Zpráva O Plošné Údržbě OPRL

PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy OBSAH

OBLASTNÍ PLÁN ROZVOJE LESŮ Přírodní lesní oblast 40 – Moravskoslezské Beskydy

VŠEOBECNÉ ÚDAJE

PLATNOST 2020 – 2039

PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy OBSAH

OBSAH

ÚVOD ...... 4

VYHOTOVENÍ OPRL A VYMEZENÍ HRANIC PLO ...... 6 1.1 Organizace pověřená vyhotovením OPRL ...... 6 1.2 Platnost OPRL a časový plán vyhotovení ...... 6 1.3 Uplatnění připomínek ke zpracování OPRL ...... 6 1.4 Výstupy OPRL ...... 6 1.5 Vymezení hranic přírodní lesní oblasti a základní plošné údaje ...... 6

HISTORIE OBHOSPODAŘOVÁNÍ LESA ...... 11 2.1 Počátky lesního hospodaření ...... 11 2.1.1 Historie odlesňování ...... 11 2.1.2 Počátky lesnické činnosti a mysliveckého hospodaření ...... 12 2.2 Historický vývoj majetkových poměrů ...... 12 2.3 Vývoj hospodářské úpravy a pěstování lesů ...... 13 2.3.1 Vývoj hospodářské úpravy ...... 13 2.3.2 Těžba mýtní a předmýtní ...... 14 2.3.3 Obnova lesa ...... 15 2.3.4 Nové směry hospodaření a hospodářské úpravy lesů ...... 17 2.4 Dřevinná skladba ...... 17 2.4.1 Vývoj dřevinné skladby...... 17 2.4.2 Historicky doložené rozšíření klimaxových dřevin ...... 20 2.4.3 Původ semen a sadby ...... 20 2.5 Další historické souvislosti ...... 21 2.5.1 Škody na lesích ...... 21 2.5.2 Myslivost ...... 25

PŘÍRODNÍ PODMÍNKY ...... 28 3.1 Poměry geomorfologické a hydrografické ...... 28 3.1.1 Geomorfologie ...... 28 3.1.2 Hydrografie ...... 35 3.2 Poměry klimatické ...... 38 3.2.1 Klimatická rajonizace ...... 38 3.2.2 Klimatické charakteristiky lesních vegetačních stupňů ...... 44 3.3 Poměry geologické a pedologické ...... 54 3.3.1 Geologie ...... 54 3.3.2 Pedologie ...... 57 3.4 Poměry vegetační ...... 60 3.4.1 Regionálně fytogeografické členění ...... 60 3.4.2 Biogeografické členění ...... 62

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ A LITERATURY...... 64

PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy OBSAH

SEZNAM TABULEK ...... 67

SEZNAM OBRÁZKŮ ...... 68

SEZNAM GRAFŮ ...... 69

SEZNAM ZKRATEK ...... 70

SEZNAM AUTORŮ ...... 71

PŘÍLOHY ...... 73

PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy ÚVOD

ÚVOD

Oblastní plány rozvoje lesů (OPRL) jsou metodickým nástrojem státní lesnické politiky a doporučují zásady hospodaření v lesích dle § 23 odst. 1. zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). Stanoví pro přírodní lesní oblasti (PLO) rámcové zásady hospodaření. Jsou podkladem pro oblastně diferencované uplatňování státní lesnické politiky a doporučením pro zpracování lesních hospodářských plánů (LHP) a lesních hospodářských osnov (LHO) dle § 2 odst. 1 vyhlášky Ministerstva zemědělství (MZe) č. 298/2018 Sb., o zpracování oblastních plánů rozvoje lesů a o vymezení hospodářských souborů. Vyhotovují se ve smyslu § 23 odst. 1 – 4 lesního zákona. Podrobnosti stanoví vyhláška č. 298/2018 Sb. Při tvorbě OPRL byly uplatněny: • „Zásady státní lesnické politiky“ schválené vládou usnesením č. j. 854 ze dne 21. listopadu 2012. • „Národní lesnický program“ (NLP) pro období do roku 2013, který byl schválen vládou usnesením č. j. 1221 dne 1. října 2008; výsledky z jednání jsou obsaženy v dokumentu „Závěry a doporučení Koordinační rady k realizaci Národního lesnického programu II“. • „Národní akční plán adaptace na změnu klimatu“ (NAP), který je implementačním dokumentem „Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR (2015)“ a byl schválen usnesením vlády č. 34 ze dne 16. ledna 2017. Akční plán je strukturován podle projevů změny klimatu, a to z důvodu významných mezisektorových přesahů jednotlivých projevů změny klimatu a potřeby meziresortní spolupráce při předcházení či řešení jejich negativních dopadů. Na základě Zřizovací listiny MZe č.j. 27819/2001-3030 ze dne 11. 07. 2001 včetně následujících dodatků je Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem (ÚHÚL) pověřen v bodě č. 2 vyhotovováním a správou dat oblastních plánů rozvoje lesů včetně zajišťování jednotného typologického systému lesů ČR. V textu uvedená data a mapy odpovídají vyhodnocení stavu podkladových dat v roce zpracování OPRL2, tj. v roce základního šetření OPRL2.

VYHOTOVENÍ OPRL A VYMEZENÍ HRANIC PLO

PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy VYHOTOVENÍ OPRL A VYMEZENÍ HRANIC PLO

VYHOTOVENÍ OPRL A VYMEZENÍ HRANIC PLO

1.1 Organizace pověřená vyhotovením OPRL Oblastní plán rozvoje lesů (OPRL) pro PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy zpracoval Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem (ÚHÚL), pobočka Frýdek-Místek, za pomoci zpracovaných údajů z pobočky ÚHÚL Kroměříž. Odpovědným pracovníkem za zpracování je Ing. Štěpán Křístek. 1.2 Platnost OPRL a časový plán vyhotovení OPRL pro PLO 40 se zpracovává na celé ploše lesů v PLO a má platnost od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2039. ÚHÚL Brandýs nad Labem vypracoval v rámci pilotního projektu metodiky pro zpracování jednotlivých témat (kapitol) OPRL. Odbor hospodářské úpravy a ochrany lesů Ministerstva zemědělství (MZe) svolal na 5. 2. 2019 základní šetření k vypracování OPRL, které se konalo v budově ÚHÚL Brandýs nad Labem. Ze základního šetření byl vyhotoven protokol (viz Příloha č. 2). Předpokládaný termín závěrečného šetření byl stanoven na únor 2020. 1.3 Uplatnění připomínek ke zpracování OPRL Dle vyhlášky MZe č. 83/1996 Sb. (nahrazena vyhláškou MZe č. 298/2018 Sb.) § 1 odst. 3 byl ve Věstníku MZe č. 1/2018 vyhlášen záměr vypracovat oblastní plán rozvoje lesů pro PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy a stanoven termín do 31. 3. 2018, dokdy mohly dotčené právnické a fyzické osoby uplatnit své písemné připomínky k zásadám hospodaření v dané PLO. Písemné připomínky uplatnily tyto dotčené instituce: Krajský úřad Moravskoslezského kraje a Lesy České republiky, s. p. Seznam těchto připomínek a jejich vypořádání je uveden v příloze č. 4 k zápisu ze základního šetření k vypracování OPRL. 1.4 Výstupy OPRL Výstupem OPRL jsou textové, tabelární a mapové výstupy vyhotovené v digitální formě. Mapové dílo OPRL je umístěno na mapovém serveru, přístupném na internetových stránkách http://www.uhul.cz/mapy-a- data/katalog-mapovych-informaci. Vlastní textové zpracování včetně grafických a tabelárních přehledů má tři části: „Všeobecné údaje“, „Analýza stavu a vývoje“ a „Syntéza a návrhy“. Obsah je v souladu s § 3 odst. 1 vyhlášky MZe č. 298/2018 Sb. Textové části v digitální formě jsou přístupné na stránkách www.uhul.cz nebo v tištěné podobě v knihovně pobočky Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Frýdek-Místek, Nádražní 2811, 738 01 Frýdek-Místek. 1.5 Vymezení hranic přírodní lesní oblasti a základní plošné údaje Rámcový popis hranice přírodní lesní oblasti (PLO) uvedené v příloze č. 1 k vyhlášce č. 298/2018 Sb.: Průběh hranice PLO 40: Krhová – Hostašovice – Hodslavice – Mořkov – Veřovice – Bordovice – Lichnov– Frenštát pod Radhoštěm – Trojanovice – Kunčice pod Ondřejníkem – Čeladná – Ostravice–– Malenovice – Frýdlant nad Ostravicí – Janovice– Krásná– Raškovice – Pražmo – Morávka – Vyšní Lhoty – Komorní Lhotka – Smilovice– Řeka – Třinec – Košařiska – Milíkov– Bocanovice – Dolní Lomná – Mosty u Jablunkova – Písek– Bukovec– Písečná– Jablunkov – Návsí – Hrádek – Bystřice– Vendryně – a podél státní hranice s Polskem a Slovenskem po hranici katastru Nýdek – Návsí – Písek – Bukovec – Hrčava – Mosty u Jablunkova – Dolní Lomná – Horní Lomná – Morávka – Staré Hamry – Bílá. Dále pokračuje přes katastrální území Horní Bečva – Prostřední Bečva – Dolní Bečva – Rožnov pod Radhoštěm – Zubří – Zašová –Valašské Meziříčí – Krhová. Samostatnou část oblasti tvoří masiv Ondřejníku s hranicí Kunčice pod Ondřejníkem – Kozlovice – Lhotka – Metylovice – Frýdlant nad Ostravicí – Pstruží – Čeladná – Kunčice pod Ondřejníkem.

Soupis všech katastrálních území (k. ú.), které spadají celé či částí do PLO 40 je uveden v Příloze č. 1. Do PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy spadá 60 k. ú., z toho 55 není v oblasti zastoupeno celou plochou. Výměra k. ú. nacházejících se v PLO 40 je v Příloze č. 1. uvedena ve sloupci „Výměra části náležející do PLO [ha]“. Pro porovnání, zda se jedná o zaujatá celá k. ú. v PLO, nebo se jedná jen o části k. ú. v PLO, slouží sloupec „Výměra katastru [ha]“, ve kterém jsou uvedeny výměry celých k. ú. Grafické zobrazení hranic krajů a hranic správních obvodů obcí s rozšířenou působností (SO ORP) je znázorněno na Obrázek 1.2

S PLO 40 sousedí tyto PLO: • PLO 39 Podbeskydská pahorkatina (na severozápadě, v úseku Krhová – Vendryně) • PLO 41 Hostýnskovsetínské vrchy a Javorníky (na jihozápadě, v úseku Krhová – Bílá) Přesný průběh hranice PLO je v digitální podobě viz datový sklad ÚHÚL.

Plošné údaje Tabulka 1.1 Základní charakteristiky Název Moravskoslezské Beskydy Celková plocha [ha] 82 470 Plocha lesa dle OPRL [ha] 64 304 Lesnatost [%] 78,0 Nadmořská výška [m n. m.] 301 – 1 324 (2. bukodubový), (3. dubobukový), 4. bukový, 5. jedlobukový, 6. smrkobukový, Lesní vegetační stupně 7. bukosmrkový, (8. smrkový)

Zeměpisná poloha 49°23'32,93" – 49°41'01,71" s.š.; 17°59'29,50" – 18°51'33,28" v.d. Zdroj: ÚHÚL – OPRL, stav k 1. 1. 2018

Přehledové mapy

Obrázek 1.1 Přehledová mapa (Zdroj ÚHÚL, stav k 1. 1.2018)

Obrázek 1.2 Správní členění PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy – kraje, ORP (Zdroj: ÚHÚL, ČÚZK)

HISTORIE OBHOSPODAŘOVÁNÍ LESA

PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy HISTORIE OBHOSPODAŘOVÁNÍ LESA

HISTORIE OBHOSPODAŘOVÁNÍ LESA

Podklady pro zpracování této kapitoly byly čerpány zejména z elaborátů historie lesů zpracovaných podle Pracovních postupů hospodářské úpravy lesů 1. díl, Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, 1973. Elaboráty historie lesů jsou zpracovány pro lesní hospodářské celky (LHC) s odkazem na bývalé majetky nacházející se celé nebo zasahující jen částečně do PLO 40. Přírodní lesní oblasti (PLO) 40 – Moravskoslezské Beskydy se týkají elaboráty historie lesů zpracované V. Žaloudíkem. 2.1 Počátky lesního hospodaření

2.1.1 Historie odlesňování

Lesy v Moravskoslezských Beskydech byly součástí pohraničního zemského hvozdu, což spolu s méně příznivými orografickými a klimatickými podmínkami způsobilo poměrně pozdní osídlení krajiny a v důsledku toho i poměrně pozdní ovlivnění lesa člověkem. Významným fenoménem ovlivňujícím tvář a využití beskydské krajiny se od konce 15. století stává valašská kolonizace, tedy využití zvláště plochých hřebenů ve vyšších polohách pro pastvu ovcí a dalšího dobytka, spojené s poměrně velkým odlesněním nebo proředěním lesních porostů a jejich přeměnou na pastviny. Od 16. století jsou potom v nižších polohách zakládány železné a sklářské hutě. Dřevěné uhlí, nezbytné pro jejich provoz je získáváno v beskydských lesích formou toulavých sečí. V nižších polohách se od 16. století objevují první snahy ve větší míře využít lesního bohatství pro provoz železných a sklářských hutí. V souvislosti s tím je ustanoven i první myslivecký a lesní personál, jehož prvořadým úkolem ale byla péče o myslivost. Pozvolný hospodářský rozvoj oblasti byl silně narušen v 17. století častěji se opakujícími vpády uherských povstalců i Tatarů, k nimž v tomto pro zemskou obranu důležitém území docházelo. Při vpádu roku 1675 byly zničeny i Frýdlantské železné hamry a zdecimováno obyvatelstvo, v důsledku čehož se zastavil jejich provoz a tím došlo i k omezení lesních těžeb. Situace se obrátila k lepšímu koncem 17. století po vyhnání Turků ze střední Evropy, kdy vpády postupně ustaly a hospodářský život se začal rozvíjet znova. V následující době tu v železářství a výrobě dřevěného uhlí byli důležitými činiteli úsekoví podnikatelé, tzv. mistříci, kteří se svými podniky dočasného charakteru putovali za surovinou z místa na místo a kořistným způsobem v nejbližším okolí těžili dřevo. Rovněž pastvou valašského dobytka les trpěl. Toto hospodářství bylo zastaveno instrukcí z roku 1746. Koncem 18. století jsou modernizovány hamry, vybudovány hutě v Bašce, začátkem 19. století pracuje Karlova huť ve Frýdku (1823), frýdlantské hutě pracují v režii panství Hukvaldy (1826) a začínají pracovat hutě v Třinci (1839). V roce 1813 byl prosazen zákaz pastvy v lese a služebnosti byly vyvázány teprve v r. 1869 (Jablunkovsko – Těšínská komora). V té době už bylo silně omezeno salašnictví. Aby lesy nebyly těžbami postihovány jednostranně v nižších polohách a na druhé straně, aby dřevo v odlehlých komplexech nezůstalo nevyužito, zdokonaluje se v tomto období nadále systém vodní plávky. Přesto je však již v nižších polohách patrný nepříznivý nadměrný rozsah mýtních těžeb přemýcení porostů a jako všude v našich zemích se hamry stávají z vítaného odbytiště nepříjemným břemenem a potřeba udržet jejich provoz se nepříznivě odráží na stavu lesů. Na neutěšený stav lesů reagovali osvícení vládci, snažící se jejich devastaci zabránit legislativní ochranou a tresty za nelegální těžby.

Historie prokázala, že pasivní ochrana lesů, byť vynucovaná tvrdými tresty, nevede k cíli, pokud nelze poptávku po dříví ničím nahradit. Teprve objev a následný rozvoj širokého využití kamenného uhlí v průmyslu a dopravě devastaci lesů částečně zmírnily. I tak lesům hrozil zánik, neboť lidská společnost byla na dříví závislá (energeticky – palivo, materiálově – řemesla, stavebnictví, průmysl) a objem těžeb převyšoval tempo přirozené (spontánní) obnovy lesů.

