MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Antiamerikanismus na Blízkém východě: Případové studie Íránu a Saúdské Arábie

Diplomová práce

Bc. Eva Taterová

Vedoucí práce: PhDr. Petr Suchý, Ph.D. UČO: 217 308 Obor: Mezinárodní vztahy Brno, 2010

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně a pouze s pouţitím uvedených zdrojů.

V Brně dne 19. 4. 2010 …………………… Eva Taterová 2

Mé velké poděkování patří PhDr. Petrovi Suchému, Ph.D. za vedení této práce, vstřícný osobní přístup a podnětné připomínky během konzultací. Dále pak bych ráda poděkovala všem svým blízkým za podporu při psaní této práce i celého studia.

3

OBSAH 1. ÚVOD ...... 7

2. METODOLOGIE A LIMITY PRÁCE ...... 8

3. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ ...... 11

4. POSTAVENĺ SPOJENÝCH STÁTŮ AMERICKÝCH NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ DO 20. STOLETÍ – První vzájemné kontakty ...... 14

4.1. Misionářské aktivity Američanů v Persii a Saúdské Arábii ...... 15

4.2. Ekonomické aktivity Američanů v Persii a Saúdské Arábii ...... 18

4.4. Fenomén antiamerikanismu v Persii a Saúdské Arábii v 18. a 19. století ...... 20

5. VÝVOJ AMERICKÉ POZICE NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ V OBDOBÍ 1914-1939 – Nárůst strategického významu Blízkého východu ...... 21

5.1. Období 1. světové války ...... 21

5.2. Vývoj v Persii/Íránu v období do 2. světové války ...... 22

5.2.1. Vývoj do skončení 1. světové války – britská nadvláda ...... 22

5.2.2. Vývoj v Persii/Íránu v meziválečném období – nástup Rézy Chána ...... 24

5.3. Vývoj v Saúdské Arábii v období do 2. světové války ...... 27

5.3.1. Vzestup Ibn Saúda a jednání se SOCAL ...... 27

5.3.2. Příchod amerických těžařů do Saúdské Arábie ...... 31

5.4. Události 2. světové války a její implikace pro Blízký východ – nárůst amerického vlivu ...... 33

5.4.1. Dění v Íránu v době 2. světové války ...... 34

5.4.2. Dění v Saúdské Arábii v době 2. světové války ...... 36

5.5. Antiamerikanismus v Persii/Íránu a Saúdské Arábii v letech 1914-1945 ...... 38

6. STUDENÁ VÁLKA – Americká pozice v Íránu a Saúdské Arábii v bipolárním světě ...... 39

6.1. Vývoj od 2. světové války do konce 50. let – první stopy antiamerikanismu ...... 40

6.1.1. Administrativa Harryho S. Trumana (1945-1953) ...... 40

6.1.2. Administrativa Dwighta D. Eisenhowera (1953-1961) ...... 41

6.1.3. Dění v Íránu od 2. světové války do konce 50. let ...... 42

6.1.4. Dění v Saúdské Arábii od 2. světové války do konce 50. let ...... 50 4

6.1.5. Nástup izraelského faktoru ...... 56

6.1.6. Antiamerikanismus v Íránu a Saúdské Arábii v 50. letech ...... 58

6.2. Vývoj v období 60.-80. let - vzestup antiamerikanismu na Blízkém východě ...... 59

6.2.1. Administrativa Johna Fitzgeralda Kennedyho (1961-1963) ...... 59

6.2.2. Administrativa Lyndona B. Johnsona (1963-1969) ...... 60

6.2.3. Dění v Íránu v 60. letech ...... 62

6.2.4. Dění v Saúdské Arábii v 60. letech ...... 65

6.2.5. Administrativa Richarda Milhouse Nixona (1969-1973) ...... 69

6.2.6. Administrativa Geralda Rudolpha Forda (1974-1977) ...... 70

6.2.7. Administrativa Jamese Earla Cartera (1977-1981) ...... 71

6.2.8. Dění v Íránu v 70. letech ...... 73

6.2.9. Dění v Saúdské Arábii v 70. letech ...... 79

6.2.10. Administrativa Ronalda Wilsona Reagana (1981-1989) ...... 81

6.2.11. Dění v Íránu v 80. letech ...... 82

6.2.12. Dění v Saúdské Arábii v 80. letech ...... 85

6.2.13. Izraelský faktor v 60.-80. letech ...... 87

6.1.14. Antiamerikanismus v 60. - 80. letech ...... 93

7. SVĚT PO SKONČENÍ STUDENÉ VÁLKY ...... 95

7.1. Období od 90. let do roku 2009 ...... 96

7.1.1. Administrativa George Herberta W. Bushe (1989-1993) ...... 96

7.1.2. Administrativa Williama Jeffersona Clintona (1993-2001) ...... 97

7.1.3. Administrativa George W. Bushe (2001-2009) ...... 98

7.1.4. Dění v Íránu od 90. let do roku 2009 ...... 99

7.1.5. Dění v Saúdské Arábii od 90. let do roku 2009 ...... 102

7.1.6. Vývoj izraelského faktoru jako zdroje antiamerikanismu od 90. let do roku 2009 ...... 104

7.1.7. Antiamerikanismus v Íránu a Saúdské Arábii po skončení studené války ...... 107

5

8. ANTIAMERIKANISMUS V ÍRÁNU A SAÚDSKÉ ARÁBII V PRŮBĚHU 20. A POČÁTKU 21. STOLETÍ – Závěrečné shrnutí ...... 109

8.1. Zvláštní vztah mezi USA a Izraelem jako zdroj antiamerikanismu ...... 109

8.2. Vzestup islamismu a radikálních islamistických hnutí obecně v arabských zemích jako zdroj antiamerikanismu ...... 111

8.3. Vnímání USA jednotlivými státy v kontextu jejich specifické historické zkušenosti ...... 113

9. SEZNAM ZKRATEK POUŽITÝCH V TÉTO PRÁCI ...... 117

PŘÍLOHY ...... 116

LITERATURA A POUŽITÉ ZDROJE ...... 123

6

Motto: „Paradoxně Spojené státy jsou po konci studené války dokonce i svými spojenci někdy nenáviděny a odmítány více neţ během ní otevřenými i skrytými přívrţenci komunismu.“1

Jean François Revel

1. ÚVOD Po teroristických útocích na New York a Washington, D.C., 11. září 2001, které znamenaly bytostný otřes pro většinu americké společnosti, se objevila celá řada názorů, komentářů a studií více či méně se odborně zabývajících otázkou, co je příčinou tak obrovské nenávisti vůči Spojeným státům americkým (USA). Termín antiamerikanismus se stal velmi diskutovaným pojmem, ale jeho skutečná podstata, historický vývoj a význam často zůstávají skryty pod nánosem zevšeobecňujících či mediálně chytlavých frází.

Cílem této práce je zanalyzovat vznik a vývoj fenoménu antiamerikanismu v regionu Blízkého východu v 20. a 21. století. Za 20. století bude povaţováno období, které je v odborné literatuře označováno jako krátké 20. století, tedy rozmezí let 1914 aţ 1991.2 Důvody pro výběr této alternativní varianty namísto tradiční, časově ukotvené, spočívají především v hodnocení reálného vlivu a vývoje zájmů USA o Blízký východ, které byly do 1. světové války zanedbatelné. Vzhledem ke snaze o co největší aktuálnost této práce bude reflektováno i období následující, tedy od roku 1991 do současnosti.

Analýza bude zaměřena na komparaci situace ve dvou vybraných významných státech tohoto regionu – Íránu a Saúdské Arábii – které sice na nejvyšší politické úrovni zaujímají ke Spojeným státům americkým diametrálně odlišný vztah, avšak postoje vůči USA v rámci jednotlivých vnitrostátních společenských skupin jiţ tak jasně vymezené nejsou. I přes antagonistické postoje na úrovni nejvyššího politického vedení v posledních desetiletích, kdy je Írán povaţován za jednoho z hlavních nepřátel USA v regionu, zatímco Saúdská Arábie vedle Izraele a Egypta za jednoho z hlavních amerických spojenců, lze s ohledem na negativní postoje vůči USA nalézt v rámci širokých společenských vrstev obou zemí celou řadu paralel

1 Jean-François Revel, Anti-Americanism, 11. 2 Více viz Hobsbawm, Eric J., Age of Extremes: The Short Twentieth Century 1914-1991, 12. 7

– a prozkoumat tyto paralely je jedním z hlavních cílů této práce. Obě země spojuje i to, ţe se do popředí světové politiky dostávají zejména díky svým rozsáhlým zásobám energetických surovin, na jejichţ dodávkách ţivotně závisí celá řada vyspělých západních států. Práce má dále ambici upozornit na to, ţe antiamerikanismus v regionu Blízkého východu není fenoménem, který by se objevil znenadání – na pozadí historického vývoje budou prezentovány jeho kořeny, vývoj a místní specifika. Rozhodujícím milníkem v Íránu je islámská revoluce, kdy lze pozorovat diametrálně odlišný postoj ke Spojeným státům americkým v období před rokem 1979 a poté. Ani tento zásadní přelom v íránské zahraniční politice ovšem nelze brát jako absolutní přelom ve vztazích s USA, protoţe íránský antiamerikanismus datuje své počátky hluboko do doby šáhovského reţimu. Zároveň íránská revoluce nebyla vedena jen čistě protizápadními radikály a ani po vzniku Íránské islámské republiky nebyly postoje na nejvyšší politické úrovni vţdy absolutně protiamericky vyhraněné.3 Stejně tak vývoj saúdsko-amerických bilaterálních vztahů prošel svým vývojem a i přes vzájemnou interdependentní vazbu byl v různých časových stádiích kvalitativně na rozdílné úrovni. Po většinu sledovaného období dominovaly vzájemné ekonomické vazby, ovšem v případě regionálních krizí, jako např. v době irácko-kuvajtského konfliktu, sehrála zásadní roli i vzájemná vojenská spolupráce. Základní otázkou při srovnání vývoje a podoby fenoménu antiamerikanismu v obou sledovaných zemích tedy zůstává, jak moc je tento jev odlišný i přes současné jasné vymezování se obou států v rámci pozitivního či negativního vztahu vůči USA.

2. METODOLOGIE A LIMITY PRÁCE Základní hypotézou, o kterou se bude opírat výzkum této diplomové práce, je teze, ţe zdroje antiamerikanismu a jeho vývoj v Íránu a Saúdské Arábii i přes rozdílný historický vývoj v obou zemích v sobě obsahují celou řadu paralel.

Jak bude dále detailně rozvedeno, zdroje antiamerikanismu v jednotlivých částech světa vycházejí z rozličné podstaty. Marc Lynch ve svém příspěvku ve sborníku

3 Viz funkční období prezidenta Chatámího charakteristické jako období určitého oteplování ve vztazích Íránu vůči západním státům. 8

Anti-Americanism in Global World definuje zdroje antiamerikanismu v arabském světě jako následující:

Podpora, kterou USA dlouhodobě poskytují Izraeli.

Negativní postoje většinové části arabských médií vůči USA.

Vzestup islamismu a radikálních islamistických hnutí obecně v arabských zemích.

Formulace národních politik jednotlivých arabských států.4

I přesto, ţe Írán bezpochyby není arabským státem, ale etnicky, historicky i jazykově se řadí do perské tradice, lze na něj Lynchova kritéria pro zdroje antiamerikanismu velmi dobře aplikovat. V případě Saúdské Arábie pak je její příslušnost k arabskému etniku nezpochybnitelná. Proto bude výzkum tématu této práce opřen o Lynchovu koncepci, ale s některými výhradami.

Vzhledem k tomu, ţe charakter této práce spadá do disciplíny mezinárodních vztahů a ne mediálních studií, nebude tolik reflektována pozice arabských médií, na jejichţ detailní rozbor by bylo zapotřebí pouţít metod obsahové analýzy.

Současně nebude zkoumán aspekt formulace národních politik jednotlivých arabských států jako zdroje antiamerikanismu v Íránu a Saúdské Arábii, protoţe dle názoru autorky jednak nejsou pro zkoumání tohoto fenoménu klíčové, za druhé by pak zařazení této problematiky mezi zkoumané fenomény vedlo k výraznému překročení stanoveného rozsahu textu.

Zároveň vzhledem k tématu této práce je nutné ještě přidat faktor vnímání USA jednotlivými státy v kontextu jejich specifické historické zkušenosti, kam je nutné zařadit i analýzu konkrétních zahraničně-politických kroků amerických administrativ v konkrétním časovém období.

Jako nosný přístup pro tuto studii bude pouţita analýza dostupných primárních a sekundárních zdrojů zejména anglosaské, v menší míře i francouzské a české provenience,

4 Lynch, Marc, “Anti-Americanism in the Arab World,” 204-210. 9

případně pak překladů perských či arabských zdrojů. Z povahy tématu diplomové práce zaměřené na srovnání zdrojů, vývoje a podoby antiamerikanismu v Íránu a Saúdské Arábii je zřejmé, ţe základní metodou výzkumu bude kvalitativní výzkum s přihlédnutím k analýze a interpretaci dostupných kvantitativních dat. Uchopení analytické části výzkumu jako takového pak nutně spočívá, jak ostatně vyplývá přímo ze samotného názvu, na komparaci zkoumaných jevů v reáliích Íránu a Saúdské Arábie. Pouţívány tak budou primárně historické metody výzkumu, kdy na konkrétních událostech budou demonstrovány příčiny a vývoj fenoménu antiamerikanismu ve sledovaných státech.

Autorka si uvědomuje limity některých pouţitých zdrojových materiálů s ohledem na jejich někdy rozpornou vědeckou neutralitu a objektivnost, nicméně pokud k nim sahá, činí tak s úmyslem docílit co největší komplexnosti při zpracování tématu. Samotné téma antiamerikanismu v mezinárodní politice je natolik kontroverzním a diskutovaným jevem, ţe není snadné dohledat názorově zcela neutrální podklady. Navíc samotný fenomén antiamerikanismu je zaloţen na percepci jednotlivců či jednotlivých společností, a proto dost dobře není moţné se od jednotlivých subjektivních výkladů zcela oprostit.

Dalším problémem je nedostupnost či nedostatečná moţnost ověření některých konkrétních dat. Týká se to především statistik o těţbě a vývozu ropy v Saúdské Arábii a v Íránu, kdy nejsou k dispozici data za celou historii fungování ropného průmyslu v těchto zemích. Stejný problém existuje i ohledně dat americké pomoci Státu Izrael, kde kritici argumentují tím, ţe do oficiálních výročních zpráv úmyslně nejsou zahrnovány všechny poloţky, které by tam bylo moţné a logické zahrnout. Zároveň data, která k dispozici jsou, se někdy liší v závislosti na zdrojích, odkud jsou přebírána. Problémem je v tomto případě fakt, ţe státy samotné s těmito daty z rozlišných důvodů někdy záměrně manipulují. Proto je nutné chápat většinu těchto statistik pouze jako orientační.

Kromě ryze vědeckých pojednání sehrávají svou nezastupitelnou roli i zdroje psané konkrétními jednotlivci – aţ jiţ ve formě memoárů, projevů, rozhovorů pro média či vlastních ucelených analytických studií. V souvislosti s Íránem je z těchto materiálů asi nejdůleţitější kniha The Persian Puzzle bývalého analytika CIA a poradce Národní bezpečnostní rady Kennetha Pollacka. Obzvláště cenné jsou i některé primární zdroje, především odtajněné dokumenty CIA týkající se podílu USA na puči proti vládě íránského premiéra Mosaddeqa v roce 1953. V případě některých pozdějších, neméně kontroverzních události však

10

k odtajnění potřebných dokumentů zatím nedošlo, coţ komplikuje získání uceleného náhledu na danou problematiku.

Dalším limitem této práce je samotná aktuálnost zvoleného tématu. I kdyţ se proti- americké tendence ve větší či menší míře objevují prakticky ihned od vzniku Spojených států amerických, podoba tohoto fenoménu není ustálená, naopak velmi variuje a mění se jak s ohledem na čas, tak i s ohledem na konkrétní region. Cílem této práce je porovnat vznik a vývoj antiamerikanismu v Íránu a Saúdské Arábii ve 20. a na počátku 21. století. Při pohledu na zvolené časové období je zřejmé, ţe problémem při takovémto nastavení tématu můţe být nedostatečný časový odstup. Autorka se nicméně rozhodla čelit tomuto riziku z důvodu dosaţení co největší aktuálnosti této práce, coţ je výzva, která danému tématu díky současnému vypjatému dění na Blízkém východě jenom přidává na vědecké zajímavosti. Z praktických důvodů však bude tato práce časově ukončena druhým funkčním obdobím prezidenta George W. Bushe vzhledem k tomu, ţe administrativu jeho nástupce Baracka Obamy s ohledem na stále poměrně krátkou dobu jejího trvání nelze řádně hodnotit.

Obecně rozšířeným problémem při psaní prací orientovaných na region Blízkého východu je nejednost v transkripci arabských a perských jmen, pro kterou v českém prostředí neexistuje sjednocená ustálená norma. Autorka se proto bude snaţit drţet zavedených českých přepisů v případě, ţe přepisy pro konkrétní jména jiţ v česky psané odborné literatuře existují.

3. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ Spojené státy americké (USA) prošly během 20. století několika zásadními proměnami svého mocenského postavení – od politiky izolacionismu před první světovou válkou a v meziválečném období5, přes aktivní vojenské angaţmá v obou světových válkách a především převzetí role jedné z bipolárních mocností v počínající studené válce, po dosaţení unikátní pozice jediné supervelmoci po pádu Sovětského svazu na začátku 90. let.

5 I kdyţ je nutné zdůraznit, ţe tento přístup se obvykle projevoval zejména v politické rovině – na úrovni ekonomické se USA naopak snaţily o aktivní zahraniční politiku. 11

V současnosti převaţuje názor, ţe USA se dostaly do tzv. globální fáze svého vývoje.6 Tedy do pozice, kdy mají své zájmy prakticky po celé zeměkouli, ale zároveň zejména díky rychlému vzestupu moderních informačních technologií je kaţdá jejich akce pod drobnohledem celého světa. To ve svých důsledcích vede k výskytu nových společenských fenoménů, jejichţ základem je právě vztah ke Spojeným státům, který se samozřejmě pohybuje na velmi široké škále.7 Faktem ovšem zůstává, ţe v kontextu 20. století je velmi rozšířeným jevem právě antagonistický vztah vůči USA, i kdyţ jeho variace a příčiny se v jednotlivých časových úsecích a světových regionech znatelně liší.

Americký národ samotný se ovšem taktéţ kontinuálně vyvíjí – jak ve vnímání své vlastní identity, formování svých vlastních hodnot, tak i v náhledu na to, co tyto hodnoty a priority ohroţuje. Teroristické útoky z 11. září 2001 nepochybně měly hluboký psychologický dopad na uvaţování většiny Američanů i velké části ostatního světa o stávajícím statutu USA: „Události 11. září 2001 nicméně ukázaly, ţe se stala [americká společnost] mnohem zranitelnější vůči vnějšímu ohroţení, neţ byla v předcházejících takřka dvou stoletích. Naposledy se na kontinentálním území Spojených států odehrálo něco podobného jako 11. září 2001, kdyţ Britové 25. srpna 1814 vypálili Bílý dům. Po roce 1915 Američané nabyli dojmu, ţe bezpečnost a nezranitelnost jsou přirozenými a trvalými charakteristikami jejich situace.“8

Zejména v důsledku těchto zlomových událostí se antiamerikanismus stal ţivě diskutovaným tématem. Ústřední spojnicí všech těchto debat a analýz se stala otázka, proč jsou USA terčem tak fanatické nenávisti. Jednou z nejznámějších replik na toto téma je dnes jiţ legendární výrok bývalého amerického prezidenta George W. Bushe z roku 2002 při projevu v Connecticutu: „Nenávidí nás, protoţe jsme svobodní.“9

Antiamerikanismus je však přes mnohá zjednodušování, kterých se kromě politiků velmi často dopouští zejména média, vysoce komplexním jevem, který pro hlubší analýzu vyţaduje vzít do úvahy celou řadu proměnných. V první řadě je nutné pracovat s historickým kontextem. I kdyţ za vyvrcholení nepřátelství vůči USA lze oprávněně povaţovat teroristické

6 Více viz např. McDougall, Promised Land, Crusader State, 122-146. 7 Krauthammer, Charles, “The Unipolar Moment Revisited,” 5-17. 8 Samuel P. Huntington, Kam kráčíš, Ameriko? Krize americké identity, 337. 9 George W. Bush, “Remarks by the President at Connecticut Republican Committee Luncheon.” [online]. 12

útoky na New York a Washington, D.C., z 11. září 2001, antiamerikanismus jako takový je mnohem starším jevem, který se jako červená nit táhne v zásadě od samotného počátku existence Spojených států, i kdyţ v různých obdobích měl v různých regionech rozdílnou podobu a rozdílnou intenzitu.10

Hlubší analýza samotného pojmu antiamerikanismus se však neobejde bez zohlednění dalších dílčích problémů. V první řadě je v mnoha případech více neţ sloţité odlišit jej od dalších jevů jako antiglobalizační hnutí, antiwesternismus či nepřátelský postoj vůči jednotlivým vrcholným představitelům americké administrativy11 – uţ jen pro to, ţe tyto fenomény se v mnoha případech velmi těsně prolínají, někdy dokonce splývají.

Kromě historického vývoje je nutné do kritérií výzkumu zahrnout regionální specifika. Právě s odvoláním na historickou tradici a různý regionální vývoj jsou zřetelně patrná místní specifika ve formování a podobě antiamerického hnutí. Zároveň je důleţité si uvědomit, ţe i kdyţ je termín antiamerikanismus směřován na USA jako takové, ve své podstatě jde o unikát, ke kterému lze jen těţko hledat obdobu na úrovni států. V jednotlivých regionech samozřejmě dochází k soupeření mezi jednotlivými státy a jejich vztahy mohou být v některých případech velmi napjaté12, nicméně ve všech těchto případech chybí globální záběr. USA tedy nejsou nenáviděny jako konkrétní stát světa, ale především jako symbol toho, co představují. Samotný antiamerikanismus jako sociální fenomén je tedy nutně zaloţen na percepci, coţ jej nevyhnutelně poznamenává velkou dávkou subjektivity a je proto velmi těţké jej objektivně měřit a hodnotit.13

Peter J. Katzenstein a Robert O. Keohane antiamerikanismus v nejširším moţném záběru definují následujícím způsobem: „Psychologická tendence zaujímat negativní pohled

10 Více viz Rubin, Judith Colp and Rubin, Barry, Hating America: A History. 11 V kontextu nedávné minulosti se v této souvislosti mluvilo zejména o fenoménu antibushismu spojeném s postavou amerického prezidenta George W. Bushe (funkční období 2000-2008). 12 Protiněmecké nálady v některých zemích střední Evropy, odmítání Izraele ze strany většiny arabských států, averze vůči Ruské federaci ze strany některých států bývalého sovětského bloku atd. 13 Friedman, Max Paul, “Anti-Americanism and U.S. Foreign Relations,” 500. [online]. 13

na Spojené státy a americkou společnost obecně.“14 Tento postoj pak v sobě nevyhnutelně obsahuje kognitivní, emocionální a normativní prvky.15

Max Paul Friedman nabízí o něco konkrétnější definiční rámec: „Antiamerikanismus ve svém nejváţnější formě jako předsudek s negativními implikacemi pro Spojené státy existuje, pokud se spojí odmítání americké společnosti, nepřátelství k americkým hodnotám (tak jak jim rozumí mluvčí) a averze k Američanům. Výsledkem je normativní odmítání jakékoliv americké politiky, protoţe je americká, bez ohledu na to, o jakou politiku se jedná.“16

Denis Lacorne s Tonym Judtem nicméně zdůrazňují, ţe i samotná forma antiamerikanismu se můţe pohybovat na velmi široké stupnici: „Můţe být [antiamerikanismus] defenzivní nebo reaktivní, racionální nebo iracionální, všeobecný nebo elitářský, politický nebo kulturní; můţe být zaměřen na ekonomické či náboţenské otázky nebo na vůbec ţádný konkrétní bod.“17

Z tohoto stručného výčtu několika více či méně detailních definic je patrné, ţe antiamerikanismus jako takový nelze chápat jako vševysvětlující fenomén, ale spíše jako zastřešující termín pro řadu někdy velmi nekoherentních proudů, trendů a postojů, které spojuje a priori negativní vnímání USA.

4. POSTAVENÍ SPOJENÝCH STÁTŮ AMERICKÝCH NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ DO 20. STOLETÍ - První vzájemné kontakty

Přestoţe skutečně intenzivní zájem Spojených států amerických o region Blízkého východu se datuje aţ do 20. století, v zásadě jiţ od počátků existence USA docházelo k prvním vzájemným kontaktům. Pro komplexní uchopení vzniku a vývoje antiamerikanismu v Íránu a Saúdské Arábie je nutné alespoň ve stručnosti zahrnout do této studie i historický vývoj v etapě do 1. světové války.

14 Katzenstein, Peter J. and Keohane, Robert O., “Varieties of Anti-Americanism: A Framework for Analysis,” 12. 15 Ibid. 16 Friedman, Max Paul, “Anti-Americanism and U.S. Foreign Relations,” 499. [online]. 17 Tony Judt and Denis Lacorne, With Us or Against Us: Studies in Global Anti-Americanism, 2. 14

Zájem Američanů o region Blízkého východu v této době primárně vycházel ze dvou motivačních zdrojů, které v zásadě zůstávají v platnosti aţ do současnosti. Prvním z nich je snaha šířit americké hodnoty, druhý se vztahuje k ryze ekonomickým důvodům. Třetí zanedbatelnější formou navazování vzájemných kontaktů byly výpravy amerických cestovatelů, průzkumníků a vědců do oblasti Blízkého východu.

4.1. Misionářské aktivity Američanů v Persii a Saúdské Arábii První zmiňovaný motiv úzce souvisí s americkým mýtem o vlastní výjimečnosti, tedy s pocitem, ţe Amerika jako první skutečně svobodná a demokratická země má slouţit za vzor pro všechny ostatní státy světa. Při bliţším pohledu na historii osidlování kontinentu Severní Ameriky upoutá fakt, ţe mnozí osadníci se rozhodli opustit Evropu především z důvodů náboţenské perzekuce. Komunity, které v Novém světě zakládali, se tak často vyznačovaly silnou religiozitou, v některých případech hraničící s náboţenským extremismem. Není proto příliš překvapivé, ţe se tito noví Američané formou civilizačních misí snaţili šířit jimi prosazovanou formu křesťanství do dalších zemí světa.18 Tento cíl však obvykle nebyl místními autoritami přijímán s velkým pochopením, a proto i míra dosaţených úspěchů nebyla příliš velká. V muslimských zemích pochopitelně nebylo moţné snaţit se přivést muslimské obyvatelstvo ke konverzi, protoţe odpadlictví od islámu je v islámském právu šaría povaţováno za jeden z nejhorších zločinů, který se trestá smrtí.19 Misionářům tedy nezbyla jiná moţnost neţ se zaměřit na konverzi menšinových nemuslimských komunit.20 Na území dnešního Íránu21 se jednalo především o křesťany22, Ţidy23 a pársy24. Persie navíc v té

18 Field, From Gibraltar to the Middle East: America and the Mediterranean World, 1776-1882, 17-26. 19 Více k islámskému právnímu řádu např. Tureček, Světla a stíny islámu: Drama Blízkého východu a sonda do duší jeho obyvatel. 20 Coţ ovšem obvykle vedlo ke konfliktům s vedením těchto náboţenských komunit, které se bránilo ztrátě svých věřících. Bez problémů se neobešly ani vztahy s jinými misionářskými skupinami, které se dost často zaměřovaly na stejné skupiny obyvatel, coţ nevyhnutelně vedlo ke vzájemnému soupeření. 21 V té době Perské říše. V rámci tohoto textu bude vyuţívána následující terminologie: v případě, ţe se bude jednat o období do roku 1935, bude pouţíván název Persie či Perská říše. V případě období od roku 1935 pak v souladu s reformou oficiálního názvu země, jiţ provedl Réza Šáh roku 1935, zaţitý název Írán, popřípadě od roku 1979 oficiální název Íránská islámská republika. Více k problematice oficiálního pojmenování tohoto státu viz Axworthy, Michael, Dějiny Íránu: Říše ducha - od Zarathuštry po současnost, 9. 22Z nichţ největší procento do dnešních dnů představují příslušníci Arménské apoštolské církve. Více o historii křesťanství v Íránu viz Price, Massoume, “A Brief History of Christianity in Iran.” [online]. 23Více viz Price, Massoume, “A Brief History of Iranian Jews.” [online]. 15

době spadala do zájmové sféry vlivu jak Velké Británie, tak i carského Ruska25, které spolu po celé 19. století soupeřily o vliv na tomto území. Většina misionářů, kteří do Persie přicházeli, tedy logicky pocházela z těchto dvou států a ne z USA.26 Ústřední vláda v Persii byla v důsledcích rusko-britského zájmu velmi slabá, a to především s ohledem na formulaci samostatné zahraniční politiky, i kdyţ Persie vţdy zůstala formálně nezávislou a nekolonizovanou. Jakékoliv snahy o navázání intenzivnějších kontaktů s jinými tehdejšími velmocemi tedy nutně naráţely na tvrdý odpor ze strany Velké Británie a Ruska.

Situace v Saúdské Arábii27 byla ještě sloţitější vzhledem k tomu, ţe na jejím území se nacházejí nejposvátnější místa islámu, tedy města Mekka a Medina. Od vzniku Druhého saúdského státu se začal jako státní náboţenství prosazovat wahhábismus28, který je zaloţen na fundamentalistickém výkladu sunnitského islámu. Hlavním principem má být návrat ke Koránu a oproštění islámu od všech cizích vlivů, které jsou chápany jako zhoubné.29 Křesťané i Ţidé sice byli kritizováni za neschopnost zbavit svá náboţenství polyteistických vlivů30, ovšem vzhledem k tomu, ţe jejich komunity na Arabském poloostrově byly početně velmi malé, obvykle nebyli – dokud platili vyměřené daně – vystavováni ţádným velkým perzekucím.31 Na druhou stranu vyznavači menšinových náboţenství musí aţ do současných dnů svou víru praktikovat striktně ve svém soukromí a jakékoliv snahy prezentovat ji na veřejnosti, a tím potencionálně lákat muslimy ke konverzi, přísně stíhá náboţenská policie.32

24 Nevelká komunita hlásící se k původně indickému náboţenství zoroastrismu, které v Persii dominovalo před nástupem islámu. 25 Jednalo se o tzv. Velkou hru – tedy o souhrn politik, které Velká Británie a Rusko aplikovaly vůči Persii při vzájemném soupeření o moc a politický vliv na tomto území. Více viz Girgle, Patrik, Velká hra. 26 Britští misionáři také stáli u zrodu perské Episkopální církve (která nicméně není součástí církve anglikánské, i kdyţ z anglikánských principů vychází), překladu Bible do perštiny a zakládání prvních dvou misionářských škol v Jolfā. Více viz Dehqani-Tafti, Hassan B., “Episcopal (Anglican) Church in Persia (Kelīsā-ye osqofī-e Īrān).” [online]. 27 Historicky se jedná o období tzv. Prvního Saúdského státu (1744-1818), Druhého Saúdského státu (1824- 1891) a Třetího Saúdského státu (od roku 1902 do současnosti) 28 Jeho zakladatel Muhammad ibn Abd al-Wahháb měl velmi silný vliv na zakladatele Druhého saúdského státu Muhammada ibn Saúda. Více k tomuto tématu např. Weston, Prophets and Princes, 25-100. 29 “Wahhabi.” [online]. 30 V případě křesťanství se jednalo zejména o proklamaci Jeţíše Krista jako syna boţího, v případě Ţidů problém spočíval v jejich prezentaci sebe samých jako vyvoleného národa. 31 Weston, Prophets and Princes, 94. 32 Tureček, Světla a stíny islámu, 61-62. 16

Ve světle těchto faktů tedy nepřekvapí, ţe snahy amerických misionářů šířit jimi preferovaný směr křesťanství nutně naráţely na všemoţné obtíţe a obvykle neslavily velký úspěch. Několika dílčích cílů se nicméně dosáhnout podařilo, avšak s ohledem na výše zmíněné faktory především v Persii, která přece jenom byla misionářům přístupnější neţ konzervativním wahhábismem svázaná Saúdská Arábie.

Na severu Persie iniciovala své aktivity americká Presbyteriánská církev, která se roku 1895 dohodla s britskou Church Missionary Society na rozdělení sfér vlivu, aby nedocházelo ke zbytečnému zdvojování misionářských činností.33 Americká presbyteriánská církev se však na území dnešního Íránu začala angaţovat mnohem dříve. Jiţ roku 1829 byla otevřena první misionářská stanice ve městě Orúmija, kde o několik let později došlo k otevření chlapecké a dívčí školy.34 Postupem času se počet těchto škol konstantně zvyšoval, přičemţ nejznámější školní instituce byly vybudovány v Teheránu. Postupem času se měnil i status těchto institucí, které byly povaţovány za více a více prestiţní, coţ se odráţelo i na struktuře studentů dle jejich zařazení do jednotlivých náboţenských komunit. Zatímco ještě na počátku 20. let 20. století tvořili nadpoloviční většinu studenti z Arménské apoštolské církve, v polovině 30. let jiţ dominovali studenti vyznávající islám.35

Ačkoli aktivity americké Presbyteriánské církve byly v rámci Persie nejintenzivnější, za zmínku stojí i působení amerických misionářů náleţejících k jiným církvím. Nejdůleţitější z nich bylo působení misionářů z Americké kongregacionalistické církve – nejznámější z nich jsou Harrison Gray, Otis Dwight a Eli Smith, kteří působili ve 30. letech 19. století v severoperském městě Orúmija.36

S misionářskou činností často úzce souvisely i aktivity amerických cestovatelů a vědců zabývajících se oblastí širšího Orientu, kteří do regionu podnikali výzkumné výpravy. Tyto cesty však obvykle probíhaly na individuální bázi za nepříliš velké oficiální podpory ze strany vládního establišmentu. Mezi nejznámější z těchto výzkumníků patřil Samuel Marinus

33 Dehqani-Tafti, Hassan B., “Episcopal (Anglican) Church in Persia (Kelīsā-ye osqofī-e Īrān).” [online]. 34 Rostam-Kolayi, Jasamin, “From Evangelizing to Modernizing Iranians: The American Presbyterian Mission and its Iranian Students,” 225. [online]. 35 Ibid. 36 Eli Smith působil i v dalších blízkovýchodních oblastech – známý je však především díky svému překladu Bible do arabštiny. Více viz “Eli Smith - Pioneer Bible Translator.” [online]. 17

Zwemer, který v letech 1891 aţ 1905 procestoval Arabský poloostrov, a později jako profesor na univerzitě v Princetonu napsal o tomto regionu sérii knih.37

4.2. Ekonomické aktivity Američanů v Persii a Saúdské Arábii Druhým opěrným bodem zájmu Američanů o oblast Blízkého východu v 18. a 19. století byly ekonomické vazby. Ovšem i zde se jednalo o velice omezené kontakty. Není sporu o tom, ţe region jako takový začal být skutečně globálně obchodně zajímavý aţ v okamţiku objevení ropy. Obchod s ostatními komoditami byl oproti tomu celkem zanedbatelný, a to hned z několika příčin.

První z nich byla ekonomická zaostalost Persie i Saúdské Arábie v důsledku nedostatečného zachycení trendů průmyslové revoluce, která v západních zemích jiţ běţela naplno, a také díky politické nestabilitě a častým vnitřním ozbrojeným konfliktům v obou zemích. O tom, ţe ekonomická situace v Persii byla v období 18. a 19. století skutečně tristní, velmi dobře vypovídá následující úryvek: „Z mnoha vnitřních překáţek ekonomického rozvoje země za vlády Qádţarovců je nutné zmínit především velmi neefektivní a primitivní zemědělství, neexistující dopravní strukturu, extrémní zdanění rolníků a feudální přeţitky v oblasti drţby a pronájmu půdy. V zemi neexistoval ţádný právní rámec upravující hospodářskou soutěţ, centralizovaný bankovní systém a standardizovaný systém měr, vah a směnných kurzů […] Korupce byla všudypřítomná a alarmující a spolehlivost místních obchodních partnerů příslovečně nulová.“38

Vzhledem k tomu, ţe situace v Saúdské Arábii byla na identické, ne-li ještě horší úrovni, není příliš překvapivé, ţe vzájemný obchod byl omezen na velice úzkoprofilovou skupinu produktů. Arabský poloostrov byl po většinu své známé historie povaţován za jeden z nejchudších regionů světa, kde s výjimkou několika oáz a svatých měst islámu Mekky a Mediny převládaly velmi tvrdé podmínky ţivota v poušti. Kromě produktů několika tradičních řemesel, rybářství a lovu perel v přímořských oblastech tak místní vládci v zásadě neměli světu co nabídnout.39

37 “Zwemer, Samuel M. (1867-1952).” [online]. 38 Girgle, Patrik, Velká hra, 198. 39 Yapp, The Near East since the First World War, 188. 18

V kontextu vzájemného obchodu se tedy jednalo především o export luxusního zboţí typu tkaných koberců či uměleckých předmětů do USA. Je nicméně poměrně zajímavé, ţe paradoxně se do Persie v té době dováţely mimo jiné i z USA zásilky kerosenu uţívaného ke svícení. Jedná se samozřejmě o dobu před objevením a masovým vyuţíváním místních ropných zásob. Na druhou stranu především na straně Peršanů existoval jednoznačný zájem o americké zboţí, ovšem tento zájem byl limitován místní nedostatečnou kupní silou.40

Další překáţkou vzájemných obchodních aktivit byl zájem jednotlivých významných evropských mocností na této oblasti, kterou měly tendenci si nárokovat výhradně pro sebe. Formálně si sice Persie i Saúdská Arábie udrţovaly status nezávislých států s nezávislými vládci, ovšem v praxi se často ukazovala slabost místních vlád. Soupeření Velké Británie a Ruska o vliv v Persii jiţ bylo zmíněno. I přes vzájemnou rivalitu obě velmoci spojoval společný zájem na tom, aby se do hry o Persii nezaangaţoval ještě někdo další. Proto převládala snaha omezit nezávislou perskou politiku na minimum a zamezit intenzivnějším kontaktům s ostatními mocnostmi, které se díky tomu udrţovaly na ryze formální úrovni. Tato politika ze strany mocností vůči Persii se naplno projevila v roce 1856, kdy Persie začala vyjednávat s USA o uzavření obchodní smlouvy. Jádrem problému bylo doplnění smlouvy o strategickou doloţku, ve které se USA zavazovaly bránit pobřeţí Persie proti zásahům jakékoliv jiné vnější mocnosti. Poté, co tento návrh vyplul na veřejnost, následovala rozhořčená reakce Velké Británie a smlouva nakonec nebyla realizována. Americké velvyslanectví v Teheránu bylo proto otevřeno s velkým zpoţděním aţ roku 1887, stálé diplomatické zastoupení Persie ve Washingtonu začalo fungovat aţ o další rok později.41

Na druhou stranu USA byly v té době v Persii místními, nacionálně smýšlejícími vrstvami obdivovány za setřesení britské koloniální nadvlády a získání plné vlastní státnosti a nezávislosti. I kdyţ v období 18. a 19. století se díky pomalým komunikačním prostředkům zprávy do izolované Persie často dostávaly s výrazným zpoţděním, přesto se dá říci, ţe z intelektuálního hlediska lze mluvit minimálně o inspirativní roli, kterou USA pro perský nacionalismus zaujímaly.42

40 Pollack, The Persian Puzzle, 18. 41 Bonakdarian, Mansour, “U.S.-Iranian Relations, 1911-1951,” 2. [online]. 42 Chubin, Shahram, "Iran", 217-218.

19

Třetím důleţitým faktorem omezeného amerického zájmu o region Blízkého východu byla situace v samotných Spojených státech. Po získání samostatnosti následovala konsolidace nově vzniklého státního celku a soustředění se primárně na problémy na americkém kontinentu. Svou roli sehrála i dominující politika izolacionismu vycházející z předpokladu, ţe vše špatné přichází z politik evropských, neustálými válkami zmítaných koloniálních mocností, a ţe z amerického hlediska tedy je nejrozumnějším přístupem udrţovat si patřičný odstup.43 Navíc po skončení americké občanské války USA trvalo několik let, neţ v nich znovu došlo k nastartování hospodářského rozvoje.

4.4. Fenomén antiamerikanismu v Persii a Saúdské Arábii v 18. a 19. století Z výše uvedených skutečností tedy vyplývá, ţe Spojené státy americké byly v průběhu 18. a 19. století brány v oblasti Blízkého východu jako neutrální (v kontextu tehdejší doby především neznámý a geograficky velmi vzdálený), respektive pozitivně vnímaný zahraničně- politický aktér. O antiamerikanismu jako takovém v té době tedy nemůţe být řeč. Jak ostatně vyplývá z dikce této kapitoly, lze – snad s výjimkou vědeckých a cestovatelských výprav – důkladně analyzovat pouze počátky navazování vzájemných kontaktů mezi USA a Persií. Opravdové navázání kontaktů mezi USA a Saúdskou Arábií je otázkou aţ 30. let 20. století, jak bude detailně zmapováno později.

Peršané kladně přijímali americké misionáře především z důvodu tradičně velmi ceněného vzdělání, vědeckých poznatků i nových praktických dovedností, které jim tito lidé přinášeli. Zároveň i přes dominanci šíitského islámu většinová společnost v Persii nebyla fundamentálně náboţensky naladěná. Neislámské komunity fungovaly na území Persie po staletí a ve většině případů byly většinovou společností bez problémů přijímány. Současně Peršané dlouhodobě komunikovali, respektive byli nuceni komunikovat s evropskými mocnostmi. Proto příchod Američanů do oblasti neznamenal v tomto ohledu nějaký výrazný náboţenský či kulturní šok.

43 Více viz např. McDougall, Promised Land, Crusader State. 20

5. VÝVOJ AMERICKÉ POZICE NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ V OBDOBÍ 1914- 1939 – Nárůst strategického významu Blízkého východu

5.1. Období 1. světové války První světová válka zcela nepochybně znamenala zásadní přelom v nastavení mocenského řádu tehdejšího světa. Charakter změn, které přinesla, byl patrný v mnoha různorodých oblastech. V kontextu této práce však bude věnována pozornost jenom těm z nich, které jsou důleţité pro vymezenou tématickou oblast.

V první řadě se jednalo o globální záběr probíhajících bojových operací i politických rozhodnutí. I kdyţ bezprostřední příčiny války měly svůj původ na evropském kontinentě, vzhledem ke koloniálním říším některých zainteresovaných aktérů a posléze i vstupu USA do války na straně Dohodových mocností zůstalo jen málo oblastí světa, které by válkou nebyly přímo či nepřímo nějakým způsobem zasaţeny. To mělo své důsledky i v době bezprostředně poválečné, kdy se po pádu Ústředních mocností měnila mapa světa i stávající světový pořádek.

Za druhé se změnil i samotný charakter vedení válek, a to jak ze strategického hlediska, tak i s ohledem na pouţité zbraně a technické prostředky. Cílem této práce není detailně mapovat technologické změny na začátku 20. století, nicméně v souvislosti se stoupajícím významem Persie a Saúdské Arábie je nutné zmínit postupný přechod armád vyspělých států z uhlí na ropu. Jako první k tomuto kroku přistoupila v roce 1915 Velká Británie, kdyţ první lord admirality Winston Churchill rozhodl o tom, ţe britské námořnictvo postupně přejde z pohonu uhlím na pohon na základě ropy. Ostatní státy tento trend brzy následovaly, USA nevyjímaje.44 Toto rozhodnutí ve svých důsledcích mělo klíčový dopad na koncepce energetické bezpečnosti států, které se jej rozhodly přijmout, a stejně tak i na pozici regionu Blízkého východu ve světové politice. Prakticky poprvé v historii se totiţ vyspělé státy hromadně staly ţivotně závislými na komoditě, jíţ samy přímo nedisponovaly v dostatečné míře. V období 1. světové války se jednalo především o závislost armády,45

44 Brown, Oil, God, and Gold, 6. 45 I kdyţ i tato kategorie je sama o sobě velmi významnou poloţkou vzhledem k tomu, ţe dle realistického paradigmatu, které po dlouho dobu dominovalo uvaţování o mezinárodních vztazích, je jedním z primárních úkolů státu zajistit si svou vlastní bezpečnost. Více viz např. Morgenthau, Politics Among Nations, Art and Waltz, The Use of Force, a další. 21

později s růstem dopravy a průmyslové výroby se tato závislost ještě více prohloubila a stala se zřetelnou prakticky ve všech aspektech fungování společnosti.

