apačka: reader I {when the moon is full, what will you need next? 2011} {obsah} {prolog} {1} new model army {2} black heart procession {3} converge {4} country {5} reporty {6} editorialy {epilog} {index} {end notes} mescalero a její bojovníci {bro: prolog} Edici When the Moon Is Full, What Will You Need Next? jsme vymysleli s Apačkou a maximem na společné (ne)poradě v novojičínské Múze, anžto jsme o jejím předobrazu zběžně tlachali už dříve. Potomek z lásky; o menším nákladu i formátu; obsahující svým způsobem exkluzivní texty nebo jejich kompilaci. Osud tomu chtěl, že prvním číslem edice je Apaččina koncepční čtečka, která zahrnuje jak texty publikované ve Full Moonu, tak vybrané (tzv.) žurnály z profilu na last.fm, a články publikované v jiných outletech. Je zároveň zábavné a zajímavé (tento vztah není ve světě kolem nás nutně pravidlem) sledovat stylistický standard jednotlivých vstupů. Čím jsou články psané pro Lidové noviny formálně svázanější, tím jsou blogové zápisky z last.fm, které jsou bez výjimky osobně samozřejmé, rozpustilejší a logicky civilnější. Hovorové výrazy a slohové neuhlazenosti byly zachovány, žurnály byly doplněny o interpunkci a diakritiku tam, kde chyběla (prakticky všude). Ani vulgarismů se není třeba bát; jakkoli se mohou zdát samoúčelné, jsou především neškodné, dodávají punc reálnosti a, ano, jako byste místo souvislého textu dostali audio záznam. Apačka je jeden z nejpřirozenějších autorů, s jakými jsem se setkal, a to neuvádím jen proto, že jsme blízké kamarádky. Je schopná několika stylistických poloh a ve všech je svá. Jak píšu, čtečka je koncepční, ve smyslu zacyklená. Vyvstávají nové souvislosti, vedle sebe najednou leží texty, které k sobě přímo odkazují, což nemuselo být dříve patrné. Starší citace se ocitají v nových, aktualizovaných kontextech, osahávají nově nabízenou hloubku a nabývají. Ač se to na první pohled nemusí zdát, jsou velmi introspektivní. Apačka ve svém psaní zkoumá sebe samu, posouvá své hranice a hmatatelně roste – jak ve zkušenosti, tak v pohodlí jednotlivých slohovek. Články pro Full Moon jsou aktivním pojítkem mezi ležérností žurnálů a oficiálností novin. Čtečka je půvabnou ukázkou vývoje a pozadí jedné hudební publicistky, jakkoli je, jsem si jistý, na takové označení háklivá. Flesh and blood need flesh and blood. Apačka je nebývalý dříč, bojovnice, která je zklamaná, kdykoli jí únava zabrání nespat čtvrtý den v kuse. (To dost možná není tak úplně pravda, ale kdo mi to vyvrátí?) Za dobu, co se známe, jsem se od ní naučil spoustu věcí. Možná si jich ani není vědomá, ale jak ji znám, je. Přichystala mi ponětí o pořádání koncertů, naučila mě, jak se s ničím zbytečně nemazlit, a na svém vlastním příkladu předvedla, že je většinou lepší být zticha. Taky jsem od ní pochytil hodně muziky. Je ale jenom jedna kapela, která mi dohodila ji. Byli to pAper chAse s deskou Young Bodies Heal Quickly: „But would you take it: a bullet for me? I didn’t think you would – get a witness.“ Jsem svědkem téhle čtečky, kulkama ještě šetřete. {new model army: kapitola 1} too old to be clean, far too young to be broken {new model army 17. 12. 