Český Stát. Okřik Tak, Jak Bylo Vydáno V Praze Státním Nakladatelstvím Krásné Literatury, Hudby a Umění V Roce 1953

Český stát Okřik

Pavel Stránský ze Zápské Stránky

Přeložil Bohumil Ryba

Znění tohoto textu vychází z díla Český stát. Okřik tak, jak bylo vydáno v Praze Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění v roce 1953. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

§ Text díla (Pavel Stránský ze Zapské Stránky: Český stát), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora- Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3 0 Česko.

Verze 1 0 z 30. 8. 2018.

OBSAH

ČESKÝ STÁT ...... 6 KAPITOLA I O poloze a povaze Čech ...... 10 KAPITOLA II O krajích, městech a význačnějších místech Čech ...... 16 KAPITOLA III O státoprávním postavení Čech ...... 69 KAPITOLA IV O obyvatelích Čech a jejich mravech ...... 89 KAPITOLA V O českém ústavním zřízení ...... 96 KAPITOLA VI O náboženských proměnách a o církevní správě v Čechách...... 147 KAPITOLA VII O zemích Koruně přivtělených...... 179 KAPITOLA VIII O českých knížatech a králích ...... 187 KAPITOLA IX O českých kněžnách a královnách ...... 219 KAPITOLA X O dětech českých králů ...... 227 KAPITOLA XI O stavech Království českého ...... 231 KAPITOLA XII O zákonech Čechů ...... 242 KAPITOLA XIII O českých sněmech ...... 249 KAPITOLA XIV O veřejných úřadech v Čechách ...... 255 KAPITOLA XV O nejvyšší radě zemské čili královské kanceláři české 268 KAPITOLA XVI O soudních stolicích v Čechách ...... 274 KAPITOLA XVII O zámožnosti a moci Království českého ...... 288 KAPITOLA XVIII O českém mincovnictví a peněžních jednotkách .. 298 KAPITOLA XIX O důchodech českých králů ...... 307 KAPITOLA XX O pohřbívání českých králů ...... 312 DOSLOV ...... 319 OKŘIK ...... 320 Ediční poznámka ...... 339

ČESKÝ STÁT

SYNŮM NEJJASNĚJŠÍHO KDYSI KRÁLE ČESKÉHO FRIDRICHA, NEJOSVÍCENĚJŠÍM A NEJVZNEŠENĚJŠÍM KNÍŽATŮM, RODNÝM BRATŘÍM ROBERTOVI A MOŘICOVI, FALCKRABATŮM RÝNSKÝM, VÉVODŮM OBOJÍCH BAVOR ATD., PÁNŮM SVÝM NEJMILOSTIVĚJŠÍM, VYPROŠUJE SI CO NEJPONÍŽENĚJI A Z PLNA SRDCE DARŮ ŽIVOTNÉHO ŽIVOTA, VRŮSTU POCT A VŠELIKÉHO BLAHA.

V nedávné době vyšla tiskem na veřejnost celá řada popisů jednotli- vých států, a to nejen národů vzdělaných, ale dokonce i zaostalých. To mne, žijícího ve vyhnanství, přimělo takřka s neodolatelnou nut- ností, abych v duchu pojal a písemně zpracoval něco podobného o státě svého národa, v němž jeden z Vás, nejvznešenější knížata, byl zrozen a druhý počat a který ani není tak neslavný, ani tak prost ústav- ních zřízení, aby neměl doma, co by stálo za vypsání. Požadavek ten vynořil se proti mé vůli a vytrvale jsem se mu bránil. Přál jsem si za- jisté – a ani nyní mě to přání neopouští –, aby ruku k dílu takovému přiložil někdo, kdo by byl lépe vyzbrojen zkušeností, znalostí a soud- ností, kdo by měl po ruce bohatší doklady stejně o soudobých jako o starších dějinách českých a jehož přístřeší by bylo stálejší i bez- pečnější. Avšak až doposud nespatřil jsem nikoho, kdo by se takové práce chtěl ujmouti. Proto jsem nikterak nemohl věc déle odkládat a zdržet se od spisování. Ale nebyly jen jedinou pohnutkou mého pokusu příklady jiných národů, o nichž jsem se zmínil. Tak mocnou zajisté vzpruhou byla i u mne vrozená láska k vlasti a přátelská povzbuzování vlastenec- kých mužů, obzvláště Štěpána Gerštorfa, rytíře starobylého rodu a váženého úsudku, že mi nedovolily déle mlčeti o přednostech mé rodné půdy ani o způsobu života a společenském uspořádání náro- da, z něhož od pradědů odvozuji svůj původ. Vystupuji tudíž na ve-

7 řejnost a vydávám na světlo, trochu po způsobu medvědice, málo tvárný tento svůj plod. Jsem si vědom, že bylo v něm, jak tomu bývá při každé kvapné práci, nemálo významných věcí buď vůbec pomi- nuto mlčením, nebo proti zásluze popsáno méně důkladně. Přece však nezaujatý soudce nebude, tuším, poctivost vůle mého snažení měřiti slabostí sil, jež jsem si k spisování přinesl, a nebude mě proto odsuzovati z bláhovosti. Učinil jsem tu, kolik jsem dovedl, nikoliv, kolik jsem udělat chtěl a měl. Nemám vroucnějšího přání, než aby vzrůstala čest mé vlasti a aby toto mé dílko nijak nevadilo světlým schopnostem některého vlastence, který by chtěl českou zemi osla- vit pečlivěji a plněji. Událostí po naší porážce bělohorské dotkl jsem se jen na místech zcela nečetných a nenastínil jsem tu změněnou tvářnost českého státu, jaké nabyl nespravedlivou válkou, která dosud zuří. Měl jsem na mysli onu jeho kvetoucí podobu, v níž se nám jevil jako nějaký neobyčejně půvabný obraz, jednak již dávno, jednak ještě v době, kdy u státního kormidla seděl Váš královský otec blahé paměti. V této jeho podobě, v opětovném květu, jak se slzami v očích si přejeme, kéž jej znovu spatříme my a naši potomci! Knížata nejosvícenější! Vám, kteří jste jak pro své vlastní nejblaho- volnější smýšlení s našimi krajany, tak pro nezapomenutelné zá- sluhy zvláště otce svého a předků svých ze všech nad jiné zvláště hodni věrných služeb českého národa, uctívání a nepomíjející lásky, Vám, pravím, tento svůj nástin českého státu, ať je jakýkoli, v po- korné úctě posvěcuji, věnuji a obětuji s poníženou a snažnou prosbou, abyste jej vlídně přijali a mne samého, byť i na posledním místě, mezi služebníky své vřadili. Dobrotivý Otec Všemohoucí račiž k věč- nému ponížení nepřátel Vás oba s královskou matkou a všemi bratry a sestrami našemu pokolení ve zdraví zachovati do vysokého stáří, v nadbytku ozdobiti ctnostmi a na výšinách velebnosti dopřá- ti šťastného rozkvětu Vám i všemu potomstvu. Dáno 5. listopadu léta Páně 1633. Nejoddanější služebník, z vlasti vyhnaný MISTR PAVEL STRÁNSKÝ

8 ČTENÁŘI ČESKÉHO STÁTU

Cokoli Čechové naši kde porůznu napsali kdysi, pohromadě to vše u Pavla Stránského máš. Ptej se, nač chceš! Co v lůně se skrývá otcovské země, stejně co na ní lze zřít, o všem tom poví ti sám. Poznáš tu zákon i krále, též obecné úkony lidu, změnu, jež příbojem hned, hned se zas odlivem zdá, v náboženské jak víře svůj odlesk nalezla doba, slunce kdy zářil jas, lunu kdy zatemnil stín.

Chválím Tvé pero, Stránský, a práci, již podnikáš pro vlast: práci té budoucí čas zachová, věřím, svůj vděk.

Spisem svým, stále živým, nechť dlouho prospíváš vlasti! Zbožné jest otčiny své sledovat dějinný běh. Pomůže-li jí však Tvé dílo v nynější tísni, nechci jen zbožným Tvůj čin, ale i statečným zvát.

EPIGRAM

Sixtus z Ottersdorfu a Kocín, Kuthen i Adam, čtveřice zářivých jmen, česká jež zrodila vlast! Jestliže otcovských dějin a jazyka znalost si ceníš, jménem Stránského, věz, zvýšit jest počet jich v pět.

Svému vzácně milovanému panu tchánovi

MISTR JIŘÍ KOLSÍN Z ČECH

9 KAPITOLA I O poloze a povaze Čech

Země, ležící v evropském díle světa, kterou obývá národ můj, národ čes- ký, nazývá se obvykle Čechami, latinsky Bojemia, Bohemia, Boemia, též Czechia. Podle učení zeměpisců začínajíc na západě mezi 34. a 35. stup- něm délky prostírá se o něco dále za stupeň 38., od jižní hranice mezi 48. a 49. stupněm šířky sahá ke stupni 51. Její délka od západu k vý- chodu jest 40 mil, šířka od jihu k severu 35 mil, v obvodu má maličko přes 123 mil. Zemský znak byl kdysi jiný než nynější. Kdežto totiž od samé koléb- ky národa nosila černou orlici v bílém štítě, císař Fridrich Barbarossa nařídil, aby místo ní užívala v červeném štítě bílého dvojocasého lva se zlatou korunou na hlavě. Co někteří uvádějí o kotlíku nebo kalichu, překrývajícím hruď orlice, ponecháváme báji. Podoby je země sama vejčité. Je obklíčena odevšad horami a sou- vislým lesem, částí to hvozdu Hercynského. Hory se nazývají Sudetský- mi a les Gabretským čili Šumava,1 jak mu podle šumění větrů někteří naši krajané říkají výrazem obecné mluvy. Představuje tedy země tvar jakéhosi velmi půvabného amfiteátru. Od východu ji uzavírá Slezsko a Morava, od západu Norikum neboli Bavorská Falc, od jihu Rakousy, od severu Míšeň a Lužice. Podnebí její je mírné, čisté, zdravé a takové, že jen velmi zřídka za- viňuje morovou nákazu, třebaže většinou vanou jí větry od severoseve- rozápadu a severovýchodu. Vody má jenom domácí, vesměs tryskající uvnitř zemských hranic, a to porůznu na horách z čisťounkých pramenů, a stékající se v potůčky, říčky a řeky. Bezmála všechny jsou velmi rybnaté; malé říčky, v dlouhých

1 Bonfini, Dějiny uherské, dekády I., kn. I.

10 oklikách protekše svými řečišti, jsou na rozličných místech pohlcovány většími řekami, až se konečně všechny u Ústí nebo správněji u Děčína sdruží v Labe, v celé zemi ze všech toků nejslavnější, a valí se do soused- ní Míšně. 2. Hlavní řece mezi nimi v obecné řeči říkáme Labe, latiníci však s hláskovým přesmyknutím Albis, jakoby od slovesa allabi (přitékati). V končině, která hledí do Slezska a k severovýchodu, stéká tato řeka, abychom užili slov Xifilinových2, s Vandalských hor. Jimi se rozumějí dvě velmi srázné hory, hraničící se Slezskem a již odedávna zle proslulé zá- zračným kejklířstvím strašidelného Rýbrcoula. Náš lid jim říká Krkonoše, němečtí sousedi jedné Schneekippe, druhé – podle nizoučké kosodřeviny, která na ní roste – Knieholz, někteří však mluví o Obřích horách. Labe proniká na povrch skrovným zřídlem. Brzy však, jakž takž jsouc posíleno stružkami ze sněhu, v těch místech trvalého, a rozmanitými praménky, spěje na jih a přibírá ostatní řeky, z nichž každá svými přítoky ponenáhlu vzrostla. Je to nad Jaroměří Úpa, pramenící v týchž horách, ale na jiném jejich místě, pod Jaroměří Metuje, u Hradce Králové Vorlice (Orlice), kterou krátce předtím posílila Loučná a Chrudimka, proslulá perlami. Nato obrací Labe svůj směr k severu, přijímá u Libice Cidlinu, u Nymburka Mrlinu, pod Toušní Jizeru, jež rovněž stéká z hor krkonošských, a takřka dovádějíc mezi příjemnými lukami a pastvinami, setkává se nad Mělní- kem s Vltavou, která hned po něm zaujímá významností druhé místo. Zcela nedaleko od tohoto soutoku přijme Labe malou říčku Pšovku, potom u Nunčic Chablovku, u Litoměřic Ohři, přicházející dlouhými oklikami ze západní končiny se Smrčin, jež jsou vrchovištěm čtyř řek, u Ústí Bílinu (Bělou), konečně u Děčína Ploučnici a Badebach (Jílovský potok). Potom vydatně jsouc zatěžováno plavidly nebo vory – ať již jakkoli nazý- vám hranice trámů, klád a palivového dříví, dovedně spojených do dlou- hých skupin –, na něž obyvatelé království stejně jako Míšňané nakládají obilí a jiné zboží všeho druhu, prodírá se soutěskou mezi strmými skalami a balvany do Míšně.

2 Xifilinos, Výtah z Diona, kn. 55.

11 3. Vltava neboli Hltava, hned po Labi mezi řekami nejvýznamnější, vyvírá v jižních končinách z lesa Luny, hraničícího s krajinou Pasov- skou, nemnoho výše nad tak řečenou Zlatou stezkou. Podél vesnic Še- navy a Želnavy chystá se na cestu k východu, ale pro hornatou překáž- ku v Rožmberce se obrací na sever, plyne po pravé straně Krumlova a kláštera Zlatokorunského a přibravši Malši, jíž naši krajané říkají Ma- lice, protéká Budějovicemi. Odtud o něco pokročivši přijímá krátce pod Týnem Lužnici, nazvanou podle luhů nebo louhu, klikatou to řeku, kte- rá se za Táborem obrací k jihu. Přiblíživši se k hradu Zvíkovu, kterému Němci dávají jméno nám cizí Klingenberg, pohlcuje Vatavu (Otavu), sloučenou s Blanicí. S ní ve společném řečišti, pražským dřevařům dů- věrně známém, urazivši kus cesty, spojuje se u Zrubku s Brzinou, pod Štěchovicemi s Kocábou, potom blíže Davle, nedaleko zlatých dolů jí- lovských, se Sázavou, která přichází od moravských hranic, konečně u kláštera zbraslavského (latinsky jej zveme Aula Regia) se Mží. Odtud jsouc obvykle takřka zcela pokryta vory ze stavebního dříví, obtížený- mi obilím všeho druhu, nadto rybami, sýry, solí a jiným převáženým zbožím, vstupuje svým rozdělujícím tokem do středu Prahy, matky ostatních měst. Zde je jí nastaveno v cestu podivuhodné dílo kamenné- ho mostu v délce 862 loktů s 18 oblouky a věžemi značně vysokými z obou stran. Míjejíc jej s rozhořčeným hukotem pádí přes překážky, až složí veškeru tíhu do Labe nad Mělníkem, jak již bylo o něco výše po- dotčeno. 4. Obohacením pro českou zemi přidala příroda k těmto řekám a pramenům i teplé a zároveň léčivé vody. Uštědřila jí lázně neobyčejně užitečné nemocným v místech, která lid nazývá podle tepla Teplicemi a podle varu Vary neboli Karlsbad. Teplice byly prý odkryty léta Páně 762 broděním sviní, Vary 1335 pádem honicího psa, jehož srst se ve vřídle opařila. Černá Hora, podobně rovněž Landeck a Teplá mají teplé vody. Také kyselky pramene chebského a komořanského pomohly mno- hým k uzdravení, jak je obecně známo. Kdysi byl takový zázračně

12 uzdravující pramen i nedaleko od Prahy u Štěchovic3. Dosud je takový nedaleko Benešova u Kaplic v místě, které se proto nazývá Dobrá voda, koupaliště hojně navštěvované nemocnými. Jezer a bažin takřka vůbec není, nehledíme-li k několika nepříliš vý- znamným, jako u Mostu, rovněž u Andělské Hory a Teplé. Zato rybníků, z nichž většina se podobá svou rozlehlostí jezerům, je porůznu veliké množství. Oplývají kapry, štikami, okouny a rozmanitými rybami toho druhu, vyhlášenými pro jejich vynikající jakost. Svědkem toho je panství pardubské, chlumecké, třeboňské, roždalovské a kopidlanské, kde se konávají pravidelné výlovy, značně výnosné pro tamní vrchnost. 5. Území Čech je veskrze vzdělávané, s ornicí úrodnou a jen na velmi málo místech písčitou, radostně bohaté pahorky, slunnými kopci, lesy, háji, pastvinami a lukami. Plodiny všeho druhu rodí v takové hojnosti a bohatství, že je každoročně vyváží do sousedního Bavorska a Míšně, k vydatnému zisku domácího obyvatelstva. Vína není naše země nikterak prosta. To se rodí u Prahy, Litoměřic, Mělníka, Loun, Ústí a Chrudimě a na několika jiných místech, a to velmi zdárné a lahodné, takže, když jím neplýtváme, postačuje nezbytné domácí potřebě a moravská vína svou jakostí předčí, rakouským se vyrovná, s tou výjimkou, že nesnese delší uskladnění. Ti spisovatelé, kteří po Eneáši Silviovi a Šebestiánu Mün- strovi bez osobních zkušeností tlachají o jeho natrpklosti, vpravdě si zasloužili, aby si hrdlo prolévali slivkami. Chmelnice, proslulé vynikajícím chmelem, jsou porůznu v mnohých krajích ošetřovány s neobyčejnou pečlivostí, obzvláště u Žatce, Loun, Klatov a Úštěku. Proto se velice chválí pivo, a to jednak tak řečené bílé čili pšeničné, pražské – zvané popeněžní –, brodské a stříbrské, jednak hořké čili ječné, žatecké – zvané samec –, rakovnické, slánské, borecké (jirkovské) a chomutovské; proto se také chmel vyváží do Bavor, Plísen- ska, Míšně a Lužice. Rovněž nijak se nezanedbává péče o zahrady a štěpnice. Je tu posta- ráno o velice čilé a plodné rozmnožování rostlin, stejně zahradních

3 Bohuslav Hasištejnský v dopise Martinu Pollichovi, doktoru lékařství.

13 a sadových jako lesních, čile a v bohatém množství tu pučí a úrodu při- nášejí jabloně všeho druhu, vynikající lahodnou šťavnatostí plodů, hruš- ně, ořechy, luštěniny, zelenina, byliny léčivé, vonné a ozdobné, též velmi četné teprve nedávno přivezené z ciziny. Obyvatelé se všude vynasnažu- jí, aby jejich co nejlépe zařízené štěpnice, zahrady a květnice sloužily nejenom užitku, ale i okrase. Mezi vonnými bylinami je velmi ušlechtilou bylinou šafrán. V naší zemi roste šafrán znamenité šťávy, vůně i barvy, ale jeho pěstování pro větší nákladnost ještě nezobecnělo. S olivami jsme se tu setkali zřídka, dosud nikdy však s domácím olejem. Dále na lukách a pastvinách lze spatřit nesmírné množství pasoucího se skotu i dobytka všeho druhu, v lesích a hájích převelikou hojnost zvě- ře i ptactva, takže ani dobytkáři, ani lovci, ani ptáčníci nemusí litovati práce v tom směru vynaložené. Proto lze pochopit, že si král a četní šlechtici zřídili na vhodných místech svých statků nevšední rozsáhlé obory, pečlivě oplocené, aby v nich chovali ušlechtilejší druhy koní, kan- ce, jeleny, srnce, jezevce, labutě, pávy, bažanty, koroptve, úhoře, pstruhy, kapry, štiky a ostatní živočichy toho druhu. 6. Soli snadně získatelné příroda naší krajině nedopřála. Nebylo jí sice soli vůbec odepřeno, jak dokazuje zkušenost minulého pokolení u Dvora Králové, předtím také u Slaného a Bíliny, ale poněvadž buď nebyla zřídla trvalá, nebo se shledávalo, že výtěžek nedosahuje nákla- du, byly doly zrušeny a v podnikání se ustalo. A tak se shledalo výhod- nějším vrátit se k odběru soli zčásti z Bavor a Rakous, zčásti ze Saska. Avšak tento nedostatek je vyvážen bohatou hojností ostatních vydobý- vaných hmot a kovů. Nechybějí u nás doly a huti na zlato, stříbro, cín, měď, olovo, železo, rtuť, síru, kamenec, modrou skalici, ledek a sklo. Dobývá se pak zlata v dolech jílovských a lounských a rýžuje se z písku, jejž valí vody tetínské a vatavské (otavské); stříbra dobývají zvláště v Kutné Hoře, Jáchymově, Přísečnici, Kraslici, v horách ratibořských, v Ru- dolfově a několika místech v sousedství Sušice, kdysi také v Příbrami; cínu v Krupce a Slavkově, zvaném též Schlakkenwald; železa v Zdechovicích, Komárově, Nižboře a jinde; měď a olovo se nalézá většinou mezi žílami stříbra a cínu. Huti na kamenec má Bořek (Jirkov), na sklo panství křivo-

14 klátské, Herálec, Kreibitz (Chřibská) a Pirkštejn (Sloup). Kromě toho je jakési lesnaté místo v kraji Bechyňském, zvané Na Mizově, kde máme vý- borné a hojně zaměstnané dílny na zrcadla a brejle; dílny ty jsou odedávna chvalně známé i u Norimberských a Gdaňských i jiných. Doma máme lo- my na mramor a mlýnské kameny. Máme chrysopras, ametyst, smaragd, safír, jaspis; tyto drahé kameny se nacházejí kromě jiných nalezišť pře- devším v horách krkonošských porůznu mezi rudnými balvany. Máme rozmanité a vzácně vzhledné drahé kameny a perly, jež jsou vyjímány ze škeblí, sbíraných u Seče v řečišti Chrudimky, kdysi i u Krumlova ve Vlta- vě, obzvláště však u Horažďovic ve Vatavě (Otavě). Máme polodrahoka- my ohnivého třpytu, obecně zvané granáty; z kopanin podsedických a třebívlických je vynášen písek a štěrk, v němž jsou přimíšeny a z něho se opětovným poléváním vodou vypírají a čistí. Zmínit bych se mohl obšírněji i o oné přednosti české země, že je proti jiným krajinám o mnoho bezpečnější před jedovatými zvířaty a dra- vými šelmami, od nichž je značně vyčištěna. Medvědů, vlků a divokých dravců toho druhu není v ní nijak mnoho, hadi a štíři jsou vzácní, zlých saní není vůbec. Avšak nepokládám za vhodné a prospěšné, zdržovati se déle u přehlídky věcí odlehlejších, zvláště když se svým výkladem smě- řuji jinam.

15 KAPITOLA II O krajích, městech a význačnějších místech Čech

Součástí Království českého jsou sice odedávna také Morava, Slezsko a Lužice a rovněž je nám dobře známo, že jest v lenním poměru ke Krá- lovství českému i značně mnoho panství v Bavorsku, Frankách a Míšni – avšak jejich uživatelé a držitelé již dávno, v neshodě s manskými povin- nostmi, buďto vůbec nedbají anebo jen málo ochotně šetří náležité věr- nosti majestátu českých panovníků. Přece však soudíme, že pojednávati o nich v úplnosti není na místě, ani se nesrovnává s naším předsevzetím. Za starých dob, jak je mezi našinci většinou dobře známo, byly Če- chy v rámci hranic svrchu připomenutých rozděleny jinak, než tomu je nyní. Staří totiž rozdělovali Českou zemi na předlabskou a zálabskou a obojí v několik menších územních celků, zvaných cúdy; jindy ji zase rozvrhovali v úděly, jako Kouřimský, Boleslavský, Lucký neboli Žatec- ký4. Ale Vyšehrad spolu s nejvyšší mocí v zemi byl vždy vyhrazen kníže- ti celého národa. O mnoho později, a to za krále Karla, císaře toho jmé- na Čtvrtého, bylo obecně schváleno rozdělení, zvané karlovské, totéž, které trvá dosud. Ten rozdělilo zemi na patnáct obvodů, nebo jak se obvykle vyjadřu- jeme, krajů a pojmenovalo každý z nich zvláštním jménem, povětšině vzatým podle příslušných předních měst. Jsou to kraje: 1. Pražský, 2. Kouřimský, 3. Hradecký, 4. Chrudimský, 5. Čáslavský, 6. Bechyňský, 7. Vltavský, 8. Podbrdský, 9. Prácheňský, 10. Plzeňský, 11. Rakovnický, 12. Slánský, 13. Žatecký, 14. Litoměřický a 15. Boleslavský. K nim nadto přistoupila již před dobou Karlovou území, spravující se zvláštními zřízeními, na východoseverovýchodě hrabství Kladské, na

4 Martin Boregk v 1. části České kroniky, str. 24.

16 západě kraj Chebský, na západoseverozápadě Loketský. A tak je všech krajů osmnáct. V nich postihly, jak to již lidský osud přináší, jednotlivá města, hrady, zámky, městečka i vsi rozmanité osudy, podle toho, jak se k nim střídavě obrátila štěstěna lichotivá nebo běsnící, a dostalo se jim brzy vzrůstu, brzy úpadku. Ale podrobnější vypsání toho všeho pone- chávám některému ze svých krajanů, který by se s větší výmluvností a bohatší knižní poučeností dal do spisování velikého díla. Sám se po- kusím vydati na světlo jen v neumělém souborném přehledu to, co mám po ruce nebo co znám z obecného podání a co je přiměřené tomu- to mému předsevzetí. 2. Kraj Pražský neobsahuje nic více než hlavní město celé země, PRAHU. Odpovídá to jejímu významu, jejím nevšedním přednostem a lidnatosti (sněmy let 1569 a 1579.) První zakladatelé dali městu jmé- no podle slovanského slova práh. Když se totiž věštkyni a kněžně české Libuši zachtělo, jak se vypravuje, vyjíti z Vyšehradu, usedla na jakési vysoké hoře a shlížela na klikaté řečiště Vltavy mezi skalami; spatřivši tu místo vhodné k založení města, dala se souhlasem svého manžela knížete Přemysla obnoviti zříceniny města Kasurgis, srovnaného kdysi se zemí. V rozpacích nad vhodným pojmenováním místa vyslala něko- lik služebníků, právě přítomných, a pravila: „Jděte těmito luhy k dvorci, který vidíte, a až přijdete k místu, kde Vltava pohlcuje potok Brusku, zeptejte se dřevařů, jež tam potkáte, co dělají nebo co stavějí, a co vám odpovědí, mně přineste!“ Služebníci uposlechnou rozkazu kněžnina. Zastihnou dva dělníky nebo dřevaře, jak na tom místě sekyrami kácejí strom. Vlídně je oslovivše, táží se, o čem že pracují. Když od nich zvědě- li, že zhotovují práh, vrátí se k Libuši a zvěstují jí, co jim dělníci odpo- věděli. Libuše vyloží zvěst za dobré znamení a praví: „Nechť je šťastné a příznivé to, co zvěstujete o prahu! Město, jež zakládáme, mějž jméno Praha! Často se totiž stává, že ti, kdož chtí do domu vejíti, neskloní-li sehnutě hlavu, na samém prahu narazí. Tak jestliže kdo budoucně bude chtít raději být nepřítelem našemu městu nežli přítelem a nebude-li je sehnutě uctívati, k vlastnímu neštěstí to podnikne.“ Byly tedy položeny základy Prahy na levém pobřeží vltavském na úpatí Petřína a Svinské-

17 ho vrchu. Při jeho stavbě pobízel Přemysl jednotlivce k pracovní horlivosti. A všichni, chtějíce se vládci zavděčiti, o závod

pečují o své dílo a budoucnost království svého.

Z hlíny a jílu hrubě slepeny byly tehdy zdi prvotní stavby. Ale k bedli- vým vybídkám knížat byl v pozdějších časech starý zárodek města zvětšo- ván a opevňován. A tak se stávalo úpravnějším a skvělejším, až ponenáhlu povstávalo k té velkoleposti a k té kráse, v níž se nyní spatřuje. Nynější tři města pražská nevděčí za počátky svého vzniku ani za svůj vzrůst jedné době, ani jedinému vládci. Ono původní město, jehož zakladateli byli, jak jsme připomněli, Přemysl s Libuší – později se mu začalo říkati Menší Město –, brzy nestačilo pojmouti všechno množství lidu a nedalo se pohodlně rozšířiti, jsouc sevřeno z jedné strany řekou, z dru- hé strany vrchy. Tu kníže Mnata dal odkliditi dřevěný dům, který vysta- věla jeho bába na Svinském vrchu, a dav tam navoziti kamene z Petřína, rozkázal zbudovat na témž místě velmi rozsáhlý a zároveň úhledný hrad pro svou manželku Střezislavu a její ženskou čeleď. Tento hrad, skvěle ozdobený posvátnými i světskými stavbami a obohacený velmi vzhled- ným městečkem Hradčany, spatřujeme dosud za našeho věku, jak shora shlíží na pražské trojměstí. Rovněž převedl Mnata velkou část lidu na druhý břeh Vltavy, a dav vykáceti háj a na planině položiti (r. 723) zákla- dy ke zřízení Většího Města – stalo se tak, věříme-li výpočtům mistra Mikuláše Šuda, když vystupovalo znamení Štíra –, první přepásal Vltavu dřevěným mostem. Sám však zažil jen malou snaživost onoho lidu při stavbě města. Teprve po jeho smrti za vlády jeho syna Vojena přiložilo ruku k dílu větší množství lidu, povolané z Menšího Města. Ti vedli na- příč od samého říčního pobřeží v délce asi 1200 kroků příkopy velmi hluboké ze strany jižní a zakrátko učinili město prostornějším, opevně- nějším, lidnatějším a počtem staveb nádhernějším. Od té doby žádný věk lidský nepřestal toto Větší Město dobudovávati a dodávati mu vzrůstu i lesku budovami veřejnými i soukromými, posvátnými i světskými. Kní- že Křesomysl vystavěl v jeho zdech na západní straně velkolepý dvůr

18 a také sám jej často obýval; stejně činili po něm téměř všichni vladaři až do dob Vladislava II. Konečně král Karel, císař římský toho jména Čtvrtý, nejenom ozdobil Prahu univerzitou, nýbrž i chtěje míti měšťany blíže u Vyšehradu, druhého to královského paláce, se svolením rady Většího Města vedl nejprve hned od hradu na východ až k vltavskému břehu u dvorce Poříčí silné hradby s branami, převýšené v určitých vzdálenos- tech velmi vysokými věžemi, a jal se pak zakládati r. 1348 město, jež se zve Nové. Aby rychleji vzrůstalo, nabídnuv hojně úlev, veřejně vyhlásil, že kdokoli smí v městě od něho zakládaném – chtěl, aby se zvalo Karlo- vo – budovati nové domy a žíti tam téměř ve stejných svobodách a zá- konech, jimž se těšilo Větší Město pražské. Tudíž přilákáni jsouce vý- hodností místa, k níž obzvláště náleželo množství půvabných zahrad, velmi četní lidé, zvláště tesaři, kováři a řemeslníci toho druhu, obtěžující své okolí ustavičným bušením, ale i velmi mnozí lidé tiššího způsobu života zřídili si tu svůj krb a domov. A tak v nemnoha letech se objevila ona tvářnost tohoto města, jaká se spatřuje nyní. Takový tedy byl původ a vzrůst pražských měst, Menšího, Většího čili Starého a Karlova čili Nového. Vyžadovalo by dlouhého výkladu, mělo-li by se objasniti, jaké byly šťastné i zlé osudy každého z nich, kolikrát se otřásala rozmanitými roz- ruchy válečnými, kolikrát byla zhyžděna plameny nebo vltavskými po- vodněmi, kolikrát stižena pohromami moru a hladu. Ale to se tuším málo shoduje s naším záměrem a s tímto místem. Jedině budiž tu dovoleno při- pojiti krátký epigram našeho básníka Petra Kapelly, jejž složil na Prahu:

Ze dřeva byla Praha, když práh jí po prvé kladla kněžna LIBUŠE, chtíc, město by vzrůstalo výš. Z mramoru potom stála, když v plném nádhery lesku vztyčila nad nebes báň staveb a věží svých hrot. Nyní již z mramoru není ni ze dřeva: stala se zlatou, co jsi se trvale v ní usídlil, RUDOLFE, Ty!

19 Avšak nemálo z té nádhery ubral tomuto městu vpád vojska nejprve pasovského (r. 1611), pak Bucquoyova (r. 1620) a nedávno vojska sas- kého (r. 1632). Za prvního z těchto vpádů bylo souženo po dva měsíce Menší Město, za druhého byl vyloupen majetek bohatších měšťanů, za třetího bylo v šesti měsících zpustošeno více než 1300 domů a vyprázd- něna královská zbrojnice. 3. Jdeme-li z Prahy na východ, naskytuje se nejprve kraj Kouřimský, nazvaný tak podle Kouřimě, nejstaršího z měst naší končiny. Lid říká kraji Kouřimsko. Hranicí jeho je od západu Vltava a kraj po ní pojmeno- vaný, od severu Labe, od východu kraj Čáslavský, od jihu kraj Bechyň- ský. Jsou v něm svobodná královská města Kouřim, Kolín a Brod s pří- jmením Český. Městečka, která se vším okolním zbožím náleží králov- ské komoře, jsou: Jílové se zlatými doly, Brandýs (latinsky též Brundu- sium) s hradem, jenž strmí nad Labem, Kostelec nad Labem v místě od přírody opevněném, Čelákovice a v jejich sousedství Zápy, v nichž jsem r. 1583 spatřil světlo světa, a Sadská. K panstvím vyšší šlechty náleží se svým zbožím Libeň, Klecany, Chvatěruby, Klomín (Chlumín), Přerov, Klučov, Kounice, Cerhenice, Zásmuky, Koloděje, Uhříněves, Rataje, Štern- berk, Vlašim, Kácov, Kostelec na výšině nad Černými lesy, Pyšely, Hrádek nad Sázavou (Komorní Hrádek), Líšno, hrady to dílem osamělé, dílem s městečky, potom městečka Zdislavice, Pravonín, Domašín, Načeradec a Benešov. Klášter je zde jediný, slavný opatstvím mnichů řádu bene- diktinského, jemuž obecně říkáme u sv. Prokopa nad Sázavou, dílo to knížete Břetislava II. Bohoslužby se tam od začátku konaly slovanským, nikoli latinským ani žádným jiným cizím jazykem. Tento kraj oplývá lesy: stromy z nich vykácené jsou dopravovány po Sázavě a Vltavě do Prahy a dále do ostatního Povltaví i Polabí. Je tu také les, jímž musí projet ti, kdož se ubírají z Prahy do Brodu, jménem Fidro- lec, lupičstvím do té míry zle proslulý, že pro označení místa ohrožova- ného zloději užíváme příslovečného obratu: Jest tu, co na Fidrolci. Mezi královými nebo královskými svobodnými městy vyniká nad ostatní stářím, jak jsem již řekl, město KOUŘIM, jež dostalo jméno od slovesa kouřiti. Lech, bratr knížete Čecha, jemuž náš národ vděčí za

20 svůj původ, podle vypravování krátce potom, co našinci začali obývat končinu naší země kolem hory Řípu čili Zřítu, odloučil se od svého kní- žecího bratra, poněvadž to území nijak nepostačovalo všemu množství družin obou bratří. Obrátiv se se svými lidmi na východ, přišel prý po dvoudenní cestě na místa v lesích, jež již předtím určil k zřízení domova. Aby jeho bratr nezůstal beze zpráv, třetího dne od svého odchodu zapálil Lech podle úmluvy ještě před svítáním les na nejbližší výšině. Pro mohutnost plamene, jejž tu vznítil, mohl být zcela bezpečen, že jeho kouř bude moci spatřit z hory Řípu jeho bratr a družina. Na půdě lesa, stráveného kouřícím plamenem, začal brzy stavět město a rozhodl, aby se podle toho nazývalo Kouřim. Poněvadž město leželo na půdě velmi úrodné obilím a neobyčejně vhodné pro štěpnice, brzy proslulo nejen množstvím domů a lidu, nýbrž i náspem a hliněnou zdí, vhodnou proti nepřátelskému útoku. Přibližně po dvacet let stál prý v čele města Lech, dokud se neusadil v Polsku. Po jeho odchodu se tu zmocnil svr- chované vlády se souhlasem knížete Kroka Bořislav, syn Svojův, a roz- šiřoval panství na všechny strany; proto se mu dostávalo jména kou- řimského pána. Dědicem a nástupcem měl Jehoně, ten pak Mstiboje, který po celou dobu svého života uctivě pěstoval – po vzoru předchůd- ců – přátelství českých knížat. Mstiboje vystřídal po jeho smrti syn Rozhoň, mladík ješitný a neklidný. Ten bez přestání opevňoval Kouřim a v skrytu záviděl štěstí českým knížatům. Nespokojiv se s otcovým důstojenstvím, chtěl, aby od svých lidí byl nazýván nikoli pánem, nýbrž knížetem. Krátce potom se dostal s knížetem Nezamyslem do sporu o hranice a pokusil se dosáhnouti zbraní, čeho nemohl právem, utržil však i se svými pozoruhodnou porážku. Byl zajat a z rozkazu vítězného Nezamysla musil se vrátit domů s uříznutým nosem a zdržovat se cizí- ho majetku. Když zemřel bez potomstva, učinili Kouřimští nástupcem jeho bratra Slavomila. Ten zanechal panství, ohrožované od nějaké doby vpády Moravanů, a proto málo bezpečné, svému synu Hořeslavo- vi. Když se jednou moravští loupeživí nájezdníci přiblížili ke Kouřimi a hrozili jí zkázou, vyslal k nim zbabělý a ustrašený Hořeslav posly a odevzdával sebe se vším majetkem do jejich moci. Ti ho nazítří vyvo-

21 lali k sobě do tábora, pokořivše ho oslepili, celé území zpustošili a napadli sousední Vyšehradsko. Ale kníže Mnata je velice srdnatě od- razil a mnohonásobnými poražkami potřel, takže byli donuceni zdržet se znepokojování Čech a oslepenému Hořeslavovi vrátit jeho panství ke klidnému držení. Dlouhý a věkovitý byl Hořeslavův život i jeho vláda. Konečně ji odevzdal Dolisovi. Za vlády Dolisovy navštívilo Kouřim ne- smírné neštěstí. Domácím požárem, vzniklým z neopatrnosti, vyhořela celá až do základů spolu se všemi hliněnými opevněními. Péčí a prací Dolisovou byla přenesena na jiné místo a začala se obnovovat za méně osudných okolností a nazývat Zlicko. Tehdy byla hned začata kolem města mohutná zeď. Avšak základy městských staveb pro rozbroje nebo zahálčivost vyrůstaly pomalu a při smrti Dolise i jeho syna Zlice

vázly práce a nebyly stavěny dále mocné hrozivé hradby.