5.2. Vývoj v Persii/Íránu v období do 2. světové války

5.2.1. Vývoj do skončení 1. světové války – britská nadvláda Persie byla vůbec první blízkovýchodní zemí, kde byla na začátku 20. století – přesně řečeno v roce 1908 – nalezena rozsáhlá naleziště ropy.46 Konkrétně se jednalo o lokalitu Masdţid-e-Sulejmán na jihozápadě Persie.47 Vzhledem k předchozím událostem není příliš překvapivé, ţe si Velká Británie hned od počátků vyhradila monopol na těţbu i obchod s ropou, kdy ţádná ropná koncese nesměla být udělena bez britského souhlasu.48 V této prvotní fázi tedy americké společnosti neměly velké šance jakýmkoliv způsobem ovlivnit dění v perském ropném průmyslu.49 Nevůle Britů vůči americkému působení v zemích Blízkého východu nepramenila pouze z ekonomického soupeření. Panovaly obavy, ţe vzrůstající počet Američanů pracujících v dané zemi povede americkou vládu k otevření vlastního konzulátu v této zemi a tím pádem i k navázání oficiálních diplomatických styků. To sice nebyl případ Persie, kde oficiální mezivládní styky s USA fungovaly jiţ od poloviny 19. století, nicméně i zde se Britové ze všech sil snaţili zamezit jakémukoliv uţšímu persko-americkému sbliţování.50

Zároveň je ovšem věnovat zvláštní pozornost faktu, ţe na přelomu 19. a 20. století nebyly z britského hlediska povaţovány za nejváţnějšího protivníka ani Spojené státy, ani Francie či Rusko, ale stále sílící císařské Německo. V zásadě poprvé od slavného námořního vítězství u Trafalgaru v roce 1805 se Velká Británie začínala váţně obávat o svou námořní převahu. To v průběhu let vedlo k uzavření spojeneckých smluv s Francií a Ruskem, jeţ vyústily ve zformování tzv. Dohody. Jednání mezi Británií a Ruskem z roku 1907 zaměřená

46 Ropa jako taková byla samozřejmě známá jiţ po staletí, kdy byla vyuţívána menší, snadno dostupná naleziště. Znalosti o ropě ale nepřekročily hranice regionu a aţ do ropného boomu v 19. století v USA se jednalo o obchodně nezajímavý artikl. Více viz např. Brown, Oil, God, and Gold, 5. 47 Howard, Íránská ropa, 12. 48 První koncesi na geologické průzkumy obdrţel v roce 1901 britský podnikatel William Knox D‟Arcy. 49 Seccombe and Lawless, “Foreign Worker Dependence in the Gulf, and the International Oil Companies,” 550. [online]. 50 Ibid., 552. 22

primárně na dění v Evropě se pochopitelně promítla i do sporů o sféry vlivu v Asii a Blízkém východě. Persie samozřejmě v tomto kontextu stála v popředí důleţitosti. Britsko-ruskou spojeneckou smlouvou byla rozdělena na tři zóny vlivu: severní ruskou (zahrnující většinu velkých severoperských měst jako Tabríz, Teherán, Mašhad či Isfahán), britskou jihovýchodní a střed byl ponechán neutrální. Persie navíc tehdy byla o to zranitelnější díky právě probíhající občanské válce (1906-1911) mezi roajalisty a reformisty bojujícími za model konstituční monarchie.51 Jednalo se pouze o další důkaz toho, ţe i kdyţ je Persie formálně nezávislým státem, její vláda zcela podléhá tlaku přítomných koloniálních velmocí. Je zajímavé, ţe za zmíněné občanské války v Persii na straně reformistů aktivně bojoval i americký misionář Howard Baskerville, který v roce 1909 v těchto bojích padl. Jeho aureola amerického mučedníka byla později americkými špičkami hojně vyuţívána k propagaci USA a přispěla k dalšímu nárůstu amerického kreditu v očích mnoha Peršanů.52

Přesto i za těchto okolností se perské vládě podařilo jmenovat svým novým finančním poradcem Američana Morgana Shustera, který se za ideálního stavu věcí měl stát jakousi prodlouţenou rukou Spojených států amerických v Persii. Shuster brzy odhalil snahy evropských koloniálních mocností drţet Persii na pokraji finančního krachu, coţ její vládce činilo závislými na zahraničních půjčkách a tím pádem logicky snadno manipulovatelnými. Zejména Rusové ambiciózního Američana neviděli v Persii příliš rádi a v prosinci 1911 si za pomoci demonstrativního vojenského nátlaku vynutili jeho odvolání.53 Většina perské společnosti nicméně se Shusterem velmi sympatizovala, a i kdyţ proti jeho odchodu nemohla reálně zasáhnout, demonstrace na jeho podporu jasně ukázaly, jak moc populární on i USA obecně v zemi byli.

Americký kredit navíc v očích mnoha Peršanů v období 1. světové války ještě vzrostl zejména v důsledku politiky amerického prezidenta Thomase Woodrowa Wilsona. V rovině ideálů se jednalo zejména o Wilsonovu antipatii ke klasickým koloniálním politikám tradičních evropských velmocí a o jeho zdůrazňování práva národů na vlastní sebeurčení, coţ zcela jasně deklaroval ve svých slavných 14 bodech z 8. ledna 1918.54 Ţádný z těchto bodů se

51 Axworthy, Michael, Dějiny Íránu: Říše ducha - od Zarathuštry po současnost, 156. 52 Bonakdarian, Mansour, “U.S.-Iranian Relations, 1911-1951,” 3. [online]. 53 Axworthy, Michael, Dějiny Íránu: Říše ducha - od Zarathuštry po současnost, 157. 54 Haynes, John E., “Woodrow Wilson's Speech Notes, in Shorthand, for his "Fourteen Points" Address.” [online]. 23

sice nevztahoval přímo na Persii, ale myšlenkové poselství tohoto sdělení bylo více neţ zřejmé a USA se díky tomu dostaly do pozice ochránce svobody a práv slabších národů.

Persie sice v průběhu 1. světové války oficiálně deklarovala nezávislost, přesto se na jejím území odehrála řada menších střetů mezi Ruskem a Británií na jedné straně a spojenými jednotkami osmanských Turků a Němců na straně druhé. Britové se podobně jako v jiných jimi kolonizovaných částech světa snaţili získat místní kmeny či menšinové entity na svou stranu za příslib poválečného zlepšení jejich poměrů. Tyto sliby však ve většině případů zůstaly nenaplněny.55

Oproti tomu USA se snaţily Persii podporovat i některými zcela konkrétními politickými kroky. Nejdiskutovanějším z nich byla snaha USA vymoci Persii účast na konferenci ve Versailles 1919, kde se rozhodovalo o budoucím světovém pořádku. Toto úsilí však vyšlo naprázdno stejně jako pozdější americké výhrady proti britsko-perské smlouvě z téhoţ roku, která donutila Persii přijmout status britského protektorátu.56 K značné nelibosti amerických nejvyšších představitelů Spojeným státům posléze nebylo umoţněno zúčastnit se konference v San Remu, kde se roku 1920 definitivně dojednávala poválečná mapa Blízkého východu po pádu Osmanské říše.57 Vztahy se Sovětským svazem byly posléze normalizovány rusko-íránskou smlouvou z února 1921, ve které se SSSR zříkal případných imperiálních ambicí v Íránu a v níţ se řešila i otázka splácení íránských dluhů a problém některých sporných území.58 V počátečních letech existence Sovětského svazu, kdy se nové sovětské vedení muselo potýkat s četnými vnitřními problémy, tato země nepředstavovala pro Persii tak velkou hrozbu jako v minulosti, to se však postupem času mělo začít měnit.

5.2.2. Vývoj v Persii/Íránu v meziválečném období – nástup Rézy Chána I přes dočasné oslabení ruského vlivu však v oblasti zůstala stále velmi silným hráčem Velká Británie. Společně s bouřlivým vnitropolitickým děním v samotné Persii vedla tato skutečnost k tomu, ţe jakékoliv snahy o skutečně nezávislou perskou politiku vyšly v meziválečné době naprázdno. To se mimo jiné projevilo v podílu Britů na změně perského

55 Pollack, The Persian Puzzle, 24-25. 56 Saghafi, Morad, “Three Sources of Anti-Americanism in Iran,” 192. 57 Brown, Oil, God, and Gold, 9. 58 Keddie and Richard, Modern Iran, 81. 24

vládnoucího reţimu, kdy byli vládnoucí Qádţárovci v roce 1926 vystřídáni Rézou Chánem, který jiţ od začátku 20. let začal posilovat svou moc nejprve v rámci armády a posléze i v úřadu perského premiéra. Přesto však nelze mluvit o tom, ţe by Réza Chán byl nastolen do úřadu pouze z vůle Velké Británie. Naopak čerpal z celkové nepopularity, kterou si qádţárovští vládci některými svými neuváţenými kroky v zemi vyslouţili, a do úřadu šáha byl oficiálně jmenovaný perským parlamentem (tzv. madţles).

V mnoha ohledech však Réza Chán musel čelit podobným problémům jako jeho předchůdci. Především se jednalo o neustálé balancování šáha mezi jednotlivými velmocemi, i kdyţ Sovětský svaz jako nástupce carského Ruska v prvních letech své existence zápasil s rozsáhlými vnitřními problémy. Dalším velkým problémem byly nedostatečné státní příjmy, díky kterým Persie neustále balancovala na pokraji finančního krachu, k čemuţ Réza Chán sám notně přispíval svými rozsáhlými nákupy zbraní. Ve snaze zlepšit stav státních financí se perská vláda snaţila vyjednat návrat oblíbeného amerického poradce Morgana Shustera. To se sice nepodařilo, ale namísto něj roku 1922 přišel se svým odborným týmem jiný Američan Arthur C. Millspaugh. Ten měl hned od počátku velmi silnou podporu veřejnosti, coţ jasně vypovídá o velmi dobrém jménu, které v Persii USA i jednotliví Američané v té době měli. Millspaughův vliv však postupem času začal upadat, protoţe nový šáh nehodlal připustit omezení finančních prostředků na dodávky vojenského materiálu. Zároveň si Millspaugh znepřátelil Sovětský svaz svými návrhy na regulaci sovětských aktivit v Kaspickém moři a pro Persii příznivější rozdělení sfér vlivu především s ohledem na rybolov. Souhra těchto faktorů ve finále vedla k Millspaughovu odstoupení roku 1927.59 Během své mise v Persii i po svém návratu do USA Millspaugh napsal o této zemi několik knih a článků, které pak po dlouhou dobu formovaly náhled Američanů na Írán. Ve zkratce lze říci, ţe jeho náhled na perskou společnost byl poměrně pozitivní, i kdyţ se velmi kriticky vyjadřoval o perské byrokracii.

V zásadě jedinou atraktivní obchodní komoditou, kterou mohla Persie v té době na světových trzích nabídnout, byla ropa. Jak však jiţ bylo zmíněno, všechna ropa v Persii podléhala tzv. D‟Arcyho koncesi. Těţbu prováděla Anglo-Iranian Oil Company (AIOC)60, ve které měla od roku 1914 Velká Británie dominantní podíl. Zároveň zisky perské vlády z této

59 Pollack, The Persian Puzzle, 29-30. 60 Původně známá pod názvem Anglo-Persian Oil Company (APOC). S ohledem na obecně větší tradici pouţívání novějšího názvu bude v této práci pouţíván název uvedený v textu. 25

těţby činily pouhých 16% celkových výnosů, coţ bylo všeobecně povaţováno za nedostatečné a pokořující. I to byl proto jeden z důvodů, proč se perská vláda počátkem 20. let začala váţně zaobírat myšlenkou na udělení ropné koncese některé z amerických firem – ve hře měly být zejména Standard Oil of New Jersey a Sinclair Consolidated Oil Company.61 Proběhla určitá prvotní jednání za vědomí amerického ministerstva zahraničí, nicméně Velká Británie i Sovětský svaz okamţitě reagovaly vlnou nevole proti případnému americkému vměšování se do oblasti, kterou stále povaţovaly za svou výhradní zájmovou sféru. S přihlédnutím k těmto protestům, geografické vzdálenosti Persie a vlastním hospodářským problémům souvisejícím s hospodářskou krizí se nakonec americké ministerstvo zahraničí rozhodlo od celé záleţitosti odstoupit a vydalo v toto směru také patřičné pokyny.62

Další komplikací ve vzájemných americko-perských vztazích se stalo roku 1924 zavraţdění amerického vice-konzula Roberta W. Imbrieho v Teheránu náboţenským fanatikem63, čemuţ americká média věnovala značnou pozornost. Tento akt přispěl k obrazu Persie jako barbarského státu, od kterého je lepší se raději drţet v dostatečném odstupu. Přesto se však americko-perské vztahy dále rozvíjely; výjimkou bylo období 1936-1938, kdy vypukla diplomatická krize kvůli zatčení íránských představitelů v USA za porušení dopravních předpisů.64

Réza Chán se po svém nástupu k moci po vzoru Kemala Atatürka v Turecku snaţil Persii urychleně modernizovat a pozápadňovat. V mnoha aspektech se chtěl inspirovat právě Spojenými státy americkými. Modernizace se dotýkala v zásadě všech sfér lidského ţivota – reformou státních financí počínaje, přes ustanovení efektivnějšího bankovního systému, po zákaz zahalování ţen bez ohledu na to, zda jsou věřící muslimky či nikoliv. Na rozdíl od Atatürka se však perskému šáhovi nepodařilo dotáhnout modernizaci do úspěšného konce – naopak se stala jednou z příčin sílící nepopularity nového šáha, kdy mu byla vyčítána bezboţnost, neúcta k tradicím a především agilní kopírování západních pořádků, které však v očích mnoha Peršanů, hrdých na svou vlastní tisíciletou historii, nepůsobily jako vzor hodný následování.65 Ačkoli v šáhových modernizačních snahách USA minimálně v počáteční fázi

61 Keddie and Richard, Modern Iran, 83-84. 62 Bonakdarian, Mansour, “U.S.-Iranian Relations, 1911-1951,” 5-6. [online]. 63 “PERSIA: A Closed Incident?” [online]. 64 Bonakdarian, Mansour, “U.S.-Iranian Relations, 1911-1951,” 7. [online]. 65 Více k tomuto tématu např. Banani, The Modernization of Iran 1921-1941. [online]. 26

nijak zvlášť aktivně nefigurovaly, při analýze vzniku fenoménu antiamerikanismu je nicméně nutné je vzít do úvahy kvůli jejich roli ve formování anti-západních tendencí, které utvořily základ právě pro pozdější antiamerikanismus.

Šáh se po neúspěšném vyjednávání o změně podmínek britské koncese na těţbu ropy a po krachu jednání s Američany rozhodl pokusit se více orientovat na Německo, ve kterém zejména po nástupu Adolfa Hitlera k moci viděl mocnost, se kterou je potřeba do budoucna počítat. Réza Chán osobně údajně velmi obdivoval vyspělou německou armádní techniku, navíc jej s Německem spojoval společný nepřítel v podobě Sovětského svazu. Proto ve 30. letech došlo k navázání vzájemných kontaktů, kdy Írán od Německa obdrţel několik zásilek vojenské i průmyslové techniky a příslib půjček od silných německých bank. Ostatně jiţ koncem 20. let byla podepsána smlouva s německým a americkým syndikátem o stavbě ţeleznice, která měla propojit sever a jih Persie. Tato smlouva však byla roku 1931 na nátlak Britů anulována a stavbu ţeleznice nakonec dostalo na starosti Skandinávské konsorcium.66 Vazby na nacistické Německo se nicméně šáhovi staly posléze osudnými, jak ostatně bude detailně rozvedeno v kapitole věnované vývoji íránsko-amerických vztahů během 2. světové války.67

5.3. Vývoj v Saúdské Arábii v období do 2. světové války

5.3.1. Vzestup Ibn Saúda a jednání se SOCAL V meziválečné době si Britové udrţovali svůj protektorát nad Perským zálivem, ale Arabský poloostrov jako takový i nadále zůstával na okraji zájmu velmocí. Otázka jeho budoucího statusu sice byla jedním z témat Versailleské konference, kdy se jako nejrealističtější jevil plán jeho začlenění do Britského impéria, nicméně Britové o tento plán nejevili velký zájem z obavy, ţe jim celý podnik přinese více potíţí neţ zisků. Proto nakonec výsledkem těchto rozhovorů byla tichá dohoda o ponechání Arábie jejímu osudu. Všeobecně se předpokládalo, ţe po absenci osmanského vlivu dojde k rozdělení země mezi lokální vládce.68

66 Keddie and Richard, Modern Iran, 93. 67 Black, Edwin, “Iran Had Links with Nazis; Shah Admired Hitler.” [online]. 68 Yapp, The Near East since the First World War, 188-189. 27

Klíčovou postavou politiky na Arabském poloostrově 1. poloviny 20. století byl král Abdul Aziz ibn Abd al-Rahman ibn Fajsal al-Saúd69, který dokázal šikovně balancovat mezi zájmy jednotlivých mocností – především Osmanské říše a Velké Británie – a postupem času zkonsolidoval území na Arabském poloostrově, coţ vedlo k vytvoření moderního saúdského státu.70 Roku 1927 byla podepsána smlouva o přátelství mezi Saúdskou Arábií a Velkou Británií, která nahrazovala jiţ zastaralý vojenský pakt z roku 1915 a zároveň uznávala nové rozloţení sil na Arabském poloostrově. Ibn Saúd dosáhl uznání svých územních výdobytků a své mocenské pozice, ale zároveň mu bylo jasně dáno najevo, ţe tímto expanze saúdského státu končí vzhledem k tomu, ţe Británie bude pevně bránit své stávající pozice, především v Iráku a Bahrajnu.71

Tehdy jiţ nějakou dobu byla známá ropná loţiska v okolních státech – především Iráku, Persii a Kuvajtu – kde většinu lukrativních koncesí pro sebe velmi rychle získala Velká Británie.72 Uţ několik let před objevením velkých loţisek ropy v Saúdské Arábii se král Ibn Saúd zaobíral myšlenkou, jak postupovat v případě, jestliţe budou nalezeny ropné zásoby i v Saúdské Arábii. Samotná Saúdská Arábie postrádala potřebný kapitál, technologie i zkušenosti k nastartování ropného průmyslu. Bylo proto nutné najít perspektivního zahraničního partnera. Velká Británie tradičně nebyla v regionu příliš populární. I kdyţ oblast Saúdské Arábie nikdy přímo nespadala do britského koloniálního panství, zkušenosti okolních kolonizovaných zemí hovořily více neţ jasně. Ibn Saúd proto velmi nutně potřeboval najít jiného vhodného partnera. Spojené státy americké se z tohoto úhlu pohledu jevily jako ideální volba. S výjimkou filipínské a kubánské zkušenosti za sebou neměly opravdovou koloniální minulost. Z bojů 1. světové války vyšly jako vítězná mocnost po vojenské, ale především hospodářské stránce, ropný průmysl v USA patřil ve všech ohledech mezi tehdejší světovou špičku.

Zájem o Saúdskou Arábii byl i na americké straně. Americkému ropnému průmyslu dominovala společnost Standard Oil of California (SOCAL) úzce spjatá s osobností Johna D. Rockefellera. Rockefeller stál u rozvoje ropného průmyslu ve Spojených státech v 2. polovině 19. století a postupem času jím ovládaná společnost Standard Oil, případně její neoficiální

69 Ţil v letech 1876-1953, v arabském světě známý jako Abdul Aziz, na západě pak pod jménem Ibn Saúd. 70 Weston, Prophets and Princes, 107. 71 Ibid., 138-139. 72 Lippman, Inside The Mirage, 8-9. 28

dceřiné společnosti, získala monopolní postavení ve všech fázích ropného průmyslu. Tento monopol nicméně odporoval amerických zákonům, a proto byl Rockefeller roku 1911 nucen přistoupit k trustu. Výsledkem byl vznik společností Conoco, Chevron, Exxon, Mobil a Sohio, které později sehrály významnou roli při těţbě ropy na Blízkém východě.73 SOCAL měl tedy z hlediska finančního, technologického i z hlediska lidského potencionálu ty nejlepší moţné předpoklady pro nadnárodní expanzi.

Velkou roli v navázání americko-saúdských vztahů sehrál St. John Philby, který někdy bývá svým významem a charismatem srovnáván s legendárním Lawrencem z Arábie. Philby, ačkoliv původem z Velké Británie, měl vazby na velké americké firmy jako Ford Motor Company, Standard Oil Company of New York či Franklin Motor Company. Philby konvertoval na islám a stal se blízkým poradcem krále Ibn Saúda, zároveň mu jeho kontakty na západě umoţňovaly stát se styčnou osobou při navazování vzájemných vztahů.74

Neoblíbenost Britů, Philbyho kontakty, vidina velkých ropných nalezišť a v neposlední řadě i značná zadluţenost Ibn Saúda vedly k tomu, ţe od konce 20. let 20. století začala být ze strany saúdského království vyvíjena intenzivní snaha o navázání oficiálních diplomatických vztahů s vládou Spojených států amerických. Tohoto cíle mělo být dosaţeno přes amerického vicekonzula Cloyce K. Hustona v Adenu. Huston celou věc předal americkému ministerstvu zahraničí ke zváţení. Oddělení pro Blízký východ si nechalo vypracovat analýzu aktuální situace, ale následující úryvek z výsledného memoranda ukazuje, ţe ve Washingtonu původně nepanovalo nějak velké nadšení z případného navázání uţších styků se saúdským královstvím: „Otázka formálního uznání Ibn Saúda Spojenými státy je otevřená diskuzi. Jeho země není komerčně příliš významná a Spojené státy v ní mají jen málo svých zájmů; je nepravděpodobné, ţe naše vztahy s Hidţázem narostou do pozoruhodnějšího rozpětí. A mohl by i být vznesen argument, ţe toto uznání by mohlo vést spíše k nepříjemným závazkům neţ ke skutečným přínosům.“75

Saúdská Arábie byla shledána jako země důleţitá z náboţenského hlediska, ale celkově převládl názor prezentovaný v uvedeném memorandu. Na základě těchto faktorů došlo k otevření americké ambasády v Rijádu a ke jmenování Jamese S. Moose prvním

73 “A History of the Standard Oil Company and Its Successors.” [online]. 74 Brown, Oil, God, and Gold, 18-21. 75 Ibid., 21. 29

americkým velvyslancem v této zemi aţ v roce 1944 v souvislosti se změněným bezpečnostně-strategickým prostředím v kontextu 2. světové války.76

Roku 1931 Ibd Saúd schválil první odborné geologické výzkumy v Saúdské Arábii. Hlavním důvodem pro jejich realizaci bylo uvědomění si nutnosti argumentovat reálnými informacemi o místním geologickém bohatství a nikoliv jen spekulacemi či dohady. Výzkumy uskutečnil tým Američanů pod vedením Karla Twitchella, který ovšem spíše neţ zadluţenou saúdskou vládou byl financován bohatým americkým filantropem Charlesem Cranem. Dosaţené poznatky byly více neţ povzbudivé. Twitchell a jeho lidé objevili v saúdské poušti loţiska ropy o rozloze větší neţ celý Texas.77 Tyto výsledky stimulovaly vyjednávání o udělení ropné koncese pro SOCAL78, k čemuţ došlo v roce 1935. V roce 1938 pak započala samotná těţba. Smlouva byla uzavřena na šedesát let, kdy SOCAL získal výhradní právo na těţbu i prodej ropy kdekoliv na území Saúdské Arábie.79 Kromě konkrétního vyčíslení investičních závazků SOCAL byla do smlouvy zahrnuta poloţka, ţe kdykoliv to jen bude moţné, SOCAL do těţby zahrne místní obyvatele, kterým se díky tomu bude dále navyšovat kvalifikace.80

Zde je nutné zdůraznit, ţe počátek ropného obchodu mezi Saúdskou Arábií a Spojenými státy nespočíval na mezivládní úrovni, ale na bázi jednání soukromé americké společnosti a saúdské vlády. Pro USA jako takové byla moţnost vyuţívání nových nalezišť s ohledem na stále stoupající spotřebu ropy samozřejmě velmi zajímavá, ale je třeba vzít do úvahy fakt, ţe aţ do roku 1958 byly USA v zajišťování své ropné spotřeby prakticky samostatné. Je také zapotřebí počítat s technickou náročností přepravy ropy ze Saúdské Arábie do USA, která v tehdejší době jiţ samozřejmě byla moţná, ale s ohledem na velkou geografickou vzdálenost ve srovnání s domácími zdroji poměrně drahá. Primární motivací SOCAL tedy původně bylo prodávat saúdskou ropu především do Evropy, jejíţ vlastní loţiska nebyla schopná zajistit dostatečné mnoţství ropy pro uspokojení evropské poptávky.81

76 “Former Ambassadors- U.S. Embassy Riyadh, Saudi Arabia.” [online]. 77 Lippman, Inside The Mirage, 7. 78 Později došlo k jeho přejmenování na CASOC (California Arabian Standard Oil Company), a posléze v lednu 1944 po spojení této firmy se společnostmi Texaco, Mobil a Standard Oil Company of New Jersey se vţil název Arabian American Oil Company (ARAMCO). 79 Yapp, The Near East since the First World War, 192. 80 Lippman, Inside The Mirage, 16. 81 “The Story of Oil in Saudi Arabia.” [online]. 30

Jiţ tehdy ale samozřejmě ve vysoké míře fungovalo lobbování soukromých společností při prosazování jejich zájmů u federální vlády, a proto byla americká vláda do jednání o ropných koncesích na Blízkém východě jiţ od počátků v různých fázích s různou intenzitou zapojena. To se ostatně projevilo uţ v průběhu 20. let, kdy americká vláda volala po politice otevřených dveří na Blízkém východě ze strany Britů. Tehdy se ovšem jednalo hlavně o naleziště v Iráku a Bahrajnu, o které měly americké ropné společnosti zájem, ale nebyl jim umoţněn vstup na tamější trh. Tyto snahy však kaţdopádně vyšly naprázdno.82

5.3.2. Příchod amerických těžařů do Saúdské Arábie Skupina amerických těţařů, která brzy poté do Saúdské Arábie dorazila, tak představovala první skutečné setkání obou kultur, tak odlišných co se týká náboţenství, ţivotního stylu i technologické vyspělosti. Ty nejkonzervativnější saúdské kruhy sice volaly po okamţitém zákazu vstupu cizinců do země, ale jejich snahy nakonec vyšly naprázdno vzhledem k tomu, ţe atraktivita moţných finančních zisků byla příliš lákavá. Díky americkým těţařům tedy mohlo dojít k prvním skutečným interkulturním interakcím.83 Je nutné zdůraznit, ţe Američané, kteří do Saúdské Arábie přicházeli pracovat v ropném průmyslu, obvykle zastávali ty nejvyšší pozice, coţ se odráţelo i v jejich společenském postavení. Na podřadnější práce byli běţně najímáni Indové, případně místní obyvatelé.84

Největší lákadlo pro saúdský reţim, samozřejmě vedle samotných ekonomických výhod, představoval přístup k moderním západním technologiím. Nicméně hned od počátku jakékoliv modernizační snahy naráţely na obavy a nedůvěru. Především se jednalo o to, ţe pro mnohé, především pak náboţenské elity, existovalo jasné rovnítko mezi modernizací a westernizací. I kdyţ Korán v tomto případě nepředkládá ţádné jasné stanovisko, vysoce postavení saúdští duchovní se zpočátku stavěli velmi negativně například vůči letadlům z obav, ţe jejich brázdění vzdušným prostorem by mohlo rozzlobit Alláha.85 Jejich výhrady proti dalším západním vynálezům – zejména masově-komunikačního charakteru – však byly mnohem pragmatičtější. V okamţiku, kdy bylo zřejmé, ţe jejich šíření nelze efektivně

82 Brown, Oil, God, and Gold, 10-11. 83 Lippman, Inside The Mirage, 16. 84 Seccombe and Lawless, “Foreign Worker Dependence in the Gulf, and the International Oil Companies,” 549. [online]. 85 Posner, Secrets of the Kingdom, 30. 31

zastavit, se náboţenské autority snaţily všechno vysílání dostat pod svou kontrolu a podrobit jej přísné cenzuře.86

Dalším problémem bylo a zůstává striktní oddělení obou pohlaví v saúdské společnosti, kdy mimo úzký rodinný kruh prakticky nedochází k sociálním kontaktům mezi ţenami a muţi. Především pak ţeny tráví většinu svého ţivota výhradně ve své domácnosti.87 Jiţ v období 30. let ale bylo některým z nich dovoleno se setkávat s americkými manţelkami těţařů, coţ i přes počáteční jazykové obtíţe vedlo k zajímavé oboustranné kulturní výměně.88 Přesná a ověřitelná data ohledně počtu příchozích cizinců z toho období nejsou k dispozici, pro důkladnou analýzu lze ovšem vyuţít takové materiály jako soukromou korespondenci jednotlivců či výroční zprávy ropných společností, které však nejsou zcela přesné a vyčerpávající.89

Jiţ v této fázi se nicméně projevily i první problémy. Zejména saúdská společnost jako celek hned od počátku očekávala, ţe těţební společnosti bude ze svých výnosů financovat veřejné stavby jako školy či nemocnice, k čemuţ se ovšem ropní magnáti nestavěli příliš kladně s argumentem, ţe takové stavby přímo nesouvisí s ropným průmyslem. S vidinou hrozby ztráty koncese však byli ve většině případů přinuceni ustoupit.90

Zároveň nově příchozí Američané chtě nechtě museli respektovat místní ţivotní zvyklosti, které zakazovaly poţívání alkoholu, kouření, hlasitou hudbu či dle názoru místních náboţenských autorit nevhodné oblékání. Vše nakonec skončilo na bázi určitého kompromisu. Na veřejnosti se cizinci museli zcela přizpůsobovat poţadovanému chování, v soukromí jim ovšem byla dopřána větší volnost a nebyli objektem zásahů náboţenské policie. To však ve svých důsledcích vedlo k izolaci obou skupin, kdy pro Američany bylo často pohodlnější ţít jenom v rámci své vlastní úzké komunity.91

86 Ibid., 29-30. 87 Ibid., 31. 88 Konkrétní záţitky Elizabeth Zerbe-Arnotové, která přišla do Saúdské Arábie pracovat jako zdravotní sestra, viz Lippman, Inside The Mirage, 39-41. 89 Seccombe and Lawless, “Foreign Worker Dependence in the Gulf, and the International Oil Companies,” 549. [online]. 90 Lippman, Inside The Mirage, 18-19. 91 Brown, Oil, God, and Gold, 58-60. 32

V těţařských táborech však začalo přirozeně docházet k některým střetům. Kromě jazykové bariéry se brzy ukázalo, ţe Američané a najatí místní obyvatelé mají diametrálně odlišné představy o pracovní morálce. Zejména beduíni, kteří po staletí ţili naprosto odlišným ţivotním stylem, se najednou museli přizpůsobit jasně určené pracovní době a povinnostem, coţ často přijímali jen s velkým odporem. V důsledku tomu začalo docházet ke zpoţďování práce oproti plánovanému termináři. Vše vyvrcholilo v březnu 1934 tzv. Haenggiho aférou, ve které šlo o to, ţe americký těţař Walt Haenggi udeřil jednoho z provokujících arabských dělníků. Dotyčný Arab si však okamţitě stěţoval u místních autorit na Američanovu agresivitu a brzy poté sám král Ibn Saúd vydal příkaz k deportaci Haenggiho. Proti tomu se ohradili ostatní američtí těţaři, kteří začali vyhroţovat stávkou. Po několika napjatých dnech Ibn Saúd nakonec příkaz k deportaci stáhl.92 Tento incident však pouze předznamenal charakter budoucích problémů. Pokud se cizinec jakýmkoliv způsobem provinil na saúdském občanovi, třeba jen v sebeobraně, obvykle to pro něj znamenalo počátek velkých problémů končících pokutou, deportací či vězením. Příčinou je mimo jiné i aplikace muslimského práva, kde svědectví křesťana nemá stejnou váhu jako svědectví muslima.93

5.4. Události 2. světové války a její implikace pro Blízký východ – nárůst amerického vlivu Druhá světová válka jako nejrozsáhlejší konflikt v dějinách lidstva nevyhnutelně poznamenala i vývoj v regionu Blízkého východu, a to ať uţ přímo v podobě konkrétních bojových operací, tak i nepřímo ve formě vnitrostátních či mezinárodních politických důsledků. Na rozdíl od 1. světové války, kdy Saúdská Arábie i Persie v podstatě stály jen na okraji zájmu světových velmocí, se tentokrát situace zejména díky blízkovýchodním nalezištím strategických surovin, ţivotně nutných pro úspěšné vedení války, dramaticky změnila. USA do 2. světové války oficiálně vstoupily, i přes nezanedbatelnou předchozí aktivní podporu spojenců, aţ po útoku Japonců na Pearl Harbor 7. prosince 1941. Fakticky se ovšem americký vstup do války projevil aţ o několik měsíců později.

92 Ibid., 68. 93 Více k tomuto tématu viz např. Tureček, Světla a stíny islámu. 33

5.4.1. Dění v Íránu v době 2. světové války Írán bezprostředně po vypuknutí 2. světové války vyhlásil neutralitu, ale vzhledem k předchozímu vývoji bylo zřejmé, ţe ve hře je hned několik významných proměnných, které mohou tímto oficiálně deklarovaným postojem znatelně zahýbat. Rézovi Chánovi často bývá vyčítána jeho proněmecká orientace, která se obvykle interpretuje jako hlavní motiv Britů a Sovětů pro okupaci Íránu v létě 1941. Realita je ovšem taková, ţe v červnu 1941 sice Němci provedli útok na Sovětský svaz, ale na Kavkaz, odkud by mohli provést přímý útok na Írán, pronikli aţ téměř o celý rok později. Bezprostřední nebezpečí vojenského obsazení Íránu nacisty tedy nehrozilo. Je pravda, ţe Réza Chán ve 30. letech s nacistickým Německem udrţoval kontakty, ale spíše na úrovni praktické a technické neţ ideologické. O jeho nechuti k místním fašistům, stejně jako komunistům či dalším opozičním hnutím, velmi dobře svědčí fakt, ţe roku 1937 nechal uvěznit členy íránské profašistické organizace.94 Dalším důleţitým důvodem pro intervenci samozřejmě byla nutnost udrţet íránská ropná pole, která byla vedle Suezského průplavu jednou z hlavních britských priorit na Blízkém východě.

V červnu 1941 však hlavní strategická role Íránu spočívala v něčem jiném. Vzhledem k situaci v Evropě poté, co Němci získali pod svou kontrolu Skandinávii, bylo nutné zajistit spojení mezi Velkou Británií a Sovětským svazem jiţní cestou, tedy právě přes Írán. Mimo jiné i přes jeho území proudily do Sovětského svazu nezbytné dodávky vojenského materiálu i věcí denní spotřeby, bez kterých by Sovětský svaz patrně jen těţko dokázal zejména v první fázi války Německu tak dlouho vzdorovat. Nedlouho po svém vstupu do války převzali úlohu Britů při řízení těchto dodávek z většinové části Američané vzhledem k tomu, ţe se povětšinou stejně jednalo o americké zboţí.95 Postupně počet Američanů v zemi vzrostl cca na 30 000 osob, coţ byl do té doby historicky suverénně nejvyšší počet Američanů v Íránu a také první skutečné setkání obou tak kulturně rozdílných národů. Přes některé nezpochybnitelné přínosy vzájemné komunikace se v tak velkém počtu lidí samozřejmě objevovaly i první problémy. Američané byli místními obviňováni ze špatného chování, coţ plynulo zejména z jejich neznalosti místních poměrů a z rozdílných kulturních vzorců. Zejména náboţenské autority ostře brojily proti poţívání alkoholu na veřejnosti, široké

94 Axworthy, Michael, Dějiny Íránu: Říše ducha - od Zarathuštry po současnost, 170. 95 Bonakdarian, Mansour, “U.S.-Iranian Relations, 1911-1951,” 7-8. [online]. 34

spektrum obyvatelstva zase rozrušily zprávy o dopravních nehodách, jeţ zavinili Američané a které byly příčinou úmrtí či váţných zranění íránských občanů.96

Réza Chán posléze pod tlakem událostí rezignoval a vzdal se trůnu ve prospěch svého syna, který nastoupil na trůn jako šáh Mohammad Réza Páhlaví. Po zbytek války však íránské vedení beztak nemohlo usilovat o nezávislou politiku. Jediným větším úspěchem, kterého se v té době Teheránu podařilo dosáhnout, bylo uzavření tzv. Třístranné dohody v lednu 1942, ve které se Velká Británie se Sovětským svazem zavazovaly k tomu, ţe do šesti měsíců od skončení války jejich vojáci opustí Írán a zároveň poskytnou Íránu kompenzaci za škody, které mu díky pobytu těchto vojsk vznikly. Garantem této smlouvy se staly Spojené státy.97

USA se v té době angaţovaly v Íránu i jiným způsobem, a to opět prostřednictvím finančních poradců. V listopadu 1942 byl do Íránu vyslán na svou druhou misi Arthur C. Millspough, jenţ se snaţil komplexně změnit podobu státních financí. Jeho zásadní chybou však bylo, ţe dostatečně nepřihlédnul k sociální situaci v zemi. Jiţ před jeho příchodem ţilo mnoho obyvatel v důsledku války a nedostatečného zásobování na pokraji bídy. Jejich ţivotní situace se v důsledku Millspoughových úsporných opatření ještě zhoršila. Situace se nakonec vyhrotila natolik, ţe Millspough v roce 1945 musel rezignovat.98 V zásadě poprvé za historii vzájemných vztahů se renomé USA v očích íránského obyvatelstva výrazně zhoršilo, ale v tomto případě se pořád ještě především jednalo spíše o nepopularitu jednotlivce neţ USA jako takových. Zároveň ovšem USA v této době vyslaly do Íránu historicky prvního vojenského poradce plukovníka Hermana Normana Schwarzkopfa, který měl pomoci reformovat íránskou armádu tak, aby organizačně, strategicky i technologicky odpovídala západním standardům.99 Toto vojenské poradenství pouze předznamenalo budoucí poválečný vývoj a stále sílící postavení USA v regionu.

V době 2. světové války se v Íránu konala událost světového formátu, kterou je v tomto textu nutné zmínit, i kdyţ nebyla ani tak důleţitá z hlediska samotného Íránu jako spíše z hlediska dalšího směřování mezinárodní politiky a vývoje druhé světové války. Jednalo se o konferenci v Teheránu z roku 1943, jeţ byla prvním setkáním vedoucích představitelů tzv.

96 Pollack, The Persian Puzzle, 40-41. 97 Bonakdarian, Mansour, “U.S.-Iranian Relations, 1911-1951,” 8. [online]. 98 Axworthy, Michael, Dějiny Íránu: Říše ducha - od Zarathuštry po současnost, 173. 99 Keddie and Richard, Modern Iran, 108. 35

Velké trojky, tedy Franklina Delano Roosevelta za USA, Winstona S. Churchilla za Velkou Británii a Josifa Vissarionoviče Stalina za SSSR. Ačkoliv Írán rozhodně nebyl hlavním tématem této konference, představitelé těchto tří velmocí se zavázali k respektování íránské suverenity a ke staţení vojsk do šesti měsíců po skončení války,100 coţ se později ukázalo jako jeden z problematických aspektů poválečného uspořádání.

Pro Írán tedy měla 2. světová válka dalekosáhlé důsledky, i kdyţ do bojových operací nebyl přímo zahrnut. V zásadě se nicméně potvrdily trendy, které zemi ovládaly po několik předcházejících desetiletí, tj. ţe Írán i přes svou snahu o samostatnou vnitřní i zahraniční politiku ve všech důleţitých rozhodnutích v zásadě vţdy podléhal vůli velmocí.

5.4.2. Dění v Saúdské Arábii v době 2. světové války Saúdské Arábie se přímé vojenské operace v zásadě nedotkly, nicméně i tak 2. světová válka království těţce zasáhla. Přestoţe Saúdské Arábii v zásadě hrozilo minimální riziko vojenského útoku ze strany států Osy z důvodu velké geografické vzdálenosti, počáteční úspěchy Italů a Němců na Balkánu a v severní Africe měly přinejmenším zastrašující psychologický efekt. Pro Američany přítomné v Saúdské Arábii bylo navíc poměrně deprimující, ţe bylo velmi obtíţné navázat kontakt s ústředím ARAMCO v San Francisco. V důsledku toho často trpěli nedostatkem informací o současném stavu věcí a absencí relevantních pokynů ohledně dalšího vývoje. Nově rozvíjející se ropný sektor začal stagnovat, protoţe američtí těţaři byli v důsledku větší poptávky po americké ropě ze strany válečného průmyslu ve velkém počtu povoláni zpět do USA . Kvůli válce téţ došlo k celkové přeměně struktury amerického průmyslu, který se začal soustřeďovat především na výrobu produktů vyţadovaných armádou. Navíc z amerického hlediska dominovala potřeba podporovat své evropské spojence, a proto šly všechny méně významné regiony poněkud stranou. Spolu s úbytkem poutníků do Mekky a špatnou úrodou způsobenou tvrdou zimou na přelomu let 1939 a 1940 Saúdské Arábii reálně hrozil finanční kolaps. Úplnému vyhladovění zabránily aţ dodávky rýţe z Brity ovládané Indie.101

100 “The Tehran Conference, 1943.” [online]. 101 Weston, Prophets and Princes, 149. 36

Není proto příliš překvapivé, ţe v této situaci saúdský král začal kalkulovat, čí podpora mu přinese více benefitů. Ačkoliv v počáteční fázi války Saúdská Arábie oficiálně deklarovala neutralitu, je nezvratným faktem, ţe v letech 1939-1941 probíhala dvojstranná saúdsko-německá jednání na velmi vysoké vládní úrovni, kdy německý ministr zahraničí Ribbentrop v červnu 1939 přijal Chálida Al-Hud Al-Garqáního, královského poradce Ibn Saúda. Al Garqán byl o několik dní později přijat i samotným Hitlerem.102 Nacistický establišment se snaţil získat saúdskou podporu příslibem finančních půjček a zdůrazňováním nutnosti spojenectví vůči společným nepřátelům, tedy Britům a Ţidům, kteří jiţ tehdy velmi znepokojovali arabské vůdce svými aktivitami v Palestině. Ve věci arabsko-německého spojenectví se navíc velmi angaţoval i Velký jeruzalémský muftí Hadţi Amín Al-Husajní, který byl v té době velmi váţenou muslimskou autoritou.103

Ibn Saúd však i přes tato proběhnuvší jednání nereagoval na přímou nabídku ke spojenectví od iráckých pronacistických sil, ani na přímou zprávu od Hitlera. I kdyţ Velká Británie nebyla v regionu příliš populární, stále byla spatřována jako jediná skutečná moţná alternativa.104 Navíc při důkladném seznámení se s Hitlerovými rasovými teoriemi bylo zřejmé, ţe ani Arabové si nestojí v ţebříčku jednotlivých ras příliš vysoko.105 Navíc po vstupu USA do 2. světové války začalo být velmi zřetelné, na kom budou v první řadě spočívat závazky protihitlerovské aliance na Arabském poloostrově. Je přitom nutné zdůraznit, ţe snaha více zapojit USA do situace na Blízkém východě v mnoha případech vycházela přímo z britské iniciativy. Britská vláda si postupem času začínala uvědomovat nemoţnost hájení všech svých globálních závazků ve stejné míře jako doposud.106 Kromě toho z amerického hlediska získávala Saúdská Arábie na významu i kvůli stále stoupající spotřebě ropy vyţadované válečným průmyslem. Svou roli sehrály i události v Íránu, kde Velká Británie ve spolupráci se Sovětským svazem obsadily zemi a proněmecky smýšlejícího šáha nahradily jeho prozápadně orientovaným synem.107

102 Higham, Charles, “Trading With the Enemy: An Expose of the Nazi-American Money Plot 1933-1949.” [online]. 103 Čejka, Izrael a Palestina, 41. 104 Weston, Prophets and Princes, 149-150. 105 Nemluvě o tom, ţe vzato do důsledků mají Arabové národnostně nejblíţe právě k Ţidům. 106 Více k problematice předávání si závazků mezi Velkou Británií a Spojenými státy americkými v Saúdské Arábii viz Rubin, “Anglo-American Relations in Saudi Arabia, 1941-45.” 107 Viz kapitola č. 5.4.1. 37

Nejjasnějším příkladem tohoto nového směřování tehdejší americké politiky je projev amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta z 18. února 1943 o strategické důleţitosti Saúdské Arábie v americké zahraničně-politické koncepci. Obrana Saúdské Arábie byla prohlášena za jeden z vitálních amerických zájmů, coţ se v reálu projevilo jak dodávkami zbraní, tak i vysláním mise amerických vojáků na území Saúdské Arábie.108 Zároveň byla Saúdská Arábie zahrnuta do programu Zákona o půjčce a pronájmu (Lend and Lease Act), z čehoţ plynula další ekonomická pomoc.109 Tato přímá či nepřímá forma pomoci se finálním součtu vyšplhala aţ do výše sto miliónů amerických dolarů. Je nutné podotknout, ţe o zahrnutí Saúdské Arábie do programu Půčky a pronájmu se značně zasadilo vedení SOCAL, jehoţ tajemník Harold Ickes zaslal Rooseveltovi osobní dopis, ve kterém apeloval na vyvaţování britského vlivu v Saúdské Arábii Spojenými státy.110

Důleţitost bilaterálních vztahů dále potvrdila schůzka Ibn Saúda s Franklinem Delano Rooseveltem 14. února 1945 na americké válečné lodi Great Bitter Lake. Symbolika této schůzky je více neţ zřetelná – pro saúdského krále to po desetiletích u moci byla historicky první schůzka s hlavou západního státu. Ačkoliv hlavním důvodem pro schůzku měla být nepříliš překvapivě ropa, dle pamětníků se nakonec konverzace mezi oběma státníky točila kolem jiných témat, především pak otázky budoucího uspořádání Palestiny.111

5.5. Antiamerikanismus v Persii/Íránu a Saúdské Arábii v letech 1914-1945 Ani v tomto období stále ještě nelze mluvit o antiamerikanismu v Persii/Íránu, respektive Saúdské Arábii, pokud jej chápeme jako koherentní názorový postoj. Naopak, USA se v regionu celého Blízkého východu těšily značné popularitě a byly chápány jako protipól tradičních evropských koloniálních mocností. Konkrétní počiny amerických občanů či americké vlády sice mohly být kritizovány, nicméně z celkového hlediska převaţovalo spíše pozitivní hodnocení a pragmatické chápání přínosů vzájemného spojenectví. Kritika protizápadních ultrakonzervativců vůči příchodu cizinců na saúdské území sice byla velice

108 I kdyţ v tomto případě se jednalo zejména o misi amerického námořnictva, kdy jeho úkolem bylo zabezpečit moře kolem Saúdské Arábie a dohlíţet na zásobování, které do Saúdské Arábie v rámci programu Lend and Lease proudilo. 109 “Saudi Arabia - Relations with the United States.” [online]. 110 Baer, Sleeping with the Devil, 77-79. 111 “Anniversary of Historic Meeting between Ibn Saud and FDR.” [online]. 38

intenzivní jiţ v této době, avšak je nutné vzít do úvahy fakt, ţe wahhábistické náboţenské autority detailně nerozlišovaly mezi jednotlivými západními zeměmi a obdobným způsobem brojily i proti přítomnosti Evropanů. Zároveň Spojené státy ve 20. a 30. letech 20. století ještě nepředstavovaly ikonu, vůči které je třeba zaujmout nějaký postoj, snad s výjimkou některých ultralevicových místních stran, které se jiţ tehdy ostře vymezovaly proti západnímu kapitalismu.112 Většina ostatních skupin pak vůči USA zaujímala neutrální či přátelský postoj.

