech ODS. CEVROREVUE je distribuováno do oblastních kanceláří ODS a na webových stránkách ODS jsou bannery odkazující na webovou prezentaci CEVRO.

45 5. eStat - Efektivní stát 2006-2011 5.1 Historie a charakteristika Sdružení „eStat - Efektivní stát 2006-2011“ je pravicový think-tank, založený předsedou ODS M. Topolánkem. Toto uskupení funguje teprve krátce, a proto o něm lze jen těžko dělat definitivní závěry. Think-tank eStat vznikl v březnu 2005 rozhodnutím Valné hromady sdružení Becario jako organizační jednotka tohoto sdružení. Většinou vystupuje pod zkráceným názvem „eStat“ nebo eStat.cz. Během fungování eStatu došlo k určitému přehodnocení jeho budoucí existence. Jak mi v rozhovoru sdělil vedoucí eStatu Edvard Kožušník, v roce 2006 se začala připravovat nová podoba eStatu. Toto sdružení bylo původně vybudováno na bázi Becaria jako jeho organizační složka bez samostatné právní subjektivity, jeho existence měla být ohraničena volbami v létě 2006 a po jejich uskutečnění měla být činnost uskupení eStat ukončena. Na přelomu roku 2005 a 2006 byla činnost eStatu zhodnocena jeho představiteli, spolupracovníky a partnery jako přínosná a bylo rozhodnuto, že bude eStat registrován jako samostatné občanské sdružení s právní subjektivitou a pokračovat i po volbách. V některých aspektech tak došlo ke změně ve fungování eStatu a také k omezení jeho vazeb na sdružení Becario. Jedním z důvodů, proč byl eStat založen právě v původní podobě, byla podle E. Kožušníka skutečnost, že zřízení eStatu jako organizační složky již existujícího uskupení byl nejjednodušší způsob a dalším důvodem byl původně přesně ohraničený horizont pro jeho existenci. Tímto horizontem byly volby v červnu 2006.

5.2 Organizační struktura Projekt eStat má silnou vazbu na sdružení Becario, které tvoří jeho zastřešující organizaci. Becario je vzdělávací sdružení s cílem rozvíjet vzdělanost a pomáhat studentům technických oborů. (viz www.becario.cz) Think-tank eStat je napojen na Becario, neboť nebyl založen se samostatnou právní subjektivitou. Vazba mezi těmito dvěma subjekty je v některých ohledech volná, a také oblasti zaměření obou uskupení jsou odlišné - Becario se zabývá vzděláváním a eStat se zaměřuje na zefektivnění struktur státu. Více než oblast zájmu spojují obě sdružení především osobnosti, které je zaštiťují a nebo představují jejich

46 kmenové pracovníky. Mezi čelní osobnosti projektu eStat patří Mirek Topolánek, předseda ODS a představenstva Becaria, Edvard Kožušník, bývalý poradce M. Topolánka, který je výkonným ředitelem Becaria, vedoucí osobou projektu a koordinátorem všech aktivit eStatu. Je rovněž zapotřebí připomenout ekonoma Michala Tošovského, který působil jako koordinátor zefektivnění uspořádání ministerstev a dalších ústředních orgánů státní správy pro zefektivnění vrcholového řízení státu. Přestože M. Tošovský již nežije, představoval (a pravděpodobně ještě určitou dobu představovat bude) společně s E. Kožušníkem ústřední postavu celého projektu – s jeho jménem a prací je spjato několik zásadních projektů eStatu, např. „ Tošovského antibyrokratický zákon “.

5.3 Hlavní aktivity a cíle Za svůj základní cíl považuje eStat vytvořit z České republiky „ štíhlý, efektivní stát poskytující svým občanům služby rychle, levně, správně a přívětivě. K tomuto účelu stát používá moderních nástrojů informatiky“. (http://estat.cz/index.php?p=153) Záměrem projektu je získat konsensuální koncept , na němž se mohou po odborné stránce shodnout politická i hospodářská reprezentace a jehož realizace přinese jednu z klíčových reforem nezbytných pro příští vzestup České republiky. (http://estat.cz/index.php?p=152) Slovo „konsensuální“ naznačuje, že se projekt bude snažit přijít s obecným konceptem, na kterém bude širší shoda a nebude tudíž reprezentovat pouze jeden myšlenkový proud v ČR. Ve své celkové 45 prezentaci se eStat zaštiťuje odborností a neprohlašuje se za politickou organizaci. Příliš se nezmiňuje o dělení na politickou pravici a levici a byť lze jeho koncepty považovat spíše za pravicové, příliš se o svém ideologickém sebezařazení nezmiňuje a spíše hledá podporu napříč politickým spektrem. Je otázkou, jak široká bude ona shoda nad projekty eStatu a zda se může uskupení eStat podařit dosáhnout konsensu nad svými projekty napříč politickým spektrem, když se tento think-tank některými svými projekty postavil proti politice české vlády vedené sociální demokracií. Současný státní aparát je představiteli think-tank považován za neefektivní a nelze proto předpokládat, že

45 Míněna je prezentace na internetu i veškeré tištěné materiály – letáky, brožury, atd.

47 by snad mohlo dojít k nějakému širšímu konsensu ze strany levice s návrhy prezentovanými sdružením. Již několik prvních návrhů na zefektivnění veřejné správy vyvolalo určitou nevoli u některých představitelů sociálnědemokratické exekutivy. Jde například o návrh na restrukturalizaci činnosti českého státu v zahraničí, který ihned vyvolal polemiku ze strany sociálnědemokratického ministra průmyslu a obchodu M. Urbana. (viz Další neúspěšný nápad ODS ) Veřejný sektor se od konce minulého století dostává do složité pozice, způsobené celou řadou faktorů. Jedná se zejména o stárnutí populace, omezenost zdrojů, rostoucí očekávání ze strany většiny obyvatelstva a rostoucí mezinárodní konkurenci. Představitelé eStatu upozorňují, že pokud má veřejný sektor těmto tlakům odolat, musí mít jasné vedení s jasnou vizí, která se týká šíře a rozsahu poskytovaných služeb. Právě v tom spočívá hlavní úkol eStatu, který by vedení státu měl tuto vizi pomáhat utvářet. Jeho cílem je „ připravit podrobný program postupu budoucí středopravé vlády, která za jednu ze svých priorit bude mít zásadní reformu neefektivních a špatných služeb byrokratických struktur zbytnělých za posledních vlád.“ (www.estat.cz/index.php?p=154) Postup, kterým chce think-tank změnit podobu státní správy a jejího fungování, by ve svém výsledku měl být svého druhu „převratem“. Jestliže se fungování státní správy v Českých zemích vyznačuje značnou mírou kontinuity, koncepce prezentovaná eStatem prezentuje sebe samotnou jako diskontinuitní. Z prezentací představujících tento think-tank, ať již v tištěné či elektronické verzi, zaznívá apel na změnu. Heslo „Jestli bylo někdy správnější období pro změnu, tak je to teď !“ je možné považovat za nápadité, svým zaměřením připomíná heslo předvolební agitace. Think-tank dosud připravil přes deset konkrétních projektů ke zefektivnění veřejné správy, jež běží současně a z nichž každý je v různé fázi. Z názvů jednotlivých projektů lze zároveň odvodit určité ideje, o které se sdružení eStat zasazuje. Mezi již dokončené projekty patří např. základní stavebnice úkonů státu, restrukturalizace orgánů dozoru nad podnikáním či reforma ústředních orgánů státní správy. Projekty v přípravné fázi představuje např. transparentnost veřejného sektoru či agenda sociálních dávek. Cílem sdružení je modernizace a zefektivnění státu a jeho struktur. Konkrétní projekty sdružení jsou zveřejněny na jeho internetových stránkách. Všechny projekty jsou zpracovány velmi přehledně – jsou známa

48 jejich hlavní zaměření a konkrétní cíle. U každého z nich je uvedena hlavní předpokládaná vize, její rizika, stejně jako případné možnosti, které by tuto vizi mohly ohrozit. Každý projekt má rovněž zapracovány předpokládané dopady a zmíněny jsou jednotlivé strany, jichž se pravděpodobně dotknou. K přehlednosti zpracování rovněž přispívá přesný harmonogram zpracování projektů – od kroků vedoucích k výstupu, až po přesný termín výstupu. (www.estat.cz) Výše uvedený teoretický model dílčích projektů eStatu je vhodné zkonkretizovat na praktickém příkladě. Nejvhodnějším příkladem je mediálně zpopularizovaný tzv. Tošovského zákon (antibyrokratická reforma). Záměr zákona vychází z regulační reformy prosazované OECD a ze snah omezit nadměrnou regulační zátěž zahájených Evropskou komisí. „ Jeho cílem je připravit legislativní záměr zákonného rámce upravujícího vztah občana k státu, vymezujícího byrokratickou zátěž, zakazujícího vytváření nadměrné byrokratické zátěže a definujícího mechanismy obrany občanů proti nadměrné byrokratické zátěži. “ (http://www.estat.cz/index.php?p=167) Předlohou tohoto zákona byl „Regulatory Reform Act“ přijatý v roce 2001 ve Velké Británii, ale pro vypracování konceptu byly podstatné také některé další zahraniční podněty, například z Evropské komise nebo OECD. Podle předkladatelů projektu nabývá rozměr zásahů státu do života občanů v zemích Evropské unie i v České republice neúnosných rozměrů. Důvodem těchto zásahů je přesvědčení rozšiřované především ve druhé polovině 20. století v Evropě, že běžné soukromoprávní vztahy občanů (často založené na tržních mechanismech) nebo přímo rozhodování občanů samých o sobě neplní dostatečně vysoké cíle kladené tzv. moderní společností. Jedná se o klasickou liberální myšlenku, podle níž by stát měl občanům do života zasahovat co nejméně a jen ve zcela nutných případech. „ Základními principy doporučované reformy bylo ověřit, zdali vůbec státní zásah je potřebný, zdali je jasně definovaný cíl takového zásahu, zdali úřední postupy s ním související vůbec zaručují dosažení takového cíle, zdali vůbec jsou svými náklady a složitostí proporcionální danému tomuto cíli“. A samozřejmě, zdali není možno daný úřední postup odstranit. Takové posuzování je zapotřebí trvale periodicky opakovat. (http://estat.cz/index.php?p=210) Cílem „Tošovského zákona“ je zásadní otočení dosavadního vztahu mezi státem a občanem. Občan má být považován za klienta státu a stát mu má

49 sloužit k ochraně jeho svobod. Nadměrná byrokratická zátěž musí být považována za zásah do lidských práv a občan musí být schopen domoci se jejich ochrany. (http://estat.cz/share/docs/tz.pdf) Cestou k této ochraně je právě projekt vypracovaný eStatem – označovaný jako Tošovského zákon. V širším smyslu lze pod tento projekt zákona zahrnout jak zákon o omezení nadměrné byrokratické zátěže, tak také ústavní změny, neboť práva zakotvená v ústavě jsou chráněna lépe než ta, co jsou zajištěna pouze běžným zákonem. Novela ústavy zamýšlená eStatem spočívá v návrhu ústavního zákona, který navrhuje, aby čl. 4 odst.1 Listiny základních práv a svobod upravující princip legality veřejné moci byl doplněn o větu, která stanoví, že zákonem ukládané povinnosti nesmí mít povahu nadměrné byrokratické zátěže. V souvislosti s touto změnou dále v čl. 36 navrhuje zakotvit právo na soudní ochranu před zásahem státu či jiného orgánu veřejné moci spočívajícím v zavedení nebo uložení nadměrné byrokratické zátěže. (viz http://estat.cz/share/docs/tz_ustava.pdf) Návrh „Tošovského zákona“ pozitivně definuje, co je byrokratickou zátěží a vedle toho definuje i negativně, co byrokratickou zátěží není. „Byrokratickou zátěží“ se podle eStatu rozumí „ omezení subjektu založené na ustanovení právního předpisu, ukládající něco vykonat, zdržet se nebo strpět...“ (http://estat.cz/share/docs/tz.pdf) Jde tedy o jev, který je v dnešní společnosti běžný, neboť takto definovanou byrokratickou zátěž obsahuje v podstatě každý právní předpis, byť v různé míře. Složitější je hodnocení „nadměrné byrokratické zátěže“, kterou podle think-tanku eStat představuje „ subjektům ukládaná byrokratická zátěž v situaci, kdy by cíle byrokratické zátěže mohlo být ve srovnatelné míře dosaženo vlastním svobodným rozhodováním subjektů, svobodnou dohodou subjektů nebo jinými mechanismy bez přímých či nepřímých zásahů státu, jednotek územní samosprávy, jakož i právnické osoby, která byla založena nebo zřízena zvláštním právním předpisem nebo na základě zvláštního právního předpisu .“ (viz http://estat.cz/share/docs/tz.pdf) Tuto relativně rozsáhlou definici „nadměrné byrokratické zátěže“ jsem se rozhodl uvést nejen proto, že ji považuji za vhodnou k osvětlení zásadního smyslu vytvoření jednoho projektu z dílny eStatu (v tomto případě „Tošovského zákona“), ale protože lze výše uvedenou definici považovat za zásadní smysl existence a fungování celého think-tanku. Jako další přínos této definice „nadměrné byrokracie“ lze spatřovat, že se nezaměřuje pouze na přílišné zásahy

50 státu, ztělesňované jeho úřady, ale na nadměrné zásahy úřadů obecně – tedy i orgánů a úřadů samosprávy. Think-tank při koncipování této myšlenky pravděpodobně vycházel z teze, že řadovému občanovi je pravděpodobně jedno, zda má problémy s byrokratickou zátěží státu či samosprávy, ale problém pro něj představuje nadměrná byrokratická zátěž jako taková. Výše definovanou nadměrnou byrokratickou zátěž je podle návrhu zákona zakázáno ukládat všem kromě státu a orgánům veřejné moci. V tomto ohledu je zajímavé, že návrh zákona připouští možnost zatěžování orgánů veřejné správy nadměrnou byrokracií. Tato formulace vyvolává některé otázky – například jak může být efektivní stát, u něhož je dovoleno, aby byl zatěžován nadměrnou byrokracií? V určitých směrech může být toto ustanovení poněkud kontraproduktivní, jelikož stát zatěžovaný nadměrnou byrokracií pravděpodobně nebude schopen efektivního fungování. E. Kožušník v našem rozhovoru k této otázce uvedl, že eStat nepředpokládá žádné zahlcení veřejnoprávních struktur nadměrnou byrokratickou zátěží na základě tohoto ustanovení. Byť lze v některých ohledech podle Kožušníka předpokládat navýšení správní agendy, měl by tento jev být dostatečně převážen pozitivními důsledky omezení nadměrné byrokratické zátěže. Zřízení institutu nadměrné byrokratické zátěže by podle Kožušníkova vyjádření mělo mít rovněž charakter určité prevence, v jejímž důsledku by k vytváření nadměrné zátěže vůbec nedocházelo – to by měl do jisté míry zařídit nový způsob přijímání právních norem, kde by se během tohoto procesu uplatňovalo připomínkové řízení, jež by mělo veřejný charakter. Zákon dále navrhuje uložit vládě povinnost provádět každé dva roky kontrolu všech platných právních předpisů, zda se byrokratická zátěž uložená těmito právními předpisy nestala nadměrnou byrokratickou zátěží. Výsledky takovéto kontroly musí předložit Poslanecké sněmovně a následně je také zveřejnit na internetu. Aby se tato kontrola neminula s účinkem, počítá návrh také s povinností předložit nejpozději do půl roku návrh opatření, která povedou k odstranění kontrolou zjištěné nadměrné byrokratické zátěže. Navrhuje se stanovit povinnost veřejného připomínkového řízení (prostřednictvím internetu) ke všem připravovaným právním předpisům a zejména povinnost vypořádat každou připomínku včetně zveřejnění způsobu jejich vypořádání prostřednictvím internetu. (viz http://estat.cz/share/docs/tz.pdf)

51 Zákon navrhuje ustavení nového institutu - dokumentace právního předpisu, kterou lze připodobnit svou povahou k důvodové zprávě. Určitým rozdílem oproti důvodové zprávě by v tomto případě měla být skutečnost, že tato dokumentace musí být vypracována ke každému návrhu právního předpisu 46 a nikoliv pouze k návrhům zákonů. Povinnost vypracovávat uvedenou dokumentaci u všech právních předpisů lze hodnotit ze dvou rozlišných pohledů - na jedné straně by přinesla rozšíření agendy pro orgány vytvářející právní normy, nicméně tato zvýšená agenda by mohla být vyvážena užitkem, které by přineslo zkvalitnění právních předpisů. Občan postižený nadměrnou byrokratickou zátěží by se mohl bránit pomocí nového institutu zavedeného tímto zákonem. Tento institut, tzv. Ochrana před byrokratickou zátěží , by byl dvouinstanční – v první instanci by postižený občan mohl dát vládě podnět k odstranění nadměrné byrokratické zátěže. Vláda by měla možnost buď do tří měsíců vydat odůvodněné rozhodnutí, že se o nadměrnou byrokratickou zátěž nejedná, anebo by jí v případě uznání podnětu za odůvodněný vznikla povinnost učinit do půl roku opatření k nápravě. Jako vyšší instance v ochraně před touto zátěží by podle návrhu zákona měl působit Nejvyšší správní soud, který by mohl zrušit celý předpis způsobující nadměrnou 47 byrokratickou zátěž, či jeho jednotlivá ustanovení. Bylo by možné se na něj obrátit případech, kdy „ vláda porušila zákon a občan dotčený nadměrnou byrokratickou zátěží se nedomůže svého práva v prvním stupni, nebo neproběhlo-li k návrhu právního předpisu veřejné připomínkové řízení, popř. nebyla-li k návrhu právního předpisu zpracována dokumentace.“ (http://estat.cz/index.php?p=196) Stejně jako ostatní projekty eStatu má také „Tošovského zákon“ zveřejněnou svoji projektovou rozvahu. V této rozvaze je vedle vize projektu rozpracováno také předpokládané omezení vize, její dopady a riziko její

46 Navíc dokumentace bude muset být zpracována podle zásad RIA - Regulatory Impact Assessment, což představuje metodu směřující k systematickému hodnocení negativních a

47pozitivních dopadů navrhované regulace. (http://estat.cz/index.php?p=196) Nabízí se otázka, zda v situaci, kdy systém správního soudnictví v nižších instancích vykonává v ČR soustava obecných soudů a kdy by se postižený občan obracel přímo na Nejvyšší správní soud, by tato instituce nemohla být zavalena rozsáhlou agendou, se kterou by se nemohla včas vypořádat. Tuto otázku by ale zcela jasně mohlo zodpovědět pouze schválení „Tošovského zákona“ a jeho aplikace a fungování v praxi. Pravděpodobně by však muselo být personálně posíleno správní soudnictví.