Konečně teprve za Krasníka, který byl po smrti Dolisově dosazen na otcovo místo, byly práce dokončeny a město obnoveno. Byl pak Kras- ník člověk krajně pošetilý a obratnější jazykem než rukou. V domnění, že je v novém opevnění své Kouřimě bezpečen před všelikým neštěs- tím, pokládal za žert dráždit zbraněmi knížete Neklana, tehdy jinde zaneprázdněného, projíždět jeho knížecvím a odhánět odtud kořist. Ale statný vojenský oddíl, vyslaný proti němu Neklanem, za vůdcovství Všeboje a Koldoje – onen zpustošil většinu míst jeho panství, tento dobyl samé Kouřimě a ji rozchvátil – vyvrátil ho ze všeho, co měl v držení, a donutil uprchlíka, aby hledal úkryt u Moravanů. Tak tedy přešla ten- krát správa Kouřimská do rukou knížat rodu Přemyslova; Neklan je svěřil jednomu z předních pánů Leslavovi. Když Leslav po desítileté správě zemřel bezdětek, postoupil je kníže Hostivít bratru Mstibojovi; za vlády jeho, jeho syna Drzslava a vnuka Hostivoda setrvalo asi 80 let. Když však Hostivod, již zestárlý a bezdětný, ze strachu před loupeži- vými Moravany odešel ze správy a život svůj neznámo kde skončil, celé panství spadlo na knížata česká a zcela splynulo s knížectvím Vyše-

22 hradským (r. 959). Avšak město Kouřim setrvalo i nadále ve stejné důstojnosti s ostatními svobodnými neboli královskými městy. Za svůj původ vděčí Kouřimi učení a o vlast zasloužilí mužové: pražský kancléř mistr Brikcí ze Zlicka, doktor bohosloví Pavel Pressius a veřejní naši profesoři jazyka hebrejského mistr Jan Fortius a jazyka řeckého mistr Matouš Kollinus. Necelé dvě míle od Kouřimě je vzdáleno město KOLÍN, podle někte- rých latiníků naše Colonia. Staří jej zbudovali na levém břehu Labe a dali mu jméno, jak se zdá, podle kolů. Narodil se tam (r. 1397) mistr Štěpán řečený z Kolína, kdysi rektor pražské univerzity a první hlasatel slova Božího v kapli Betlémské, jehož nástupcem o něco později byl mistr Jan Hus. Stejně i mistr Jan z Kolína, který byl administrátorem pražské evangelické konzistoře (r. 1555). Poněvadž bylo město Kolín obýváno velikým počtem židů, bývá od přemnohých posměšně nazý- váno židovským hnízdem. Tři míle na západ od Kolína, čtyři míle na východ od Prahy stojí na rovině BROD s příjmením Český, město, jež bylo nedávno (r. 1627) při požáru, zaviněném neopatrností, celé i s chrámovými věžemi a radnicí ohněm zcela stráveno. Doba jeho založení je nejistá. Ale jméno bylo mu prý dáno podle toho, že se v těch místech Vyšehradští a Kouřimští nejednou utkali zbraněmi a lidé i koně se nohama v rozlité krvi brodili, jak zní výraz našeho domácího jazyka; a tak mezi vesnicemi Přistoupimí, Tuchorazí a Tuklaky (Tuklaty), nazvanými podle příbuzných dějů – totiž podle přistupování, tuhého vrážení a poklekání –, dali městu podle toho brodění jméno Brod. Kdysi byl v držení pražského arcibiskupa. První arcibiskup Arnošt jej obehnal zdí. Mezi ostatní královská města jej vřadil r. 1437 král a císař Zikmund, vydav o tom zvláštní listinu. V sousedství Brodu je vesnice Hřiby. Zde byla kdysi svedena ona pa- mátná bitva, v níž válečný houf Táborů, jak se nazývali, horlivě se držící vytříbenějšího učení evangelického, čerpaného z kázání a spisů mistra Jana Husi a vypěstěného neúnavnou pílí, byl (r. 1434) poslední poráž- kou zničen od svých krajanů, přívrženců kompaktát, papeženců a kališníků. A poněvadž příchozí z Moravy, Dolních Rakous a Uher vždy

23 vede cesta přes Kolín i Brod, je nutno usuzovati, že se na obou místech přihodilo nemálo pamětihodného. Ale poznati to odepřela mně i potomstvu buď nedbalost předků, anebo zloba osudu. 4. Vykročíce z kraje Kouřimského na severovýchod, vstupme do roz- lehlého a polohou nadmíru půvabného kraje Hradeckého, jenž v obecné mluvě dostal příjmení Hradecko, i zde podobně podle svého předního města Hradce Králové. Ohraničen je kraj ten od západu krajem Bole- slavským, od severu horami krkonošskými a lesy dotýkajícími se Slez- ska, od východu hrabstvím Kladským a severní končinou Moravy, ko- nečně od jihu krajem Chrudimským. Leží v něm svobodná města Hra- dec, Jaroměř, Bydžov, Trutnov nad Úpou, Dvůr, vesměs věnná města českých královen. Královským statkem jsou hrad a město Poděbrady se všemi svými polnostmi, oborou, rozsáhlými lesy a rybníky. Z nich nej- větší se rozlévá téměř na celou míli všemi směry a jmenuje se Blato. Labe omývá město Hradec se strany západní. Panství tohoto hradu zcela získal r. 1495 a ke královským statkům je přičlenil král Vladi- slav II., uzavřev po urovnání sporů smlouvu s Jindřichem, synem svého předchůdce krále Jiříka; Jindřichovi pak postoupil právem manským knížectví Olešnické ve Slezsku. Mezi panské statky se počítají před Cid- linou Dymokury, Kopidlno, Veliš a Chlumec, za Cidlinou pak Jičín, nedáv- no rozšířený a podivuhodně vyzdobený nově jmenovaným vévodou frýdlantským, dále Kumburk, Jilemnice, Žacléř, Adršpach, Pecka, Kost, Smiřice, Náchod, Grulich (Králíky), Nové Hradiště (Nové Město nad Me- tují), Opočno, Borohrádek, vesměs hrady, zčásti osamělé, zčásti s měs- tečky; konečně městečka Týniště, Žiželice, Bohdaneč, Hořice, Vrchlabí, nazvané podle blízkého vrchoviště Labe, Hostinné, Police, Dobruška, Třebechovice, Solnice, Rychnov, Kostelec, Častolovice, Potštejn, Vamberk, Žamberk, Žampach, Kyšperk a Ústí (latinsky též Ostia) pod pramenem Vorlice. Jest tu také bohaté opatství a klášter mnichů řádu benediktinského, jménem Broumov. Založen byl při slezské hranici za časů krále Jana od břevnovského opata Pavla Bavora a nadán statky jakéhosi šlechtice Olbrama. Němci již dávno z té končiny úplně vymýtili český jazyk. Na

24 území tohoto kláštera v poslední době vlády krále Rudolfa II. a za kra- lování Matyášova doutnaly, rozdmychovány jsouce velmi prudkými rozpory šlechty v našem království, a to šlechty stejně papeženecké jako evangelické, zárodky oněch velezhoubných zmatků, které daly podnět a začátek k žalostné válce a k nedávné porážce, jíž nikdy nelze dost oplakati, kterou u Prahy r. 1620 utržili od císaře Ferdinanda II. čeští přívrženci vytříbenějšího učení. Podněcovatelem jejich byl opat tohoto místa; hrozebně bránil stavebníkům v užívání nového chrámu, který si němečtí luteráni broumovští v městečku vystavěli, a ty, kdož odmlouvali, pozavíral do hnusného vězení. HRADEC, přední město tohoto kraje, ležící při soutoku Labe a Orlice na místě vyvýšeném a neobyčejně utěšeném, byl prý založen roku 782 od jakéhosi slavného velmože Dobroslava. Město je dosti rozsáhlé, úpravné a lidnaté; podle výsady krále Vladislava důstojností následu- je – k nelibosti Plzeňských – hned za Prahou a Kutnou Horou. Jméno dostal od českého slovesa hraditi, tj. opevňovati. Nazývá se pak Hradec Králové jednak proto, že jest věnným městem českých královen, jednak na rozlišení od jiného Hradce, kterému říkáme Jindřichův. Kdysi byl určen a dán v užívání (r. 1055) od Břetislava I. nejmladšímu jeho synu Jaromírovi, již tehda z vůle knížecího otce nastávajícímu biskupu praž- skému. Kníže Vladislav I. jej dal bratru Soběslavovi (r. 1115). Ale poz- ději byl přidělen českým královnám jako věno a od té doby je vždy po- čítán mezi věnná města, a to na prvním místě. Byl tu hrad z pálených cihel velmi vzhledně vystavěný; v něm měla své obydlí královna Rejč- ka-Alžběta po oněch 30 let, o něž jako vdova přežila své královské manžely Václava II. a Rudolfa, rovněž královna Alžběta, vdova po císaři Karlu, po 15 let, a obě tu také zemřely. Ale hrad ten byl r. 1407 ohněm valně poškozen a nedlouho potom r. 1423 od měšťanů samých za vzniklého rozbroje rozbořen, takže až dodnes nemohl být vrácen býva- lému lesku a již dávno by ležel zpustlý a opuštěný v ssutinách, kdyby nebyl zveleben zvláštní soudní stolicí, o níž na svém místě bude řeč5.

5 Níže v kap. XV.

25 Škola byla v tomto městě vždy hojně navštěvována a proslula vzdělá- váním svobodných umění; podobně i chrámy uvnitř i vně hradeb, ozý- vající se ustavičným hlásáním slova Božího, obzvláště přední chrám, zasvěcený Duchu svatému a vyznamenaný arciděkanstvím. Také v tom- to městě se narodila řada učenců: mistr Marek z Hradce a mistr Petr z Hradce, kdysi profesoři pražské univerzity, dále matematikové Cypri- án Lvovický (Leovicius) a Šindel, básníci Jan Balbín a Vít Orcinus. Okolí města je chvalně známo dobrou jakostí různobarevných tlačených sy- rečků. Sestrami tohoto města, jak jsem řekl, jsou královská svobodná měs- ta JAROMĚŘ s hrobem Rusa Dimitrije Sangušky, jenž tu zemřel r. 1553 na smrtelnou ránu, kterou mu u Nové Lysé zasadil pronásledující jej Martin Zborowski, BYDŽOV, který se stal svobodným městem za krále Maxmiliána roku 1570, TRUTNOV a DVŮR. Jména svá dostala Jaroměř buď podle knížete Jaromíra nebo od slov jaro měřiti, Bydžov podobně podle zakladatele Byda, Trutnov nebo spíše Trudnov podle významu slova trudno, tj. obtížno, konečně Dvůr podle dvorských sjezdů, jež tam kdysi mívaly královny se svým dvořanstvem. Od Hradce je vzdálena Jaroměř dvě míle, Bydžov a stejně Dvůr tři, Trutnov skoro šest. 5. Mělo by se nyní promluviti o hrabství Kladském, poněvadž sousedí s krajem Hradeckým. Ale pro jeho jaksi zvláštní postavení vrátíme se k němu až na místě patnáctém. Nyní vstupme do kraje Chrudimského, který se na severu dotýká Hradeckého, svou východní a jižní hranicí hledí do Moravy, západní do kraje čáslavského. Obecně se mu říká Chru- dimsko podle města Chrudimě. Jsou v něm svobodná a zároveň věnná města českých královen Chru- dim, Vysoké Mýto a Polička. CHRUDIM, ozdobená vinorodými svahy Paumberku (Na Pumberkách), byla nazvána, jak někteří tvrdí, podle zakladatele Chruda, VYSOKÉ MÝTO, ležící v místě utěšeném a zjemnělý- mi lidmi oceňovaném, podle vysokých kmenů vymýceného lesa, konečně POLIČKA podle políčených nástrah. Chrudim byla rodištěm královského sekretáře mistra Viktorina Kornela ze Všehrd a královského rady Gab- riela Svěcha, doktora práv. Vysoké Mýto je pamětihodno kolébkou mis-

26 trů Mikuláše a Jana, zvaného Sofista, kteří bývali světlými ozdobami pražské univerzity a v disputačních zápasech postrachem svým němec- kým kolegům, rovněž mistrů Václava Krušiny a Pavla Kubína. Ale žil prý tam i jeden člověk, který byl neobyčejně hloupý, a to do té míry, že se pro svou pošetilost dostal do českého přísloví, jehož se užívá, jde-li o ozna- čení nejapného člověka: Není než Kujeba z Mejta. Ke statkům královským zde náleží Kunětická hora, tvrz položená na hoře a z výšky shlížející na rovinu, jež se tu dole na všechny strany rozestírá, a rovněž Pardubice, hrad nad Labem se skvělým městečkem, jež po požáru z r. 1507 bylo pečlivěji znovu vybudováno a péčí Viléma z Pernštejna výborně opevně- no, takže příslovím říkáme: Skví se jako Pardubice. Panství to opravdu není nehodno krále půvabem svých lesů, velmi vhodných pro lov i čižbu, a svých rybníků, jichž tu je ke čtyřem stům, výborných pro výnosné a zároveň kratochvilné rybaření. Tomuto královskému panství je pod- dáno také městečko Přelouč nad Labem, které se již dosti dávno stalo terčem obecného posměchu pro nespravedlivý a směšný nález, který vynesli jeho radní v právní při 14. února 1598. V držení panském jsou hrady Zdechovice, Heřmanův Městec, Slatiňany, Stolany, Hrochův Týnec, Chrast, Choltice, Chroustovice, Košumberk, Rychmburk, Choceň, Brandýs nad Vorlicí, Nové Hrady, Krucemburk, Hroubovice, Bystré, Žumberk, Rosi- ce, Vorel, Uhřetice, Svojšice, Morašovice, Dobříkov, Zámrsk, Uhersko, Jelení, Třebová, Lanškroun a Litomyšl, kdysi známé biskupství, i nyní město a hrad nikoli bez slávy. Také jsou tu sklárny u Herálce a u Bříští. Kromě toho tento kraj, jako i celý kraj Hradecký, vyniká nad ostatní chovem koní. 6. Jdeš-li z kraje Chrudimského na západ, dotýká se ho tam kraj Čáslav- ský, jenž hraničí na severu s krajem Hradeckým, na jihu Bechyňským a částí Moravy, na západě s krajem Kouřimským. V obecné řeči říkáme mu Čáslavsko podle města Čáslavě. Královská a svobodná města tu máme Kutnou Horu, jež je důstojností po Praze prvním městem, a Čáslav. Jménu KUTNÁ HORA, latinsky Cutna, se většinou přikládá původ německý; jedni je odvozují od slova Gutt, ‚jmění‘, druzí od slova Kutte, ‚kápě‘, jiní od slova Kutna, ‚kdoulové jablko‘. Avšak mně se zamlouvá názor mistra Vavřince Sarkandra, kdysi správce přední školy Kutno-

27 horských, který, opíraje se o hodnověrnost nějakých starých dokladů, odvozuje jméno toto z našeho českého slova kutiti, jež se významem svým blíží pojmu ‚kopáním nebo vyrýváním něčemu přicházeti na sto- pu‘. Poněvadž je totiž Kutná Hora město báňské, v němž se z dolů, ob- jevených za časů krále Václava II., dobývá již po přemnoho lidských věků až do naší doby ve velikém množství vynikajícího stříbra a mědi6, takže útroby oné trojpahorkovité hory jsou bez přestání ve dne v noci prolézány, otřásány, prokopávány a rozrývány pracujícími dělníky, jest souditi, že odtud neobyčejně vhodně a případně našla své jméno Kutná Hora. Bohatství těch dolů bylo kdysi tak vynikající, že králi Václavovi učinilo římského císaře Albrechta z přítele a spřízněnce nepřítelem a zlákalo ho k neslavnému boji (r. 1304) a Jindřicha Korutanského zvá- bilo k vyplenění království (r. 1308); Žižka, když usiloval vyrvat město císaři Zikmundovi a tím přetít živnou žílu, umožňující vedení války proti husitům, nazval je měšcem Antikristovým7, a král Jiřík svou moš- nou a tobolkou. Třebaže dnes neoplývají doly bohatstvím v stejné hojnosti, přece poskytují svým vzdělavatelům blahobytný zisk a výtěžek. Město Kutná Hora je prosto veřejných břemen. Již od dob krále Jana (r. 1338) spojilo se s Větším Městem pražským takřka v jedno město, uzavřevši podobně těsnou smlouvu, jakou měli kdysi Rhodští s Athé- ňany; kdo je totiž měšťanem pražským, má zároveň městské právo kut- nohorské, a kdo je měšťanem kutnohorským, požívá také práva a měš- ťanství pražského. Od krále Vladislava (r. 1501) a Ferdinanda I. (1541) dosáhla Kutná Hora svobody, jakou mají páni, na koupi i prodej po- zemků dědičných nebo zpupných v království, statků i zboží toho druhu s půdou souvisícího, a nepotřebuje jako jiná města zvláštního souhlasu králova ke vkladu zápisů do desk zemských, ani si k tomu nepo- třebuje opatřovat relátory z pánů. Císař a král Karel IV. listinou danou v Cáchách (r. 1359) rozhodl, že obchodníci kutnohorští, právě tak jako pražští, vratislavští a sulcbašští, mají být ve Frankfurtě nad Mohanem

6 Miechowita, Kronika polská, kn. IV, kap. 2. 7 Bonfini, Dějiny uherské, dekády III., kn. II.

28 zcela osvobozeni od placení cla. Toto město velmi horlivě dbalo nábo- ženství, kdysi papeženského, později vytříbenějšího evangelického, mělo dobře a moudře zřízené bohoslužby i školy, jakož i po dlouhou dobu vzkvétal v něm jakýsi duchovní sbor. Je tu velmi nákladně a podi- vuhodně stavěný chrám, jejž z kostelíka sv. Barbory zbudovalo spole- čenstvo horníků (r. 1390) a téměř každoročními náklady dosud stále vyzdobuje. K tomuto účelu jsou z Vlašského dvora – tak nazývají min- covnu – týdně vypláceny dvě kopy grošů pražských, na věčné časy da- rované štědrostí královskou. Jednu, ale velmi dlouhou míli odtud je vzdálena ČÁSLAV, město na půvabné rovině, jež dostalo jméno podle svého zakladatele Čáslava, mu- že zámožného a velmi vlivného u knížete Křesomysla (r. 796). Již na za- čátku bylo vystavěno proti neočekávaným vpádům Moravanů. Tak také v pozdějších dobách, kdykoli z té strany proti nám zuřila litice válečná, téměř vždycky první spatřila nepřátelské korouhve útočníkovy. Zde ne- dávno, za posledních let krále Matyáše (r. 1618), ukázal hrabě Bucquoy císařské orly, zde o něco dříve (r. 1608) Matyáš sám, hodlaje vyrvati bratrovi korunu, svolal pluky Uhrů, Rakušanů a Moravanů k válce proti nám. V předním chrámu tohoto města dostalo se čestného hrobu vítěz- nému vůdci války husitské Janu Žižkovi; jeho palcát, zavěšený vedle jeho náhrobního nápisu, napsaného na sloupě, byl tu neporušeně uchováván až do nedávné porážky, kterou jsme utrpěli od císaře Ferdinanda II. Od- cizilo jej teprve drzé vojsko Bucquoyovo, když tudy táhlo po vítězství u Prahy na Moravu. Nápis potupně zničil r. 1620 nejvyšší mincmistr Vi- lém Vřesovec. Pět mil od tohoto města na jih naskýtá se městečko nikoli neslavné Brod, zvaný Německý, založený kdysi od německých loupežníků (r. 793) na výšině na levém břehu řeky Sázavy a ponenáhlu od mých krajanů Čechů zvelebovaný. Není svobodným městem ani nenáleží mezi zboží královo nebo některého z pánů. V tísnivých poměrech se uchýlil kdysi (r. 1561) se svolením krále Maxmiliána pod ochranu hrabat z Thurnu, později novější smlouvou pod ochranu rodu pánů Trčků, a proto jim každoročně odvádí jakýsi dočasný nebo čestný peněžitý

29 poplatek, jakoby právem za ochranu čili zastání. Přesto však je své- právný a těší se mnohým svobodám. Ke královské komoře v těchto místech nenáleželo nic kromě připomenutých již stříbrných dolů, až teprve král Rudolf získal r. 1586 panství Malešovské. V držení panském jsou Nové Dvory, Žehušice, Ronov, Lichnice neboli Lichtenberk, Krchleby, Čestín, Zbraslavice, Vilémov, Jenikov, Křivsoudov, Lipnice, Humpolec, Polná, vesměs hrady s polnostmi, v některých případech i se svými městečky, dále městečka Malín, kdysi nevázaností kutnohorských haví- řů zpustošený, proslavený vynikajícím křenem, Ledeč, Habry, Chotěboř a Přibyslav. Kromě toho je v tomto kraji klášter mnichů řádu cisterciác- kého, kteří tu žijí pod opatem. Byl prý založen (r. 1149) a podle koň- ského sedla pojmenován Sedlcem od pražského biskupa Daniela z rodu pánů z Lipého. A poněvadž leží příliš blízko Kutné Hory, vedou s ní klášterníci časté spory o hranice a pravomoc – takoví už jsou mniši, popudlivý druh lidí a nenasytně chtivý pozemkového majetku. 7. Po kraji Čáslavském následuje kraj Bechyňský, znamenitý to kus české země, pojmenovaný po tvrzi Bechyni. Na východoseverovýchodě se dotýká kraje Čáslavského, na východojihovýchodě Moravy, na jihu Rakous, na západě kraje Prácheňského, na severu zčásti Vltavského, zčásti Kouřimského. V našem jazyku se mu říká Bechyňsko. Svobodná města v něm jsou Budějovice, Tábor, Pelhřimov a Týn nad Vltavou. BUDĚJOVICE, jimž Němci pokaženě říkají Budeweyβ, jsou nejen skvělé, nýbrž i řádně opevněné město na pravém břehu řeky Vltavy, vystavěné na místě příhodném. Není tuze staré, neboť se začalo stavět teprve po době krále Přemysla Otakara II. kolem kláštera, který tam týž král zřídil mnichům po Dominiku nazvaným. Nestojí tedy dosud ani 350 let. Jméno dostalo, jak se zdá, podle buzení, odtud Budějovice místo, kde spící jsou buzeni. Arci někteří shledávají původ jména ve výkřiku nějaké rodící urozené ženy: Bude jich více! Město přísně ctí náboženství papeženské a evangelickým bohoslužbám příkře vzdoruje. Kdysi sice bylo tam nemálo měšťanů, kteří, ač jim byly římské obřady a učení cizí, nejenom požívali měšťanského práva stejně s ostatními, ale směli i veřejně vykonávat bohoslužby evangelické. Avšak teprve takřka za

30 naší paměti ustálil se zvyk opačný a výsadou, kterou si vymohli od krá- le Rudolfa, bylo stanoveno, že nemůže u nich dosíci měšťanského prá- va, kdo neuznává předpisů římské církve. Budějovice, již dříve známé, staly se známějšími jednak za vpádu Pasovských do Čech, kdy přijaly cizí vojsko do hradeb, jednak po vzplanutí náboženské války za Matyá- še, kdy je stavové čeští mocně obléhali. Byly nadány velikými výsadami a mezi jinými mají právo skladu, podle něhož ti, kdož přivážejí sůl z Ra- kous, jsou vázáni zajet do jejich města a vyložit sůl na prodej a nesmějí se ubírat dále, dokud nezaplatí jistý poplatek. TÁBOR, anebo jak tamní měšťané obyčejně píší, Hradiště hory Tábor počali zakládat a stavět, jak je obecně známo, žáci Husovi pátého roku po upálení svého mistra. Když jim totiž protivníci bránili veřejně se oddávat bohoslužbě v chrámech, byli nuceni konat zbožné schůzky v lesních úkrytech a horských skrýších, kde si k tomu zhotovili dřevěné chrámečky. O něco později je podnítili, aby hájili náboženství zbraněmi, Mikuláš z Husince, který do deseti měsíců zemřel, zlámav si nohu, a Jan Žižka, narozený v blízkém sousedství z rytířské rodiny. Tu r. 1420 jednou zrána napadnou Ústí, městečko páně Sezimovo, když bylo po ma- sopustních hodech a pitce, jež se protáhla do pozdní noci, zmoženo spánkem a vínem, dobudou ho a vydrancují; potom zaútočí na blízký hrad téhož pana Sezimy, ležící nad Lužnicí na srázném vrchu, zvaném tehdy Klokotská hora, a šestého dne podobně ho dobudou; rozloživše se tam táborem, svěří jej péči Prokopa Kamenického. Poněvadž však shledávali, že protivníci budou z pobídky císaře Zikmunda jednat a že užijí zbraní k jejich záhubě, rozhodnou se obsadit a opevnit nějaké vhodné místo, jež by bylo spolehlivým úkrytem a útočištěm v nebezpe- čí. Když se jim nenaskytovalo žádné vhodnější nad ono, kde tehdy měli tábor, uradí se zbořit sousední Ústí a přenést stavivo k zbudování měs- ta místo tábora. Nastane tedy shon a

kol železem tam, kde se nejvyšší trámoví dalo vypáčit ve spárech dřeva, jež byly povolné, z výšky

31 je strháváno a poráženo, řítí se starobylé město Ústí a z jeho rozvalin povstává nové, aby poskytlo bezpečné stanoviště bojovníkům tábor- ským, zcela nedávno tak nazvaným podle tábora. Uvnitř bylo sice budo- váno takřka bez ladu a skladu, podle toho, jak kde kdo rozbil svůj stan, avšak zevně se nespokojili přirozenou ochranou, již poskytovaly skály a řeka, nýbrž důvtipně opevňovali město příkopem, zdí a baštami. Dáno mu bylo jméno, jako i Táborům samým, podle tábora. Směšný je výklad Eneáše Silvia, který se obořuje na Tábory, muže tábora, a nabroušeně, ale nejapně si je dobírá, jako by byli své druhy nazvali podle palestinské hory Tábor. Vždyť tábor znamená v našem jazyce totéž, co ‚vojenské ležení‘, táboři pak totéž, co ‚muži tábora‘. Císař Zikmund, když se jeho postavení v království upevnilo, nadal město to svobodou, hojně ozdobil výsadami a dal vřadit mezi města královská. Po jeho smrti nechtělo měs- to mít králem jeho zetě Albrechta (r. 1438) a přijalo do svých hradeb ty pány zemské, kteří zamýšleli vložit královskou korunu na hlavu Kazimí- ra Polského, a s nimi i Poláky a ostatní posádku. Proto musilo od téhož Albrechta a jeho stoupenců vytrpět téměř po 40 dní zlé obležení, ale vydrželo je, učinilo útoky 30 000 válečníků neškodnými a neodložilo zbraně, dokud byl Albrecht naživu. V posledním roce kralování Rudolfa II. bylo válečnou lstí obsazeno od vojska Pasovských (r. 1611) a octlo se ve velikém nebezpečí. Rovněž nedávno (r. 1621) houževnatě stálo ve slibu věrnosti, daném králi Fridrichovi, proti císaři Ferdinandu II., a bylo proto obleženo jeho vojenskými zástupy, jež vedl don Baltazar Marradas. Jejich útoky od 21. května až do 8. listopadu zmužile odráželo a jen nedostatkem potřeb mohlo být přinuceno, aby se vzdalo. Při samém městě je půvabný les Pintovka, jakož i rozlehlý rybník, zvaný Jordán, z něhož se pracnými vodními stroji čerpá voda a v hojnosti poskytuje měšťanům. Rybník je sevřen rozměrným náspem tento kraj, lze se domýšlet, že se mu nynější svobodná města tenkrát nikterak nevyrovnala proslulostí své pověsti. Ani kdysi Táboři, ani nedávno (r. 1619) vojska Ferdinandova nemohla ho dobýt zjevnou mocí: oni jej obsadili tím, že se vzdal, tito jen zradou, avšak o málo později bylo ho dobyto zpět, když královští vtrhli skrytými podzemními chodbami, jež jim ukázal kterýsi pastýř.

32 Méně významné, byť namnoze nikoli neslavné, jsou tu tyto panské hrady a tvrze, dílem osamělé, dílem s městečky: Soběslav, proslulá vy- nikající školou vytříbeného náboženství, kterou zřídil a nadal Petr Vok, poslední ze slavného rodu pánů z Rožmberka, Neustupov, Hořepník, Loutkov, Želiv, Miličín, Votice, Chejnov, Pacov, Jistebnice, Choustník, Nová Bystřice, Lišov, Landštejn, Nové Hrady, Rožmberk, Řečice, jednak Červe- ná, jednak Kardašova, Cerekev, jedna Nová, druhá, jako i Kamenice, zvaná Leskovcova (Horní Cerekev), Počátky, Černovice, Veselí, Lomnice, Sviny, Benešov se sklárnami, Kaplice a několik jiných. Kláštery mnichů jsou v tomto kraji tři: vyšebrodský, zřízený řádu cisterciáckému panem Závišem Rožmberským a ozdobený památníky toho rodu, bechyňský, založený pro františkány Zdislavem ze Šternberka, a milevský, jejž zbudoval premonstrátům jakýsi velmož Babo. Celý tento kraj byl za války, jež vzplanula krátce před smrtí krále Matyáše (r. 1618), žalostně zpus- tošen ohněm i mečem, část obyvatelstva vyvražděna, část rozptýlena. A tak až dodnes je tu patrno mnoho stop této pohromy. 8. Prodlevše v kraji Bechyňském, obrátíme se ke kraji ze všech nej- menšímu, který se podle řeky Vltavy jmenuje krajem Vltavským. Lid mu říká Vltavsko. Je podoby podlouhlé a na severu vybíhá v jakousi špici, kde s ním na východě a severu sousedí kraj Kouřimský, na jihu je podoby trojúhelníkové, kde hraničí s částí kraje Bechyňského, na západě dílem s krajem Prácheňským, dílem Podbrdským. Není v něm svobod- ných měst ani královských neb komorních statků, ani klášterů. Za přední městečko se tu pokládají Sedlčany – někteří latiníci píší Se- dessae –, jsou však v držení panském právě tak jako i Konopiště, Tlos- kov, Křepenice, Osečany, Kosova Hora, Červený Hrádek, (Vysoký) Chlu- mec Lobkoviců a několik jiných méně známých. 9. Opusťme tento nerozsáhlý kraj a přejděme do jiného, mnohem prostornějšího, který se nazývá kraj Podbrdský, snad podle tkalcovského brda. Obecně mu říkáme Podbrdsko. Jeho hranice se dotýkají na výcho- doseverovýchodě kraje Kouřimského, na východojihovýchodě Vltavské- ho, na jihu Prácheňského, na západě Plzeňského, na severu dílem Ra- kovnického, dílem Slánského.