Sílící velmocenská pozice USA se sice projevovala stále zřetelněji, ale v porovnání s vývojem po 2. světové válce stále ještě nedosahoval globálního rozměru. Zároveň je nutné připomenout, ţe Spojené státy americké v té době ještě nespatřovaly v regionu Blízkého východu jednu ze svých prioritních oblastí zájmu, a proto i konkrétní politické kroky americké administrativy byly velmi limitované. Na druhou stranu zejména v Persii/Íránu se některé místní skupiny snaţily strategicky vyuţít sílící moci USA jako třetí mocnosti, která vstoupí do hry mezi Velkou Británii a Rusko/Sovětský svaz, coţ napomůţe uchování íránské neutrality. Je ale zároveň nesporným faktem, ţe někteří si v podobné pozici dokázali představit i nacistické Německo.113

6. STUDENÁ VÁLKA – Americká pozice v Íránu a Saúdské Arábii v bipolárním světě Poměrně brzy po skončení 2. světové války začalo být zřejmé, ţe mezi členy vítězné aliance existuje celá řada rozporů, které bude velmi těţké překonat vzhledem k tomu, ţe vychází z diametrálně odlišné ideologické podstaty obou znepřátelených stran. Během několika následujících let situace vyeskalovala do soupeření globálního rozměru, jeţ je obecně známé pod pojmem studená válka. USA a Sovětský svaz vzhledem k vyčerpání evropských mocností v průběhu předchozího válečného konfliktu zůstaly jedinými supervelmocemi v mezinárodním systému a jako takové se snaţily posílit své pozice mimo jiné i vytvořením spojeneckých aliancí a svazků po celém světě.

112 Zde se ovšem jedná spíše o záleţitost Íránu, kde roku 1941 vznikla za sovětské podpory komunistická strana Túde. Saúdský reţim vzhledem ke svému autoritativnímu charakteru opoziční strany jakéhokoliv druhu zakazoval. 113 Bonakdarian, Mansour, “U.S.-Iranian Relations, 1911-1951,” 2. [online]. 39

Blízký východ se vzhledem ke své geostrategické důleţitosti stal integrální součástí tohoto soupeření. Zejména díky místním rozsáhlým loţiskům ropy a dalších důleţitých nerostných surovin bylo velmi důleţitou otázkou, na čí stranu se země v regionu přikloní. Obě supervelmoci si je proto snaţily naklonit příslibem ekonomických výhod, dodávek zbraní, politickou podporou či v některých případech i hrozbami nebo vojenskou intervencí.114

Většina z regionálních států nicméně zaujala k velmocenskému soupeření poměrně ambivalentní postoj, kdy se snaţila lavírovat mezi oběma tábory a získávat co nejvíce výhod od obou z nich. Velmi dobrým příkladem takto jednajících států mohou být třeba Sýrie či nássirovský Egypt. Na druhou stranu některé státy svou pozici vyprofilovaly poměrně jasně a jednoznačně se postavily na stranu některé z velmocí.

Jedním z těchto států byla jednoznačně Saúdská Arábie, která po celé období studené války stála na straně USA, a to i přes některé krizové momenty, které toto pragmatické spojenectví provázely. Oproti tomu otázka vývoje v Íránu v sobě skrývá spoustu zajímavých konsekvencí. Před islámskou revolucí v roce 1979 byl vládnoucí reţim představovaný šáhem Mohammedem Rézou Páhlavím jednoznačně proamericky naladěn, coţ se po převratu diametrálně změnilo. Vnitrostátní i mezinárodní události v období studené války výrazně přispěly k nárůstu antiamerikanismu v obou sledovaných státech, a proto v následujících kapitolách budou rozebrány všechny důleţité okamţiky s cílem zanalyzovat trendy související s antiamerikanismem. Zvláštní pozornost pak bude věnována faktoru Izraele, respektive vlivu amerického postoje vůči Izraeli na nárůst antiamerikanismu ve zkoumaných státech.

6.1. Vývoj od 2. světové války do konce 50. let – první stopy antiamerikanismu

6.1.1. Administrativa Harryho S. Trumana (1945-1953) Prezident Truman se dostal do úřadu v závěrečné fázi 2. světové války po smrti svého předchůdce Franklina Delano Roosevelta. Jeho ne zcela čekaný nástup do úřadu byl minimálně v prvních měsících jeho funkčního období příčinou určité nejistoty při formulování zahraniční politiky USA. Ačkoliv Truman od roku 1944 zastával pozici Rooseveltova

114 Sbírka dokumentů k tématu americké propagandy na Blízkém východě v rané fázi studené války viz Battle, Joyce, “U.S. Propaganda Activities in the Middle East - Press Release.” [online]. 40

viceprezidenta, jeho předchůdce jej nezasvěcoval do všech aspektů svých zahraničně- politických kroků a plánovaných strategických postupů. Do doby svého nástupu do prezidentské funkce se Truman navíc zaměřoval spíše na problémy vnitrostátní politiky, coţ se zejména při diplomatických jednáních v Postupimi ukázalo jako určitý handicap. V období nabitém událostmi se proto musel rychle přizpůsobovat aktuálním trendům a podle toho také jednat. To se projevilo i v jeho přístupu k otázkám blízkovýchodního regionu, kde Američané zpočátku nepostupovali vţdy úplně konzistentně, coţ se odrazilo zejména v prvotní nejistotě ohledně řešení poválečné situace v Íránu.

Posun k reáliím studené války nebyl v poválečné době tak jasně patrný, jak se to můţe jevit při zpětné perspektivě; Truman si proto především v prvních letech svého prezidentství často počínal poměrně reaktivně, coţ s sebou samozřejmě neslo implikace i pro dění na Blízkém východě. Vše se však změnilo s vyhlášením tzv. Trumanovy doktríny. Se stále sílícími expanzivními ambicemi Sovětského svazu pro Spojené státy vzrůstala i nutnost vytvořit si jasné stanovisko ohledně dalšího postupu a zároveň stanovit strategii, jak má tento postup přesně vypadat. V souvislosti s děním v Turecku a Řecku, kde bezprostředně hrozilo nebezpečí komunistického převratu, prezident Truman při svém projevu v Kongresu 12. března 1947 vyhlásil tzv. Trumanovu doktrínu. Původně se jednalo právě o pomoc dvěma zmíněným zemím, ale postupem času byla rozšířena na „[…] politickou, vojenskou a ekonomickou pomoc všem demokratickým národům čelícím hrozbě vnějších či vnitřních autoritářských sil“,115 coţ pochopitelně zahrnovalo i americké spojence na Blízkém východě.

6.1.2. Administrativa Dwighta D. Eisenhowera (1953-1961) Dwight Eisenhower se dostal do úřadu amerického prezidenta v době, kdy jiţ bylo zřejmé, ţe i přes veškerou snahu si dvě supervelmoci vzešlé z 2. světové války, tedy USA a SSSR, jsou postojově natolik vzdálené, ţe není moţné vytvořit plánovaný multilaterální poválečný mezinárodní systém opřený o idealistické principy, jak si představoval například Franklin Delano Roosevelt. Zatímco Eisenhowerův předchůdce prezident Truman se minimálně ve svém prvním funkčním období snaţil v mnoha ohledech balancovat a hledat moţné kompromisy, v roce 1953 jiţ byla studená válka v plném proudu.

115 “The Truman Doctrine, 1947.” [online]. 41

Váţnost situace ukázala v pravém světle válka v Koreji a zdálo se, ţe hrozba vývozu komunismu do světa, jak ji sovětští představitelé ostatně ve svých projevech často deklarovali, nabývá na intenzitě. V tomto kontextu tedy snahy Eisenhowera a jeho spolupracovníků, zejména ministra zahraničí Johna Fostera Dullese, o zabránění dalšímu šíření komunismu vyznívají poměrně pochopitelně. Na druhou stranu v řadě konkrétních případů bývá Eisenhowerově administrativě vyčítáno neadekvátní vyhodnocení situace a následných kroků, které ve svých důsledcích zájmy a postavení Spojených států spíše poškodily. Případ takového politické rozhodnutí bude podrobněji rozebrán na příkladu Íránu, kde se americké administrativě nepodařilo důkladně rozpoznat rozdíl mezi nacionalisty a komunisty, coţ následně vedlo k dlouhodobému poškození americké reputace v celé zemi.

V zásadě však Eisenhowerova administrativa s ohledem na blízkovýchodní region navázala na Trumanovu koncepci. Roku 1957 byla vyhlášena tzv. Eisenhowerova doktrína, ve které USA reagovaly na změněnou geostrategickou situaci na Blízkém východě po debaklu, který utrţily Velká Británie a Francie při Suezské krizi. Zároveň v regionu stále více posilovaly Sovětský svaz a panarabské hnutí, coţ USA chápaly jako moţné ohroţení svého vlastního postavení. Proto prezident ve svém projevu v Kongresu 5. ledna 1957 vyhlásil připravenost USA k přímému zásahu na Blízkém východě, pokud o to budou některým místním státem přímo poţádány.116

6.1.3. Dění v Íránu od 2. světové války do konce 50. let

6.1.3.1. Krize kolem stahování sovětských vojsk z Íránu a posílení americké pozice v zemi Dění v Íránu bezprostředně po skončení 2. světové války podle mnohých představovalo jeden z prvních varovných náznaků, jaké má Stalinův Sovětský svaz ambice s ohledem na budoucí rozdělení světa. Poválečný Írán i přesto, ţe podobně jako Saúdská Arábie nebyl zasaţen přímými válečnými operacemi, čelil mnoha problémům ekonomického, sociálního i politického charakteru. Ekonomická situace v zemi byla tristní, coţ se ostatně během války projevilo i v podobě několika lokálních hladomorů. Jedním z hlavních úkolů proto měla být reforma zaostalého zemědělství, které se i přes určité pokusy o modernizaci ve 30. letech stále

116 Eisenhower, Dwight D., “Special Message to the Congress on the Situation in the Middle East.” [online]. 42

nemohlo porovnávat s moderními standardy. Stejně i průmysl, s výjimkou těţby ropy, nedokázal uspokojovat poptávku íránského obyvatelstva, které si však zároveň ve většině případů nemohlo dovolit nákladné západní zboţí. O nutnosti dalšího rozvíjení tolik potřebné infrastruktury a sociálních institucí jako školy či zdravotnická zařízení ani není třeba hovořit. Takto špatná ţivotní situace většiny obyvatel pak samozřejmě nahrávala vzestupu a stále vzrůstající popularitě některých extrémně orientovaných skupin, mezi nimiţ se především jednalo o komunistickou stranu Íránu Túde.117

Bezprostředně po skončení 2. světové války se však jako nejaktuálnější jevil jiný problém. Jednalo se o otázku, jak moc nebezpečným sousedem Íránu bude Sovětský svaz, který i přes velké materiální a lidské ztráty vyšel z války jako vítězná mocnost a u nějţ nebylo zcela jasné, jak váţně zamýšlí svou vizi šíření komunismu do celého světa. Navíc na mnoha územích, kam Rudá armáda původně dorazila v roli osvoboditele od nacismu, se Sověti chovali spíše jako noví okupační správci.118

Írán, jehoţ území bylo okupováno sovětskou a britskou armádou jiţ od roku 1941, okamţitě po skončení války začal naléhat na jejich staţení tak, jak bylo ostatně dojednáno v rámci předchozích dohod, které byly ještě dále potvrzeny v srpnu 1945 na konferenci v Postupimi. Američané a Britové své jednotky z Íránu stáhli v lednu, respektive březnu 1946,119 nicméně Sovětský svaz své pozice na severu Íránu v Ázerbájdţánské provincii120 opustit odmítal, coţ obhajoval tím, ţe musí chránit členy Túde, kteří jsou v Íránu napadáni. Odpůrci Sovětského svazu ale argumentovali, ţe ze strany Sovětského svazu se jedná pouze o přípravu pozic na budoucí ovládnutí Íránu, tak jako se to stalo jiţ dříve například v případě pobaltských států. Tyto obavy se zdály být potvrzené vyhlášením Kurdské lidové republiky na severu Íránu v listopadu 1945. Ještě podezřelejší pak byl fakt, ţe jedním z prvních kroků nové vlády bylo podepsání vojenské smlouvy s Ázerbájdţánskou socialistickou republikou.121

117 Pollack, The Persian Puzzle, 41-43. 118 , Strategie zadrž č , 46-47. 119 Axworthy, Michael, Dějiny Íránu: Říše ducha - od Zarathuštry po současnost, 173. 120 Není totoţná se státem Ázerbájdţán, který byl jiţ od roku 1920 součástí Sovětského svazu. Jedná se nicméně o oblast, která se sovětským Ázerbájdţánem přímo sousedila a v níţ ţila významná ázerbájdţánská komunita – i to byl jeden z důvodů, o který se Sověti mohli opírat při zdůvodňování svého nároku na toto území. Viz mapa v příloze č. 3. 121 Pollack, The Persian Puzzle, 44-45. 43

Do celé záleţitosti se vloţili nejvyšší představitelé Velké Británie a Spojených států, kteří po vypjatých jednáních na platformě OSN122 přiměli v květnu 1946 Sověty k odchodu. Americký prezident Truman prý v průběhu vyjednávání SSSR pohrozil přesunem amerických jednotek zpět na území Íránu. Íránci nicméně museli přislíbit SSSR určité kompenzace za výdaje, které Sověti se svými jednotkami v Íránu měli, plus do budoucna koncesi na těţbu ropy na severu Íránu.123 Je ovšem nutné zdůraznit, ţe k ţádnému takovému vyrovnání nikdy nedošlo. Brzy po odchodu sovětských vojsk íránská armáda rychle zpacifikovala Kurdy i vzpurnou Ázerbájdţánskou provincii.124

I přes některé výše zmíněné problémy byl obraz Spojených států vesměs stále velmi kladný. O tom, jak byla Amerika v Íránu vnímána, asi nejlépe vypovídá následující úryvek: „[…] íránští představitelé viděli Ameriku jako svého osvoboditele od sovětské okupace, svého zachránce, svého zastánce v boji proti britské dominanci nad íránským ropným průmyslem, a svého oddaného přítele odhodlaného rozvíjet jejich zemi; ve zkratce přítele, po kterém touţili dvě předcházející století.“125

Tyto představy pochopitelně byly příliš optimistické a nadsazené. Spojené státy měly zájem na uspokojivém poválečném vývoji Íránu a reflektovaly nebezpečí šíření komunismu, které mu jako přímému sousedu SSSR hrozilo. I rozsáhlá ropná naleziště slibovala moţnost velkých zisků v případě, ţe by se podařilo prolomit britskou dominanci a otevřít íránský trh pro americké firmy. Na druhou stranu USA měly své zájmy prakticky po celé planetě a za prioritní oblast byla povaţována kromě samotného území amerického kontinentu především Evropa, kam skrze mechanismus Marshallova plánu proudila rozhodující část americké hospodářské pomoci.126 Do Íránu ve srovnání s tím putovaly pouze zanedbatelné finanční částky.

To se změnilo v roce 1947 s vyhlášením jiţ zmiňované Trumanovy doktríny. V podstatě jiţ od počátku se v této koncepci počítalo i s Íránem vzhledem k předpokladu, ţe vítězství komunistů v Řecku by ohrozilo vnitřní stabilitu Turecka a posléze by pravděpodobně následovala řetězová reakce v dalších blízkovýchodních státech včetně Íránu, který by jako soused SSSR zřejmě byl mezi prvními

122 Írán byl stejně jako USA či SSSR jedním ze zakládajících členů této organizace – více viz “Fakta a čísla OSN,” 251. [online]. 123 Keddie and Richard, Modern Iran, 112-113. 124 Pollack, The Persian Puzzle, 47-48. 125 Saghafi, Morad, “Three Sources of Anti-Americanism in Iran,” 193. 126 K podrobnostem o Marshallově plánu např. “The "Marshall Plan" Speech at Harvard University, 5 June 1947.” [online]. 44

oběťmi této vlny komunistické expanze.127 USA posléze dále znásobily své závazky v Íránu další smlouvou z roku 1947, ve které rozšiřovaly záběr svých vojenských aktivit i misí na školení íránských policistů. Hlavní vůdčí silou těchto aktivit v Íránu i nadále zůstával plukovník Schwarzkopf.128

V roce 1947 USA navýšily půjčku pro Írán na 22,5 miliónů amerických dolarů, coţ sice byl významný posun oproti předchozímu stavu, ale v zásadě bylo Íránu naznačeno, ţe s ţádostí o další finance na svůj poválečný hospodářský rozvoj se má obrátit na nově ustanovenou Světovou banku. Zároveň i šáhovy prosby o navýšení dodávek vojenského materiálu byly v roce 1950 omezeny na poměrně zanedbatelný desetimiliónový vojenský grant.129

6.1.3.2. Puč na premiéra Mosaddeqa jako klíčový faktor pro vznik íránského antiamerikanismu Všechny neúspěšné snahy získat další finanční prostředky nakonec logicky vyústily v názor, ţe jediným bohatstvím, kterým Írán skutečně disponuje, je ropa. Ropný průmysl však byl ovládán AIOC, přičemţ britská vláda, která se sama po skončení 2. světové války potýkala s velkými finančními problémy, se stavěla velmi negativně k jakýmkoliv návrhům na revizi stávajících smluv.130 Mezitím v celém regionu Blízkého východu stále více sílilo nacionalistické hnutí, které jako jednu ze svých hlavních priorit prosazovalo definitivní zbavení se nadvlády koloniálních velmocí. V Íránu byl dlouhodobě vůdčí postavou nacionalistů Mohammad Mosaddeq, který se po atentátu na předchozího premiéra Kasrávího v dubnu 1951 stal íránským premiérem.

Jiţ krátce před svým nástupem do funkce ministerského předsedy (15. března 1951) byl v madţlesu schválen jeho návrh na znárodnění íránské ropy. Toto znárodnění ale nepřineslo očekávaný ekonomický boom. Naopak ve svých důsledcích ještě více zhoršilo hospodářskou situaci Íránu, protoţe Britové sice ropná pole v Íránu opustili, ale vzali s sebou i veškerý těţařský personál, za který Írán neměl dostatečnou náhradu. V důsledku toho produkce ropy značně poklesla, přičemţ navíc i ta ropa, kterou se podařilo vytěţit, byla v západních státech prakticky neprodejná vzhledem k bojkotu, který řada z nich vyhlásila.131

Mosaddeq se snaţil proti Britům získat podporu USA, ovšem neúspěšně. Mosaddeq totiţ nebyl v USA přijímán úplně s nadšením – jako značně podezřelá se jevila podpora ze strany Túde, kterou

127 , Strategie zadrž č , 81-91. 128 Keddie and Richard, Modern Iran, 114. 129 Pollack, The Persian Puzzle, 49. 130 Axworthy, Michael, Dějiny Íránu: Říše ducha - od Zarathuštry po současnost, 175. 131 Pollack, The Persian Puzzle, 61. 45

Mosaddeq disponoval, i protizápadní orientace většiny blízkovýchodních nacionalistů. Současně Velká Británie i šáh naléhali na Spojené státy, aby podpořily plánovaný puč proti Mosaddeqovi. První pokus v srpnu 1953 se nezdařil a šáh narychlo opustil zemi. Během následných demonstrací nicméně zapracovali agenti CIA a SIS132, kteří podporou opozice proti Mosaddeqovi, vedenou generálem Zahedím, a rozšířením členů této opozice především za pomoci úplatků133 dosáhli rozkolu mezi Mosaddeqem a komunisty. Svrţení oslabeného Mosaddeqa pak bylo otázkou dalšího puče, který se uskutečnil 19. srpna 1953. Mosaddeq byl posléze postaven před vojenský soud a do konce ţivota drţen v domácím vězení.134

Detaily o roli, kterou britské a americké tajné sluţby sehrály v puči na Mosaddeqa, se íránská veřejnost dozvídala aţ postupně podle toho, jak je zveřejňovala západní média. Zklamání z tohoto konkrétního zahraničně-politického kroku americké administrativy mezi širokými vrstvami íránské společnosti však bylo obrovské, jak ostatně dobře vykresluje následující úryvek: „[…] V krátkosti, Amerika se nestala pouze nepřítelem, ale něčím ještě mnohem horším: neloajálním, zrádným a nevěrným přítelem – fakt, který bylo velmi těţké odpustit, a ještě těţší zapomenout.“135

Mosaddeq byl totiţ většinovou společností v Íránu chápán jako oblíbený národní hrdina, bojující proti britskému útlaku, a jako zastánce demokratizace Íránu.136 Šáhovský reţim sice v 50. letech ještě ani zdaleka nebyl tak nepopulární jako později v letech sedmdesátých, ale přesto jiţ tehdy mnozí s obavami sledovali šáhovy snahy získat do svých rukou co nejvíce moci navzdory omezením, jeţ mu diktovala konstituční monarchie předepsaná ústavou, a jeho posedlost armádou a tajnou policií. Proto americký odpor vůči Mosaddeqovi vyvolal mezi Íránci tak velkou vlnu nevole; navíc obvykle bývá tento americký postoj interpretován jako přelomový okamţik v percepci USA obyvateli Íránu. Náhled USA na Mosaddeqa se v průběhu let vyvíjel. Ještě koncem 40. let prezident Truman i jeho ministr zahraničí Dean Acheson s nacionalisty a jejich protikoloniálním smýšlení v zásadě sympatizovali. Později, po vypuknutí Korejské války, se však situace změnila. Írán byl vnímán jako příliš zranitelný proti případné sovětské agresi, a proto bylo potřeba, aby v jeho čele stálo jasně

132 Tato akce je známá jako Operace AJAX. 133 Odhady ohledně finančních prostředků, které CIA na tuto akci pouţila, se různí od cca sto tisíc amerických dolarů po jeden milión. Nezanedbatelné částky prostřednictvím SIS navíc poskytli i Britové. 134 Keddie and Richard, Modern Iran, 130-132. 135 Saghafi, Morad, “Three Sources of Anti-Americanism in Iran,” 192-193. 136 Poukázal na sebe jiţ počátkem 20. let, kdy nesouhlasil s nástupem Rézy Chána jako nového perského šáha. 46

proamerické vedení.137 Po nástupu Dwighta Eisenhowera do funkce amerického prezidenta navíc americké politice dominovala neskrývaná snaha zabránit dalšímu šíření komunismu.138

6.1.3.3. Vnitřní vývoj v Íránu v 50. letech a počátky protišáhovské opozice Svou aktivní účastí na puči proti Mosaddeqovi se USA symbolicky i fakticky připoutaly k šáhovskému reţimu. Kromě ekonomických výhod z toho Írán vytěţil i další dodávky moderní vojenské techniky, ale například také asistenci CIA (spolu s izraelským Mosadem) na výcviku tajné íránské sluţby SAVAK.139 Mohammad Réza Páhlaví se navíc po událostech z počátku 50. let snaţil posílit svou pozici, coţ se mimo jiné projevovalo překračováním jeho ústavou daných pravomocí, zmanipulováním parlamentu140 a především důkladnou likvidací případné opozice. Strana Túde i Národní fronta, která byla úzce svázána s osobností Mosaddeqa, byly oficiálně zakázány. Tajná policie SAVAK se nechvalně proslavila svými tvrdými metodami, kterými šáhovy odpůrce zastrašovala.141 Situace se v tomto ohledu ještě více vyhrotila v roce 1958 v souvislosti se svrţením hášimovské královské dynastie v sousedním Iráku.

Problém konstantního nedostatku finančních prostředků, který Írán suţoval v předchozích dekádách, byl do značné míry vyřešen přerozdělením zisků z těţby ropy. V roce 1951 bylo ustanoveno nadnárodní konsorcium National Iranian Oil Company (NIOC), kde AIOC, v roce 1954 přejmenovaný na British Petroleum Company (BP), vlastnil 40% podílu konsorcia. Dalších 40% připadlo americkým společnostem, o zbývajících 20 % se podělily Royal Dutch/Shell a Compagnie Française de Petroles. Samotný Írán pak získal právo na 50% zisku tohoto konsorcia.142 Zisky se přitom zpravidla kaţdoročně navyšovaly vzhledem ke stoupající světové poptávce po ropě, otevírání nových nalezišť a zdokonalování technologie těţby.

137 Pollack, The Persian Puzzle, 55. 138 Konkrétní dokumenty CIA k této operaci, oficiálně odtajněné k červnu 2000, viz Byrne, Malcolm, “Electronic Briefing Book: The Secret CIA History of the Iran Coup.” [online]. 139 Axworthy, Michael, Dějiny Íránu: Říše ducha - od Zarathuštry po současnost, 179. 140 Všichni navrhovaní kandidáti do madţlesu museli projít provládními prověrkami. 141 Pollack, The Persian Puzzle, 73-74. 142 Kinzer, All the Shah's Men, 195-196. [online]. 47

V roce 1958 do stávajícího konsorcia přibyl ještě italský Agip a dvě nezávislé americké a kanadské společnosti.143

Mohammadu Rézovi bývá jeho odpůrci často vyčítáno, ţe velké příjmy z ropy utrácel hlavně za luxusní ţivotní styl své rodiny a přátel a zbrojní dodávky pro armádu. Je to pravda jenom částečně. Šáh, který studoval ve Švýcarsku a dobře znal poměry v západních zemích, si uvědomoval zaostalost svojí země. Proto apeloval na vládní investice do oblastí jako vnitřní infrastruktura, rozvoj školství a zdravotnictví. Statistiky z tohoto období ukazují, ţe díky těmto opatřením v Íránu značně stoupl počet lidí s dosaţeným středoškolským či vysokoškolským vzděláním, zároveň díky lepšímu zdravotnictví a zajištění dostatečného mnoţství kvalitních potravin stoupl počet obyvatel Íránu z 15 miliónů v roce 1938 na 33,7 miliónu v roce 1976.144 Na druhou stranu je potřeba zmínit i fakt, ţe stále přetrvával obrovský rozdíl mezi městy a vesnicemi, kdy do odlehlých oblastí Íránu se výdobytky modernizace dostávaly s velkým zpoţděním, pokud vůbec. Zároveň některé šáhovy modernizační reformy dostatečně nezohledňovaly zaţité sociální či náboţenské zvyklosti a jejich mnohdy násilná implementace vyvolávala velký odpor, jak se ukázalo kupříkladu během tzv. Bílé revoluce v roce 1963145.146

Stále důleţitější roli v íránské vnitropolitické situaci v průběhu 50. let začaly sehrávat duchovní autority šíitského islámu, který byl v Íránu dominantním náboţenstvím. Zatímco v době státní krize související s pučem proti Mosaddeqovi důleţití ajatolláhové jako Kašání či Borúdţerdí podporovali šáha z obav ze sekularity nacionalistů, později tato podpora začala slábnout. Proti programu Bílé revoluce dokonce ajatolláh Borúdţerdí vydal odsuzující fatwu.147

Roku 1955 se Írán připojil k Američany zaštiťovanému Bagdádskému paktu148, antikomunisticky orientované alianci Turecka, Iráku, Pákistánu a Velké Británie. Předpokládalo se, ţe se tento pakt, později přejmenovaný na Central Treaty Organization

143 Keddie and Richard, Modern Iran, 109. 144 Axworthy, Michael, Dějiny Íránu: Říše ducha - od Zarathuštry po současnost, 179. 145 Rozsáhlý soubor reforem iniciovaný šáhem a zabírající téměř všechny oblasti ţivota. Nakonec došlo k jeho schválení v referendu, proběhlo však i několik poměrně velkých demonstrací jeho odpůrců hlavně z řad konzervativců a věřících. 146 “White Revolution.” [online]. 147 Axworthy, Michael, Dějiny Íránu: Říše ducha - od Zarathuštry po současnost, 180. 148 Také známý pod názvem Middle East Treaty Organization (METO). 48

(CENTO), stane jakousi obdobou NATO na Blízkém východě a jeho sesterskou organizací. Tyto ambice se však nakonec nepodařilo naplnit, protoţe členské státy CENTO na rozdíl od NATO nedokázaly vybudovat funkční vojenskou strukturu, ani nedokázaly zamezit šíření vlivu Sovětského svazu v regionu. Írán nicméně zůstal členem této aliance aţ do islámské revoluce v roce 1979.149 Vazby na Spojené státy byly ještě dále posíleny novou obrannou smlouvou z března 1959, ve které USA Íránu přislíbily vojenskou pomoc v případě agrese proti němu.150 Další významnou organizací, jejímţ členem se Írán v září 1960 stal, byla nově zformovaná Organizace zemí vyváţejících ropu (OPEC).151

149 Více viz Hadley, CENTO: The Forgotten Alliance: A Study of the Central Treaty Organisation. [online]. 150 Pollack, The Persian Puzzle, 79-80. 151 Pro více podrobností o okolnostech vzniku OPEC viz kapitola 6.1.4.3. 49

6.1.4. Dění v Saúdské Arábii od 2. světové války do konce 50. let

6.1.4.1. Geostrategická pozice Saúdské Arábie a její vnitřní problémy Saúdská Arábie i přes některé výše nastíněné problémy vyšla z 2. světové války v poměrně dobré pozici. Nebyla zasaţena přímými bojovými operacemi a i přes určité prvotní váhání utuţila své vazby se západními spojenci, především se Spojenými státy. To mimo jiné bylo i jedním z důvodů, proč se Saúdská Arábie stala jedním ze zakládajících členů OSN152, i kdyţ úroveň demokracie v této zemi jen velmi těţko mohla naplňovat idealistické sny duchovních otců této organizace.

Saúdská Arábie byla dostatečně geograficky vzdálená na to, aby se Sovětský svaz mohl pokoušet o začlenění království do prstence svých satelitů. Zároveň samotný charakter vládnoucího reţimu – absolutistické královské dynastie – se jiţ ve své podstatě neslučoval s principy komunismu. Vzhledem k přísné vnitřní cenzuře byla moţnost ovlivnění obyvatelstva zvenčí minimální, i kdyţ západní komunikační média jako rádio či televize se postupem času začínala v saúdských domácnostech masově šířit. Veškeré vysílání nicméně bylo a aţ do současnosti zůstává přísně regulované.153 Vzhledem k absenci jakýchkoliv politických stran samozřejmě nebyla moţná ani existence saúdské komunistické strany, která by se mohla stát jakousi prodlouţenou rukou Sovětského svazu, jak tomu bylo v mnoha jiných zemích světa. V očích mnoha náboţenských autorit nicméně nebyl spatřován velký rozdíl mezi USA a SSSR. I kdyţ křesťané jsou v muslimském světě tradičně přijímání lépe neţ ateisté, z hlediska ultrakonzervativním wahhábismem svázané Saúdské Arábie zde ţádný velký kvalitativní rozdíl v podstatě nebyl. Volba spojenectví se Spojenými státy se tak opírala o ryze pragmatické důvody především ekonomického charakteru, i kdyţ později v kontextu regionálního vývoje i charakteru vojenského. Zároveň je nutné zdůraznit, ţe toto spojenectví bylo úzce svázáno s vládnoucím reţimem Saúdů a netěšilo se všeobecně uznávané podpoře. Tento postoj velmi dobře vystihuje replika prince Fajsala, syna a ministra zahraničí krále Ibn Saúda, z roku 1948, tlumočená jedním ze zahraničních pozorovatelů: „Fajsal prohlásil, ţe Američané jsou ryzí materialisté, nezajímá je morálka, takţe jim chybí moudrost v lidském jednání, které můţe být vedeno pouze na základě vyšších principů.“154

152 “Fakta a čísla OSN,” 251. [online]. 153 Posner, Secrets of the Kingdom, 29-30. 154 Brown, Oil, God, and Gold, 199. 50

6.1.4.2. Ropný boom a utužení vazeb na Spojené státy Jak jiţ bylo zmíněno, Saúdská Arábie se koncem 40. let potýkala s četnými vnitřními problémy. Především se stále jednalo o velmi chudou zemi, v mnoha ohledech závislou na dodávkách ze zahraničí, jak ostatně jasně ukázala hrozba hladomoru na přelomu let 1939 a 1940. Sice se nabízela vize maximálního vyuţití místních energetických zdrojů, které jiţ tehdy byly odhadovány jako obrovské, jenţe opravdu masový rozvoj těţby ropy vyţadoval další velké investice. Investice, které si neustále zadluţený saúdský král jen ztěţí mohl dovolit. A nešlo jen o samotnou těţbu. Nedostatečná infrastruktura komplikovala a zpomalovala přepravu ropy do cílových destinací. I nadále zde tedy existovala potřeba silného zahraničního partnera, který si můţe dovolit za cenu přiměřeného podílu na ziscích provést potřebné investice. Ropný monopol v Saúdské Arábii proto stále zůstával pod patronátem společnosti Aramco, v poválečných letech však zaznamenával nevídaný rozmach. Koncem 40. let Standard Oil of New Jersey a Socony-Vacuum Oil155 odkoupily 30%, respektive 10% podílů v Aramcu a doplnily tak ve vedení SOCAL a Texas Oil Company.156

Vedení Aramco rozšiřovalo svou základnu v Saúdské Arábii, coţ s sebou přinášelo i nutnost navýšení lidských kapacit a tím pádem i příchodu dalších Američanů a západních cizinců obecně do země. Hlavním sídlem Aramca se stalo město Dahrán.157 Vzhledem k ţivotnímu stylu, ze západního pohledu poměrně nekomfortnímu, nově příchozí Američané často tvořili různorodý mix napříč celou americkou společností, kdy nebylo výjimkou, ţe inţenýři se vzděláním z nejlepších amerických univerzit se v podnikových jídelnách potkávali se servírkami indiánského původu, mluvícími velmi specifickým dialektem sestávajícím ze směsice angličtiny a jejich domorodého jazyka.158

V zásadě všichni cizinci v Saúdské Arábii však stále více ţili v jakémsi ropném ghettu a vzhledem k jiţ zmiňovaným rozdílnostem v ţivotním stylu a z toho vyplývajícím rizikům raději příliš nepřicházeli do styku s místními obyvateli více, neţ bylo nezbytně nutné. To často vedlo k vytváření si mylných či zavádějících představ obou komunit o sobě navzájem.

155 V současnosti obě společnosti fungují pod Exxon Mobil. 156 “Our Story.” [online]. 157 Brown, Oil, God, and Gold, 130. 158 Ibid., 134. 51

Případné kauzy poklesků, kterých se dopustila jedna či druhá ze stran, pak nabývaly z tohoto důvodu obřích rozměrů. Velkým problémem se pro saúdské náboţenské autority stala kupříkladu kauza, kdyţ o Vánocích roku 1950 Američané v Dahránu instalovali betlém, kde se během dne objevoval muţ převlečený za Santa Clause. Tento výjev přitahoval místní arabské obyvatele, kteří se na něj chodili dívatbez toho, aniţ by znali náboţenský význam této atrakce. Náboţenská policie však obvinila Američany z propagace křesťanství a snah o misionářské aktivity a nakonec prosadila odstranění betlému i Santa Clause.159

6.1.4.3. Spor o saúdské nástupnictví a vliv rostoucího nacionalismu na vztahy s USA Dalším velkým vnitřním problémem Saúdské Arábie bylo ne zcela vyjasněné nástupnictví. Zdravotní stav Ibn Saúda se v průběhu 40. let postupně znatelně zhoršoval. Počet všech dětí Ibn Saúda není aţ do současnosti zcela vyjasněný, z hlediska nástupnictví jsou však zásadní především jeho muţští potomci, protoţe pouze muţ dle zákonů a tradice můţe převzít saúdský trůn. Ibn Saúd měl 37 synů, ovšem ne všichni z nich se doţili dospělosti. Pět z nich se nicméně po jeho smrti vystřídalo na postu saúdského vládce.160 S výjimkou prince Fajsala jim však chybělo odpovídající vzdělání nutné k převzetí této role ve sloţité problematice mezinárodní politiky globalizovaného světa. Je přitom nutné zdůraznit, ţe problém nedostatečného vzdělání se nedotýkal pouze královské rodiny, ale celé Saúdské Arábie, kde v roce 1950 95% obyvatel bylo stále negramotných. Kromě namemorovaných znalostí koránu a praktických znalostí o ţivotě v poušti se od nich v rámci společnosti ani nic dalšího neočekávalo.161

Ibn Saúd, který 9. listopadu 1953 zemřel v pokročilém věku ve spánku na infarkt, jiţ po několik předchozích let opakovaně vyjadřoval přání, aby se jeho následníkem stal jeho nejstarší syn Saúd. Co je však neobvyklé, Saúdovými případným následníkem se neměl dle přání Ibn Saúda stát některý z jeho synů, ale Saúdův mladší bratr Fajsal. To se také po Ibn Saúdově smrti skutečně stalo, i kdyţ vztahy mezi oběma bratry fungovaly více na bázi soupeření neţ spolupráce, jakou si přál jejich otec. Saúd se podobně jako otec stále ještě nedokázal kvalitativně posunout z pozice lokálního šejka do postavení hlavy státu světové

159 Ibid., 147. 160 Viz tabulka v příloze č. 1. 161 Weston, Prophets and Princes, 158. 52

ropné mocnosti. Saúdovi na rozdíl od Fajsala chybělo potřebné vzdělání i politické zkušenosti. Většinu svého času trávil mezi beduíny či stavbou ohromných paláců pro svou rozvětvenou rodinu. Oproti tomu Fajsal jiţ v zásadě od svých čtrnácti let, kdy byl v roce 1919 vyslán jako vyslanec svého otce do Evropy162, fungoval jako saúdský ministr zahraničí. Ještě během ţivota svého otce navštívil celou řadu zemí světa včetně USA, kde opakovaně vyjednával s nejvyššími představiteli americké administrativy, vedením amerických ropných společností či později na platformě OSN. Fajsal si tak lépe neţ kdokoliv jiný v Saúdské Arábii uvědomoval, ţe pouštní království jiţ nemůţe ve svém vlastním zájmu nadále setrvávat ve své izolovanosti od okolního světa a ţe udrţení nadstandardních vztahů s USA je nutností.163 Toto přelívání moci mezi králem Saúdem a korunním princem Fajsalem mělo zásadní vliv na podobu americko-saúdských vztahů, protoţe Fajsal se celkově vzato díval na USA mnohem kritičtěji neţ jeho bratr Saúd, coţ se pochopitelně promítlo do konkrétních rozhodnutí.

V 50. letech se navíc v souvislosti s dekolonizací začal na Blízkém východě naplno projevovat fenomén nacionalismu. Nacionalistické hnutí samozřejmě nebylo v oblasti něčím úplně novým. Mezi jednotlivé blízkovýchodní národy se během 19. století postupně začaly šířit nacionalistické ideje z evropského prostředí, coţ vedlo k vytvoření některých odbojových nacionalistických hnutí, nicméně ve většině případů se těmto ambicím nepodařilo dosáhnout dlouhodobého naplnění.164 V Saúdské Arábii dostal nacionalismus jen malou šanci na prosazení se, protoţe jako primární legitimizační faktor existence saúdského státu nebyl povaţován princip národní, ale spíše princip náboţenský. Přesto saúdská vláda na počátku 50. let vyuţila nacionalistických trendů, které v době konce velkých koloniálních impérií hýbaly nově nezávislým třetím světem. Král Ibn Saúd tak podobně jako někteří další představitelé zemí s rozsáhlými ropnými zásobami začal vyhroţovat znárodněním ARAMCO, čímţ se mu podařilo vynutit si dohodu o přerozdělení zisků v poměru 50:50.165

162 Po smrti Ibn Saúdova nejstaršího syna Sulejmána se král obával vyslat na dalekou cestu svého nově jmenovaného následníka Saúda, a proto vybral mladšího Fajsala. Ten tudíţ jiţ v mladém věku řešil tak důleţité zahraničně-politické události jako uspořádání Versailleského systému s ohledem na oblast Blízkého východu – více viz “King Faisal: Oh, Wealth and Power.” [online]. 163 “King Faisal Ibn Abdul Aziz Al Saud, Saudi Arabia.” [online]. 164 Více viz Kramer, Martin, “Arab Nationalism: Mistaken Identity.” [online]. 165 Weston, Prophets and Princes, 159. 53

Po nástupu krále Saúda k moci se zdálo, ţe nový reţim nepřinese mnoho změn. Saúd vládl v podobném duchu jako jeho otec, coţ vedlo k dalšímu zadluţování země zejména kvůli stále rostoucím výdajům rozvětvené saúdské rodiny. Dluhy nakonec v roce 1957 přerostly únosnou mez, takţe zahraniční banky a dokonce i ARAMCO odmítly Saúdské Arábii nadále půjčovat. Vše nakonec skončilo doporučením Mezinárodního měnového fondu, které přimělo Saúdskou Arábii vytvořit první rozpočet v historii. Ten zásadním způsobem omezil především výdaje příslušníků královské rodiny, coţ se pochopitelně nesetkalo s příznivým ohlasem. Finanční krize však měla ještě větší dopady na chudší vrstvy saúdské společnosti, které se kvůli velkému zdraţování dostaly do existenčních problémů. Většina obyvatel z nastalé situace ne zcela neprávem vinila krále Saúda. Tomu navíc bylo vyčítáno, ţe nedokázal zachytit nové ekonomické i politické trendy.