2.1.2 Počátky lesnické činnosti a mysliveckého hospodaření

Na přelomu 18. a 19. století potřeba docílit rovnováhy mezi produkcí a spotřebou dřeva vedla k rozvoji lesnictví. Jednalo se o zajištění trvalosti dřevní produkce a výnosové vyrovnanosti při maximalizaci výnosů. První cílevědomé pokusy o řízení hospodaření v lesích probíhaly od první poloviny 18. století. Za počátek systematického hospodaření v českých, moravských a slezských lesích se považuje vydání zemských lesních řádů (Čechy a Morava roku 1754, Slezsko roku 1756. Mezníkem otevírajícím moderní historii hospodaření v lesích se stal Rakousko-Uherský zákon č. 250/1852, který v pojetí lesního hospodářství zakotvil ekonomické procesy, které pak vedly k vytvoření lesního hospodářství jako samostatného hospodářského odvětví (na území nynější České republiky tento zákon platil až do roku 1960). Do poloviny 19. století se končí s toulavou těžbou a na území PLO byly vypracovány první hospodářské plány (lesmistr Eltz – arcibiskupský majetek), začíná se se zalesňováním síjí smrkovým semenem a volnou plávkou na vodních tocích (koncem 18. století na Ostravici, od r. 1822 Bečva). Byly vybudovány klauzy pro „umělou“ plávku dřeva pro potřeby hutí. Budovány byly pily v režii jednotlivých panství (Frýdlant, Těšín, Jablunkov). V pol. 19. století byla vybudována železnice do Frýdku a z Krásna (dnes část Valašského Meziříčí) do Rožnova. V roce 1908 byla vybudována železnice do Bílé a lesní železnička pod Salajku s odbočkou (1925/1927, zrušena v r. 1945) až pod prales Salajka. V roce 1906 byl na Ostravici vypracován generel lesních cest. Ještě počátkem 20. století se objevují lokálně tendence k přetěžování zásob (Popper – statek Rožnov). Rokem 1930 se končí s volnou plávkou po řekách Bílá, Čeladenka, Černá. Pro vývoj hospodaření ve druhé polovině 20. století mělo značný význam vybudování přehrad na pitnou vodu v 60. letech na Morávce a Ostravici (Šance). Musely být vybudovány nové silnice, lesní cesty, zanikla železnice do Bílé. Během 20. století se ustálila dřevinná skladba s převahou SM porostů. Ustálilo se obmýtí z 80 na 100, respektive 110 let. Udržela se výměra téměř 20 % původních listnáčů (BK), snížilo se zastoupení JD na 1 %. Tendence využívat maloplošné hospodaření je významně omezena lesním zákonem č. 61/1977 Sb. Dalším faktorem, který ovlivnil hospodaření v beskydských lesích bylo odumírání porostů v důsledku imisní zátěže, které vygradovalo dopady teplotního zvratu v zimě 1978/1979. Přesto se i dále zvyšovaly zásoby a těžební možnosti. Po přijetí lesního zákona č. 289/1995 Sb. dochází k pozitivním změnám dřevinné skladby a stále intenzivněji se přechází na přírodě blízké hospodářství. 2.2 Historický vývoj majetkových poměrů Evidence majetku byla motivována především potřebou výběru pozemkových daní. Pozemková držba byla od poloviny 13. století evidována v tzv. deskách, např. dvorských nebo zemských. Zápis v deskách se při sporech o vlastnictví považoval za rozhodující. Desky zanikly v roce 1869, úřad zemských desek již v roce 1783. Evidence majetku se vedla také prostřednictvím katastrů, z nichž za první je považována Berní rula z roku 1654. Následovaly katastry tereziánské a josefské a od roku 1817 byl položen základ stabilního katastru. Po vzniku republiky v roce 1918 došlo k přijetí tzv. záborového zákona, podle kterého měly záboru podléhat majetky o výměře nad 250 ha. K dalšímu velkému majetkovému přesunu došlo v roce 1945, kdy byl podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 konfiskován a urychleně rozdělen majetek Němců, Maďarů a nepřátel republiky. V rámci zákona č. 147/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, bylo zestátněno dalších 450 tis. ha lesů velkostatků, církví a nadací. V roce 1948 byl zákonem č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, zestátněn veškerý majetek nad 50 ha výkonných zemědělců, majetek právnických osob úplně. Výkonným zemědělcům se mohla takto zabavená půda převést až do výměry 2 ha. Vládním nařízením

č. 81/1958 Sb. byly zestátněny lesy družstev, čímž se prakticky uzavřel cyklus zestátňování lesů započatý v roce 1918. Po roce 1989 nastala postupná restituce zestátněného lesního majetku. Byl vydán zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě, který navracel majetek původním vlastníkům k 25. 2. 1948. Zákonem č. 172/1991 Sb. byl navrácen majetek obcím a městům, s výjimkou národních parků. Podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je postupně vydáván zpět i církevní majetek. Z pohledu hospodaření ve státních lesích byla významným zlomem reforma, kterou byla oddělena správa státních lesů od provádění pěstebních, těžebních i dalších činností v lese a pro výkon této správy od roku 1992 zřízen státní podnik Lesy České republiky (LČR) se sídlem v Hradci Králové. V konkrétní majetkové držbě v PLO 40 většina lesů východně od řeky Ostravice náleželo původně těšínskému knížectví a jeho majiteli byla knížata z rodu Piastovců. V r. 1708 se stali majiteli Pražmové, z nichž hrabě Jan Nepomuk Pražma prodal v r. 1797 panství těšínské komoře, která v byla až do konce soukromé držby v rukou Habsbursko-Lotrinského rodu. Tento majetek přešel pozemkovou reformou v roce 1918 do majetku státu a i v současnosti tvoří základ lesních majetků obhospodařovaných LČR v této oblasti. Převážná část lesů v horském masivu Beskyd západně od řeky Ostravice byla již od poloviny 14. století v držbě biskupství a od roku 1777 arcibiskupství olomouckého. Do státní držby přešel v r. 1948 podle zákona o revizi pozemkové reformy č. 142/1947. Tento majetek (asi ¼ výměry lesů v PLO) byl vydán zpět dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a hospodaří na něm Biskupské lesy diecéze ostravsko-opavské, lesní správa Ostravice. Drobné lesní majetky do 50 ha zaujímají v oblasti menší podíl, převážně v jejích okrajových částech a v okolí obcí a historicky dlouho osídlených odlesněných enkláv. Významně vyšší je tento podíl v jižní části území při hranici s PLO 41, menší část lesních pozemků ve východní části PLO je ve vlastnictví několika lesních družstev, oblastně nazývaných salaše. 2.3 Vývoj hospodářské úpravy a pěstování lesů

2.3.1 Vývoj hospodářské úpravy

S počátkem průmyslové revoluce si potřeba udržitelnosti a vyrovnanosti těžeb vyžadovala i zásadní změnu obhospodařování lesů. Počátek vlastní hospodářské úpravy je možné v Českých zemích klást do první poloviny 18. století. Zařizovací soustavy byly nejprve postaveny na ploše a věku, později k nim přistupuje i zásoba a přírůst. V souvislosti s tím se těžební úprava v pasečně obhospodařovaných lesích vyvíjí od soustavy lánové, přes staťovou až k soustavě věkových tříd. Samotná hospodářská úprava se v podrobnostech lišila dle jednotlivých majetků a byla odrazem činnosti významných lesníků, kteří se na vyhotovení a uplatňování hospodářských směrnic a lesních hospodářských plánů podíleli. Jmenovat lze v oblasti Ostravice v polovině 19. století lesmistra Eltze, počátkem 20. století Ing. Konšela, v oblasti Těšínské komory na přelomu 19. a 20. století A. Hrdliczku a ve 20. letech 20. století Ing. Rosenfelda. První systemizace frýdeckých lesů byla provedena po jejich koupi těšínskou komorou v letech 1798 až 1800 a to soustavou pasečného rozdělení lesa. Jeho revize byla provedena v r. 1822. V r. 1840 bylo provedeno nové zařízení staťovou soustavou hmotovou s výpočtem etátu podle kamerální taxy. Po stránce měřické bylo využito stabilního katastru. Z r. 1867 pochází další úprava vypracovaná opět staťovou soustavou hmotovou, která sice protěžuje smrkové hospodářství avšak zdůrazňuje ještě zavádění jedle, zatím co buk měl být zcela obětován. V horských oblastech se uplatnilo rozdělení lesů na mýtní články, které respektovaly hlavní terénní linie v zařizovacím obvodu. V západní části PLO ve vlastnictví olomouckých arcibiskupů byly vypracovány první jednoduché hospodářské úpravy v letech 1794 a 1812. Hospodářská úprava z r. 1794 byla vypracována modifikovanou plošnou

© Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs n. L. – pobočka Frýdek-Místek 13 PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy HISTORIE OBHOSPODAŘOVÁNÍ LESA soustavou pasečného rozdělení. Toto rozdělení bylo provedeno pro 100leté obmýtí pro každou trať, aby se tak docílilo poměrně malých pasek. Další úprava následovala v roce 1812 a je provedena prakticky stejným způsobem. Jednotlivé tratě jsou tu vylišovány zcela analogicky jako v předchozím elaborátu a rovněž 100leté obmýtí zůstává beze změny. Roční paseky byly malého rozsahu, nejčastěji 3 až 17 měřic, výjimečně 25 měřic (t.j. 0,60 až 3,40 ha příp. 5 ha). V letech 1836 až 1840 byla vypracována pokroková úprava pod vedením lesmistra Eltze. Úprava byla provedena hned po katastrálním měření, které využila při zpracování grafické části a zabývá se nejprve celkově snahou o zvelebení stavu daných lesů a jejich zabezpečení proti škodlivým vlivům. Snaží se poměrně přesně zjistit zásoby a etát mýtný stanoví podle kamerální taxy s vyrovnávací dobou rovnou obmýtí. Určitou pozornost věnuje i probírkám. Obmýtní doba přestala být jednotná a v revírech Ostravice, Samčanka, Baraní, Salajka, Podolanky a Čeladná zavádí dvě hospodářské skupiny s obmýtní dobou 100 a 80 let a v Čeladné ještě třetí hospodářskou skupinu s obmýtím 60 let. Podle zásad této úpravy byly s nevelkými změnami vypracovány revise v letech 1846, 1867 a 1887. V r. 1906 byla provedena úprava pod vedením Ing. Konšela, která položila základy k pokrokovému způsobu hospodářství. Je zpracována soustavou porostního hospodářství. Zrušena byla zastaralá umělá rozdělovací síť a byla nahrazena novou sítí kombinovanou. Současně byl vypracován i generelní projekt lesních cest, jejichž budování pro zjemnělý způsob hospodaření bylo zcela nezbytné a cestní síť byla organicky skloubena a do značné míry využita pro rozdělení lesa. Platnost tohoto elaborátu byla v r. 1916 úředně prodloužena na dalších 10 roků, takže další hospodářský plán byl vypracován až v r. 1926. Ten do značné míry zachovává tendenci předchozí úpravy, avšak po zkušenostech s velkými sněhovými a větrovými kalamitami doporučuje zakládání smíšených porostů s příměsí BK a JV. Na hřebenech se měly vysazovat pruhy listnáčů. Zdůrazňuje se včasné provádění probírek a obnova se měla provádět poměrně malými pasekami, aby se dalo docílit přirozeného zmlazení. Poslední elaborát za arcibiskupské držby byl vyhotoven na decennium 1948-57. Rozsáhlé změny vlastnické držby po roce 1945 si vyžádaly novou organizaci hospodářské úpravy lesů. Byla obnovena oddělení pro hospodářskou úpravu lesů u Oblastních ředitelství státních lesů. Vzhledem k zajištění rozsáhlých zestátňovacích projektů bylo s obnovou LHP započato až v roce 1947. V té době mělo 80 % LHP již prošlou platnost. V roce 1948 byla vydána vyhláška č. 3021/1948 Sb., o inventarizaci lesů. Dalším mezníkem ve vývoji lesnické taxace je přijetí zákona č. 61/1951 Sb., jímž byla zrušena soukromá zařizovací praxe. Jednotlivé cykly obnov LHP pod státní taxací počínaly v letech 1947, 1956, 1971, 1981 a 1991. Zásadní změnou pro hospodářskou úpravu lesů bylo převedení vyhotovování LHP do soukromé sféry v roce 1996 a vznik soukromých taxačních kanceláří, které zajišťují zařizování lesů státních včetně vojenských lesů i lesů soukromých vlastníků. Vládním nařízením č. 193/2000 Sb. a č. 247/2009 Sb. byl ÚHÚL pověřen provedením 1. resp. 2. cyklu Národní inventarizace lesů. Inventarizace je postavena důsledně na matematicko-statistických základech, což zaručuje objektivní a spolehlivá data o lesích na území republiky.

2.3.2 Těžba mýtní a předmýtní

V historických dobách byla provedená těžba kompromisem mezi požadavky průmyslu, stavebnictví a potřebou palivového dříví a mezi tlakem státu na zachování lesů. Z hlediska využití bylo dřevo používáno ve stavebnictví a jako zdroj paliva resp. energie pro rodící se průmysl. Až do poloviny 19. století převažovalo využití dříví coby paliva. V oblasti Beskyd byla v 18. století zásadní spotřeba dřeva pro provoz hamrů, často se stěhujících a využívajících jako palivo dřevo z okolí. Na přelomu 18. a 19. století byly hlavním odběratelem dřeva železárny ve Frýdlantu nad Ostravicí. Výchova lesních porostů byla motivována snahou o zvětšení jejich stability, usměrnění dřevinné skladby a posléze i motivací k pěstování daných sortimentů určité kvality. Do poloviny 19. století se probírky v porostech do 40 let neprováděly vůbec a to ani v porostech uměle založených, které byly potom přehoustlé. Tento stav, který vyhovoval mysliveckým požadavkům, byl poměrně dlouho vítán. Neudržitelnost tohoto

© Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs n. L. – pobočka Frýdek-Místek 14 PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy HISTORIE OBHOSPODAŘOVÁNÍ LESA stavu prokázaly teprve rozsáhlé sněhové kalamity koncem 19. století, které donutily lesníky ke změně postoje. Při tom se zachovávala zásada opatrných avšak častějších výchovných zásahů. S výchovnými těžbami se v oblasti setkáváme poprvé v 1. polovině 19. století po provedení Eltzovy hospodářské úpravy. Všeobecně se dá říct, že uskutečňované probírky byly velmi slabé. Až do roku 1876 jen výjimečně přestoupily hodnotu 5 % mýtní těžby a před rokem 1850 nebylo výjimkou, že hodnota probírek se rovnala 1 – 2 % mýtní těžby. Tento stav byl mimo konzervativnost lesníků způsoben i malým odbytem na tenké dříví. Po roce 1880 se probírky již podstatně zvyšují a jejich výtěž se pohybuje mezi 9 – 35 % mýtní těžby. V této době ovšem již mnoho probírkových těžeb bylo vynuceno potřebou likvidovat nahodilou těžbu a úmyslné těžby předmýtní ovlivnila i zlepšená možnost odbytu. Koncem 19. století byla situace taková, že se intenzivnější probírky prováděly v přístupnějších polohách, kdežto ve vzdálenějších se stále prováděly jen probírky mírné nebo tyto oblasti zůstaly zcela pominuty. V novější době se ustálila praxe, že v porostech do 30 let se navrhovaly a prováděly probírky slabé, v tyčovinách do 50 let probírky střední a v porostech nad 60 let probírky silné.

2.3.3 Obnova lesa

Nejstarším způsobem obnovy lesa byla obnova přirozená, buď ze semene, nebo z výmladků, postupně doplňovaná síjí. Za tímto účelem začal i sběr semen. Podstatné změny druhové skladby v lesích PLO nastaly koncem 18. a začátkem 19. stol., kdy se upouští od toulavých sečí, přechází se na pasečné hospodářství a zavádí se umělá obnova síjí a sadbou. Pasečné hospodářství s ponecháním výstavků již předpokládalo přirozenou obnovu. Síje a sadby byly používány při zalesňování holých ploch, při likvidaci různých ředin, ploch s náletem nežádoucích dřevin a posléze i při plošné umělé obnově porostů. Pokud přirozená obnova nebyla dostatečná, začala se doplňovat na přelomu 18. a 19. stol. síjí celoplošnou, proužkovou, rýhovou, miskovou. Rozsah provedených síjí byl v počátcích malý. S umělou obnovou se ve větším rozsahu setkáváme až v první polovině 19. století, kdy se po holosečných těžbách provádí zalesňování síjí, a to nejdříve plnosíjí smrku, méně již javoru a dalších dřevin. Později se používalo i pomístné síje a brzy nato se začalo i se sadbou, a to přesazováním semenáčků z příliš hustých síjí. Tyto sadby se prováděly hustotou až 10 000 sazenic na hektar a měly dosti značné ztráty. Vedle smrku se v menším množství vyséval také javor a místy i borovice a modřín. V arcibiskupských lesích po roce 1860 již převažuje sadba a při té už potom převládal výlučně smrk. Při sadbě v letech 1912 – 1913 se zásadně používalo sadby důlkové a smrk se vysazoval jako 3–4letý školkovaný nejprve ve sponu 1,5 × 1,5 m, později 2 × 2 m. V celé druhé polovině 19. století se běžně provádělo odvodnění. V oblasti Ostravice se na každém revíru budovalo 120 – 470 běžných sáhů (1 sáh = cca 1,8 m) odvodňovacích příkopů, které se dále udržovaly. V průběhu let 1928 až 1947 činila spotřeba sadebního materiálu v jednotlivých letech 2 500 – 4 000 sazenic na 1 ha – v širokém průměru asi 3 300 sazenic na 1 ha. Místy se pracovalo i s obalenými sazenicemi. Z dřevin se kromě dominujícího smrku v menším množství zaváděla JD, JS, JV a MD. Místy se používalo sadby kopečkové a jedle se nadále vyzvedávala z náletu. K ochraně kultur se provádělo i oplocení a případně i nátěry. JV a JS se vysazovaly často jako odrostky a aby se zabezpečily, uvazovaly se ke kolíkům. Totéž se provádělo i u MD, který zde byl v některých údobích zaváděn. Po roce 1930 se ustupuje od výlučné sadby a některý rok se pracovalo se síjí, a to v dosti značném rozsahu. Při zalesňování byly však poměrně značné ztráty a plochy bylo nutné síjí a sadbou vylepšovat stejně jako se provádělo doplňování u míst zmlazovaných přirozenou cestou. Obdobný vývoj probíhal v lesích Těšínské komory. Obnova se prováděla jednak rozsadbami sazenic z náletů a hustých síjí, jednak síjemi naplno a pomístně, a též přirozeně, hlavně náletem BK. Na pasekách přichází vedle JD a BK již rovnocenně SM. Vznikají stejnověké porosty na pasekách se všemi podmínkami pro nástup

© Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs n. L. – pobočka Frýdek-Místek 15 PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy HISTORIE OBHOSPODAŘOVÁNÍ LESA smrku. Obnova lesa je plánována a evidována. Velké holoseče, které provázejí začátky záměrného lesního hospodaření, a počínající veřejný dozor nad lesy mají odezvu také v plánovitém zalesňování. Komora vyvíjí velké úsilí při výrobě lesního semene z vlastních zdrojů a luští se v luštírnách i podomácku. Je to ovšem téměř výlučně smrk. Od 50. let 19. stol. ale také stoupá nákup semene od cizích, což ovšem znamená kvalitativní úpadek. Na lesním úřadu ve Frýdku se však dosud semeno sklízí na stojících stromech česači nejintenzivněji v r. 1856 a zvláště v r. 1862 při zvýšené potřebě zalesňování převzatých pastevních lesů. Na začátku 60. let 19. století se tu jeví velké neúspěchy s umělou obnovou projevující se ve vysokých nákladech. Tehdy byla obvyklou formou zalesnění síje a její vylepšování sazenicemi. Proto se začíná provádět obnova za pomoci polaření, hlavně na mírných svazích. Při polaření se vysévá semeno se žitem či ovsem do zpracované půdy do brázd ve vzdálenosti, umožňující snadné pozdější vyzvedávání sazenic k rozsadbám. Při vylepšování kultur vzniklých zmlazovacími sečemi je kladen důraz na spon a převýšení sazenic nad okolním náletem a varuje se před hlubokým sázením. Vedle dosavadních semenišť z polaření se zavádějí dva druhy školek: jedny k výsevu semene, druhé posunuté do pasek k přeškolkování. V důsledku klesajícího významu bukového uhlířského dříví následkem nástupu kamenného uhlí a stoupající poptávky po užitkovém dříví jehličnatém se zdůrazňuje hlavně obnova smrkem za jisté tolerance jedle. BO a MD se používají k vylepšování smrkojedlových kultur. Při přeměně bučin na směsi s JD se pamatuje na okus jedle zvěří a její útlak bukovými výmladky (zalamováním výhonů BK). Z menší části se též uplatňuje obnova přirozená clonnou sečí. Hlavní problematika za „těšínské školy“ na počátku 20. století se vůbec soustřeďuje do obnovy, pěstění a ochrany lesa. Obnova se provádí přirozeně a uměle. Přirozená obnova se uplatňuje zvýšenou měrou hlavně sečí clonnou zlepšenou ve stadiu seče semenné. Je zaměřena především na jedli, i když zásadně sleduje vytváření smíšených porostů. Umělá obnova přichází výlučně na pasekách po přestárlých porostech nevhodných k přirozenému zmlazení (jejichž stáří je 200 – 300 let). Zalesňování se tu provádí znovu brázdovou a částečně miskovou síjí s používáním všech přicházejících podrostních skupin, zvláště nárostů jedle. Síje se protrhávají pátým až osmým rokem. Sadba se používá již ve větším rozsahu, většinou rozsadbami z plnosíjí nebo semenišť. Ke kompletování smrkových sadeb se používá dosadeb JD na místa předem vyznačená, ale s kolísavým výsledkem. Práce jsou prováděny převážně ženami horalů zdarma z přídělů pasek k lesnímu polaření. K sadbám je stále nedůvěra, zřejmě pro neúspěchy při rozsadbách neškolkovaného materiálu ze síjí. Tam, kde se použilo sazenic přeškolkovaných nebo vyzvedávaných s balíky, překonávaly výsledky síjí vzrůstem i úsporami na pletí. V přirozené obnově a v zakládání smíšených porostů je rovněž od 60. let 19. stol. vidět významný vývoj. Od začátečních způsobů práce s přirozenou obnovou, poskytujících při menší diferenciaci porosty stejnověké (clonná seč), přechází se cílevědomě k okrajové seči a konečně i ke Gayerově křivce mlazin s větší věkovou diferenciací. Na četných holosečích přichází zamokření, jež se řeší radikálně odvodňováním. Tento prostředek se volil tehdy, když kopcové sadby se neosvědčily trpíce hlavně vymrzáváním. Při převládající sadbě od 80. let 19. století se používalo sponu 1,25 × 1,25 m a 1,00 × 1,30 m, dříve byl používán spon 1,25 × 1,58 m (4 × 5 stop). Starší sadba, paušálně důlková, je zlepšena pro smrk sadbou kopečkovou. V polohách se štěrkovitou a kamenitou půdou se jamky humusovaly. Při zalesňování bývalých pastvin se pozorovalo, že kultury jistý čas krněly. Sadba kopečková zkracovala tuto dobu. Pro doplňování se používalo SM a JD sazenic školkovaných 4–5letých a též odrostků. Ve školkách byly pěstovány kromě domácích dřevin též pokusně limba, vejmutovka, douglaska, jedle kavkazská, smrk sitka, jedle balsamová, jalovec viržinský, modřín japonský, smrk pichlavý a Engelmannův. I na tomto majetku se v novější době sáhlo ke kombinované obnově a v domýtných bukových porostech se rozsáhlé zmlazení této dřeviny doplňovalo, případně i po předchozí redukci buku, SM, BO, MD, aby se docílilo smíšených porostů. Na holosečích se provádělo zalesnění výsadbou stejných dřevin ve sponu 1,5 až 2 m. Borovice se pochopitelně sázela hustěji. Přirozená obnova se dařila především u SM, u JD velmi nepatrně. Ve

© Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs n. L. – pobočka Frýdek-Místek 16 PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy HISTORIE OBHOSPODAŘOVÁNÍ LESA vyšších polohách zejména na stráních se ještě kolem r. 1937 udržela řada přestárlých prořídlých porostů s nepatrným přírůstem a bohužel i s nepatrným podílem užitkového dřeva. V lépe zakmeněných porostech se pracovalo úzkou holou sečí. Umělou kulturou se zastoupení dřevin podstatně změnilo a v r. 1937 tu připadalo na SM 56 %, na JD 6 %, BO 5 %, MD 2 %, DB 2 %, BK 27 % a ost. list. 2 %.

2.3.4 Nové směry hospodaření a hospodářské úpravy lesů

Počátky snahy o systematickou hospodářskou úpravu lesa spadají do poloviny 18. století a dále se rozvíjely během století 19. Samotná hospodářská úprava se potom v podrobnostech lišila dle jednotlivých majetků a byla odrazem činnosti významných lesníků, kteří se na vyhotovení a uplatňování hospodářských směrnic a lesních hospodářských plánů podíleli. Jmenovat lze v oblasti Ostravice v polovině 19. století lesmistra Eltze, počátkem 20. století Ing. Konšela, v oblasti Těšínské komory na přelomu 19. a 20. století A. Hrdliczku a ve 20. letech 20. století Ing. Rosenfelda. Po roce 1945 dochází k prvním snahám o diferencované hospodaření na základě stanovištního průzkumu a jeho typizace. Rámcem byla stanovena přírodní lesní oblast a jednotkou lesní nebo stanovištní typ. Na základě typologických jednotek byly vylišeny nadstavbové soubory, které rozlišují způsob hospodaření. Postupně vznikly hospodářské soubory a cílové hospodářské soubory. Hospodářská úprava vychází z platných zákonných předpisů, což obnáší střídající se preference obnovních způsobů, včetně povolených parametrů obnovních sečí. Zatímco lesní zákon platící v letech 1977 – 1995 připouštěl holou seč o ploše 3 ha, výjimečně až 5 ha, současná právní úprava povoluje největší plochu holé seče 1 ha, výjimečně 3 ha, a zároveň umožňuje dle záměrů vlastníka jemnější způsoby hospodaření s využitím obnovy clonami, skupinovými sečemi i jednotlivými výběry s využitím přirozené obnovy a podsadeb, případně hospodaření formou výběrného lesa. V těchto podmínkách se využití klasické hospodářské úpravy dle věkových tříd stává dosti obtížné a hledají se nové postupy zjišťování porostních zásob a těžebních výhledů s použitím matematicko-statistických metod. Pro zpřesnění lesnických mapových děl má zásadní význam rozvoj fotogrammetrických metod umožňujících tvorbu ortofotomap, zpřesnění rozdělovací sítě apod. 2.4 Dřevinná skladba

2.4.1 Vývoj dřevinné skladby

Historické souvislosti Za posledního kontinentálního zalednění, kdy ledovec už nedosahoval k Beskydám a kdy v podhůří Beskyd se vyskytovali jednotliví zástupci vegetačního modříno-limbového pásu (Larix – Pinus cembra) se kromě modřínu, limby vyskytovala jistě i borovice, kleč a bříza. Kleč se vyskytovala také i v Beskydech. Je možné, že se smrk uchoval na jižních svazích Beskyd i v poslední době ledové (würm). Při následném oteplení v preboreálu a boreálu se dřeviny borovice, smrk i limba rychle rozšířily, ale v Beskydech se příliš nerozšířila líska. Rovněž dřeviny vegetačního pásu Quercus – Tilia – Acer nedošly příliš rozšíření, takže v období atlantika v době „zakládání“ beskydských drobných rašelinišť – sihel, se od nejnižších poloh vyskytovaly smrčiny s tisem, ojediněle dubem a ve vyšších polohách byla limba s kosodřevinou. Když došlo v období atlantiku k hlavnímu náporu dřevin vegetačního pásu Fagus – Abies, došlo k vytlačení smrku do nejvyšších poloh a limba, kleč a borovice lesní vymizely. Z vegetačního pásu Quercus – Tilia – Acer zůstaly dub, lípa, javory ve 4. LVS hlavně na slunných expozicích až do 600 m. Klen se však protlačil do jedlobučin i smrkových bučin. V tomto období se objevil i jasan a habr. V období subboreálním nedošlo k žádným změnám, v subrecentu už dřeviny v území mohl ovlivňovat člověk. V samotné PLO 40 došlo k silným ovlivněním člověkem až v recentu, a to dokonce až ve 2. pol. 15. století tzv. valašskou kolonizací. Tvrdí se, že během 15. – 17. století vykácením a pastvou bylo umožněno SM, aby se na hřebenech do konce 17. století rozšířil až na 10% zastoupení. Ovšem výskyt SM na hřebenu Radhošť –

Pustevny tomu nenasvědčuje, protože ten v pastevních lesích bukových vymizel úplně. V 16. století např. na Starých Hamrech páslo v lese 12 valachů 4 789 ovcí a koz a 259 krav. V 17. století se kromě JD a BK uvádějí další dřeviny tehdejších lesů a to OL a LP, kdy se zakazovalo tyto dřeviny osekávat. V údajích josefinského katastru se na Ostravici uvádí 49 % jehličnatých lesů (JD a SM), 2 % listnatých, 47 % smíšených (JD+BK) a 2 % pařezin (BK). Začátkem 19. století se odhaduje zastoupení dřevin v PLO 40 SM 20 JD 35 BK 45, v roce 1840 už SM 37 JD 36 BK 27 a kolem r. 1850 SM 42 JD 33 BK 25. Pralesů v té době bylo 33 % plochy. Velikost holoseče byla v průměru 4 – 6 ha, ale objevovaly se i holoseče větší (30 ha – kalamita?). Na jižních svazích Beskyd v té době byl zastoupen HB a BK. Zatímco v letech 1850 – 1860 se uvádí jako způsob obnovy ze 20 % seč clonná, respektive někde i ze 40 % seč výběrná, po r. 1860 začíná převažovat seč holá s následnou sadbou. Kol. r. 1880 se zastoupení SM zvyšuje na 45 – 65 %, JD snižuje na 20 – 26 % a BK rovněž snižuje na 12 – 30 %. Nejméně BK je na Ostravici. Na začátku 20. století se zastoupení SM dále zvýšilo na 70 – 78 %, JD snížila na 13 – 15 % a BK na 8 – 18 %. I v této době se nejčastější velikost paseky pohybovala od 2 – 5 ha, i když se i tehdy objevovaly kalamitní paseky i 30 ha velké. Zastoupení JD se dále snižovalo, před 2. světovou válkou bylo 8 %, v 60. letech 2 – 4 % a v současnosti je pouhé 1 %. Zastoupení BK se mírně zvýšilo a dosahuje 20 %. Významným zlomem, který změnil věkovou strukturu porostů v PLO a akceleroval rovněž změny dřevinné skladby, byl teplotní šok na přelomu let 1978/1979, po kterém se výrazně projevilo poškození dospělých smrkových porostů způsobené pravděpodobně imisní zátěží v kombinaci s extrémními klimatickými podmínkami. Porosty částečně odumřely a v dopravně dostupných lokalitách byly postupně obnoveny. Ve druhé polovině 80. let se zákonem stanovuje hospodářský způsob pasečný, výjimečně výběrný. Koncem století se propaguje výsadba BK i JD. Teprve od počátku 90. let v souvislosti s výskytem semenných roků se vedle holosečného hospodářství zavádějí jemnější podrostní způsoby a začíná se intenzivněji využívat přirozená obnova. Současná skladba lesů V současných porostech je zastoupení jehličnanů 72 %, z toho smrk 68 %, jedle téměř 2 %, ostatní jehličnany jsou zastoupeny méně než 1 % a zastoupení listnáčů 27 %, z toho buk 23 %, javory 1,5 %, jednotlivé podíly dalších listnáčů nedosahují 1 %, přibližně 1% plochy je tvořeno holinou (stav k roku 2015). Graf 2.1 zachycuje současnou dřevinnou skladbu (z LHP/O k roku 2016) podle jednotlivých let založení porostu 1815 – 2015. V nejstarších současných porostech, vzniklých v letech 1815 – 1845 je jasná dominance buku, což je dáno tím, že tyto porosty se nachází převážně v maloplošných chráněných územích, částečně v terénních podmínkách neumožňujících zakládání hospodářských lesů. V současných porostech založených rámcově od roku 1860 je již zjevná, výrazná dominance smrku, odpovídající hospodářským potřebám a dobovým trendům hospodaření. Tento trend je zjevný až do roku 1990. Výrazný je zejména po roce 1977, kdy byl přijat lesní zákon, umožňující holosečné obnovy na plochách 3 – 5 ha a při zvýšené potřebě zalesnění těchto ploch, navíc zvýrazněné potřebou zalesnit rozsáhlé plochy po imisní kalamitě z přelomu 70. a 80. let 20. století byl smrk levnou a rychlou volbou. V roce 1995 byl potom schválen nový lesní zákon, uzákoňující pro lesní majetky nad 3 ha v obnově závazný minimální podíl melioračních a zpevňujících dřevin. V důsledku tohoto opatření a s postupnými změnami hospodářských trendů ve vyšší míře zohledňujících stanovištní podmínky je v současných porostech založených po roce 1995 patrný nárůst zastoupení dalších dřevin, zejména buku, ale i signifikantní nárůst zastoupení jedle v nejmladších porostech, zatímco její zastoupení v porostech starších je jen zlomkové s výjimkou nejstarších porostů, opět téměř výhradně v maloplošných chráněných území. Graf 2.2 ukazuje vlastní plochu ročníků založení za období 1815 – 2015 dle LHP/O k roku 2016. Tento graf tedy ilustruje významnost jednotlivých ročníků založení z hlediska plošného i z hlediska významnosti jednotlivých dřevin v tom daném období výsadby. Pokud hodnotíme skladbu současných porostů v PLO 40

© Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs n. L. – pobočka Frýdek-Místek 18 PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy HISTORIE OBHOSPODAŘOVÁNÍ LESA podle roku založení, jsou v PLO dominantně téměř shodně zastoupeny porosty založené rámcově v letech 1935 – 1945, tedy porosty v současnosti se věkem blížící převládajícímu obmýtí nejvíce zastoupeného smrku a porosty založené na přelomu 70. a 80. let 20. století po rozsáhlých imisních těžbách v tomto období. Nejnižší je zastoupení porostů vzniklých mezi lety 1815 – 1865, nacházejících se převážně v maloplošných chráněných územích.