33 Královské neb svobodné město je v něm jediné, BEROUN, zbudova- ný na pravém břehu řeky Mže. Poněvadž v něm přečasto řádil oheň, mohl být znovu vystavěn jen nepříliš skvěle, přece však není bez půva- bu. Od Prahy je vzdálen tři míle. Městem vede cesta, jíž hojně užívají pocestní ubírající se z Uher, Polska, Slezska a Moravy přes Království české do končin říše německé. Založen prý byl od Libušiny sestry Tetky a dostal název podle jména jejího manžela Slavoše Slavošov. Když však potom mor vyhubil obyvatelstvo a město stálo po nějakou dobu pusté a opuštěné a stávalo se zle proslulým pro loupežnictví, sousedé podle našeho českého slova berou, jež může někdy znamenat tolik, co kradou, začali mu říkati Beroun. Má hojně hrnčířských dílen a nádoby v nich zhotovované vynikají dobrou jakostí i vzhledností. Poněvadž hrnčíři bývají u svých výhní prudkostí každodenního ohně většinou zarudlí, ujalo se u našich lidí přísloví, že chtějí-li označit někoho, jehož tvář je trudovitostí rudá, říkají, že je z Berouna. Kdykoli nějaký nepřítel ohro- žoval Prahu zbraněmi od jihu nebo od západu, nikdy nebylo toto město bez nebezpečí. Tak je za naší paměti vydrancovalo vojsko Pasovských (r. 1611), tak nedávno (r. 1620 a 1632) vojsko Ferdinandovo trpce je sužovalo. Jednu míli odtud je vzdálen přeslavný hrad a pevnost Karlštejn, na- zvaný po svém zakladateli císaři Karlovi (roku 1348). V dřívějším věku byl pokládán za nedobytný, ale v naší době zbystřené vynalézavosti je jeho válečná odolnost ceněna nízko, protože je kolem obklopen horami. Byla v něm až doposud s obzvláště bedlivou péčí chována královská koruna, výsady, které ještě zbyly po vydrancování zikmundovském (r. 1426) a ferdinandovském (r. 1547), jakož i všechny význačnější klenoty zemské. K jeho panství náleží sousední pozemky s několika zámky a s vesnicemi a dvory v okolí ležícími. Jeho obyvatelé požívají zvlášt- ních svobod, majíce za povinnost hlídkami bez ustání hrad střežiti. Obvyklých důchodů, arci tučných, užívá purkrabí. Panství tohoto hradu uznává také prastarý hrádek a městečko Tetín, založený a pojmenova- ný od Libušiny sestry Tetky, kdysi proslavený sídlem mnohých kněžen českých a obzvláště umučením Lidmiliným. V jeho potoku, který tu

34 mimo teče a hned vpadá do Mže, nalézávala se zrnka zlata. Majetek královské komory je tu rozsáhlý a znamenitý: Králův Dvůr, Točník, Žeb- rák s městečkem, Zbiroh, Dobříš se dvory, lesy, vším poplužím a knín- skými zlatými doly. Kláštery jsou: zbraslavský (latinsky Aula Regia), jejž mnichům cisterciákům vystavěl král Václav II. (r. 1297) ve velmi pů- vabném místě při soutoku Vltavy a Mže; sv. Ivana či Jana pod skalou nebo v jeskyni, založený knížetem Bořivojem I. (r. 909) a o něco pozdě- ji odevzdaný mnichům, kteří se pod vedením opatovým přiznávají k ře- holi Benediktově, klášter to, který při výroční pouti ke hrobu sv. Ivana 24. a 25. května pravidelně navštěvuje převeliké množství lidí, dílem ze zbožnosti, dílem pro vyražení; posléze klášter sv. Dobrotivé, zbudovaný mnichům augustiniánům Oldřichem z Hazmburka (r. 1263). Na pan- ských pozemcích a statcích jsou hrady s městečky Hořovice a Lochovice, dále zámky s železnými hutěmi Nižbor a Komárov, rovněž Osov, Skřípel, Liteň, městečka Mníšek a Mýto s několika jinými, méně známými. 10. Konečně musíme prohlédnouti kraj, který se zve Prácheňský podle starého hradu Práchna, ležícího již v rozvalinách. Hraničí s ním na východě kraj Vltavský a Bechyňský, na jihu Horní Rakousy, na zápa- dě diecéze pasovská a kraj Plzeňský, na severu kraj Podbrdský. I tento kraj naší země je značně rozsáhlý a vzkvétal lidnatostí i zámožností, dokud nebyl žalostně zpustošen válkou, kterou za kralování Matyášova podnikli čeští evangelíci proti horlivcům papeženským. Náš lid mu říká Prácheňsko. Svobodná a královská města tu jsou Písek, Sušice, Vodňany a Prachatice. Město PÍSEK založili na pravém břehu řeky Vatavy (Otavy) pod soutokem s Blanicí první nálezci, kteří v těch místech objevili v řece zlato- nosná zrnka nebo písek a podle toho je také nazvali. Ti se totiž pře- svědčili, že se jim velice vyplatí, budou-li se věnovat vymývání zlata ze štěrku, a spojenými silami dali vznik tomu městu. Město se ponenáhlu vzmáhalo, bylo opevněno a naplnilo se množstvím lidu. Potomci vzdě- lali okolí hradeb i polnosti, takže město mělo i doma všechny potřeby v hojnosti i venku vážnost stavu přiměřenou. Také uhlazenějšího vzdě- lání vždy dbalo a ty, kteří se mu oddali, milovalo a velice ctilo. Porážku,

35 pokud mohu soudit, neutrpělo nikdy větší nad onu, která je přetěžce sklíčila za náboženské války, jež byla po smrti krále Matyáše živena císařem Ferdinandem II. Neboť když bylo od vůdce války hraběte Bucquoye sevřeno velmi těsným obležením a 19. srpna 1619 donuceno vzdát se za nebezpečných podmínek, musilo nejprve s žalem zakusit hromadné prznění svých paní a dívek a bylo po celých deset dní vydá- no drancování neukázněného císařského vojska. Později ho bylo zpět dobyto: 5. prosince Arnošt hrabě Mansfeld je vyrval císařským a zajal Martina de Huerda, kterého tam předtím Bucquoy se dvěma oddíly zanechal posádkou. To velmi pobouřilo žluč krvežíznivého nepřítele. Ten se následujícího roku vrátil, převelikou silou na město udeřil, ode- všad je obklíčil, všechno mužské pokolení v něm vyvraždil a v několika dnech ohněm a mečem do základů je zničil. Martin de Huerda vyvázl ze zajetí na svobodu a dostal od císaře město darem. Tak se vrátil Písek, zpustlý tehdy a opuštěný, do moci Španělovy a ještě nyní úpí pod jeho zpupnou vládou. V oněch vojenských zmatcích v Čechách vyšinul se ten člověk z bývalého krejčího a dosáhl jména mezi slavnými válečníky, a to ničím jiným než pronásledováním evangelického náboženství. Ne- boť kdekoli se jen poněkud cítil mocným, všechnu téměř činnost sou- středil na to, aby buď lživými sliby, nebo hledanými mukami odvracel lidi od vytříbenějšího náboženství a přiváděl je k papeženským obřa- dům. A tak se odvážil rouhavými ústy chvástat, že se jeho zásluhou v krátkém čase stalo více lidí katolíky, než jich učinili Kristus a všichni jeho apoštolové za celou dobu své kazatelské činnosti. Druhé město toho kraje, jímž je SUŠICE (nebo po latinsku Suticium), zvelebili z jakési vísky ti, kteří zlato očišťují ze štěrku, obecně u nás zvaní rýžovníci, a způsobili, že již dávno nabyla proslulosti města. Ti totiž zpozorovali, že vody blízké Vatavy (Otavy) od samých pramenů valí množství zlatých zrnek, a proto usoudili, že toto místo, které bylo, jak jsem připomněl, již dříve obydleno, jest příhodné pro zřízení domá- cích krbů. Tudíž urychlili své práce rudné v řece a stavební na suchu, a to s takovou horlivostí, že se brzy velmi pozoruhodně zvětšovalo i jejich jmění i začaté město. Pro tyto snahy měl porozumění kníže

36 Mnata a rozhodl, aby se toto vznikající báňské město těšilo stejné svo- bodě s jinými. Jméno mu bylo dáno od našeho slova sušiti. Bylo zde totiž nutno zrna čerstvě z vody vytažená a hojným propíráním mokrá na slunci sušit. Město leží nízko v údolí mezi horami, a proto vždy vyni- kalo více slávou vědeckou než vojenskou. Učených mužů dalo vlasti nemálo: jmenuji, s pominutím jiných, tři Rosacie, vesměs proslulé vý- mluvností a zralou moudrostí politickou, mistra Jana, závažného básní- ka, mistra Adama, jenž byl doma primátorem, a mistra Sofoniáše, jenž se stal nejvyšším písařem v Žatci. Vzdáleností šesti mil odtud je odděleno svobodné město VODŇANY, jež dostalo jméno z opačného důvodu: od slova voda je odvozeno vod- niti, které nám v obecné mluvě znamená zavodňovat, Vodňany tedy místo, kde je nadbytek vod; mohly by se proto snad nikoli nevhodně po latinsku pojmenovati Aquileia. Němci pokaženě, jako skoro vše, nazý- vají je Budna. I toto město, ležící nad řekou Blanicí a prostředně opev- něné, je prastaré, ale dobu a jméno původců jeho založení posud nikdo, pokud vím, neprozradil. Jest však pravděpodobné – a význam jména to doporučuje –, že bylo zbudováno v témž věku, kdy Sušice. Pro věrnost, zachovávanou králům, kteří dosáhli království svobodnou volbou, bylo nepřátelsky znepokojováno a žoldnéřům dáno v plen, kdysi za Jiříka od spoluvinníků Matyáše Uherského (r. 1468), nedávno za Fridricha od Bavorského vévody Maxmiliána, který pomáhal Ferdinandu Rakous- kému (roku 1620). I ono nám dalo četné muže učené a vlasti velmi uži- tečné; byli mezi nimi Tomáš Husinecký, doktor lékařství, Bartoloměj Baronides, hodný paměti u potomstva pro darování domu koleji Karlo- vě, Václav z Radkova, český právník, a Jan Kampanus, důmyslný básník a znalec řečtiny, oba mistři filozofie. Dvě míle od Vodňan jsou vzdáleny PRACHATICE, město v sousedství bavorských hranic. Umístění mezi městy královskými a příslušného pojmenování dosáhly teprve za mého jinošství. Od koho nebo kdy byly založeny, jakož i odkud mají jméno, předkové naši nezapsali. Nicméně není pochyby o jejich stáří; jméno dostaly asi od slova práchnivěti nebo od slova prach, na něž na obojí může název narážet. Byly kdysi pod

37 proboštem vyšehradským, po bouřích žižkovských se dostaly do moci pánů z Roupova, konečně však zástavním zápisem přešly v majetek pánů z Rožmberka. Z Bavorska tam vede přes les Lunu stezka, jíž říkají Zlatá, kudy bývají od poháněčů hnáni soumaři nesoucí sůl a přicházejí do tohoto města; odtud se zase vracívají s nákladem obilí. Stezka byla kdysi úzká, ale za poslední války byla něco rozšířena; na místech bahni- tých je vystlána pletivem trámů. V tomto městě je velmi starobylý sklad soli – učení mu říkají po vlašském vzoru stapula. Ten mu velmi často záviděli mocní pánové ze sousedství a pokoušeli se přetáhnouti jej na své území. Kdysi totiž v našem národě urození mužové hájívali svého stavu výhradně přeslavnými válečnými činy, umírněností ve vybírání platů od poddaných a vzděláváním rozsáhlých pozemků, avšak za našeho věku již přemnozí nepokládají za nečestné pro svůj rodový původ lačně slídit po kramářství a po jiných zaměst- náních obecného lidu, ba dokonce nezřídka se nezdržují ani špinavého krčmářství a jarmarečnictví, zůstavujíce tak příklad ostudný a pro uro- zené muže potupný. Ale ona závist až doposud byla marná a spravedl- ností králů bylo Prachaticům starobylé právo uchováno. Tentýž osud, který kdysi za války žižkovské zakusilo město nedávno za války ferdi- nandovské, kdy v obou případech byly násilím slezeny jeho hradby: v září r. 1420 mečem Žižkovým, v září r. 1619 mečem Bucquoyovým byla k jeho lítosti prolita krev přemnohých jeho měšťanů. Za kolébku vděčí tomuto městu mistr Christmannus, obecně zvaný Křišťan, velmi slavný matematik, a rovněž doktor Václav, kdysi rektor univerzity Kar- lovy. Za počátky svého vzdělání vděčí městu i mistr Jan Hus, třibitel náboženství v našem národě, který se narodil v blízké vesnici. V blíz- kosti města je z levé strany řeka Blanice, z pravé strany hora, od obyva- telů zvaná Liběchov, na níž se přímo z jejího vrcholku prýští sladko- vodní pramen, pojmenovaný Patriarcha. Královské komoře bylo získáno teprve péčí krále Rudolfa velmi roz- sáhlé a neobyčejně bohaté panství krumlovské, jež po dlouhou řadu let předtím náleželo pánům rodu Rožmberského. Na tomto území se spat- řuje, půvabný ve skutečnosti i podle jména, letohrádek s rozlehlými

38 sady, od našich zvaný Kratochvíle. Vystavěl jej Vilém, toho jména po- slední pán z Růže, v podobě čtverhranu a vkusně jej ozdobil nádhernou umělou zahradou. Krumlov, hrad a zároveň úhledné městečko, řádně opevněné, byl zbudován na levém břehu Vltavy v místě příhodném a křovinami i lukami utěšeném. Jisté je, že byl, podobně jako početné jiné hrady v této končině, postaven přibližně před šesti sty lety od potomstva jakéhosi Vítka, muže mocného mezi pány a otce mnoha synů. Pojmenován byl, jak říkají, buďto podle zakřivení pastviny (Krumm-au), anebo od roz- mílání ledových krů (kry, mliti), jakoby krů mlov. Tovaryšstvu jezuitů v něm zřídil kolej týž Vilém z Rožmberka, o němž jsem se již zmínil. Když jezuité o něco později viděli, že mají příliš dlouhá křídla na své hnízdo, začali tam utiskovat měšťany evangelického vyznání úklady zprvu – za krále Rudolfa – skrytými, později, když královské vlády do- sáhl Matyáš, zcela zřejmými, a nepřestali dříve, až se mohli s potěšením chlubit, že úplně všechny vymýtili. Cesta k tomuto městu z Bavorska přes les Lunu, o niž se předtím pokoušeli vojáci pasovští a jež snad bude našemu potomstvu nebezpečná, byla veřejně otevřena za války ferdinandovské a nazvána Novou cestou. Uživše její výhody v oné pro nás neblahé válce, císařští nám takřka znenadání vyrvali Krumlov, hra- běte Mansfelda potřeli u Záblatí a našim zmařili očekávané dobytí ob- ležených Budějovic. Jsou tu na nejednom místě stříbrné doly, totiž u Reichenštejna (Renštejnské Hory, Kašperské Hory), na Hrádku, v Nal- žově a zvláště v Příbrami. V řece Vatavě (Otavě) jsou, jak jsme již řekli,8 neobyčejně vkusné perly ve škeblích a zrnka zlata ve štěrku. V sousedství Krumlova je klášter a opatství sv. Koruny Tměné (Zlatá Koruna). Zřídil jej od základů pro mnichy řehole cisterciácké král Otakar (r. 1263) o několik let dříve, než padl v nešťastné bitvě proti císaři Rudolfovi9. Za krále Matyáše zamýšleli papeženští horlivci neslý- chaným způsobem z klášterního jmění založit v Budějovicích biskup-

8 Výše v kap. I, odst. 5. 9 Kronika rakouská u Frehera.

39 ství. Nedávno byl klášter od vítězného císařského vojska vypálen. Je tu ještě jeden klášter nebo, chceme-li, zámek s městečkem ve vzdálenosti šesti mil od sv. Koruny, Strakonice, nazvané po štěbetavé strace a nále- žející maltézským rytířům sv. Jana, majícím na rouchu znamení bílého kříže. Jsou vznešeným sídlem velkopřevorství; velký převor strakonic- ký, kdykoli byl volen z domácího občanstva, požíval vždy mezi králov- skými stavy zvláštního důstojenství. Statky šlechty jsou v tomto kraji bohaté. V jejím držení jsou hrady, městečka, zámky a tučná popluží, jako: Orlík, Zvíkov a Hluboká, tři hrady na levém břehu Vltavy, jejichž zdatnost v nedávné válce skvěle vynikla. Před založením Karlštejna byla královská koruna s ostatními klenoty chována, jak se tvrdí, na Zvíkově ve věži zvané Hlízovitá, jež je celá podi- vuhodně vystavěna z kamenných kostek. Plukovníka Lažanského po dlouhou dobu stálo mnoho namáhy a potu (r. 1621), aby tento hrad při- měl k poslušnosti pro císaře Ferdinanda. Položen je u soutoku Vltavy a Vatavy (Otavy), jež obě jsou před jižní branou přepásány mostem. K nim přistupují: Březnice, Lnáře, Sedlice, Horaždějovice, Střela, Řepice, Karlšperk (Kašperské Hory), Vimperk, Helfenburk (u Javornice), Vítkov, Blatná, vesměs hrady a zámky, dílem osamělé, dílem s městečky a vesnicemi, dále městečka Mirovice, Mirotice, Kasejovice, Volyně, Katovice, Ba- vorov, Netolice, nedávno od vojáků ferdinandovských poskvrněné po- vražděním obyvatel, Lhenice, Chvalšiny, Hořice, (Horní) Planá, Volary, Záblatí a nemálo jiných méně významných. II. Popsavše ony kraje Čech, které lidé v Praze žijící spatřují na vý- chodě a na jihu, popíšeme již, pokud budeme moci, také ty, které jsou na západě a na severu. Mezi nimi se na prvním místě naskýtá kraj Plzeň- ský. Nezůstává nijak pozadu za nejvýznačnějšími kraji množstvím panstva, obyvatelstva i všeho hmotného bohatství, nade všecky ostatní se však doporučuje dobrou jakostí svých vynikajících a dovedně hněte- ných syrečků. Lid mu říká Plzeňsko a obyvatele nazývá Plzáky, podle velmi slavného královského města Plzně. To dostalo jméno Plzeň (nebo po latinsku Pilsna), protože když se začalo zakládat (r. 775), bylo na tom místě nalezeno veliké množství plžů. Hranice kraje Plzeňského

40 dotýkají se na východě kraje Podbrdského a Prácheňského, na jihu země bavorské, na západě Horní Falce, zvané též Nordgau, a kraje Chebského, na severu kraje Luckého a Rakovnického. Královská města v něm jsou vedle připomenuté Plzně Klatovy, Stříbro, Domažlice a Rokycany. PLZEŇ, město po Kutné Hoře a Hradci Králové v celém království nejproslulejší, je neobyčejně skvěle vystavěno a řádně opevněno na místě od přírody bezpečném mezi řekami Mží a Radbuzou, rozhojně- nou vodami Bradavky. Čtvrtá řeka v této končině, Úhlava, maličko pod městem se vlévá do Mže. Tomuto městu velice přáli králové Václav I. a Jan i císařové Zikmund a Ferdinand a zvelebili je výsadami i statky. Za války žižkovské dvakrát se vysmálo hrozbám i útokům husitů (r. 1421 a 1433), statečně jimi opovrhlo a již tenkrát i vždycky později nejenom na ně láteřilo o každoročně slavených radovánkách, nýbrž i nestoudně se o ně otíralo, rozšířivši mezi svými utrhačný výrok, že prý šibenice u nich je starobylejší než bezbožné kacířství husitů. Za náboženské války, která byla roznícena za krále Matyáše, nastoupili Plzeňští touž cestu a proti písemnému ujištění o přátelství, jež dali českým stavům, zneuživše pečetí direktorů, najali vojsko za vedení Felixe Dornhaina, nemálo sousedních pánů schytali a drželi ve vězení, podnikali časté výpady z města a při nich odháněli kořist z kraje a dávali najevo ostatní známky nepřátelství. Tím popudili své sousedy, Žatecké a Rakovnické, a stavům, kteří nic takového nezamýšleli, sami poskytli příležitost, aby proti nim vypravili hraběte Arnošta Mansfelda s nějakým oddílem pě- šáků a jezdců. Přiblížil se tudíž Mansfeld, provázený obyvatelstvem žateckým a rakovnickým, se svými četami a. kornety dne 19. září na dohled města Plzně. Zprvu vybídl měšťany k zdravější rozvaze, když však shledal, že mu neodpovídají nic umírněného, započal obléhání a usiloval zbraněmi donutiti zpupníky, aby se polepšili. Měšťané snesli to obležení statečně a ze své strany zbraněmi bez ustání odráželi pokusy obléhatelů, až koečně nepřítel, když krátce předtím Dornhain byl zabit, odvedl jinam řeku Radbuzu a hradebními děly si otevřel přístup do města. Dvěma směry, od severovýchodu starými lázněmi u Pražské brány, od jihu klášterem kapucínů, proniklo Mansfeldovo vojsko s ne-

41 obyčejnou prudkostí do města a 21. listopadu r. 1618 je vyrvalo měšťa- nům nadarmo se bránícím. Předměstí a přepůvabné zahrady kolem měs- ta spálili občané sami před obležením. Šibenici, jejíž starobylostí se Plzeňští proti evangelíkům utrhačně chvástali, obléhatelé vyvrátili a na nové dřevěné, kterou na jiném místě vztyčili, prvního ze všech pověsili městského kata, jenž proti tomu, co zákony povolují ničemům toho druhu, horlivě se s Plzeňskými účastnil boje při tomto obležení a výstřelem z pušky zahubil četné vojíny mansfeldovské. Od toho dne vojáci mans- feldovští mužně hájili Plzně proti ferdinandovským i po pražské porážce, a to tak dlouho, až se posádka, kterou do města vložil král Fridrich, dala podplatiti a přes marný odpor plukovníka Heřmana Franka vzdala měs- to do rukou císařských (r. 1621). I Plzeň nám dala nemálo učených mužů, mezi nimi mistry Prokopa z Plzně, Václava Korandu a Jana Kher- nera, spisovatele domácích dějin Jana Dubravia, korunovaného básníka Kašpara Kropáče a matematika Kašpara Ladislava Stehlíka. Královské město KLATOVY (po latinsku Glatovia, nebo snad lépe Glatovia), vděčí za svůj původ přeslavnému jakémusi velmoži Gimisla- vovi. Když byly zakládány (r. 771), dostaly prý jméno po Cimislavově manželce Klatovce. Ale teprve za knížete Oldřicha (r. 1000) byly obe- hnány náspem a zdmi a zařaděny mezi královská města. Později je postoupil kníže Vladislav (r. 1143) bratru Děpoltovi jakožto otcovské dědictví s celým pruhem země, táhnoucím se od pramene Vltavy až ke břehům řeky Mže, a byly v držení jeho a jeho stejnojmenného synka po 47 let. Děpolt Mladší, obdržev časem od svého příbuzného knížete Kon- ráda knížectví Znojemské na Moravě, vzdal se panství nad městem a onou krajinou. Za války, kterou kdysi husité rozvířili, byla jako první ze všech klášterů v Čechách rozbořena znamenitá klatovská kolej řádu tak řečených kazatelů10. Tamní měšťané osvědčili několikráte věrnost svým vládcům, obzvláště v nesnadném postavení krále Jiříka. Když byl totiž stižen klatbou papežovou a zakoušel nepřátelství nejen od někte- rých svých pánů, nýbrž i od uherského krále Matyáše a od bavorských

10 Bonfini, Dějiny uherské, dekády III., kn. II.

42 křižáků, náhončích papeže Pavla II., spojili Klatovští své síly s panem Janovským, neváhali pro krále podstoupiti cokoli nejtěžšího a s týmiž křižáky svedli šťastně bitvu u Nejřska (2. července r. 1467). V ní zabili jakéhosi znamenitého křižáka Nothafta a jeho prapor zavěsili v před- ním chrámu svého města. Za nedávné války, jež byla podniknuta pro náboženství a svobodu vlasti, rovněž podstoupili vážné nebezpečí, když zavřeli brány bavorskému vévodovi Maxmiliánovi, bojujícímu za císaře Ferdinanda proti králi Fridrichovi. Byli však přece i oni donuceni podrobiti se rozkazům a řečenému Bavoru vzdali město, což se stalo 13. října r. 1620. Proslulé je toto místo výrobou neobyčejně jemně tka- ných kalounů, jež tamní dívky dovedně zhotovují z bavlny. Veliké množství tohoto zboží vyvážejí uherští obchodníci každoročně do Uher a někdy až do Turecka. STŘÍBRO – přeložíme-li jméno do latiny, naše Argentina, náš Štras- burk – leží na levém břehu řeky Mže a za svého zakladatele uznává knížete Soběslava toho jména Prvního. Městu tomu bylo dáno jméno Stříbro proto, že v základech, kde měly být stavěny jeho hradby, byly nalezeny hroudy stříbra (r. 1131). Je příhodně vystavěno i opevněno a až dosud bylo pro dobrou jakost piva, vařeného z pšenice, chváleno obchodníky nejen domácími, ale i norimberskými. Za války husitské je obsadil (r. 1426) Přibík z Klenové – Plzeňští si stěžovali, že se tak stalo po dohodě – a nechtěl z něho ustoupiti, dokud od císaře Zikmunda nedostal v náhradu Volyni se vším jejím zbožím. Když se nedávno v té krajině s vojskem pohyboval bavorský vévoda Maxmilián, dostalo se nerado do moci císaře Ferdinanda 16. října 1620 a krátce potom bylo odevzdáno plukovníku Kristiánu z Ilova, šlechtici z marky. Za svou ko- lébku vděčí městu dva Jakubové, oba mistři svobodných umění, mužo- vé mezi učenými proslavení: první, obecně zvaný Jakoubek, byl s mistrem Martinem Volyňským v kapli Betlémské v Praze nástupcem Husovým; druhý, zvaný Stříbrský, byl před 138 lety rektorem naší univerzity. Rovněž se tu narodil Jan Hlavsa. Dále DOMAŽLICE jsou královské město, založené za časů knížete Boleslava Ukrutného na bavorské hranici k zastavování loupeživých

43 nájezdů nepřátelských Bavoráků. Někteří tvrdí, že byly nazvány od Němců podle domácí zloby. Ale výklad ten je stejně pravděnepodobný jako nepřípadný. Neboť jednak Němci nemluví naším jazykem, jednak by byli musili muže nazvati doma zlými, nikoli doma zlicemi, což by se hodilo jen na ženy. Jiní zase odvozují jméno od zvolání domaz líce! Mně se však zdá pravděpodobnějším, že místní obyvatelé, sklíčeni jsouce častými nepřátelskými výpady a pleněním svého majetku, z popudu domácího žalu si usmyslili zříditi opevnění, z něhož by mohli vytrhnout na nepřátele, jestliže by ti chtěli kořistit, nebo v němž by měli útočiště, kdykoli by sami byli počtem a silami slabší; proto tedy že založili toto město a nazvali je Domažlicemi od slov doma a želící, při čemž vypadla toliko jediná hláska. Ať je tomu jakkoli, vždy bylo toto město známou hradbou Čechů proti bavorským loupežníkům. Již od dávných dob jsou právem zástavním pod jeho mocí lidé, jinak se těšící nevšedním svobo- dám, kterým se říká Chodové nebo obecně Psohlavci. Vypravuje se, že jejich předky jako zajatce dopravil do Čech i s jejich dobytkem a hospo- dářským nářadím z pozemků hradu ve Velkopolsku nad řekou Notecí, zvaného Chodzec nebo Gdeč11, vítězný kníže Břetislav I. a že je usadil v ohromném lese té krajiny Čiříně (r. 1038), povolil jim mnoho svobod, ustanovil jim zákony i náčelníka a pověřil je střežením hranice. Němci říkají Domažlicům Taus; proč tak činí, nechť sami si vypátrají, jenom ať se neuchylují k otřepané báchorce o Otovi Velikém. Jako za onoho dáv- ného a zbraněmi krušného věku našich dědů, tak i v nedávné válce fer- dinandovské toto město první ze všech zakusilo útoků bavorských ne- přátel. Z této strany vpadl v měsíci září r. 1620 vévoda Maxmilián, aby v Čechách bojoval za císaře Ferdinanda. Tenkrát mu kladli Domažličtí odpor po tři dny a teprve, když nejen jejich polnosti zpustošil ohněm a mečem, nýbrž svůj tábor až k městu posunul a hradby prostřílel, přinu- til je, aby se vzdali. Domažlické i klatovské okolí se chválí pro výborný med a hojné včelaření.

11 Kosmas, Kronika, kn. II; Miechowita, Kronika, kn. II, kap. 13.

44 Konečně ROKYCANY, páté královské město tohoto kraje, leží v krajině značně pahorkaté a lesnaté, přece však úrodné. Jméno, jak se zdá, dostaly od rokytí. Svobodě tohoto města byli kdysi nezřídka překážkou pražští biskupové. Statky města jsou bohaté. Do počtu svobodných královských měst bylo přibráno teprve r. 1583. Vydalo učené muže mistry Šimona a Jana, z nichž onen byl rektorem univerzity, tento za krále Jiříka dožáda- ným arcibiskupem pražským, dále královského radu mistra Jakuba Phile- ta a četné jiné. Poněkud více mluvit se začalo o městě nedávno (r. 1620), když se u něho položil král Fridrich táborem a když několika šarvátkami bylo Bucquoyovo vojsko zahnáno do známých lesů; ale tato radost onoho dlouho nepotrvala. Les, který od Mýta svým okrajem skoro až sem zasahá a táhne se do dálky několik mil, sluje podle loupeží Vydřiduch. Královská komora tu nemá žádných statků, leda snad v případě po- třeby může počítat s několika bohatými kláštery, jako jsou: kladrubský jejž zřídil kníže Vladislav (r. 1122) mnichům benediktinským, chotě- šovský a tepelský, založené županem Hroznatou pro panny řehole pre- monstrátské, a plaský řádu cisterciáckého, vesměs spravované opaty, jakož i pivoňský, spravovaný převorem, jejž zbudoval poustevníkům augustiniánským kníže Břetislav I. na památku toho, že císaře Jindřicha III. zdrcující porážkou vyhnal z Čech. Šlechtě je poddáno velmi mnoho hradů, zámků, městeček a statků, jako Kaceřov, Švamberk (Krasíkov), Tachov, kdysi město královské, Přimda, Bor, Švihov, Horšovský Týn, Ronšperk (Poběžovice), Ryžmberk, Zelená Hora, Opálka, Herštejn, dílem osamělé, dílem s městečky a vesnicemi. K tomu přistupují pouhá měs- tečka Planá, Radnice, Plzenec, Přeštice, Stod, Bělá, Hostouň, Nejřsko a ostatní toho druhu. 12. S krajem Plzeňským souvisí kraj Lucký, zvaný podle luk, neboli Žatecký podle města Žatce. Jeho hranice se stýkají na jihu s krajem Plzeňským, právě probraným, na západě s Loketským, na severu s horami míšeňskými, na severovýchodě s krajem Litoměřickým, na výcho- dě se Slánským a na jihovýchodě s Rakovnickým. V obecném jazyce se mu říká Lucko nebo Žatecko. Je to půda úrodná na obilí, víno a obzvláš- tě chmel. Podle sněmovního usnesení dostal kdysi tento kraj a po něja-

45 kou dobu podržel zvláštní pány, knížata z rodu Přemyslova, Vratislava Mírného a Vlastislava Ctižádostivého. Když byl Vlastislavův syn a dědic Zbyslav v chlapeckém věku zločinně zavražděn svým vychovatelem Durynkem, připadlo ono panství s celým krajem příbuznému knížeti Neklanovi. Za doby oněch vládců chtěl se kraj zváti knížectvím a dělil se na pět okresů: první byl při Ryvině, druhý při Úzké, třetí při Brusin- ce, čtvrtý, podle lesů zvaný Podlesina, při Mži, pátý Loučko při Loucké. Ze středu této krajiny se táhne dlouhými oklikami přes kraj Slánský až k břehům Vltavy jakési údolí, mírně se šířící v rovinu, zvané Loucká. O ní se obecně s chloubou říkává, že i kdyby po celé zemi uhodila ne- úroda a jen na Loucké se obilí vydařilo, bude mít celý národ dostatečně postaráno, čím odvrátit hlad. Obyvatelům tohoto kraje je takřka vroze- no, že jsou zvýšeně sebevědomí a uštěpační a že velmi houževnatě dba- jí víry, veřejným souhlasem schválené. Královská a svobodná města tu jsou Žatec, Most, Louny a Kadaň. ŽATEC, přeslavné město, dostalo své jméno od zátoky, kterou pod městem tvoří kolem tekoucí řeka Ohře – jež sama zase souvisí se slovem ohřívati se –, neboť teku a odtud předponou za tvořené zateče jest kořenem našeho slova zátoka. Zakladatelem města (r. 718) byl prý jakýsi Svach, bohatý dobytkem; jemu po prvé postavil řemeslník Halák pod městem vodní mlýn, tehdy v těch krajích nový vynález. Potomci je zdokonalovali, takže do padesáti let nejenom je značně zkrášlili sou- kromými i veřejnými stavbami, nýbrž také sevřeli převysokými hradbami. Byli pak Žatečtí přečasto znepokojováni mocnými vpády Míšňa- nů, věčných to nepřátel všeho slovanského plemene; avšak povětšině tak je přijali, že jim lucká kořist hořkla v ústech. Křesťanskému nábo- ženství vzdorovali déle než ostatní, avšak jakmile si je podle řeckého učení osvojili, velmi vytrvale je pěstovali12 a nikdy dříve, až teprve ne- dávným ferdinandovským pronásledováním evangelíků v Čechách, nemohli být přinuceni, aby se při přijímání večeře Páně spokojili jen jednou způsobou. Znak, kterého toto město i nyní užívá, vysloužili si prý

12 Jiří, vévoda anhaltský, v kázání o nejsvětější svátosti.

46 jeho měšťané od krále Vladislava I. (r. 1159); zlezli totiž první ze všech při obléhání Milána městské hradby. Žatec byl vždy ochráncem dobré- ho řádu a milovníkem ušlechtilého vzdělání. Proto sám přibíral k obec- nímu kormidlu muže učené a zkušené a také takové vlasti vychovával. Tak v úctě měl Martina Humelia, Václava Arpina, Jakuba Strabona, Jiří- ho Sušila, Matouše Mendicilla, Matyáše Grylla a Jana Nepressia, sám zrodil Pavla a Jiřího, veřejné profesory na univerzitě, Mikuláše Černo- býla, Jana a Jakuba Strialie, vesměs mistry svobodných umění, doktora lékařství Vavřince Špána, básníky Jana Orphea a Víta Trajana, jakož i přemnoho jiných. Nevšední proslulost si získal Žatec výborným pi- vem, zvaným samec, jež se vaří z ječmene. Za bouří husitských donutil německé biskupy se svými zástupy sem přitrhnuvší, aby neslavně od- táhli (r. 1421). Když král Ferdinand proti dědickým smlouvám a bez porady se stavy zemskými vypověděl válku saskému kurfiřtu Janu Fri- drichovi a chtěl s nesmírným počtem žoldnéřů vejíti do města, aby přiměl Žatecké k účasti na té nenáviděné výpravě, měšťané ho dovnitř nevpustili. Byli za to těžce potrestáni: primátor mistr Mikuláš Černobýl se stal psancem a městu byly odňaty všechny statky, aby se nezdálo, že urazili krále beztrestně, ba dokonce i vrata z bran, aby se město nemohlo zavírati (r. 1547). Tudíž po celou ostatní dobu kralování Ferdi- nandova stálo toto město ve dne v noci vždy otevřeno a dovolení zaví- rati brány, jakož i výmaz vkladu, učiněného o tom do desk zemských, vymohli si stěží teprve od jeho nástupce krále Maxmiliána (r. 1565). Nedávno pak, když se v říjnu r. 1619 ubíral ze své Falce do Prahy král Fridrich s manželkou Alžbětou a s dětmi, aby přijal královskou korunu, v tomto městě ze všech nejprve se na cestě zastavil a byl tu přijat slav- ným radostným voláním lidu. Proto měli později vítězní papeženci tamní měšťany tím více v podezření a nenávisti. Když pak v nejbližších letech (r. 1627) pověřil císař Ferdinand čtyři komisaře všeobecným proná- sledováním vytříbenějšího náboženství, přemnozí tamní dobří měšťané, věrni jsouce nebeské pravdě, raději s manželkami a celými rodinami odešli z vlasti, než by opustili pravou víru. Ale muže právě nejslavnější a o město nejzasloužilejší povolal ještě před onou pohromou Bůh klid-

47 nou smrtí před soud nebeský. Když kurfiřt saský Jan Jiří podnikl v měsíci listopadu r. 1631 válečnou výpravu do Čech, přijalo toto město z jeho vojska posádku několika praporců, vedených podplukovníkem Karlem Bosiem. Ten však, jinak člověk bojovný a čilý, přestože byl varován před nebezpečím, přihlížel méně, než bylo třeba, k bdělému vykonávání hlí- dek, a tak umožnil Heřmanu Černínovi, aby se sousedními vesničany a několika rotami vybraných císařských vojáků tajným vchodem vnikl do města právě o masopustních radovánkách dne 24. února roku 1632 a velitele s celým městem zajal. MOST (nebo po latinsku Pons) v tomto kraji mezi královskými měs- ty na druhém místě, vystavěný na místě bažinatém pod horami na pra- vém břehu rybnaté řeky Bíliny (Bělé), jest lidnatý, rozsáhlý a dosti vzhledný. Jména nabyl za starodávna podle malých mostů, porůznu po městu kladených pro množství vod ze země vyvěrajících. Shlíží naň vznešená tvrz nebo hrad, počítaný mezi hrady pomezní, vystavěný na vrcholku strmé hory. Neví se, kdo byli prvotní zakladatelé města. Ale původ jeho je starobylý a svobody jeho hojné. Český jazyk v něm již takřka vyhynul, a to ze žádného vážnějšího důvodu než jednak pro čet- né sňatky tamních měšťanských dcerek s Míšňany, jednak pro zpozdilou nedbalost naší vlády o pěstování našeho jazyka, nedbalost, která odporuje předpisům zemských zákonů i hlasu rozumu. Náboženství se v městě střídalo. Za války žižkovské totiž stálo při papežencích, za doby krále Vladislava II. a později déle než sto let nepřetržitě lnulo k služ- bám božím vytříbeným podle učení Lutherova. Jen malá hrstka měšťa- nů setrvávala při náboženství papeženském, takže nedávno na počátku náboženské války, která mezi námi vznikla, nedalo se v tom městě na- počítat měšťanů nehlásících se k evangelické víře než 47, kdežto těch, kteří se k ní přiznávali, bylo 345, nečítaje vůbec řemeslníky, kteří bydlili v nájmu a dosáhli měšťanského práva. Obojí však vykonávali společ- ně své služby boží, jedni po druhých, v předním chrámu města, a to po celou onu dobu, kdy ještě papeženci zachovávali náboženskou dohodu mezi evangelíky a papeženci, potvrzenou králem Vladislavem 13. břez- na r. 1485. Zachovávali ji pak jakž takž po tu dobu, dokud ani tajné pik-

48 le, ani zjevné násilí rušitelů obecného pokoje, nasáklých jezuitskou hor- livostí, nemělo dosti sil, aby dohodu zpřetrhalo. Pikle, které se za kralo- vání Rudolfova v tajných poradách proti evangelickým spoluobčanům kuly a překouvaly, propukly konečně veřejně s obzvláštní prudkostí teprve za krále Matyáše. Tvůrci jejich nebyli jen papeženci mostečtí, nejinak tomu bylo i kdekoli jinde u lidí tohoto ražení. A tak mostečtí evange- líci byli pohnáni před prezidenta královské komory a jeho radu – v této při, tuším, soudce nenáležité – a jeho nálezem úplně pozbyli (r. 1615) práva konat bohoslužby v chrámě, o němž byla řeč. Konečně nepříliš dávno (r. 1626) čtyři komisaři, zřízení k tomu, aby čistější náboženství bylo z království zcela vypuzeno, donutili Mostecké, aby buďto o víře mluvili stejně jako papeženci, nebo aby opustili zemi. Tři míle odtud jsou vzdáleny LOUNY, město na pravém břehu řeky Ohře, podoby polokruhovité. Z nepatrné jakési vesnice Loun je vystavě- li a výborně opevnili loupeživí bratři Vlasták a Soběš proti knížeti Vo- jenovi, a to ze strachu před trestem, jejž si za své krádeže zasloužili. Všechny věci potřebné ke každodennímu živobytí, obilí i víno má doma v hojnosti, toliko s výjimkou ryb, jichž jenom skrovněji poskytuje řeka, pod městem tekoucí. Měšťané lounští jsou svárliví a oddaní více, než se sluší, hodům, jež nazývají svatomarketské; scházet se k nim u městské brány a slavit je s drzou prostořekostí pokládají za známku uhlazenos- ti. Za války husitské se připojili ke stanovisku Žateckých. Avšak za ne- dávné války ferdinandovské dali potomstvu příklad málo ušlechtilý: aniž předtím jakkoli prokázali mužnou statečnost, dali se s ženskou dů- věřivostí ošáliti a 4. listopadu r. 1620 otevřeli brány Albrechtu z Vald- štejna, později novému vévodovi Frýdlantskému, a jeho pluku, s nímž válčil ve službách císařských. Když se ponenáhlu vzmáhalo pronásle- dování evangelické pravdy, od papeženců již drahnou dobu úvahami připravované, takřka v okamžiku zradili víru, kterou od předků přijali a ke které se až do té doby všichni přiznávali, a vesměs přešli k učení papeženců. Když saský kurfiřt Jan Jiří v bitvě u Lipska porazil Tillyho a činil v měsíci listopadu r. 1631 vpád do Čech, s podobnou snadností přijali i jeho vojsko; avšak jako si dříve naříkali na Valdštejna, tak ten-