Arabským hrdinou 50. let byl bezesporu egyptský prezident Gamál Násir, který se profiloval jako přesvědčený nacionalista bojujícící proti kolonialismu. Největší Násirovou předností však bylo chytré balancování mezi oběma supervelmocemi probíhající studené války, coţ mu pomohlo docílit mnoha zisků a politických úspěchů. Pravděpodobně nejznámnějším příkladem takového politického úspěchu je Suezská krize z roku 1956, kde i přes jednoznačnou poráţku na vojenské frontě Násir za podpory Sovětského svazu a posléze i USA dokázal přimět britsko-francouzsko-izraelskou koalici ke staţení. Saúdský král Saúd Násira zpočátku velmi podporoval, ať uţ finančně či vojenským materiálem, coţ se projevilo i během zmiňované Suezské krize, kdy Aramco na přímý příkaz Saúda zastavilo dodávky ropy pro Velkou Británii a Francii a naléhalo na USA, aby zabránily invazi svých spojenců do Egypta. Brzy poté však Saúd pochopil, ţe Násir pro jeho reţim představuje vzhledem ke svým nacionalistickým idejím spíše hrozbu, a snaţil se od něj spíše odpoutat.166

Následně začal cíleně usilovat o rozvíjení vzájemných vztahů s USA. V lednu 1957 král Saúd odcestoval na státní návštěvu do Washingtonu, kde mu byly přislíbeny dodávky amerických zbraní, které měly zdvojnásobit sílu saúdské armády. Spolu s americkými zbraněmi měli do Saúdské Arábie dorazit i američtí vojenští odborníci, kteří měli saúdské vojáky zaškolit v pouţívání nových zbraňových systémů a strategických doktrín. Zároveň však ve Washingtonu proběhla ještě utajená jednání, kde se mluvilo zejména o uspořádání

166 Ibid., 178. 54

poměrů v Sýrii.167 Eisenhowerova administrativa se obávala aktivit syrského vládnoucího reţimu, který z amerického úhlu pohledu aţ příliš úzce spolupracoval se Sovětským svazem. Řešením podobně jako v případě íránského nacionalistického premiéra Mosaddeqa mohl být zvenčí podporovaný převrat, avšak USA se obávaly tak brzy po Suezské krizi a invazi SSSR do Maďarska, kterou samy mnohokrát veřejně odsoudily, vystupovat jako agresor, i kdyţ jenom zpovzdálí. Chtěly proto pro tuto roli vyuţít Saúdskou Arábii, s čím král Saúd ve snaze posílit své vztahy s USA souhlasil, přičemţ toto rozhodnutí podpořil zasláním šeků v hodnotě 1,9 miliónů britských liber řediteli syrských tajných sluţeb Abdulu Hamidovi Serrajovi. Dalších 20 miliónů mělo být vyplaceno v případě, ţe se syrské tajné sluţbě podaří uskutečnit atentát na egyptského prezidenta Násira. Celá záleţitost však nakonec předčasně vyšla najevo a král Saúd z ní vyšel velmi zdiskreditován na domácí i mezinárodní scéně.168

Syrské fiasko jen dále prohloubilo vnitropolitickou krizi v Saúdské Arábii. Králův bratr Fajsal, který si dlouhodobě stěţoval, ţe i přes svou funkci premiéra je svým bratrem ve všech důleţitých věcech obcházen, se definitivně rozhodl distancovat se od bratrova reţimu a podal demisi. Na to reagovala skupina saúdských princů, šejků a kleriků, kteří Saúdovi předali ultimátum, dle něhoţ měl buď dát více prostoru Fajsalovi a jeho kabinetu, nebo abdikovat. Saúd samotný, který během předcházejících let jasně prokázal svou nekompetentnost, sice měl oficiálně zůstat hlavou státu se štědrou rentou, ovšem jeho politický vliv měl být zredukován na minimum. Saúd si uvědomil, ţe bez podpory svých bratrů a armády nemůţe dále vládnout, a proto v březnu 1958 tyto podmínky přijal.169

Princ Fajsal během následujících dvou let zkonsolidoval státní finance a podařilo se mu dosáhnout vyrovnaného rozpočtu. Zaměřil se především na seškrtání výdajů královské rodiny, coţ mu mezi některými z jejích členů vyneslo značnou neoblíbenost. Poprvé v saúdské historii však došlo k oddělení výdajů královské rodiny od státních výdajů. Fajsalovi navíc úsilí zlepšit stav saúdských financí zkomplikoval vývoj cen na trhu s ropou. 8. srpna 1960 Standard Oil of New Jersey oznámil sníţení ceny blízkovýchodní ropy o deset centů na barel, aby mohla konkurovat přísunu levnější ropy z Ruska. Během několika dalších dnů se k tomuto rozhodnutí připojily další významné západní ropné společnosti, coţ značně rozezlilo jednotlivé blízkovýchodní vládce, s nimiţ tento krok nikdo nekonzultoval. O měsíc později

167 Lesch, David W., “The Saudi Role in the American-Syrian Crisis of 1957,” 33-35. [online]. 168 Pro podrobnosti o celé kauze viz Kirk, “The Syrian Crisis of 1957 - Fact and Fiction.” [online]. 169 Mejcher, “King Faisal Ibn Abdul Aziz Al Saud in the Arena of World Politics.” [online]. 55

proto v Bagdádu zaloţili Organizaci zemí vyváţejících ropu (OPEC). Zakládajícími členy tohoto uskupení se staly Saúdská Arábie, Írán, Irák, Kuvajt a Venezuela. Ačkoli v průběhu 60. let byl OPEC více diskusním fórem neţ opravdovou mocenskou pákou, později se situace výrazným způsobem změnila.170

6.1.5. Nástup izraelského faktoru Další velmi důleţitou událostí bezprostředně související s událostmi 2. světové války, jejíţ důsledky aţ do současnosti ovlivňují vnímání USA ve většině muslimských zemí, nepochybně byl vznik Státu Izrael. Zde je ovšem nutné zdůraznit, ţe ačkoliv dnes je enormní podpora, kterou USA Izraeli poskytují, jednou z hlavních příčin kritiky USA ze strany muslimů, tato podpora Izraeli rozhodně nebyla automatická.

Prezident Truman sice jménem Spojených států uznal existenci Izraele bezprostředně po jeho vyhlášení171, ale následná válka Izraele o nezávislost proti koalici jeho arabských sousedů byla vybojována bez přímé americké materiální či diplomatické podpory.172 Na druhou stranu je ale pravda, ţe Harry Truman oproti svému předchůdci Franklinu D. Rooseveltovi173 podporoval vznik Izraele mnohem razantněji, a to mimo jiné i z toho důvodu, ţe si byl výrazně méně jist podporou amerických sionistů v příštích prezidentských volbách.174

Postoj v zásadě všech muslimských států vůči Izraeli byl od počátku jasně nepřátelský. V existenční válce v roce 1948 Saúdská Arábie poslala do Palestiny vlastní armádu o síle cca 800- 1200 muţů, 175 i kdyţ je pravda, ţe se jednalo spíše o symbolickou asistenci neţ o skutečnou pomoc palestinské věci.176 Postoj USA k sionistickým ambicím na vybudování ţidovského státu hrál důleţitou roli jiţ v druhé polovině 40. let s ohledem na americké aktivity v ropném průmyslu

170 “OPEC : Brief History.” [online]. 171 Isseroff, Ami, “Truman and US Support for Israel.” [online]. 172 Nepřímá pomoc ze strany amerických Ţidů je ovšem nezpochybnitelná. V roce 1948 se ale jednalo téměř výhradně o aktivity soukromých občanů. Pozdější prorůstání izraelskéh lobby do formulování oficiální americké politiky je samozřejmě jinou otázkou. Více o izraelské lobby např. Mearsheimer, John and Walt, Stephen, “The Israeli Lobby and U.S. Foreign Policy.” 173 Více o Rooseltově postoji k řešení situaci v Palestině viz Roosevelt, Franklin Delano, “Letter From President Roosevelt to the King of Saudi Arabia Regarding Palestine.” [online]. 174 Dhanani, Gulshan: Bidding for the Jewish Vote [online], s. 709-710. 175 Přesná čísla se stejně jako v mnoha dalších případech týkajících se arabsko-izraelských válek jen těţko ověřují vzhledem k častému úmyslnému zatajování relevantních informací ze strany zainteresovaných aktérů. 176 Herzog, Arabsko-izraelské války, 23-30. 56

v Saúdské Arábii. Král Ibn Saúd veřejně vyjádřil hrozbu, ţe pokud USA budou podporovat Izrael, odebere ARAMCO koncesi na těţbu ropy a předá ji Britům. Ve věci pak musel přímo intervenovat ředitel ARAMCO v Saúdské Arábii Fred A. Davies opakovaným zdůrazňováním, ţe problém Izraele je pouze jednou zvláštní poloţkou v komplexních americko-saúdských vztazích.177 Ibn Saúd tehdy patrně doopravdy nechtěl nahradit Američany Velkou Británií, nicméně tyto vyhrůţky jasně předznamenaly budoucí vývoj, který počátkem 70. let vyvrcholil první ropnou krizí, jejímţ cílem bylo potrestat západní státy za pomoc Izraeli v Jom Kippurské válce. Saúdský ministr zahraničí princ Fajsal chtěl bezprostředně po uznání Izraele Spojenými státy přerušit diplomatické vztahy s USA, protoţe tento Trumanův zahraničně-politický krok vzhledem k průběhu předchozích jednání, kterých se v mnoha případech osobně účastnil, chápal jako zradu na Arabech. V tomto případě ale převáţil vliv jeho otce krále Ibn Saúda, který si vzhledem ke stále vzrůstající zadluţenosti své země uvědomoval váhu ekonomické spolupráce s USA.178 Američané pracující a ţijící v Saúdské Arábii se nicméně od tohoto okamţiku stali obchodními partnery, ale nikoliv jiţ respektovanými přáteli, jak jim bylo v následujících letech mnohokrát zopakováno.

Na druhou stranu postoj Íránu vůči Izraeli minimálně na osobní úrovni šáha tak vyhraněný nebyl. Kromě zanedbatelného počtu íránských dobrovolníků v armádách aliance arabských států se Írán do války s Izraelem v roce 1948 nezapojil. Později byl Írán dokonce některými muslimskými státy kritizován za to, ţe dodává Izraeli ropu.179 Írán sice ţidovský stát na verbální úrovni kritizoval, ale neoficiálně vzájemné ekonomické vazby velmi vzkvétaly – dokonce se hovořilo o tom, ţe Izrael má v Teheránu jakousi „virtuální ambasádu“, která aţ na chybějící oficiální status zastává veškerou agendu stejně jako velvyslanectví jiných států.

Pozice Izraele v americké zahraničně-politické koncepci se zhoršila poté, co do úřadu amerického prezidenta nastoupil Dwight D. Eisenhower. Ten měl tendenci povaţovat Izrael spíše neţ za důleţitého amerického spojence za jednu z hlavních příčin nestability na Blízkém východě. Tento přístup vygradoval při skandálním odhalením tzv. Lavonovy aféry.180 Vše pak ještě dále vyeskalovalo v době tolik mediálně známé Suezské krize v roce 1956, kdy se Eisenhowerova administrativa

177 Brown, Oil, God, and Gold, 136. 178 Weston, Prophets and Princes, 171. 179 Silverstein, Richard, “Israel's Tehran Connection.” [online]. 180 Izraelský ministr obrany Pinchas Lavon v roce 1954 ve spolupráci s izraelskými tajnými sluţbami připravil operaci Susannah, jejímţ cílem bylo za pomoci místních Ţidů odpálit v Egyptě několik významných britských a amerických cílů. Tyto útoky následně měly být připsány místním islamistickým radikálům, popřípadě komunistům, a ve svých důsledcích by vedly k zásadnímu zhoršení egyptsko-amerických a egyptsko-britských vztahů. Celá operace ale byla prozrazena a vedla k diskreditaci Izraele a jeho vlády. Více viz Golan and Ninio, Operation Susannah. nebo “The Lavon Affair.” [online]. 57

postavila proti společné vojenské akci Izraele, Velké Británie a Francie vůči násirovskému Egyptu.181 V muslimském světě sklidil tento americký postoj obrovskou popularitu.182

USA tedy byly díky svému postoji vůči Izraeli na přelomu 40. a 50. let chápány spíše jako proarabský hráč, nedá se tedy hovořit o tom, ţe by izraelský faktor v té době sehrával klíčovou roli při formování protiamerických postojů v Íránu či Saúdské Arábii. Zejména to pak platí o Íránu, který na rozdíl od některých jiných muslimských států Izrael na praktické úrovni nebojkotoval, ale rozvíjel s ním poměrně ţivé ekonomické, ale i jiné vztahy.183 Saúdská Arábie sice velmi těţce nesla oficiální uznání Státu Izrael ze strany Spojených států, ale pozdější vývoj v 50. letech završený Suezskou krizí saúdský vládnoucí establišment v zásadě přesvědčil, ţe USA nejsou tak velkým zastáncem sionistických aktivit, jak se původně mohlo zdát.

6.1.6. Antiamerikanismus v Íránu a Saúdské Arábii v 50. letech Vývoj fenoménu antiamerikanismu v prvních letech studené války představoval skutečný přelom ve srovnání s předchozími obdobími. USA pomalu začínaly ztrácet aureolu země, která přes své nezpochybnitelné bohatství a sílu nezneuţívá svého mocenského postavení, ale snaţí se v duchu svých idealistických tradic slabším národům spíše pomáhat. Očekávání, která mnohé státy do tohoto obrazu USA vkládaly, byla v některých případech nezměrná. I kdyţ realisticky se můţe zdát jen těţko moţné očekávat, ţe by všechna přání těchto zemí mohla být bezezbytku naplněna, zklamání mnoha lidí v okamţiku, kdy se nerealizoval ten nejoptimističtější moţný scénář, bylo skutečně trpké. Jejich následný postoj k USA byl pak tímto pocitem bezesporu formulován.

Dalším velmi důleţitým sociálním faktorem byly zvětšující se počty Američanů v Íránu a Saúdské Arábii, kteří tam přicházeli jako zaměstnanci stále více se rozrůstajících ropných koncernů, popřípadě v kontextu Íránu i v důsledku vojenských operací 2. světové války. Střetávání se tak velkého mnoţství lidí z tolik rozličných kultur s sebou pochopitelně přinášelo konfliktní potenciál. Někdy tyto konflikty pramenily z pouhého nedorozumění, někdy z rozdílného hodnotového rámce, někdy z obyčejných osobních sporů, které však kvůli rozdílné národnosti zúčastněných stran byly zveličovány a hojně medializovány.

Na druhou stranu v některých případech zdroje antiamerikanismu na Blízkém východě vycházely z trendů, které byly pro období přelomu 40. a 50. let klíčové a USA je mohly jen velmi

181 Grosser, “Suez, Hungary and European Integration,” 473. [online]. 182 Herzog, Arabsko-izraelské války, 172-176. 183 Viz role Mosadu ve výcviku agentů SAVAK. 58

těţko ovlivnit. Jedná se zejména o nárůst nacionalismu a radikálního islamismu, které v mnoha případech a priori kritizovaly vše západní. Cílenou propagandou se taktéţ jméno USA a všech dalších západních mocností snaţil poškozovat Sovětský svaz, který tak obvykle činil prostřednictvím místních komunistů, jejichţ aktivity materiálně i ideologicky podporoval.

Čtvrtým zdrojem antiamerikanismu byly konkrétní kroky americké administrativy přímo či nepřímo ovlivňující dění na Blízkém východě. Velký problém pro mnoho obyvatel Íránu i Saúdské Arábie představoval vznik Státu Izrael, který USA bezprostředně po jeho vyhlášení oficiálně diplomaticky uznaly. Je pravdou, ţe v případě Íránu se nejednalo ani tak o nelibost ze strany šáha, který sám za sebe přistupoval k Izraeli poměrně benevolentně, ale odpor vůči Izraeli napříč íránskou společností byl zřejmý. V Saúdské Arábii pak byli v opozici vůči Izraeli jednotní prakticky všichni, coţ se projevilo v mnohem rezervovanějším postoji vůči Američanům.

Další velkou kauzou, jak jiţ bylo zmíněno v předchozím textu, byly americké aktivity při puči proti íránskému premiérovi Mosaddeqovi v roce 1953. Všeobecně se má za to, ţe právě tato událost byla skutečným spouštěcím mechanismem íránského antiamerikanismu. Jako jeho další významné posílení lze interpretovat americké podcenění vnitřní situace Íránu, kdy přetrvávání pevných vazeb na stále více a více nenáviděného šáha značně uškodilo americkému renomé v zemi.

Lze tedy konstatovat, ţe antiamerikanismus v Íránu a Saúdské Arábii v poválečných letech pozvolna, a někdy i velmi skrytě, nabíral na síle. Tento vývoj je nutné interpretovat jako komplexní souhrn výše načrtnutých faktorů. Některé události mohly mít v aktuálním měřítku viditelnější dopad neţ jiné a dá se spekulovat o tom, zda by absence některých proměnných měla rozhodující vliv na výslednou podobu tohoto jevu. Co však zůstává očividné, je fakt, ţe toto období ve srovnání s předchozími znamenalo kvalitativní posun, kdy se začal vytvářet do té doby na Blízkém východě prakticky neznámý fenomén antiamerikanismu.

6.2. Vývoj v období 60.-80. let - vzestup antiamerikanismu na Blízkém východě

6.2.1. Administrativa Johna Fitzgeralda Kennedyho (1961-1963) Období let 1961 aţ 1963, do kterého se datuje prezidentské období Johna Fitzgeralda Kennedyho, se v rámci moderní historie Blízkého východu řadí mezi klidnější léta.184 To je i jedním z důvodů, proč tento region v období Kennedyho administrativy leţel de facto na okraji amerického zájmu. Další příčiny relativního Kennedyho nezájmu o Blízký východ pak lze hledat i ve vyhrocené

184 S výjimkou vypuknutí občanské války v Jemenu v roce 1963. 59

situaci v soupeření se Sovětským svazem, které se nejvýrazněji projevilo zejména v Berlínské a Karibské krizi. Během Kennedyho administrativy také bylo působení izraelské lobby mnohem patrnější neţ za funkčního období jeho předchůdce Eisenhowera. Kennedy jí totiţ byl za své zvolení mnohem více zavázán neţ jeho předchůdce, a to jak přímo za jednotlivé hlasy, tak i za finanční podporu některých významných finančních magnátů.185

Co však bývá často zdůrazňováno ve prospěch Kennedyho administrativy oproti Eisenhowerově přístupu, je snaha Kennedyho týmu rozlišovat mezi jednotlivými hnutími na Blízkém východě, kdy ne kaţdá opozice proti USA či vůči proamerickým reţimům musela být nutně chápána jako a priori komunistická. To USA do určité míry vytvořilo větší manévrovací prostor pro vyjednávání, respektive pro flexibilnější politiku ve vztahu k mnoha blízkovýchodním zemím.

Kennedyho klíčovým muţem pro záleţitosti Blízkého východu byl poradce pro národní bezpečnost McGeorge Bundy. Bundy se snaţil upevňovat americkou pozici na více stranách, kdy kromě dobrých vztahů s Izraelem byl za velmi důleţitého blízkovýchodního hráče povaţován i Násirův Egypt a samozřejmě i Írán šáha Mohammada Rézy Páhlavího. Vzhledem k právě probíhající občanské válce v Jemenu bylo důleţité zkonsolidovat americké pozice i v této zemi. Blízký východ navíc z ekonomického hlediska začal nabývat na důleţitosti, protoţe rok 1958 znamenal zásadní přelom v americké energetické politice. Kvůli stále rostoucí spotřebě ropy se v roce 1958 totiţ USA definitivně zařadily mezi její importéry. Vzhledem k tomu, ţe se více neţ 60% světově doloţených zásob ropy nachází v loţiscích v Perském zálivu, je strategický význam tohoto regionu zřejmý.186

6.2.2. Administrativa Lyndona B. Johnsona (1963-1969) Lyndon Johnson, který se poněkud nečekaně dostal do úřadu amerického prezidenta po atentátu na Johna F. Kennedyho, musel během svého funkčního období řešit celou řadu zahraničně- politických problémů. Prioritní postavení v americké zahraniční politice té doby měla účast USA na válce ve Vietnamu, která kaţdoročně vysávala z amerického rozpočtu značné finanční prostředky. Dále se na ni nabalovaly i další problematické aspekty jako větší poptávka po ropě v souvislosti s vedením tohoto konfliktu a postupem času upadající podpora této války v americké společnosti, která se začala stavět stále negativněji vůči jakékoliv americké intervenci v zahraničí.

Vzhledem k okolnostem Johnsonova nástupu do funkce nový prezident v zásadě převzal Kennedyho kabinet bez velkých personálních změn. Tím bylo dosaţeno kýţené kontinuity a stability.

185 Verbeeten, David, “How Important Is the Israel Lobby?.” [online]. 186 Chomsky, Fateful Triangle, 17-20. 60

Klíčovým poradcem pro Blízký východ tak i nadále zůstal poradce pro národní bezpečnost McGeorge Bundy187, důleţitou pozici samozřejmě zastávali i ministr zahraničí Dean Rusk a zejména s ohledem na prodej zbraní blízkovýchodním států ministerstvo obrany v čele s Robertem McNamarou.

Na Blízkém východě v tomto období existovala celá řada záleţitostí, které bylo nutné za amerického přispění řešit. V první řadě se jednalo o stále potencionálně bouřlivý izraelsko-arabský konflikt, který v roce 1967 vyeskaloval v preemptivní útok Izraele vůči Sýrii, Egyptu a Jordánsku s následným drtivým vítězným postupem izraelské armády. Tato vojenská operace posléze vešla ve známost jako Šestidenní válka a dodnes vzbuzuje značné kontroverze. Další důleţitou dobovou blízkovýchodní záleţitostí byla občanská válka v Jemenu, která v kontextu této práce měla velký význam pro Saúdskou Arábii, jeţ sdílí s Jemenem společnou hranici. Případné vítězství Sověty a Egypťany podporovaného vojenského reţimu plukovníka as-Sallála mohlo ve svých důsledcích představovat nebezpečný precedens ohroţující stabilitu na Arabském poloostrově, ale především výsadní postavení saúdské královské rodiny.188

Lyndon Johnson osobně byl nakloněn zejména íránskému reţimu, kde ho se šáhem pojilo blízké přátelství z doby, kdy Johnson v Íránu opakovaně pobýval v době svého viceprezidentství a kdy se mu ze strany místního reţimu dostávalo nejvyšších moţných poct. O íránském reţimu v roce 1964 prohlásil následující: „Co se teď děje v Íránu je ta nejlepší věc, která nemá obdobu jinde ve světě.“189

Johnsonův přístup k Blízkému východu se opíral o tři klíčové pilíře. Prvním z nich byla snaha přesvědčit egyptského prezidenta Násira, aby uvolnil své vazby na Sovětský svaz, coţ se mělo týkat především sníţení zbrojních dodávek ze SSSR a propuštění sovětských vojenských poradců. Z toho bezprostředně vyplývalo utlumení egyptských vojenských aktivit v destinacích jako Jemen, Kongo či severní Vietnam, kde Egypt podporoval místní nacionalisticky a socialisticky orientované reţimy. Americká administrativa za těmito egyptskými snahami viděla skryté úsilí rozšiřovat globální síť sovětských satelitů, coţ pro ni pochopitelně bylo nepřijatelné. Americké snahy změnit směřování egyptské zahraniční politiky se však v tomto období nesetkávaly s velkými úspěchy.190

Druhým pilířem se stala podpora proamericky orientovaných arabských blízkovýchodních států, které se zdály být ohroţeny Násirovými panarabskými ambicemi. Všeobecně se mělo za to, ţe občanská válka v Jemenu je pouhou předehrou k dalšímu šíření socialistických reţimů. Tato politická, ekonomická i vojenská podpora se týkala především Íránu, Jordánska a Saúdské Arábie. S tím pak

187 Později byl vystřídán Waltem Rostowem. 188 Hill, Ginny, “Cold War Roots of Yemen Conflict.” [online]. 189 Bakhtavar, Slater, “Jimmy Carter's Human Rights Disaster in Iran.” [online]. 190 Hinnebusch, Raymond, “The Foreign Policy of Egypt,” 100-104. 61

úzce souvisela politika zahrnutá pod třetí pilíř, který se týkal navýšení zbrojních dodávek pro Izrael, protoţe ţidovský stát se taktéţ cítil stále více a více ohroţen vzrůstající silou okolních arabských států.191

Toto úsilí o mocenské vyvaţování však bylo váţně narušeno Šestidenní válkou, díky které získal Izrael rozhodující převahu nad svými arabskými nepřáteli. Spojené státy se k celé situaci postavily do značné míry laxně a nedokázaly rychle a efektivně zareagovat, coţ jim bylo mnoha odpůrci vyčítáno; ve svých důsledcích se tak události z roku 1967 staly dalším důleţitým faktorem pro nárůst a posílení antiamerikanismu na Blízkém východě, jak bude podrobněji rozvedeno v dalších kapitolách.

6.2.3. Dění v Íránu v 60. letech

6.2.3.1. Radikalice protišáhovské opozice – nástup islamistů Šedesátá léta v Íránu se vyznačovala především nárůstem odporu proti vládnoucí monarchii reprezentované osobností šáha. Vzhledem k přetrvávající podpoře USA šáhovu reţimu logicky nastala situace, kdy nechuť vůči šáhovi byla v mnoha případech těsně spjata s odporem vůči USA. Stále se ţivě diskutovalo o americké roli v puči na Mosaddeqa, kdy vzhledem k vzrůstajícímu časovému odstupu byla Mosaddeqova osobnost idealizována a jeho aureola mučedníka přitahovala velké mnoţství stoupenců. USA byly dále vyčítány zejména zbrojní dodávky pro íránskou armádu a asistence při výcviku šáhovy tajné policie SAVAK. Mělo se za to, ţe tato podpora je klíčová pro udrţení represivního šáhovského reţimu. Do značné míry je toto tvrzení správné, i kdyţ jak pozdější události ukázaly, ne zcela absolutně.

Tábor šáhových odpůrců představoval směsici představitelů velice různorodých skupin. Kromě komunistů zde působili republikáni, jejichţ cílem bylo z Íránu vybudovat demokracii západního vzoru. Další důleţitou skupinou byli islámští nacionalisté, popřípadě příznivci konstituční monarchie, kteří lobbovali za to, aby šáh nemohl překračovat ústavou dané mantinely, jak to často činil Mohammad Réza. Okrajovějšími silami byli anarchisté či panarabisté.192

Roku 1963 na sebe výrazněji upozornil do té doby nepříliš známý šíitský duchovní ajatolláh Ruholláh Chomejní, který ve svém veřejném vystoupení v Qomu kritizoval zkorumpovanost šáhova reţimu, nedostatečná opatření proti chudobě a především vazby Íránu na USA a Izrael. Chomejní byl

191 Rossi, Who Shall Guard the Guardians Themselves?, 82. 192 Lewis, Anthony, “Shah Opposition, Deep-Rooted, Varied,” 4. [online]. 62

posléze krátce zatčen, ale po svém propuštění pokračoval ve veřejných vystoupeních kritizujících šáha. Zviditelnil se především na podzim 1964, kdyţ vystoupil proti právě uzavřené smlouvě mezi Íránem a USA, na základě které byli američtí vojáci při svém pobytu v Íránu vyjmuti z íránského práva a za své případné přestupky měli být souzeni přímo v USA.193 Brzy poté byl Chomejní znovu zatčen a následně donucen odejít do exilu nejprve do Turecka a posléze do Iráku a Francie, odkud pokračoval ve svých útocích proti šáhovi a postupem času se stal jedním z nejznámějších symbolů protišáhovské opozice.194

USA bývá s odstupem doby často vyčítáno,195 proč důsledněji nemonitorovaly vnitropolitickou situaci v Íránu a byly tolik překvapeny revolucí v roce 1979. Zároveň americká podpora nepopulárnímu šáhovi bývá interpretována jako jeden z hlavních důvodů íránského antiamerikanismu v té době. Faktem zůstává, ţe USA celou řadu varujících indikátorů trestuhodně podcenily, ovšem na druhou stranu lze najít celou řadu logických vysvětlení, proč tomu tak bylo. V první řadě, jak jiţ bylo zmíněno, pro USA nebyl region Blízkého východu v této době oblastí prioritního zájmu. Vzhledem ke svým globálním závazkům musely řešit celou řadu větších či menších krizí jinde ve světě a proto nevyhnutelně docházelo k určitému tříštění zájmů. Zároveň Írán na první pohled působil dojmem stabilní, ekonomicky se rychle rozvíjející země. Ţivotní standard obyvatel Íránu za poslední desetiletí několikanásobně vzrostl, bylo zaloţeno mnoho škol, zdravotnických zařízení, nových továren atd. V roce 1966 Johnsonova administrativa označila Írán za ekonomicky rozvinutý národ, který jiţ dále nepotřebuje americkou rozvojovou pomoc. Zastavení této mise však ve svých důsledcích vedlo k dalšímu nárůstu antiamerického smýšlení mezi velkou částí íránské společnosti, která se domnívala, ţe především venkovské oblasti Íránu jsou stále natolik zaostalé, ţe je pro ně pokračující zahraniční pomoc ţivotně důleţitá.196 Navíc i kdyţ si někteří američtí státníci uvědomovali, ţe šáhův reţim je v mnoha ohledech problematický, z pohledu USA v Íránu neexistovala vhodnější alternativa, jak Henry Kissinger sdělil Geraldu Fordovi v roce 1974, kdy prezident zvaţoval větší tlak na šáha kvůli sníţení cen ropy: „Šáh je neotesaný, umanutý muţ. Ale je to náš jediný skutečný přítel. Nemůţeme do toho jít, aniţ bychom ho zničili.“197

Zároveň šáh po zkušenosti z 50. let, kdy jej Eisenhowerova administrativa neinformovala o zprávách, které měla o připravovaném převratu proti šáhem podporovanému premiérovi Qavámemu, Američanům nikdy jiţ bezvýhradně nedůvěřoval a spoléhal se zejména na svou tajnou policii

193 Bakhash, Shaul, “The U.S. and Iran in Historical Perspective.” [online]. 194 “History of Iran: Ayatollah Khomeini.” [online]. 195 Schroeder, Ernst, “What Really Happed to the Shah of Iran.” [online]. 196 Pollack, The Persian Puzzle, 95. 197 Daragahi, Borzou, “U.S. May Have Had Role in Shah's Fall.” [online]. 63

SAVAK. Úmyslně tak americké CIA neposkytoval všechny informace, které měl o íránském opozičním hnutí k dispozici.198 Na druhou stranu ale není pochyb o tom, ţe pokud by některá z amerických administrativ skutečně stála o detailní analýzu vnitropolitického dění, nebyl by problém si ji bez větších potíţí obstarat. Zcela přesné informace o postojích běţných Íránců však neměl ani samotný šáh, který zejména v posledních letech své vlády byl značně izolován od řadových občanů. Po několika pokusech o atentát na svou osobu se na veřejnosti objevoval jen zřídka, popřípadě pod ochranou pancéřů.199

6.2.3.1. Prohlubování amerických vazeb na šáhovský režim USA nadále dodávaly šáhovi velké mnoţství zbrojních zásilek, i kdyţ zejména americké ministerstvo obrany čas od času zpochybňovalo reálné vyuţití těchto zbraní v akci. Zejména po Šestidenní válce Íránu přestala hrozit regionální konkurence okolních arabských států. S Izraelem šáhův reţim na neoficiální bázi vycházel velmi dobře a proti případné sovětské expanzi by se Írán svépomocí stejně dlouho neubránil. Proti případným vnitřním odpůrcům byly zbraně dováţeného typu ve většině případů nevhodné, jak se ostatně ukázalo při událostech roku 1979. Šáh však byl svou armádou doslova posedlý a proto i přes tyto faktické výhrady během Kennedyho i Johnsonovy administrativy zbrojní dodávky pokračovaly v neztenčené míře i nadále. Šáh navíc nakupoval další zbraně od Velké Británie, Francie a dokonce i od Sovětského svazu, protoţe zejména po americkém staţení se z Vietnamu došlo v šáhových očích k diskreditaci USA jako spolehlivého spojence.200

Navíc šáh usiloval o zabezpečení pozice Íránu i formou regionální kooperace, jiţ chápal jako alternativní spojeneckou alianci bez účasti USA. Proto v prosinci 1965 ve spolupráci se saúdským králem Fajsalem inicioval vznik Organizace islámské konference (OIC)201, která se měla stát protiváhou Ligy arabských států (LAS), ve které měl v 60. let dominantní vliv Egypt. Tato fakta ukazují na to, ţe i navzdory postavení Íránu jako předního amerického spojence na Blízkém východě nebyla pozice USA v této zemi tak pevná, jak se mohlo na první pohled zdát.

USA nicméně potřebovaly Írán více neţ kdy předtím. A nešlo pouze o dodávky ropy, které postupem času stále více a více narůstaly. V roce 1968 Velká Británie oznámila svůj záměr stáhnout se z oblasti na východ od Suezu a ukončit v této části světa své aktivity dané předcházející imperiální

198 Pollack, The Persian Puzzle, 94-95. 199 “Reza Shah Pahlavi.” [online]. 200 Keddie and Richard, Modern Iran, 165-166. 201 Pro více informací o této organizaci a jejích aktivitách viz “Organisation of The Islamic Conference.” [online]. 64

minulostí. Britové však v oblasti představovali důleţitou vyvaţující sílu, za kterou bylo nutné najít odpovídající náhradu. Šáhovský Írán byl více neţ ochoten se role regionální velmoci zhostit. Mohammad Réza si tím plnil touhu dostat se do čela světového dění, ale pro většinovou společnost v Íránu to byl jen další důkaz o podřízenosti Íránu USA. Proto mise jako vyslání íránských jednotek do Ománu v roce 1973, podpora proamerických skupin v Pákistánu a Somálsku či budování rozsáhlého íránského námořnictva byly přijímány se značnou nechutí.202 Šáh sice v některých případech jednal v rozporu s přáním americké administrativy, jako například v roce 1971, kdy vojensky obsadil dva malé ostrovy patřící pod teritorium Spojených arabských emirátů, nicméně takovéto akce mu k vylepšení image na domácí půdě příliš nepomáhaly a i nadále byl hodnocen jako loutka v rukou Američanů, která je ochotna obětovat ţivoty íránských vojáků za pochybné americké cíle. USA se tak postupně dostaly do pozice nenáviděné neokoloniální velmoci bez ohledu na to, zda tato interpretace vycházela z relevantních faktů či nikoliv.203

6.2.4. Dění v Saúdské Arábii v 60. letech

6.2.4.1. Vnitřní vývoj v Saúdské Arábii a občanská válka v Jemenu Počátek 60. let v Saúdské Arábii pokračoval v trendech politické i finanční nestability, které provázely v zásadě celý poválečný vývoj této země. Tato někdy velmi chaotická situace měla neblahý vliv na postavení Saúdské Arábie v mezinárodním systému vzhledem k tomu, ţe i přes její stále vzrůstající politickou sílu významné světové ropné mocnosti král Ibn Saúd i jeho syn Saúd ve svém uvaţování setrvávali na úrovni lokálních vládců a ne světových státníků. Tento trend se však měl změnit právě v 60. letech s nástupem Saúdova mladšího bratra Fajsala na saúdský trůn. I přes své nesporné osobní a politické kvality však Fajsal nebyl velkým reformátorem, jak se v té době někdy v západním tisku uvádělo. Sám o sobě byl hluboce konzervativní a silně věřící. Jeho reformy, které byly uskutečněny, se dotýkaly především praktických záleţitostí typu stabilizace státních financí. Návrhy na větší demokratizace země, jejichţ největším zastáncem byl další z jeho bratrů princ Talál, autor návrhu saúdské ústavy z roku 1958, po které volaly mimo jiné i USA, však odmítal. To se týkalo i poţadavku na větší svobodu saúdských médií, jejichţ cenzuru nařízením z roku 1963 ještě zpřísnil.204

202 Pollack, The Persian Puzzle, 104-105. 203 Cheney, Stephen A., “The Insurgency In Oman, 1962-1976.” [online]. 204 “Senior Saudi Royal Demands Reform.” [online]. 65

Jak jiţ bylo zmíněno v předchozích kapitolách, Fajsalovi nechybělo potřebné vzdělání205, zkušenosti s fungováním ţivota na západě, ani dostatečné politické nadání. Koncem 50. let se sice dostal nakrátko k moci, nicméně v roce 1962 jeho bratr král Saúd po návratu z USA podnikl poslední pokus převzít zpátky absolutní kontrolu nad politikou Saúdské Arábie. Pro tento pokus nicméně neměl dostatečnou podporu. Přesto trvalo další dva roky, neţ byl radou šedesáti tří saúdských princů a dvaceti nejvyšších duchovních vyzván k abdikaci. Novým saúdských králem byl pak v listopadu 1964 vyhlášen Fajsal.206

Hlavním regionálním problémem, který musel Fajsal po svém nástupu do královského úřadu řešit, byla probíhající občanská válka v sousedním Jemenu. Povstalci podporovaní Sovětským svazem a Egyptem v roce 1962 svrhli nově nastoupivšího imáma al-Badra a vyhlásili republiku. Egypt navíc okamţitě vyslal do Jemenu své ozbrojené jednotky o síle cca 70 000 muţů, které měly podporovat nový reţim. Fajsal se stejně jako většina ostatních saúdských princů obával přenesení těchto nacionalistických nálad i do Saúdské Arábie, coţ by pro místní monarchii znamenalo existenční ohroţení.207 Válka trvala aţ do roku 1970, přičemţ Saúdská Arábie hned od jejího počátku usilovala o přímé americké angaţování se v této věci – kdyţ ne v podobě přímé vojenské akce, tak minimálně intenzivní podporou a v případě potřeby i přímou obranou Saúdské Arábie. Postoje vůči jemenské občanské válce nebyly uvnitř americké administrativy jednotné. Nakonec však převáţila nutnost udrţovat strategické partnerství Saúdské Arábie se Spojenými státy. USA do Saúdské Arábie vyslaly šest letadel na její obranu a snaţily se dále vyjednávat s Násirem o staţení egyptských jednotek z Jemenu. Tato jednání však nakonec skončila krachem – Násir je stáhl aţ po egyptském debaklu v Šestidenní válce v roce 1967.208

Kennedy ovšem tuto podporu konzervativnímu saúdskému reţimu podmínil jeho vnitřními reformami. Pro demokratickou administrativu se totiţ stávalo stále obtíţnějším vysvětlovat světové veřejnosti své úzké vazby na nedemokratický saúdský reţim. Prezident proto potřeboval navenek prezentovat alespoň nějakou ukázku dobré vůle ze strany místních vládců, která by mohla být interpretována jako první krok v reformě vnitřních saúdských poměrů. Zatímco některé z přislíbených

205 Jako jediný ze synů Ibn Saúda kupříkladu hovořil plynně anglicky a nemusel se proto při důleţitých jednáních se zahraničními státníky spoléhat na překladatele. 206 Mejcher, “King Faisal Ibn Abdul Aziz Al Saud in the Arena of World Politics.” [online]. 207 To, ţe tato obava nebyla zcela bezpředmětná, jenom potvrdil plán několika důstojníků saúdských vzdušných sil z jara 1969, kteří plánovali sestřelení letadla krále Fajsala, vybombardování sídel vybraných saúdských princů a následné vyhlášení republiky. Počátkem 70. let pak začala být aktivní strana Baas, která podnikla první pokusy prosadit se i v Saúdské Arábii. Všechny tyto pokusy o převrat však skončily neúspěchem a spiklenci byli exemplárně potrestáni. Více viz Cordesman, Anthony, “Saudi Arabia: Opposition, Islamic Extremism, And Terrorism.” [online]. 208 Aboul-Enein, Youssef, “The Egyptian-Yemen War.” [online]. 66

reforem zůstaly pouze na papíře, reálným krokem se stal oficiální zákaz otroctví v roce 1962.209 S ohledem na saúdsko-americké vztahy bylo další důleţitou událostí počátku 60. let ukončení pronájmu americké letecké základny v saúdském Dahránu v roce 1962.

Obecně však lze konstatovat, ţe i přes stále velmi silný vliv konzervativních wahhábistických duchovních a autokratickou vládu saúdské královské rodiny se ţivot většiny obyvatel Saúdské Arábie konstatně zlepšoval. Díky objevování stále nových ropných loţisek vzrůstaly příjmy saúdské vlády, přičemţ král Fajsal na rozdíl od svých předchůdců značnou část těchto peněz investoval do rozvoje školství, zdravotnictví,210 silnic a zvelebování měst. Daně na věci běţné spotřeby v zásadě neexistovaly a saúdský stát nabízel svým občanům výhodné bezúročné půjčky. Stále větší část saúdské společnosti tak získávala potřebné vzdělání a navíc měla přístup i k moderním technologiím jako televize, telefon, rádio či automobily. Saúdská Arábie se tak z pozice jedné z nejchudších zemí světa během několika málo desetiletí dostala velmi vysoko, přičemţ napříč širokými vrstvami saúdské společnosti stále více vzrůstalo povědomí o západním světě včetně USA.211

Spojené státy tomuto vývoji v mnohém napomáhaly – většina západního zboţí dováţeného do Saúdské Arábie pocházela právě z USA, Američané vysílali do Saúdské Arábie zkušený zdravotnický personál, který měl školit místní adepty na toto povolání, i učitele do nově vzniklých saúdských škol. Samozřejmě nezastupitelná pak byla role ARAMCO, kde většina inţenýrů a geologů opět pocházela z Ameriky. Nicméně i přes všechny tyto zásluhy, které Američané na rozvoji Saúdské Arábie bezesporu měli, USA v 60. letech v rámci regionu na oblíbenosti spíše ztrácely. Hlavním důvodem pro tento vývoj byla zejména americká politika vůči Izraeli v roce 1967.

6.2.4.1. Šestidenní válka 1967 a nárůst saúdského radikalismu Izraelský preemptivní útok proti egyptským, jordánským a syrským vojenským cílům sklidil v Saúdské Arábii velkou vlnu nevole. Král Fajsal chtěl poslat saúdské jednotky na pomoc arabským státům, nicméně bojové operace skončily dříve, neţ se Saúdové stačili dostat na místo. Fajsal byl zároveň velmi nespokojen s americkým přístupem k celé věci, který si vykládal jako ryze proizraelský, a proto se rozhodl vyhlásit ropné embargo na USA. Saúdská Arábie přerušila dodávky ropy na tři měsíce, ale tato akce postrádala patřičný efekt, protoţe další dva klíčoví dodavatelé USA – Írán a

209 Více o této problematice viz “Slavery in Saudi Arabia.” [online]. 210 Školství i zdravotnictví byly pochopitelně zdarma. Manţelka krále Fajsala navíc iniciovala zaloţení prvních dívčích škol v Saúdské Arábii, coţ je obecně interpretováno jako přelomový krok. 211 Weston, Prophets and Princes, 195-199. 67

Venezuela – Saúdskou Arábii v této politice nepodpořili.212 Tyto události vedly Fajsala k zaloţení Organizace arabských exportérů ropy (OAPEC), která měla na rozdíl od OPEC více zohledňovat arabské státy.213 Na konferenci v Chartúmu v září 1967 se zástupci arabských států dohodli na znovuvyzbrojení Egypta, Jordánska a Sýrie a znovu potvrdili svůj dlouhodobý cíl zničit Izrael. Kromě těţkého pokoření arabských států izraelskou armádou v Šestidenní válce byla velmi trpce snášena zejména izraelská přítomnost ve východním Jeruzalémě a tím pádem izraelská nadvláda nad všemi tamějšími posvátnými muslimskými místy.214

I přes jasný nesouhlas, který král Fajsal vůči Izraeli i jeho spojencům vyjádřil, však v saúdské společnosti převládal pocit, ţe tyto kroky nejsou dostatečné. Na rozdíl od roku 1948 mělo v roce 1967 mnohem více lidí v Saúdské Arábii potřebné vzdělání a disponovalo aktuálními informacemi. Dlouholetý saúdský ministr ropného průmyslu a těţby minerálů Ahmed Zakí Jamání situaci v Saúdské Arábii později zhodnotil následovně.: „Král byl otevřeně kritizován do té doby skrytými segmenty populace za saúdskou roli v boji proti Izraeli. Král byl osobně kritizován… za obchodování s imperialisty a nepřáteli Arabů…“215

Tato kritika však ve své podstatě nebyla zcela správná. Čtyřmi základními principy Fajsalovy zahraniční politiky byly panarabismus, antikomunismus, antiimperialismus a antisionismus. Král Fajsal ve spolupráci s ostatními islámskými blízkovýchodními reţimy podnikal politické kroky, které jej měly z dlouhodobého hlediska zbavovat bezvýhradné závislosti na západním světě. Ve Fajsalově chápání to však neznamenalo pouze odklon od západu jako takového, ale i od všech neislámských států jako celku, tedy i od Sovětského svazu, který o region Blízkého východu projevoval dlouhodobý zájem. Toho se podařilo dosáhnout po Násirově smrti, kdy nový prezident Anwar Sadat projevoval SSSR mnohem menší náklonnost.216 Jedním ze zásadních výstupů této politiky byla práce na vybudování nezávislého islámského bankovnictví na počátku 70. let, která po staţení se Velké Británie z Perského zálivu v roce 1971 nabrala na intenzitě, i kdyţ trvalo několik let, neţ islámské banky dosáhly globálního významu.217 Dalším důleţitým mocenským nástrojem arabských států se stala ropná zbraň, jak bude podrobněji rozvedeno v dalších kapitolách.

