apačka: reader I {when the moon is full, what will you need next? 2011}

{obsah} {prolog} {1} new model army {2} black heart procession {3} converge {4} country {5} reporty {6} editorialy {epilog} {index} {end notes} mescalero a její bojovníci {bro: prolog}

Edici When the Moon Is Full, What Will You Need Next? jsme vymysleli s Apačkou a maximem na společné (ne)poradě v novojičínské Múze, anžto jsme o jejím předobrazu zběžně tlachali už dříve. Potomek z lásky; o menším nákladu i formátu; obsahující svým způsobem exkluzivní texty nebo jejich kompilaci. Osud tomu chtěl, že prvním číslem edice je Apaččina koncepční čtečka, která zahrnuje jak texty publikované ve Full Moonu, tak vybrané (tzv.) žurnály z profilu na last.fm, a články publikované v jiných outletech.

Je zároveň zábavné a zajímavé (tento vztah není ve světě kolem nás nutně pravidlem) sledovat stylistický standard jednotlivých vstupů. Čím jsou články psané pro Lidové noviny formálně svázanější, tím jsou blogové zápisky z last.fm, které jsou bez výjimky osobně samozřejmé, rozpustilejší a logicky civilnější. Hovorové výrazy a slohové neuhlazenosti byly zachovány, žurnály byly doplněny o interpunkci a diakritiku tam, kde chyběla (prakticky všude). Ani vulgarismů se není třeba bát; jakkoli se mohou zdát samoúčelné, jsou především neškodné, dodávají punc reálnosti a, ano, jako byste místo souvislého textu dostali audio záznam. Apačka je jeden z nejpřirozenějších autorů, s jakými jsem se setkal, a to neuvádím jen proto, že jsme blízké kamarádky. Je schopná několika stylistických poloh a ve všech je svá.

Jak píšu, čtečka je koncepční, ve smyslu zacyklená. Vyvstávají nové souvislosti, vedle sebe najednou leží texty, které k sobě přímo odkazují, což nemuselo být dříve patrné. Starší citace se ocitají v nových, aktualizovaných kontextech, osahávají nově nabízenou hloubku a nabývají. Ač se to na první pohled nemusí zdát, jsou velmi introspektivní. Apačka ve svém psaní zkoumá sebe samu, posouvá své hranice a hmatatelně roste – jak ve zkušenosti, tak v pohodlí jednotlivých slohovek. Články pro Full Moon jsou aktivním pojítkem mezi ležérností žurnálů a oficiálností novin. Čtečka je půvabnou ukázkou vývoje a pozadí jedné hudební publicistky, jakkoli je, jsem si jistý, na takové označení háklivá. Flesh and blood need flesh and blood.

Apačka je nebývalý dříč, bojovnice, která je zklamaná, kdykoli jí únava zabrání nespat čtvrtý den v kuse. (To dost možná není tak úplně pravda, ale kdo mi to vyvrátí?) Za dobu, co se známe, jsem se od ní naučil spoustu věcí. Možná si jich ani není vědomá, ale jak ji znám, je. Přichystala mi ponětí o pořádání koncertů, naučila mě, jak se s ničím zbytečně nemazlit, a na svém vlastním příkladu předvedla, že je většinou lepší být zticha. Taky jsem od ní pochytil hodně muziky. Je ale jenom jedna kapela, která mi dohodila ji. Byli to pAper chAse s deskou Young Bodies Heal Quickly: „But would you take it: a bullet for me? I didn’t think you would – get a witness.“ Jsem svědkem téhle čtečky, kulkama ještě šetřete.

{new model army: kapitola 1} too old to be clean, far too young to be broken {new model army 17. 12. 2009, hmv forum, londýn}

Koncert New Model Army byl silnej smyslovej zážitek. Všesmyslovej, fyzickej, takovej, jaký se mi kvůli tomu, že chodím na koncerty samejch lidí, co hrajou na pilu, už dlouho nepřihodil, a jak jsem pak řekla jednomu chlapíkovi, když jsme odcházeli z klubu, načež on se zasmál, jak britsky to zní, a já byla ráda, že jsem si na to vzpomněla: „Fucking awesome!“ (Ve skutečnosti jsem si vzpomněla na „It tastes like... awesome!“, ale to se nehodilo tak dobře.) Předcházely tomu samozřejmě obavy, že budou hrát Lovesongs a Purity a God Save Me a Aimless Desire a Ballad of Bodmin Pill a já budu někde v koutě pobrekávat a posílat lítostivý textovky všem svejm láskám, kterejch se to týká, a nakonec to bude jenom nejlepší koncert mýho života.

88.2 is your Saviour station Samozřejmě jim neodpustím, že Ballad of Bodmin Pill nezahráli. Taky by je to nezabilo, no ne? Je to zvláštní, moc lidí mi moje oblíbený písničky nehraje a ostatně koncert Modest Mouse, kterej jsem absolvovala ve stejným městě den předtím, ve mně zanechal pocit, že to není všechno, ne? Je to velká výhoda kapel, který existujou a ne neexistujou: totiž že je ještě určitě uvidím a tudíž šance, že zahrajou Ballad of Bodmin Pill, resp. Trailer Trash, je pořád velká. Rozhodně větší, než že mclusky někde zahrajou Rock vs. Single Parents. Tím chci říct, že jsem se sice ještě nenaučila úplně mávnout rukou nad setlistem (protože kurva ježíš, Ballad of Bodmin Pill!), ale ukazuje se a ukazuje se to čím dál častějc, že to zas tak důležitý není. Nebo aspoň ne ve vzpomínce.

Stalo se vám někdy, že byste viděli nějakou kapelu, poprvý, a stačilo vám to na celej život? Nebo jste aspoň měli ten dojem (že už ji nepotřebujete nikdy vidět)? Mně jo, stalo se mi to s Shellac v Akráči. New Model Army jsem viděla podruhý, ale poprvý jsem byla ještě moc malá a vůbec, co vám budu nalhávat? V mým světě se dějou věci posledních pět let, resp. poslední dva roky, resp. poslední rok. Akorát narozdíl od spousty jinejch lidí poznám dobrou muziku. Fakt. Poznám ji rychle a poznám rozdíl mezi „dobrou muzikou“ a „muzikou, o které si myslím, že je dobrá, jenom já“, ale hlavně celý dny, týdny a měsíce nedělám nic jinýho, než že poslouchám muziku, kupuju desky, chodím na koncerty nebo je pořádám. Jo a taky dostávám dost promáčů v práci, takže poznám i ŠPATNOU muziku. Trochu jsem odbočila. Chtěla jsem říct vlastně jen to, že... Že New Model Army pro mě nemůžou znamenat tolik co třeba pro Epochala, protože na to jsem zkrátka ještě moc malá. Nicméně když jsem si kupovala tričko s nápisem SONS AND DAUGHTERS OF THUNDER AND CONSOLATION 1989–2009, byla jsem to já.

91.6 is Classic Soul Dost vtipný a zábavný bylo sledovat lidi, co tam přišli. Totiž ve srovnání s třeba Modest Mouse. Tam byl věkovej průměr šestnáct nebo tak, nekecám, strašně málo, samý malý děcka. No a na těch New Model Army, kromě toho, že to vypadalo, že v sále pro tři tisíce bude tak sto pade, což se nepotvrdilo, zřejmě proto, že lidi nad třicet jsou prostě pomalejší, průměr byl asi, hmmm, 33. Možná víc. Možná 53. To už nepoznáte. Stáli jsme v nějaký třetí řadě a furt se člověk mohl svobodně hejbat a svobodně chodit pro whisky a pivo a furt, až do samýho konce (resp. začátku), to vypadalo, že to nepřekročí žádný normy.

94.7 is the Weather Channel New Model Army pojali turné k nový desce... jako turné k nový desce. Odehráli děsně novejch věcí a ještě vybírali víc vypalovačky, a to proto mám na levým lokti ještě pořád modřinu, jako by se mi tam někdo zakousnul. Což ostatně nevylučuju. Totiž tak. Jak by člověk čekal, že koncert New Model Army bude pokojná antikapitalistická demonstrace, tak ne. Je to takovej v zásadě pravolevej riot, kterej si osobně pamatuju třeba z Converge, s tím rozdílem, že do pitu Converge se lidi spíš bojej, a do pitu New Model Army lezou úplně všichni a je jim jedno, že by ve svým věku mohli umřít. Žertuju. Teda trochu.

To, že hráli hlavně nový věci, znamená třeba, že otvírali se States Radio. Ještě než se dostanu k tomu, že to je super věc (a vysvětlím), nešlo si nevšimnout dvou věcí. Zaprvý, Justin Sullivan je strašně starej. Vypadá jako nějaká vyžilá punkrocková hvězda, nemá zuby, má rozcuchaný vlasy a spoustu srandovních šperků, vůbec mi připomínal Lemmyho a bylo to... sexy. To asi nikdo nemůže pochopit, ale myslím to dobře. S muzikou to samozřejmě má společného jen pramálo. Zadruhý jsem zapomněla, sorry.

Jako takhle. Kdyby první písničkou nebylo States Radio, myslela bych, že mě někdo hodil do boxerského ringu a ne, nebyla to žádná walterová váha. Tyjo, to byl masakr. Fakt přísahám, že průměrnej člověk z pitu vypadal jako boxer, nebo ještě lépe wrestler, do půl těla nahej, záhy strašně zpocenej, často nad sto kilo a třicet pět let, často potetovanej, často opilej, všichni strašně smrděli, řvali a vůbec to byli nejlepší fanoušci, jaký jsem snad viděla. Že jsem si připadala jako královna nejlepšího maturitního plesu, asi nemusím zdůrazňovat. Byl to mayhem a bolelo to šíleně. Jen pár druhů fyzické bolesti je super a tohle je jeden z nich.

96.4 is Classic Rock New Model Army byli strašně vostrý. Nedá se to vůbec srovnat s tím posledním koncertem v Praze. Nová deska je ofenzivní jako svině. Bylo jasný od první vteřiny, že k žadnýmu fňukání u Aimless Desire nedojde. Nebyl čas, snažila jsem se nedostat K.O. a dočkat se poloviny koncertu a pak vymyslet, co dál. Z nový desky toho bylo hodně a třeba Mambo Queen of the Sandstone City je úplně boží. Já mám teda nejrači Ocean Rising nebo Today Is a Good Day nebo zmíněný States Radio nebo Bad Harvest (a myslím, že všechny tyhle věci fakt hráli), ale Mambo Queen je naživo úplnej, ale úplnej killer.

But she knows all about that She takes weight from my shoulders She breathes fire on the deadwood She breathes fire in my bloooood

Jako ono to na desce tak úplně nezní (ačkoliv to zní skvěle), ale naživo je kytara jako nůž. A už to vlastně ani moc nebolelo. Jo, teď si matně vybavuju, že Ocean Rising asi nehráli. Myslím teda, že nehráli. Jinak tahle písnička, tu měl Sullivan na sólový desce Navigating by the Stars. To si poslechněte, to je strašně hezký. U New Model Army to dostalo takovej monumentální zvuk. Kurva, to měli hrát! Místo High, tu hrajou vždycky.

Hráli milión věcí, co hrajou vždycky, klidně bych se obešla i bez 51st State, protože to je něco jako Eltonův Rocket Man nebo Scientist od Coldplay, víte, co myslím, ne? Na druhou stranu, dali to v přídavku a kromě toho, že tam byla KRÁSNÁ akustická kytara, měla jsem asi z celýho koncertu nejsilnější pocit, jak to všichni lidi, co tam jsou, strašně milujou, a jak jsou toho součástí. To se vám taky nestane pokaždý. Vlastně se to nestane skoro nikdy, jedině u nějakejch malinkejch koncertů nebo tak, a je to i tím, jak ty lidi znáte. Tady jsem neznala nikoho a stejně jsme byli brothers a sisters (of thunder and consolation). No... hlavně teda brothers, holek v tom kotli moc nebylo.

Koncert vlastně neměl slabýho místa, resp. nějak za celou dobu v tý intenzitě nepolevil, ale je fakt, že u starších věcí člověk cejtil to sevření víc. Nevím, jestli to bylo jenom zvenku nebo i zevnitř, kdo se v tom kurva má vyznat. Když ale hráli White Coats nebo Get Me Out (hodně na začátku), bylo to silný a velký. A jak Justin prodlužoval před refrénem to enough is enough is enough is enough is enough is enough? Orgasmus. A pak ještě Vagabonds. Přála bych si vidět tu písničku s houslema, což se myslím nestalo, páč měli normální klasický svůj setting. Do rytmu tleskalo asi milión lidí a v refrénu We are old! We are young! We are in this together! Vagabonds and children! Prisoners forever! to byl asi nejlepší moment koncertu. Teda kromě toho, že jsem myslela, že tam umřu.

101–point–nothing is the shock jocks where every week is Hate Week Hmm... Jak jsem říkala, že Vagabonds byl nejlepší moment koncertu, tak jsem lhala. Na konci totiž hráli I Love the World. To je, kuci a holky, otvírák jednoho z nejlepších alb vůbec. Takže by to snadno mohl bejt i nejlepší otvírák vůbec, potažmo jedna z nejlepších písniček vůbec. No... to nevím, ale hele. První půlka sloky, ještě tišší než na albu, takový zlověstný intro. A pak, při These cities are illusions of some triumph over Nature’s laws... se k tomu přidají bicí. Jenom bicí. Masakr. A s refrénem vás normálně strhne vlna okolního šílenství. Úplná dokonalost, miluju takovýdle koncerty. A teď teda nejlepší moment, jo? Myslím, že kdo zná New Model Army, tomu to bylo jasný hned od začátku. Poslední sloka. Make it over fast.

I know somehow I will survive this fury just to stay alive so drunk with sickness, weak with pain I can walk the hills, one last time scarred and smiling, dying slow i’ll scream to no one left at all I told you so! I told you so! I told you soooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo...... ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo...... ooooooooooooooooooooooooooooooooooo...... oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo......

Potkáme se, kluci, holky, kamarádi, lásky, brothers and sisters of Thunder and Consolation, v pitu na New Model Army. Jsou přesně tři koncerty, na který se strašně těším, a jedním z nich jsou New Model Army. Myslím, že to může bejt snadno i koncert roku, fakt. Hlavně aby nehráli Lovesongs a Purity, odmítám se v boxerským ringu dojímat.

Dedicated to Aran Epochal. nejchytřejší kecy

{thunder and consolation, 1989} Strašně jsem stála o to, psát o Thunder and Consolation. To by mě fakt zajímalo, co jsem si já kretén myslela, že mě bude napadat objevnýho. Co by se tak dalo napsat o jedný z nejlepších desek všech dob? Možná bych mohla použít svůj, pravda, už trochu obnošený říkámtomuargument, totiž jestli to v tom někdo neslyší, musí bejt asi úplně blbej. Každopádně tímhle urážím spoustu lidí, což dělám zaprvý nerada, a zadruhý to taky zrovna nepotřebujeme.

Když psal Aran (osoba, která má prosim na ruce vykérovanej motiv právě z Thunder and Consolation) o Strange Brotherhood jako o desce, kterou by doporučil jako první lidem, který o New Model Army v životě neslyšeli, dovolila bych si na svým příkladu oponovat. Samozřejmě záleží na tom, jak chcete skončit, ale... Já jsem jako první slyšela Thunder and Consolation. V roce 2004. Tehdy, jak byla ta velká dubnová revoluce, pamatujete? Aha, vlastně proběhla jenom v tom mým světě, tak to asi nepamatujete. There comes a time in your life you’ve got to grow up fast, jak zpívá Justin ve Stupid Questions, což je shodou okolností vůbec první jejich slyšenej song. Nevím, jestli se mi v životě dostalo víc zásadních poznání než právě tohle. Možná namítnete, že to říkám o každým vousatým blbečkovi se španělkou, ale není to pravda; desek, za který bych dala ruku do opravdickýho ohně, je jenom pár.

Jako skoro každou životně důležitou informaci, bez který ani dejchání není ono, i tohle už jsem někam psala. Přesněji do žurnálu na svým last.fm, where every week is a hate week eversince, což je jinak poměrně dlouhé pojednání o koncertě New Model Army z Londýna 17. prosince 2009. A tam jsem, mimochodem hrozně hezky, psala o otvíráku tý desky I Love the World, že to byl asi nejlepší moment – i jinak úplně fantastickýho – koncertu. Dneska, když tu písničku poslouchám, to mám celý znovu před očima. Byla to poslední věc setu, všichni byli úplně vyřízený, protože předtím (kromě asi dvaceti skvělejch songů) hráli hymnu 51st State. Intro, který je zřetelný akorát ve studiový verzi, nahradilo jen takový bezcílný, sotva rozpoznatelný temný brnkání, a když začal Justin zpívat, strhnul se zmatenej riot, kterej se ale naštěstí fyzicky–rytmicky neměl čeho moc chytnout. To pravý peklo začlo až s druhou částí sloky, kdy se k Justinovi hrozně ostře přidal bubeník, což se pak s každou další linkou (a slokama) stupňovalo do úplný extáze. Přála bych každýmu zažít to, co se mi zrovna dělo v hrudníku. A taky to, co se dělo kolem mě, protože britská family se s ničím zrovna moc nepáře. Bylo to fakt VELKÝ a hlavně opravdový, a i když to poslouchám z desky dneska, přísahám, že to pořád cejtím. Už se o mě samozřejmě neopírá stokilovej zpocenej a do půl těla nahej chlap a neřveme společně I told you so! I told you so! I told you soooooooo!, ale je to vzpomínka, která nebledne. Nevím, jestli se to dá zachytit slovama, ať jsou patetický sebevíc.

Na Thunder and Consolation je přesně takhle silnejch skladeb rovnejch patnáct. Zpětně je mi samozřejmě líto, že jsem jich naživo slyšela jen pár (vybavuju si některý i z pražskýho koncertu před čtyřma rokama), i když popravdě nevím, jak bych to fyzicky a psychicky zvládla, hlavně proto, že i jiný písničky z jinejch desek pro mě často hodně znamenaj. Kdybych dneska dělala žebříček nejoblíbenějších skladeb od New Model Army, což jsem mimochodem jednou už dělala a vyšlo mi, že mám nejradši 225 z Thunder and Consolation (paradoxně antikapitalistická nota, na kterou Justin hraje v celý jejich tvorbě a na tomhle albu zvlášť, není úplně to, s čím bych se – narozdíl od citovejch záležitostí – dokázala osobně ztotožnit, protože ke světu, resp. jeho charakteru, kterej on chce ukřižovat, jsem naopak indiferentní), teď by tam byla Ballad of Bodmin Pill. Jasně, z Thunder and Consolation. Víte taky kvůli čemu? Kvůli britskýmu „dance“ v tom How we all DANCE with this fire/ Cos it’s all that we know/ And as the spotlight turns toward us/ We all try our best to show... Teď to asi vypadá, že jsem idiot, co poslouchá britskou kapelu kvůli britský sexy angličtině. Není to úplně přesný, ale je fakt, že každej máme nějaký úchylky, no ne?

Nemyslím si, že existuje hitovější (ve smyslu, že každá ze skladeb je naprosto zásadní hymnou) deska než je tahle. Thunder and Consolation je od začátku do konce masakr, žádný slabý místo nikde – ať už se to týká tzv. citovejch záležitostí, brutálně překrásnejch silnejch vzpomínek (včetně těch na rok 2004), smutnejch pravd, který Justin vepsal do svejch textů tak elegantně a zároveň bolestivě přesně, nebo sexy britsky natáhlý „dance“... Měla jsem velkej problém ustát a udejchat Vagabonds a I Love the World. Možná přeháním. Možná si to beru moc osobně. Ale můžu si to dovolit – myslím, že jsme přeci nikde neanoncovali jen „další koncert“.

{impurity, 1990} Mít rád Thunder and Consolation je poměrně snadný; mít rád Impurity je o dost těžší. Dokážu si představit i zklamání, který přišlo v roce 1990, jelikož TOHLE album mělo být následovníkem tý rovný, hitový desky? Úplně nejvíc asi museli bejt nasraný v EMI, protože další nahrávka po Impurity už vyšla u Epic. Z kapely tehdy odešel basák Moose Harris a víc spolupracovali s houslistou Edem Alleyne-Johnsonem – obojí se dost podepsalo na zvuku, kterej je hodně... prchavej. Ne že by Impurity nebyla stejně nekompromisní ve svým sdělení, ale hudebně je jiná. V dobrým ovšem. Impurity je moje druhá nejoblíbenější deska New Model Army.

Některý desky mají vlastnost, na kterou dost trpím. Album uplývá, zachytíte si svý oblíbený pasáže a jinak – v závislosti na tom, co zrovna děláte – vnímáte „akorát“ něco, co máte hrozně rádi. A pak přijde v jednom momentě zásek a tu písničku musíte slyšet znovu. Znovu. A znovu. A znovu. Milionkrát za sebou a pak to celý vypnete a napadne vás, že poslouchat cokoliv jinýho než ticho je najednou nemožný. Je to celý ujetý a ze všeho nejblbější je, když se vám to stane hned s otvírákem. Což se mi stalo u poslední desky Black Heart Procession a pár tejdnů to vypadalo jako dost zásadní problém.

Impurity má fantastickej otvírák, jak to uměj jenom New Model Army. Get Me Out. Jenže ať je boží, jak chce, když jednou zažijete monumentální sborový řev GET ME ––– OOOUT!!! na nějakým koncertě, už to z tý studiový verze zní navždy trochu jinak. Pro mě je to fajn, protože se dostanu k ostatním písničkám. Tedy až do Purity. S Purity to ve většině případů končí. K Purity se dokážu vracet klidně šest hodin v kuse (a to se fakt stalo), pro tuhle věc někdo vymyslel funkci „repeat one song“. Od tichého intra přes první osamělý úhoz do strun a Justinovo The rains move in eastwards in waves of succession, drawing lines of grey across the sky... až po úžasnej refrén Revolution forever, succession of the seasons, within the blood of nature all raised to rot and die, končící odevzdaným This purity, this purity is a lie... Ta skladba má tolik silnejch momentů, že ani není možný je všechny popsat. Přesto vždycky přijde dechberoucí, takřka akustický závěr s nejsmutnější linkou, jakou snad Justin kdy vymyslel, I will always see Brendan at that broken down piano..., uvozující nejlepší část:

So sit us down, buy us a drink, tell us a good story, sing us a song that we know to be true I don’t give a damn that I never will be worthy Fear is the only enemy that I still know...

Vtipný je, že pokud se stane zázrak a Purity mě „propustí“, čeká na mě Whirlwind, stejná obsese v bledě modrým. Znáte tu legendární úvodní větu Williama Gibsona z Neuromancera? The sky above the port was the color of television, tuned to a dead channel. Geniálně přesná virtuální vizualizace nálady a atmosféry. To New Model Army uměj taky a Whirlwind je dobrej příklad. Naštěstí díky tomu, že není tak osobní, a díky svýmu rockovějšímu zvuku nemá takovej katastrofální dopad na můj aktuální stav mysli. Ale třeba k Marrakesh, Lurhstaap, Before I Get Old, jinak dalším výbornejm záležitostem z tý desky, se dostanu jen málokdy – jen tehdy, když si je pustím samostatně. To je hřích. Jenže s tím nenadělám nic. Tohle je jak heroin:

So let the whirlwind blooow! Through the ice, the melting, melting snows Let the whirlwind bloooow! Across the freezing skies and the tiny lights below Let the whirlwind blooooow!

Všimněte si, prosím, jediného komentáře pod bizarním videem z koncertu v Oxfordu v roce 1992, které na youtube vidělo ani ne čtyři stovky lidí. Černým fontem na bílým pozadí je tam od uživatele lupus225 (evidentně náš člověk) vepsaná velká pravda: Best band ever!

{today is a good day, 2009} Today Was a Good Day. Šla jsem spát až ráno, takže jsem vstávala v poledne. La dolce vita. Dala jsem si snídani šampionů (retko a kafe), poprvé letos a poprvé po mnoha měsících na houpačce na naší terase, protože bylo krásně a relativně teplo. A jak jsem tam seděla a bylo mi dobře, asi poprvý od začátku sněhu jsem si uvědomila, že tuhle zimu možná přežiju. Today was a good day. Místo recenze vám proto tentokrát řeknu dva příběhy.

Jak možná víte, vinyly Today Is a Good Day vyšly na podzim v limitovaný sérii. Protože jsem v tý době věděla, že New Model Army uvidím v prosinci v Londýně, nechávala jsem tyhle nákupy až na pozdějc. Jenže u merche pak zrovna šelak neměli, já pak zas neměla prachy, a tak jsem to v dobrý víře nechala plavat. Až vydělám nějaký šterlinky, koupím si to, možná ty desky dovezou do Prahy – jasná věc. A teď: mám kamaráda Hanka. (Mimochodem, není to vůbec tak dávno, co mi psal: „Proč jsi mi neřekla dřív, že Today Is a Good Day je tak geniální dílo? Mám novou milovanou kapelu.“) A tenhleten Hank je něco jako ajťák a já se tuhle rozčilovala nad jeho hláškou, že „PayPal sucks“, i když nevím přesně, z jakejch to bylo důvodů. K věci: limitovaná sérka vinylů, která není k dostání na koncertech, a PayPal, kterej byl vždycky ok.

Je to asi tři tejdny, kdy se ozval Epochal, že ty vinyly musíme mít. Moc šterlinků jsem vyděláno zatím neměla, ale těch pár desek... kdyžtak nebudu měsíc jíst, žejo. Přihlásila jsem se do NMA on-line shopu, mezitím zavolala Hankovi, jestli ten vinyl chce taky (chtěl), a do košíku vložila 3× double gatefold vinyl Today Is a Good Day. Načež mi krám sdělil, že požadované množství není k dispozici. Suše jsem polkla. WTF? Zkusila jsem to se dvěma deskama, což bylo ok, a pak zase se třema. Kurva, takže já kupuju poslední dva vinyly Today Is a Good Day? To mě pojeb, fakt. Tak jsem se s tím „svým“ rozloučila a rychle klikla na checkout, aby mi to nějakej blbec nevykoupil, než zaplatím. Což se dělá přes PayPal – a víte co se stalo? Ti zmrdi chtěli kvůli překročenejm limitům potvrdit vlastnictví karty, což se dělá přes bankovní převod, kterej trvá 2–3 dny. PayPal SUCKS! Tak to jsou ty vinyly všechny v prdeli, to je jasný.

Nechala jsem to bejt a za tři dny potvrdila tu svou kartu. Vlezla jsem do on-line shopu do plnýho vozejku a stalo se to, co jsem čekala: požadované množství zboží není k dispozici. Fucking PayPal sucks!! Cvičně a pro čistý svědomí jsem zkusila vložit jen jeden vinyl... a voilá! Senzace. Místo tří desek kupuju jednu a nemám ponětí, jak to asi mezi ty dva rozdělím, načež mě nasírá PayPal, protože transakce trvá asi pět vteřin. Najednou to jde. Za pár dní mi přišel do práce balík o velikosti jednoho double LP. Na to, abych tohle všechno zapřela a desku si nechala, jsem málo svině, takže jsem se s ní pár dní mazlila jak s kočkou, pak jsem ji znovu zabalila, omluvila se Hankovi a dala ji Epochalovi k narozeninám. Happy endings they still don’t bore me: Hank mi dneska posílal odkaz na eBay, kde nějakou část sérky prodává Paradiso Records. („Mám to brát?“ – „Píča, ber dva hned.“ – Congrats, you just bought this item.) Bezva. Už jsem se bála, že budu mít v březnu co jíst...

Druhej příběh je trochu osobnější, ale vzhledem k tomu, že na večírcích běžně vyskakuju polonahá z dortu, potažmo nemám problém obnažovat se na veřejnosti, asi bych to dřív nebo pozdějc musela celý vysvětlovat a možná ne jednou, tak ať to máme z krku.

Na začátek ledna jsem byla objednaná na kérku k Peterovi do Triba. Už to bylo pár měsíců, původně jsem chtěla... tomu byste nevěřili, co jsem chtěla původně. Ale ukázalo se, že to Peter v tý domluvený session nestihne, protože je to obrovský. To nevadilo, protože já mám v hlavě už asi 653 dalších motivů, navíc o jeden konkrétní jsem moc moc moc stála už od podzimu. Posílám teda Peterovi návrh; byl to motiv z desky Today Is a Good Day. Načež on obratem odpovídá něco jako: „Čau Apačka, toto som tetoval pred týždňom ARANOVI....“ Ahaha! Ještě to napsal těma kapitálkama: ARANOVI. Ne že jsem něco takovýho neměla nebo nemohla tušit.

Peterovi jsem pak psala – po dohodě s Epochalem –, že zrovna nám dvěma shodou okolností nevadí, že budeme vypadat jako dementní sourozenci (kakaová skvrna velikosti mexického dolaru), tak jestli on se nebude cejtit jako blbec, že kéruje v jednom tejdnu dva skoro stejný obrázky... Navíc kdo viděl můj zadek (a napadá mě spousta vtipnejch komentů na tohle téma), asi ví, že to není poprvý, přičemž strejda Radim a bratr Bonus a bůhví kolik ještě lidí by mohlo vyprávět vlastní příběhy. A když jsem nedávno na ÚV kvůli nějaký byrokracii psala, že je to „v pohodě, protože jsem takovej Nenadál v sukních“, Ježek se tomu smál. Fakt nevím čemu, myslela jsem to vážně. peace is only for the dead and the dying {new model army 19. 2. 2010, akropolis, praha}

Pátek, tyjo, pátek jsem v lásce. A tenhle pátek byl dost skvělej den hned na startu. Ráno jsem se probudila vedle chlápka, kterej je opravdickej gej a opravdickej pravicovej intelektuál k tomu. Naprosto epický vítězství po všech myslitelnejch stránkách a ještě jsme se naučili nový slova: já „kultovka“ (tramvaj devítka) a on „homokláda“. Akorát moje rty od červenýho vína a špína za nehtama byly docela divočina. Nějak nebyl čas s tím něco dělat: natáhla jsem si tričko SONS AND DAUGHTERS OF THUNDER AND CONSOLATION 1989–2009 a vyrazila na Žižkov, kde jsem měla v deset sraz s Töhötömem. Dělali jsme velkej nákup pro kuci z kapely, kteří od brzkýho rána vyspávali ve svým nightlineru, a říkali jsme si, jestli místo absolut vodek nevzít třeba nějakou pražskou a místo „homoušskýho baileys“ flašku, co se menovala vaječný sen. Já jsem si koupila kagor, ale zakázala jsem to otvírat dokud definitivně nevystřízlivím. Vysázeli jsme to do backstage a za normálního stavu bych řekla, že to vypadá fakt dobře, ale měla jsem chuť akorát na retko a jakoukoliv sladkou žvejkačku. Nicméně vypadalo to fakt dobře. S nákupem pomáhal ještě Epochal a kolem poledne bylo vymalováno. Tak jestlipak už není čas na sprchu?

Stáli jsme ve foyer Akropole a myslím, že jsme zrovna rozváděli myšlenku, jestli už Chokebore totálně nešplouchá na maják a Epochal pokynul hlavou ke schodům. Otočila jsem se a stál tam on, Justin Sullivan. Rozespalej a trošku zmatenej vypadal trochu jako punkovej Eddie Vedder, podali jsme si ruce a bylo to milý a já jsem si vzpomněla na ten londýnskej koncert a přeběhnul mi neznatelnej, ale ZNATELNEJ mráz po zádech. Uh. Už aby byl večer. Jenže jsem musela domů a do práce a zpátky na Žižkov jsem se dostala až kolem čtvrtý. New Model Army celý odpoledne zvučili a stačilo málo, aby bylo jasný, že tohle bude velký (taky). Plachta s motivem lebky a military fontem New Model Army, světla, miliónkrát za sebou jeden tón, dokud nebyl úplně vypiplanej do dokonalosti, Justin chodil po sále a spokojeně podupával. Na chvíli jsem si dovolila přestat přemejšlet a jen si užívat toho momentu, kterej už se asi opakovat nebude. I kdybych je ještě naživo viděla, i kdybych se na tomhle takhle insiderovsky podílela... a nic z toho bych nerada vyloučila. Jenže jako vždycky, time management mi nedovolil válet se, tak jsme ještě probírali plány a najednou bylo sedm. Přicmrndávala jsem Töhötömovi u vstupu, řešili jsme Iggyho Popa, co se různejma způsobama snažil dostat zadara dovnitř (od toho, že byl bedňák, přes pomrkávání až po články v Reflexu o LSD a knížku Bohuslava Reynka), načež přišel Epochal, že viděl playlist. Uuu, chtěla jsem, ale zároveň jsem nechtěla, jenže nakonec se ukázalo, že je stejně úplně mimo a bůhví, co kde viděl. Jasně si pamatuju, že (zklamaně a k mému zklamání) říkal: „Nic z Impurity...“ Což mi pak v encore způsobilo menší srdeční zástavu. Iggy si ten lístek koupil, hodina se nachýlila a Töhötöm vykoupil od vstupu mě a Töhötöma Ježek, takže jsem se už v průběhu vykopáváku vetřela do asi čtvrtý řady. Žádnej riot se nekonal – to jsem v zásadě věděla a jen jsem se nadechla: začínal náš koncert roku!

Pravda, trochu se mi klepaly kolena. Jako vždycky, když jsem nervózní z toho, že není možný, aby nastavenou laťku udrželi do konce, takže v každý vteřině musí nutně přijít nějakej průser. Obvykle mi to trvá tak dvacet minut, než si zvyknu, že takhle to prostě je, a přizpůsobím dejchání zvýšenýmu adrenalinu a horký krvi a teprve pak začnu normálně vnímat. Celý zbytek States Radio jsem prakticky pročuměla na kapelu, snažila jsem se setřást to zkurvený mrazení a z nepochopitelnýho důvodu zadržovala dech, což mi na fyzický kondici zrovna nepřidávalo. Vypadali skvěle, muzikanti nad věcí, žádný připitomělý gesta, žádný vytleskávání nebo hecování publika a fantastickej zvuk.

Hned druhá byla Get Me Out! GET! ME!! OOOOUT!!! a ten brutální nástup bicích, nejlepší! Geniální otvírák a vostrej jako svině, ale naživo je to úplně jinej level. Justinovi to zpívalo jako bohovi, miluju jeho barvu hlasu. Takovej hrubší a zaprášenej, hlubokej a hypnotickej, ale zároveň civilní. Neřekla bych „sexy“, to je moc banální, ale rozhodně je v něm něco neobvykle přitažlivýho. Ani jsem s ním nahlas nezpívala, nechtěla jsem to kazit a hlavně jsem se do tý barvy vůbec netrefovala, takže jsem si jenom tak pro sebe obtáhla některý pasáže: v hlavě, nebo jen šeptem. Skoro každá písnička v setu byla něčím strašně výjimečná a nevím, jestli je to tím, že jsem tu poslední desku poslouchala v poslední době hodně, ale je skvělý, jak Mambo Queen of the Sandstone City, Autumn, Today Is a Good Day nebo Peace Is Only mají náběh na pořádnej kult. Konkrétně mám na mysli třeba ten závěr s peace is only for the dead and the dying... nebo poslední sloku v Mambo Queen:

And I have always loved her. I just didn’t realise it’s a world full of curses, that we carry to the grave. But she knows all about that. She takes weight from my shoulders. She breathes fire on the deadwood. She breathes fire in my blood...

Vím, že jsem to takhle podobně psala i posledně, ale feeling a dynamika týhle písničky je geniální. Tichý, „vypravovaný“ sloky, střídané jednoduchým, ale šíleně úderným rytmem refrénu, a do toho ještě kytarový vyhrávky, a fantastickej závěr. Se vší úctou ke všem ostatním novejm věcem, tohle prostě funguje jako blázen – podle mě nejlepší věc z nový desky. Naživo.

Při Disappeared se mi stal takovej, ehm, incident. Všimla jsem si, že Honza, jeden z hlavních aktivistů kampaně Nekuřte na koncertech, má drobnou slovní potyčku s nějakým chlapíkem. Buran v bejzbolce, stál vedle mě, vytahoval si to retko z krabičky a rozčiloval se nad tím, že ho někdo jinej upozornil na to, že se v sále nekouří. Choval se tak hovadsky neohrabaně, že jsem vypěnila. Už si chystal zapálit, tak jsem mu řekla, že je to nekuřáckej koncert a že je to tam napsaný, jestli má nějaký problémy se čtením, načež on se rozohnil, že takovýhle moralizování na koncertě ještě nezažil. To bylo něco pro mě (a je paradox, že jsem se do něčeho takovýho pustila zrovna já, militantní kuřák, a nikdo z fóra SRR). Kurva tak jednou to tam je napsaný, KURVA, je tam ZÁKAZ, PIČE, takže ať jdou všichni do hajzlu už. Odvětil, jestli ho teda nechám vyvést a řekl to takovým pohrdavým tónem, že jsem mu to retko vytáhla z držky a očekávala nějakou inzultaci, ale ta nepřišla. Místo toho se na mě obořil, že „narozdíl ode mě je fanouškem týhle kapely od roku 1986 a že...“ Achjo. Vystřelil a šel si stěžovat za Töhötömem, ale pak jsem ho viděla v první řadě v dobrý náladě, tak to asi nebyl tak hroznej zážitek. Výsledek byl, že jsem s tím blbcem projebala dobrou písničku, a když vypadl, začali hrát High, kterou snad jedinou, patrně narozdíl od toho chlapa, až tak nemusím. Bad timing.

Koncert byl asi v půlce a jak jsem jednou psala, že by mi asi nevadilo slyšet všechno z Thunder and Consolation, tak se to na tomhle koncertě skoro stalo. Nebo spíš... písniček z týhle desky tam bylo nadstandardně a s White Coats jsem se dostala zpátky do emocionálního tranzu. Je jasný, že na tuhle notu je ta kapela šitá, takže Justin zpíval: „Hey, hey! I listen to you pray! As if some help will come... Hey, hey! She will dance on our graves when we are dead and gone...“ s důrazem na první slabiky, britským „a“ v „dance“ a zabijáckým „dead and gone“ závěrem. Vagabonds začala klasickým delším intrem a myslím, že to každej, úplně každej věděl, ještě než Justin zařval to HEEEY! Bylo to super. Dohromady jich z Thunder and Consolation bylo... nevím kolik, ale dost. Za 51st State jsem tentokrát byla strašně ráda, protože bylo vidět, že tuhle písničku lidi fakt milujou, znaj a uměj to dát najevo. Když jsem tehdy byla v Londýně, bylo to divoký, hustý, bylo tam tři tisíce lidí a z toho dvě stovky v kotli, byl tam super zvuk a bylo to boží, ale tohle... tohle bylo jiný, lepší. Myslím to vážně, bylo to lepší, silnější, (a Justin víc komunikoval), a bylo to upřímný a osobní. Jedním z úplně nejlepších okamžiků, snad i kvůli vědomí blížícího se konce, byla poslední věc hlavního setu, Wonderful Way to Go. Dlouhý intro, nádech výdech, nekompromisní bicí, Justinův jasnej vokál a epochální gradace každý jednotlivý sloky a nepatrný zvedání hlasů v každý větě:

Colours brighter than I’ve ever seen, more wired than I’ve ever been and the faces turn to stone. On through the gates again! What a wonderful way to go!! What a wonderful way to gooo!!!

Jo, bylo to skvělý. Kapela se rozloučila, nevím kolik přesně bylo hodin, ale bylo jasný, že nějaký encore přijde, i kdyby nezatleskal vůbec nikdo, což se mimochodem nestalo. Radši jsem nic moc nečekala (i když se přiznám, že jsem bojovala s touhou po Stupid Questions), ale když se New Model Army vrátili, v začátku první písničky se objevil jemnej, ale důvěrně známej motiv. Nejdřív jsem ho podvědomě odmítala zařadit, protože jsem se bála, že jakmile si to definuju, spletu se, Justin začne zpívat něco jinýho a budu zklamaná. Jenže se to stalo, krátký kytary a „The rains move in eastwards, in waves of succession, drawing lines of grey across the sky...“ Cejtila jsem, jak mi tečou slzy už u „in hunger and impatience we cry“ a „come to purify the future with the arrogance of youth“, u celýho refrénu, jak jsem se pousmála u „what happened here tonight is nothing at all“, zase brečela u „I will always see Brendan at that broken down piano...“ (a myslím, že Justin nezpíval „broken down“, ale něco jinýho, akorát si už nepamatuju, co) a taky u toho, jak nezpíval, ale ležérně recitoval „so sit us down! buy us a drink! tell us a good story!“ a bylo to fakt... fakt fakt úplně v prdeli se mnou. Teď bez legrace: asi nejlepší písnička, kterou jsem kdy naživo zažila. Ever.

Ani nevím, co bylo potom. Někdo to snad vědět bude. Bylo to dobrý, určitě muselo bejt. Ne? Probralo mě až „the time I think most clearly, the time I drift away...“ v poslední Green and Grey, no a to byl ten finální moment, satori: tuhle kapelu miluju, strašně strašně moc. A nedokážu si představit, že bych něco takovýho ještě zažila. Bude milión jinejch koncertů a některý z nich budou třeba ještě silnější (Black Heart Procession, be the death of me), ale žádnej už nikdy nebude... takovej.

And tomorrow brings another train, another young brave steals away. But you’re the one I remember from these valleys of green and the grey.

{the black heart procession: kapitola 2} god bless anyone’s black heart {black heart procession: six}

Já vám řeknu tajemství. Už jsem to určitě někam psala, ale možná to vypadalo jako vtip, protože se mnou nikdy nevíte, no ne? No jo. Víte, jaká je letos nejlepší deska? Dost dlouhou dobu jsem si myslela, že Someday This Could All Be Yours od pAper chAse, ale ne. Je to Streetcleaner od Godflesh! Haha, ne, jsou to poslední Black Heart Procession. Neříkejte to Johnovi ani Justinovi.

Já vám vysvětlím, jak se to stalo.

Na nový Black Hearts se všichni těšili, žejo. Poslední The Spell byla zvláštní. Byla super, fakt, jedna z nejlepších desek toho roku. Nepsala bych to, kdyby to nebyla pravda. Akorátže nejlepší písničky z ní zněly jako Three Mile Pilot pro holky. Což není úplně to nejhorší, co se vaší kapele může stát. Třeba Not Just Words nebo GPS miluju, a trochu mě vyděsilo, že se mi líbily i víc než Letter nebo Waiter no. 5, což Black Heart Procession jsou. Byla jsem strašně zvědavá, kam to chtěj ještě dostat. Třeba, tyjo, bych se dočkala, že by zněli jako Modest Mouse. Nebo Belle and Sebastian! Ovšem pokud bych nad tím bejvala přemejšlela víc, řekla bych, že to bylo spíš smutný čekání. Jenže je to vaše oblíbená kapela, tak co naděláte. A taky mě zajímalo, jestli ještě bude pokračovat sága Waiter. Já mu strašně fandila.