52 48 implementace. Uvedeny jsou také subjekty, jichž se změna dotkne a také to, jakým způsobem se jich změna dotkne. Rozpracovány jsou také směry, jimiž má být vedena komunikace sloužící k přesvědčení těchto subjektů o nezbytnosti uvedeného projektu. Za další zajímavý koncept lze považovat návrh eStatu na snížení počtu ministerstev – alespoň tak lze tento návrh hodnotit podle pozornosti veřejnosti a médií, které návrh zaujal a podrobně o něm referovala. Snížení počtu ministerstev je zahrnuto v projektu nesoucím souhrnný název Reforma ústředních orgánů státní správy a v rámci tohoto projektu je připraven přesun agendy mezi jednotlivými ministerstvy, jejich rušení, případně vytváření 49 nových zastřešujících úřadů. Hlavním zaměřením projektu je přesun stávajících kompetencí ústředních orgánů státní správy se zvláštním zaměřením na ministerstva, navržení zrušení a optimalizace kompetencí především s ohledem na provedenou decentralizaci státní správy a na potřebné redukce kompetencí s ohledem na potřebné omezení zásahů státu do života občanů. Konkrétními cíli projektu je restrukturalizace ústředních orgánů státní správy a redukce a restrukturalizace kompetencí a jejich redefinice v potřebných případech. (http://estat.cz/index.php?p=166) Zpracovatelé projektu považují svůj počin za relativně převratný a ve svém záměru počítají s odporem, který může jejich návrh vyvolat – zejména u úředníků zaměstnaných v dotyčných úřadech a případných koaličních partnerů v budoucí vládě. Tento odpor zamýšlejí překonat pomocí PR akcí, např. snahou působit na veřejnost, aby na politiky vyvíjela tlak nebo přesvědčováním úředníků, že změna prospěje také jim. S tímto postupem rovněž souvisí úsilí o změnu některých právních norem – např. tzv. kompetenčního zákona a zákona o státní službě. Předkládaný projekt by se ve svém důsledku měl dotknout všech – politiků, úředníků i běžných občanů. Všem by měl přinést pozitivní výsledky, zároveň však klade na většinu dotčených určité nároky. Politikům by mohl vytvořit velmi schopný aparát k realizaci jejich vizí, zároveň by na ně však měly být

48 Autoři projektu počítají s řadou problémů, se kterými se jejich návrh může potýkat. Jde například o možnosti, že návrh bude pro svou neobvyklost zesměšňován, že bude namítána protiústavost, resp. složitost a obtížná průchodnost ústavní změny. Všechna tato rizika mají v plánu minimalizovat, popř. eliminovat již v rámci předběžných opatření. (viz

49http://estat.cz/index.php?p=167) Hlavním rozdílem ministerstev oproti jiným ústředním orgánům státní správy je, že v jejich čele stojí člen vlády.

53 kladeny větší nároky ohledně jejich odborných a manažerských dovedností. Také úřady by měly projít zásadní změnou – mělo by dojít k aplikaci moderních manažerských metod, posílení schopnosti adaptace na změnu a kladení požadavků na celoživotní vzdělávání úředníků. Kompenzací za vyšší nároky by mělo být podstatně vyšší ohodnocení práce úředníků. Řadových občanů se projekt na první pohled pravděpodobně nedotkne, nicméně by pro ně měl představovat zásadní přínos s ohledem na efektivní fungování nejvyšších státních úřadů. Ve svém důsledku by tak změnu předkládanou v tomto projektu eStatu měli pocítit všichni. Projekt restrukturalizace ministerstev a dalších ústředních orgánů státní správy (ÚOSS) v sobě zahrnuje řadu cílů, které jsou často zmiňovány obecně v souvislosti s efektivním fungování státu. Některé nich souvisí s privatizací a s reformou veřejné správy, která proběhla v roce 2000 – zejména snaha odstranit všechny činnosti, „ které již na úrovni ÚOSS po privatizaci a decentralizaci nejsou zapotřeb í“, snaha „ snížit nepřiměřené zásahy ÚOSS do samosprávy a zastavit nepřetržitý proud legislativních změn “ a stejně tak pečlivě „vymezit kompetence ve vztahu k regionům a všude, kde již kompetence na regiony byly převedeny nebo kde se to jeví jako účelné zrušit jejich zrcadla na úrovni ministerstev.“ (http://estat.cz/share/docs/Navrhy_reformy.pdf) V projektu je nastíněna podoba jednotlivých ministerstev. Tyto úřady by neměly mít příliš mnoho zaměstnanců, což souvisí s privatizací některých činností ministerstva. Kmenoví pracovníci by měli být přijímáni pouze pro opakovaně nebo trvale vykonávané činnosti, ostatní činnosti by měly být 50 vykonávány outsourcingem založeném na veřejné soutěži. Ke zjištění tohoto stavu by měly pomoci každoročně prováděné prověrky stavu a reakce na případné změny v rozsahu činnosti. Dosavadní podřízené rozpočtové nebo příspěvkové organizace by měly být zprivatizovány, převedeny na veřejnoprávní subjekty nebo na kraje. O tom, kterou cestou se v konkrétním případě půjde by měla rozhodnout efektivita jednotlivých variant – majetek obtížně privatizovatelný, kde není specifický důvod pro jeho centrální správu státem, by měl být předveden na regiony. (viz http://estat.cz/share/docs/Navrhy_reformy.pdf) Je zřejmé, že tyto návrhy

50 Outsourcingem by měly být zajišťovány rovněž všechny ostatní činnosti, které nejsou základní činností ministerstva (např. dopravní služby, catering).

54 představují zřetelný zásah do podoby a fungování státní správy, stejně jako do státního majetku. Jistým řešením, jak tyto rozsáhlé převody kontrolovat, je eStatem navrhované užívání účetnictví, v němž se prosadí transparentní metody povinně užívané v obchodní sféře a vyjadřující skutečný stav hospodaření. Dalším návrhem eStatu, který byl diskutován širší odbornou veřejností, byl projekt nazvaný Restrukturalizace činnosti státu do zahraničí . Pod ministerstvo zahraničních věcí měly spadat aktivity v oblasti propagace ČR v zahraničí a zahraniční podpory exportu, investic a cestovního ruchu, jež jsou v současné době roztříštěny a kompetenčně spadají pod různá ministerstva, zejména Ministerstvo průmyslu a rozvodu, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo zahraničních věcí a Ministerstvo zemědělství. Uvedený projekt má několik vizí. Zásadním cílem je končit činnosti, které státu nepřísluší a ukončit státní podnikání – v tomto ohledu by nemělo být kritériem rozhodování, zda je konkrétní činnost zisková. Z činností, které si stát ponechá, by měl být co největší počet vykonáván soukromými subjekty. Po výše uvedených krocích by došlo k redefinici činnosti státu v zahraničí, jež by zajišťovalo výhradně Ministerstvo zahraničních věcí (MZV), jež by muselo projít jistou restrukturalizací. Tento úřad by měl být přetvořen v ekonomické ministerstvo, které by zaujímalo aktivní přístup k podpoře ekonomiky. To vše by bylo umožněno právě koncentrováním všech aktivit k podpoře exportu, investic a cestovního ruchu vykonávaných v zahraničí pod MZV. Na tomto ministerstvu by byla vytvořena jedna agentura s pracovním názvem „CzechMarkt“, jež by tyto aktivity zaštiťovala. (http://estat.cz/index.php?p=192) Projekt Restrukturalizace činnosti státu do zahraničí byl připravován plně v souladu se stínovým ministrem zahraničí ODS a konzultován s poslanci a senátory z příslušných výborů, představiteli firem a profesních svazů, marketingovými odborníky, úředníky a novináři. (viz http://www.estat.cz/share/docs/zahr_prezentace.pdf) Jako jeden ze spolupracovníků na tomto projektu je uveden stínový ministr zahraničních věcí Jan Zahradil, který na projektu participoval prostřednictvím připomínek. J. Zahradil, který v Klausově i Topolánkově stínové vládě řadu let zastával post stínového ministra zahraničí, patří společně se stínovým ministrem průmyslu Martinem Římanem mezi představitele ODS, jež se s koncepty prezentovanými eStatem do značné míry ztotožňují. Pokud ODS v budoucnu vytvoří vládu a oba

55 zmínění představitelé této strany budou příslušné posty zastávat, bude zajímavé sledovat, zda se vize prezentované eStatem podaří naplnit. Ve vystoupeních J. Zahradila se opakovaně objevuje apel ohledně většího posunu zahraniční politiky ČR směrem k ekonomické diplomacii. Ekonomická diplomacie by podle Zahradilovy koncepce měla představovat základní nástroj zahraniční politiky. Aktivity Ministerstva průmyslu a obchodu ČR by měly směřovat výhradně do vnitřní hospodářské politiky a aktivity, které vykonává v zahraničním obchodu, by byly převedeny na Ministerstvo zahraničních věcí. (viz Zahradil 2005: 33) S touto koncepcí by bylo spjato několik kroků – reorganizace ministerstev a změna kompetencí. Svou činnost a jednotlivé projekty se think-tank snaží propagovat pořádáním přednášek a konferencí a pořádáním tiskových konferencí k představení jednotlivých projektů. Mezi nejvýznamnější akce v tomto ohledu patří tzv. Národní konference pořádané v Senátu ČR, např. Efektivní stát – partner samosprávy , či Efektivní stát – partner podnikatelů . Na těchto akcích pořádaných eStatem jsou vedle odborníků zastoupeni rovněž politici, zejména z ODS.

5.4 Financování Think-tank eStat je koncipován tak, že na jeho fungování a realizaci jeho projektů může přispět kterákoliv fyzická či právnická osoba. Toto uskupení se snaží deklarovat svou transparentnost postupem, kdy na vlastních internetových stránkách zveřejňuje své financování. Do pravidelných půlročních výkazů může nahlédnout prostřednictvím internetu kdokoli a získat tak informace o příjmech a výdajích projektu. Finanční rozpočet je rozpočítán na tři fáze. První a druhá je časovaná do května 2006. První dvě části by měly stát přibližně 12 mil. Kč. Z této částky budou hrazeny především mzdové náklady pracovníků týmu, náklady spojené s komunikací a propagací projektu a v neposlední řadě odborné nezávislé analýzy, expertízy a studie. (http://estat.cz/index.php?p=173) Náklady na třetí fázi dosud nejsou eStatem zveřejněny, důvodem je patrně zatím ne zcela vyjasněná podoba fungování think-tanku po volbách do Poslanecké sněmovny v červnu 2006. Mezi sponzory eStatu patří několik firem různé velikosti, u každé je zveřejněna výše příspěvku – kolik se firma zavázala přispět a kolik již ze

56 slíbené částky přispěla. Obdobný způsob je zvolen také u výdajů, kdy je rozsah jednotlivých položek rozepsán v procentech i konkrétních částkách. Největší náklady tvoří výdaje na mzdy, které zatím tvoří téměř polovinu celkového rozpočtu. Další náklady představují výdaje na organizaci akcí, propagační materiály, provoz kanceláře a fundraising. (viz http://www.estat.cz/index.php?p=160) Zveřejnění výdajů a příjmů působí velmi dobrým dojmem. Obdobná transparentnost by v budoucnu jistě byla přínosem i v případě CEPu či u CEVRO (a pochopitelně všech dalších think-tanků a neziskových organizací). Momentálně tak lze jen spekulovat, jakého druhu jsou příjmy těchto sdružení. Pokud CEP deklaruje, že nechce přijímat žádné příspěvky od státu či z veřejných rozpočtů, měl by zároveň jako druhý krok provést zveřejnění příspěvků od soukromých dárců. Tento postup by přispěl ke zprůhlednění financování a nebylo by možné spekulovat, zda může některý ze soukromých dárců uplatňovat na sdružení nějakým způsobem vliv.

5.5 Spolupráce s jinými organizacemi a vztah k ODS Z rozhovoru s E. Kožušníkem vyplynulo, že eStat spolupracuje s řadou dalších organizací. Na mezinárodní úrovni představují hlavní spolupracovníky španělský FAES, frakce EPP-ED v Evropském parlamentu nebo CAS. Z domácích organizací je třeba zmínit sdružení Becario, jako jehož organizační složka byl eStat vytvořen, CEVRO a řadu dalších, s nimiž think-tank spolupořádá jednotlivé konference a konzultuje s nimi své projekty. Od počátku se eStat snaží vystupovat jako think-tank nenapojený na politické strany a popírá svou vazbu na ODS. Jeho zástupci zdůrazňují, že svým zaměřením je projekt koncipován především odborně. Tím, že je veřejný, ho teoreticky může celý či dílčím způsobem využít kdokoli. Jednoznačný postoj k této otázce nelze vysledovat ani u ODS. E. Kožušník v našem rozhovoru zdůraznil, že cílovou skupinou eStatu jsou především politici, jež se think-tank snaží přesvědčit o svých konceptech. Toto přesvědčování je zaměřeno napříč 51 politickým spektrem a neuplatňuje se striktní dělení na pravici a levici. Cílem think-tanku je změna fungování státu a jeho struktur a neprobíhá na bázi

51 E. Kožušník dále deklaroval, že z relevantních politických stran nenavázal eStat kontakt pouze s komunisty, s nimž se jeho koncepce podoby státu a jeho fungování zásadně rozchází.

57 stranickosti. Podle Kožušníka ve všech politických stranách existují politici, kteří se s ideou efektivního státu prezentovanou eStatem různou měrou ztotožňují a ti, kteří ji odmítají. Také v ODS, k níž má think-tank nejblíže, jsou jeho aktivity vnímány různě. Někteří představitelé ODS s eStatem spolupracují úzce, někteří téměř vůbec. Zejména ze strany M. Topolánka, předsedy ODS a zakladatele eStatu, je zřetelná snaha eliminovat vnímání think-tanku jako „prodloužené ruky“ občanských demokratů. Podle Topolánka může každá politická strana, popř. zájmová skupina, od eStatu přebírat některé podněty, popřípadě celé projekty. Tato možnost tedy podle něho není vyhrazena pouze ODS a strana nemá vůči eStatu žádné exklusivní postavení. Ve svém projevu na výstavě Invex 2004, kde byl think-tank poprvé představen, Topolánek zdůraznil, že projekty eStatu jsou koncipovány tak, aby byly k dispozici vítězi voleb do Poslanecké sněmovny, ať 52 již se jím stane kterákoliv politická strana. Nicméně řada dalších politiků ODS nemá na oddělení think-tanku eStat od jejich strany tak kategoricky vyhraněný názor. Někteří politici z ODS, např. M. Říman nebo Jan Zahradil od počátku nezakrývali, že si jejich strana projekt Efektivní stát 2006-2011 připravuje pro 53 sebe. Jejich postoj však může být do značné míry podmíněn skutečností, že jako představitelé nejsilnější opoziční strany předpokládají vítězství ve volbách, a důsledku toho usuzují, že povolební realizace projektů eStatu připadne jejich straně. Projekty eStatu by měly být spuštěny v období po volbách do Poslanecké sněmovny. Bude zajímavé, jaký bude jejich další osud a zda se vůbec projeví v praxi a nezůstane jen u teoreticky zpracovaných návrhů. Pokud ve volbách zvítězí ODS, bude vztah mezi think-tankem a budoucí exekutivou zcela určitě jednodušší. ODS má ve svém programu podobné představy jako projekt eStat, např. rušení některých ministerstev. Ani v tomto bodě ale nemusí v budoucnu mezi think-tankem a vládou ODS existovat jednoznačná shoda. Je třeba zdůraznit, že rušení úřadů je jednodušší zveřejnit jako projekt, nicméně

52 V tomto proslovu však M. Topolánek představoval především projekty ODS a nikoliv projekty eStatu, jehož činnost se teprve rozbíhala. (viz

53http://www.topolanek.cz/index.php?p=clanek.te2&form[0]=86) K potvrzení této teze doporučuji zejména článek v Hospodářských novinách, který se zabývá vztahu politiků ODS a think-tanku eStat. (viz http://hn.ihned.cz/3-16234140- krystalicky-500000_d-02)

58 v praxi se uskutečňuje daleko hůře. Nelze opominout ani možnost, že by se projekt eStatu mohl v některých bodech dostat do kolize s představami budoucí pravicové koalice, která jistě bude chtít řadu postů ve státní správě a exekutivě obsadit svými lidmi. Navíc nelze předpokládat vytvoření jednobarevné vlády ODS, ale spíše koaliční vlády. V rámci koaličního vyjednávání může dojít ke korekci původního plánu na rušení ministerstev. Je vhodné připomenout, že také za vlády V. Klause fungovala tzv. antibyrokratická komise jejíž činnost však nepřinesla příliš mnoho hmatatelných výsledků. Jako složitější, byť pro politologické zkoumání pravděpodobně zajímavější, se jeví situace, kdy by volby v roce 2006 vyhrála ČSSD. Před projektem eStat by existovaly v zásadě dvě varianty, neboť zánik sdružení nelze předpokládat. Think-tank by mohl spolupracovat se sociálnědemokratickou vládou nebo naopak vůči ní působit jako oponent – tak jako v současné době CEP nebo CEVRO. Varianta spolupráce mezi eStatem a levicovou vládou vedenou ČSSD se nicméně jeví jako málo pravděpodobná. Lze spíše předpokládat, že by se eStat a levicová vláda se svými jednotlivými koncepty dostávaly do střetu. ČSSD má vůči rušení úřadů rozporuplný postoj. Téměř tři roky před vznikem eStatu došlo na Úřadu vlády ČR k vytvoření sedmičlenné komise pro omezení byrokracie, její výsledky jsou však dosud spíše mizivé. Navíc ve státní správě pracuje řada členů a voličů ČSSD a tudíž by strana mohla přijít o jejich přízeň. Sociálnědemokratický premiér J. Paroubek dokonce na jednom z neveřejných jednání prohlásil, že právě z tohoto důvodu nehodlá jeho vláda před volbami do Poslanecké sněmovny posty ve státní správě rušit. (http://hn.ihned.cz/3-16234140-krystalicky-500000_d-02) To, že je eStat oddělen od ODS, nepochybně přispívá k větší rozhodnosti a důraznosti při koncipování projektu reforem. Při užším propojení se jakoukoli politickou stranou by se do budoucích reforem mohly pomítnout zájmy jednotlivých proudů uvnitř strany a došlo by k oslabení reformního úsilí. Je větší předpoklad, že by reformy připravené nezávislým think-tankem mohly mít lepší výsledky než zmíněné vládní protibyrokratické komise.

