Bakalářská Diplomová Práce
Total Page:16
File Type:pdf, Size:1020Kb
MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Seminář dějin umění Bakalářská diplomová práce Brno 2011 Marek Šíma MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Seminář dějin umění Bakalářská diplomová práce Lichtenstein a McLuhan Experimentální metodologický exkurz v rámci vizuální teorie umění Marek Šíma Vedoucí práce: Doc. PhDr. Ladislav Kesner, Ph.D. Brno 2011 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně, pouze s využitím uvedených pramenů a literatury. ………………………………………………………………………………. Marek Šíma Obsah 1. Úvod 1 2. Metodologická východiska 4 3. Lichtenstein a média 13 4. Lichtenstein a archetyp 23 5. Lichtenstein a klišé 30 6. Závěr 37 7. Abstract 40 8. Bibliografie 42 1. Úvod Stojí-li český student třetího ročníku dějin umění před otázkou volby zaměření své závěrečné práce a podívá-li se do elektronického evidenčního systému univerzity na témata, která v několika posledních letech zpracovali jeho předchůdci, zjistí, že obecný trend směřuje spíše k parcialitě, výzkumu regionálních uměleckých specifik, lokálních hnutí či místních uměleckých osobností. Až se zdá, jako by se doba bohatá na fragmentarizaci hledisek skutečně bála analyzovat umělecká díla etablovaná v širším, například celoevropském či euroatlantickém kulturním kontextu, a to i přesto, že motivace ke studiu oboru nezřídka pramení z mocného subjektivního zaujetí adepta artefakty pocházejícími především z dílen celosvětově známých umělců, respektive že právě na této nadnárodní úrovni se odehrávají nejdůležitější oborové diskuse a určují směry dalšího vývoje. Na druhou stranu je ověřenou pravdou, že uměleckohistorické řemeslo se student daleko lépe naučí na materiálu, který je co do formy hmotné, dále ve smyslu archivních zdrojů i sekundární literatury mnohem přístupnější ke zkoumání a kulturněspolečenské pozadí jeho vzniku snadnější na pochopení. Z tohoto pohledu se autor předkládané studie snaží zasáhnout obě zájmové sféry najednou, tj. na tvorbě umělce hojně diskutovaného v mezinárodním měřítku demonstrovat své schopnosti práce s uměleckohistorickou látkou. Díla umělců pop artu jsou tradičně vděčným předmětem pozornosti laických návštěvníků galerií. Dá se říci, že se tak děje zejména pro zdánlivou přímočarou přístupnost jejich námětů, které bývají spojovány především se společenskou kritikou. Jak se ovšem snažíme ukázat v tomto krátkém exkurzu, malby, kresby, tisky, koláže ale i keramika a skulptury vytvořené Royem Lichtensteinem mohou skrývat zcela jinou intelektuální dimenzi, která v důsledku má potenciál představovat hraniční kámen mezi modernou, se svým důrazem na neustálou novost a aristokratickou uměleckost, a uměním po-moderním, které se zdá být vystavěno na odlišném kulturněspolečenském základě. Tvrdí se, že poznání je často podmíněno kontextem. V našem případě se pokusíme na zkoumaný materiál experimentálně aplikovat kontext, jehož aktuálnost atypicky k teoriím humanitních věd s pokračujícím časem roste. Tím je teorie médií Marshalla McLuhana. Jak se kulturní provoz čím dál více spoléhá na zprostředkovanost, respektive s rostoucí závislostí komunikace na elektrických či elektronických médiích se zdá, že daleko více než McLuhanovi současníci dokážeme docenit přínos tohoto excentrického teoretika pro - 1 - pochopení dominantních kulturních jevů, které se minimálně v euroatlantické civilizační oblasti odehrály v posledních šedesáti letech. Týkají-li se McLuhanovy koncepce základů vývojových trendů, vyvstává otázka, jakým způsobem nám dokáží být nápomocny při snaze analyzovat povahu konkrétních vzorků vysoce sofistikovaných kulturních projevů. Hned za primárním cílem spojeným s pokusem o upozornění na některé přehlížené aspekty Lichtensteinovy tvorby je tedy druhým naším záměrem snaha představit validní variantu využití myšlenek Marshalla McLuhana pro bádání podobného druhu. Hlubšímu rozboru našeho přístupu věnujeme prostor níže, v kapitole nazvané Metodologická východiska. Jak je z již uvedeného zřejmé, nelehkou součástí práce na této studii bylo shromažďování relevantních zdrojů a literatury, která se z velké části bohužel nachází v zahraničí. Z toho důvodu bylo nezbytné v hojné míře využívat mezinárodní meziknihovní výpůjční služby Národní knihovny České republiky, což se samozřejmě promítlo do nákladů na práci v řádu téměř deseti tisíc korun. Naštěstí život a studium v éře digitální reprodukovatelnosti s sebou přináší i výhody v podobě chápavých institucí svolných k zaslání digitálních kopií částí jimi vydaných monografií či celých článků zdarma, jak tomu bylo mimo jiné v případě časopisu Art in America, jenž laskavě poskytl kopii důležitého příspěvku od Cartera Radcliffa s názvem The Work of Roy Lichtenstein in the Age of Walter Benjamin's and Jean Baudrillard's Popularity. Nemalé procento