I’ll be there, yes I’ll be there someday when the snow thaws I’ve waited for the spring that never came You want me coming back, this is my home, this is my grave...

Upřímně, myslela jsem si, že ho na desce Spell pohřbili a že je konec. Tak mi to i zapadalo do očekávání a taky mi to potvrdili, když zveřejnili tracklist desky a dali ke stažení singl Rats. To bylo moc zklamání najednou, zaprvý žádnej Waiter no. 6 a zadruhý Rats nezní vůbec jako Black Heart Procession, kvůli čemuž Black Heart Procession miluju. Bylo to pěkný, třeba „I take big steps to get nowhere...“ nebo „she said if I leave I won’t come back“ následované „I said if you leave don’t ever come back“. Uh! Tedy chci říct, že když to slyšíte poprvý, je to až moc jednoduchý a rovný a vůbec je tam málo tajemství a atmosféra sice není špatná, ale taky nic, kvůli čemu byste si řezali žíly.

Teď je Rats jedna z mejch vůbec nejoblíbenějších na desce. Ne snad proto, že by ostatní písničky byly horší nebo „horší“. Většina z nich je lepších. Ale pochopila jsem, jak strašně tam Rats patří a proč zní tak, jak zní. A taky, kdyby všechny songy mrazily jako třeba otvírák, tak to už bych tyhle řádky asi nepsala. To bych už někde visela. Nevisela, no. Obrazně. Takže Rats je v pořádku. A Waiter no. 6... well hell, já myslím, že pokračování Waitera je poslední track Iri Sulu. Má podobnej feeling, aranže jsou jasný, samply jsou úplně stejný a text... text je taky přesnej. „Am I here or a world away? Am I cold or should I burn in flames?“ Kdo říká, že život po smrti neexistuje, a zvlášť život po smrti ve světě Black Heart Procession?

Měla jsem pre-order z Temporary Residence už od půlky léta, dva vinyly, jedno kouzelný USB ve tvaru černýho srdce a navrch ještě novej sedmipalec Three Mile Pilot, který se teď zázrakem dali zas dohromady. Byla to limitovaná série, a tak jsem to nechtěla prošvihnout. Planets je mimochodem dost super, 3MP budou deskou příštího roku, to vám říkám rovnou. Nicméně posílali to až kolem 20. září a mezitím jsem to ukradla z nějakýho blogu a měli byste vidět, jak jsem byla nervózní v době mezi stažením a chvilkou relativního klidu v práci. Dobře jsem udělala, otvírák When You Finish Me mě úplně složil. Myslím, že tak hodinu, možná dýl, jsem pak poslouchala tuhle jedinou věc pořád dokola, pak jsem to celý vypla a vrátila se k práci a pěknou chvíli nic nevnímala.

When you’re through with me, when your heart aches When your head spins, when you tempt me When you finish me, when you cut me When you kill me, when you forgive me...

Ta deska je celá úplně boží. Jsou tam věci, který doteď úplně nerozdejchávám. Forget My Heart je jedna z nich, All My Steps, Liar’s Ink nebo dokonce Witching Stone. „I can see the colors and explain them all to you.“ Přitom ve skutečnosti to vysvětlit nedokážu. Možná je to podzimem, který je pro mě z nějakýho důvodu neobvykle náročnej, možná je to jenom tou deskou, což by bylo výstražný znamení. Že to takhle ještě někdo dokáže. V roce 2009. V nic lepšího teď radši ani nedoufám.

Vím, že tohle už jsem jednou psala: „Hele, říkal jsem ti někdy, že jsem kdysi dělal koncert Black Heart Procession v Chebu v katakombách místního hradu? Abych byl přesnej, bylo to poslední tour 3 Mile Pilot, první turné Black Heart Procession, když tam hrál na bubny Mario Rubalcaba (všechno, kde hraje, je essential!). Pamatuju, že Pall někde našel v nářadí, co tam měli dělňasové, pilu a hrál na ni... sort of magic show. Už si nevzpomínám, kdy to bylo, ale určitě vím, že jsi byla ještě malá.“

Kdybych už nikdy neměla udělat žádnej jinej koncert, tak tenhle jo, to vám tady říkám. Dokonce se ozval Almighty Joseph ze záhrobí a řekl, že Pallovi zavolá. Alexis pro nás s Adamem zalívá kytky. It will happen and everything else will be forgotten. No a mezitím, mezitím vám budu vyprávět o tom, jaký to bylo v Amsterdamu, protože se nějak stalo, že se tam zrovna potkáme. Dokonce už mám lístek a jsem takovej kousek. Tři tejdny to go. So glad to be alive! you’ll see the light and I’ll be away {black heart procession 27. 11. 2009 paradiso, amsterdam}

Vím přesně, jak to začalo. S Novim jsme po koncertě Faith No More domluvili, že přijedu na víkend do Galway. To je město na západním pobřeží Irska. Nakonec se ukázalo, že to bude víkend, kdy tam hraje Joe Lally. Takže jsme vyhráli. Z Dublinu do Prahy to lítá o sto šest, ale blbě, kvůli departure time bych musela strávit noc na letišti, což se mi zas tolik nechtělo, a tak jsem koukala na jiný lety jinam v jinej čas. Stockholm, tam jsem nebyla, tam chci. Letenka stála bratru... asi deset eur i s taxama (cestuju jenom s příručním zavazadlem a ponožky a vošklivý barevný trička vyhazuju, abych na zpáteční cestě nepřekročila kvůli nakoupenejm vinylům váhu) a ještě koukám, že tam v den příletu hraje Astronautalis. Ha, vyhrála jsem znovu! Letenka ze Stockholmu do Prahy je strašně drahá, co teď? Letenky třeba do Londýna byly cajk. Miluju Londýn. Bydlí tam Spoonman a hrajou tam Black Heart Procession, to je dobrá volba. Jenže já mám na koncerty Black Heart Procession v Londýně smůlu. Nicméně, v Evropě jsou Black Heart Procession, takže stačilo zesynchronizovat A a B, kde A = levná letenka a B = koncert Black Heart Procession. V jackpotu sportky je nyní... Amsterdam. A letenka víte co? Letenka stála 100 SEK, sto švédskejch korun, což je přesně 250 našich korun. A koncert víte co? V nejlepším klubu, totiž v Paradisu. Vyhrála jsem to všechno všechno všechno! No a bylo jasný, že v tý době v Amsterdamu už nebudu mít žádný prachy, takže budu muset jet domů. Stejně tak ale bylo jasný, že už mi bude všechno jedno, takže so be it.

V Amstru jsem nebyla poprvé, tak jsem si odpustila spoustu začátečnických bot, a protože jsem měla spánkový deficit tisíc let, jela jsem rovnou na hotel. Hotel Princess, luxus dělnické třídy. Pokoj jsem sharovala s jedním člověkem, ale když jsem otevřela dveře, vypadalo to, že nás tam bydlí tak padesát. Šílenej bordel, všude rozežrané jídlo a čokoláda, tabák a papírky, roztahaný hadry, umyvadlo vypadalo jako nějaký prasečí koryto (přeháním). Aspoňže Bible byla na svým místě. Můj novej kámoš se jmenoval Max („Like... Mad Max?“) a byl z L.A. Ve skutečnosti byl v pohodě, prodává marihuanu na internetu a taky poslouchá metal, třeba... Sepulturu. Haha. Říkal, že jsem první člověk, jakýho potkal, který si kupuje vinyly, a podle všeho je i poprvý viděl. Taky jsem mu je hned z těch nešikovnejch pazour brala. Hovado jedno kalifornský neumětelský. Když jsem se později v noci znovu vrátila, Max tam nebyl. Asi někde nakupoval marihuanu, aby ji mohl prodat na internetu.

Druhej den jsem vyrazila nejdřív na, ehm, kérku. Aaa nákupy. Tetování dělal Hank, legenda, prej. Kdybych neměla na těle tolik zásadních obrázků, byl by tenhle naprosto nejzásadnější. (Jéééžiš, naši mě beztak zabijou.) Bylo to rychlý a bolestný. A hráli nám k tomu Sweet Child O’Mine. V prvním records krámu, Sugar and Spice, jsem si koupila mj. loňský Brimstone Howl. Dali jsme se s chlapíkem do řeči skrze label a co čert nechtěl, byl to kamarád Míry Pátýho z Day Afteru a hned vytáhl jeden časák, kde je vyfocenej M-5 za krabicema nějakejch desek a rozhovor s Marcelem (to je ten prodavač, jinak „člověk od Sonic“). Tak dobře, v Distortion Records to zkusím vytáhnout hned. Skončila jsem ve fantastickým krámu, Independent Outlet na Vijzelstraat, kde kromě probratelného množství parádních desek měli neprobratelný množství hader a bot typu Vans, včetně tý kouzelný Slayer série, a knížek, tak jsem si ještě musela koupit Hell’s Angels Huntera Thompsona. Nejlepší novinář, který kdy žil. (Podle mě si to do posledního detailu vymyslel. Ale dobře si to vymyslel.)

Co zbývá? Asi ten koncert! Nevím, jak to celý vysvětlím, ať už vám nebo Hankovi. Snad to ňák vyplyne. Zastavila jsem se tam i na zvukovku, protože jsem to měla skoro na jedný ulici, a už jenom tohle byl zážitek. Protože zaprvý, kurva!, uvidím Black Heart Procession! Jsou tam, Pall i Tobias! Vyhrála jsem!!! Zadruhý, zvučili jako bohové. Oni se těch nástrojů vlastně ani nedotýkali, podle mě to dělali jenom myšlenkama. Zatřetí, zkoušeli jenom samý krásný věci. (Překvapení.) Takže vyhlídky na večer byly... dobrý.

Začínalo se už v sedm, skoro na minutu přesně, v malým sále Paradisa. Divnej čas, ale když ono to bylo v rámci nějakýho klubovýho minifestivalu, a ještě tam hrály další kapely (v tom druhým sále a pak ještě později v noci v tom samým), a tak to dávalo smysl. Žádná předkapela, všechno na svým místě, bicí, piano, varhany, housle, a taky hudební nástroje jako pila a polívkový lžíce. Úplný smetiště. A na to smetiště se pak přišourali jeho obyvatelé. Húúú, jak tahle kapela může chtít milión tisíc eur, když vypadají jako bezďáci (v případě basáka otroci z dob americké občanské války)?? Nechápu. Pall říkal, že toho moc nenaspali, protože den předtím hráli na výroční akci Toutpartout v Londýně a vskutku, ani ten den si nikdo nestihl umýt vlasy a převlíct tričko a kalhoty. Haha. Tobias byl do dobrý půlky koncertu v zimní bundě a srkal Jamesona z láhve, všichni měli kocovinu jak mraky, pročež byli roztomile nemotorní, a zbejvalo, aby si Pall sundal klobouk a začal žebrat.

Místo toho si ale vzal pilu, Tobias si sedl za piano a „odpálili“ (jak Pall později řekl, že do toho dávají tolik života, kolik jen můžou jako kapela mít) skladbou... ha, teď jsem se dostala. Old Kind of Summer. Akorát místo flašinetu tam byly housle. Ale přiznám se, že je to tak padesát na padesát. S jistotou vím jenom to, že první písničku miluju, takže to mohla bejt kterákoliv, resp. tahle tam byla určitě a mohla tam bejt kdekoliv. (Ve zbytku setlistu až takovej bordel, snad vyjma přesnýho pořadí, nemám. Jo, a psala jsem, že tam bylo lidí na Sedmičku. Tak ne, ve finále tam bylo lidí do Akropole v pohodě.) Pamatuju si, jak Pall zvedal a pokládal ty slabiky. Every sun–set, and every time it–rains, every walk I–take I’ll count the–steps further–away from–you... A úžasnej konec, kdy zpíval dál od mikrofonu: You’ll see the light... and I’ll be away... No. Rozdejchávala jsem to celý těžce.

Na podium pak dorazil zbytek muzikantů, tj. basák a bubeník, a Pall jakoby stráááášně rychle vyměnil pilu za kytaru a jakoby stráááášně rychle uklidili židli, aby to jakoby bylo hróóóózně plynulý, ten přechod mezi první a druhou skladbou. Docela jsem koukala. Ale vím jistě, která věc byla druhá. Release My Heart. Jako, uh, já ten jejich debut miluju hrozně moc. Bylo by asi těžký dávat dohromady nějakej žebříček, protože Godflesh, Fugazi nebo mclusky taky natočili nejlepší desky na světě, ale 1 je fakt zázrak. No a s tímhle vědomím teď ode mě žádný objektivní soudy radši nečekejte.

Ok, Release My Heart. (Já vám budu každou písničku popisovat do posledního detailu pohybu Tobiasových prstů po klavíru, chcete?) Pravda je, že jsem se toho koncertu bála. Ne trochu, hodně. Kromě děsně vysokých očekávání jsem nějaký živáky viděla (je to jeden z mnoha důvodů, proč nesnáším a nekoukám na youtube, pokud nemusím) a nebylo to ZAS TAK super, a taky jsem poslouchala rozhovor s Pallem, kde povídal o tom, že je to naživo vždycky jiný a on sám je zvědavý, v čem to bude jiný, protože to prostě nejde zahrát tak, jak to mají na desce. Huh. To je strašně dvojsečná zbraň. Může to bejt dobrý a může to bejt taky zlý. Jenže. Nebyla to pravda, resp. znělo to úplně jako z desky, hlavně skrze fantastickej zvuk toho klubu. Jako bez legrace, to jsem snad ještě neslyšela takhle krásný vokály, když ještě ten blbec evidentně mele z posledního a po každý skladbě si musí cvaknout příručního alkoholu. V Release My Heart to bylo slyšet hodně. Jak se do toho opírá a jak to funguje. Třeba v refrénech nedával before you move away, jenom na konci, a vždycky jen navázal: Release! Release! Release my heeeaaart... Release! Release...! Abych byla upřímná, bylo to ještě lepší než z desky, jelikož nemám ani dobrý bedny, ani sluchátka.

Rats byla... strašidelné rocková. Nevím, jak to dělají, ale i z relativně normální písničky dokážou udělat tajemnou, temnou věc, a strašně umí s atmosférou. Přesně to je Rats a úplně přesně to byla i Wasteland. Jestli se vám zdá, že muzika není nic moc, zkuste texty. This is the wasteland of all shattered hearts. Smetiště srdcí? WTF. Z nový desky hráli ještě Drugs (na tu Pall odložil kytaru a odezpíval to za minimálního doprovodu kapely), Heaven and Hell, strašně rozmáchlá, ale boží Suicide později uprostřed přídavků, a parádně vygradovaná All My Steps: This love so dangerous. Trochu statistiky. Nová deska tak způlky, debut, jedna jediná píseň z Amore del Tropico (áno, Tropics of Love), dvojka hlavně v encore i The Spell, ano, a vůbec nic z třetí desky. To je zajímavý, není to zajímavý? No co si budem povídat, udělali to dobře. Square Heart, nejlepší skladba setu.

The Spell je moje oblíbená deska (taky) a její písničky byly jediný, který jsem zpočátku vůbec nepoznávala. Not Just Words začínala takovým strašidelným šumem (vono je to přitom taková, bych řekla, relativně pozitivní věc) a mimochodem, jak jsem říkala, že byly super vokály, tak přesně tady byly fakt epochal, hlavně jak zpíval: Do you remember (the things we said...)? Bylo to tak čistý a, eh, hluboký, že se mi z toho podlamovaly kolena. I know some things can’t be explained. Tangled a The Spell podobný. To jsou skvělý věci. Měly by se vystavovat v muzeu rádiových songů, který nikdy na žádným rádiu nehrály.

Blue Tears: mám ráda poetiku skladeb, který jsou jakoby vytržený z jinejch časů, nějakejch třeba 40. let, ale takovejch jako... bladerunnerovskejch čtyřicátejch. Víc je slyšet baskytara, nemůžu se odtrhnout od Tobiasových prstů na klavíru, skoro nedokážu na nic myslet. Vlastně by mě zajímalo, na co jsem doopravdy myslela? Pokud jde o 2, v encore zopakovali v první Outside the Glass trik s pilou, a Pall potom strááááášně rychle vyměnil pilu za kytaru a jako by stráááášně rychle uklidil židli, aby to jako by bylo hróóózně plynulý, ten přechod mezi první a druhou skladbou v přídavku. Ježíš, kdybyste viděli, jak se tam mezi tím bordelem motali! Pak Suicide, hrozně noisy a Tobias měl poprvý kytaru a mlátilo se do všeho vším, a závěr patřil Your Church Is Red. (Teď jsem si vzpomněla, že ještě hráli Blue Water – Black Heart. Achjo.)

Hodina a půl, ani ne, včetně encore, bezdomovci si sbalili svoji veteš a cetky a krámy a bordel do krabic a odtáhli do dodávky. A mimochodem nádhernej merch, krásný, krásný trička i plakáty a vinyly a ta USB klíčenka, koupila jsem všechno, co jsem ještě neměla, a klidně bych si všechny ty motivy nechala vykérovat. Haha. Kdyby na to přišlo. Třeba.

All in all. Říkám to vlastně docela nerada, kuci holky kamarádi lásky, protože to pochopitelně nebude znít pravděpodobně, natož důvěryhodně, ale... jsem zamilovaná do Palla, přísahám! Žertuju, je to ale horší: myslím, že tohle byl rozhodně jeden z nejlepších koncertů, jaké jsem kdy viděla. Jo, já vím, že jsem to říkala nedávno o Hanku Williamsovi (a ještě mě letos čekají New Model Army, aaa!!) a koneckonců to tímhle nepopírám, ale... jak si sakra mám asi pomoct? Věřte mi, že to pro mě není zrovna lehký. Mám tady za sebou náročnej podzim, faktžejo. A pak najednou bez varování přijde album Six a potom tenhle koncert a co? Nenaděláte nic.

When we’d drive through the dark to the night wind song When I remember these times I try not to cry... crime as forgiven by black hearts {black heart procession 13. 5. 2010, yacht, brno + 14. 5. 2010, dobeška, praha}

„Pall má rád tučňáka.“ Je čtvrtek brzy odpoledne, nakupujeme s Křepim v Tesku občerstvení pro Black Heart Procession a já chci vědět, co mají rádi, abychom to mohli koupit. Křepi a.k.a. Almighty Joseph byl řidičem na jejich evropském turné v létě 2006 a oběma českým koncertům dělá supervizora, poradce a morální podporu. A vlastně i řidiče. „Jak jako tučňáka,“ ptám se a doufám, že ve skutečnosti říkal „tuňáka“. Představa, že mezi porcovaným masem v Tesku můžu koupit tučňáka, mě fakt fakt fakt vyděsila. „No tučňáky. Sbírá tučňáky. Jednou jsem ho viděl i v trenkách s tučňákem.“ Oddechla jsem si. V oddělení plyšových hraček kupujeme tučňáka a pak ještě místo normálního Jamesona toho dvanáctiletého. Jejich rider byl skromný, jasný a nenáročný, ale měli tam jednu sympatickou poznámku: a bottle of Jameson MUST be provided even if it means amending the split point. To jsou naši kluci!!! „Oni teda spíš hulej,“ odpovídá Joseph na otázku, jestli hodně pijou, protože lidi, co dost pijou, jsou většinou moje krevní skupina, a to i když zrovna nepijem. Přemýšlím, kde nakoupím v Brně nějaké hulení, a nadávám si, že jsem doma nechala ten dýlerák od posledně. Řeším, který kamarád mi to teď někde sežene. Něco mi říká, že „všechno bude“.

Střih. Sedíme s Křepim a Pallem v horní hospodě Yachtu, kde se později snažíme chytit wi-fi, a hážeme míček psovi, který má snad nejkratší nohy na světě. Vypadá jako jitrnice! Do you still collect pinguins?, ptá se Joseph a Pall říká, že jasně. Jó, bude radost! Radost za radost. Black Heart Procession jsou jedna z mých nejvíc nejoblíbenějších kapel. Jedna z asi pěti. Poznáte to podle toho, že je mám někde vytetované. Logo desky Six, které v očích naprosté většiny normálních lidí včetně mých rodičů vypadá jako kérka z kriminálu, jsem si nechala udělat vloni v Amsterdamu, když jsem kapelu viděla poprvé naživo. Konečně...! Asi každý je na konci 90. let viděl v Chebu, když jeli poslední turné s Three Mile Pilot. Že? Všichni tam byli. Kromě mě. Bylo mi totiž asi patnáct a o scéně v San Diegu jsem toho moc nevěděla. Rok před Amsterdamem mi před nosem zrušili koncert v Londýně, tak jsme tehdy museli jen na Isis. A teď tahleta kapela, o které se mi i regulérně zdá, kterou nutím každému na potkání (Jáchym Topol z nich je ale na větvi, škoda, že teď byl zrovna v Amsterdamu) a na kterou bych jela na kraj světa, jen kdyby bylo kam, hraje v nejmenším klubu v Evropě pro pár lidí a já si třesu rukou s Pallem!! A ani nejsem nervózní. Protože já jsem profík, jestli vám to teda něco říká. (Nevěděla jsem, kam to napsat, takže to píšu sem. Pall se ve skutečnosti jmenuje Paul A. Jenkins a Toby zase Toby Nathaniel Christensen. Takže to mají na wikipedii, potažmo ve všech možných textech na webu, blbě.)

Přijeli kolem páté, přesně na čas. Z dodávky vyskočila čtyřčlenná kapela, zvukař a řidič/merchguy. Nemohla jsem odtrhnout oči z Pallových šedin. Je šedivej jak myš, což pod světlama na podiu nebo v přítmí klubu možná není tolik vidět, ale jsou tam. Na podzim mu bude čtyřicet. Šediny jsou obecně strašně hezký; řekla bych sexy, ale pořád jsem ten profík, žejo. Jinak Pall, neskutečně přátelskej a milej chlapík, v mikině Three Mile Pilot a v dobrá náladě, je suverénně náš člověk. Na baskytaru hraje Robert, velký bodrý černoch, co s Pallem tvoří ještě Mr. Tube and the Flying Objects = další extrémně milý chlapík. A na bicí Jason. Asi nikoho nepřekvapí, že je to fakt fakt milá osoba. Jediný, kdo nemá nastálo rohlík od ucha k uchu, je Toby, co hraje na piano a s Pallem je ústředním muzikantem skupiny. Mluví, jen když musí (někdy ani tehdy ne), a Jameson v rideru je jeho záležitost. Ten dvanáctiletý mu udělal ohromnou radost, poděkoval asi desetkrát a mluvil o tom ještě i Pall druhý den po koncertě v Praze. Ale jinak Toby moc nadšení neprojevuje. Prostě sedí a je potichu. Ani se, narozdíl od zbytku kapely (a obecně od většiny kapel, co jsou na turné) neptá po internetech. Šťastná to žena! Zvukař je správnej týpek. To bude ten, co „spíš hulí“, bez jointa jsem ho totiž téměř nepotkala. A řidič je milej, mladej kluk, kterému už z turné trochu hrabe. Ne moc, tak normálně. Když jsem naznačovala, že před sebou mají ještě dva týdny, dělal jenom: „Lalala! Lalala!“

Když jsem viděla Black Hearts poprvé, bylo to v klubu Paradiso v Amsterdamu. Zvuk byl křišťálově čistý a kapela ve formě a vůbec to byl koncert roku jak brus. Po všech stránkách, v mojem světě i v tom venkovním. Formu kapely jsem v pátek mohla jen tušit, ale Yacht se s Paradisem srovnat fakt nedá. Nejnáročnější, co se zvuku týče, a taky nejvíc nespokojený je Toby a nazvučit piano a druhé klávesy trvá skoro dvacet minut. Nezdá se mu zvuk jedné klávesy, tak všichni běhají a snaží se objevit zádrhel a vyřešit to. Nakonec sukces. Klávesa zní, jak má, a Toby je spokojený. V prázdném klubu nezní žádný z nástrojů nijak světově, ale uklidňuje mě, že ten rozdíl pak může být velký. „Může“ mě ale zároveň znervózňuje. Dohromady zvučí, včetně Pallovy pily, asi čtyřicet minut, zahrajou Heaven and Hell a jdeme na jídlo do menzy. To jsme vymysleli s Josephem a kapelou a barman z Yachtu nám půjčuje kartu ISIC, takže za každou pizzu nebo jídlo platíme tři pětky. Haha! To jsem naposledy zažila jako student – ale to ještě ta pizzerie v areálu kolejí VUT vypadala jako normální studentský prasečák. Na půl devátou musím švihat na vstup. Dohodli jsme se, že budou začínat po deváté, protože se na Yachtu nemusí končit v deset a lidi se budou trousit ještě půlhodiny po domnělém začátku a i Black Hearts byli rádi, že si můžou ještě pochlastávat a dávat retka a zevlovat. A já jsem byla taky ráda, protože bylo jasné, že moc neprošvihnu, maximálně dvě skladby na úvod.

Střih. Protože přes nějakého basketbalistu v druhé řadě nevidím, pouští mě Orel, frontman Plešaté zpěvačky, před sebe. Zrovna začínají hrát Release My Heart (předtím byla skvělá Rats, A Light So Dim a myslím, že All My Steps a Wasteland). Že je zvuk nejlepší, jaký jsem na Yachtu kdy slyšela, už je jasné, že kapela je v dobré formě, jsem tušila správně, a že atmosféra koncertu je nejlepší, jakou jsem zažila za poslední možná rok, mě rozechvívá blahem. Teda kecám, ještě Astronautalis v Brně byl super, i když „jinak“ super. Shodli jsme se na tom s Cvaldou – to je můj kamarád a kluk, co hraje v kapele Sade a co pořádal koncert Master Musicians of Bukkake a co vypadá trochu jako Devendra Banhart a co je zrovna na turné s Dinosaur Jr. – v Praze jsou všechny koncerty víc nebo míň společenskou událostí. Přijít se ukázat a poslechnout si tu kapelu, o které někdo, většinou pořadatel nebo Pitchfork, říká, jak je super. Ale na koncert v Brno Aires přijdou diehards, takže to podle toho vypadá. Není divu, že z koncertu Black Heart Procession na Yachtu byl nakonec nejlepší koncert života, žejo. Existuje jedno slovo, které se nedá (narozdíl od „senzační“, „boží“, „nejlepší“, „výjimečný“ atd.) použít vždycky: kouzelný. Koncerty Black Hearts jsou úplná magie.

Poslouchat Palla, jak s přehledem zvládá výšky i spodky, sledovat Tobyho dbalý a soustředěný pohyb prstů po klavíru a vnímat přesně to kouzlo, které Black Hearts mají na deskách, jen znásobené blízkostí a jedinečností okamžiku, který už se patrně nikdy nezopakuje, mě přivádělo do totální extáze. A nebyla jsem sama. Těsně před koncem si mikrofon půjčil Robert (který jinak zpíval backing vokály v třeba Heaven and Hell), aby řekl, že je poprvé v Česku a že všem moc děkuje, což komentoval Pall s tím, že Roberta vidí asi podruhé v životě mluvit na lidi. No tak neříkám to snad!!?? Těch momentů byla za hodinu a půl hraní spousta: všechny skladby z geniálního debutu (milovaná Old Kind of Summer nebo v úplném závěru ještě Square Heart), téměř akustická, intimní a tichá Drugs, zřejmě nejoblíbenější písničky z kytarového alba The Spell (Tangled, Not Just Words s těma geniálníma kytarama v posledním refrénu a pohřební marš The Letter) nebo barová nálada Tropics of Love a částečně Blue Tears – všechno do sebe zapadalo tak geniálně, že jsem si občas připadala jako ve snu. Am I awake? Or in a dream? Když teď poslouchám studiové verze, dochází mi, že v těch zahraných skladbách dost podstatně figuruje třeba flašinet (který na posledním turné suplovaly housle) a mraky samplů a zvuků a neidentifikovatelných létajících objektů, což v Brně – ani v Praze ani nikde – pochopitelně nebylo. Zvláštní, ani jsem si na to nevzpomněla. A to ty desky znám i pozpátku. Znamená to jen to, že obě strany mince Black Heart Procession znamenají výhru. Panna nebo orel? Am I cold? Or should I burn in flames?

Střih. Je pátek večer, skoro nestíhám. Trochu poprchává, tak si beru klobouk a koženkovou bundu. Svátečně si oblíkám tu nejkratší sukni, co mám, podvazky, přičemž jeden nedrží, a jezdecké holiny. A jedu na kole, protože to mám kousek. Jenže Divadlo Dobeška je v půli kopce v Braníku a já to vzdávám někde v ulici Tonevyšlapuanityvolevomylem a Dalabychsicigaretu. Dvě zastávky jedu pro jistotu autobusem. Bylo by dost trapné, kdybych to nestihla. Naštěstí kapela ještě zvučí, takže veškeré publikum, a není nepočetné, postává venku a na baru a tak, což znamená, že jsem stihla koncert. Asiže další nejlepší koncert života a shodou okolností to budou zase Black Heart Procession.

Rozdíly mezi Brnem a Prahou (pozor, dvojsmysl) byly nezměrné. Na Dobešce bylo ke třem stovkám lidí, což je sice super, ale to, jak se Toby mazlí s klavírem, uvidí jen pár vyvolených v první řadě, a to by ještě podium nesmělo být vyvýšené. Ne že by to proboha něčemu vadilo, to, že prd vidíte. Hlavní je, že slyšíte. Setlist byl téměř shodný, a i když to nemělo punc výjimečnosti jako den předtím, byl to stejně dobrý koncert (a nepochybně „koncert života“ mnohých lidí v publiku). Praha nicméně měla k dobru dva momenty, kterých se Brno nedočkalo. První, v Dobešce je pod podiem opravdické piano, takže na dvě skladby v přídavku (překrásná „přirozená“ Outside the Glass a pokud mě paměť neklame, tak Old Kind of Summer) si Toby a Pall odskočili z podia a bylo to teda... senzační? Boží? Nejlepší? Výjimečné? Magie prostě. Nepopsatelné. Kombinace pily a klavíru? What the hell yes. A pak, když už to vypadalo, že se, opět se Square Heart, věnovanou Křepimu, rozloučí, vrátili se ještě s druhým přídavkem. It’s a Crime I Never Told You About the Diamonds in Your Eyes. Ha! Na tu skladbu – velká srdcovka – jsem myslela celou druhou půlku koncertu a navymejšlela jsem si strašnejch věcí, který budu muset udělat, když ji opravdu zahrajou. Zašla jsem tak daleko, že jsem ve finále ani nechtěla, aby nakonec zazněla. No a teď jsem v pěkný kaši. Jinak jsem pochopitelně byla ráda, že to zahráli, i když ta píseň trvala možná minutu a byla trochu jinak a rychleji a ledabylejc, ale byla to prostě ona. Teoreticky už můžu umřít.

Střih. S Robertem a Pallem si dáváme Jamesona a brko. Sváteční. Vyprávím o tom, jak jsem je viděla v Amsterdamu a jak jsem je neviděla v Londýně a že musíme udělat koncert Three Mile Pilot a o tom, že by si do rideru měli dát červené víno („We should indeed.“), a o tom, že budu psát tohle repo do nového časopisu o hudbě, co děláme, a že se jmenuje podobně jako další Robertova kapela Hot Moon, a o tom, že se s Josephem asi zastavíme do Vídně, kde hrajou v neděli s Crippled Black Phoenix. Oni jsou překvapení, že přišlo tolik lidí, a vděční, že mohli hrát i v Brně, Pall znovu děkuje za toho tučňáka a říká, že z něj udělali maskota („Hell, no! It was sort of joke!“) a že jsou strašně rádi, že se zase viděli s Josephem („My long lost brother.“), a vůbec že to bylo super a všichni jsme šťastný, i kdyby to mělo trvat jenom tuhle jednu noc. Teda dvě noci, což už je docela dlouhá doba na to, být šťastný z jedné jediné věci. Co vám budu povídat. Magie – naprostá a dokonalá. And I am so glad I told you about the diamonds in your eyes (along about that time). tento způsob léta... {black heart procession 6. 8. 2010, off festival, katovice}

Chaos, rozmary počasí (zejména ty, při kterých se brodíte po kotníky v blátě), řev odevšad, kam se vrtnete, šablonovité příšerné jídlo, špatný/žádný výběr slušného alkoholu, drahá cola, studené sprchy, toitoiky per se, spaní pod stanem nebo vysoký účet za taxi z centra města, otravné, nesoustředěné publikum. Jediné dvě kapely, o které opravdu stojíte, hrajou proti sobě nebo v nějaký neuvěřitelný čas (třeba ve čtyři odpoledne nebo ve čtyři ráno). Jezdit na festivaly ve dvaceti není totéž, jako jezdit na festivaly v sedmadvaceti. Zejména když na ně od těch dvaceti skutečně jezdíte. Konkrétní důvod, proč tohle všechno podstupovat, se jmenuje pokaždé jinak. Letos Black Heart Procession.

OFF, ať už se tváří, jak chce, není nic extra. A nedivila bych se, kdyby mě za to místňáci chtěli lynčovat, protože tady se všichni můžou hrdostí zbláznit. Což na jednu stranu snadno pochopíte, stačí se podívat na line-up, který není nic menšího než luxusní. Tedy, jedna jeho část je luxusní, zbytek jsou nanicovaté lokální bandy, o které žádný soudný člověk nemůže ani zavadit, natož aby je vyhledával. Ale tak kvůli nim tu nejste, žejo.

V pátek na OFFu hráli Black Heart Procession. Nechtěla jsem to za žádnou cenu prošvihnout, ale co čert nechtěl, nejdřív jsem se blbě ubytovala, pak jsem nabourala nějakýho dědka, co zastavil uprostřed křižovatky, pak jsem se ztratila a nakonec jsem na tom hotelu zaspala, takže v 19:50, deset minut po začátku, jsem poslouchala zvukovku Horrors na úplně jiné scéně. Zuřila jsem, jakej jsem idiot, ale nakonec mě zachránil nenáviděnej (zde polskej) diletantismus: Black Hearts začli s nejmíň čtvrthodinovým zpožděním. Vítěz. Možná ne morální, ale momentální určitě.

Prodrala jsem se do první řady ve chvíli, kdy si Toby, tipuju s měsíc nemytejma vlasama, v pravidelných intervalech srkající Jamesona z lahve, sedal za obrovské křídlo a Pall, v tradičních slunečních brýlích (co asi tak v tý tmě může vidět?), k pile na druhé straně podia. Všechno vypadalo připraveně. Všechno kromě mě. Začali totiž s takovým temným zlověstným „hůůůůůůůů...“ a já si říkala, sakra sakra sakra, to není možný, to je přece Stitched to My Heart! Z debutu! Neexistuje dělat takovýhle podpásovky, zejména když stačila minuta a já to nemusela stihnout! (Na takovýhle kraviny jsem myslela.) Byla jsem tak překvapená, že jsem se nestihla ani pořádně rozbrečet, haha. Měla jsem naštěstí spoustu příležitostí to dohnat, třeba u následující Old Kind of Summer. Uch.

Žertuju. (Trochu.) Hned to vysvětlím. Black Hearts u nás hráli na jaře, v Praze i v Brně, v rámci turné k poslední desce Six. Logicky se tak z předchozích pěti desek objevovaly jen fragmenty. Ono je to asi jedno, ježto všechny jejich písničky jsou nejlepší. Jenže některé jsou prostě... víc nejlepší. Třeba ty z debutu. Stitched to My Heart nebo Even Thieves Couldn’t Lie. Nebo Square Heart. Nebo Old Kind of Summer. Nebo (série) Waiter. Pall posledně povídal, že je pro ně složité hrát staré věci, protože si je zkrátka nepamatujou, takže když potom doopravdy slyšíte Old Kind of Summer, je to takový malý zázraček. No a když slyšíte Stitched to My Heart, je to zázrak jako kráva! A překrásná skladba. Je o tom, teda pro mě je o tom, jak se někoho v životě násilím zbavujete, ale na konci zjistíte, že ten dotyčný tam, ve vašem srdci, pořád byl. Až do konce. A že už je pozdě. Takže všechno špatně, chce se říct. (Nemám tušení, o čem je to doopravdy, ale i kdyby o tom, co měl Pall k snídani, hudebně je to naprostý a dokonalý killer.)

Kvůli/díky nízkému rozpočtu, kterým disponoval festival OFF v nabídce pro Black Heart Procession, přijeli pouze Pall Jenkins a Toby Christensen a odehráli celý set jen ve dvou. Toby na piáno (které bylo ve skutečnosti digitální) a kytaru, Pall na kytaru a pilu nebo jenom s mikrofonem, což si taky nepamatuju, že bych někdy viděla. „Když už jsme na to byli jen dva, rozhodli jsme se, že bychom dali dokupy starý věci, co jsme už roky nehráli. Byl jsem z toho k posrání nervózní,“ říkal Toby po koncertě, když dopíjel Jamesona.

A koncert? Byl postavenej na skladbách první a druhé desky; zazněly jenom dvě novější skladby: monotónní melancholie Drugs z novinky a pohřební Letter z The Spell. Naprosto fantastická – v náladě a zapadnutí do scény a setlistu – byla dvojice „barových“ Blue Tears a It’s a Crime I Never Told You About the Diamonds in Your Eyes. Člověk by je skoro nazval cajdáky, ale zatímco pod slovem cajdák si obvykle představíte nerozbitnou dřevěnou kostku, „cajdáky“ Black Heart Procesion jsou z kouřového křehkého skla. A vešly se ještě tři z dvojky: Your Church Is Red, When We Reach the Hill a Outside the Glass, závěrečná, brutálně krásná balada, zase jen s pilou a klavírem.

Pall občas zavtipkoval, jednou dokonce s Tobiasem předvedli „scénku“ s ručníkem, kterým byl ve skutečnosti nějaký hadr na kytaru, a pak se za celou situaci pro jistotu omluvil, snad aby nijak neutrpěla image jinak tichého a nemluvného pianisty, který se v „mluvné“ poloze očividně necítil ve své kůži. Neřekla bych, že to byl nejlepší koncert, rozhodně ne po technické stránce; o zklamání fanoušků, co je viděli poprvé, nemluvě.

Zvláštní. Na Black Hearts jsem čekala roky a sen se mi splnil, na jaře hned třikrát. A pak vyrazíte na nějakej bláznivej festival do Polska, kde tyhle kluky jako by nic potkáte (do line-upu přibyli až hodně, hodně na poslední chvíli), oni vám hrajou ve dvou, jako by tu kapelu založili včera, a navíc písničky, o kterých se vám ani nesnilo, že byste je ještě mohli slyšet naživo. Nevím, kolik lidí v publiku to mohlo ocenit, asi žádnej rekord. Ale taky tam byli takoví jako já, kteří z toho budou dejchat nejmíň půl roku. And when I remember these times I try not to cry. nezastavíš den, nezastavíš noc {three mile pilot: the inevitable past is the future forgotten}

Od společného koncertu na hradě Míry Pátého uplynulo dvanáct let, Three Mile Pilot se odmlčeli a z jejich prachu zrození Black Heart Procession vydali do dnešního dne šest řadových desek. Není to zrovna kapela, na kterou narazíte v supermarketu nebo na Evropě 2, moc toho za dekádu nenakoncertovali, a i kdyby tomu bylo naopak, každý jejich melancholické mňaukání na úsečce láska – sebevražda (lehce generalizováno) neocení. Jejich skalní fanoušci si na tuto nespravedlnost můžou jít stěžovat k samotnému starostovi San Diega, ale nic se tím nezmění.

Rok 2010 byl v mém světě rokem Black Heart Procession. Kromě toho, že loňské album Six nabralo po tematicky příbuzných katastrofách na síle a emocionálním dopadu mimo měřítka, kapela vůbec poprvé hrála v Praze a dokonce v Brně a jako bonus pro otrlé fanoušky vystoupili v létě Pall a Tobias sólo na jednom sotva uvěřitelném festivalu v Polsku a odehráli několik skladeb z prvních dvou desek, v diskografii Black Hearts zcela zásadních.

And in the well they’ll find my heart, that I gave to you. And in the end I’ll find your name, stitched to my heart.

Pokud existuje kapela, která se dokáže Black Heart Procession vyrovnat, a jestli je deska, která trumfne jejich potenciální best of (patrně by šlo o 1, 2 a Six v celé délce), jsou to Three Mile Pilot se svým posledním albem Another Desert, Another Sea z roku 1997. Kapela se po dvanácti letech dala znovu dohromady a letos vydali novinku The Inevitable Past Is the Future Forgotten.

* Three Mile Pilot to zabalili v roce 1998 po turné u příležitosti vydání posledního, tehdy čtvrtého řadového alba Another Desert, Another Sea. Kytarista a zpěvák Pall Jenkins a pianista Tobias Christensen (většinou kreditován jako Tobias Nathaniel) založili Black Heart Procession, basák a zpěvák Zach Smith rozjel Pinback a bubeník Tom Zinser si dal pauzu. V souvislosti s prvními zprávami o chystaném šestém albu Black Hearts v roce 2007 se objevil flash o reunionu „jejich“ staré formace, ale jelikož to byla záležitost labelu Touch & Go, který zakrátko nato upadl do existenční krize, a jelikož zainteresovaní hudebníci nenosí domů diplomy za iniciativu, natož aktivitu, celý proces trval dva, resp. tři roky. Obě desky, jak loňská Six, tak letošní The Inevitable Past Is the Future Forgotten, vznikly za podpory newyorského labelu Temporary Residence.

Na slovíčko o Another Desert, Another Sea. Mockrát jsem přemýšlela o tom, jaká je škoda, že pro tak neobyčejnou krásu nebyla vymyšlena žádná příhodná slova, věty nebo básně. Kdyby byl hudební svět spravedlivý, nahrávka bude považována za přelomový, revoluční okamžik v historii toho, co na hudbě milujete nejvíc. Tobiasovi bych za to piano nejradši posílala každý pátek do konce života náruč tulipánů. Z žádné desky jsem necítila tolik pozitivních motivů (přestože je v jistém smyslu předobrazem tíživé nálady Black Heart Procession), aniž by ztrácela na vážnosti. Z žádné desky jsem necítila takovou vnitřní sílu, vyrovnanost a svobodu, aniž by to souviselo s texty.