59 6. Centrum pro studium demokracie a kultury 6.1 Historie Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) představuje občanské sdružení založené v roce 1993 jako nezisková vzdělávací a kulturní organizace. V hodnotových východiscích se CDK hlásí ke konzervativně-liberálním ideovým pozicím, které nejen zprostředkovává veřejnosti, ale snaží se také přispívat k jejich precizaci a aplikaci v různých dimenzích společenského a politického života. Hlavním cílem CDK je přispívat k vytváření demokratické politické kultury a jejímu rozvoji, připomínat nezastupitelnost křesťanských hodnot patřících k základním zdrojům evropské civilizace a zdůrazňovat důležitost vzájemného ovlivňování politické, hospodářské a kulturní oblasti. Vznik CDK a jeho činnost kontinuálně navazují na některé starší iniciativy, jež souvisejí s rozvojem nezávislých aktivit a vydáváním samizdatových časopisů před listopadem 1989. V tomto ohledu je třeba zmínit zejména časopis Střední Evropa – brněnská verze vydávaný v letech 1988-89, od roku 1990 vydávaný pod názvem Revue Proglas . Nový název Proglas odkazoval k pozitivním aspektům cyrilometodějské tradice a signalizoval moravský původ časopisu i jeho ideová východiska. (Fiala, Mikš 2000a: 11) Za svou více než patnáctiletou existenci prošel Proglas určitým vývojem. Největších změn doznal v obsahové části, změna názvu z Revue 54 Proglas na Revue Politika měla spíše formální význam. Postupem času byla opuštěna původně vůdčí témata - moravanství, křesťanská a především katolická tradice, česko-německá a z širšího hlediska středoevropská problematika, posílena byla naopak politicko-filosofická problematika, např. v rubrice Konzervativní myšlení byly již od počátku přetiskovány statě významných evropských a světových myslitelů. Revue Proglas , společně s revue Střední Evropa a bulletiny Občanského institutu , v té době prováděla systematickou osvětu v oblasti politického myšlení. Později začaly přibývat studie empirického charakteru, věnované situaci v různých evropských zemích nebo se zabývaly rozborem konkrétních politických a společenských problémů.

54 Název „ Proglas “ se po zaměření časopisu na aktuální politickou situaci jevil jako překonaný, nicméně ještě několik let byl jako zavedená značka uváděn v titulu časopisu. Určitou nevýhodou bylo, že byl časopis neprávem spojován s brněnským rádiem Proglas . Až od roku 2003 byl název změněn na „výstižnější“ Revue Politika . Proto jsou termíny Proglas, Revue Proglas či Revue Politika používány v zásadě jako synonyma.

60 Vedle přeložených textů začaly být využívány texty rozvíjející se české politologie a Proglas tak z části suploval roli tehdy ještě neexistujících politologických časopisů. Kolem roku 1995 se navíc začala objevovat tematika mezinárodních vztahů, což souviselo zejména s příchodem redaktora Ivo Lukáše. Důvodem zaměření do oblasti mezinárodní politiky a mezinárodních vztahů bylo v souvislosti se zamýšleným vstupem České republiky do NATO a EU zprostředkovat diskuse, jež byly (a jsou) vedeny a ukázat možné alternativy dalšího vývoje na mezinárodní politické scéně. (Fiala, Mikš 2000a: 11-12) Ani tato tematika však pro časopis nepředstavovala definitivní podobu. Silné politicko-filosofické zaměření se ukázalo jako příliš odtažité od běžného 55 života a časopis se více zaměřil na aktuální politiku. Redakce Proglasu, resp. Revue Politika tento vývoj tematického zaměření časopisu hodnotí jako veskrze správný. Přestože byly začátky složité a zejména první léta fungování tohoto periodika přinášela řadu (nejen existenčních) problémů, jeho podobu se během vývoje podařilo stabilizovat a v jeho existenci lze nalézt jednoznačnou názorovou kontinuitu. Příčinou této kontinuity byl do značné míry vývoj směrem od teorie k praxi. Díky tomu získal časopis určitou teoretickou průpravu, ze které mohli jeho čtenáři později čerpat. Vysvětlování základních pojmů a idejí v prvních letech pomohlo k tomu, že po přesunu k tématu praktické domácí politiky bylo zřetelné názorové ukotvení. Absentovalo tápání, jež bylo do určité míry příznačné pro velkou část české mediální scény. Určitou daní byl na druhou stranu stav, kdy redakce Proglasu stála takřka osamoceně proti hlavnímu mediálnímu proudu.

6.2 Organizační struktura CDK se člení na dva nezávislé, ale úzce kooperující instituty – Institut pro politiku a kulturu (IPK) a Institut křesťanských studií (IKS). Publikační a vydavatelskou činnost CDK zajišťuje vlastní nakladatelství a typografické studio. (http://www.cdkbrno.cz) V čele CDK stojí Rada, která volí předsedu a ředitele CDK. Předsedou Rady je Petr Fiala, profesor politologie na Fakultě sociálních studií a rektor Masarykovy univerzity. Ředitelem CDK je Zdeněk

55 Období, kdy se Proglas zabýval teoretickými otázkami,bylo pro řadu čtenářů dosti náročné a bylo poznamenáno jejich úbytkem. Redakce například obdržela čtenářské reakce, že obsah časopisu připomíná "nepřetržitý rozhovor malé skupinky zasvěcenců, jehož jazyku, ale především samotnému smyslu lze naráz a zvenčí jen obtížně porozumět." (viz Dufek 2001)

61 Granát, který je zároveň ředitelem nakladatelství a typografického studia. Radu tvoří předseda a ředitel CDK a ředitelé obou institutů. Rozhodnutí Rady realizuje výkonný ředitel, kterým je v současné době Stanislav Balík, politolog z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

6.3 Hlavní aktivity a cíle V souvislosti s deklarovanými cíli se CDK ve své činnosti věnuje především dvěma základním problémovým okruhům: společensko-politickým otázkám 56 a roli náboženství v současném světě. Každý z institutů vydává vlastní časopis – IPK vydává Revue Politika a IKS časopis Teologie a společnost . Vzhledem k tématu uvedeném v názvu se tato práce zaměří především na Institut pro politiku a kulturu, konkrétně na Revue Proglas . IPK se zaměřuje na zkoumání a analýzu aktuálních společensko- politických problémů. Prostřednictvím CDK vydává publikace v několika edičních řadách, zejména se jedná o knihy z oblasti politiky a politologie. Je vhodné rovněž zmínit vydání vybraných spisů Ernesta Gellnera. Jedním z čelních aktivit IPK je analytická činnost, umožňující vypracování odborných analýz a návrhů zákonů z různých oblastí, institut rovněž usiluje o zprostředkování vazby mezi politickou reprezentací a akademickým prostředím. Další oblast činnosti představuje pořádání odborných konferencí, přednášek a 57 seminářů, stejně tak monitoring a analýza legislativy a politiky EU. Vazba mezi ODS a CDK je velmi volná, patrně nejvolnější ze všech zde uvedených sdružení. CDK a ODS spojuje především obdobná ideová orientace. Byť spolupracuje s osobnostmi z řad ODS na některých konkrétních projektech, nelze hovořit o nějakém pevném poutu mezi oběma subjekty. Politolog J. Schneider při zkoumání CDK upozorňuje, že přístup tohoto think-tanku je hodnotově předznamenaný a byť se snaží nebýt spojován s politickými

56 Tyto otázky zpracovávají oba výše uvedené instituty – Institut pro politiku a kulturu (IPK) a Institut křesťanských studií (IKS).

57(http://www.cdkbrno.cz/info/?PHPSESSID=700758c12e818a334c037d252efb2b3c) V roce 2004 v rámci IPK vzniklo z iniciativy poslance Evropského parlamentu Hynka Fajmona (EPP-ED/ODS) oddělení pro analýzu evropské legislativy a politiky, jehož posláním je zajišťování pravidelného měsíčního monitoringu evropské legislativy, provádění analýz vybraných legislativních problémů, pravidelné zprostředkovávání výsledků práce prostřednictvím médií. (http://www.cdkbrno.cz/ipk/?PHPSESSID=8e8c85e50bf36a9192ff38a260f4f1ef)

62 stranami, příliš se mu to nedaří. Konkrétní podklady o vazbách mezi CDK s politickými stranami však nedokládá, vše komentuje pouze jednovětým tvrzením, že „někteří odborníci z řad sdružení byli s podporou ODS zvoleni do veřejných funkcí, zejména mediálních rad.“ (Schneider 2003: 52) O výraznější spojitosti mezi ODS a CDK lze hovořit zejména v případě Revue Proglas , resp. Revue politika , která je vydávána pod hlavičkou CDK a představuje jednu z jeho stěžejních aktivit. Na mediálním trhu se Proglas snažil vyplnit určité vakuum mezi běžnou žurnalistikou na jedné a odbornými periodiky na druhé straně. Na jedné straně stojí žurnalistika, deníky a týdeníky, kde autor většinou dostane velmi malý prostor k vyjádření, což ho většinou nutí k zjednodušování a případně i k povrchnosti, na opačném pólu stojí odborná periodika, jež slouží odborně vzdělaným čtenářům. (viz Dufek 2001) Původní snaha o co nejpočetnější čtenářskou obec byla nahrazena snahou soustředit se na čtenářskou skupinu elitní. Mezi čtenáři Proglasu měli být především lidé, kterým se říká "opinion leader" či "opinion maker", tedy lidé, kteří dále ovlivňují veřejné mínění. (viz Dufek 2001) Během své existence se redakční okruh přispěvovatelů průběžně proměňoval, zejména pokud porovnáme několik let od jeho vzniku s obdobím, které následovalo po roce 1996 – po celou dobu však můžeme nalézt jasnou názorovou kontinuitu. Do značné míry je tato kontinuita způsobena oběma editory – Petrem Fialou a Františkem Mikšem. Obě tyto osobnosti dávaly a stále 58 dávají časopisu do značné míry ideovou náplň. Přestože oba editoři zdůrazňovali, že by rádi dali prostor také „mladší generaci“ a rádi by se stáhli poněkud více do pozadí, což následně také učinili, stále se jim daří do jednotlivých vydání vtisknout svůj osobitý rukopis. Od začátku byl Proglas koncipován jako časopis politický, ovšem v širším slova smyslu. To měl ostatně dokládat samotný název titulu - vedle „Proglas “ na obálkách zároveň stálo " Revue pro politiku a kulturu ". Kulturní přesah revue považovala redakce za velmi důležitý, neboť na politiku nechtěla nahlížet izolovaně, bez širších kulturních souvislostí. (Dufek 2001) Od počátku

58 F. Mikš působí zároveň jako šéfredaktor a jako redaktor se podílel již na fungování Střední Evropy – brněnská verze. P. Fiala představuje jednoho z nejuznávanějších českých politologů, nyní je rektorem Masarykovy univerzity v Brně.

63 byl Proglas chápán jako časopis názorově i politicky vyhraněný. Revue se již od úvodního čísla hlásila ke konzervatismu, křesťanským hodnotám, ale také k myšlence sjednocování Evropy při zachování jednotlivých národních společenství a kultur. Tato pozice byla od počátku doplňována důrazem na moderní liberální (neo)konzervatismus anglosaského typu. Redakce se snažila oba tyto myšlenkové zdroje integrovat a přispět tak k hledání či nalézání moderního českého konzervatismu. (Fiala, Mikš 2000a: 11) Během několika let se však ukázalo, jak je složité oba tyto konzervativní proudy bez problémů spojit, a tak postupně získal na významu především konzervatismus anglosaský na úkor středoevropského. Názorové zakotvení Proglasu nejlépe vyplývá z jeho jednotlivých čísel, zejména již ze zmíněných redakčních komentářů psaných P. Fialou a F. Mikšem. V letech 1997 až 2002 se díky zaměření těchto komentářů daly jednoznačně vypozorovat postoje redakce Proglasu k české politice, neboť téměř každý z těchto komentářů osobitě popisoval aktuální stav české politické scény. Za další prameny umožňující identifikovat postoje časopisu lze považovat několik knih vydaných prostřednictvím CDK. V tomto ohledu je třeba zmínit zejména publikace Úvahy o české politické krizi od P. Fialy a F. Mikše, Neklid v Česku od Pavla Švandy (viz Švanda 2001) nebo poměrně rozsáhlý sborník Česká konzervativní a liberální politika (viz Fiala, Mikš 2001a). Přestože se časopis původně vyhýbal aktuálním komentářům české politiky, patřil dle mého názoru vždy k jasně politicky vyprofilovaným periodikům. Nabízel spíše obecné principy a východiska liberálně-konzervativní politiky než její aplikaci na české prostředí, protože jeho autoři považovali tehdejší vývoj české politiky v zásadě za správný. Důvodem změny tematické orientace časopisu byl pocit redaktorů, že od roku 1997 v české společnosti 59 převládly tendence k odmítnutí liberálně-konzervativní politiky.

59 Příkladné je sdělení obou editorů, že „kdyby se nás někdo na začátku roku 1997 zeptal, jaké vidíme hlavní téma nového ročníku Proglasu, pravděpodobně bychom odpověděli, že to bude obhajoba transformace a zásad konzervativně liberální politiky proti sílící sociálnědemokratické opozici, polemika s některými latentními socializujícími tendencemi lidovců, případně s otevřeně levicovou demagogií komunistů. (…) V té době nás vůbec nenapadlo, že o několik měsíců později budeme muset hájit transformaci jako takovou, a to dokonce proti některým jejím pravicovým protagonistům, před silnou mediální skepsí a „blbou náladou“, proti náporu kýčovitých a moralizujících apelů a bezbřehému žvanění.

64 Po roce 1996 se tento časopis tematicky zaměřil na domácí politiku a stále zřetelněji se objevovaly hlasy, že je časopis blízký ODS, případně, že s ní spolupracuje či je na ni napojen. Plně se to projevilo zejména v kauzách tzv. opoziční smlouvy, Impuls 99, iniciativy Děkujeme odejděte či televizní krize. Tyto kauzy zároveň ztělesňovaly určité období let 1997 až 2002, počínající pádem Klausovy scény a končící zánikem opoziční smlouvy. Většina českých médií a intelektuální veřejnosti zastávala postoje opačné od postojů redakce Proglasu , jenž byl v té době se svými názory v menšině. Na politické scéně byl tento střet idejí nejlépe znázorněn střetem Čtyřkoalice versus strany opoziční smlouvy resp. ODS. Mnohdy byl tento střet interpretován nikoliv jako spor o řešení jednotlivých problémů, ale jako spor o samotné pojetí politiky a její podstatu či jako spor o politický styl. (viz Fiala, Mikš 2006: 48-52) V tomto období zřetelně vyniklo, že Proglas stál na pozicích blízkých ODS. „Spor“ Proglasu s většinou české mediální scény se zřetelně projevil od okamžiku pádu Klausovy vlády v roce 1997. Období, které vládní krizi předcházelo ( a i to, které po něm následovalo), interpretovala redakce Proglasu jako možné ohrožení pravicové politiky a upozornila, že může vyústit v destrukci české pravice. Poměrně zajímavou charakteristiku období vládní krize představují komentáře P. Fialy a F. Mikše z druhé poloviny roku 1997 vydané později v knize Úvahy o české politické krizi . Tato kniha vznikala v době, kdy byl v české společnosti patrný určitý odklon od politiky představovanou tehdejší vládní koalicí v čele s ODS. V kapitole nazvané Politické myšlení Václava Klause se autoři na základě všech tehdejších publikovaných významných textů V. Klause snažili o představení postojů českého premiéra. Ve své době představovala vydaná kniha ojedinělé a tak trochu odvážné gesto. Sami autoři zdůraznili, že vědí, že může být v některých ohledech chápán paradoxně, když na stránkách konzervativní Revue Proglas , jehož jsou oba redaktoři, byla řada liberalistických tendencí polistopadového vývoje kritizována a v době, kdy „pozitivně hodnotit V. Klause znamená v intelektuálních kruzích něco jako prohřešek proti dobrému vkusu“ se staví na jeho obranu. Důvodem je skutečnost, že kritika V. Klause z údajných pravicových pozic se v mnoha ohledech blíží kritice z pozic levicových. Podle

Netušili jsme, že budeme muset obhajovat tradiční a od demokracie neodmyslitelnou stranickou politiku proti nejrůznějším elitářským vizím.“ (Fiala, Mikš 2000a: 14)

65 obou autorů nejde tedy ani tak o V. Klause, „jako spíše o politický směr a styl, jehož je výrazným představitelem a rozhodným zastáncem.“ (Fiala, Mikš 1998: 52-54) Obhajobou V. Klause a některých postupů ODS vyvolal Proglas jistou polemiku, která nicméně nepřekročila rámec několika článků v rámci 60 časopisu. Výrazný přelom ve vnímání Revue Proglas pro značnou část české politické a mediální veřejnosti znamenalo zejména období po volbách 1998, konkrétně uzavření tzv. opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD. Svým hodnocením role opoziční smlouvy se Proglas definitivně postavil do opozice vůči většině českých médií, která tento institut a priori odsuzovala. Kolem revue se vytvořilo fluidum, že jde o „prodlouženou ruku“ ODS. Opoziční smlouvu Proglas respektoval jako politický nástroj, o jehož standardnosti lze vést diskuze a polemiky, ale který nijak neohrožuje demokracii v ČR, a který naopak jako krátkodobé řešení může pomoci k vylepšení politického prostředí. (viz Fiala 1998: 2-3) Kritika opoziční smlouvy ze strany malých stran je motivována spíše jejich obavou o snížení jejich politického vlivu, než-li „bojem za demokracii“. Petr Fiala zdůraznil, že obě strany sporu mají své zájmy, které hájí a také tak je zapotřebí na tento spor pohlížet. Nikoliv jako na souboj dobra se zlem, ale na obhajobu zájmů. (Fiala 1998: 2-4) Přes obhajobu opoziční smlouvy jako demokratického postupu bylo od počátku na stránkách Proglasu upozorňováno na možná rizika, která toto řešení pro českou politickou scénu a oba její aktéry přináší. Hlavní riziko opoziční smlouvy spočívalo pro oba její signatáře především nebezpečí, že ji nedokážou obhájit před svými (potencionálními) voliči. V této souvislosti hrozilo větší riziko ODS, která na své toleranci levicové vlády mohla výrazně prohospodařit svůj politický kapitál. Pokud bude vláda neúspěšná, může ji být předhazováno, že pomáhá vládě, která škodí ČR. (viz Fiala, Mikš 2006: 60-63) Případné vládní úspěchy naopak ODS na konto přičítány nebudou, jelikož vládu pouze toleruje a nijak aktivně se na ni 61 nepodílí. Navíc redakce Proglasu nahlížela na opoziční smlouvu jako na

60 Kritizováno bylo například přílišné zaměření článku P. Fialy a F. Mikše na Klausovo politické myšlení a absence reflexe Klausovy politické praxe nebo údajná přehnaná loajalita

61autorů článku k Klausově osobě. (viz Žák 1998) Tvrzení redaktorů Proglasu , že by mohla opoziční smlouva poškodit především ODS se do značné míry ukázalo jako odůvodněné a částečně jej dokládají výsledky ve volbách do

