Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Katedra ústavu hudební vědy

Bakalářská práce

2017 Aneta Weinertová

1

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra ústavu hudební vědy Teorie interaktivních médií

Aneta Weinertová

Spolupráce Andyho Warhola s The Velvet Underground a jeho angažovanost na hudební scéně

Bakalářská práce Vedoucí práce: Mgr. Martina Ivičič 2017

2

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Aneta Weinertová, Brno, 2017

……………………………………………………………..

3

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí své bakalářské práce Mgr. Martině Ivičič za její cenné rady a své rodině a přátelům za podporu.

4

Obsah Úvod ...... 7

1. Šedesátá léta ...... 9

1.1. Hudba „šedesátek“ ...... 9

1.2. Underground ...... 11

1.3. Pop Art ...... 11

2. Andy Warhol ...... 14

2.1. The Factory ...... 18

3. The Velvet Underground ...... 19

3.1. Členové a vznik The Velvet Underground ...... 20

3.2. Setkání a začátek spolupráce Andyho Warhola a The Velvet Underground...... 23

3.3. The Exploding Plastic Inevitable ...... 25

3.4. Songs for Drella ...... 28

3.5. Vliv The Velvet Underground na další hudebníky ...... 29

3.5.1. Plastic People of the Universe a Václav Havel ...... 29

4. Výtvarná tvorba ...... 31

4.1. Portréty ...... 31

4.1.1. Elvis Presley ...... 32

4.1.2. Marilyn Monroe ...... 32

4.1.3. Michael Jackson: ...... 33

4.2. Polaroid ...... 33

4.2.1. Debbi Harry: ...... 35

4.2.2. Mick Jagger ...... 35

4.2.3. John Lennon: ...... 36

4.3. Obaly hudebních alb ...... 37

4.3.1. The Rolling Stones - Sticky Fingers (1971) ...... 37

4.3.2. John Cale – The Academy in Peril (1972) ...... 38

5

4.3.3. The Velvet Underground and Nico (1976)...... 38

4.3.4. Paul Anka – the Painter (1976) ...... 38

4.3.5. The Rolling Stones - Love You Live (1977) ...... 39

4.3.6. Diana Ross – Silk Electric (1982) ...... 39

4.3.7. John Lennon – Menlove Ave (1986) ...... 39

4.3.8. Aretha Franklin –Aretha (1986) ...... 39

Závěr ...... 40

Resumé ...... 43

Summary ...... 44

Seznam pramenů a literatury: ...... 45

Seznam zdrojů k obrazové příloze ...... 49

Obrazová příloha ...... 51

6

Úvod

Ve své bakalářské práci s názvem Spolupráce Andyho Warhola s hudební skupinou The Velvet Underground a jeho angažovanost na hudební scéně se snažím podat ucelený přehled Andyho účasti a spolupráce v hudebním světě. Andy Warhol a jeho dílo se stali protagonisty společenské revoluce šedesátých let, ve které nastal čas spojit umění s hudbou. Podle mého názoru není hudba tím prvním, co napadne většinu lidí při vyslovení jména Andy Warhol. Právě proto jsem se rozhodla napsat práci, která bude na Andyho Warhola pohlížet jako na osobnost angažující se v hudební scéně a ne jen jako na vůdčí osobnost pop atru, malíře nebo filmaře. Veškeré práce doposud napsané se zabývají pouze jeho spoluprací se skupinou The Velvet Underground, ale nikoliv jeho spoluprací a vztahy s jinými hudebníky a jeho angažovaností v tomto směru. Bakalářská práce je rozdělená do tří hlavních částí. První část pojednává o šedesátých letech v Americe. Změny, které s sebou toto období přináší, se netýkají pouze politiky, ale ve velké míře také umění a hudby. Epicentrem dění se stal New York, město umělců. Město s undergroundovou hudbou, které dominovali The Velvet Underground s uměleckým hnutím pop art, jehož hlavním představitelem byl Andy Warhol. V podkapitolách představuji hudbu té doby a její hlavní interprety. Dále vysvětluji pojem Underground a také umělecký směr pop art. Další kapitola stručně a přehledně popisuje Andyho život a tvorbu, včetně jeho uměleckého studia The Factory, které se stalo základnou pro produkci uměleckých děl a projektů. Ve druhé části mé práce se zaměřuji na kapelu The Velvet Underground, od jejich vzniku až po seznámení s Warholem a jejich následné spolupráci, zejména multimediální rockovou show The Exploding Plastic Ineviatable, kterou společně vytvořili a následně jejím prostřednictvím ovlivňovali celosvětové vnímaní rock´n´rollu Za zmínku stojí také album Songs for Drella, které po Andyho smrti vytvořil Lou Reed a John Cale. Warholova smrt spojila po mnoha letech tyto dva hudebníky zase dohromady, aby vytvořili hudební záznam o jeho životě věnovaný jeho vzpomínce a prostřednictvím toho se s ním rozloučili. V závěru druhé části zdůrazňuji vliv Velvetů na ostatní hudebníky a to zejména na pražskou kapelu The Plastic People of The Universe, která spolu s Václavem Havlem stála u kořenů změn tehdejšího režimu v Československu. Poslední část patří Andymu a jeho angažovanosti na hudební scéně prostřednictvím výtvarné činnosti. Uvádím přehled nejvýznamnějších hudebníků, které zvěčnil ve svých

7 portrétech, zaznamenal polaroidem, a kterým navrhl design pro obaly hudebních alb. Mimo jiné zmiňuji například Michaela Jacksona, Marilyn Monroe, The Rolling Stones, Johna Lennona a mnoho dalších. Při zpracovávání své práce jsem se snažila získat informace z množství literatury, kterou uvádím v seznamu použitých zdrojů. Nejvíce jsem využívala knihu Nadoraz1 od Viktora Bockrise a také knihu Má léta s Andym Warholem2 od Ultra Violet. Mimo uvedený seznam literatury jsem využila také internetových stránek, článků, dokumentů a zveřejněných rozhovorů.

1 BOCKRIS, Victor a Gerard MALANGA. Nadoraz: příběh The Velvet Underground. Přeložil Josef RAUVOLF. Praha: Levné knihy, 2010. ISBN 978-80-7309-807-0. 2VIOLET, Ultra. Má léta s Andy Warholem. Praha: J. Kanzelsberger, 1991. ISBN 8085387018.

8

1. Šedesátá léta

„Národ uchvátí vlna odhodlaného idealismu na počátku bouřlivých 60. let, když je pochodeň předána novému, mladému prezidentovi, který nás při svém inauguračním projevu vyzývá: „Tak začněme.“ Ta slova jsou nová, uchvátí vás, nadchnou. Ale netrvá to déle, než bys mrkl okem, a my přecházíme od rasismu k občanským nepokojům, od ginu a whisky k marihuaně, metamfetaminu a heroinu; od Eisenhowera, tatíčka prezidenta, k tomu, že nevěříme nikomu nad třicet; od žádné další války k hromadnému vražděni ve Vietnamu; vzdávání cti vlajce k jejímu pálení; od kultury k subkultuře; od akustického k elektrickému; od manželství k volné lásce; od počestného k homosexuálnímu; z undergroundového podzemí na Měsíc, po kterém s pýchou kráčíme. Dokonce i katolická církev skoncuje se staletou tradicí a přeloží mši do angličtiny.“3 Těmito slovy popisuje Ultra Violet ve své knize Má léta s Andym Warholem šedesátá léta a změny s tím spojené. Šedesátá léta byly časy plné převratů ve společnosti, v názorech i postojích. Změna se dotkla všeho, čeho mohla – rasového vnímání, sexu, náboženství, mládí, politiky, umění, hudby, módy, zkrátka všeho. Atentát na prezidenta Kennedyho, válka ve Vietnamu, hnutí za občanská práva, to vše změnilo americkou kulturu, názory, postoje i náladu což se samozřejmě začalo odrážet také v umění. Umělci transformovali své empatie, hněv, obavy a jiné emoce do prózy, poezie, do hudby. Textaři za sebou nechali „love“ songy a do své tvorby začali zahrnovat dění této nové doby a tvořit sociální a politické prohlášení.

1.1. Hudba „šedesátek“

Populární hudba obecně a protiválečná hudba specificky dala prostor pro vyjádření o kulturních a politických konfliktech a pro tvoření širokého hnutí proti válce. Na krátký okamžik během let vietnamské války začaly miliony mladých lidí věřit, že politická hudba a protest songy napomohou sociální revoluci, změnit Ameriku a hlavně zastavit válku. V první polovině šedesátých let využil tento prostor například Bob Dylan, když se postavil proti Vietnamské válce. Vykřičník za desetiletím protestní hudby zaměřené na americké vojáky a zejména vietnamskou válku dal 18. srpna 1969 kytarista Jimi Hendrix, když zahrál svou verzi „The Star-Spangled Banner“ (národní hymnu Ameriky) na Woodstocku. Hendrix vpálil realitu o válce ve Vietnamu do očí a uší společnosti! Na

3 VIOLET, Ultra. Má léta s Andy Warholem. Praha: J. Kanzelsberger, 1991. ISBN 8085387018.

9

Woodstocku se nejen proti válce ve Vietnamu, ale také k obhajobě drog postavili hlavní ideologové sanfranciského rocku - kapela Jefferson Airplane. Na západním pobřeží Ameriky vznikalo hnutí Hippies. Prosazovali lásku, mír, svobodu a přátelství, zatímco v New Yorku se zrodilo něco nového, nová umělecká hudební komunita stojící přímo v kontrastu vůči květinovým dětem. Bylo to punkovější, více politické a temné, více o sexu a drogách. Byl to Underground. Životní postoj hudebníků, kteří se snažili vyhnout všem předepsaným hudebním vzorcům. Psali jinak, vyhýbali se komerci. A u kořenů toho všeho stáli právě The Velvet Underground, kteří reprezentovali New York. Ten opravdový New York šedesátých let. Texty Lou Reeda o drogách, prostitutkách, kulturním podzemí, zkrátka depresivním New Yorku plném zhroucených lidských osudů spolu s jejich garážovým zvukem a vlivem pop artového umělce Andyho Warhola stály přímo v kontrastu k slunné Kalifornii. Tento fakt potvrzuje Petr Hrabalík ve svém článku Underground v Americe následovně. “Zejména hippíčtí idolové (Grateful Dead, Jefferson Airplane, Zappa) kupříkladu takovému Lou Reedovi nemohli přijít ani na jméno. Na jeho obranu je třeba uvést, že on by je také nejradši postřílel.“4 Kalifornský underground však nebyl založený jen na hippies. V Los Angeles se objevili legendární The Doors v čele s provokujícím zpěvákem Jimem Morrisonem. Texty nebyly o míru a lásce, ale opět spíše o sexu, smrti a konfrontaci. Příkladem toho je skladba o smrti „The End“, nebo skladba „Light My Fire“, kde Jim zpívá „Girl, we couldn’t get much higher“. Kapela byla při jednom vystoupení dokonce požádána o úpravu této písně, neboť prý podněcuje k braní drog. U Jima však tyto požadavky nikdy neprošly. Co se Velvetů a textů o drogách týče, nejznámějším dílem je píseň „Heroin“, nebo pozdější tvorba Lou Reeda „Perfect Day“, kde zpívá, jak mu droga pomáhá zapomenout a dělá z něj lepšího člověka. Další písní The Velvet Undeground je „I’m waiting for the man“ ve které je ztvárněný kolotoč drogově závislého člověka. „Jedním ze znaků takového stereotypního kolotoče je neustálé čekání na dealera. V písni je symbolicky vyjádřen i životní styl závislého uživatele drog, který žije ze dne na den a v okamžiku, kdy má "svoji dávku", zdá se mu být zítřek a s ním spojené opakované shánění drogy velmi daleko“5 Otázce drog se

4 HRABALÍK, Petr. Underground v Americe. Ceskatelevize.cz: Bigbít Internetová encyklopedie rocku [online]. [cit. 2017-04-25]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/60-leta/clanky/29-underground-v- americe/ 5 Drogy a společnost: I´m waiting for the man (Velvet Underground). Klinika adiktologie [online]. 2006 [cit. 2017-05-05]. Dostupné z: http://www.adiktologie.cz/cz/articles/detail/77/543/I-m-waiting-for-the-man-Velvet- Underground-

10 mimo jiné věnují také The Rolling Stones, a to například v písních jako je Mother’s Little Helper nebo Sister Morphine.

1.2. Underground

„Kdykoliv slyším slovo „underground“, připomene mi to počátek šedesátých let, kdy pro mě a pro řadu ostatních v NYC získalo tohle slovo svůj specifický význam. Vztahovalo se k undergroundovému filmu, k lidem, k životnímu stylu, který tuhle uměleckou formu vytvořil a podporoval.“6 Tak popisuje Underground Morrison v knize Nadoraz. „Underground“ neoznačuje žádný hudební žánr, nýbrž životní postoj. Během šedesátých let se tak na americké i britské rockové scéně začali nazývat umělci, kteří se snažili vyhnout všem předepsaným hudebním vzorcům. Psali jinak, psali o politice a společnosti, vyhýbali se komerci, vybočovali z davu, využívali i jiné umělecké prostředky ve své hudbě jako třeba tanec, film, jiné druhy hudby nebo výtvarné umění. V Encyklopedii jazzu a populární hudby vysvětluje underground hudební publicista Lubomír Dorůžka následovně: „(Hnutí) undergroundu stálo v opozici ke společenským konvencím a bránilo se proti nim narušováním obvyklých norem (např. v oblékání, úpravě zevnějšku, chování, ale i ve světonázorové orientaci, hlásající proti konformitě společenského establishmentu a nejčastěji levicový radikalismus nebo individualistický anarchismus). Společným znakem všech bohatě diferencovaných projevů undergroundu byl především odpor proti způsobu života měšťácké konzumní společnosti.“7

1.3. Pop Art

V mnoha směrech se stal pop art reakcí a zpětnou vazbou na abstraktní expresionismus, který dominoval na umělecké scéně ve Spojených státech v pozdních čtyřicátých letech a začátkem let padesátých. Abstraktní expresionismus byl spjatý s druhou světovou válkou, s hospodářskou krizí a hlavními představiteli jako třeba Jackson Pollock, Willem de Kooning a další. To všechno vystřídal na začátku šedesátých let pop art, který byl

6 BOCKRIS, Victor a Gerard MALANGA. Nadoraz: příběh The Velvet Underground. Přeložil Josef RAUVOLF. Praha: Levné knihy, 2010. ISBN 978-80-7309-807-0. 7 MATZNER, Antonín, Ivan POLEDŇÁK a IGOR WASSERBERGER A KOLEKTIV. Část jmenná - československá scéna. Praha: Ed. Supraphon, 1990. ISBN 9788070582107.