Nové desce Three Mile Pilot předcházelo vydání sedmipalce se skladbami Planets a Grey Clouds s úchvatným mrazivým artworkem, žíhaným vinylem a na malém papírku vepsanými, vloženými texty. Planets je instantní droga, téměř prototyp jejich zvuku, nadčasová harmonie, nikdy neodhalený kouzelnický trik. Grey Clouds zvolňuje tempo a balancuje mezi realitou a snem. No, you can’t stop the day and you can’t stop the night. Singl vyšel před rokem, zároveň s deskou Six. Byl to nejkrásnější obchod, který jsem s Temporary Residence vloni uzavřela.

Po dlooooouhé prodlevě, způsobené jednak tím, že Black Hearts potřebovali na turné zpropagovat Six, a druhak problémy s pressem – původní vinyly byly zničené a výroba, potažmo prodej se opozdil o více než měsíc a půl –, přišla deska domů, takže jsem nemusela na poštu. Takže přijdete domů a na stole leží zapomenutý dárek... Máte podobně jako já slabost pro černé vinyly? Je to možná trochu nuda, ale klasika, ne? A The Inevitable Past... je double vinyl. Jedna placka je napůl černá a napůl sytě rudá, přičemž předěl je ostrý a prakticky na polovinu přesný, a dvojka, resp. trojka a čtyřka, zase napůl černý a napůl oranžovo-žluto-broskvově žíhaný. Koukala jsem na to a nevěřila jsem, že je možný, aby tohle někdo vymyslel! (A to mi nedávno přišel sněhově bílý double vinyl Jane Doe od Converge, srovnání by tedy bylo.)

I feel some way I knew this all. Tu desku bych milovala, i kdyby byla špatná, což není. Jenom jsem se zachovala (především sama k sobě) jako idiot, když jsem ji tak dlouho odkládala, přestože jsem věřila a suverénně prohlašovala, že mi „na podzim zachrání život“. Když jsem psala o Another Desert, Another Sea, že je předobrazem Black Heart Procession, ti se se svoji pátou, výrazně kytarovou deskou The Spell (2006) vydali zpátky ke svým kořenům 90. let a The Inevitable Past... tyto základy i směr přebírá. Je to znát na skladbě The Threshold, ve které jediné hraje na klavír Tobias (jinak kapelu tvoří jenom Pall, Zach a Tom), a nejvíce evokuje právě Black Hearts. Spolu s poslední The Premonition jde o reminiscence na možná nejlepší momenty obou kapel. A je nasnadě, že (zejména) tam, kde zpívá Zach Smith, zaslechnete i echa Pinback.

The Inevitable Past Is the Future Forgotten má silných skladeb dvanáct. Z dvanácti. Není to klasický model, kdy vás někdo bude nutit poslouchat celek, perfektní smysl budou dávat i jednotlivé tracky. Některé budou jasné hned (úvodní Battle, zmíněná Planets a pokud jste fanoušek Black Hearts, pak The Threshold a The Premonition, What’s in the Air), k jiným vede delší cesta. Všechno se snadno zlomí, jakmile Three Mile Pilot přestanete brát jenom jako obyčejnou hudbu k práci nebo vaření (nebo k jiným činnostem, při kterých taky hudbu běžně posloucháte), a začnete nad těmi písničkami přemýšlet. Nad tím, jak znějí, nad nástroji, zpěvem, nad texty. Nad tím, co slyšíte a co cítíte. Opravdu je to takhle jednoduché. Namítnete, že jde o univerzální návod, jak poslouchat hudbu. Je, a není.

There’s so much to the day There’s so much to see at night There’s so much to give away There’s so much to keep inside

Takhle jednoduché.

{converge: kapitola 3} bez fanoušků nejsme nic, část ii

Psát o Converge je delikátní záležitost. Můžete být věcní, ale první větou okamžitě odradíte neznalé, skeptiky a hudební konzervativce. Můžete být opatrní tichošlápci a fanoušci se vám vysmějou. Hrejte si s patosem a nikdy se nedoberete konce. Converge nejsou zrovna snadná kořist – lov trvá dlouho a pekelně to bolí. A když je dostanete, karta se obrátí a kořistí jste vy. Ovšem vděčnou kořistí. Být fanouškem Converge je totiž čirá radost. A prvním krokem je první krok.

I. opatrně Je tomu právě dva roky, co jsem dělala s Jakem Bannonem, frontmanem Converge, u příležitosti klubového koncertu v Praze rozhovor pro Lidové noviny. Pro zasvěcené totální ufo. Taky jsem nepředpokládala, že by si tu kapelu někdo z plezíru vyhledal (pravděpodobnost, že ji zná průměrný čtenář LN, a teď prosím bez urážky a s ohledem na náklad novin, je asi 1 : 763 465 943) a poslechl (pravděpodobnost, že by se Converge líbili průměrnému čtenáři Lidových novin, prosím bez urážky, je přesně 1 : 763 465 944). No ale rozhovor, jmenoval se Bez fanoušků nejsme nic, to byl teda pěknej. Tak pěknej, že za mnou chodili lidi a ptali se, jestli bych jim od Converge nevypálila nějakou desku. Kolega z byznysu se dokonce ptal po detailech pražského koncertu a já jsem si při každém takovém projevu zájmu říkala, a sakra. Vypálím jim aktuální No Heroes a už si ode mě nikdy nic nepřečtou. Vezmu je na ten koncert a oni tam umřou. Co teď!?

Nepamatuju se přesně, kdy jsem Converge slyšela poprvé, ale jsem si téměř jistá, že to se mnou nic neudělalo. Bylo to album You Fail Me, rok 2004. Slyším řev, kulomet bicích a ze řetězu urvané, vyskřípané kytary. Míra nepochopení a neschopnost se k tomu postavit čelem předčila i jinak obvyklý standard, tendenci odsoudit kapelu jako „blbost“. (Hned vedle „co neznám, nenávidím“.) Prostě jsem to po pár písničkách vypla. Je fakt, že jsem se podivila několika věcem. Jak to, ksakru, může ten skrček odeřvat? Kde se to v něm bere!? Jak tohle, proboha, vypadá naživo? A jak dlouho můžou na podiu takový masakr udržet?? Jestlipak v tom mají systém, nebo do toho jen tak zbůhdarma mlátí. Spousta otázek, žádné odpovědi, ale ani žádná ochota je někde dostat, natož se sama zeptat.

Naprosto přesně si pamatuju den, kdy jsem Converge viděla poprvé. Ne snad, že bych si na požádání vybavila svůj denní program posledních pěti let, jen mám tu vstupenku před sebou na stole. Converge & Rise and Fall & Animosity, Mosh City, Arena Wien, stehplatz, normalpreis 16.10 EUR, Montag 16. Jul 2007, 18.00 Uhr. Vida, rovné tři roky. A tehdy... tehdy jsem se do Converge zamilovala. Bouřlivě a ohnivě, úplně bezhlavě, tehdy a tam. Byl to ten druh lásky, kdy si neříkáte: Jak jsem mohla být celou dobu tak slepá?, protože i když je to pravda, vůbec vás to nezajímá. Minulost bez téhle kapely je pryč, teď mě čeká budoucnost s ní. A pak – mnohem hmatatelněji – je tady přítomnost, jediný reálný časoprostor. Pamatuju si to jako včera. Temná aréna, polovina léta, ještě v osm večer třicet stupňů, uvnitř šíleně nedýchatelno, ve foyer asi osm set tisíc triček, protože místo tří kapel na lístku jich tam hrálo pět. Jednou z těch nenapsaných byli Misery Index, kteří to před Rise and Fall totálně pohřbili buldozerem (u jiných kapel se tomu říká normálně „koncert“). Nekecám slova půl, úplně to tam srovnali se zemí a čí uši byly do jejich setu ještě v pohodě, ty už pak nebyly. A pak ještě dlouho ne.

Ale Converge...? Čerstvá deska No Heroes, zabijácké nasazení. Kapela předváděla úplně stejné peklo, co na deskách, jenom rychleji, hlasitěji a útočněji. Nikdy bych nevěřila, že je něco takového možné (taky jsem do té doby viděla možná tak Slayer) a pohled na Bannona mi vyrážel dech. Rozzuřený lev v kleci podia, na pokraji fyzických sil. Kapela: geniální sehranost, lehkost a přitom drtivá tvrdost. Bannon: naprostý a dokonalý kult pro lidi v kotli. Taky jsem si to zkusila a už bych nikdy neměnila. Satori mi umožnilo objevit jejich desky, zažít několik dalších – pokaždé o něco lepších – koncertů a vůbec, pojďme se bavit o Jane Doe.

II. věcně Converge jsou pinonýři a po dvaceti letech stále nejdůležitější kapela amerického metalcore. To je, zjednodušeně řečeno, mix metalu a hardcore. Taky trochu punk a stále oblíbenější škatulka mathcore, která má nejspíš vypíchnout precizní techniku hraní, jinými slovy ano, mají v tom hraní systém a ne, opravdu do toho nemlátí „jen tak“. Na definice ale Bannon moc nehraje: „Nevím, co přesně znamená mathcore. Hrajeme agresivní hudbu a najdete v ní prvky hardcore, punku i metalu. Myslím si, že snaha pojmenovat a zařadit každou kapelu do nějakých podškatulek je zbytečná a spíš kontraproduktivní. Všichni jsme něčím výjimeční a odlišní a to je věc, která by se měla vyzdvihnout, ne potlačit. Je hloupé generalizovat jen kvůli nějaké povrchní, snazší uchopitelnosti.“ (Zmínila jsem se, že Jake je chytrej a rozumnej chlap? Proto se na jeho kapelu ptali i lidi z bizu.)

Converge dali dohromady na začátku devadesátek (kolem svých čtrnácti let) Jacob Bannon a kytarista Kurt Ballou v Salemu, což je TO čarodějnické město ve státě Massachusetts. (Hlavním městem je Boston a Boston = Celtics a Pixies. – pozn. zeměpisného poradce) Samotný stát na severu východního pobřeží je vůbec domovem mnoha metal-hardcore-punkově zacílených kapel. Agoraphobic Nosebleed (s nimiž ne náhodou Converge vydali split), Have Heart, Bane, Cave In, Hope Conspiracy, All That Remains a ti Pixies a už nevím, ale na wikipedii to určitě bude. Massachusetts možná není úplně nejkrásnější místo k žití, ale muziku tam mají fajnovou.

Converge dodneška vydali sedmičku řadových desek, jejichž údajná undergroundová integrita byla rozmetána v roce 2001 albem Jane Doe. Na něm se zvuk Converge transformoval ze syrového, thrash hardcore punku k epickému, vášnivému hardcore metalu (Jake by mě za tohle asi zabil). Jane Doe způsobila přesun kapely z Equal Vision k většímu labelu Epitaph a přitáhla tisíce nových fanoušků, kteří pak logicky více lpěli na následující You Fail Me, No Heroes a poslední, loňské Axe to Fall. Krví tady ale podepíšu, že When Forever Comes Crashing (1998) a Petitioning the Empty Sky (1996) jsou alba, která za to hledání stojí možná daleko víc. Je to slovníková otrava, ale odmítám nezmínit kompilaci Unloved and Weeded Out (2003), kde se mezi nevydanými tracky skví perly jako Jacob’s Ladder, Tremor nebo For You, a sedmipalec Y2K s coverem Black Sabbath a především The Cure. Skladba Disintegration už nikdy nebyla stejná.

Y2K EP vyšlo na labelu Deathwish Inc., což je vydavatelství, které založili Jake Bannon a Tre McCarthy v roce 2001. Dnes se stará o víc než dvě desítky kapel (Doomriders, Integrity nebo Starkweather nejsou zrovna slabá jména), ale Bannonově domovské partě vydává jen vinyly, speciální edice a splity. Dává to smysl: „S labelem Epitaph máme výborné vztahy. Když došlo [po založení Deathwish Inc.] na to, jestli si desky budeme vydávat sami, neudělali jsme to z několika důvodů. Ten nejdůležitější byl, že jakožto vydavatelství stojíme za mnoha skvělými kapelami. Nechci je připravit o čas a energii, které bychom museli vynaložit na vydání desky vlastní kapely. Nechci, aby Deathwish byl ‚labelem pro Converge‘. Deathwish a Converge tak můžou existovat samostatně, i když je nám label domovem. To rozhodnutí bylo správné. Dnes vidím, že vydavatelství je silnější než kdy dřív.“ Nepochybně silnější je i v nepřeneseném slova smyslu, ježto oficiálně podporuje bojové sporty (přesněji „smíšená bojová umění“, což je fúze thajského boxu, karate, juda, jiu-jitsu a dalších), odvěkou Bannonovu a McCarthyho lásku. V rosteru jsou tak vedle kapel i borci jako Zodiac, Upgrade nebo J-Lau. „Vidím v tom několik paralel s hudbou... Lidé, kteří se jednomu nebo druhému věnují, vždycky za něco bojují, snaží se najít ve světě a v životě nějaký účel. Něco, co za to bude stát.“ Nasnadě – a bez nutně negativního podtextu – je i implikace, proč Deathwish podporují zrovna plně kontaktní bojový sport a ne třeba rybaření.

Loňská Axe to Fall s hostujícími Stevem von Tillem, Des Ark, členy Cave In, Disfear, 108 nebo Genghis Tron a desítkou dalších, na kterou je Bannon výslovně hrdý (a pak jsou tady hostující hudebníci, kteří jsou hrdí, že se na Axe to Fall mohli podílet, a pak jsou tady fanoušci, kteří jsou na svou oblíbenou kapelu a jejich hosty hrdí úplně nejvíc), je srovnávána s přelomovou Jane Doe, ale taky třeba s My War od Black Flag, potažmo jsou Converge nazýváni „Black Flag své generace“. Jestli tedy potřebujeme napravit loňské hříchy, případně se s touto kapelou začít blíže seznamovat, je Axe to Fall dobrým prvním krokem. A ta smělost s Black Flag, to byly vidle pičforku, prosim.

III. patos Po milionu tisících znaků se konečně dostávám k tomu, proč jsou Converge tak zvláštní a výjimeční. Jistěže jejich hudební/koncertní agresivita překračuje všechny meze, ke kterým jiné, žánrově podobné kapely ani nedohlédnou, a nepochybně nepřehlédnete ani výraznou vizuální stránku, kterou Jake Bannon – coby respektovaný grafik, designer a také absolvent bostonského Art Institute – považuje za minimálně stejně důležitou jako hudbu. Třetí složkou tvorby Converge, byť vás první poslech zřejmě znejistí, jsou texty. A texty Converge jsou... uh.

Death was just a simple glance across a dim lit room And those eyes did it Those three words did it Those three words killed him And I surrender to it all Between you and me, I surrender to you Forgive me for the sadness And the bringing of you down I just needed a lover and I needed a friend And there you were Running from forever like all the rest Three simple words bled me dry Three simple word bled us dry I love you

Nemějte obavy, že byste čemukoliv z textu porozuměli, z desky, natož naživo, i když štěstí přeje připraveným a existují vzácné okamžiky, ve kterých se k Jakeovi přidáte v hrdinném, vyčerpávajícím singalongu. Gradované, epické „líbeznosti“ (za tohle mě taky někdo zabije) jsou vůbec prchavou doménou a většinou také vrcholem desek, ať se jedná o stařičké skladby The Saddest Day nebo Jane Doe (obzvláště emocionální záležitost) nebo Grim Heart/Black Rose a Wretched World z posledních dvou alb.

Kdykoliv jsem viděla Converge znovu naživo, bylo to ještě mnohem intenzivnější, a tam, kde chyběl moment překvapení, se dostavilo křehké souznění. Když na posledním koncertě hráli jako závěrečnou skladbu zmíněnou Jane Doe, ta se přes vyhrávky přehoupla do druhé, baladické půlky a Jake začal zpívat (zpívat!) pasáž Lost in you like saturday nights, searching the streets with bedroom eyes, dying to be saved..., bušilo mi srdce tak divoce, že plíce se instinktivně natlačily na hrudní koš a já jsem si jeden krátkej, ale intenzivní okamžik myslela, že tam nechám jeden ze svých životů. Nahromaděný adrenalin pak pomohl rozdýchat poslední, monumentální minuty skladby, tříštěné o Jakeovo démonické vřeštění v kulisách zvukové apokalypsy. Silná slova, moc emo? Ale kdeže. Tady sedím, poslouchám Jane Doe a cítím to pořád stejně, jako by to bylo včera. Resp. dnes ráno; včera byl ten koncert ve Vídni v roce 2007.

IV. appendix „Bannon po celou dobu koncertu působil, že by urgentně potřeboval vymítače, a na konci, když dohráli a on seděl na okraji podia a s každým, kdo o to měl zájem, si podal ruku nebo udělal společnou fotku, zase vypadal, že to má za sebou i s lobotomií. Velký respekt kapele, že to peklo, co předvádí na albech, dokáže (byť s vypětím všech sil) přenést na podium. A působí to sakra opravdově.“ Tohle jsem psala v roce 2007 a pak jsem se o rok později citovala a teď zas. Mám to do hlavy vryté jako odstavec z Remarqua, co končí ...ich glaube wir sind verloren. Chraň Bůh, že bych si myslela, že jsem nějakej Erich Maria, jenom si to prostě takhle pamatuju. A kromě toho, Remarque je pro děcka. To je dobrý tak na ryby. krev a kosti {w/ maxim horovic}

Vždycky jsem záviděla tour manažerům a řidičům a prodavačům triček a desek na koncertech, že se svou oblíbenou kapelou můžou odjet měsíční turné a vidět tak pětadvacet jejích koncertů. Stinné stránky pobytu v jedné dodávce nebo busu dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu, jakožto i sérii evidentních nevýhod takového výletu jsem programově odmítala; zohledňovat fakt, že ne vždycky je ta kapela jejich oblíbená a že to ve skutečnosti nemusí být stejná parta, jakou si představujete, když je slyšíte na deskách, se mi nechtělo. Kdo se moc ptá, moc se dozví.

Někdy se mi ale podaří, v závislosti na tom, kde a s jakým programem se zrovna nacházím, zastihnout stejnou kapelu na několika místech v Evropě v relativně krátký časový úsek. Jen jako prostý fanoušek. Nemusím ani prodávat trička, ani se starat o to, aby fungovaly mikrofony, což je zejména u Converge práce nevděčná. V jejich případě jsem navíc zjistila, že čtyři koncerty v řadě jsou tak akorát, aby se člověk do konce léta vyhrabal z kómatu a zahojily se mu všechny modřiny.

Brutal Assault, jedinou českou zastávku evropského turné Converge, jsem v původním plánu zištně vynechala; snad proto, abych se nemusela konfrontovat se zklamáním, případně instantní smrtí, jejíž zdání mi absolvování každého metalového festivalu evokuje. A taky mě tam kromě Converge nic až tolik netáhlo. (Snad Jesu, ale to už je zase součást konfrontace se zklamáním a tak dál.) A nakonec, třeba takový Krakov je co by kamenem dohodil, zejména když jste stejný den v Katovicích. Zastávky Norimberk a Vídeň se nabízely samy a šťastná náhoda tomu chtěla, abych nakonec stihla i ten Brutal Assault. Na ustálenost svých plánů už od letoška nevsadím ani pětník.

Na Converge se mi, kromě 653 495 jiných věcí, líbí, že vidím naprosto zřetelnej vývoj. Jednak hudební (poslední deska zní jako nějaký Boston Calling nového tisíciletí), i když uznávám, že to nemusí nutně připustit/ocenit každý, zejména pak ne fanoušci Radiohead nebo The Streets, druhak v tom, jak se chovají na podiu. Před pár lety se strhl hroznej průšvih okolo vystoupení na českém Fluff Festu, kde po upozornění kapely, že na jejich stage každý leze na vlastní nebezpečí, dostalo pár lidí celkem slušně po držce. Na posledních koncertech to vypadá tak, že z podia si skočí každý, kdo na něj vyleze. Když opruzuje moc dlouho, je skopnut nebo shozen. Jemně, ale důrazně. Fér. Agrese je zdánlivý kolorit, „kontaktní“ nastavení nutností a fyzické vyčerpání logickým důsledkem. Čím je divočejší publikum, tím je rozjetější kapela a víc jej hecuje. Nikdo se nenechá prosit dvakrát. Fanoušci jdou do extrému. Kapela o krok před nima. Funguje to bezvadně.

{24. 7. 2010, z-bau, norimberk} Prostředí někdy dělá hodně a Z-Bau je bývalý kulturák; snadno si tam představíte maturitní i myslivecký ples. Navzdory exteriérům, které působí spíš jako středně zdevastovaný squat. Je dost času si všechno prohlédnout, mimo jiné i proto, že sestava kapel, se kterými Converge jedou evropské turné, není tak silná a lákavá, jako tomu bylo v minulosti (s Rise and Fall a Animosity nebo s Coliseum a Integrity posledně).

Kvelertak jsou z Norska, hrajou nenáročný melodický punkrockový hardcore. Nebo spíš punk rock s prvky hardcore? Každopádně to není nejchytřejší muzika, na kterou v Norsku narazíte. Eponymní desku jim maloval John Baizley z Baroness a produkoval Kurt Ballou z Converge, proto tohle spojení. Laskavost, chce se říct. Nehráli špatně (asi jako kdyby Doomriders odtajnili svá nejprvnější dema z doby, kdy hráli ještě v obýváku), i když ta klackovitost občas bila do očí. Když dohráli, byla jsem ráda, že je po všem. Ale aspoň se nebrali moc vážně, narozdíl od dalšího supportu. Gaza, hardcore rovnějšího a syrovějšího střihu. Není divu, že mezi fanoušky zanechali lepšího dojmu než Kvelertak, přímý vliv technické vypiplanosti Converge je u nich zřetelný. Aniž by měli šanci se tomu jen přiblížit. Když dohráli, byla jsem ráda, že je po všem.

Kylesu znám dlouho, ale největším fanouškem bych se nenazývala, což mi umožňuje snad i důvěryhodně popsat, co vidím. A já vidím VELKOU kapelu, která už dávno vyrostla ze zaplivaných klubů a patnácti lidí v publiku. A až se o nich dozví manažer nějaké stadionové jedničky (nebo dvojky), možná jeho nabídku, která se neodmítá, neodmítnou. Koncert i proto dobrej. Laura and the Kylesas (ve směru hodinových ručiček od bicích: tenista, lesní muž, bezdomovec, rocková hvězda a vodník) dobře vědí, čím si svůj status zasloužili. Když ale dohráli, byla jsem ráda, že je po všem.

Přitom „po všem“ ještě zdaleka nebylo. Nemůžu říct, že by mě sledování tří setů kapel, které mě nebaví, nějak zvlášť nakoplo, a měla jsem obavu, že na to doplatí Converge. Přešlo mě to v první vteřině otvíráku: Concubine z Jane Doe. Zapomněla jsem na Kvelertak, Gazu, Kylesu, na to, co je za den, měsíc, rok. Strhnul se klasickej moshpit, ovšem optikou zážitku z Krakova dva týdny nato bych teď radši napsala, že mateřská školka dostala zelenou k volné zábavě na prolejzačkách. Děcka z Norimberku za to rády nebudou, protože jinak to byl slušnej německej standard...

Converge už od začátku vybírali „signifikantní“ záležitosti: Dark Horse z nové desky nebo Heartache z No Heroes si nespletete, nejen proto, že vás to v minulosti coby otvírák alba položilo na lopatky („killer“ se tomu někdy říká). Lonewolves. Locust Reign. Axe to Fall. Hanging Moon. Set logicky s převahou novinek – Axe to Fall, Cutter, Wishing Well, Reap What You Sow. Kdyby termín „hity“ nezněl tak nepatřičně, asi bych napsala, že hráli „jenom hity“. The Broken Vow, nejlepší sborový řev. Na všech zastávkách, kde jsem Converge později viděla, byl jedním z vrcholů setu zabahněný epos Worms Will Feed/Rats Will Feast, kde refrén Left your throne in foreclosed homes/ claimed that crown of decay/ Built castle walls with blood and bone/ to shield your soul from wither and decay... zpívá kytarista Kurt Ballou. „This sooooooooooong... is about...,“ uvádí Jake, který kombinuje zuřivost a výjimečnou soustředěnost, krátké komentáře k sériím skladeb. Každá jednotlivá si vyslouží mohutný, postupem času čím dál unavenější aplaus, než jej utne Ben bicíma nebo Kurtův riff.

Koncert v Norimberku nezapomenu zejména díky jednomu detailu. Poslední skladbou přídavku byla Last Light, na které jsem toho času dost visela a evidentně jsem nebyla jediná. Singalong? (Když už jsem použila „hity“, tak co...) Last Light byl parádní singalong a závěrečná část s This – is – for the hearts – still – beating! Beating! Beating! Beating! všechno krásně srovnala se zemí.

{7. 8. 2010, rotunda, krakov} Koncert je přesunutý do většího prostoru Rotundy, kde je ve chvíli našeho pozdního příjezdu, těsně po setu Kylesy, vedro k zalknutí. Lidi postávají všude kolem, venku, na schodech, ve foyer, v chodbách, sál je plný tak z půlky, po podiu se zdánlivě zmateně motá kapela a crew, zdá se mi, že vládne mírná technická nervozita. Jake se zdraví s fanoušky a „rozcvičuje“ se. Do dokonalého obrázku boxera v ringu chybí jen to, aby měl obvázané pěsti a zkusil si aspoň jeden levý a jeden pravý hák.

Stojíme s kolegou horovicem uprostřed sálu, v okruhu dvou metrů nikdo, sledujeme stage. Pak se v jedné vteřině stane několik věcí najednou. Z repráku se ozve bzzzzzzzz... a já se nakláním k maximovi: „Hele, tady se nezdržím, za pět pikosekund tady někdo dostane pěkně přes drž–––“ Nestihla jsem to o dvě pikosekundy. „K“ se ztratilo v nárazu někoho do maxima a maxima do mě a bolestivé „...uuuuuuuuuuuuuuu“ splynulo s volným pádem, který nás dostal tři metry od místa, kde jsme stáli. Do zadnice se mi obtisknul detailní záhyb každého klíče, jejichž svazek jsem v zadní kapse měla. Hned nás někdo zvedl a já si jenom řekla: Tyvole. Tohle bude masakr.

A maxim nestihl vůbec nic. V tu chvíli jsem zažíval přerod v hudebním povědomí živého bordelu, a pak už nebylo nic jako předtím. Druhá strana Polska, odvrácená tvář všeho. O Converge jsem nestál tak úporně jako o jiné kapely, nic mě nenutilo zjišťovat, jestli texty jsou fakt tak dobrý, jak se říká, taky proč hledat osobní texty u metalcorové smečky, jenže tady je „angažovanost“, pokud se o něčem takovém dá mluvit bez jalových společenských konotací, zcela jiná, ta nejosobnější.

Dá se používat v tomhle ranku slovo existenciální? Je to jako mluvit o vařeném praseti nebo jen kdákat cizím jazykem? Pak se kouknete na vyšinutý text titulního songu Jane Doe, Bannonův obrazový doprovod k desce, vidíte v té tváři podobný cejch tragického šílenství a nepředstavitelné víry, jakou jsem viděl jen v představitelce Panny Orleánské v Dreyerově němém majstrštyku a jediný definovatelný pocit je: zneklidnění. Ale zneklidnění jako dveře, za kterýma toho čeká daleko víc. Zneklidnění jako předvoj, sebebrána.

Viděl jsem myslím hodně, hodně koncertů, ale tenhle byl PRVNÍ, nebo jsem předtím ještě neměl čím a jak poslouchat. Atmosféra byla přesná. Pobití fanoušci po schodech a chodbách baráku, skoro prázdný sál, Bannon soustředěný do podivné šelmy, Karpovovo IQ nakažené vzteklinou, tělo takřka naráží do techniků a tam uvnitř, za zkérovanou srstí, je někdo schovaný, nejchytřejší chrt země, mistr světa ve výboji.

Náraz z pravoboku mě rozesmál, ale taky zlekl, nečekaná variace na obřadní omytí v řece, tady v divokém víru těl. A pak jsem proplouval tou ohleduplnou masou, která byla jako mateřský proud, bolest znamenala spolehlivý úchop, rychlost moshpitu zas křeč svalových vláken, stage diving byl jako groteskní masomlejn, kterému někdo pečlivě vystřihával počáteční frejmy, až nohy u stropu a šťastné tělo u země. Převládal údiv a nadšení panice nezadusila kocovina protitěla. Nikdy jsem neviděl podobný mix agrese, vzteku bez přívlastků, nesdělitelné opravdovosti a převládající pocit podivného sdílení. Čisté protínání.

Tohle už nemělo nic společného s koncertem v jeho tradičně chápaném smyslu slova, dokonce i rituál vedle toho vypadal jako vyhaslý oheň. Nechci najít definici, fotka bere duši. Slyším to vevnitř, trvá to. Samota je kurva, ale dá se s ní dobře vyjít, když pozveš i její kámošky a pevně se postavíš.

{12. 8. 2010, arena, vídeň} Poslední klubový koncert turné. Klub Arena ve Vídni, tam, kde to před třemi lety začalo. V mezičase se mi krásně vybarvily modřiny z Krakova, schválně jsem si oblíkla bílé šaty, sváteční událost, chápete. Všechny předkapely jsem tentokrát rozumně vynechala, farewell koncert si nebudu kazit – moc silné slovo? – přemýšlením se založenýma rukama o tom, co všechno dělají kluci blbě. Nakonec jsem se té konfrontaci stejně nevyhla, anžto při Hellbound v začátku koncertu Converge po desáté vyskákali z backstage na podium čtyři naháči, identifikovaní jako členové Kvelertak, imitující zběsilou hru na kytaru a divoce pohazující svou výbavičkou. Jaj. Asi si dokážete představit ten vizuální zážitek; smál se každý. Kromě Jacoba. Toho to na dobrou polovinu koncertu pekelně vytočilo. Ne že byste v jeho vzteklém projevu poznali rozdíl...

Standardem koncertů Converge je pár rozbitých mikrofonů, desítky padajících fanoušků, modřiny a škrábance. Ve Vídni všechno bylo, ale jatkám z Polska se nálada nevyrovnala. Na to je možná v Rakousku málo věřících. V hlavě jsem se srovnala s tím, že teď už zase Converge dlouho neuvidím, jelikož nové desce může předcházet ještě americké turné, Jakeova připravovaná sólovka Wear Your Wounds a milion vedlejších projektů, které kapela má, ale zároveň jsem věděla, že stačilo. Opravdu bych tohle chtěla zažívat každý den, šest týdnů v kuse? Bez aspoň ročního tréninku v posilovně?

{13. 8. 2010, brutal assault, jaroměř} Na Brutal Assault do Josefova jsem v pátek nakonec přece jen jela, ovšem ne jenom z plezíru, ale jako messenger. Laskavost, co se neodmítá. A kdyby se mi mezi kšeftem a začátkem koncertu Converge nepokusili odtáhnout auto, asi bych si celou show kvůli časové smyčce, ve které jsem se ocitla, odpustila. Takhle jsem tam stála, auto vtipně přeparkované do jednoho z milionu zákazu stání v Jaroměři, na vedlejším podiu dohrávali Mnemic, do začátku Converge zbývalo pět minut. Ztratit se v davu festivalu se mi nechtělo, tak jsem z backstage vlezla na tzv. „v.i.p. balcony“, prostor umístěný na okraji podia zhruba v úrovni bicí soupravy. Bubny byly ostatně to jediné, co přihlížející ze setu Converge slyšeli, i když pohled na rozlehlé pole publika se taky nenaskytne každý den. Sledovala jsem Kurta, jak si může vyřvat plíce v ...built castle waaaaaaaaaaaalls... with blood and bone..., ale ze zpěvu, natož kytar, jsem neslyšela skoro nic. I přesto jsem tam zůstala až do konce, s černým svědomím, že mám být dávno někde jinde. Nešlo se odtrhnout. Nešlo, přísahám. Stála jsem tam a nehnula se. Skvělá show, fantastické nasazení, boží kapela a „jenom hity“. Budou mi chybět. no heroes i {mosh city 16. 7. 2007, arena, vídeň}

Přesně si vybavuju okamžik, kdy jsme se rozhodli, že si vyjedeme na Converge: bylo to v autě cestou z koncertu ...Trail of Dead. Poslouchali jsme nějakou jejich desku (dodnes nevím, jakou desku Converge poslouchám, pakliže tedy nejdu automaticky po té poslední nebo Jane Doe) a řešili jsme, jestli tohle dokáže uvřískat tak dobře i naživo. Lístek stál €16 a stálo by to za to, i kdyby hráli klubový sólo koncert; časem se ukázalo, že jde o společné turné s Animosity a Rise and Fall. Konkrétně ve Vídni se k nim přidali ještě místní Worlds Between Us, jako special guest Misery Index a najednou se akce jmenovala Mosh City, ani jsem nevěděla jak.

Svoje vlastní „Mosh City“, byť rozlezlé po několika místech republiky, mohl mít letos každý: trojice kapel hrála na letošním Fluff Festu (v neděli), Worlds Between Us sparingpartnerovali na úterním HC večírku na brněnské Flédě kapelám My Dead Cat a The Loudest Silence Never Heard a není to tak dávno, kdy Misery Index hráli s Meshuggah v rámci preAssault show v pražském Rock Café. Nicméně, my byli ve Vídni, kde bylo v sedm večer pětatřicet stupňů ve stínu a před náma pět kapel, které to zadarmo nikomu dát nehodlaly. Večer otvírala lokální HC parta pravděpodobně toho „nejjednoduššího“ ražení, Worlds Between Us. Že to jsou ještě hodně mladí kluci a spoustu se toho učí (jmenovitě třeba od Converge), mi mimoděk potvrdili i na tom zmíněném večírku na druhý den v Brně (kde jim stísněné prostory malé stage sedly mnohem, mnohem lépe). A zejména ve srovnání s dalšími účinkujícími Mosh City působili trochu suše. Hned následující Animosity už bylo jiné kafe, ale! Bylo to dáno jen a pouze projevem jejich zpěváka, který byl jak utržený ze řetězu. Oblíbený stereotyp Ukrajince (v např. „Pošlu na tebe partu Ukrajinců.“) na něj seděl jako ušitý, od takového borce byste nechtěli, aby vám nakvašeně zaklepal na dveře. A i když jeho spoluhráči byli trošku zabrždění, set Animosity ten od Worlds Between Us s přehledem převálcoval.

Že má večer jasnou vzestupnou tendenci, potvrdili belgičtí (prý jedna z nejlepších belgických HC kapel vůbec) Rise and Fall. Čtyři dřevorubci a „hardcore with hard core“, kteří to celé pěkně, byť s jednou kytarou, rozsekali. Rozdílu jste si mohli všimnout i u publika, které, nalomené Animosity, už tomu nechalo úplně volný průběh a masakrovali jeden druhého v divokém moshpitu. A možná úplně nejvíc si to užívali muzikanti, a to všichni. Přehráli skoro celou dva roky starou desku Into Oblivion (která v Americe vyšla u Deathwish Inc., labelu Jacoba Bannona, zpěváka Converge) a v pauzách nedávali prostor ani pro nadechnutí. Po jejich slabé hodince odcházely z klubu na vzduch trosky, a to nejhorší všechny teprve čekalo. Misery Index to vzali z jiného konce, poctivě (death)metalového. Ani se není co divit, když kapela vznikla někdy dávno z ex-členů Dying Fetus. Misery Index nastartovali svůj náklaďák a radlicí kosili všechno, co jim stálo v cestě, a protože toho bylo hodně, muselo se na to pořádně šlápnout. Masakr! Jestli předchozí kapely byly pořádně nahlas, pak nevím, co by se dalo říct o momentální hladině zvuku, a jestli jsem o některém z jarních koncertů psala, že volume bylo moc vpravo, odvolávám to s odkazem na právě tuhle show. Kdyby Converge nesmrděli na sto honů cejchem kultu, Misery Index by vyhráli na celé čáře. Škoda, že to nedokázali přenést na svoje desky: jejich poslech po koncertě byl pro změnu těžkým zklamáním.

V jedenáct hodin se dost podstatně ochladilo: venku nebylo víc než pětadvacet. Ksicht koncertu Converge zajišťoval design nového alba No Heroes, takže orlice v pozadí. Na stage nastoupil do krátkého intra kytarista Kurt Ballou a vybrnkával na kytaru motiv jedné ze skladeb, zpěvák Jacob Bannon nervózně popocházel okrajem backstage: jako hladový lev v kleci, který čeká na své vypuštění ke stádu antilop. Kapela přiběhla záhy, a to s otvírákem aktuální desky Heartache. Yes! Bannona si na stagi nespletete nejen díky kérkám na krku, ale zejména jeho hlasovým dispozicím, sázející slova formou krátce-dlouze, krátce-krátce-dlouze, znělo to asi nějak takto: Fuck! Fuuuuck! Fuck! Fuck! Fuuuuck! Marně byste za tím hledali poetiku textů That’s where the coldest of these days await me and distance lays her heavy head beside me..., ačkoli zrovna Concubine z desky Jane Doe byla rozpoznatelná snadno mj. i tím, že všichni fanoušci při prvních tónech šíleli.

Bannon po celou dobu koncertu působil, že by urgentně potřeboval vymítače, a na konci, když dohráli a on seděl na okraji podia a s každým, kdo o to měl zájem, si podal ruku nebo udělal společnou fotku, zase vypadal, že to má za sebou i s lobotomií. Velký respekt kapele, že to peklo, co předvádí na albech, dokáže (byť s evidentním vypětím všech sil) přenést na podium. A působí to sakra opravdově. bez fanoušků nejsme nic V tvorbě Jacoba Bannona se sbíhají agresivní hudba, křehká poezie i originální grafika. Se svou kapelou Converge zakončí 4. srpna v pražském klubu Futurum evropské turné s Integrity a Coliseum.

V úterý jste s Converge odehráli skvělý, intenzivní koncert v Mnichově. Všichni na konci vypadali tak „zničeně“, ale stejně jste po koncertě zůstal na podiu a povídal si s fanoušky. Moc hudebníků to nedělá – vy to děláte vždycky. Kde berete sílu zůstat a třást každému rukou? Jsem velmi vděčný lidem, kteří si najdou čas a podpoří to, co jako kapela vytváříme. Ano, můžu být po vystoupení unavený, ale mám dojem, že dlužím naše díky lidem, kteří s naší tvorbou souvisí. Bez našich fanoušků neznamenáme ani my, ani naše scéna nic.

Mám zkušenost, že mnoho členů kapel, jejichž vystoupení bývají tak „divoká“ jako jsou vaše, jsou v soukromí spíš tišší, introvertní typy. Je to i váš případ? Kde se všechna ta agrese bere? Hrajeme agresivní hudbu – pro nás je to způsob, jak vyjádřit všechno negativní, co se děje v našich životech. Cestou, která je pozitivní. Naše koncerty jsou dost intenzivní a jaksi... „fyzické“. Mimo podium jsem, myslím, ten tichý typ.

Vaše texty jsou, ve srovnání s hudbou, úplně jiné, poetické. Nebojíte se, že to všichni neocení? Toho se nebojím. Jsem přesvědčený, že naši fanoušci vidí kapelu jako celek; takže hudbu, texty i vizuální stránku vnímají stejně.

Kromě kapely máte i sólový projekt, který je hudebně úplně jinde – práce s elektronikou, pomalé rytmy a zklidněné ambientní plochy... Kde nacházíte chuť dělat tak odlišnou hudbu? Chystáte i sólo koncerty? Píšu a skládám svoji vlastní hudbu už docela dlouho. Může to být sice hodně odlišné, ale je to stejně „emocionálně obnažené“. Letos jsem vydal sedmipalec The Blood of Thine Enemies. Moje první sólová deska se jmenuje Wear Your Wounds, v této chvíli už je natočena a vyjde u Deathwish ještě letos. Nějaká vystoupení rozhodně nemůžu vyloučit. Uvidíme...

Už dříve jste podobně laděné projekty měl, např. Supermachiner. Má nějakou budoucnost? Také jsem četla o projektu Dear Lover a sublabelu Icarus... Dear Lover byl pracovní název mého sólo materiálu. Už ho nepoužívám, protože jsem se tam ocitl prakticky úplně sám a nebyl důvod se skrývat za přezdívky. Supermachiner vydal jen jednu desku, Rise of the Great Machine, v roce 2000; v současné chvíli se připravuje vinylová deska na francouzském vydavatelství E-Vinyl a snažím se také „sebrat“ veškeré nahrávky a vydat to pod jménem Rust někdy v budoucnu u Deathwish. Icarus měla být divize labelu, ale rozhodli jsme se všechny tituly (od Switchblade a dalších) vydávat souhrnně pod Deathwish.

Je tady ještě další projekt, Irons. Chystáte desku? V Irons spolupracujeme se Stephenem Kasnerem a Dwidem Hellionem z Integrity. V mnohém je postaven na vizuální stránce. Dosud jsme natočili asi šest skladeb, ale konkrétní datum pro žádnou nahrávku nemáme. Necháváme tomu volný průběh.

S Trem McCarthym jste v roce 2001 založil vydavatelství Deathwish, ale desky vaší kapely vydáváte jinde, u Epitaph. Proč? S labelem Epitaph máme výborné vztahy. Když došlo na to, jestli si desky budeme vydávat sami, neudělali jsme to z několika důvodů. Ten nejdůležitější byl, že jakožto vydavatelství stojíme za mnoha skvělými skupinami. Nechci je připravit o čas a energii, které bychom museli vynaložit na desky vlastní kapely. Nechci, aby Deathwish byl „label pro Converge“. To, že jsme se v roce 2004 takhle rozhodli, bylo správné. Deathwish a Converge tak můžou existovat zcela samostatně, i když je nám label „domovem“. Dnes, v roce 2008, vidím, že vydavatelství je silnější než kdy dřív.

Je docela zajímavé, že s Deathwish podporujete také bojová umění. Je to docela netradiční spojení – jak k němu došlo? Jsem dlouholetým fanouškem bojových sportů a vidím v tom i několik paralel s hudbou... Lidé, kteří se jednomu nebo druhému věnují, vždycky za něco „bojují“, snaží se najít ve světě a v životě nějaký účel. Něco, co za to bude stát.

Vystudoval jste Art Institute of Boston, dlouho se věnujete grafice a malování, pro mnoho kapel, včetně své, vytváříte vizuály. Tvrdíte, že „vše vychází ze stejného místa“, ale je to vždy tak jednoduché, najít společnou „řeč“ v tak rozdílných typech tvorby? Ano, snaha zkombinovat věci (vizuály, hudbu a textovou stránka) v jednu funkční vizi může být někdy složitá. Ale pro mě je to výzva, protože jen kompletní „poselství“ mají šanci uspět.