Graf 2.1 Dřevinná skladba dle roku založení porostu 1815 – 2015 [%] (Zdroj: LHP/O)

Graf 2.2 Plocha ročníků založení 1815 – 2015 dle LHPO k roku 2015 [ha] (Zdroj: LHP/O)

2.4.2 Historicky doložené rozšíření klimaxových dřevin

Podle původu lze lesní porosty třídit na autochtonní, alochtonní a neznámého původu. Podle dostupných výsledků historických průzkumů genofondu lesních dřevin v oblasti, byly autochtonní populace dřevin (původní populace, ekotypy, ekodémy) v historické minulosti zastoupeny u všech dřevin. Postupem kolonizace, značných těžeb, úbytkem přirozených obnov a zejména holosečnými způsoby obnov spolu s postupujícími kalamitami docházelo postupně u obnovených částí k rychlému ubývání zastoupení původních ekotypů. Od poloviny 19. století byly obnovy porostů realizovány převážně rychle rostoucími a ekonomicky výhodnými dřevinami, především smrkem. Smrk ztepilý – Picea abies (L.) Karst. Smrk ztepilý byl přirozenou součástí lesů v Moravskoslezských Beskydech, ve vyšším zastoupení se však vyskytoval jen ve vyšších polohách. Celkové zastoupení smrku počátkem 19. století činilo dle historických průzkumů 24 %. Na výskyt autochtonních populací lze usuzovat převážně dle fenotypových znaků. Jedná se především o části porostů v přírodních rezervacích v polohách převážně nad 1000 m n. m. (PR Smrk). Jedle bělokorá – Abies alba Mill. Jedle byla v minulosti zastoupena poměrně vysokým podílem, který počátkem 19. století činil až 42 %. Příznivé období pro její přiměřené zastoupení skončilo nástupem pasečného hospodaření a tím ústupem přirozených obnov, takže počátkem 20. století činilo již jen cca 14 %. V období let 1940 – 2000 byly obnovy prováděny převážně pasečným způsobem, formou holosečnou a násečnou. V 80. letech 20. století byly zpracovávány poměrně značné kalamitní těžby po imisním poškození porostů. V souvislosti s poškozením imisemi je pozoruhodné, že jednotlivě zastoupené jedle v porostech snášely imisní zátěž a jevily vyšší odolnost než dominantní smrk. Celkové zastoupení jedle v porostech koncem 20. století nepřesahovalo 4 %. Autochtonní populace jsou v současnosti zastoupeny převážně již jen v podobě jednotlivých stromů v přírodních rezervacích, jako PR Studenčany, NPR Salajka, NPR Mionší a další. Tito jedinci se postupně blíží věkové hranici dožití. Velkým problémem je praktická absence jedlí středního věku, zastoupení v nejmladších věkových stupních se postupně zvyšuje, obnova jedle je však ztěžována především škodami zvěří. Buk lesní – Fagus sylvatica L. Buk byl v minulosti zastoupen v nižších polohách poměrně vysokým podílem. Pokud bylo těženo systémem toulavých sečí, úspěšně se dařila jeho přirozená obnova. Celkové zastoupení počátkem 19. století činilo 34 %. Příznivé období pro přiměřené zastoupení buku skončilo nástupem holosečného hospodaření a tím ústupem přirozených obnov a odezvou lesních hospodářů na zvýšenou poptávku po smrkovém dřevě v souvislosti s prudkým rozvojem průmyslu a těžby černého uhlí na blízkém Ostravsku. Rozsah umělých obnov buku byl vždy poměrně malý.

2.4.3 Původ semen a sadby

Přírodní lesní oblast Moravskoslezské Beskydy zaujímá 4. – 7. LVS, jenom vlastní vrchol Lysé hory a Smrku je 8. LVS. Původními společenstvy byly proto jen bučiny (dubové bučiny, vlastní bučiny, jedlové a smrkové bučiny) a smrčiny (bukové smrčiny). Původními dřevinami v PLO 40 byly tyto dřeviny: buk lesní, jedle bělokorá, smrk ztepilý (6. – 8. LVS), dub zimní a ojediněle dub letní (2L, 3U, 3O, 3H, 4O), javor klen, javor mléč, jasan ztepilý, jilm horský, habr obecný, lípa malolistá i velkolistá. Borovice lesní vymizela v atlantiku. Studie (Wagner 2013) dokládá výskyt modřínu v Západních Karpatech v posledních 2,5 tis. letech, až do počátku valašské kolonizace. Ostatní dřeviny jako bříza bílá, olše lepkavá, olše šedá, jeřáb ptačí, vrby se vyskytovaly na méně zastoupených stanovištích ojediněle. Bříza bělokorá, která v období největší devastace beskydských lesů mohla dosahovat zastoupení i více než 10 %, a která se ještě v 60. letech vyskytovala hojně na Rožnovsku, snížila své zastoupení v současnosti na pouhé 1 %. Všechny tyto uvedené dřeviny se přirozeně zmlazovaly a jejich semeno se postupně v období začátku umělé obnovy v polovině 19. století sbíralo a používalo k síji,

© Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs n. L. – pobočka Frýdek-Místek 20 PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy HISTORIE OBHOSPODAŘOVÁNÍ LESA později k vypěstování sazenic. Např. v letech 1840 až 1857 se uvádí, že v lesích Těšínské komory se sesbíralo 14 t semene SM, 1,5 t JD a 2,5 t BO, BK 96 měřic, DB 260 měřic atd. V letech 1870 – 1920 však zdroje vlastního semene hlavně u SM nepostačovaly a SM se začínal dovážet odjinud, převážně z dnešního Rakouska (Innsbruck, Štýrsko). Od r. 1920 se sice používá ke sběru opět vlastní semeno, SM šišky trhané po r 1930 z porostů z nadmořských výšek pod 900 m jsou však sesbírány z „rakouských“ smrků. Zastoupení exotických dřevin jako douglasky a vejmutovky je pouze okrajové, jednotlivě je rozšířen modřín. 2.5 Další historické souvislosti

2.5.1 Škody na lesích

Škody na lesích a poškození lesních ekosystémů způsobené abiotickými i biotickými činiteli se opakují od nejstarších dob. Od počátku 19. století je stav i poškození lesů podstatně ovlivněn činností člověka. Záznamy o výjimečných škodách jsou zmiňovány i v historických dokladech na jednotlivých majetcích. Ve 20. století již existují podrobné údaje o rozsahu těžby v důsledku škodlivých činitelů. Velké polomy byly zaznamenány v letech 1916, 1925, 1929, 1930, 1955, 1967, 1976, 1979, 1984 a 1990. Vítr Z velkých škod větrem jsou známy kalamity 4. a 5. 5. 1880, které byly provázeny průtrží mračen, při níž za 48 hodin spadlo 157 mm srážek. Citelné škody v horských polohách byly způsobeny v prosinci 1916, kdy na celém majetku padlo asi 160 000 plm dřeva. Další katastrofální následky měl i orkán 3. 8. 1925; šlo o lokálně omezenou vichřici, která proletěla přes Beskydy dvěma pruhy o šířce 200 až 300 m a způsobila úplné holoseče, jimž neodolalo nic až na ojedinělé MD. LHC Frýdek postihl první pruh, který postupovat od Horní Morávky přes Uspolku na Horní Lomnou, druhý pruh postupoval od Tyry směrem na Jablunkov. Sníh a námraza Holosečné hospodářství přinášelo v rozsáhlých čistých smrčinách od poloviny 19. století stále se zvětšující škody sněhem a větrem. Lesníci se od 70. let 19. století snažili tyto škody zmírnit prováděním intenzivní pěstební péče. Po zkušenostech s četnými sněhovými polomy se prováděly probírky jako lesoochranné opatření a to s ohledem i na rozvoj obnovy schopného vedlejšího porostu (ponechávání tzv. sněhových rezerv v porostech), který je výchozím pro dosažení různověkosti a výškové diferenciace. Nejstarší sněhový polom většího rozsahu je znám z r. 1875, který postihl zejména porosty v prostoru pod Lysou horou v nadmořské výšce kolem 1 000 m. Poškozené porosty byly založeny umělou cestou na místě dřívějších pastevních lesů. Poněvadž sníh napadl velmi pozdě, až začátkem června, projevilo se toto poškození především ve vysokých polohách. Další polom je znám z 10. a 11. 5. 1879, kdy byly postiženy vesměs S a SV polohy, zatím co J zůstaly zcela uchráněny. Vlhký sníh padal za SZ větru a na stromech vytvořil závěs jen na S polohách, zatím co na slunných stráních roztál. Celkem mu padlo za oběť ve všech lesích Těšínské komory asi 80 000 plm, které musely být vytěženy jak ve SM tyčovinách tak ve starých JD-BK porostech. Šlo většinou o skupinovitý polom, který stejně jako předchozí vzhledem k pokročilé roční době nebyl naštěstí zvýšen námrazou. Další velký polom sněhem a námrazou začal v lednu 1888 za vydatného sněžení při měnící se teplotě, při které se stále zvětšovala zátěž stromů. Jednostranným zatížením došlo potom v únoru k polomům v mladých 10 až 25letých porostech, kde na stromech sníh s námrazou už vytvářel kompaktní pyramidu. Přesto však až do té doby nebyly škody závěsem sněhu nijak veliké, a to i tenkrát, když po 12. únoru začaly zmíněné pyramidy sněhu a námrazy v důsledku oteplení jednostranně od jihu odtávat. Katastrofu však způsobil ostrý JV vítr, který zapříčinil v těchto jednostranně zatížených porostech úplné dílo zkázy. Přitom byly nejsilněji poškozeny porosty v nadmořské výšce 500 – 900 m, kde napadlo asi 93 % kalamitní hmoty. Polohy nad 900 m, kde ještě nedošlo k oteplení, se podílely pouhými 7 % a v polohách do 500 m, kde bylo sněhu velmi málo, byly škody jen zcela ojedinělé (0,3 %). Pokud se týče druhu poškozených porostů, byly nejvíce postiženy stejnorodé smrčiny na 2. bonitách, založené o dosti hustém sponu na místě původních pralesových porostů, u nichž se provedly jen nedokonalé, vesměs velmi slabé výchovné zásahy, takže měly velmi štíhlé kmeny

© Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs n. L. – pobočka Frýdek-Místek 21 PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy HISTORIE OBHOSPODAŘOVÁNÍ LESA a vysoce nasazenou korunu. Porosty vzniklé z přirozeného zmlazení se ukázaly daleko odolnějšími, ať šlo o stejnorodé smrčiny nebo porosty smíšené. Zejména u druhé skupiny nebylo obav o úbytek sklizňové těžby, protože se očekávalo, že zlomené, předrůstavé smrky mohou být časem nahrazeny potlačenými jedlemi nebo buky. Vůbec nejméně trpěly nestejnorodé výškově rozrůzněné porosty, kde se vůbec nevytvořila souvislá zátěž sněhu. Konečně porosty na prudkých stráních s jednostranně vyvinutými korunami byly poškozeny daleko silněji. Další poměrně rozsáhlé polomy nastaly v letech 1895 celkem 30 000 plm, r. 1900 11 000 plm, 1903 40 000 plm a 1905 – 1911, o nichž je známo, že vznikly většinou na jaře. Poškození jednotlivých LS bylo velmi nestejné. Např. LS Mohelnice při polomu v dubnu 1903, který se projevil především ve výškách do 700 m n. m., měla jen 350 plm polomového dřeva a to v mladých porostech, v březnu 1907 především v polohách nad 800 m asi 4200 plm a v listopadu 1909 byly postiženy především hřebenové porosty v tratích Travný, Divonky a Jestřábí na ploše kolem 300 ha. V r. 1911 došlo v lednu k dalšímu polomu na ploše asi 150 ha nejvíce v nadmořské výšce od 900 do 1200 m při teplotě -5 °C. Nejvíce utrpěly zrovna probrané smrkové tyčoviny, ale značně poškozené byly i staré smíšené porosty. V březnu 1911 dosáhlo maximum sněhové pokrývky na meteorologické stanici Lysá hora rekordních hodnot a po celých Beskydech bylo v následujících letech zpracováno až 600 tis. plm polomového dříví. Nízké teploty Z dalších abiotických činitelů působily menší škody časné mrazy a dále mrazy pozdní, jimiž trpěly především jedle v údolích. Nízkými teplotami utrpěla především JD za kruté zimy 1928 – 1929, kdy v únoru poklesla teplota místy až na -37 °C. Nejvíce utrpěly jedle v polohách podél potoků, kde bylo nakonec vytěženo asi 67 % kalamitního dřeva a na JV, JZ a J svazích padlo celkem 30 % hmoty, zatím co na stinné svahy, kde oteplení nebylo tak výrazné, připadala pouhá 3 %. Veškeré tyto údaje ovšem platí pro polohy do 700 m n. m., od této hranice výše škody na jedli prakticky nebyly. Na jaře dalšího roku se řada jedlí znovu zazelenala, avšak odumírání v důsledku mrazu bylo patrné ještě v r. 1933. Listožraví škůdci Bekyně mniška se v PLO objevila jen ojediněle. Zmiňována je pouze kalamita na Jablunkovsku v letech 1947 až 1949 (Mosty: 12 tis. plm napadené a vytěžené hmoty SM). V roce 1949 bylo ohnisko likvidováno leteckým poprášením. V historických průzkumech je rovněž zmiňován výskyt pilatek na smrku. V období rozsáhlé pilatkové kalamity v přiléhající PLO 39 v osmdesátých letech 20. století se poškození smrkových mlazin a tyčkovin objevilo v menším rozsahu i v nižších polohách PLO 40, zejména navazujících na Podbeskydskou pahorkatinu, např. při úpatí Velkého Javorového. Výskyt těchto škůdců však nenabyl rozsahu kalamity a byl zvládnut běžnými asanačními metodami. Kůrovci K lokálnímu přemnožení kůrovců docházelo v minulosti především v návaznosti na živelné kalamity a období sucha. Rozsah těchto škod ve vyšších polohách nepřecházel do kalamitních rozměrů. Situace v současné době z pohledu výskytu kůrovců je v důsledku sucha a vysokých teplot komplikovaná v nižších polohách PLO, kdy kalamitní šíření lýkožroutů spolu s václavkou a nespecifickým hynutím smrku postupuje jednotlivými údolími hlouběji do hor. V současné době jsou nejvíce postiženy smrkové porosty lýkožrouty rodu Ips, dominantně lýkožroutem smrkovým (Ips typographus). Výskyt lýkožrouta severského (Ips duplicatus) byl ověřován feromonovými lapači a je dosud jen okrajový. Setrvalý je výskyt dřevokaza, který je však technický škůdce. Imise Nejvýznamnějším (plošným) zdrojem emisí v regionu severní Moravy a Slezska byla ve 20. století Ostravsko- karvinská aglomerace spolu s přilehlou slezskou průmyslovou oblastí v Polsku. O tzv. kouřových škodách se objevují zmínky od počátku 20. století, především v bezprostřední blízkosti průmyslových podniků.

V Moravskoslezských Beskydech se poškození lesních porostů začalo výrazněji projevovat v polovině 60. let zřejmě v souvislosti se změnami v technologii a nárůstem zdrojů emisí na Ostravsku. Nástup poškození v polovině 60. let je dáván do souvislosti nejen s prudkým poválečným rozvojem hutní výroby a průmyslu, ale především se změnou politiky ochrany ovzduší. Jedná se o tzv. strategii vysokých komínů (elektrárna Dětmarovice 269 m), která sice ulehčila nejhůře postiženému okolí průmyslových center, ale zároveň umožnila přenos emisí na velké vzdálenosti a zasažení rozsáhlých území. Další významnou technologickou změnou bylo odlučování popílku (prachové částice), které způsobilo významné zvýšení kyselosti imisí. (Prachové částice v emisích dokáží pufrovat oxoniové kationty uvolňované při reakcích oxidů dusíku a síry s vodou.) Výrazným faktorem zvýšení imisí bylo v období 60. až 70. let 20. století používání hnědého uhlí v místních topeništích, které obsahovalo až 20 % síry. Prvá měření v 80. letech jednoznačně dokazovala podstatně vyšší obsah síry v imisích v nejbližším okolí sídlišť (Frýdek-Místek, Frýdlant – Borová, Pražmo – Morávka), než dálkový přenos průmyslu (Lysá hora). V 70. letech se poškození projevovalo pouze postupnou gradací kalamitních těžeb: LHC Ostravice ze 752 m3 v roce 1971 po 1 797 m3 v roce 1978. K dramatickému zlomu došlo v roce 1979, kdy v noci z 31. 12. 1978 na 1. 1. 1979 poklesla teplota vzduchu o neuvěřitelných 28,3 °C (stanice ČHMÚ Lysá hora). V pásmu 700 – 900 m n. m. byly rozsáhle poškozeny SM a BK porosty. Vytvořená kalamitní komise tehdy navrhla k postupné likvidaci 8 000 ha SM a 1 700 ha BK porostů. K 15. 10. 1979 byl stav této kalamity hodnocen takto: • poškozeno 2 700 ha se zásobou 1 413 000 m3 • předpokládaná holina 2 550 ha Přestože se nakonec ukázaly důsledky kalamity méně drastické, některé zasažené porosty dokázaly regenerovat a poškození se počátkem 80. let stabilizovalo, jedná se o historicky nejdramatičtější „imisní“ kalamitu v Beskydech. Charakteristické je pro ni zejména to, že nedošlo k poškození pouze svahů přivrácených k významným zdrojům emisí, ale i porostů v tzv. zadních horách, a to v inverzní vzduchové hladině, která se v této oblasti ve výšce 700 – 900 m n. m. často tvoří. Nepodařilo se ovšem uspokojivě doložit skutečný podíl imisí na této kalamitě. Nejvýznamnějším problémem imisní kalamity se stalo odrůstání kultur na velkoplošných kalamitních holinách, často v extrémních klimatických podmínkách. Ztráty na zalesnění dosahovaly v důsledku kalamity prakticky u všech LZ v Beskydech 70 – 90 %. V roce 1982 bylo odebráno z holin a již založených kultur celkem 3 800 půdních vzorků za účelem zjištění výměnné kyselosti (pH KCl) a obsahu přístupných živin P, K, Ca a Mg. Rozbory vzorků provedl Agrochemický podnik Paskov a VÚLHM Praha podle metodiky zpracované ing. Maternou, CSc. Na základě rozboru půdních vzorků bylo rozhodnuto o leteckém vápnění celkem 2 390 ha holin a kultur mletým dolomitickým vápencem. Vápnění bylo provedeno v letech 1983 – 1988 tak, že každá lokalita byla vápněna celkem 3× vždy v dvouletém intervalu a pokaždé dávkou 3 t/ha. O potřebu vápnění byly vedeny odborné spory. Rozbory půdních vzorků dokázaly významný vzestup pH KCl na vápněných lokalitách až o několik desetin, který je však během několika let v půdě vyrovnáván zpět na původní hodnoty (dle měření prováděných LF VŠZ Brno – Kufka, 1994). Pro zlepšení půdních poměrů byly zkoušeny také letecké aplikace hnojivých roztoků a přihnojování výsadeb průmyslovými hnojivy. Teprve ve druhé polovině 80. let a zejména pak po roce 1990 došlo k radikálnímu obratu v produkci emisí. Zkvalitňuje se odlučování oxidů síry z největších zdrojů. K tomu přistupuje v 90. letech celkové snížení produkce emisí v souvislosti s novými technologiemi a dramatickým poklesem objemů výroby těžkého průmyslu. Narůstající automobilový provoz má za následek růst podílu NOX, O3 a dalších fotooxidantů v imisích. Stanovení pásem ohrožení imisemi (POIM) vypracovával do roku 1990 VÚLHM Zbraslav-Strnady. V letech 1990 – 1996 vyhotovoval pásma ohrožení ÚHÚL Brandýs n. L. prostřednictvím poboček. Byly k tomu využity spektrozonální kosmické snímky družice Landsat TM (Henžlík, Stoklasa). Korekce po terestrických šetřeních s aktualizací POIM pro Beskydy bylo vyhotoveno v závěru roku 1999.