11 hnutím odměřenějším a nedůvěřivějším vůči vývoji společenských událostí. Stal se novým způsobem života. Kritikům se tohle umělecké hnutí vůbec nezamlouvalo. Vlivní kritici jako Clement Greenberg nebo Harold Rosenberg stále zastávali abstraktní expresionismus.8 Pop art se tak dostal dříve do komerčních časopisů jako je Life, než do časopisů uměleckých. A poprvé v historii si tím pádem získal širokou veřejnost a obyčejné lidi, což vedlo kritiky k názoru, že se jedná o zcela povrchní a banální umění. Pop artisté se úmyslně snažili nevyjadřovat své vlastní myšlenky a pocity v umění. Nahradili vážná témata expresionistů obrázky konzumní společnosti. Například místo přemýšlení, jak na plátně ztvárnit lidskou duši, ukázali světu hot dogy. Místo znázornění zlosti a strachu ukázali nákupní košík a místo vášně to byl popcorn. Reagovali tím na povýšenost jiných uměleckých směrů a snažili se do svého umění vtáhnout střední vrstvy. Andyho umělecká díla můžeme považovat za midcult. Pojem „midcult“ neboli „střední vrstva“ vysvětluje a zároveň kritizuje Umberto Eco ve své knize Skeptikové a Těšitelé následovně: „Masové kultuře netřeba mít za zlé šíření výrobků nejnižší úrovně a nulové estetické hodnoty (což by měl být případ některých komiksů, pornografických časopisů nebo televizních kvízů), ale naopak je třeba vytknout midcultu, že „využívá“ objevů avantgardy a ty že pak „banalizuje a proměňuje v konzumní objekty.“9 Jako předchůdce pop artu je dobré zmínit také Pabla Picassa, zástupce uměleckého směru Kubismus, který ve svých dílech používal komerční předměty nebo Marcela Duchampa, zástupce Dadaismu, který zastával názor, že jakýkoli předmět je možné považovat za umělecké dílo. Dadaismus se vyvíjel skrze koláže a využití běžných a obyčejných věcí našeho okolí až k pop artu. Duchamp i Warhol využívali podobné strategie, myšlenky a náměty pro svá díla a v uměleckém světě si začali získávat své místo hlavně díky reálným objektům. Obyčejné věci dokázali proměnit v umění. O tom, co je umění je spousta teorií a některé z nich rozvíjí ve své práci Svět Umění Arthur Danto: „Splést si umělecké dílo s reálným objektem není nic pozoruhodného, je-li dílo právě tím reálným objektem, se kterým jsme si ho spletli. […] akademický umělec snažící se o přesné napodobení reálné věci stejně nikdy realitu opravdu nedostihne: proč tedy rovnou onu skutečnou věc nepoužit?“10 U Andyho Warhola to byly například Brillo krabice a u Marcela Duchampa legendární pisoár Fountain. Nešlo tolik o provedení, ale o myšlenku. Duchamp si šel stejně jako Warhol svou vlastní cestou a právě proto se stali tak významnými.

8 VIOLET, Ultra. Má léta s Andy Warholem. Praha: J. Kanzelsberger, 1991. ISBN 8085387018 9 ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé. Praha: Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0472-9 10 Svět Umění: Arthur Danto. Aluze.cz: Revue pro literaturu, filozofii a jiné [online]. [cit. 2017-05-01]. Dostupné z: http://www.aluze.cz/2009_01/08_studie_danto.php

12

Lawrence Alloway, anglický kritik použil „pop“ již v polovině padesátých let k označení populární kultury v souvislosti s díly umělců z Londýna sdružených v Institut of Cantemporary, později v malou organizaci Independent Group. Mezi členy této skupiny můžeme zařadit umělce a architekty Richarda Hamiltona, P.Reyner Banhama, Alisona a Petera Smithsona a Eduarda Paolozziho. Prvním pop artovým dílem se stala koláž Richarda Hamiltona z roku 1956 Just What Is It That Makes Today’s Homes So Different, So Appealing? (Co to vlastně dělá naše dnešní příbytky tak odlišnými a tak sympatickými?). Tato koláž, která obsahuje soubor pop artových prvků – od svalnatého mužského těla, nahé dívky, přes obří lízátko, až po plechovku od šunky nebo magnetofon, byla v roce 1956 ukázána na výstavě This Is Tomorrow (Tohle je zítřek) ve Whitechapel Art Gallery v Londýně. Ve Spojených státech se do pop artu kromě Andyho Warhola ponořili Roy Lichtenstein, James Rosenquist nebo Tom Wesselmann. Mezi sebou se někteří dokonce ani neznali, a tak nebyli žádnou skupinou s manifestem. Pohybovali se však v podobném světě. Ve světě reklamy, designu, ilustrace a svou inspiraci brali z komiksů, televize, filmů, reklam nebo novin a časopisů. Jako každé umění odrážející danou dobu, tak se i pop art projevoval v důsledku nástupu televize a reklamy. Byl to významný převrat. Abstraktní expresionisté se na Ameriku dívali jako na zemi plnou konzumerismu a banálnosti, a jako své poslání a povinnost považovali změnu této reality. Warhol byl však jiný. Nesnažil se o žádnou změnu společnosti, ale usiloval o to, ať si to lidé uvědomí. Ukazoval jim realitu, v jaké žijí. Věci dobré i špatné. Všechno tak jak je, všechno opravdové. Potvrzuje to svými slovy: „Jsem neobyčejně pasivní. Beru věci tak, jak jsou. Pouze se dívám, pozoruji svět.“11 „Warhol byl nejbrilantnějším a nejangažovanějším umělcem v tom smyslu, že on a jeho dílo se změnili ve skutečné protagonisty velké společenské revoluce šedesátých let, revoluce, jež nabízela nový životní styl a pohled na život. Popová kultura zahrnovala také hudbu, módu, sdělovací prostředky a hlavně vztah k věcem, který neobyčejně ovlivnil náš dnešní životní styl. Právě proto byla tak významná.“12 Ke vztahu k věcem se vyjádřil také známý Theodor W. Adorno ve své práci The Culture Industry. Podle něj jsou v kulturním průmyslu vyráběny produkty, které souvisí s masovým konzumerismem a v podstatě jej také

11 Andy Warhol dětství a raná kariéra. Warhol.wz.cz [online]. [cit. 2017-04-25]. Dostupné z: http://www.warhol.wz.cz/biografie.html 12 PERERA, Marga. Warhol. Ilustroval Andy WARHOL. Praha: Sun, 2010. Géniové umění. ISBN 9788073712532.

13 určují. Rovněž se obrací k odstraňování hranic mezi nízkým a vysokým uměním, přičemž vysoké umění ztrácí na své vážnosti a umění nízké ztrácí svůj vzdorový charakter.13 Pop art představoval smysl pro krásu moderního životního stylu velkoměstské společnosti, konzumerismus a komerci. Toto kýčovité umění představující reklamy na prodávané produkty, film a jiná masová média narazilo na hranici mezi vysokým a nízkým uměním. Začlenění komerce do uměleckých děl bylo za účelem jejich pozvednutí na umění vysoké. Cílem pop artu bylo tedy smazávání hranic mezi vysokou a nízkou kulturou a uměním a spočívalo také v interakci mezi tvůrcem a konzumentem stejně jako mezi konzumentem a produktem. Zpětná vazba pro pop art se projevila po jeho zpopularizování a to tak, že se jím začal inspirovat průmyslový design a celá masová kultura.

2. Andy Warhol

Andy Warhol se narodil roku 1928 slovenské rodině, která se však ještě před jeho narozením odstěhovala do Pittsburghu. Do své smrti, 22. února 1987 byl jedním z nejznámějších žijících umělců Ameriky. „Od roku 1962 do roku 1987, po dvacet pět let – ne pouhých patnáct minut – byl Andy Warhol slavný. Byl víc než slavný, byl jak vyhlášeným umělcem, tak mocnou společenskou silou. Změnil způsob, jakým se díváme na umění, způsob, jakým se díváme na svět, a ve vší pravděpodobnosti i to, jak se díváme sami na sebe […] Stal se veleknězem celebrantem vkusu, osobního kouzla, sexu, módních vln, rock and rollu, filmu, umění, klepů a nočního života. Byl otcem zpovědníkem ztracených dětí se všemi jejich problémy – drogami, sexem, penězi, rodinami.“14 New York byl místem umělců, a tak se roku 1949 Andy Warhol odstěhoval spolu se svým spolužákem Philipem Peartlsteinem do bytu na St. Mark’s Place na Lower East Side. Andy byl nesmírně talentovaný a začal pracovat jako malíř a designér reklam pro nejznámější módní časopisy jako je Glamour, The New Yorker, Seventeen, Vogue a Harper’s Bazaar. Dostával se do světa reklamy. Navrhoval obuv, kosmetiku, obaly desek, knih, divadelní kulisy, ilustroval povídky a aranžoval výkladní skříně. O rok později si jej najala přední obchodní firma s obuví I. Miller jako svého návrháře. Ženy se mohly z Andyho střevíčků zbláznit. Získal si titul „Leonard střevíčků“. V té době byl velice uznávaný v užitém umění a

13 THEODOR W. ADORNO a EDITED AND WITH AN INTRODUCTION BY J.M. BERNSTEIN. The Culture Industry Selected Essays On Mass Culture. Hoboken: Routledge, 2001. ISBN 0203996062.

14 VIOLET, Ultra. Má léta s Andy Warholem. Praha: J. Kanzelsberger, 1991. ISBN 8085387018.

14 návrhářství, s čímž nebyl tak úplně ztotožněn. Toužil po skutečném umění. Chtěl v této oblasti prorazit, vystavovat v nejslavnějších galeriích, objevovat se na titulních stranách časopisů a novin, být slavný a poznáván na ulicích. Andy měl odjakživa v lásce superhrdiny. „Superman nebyl jen hrdinou, o němž snily všechny děti včetně Warhola, ale také ztělesněním hrdinství vzhledem ke své nadpřirozené schopnosti nastolovat dobro a pořádek.“15 A tak namaloval v roce 1960 Supermana a tahle posedlost hrdinstvím přerostla od něj a Pepka Námořníka až k zamilovanosti do opravdových hrdinů, homosexuálních světových umělců jako byl Cecil Beaton (módní a portrétní fotograf), Jean Cocteaua (francouzský básník) nebo Truman Capote (americký spisovatel pyšnící se slavným dílem Snídaně u Tiffanyho). Truman Capote byl nejsnadněji dosažitelný, a tak mu Andy každý den psal dopisy po dobu jednoho roku, až se nakonec sešli v umělecké galerii roku 1951. Andy ilustroval sbírku Trumanových povídek. Tyto inkoustové kresby zaručily Andymu první výstavu v Hugo Gallery v létě roku 1952, což pomalu, ale jistě vedlo Andyho Warhola vzhůru ve světě umění. Arthur Danto byl názoru, že aby se nějaká, a to jakákoliv věc stala uměním, stačí, když to tak začne považovat nějaká osobnost ze „světa umění“. Podle této teorie odstartoval Andy svou kariéru a postupem času se stal právě on tou osobností, jejíž podpis stačil k vytvoření uměleckého díla.16 Roku 1956 podnikl se svým kolegou, americkým výtvarníkem a scénografem Charlesem Lisanbym cestu po Evropě a Asii. Okouzlen východní filozofií a stavbami v renesančním stylu ve Florencii se vrátil do New Yorku s velkým odhodláním stát se opravdovým umělcem. Na konci padesátých let se Andy stal jedním z nejlépe placených a nejvíce obdivovaných umělců užitého umění v New Yorku. Jeho návrhy mu přinesly mnoho ocenění. V té době také navrhoval kulisy v rámci spolupráce s divadelní skupinou na Lower East Side, ilustroval a vydával knihy. Jeho nejznámější knihou je 25 Cats Name Sam and One Blue Pussy (Dvacet pět koček jménem Sam a jedna modrá kočička). V roce 1960 začal vytvářet první sítotisky. Inspiraci hledal v reklamě, časopisech, komiksech, na billboardech, v hudbě, televizi, filmových hvězdách. Byl posedlý slávou, celebritami a konzumerismem. Tuto svou posedlost projevil ve svém díle a lidem se to zalíbilo. Obyčejné věci dokázal ve svých rukou proměnit v umělecká díla. Slávu ztvárnil obrazy Marilyn Monroe, Elizabeth Taylor nebo Elvise Presleyho, přičemž konzumerismus se

15 PERERA, Marga. Warhol. Ilustroval Andy WARHOL. Praha: Sun, 2010. Géniové umění. ISBN 9788073712532. 16 Svět Umění: Arthur Danto. Aluze.cz: Revue pro literaturu, filozofii a jiné [online]. [cit. 2017-05-01]. Dostupné z: http://www.aluze.cz/2009_01/08_studie_danto.php

15 projevil skrze plechovky od Campbellových polívek, láhve od Coca Coly, Brillo boxy a podobně. Obrazy Campbellových polívek, banánu nebo kečupu Heinz dokázal přijmout i umělecký laik, každý obyčejný Američan. Objevil sílu reklamy. Zaujal lidi a ovlivnil je. Umění vytvářené z masových výrobků se snažil produkovat v masovém měřítku. Nová výtvarná technika sítotisku mu masovou produkci umožnila a systém uměleckých hodnot byl ohrožen mechanizací. Andy se stával tak slavným jako celebrity na jeho plátnech a zájem vzbudil kromě reklamních agentur i u významných galerií. První důležitá výstava pop artu s názvem The New Realists se konala v New Yorské galerii Sydney Janis. Právě tam vystavil Andy Warhol sérii Dolarových bankovek a Campbellovy polévky. Další výstava, která už z něj udělala uznávaného umělce, se konala ve Stable Gallery. V roce 1963 si Andy pronajal prostory bývalé továrny v New Yorku, které přetvořil na svůj ateliér The Factory (více v následující kapitole). Ve stejném roce si také pořídil svou první filmovou kameru, což pro něj znamenalo začátek nového období. Se svou typickou ironií tvrdil, že dělat filmy je daleko snazší, než dělat obrazy. Stačí jen zmáčknout knoflík a kamera udělá vše sama. Díky svým filmařským experimentům začal bourat zaběhnuté názory tehdejšího veřejného mínění o filmu obecně. Zavedl nové principy a změnil pohled na filmografii. Při jeho filmech mohl člověk dělat více věcí najednou, než při jiných filmech. Mohl se bavit s lidmi okolo sebe, jíst, pít, kouřit, odběhnout si a byl si přitom jist, že mu nic neuteče. Warholovy snímky jsou totiž bezdějové a statické. Důkazem toho jsou filmy Sleep (Spánek, 1963), který zachycuje pět hodin a dvacet minut spánku muže, nebo například Empire (1964), zachycující New Yorský mrakodrap Empire State Building po dobu osmi hodin. Snímek The Chelsea Girls (Děvčata z Chelsea, 1966) se Andymu postaral o první komerční úspěch v oblasti filmu. Režírování filmů začal Andy přenechávat Paulu Morrisseyovi, svému asistentovi a režisérovi, a tak se tato díla stávala profesionálnějšími. Na Andyho kinematografické činnosti lze ukázat historii filmové tvorby, jelikož začal u bezdějových němých filmů, přes využití složitějších prostředků, až ke komerčním dlouhometrážním snímkům. Zde je také dobré zmínit, že se svým nekonvenčním přístupem k filmové tvorbě, díky které dával filmům uměleckou podobu, řadil do uměleckého hnutí Fluxus, založeného na podobných principech jako pop art. 17 Mimo výtvarné umění, grafiku, reklamu, design, filmografii, fotografii se Andy Warhol objevil i na hudební scéně. Ovlivnil mnoho hudebníků v jejich tvorbě, pomáhal jim ať