{country: kapitola 4} ain’t nothin’ slowin’ me down {hank iii 2. 9. 2009, szene, vídeň}

Takže tyvole narovinu. Nejlepší muzika na celým světě je kántry. MILUJU KÁNTRY. Víc než metal, (teď bude vtip) víc než hiphop, mnohem víc než pAper chAse. Je to stejně dobrý jako dobrej sex a skoro tak dobrý jako dobrej chlast. Jiný věci na světě už myslím žádný nejsou. Teď to řeknu znovu, aby to pochopil i ten nejposlednější Belgičan. NEJLEPŠÍ MUZIKA JE KÁNTRY. A nejlepší kántry je Hank Williams! Jako správný kántry je taky Haggard a Jennings a Jones! a Coe a Nelson (ačkoliv je na můj vkus dost hipík, ale ideologii na chvíli stranou), a když je krize, i Kristofferson a jistěže Cash a Hancock a Yoakam a Owens a Hank Snow. A není náhoda, že nejlíp tahle muzika zní na vinylu, a rozhodně není náhoda, že většinu těchhle elpíček mám z eBaye nebo od kamarádů, co sice kántry moc neposlouchají, ale ví, co poslouchám já, nebo od Willa z Wolves in the Throne Room. Ten vám taky potvrdí to, co píšu o Williamsovi. A když Hank III hrál ten večer I’ll Never Get out of This World Alive a hned potom Cocaine Blues, celej úplně fantastickej večer povýšil na – voilà! – nejlepší koncert mýho života!

Což už jste asi někde slyšeli. Kdysi jsem to říkala o Radiohead (pst), pamatuju si, že jsem to říkala u Shellac, dost dlouhou dobu jsem si to myslela po Unsane. Z legrace jsem to říkala o Tool, na jejichž koncertě jsem se opila a usnula na wc, což je mimochodem moje nejlepší historka po té, jak jsem si dala hašiš před koncertem Young Gods a jak se mě pak Treichler pokoušel zabít a podařilo se mu to asi třikrát. Furt je to ale dobrý, rozhodně to nemám s každým městem, co začíná od B.

Přeskočím pasáž o tom, jak souvisí Hank Williams III s Hankem Williamsem, i tu o koncertě Hanka III v Praze za sedm a půl (tisíce eur); to jsou věci, který si můžete vždycky dyžtak dohledat na internetu, no ne? Taky vás nebudu zatěžovat vysvětlováním, proč jsme jeli místo do Berlína do Vídně. (Protože to bylo vyprodaný! A my jsme co? My jsme měli kulový a ne lístky. Vždycky, když mi někdo popisuje takovouto situaci – a ještě se mě ptá, jestli NÁHODOU nemůžu nějaký lístky nějak sehnat, jenom pro něj a sto třicet podobně postižených kamarádů –, ve svým světě střílím toho člověka do kolena a automaticky ho píšu na blacklist. A teď, co se sebou? Já se sebou musím ŽÍT, kamarádi.) Jeli jsme tam, do tý Vídně teda, s Honzou a Peklem Peklovým autem, a to jsou kuci, co to s kántry nemají úplně jako já, takže u I’ll Never Get out of This World Alive asi neměli úplně stejnej pocit. Ale tyvole, tak komu budete věřit, když na to přijde?? No proto. (mírně povytažené obočí)

So I’m here to put the „dick“ in Dixie and the „cunt“ back in country Cause the kind of country I hear nowdays is a bunch of fuckin’ shit to me And they say that I’m ill-mannered, that I’m gonna self-destruct But if you know what I’m thinkin’, you’ll know that pop country really sucks

Technický poznámky nemůžu úplně vypustit, tak je aspoň zkrátím. Klub ((szene)) je hezkej, malej, tak pro pět set, a se zahrádkou, kde se grilovalo. Dobrej zvuk a levnej chlast, a lístek stál dvacku, což je, jak se zejména později ukázalo, fair trade, předkapela byl Bob Wayne, což je hellbilly kluk šikovná ušatá (literally). Merch stál za hovno, což mi ale nebránilo koupit si košili, tričko i tílko, desky neměli, což mi nevadilo, páč už všechny mám. Což což což o to. Zajímaví byli ti lidi tam. Už jsem psala krátký emajlový repo: „Full house. Pankáči, metalisti, intoši, turbojugend, Michalové Tuční z Rakouska, Willie Nelsonové z Uherska, Elvisové, rakouský tribo crew, rakouská ladronka, rakouští Křepelkové, rakouský mighty sounds, rakouský Flaming Cocks a tak. Plno!“ Třeba v první lajně v první třetině koncertu postávali takoví staří šediví tlustí chlapi v lacláčích a okousaných kloboucích a čouhala jim z bot sláma, ale jako doopravdická sláma. Pochopila jsem, proč takovej koncert nemůže bejt v Akráči – protože (by mi to město ani stát nevysponzoroval jako ve Vídni a) takovejch lidí je u nás o dost míň. Potkala jsem tam ale Přemka (to je vám zajímavej člověk, celej potetovanej hvězdnejma válkama) a říkala jsem si, že by Hank III mohl headlinovat příští Mighty Sounds. Že by jako měli provar ne mega, ale třeba dvě mega. Hahaha!

I guess they don’t like the way we like to have our fun Cause I’m always out there and I’m on the run And I’m runnin’ and a gunnin’ and a-lookin’ for a damn good time!

Tak a teď konečně ten koncert, už nás trochu tlačí čas a mrkají na mě z produkce. Well, čeho si všimnete hned, jak Hank vleze na scénu? Dvě věci. Zaprvý má, nekecám, tak čtyřicet kilo i s vysokejma botama, potažmo si myslím, že fetuje víc než Elvis, Přemek a Doherty dohromady. Ale to je jako jeho boj, protože, zadruhý, BOŽÍNKU ZLATO TY SEŠ ÚPLNEJ PŘÍZRAK, abych znovu citovala ňákou couru jeho dědka, co nejmladšího Williamse před pár lety někde na veřejnosti potkala. Boha jeho, to JE Hank Williams úplně se vším všudy. Rozhodně víc než Steve Vai, kterej hrál Hanka seniora v životopisném snímku jednoho z jeho kytaristů, který se shodou okolností jmenuje Hank. Ten film teda Crazy. Tady to začíná bejt trochu složitý, takže se vrátíme zpátky na scénu Szene.

Nemůžu nezmínit doprovodný Damn Band, protože to jsou moji kuci, moje scéna. Parta vypitejch vidláků v pseudokovbojským, který se u předkapely bavili pochlastáváním a brčkama v publiku. Tak nějak si představuju členy Malignant Tumour, kdyby si nasadili klobouky, koně a smradlavý vestičky na flanelový světlý košile. Nejlepší. Měli housle a steel kytaru a banjo, přičemž ten kluk vypadal tak hloupě jako Billy Corgan v klipu Perfect, a kontrabas, což je nejvíc. Vím, že to má spousta rockabilly a psychobilly a podobnejch billy kapel, ale kurva jako jo, mohlo by se klidně. A týhle partičce šéfuje takovej vychrtlej trpajzlík, potetovanej a punkovej as fuck vnuk svýho dědy. Ani nemám kredit na to napsat, že je sexy tyjo. Ale je to můj nejoblíbenější muzikant, tak co nadělám.

STRAIGHT TO HELL! První hodina, jenom samý kántry. Sice má poslední desku Damn Right Rebel Proud (miluju a nejvíc miluju ten název a ještě víc ten vinyl... pick up the gun dear and put me asleep), ale zahrál skoro celou Straight to Hell, a ještě spoustu starejch věcí. Kurvaaaaa!!!! A bylo to úplně boží. Crazed Country Rebel, Dick in Dixie, Pills I Took, Six Pack of Beer, Long Houls..., Thrown out of the Bar a NEJLEPŠÍ P.F.F. a takový ty jakože kántry balady Me and My Friends, Three Shades of Black, Country Heroes nebo My Drinkin’ Problem. Měl krásně vytaženej vokál, což znělo úplně skvěle, a když hrály housle, byly slyšet HOUSLE, a když hrála steel kytara, byla slyšet STEEL KYTARA, všechno bylo skvěle zahraný a všechny sbory jako třeba: I’m going straight to hell –– HELL!!! byly zařvaný nejlíp, jak mohly bejt, a lidi okolo to všechno znali a třeba když hráli Dick in Dixie (mám asiže úplně nejvícrači), byly parádně vypíchnutý DICK! a CUNT! a FUCKIN SHIT! a POP! COUN–TRY REEAA–LLYYY SUUUUUUCKS! Jechechee, nejlepší! Nebo I’m–drrrrrriinkin looot–of whiskeeeyyyyy, smoking all the tiiime, I’m getting fucked up every GOD–DAMN NITE! nebo Cause I’m drunk! for 30 days! and I don’t care if I die! lalala My oooown hellbilly rrriiiiiigh’! Bylo to všechno hrozně rychlý a zahráli toho fakt fůru a to nejlepší? Jakože KURVA nejlepší...? Jo, nakonec.

Nedokážu říct, jakou písničku od starýho Hanka mám nejradši, ale I’ll Never Get out of This World Alive je rozhodně epochální a nechybí na skoro žádný bestofce (a je to otvírák desky Three Hanks: Men with Broken Hearts, která ale jinak není tak dobrá) a v tom já se vyznám, protože jich mám doma asi třináct. Tak tam stál tenhleten Hank III, co vypadá jako Hank (říká mu daddy’s daddy), a zpívá jako Hank a on to technický vzato JE Hank, a tím pádem já jsem nejvíc lucky kovbojka na světě a nemusím ani zavírat voči, abych si to představila. Jako každá kántry písnička, i tahle trvá tak dvě minuty, ty dvě minuty, co rozhodně patří do nejlepších čtyřiceti minut mýho života. Nojo. A pak dal ještě Cocaine Blues, což je... kurva, no. Ani nevím, co říct. Bylo to, jako když Converge kdysi nakonec zahráli Jane Doe nebo když Motörhead hrajou na konci Ace of Spades a jednou jsem viděla přidávat Young Gods Skinflowers.

I can’t forget the day I shot that bad bitch down Come on you’ve gotta listen onto me: Lay off that whiskey and let that cocaine be SUE!

No a vtipný bylo, že tohle ještě nebyl konec. Zdaleka. Hank si vyměnil španělku za takovýho černýho metalovýho gibsona s nálepkou Misfits a rozmotal vlasy a nasadil bejzbolku a Damn Band pokračoval v kántry odrhovačkách v punkovým a metalovým vydání. Znělo to podobně, ale mělo to říznější zvuk (protože akustická kytara zní prostě jinak) a to hlavní, přidal se k ním Gary s druhým víc hardcore (resp. metalcore) vokálem, co vypadal jako Ivan z Flowers for Whores (a měl stejný manýry). Takže si to zrekapitulujeme. Na stejdži byl Hank, Mládek, pár kovbojů a hráli kántry mixlý metalem a na elektrickou kytaru. Nejlepší večer mýho života? Kurva že jo, dyť vám to tady píšu.

A teď! Dvě hodiny za náma a kapela říká, hele my si dáme teďka pauzičku a sme hned u vás. Kontrabasista si vzal do ruky basu, zbavili se banja, steel kytary, houslí, vyměnili bubeníka, Hank si popošel na levej resp. pravej kraj podia a sundal čepici a ZAČAL TOTÁLNÍ MAYHEM a Ivam v roztahaném nátělníku Murder Junkies si rozflákal do krve čelo mikrofonem, takže vypadal jako Banán, a byl to HARKOR jako svině a strašně, strašně nahlas a tahle kapela se jmenuje Assjack a je nejlepší a já ty kluky divoký miluju. Pod podiem už zůstali jen ty nejožralejší máničky a zbytek kapely a jestli tam bylo někomu nad třicet, tak jen proto, že si to nechtěl přiznat. Bylo po dvanáctý, když Assjack končili, a Hank pak slezl dolů a pozdravil se se všema a podal si ruku, taking care of his fans because the fans are taking care of him.

Bylo to... nejlepší. Překopala jsem, letos pošestý, všechny svý priority a cejtila, že můj život má smysl jako snad ještě nikdy, jecheche, jak ironické, jelikož jinak je všechno vzhůru nohama. No a tak jsme sedli do auta a já jsem řídila, a možná proto nás ještě ve Vídni chytli fizlové, a cestou do Prahy přes Jihlavu kuci už spali a já jsem pila mr. browna a poslouchala pAper chAse a New Model Army, protože nemám v mp3 žádný kántry and because they always play lovesongs when you’re far away.

And if you know what I’m thinkin’ You’ll know that pop country really sucks ten třetí {hank williams iii: rebel within}

I. Stála jsem v krámě HMV na Oxford Street v koutku s vinylama. Vlastně to není žádný „koutek“, desku na vinylu dneska vydává každý jouda z MTV a tahle sekce se v patrně nejkomerčnějším obchodě s muzikou v Anglii rozšířila na celý regál, čítající na dva tisíce titulů. Což se sice nedá srovnat s cédéčkama, DVD nebo hrnkama, ale i tak je to velký pokrok od doby před dvěma lety, kdy na vás prodavači, když jste se poptávali po elpíčkách, čuměli jak na exota. Držím v ruce nejslavnější desku Hanka Williamse III, Straight to Hell. Je to double vinyl, těžší gramáž, krásný obal, parádní muzika (protože country). Otáčím to v rukách tam zpátky a těším se, co na to řekne soused. A až po chvíli si konečně všimnu cenovky: 47 liber. No ty krávo! Vedle byl poslední živák Toma Waitse za 27, Gáni za 15, nehorázně napálená Nevermind za 35, podobně drazí Godspeed You! Black Emperor (v polici s výhružným nápisem „post-rock“ a ilustračním obrázkem druhé desky Slint), poslední Eighties Matchbox B-Line Disaster nebo Holy Fuck! a většina standardního, středně úspěšného indie braku s cenou kolem 16 šterlinků. Fér. Ale dát za vinyl pade, i když je to Hank Williams, je napřesdržku. Hrozně jsem to chtěla, jenže den předtím jsem koupila v bazaru v Camden Town originál Waitsových Mule Variations za 33 (nešlo to nekoupit, byl to originál a bez jediného škrábance) a tolik peněz zkrátka nemá nikdo. Možná Waits, možná Williams, ale já určitě ne. Poraženě jsem ke kase odnesla Siamese Dream od Smashing Pumpkins za 10 a modlila se, aby brzo zavřeli a já už se nestihla vrátit.

II. Seděla jsem na baru Žluté pumpy, pila Jamesona a prohrávala přestřelku s Y. Brynnerem, což je můj bývalý něco-jako-kolega z Lidových novin. Vykání dává našemu dialogu punc profesionálního odstupu, jakkoliv se to, co za ten večer stihnem říct, do příručky „Dobré vztahy uvnitř společnosti“ nehodí. Nicméně nacházíme, po dvanácti stech letech, první společné téma: country. Totiž Yul hraje na banjo a Hank Williams III je, podle jeho vlastních slov, „další z mnoha favoritů“. Nevěřím vlastním uším. Poslední dva roky totiž bojuju s tím, že každému na potkání marně vysvětluju, jak je Hank Williams strašně důležitej. Ne(jen) pro žánr jako takový, ale pro celou hudební historii in general. Píšu in general, protože to možná platí jen pro Spojené státy, nevím. V Evropě byl vždycky slavnější Johnny Cash, který navíc chytl druhý komerční dech až v polovině 90. let se sérií Ricka Rubina American Recordings. Naprosto v pořádku! Ale proti Williamsovi je Cash, co do „důležitosti“ a velikosti, chudý venkovský příbuzný a je zarážející, jak málo Středoevropanů je ochotných to uznat. Hank Williams byl první rebel bez příčiny, kmotr moderního country a táta všech Willie Nelsonů, Merle Haggardů a GG Allinů a celé smečky, která si později začala říkat „outlaw country“, a druhé, ještě drzejší „hillbilly country“ scény. Ano, Williams sice dobře pasoval do staré školy, ale rozhodně nezněl jako nudný utahaný kraviny, co většinou vyhrávaly v Grand Ole Opry na přelomu 40. a 50. let. Jeho hudba hlásala tzv. volnost, rovnost a bratrství a texty místo Boha opěvovaly děvky, chlast a chlebíčky. Věřící většina z Bible belt na jihu Spojených států (což je shodou okolností i místo, kde se country vždycky dobře dařilo) se z toho může zbláznit, ale Hank Williams je jednou z nejdůležitějších postav hudební historie, ať už to vypovídá o čemkoliv.

III. Když jsem poprvé viděla koncert Wolves in the Throne Room, brutálního blackcore metalu made in Southern Lord, kytarista Will nosil tričko Hanka Williamse. Později se ukázalo, že je – jako ostatně každý muzikant z USA – jeho fanoušek, a to včetně kérky, Williamsovy podobizny na paži. Není to klasický zpěvákův plachý usměvavý promoobličej; je to troska chlap pár dní před svou smrtí na Nový rok 1953. Kérky obličejů jsou obvykle průšvih, ale u obrázků smrtek a zombies to tolik nevadí. A Williams před svou smrtí nevypadal už moc jako člověk. Zemřel na zadní sedačce svého cadillacu cestou na koncert, měl v sobě kromě alkoholu ještě pestrobarevnou směs různých zpomalovačů, oblíbených zrychlovačů i méně tradičních drog, takže historka o tom, že do auta vlekli mrtvolu, není vůbec neuvěřitelná. Elvis se může jít ve Vegas zfleku vycpat. Williamsův syn, Hank Williams Jr., se vydal cestou tradičního, konzervativního a nekonfliktního, pročež nevýrazného nashvillského country, ztloustnul a ani moc nezešedivěl. To jeho kluk, seniorův vnuk Hank Williams III, se dědova odkazu ujal s větší grácií. Včetně alkoholu, drog a ženskejch. Na prvním místě ale naštěstí zůstala hudba. A přísahám, že neznám nikoho, kdo by hrál na španělku s takovou fenomenální virtuozitou a zároveň odzbrojující samozřejmostí, jako to umí Hank 3. Snad jenom ten originál v roce 1951.

IV. Postáváme u baru v sále klubu Szene ve Vídni, je konec indiánského léta. Snažili jsme se uspořádat koncert Hanka Williamse III i u nás, ale rebelský management si řekl o honorář sedmi tisíc eur. Tohle risknout je skoro tak blbý, jako koupit vinyl za padesát liber. Takže jsme museli vyrazit do Rakouska, anžto v Berlíně bylo vyprodáno. A ne že by to za ten bláznivej vejlet nestálo; možná, že když budeme hodně pracovat, nejíst a nekupovat žádný desky, zadaří se příště přivézt kovboje i do Prahy. Koncert to byl totiž epochální. Trval bezmála tři hodiny. Nejdřív odehráli country část, postavenou na tehdy aktuální desce Damn Right Rebel Proud a hitovkách přelomového hellbilly majstrštyku Straight to Hell, pak Hank 3 vyměnil španělku se samačkou FUCK za černou elektriku s logem Misfits a se stejnou, jenom trochu odvázanější, opilejší a zlobivější sestavou dali punkovější, leč pořád dostatečně country set, na jehož konci začali z prvních řad mizet všichni sedláci v lacláčích (nedělám si legraci!), a na konci se do toho opřel v čistém hardcore metalu a kolem dvanácté už divočině přihlíželo jen pár desítek výpitků a posledních skautů, co ještě nekrváceli z uší. Na konci zahrál cover svého dědy I’ll Never Get out of This World Alive a když to teď píšu, chtěla bych, aby bylo září minulého roku, protože žádný takhle dobrý kántry jsem od tý, ale ani do tý doby nezažila.

V. (annonce) Nevím, jestli víte, ale sbírám desky Hanka Williamse na vinylu. Vždycky, když navštívím nějaké evropské město (v Praze pořídíte většinou jenom Cashe, Williamse juniora a Kristoffersona), první cesta vede do bazaru, kde si aspoň jednu, většinou ale spíš víc nahrávek koupím. Spoustu desek mi vždycky doveze Will z Wolves z Chicaga, občas se objeví výhodný kšeft na eBayi a první českej press jsem dostala jako dárek od kamaráda asi před dvěma lety. A ta deska má parádní obal, na kterém je do nádherné, košaté češtiny přeložený Hankův příběh. Slzy mi u toho tekly! Pokud byste měli doma vinyl Hanka Williamse seniora, koupím za jakoukoliv cenu nebo vyměním za desky Willieho Nelsona (kromě Stardust, tu jsem sehnala ve Stockholmu za čtyřicet švédských, takže něco málo přes sto českých korun, bez škrábance a byl to asi nejlepší kauf celý historie), Merle Haggarda a Waylona Jenningse. Normálně mi napište, fakt.

VI. Hank Williams III zrovna vydal novou desku Rebel Within. První poslech byl zklamáním, protože po Damn Right Rebel Proud by člověk čekal neurvalé, ještě ožralejší a rychlejší kántry, ale Hank zvolnil tempo a přiblížil se spíš svým staromilským začátkům alba Lovesick, Broke and Driftin’ (2002), což je poslední deska předtím, než začal tolik fetovat. V nových textech si sice pořád mele to samé, co na tripu (kamarádi, alkohol, rvačky, country hrdinové, rodinné hodnoty), ale muzika hraje tentokrát konzervativní noty. Hank navíc nezapře hlas svého dědy, takže reminiscence na padesátá léta je nasnadě a ve finále příjemná, jelikož najednou posloucháte Williamse – vnuka Hanka Williamse, který, doufejme, nezaklepe svejma kovbojskejma bačkorama na zadní sedačce tak brzo jako jeho děda. Rebel Within není na první poslech (narozdíl od předchozích dvou nářezů, díky kterým musela konvertovat ke kántry nejmíň půlka metalové a hardcore scény) a říct, že „rebel se ukrývá uvnitř“, je vzhledem k názvu až příliš laciné, ale není to vůbec špatná volba. Zvláště v okamžiku, kdy víte, kolik si Williams účtuje za vinyl a za koncert: normálně to stáhněte zadara z netu. A když se vám to nebude líbit, smažte to. Ale to bych se teda sakra divila. willie, waylon a já {willie nelson: country music}

Pro ty, kdo ještě věří v hitparádové žebříčky, mám dvě dobré zprávy a jednu sympatickou náhodu. Poslední deska Hanka Williamse III Rebel Within debutovala v oficiální americké country hitparádě jako prestižní čtvrtá a v ranku Billboard 200 dokonce dvacátá. (Ubezpečuju vás, že na potetovaného blázna na drogách a předáka smečky jménem Assjack, ať už nosí jaké chce příjmení, jsou oba výsledky hodně slušná bilance.) Tam, kde zpráva není nijak překvapivá, je alespoň příkladně osudová. Poslední deska Willieho Nelsona, pojmenovaná poeticky Country Music, dosáhla úplně stejných výsledků. Čtvrtá v country, dvacátá celkem. Blahopřejeme, kluci.

U Willieho, čerstvě bez svých signifikantních copů, je takový (relativně nečekaný, poměrně velký komerční) úspěch zejména zasloužený, neb mu táhne na osmý křížek, ročně odehraje na dvě stovky koncertů a od 60. let chrlí od jedné do tří nahrávek ročně. Což o to, alespoň je z čeho vybírat. Po loňském esu American Classic, pokračovateli legendárního alba Stardust, je i čerstvá Country Music výběrem, ovšem, jak už to u Nelsona bývá, výběrem dosti svérázným a originálně zpracovaným. Country Music je údajně prvním bluegrassovým albem, navíc pod dohledem respektovaného T-Bone Burnetta – takže z toho zřejmě kouká i nějaká ta Grammy. Nebo nominace.

If you need some advice in being lonely If you need a little help in feelin’ blue If you need some advice on how to cry all night Come to me I’m the man with the blues

Ačkoliv je většina skladeb převzatá a provařená (nejedná se o zapomenutá béčka), je Nelsonův autorský otvírák Man with the Blues skladbou, kvůli které si necháte vrtat koleno. Je tam všechno: housle, mandolína, harmonika, zdvojené vokály, pedal steel, banjo... Banjo! Nejlepší banjo čeká hned v Dark as a Dungeon (od Merlea Travise, byť si ji na jedno vězeňské vystoupení vypůjčil Cash a už mu zůstala) a to si hned rozmyslíte, na jaký nástroj byste nejradši hráli, kdybyste to bývali uměli.

Vybírat, to Nelsonovi jde moc dobře. Nechybí George Jones, jehož vokálních kvalit sice Nelson nedosahuje, přesto je You Done Me Wrong hitem, jak jej znáte. Al Dexter se za jeho one and only Pistol Packin’ Mama určitě v hrobě neobrací a nechybí pochopitelně aspoň jeden Williams (House of Gold a zase parádní banjo). K dalším výpůjčkám přidává Nelson ještě lidovky (Satan Your Kingdom Must Come Down, I Am a Pilgrim), byť jsou tradiční hlavně v Americe, a s Nobody’s Fault but Mine se snadno dostává i před legendární předělávku od Grateful Dead. Výhoda všech desek Willieho Nelsona je, že – pokud máte rádi country a bluegrass – tenhle chlap nestřílí nikdy vedle. Můžete ho poslouchat od rána do večera, vinyl donekonečna otáčet a v přehrávači přeskakovat, opakovat nebo náhodně vybírat... Pořád to bude Nelsonův standard, v americkém country z nejvyšších.

Hey! My name is David Allen Coe and I’m from Dallas, Texas! They say Texas music is in the make and we’ve been making music that is free Doing one night stands and playing with our bands Willie, Waylon and me

Nejsnazší cesta k té nejlepší hudbě (zde: country) vede zase a jedině přes hudbu. Dá se začít třeba zmíněným Hankem Williamsem III a jeho baladou Country Heroes, kde bez patosu opěvuje svého dědu a další hrdiny: George Jonese, Davida Allena Coea, Merlea Haggarda, Waylona Jenningse a samozřejmě i Cashe. Pokud si vyberete Coea, pak vás nejpozději u prvního setkání čeká hit Willie, Waylon and Me, který pro změnu opěvuje Coeovy hrdiny. A to už jsou dvě zmínky o Waylonovi, takže nikoho nepřekvapí, že s Williem Nelsonem natočili několik společných desek a za jeden duet obdrželi Grammy. A country Grammy se v Americe nedávají ze sympatií.

Tahle sebranka, kolem které se to celé točí a které Nelson dýluje trávu, si hrdě říká outlaw country. Od konce šedesátek, kdy se hnutí začalo etablovat, si k tomu každý řekl své a po svém, ale byl to Nelson, kdo zůstal neúnavným spíkrem, jenž pro spáchání žádného skutku nejde daleko, a zároveň významnou personou i na poli seriózní country music. (O čemž z poslední doby svědčí namátkou společná nahrávka s Wyntonem Marsalisem, reggae album Countryman nebo duety s Kidem Rockem či Bonnie Raitt na desce Great Divide.) Na jeho výstřelky – kterých nebylo za těch takřka šedesát aktivních hudebních let málo – nemůže nikdo říct ani popel. A po albu Country Music teprve ne. bootleg vol. 4 {johnny cash: from memphis to hollywood}

Je po uzávěrkách jedenáctky, sedím s grafikem v Carton Clanu a iDJ iTunes hraje náhodný výběr z několika rozsáhlých složek společného disku. Klan je jediné místo, kde vedle sebe můžete slyšet Luzera, Blur, Iron Maiden a Martu Kubišovou v řadě za sebou. Jednou za hodinu mě vytrhne písnička Johnnyho Cashe. Myslím si, že ji znám, ale neznám. Určitě není z American Recordings a docela určitě není z klasických kompilací největších hitů. Cash zní mlaďounce, produkce má na zvuku skladby minimální podíl. Všechny písničky, které se za tři hodiny vystřídají, jsou skvělé, ale nikdy netrvají déle než dvě minuty. Nakonec mi to nedá a ptám se, co že to teda je? Je to nový Cashův bootleg, From Memphis to Hollywood.

Zase. S kolekcemi Johnnyho Cashe se od jisté (ehm) doby roztrhl pytel, takže když potřetí narazíte na výběr šestnácti největších hitů, vzdáte to. Jako fanoušek potřebujete pár elpíček ze 60. a 70. let, živáky At Folsom Prison a At San Quentin, kompletní sérii American Recordings a jednu, minimálně čtyřdiskovou, legendary greatest hits collection. Od okamžiku, kdy máte pocit, že potřebujete víc, to začíná být složitější.

Před pěti lety vyšla dvoudisková nahrávka Personal File. Jsou na ní písničky ze 70. let, které si Cash, sám s kytarou, nahrával na kazety a které nezamýšlel vydat. Dokonce ani když přišel Rick Rubin s nabídkou na American Recordings, ačkoliv právě ty svou intimitou a syrovostí připomínají nejvíc. Některé skladby jsou povědomé; kromě toho, že se jedná většinou o covery (byť nemálo ze seznamu jsou původní písně), pár z nich už Cash hrál, ale pouze s kapelou v zádech. Komorní prostředí opuštěného studia a skutečnost, že písničky kombinoval s malými příběhy a jednou básní (The Cremation of Sam McGee anglického básníka Roberta Williama Service), dělá ze sbírky něco víc, než jen „další kompilaci písniček Johnnyho Cashe“. Některé vzpomínky, provázející vybrané skladby, jsou tak osobní, až ve vás vyvolají pocit, že posloucháte něco tajného, zakázaného. Možná, že Cash věděl, proč nahrávky nikdy oficiálně nevydal. A možná na ně jenom zapomněl.

Deska Personal File byla úspěšná, mnohem úspěšnější než jakákoliv jiná kompilace po Cashově smrti v roce 2003. Netrvalo proto dlouho a je tady pokračování, Bootleg vol. 2: From Memphis to Hollywood. Skoro se mi chce přeskočit deskriptivní část, jelikož je nevyhnutelné, aby si většina z vás řekla, nojo, další kompilace písniček Johnnyho Cashe. Ale zkusme to. „Dříve nevydaná dema později slavných skladeb z let 1955 – 1957, 32 původních nahrávek z počátků Cashovy kariéry, 25 dalších skladeb, b-stran a demosnímků a další rarity.“ Cashova tajná složka je vybílená, takže firma přispěchala s alternativou. Pro jistotu z ní udělala pokračování předchozího kasovního trháku, tedy ponechala značku „bootleg“ a přidala „vol. 2“, navzdory tomu, že dramaturgicky mají desky společného pramálo. A když se dáte do podrobného zkoumání, zjistíte, že nemají společného vůbec nic. Tedy kromě Cashe, ale tenhle článek taky není pojmenovaný Bootleg vol. 3 a neprodávám ho za dvacet eur na Amazonu.

Upřímně: žádnou takto označenou nahrávku Cashe bych si nikdy nekoupila a možná ani nestáhla. Nejsem tak bohatá, abych mohla podporovat úplně všechna odvětví umírajícího hudebního průmyslu, přičemž to, které označuju za „snahu majorů nahrabat si prachy na mrtvých ikonách 20. století“, považuju za obzvlášť nesympatické. Jenže jenže. Když pomineme axiom, že všechny desky Johnnyho Cashe jsou skvělé, protože jsou od Johnnyho Cashe, album jsem si zamilovala asi po čtyřech písničkách, aniž bych věděla, o co jde. To se nestává. This ain’t how we do things in the country.

Jestli jste podobný skeptik jako já, když jde o kombinaci major-mrtvola-kompilace, patrně budete chtít důkazy. Mám. Bohužel se k nim dostanu až přes řadu méně příjemných faktů. První část disku zabírá záznam koncertu pro rádio KWEM v Memphisu v létě 1955. Ne že byste si nemohli poslechnout desítky jiných show z té doby (radio sessions Hanka Williamse jsou dostupné všude a jsou skvělé), a ne že by se shodou okolností stejná stanice zrovna nevracela do éteru, ale pravda je, a klobouk dolů na to, že máloco dokáže navodit kouzelnou, nepoznanou atmosféru 50. let líp. Napadají mě akorát filmy z 50. let. Nebo reklamy z 50. let. Nebo filmy, které se odehrávají v 50. letech.

Now, commercial break. „You know, folks, even without air conditioning, you can make your home several degrees cooler this summer – and for the summers to come – with Home Equipment Company’s Cool Glow Awnings.“

Druhá část (nikoliv disk) jsou raná Johnnyho dema z doby, kdy mu bylo kolem dvaceti, opět z Memphisu. Nenechte se ohromit indexem previously unreleased, zaprvé ano, demosnímky ze zřejmých důvodů vydává jen málokdo, zadruhé ať zvedne ruku, kdo ještě neslyšel aspoň jedno demo I Walk the Line. Nikdo? Myslela jsem si to. Konkrétně I Walk the Line (a mnohé jiné) mají tolik verzí, že rozpoznat, která z nich je demáč, by nezvládl ani sám Cash. Kdyby teda někde netrajdal s Elvisem.

Takže proč je to tak super? Zase ty padesátky. Je znát, jak byl Cash mladý, opatrný a pečlivý, kteréžto vlastnosti se časem vytrácely. Ne nutně na škodu, ale v téhle poloze je zpěvák raritou sám o sobě. Většina demosnímků plyne v pomalejším tempu, než byla později oficiálně nahrána, a kupodivu nikomu se nepodařilo desku přeprodukovat, takže skladby mají původní, lehce zastřený zvuk. Vokály jsou sice oproti kytaře vytažené, ale zrovna v tomto případě to nedělá tradiční paseku. Když mluvím o pečlivosti a důkladnosti, myslím třeba píseň Country Boy, která je i přes relativní rychlost a složitost slok odzpívaná zřetelně, přesně a čistě. Netřeba iluzí o životním stylu čerstvě dospělého Cashe, ale všechny legrace si svůj dluh vybraly až o něco později.

Když došla dema, na pomoc přispěchalo vydavatelství Sun s několika raritami ze stejné doby a místa. Ty stojí za řeč jen díky skvělé Leave That Junk Alone a předělávce Brakeman’s Blues Jimmieho Rodgerse, „otce country music“. Dál už to není o nic lepší. Druhé cédéčko, nahrávky z šedesátých (často opatřeny známkou previously unreleased in the U.S., což v době internetu asi nikoho netrápí), jsou už výběrem v klasickém slova smyslu a nebýt Dylanovy One Too Many Mornings a několika hitovek, které je vždycky hezké slyšet (Girl in Saskatoon nebo I’ll Remember You), je to jako kompletovat desky podle sériových čísel. „Mám doma sbírku padesáti tisíc stejných desek největších hitů Hanka Williamse. Mám je seřazené podle výrobních čísel. Fantastickej pocit.“ Poté, co Cash podepsal smlouvu s Columbia Records (konec 50. let), se jeho produkci dostalo zacházení v rukavičkách, takže i vykopávky z pozdější doby, podpořené full bandem, už neznějí tak výjimečně. Ale deska se jmenuje From Memphis to Hollywood. „From Memphis“ by se nerýmovalo tak dobře.

Moc často ve Full Moonu neděláme resumé, ale tentokrát musím, ježto je to celé zmatené. Nejdřív říkám, že super, pak zas ne, pak zas jo, a nakonec z toho nic dobrého nekouká. Sice víte, že si tu desku nemáte kupovat, ale nikde nebylo jasně řečeno, jaká – bez ohledu na důvody vydání – je. Je dobrá. Je to Johnny Cash. tohle není country {hank williams iii: hillbilly joker}

„Nekupujte to, ale sežeňte si to jakoukoliv jinou cestou. Vypalujte ve velkém a dávejte to každému.“ -- Hank 3

Ale to se podívejme. Nashvillský label Curb Records vydává novou desku Hanka Williamse III. Stejnou, kterou odmítl vydat před sedmi lety a která od té doby koluje internetem jako bootleg. Curb si celou dobu držel vlastnická práva a nedovolil vydání na jiném labelu, což tehdy vzájemnou spolupráci nejvýznamnějšího amerického country vydavatelství a potomka ikony country music definitivně zařízlo. Tedy ne že by se Mike Curb a Shelton Hank Williams snášeli nějak dobře už předtím. Třeba v době, kdy bylo největším trhákem Williamsova krámku triko FUCK CURB. Ani bych se nedivila, kdyby zvažoval dotisk. Album se tehdy jmenovalo This Ain’t Country, teď se jmenuje Hillbilly Joker, podle úvodní skladby Hellbilly Joker (v originále Go Fuck You, což stejně jako „hell“ americká konzervativní oficiální distribuce na obalu nerada vidí). „Novinka“ je o dvě skladby kratší, takže se vejde na populární vinyl, přičemž produkce se nijak nezměnila. Artwork k albu je kradený fanart, který byl původně vytvořen jako artwork pro tričko. Na Amazonu stojí pre- order cédéčka a vinylu jedenáct, resp. osmnáct dolarů. Není třeba zdůrazňovat, co na to Shelton. A už jen Bůh ví, co by o všech svých „kompilacích nikdy nevydaných tracků, rarit a demosnímků“ řekl Johnny Cash, který pro lecjaké fuck taky nechodil daleko.

Zpočátku se všechno jeví normální. Jednoduše vyšla deska, která měl vyjít už dávno, to se nahrávacímu průmyslu občas stává. This Ain’t Country není oproti očekávání tak docela, ehm, country (tento set hrává Shelton se svojí kapelou vždycky mezi country částí a koncertem punk- metalových Assjack), čili načasování releasu může mít souvislost s tím, že poslední řadová nahrávka Rebel Within vyšla vloni a nese se na vlně tradiční, konzervativní country music. Připravit alternativu, aby veřejnost nezapomněla, co je Hank 3 zač, se nabízí. Pravda je ale taková, že Curb začenichal úspěch (deska Damn Right, Rebel Proud z roku 2008 se vydrápala na druhou příčku velmi prestižní americké oficiální country hitparády, Rebel Within byla čtvrtá a prodeje moc pěkné). Jestlipak on si hudební průmysl to smetiště, na kterém teď paběrkuje, nezasloužil?

Obhajovat Sheltona není nijak chytré, nepochybuju, že s ďáblem je jednodušší domluva, a kdoví, co se mezi ním a Curb Records za těch čtrnáct let spolupráce dělo. A nelze popřít, že vydat album This Ain’t Country na vlivném labelu se silnou distribuční sítí a dostat jej tak do každé druhé spořádané (pobožné a country milující) americké rodiny přímo k nedělnímu obědu, chce odvahu.

And if you don’t like our hellbilly sound Then hey man, go fuck you!

Bez ohledu na všechny skutečnosti a Sheltonovy rady ohledně nákupu desky je třeba říct, že Hillbilly Joker je stejně skvělá, jako byl původní bootleg. Doporučila bych, abyste sáhli spíše po původním „vydání“ This Ain’t Country, jelikož tak nepřijdete o tracky Hang On a Gotta Buy Paw a Truck, klasiku soundu Hanka 3. Jak bylo řečeno, není to country. Všechno, co není country, je na přeskáčku metal, punk nebo hardcore, což sice neocení fanoušci jazzu, ale pro zbytek to může znamenat zcela jiný náhled na žánr country music, ze kterého Hank Williams III vychází a o jehož kořeny se opírá. Ano, i tady. Hank Williams, ten hezkej usměvavej pán v klobouku, co umí tak parádně jódlovat? To je on. Hodí se připomenout, že senior umřel na začátku roku 1953, dávno před punkem, dávno před plošným tetováním, dávno před samolepkama FUCK, dávno před levnýma letenkama do Evropy, což jsou některé z věcí, které od sebe tři generace Williamsů dělí. Ostatní je na svém místě.

Když se dopustím hodně pitomé analogie, dělá Shelton svému dědovi stejnou službu (především v Evropě), jako udělal Rick Rubin Johnnymu Cashovi, když spustil American Recordings. Country už najednou není sprosté slovo a nikdo se za jeho poslech nestydí, jako kdysi Josef Rauvolf. Netvrdím, že si každý z banja a steel kytary sedne na zadek, a právě těm se bude Hillbilly Joker líbit nejvíc. Výrazně pomůže, pokud netrpíte odporem k Misfits nebo sebrance kolem chlápka jménem Phil Anselmo (Pantera, Down nebo s Hankem 3 společné party Arson Anthem nebo Superjoint Ritual) a podobným, ze řetězu utrženým dekadentům. Právě tak Hank na půli cesty k Assjack zní.

A hlavně, je to celý vtipný, i když jinak než třeba Abba nebo Kid Rock. Texty, nálada skladeb, fuck off póza. Gary Lindsey (taky člen Assjack), zodpovědný za všechny ty hororové zvuky (mám dojem, že to, co zní jako chrochtání, nejsou žádné samply) a šílený druhý vokál, dává většině skladeb pěkné kapky a je znát, že celá půlhodina je především hromada srandy, stejně jako na koncertě. Spíš než steel kytaru uslyšíte přebuzený kontrabas, Sheltonův hlas je prohnaný efektem, country trylky zazdily riffy, rytmus výrazně zrychlil. Z každé noty vyčnívá vidlákov jak noha, ale nemálo skladeb (Mary Fuckin Jane nebo Now He’s Dead) hranici hillbilly, cowpunku nebo psychobilly překračuje. Žádný honky tyvole tonky se nekoná, jak říká Shelton.

Well I’m runnin down the road about a 105 Don’t care if I live, I just wanna die Searching for a gal who wants to keep me alive Satan’s in the backseat givin’ me advice again...

Pokud se rozhodnete dát country šanci a Shelton se vám bude zdát jako dobrý nápad, pak nejlepším odrazovým můstkem je deska Straight to Hell (2006). Ne že by Hillbilly Joker byla pro fajnšmekry, ale vůbec bych se nedivila, kdybyste s ní místo country omylem konvertovali k metalcore. Což, když se to vezme kolem a kolem, taky není špatná cesta. cesty za pravdou {hank iii: lyrix}

Když řeknete country, většině lidí se vybaví trampské písně, Michal Tučný a další výtečníci tzv. pokladnice české country a ani zevrubné povědomí o původu (americký jižanský vidlákov) nešťastnému obrázku moc nepomůže. Country music se v Evropě nemá o co opřít (britský oficiální country žebříček proto okupují třeba Drive-by Truckers, Taylor Swift nebo Josh T. Pearson, kompilacím dlouhodobě vládnou Johnny Cash, Emmylou Harris nebo Garth Brooks) a je de facto odkázaná na export ze Spojených států, přičemž ani tam nevládne žádný konsenzus a v oficiálních (billboard) country hitparádách abyste známé jméno pohledali. Což neznamená, že se nemůžete inspirovat a interpreta si v době internetu obratem nedohledat a neposlechnout. Jen to zkuste. And if you know what I’m thinkin’ you’ll know that pop country really sucks.