212 “The 1967 Oil Embargo.” [online]. 213 Více viz “OAPEC.” [online]. 214 “The Khartoum Resolutions.” [online]. 215 Brown, Oil, God, and Gold, 269. 216 Weston, Prophets and Princes, 202-203. 217 Více k tématu islámského bankovnictví např. Čihák, Martin and Hesse, Heiko, “Islamic Banks and Financial Stability: An Empirical Analysis.” [online], nebo Asutay, Mehmed, “Political Economic Approach to Islamic Economics: Systemic Understanding for Alternative Economic System.” [online]. 68

6.2.5. Administrativa Richarda Milhouse Nixona (1969-1973) Richard Nixon v průběhu svého funkčního období musel řešit celou řadu váţných zahraničně- politických problémů. Primární roli sehrálo americké stahování se z Vietnamu, které na nějakou dobu poměrně zásadním způsobem poškodilo americkou prestiţ v mnoha částech světa. Navíc americký neúspěch ve Vietnamu měl dalekosáhlé důsledky v zásadě pro všechny americké spojence. Vyhlášení tzv. Nixonovy (nebo téţ Guamské) doktríny 25. července 1969 přineslo v porovnání s předchozí Johnsonovou administrativou jasnou změnu. Klíčový význam měly následující tři principy: „Za prvé, Spojené státy dodrţí všechny své smluvní závazky. Za druhé poskytneme štít, pokud některá jaderná mocnost ohrozí svobodu našeho spojeneckého národa či národa, jehoţ přeţití budeme povaţovat za zásadní pro naši vlastní bezpečnost. Za třetí, v případech jiných typů agrese poskytneme na poţádání vojenskou a ekonomickou asistenci v souladu s našimi smluvními závazky. Nicméně ten národ, který se ocitne v přímém ohroţení, bude mít přímou zodpovědnost za zajištění lidských kapacit nutných pro svou obranu.“218

Vyhlášení této doktríny mělo zásadní dopad na blízkovýchodní spojence USA, zejména Izrael, kde zprvu zavládlo zděšení z obav nad moţností ztráty americké podpory. Stejně tak zejména v Íránu došlo k diskreditaci USA jako spolehlivého spojence – po staţení se z Vietnamu USA ztratily aureolu neporazitelné supervelmoci a především íránský šáh se obával, zda mu budou USA schopné pomoci v případě náhlého sovětského útoku, popřípadě vnitřních nepokojů iniciovaných ilegální íránskou komunistickou stranou Túde.219

Další důleţitou událostí počátku 70. let byl důkaz nárůstu blízkovýchodního radikalismu, který se projevil v roce 1970 při jordánské krizi, kdy se skupina palestinských radikálů pokusila zavraţdit jordánského krále Husajna a dosáhnout tak státního převratu. Jordánská vláda však na tyto události velmi promptně zareagovala a palestinské radikály ze země vyhnala, popřípadě exemplárně potrestala.220 Radikálové jednotlivých frakcí Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) pak většinou našli nové útočiště v Libanonu, kde výrazně přispěli k radikalizaci situace, jeţ v polovině 70. let vyústila v ničivou občanskou válku.221 Organizace Černého září, která vznikla právě během událostí v Jordánsku, pak v roce 1972 stála za vraţdami izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově.222 Mnohé z těchto skupin, zejména OOP, jiţ tehdy získávaly finanční podporu od Saúdské Arábie.

219 “President Nixon's Speech on "Vietnamization," November 3, 1969.” [online]. 219 Více viz konkrétní kapitoly týkající se vývoje v Íránu a Izraeli v této době. 220 Více viz Maoz and Allison Astorino, “Waging War, Waging Peace.” [online], a Garfinkle, “U.S. Decision Making in the Jordan Crisis.” [online]. 221 “Timeline: Lebanon.” [online]. 222 Amnon Kapeliouk, “Israel, Terrorism, and the PLO.” [online]. 69

Brzy se však ukázalo, ţe základním problémem Nixonovy administrativy v souvislosti s blízkovýchodním regionem bude především další eskalace blízkovýchodního konfliktu a s tím úzce související události kolem prvního ropného šoku v roce 1973. Bezprostřední příčinou pro vypuknutí krize se stala podpora západních států Izraeli v tzv. Jomkippurské válce. Mezi muslimskými státy se obecně mělo za to, ţe Izrael by bez okamţité pomoci svých západních spojenců, zejména USA, nebyl schopen čelit překvapivému útoku ze strany koalice Egypta, Sýrie, Jordánska a Iráku.223 Jako odvetu za tuto podporu se státy OPEC rozhodly vyuţít právě ropnou zbraň ve formě bojkotu spojeneckých zemí Izraele. Ke krizi samotné se však schylovalo jiţ nějakou dobu před Jomkippurskou válkou. Příčinou byla hospodářská stagnace v USA, kdy došlo k odpoutání dolaru od zlatého standardu a tím pádem k rozpuštění brettonwoodského systému, coţ ve svých důsledcích vedlo ke sníţení ceny dolaru. Vzhledem k tomu, ţe ceny ropy byly navázány na dolar, došlo ke sníţení zisků exportujících zemí, coţ pochopitelně zasaţené státy nesly velmi těţce. Pouţití ropné zbraně v době Jomkippurské války tak představovalo eskalaci dlouhodobých problémů.

Efektivita práce Nixonovy administrativy byla navíc ve své závěrečné etapě značně poznamenána prošetřováním aféry Watergate224, díky čemuţ prezident v záleţitostech Blízkého východu ustoupil do pozadí a rozhodující postavou propojující Nixonovu a Fordovu administrativu se stal Henry Kissinger. Kissinger byl zpočátku Nixonova prezidentství jako poradce pro národní bezpečnost drţen stranou od blízkovýchodních záleţitostí. Vzhledem k jeho ţidovskému původu americká administrativa nechtěla dráţdit arabské státy a zbytečně povzbuzovat podezření z předpojatosti. Proto otázky Blízkého východu dostal do svých kompetencí primárně ministr zahraničí William P. Rogers, se kterým však Kissinger měl časté rozepře.225 To se však později mělo změnit, protoţe po Rogersově rezignaci Kissinger přebral i pozici ministra zahraničí.

6.2.6. Administrativa Geralda Rudolpha Forda (1974-1977) Gerald Ford se dostal do funkce amerického prezidenta ve velmi obtíţné pozici. Jeho předchůdce Richard Nixon byl v důsledku skandálu Watergate nucen rezignovat, stejně jako o něco dříve jeho viceprezident Spiro Agnew, jenţ byl stíhán za daňové úniky.226 Ford se tak stal dosud jediným prezidentem v historii Spojených států, který za sebou neměl řádné volby. Jeho pozice tudíţ byla velmi slabá a odpůrci snadno napadnutelná, coţ se mimo jiné projevovalo i v jeho zahraničně-

223 Více k tomuto tématu např. Wanner, Krvavý Jom Kippur., Dunstan, Jom Kippur 1973. a Dunstan and Gerrard, Howard, Válka Jom Kippur 1973: Golanské výšiny. 224 Více k této aféře např. Anderson, Watergate, či Borovička, Watergate. 225 Česká televize, “Henry Kissinger - mág americké diplomacie.” [online]. 226 “AGNEW, Spiro Theodore (1918-1996).” [online]. 70

politickém rozhodování, kde si ne vţdy mohl dovolit prosadit razantní postoj, který situace vyţadovala. Rozhodující postavou americké zahraniční politiky v období Fordova prezidentství se tak stal Henry Kissinger, který aţ do roku 1975 zastával jak post ministra zahraničí, tak i poradce pro národní bezpečnost.227 V zásadě se tak Fordova administrativa v politice vůči Blízkému východu drţela trendů nastavených Nixonem.

Sám Ford byl nicméně známý jako nadšený zastánce Izraele, kdyţ například v roce 1972 navrhoval v americkém kongresu, aby byl Jeruzalém uznán USA jako izraelské hlavní město, nebo kdyţ v roce 1975 podepsal Jackson-Vanikův dodatek, který ekonomické výhody pro SSSR mimo jiné podmiňoval umoţnění větší migrace sovětských Ţidů do Izraele.228

Oproti tomu Henry Kissinger se i přes svůj ţidovský původ snaţil o vyváţenou politiku mezi všemi znepřátelenými stranami – tzv. kyvadlovou diplomacii, kdy se snaţil souběţně tlačit na všechny aktéry a přinutit je k určitým ústupkům. Díky tomu se podařilo překonat jomkippurskou krizi a nastartovat první fázi mírového procesu, která vyvrcholila v roce 1978 uzavřením mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem.229

6.2.7. Administrativa Jamese Earla Cartera (1977-1981) Prezident Carter se během svého prezidentského mandátu snaţil změnit některé zaţité principy americké zahraniční politiky, které byly uplatňovány v průběhu předchozích několika desetiletí. Namísto důrazu na supervelmocenský konflikt se SSSR preferoval soustředění se na konflikty, které do té doby stály na okraji zájmu USA. Jednalo se zejména o hospodářský rozvoj Třetího světa či lidsko-právní problematiku. Napříč Carterovou administrativou však panovaly velmi rozporuplné náhledy na konkrétní zahraničně-politická rozhodnutí – především ministerstvo zahraničí v čele s Cyrusem Vancem a rada pro národní bezpečnostní otázky vedená Zbigniewem Brzezinskim spolu velmi často soupeřily, coţ oslabovalo akceschopnost Carterova úřednického aparátu.230

Carterův inovativní přístup měl dalekosáhlé následky i pro region Blízkého východu. Především se jednalo o snahu reformovat místní spřátelené reţimy – tedy Izrael, Írán a Saúdskou Arábii – které s ohledem na lidská práva v mnoha aspektech zaostávaly. Jak bude ukázáno v dalším textu, tyto snahy se ne vţdy potkávaly s úspěchem a Carter nebyl schopen si případné ústupky

227 “Biography.” [online]. 228 Více viz “Jackson-Vanik Amendment - Council on Foreign Relations.” [online]. 229 Více viz Kissinger, Bouřliv . 230 , Reagan a ř š č 1981 - 1989, 34-35. 71

v případě potřeby vynutit, protoţe konstantní americkou obavou v této době se stala moţnost opakování další ropné krize.

Další Carterovou zahraničně-politickou prioritou se stalo vyřešení blízkovýchodního konfliktu, coţ prezidentův tým chápal jako klíč ke stabilitě a míru v oblasti. Na rozdíl od většiny svých předchůdců však Carterův přístup k Izraeli nebyl zcela bezvýhradný. Urovnání blízkovýchodního konfliktu mělo být velice komplexní záleţitostí – mimo jiné jej mělo být dosaţeno ve spolupráci se Sovětským svazem, které měl působit na své spřátelené arabské reţimy, jeţ dlouhodobě podporoval.231 Právě v těchto mírových aktivitách Carter se svým týmem nakonec slavil největší úspěch, kterým se stalo uzavření průlomové mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem při jednáních v Camp David v březnu 1979.232 Blízkovýchodní mírový proces 70. let někdy bývá hodnocen jako vůbec největší Carterův úspěch v zahraniční politice.

Carterovo do značné míry idealistické uvaţování o zahraniční politice však bylo v závěrečné etapě jeho prezidentství poznamenáno některými přelomovými událostmi. Sovětská invaze do Afghánistánu na přelomu let 1978 a 1979, islamistická revoluce v Íránu a další ropná krize vedly prezidenta k vyhlášení tzv. Carterovy doktríny při tradičním Projevu o stavu Unie v lednu 1980.233 Na realizaci principů v ní naznačených však jiţ Carter neměl dostatek času, a proto se více odrazily aţ v zahraniční politice jeho nástupce Ronalda Reagana.

231 Především Sýrii a Irák. 232 Více viz Quandt, “Camp David and Peacemaking in the Middle East.” [online]. 233 Carter, Jimmy, “State of the Union Address 1980.” [online]. 72

6.2.8. Dění v Íránu v 70. letech

6.2.8.1. Přístup Íránu k první ropné krizi – oslabování vazeb na USA Oslabení vazeb Íránu na USA se v průběhu 70. let projevilo nejvýrazněji při první ropné krizi v roce 1973, kdy země Organizace arabských zemí vyváţejících ropu (OAPEC)234 záměrně sníţily produkci ropy a tím i její export, coţ těţce zasáhlo mnoho zemí západního, ale ve svých důsledcích zejména rozvojového světa. Jak jiţ bylo vysvětleno v předchozím textu, hlavním mediálně proklamovaným důvodem pro ropné embargo byl cíl potrestat západní spojence Izraele a přimět je ke změně svého postoje, ovšem ve skutečnosti byla celá problematika mnohem komplikovanější a zahrnovala celou řadu politických i ekonomických dílčích aspektů.

Samotný íránský šáh, do té doby povaţovaný za jednoho z hlavních spojenců USA na Blízkém východě, se k americkému angaţmá v Jomkippurské válce stavěl poměrně chladně, protoţe – jak jiţ bylo zmíněno – na rozdíl od ostatních arabských států osobně neměl s existencí Izraele tak velký problém. Jeho motivace podílet se na sankcích proti západu však byla jiná. Kromě protiizraelských vnitřních tlaků, které jej nutily zaujmout rozhodné stanovisko k celé věci navenek, sledoval především finanční zájmy své země. Na otázku New York Time v prosinci 1973, zda dojde k navýšení cen za íránskou ropu, odpověděl následujícím způsobem: „Rozhodně! A jak… Vy jste zvýšili cenu obilí, které nám prodáváte, o 300 %, a stejně tak i ceny cukru a cementu… Kupujete naši surovou ropu a prodáváte nám ji zpět jako rafinované petrochemické produkty za stonásobek původní ceny. Je jenom fér, ţe od nynějška budete platit za ropu více. Řekněme desetkrát více.“235

Jiţ v lednu 1973 – tedy několik měsíců před vypuknutím Jomkippurské války – oznámil šáh svůj záměr převzít kontrolu nad managementem íránského ropného konsorcia, coţ USA hodnotily velmi negativně vzhledem k velkému podílu amerických firem v tomto konsorciu.236 Jeho postup během ropné krize tedy nebyl pro informované ţádným velkým překvapením. Írán se sice přímo nezařadil do skupiny zemí poţadujících embargo, ale situace vyuţil k okamţitému vysokému navýšení cen za ropu.237 Írán tak nominálně na první ropné krizi velmi zbohatl, protoţe jeho zisky z prodeje ropy se v době krize zmnohonásobily. Tento příval peněz však na íránskou ekonomiku ve svých důsledcích působil spíše negativně. Šáh si sice konečně mohl dovolit nakoupit všechny zbraňové systémy, po kterých zatouţil, a vlády prakticky všech západních států včetně USA mu je poměrně nadšeně prodávaly, protoţe ve zbrojním obchodu viděly šanci, jak povzbudil svou stagnující ekonomiku. Podobně další důleţitou poloţkou pak bylo luxusní západní zboţí, které si však v Íránu

234 Jednalo se o stávající země OPEC rozšířené o Egypt, Sýrii a Tunisko. 235 Smith, William D., “Price Quadruples for Iranian Crude Oil at Auction.” [online]. 236 “Iran - Exploration Background.” [online]. 237 Podrobněji k proměně cen za barel surové ropy ve 2. polovině 20. století viz graf v příloze č. 5. 73

mohla stále dovolit pouze omezená skupinaa obyvatel. Íránské petrodolary se tak ale velmi rychle vracely na západní trhy, přičemţ stejné to bylo i u všech ostatních blízkovýchodních zemí, které v zásadě neměly jinou moţnost, kam nově nabytou hotovost investovat. Šáhovy nákupy však v Íránu vzbuzovaly pouze další vlnu nevole, neboť armáda byla v očích obyvatel Íránu dlouhodobě zdiskreditována jako represivní nástroj šáhova nedemokratického vládnutí. Dalším problémem bylo, ţe díky enormním ziskům z ropy se ještě více rozevřela mezera mezi nejbohatší vrstvou a zbytkem obyvatelstva, coţ zapříčilo další napětí. Jiným velkým problémem byla velká inflace a nárůst nezaměstnanosti, coţ opět zasáhlo hlavně niţší společenské třídy.238

6.2.8.2. Islámská revoluce a vyostření antiamerických postojů v Íránu V průběhu 70. let se tak situace uvnitř Íránu dále vyostřovala. Pokračující tvrdé represe protišáhovské opozice vedly Amnesty International k tomu, ţe ve své výroční zprávě z roku 1975 zařadila íránský reţim mezi ty, které nejvíce potlačují lidská práva.239 I přes tvrdé tresty však íránská opozice nadále ve skrytu posilovala své aktivity, navíc měla pevnou podporu v širokých vrstvách íránské společnosti, které se z různých důvodů kriticky stavěly proti šáhovi. Karta antiamerikanismu se v opozičním hnutí stala velmi často uţívaným nástrojem, kdy šáh samotný byl prezentován jako neschopný, nedemokratický, krutý, nespravedlivý a rozhazovačný, avšak USA měly být v očích mnoha odpůrcům tím, kdo za šáhem stál a umoţňoval tak jeho úpadkovému reţimu udrţet si moc.

Situaci navíc dále vyostřily některé šáhovy politicky nekorektní a necitlivé kroky, jako kdyţ v březnu 1975 zakázal všechny politické strany s výjimkou Hizb-i-Rastáchíz, která šáhovi pochopitelně ve všech ohledech podléhala. Členství ve straně bylo povinné pro všechny, kteří chtěli v Íránu dosáhnout nějakého společensky respektovaného postavení.240 Přesto však primární roli na revoluci v roce 1979 nepřevzala republikánsky orientovaná politická hnutí, ale náboţenské autority. Írán po celou svou historii byl velmi náboţensky orientovanou zemí, coţ patrně souvisí i s tím, ţe se aţ do současné doby jedná o jediný majoritně šíitský stát. I sám šáh se přes svá nesčetná sekulární opatření snaţil na veřejnosti prezentovat jako věřící muţ a při klíčových událostech, jako byl kupříkladu puč na Mosaddeqa, se vţdy pokoušel získat podporu vysokých ajatolláhů.241

Další ránou pro šáhův reţim bylo omezení podpory ze strany USA poté, co byl novým americkým prezidentem zvolen Jimmy Carter. Carter okamţitě po svém nástupu do funkce chtěl

238 Pollack, The Persian Puzzle, 110-114. 239 “IRAN: The Shah's Divided Land.” [online]. 240 Více viz Ervand Abrahamian, “Structural Causes of the Iranian Revolution.” 241 Více viz kapitola č. 6.1.3.2. 74

dokázat, ţe své předvolební sliby ohledně větší integrace lidsko-právní problematiky do americké zahraniční politiky myslí skutečně váţně. A logicky toto úsilí chtěl v první fázi směřovat na některé problematické americké spojence, kde nedemokratičnost jejich reţimů dlouhodobě vzbuzovala kontroverzi na domácí i mezinárodní scéně. Pro Írán to znamenalo především omezení zbrojních dodávek a tlak na celkovou reformu poměrů v zemi, která ovšem ve většině případů měla pouze symbolickou podobu.242

Ani tyto snahy Carterovy administrativy reformovat íránský reţim však jiţ nemohly vylepšit obraz USA ve většinové společnosti, protoţe události během roku 1978 nabíraly rychlý spád. Jiţ na podzim 1977 proběhly první demonstrace kvůli smrti Mustafy, syna ajatolláha Chomejního. Pozdější pitva sice ukázala, ţe příčinou jeho smrti byl infarkt, ale všeobecně bylo jeho úmrtí interpretováno jako důsledek šikany SAVAK. Další vlny demonstrací, doplněné o celostátní stávky, pokračovaly během celého roku 1978. Šáh, který v té době jiţ trpěl váţnými zdravotními potíţemi kvůli pokročilému stádiu rakoviny, neustále lavíroval mezi tím, jak celou situaci správně řešit. Výsledkem byla nekonzistentní politika represí a ústupků, která celou situaci ještě dál vyhrocovala. Šáh aktuální události konzultoval s americkou administrativou. Ta však ještě nehodnotila dění v Íránu jako závaţné či potenciálně nebezpečné. Analýza CIA ze srpna 1978 konstatovala následující: „[…] není to revoluční, dokonce ani předrevoluční situace.“243

Pravdou ovšem zůstává, ţe postoje jednotlivých členů Carterovy administrativy k událostem v Íránu se velmi lišily. Zatímco ministerstvo zahraničí s Cyrusem Vancem povaţovalo šáha za politickou mrtvolu, která nemá šanci čelit proudu aktuálních událostí, národní bezpečnostní rada v čele se Zbigniewem Brzezinskim poukazovala na důleţitou geostrategickou pozici Íránu a nutnost udrţet u moci proamerický reţim.244

Od začátku revoluce se objevoval konstantní poţadavek na šáhovu rezignaci. Šáh tento poţadavek zpočátku samozřejmě odmítal, ale po dalším vyhrocení situace, kdy došlo k opakované střelbě do demonstrantů, odpor vůči šáhovi překročil únosnou mez. Posléze se všechna opoziční hnutí sjednotila pod Chomejního program a signály ze zahraničí naznačovaly, ţe šáh nemůţe spoléhat ani na mezinárodní podporu. Šáh se navíc nemohl opřít ani o armádu, kde mnoho vojáků pod vlivem událostí dezertovalo. Šáh s rodinou proto 16. ledna 1979 definitivně opustil zemi. Odletěl do Egypta a později se přesunul do USA, kde také v červenci 1980 zemřel.245

242 Bakhtavar, Slater, “Jimmy Carter's Human Rights Disaster in Iran.” [online]. 243 Carter, Keeping Faith: Memoirs of a President, 438. 244 Keddie and Richard, Modern Iran, 235. 245 “1979: Shah of Iran Flees into Exile.” [online]. 75

1. února 1979 se naopak po dlouhých letech v exilu vrátil do Íránu ajatolláh Chomejní. Chomejní představoval hlavní symbol revoluce, významnou duchovní autoritu, ale především významnou charismatickou osobnost, která dokázala alespoň krátkodobě sjednotit různorodé revoluční skupiny, které v podstatě spojovala pouze averze vůči šáhovskému reţimu.246 Na začátku roku 1979 tedy nebylo vůbec zřejmé, jaký bude charakter nového íránského reţimu. Stále mrtvým projektem nebyla ani monarchie, i kdyţ její zastánci hovořili o nutnosti konstituční monarchie a vystřídání zdiskreditovaného šáha jeho synem.247 Tento názor však zastávala jen menšinová skupina, zatímco většinová společnost volala po republikánském zřízení, které mělo symbolizovat naprosté oproštění se od minulosti. V referendu v březnu 1979 došlo k vyhlášení Íránské islámské republiky, i kdyţ v té době si ne všichni Íránci uvědomovali, na jakých principech má nově ustanovená islámská republika vlastně fungovat. Během léta 1979 byli odsunuti do pozadí íránští liberálové, došlo také k sérii poprav důleţitých představitelů šáhovského reţimu, coţ mělo zastrašující účinek na zbývající opozici. Revoluční gardy získaly rozhodující převahu v armádě, jeţ díky šáhovým nákupům disponovala těmi nejmodernějšími zbraňovými systémy.248 Brzy poté byla přijata nová ústava, která rozhodující pozice ve státu přiřkla duchovním v čele s ajatolláhem Chomejním jako nejvyšším duchovním vůdcem, i kdyţ vláda jako celek nebyla výhradně v rukou kleriků.249

Pro Spojené státy byl tento vývoj v Íránu naprostým šokem a překvapením. Nejednalo se pouze o pád šáha, ale především o ztrátu cenného spojence na Blízkém východě, který měl dle předchozích koncepcí představovat jeden z rozhodujících pilířů amerického vlivu v regionu. Carterova administrativa byla velice zaskočena tím, jaká vlna nenávisti vůči USA se v revolučním Íránu vzedmula. Ne šáh samotný, ale USA byly chápány jako příčina všeho špatného v Íránu. Známé označení pro USA „Velký Satan“ poprvé pouţil ajatolláh Chomejní ve svém projevu z listopadu 1979, kdy Spojené státy obvinil z imperialismu, korupce a neutěšené situace ve světě celkově.250 Velmi často otvíraným tématem se staly události kolem puče na premiéra Mosaddeqa v 50. letech, kde byla neustále zdůrazňována role USA. Světová média pak kontinuálně přinášela obrázky Íránců pálících americké vlajky a další excesy. Jiným velkým problémem bylo raketové navýšení cen ropy v souvislosti se změnou vládnoucího reţimu v Íránu.251 Nestabilita v zemi měla za následek výpadky v ropném sektoru, které se později dále prohloubily během íránsko-irácké války, kdy kvůli bojovým operacím a vzájemným sabotáţním akcím poklesla výraznou měrou těţba ropy v obou zemích. Země

246 Více viz Rosůlek, Přemysl, “Vývoj opozice v Íránu a islámská revoluce (1941-1979).” 247 Sadighi, Nader, “Emergence of Monarchists in Iran.” [online]. 248 Farzan, “Opinion Europe.” [online]. 249 Více viz “The Constitution of Islamic Republic of Iran.” [online]. 250 Milani, Abbas, “The Great Satan Myth.” [online]. 251 Více viz grafy v příloze č. 5 a 6. 76

OPEC, zejména Saúdská Arábie, se snaţily tyto výpadky nahradit zvýšením své vlastní produkce, ale přesto revoluce v Íránu byla příčinou jiţ druhé ropné krize během několika málo let.252 Írán k 12. listopadu 1979 zastavil dodávky ropy do USA, oproti tomu USA zmrazily všechny íránské účty v hodnotě cca 8 miliard amerických dolarů.253

6.2.8.2. Krize kolem zadržování amerických rukojmí na ambasádě v Teheránu Někteří členové Carterovy administrativy původně doufali, ţe změna reţimu v Íránu nemusí nutně vést k váţnému narušení vzájemných americko-íránských vztahů. Velké naděje byly vkládány zejména do íránských liberálů. Později, kdyţ uţ bylo zřejmé, ţe liberálové jsou mimo hru a revoluci ovládají islamisté, USA doufaly ve strategické partnerství směřované proti společnému nepříteli Sovětskému svazu. Ajatolláh Chomejní však tuto vizi velmi brzy v jednom ze svých projevů rázně odmítl: „A jsem si jistý, ţe Íránci, zejména naši mladí, udrţí ve svých srdcích hněv a nenávist vůči zločinnému Sovětskému svazu i americkým válečným štváčům.“254

Dalším důkazem nenávisti, kterou vůči USA některé skupiny v Íránu pociťovaly, se stala známá kauza obsazení americké ambasády v Teheránu a více neţ roční zadrţování rukojmí radikálními islamistickými studenty. Krize trvala od 4. listopadu 1979 do 20. ledna 1981 a zásadním způsobem poznamenala vztahy mezi USA a nově ustanovenou Íránskou islámskou republikou, které se aţ do současnosti nepodařilo normalizovat. Obsazení americké ambasády v Teheránu předcházelo rozhořčení íránské vlády nad tím, ţe americká administrativa povolila šáhovi vstup do USA – oficiálně se tak stalo z lékařských důvodů, protoţe těţce nemocný šáh se doţadoval speciálního vyšetření v americké nemocnici. Íránští radikálové to však interpretovali jako další důkaz americké podpory šáhovi, ne-li přímo jako snahu osnovat tajné plány na šáhův návrat k moci za americké asistence. Vpád davu íránských studentů na americkou ambasádu a následné zadrţování šedesáti šesti amerických rukojmí pochopitelně porušovaly celou řadu mezinárodně-právních norem a diplomatických zvyklostí.255

Ačkoli Chomejní tuto akci přímo neinicioval, v průběhu trvání krize nijak neintervenoval, na coţ by dozajisté měl lepší prostředky neţ kdokoliv jiný. Celkově převládá názor, ţe celou akci tiše podporoval. Obsazení americké ambasády totiţ mělo širokou podporu napříč íránskou společností a tím pádem tyto události jenom posilovaly podporu Chomejního reţimu, který stále ještě neměl

252 Více k této problematice viz např. “The Iranian Oil Crisis.” [online]. 253 “Iran Hostage Crisis.” [online]. 254 Wright, In the Name of God, 196. 255 “The Iran Hostage Crisis.” [online]. 77

vybudovanou pevnou pozici.256 To v současnosti přiznává i jeden z hlavních studentských organizátorů obsazení ambasády Ibráhím Isgharzádah, který se později přiklonil na stranu íránských reformních politických sil: „V zásadě se nám situace vymknula z rukou. Jiţ nešlo o studentskou aktivitu, ale o celospolečenskou záleţitost krytou vedením. A s kaţdým dalším dne se věci více a více komplikovaly.“257

Íránská krize pochopitelně vzbudila velkou pozornost, a povětšinou i kritiku, po celém světě, a proto se zadrţovatelé snaţili projevit dobrou vůli propuštěním prvních třinácti lidí 19. listopadu 1979, coţ zdůvodnili tím, ţe se jedná o příslušníky menšin, které jsou v USA diskriminovány.258 Nadále však trvali na svých poţadavcích, které zahrnovaly vydání šáha zpět do Íránu, příslib dalšího nevměšování se USA do vnitřních íránských záleţitostí a konečně veřejnou omluvu a sebekritiku USA za svou předchozí politiku v Íránu i dalších částech světa.259

Prezident Carter chápal řešení situace v Íránu jako svůj osobní závazek, kromě toho v roce 1980 opětovně kandidoval v prezidentských volbách a potřeboval vylepšit svůj politický kredit. Opozice mu navíc kladla za vinu nezvládnutí situace v Íránu, přílišnou pasivitu a nerozhodnost. Propuštění třinácti rukojmí tak v ţádném případě nebylo pro Carterovu administrativu uspokojivým řešením. Vzhledem k tomu, ţe jakékoliv diplomatické pokusy vyjednat propuštění selhávaly, se Carterův tým rozhodl pro odváţné řešení v podobě záchranné mise známé pod krycím jménem Operace orlí dráp. V noci z 24. na 25. dubna 1980 vzlétlo z letadlové lodě Nimitz osm helikoptér, jejichţ posádka měla provést bleskovou osvobozovací misi. Celá akce však kvůli technickým závadám a diletantskému plánování skončila fiaskem, při kterém navíc zahynulo osm členů posádky.260 Sám Carter k nepovedené akci, která ještě dále zostřila vztahy s íránským vládnoucím reţimem, 25. dubna ve svém veřejném projevu řekl: „Tento pokus byl nezbytný a byl naší povinností. […] rozhodl jsem se zaloţit naše dlouhodobé plány na této operaci. Nařídil jsem tuto misi ve jménu záchrany amerických ţivotů, ochrany amerických národních zájmů a sníţení napětí ve světě.“261

Carter dále zdůraznil, ţe USA necítí nepřátelství vůči Íránu či jeho obyvatelům, nicméně v Íránu byla Operace orlí dráp prezentována jako další důkaz americké zvůle a předehra pokusu o vojenskou intervenci v zemi. Čelní představitelé Chomejního reţimu pochopitelně neváhali vytěţit

256 Pollack, The Persian Puzzle, 157. 257 “1979 Hostage Crisis Still Casts Pall on U.S.-Iran Relations.” [online]. 258 “Iran Hostage Crisis Summary.” [online]. 259 Keddie and Richard, Modern Iran, 252. 260 Tristam, Pierre, “What Was Operation Eagle Claw – The Failed Rescue of American Hostages in Iran – Military Details of Operation Eagle Claw.” [online]. 261 Tristam, Pierre, “President Carter's Address on the Failed Rescue Attempt for American Hostages in Iran - Carter's Address on Failed Rescue of US Hostages in Iran.” [online]. 78

z tohoto amerického debaklu co nejvíce politických bodů, takţe ve výsledku tato akce nejenţe nepřinesla očekávaný výsledek v podobě osvobození zadrţovaných, ale zasadila váţnou ránu americké prestiţi a dále posílila antiamerické tendence v Íránu. Carter posléze prohrál souboj o prezidentské křeslo s republikánským kandidátem Ronaldem Reaganem, přičemţ se všeobecně má za to, ţe Carterovi velmi uškodil právě jeho přístup k událostem v Íránu. Na druhou stranu se ovšem objevují některé teorie, které hovoří o tom, ţe propuštění amerických rukojmí v Íránu bylo úmyslně pozdrţeno kvůli diskreditaci Cartera. Minimálně zajímavé je, ţe zbývající zadrţovaní byli oficiálně propuštěni minutu poté, co Ronald Reagan odříkal svůj inaugurační slib.262

6.2.9. Dění v Saúdské Arábii v 70. letech

6.2.9.1. Král Fajsal jako architekt první ropné krize Během Jomkippurské války v roce 1973 se naplno ukázalo, ţe novým důleţitým mocenským nástrojem arabských států se stala ropná zbraň. Jiţ dva roky předtím ale blízkovýchodní exportéři ropy podnikli zásadní krok, který jim později umoţnil ropný průmysl vyuţít k prosazení svých politických cílů. Poté, co během roku 1970 nový libyjský vládce Muammar Kaddáfí přinutil místní ropné společnosti ke zvýšení odváděných daní a navýšení koncesních poplatků pod hrozbou znárodnění, se k podobné politice připojila i většina ostatních zemí OPEC. Kromě navýšení podílů hostitelských zemí na ziscích ropných společností došlo i na navýšení jednotlivých podílů tak, aby hostitelské země získaly v ropných konsorciích nadpoloviční většinu, coţ jim umoţnilo efektivní kontrolu nad rozhodováním těchto společností. V případě Saúdské Arábie se však stále jednalo pouze o 51 % podíl z důvodu potřeby udrţet na místě západní techniky, kterým místní pracovníci stále nedokázali efektivně konkurovat.263

Král Fajsal i další blízkovýchodní vládci od roku 1967 opakovaně varovali západní země, především USA, ţe pokud nebudou více tlačit na staţení Izraele z okupovaných území nebo pokud mu, coţ je ještě horší, budou dál poskytovat svou podporu, bude pro ně tato politika mít zhoubné důsledky. 30. srpna 1973 král Fajsal v rozhovoru pro NBC News prohlásil: „Naprostá podpora Američanů sionistům proti Arabům nám extrémně ztěţuje uspokojování jejich ropných poţadavků.“264 Západní svět se ale tehdy ještě pořád domníval, ţe arabští politici pouze záměrně blafují, třebaţe ve skutečnosti by ve svém vlastním finančním zájmu k omezení dodávek ropy nikdy nepřistoupili.

262 Více k tomuto tématu Sick, October Surprise: America's Hostages in Iran and the Elections of Ronald Reagan, nebo Parry, Trick or treason:The October Surprise Mystery. 263 Weston, Prophets and Princes, 206-209. 264 Ibid., 213. 79

Po překvapivém útoku na Izrael ze strany spojeneckých arabských vojsk v říjnu 1973 Saúdská Arábie okamţitě varovala USA, aby se Izrael nesnaţily zachraňovat. USA ovšem podnikly rozsáhlou leteckou akci a dodaly Izraeli zásilky vojenského materiálu, které ţidovskému státy pomohly nahradit předchozí ztráty. Především díky této americké pomoci se Izraeli během několika dní podařilo zcela obrátit stav na bojišti a z na první pohled ztraceného klání dokonce vytěţit další územní zisky.265

Státy OPEC samozřejmě sledovaly tento vývoj velmi nespokojeně a rozhodly se naplnit své předchozí hrozby o ropném embargu, které se v počáteční fázi vztahovalo pouze na USA a Nizozemí. Zároveň OPEC sníţil kaţdý měsíc trvání bojkotu těţbu o 5 %, coţ spolu s propuknuvší panikou vedlo k prudkému nárůstu cen za barel ropy.266 Je ale třeba zdůraznit, ţe ačkoliv Saúdská Arábie tvrdě kritizovala americkou vojenskou pomoc Izraeli, ve výsledku byl král Fajsal mezi těmi, kdo prosadili umírněnější podobu sankcí. Někteří radikálové uvnitř saúdské společnosti navrhovali znárodnění všeho amerického a celkové zmrazení vztahů s USA. Přesto král Fajsal z ropné krize vyšel jako vítěz a jeho prestiţ mezi muslimy nabyla ohromných rozměrů. Důkazem toho, ţe Fajsal byl jako hlavní architekt ropné krize vnímán i na západě, můţe být i to, ţe jej v roce 1975 americký časopis Time jako prvního arabského politika vyhlásil muţem roku.267 Fajsalova role v mezinárodní politice však brzy na to skončila – v březnu 1975 byl zavraţděn svým synovcem princem Musaídem.268

6.2.9.2. Konec ropného boomu a proměna saúdských zahraničně-politických priorit Bezprostředně po svém nástupu na saúdský trůn se král Fajsal zabýval otázkou následnictví, kdy jako korunního prince určil svého mladšího bratra Chálida, jako dalšího v pořadí pak dalšího bratra Fahda. Atentát na krále Fajsala tedy výrazněji nenarušil stabilitu saúdského vládnoucího reţimu. Nový král Chálid však na rozdíl od svého předchůdce nebyl tak silnou osobností a osobně ho politika příliš nezajímala s výjimkou palestinské otázky a důrazu na prohloubení islámské solidarity. Většinu kaţdodenních povinností proto přenechával svému mladšímu bratru Fahdovi. Chálidův ústup do pozadí se ještě dále prohloubil v roce 1978, kdy se kvůli zdravotním problémům prakticky úplně stáhl z politické scény.269

Přelom 70. a 80. let lze ve stručnosti charakterizovat jako dobu, kdy díky ropnému boomu země stále více a více bohatla. Zajímavé je, ţe Saúdská Arábie v této době více neţ 60% ze svých

265 Herzog, Arabsko-Izraelské Války, 283-399. 266 Viz graf v příloze č. 5. 267 “TIME's Person of the Year 1927 - 2009 - TIME.” [online]. 268 “1975: Saudi's King Faisal Assassinated.” [online]. 269 “King Khaled Ibn Abdul Aziz Al Saud, Saudi Arabia.” [online]. 80

zisků investovala ve Spojených státech ve formě mnoha projektů. USA zároveň Saúdské Arábii dodávaly nezanedbatelné mnoţství vojenského materiálu. Saúdská Arábie tyto nákupy zdůvodňovala nutností modernizovat svou armádu, která by případně mohla hrát klíčovou roli při ohroţení státu ze strany jejích sousedů.270 V roce 1978 Carterova administrativa schválila prodej stíhaček F-15 do Saúdské Arábie, a to i navzdory velkým protestům izraelské lobby. Carter si od saúdského vedení vyţádal záruky, ţe tyto stíhačky nebudou pouţity proti Izraeli. Nešlo však pouze o splnění přání cenného amerického spojence, kterým Saúdská Arábie nepochybně byla. Carter velmi stál o saúdskou podporu izraelsko-egyptského mírového procesu. To se však nakonec nepodařilo – ačkoliv princ Fahd byl ochoten podpořit americký postup, král Chálid i přes svůj odpor k politice se v tomto případě vloţil do vyjednávání a podobně jako většina dalších muslimských vládců označil Egypt za zrádce palestinské věci.271

Klíčovou událostí blízkovýchodní politiky konce 70. let se nepochybně stala íránská revoluce. Saúdská Arábie původně doufala, ţe její vztahy s Íránskou islámskou republikou budou probíhat na standardní bázi. Rozdíly mezi radikálním šíitským a sunnitským reţimem však byly příliš veliké, minimálně z úhlu pohledu íránského vládnoucího reţimu. Chomejní saúdský vládnoucí reţim opakovaně označil jako úpadkový, zkorumpovaný a prohnilý: „Kdo jsou tihle lidé, kterým byla dána ta čest starat se o svatá místa? Muslimové všude po světě nebudou mlčet. Saúdská Arábie upadá a brzy zanikne úplně […].“272 Írán se opakovaně snaţil podnítit radikalismus v Saúdské Arábii a napomoci tak pádu místního vládnoucího reţimu,273 avšak vzhledem k vyčerpávající válce s Irákem tyto aktivity nikdy nedosáhly takové míry, aby znamenaly skutečné nebezpečí.

Saúdská Arábie se tak ve výsledku ještě pevněji přimkla ke Spojeným státům, i kdyţ bezprostředně po pádu šáhovského reţimu byla saúdská vláda šokována dle jejího názoru zcela chybějící podporou Carterovy administrativy vůči jejímu dlouholetému spojenci, jímţ íránský šáh byl.

6.2.10. Administrativa Ronalda Wilsona Reagana (1981-1989) Ronald Reagan se ve svém přístupu k blízkovýchodnímu regionu v mnoha ohledech vrátil k principům, které zastávala Nixonova administrativa. Znamenalo to především odklon od priority

270 V Jemenu i přes oficiální ukončení bojů stále nebyl klid a existovaly obavy z guerillových skupin, kterým by se mohlo podařit přejít přes hranice a podnikat na Jemen útoky právě ze Saúdské Arábie. Potenciálně ještě nebezpečnější mohl být další soused Saúdské Arábie Irák, který byl dlouhodobě podporován SSSR. 271 Weston, Prophets and Princes, 238-239. 272 “Khomeini Predicts Demise of Saudi Arabia Monarchy.” [online]. 273 Nejznámější akcí radikálů podporovaných Íránem bylo obsazení Velké mešity v Mecce asi pětistovkou radikálů v listopadu 1979. Více viz “Grand Mosque Seizure - 1979.” [online]. 81

prosazování lidsko-právní problematiky za kaţdou cenu. Větší důraz byl oproti tomu kladen na maření expanzivních ambicí Sovětského svazu, které jasně naznačila sovětská invaze do Afghánistánu na přelomu let 1979 a 1980, coţ ostatně korespondovalo s cíli vyhlášenými v tzv. Carterově doktríně v kaţdoročním projevu o stavu unie z 23. ledna 1980. Na Carterovu doktrínu Reaganův tým navázal i v bodě věnovaném stabilitě dodávek ropy z Blízkého východu na západ, jeţ byla podlomena nejprve íránskou revolucí a posléze íránsko-iráckou válkou.274 Na druhou stranu někteří odpůrci Carterovu doktrínu kritizovali s argumentem, ţe nestojí za to vést válku se SSSR kvůli jedné, navíc velmi vzdálené zemi.275

Především Reaganův ministr zahraničí Carl Weinberger kladl důraz na rozvoj americko- saúdských vztahů a na podporu Státu Izrael. Po událostech v Íránu, který pro USA velmi nečekaně přešel na druhou stranu barikády, se zdálo, ţe je ţivotně důleţité udrţet zbývající dva pilíře americké blízkovýchodní politiky. Na rozdíl od Cartera Ronald Reagan nahlíţel na palestinskou problematiku poměrně chladně, a proto nárůst osadnických aktivit na Izraelem okupovaných územích po Šestidenní válce nepředstavoval z amerického úhlu pohledu problém, kterým by se USA měly aktivněji zabývat.

Americká zahraniční politika na Blízkém východě se tedy měla opírat o dva hlavní pilíře – Stát Izrael a Saúdskou Arábii. Události však přinesly celou řadu dalších výzev. V první řadě se jednalo o íránsko-iráckou válku, o které se ve Washingtonu někdy s nadsázkou říkalo, ţe jejím jediným negativem je, ţe jednoho dne skončí. USA se v počáteční fázi zapojovaly do konfliktu jen minimálně, později však začalo docházet k útokům na ropné tankery, které mimo jiné převáţely ropu i do Spojených států, coţ USA donutilo do Perského zálivu vyslat své válečné námořnictvo, jak bude detailně rozvedeno v dalším textu. Největším skandálem Reaganova prezidentství, který měl navíc přímé vazby na dění na Blízkém východě, se pak stala známá kauza Írán-Contras.