66 krátkodobé řešení, jehož existence měla být dočasná a omezena na dobu, než se podaří prosadit cíle, kvůli němuž vznikla. Měla by působit především jako stabilizátor vládní moci a celého politického systému. Podle P. Fialy by jejím hlavním smyslem mělo být co nejefektivnější překlenutí období, „které je nutné pro nalezení, přípravu a provedení takových zákonných či ústavních změn, které povedou k vytváření jasnějších většin, k posílení stability vlády a k tomu, že hlasy, které odevzdá většina občanů dvěma velkým stranám na levici a pravici politického spektra nebudou v parlamentní praxi zneváženy.“ (Fiala 1998: 2-4) Tato poslední věta se úzce dotýká volební reformy, kterou chtěly strany opoziční smlouvy prosadit a která byla jedním ze základním výsledků fungování spolupráce mezi ČSSD a ODS. Proglas se na svých stránkách otázkou možné změny parametrů volebního systému zabýval dlouhodobě a dokonce ještě dříve, než byla tato zamýšlená změna volební reforma vyjednána a zakotvena v dodatku k opoziční smlouvě, tzv. tolerančním patentu. Tento dokument byl redaktory Proglasu hodnocen, zejména v počátcích své existence, spíše pozitivně, původně dokonce lépe než samotná opoziční smlouva. Záhy po svém vzniku byl „Toleranční patent“ označen za jediné racionální a nejméně nebezpečné řešení. (viz Fiala, Mikš 2000b: 2) Není proto divu, že po zrušení 62 značné části volební reformy Ústavním soudem probíhala v časopise diskuse, v níž některé příspěvky s rozhodnutím o zrušení zákona polemizovaly a považovaly toto rozhodnutí za odborně značně problematické a podmíněné subjektivními pocity a nikoliv odborností. Bylo rovněž zdůrazňováno, že otázka volebních systémů a jejich politických konsekvencí je záležitostí čistě politologickou, kterou právo není schopno do detailů uchopit a zpracovat. (viz např. Kubát 2001a) V tomto směru bylo rovněž názory Proglasu označovány za blízké ODS, nicméně je potřeba znovu připomenout, že postoje Proglasu (konkrétně Petra Fialy a F. Mikše) k této problematice byly po celou dobu konzistentní a utvářely se již dlouho před tím, než došlo k přípravě reformy

Poslanecké sněmovny v roce 2002, kdy ODS opoziční smlouvu nedokázala před voliči

62obhájit. Pro upřesnění dodejme, že mnohem rozsáhlejší diskuze ohledně volební reformy probíhala v Politologickém časopise . Příspěvky zveřejněné v tomto odborném periodiku v naprosté většině polemizovaly s rozhodnutím Ústavního soudu a některé z nich ho označily po odborné stránce za neodůvodněné, byť oprávněné a zcela v kompetencích ÚS. (viz např. Kubát 2000, Lebeda 2000 či Taagepera 2000) Tímto byla ze značné části stanoviska redaktorů Proglasu podpořena. Jistou výjimku v tomto ohledu představoval politolog M. Klíma. (viz Klíma 2000)

67 volebního systému. Stejná kritika by se jinak mohla uplatnit na politologa Miroslava Nováka, který jako jeden z prvních prosazoval názor, že parametry volebního systému do Poslanecké sněmovny je třeba nastavit tak, aby došlo k posílení jeho většinotvorného efektu, jinak se v českém politickém systému vytvoří dlouhodobá patová situace. Tento názor M. Novák však poprvé publikoval již na jaře 1996 (!), tedy v období kdy termín „menšinová vláda“ ještě v ČR nebyl užíván. (viz Novák 1996)

Pravděpodobně nejsilnější obviňování ohledně vazby na ODS představovalo pro Proglas období tzv. televizní krize, tedy přelom roku 2000 a 2001. V této době docházelo k osobním výpadům na členy redakce a Proglas byl označován za časopis placený ODS. (viz Dufek 2001) Šéfredaktor časopisu F. Mikš byl členem Rady České televize a v této souvislosti se na něho snesla kritika ohledně předpojatosti a nekompetentnosti a byl společně s ostatními členy Rady 63 obviňován, že nové vedení České televize bylo ovládané politiky z ODS. Zajímavý je v tomto ohledu pohled internetového serveru Britské listy , který se 64 situací v České televizi zabýval dlouhodobě. Cílem této práce není zaměření na problematiku České televize, nicméně s ohledem na téma CDK a Revue Proglas je třeba uvést alespoň několik základních připomínek k Radě ČT v souvislosti s tzv. krizí v ČT. Radě České televize byla vytýkána zejména její „neodbornost“ a její sestavení na základě stranického klíče. Internetový server Britské listy již záhy po ustavení Rady ČT označil její členy za „nepříliš výrazné a potenciálně snadno ovlivnitelné osobnosti“ a v této souvislosti kritizoval zejména její představitele navržené ODS za jejich spojení s aparátem strany (J. Dědečková) nebo s její ideologií (F. Mikš, M. Mareš) a uvedl, že od radních nelze očekávat nezávislost a že je třeba spíše počítat, že budou ztělesňovat „prodlouženou ruku stranických sekretariátů.“ (viz Čulík, Pecina 2001: 157,169)

63 Rada v prosinci odvolala ředitele ČT D. Chmelíčka a na jeho místo zvolila J. Hodače. Snesla se na ni vlna kritiky, byly organizovány stávky zaměstnanci televize, na jejich podporu

64se záhy přidala část obyvatel. Britské listy se situací v České televizi zabývaly v horizontu několika let a výběr nejdůležitějších článků z let 1998-2001 je otištěn v knize Jana Čulíka a Tomáše Peciny „ V hlavních zprávách: Televize “. (viz Čulík, Pecina 2001)

68 Ačkoliv server Britské listy z počátku Radu ČT velmi kritizoval a zdůraznil, že „ soudný člověk by se nikdy nezkompromitoval účastí v Radě, jmenované takovým způsobem “ (Čulík, Pecina 2001: 173), po několika měsících se redaktoři tohoto serveru postavili na stranu této Rady, a byť ji v některých krocích kritizovali, potvrdili, že Rada usilovala o otevřenost České televize, o transparentnost finančních toků a o profesionalizaci zpravodajské redakce a „ že práce Rady ČT nebyla v první řadě motivována stranickopolitickým zájmem.“ (Čulík, Pecina 2001: 316) Obrana Rady tímto způsobem však byla výrazně menšinová a většina veřejnosti prosazovala její odvolání Poslaneckou sněmovnou, což se záhy stalo. Velká část útoků proti Radě ČT se snesla i na Revue Proglas a její redakci. Časopis byl obviňován, že (v lepším případě) straní ODS, či že je stranou ovládán. Celá řada obvinění vznesených proti Proglasu a jeho šéfredaktorovi nebyla doložena a jednalo se spíše o subjektivní dojmy, případně 65 výmysly. Redakce Proglasu v té době byla pod značným tlakem, část členů ji opustila a byla ustavena nová redakce a redakční kruh, časopis rovněž přišel o část čtenářské obce. V historii revue byla pravděpodobně tato etapa nejbouřlivější, důkazem může být vyjádření článku tehdejšího předsedy CDK a editora časopisu P. Fialy, který se snažil vznesená obvinění vyvrátit a doložit důkazy o jejich nepravdě. (viz Fiala 2001)

6.4 Financování CDK je neziskovou organizací, na své aktivity získává finanční prostředky z příjmů ze své činnosti (vydávání publikací, zhotovováním sazeb pro jiná 66 nakladatelství) a různých grantů a sponzorů. Výkonný ředitel CDK Stanislav Balík mi v rozhovoru sdělil, že hlavním zdrojem financí jsou pro CDK z příjmy z prodeje knih a granty na vydávání knih. Podle Balíka v posledním roce nakladatelství nevydalo knihu, která by nebyla podpořena nějakým grantem – ať již akademickým (Grantová agentura ČR. výzkumné záměry FSS MU a FF MU) či jiným (francouzská, americká ambasáda, Vzdělávací nadace Jana Husa,

65 Například tvrzení, že F. Mikš falšoval svůj životopis a nebyl členem samizdatového revue

66Střední Evropa – brněnská verze . (viz Fiala 2001) Nakladatelství podpořila např. Vzdělávací nadace Jana Husa, Nadační fond obce spisovatelů, Město Brno.

69 program Culture 2000 Evropské komise, statutární město Brno, Jihomoravský kraj apod.). Revue Proglas (stejně tak časopis Teologie a společnost ) představuje pro CDK významnou výdajovou položku, protože časopis tohoto typu nevystačí se příjmy od svých předplatitelů a z inzerce, ale k zajištění svého fungování potřebuje být nějakým způsobem dotován. Jelikož redakce časopisu nikdy nechtěla spoléhat na výhradní podporu státu, od roku 1994 nese veškeré náklady na vydávání Revue Proglas CDK, které financuje časopis především ze svých vydavatelských aktivit a z různých projektů a získaných grantů. Byť je řada grantů a dotací, které CDK obdrží, zaměřena přímo na vydávání Revue 67 Proglas , představují tyto prostředky pouze polovinu potřebných nákladů a zbylé finance dodá CDK. (viz Fiala 2001: 4) Redakce Proglasu byla kritizována za svoji názorovou blízkost ODS, nicméně kritika týkající se financování započala až ve fázi existence tzv. televizní krize. Kritici finančního provázání Revue Proglas však nedoložili svá tvrzení žádnými zřetelnými důkazy a ani jejich tvrzení nebyla podpořena jednoznačnými argumenty. Asi nejrozsáhlejší vyjádření k otázce financování Revue Proglas (a CDK) podal předseda CDK P. Fiala přímo na stránkách časopisu. (viz Fiala 2001) Fiala zdůraznil, že žádné financování Proglasu ze strany ODS nikdy neprobíhalo a veškerá podobná tvrzení představují nesmysl či lži. Časopis podle Fialy nebyl s ODS spojen ani jinou vazbou, např. personálně. (viz Fiala 2001: 4-5) Spojitost mezi Proglasem a ODS lze najít pouze v souvislosti se stejnou liberálně-konzervativní orientací a případně 68 s publikováním některých politiků z řad ODS na stránkách tohoto časopisu. Mezi politické organizace, které Proglas finančně podpořily, patří ODA, která se podílela na vydání čtyř čísel na přelomu let 1993-1994, Mladí konzervativci a v letech 1991-1993 časopisu přispěla také Panevropská unie. P. Fiala dále zmiňuje, že příspěvek od Nadace Václava Klause, který Revue Proglas obdržela, a který nepředstavoval ani deset procent nákladů na vydávání

67 Proglas například podpořilo Ministerstvo kultury ČR, program Phare, Open Society Fund, Magistrát města Brna, frakce EPP-ED v Evropském parlamentu (díky ní byly například v Revue Proglas, resp. Revue Politika vydány přílohy EPP-ED a evropská politika , EPP-ED

68a evropská ústava , EPP-ED a liberalizace světového obchodu ). Ve svém článku P. Fiala popřel nejen ovlivňování časopisu ze strany ODS, ale také to, že by se nějakým způsobem Proglas pokoušel ovlivňovat politiku ODS. (Fiala 2001: 5)

70 časopisu, nelze v žádném případě považovat za příspěvek od ODS. Podle P. Fialy má tato nadace s V. Klausem společné pouze jméno. (viz Fiala 2001: 4 a Dufek 2001) Jisté vazby na ODS však Nadace Václava Klause má, neboť podle usnesení Výkonné rady ODS (VR ODS) z 2. 7. 1991 tato rada „ projednávala Statut a poslání Nadace, která jak rozhodla VR, ponese jméno předsedy ODS - Nadace V. Klause a bude určena kromě rozvoje duchovních hodnot také na volební kampaň ODS. VR hlasováním rozhodla, že prezidentem Nadace se stane předseda ODS - p. Václav Klaus a viceprezidentem místopředseda p. Petr Čermák.“ (viz http://www.ods.cz/zpravy/zprava.php?ID=1577)

6.5 Spolupráce s jinými organizacemi a vztah k ODS

Mezi hlavní organizace, se kterými CDK spolupracuje patří CEP, CEVRO a Občanský institut. Důvodem je zejména jejich ideová orientace. Vzájemná spolupráce má nejčastěji podobu organizování společných přednášek, nebo publikování jednotlivých spolupracovníků těchto think-tanků v publikacích vydávaných CDK nebo v Revue politika . V tomto časopise byly např. již několikrát publikovány příspěvky přímo z přednášek organizovaných CEPem. Mezi zahraniční spolupracovníky CDK patří slovenský IVO, sdružení Pontis nebo americký IRI, se kterým má CDK společný projekt. Výkonný ředitel CDK Stanislav Balík mi v rozhovoru potvrdil, že pokud má jejich think-tank blízko k nějaké straně, je to právě ODS. Tato vazba je podle něho spíše ideová a personální, neboť ODS nepřispívá a nepřispívala na Revue Politika , ani na činnost CDK a nikdo z členů a zaměstnanců CDK není členem ODS. Zároveň S. Balík připomněl, že úzké pracovní vazby má CDK s poslancem EP za ODS Hynkem Fajmonem. Tato výše uvedená tvrzení potvrzují můj názor, že vazba mezi ODS a CDK je velmi volná. Nicméně je třeba připomenout, že redakce Proglasu se během svého fungování musela snažit vyrovnat s přiřazováním jejich časopisu k ODS. Podle šéfredaktora F. Mikše toto přiřazování souvisí s přirozenou lidskou tendencí škatulkovat a nálepkovat. „Nejednoznačnost a rozmanitost světa nutí některé lidi co nejrychleji věci pojmenovat a zařadit, byť by to bylo nepřesné a neodpovídalo pravdě.“ (Dufek 2001) Oba editoři zdůrazňovali, že nikdo z redakce neusiloval o to být časopisem ODS. Naopak se neustále snaží získat autory i z řad jiných pravicových stran, nebo alespoň jejich sympatizantů, ale tato snaha není

71 korunována úspěchem, protože nikdo z nich není ochoten či schopen něco napsat. Redakce časopisu usilovala o vytvoření pravicové politicko-kulturní revue, která by v „konkrétní rovině kultivovala konzervativně-liberální politické myšlení a politiku.“ (Dufek 2001) Časopis měl představovat otevřenou platformu, nadstranicky orientovanou a nenapojenou na žádnou politickou skupinu. V tomto směru je zapotřebí zdůraznit zásadní připomínku. Přestože se Revue Proglas v řadě myšlenek a názorů shodovala s ODS – tato shoda byla, jak už bylo ostatně zmíněno, zapříčiněna především liberálně-konzervativní orientací obou subjektů – mnohokrát byla ODS na stránkách tohoto časopisu kritizována. Stejně tak její bývalý předseda V. Klaus. V časopise byl navíc vyhrazen určitý prostor také pro odlišné názory, než zastávala jeho redakce – např. politička a právnička Hana Marvanová nebo právník Vojtěch Šimíček, který kritizoval opoziční smlouvu nebo novelu volebního zákona. Je do jisté míry spornou otázkou, nakolik do okruhu organizací přidružených k ODS patří právě brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Domnívám se, že ano, nicméně je zřejmé, že vazba na ODS je v porovnání s ostatními zde uvedenými organizacemi nejslabší a blízkost mezi oběma subjekty spočívá především ve společných ideových základech. Zároveň je zapotřebí zdůraznit jeden zásadní význam, jenž Proglas pro ODS bezpochyby měl. V období od pádu Klausovy vlády do konce tzv. opoziční smlouvy, tedy v letech 1997- 2002 představoval názorově vyhraněnou platformu, o níž se ODS mohla opírat a u niž mohla hledat teoretické podklady pro svou politiku. Proglas v těchto letech ztělesňoval obhajobu stylu politiky ODS (nikoliv obhajobu strany jako takové), nebo přinejmenším některých prvků tohoto stylu. Jeho úloha byla o to výraznější, protože zejména v první polovině tohoto období byly aktivity think-tanků jako CEP a CEVRO teprve v počátcích a naplno se začaly rozvíjet až po roce 2000. Tím, že Proglas nebyl nijak institucionálně propojen s ODS a (na rozdíl od CEPu, CEVRO či eStatu ani personálně), mohl zřetelněji vystupovat jako nezávislý think-tank. Jestliže u vzniku CEVRO, CEPu či eStatu stojí vrcholný politik ODS, nelze je ani s největším úsilím vnímat zcela odděleně od ODS. Proglas , resp. Revue Politika spojují s ODS především společné ideje a také to, že na jeho stránkách politici z řad ODS publikují.

72 7. Mladí konzervativci 7.1 Historie a charakteristika Mladí konzervativci (MK) představují mládežnickou politickou organizaci. Sdružují mladé lidi pravicové orientace ve věku od 15 do 35 let. Od počátku jako svůj cíl definovali prosazování liberálně-konzervativních hodnot a posilování pluralismu ve společnosti. Pro vznik Mladých konzervativců bylo základním impulsem jednání mezi členy právnického spolku Všehrd z řad studentů a studenty elektrotechnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. K založení sdružení došlo v průběhu roku 1991, v prosinci téhož roku se konal ustavující kongres, kde došlo k přijetí dokumentu základních programových myšlenek a schválení stanov nové organizace. První sídlo organizace MK bylo v Brně, ale v roce 1993 se přesunulo do Prahy, kde byla po několika letech vytvořena Hlavní kancelář MK v Praze 5 ve Zborovské ulici. Mladí konzervativci se hlásí ke čtyřem pilířům euroatlantické duchovní a filosofické tradice : antické filosofii, římskému právnímu učení, křesťansko- židovské tradici a klasickému evropskému liberalismu. Za základní stavební jednotku společnosti je sdružením považován jednotlivec, na jehož rozvoji se má především podílet rodina a nikoliv jakékoliv utopické ideologie, které usilují o zdokonalení člověka pomocí politických prostředků. Na základě této charakteristiky lze odvodit také ideální podobu státu. V pohledu Mladých konzervativců je stát vnímán jako instituce nezbytná, nicméně by se primárně 69 měl zaměřit na oblasti, kde jsou jeho funkce nenahraditelné. Podoba státu z pohledu MK je jednoznačná – v oblastech, které mu přísluší, musí být stát silný a akceschopný, v oblastech, kde je stát nahraditelný jinou formou aktivit, by měl přestat působit. (http://www.konzervativci.cz/kdojsme.php?a=3) Sdružení deklaruje, že odmítá tzv. konec ideologií a politiku naopak považuje za oblast, kde vždy docházelo a docházet bude ke střetu odlišných názorů, ideologií a programů. Již od svého založení vystupovalo sdružení Mladých konzervativců jako ideově jasně vyhraněný subjekt. V době, kdy v české společnosti přetrvávala jistá averze vůči všemu politickému, která měla svůj původ v politizaci života

69 Mezi oblasti, kde má stát nezastupitelnou roli, patří např. vnitřní a vnější bezpečnost, ochrana práv, vynucování plnění smluv a zákonů. ( Mladí konzervativci se představují , 2000: 5)

73 během komunistické éry a v době, kdy nejsilnější politický subjekt Občanské fórum vystupoval (a mnohdy tak i jednal) pod heslem „ Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny “, vystoupili MK se zcela opačnou koncepcí. Občanské fórum považovali MK za nesourodou směsici názorů a myšlenek a již v Chartě Mladých konzervativců z roku 1991, která představuje první dokument tohoto 70 sdružení, se MK definují jako protiklad „neblahých levicových proudů, které mají v našich podmínkách neblahou tradici“ a hovoří pozitivně o pojmech jako „kapitalismus“ , „svobodný trh“ a proti trendu „třetí cesty“. ( Charta Mladých konzervativců : 121-123) Mladí konzervativci byli zaregistrováni jako občanské sdružení a během své existence tak také vystupovali. Ačkoliv se během celé své existence zapojovali do politickém systému prostřednictvím některých aktivit nebo 71 různých forem ovlivňování, nepřekročili rámec daný občanským sdružením a jako subjekt nekandidovali do volbách – byť někteří jejich členové byli zastoupeni na kandidátkách pravicových politických stran, zejména ODS. Dlužno dodat, že tato kandidatura spočívala na individuálním základě a její příčinou bylo především členství v pravicové politické straně než v občanském sdružení MK. Podle Davida Rýce sdružení MK nikdy neusilovalo o podíl na veřejném rozhodování jen na základě toho, že je občanským sdružením. (viz Rýc 2001: 34-35) Což pochopitelně nevylučuje přímé i nepřímé ovlivňování politických subjektů, zejména z pravicového spektra. S Mladými konzervativci jsou také spojeny jisté negativní jevy. Toto sdružení bylo občas veřejností i řadou příznivců pravicové politiky vnímáno jako spolek kariéristů, kteří svou organizaci vnímají především jako určitý „výtah k moci“ a prostředek ke kariéře v ODS. Publicista Bohumil Pečinka připomenul, že komicky na mnoho lidí, včetně něho, působila dělba „imaginárních postů“ v rámci sdružení. (Pečinka 2001c: 46) Během své existence se ani Mladí konzervativci nevyhnuli řadě sporů a střetů. Hlavní názorové třenice představovaly střety o podoba sdružení, jeho fungování a také jeho centrální sídlo. Zejména přesun sídla sdružení z Brna do Prahy lze vnímat

70 Tento dokument vznikl dokonce ještě před řádným ustavením sdružení, byl publikován ve Studentských listech a představoval jakýsi ideový manifest, který měl obdobně ideově

71zaměřenou mládež upozornit, že vznikne liberálně-konzervativní subjekt. Sdružení MK například vyvíjelo aktivity směrem k Parlamentu ČR, aby byl 17. listopad označen za státní svátek ČR, což se mu podařilo.