Country zůstává v USA jedním z nejoblíbenějších žánrů vůbec, a tak není divu, že nové a nové zástupy umělců se na této stabilní vlně snaží – ne nutně zištně – svézt a firmy jim ze stejného důvodu vycházejí ochotně vstříc. Well, we’re losing all the outlaws/ that had to stand their ground/ and they’re being replaced by these kids from a manufactured town/ And they don’t have no idea about sorrow and woe/ Cause they’re all just too damn busy kissin’ ass on Music Row...

V country music se víc než na originalitu hledí na „řemeslné provedení“, proto existují hity, které i když zpívalo několik generací, nikdy nezevšedněly, a výpůjčky od kolegů jsou téměř otázkou cti. Většina nové krve (třeba dvojice Big and Rich, Tim McGraw, Kenny Chesney nebo aktuální velký objev Lady Antebellum) odkazuje ke tradičnímu, slušnému a konzervativnímu country soundu přelomu 60. a 70. let, dnes plošnému mainstreamu. Ovšem existuje i jiná linie, která se vrací ještě dál, daleko do 50. let, k zapomenutým kořenům country: rockabilly, hillbilly boogie a honky tonk, Roy Rogers, Gene Autry, Hank Williams, Sons of the Pioneers, Johnny Barfield, Al Dexter... Na ně a mnohé jiné pak navázaly desítky podžánrů (neocountry, outlaw country, truck driving country, alt- country), které se ale produkci Grand Ole Opry nikdy nemohly rovnat a jako takové si užívaly jen okrajové a undergroundové obliby. Podobně jako když označíte hipsterskou nezávislou kapelu za pop: podivné pachuti něčeho nesympatického a nepatřičného se nezbavíte. Well, some say I’m not country/ and that’s just fine with me/ ’Cause I don’t wanna be country with some faggot lookin’ over at me!

Hank Williams III, přímý potomek legend Hanka a Hanka Williamse Juniora, se systematicky a ostře staví do opozice vůči mainstreamu a připomíná skutečné kořeny žánru tak, jako to dělala celá vlna outlaw country v čele s Williem Nelsonem, Waylonem Jenningsem nebo Johnnym Cashem. Hank 3 jde bez servítek rovnou k věci. So I’m here to put the „dick“ in Dixie and the „cunt“ back in country ’cause the kind of country I hear now days is a bunch of fuckin’ shit to me!

Ocitá se tak v paradoxní situaci: kdo není zadobře s country, ignoruje jeho tvorbu a priori, a kdo vyrostl u Grand Ole Opry (a nebude takových rodin v Americe málo), bude mít problém s neurvalostí, jakou je jeho pravda sdělována. Williamsovy písničky pokrývají i řadu tradičních témat, ale právě jeho boj za kořeny znovu a znovu připomíná, že country music není jenom žánr a maska, kterou si obléknete na vystoupení, ale životní styl, a není podstatné (a v minulosti ani ovlivnitelné), kam interpreta vede. Ani Snídaně s Novou nezačne hrát skladby z doby alba Bleach, i když se dnes většina médií včetně veřejnoprávní televize shodne na tom, že Cobain byl oběť a hrdina a génius.

Podobně palčivá, ale ještě osobnější je kauza Reinstate Hank, která bojuje za to, aby byl Hank Williams, těsně před svou smrtí vyhozený z legendární Grand Ole Opry kvůli alkoholu, přijat posmrtně zpátky. Hank Williams still ain’t reinstated and I’ll tell ya that’s fuckin’ bullshit, zpívá vnuk ve skladbě The Grand Ole Opry (Ain’t So Grand) a stěžuje si, že v sedmdesátém čtvrtém nechtěli Cashe, Johnnyho Paychecka ani Waylona Jenningse, protože se báli, že jim to tam rozmasakrují. Oficiální petici dnes podepsalo na padesát tisíc jmen.

Pohled na Hanka Williamse III nebo na některé jeho písničky může vyvolat různé pochyby a teprve čas ukáže, jaký dopad jeho – zatím relativně krátká – kampaň měla, ale nikdo už mu nevezme několik tref do černého. You know it makes me wonder folks: Has the opry sinned? prepare for glory! {reinhard kleist – johnny cash: i see a darkness}

Na jaře 2007 se v kinech objevil snímek Zacka Snydera 300, popisující předvečer a průběh starověké bitvy u Thermopyl v srpnu 480 před Kristem. Střetl se v ní fragment armád řeckých městských států a vojska perského krále Xerxa I. V historické zkratce Snyder portrétuje spartského macho krále Leonida a jeho tři sta vojáků, kterak (skoro) pokosí milionovou armádu barbarů z Persie, vedenou ohromným transsexuálem s efektním hlasem, jemuž k vítězství dopomůže mrzák, zhrzený odmítnutým angažmá v armádě naolejovaných playboyů. Nevím, z jakých historických pramenů se dneska obvykle čerpají vědomosti, ale nepředpokládám, že by se Snyderův snímek promítal v hodinách dějepisu pro základní školy. Stejně tak se asi nečte Hérodotos v originále, nehledě na to, že sám otec historie se domnívá, že perská armáda měla pětkrát víc mužů. Ohlasy na 300 znamenaly tsunami nevole právě kvůli historickým nepřesnostem, ale taky nelichotivému zobrazování Peršanů, údajnému rasismu, homofobii a fašismu, násilí a politickým paralelám se současností. Zack Snyder? Člověk, který do té doby natočil Úsvit mrtvých, pár klipů a reklamy? Kucky kucky.

Zajímavé je, že když se v roce 1998 objevila předloha, komiks 300 Franka Millera, jediný, kdo si stěžoval, byl jiný komiksový tvůrce, Alan Moore. Pokud Millera znáte (vytvořil mj. ještě mnohem úspěšnější Sin City), víte, co je 300 zač: vizuálně přitažlivé historické fantasy, velmi volně inspirované filmem The 300 Spartans (1962), ovšem postavené především na rozmáchlých originálních vizuálech (exmanželky) Lynn Varley a několika vděčných kulisách. Pokud jde o historickou přesnost, je dobré si uvědomit, že většina příběhu, hlavní dialogy a průběh bitvy je vložen do úst pamětníkovi Diliovi, který ničemu zásadnímu ve skutečnosti přítomen nebyl. Jinými slovy, celé si to, nabriefován králem, vymyslel. To pochopitelně nijak neomlouvá ani nevysvětluje označení Athéňanů jako „boy-lovers“, ale pokud jde o dějovou linku, je Miller čistý. Zkuste vyčítat tvůrcům Matrixu, že žádné pilulky, které vás zavedou do „reality“, neexistují.

Jak je čistý Miller, tak je čistý i Snyder, který komiks do posledního rámečku a bubliny okopíroval. Šel tak daleko, že snímek koloroval, aby na plátně nezůstala žádná barva, která se zároveň nevyskytuje v komiksu. Pokud se na film 300 díváme touto velmi jednoduchou optikou, není důvod si nevychutnat hezké kulisy letního řeckého pobřeží a pár správnejch chlapů. Jsem si jistý, že ani Miller a po něm ani Snyder se nesnaží překopat historii nebo zpochybnit studie o homosexualitě v městských státech starověkého Řecka.

„Komiks je pro mě něco mezi knihou a filmem. Z obou médií si vybírá to dobré a hezké. A když je komiks dobře udělaný, uslyšíte skrze něj hudbu.“ – Reinhard Kleist

Johnny Cash: I See a Darkness německého umělce Reinharda Kleista se nesnaží být biografií nebo průvodcem života ikony americké country music. Sám Kleist tvrdí, že pouze chtěl přiblížit čtenáři své pocity, když poslouchal Cashovy poslední nahrávky; ostatně i podtitul novely je odkazem ke skladbě Bonnieho „Prince“ Billyho, kterou Johnny Cash přezpíval pro album American Recordings III: Solitary Man. S tímto vědomím není možné očekávat lineární příběh nebo historickou akurátnost, právě naopak. Kleist od reality utíká tak často, jak mu to jen imaginace a velikost stránky dovolí. Pokud byste trvali na spojovacím prvku, bude to pouze titulková temnota (vizuální i přenesená – citová a myšlenková), která celé dvousetstránkové dílo provází.

Že je celá knížka postavena na vizuálech (přesná, ale zároveň „umělecká“ inkoustová linka s občasným šedým pozadím jinak tradičních a konzervativních komiksových panelů) je jasné nejen z toho, jak málo narativních prostředků využívá, ale třeba taky z několikastránkové galerie v zadní části knihy, která už nesouvisí s konkrétním příběhem, ale odráží geniálně přesnou studii zpěváka a jeho pohybů (sic!), výrazu a – Kleist by měl radost – téměř barvu jeho hlasu. Daní za vizuální požitek je totální neuchopitelnost, absence detailů, jasné dějové linie nebo spojnic mezi jednotlivými částmi (téměř třetinu komiksu zabírá Kleistův oblíbený koncert ve Folsomské věznici, o kterém vypráví vězeň Glen Sherley; jindy kreslíř „jen“ interpretuje Cashovy skladby: Folsom Prison Blues, točící se okolo textu I shot a man in Reno just to watch him die..., A Boy Named Sue nebo Ghost Riders in the Sky, která komiks mimořádně emotivně uzavírá) a velké skoky v čase a prostoru, zanechávající nezodpovězené otázky a ignorující některé, pro život Johnnyho Cashe klíčové, události a přesvědčení. Fanouškům, znalým všech vrcholů a propadů i cesty, která k nim vedla, se tahle skutečnost stane pro přijetí komiksu osudovou.

Hérodotem v Cashově životě je hned několik autorů, sám Kleist doporučuje biografii The Beasts in Me Franze Doblera, nejjednodušší je pochopitelně zhlédnout snímek I Walk the Line nebo otevřít wikipedii, kde se vám nestane, že by něco tzv. neštymovalo. Na jednom se ale shodneme všichni: ta jediná „pravda“ se nachází v písničkách Johnnyho Cashe a právě toho se Reinhard Kleist drží. Johnny Cash: I See a Darkness je krásnou, i když náročnou pohádkou, která nejen nevychází, ale ani neinterpretuje Cashův život, pouze nabízí výtvarně úchvatnou koláž dojmů, které zpěvák zanechal v jedné talentované osobě. Jazykem Zacka Snydera: A je na co koukat. o country nemám strach {pavel bobek}

Skutečně poprvé jsem se s Pavlem Bobkem setkala v lednu 2009 u neveselé příležitosti pohřbu Jana Kaplického, jeho přítele a kolegy architekta, kde se zpěvák veřejně loučil. Tohle jsem na novinách upřímně nesnášela: chodíte na pohřby cizích lidí, aby si o nich druhý den mohly přečíst tisíce dalších cizích lidí. Článek se měl objevit na tzv. trojce, což je druhá nejdůležitější stránka hned po tzv. jedničce, ježto na vás vykoukne hned po otevření novin. Napsat nějaký nesmysl na trojku je mnohem, mnohem horší, než napsat obdobný nesmysl do sloupku v kulturní rubrice na straně sto, a zkuste si někdy udělat reportáž z pohřbu. Není to legrace. Zachránil mě tehdy Pavel Bobek, jelikož v úvodním slovu citoval z písničky Sunday Morning Coming Down, a já jsem se i ve svém textu díky jeho větě „architektura a hudba k sobě mají neuvěřitelně blízko“ mohla držet toho, co aspoň trochu znám. Není než umírání osamělé jako hudba/ Na chodníku uprostřed spícího města a snášejícího se nedělního rána... Když po sobě dneska článek čtu, dobře si vybavuju některé mrazivé okamžiky a vyjma otřesného, byť v novinách zcela pochopitelného titulku (I ministr poslal květy) je to vlastně docela dobrá práce. Tedy minimálně důstojná.

Považuju se za slušně vychovanou holku s respektem k autoritám a i když se jejich množina v průběhu let výrazně zúžila, Pavla Bobka respektuju strašně. Dnes, kdy už vím, že Oh Ruby, nechtěj mi lásku brát je ve skutečnosti Ruby, Don’t Take Your Love to Town Melvina Tillise, Nedělní ráno je Sunday Morning Coming Down Krise Kristoffersona a Veď mě dál, cesto má zase Take Me Home, Country Roads Johna Denvera, ještě jednou tolik.

Nápadů máme ve Full Moonu pořád mnohem víc, než jsme schopní realizovat, ale rozhovor s Pavlem Bobkem jsem chtěla udělat vždycky, už jenom proto, že jsem se s ním chtěla doopravdy setkat. Zjistit, jaký je ve skutečnosti, protože ta se od představ skoro vždycky liší. Věděla jsem, že nemám žádné originální otázky, na které by už dávno a několikrát neodpovídal, ale napadlo mě, že by mohl být jednou z mála osob, se kterou bych si mohla potlachat o Williem Nelsonovi, a třeba o tom, proč nikdy nehrál v Praze. Ani bych to nemusela nikde tisknout. S kolika lidmi si můžete pokecat o Nelsonovi v češtině? V mým okolí tak se dvěma a ti už jsou vyčerpaní dávno.

* „Bóbik!“ Když jsem vytáčela telefonní číslo Pavla Bobka, klepaly se mi ruce i kolena, takže si asi dokážete představit, jak mě jeho představení vykolejilo. Prej Bóbik. Domluvili jsme se na tom, že za ním přijdu domů na Břevnov (přiznám se, že mě překvapilo, že nebylo úplně snadné najít nějaké společné volné datum, jelikož poměrně často – i ve svých více než sedmdesáti letech – hraje), donesu na ukázku ten náš časopis a uděláme rozhovor. Jeho číslo jsem si uložila pod jméno „Bobik“.

Byla jsem děsně nervózní a neuklidnilo mě ani asi deset cigaret, které jsem si mohla dát díky tomu, že jsem se na Břevnově ztratila. Vždycky mě napadne, jestli by tu paniku nespravil alkohol, ale udělala jsem to pouze jednou, před asi pěti lety před zkouškou v kurzu Stát a církev, a nemohla jsem si pak vzpomenout na slova jako „stát“ nebo „církev“. Prostě fiasko, takže když jsem nervózní, nepiju radši ani kolu. Vilku jsem nakonec našla. Uvítal mě sám Pavel Bobek, s úsměvem a pevným stiskem, a ještě než jsem se usadila na sofa jeho krásně vyvedeného obýváku, nabídl mi bílé víno. Okamžitě jsem přepnula zpátky do extrémní nervozity: „Tak... tak... tak ale jen jednu skleničku.“ Nevím, jak začínají vaše nejlepší večírky v životě, ale moje nějak takhle.

* Jak moc blízko k sobě mají architektura a hudba nedokážu říct, ale když je někdo šikovnej architekt, je to boží. Dokáže si totiž z bytu udělat něco fakt extra – a tohle byl ten případ. Uprostřed místnosti, ve které bylo i přes relativně obyčejný počet oken víc světla než na zahradě (zázrak!), stojí překrásné křídlo a všechno okolo je tak hezké a zároveň obyčejné, že jsem se potichu zalykala nadšením. Pavel Bobek zcela mimoděk vyprávěl, jak si to tady s ženou zařizovali, a upíjel bílé víno. To já jsem byla opatrnější. A připravená na rozhovor. Plán byl takový, že se prvním nejstupidnějším oslím můstkem dostanu ke country a pak už to s pomocí Willieho Nelsona půjde úplně samo.

Považujete se za zpěváka country music? Vůbec ne. Já jednoduše zpívám americké písničky.

* Haha! To bylo ještě lepší, než když se mi do telefonu představil jako „Bóbik“. Už první odpovědí (neříkám, že otázka byla bůhvíjak duchaplná, ale potřebovala jsem se odpíchnout právě od žánru country) mi sebral vítr z plachet, takže nezbylo, než statečně improvizovat. A začít od začátku.

První americké písničky, z nichž některé později nahrál, zachytil Pavel Bobek v raném mládí na rádiu AFN, American Forces Network, které vysílalo z Německa pro americké vojáky. Spoustu skladeb si zapamatoval a u klavíru zkoušel zahrát, dařilo se a první úspěchy sklízel u svých spolužáků na fakultě. Skladby, které byly v průběhu dalších let – od soutěže Hledáme nové talenty přes několik kapel včetně angažmá v Olympicu nebo členství v Semaforu až po spolupráci s Lubošem Malinou nebo Robertem Křesťanem – skutečně nahrány, pocházejí z nejrůznějších okamžiků. Původní, vlastní skladby má Pavel Bobek dvě nebo tři. Zbytek jsou výpůjčky a předělávky.

Podle čeho si písničky vybíráte? To je ve skutečnosti velmi jednoduché, zkrátka si vybírám ty pěkné. A když se mě někdo zeptá, čím to, že máte takové pěkné písničky, odvětím, a proč bych si vybíral špatné, když si můžu vybrat dobré? Navíc je skvělý pocit, když se posluchači začnou zajímat o originál, a jsem hrdý na to, že jsem byl první, kdo pro české publikum objevil Krise Kristoffersona, v době, kdy ho ještě nikdo neznal. Nebo Dona McLeana... Člověk má radost, když se mu líbí nějaké písničky, a ty se jeho prostřednictvím začnou líbit i někomu jinému. Je to velmi příjemné. A týká se to i historek, jako pamětník se cítím dobře, když můžu předat některou ze vzpomínek mladšímu publiku...

Jak je možné, že evropské a hlavně mladší publikum některé skladby vůbec nezná? Country nemá v Evropě tradici. Evropské země mají spoustu původní muziky, která se výrazně liší. Každé publikum si spíš vyroste na tom, co je mu blízké, a country music má svůj původ v Americe. Ta je mu blízká. Samozřejmě by byla škoda, kdyby se to nejlepší nedostalo „ven“, k co nejvíce lidem. A to nebývá vždycky samo sebou.

Z jakého důvodu u nás nikdy nehrál třeba Willie Nelson? Opravdu nehrál? To mě strašně mrzí. Toho bych tady chtěl mít! Co nejdřív! A určitě nejsem sám. Ale jsem stoprocentně přesvědčený, že je to otázka domluvy s managementem. Jednou se to určitě stane. Vždyť Willie pořád vydává a hraje. To by byla sranda!

Nemáte pocit, že country music skomírá? Vůbec ne. Těch nových kapel, které jsou všude kolem, i českých... Publikum má o country stále zájem. Vemte si, jak jsem vystupoval na hudebním festivalu v Trutnově. To bylo neuvěřitelné, kolik tam bylo lidí, a ve věku od patnácti do osmdesáti. A všichni ty moje písničky znali. Bylo to báječné. O country nemám strach ani trochu.

* Pavel Bobek je ten, komu se říká optimista, nenachytala jsem ho na ničem. Když jsem si procházela sbírku jeho vinylových desek, jasně převládala jména jako Kristofferson, Sinatra nebo Jerry Lee Lewis, ale tomu se není co divit. Klasika je klasika.

Máte rád vinyly? Moc. Některé oblíbené nahrávky mám v obojím provedení, tedy jako vinylové desky i jako cédéčka. Nedá se nic dělat, ale na tom vinylu to zní – pokud není poškrábaný – jinak a líp. Cédéčka jsou vyčištěná, sterilní a není to ono, chybí tomu život. A u country je to zvlášť znát.

I proto se dneska vinyly vrací... To ano. Když jsme byli v Americe, vloni, při nahrávání desky Víc nehledám, navštívili jsme tam jeden fantastický hudební krám. Tam by člověk strávil tři dny a pořád by něco kupoval! Nakonec jsem si odnesl jenom tři desky, všechno zkrátka koupit nemůžete. Ale bylo to moc hezké. Má to holt úplně jinej šmrnc. Samozřejmě i vizuálně je to mnohem přitažlivější než cédéčko, kde jsou obrázky a fotky takové nijaké a nevýrazné. Když máte v ruce vinyl, je to úplně něco jiného.

Nechtěl byste vydat desku Víc nehledám taky na vinylu? Hm... tak daleko jsme nedošli. Já jsem velmi rád, že to vůbec vyšlo. Ale kdyby mi firma nabídla, že to uděláme na vinylu, samozřejmě by se mi to líbilo. Přiznám se ale, že jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. To jste mi vnukla teď vy...

Tak udělejte reedici. To je dobrá myšlenka, todlecto.

A co Cashova série American Recordings – nenapadlo vás někdy udělat to samé? Vzít a přezpívat neočekávané písničky úplně jiného žánru? Jistěže napadlo, ale to by nešlo, nechci jej za každou cenu kopírovat. U něj to má úplně jiný význam; sám se celý život věnoval prakticky jedinému žánru, a to country. Zpívat pro něj například popové záležitosti zní poměrně neobvykle a má to svůj význam. Já jsem ve své hudební kariéře přešel spoustou žánrů a nejsem si jistý, jestli by to mělo stejný efekt. A jak jsem už řekl, nebudu ho bohapustě kopírovat.

Myslíte si, že ke country patří alkohol, jak to prezentovali různí interpreti, včetně třeba Cashe, Nelsona nebo vnuka Hanka Williamse, který tvrdí, že „pije, aby lépe porozuměl tomu, co je country“? Nemyslím, že tam je přímá souvislost. Alkohol nebo drogy mohly řešit ještě spoustu jiných problémů, o kterých nevíme. Já v tom souvislost nevidím. Drogy mi nikdy nic neříkaly, ale netvrdím, že jsem abstinent, ovšem do spojitosti s country music bych to skutečně nedával. Na druhou stranu chápu Franka Sinatru, který si nedokázal představit den bez Jacka Danielse, nebo Johnnyho Cashe, který to ve svém životě neměl právě jednoduché... Ale já měl asi víc štěstí. Do čtyřiceti jsem žil prakticky bez závazků a alkoholu jsem se určitě nebránil. Bylo období, kdy jsem byl mladý a pili jsme jako duhy a pak vystupovali, ale to je zaprvé dávno a pak – to nejde! Dneska už bych si před koncertem nedal nic.

Zato říkáte, že architektura a hudba k sobě mají velmi blízko... To rozhodně. Na tom jsme se shodli s Janem Kaplickým. On byl teda příšernej zpěvák! Ale zpíval velmi rád a muziku miloval a myslím, že to prožíval úplně stejně hluboce. Harmonie, barvy, výšky, hloubky... patří to k obojímu. Můžu vám ještě dolít skleničku?

* Povídat si s Pavlem Bobkem o country je na dlouhé, ale hezké a zajímavé lokte, i když se nedozvíte o moc víc, než už bylo mnohokrát řečeno a napsáno. I když už tu historku vyprávěl dvacetkrát, ochotně zopakoval svoje setkání a duet s Johnnym Cashem na americké ambasádě (a to, jaká měl zpěvák OBROVSKÁ ramena), že si pamatoval jeho jméno, nebo skutečnost, že další dva regulérní Cashovy české koncerty prošvihl, ježto právě někde hrál. O nahrávání desky v Nashvillu se členy doprovodného bandu Johnnyho Cashe nebo že seděl na židli, na které před čtrnácti dny seděl Kristofferson. Nebo že obědval ve stejné kantýně jako Cash. Většího fanouška abyste pohledali.

V malé místnosti v přízemí domu visí na zdi několik fotek a ocenění a mezi artefakty a žehlícím prknem je k vidění figurka Muže v černém nebo podobizna Franka Sinatry. Vzpomněla jsem si na komiks od Kleista, který jsem kdysi dostala, a napadlo mě, že by mohl Pavla Bobka bavit a že by nemuselo vadit, že je v angličtině. A s tím jsme se u něj doma po třech hodinách povídání rozloučili.

Asi tři měsíce po rozhovoru přišla z Universalu tisková zpáva. V době, kdy téměř jakýkoliv hudební nosič pro řadu lidí ztrácí opodstatnění, nabízí se prostor pro pokus nabídnout hudebním příznivcům na českém trhu více nových vinylových alb. To vše na základě evidentního návratu k tomuto klasickému nosiči. „Ano, celosvětově vzrůstající zájem o tradiční analogový zvuk, fanouškovské nadšení pro tradici a atmosféru černých placek i designových obalů dorazil i k nám a my to akceptujeme jako výzvu přinášet lidem, kteří mají k hudbě opravdový vztah, takováto potěšení,“ říká umělecký ředitel vydavatelské společnosti Universal Music Marcel Vyšín ve chvíli emise vinylové edice povedeného cashovského alba Víc nehledám nestora české scény Pavla Bobka. Cha! Vyhrála jsem.

* Pavla Bobka jsem znovu viděla začátkem února, v doprovodu kapely Please the Trees na koncertě v rámci kampaně Mluvme o stáří v pražském Kostele sv. Šimona a Judy. Jak je mým dobrým zvykem, přišla jsem pozdě, ale akorát na první skladbu Oh Ruby, nechtěj mi lásku brát. Pavel Bobek zpíval opřený o židli a v pauze mezi svými písničkami si odcházel oddechnout na poloprázdnou chodbu. Hned po Ruby jsem za ním drze vyrazila, proto, aby mi na konci celého vystoupení neutekl na Břevnov. Komiks Johnny Cash: I See a Darkness byl sice dárek, ale myslím, že člověk, co mi jej věnoval, by byl rád, kdyby věděl, že teď tu knížku má zrovna Pavel Bobek. Byl nadšený a pokud můžu soudit, i trochu dojatý. „No to mi ji ale musíte podepsat,“ naléhal a já jsem, podobně jako už několikrát, nevěděla, co říct. Ne-mů-žu podepisovat knížku Pavlu Bobkovi! Nakonec nás někdo vyrušil, což mi elegantně znemožnilo provést absurdní autogram, a bylo mi líto, že jsem spíš já neměla něco, co by mohl podepsat Pavel Bobek. Nakonec mi ale stačil jeho pevný stisk, když jsme se podruhé loučili. Jsem koneckonců slušně vychovaná holka s velkým respektem k autoritám. zase o kus blíž peklu {hank williams iii: damn right, rebel proud}

„Božínku, zlato, ty jseš úplnej přízrak,“ pronesla v půlce 90. let na adresu Hanka Williamse III zpěvačka Minnie Pearl, kamarádka jeho dědy, legendy country music. Po něm Hank podědil kde co: jméno, hlas, tvář, talent, lásku ke country. A rebelství.

V roce 1996 vyšla zajímavá deska Three Hanks: Men with Broken Hearts. Svou koncepcí spojovala hlasy tří generací country rodiny Williamsů. Tou dobou již zesnulou legendu Hanka Seniora doplnil v archivní stopáži jeho syn Hank Williams Jr. (1949), dodnes úspěšný zpěvák tradiční americké country, a vnuk Hank Williams III (1972), který klasickým pojetím čehokoli naopak provokativně pohrdá. Se svým uhlazeným debutem na country scéně ale Hank III spokojený nebyl a v roce 1999 vydal první sólo album Risin’ Outlaw, svoji vlastní představu o country. V jeho podání bylo špinavé, ostré a pěkně rychlé, přitom ale ctilo jeho hrdiny: George Jonese, Johnnyho Cashe, dědu Hanka, Davida Allana Coea, Merle Haggarda, Waylona Jenningse... Na dvojce Lovesick, Broke and Driftin’ ještě přiostřil, ale teprve dva roky starou Straight to Hell se mu podařilo vytočit americké konzervativní publikum (a vlastní vydavatelství) do červena.

Bez ostychu poplival a pošlapal všechno, co mu přišlo do cesty. Obklopen svou doprovodnou kapelou Damn Band, vpáčil do svého pojetí country ještě víc drzého rebelského punku, texty o alkoholu a drogách, ženských a barových rvačkách kořenil rouháním, spoustou nadávek a sprškou sprostých slov. „Někdo říká, že tohle není country, no tak fajn/ Protože já nepotřebuju, aby mi nějakej teplouš schvaloval, co hraju/ Říkají, že se neumím chovat a že se jenom ničím/ Ale víte co? To vaše takzvaný country stojí za pěkný hovno!“ Obchodní řetězec Wal-Mart odmítl album prodávat a vydupal si cenzurovanou verzi, Hank III se kvůli desce do krve pohádal se svým labelem, nashvillským gigantem Curb Records (v rámci svojí kampaně nechal natisknout trička s nápisy FUCK CURB), ale jeho popularita závratně stoupala. Aby ne: potetovaná, věčně nalitá nebo zkouřená mánička, která pro žádné „fuck“ a „shit“ nejde daleko, působí na tradiční scéně jako zjevení. Album se vyšplhalo až na 17. místo oficiální americké country hitparády a Hank III mezitím svými koncerty vymetl každý bar všech světových stran od Tennessee. S velkým úspěchem. Do toho stihl vydat s hardcore punkovou bokovkou Arson Anthem, kde hraje na bicí, eponymní debut.

V druhé půlce října vyšlo Hankovi III čtvrté studiové album Damn Right, Rebel Proud. Aby předešel zbytečným tahanicím, ani se neobtěžoval domluvit se s Curb Records a album vydal u imprintu Sidewalk. Ostatně si celou desku napsal i nahrál doma na koleně s pomocí svých kamarádů. A stal se zázrak: do hitparády vstupovala na druhé příčce žebříčku. Náladou novinka pokračuje přesně tam, kde album Straight to Hell skončilo; tedy zase o něco blíže peklu. Už v první rozjeté skladbě se Hank III naváží do slavného country pořadu Grand Ole Opry, nebojí se dát desetiminutový epos P.F.F. („Žiju rychlej a osamělej život, dělám si co chci/ Plivu vám do ksichtu, jsem totiž vysoko nad váma...“), ale ani poctivého nashvillského country, kde navazuje na tradici těch nejlepších. Album propaguje singl Long Hauls & Close Calls, „trochu křiku pro děcka v černym a starý dobrý banjo pro všechny ostatní“. Že vás nebaví country? Ale kdeže! trochu whisky, to by nám šlo {willie nelson}

Za víc než půl století vydal americký písničkář, básník a herec Willie Nelson (*1933) na osmdesát řadových desek. Nebojí se ukázat pindíka ani vybrat šperkovnici milovaných amerických klasik.

„Hej! Kdesi v Texasu se rodí muzika/ a my ji děláme zadara a pro všechny/ Brázdíme města, hrajeme se svejma kapelama/ Willie, Waylon a já...“ Dupák od Davida Alana Coea opěvuje, stejně jako desítky podobných country vyznání, kamarádství mezi vidláky ze středozápadu USA, kteří na začátku 70. let začali budovat impérium tzv. outlaw country. Country, které se nesnášelo s nashvillskými standardy a v Grand Ole Opry z něj naskakovala kopřivka, vymysleli Waylon Jennings a právě Willie Nelson a za poměrně krátkou dobu s sebou stáhli řadu dalších muzikantů: Johnnyho Cashe, Krise Kristoffersona (ostatně tato čtveřice tvořila jednu dlouhou šťastnou dekádu projekt The Highwaymen), Merle Haggarda nebo zmíněného Coea.

Willie Nelson je ovšem rebel z nejzarputilejších. Divoký, drzý, zrzavý – ve svém věku pravda značně prošedivělý – kovboj a hipík, tvrdohlavý politický aktivista a demonstrant, advokát marihuany a zároveň její velký milovník (naposled ho za její přechovávání zatkli v roce 2006), chronický neplatič daní – v roce 1993 dlužil americké daňové správě skoro sedmnáct milionů dolarů, příležitostný alkoholik, propagátor bionafty, ale také otec devíti dětí ze svých čtyř manželství a držitel více než padesáti ocenění, včetně několika prestižních Grammy.

V Americe je nedotknutelnou ikonou, takže si může dovolit napsat písničku o teplých kovbojích (Cowboys Are Frequently, Secretly Fond of Each Other: „V každém kovboji je lady, která se občas ráda projeví.“), účinkovat v reklamách na texasky a zpívat u toho s Ryanem Adamsem hit Move It On Over jiného klasika outlaw scény Hanka Williamse, skamarádit se s americkým rapperem Snoop Doggem a společně válcovat YouTube se singlem My Medicine nebo vydat koncertní, jen tak mimochodem úplně fantastickou nahrávku s americkým jazzovým trumpetistou-klasikem Wyntonem Marsalisem Two Men with the Blues. Na běžného Evropana asi nic z toho žádný zvlášť velký dojem neudělá; Nelson přichází na řadu až dlouho po Cashovi a Kristoffersonovi; naštěstí možností, jak ho objevit, je pořád plno.

Letos se Willie Nelson připomněl hned třemi deskami. Inspirovaný nahrávkou od Beatles Let It Be... Naked natočil sedmnáctipísňové Naked Willie, sbírku hitů z konce 60. let v „nahých“ úpravách, bez doprovodných vokálů a nadbytečných nástrojů a s přispěním Kristoffersona v Sunday Morning Coming Down. V srpnu pak vyšla kompilace Lost Highway, kam si Nelson pozval Shaniu Twain, Raye Price, Lucindu Williamsovou, Dianu Krallovou nebo Elvise Costella. Slušný standard a 29. příčka v oficiální americké country hitparádě je odpovídajícím komerčním ohlasem.

Nejnovější nahrávka American Classic loví playlist v americké popové pokladnici a je myšlena jako pokračování multiplatinové hitparádové jedničky Stardust z roku 1978, kde Nelson přezpíval Gershwina, Weilla, Ellingtona nebo hity Unchained Melody a Georgia on My Mind. Podobný úspěch měl jen se svou „příručkou outlaw country“ Red Headed Stranger a později třeba s albem Always on My Mind (stejnojmennou, nepůvodní píseň předělali i Pet Shop Boys). Ta je koneckonců přítomna i na American Classic, hned vedle Come Rain or Come Shine (tak oblíbená, že ji kromě Sinatry, Charlese nebo Claptona nazpíval i Jack Kerouac), oplodňováku Fly Me to the Moon, stařičké jazzové If I Had You, vánočního favorita Baby, It’s Cold Outside nebo bluesové balady Since I Fell for You.

Což o to, vybrat si Nelson umí dobře. Zahrát na svou kytaru jménem Trigger s dírou po jednom večírku umí taky dobře a zazpívat uhlazený popsong a vdechnout mu do noty trochu pravé americké whisky, to by mu taky šlo. Jen škoda, že ho tentokrát nedoprovází jeho ošuntělá The Willie Nelson family, parta stylových kovbojů, hipíků a karbaníků. Kdoví, možná jim cestou do studia došla bionafta v jejich autobuse Honeysuckle Rose, možná je někdo z nich alergický na On the Street Where You Live z muzikálu My Fair Lady. Možná se někdo jenom nezřízeně opil a nemohl hrát.

Nic z toho se nikdy nestane vyklidněnému jazz bandu, který Nelsona tentokrát doprovází. Trio bubeník, kontrabasista a klavírista dává kompozicím punc elegance a vkusu, a výstřední zpěvákův vokál je tak jedinou opravdovou zvláštností na tomto – jinak ale nadprůměrném a vytříbeném – albu klasik. Jeden by řekl, kdyby Williemu Nelsonovi nebylo 76, že nám kultovní hipík pomalu dospívá.

{reporty: kapitola 5} coming up strong ready to begin {chuck ragan 13. 9. 2009, lucerna music bar, praha}

First things first. Zrovna jsem se vrátila z koncertu Chucka Ragana. To je chlápek z takový svýho času celkem rozjetý punkrockový kapely, co ještě pamatuje dobu, kdy emo nebylo „fashion trend“, ale normální muzika, a s d.i.y. kořenama. Hot Water Music se jmenovali ty kuci ušatý. Jejich forenzní audit, jazykem Silver Rocket, je trochu akože prablém. Leatherface (jejich velký vzory a kamarádi a taky spolu mají splitko, kde jsem je kdysi objevila), Jawbreaker, Alkaline Trio, Against Me! nebo Less Than Jake a vůbec roster labelu No Idea Records. Jako ne že by hráli skáčko nebo oldschool hc, ale je to taková partička kamarádů z Floridy.

Myslím, že jejich nejlepší deska je Forever and Counting, vauxhall and spoonman zase že A Flight and a Crash, což je pozdější, čiže na první poslech vymakanější album, navíc debut u Epitaphu, a se skvělou Choked and Separated, za kterou vděčím právě panu Jsem sice v Londýně, ale je mi to k hovnu, protože všechny dobrý kapely se monkey islandu vyhejbaj, tak nic, budu do konce života chodit na Stevena Patricka. Abyste rozuměli, Hot Water Music nejsou žádná srdcovka, to už mám mnohem radši Leatherface a dokonce i ty nešťastný Alk3 (přičemž Against Me! jsou trochu mimo žebříček), ale jako rozhodně to nebyla špatná kapela. Bez zajímavosti určitě není, že se jmenujou podle Bukowského, což je člověk, kterej fantasticky vyjebal s celou zoufalou beat generation, a taky jim většinu artworku vytvořil takovej lepší Picasso africkýho a pozdního období. Právě jsem zjistila, že se jmenuje Scott Sinclair a je to docela zajímavej člověk. To jen tak na okraj.

Takže to bylo takový historický okýnko. Jako na to ale klidně zapomeňte, protože Hot Water Music se rozpadli už docela dávno, před celkem hodně rokama, a Chuck Ragan – díky svýmu vokálu DOST charakteristickej frontman – se ocitl na sólový dráze. (Aby to bylo úplný, ostatní členové založili kapelu The Draft, a bubeník ještě od letoška hraje s Against Me!, což mě vůbec nepřekvapuje a vás by, s tím, co teď víte, taky nemělo. Plus teda Hot Water Music se občas daj dohromady na sem tam nějakej koncert.) Chuck Ragan vydal pár desek: dvě řadovky, živák, pár sedmipalců a split s Austinem Lucasem. A JE TO KÁNTRY JAK NOHA. Banjo, kontrabas, steel kytara, španělka, tamburína, harmonika, tyvole ŠECKO tam je. Není to jako Hank Williams, je to takovej spíš folk, ale zas ostřejší než třeba sólo kuci z Neurosis nebo FGZ, ale žádnej divokej crossover jako Hank 3. Normální tyjo... bluegrass, solidní kántry. Je to mimochodem strašně zajímavý, tahle punk-goes-folk scéna. Třeba Sundowner, to je něco podobnýho a dělá to chlápek z punkrockových The Lawrence Arms, strašně dobrej je Ben Nichols (původně z Lucero, což je teda kántry) nebo Tim Barry z Avail, což je takovej docela nešikovnej hc punk. Všechno jsem to tyvole zjistila za vás. Pokud vás Ragan baví, prověřte si tyhle kuci. Tak ale k věci už.

Chuck Ragan hrál včera v Praze. V Lucerna Music Baru, se kterýmžto klubem mám etický i estetický problém. Byla jsem tam teda jen na několika koncertech: Against Me! (zase oni!), Jaguar Love a Eagles of Death Metal a všechny byly hrozný, kromě Eagles, ale to je zase hrozná kapela, vyhajpovaná blbost, která kdyby neměla Hommeho, hvězdný camea a cover od Stealers Wheel, potažmo kdyby neparazitovali na Gaunerech, tak po nich pes rozhodně neštěkne veškerej žádnej, a vůbec, odkdy je VTIP regulérní kapelou? Takže vlastně jo, nic dobrýho mi tenhle prostor nikdy nepřinesl. Smála jsem se, když jsem si četla tiskovou zprávu: „Po dlouhých konzultacích, a pečlivém výběru prostoru s nejlepšími zkušenostmi s podobnými akusticky orientovanými performancemi, vybrali organizátoři za místo konání Lucerna Music Bar.“ No to chacha. A to ještě není všechno. Já jsem pak potkala i Roberta, což je chlápek, co to pořádal.

Jo. K tomu se ale vrátím. Čili koncert. Musím přiznat, že to nebylo tak zlý. Zvuk, potažmo celej koncert. Vlastně to bylo pěkný a ani mě nemrzí, že to nebylo na Sedmičce, protože tam by to byl zase jeden adept na koncert roku, a to já už si rozhodně nemůžu dovolit. Žertuju. Jako samozřejmě bylo špatně spousta jinejch věcí. Například mě vytáčí, proč se nikdo neobtěžuje ohlásit předem support. Ano, já si můžu všechno zjistit na internetu, ale tuhle potřebu ve chvíli, kdy mi rukama projde oficiální tiskovka, vstupenka a avíza na různejch webech, který nevychází z týhle neúplný tiskovky (hlavně teda že víme, proč je to v Lucerně), nemám. Vím, kravina, a už se tím nebudu zabejvat.

Předkapelou byl Digger Barnes, což je shodou okolností Raganův basák, kterej hraje se svojí ségrou a (myslím, že) bráchou a je to hodně podobná muzika, rozuměj folk, jenom... mnohem míň původní. Sakra, každá jeho písnička mi něco připomínala, od akustických session NOFX až po starý REM, no fakt, nekecám. Nebylo to zlý, to vůbec. Jenže Music Bar hned odkryl svý trumfy, takže: budeme potichu (nejhorší na tom je, že slyšíte třeba i nějaký chudáky, co se snaží balit holky na úplně neuvěřitelný kecy, což je o něco horší než klasický žvanění do koncertu, což mi jinak tolik nevadí), jednotlivý nástroje a vokály sice uslyšíme, ale místo, aby se spojily a udělalo to nějakej efekt sevřený atmosféry, což je zrovna u týhle muziky dost důležitý, všechno se roznese úplně jiným směrem někam do prdele. Jasný, bylo tam asi sto pade lidí (a to ještě přidávám, Robert odhadoval tak sto dvacet), což je strašně, strašně málo na takovou velkou krávu jako je Lucerna. Jako nemusím mít každej koncert na Sedmičce, ale tak do hajzlu! Zrovna tady by to tomu pomohlo tak o sto procent.

Ale furt dobrý. Digger byl celkem i vtipnej a měl to tak na půl hoďky, možná trochu dýl, a rozhodně to nebylo otravný nebo něco. Kdybych už neměla koupenejch pět Raganovejch vinylů, půjdu a koupím si i tu jeho desku. (Průser byl, že Ragan tam měl kompletní diskografii v šelaku včetně sedmipalců za fakt fakt hezkejch sto korun a dokonce 10" Coffee Project, což nevím, co je, ale má to úplně úžasnej obal v barvě nejlepšího kafe na světě. (Mimochodem, cestou z Lucerny jsem zjistila, že na Národní třídě budou otvírat Costu, juchů!!) Coming up strong ready to begin!