6.2.11. Dění v Íránu v 80. letech

6.2.11.1. Íránsko-irácká válka a kauza Írán-Contras Íránské politice v 80. letech dominovaly především události spojené s íránsko-iráckou válkou, která probíhala v období let 1980-1988. Saddám Husajn, jenţ stál od konce 70. let v čele Iráku, měl několik velmi dobrých motivů pro útok na Írán. V první řadě doufal, ţe by rychlou vojenskou operací mohl na revolucí oslabeném a stále ne zcela vnitřně stabilizovaném Íránu územně získat. Za druhé se obával šíření islámské revoluce do Iráku, kde existuje velká šíitská komunita. Saddám Husajn tehdy

274 Carter, Jimmy, “State of the Union Address 1980.” [online]. 275 Palmer, Guardians of the Gulf, 114. 82

doufal v bleskovou válku, která skončí drtivým iráckým vítězstvím. Tento předpoklad se však zejména kvůli zarputilému íránskému odporu nenaplnil a střet se změnil ve vyčerpávající, roky trvající konflikt.276

USA v počáteční fázi Irák v útoku na Írán v zásadě podporovaly – především doufaly, ţe drtivá poráţka od Iráku ve svých důsledcích povede ke ztrátě podpory islamistického reţimu a posléze k jeho pádu. Proto Iráku poskytly satelitní snímky Íránu, ekonomickou pomoc a dodávky vojenského materiálu. Tímto přimknutím se k irácké straně však dále posílily argumenty íránských antiamerikanistů, kteří začali tvrdit, ţe USA jsou ochotny se připojit na stranu kohokoliv jenom proto, aby Írán poškodily.277 Tento postoj velmi dobře vystihuje výrok tehdejšího íránského prezidenta Hášemí Rafsandţáního z roku 1987: „Vítězství nad Irákem našim bojovníkům chutná sladce. Ale potěšení z dţihádu proti základní příčině války vůči naší revoluci [USA] je pro nás ještě mnohem sladší.“278

USA od počátku tento konflikt velmi pozorně sledovaly. Kromě oslabení protiamericky naladěného íránského reţimu Spojené státy na této válce nejvíce zajímaly její dopady na obchod s ropou. V důsledku koncentrace sil obou států na válku došlo k významnému poklesu jejich ropné produkce. Navíc tankery s ropou se staly dalším cílem vzájemných ataků. Problémem však bylo, ţe útoky na tankery se neomezovaly striktně na íránská a irácká plavidla – během let 1984 aţ 1988 se staly cílem těchto útoků i neutrální kuvajtské a saúdské lodě. Pro tyto akce se vţilo označení Tankerová válka. Kuvajt po nějaké době vyhodnotil situaci jako neúnosnou a oficiálně USA poţádal o ochranu svých tankerů. USA do Perského zálivu vyslaly své vojenské námořnictvo, které během poměrně krátké doby situaci v oblasti stabilizovalo – pro tuto operaci se začal pouţívat název Earnest Will.279 Tankerová válka měla poměrně velké dopady na další prohloubení negativního náhledu na USA v Íránu. Díky svému angaţmá se totiţ přímo dostaly do střetů s íránským námořnictvem, jemuţ američtí námořníci poničili několik lodí.280

Pravděpodobně nejznámější kauzou Reaganovy administrativy v souvislosti s Íránem se však stala aféra Írán-Contras. Během léta 1985 tým v čele s ředitelem CIA Williamem Caseyem vytvořil

276 Více k tomuto konfliktu např. Willett, The Iran-Iraq War. 277 Morální kredit Iráku byl zpochybňován zejména proto, ţe konflikt rozpoutal, a íránští představitelé jej tak označovali za agresora. Dalším často pouţívaným argumentem se pak stalo pouţití chemických zbraní iráckou armádou proti íránským cílům. Na druhou stranu ani Írán není z hlediska kontroverzních metod, které v této válce pouţíval, povaţován za bezproblémový – jako velmi kontroverzní je chápáno především vyuţívání dětských zfanatizovaných jednotek k čištění minových polí. Více viz např. Rajaee, The Iran-Iraq War: The Politics of Aggression. 278 “Rafsanjani Says War with U.S. to Be Sweet.” [online]. 279 “Operation Earnest Will.” [online]. 280 Dugdale-Pointon, TDP., “Tanker War 1984-1988.” [online]. 83

komplikovaný plán, kde měla americká administrativa dosáhnout hned několika cílů zároveň. Írán, jenţ většinu svého vojenského materiálu zdědil po šáhovském reţimu, po pěti letech války zoufale potřeboval náhradní díly a odpovídající munici. To však mohli dodat pouze Američané, kteří tento materiál původně šáhovi poskytli. USA potřebovaly íránskou pomoc při jednání s radikály z Hizballáhu v Libanonu, kteří tam jiţ nějakou dobu zadrţovali americká rukojmí. Zároveň Američané chtěli pouţít peníze utrţené za prodej zbraní Íránu na podporu antikomunistických Contras v Nicaragui.281 Tento plán však překračoval hned několik jasně stanovených mantinelů, a proto jej bylo třeba uskutečnit v přísném utajení. Kromě porušení Američany iniciovaného embarga na dodávky zbraní do Íránu282 byla hlavním problémem podpora Contras, která porušovala platnou americkou legislativu.283 Celá záleţitost vyplula na veřejnost na podzim 1986 díky článku v libanonském časopise a kromě velkého rozruchu na americké vnitropolitické scéně vedla k diskreditaci USA mezi ostatními arabskými státy na Blízkém východě se Saúdskou Arábií na čele. Tyto státy si celou aféru interpretovaly jako nedodrţení závazků ze strany USA, pokud jde o jejich vztahy k Íránu. USA tak v jejich očích vyšly z celé kauzy jako nedůvěryhodný spojenec, který mění přátele i postoje podle toho, co je pro něj aktuálně výhodnější.284

281 “IRAN-CONTRA REPORT; Arms, Hostages and Contras.” [online]. 282 Tzv. Operace neprodyšný. 283 Jednalo se o porušení tzv. Bolandových dodatků, které podporu Contras zakazovaly. Více viz “Context of 'October 10, 1984: Second Boland Amendment Outlaws CIA, Defense Department, or Third-Party Funding of Contras'.” [online]. 284 Pollack, The Persian Puzzle, 215-216. 84

6.2.11.2. Vnitřní vývoj v Íránu v 80. letech Vnitřní situace v Íránu v 80. letech prošla sloţitým vývojem. Brzy přišlo vystřízlivění z ideálů revoluce, válka s Irákem pak íránskou společnost v mnoha aspektech paralyzovala. Vzhledem k tomu, ţe válka i přes velké mnoţství obětí na obou stranách neskončila rozhodujícím vítězstvím ani jedné z nich, většina íránské společnosti pociťovala silnou nespokojenost nad tím, ţe veškeré úsilí do války vloţené bylo ve výsledku zbytečné. Přesto si ajatolláh Chomejní stále udrţoval svou výsadní pozici v čele státu, avšak vzhledem k jeho pokročilému věku bylo zřejmé, ţe čas, který mu ještě zbývá, není příliš dlouhý. Proto Chomejní prosadil celou řadu kroků, které i po jeho smrti umoţnily udrţení islamistického reţimu, přestoţe Chomejního nástupce Alí Chameneí ani zdaleka nedisponuje takovou autoritou a charismatem jako jeho učitel. Neúspěch ve válce s Irákem se íránské vedení opět snaţilo omlouvat zásahy západu, především USA, ve prospěch nepřítele.285 Další mediálně známým krokem, kterým se ajatolláh Chomejní snaţil odvést pozornost od vnitřních problémů Íránu, bylo vydání odsuzující fatwy na britského spisovatele indického původu Salmana Rushdieho za jeho knihu Satanské verše, která dle Chomejního názoru očerňovala islám a uráţela všechny pravověrné muslimy. Rozsudek smrti nad Rushdiem po Chomejního smrti jeho nástupce Chameneí několikrát potvrdil.286

6.2.12. Dění v Saúdské Arábii v 80. letech Vývoj v Saúdské Arábii v 80. letech byl značně poznamenán nárůstem islámského radikalismu a zpomalením ekonomického růstu v zemi – tyto dva fenomény spolu přitom určitým způsobem souvisí.

V červnu 1982 princ Fahd po smrti krále Chálida definitivně převzal královský úřad. Vzhledem k tomu, ţe v předchozích letech drţel ve svých rukou prakticky všechny královské pravomoci, však tato výměna na saúdském trůně neznamenala ţádný velký přelom ať uţ s ohledem na přístup k vnitrostátním či mezinárodně-politickým událostem. Novým korunním princem se stal další ze synů Ibn Saúda princ Abdalláh, který se však na politickém rozhodování Saúdské Arábie dlouhodobě podílel. Fahd byl nakloněn západu i USA mnohem více neţ kterýkoliv z jeho bratrů, coţ v průběhu Fahdovy vlády vedlo k opakovaným rozporům uvnitř saúdské vládnoucí rodiny. Tento

285 Chameneí, který v 80. letech zastával úřad íránského premiéra, se původně vůbec neměl stát Chomejního nástupcem. Tím měl být ajatolláh Montazerí, který však byl nástupnictví zbaven, kdyţ ke konci 80. let začal mít dle Chomejního úsudku příliš reformní názory. Více viz “Ayatollah Montazeri Official Website.” [online]. 286 “1990: Iranian Leader Upholds Rushdie Fatwa.” [online]. 85

postoj velmi dobře demonstruje králův následující výrok: „Po Alláhovi můţeme spoléhat jenom na Spojené státy.“287

Fahd se však během své vlády musel potýkat i s problémy odlišného charakteru. Především největší ropný boom Saúdské Arábie během 80. let značně zeslábl. V důsledku dvou ropných krizí západní země začaly hledat nové moţnosti diverzifikace, aby další případný výpadek na Blízkém východě neměl tak devastující následky pro jejich ekonomiky. Kromě objevení nových nalezišť v Severním moři, Mexickém zálivu a Africe se západní státy začaly mnohem více neţ předtím obracet k alternativním zdrojům, především k jaderné energii. Vzhledem k tomu, ţe najednou nabídka ropy převáţila poptávku, byla Saúdská Arábie v roce 1982 nucena sníţit svou ropnou produkci, coţ samozřejmě mělo značné dopady na saúdské zisky a tím pádem i na ţivotní úroveň velké části Saúdů. Díky ropnému boomu v předchozích desetiletích saúdský stát svým občanům zajišťoval celou řadu výhod bezplatným školstvím a zdravotní péčí počínaje, a dotovanými potravinami a příspěvky na bydlení konče. To vše bylo nutno v 80. letech omezit, stejně jako došlo ke zpomalení či úplnému zastavení dalších rozvojových projektů. Tyhle změny pochopitelně značně poznamenaly vnitřní vývoj v saúdské společnosti, která navíc zaznamenávala obrovský populační růst.288 Tento vývoj koncem 80. let vedl k definitivnímu převzetí ARAMCO pod kontrolu Saudského státu – od roku 1988 se tak změnil i název tohoto ropného konsorcia na Saudi ARAMCO.289

Uţ tento ekonomický útlum dával určitý základ pro radikalismus. Během 60. a 70. let se etablovala velká skupina lidí, kteří se díky štědrému sociálnímu systému saúdského státu nemuseli potýkat s finančním nedostatkem bez toho, aniţ by museli trávit dlouhé hodiny v zaměstnání. Zároveň s rozvojem školského systému většina z těchto lidí, včetně ţen, získala alespoň určité základní vzdělání. Integrální součástí jakékoliv školní výuky však samozřejmě byly hodiny náboţenství. Vzhledem k prakticky nulové moţnosti angaţovat se v politice tak většině Saúdů moţnost aktivní participace nabízelo právě náboţenství. Wahhábistická větev sunnitského islámu přitom vyţaduje strikní dodrţování náboţenských pravidel a ostře brojí proti těm, kteří jsou označeni jako nevěřící.290

Po islamistické revoluci v Íránu navíc íránský reţim začal s vývozem své revoluce. Tyto snahy se pochopitelně dotkly i Saúdské Arábie. Většinu těchto Íránem podporovaných akcí přitom spojoval především protizápadní faktor. Nejznámější události bylo obsazení Velké mešity v Mecce náboţenskými radikály v roce 1979, přičemţ radikály nakonec rozehnala aţ saúdská armáda. Těchto událostí se aktivně účastnili členové rodiny v současnosti světově nejznámějšího teroristy Usámy bin

287 “King Fahd.” [online]. 288 Weston, Prophets and Princes, 268-273. 289 "Our Story." [online]. 290 “Wahhabi.” [online]. 86

Ládina.291 Ve svých důsledcích kauza kolem obsazení Velké mešity vedla k utuţení reţimu v Saúdské Arábii – náboţenské menšiny, u kterých se dala předpokládat moţnost revolty, musely opět přejít do utajení, policie opět znásobila své aktivity a snaţila se eliminovat kaţdý náznak opozice.292

Kromě íránské hrozby Saúdská Arábie pociťovala jiţ v 80. letech moţnost reálného nebezpečí ze strany Iráku ovládaného Saddámem Husajnem. USA sice byly garantem saúdské bezpečnosti, avšak po událostech v Íránu, kdy Carterova administrativa íránského šáha výrazněji nepodpořila, existovaly obavy, zda USA v případě nouze Saúdské Arábii skutečně pomohou. Po vypuknutí íránsko- irácké války však na ţádost prince Fahda USA okamţitě vyslaly čtyři letadla, která měla kontrolovat irácko-saúdskou hranici. USA později také chránily saúdské tankery před útoky íránských plavidel v době tzv. Tankerové války.293

6.2.13. Izraelský faktor v 60.-80. letech

6.1.13.1. Vytvoření zvláštního vztahu mezi USA a Izraelem Pro utvoření tzv. zvláštního vztahu mezi USA a Izraelem bylo rozhodující působení Johna Fitzgeralda Kennedyho v úřadu amerického prezidenta. Ačkoli se kvůli prezidentově násilnému konci jednalo o poměrně krátkou časovou etapu, trendy, které byly v tomto období započaty, mají potenciál formovat dění na Blízkém východě aţ do současnosti.

Kennedy jiţ během své předvolební kampaně dával více neţ jasně najevo svůj kladný vztah k Izraeli a sionistickému hnutí obecně. Příkladem můţe být následující pasáţ z projevu ze srpna 1960: „[...] stojí za připomenutí, ţe otázka Izraele se nachází nad ţivoty Ţidů... není to výlučně ţidovská otázka, stejně tak jako irská nezávislost nebyla pouze otázkou irské entity, protoţe kdekoliv existuje svoboda, tam jsme my všichni zavázáni. A kdekoliv je svoboda ohroţena, tam jsme ohroţeni my všichni. Myšlenky sionismu v posledních padesáti letech podporovaly obě strany, Američané všech společenských tříd a na všech pozicích. Přátelství k Izraeli není partijní záleţitost. Je to národní závazek.“294

Z této formulace jasně vyplývá, jak velký osobní závazek Kennedy cítil vůči Izraeli, a to navzdory tomu, ţe počátkem 60. let se Izrael dostal do centra pozornosti světových médií kvůli

291 “Grand Mosque Seizure - 1979.” [online]. 292 Více viz Rashid, King Fahd and Saúdi Arabia's Great Evolution. [online]. 293 Viz operace Earnest Will v kapitole č. 6.2.11.1. 294 Silverberg, Robert, If I Forget Thee O Jerusalem: American Jews and the State of Israel, 550-552. 87

některým počinům, které působily především z hlediska ostatních blízkovýchodních států velmi znepokojujícím dojmem.

Nejvýznamnějším z nich bylo stále sílící podezření, ţe se Izrael ve spolupráci s de Gaulleovou Francií snaţí získat jadernou technologii, kterou by mohl vyuţít pro vojenské úspěchy. Jiţ v roce 1958 americké letouny U2 získaly záběry v Dimoně v poušti Negev, které byly vyhodnoceny jako pravděpodobný komplex jaderných reaktorů. Izraelští politici v čele s premiérem Davidem Ben Gurionem a ministryní zahraničních věcí Goldou Meirovou se o celé věci snaţili mlţit a celý komplex vydávat za textilní továrnu, nicméně podezření o budování izraelského tajného jaderného programu se zcela vyvrátit nepodařilo, a to i přesto, ţe během 60. let na místo opakovaně dorazili američtí inspektoři.295 Principem tzv. nuclear opacity se Izrael v souvislosti se svým jaderným programem v zásadě řídí dodnes.296

Na druhou stranu je nutné zdůraznit, ţe Izrael budováním svého jaderného programu ve své podstatě neporušoval ţádný mezinárodně-právní rámec. Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT) byla podepsána aţ v roce 1968 a navíc Izrael se aţ do dnešních dnů nestal jejím signatářem.297 Současně ale není pochyb o tom, ţe kdyby USA skutečně chtěly Izrael donutit, aby se vzdal svého jaderného programu, mohly se uchýlit k systému sankcí ať uţ v politické či ekonomické rovině, jak je v současné době aplikují například vůči Íránu či Severní Koreji.

Asi nejzřetelnějším důkazem toho, ţe se vztahy mezi USA a Izraelem na kvalitativní bázi opravdu mění, byl velmi diskutovaný prodej amerických raket země-vzduch typu Hawk do Izraele298, coţ byla historicky první skutečná legální dodávka amerických zbraňových systémů do ţidovského státu. Jednalo se o precedens, na který potom další americké administrativy plynule navázaly. Kennedyho administrativa prodej zdůvodňovala argumentem, ţe se jen snaţí udrţet v regionu strategickou rovnováhu poté, co Sovětský svaz podobné systémy dodal Egyptu a Iráku, ale bylo zřejmé, ţe jde spíše o účelové vysvětlení. Skutečné motivy, jeţ USA vedly k pomoci Izraeli, se promítly i ve stále rostoucí ekonomické podpoře.299

Jasným potvrzením nového uspořádání americko-izraelských vztahů pak byl rozhovor izraelské ministryně zahraničí Goldy Meirové s Johnem F. Kennedym v prosinci 1962 v Palm Beach: „Spojené státy, sdělil prezident, mají zvláštní vztah s Izraelem na Blízkém východě srovnatelný

295 Více viz Martinů, Jiří, “Izrael.” 296 Ibid. 297 “Nuclear Non-Proliferation Treaty.” [online]. 298 Prodej byl některými kongresmany kritizován z obav z nastartování závodů ve zbrojení na Blízkém východě. 299 Spiegel, The Other Arab-Israeli Conflict, 108-110. 88

v měřítku světových vztahů snad jen s Velkou Británií. Nicméně pokud chceme opravdově hrát roli, ke které jsme v současnosti povoláni, nemůţeme si dovolit ten luxus Izrael jmenovat [...].“300

6.1.13.2. Šestidenní válka 1967 Kennedyho nástupce Lyndon Johnson pak jiţ v této politické linii jen pokračoval. Relativním problémem Izraele v polovině 60. let byla nedostatečná zbrojní výbava. Celkově byl Izrael jednoznačně vojensky silnější neţ kaţdý z jeho arabských nepřátel, avšak pokud by vůči němu dokázali koordinovaně současně zaútočit, tato výhoda by zmizela. Navíc SSSR svým arabským spojencům, zejména Násirovu Egyptu, dodával kaţdoročně zbraně a vojenský materiál v hodnotě cca dvě miliardy amerických dolarů.301 Nový izraelský premiér Levy Eškól hned při svém prvním rozhovoru s Johnsonem ţádal o prodej útočných zbraňových systémů do Izraele. Johnson byl v zásadě ochotný Eškolovi vyhovět, ovšem preferoval prodej těchto zbraní přes prostředníka – v tomto případě Západní Německo. O rok později, v roce 1965, ovšem celá kauza vyšla najevo. Johnson se rozhodl potvrdit svou podporu Izraeli a USA celý obchod i přes odpor arabských zemí dokončily samy.302 Jednalo se o precedens, na který později navázaly další administrativy.

Zásadní událostí 60. let s ohledem na Izrael však byla tzv. Šestidenní válka. Jednalo se o střet mezi Izraelem na straně jedné a Egyptem, Jordánskem a Sýrií na straně druhé, který probíhal od 5. do 10. června 1967.303 Konflikt samotný byl iniciován překvapivým preemptivním útokem Izraele proti egyptským, jordánským a syrským vojenským cílům. Izrael velmi rychle zničil nepřátelské jednotky a své území rozšířil o Gazu, Sinajský poloostrov, západní břeh Jordánu, větší část Golanských výšin a především východní Jeruzalém, kde se nachází několik posvátných míst islámu.304 Poníţení poraţených arabských států bylo obrovské, ovšem výsledek této války velmi znepokojil muslimy po celém světě. Zejména nadvláda Ţidů nad východním Jeruzalémem byla povaţována za největší moţné pokoření islámu a svatokrádeţ. Muslimské země velmi kriticky hodnotily především přístup Spojených států k izraelské akci, protoţe měly pocit, ţe USA si počínaly příliš proizraelsky, bez jakýchkoliv ohledů na muslimy. Regionální střet tímto ztratil svůj regionální rozměr a stal se záleţitostí globální politiky.305

300 Ibid., 106. 301 Johnson, Robert David, Lyndon Johnson and Israel: The Secret Presidential Recordings, 17. [online]. 302 Ibid., 16-33. 303 Více ke konkrétním bojovým operacím např. Hammel, Six days in June. 304 Jeruzalém je po Mecce a Medině povaţován za třetí nejposvátnější město islámu. Právě odsud měl prorok Mohammed odejít do ráje. 305 Herzog, Arabsko-izraelské války, 179-277. 89

Důvodů pro určitou laxnost USA vzhledem k tomuto konfliktu lze najít hned několik. V první řadě se jednalo o neochotu se přímo angaţovat ve vojenských akcích, protoţe USA se v té době potřebovaly zejména plně soustředit na své aktivity ve Vietnamu. Za druhé USA sledovaly svůj dlouhodobý cíl, jímţ bylo poškození SSSR v regionu. V kontextu Šestidenní války doufaly, ţe drtivá poráţka arabských států prokáţe nedostatečnost sovětského vojenského materiálu ve srovnání s americkým, který vyuţíval Izrael. Zároveň se někteří členové Johnsonova zahraničně-politického týmu opírali o naději, ţe třetí drtivá vojenská poráţka arabských států během dvaceti let by mohla jednak definitivně zničit poslední iluze o vymazání Izraele z mapy, jednak způsobit hlubokou vnitřní krizi v těchto státech a ve svých důsledcích vést ke svrţení prosovětských reţimů. Posledním faktorem pak byla v zásadě logická úvaha, ţe poraţené arabské státy budou muset při poválečném vyjednávání ţádat o asistenci USA, které jako jediné měly na Izrael vliv.306

Tyto předpoklady se naplnily pouze částečně. Sousední arabské státy sice vyšly z tohoto konfliktu oslabené, ovšem tyto ztráty se jim brzy podařilo nahradit díky štědrým finančním podporám od ropných mocností Perského zálivu. To se v praxi ukázalo jiţ o několik let později během Jomkippurské války. Díky interpretaci Šestidenní války jako útoku Ţidů proti posvátným muslimským místům se podařilo vzbudit muslimskou solidaritu v globálním měřítku. Spojené státy americké tak byly spojovány s Izraelem jako agresivní mocností a vůbec poprvé se dostaly do pozice nepřítele islámu. Arabské státy sice pořád ještě nebyly v pozici, aby mohly proti USA nějak cíleně vystupovat, nicméně jejich averze proti USA se jednoznačně prohlubovala.

Šestidenní válka pak pochopitelně měla dohru na půdě OSN, kde ale USA jako stálý člen Rady bezpečnosti zablokovaly rezoluce, které byly Izraeli nepříznivě nakloněné. Jakýmsi kompromisním řešením se pak stala známá rezoluce č. 242 propagující princip „území za mír“.307 Izrael nicméně odmítal se z nově dobytých území stáhnout. Zejména východní Jeruzalém chápal jako klíčový z historického hlediska, kdy jedině sjednocený Jeruzalém mohl být izraelským hlavním městem.308 Ovšem ani status dalších území dobytých Izraelem v roce 1967 není s výjimkou Sinajského poloostrova do současnosti vyřešen a je jednou ze základních překáţek urovnání blízkovýchodního konfliktu.

306 Rossi, Who Shall Guard the Guardians Themselves?, 182. 307 Více viz “Resolution 242.” [online]. 308 Více k vývoji postavení Jeruzaléma viz “The Status of Jerusalem.” [online]. 90

6.1.13.3. Jomkippurská válka a první ropná krize v roce 1973 Bezprostředně po skončení Šestidenní války arabští sousedé Izraele díky štědré finanční pomoci muslimských států z Perského zálivu opět začali masivně zbrojit, aby co nejdříve získali zpět území, která ztratili v roce 1967. Přes permanentní menší potyčky na hranicích se Sýrií a Egyptem309 dramatické události roku 1973 nikdo neočekával. Spojené státy, respektive Nixonův ministr zahraničí William Rogers, přednesly dvě mírové iniciativy, které však byly znepřátelenými stranami shodně odmítnuty.310

Společný útok egyptských a syrských vojsk 6. října 1973 na Izrael byl překvapivý jak pro ţidovský stát samotný, tak i pro Spojené státy. Izrael navíc nedokázal okamţitě adekvátně zareagovat, protoţe útok byl naplánován na největší ţidovský svátek Jom Kippur, kdy byla celá země paralyzována náboţenskými rituály.311 Zpočátku situace vypadala pro ţidovský stát velmi špatně, kdyţ premiérka Golda Meirová dokonce podepsala předběţné povolení k pouţití izraelského jaderného arzenálu v případě, ţe se Izrael skutečně ocitne na pokraji zkázy.312 Takového krajního řešení však nakonec nebylo třeba, protoţe USA téměř okamţitě i přes protesty arabských států začaly Izraeli dodávat potřebný materiál, díky čemuţ se Izraeli podařilo zahájit účinnou protiofenzívu a během několik dalších dnů zvrátit stav bojových operací ve svůj prospěch.313

Kromě vojenské pomoci USA okamţitě začaly celou krizi řešit i na úrovni OSN, kdy výsledkem tohoto snaţení byla rezoluce Rady bezpečnosti číslo 338, která vyzývala k okamţitému ukončení bojů na Blízkém východě a implementaci rezoluce číslo 242.314 Zároveň USA musely čelit problémům spojeným s první ropnou krizí, kterou arabské státy iniciovaly jako donucovací prostředek s cílem změnit přístup západních států vůči Izraeli.

Říjnová válka se tak stala jasným důkazem toho, ţe USA stojí za Izraelem, a to i v případě, kdy s tím další američtí spojenci zásadně nesouhlasí. Následná Kissingerova kyvadlová diplomacie sice nutila k ústupkům všechny zainteresované aktéry, ale aţ na několik radikálních skupin, které hlásaly ideu tzv. velkého Izraele315, většina Izraelců chápala tento postup jako nezbytný. Kissingerova

309 Tzv. Unavovací či Opotřebovávací válka. 310 Více viz “The Rogers Plan.” [online], a Bar-Joseph, “Last Chance to Avoid War.” [online]. 311 Věřící Ţidé na tento svátek nesmí podnikat téměř ţádné aktivity, hlavní náplní dne má být modlitba a rozjímání. V roce 1973 tak nefungovaly vládní úřady, ale ani rozhlas či televize, paralyzována byla i armáda. Více viz Stern, životě Židů.. 312 Tzv. plán Jericho. 313 Herzog, Arabsko-izraelské války, 319-329. 314 UN Security Council, “UN Security Council Resolution 338.” [online]. 315 Jedná se o termín revizionistických sionistických skupin prosazujících koncepci Státu Izrael v původních biblických hranicích – tj. celé území bývalého britského mandátu Palestina a navíc velké části Libanonu, 91

kyvadlová diplomacie tak vedla k uklidnění situace a významným způsobem přispěla k nastartování mírového procesu mezi Izraelem a Egyptem v druhé polovině 70. let.

6.1.13.4. Carterova role v izraelsko-egyptském mírovém procesu Prezident Carter chápal řešení blízkovýchodní otázky jako jeden ze svých zásadních úkolů. Oţivení mírových vyjednávání totiţ velmi dobře korespondovalo s jeho zahraničně-politickou koncepcí zaměřenou na prosazování lidských práv ve světě. Zejména s důrazem na palestinskou otázku zastával Carter názor, ţe je nezbytně nutné v celé věci po desetiletích sporů konečně dosáhnout nějakého pokroku. Jeho velké osobní nasazení sklízelo úspěch, i kdyţ je nutné zdůraznit, ţe zdaleka nebylo jediným faktorem, který za úspěchem mírového procesu stál. USA sice mírový proces zaštiťovaly, ale vůle dohodnout se na mírových podmínkách vycházela zejména z odhodlání obou hlavních aktérů, tedy Izraele zastupovaného premiérem Menachemem Beginem a Egypta představovaného prezidentem Anwarem Sadatem. Původní ambiciózní Carterova vize, která chápala izraelsko-egyptské usmíření jako první krok k vyřešení blízkovýchodního konfliktu, však naplněna nebyla. Izrael sice přislíbil navrácení Sinajského poloostrova Egyptu a oproti tomu Egypt uznal izraelskou státnost a zaručil mu volný průchod Suezským průplavem, další sporné otázky jako izraelské osady na Západním břehu či v Gaze, status Jeruzaléma, navrácení Golanských výšin nebo vyřešení otázky palestinských uprchlíků se však vyjednat nepodařilo. I přesto jednání v Camp David v březnu 1979 představovala v blízkovýchodním konfliktu jednoznačný průlom.316

Proces jednání o míru mezi Izraelem a Egyptem byl na Blízkém východě pochopitelně sledován s velkým zájmem. Výsledná dohoda však jiţ tolik nadšení nesklidila. Ostatní arabské státy se Saúdskou Arábií na prvním místě Egyptu vyčítaly zradu v arabské věci a paktování se s nepřítelem. Hlavním problémem bylo, ţe ostatní arabské státy v té době odmítaly samotnou existenci Státu Izrael. To, ţe jej Egypt uznal a uzavřel s ním mírovou smlouvu, vedlo na několik let k jeho vyloučení z Ligy arabských států a také k atentátu na prezidenta Sadata radikálem z Egyptského islámského dţihádu v říjnu 1981. Oproti tomu Írán dohody z Camp David příliš nereflektoval, protoţe řešil své vlastní vnitropolitické problémy spojené s islámskou revolucí.317

Jordánska, Sýrie a Egypta. Podle knihy Genesis se má v zásadě jednat o území od Nilu po Eufrat. Více viz “Genesis 15: 18-21”, a Čejka, Encyklopedie blízkovýchodního terorismu. 316 Gilbert, Izrael: Dějiny, 1978-1979. 317 Lewis, Samuel, “The Legacy of Camp David: 1979-2009.” [online]. 92

6.1.13.5. Nárůst blízkovýchodního radikalismu v 80. let v izraelském kontextu Další zásadní událostí, která hýbala děním na Blízkém východě v 70. a 80. letech, byla občanská válka v Libanonu, do které se Izrael přímo zapojil tzv. Operací Lítaní, při které obsadil jiţní část země. Hlavním důvodem pro tuto akci byly aktivity OOP, která z libanonského území na Izrael útočila. Izraelské jednotky pak v menší míře zůstaly v Libanonu aţ do roku 2000. Muslimské státy tento krok opětovně vyhodnotily jako izraelskou agresi a další křivdu na arabském národě a muslimech obecně. Vše vyvrcholilo masakry v palestinských utečeneckých táborech Sabra a Šatíla na předměstí Bejrútu, které odsoudilo celé mezinárodní společenství. Za masakry sice stály radikální libanonské falangistické milice, avšak Izraeli bylo vyčítáno, ţe jim svým pasivním počínáním k tomuto útoku prakticky dopomohl.318

Palestinská otázka celkově, s výjimkou masakrů v Libanonu, leţela na okraji zájmu světových státníků. Americký prezident Reagan se k palestinskému právu na sebeurčení stavěl poměrně chladně, navíc po pádu íránského šáha zvláštní vztah mezi Izraelem a USA získal na významu, protoţe ţidovský stát byl mnoha Američany vnímán jako jediný spolehlivý regionální spojenec. Tento přístup se změnil aţ v 2. polovině 80. let se zahájením prvním intifády319, která vzbudila obrovský ohlas po celém světě. Střety mezi Palestinci, často vyzbrojenými pouze kameny, a izraelskou armádou vzbudily velký zájem světových médií. Blízkovýchodní arabské státy intifádu od počátku podporovaly – i mezi nimi však jiţ vedení OOP, často podezírané z korupce, začalo ztrácet důvěryhodnost, a proto se mnohé z těchto vlád, zejména pak Írán, zaměřily raději na podporu nově vzniklého hnutí Hamás.320

6.1.14. Antiamerikanismus v 60. - 80. letech Období 60. a 70. let se stalo klíčovým pro rozvoj fenoménu antiamerikanismu v Íránu a Saúdské Arábii. Důvodů pro tento vývoj bylo hned několik. V první řadě USA v tomto období na rozdíl od předchozích period jiţ skutečně byly globálním aktérem s globálními zájmy, které za určitých okolností bylo nutné prosazovat všemi dostupnými prostředky. Konkrétní zahraničně- politické kroky amerických administrativ tak v tomto případě sehrávaly velmi důleţitou roli.

Prvním významným faktorem, který přispěl ke stále sniţující se oblibě USA ve většině blízkovýchodních států, se nepochybně stala ustavičně rostoucí americká podpora Státu Izrael. Tzv. zvláštní vztah mezi USA a Izraelem má své kořeny právě na počátku 60. let, později se americká

318 Asser, Martin, “Sabra and Shatila 20 Years On.” [online]. 319 Arabský výraz pro všelidové povstání. 320 Čejka, Izrael a Palestina, 225-226. 93

podpora ţidovskému státu ještě dále prohloubila321, coţ se v praxi projevovalo rozsáhlou ekonomickou pomocí, dodávkami vojenského materiálu a politickou záštitou Izraele na mezinárodní scéně. Velmi zřetelně se tento přístup projevil v době Šestidenní války, vyeskaloval pak během Jomkippurské krize. USA se tehdy za Izrael postavily bez ohledu na to, jak moc jim tento přístup dlouhodobě uškodil ve vzájemných vztazích s většinou arabských států. Samozřejmě je otázkou, do jaké míry bylo v dané situaci moţné predikovat všechny moţné dalekosáhlé důsledky, a to i vzhledem k tomu, ţe američtí státníci v rozhodujících momentech museli brát do úvahy celou řadu faktorů a aktuálních politických priorit. I zde je ovšem nutné zohlednit rozdíl mezi postoji jednotlivých politických představitelů konkrétních arabských zemí a širokým veřejným míněním. Zatímco íránský šáh Mohammad Réza v zásadě osobně neměl problém obchodovat se ţidovským státem a na rozdíl od ostatních regionálních vládců války z let 1967 a 1973 chápal především jako dobrou příleţitost, jak navýšit íránské zisky z prodeje ropy, široké vrstvy íránské společnosti oproti tomu chápaly tyto události jako poníţení všech muslimů a další z důvodů nespokojenosti se svým vládcem. Situace v Saúdské Arábii byla v mnoha ohledech podobná. Král Fajsal sice na rozdíl od íránského šáha byl hluboce věřícím muslimem, který existenci ţidovského státu na historickém území Palestinců vnímal jako nejvyšší moţné příkoří a nespravedlnost, ovšem při formulaci saúdské zahraniční politiky byl nevyhnutelně nucen ke kompromisům. Na rozdíl od mnoha svých radikálně smýšlejících poddaných, kteří mu vyčítali přílišné podléhání americkému vlivu, si velmi dobře uvědomoval strategický význam vzájemného spojenectví s USA.

S touto problematikou úzce souvisí i nárůst radikalismu a islamismu na Blízkém východě, který je povaţován za jeden z důleţitých zdrojů regionálního antiamerikanismu. Tyto trendy v zásadě navazovaly na meziválečný a poválečný blízkovýchodní nacionalismus s tím specifikem, ţe velmi často se k nacionálnímu uvaţování připojil i náboţenský prvek.322 Po Šestidenní válce vznikla či zesílila své aktivity celá řada radikálních skupin Organizací po osvobození Palestiny (OOP) počínaje a levicově orientovanými skupinami typu Lidové fronty pro osvobození Palestiny (LFOP) konče. Zároveň došlo k nárůstu aktivit islamistických radikálů, kteří pod vedením konkrétních islámských duchovních získali v zemích jako Írán či Saúdská Arábie nezanedbatelný vliv. Navíc mnohá z těchto hnutí v 60. letech začala pro své aktivity získávat pravidelnou finanční podporu od spřátelených zemí. Podobné dotování takovýchto aktivit samozřejmě nebylo ţádnou novinkou, ovšem přelomovým bodem byla skutečnost, ţe tato ve většině případů anti-západní hnutí začínala v uvedené době čerpat finanční zdroje od spřátelených náboţensky orientovaných reţimů jako Saúdská Arábie či od roku 1979 porevoluční Írán. Ajatolláh Chomejní svůj cíl podporovat radikální islám opakovaně deklaroval:

321 Viz graf v příloze č. 7. 322 Nicméně ne vţdy vzhledem k tomu, ţe některé skupiny byly orientované kupříkladu marxisticky či maoisticky. 94

„Budeme vyváţet naši revoluci do celého světa. Boje neskončí, dokud heslo "není boha kromě jediného Boha" nebude znít po celém světě.“323

Změnila se tedy primární motivace pro toto sponzorství – nad ryze strategickými zájmy převáţily zájmy ideologické. Zároveň zejména v případě Saúdské Arábie tato často tajná podpora můţe slouţit jako důkaz pro tvrzení, ţe ačkoli oficiální saúdský reţim navenek lpěl na svých vazbách na USA, ve skrytu praktikoval politiku, které měla USA, popřípadě blízké americké spojence poškodit.

Kromě izraelského faktoru a nárůstu radikalismu a islamismu však stejně důleţitou pozici ve formování antiamerických tendencí zastávaly i konkrétní kroky americké administrativy. Především stále těsnější připoutávání se USA k nepopulárnímu šáhovskému reţimu v Íránu bylo příčinou, proč USA mezi většinovou íránskou společností konstantně ztrácely na oblíbenosti. Zejména dodávky amerického vojenského materiálu íránské armádě byly vnímány jako pomoc USA při represivních opatřeních šáhovy tajné policie SAVAK.

Antiamerikanismus v tomto období tedy poprvé dosáhl výrazného měřítka. Poprvé došlo k protiamerickým demonstracím a poprvé vládnoucí reţimy v Íránu i Saúdské Arábii začaly provádět politiku, která byla očividně zaměřena proti zájmům USA, jak se ukázalo v době ropné krize v roce 1973 či ve věci dlouhodobé podpory protizápadních radikálních hnutí či vládnoucích reţimů, která se ve větší míře datuje od roku 1967.

7. SVĚT PO SKONČENÍ STUDENÉ VÁLKY Konec studené války je obvykle hodnocen jako zásadní přelom v historii 20. století. Po pádu Sovětského svazu USA zůstaly ve výsadní pozici jediné supervelmoci v mezinárodním systému. Tato pozice se projevila velmi výrazně v regionu Blízkého východu, kde po staţení se Sovětského svazu USA zůstávají jedinou mocností, která má dostatečné kapacity na to alespoň částečně povzbudit řešení zdejších dlouhodobých problémů. Bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová k tomuto tématu ve své knize napsala následující. „Ne OSN nebo Evropa, ale Spojené státy americké jsou jediným spolehlivým vnějším mírotvůrcem. Ani Spojené státy americké ale nemohou mír vynucovat: musejí ho upřímně chtít všechny strany, kterých se týká.“324

323 Farber, Taken hostage: The Iran Hostage Crisis and America's First Encouter with Radical Islam, 184. 324 Thatcherová, Umě , 222. 95

Minimálně počátkem 90. let však svět zaplavila nová vlna liberálních idejí, která propagovala cíle jako důraz na multilateritu, mezinárodní spolupráci, mezinárodní právo a řešení všech případných sporů výhradně diplomatickými prostředky. Brzy se však ukázalo, ţe tyto ambice nemají velkou naději na efektivní uplatnění se v praxi. Blízkovýchodní region toho byl více neţ exemplárním příkladem.

Pád Sovětského svazu, který byl dlouhodobým spojencem mnoha blízkovýchodních reţimů či opozičních hnutí, omezil moţnosti těchto aktérů při balancování mezi supervelmocemi. Na druhou stranu ale především bohaté země Perského zálivu dokázaly minimálně finančně tento sovětský výpadek poměrně snadno překlenout. Zároveň v oblasti začali být aktivnější noví aktéři – především Evropská unie, ale od začátku nového tisíciletí i Čína a Rusko a v menší míře i Indie.

Blízký východ tak stále představuje neklidnou oblast světa, kde se střetává mnoho názorových proudů a rozdílných představ. Potenciál konfliktu je zde velmi vysoký, jak se během posledních dvaceti let častokrát ukázalo. V regionu stále existuje mnoho problematických reţimů – ať jiţ kvůli svým postojům vůči západnímu světu, tak i kvůli své vnitřní nedemokratické struktuře. Blízkovýchodní radikalismus je nadále velmi silný, coţ se projevilo během dvou palestinských intifád, libanonské občanské války či při nesčetných teroristických útocích proti západním cílů, které vyvrcholily při událostech 11. září 2001.

Samozřejmě strategickou roli nadále sehrávají místní rozsáhlá naleziště důleţitých energetických surovin – především ropy a zemního plynu – na kterých je západ i přes nezanedbatelné investice do alternativních zdrojů v posledních cca 30 letech stále ţivotně závislý.

Spojené státy americké tak i po skončení studené války, kde Blízký východ zastával roli jednoho z mnoha polí konfrontace se Sovětským svazem, povaţují tento region za jednu ze strategicky klíčových oblastí světa. Negativní obraz, který USA v této části světa ve většině případů mají, tudíţ představuje velmi váţný problém, na který se zatím nepodařilo najít vhodné řešení.

7.1. Období od 90. let do roku 2009

7.1.1. Administrativa George Herberta W. Bushe (1989-1993) Republikánský prezident George H. W. Bush zastával úřad amerického prezidenta v obtíţné době tranzice, v níţ se mezinárodní systém od bipolárního uspořádání přesouval k uspořádání multipolárnímu. Ne vţdy bylo zcela zřejmé, jak aktuální trendy interpretovat, a proto je jeho administrativě někdy vyčítána přílišná pasivita a opoţděná reakce na soudobé politické problémy.

96

V porovnání s děním v rozpadajícím se Sovětském svazu a na evropském kontinentu události na Blízkém východě alespoň na první pohled nevyţadovaly bezprostřední americkou pozornost, třebaţe i zde probíhaly v souvislosti s koncem studené války některé pozoruhodné změny jako kupříkladu masová vlna ţidovských přistěhovalců, která přišla do Izraele po uvolnění poměrů v Sovětském svazu.

Událostí, která opětovně přitáhla maximální pozornost světa k regionu Blízkého východu, se stala irácká invaze do Kuvajtu započatá 1. srpna 1990. Všeobecný konsensus panuje v názoru, ţe Saddám Husajn tímto útokem rozhodně neplánoval poštvat si proti sobě USA, které byly po dobu íránsko-irácké války jeho důleţitým partnerem. Kdyţ však Husajn před invazí zjišťoval stanovisko USA k případnému hraničnímu konfliktu mezi dvěma arabskými státy, dospěl k názoru, ţe Spojené státy se k takovému vývoji situace budou stavět neutrálně.325 O to překvapivější pak pro něj byla reakce USA, které se postavily do čela protiirácké koalice čítající 28 států a legitimizované rezolucí OSN. Irák byl velmi rychle poraţen a vojenská prestiţ USA zásadním způsobem vzrostla.326 Irácko- kuvajská válka měla taktéţ vliv na utuţení americko-saúdského partnerství, jelikoţ si Saúdská Arábie uvědomila svou vlastní zranitelnost a nutnost udrţení nadstandardních vztahů s USA.

Dalším důleţitým jevem, který během Bushova prezidentství započal, byl blízkovýchodní mírový proces. Po útlumu, který dominoval v 80. letech, kdy se prezident Reagan stavěl k palestinské otázce poměrně rezervovaně, byly na počátku 90. let na konferenci v Madridu opět obnoveny mírové rozhovory, na nichţ se po delší odmlce setkaly delegace Izraele na straně jedné a Jordánska, Palestinců a Sýrie na straně druhé.327 Hlavní éra mírových vyjednávání nicméně přišla aţ během prezidentství Bushova nástupce Billa Clintona.

V době Bushova prezidentství se začaly mírně vylepšovat vztahy s Íránem. Po smrti ajatolláha Chomejního íránská politika nabrala lehce umírněnější směr, i kdyţ konzervativní síly ve vedení Íránu stále dominovaly. Po téměř deseti letech se opět začalo mluvit o moţnosti obnovit vzájemné diplomatické vztahy, ale tato jednání nakonec vyzněla do ztracena.328

7.1.2. Administrativa Williama Jeffersona Clintona (1993-2001) Dění na Blízkém východě se zejména v průběhu Clintonova druhého funkčního období stalo jednou z priorit americké zahraniční politiky. Bill Clinton je ponejvíce spojován s blízkovýchodním

325 Kessler, Glen, “Ex-Envoy Details Hussein Meeting.” [online]. 326 Více k průběhu konfliktu např. Csermelyi, Jiří, , Bulloch, The Gulf war, a další. 327 “Madrid Peace Conference, 1991.” [online]. 328 Pollack, The Persian Puzzle, 239. 97

mírovým procesem 90. let, avšak faktem zůstává, ţe mírový proces byl pouze jednou z klíčových událostí 90. let, které měly své kořeny na Blízkém východě. Přestoţe je Bill Clinton někdy označován jako nejvíce proarabsky nakloněný americký prezident, rozsáhlý blízkovýchodní terorismus, který vyvrcholil událostmi 11. září 2001, byl pečlivě připravován právě v období jeho prezidentství. Jiţ v 90. letech začaly nabírat na intenzitě aktivity Al-Kajdy, která stála za útoky na americké ambasády v Keni a Tanzánii.329 Někteří ji téţ podezírají z bombových útoků v Saúdské Arábii, jeţ byly zaměřeny na americké vojenské cíle.330

Clintonovým klíčovým muţem pro blízkovýchodní záleţitosti byl jeho poradce Dean Ross. On, prezident i Clintonova ministryně zahraničí Madeleine Albrightová blízkovýchodnímu mírovému procesu od poloviny 90. let věnovali velkou pozornost, přičemţ se jim dařilo iniciovat celou řadu setkání mezi znepřátelenými aktéry. Finální dohody se však dosáhnout nepodařilo, coţ prezident Clinton bral jako své osobní zklamání. Asi nejlépe o tom svědčí následující výrok, kterým Clinton při odchodu z prezidentského úřadu reagoval na uznání a poděkování, jeţ mu Arafat sloţil za všechno úsilí, které Clinton vyřešení blízkovýchodního konfliktu věnoval: „Pane Arafate, nejsem velký muţ. Jsem neúspěšný muţ, a udělal jste ho ze mě vy.“331

Zároveň se vyvíjely i vztahy s Íránem, kde reformní prezident Chatámí deklaroval snahu o normalizaci vztahů se západem a projevil zájem přejít od otevřené konfrontace k tzv. dialogu civilizací.332 Západní svět však i nadále přistupoval k Íránu s největší moţnou opatrností znásobenou počínajícími obavami z íránského jaderného programu. USA proto vůči Íránu zahájily systém sankcí, coţ pochopitelně v Íránu dále prohloubilo protiamerické postoje. Clintonova administrativa taktéţ přišla s uceleným přístupem vůči Íránu a Iráku, který měl spočívat v tzv. dvojím zadrţování, jak bude podrobněji rozvedeno v dalším textu.