74 jako jeden z prvních zásadních střetů uvnitř MK. Další střety probíhaly pravidelně na jednotlivých Kongresech, zejména při volbě konkrétních funkcionářů. Podle řady pamětníků byla některá z těchto shromáždění poznamenána předchozím účelovým nabíráním členů, kteří měli jednotlivým frakcím v rámci MK zajistit větší vliv a funkce. (viz Mach 2001: 24-25 či Hamerský 2001: 64-67) S tím pochopitelně souviselo i střídání na pozicích 72 předsedů MK, které občas připomínalo „bratrovražedné“ boje.

7.2 Organizační struktura Během dosavadní existence si sdružení Mladí konzervativci vytvořilo poměrně rozvinutou organizační strukturu. Je tvořena orgány na centrální a regionální úrovni. Na centrální úrovni je nejvyšším orgánem Kongres, který se schází jednou za rok a přijímá usnesení a rozhodnutí nejzásadnějšího charakteru. Hlavou sdružení a statutárním orgánem je Předseda. Další orgány sdružení představuje I. místopředseda, Grémium, Výkonný výbor a Rada. Dále jsou vytvářeny jednotlivé komise – smírčí, kontrolní a revizní. Na místní úrovni vytváří Mladí konzervativci tzv. regionální kluby – v jejichž čele stojí předseda, 73 místopředseda a výbor. Právě vztahy mezi centrálními orgány MK a jednotlivými regionálními kluby jsou mnohdy značně napjaté a často jsou zdrojem problémů. Některé regionální kluby občas vyvíjejí aktivity, které jsou v rozporu s postoji ústředí. Navíc jsou vztahy centrum-regiony mnohdy 74 poznamenány určitou rivalitou.

72 Tehdejší členové MK mi anonymně, ale nezávisle na sobě potvrdili, že zejména období kongresů, kdy byl předsedou MK namísto Petra Macha zvolen David Rýc a později místo Davida Rýce zvolen Petr Sokol, bylo v existenci MK bouřlivé a mělo za následek rušení či zánik některých klubů a odchod části členů. Za doklad o určité rivalitě mezi funkcionáři může svědčit vyjádření obou bývalých předsedů MK P. Macha a D. Rýce v publikaci k výročí MK. Například D. Rýc ve svém poděkování spolupracovníkům neopomněl poděkovat svému nástupci P. Sokolovi a zároveň dokázal „ocenit“ jeho schopnost využít sdružení ke svému

73sebeprosazení. (viz Rýc 2001: 28-30) Pro podrobnější informace o organizační struktuře doporučuji využít zejména Stanov MK, obzvláště článek 5-16, kde je podoba a fungování jednotlivých orgánů sdružení rozpracována

74velmi podrobně. (viz Stanovy MK) Rivalita mezi centrem a některými regiony provází sdružení takřka po celou dobu jeho existence. V důsledku těchto skutečností došlo několikrát k rozpadu jednotlivých regionálních klubů nebo jejich zrušení po zásahu z centra. Příkladem může být například Praha, kde původně fungoval jeden velký regionální klub. Nakonec byl klub na zásah z centra zrušen – byla mu odebrána licence a někteří členové vyloučeni. V jednotlivých pražských částech začaly vznikat nově malé kluby. Tento vývoj do značné míry ilustrují zápisy z tehdejších Kongresů. (viz např. http://www.konzervativci.cz/files/ZapiszkongresuMK2004.doc)

75 7.3 Hlavní aktivity a cíle Sdružení vyvíjí rozsáhlé aktivity, zejména pořádá přednášky, semináře a konference. Většina těchto akcí se odehrává pod hlavičkou jednotlivých klubů – mezi nejaktivnější v tomto ohledu patří zejména jednotlivé pražské kluby, středočeský, královéhradecký, brněnský a prostějovský klub. Tyto kluby mnoho ze svých akcí spolupořádají s dalšími organizacemi – např. s Občanským institutem, sdružením CEVRO, nebo Institutem politologických studií Fakulty sociálních věd. Mezi nejprestižnější akce tohoto druhu patřila čtyřdílná konference Evropa pro naši generaci nebo Letní univerzita EDS pořádaná v roce 1996 v Poděbradech, která podle bývalého předsedy MK Michala Špaňára přinesla sdružení nejen výraznou možnost kvalitního vzdělávání, ale také jistou prestiž na mezinárodní úrovni. (viz Špaňár 2001: 22-23) Mezi hlavní témata, jimiž se sdružení zabývá, patří pojmy jako pravice, konzervatismus a liberalismus, představování kořenů našeho i světového pravicového myšlení, problematika evropské integrace, volby, atd. 75 K příslušným tématům se zároveň vyjadřují jednotlivé odborné kluby MK. Nejaktivnější je v tomto ohledu Ekonomický odborný klub, který je zároveň nejsilnějším co do počtu členů. Jeho členy jsou především studenti vysokých škol s ekonomickým zaměřením, spjatí zejména s pražskou Vysokou školou 76 ekonomickou. Na mladší věkovou skupinu je zaměřen projekt s názvem „Generace 21 “. Jedná se o celorepublikový vzdělávací program určený pro studenty středních škol. Jeho hlavní složkou jsou přednášky různých odborníků a osobností veřejného života, spojené s následnou diskuzí. Tyto akce se konají 77 přímo na půdě středních škol. Na rozdíl od CEPu či sdružení CEVRO nepředstavují vzdělávací aktivity jediný cíl sdružení. Vzhledem k tomu, že jde o politicky zaměřenou organizaci, vyjadřují se Mladí konzervativci k mnoha významným událostem v domácí a

75 V současné době funguje Ekonomický klub, Právnický klub, Politologický klub a Zahraniční klub. 76 Tento klub byl původně zcela spojen s Mladými konzervativci, ale během jeho existence se tato vazba poněkud rozvolnila a klub se otevřel také zájemcům mimo okruh MK. (viz

77http://www.konzervativci.cz/kluby.php?a=2) Smyslem těchto akcí je „přispívat k rozšiřování vědomostí a znalostí studentů, a také dát podnět k většímu zapojení studentů a mladých lidí obecně do společenského dění.“ (http://www.konzervativci.cz/naseaktivity.php?a=2)

76 zahraniční politice. Sdružení vydává programové dokumenty a prezentuje vlastní názory a prosazuje liberálně-konzervativní hodnoty – toto mu usnadňují především výše zmíněné odborné kluby. Významnou aktivitu přestavovalo vydávání časopisů. Úplně prvním předchůdcem všech vydavatelských aktivit MK byl interní Zvěstník , v jehož pozadí stál pozdější zahraniční tajemník ODS Petr Plecitý. Nejvýznamnější periodikum vydávané MK představoval časopis Pravý úhel . Jednalo se o poměrně respektovanou tiskovinu, která se z původně interně zaměřeného zpravodaje jednoho občanského sdružení posunula v časopis s výrazným přesahem. Mezi jeho šéfredaktory patřil Petr Mach, Antonín Kazda či Ladislav Mrklas. Určitou dobu tento časopis koexistoval souběžně s Bulletinem MK , jehož existence však nebyla dlouhá. Oba časopisy se tematicky nepřekrývaly a každý z nich byl zaměřen na jinou oblast – Bulletin MK fungoval jako vnitřní zpravodaj MK, Pravý úhel směřoval kromě členů sdružení také k veřejnosti. Vedle uvedených tiskovin vydávaly jednotlivé regionální kluby své vlastní časopisy, které však vzhledem k délce své existence podobu sdružení nijak 78 zásadně neovlivnily. Náplní činnosti Mladých konzervativců ale není jenom politika. Členové MK se snaží trávit svůj volný čas společně, a tak pořádají řadu společenských akcí. Organizují vlastní filmový klub, v minulosti organizovali vlastní plesy a každoročně pořádají letní a zimní kemp. Tyto aktivity byly v rámci MK zavedeny od roku 1998 během předsednictví D. Rýce a byly inspirovány zahraničními akcemi typu Summerschool a Summercamp. (viz Rýc 2001: 33) Tyto kempy patří k nejúspěšnějším a v rámci MK také nejoblíbenějším akcím. Členové MK rovněž pravidelně vyjíždějí na poznávací výlety, s nimiž je mnohdy spojeno pořádání víkendových seminářů. Jedno z velmi důležitých témat pro Mladé konzervativce tvoří antikomunismus. V řadě svých vystoupení a prohlášení upozorňují MK na nebezpečí, které komunistické hnutí představuje pro Českou republiku a kritizují jakýkoliv vzestup této ideologie ve společnosti. Na XV. kongresu Mladých konzervativců bylo přijato několik usnesení, která měla tuto ideologii

78 Mezi ty významnější patří Konzervativní listí , vydávané v Ostravě, časopis Středočech vydávaný RK Střední Čechy nebo časopis Portál vydávaný již zaniklým RK Praha. Po zániku tohoto klubu a přechodu části členů do sdružení Mladá pravice , vydává sdružení Mladá pravice časopis pod názvem EUportal.cz.

77 odsoudit. V závěrečném kongresovém usnesení je jako jeden z hlavních cílů sdružení deklarován boj proti komunismu a komunismus je označen jako nebezpečí pro demokracii. Tři z celkového počtu sedmi bodů usnesení odsuzují komunismus. Představitelé sociální demokracie byli závěrečným usnesením kritizováni, že svým postupem se podílí na legitimizaci komunistické strany, což by ve svém důsledku podle Mladých konzervativců mohlo znamenat 79 nebezpečí pro demokracii. V prohlášeních apelují Mladí konzervativci na českou společnost, aby se nesmiřovala s komunismem a jeho ideologií. Řadu protikomunistických projevů a aktivit směřují MK na mladou generaci a snaží se ji aktivně zapojit do reflexe o demokracii, která by podle jejich názoru měla probíhat. Jednou z takových snah o aktivní zapojení mládeže je studentská soutěž na téma „ Odkaz 17. listopadu “ a vydání stejnojmenného sborníku, v němž jsou zastoupeny písemné práce středoškolských studentů z Olomouce a Prostějova. (viz Škottová, Sokolová 2005) Jako další výraznou aktivitu Mladých konzervativců, která je běžnému pozorovateli asi nejzřetelnější, je nutno uvést aktivní účast na volebních kampaních pravicových stran. Termín „pravicové strany“ je v tomto ohledu užit záměrně. Byť je nejmarkantnější účast sdružení MK a jeho členů právě na kampaních ODS, nelze podíl MK na volebních kampaních v ČR zužovat pouze a výhradně na tuto stranu. Mladí konzervativci byli založeni jako mládežnická organizace zaštiťující různé pravicové proudy v České republice a měli sdružovat příznivce a členy různých pravicových stran. Pro sdružení nebylo při jeho vzniku podle jeho prvního předsedy Davida Částka důležité, jak vypadá situace na české pravici z hlediska momentálního rozložení sil, ale spíše z hlediska horizontu deseti let. Také proto se sdružení nezaměřilo na podporu jedné politické strany, ale snažilo se o překonání rozporů mezi ODS, ODA a KDS. Ve volbách v roce 1992 nicméně MK podpořili především ODS a vystupovali s heslem „ Stop socialismu! Pojďme pravou cestou “. (Částek 2001: 19) Vývoj Mladých konzervativců do jisté míry odpovídá vývoji českých politických stran. Souběžná existence ODS a ODA, krize a rozkol české pravice v letech 1997-98, antipatie mezi ODS a Unie svobody – všechny tyto události se

79 KSČM byla označena za stranu, která se opírá o ideje stalinismu. V prohlášení zároveň MK vyzvali všechny mládežnické organizace ke společnému postupu proti KSČM a deklarovali, že jedině společný postup může zamezit dalšímu vzestupu této strany. (viz http://www.konzervativci.cz/files/UsneseniXVI%5B1%5D.kongresu.doc)

78 podepsaly i na vývoji této mládežnické organizace. V období, kdy bylo zřejmé, že představitelé obou nejsilnějších pravicových stran – ODS a Unie svobody – nenaleznou společnou řeč, se MK snažili, aby spolu oba subjekty komunikovaly a spolupracovaly. Dokladem mohou být obě hesla, se kterými Mladí konzervativci vystupovali před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 1998 – „Děkujeme, že stojíte vpravo “ a „ Nebudeme-li pilně studovati, budou z nás sociální demokrati “. Tato hesla nebyla směřována k podpoře žádné konkrétní strany, ale jejich účelem byla podpora pravice. Navíc členové MK aktivně pomáhali oběma pravicovým stranám v kampani. Podle Petra Sokola však na straně Unie svobody nebyl příliš zájem a participace členů MK na volební kampani Unie svobody se omezila především na rozdávání propagačních materiálů. (Sokol 2001a: 84-85)

7.4 Financování Financování představovalo pro Mladé konzervativce řadu let problém. Podstatnou část rozpočtu jednotlivých vzdělávacích akcí kryjí příspěvky různých nadací – zejména Konrad Adenauer Stiftung a Hans Seidl Stiftung. Problém však představovalo financování chodu sdružení – např. kanceláře, telefony, na které se sháněli sponzoři velmi složitě. Mladí konzervativci nechtěli být finančně podporováni ze strany státu, nicméně žádali o finanční podporu od obcí a měst. Další možnost, jak získat finanční prostředky, byla redistribuce z fondů bývalého Svazu socialistické mládeže (SSM). Sdružení dětí a mládeže 80 byla zastřešena dvěma navzájem si konkurujícími organizacemi, kterým zároveň připadla většina majetku bývalého SSM. Mladí konzervativci se však nepřidali ani k jedné z těchto zastřešujících organizací, a tak z majetku SSM příliš neprofitovali. (Šoupal 2001: 90-93) Jedním ze způsobů řešení finančních nákladů sdružení se ukázal způsob fungování, který se prosadil v RK Plzeň. Tento klub byl napojen na místní strukturu ODS a razil heslo „nestranickost přežití nezajistí.“ Bývalý místopředseda plzeňského RK Karel Paleček upozornil, že provázání s plzeňskou ODS zajistilo RK Plzeň prostory nutné k fungování, finanční podporu ze strany ODS a tím i přežití a další úspěšné fungování RK Plzeň. Pro

80 Jednalo se o Kruh dětí a mládeže a Českou radu dětí a mládeže.

79 plzeňskou ODS zase představovali MK možnost personálního obnovování strany. (viz Paleček 2001: 55)

7.5 Spolupráce s jinými organizacemi a vztah k ODS Sdružení Mladí konzervativci podle svých četných prohlášení usiluje o navazování a posilování intenzivních kontaktů s dalšími organizacemi, jejichž cílem je prosazování liberálně-konzervativních myšlenek a politiky. Organizace s nimiž se až doposud podařilo navázat kontakt by bylo možno rozdělit podle dvou kritérií. Prvním kritériem by mohlo být měřítko, zda se jedná o organizaci domácí či zahraniční. Dalším měřítkem by mohlo být, zda se jedná o organizaci mládežnickou, či o organizaci, jež není nijak specificky zaměřena na mládež. Mezi domácí „nemládežnické“ organizace, se kterými Mladí konzervativci spolupracují, patří například CEVRO, Občanský institut či Liberální institut. Spolupráce s těmito subjekty má více podob – nejčastěji se jedná o spolupořádání jednotlivých akcí a přednášek nebo společné vydávání některých publikací. Členové těchto organizací zároveň vystupují na přednáškách pořádaných Mladými konzervativci. Mezi zmíněnými organizacemi a Mladými konzervativci existuje navíc určité propojení – zejména v případě CEVRO. S domácími mládežnickými organizacemi spolupracují MK především s Junior klubem KDU-ČSL, se kterým mají v některých ohledech nadstandardní vztahy. (Mrklas 2001: 105) Nejedná se však o spolupráci nijak přesně vymezenou a programovou, ale velmi volnou a mnohdy spíše nahodilou – mezi oběma 81 sdruženími existují určité body na nichž se shodnou. Mladí konzervativci již od svého vzniku usilují o navázání kontaktů v zahraničí a o rozvoj zahraničně- politických vazeb na jednotlivé liberálně-konzervativně orientované mládežnické organizace. Ve své webové prezentaci zdůrazňují, že zahraniční spolupráce a aktivní působení na mezinárodním poli je jedním z prioritních aspektů jejich sdružení. Důvodem je podle jejich prohlášení skutečnost, že rozvoj a rozšiřování mezinárodních styků vede k výměně zkušeností a pochopení politické kultury daných zemí a k seznámení s politickým

81 Namátkou lze zmínit společné prohlášení obou organizací k výročí 17. listopadu. (viz http://www.konzervativci.cz/naseaktivity.php?a=2)

80 82 programem jednotlivých partnerů. Mezi partnery Mladých konzervativců patří konzervativní, liberální a křesťansko-demokratické organizace z různých míst v Evropě. Hlavní z nich je zejména Občianskodemokratická mládež ze Slovenska, která byla bývalým předsedou Davidem Rýcem označena za nejbližšího zahraničního partnera MK. (viz Rýc 2001: 37) Dalšími zahraničními partnery jsou Mladí konzervativci z Polska, Fidelitas z Maďarska a Junge Union z Německa. Společně s těmito mládežnickými organizacemi pořádají čeští Mladí konzervativci různá setkání a společné akce. Sdružení MK rovněž dlouhodobě spolupracuje s různými hnutími ze zemí s nedemokratickou 83 vládou. Mladí konzervativci jsou zastoupeni v několika mezinárodních studentských sdruženích. Jedná se o European Democrat Students (EDS), která představuje největší pravicově orientovanou politickou organizaci v Evropě s přidruženými členy i v Kanadě, USA a Austrálii, dále European Young Conservatives (EYC), Democrat Youth Community of Europe (DEMYC), International Youth Demokrat Union (IYDU). Představitelé Mladých konzervativců získali několik významných postů a sdružení se zároveň stalo 84 pořadatelem několika prestižních akcí těchto organizací. Mladí konzervativci se původně orientovali výhradně na DEMYC, od poloviny devadesátých let se však postupně přeorientovávali na sdružení EYC, kde byly zastoupeny skupiny, které se vyčlenily z DEMYC a které pod vedením tandemu mládežnických sdružení z Dánska a Velké Británie vystupovaly proti postupujícím federalizačním tendencím v rámci procesu evropské integrace. V posledních letech však význam EYC poněkud klesal, a proto se Mladí konzervativci orientovali opět spíše na DEMYC. Samotná peripetie členství MK v DEMYC je značně problematická. V současné době nepochybně MK členy v DEMYC jsou, 85 nicméně v minulosti jejich členství v této organizaci nebylo jednoznačné.