49 tokráte bolestně vzpomínali na jiného plukovníka, Traundorfa, že jim vydrancoval jejich majetek. Od Žatce směrem západním naskýtá se ve vzdálenosti tří mil králov- ské město KADAŇ, nazvané tak podle svého zakladatele Kadana (r. 821). Leží na levém břehu řeky Ohře. Od svých zlých sousedů Míšňanů zakou- šelo kdysi časté pohromy, ale nenechalo jich vždy bez pomsty. Před něco více než sto lety uznávalo pány na Hasištejně spíše za své ochránce nežli držitele. Náboženství evangelické přijalo sice dost pozdě, ale jakmile se tak stalo, ještě za kralování Ludvíkova (r. 1525), statečně se ho drželo, bez úspěchu jsouc od horlivců protivné strany sužováno rozmanitým obviňováním a pobuřováním. Ze svého činu složilo bedlivé účty u krále Ferdinanda I. a vyložilo důvody, proč se připojilo k vytříbenějšímu nábo- ženství, nedotknuvši se nijak křivě svých papeženských spoluobčanů (r. 1537). Když poznalo, že mu je v té věci král méně nakloněn, než si přálo, užilo k jeho usmíření přímluvy všech evangelických stavů13. Od toho tedy času byli králové shovívaví k jejich náboženským bohosluž- bám, byť k rozmrzelosti sočících protivníků, a to až do té doby, kdy, vysíleno téměř týmiž úskoky jako Most, podlehlo moci papeženců. Město je jinak půvabně položeno a dosti šťastné a blažené svým bohatstvím. Statky královské komory vztahují se v tomto kraji jenom na železné a stříbrné doly v Přísečnici, Sonnebergu (Suniperku), Blatně a Hoře Sv. Šebestiána, rovněž na cínové doly ve Slavkově, Lauterbachu a Schön- feldě. Také Chomutov, úhledné a prostranné městečko, bylo již dosti dáv- no vyňato z moci pana Jiřího z Lobkovic rozhodnutím krále Rudolfa a připsáno královské komoře (r. 1595). Bylo kdysi v užívání pruských křižáků, až je velmistr Jindřich z Plavna za 100 000 zlatých postoupil českému králi Václavu IV. Konečně císař Zikmund je zastavil Jakubu Vřesovcovi. Jen s málo městy má tu společnou chválu, že vaří pivo ne- všedně dobré jakosti. Jméno bylo Chomutovu dáno, jak se zdá, podle chomoutů. Na jeho obyvatele, pocházející z nečeského rodu, začalo se

13 Sněm léta 1593.

50 již dávno šířit úsloví a dosud žije v ústech lidu: Všudy lidé, v Chomutově Němci. Je věru mnoho Němců stěhovavých, kteří pohrdají krbem a půdou, kde spatřili světlo světa, a vyhledávají si – k zhoubnému ne- bezpečí pro náš jazyk – sídla mezi příslušníky našeho národa. Činí tak v tomto našem věku stejně, jako činili kdysi, porůznu touží se usadit, avšak naučit se našemu domácímu jazyku pokládají za potupné. Poně- vadž v té věci zkusili kdysi štěstí podle svého přání po prvé ze všech míst v Chomutově, a vypudivše ponenáhlu náš jazyk, naplnili městečko svými krajany, dali podnět ke vzniku onoho úsloví. Na statcích pan- ských jsou Hora Svaté Kateřiny, Eisenberg (Jezeří), Červený Hrádek, Bořek čili Görkau (Jirkov), s městečkem proslulým velice zdravým pi- vem a sousedními dílnami na ledek, Rvenice (Ervěnice), Bečov, Postolo- prty, Nový Hrad, Líčkov, Vintířov, Mašťov, Valeč, Rabštejn, Petersburg (Petrohrad), Bochov, Andělská Hora, Klášterec, Nový Šumburk, Hassen- stein (Hasištejn) a Hojenoves (Ahníkov), vesměs hrady, dílem s městeč- ky, dílem bez nich, s hojnými pozemky a dvorci, jakož i samotná měs- tečka: Jesenice, Žlutice, Chýše, Ostrov, Přísečnice, proslulá rudami, obje- venými za císaře a krále Karla (r. 1341), a ostatní, jen okolním obyvate- lům lépe známá. 13. Již vykročme z kraje Žateckého a projděme kraj, kterému se podle jeho jediného královského města Rakovníka říká kraj Rakovnický anebo obecně Rakovnicko. Není o mnoho větší nežli kraj Vltavský. Sousedí na své západní straně s krajem Žateckým, východu se však dotýká jen jakousi ostrou špicí, jsa vměstnán mezi kraj Slánský ze strany severní a kraj Podbrdský ze strany jižní. Krajinka tato je lesnatá a hornatá. RAKOVNÍK (po latinsku mu někteří říkají také Racona) dosáhl teprve nepříliš dávno cti královského města a plnější svobody od krále Rudolfa přímluvou stavů na zemském sněmu (r. 1588); předtím náležel komoře královské. Jméno dostal od raka, a proto jej nosí ve svém znaku. Je to město prostředně opevněné, ale nepříliš veliké. Vždycky bylo proslulé pro své obzvláště dobré pivo. Ale nedávno (r. 1620) přišlo v hojnější známost i u cizozemců z jiného důvodu, proto, že se v jeho blízkosti po- ložili táborem i ferdinandovci i fridrichovci. Vyšlo z něho nemálo mužů

51 výborně vzdělaných a v politických věcech chvalně zkušených. Byli mezi nimi mistr Tomáš z Javořice, Sixt z Ottersdorfu, který pro obranu svobody svého národa za Ferdinanda I. byl zapleten v těžkou a s mnohými společnou pohromu, mistr Jiří Ostracius, tři bratři Gryllové, totiž mistr Matyáš, mistr Jan a Pavel, jakož i jiní. O něco dále než jednu míli odtud vystavěl kníže Vladislav toho jmé- na První v lese poblíže řeky Mže známý hrad, námi zvaný Křivoklad nebo Křivoklát, Němci Burg-Leys, proslulý kdysi přechováváním všech cennějších královských movitostí a vězněním vynikajících mužů, a při- řkl mu hojně pozemků i tučné trvalé důchody z královské komory. Z le- sů tohoto panství se každoročně sváží po Mži nesmírné množství dříví do Prahy a odtud se po Vltavě a Labi rozděluje do míst, kterým se sta- viva nedostává. Na tomto hradě byli kdysi vězněni kníže Ota od svého příbuzného knížete Vladislava (r. 1110), Jindřich, kancléř krále Jana, od předních pánů zemských (r. 1318), rakouský vévoda Jindřich od krále Jana (r. 1322), Václav Mitmánek, doktor bohosloví, od Ferdinanda I. (r. 1544) a nedávno několik mužů od Ferdinanda II. (r. 1621), jakož i jindy přemnoho jiných. Pod tímto hradem leží městečko Nové Strašecí, krutě potrestané od krále Matyáše (r. 1616) pro náboženství, protože jeho obyvatelé odepřeli pro svátosti užívat služeb papeženského kněze. Ke statkům panským náleží v tomto kraji hrady Horosedly, Sosen, Pšo- vlky, Petrovice, Krakovec, Tejřov, Krašov, Sechutice a Olešná, dále měs- tečka Senomaty, Zbečno, Čistá, Konojedy a Kožlany. Klášterů v tomto kraji není. 14. Kraj Slánský se pojí na jihu ke kraji Rakovnickému, na západ má kraj Žatecký, na sever Litoměřický, na východ Kouřimský. Obecně mu říkáme Zřítsko nebo Slánsko. Zřítsko podle hory Zřítu (Řípu), Slánsko podle Slaného, jediného to královského města v tomto kraji. Někteří pokládají tento kraj za obilnici měst pražských. SLANÝ, město nazvané podle slanosti, bylo na rovině pod rozlehlou horou založeno od našich pradávných solivarů se souhlasem knížete Nezamysla a proti nájezdům Luckých jakž takž opevněno. Z té hory vyrážel pramen slané vody a poskytoval okolnímu obyvatelstvu příleži-

52 tost, aby tu zřídili solivarny a brzy i vybudovali město. Ale pramen ten, podobně jako jiný v Bílině, do několika let vyschl. Třebaže se zdálo, že zmizením zřídel té vody zašla oněm solivarům naděje na jakýkoli výdě- lek, přece město, které založili, nikterak neopustili, nýbrž obrátili se ke vzdělávání polí a zahrad. Když dobrá jakost piva doma vařeného, obecně oceňovaná až po naše časy, vzpružila je k novým nadějím, ponenáhlu mezi sebou upevnili soukromé i obecní majetkové poměry a město tak zvelebili, že se skví četnými stavbami a oplývá hojností potřeb k uhájení živobytí. Tamní mládež, jež bývala kdysi vychovávána v mravech méně přísných, neposkytuje nyní již důvodu, aby se o ní a spolu o pražských dívkách a kutnohorských koních říkalo pořekadlo spíše utrhačné než vtipné. Utrhačná ústa totiž přetřásala, že tato trojice, pražské dívky, kut- nohorští koně a slánští mládenci, zřídka kdy za něco stojí. V majetku královské komory shledáváme tu mimo městečko Unhošť a několik vesnic, připsaných panství Křivoklátskému, ještě panstvíčko Lány se zámkem, jenž byl ze stavby věkem chátrající vkusně přebudo- ván císařem a králem Rudolfem II. a byl pak císaři a králi Matyášovi neobyčejně milý pro příhodnost k lovu. Dva jsou v tomto kraji panen- ské kláštery. Jeden je v Doksanech, velice oplývající hojností všeho majetku a zároveň vskutku utěšený půvabnou polohou uprostřed lesů; kolem něho teče řeka Ohře, odevšad obklopená štěpnicemi a křovina- mi. Založila jej (roku 1144) manželka knížete Vladislava Gertruda pro jeptišky řehole premonstrátské. Druhý je v (Panenském) Týnci, vybu- dovaný Plichtou z Žerotína pro jeptišky sv. Kláry a důstojně, nikoli však přepychově vybavený. Rovněž tu je toliko ve vzdálenosti jedné míle od města Slaného měs- tečko Velvary, které na půdě, jejíž tučnost je mírněna pískem, založili kdysi (r. 956) Uhři. Jméno prý dostalo podle maďarských slov bél a vár, znamenajících Střídové město. Není sice počítáno mezi královská města, je však pod ochranou nejvyššího purkrabí a rozsáhlostí svých svobod se vyrovná většině královských měst, ba v něčem je i předčí; poněvadž totiž jeho statky z velké části jsou svobodného práva, a proto nepřetrži- tým dědičným nájmem, může jakákoli jeho řádná smlouva být vložena

53 v desky zemské bez prostředkovatelů králova souhlasu, což se jinak pokládá za výsadu šlechty. Ostatní městečka uznávají panství šlechty. Jí náleží Roudnice, hrad a značně rozsáhlé městečko, jemuž kdysi dost přá- lo štěstí za mírné vlády arcibiskupa pražského, pánů Smiřických a Tar- novských z Polska. Obchodováním totiž a ostatními prostředky počestné obživy může mít velmi výhodný užitek z Labe, které kolem něho teče. V panském majetku je dále Budyně, hrad a městečko obklíčené zdmi, ležící na pravém břehu Ohře. Vystavěno bylo ze starší vesnice za doby knížete Hostivíta a nazváno podle bud. Dále sem přistupují: Beřkovice (Dolní Beřkovice), Běškovice (Horní Beřkovice), Hospozín, Nelahozeves, Míkovice, Zvoleněves, Okoř, Buštěhrad, Červený Újezd, Kladno, Smečno, Kornhús (Mšec), Srbeč, Divice, Slavětín, Pátek a Vrané s poplužím a pozemky neobyčejně úrodnými. V tomto kraji je známá a proslavená hora, na širé rovině z daleka vi- ditelná, nazvaná Zřít (Hlídka) podle zření; jiní jí říkají Zříp (Říp), to jest hora ϰατ εξοχήν. První zakladatelé národa našeho, jak se vypravuje, právě pod ním ze všeho nejdříve se usadili (kolem r. 450) a učinili tak počátek našemu státu. Na vrcholku hory, značně prostranném, stojí kostelík zasvěcený sv. Jiří, od knížete Soběslava spíše obnovený nežli založený. Od této hory tři míle na jih jsou vzdáleny rozvaliny staroby- lého města Budče, jež na vysoké skále založil jakýsi věštec Lešina Bu- dek, muž jinak urozený, z ponuknutí některého domácího bůžka. Budeč dlouho slynula školou zavržení hodného umění kouzelnického a hadač- ského a byla prý pro učení hojně navštěvována urozenou mládeží obé- ho pohlaví, mezi ní též Přemyslem a Libuší14. 15. V dalším výkladě je již třeba promluvit o kraji Litoměřickém, kte- rému se obecně říká Litoměřicko podle předního jeho města. Tento kraj se táhne téměř zcela pod horami Sudetskými. Tvarem se podobá troj- úhelníku, jehož základna, obrácená k západu, západojihozápadu a jiho- západu spočívá na kraji Luckém a Slánském, severní strana se připíná k horám míšeňským, jižní přiléhá k hranici kraje Boleslavského, ko-

14 Bartoloměj Paprocký v Diadochu.

54 nečně vrchol na severu a severovýchodě dotýká se hranic Horní Lužice. Kraj je velmi úrodný, obzvláště na víno a ovoce, ba i na obilí, a je pravou obilnicí Míšně, ležící z druhé strany hor. Královských neboli komorních statků tu není s výjimkou snad jen cí- nových dolů v Krupce – stříbrné doly v Hrobech a Roztokách jsou již dáv- no vyčerpány – a klášterů, s jejichž důchody by se mohlo počítat v pří- padě naléhavé obecné nutnosti. Zbyly totiž v tomto kraji aspoň dva kláš- tery, osecký pod opatem, jejž založil král Otakar řádu cisterciáckému, a mělnický pod převorem, který dal augustiniánům župan Hroznata. Ale osecký klášter za doby krále Ferdinanda I. k sobě potáhl arcibiskup An- tonín; podobně učinil za časů Rudolfa II. arcibiskup Zbyněk s klášterem světeckým, který byl zpočátku zřízen pro křižovníky s červenou hvězdou, později však dán k výživě jeptiškám sv. Kláry. Kromě toho je tu věnné panství českých královen, totiž panství při hradu Mělníku, tučné a bo- haté; za naší paměti bylo však většinou postupováno zástavou některé- mu z pánů k užívání, nedávno dokonce (r. 1627) podle jakési smlouvy, uzavřené mezi císařem Ferdinandem II. a Vilémem Slavatou, bylo od zboží královen zcela odtrženo. Šlechta má rovněž v tomto kraji značně rozsáhlé zboží a znamenité statky. V jejím držení jsou hrady Teplice, Duchcov a Bílina s městečky hradbou opevněnými, Libčeves, Střebívlice (Třebívlice), Podsedice s doly na drahé kameny, Libochovice s městečkem, Klapý čili Hazmburk, Brozany, Lovosice, Sulevice (Sulejovice), Čížkovice, Košťálov, Skalka, Medvědice, Kostomlaty, Milešov, Újezd pod horou, které se říká Ostrý (Červený Újezd), Soběchleby, Doubravská Hora, pevnost, kterou dal nedávno Radslav Vchynský svou péčí výborně obnovit ze starých zří- cenin, Supí Hora (u Unčína), Březnice (Krásné Březno), vystavěná na místě Blankenštejna (Blanska), Schönstein, Jílové, Bideburk (Bynov), pomezná tvrz Děčín, (Velké) Březno, Svádov, Střekov, Libochovany, Žite- nice, Zohořany, Ploskovice, Encovany, Jištěrpy, Ouštěk s městečkem hradbami opevněným, Radouň, Brocno, Konojedy, Stvolínky, Markvarti- ce, Libchava, Pirkštejn (Sloup), Nový Zámek, Lípa, Mladý Benešov (nad Ploučnicí), Rumburk, Šluknov s městečky, rovněž Šerachov a Haňšpach

55 a přemnoho jiných, úpravných a výnosných. Kromě toho pouhá měs- tečka Kamenice, Radoušov, Hošťka a Třebenice, jakož i dvě báňská, Krup- ka a mnišský Hrob. Konečně svobodná města, zároveň široko daleko nade všechna vyni- kající pahorky dokonale pěstěných vinic, jsou v tomto kraji Litoměřice, Ústí a Mělník, vesměs ležící nad Labem. Za milovníky vína jsou pokládáni skoro všichni jejich obyvatelé. LITOMĚŘICE – mimochodem: daly mi měšťanské právo a značné statky, ale ty mi zase bezprávně vyrvaly po 17 letech, když císař Ferdi- nand II. z celého království vypuzoval evangelíky, protože jsem před čistším náboženstvím nedal přednost lásce k vlasti a majetku – jsou lidnaté město na pravém břehu Labe, vystavěné skvěle a na příhodném místě. Ve výkladu původu jeho jména se naši lidé různí. Jedni je totiž odvozují od Lidomíra, kterého považují za zakladatele města, druzí od slov lidi mířiti, to jest smiřovati, jiní od slov líto měřice, z nichž první znamená ‚je mi líto, lituji‘, druhé má týž význam jako německé Maß. Třebaže první a druhý výklad není zcela pravděnepodobný, přece nemohu jich schváliti, poněvadž se od obvyklého pojmenování města vzdalují více než dohad třetí. I já věřím, že je začal zakládat (r. 671) vnuk Košálův Lidomír – že měl jméno od smiřování lidí, vyplývá z povahy našeho jazyka a to mezi dvory Řadičem – to místo se nyní poka- ženě jmenuje Hradíč a je známo chrámem sv. Štěpána – a Pokratcem. Ale to nijak, tuším, nevadí tomu, aby se nemohl za správný pokládat výklad třetí, a to tento: Lidomír, chystaje se k zakládání města a snaže se postarat o výživu dělníků, odměřoval zrní kterémusi mlynáři jeho měřicí, aby je semlel na mouku, ale ta měřice mu při tom z rukou vypadla do Labe dole tekoucího; tu zvolal mlynář žalostivým hlasem: Jestiť mi líto té měřice. Lidomíř navázal na tento povzdech mlynářův a rozhodl se podle něho dáti svému městu jméno Litoměřice. Přičinlivost potomků se postarala, aby město, jehož kolébka byla takto starobylá, ponenáhlu vzrůstalo rozlehlostí staveb a množstvím obyvatelstva. Později, asi před šesti sty lety (r. 1019), město hradbami opevnili a pří- kopem obehnali urození Vršovci, pod jejichž panstvím tehdy bylo, spo-

56 lečným nákladem celého rodu, a to ze strachu před knížetem Oldři- chem, kterého urazili. Když však byli Vršovci pro nástrahy, jimiž uklá- dali o život knížat, od Břetislava II. odsouzeni a vypověděni do Lužice, připadlo všechno jejich zboží komoře knížecí (r. 1096). Tehdy dosáhly Litoměřice svobody a zaujaly místo mezi městy, žijícími pod ochranou knížecí. Četné výsady, jichž potom dosáhly, téměř všechny vzaly za své při požáru, který asi o dvě stě let později (r. 1297) toto město ohavně zohyzdil.15 Několik výsad otakarovských, které byly vyrvány z řečeného ohně a Litoměřickým ještě zbyly, potvrdil znovu král Jan a přidal něko- lik nových. Jeho syn císař Karel je obohatil výročním trhem neboli jar- markem, který se měl konati od 25. července do 8. srpna, ba i právem skladu, jímž se obchodníkům všeho druhu, plavícím se po Labi, nedovoluje nakládat zboží na lodi nebo z nich vykládat jinde než v přístavu tohoto města neboli tržiště; naši tomu říkali nákel. Kamenná socha, postavená na podstavci na rohu radnice a hledící na tržiště, podobná německému Rolandovi, dosud o tom vydává svědectví. Za krále Vladi- slava II. byly hradby městské, hrozící na mnohých místech sesutím, opravovány a opatřovány četnými baštami. Za panování Maxmiliánova a Rudolfova přepásali Litoměřičtí řeku Labe, která se kolem města prudce řítí, neobyčejně dlouhým dřevěným mostem, velmi dovedně a nákladně zhotoveným. Za zcela nedávné výpravy saského kurfiřta do Čech úplně zničil tento most ohněm k velkému neprospěchu měšťanů i sousedů Jan Melichar Schwalbach, když musil couvnouti před přibli- žujícím se nepřítelem (6. června 1632), vyvrátiv předtím z velké části stavby na litoměřickém předměstí. V Labi, obtékajícím litoměřické pozemky, chytá se v jarních měsících velmi mnoho úhořů a lososů, kteří jsou tu mnohem lepší než jinde, v letních měsících zase velicí jeseteři. V době žní se tu vyrábí mošt, o mnoho lahodnější než jinde, a rovněž vinná polévka z utřené hořčice a odvaru mladého vína. Měšťané v tomto městě, chtějí-li návštěvníky a přátele vlídně pohostit, nalévají jim obyčejně vína tak štědře a přitom do té míry zapomínají nabízet

15 Abraham Hossmann o Lužici.

57 jídlo, že si vysloužili pokárání dvojím obecně rozšířeným šlehem. Říká se totiž, že Litoměřičtí dovedou člověka pitím málem udusit, ale hladem k smrti umořit, a rovněž že musí být rád, koho v Žatci nevypískali, v Lounech nezbili a v Litoměřicích neopili. Náboženství obecným souhlasem přijatých se Litoměřice držely neobyčejně houževnatě. Jako totiž kdysi od papeženského k evangelickému, tak nedávno od evange- lického k papeženskému mohly být převedeny jen velmi stěží. Když po smrti krále Václava IV. obyvatelé království porůznu působením ná- stupců Husových odmítali nařízení římského papeže a když Litoměřičtí pozorovali, že se to vzmáhá i mezi jejich hradbami, tehdy spoluměšťa- ny, nesouhlasící s náboženstvím většiny, neberouce ohled na pokre- venství nebo příbuzenství, raději topili v Labi (r. 1418), než by byli dovolili nějakou různost ve způsobech uctívání Božího. A když zase nedávno (r. 1626) řádilo měnění bohoslužeb z rozkazu císaře Ferdi- nanda II. a když nebylo cesty, kudy by se dalo uniknout přesile, v počtu více než pěti set hlav zvolili jejich obyvatelé spíše ustoupit osudu, za trest ztratit statky a opustit půdu nežli poznané pravdy odpřisáhnout. Příklad tak veliké pevnosti nedalo, s výjimkou jediné Prahy, žádné jiné české město. Veřejné důchody tohoto města v poměru k nezbytným veřejným vydáním jsou arci skrovné, ale štědrost dobrých vládců jim časem napomáhala. Také území, uznávající pravomoc města, je značně těsné; odevšad je totiž tísněno pozemky klášterními a panskými. Za starodávna užívalo město práva saského a mělo slavnou konšelskou soudní stolici, takže některá sousední městečka i města měla dlouho ve zvyku odvolávat se od lavic domácích soudců k jejímu rozhodnutí; tato přednost jí byla teprve nepříliš dávno (r. 1610) sněmovním usnesením odňata. Učení mužové se tu narodili tito: Matyáš Vicen, Jan Jelínek, Jin- dřich Mráz, Ondřej Lucinus, Ondřej Mitisko, bratři Václav a Zikmund Heniochové, vesměs mistři svobodných umění, a rovněž doktor lékař- ství Daniel Štyrkolský. Dvě míle odtud směrem severoseverozápadním leží město ÚSTÍ, vy- stavěné v horské úžině bratry Rušisvádem a Lahoborem. Je prostředně veliké, ale na místě, jehož mohou nepřátelé snadno dobýt, takže ani

58 svými hradbami není tuze bezpečno. Mnozí tvrdí, že jeho jméno bylo utvořeno od našeho slova houští, jiní však, a to pravděpodobněji, odvo- zují je od slova ústa. Leží totiž, jak jsem řekl, v úžině, kde řeka Labe v úvale jakoby nějakými ústy nebo jícnem začíná chrliti své vody do Míšně. Proto by se mohlo po mém soudě nikoli nevhodně zváti po latinsku Ostia. Za naší doby vymáhají tu celníci, často velmi hrubým způ- sobem, od obchodníků, vezoucích jakékoli zboží po lodích, královské přívozné, které se dříve platívalo na hranicích. Víno, jež se tu v před- městí rodí pod skalami a nazývá se proto podskalské, nemá v naší vlasti soupeře, jímž by bylo překonáno v ušlechtilosti. Také není při Labi snad žádné jiné místo, kde by lov mihulí neboli okatic byl vydatnější. Obyvatelů, kteří by znali náš domácí jazyk, je tu již velmi málo, a to z žádného vážnějšího důvodu než z onoho, pro nějž, jak jsme vyložili, trpí podobnou pokažeností Most. V blízkosti Ústí u vesnice Předlice byla kdysi svedena bitva u nás velmi pamětihodná (16. června 1426), v níž pod korouhvemi markraběte Fridricha a jeho manželky Kateřiny padlo mnoho tisíc Míšňanů.16 Také toto město samo bylo po dobytí rozchváceno a zůstalo potom po tři roky opuštěno. Místo bitvy se i dnes nazývá Na běhání a význačný sloup dosvědčuje onu událost. V odměnu za tak nákladnou pomoc, poskytnutou císaři Zikmundovi proti husitům, dostal markrabě Fridrich (r. 1423) mitru kurfiřtskou – s pominutím nejbližších příbuzných zemřelého saského kurfiřta Al- brechta – a odevzdal ji svým dědicům. Ústí nad mnoho jiných měst miloval císař Ferdinand I. z téhož důvodu jako Plzeň a Budějovice. Také šlechta, obývající v těchto horách, kdykoli je třeba vzniklý spor smiřo- vat nebo urovnávat před rozhodčími, obyčejně si až dosud ke schůzce volí toto místo, jakožto nad jiné vhodnější. MĚLNÍK se naskýtá těm, kdož jdou z Litoměřic na jihovýchod, při čtvrté míli. Toto město založil pod soutokem Labe a Vltavy na vysokém pahorku kdosi z rodu vladaře Bše před dobou knížete Hostivíta, opevnil je pak a úhledněji vybudoval otec sv. Lidmily Slavibor (r. 877). Jmé-

16 Letopisy lankrabat duryňských, kap. 162.

59 no mu bylo dáno od mletí nebo mlynářů. Mělník totiž, od slovesa meli, znamená buďto mlynáře, nebo místo, kde jsou mlýny. Město je sice malé, ale vystavěné na místě přepůvabném a vhodném k odrážení ne- přátelských útoků. Znalcům dobrého pití se zvláště doporučuje lahod- nost červeného vína. Počítá se mezi věnná města českých královen. V něm, a to na hradě chráněném hradbami, trávily život po smrti kní- žecích manželů kromě jiných kněžen a královen zvláště Barbora, vdova po císaři Zikmundovi, a Johanka, vdova po králi Jiřím. Ze severní strany teče kolem města malá říčka Bšovka, zachovávající posud jméno podle připomenutého Bše, obecně nyní zvaná jménem dávno zkaženým Šob- ka. Je jí ještě i nyní poháněno několik vodních mlýnů. Polnosti města jsou písčité, ale nikterak neplodné. Výsady své a svobodu stejnou jako města královská mělo vždy již od pradávna a dovedlo si jich uhájit proti úkladům četných tamních purkrabí. 16. Zbývá nám ještě kraj Boleslavský, dotýkající se svou západní čás- tí Litoměřicka, severní Slezska, východní Hradecka a jižní Kouřimska, obecně zvaný podle města Boleslavě Boleslavsko. Je to kraj dosti rozleh- lý, úrodný a lidnatý; z jeho úrodnosti těží nejen Lužice, nýbrž i Slezsko. Královskými statky v ní jsou Benátky, Lysá a nemalá část panství bran- dýského za Labem s rozkošnými Opočnem a Hlavencem. Benátky (po latinsku též naše Venetia) jsou hrad na pravém břehu řeky Jizery na vysokém pahorku s malým městečkem; hrad ten byl teprve za našeho věku králem Rudolfem odkoupen od pánů z Donína a přivtělen králov- ské komoře. Lysá (po latinsku též Mons Calvus) je rovněž hrad s městečkem a shora shlíží na nesmírný královský les pod ním se pro- stírající. Hlavní důchody obou jsou z rybníků, jež jsou v těch místech početné a vynikají množstvím chutných kaprů. Klášterů za našeho věku v tomto kraji není, pokud bys nechtěl klášterem zvát staroboleslavský chrám sv. Kosmy a Damiána neboli, jak někteří raději chtí, Cyrila a Metoděje, proslulý náhrobkem sv. Václava, a svatyni Panny Marie, nedávno nerozumnou prací několika let (1613 a násl.) s velikým ná- kladem a nádherou zbudovanou, jež začala být přibližně před třiceti lety z nejistého nebo spíše pověrčivého důvodu navštěvována výroč-

60 ními poutěmi. Po nějakou dobu požívala ta svatyně u některých slávy a úcty pro obraz jakési nové, jakoby pessinuntské bohyně;17 ale při nedávné výpravě saského kurfiřta do Čech (r. 1631) kterýsi plukovník zvučného jména obraz ten sňal a jako prázdného strašáka odnesl. Krá- lovská města jsou v tomto kraji dvě, Nymburk a Boleslav. NYMBURK je město na rozevřené rovině, na místě velice příhodném k odrážení nepřátelských nájezdů. Vystavěl je kdysi mezi soutokem Labe a Mrliny velmož Vicemil a řádně opevnil cihlovou zdí i hlubokým dvojnásobným příkopem, sloužícím řece za koryto. Vicemil sice chtěl, aby se podle jeho jména nazývalo Vicemilov, ale domácí lidé dali před- nost názvu Sviní Brod podle brodu, vyhledávaného lesními sviněmi, jež se s ním ze strachu před budovateli jen stěží loučily. Teprve mnohem později dostalo cizí jméno od cizích lidí, Němců, totiž Nymburk. Král Václav II. je jedinečně miloval, rozšířil je a ozdobil výsadami, ba první také rozhodl, aby bylo pojato mezi města královská. Hojností a dobrou šťavnatostí zeleniny všeho druhu a vařiva vyniká nad jiná. Zcela ne- dávnému vpádu saského vojska do Čech (r. 1632) postavilo toto město, jak se shledávalo, takřka hráz. Poněvadž ho Sasové nemohli dobýt silou, celé je umělým ohněm, metaným ze strojů, i s mostem přes Labe obrátili v popel. Od toho času neučinilo v Čechách žádných pokroků, hodných, aby byly rozhlášeny. Slovutní pijáci nemají snad nikde jinde tak špatnou pověst jako v Nymburce. Zde totiž velmi často vybočí z mezí a rozbíjejí si hlavy poháry, jež předtím jedni druhým vyprázdnili do obličeje. Odtud se často říkává příslovím: Připímť po nymbursku. Třemi mílemi na sever je od něho odděleno město BOLESLAV, nikoli ona Stará, o níž jsme se již předtím zmínili, nýbrž jiná, od níž celý tento kraj dostal jméno. Onu Starou nad Labem založil, jak někteří soudí, v samém středu Čech kníže Vratislav (r. 915) a Boleslav Ukrutný ji zvelebil (r. 937); tuto tak řečenou Mladou založil prý (r. 973) Boleslav Mladší nebo, jak byl potom častěji jmenován, Milostivý nebo Zbožný, na pahorku zvaném Hrobka. Za paměti našich dědů bylo toto město v moci

17 Herodianos, Dějiny, kn. I.

61 pánů z Michalovic, pak z Cimburka, potom Krajířů, později hasištejnské větve Lobkoviců; od posledního z nich, Bohuslava Jáchyma, si za mého jinošství (r. 1595) za veliký peníz vykoupilo úplnou svobodu a laska- vostí krále a císaře Rudolfa (r. 1600) zaujalo místo mezi městy králov- skými. Město je jediným dědicem zboží, která se v něm kdy uprázdnila, a na ně, jak se říká, spadla právem odúmrtním; král na nich nemá podí- lu. Hrad, který je v tomto městě, přešel do jeho pravomoci mnohem později (r. 1614), teprve když byly vdově po panu Hasištejnském z Vald- štejna vyplaceny okrouhle dva tisíce tolarů. Řeka Jizera omývá severo- západní stranu města a dodává čerpacími stroji vodu dovnitř hradeb. Údolí pod hradem zavlažuje potok Klenice, vlévající se brzy tamže do Jizery. Zbožností a štědrostí Krajířů, kteří mezi šlechtou nad jiné byli ochránci čistší bohoslužby, bylo ve městě v život uvedeno a ponenáhlu z věnovaných příspěvků mecenášů (r. 1500, 1511, 1544) znamenitě roz- hojněno sídlo nebo domov, kde by se vzdělávali učitelé vytříbeného ná- boženství a vychovávala mládež ve zbožnosti a vědách, zvelebený i chrá- mem, jemuž předkové dali jméno Karmel. Tento Karmel, jakož i všechny ostatní chrámy téhož učení, kterým se u nás říkává sbory, pronásledovali odevždycky stejně pokulhávající husité jako papeženští horlivci v Čechách záští vatiniovskou. Nazývajíce jej brlohem a výrobnou pikhartů, rozhořče- ně proti němu pracovali a svými pomluvami si vymohli na králích Vladi- slavovi (r. 1508), Ferdinandovi (r. 1547), Maxmiliánovi (r. 1568 a 1575) a Rudolfovi (r. 1602) přísné zákazy. Několikrát se octl Karmel ve velikém nebezpečí, byl jen malým počtem věrných obýván uprostřed naděje a strachu, konečně po vyhlášení zákazu Rudolfova byl zcela zavřen a zapečetěn. Nikdy však nebyl tíživěji obklíčen a ponížen než nedávno od pomocníků ferdinandovské proměny. Kromě toho za těch válečných bouří, které nyní jen vzrůstají, bylo toto město, aby nemohlo být k užitku Sasům, uvažujícím o jeho obsazení, od lehké jízdy císařské znenadání rozchváceno a k svému žalu ohněm několikráte vhozeným bídně zpusto- šeno (r. 1631). Šlechtě náleží v tomto kraji mnoho pozemkového majetku, mnoho hradů, zámků, městeček a vesnic, jako jsou Ronov, Roždalovice, Dětenice,

62 Dobrovice, Brodce, Hrušov, Stránov, Bezno, Niměřice, Košátky, (Vysoká) Libeň, Vidim, Houska, Bezděz, Kosmonosy, Zviřetice, Kost, Trosky, a to Panna a Baba, Skály, Semily, Valdštejn, Rohozec, Svijany, Mnichovo Hradiš- tě s městečkem, Zásadka, Doksy, Kuřivody, Zákupy, Vartemberk (Stráž pod Ralskem), Dub, Vysoké, kde často kráva nemá cenu kamene, jímž pasák po ní hází, Reichenberg čili Liberec, Grabštejn a Frýdlant, dílem zámky, dílem hrady; dále městečka, jako Bakov, Mšeno, Bělá, jež je hradbou sevřena a jméno dostala po vnučce Kroka Mladšího, Turnov, Sobot- ka, Mimoň, Jablonné a jiných počtem nemálo. 17. Až sem a potud jsme prodleli při přehlídce těch českých krajů, které od samé kolébky našeho národa žily pod touž vládou, v témž jazyce, týchž zákonech, zvyklostech a zřízeních. Nyní již přistupujeme k popisu tří zbývajících, jež přesto, že již odedávna podle manského práva srostly s českou korunou, spojeny jsouce nerozlučným svazkem, přece se neúčastní českých sněmů, na rozdíl od ostatních obyvatelů země, ani porad o státních věcech. Měly však také odevždy a až do naší doby podržely některé zvláštní svobody, řády, zákony a zvyklosti. Rov- něž nikterak nechtěly s námi mít společné užívání téhož jazyka. Jsou to hrabství Kladské a kraj Chebský a Loketský. Šlechta těchto krajů je téměř všechna stavu rytířského, nehledíme-li jen k velmi malému po- čtu pánů, kteří tu začali mít statky již dávno. Všichni jsou many panov- níků českých, třebaže se statky některých za časů otců staly z man- ských dědičnými. 18. Je pak hrabství Kladské, mající jméno podle předního města té končiny a velmi opevněné tvrzi Kladska, obklopeno od severu a od východu hranicemi Slezska, od jihu jakýmsi cípem Moravy a stejně jako i od západu krajem Hradeckým. Bylo kdysi brzy v rukou Poláků, brzy Čechů,18 až podle smlouvy, kterou uzavřel král Otakar s knížetem Jin- dřichem (r. 1280), rozmnožilo panství dávných knížat minstrberských čili sambických. Konečně král Jan je od knížete Boleslava odkoupil (r. 1322) a na věčné časy spojil s Královstvím českým, ale po pěti letech