Ragan vypadá skvěle. Nemyslím tím, že je to hezkej fousatej dřevorubec. Vypadá šťastnej a podle mě to je strašně slyšet v tý muzice, jak ji hraje. Šťastnej starej chlap, kterej dělá, co ho baví, dělá to dobře, a tak se tím může i živit. Takovej jako začarovanej kruh, haha. Měl s sebou komplet kapelu, bubeníka, basáka/kontrabasistu (Diggera), kytaristu/banjistu, steel kytaristu/vokalistu a houslistu, co vypadal trochu jako Křepelka. A tu ségru od Diggera. Začali prakticky hned a ano, se zvukem byl stejnej problém jako u supportu, a sice že to bylo relativně potichu a že se ty nástroje, ačkoliv precizně nazvučené, rozlítávaly do prázdnýho prostoru. Jako ono to docela fungovalo i tak. Byly tam rychlejší vypalovačky (tancovačky) s full bandem, ale i takový folkový kántry balady, který Ragan odehrál sám, případně jenom s houslistou nebo basákem. Hlasově to zvládal o fous, bylo to znát hlavně v rychlejších věcech a těch, který byly s foukací harmonikou (Do You Pray? nebo For Broken Ears), ale s tím měl problém už v Hot Water Music. Ne problém, ale zkrátka naživo refrény radši frázuje jinak, protože se potřebuje nadechnout. Tyjo a foukací harmonika, ta mě baví. To jsou fakt nejlepší věci, vemte si třeba The Times They Are A-Changin’, což je velká (židovská) paráda. Jinak Ragan hrál skoro kompletní Feast or Famine a taky pár novejch z Gold Country (haha, epic) a i z toho splitu Bristle Ridge s Lucasem. Bylo milý, že se třeba zeptal lidí, co má hrát, a pak to hrál, to jako nebejvá. (V Londýně to udělal Falkous z Future of the Left, přičemž povídá, chcete zahrát tohle nebo tamto a ňákej člověk říká TOHLE! a Falko nato, ty zmrde, to je z desky, co ještě nevyšla, takže jaktože to znáš, že tys to ukradl? Což byl tríček, obě skladby byly z tý nový desky.)

Lidi byli fajn, škoda, že jich tam bylo tak asi na tu Sedmičku. A taky tam byl Přemek. To je kluk, kterej je potetovanej Hvězdnejma válkama, no a tenhle Přemek mě seznámil s Robertem, což byl jeden z pořadatelů koncertu, jeden z kluků od Conspiracy. Good timing! Celkem rozumně vyargumentoval, proč je to tam, kde to je, snad tušil, že zrovna tohle mě vážně zajímá (pravda je, že jsem to psala někam veřejně). Nicméně dojem, že ve větším prostoru se ztratí žvanilové, což byl právě jeden z argumentů, byl špatnej, viz zmíněnej kretén. Kromě toho většina lidí, co tam byla – fanoušci Hot Water Music, scéna a pak sympatizanti a spřízněnci jména Austin Lucas, by se právě třeba na Sedmičce chovala slušně, resp. jako na každým koncertě na Sedmičce. A že vlastně všichni ti idioti, co tam jenom zabloudili a celej koncert proflirtovali, by na kopec nikdy nedošli. Druhá věc, Music Bar mají hudebníci údajně rádi kvůli tomu, že je to hezkej prostor, kulatá stage a takovej jako nóbl feeling (pakliže jsou zvyklí na hraní po různejch vyližprdel klubech)... Jako nevím. Za jakou cenu? Podle mě to má význam, když se dá čekat víc než tři sta lidí a ještě to musí bejt nějaká Urbanova kapela, ňáký banální kytary. Jen teda ne žádný klávesy. Klávesy nikdo v Lucerně nazvučit neumí. A taky žádná basa, to taky neznaj a nevěděj, jak to má hrát.

Finišujeme. Je jasný, že jinej prostor (co si budem povídat, Sedmička) by celej večer povýšil a povýšil by to KUREVSKY. A ještě by tak mohl bejt o jeden sedmipalec levnější lístek. Ragan, kterej je „scéna“ víc než scéna, působil v podniku pro blbečky jako pěst na oko a muzika se dala snýst jen proto, že je ÚPLNĚ SUPER. Jinak ale budiž. Díky kucim z Conspiracy, že to udělali. A ještě nám jiný kuci otvíraj Costu. Jako rozhodně to nebyl zbytečnej vejlet. Škoda, že jste tam nebyl, pane Zaměstnanče měsíce ve Starbucks na Oxford street. And where are the ones who carry the guns to the far away lands with the blackened suns from the smokened narrow minds? songs that will fair you well {astronautalis 2. 12. 2009, skleněná louka, brno}

11:02 Probouzím se 2. prosince na 28. října. V posteli mám dvě čarokrásný kočky a počítač, za chvíli tam přibejvá taky hrnek s kafem a krabička cigaret. Mám dovolenou, přesto dělám spoustu zbytečností do práce, včetně Klusákovy ankety. Probírám se fotkama ze Stockholmu a hraju si s aplikací, co umí dělat polaroidy. Pěkný to je. Zjišťuju, že večer budou na Skle dvě předkapely (takže line-up ve finiši Plešatá zpěvačka + Stevie Brufen + Astronautalis), a pro jednu z nich sháním basový kombo. Mám dobrou náladu, nenasere mě ani ta čarodějnice z OSA, co mě v poslední době prudí za každej koncert. Se zpožděním pár hodin odepisuju na textovku, že se nemůžu přijít opít na Újezd, protože jsem v Brno Aires. Dělám milión fotek koček, co se mi lísají ke kompu a myši. Cejtím se jako bohyně, takže i jako bohyně vypadám (haha), dokonce tak dobře, že když si namaluju řasy, je to horší (hahaha).

18:36 Vyrážím downtown. Kupuju zlatou a stříbrnou fixku a schválně se prodírám procesím napoleonskejch vojáků, protože na Moraváku je v rámci trhu nějaká přehlídka a já mám ráda riot. Když mám teda sociální kredit, který jsem zrovna ten den měla. U kormidla objednávám těstoviny a dávám si kofolu a do toho přichází bro s flaškou Beaujolais. Seriously good wine, change the world or go home. Ale místo vína si dáváme dvojkombinaci a nedokončujeme žádnou z načatých vět.

19:05 Na Skle už je Hank a zvukař jinak Yachtu Tomáš, náš člověk, který si dává hruškovici: „Však tu ešte nikto nieje, tak čo by som robil iného.“ A taky Cyco, který je autem a přivezl PA a tak vůbec všecko a šíleně nám pomohl. Asi mu ten půjčený spacák nakonec přece jen vrátím. Postupně přichází Plešatá zpěvačka, kde hraje Orel, se kterým jsem poprvý mluvila den předtím po telefonu a bylo to skoro lepší než sex. Žertuju, ale ne zas tak moc. Orlowski je něco mezi Che Guevarou a Scottem Kellym a jeho kapela je něco mezi Unsane a Big Black, jenom víc metal (až budete potřebovat nějakou definici a co nejpřesnější srovnání, určitě se zeptejte mě). Do toho pijeme Beaujolais a dáváme dvojkombinace, já nadšeně, ale slušně, bro se s tím moc nemaže, Hank sXeuje. Do toho přichází ospalej Brock, Andyho manažer, že doteďka spali po včerejšku v autě, dává si pivo. A taky přichází první lidi. Mám neodbytnej pocit, že tohle bude dobrej večer.

21:01 Stojím na baru, kasíruju milión lidí, Hank jim podává letáčky na Mr. Stylese a OM a bro dělá každému křížky a kolečka a hákové kříže a tak. Potkávám se s půl miliónem kamarádů a jsem ráda, že je vidím, a protože to zní jako klišé, snažím se to neříkat. Do toho už hraje Plešatá zpěvačka, vidím jenom Orla v bílým nátělníku a říkám si, kurva jo! Můj terapeut mi říká, že se mu to líbí. A taky mi říká, že vypadám dobře, asi tisíckrát líp než na pAper chAse, a že mi Brno Aires svědčí. Směju se. Andy dělá rozhovor pro EXIT music, a když se vrací, říkám mu, že Allen Iverson je zpátky v Philadelphia 76ers. „Philly!!? Are we talking about Philly??!!?“ S bro z legrace říkáme, jestli by nám nezahrál Meet Me Here Later (Reprise). Říká, že jasně, ale moc tomu nevěřím, ale je mi to jedno. Dáváme si drink, patrně zelenou. Těch drinků je za krátkou dobu víc, akorát nemají Jamesona, tak s Martinem pijeme Dew. Myslím. Ne že bych od sebe rozpoznala bourbon a skotskou, natož dvě irské.

21:52 Nastupuje Bothwell a dává asi dvouminutovej linecheck a lidi, kterých je v tý chvíli už asi sedmdesát, čili plnej sud, se můžou zbláznit. Andy kouká trochu vyjeveně: „Folks this is only a soundcheck...“ Přicházejí další lidí a s Hankem si dáváme hi-5. Nutíme Tomáše, ať to dá hlasitějc, ale vepředu je to ve skutečnosti ok, tak nad tím máváme rukou. Rozhlídnu se – každej je nadšenej a ono to je asi fakt ok. No tak jo! Na asi půl hodiny mě vykolejuje jedna textovka, takže každej, kdo mě potkává v tomto nešťastným okamžiku, má smůlu. bro se mezitím rve v pitu a rozbíjí nos nějaký holce (tak se přiznej!). Potkáváme se na baru, já, rudá vzteky, on, rudej vzteky, jeden přes druhýho všechno dissujeme a do toho koncert a Andy něco povídá. Otáčí se na nás Brock, přerušuje nás, aby nám řekl, že nám zrovna věnuje písničku. KAM SE HRABE MŮJ BAD TIMING. Chacha. Ale zvládáme situaci a pokud jde o mě, nějakým ad hoc zázrakem ji zvládám od této chvíle až do konce už s přehledem. Možná proto, že jsem docela vystřízlivěla. Pokud jde o bro, tak to už je spíš jenom downhill. Meet you there later, bro (reprise).

23:41 Nesu Andymu dvojitou whisky a lidi jsou úplně bláznivý a je tam strašný vedro a zahuleno a je to asi nejlepší koncert, jaký jsem na Skle zažila. Teda spolu s Challenger... a Trigger Effect... a Astronautalisem v září, no. Jsem strašně, strašně strašně pyšná na to, že to všechny baví a že to jde tak skvěle. Vtipný je, že nevnímám ani tak ten koncert, jako celou atmosféru, co tam vládne. Boží. Andy dává nějakej freestyle, chytám jen porno (předtím jsem chytla i tu historku), green stuff, Ježíška. „I fucking love you! Could you play some Coldplay for me, please,“ volám od baru a připadám si strašně vtipná, ačkoliv ještě zdaleka nejsem tak opilá. A vtipná taky moc ne. Místo Coldplay mi ale hraje Secrets of the Undersea Bell a já jsem zaskočená, protože nevím, jestli víte, ale tahle písnička je hned po tý naší s bro moje nejoblíbenější. Epic win. Zmůžu se jenom na „I fucking love this song“, ale říkám to spíš pro sebe, protože tomu stejně nikdo neuvěří.

0:38 Můj psycholog kouří tři cigarety najednou, protože se zrovna vrátil ze semináře o závislosti na nikotinu. Provádíme si navzájem branding a bolí to jenom trochu. Strašně pijeme se spoustou lidí. Barman donekonečna nalívá hruškovici a když dojde, pijeme borovičku s medem. Do toho hrajou Beatles (nejlepší singalongy), Pixies, Nick Cave a tadovýdle nějaký věci. Všude je ještě pořád spousta lidí, Terrifique získává titul nejvíc nejožralejšího člověka, ale je úplně kouzelnej, pořád. Nechápu. Závidím. Snažím se s Evženem, Bystrou a Krumem o haiku a pletu si slabiky a slova. Odchází Hank a Cyco s Tomášem. S Martinem a Reškou a zlým právníkem si dáváme nějaký drinky. Tereza strašně děkuje a s Brockem si povídá rukama a nohama. Je to legrace, vždycky potřebuje nějakýho prostředníka na aspoň malej pokrok v dialogu. Začínám se cejtit trošku, trošičku opilá.

3:09 Nikto nebute vyjebáfat s nickem cavem! Andy už umí parádně česky a s Brockem a Terezou a Peťou se fotíme a budou to asi nejhorší fotky ever, ale nikdo nevypadá, že by mu to vadilo. Dáváme asi (sto)dvacátej drink, většinou zelenou, whisky, borovičku nebo vodku a samozřejmě pivo. Pivo. Pivo pivo pivo. To se za alkohol už nepočítá. Odchází Evžen a i můj psycholog se loučí a jeho pohled si překládám jako: Nedělej žádný moc velký hlouposti, prosím. Tssss. Ale jsem hodná. Občas mě zaráží, jak je možný, že ještě všichni stojíme na nohách, načež si uvědomím, že někteří už ne.

5:12 „Five o’clock in the morning. Haha, no fucking way. You’ve still got Seattle time?“ Anarchie. Bothwell si dává asi pátou cigaretu. Je to startka, nic jinýho na Skle totiž nemají. Brock hučí do Terezy, která nerozumí ani slovo. Bar a okolí vypadá jako nějakej bizarní švédskej stůl, každej si bere, na co dosáhne, a většinou je to pivo nebo nějakej panák nebo cigarety. Petra tancuje s Andym, Křenek, to je barman, se totálně motá a je to strašná legrace. Kupodivu je tam pořád víc než deset lidí, takže hospoda vypadá plná. Loučíme se těsně před svítáním. Nejsem si jistá, jestli Brock může řídit, ale hřeším na to, že je to v podstatě pár metrů. Už v týhle chvíli je jasný, že celej dnešní den byl epic win, i kdybych od tý doby měla jen zvracet, což se mimochodem nestalo. Bylo to celý ÚPLNĚ super a já děkuju všem, co tam přišli, protože bez vás by to asi to. Nešlo. Myslím, že do Brno Aires už se všichni, co bydlej v jinejch městech, už teď kurevsky těšej. Tomu věřte. To vám říkám já.

8:18 A i kočky už spěj. you said that you did, but you didn’t understand {modest mouse 16. 12. 2009, electric ballroom, londýn}

Koncert Modest Mouse, New Model Army, Paramount Styles. Naštěstí žadnej z nich nebyl koncertem roku ani života, což mě trochu uklidnilo, protože předělávat na sklonku roku znovu top five by bylo uhozený. I když, co bych nakonec pro ty myši neudělala, že?* V rychlosti vysvětlím, jak k tomu všemu došlo. Můj pořád ještě nejlepší nejhorší kamarád Spoonman (not his real name) totiž bydlí s Janicou v Londýně, což znamená, že může chodit dvakrát do roka na Moze, a taky to, že tam jednou dvakrát za rok mužů přiject „jen tak“, což se zatím nikdy nestalo, protože tam jsou pořád nějaký koncerty. Poprvý jsem za nima jela, když tam hráli Black Heart Procession, kteří to teda nakonec zrušili, tak jsme šli aspoň na Isis. Na jaře jsme jeli do Cardiffu, kde zrovna hráli Future of the Left a pak druhej den i v Londýně, ale o tom jsem už psala. No a teď jsem jela na New Model Army, což je jedna z nejlepších kapel na světě, fakt, zeptejte se Spoonmana nebo Epochala nebo mě. A ještě se stal zázrak a hráli tam zrovna Modest Mouse. No... nehráli. Eh. Vono je to složitější. Tak do toho.

*) S časovým odstupem už je to zas trochu jinak. Žádný zásadní změny, ale třeba zjištění, že pokud bych ty kapely viděla (zažila) poprvý, bude to všechno jiný. Člověk je rozmazlenej a ostatně byli to Modest Mouse před dvěma lety v Berlíně, kdo nastavil laťku.

Měla jsem letenku za dvacet eur zpáteční, 16. až 19. prosince. Už jsem s tím nemohla hejbat, protože to, že byla tak levná, má svý nevýhody, třeba to, že jakejkoliv flight change by byl mnohem, mnohem dražší. New Model Army 17. prosince byli jasný už pár měsíců a teď ještě ty Modest Mouse. Hráli původně jenom v Shepherds Bush Empire 14. prosince, pak museli přidat ještě koncert do Electric Ballroom na 15. prosince a pro velkej úspěch ještě 16. prosince. Spx se týkal ten prostřední koncert, mě žádnej, ale teoreticky poslední. Akorát to bylo už vyprodaný. No, jenže existujou takový překupnický internetový svině, co vám to prodaj za třeba dvojnásobek + poštovné, takže legálně a poměrně bezpečně můžete mít jakejkoliv lístek kamkoliv kdykoliv. Takže Modest Mouse 16. prosince v Electric Ballroom za bratru padesát šterlinků. Hodně peněz, ale so be it. Jsou to Modest Mouse. Jako jestli jsou New Model Army jedna z nejlepších kapel na světě, Modest Mouse jsou... jedna z nejlepších kapel na světě. Fakt, o tom nebudu diskutovat ani s nikým. A kdyby hráli Trailer Trash každej koncert, budou ještě lepší. Haha!

No a pak jsme seděli v jedný hospodě a Spx říká (poté, co ode mě dostal McCarthyho, kterýho úplně stejnýho dostal od bratra den předtím, ehm), že mi teda dají vánoční dárek, žejo, a teď začal hrabat do portmonky. Šíleně jsem se vyděsila: PRACHY??? Chtějí mi dát prachy? Co jim jebe? Abyste rozuměli, já miluju, když dostanu prachy, je to nejlepší dárek, jakej můžete dostat, protože si můžete koupit, co chcete, třeba flašku Jamesona nebo ponožky nebo lístek na Modest Mouše nebo knížku McCarthyho, což vám málokdo, kromě ponožek a McCarthyho, dá, na druhou stranu ale je to od kamarádů naprosto nevhodné, to můžou dělat jenom, JENOM vaši rodiče a prarodiče a blízká rodina a nikdo jinej! Kamarádi mají vědět, že máte rádi Jamesona, ponožky, McCarthyho a Modest Mouse, no žejo? No a tak Spx hrabe v tý šrajtofli a já si připravuju, co budu říkat, kurvaježíš, co budu říkat na prachy!!? A víte co? Nevytáhl žádný prachy. Dostala jsem k Vánocům koncert Modest Mouse!!!

Vyrazilo mi to dech tak, že jsem zareagovala mnohem hůř, než kdyby to byly prachy. Jakože... pamatuju si hodně super dárků, ale žádnej takovej super vánoční dárek. Nejlepší vánoční dárek v životě. (No... ještě brácha mi dál jednou Zippo. Ale ten jsem záhy ztratila, tak se to nepočítá. Neříkejte to bráchovi. Ještě když jsme byli malí, dostali jsme od našich počítač, to bylo možná ještě – optikou toho, jak jsem teď strašně chytrá – zásadnější.)

Velkej problém na koncertě Modest Mouse byla absence Polvo, kteří s nima hráli oba koncerty předtím. Polvo jsou super! Jako není to nejlepší kapela na světě, ostatně je to nějakej pitomej poštovní rock, ale jednou jsem je viděla na nějakým fesťáku a sedla jsem si z toho dost zásadně na prdel. Takže škoda. Místo Polvo tam byli nějaký joudové na pomezí Coldplay, Oasis a Kasabian. Coldplay, fuuuuj! Víte, jak o ňákejch kapelách říkám, že jsou nejlepší na světě? Tak Coldplay jsou nejhorší. Exit Calm jsou taky nejhorší. Exit Calm byla ta kapela před Modest Mouse a jejich zpěvák se podle mě samou vděčností opil, takže dělal svejm kolegům ostudu, a myslím, že nikdo z toho nebyl víc smutnej než basák a já. Exit Calm byli tak nudný a votravný, že už o nich nic psát nebudu.

Trvalo šíleně dlouho, než si Modest Mouse připravili cajky. Mají na podiu podobnej bordel jako třeba Black Heart Procession, ale narozdíl od anonymních bezdomovců jejich nástroje nejsou rezavějící a od hlíny. Třeba takovej ten úzkej kontrabas nebo dvoje bicí a milión miliónů perkusí a spousta divnejch vintage kytar... A za každou basou bylo zastrčený pírko! Nebo varhany. Nebo trubka. Víte totiž, co je na Modest Mouse nejlepší? Úplně nejlepší? TRUBKA! Trubka je po foukací harmonice nejlepší vynález. No takže tam byla trubka. A Brock tam měj banjo. Banjo je taky super. A Brock válí na banjo jako bůh. Teď vážně. Možná je to tím, že ve skutečnosti neznám TOLIK lidí, co by hráli na banjo nebo dobře hráli na banjo (Sufjan Stevens třeba hraje na banjo pěkně), ale Brock je fakt borec. Strašně šikovnej rocker s pětistrunným banjem. Brocka bych si vzala hned jenom za to, jak hraje na banjo. Někdy mě mrzí, že o něm nevím o moc víc. Perfect Disguise?

Sakra, to bude ještě dlouhej report... Potřebuju říct pár zásadních informací. Jedna z mejch nejoblíbenějších písniček je Black Cadillacs. Kromě naprosto famózní první linky And it’s true we named our children after towns that we’ve never been to... má ta písnička úplně všechno, co je na Modest Mouse tak boží a co je ve skutečnosti obsaženo ve spoustě jinejch jejich skladeb. Vlastně skoro všech, akorát jak si na tu zřejmou genialitu a dokonalost začnete zvykat, mají vás jejich pozdější desky tendenci nudit. Ne v tom otravným slova smyslu, ale např. jste schopný říct, že už to není tak dobrý. Přitom objektivně vzato je to furt stejně skvělý. Nevím, jestli má cenu zmiňovat nástrojový obsazení. Tohle jako není úplně obyčejnej rokenrol nebo indie. V mnohým mi to připomíná pAper chAse. Oni tam chtějí všechno, nebo nejmíň spoustu věcí, a VĚDÍ, jak to udělat, aby tam všechno mohlo bejt. TRUBKA. Neznám žádnou kapelu, která by mohla mít trubku, to jako sorry. Možná tak Beatles. No a pak texty. Geniální. Pak ještě Brock má celkem charakteristickej vokál (v recenzi pro Lidové bych napsala „distingovaný“) a parádně frázuje. Jakoby jazzově. A navíc to umí napsat krásně zněle, mohl by se na něm vyučovat zvukosled místo Biebla.

I didn’t die and I ain’t complaining, I ain’t blaming you I didn’t know that the words you said to me meant more to me than they ever could you

No a pak jsou ty texty ještě strašně chytrý (já to totiž poznám, chytrej text, víte?) a vůbec nejsou jednoznačný a strašně hezký a vůbec. Moje nejvíc nejoblíbenější písničky od Modest Mouse jsou ještě Talking Shit About a Pretty Sunset, Missed the Boat, World at Large a Trailer Trash. Jsou tak skvělý, že už bych celej život nemusela poslouchat nic jinýho. Víte, co je na internetu, potažmo na mým bločku dobrý? Že se nemusím skoro nikdy vlízt do určitýho počtu znaků. Haha! Takže ten koncert.

Jo, nebyl tam Marr. Jo moment, na Freemusiku je někde reportáž z Berlína z června 2007. Je to jeden z článků z tý doby, za který se kupodivu nestydím, akorát si myslím, že jsem si spletla Toma Pelosa a Joe Plummera. Neříkejte to lidem, co to četli. Anyway, tehdy nebejt Unsane, tak to byl koncert roku jak brus, a popravdě řečeno, dodneška na to vzpomínám. Bylo to fakt skvělý. Please!! Bury me!! With it!!! Ooouu. Když srovnám tyhle dva koncerty, ačkoliv nevím, co zrovna VY byste z tohodle srovnání mohli mít, musím s politováním konstatovat, že ten starej setlist byl úplně boží. Na pohřbu bych chtěla, aby mi hráli Modest Mouse stejný písničky jako v Berlíně.

V klubu Electric Ballroom (moc hezkej prostor tak pro tisíc lidí) hráli bez Marra, kterej od nich údajně odešel kvůli těm svejm The Cribs, idiot, ale zato ve full sestavě, takže i s Erikem Judym a se všema těma hračičkářema. Brock je hubenější, ale pořád správnej zarostlej námořník, taky nosí pruhovaný tričko a na něm flanelku a má vousy a vypadají s Judym jako dvojčata!! Což je velká legrace. Na hlavě měl taky čepici a když si ji potom sundal, vypadal, jako by se zrovna probudil. Spx říkal, že den předtím moc s lidma nekomunikovali, ale na tomhle jo, i byli vtipný (Brock si nandal banjo a měl moc krátkej popruh a měl to někde skoro na hrudníku, a tak přestal hrát a začal si to štelovat a říká, tyvole jsme nějaký posraný Beatles?) a vůbec jim šla rockerská karta jak brus.

Začali s Dramamine. Jaaaaaaj! Kromě toho, že hráli spoustu věcí z EP No One’s First and You’re Next, který teda zrovna vyšlo, hráli strašně starejch věcí. Tyjo, jako já nemyslela, že bych někdy naživo slyšela nějaký věci z This Is a Long Drive for Someone with Nothing to Think About, a teď jsem slyšela dvě. Co si budeme povídat, jak jsem na to nebyla připravená a jak už je ta kapela trochu trošičku jiná než před deseti lety, Custom Concern jsem poznala až při I don’t feel at all like I fall – a ani potom jsem nevěřila, že to hrajou. Tyhle starý skladby, vždycky trochu změněný, prokládali novejma věcma, většinou singlama, proti kterejm nic nemám, ostatně viz Missed the Boat, kterou bych nejradši citovala celou, ale neudělám to (Was it ever worth it? Was there all that much to gain? Well we knew we’d missed the boat and we’d already missed the plane.), ale jinak má člověk většinou víc oblíbený jiný věci, který hrát nikdy nebudou. Konkrétně Dashboard a Float On, který hráli a který jsou super, ale stejně... (ty singly většinou znáte strašně dlouho, dlouho dlouho před vydáním desky, takže je celkem přirozený, že si časem oblíbíte úplně jiný, no žejo?) Z Lonesome Crowded West hráli jenom Doin’ the Cockroach a bylo super, jak lidi na začátku řvali: Please shut up! a All right, not bad! a jak potom Brock zpíval One year, twenty years, forty years, fifty years down the road in your life... resp. Your face your lips your hips your eyes they meeeeeet..., protože podle mě zpíval blablabla blaaaa. A všichni lidi blablabla lips hips yeaaaaah! Haha! Geniální!! A skvělá sekaná kytara na konci. Skoro tak dobrý jako Polvo. All right, not bad, not bad, no!

Hráli taky spoustu písniček z (Keith) Moon & Antarctica. Třeba Gravity Rides Everything nebo Tiny Cities Made of Ashes, což konkrétně není zrovna moje ehm srdcovka, za což bych možná zasloužila nakopat do prdele, protože to evidentně byla srdcovka mnohých a podle toho to taky vypadalo, ale tyjo taková Paper Thin Walls... zatímco z desky je to taková tititi ninini věc, naživo jsou strašně nahlas a vostrý kytarový/bicí předěly, víte, o čem mluvím. Je to úplně jiná písnička. Je to super, možná nejlepší živá verze tý studiový a trochu zní mimochodem jako OTK. A když mluvíme o těch lepších živých verzích, nejvíc jsem se těšila na Satellite Skin. To je jedna z těch novejch. Poprvý jsem ji slyšela v show Davida Lettermana, kde místo happy fucking congratulations zpívali well, happy freaking congratulations, a pak jsem ze studiový verze byla tak zklamaná, že poslouchám jenom ten živák (ačkoliv jsem si koupila sedmipalec se studiovou, ale to proto, že Modest Mouse mají krásnej merch s krásným artworkem, kterej se jen tak... nevidí). Tak tady v Londýně to byl zase žejo živák, navíc tam byli všichni z tý kapely metr ode mě a Brock si dával záležet na tom fucking, když zpíval: Well, happy FUCKIN’ congratulations, well everyone everyone wins! Jinak Satellite Skin je... fakt fakt fakt super věc (We know we’re not praying we’re kneeling...), o které ale bohužel nemám nejmenší ponětí, o čem je. Ani vomylem, ani za mák. Dokonce jsem začala pochybovat o významu některejch slov, o kterých jsem si myslela, že je znám.

Jo a taky hráli dost věcí z Good News for People Who Love Bad News. Black Cadillacs, nejlepší. Far from best a na druhou stranu, než jste zvyklí. O tý jsem už psala. A na samým konci taky World at Large včetně trubky. Budete se smát, ale World at Large je písnička o mně, vážně. Byla potišejc, pomalejc a víc akusticky (nebo jak bych to řekla) než na desce. Myslela jsem si, že jsem ji už naživo slyšela, tehdy v Berlíně, ale neslyšela, fakt, dívala jsem se na ten setlist a není to pravda. Takže se mi o ní muselo zdát nebo tak něco. Každopádně byla – spolu s Black Cadillacs – nejlepší částí koncertu, a že to byl celej dobrej koncert. Zavřela jsem oči, poslouchala jsem jenom tu tichou kytaru a tlumený kopák a poprvý snad za celou svoji koncertní kariéru jsem cítila, že je ta písnička nekonečná (jinak takovýhle písničky obvykle končí, než se stihnu nadechnout) a opakovala jsem s Brockem:

I like songs about drifters, books about the same They both seem to make me feel a little less insane Walked on off to another spot I still haven’t gotten anywhere that I want Did I want love, did I need to know? Why does it always feel like I’m caught in an undertow?

Pardon, nemohla jsem si to odpustit. Hráli ještě velkou spoustu věcí, novejch. Po World at Large třeba Missed the Boat, Vizionář by řekl „krása střídá nádheru“ a já jsem s Brockem, kapelou a lidma křičela: Oooooh, and I laugh all the way to hell, saying YES! this is a fine promotion! Když to teď píšu, regulérně se mi stejská. Je to normální? Tak já znovu předělám to nešťastný top five, nikdy si už Modest Mouse nenechám ujít a ani vy to nedělejte, protože tahle kapela za to stojí jako žádná jiná.

And we were laughing at the stars while our feet clung tight to the ground So pleased with ourselves for using so many verbs and nouns no words/no thoughts {swans 24. 10. 2010, supersonic festival, birmingham}

Nastalo zvláštní ticho. Ticho a prázdno. No Words/No Thoughts. Zpočátku divný, nezařaditelný pocit. Až přijdu domů, zkontroluju si v zrcadle, o kolik let jsem zestárla.

O chvíli dřív... (v Birminghamu) Potlesk je hlasitý, ale taky unavený, a nic, co by se dalo srovnat s Joannou Newsom. Nástroje zůstávají na svých místech, světla nezhasínají. Znalí fanoušci vědí, že po akademické pauze se kapela vrátí. A vrací: ve stejném (dobrém) rozmaru jako odcházela, široké vděčné a spokojené úsměvy. Gira vezme do ruky kytaru a poloakusticky střihnou zkrácenou Little Mouth. Závěrečný a cappella přednes May I find my way to the reason to come home/ May I find my way to the foot of your throne/ May I find your arms around my neck/ And may I find your little mouth inside of this bed se zarývá jako nehty do kůže, když se vášeň vymkne kontrole. Náhlý konec, kapela se podruhé loučí, definitivně. Déle, než bych řekla, že se budou chtít zdržet. Poslední odchází Gira. A nastává zvláštní ticho.

O pár měsíců dřív... (v Brně) Stahuju si master My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky, poslední desku Swans. Strašně tajnej. Posloucháme to se zatajeným dechem. Swans! Je to víc Swans než Angels of Light, ale zároveň... je to jako by Swans hráli písničky Angels of Light. Kde existence Andělů je právě ta podmínka, za které rovnice funguje. Síla nové desky se nejlíp projeví v konfrontaci s Girovou jarní d.i.y. sólovkou, kde se objevují stejné skladby, jen v akustické podobě. Album I Am Not Insane vám o nové desce Swans řekne víc než tisíc recenzí.

O pár měsíců později... (Birmingham) Setlist je postavený pečlivě a nekompromisně. Nekompromisní je ostatně i termín, který se dá aplikovat na všechny aspekty show. Novinka převažuje (vynechávají jen You Fucking People Make Me Sick, kterou zpívá Devendra Banhart, a Reeling the Liars In, která se svou folkovou povahou do setu neparadoxně nehodí), ale nechávají si prostor i na starší věci. I Crawled a Your Property, obě z počátků kapely, jsou peklo; téměř slyšíte tu špínu a prach roku 1984. Cítíte, jak zmizelo čtvrtstoletí. Zmizelo, a je pryč. Milosrdnější jsou s Beautiful Child a Sex, God, Sex – obě z alba Children of God a můžeme se hádat, jestli to náhodou není jejich nejlepší deska – a představují ty klidnější okamžiky koncertu. Díky za ně.

O chvíli dřív... (pořád v Birminghamu) Hlasitost se skoro nedá vydržet. Kam oko dohlédne, všichni mají v uších špunty. Něco jsem u dveří přehlédla? Petr mi klepe na rameno, že jde trochu dál. Taky na to myslím. Ale viděla jsem My Bloody Valentine. Dvakrát. Takže zůstávám. Ale bolí to. Bolí to jako svině. Hudba je nahlas, ale vokály? Střední část v písni Jim je jako mučení a teprve když do toho začnou mlátit ostatní hudebníci (zejména bicí a perkuse), v dálce tuším vysvobození. I když ten rozdíl je spíš jako mezi 220V a 210V. Jim byl první extrém, ale nerozpakovali se podobnou apokalypsu rozpoutat v My Birth nebo (dost nečekaně) v Inside Madeline. Byla spousta času přemýšlet, proč jsem si nevybrala jinou oblíbenou kapelu, třeba Eltona Johna? Pozdě. Koncert Swans byl jako výlet, dlouhá plavba lodí, kam se bez obav vydáte, protože mořskou nemocí netrpíte. Naopak, těšíte se na pohoupáníčko a menší bouřka může být prima dobrodružství... A pak tam stojíte, opření o zábradlí a zvracíte vnitřnosti. A přístav je daleko, předaleko. Trvám na tom, že název desky I Am Not Insane je ironie.

O pár let dřív... (zase v Brně, ale je to náhoda) Poprvé jsem viděla Giru až na festivalu New! New! v Brně, kde hrál jenom na španělku skladby ze svých sólovek a akustické Angels of Light. Už tehdy byl starej (*1954) a na první pohled suverénně nerudnej, nepříjemnej dědek. Ve skutečnosti není, ale je to dobrý způsob, jak se zbavit otravných lidí v okolí. Ten koncert byl skvělý, i když tam bylo jen minimum lidí a já jsem přemáhala smrtelnou únavu, protože jsem tam tehdy jela asi tisíc kilometrů (z Kodaně), jeden z těch, na které nikdy nezapomenete. Jsou to ty skladby? Je to ten hlas? Nevím, neptala jsem se.

O pár let později... (Birmingham) Do předlouhého intra na perkuse No Words/No Thoughts přicházejí ostatní hudebníci. Christoph Hahn vypadá, jako by sežral žábu, kecne si za klávesy a nehne se až do konce. Basák Chris Pravdica stojí většinu koncertu otočený k bicím. Thor Harris, vlasatý zestárlý Tarzan, mlátí do perkusí a Phil Puleo do rozlehlé bicí soupravy. Největší frajer-senior je kytarista Norman Westberg. Potetovaná hubená kreatura si v kovbojském postoji po celou délku koncertu měří povýšeným pohledem fanoušky v prvních řadách.

Michael Gira, bez pozdravu, rovnou ke kytaře, kterou nikdy neodloží. Moc toho za večer neřekne, vyjma: Thank you, ladies. Načež se ozve nesouhlasné mručení řízků v džískách s nášivkami Neurosis a Napalm Death a Girovo: But you DO look like ladies. Usměje se, ale vyčíst mu z tváře emoce je jinak nesmírně těžké. Tedy kromě vzteku, když někdo dělá něco jiného nebo jinak, než on chce, takže diriguje Westberga i Harrise, ječí na trombonisty. Pročež je koncert lepší než perfektní. Zvuk je perfektní, Girův hlas je perfektní. Spokojenost muzikantů ale prozradí až rozlučka na konci setu.

O chvíli dřív... (Birmingham) Swans jsou posledním koncertem festivalu Supersonic. Je neděle, relativně zima, prostory Custard Factory jsou chladné a tmavé. Chladnější a tmavší než včera, ale je to zřejmě jen počasím. Hala je určená pro pár stovek fanoušků; celý festival i jednotlivé dny jsou dávno vyprodané. Po sobotě s Godflesh přichází neděle se Swans a nejde se ubránit očekávání. Jenže co vlastně čekat? Před koncertem nastává zvláštní ticho. No Words/No Thoughts. six clowns will slaughter a cow for your amusement. {swans 6. 12. 2010, palác akropolis, praha}

Reunion Swans nebyl překvapením, matoucí byly pouze výroky frontmana Michaela Giry, který dosud tvrdohlavě prohlašuje, že o žádný reunion nejde. Stejně jako se před pár lety dušoval, že „kosti Swans jsou vyhlazeny do běla a uloženy k věčnému odpočinku“. Stejně jako se kdysi rozčiloval, že označovat Swans za nejhlasitější kapelu na scéně je „čirý výmysl retardovaných britských novinářů“ a že ho polohy, které prvoplánově útočí na vnitřnosti návštěvníků koncertu, nezajímají („...o nic méně než kultivované tiché aranžmá“). Jednodušší optikou okolního světa lže, jak když tiskne, jenže Giru okolní svět nezajímá a jeho impérium je postaveno na základech, které si může dovolit zákonitosti venkovního světa ignorovat. Pohrdání měli Swans v povaze od samých počátků.

Label Young God založil Gira v 90. letech po katastrofální zkušenosti s majorem, kde vyšlo v roce 1989 album The Burning World. Původně se chtěl starat pouze o vlastní nahrávky, ale postupem času roster rozšířil o spřízněné projekty nebo své objevy. Jeden z nich, tehdy mladičký Devendra Banhart, mu svým pozdějším komerčním úspěchem zachránil zadek. Jelikož Girova dílna už na náklad desky Cripple Crow (2005) nestačila, placka vyšla u XL Recordings a sháňka po starších nahrávkách vycházející hvězdy zaplatila Young God Records nejeden účet. Ostatně Banhart hostuje i na nové desce Swans v písni You Fucking People Make Me Sick; aktuální písničkářský objev James Blackshaw sparingpartneroval Swans na aktuálním turné, „aby prodal nějaké desky“.

Blackshaw jich zas tolik neprodal, jelikož pro fanoušky Swans, kteří na koncert přijdou v první řadě, je připravený široký výběr artefaktů samotných hvězd večera a sám Gira v klobouku a s doutníkem, ochotný podepisovat každý lístek za dvacet pět euro svým jménem, věnováním či autoportrétem. Náklonnost a loajálnost fanoušků mu dělá dobře, na současnou podobu Swans je hrdý a ty prachy jednoduše potřebuje. Není ani žádným tajemstvím, že nová deska, My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky, vyšla především díky lidem, kteří si na jaře koupili Girovu akustickou sólovku I Am Not Insane. Kompilace obsahovala starší, Girovy oblíbené skladby (Failure nebo Promise of Water z repertoáru Girovy předchozí, dnes již nefunkční inkarnace Angels of Light) a téměř všechny písně aktuální desky Swans v demoverzích a akustických aranžích. V bookletu My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky je poděkování za prodeje I Am Not Insane explicitně vyznačeno.

Jarboe, Girova někdejší múza a milenka, členka Swans v dobách největší slávy a nejúspěšnějších desek a taky jeden z důvodů rozpadu kapely v 90. letech, je v aktuálním složení kapely, potažmo v Girově životě, považována za neexistující. Jelikož Gira i při sebemenší zmínce o ní instinktivně vříská, nebylo pochyb, že tvorbu, jejíž kdysi byla nedílnou součástí, současní Swans k životu nevzkřísí. Koncerty jsou nyní postaveny na nové desce (vyjma skladby s Devendrou Banhartem) a skladbách z 80. let, které vznikly bez nebo před Jarboe. Špatná zpráva pro ty, kterým jsou Swans především alba Love of Life (1992) nebo The Great Annihilator (1995); pro Giru jsou nerelevantní. I (Girův oblíbený) song I Crawled kopíruje stařičkou verzi EP Young God než tu s Jarboe z kompilace konce devadesátek Swans Are Dead. Dobrý rozmar a snad i náznak věcí příštích dokládá Avatar, nová skladba, kterou kapela složila v průběhu turné.

Pro aktuální line-up Swans si Gira vybral spolupracovníky z minulosti, ať už z dob Swans nebo pozdějších let s Angels of Light. Služebně nejstarším je kytarista Norman Westberg, hráč na steel kytaru Christoph Hahn a bubeník Bill Rieflin (přítomný pouze na desce), kterého na podiu nahradil Phil Puleo; baskytarista Chris Pravdica a perkusionista Thor Harris patřili k častým kolaborantům Angels of Light. Některé koncerty navíc provázela dechová sekce trombonistů (na albu hraje Brian Carpenter na trubku). A bez výjimky kvalitní technické zázemí. Swans si zakládají na tom, aby jejich zvuk byl skutečně NAHLAS. Kdysi „výmysl retardovaných britských novinářů“ vám nyní potvrdí každý soudný laik.

Na podiu působí Michael Gira, coby frontman a autor celého konceptu show, jako by chtěl každého v první řadě (nejen v první řadě) naštvat. Jejich standardní hrací doba překračuje dvě hodiny a diví se, když to někde, jako třeba v pražském Paláci Akropolis kvůli „policejní“ desáté hodině, nejde. Komunikace s fanoušky je minimální a když nějaká, nese se buď v ironickém nebo zdvořile obvyklém tónu. Mnohem radši si Gira povídá se svými spoluhráči: „Víc! Pořádně!! Nahlas!! Teď!! TEĎ! NAHLAS!!!! VÍC!!!!!!“ Až je vám Harrise a Hahna líto, jelikož takovou šikanu jste naposledy zažili ve školce, když jste místo domečku namalovali autíčko a vaše učitelka byla přísná paní.

Už intro No Words/No Thoughts ukázalo, kterým směrem Swans naživo kráčejí. Zkouška víry a odvahy, kam až se s Girou do jeho podivného světa vydáte. Čelit hodinu a půl sonickému trápení, prokládaného Girovým afektovaným, z Angels of Light a sólovek vypiplaným vokálem, předpokládá náročného, znalého a zároveň liberálního posluchače; v momentech bolesti i znalce zákulisí – v Girových komentářích na stránkách Young God netřeba číst mezi řádky. Swans nezajímá, jak si je jejich fanoušci z různých období projektují do roku 2010. Kdo čekal Blind, kdo čekal Celebrity Lifestyle, kdo čekal stejný koncert jako v roce 1989 nebo 1995, dočkal se pouze zklamání.