82 Sdružení zároveň připomíná, že v tomto ohledu usiluje o budování neformálních vazeb,

83jejichž význam se projeví v budoucnu. (viz http://www.konzervativci.cz/mkazahranici.php) Zde je zapotřebí zmínit zejména opoziční organizace z Běloruska – Molody Front a Civic

Forum84 nebo jugoslávské hnutí Otpor . (viz Mladí konzervativci se představují , 2000: 19) Jednotlivým členům MK se v těchto organizacích dařilo zastávat významné posty. (viz

85http://www.konzervativci.cz/mkazahranici.php) Ačkoliv na webové prezentaci MK je údaj, že I. kongres MK schválil členství v DEMYC, současný předseda MK Petr Sokol v publikaci k desetiletému výročí MK zdůrazňuje, že tehdejší vrcholní funkcionáři si nepamatují, že by se MK z pozorovatelů stali přímo členy

81 86 Mladí konzervativci se samostatně neúčastní voleb, ale snaží se spolupracovat s českou politickou pravicí. Je zajímavé sledovat, jakou peripetií procházel jejich vztah k nejsilnější české pravicové straně. Mladí konzervativci od počátku zaujímali vstřícný postoj k ODS, a v některých fázích jejich existence představovala strana jedinou politickou sílu, ke které se Mladí konzervativci hlásili a s níž chtěli spolupracovat. Původně bylo členství v MK neslučitelné pouze se členstvím v jiné mládežnické organizaci či v levicové politické straně. Považovalo se za samozřejmé, že u členů MK starších osmnácti let nekončí jejich snaha o zapojení do politiky členstvím v mládežnické organizaci, ale budou také členy některých z pravicových politických stran. Od roku 1993 dochází ke změně Stanov MK, kdy se rozhodnutím mimořádného kongresu v říjnu 1993 členům MK povoluje souběžné členství pouze v případě ODS. Stanovy byly rozšířeny o ustanovení, že MK jsou mladým křídlem ODS. (http://www.konzervativci.cz/kdojsme.php?a=2) Jedním z důvodů tehdejší zesílené orientace MK na ODS byla pravděpodobně existence Konzervativní aliance mladých (KAM), jež se orientovala výhradně na ODA. Existence KAM však neměla dlouhého trvání a po jejím zániku se MK opět začali orientovat také na ODA. Podle tehdejšího předsedy Michala Špaňára však ze strany ODA převládala vůči MK určitá ostražitost a vztahy mezi oběma subjekty byly 87 relativně chladné. Postoj k MK však nebyl příliš vstřícný ani ze strany ODS – jak ODS, tak ODA nahlížely na Mladé konzervativce jako na „trojského koně“ té druhé strany. (viz Špaňár 2001: 21) Vztah MK k politickým stranám procházel nepřetržitým vývojem – v lednu 1995 byla na V. kongresu obnovena možnost být členem jiné pravicové politické strany než-li ODS. Zejména v tomto období bylo možné vypozorovat určité tendence k oslabení vztahu k ODS. Volby v roce 1996 ale ukázaly, že se kromě ODS se v dohledné době pravděpodobně v českém politickém systému

DEMYC, zároveň však připomíná, že v dobových materiálech vydaných DEMYC jsou mezi

86členy uváděni i MK. (pro srovnání viz Sokol 2001b: 115) Cestou od sdružení mladých směrem ke standardní politické straně šel maďarský Fidesz. Také v Mladých konzervativcích ale existovaly určité tendence ohledně transformace občanského sdružení na politickou stranu, které však nikdy nepřešly do praxe. (viz Mach

872001: 24-25) Špaňárovu tezi o blízkosti ODA a KAM by však vyvracel názor tehdejšího člena ODA Michala Semína, že o užší spolupráci s KAM nebyl v ODA zájem a že ze strany ODA se jednalo nejvýše o iniciativu jednotlivců, především D. Kroupy. Podle Semína usilovala naopak ODA o nestranickost Mladých konzervativců. (viz Semín 2001: 47-48)

82 nepodaří etablovat jiné silné pravicové straně. Nedobrý výsledek ODA ve volbách jakoby předznamenal následnou marginalizaci této strany, neboť její slabá organizační struktura v regionech a profilace jako strany volebního typu se neukázaly jako příliš šťastný postup. Podle bývalého místopředsedy MK Víta Šoupala v té době existoval jednoznačný trend – sbližování Mladých konzervativců bylo přímo úměrné slábnoucímu vlivu ODA. (Šoupal 2001: 91- 92) Během roku 1997 vrcholila cesta MK k úzké spolupráci s ODS – v březnu přijal VII. Kongres MK usnesení, že se jejich sdružení má stát standardním politickým křídlem ODS. Tento trend byl ale v prosinci narušen rozkolem v české pravici, jež pochopitelně způsobil řadu názorových střetů také v rámci sdružení Mladých konzervativců, které vyvrcholily rozkolem v členské základně. Zejména v období předsednictví P. Macha a následně D. Rýce došlo k posílení vazby na občanské demokraty. Zatímco během Machova předsednictví se sdružení profilovalo spíše v oblasti ekonomiky, pod vedením D. Rýce se jeho činnost více „zpolitizovala“. Došlo k aktivnímu zapojení do kampaně ODS pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 1998. Sbližování ODS a Mladých konzervativců pokračovalo také v následujících letech a v tomto trendu sdružení MK pokračuje i pod vedením nového předsedy P. Sokola. Přestože se během existence MK orientovali i na některé další pravicové strany (zejména ODA v období její politické relevance), byla pro ně vždy ODS hlavním partnerem. Dosud však byl zkoumán především postoj MK vůči ODS, nicméně nelze opomenout ani postoj ODS vůči MK. Do značné míry byl vztah ODS vůči MK založen na individuálních postojích představitelů strany a jen těžko ho lze generalizovat. Nicméně ho lze označit za rozporuplný a je možno dodat, že v rámci ODS panovaly vůči Mladým konzervativcům různé výhrady. Zpočátku se uvnitř strany prosazoval názor, že „ODS nepotřebuje žádné SSM“ a do jisté míry hrál roli odmítavý postoj tehdejšího stranického předsedy V. Klause. (Částek 2001: 20) Přestože bylo vedení MK během řady let opakovaně vyzýváno, aby došlo ke smluvnímu zajištění vztahu ODS a MK, nebyly výzvy realizovány. Příčinou nebyla ani tak nechuť ze strany vedení MK, ale dle mého názoru především rezervovaný postoj ze strany některých členů vedení ODS vůči jakémukoliv způsobu smluvního zajištění vazby Mladých konzervativců na

83 ODS. (viz http://www.konzervativci.cz/kdojsme.php?a=2) Jestliže V. kongres MK začlenil do Stanov MK ustanovení, že Mladí konzervativci jsou „mladým křídlem ODS“ a vedení MK prosazovalo, aby ODS začlenila do svých stanov ustanovení, že MK je „přidruženou organizací“ ODS, občanští demokraté toto jednoznačně odmítli. Namísto toho delegáti v listopadu na IV. kongresu ODS v Kopřivnici pouze konstatovali, že „ Mladí konzervativci, sdružení občanů, mající vlastní právní subjektivitu a samostatné hospodaření, jsou organizací spolupracující s ODS .“ (Benešová, 2001: 78) Což je výrazně volnější formulace, než si původně Mladí konzervativci přáli. Na centrální úrovni tedy mezi ODS a MK dosud žádná smlouva uzavřena nebyla, byť se o této možnosti již řadu let jedná. Zhodnocení vazby Mladých konzervativců a ODS je složité také v tom, že obě organizace mají své regionální „pobočky“, které spolu navzájem (ne)udržují kontakty. U obou subjektů tedy kromě vztahů a vazeb na centrální úrovni můžeme hovořit o různé intenzitě spolupráce mezi jednotlivými regiony. Bývalý předseda RK Mladých konzervativců v Brně Robert Kotzian mi v rozhovoru potvrdil, že spolupráce mezi jednotlivými kluby a oblastními sdruženími ODS se dost liší a v konkrétních případech nabývá různé intenzity. Ačkoliv na centrální úrovni mezi MK a ODS žádná smlouva podepsána nebyla, sdělil mi R. Kotzian, že ví minimálně o jednom případu, kdy byla smlouva mezi RK a ODS podepsána, a to před několika lety v Brně. Zároveň však upozornil, že smlouva měla spíše deklaratorní charakter a že v praxi nebyla příliš uplatňována. Z formálního hlediska nelze Mladé konzervativce označit za přidruženou organizaci ODS. Vazba mezi oběma subjekty není institucionální, nýbrž ideová a personální. Mladí konzervativci nemají s ODS natolik intenzivní propojení jako například Junior klub s KDU-ČSL nebo Mladí sociální demokraté (MSD) s ČSSD. Junior klub funguje formálně jako samostatné sdružení, ale jeho spolupráce s KDU-ČSL je smluvně zakotvena. (viz www.mladikd.cz) Spolupráce mezi MSD a ČSSD je zakotvena ve stanovách ČSSD, které dokonce dříve obsahovaly ustanovení o povinném zastoupení MSD a žen ČSSD v orgánech strany. (viz www.mladi.cz) Toto oficiální zakotvení spolupráce sice umožňuje mládežnické organizaci částečně ovlivňovat dění ve straně, ale zároveň vytváří na straně určitou závislost. Přestože mezi ODS a MK není obdobné institucionální zakotvení spolupráce jako v případě dalších

84 mládežnických organizací a křesťanských nebo sociálních demokratů, lze nicméně konstatovat, že oba výše zmíněné pravicové subjekty pro sebe navzájem představují nejbližší partnery v dané sféře.

85 8. Závěr : přínos přidružených organizací pro ODS Je nutné vrátit se k úvodní hypotéze, že „ přidružené organizace Občanské demokratické strany jsou přínosem pro její další existenci a úspěch.“ Domnívám se, že předchozí kapitoly tuto hypotézu do značné míry potvrdily. Z hlediska formálního a institucionálního je přidruženou organizací pouze CEVRO, které má jako jediné ze zpracovaných organizací s ODS uzavřenou smlouvu o spolupráci. O ostatních subjektech nelze v přesném slova smyslu hovořit jako o přidružených organizacích ODS a také to ostatně jejich představitelé odmítají. Vazba těchto organizací na ODS je především ideová a personální. Vhodnější by tedy bylo hovořit o organizacích „ úzce spolupracujících “ s ODS, neboť každá z nich rozvíjí s ODS určitou formu spolupráce, byť v různé míře intenzity. S tím souvisí také další část tvrzení, že „přínos jednotlivých organizací pro ODS nemusí nutně přímo souviset s intenzitou jejich vazby na tuto stranu a následným propojením obou subjektů.“ Domnívám se, že také toto tvrzení je doloženo, nejmarkantněji to lze vypozorovat při srovnání CEVRO a Mladých konzervativců. CEVRO je pro ODS přínosem v několika zásadních oblastech – volební kampaně (školení kandidátů, ovlivňování podoby volební kampaně s ODS), ideová profilace ODS a propagace ODS (jejích představitelů, programu a kandidátů). Ve všech těchto oblastech lze spatřovat přínos CEVRO – zejména je třeba zdůraznit přínos ve volební kampani. Politická komunikace, volební kampaň a politický marketing představují významnou součást voleb a jejich význam stále více roste, což je do jistém míry zapříčiněno úlohou médií. Tyto procesy procházejí nepřetržitým a dynamickým vývojem a musí se přizpůsobovat různým požadavkům jak ze strany voličů, tak také moderním komunikačním technologiím. Z toho důvodu by CEVRO, v případě, že se nadále bude podílet na přípravě volebních kampaní ODS a v případě, že tyto kampaně budou u voličů úspěšné, mělo být pro ODS přínosem i v budoucnu. Většina odborníků, kteří se volebními kampaněmi zabývají, se shodne v názoru, že tyto kampaně mají vliv na volební chování a výsledky voleb a že události, které se odehrávají v průběhu kampaní, ovlivňují názory voličů a v konečném důsledku působí také na jejich volební preference. Otázka míry účinnosti volebních kampaní již však v akademické sféře není

86 přijímána jednoznačně - zatímco političtí aktéři přikládají vlivu kampaní značný význam, akademici jsou v této otázce rozděleni. (viz Bradová 2005: 79) Objevují se také názory, že volební kampaň nehraje tak zásadní roli, která se jí přisuzuje a nemusí být příčinou úspěchu či neúspěchu dané strany ve volbách. Novinář a politický komentátor B. Pečinka tvrdí, že na základě zkušeností z české politické scény se ukazuje, že dobrá volební kampaň rozhoduje o úspěchu teprve na druhém až třetím místě. „Prvním kritériem je postava kandidáta na premiéra, kvalita jeho týmu a programová přitažlivost. Dobrý politik může vyhrát i s průměrnou kampaní. Naopak to jde obtížně.“ (Pečinka 2003a: 122) Tento Pečinkův názor do jisté míry potvrzuje názor E. Bradové, že v některých případech nemusí straně pomoci napravit její renomé ani velmi úspěšná kampaň. Jako konkrétní příklad uvádí britskou Konzervativní stranu, která navzdory odborníky oceňované profesionální kampani nedokázala zlomit svůj neúspěch a již třetí volební období se ocitla v opozici. (viz Bradová 2005: 20) Přínos pro ODS v těchto oblastech lze do značné míry spatřovat i u 88 Mladých konzervativců – s výjimkou školení kandidátů do voleb. Proto je těžké jednoznačně prohlásit, že by CEVRO bylo pro ODS větším přínosem než 89 Mladí konzervativci. Navíc by šlo jen těžko určit, zda a nakolik by tento případný „větší“ přínos souvisel s intenzivní vazbou a se smlouvou o spolupráci mezi ODS a CEVRO. Nelze ani pominout skutečnost, že jednotlivé organizace jsou navzájem propojeny a mnohdy nelze jednoznačně oddělit, za kterou organizaci konkrétní osoba vystupuje – nejmarkantnější je to opět v případě CEVRO a MK – představitelé CEVRO Ladislav Mrklas, Petr Sokol nebo 90 Zbyněk Klíč jsou zároveň členy MK. Bezprostřední přínos CDK a Revue Proglas/Revue Politika lze spatřovat především od roku 1997 při krizi české pravice a dále v období existence

88 Ani u Mladých konzervativců nelze zcela pominout, že pořádají různá školení a semináře pro své členy a řada z těchto členů představuje kandidáty ve volbách – z těch nejznámějších lze např. uvést Jiřího Pospíšila, Roberta Kotziana, Milana Hamerského, Davida Šeicha,

89Antonína Kazdu či Ivana Langera, Jana Vidíma či Jana Zahradila. Nelze opomenout, že Mladí konzervativci jsou na rozdíl od ostatních subjektů organizací s rozvětvenou strukturou, takže mají stálý kontakt s regiony, což ostatním organizacím schází

90a například CEVRO musí do regionů „vyjíždět“. S MK byl spojen i současný výkonný ředitel CEPu P. Mach. Navíc většina z výše uvedených osob publikuje v Revue Proglas nebo ve sbornících vydaných CDK.