18 Hájek v Kronice kr. 1074 a 1278; Kromer v Kronice polské, kn. IX na konci.

63 (r. 1327) postoupil je k doživotnímu užívání vratislavskému knížeti Jindřichu VI. Avšak později za vzplanutí bouří husitských přešlo v držení pánů rodu Poděbradského, kteří po delším čase byli povýšeni na knížata minstrberská. Pod jejich panstvím zůstalo přibližně celých osmdesát let, až je bratři Albrecht, Karel a Jiří (r. 1500 a 1502) trhovou smlouvou odevzdali hraběti Oldřichu z Hardeku, když se ten krátce předtím po způsobu českými obyvateli užívaném složením přísahy zavázal k věrnosti králi a království. Z rukou Hardeků bylo postoupeno panu Janu z Pernštejna a od něho zase zastaveno salcburskému arcibiskupu a bavorskému vévodovi Arnoštovi (r. 1547). Po smrti Arnoš- tově uplatňoval právo nastoupit v jeho užívání po příbuzném vévoda bavorský Albrecht. Poněvadž však podle zákonů našeho království nebylo možné, aby proň bylo místo mezi obyvateli zemskými (jiné bylo právní postavení Arnošta jakožto osoby duchovní, jiné Albrechta jakož- to světského knížete), radili stavové na sněmu králi Maxmiliánovi (r. 1567), aby onu zástavu od Bavora buďto sám vykoupil, anebo postoupil i s užíváním některému z českých pánů, který by tak chtěl uči- nit. Avšak ta věc a sněmovní usnesení byly teprve dvanáct let potom, již za kralování Rudolfova, přivedeny ke konci (r. 1579); tehdy bylo z pe- něz od stavů sebraných toto hrabství zbaveno břemene zahraničního dluhu a veřejným rozhodnutím sněmovním určeno k užívání králů s tou podmínkou, že se nikdy nebude smět budoucně ani prodat, ani dát vzá- stavu, ani vyměnit, ani nikomu postoupit vužívání, ani žádným jiným způsobem odcizit. Je tedy již v držení královském a je spravováno hejtmany, povětšině ze stavu panského. Hlavní město je v něm, jak jsme řekli, KLADSKO (Němci říkají Glatz) s hradem, zbudovaným na výšině, na místě příhodném k odvracení nepřátel a lidským přičiněním řádně opevněném. Jeho pravou stranu omývá řeka Nisa, přes niž vede z města kamenný most. O zakladateli tohoto města mlčí stejně naši i polští dějepisci, zachovali však nemalé stopy o jeho prastarém původu. Pravděpodobné je, že dostalo jméno od slov kladu nebo kláda a že název Kladsko měl asi označit místo, kde se skládá množství klád. Od knížete Soběslava, když s Poláky válčil pro-

64 ti bratru Vladislavovi, bylo ohněm zcela zničeno (r. 1114), ale patnáct let poté bylo znovu vybudováno nádherněji než dříve. Tamní klášter, založený naším prvním arcibiskupem Arnoštem a zasvěcený Panně Marii, jejž měli řádoví kanovníci augustiniánští, obsadili před nedáv- nem (r. 1597) lidé nové sekty, z tovaryšstva Ježíšova. Od té doby, co vstoupili do těchto míst, nemohl si tento kraj oddechnout od zmatků. Za českých válečných bouří, jež se dosud neutišily, byla tamní tvrz sta- tečností hraběte Františka z Thurnu udržena ve věrnosti králi Fridri- chovi a hájila se proti ferdinandovcům, až byla pro nedostatek zásobo- vání nucena 26. října r. 1622 vzdát se obléhatelům za přijatelných pod- mínek. Nedlouho potom byla popleněna bleskem, ale nákladem čes- kých stavů brzy zase povstala ze sutin. Hrady a městečka v tomto hrabství jsou: Chelnava, Levín, Homole, hrad sice v rozvalinách, ale známý výnosným pozemkovým majetkem českých králů, Dušníky čili Reinerz, Rychnov, Hrádek čili Wünschel- burg, Reichenstein (Rychleby), Novohrad (Neurode), Landeck se známý- mi lázněmi, Bystřice čili Habelschwerdt, Mitvald (Mittelwalde), Schön- feld a ještě snad několik jiných. 19. Malý kraj Chebský (po latinsku podle některých též Oegranus) souvisí s prvním přístupem do Čech od západu, a to pokud jde o jeho stranu východní, přiléhá jmenovitě ke kraji Luckému na severovýchodě a ke kraji Plzeňskému na východě a jihovýchodě; na jihu hraničí s Ba- vorskou Falcí, na západě s Plíseňskem čili Fojtlandem, na severu dílem s Fojtlandem, dílem s krajem Loketským. Kraj hýří velmi půvabnými zahradami a rozmanitými druhy ovoce i obilí. Středem jej rozráží a za- vlažuje řeka, vytékající z hřebenů Smrčin; latinsky píšící Němci jí říkají Oegra, my podle její ohřáté vody Ohře. Kraj ten odňal bavorskému vé- vodovi Jindřichovi a první jej právem válečným získal našemu králov- ství kníže Přemysl Otakar (r. 1193). O něco později si jej přisvojil mar- krabě vohburský a hrabě koubský Děpolt a odkázal jej své dceři Ade- lhaidě. Od Adelhaidy jej koupil císař Fridrich I. Štědrostí jeho vnuka byl navrácen bývalému držiteli Přemyslu Otakarovi, tehdy již králi české- mu (r. 1212). Když tak opět nějakou dobu byl v moci Čechů, vyrval jej

65 sinonovskou lstí Otakaru II. Rudolf Habsburský, kníže ctižádostivý a nemírně toužící po zvětšení soukromého rodinného jmění,19 a to v době, kdy se stal císařem. Avšak devět let potom (r. 1285) byl zase vrácen jakožto věno synu krále padlého v bitvě na Moravském poli a jeho nástupci v království, Václavu II. Když se pak právem mně ne- známým znovu octl v rukou vévodů bavorských, císař Ludvík toho jména Čtvrtý jej dal se souhlasem kurfiřtů (r. 1322) v držení českému králi Janovi,20 a to odměnou za rázné podniky proti Fridrichu Rakous- kému a náhradou za válečné náklady, které dosahovaly výše 20 000, anebo věříme-li Münstrovi, tvrdícímu tak podle zápisů kurfiřtů, výše 40 000 hřiven čistého stříbra. Dostal pak tento kraj jméno podle tam- ního předního města, kterému v našem jazyce říkají podle ohbu Heb (Cheb), v německém podle řeky kolem tekoucí Eger. Město samo CHEB (po latinsku též Oegra) je s jižní strany omýváno oněmi ohřátými vodami řeky Ohře. Je celé úhledné a spořádané; dopo- ručuje se mezi jiným také blízkým pramenem kyselky a výborným ná- pojem připravovaným z medu, kterému říkáme picí med. Proslaveno je také několika pamětihodnými kdysi sjezdy císařů a knížat s českými králi (r. 1208, 1318 a 1461). Císař Ludvík Bavor je ozdobil výsadami a hojnými svobodami. Tamní obyvatelé jsou milovníky všech ctností a zvláště humanitního vzdělání. Doba založení města je mi neznáma. Slavnější hrady a městečka v tomto kraji jsou: Vejda, Parkšlejn, Karls- walde21, Kunžvard (Kynžvart), Falknov, Liebenstein (Libštejn), Nechani- ce (Nebanice) a několik jiných, mezi nimi je klášter Chlum Svaté Maří, známý zářijovými výročními poutěmi. 20. Zbývá nám nastínit již jen jediný kraj, kraj Loketský (po latinsku též Cubitanus). Svým územím se dotýká na východě kraje Luckého, na jihu dílem rovněž kraje Luckého, dílem Chebského, na západě a severu Fojtlandu. V našem jazyku se mu říká Loketsko podle předního tamního

19 Kronika Kolmarská, díl II. na začátku. 20 Kronika zbraslavská a Hájek. 21 Privilegium císaře Karla IV. z r. 1360.

66 města, jemuž říkáme Loket, Němci říkají Elbogen. Tento kraj byl kdysi, a to již, jak se zdá, za doby knížete Vojena, nejenom v moci českých knížat,22 ale i obýván lidmi našeho národa, kteří shledávali, že není možné hornatou tu krajinu, vhodnou k zadržování loupeživých vpádů z Bavor a Míšně, nikterak ponechávat nevzdělánu, natož k vážné vlastní nevýhodě připustit, aby ji obsadili nepřátelé. Za časů krále Jana byl v užívání královny Alžběty, jež tu nezřídka se svými dětmi pobývala pro zotavení.23 Císař Zikmund jej dal svému místokancléři a tehdy chebskému hejtmanu Kašparu Šlikovi;24 v panství jeho rodu byl ještě za paměti našich dědů. Důchody královské komory plynou tu hlavně ze stříbrných dolů, pokládaných vpravdě za vynikající, jež byly objeveny u městečka Jáchymova na samém začátku vlády krále Ludvíka (r. 1516). Tímto městečkem a okolními vesnicemi rozmnožil majetek českých králů císař a král Maxmilián (r. 1576) v náhradu za odcizená panství rabštejnské a točnické. Město samo LOKET (po latinsku též Cubitum) spolu s hradem leží na strmé skále nebo vyvýšeném pahorku, na místě nepřístupném, a je více dobrodiním přírody než lidským přičiněním tak řádně opevněno proti nepřátelskému násilí, že bylo snad odevždy pokládáno za nedobytné. Obklopují je odevšad příkře srázné hory, v jejichž středu vyvstává jedna skála takřka jako podstavec města. Z levé strany omývá město svým prudkým tokem, řítícím se mezi skalnatými horskými srázy, řeka Ohře (nebo latinsky Oegra) dole pod pahorkem, sevřena jsouc svým korytem jako hlubokým a širokým příkopem. Na protější straně pahorku vytváří úhel, odkud jako z hlubokého jícnu vyklokotávajíc obchází město klika- tým ohbem a objímá je jakoby sevřením lokte (odtud také dostalo měs- to své jméno) a odděluje od vrchů pravé strany. Přístup k městu poskytuje sousední návrší z levé strany, kde se stýká se skálou, na níž stojí základy města, toliko dlouhým jakýmsi jícnem, zasahujícím až ke skále;

22 Sněm léta 1615. 23 Kronika zbraslavská. 24 Goldast v III. svazku Constitutionum; Silvius, Kronika česká.

67 tento průchod je tak úzký a krátký, že kdo tudy cestuje vozem, nemůže město objet. Jediná brána, jíž se do města vstupuje, je v přeostrém úhlu. Kdykoli k ní někdo sjede, poněvadž se cesty pro nesjízdnost a sráznost sbíhají, chtěj nechtěj je nucen zajet do města. Chce-li jet dále, musí po- kračovat dlouhou ulicí až na tržiště, zatočit vůz do kolečka a vyjet, kudy přijel. Dostav se dále pod protějším návrším na rozcestí, obrátí voj na jednu z obou stran, a tak teprve pokračuje v cestě, kterou si předsevzal. Za války, jíž císař Ferdinand nedávno dobýval Čech, bylo toto město od jeho vůdců krutě obleženo, a tím uvrženo do převeliké tísně; když pak již došel střelný prach, bylo nuceno se vzdát (7. května r. 1621). Na území Loketského kraje je hojně hradů a městeček v moci šlechty, podléhajících manským právem českým králům, jako jsou městečka Va- ry čili Karlsbad, proslulé zřídly neobyčejně horké vody, rovněž (Horní) Slavkov a Lichtenstadt (Hroznětín). K tomu přistupují Stein, Königsberg (Kynšperk), Neudeck (Nejdek), Falknov, Hertenberg, Schönpach, Kagern (Kagerava), Štampach, Kloben, Zettlitz (Sedlec), Přemluvice (Přemilovi- ce), Šance, Deysa (Toužim), Polom, Delbice (Dallwitz, Dalovice), Teleč, Otrovice, Luka, Reschwitz (Radošov), Machovice (Hřivínov), Beršetice (Werscheditz, Verušičky), Krupá, Kopečné (Kopáčov) a jiné hrady, zám- ky, městečka a vesnice.

68 KAPITOLA III O státoprávním postavení Čech

Zdrželi jsme se při popisu českých krajů déle, než jsme tušili, a roze- psali jsme se snad obšírněji, než si žádal účel naší knihy. Nyní již budiž dovoleno připomenout něco o státoprávním postavení obyvatelů Čech. Spletitá zajisté a nesnadná je ona otázka, zda Čechy jsou či nejsou při- poutány k německé říši a jí podrobeny nějakými tak řečenými man- skými zákony. Přemnoho je těch, kteří z naší země činí léno německé říše a z našich knížat vazaly čili leníky císařů. Naopak zase někteří hájí názoru, že

nad sebou k nižádné hlavě nevzhlíží moc ta v světě, leč jedině ke králi nebes, nepřipouštějí německým panovníkům žádné právo na ni a tvrdí, že se čeští panovníci chápou vlády a ji vykonávají nad národem, jak říkají, svobodným jedině z milosti Boží a z pouhé vůle obyvatelstva. Většině těch, kteří o tom vedou rozpravy, přihází se tu totiž, co ptákům v houfu, že totiž jediného ptáka letícího vpředu ostatní spěšně následují jako vůdce, nebo totéž, co o prvních filozofech poznamenal mučedník Justin: Přihodilo se, že ony, kdož se první chopili tohoto způsobu učení a dosáhli proto proslulosti, shodně následovali potom jiní a nepodnikli již žádného zkoumání o pravdě.25 Sám se nechci sporu toho činně účastnit a toliko to, co každá z obou sporných stran uvádívá, pokud vím, na obranu své- ho tvrzení, neuměle vypíši. 2. Mezi těmi, kteří se, jak známo, již dávno pustili do sporu proti českému národu o jeho státoprávní postavení, jsou hlavně spisovatelé němečtí, kteří téměř vesměs tvrdí, že Čechy jsou lénem německé říše

25 V rozmluvě s Tryfonem.

69 a jejich panovníci vazaly císařů. Z toho, že prý ta země neleží nikde jinde než v Germánii, podle nich zcela nutně vyplývá, že její obyvatelé jsou vázáni zákony a společným právem této říše a její nejvyšší vládu musejí uznávat také za svou vrchnost, ba jí i vděčit za všechny své statky. Že pak Čechy jsou částí Germánie, pokládají za prokázané zprávami ze Strabona, Ptolemaia, Mely, Plinia a ostatních zeměpisců, ba i z našich dějepisců Kosmy a Dubravia, kteří ohraničují Germánii na východě Vislou a na jihu zadunajskými Alpami. Kromě toho je prý to zjevné také z toho, že již od dob Karla Velikého všichni, i oni prastaří zakladatelé národa, od té doby, co počali obývati tuto krajinu, byli zbraněmi pod- maněni, přešli do práv a panství panovníků německých a od nich obvykle přijímali zákony a hodnosti. 3. A přesto, že měli Čechové několik knížat, kteří se vzbouřili a proti dané přísaze se pokusili setřást ono jho, byli prý německými zbraněmi vždy zkroceni a přinuceni plnit povinnost a rozkazy. Příkladem posluš- ných vazalů, svědomitě zachovávajících věrnost, jsou prý knížata Mna- ta a Vojen – nemýlím-li se, měli by tu být jmenováni Křesomysl a Ne- klan –, z nichž onen se svědomitě staral o zásobování při vojenské vý- pravě vůdců Karla Velikého Dětřicha a Meginfrida do Uher na cestě tam i zpět (r. 79126), tento ke sjezdu knížat ve Frankfurtě (r. 822) poslal císaři Ludvíkovi v čestném poselství obvyklé dary čili uznávací poplatek. Dále sv. Václav, který se dostavil do Řezna (r. 923) pro rozkazy císaře Jindřicha příjmím Ptáčníka a získal si u císaře velikou oblibu jednak zbožností, jednak úsluhami;27 Jaromír, který, ač byl od polského krále Boleslava zbaven celé země (r. 1005), přece, poněvadž osvědčil svou věrnost císaři Jindřichu II., byl jeho zbraněmi znovu uveden do bývalé důstojnosti;28 Vratislav II., Vladislav II. a Přemysl Otakar I., kteří si poslušností a rozmanitými věrnými službami, zvláště vojenskými, zasloužili královskou korunu od císařů Jindřicha IV., Fridricha Barba-

26 Letopisy Karlovy a Ludvíkovy. 27 Widukind; Hájek. 28 Dětmar Meziborský.

70 rossy a Filipa a odevzdali ji potomstvu s naléhavým doporučením, co znamená věrnost pánům zachovávaná. 4. Příkladem českých knížat, kteří byli zle potrestáni za proradnost, spáchanou odbojem, a za porušenou věrnost, vrchnosti povinnou, jsou prý Hostivít nebo podle jiného podání bratři Křesomysl a Vlastislav, kteří připravili velikou porážku císaři Ludvíku Pobožnému, když se chtěl s vojskem přes Čechy vracet z Moravy, kde pokořil Mojmírova vnuka Radice čili Radslava, byli však krátce potom po celá dvě léta (r. 848 a 849) válkou stíháni od jeho syna Ludvíka a donuceni žádat o mír, plnit rozkazy, ba i dát rukojmí.29 Dále Boleslav Ukrutný a Břeti- slav I., z nichž zpupnými a smělými odpovědmi urazil onen císaře Otu Velikého (r. 950),30 tento Jindřicha III. (r. 1042),31 když byvše slušně upomenuti o úsluhu pojali raději záměry bouřlivácké než rozvážné a rozhodli se nastoupit cestu zbraní místo proseb; ale tato jejich vzpur- nost byla pokročena a oba dosáhli odpuštění odboje jen tím, že císaře veřejně odprosili za svá provinění a složili tužší přísahu věrnosti. Ko- nečně Přemysl Otakar II., který, dosáhnuv od císaře Rudolfa investitury pro Čechy a Moravu a složiv mu svůj hold, poskvrnil se prý proradnos- tí, císaři, svému pánu, se pokusil zbraněmi, když nemohl právem, vyrvat Rakousy a Štýrsko, ale v bitvě na Moravském poli (r. 1278) přišel o život.32 5. Přidávají i třetí důvod na obranu své pře, totiž placení dávky čili poplatku. Nelze prý totiž popřít, že od té doby, kdy z pověření Karla Velikého jeho syn Karel Mladší zbraněmi podrobil českou zemi (r. 804 a 805) a donutil přísahat věrnost císaři Karlu Velikému,33 byli obyvatelé její povinni nepřetržitě po několik století platit německému císaři 150 hřiven stříbra a 120 volů34 a teprve za časů Fridricha II. (r. 1212)

29 Letopisy fuldské. 30 Regino a Widukind. 31 Marianus Skotský. 32 Hugwald Mutius. 33 Regino; Aschaffenburský. 34 Silvius v Kronice, kap. 19, a Boregk v České kronice při Břetislavu I.

71 byli od tohoto břemene osvobozeni. Právně je prý zřejmé, že dávky nebo poplatky toho druhu mohou vymáhat jen vyšší na nižších, páni na poddaných. Také prý nevadí, namítá-li někdo, že oním osvobozením, jímž císař Fridrich II. Čechům prominul placení starého poplatku, pod- stata léna zanikla a království byla udělena naprostá svoboda, jakou mají jen samostatné říše. Prý je jisté, že císař nikterak na to nepomýš- lel, aby právě tím něco ubíral z nejvyššího práva, jež měli na Čechy po tak dlouhou dobu jeho předchůdcové. Jisté prý je, že císař oním osvo- bozením poněkud pozměnil jen jakost, nikoli samu podstatu českého lenního vztahu. Ostatně si císař vyhradil nemalou část starého břeme- ne, jímž podržel Čechy v závislosti, totiž podmínkou, aby jejich panov- ník byl povinen jednak se postarat o bezpečné zásobování krále pol- ského, kdykoli by se ubíral k císařskému dvoru, jednak císařům, kdykoli by táhli do Říma ke korunovaci, poskytovat tři sta ozbrojenců nebo vyplatit týž počet hřiven. 6. Konečně k prokázání lenní povahy Čech jsou podle jejich tvrzení významné i činy českých panovníků samých, od národa schvalované: tím, že při volbě císařů zaujímali až dosud místo mezi kurfiřty, jsouce říš- skými arcičíšníky, uznávali římské císaře za své pány35 a přináležitost celé země k říšské komoře; kdykoli jim bylo poručeno, pro císaře bojovali; kdykoli byli voláni, dostavovali se na jejich dvůr; majíce se uvázat ve vládu nad státem a zahájit jeho správu, vyžadovali si od nich slavnostně investituru. K prokázání všeho není prý třeba namáhavé práce: sami čelní spisovatelé českých dějin Kosmas, Dubravius a Hájek porůznu o tom vykládají. Podle nich nazývali císaře svým pánem z knížat Boleslav Ukrutný (r. 964), oba Břetislavové (r. 1038, 1042 a 1098) a Bedřich (r. 1179), z králů oba Vladislavové (r. 1157 a 1477) a Jiřík (r. 1460); že celá země náleží komoře císařské, přiznal Břetislav I. (r. 1042) i všichni jeho rádcové; císařům konali válečné služby se svými Čechy: Soběslav I. (r. 1139) Konrádovi v Sasku, Vladislav I (r. 1159) a rovněž Soběslav II. (r. 1175) Fridrichovi v Lombardsku, Jindřich Břetislav (r. 1194) Jindři-

35 Dětmar, Kronika, kn. VI.

72 chovi v Lužici, Václav I. (r. 1236) Fridrichovi II. a Jiřík (r. 1458 a 1462) Fridrichovi III. v Rakousích, Ferdinand I. (r. 1547) Karlu V. ve válce šmal- kaldské; rozkazu, dostavit se na dvůr císařský, uposlechli a přišli Sobě- slav I. (r. 1132) k Lotharovi do Bamberka, Vladislav I. (r. 1159) k Fridri- chovi na pole Ronkálská, Bedřich (r. 1187) k Fridrichovi do Norimberka, Přemysl (r. 1200) k Filipovi do Mohuče a k Fridrichovi II. (r. 1212) do Basileje, Václav II. (r. 1294) k Adolfovi do Grumhainu a (r. 1299) k Albrechtovi do Norimberka, Jan (r. 1318) k Ludvíku IV. do Chebu a Do- mažlic; regálií a investitury od nich žádali a dosáhli knížata: Bořivoj II. (r. 1098), Oldřich II. (r. 1101) a Vladislav (r. 1110) od Jindřicha, potomní král Vladislav (r. 1138 a 1140) od Konráda, Soběslav II. a Bedřich (r. 1178) od Fridricha I., Jindřich Břetislav (r. 1191) od Jindřicha, Václav I. (r. 1226) od Fridricha II., Otakar (r. 1262) od Richarda a (r. 1276) od Rudolfa, Václav II. (r. 1292) od Adolfa, Jan (r. 1310) od svého otce Jindři- cha, Jiřík (r. 1459) a Vladislav (r. 1477) od Fridricha III., Ferdinand I. (r. 1531 a 1541) od Karla V., Matyáš (r. 1608) od Rudolfa II., Ferdi- nand II., který teprve nyní vládne, od Matyáše (r. 1617) a jiní od jiných. Všechny tyto důvody jsou prý takové, že jednak u všech zdravě myslí- cích a zkušených musí jakožto obecně jasné dojít víry, jednak proti lidem opačně smýšlejícím a otevírajícím dveře odboji dovedou více než dosta- tečně obhájit majestát německého císařství a prokázat, že císařové mají svrchovanou moc nad Čechy. 7. Zbývá tudíž, abychom poskytli sluchu také druhým, a vyslechli, co ti uvádívají za důkaz, že český národ má svobodu naprostou, nikoliv milostivě propůjčenou nebo závislou na cizím rozhodnutí. Tito všichni si stěžují, že většinou němečtí spisovatelé jinak zvučného jména při této věci – v rozporu s tím, co se na dějepisce sluší – podléhají nemírně citu a vykládají o právech svého národa příliš zpupně a nabubřele, o právech našeho však příliš bledě, někdy i urážlivě a pokrytecky. Ne- může se prý nikterak popříti, že u Němců přečasto dostala přednost cesta moci před cestou práva, že sami jsou národ náročný, závistivý

73 a sousedům obtížný,36 takže se stalo příslovím: Měj Franka přítelem, avšak neměj sousedem!37 Podle oněch stížností Němci ve srovnání se sebou vždycky opovrhovali všemi ostatními, ať to byl kdokoli, obzvláš- tě však lidmi slovanského jazyka, jež ze všech svých sil usilovali nejen zatížit služebností, nýbrž i do kořene vyhladit. Honosně se chlubívají, jako by Uhři, Dánové, Poláci, Moravané, Švýcaři, Savojci a Holanďané byli chráněnci nebo vazaly německých králů. Jestliže se však někdo oněch národů zeptá, zda tomu tak jest, odpovědí prý, že tahle německá chvástavost jsou třesky plesky. A tak podobně, jestliže se kdo zeptá muže zběhlého v českých věcech a znalého minulosti země, zda jsou Čechy smluvní spojenkyní německé říše či lenní a manskou krajinou, se vší pevností prý mu bude tvrdit, že jsou spíše přítelkyní, sdruženou odvěkým spojenectvím, nežli jakýmkoli způsobem služkou nebo chrá- něnkou. Dokazují to důvody, které tu následují. 8. Především: Neuznává se prý ode všech, že Čechy svým umístěním náleží spíše do Germánie než do Sarmatie. Takové záludné tvrzení není prý o nic pevnější, než kdyby někdo chtěl území města Říma a celou Itálii nazvat provincií řecké nebo makedonské říše proto, že se té zemi za dávných časů říkalo Velké Řecko. Z důvodů nikoli všedních je prý nutno o Čechách stanovit pravý opak. Tvrdí, že není mezi starými děje- pisci nikoho, kdo by území nyní od Čechů obývané výslovně připočítá- val ke království Germánie; mladší zeměpisci pak buďto, protože jsou lásce k domovu oddáni více, než je spravedlivé, lichotí svému národu, anebo přebírajíce omyl mnohým společný neodhodlávají se k přesněj- šímu prozkoumání věci. Jakými hranicemi je Germánie omezena, je pozorným čtenářům zřejmé z Tacita, Mely a Solina. Cornelius Tacitus,38 dějepisec stejně starobylý jako spolehlivý, jenž se sám dlouho a hojně stýkal s Germány při Rýnu bydlícími, nepokrytě říká, že celá Germánie je oddělována od Gallů, Rhaetů a Pannonů řekami Rýnem a Dunajem,

36 Kosmas, kn. II k r. 1020. 37 Eginhart v Životě Karla Velikého. 38 O mravech Germánů.

74 od Sarmatů a Dáků vzájemným strachem a horstvy, ostatní hranici že tvoří Okeán. Pomponius Mela39 podobně vykládá, že je ohraničena od západu břehem Rýna až k Alpám, od jihu Alpami samými, od východu pomezím kmenů sarmatských, na severu pobřežím Okeánu. Konečně Solinus40 vykládá, že se táhne mezi lesem hercynským a skalami Sar- matů; kde se začíná, že je omývána Dunajem, kde se končí, Rýnem. Poněvadž tedy Čechy leží na východ od Germánie za lesem Hercyn- ským a Sarmatskými čili Sudetskými horami a poněvadž jsou od Germá- nie oddělovány hornatostí krajiny a vzájemným strachem, není prý dů- vodu, proč by měly být odtrhovány od Sarmatie. Marobud a ostatní krá- lové Markomanů čili Moravanů v těchto i sousedních místech všemi směry vládli kdysi široko daleko a panovali Kvádům, Vandalům, Sarma- tům a Srbům – nesprávně nazývaným Svéby –, ale nikdy se nezmocnili vlády nad Germánií.41 Germánii totiž měli, jak praví Paterculus,42 po levici a v čele, Pannonii po pravici, v zádech svých sídel Norikum. K těmto starým důvodům přistupují podle nich také důvody z nověj- ších dějin. Uvádějí, že když se za císařů Jindřicha Ptáčníka a Otů začala německá říše šířit k východu za Labe a až k Baltickému moři, byla k ochraně těch končin od vzájemného strachu před slovanskými národy, pocházejícími od Sarmatů, zřizována pomezní krajiště, marky, a jejich správcům se německým názvoslovím dostalo jména markrabí. Krajišti toho druhu je všude i dnes od Německa oddělováno i Polsko i Čechy; jsou to marka Brandeburská, Lužická, Míšeňská, Štýrská (již dávno, r. 1156 nebo podle jiných r. 1166, přeměněná v arcivévodství Rakous- ké nad Enží) a marka Koubská čili Wohburská. Karel V. prý jistě lépe než kdokoli jiný věděl, jakými hranicemi je omezeno Německo, a přece, když je dělil v kraje, ani slovem se nezmínil o Čechách a nedal je zařadit do žádného z nich. Rovněž tak soudil a smýšlel Ferdinand I., nejenom

39 Zeměpisu kn. III, kap. 3. 40 Solinus, kap. 29. 41 Eutropius v Přehledu dějin římských, kn. VIII. 42 Velleius Paterculus, Dějiny, kn. II.

75 před svou volbou za krále římského, ale i po ní; když totiž od svých rádců zvěděl, že na sněmě ve Wormsu (r. 1545) říšští stavové uvažova- li o Češích, aby jako vazalové německé říše byli přibráni k účasti na krytí veřejných břemen a stejně s ostatními obyvateli Německa byli, jak se říká, podle poměrného zatížení postiženi kontribucemi, velice se nad tím pohoršoval, a bedlivě se uradiv se svými, na nejbližším říšském sně- mu, konaném po skončení války šmalkaldské (r. 1548) v Augšpurce, veřejně a slavnostně zakročil proti onomu neslýchanému počínání stavů, o něž se proti zvyklosti předků pokusili. Jak je patrné z jeho královského prohlášení, vloženého mezi akty sněmovní, vyslovil se, že země Koruny české nejsou zahrnuty do žádného kraje říše a že Čechy jsou královstvím nejenom svobodným od břemen toho druhu, ale i zcela odděleným od německé říše, jak svým národem, tak svými zřízeními. Vyjádřil se tehdy jasnými slovy: Ob nun, gleichwol die koen. Majest. als ein Koenig zu Boe- hmen etliche Land und Herrschafften der teutschen Sprach und Zungen vom heil. Reich zu Lehen erkennen, so haben dieselben Land und Her- rschafften vom Roem. Reich weder Schutz und Schirm, Fried noch Recht, sondern seind von dem Reich teutscher Nation in ein ander und sonders Reich und Nation von alters her abgesondert und denselben nicht incor- porirt und also desz Reichs teutscher Nation Buerden, Anschlaegen und Contributionibus nit unterworffen. Toto vše má prý takovou závažnost, že to přímo odporuje mínění těch, kteří umisťují Čechy v Germánii, takže komukoli může být pochopi- telné, že není nutné, aby Češi byli povinni buď přijímat zákony a práva od německých císařů, nebo je uznávat za svou nejvyšší vrchnost. 9. Za druhé: Také je jisté – tak tvrdí – z hodnověrných dějin, že tato země, které se říká Čechy, když do ní přišli první zakladatelé českého národa, byla zcela pustá, nevzdělaná, celá houštinami hrozně zarostlá, a měla jen málo obyvatel (a to nikoli Němců) anebo vůbec žádné.43 Tu- díž zemi prázdnou, jež tehdy vůbec neměla držitele, podle práva ode

43 Kosmas a Dubravius, Dějiny české, kn. I; Miechowita, Kronika polská, kn. I, kap. 1; Silvius, Kronika česká, kap. 3.

76 všech národů uznávaného obsadili, po velmi dlouhou dobu beze vší potíže před očima sousedních národů svobodně a v dobré víře drželi a dlouhým užíváním také vydrželi, aniž se kdo vyskytl, jenž by byl chtěl nové obyvatele rušit v držení řádně nabytém nebo si osobovat panství nebo nějaké právo na tuto zemi. Přešlo mnoho věků a již nikdo z lidí nemohl pamatovat oněch začátků. Zatím krušnou a neúnavnou prací Čechů dostala jinou tvářnost země, kdysi opuštěná, zpustlá a nevzhled- ná: svým vzdělavatelům začala jakoby z rohu hojnosti poskytovat vše- liké plody, a to nejen takové, jichž bylo zapotřebí k uhájení života, ný- brž i ony, jichž se užívá k zvýšení jeho půvabů, začala vydávat dokonce drahé kameny, stříbro, zlato a ostatní kovy a rozkvétat vískami i měs- tečky, zámky i městy. Teprve tehdy vzplanuli závistí zlovolní lidé mezi sousedy, Němci a Moravany, a odvážili se (r. 793 a 794) rušit obecný klid Čechů, osnovovat spiknutí, aby je vypudili, znepokojovat krajinu zprvu loupežnými nájezdy, později i výpravami pravidelného vojska. Ale všechny tajné i veřejné úklady ztroskotávaly zcela proti jejich přá- ní. Zatím blahobyt českého národa víc a více vzrůstal a sama veřejná správa se den ze dne zvelebovala muži, prostředky i zákony. Tu začali nepřátelé již zuřit a vyvinuli nejkrajnější úsilí, až konečně poštvali do zbraně proti plemeni, u německého národa nenáviděnému, německé císaře – již tehdy totiž začali být v Němcích králové, kteří drželi západní císařství. Tudíž mocně propukla nenávist, začínající se tehdy zakoře- ňovat mezi Němci a Čechy, a na české půdě došlo několikrát (r. 805, 846, 848, 849, 857 a 869) ke krvavým bojům, v nichž se srazily korouhve německých císařů a českých knížat. Němci přitom bojovali za nespravedlivou nadvládu, kdežto Čechové za otcovské krby a zděděnou svobodu; vítězství však stanulo brzy u těch, brzy u oněch. A třebaže snad občas byli čeští panovníci vehnáni do takové tísně, že byli nuceni německým králům prohlásit se za poražené a vykoupit si od vítězů mír, přece nikdy nemohli být přivedeni až tam, aby odhodili svobodu, otcov- ské zákony, obyčeje, práva a zvyky a odpřisáhnutím se jich zřekli. 10. Násilím a strachem z vážnější pohromy, který doléhá i na pev- ného muže, vynutili si někdy sami králové němečtí některé smlouvy, ne

77 vždy čestné pro svrchovanost od předků přijatou. Toho druhu bylo vykupování míru prosbami a penězi, odvádění ročního poplatku a ru- kojmí na záruku, že budou vlídně ctít jejich majestát (r. 805 a 848), a bylo-li co jiného toho druhu. Nijak se však nesnížili k tomu, aby jim prokazovali jinou poctu, než jaké se dostává těm, kteří jsou podle spo- lečenského řádu a stupnice vznešenější, a jakou osvědčovali císařům cařihradským, nebo aby jim vděčili za udělení své důstojnosti neboli, jak se nyní říká, regálií. Tudíž mohli se němečtí králové, abychom se vyjádřili po tacitovsku, honosit nad nimi vždy spíše oslavou triumfu než dobytím vítězství. Spolehlivé doklady nebo příklady, jež by doka- zovaly opak, nedají prý se uvést. Píše sice Regino a podle něho Frisin- ský, že bylo české knížectví Arnulfem postoupeno moravskému králi Svatoplukovi; avšak učinil-li něco takového Arnulf, rozdával z měšce cizího, ne ze svého, jak je zřejmé z toho, že Svatopluk Čechy v držení nikdy nedostal. A zajisté, kdyby tento císař byl postoupil Čechy Svato- plukovi, nebyl by v něm shledal nepřítele, poskytujícího podnět k nové válce (r. 891 a 892), a nebyl by tak laskavě k sobě připustil posly čes- kého knížete a panstva, poslané do Řezna (r. 897) s dary a snažně žáda- jící o pomoc proti Moravanům, nebyl by je propustil domů s tak přátel- skými sliby a čestným darem a nebyl by kvůli nim strávil celý podzi- mek ve zbrani na stráži při hranici blízko Dunaje.44 Také Jindřich Ptáč- ník, jsa zlovolnými lidmi proti Čechům popuzen, sice vtrhl s velkým vojskem do Čech (r. 928), ale když přišel do Prahy, byl od Václava, kní- žete velmi proslulého nevšední zbožností, usmířen přátelskými slovy a dary, vrátil se domů bez jediného zlého činu a udržoval s ním potom nejužší přátelské styky.45 Ota Veliký, velmi nebezpečný ohrožovatel svobody všech Slovanů a tím i Čechů, sice kdysi vzkázal knížeti Bole- slavovi, aby se před ním objevil v Řezně a po příklad německých knížat přísahal mu věrnost.46 Když pak Boleslav odepřel vyhovět rozkazu,

44 Letopisy fuldské. 45 Mnich Widukind, kn. I. 46 Hájek.

78 a dovolávaje se svobody po předcích zděděné, odpověděl, že není povinen k žádným službám toho druhu, chopil se Ota zbraně a po celých čtrnáct let obtěžoval v Čechách Boleslava válkou, brzy jako vítěz, brzy jako poražený. Nakonec však při obléhání Boleslavě (r. 950), jíž se nyní říká Stará – tehdy však byla nová –, když jeho vojsko nebylo daleko vážného nebezpečí, úmyslně přerušil bitvu a povolil mír Boleslavovi na slib, že bude, beze vší újmy své svobody, ctít jeho velebnost a platit roční poplatek.47 9. Po dlouhé době následovaly u Čechů mezi knížecími bratry a pří- buznými zhoubné a osudné nenávistné spory, osočování a půtky o vlá- du. Mnohým prý bylo líto, že se při volbách knížat před nimi dostalo přednosti jejich bratrům nebo příbuzným. A tak pronásledováni jsouce závistí a chorobnou ctižádostí, přečasto se uchylovali k Němcům, a vy- prosivše si u nich pomoc, rozněcovali ve vlasti válku a pokoušeli se násilím uchvátit žezlo, k němuž jim nedovolila přístup ani vůle lidu, ani hlasy šlechty. Ale němečtí císařové nechtěli jim pomoc povolit nebo přinést dříve, dokud se jim za podmínek, vnucených jim k újmě zdědě- né svobody Čech, přísahou nezavázali, že budou jim, německým císa- řům, vděčit za svou důstojnost ve vlasti. Takovýmto hanebným postupem dostal prý se k vládě nad Čechami první ze všech kníže Oldřich, který svého bratra Jaromíra, knížete řádně nastoleného, přispěním císaře Jindřicha III. zbavil trůnu a vyhnal do Polska.48 A ačkoli si ne- šťastný vyhnanec na onu tak krutou křivdu, kterou utrpěl od bratra, uchvatitele důstojnosti, stěžoval v Merseburku u téhož císaře v naději, že tak dojde léku proti své pohromě, místo návratu na stolec knížecí stihlo ho vězení pod dohledem biskupa Ethelboda. Od něho pak byv vydán do rukou bratrových, byl na radu Vršovců zbaven zraku.