17 From Fluxus to Media Art. Fluxus Foundation [online]. [cit. 2017-05-10]. Dostupné z: http://fluxusfoundation.com/archive/from-fluxus-to-media-art/press-release/

16 už jako manager či producent nebo po výtvarné stránce s obaly desek či portréty hudebníků. Největší pozornost věnoval kapele The Velvet Underground, které dělal managera. The Velvet Underground jsou považováni nejen za jednu z nejvlivnějších kapel šedesátých let, ale také za jednu z nejvýznamnějších a nejosobitějších na rockové scéně vůbec. 3. červenec 1968 byl den, kdy po Warholovi vystřelila Valerie Solanisová, zakladatelka a jediná členka společnosti SCUM - Society for cutting up men (společnost na likvidaci mužů). O rok dříve hrála Valerie v Andyho filmu I, a Man (1967) a cítila se jím využita. Jakožto lesba, prostitutka a feministka nesouhlasící s mnoha Andyho postoji a přístupy se rozhodla pomstít a zasáhla ho dvěma kulkami. Andy se stal ještě víc paranoidní, než byl doposud. Ještě před tímto incidentem opustil svou Továrnu a přestěhoval se do domu číslo 33 nacházejícím se na Union Square v New Yorku. Spolu s příchodem sedmdesátých let se plno věcí změnilo. Nastalo nové období, uvolněná atmosféra šedesátek začala mizet a střízlivé sedmdesátky sebou přinesly místo narkomanů a transvestitů vzdělané obchodníky a místo divokých večírků obchodní jednání. „Po střílení v roce 1968 zavírá Andy postupně dveře před starou svitou, bohémy, zfetovanými cizinci, kteří si svlékají šaty. Ondine, Taylor, Jackie, ti všichni se cítí Andym zrazení a nevítaní na výhradně předem smluvených schůzkách ve vysoce technicky vybavené Továrně na Union Square West 33, kde jsou teď dveře zamčeny a zavřeny na závoru.“18 Roku 1969 založil časopis Interview, ve kterém publikoval rozhovory s celebritami ze světa rockové a popové hudby, filmu a umění, literatury a politiky. Chtěl mít svůj vlastní tisk, kterým by měl kontrolu nad masmédii. Tento undergroundový časopis začal mít o dva roky později velký úspěch a začal se soustředit na filmy z Hollywoodu. Měsíčně se prodávalo přes sto tisíc výtisků, což pro Warhola znamenalo další miliony dolarů. Kromě časopisu napsal během svého života i mnoho knih. Jednou z nich je kniha Philosophy of Andy Warhol, From A to B and Back Again (Filozofie Andyho Warhola, od A k B a zase zpět, ve které sesumíroval své názory a myšlenky. Sedmdesátá léta stáhla Andyho zpátky k malování. Soustředil se zejména na portréty slavných, ale maloval i portréty na zakázku (více v kapitole Portréty.) Kromě toho se věnoval i obalům alb nebo plakátům k filmům nebo divadlům. V osmdesátých letech se soustředil na videoklipy ke svému programu Andy Warhol TV a na reprodukci obrazů, jimiž je třeba Poslední večeře od Leonarda da Vinciho, nebo Venuše od Sandry Botticelliho.

18 VIOLET, Ultra. Má léta s Andy Warholem. Praha: J. Kanzelsberger, 1991. ISBN 8085387018.

17

V kostele se kvůli němu sešla smetánka světa… Dne 22. 2. 1987 podlehl zdravotním problémům a opustil náš svět král pop artový král Andy Warhol.

2.1. The Factory

V lednu roku 1964 se v centru New Yorku objevilo něco, co tam ještě nikdy předtím nebylo. Andy Warhol spolu se svým spolupracovníkem Gerardem Melangou hledali místo pro studio zhruba půl roku, až nakonec z prostorů mezi druhou a třetí Avenue v pátém patře na 231 East 47th Street v Midtown Manhattnu vzniklo legendární the Factory. Nevypadalo to tam jako v typickém uměleckém studiu, nemělo to žádného uměleckého ducha, každopádně právě tohle bylo to pravé pro Andyho. Byl to opravdový underground. Andy tvrdil, že stříbrná je budoucnost i minulost a možná víc než cokoli, stříbrná je narcismus.19 A tak Warhol se svou stříbrnou parukou požádal Billyho, aby celou Factory udělal stříbrnou. Staniolem, stříbrnou fólií pokryl Billy Name, Andyho kamarád a fotograf všechno včetně výtahu a proměnil tak tmavé industriální prostory v jedno velké stříbro. Roky strávené ve Factory jsou známé jako Stříbrná Éra, a to nejen kvůli designu, ale také kvůli té doby. Bezstarostného životního stylu plného peněz, mejdanů, drog a slávy. Billy přitáhnul do studia také proslulý červený gauč, který jednoho dne našel na ulici. Okamžitě si jej všichni oblíbili a stal se stěžejním místem pro fotografování a filmy jako třeba Couch. Své filmy začal Warhol točit ve Factory okolo roku 1963. Prvním filmem byl Kiss. Následně své filmy promítal svým kamarádům ještě dříve, než byly vysílány pro veřejnost Factory se stalo místem, kde Andy Warhol pracoval, kde maloval, kde dělal filmy a hlavně, kde byl s lidmi. Zkrátka centrem jeho veřejného a pracovního života. Andy tak přišel s ideou spojení lidských vztahů a umění. Do Factory měl otevřené dveře téměř každý. Od pornoherců, drogově závislých, přes muzikanty, herečky, modelky až po volnomyšlenkáře. Andy měl rád tyto typy lidí, hlavně ty zfetované, protože před kamerou byli vždy bez zábran a plní života. Byli schopni udělat cokoli a Andy jim za to nemusel platit. Stačilo jim dát něco na jídlo, na pití, nějaké drogy a pochvalu. Kdyby Andy k sobě bral profesionály, stálo by ho to mnohem více peněz. Takhle si každý psal svůj vlastní osud sám. Pomáhali mu s malováním, účinkovali v jeho filmech a podobně. V podstatě se postarali o atmosféru práce a umění, pro kterou byla Factory tak proslulá. Byli známí jako Warhols Superstars. Všechny je spojovala a

19 Superstars & Silver: Factory Photographs 1964-1970. BBC [online]. 2015 [cit. 2017-05-10]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/programmes/articles/10dt7NbCg1bbVtWL08Wsy6v/superstars-silver-factory- photographs-1964-1970

18 sjednocovala dychtivá touha po povšimnutí a slávě. Sláva se stala životním stylem a cílem pro všechny Warholovy Superstars. „Některé z hvězd Factory se staly obětí svých divokých zážitků, jako třeba Edie, Ondine, Candy, Jackie…Ti, kteří vedli spořádanější život a mohli později na ona léta vzpomínat, se shodují, že zkušenost s Warholem byla mimořádná. Někteří se cítili využití, zatímco jiní říkali, že je vždy nabádal, aby neztráceli kontrolu nad vlastním životem a aby si ho režírovali sami, jako by se jednalo o film. Tato myšlenka, jež odráží úzký vztah mezi životem a uměním jako životní zkušeností, je jádrem celé Warholovy tvorby.“20 Byl to jiný svět, každý kdo přijel do New Yorku, musel jít do Factory. Bylo to místo, kde se setkávali umělci, jako je Salvador Dalí, Allen Ginsberg, nebo muzikanti jako Bob Dylan, v té době obrovská hvězda ve světě hudby, nebo Mick Jagger, zpěvák Rolling Stones a Jim Morisson, frontman kapely The Doors. Zastavili se ve Factory, aby zjistili poslední avantgardní události a hlavně zapařit a užít si tu atmosféru undergroundové, drogové kultury přímo v centru New Yorku. The Factory měla živnou půdu pro všelijaké druhy experimentálního umění zahrnující muziku. Kapela The Velvet Underground s hlavními členy jako je Lou Reed a John Cale tam trávili hromadu času a zejména tam nacvičovali. Nejznámější písnička Lou Reeda na jeho sólové dráze „Walk on the Wild Side“, která byla vydána na jeho prvním komerčně úspěšným albumu Transformer byla o Warholových Superstars pobývajících ve Factory. Zmínil Candy Darling, Jackie Curtis, Holly Woodlawn, Joe Dallesandro a Joe Campbell. Andy si vždycky během své práce v Továrně pouštěl naplno rockovou hudbu, která ho ovlivnila. Motiv opakování v rockové muzice, rytmus bubnů stejný jako tlukot srdce, pravidelné takty, to vše inspirovalo Andyho k využití opakování ve svých vlastních dílech. Projevilo se to v jeho namalovaných sto láhvích od Coca Coly, dvě stě dvaceti čtyřech Campbellových plechovkách, čtyřiceti osmi Marilyn Monroe a podobně.

3. The Velvet Underground

„Když začínali, znalo je jen pár feťáků, intelektuálů a umělců shromážděných kolem excentrické osobnosti Andyho Warhola. The Velvet Underground čerpali stejným dílem z tradice garážového rocku, hudební, výtvarné i literární avantgardy, free jazzu a popu. Nebáli

20 PERERA, Marga. Warhol. Ilustroval Andy WARHOL. Praha: Sun, 2010. Géniové umění. ISBN 9788073712532.

19 se experimentovat. […] Velveti stáli zcela vědomě na okraji a smáli se všem přímo do očí. Ostatně, vznikli přece v New Yorku.“21 Psal se rok 1965 a všichni věděli, že právě probíhá něco revolučního. Viselo to ve vzduchu a všichni to prostě cítili. Nové a neobvyklé věci se nedějí jen tak, aniž by došlo k nějakému zlomu. Nastala rock‘n‘rollová revoluce a vše začalo s Velvetama a Andym Warholem v New Yorku na Lower East Side. The Velvet Underground jsou považováni nejen za jednu z nejvlivnějších kapel šedesátých let, ale také za jednu z nejvýznamnějších a nejosobitějších na rockové scéně vůbec.

3.1. Členové a vznik The Velvet Underground

Lou Reed narozen roku 1942 vyrůstal v Brooklynu. Od dvanácti psal básničky, hrál na kytaru a již na střední škole založil svou první kapelu, která nesla jméno The Shades. V roce 1957 vydali svou první desku So Blue, která později vyšla na pirátském vydání starší tvorby Velvetů. Vždycky chtěl být rock and rollovou hvězdou. Když mu bylo sedmnáct, tak ho rodiče na základě jeho homosexuální orientace, drogové závislosti a silné vzpurnosti poslali k psychiatrovi, který doporučil léčbu elektrošoky. Ty způsobily Louovi hodně problémů, jelikož v padesátých letech ještě neuměli přizpůsobit sílu napětí tak, jako dnes. Bylo toho až příliš pro mladé sedmnáctileté tělo a dostalo ho to do takzvaného vegetativního stavu. Lou se cítil zrazen svými vlastními rodiči a nenáviděl je za to. Své emoce z tohoto temného zážitku zpracoval v sedmdesátých letech v písni „Kill your Sons“ (Zabijte své syny). Lou nenaplnil sny svých rodičů o tom, jak bude vzorný studující syn, elektroléčba tomu také nepomohla, a tak se jakožto homosexuální rock’n‘rollový muzikant stal pravděpodobně nejhorší noční můrou jakýchkoli rodičů padesátých let. Celá situace byla šílená a rozpoutala jeho zájem o elektriku. Od roku 1960, po ztraceném roce léčení, se rozhodl dostat se pryč od rodičů a zasvětit svůj život poezii a černému rock and rollu, tak jak si odjakživa přál. Stál si za tím, co opravdu chtěl a věřil v to. Odešel na Syracuse University, kde dále rozvíjel své hudební vlohy. Měl tam dokonce svůj školní pořad, kde pouštěl rock and rollové a bluesové písničky. Zatímco New Yorské a Bostonské vysoké školy vychovávaly folkové zpěváky jako je Bob Dylan, Syracuse se zaměřili na punk-rock. Po ukončení studia začal Lou psát texty pro nahrávací společnost Pickwick International, která se zaměřovala na populární témata jako je surfová hudba a rychlá auta. Písničky nahrávali sami zaměstnanci, a proto začali shánět

21 BOCKRIS, Victor a Gerard MALANGA. Nadoraz: příběh The Velvet Underground. Přeložil Josef RAUVOLF. Praha: Levné knihy, 2010. ISBN 978-80-7309-807-0.