87 opoziční smlouvy, kdy tato revue představovala určitého „obhájce“ politiky ODS. V dalších letech se již výrazně začalo rozvíjet fungování CEPu a CEVRO a CDK přišlo o jistou „výlučnost. Přesto však ani v následující etapě nelze jeho význam zcela pominout. CDK vydávalo řadu zajímavých publikací, které mohly obohatit ODS a její ideové zaměření a zároveň jí umožňovaly jistou sebereflexi a pomáhaly v určování dalšího směru a postupů. To samé tvrzení platí v případě Revue Proglas , kde tato situace vynikla zejména v období po volbách do Poslanecké sněmovny v létě 2002. ODS tehdy po neúspěchu ve volbách sestavila skupinu lidí ze svých řad, která měla vypracovat oficiální analýzu předvolební kampaně a zhodnotit příčinu neúspěchu ve volbách. Přestože tato analýza obsahovala několik podnětných postřehů, celkově se nesla spíše v duchu hledání chyb u ostatních namísto uvnitř strany a ve svém výsledku byla 91 značně neefektivní. Proti výstupům analýzy vystoupila řada příznivců ODS a pravicové politiky. Příspěvky kritizující závěry analýzy na svých stránkách publikovala také Revue Proglas . Ohledně formální stránky byla tato analýza kritizována za to, že se na jejím vypracování v drtivé většině podílejí kandidáti z řad ODS či členové jejího volebního štábu, který připravoval volební strategii. Tito lidé logicky nemohou mít potřebný odstup a realistické a zcela objektivní zhodnocení své vlastní práce od nich nelze očekávat. Tento postup byl podle ankety uveřejněné v Revue Proglas pro ODS příznačný po celé předvolební 92 období – strana se až přehnaně vyhýbala pohledu zvenčí. Nejrozsáhlejší příspěvek na stránkách Revue Proglas vypracovali představitelé CEVRO P. Sokol a L. Mrklas, kteří upozorňovali, že celá kampaň ODS byla poznamenána nedostatečným zmapováním nálad voličů před stanovením volební strategie a opomenutím základních marketingových pravidel. Svou kampaň strana orientovala na několik značně kontroverzních témat, např. „národní zájmy“ nebo tato témata nevhodně prezentovala (viz tzv. dekády životní prostředí a „průvan v byrokracii“). Další sporný bod představovala podle Mrklase a Sokola orientace samotného závěru kampaně na

91 Autory analýzy byli představitelé ODS – M. Beneš, H. Fajmon, V. Mencl, J. Koukal a M. Říman. Celý text analýzy je k dispozici na webu ODS. (viz

92http://www.ods.cz/knihovna/dokument.php?ID=97§) Většina kritiků této analýzy si všimla, že dokument postrádal tak zásadní věc, jako je zhodnocení úlohy leadera celé volební kampaně a tehdejšího šéfa strany a tomuto tématu se až úzkostlivě vyhýbala. V textu analýzy se jméno V. Klause dokonce neobjevilo ani jednou. (viz Co v analýze nebylo 2002)

88 osobu V. Klause, který byl pro řadu potencionálních voličů značně kontroverzní. Ve chvíli, kdy jde o to přesvědčit nerozhodnuté voliče, se nelze zaměřit na nic kontroverzního – což osoba V. Klause zcela jistě představuje. ODS mohla zvolit stejný postup jako ČSSD, která svou kampaň orientovala na více populárních osobností – zejména leadery kandidátek do jednotlivých volebních krajů (např. Gross, Buzková, Tvrdík, Dostál). Některé populární osobnosti z jednotlivých krajů však ODS potlačila a vystupovala spíše jako 93 „strana jednoho muže“. Přitom se mohla opřít o celou řadu osobností známých z regionů – např. úspěšných komunálních politiků. (viz Sokol, Mrklas 2002: 17) Tento názor podporuje také tvrzení dalšího spolupracovníka CEVRO psychologa J. Frgala, který zdůrazňuje, jak je obtížné přesvědčit přesvědčené. Při konfrontaci lidí, zastávající různé, často velmi vyhraněné a odlišné postoje, dochází jen málokdy ke změně názorů některé ze stran. (Frgal, Svobodová 2004: 93) Na základě výše uvedených názorů lze hodnotit kampaň ODS v roce 2002 jako nešťastnou, neboť se zaměřovala spíše na přesvědčování „přesvědčených“. Obzvláště její závěr, který byl zaměřen výhradně na tak vyhraněnou osobu jako je Václav Klaus působil velmi rozpačitě. (viz Chytilek, Eibl 2006: 240-241) Ve svém příspěvku navrhli L. Mrklas a P. Sokol ODS cestu, kterou by se do budoucna strana měla ubírat. ODS se podle těchto návrhů od roku 2002 měla vydat cestou jednoznačné, ne příliš státotvorné opozice, která je odhodlána 94 kritizovat většinu vládních kroků. Svou roli opozice v žádném případě neměla vyměnit za příslib některých funkcí, např. členství v dozorčích radách. Přijmutím těchto funkcí by se totiž u veřejnosti mohla zdiskreditovat a hrozil by jí v tomto ohledu návrat do období „opoziční smlouvy“, případně osud Unie svobody, k jejíž marginalizaci nepochybně přispěla také podpora levicové vládě. Stejně tak by straně měla přinést politické body snaha o vnášení nových témat do politické diskuze. (Sokol, Mrklas 2002) ODS tak byla na stránkách Revue Proglas navržena nová strategie, s jejíž pomocí mělo dojít ke zvýšení jejích úspěchů. Jedním z kroků měla být podle

93 Oba politologové kritizovali také další kontraproduktivní kroky ve volební kampani –

94přílišnou otevřenost v nepopulárních otázkách, nedostatečné obhájení „opoziční smlouvy“. ODS by např. neměla jít cestou vylepšování vládních návrhů, protože tento postup by nepřinášel politické body jí, ale vládě. Tyto návrhy by naopak měla vetovat a přicházet se svými vlastními. (viz Sokol, Mrklas 2002: 18)

89 Mrklase a Sokola větší spolupráce centra s regiony. K dobrému volebnímu výsledku by rovněž mělo přispět větší prosazování práv krajů – nejen proto, že většinu z nich ODS ovládá, ale především proto, že budou kvůli malému podílu ČSSD v krajských zastupitelstvech marně čekat na podporu ze strany vlády. Kraje jsou důležitým článkem veřejné správy a lidé na ně budou vidět lépe než na centrální vládu. K ideové a programové obnově by ODS měli, vedle všech řadových členů strany, přispět také lidé, kteří stojí či dříve stáli v blízkosti této strany. Jako příklad oba autoři uvedli spolupráci s organizacemi, které určitým způsobem s ODS sympatizují – např. Občanský nadační fond, CEP, CEVRO. (vše viz Sokol, Mrklas 2002: 18-19) Návrhů na další postup, který by ODS měl zajistit přízeň voličů, se v jednotlivých číslech Revue Politika vyskytlo mnoho, mezi ty nejzajímavější patřila diskuze vedená na stránkách časopisu mezi Bohumilem Pečinkou a Michalem Tošovským. Pečinka přišel s návrhem, aby ODS přišla s novou doktrínou a heslem „ iniciativa, která se vyplácí “, jež by měla nahradit dosavadní převládající „smlouvu“ mezi sociálnědemokratickou vládou a jejími voliči. (Pečinka 2003b: 13) Tošovský naproti tomu zdůraznil, že k budoucímu volebnímu vítězství musí ODS oslovit střední třídu a přesvědčit ji, že politika zadlužování se nevyplácí a že může ohrozit její sociální pozici. Tuto skupinu voličů nemusí ODS oslovit ani tak idejemi, ale především na základě jejich vzájemného pragmatismu. (viz Tošovský 2004: 5) Podle závěrů, které však učinil F. Mikš ve svém editorialu v Revue Politika , se ODS z podnětů učiněných tímto časopisem příliš nepoučila. (viz Mikš 2006: 2-3) V tomto ohledu lze podle mého názoru jen těžko učinit definitivní závěr a s názorem o „nepoučitelnosti“ ODS jednoznačně polemizovat či souhlasit, neboť kampaň pro červnové volby do Poslanecké sněmovny dosud stále probíhá a může ještě doznat jistých změn. Nicméně se domnívám, že ODS některá doporučení učiněná v Revue Politika přece jen akceptovala. Na billboardech kampaně „ ODS plus“ zdůrazňuje, že si jejím konceptem rovné daně pomohou 95 všechny vrstvy obyvatel, ústřední heslo „Společně po modré“ by zase voliči mohli chápat jako gesto podané ruky k partnerství. V kampani se objevuje důraz

95 Na billboardech se objevují motivy společenských skupin, kterým má rovná daň pomoci – zdravotní sestra, dělník, rodina, důchodci. Splnění výzev, aby kampaň byla více konkrétní, můžeme také spatřovat ve zveřejnění konkrétních finančních částek, o které by si díky rovné dani jednotlivé skupiny měly polepšit.

90 na týmovou spolupráci, který do určité míry kontrastuje s kampaní ČSSD, která především vsadila na schopnosti svého ústředního leadera. Při srovnání voleb 2002 a 2006 si do určité míry obě nejsilnější strany své role prohodily. V roce 2002 spoléhala na schopnosti ústředního leadera zejména ODS a ČSSD vsázela na kolektiv, nyní je situace spíše opačná. Je ovšem otázkou, která taktika na voliče zabere. Ze všech zpracovaných organizací se jako nejsložitější jeví zhodnocení přínosu pro ODS u CEPu a eStatu. U obou think-tanků lze vypozorovat přínos pro ideové vymezení ODS a částečně také pro její programatiku. V případě eStatu je zhodnocení přínosu složité v tom, že skutečný přínos tohoto sdružení by se měl projevit nejzřetelněji v situaci, pokud ODS bude v budoucnu ve vládě. Vliv eStatu na některé koncepty vypracované ODS lze spatřovat již v současnosti (viz výše), ale jednoznačně by se měl projevit (či naopak neprojevit), jakmile bude ODS ovlivňovat exekutivu. V případě CEPu lze 96 rovněž spatřovat vliv na některá témata prezentovaná ODS, nicméně zároveň je třeba zdůraznit skutečnost, že tento think-tank má silnější vazbu na osobu Václava Klause než na ODS. V období, kdy byl V. Klaus předsedou ODS a kandidátem na premiéra, měl CEP k ODS poněkud blíže. Ve chvíli, kdy se V. Klaus stal prezidentem a funguje „pouze“ jako čestný předseda ODS, došlo k částečnému (a logickému) posílení odstupu mezi oběma subjekty a většímu 97 příklonu CEPu směrem k „postojům Hradu“. CEP do jisté míry funguje jako jakýsi obhájce postojů a kroků prezidenta Klause. Petr Mach mi v rozhovoru potvrdil, že tím, že se V. Klaus stal prezidentem, objevila se pro CEP nová témata, která by jinak pravděpodobně nereflektoval, nebo alespoň ne v takové míře. V některých sbornících CEPu jsou publikovány stanoviska Prezidenta 98 ČR, prezidentské veto k zákonu o registrovaném partnerství dokonce

96 97 Zejména kritika evropské integrace. (viz příslušná kapitola) Za této situace platí více než kdy dříve, že nelze vkládat rovnítko mezi slova „ODS“ a „Klaus“. V některých ohledech má V. Klaus odlišné názory než současní představitelé ODS a neváhá tuto skutečnost připomenout. CEP je v tomto směru vítaným nástrojem. Klaus například vystoupil s kritikou „evropeismu“, který označil za převládající ideologii představující konglomerát různých idejí, na které se podle něho shodne většina domácí politické reprezentace a naznačuje varování ohledně ODS, která podle Klause „možná začíná

98měknout“ ve svém postoji k evropského sociálního modelu. (viz Klaus 2006a: 6-8) Příkladem je například sborník Vztah církví a státu , ve kterém byl zařazen také dopis V. Klause jako Prezidenta ČR, kterým odmítal podobu smlouvy sjednané mezi ČR a Svatým stolcem. (viz Loužek, 2004: 177-120)

91 inspirovalo CEP k vydání sborníku k tomuto tématu. (viz Mach 2006) Na základě těchto poznatků tedy lze CEP považovat v první řadě za přínos pro prezidenta V. Klause a „Hrad“ a až v druhé řadě za přínos pro ODS. Přesto je třeba zdůraznit, že pro představitele ODS představuje Centrum pro ekonomiku a politiku výtečnou příležitost, jak na dostatečném prostoru projevit své postoje k různorodé problematice. Ať již prostřednictvím vystoupení na seminářích či možností publikování příspěvků v Newsletteru či ve sbornících. Tato situace je markantní zejména v situacích, kdy ODS přišla s určitým kontroverzním politickým či ekonomickým tématem. Zatímco v médiích se kvůli nedostatku prostoru musí daná problematika zúžit na několikaminutový šot ve vysílání, nebo několik otázek v novinovém rozhovoru a volební kampaň je nutno do shrnout do několika úderných a snadno zapamatovatelných hesel, tak v rámci think-tanků jako CEP či CEVRO tento problém nehrozí. V publikacích jimi vydaných mají politici z řad ODS možnost určitou problematiku podrobit důkladnému rozboru a zároveň zevrubně představit koncepci vlastního řešení. Příkladem může být již zmíněná otázka evropské integrace, konkrétně Evropské ústavy, či téma daní a veřejných financí, zejména rovné daně. Příznivci pravice a zejména ODS mohou díky seminářům a publikacím těchto think-tanků podepřít některé své postoje empirickými fakty uvedenými jednotlivými odborníky pozvanými na přednášku či si ujasnit své ideologické 99 zařazení v rámci politického spektra. Přednášku pořádanou politickou stranou navštíví především straníci či sympatizanti dané strany, ovšem přednáška organizovaná vzdělávacím sdružením má větší naději, že ji navštíví posluchači, kteří nejsou tak ideově vyhraněni. To lze považovat za určité pozitivum, protože cílem každé přednášky by nemělo být přesvědčování „přesvědčených“, ale naopak přesvědčit nevyhraněného účastníka – na něho by měly být zaměřeny argumenty. A tato situace má větší šanci nastat, když přednášky pořádá pravicový think-tank, nežli pravicová politická strana, jelikož na přednášku organizovanou politickou stranou „potenciálně nerozhodnutí“ posluchači nepřijdou. Politici ODS mají určitou šanci, že na přednášce CEPu svými

99 Pro doložení tohoto tvrzení doporučuji porovnat zde uvedené zdroje. (viz ODS 2002b: 4-5, Zahradil 2000: 22-25 či ODS 2002a: 57-62)

92 argumenty přihrají do okruhu příznivců své strany další, do té doby nerozhodnuté, členy.

V porovnání s politickými stranami v prvorepublikovém politickém systému lze ODS označit jako stranu, která takřka nemá přidružené organizace. Politické strany v období První republiky usilovaly o vytvoření rozsáhlé sítě přidružených organizací a tento trend lze do jisté míry vypozorovat také u některých současných politických stran, byť v porovnání se situací v meziválečném Československu je třeba konstatovat, že obecně u žádné ze současných politických stran není rozvinutá síť přidružených organizací v takové míře (tisk, odbory, vzdělávací organizace) jako u prvorepublikových politických stran. Důvodem jsou především jiné společenské podmínky. Na tomto současném stavu se do jisté míry určitě podílel také nedemokratický politický systém, který fungoval na našem území před rokem 1989 a který usiloval o ovládnutí různých (a takřka všech) společenských sfér. Pod vlivem těchto zkušeností se většina politických stran rozhodla nebudovat tak rozsáhlou síť přidružených a spolupracujících organizací jako byl v systému První 100 republiky. To, že ODS má velmi málo přidružených organizací i v porovnání s ostatními současnými politickými stranami – například jak křesťanští, tak sociální demokraté budují vlastní sekce žen nebo seniorů - lze do jisté míry vysvětlit ideovou koncepcí ODS – liberalismem a konzervatismem anglosaského typu. V pojetí ODS by politická strana měla představovat subjekt, který dokáže dostatečným způsobem artikulovat a prosazovat zájmy svých voličů a nikoliv rozsáhlý servisní aparát pro své členy a příznivce. ODS se proto během své existence zaměřila spíše na budování vlastní stranické organizační struktury, a nikoliv na vytváření rozsáhlé sítě přidružených organizací. V jedné věci však má dosud ODS v porovnání s ČSSD a KDU-ČSL zcela určitě navrch, a to v síti think-tanků. Ačkoliv nemusí mít tyto think-tanky na ODS

100 Jistou výjimku v tomto ohledu představují čeští komunisté, konkrétně KSČM, kteří se této koncepci poněkud vymykají. Tato skutečnost je částečně ovlivněna jejich přetrvávající izolací v politickém systému. Svou izolaci se komunisté snaží překonávat jednak snahou o začlenění své strany do politického systému a určitou rehabilitaci své strany v očích veřejnosti a na druhou stranu budováním jakési „paralelní společenské struktury“ s vlastním výkladem dějin a současnosti – např. KSČM jako jediná současná politická strana vydává vlastní deník ( Haló noviny ). Částečně lze tento trend pozorovat i u KDU-ČSL, kde do značné míry souvisí s religiozitou velké části přívrženců této strany.

93 jednoznačnou smluvní či institucionální vazbu, pro stranu zajišťují určité myšlenkové zázemí a zároveň vytvářejí (pokud je na straně ODS vůle) potřebnou reflexi činnosti strany. Vedle sdružení CEVRO, toto platí pro CEP, CDK a Revue Politika , Mladé konzervativce. Do jisté míry to platí i pro liberálně či konzervativně orientované organizace, které v této publikaci nebyly zpracovány z důvodu značně volné či takřka žádné vazby na ODS – např. think- tanky jako Liberální institut či Občanský institut nebo časopisy, jejichž praktický význam je marginální – např. Laissez Faire, 51Pro, Fragmenty.

94 Literatura a prameny :

1. Balík, S. (2006): ODS a komunální politika , in: Balík, S. (ed., 2006): Občanská demokratická strana a česká politika. ODS v českém politickém systému v letech 1991-2006 , Brno, CDK, s. 99-123. 2. Barták, A. (2006): ODS a přidružené organizace , in: Balík, S. (ed., 2006): Občanská demokratická strana a česká politika. ODS v českém politickém systému v letech 1991-2006 , Brno, CDK, s. 257-270. 3. Bárta, P. (2002): Václav Klaus u druhého Rubikonu , Revue Proglas, roč. XIII, č. 6-7, s. 17-19. 4. Bednář, M. (2002): Tomáš Garrigue Masaryk jako prezident ČSR , in Loužek, M. (ed., 2002): Českoslovenští a čeští prezidenti , Praha, CEP, s. 125-133. 5. Bednář, M. (2003): Evropanská tyranie. Česká státní idea, Evropská unie a demokratická civilizace , Praha, CEP. 6. Benešová, L. (2001): Kronika ODS. 10 let historie , Praha, ODS. 7. Bradová, E. (2005): Od lokálních mítinků k politickému marketingu. Teorie a vývoj politické komunikace a volebních kampaní , Brno : Mezinárodní politologický ústav. 8. Brokl, L. (1997): Reprezentace zájmů v politickém systému České republiky , Praha, SLON. 9. Brokl, L. (2006): Občanská společnost a stát : Řešíme v naší debatě podstatné problémy? , in: Chmaitiliová, D., Mach, P. (eds., 2006): Postdemokracie – hrozba nebo naděje? Praha, CEP, s. 47-67. 10. Buchta, M. – Mrklas, L. (2005): Parlamentní volby ve Velké Británii 2005 , Praha, CEVRO. 11. Co v analýze nebylo (2002): Revue Proglas, roč. XIII, č. 8, s. 19-21. 12. Částek, D. (2001): Pojďme pravou cestou , in: Kubát, M. – Pečinka, B. (eds., 2001): Deset let Mladých konzervativců. Sborník k výročí založení , Praha, Mladí konzervativci, s. 19-21. 13. Čechurová, J. (1999): Česká politická pravice , Praha, Nakladatelství Lidové noviny. 14. Čulík, J. – Pecina, T. (2001): V hlavních zprávách: Televize. Fakta, která před vámi zatajili , Praha, ISV nakladatelství a Britské listy. 15. Další neúspěšný nápad ODS , Lidové noviny, 19.10. 2005.