2009, hmv forum, londýn} Koncert New Model Army byl silnej smyslovej zážitek. Všesmyslovej, fyzickej, takovej, jaký se mi kvůli tomu, že chodím na koncerty samejch lidí, co hrajou na pilu, už dlouho nepřihodil, a jak jsem pak řekla jednomu chlapíkovi, když jsme odcházeli z klubu, načež on se zasmál, jak britsky to zní, a já byla ráda, že jsem si na to vzpomněla: „Fucking awesome!“ (Ve skutečnosti jsem si vzpomněla na „It tastes like... awesome!“, ale to se nehodilo tak dobře.) Předcházely tomu samozřejmě obavy, že budou hrát Lovesongs a Purity a God Save Me a Aimless Desire a Ballad of Bodmin Pill a já budu někde v koutě pobrekávat a posílat lítostivý textovky všem svejm láskám, kterejch se to týká, a nakonec to bude jenom nejlepší koncert mýho života. 88.2 is your Saviour station Samozřejmě jim neodpustím, že Ballad of Bodmin Pill nezahráli. Taky by je to nezabilo, no ne? Je to zvláštní, moc lidí mi moje oblíbený písničky nehraje a ostatně koncert Modest Mouse, kterej jsem absolvovala ve stejným městě den předtím, ve mně zanechal pocit, že to není všechno, ne? Je to velká výhoda kapel, který existujou a ne neexistujou: totiž že je ještě určitě uvidím a tudíž šance, že zahrajou Ballad of Bodmin Pill, resp. Trailer Trash, je pořád velká. Rozhodně větší, než že mclusky někde zahrajou Rock vs. Single Parents. Tím chci říct, že jsem se sice ještě nenaučila úplně mávnout rukou nad setlistem (protože kurva ježíš, Ballad of Bodmin Pill!), ale ukazuje se a ukazuje se to čím dál častějc, že to zas tak důležitý není. Nebo aspoň ne ve vzpomínce. Stalo se vám někdy, že byste viděli nějakou kapelu, poprvý, a stačilo vám to na celej život? Nebo jste aspoň měli ten dojem (že už ji nepotřebujete nikdy vidět)? Mně jo, stalo se mi to s Shellac v Akráči. New Model Army jsem viděla podruhý, ale poprvý jsem byla ještě moc malá a vůbec, co vám budu nalhávat? V mým světě se dějou věci posledních pět let, resp. poslední dva roky, resp. poslední rok. Akorát narozdíl od spousty jinejch lidí poznám dobrou muziku. Fakt. Poznám ji rychle a poznám rozdíl mezi „dobrou muzikou“ a „muzikou, o které si myslím, že je dobrá, jenom já“, ale hlavně celý dny, týdny a měsíce nedělám nic jinýho, než že poslouchám muziku, kupuju desky, chodím na koncerty nebo je pořádám. Jo a taky dostávám dost promáčů v práci, takže poznám i ŠPATNOU muziku. Trochu jsem odbočila. Chtěla jsem říct vlastně jen to, že... Že New Model Army pro mě nemůžou znamenat tolik co třeba pro Epochala, protože na to jsem zkrátka ještě moc malá. Nicméně když jsem si kupovala tričko s nápisem SONS AND DAUGHTERS OF THUNDER AND CONSOLATION 1989–2009, byla jsem to já. 91.6 is Classic Soul Dost vtipný a zábavný bylo sledovat lidi, co tam přišli. Totiž ve srovnání s třeba Modest Mouse. Tam byl věkovej průměr šestnáct nebo tak, nekecám, strašně málo, samý malý děcka. No a na těch New Model Army, kromě toho, že to vypadalo, že v sále pro tři tisíce bude tak sto pade, což se nepotvrdilo, zřejmě proto, že lidi nad třicet jsou prostě pomalejší, průměr byl asi, hmmm, 33. Možná víc. Možná 53. To už nepoznáte. Stáli jsme v nějaký třetí řadě a furt se člověk mohl svobodně hejbat a svobodně chodit pro whisky a pivo a furt, až do samýho konce (resp. začátku), to vypadalo, že to nepřekročí žádný normy. 