Důležitým faktorem k zajištění dostatečné objektivity byla organizace sběru dat. ÚHÚL Brandýs nad Labem zjišťoval u každého vyhotovovaného LHP skutečný zdravotní stav lesních porostů podle dřevin induktivně. Šetření po obnově LHP bylo do roku 1995 každoročně aktualizováno. Především byly ověřovány porosty středně a více poškozené. Do roku 1995 byl každoročně aktualizován stav porostů s vyššími stupni poškození. Zaznamenán byl významný nárůst vyšších stupňů poškození mezi roky 1980 – 1985 (ukončení kalamitní situace z přelomu roku 1978/1979). Od roku 1985 se pak výměra těchto porostů výrazně snížila. Od poloviny 90. let lze imisní situaci považovat za stabilizovanou. Nelze vyloučit určitý podíl imisní zátěže na současném zdravotním stavu porostů, ale míra tohoto podílu je vzhledem k dalším stresovým faktorům, zejména suchu, jen obtížně kvantifikovatelná. Pastva dobytka Na území tzv. Těšínské komory (SV část PLO) byly největší škody na lesích působeny od 15. až do poloviny 19. století pastvou valašského dobytka. Toto pastevní prořeďování beskydských lesů spolu s rozsáhlým odlesňováním způsobovalo přeměnu těchto lesů stále více na smrčiny (spásáním BK a JD). Les trpěl hrabáním steliva, lesním travařením, oklestem jedle i smrku na zelené krmení apod. Další klučení lesů a rozšiřování luk, pastvin i polí bylo od poloviny 18. století brzděno a konečně v 60. letech 19. století zcela zastaveno. Škody zvěří K výraznému nárůstu stavů jelení zvěře došlo na počátku 20. století. Neúměrné škody na lesních porostech jsou popisovány již od roku 1920 a jsou patrny na současných kmenovinách dodnes. Druhá vlna nekontrolovaného zvýšení stavů nastala v průběhu období 2. světové války. Poválečné proměny spojené s radikálními zásahy do vlastnictví vedly postupně k rušení oplocení, kterým bývaly odděleny lesní majetky státních lesů oproti ostatním. Po roce 1948 došlo k výraznému rozšíření areálu jelení oblasti Beskyd a posléze i k oficiálnímu navýšení kmenových stavů. Intenzivní okus spárkatou zvěří z počátku 90. let je doložen z taxačních šetření na 373 ha redukované plochy (tj. 5,6 % rozlohy 1.věkového stupně). Listnaté dřeviny a jedle z výsadby jsou v převážné míře oplocovány. K poškození v oplocenkách docházelo v zimním období s nadprůměrnou sněhovou pokrývkou, při zanedbané údržbě pletiva, při sníženém mysliveckém dozoru. Nejvyšší podíl okusu je však registrován z volné plochy a lokalit, kde nebyla uplatněna ani individuální ochrana nátěry či mechanickými prostředky. Ztráty okusem se projevují na zpomalení odrůstání kultur, na snížení tvarové kvality budoucího kmene (okus terminálu). Míra poškození vedoucí až k zániku jedince bývá výjimečná. Výrazněji než na stavu a odrůstání kultur se promítalo poškozování jelení (vysokou) zvěří ohryzem a loupáním kmenů. Z velmi detailně realizovaného mysliveckého průzkumu Beskyd (Kořínek a Helfer 1980) vyplynulo několik zajímavých poznání: 1. skutečné stavy jelení zvěře byly na základě ověřeného průměrného ročního přírůstku, reprodukčních dispozic holé zvěře a sledovaného odlovu odhadnuty na dvojnásobné úrovni oproti normovaným stavům (skutečné 1 400/kmenové 712 ks), 2. péče spojená se zimním přikrmováním praktikovaná na sčítané stavy (cca 950 ks) vykrývala pouze z 65 % nezbytnou spotřebu, 3. nedostatečná struktura krmiv, především chybělo jádro a dužnaté krmivo, nedostatek letniny, nevyužívaná praktika ,,zvěřníků“ (tj. klest JD z před a zimní těžby), předčasné a příliš razantní redukce tzv. plevelných, ale okusových dřevin (JŘ, jíva), 4. nedostatečná redukce odstřelem. Škody ohryzem byly v rámci daného šetření zjištěny souhrnně na 5 603 ha porostní půdy. A to na areálu o rozloze 66 183 ha. Taxační šetření do roku 1986 uváděly 7 854 ha ohryzem dotčených, převážně SM porostů. K roku 1996 se tato výměra zvýšila až na 8 875 ha (3. – 13. věkový stupeň). Z toho připadá na dřeviny buk 205 ha, jedli

24,5 ha. K redukci stavů vysoké zvěře dochází již od poloviny 80. let. Snižování rozsahu nových škod se však projevilo až po roce 1990.

2.5.2 Myslivost

Po stránce myslivosti byly beskydské lesy vždy významným objektem. Dokazují to už urbáře ze 17. století, zejména urbář z r. 1667, který vyjmenovává veškeré přítomné druhy užitkové i škodné zvěře. Mezi ní tehdy samozřejmě nechyběla ani velká dravá zvěř, jako byl medvěd, rys, vlk, divoká kočka a vydra. Z ostatní škodné zvěře se uvádí liška, kuna a pernatí dravci. Z užitkové zvěře tu žila černá, srnčí, tetřev, jeřábek a další druhy. Zajímavé je, že urbář zde potvrzuje nepřítomnost jelena, která pochopitelně v těchto polohách překvapuje. Skutečnost se vysvětluje tím, že v tamních lesích stojí neustále se svými stády valaši, takže jelení zvěř tu neměla žádoucí klid. Později samozřejmě se tu jelení zvěř objevila, avšak až do konce minulého století nenabyla žádných větších stavů. Ani stavy ostatní zvěře nebyly dlouho nijak mimořádné. Z 18. století se zachovalo zpráv o myslivosti velmi málo a pouze instrukce tehdejšího majitele Jana Nepomuka Pražmy z 6. 10. 1758 pro frýdeckého polesného umožňuje nahlédnout aspoň z části do tehdejší situace. V instrukci se dokazuje, že na panství byla už tehdy obora zřejmě pro jelení zvěř. Péče o tuto zvěř však kupodivu nebyla svěřena lesnímu personálu, ale hutnímu písaři z toho prostého důvodu, že bydlel v její blízkosti. Vrchní dozor ovšem příslušel polesnému, který musel dbát, aby stavy zvěře postupně narůstaly. Jeho úkolem ovšem bylo pečovat o stav honitby na celém panství a uvést ji do lepšího stavu než byla dosud. V první řadě se musel postarat o dostatečné zásoby krmiva pro zvěř. Ovšem i přesto v 18. století stavy zvěře narůstaly jen zvolna. Srnčí a drobná zvěř samozřejmě trpěla drsnými klimatickými podmínkami a byla redukována nejen velkou dravou zvěří, ale i pytláctvím, které se v 18. století rozbujelo mezi mysliveckým personálem, především hajnými. Ti často stříleli zvěř o své újmě a bez ostychu ji prodávali ve Frýdku, Místku i dalších místech a získané obnosy si nechali pro sebe. Velká dravá zvěř se ve frýdeckých lesích udržela ještě po celé 19 století, i když její stavy samozřejmě hodně klesaly. Na Ostravici bylo v 19 století střeleno nejméně 40 vlků, ale, jak vyplývá ze stížností hukvaldského polesného Kopala zasílaných krajskému úřadu v Přerově, frýdecké panství na rozdíl od arcibiskupství vlky nijak intensivně nelovilo. Vzácný byl zřejmě už rys, u něhož je známo i několik odstřelů ke konci století, kdy už výskyt této zvěře byl už celkem výjimkou. Poslední byl střelen v roce 1912 pod Travným a poslední vlk dva roky později. V části PLO pod arcibiskupskou správou byl poslední medvěd střelen v r. 1886 v revíru Ostravice. Až do konce 19. stol. se tu rovněž ojediněle objevil rys. Poslední byl střelen v r. 1894 na Podolankách. Po druhé světové válce se zde tento dravec objevil znovu. Vlk tu byl běžnou zvěří ještě v 1. třetině 19. stol., později se objevil jen výjimečně. S ubýváním velké dravé zvěře začaly v komorních lesích narůstat stavy zvěře spárkaté, které ke konci soukromé držby za éry arcivévody Bedřicha dosáhly značných počtů. Platí to zejména o jelení a srnčí zvěři. Za státní držby po roce 1918 ji bylo nutno už redukovat zvýšenými odstřely. To se dálo zejména v letech 1921 a 1922 a později v letech 1931 – 1935. Mezi tím v letech 1923 – 1926 byly úlovky poměrně nízké u jelení a také srnčí zvěře. Proměnlivé bývaly odstřely tetřeva, které dosáhly vyšších hodnot v letech 1920 – 1922 a 1933 – 1935. Tato zvěř však s narůstajícím neklidem v lesích ztrácela vhodné životní podmínky a jejich stavy neustále klesaly. V dolních polohách bývaly dosti pěkné stavy zajíců v letech 1931 – 1935. Zhruba totéž platí o bažantu, který se začal objevovat v dolních polohách po roce 1920 a jehož úlovky po roce 1930 se zlepšily natolik, že dosáhly 10–20násobku hodnot jako měly po první světové válce. Po roce 1950 se znovu na přechodnou dobu objevil rys, jehož výskyt byl po roce 1970 zredukován na ojedinělé případy. V lesích arcibiskupských je v roce 1819 uváděno 13 jelenů a 41 laní. Mysliveckou péčí však tyto stavy neustále vzrůstaly a v roce 1864 tu bylo již 37 jelenů, 142 laní a 11 kolouchů a tento stav se s menšími odchylkami udržel až do r. 1910. Později se opět zvýšil a v roce 1919 dosáhl 65 jelenů, 195 laní a 72 kolouchů. V roce 1937 byl hlášen stav 169 jelenů, 271 laní a 101 kolouchů, což byly už stavy absolutně neúnosné a to se projevilo hlavně v objemu loupání. Srnčí zvěř tu měla rovněž poměrně vysoké stavy, a to 70 – 150 srnců, 190 – 420 srn a 40 – 250 srnčat. Kolem roku 1900 byl i pěkný stav tetřevů, jichž zde bylo 50 až 149 kusů. Tetřev se lovil hlavně na Samčance, Podolankách a Čeladné. Zcela ojediněle se tu objevila i černá (Kavalčanky, Ostravice)

© Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs n. L. – pobočka Frýdek-Místek 25 PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy HISTORIE OBHOSPODAŘOVÁNÍ LESA a do konce minulého století se v revírech Samčanka a Salajka objevila ojediněle i vydra. V nepatrných počtech se lovil na Samčance a na Kavalčankách jeřábek, sluka na Kavalčankách a Salajce, a v nejnižších polohách Čeladné zajíc a koroptev. Provoz myslivosti v arcibiskupských lesích byl kolem roku 1900 nevýnosný, někdy skončil menším ziskem a jindy ztrátou, v letech 1933 až 1937 byl již silně ztrátový. Ročně znamenal ztrátu 30 – 67 tis. Kč a přitom nebyly vůbec vzaty v úvahu velké škody loupáním.

PŘÍRODNÍ PODMÍNKY

PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy PŘÍRODNÍ PODMÍNKY

PŘÍRODNÍ PODMÍNKY

3.1 Poměry geomorfologické a hydrografické

3.1.1 Geomorfologie

Vývoj reliéfu Reliéf byl formován především opakovanými horotvornými pohyby druhé fáze alpinského vrásnění, v mladším terciéru, přibližně před 15 – 25 miliony let. Příkrovy mořských sedimentů, převážně křídového původu (svrchní jura až oligocén), byly vyzdviženy a nasunuty od jihu až jihovýchodu na okraj Českého masivu. Došlo také k přesunutí starších souvrství nad mladší. Godulský příkrov, dnes v PLO 40 dominující, byl přesunut o 20 – 30 km severně přes rozlámaný příkrov podslezský, který překryl v šířce 15 – 20 km usazeniny Karpatské předhlubně. Při dalším vrásnění docházelo k pohybům podél tektonických zlomů, vrstvy sedimentů byly lámány, deformovány a překrývány přes sebe. Charakteristické je příčné zvlnění čela příkrovu a jeho diagonální tektonické porušení. Mocnost flyšových hornin – mnohonásobně rytmicky střídaných vrstev jílovců, prachovců, pískovců a slepenců – se snižuje směrem od severovýchodu k jihozápadu, přičemž dochází zároveň k většímu provrásnění hornin a úklonu souvrství k jihu. Výrazným tektonickým projevem je Jablunkovská brázda. Vznikla vydutím sedimentárních vrstev s následnými příčnými zlomy, tvořícími výrazné svahy přilehlých hornatin, a odděluje Moravskoslezské Beskydy od masivu Slezských Beskyd. Členitá vrchovina Jablunkovského mezihoří, která uzavírá Jablunkovskou brázdu na východě, a spojuje tak moravskoslezskou a slezskou část PLO 40, je tvořena silně provrásněnými vrstvami magurského příkrovu, vývojově mladšího než dominantní příkrov godulský (Moravske-karpaty.cz 2019). Po období konečného vyvrásnění vněkarpatských příkrovů probíhal erozně-denundační vývoj reliéfu v suchozemském prostředí. Zde se projevila rozdílná odolnost souvrství slezské a podslezské jednotky. Horský masiv Moravskoslezských a Slezských Beskyd je tvořen převážně godulskými a istebňanskými vrstvami s převahou odolných pískovců, zatímco rožnovská, jablunkovská a třinecká brázda méně odolnými horninami podmelinitových, melinitových a krosněnských vrstev (větší podíl jílovců, prachovců). Také masiv Ondřejníku představuje erozně oddělenou část godulského souvrství. Ve vlastním horském masivu Beskyd ovlivnily erozně-denundační činnost izoklinální poruchy, tj. stlačené vrásy v jinak převážně plochém, monoklinálním uložení vrstev sedimentů. Přerušení horského masivu mezi Radhoštěm a Velkým Javorníkem je vázáno na vynoření antiklinální (vypouklé) struktury, v jejímž jádru vystupují méně odolné spodnokřídové vrstvy slezské jednotky. Odolné pískovce vytváří v reliéfu časté terasy a stupně, svahové hrany a strukturní hřbety. Není spolehlivě prokázáno, zda v prostoru Moravskoslezských a Slezských Beskyd došlo vlivem eroze k mladotřetihornímu zarovnání terénu, jaké je známo např. z polských Karpat. V období pleistocénu byl vývoj reliéfu ovlivněn oběma údobími zalednění, kdy v oblasti působilo výrazné periglaciální klima. Mrazovým zvětráváním vznikal povrchový zvětralinový plášť, který nacházíme na plošinách i ve vrcholové části Moravskoslezských Beskyd. Na mírných svazích probíhal odnos rozmrzlého zvětralinového pláště (soliflukce), doprovázený jeho akumulací na úpatích, na prudkých svazích vznikaly balvanové valy a proudy, na výstupech odolnějších sedimentů mrazové sruby. V údolích řek vznikly rozsáhlé a mocné nánosy říčních sedimentů, doprovázené místy vrstvami sprašových hlín. Díky souběžnému uložení vrstev s různou odolností vůči zvětrávání je geologické podloží v oblasti náchylné ke vzniku sesuvů. Předpokládá se, že už během teplejšího období pleistocénu se dávaly do pohybu vodou nasycené pokryvy sutí i povrchově navětralé částí skalního podkladu horských úbočí. Vznikaly rozsáhlé kerné sesuvy, především na po vrstevnicích vydutých částech svahů. Kerné sesuvy dnes vyplňují i uzávěry rozsáhlých pramenných mís, připomínajících svým tvarem zbytky ledovcových karů (jižní svahy Radhoště).