95 16. Dufek, P. (2001) : Rozhovory o Revue Proglas . S Františkem Mikšem, Petrem Fialou, Bohumilem Pečinkou a Pavlem Švandou, on-line text (http://cdkbrno.cz/old/proglas.php?clanek=dufek6). 17. European Democratic Students . Annual Report 2001-2002. 18. Fiala, P. (1995): Katolicismus a politika . Brno, CDK. 19. Fiala, P.( 1996-97): Funkce zájmových skupin v politickém systému České republiky , Parlamentní zpravodaj, č. 10, s. 525-528. 20. Fiala, P. (1998): Politizace společnosti a medializace politiky , Revue Proglas, roč. IX, č. 2, s. 2-6. 21. Fiala, P. (1998): Opoziční smlouva a strategie českých politických stran , Revue Proglas, roč. IX, č. 7, s. 2-5. 22. Fiala, P. (1999): Definice zájmových skupin: K některým teoretickým problémům politologického výzkumu organizovaných zájmů , Politologický časopis, roč. VI, č.1, s. 52-60. 23. Fiala, P. (2001): O nezávislosti, svobodě slova a slušnosti. Otevřený dopis čtenářům, spolupracovníkům a přátelům Proglasu , Revue Proglas, roč. XII, č. 1, s. 4-6. 24. Fiala, P. (2002): Parlamentní volby 20002 : předběžná analýza , Revue Proglas, roč. XIII, č. 6-7, s. 12-16. 25. Fiala, P.- Mikš, F. (1998): Úvahy o české politické krizi , Brno, CDK. 26. Fiala, P.- Mikš, F. (1999): Opoziční smlouva: pokus o předběžnou bilanci , Revue Proglas, roč. X, č. 9, s. 1-3. 27. Fiala, P. - Mikš, F. (eds., 2000a): Česká a konzervativní a liberální politika. Sborník k desátému výročí revue Proglas , Brno, CDK. 28. Fiala, P. - Mikš, F. (2000b): „ Toleranční patent“: výhody a rizika , Revue Proglas, roč. XI, č. 2, s. 1-2. 29. Fiala, P. – Mikš, F. (2006): ODS a opoziční smlouva , in: Balík, S. (ed., 2006): Občanská demokratická strana a česká politika. ODS v českém politickém systému v letech 1991-2006 , Brno, CDK, s. 38-65. 30. Fiala, P. - Schubert, K.(1993): Zájmové skupiny a zprostředkování zájmů v moderních demokraciích, Politologický sborník , sv. III, s. 45-67. 31. Fiala, P. - Strmiska, M. (1998): Teorie politických stran . Brno, Barrister & Principal. 32. Frgal, J.- Svobodová H. (2004): Mozaika komunikace , Praha, CEVRO.

96 33. Hamerský, M. (2001): Konzervativci on the Road , in: Kubát, M. – Pečinka, B. (eds., 2001): Deset let Mladých konzervativců. Sborník k výročí založení , Praha, Mladí konzervativci, s. 63-68. 34. Hanuš, J. (1998): Morální kocovina , Revue Proglas, roč. IX, č. 1, s. 4-5. 35. Hloušek, L. – Kopeček, L. (eds., 2003): Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie , Brno, Mezinárodní politologický ústav. 36. Hloušek, L. – Kopeček, L. (2004): Konfliktní demokracie. Moderní masová politika ve střední Evropě , Brno, Mezinárodní politologický ústav. 37. Hloušek, V. (2006): Postdemokracie, občanská společnost a autonomie , in: Chmaitiliová, D., Mach, P. (eds., 2006): Postdemokracie – hrozba nebo naděje? Praha, CEP, s. 29-37. 38. Holzer, J. (2006): ODS a tradice české politiky , in: Balík, S. (ed., 2006): Občanská demokratická strana a česká politika. ODS v českém politickém systému v letech 1991-2006 , Brno, CDK, s. 271-283. 39. Charta Mladých konzervativců (2001), in: Kubát, M. – Pečinka, B. (eds., 2001): Deset let Mladých konzervativců. Sborník k výročí založení , Praha, Mladí konzervativci, s. 121-124. 40. Chytilek, R., Eibl, O. (2006): ODS a její voliči , in: Balík, S. (ed., 2006): Občanská demokratická strana a česká politika. ODS v českém politickém systému v letech 1991-2006 , Brno, CDK, s. 227-244. 41. Jakl, L. (2006): Postdemokracie zavládne, až zemře demokracie , in: Chmaitiliová, D., Mach, P. (eds., 2006): Postdemokracie – hrozba nebo naděje? Praha, CEP, s. 11-23. 42. Kárník, Z. (2002): České země v éře první republiky. (1918-1938). Díl druhý – Československo a České země v krizi a v ohrožení (1930-1935) . Praha, Libri. 43. K článku „Politické myšlení Václava Klause“ (1998), Revue Proglas, roč. IX, č. 2, s. 12-15. 44. Kdo jsme – Mladí konzervativci, on-line text (http://www.konzervativci.cz/kdojsme.php?a=2). 45. Klaus, V. (1999a): Země, kde se již dva roky nevládne , Praha, CEP. 46. Klaus, V. (1999b): Jugoslávský problém naší země (a Proglasu) , Revue Proglas, roč. X, č. 4, s. 10-11. 47. Klaus, V. (2001): Evropa pohledem politika, pohledem ekonoma , Praha, CEP.

97 48. Klaus, V. (2005): Intelektuálové a socialismus , Newsletter září 2005, s.1-5. 49. Klaus, V. (2006a): Co je to evropeismus, Praha, CEP. 50. Klaus, V. (2006b): Nový úkol pro Radu Evropy ?, (on-line text viz http://lidovky.zpravy.cz/ln_noviny.asp?r=ln_noviny&c=A20050517_000053_l n_noviny_sko&klic=200982&mes=20050517) 51. Řekneme své ano nebo ne Evropské ústavě (2005). Praha, CEP. 52. Klíma, M. (1998): Volby a politické strany v moderních demokraciích , Praha, Radix. 53. Klíma M. (ed., 1999): Možnosti úpravy či reformy volebního systému v ČR , Praha, VŠE. 54. Klíma, M. (2000): Volební reforma v České republice v letech 1998-2000 , Politologický časopis, roč. VII., č. 3, s. 223-241. 55. Klíma, M. (2004): Problémy pravice, problémy ODS. „Catch-allism“ je podmínkou modernizace , Politologický časopis, roč. XI., č. 4, s. 393-412. 56. Koudelka, Z. (2000): Změna volebního systému , Politologický časopis, roč. VII., č. 1, s. 90-95. 57. Krutílek, O., Kuchyňková, P.: ODS a evropská integrace , in: Balík, S. (ed., 2006): Občanská demokratická strana a česká politika. ODS v českém politickém systému v letech 1991-2006 , Brno, CDK, s. 159-174. 58. Kubát, M. (2000): K diskusi o změně volebního systému , Politologický časopis, roč. VII., č. 3, s. 281-284. 59. Kubát, M. (2001a): Politické organizace mládeže , in: Kubát, M. – Pečinka, B. (eds., 2001): Deset let Mladých konzervativců. Sborník k výročí založení , Praha, Mladí konzervativci, s. 97-101. 60. Kubát, M. (2001b): Poslanecká sněmovna versus Ústavní soud , Revue Proglas, roč. XII, č. 2, s. 13-16. 61. Kyloušek, J. (2006a): ODS a její vnitřní fungování , in: Balík, S. (ed., 2006): Občanská demokratická strana a česká politika. ODS v českém politickém systému v letech 1991-2006 , Brno, CDK, s. 245-256. 62. Kyloušek, J. (2006b): ODS a krajská politika , in: Balík, S. (ed., 2006): Občanská demokratická strana a česká politika. ODS v českém politickém systému v letech 1991-2006 , Brno, CDK, s. 87-98. 63. Lebeda, T. (2000): Přiblížení vybraných aspektů reformy volebního systému , Politologický časopis, roč. VII., č. 3, s. 241-258.

98 64. Loužek, M. (ed., 2003): Návrh evropské ústavy s komentáři, Praha, CEP. 65. Loužek, M. (ed., 2004): Vztah církví a státu , Praha, CEP. 66. Mach, P. (2001): Politologové versus ekonomové , in: Kubát, M. – Pečinka, B. (eds., 2001): Deset let Mladých konzervativců. Sborník k výročí založení , Praha, Mladí konzervativci, s. 24-26. 67. Mach, P. (ed., 2006): Registrace partnerství: pokrok nebo nezodpovědné riziko? , Praha, CEP. 68. Malíř, J. (1996): Od spolků k moderním politickým stranám , Brno, Masarykova univerzita v Brně. 69. Mansfeldová, Z., Kroupa, A. (eds., 2005): Participace a zájmové organizace v České republice , Praha, Sociologické nakladatelství. 70. Mareš, M. (2000): Česká republika, in Dančák, B. – Mareš, M. (eds., 2000) : Zahraniční politika politických stran v České republice, Maďarsku, Polsku a na Slovensku , Brno, MPÚ, s. 12-40. 71. Mareš, M. (2006): Programatika ODS , in: Balík, S. (ed., 2006): Občanská demokratická strana a česká politika. ODS v českém politickém systému v letech 1991-2006 , Brno, CDK, s. 124-140. 72. Mikš, F. (2001): Média po krizi v ČT, Revue Proglas, roč. XII, č. 4, s. 12-17. 73. Mikš, F. (2006): Editorial , Revue Proglas, roč. IV. (XVII.), č. 1, s. 1-3. 74. Mladí konzervativci se představují , (nedatováno), Praha, Mladí konzervativci. 75. Mlejnek, J. (1998): Pohřbívání Václava Klause aneb Kořeny naší krize , Revue Proglas, roč. IX, č. 1, s. 2-3. 76. Mrklas, L. (ed., 2000a): Krajské volby 2000, fakty, názory, komentáře, Praha, CEVRO. 77. Mrklas, L. (ed., 2000b): Reforma volebního systému – změna k lepšímu či k horšímu? , Praha, CEVRO. 78. Mrklas, L. (2001): Mládežnické politické organizace v České republice , in: Kubát, M. – Pečinka, B. (eds., 2001): Deset let Mladých konzervativců. Sborník k výročí založení , Praha, Mladí konzervativci, s. 101-113. 79. Mrklas, L. (ed., 2004a): Průvodce evropského pravicového kandidáta , Praha, CEVRO. 80. Mrklas, L. (ed., 2004b): Průvodce krajského pravicového kandidáta , Praha, CEVRO. 81. Návrh evropské ústavy s komentáři (2003), Praha : CEP.

99 82. Neudorflová, M. L (2002): Václav Havel a jeho politická filosofie , in Loužek, M. (ed., 2002): Českoslovenští a čeští prezidenti , Praha, CEP, s. 145-151. 83. Novák, M. (1996): Malá politologická úvaha o vládní stabilitě , Parlamentní zpravodaj, roč. II., č. 7, s. 296-297. 84. Novák, M. (2001): Jakou demokracii pro nové demokracie? Konsensuální model, efektivita a kulturně homogenní země , Brno, MPÚ. 85. Občanská demokratická strana (2003) : IV. Ideová konference ODS – 17.5. 2003. Když do EU, tak s ODS , Praha : Hlavní kancelář ODS. Viz www.ods.cz. 86. ODS-CEVRO: Memorandum o spolupráci . On-line text (http://www.ods.cz/press/zprava.php?ID=1357). 87. ODS (2002a): Rezortní dokumenty , Praha : ODS. 88. ODS (2002b): Volební desatero , Praha : ODS. 89. Pajerová, M. (2005a): Řekněme své NE Václavu Klausovi a jeho euroskeptikům, http://www.anoproevropu.cz/cs/articles/archive007.html 90. Pajerová, M. (2005b): Klaus chce rozpustit Unii , http://www.anoproevropu.cz/cs/articles 91. Paleček, K. (2001): Plzeň. Návod na přežití , in: Kubát, M. – Pečinka, B. (eds., 2001): Deset let Mladých konzervativců. Sborník k výročí založení , Praha, Mladí konzervativci, s. 55-57. 92. Pánové, co na to volič? , Respekt, roč. XI, č. 17, 2000, s. 3. 93. Papež, J. (2005): „ Venkov 2020“ - šance pro všechny. Program pro český a moravský venkov , Praha, CEVRO. 94. Pečinka, B. (2001a): ODS mezi stagnací a růstem , Revue Proglas, roč. XII, č. 4, s. 12-17. 95. Pečinka, B. (2001b): Příliš toleranční patent , Revue Proglas, roč. XII, č. 2, s. 10-13. 96. Pečinka, B. (2001c): Pohled do osvětleného akvária , in: Kubát, M. – Pečinka, B. (eds., 2001): Deset let Mladých konzervativců. Sborník k výročí založení , Praha, Mladí konzervativci, s. 46-47. 97. Pečinka, B. (2002): Budoucnost české pravice , Revue Proglas, roč. XIII, č. 8, s. 11-13. 98. Pečinka, B. (2003a): Cesta na Hrad. Ze zákulisí volebních kampaní , Praha, Formát.

100 99. Pečinka, B. (2003b): Nová společenská smlouva , Revue Politika, roč. I. (XIV.), č. 11-12, s. 11-14. 100. Postdemokracie jako bezpečnostní hrozba (2005), on-line text (http://www.strat.cz/article.php?id=67). 101. Pšeja, P. (2004): Občanská demokratická strana jako hlavní „dědic“ OF a „agens“ stranického systému ČR (1991-1998) , Politologický časopis, roč. XI., č. 4, s. 453-473. 102. Pšeja, P. (2006): Vývoj ODS a jejího postavení ve stranickém systému ČR , in: Balík, S. (ed., 2006): Občanská demokratická strana a česká politika. ODS v českém politickém systému v letech 1991-2006 , Brno, CDK, s. 7-17. 103. Rýc, D. (2001): Rýcova konzervativní abeceda aneb těch osm let stálo za to , in: Kubát, M. – Pečinka, B. (eds., 2001): Deset let Mladých konzervativců. Sborník k výročí založení , Praha, Mladí konzervativci, s. 24-43. 104. Semín, M. (2001): Řevnivost mezi ODS a ODA , in: Kubát, M. – Pečinka, B. (eds., 2001): Deset let Mladých konzervativců. Sborník k výročí založení , Praha, Mladí konzervativci, s. 47-48. 105. Schneider, J. (2003): Think-tanky ve visegrádských zemích. Analýza politiky a obhajoba zájmů . Brno, MPÚ. 106. Sobota, J., (2005): Think tanky po česku , on-line text (http://estat.cz/index.php?p=2_clanek_estat_v_mediich.te2&form[0]=211). 107. Sokol, P. (2001a): Krátká historie MK , in: Kubát, M. – Pečinka, B. (eds., 2001): Deset let Mladých konzervativců. Sborník k výročí založení , Praha, Mladí konzervativci, s. 77-88. 108. Sokol, P. (2001b): Mládežnické politické organizace v Evropě , in: Kubát, M. – Pečinka, B. (eds., 2001): Deset let Mladých konzervativců. Sborník k výročí založení , Praha, Mladí konzervativci, s. 113-121. 109. Sokol, P., Mrklas, L. (2002): Na okraj porážky ODS ve volbách aneb co v analýze nebylo , Revue Proglas, roč. XIII, č. 8, s. 13-19. 110. Šeich, D. (2001): MK v českém kontextu , in: Kubát, M. – Pečinka, B. (eds., 2001): Deset let Mladých konzervativců. Sborník k výročí založení , Praha, Mladí konzervativci, s. 90-97. 111. Šimíček, V. (ed., 2000a): Volební kampaň v České republice , Brno, MPÚ. 112. Šimíček, V. (2000b): Proč byla opoziční smlouva špatná již od počátku , Revue Proglas, roč. XI, č. 1, s. 4-5.

101 113. Škottová, N., Sokolová, M. (eds., 2005): Odkaz 17. listopadu. Sborník studentských prací na téma „17. listopad – 15 let poté“ , Praha, Mladí konzervativci. 114. Šoupal, V. (2001): MK v českém kontextu , in: Kubát, M. – Pečinka, B. (eds., 2001): Deset let Mladých konzervativců. Sborník k výročí založení , Praha, Mladí konzervativci, s. 90-97. 115. Špaňár, M. (2001): Považuji za čest, že … , in: Kubát, M. – Pečinka, B. (eds., 2001): Deset let Mladých konzervativců. Sborník k výročí založení , Praha, Mladí konzervativci, s. 21-24. 116. Švanda, P. (2001): Neklid v Česku. Straníci, nestraníci a nadstraníci , Brno, CDK. 117. Švanda, P. (2002): Znamení iracionality , Revue Proglas, roč. XIII, č. 8, s. 46- 48. 118. Taagepera R. (2000): Smysl „principu proporcionality “, Politologický časopis, roč. VII., č. 3, s. 280-281. 119. Topolánek, M. (2003): ODS a referendum ke vstupu do EU, on-line Spektrum, roč. I, č. 1, (http://ikhb.cz/spektrum.php?show=cislo&rocnik=2003&cislo=1&clanek=5). 120. Tošovský, M. (2004): Jak ukončit Pečinkovo paradigma , Revue Politika, roč. II. (XV), č. 1, s. 3-5. 121. Tříska, D. (2002): Východiska, cíle a principy provedení kupónové privatizace , in Loužek, M. (ed., 2002): Kupónová privatizace , Praha, CEP, s. 11-89. 122. Viktorová, P. (ed., 2005): Proč volím pravici , Praha, CEVRO. 123. Weigl, J. (2003): Cep v období Klausova prezidentství . Newsletter březen 2003. 124. Zahradil, J. (2000): Realismus místo iluzí. Praha, CEP. 125. Zahradil, J. (2005): Realistický pohled na českou zahraniční politiku , Mezinárodní politika, roč. XXIX, č. 12, s. 31-34. 126. Znoj, M. – Havránek, J. – Sekyra, M. (eds., 1995) : Český liberalismus. Texty a osobnosti . Praha, Torst. 127. Žák, V. (1998): Loajalita je věc ošidná , Revue Proglas, roč. IX, č. 4, s. 11-12.

102 Internet: ANO pro Evropu (http://www.anoproevropu.cz) Becario ((http://www.becario.cz) Centrum pro ekonomiku a politiku (http://www.cepin.cz) Centrum pro studium demokracie a kultury, Revue Proglas (http://www.cdkbrno.cz) CEVRO (http://www.cevro.cz) eStat (http://www.estat.cz) Mladí konzervativci (http://www.konzervativci.cz) Občanská demokratická strana (http://www.ods.cz)

Internetové zdroje ověřeny k 8. 5. 2006.

Ročníky periodik : Newsletter CEPu – rok 2002-2006 CEVRO – rok 2001-2005 CEVROREVUE – rok 2006 Revue Proglas/Revue Politika – rok 1990-2006 eStat.cz - NEWSLETTER – rok 2005-2006

Rozhovory: Rozhovor s P. Machem (CEP) z 2. 3. 2006 Rozhovor s J. Kozákem (CEVRO) ze 7. 4. 2006, prostřednictvím emailu Rozhovor s E. Kožušníkem (eStat) ze 14. 4. 2006 Rozhovor se S. Balíkem (CDK) z 11. 4. 2006, prostřednictvím emailu Rozhovor s R. Kotzianem (Mladí konzervativci) ze 4. 5. 2006, prostřednictvím emailu

103