využité sekundární literatury zaujímají také průvodní texty z katalogů výstav pořádaných především v západní Evropě. Ačkoli právě tyto katalogy často obsahují přetisky významných kritických statí uveřejněných již dříve povětšinou v teoretických sbornících nebo rozhovory s umělcem převzaté z jiných časopisů či monografií, nezřídka byl do katalogu zahrnut i velmi originální průvodní text ředitele pořádající instituce, kurátora výstavy nebo spolupracujícího teoretika vztahující se k expozici, jenž na studovanou problematiku vrhá nové světlo. Za takto významný příspěvek je možné považovat i text Sarata Maharaje s názvem Framing Roy Lichtenstein: A Mickey Mimesis Mimicked, also Mimed? anebo Wielanda Schmieda, autora inspirativního textu Roy Lichtenstein z katalogu k výstavě pořádané v roce 1968. Mezi sborníky je nutno vyzdvihnout význam především počinu Johna Coplanse nesoucí opět jednoduchý název Roy Lichtenstein, který věnuje prostor jak četným teoretickým studiím, tak rozhovorům pořízeným s tímto tvůrcem v 60., ovšem i na začátku 70. let 20. století. Za - 2 - monografie není možné nevzpomenout na obsáhlou práci z pera Ernsta A. Busche z roku 1988 Roy Lichtenstein: Das Frühwerk 1942–1960, jež se sice specializuje na rozbor Lichtensteinovy tvorby před obdobím pop artu, avšak která i přesto skýtá důležité informace a dílčí tématické náhledy na výrazné rysy Lichtensteinova umění po přechodu k pop artu. Ve smyslu badatelského materiálu dostupného on-line se patří poukázat zejména na jedinečný archiv digitálních reprodukcí maleb, kreseb, koláží a tisků i s jejich původními inspiračními zdroji, jenž je spravován Nadací Roye Lichtensteina a který se nachází na webové adrese www.roylichtensteinfoundation.com. Právě tento archiv skýtá velmi vhodný komparační nástroj diskutovaných aspektů jednotlivých uměleckých děl uvedených v této studii. Jeho existence, velmi jednoduchá dostupnost a intuitivní, uživatelsky přívětivé prostředí též vysvětluje absenci obrazové přílohy v námi předkládané studii. - 3 - 2. Metodologická východiska Metoda, respektive volba přístupu ke zkoumání určitého problému získává v oblasti vizuální teorie umění postavení bezprecedentní důležitosti. Více než jinak orientovaná bádání v rámci oboru dějin umění – lépe však historiky umění, jak obor po vzoru Jána Bakoše redefinuje pro české prostředí Jiří Kroupa – totiž představuje jakýsi raison d´etre dané výzkumné práce; výběr určité metody zároveň implicitně odpovídá na otázku po motivaci či smyslu daného zkoumání, jelikož součástí procesu volby přístupu je nepřímo i jeho pozadí, ze kterého vychází. Tato determinace metody se zdá být v zásadním rozporu jak s nároky na objektivitu vědeckého bádání, tak na univerzální platnost jeho výsledků. Z historie je známo, že otázkou charakteru vědecké práce se již zabývala – více či méně úspěšně – celá řada autorů. Například Wilhelm Dilthey rozdělil vědy podle matérie, kterou zpracovávají, nástrojů a způsobů práce a výsledků, jež přinášejí, na dva typy: vědy nomotetické (přírodní, exaktní), produkující vysvětlení (na kvantitativním základě), a vědy idiografické (duchovědy) produkující porozumění (na kvalitativním základě). Je známo, že o promítnutí tohoto pojetí do oboru dějin umění se postaral Max Dvořák.1 Podobně se dané tématice věnoval i Wolfgang Iser, který vědecké teorie rozlišuje na tzv. tvrdé (přírodní vědy) a měkké (humanitní vědy), přičemž právě měkké teorie se vyznačují trojím charakterem: a) jejich akceptace podléhá mutuálnímu konsenzu, jehož podmínkou je relativní přesvědčivost dané teorie; b) k překonání zavedené teorie nedochází důkazem, ale opadnutím zájmu; c) smyslem humanitního bádání je podle Isera dosažení porozumění, deskripce souvztažnosti s kontextem, identifikace významu a funkcí, zhodnocení umění a literatury, a konečně zodpovězení otázky po jeho účelu.2 Zdá se tedy, že Iser definuje minimálně humanitně zaměřená studia spíše společensky. Ovšem i pro Thomase Kuhna je věda, řečeno s Břetislavem Fajkusem, sociokulturním fenoménem, kde změny v paradigmatu mají na svědomí spíše „nálady“ vědecké komunity, než lineární pokrok v tom kterém bádání.3 Z tohoto pohledu se tedy zdá, že jakousi kotvou zkoumání v humanitních vědách není primárně objektivita, jak byla filozofy a teoretiky vědy 1 Jiří Kroupa, Metody dějin umění: Metodologie dějin umění 2, Masarykova univerzita, Brno 2010, s. 58. 2 Wolfgang Iser, Jak se dělá teorie, Praha 2009, s. 19-20. 3 Břetislav Fajkus, Filosofie a metodologie vědy. Vývoj, současnost a perspektivy, Praha 2005, s. 129. - 4 - vnímána především v 19. a na začátku 20. století, ale spíše transparentnost a přesnost specifikace té které metody, toho kterého přístupu či hlediska, aby bylo snazší dosažené závěry lépe klasifikovat a následně v praxi, tzn. při dalším studiu, v uměleckém provozu, správě či popularizační práci