Ejhle, kam až nehodné bratry zavedla nesvornost!

47 Windukind, kn. 1; Sigebert z Gembloux. 48 Dětmar, Kronika, kn. VI.

79 10. Od té doby se prý Němci nepřestali chlubit, že se Čechy sklonily před německými císaři a že měly knížata, která byla povinna přísahat jim věrnost. Ale tato honosivost je prý lichá. Jestliže kníže Oldřich, jakož i pozdější knížata toho rodu, slíbili císařům věrnost nebo ji skutečně projevili, nemohli tím nikterak poškodit zděděnou svobodu národa. Byly to smlouvy osobní a s osobami zanikly. S tím, co takto vykonali, národ nikdy nesouhlasil, nikdy to neschválil, nikdy toho veřejnou neboli zemskou pečetí nestvrdil. Již tenkráte prý Čechům nebyla, a to právem, německá ctižádost a záměrná chtivost vládnout všem o nic méně pode- zřelá, než je nyní Němcům stejná chtivost španělská. Proto byli Čechové sami na stráži, mužně se prohlašovali proti jakékoli služebnosti toho druhu a opačnými skutky prokazovali, že jí vůbec není. Zjevné je to z toho, že proti císařským neoprávněným nárokům stavěli své zákony a svá práva a nechtěli snášet bez odporu vládu žádného knížete, který se pokoušel postavit se jim v čelo z milosti císařovy a nikoli svobodnou jejich volbou.49 Ty, kteří usilovali o trůn podle rozhodnutí císařova, posměšně nazývali císařovými knížaty, nikoli svými. Příkladem jsou Bořivoj II., Oldřich II., Soběslav Mladší a mladíček Děpolt, kteří přes to, že je císařové dosadili na knížectví, byli nuceni z hodnosti ustoupit těm, které si přál národ. Je prý to v souhlase s úsudkem císaře Fridricha II., který dobře rozuměl, když ozdoboval Čechy důstojností královskou, že musí budoucně být udělována volbou obyvatel království, nikoli darem císařským,50 Ani knížata Břetislav I., Konrádové, Spytihněv, Svatopluk, Vladislav I. a Soběslav Starší, ani králové oba Přemyslové, Karel a jeho synové, Albrecht, Ludvík, Maxmilián a Rudolf II. nedostali a ani nedrželi svou panovnickou moc z dobrodiní některého císaře. Ostatní knížata a králové, jako Vratislav, Vladislav, Václav I. i II., Jiřík a Matyáš II. – ač mnozí tvrdí, že se to vůbec nestalo –, protože viděli, že se opírají o přízeň stejně poddaných, kteří je zvolili, jako císařů, s nimiž se přátelsky stýkali, a u obou jsou ve velké vážnosti, povolili neomalenosti císařů a – často

49 Dubravius, Dějiny české, kn. X. 50 Hájek při r. 1212 před privilegiem.

80 přes odpor svých pánů nebo vůbec bez jejich vědomí – přijali od nich takřka nadbytečně investituru. Dokladem, že i tyto investitury, kterých takto nabývali, byly jen čestným nepodstatným přídavkem a že se mají spíše chápat ve vztahu k hodnosti, kterou si panovníci čeští ve sboru kurfiřtů již dávno zasloužili a tam dosud zaujímají, než ve vztahu ke knížectví a Koruně samé, jsou prý manské listy císařů nebo dosvědčující zápisy, které dostali Vladislav II. od Fridricha III. (r. 1477) a Ferdinand I. od Karla V. (r. 1541). Rovněž takovým dokladem jsou prý i samy odznaky, kterých se při investituře užívalo. Čeští panovníci totiž, kteří si přáli investitury, při jejím udělování podávali císařům do rukou korouhev a zase ji od nich přijímali, kdežto kdyby měli být uvedeni do království neb královské hodnosti, byla by se musila podle dvorského zvyku inves- titura dít pomocí meče, nikoliv korouhve.51 Nemálo se mýlí ti, kdož tvrdí, že český panovník, poněvadž je pokládán za kurfiřta, je proto také vaza- lem říše. Není prý v tom nic protismyslného, jestliže ten, který jinak je svobodný, je přibrán za kurfiřta. Důvodem pro toto přibrání nebyla německá, jak se říká, superiorita, nýbrž blízké sousedství a přátelství i nejtěsnější spojenectví českých knížat, z nichž se přemnozí o Němce dobře zasloužili, v první řadě však rozhodoval vlastní zájem říše. Ostatní knížata a stavové chtěli totiž mít v onom ctihodném sboru německých knížat, zřízeném k volbě císařské, jednoho z přátel říše. Byl tedy přibrán panovník sídlem nad jiné bližší a smlouvami poutanější, jehož moc by nemohla spojencům někdy působit hrůzu, ale také nevzbuzovala u spo- lečných nepřátel pohrdání, panovník, jenž by bez úhony své starobylé svobody jednak někdy jako rozhodčí rozhodl při rovnosti hlasů svářících se kurfiřtů, jednak novému císaři, svobodně zvolenému, vděčil za svou hodnost – míním hodnost kurfiřtskou, nikoli za království –, ba též ne- odmítal jako přítel jej slušně poctít podáním poháru při slavnostní hos- tině. Mezi císaři německými, s výjimkou jen Rudolfa I., nevyskytl se nikdo, aby byl řekl, že knížatům nebo králům, od vlastního národa zvo- leným, uděluje Čechy nebo Moravu v léno nebo právem lenním. Všichni

51 Ota Frisinský, O činech Fridricha I., kn. I; O právu svrchovanosti, kn. I, kap. 6.

81 při potvrzování jejich důstojnosti vždy zřetelně rozlišovali německá léna, jež kdysi k Čechám a Moravě od říše náležela, od samotných Čech a Moravy; ano, potvrzovali bez výjimky právem lenním, tyto jistým způ- sobem, podle obyčeje, spravedlivě a rozumně, pokud se od nich a od říše směly přijimati a držeti, tedy, co bylo lénem, potvrzovali právem lenním, co však bylo vlastního, právem vlastnictví s plným panováním.52 Ponížili se sice jako prosebníci Břetislav I. před Jindřichem III. (r. 1032) a Pře- mysl Otakar II. před Rudolfem I. (r. 1276) a přísahali jim věrnost. Ti však jednak byli obětí zlých úskoků a lstivých rad potměšilých nabadatelů, jednak byli k tomu dohnáni nezbytností, nepřítelkyní práva, a nepřízní doby, a proto učinili za jistých podmínek to, co jinak učinit neměli.53 Co se tu za takových okolností stalo, nemá prý před soudcem platnosti, a poněvadž šlo o skutky řídké a ještě nikoli za sebou jdoucí, nemohlo nabýt takové moci, aby se to po tolika opačných krocích a dlouhověkých předpisech nepokládalo za zaniklé 13. Je prý kromě toho ještě třetí důvod, svědčící ve prospěch nezá- vislosti českých knížat na panství německých císařů; je jím starobylost českého knížectví. Obecně prý je známo, že mnohem dříve, než bylo ve světě slyšet jméno německé říše, národ český se již usadil v našich ze- mích, v plné svobodě měl v držení stát, zřízený podle vlastních zvyklos- tí a zákonů, a byl ovládán žezlem knížat, jež si sám svobodně volil. Rovněž ani zákony, ani práva svrchovanosti, ani způsob života nepře- vzal od Němců a nikdy se neřídil ustanoveními Ripuariů nebo Longo- bardů. A přece skutečná léna mají takovou povahu, že toto vše pozná- vají teprve u své panské vrchnosti a jí za to vděčí. Teprve o několik století později uchvátil císařskou vládu nad západními krajinami Karel Veliký, rodem Frank, nikoli Němec,54 a poněvadž planul nenasytnou touhou po rozšíření hranic svého panství, ohrozil i českou svobodu. Vyslav

52 Investitury od cís. Fridricha II., Richarda a Adolfa. Zbavení závazku krále Václava Albrechtem. 53 Hugwald Mutius, Kronika německá, kn. XXI. 54 Bodin, O státu, kn. I, kap. 9.

82 z Bavorska do území našeho národa svého syna Karla s ozbrojeným zá- stupem, pokoušel tu štěstěnu. Ale když se syn po krvavém vítězství vrátil domů (r. 806) a otci vyprávěl o válečné zmužilosti Čechů a o neschůd- nosti nepřistupné krajiny55 a když Čechové sami, nabídnuvše dary, slibo- vali, že si budou upřímně hledět přátelství s ním a mít v slušné úctě vznešenost jeho říše, zdržel se dalšího škodlivého jednání. 14. Rovněž prý nikdo nemůže popřít, že léna a jejich práva jsou o mnoho mladší než český stát a jeho zákony, český stát totiž vznikl a vzrostl současně s královstvím Gotů nebo Longobardů v Itálii a je, jak již bylo řečeno, o několik století starší než německé císařství. Naproti tomu léna a jejich zvyklosti vešly v Němcích v užívání teprve po době Otů a Jindřichů za císaře Lothara Saského. Až dosud se také nevyskytl člověk, jenž by dovedl udat, jako se stalo při ostatních říšských lénech, kdy byla od někoho odňata Čechům jejich obvyklá svoboda, svěřovat svou vládu těm knížatům, kterým by chtěli, kdy po prvé začaly býti Čechy někomu udělovány od německých císařů, aneb od kterého císaře byla tato cesta po prvé nastoupena. Pravdivé prý je zajisté to, co vyjed- navačovi císaře Fridricha III. biskupu krckému mužně kdysi odpověděl posel krále Jiříka Jan ze Šternberka, že totiž Čechové mají krále svo- bodného.56 Kromě toho také všichni novější, stejně jako starší čeští panovníci až dosud prý vytrvale vyznávali, že ve svém království při- cházejí k moci a vládnou jedině z milosti Boží a z vůle svého lidu. Na říšských obecných sněmech neměli až dosud ani místa, ani hlasu57 a také se o to nikdy neucházeli, aby měli. Po zásluze prý se tedy zdá pošetilým, jestliže někdo vykládá, že to, co je vskutku starší, vděčí za svůj vznik i lesk tomu, co povstalo později, anebo že se tolik panovníků tím, o čem uznávali, že to mají od Boha a od svého národa, jen klamně a prázdně chlubilo.

55 Ant. Sabellicus v enneádě VIII., kn. IX; S. G., sestavovatel dějin císařů, v V. svazku při Karlu Velikém. 56 Gerhard van Roo, Letopisy rakouské, kn. VIII. 57 Mikuláš Bellus, Historický popis, svazek I, rozprava 2.

83 15. A i kdyby se – namítají dále – co nejvíce připustilo, že němečtí cí- sařové měli a mají nejvyšší svrchovanost nad Čechami a že jim Češi odepřeli poslušnost, neměli proti odpírajícím dát přednost cestě skut- ku a zbraní před náležitým pořadem práva.58 Je totiž za právo přijato, že kdo se násilím domáhá toho, co mu náleží, a nedbá pořadu práva, ztrácí všechno právo, které měl,59 a dále, že se nemá užívat nátlaku, kde lze jednat podle zákonů.60 Spojenectví, smlouvy a přátelství jistě bližší a těsnější než kterékoli jiné království uzavřely prý již dávno Čechy s Německem, ale spojenectví a přátelství to neubírá nic ze svrchovanosti, zákonů, práv, zvyků a svobody ani národa německého, ani české- ho. V těchto mezích trvala vždy u obou národů svornost. Kdykoli se však zdálo, že tyto meze jedna z obou stran překročila – jakož, je-li z přátel jeden silnější než druhý, spolek se nezřídka podobá přátelství se lvem –, byla otevřena cesta nepřátelství a válce. Příklady prý jsou nasnadě. Když Jindřich III. (r. 1040) požadoval na Břetislavovi polskou kořist, když Lothar (r. 1126) postavil proti Soběslavovi soka v knížecí důstojnosti a když Albrecht I. (r. 1304) vymáhal na Václavu II. desátky ze stříbrných dolů, tedy když chtěli Čechům zmenšit první právo na zbraně, druhý právo na rozdílení hodností, třetí právo na dolování, hned vzplanuly války. Rušitelé míru a svornosti, císařové, byvše v Če- chách pamětihodně poraženi, byli donuceni ustat od svých nespraved- livých pokusů a upřímněji se vynasnažovat o obnovu dřívějšího přátel- ství. A aby toto přátelství a rovné spojenectví mezi Německem a Čecha- mi trvalo dále, svědomitě se zachovávalo a ponechalo brány války na věčnost zavřené, to prý si ze srdce přejí Čechové i nyní, a nejen přátel- sky, ale i zdvořile si žádají, aby toho od Němců dosáhli bez prolévání krve a bez poškození své svobody. 16. Konečně k hájení důstojnosti českých panovníků proti němec- kým nárokům na služebnost poskytuje prý další důvod také jejich své-

58 Odstavec ,Je dochován‘ článku ,Co bude vykonáno ze strachu‘. 59 Odstavec ,Jestliže někdo dostoupí tak veliké odvahy‘ článku ,Odtud násilím‘. 60 Tacitus.

84 právnost acírkevní i občanská práva svrchovanosti, jak jich užívají svo- bodní králové a svobodné národy. Ve všem tom vždy měli a dosud mají čeští panovníci a český národ úplnou volnost rozhodovat, nařizovat, ustanovovat a spravovat. Králové dánský, uherský nebo polský stěží mohou ve svých královstvích o úpravě věcí kultovních, o udržování spravedlnosti, vnější kázně, veřejného klidu a míru nebo o zvýšení blahobytu obyvatelstva a odvrácení jeho škod rozhodovat něco, co by ne- měli práva stejně činit v Čechách panovníci čeští. V ničem také se necítí vázáni nařízeními německé říše, ani nejsou nuceni se jim přizpůsobo- vat. Ve svém království mají plnost moci a mohou vše, co může císař v císařství. Domácími, nikoli cizími jakýmikoli zvyklostmi mají vyme- zenu úplnou péči o zákony a soudy, o rozdílení trestů a odměn, o veřej- nou bezpečnost, vedení války, získávání přátelství cizího národa, dále právo upravovat obchod, určovat míry, váhy, měnu, užívání jazyka, právo rozdílet úřady a výsady vzájemné obrany a pomoci, bdít nad krá- lovskými statky, svolávat sněmy, a jsou-li ještě jiné věci, jež političtí spisovatelé chtí zahrnovat mezi práva majestátu. Čechové se prý nedávají zmást oněmi cukrátky protivníků a jejich nicotným vychvalováním, jestliže se příležitostně vyjadřují, že Čechy jsou předním lénem a vznešenějším členem říše, a předstírají, že tím prokazují národu převelikou čest. Vždyť Čechové si přejí, aby byli radě- ji řaděni na kterémkoli místě mezi národy svéprávné nežli na prvním místě mezi ochotné služebníky, vázané sebeskvělejší služebností. Ni- cotné jsou vytáčky mnoha těch, kdož namítají, že ony přednosti Čech mají svůj původ v milosti a štědrosti německých císařů, kteří prý Če- chům pro jejich zásluhy o ně a o Německo později slevili přemnohá veřejná břemena říšská a zvelebili je výsadami skvělejšími nad ostatní říšské stavy. Nicotné, pravím, jsou tyto vytáčky proto, že Čechové byli hned od prvního příchodu do své země svobodní a veskrze svéprávní. Co v pozdějším čase bylo proti nim podniknuto, ať válečným nebo mí- rovým postupem, jest přičíst osudu a nepřízni doby. Jestliže jejich kní- žata mezitím dostávala nějaké výsady od německých císařů, přijímala je – majíce výstrahu v nepřátelských pokusech Němců za dřívějších

85 dob – jako od spojenců a mocnějších přátel, nikoliv jako od pánů; při- jímala je jako záruku, že jejich zděděná svoboda a práva budou bu- doucně zachována, po případě že práva násilně odňatá budou vrácena, nepřijímala je však jako nová dobrodiní. Téměř všechny listiny toho druhu měly povahu pouhého potvrzení nebo navrácení práva kdysi nabytého, nikoli jeho udělení. 17. Někteří sice namítají, že celá ta vznešenost českého národa, od obhájců tak vysoko umisťovaná, musí se se svým přednostním místem rozloučit a pěkně couvnout do obyčejné řady, jakmile si někdo povšimne břemene poplatku, který musila česká knížata každoročně odvádět ně- meckým císařům již od doby Karla Velikého nebo při nejmenším Oty Velikého, nebo úsluhy, kterou jsou povinna podle ustanovení Fridri- cha III. poskytovat římským králům k jejich korunovačním jízdám do Říma, a jakmile uváží, že svá domněle vynikající práva mají společná s mnohými knížaty německými. Ale tyto námitky nemají váhy. Odpovězme především stran poplatku. Jestliže někteří61 píší, že byl naší zemi uložen od Pipina, jiní62 od Karla, syna Karla Velikého, jiní63 od Karla Tlustého, jiní64 zas od Jindřicha I., a jestliže dále ke 120 volům přidávají jedni65 15 ročních hřiven stříbra, jiní66 150, jiní67 však 500, již tímto neobratným a nedůsledným hádáním činí všechnu hodnověrnost události podezřelou. Ale, nehledě ani k tomu, není vůbec logicky správ- né z placení poplatku vyvozovat lenní poměr nebo nějaké poddanství. Neboť břemena toho druhu nepodstupují jen klienti, poddaní a podro- bení, nýbrž někdy i národové sousední, jinak svéprávní; při tom je ten rozdíl, že oni platí z povinnosti, tito podle smlouvy. Jinak, kdyby se

61 Kosmas, Kronika, kn. II; z Trittenheimu, v přehledu O původu Franků, při 51. králi Dagobertovi. 62 Eginhart v Životě Karla Velikého; Mutius, Kronika německá, kn. IX. 63 Hájek k r. 1040. 64 Helmold, Kronika slovanská, kn. I, kap. 8; Albert Krantz, Saxonia, kn. III, kap. 7. 65 Münster, Kozmografie, kn. I, kap. 402. 66 Silvius, Kronika česká, kap. 19; Boregk str. 80 při Břetislavu I. 67 Kosmas a Hájek v uvedených knihách.

86 všichni, kdož odvádějí poplatky, již tím stávali vazaly, bylo by vůbec nutné soudit, že i sami dávní Němci byli kdysi vaaly, a to nejen Franků, jak píše Helmold,68 nýbrž i Dánů, jejichž králům, jak píše jejich potomek král Erik,69 sloužili v poplatnosti, byvše od nich sedmkrát posláni pode jho. Ani sami římští císařové nepokládali za nedůstojné vykupovat si mír poplatky, jako činil Gallus od Skythů70, Zikmund, Ferdinand I., Ru- dolf II. a jiní od Turků. Tak i dnes si jej vykupují od týchž Turků Poláci a Benátčané, nezadávajíce si ve své svéprávnosti. Stejně je třeba soudit o 150 ozbrojencích, po případě hřivnách stří- bra, jimiž kdysi uctívali čeští panovníci německé krále, hodlající jet do Říma ke korunovaci. První ze všech nabídl a splnil tuto poctu k římské korunovační jízdě kníže Vratislav císaři Jindřichu IV. v době, kdy mu bez úrady se svými Čechy nabízel, snad prostřednictvím svého příbuz- ného Viprechta, peníze za hodnost královskou. Učinil však svou zdvoři- lou nabídku z vlastního popudu a dobrovolně, nikoli z povinnosti. Pro- to je podivné, proč ona čestná úsluha, jen osobní a dobrovolná, byla později proti úmyslu poskytovatelovu vtažena do zákona a povinnosti. Ale ať je tomu jakkoli, nepodobá se přece pravdě, aby mohlo někomu být neznámo, že učenci, kteří se vyjadřují přesně a věcně, nazývají břemenem toho druhu příspěvky, nikoli poplatky71. Konečně práva majestátu, jak se jich u Čechů užívá, jsou prý vskutku mnohem rozsáhlejší, vznešenější a svobodnější než práva knížat v Ně- mecku. Nemůže se sice a také se nemá popírat, že knížata německá mají mnohem lepší postavení než španělská, žijí v hojné svobodě, a takřka se dělíce se svými králi o vládu, jsou jakoby účastna mnohého z jejich majestátu. Přesto se však nemohou jejich práva nikterak vyrovnat lesku a velebnosti králů českých, jednak proto, že vycházejí odjinud, nikoli ze sebe, jednak že podle nich nemůže – na rozdíl od Čech –

68 Kronika slovanská, kn. I, kap. 3. 69 Dějiny národa dánského krále Erika. 70 Zosimos, Dějiny, kn. I. 71 Bodin, O státu, kn. V, kap. 6.

87 žádný kníže z vlastní moci a vůle ve svém území navrhovat, potvrzovat a předpisovat nic, co by se neshodovalo s veřejně odhlasovanými usne- seními říšského sněmu nebo co by dříve nebylo stanoveno společnou poradou stavů. Nemohou prý se tedy přednosti německých knížat, byť znamenité, vyrovnat naprostému právu majestátu českých králů. To jsou důkazy, které bývají, jak jsme pozorovali, uváděny v této otázce o státoprávním postavení Čech, jež je předmětem sporu řady Němců a Čechů. Nepokládáme za svůj úkol o nich rozhodovat, poněvadž vyžadují hlubšího zkoumání, a proto všechen soud nedotčeně ponechá- váme spravedlivému čtenáři a tomu, před jehož stolicí, ať po dohodě stran, ať podle práva, měly by býti rozsuzovány věci tak významné.

88 KAPITOLA IV O obyvatelích Čech a jejich mravech

Při výkladu o původu jak jiných národů, tak starých i nynějších Čechů vůbec neklopýtnout nebo nepodlehnout omylům je pro svou spletitost a protichůdná mínění dějepisců věcí takřka nemožnou, určitě však pře- sahuje schopnost našeho nadání. Nebyli bychom se jí zajisté vůbec rozhodli dotknout, kdybychom nebyli uvážili, že žvatlání, bylo-li jiným beztrestně dovoleno, bude dovoleno i nám. Pojednám tedy, zčásti podle cizích vzorů, zčásti podle svého úsudku, nejprve o starých národech české země, pak o tom národě, který ji až dosud obývá. U spolehlivých spisovatelů nemůžeme shledat starobylejších obyva- telů naší země, než jsou ti, podle nichž byla pojmenována. Ti, jménem Bójové, byli prý kmenem a jazykem Keltové72 a měli kdysi svá sídla v předalpské čili keltské Gallii mezi Pádem a Trebií. Když však byli přemoženi římskými zbraněmi od Julia Caesara, odešli odtud a počali obývat pole obklopená lesem Hercynským. Později na ně přišli, byvše povzbuzeni vůdcem Marobudem, Kvádové čili Svádové a Markomani čili Moravané, kmen svévský, a ustavičnými nájezdy Bóje ohrožovali, nechtějíce jim dopřát klidného užívání a vzdělávání země. Marobud totiž, jak praví Strabon,73 přestěhoval na ono místo, tj. v Bojohemu, vedle několika jiných kmenů zvláště své soukmenovce Markomany. A tak prý Bójové ustoupili před jejich nátlakem, a opustivše naši zemi, usadili se při Dunaji v sousedním Noriku a rozhodli se nazývati místo Bójů Bojoa- ry; toto jméno zkazili později Hunnové nebo Avaři v Bavory. 2. Marobud, pokládaje připomenuté kraje za odkaz, obsadil je a všechny sousedy, podle slov Paterculových,74 podrobil válkou anebo

72 Strabon, Zeměpis, kn. V. 73 Zeměpis, kn. VII. 74 Velleius Paterculus, Dějiny, kn. II.

89 za jistých podmínek uvedl pod svou moc. Obklopil se tělesnou stráží, poz- ději své vojsko stálými cvičeními přiblížil takřka až ke vzorné římské kázni a zakrátko přivedl svou moc na vynikající výši, takže se jí musila obávat i římská říše. Za tohoto krále, jakož i po jeho smrti, pokud měli království jím založené v moci následovníci pocházející z jeho rodu, setrvávali Moravané téměř až do doby Nervovy nebo Trajanovy v příz- ni a přátelství Římanů a za jejich svrchovanosti měli podíl na síle a moci, jsouce podporováni někdy zbraněmi, častěji penězi. Po vymření rodu Marobudova dostali se prý k vládě cizí lidé a urazili římské císaře; ti se prý chopili zbraní, Markomany mnohými nesmírnými porážkami potřeli, rozprášili a ztenčili, jakož i donutili, aby se drželi ve svých hra- nicích. Markomané, poděšeni jsouce svou nepočetností i strachem z římského panství, pozvali prý do svých zemí a zároveň ke společen- ství všeho majetku připustili národ Vindů, od jiných zvaný Vandaly, kteří se vychrlili ze Sarmatska od Azovského moře hledat si nová sídla a tehdy bez pevného domova těkali kolem Visly. Z tohoto smíšení ná- rodů rozdílných původem i jazykem se prý stalo, že svévské zvyky i řeč – Svévové totiž měli, jak poznáváme z Tacita,75 svůj jazyk, avšak nevíme, zda byl bližší řeči starých Germánů či Gallů – upadaly u Mar- komanů ponenáhlu v zapomnění a zakořeňovaly se slovanské, přine- sené s novými osadníky. Když pak kmen vandalský, jak se poučujeme z Jornanda76 a Prokopia, nejprve často válkou sužoval Germány, poně- vadž byli nejbližšími sousedy, a pak se rozhodl za souhlasu císaře Kon- stantina z touhy po lepších sídlech vytáhnout od Visly a pobřeží Balt- ského moře do Pannonie, dobrovolně se prý k němu připojilo mnoho mládeže příbuzné krve z obyvatelů zemí markomanských, obzvláště těch, jež byly po obou březích Labe a Odry; na četných místech zanechali svá sídla opuštěna a s manželkami a dětmi následovali vedení vandalských vůdců. Tak byla česká země vylidněna a zbavena z velké

75 O mravech Germánů. 76 O dějích Gothů.

90 části vzdělavatelů, takže začala bujně zarůstati lesy a poskytovala domov více šelmám než lidem. 3. To tedy byli v pradávných dobách obyvatelé české země, o kterých jsme se dověděli, že se tu kdysi usídlili. Máme nyní promluvit o osad- nících z pozdější doby a o těch, kteří až dosud nepřestali ji obývat. Uči- níme to spíše stručně než obšírně, poněvadž soudíme, že to tak bude přiměřenější našemu předsevzetí a zároveň milejší těm čtenářům, kteří o tom znají pečlivý výklad polského dějepisce Martina Kromera77 nebo úvahy, které nepříliš dávno (r. 1614 a 1615) vydal právník Jan Matyáš ze Sudetů z pražské univerzity. V tom se zajisté všichni shodují, že lidé, kteří po době císaře Valen- tiniana a hunského Attily tuto krajinu, prázdnou a opuštěnou od Vindo- Svévů, podle obecného práva obsadili, jakož i ti, kteří ji dosud obývají, byli národností i jazykem Slované, totiž lidé toho národa, který pře- mnozí nazývají, vedle jména Slovanů, také Slavony, Slováky nebo Hene- ty. Latinsky se jim říká Slavi, nikoli Sclavi, jak je opovržlivě jmenují zlo- myslníci. Avšak stejné shody mezi všemi není při otázce, odkud aneb z kterého úhlu světa vyšli. Mnozí říkají, že se sem přistěhovali z Char- vátska, někteří že z Rusi za karpatskými hřebeny.78 Přišli pak za vůd- covství Čecha a jeho bratra Lecha nejprve na Moravu, s množstvím šlechty i neurozeného lidu, nejisto, jak velkým, ale přece dost počet- ným. Když shledali, že Morava je plna národa jejich jazyka, a byli pou- čeni o nepočetnosti svých krajanů Vindů, obývajících Čechy, zamířili přímo tam, a složivše své bůžky tam, kde se Vltava vlévá do Labe, v okolí hory, které se až dosud říká Říp, tj. hora, a rovněž Zřít, tj. vyhlíd- ka, zvolili si místo pro své domovy. Oni prořídlí starší obyvatelé, ukrý- vající se v roztroušených chatrčích, zprvu ze strachu před novými pří- chozími vyhledali útočiště ve známých jeskyních, ale když z příbuznosti řeči a obyčejů poznali, že to jsou lidé jejich národa, navzájem se s hosty

77 Kn. I, kap. 14, 15 a 16. 78 Mistr Petr Godicillus k r. 278; anonymní rukopis k r. 450; Bernard Wapowski k r. 550; Martin Kuthen k r. 639; Dubravius, Dějiny české, kn. I; Hájek v úvodu k r. 644.

91 pozdravili a uctili je hostinnými dary, mlékem, sýrem a masem, ba když poznali, proč přicházejí, nabídli se jim za vůdce při všestranném pro- zkoumání krajiny. Odtud se stalo, že zakrátko veškeré množství starého i nového lidu, sblíživši se z každodenního styku důvěrným přátelstvím, srostlo v jeden a týž národ. Po způsobu ostatních slovanských národů, velmi vytrvale dbalých svobody, svěřili se spíše otcovské než panské správě vůdce Čecha, ba přijali také, podle jeho jména, název Čechů. 4. Až dosud trvá týž národ a stejně totéž pojmenování. Třebaže jsou od Němců v jejich obecném jazyku nazýváni Bohemen a po latinsku slují Boëmi neb Bohemi neb Bojemi, sami si raději říkají Čechové a tak také jsou nazýváni nejen ode všech slovansky mluvících národů, nýbrž i od Uhrů a novějších Řeků.79 Kdykoli však o sobě užívají slova Bojemus nebo Bohemus, nepřihlížejí k oněm Bójům, starým obyvatelům své ze- mě, nýbrž, jak to již dávno poznamenal Eneáš Silvius,80 k domácím slo- vům slovanského jazyka boj neb Buoh (Bůh) a muž, chtějíce dáti najevo, že jsou muži bojovnými a Božími. Jejich řeč se od řeči Rusů, Poláků, Charvátů, Vindů a ostatních slovan- ských národů liší jen dialektem. Poněvadž je uhlazená, bohatá, líbezná, velebná a dostatečně vhodná, aby jí byla jakákoli látka vykládána,81 vě- novali naši předkové obzvláštní a šťastnou péči tomu, aby byla ozdobo- vána, tříbena, rozmnožována a šířena k potomstvu, ba učinili i zákonná opatření, aby nebyla zanedbávána.82 Jako však oni pečlivě toho dbali, aby se vzdělávala a uchovávala v původní čistotě, tak náš zrůdný věk vede si nestoudně jejím hyzděním, poskvrňováním, zlehčováním a odsuzováním k věčnému zapomenutí. Jako totiž téměř všichni nepokládají za chybné ani za nečestné porůznu se dopouštět v mateřském jazyku směšných kazimluvů, tak bláhové mají za čestné a slavnostní obracet se k českému lidu přívalem cizomluvů. Podle jejich mínění selská jsou ústa i pero kaž-

79 Bonfini, Dějiny uherské, porůznu; Laonikos Chalkondylas, Dějiny turecké, kn. II. 80 Kronika česká, kap. 3. 81 Mistr Daniel v předmluvě k Silva quadrilinguis. 82 Práva a zřízení zemská B. 32; Práva městská B. 8; sněm léta 1615; mistra Jana Husi Výklad Desatera, kap. 40.

92 dého, kdo až do omrzení neoplývá nahromaděnými slátaninami z cizích jazyků. K pokročení oněch drzomluvců a zálibných kazimluvců věru bychom nyní my Čechové potřebovali nejednoho Vally nebo Lynacra. Naopak při této bedlivosti o zdokonalení mateřské řeči byli staří Če- chové velmi málo dbalí písemnictví, a kdo se mu aspoň poněkud věnovali, neznali jiná písmena než rusínská. Užívání písma římského a toho, které nyní zevšeobecnělo, jakož i užívání latinského jazyka začalo k nám proni- kati teprve za doby Boleslava Milostivého a později, když vešlo v obyčej pěstování přátelství a spojenectví mezi německými císaři a našimi knížaty, bylo příčinou toho, že tu rusínské písmo zcela vyhynulo.83 Ale to jen mimochodem: lépe bude přikročiti k popsání našich mravů. 5. Náš národ má své tíživé vady i vynikající přednosti. Vždyť stěží by někdo uvěřil, že se dá nalézt množství lidí, kde by všichni byli buď zcela špatní, nebo zcela dobří, a kde by všichni stejně byli hodni buď chvály, nebo hany. Z dějepisců vytýkal Čechům skoro každý jiné vady: císař Fridrich I. divokost,84 Frisinský,85 Helmold,86 Silvius87 a Bartolinus88 loupeživost ve válkách a ukrutnost, Thurocz89 zuřivost, Bonfini90 malou odolnost proti hladu, žízni, potu a špíně na vojně, neznámý skladatel kroniky tak ře- čené Zbraslavské91 touhu po novotách a nestálost v úpravě šatů i účesu, konečně skoro všichni pijanství. Kromer92 je nazývá národem chlubi- vým, pan Hasištejnský93 vždy chtivějším války než míru. Jestliže se tyto vady tak rozbujely již za oněch věků, které byly ještě lepšími, co si má-

83 Mistr Peter Codicillus. 84 Goldast v III. svazku Constitutionum, str. 362. 85 Ota Frisinský, O dějích Fridricha I., kn. I, kap. 16. 86 Helmold, Kronika slovanská, kn. I, kap. 1. 87 Eneáš Silvius, Kronika česká, kap. 1. 88 Richard Bartolinus, Austrias, kn. VIII. 89 Jan Thurocz, Kronika uherská, díl II., kap. 63. 90 Ant. Bonfini, Dějiny uherské, dekády III., kn. II., a dekády IV., kn. II. 91 Kronika zbraslavská, díl II, kap. 23. 92 Martin Kromer, Kronika polská, kn. IX. 93 Bohuslava Hasištejnského list králi Vladislavovi.