7.1.3. Administrativa George W. Bushe (2001-2009) Region Blízkého východu získal v americké zahraniční politice v době funkčního období prezidenta Bushe nezastupitelné místo, ačkoliv to samotný prezident ve své předvolební kampani vůbec neplánoval. Teroristické útoky z 11. září 2001 na New York a Washington, D.C., však diametrálním způsobem změnily směřování americké zahraniční politiky, coţ se kromě regionálního

329 Hirschkorn, Phil, “Four Embassy Bombers Get Life.” [online]. 330 Zde však existuje i podezření, ţe za těmito akcemi mohl stát spíše Hizballáh – zdroje se v této otázce různí. 331 Clinton, Můj život, 1060. 332 Tureček, Břetislav, “Íránce vůbec nepálí, ţe Západ Ahmadíneţáda odmítá – v jejich očích tím jenom získává.” [online]. 98

ukotvení týkalo i přehodnocení vztahů s dosavadními spojenci i protivníky.333 USA se postavily do čela tzv. války proti terorismu, přičemţ blízkovýchodnímu radikalismu začala být věnována mnohem větší pozornost neţ kdykoliv předtím. Všechny linky na strůjce teroristických útoků z 11. září vedly na Blízký východ – do Afghánistánu, kde se předpokládala základna Usámy bin Ládina a dalších vůdců Al-Kajdy, ale i do Saúdské Arábie, Íránu, Iráku a částečně i Sýrie, které byly západním světem podezírány z podpory protizápadního terorismu.334

Útoky z 11. září 2001 hluboce ovlivnily světové veřejné mínění – a to i mezi umírněnými muslimy – a proto se americká invaze do Afghánistánu opírala o silnou podporu spojenců. Tato podpora ovšem postupem času začala vykazovat jasné trhliny.335 Prezidentovi Bushovi se brzy začalo vyčítat, ţe nedokáţe plnohodnotně rozlišovat mezi islamistickými radikály a muslimy obecně a ţe na celou problematiku nahlíţí příliš černobíle. Jako příklad takové koncepce se často uvádí Bushův model Osy zla z října 2002336, kde jmenoval státy údajně podporující mezinárodní terorismus. Na tomto seznamu se ocitnul Irák, Írán a Severní Korea.337 V případě těchto států se nebezpečí zdálo o to vyšší kvůli stále rostoucímu podezření západního světa, ţe tyto země intenzivně vyvíjejí zbraně hromadného ničení.

Další americká vojenská intervence do Iráku v roce 2003 pak jiţ hned od začátku především v muslimském světě vyvolávala celou řadu antagonistických postojů, coţ se pouze potvrdilo poté, co se v Iráku nenašly zbraně hromadného ničení, jeţ byly oficiálně jednou z hlavních příčin tohoto zásahu. Američané dále byli značně zdiskreditováni kauzami nepatřičného zacházení s vězni v Guantanámu či Abu Ghraib, které jsou jim dodnes odpůrci často připomínány a udávány jako jeden z argumentů, proč pohlíţet na USA negativně.338

7.1.4. Dění v Íránu od 90. let do roku 2009 Íránská islámská republika vstupovala do post-studenoválečného světa velmi oslabena. Zničující válka s Irákem, která nepřinesla rozhodující vítězství ani jedné ze stran, měla hluboké dopady na celou íránskou společnost. Vedení státu si i nadále udrţelo teokratický charakter, i kdyţ

333 Více viz např. Barša, Hodina impéria. 334 Více viz např Hayden, Lansford, Tom, and Watson, Robert P., America's War on Terror, Lustick, Trapped in the War on Terror, a další. 335 Dobman, Michael, “Spolupráce USA s partnery.” 336 “President Delivers State of the Union Address.” [online]. 337 Později k nim americký velvyslanec u OSN John R. Bolton přidal ještě Kubu, Libyi a Sýrii. Více viz Bolton, John R., “Beyond the Axis of Evil: Additional Threats from Weapons of Mass Destruction.” [online]. 338 White, “Abu Ghraib Dog Tactics Came From Guantanamo.” [online]. 99

mnozí doufali, ţe po smrti Chomejního by mohli dostat více prostoru reformisté. Klíčovou postavou íránské politiky se v té době stal prezident Rafsandţání, který byl mnohem charismatičtější osobností neţ nový duchovní vůdce Alí Chameneí.339

V době irácko-kuvajtské války Írán odsoudil jak Irák, tak i Spojené státy a vyhlásil neutrální postoj ke konfliktu. Co však bylo příčinou hlavní kritiky západních států vůči Íránu, byla stále rostoucí íránská podpora radikálních organizací a hnutí prakticky po celém světě – Hizballáhem v Libanonu počínaje, přes palestinský Hamás, a afghánským Tálibánem konče. To byl jeden z důvodů, proč jej Clintonova administrativa označila jako jednoho z hlavních sponzorů terorismu a uplatňovala na něj politiku tzv. dvojího zadrţování. Dvojí zadrţování si kladlo za cíl eliminovat zároveň Írán i Irák za pouţití sankcí ekonomického a politického charakteru, a to i bez patřičných rezolucí OSN. S ohledem na Írán tuto politiku v americkém kongresu legitimizoval tzv. D‟Amato-Kennedy Act z března 1996, který však ve světě vzbudil celou řadu protestů. Ty byly jedním z důvodů, proč USA zůstaly ve svých sankcích osamělé.340

Druhá polovina 90. let znamenala určité oteplení vztahů Íránu se západem, k němuţ došlo především díky úsilí reformního íránského prezidenta Chatámího. Chatámí, ačkoli sám vysoce postavený šíitský duchovní, se snaţil jít kompromisní cestou, kdy hovořil zejména o nutnosti dialogu mezi jednotlivými civilizacemi. Jeho snahy o prolomení vzájemné averze a nedůvěry zaznamenaly pouze částečný úspěch. Chatámí totiţ musel postupovat velmi opatrně i s ohledem na politickou scénu v samotném Íránu. Chatámího zvolení do prezidentské funkce v roce 1997 bylo poměrně nečekané. Chatámí postrádal vládní podporu, nestál za ním ani íránský duchovní vůdce Alí Chameneí. Postupem času navíc začal ztrácet i podporu svých voličů, kteří si od něj slibovali velké změny, jeţ se však nikdy v tak velkém měřítku neuskutečnily.341

Ani USA si však v této době s ohledem na případné usmíření s Íránem či přinejmenším zlepšení své pozice v této zemi nepočínaly příliš aktivně. Tehdejší ministryně zahraničí Madeleine Albrightová to ve své vzpomínkové knize vysvětluje následujícím způsobem: „Pro ajatolláha a jeho kumpány jsme byli pořád ještě Velkým Satanem a silám změny by nijak neprospělo, kdyby ďábel vystupoval jako jejich advokát.“342

Od 90. let se také intenzivněji diskutuje o íránském jaderném programu, kdy základní rozepře tkví v tom, ţe západní státy obviňují Írán z usilování o zisk jaderné zbraně, čím dle nich porušuje své

339 Více viz “Ayatollah Hashemi Rafsanjani.” [online]. 340 Seale, Patrick, “Worldwide Angers Erupts Over D‟Amato-Kennedy Act.” [online]. 341 Více viz např. “Official Website of Sayyid Mohammad Khatami.” [online]. 342 Albright, Madeleine: Nejlepší ze všech moţných světů, 321. 100

závazky definované ve Smlouvě o nešíření jaderných zbraní.343 Oproti tomu Írán argumentuje, ţe se mu jedná pouze o mírové vyuţití jaderné energie. Íránský jaderný program se přitom etabluje jiţ poměrně dlouhou dobu344, avšak jako hrozba je spatřován teprve po skončení studené války. Důvody pro tento vývoj jsou nasnadě. Šáhovský Írán byl chápán jako blízký spojenec západu, a proto mu západ v porovnání s nástupnickou, očividně protizápadně laděnou islámskou republikou mnohem více důvěřoval.

V 80. letech pak byl Írán plně zaneprázdněn válkou s Irákem, a proto mu na rychlejší rozvoj jaderného programu nezbývaly patřičné zdroje. To se však po konci studené války změnilo. Situace vyvrcholila v roce 2002, kdy opoziční exilová Národní rada íránského odporu zveřejnila informace o konkrétních místech v Íránu, kde má tento jaderný výzkum probíhat.345 Od té doby zejména USA a Izrael usilují o důkladnou kontrolu íránského jaderného programu, coţ se ovšem daří pouze částečně. V první řadě samotný Írán se brání důkladnějším kontrolám svých aktivit a neumoţňuje komisařům přístup do všech prostor. Za druhé se USA zatím nepodařilo dosáhnout zavedení globálního systému sankcí vůči Íránu, protoţe většinu takových rezolucí na úrovni Rady bezpečnosti OSN blokují Rusko a Čína.346

Írán na jednu stranu argumentuje tím, ţe o získání jaderných zbraní neusiluje, ovšem na druhou stranu je třeba vzít do úvahy i vehemenci, s jakou se Írán staví proti jakémukoliv angaţování se USA na Blízkém východě, které si interpretuje jako nejvyšší moţnou hrozbu pro islámskou republiku. Vzhledem ke kvalitativnímu i kvantitativnímu nepoměru ve vojenské připravenosti obou států se potom přímo nabízí myšlenka, ţe jediným skutečně efektivním zastrašovacím prostředkem Íránu vůči Spojeným státům mohou být právě zbraně hromadného ničení.

Dalším významným prvkem je snaha Íránu o regionální dominanci v posledních letech, jiţ někteří analytici přikládají skutečnosti, ţe po pádu Saddáma Husajna zmizel Íránu největší regionální soupeř, který jej do té doby vyvaţoval. Írán tak v současnosti chápe jako hlavního rivala Spojené státy, coţ se nezměnilo ani po nástupu Baracka Obamy do funkce amerického prezidenta a jeho snahách o dialog s Íránem. Íránský prezident Ahmadíneţád v současnosti USA nepřestává kritizovat: „Mají bezpečnostní problémy ve světě a jejich vliv v Iráku a Afghánistánu mizí. Vidí, ţe vlny naděje, hledání

343 Více viz Závěšický, Jan, “Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NTP).” 344 První výzkumný jaderný reaktor nechal ve Spojených státech zakoupit roku 1959 tehdejší íránský šáh. 345 Více viz např. Hoder, Lukáš, “Írán.” 346 “China Demands Iran Nuclear Talks, Despite US Pressure.” [online]. 101

spravedlnosti a odporu, které vzrůstají všude po světě, jsou ispirovány Íránem. Chtějí dominovat světu, ale Írán je nenechá.“347

7.1.5. Dění v Saúdské Arábii od 90. let do roku 2009

7.1.5.1. Vliv irácko-kuvajtské války na nárůst saúdského antiamerikanismu Klíčovou událostí, která na počátku 90. let hýbala děním v Saúdské Arábii, se stala irácká invaze do Kuvajtu. Irák se předtím neúspěšně snaţil na půdě OPEC získat kompenzace za ušlý zisk během íránsko-irácké války – Saúdská Arábie tehdy byla mezi hlavními odpůrci tohoto plánu. Po začátku irácké operace vůči Kuvajtu v Saúdské Arábii vypukla panika kvůli obavám, ţe Saddáma Husajna úspěch v Kuvajtu plně neuspokojí a jeho dalším cílem se stane právě saúdské království. Král Fahd proto okamţitě poţádal vládu Spojených států amerických o vyslání jednotek na ochranu Saúdské Arábie. Toto rozhodnutí nebylo v Saúdské Arábii přijímáno s bezvýhradným nadšením, ale král všechny námitky proti přehnané uspěchanosti svého rozhodnutí smetl ze stolu následujícím výrokem: „Kuvajťané se do takového rozhodnutí také nehrnuli a dnes jsou hosty v našich hotelech!“348

Z aktuálního hlediska přítomnost amerických vojáků v zemi jednoznačně znamenala uklidnění těch nejhorších obav, avšak z dlouhodobého hlediska tento krok přinesl USA spíše problémy. Značná část saúdské společnosti tento krok odsoudila jako znesvěcení svatých míst islámu, na coţ tehdy stále sílící Al-Kajda reagovala bombovými útoky proti americkým cílům, při kterých zahynulo několik vojáků.349 Asi nejlépe vystihuje převládající názor na tuto záleţitost výrok vlivného teologa z Mekky Al-Hawaliho: „Jestliţe Irák okupuje Kuvajt, potom Amerika okupuje Saúdskou Arábii. Skutečným nepřítelem není Irák. Je to západ… Zatímco Irák je nepřítelem v daném okamţiku, Amerika a západ jsou nepřáteli aţ do Soudného dne. Neříkáte "Bůh nás ochrání", říkáte "Amerika nás ochrání“. Amerika se stala vaším bohem.“350

Kromě jiţ zmiňovaného faktoru ekonomického útlumu v 80. letech, který měl zásadní dopady na ţivotní úroveň mnoha Saúdů, a stále se zvyšujícího počtu lidí se vzděláním směřovaným na islámská studia, byl další faktorem, který výrazně přispěl k radikalizaci místního obyvatelstva, i návrat saúdských radikálních skupin z Afghánistánu, kde od konce 70. let bojovaly ve jménu dţihádu proti

347 “Ahmadinejad Threatens the US.” [online]. 348 Weston, Prophets and Princes, 288. 349 Více viz Dore, Gold, “The Suicide Bombing Attacks in Saudi Arabia: A Preliminary Assessment.” [online]. 350 Weston, Prophets and Princes, 305. 102

Sovětskému svazu.351 V polovině 90. letech navíc opět došlo ke změně faktického vládce Saúdské Arábie. Král Fahd v roce 1996 utrpěl infarkt a jeho zdravotní stav mu jiţ nadále neumoţňoval vykonávat svou politickou funkci. Proto jeho pravomoci aţ do jeho smrti v roce 2005 vykonával jeho bratr korunní princ Abdalláh, který se osobně stavěl k USA mnohem kritičtěji.

7.1.5.2. Útoky 11. září 2001 jako přelomový moment v americko-saúdských vztazích Zásadním přelomem, který formoval americko-saúdské vztahy na počátku nového tisíciletí, se staly teroristické útoky z 11. září 2001, kdy se ukázalo, ţe autoři útoků na Světové obchodní centrum měli své vazby na Saúdskou Arábii a ţe právě ze zisků pocházejících z prodeje ropy financovali zázemí svých akcí. Jsou samozřejmě zmapované i případy, kdy došlo ke zneuţití nadačních fondů původně určených pro podporu chudých, ale zároveň existuje důvodné podezření ze záměrné podpory Al-Kajdy a dalších protizápadně orientovaných organizací. Dalším faktem je, ţe 15 z teroristů, kteří 11. září 2001 útočili v letadlech proti cílům v New Yorku a Washingtonu, bylo saúdské národnosti. Zároveň se však spekuluje i o moţnosti, ţe strůjce těchto útoků Usáma bin Ládin352 úmyslně vybral útočníky právě z této země, aby tak narušil vztahy mezi USA a Saúdskou Arábií. Ať uţ se toto podezření zakládá na pravdě nebo nikoli, pravdou je, ţe 11. září 2001 skutečně znamenalo pro saúdsko-americké vztahy zásadní otřes.

Politické vedení Saúdské Arábie v čele s korunním princem Abdalláhem nicméně udělalo maximum pro to, aby došlo k vyloučení jakéhokoliv podezření z podpory Al-Kajdy ze strany Saúdské Arábie. Verbálně byl odsouzen terorismus a zároveň Saúdská Arábie projevila ochotu zapojit se do tzv. války proti terorismu vedené USA a uspořádat své vztahy s Izraelem za předpokladu, ţe se stáhne z území získaných po Šestidenní válce.353 Toto stanovisko samo o sobě představuje velký názorový posun, protoţe ještě v 80. letech Saúdská Arábie vehementně odmítala právo Izraele na existenci. Postupem času však vývoj donutil saúdské vládce soustředit se především na vlastní vnitropolitické záleţitosti a problematiku zajištění své bezpečnosti, a proto byla palestinská otázka odsunuta takříkajíc na vedlejší kolej. Saúdská Arábie tak v zásadě podporovala mírový proces 90. let s tím, ţe rozhodnutí v klíčových otázkách nechávala téměř výhradně na zástupcích Palestinců.354 Situace se samozřejmě změnila s fiaskem jednání v Camp David a zmraţením mírového procesu v následujících letech. Saúdský král Abdalláh opakovaně kritizoval izraelského premiéra Benjamina Netanjahua i pokračující

351 Dore, Gold, “The Suicide Bombing Attacks in Saudi Arabia: A Preliminary Assessment.” [online]. 352 Samotný Bin Ládin byl saúdského občanství zbaven jiţ na počátku 90. let. 353 Subhan, “US-Saudi Arabia Relations,” 3885–3886. [online]. 354 Cordesman, Saudi Arabia Enters the Twenty-First Century, 86-87. 103

osadnickou politiku ţidovského státu, avšak všechny snahy – jako např. Arabská mírová iniciativa z roku 2002 – obnovit mírová jednání vyšla naprázdno.355

Saúdská Arábie svou snahu oprostit se od jakýchkoliv vazeb na mezinárodní terorismus deklarovala i některými praktickými kroky. Kromě navýšení těţby ropy v době americké invaze do Iráku, kdy bylo nutné nahradit výpadek irácké těţby,356 saúdská vláda opětovně deklarovala svůj odpor vůči terorismu. Aktuálním důkazem této politiky je vyhlášení odsuzující fatwy, která prohlašuje „jakýkoliv čin terorismu, včetně poskytnutí finanční podpory teroristům, za zločin“, radou nejvyšších saúdských duchovních z dubna 2010.357

Samozřejmě existuje rozdíl mezi oficiálním postojem saúdských vládnoucích elit a většinovou společností, nicméně zdá se, ţe i většina Saúdů si uvědomila, ţe existují hodnoty, které by mohlo přetrhání vazeb se Spojenými státy váţně narušit. Především se jedná o vysoký ţivotní standard zajištěný zisky z ropy. Případ sousedního Iráku jasně ukázal, jak ničivá je válka. Tyto ryze pragmatické postoje tedy velkou část Saúdů vedou k odmítání teroristických aktivit bez ohledu na vlastní postoje k USA či západnímu světu obecně.358

7.1.6. Vývoj izraelského faktoru jako zdroje antiamerikanismu od 90. let do roku 2009 Hlavní výzvou izraelské politiky počátku 90. let byla integrace téměř miliónu nově příchozích Ţidů z bývalého Sovětského svazu, kterým byl konečně umoţněn odchod do Izraele.359 Příchod tolika lidí výrazně stimuloval osadnickou politiku, protoţe noví izraelští občané byli k velké nelibosti arabských států obvykle umísťováni právě do osad na okupovaných územích, kde jim stát garantoval velmi dobrý ţivotní standard. Spojené státy zpočátku příchod těchto nových osadníků velmi podporovaly – kromě morální podpory USA poskytly novým osadníkům půjčku ve výši 400 miliónů amerických dolarů. Podmínkou udělení této půjčky sice bylo neosídlování okupovaných území, avšak tato výzva USA byla od počátku flagrantně porušována, aniţ by s tím USA byly schopny reálně něco udělat.360 USA sice posléze hrozily sníţením finanční podpory pro Izrael, ale jednalo se pouze o gesto. Kdyţ na jednání OSN arabské státy navrhly rezoluci, která by odsoudila izraelskou osadnickou

355 Ibid., 91-97. 356 West, J. Robinson, “Saudi Arabia, Iraq, and the Gulf,” 197-199. [online]. 357 “Saudi Arabia Issues Fatwa against Terrorism.” [online]. 358 Jamal Al-Lail, Haifa R., “Saudi Society, Reform and Terrorism.” [online]. 359 Rettig, Haviv and Keinon, Herb, “Netanyahu: 20 years after Iron Curtain collapsed, it's clear Russian- speaking aliya 'rescued the State of Israel'.” [online]. 360 Curtius, Mary, “Baker Denounces Israel Settlements.” [online]. 104

politiku na okupovaných územích jako ilegální, USA opět podpořily Izrael a vyuţily svého práva veta stálého člena Rady bezpečnosti.

Spojenectví s USA však pro Izrael v 90. letech znamenalo i některé ústupky, které se příčily jeho veškeré dosavadní politice. Jednalo se zejména o izraelský postoj k válce v Perském zálivu. Poté, co se USA rozhodly postavit se do čela protisaddámovské koalice, Izrael mezi prvními nabídl USA pomoc a podporu. USA však tuto nabídku nemohly akceptovat, protoţe účast Izraele na zásahu by vedla většinu arabských států k demonstrativnímu bojkotu celé akce. Proto úloha Izraele měla spočívat v neutralitě. Dodrţet tuto neutralitu bylo pro Izrael nesmírně obtíţné zejména v okamţiku, kdy Irák začal posílat rakety Scud na izraelská města, na coţ Izrael nemohl adekvátně zareagovat. Ve výsledku však válka v Perském zálivu vazby mezi USA a Izraelem i díky tomuto izraelskému postoji velmi posílila.361

7.1.6.1. Americká podpora mírovému procesu Americké podpory se Izraeli dostalo i během mírového procesu 90. let (tzv. proces z Osla), kdy se zejména prezident Bill Clinton ve svém druhém funkčním období v celé zaleţitosti osobně angaţoval a inicioval celou řadu jednání. Nepochybným úspěchem se stalo uzavření mírové smlouvy mezi Izraelem a Jordánskem v roce 1994.362 Dalším velkým cílem blízkovýchodního procesu stále zůstává vyřešení palestinské otázky. Během 90. let se podařilo mezi Izraelem a zástupci Palestinců uzavřít celou řadu dílčích dohod, z nichţ nejdůleţitější bylo oficiální ustanovení Palestinské autonomie a uznání státu Izraele palestinskými představiteli.363 Konečného vypořádání izraelsko- palestinského sporu, jeţ by vedlo k vyhlášení samostatného palestinského státu, se však i přes všechno úsilí dosáhnout nepodařilo. Poslední velký summit v červenci 2000 mezi zástupci Izraele a Palestinců, který se konal pod záštitou Billa Clintona v letním sídle amerických prezidentů v Camp David, skončila fiaskem.364 Vzájemná vyjednávání od té doby v zásadě zůstávají na bodě mrazu. Mezi západními zeměmi, včetně USA, v principu převládá přesvědčení, ţe izraelský premiér Ehud Barak předsedovi palestinské samosprávy Jásiru Arafatovi předloţil nejvelkorysejší nabídku na vzájemné vypořádání v historii, ale ten ji přesto odmítl. Bill Clinton tento neúspěch bral jako svou osobní poráţku a varoval Arafata, ţe po krachu tohoto vyjednávání se v blízké budoucnosti ţádný americký

361 Spiegel, Steven L., “U.S.-Israel Relations After the Gulf War.” [online]. 362 “Israel-Jordan Peace Treaty.” [online]. 363 Více viz “Agreement on Preparatory Transfer of Powers and Responsibilities Between Israel and the PLO.” [online]. 364 Více k mírovému procesu 90. let např. , ). 105

prezident nebude chtít ve věci tolik angaţovat: „Já odejdu, [Dennis] Ross365 odejde, Barak prohraje v nadcházejících volbách se Šaronem. Bush se nebude chtít do věci pouštět poté, co jsem se já tolik angaţoval a neuspěl jsem.“366

7.1.6.2. Prohloubení americko-izraelské spojenectví po 11. září 2001 Po nástupu George W. Bushe do úřadu amerického prezidenta se stalo americko-izraelské spojenectví ještě silnější neţ kdy předtím. Stát Izrael byl povaţován za jednoho z mála spolehlivých amerických spojenců, který navíc musí čelit podobným problémům ve válce proti terorismu jako Spojené státy. Po krachu mírového procesu byla v roce 2000 vyhlášená druhá palestinská intifáda367, kdy oproti první intifádě Palestinci jiţ neútočili kameny, ale ohroţovali izraelské cíle sebevraţednými atentáty a bombovými útoky.368 Izraelští vojáci se sice přímo neúčastnili misí v Afghánistánu a Iráku – z obdobných důvodů jako během irácko-kuvajtského konfliktu – nicméně i tak vztah mezi americkým prezidentem Bushem a izraelským premiérem Šaronem lze označit za nadstandardní.369 Mírový proces v této době téměř úplně ustrnul. George Bush se také stal prvním americkým prezidentem, který uznal izraelské argumenty ohledně nemoţnosti staţení se ze všech ţidovských osad: „Ve světle nových skutečností, včetně uţ existujících hlavních izraelských populačních center, je nerealistické očekávat, ţe výsledkem jednání o konečném statutu bude plný a konečný návrat do hranic z roku 1949 [...].“370

Tento Bushův přístup vůči Izraeli samozřejmě byl okolními arabskými státy vehementně kritizován, nicméně v porovnání s ostatními etapami se tentokrát pozornost soustředila spíše na americkou činnost v Afghánistánu a Iráku, a proto byl izraelský faktor zmiňován spíše ze setrvačnosti.

V období po skončení studené války taktéţ dostalo k velkému vzrůstu napětí mezi Izraelem a Íránem, kdy ţidovský stát reflektuje případné nebezpečí íránského jaderného programu více neţ kterýkoliv jiný stát, protoţe existují zásadní obavy, ţe případný jaderný útok na Izrael by měl pro tento stát doslova likvidační následky. V době Chatámího prezidentství sice došlo k určitému zklidnění situace, kdy si na pohřbu papeţe Jana Pavla II. v roce 2005 Chatámí dokonce na pozdrav potřásl rukou s izraelským prezidentem Moše Kacavem371, za coţ na domácí půdě sklidil vlnu kritiky, s nástupem Mahmúda Ahmadíneţáda do funkce íránského prezidenta se však vzájemné vztahy mezi oběmi

365 Clintonův zvláštní poradce pro blízkovýchodní záleţitosti. 366 Clinton, Můj ţivot, 1053. 367 Tzv. Intifáda Al-Aksá. 368 Více viz “Al-Aqsa Intifada Timeline.” [online]. 369 Guttman, Nathan, “A Marriage Cemented by Terror.” [online]. 370 “Exchange of Letters between PM Sharon and President Bush.” [online]. 371 “Katzav Shakes Hands With Bashar, Speaks to Khatami.” [online]. 106

zeměmi opět vyostřily. Ahmadíneţád opakovaně ţidovský stát provokuje svými antisemitistickými výroky. V srpnu 2009 například prohlásil: „Tato záminka [Holocaustu] pro vytvoření sionistického reţimu [Izraele] je falešná… Je to leţ zaloţená na neprokazatelném a mytologickém nároku. Konfrontovat sionistický reţim je naší národní a náboţenskou povinností. Tenhle reţim nebude přetrvávat dlouho. Nespojujte s ním svůj osud… Tenhle reţim nemá budoucnost. Jeho existence se chýlí ke konci.“372

Oproti tomu Izrael nezastírá, ţe Írán povaţuje za svou největší regionální hrozbu, a pokud to bude situace vyţadovat, je schopen podniknout nálet na íránská jaderná zařízení stejně jako to udělal v 80. letech při likvidaci iráckého jaderného reaktoru Osirak. Současný izraelský premiér Benjamin Netanjahu okamţitě po svém opětovném nástupu do funkce prohlásil: „Írán se snaţí získat jadernou zbraň a představuje nejsmrtonosnější hrozbu pro naši existenci od války o nezávislost.“373

Írán navíc bohatě dotuje hlavní izraelské protivníky – především hnutí Hamás a Hizballáh. Spojenectví Íránu s hlavním představitelem Hizballáhu šajchem Hassanem Nasralláhem bylo velmi aktuální zejména v době tzv. Letní války v roce 2006, kdy Írán mimo finanční prostředky Hizballáhu dodával i velké mnoţství vojenského materiálu. Kromě protiizraelské karty Hizballáh s Íránem spojuje i šíitské náboţenství.374 Stejně tak Írán podporoval palestinské radikály v době druhé protiizraelské intifády.375

7.1.7. Antiamerikanismus v Íránu a Saúdské Arábii po skončení studené války Ačkoli konec studené války obvykle v mezinárodních vztazích bývá interpretován jako zásadní přelom, s ohledem na vývoj antiamerikanismu na Blízkém východě toto tvrzení není tak jednoznačné. Pro státy či hnutí, které dlouhodobě získávaly finanční, vojenskou či politickou podporu od východního bloku, samozřejmě pád Sovětského svazu znamenal ztrátu dlouhodobého spojence. Existovala i skupina aktérů, která se sice neprofilovala jako jednoznačně prosovětská, nicméně těţila ze soupeření mezi oběma velmocemi, kdy jejich vzájemná rivalita umoţňovala příklon k jedné z nich podle toho, co se aktuálně jevilo jako výhodnější. Tato flexibilita samozřejmě s existencí jediné supervelmoci v systému zmizela.

372 Hafezi, Parisa and Sadarat, Firouz, “Ahmadinejad Says Holocaust a Lie, Israel Has No Future.” [online]. 373 Byers, David and Hider, James, “Binyamin Netanyahu Targets Iran after He Is Appointed Prime Minister.” [online]. 374 Více viz např. Cordesman, Anthony H., “Iran's Support of the Hezbollah in Lebanon.” [online]. 375 Více viz např. Cordesman, Anthony H., “Israel and the Challenges of the Second Intifada.” [online]. 107

Tyto faktory však nebyly rozhodující ani pro Írán, ani pro Saúdskou Arábii. Íránská islámská republika hned od počátku deklarovala svůj záměr nezařadit se ani do jednoho ze znepřátelených bloků s tím, ţe oba dva povaţuje za stejně zkaţené a za jedinou moţnou volbu povaţuje cestu, kdy je politika určována principy šíitského islámu. Saúdská Arábie se po celou dobu studené války profilovala jako jednoznačný spojenec USA a postoje Sovětského svazu reflektovala pouze v případě, ţe se jí sovětské kroky přímo dotýkaly, tak jako během jemenské občanské války či při neúspěšných snahách SSSR importovat do země komunismus.

Trendy v těchto dvou státech tak plynule navazovaly na jevy z předchozích dekád a dále je rozvíjely. Co je však oproti minulosti rozdílné, je velký nárůst náboţenského radikalismu, který nejviditelněji vyvrcholil v událostech 11. září 2001. Antiamerikanismus v těchto státech tedy i nadále přetrvává. Zatímco Saúdská Arábie po útocích z 11. září 2001 vyvíjí velké úsilí, aby se oprostila od podpory mezinárodního terorismu, Írán je stále vykreslován jako americký nepřítel číslo 1. K tomu značně přispívá rétorika současného íránského prezidenta Mahmúda Ahmadíneţáda, který ve svých projevech proti USA velmi často útočí. Zajímavou otázkou však je, jaký je stav antiamerikanismu napříč íránskou společností. Na jednu stranu není pochyb o tom, ţe většina Íránců má za sebou dlouhodobou indoktrinaci svými elitami, které neustále zdůrazňují a opakují všechna opravdová i domnělá příkoří, kterých se USA měly proti Íránu i proti muslimům po celém světě dopustit. Stále velmi ţivou záleţitostí navíc je americká intervence v Iráku, odkud do Íránu přišla řada šíitských uprchlíků, kteří hrůzy války stále mají v ţivé paměti a tyto záţitky samozřejmě Íráncům předávají. Na druhou stranu, jak ukázala vlna protivládních demonstrací během léta 2009, zaměřených proti pravděpodobně zfalšovaným íránským prezidentským volbám, Mahmúd Ahmadíneţád nemá v íránské společnosti tak velkou podporu jako dříve a stále větší část společnosti s ním v mnoha důleţitých otázkách nesouhlasí. Jednou z těchto otázek přitom můţe být i postoj k USA vzhledem k tomu, ţe řada umírněnějších Íránců se domnívá, ţe je potřeba vztahy se Spojenými státy nějakým způsobem normalizovat.376

376 Takeyh, Hidden Iran, 110-116. 108

8. ANTIAMERIKANISMUS V ÍRÁNU A SAÚDSKÉ ARÁBII V PRŮBĚHU 20. A POČÁTKU 21. STOLETÍ – Závěrečné shrnutí

Základní hypotézou této práce bylo tvrzení, ţe zdroje antiamerikanismu a jeho vývoj v Íránu a Saúdské Arábii v sobě i přes rozdílný historický vývoj v obou zemích obsahují celou řadu paralel.

Tato hypotéza byla v průběhu této diplomové práce ověřována prostřednictvím následujících faktorů:

Dlouhodobé podpory poskytované USA Státu Izrael.

Vzestupem islamismu a radikálních islamistických hnutí obecně v arabských zemích.

Vnímání USA ze strany Íránu a Saúdské Arábie v kontextu jejich specifické historické zkušenosti.

8.1. Zvláštní vztah mezi USA a Izraelem jako zdroj antiamerikanismu Prvním zkoumaným faktorem, jenţ byl při tomto výzkumu analyzován, byla dlouhodobá podpora, kterou USA poskytují Izraeli. Není pochyb o tom, ţe americká podpora ţidovskému státu znepokojuje mnoho muslimů po celém světě, kteří dodnes ve většině případů vůbec neuznávají izraelskou státnost. Na druhou stranu tzv. zvláštní vztah mezi USA a Izraelem funguje aţ od počátku 60. let, kdy přišel zlom s nástupem administrativy prezidenta Kennedyho. A ani posléze, i kdyţ kaţdoročně vzrůstala americká finanční pomoc Izraeli i dodávky prvotřídního vojenského materiálu do této země, nebyla americká podpora ţidovskému státu za všech okolností bezvýhradná. Spíše lze hovořit o tom, ţe zejména v době studené války, kdy se USA musely primárně zaobírat jinými zahraničně-politickými událostmi, stál region Blízkého východu na okraji amerického zájmu. V takovém případě samozřejmě někdy docházelo k tomu, ţe Izrael byl schopen prosazovat některé cíle, které dále zhoršovaly jeho renomé na mezinárodní scéně. Asi nejvýraznějšími příklady mohou být výstavby ţidovských osad na okupovaných územích, praxe tzv. mimosoudních likvidací izraelských odpůrců či přihlíţení excesům, jakými byly masakry v palestinských utečeneckých táborech Sabra a Šatíla. USA však v tomto případě nelze ani tak kritizovat za schvalování těchto událostí jako spíše za přílišnou pasivitu, popřípadě neadekvátní vyhodnocení situace.

Oproti tomu však lze najít i případy takových politických rozhodnutí, kdy se USA jednoznačně postavily na stranu Izraele, jak tomu bylo během Jomkippurské války a v menší míře i

109

během Šestidenní války (i kdyţ tam USA ve větší míře opět spíše reagovaly na aktuální vývoj), bez ohledu na to, co pro samotné Spojené státy můţe tato podpora dlouhodobě znamenat. Takto vyhraněné podpory se nicméně Izraeli dostávalo především ve skutečně krizových okamţicích, kdy by ne zcela jasný postoj USA mohl ve svých důsledcích vést k váţnému existenciálnímu ohroţení ţidovského státu.

Zároveň však lze najít celou řadu příkladů, kdy se USA postavily proti izraelským cílům nebo minimálně izraelské politiky nutily k významným ústupkům, jako tomu bylo kupříkladu během mírových jednání mezi Izraelem a Egyptem v 70. letech a později během mírového procesu 90. let. Pravděpodobně nejznámějším zamítavým počinem americké vlády vůči izraelské politice pak byly události kolem Suezské krize v roce 1956, kterou USA jednoznačně odsoudily. Některé americké administrativy se také rázně vymezily proti ţidovské osadnické politice.

Důleţitým bodem v hodnocení izraelského faktoru jako faktoru antiamerikanismu na Blízkém východě je i fakt, ţe Izrael ve svých rozhodnutích postoje Spojených států ne vţdy respektuje. Historie předkládá celou řadu případů, kdy i přes opakovaný apel Spojených států Izrael pokračoval v nastolené linii. Tento izraelský přístup se ostatně velmi aktuálně projevuje i v rozporech mezi administrativou prezidenta Obamy a současnou izraelskou vládou v otázce další budoucnosti ţidovských osad na západním břehu Jordánu.377 Jak jiţ však bylo opakovaně zmíněno, fenomén antiamerikanismu je zaloţen především na percepci. Proto také byla americkému postoji v různých situacích přikládána různá váha a byl různě interpretován, jak je ostatně podrobněji rozvedeno v dílčích kapitolách této práce.

Zahrnutí izraelského faktoru do negativního obrazu USA mělo poměrně zajímý vývoj především s ohledem na Írán. Je nutné rozlišovat mezi dvěma velmi rozdílnými etapami, tj, obdobími šáhovského reţimu a Íránské islámské republiky. Zatímco šáh Mohammad Réza se k izraelské problematice stavěl velmi chladně a v zásadě mu nečinilo větší obtíţe se ţidovským státem na neoficiální úrovni komunikovat, coţ ostatně dokazuje i čilá obchodní výměna mezi oběma státy, přístup vrcholných představitelů islámské republiky byl diametrálně odlišný. I zde je však nutné zdůraznit, ţe tato změna minimálně zpočátku nebyla tak přelomová, jak se někdy mylně uvádí. V první dekádě existence islámské republiky se Írán musel soustředit především na své vlastní problémy, a proto izraelská problematika zůstávala na okraji zájmu Íránu. Zajímavé je, ţe v době íránsko-irácké války Izrael Íránu dodal nezanedbatelné mnoţství zbraní. Situace se však zásadně změnila v 90. letech, kdy Írán začal štědře dotovat palestinské radikály a intenzivně rozvíjet svůj jaderný program, na který se Izrael dívá s nejvyšším moţným podezřením.

377 Heller, Jeffrey and Spetalnick, Matt, “Obama, Netanyahu Seek to Defuse U.S.: Israel tensions.” [online]. 110

Ani na úrovni íránského obyvatelstva izraelská problematika ve vztahu k USA dlouho nepředstavovala dominantní faktor vzhledem k tomu, ţe za negativním vnímáním USA stály primárně jiné faktory. Vzhledem k tomu, ţe Írán nemá s Izraelem přímou hranici a ţe Íránci nespadají pod arabské etnikum, důvodů pro protiţidovské postoje v Íránu nebylo tolik jako v jiných blízkovýchodních státech. Hlavními kritiky Izraele v Íránu tedy byli především silně věřící lidé a pochopitelně většina duchovních, jejichţ postoje dostaly mnohem více prostoru po převratu v roce 1979. Tento rok je zároveň milníkem, kdy začala být izraelská problematika masově vyuţívána vládní propagandou jako jeden z důvodů, proč je třeba nenávidět Spojené státy.

Oproti tomu v Saúdské Arábii izraelská karta nepochybně představuje jeden z tradičních zdrojů averze vůči Spojeným státům americkým. Saúdskou Arábii jiţ v meziválečné době silně zneklidňoval vzestup sionismu a vyhlášení Státu Izrael přijala s velkou nechutí, coţ vyvrcholilo vysláním několika jednotek na podporu arabské koalice v první arabsko-izraelské válce v roce 1948. Někteří radikálnější členové saúdské rodiny v čele s budoucím králem Fajsalem tehdy navíc navrhovali přerušení diplomatických vztahů s USA jako reakci na americké uznání ţidovského státu. Situace se ještě vyostřila Šestidenní válkou, kdy Saúdská Arábie poprvé krátkodobě přestala dodávat USA ropu právě kvůli americkému přístupu k tomuto konfliktu. Totéţ se v mnohem větší míře opakovalo na přelomu let 1973 a 1974 v průběhu první velké světové ropné krize. Saúdská královská rodina navíc v té době byla svými poddanými ostře kritizována za to, ţe s USA vůbec udrţuje strategické partnerství. Tento postoj však doznal jasných proměn v době po útocích z 11. září 2001, kdy Saúdská Arábie poprvé připustila moţnost narovnání svého vztahu s Izraelem za předpokladu, ţe se stáhne do hranic před rokem 1967, coţ představuje velmi výrazný posun.

8.2. Vzestup islamismu a radikálních islamistických hnutí obecně v arabských zemích jako zdroj antiamerikanismu Faktor radikálního islamismu jako jednoho ze zdrojů antiamerických postojů lze jednoznačně označit jako klíčovou záleţitost. Náboţenství vţdy hrálo ve vzájemných vztazích mezi Íránem/Persií a USA a Saúdskou Arábií a USA velmi důleţitou roli, a proto je nutné jej zařadit jako jeden z klíčových faktorů formulujících antiamerikanismus v těchto státech.

V období šáhovského Íránu zpočátku náboţenské pozadí odporu vůči Spojeným státům nebylo zcela jasně patrné. Šáh Mohammad Réza pokračoval v modernizačním úsilí svého otce Rézy Chána, jeţ mělo zemi sekularizovat a více přiblíţit západním standardům, které oba vládci velmi obdivovali. Náboţenství proto bylo odsunuto na vedlejší kolej, coţ ale neznamená, ţe by tím ztratilo na síle. Vysoce postavení duchovní tyto reformy ostře odsuzovali a brojili proti sbliţování Íránu s dle jejich názoru zkaţeným a především neislámským západem. V Íránu navíc sehrává důleţitou roli fakt, ţe

111

Írán je jedinou zemí na světě, kde je dominantním náboţenstvím šíitský islám. To u mnoha Íránců vyvolá pocit určité hrdosti a elitářství. Náboţenský faktor se pochopitelně začal těsně propojovat s íránskou zahraniční politikou po revoluci v roce 1979 a po ustanovení islámské republiky, kdy rozhodující část moci převzali vysoce konzervativní šíitští duchovní v čele s ajatolláhem Chomejním. Kromě utuţení vnitřních poměrů se nově etablová teokracie zaměřila na podporu šíitských, ale i jiných islamistických hnutí všude po světě. Vzhledem k tomu, ţe většina těchto hnutí je zároveň protizápadně laděná, je zde antiamerický faktor poměrně jasně zřetelný.378 Íránští klerikové jsou zároveň aţ do současnosti těmi, kdo ve svých projevech nejčastěji hrají na protiamerickou strunu a dále označují USA jako velkého Satana.

Podobné motivy pro nárůst radikalismu jsou patrné i v Saúdské Arábii, avšak s tím rozdílem, ţe byly přítomny jiţ během prvních americko-saúdských kontaktů. Státním náboţenství je zde totiţ wahhábismus, radikální větev sunnitského islámu, který je většinou ostatních, umírněnějších muslimů povaţován za ultraortodoxní sektu. Saúdská královská rodina, která je na wahhábistické duchovní úzce napojena, tak jiţ od počátku existence saúdského státu představuje garanci tohoto náboţenství. Wahhábismus se ostře vyhrazuje proti cizincům jiných náboţenství a v dlouhodobém měřítku povaţuje za ţádoucí rozšíření své víry do celého světa. Proto hned od počátku intenzivnějších interakcí se Spojenými státy saúdská vládnoucí vrstva trvala na tom, ţe všichni Američané pobývající v Saúdské Arábii budou muset respektovat omezení diktovaná wahhábismem. V praxi samozřejmě situace vypadala odlišně, neboť Američané ţijící v saúdských těţařských táborech nadále potají ţili západním stylem ţivota. Kdykoliv se však informace např. o konzumaci alkoholu v těchto táborech dostaly na veřejnost, wahhábiští klerikové okamţitě rozpoutali štvavou kampaň a snaţili se situaci co nejvíce radikalizovat.

Zároveň Saúdská Arábie bývá dlouhodobě obviňována z podpory zahraničních islamistických radikálů, i kdyţ oproti Íránu především ze strategických důvodů chybí na seznamu států podporujících terorismus. Saúdská podpora radikálům má poměrně dlouho historii. Původně byla svázána zejména s podporou protiizraelských aktivit, nicméně zhruba od 80. let má toto sponzorství mnohem širší záběr. Zajímavé je, ţe ne vţdy se tato podpora váţe přímo na saúdský stát, jako tomu bylo kupříkladu v 60. letech, kdy se Saúdská Arábie s dalšími státy Perského zálivu v Chartúmské deklaraci zavázala k znovuvyzbrojení Egypta, Jordánska a Sýrie po Šestidenní válce a větší podpoře OOP. V současnosti je toto sponzorování radikálních hnutí stále více otázkou bohatých saúdských obchodníků, přičemţ jejich podpora má široký záběr od Afghánistánu po palestinská území a světové metropole, kde

378 Asi nejznámějším příkladem tohoto tvrzení je drama kolem Američanů unesených v Libanonu v 80. letech Hizballáhem, který je úzce napojený na Írán, čehoţ se Reaganova administrativa snaţila vyuţít při jednáních ve známé kauze Írán-Contras. 112

v současnosti působí celá řada islámských radikálů. Saúdská vláda se zejména po 11. září snaţí od těchto aktivit distancovat a dokonce je aktivně stíhat, ovšem pravděpodobná příčina radikalizace saúdské společnosti tkví v její koncepci, jak se vyvinula zejména v 70. a 80. letech.