20 nějakou kapelu, která by propagovala desku se jménem The Ostrich, ve které viděli potencionální hity. Našli Johna Calea, Tonyho Conrada a Waltera De Maria, se kterými Lou Reed vytvořili kapelu a začali si říkat The Primitives. Jezdili po koncertech a hráli něco, co nikdy předtím. Hráli rock and roll. Bylo to fajn, ale nikam to nevedlo, takže s tím sekli. Vlastně to byl Cale, který přemluvil Loua, aby se na Pickwick vykašlali a začali hrát svoji vlastní hudbu. Hráli pro zábavu a vytvořili mezi sebou silné pouto. John Cale a Lou Reed byli ze začátku vůči sobě dost skeptičtí, nicméně oba sdíleli stejnou myšlenku ladit všechny struny na stejný tón. Oba měli v sobě stejnou hudební vizi, mladistvou anarchii a přitom velmi odlišnou minulost. John Cale, chlapec velšského původu, měl klasické hudební vzdělání na London’s Goldsmith College. Při vzpomínce na tento fakt pronesl v knize Uptight: „Když jsem studoval kompozici, vůbec jsem se nestaral o to, že někde poblíž hrají v nějakém klubu Rolling Stones.“22 Rock and roll sice byl vzrušující, ale že by jej hrál on sám, na to nikdy nepomyslel. Jeho hudební cítění bylo velice ovlivněné Johnem Cagem a La Monte Youngem, se kterým založili v New Yorku Theatre of Eternal Music, později známé jako the Dream Syndicate. Avantgardní hudební soubor působící na New Yorské hudební scéně byl tvořen Caleovou elektrickou violou, houslemi Tonyho Conrada, saxofonistou La Monte Youngem, jeho manželkou a dalšími. Právě tohle byla Caleová první zkušenost s kapelou jako takovou a začalo se v něm bít, že jeho zájem už najednou nespočíval jen ve vážné hudbě, ale zároveň i v rock and rollu. Každopádně to bylo osvobozující. Koncem roku 1964 už John Cale bydlel spolu s Tonym Conradem na Ludlowově ulici na Lower East Side, kde se k nim později přestěhoval i Lou Reed. Komunita na Lower East Side byla plná umělců, kameramanů, malířů, sochařů a muzikantů. Právě na takové místo to zatáhlo i Sterlinga Morrisona. Lou ho poprvé poznal na kolejích v Syracuse Univerzity, od té doby se neviděli. Sterling byl taky hudebně založený. Jako malý začal s hrou na trumpetu a později jej začala zajímat kytara. Přednost dával hlavně té elektrické a zvláštním efektům. S Louem hráli v různých kapelách. „Od publika jsem očekával, že rozboří barák, že mě zmlátí, prostě cokoliv… Byl jsem motorkářský typ, poflakoval jsem se ve společnosti sprostých černochů a bělochů a hrál jsem sprostý bílý a černý a rock’n’roll,“ říkal Sterling Morrison.23

22 BOCKRIS, Victor a Gerard MALANGA. Nadoraz: příběh The Velvet Underground. Přeložil Josef RAUVOLF. Praha: Levné knihy, 2010. ISBN 978-80-7309-807-0. 23 BOCKRIS, Victor a Gerard MALANGA. Nadoraz: příběh The Velvet Underground. Přeložil Josef RAUVOLF. Praha: Levné knihy, 2010. ISBN 978-80-7309-807-0.

21

To, že se člověk, který má kořeny v klasické hudbě zajímá o troufalý a agresivní postoj stejně jako člověk, který rock’n‘rollem žije, vyvolalo mezi Johnem Calem a Lou Reedem opravdové spojení. Spolu se Sterlingem se rozhodli dát dohromady svoji vlastní kapelu a vykašlat se na předhánění s dalšími kapelami v New Yorku a hlavně hrát to, co se jim líbí. Tony Conrad v té době skončil, a tak vzali jako bubeníka Anguse MacLisa, který se znal s Calem z La Monte Young’s, kde spolu hráli. Zpočátku dělali hudbu k undergroundovým filmům. Zejména k filmům od Piera Heliczera, který hudbu nahrával na pásky. Pásky se skladbami jako je Heroin, Venus in Furs, The Black Angel’s Death Song a Rup Your Troubles in Dreams se dost rozšířili po Anglii. Lidi si pásky kopírovali a měly veliký úspěch. Bylo to tím, že hráli styl, který byl mnohem bližší tomu anglickému, kdežto v Americe ovládal hudební scénu pop. Kdyby v té době nepotkali Andyho Warhola a nevzniklo by Exploding Plastic Inevitable, začali by se nejspíš prosazovat v Londýně. Tony Conrad už s kapelou nějakou dobu nehrál, nicméně byli stále v kontaktu. Jednoho dne přinesl do jejich bytu knihu, kterou našel na chodníku. Jmenovala se The Velvet Underground. „Konečně jsme měli jméno! Přivlastnili jsme si ho a připadalo nám naprosto přiměřené – nejen pro S&M zaměření celé knihy, ale i proto, že slovo „underground“ poukazovalo na naše zapojení do undergroundového filmu a uměleckých scén“, řekl Sterling Morrison.24 CBS News se rozhodli natočit pořad o vzniku undergroundového filmu. Piero Heliczer byl undergroundový filmař a The Velvet Underground natočili taky, už jen díky slovu „underground“ v názvu. Zanedlouho se o Velvetech doslechl významný novinář Al Aronowitz, píšící hudební články. Psal o The Rolling Stones, Bobu Dylanovi, The Beatles a podobně. Přišel se podívat na jeden z Pierových happeningů, kde Velveti hráli a nabídl jim, že můžou za sedmdesát pět dolarů dělat předkapelu skupině The Myddle Class, které dělal manažera. Všichni s tím souhlasili kromě Anguse, který nesouhlasil s představou, že začnou a přestanou hrát, jakmile se jim řekne, takže odešel. Velvets potřebovali bubeníka. Vzali k sobě Maureen Tucker, sestru jejich kamaráda Jim Tuckera. Maureen byla bubenice z New Yorku, která hrávala ve stoje. Kromě bicích uměla hrát i na kytaru a tamburínu, avšak její láska k bicím byla silnější. Před Velvetama hrála na Long Islandu s kapelou, které zastřelili kytaristu přímo na pódiu, a tak od nich odešla. John Cale si stál za tím, že do kapely nechce

24 BOCKRIS, Victor a Gerard MALANGA. Nadoraz: příběh The Velvet Underground. Přeložil Josef RAUVOLF. Praha: Levné knihy, 2010. ISBN 978-80-7309-807-0.

22

žádnou holku. Maureen však byla opravdu dobrá bubenice a její láska k dobré muzice nakonec ukázala, že otázka pohlaví nehraje roli. Pod jménem The Velvet Underground vystoupili poprvé 11. listopadu 1965 na summitské střední škole. Al Aronowitz v nich viděl potenciál, ale taky potřebu trénovat, proto jim domluvil angažmá v Cafe Bizarre. Podle tamějšího vedení byli dost hluční a jejich skladby byly nevhodné, a tak je dva dny poté co se poznali s Andym Warholem, vyhodili.

3.2. Setkání a začátek spolupráce Andyho Warhola a The Velvet Underground

Když měl Michael Myerberg, známý broadwayský producent v plánu rozjet první noční klub s obrovským tanečním parketem v Queensu, sešel se ohledně toho s Andym Warholem a Paulem Morisseyem, americkým filmovým režisérem nezávislých filmů. V té době nechal Andy na nějakou dobu malování a zajímal se o jiné aktivity, jako třeba film. Michael Myerberg nabídnul Andymu peníze, když bude na jeho diskotéku chodit s lidmi jako je například Edie Sedqwicková, herečka a modelka, proslulá jako Warholova superstar, a získá mu tím publicitu pro jeho klub. Paul Morrissey však dostal nápad, že by Andy mohl být jako Brian Epstein, manažer jedné z nejúspěšnějších kapel své doby, The Beatles. Mohl by do klubu chodit s kapelou, jíž je producentem a manažerem. Paul Morrisey vždycky snil o rock and rollu a vydělávání peněz. Věděl, že manažerování rock and rollové kapely, která má jméno v novinách znamená spoustu peněz. Myerberg souhlasil, nicméně Andy si nebyl moc jistý, jelikož žádnou kapelu, které by dělal manažera, neměl. Kromě kapely chtěl ještě Morrissey promítat pár filmů v pozadí a dostat je do rock and rollového kontextu. S Andym točili filmy, které byly docela nevýdělečné, a tímhle by něco vydělat mohli. Myerberg tvrdil, že pokud se takhle domluví, může použít Andyho jméno v názvu té diskotéky a Andy navrhnul název „Andy Warhol’s up“. Vše se domluvilo a bylo na čase najít na ulici nějakou dobrou, nejlépe rock‘n’rollovou kapelu. Zrovna když začali s hledáním, tak se ve Factory objevila Barbara Rubinová, mladá holka, pohybující se mezi umělci, jako byl Bob Dylan, americký folk-rockový písničkář, Jonas Mekas, litevsko-americký režisér a básník, nebo Allen Ginsberg, americký básník a vůdčí osobnost Beatníků. Ginsberg o Barbaře Rubinové tvrdil: „zasvětila svůj život tomu, že navzájem seznamovala různé génie, jelikož doufala, že budou vzájemně spolupracovat a

23 vytvoří velké umění, jež změní svět.“25 Byla jednou z prvních lidí v New Yorku s multimediálními zájmy. Barbara Rubinová přesvědčila Gerarda Melangu, kterého viděla ve filmu Vinyl od Andyho Warhola tancovat, ať s ní jde do Cafe Bizarre poslechnout si a zatancovat na rock’n‘rollovou kapelu The Velvet Underground. Melanga s ní šel, ačkoliv tancovat nechtěl. Nakonec se přeci jen zvedl a začal tancovat, což se Lou Reedovi a Johnu Caleovi dost líbilo. Nechtěli, aby na jejich muziku, nebo spíš řekněme, strašidelně ohlušující zvuky, lidi jen dřepěli. Další den přišel s Gerardem Melangou do Cafe Bizarre Paul Morissey, který tam vzal následující den i Andyho Warhola se slovy, že tu kapelu už našel. John Cale s elektrickou violou, písnička Heroin a ještě k tomu „Underground“ v jejich názvu? Byli jedineční. Když se Gerard Melanga zvedl a začal s Velvety tančit svými hypnotizujícími pohyby, začal si Andy vytvářet v hlavě vizi, jak bude s touto kapelou pracovat. Melanga bude jejich součástí, Edie Sedgwick bude v pozadí na plátně s promítanými filmy a tak podobně. Barbara Rubinová seznámila Lou Reeda, Johna Calea, Sterlinga Morrisona a Maureen Tuckerovou s Andym Warholem a začala jejich spolupráce. Andymu bylo v té době třicet šest, byl bohatý a úspěšný. Lou Reed měl dvacet tři, byl silný, sebevědomý, ambiciózní. Oba byli uzavření lidé, kteří si své nejniternější myšlenky nechávali pro sebe. Oba se uměli vcítit do zamaskovaných zranitelností toho druhého. Oba prožili nervové zhroucení. Lou našel v Andym matku a otce, a Andy našel v Louovi sebe samého, když byl mladší. Otevřel mu nový svět možností. Šedesátá léta bylo období, kdy v podstatě každý dělal ve své vlastní oblasti téměř to samé, nicméně to o sobě vzájemně nikdo nevěděl. Netrvalo dlouho a přišel čas spojit svět rocku a svět umění. The Velvet Underground nebyli v té době slavní, znal je jen určitý okruh přátel a byli na podobné úrovni jako Andyho undergroundová filmová scéna. Velveti odmítali a stáli v opozici k čemukoliv předurčenému, k řádu a pravidlům, což z nich dělalo rockovou kapelu se stejným uměleckým přístupem a názorem jako měl Andy Warhol. Andy Warhol a Lou Reed reprezentovali newyorskou kulturu lépe než kdokoli jiný. Byli ikonami a kulturním dědictvím. Propleteni od prvních dnů, kdy se setkali až do Andyho smrti, ne-li déle. Lou Reed: „Andy mi řekl, že děláme s muzikou to samé, co on provádí s malováním, filmy a literaturou – už třeba v tom, že nikoho neoblbujeme. Jsem přesvědčený, že kromě nás nedělal v oblasti muziky nikdo nic podobnýho, něco, co by se aspoň trochu

25 BOCKRIS, Victor a Gerard MALANGA. Nadoraz: příběh The Velvet Underground. Přeložil Josef RAUVOLF. Praha: Levné knihy, 2010. ISBN 978-80-7309-807-0.

24 blížilo skutečnosti. Dělali jsme něco zvláštního, co bylo zároveň strašně moc opravdový. Rozhodně to v žádným případě nebylo povrchní, ani nešlo o nějaký švindl. Byl to jediný způsob, jakým jsme s ním mohli pracovat. Protože první, co se mi na Andym zalíbilo, bylo to, že byl opravdový.“26 Andy Warhol tvrdil, že: „Ideou pop artu koneckonců bylo, že každý může dělat cokoliv, takže bylo přirozené, že jsme se snažili dělat všechno. Nikdo nechtěl zůstat v jedné kategorii, a tak jsme chtěli rozšířit svou činnost do všech oblastí tvorby. Proto jsme taky všichni koncem roku 1965, když jsme potkali The Velvet Underground, souhlasili s tím, že vstoupíme i na hudební scénu.“27 Po tom, co se Warhol a Morrisey poznali s the Velvet Underground, tak je pozvali do Factory a nabídli jim smlouvu, že jim budou dělat manažery. Lou Reed však nebyl podle Paula Morriseyho vhodným frontmanem kapely. Velveti potřebovali jiného hlavního zpěváka, nebo zpěvačku. Do Cafe Bizarre pozval Gerard Melanga německou modelku a zpěvačku Nico, která přišla do New Yorku z Londýna. Byla velmi vzdělaná, hovořila sedmi jazyky, studovala ve Francii i Itálii. Jako zpěvačka potřebovala někoho, kdo by jí doprovázel a Velveti potřebovali něco, co by stálo v kontrastu k jejich charakteru, něco nádherného. Lou s Johnem se s tím nechtěli smířit. Nicméně stejně na tento požadavek přistoupili, protože v nabídce byly nové nástroje, zesilovače, volný prostor na zkoušení, jídlo, pití, drogy… To vše pokud nechají Nico zazpívat pár čísel. Warhol Loua přesvědčil, aby pro ni napsal několik písní jako například I’ll be your mirror, All Tomorrow’s Parties, nebo Femme Fatale. Její hlas spolu s muzikou Velvetů byl dokonale magický. Dokonce ho přesvědčil, aby název kapely změnili na The Velvet Underground and Nico. Andy měl opravdový talent na přesvědčování a Lou mu nakonec důvěřoval, protože měl pocit, že je vede správným směrem. Prvním společným výsledkem, který o tom vypovídal, byl černobílý film The Velvet Underground and Nico: A Symphony of Sound, který zachycuje lednovou zkoušku ve Factory z roku 1966. Tento sedmdesátiminutový film byl používán jako kulisa na řadě jejich koncertů.

3.3. The Exploding Plastic Inevitable

26 BOCKRIS, Victor a Gerard MALANGA. Nadoraz: příběh The Velvet Underground. Přeložil Josef RAUVOLF. Praha: Levné knihy, 2010. ISBN 978-80-7309-807-0. 27 BOCKRIS, Victor a Gerard MALANGA. Nadoraz: příběh The Velvet Underground. Přeložil Josef RAUVOLF. Praha: Levné knihy, 2010. ISBN 978-80-7309-807-0.