93 me mysliti, že by oni ne zcela nespravedliví posuzovatelé napsali, kdyby ožili, o těch vadách, jež nemálo vzrostly za našeho věku, horšího a více než nevázaného? Ale z druhé strany nic nebrání v přesvědčení, že učiteli oněch vad nám byly právě ony národy, z nichž pocházeli mu- žové, kteří nám je tak vytýkali. Němci tlachají, že jsme lidé neklidní, od přirozenosti náklonní ke vzpouře a – což je nestydatá pomluva – zrádci a vrazi svých králů. Zlovolný pomlouvač Bebel94 nás nazývá odpadlíky a odbojným národem a neostýchá se troubiti na polnici, aby zburcoval německá knížata k našemu vyhlazení. Mezi přednostmi, chválenými na Češích, uznává Helmold95 pohostinnost a statečnost při válečných utkáních, Dubravius96 velkodušnost a se- bedůvěru, Silvius97 houževnaté zachovávání sjednaných smluv. Bonfini- ovi98 jsou národem Martovým a přímo zrozeným k válce, Bílejovskému99 národem od přirozenosti laskavým, zdvořilým a nedovedoucím zavdati podnět k urážce. Nikterak nelze zatajiti, že starý náš satirik Neidhart našel by toho na nás k pokárání, ne-li více, aspoň právě tak mnoho, jak mnoho toho k pochvale nalezl právník a básník Ital Jeroným Balbus, oslavovatel Čech a našich předních pánů, kdyby osud povolil oběma návrat do ži- vota. Jako totiž neměl nepravdu básník, který děl

– – – – – jsou Čechové smlouvám svým věrni a – – hrozný jsou Čechové kmen, jímž zhrdnouti nelze, tak nebyl nevtipný onen malíř, který, namalovav z každého národa muže a ženu v národním kroji, zobrazil prý jediného Čecha nahého se

94 Jindřich Bebel v ekloze o vítězství Maxmiliánově nad Čechy. 95 Helmold, Kronika slovanská, kn. I, kap. 1 a 83. 96 Dějiny české, kn. I. 97 Kronika česká, kap. 1. 98 Dekády II. kn. VI, taktéž dekády IV. kn. II a V. 99 Bohuslav Bílejovský, Kronika, kn. II.

94 štůčkem sukna u nohou a řekl, že mu tak ponechává volnost, aby se mohl šatit podle svého zdání a vůle, když si tak libuje ve stálé změně ústroje,100 nebo onen posuzovatel, který na nás mířil svými veršíky:

S opicemi stejné mravy mají líté české davy: po novinkách vždy se honí, starý kroj jim málo voní.

6. Mám-li říci, co sám soudím, chtěl bych tvrdit, že Čech kromě vad a předností již vypočtených po většině s obdivem následuje všecko cizí, kdežto, co doma ve vlasti vzniká, posuzuje povýšeně a pohrdlivě, touží mít co nejvíce druhů v neštěstí i ve štěstí, nesnáší přísnější kázeň a obzvláště porobu, pocit křivdy těžko odkládá z mysli, v soukromí i na veřejnosti miluje lesk, při veselé náladě je povolný, při žalu popudlivý, při hladu nezpívá jako Němec, ani netančí jako Francouz, nýbrž se roz- hořčuje, nemá nedostatek důvtipu a soudnosti jako spíše trpělivosti, k nepřátelství se stejně pomalu odhodlává, jako je pomalu odkládá,101 ve válečné službě se jeví zprvu takřka neučelivým, ale potom neoby- čejně obratným a nebojácným, mezi jinojazyčnými národy druží se raději s Francouzi, Brity, Italy a Uhry nežli s ostatními, Poláky však pro jazykovou blízkost pokládá za bratry. Povím-li toto o obyvatelích Čech a jejich mravech, nepochybuji, že jsem o nich promluvil dostatečně.

100 Hájek k r. 1367. 101 Hájek k r. 1407.

95 KAPITOLA V O českém ústavním zřízení

Jednotlivé druhy ústavních zřízení byly od politických spisovatelů bed- livě vyloženy a jsou dávno obecně známy. Čechové po všechen čas, co obývají tuto zemi, které kdysi nabyli a kterou dosud mají v držení, dali se spravovati takřka vládou jedince, ale umírněnou tím, že se o ni něja- kým způsobem sdílel s předními muži. Výjimkou snad třikrát nebo čtyřikrát, když vláda knížecí byla přervána smrtí, měli po nějakou dobu ústavní formu nejistou, spočívající jaksi na vůli rozhodčích, po případě timokratickou. Ale hodnost onoho jedince, který řídil český stát, prů- během doby se měnila. Nebyla totiž od počátku taková, jaká je nyní, nýbrž takřka po stupních vystoupilak tomuto vrcholu. 2. Lid, který první, jak jsme řekli, s praotcem Čechem začal Čechy vzdělávat a založil náš národ, byl mezi sebou věrný, svorný a soudržný. Nikdo druhému neškodil ani nekřivdil,102 nikdo nedovedl říci: toto je mé, všichni se společně stravovali a společně bydlili, pokud to bylo možné, přičiňovali se vespolek a vše, co měli, nazývali naším. Trávili tedy život ve stejném právu a bez pohrdlivě panovačnosti. Nebylo buďto vůbec anebo bylo jen skrovné, oč by zápasili nebo proč by se rozestupovali ve strany. Kromě toho vzájemnou svornost mezi nimi podporovalo to, že do té doby vůbec nebyli promíšeni s cizími národy, jež by se odlišovaly jazykem nebo zvyky, nýbrž obývali Čechy, jsouce si rovni národností, řečí i zřízeními, a s velkým souhlasem přestávali na té družnosti a vzájemné spojitosti, jakou příroda zjednává mezi lidmi sobě podobnými.103 Odtud se stalo, že se spokojovali jakoby jakousi otcovskou vážností svého na- badače a správce svých věcí Čecha a nikterak neměli zapotřebí jiného hodnostáře, který by nějakou význačnější mocí neb pravomocí stál v čele

102 Kosmas, Kronika, kn. I; Kronika boleslavská, kap. 2. 103 Jan Dubravius, Dějiny české, kn. I.

96 lidu. Pokud tedy byl na živu Čech, byla vláda nad českým státem spíše v rukou, abych tak řekl, rodinného hospodáře nežli krále. 3. Po smrti Čechově setrval český národ po nějakou dobu v oné bla- žené a zmatků neznalé prostotě, svornosti a rovnoprávné družnosti. Každý sám byl si králem. Jakmile však začali do Čech docházet za ob- chodem cizinci z Moravy, Bavor a Uher a jedni opovrhovat selským ži- votem lidu, jiní se posmívat společnému užívání polí a některých jiných věcí, jiní krádeží nebo loupeží rušit obecný klid, tehdy se počalo vše uvádět ve zmatek nezvyklými shromážděními, bouřlivými schůzemi a svárlivými spory. Neměli však nikoho, jehož by se zlí báli a dobří mohli dovolat jako mstitele a jenž by svou vážností mohl vyléčit rány obce. Proto všechen lid, konečně jsa znaven a zmožen tak vytrvalými pohromami, rozhodl se, že je třeba odvrátit smrtelnou porážku, a opět obrátil svou pozornost k nápravě stavu věcí obecných, a to směrem, jejž již dříve ukázal Čech. A tak po zralé úvaze se jim zlíbilo dosadit za Čecha ze svého národa některého jedince vynikajícího zdatností, dob- rého, spravedlivého a u lidu co nejvíce oblíbeného, přiměřeně k době poněkud zvýšit jeho důstojnost i moc a svěřit mu svrchovanou vládu. Tak v obecném shromáždění a jednomyslným hlasováním lidu za přítomnosti bratří Supana a Tureska, pokrevných příbuzných Čecho- vých, byla vznesena obecná správa na Kroka, tehdy sice ještě mladého, ale váženého, kterého měl kdysi stařičký Čech v lásce pro jeho výborné vlohy a lid v obzvláštní oblibě pro neobyčejnou znalost věštění a hádá- ní. Krok přijal od lidu moc řídit stát a ujal se jí nikoli jako samovládce, který by vládl jen podle své vůle, nýbrž jako soudce, který by soudil podle práva a spravedlnosti.104 Tehdy nebylo ještě psaných zákonů, ale platnost zákona mělo to, co bylo schváleno zvyklostí a obyčeji lidu. A poněvadž se brzy potom začaly objevovat nové a těžké případy, pro jejichž rozhodnutí ani zvyklost dotud nic nepřinášela, ani by soud je- dincův, jak se zdálo, nestačil, rozhodli se Čechové přidat ke Krokovi jako stařešiny některé z předních mužů vynikající znalou zkušeností,

104 Silvius; Dubravius.

97 kteří by mu při rozsuzování pří na soudě přisedali, a kdykoli by se vyskytl případ nesnadnější, dali s ním hlavy dohromady. Takový byl již druhý stupeň vzrůstajícího majestátu v Čechách. 4. Spravoval tedy stát svého lidu onou mocí soudce a tvůrce zákonů Krok a postupně jeho stejnojmenný syn i vnučka Libuše, pokud ještě trvala a byla zachovávána zděděná prostota mravů, střídmost a bedlivá snaha přičiňovat se vespolek. Když se však mnozí mezi lidem naučili dávat přednost prospěchu soukromému před obecným a planout dotud neznámou touhou po majetku, tehdy se začal kupit spor na spor a vrchnosti odpírat úcta a poslušnost, předtím jí prokazovaná. A tak mocnější začali mírnou a nevtíravou vládou opovrhovat, slabší zase, nenalézajíce dostatečného léku proti křivdám, jež zakoušeli, přát si vládce, který by byl vybaven větší pravomocí a měl sílu proti křivdícím. Neposlední také důvod ke změně poměrů poskytovala ženská vláda. Přemnohým se příčila jakožto mužů nehodná, ostudná a u jiných náro- dů neslýchaná, a proto hlasitě dávali najevo, že se nesmí a bez potupy ani nemůže déle snášet; že se stal omyl, když neprozíravě svěřili vládu panně Libuši; ten že se musí napravit, moc jí odejmout, dát jí za manže- la muže, který by byl podle obecného souhlasu hoden knížectví, a na něho přenést manželčinu důstojnost.105 Když to Libuše zvěděla, obáva- jíc se, aby se snad nemusila provdat za muže, kterého by nechtěla, svo- lala lid do shromáždění a v něm bedlivě pronesla řeč za sebe i za svůj postup v obecné správě, střídajíc přísné výtky s mírnou obranou a po- koušejíc se, zda by se jí snad podařilo lid posud se kolísající odvrátit od předsevzetí a s dobrou vůlí všech nadále udržet svou dosavadní dů- stojnost i stav. Když však pozorovala, že mluví k hluchým uším, nalé- havě prosila, aby věc sami s důvěrou svěřili její péči a volbu muže, v jehož rukou by byla vláda nad Čechami a jejž by mohla bez ostychu mít za manžela, dali rozhodnout raději bohům – byla totiž věštkyní, hadačkou a prorokyní – nežli lidem. Když její návrh souhlasem schválili a dali jí oprávnění, aby vybrala národu knížete, sobě muže, rozkáže,

105 Hájek k r. 715 a 720.

98 aby se nazítří všichni znovu sešli a vyslechli věštbu, kterou prý bozi, nakloněni byvše noční obětí, vydali o budoucím knížeti. Když se nazítří všichni v ustanovenou hodinu sešli a Libuši žádali o božskou věštbu, postoupivši s dívkami do středu, pravila: Dobro, zdar a štěstí vám! Če- chové! Za manžela mně, vám za knížete dávají bozi krajana našeho jmé- nem Přemysla. Proto hned vyberte posly, aby ho vyhledali, pozdravili jako knížete a uvedli na Vyšehrad! I vybráno je z celého počtu deset předních mužů a postaví se před Libuši, aby zvěděli, kde mají hledat Přemysla. Ona jim řekla: Tento můj bělostný klusák půjde před vámi a ukáže vám knížete tím, že se vrhne k jeho nohám. Jej následujte! Toto praví, poslům dá drahocenné roucho, aby jím Přemysla oděli, a vypustí koně. 5. Podle rozkazu jdou poslové ve šlépějích koně. Ten zamíří směrem na sever. Kudy se tenkrát ubírali, ukazují vesnice, které staří vystavěli při řece Bílině: Brozánky, Hliňany a Řehlovice, nazvané podle koňova brodění, válení v hlíně a řehtání. Když se konečně kůň přibližoval k vesnici Stadicům, uhne z cesty, blíže přikročí k muži, který volským dvoj- spřežím zorával jakýsi úhor, a skloní před ním kolena i šíji, jako by mu vzdával poctu. Spatřivše to poslové, přistoupí i oni, a složivše tomu muži uctivou poklonu, povědí, odkud, od koho i proč přicházejí. Zvěděv příčinu jejich příchodu, uchýlí se k jakýmsi kouzlům – byl totiž i on věštcem a vyznal se v předpovídání – a skončiv je, obrátí se k poslům slovy: Ustupme božstvu a poslechněme ho, když nás od pluhu volá na stolec knížecí. S Libuší, dívkou vznešeného rodu, spojíme se slastným sňatkem a žezla nad českou zemí, jež nám souhlasným přáním celý národ nabízí, mužně se ujmeme. Rozradostněni jsouce touto odpovědí, vyjmou poslové ihned roucho, jež od Libuše dostali, knížete jím přioděvše, po- sadí na koně a poprosí ho, aby se s nimi ráčil odebrati na Vyšehrad. Dosáhnou, oč prosili. Konečně blížíce se k Vyšehradu, vidí, jak jim při- chází vstříc Libuše se všemi svými dívkami, přední mužové i nesčetné davy lidu, v mohutných proudech se dostavivší k uvítání knížete. Pře- mysl, byv přijat nadšeným voláním, je uveden do hradu, slavnostně oddán s Libuší a ode všech pozdraven, na rozdíl od předchůdců, nejen jako soudce, správce a ochránce, nýbrž i jako kníže a pán (r. 588). A aby

99 nebylo opominuto nic z nádhery obvyklé při uvádění knížat, řádně dostal i odznaky své důstojnosti, mezi nimi křeslo praotce Čecha, dlouhou řízu, mitru a žezlo. 6. Dostav se takto k nejvyšší moci v Čechách, vykonával Přemysl svůj úřad podle vůle manželčiny i své, přiměl Čechy, národ poněkud divoký, aby snášeli uzdu a na slovo poslouchali, zavázal je zákony, jež jim dal – a z nichž mnohé ani dnes nezastaraly –, zkrátka dokázal, že pozdě po- znávali, čím se liší správa státu po způsobu rodinného hospodáře, jak se jí užívalo v dřívějším věku, od čerstvě uvedeného neomezeného panství. Jak vidíme, byl to třetí stupeň českého knížecího majestátu na jeho vze- stupné dráze. Přemysl sice nesnášel mimo manželku nějakého spoluvladaře a nedal si svou moc nijak omezovat, avšak přece, když Libuše zemřela a jemu samotnému se již věk nachýlil, jednak dlouhotrvající neklid dívčí války, roznícené za vůdcovství Vlastina, jednak bohaté osení zmatků, vzniklých ještě z jiných důvodů, učinily mu vládu těžko snesitelnou a značně obtíž- nou. Svolav tedy k poradě urozenější muže, které již tenkráte naši lidé nazývali zemany a vladyky,106 několik bohatších z nich, které si jednomy- slně zvolili, přibral do společenství svého břemene, avšak tak, aby se jen při těžších a nesnadnějších věcech opíral o jejich radu a pomoc, ale nikoliv, aby se s nimi sdílel o svou hodnost. Říkal jim lopoty podle jejich lopo- cení, pozdější věk změnil to jméno raději v úředníky zemské; latinsky se jim říká proceres, primores, optimates. Mezi nimi byl tehdy Dolislav, Cti- rad, Milouš, Hynchvoj, Vrš a jiní, jejichž jména nejsou známa. 7. Tímto takřka neomezeným panstvím, zavedeným od Přemysla a vytrvávajícím na onom vrcholku lesku, byl ovládán český stát za po- stupného střídání potomků Přemyslových a Libušiných nepřetržitě asi čtyři sta padesát let, totiž až do té doby, kdy německý císař Jindřich toho jména Čtvrtý, byv pobídnut čtyřmi tisíci hřivnami stříbra, na sně- mu říšských knížat ve Würzburku neb podle jiných v Mohuči (r. 1082

106 Hájek k r. 720 a 1072.

100 nebo, jak někteří píší, r. 1072)107 se souhlasem římského papeže108 zvý- šil důstojnost knížeti Vratislavovi, synu Břetislava Bojovného, a vstaviv mu na hlavu korunu, prohlásil ho z knížete králem. To tedy byl čtvrtý stupeň rozmnoženého důstojenství svrchované vrchnosti české, v němž – nehledíme-li k jakési přerývce po smrti krále Vratislava, Václava IV. a Albrechta – setrvává až dodnes, čítajíc již šesté století. Nechceme dále rozbírat, zda se postavení země a jejích obyvatelů zlepšilo či zhoršilo tím, že byla do Čech vnesena ona důstojnost královská a jako její násle- dek se dostavil mnohem častější než dříve styk krále Vratislava s ně- meckými panovníky a následování císařského dvora. Snad byla ona královská důstojnost spíše pro panovníka čestná než pro stát užitečná; také se může zdát jakousi lstivou Dalilou, jíž měl být svobodný a své- právný Samson zlákán do německých osidel. Zajisté nic nebrání v po- dezření, že se odtud Němci chopili dlouho hledané příležitosti přivlast- ňovat svým císařům svrchovanou moc nad Čechami a roztrušovat do lidu mínění, že panovníci, kteří nepřijali tak řečených regálií z rukou císařských, nejsou zákonitými vládci v Čechách. 8. Jak daleko kdysi sahala a nyní sahá ona neomezená moc panovní- ka u Čechů vládnoucího, poznává se jednak z porůznu sebraných pamá- tek, jež připomínají dějepisci našeho národa, jednak zvláště ze základ- ních ustanovení zemských zákonů.109 Je totiž známo, že již od samého Přemysla byly dány zákony, podle nichž musil spravovati národ jeho syn Nezamysl, když přišel ke státnímu kormidlu. Tyto zákony byly postupem doby, podle toho, jak toho vyžadovaly okolnosti, od zemských úředníků za souhlasu panovníků ponenáhlu hromaděny a zvyklostí i ustavičným zachováváním upevňovány. A tak mohl celý státní soubor, opřen jsa o ně jakožto o pevný podstavec a základ, ve svém stavu až dosud obstát bez otřesu. Také nemohl žádný nový panovník přistoupit

107 Kosmas, Kronika, kn. II; Mnich Pegovský v životopisu Viprechtově; Miechowita, Kronika, kn. III, kap. 4. 108 De Thou, Dějiny, kn. XLVI. 109 Hájek k r. 722 a 745.

101 k vládě, dokud na ně podle obyčeje předků nepřísahal, a to na hranicích království, byl-li povoláván z ciziny, svým domácím jazykem, při slav- nostním uvedení v hodnost však jazykem českým. Ony také stejně slouží panovníkům k obraně velebnosti jejich důstojenství a k udržení lidu v povinnostech, jako zase lidu jsou ochranou proti krutovládě a veškeré nespravedlnosti vládců. Panovníkům sice poskytují velmi mnoho svobodného rozhodování při veřejné správě, ale něco vyhrazují také lidu, a to k činnosti buď zcela samostatné, nebo společné s panov- níkem. Kdo by chtěl podrobněji poznati, co zakazují a co ustanovují, toho odkazujeme na svod Práv a zřízení zemských, pořízený podle starobylosti i podle zvyku-učitele. 9. Podle nich se králům zakazuje od království cokoli odcizovat nebo dávat v zástavu (A. 2. 17. 19); svobodě království nebo zákonům ja- kýmkoli způsobem ubližovat (A. 3); zavádět do království více stavů než stav panský, rytířský a městský (A. 9); uvádět many do větších lén jinde než na hradě pražském nebo při nejmenším uvnitř ceských hranic (A. 13. 28);110 rovněž prodávat a odcizovat manství a léna, která leží za hranicemi království, anebo je jakkoli osvobozovat od obvyklých břemen (A. 30); zřizovat relátory k úředníkům desk zemských buď pro zápis, nebo výmaz státního majetku (A. 20); svou ochranou nebo veřej- nou zárukou vyjímat někoho z pravomoci zemského soudu nebo z moci dědičného pána (A. 22, L. 23); cizozemcům svěřovat purkrabství nebo vůbec nějaké veřejné úřady (A. 27); nutit obyvatele k vojnám mimo starý řád, práva a svobodu (A. 29); půhonům před soud se vyhýbat (A. 23, C. 5) a jiné podobné. Naproti tomu mají podle týchž zřízení zemských králové jediní plné právo a moc stanovit, co by chtěli o kterýchkoli věcech, jež by přispívaly jak k uchování, tak k zvelebení lesku královského majestátu a k čestné- mu rozmnožení prospěchu státního, pokud by se nepříčily zřízením a zděděným zvyklostem nebo soudu muže počestného (A. 3). Proto sami svolávají sněmy a sjezdy stavů (A. 4); sami udílejí a uštědřují, komu chtě-

110 Sněm léta 1545.

102 jí, oprávnění konat jarmarky a trhy, spisovat soukromě poslední poříze- ní, dolovat rudu, vybírat mýta a cla; šlechtické erby; dovolení, města a hrady jak stavět nebo opevňovat, tak bořit, jakož i vyplácet statky dané do zástavy královským věřitelům, rovněž léna po držitelích, zemřelých bez dědice, spadlá na komoru královskou, jakož i zboží jakýmkoli způso- bem uprázdněná a pokuty (A. 12. 14. 15. 16. 19,1. 42, N. 1); obyvatele, kteří vojensky slouží nepřátelům královým a zemským z vojny odvoláva- jí, a neuposlechnou-li, odsuzují (K. 37); zboží klášterů a konventů podle libosti buď rozdělují, nebo zastavují (Q. 11); odpovědníky a vyhlášené zhoubce zemské, žádají-li za soud pro své očištění, glejtem činí bezpeč- nými, na čas se za ně veřejně zaručujíce (S. 10. 11); osobují si úrok i užitek ze zlata i stříbra z dolů vydobytého (W. 2); také několik jiných věcí toho druhu vyřizuje se podle jejich vůle a rozkazu bez omezení. 10. Ale v ostatních věcech je jejich moc a vláda omezena, to jest ně- jak se o ni dělí s úředníky zemskými, po případě se stavy. Zákony totiž, o kterých mluvíme, poskytují v nemalých věcech touž svobodu, právo a moc soudu zemskému i králi českému a zejména dávají na vůli žalob- ci, zda chce protivníka pohnati před zemský soud větší či před krále samého o hrdlo a čest (A. 6), pro urážky (K. 22, X. 12), pro obvinění z podvodu (O. 43), pro utiskování schválené víry (A. 32), pro soukromé násilí (L. 40, S. 5), o výplatu královských zástav (Q. 6. 7); také zbraně k potrestání zjevných nešlechetníků a zločinců dávají do rukou stejně zemský soud větší i králové (R. 21). Zákony se nařizuje jak králům, tak řečenému soudu zřizovat sirotkům poručníky, po případě jim dát pro- minutí let, a bdít nad prospěchem jejich, jakož i pomatených, rovněž zabraňovat, aby se jim od poručníků nebo opatrovníků nestala újma vykrádáním, promrháním nebo rozptýlením jejich dědictví (I 45. 54. 62); kdykoli má být povoleno právo komukoli na výpisy z desk zem- ských o uzavřených smlouvách (F. 15), společníkům nebo poručníkům na zřízení hlavních poručníků pro spory (C. 48), jakož i nezletilým pan- nám na uzavření sňatků, jejich příbuznými nevítaných (I. 59); kdykoli mají být potvrzovány smlouvy o dědictví, které učinily neprovdané sestry se svými bratry (K. 7); kdykoli má být uděleno právo na sbratře-

103 ní a spolčení statků (K. 10); ve všech těchto případech prohlašují záko- ny pravomoc zemského soudu většího za rovnou, pravomoci králů. 11. Jako ve všech těchto věcech je rozhodování společné nejvysšímu soudu s králi a autenticky není svěřeno více jednomu než druhému, tak je zcela vázána vůle králů na vůli a na úřady veškerých stavů nebo při nejmenším nejvyšších úředníků zemských tehdy, chce-li král rozhodnout něco nového, pokud jde o rozdílení zemských úřadů (A. 5, B. 2. 11) – dvorské totiž a komorní, jakož i kterékoli úřady méně důležité rozdílí král svobodně, jak chce –; o navrhování nebo odvolávání zákonů (Z. 4); o odcizování, zapisování nebo jakékoli smluvní zavazování měst, hra- dů, panství a zemí, císařem Karlem IV. vtělených Koruně české (A. 17), o dovolování cizincům, aby si směli v království kupovati statky (A. 18); o zkrocení nebo ztrestání zemských zhoubců a jejich podporovatelů nebo jakékoli jiné ozbrojené moci, o chránění těch, kterým ukřivdili cizozemci, jakož i o osvobozování obyvatelů království odvlečených do zajetí (L. 6. 9. 10. 31. 32. 33); o dohánění k povinnosti lidí vzpurných nebo právo přestoupivších (D. 29); o stanovení zrna a ceny mincí, jež se mají raziti (W. 8. 15); o přibrání královského zástupce, jinak zvaného též fiskál, mezi soudce některé stolice (A. 10). Chce-li král, opakuji, rozhodnout něco nového ve všech těchto nebo ostatních důležitějších zá- ležitostech, musí dříve věc přednést veškerým stavům na sněmě nebo nejvyšším úředníkům zemským shromážděným v jeho kanceláři a ne- žádat jenom jejich rady, nýbrž také souhlasu. 12. Takový je tedy způsob zemské správy u mých Čechů, taková je nejvyšší vrchnost, takový je majestát panovníků i celého národa. Obřad, jakého se užívalo při odevzdávání zemské vlády panovníkům a při jejich nastolování, nebyl vždy stejný. Za oněch prvních časů, před Přemyslem a po něm, kdy českému národu bylo křesťanství ještě cizí, byl zcela krátký a prostý; brzy po pokřestění a dříve, než vládli králové, byl o něco nádhernější, ale nepříliš složitý; když však knížata vystřídali králové, stal se po vzoru jiných národů jednak přípravami velkolepější, jednak slavnostmi a vzájemnými přísežnými sliby králů i lidu okázalejší.

104 Oni staří naši předkové z doby pohanské, jakož i ti, kteří před zříze- ním biskupství v Praze žili pod několika křesťanskými knížaty, spokojovali se tím, že svolali celé množství lidu k Jezerce, studánce pod Vyšehra- dem, postavili do středu Libušin stolec a Přemyslovu knížecí mitru i sel- skou mošnu s lýčenými střevíci,111 vymínili si od nastávajícího knížete, že bude ve vládě zachovávat zděděné zvyklosti, veřejně jej prohlásili kníže- tem, posadili na onen stolec Libušin, a vybídnuvše ho při pohledu na selské střevíce a mošnu k uvážení chatrnějšího původu a ke skromnosti, vstavili mu na hlavu knížecí mitru za nadšeného volání, projevů úcty a osvědčování poslušnosti. Národní slavnost uzavíralo hodování na dů- kaz obecné radosti. Když však národ přijal víru křesťanskou a bylo zřízeno Boleslavem Pobožným biskupství, začal být přibírán k této slavnosti také biskup, aby v době nastolování jednak si modlitbami vyprošoval pro celou zemi a no- vého knížete souhrn všeho štěstí, jednak při vykonávání onoho slavnost- ního obřadu podle obyčejů předků dával lidu příklad horlivou zbožností. 13. Když se konečně národu dostalo králů a jejich korunovace přešla na arcibiskupy, vzrostl i slavnostní průvod i obřady: zakořenilo se užívá- ní koruny, žezla, jablka, meče, prstenu i pomazání, při čemž přisluhování bylo rozděleno mezi hodnostáře církevní i přední muže světské. Jak a kým je za našeho věku vykonávána, chceme vyložit poněkud obšírněji, než se snad stalo od jiných. Kdykoli se tedy shodnou stavové zemští o nastolení krále, k ustanovenému dni – podle zákona Karlova má být položen do šesti měsíců ode dne, kdy nový král přijal volbu – přinesou nejvyšší úředníci zemští z hradu Karlštejna tak řečené regálie čili klenoty královské a svoláni jsou na hrad pražský všichni čelní mužové z králov- ství a poslové ze zemí ke království přivtělených, jakož i sám lid se v přehojném množství proudem tam sbíhá. U kaple svatováclavské, v níž se ukryjí korunovační klenoty, den předtím do Prahy přinesené, jsou ve dne v noci na stráži oba purkrabí a karlštejnští manové. Zatím nejvyšší hofmistr Kkrálovství českého co nejskvěleji a nejnákladněji dá ozdobo-

111 Hájek k r. 833; Dubravius, Dějiny, kn. II.

105 vat koberci, nachovým suknem a vším, čeho jinak je třeba k tak význam- né slavnosti, královský dvůr, palác, sněmovnu a metropolitní chrám sva- tovítský, kde se podle starobylého zvyku tento slavnostní úkon pravi- delně koná, dav v něm předtím zřídit zvláštní lešení. Jakmile se v stano- vený den a hodinu sejdou všichni ve sněmovně, rozkáže nejvyšší pur- krabí našeho království otevřít dveře sněmovny a ptá se všech, zda si přejí, aby král, společným hlasováním zvolený, byl podle zvyku předků od něho veřejně vyhlášen. Když svorným hlasem veškeří stavové sou- hlasí, tu onen hlasem co možná zvýšeným pronese slova: Pročež já, ja- kožto nejvyšší purkrabě pražský, z povinnosti mé ve jménu blahoslavené, nejsvětější a nerozdílné Trojice, jediného Pána Boha, Jeho Milost N., za voleného a přijatého krále českého vyhlašuji tak, aby toto volení a vyhlá- šení, které z vůle Pána Boha všemohoucího pochází, předně ke cti a chvá- le jeho svaté a božské milosti a ke všemu dobrému, poctivému a prospěš- nému tohoto království šťastně a dobrotivě sám Pán Bůh požehnati ráčil. Po těchto slovech volá celé shromáždění: Živ a zdráv buď N., král český! Po rozpuštění schůze odejdou stavové ze sněmovny do chrámu svato- vítského, aby zhlédli korunovační klenoty. Do chrámu rovněž přicháze- jí poslové zemí ke království přivtělených a kanovníci, proboštové, opati, biskupové olomoucký a vratislavský – ty dva již dávno nazval lid královými přístojícími – i sám arcibiskup pražský, všichni s odznaky své hodnosti, a usedají každý na své místo. 14. Po oznámení jejich příchodu do kaple svatováclavské odebere se nejvyšší purkrabí s četnými jinými předními pány českými ke dvoru, aby krále uvedli do chrámu, a jakmile jim král povolí slyšení, složí mu svou poklonu a uctivě promluví ústy purkrabího v mateřském jazyku českém v tento smysl: Dnešního dne, Nejjasnější Pane, všichni tři stavové slavného království tohoto chvalitebným předkův obyčejem podle práv i svobod národa na sněmě ve světnici soudní Vaši Milost vyhlásili i provo- lali za krále českého, prosíce všichni usilovně, aby toho Vaší Milosti po- řádného krále českého zvolení a přijetí sám všemohoucí Pán Bůh požeh- nati ráčil. A poněvadž k slavnému Vaší Milosti Královské nastolení a ko- runování den tento jest ustanoven, všichni nejuctivěji prosí, aby Vaše

106 Milost Královská nejprve všech obyvatelův království tohoto tak obecní, jak i osobní privileje, obdarování, svobody, práva i zřízení zemská, staro- bylé dobré pořádky a zvyklosti zvláštním úpisem uznati a stvrditi, jakož i při slavném Vaší Milosti Královské korunování příkladem předešlých králův na pořádné tohoto království spravování přísahu královskou vy- konati ráčila. Po těchto slovech odevzdá král purkrabímu listinu se stvrzením výsad a slibuje, že plniti to, k čemu se při nastolování jeho předchůdcové podle předpisu zákonů zavazovali, rovněž on se přísež- ně zaváže a že se ke všem stavům i každému zvláště chovati bude mi- lostivě. Jde se tedy do metropolitního chrámu. Kráčejí, vždy dva a dva, zástupci měst královských a radní Menšího, Nového a Většího Města pražského; za nimi následuje ze šlechty tolik rytířů a pánů, kolik jich je v králově družině. V chrámě zaujme každý z nich místo na lešení, jeho stavu vykázaném. Nejvyšší úředníci zemští a pánové zastávající veřejné úřady přivítají v předsíni chrámové krále přicházejícího se svou dvorskou družinou, hlasateli a nejvyšším maršálkem a přímo ho uvedou do kaple svatováclavské. 15. V kapli svleče krále nejvyšší komorník zemský z jeho šatu a oděje ho dlouhým, zlatem protkávaným hávem purpurové barvy. Zatím, co se král obléká, přichází od hlavního oltáře arcibiskup s biskupy a veškerým duchovenstvem k téže kapli, aby krále, až vyjde, doprovodil k velkému stolci královskému, postavenému před hlavním oltářem. Když duchovenstvo čeká přede dveřmi, otevře se kaple, první vycházejí dědiční úředníci zemští, po nich nejvyšší úředníci zemští s korunovačními klenoty a vy- šedše postaví se po pravé straně duchovenstva. Arcibiskup přistoupí blí- že ke králi, stojícímu v předsíni, a krátce mu požehná, načež za mohut- ných zvuků kotlů a trub započne průvod k hlavnímu oltáři: první před- chází duchovenstvo před arcibiskupem, následují nejvyšší stolník zemský s kráječem, nesouce oba po pecnu chleba, onen pozlacený, tento postříb- řený, jakož i nejvyšší číšník se svým druhem, nesouce oba po soudku ví- na, onen pozlacený, tento vykládaný stříbrem; na třetím místě kráčí uprostřed mezi podkomořím Království českého a purkrabím karlštejn- ským nejvyšší písař zemský s žezlem; nejblíže za ním jde uprostřed mezi

107 nejvyšším kancléřem a nejvyšším sudím dvorským nejvyšší sudí zemský se zlatým jablkem; na pátém místě, obklopen jsa po pravici nejvyšším hofmistrem zemským, nesoucím černou hůlčičku, po levici nejvyšším komorníkem zemským, držícím šarlatovou čepičku, kráčí mezikrál čili nejvyšší purkrabí pražský, nesoucí korunu Království českého. Za těmito nejvyššími úředníky zemskými následují hlasatelé a maršálkové, a to po pravici nejvyšší maršálek zemský s mečem sv. Václava, ukrytým v červe- né aksamitové pochvě, po levici maršálek dvorský s taseným mečem. Za maršálky uprostřed mezi biskupem olomouckým a vratislavským kráčí v dlouhém hávu s hlavou nepokrytou král. Před stolcem královským po- staví se po jeho pravici páni, nesoucí klenoty, a král sám pokleknuv, na- slouchá modlitbě arcibiskupově. Když po modlitbě povstane, odevzdají ho oni biskupové, z nichž řeční olomoucký, a nejvyšší purkrabí i kancléř, stojící hned za jeho zády, arcibiskupovi, aby jej u oltáře korunoval. Arci- biskup, přijav po řadě z rukou pánů klenoty, položí korunu doprostřed oltáře, meč v pochvě na pravý roh, jablko, žezlo, prsten, pecny a soudky na levý. Potom s celým sborem kolemstojících poklekne; zpívají se litanie. 16. Když je po litaniích, nejvyšší úředníci zemští i biskupové odvedou krále od oltáře na dřívější místo blíže královského stolce. Když zde král, jako dříve, poklekne, táže se ho arcibiskup: Chceš-li víru svatou, od lidí katolických sobě odevzdanou, držeti a skutky spravedlivými zachovávati? Když odpoví: Chci, pokračuje a praví: Chceš-li království sobě od Boha propůjčené vedle spravedlnosti otců Tvých spravovati a obhajovati? Na to odpoví král: Chci a slibuji, že utvrzen jsa Božskou pomocí, všemi způsoby tak činiti budu. Hudebníci zahájí tak řečené služby mešní a král, krátce potom povstav, usedne na stolec královský, jsa obklopen z pravé strany biskupem olomouckým, nejvyšším purkrabím, nejvyšším hofmistrem a mnoha pány českými, z levé strany biskupem vratislavským, nejvyšším komorníkem, nesoucím čepičku, hlasateli a maršálky. Když pak byl s epi- štolní strany přečten text z Písma svatého, nastane úplné ticho a krále, doprovázeného nejvyšším purkrabím a ostatními nejvyššími úředníky zemskými, odvedou biskupové znovu k oltáři. Zde, zatím co arcibiskup drží otevřenou knihu evangelií, král kleče vykoná jazykem českým pří-