V průběhu rissu (přibližně před, během a po prvním zalednění, před začátkem posledního Würmského glaciálu) byl už reliéf krajiny v hrubých rysech shodný se současností. Také základní říční síť odpovídala dnešnímu stavu (Menčík, 1983, s. 9–10, 197–199). Po ústupu ledovce je modelace krajiny dokončována zvýšenou erozí vodních toků, zpětně se zařezávajících místy až k nevyšší hladině vrcholů. Tento proces probíhá v celých Moravskoslezských a Slezských Beskydech dodnes. Pokračují také sesuvy, např. rozsáhlý, cca dvacetihektarový sesuv na jižním svahu Girové z 19. 5. 2010. PLO 40 má nejnižší nadmořskou výšku v korytě řeky Rožnovské Bečvy u Valašského Meziříčí – 301 m, nejvyšší bod je vrchol Lysé hory – 1 324 m. Tabulka 3.1 Geomorfologické členění [ha, %] Plocha PLO bez ohledu na les Celek Podcelek [ha] [%] Moravskoslezské Beskydy Lysohorská hornatina 37 120 45,0 Moravskoslezské Beskydy Radhošťská hornatina 21 517 26,1 Moravskoslezské Beskydy Klokočovská hornatina 3 046 3,7 Jablunkovská brázda — 2 730 3,3 Jablunkovské mezihoří — 2 742 3,3 Slezské Beskydy Čantoryjská hornatina 5 296 6,4 Rožnovská brázda — 6 128 7,4 Podbeskydská pahorkatina Frenštátská brázda 1 569 1,9 Podbeskydská pahorkatina Štramberská vrchovina 2 120 2,6 Podbeskydská pahorkatina Třinecká brázda 170 0,2 Podbeskydská pahorkatina Příborská pahorkatina* 3 (+) Nehodnoceno 31 (+) Celkem 82 470 100,0 Zdroj: Demek et al., 2006 Poznámka: Celky a podcelky označené * nejsou na mapě Obrázek 3.1 znázorněny z důvodu malé plochy.

Obrázek 3.1 Geomorfologické členění PLO (Zdroj: Demek et al., 2006)

Tabulka 3.2 Zastoupení zón nadmořských výšek

Nadmořská výška území Plocha PLO bez ohledu na les (m n. m.) [ha] [%] 0 – 100 — — 100 – 200 — — 200 – 300 — — 300 – 400 2 489 3,0 400 – 500 10 159 12,3 500 – 600 18 080 21,9 600 – 700 18 863 22,9 700 – 800 16 671 20,2 800 – 900 9 562 11,6 900 – 1000 4 393 5,3 1000 – 1100 1 577 1,9 1100 – 1200 533 0,6 1200 – 1300 140 0,2 > 1300 4 (+) Nehodnoceno — — Celkem 82 470 100,0 Zdroj: ČÚZK, ÚHÚL

Obrázek 3.2 Výšková zonalita PLO (Zdroj: ČÚZK, ÚHÚL)

Tabulka 3.3 Zastoupení zón sklonu terénu

Kategorie sklonitosti Plocha PLO bez ohledu na les (°) [ha] [%] 0 – 5 5 254 6,4 5 – 22 51 357 62,3 22 – 45 25 826 31,3 > 45 33 (+) Nehodnoceno 1 (+) Celkem 82 470 100,0 Zdroj: ČÚZK, ÚHÚL

Obrázek 3.3 Zóny sklonu terénu v PLO (Zdroj: ČÚZK, ÚHÚL)

3.1.2 Hydrografie

Severní část území PLO 40 Moravskoslezské Beskydy náleží do úmoří Baltského moře, zároveň patří do povodí Odry, Ostravice, Olše. Východní část PLO (jižní část geomorfologického celku Jablunkovské mezihoří) patří do povodí Kysuce. Celé území celku Rožnovské brázdy a jižní části Hodslavického Javorníku, Radhošťského hřbetu a západní část Mezivodské vrchoviny patří do povodí Bečvy. Tato dvě povodí – Kysuce a Bečvy – náleží do úmoří Černého moře. Hlavní evropské rozvodí mezi Černým a Baltským mořem vede hřebenem mezi Hrčavou a Bukovcem přes vrchol Gírové do sedla nad Mosty, dále na vrchol Velkého Polomu a pokračuje hřbetem po státní hranici se Slovenskem na Bumbálku. Pak dále na vrchol Vysoké, přes sedlo Hlavaté na vrchol Čertova mlýna a pokračuje hřebenem na Tanečnici a Radhošť. Přechází přes sedlo Pinduly na Velký Javorník a hřebenem Hodslavického Javorníku do sedla u Hodslavic. V PLO 40 (Vlček 1984) se nachází několik hlavních povodí. Západní část PLO patří do povodí řeky Odry 2-01- 01, střední část PLO spadá do povodí Ostravice 2-03-01, východní část patří do povodí Olše 2-03-03. Jihovýchodní část PLO náleží do povodí Bečvy 4-11-01. Jen nepatrná nejvýchodnější část PLO patří do povodí Kysuce 4-21-06. Celková délka vodní sítě „živých“ tekoucích potoků a říček se pohybuje mezi 1 550 až 1 650 km, tj. mezi 25,0 až 26,5 m vodního toku na 1 ha. Tabulka 3.4 Seznam povodí vodních toků I. řádu Plocha PLO bez ohledu na les Číslo hydrologického pořadí Název povodí I. řádu [ha] [%] 2 Odra 66 125 80,2 4 Dunaj 16 344 19,8 Nehodnoceno 2 (+) Celkem 82 470 100,0 Zdroj: VÚV TGM, ÚHÚL Tabulka 3.5 Seznam povodí vodních toků II. řádu Plocha PLO bez ohledu na les Číslo hydrologického pořadí Název povodí II. řádu [ha] [%] 2-01 Odra po Opavu 5 944 7,2 2-03 Ostravice a Odra od Ostravice po Olši a Olše 60 181 73,0 4-11 Bečva 13 873 16,8 4-21 Povodí slovenských přítoků Váhu v ČR 2 471 3,0 Nehodnoceno 2 (+) Celkem 82 470 100,0 Zdroj: VÚV TGM, ÚHÚL

Tabulka 3.6 Seznam povodí vodních toků III. řádu Plocha PLO bez ohledu na les Číslo hydrologického pořadí Název povodí III. řádu [ha] [%] 2-01-01 Odra po Opavu 5 944 7,2 4-11-01 Vsetínská Bečva a Rožnovská Bečva 13 873 16,8 2-03-01 Ostravice 36 803 44,6 2-03-03 Olše 23 378 28,3 4-21-06 Váh od Varínky včetně Kysuce a Rajčianky 2 471 3,0 Nehodnoceno 2 (+) Celkem 82 470 100,0 Zdroj: VÚV TGM, ÚHÚL

Obrázek 3.4 Mapa vodních toků II. a III. řádu včetně hranic jednotlivých povodí (Zdroj: VÚV TGM) © Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs n. L. – pobočka Frýdek-Místek 37 PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy PŘÍRODNÍ PODMÍNKY

3.2 Poměry klimatické

3.2.1 Klimatická rajonizace

Podle klimatického členění dle Quitta (1971) se jedná převážně o klimatické oblasti chladné a v menší míře také oblasti mírně teplé. Moravskoslezské Beskydy leží na rozhraní chladné klimatické oblasti CH7 a CH6, nejvyšší partie vystupují do oblasti CH4. Slezské Beskydy spadají do CH7. Úpatí Moravskoslezských a Slezských Beskyd a celý masív Ondřejníku spadají do mírně teplé klimatické oblasti MT2, Jablunkovská brázda náleží do oblasti MT7.

Tabulka 3.7 Charakteristiky klimatických oblastí v PLO dle členění Quitta 1971 Klimatická oblast Parametr T4 T2 MT11 MT10 MT9 MT7 MT5 MT4 MT3 MT2 CH7 CH6 CH4 Počet letních dnů 60 – 70 50 – 60 40 – 50 40 – 50 40 – 50 30 – 40 30 – 40 20 – 30 20 – 30 20 – 30 10 – 30 10 – 30 0 – 20 Počet dnů s průměrnou teplotou 170 – 180 160 – 170 140 – 160 140 – 160 140 – 160 140 – 160 140 – 160 140 – 160 120 – 140 140 – 160 120 – 140 120 – 140 80 – 120 10°C a více Počet mrazových dnů 100 – 110 100 – 110 110 – 130 110 – 130 110 – 130 110 – 130 130 – 140 110 – 130 130 – 160 110 – 130 140 – 160 140 – 160 160 – 180 Počet ledových dnů 30 – 40 30 – 40 30 – 40 30 – 40 30 – 40 40 – 50 40 – 50 40 – 50 40 – 50 40 – 50 50 – 60 60 – 70 60 – 70

Průměrná teplota -2 – -3 -2 – -3 -2 – -3 -2 – -3 -3 – -4 -2 – -3 -4 – -5 -2 – -3 -3 – -4 -3 – -4 -3 – -4 -4 – -5 -6 – -7 v lednu (°C)

Průměrná teplota 19 – 20 18 – 19 17 – 18 17 – 18 17 – 18 16 – 17 16 – 17 16 – 17 16 – 17 16 – 17 15 – 16 14 – 15 12 – 14 v červenci (°C)

Průměrná teplota 9 – 10 8 – 9 7 – 8 7 – 8 6 – 7 6 – 7 6 – 7 6 – 7 6 – 7 6 – 7 4 – 6 2 – 4 2 – 4 v dubnu (°C)

Průměrná teplota 9 – 10 7 – 9 7 – 8 7 – 8 7 – 8 7 – 8 6 – 7 6 – 7 6 – 7 6 – 7 6 – 7 5 – 6 4 – 5 v říjnu (°C) Průměrný počet dnů se srážkami 1 mm a 80 – 90 90 – 100 90 – 100 100 – 120 100 – 120 100 – 120 100 – 120 110 – 120 110 – 120 120 – 130 120 – 130 140 – 160 120 – 140 více Srážkový úhrn ve vegetačním období 300 – 350 350 – 400 350 – 400 400 – 450 400 – 450 400 – 450 350 – 450 350 – 450 350 – 450 450 – 500 500 – 600 600 – 700 600 – 700 (mm)

Srážkový úhrn v 200 – 300 200 – 300 200 – 250 200 – 250 250 – 300 250 – 300 250 – 300 250 – 300 250 – 300 250 – 300 350 – 400 400 – 500 400 – 500 zímním období (mm)

Počet dnů se 40 – 50 40 – 50 50 – 60 50 – 60 60 – 80 60 – 80 60 – 100 60 – 80 60 – 100 80 – 100 100 – 120 120 – 140 140 – 160 sněhovou pokrývkou

Počet dnů 110 – 120 120 – 140 120 – 150 120 – 150 120 – 150 120 – 150 120 – 150 150 – 160 120 – 150 150 – 160 150 – 160 150 – 160 130 – 150 zamračených Počet dnů jasných 50 – 60 40 – 50 40 – 50 40 – 50 40 – 50 40 – 50 50 – 60 40 – 50 40 – 50 40 – 50 40 – 50 40 – 50 30 – 40 Zdroj: Quitt, 1971 Poznámka: Mrazový den je den, kdy minimální teplota klesne pod bod mrazu. Ledový den je den, kdy se teplota po celý den drží pod bodem mrazu.

• Klimatická oblast MT2 – krátké léto, mírné až mírně chladné, mírně vlhké, přechodné období krátké s mírným jarem a mírným podzimem, zima je normálně dlouhá s mírnými teplotami, suchá s normálně dlouhou sněhovou pokrývkou. • Klimatická oblast MT7 – normálně dlouhé, mírné, mírně suché léto, přechodné období je krátké, s mírným jarem a mírně teplým podzimem, zima je normálně dlouhá, mírně teplá, suchá až mírně suchá s krátkým trváním sněhové pokrývky. • Klimatická oblast CH4 – velmi krátké léto a velmi dlouhá, chladná zima s velmi dlouhým trváním sněhové pokrývky. • Klimatická oblast CH6 – léto je velmi krátké až krátké, mírně chladné, vlhké až velmi vlhké, přechodné období dlouhé s chladným jarem a mírně chladným podzimem, zima je velmi dlouhá, mírně chladná, vlhká s dlouhým trváním sněhové pokrývky. • Klimatická oblast CH7 – velmi krátké až krátké léto, mírně chladné a vlhké, přechodné období je dlouhé, mírně chladné jaro a mírný podzim. Zima je dlouhá, mírná, mírně vlhká s dlouhou sněhovou pokrývkou. Tabulka 3.8 Zastoupení klimatických oblastí dle Quitta 1971 Plocha PLO bez ohledu na les Klimatická oblast [ha] [%] T4 — — Teplá T2 — — MT11 — — MT10 — — MT9 — — MT7 123 0,1 Mírně teplá MT5 — — MT4 — — MT3 — — MT2 16 786 20,4 CH7 29 338 35,6 Chladná CH6 34 063 41,3 CH4 2 160 2,6 Nehodnoceno (+) (+) Celkem 82 470 100,0 Zdroj: Quitt, 1971

Obrázek 3.5 Klimatické oblasti ČR (Zdroj: Quitt, 1971)

Tabulka 3.9 Zastoupení klimatických oblastí dle Quitta 2000 Plocha PLO bez ohledu na les Klimatická oblast Srážková oblast [ha] [%] na srážky chudá — — Velmi teplá VT na srážky normální — — na srážky chudá — — Teplá T na srážky normální — — na srážky bohatá — — na srážky chudá — — Mírně teplá MT na srážky normální — — na srážky bohatá 8 950 10,9 na srážky chudá — — Chladná CH na srážky normální — — na srážky bohatá 38 213 46,3 na srážky normální — — Velmi chladná VCH na srážky bohatá 35 307 42,8 Nehodnoceno (+) (+) Celkem 82 470 100,0 Zdroj: Quitt, 2000

Obrázek 3.6 Klimatické oblasti ČR (Zdroj: Quitt, 2000) © Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs n. L. – pobočka Frýdek-Místek 43 PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy PŘÍRODNÍ PODMÍNKY

3.2.2 Klimatické charakteristiky lesních vegetačních stupňů

Tabulka 3.10 Klimatické charakteristiky lesních vegetačních stupňů v PLO – část I. Lesní Průměrná roční teplota Průměrná roční teplota Průměrný roční úhrn Průměrný roční úhrn vegetační vzduchu °C (1961–1990) vzduchu °C (1991–2009) srážek mm (1961–1990) srážek mm (1991–2009) stupeň 1. — — — — 2. — — — — 3. 7,7 8,3 871,0 893,9 4. 7,2 7,9 1035,0 1077,4 5. 6,1 6,8 1138,4 1228,0 6. 5,1 5,7 1248,3 1344,5 7. 3,7 4,4 1315,5 1375,8 8. — — — — 9. a 10. — — — — Zdroj: Macků, 2015 Tabulka 3.11 Klimatické charakteristiky lesních vegetačních stupňů v PLO – část II. Počet dní ve vegetačním Počet dní ve vegetačním Lesní období, kdy po dobu období, kdy po dobu Počet tropických dní Počet tropických dní vegetační alespoň 10 dnů byl denní alespoň 10 dnů byl denní (maximální teplota > 30 (maximální teplota > 30 stupeň úhrn srážek < 1 mm (1961– úhrn srážek < 1 mm (1991– °C) (1961–1990) °C) (1991–2009) 1990) 2009) 1. — — — — 2. — — — — 3. 43 41 3 9 4. 37 36 2 7 5. 31 29 1 5 6. 26 25 1 2 7. 21 20 0 1 8. — — — — 9. a 10. — — — — Zdroj: Macků, 2015

Klimadiagramy (Walter-Lieth) pro období klimatického normálu 1991 – 2009 v měřítku 1:4 (dle Ambrose) Řazeno dle zastoupených lesních vegetačních stupňů (LVS)

2. LVS – bukodubový

Graf 3.1. Klimadiagram 2. LVS 3. LVS – dubobukový

Graf 3.2 Klimadiagram 3. LVS

4. LVS – bukový

Graf 3.3 Klimadiagram 4. LVS 5. LVS – jedlobukový

Graf 3.4 Klimadiagram 5. LVS

6. LVS – smrkobukový

Graf 3.5 Klimadiagram 6. LVS 7. LVS – bukosmrkový

Graf 3.6 Klimadiagram 7. LVS

8. LVS – smrkový

Graf 3.7 Klimadiagram 8. LVS • Průměrná roční teplota se pohybuje v celé oblasti od 4,4 do 8,3 °C, ve vegetačním období od 9,6 do 13,8 °C. • Průměrné roční srážky kolísají mezi 894 až 1406 mm. • Langův dešťový faktor se pohybuje v rozmezí přibližně 100 – 240, což je perhumidní srážková oblast. • Délka vegetační doby se pohybuje od 95 do 154 dnů. • Teplota i délka vegetační doby klesá směrem k vyšším nadmořským výškám, srážkové úhrny se naopak zvyšují.