25

V roce 1966 vypukla v New Yorku v malém avantgardním kině Film-Makers Cinematheque multimediální rocková show Andyho Warhola Up-Tight. Živá a hlasitá hudba The Velvet Underground a Nico, Warholovy filmy Vinyl, Sleep, Eat, Kiss, Empire, Whips, Faces, Harlot, Hedy, Couch, Banana, Blow Job, taneční pohyby Gerarda Malangy, práce se světly v rukou Daniela Williamse, fotografie Billyho Liniche a Nata Finkelsteina, Warholovy Superstars, celebrity, občerstvení, drogy, to všechno v jednu chvíli na jednom místě. K vytvoření této show Warhol spolupracoval s některýma z nejkreativnějších lidí ve svých oborech. V hudebním světě to byli právě The Velvet Underground. Bylo to jejich první oficiální vystoupení před publikem. Uptight bylo dost šílené. Kritici jako je Timothy Jacobs nebo Kevin Kelly byli názoru, že tato show vzbuzuje dojem „dekadence“ nebo „zkaženosti“ a to nejspíš na základě pornografických aktivit ve snímku Blow Job (1964), nebo „Couch“ (1964), sadomachistických aktivit ve snímku Vinyl (1965) nebo provokativních a temných songů jako „Heroin“, „Venus in Furs“, nebo „Sister Ray“.28 Když Lou Reed zpíval píseň Heroin, tanečník Gerard Malanga ležel na zemi a předváděl, že si ho píchá do žíly. Paul Morrissey, postávající mezi lidmi, musel novinářům vysvětlovat, že jde o zcela jiný druh rock’n’rollu. Takhle nějak vypadala spolupráce Andyho Warhola a The Velvet Underground, z které se vyklubalo The Exploding Plastic Inevitable. S názvem přišel Morrissey. Když koukal na zadní stranu desky Bringing It All Back Home od Boba Dylana, kde ho Barbara Rubinová škrábe ve vlasech, napadly ho tři slova. „Explodovat“, něco „plastického“ a „nevyhnutelného“. A tak vzniklo The Exploding Plastic Inevitable. První manifestace probíhající v „The Dom“ v New Yorku se odehrála v dubnu 1966. Obrovského úspěchu se tento krok dočkal hned první den. Následně tato dvanáctičlenná skupina fungující jako Explodující Plastická Nevyhnutelnost projezdila během let 1966 a 1967 Spojené státy Americké, aby změnili chápání a způsob jakým se lidi nejen v Americe, ale i po celém světě dívali a prožívali rock and roll. The Exploding Plastic Inevitable přitáhlo mnoho lidí a vzbudilo zájem veřejnosti i médií. Mezi zúčastněnými, kteří se přišli podívat co se děje, byla třeba filmařka Barbara Rubinová, básník Allen Ginsberg, velmi známý moderátor Walter Cronkite, bývalá první dáma Spojených států amerických Jackie Kennedy a další lidé z New Yorské společnosti. Warholovo užívání a porozumění médií bylo daleko pokročilejší, než u jiných umělců té doby. Také ukázal velmi bystré porozumění vzniku post-moderní kultury v úplných

28 Andy Warhol’s Multi-screen/mixed-media environment THE EXPLODING PLASTIC INEVITABLE [online]. [cit. 2017-04-25]. Dostupné z: http://people.wcsu.edu/mccarneyh/fva/N/Nameth_EPI.pdf

26 začátcích jejího vývoje. To se jasně projevilo v tvorbě jeho multimediální show. Warholovo opravdové umění v podstatě nebylo ve vytvoření fyzických objektů (nebereme-li v potaz malování) ale spíše ve vytvoření fyzického, sociálního a psychologického prostoru, kde mají lidé možnost předvést sami sebe, tak jako v Exploding Plastic Inevitable. Andy Warhol měl dar objevit nadání a nápady v mladých lidech, kteří možná ani netušili, že nějaký talent mají, natož jak s tím naložit. Dodával sebedůvěru a popoháněl lidi v jejich cestě k úspěchu a v pokračování toho, co dělali. Perfektním důkazem toho je právě The Exploding Plastic Inevitable. Andy se stal dirigentem. Pod kontrolou měl nejen zvuky rockové kapely, promítačky, diaprojektory, kamery, osvětlení, ale taky všechny ty lidi. Všechny osobnosti. Článek ve Fire Island News napsaný Georgem Englishem popsal atmosféru a dění na Exploding Plastic Inevitable následovně: „Rokenrolová muzika se stává hlasitější, tanečníci jsou posedlejší, světla se rozsvěcují a zhasínají jako šílená. Ještě tam jsou bodové reflektory, které vám blikají do očí. Do toho automobilové houkačky. Gerard Malanga a další tanečníci sebou rytmicky mrskají, jako kdyby se zbláznili. Máte pocit, že zvuk už nemůže byt hlasitější, a pak se to stejně stane, až je ze všeho nakonec jediná ohromná rytmická přílivová vlna zvuku, která se tlačí kolem vás, sice nečistá, ale tak, že je vám dobře; posluchači, tanečnici, hudba a filmy, všechno splynulo v jeden velkolepý moment hysterie."29 „Na Exploding Plastic Inevitable bylo parádní, že na fantazii nic nezbylo. Na pódiu jsme měli biče na býky, světlomety, injekční jehly, činky, velké dřevěné kříže. Svým způsobem to ovládlo vaši představivost. Tohle všechno tam bylo k vidění. Předtím jste se mohli muzikou nechat unášet a asociovat si ji s tím, na co jste mysleli. Tentokrát – ať vás ani nenapadne o tom pochybovat – existovala jasná představa toho, co kapela vyjadřuje, takže na nějakou představivost už nezbylo místo. Byli jste v šoku, protože jste ji nikdy neměli dostatečně silnou, abyste si dokázali představit, že si někdo bude na pódiu píchat drogy, olizovat boty a že bude ukřižován,“30 hovoří Ronnie Cutrone, americký výtavrník spolupracující s Andym Warholem Andy Warhol a the Velvet Underground byli vnitřně propojeni. Odráželi jak tehdejší dobu, tak koncepci rock’n’rollu, daleko pravdivěji a přesvědčivěji, než jakýkoliv jiní umělci. Šedesátá léta jsou možná synonymem pro lásku a mír, nicméně rocková scéna, ve které se zrodilo Exploding Plastic Inevitable, byla napružená a naštvaná. Nejhlavnějším přínosem

29 BOCKRIS, Victor a Gerard MALANGA. Nadoraz: příběh The Velvet Underground. Přeložil Josef RAUVOLF. Praha: Levné knihy, 2010. ISBN 978-80-7309-807-0. 30 BOCKRIS, Victor a Gerard MALANGA. Nadoraz: příběh The Velvet Underground. Přeložil Josef RAUVOLF. Praha: Levné knihy, 2010. ISBN 978-80-7309-807-0

27

Andyho bylo to, že poznal, jak dobří jsou The Velvet Underground, podporoval je, povzbuzoval, popoháněl kupředu. Velveti byli skvělí před Andym, během Andyho, i po něm. Nicméně to právě on je objevil, on to poznal a vedl je jejich cestou ke slávě. Pozornost, jakou si Exploding Plastic Inevitable získalo, je zásluhou Andyho Warhola, o hudbě se však mluvilo čím dál tím víc.

3.4. Songs for Drella

Smrt Andyho Warhola spojila Johna Calea a Lou Reeda dohromady. Od roku 1968, kdy John Cale opustil The Velvet Underground, spolu s Lou Reedem nejprve dlouho nepromluvili, avšak během sedmdesátých let začali občasně vystupovat jako hosté na koncertě toho druhého. Nicméně netvořili společně nic nového, až do dubna 1987, kdy se potkali v newyorské katedrále svatého Patrika na Andyho mši. Právě tam navrhl Caleovi výtvarník a režisér Julian Schnabel, aby složil vzpomínkovou skladbu pro Andyho Warhola. Cale se do toho pustil a o rok později ji představil Lou Reedovi. Společně začali pracovat na dalších písních, až roku 1989 představili hotové dílo nazvané Songs for Drella. „Drella“ byla Warholova přezdívka poskládaná ze slov Dracula a Cinderella – Drákula a Popelka, což vystihovalo obě Andyho osobnosti. Přezdívku dostal Andy od svého spolupracovníka a herce Ondineho. Desku vydalo 11. ledna 1990 v newyorském studiu Sigma Sound vydavatelství Sire Records. John Cale hrál na violu a klávesové nástroje, Lou Reed na kytaru a ve zpěvu se střídali. Na výstavě o Andym Warholovi pořádané Cartierovou nadací pro současné umění se 15. Června 1990 k Johnu Caleovi a Lou Reedovi přidali i Sterling Morrison a Maureen Tucker a zahráli společně několik skladeb. Album Songs for Drella obsahuje 15 písní o Andym a jeho životě. Každá píseň je jako jedna kapitola jeho života a každá píseň vypráví jeho příběh. Jeho mládí a dospívání v malém městě je ztvárněno v úvodní písni Smalltown. První roky v New Yorku, první práce, návrhy bot a jeho československé zvyky představuje píseň Open House. Skladby jako je Style it Takes, Images, Work vypráví o práci, umění, filmařině. Andyho problémy s klasicisty, surrealisty a impresionisty jsou vyřčeny v písni Trouble with Classicists. Prostřednictvím Reedova hlasu prosí Andy v písni Starlight Hollywood, aby přijmul jeho filmy a sdílel je s lidmi z ulic. Zmiňuje zde také Warholové Superstars, herce jeho filmů – Viva, Ingrid Superstar, Little Joe Dallesandro, Edie Sedgwick, Baby Jane Holzer. V písni Faces and Names je Andyho přáním, aby všichni lidé měli stejná jména a obličeje. Další čtyři skladby – It Wasn’t Me, Slip Away (A Warning), I Believe a A Dream – se točí kolem Andyho

28 postřelení Valerii Solanosovou , životě poté, času stráveném v nemocnici nebo obhajobě své nevinnosti vzhledem k úmrtí Andyho spolupracovníků. Některé z textů byly inspirovány Warholovými deníky. Píseň Forever Changed je o Andyho cestě kolem světa a změně jeho života. A poslední písničkou Hello It’s Me se Lou Reed a John Cale s Andym Warholem loučí. Lou zpívá o tom, jak se dlouho neviděli, jak spolu nemluvili, když byla ještě možnost, když byl Andy ještě naživu. Chybí mu, ale nezbývá, než se rozloučit. Kritik Mark Deming zhodnotil toto album pro server Allmusic jako hluboce procítěné a dojemné.31 Dosáhlo mnoha kladných ohlasů, včetně nadšení vidět ty dva, Johna a Loua pracovat zase spolu.

3.5. Vliv The Velvet Underground na další hudebníky

Velveti nebyli zavaleni slávou a hudební kritici na nich ve svých počátečních recenzích moc nešetřili. Označovali je za nemravné, stojící proti společnosti a jejich hudbu za chraplavou, primitivní a ohlušující. Pro mnoho lidí byli až moc rozjetí. Pro Andyho však byli senzační. A jako obvykle, Andy měl pravdu, poznal to. The Velvet Undeground se stali kapelou, která svým stylem ovlivnila to, co se později nazývalo heavy metal a punk, a také mnoho dalších kapel mezi které patří třeba Beatles, Rolling Stones, a Talking Heads.

3.5.1. Plastic People of the Universe a Václav Havel

„From Velvet Underground to Velvet Revolution. Lou Reed, a musician who died on October 27th aged 75, helped topple Communism“32 (Od Velvet Underground k Sametové revoluci. Lou Reed, hudebník, který zemřel 27. října ve věku 75 let, pomohl svrhnout komunismus).33 „Tak se stala rock’n’rollová skupina podnětem k semknutí demokratické opozice všech směrů, jaké nemělo v tehdejších komunistických zemích obdoby.“34 Jedna z kapel, která si po zakoupení desky Velvetů založila svou vlastní kapelu, byli The Plastic People of the Universe. Vznikli roku 1968 a pod vlivem Velvetů, Franka Zappy, i se svojí vlastní tvorbou se stali jednou z nejdůležitějších kapel na rockové scéně nejen v České

31 DEMING, Mark. Songs for Drella: AllMusic Review by Mark Deming. AllMusic [online]. [cit. 2017-05-01]. Dostupné z: http://www.allmusic.com/album/songs-for-drella-mw0000207184 32 http://www.economist.com/blogs/easternapproaches/2013/10/lou-reed-and-v-clav-havel 33 Překlad: Aneta Weinertová 34 http://www.plasticpeople.cz/historie/

29 republice. Anglické texty včetně anglických názvů kapel a dlouhé vlasy byly v té době zakázány. Plastic People porušili hned všechny tři pravidla, nedali se přimět ke kompromisům nebo ústupkům a čelili tehdejšímu režimu. Někdy uprostřed sedmdesátých let se Václav Havel, tehdejší dramatik setkal s Ivanem Martinem Jirousem, legendou českého undergroundu. Pojmem underground neboli podzemí byla v české republice označována komunita shromažďující se kolem The Plastic People of the Universe. Jirous se vším Havla seznámil. Underground neměl moc dobrou pověst, prostě hudebníci bez talentu. Nicméně pro Václava Havla to byla věc, která si zasluhuje maximální pozornost, výraz opravdovosti, vztahu ke světu i zhnusení světem. V období absolutního temna, kdy se každý bál cokoli udělat, cokoli říct a každý se jen staral sám o sebe a své přežití, si zasloužili opravdovou pozornost. Shodou náhod, dva týdny na to Plastic People zatkli za výtržnictví a poslali do vězení. Pro Havla to byla výzva, aby s tím začal něco dělat. Režim doufal, že to proběhne nepozorovaně. Prostě jen zatkli výtržníky a opilce se sprostými písničkami. Tato událost se stala jakousi shromažďující chvílí pro české disidenty a znamenala hlavní impuls pro koncipování Charty 77, dokumentu kritizujícímu vládu za potlačování lidských práv a svobod. Jednoduché to nebylo, ale nastal čas spojit své síly a zastat se těch, kteří se svobodně projevili a vyřkli své životní pocity a postoje. Jednou z vůdčích postav a řečníků Charty s otevřenou opozicí vůči orgánům v době normalizace byl Václav Havel. Roku 1978 napsal politickou esej Moc Bezmocných, rovněž věnovanou politickému režimu a disidentství. Když se Václav Havel stal prezidentem České republiky, pozval do Prahy Lou Reeda. Sdíleli spolu nejen hudební vkus a ironický humor ale i nenávist vůči povrchnosti, životní postoje a názory. Když Lou poprvé v Praze uslyšel hrát svou hudbu, myslel si, že je to nahrávka. Byla to však živá kapela – Plastic People of the Universe. Lou šel a zahrál si s nimi. Havel mu následně ukázal zápisník ručně zkopírovaných textů Velvet Underground a vysvětlit fakt, že vlastnit něco takového je dost na to, aby člověka zavřeli. Bylo to šílené. Lidé s texty, které napsal on sám klidně zavřou v České republice do vězení a divadelní dramatik se stává prezidentem, aby se za ně postavil. To si získalo Reedův respekt a obdiv. V roce 1998 byl český prezident pozvaný do Bílého domu na předávání cen. Požadoval, aby pozvali také jeho přítele Lou Reeda. Jeho vystoupení s texty o sexu, drogách a mentálních nemocech nebyly pro amerického prezidenta Billa Clintona asi to pravé… The Velvet Underground, The Plastic People of the Universe, disidentství, Charta 77…Václav Havel tvrdil, že bez Loua Reeda, u kterého vše začalo, by se možná nikdy nestal

30 prezidentem a že hudba The Velvet Underground měla velmi specifický vliv na Československo. Hudba má zkrátka sílu inspirovat a změnit.