Kdo se dvě hodiny nechal unášet podobou, kterou novým Swans určila jediná způsobilá osoba, zažil něco, čím znovuobnovená kapela – a je jich v posledních letech dost – vládne málokdy. Rezignaci na zašlou zaprášenou slávu a servilní nabídku tzv. největších hitů a obhájení stejně sebevědomého postoje, který měla ve svých začátcích. So please never forgive me, please spit on my name. But hold on to my memory, and keep me to blame.

…or a trick of the trade? {murder by death 30. 5. 2010, matrix, praha + 8. 6. 2010 luminaire, londýn}

Troufám si říct, že mám skvělou paměť. Vybavuju si všechny koncerty, na kterých jsem kdy byla, setlisty z nich a jména všech bubeníků, pamatuju si všechny písničky, úryvky z knížek a miliony básniček, pamatuju si okolnosti každého článku, který jsem napsala, pamatuju si všechny večírky a všechny svoje lásky. Takže mě dost překvapuje, jak je možné, že už měsíc marně vzpomínám, kde jsem přišla ke kapele Murder by Death. O to spíš, že se mi k nim váže dalších pár ne zcela nezásadních historek. Jen ta první je někde ztracená. Přála bych si, aby to bylo nějaké satori, Přelomový životní okamžik nebo Mezinárodní den super muziky, ale patrně to byla jen jedna z tisíce kapel, jejichž desku jsem tehdy stáhla z jednoho tisíc blogů.

Murder by Death jsou Amíci, fungujou od konce 90. let a dají se charakterizovat výstižným vypůjčeným „americana noir and dramatic post-punk“. Jinak je to ale normální dřevní (námořnické) country, jejich zpěvák Adam Turla na posledních dvou deskách zpívá jako Johnny Cash a mohlo by to hrát úplně každé rádio mezi zprávami o počasí a dopravní situací. Achjo. Murder by Death u nás nikdy nehráli, v rádiu ani živě, jejich desky u nás nikdo moc nezná (byť jich mají pět a vůbec ne špatných); vůbec je v našich zeměpisných šířkách všechno, co zavání country, podezřele rychle smeteno ze stolu. Proč takřka nikdo nezná Drive-by Truckers? Ostuda. Kromě toho, že u nás Murder by Death neseženete, jsou ty jejich desky pekelně drahé. S Red of Tooth and Claw jsem se mazlila v krámě Sugar & Spice vloni v Amsterdamu a s těžkým srdcem a slzami v očích vinyl s cenovkou €35 po půlhodině definitivně odložila. Pak jsem si koupila Godflesh a dvě alba Hanka Williamse, všechny po patnácti eurech.

Murder by Death jeli na jaře evropské turné a mně se v rozmezí asi dvou dnů podařilo sehnat extrémně levnou letenku do Londýna na jejich show v Luminaire a ještě je zabookovat v Praze na konec května. Co budeme troškařit, žejo. Letos jsme dělali hodně koncertů svým „srdečním záležitostem“: New Model Army v únoru a Black Heart Procession a Sophia v květnu, laťka byla v téměř nenávratném nedohlednu a bláznivě naplánovaná akce bez šance na úspěch, ale to mě trápilo nejmíň. Vždyť to jsou Murder by Death! Aspoň nakoupím všechny ty vinyly, co mi chybí. Mám jenom jeden. Red of Tooth and Claw, jejich předposlední a moje nejoblíbenější album, to, které jsem obrečela na cestě z Amsterdamu. Chcete vědět, kde jsem k němu přišla? Po únorovém koncertě New Model Army jsem se, pozdě v noci, stavovala do redakce LN, abych si vyzvedla nějaký věci, a na klávesnici ležela ve vánočním papíře zabalená věc ve tvaru, ehm, dvanáctipalce. Věděla jsem, kdo to tam nechal (ostatně se pod ten průvodní dopis podepsal), ale těžko budu popisovat stav, kdy jsem to rozbalila. V tom dopise tvrdil, že netuší, jestli už „to“ náhodou nemám nebo jestli „to“ mám vůbec ráda, čímž tvrdil, že neví, jak tu desku miluju, a nezná ten příběh z Amstru. (Myslím, že lhal. Ale stejně to bylo krásný.)

Red of Tooth and Claw má, mimo asi tisíce jiných momentů, fantastický zavírák, temnou country baladu Spring Break 1899. V několika prvních vteřinách tracku je nasamplovaný zvuk jehly, plující po drážkách vinylu, a když se ozve hluboký Adamův hlas do zastřeného jakoby barového piána: The sun is coming up, over the hill, or maybe it’s not I can’t even tell..., okamžitě si vybavím atmosféru westernových komiksů se suprdrsnejma kovbojema na útěku, co přijedou do zapomenutého města na Divokým západě pomstít smrt svýho nejlepšího kámoše, polaškovat v saloonu s nějakou štětkou, poprat se se zástupcem šerifa a v košili od krve pak zmizet někam do noci. Hell yes. Outlaw country ve své nejvíc sexy formě. I went out all night drinking, so I took the bait and I jumped off the interstate to Highway 8. To the bars full of girls who all know me by name, they all drink the same drinks and they all fuck the same...! Murder by Death do téhle fantastické atmosféry, podpořené výraznými smyčci, montujou tradiční elvisovský rokenrol a caveovské depresivní notičky. Na deskách se ještě piplají s produkcí, takže nepřehlédnete instrumentální zdatnost a spoustu originálních nápadů, naživo (jak se ukázalo) mají nekonečný arzenál pulzující energie. Vzpomínám si, jak hráli titulní písničku z Good Morning, Magpie, která je ze studia dramatickým, ale poměrně vyklidněným kouskem. Když do rytmu, druhdy houpavého, řval Adam: You carrrry me hoooooome, my looove! Still you carry me hooooome, little dove..., přišel za mnou Honza od nás tadyhle z inzerce, zeptal se, ze které desky je tahle písnička, a šel si ten vinyl koupit. To vystoupení bylo neuvěřitelné.

Tu neděli jsem byla docela v klidu, pokud jde o mou obvyklou promotérskou nervozitu. V klubu jsem byla mnohem dřív než kapela, a ta se pak trousila postupně pěšky, tramvají a až nakonec přijela sama Sarah, cellistka a pianistka a mimochodem taky Adamova holka (taky bych chtěla za muže někoho, kdo vypadá se svejma licousama jako Wolverine!), dodávkou. Seznámení s kapelou bývá klíčové, nikdy nevíte, jestli přijede parta autistů, spolek umělců, alkoholici nebo psychotici (obvykle od všeho trochu, jindy od všeho až moc). Ale Murder by Death byli jasní už od začátku: přátelská a milá a slušná a skromná parta kámošů na výletě v Evropě. „Slušná“ je uvedeno ve smyslu „nekonečným turné nezkažená“. Fakt radost. Vlastně dvojitá. A milujou irskou whisky. Čili trojitá.

Večer se událo pár věcí, které se mi na žádném koncertě nestaly. Zaprvé, před koncertem přišel Adam na vstup, kde jsme seděli a žvanili, a zeptal se, že co by prej mohli zahrát, že zrovna dává dohromady playlist. Jestli chceme slyšet něco konkrétního, že to rádi zahrajou. Uh! Můžu vám na místě odpřísáhnout, že tohle kapely nedělají – nikdy! Hrajou si, co samy chtěj nebo co hrály včera, protože mají jeden setlist. Jasně, můžete za nima přijít, říct, že byste chtěli, aby hráli tohle a tamto, a oni to většinou zahrajou. Nebo v průběhu koncertu vytrvale křičet, co chcete zahrát, a taky to někdy funguje. Ale NIKDY se mi nestalo, že by takhle frontman obcházel před koncertem lidi a ptal se jich, co mají rádi. Řekla jsem, že bych chtěla Spring Break 1899. Nejlepší! The kindness of a stranger, or a trick of the trade? Druhá netradiční věc se mi přihodila po koncertě, když jsem si byla koupit desky. Měla jsem toho v plánu fakt hodně, protože měli kompletní diskografii na vinylu, spoustu hezkých triček, krásnej plakát (jako vystřiženej z tý McCarthyho novely Dítě boží) a nějaký limitovaný sedmipalce a veteš. Řekla jsem si o všechny alba, nemohla jsem se rozhodnout mezi dvěma tričkama, tak jsem si vzala obě, plakát za dvě stě pade i ty cetky. Věděla jsem, že to bude masakr a že mě za to někdo zabije, protože vinyly (úžasný nádherný custom made a ten sleeve radost radost radost pohledět) stály čtyři stovky kus. Bylo mi to jedno. Přesto říkám Nicholasovi, jejich manažerovi, jestli mi nedá nějakou spešl prajz, abych na to vůbec měla, a on na to říká, it’s all yours. Nechápala jsem. Jasně, od kapely dostanete (jako promotér) desku nebo triko nebo vás napíšou na guestlist v jiným městě, protože je to vůbec nebolí a většinou jsou vděčný, ale NIKDO vám nedá zadara šest vinylů, dvě trika a plakát. A dva guestlisty v Londýně. A já jsem nevěděla, co říct. Řekla jsem, že děkuju.

Ten koncert samotnej byl... Teď taky nevím, co říct. Nechci nikoho odradit nadsazeným, sotva uvěřitelným patetickým žvaněním. Tohle mi psal fotograf: „Ještě teď se z toho nemůžu vzpamatovat, hledám v paměti, kdy jsem měl z koncertu takovej zážitek, skvělejch jsem viděl spousty, ale tohle byla neočekávaná bouře.“ Všech těch pět a půl lidí, kteří na tom koncertě byli, říkalo zhruba to samý, jenom už si nepamatuju přesné slovosledy. A já? Koukala jsem na to, srdce jsem měla natlačené na hrudník, jak jsem zadržovala dech, a bolely mě koutky od úsměvu. Chtěla jsem, aby to trvalo navždy. Bylo to nepřenosný, vnitřní dušení pocitem štěstí a ještě vás dme pýcha, protože všichni kolem jsou u stejného vytržení. Zahráli toho plno a na první závěr i milovanou Spring Break 1899 a já byla zase překvapená (a vděčná), anžto jsem nevěřila, že to takhle opravdu funguje. Adamův vokál je naživo mnohem ostřejší a i nepatrně jinak frázuje, kytara je jednodušší a cello naopak tlačí na pilu, ale vydařený momenty mých oblíbených písniček mám v týhle úpravě nejradši (předtím to v setu byly ještě ’52 Ford, Good Morning, Magpie, On the Dark Streets Below, Comin’ Home a na zvukovce Ball & Chain). A to cello!!! Is it yooooouuu? Could it beeeee yooooouuu? Don’t want it tooooo... Řvu s Adamem, ale jsem úplně strašně mimo a falešně. Doufám, že jsem to nikomu nezkazila. A pak, když už si myslíte, že to nejde dál, vrátí se v přídavku jen s kytarou a zahraje Bang Bang od Nancy Sinatra! Bez ohledu na to, co pro vás třeba ta píseň znamená nebo neznamená, její živá verze a speciálně v Adamově outlaw úpravě je jako z jiného světa. Bang bang! She shot me down! Bang bang! I hit the ground... Bang bang, that awful sound... Bang bang, my baby shot me down. Byla jsem si jistá, že tohle už se nikdy nezopakuje.

A pak jsem letěla do Londýna. Když pominu, že vzhledem k uzávěrkám tadyhle časáku a tomu, že jsem v posledních dvou měsících musela násilím roztáhnout den na šestatřicet hodin a naučit se nespat, šlo o totální výsměch zdravému rozumu a pracovní morálce. „Byla jsem si jistá, že tohle už se nikdy nezopakuje...“ Asi jsem si potřebovala být jistější.

Klub Luminaire, kde v úterý Murder by Death hráli, jsme našli tak, že jsme sledovali kluka v tričku Pixies. Takhle se dá v Londýně (a asi i všude jinde) objevit spousta dobrejch koncertů, pakliže doma nemáte internet a není vám trapné stalkovat neznámé lidi na ulici a v metru. (Bylo by dobrý si to někdy zkusit jen tak nablind, schválně, kde byste se ocitli.) Luminaire se pyšní titulem best live music venue a určitě to není úplně z cesty; klub má svůj ksicht a názor – nápisy na zdi Jste na koncertě, ne v hospodě. Pokud si chcete povídat, když hraje kapela, můžete rovnou vypadnout. vypadají a zní docela nekompromisně – a je vidět, s ohledem na prostory, atmosféru, zvuk a zejména program, že jej vedou lidi, kteří muziku milujou. Tak to má být, a tak je titul ve správných rukách. A Murder by Death byli ten večer vděčnou kapelou.

Nejprve bylo třeba přežít dvě lokální předkapely, což bylo náročné především proto, že na vás ze zdi koukala ta nešťastná upozornění – takže jste se neodvážili ani špitnout a celý ten cirkus (v případě prvních Fragments of Faith) a relativní nudu (Scoundrels) přetrpěli v nechtěném, leč úplném soustředění. Touha po hlavních hvězdách byla silnější, ale musím říct, že hranice někdejší slabosti pro typickou „britskou kytarovku“ jsem pokoušela nezdravě moc. Druhá věc byla, že vzhledem k obeznámenosti s místním publikem (fanoušci v Anglii jsou, zejména v menších prostorách, až podezřele statičtí, což se dá pochopit snad jen u první předkapely, Sigur Rós nebo filharmonie, jinak je to na škodu) a vzpomínkám na týden starý zážitek z Prahy, jsem stála nohama pevně na zemi a nečekala žádné zázraky. Pár se jich ten večer přesto našlo.

Zahrát hned z úvodu dupák ’52 Ford je možná plýtvání ostrýma, ale jak se ukázalo, jinýma se ten večer nestřílelo. Navíc písnička je to parádní – z nejlepších v celém jejich katalogu, i když je tak krátká, jednoduchá a jen sotva zcela původní. Adamovo frázování v refrénu Hey now, what you’re gonna do? v živé verzi laškovně zdůrazňuje úvodní Hey! a zní to hrozně zábavně, námořnicky. Vůbec se člověku pořád derou na mysl námořnické nebo pirátské konotace, i když jejich původ nejsem schopná ze svého podvědomí vypáčit. Setlist se od toho pražského měnil jen v detailech a žádný důležitý hit nebyl zapomenut, včetně sólo výpůjčky od Nancy a úchvatného konce Spring Break 1899. A přesto, že objektivně koncertu nelze vytknout ani popel (snad jen, že cello ani klávesy nebyly zpočátku téměř slyšet, pokud nehrály sólíčka), kapela se evidentně bavila a lidi byli, v rámci svého tradičního zaražení, docela komunikativní, něco tam strašně chybělo. Cha, nebo snad přebývalo? I tyhle slohy to cítí. Protože, jak se to říká? Zmlsaná kočka je dobrý sluha, ale zlý pán. up close and personal {(at home with) sophia 25. 5. 2010, divadlo dobeška, praha}

Bylo to vloni v létě, bylo pondělí, pořádali jsme s Martinem Hörschem, naším chlapíkem z Berlína, koncert This Will Destroy You a já jsem seděla na vstupu, vybírala prachy a listovala programem festivalu Melt!, ze kterého jsme se to ráno vrátili. Programem listuju zásadně až po akci a většinou si u toho říkám: „Hééééj, na zelené stejdži hráli v sobotu v noci Booka Shade, tyjo, to bych chtěla vidět!“ Dolistovala jsem až na konec a tam vidím selfpromotion Melt! Booking, což jsou de facto pořadatelé toho festivalu, kteří si zároveň založili bookingovku, ve které zastupují různé kapely a zajišťují jim turné po Evropě. Nevím, jestli bylo dřív vejce, nebo slepice, každopádně jim to šlape skvěle: jak festival, který poslední léta nemá daleko k magické hranici „sold out“, tak booking, se kterým poměrně často spolupracujeme i my. Ostatně myslím, že zastupují (nebo v té době zastupovali) i This Will Destroy You. A na podzim jsem s nima dělala třeba God Is an Astronaut nebo pAper chAse. A jsou to Němci a celkem milí kluci a mají dobrej vkus a to je tak všechno, co o nich vím. No a na poslední stránce toho průvodce byly nějaký kapely a termíny jejich aktuálních turné a už si moc nepamatuju, co tam všechno bylo, ale zarazila jsem se u Sophia a jejich asi pěti koncertů v říši. Samej Wiesbaden a Garmisch-Partenkirchen nebo kýho čerta, už nevím. Unfair!! Uspořádat koncert Sophia jsme se s Adamem ze Silver Rocket průbězně snažili asi rok, přičemž samotní Silver Rocket to zkouší let asi deset. Nebo milion nebo kolik. A zkoušeli to i přes samotnýho Robina, což je celkem internetově gramotný (ve smyslu komunikativní) frontman Sophia, a přes toho nahoře a toho dole a všechny svaté a pořád nic. Když jsem pak přišla domů, okamžitě jsem psala Matthiasovi, což je kluk, který se právě stará o ten booking, a většinou je to on, se kterým komunikuju skrze „naše kšefty“, že jako tyvole Matthiasi, vy bookujete Sophii? A pak strašně dlouhej mejl o tom, jak je STRAŠNĚ důležitý, aby hráli i u nás, protože to a tamto a kdesi cosi. A von pak psal, že se zeptá Robina. Nic moc se ale nedělo, a tak jsem se celé léto, vždycky když jsme řešili nějakej jinej booking, připomínala: Any news about Sophia? Myslím, že jsme se dokonce bavili o honorářích a zdály se mi nějak strašně vysoké (v řádu tisíců eur, myslím), ale řekla jsem si no a co, žejo. Je to Sophia a Sophia je skoro jako God Machine, tak to něco musí stát, ne?

O Sophii by vám mohl vyprávět Adam; naštěstí fanouškovství (poznámka: už nikdy nepoužít tohle slovo) odmítám měřit délkou doby, kterou tu kapelu znám, takže je jedno, kdo vám to řekne. Sophia je projekt Robina Proper-Shepparda z God Machine, katastrofálně nedoceněné kapely z první půlky 90. let. Zatímco God Machine hráli temný industriální noise rock, Sophia byl Robinův akustický útěk před světem (první deska byla ovlivněná smrtí basáka God Machine Jimmyho a jejich poslední společné album, fantastické One Last Laugh in a Place of Dying, odráželo tuhle ztrátu přímo, anžto se to stalo během nahrávání). Odbočka. Obecně na kapelách je dost poznat, když mají co říct. Nemusí to být superhluboký myšlenky, klidně to může být jenom banální politické poselství, doporučení pít pivo, sbalit tamtu holku nebo uctívat Satana. Ale je zkrátka na tý muzice znát, jestli to, co říkají, myslí vážně a upřímně. A že tomu věří. Proto jsou třeba některý kapely, který vlastně neuměj pořádně hrát, tak supr, a jiný, co to třeba uměj, tak strašně k ničemu. Neříkám, že je to pravidlo, ale vemte si třeba post-rock. (To byl fór.) Každopádně Robin měl hodně moc co říct. A kromě toho to taky uměl říct. Už God Machine byli strašně silný a emocionálně vypjatý (zvláště tedy po smrti Jimmyho) a Sophia začala přesně tam, kde Robin v roce 1995 skončil. Jenom tomu dal úplně jinou formu, která spíš odpovídala jeho rozpoložení a stavu a ne, nebylo to zrovna nejlepší období jeho života.

Pokusím se vysvětlit, proč je vám kolem pětadvaceti, nejste z Prahy a Sophii ani God Machine neznáte, když jsou, podle toho, co píšu a ještě napíšu, tak geniální. Krátká existence God Machine spadá přesně do doby zlatých časů velkých vydavatelských společností. U majorů vycházely strašný kvanta muziky a někdy i docela dobrý muziky – většina si snadno a bez práce našla to svý. Stálo úsilí, abyste se dostali ke kapele jako je God Machine, byť měla několik měsíců zkušebnu v Obecním domě v Praze. Až pod nos jste dostali Red Hot Chili Peppers a Pearl Jam, Eddie Vedder bojoval s Ticketmasterem a sáhodlouze vysvětloval, jak a proč nejsou mainstream, takže jste měli pocit, že neposloucháte úplný kraviny a pitomce. Navíc God Machine fungovali jen poměrně krátkou dobu a vydali pouze dvě desky, než se po nich slehla zem. Fiction Records, u kterých nahrávky vyšly, se starali o The Cure (zrovna vyšlo Disintegration a pak si strašně nahrabali s Wish) a jedna hvězda jim v seznamu asi stačila. Když Robin kapelu po smrti Jimmyho Fernandeze a dokončení druhého alba rozpustil (zbýval tam jen bubeník Ronald Austin), psal se rok 1994. Internet nebyl samozřejmostí a ti, co jej měli, z Napsteru tahali leda tak Metalliku. God Machine byli mrtví a nic na tom nezměnil ani Alternative Press, který One Last Laugh in a Place of Dying zařadil do žebříčku devadesáti nejlepších nahrávek 90. let. To už v Anglii existoval Flower Shop Recordings, Robinovo vydavatelství, a Sophia, kolektiv spřízněných muzikantů, jimž vyšel debut Fixed Water v roce 1996 (hrál tam a dosud hraje třeba Adam Franklin, kytarista Swervedriver). Minimální promotion a nulová distribuce je oblíbený indie statement a v porovnání s Flower Shop lámal i Michael Gira, frontman Swans a zakladatel labelu Young God na druhé straně Atlantiku, se svými ropušími objevy komerční žebříčky. (To byla ironie. Chtěla jsem říct, že Flower Shop byl ještě víc underground než Young God, což byl asi největší možný underground mezi všemi undergroundovými labely v undergroundu.) První deska, která Robinovi vydělala peníze, byla People Are Like Seasons v roce 2004, protože singl Oh My Love byl hit. Konečně. Sophia je přesně ten typ muziky, který se musí líbit úplně každýmu (tedy pokud není úplně hluchej nebo ignorant). Jenže copak mají lidi čas prodírat se nějakou indie špínou? Copak se o Sophii u nás někdy psalo? Nepamatuju si jedinej časák nebo blog. Copak ji hrálo nějaký rádio? (Kromě rádia Posloucháměpětlidíaspíkr.) Jestli ji tady někdo distribuoval, pak to asi nebylo zrovna pultové zboží. Hráli u nás naposledy někdy na konci 90. let. Bála bych se strkat lidem na ulici desky Hanka Williamse, Converge nebo pAper chAse, ale klidně bych jim nutila Sophia. Rodičům, babičce, bráchovi, naší kočce (ale ta bere vlastně i ty Converge), všem svým kamarádům, čtenářům Lidových novin a sousedům v baráku. A každýmu by se to líbilo. Jenže takhle to nefunguje.

Někdy na sklonku léta mi Matthias napsal, že sice Sophia turné nepojede (resp. pojede, ale do Prahy se nezastaví), ale že jestli chci, můžeme domluvit na jaro sólo vystoupení Robina Proper-Shepparda. Netušila jsem, co to bude zač. Vůbec. Nebyly k tomu žádné další informace, sám Matthias je patrně neměl, ale bez váhání jsem řekla, že jasně. Tak ježiš!!! To je jedno, co to je. I kdyby hrál předělávky poslední desky Coldplay, označila bych to půl roku dopředu za koncert roku. A navíc se mi jako zázrakem podařilo domluvit úplně pohádkový, resp. pohádkově nízký honorář (byla jsem připravená dát mu úplně všechny peníze, které mám, princeznu za ženu a království navrch), za což jsem na sebe ve své tzv. promotérské kariéře nejvíc nejpyšnější. Furt to teda byly šílený prachy, který se samozřejmě nedaly vzhledem k výše uvedenému ze vstupného zaplatit. A když mi Matthias později na přelomu podzimu a zimy psal, že to bude Sophia, resp. akustický projekt (at home with) Sophia, málem mi explodovalo srdce. Nejdřív překvapením, pak nepopsatelným štěstím. Nebude hrát Coldplay!!! Sure, cool, napsala jsem pak Matthiasovi, aby si nemyslel, že jsem nějaká praštěná fanynka. Myslím, že podobně reagoval i Adam, když jsem mu zprávu přeposílala, i když těch dvanáct překlepů v jedné krátké větě mohlo být i tím, že měl zrovna zlomenou ruku. Každopádně bylo to tady: splněnej sen, Sophia v Praze.

„Proper-Sheppard nechává své posluchače brouzdat posmutnělou atmosférou smířlivých, někdy něžných a někdy hořkých, tichých balad. Precizní aranžmá (které může být v nahém akustickém podání naprosto vražedné), dotažené k dokonalosti na loňském albu There Are No Goodbyes, geniální práce s dynamikou a téměř neznatelné, nicméně působivé hraní si s hlasem a efekty – žádná z desítek písní není o nic ochuzená. Působí velmi sebevědomě, ale přitom je – především z textů – patrné, že nevznikly za nějak zvlášť příjemných nebo šťastných okolností. Nejsou ale deprese náhodou odjakživa tím nejlepším tvůrčím obdobím…?“ Tohle jsem psala do tiskové zprávy, ale není to až tak důležité, protože v hudbě Sophia jsem našla ještě jiný, mnohem důležitější věci. Totiž třeba svůj život. Deska There Are No Goodbyes popisovala jedno moje životní období s tak děsivou přesností, že jsem okamžitě, ze dne na den, začala věřit na zázraky. Nechci se v tom nějak zvlášť piplat, protože to není ani zábavné ani zajímavé a samozřejmě, co si budeme povídat, to není ani nijak výjimečné, i když jsem si to tehdy myslela. To, o čem Robin zpívá, se děje 537 402 802 lidem na této planetě. Jenže když si vás připoutá vaše oblíbená kapela takovou srdeční záležitostí, nemáte se jak bránit.

Koncert Sophia byl naplánovaný na 25. května; Robin chtěl, aby to byl prostor k sezení, tak jsme zvolili divadlo Dobeška. Nebylo třeba čumět do věštecké koule, aby bylo jasné, že z tohodle koncertu si nové Maserati nekoupíme. Jednak tomu bránila moje filozofie, jednak květen byl koncertama narvanej až po strop a chtít po někom, aby okamžitě vysolil tři stovky za kapelu, kterou vůbec nezná, byla blbost. A taky jsme to tentokrát dělali hlavně pro sebe, žejo. Jenže od vydání nahrávky (půlka roku 2009) do dne koncertu uplynulo hodně času a stalo se příliš věcí, v souvislosti s vnímáním desky spíš teda zlejch než dobrejch, a tak když jsem poslouchala And I thought I knew heartache/ And I thought I knew heartbreak/ But I’ve never known anything like this before“ (Heartache) nebo „And I’m sorry/ Can you forgive me?/ I wish that I was stronger but I tried... (There Are No Goodbyes) nebo Let the storm clouds pass/ And the tempest fade/ Dry your eyes my dear and don’t be afraid (Storm Clouds), bolelo to stejně jako vzpomínky. A ty teda bolely kurevsky a ve finále bylo i těžký se nějak normálně těšit.

Bylo úterý ráno, den koncertu Sophia. Probudila jsem se na gauči v kanclu a první, čeho jsem si všimla, byla flaška Jamesona a koly vedle na stole. Pozdrav od kluků z Junius, kteří den předtím supportovali God Is an Astronaut a pak přespali u nás a ráno vypadli kolem šesté, protože měli přejezd do Itálie. Senza fine! Měla jsem tzv. veselou kocovinu, ovšem jen do té doby, než jsem vešla do kuchyně, kde to vypadalo jako po atomovce. Už míň senza a o poznání míň fine. Enter the chaos. Do neštěstí zvoní telefon. Je to neznámé číslo, ale má předvolbu +44, takže to je natuty někdo z nějaké kapely. A taky že jo: Hey Jana? It’s Robin from Sophia! Polkla jsem. Volá mi Robin, sakra. Okamžitě jsem se přepnula na nervózní mód a nepatrně se mi rozklepal hlas, ruce a kolena. Naštěstí neruší koncert, ale ptá se, jestli v Dobešce nebo na hotelu bude pračka, že už nemá na večer čistou košili. Říkám, že nevím, protože nevím, a automaticky navrhuju, že se můžou stavit u nás, protože je to jen kousek a blabla, ale o tom, že do naší kuchyně bude potřebovat skafandr, jsem se radši nezmínila. Na hotelu pračku fakt neměli, takže asi za hodinu zvonil Robin u nás na nábřeží. (Mezitím jsem vymalovala, udusala ohniště, odtáhla mrtvoly do sklepa, umyla 354 sklenic – kluků v/s Junius bylo sedm – a vystřízlivěla.) Jestli se mi při tom telefonátu klepaly kolena, pak nedokážu ani popsat, co se se mnou dělo, když jsem dole odemykala dveře. Kdy jste měli naposled na návštěvě Lou Reeda? Nejste Havel, ne? Za dveřma stál neoholenej, vysmátej Richard Gere v roztrhaných džínách: Jaaana! Hey hey hey, nice to meet you!! Thank you ssssssooo much! Takže LOL. Zapnul pračku, udělal kafe (protože si nejsem jistá, jak se ten presovač nebo jak se to jmenuje, používá, a kromě toho jsem nešika a vlastně normální kafe neumím) a zbytek odpoledne jsme seděli na houpačce na terase, pili to kafe, který bylo strašně dobrý, čuměli na řeku a povídali si. Byl by z toho super rozhovor, kdybych si kráva dělala aspoň nějaké poznámky. Robin ještě v dobách God Machine v Praze rok žil a měl z tý doby milion historek. Taky vyprávěl o svý dceři a o životě v Londýně a o turné a o Black Heart Procession (chodil s Pallem Jenkinsem v San Diegu na střední!) a o svým životě a já jsem vyprávěla o našem časáku a o Black Heart Procession a o tom, odkud jsem, a o tom, že Václavské náměstí není pojmenované podle Václava Havla, a o tom, jak jsme přišli k tak šíleně hezkýmu bytu a jaký historky se vážou k Vyšehradu. Znám teda dobře jen tu se Šemíkem. Jaká jsem praštěná fanynka God Machine a Sophia jsem si radši nechala pro sebe, i když o tom, co bude večer hrát, jsme mluvili taky. Protože jsem na podzim byla pryč a v zimě byla na tyhle legrace zima, byl vlastně Robin od loňskýho léta první člověk, s kým jsem seděla na terase v tak pěkným počasí a cejtila se tak dobře. Ironií osudu je, že osoba z léta je zrovna ten, o kom je celá There Are No Goodbyes... Robin musel odejít na zvukovku krátce před pátou a protože jsme nestihli pověsit to prádlo, slíbila jsem, že to udělám, a jednu z těch košil vezmu s sebou večer na Dobešku. Vtipný bylo, že kromě košil pral spodky a ponožky, a tak heslo up close and personal z oficiálního popisu turné došlo naprosto nečekanému naplnění. It’s so embarassing, úpěl, ale byla to ve skutečnosti legrace. Pověsila jsem šest nachlup stejnejch černejch košil, pár nachlup stejnejch černejch boxerek a pár ponožek v různých odstínech černé, smála jsem se a už jsem se na ten koncert i docela těšila.

Blbý bylo, že jsem v Podolí nemohla sehnat žádné slušné Chardonnay z rideru, takže jsem měla s občerstvením trochu zpoždění, a pak jsem se ještě vracela pro tu košili, takže jsem přijela až těsně před začátkem. Bylo tam kolem třiceti lidí, což teda bylo i na květnový poměry málo, ale bylo to jedno a věděla jsem, že i Robin z toho nebude nijak rozčarovanej, ježto jsem mu vysvětlila, jak to tady teď je, už předtím. Koncert byl, uf, náročnej. Krásnej, ale náročnej. Hezký kulisy přebalu poslední desky, Robin v čistý košili (haha!) hrál skoro dvě hodiny a zvládl asi dvacet skladeb. Hrál na přání Petrovi, Adamovi a mně, protože nikdo jinej žádný jiný přání neměl, já jsem samozřejmě natahovala furt pryč (nejvíc u Where Are You Now, Something a Storm Clouds), ale naštěstí tam byla tma, takže mě nikdo neviděl, zahrál i If a Change Is Gonna Come, což jsou úplný God Machine a přesně tak to i znělo, měl spoustu historek a hlášek, byl milej a vtipnej. A pokazil jenom jednu písničku! K většině z nich měl nějaký komentář a já jsem si pořád víc uvědomovala, že jsou o jiných věcech a jiných lidech, než jsem si myslela nebo chtěla myslet, a korunu celý katarzi nasadil s pilotní There Are No Goodbyes na konci, kterou opatřil příběhem a zásadním ...but sometimes, there are goodbyes. A tak, jak jsem mu uvěřila dřív, uvěřila jsem zase.

Později po koncertě (dávala jsem mu cédéčko poslední desky pAper chAse, protože chtěl slyšet, co to je za zázrak – příležitost vnutit tuhle kapelu lidem, co pracují s produkcí desek, si nikdy nenechám ujít) jsme se k tomu ještě vraceli, protože po podepsání tří vinylů už mi nebylo trapně přiznat, co to pro mě znamenalo a znamená. A měla jsem pocit, že je to člověk, kterej tohle dokáže pochopit a kterej mi rozumí na celým světě nejvíc – vždyť o tom sakra napsal album! Jak říká náš grafik: to je hrozný emo, Janino. V poledne si Robin vyzvednul zbytek košil a trenek a ponožek, rozloučil se s Princess of Prague a já jsem se rozloučila s touhle přezdívkou. A když jsem zavírala dveře, cítila jsem, že je zavírám i za touhle celou There Are No Goodbyes kapitolou. I když jsem znovu musela sjet výtahem dolů, abych odemkla hlavní dveře. Hehe, klasika, there should be two goodbyes at least. Den byl senza fine, stejně jako ten předtím, akorát se nikde neválely plechovky s nedopitým pivem a kuchyň byla jako klícka. Stála jsem tam a zkoušela zopakovat Robinův trik s presovačem a smetanou. Protože, jak říkal, čím jiným bych okouzlila chlápka svých snů, až bude stát u mě v kuchyni? povídejte mi o koncertě priessnitz anebo o něčem jiném {priessnitz 26. 12. 2010 pentagon, jeseník}

Z Vrbna pod Pradědem (Würbenthal, dříve hornická osada Fürstenwald) je to do Jeseníku (Freiwaldau) asi čtyřicet minut, od Videlského kříže patrně nejdelších patnáct kilometrů v České republice. Od rozcestí k Ludvíkovu (Ludwigsthal) můžete vzít (jediný) autobus v 16:20, který jezdí v sobotu a o svátcích přes sedlo, a kdyby byla normální neděle a ne svátek, můžete jet ještě o hodinu později poněkud složitěji a neobvykle skrz Zlaté hory (Zuckmantel, také Edelstadt podle hradu Edelstein). Po kolejích se z Vrbna do Jesu snadno nedostanete, jelikož vlak do Milotic (Milkendorf), i kdyby nejezdil tak zřídka, jede opačným směrem přes Krnov (Jägerndorf). Je to asi na čtyři hodiny. Plus 26. prosince nejede. Když je venku minus deset a vládnete licencí, nejsnazší cesta, jak se do Jeseníku (třeba na koncert Priessnitz) dostat, je půjčit si auto od rodičů a slíbit, že nebudete brát stopaře, neskončíte ve škarpě ani v řece a zavoláte, když u někoho zůstanete přes noc.

Hele Známe se přece a přece jen léta Oba víme jak to končí Budeme budeme zase v tom lítat Pak si lízat vlastní rány (Hexe)

Když jedete z Vrbna autem, je ideální zkopírovat cestu prvním autobusem přes sedlo. Jelikož jsem doma dlouho nebyla, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že nemůžu jet přes Mnichov (Einsidel) na Heřmanovice (Hermannstadt) ani Ludvíkovem přes Karlovu Studánku, i když to by patrně také šlo, jen by to bylo delší a určitě bych se ztratila a jak jsem později zjistila, silnice ze Studánky do Videl byla neprůjezdná. Je ještě jedna – prostřední – cesta kolem řeky (Střední Opava), po relativně rovné a nerozbité silnici, lesem. Ten se rozprostře hned za odbočkou z Železné (Buchbergstahl), kde bydlí naši a kde jsem vyrůstala.

Míjím starou hájovnu, které jsem se jako dítě bála, jelikož byla zarostlá vysokou trávou a nikdy jsem tam neviděla živou duši. Hned za stavením je zkratka lesem na ludvíkovskou Kolibu a myslím, že se tudy dá jít taky na Zámecký vrch, o kus dál je jestě jedna usedlost a most na druhý konec Železné. Před povodněmi v roce 1997 tam byla spousta stromů, obrovské kameny a hráz, kam jsme se chodili jako děcka koupat a chytat čolky. Na blízkém paloučku jsem se v pěti letech poprvé vdávala a z druhé strany řeky se tyčí malá elektrárna (mlýn? pila? čertví, co to tam uvnitř vlastně bylo), do které ústí náhon, po jehož úzkém betonovém okraji jsme chodili dlouhé kilometry tam a zpátky. Dnes je scenérie o hodně plošší; zmizely stromy, strašidelný tunel pod silnicí i lesík, kam jsme chodili na kaštany; záplavy vymlely koryto, řeka rozprostřela svůj tok do šířky (odnesla s sebou i svatební louku) a na několika místech byly vytvořeny umělé hráze, které vodu mírně zdržují. Je to docela pěkné. Nebo už je mi to jedno?

Na horách taje sníh Řeka je divoká a chladná Jako ty jako ty Ve vzpomínkách mých (Jaro)

Podél silnice teče řeka a tu lemují minimálně tři chaty, kam jsme si chodívali hrát, když to vypadalo, že jejich majitelé na víkend zase nepřijeli. Nedaleko byly skály s několika kovovými oky pro horolezce-amatéry a... nás. V jednom momentě z hlavní cesty vybíhá vedlejší, která ukazuje směr houbařům. Když jsem byla malá, chodili jsme s tátou na houby. Když nebyla zima. Zimy jsou v Jeseníkách dlouhé, ale víc zážitků mám z jara a léta a podzimu. Kolo a kolečkové brusle a horký vítr a studená řeka.

Nejdřív narážím na Bílý Potok (Zainhütte, později Weisseseife). Není to ten Švejdíkův, ten je u Javorníka, a není ani podobný. Pár chalup a domky, kde někdo bydlí i přes týden, byste spočítali na prstech jedné ruky. Asi devatenáct obyvatel. Za Bílým Potokem je zřídlo kyselky. Dřív to bývala jen taková boudička, teď k ní postavili i most a dřevěné lavičky. Jezdili jsme sem na kole. Tam to bylo do kopce a zpátky jste nemuseli ani šlapat. Kameny kolem boudy byly úplně oranžové a když jste si chtěli naplnit flašku, museli jste si kleknout a ruku ponořit do ledové studně. Pár let jsem tam nebyla. Jedu docela pomalu, jelikož silnice už po pár metrech padá do tmy a nemá žádné značení. Třpytí se na ní mrazivý sníh.

Vidly (Gabel) mě vítají několika pouličními lampami a směšně ozdobeným hotelem, kde je i navzdory sezoně jenom pár aut. Potřebuju si koupit cigarety, ale bojím se, že trend militantního nekuřáctví Karlovy Studánky se do okolí rozšířil už dávno. Vyrážím bez zastavení dál, nahoru. Na obloze jasně svítí měsíc a vykresluje siluety vrcholků stromů. Je to skoro stejně hezký, jako když zapadá slunce, jenom inverzní a studený.

Krajina náhle zkameněla Jako by čekala, na malý brutální zázrak, na malý kýč Mám rád podzim, vítr, první sníh (Freiwaldau)

Videlský kříž je nejvýše posazené místo na celé trase a cestou dolů už čeká jenom Bělá a hned za ní Jeseník. Cigarety kupuju až v nonstop benzince uprostřed města a všímám si, že nemají skoro žádné jídlo, i když je benzinka nonstop, a nemyslím, že by v neděli byly otevřené potraviny. Priessnitz hrají v Pentagonu, jesenickém kongresovém centru a sídle ČSSZ (a dalších úřadů) v jednom, potkávám kamarády, kteří přijeli z Nového Jičína nepochopitelně se čtyřmi přestupy vlakem přes Ostravu. A Polsko. Byla dost zima, ale to jen proto, že rozdíl mezi minus sedmi a minus dvaceti se projevuje už jenom v detailech fyzikálních zákonů. Nepřekvapivě se tam nekouří.

Tak jak se máš tak jak se máš Vítej ve zlých časech Na konci cesty (Město duchů)

Jeseníky na severní straně jsou jiné než ty „moje“, proto civilismu Jaromíra Švejdíka tolik nerozumím, resp. nespojuju si to s krajinou, jak ji tam znám já. Priessnitz jsem neposlouchala proto, že byli „místní“ (tedy z povinnosti a hrdosti), nebo proto, že bych témata důvěrně znala. Když brácha poprvé přinesl desku Freiwaldau, neřekla jsem si, tyvole, to jsou úplný Joy Division nebo New Order (podle vzoru „Mňága a Žďorp jsou český The Smiths“ a nesmějte se, to jsem nevymyslela já). Debut Freiwaldau vyšel v roce 1992, ale doopravdy jsem se ke kapele dostala až s Potichu? (1997) a nespočtem koncertů počas studií v Brně. Ve správnou dobu na správném místě, pozdě ale přece.

* Besídka v pražském Oku o pár dní před jesenickou zastávkou se prý vydařila. Není důvod nevěřit, Priessnitz málokdy nezahrají „dobře“, navíc s vědomím vyprodaného sálu. Taky jsem chtěla jít, ale nějak už na mě nezbyl lístek. Pak jsem si uvědomila, že na Vánoce jedu domů. Domů do hor. Na sever. A koncert Priessnitz si tak můžu užít s pravou vesnickou rvačkou ve foyer.

Na bále v kulturáku ve foajé máme rvačku (Bál)

Když jsme se o akci bavili se Simonem, bubeníkem Saade, který bydlí v Jeseníku, povídal, že to bude „obrovská akce“ pro dva tisíce lidí a od pravdy nebyl daleko, tedy v případě, že by tam vystoupila ještě Vypsaná fixa, jak bylo původně avizováno. Takže to nakonec nebylo tak obrovský. Ale velký to bylo dost. A navíc tam hrála Obří broskev, která nepochopitelnou inspiraci Fixou nezapře. Jesenické publikum trpí známým legračním syndromem, kdy se k podiu s předkapelou na několik metrů nepřiblíží, jelikož by hudebníci mohli kousnout, takže jak Broskev, tak další host Prouza hráli pro několik metrů prázdných parket, dva breakdanceující fanoušky a od poloviny sálu mohli tušit několik desítek přihlížejících. (Prouza zahrála spoustu věcí z chystané desky, která „možná vyjde“, z níž jedna píseň byla v angličtině, a pár starších, nebojme se toho slova, hitů, třeba Černou barvou. Bylo to dost dlouhé. První vteřina ticha po jejich vystoupení zavelela Deset kroků vpřed! a sál kulturního domu se zaplnil jako na hasičském bále.)