Obrázek 3.7 Mapa průměrných ročních teplot vzduchu za období 1961 – 2010 [°C] (ČHMÚ, 2016) © Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs n. L. – pobočka Frýdek-Místek 50 PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy PŘÍRODNÍ PODMÍNKY

Obrázek 3.8 Mapa průměrných ročních srážek za období 1961 – 2010 [mm · rok-1] (ČHMÚ, 2016)

Obrázek 3.9 Langův dešťový faktor za období 1961 – 2010 (ČHMÚ, 2016)

Obrázek 3.10 Průměrná roční vláhová bilance za období 1961 – 2010 [mm · rok-1] (ČHMÚ, 2016)

3.3 Poměry geologické a pedologické

3.3.1 Geologie

Moravskoslezské Beskydy jsou nejvyšší elevací Vnějších Západních Karpat na území České republiky. Jsou budovány 0,34 % jurských sedimentů, 83,35 % křídových sedimentů a 16,31 % paleogenních sedimentů. Asociace těchto flyšových hornin tvoří slezskou jednotku vněkarpatského příkrovového systému. Prostor Moravskoslezských Beskyd sestává z variského a neoidního strukturního patra. Variské strukturní patro v autochtonním podkladu vněkarpatské soustavy indikuje úzké genetické vazby s obnaženými částmi Českého masivu v Nízkém Jeseníku. Krystalické podloží autochtonního paleozoika pod neoidním strukturním patrem je budováno proterozoickými regionálně metamorfovanými pararulami až migmatity. Na ně nasedají klastika staré červené facie (Old red), karbonáto-pelitické série, úzké vložky detritického vývoje ostravsko- karvinské pánve a paralické až kontinentální usazeniny karvinské pánve (Menčík et al. 1983). Neoidní strukturní patro je tvořeno bezkořenným příkrovem slezské jednotky. Slezská jednotka má stratigrafické rozpětí sedimentace od svrchní jury do oligocénu. Je tvořena spodními těšínskými vrstvami, těšínskými vápenci, těšínsko-hradišťským, veřovickým, lhoteckým, godulským, istebňanským, podmenilitovým, menilitovým a krosněnským souvrstvím (Kalvoda et al. 1998). Největší mocnost sedimentární výplně dosahuje 6 000 m. Většinu Moravskoslezských Beskyd budují převážně pískovce až jílovce godulského souvrství (turon – campan). Východní část Západních Beskyd, jižní úpatí Slezských Beskyd a údolí Rožnovské Bečvy tvoří pískovce, jílovce a slepence istebňanského souvrství (campan – paleocén). Hlavní část Jablunkovského mezihoří je tvořena spodním oddílem zdounecké jednotky s okrajem podmenilitového souvrství předmagurské jednotky (cenoman – oligocén; resp. maastricht – paleocén). Západní úpatí Moravskoslezských Beskyd budují hlavně pestré jílovce, pískovce a akcesorie slepenců mazáckého souvrství (cenoman – turon) a černošedé, skvrnité nebo místy vápnité jílovce, pískovce a spongility veřovického a lhoteckého souvrství (apt-alb) (Cháb et al. 2007). Překryvné útvary jsou na území Moravskoslezských Beskyd vlivem výrazné svažitosti reliéfu kumulovány převážně v podobě zahliněných sutí, kamenitých svahovin a mohutných dejekčních kuželů. Zahliněné sutě nebo kamenité svahoviny pokrývají většinu svahů, typická suťová moře, mrazové sruby a jiné periglaciální jevy jsou naopak řídké. Zahliněné sutě tvoří substráty pro kambizemě nebo modální podzoly, kamenité svahoviny tvoří substráty převážně pro leptosoly, kambizemě rankerové nebo kryptopodzoly. Výrazně svažitý reliéf je predisponován k sesuvům. Báze svahů podél předhoří jsou tvořeny dejekčními kužely, které podél říčních údolí přecházejí do aluviálních kuželů (Macoun et al. 1965). V mezihorských tocích dochází vlivem velké unášecí síly, ale krátké vzdálenosti transportu k nedokonalým ohlazům plavenin. Zvláštností Beskyd podmíněnou tektonickými poruchami jsou pseudokrasové systémy (Radhošť, Kněhyně-Čertův mlýn, Lysá hora, Travný), které způsobují odtok vod do spodin a vyvěrání pramenů často na úpatí masivů. V místech pseudokrasových systémů se nacházejí pseudokrasové jevy (puklinové jeskyně, závrty, svahové deformace).

Obrázek 3.11 Geologické členění (Zdroj: ČGS) © Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs n. L. – pobočka Frýdek-Místek 55 PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy PŘÍRODNÍ PODMÍNKY

Obrázek 3.12 Geologické členění – legenda k obrázku 3.11 (Zdroj: ČGS)

3.3.2 Pedologie

Půdní typy Lesní půdy Moravskoslezských Beskyd jsou rozčleněny do nejméně 34 subtypů v sedmi asociacích. Vůdčími asociacemi lesních půd v Moravskoslezských Beskydech jsou kambizemě modální (eubazické až mesobazické) z flyšových karpatských hornin (KA31 73,18 %), kambizemě modální (mesobazické) a rankerové až rankery na parautochtonních svahovinách (KA32 12,24 %) a kambizemě modální (mesobazické) až dystrické a kryptopodzoly z flyšových karpatských hornin (KA41 9,07 %). Přidružené asociace kambizemí modálních ze zvětralin pevných a zpevněných hornin (KA2), kambizemí modálních (eubazických) z flyšových hornin (KA21) a pseudoglejů luvických až luvizemí oglejených ze sprašových a polygenetických hlín (PG2) dohromady zahrnují > 5 % rozlohy lesních půd v oblasti. KA31 pokrývá především střední a vyšší polohy Předních hor a většinu Zadních hor. Nejvyšší polohy beskydských hornatin pokrývají půdy asociace KA41. KA32 je soustředěna především na severních úpatích Radhošťské a Lysohorské hornatiny, zatímco asociace KA2 a KA21 se vyskytují v ostatních obvodových částech Beskyd. KA2 tvoří proluviální tělesa Předních hor, zatímco KA21 je omezena jen na severní polovinu Jablunkovského mezihoří. Asociace PG2 se vyskytuje v nejnižších polohách úpatí Beskyd na okrajích údolí Bečvy a Olše. Četnost vzorkovaných půdních sond a zastoupení asociací lesních půd na území Moravskoslezských Beskyd spolu statisticky velmi významně korespondují (r2 > 0,996; P < 8.10-9). V Moravskoslezských Beskydech jsou zastoupeny rankery, fluvizemě, kambizemě, kryptopodzoly, podzoly, pseudogleje, gleje a organozemě (Tabulka 3.12). Kambizemě, rankery, kryptopodzoly a podzoly jsou zastoupeny ve více než třech asociacích lesních půd. Kambizemě jsou vůdčím půdním typem většiny asociací. Nejvíce půdních typů je zastoupeno v asociaci KA31, nejméně v PG2. KA31 je charakteristická výraznou dominancí kambizemí (84,77 %), zatímco kryptopodzoly, podzoly, gleje a pseudogleje jsou zde zastoupeny průměrně < 3 %. Asociace KA2, KA32 a KA41 se vyznačují zastoupením kambizemí < 70 % a kodominantními typy pseudoglej (27,78 % v KA2), ranker (15,52 % v KA32) nebo podzol (22,45 % v KA41). Kambizem rankerová (KAs), kambizem modální (KAm), kambizem umbrická (KAu), kambizem dystrická (KAd), kryptopodzol modální (KPm) a podzol modální (PZm) jsou subtypy lesních půd se zastoupením > 10 vzorkovaných sond v období 1953–2010. Největší průměrný obsah písku > 40 % se vyskytuje v podzolech a KAu. Největší průměrný obsah jílu > 4 % se vyskytuje v kryptopodzolech a KAm. Největší průměrné obsahy Corg a Nt se vyskytují v KPm a KAu, zatímco nejmenší obsahy uhlíku a dusíku se vyskytují v KAm, KAs a PZm. Nejnižší bazická saturace (BS) < 10 % a současně i vyšší obsah Al2O3 a nižší obsah CaO jsou charakteristické pro KAu, KAd a KPm, průměrně vyšší BS > 10 %, nižší obsah Al2O3 a vyšší obsah CaO jsou naopak charakteristické pro KAs a KAm. Nejmenší obsah MgO se vyskytuje v KPm, naopak nejvyšší u KAs a KAm. Poznámka: V charakteristikách lesních typů a souborů lesních typů jsou uvedeny půdní jednotky a geologické podloží (půdotvorné substráty) podle jednotlivých lesních typů.

Tabulka 3.12 Zastoupení půdních typů a subtypů v PLO Půdní typ Subtyp (varieta) Zkratka SLT [ha] [%] LITOZEM modální LIm 4-5Z, 7Z, 3-7Y, 3J, 5-6J 333 0,5 psefitická RGy 5Z, 7Z, 3-7Y 67 0,1 REGOZEM arenická RGr — — — modální, melanický, kambický RNm,n,k 4-7F, 4-5A, 3J, 5-6J 6 128 9,6 RANKER litický, suťový RNt,s 4-5Z, 3-7Y, 3J, 5-6J 204 0,3 dystrický, podzolový (+ umbrický) RNd,z(+u) 4-7N 970 1,5 modální, melanická RZm,n — — — RENDZINA litická, suťová RZt,s — — — vyluhovaná, kambická RZv,k 4W, 4A 14 (+) modální, melanická PRm,n — — — litická, suťová PRt,s — — — PARARENDZINA vyluhovaná, kambická PRv,k — — —

oglejená ± pelická PRg±p — — — modální, kambická, stratifikovaná, karbonátová, pelická, oglejená, FLm,i,k,g,q,c,p 3L, 5L, 3U, 5U 1 087 1,7 FLUVIZEM glejová arenická, psefitická FLr,y 2L, 4L, 6L 10 (+) KOLUVIZEM (různé subtypy) KO 3-5D 9 (+) SMONICE modální SMm — — — ČERNOZEM (různé subtypy) ČE — — — ČERNICE (různé subtypy) ČC — — — ŠEDOZEM (různé subtypy) SE — — — modální, luvická, pelická HNm,l,p 3H, 3D 6 (+) HNĚDOZEM oglejená HNg 3U 30 (+) modální LUm 3-4H 81 0,1 LUVIZEM modální oligotrofní, dystrická LUmd‘,d — — — oglejená LUg 4O, 4P 38 0,1

Půdní typ Subtyp (varieta) Zkratka SLT [ha] [%] modální mezotrofní + KAmm‘, KAma‘ 3-5S, 3-6B, 5H, 4-5D 30 862 48,1 mezobazická modální eubazická + eutrofní, KAme‘, KAmb‘,n 3-4B, 3-5D 907 1,4 melanická modální oligomezotrofní KAmd‘m‘ 4-6S 2 163 3,4 arenická oligomezotrofní KArd‘m‘ — — — modální oligotrofní, dystrická KAmd‘,d 4-5K 3 311 5,2 KAMBIZEM dystrická ± arenická KAd±r 4-5M, 4-5K 106 0,2 vyluhovaná KAv 3B, 4W 3 (+) luvická KAl 3-5H 219 0,3

rankerová, psefitická, litická KAs,y,t 4-5Z, 4-5A, 4-5N, 5-6F 9 087 14,2

oglejená KAg 3U,5U, 3-6V, 4-6O, 4-5P 2 522 3,9

glejová KAq 3-6V 515 0,8 PELOZEM (různé subtypy) PE 3H (+) (+) modální KPm 7Z, 6-7K, 6-7S, 6B 1 707 2,7 arenický KPr 6K 62 0,1 KRYPTOPODZOL rankerový, litický KPs,t 5-7N, 6-7F 760 1,2 oglejený, glejový KPg,q 6-7V, 6O, 6P 58 0,1 modální PZm 6-8Z, 7K 241 0,4 arenický PZr 4-5M, 4-5K 103 0,2 PODZOL rankerový, litický PZs,t 5-8Z, 5-7N 869 1,4 oglejený ± histický PZg±o — — — glejový ± histický PZq±o — — — modální, luvický, kambický, PGm,l,k,w 4-6O 1 113 1,7 hydroeluviovaný PSEUDOGLEJ vyluhovaný ± pelický PGv±p — — — dystrický, planický ± glejový PGd,pl±q 4-6P 295 0,5 modální, akvický, histický, GLm,q,o,r,p,pl,w; arenický, pelický, planický, 3L, 5L, 4-7G, 7T 204 0,3 SGm,o,p,pl GLEJ + hydroeluviovaný STAGNOGLEJ kambický GLk 4-6V 17 (+) fluvický GLf — — — SOLONČAK + modální SKm, SCm — — — SLANEC mezická, saprická (+ glejová) ORs,m(+q) 6R 9 (+) ORGANOZEM fibrická (+ glejová) ORf(+q) — — — ANTROPOZEM (různé subtypy) AN 4Z,4-5Y 27 (+) Celkem 64 139 100,0

Z půdních typů v oblasti naprosto převažují kambizemě.

3.4 Poměry vegetační

3.4.1 Regionálně fytogeografické členění

Podle regionálně fytogeografického členění (Skalický 1988) se Česká republika rozděluje na fytogeografické oblasti, fytogeografické obvody a fytogeografické okresy včetně podokresů. PLO zasahuje do 2 fytogeografických oblastí a 2 obvodů, v nichž jsou vyčleněny 4 fytogeografické okresy a celkem 7 podokresů. Tabulka 3.13 Fytogeografické členění PLO Plocha PLO bez Fytogeografická Fytogeografický obvod Fytogeografický okres Fytogeografický podokres ohledu na les oblast [ha] [%] 76. Moravská brána a) Moravská brána vlastní 403 0,5 a) Vsetínská kotlina 2 841 3,4 80. Střední Pobečví Mezofytikum Karpatské mezofytikum b) Veřovické vrchy 5 769 7,0

84. Podbeskydská a) Beskydské podhůří 9 156 11,1 pahorkatina b) Jablunkovské mezihoří 5 250 6,4

99. Moravskoslezské a) Radhošťské Beskydy 57 286 69,5 Oreofytikum Karpatské oreofytikum Beskydy b) Slezské Beskydy 1 739 2,1 Nehodnoceno 26 (+) Celkem 82 470 100,0 Zdroj: Skalický, 1988

Obrázek 3.13 Regionálně fytogeografické členění (Zdroj: Skalický, 1988) © Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs n. L. – pobočka Frýdek-Místek 61 PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy PŘÍRODNÍ PODMÍNKY

3.4.2 Biogeografické členění

Podle biogeografického členění (Culek et al. 2005, 2013) PLO zasahuje do následujících biogeografických provincií, biogeografických podprovincií a biogeografických regionů (bioregionů). Cílem biogeografického členění území je vymezení celků s podobnými ekologickými podmínkami a podobnou biotou. Biogeografické členění je hierarchické a má tři úrovně. Tabulka 3.14 Biogeografické členění PLO

Biogeografická Biogeografická Plocha PLO bez ohledu na les Biogeografický region provincie podprovincie [ha] [%] Beskydský 75 959 92,1 Středoevropských Západokarpatská Podbeskydský 2 666 3,2 listnatých lesů Vsetínský 3 731 4,5 Nehodnoceno 114 0,1 Celkem 82 470 100,0 Zdroj: Culek et al. 2005, Culek et al. 2013

Obrázek 3.14 Biogeografické členění (Zdroj: Culek et al. 2005, Culek et al. 2013)