4. Výtvarná tvorba

Andy Warhol podporoval hudebníky skrze svou výtvarnou tvorbu. Velebil je na plátnech s portréty, které později začal vytvářet na základě fotografií svým polaroidem a následnými sítotisky. Mimo portréty se věnoval také obalům hudebních alb.

4.1. Portréty

K tvorbě portrétů tíhnul Andy Warhol již od útlého věku. Vše začalo na sobotních uměleckých kurzech, které se nekonaly nikde jinde, než v jeho rodném Pittsburgu. Zde se Warhol věnoval kresbě a malbě svých spolužáků z univerzity a především komiksových hrdinů jako jsou Mickey Mouse, Batman, Superman a mnoho dalších. Již jako dítě byl kromě komiksových hrdinů fascinován také hollywoodskými hvězdami. V dospělosti však jeho posedlost celebritami přerostla v nezkrotnou touhu po slávě a Andy Warhol pronesl široce slavný výrok „In the future, everybody in the world will be famous for fifteen minutes“35 (Každý může být patnáct minut slavný), myšlenku, jež prostupuje jeho uměleckými díly. Byl optimista, který věřil v Americký ideál, že každý tvrdě pracující občan, který dostane stejnou příležitost, se může stát bohatým a slavným. Okouzlující svět filmových hvězd, zpěváků, umělců a sportovců se stal dominantou jeho umění a také sociálním prostředím, do kterého se ponořil. Inspiraci pro své portréty hledal mezi fotografiemi v časopisech a novinách nebo je potkával na večírcích. Vybíral si hlavně hollywoodské hvězdy, které byly společností přímo zbožňovány, a tak se během šedesátých let proslavil jako portrétista slavných osobností zejména díky Marilyn Monroe a Elvisovi Presleymu. „Jestliže v dobách avantgardy bylo ještě možné nalézt odkazy na klasickou mytologii, Warhol za nimi udělal tečku novou mytologií současnou. Není pochyb, že svými portréty velebil hvězdy, avšak za těmito obrazy byl portrét mytomanické společnosti, jež si potřebovala vytvářet vlastní modly. Warholovy obrazy byly těmito novými mýty, a to nejen ve Spojených státech, neboť film a televize vymazaly hranice. Marilyn Monroe, James Dean a

35 KOESTENBAUM, Wayne. Andy Warhol. Library ed. Newport, Calif: Books on Tape, 2001. ISBN 9780736676243.

31

Elvis Presley byli hrdiny mládeže ve všech zemích, kde byly k vidění jejich filmy. Z tohoto důvodu nejsou Warholovy portréty pouhými portréty, ale záznamem společenského fenoménu, který tehdy odstartoval a dosud trvá.“36

4.1.1. Elvis Presley

(1935 – 1977) Elvis Presley je považován za nejznámějšího rock and rollového zpěváka a sexuální symbol padesátých let v Americe. Kromě hudby hrál také v několika filmech. Andy Warhol vytvořil v roce 1962 několik prací, na kterých se opakují Elvisovy hlavy. O rok později začal pracovat na portrétech v jeho životní velikosti, v celé jeho kráse. Jedná se o obrázek z filmu Flaming Star z roku 1960. Elvis Presley je oblečený v džínech, vypadá jako kovboj a v ruce drží místo kytary revolver. Andy jej tak znázorňuje více jako filmového herce, než jako hudebníka. Na této sérii pracoval Warhol ve svém novém studiu s Geraldem Malangou. Nové studio bylo podle Andyho slov docela děsivé. Byly tam díry v podlaze a skrze střechu zatékalo. Moc pozornosti tomu nevěnovali, jelikož byli zaneprázdnění s portréty nejen Elvise Presleyho, ale také Liz Taylor. Jakmile byly tyto sítotisky připraveny k odeslání do Kalifornie na výstavu v galerii Ferus v Los Angeles, přišla jednu noc velká bouřka a následující ráno byly všechna díla úplně mokrá a Andy musel vše udělat znovu. Tento sítotisk byl ztvárněn dvacet osmkrát v různých variantách. Mezi další nejznámější díla patří Red Elvis, který byl vystaven na Warholově první New Yorské exhibici ve Stable Gallery v roce 1962. Dalším dílem je Triple Elvis z roku 1962, nebo Elvis I & II (obr. 1) z roku 1963.

4.1.2. Marilyn Monroe

(1926 – 1962) Marilyn Monroe byla filmovou herečkou, zpěvačkou, producentkou i modelkou. Andy Warhol se s Marilyn setkal v exotické kavárně zvané Serendipity, kam chodíval poměrně často, protože v té době moc zábavních podniků v New Yorku nebylo a právě tam chodívali spisovatelé, modelky, herci a herečky. Marilyn pro Andyho představovala Ameriku. Když roku 1962 spáchala sebevraždu, Andy našel způsob, jakým může vyjádřit svůj obdiv, úctu a

36 PERERA, Marga. Warhol. Ilustroval Andy WARHOL. Praha: Sun, 2010. Géniové umění. ISBN 9788073712532.

32 vzpomínku. Zvěčněním jejich portrétů chtěl připomenout její ztrátu. Den po její smrti nastal ten pravý čas na umění. Její smrt byla všude, ve zprávách, v novinách, v mysli i srdci lidí. Ve chvíli kdy Marilyn zemřela, se zrodil čas udělat z ní nesmrtelnou. Marilyn Monroe si pro své díla nevybral jen kvůli tomu, že byla sexuálním symbolem Ameriky, ale protože jí měl rád jako člověka. To byl další důvod, proč ji maloval. A taky pro něj byla nádherná. Soustředil se na její obličej. Její blonďaté vlnité vlasy, pronikavé oči a smyslné rudé rty. Fotografie Marilyn Monroe, kterou Warhol aplikoval ve svých dílech je z roku 1953 z filmu Niagara od Gena Kornmana. Warhol jí po její tragické smrti věnoval dost pozornosti prostřednictvím svých děl. Dílo se jménem Marilyn zvěčnil Warhol jako sérii deseti obrazů, kde je Marilynin portrét ztvárněný v odlišných barevných kombinacích. Střídáním barev v jejích obličejových rysech docílil nejrůznějších dojmů ze stále stejného obrazu. Dílo Marilyn Diptych (obr. 2) vytvořil roku 1962. Vykreslil Marilyn nádhernou v plno barvách, ale taky černobílou, místy černě zastíněnou a místy úplně vybledlou s chybějícími barvami, čímž se mu podařilo znázornit její náhlé zmizení, její smrt. Na sítotisku Gold Marilyn ji znázorňoval s úctou a respektem, podobně jako se ve středověku a renesanci malovaly Madony. Zejména zlaté pozadí na tomto sítotisku z roku 1962 vykresluje Marilyn jako jeden z nejsymboličtějších mýtů minulého století. Dílo Marilyn Monroe’s lips nám díky jejím rudým smyslným rtům připomíná její touhu být hlavně milována, ne slavná.

4.1.3. Michael Jackson:

(1958 – 2009) Americký král popu. Michael Jackson byl múzou a inspirací pro mnohé moderní umělce včetně Andyho Warhola. Časopis Time ho pověřil v roce 1984, aby namaloval Jacksonův portrét (obr. 3). Vydání časopisu proběhlo 19. března 1984. Warhol vytvořil několik verzí portrétu mladého Michaela s bundou na sobě z videoklipu k jeho písničce „Thriller“. Portrét se žlutým pozadím, publikovaný v časopisu Time, byl krátce po Jacksonově smrti prodán za víc než jeden milion dolarů. Když Warhol dokončil portrét Michael, nebyl s tím spokojený. Nicméně asi čtyřicet lidí pracujících pro časopis Time, kteří se přišli na hotové dílo podívat, byli víc než nadšení. Říkali, že by to mohlo zvýšit prodej a rozhodli se to použít. V současnosti patří tyto díla National Portraits Gallery.

4.2. Polaroid

33

Andy Warhol chtěl odjakživa slávu a peníze. Slávu už v té době měl, tak šel po penězích. Rozhodl se, že za 25 000 dolarů namaluje kohokoli. Jediné co k tomu potřeboval, byla zvětšená vyvolaná polaroidová fotka dané osoby, pořízení sítotisku a pak už jen stačilo použít váleček s barvami. Celé kouzlo tohoto uměleckého mistrovství spočívalo spíše v myšlence, než ve ztvárnění. Warholovy fotografické díla nejsou tolik známá a přitom právě z nich vychází jeho grafická a malířská tvorba. Andy byl na svém fotoaparátu Polaroid doslova závislý. Bral ho s sebou úplně všude. Dokumentoval kohokoliv potkal, včetně neznámých osob, veškerá místa, na kterých se ocitl a na společenských večírcích měl fotoaparát neustále pověšený na krku. Vytvářel okamžiky. Všechno zaznamenával, protože věřil, že skutečnost spočívá jen v tom, co se vyfotografuje, zapíše a zaznamená. Díky fotografiím zpětně věděl, kde strávil každou minutu. A to je právě ten důvod, proč to dělal, měl takový vizuální deníček. Fotografické snímky samozřejmě nesloužily pouze jako předlohy k jeho sítotiskům, ale jsou také důkazem toho, jak nezvykle dokázal Warhol experimentovat s fotografováním. Tyto snímky pochází zejména ze sedmdesátých a osmdesátých let. Fotografie bral současně jako výchozí nástroj pro své malby, a také jako umělecké médium samo o sobě. Fotografie se stala obrazem. V té době nebylo využívání fotografií ve svých dílech zas tak neobvyklé. Jako součást své tvorby je využíval například Marcel Duchamp (francouzský výtvarník) nebo Robert Rauschenberg (americký výtvarník). Portréty pořízené Polaroidem vykreslovaly drobné linie mezi uměním a populární kulturou, a mezi celebritami a anonymitou. Každý chtěl mít portrét vytvořený Andym Warholem, proto si lidé v takové míře objednávali a následně i zaplatili svých „patnáct minut slávy“. Slavné i méně známé osobnosti se přímo hrnuly do jeho ateliéru. Warhol konečně získal, po čem nejvíce toužil. Ze svého postavení jakožto velkého obdivovatele celebrit a slávy se dopracoval k postavení: slavná osobnost. Absorboval proslulost hvězd, které fotografoval, stejně tak jako plno jeho zákazníků, ať už známých, či neznámých doufali, že si přivlastní jeho slávu. Jeho vlastních patnáct minut slávy se protáhlo na celoživotní dědictví a nadále fascinuje a upoutává současné diváky. Při tvorbě portrétů se Andy soustředil zejména na kladné stránky dané osobnosti. Ve svém studiu Factory si je hodiny fotil a fotil a následně vybral z fotografií tu nejlepší a nejzajímavější, kterou zvěčnil. A tak vznikala díla plná veselých barev, bez vrásek, vyzdvihujících krásu a mladou duši. Warhol žil v době, kdy New York procházel obrovskými kulturními změnami. Nejen umění a malování, ale také hudební průmysl byl uprostřed radikálních změn. Warhol začal

34 jevit velký zájem o nekonvenční, experimentální hudebníky té doby a mnozí z nich se stali subjekty jeho fotografií. Mezi ně patří:

4.2.1. Debbi Harry:

(1945 - ) Punková ikona, zpěvačka úspěšné skupiny Blondie. Když se ke konci šedesátých let přestěhovala do New Yorku, vystřídala mnoho povolání včetně servírky ve slavné restauraci a undergroundovém nočním klubu. Právě tam chodíval i Andy Warhol a The Velvet Underground, kteří tam roku 1970 vytvořili koncertní album Live at Max's Kansas City. Debbie pak spolu se svým přítelem a kytaristou Chrisem Steinem založili kapelu Blondie. Její cesta s Andym se zkřížila na ulici v New Yorku. Lidi tam do sebe vrážejí v jednom kuse, avšak když se potkali oni dva, tak ji Andy pozval do svého ateliéru Factory. Inspirovala jej. Pózovala mu jako modelka před Polaroidem. Hodiny ji fotil, aby nakonec mohl vybrat ten nejkrásnější snímek. Debbie byla nadšená. Její rychlý vzestup ke slávě Warhola pobláznil a v roce 1979 se ukázala na titulní stránce jeho časopisu Interview. Její sláva, její krása a jejich přátelství z ní udělaly umělcovu múzu. Portréty Debbie Harry (obr. 4) jsou považovány za jedny z nejdokonalejších. Nejpovedenějším ze čtyř různých verzí je portrét růžový. Debbie odhaluje a potvrzuje Warholovu celoživotní fascinaci krásou a slávou. I přesto, jak nádherné jsou Warholovy múzy ve skutečnosti, všechny se staly ještě nádhernějšími a ohromnějšími na jeho portrétech. Neustále a opakovaně vyjadřoval svou utopickou myšlenku, že každý může být hvězda, ale jedině on dokáže i již existující hvězdy katapultovat na ještě vyšší level slávy. Portrét Debbie Harry prošel patrně složitějším procesem. První sítotisk je růžový účes s růžovým pozadím. Další sítotisk znázorňuje červenější rty a poslední vybarvuje její oči do modra. Warhol klade vedle sebe v kontrastu její fialové oční stíny, tmavé řasy, rudé rty proti šokujícím růžovým vlasům a stejnobarevnému pozadí.