* Nevím, jak tomu bylo v devadesátých letech, ale posledních deset let se, kromě bubeníka, skoro nic nezměnilo. Teda jasně, vyšla třeba deska Stereo (vyjma jiných), vznikli Umakart a Jaromir 99 & the Bombers a komiksy Bomber a Alois Nebel. A všechno bylo super. Znáte Reinharda Kleista? Fucked, Berlinoir, nedávný černobílý Johnny Cash: I See a Darkness... Tak Jaromir 99 je lepší.

Když jsme chodívali na koncerty Priessnitz v Brně, největší legraci jsme měli z Jaromírova podnapilého stavu, a když jednou do mikrofonu na Musilce řekl, že je to „děvka“, vymysleli jsme sloveso švejdíkovat. Jaký byl váš nejhorší koncert Priessnitz? „Ten, jak byl Jaromír úplně namol a zpíval všechno falešně.“ A který byl nejlepší? „Ten, jak byl Jaromír úplně namol a zpíval všechno falešně.“ Nejsou dobré a špatné koncerty Priessnitz, jsou jenom ty, na které se dostanete, a ty, na které se nedostanete. Za těch cca deset koncertů vždycky zahráli Sny, Nebolí, Děláže, Jeremiáš, Malej chlapec, Jaro, Dotkni se mě, později přibyly písně Stereo, milovaná Jan, nenáviděná Střepy, V parku. Všechny koncerty Priessnitz byly stejné.

Ještě stojím na nohou Ještě nejsem na kolenou Povídejte mi o Bohu Anebo o něčem jiném (Nebolí)

* Navzdory přirozenému očekávání něčeho extra byl koncert Priessnitz v Jeseníku stejný jako jakýkoliv jiný koncert Priessnitz v jakémkoliv jiném městě. Čtyřčlennou sestavu stále doplňuje Jiří Hradil na klávesy (omlouvám se za zbytečnou informaci, ale vypadá úplně jako Harvey Dent aka Two-Face z posledního filmového Batmana, co ho hraje Aaron Eckhart), už by z něj pomalu mohli udělat regulérního člena, ne? A mírně přiopilý Jaromír (bylo dost pozdě už když začínali) celý v černém s modrým světýlkem na bradavce a kelímkem červeného vína, později flaškou piva, bez tamburíny. Nezpíval vůbec falešně, klub měl i přes jisté pochybnosti perfektní/normální zvuk a fanoušci... jsou přece jenom fanoušci jako všude jinde, jako na každém koncertě Priessnitz. Kapela? Tradiční neshow, úsporná světla, jedinou kulisou byla Jiřího cigareta, kterou si občas půjčil Jaromír.

Zahráli asi dvacítku skladeb, nezazněla žádná překvapení, natož šokující. Líp (líp než dobře) byly přijaty starší skladby, do jasných singalongů patřily Jeremiáš, Děláže a Malej chlapec, přídavek zase věnovali Jaru a Snům, vzpomínce na Freiwaldau, a když se ve foyer kulturáku, který zároveň sloužil i jako kantýna, porvali (teda ne Priessnitz, ale osoba, která se rvala už během koncertu se sekuriťákama v sále), byli jsme na cestě pryč, v jediném směru, který není na Polsko. Videlský kříž, Gabel, kyselka, Weisseseife, most nach Buchbergstahl, hájenka, Würbenthal, in weiter Ferne, so nah!

Vždycky jsem se po pár dnech doma nemohla dočkat, až uvidím město, přestože „doma“ a „kde žiju“, jsou dvě různá místa. A poprvé jsem si za těch pár let, desek a koncertů Priessnitz uvědomila, že větší kouzlo mají pro „lidi z města“, protože asociovat řeku se vzpomínkama nabírá nepoznaného kouzla. A šance, že dostanete ve foyer náhodou přes držku, je taky menší.

{editorialy: kapitola 6}

#1 Sázíte rádi? Já strašně. Naučila jsem se to, když jsem při vysoké pracovala jako ajťák. Nejkratší směna byla dvanáctka, čtyřiadvacítka byl standard, a abychom s kolegy ušetřili čas, brávali jsme si běžně i šestatřicítky. Muzika mě tehdy (začátkem roku 2003) moc nebrala, zato jsem v té době nakoukala spoustu filmů, dohrála hromadu erpégéček a stříleček, naučila se v InDesignu a Photoshopu a html, napsala pár seminárek do školy, později i fůru článků do novin a časáků a na Freemusic, objevila 63 849 032 kapel a vůbec to byly senzační časy. Mimochodem ve stejné práci alias hokně (bylo to totiž v Brně; jinak jsem ale z Vrbna) jsem napsala i obě své diplomky. Jedna byla dobrá (přesný název už si nepamatuju, ale byla to komparativní analýza městské a venkovské guerilly, přesněji uvažování Carlose Marighelly vs taktika Ernesta Guevary), a jedna byla blbá (to už bylo v tom pozdním, trochu divočejším období; naivisticky jsem srovnávala českou tištěnou a on-line hudební publicistiku a za výsledek bych si zasloužila jestli ne rovnou vyrazit, což se pravda skoro stalo, pak aspoň nafackovat). Jednou v noci, když jsem dokoukala všechny filmy, dopsala všechny eseje a články a doinstalovala všechny aplikace, což byla tehdy tak trochu moje práce, nebyla jsem ospalá a ještě jsem – obecně v té době – měla peníze na rozhazování, objevila jsem portál Gamebookers. Páni, to byla paráda! (Se sázením jsem měla čerstvou a dost pozitivní zkušenost, a to když nám Baník vyhrál v sezoně 2003/2004 ligu. To byla taky paráda. S Baníkem jsem od té doby už podobně pozitivní zkušenost bohužel neměla.)

Na Gamebookers se dalo sázet na všechno možné. Sama nesportuju, asi proto, že jsem ze sportovního gymnázia, sport nesleduju a ani mu nijak zvlášť nerozumím, takže jsem si vybírala samé „cool“ věci jako třeba golf, box nebo formuli. Oblíbila jsem si anglickou kriketovou ligu a za chvíli jsem měla přehled o všech týmech druhé divize County Championship. Zněly a určitě i vypadaly jako z Tolkiena. Glamorgan, Northamptonshire, Essex, Derbyshire... Měla jsem to v malíku: sezony, tabulky, body, výhry, prohry, remízy, soupisky, kdo je pravák a kdo levák, zálohy, přestupy, všechno. Akorát jsem v životě neviděla jediný zápas. Ani vlastně nevím, jak se to hraje. Představuju si to jako badminton s větším a těžším míčkem křížený s rugby na velkém zeleném – možná golfovém? – hřišti. Jó kriket, kolik let jsem strávila tímhle supr sportem!

Když jsem kolem roku 2005 naznala, že Baník už nikdy žádný titul nevyhraje (ale pořád bych ho jednou chtěla vidět, jak poráží Barcelonu), a protože jsem začala chápat rozdíl mezi českou a anglickou fotbalovou ligou, stal se ze mě fanoušek Arsenalu. Henry, dnes shodou okolností v Barceloně, tak to nevím, jak by Baník zvládl, byl nejlepším útočníkem na světě, poslední titul získali bez jediné porážky a taky mi to poradil Hornby. Zároveň jsem se ale naučila, že kdykoliv jsem potřebovala vyhrát peníze, musela jsem vsadit na Federera, protože ten vyhrával furt pryč, případně na Lakers nebo New Jersey ve Východní konferenci. Všechny prachy, které jsem vydělala na basketu a na tenise, se pak utopily v anglické lize. Tu totiž v té době vyhrávala jenom Chelsea.

V roce 2007 se stala spousta nečekaných věcí: ligu vyhrál Manchester United, a i já jsem si konečně pořídila titul, po sedmi letech jsem byla zase singl, mojí nejoblíbenější kapelou a zároveň referenčním rámcem se stali Shellac, odešla jsem z práce, z druhé (opravdické) práce, z univerzity, z Freemusiku a na sklonku roku i z Brna. Vsadila jsem na Prahu, na Lidové noviny, na muziku a na koncerty. A konečně jsem se nechala potetovat.

Dneska už moc nesázím, nejsou peníze ani čas, ale na začátku května jsem udělala výjimku. Bylo těsně před uzávěrkou tohoto prvního čísla, Řepka zrovna skóroval za Baník a když jsem otevřela stránky Premier League, zatmělo se mi před očima. Tottenham čtvrtý!!??? CO JE TO ZA KOCOURKOV?? Jak je to možné?! Jinak bylo všechno na svém místě. Ligu vyhraje Chelsea, doráží Manchester, Liverpool kdesi na sestupu bůhvíkam, Arsenal třetí. A na záda jim funí Spurs. No nazdar! Škandál. Vsadila jsem na výhru Arsenalu nad Fulhamem (skórovali jsme 4:0), na to, že titul teda vyhraje Chelsea, byť bylo jasné, že tenhle kurz mi žádné velké peníze nepřinese, a napsala jsem malililinko předčasné blahopřání jejich největšímu fandovi Radimu Maradovi, vedoucímu katedry sociologie FSS MU. Týden nato rozkopali Wigan 8:0. Takovému klubu bych chtěla fandit! Vyhraje ligu, a ještě si u toho hvízdá. Skoro celý týden jsem pak poslouchala Chelsea Hotel no. 2 od Leonarda Cohena, ale to spíš proto, že ji po svých koncertech pouští Wolves in the Throne Room, kteří v Praze shodou okolností ten týden hráli. Pak mi ještě psal Tom z New Yorku, jestli nechci reportáž z hotelu Chelsea. Řekla jsem, že jasně!

Když jsme jeli na Prvního máje do Tábora na oslavy padesátých narozenin Chrise ze Sabot, kde hráli Victims Family a NoMeansNo (kdopak asi bude hrát na padesátinách nám?), říkal mi Dale Nixon, jestli jsem slyšela, že někdo „vypsal“ sázky na to, kolikpak že vyjde čísel toho našeho bláznivýho časáku. Smála jsem se. Je fakt, že za náma zatím nestojí žádný Abramovič a v té době jsem ani já sama neznala definitivní soupisku, ale pardon? Copak jsme nějaký Tottenham? Jsem snad já nějaký Řepka? No proto. Zajímalo by mě, jaký je teď kurz. Že bych si taky vsadila.

#2 Dneska začíná finále NBA. Za normálních okolností bych vsadila na Lakers, ale hru proti Celtics (a Suns) do normálních okolností nezahrnuju. Kromě toho, že doufám, že Celtics vyhrajou, taky doufám, že vyhrajou o sedm až devět bodů. Teď právě prohrávají o šest.

Pamatuju si na svoji první „oficiální“ recenzi, která se shodou okolností vztahovala k jednomu z prvních koncertů, které jsem navštívila (ráda bych to tak prezentovala, anžto jsem do té doby chodila jen na Mňágu a Žďorp a revivaly Red Hot Chili Peppers, Pearl Jam a Alice in Chains). Byla to reportáž z Vypsané fixy a polských Hey na Flédě v březnu 2004 a šla jsem tam jen proto, abych dostala tři kredity a nějak zdárně uzavřela ten ne-ko-neč-nej semestr. Vlastně to byl Karlův nápad. Karel studoval medicínu a v den koncertu mi psal, že nejde. Srab. Pamatuju si, že jsem jela tramvají (šalinou) a snažila jsem se v rychlosti naposlouchat tehdy aktuální album Bestiálně šťastní. Znala jsem Brutální všechno a docela mě to bavilo; na večírcích spolužáků ze střední byly Nina, Stereoid a 1982 dávno evergreeny (spolu s Ty a tvoja sestra a Nie alebo áno od No Name). Já měla nejradši Letadlo, které jsme ale v jukeboxu pohříchu nikdy nehráli: A tebe už vůbec nic nebolí/ A tebe už vůbec nic nezajímá/ Z rádia zabíjí london beat/ pláž je celá tvoje – nikde žádnej Arab. Geniální rým.

Koncert byl to poslední důležité, co se na Flédě událo, ale reportáž jsem nakonec napsala a docela mě to bavilo. Vedoucí kurzu Lenka Císařová mi tehdy řekla něco, co dnešní optikou zní, jako bych si to celé vymyslela: „Jano, vy někam píšete o hudbě? Vypadá to, že tomu opravdu rozumíte.“ Hudbě jsem pochopitelně nerozuměla ani za mák, jen jsem potřebovala ty kredity. I tak jsem ale, ještě ten den, vygooglila české hudební servery, kam bych ten svůj zázrak mohla na zkoušku poslat. Líbil se mi Freemusic. Ledňáček, kofola, chápete. Ovsovi, šéfredaktorovi, dnes kamarádovi a krátce také spolubydlícímu, jsem v tom mejlu vykala. „Pane Ovesný, jmenuju se Apačka, poslouchám Oasis, Pearl Jam a Mňágu a tady posílám text, o kterém si myslím, že by ocenili čtenáři vašeho serveru.“ Takovýdleho něco přísahám že tam bylo. A i když se mě tehdy šíleně dotklo, jak mi to celé zeditoval (smazal ty pasáže, kde jsem byla nejvtipnější!), pro Freemusic jsem začala psát reporty z Brna. Pak fotit. Pak psát recenze. Pak novinky. A pak, když odešel Oves, jsem Freemusicu šéfovala.

Celtics prohrávají o pět bodů, kruciprdel. Za Lakers mimochodem hraje Kobe Bryant a asi se letos stane nejužitečnějším hráčem (MVP). Aspoň bookeři si to myslí. Při procházení sázek jsem si vzpomněla na nejvtipnější videa, které jsem kdy z NBA viděla. Jsou to krátké rozhovory, které dělal Ali G, teda Sacha Baron Cohen, s hráči před asi třemi lety v rámci nevím čeho. Video s Kobem nic nepřekoná, ale bez vizuálu by to ztratilo drtivý dopad (youtube: ali g kobe); to se Stevem Nashem (MVP v letech 2005 až 2006) je ale skoro stejně nezapomenutelné. Sleduju to už třetí den v kuse a směju se furt pryč. Yo, check it, westside.

Ali G: Check it! I’s here wit Steve Nash. So... you was last season’s most valuable player, or as it’s called ... the MP3. What was that like? Steve: No, I was the MVP. Ali G: MP3. Steve: Not the, uh, no. I wasn’t. Ali G: You was the MP3. Steve: No, I wasn’t. Ali G: No disrespect to you, but you is Canadian, too. You don’t even speak English, so shut up. Steve: No, we speak english in Canada. Ali G: Can’t waste my time here. Steve: Whatever you say. Ali G: Can’t understand what you’re sayin, you’re speakin in Canada.

Haha, nejlepší! Tak, ještě bod a Celtics vyrovnají.

Když report z Flédy čtu dneska, bavím se nad tím, jak jsem musela za každou cenu něco srovnávat, a protože jsem neměla moc široké portfolio, furt jsem tam cpala Pearl Jam a Smashing Pumpkins. „Horko těžko se bráním srovnání s Pearl Jam ve State College/USA 2003, kdy Eddie Vedder nechal zazpívat tisícový dav refrén písně Betterman.“ Nebo: „Vypsanou fixu vám doporučuji jako terapii, koncert Hey jako náplast na to, že k nám minulý rok nepřijeli Pearl Jam (a možná i že se rozpadli Smashing Pumpkins).“ Jachacha! Je teda fakt, že Betterman je super singalong, to zas jo. Procházela jsem pak obdobím, kdy mi všechny ty články z roku 2004 připadaly trapné a styděla jsem se za ně, teď už se jen směju. „Žádost ‚Ještě jednu!‘ z úst jednoho přihlížejícího (velmi výstižný termín) na konci celé akce mě trochu zarazila, protože celkový přístup ke kapele v průběhu jejího vystoupení byl poněkud rozpačitý,“ psala jsem z koncertu Vas Szuszanne na Yachtu. To bych napsala klidně i dneska, kdyby tam nějakej jouda stál a čuměl a pak si řekl o přídavek, a to možná včetně slovního spojení „rozpačitý přístup“. Jinak už v textech nerozumuju tak okatě a na poměrně dlouhý časový úsek jsem se naučila nepoužívat ich formu, pročež někdy působím i seriózně. (Někdy. Nejseriózněji ovšem působím, když píšu pod pseudonymem.) Většina z mých textů, v letech 2005 až 2006, tedy v době, kdy byl Nash MP3, zhruba devadesát pět procent, je nicméně postižena naivitou takřka bezbřehou a trvalo léta a Ovsovi to dalo strašně práce, než jsem napsala slušný článek. A pak trvalo další věčnost, než jsem začala psát i o slušné muzice.

Paradoxem bylo, že ta první vypsaná reportáž byla i důvodem, proč mi, zhruba o rok později, napsal Petr Vizina. Musela jsem si ho tenkrát vygooglit: kulturní rubrika Lidových novin, tyjo. Prej jestli bych mu nenapsala článek o Red Sparowes (vydali tehdy desku o tom vrabčím holokaustu v Číně a příběh měl psychologicko-filozoficko-politický kontext, což je samozřejmě přesně moje parketa). Dodala jsem text, do kterého mi pak Vizina vepisoval komentáře kapitálkama, tučně a o velikosti fontu kolem sedmdesáti: COŽE CO!!? Dodatečně se za ten post-impresionismus omlouvám. Napsala jsem to pak znovu, úplně jinak, na jeden zátah a bylo to docela dobrý. I ty noviny to otiskly. (Mám to, stejně jako všechny papírové články z té doby, vystřižené.)

„Vy jste vystudovala žurnalistiku? A není to na škodu?“ zeptal se Veselin Vačkov, šéfredaktor Lidových novin a fanoušek Lakers (pořád vyhrávají), když mě přijímal do kulturní rubriky po Vizinovi. Vystudovat žurnalistiku je opravdu patrně nejhorší věcí, která se vám v, ehm, kariéře novináře může přihodit. Kdybych tam seděla dneska a byla bystřejší, řekla bych, že jsem byla stejně špatný student a že mi ten titul dali, jen abychom už nikdy nemohli zopakovat to monstrózní faux pas, kterému se jinak říká obhajoba diplomové práce. V novinách jsem se musela strašně rychle naučit dobře psát, resp. naučit se nepsat kraviny (rozpačitý přístup), tedy pokud jsem nechtěla permanentně nasírat editory a korektory. Chvíli to trvalo, svatou trpělivost se mnou měl svatý Ondřej Horák (vezměmež si nadto, že nebyl editor), od kterého jsem se navíc naučila plošně ironizovat a glosovat úplně mimo gaussovu křivku. Díky, Ondřeji. V Lidových novinách jsem jinak narážela na potíže spíš v obsahu než formě, i když mi všichni ti Melvins, Shellac, Robertové Pollardové, Mastodon, dEUS, OTK, Pissed Jeans, Kayo Dot, Enon a pAper chAse kupodivu procházeli. Mimochodem vloni v létě se nám povedl famózní zápich, a sice Morrissey na titulce. Čili na první straně novin v nákladu desítek tisíc. Lidové noviny a Moz do každé rodiny! Nejdřív byl otvírák z koncertu v Berlíně, pak 524 článků o tom, jak bez něj ani dejchání není ono (včetně celostránkové čtyřrecenze poslední desky, kde dostal full house kromě Ryndy – čtyři hvězdičky z pěti, a Dubského – tři z pěti), a v předvečer pražského koncertu (pět hvězdiček, udělených v den oznámení koncertu v únoru) jsme měli v pásku: Král Morrissey. Nadchl Berlín, teď se chystá na Prahu. (Když jsme vymýšleli název tohodle časáku, Pavel Vokatý, shodou okolností editor Lidových novin, povídá: „No počkej, já myslel, že se to bude jmenovat pAper chAse a Morrissey.“)

Tenhle časák, který se nakonec nejmenuje pAper chAse a Morrissey a nejsme Arsenal ani Tottenham a ani Lakers a ani Celtics (prohráli o třináct bodů! jdu se zabít), stojí na začátku. A já tady v tom úvodníku s ním. Stejně jako jsem stála na začátku na jaře 2004, stejně jako jsem stála na začátku v lednu 2008. Řeknu vám, jak se to bude vyvíjet; každý se mě na to ptá, takže o tom dost přemýšlím. Zjistíme, jak to funguje, srovnáme to s tím, jak bychom chtěli, aby to fungovalo, přičteme souhrn schopností a zkušeností a rozdíl vynásobíme váma. A to bych se divila, abychom časem nebyli v zelených číslech. Totiž dresech. Go Celtics!

#6 „Je totiž spousta způsobů, jak se zamilovat. Může to bejt postupnej proces, kdy se s tím člověkem sbližujete, pomalu ho poznáváte, až jednoho dne zjistíte, že má v sobě dostatek dobra na to, aby stálo za to strávit s ním část času, co jste dostali. Je to bezpečná cesta, stezka světla. Jenže pak jsou i jiný stezky. Někoho poznáte a něco na něm vás přitahuje tak mocně, neodolatelně a neovladatelně, že jste schopný zahodit úplně všechno. Tuhle cestu bych nenazval úplně bezpečnou, srdce temnoty.“

Můj nejhorší nejlepší kamarád, říkejme mu třeba Pavel, se nechal pokérovat. Není jako já, která jsem schopná se probudit s tetováním jména kluka, o kterým můžu jen doufat, že už se nikdy neuvidíme. Bratr Pavel nad vším několik let přemejšlí. Nad tou kérkou přemejšlel co se známe, a určitě ještě hodně let předtím. Troufám si říct, že jsem rozuměla důvodům, když o nich někdy vyprávěl, a dokonce bych mu odpustila, kdyby se k tomu nikdy neodhodlal. Takže mě trochu překvapilo, když jsem jeho tetování viděla poprvý. Na úplně jiném místě a úplně jinej motiv. (Patrně se s tím dávným plánem ještě úplně nerozloučil.) Ta nová kérka byl obrázek z desky Woven Hand.

Filozofii tetování stranou, o to tady teď nejde. Tím spíš, že všechno, co je navždy, je už ze svý neuchopitelný podstaty výsostně osobní, nepřenosná a jen zdánlivě popsatelná záležitost. Pořád se bavíme „jenom“ o muzice. Dokonce o jedné konkrétní desce. I když ty přesahy do průběhu života jsou nejen zřejmý, ale teď už i měřitelný. Woven Hand jsme poznali ve stejné době jejich pražského koncertu, ale pak se naše vnímání rozešlo. Zatímco já jsem se vydala stezkou světla (což můžu ale říct až teď a bůhví jestli; navíc je jasné, že všechny stezky vedou na jedno jediné místo se zhruba stejným počtem kérek/jizev, což mi zpětně v tom textu o Woven Hand chybí), on, jak říká, srdcem temnoty. Přemejšlela jsem, jak urychlit tu pomalou cestu světla, která ve skutečnosti není zas tak bezpečná, protože můžete kdykoliv umřít, aniž byste se byť jenom přiblížili, z písničky Clogger od 16 Horsepower už mám trochu strach a o hraní si s ohněm vím hodně.

Skutečný začátek: Původně jsem chtěla psát o tom, jak jsem se zasekla ve výtahu s Pallem Jenkinsem, ale pak mi přišel mejl, ve kterém mi někdo děkoval za objevení Murder by Death. Což by nebylo nic zvláštního, kdyby to bylo něco zvláštního. Ze všech kapel, o kterých jsem kdy psala, mají Murder by Death zdaleka nejvyšší koeficient pozitivního feedbacku. Zní to jako statistika, ale radost, když někdo objeví takovou kapelu díky tomu, že o nich někam něco nahrabu, je nepopsatelná. Tím spíš, že nejde o promo na koncert. Jediný důvod je, že Murder by Death jsou zkrátka skvělá kapela, na kterou stačí ukázat a zbytek se stane sám. Takže mě napadlo, že mám možná jenom dlouhý vedení a že přece Woven Hand jsou taky skvělá kapela. A že si přece jen nenecháte vytetovat každou blbost, co vydala desku u Sounds Familyre.

„Po smrti dostaneme jen to, co si zasloužíme, a každej, kdo má všech pět pohromadě, si dokáže spočítat, že to, co si zaslouží, rozhodně nechce. Naděje není moc a za tu, co je, se musí platit duší. Jejich Bůh není ten hodnej strejda nad oblaky. Je to Soudce Vykonavatel.“

Stáhla jsem si album Mosaic, nahrála do přehrávače, přečetla znovu Pavlův text, protože je jeden z mých ve Full Moonu nejoblíbenějších, a pustila si Clogger od 16 Horsepower, protože pokora je dar. A pak už Mosaic, protože na to nemám celý den. Nebylo to poprvý, takže nebylo ani poprvý, kdy jsem musela konstatovat, že tomu zkrátka nerozumím. Je to country, ale není to country. Edwardsův hlas se mi líbí, ale zároveň mě děsí. Přitahuje, ale zároveň nechce pustit z místa. Tak co sakra s tím!!?

S Mosaic jsem to zkoušela mockrát. Texty, soustředění. Každého jsem otravovala s tím, aby mi řekl názor. Je to dobrý, nebo je to špatný, co si o tom myslíš? Proč? Pořád jsem o tom chtěla s někým mluvit. Nenávidím youtube, ale pustila jsem si pár klipů, jsou krásný, stejně jako byl tehdy koncert. (Viděli, resp. slyšeli jste ten cover Nobody ’cept You od Dylana? Jsou to sice 16 Horsepower, ale stejně. S Edwardsem jsem kdysi dělala rozhovor a o kapele se to zajímavý a hezký dozvídám až pět let po jejich rozpadu. Teď se cejtím fakt trapně. Mám chuť se omluvit co největšímu počtu lidí.) Osolila jsem si ránu z května, kdy jsem jejich koncert vynechala a líto mi to bylo už ten den, kdy jsem věděla, že to nestihnu. Jelikož je život (někdy) fér a já mám víc štěstí než rozumu, oznámili pořadatelé metalového Roadburnu v Holandsku, že jsou Woven Hand jedni z headlinerů. („Co tam budou dělat, vymítat?“ psala jsem na twitter, ale je mi jedno, co tam budou dělat.) Kapela nicméně pořád nefungovala. „Snad jsem si ji ještě nezasloužil.“ Snad jsem si ji ještě nezasloužila.

Kde jsem u Woven Hand bojovala s netrpělivostí a nezájmem, tam jsem pomalu propadala kouzlu 16 Horsepower. Hmatatelné s každou další písničkou. A hloupé, protože jsem cítila, jak se to celé točí kolem Edwardsova hlasu, takže mi unikal smysl mých preferencí. Vždyť je to pořád ten stejnej chlap, proboha! Sackcloth’n’Ashes a Secret South: ve zpětném zrcátku nebylo dne, kdy bych si aspoň pár skladeb nepustila, i když jsem to dělala, protože jsem musela, ne proto, že jsem chtěla. Stejskalo se mi po jeho hlase, tak moc, že to nešlo vydržet. (Normální heroin.)

Neděle, noc. Lepila jsem na zeď plakát Woven Hand a u kompu seděl Brian, bubeník spousty kapel, z nich čtenářsky nejvděčnější jsou Dresden Dolls. Říkám mu, protože ho nezná, jak je tenhleten chlap zvláštní a jak je ta hudba výjimečná, ale místo o Woven Hand mluvím o 16 Horsepower. Brian si otevřel na youtube dokument, co se jmenuje Preacher, kde v jedné chvíli hraje skladba Clogger. Říkám mu, jo, tak zrovna tahle je fakt boží. Celý to sleduje a pak se na mě s vážnou tváří otočí: „I think I am in love with this guy.“

Občas se mi za celý den u kompu na ploše nahromadí písničky a desky, které mi průběžně někdo posílá nebo je stahuju, ale nedostanu se k nim dřív než nad ránem. Většinou jsou blbě popsaný/otagovaný nebo je to jméno, které neznám, takže se zpožděním už obvykle nevím, odkud vítr vane. Takhle jsem si jednou pustila Lilium. Otvírák If They Cheered zpívala nějaká holka, která mi nepochopitelně připomněla Amandu Palmer, ale v druhé už zněly chlapské vokály, tak jsem naznala, že to je jen hostovačka na společném albu lidí, které neznám. V pohodě, to se mi stává pořád. V tý chvíli jsem ještě stále nevěděla, kde se to tady vzalo a co to je zač. A pak přišla třetí skladba, Whitewashed. Nádherný úvod na klavír. Hned si to ukradlo všechnu pozornost a soustředění. Pak v první minutě to zkreslení, následované první slokou. Byla jsem zvědavá, ale nic jsem nečekala. „Netvrdím, že by to mělo stejnej efekt na kohokoli, a nejsem si jistej, že v jiných okamžicích mýho života by byl ten impakt tak drtivej, ale pravda je, že jsem se tenkrát cejtil, jako kdyby mi někdo vrazil nůž pod žebra a s každým pokusem uniknout si mě přitáhl ještě o trochu blíž. Ale byl v tom drobnej rozdíl, místo bolesti jsem cejtil úlevu.“ Že je to David Eugene Edwards jsem poznala až s rýmem speak truth, cost as it may, zasmála jsem se, kdo jinej proboha?, ale jinak jsem se nesmála. „I think I am in love with this guy.“

Kromě toho, že deska Short Stories od Lilium je projekt členů 16 Horsepower a že je skvělá (a hostuje tam ještě saxofonista z Morphine nebo Tom Barman z dEUS), bylo jasný, že Edwards mě dostal už dávno, jenom jsme čekali na chvíli, kdy mi to konečně dojde. Woven Hand dávám tak měsíc, možná dva, podle toho, kolik času mi seberou 16 Horsepower. A to může bejt hodně, protože jim hodlám dát všechno. „Je jasný, že vztahy jako tyhle nemají vůbec žádnou budoucnost, ale co si budem povídat... Budoucnost se přeceňuje.“ Pravdu má bratr Pavel. A pokora je dar.

#8 Po koncertě Swans jsme stáli s maximem horovicem na baru jedné přilehlé hospody a v telce v rohu běžel nějaký sportovní kanál, kde právě komentovali Ligu mistrů. Prostřihy ze studia střídaly tabulky a nešlo se tomu vyhnout, skupinu H vede Šachtar Doněck s patnácti body. O tři body níž vlaje Arsenal. Nojo. Wengerovy komentáře a výmluvy jsem přeskočila (musí být těžké nést zodpovědnost za každý gól, který Bendtner nevstřelí, a sedět přitom na lavičce) a jak píše Zbyněk na straně 110, podstatná je liga.

Ligu nesleduju od té doby, co jsme prohráli (my, Arsenal) s Tottenhamem. Doma. Ne že bych lámala hůl, ale tak mi to zkazilo jinak úplně skvělej víkend, že jsem si řekla, že to nemám zapotřebí. V ušetřeném čase jsem se na Internetu nepochopitelně zapletla do článků o povahových charakteristikách znamení zvěrokruhu. „Vodnáři se totiž docela často ztrácejí, dokážou zabloudit v metru, na letišti, a někdy dokonce i ve svém vlastním domě.“ Je to docela legrace. Pokud ale nejste Vodnář na Heathrow. Nebylo to o nic lepší, než číst výsledky ligy.

Na pražský koncert Swans jsem přišla se zpožděním, protože jsem nejdřív vystoupila na špatné zastávce a pak jsem zabloudila na Žižkově. V Akropoli jsem byla v průběhu posledních pěti let asi tisíckrát. Teď jsem šmatlala desátý kopec a pořád to nebyla Kubelíkova a já jsem si připadala, jako se mi občas stává, jako největší kretén na světě. Ani se mi nechtělo o tom mým orientačním diletantismu twittovat, i když se to nabízelo.

V Akropoli bylo plno a mezi Jamesonem, kterého jsem si dávat nechtěla, a myšlenkama na diplomovou práci „Klubový koncert jako společenská událost a chování jeho účastníků“ jsem ze schodů škvírou mezi otevřenýma dveřma do sálu sledovala Michaela Giru a doufala, že ty drobné vibrace, které cítím, jsou z alhoholu nebo nervozity a ne z hlasitosti koncertu, jelikož jsem stála docela daleko, a představa, co se musí dít v první řadě, ve mně vyvolávala obavy o zdraví mých kamarádů, které jsem k návštěvě koncertu donutila. Sama jsem pro společenské události, jako byla tato, a jejich následky vždy vyzbrojená zážitkem z koncertu stejné kapely, ale jiného města, jelikož a) z útržků tří skladeb zpoza dveří se report píše blbě, ježto musíte spoustu událostí vyfabulovat, b) z toho sami moc nemáte. Nestává se to vždycky a všem, ale stává se to. Ostatně Ondřej, jeden z pořadatelů, pak říkal, že by na ně vyjel do Berlína. Taky dobrej magor.

Koncert ve Vídni nebyl takový teror jako v Birminghamu (kam jsem ale jela především kvůli Godflesh), přesto jsem ty dvě a čtvrt hodiny přemýšlela prakticky jenom nad jedinou věcí: „Tak hrabe jim nebo co?“ Když se mě Gira, říkáme mu teď familiérně Mišák, v Praze ptal, jestli se mi líbil víc dnešní nebo včerejší koncert, odpověděla jsem mu, že žádný a že už jsem na to asi moc stará. Aby nebyl smutný (ale vypadal spíš pobaveně), řekla jsem mu, že jeho kapelu miluju a že se uvidíme zase na jaře, jelikož si je nenechám ujít. Michael Gira se narodil 19. února. Astrológia nás učí, že: „Ako myslí vodnár, tak bude svet myslieť o päťdesiat rokov. Toto slnečné znamenie sa označuje ako znamenie génia a tým skutočne je, pretože viac ako sedemdesiat percent ľudí v Sieni slávy sú vodnári alebo majú ascendent vo vodnárovi. Na druhej strane značne vysoké percento ľudí v psychiatrických liečebniach alebo tých, ktorí chodia pravidelne k psychiatrovi, sú tiež vodnári.“ A: „Pretože vodnár žije v budúcnosti a do prítomnosti sa vracia len krátko, svetskejším dušiam sa môže zdať jednoducho tresnutý.“ Tresnutý. Mí vodnáři mi rozumějí.

Zpátky k tématu. Po koncertě Swans jsme v jiné hospodě řešili spoustu nesmyslů a mezi tím se objevilo Michalovo kouzelné: „Vždyť Arsenal vede tabulku.“ Zasmála jsem se, jelikož jsem si neuvědomila, že je to fanoušek Chelsea a že o tom něco může vědět, a vsadila se s ním o flašku dvanáctiletého Jamesona, že ne. Ale je to tak, je to tam. United mají sice kolo k dobru a výsledky jsou těsné a do konce ligy budou mít ještě fůru příležitostí to celé zkazit, ale přátelé, Arsenal vede ligu. Nikdy v životě jsem neprohrála Jamesona za tak krásných okolností. Asi ty flašky vezmu rovnou dvě.

Od příštího čísla bude Full Moon i na stáncích. Na startu jsem si nemyslela, že by nám Liga mistrů k něčemu byla, špinit si ruce a dělat ostudu s Doněckem a rozptylovat se neúspěchy na frontách, které nejsou tak důležité, se zpočátku zdálo jako plýtvání energií. Ale kdo může říct, která fronta je důležitá? Podle horoskopu stejně přemýšlím padesát let šejdrem.

„Bojím se otevřít noviny, aby na mě zas odněkud nevyskočil Gira,“ stěžoval si účastník koncertu a jeden z herců ve vedlejší roli mojí nové diplomové práce. Čímžto reportáž z obou koncertů Swans uzavírám. Když jsme se loučili s maximem, byl už vybavený Girovou knížkou Konzument, kterou jsem mu věnovala. Ještě nevěděl, co ho čeká, ale teď tvrdí, že napíše pokračování nejhnusnější povídky ze souboru, Zbabělec (II). Nevím, jestli je vhodné ke štědrým svátkům citovat zrovna Giru, ale co: „Okamžik pro procitnutí z opilosti je naprosto čistý. Cítíte, jak se vám v mozku promazávají synapse a rozdíl mezi vědomím a podvědomím mizí. Je to okamžik, kdy je vše nadživotné, mozek pracuje na maximum jako u meditujícího buddhisty, kterého náhle zaplaví proud bílého světla.“ Hezký nový rok všem. hornby je čurák {axe: epilog}

Edici When the Moon Is blabla... jsme vymysleli s kamarádkama v New Jersey a osud tomu chtěl, že prvním číslem je moje čtečka, která vypadá jako tahle knížka. Když velkoryse pominu skutečnost, že opravdický smysl možná dostane až v budoucnu, kdy se k sérii přidají další díly, lokální význam je nezpochybnitelnej, ježto jsem nápad ukradla Karlovi Veselému, kterej kdysi kompilát svých článků pověsil v PDF na blog karlmuzziklab.blogspot.com. Jestli teď řeknete, že je tenhle reader blbost, bude to, jako byste řekli, že i ta Karlova čtečka byla tenkrát blbost. Karel je můj oblíbený spisovatel; jen škoda, že poslouchá tak málo country a metalu. Jiným mým oblíbeným spisovatelem jsem já, jelikož píšu často právě o metalu a o country. Kvalitu Karlovejch textů vyvažuju kvantitou, sprostejma slovama a velkejma prsama. S pojmy jinak opatrně. Kdybych psala knížku, jmenovala by se Hornby je čurák / Já jsem totiž Freud, přičemž první část je skutečně citát z Fotbalové horečky, protože zas tak odvážná nejsem, a musela bych vymyslet nosnější leitmotiv než „šla jsem na koncert Motörhead a ráno jsem se probudila vedle chlápka, kterej vypadal úplně jako Lemmy, akorát na sobě neměl náckovskou uniformu“.

Je zároveň zábavné a zajímavé dát si tu práci a přizpůsobit stylistiku a vyznění článků různým standardům různých médií, do kterých jsem kdy psal(a). Zatímco ve svým blogu na last.fm/user/lapacka/journal se můžu zaměřit na detaily uniformy a vystřílet celej arzenál fórků tak pitomejch, že by se z nich dala sestavit knížka pitomejch fórků, pro Full Moon nebo Freemusic je lepší zahrnout do výčtu zážitků taky dojmy z koncertu, potažmo si pohlídat kontext. V Lidových novinách je třeba podřídit legraci tvrdým formálním pravidlům a požadavku srozumitelnosti a takovej Respekt by měl problém i se samotnejma Motörhead. Vím, kde je hranice (a jak ji slušně překročit); potřebu diskutovat na téma objektivní/subjektivní považuju v tomto světě za přežitou.

Jak píšeme, čtečka je koncepční, a to jak v rámci série, tak i v kontextu sebe sama. Při finálním editu jsem se rozhodla smazat z podtitulků informaci o tom, pro jakou platformu byl ten který text napsán, případně pod jakým pseudonymem. Nevím, (jestli je to legitimní a) jaký to bude mít efekt, ale ať už moje texty obecně působí jakkoliv a bez ohledu na poměr sprostých slov, jediná skutečně důležitá informace by se dala shrnout do: „Běžte na koncert Motörhead!“ Články typu „nechoďte na koncert Motörhead“ obvykle nepíšu a „na tomto místě bych chtěla pozdravit Karla Kočku“ je chybná interpretace domnělého textu mezi řádky. Jasný, vím, že si stejně každej čte a přečte jenom to, co chce. Říkám tomu daň ze sémantiky a dá se s tím žít.

Jsem nebývalý řidič! To je pravda. Doufám, že rozdíl mezi „spisovatel“ (ambicemi disponující autor knihy) a „řidič“ (člověk, který poslouchá Motörhead) je všem dostatečně zřejmej. A na tomto místě bych chtěla konečně (poděkovat Bourkovi, maximovi a bro za nemalý podíl na finální podobě této čtečky a) pozdravit Karla Kočku.

{index} {1} new model army too old to be clean {17. 12. 2009, hmv forum, londýn} nejchytřejší kecy {silver rocket 2010} peace is only {19. 2. 2010, akropolis, praha}

{2} black heart procession god bless anyone’s black heart {black heart procession: six} you’ll see the light {27. 11. 2009 paradiso, amsterdam} crime as forgiven {13. 5. 2010, yacht, brno + 14. 5. 2010, dobeška, praha} tento způsob léta {6. 8. 2010, off festival, katovice} nezastavíš den {three mile pilot: the inevitable past is the future forgotten}

{3} converge bez fanoušků nejsme nic, část ii krev a kosti {24. 7. 2010, z-bau, norimberk} {7. 8. 2010, rotunda, krakov} {12. 8. 2010, arena, vídeň} {13. 8. 2010, brutal assault, jaroměř} no heroes i {mosh city 16. 7. 2007, arena, vídeň} bez fanoušků nejsme nic

{4} country ain’t nothin’ slowin’ me down {hank iii 2. 9. 2009, szene, vídeň} ten třetí {hank williams iii: rebel within} willie, waylon a já {willie nelson: country music} bootleg vol. 4 {johnny cash: from memphis to hollywood} tohle není country {hank williams iii: hillbilly joker} cesty za pravdou {hank iii: lyrix} prepare for glory! {reinhard kleist – johnny cash: i see a darkness} zase o kus blíž peklu {hank williams iii: damn right, rebel proud} trochu whisky, to by nám šlo {willie nelson}

{5} reporty coming up strong {chuck ragan 13. 9. 2009, lucerna music bar, praha} songs that will fair you well {astronautalis 2. 12. 2009, skleněná louka, brno} you said that you did {modest mouse 16. 12. 2009, electric ballroom, londýn} no words/no thoughts {swans 24. 10. 2010, supersonic festival, birmingham} six clowns {swans 6. 12. 2010, palác akropolis, praha} ...or a trick of the trade? {murder by death 30. 5. 2010, matrix, praha + 8. 6. 2010 luminaire, londýn} up close and personal {sophia 25. 5. 2010, dobeška, praha} povídejte mi {priessnitz 26. 12. 2010 pentagon, jeseník}

{6} editorialy {full moon #1, 2, 6, 8} hornby je čurák {axe: epilog}

{end notes} apačka: reader vol.1 {when the moon is full, what will you need next?} e-book spoluvydali: k.y.e.o. a Full Moon, léto 2011 2. vydání, lehce upravená verze: leden 2015 edity: bro, maxim horovic, axe poděkování: bro, madmax, klan, mag licence: creative commons BY-NC-ND tisk: kv tisk karlovy vary axetofall.net | kyeo.net fullmoonmagazine.cz