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ A LITERATURY

Culek, M. et al. 1996. Biogeografické členění ČR. Enigma. Praha. Culek, M. et al. 2005. Biogeografické členění ČR, II. díl. AOPK ČR. Praha. Culek, M. et al. 2013. Biogeografické regiony ČR. MÚ. Brno. Demek, J. et al. 1987. Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Academia. Praha. Demek, J. et al. 2006. Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČR. 2. upravené vydání. AOPK ČR. Brno. Dostál, J. 1989. Nová květena ČSSR I–II. Academia. Praha. Cháb, J. et al. 2007. Geologická mapa České republiky. Česká geologická služba. Praha. Kalvoda, J. et al. 1998. Historická geologie. Univerzita palackého v Olomouci. Olomouc. Kolektiv 1958. Atlas podnebí ČSR. HMÚ. Ústřední správa geodézie a kartografie. Praha. Kolektiv 1961. Podnebí ČSR – Tabulky. HMÚ. Praha. Kořínek a Helfer 1980. Myslivecký průzkum Beskyd v letech 1977 – 1980. Interní dokument ÚHÚL. Kučera, T. 1999. Přehled typů přírodních stanovišť (biotopů) v zájmu Evropského společenství vyskytujících se v ČR. Česká společnost ornitologická. Praha. Kufka, V. 1994. Vztah půdních poměrů ke stavu lesů v Moravskoslezských Beskydech. DP LF VŠZ Brno. Macků, J. 2010. Makroklimatické charakteristiky LVS v Klimaticko-vegetačních oblastech a jejich variantách. ÚHÚL Brandýs nad Labem. Macků, J. 2015. Klimatické charakteristiky lesních vegetačních stupňů. ÚHÚL Brandýs nad Labem. Macoun, J. et al. 1965. Kvartér Ostravska a Moravské brány. Ústřední ústav geologický. Praha. Menčík, E. (ed.) 1983. Geologie Moravskoslezských Beskyd a Podbeskydské pahorkatiny. Ústřední ústav geologický. Academia. Praha. Mezera, A. et al. 1956. Stanovištně typologický přehled lesních rostlinných společenstev. Lesprojekt – ÚHÚL. Brandýs nad Labem. Mikyška, R. et al. 1972. Geobotanická mapa ČSR. 1. České země. Soubor map 1 : 200 000. Academia a Kartografické nakladatelství. Praha. Míchal, I. 1997. Praktické rámce hodnocení krajinného rázu. In: Ochrana přírody 52. 1 s. 4–10. 2 s. 34–41. Environs. AOPK. Praha. Moravec, J. et al. 1995. Rostlinná společenstva ČR a jejich ohrožení. Severočeská pobočka ČBS. Severočeskou přírodou. Litoměřice. Moravec, J. et al. 1998. Přehled vegetace ČR. Svazek 1. Acidofilní doubravy. Academia. Praha. Moravec, J. et al. 2000. Přehled vegetace ČR. Svazek 2. Hygrofilní, mezofilní a xerofilní opadavé lesy. Academia. Praha. Moravske-karpaty.cz 2019. Moravskoslezské Beskydy. [online, cit. 31. 7. 2019] http://moravske- karpaty.cz/prirodni-pomery/geomorfologie/moravskoslezske-beskydy/ Neuhäuslová, Z. et al. 1998. Mapa potenciální přirozené vegetace ČR. Academia. Praha. Nožička, J. 1972. Původní výskyt smrku v českých zemích. Lesnické aktuality 21. SZN. Praha. Plíva, K. 1971. Typologický systém ÚHÚL. ÚHÚL Brandýs nad Labem. Plíva, K. 1980. Diferencované způsoby hospodaření v lesích ČSR. SZN. Praha.

Plíva, K. 1984. Funkčně integrované lesní hospodářství 1. – 3. díl. ÚHÚL Brandýs nad Labem. Plíva, K. a Průša, E. 1969. Typologické podklady pěstování lesů. SZN. Praha. Plíva, K. a Průša, E. 1991. Typologická klasifikace lesů ČR. ÚHÚL Brandýs nad Labem. Plíva, K. et al. 1986. Přírodní lesní oblasti ČSR. SZN. Praha. Plíva, K. et al. 1989. Provozní systémy v lesním plánování. SZN. Praha. Quitt, E. 1971. Klimatické oblasti ČSR. Studia Geographica. Sv. 16, s. 1–73. ČSAV. Brno. Randuška, D. et al. 1986. Fytocenológia a lesnícka typológia. Príroda. Bratislava. Skalický, V. 1988. Regionálně fytogeografické členění. In: Hejný, S. a Slavík, B. (ed.). Květena ČSR I. S. 103– 121, textová + mapová část. Academia. Praha. Slodičák, M. 1996. Stabilizace lesních porostů výchovou. VÚLHM Jíloviště. Lesnický průvodce. Šindelář, J. 1995. Předpokládané změny klimatu – úkoly LH. VÚLHM Jíloviště. Lesnický průvodce. Tolasz, R. et al. 2007. Atlas podnebí Česka. ČHMÚ. Praha. UP v Olomouci. Olomouc. Vinš, B. 1996a. Antropogenní změny v prostředí – znečištění ovzduší a globální změna klimatu. In: Sborník referátů z 2. konference lesnické sekce 27. 8. 1996. Brno. Vinš, B. 1996b. Globální klimatická změna a lesní hospodářství. Bulletin NLK 3–4. Vinš, B. et al. 1996. Dopady možné změny klimatu na lesy ČR. Národní klimatický program. Sv. 9. ČHÚ. ÚHÚL – IDC 2019. Datový sklad DS_LHP/O. ÚHÚL – LHP 2019. Lesní hospodářské plány. Textové části. ÚHÚL Brandýs nad Labem, pobočka Frýdek-Místek. ÚHÚL – OPRL 1998. Oblastní plán rozvoje lesů. PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy. ÚHÚL Brandýs nad Labem, pobočka Frýdek-Místek. ÚHÚL 1994. Možnosti uplatnění introdukovaných dřevin v lesích ČR. Studie ÚHÚL Brandýs nad Labem. Vlček, V. (ed.) 1984. Zeměpisný lexikon ČSR. Academia. Praha. Zatloukal, V. a Vokoun, J. 1997. Hospodářská doporučení podle hospodářských souborů a podsouborů. Příloha Lesnické práce, 1/97. Skalický, V. 1988. Regionálně fytogeografické členění. In: Hejný, S. a Slavík, B. (ed.) 1988. Květena České socialistické republiky 1. s. 103–121. Academia. Praha. Zlatník, A. 1956. Nástin lesnické typologie na biogeocenologickém základě a rozlišení československých lesů podle skupin lesních typů. Pěstění lesů III. SZN. Praha. Zlatník, A. 1976. Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zprávy Geografického ústavu ČSAV 13 sv. 3/4 s. 55–64 + tabulky v příloze. Brno. Žaloudík, V. 1977a. Historie lesů LZ Frenštát pod Radhoštěm, II. a III. cyklus 1965/67, 1975/77. ÚHÚL Brandýs nad Labem pobočka Frýdek-Místek. Žaloudík, V. 1977b: Historie lesů LZ Jablunkov, II. a III. cyklus 1969/71, 1975/77. ÚHÚL Brandýs nad Labem pobočka Frýdek-Místek. Žaloudík, V. 1977c. Historie lesů LZ Rožnov pod Radhoštěm, II. a III. cyklus 1966/67, 1975/77. ÚHÚL Brandýs nad Labem pobočka Frýdek-Místek. Žaloudík, V. 1979. Historie lesů LZ Ostravice, II. a III. cyklus 1966/67, 1979. ÚHÚL Brandýs nad Labem pobočka Frýdek-Místek. Žaloudík, V. 1984. Historie lesů LZ Frýdek-Místek, II. a III. cyklus 1931, 1981/84. ÚHÚL Brandýs nad Labem pobočka Frýdek-Místek.

SEZNAM TABULEK

Tabulka 1.1 Základní charakteristiky ...... 8 Tabulka 3.1 Geomorfologické členění [ha, %] ...... 29 Tabulka 3.2 Zastoupení zón nadmořských výšek ...... 31 Tabulka 3.3 Zastoupení zón sklonu terénu ...... 33 Tabulka 3.4 Seznam povodí vodních toků I. řádu ...... 35 Tabulka 3.5 Seznam povodí vodních toků II. řádu ...... 35 Tabulka 3.6 Seznam povodí vodních toků III. řádu ...... 36 Tabulka 3.7 Charakteristiky klimatických oblastí v PLO dle členění Quitta 1971 ...... 39 Tabulka 3.8 Zastoupení klimatických oblastí dle Quitta 1971 ...... 40 Tabulka 3.9 Zastoupení klimatických oblastí dle Quitta 2000 ...... 42 Tabulka 3.10 Klimatické charakteristiky lesních vegetačních stupňů v PLO – část I...... 44 Tabulka 3.11 Klimatické charakteristiky lesních vegetačních stupňů v PLO – část II...... 44 Tabulka 3.12 Zastoupení půdních typů a subtypů v PLO...... 58 Tabulka 3.13 Fytogeografické členění PLO ...... 60 Tabulka 3.14 Biogeografické členění PLO ...... 62

SEZNAM OBRÁZKŮ

Obrázek 1.1 Přehledová mapa (Zdroj ÚHÚL, stav k 1. 1.2018) ...... 8 Obrázek 1.2 Správní členění PLO 40 – Moravskoslezské Beskydy – kraje, ORP (Zdroj: ÚHÚL, ČÚZK) ...... 9 Obrázek 3.1 Geomorfologické členění PLO (Zdroj: Demek et al., 2006) ...... 30 Obrázek 3.2 Výšková zonalita PLO (Zdroj: ČÚZK, ÚHÚL) ...... 32 Obrázek 3.3 Zóny sklonu terénu v PLO (Zdroj: ČÚZK, ÚHÚL) ...... 34 Obrázek 3.4 Mapa vodních toků II. a III. řádu včetně hranic jednotlivých povodí (Zdroj: VÚV TGM) ...... 37 Obrázek 3.5 Klimatické oblasti ČR (Zdroj: Quitt, 1971) ...... 41 Obrázek 3.6 Klimatické oblasti ČR (Zdroj: Quitt, 2000) ...... 43 Obrázek 3.7 Mapa průměrných ročních teplot vzduchu za období 1961 – 2010 [°C] (ČHMÚ, 2016) ...... 50 Obrázek 3.8 Mapa průměrných ročních srážek za období 1961 – 2010 [mm · rok-1] (ČHMÚ, 2016) ...... 51 Obrázek 3.9 Langův dešťový faktor za období 1961 – 2010 (ČHMÚ, 2016) ...... 52 Obrázek 3.10 Průměrná roční vláhová bilance za období 1961 – 2010 [mm · rok-1] (ČHMÚ, 2016) ...... 53 Obrázek 3.11 Geologické členění (Zdroj: ČGS) ...... 55 Obrázek 3.12 Geologické členění – legenda k obrázku 3.11 (Zdroj: ČGS) ...... 56 Obrázek 3.13 Regionálně fytogeografické členění (Zdroj: Skalický, 1988) ...... 61 Obrázek 3.14 Biogeografické členění (Zdroj: Culek et al. 2005, Culek et al. 2013) ...... 63

SEZNAM GRAFŮ

Graf 2.1 Dřevinná skladba dle roku založení porostu 1815 – 2015 [%] (Zdroj: LHP/O) ...... 19 Graf 2.2 Plocha ročníků založení 1815 – 2015 dle LHPO k roku 2015 [ha] (Zdroj: LHP/O) ...... 19 Graf 3.1. Klimadiagram 2. LVS ...... 46 Graf 3.2 Klimadiagram 3. LVS ...... 46 Graf 3.3 Klimadiagram 4. LVS ...... 47 Graf 3.4 Klimadiagram 5. LVS ...... 47 Graf 3.5 Klimadiagram 6. LVS ...... 48 Graf 3.6 Klimadiagram 7. LVS ...... 48 Graf 3.7 Klimadiagram 8. LVS ...... 49

SEZNAM ZKRATEK

čes. z. z. Český zemský zákoník ČGS Česká geologická služba ČR Česká republika ČÚZK Český úřad zeměměřický a katastrální KRNAP Krkonošský národní park k. ú. Katastrální území LHC Lesní hospodářský celek LHO Lesní hospodářská osnova LHP Lesní hospodářský plán LHP/O Lesní hospodářské plány a osnovy LVS Lesní vegetační stupeň LZ Lesní závod MZe Ministerstvo zemědělství NAP Národní akční plán adaptace na změnu klimatu NLP Národní lesnický program OPRL Oblastní plány rozvoje lesů ORP Obec s rozšířenou působností PLO Přírodní lesní oblast ř. z. Říšský zákoník SLS Staťová lesní soustava ÚHÚL Ústav pro hospodářskou úpravu lesů VÚV TGM Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka, v.v.i., Praha VS Velkostatek

SEZNAM AUTORŮ

Formální zabezpečení procesu aktualizace OPRL Ing. František Pásek, Ing. Václav Tomášek, Ing. Martin Veselý, Mgr. Ing. Michal Křepela, Ph.D., Ing. Jaromír Vašíček, CSc., Ing. Jaroslav Kubišta, Ing. Vratislav Mansfeld, Ph.D., Ing. Václav Zouhar Autorský kolektiv textové zprávy Koncepce OPRL, metodika zpracování dat a osnova textové části Ing. Vratislav Mansfeld, Ph.D., Ing. Štěpán Křístek, Ing. Robert Hruban, Ing. Karel Taubr, Ing. Vítězslav Krystýn, Ing. Jiří Smejkal, Ing. Jan Hubený, Ing. Jan Apltauer, Ing. Martin Dlabka, Ing. Vincenc Zlatník, Ing. Miloš Boček, Ing. Michal Třeštík, Ing. Kamil Turek, Ph.D., Ing. Libor Pěnička, Ing. Roman Bystrický, Ph.D. Vedoucí oblastních plánů rozvoje lesů a ekologie lesů Ing. Vratislav Mansfeld, Ph.D. Garant přírodní lesní oblasti 40 – Moravskoslezské Beskydy Ing. Štěpán Křístek Příprava textů Ing. Naděžda Němejcová, Ing. Štěpán Křístek Ing. Jiří Stanovský, Ph.D. – historie obhospodařování lesa Ing. Jan Apltauer – dřevinná skladba v jednotlivých letech věku porostu Ing. Milan Žárník – přírodní podmínky, poměry geomorfologické a hydrografické, poměry klimatické, poměry geologické a pedologické, poměry vegetační Příprava map a kartogramů Ing. Jan Apltauer, Ing. Karel Taubr, Dagmar Peldová, Ing. Zdeňka Kejšarová, Bc. Monika Pernerová, Ing. Milan Říha, Jan Černohous Příprava podkladů a dat Jan Černohous, Mgr. Martin Spáčil, Ing. Robert Hruban, Ing. Štěpán Křístek, Ing. Martin Dlabka, Ing. Jan Apltauer, Ing. Vratislav Mansfeld, Ph.D., Ing. Milan Říha, Ing. Vincenc Zlatník, Ing. Karel Taubr, Ing. Václav Zouhar, Ing. Kamil Turek, Ph.D., Ing. Eliška Friedlová, Ph.D., Ing. Roman Bystrický, Ph.D., Milan Kalčík, Mgr. Ivo Sirota, Ing. Pavel Samec, Ing. Miroslav Zeman, Ing. Alžběta Pařízková, Dr. Ing. Jaromír Macků, Ing. Jan Hána Spolupráce (včetně externistů) Ing. Jiří Novák, Ph.D., doc. RNDr. Marian Slodičák, CSc., prof. Ing. Karel Pulkrab, CSc., doc. Ing. Václav Kupčák, CSc., Ing. Roman Sloup, Ph.D., Ing. Karel Pokorný, Ing. Jana Jiráková, Jan Lehečka, Ing. Lukáš Šrámek, Ing. Martin Pavlíček, Ing. Petr Navrátil, CSc., Ing. Patrik Pacourek, Ing. Miloslav Kraus, Ing. Miloš Kučera, Ph.D. Další zaměstnanci ÚHÚL podílející se na zabezpečení údržby dat OPRL v době aktualizace PLO: Specialisté OPRL (včetně lesnické typologie) a HÚL: Ing. Štěpán Březovják, Bc. Michael Carbol, Ing. Milan Dvořák, Ing. Hana Friedrichová, Ing. Martin Gabzdyl, Ph.D., Ing. Pavel Gryga, Ing. Jaroslav Holuša, prof. Ing. Otakar Holuša, Ph.D. et Ph.D., Ing. Robert Klásek, Ing. Antonín Kusbach, Ph.D., Ing. Jan Mahdal, Ing. Helena Müllerová, Ing. Petra Rychtecká, Ing. Radim Sohr, Ing. Leoš Sojka, Ing. Jan Urbášek, Ing. Matouš Vicher, Tomáš Zabloudil, Ing. Jiří Zikmund a další Specialisté GIS včetně odborníků na IT a mapový portál ÚHÚL: Ing. Vladan Kadeřábek, Ing. Milan Říha, Ing. Aleš Vaníček, Ing. Jan Hána, Milan Kalčík, Libor Mikloš, Ing. Pravoslav Kopecký, Ing. Kult Martin, Leitner Lukáš

Grafická úprava a kontrolní mechanismy Ing. Vratislav Mansfeld, Ph.D., Ing. Vítězslav Krystýn, Ing. Karel Taubr, Ing. Martin Dlabka, Ing. Čeněk Melcr, Ing. Karel Rokyta, Ing. Lucie Slámová, Mgr. Martina Jůzová, Ing. Miloš Boček, Ing. Jana Jiráková, Jan Černohous, Ing. Libuše Vostrá Fotografie Ing. Naděžda Němejcová

PŘÍLOHY

Příloha č. 1 – Přehled katastrálních území Příloha č. 2 – Protokol ze základního šetření k vypracování OPRL pro PLO 40