4.2.2. Mick Jagger

(1943 - ) Frontman kapely The Rolling Stones. Rockový hudebník, producent, skladatel i herec. Mick Jagger byl ztělesněním rock and rollového světa plného drog a sexu. Co by mohlo být lepším tématem pro Andyho?

35

V roce 1964 rozjížděli Rolling Stones svoji první tour ve Spojených státech amerických a právě tehdy se Mick Jagger potkal na jedné party s Andym Warholem. Měli toho dost společného. V té době oba umělci mířili ke slávě a zakládali si svou image. Na The Rolling Stones pohlíželo mnoho kritiků a sběratelů umění jako na méně přijatelnou, trochu sprostou a pohoršující alternativu oproti třeba The Beatles. Ten samý pohled byl vrhán na Andyho v porovnání s jinými umělci té doby, jako byli třeba Jasper Johns (americký malíř a grafik) nebo Tom Wesselmann (americký umělec). Jejich vzájemný obdiv během let stále rostl a oba dva, Warhol i Jagger si uvědomili, že si mohou vzájemně pomoci budovat svou image. Jejich vztah a spolupráce by se dala spíše popsat jako obchodní jednání ruku v ruce s nekonečnými rockovými mejdany. V roce 1975 vytvořil Andy Warhol sérii deseti portrétů Micka Jaggere (obr. 5). To léto pobýval Mick spolu se svou ženou Biancou v Andyho domě v Mautauk, kde jej fotografoval. Andy se snažil zachytit různé emoce a tváře Micka. Chtěl ho šťastného, zamyšleného, svůdného, arogantního. Na portrétech byla zachycena jeho hlava, holý hrudník a trup. Potom ve svém studiu udělal Andy z fotografií sítotisky, které následně dozdobil ručně namalovanými stylizovanými čárami a barevnými záplatami, aby vylepšil náladu každého jednotlivého díla. Hotová díla podepsali oba dva. Byl to takový marketingový trik. Publikum Micka Jaggera bylo poněkud větší než Warholovo a právě proto mu Mickův podpis mohl pomoci při jeho expozici prací. A co se Micka týče, portréty mu určitě pomohly vylepšit jeho image. Po Andyho smrti Mick Jagger prohlásil, že jednou z věcí, kterou byl schopen Andy udělat, bylo zachycení společnosti velice přesně, bez ohledu na to o jakou složku společnosti se jednalo. To je právě jedna z věcí, která dělá z umělců umělce – ukázat pozdějším generacím, jak to v dané době vypadalo. Když byste si chtěli připomenout určité období, zejména šedesátá léta, můžete se podívat na Andyho práci. Velice dobře rozuměl své době a tomu, co se v ní odehrávalo. Dá se chápat, že byl kritizován za to, že jde s trendem. Nicméně Mick zastával názor, že u určitých lidí jsou schopnosti, že si jsou natolik vědomi dané doby, jejich silnými stránkami.

4.2.3. John Lennon:

(1940 – 1980) Člen Liverpoolské rockové skupiny The Beatles. Zpěvák a hudební skladatel, který také výrazně ovlivnil hudební kulturu dvacátého století.

36

Fotografie, na kterých John líbá Andyho na tvář, nebo kde se ještě spolu s Yoko Ono, japonsko-americkou výtvarnicí a hudebnicí, vzájemně dotýkají intimních partií, svědčí o tom, že byli velmi dobrými přáteli. Yoko Ono byla jednou z mluvčích na Andyho pohřbu roku 1987. Portréty Polaroidem jim Andy Warhol pořídil roku 1971. A portrét Johna Lennona (obr. 6), který byl později použit na jeho album Menlove Ave namaloval roku 1986.

Mezi další hudebníky, které Andy Warhol zvěčnil svým Polaroidem patří: americká zpěvačka Diana Ross (1981) a Tina Turner (1974), Liz Minelli, americká zpěvačka a herečka (1977), Dolly Parton, americká country zpěvačka (1985), Prince Rogers, Ric Ocasek, Divine, Neil Sedaka, Pia Zadora, Billy Squier, Joey Arias a další. Andyho portrétování rozšířilo i Exploding Inevitable Plastic. Každý v tom mohl spatřit „…mnohorozměrný živý portrét, fungující večer co večer celý měsíc. Filmy byly portréty lidí na pódiu, lidé na pódiu byli portréty sebe sama. Písně, které Velveti zpívali, byly také portréty lidí. Posluchači, kteří byli fotografování, filmování a o kterých se zpívalo, zatímco sledovali show, byli rovněž portrétováni a stávali se tak součástí obrovského explodujícího nevyhnutelného plastického obrazu.“37

4.3. Obaly hudebních alb

Šedesátá léta se postarala o spojení velikánů ze světa výtvarného i hudebního tak, jako nikdy předtím. Obal hudebního alba je dokonalým důkazem propojení dvou uměleckých světů. Propojení hudební a výtvarné tvorby. Design alba hraje velkou roli v upoutání pozornosti a napovídá o jeho hudebním obsahu. Andyho dalším příspěvkem do světa hudby byla tvorba obalů pro padesát tři alb rockové, jazzové, klasické a popové hudby. Při tvorbě se nechával daným albem inspirovat a používal stejné postupy jako při tvorbě svých obrazů – sítotisk, koláž, zvětšené fotografie, jasné barvy. Mezi nejznámější alba patří následující:

4.3.1. The Rolling Stones - Sticky Fingers (1971)

Některá alba jsou nezapomenutelná, neboť dokonale vyjadřují jak image umělce, tak i hudbu. Příkladem toho je jedenácté studiové album The Rolling Stones – Sticky Fingers (obr.

37 BOCKRIS, Victor a Gerard MALANGA. Nadoraz: příběh The Velvet Underground. Přeložil Josef RAUVOLF. Praha: Levné knihy, 2010. ISBN 978-80-7309-807-0.

37

7) z roku 1971, které ukázalo Rolling Stones takové, jací byli: chlípné, nemožné přehlížet, drsné a na hraně. Nejznámější rock and rollový a nepřehlednutelný rozkrok. Obal zdůrazňující vyvinuté mužství, jež se rýsuje v upnutých riflích spolu s reálným zipem, které odhaluje břicho a slipy poukazuje na sexuální podtext a vyzývavost jejich hudby. Andy Warhol se kvůli tomuto záběru s textem „pojď do toho, rozepni mě“ dostal do sporů. Na Albumu Sticky Fingers představili Rolling Stones jim velmi blízké a známá témata jako je sex (v písni Brown Sugar), drogy ve skladbách (Sister Morphine a Dead Flowers), Blues (I got the Blues) a celkově jejich sprostý rock and roll. Podle Paula Morrisseye to byl realistický pokus prodat sex a nevázanost. V roce 2003 byl obal alba Sticky Fingers prohlášen za nejlepší všech dob.

4.3.2. John Cale – The Academy in Peril (1972)

The Academy in Peril (obr. 8) je druhé album velšského hudebníka Johna Calea, jež se po rozpadu The Velvet Underground vydal na sólovou dráhu. Design alba vznikl jako kompromis mezi umělci. Andy Warhol vytvořil obal pro Johna výměnou za možnost použití jeho songu Days of Steam ve svém filmu Heat.

4.3.3. The Velvet Underground and Nico (1976)

„Warhol je producentem, strůjcem image i duchovním otcem kapely a logicky obstarává obal pro debutovanou nahrávku. Přesto, že sítotiskový banán dnes patří mezi globálně rozšířené opusy, které se tisknou prakticky na cokoli, drtivá většina smrtelníků zapomíná, že Warholův původní majstrštyk dokázal skutečně pobuřovat.“38 Originální obal alba pobízel fanoušky svým sloganem „Peel Slowly and See“, aby sloupli slupku banánu jako nálepku odkrývající „ztopořené“ ovoce v barvě lidské kůže. Na prvních kopiích chyběl dokonce i název kapely. Alba se pyšnila pouze banánem a jménem tvůrce – Andym Warholem. Nejen z hudebního, ale také z vizuálního projevu alba čiší sexuální napětí a dekadence. Kolem tohoto nevhodného alba nastalo několik problémů, což vedlo k odkládání vydání alba (obr. 9)

4.3.4. Paul Anka – the Painter (1976)

38 ČÍŽEK, Ondřej. 7 nej uměleckých obalů. Headliner [online]. [cit. 2017-05-10]. Dostupné z: http://old.headliner.cz/2015-12/7-nej-umeleckych-obalu

38

Paul Anka byl kanadský zpěvák, textař a příležitostný herec. Byl jedním z největších idolů dospívajících všech dob a nahrál písně s Michaelem Jacksonem a Donnym Osmondem. Andy Warhol ztvárnil jeden z jeho nejznámějších portrétů, který se vyjímá na jeho albu the Painter (obr. 10). Album je považováno za jedno z jeho „West Coast“ znějících, ještě před britskou invazí popové a rockové hudby.

4.3.5. The Rolling Stones - Love You Live (1977)

Love You Live (obr. 11) je třetí živé album vydané roku 1977. Mick Jagger a Keith Richards se nemohli dohodnout, které písničky dají na album, proto z toho udělali dvojalbum obsahující nahrávky z předchozích tří let. O vzhled alba se opět postaral Andy Warhol, avšak za čmárance tužkou na přední straně ručí Mick Jagger, z čehož Andy nebyl dvakrát nadšený, spíš se vyděsil.

4.3.6. Diana Ross – Silk Electric (1982)

Album (obr. 12) obsahuje i velmi proslulou skladbu „Muscles“ kterou napsal Michael Jackson a na obalu se vyjímá typický Warholův portrét Diany Ross.

4.3.7. John Lennon – Menlove Ave (1986)

Album (obr. 13) z roku 1986 je pojmenované podle domu 251 Menlove Avenue v Liverpoolu, kde John Lennon vyrůstal a zároveň je jeho nejméně úspěšným albem. Andy vytvořil obal měsíc před Johnovou smrtí v roce 1980. Druhé posmrtné album Johna Lennona bylo zveřejněno pod dozorem Yoko Ono, jeho manželky. Později, v roce 2005 byl obal použit také na albumu Working Class Hero: The Definitive Lennon.

4.3.8. Aretha Franklin – Aretha (1986)

Aretha Franklin je americkou zpěvačkou, pianistkou a skladatelkou přezdívanou jako Královna soulu. Obal pro její album Aretha (obr. 14) ji roku 1987 ztvárnil Andy Warhol jako svou poslední práci před svou smrtí.

39

Závěr

Byla to idea šedesátých let i pop artu, uměleckého směru, jehož legendou a vůdcem se stal všestranný americký umělec Andy Warhol. Idea spočívala v tom, že každý může dělat cokoliv. Bylo přirozené, že všichni chtěli dělat všechno a rozšířit svou činnost do všech oblastí tvorby. A právě proto, když Andy potkal roku 1965 The Velvet Underground, chtěl vstoupit i na hudební scénu. Nadešel čas spojit svět hudby a svět umění. U kořenů tohoto spojení nemohl stát nikdo jiný než právě Andy Warhol a The Velvet Underground. The Velvet Underground stáli v opozici k čemukoliv předurčenému, k řádu a pravidlům, což z nich dělalo rockovou kapelu se stejným uměleckým přístupem a názorem jako měl Andy Warhol. The Velvet Underground dělali s muzikou to samé, co Andy s filmy, malováním nebo literaturou. Nikdo v té době nedělal v oblasti hudby něco podobného, něco co by se aspoň trochu blížilo skutečnosti. Bylo to zvláštní, ale v žádném případě ne povrchní, a právě to bylo první, co se Andymu tolik zalíbilo – jejich opravdovost. Jejich životním postojem byl underground. Ze spolupráce Andyho Warhola a The Velvet Underground se rozpoutala multimediální rocková show The Exploding Plastic Inevitable, která přitáhla mnoho lidí a vzbudila zájem jak veřejnosti, tak médií. Během let 1966 a 1967 projezdili Spojené státy Americké křížem krážem a měnili chápání a způsob jakým se lidi nejen v Americe, ale i po celém světě dívali a prožívali rock and roll. Andy Warhol a the Velvet Underground byli tak nějak propojeni. Odráželi jak tehdejší dobu, tak koncepci rock’n’rollu daleko pravdivěji a přesvědčivěji, než jakýkoliv jiný umělec. Hlavním přínosem Andyho bylo to, že poznal, jak dobří The Velvet Underground jsou, podporoval je, povzbuzoval, popoháněl kupředu. Velveti byli skvělí před Andym, během Andyho, i po něm. Nicméně to právě on je objevil, on to poznal a vedl je jejich cestou ke slávě. Andy měl dar objevit nadání a nápady v mladých lidech, kteří možná ani netušili, že nějaký talent mají, natož jak s tím naložit. Dodával sebedůvěru a popoháněl lidi v jejich cestě k úspěchu a v pokračování toho, co již dělali. Perfektním důkazem toho je právě The Exploding Plastic Inevitable. Pozornost, jakou si tato show získala, je stoprocentně zásluhou Andyho Warhola, o hudbě se však mluvilo čím dál tím víc. The Velvet Undergound jsou dnes označováni za jednu z nejvlivnějších a nejosobitějších skupin dějin rockové hudby, za skupinu, která stála u kořenů mnoha pozdějších směrů, jimiž se rock vydával.