94.7 is the Weather Channel New Model Army pojali turné k nový desce... jako turné k nový desce. Odehráli děsně novejch věcí a ještě vybírali víc vypalovačky, a to proto mám na levým lokti ještě pořád modřinu, jako by se mi tam někdo zakousnul. Což ostatně nevylučuju. Totiž tak. Jak by člověk čekal, že koncert New Model Army bude pokojná antikapitalistická demonstrace, tak ne. Je to takovej v zásadě pravolevej riot, kterej si osobně pamatuju třeba z Converge, s tím rozdílem, že do pitu Converge se lidi spíš bojej, a do pitu New Model Army lezou úplně všichni a je jim jedno, že by ve svým věku mohli umřít. Žertuju. Teda trochu. To, že hráli hlavně nový věci, znamená třeba, že otvírali se States Radio. Ještě než se dostanu k tomu, že to je super věc (a vysvětlím), nešlo si nevšimnout dvou věcí. Zaprvý, Justin Sullivan je strašně starej. Vypadá jako nějaká vyžilá punkrocková hvězda, nemá zuby, má rozcuchaný vlasy a spoustu srandovních šperků, vůbec mi připomínal Lemmyho a bylo to... sexy. To asi nikdo nemůže pochopit, ale myslím to dobře. S muzikou to samozřejmě má společného jen pramálo. Zadruhý jsem zapomněla, sorry. Jako takhle. Kdyby první písničkou nebylo States Radio, myslela bych, že mě někdo hodil do boxerského ringu a ne, nebyla to žádná walterová váha. Tyjo, to byl masakr. Fakt přísahám, že průměrnej člověk z pitu vypadal jako boxer, nebo ještě lépe wrestler, do půl těla nahej, záhy strašně zpocenej, často nad sto kilo a třicet pět let, často potetovanej, často opilej, všichni strašně smrděli, řvali a vůbec to byli nejlepší fanoušci, jaký jsem snad viděla. Že jsem si připadala jako královna nejlepšího maturitního plesu, asi nemusím zdůrazňovat. Byl to mayhem a bolelo to šíleně. Jen pár druhů fyzické bolesti je super a tohle je jeden z nich. 96.4 is Classic Rock New Model Army byli strašně vostrý. Nedá se to vůbec srovnat s tím posledním koncertem v Praze. Nová deska je ofenzivní jako svině. Bylo jasný od první vteřiny, že k žadnýmu fňukání u Aimless Desire nedojde. Nebyl čas, snažila jsem se nedostat K.O. a dočkat se poloviny koncertu a pak vymyslet, co dál. Z nový desky toho bylo hodně a třeba Mambo Queen of the Sandstone City je úplně boží. Já mám teda nejrači Ocean Rising nebo Today Is a Good Day nebo zmíněný States Radio nebo Bad Harvest (a myslím, že všechny tyhle věci fakt hráli), ale Mambo Queen je naživo úplnej, ale úplnej killer. But she knows all about that She takes weight from my shoulders She breathes fire on the deadwood She breathes fire in my bloooood Jako ono to na desce tak úplně nezní (ačkoliv to zní skvěle), ale naživo je kytara jako nůž. A už to vlastně ani moc nebolelo. Jo, teď si matně vybavuju, že Ocean Rising asi nehráli. Myslím teda, že nehráli. Jinak tahle písnička, tu měl Sullivan na sólový desce Navigating by the Stars. To si poslechněte, to je strašně hezký. U New Model Army to dostalo takovej monumentální zvuk. Kurva, to měli hrát! Místo High, tu hrajou vždycky. Hráli milión věcí, co hrajou vždycky, klidně bych se obešla i bez 51st State, protože to je něco jako Eltonův Rocket Man nebo Scientist od Coldplay, víte, co myslím, ne? Na druhou stranu, dali to v přídavku a kromě toho, že tam byla KRÁSNÁ akustická kytara, měla jsem asi z celýho koncertu nejsilnější pocit, jak to všichni lidi, co tam jsou, strašně milujou, a jak jsou toho součástí.