Převládá názor, ţe toto období bylo pro nárůst saúdského radikalismu klíčové hned z několika důvodů. Díky velkým příjmům z ropy došlo k masovému rozšíření bezplatného vzdělání, a to i pro dívky. Vzhledem k dominantnímu postavení wahhábismu však jsou povinnou součástí jakékoliv výuky hodiny náboţenství, kdy mnoho absolventů univerzit končí právě s diplomem z islámských studií. Zároveň však většinu pracovních postů v Saúdské Arábii zastávající cizinci, protoţe běţné Saúdy díky štědré státní sociální podpoře v zásadě nic nenutí aktivně si hledat práci za kaţdou cenu. Moţnosti politického angaţování jsou velmi omezené vzhledem k tomu, ţe jakákoliv opozice je státem přísně regulována a vysoké státní posty zastávají prioritně členové saúdské královské rodiny. Ve výsledku tak souhrn všech těchto faktorů vede k situaci, kdy poměrně velká část společnosti disponuje spoustou volného času, který nemá čím aktivně vyplnit, nechybí jí odpovídající sociální zabezpečení a má alespoň rámcové vzdělání v náboţenství. Mnozí z těchto lidí proto logicky hledají své ţivotní sebenaplnění právě v náboţenství, přičemţ tyto cíle mohou být interpretovány velmi různě.379 Proto patrně není úplně náhodné, ţe hlavním architektem teroristických útoků se stal právě Usáma bin Ládin, který přesně z tohoto prostředí pochází.

8.3. Vnímání USA jednotlivými státy v kontextu jejich specifické historické zkušenosti Vnímání USA Íránem/Persií i Saúdskou Arábie se v průběhu historie diametrálně proměňovalo. Po minimálních vzájemných kontaktech v 18. a 19. století první polovina století dvacátého znamenala ve vztazích těchto států zásadní přelom. Výchozí pozice Spojených států v obou zemích přitom byla velmi výhodná. Na rozdíl od zdiskreditovaných evropských imperiálních mocností USA za sebou v zásadě neměly koloniální minulost. Navíc je doprovázela aureola kolébky demokracie, jeţ byla po 1. světové válce ještě posílena idealistickou politikou prezidenta Woodrowa Wilsona. Chudé Persii i Saúdské Arábii mohly nabídnout prvotřídní západní průmyslové zboţí i asistenci při těţbě ropy, která byla v podstatě jediným skutečně ekonomicky zajímavým zboţím těchto zemí.

Příchod velkého mnoţství Američanů, zpočátku zejména těţařů, vojáků a doprovodného personálu, do Saúdské Arábie ve 30. letech a do Íránu ve 40. letech 20. století tak znamenal zásadní přelom. Obě společnosti, především Saúdská Arábie, byly do té doby cizincům značně uzavřené, a

379 Albright, Mocní a všemohoucí, 207-220. 113

proto tyto kaţdodenní interakce zpočátku přinášely celou řadu nedorozumění pramenících z kulturních rozdílů mezi tak odlišnými společnostmi.

Hlavní příčinou postupné ztráty popularity USA v těchto zemí však lze vidět zejména ve dvou příčinách. V první řadě v přemrštěných očekáváních, které Íránci a Saúdové vůči USA měli, kdyţ se – s trochou nadsázky – domnívali, ţe USA se stanou spasiteli neutěšených poměrů v obou zemích, které tehdy patřily k nejchudším na světě. Od USA tak široké vrstvy obou společností očekávaly, ţe Spojené státy budou jejich zemi garantovat celou řadu jistot – vojenskou ochranou v případě konfliktu počínaje, rozvojovými sociálními programy a vybudováním moderní vnitřní infrastruktury konče. Tato očekávání pochopitelně nemohla být nikdy zcela naplněna, to však nicméně nikterak nesniţovalo zklamání obou společnosti z toho, co povaţovaly za nenaplněné sliby.

Druhým důleţitým faktorem, který se výraznou měrou podílel na formování negativních postojů vůči USA ve sledovaných zemích, nepochybně jsou některé klíčové kroky amerických administrativ.

V případě Íránu se většina autorů shoduje na tom, ţe jakýmsi přelomovým okamţikem v náhledu většinové společnosti na USA byl jejich podíl na událostech v roce 1953 při puči na populárního íránského premiéra Mosaddeqa. V Íránu americké rozhodnutí podpořit šáha proti Mosaddeqovi sklidilo velkou vlnu nevole a zklamání z toho, ţe se USA vměšují do vnitropolitických problémů země. Od roku 1953 USA začínaly být stále častěji obviňovány z neokolonialismu, a to nejen ze strany prosovětských sil, ale i ze strany nacionalistů, kteří předtím USA podporovali. Událostmi roku 1953 se USA těsně připoutaly k šáhovskému reţimu, který konstantně ztrácel na oblibě i přes výrazně se zlepšující ekonomickou situaci v zemi. USA na přelomu 60. a 70. let zásadním způsobem podcenily vývoj vnitřní situace v Íránu a dál setrvávaly v podpoře stále více zdiskreditovaného, silně represivního reţimu. Avšak kdyţ íránský šáh koncem roku 1978 čelil revoluci, USA nebyly schopny svému spojenci efektivně přispěchat na pomoc a nechaly jej padnout. Krize kolem rukojmích na americké ambasádě v Teheránu pak jiţ jen představovala eskalaci trendů, jeţ měly kořeny v předcházejícím období. Islámská republika tak od svého vzniku konstantně hraje na protiamerickou kartu, pro niţ díky těmto pochybením v americké zahraniční politice stále nachází velkou odezvu u íránského obyvatelstva. Všechny další americké kroky pak jsou oficiálně interpretovány jako a priori protiíránské bez ohledu na reálnou situaci. Po relativně klidnějších 90. letech se na počátku nového tisíciletí vztahy mezi oběmi zeměmi opět vyostřily, kdyţ USA Írán obviňují z podpory mezinárodního terorismu a snah získat jadernou zbraň. Zařazení Íránu do Osy zla administrativou George W. Bushe a občasné spekulace o moţnosti vojenského zásahu v zemi jen dokreslují atmosféru vzájemného nepřátelství a nedůvěry.

114

Oproti tomu vztahy mezi USA a Saúdskou Arábií nikdy nezaznamenaly tak velké zvraty, popřípadě dramatické události, snad aţ na výjimku událostí 11. září 2001. Avšak i tento pozvolný vývoj, kdy se negativní vnímání USA saúdskou společností vyvíjelo relativně nenápadně, stojí za hlubší analýzu. Saúdská Arábie si jako jedna z mála zemí Blízkého východu nikdy neprošla obdobím kolonialismu a USA své aktivity v zemi mohly rozvíjet aţ díky přímému pozvání saúdského krále. Kromě izraelského faktoru, jenţ má zásadní vliv na vývoj a podobu americko-saúdských bilaterálních vztahů, sehrávají primární roli především vzájemné ekonomické vazby a oboustranná víra, ţe vzájemné strategické partnerství je výhodné pro obě strany.

Vzájemné rozpory se tedy zaměřovaly primárně právě na izraelský faktor a otázku náboţenství spíše neţ na další zahraničně-politické události. Ty však v menší míře sehrávají svou roli v době relativně nedávné, a proto je z důvodu snahy o komplexní uchopení problematiky nutné je zohlednit. Z amerického hlediska představuje poměrně důleţitý prvek otázka vnitrostátních saúdských poměrů. Náhled na tuto problematiku se mezi jednotlivými americkými administrativami samozřejmě velmi lišil, avšak zejména u demokratických administrativ na sebe otázka porušování lidských práv v Saúdské Arábii a nedemokratičnost tamního reţimu strhovala poměrně velkou pozornost. USA totiţ poměrně často musely čelit kritice ze strany svých odpůrců na téma, ţe demokracie jako USA by neměla uzavírat blízké partnerství s tak pochybnými reţimy, jako je kupříkladu Saúdská Arábie. To vedlo USA k určitému tlaku, v různých obdobích různě intenzivnímu, na reformy saúdského reţimu. Úspěchem se stalo například zrušení otroctví v Saúdské Arábii, iniciované prezidentem Kennedym. Tento americký nátlak na změnu místních poměrů však vedl mnoho Saúdů k obviňování USA z přílišného vměšování se do saúdských vnitřních záleţitostí. Snahy o reformu se tak v určitých kruzích interpretovaly jako pouhá zástěrka pro americký neokolonialismus.

Dalším významným faktorem vzájemných vztahů bylo bezpečnostní zajištění Saúdské Arábie. Saúdská královská rodina vţdy spoléhala na to, ţe v případě nutnosti jí USA jako svému strategickému spojenci okamţitě přispěchají na pomoc. Na druhou stranu zejména v době amerického stahování se z Vietnamu a posléze neposkytnutí významnější pomoci íránskému šáhovi proti revolučním ţivlům byl americký kredit spolehlivého spojence značně poškozen.

Faktem však zůstává, ţe situace, kdy by se Saúdská Arábie nacházela v přímém ohroţení ze strany vnějšího agresora, zatím nikdy nenastala. V případě menších problémů, jako byla občanská válka v Jemenu, ohroţení saúdských tankerů v období íránsko-irácké války či preventivní vyslání amerických jednotek do Saúdské Arábie v době irácko-kuvajtského konfliktu, USA do nich vkládané naděje naplnily. I zde se ovšem okamţitě objevili kritici, kteří americký postup odsuzovali jako

115

nedostatečný či naopak jako přehnaný.380 Toto hodnocení však v daných případech pramení spíše z celkového a priori negativního vnímání USA neţ z reálného vyhodnocení konkrétních kroků Spojených států. V zásadě tedy lze konstatovat, ţe antiamerikanismus v Saúdské Arábii má více neţ kde jinde zejména kulturní rozměr.

Na základě analýzy těchto faktorů a dosaţených poznatků lze tedy konstatovat, ţe testovanou hypotézu, tj. ţe „zdroje antiamerikanismu a jeho vývoj v Íránu a Saúdské Arábii v sobě i přes rozdílný historický vývoj v obou zemích obsahují celou řadu paralel“, se v průběhu této práce podařilo potvrdit. Interpretace tohoto závěru by mohla být tématem další studie zejména s ohledem na v současnosti velmi aktuální trendy související s otázkou stability saúdského vládnoucího reţimu, se kterým jsou USA spjaty podobně úzce, jako byly aţ do konce 70. let navázány na íránský šáhovský reţim, v té době povaţovaný za klíčového amerického blízkovýchodního spojence na základě podobných důvodů, jeţ jsou v současnosti aplikovány právě na Saúdskou Arábii.

380 To je především případ vyslání amerických vojáků do Saúdské Arábie na počátku 90. let, které někteří kritizovali jako pošpinění svatých míst islámu. 116

9. SEZNAM ZKRATEK POUŽITÝCH V TÉTO PRÁCI AGIP - Azienda Generale Italiana Petroli

AIOC – Anglo-Iranian Oil Company

APOC – Anglo-Persian Oil Company

ARAMCO - Arabian American Oil Company

BP – British Petroleum Company Limited

CASOC - California Arabian Standard Oil Company

CENTO - Central Treaty Organization

CIA – Central Intelligence Agency

Hamás – Harakat al-Muqawama al-Islamíja – Hnutí islámského odporu

Hizballáh – Strana Boţí

IEA – Energy International Agency

LFOP – Lidová fronta pro osvobození Palestiny

METO – Middle East Treaty Organization

Mosad - Ha-Mosad le-modi'in u-le-tafkidim mejuchadim – Institut pro výzvědné a tajné operace

NATO – North Atlantic Treaty Organization

NIOC – National Iranian Oil Company

NTP – The Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons

OPEC – Organization of Petroleum Exporting Countries

OAPEC – Organization of Arab Petroleum Exporting Countries

OOP – Organizace

SAVAK – Sázemán-e ettelá‟at ve amnijat-e kešvar – Národní informační a bezpečnostní sluţba

SIS – Secret Intelligence Service

SOCAL – Standard Oil of California

SSSR – Svaz sovětských socialistických republik

Túde – Hezb-e túde-je Írán – Komunistická strana Íránu

USA – United States of America

117

PŘÍLOHA Č. 1

Přehled panovníků Saúdské Arábie ve 20. a 21. století

Abdul Aziz (Ibn Saúd) 1932-1953

Saúd 1953-1964

Fajsal 1964-1975

Chálid 1975-1982

Fahd 1982-2005

Abdalláh od 2005

Zdroj: “Kings of Saudi Arabia.” [online]

118

PŘÍLOHA Č. 2 Přehled nejvyšších státních autorit Persie/Íránu od 1. světové války po současnost

Nejvyšší státní autorita Období Premiér Íránu Období Premiér Íránu Období Íránu

Ahmad Shah Qajar 1909-1925 Hassan Pirnia 1923 Mohammad Sa'ed 1948-1950

Réza Chán 1925-1941 Réza Chán Sardar Sepah 1923-1925 Alí Mansúr 1950

Mohammad Réza 1941-1979 Mohammad-Alí Forougí 1925-1926 Alí Razmara 1950-1951

Rúholláh Chomejní 1979-1989 Mostowfi ol-Mamalek 1926-1927 Hossejn Alá 1951

Mohammad Sajjid Alí Chameneí od 1989 Mehdi Hedaját 197-1933 1951-1952 Mosaddegh

Prezident Íránu Mohammad-Alí Forougí 1933-1935 Ahmad Qavám 1952

Mohammad Abulhassan Banisadr 1980-1981 Mahmúd Dţam 1935-1939 1952-1953 Mosaddegh

Mohammad Alí Radţaí 1981 Ahmad Matin-Daftárí 1939-1940 Fazlolláh Zahedí 1953-1955

Alá Chameneí 1981-1989 Alí Mansúr 1940-1941 Hossejn Alá 1955-1957

Akbar Hášemí Rafsandţání 1989-1997 Mohammad-Alí Forougí 1941-1942 Manoušehr Eghbal 1957-1960

Mohammad Chatámí 1997-2005 Alí Sohejlií 1942 Dţafár Šarif-Emamí 1960-1961

Mahmúd Ahmadíneţád od 2005 Ahmad Qavám 1942-1943 Alí Aminí 1961-1962

Premiér Íránu Období Alí Sohejlií 1943-1944 Asadolláh Alam 1962-1964

Nadţáf Quli Chán 1918 Mohammad Sa'ed 1944 Hassan-Alí Mansúr 1964-1965

Hassan Pirnia 1918-1920 Mortéza-Qoli Baját 1944-1945 Amír-Abbás Hovejda 1965-1977

Fatolláh Chán Akbar 1920-1921 Ebrahím Hakimí 1945 Dţamšíd Amouzegár 1977-1978

Zia'eddin Tabatabaí 1921 Mohsen Sadr 1945 Dţafár Šarif-Emamí 1978

Ahmad Qavám 1921 Ebrahím Hakimí 1945-1946 Golam Réza Azárí 1978-1979

Šao es-Saltáneh 1921-1922 Ahmad Qavám 1946-1947 Šáhpúr Bachtjár 1979

Hassan Pirnia 1922 Mohammad-Réza Hekmat 1947 Mehdí Bazargan 1979

Ahmad Qavám 1922-1923 Ebrahím Hakimí 1947-1948

Zdroj: Avsati, Alireza, Iran in the Last Three Centuries.

119

PŘÍLOHA Č. 3

Mapa Íránu s vyznačením jednotlivých provincií a důležitých měst

Zdroj: “Iran_map_1.” [online]

120

PŘÍLOHA Č. 4

Mapa Saúdské Arábie s vyznačením jednotlivých provincií a důležitých měst

Zdroj: “Saudi Arabia Map.” [online].

121

PŘÍLOHA Č. 5

Vývoj cen surové ropy od roku 1947 do roku 2009

Zdroj: Williams, James L., “Oil Price History and Analysis.” [online].

122

PŘÍLOHA Č. 6

Zdroje:

“Blackwell Energy Research Oil and Energy Trends: Iran.” [online].

“U.S. Total Crude Oil and Products Imports.” [online].

123

PŘÍLOHA Č. 7

Zdroj: Sharp, Jeremy M., “U.S. Foreign Aid for Israel.” [online].

124

LITERATURA A POUŽITÉ ZDROJE

Primární zdroje

„Agreement on Preparatory Transfer of Powers and Responsibilities Between Israel and the PLO‟ (The Avalon Project, 1994) [accessed 14 April 2010].

Albright, Madeleine, Madeleine: Nejlepší ze všech moţných světů (Praha: Práh, 2003).

'Blackwell Energy Research Oil and Energy Trends: Iran‟, Oil and Energy Trends, 2009 < http://tonto.eia.doe.gov/dnav/pet/pet_move_impcus_a2_nus_ep00_im0_mbblpd_a.htm > [accessed 4 April 2010].

Carter, Jimmy, Keeping Faith: Memoirs of a President (Bantam: University of Arkansas Press, 1995).

Carter, Jimmy, „State of the Union Address 1980‟, Jimmy Carter Library, 1980 [accessed 4 April 2010].

Clinton, Bill, Můj ţivot (Praha: Ikar, 2004).

Eisenhower, Dwight D., „Special Message to the Congress on the Situation in the Middle East‟, The American Presidency Project, 1957 [accessed 17 April 2010].

„Exchange of Letters between PM Sharon and President Bush‟, Israel Ministry of Foreign Affairs, 2004 [accessed 15 April 2010].

„Fakta a čísla OSN‟ (OSN, 2001) [accessed 4 February 2010].

125

„Former Ambassadors- U.S. Embassy Riyadh, Saudi Arabia‟, U.S. Embassy Riyadh, Saudi Arabia [accessed 22 February 2010].

George W. Bush, „Remarks by the President at Connecticut Republican Committee Luncheon‟, White House, 2002 [accessed 4 February 2010].

Haynes, John E., „Woodrow Wilson's Speech Notes, in Shorthand, for his "Fourteen Points" Address‟, American Memory, 1918 [accessed 17 February 2010].

„Israel-Jordan Peace Treaty‟ (Israel Ministry of Foreign Affairs, 1994) [accessed 14 April 2010].

„Jackson-Vanik Amendment - Council on Foreign Relations‟, Council on Foreign Relations, 1975 [accessed 9 April 2010].

Kissinger, Henry, Bouř (Praha: BB art, 2004).

„Nuclear Non-Proliferation Treaty‟ (IAEA, 1968) < http://www.iaea.org/Publications/Documents/Infcircs/Others/infcirc140.pdf> [accessed 4 February 2010].

„President Delivers State of the Union Address‟, The White House, 2002 [accessed 15 April 2010].

„Resolution 242‟ (United Nations, 1967) < http://daccess-dds- ny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/240/94/IMG/NR024094.pdf?OpenElement > [accessed 2 March 2010].

126

Roosevelt, Franklin Delano, „Letter From President Roosevelt to the King of Saudi Arabia Regarding Palestine‟, Jewish Virtual Library, 1945 [accessed 2 March 2010].

„The "Marshall Plan" Speech at Harvard University, 5 June 1947‟, OECD, 1947 [accessed 12 March 2010].

„The Constitution of Islamic Republic of Iran‟, Iran Chamber Society [accessed 4 April 2010].

„The Khartoum Resolutions‟, Historical Society of Jews from Egypt, 1967 [accessed 8 April 2010].

UN Security Council, „UN Security Council Resolution 338‟, Israel Ministry of Foreign Affairs, 1973 [accessed 11 April 2010].

„U.S. Total Crude Oil and Products Imports‟, EIA, 2009 [accessed 4 April 2010].

Sekundární zdroje

Knižní zdroje Albright, Madeleine, Mocní a všemohoucí: Úvahy O Bohu, Americe a mezinárodních vztazích (Praha: Práh, 2006).

Anderson, Dale, Watergate : Scandal in the White House (Minneapolis Minn.: Compass Point Books, 2007).

127

Art, Robert J., and Waltz, Kenneth Neal, The Use of Force (Lanham: Rowman & Littlefield, 2004).

Avsati, Alireza, Iran in the Last Three Centuries (Tehran, 2003).

Axworthy, Michael, Dějiny Íránu: Říše ducha - od Zarathuštry po současnost (Praha: Lidové noviny, 2009).

Baer, Robert, Sleeping with the Devil (New York: Crown, 2003).

Banani, Amin, The Modernization of Iran 1921-1941 (Stanford, California: Stanford Univ. Press, 1961).

Barša, Pavel, Hodina impéria: Zdroje současné zahraniční politiky USA (Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2003).

Borovička, Václav Pavel., Watergate (Praha: Orbis, 1976).

Brown, Anthony Cave, Oil, God, and Gold (Boston: Houghton Mifflin, 1999).

Bulloch, John, The Gulf War: Its Origins, History and Consequences, First publ. (London: Methuen London, 1989).

Cordesman, Anthony H., Saudi Arabia Enters the Twenty-First Century (Wesport: Greenwood Publishing Group, 2003).

Csermelyi, Jiří, (Praha: Magnet-Press, 1991).

Čejka, Marek, Encyklopedie blízkovýchodního terorismu (Brno: Barrister & Principal, 2007).

Čejka, Marek, Izrael a Palestina (Brno: Centrum strategických studií, 2005).

Dobman, Michael, „Spolupráce USA s partnery‟, in Perspektivy západní civilizace a pět let globálního terorismu - , 2006), pp. 19-22.

Dunstan, Simon, and Gerrard, Howard, Válka Jom Kippur 1973: Golanské výšiny (Praha: Grada Publishing a.s., 2008).

Dunstan, Simon, 1973: Sinaj, 1 edn (Praha: Grada, 2009). 128

Farber, David, Taken Hostage: The Iran Hostage Crisis and America's First Encounter with Radical Islam (Princeton, NJ [u.a.]: Princeton Univ. Press, 2004).

Field, James A., From Gibraltar to the Middle East: America and the Mediterranean world, 1776-1882 (Chicago: Imprint Publications, 1991).

„Genesis 15: 18-21‟, in The Holy Bible (New York: P. J. Kennedy and Sons, 1914).

Gilbert, Martin, Izrael: Dějiny (Praha: BB art, 2002).

Golan, Aviezer, and Marcelle Ninio, Operation Susannah (New York: Harper & Row, 1978).

Hadley, Guy, CENTO: The Forgotten Alliance: A Study of the Central Treaty Organisation (Sussex: Institute for the Study of International Organisation, 1971).

Hammel, Eric, Six Days in June : How Israel Won the 1967 Arab-Israeli War (New York NY: iBooks Inc, 2003).

Hayden, Patrick, Lansford, Tom, and Watson, Robert P., eds., America's War on Terror (Aldershot Hants England: Ashgate, 2003).

Herzog, Chaim, Arabsko-izraelské války: Válka a mír na Blízkém Východě od války za nezávislost v roce 1948 po současnost (Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008).

, Lucie, ) (Praha: Professional Publishing, 2004).

Hinnebusch, Raymond, „The Foreign Policy of Egypt‟, in The Foreign Policies of Middle East States, ed. by Anoushiravan Ehteshami and Raymond A. Hinnebusch, The Middle East in the international system (Boulder: Lynne Rienner, 2002), pp. 91-114.

Hobsbawm, Eric J., Age of Extremes : The Short Twentieth Century 1914-1991 (London: Abacus, 1994).

Hoder, Lukáš, „Írán‟, in Proliferace jaderných zbraní: Problémoví aktéři, ed. by Rojčík, Ondřej and Vilímek, Petr (Brno: Masarykova univerzita - Mezinárodní politologický ústav, 2006), pp. 94-110.

Howard, Roger, Íránská ropa (Praha: Deus, 2009).

129

Huntington, Samuel P. Kam kráčíš, Ameriko? Krize americké identity (Praha: Rybka Publishers, 2005).

Chomsky, Noam, Fateful Triangle: The United States, Israel, and the Palestinians (London: Pluto Press, 1999).

Chubin, Shahram, „Iran„, in The Cold War and the Middle East, ed. by Sayigh, Yazid and Shlaim, Avi (New York: Claredon Press, 1997), pp. 216-249.

Judt, Tony and Lacorne, Denis. With Us or Against Us: Studies in Global Anti-Americanism. CERI Series in International Relations and Political Economy. (New York: Palgrave Macmillan, 2005).

Katzenstein, Peter J. and Keohane, Robert O. Anti-Americanism in World Politics. Cornell Studies in Political Economy. Ithaca: Cornell University Press, 2007.

Keddie, Nikki R., and Yann Richard, Modern Iran (New Haven: Yale University Press, 2006).

Kinzer, Stephen, All the Shah's Men: An American Coup and the Roots of Middle East Terror (New Jersey: John Wiley and Sons, 2003).

Lippman, Thomas W., Inside The Mirage (Boulder: Perseus Books Group, 2005).

Lustick, Ian, Trapped in the War on Terror (Philadelphia: Univ. of Pennsylvania Press, 2006).

Lynch, Marc, „Anti-Americanism in the Arab World‟, in Anti-Americanism in World Politics, ed. by Katzenstein, Peter J. and Keohane, Robert O., Cornell Studies in Political Economy (Ithaca: Cornell University Press, 2007), pp. 196-224.

Martinů, Jiří, „Izrael‟, in Proliferace jaderných zbraní: Problémoví aktéři, ed. by Rojčík, Ondřej and Vilímek, Petr (Brno: Masarykova Univerzita - Mezinárodní politologický ústav, 2006), pp. 26-40.

McDougall, Walter A., Promised Land, Crusader State (New York: Houghton Mifflin Harcourt, 1998).

Morgenthau, Hans Joachim, Politics Among Nations (New York: A. A. Knopf, 1948).

130

Palmer, Michael, Guardians of the Gulf : A History of America's Expanding Role in the Persian Gulf, 1833 - 1992 (New York: Free Press u.a., 1992).

Parry, Robert, Trick or Treason : The October Surprise Mystery (New York: Lanham MD: Sheridan Square Press ;;Distributed to the trade by National Book Network, 1993).

Pollack, Kenneth Michael, The Persian Puzzle (New York: Random House, 2004).

Posner, Gerald L., Secrets of the Kingdom (New York: Random House, 2005).

Rajaee, Farhang, The Iran-Iraq War: The Politics of Aggression (Gainesville: University Press of Florida, 1993).

Rashid, Nasser, King Fahd and Saudi Arabia's Great Evolution (Joplin: International Institute of Technology, 1987).

Revel, Jean-François, Anti-Americanism (San Francisco: Encounter books, 2000).

Rossi, Lorenza, Who Shall Guard the Guardians Themselves? (Bern: Peter Lang, 1998).

Rubin Colp, Judith and Rubin, Barry, Hating America: A History (Oxford: Oxford University Press, 2004).

Saghafi, Morad, „Three Sources of Anti-Americanism in Iran‟, in With Us Or Against Us: Studies in Global anti-Americanism, ed. by Tony Judt and Denis Lacorne, CERI series in international relations and political economy (New York: Palgrave Macmillan, 2005), pp. 189-205.

Sick, Gary, October Surprise : America's Hostages in Iran and the Election of Ronald Reagan (New York N.Y.: Times Books Random House, 1991).

Silverberg, Robert, If I Forget Thee O Jerusalem: American Jews and the State of Israel (New York: William Morrow and Co., 1970).

Spiegel, Steven L., The Other Arab-Israeli Conflict (Chicago: University of Chicago Press, 1986).

Stern, Marc, (Praha: Vyšehrad, 2002).

131

, Petr, Reagan supervelmocemi v letech 1981 - 1989 (Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004).

Suchý, Petr, 1945-1953 , 2005).

Takeyh, Ray, Hidden Iran: Paradox and Power in the Islamic Republic (New York: Times Books, 2006).

Thatcherová, Margaret, : Strategie pro svět v pohybu (Praha: Prostor, 2003).

Tureček, Břetislav, Světla a stíny islámu: Drama Blízkého východu a sonda do duší jeho obyvatel (Praha: Kniţní klub, 2007).

Wanner, Jan, Krvavý Jom Kippur (Praha: Libri, 2002).

West, J. Robinson, „Saudi Arabia, Iraq, and the Gulf‟, in Energy and Security: Toward a New Foreign Policy Strategy, ed. by Jan H. Kalicki and David L Goldwyn (Washington, D.C: Woodrow Wilson Center Press, 2005), pp. 197-218.

Weston, Mark, Prophets and Princes (New Jersey: John Wiley and Sons, 2008).

Willett, Edward, The Iran-Iraq War (New York NY: Rosen Pub. Group, 2004).

Wright, Robin, In the Name of God : The Khomeini Decade (New York: Simon and Schuster, 1989).

Yapp, Malcolm, The Near East since the First World War (London and New York: Longman, 1996).

Závěšický, Jan, „Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NTP)‟, in Vývoj a výsledky procesů kontroly zbrojení a odzbrojování: Marnost nad marnost? - , 2005), pp. 131-162.

132

Články z odborných časopisů Amnon Kapeliouk, „Israel, Terrorism, and the PLO‟, Journal of Palestine Studies, 16 (1986), 187-190.

Bar-Joseph, Uri, „Last Chance to Avoid War: Sadat's Peace Initiative of February 1973 and its Failure‟, Journal of Contemporary History, 41 (2006), 545-556.

Garfinkle, Adam M., „U.S. Decision Making in the Jordan Crisis: Correcting the Record‟, Political Science Quarterly, 100 (1985), 117-138.

Grosser, Alfred, „Suez, Hungary and European Integration‟, International Organization, International Organization, 11 (1957), 470-480.

Friedman, Max Paul, “Anti-Americanism and U.S. Foreign Relations.” Diplomatic History 32, no. 4 (2008): 497–514.

Kirk, George, „The Syrian Crisis of 1957-Fact and Fiction‟, International Affairs (Royal Institute of International Affairs 1944-), 36 (1960), 58-61.

Krauthammer, Charles, „The Unipolar Moment Revisited‟, National Interest, 2002, 5-17.

Lesch, David W., „The Saudi Role in the American-Syrian Crisis of 1957‟, Middle East Policy, 1992, 33-48.

Maoz, Zeev, and Allison Astorino, „Waging War, Waging Peace: Decision Making and Bargaining in the Arab-Israeli Conflict, 1970-1973‟, International Studies Quarterly, 36 (1992), 373-399.

Mearsheimer, John, and Walt, Stephen, „The Israeli Lobby and U.S. Foreign Policy‟, Middle East Policy, 13 (2006), 29-87.

Mejcher, Helmut, „King Faisal Ibn Abdul Aziz Al Saud in the Arena of World Politics: A Glimpse from Washington, 1950 to 1971‟, British Journal of Middle Eastern Studies, 31 (2004), 5-23.

Quandt, William B., „Camp David and Peacemaking in the Middle East‟, Political Science Quarterly, 101 (1986), 357-377.

133

Rostam-Kolayi, Jasamin, „From Evangelizing to Modernizing Iranians: The American Presbyterian Mission and its Iranian Students‟, Iranian Studies, 41 (2008), 213-240.

Rosůlek, Přemysl, „Vývoj opozice v Íránu a islámská revoluce (1941-1979)‟, Politologická revue, 2009, 48-71.

Rubin, Barry, „Anglo-American Relations in Saudi Arabia, 1941-45‟, Journal of Contemporary History, 14 (1979), 253-267.

Seccombe, I. J., and R. I. Lawless, „Foreign Worker Dependence in the Gulf, and the International Oil Companies: 1910-50‟, International Migration Review, 20 (1986), 548-574.

Subhan, Taufiq, „US-Saudi Arabia Relations: Coming of Age‟, Economic and Political Weekly, 38 (2003), 3885-3887.

Tureček, Břetislav, Břetislav, „Íránce vůbec nepálí, ţe Západ Ahmadíneţáda odmítá – v jejich očích tím jenom získává‟, Mezinárodní politika, 2010.

Verbeeten, David, „How Important Is the Israel Lobby?‟, Middle East Quarterly, 13 (2006), 37-44.

Novinové články „1975: Saudi's King Faisal Assassinated‟, BBC, 25 March 1975, section 25 [accessed 8 April 2010].

„1979 Hostage Crisis Still Casts Pall on U.S.-Iran Relations‟, CNN, 2009 [accessed 4 April 2010].

„1979: Shah of Iran Flees into Exile‟, BBC, 16 January 1979, section 16 [accessed 3 April 2010].

134

„1990: Iranian Leader Upholds Rushdie Fatwa‟, BBC, 26 December 1990, section 26 [accessed 10 April 2010].

„Ahmadinejad Threatens the US‟, Rupee News, 14 April 2010 [accessed 15 April 2010].

„Al-Aqsa Intifada Timeline‟, BBC, 29 September 2004, section Middle East [accessed 15 April 2010].

Asser, Martin, „Sabra and Shatila 20 Years On‟, BBC, 14 September 2002, section Middle East [accessed 12 April 2010].

Black, Edwin, „Iran Had Links with Nazis; Shah Admired Hitler‟, The New Standard, 2006 [accessed 6 March 2010].

Byers, David, and Hider, James, „Binyamin Netanyahu Targets Iran after He Is Appointed Prime Minister‟, Times Online (Jerusalem, 20 nor 2009) [accessed 14 April 2010].

Curtius, Mary, „Baker Denounces Israel Settlements‟, The Boston Globe (Boston, 23 May 1991) [accessed 9 April 2010].

Daragahi, Borzou, „U.S. May Have Had Role in Shah's Fall‟, Los Angeles Times, 17 March 2008 [accessed 3 April 2010].

Farzan, Saba, „Iran's Revolution Devoured By Its Own Children‟, The Wall Street Journal, 9 February 2010 [accessed 4 April 2010].

135

Hafezi, Parisa, and Sadarat, Firouz, „Ahmadinejad Says Holocaust a Lie, Israel Has No Future‟, Reuters (Tehran, 2009) [accessed 14 April 2010].

Heller, Jeffrey, and Spetalnick, Matt, „Obama, Netanyahu Seek to Defuse U.S.: Israel tensions‟, Reuters (Washington, 23 March 2010) [accessed 13 April 2010].

Hill, Ginny, „Cold War Roots of Yemen Conflict‟, BBC, 17 September 2009, section Middle East [accessed 3 April 2010].

Hirschkorn, Phil, „Four Embassy Bombers Get Life‟, CNN (New York, 21 january 2001) [accessed 14 April 2010].

„China Demands Iran Nuclear Talks, Despite US Pressure‟, BBC, 2 March 2010, section Middle East [accessed 15 April 2010].

„IRAN: The Shah's Divided Land‟, Time, 1978 [accessed 30 March 2010].

„Iran-Contra Report; Arms, Hostages and Contras: How a Secret Foreign Policy Unraveled‟, The New York Times, 19 November 1987, section World [accessed 10 April 2010].

„Katzav Shakes Hands With Bashar, Speaks to Khatami‟, Arab News (Jerusalem, 9 April 2005) [accessed 14 April 2010].

Kessler, Glen, „Ex-Envoy Details Hussein Meeting‟, Washington Post, 3 April 2008 [accessed 9 April 2010].

136

„King Faisal: Oh, Wealth and Power‟, Time, 1975 [accessed 31 March 2010].

„Khomeini Predicts Demise of Saudi Arabia Monarchy‟, The Spokesman Review, 24 August 1987.

Lewis, Anthony, „Shah Opposition, Deep-Rooted, Varied‟, New York Times, 3 January 1979 . [accessed 31 March 2010].

Milani, Abbas, „The Great Satan Myth‟, The New Republic, 8 December 2009 [accessed 4 April 2010].

„PERSIA: A Closed Incident?‟, Time, 1924 [accessed 6 March 2010].

„Rafsanjani Says War with U.S. to Be Sweet‟, Gadsden Times (Nicosia, 3 jen 1987) [accessed 6 April 2010].

Rettig, Haviv, and Keinon, Herb, „Netanyahu: 20 years after Iron Curtain collapsed, it's clear Russian-speaking aliya 'rescued the State of Israel'‟, Jerusalem Post [accessed 9 April 2010].

„Saudi Arabia Issues Fatwa against Terrorism‟, Yahoo! India News, 2010 [accessed 15 April 2010].

Seale, Patrick, „Worldwide Angers Erupts Over D‟Amato-Kennedy Act‟, Washington Post, October 1996, p. 23.

„Senior Saudi Royal Demands Reform‟, BBC, 5 September 2007, section Middle East [accessed 2 April 2010].

137

Silverstein, Richard, „Israel's Tehran Connection‟, Guardian, 2008 [accessed 14 March 2010].

Smith, William D., „Price Quadruples for Iranian Crude Oil at Auction‟, New York Times, 12 December 1973.

„Timeline: Lebanon‟, BBC, 25 February 2010, section Country profiles [accessed 10 April 2010].

„The Story of Oil in Saudi Arabia‟, Saudi Gazette (Damman) [accessed 17 April 2010].

White, Josh, „Abu Ghraib Dog Tactics Came From Guantanamo‟, The Washington Post, 27 July 2005 [accessed 16 April 2010].

Ostatní zdroje „« Official Website of Sayyid Mohammad Khatami‟ [accessed 15 April 2010].

„A History of the Standard Oil Company and Its Successors‟, US Highways, 2008 [accessed 16 April 2010].

„AGNEW, Spiro Theodore (1918-1996)‟, Biographical Directory of the United States Congress [accessed 9 April 2010].

„Anniversary of Historic Meeting between Ibn Saud and FDR‟, 2007 [accessed 8 March 2010].

„Ayatollah Hashemi Rafsanjani‟ [accessed 15 April 2010].

„Ayatollah Montazeri Official Website‟, AMontazeri.com [accessed 10 April 2010]. 138

„Biography‟, Henry A. Kissinger [accessed 9 April 2010].

„Context of 'October 10, 1984: Second Boland Amendment Outlaws CIA, Defense Department, or Third-Party Funding of Contras'‟, History Commons [accessed 10 April 2010].

„Eli Smith - Pioneer Bible Translator‟, Middle East Reformed Fellowship [accessed 5 February 2010].

„Grand Mosque Seizure - 1979‟, Military Photos [accessed 12 April 2010].

„History of Iran: Ayatollah Khomeini‟, Iran Chamber Society [accessed 14 March 2010].

„Iran - Exploration Background‟, Entrepreneur, 2007 [accessed 3 April 2010].

„Iran Hostage Crisis Summary‟, Book Rags [accessed 4 April 2010].

„Iran Hostage Crisis‟, US History [accessed 4 April 2010].

„King Fahd‟, MedLibrary [accessed 12 April 2010].

„King Faisal Ibn Abdul Aziz Al Saud, Saudi Arabia‟, The Saudi [accessed 31 March 2010].

„King Khaled Ibn Abdul Aziz Al Saud, Saudi Arabia‟, The Saudi [accessed 12 April 2010].

139

„Madrid Peace Conference, 1991‟, Palestine Facts [accessed 9 April 2010].

„OAPEC‟, OAPEC [accessed 8 April 2010].

„OPEC: Brief History‟, OPEC [accessed 1 April 2010].

„Operation Earnest Will‟, Global Security [accessed 6 April 2010].

„Organisation of The Islamic Conference‟, Organisation of The Islamic Conference [accessed 3 April 2010].

„Our Story‟, Saudi Aramco [accessed 31 March 2010].

„Reza Shah Pahlavi‟, Iran Chamber Society [accessed 15 March 2010].

„Saudi Arabia - Relations with the United States‟, U.S. Library of Congress [accessed 3 March 2010].

„Saudi Arabia Map‟, The-Saudi [accessed 12 March 2010].

„Slavery in Saudi Arabia‟, Jihad Watch [accessed 2 April 2010].

„The 1967 Oil Embargo‟, Department of State [accessed 8 April 2010].

„The Iran Hostage Crisis‟, The Iran Virtual Library [accessed 4 April 2010]. 140

„The Iranian Oil Crisis‟ (The Heritage Foundation, 1979) [accessed 4 April 2010].

„The Lavon Affair‟, Middle East Web [accessed 28 February 2010].

„The Rogers Plan‟, Jewish Virtual Library [accessed 10 April 2010].

„The Status of Jerusalem‟ (United Nations) .

„The Tehran Conference, 1943‟, U.S. Department of State [accessed 6 March 2010].

„The Truman Doctrine, 1947‟, U.S. Department of State [accessed 12 March 2010].

„TIME's Person of the Year 1927 - 2009 - TIME‟, Time [accessed 8 April 2010].

„Wahhabi‟, Global Security [accessed 5 February 2010].

„Zwemer, Samuel M. (1867-1952)‟, Hope College [accessed 5 February 2010].

Aboul-Enein, Youssef, „The Egyptian-Yemen War : Egyptian Perspectives on Guerrilla Warfare‟, Infantry Magazine, 2004 [accessed 7 141

April 2010].

Abrahamian, Ervand, „Structural Causes of the Iranian Revolution‟, MERIP Reports, 1980, 21-26.

Asutay, Mehmed, „Political Economic Approach to Islamic Economics: Systemic Understanding for Alternative Economic System‟ (Kyoto Bulletin of Islamic Area Studies, 2007) .

Bakhash, Shaul, „The U.S. and Iran in Historical Perspective‟, Foreign Policy Research Institute, 14 (2009) [accessed 14 March 2010].

Bakhtavar, Slater, „Jimmy Carter's Human Rights Disaster in Iran‟, American Thinker, 2007 [accessed 3 April 2010].

Battle, Joyce, „U.S. Propaganda Activities in the Middle East - Press Release‟ (The National Security Archive, 2002) [accessed 6 April 2010].

Bolton, John R., „Beyond the Axis of Evil: Additional Threats from Weapons of Mass Destruction‟, The Heritage Foundation, 2002 [accessed 15 April 2010].

Bonakdarian, Mansour, „U.S.-Iranian Relations, 1911-1951‟ (The MacMilllan Center Yale University, 1999) .

Byrne, Malcolm, ed., „Electronic Briefing Book: The Secret CIA History of the Iran Coup‟ (The National Security Archive, 2000) [accessed 6 April

142

2010].

Cordesman, Anthony H., „Israel and the Challenges of the Second Intifada‟ (Center for Strategic and International Studies, 2002) . [accessed 6 April 2010].

Cordesman, Anthony, „Saudi Arabia: Opposition, Islamic Extremism, And Terrorism‟, Saudi- US Relations [accessed 8 April 2010].

Cordesman, Antony H., „Iran's Support of the Hezbollah in Lebanon‟ (Center for Strategic and International Studies, 2006) . [accessed 6 April 2010].

Česká televize, „Henry Kissinger - mág americké diplomacie‟, Historický magazín, 2008 [accessed 7 April 2010].

Čihák, Martin, and Hesse, Heiko, „Islamic Banks and Financial Stability: An Empirical Analysis‟ (International Monetary Fund, 2008) . [accessed 6 April 2010].

Dehqani-Tafti, Hassan B. „Episcopal (Anglican) Church in Persia (Kelīsā-ye osqofī-e Īrān)‟, Encyclopaedia Iranica [accessed 4 February 2010].

Dore, Gold, „The Suicide Bombing Attacks in Saudi Arabia: A Preliminary Assessment‟, Jerusalem Center for Public Affairs, 2003 [accessed 15 April 2010].

Dugdale-Pointon, TDP., „Tanker War 1984-1988‟, History of War, 2002 [accessed 6 April 2010].

Girgle, Patrik, Velká hra (nepublikovaná dizertační práce, 2009).

Guttman, Nathan, „A Marriage Cemented by Terror‟, Salon, 2006

143

[accessed 15 April 2010].

Higham, Charles, „Trading With the Enemy: An Expose of the Nazi-American Money Plot 1933-1949‟, American Buddha Online Library [accessed 2 March 2010].

Cheney, Stephen A., „The Insurgency In Oman, 1962-1976‟ (Marine Corps Command and Staff College, 1984) [accessed 3 April 2010].

Iran_map_1‟, Otana Travel [accessed 12 March 2010].

Isseroff, Ami, „Truman and US Support for Israel‟, Middle East Web [accessed 28 February 2010].

Jamal Al-Lail, Haifa R., „Saudi Society, Reform and Terrorism‟, Saudi-US Relations, 2004 [accessed 15 April 2010].

Johnson, Robert David, Lyndon Johnson and Israel: The Secret Presidential Recordings (Tel Aviv: The S. Daniel Abraham Center for Regional and Internatinal Studies, 2008) . [accessed 6 April 2010].

Kramer, Martin, „Arab Nationalism: Mistaken Identity‟ [accessed 1 April 2010].

Lewis, Samuel, ed., „The Legacy of Camp David: 1979-2009‟ (The Middle East Istitute).

Price, Massoume, „A Brief History of Christianity in Iran‟, Iran Chamber Society: Religions of Iran, 2002 144

[accessed 4 February 2010].

Price, Massoume, “A Brief History of Iranian Jews.” Iran Chamber Society: Religions of Iran, September 2001. < http://www.iranchamber.com/religions/articles/history_of_iranian_jews1.php.> [accessed 6 April 2010].

Sadighi, Nader, „Emergence of Monarchists in Iran‟, Iran Press Service [accessed 4 April 2010].

Schroeder, Ernst, „What Really Happed to the Shah of Iran‟, Netnative, 2006 [accessed 16 April 2010].

Spiegel, Steven L., Steven L., „U.S.-Israel Relations After the Gulf War‟ (Jerusalem Center for Public Affairs, 1991) [accessed 9 April 2010].

Tristam, Pierre, „President Carter's Address on the Failed Rescue Attempt for American Hostages in Iran - Carter's Address on Failed Rescue of US Hostages in Iran‟, Middle East About, 1980 [accessed 4 April 2010].

Tristam, Pierre, „What Was Operation Eagle Claw – The Failed Rescue of American Hostages in Iran – Military Details of Operation Eagle Claw‟, Middle East About [accessed 4 April 2010].

Williams, James L., „Oil Price History and Analysis‟, WTRG Economics [accessed 3 April 2010].

145