40

Andy Warhol věřil v ideál, že každý občan má stejnou příležitost stát se bohatým a slavným, a hudebníky v tomto ohledu podporoval skrze výtvarnou tvorbu. Portréty zvěčnil známému rock and rollovému králi Elvisovi Presleymu, králi popu Michaelu Jacksonovi nebo proslulé Marilyn Monroe, a to hned po její smrti, protože právě to byl moment učinit ji nesmrtelnou. V pozdějších letech začal muzikanty velebit na základě fotografií pořízených jeho polaroidem, z kterých následně vytvářel sítotisky. Portrét Micka Jaggera, frontmana The Rolling Stones je výbornou ukázkou vzájemné spolupráce. V době kdy se s Andym potkali, mířili oba ke slávě a zakládali si na své image. Uvědomili si, že si s tím mohou vzájemně výpomoci prostřednictvím portrétu. Jejich vztah a spolupráce by se však dala spíše popsat jako obchodní jednání ruku v ruce s nekonečnými rockovými mejdany. Dalšími hudebníky, které Andy zvěčnil, byla Debbie Harry, zpěvačka kapely Blondie, John Lennon, člen The Beatles a mnoho dalších. Dalším důkazem spojení velikánů ze světa výtvarného i hudebního jsou obaly hudebních alb. Design alba hraje velkou roli v upoutání pozornosti a napovídá o jeho hudebním obsahu. A tak Andyho dalším příspěvkem do světa hudby byla tvorba obalů pro padesát tři alb rockové, jazzové, klasické a popové hudby. Mezi ně patří dvě známá alba od Rolling Stones - Sticky FIngers a Love You Live. Nebyl by to Andy, kdyby aspoň jedno album neudělal vyzývavé a se sexuálním podtextem. Taktéž tomu bylo u alba The Velvet Underground and Nico. U Johna Calea Andy využil svého obchodního ducha a za album The Academy in Peril si žádal jednu z jeho skladeb ke svému filmu. Andymu vděčí za obal hudebního alba také John Lennon, královna soulu Aretha Franklin nebo kanadský zpěvák Paul Anka a mnoho dalších Mým cílem bylo vytvořit práci, která pojednává o Andym Warholovi v souvislosti s hudebním světem. Andy byl velmi všestranný, důležitý a vlivný člověk ve světě umění, avšak jeho spolupráci s hudebníky a podpoře jejich tvorby se nikdy nevěnovalo tolik pozornosti jako například jeho malování nebo filmování. Svůj cíl jsem tímto splnila a zjistila, že ačkoliv Andy nebyl žádným hudebníkem a nebyl v tomto oboru nijak vzdělaný, znamenal pro hudbu určitý přínos. Ten spočíval v jeho schopnosti vytvořit prostor pro spojení různě talentovaných lidí a vyjádření jejich nadání, což se projevilo zejména v jeho multimediální show The Exploding Plastic Inevitable. Také nikdy nikomu neříkal, co má dělat, nebo jak, ale podporoval je v jejich tvorbě. Dodával odvahu k sebevyjádření a popoháněl kupředu. Na tomto byla založena jeho spolupráce s The Velvet Underground. Další Andyho přínos byl založen na jeho názoru, že každý může být slavným a bohatým. Tuto posedlost slávou přenesl do své výtvarné tvorby a začal malovat portréty slavných hudebníků. Jakákoliv asociace s Andym Warholem měla sílu pozvednout daného člověka zase o kousek výš. A co se

41 hudebních alb týče, design hrál velkou roli v upoutání pozornosti, což uměl Andy Warhol zatraceně dobře.

42

Resumé

Tato bakalářská práce se zaobírá spoluprací Andyho Warhola s hudební skupinou The Velvet Underground a jeho angažovanosti na hudební scéně. Práce je rozdělena do tří částí. V první části popisuje hudbu šedesátých let, ve kterých vznikli Velveti a také umělecké hnutí pop art spolu s jeho hlavním představitelem, umělcem Andym Warholem. Ve druhé části je největší pozornost věnována The Velvet Underground a jejich spolupráci s Andym a to zejména na multimediální rockové show The Exploding Plastic Inevitable. Zřetel je zde brán také na jejich ovlivnění české kapely the Plastic People of the Universe a změny s tím spojené. Třetí část přináší přehled jeho podpory a spolupráce s hudebníky skrze výtvarnou tvorbu. Soustředí se na portréty a hudební alba hvězd jako je například Elvis Presley, Michael Jagger nebo John Lennon. Celá práce je propletena hudebníky souvisejícími s Andym Warholem.

43

Summary

This bachelor thesis is focusing on cooperation of Andy Warhol with music group The Velvet Underground and this commitment to music scene. This thesis is divided to three parts. The first chapter describes the music of 1960s – the era in which Velvets and also pop art with his main protagonist Andy Warhol were founded. The main part of the second chapter is dedicated to The Velvet Underground and their cooperation with Andy Warhol especially in the multimédia rock show The Exploding Plastic Inevitable with regard to their influence on the Czech group The Plastic People of the Universe. The last part brings a summary of Andy Warhol’s support and collaboration with musicians through his visual work. It also focused on portraits and musical albums of stars such as Elvis Presley, Machael Jagger or John Lennon. The whole thesis is interwoven with musicians connected to Andy Warhol.

44

Seznam pramenů a literatury:

Monografie:

1) BOCKRIS, Victor a Gerard MALANGA. Nadoraz: příběh The Velvet Underground. Přeložil Josef RAUVOLF. Praha: Levné knihy, 2010. ISBN 978-80-7309-807-0. 2) BOLTON, Linda. Andy Warhol. New York: Franklin Watts, 2002. ISBN 0-531-12225- 5. 3) ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé. Praha: Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0472-9 4) KOESTENBAUM, Wayne. Andy Warhol. Library ed. Newport, Calif: Books on Tape, 2001. ISBN 9780736676243. 5) MATZNER, Antonín, Ivan POLEDŇÁK a IGOR WASSERBERGER A KOLEKTIV. Část jmenná - československá scéna. Praha: Ed. Supraphon, 1990. ISBN 9788070582107. 6) PERERA, Marga. Warhol. Ilustroval Andy WARHOL. Praha: Sun, 2010. Géniové umění. ISBN 9788073712532. 7) SHANES, Eric. Andy Warhol. New York: Parkstone International, 2011. ISBN 9781780423036 8) THEODOR W. ADORNO a EDITED AND WITH AN INTRODUCTION BY J.M. BERNSTEIN. The Culture Industry Selected Essays On Mass Culture. Hoboken: Routledge, 2001. ISBN 0203996062. 9) VIOLET, Ultra. Má léta s Andy Warholem. Praha: J. Kanzelsberger, 1991. ISBN 8085387018

Elektronické zdroje:

10) „Sticky Fingers“: How an Album Cover Defined the Stones. Superhype [online]. 2015 [cit. 2017-04-25]. Dostupné z: http://superhypeblog.com/design/sticky-fingers-how-an- album-cover-defined-the-stones 11) 1960's Decade Overview. Rock Music Timeline.com [online]. [cit. 2017-04-25]. Dostupné z: http://www.rockmusictimeline.com/1960s.html 12) Andy Warhol dětství a raná kariéra. Warhol.wz.cz [online]. [cit. 2017-04-25]. Dostupné z: http://www.warhol.wz.cz/biografie.html

45

13) Andy Warhol’s Multi-screen/mixed-media environment THE EXPLODING PLASTIC INEVITABLE [online]. [cit. 2017-04-25]. Dostupné z: http://people.wcsu.edu/mccarneyh/fva/N/Nameth_EPI.pdf 14) BALS, Fred. Bob Dylan & the Strange Journey of Warhol’s Silver Elvis. Medium [online]. 2016 [cit. 2017-04-25]. Dostupné z: https://medium.com/@fredbals/bob-dylan-the-strange-journey-of-warhol-s-silver-elvis- c56432cd4f01 15) BROMELL, Morgen. 10 Album Covers Designed by Andy Warhol. Complex [online]. 2013 [cit. 2017-04-25]. Dostupné z: http://www.complex.com/style/2013/01/10-album- covers-designed-by-andy-warhol/ 16) CANDAELE, Kerry. The Sixties and Protest Music. The Gilder Lehrman Institute of American History [online]. [cit. 2017-04-25]. Dostupné z: https://www.gilderlehrman.org/history-by-era/sixties/essays/protest-music-1960s 17) ČÍŽEK, Ondřej. 7 nej uměleckých obalů. Headliner [online]. [cit. 2017-05-10]. Dostupné z: http://old.headliner.cz/2015-12/7-nej-umeleckych-obalu 18) DEMING, Mark. Songs for Drella: AllMusic Review by Mark Deming. AllMusic [online]. [cit. 2017-05-01]. Dostupné z: http://www.allmusic.com/album/songs-for-drella-mw0000207184 19) Drogy a společnost: I´m waiting for the man (Velvet Underground). Klinika adiktologie [online]. 2006 [cit. 2017-05-05]. Dostupné z: http://www.adiktologie.cz/cz/articles/detail/77/543/I-m-waiting-for-the-man-Velvet- Underground- 20) From Fluxus to Media Art. Fluxus Foundation [online]. [cit. 2017-05-10]. Dostupné z: http://fluxusfoundation.com/archive/from-fluxus-to-media-art/press-release/ 21) From Velvet Underground to Velvet Revolution: Lou Reed and Václav Havel. The Economist [online]. 2015. 2013 [cit. 2017-04-25]. Dostupné z: http://www.economist.com/blogs/easternapproaches/2013/10/lou-reed-and-v-clav- havel 22) GILMORE, Kim. Andy Warhol and The Factory. Biography [online]. 2012 [cit. 2017- 04-25]. Dostupné z: http://www.biography.com/news/andy-warhol-and-the-factory- 20750995 23) Historie. Plastic People [online]. 2014 [cit. 2017-04-25]. Dostupné z: http://www.plasticpeople.cz/historie/

46

24) HRABALÍK, Petr. Underground v Americe. Ceskatelevize.cz: Bigbít Internetová encyklopedie rocku [online]. [cit. 2017-04-25]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/60-leta/clanky/29-underground-v-americe/ 25) Music Played in the 1960's Popular Music From the 60s. The People History [online]. [cit. 2017-04-25]. Dostupné z: http://www.thepeoplehistory.com/60smusic.html 26) Superstars & Silver: Factory Photographs 1964-1970. BBC [online]. 2015 [cit. 2017- 05-10]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/programmes/articles/10dt7NbCg1bbVtWL08Wsy6v/superstars- silver-factory-photographs-1964-1970 27) Svět Umění: Arthur Danto. Aluze.cz: Revue pro literaturu, filozofii a jiné [online]. [cit. 2017-05-01]. Dostupné z: http://www.aluze.cz/2009_01/08_studie_danto.php 28) SWANSON, Dave. That Time Lou Reed and John Cale Paid Tribute to Andy Warhol on ‘Songs for Drella’. Ultimate Classic Rock [online]. 2015. [cit. 2017-04-25]. Dostupné z: http://ultimateclassicrock.com/lou-reed-john-cale-songs-for-drella/ 29) The Background story to Warhol's earliest works of Elvis Presley. Revolver Gallery [online]. [cit. 2017-04-19]. Dostupné z: http://revolverwarholgallery.com/pop- culture-royalty-elvis-presley-andy-warhol/

Audiovizuální zdroje

30) Andy Warhol – The Complete Picture. In: Andy Warhol – The Complete Picture. In: Youtube [online]. 2013 [cit. 2017-04-28] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=KnhqRiJ4KH8 Kanál uživatele VHS PILE 31) Lou Reed & The Plastic People of the Universe. In: Youtube [online]. 2015 [cit. 2017- 04-28]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=ROgZVxoqd6k Kanál uživatele CzechVelvet 32) Lou Reed and Václav Havel I. In: Youtube [online]. 2010 [cit. 2017-04-28]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=qM4zO2q-gzI Kanál uživatele passthrufire 33) Lou Reed and Václav Havel II. In: Youtube [online]. 2010 [cit. 2017-04-28]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=n1MP4MTIeNI Kanál uživatele passthrufire 34) Václav Havel a Lou Reed v Bílém domě. In: Youtube [online]. 2013 [cit. 2017-04-28]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=ZzNLHsygwz8 Kanál uživatele David Hrbek

47

35) Velvet Underground, The N Y Dolls, CBGBs & The NY Punk Revolution; Part 1 of 5. In: Youtube [online]. [cit. 2017-04-28]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=8u0G2SyCJkw Kanál uživatele Treble Clef

48

Seznam zdrojů k obrazové příloze

Obrázek č. 1 – Elvis I & II, 1963 Dostupné z: https://www.wikiart.org/en/andy-warhol/elvis- presley Obrázek č. 2 - Marilyn Monroe - Diptych, 1962. Dostupné z: https://arthistoryoftheday.wordpress.com/2011/08/16/andy-warhol-marilyn-diptych-1962/ Obrázek č. 3 – Michael Jackson (green), 1984. Dostupné z: http://flavorwire.com/167299/michael-jackson-remembering-the-king-of-pop-with-art Obrázek č. 4 – Debbie Harry, 1980. Dostupné z: https://www.popsugar.com/beauty/Nars- Reveal-Andy-Warhol-Makeup-Collection-22294608 Obrázek č. 5 – Mick Jagger, 1975. Dostupné z: https://www.popsugar.com/beauty/Nars- Reveal-Andy-Warhol-Makeup-Collection-22294608 Obrázek č. 6 – John Lennon, 1986. Dostupné z: http://www.christies.com/lotfinder/Lot/andy- warhol-1928-1987-john-lennon-5792567-details.aspx Obrázek č. 7 – The Rolling Stones – Sticky Fingers, 1971. Dostupné z: http://www.rollingstones.com/stickyfingers/ Obrázek č. 8 – John Cale – The Academy in Peril, 1972. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/The_Academy_in_Peril Obrázek č. 9 – The Velvet Underground & Nico, 1976. Dostupné z: https://recordart.wordpress.com/2015/10/01/the-velvet-underground-nico-album-cover/ Obrázek č. 10 – Paul Anka – The Painter, 1976. Dostupné z: http://thevinylfactory.com/features/cover-versions-25-of-the-best-andy-warhol-record- sleeves/ Obrázek č. 11 – The Rolling Stones – Love You Live, 1977. Dostupné z: http://thevinylfactory.com/features/cover-versions-25-of-the-best-andy-warhol-record- sleeves/ Obrázek č. 12 – Diana Ross – Solk Electric, 1982. Dostupné z: http://thevinylfactory.com/features/cover-versions-25-of-the-best-andy-warhol-record- sleeves/ Obrázek č. 13 – John Lennon – Menlove Ave, 1986. Dostupné z: http://thevinylfactory.com/features/cover-versions-25-of-the-best-andy-warhol-record- sleeves/

49

Obrázek č. 14 – Aretha Franklin – Aretha, 1986. Dostupné z: http://thevinylfactory.com/features/cover-versions-25-of-the-best-andy-warhol-record- sleeves/

50

Obrazová příloha

Obrázek č. 1 - Elvis I & II, 1963

Obrázek č. 2 - Marilyn Monroe - Diptych, 1962

51

Obrázek č. 3 - Michael Jackson (green), 1984

Obrázek č. 4 - Debbie Harry, 1980

52

Obrázek č. 5 - Mick Jagger, 1975

Obrázek č. 6 - John Lennon – Menlove Ave, 1986

53

Obrázek č. 7 - The Rolling Stones - Sticky Fingers, 1971

Obrázek č. 8 - John Cale - The Academy in Peril, 1972

54

Obrázek č. 9 - The Velvet Underground & Nico, 1976

Obrázek č. 10 - Paul Anka - The Painter, 1976

55

Obrázek č. 11 - The Rolling Stones - Love You Live, 1977

Obrázek č. 12 - Diana Ross - Silk Electric, 1982

56

Obrázek č. 13 - John Lennon - Menlove Ave, 1986

Obrázek č. 14 - Aretha Franklin - Aretha, 1986

57