108 sahu, jejíž slova mu nejvyšší purkrabí předříkává, a to tato:112 Přísaháme Pánu Bohu, [matce Boží i všem svatým] na tomto svatém čtení, že pány, rytířstvo a vladyky i Pražany i jiná města i všecku obec Království českého chceme a máme při jich řádích, právích, privilegiích, vejsadách, svobodách a spravedlivostech i v starých, dobrých, chvalitebných obyčejích zachovati a od Království tohoto českého nic neodcizovati, ani zastavovati, ale raději podle možnosti naší rozšiřovati a je rozmnožovati, i všecko, což k dobrému a poctivému tohoto Království českého jest, učiniti. Tak nám – při těchto slovech dvěma prsty pravé ruky se dotýká knihy Písma svatého – Pán Bůh dopomáhej a všickni svatí. Na slova přísahajícího krále naváží arcibiskup a oba oni biskupové, jeden po druhém, modlitbami podle předpi- su. Po skončení modliteb pomazává arcibiskup olejem královo pravé rámě, prsa a lopatky, když je obnažili nejvyšší komorník zemský a nej- vyšší komorník dvorský, přistoupivše k pravému boku královu. Pak jeho boky opáše mečem sv. Václava – z oltáře jej sejme a arcibiskupu podá nejvyšší maršálek –, navleče mu prsten na prst pravé ruky, vloží žezlo do jeho pravice a jablko do levice, při všem tom pronášeje krátké modlitby. 17. Když bylo toto podle obyčeje vykonáno, přistoupí z pravé strany ke králi na trůně sedícímu nejvyšší purkrabí, a obrácen jsa k pánům i lidu českému, hlasem co nejvíce povýšeným se ptá, opakuje otázku třikráte: Chcete-li tomuto králi Vašemu budoucímu poddáni, věrni a po- slušní býti a království Jeho Milosti pomáhati utvrzovati? A jest-li v tom Vás všech vůle, aby korunován býti ráčil? Když všichni přisvědčí a svou odpovědí třikrát stejně opakovanou otázku schválí, obrátí se ke králi a uctivě se táže: Nejmilostivější králi, Vaše Královská Milost ráčí-li chtíti všecka privilegia, svobody, obdarování, práva, zřízení zemské, starobylé chvalitebné pořádky a obyčeje jak obecní, tak osobní všem třem pánům stavům zdržeti a proti nim nic před sebe nebrati? Když král odpoví, že to všechno splní, ozdobí jeho hlavu nejvyšší komorník onou šarlatovou čepičkou, arcibiskup pak spolu s oněmi dvěma již několikráte připo- menutými biskupy a nejvyšším purkrabím královskou korunou, připo-

112 Práva a zřízení zemská A. 2.

109 jujíce příslušné modlitby. Potom s korunou na hlavě poodejde král za oltář a tam mu biskupové setřou olej, jímž byl pomazán, a šat mu řádně upraví. Když se král za opětovných modliteb arcibiskupových odtud vrátí a usedne na trůn, nejvyšší purkrabí, hodlaje zavázati pány a vše- chen lid věrností a oddaností králi, předříkává slova, na něž mají přísa- hati, a praví: Poněvadž Nejjasnější kníže N. ráčí pořádně za krále volen a korunován býti, ve jménu Pána Boha všemohoucího já Jeho Milost všem třem pánům stavům i vší obci téhož království za krále českého vyhlašuji a nařizuji. Chcete-li tedy Jeho Milosti věrni, poslušní a poddáni býti? Když odpovědí, že chtějí, a na vyzvání téhož purkrabího každý dva prsty vzhůru zvednou, on první ke králi blíže přistoupí a pokleknuv dotkne se dvěma prsty koruny, vložené na hlavu královu, a vyzývá, aby totéž uctivě vykonali všichni, pokud místo jim nebrání. Zatím se zpívá chva- lozpěv sv. Ambrože a Augustina a jak nejvyšší úředníci zemští, tak všichni ostatní z pánů a rytířů s pokleknutím a v uctivosti konají každý za sebe to, co viděli dělat purkrabího. Dotknuvše se koruny svými prsty, stanou páni po králově pravici, rytíři po jeho levici. Konečně král několik vybraných, kteří padli na zem před jeho tváří, mečem sv. Vác- lava na levé rámě třikrát udeří a tím pasuje na rytíře zlatého vojska. 18. Po skončení onoho radostného chvalozpěvu pokračují potom zpěváci a arcibiskup v službách mešních. Když ve zpěvu dojdou k tak řečenému Obětování, povstane král, uprostřed mezi biskupy přijme z rukou dědičného stolníka a číšníka ony dva pecny chleba a soudky vína a arcibiskupu je při oltáři obětuje, při čemž celý hrad a všechna Praha zaléhá údery zvonů a ranami hrubé i menší střelby. Potom líbá král znamení míru a hned, když mu je za opětovného hřmění zvonů a hradebních děl nejvyšším kancléřem sňata koruna a čepička a když jsou žezlo i jablko navráceny do rukou nejvyššího písaře a nejvyššího sudího, přistupuje, jsa uprostřed mezi biskupy, k oltáři a z rukou arci- biskupových přijímá nejsvětější svátost, při čemž před ním červená roucha drží nejvyšší purkrabí a nejvyšší hofmistr. Zatímco se toto děje, oba maršálkové stojící u trůnu, z pravé strany nejvyšší dědičný maršá- lek zemský, z levé strany dvorský – po případě, jestliže jednomu z nich

110 jiná víra brání účastnit se klanění hostii a vyžádá si dovolení se vzdálit, což se vskutku stalo r. 1575, náhradník na tu dobu jím stanovený – drží tasený meč s hrotem skloněným k zemi a nepozvednou ho dříve, dokud král nevstane od oltáře. Když se konečně vrátí od oltáře a poklekne, žehná mu arcibiskup předepsanými slovy, a tu se již po třetí rozezvučí zvony po celé Praze a spustí hrubá i menší střelba. 19. Když byly takto služby Boží skončeny, král v královském rouše, nesa klenoty, s týmž průvodem a družinou, jako vešel, vykročí z chrámu a ubírá se přes dřevěné lešení suknem potažené a přes větší palác do desk zemských a nato do světnice soudné k slavnostním hodům. Kudy král kráčí, od samé předsíně chrámové až ku prahu soudné světnice, jsou rozhazovány mezi hustě stojící zástup čerstvě ražené zlaté a stříbrné mince, kromě toho všichni královští vězňové jsou propouštěni na svobodu;113 na hradním nádvoří teče červené a bílé víno z plných kašen a obec- ný lid je tu čerpá. Zatím kotle a trubky dají pronikavým zvukem znamení ke královským hodům. Dvanáct stolů, již předtím pokrytých nejvybra- nějšími jídly, je určeno pro jednotlivé z nejvyšších úředníků zemských. Králův stůl stojí zvlášť na místě poněkud vyvýšeném, po jeho pravé straně stoly pro pány, po levé pro rytíře. Každý usedne u svého: král s knížecími muži a s vyslanci cizích králů, nejvyšší úředníci každý se zvlášť pozvanými hosty, čelnějšími dvořany a svými přáteli. Korunova- nému králi, stolujícímu pod nebesy, přisluhují vesměs dědičný stolník, kráječ a číšník s přemnoha mladšími šlechtici, jež si k tomu přibrali. Ke střežení králova pokoje je podle ustanovení krále Vladislava povinen po celý ten den korunovace hlídkou státi nejstarší z rytířů Svárovských. Konečně všichni účastníci hostiny i ostatní venku nadšeným voláním opakují: Živ buď, živ buď, živ buď král český N., nepřátele své i zemské slavně poraziv! Po skončeném hodování je králi v místnosti desk zem- ských svlečen dlouhý háv a klenoty od něho převezmou nejvyšší úřední- ci zemští, aby je uložili. Král s dvorskou družinou odejde do královského zámku, ostatní se každý jiným směrem rozejdou, nejvyšší úředníci zem-

113 Kosmas a Hájek k r. 1037.

111 ští s ostatními předními muži království hned odnesou korunovační klenoty do kaple svatováclavské a tam je na tu dobu, než budou třetího nebo čtvrtého dne uloženy ve své schráně na hradě Karlštejně, svěří manům onoho hradu, aby je denními i nočními hlídkami střežili. 20. Takový je způsob nastolování českých králů, za naší doby užívaný, takový je průvod, obřad i slavnosti. Poněvadž jsou jenom dva řádné způ- soby ucházení o hodnost královskou – způsob zbraněmi, který někteří k nim přidávají jakožto třetí, přičítáme raději samovládcům než králům, a vůbec zbraně, pokud slouží jen ctižádostivé touze, nepokládáme za spravedlivé –, poněvadž tedy, pravím, není jiných řádných způsobů ucházení o hodnost královskou nežli jednak volba na národu nevynuce- ná, jednak dědičnost vyplývající z pokrevního příbuzenství, zdá se takřka nezbytným tázati se, jakou mocí a jakým právem, zda dědičnosti či volby, dostupují noví čeští králové svého vrcholného panovnického postavení. Rozhodovat o tom není každému nasnadě. Je totiž tato otázka toho druhu, že o ní lze stěží něco určitého vysuzovat ze spisovatelů domácích dějin a jejich způsobu vyjadřování, dílem nedůsledného, dílem takového, že jej nutno přičítat buď podávání výkladu vypůjčenými slovy. nebo snad kulaté neurčitosti jazyka. Základní práva zemská a privilegia, ba i nej- lepší vykladač práv, sám obyčej a dlouhodobé zachovávání, začaly být nedávno vykládány protichůdnými směry. Když totiž po smrti krále Matyáše Čechové na hojně navštíveném sjezdu se zástupci zemí ke království přivtělených odňali království (r. 1619) arcivévodovi rakouskému Ferdinandovi, který byl ještě za života Matyášova a na jeho naléhání určen za jeho nástupce a koru- nován (r. 1617) za krále českého, a zvolili si za krále kurfiřta falckého Fridricha V., bylo velmi prudce a významnějšími spory než kdy jindy, zbraněmi i pery z obou stran bojováno o právo království a o způsoby, kterak má být Čechům dáván král. Arcivévoda Ferdinand, jenž zatím byl od kurfiřtů zvolen císařem římským, a jeho straníci tvrdí, že Čechy jsou království dědičné a že všichni panovníci, kteří v nich až do našeho věku měli nejvyšší vládu – s jedinou výjimkou krále Jiříka, dosazeného odchylným způsobem –, dosáhli trůnu podle dědičnosti. Naproti tomu

112 stavové čeští vytrvale prohlašují a div nekřičí, že vždycky poslouchali vládců, kteří dosáhli své důstojnosti nikoli podle dědičnosti, nýbrž volbou svobodného národa, a stěžují si, že zastánci opačného stanoviska, ať to jsou kdokoli, dopouštějí se zřejmého násilí na jejich svobodě po předcích zděděné. Meč učinil v této při Ferdinanda vítězem; naproti tomu spory vedené perem, jak se zdá, nenašly ještě soudce, na němž by se obě strany shodly. Aby tedy v této otázce nebo rozepři, přetřásané i od neválečníků, mělo potomstvo odkud čerpat věcné důvody a mohlo najít snazší přístup ke stánku pravdy, seznámíme je, seč stačí skrovná míra našich schopností, ve výpiscích z rozmanitých pojednání, do nichž nám bylo popřáno nahlédnouti, s důvody, kterými hájili svého práva jak Ferdinand II., tak čeští stavové. Omezíme se přitom jen na hlavní teze a pomineme vedlejší, poněvadž podrobnosti, jichž se v hádání obou proucích se stran vyskytuje velmi mnoho, zdají se vzdáleny naše- ho předsevzetí. Sami rozsuzovat v tak významné při se neodvažujeme; chceme totiž co nejvíce se vyhnout veškeré opovážlivosti toho druhu. 21. Ti tedy, kteří tvrdí, že čeští králové přicházejí ke království prá- vem dědičnosti, dovolávají se jednak obyčeje a praxe, zavedené již za časů Libušiných a přerušené jen jedinkráte, jednak privilegií, v té věci vydaných od nejvyšší vrchnosti a pojatých mezi obecné řády zemské, jakož i dějepisu, svědka toho, co se sběhlo. Podle nich bylo toto důsto- jenství trvale zachováváno rodu pocházejícímu od Přemysla a Libuše a jenom z něho byli přibíráni ke kormidlu zemskému zprvu knížata, později králové řádnou posloupností, a to brzy právem stařešinství, brzy právem prvorozenosti, tak dlouho, pokud byli na živu mužští potomci.114 Když však Václavem III. rod po meči vymřel a

moranou pokosena když rodová posloupnost cenná královské krve,115

114 Dědičné právo Ferdinandovo, list 18, 19 a 44. 115 Kronika zbraslavská.

113 byla vzdávána ženským potomkům rodu stejná čest a k žezlu povolány sestry vzpomenutého Václava, nejprve Anna, manželka Jindřicha Koru- tanského, potom Eliška, choť Jana Lucemburského. Právem těchto žen se prý dostali ve věnném království jejich manželé k nejvyšší vládě, potomstvo Eliščino pak kralovalo pořadem. A když král Ladislav, její a Jana Lucemburského prapravnuk, zemřel bezdětek a nebylo žádného mužského potomstva královského, a když král Jiřík, po Ladislavovi odbojně zvolený, posléze rovněž zhasl, vrátila prý se koruna královská původní krvi tím, že byla vložena na hlavu Vladislava, jenž byl synem Ladislavovy sestry Alžběty; od něho přešla koruna nejprve na jeho syna Ludvíka, a když ten zahynul, nezanechav potomstva, na dceru Annu. Potomci této Anny a jejího manžela Ferdinanda, císaři Maxmilián, Ru- dolf a Matyáš, pořadem se v tomto království vystřídali a k řízení země české nastoupili prý týmž právem dědickým jako jejich předchůdci. Řídíce se tudíž samotnou spravedlností a obyčejem předků, uznávali prý stavové vždy, že – jak jim kdysi i císař Fridrich III. připomínal116 – vůbec není zapotřebí volby u těch, které přirozený rod činil králi. A tak prý neotřesená praxe tolika století je nejjistějším dokladem, že se po- skvrňují vzpourou hodnou prokletí117 všichni oni, kdož se nijak nestydí odporovat těmto zvyklostem předků a příkladům ctihodné starobylosti a zároveň si troufají hanebnou odvážlivostí, totiž ustanovováním králů podle své libosti a pouhou volbou, odstrkovat od dědičného trůnu Krá- lovství českého panovníky české krve, dále rozkvétající v domě rakous- kém a podporované nadto starými smlouvami Albrechtovými a Kar- lovými. 22. K trvalosti a starobylosti této praxe připojují tíž zastánci dědičné- ho práva za druhé – ponecháme-li stranou prastarou dohodu Hostivíta s Mstibojem a pozůstalostní pořízení Břetislava I. o vládě – prohlášení obsažená v privilegiu, které dal Čechům (r. 1212) císař Fridrich II., dále zlatou bulu císaře Karla IV. (r. 1348), erfurtské privilegium císaře Rudol-

116 Silvius, Kronika česká, kap. 58. 117 Autor Spravedlnosti císařské, propozice 12, 13, 22 a 23.

114 fa (r. 1290), pořízení krále Vladislava toho jména Druhého (r. 1510), pozdější revers krále Ferdinanda I. (r. 1545) a dovětek, který zanechal jako směrnici svým dětem, a rovněž obvyklé starobylé přísahy nej- vyšších úředníků zemských a všech, kteří bývají ustanovováni v úřadech nebo v královských službách. Toto vše prý je zčásti schváleno veškerým národem českým na řádném sněmě (r. 1547) a vloženo do knih práv a zřízení zemských118 jakožto veřejný a nepochybný zákon, zčásti potvr- zeno pravidelnou praxí. Pokud jde o bulu císaře Karla, je prý v ní výslovně ustanoveno, že volba přísluší řádně, správně a oprávněně prelátům, vévodům, knížatům, pánům, rytířům a vší obci dříve řečeného království a zemí k němu přiná- ležejících jenom v tom případě a v té příhodě, když by z rodu, pokolení, semene nebo kmene králů českých nebylo na živu žádného oprávněného potomka ani mužského, ani ženského. Důslednost si prý zachoval týž císař Karel také později (r. 1356) v císařské zlaté bule norimberské,119 když vyhrazoval císařům opatření uprázdněných světských kurfiřství v říši, avšak vyňal obyvatele Království českého a ukázal, že kdyby ně- kdy vůbec nebylo dědiců z královského rodu a tím se hodnost kurfiřt- ská tohoto království uprázdnila, přísluší její opatření nikoli císaři, nýbrž stavům samotným, a to podle toho, co obsaženo jest v privilegiích Čechům poskytnutých, a podle obyčeje po dlouhé věky zachovávaného. Jako tedy v ostatních světských kurfiřstvích nastupuje nejbližší dědic právem dědickým, tak prý v kurfiřství českém a v království samém, jež se nemůže od kurfiřství oddělovati,120 musí prý nastoupit nejbližší dědic zemřelého krále podle práva dědičnosti. A jako přísluší císaři opatření v ostatních světských kurfiřstvích jenom tehdy, není-li vůbec dědice, tak přináleží stavům českým volba jenom tehdy, je-li království uprázdněno, to jest, není-li na živu ani mužského, ani ženského potomka z královské krve.

118 Práva a zřízení zemská A. 1. 119 Kap. 7, odst. „Pakli však“. 120 Dědičné právo Ferdinanda II., str. 15 a 16.

115 Právně je prý to zcela zřejmé a nadto se to potvrzuje erfurtským osvědčením císaře Rudolfa I.,121 že českým králům přísluší kurfiřtské právo v říši; kdykoli se v něm totiž zmiňuje o králi a kdykoli mu při- znává nějaké právo v říši a při volbách císařů, vždy pamatuje na jeho dědice a přiznává je rovněž i jim. Proto prý nikdo, kdo je při zdravém rozumu nebo se bláhově nedomnívá, že císař při něm nebyl, nemůže popírat dědičnou posloupnost králů v Čechách. V témž smyslu závažné je prý pořízení krále Vladislava, jež učinil (r. 1510) o svých dětech – pořízení nikterak podvržené, nýbrž veřejně schválené jak českými, tak uherskými stavy –, v němž král dosvědčuje, že kdyby se mělo přihoditi, aby jeho syn Ludvík zemřel bez dědiců, bude jeho dcera a Ludvíkova sestra Anna podle práva, výsad a privilegií Krá- lovství českého řádnou dědičkou tohoto království. S tím je prý v souhlasu také pozdější revers krále Ferdinanda I., da- ný stavům půl druhého roku před smrtí jeho manželky královny Anny, jakož i dovětek téhož krále, který zanechal svým dětem jako směrnici krátce po smrti jejich matky Anny. V obou z nich tvrdí král, že po ža- lostném konci krále Ludvíka, jenž zahynul v boji, nezanechav dědiců, jest jeho manželka Anna, jakožto rodná sestra krále Ludvíka a z řádného manželství vzešlá dědička, podle svobod, výsad a ustanovení císaře Karla IV. a podle pořízení krále Vladislava pravou a od stavů uznanou a přija- tou dědičkou Království českého a královnou, a tudíž i samo Království české, pokud jsou na živu z královské krve mužští nebo ženští potomci, nepřináleží volbě stavů, nýbrž spadá na pozůstalé osoby královské krve. Kromě toho že stavové sami uznali, že to království přešlo na královnu Annu nikoli volbou, nýbrž řádným dědictvím a posloupností jakožto na dědičnou královnu a paní. Konečně prý se dá tato věc prokázat také z obvyklého znění přísah, k nimž jsou podle předpisu zákonů zemských povinni jak všichni nižší úředníci a služebníci království, tak nejvyšší purkrabí a purkrabí hradů

121 Melichar Goldast v II. svazku Constitutionum, str. 86.

116 pražského i karlštejnského.122 Všichni ti totiž vedle přísah Bohu a králi přísahají rovněž královým dědicům. Jinak prý by jistě toho nečinili, po případě stavové sami by to nestrpěli, kdyby myslili, že se jejich králové nerodí, nýbrž volí. S těmito ustanoveními, osvědčeními a pořízeními svých králů sou- hlasili prý všichni stavové čeští, jak více než dostatečně vysvítá z toho, že na ně bedlivě pamatovali také v samých knihách Zřízení zemské- ho,123 výslovně vyznávajíce, že řádnou moc voliti krále mají jenom ten- kráte, nastane-li případ vymezený ve zlaté bule císaře Karla, v listině krále Vladislava a v reskriptu krále Ferdinanda. V tomto smyslu prý rozuměli výsadám Čechů také jednak nedávno vévoda bavorský Max- milián, jednak již kdysi polský král Jagello. Onen Bavor totiž,124 když nedávno svému příbuznému Fridrichovi rozmlouval přijetí volby, jíž se Čechové krátce předtím odvážili, moudře prý připomínal, že přestože mají stavové čeští svým způsobem moc voliti krále, přece ta volba je do jisté míry dědičná a vázaná na dědice. Jagello pak českým poslům, když mu nabízeli toto království, odpověděl, že ví, že Václavovo Království české náleží dědickým právem jeho bratru Zikmundovi.125 23. Kromě toho dějepisci tohoto národa jsou prý téměř všichni rov- něž stoupenci téhož názoru. Kdykoli totiž o tom píší, ať podle vlastního smýšlení, nebo podle smýšlení svého národa, vždy se zmiňují o dědi- cích a otcovském dědictví. Tak se čte u Kosmy,126 dějepisce nikoli špat- ného, že jest řádem českým, aby mezi knížaty zasedl na stolec knížecí ten, kdo je z nich věkem nejstarší. A když mluví o Soběslavovi Starším, praví, že Soběslav dědickým právem byl povýšen na knížecí stolec svých dědů. Rovněž tak se vyjadřuje Silvius,127 že Nezamysl byl jmenován dědi- cem umírajícího Přemysla. – Hostivít, starší syn knížete Neklana, byl od

122 Práva a zřízení zemská B. 3, 7 a 8. 123 Práva a zřízení zemská A. 1, B. 20. 124 Listem poslaným z Mnichova 24. září 1615. 125 Kromer, O původu Poláků, kn. XVIII. 126 Kronika česká, kn. III. k r. 1100 a 1125. 127 Kronika česká, kn. 9, 55, 57 a 68.

117 otce ustanoven dědicem. – Vyslanci Albrechta Rakouského oblomili Če- chy, když jim radili, že Albrechtovu manželku Alžbětu nesmějí zbaviti otcovského dědictví a že jest nutné dáti přednost Albrechtovi jak podle práva manželčina i jeho vlastního, tak podle úsudku tchánova. – Také poslové jiné královny žádali, aby Čechové proti obecnému právu neod- nímali chlapci, totiž Ladislavovi, otcovské dědictví. – Císař Fridrich pro- hlásil, že žádným způsobem nesáhne na dědictví sirotka, jemuž byl po- ručníkem. V podobných obratech se vyjadřuje také Jan Dubravius,128 když píše, že Václav výhodou svého věku získal přednější díl v knížecí posloupnosti a že bylo dědictví rozděleno mezi něho a mladšího bratra Boleslava. – Břetislav Bojovný, blízek jsa smrti, ustanovil, aby z kníže- cích synů byl k posloupnosti po otci v království povýšen nejstarší, ostatní bratři aby se spokojili každý svým údělem. A jak otec mezi syny dědictví rozdělil, tak po jeho smrti každý do své části nastoupil. – Král Otakar z Kunhuty, své druhé manželky, zplodil dědice království Václava. – Če- chové, ztrativše dědice království, sešli se na sněm do Prahy do domu biskupova. – Po smrti krále Rudolfa zahájen byl sněm nesmírným hádá- ním; biskup Jan podle řádů zemských hájil práva Anny, provdané za Jind- řicha, tvrdě, že není-li bratří, přináleží nárok na posloupnost v království především sestrám, nikoli aby samy kralovaly, nýbrž aby mohly získati království pro manžela, měly-li ho, jejž jim dal buď otec nebo země. – Mínění a hlasy všech se klonily k tomu, aby byl žádán za krále Jan Lu- cemburský s podmínkou, vezme-li si za manželku Alžbětu, dědičku krá- lovství. – Posel přiběhl z Uher se zprávou, že královna Alžběta porodila chlapce a tudíž dědice Českého království. Dále Václav Hájek129 nade všecky tyto dějepisce častěji tu věc čtenářům vštěpuje. Z přemnohých jeho míst jsou zvláště jasná tato, kde praví: Vládykové Vojena jako dědi- ce za kníže volili (r. 804). – Drahomíra, ucházejíc se o správu země, obeslavši pány zemské, ohrazovala se: Však vy sobě knížete žádného voliti nemůžete, poněvadž synové moji po mém manželu sú pozuostali,

128 Dějiny české, kn. II, VII, XI, XVII, XIX a XXVIII. 129 V Kronice české.

118 oniť nápad k knížectví mají (r. 917). – Když obeslal Fridrich pány a rytíře…, tu hned jej jako dědice po někdy Vladislavovi králi, otci jeho, za pána přijali (r. 1178). – Přemysl… synu svému Václavovi toho vděčně přál, aby po něm byl v království dědicem (r. 1226). – Přemysl, syn krále Václava, dědic český,… mnoho lidu byl sebral (r. 1254). – Otta, markrabě bramburský, činil úklady, aby… byli všickni Čechové zbiti, i ten dědic Vác- lav také aby zahynul (r. 1279). – Páni zemští od téhož markrabího žáda- li, aby dědic a pán jich, jejž držel v těsném vězení, byl vrácen království, a nedosáhli toho dříve, než zaplatili velikou částku peněz (r. 1280 a 1281). – Král Vácslav Druhý, znamenav při svém zdraví býti nedostatek, doporučil pánům zemským svého syna a vyzval je, aby se chovali k němu jako ku pánu svému dědičnému… tak, jakž náleží (r. 1305). – Dcery téhož Václava Anna a Alžběta připomněly na obecném sněmu zemském privilegia, kteráž sú na to Čechům vydána, když by nemohlo býti po dědici, ale aspoň po dědičce aby byli králové voleni (r. 1306). – U císaře Jindřicha VII. vyznali veřejně poslové čeští, že král Vácslav Starší, když umřel, zuostavil po sobě syna Vácslava, dědice, a dvě dědičky, Annu a Alžbětu; tento Václav pak zahynul, žádného dědice ani dědičky nepozuostaviv; Jindřich Korutanský po manželce dědičce osobil sobě království (r. 1310). – Pražané, když císař Zikmund položil sněm v Mo- ravě v městě Brně, skrze posly žádali, aby Jeho Milost Císařská jako pán a dědic ráčil do svého Království českého přijeti (r. 1419). Ale do roka jej jakkoli dědice a pána českého dědičného a po bratru pravého nápadníka Království českého od své země a zvláště od sídelního města českých králů odháněli a spikli se proti tomu, aby vůbec kdy byl uznán za krále. Nicméně Zikmund souhlasil se smluvci a jejich prostřednictvím nabízel Pražanům milost, hodlaje jim zaručiti nevzpomínání minulých skutků, chtí-li se jemu Pražané jako pánu svému dědičnému poddati (r. 1420). Ale Pražané prý opovrhli touto podivuhodnou mírností císařovou a při- stoupili k čáslavskému usnesení českých stavů, zbraněmi nepřipustit dědičného krále a pána na český trůn. Rozhořčen jsa tímto nedůstoj- ným chováním, napsal císař veškerým stavům do Čáslavě a slavnostně prohlásil, že pakli by kdo jej od jeho dědičného Království českého mimo

119 pořád utiskovati chtěli, již by té ohromné křivdy déle trpěti nemohl. Je prý smyšlenkou a toho ani rozum nemuož ukázati, co oni roztrušují, že by on své dědictví a vlastní království k takové hanbě strojiti měl (r. 1421). Tímto královým prohlášením vrátilo se prý ze scestí nemálo členů šlechty a ti s velikým úsilím bojovali proti měšťanům pražským, usilu- jícím o nastolení Korybuta za krále, a protože říkali, že mají pána svého a krále Zigmunda císaře, jenž jest pravý… nápadník po bratru… Vácsla- vovi a že jest dědic pořádný po otci svém… Karlovi, nechtěli souhlasit s korunovací Rusenína za krále (r. 1422). – Po smrti krále Albrechta porodila královna syna Ladislava Pohrobka. V něm viděli Čechové, i dříve, než se narodil, i potom, jak jej mnohokráte shodně nazvali (r. 1440, 1441, 1443, 1444, 1446, 1451, 1453) a jak se stejně Prokop z Rabštejna i císař Fridrich vyjádřil, pravého dědice a po otci nápadníka (r. 1440). – Když král Vladislav zemřel, syn Ludvík, vyslav do Čech Jana Žerotínského, žádal na stavech, aby byl vpuštěn k vládě jako pán jich dědičný a král český korunovaný (r. 1518). Také prý to uznává mistr Daniel z Veleslavína,130 spisovatel sice mladší, avšak úsudkem a bedli- vostí se rovnající oněm starším. Nazývá totiž, zřejmě v témž smyslu, dceru krále Zikmunda Alžbětu a dceru krále Vladislava Annu jedinými dědičkami Království uherského a českého. Poněvadž díla těchto spiso- vatelů jsou v rukou velmi četných čtenářů a téměř ode všech jsou schvalována, nelze prý, aby někdo vůbec mohl právem pochybovat o jejich tak svorném a tolikrát opakovaném tvrzení. Nemá prý váhy, co uvádějí někteří ztřeštěnci, že se totiž i v samých knihách Zřízení zemského i právě u těchto domácích dějepisců častěji objevuje užívání českých slov volení a voliti kníže nebo krále.131 Slova ta prý jen při nesprávném výkladu znamenají to, co si oni ztřeštěnci sami vymýšlejí, ve skutečnosti však, jak tomu bývá v ostatních dědičných královstvích, znamenají prý jen přijetí neb uznání a přijímati neb uzná- vati knížete nebo krále.

130 Kalendář historický, v rodokmenu Karla IV. a Ferdinanda I. 131 Dědičné právo Ferdinanda II., str. 41.

120 24. To jsou důvody, které, pokud jsme shledali, zástánci dědičného práva českých králů uvádějí jako skálopevné; z jejich mnohomluvných pojednání uvedli jsme je tu ve zkrácené podobě. Laskavý čtenář nám snad dovolí, abychom nyní – snad méně obratně, než věc vyžaduje – sebrali a ve shodě s tím, co sledujeme svou knihou, přehlédli také dů- vody, které za naší doby na světlo vynesla druhá strana, a to těch, kdož popírají, že se králové čeští rodí, a dokazují, že panovníci jsou vybíráni a ke správě země povoláváni svobodnou volbou národa českého. Také oni se dovolávají starobylého obyčeje a trvalého zachovávání, dále pri- vilegií královských, kterými se ona dávná praxe jen potvrzuje, ale ne- uděluje, mínění papežů římských a jiných cizích vládců, jakož i dějin.132 Obyčejem u všech slovanských kmenů užívaným, jakož i dlouhým zachováváním nepřetržitě po několik století, jak vykládají, nabyli Če- chové práva žíti mnohem svobodněji než národové jižních končin svě- ta133 a moci poslouchat jenom tu vrchnost, kterou by si vůlí a hlasem celého národa vytvořili. Při výběru těch, kterým byla svěřována nej- vyšší obecná správa, hledělo se prý jen k dobrému zvuku zdatnosti a zásluh jednotlivcových, nikoli k právům krve. Nikdo prý to nemůže popřít, komu nejsou neznámy příklady z českého dávnověku. První za- kladatelé národa, když se do těchto končin přistěhovali, neměli ani soudce, ani knížete. Kdokoli v své čeledi byl pokládán svým vzezřením, nebo mravy za ctihodnějšího, k tomu se bez nucení a bez předpisu sbíhali a předkládali mu, bez újmy své svobody, sporné pře a utrpěné křivdy.134 Mezi oněmi ctihodnějšími muži měl Čech postavení jaksi vybrané a ze všech první. Jeho mírné rady a otcovská napomínání způsobila, že jej všechen lid nejenom nad ostatní uctíval, ale rozhodl se také podle jeho jména nazvati celý národ. Když se však postupem doby národ rozmno- žil a stařičký Čech byl již mrtev, začaly vznikat mezi lidem časté spory a rozmíšky, poněvadž nikdo neseděl u kormidla obecné vlády. Tehdy se

132 Dedukcí příčin sesazení Ferdinanda II. z královského důstojenství českého, v části 1. 133 Prokopios, O válce s Gothy, kn. III; Bodin, O státu, kn. V. 134 Kosmas, Kronika česká, kn. I. na začátku.

121 po společné úradě došlo k tomu a všemu lidu se zlíbilo, aby byl obci k jejímu řízení postaven v čelo s náležitou důstojností někdo, koho by si svobodný národ dobrovolně vybral jako vhodného pro ten úkol. A ačkoli v národě byli na živu mužové zrození ze slavného kmene, které pojilo s Čechem pokrevní příbuzenství a kteří by právem nebyli mohli být vy- loučeni z posloupnosti,135 kdyby hodnost Čechova byla bývala dědičná, přece dali před nimi přednost Krokovi, zplozenému z jiného rodu, a z jednomyslné vůle národa jej pověřili řízením lidu. Když ten po uspo- řádání země, byv pozván z týchž důvodů od Poláků,136 chtěl jim vyhovět, byla od něho hlasováním lidu přenesena důstojnost na syna s otcem stejnojmenného, Kroka Mladšího. A z tohoto počátku a základu vzešlo prý u Čechů právo zřizovat knížata volbou a touto jedinou cestou všichni knížata a králové, kolik jich národu vládlo, došli svého důstojenství. 25. Vykonával pak prý to právo český lid a svěžím zachováváním trvale je udržoval, stejně když zemi dával domácí knížata královské krve, jako když je přibíral zvenčí z cizích rodin. Jeví se prý to asi ze čtyřiceti za sebou jdoucích počinů, jimiž po správě nejmladší dcery Krokovy panny Libuše – správa ta trvala o málo déle než dvanáct let – bylo prý ze společné vůle národa zemi postaveno v čelo, aby jí vládlo, na čtyřicet knížat české krve za dobu přibližně 717 let.137 Poslední dva z nich byli ohavnými úskočnými prostředky rakouských závistivců, dychtících dostat Čechy pode jho své vlády, sprovozeni se světa, otec Václav II. (r. 1305) jedem, jeho jediný stejnojmenný syn Václav III. (r. 1306) dý- kou vrahovou.138 Ačkoli tehdy nechybělo mužských potomků, z řádných manželství pocházejících – byli tu páni Švihovští, potomci Vladislava, pátého syna prvního krále Vratislava, a páni z Házmburka, odvozující svůj původ od nejstarší dcery knížete Kroka Kazi –, přece nebyli hlaso- váním lidu povoláni k vládě, ba o království se vůbec ani neucházeli,

135 Pulkava, Kronika česká, kap. 3; Hájek k r. 671. 136 Alexandr Gwagnin v příručce polských dějin, mistr Daniel v Kalendáři. 137 Hájek k r. 715 a 720. 138 Pulkava, Kronika česká, kap. 88 a 89; Kronika boleslavská, kap. 97 a 98; Miechowita, kn. IV, kap. 3.

122 ani nepředstírali dědické právo, což by jinak byli asi sotva opomněli, kdyby byli věřili, že se toto království získává dědičností, nikoli volbou. Zvolen byl tehdy (r. 1306) za knížete, po zapuzení spoluuchazeče Jin- dřicha, syn císaře Albrechta I. Rudolf‚ aby byl nástupcem zahubeného krále Václava, ač se nemohl opírat o žádné právo pokrevenství. Zda zvolení Rudolfa bylo dobrovolné či přinucené, o to není prý třeba roz- přádat spor. Známo je, že když týž Rudolf, nedovršiv ani roku svého kralování, zaměnil život za smrt (r. 1307), byly rozníceny ostré spory o volení krále a nebylo nouze o uchazeče. Konečně po trpkých svárech, také proti přání císaře Albrechta, dosáhl trůnu, získav většinu hlasů, Jindřich, nedávno od Rudolfa zapuzený, švagr zavražděného Václava. Poněvadž spravoval zemi nemužně a lakotně, stavové mu po třech letech vládu odňali a za krále dožádali a dali pomazat Jana, syna císaře Jindřicha (r. 1310).139 Když ten z manželky Elišky, nejmladší sestry za- bitého krále Václava, zplodil více synů, učinil sice otcovské pořízení, v němž vyložil, co si přál, aby se s nimi po jeho smrti stalo; poněvadž se však obával, aby jednou nebylo od stavů jakožto soukromá listina po- kládáno za neplatné, požádal na řádném sněmu (r. 1341), aby je stavo- vé schválili a ze synů si vybrali za jeho nástupce toho, kterého by chtěli. Také toho vskutku dosáhl. A tak po něm kraloval, zcela beze sporu podle svolení národa, jeho syn Karel a vnuk Václav. Po smrti krále Václava, který zemřel bezdětek, vydával se sice jeho bratr císař Zikmund za dě- dice království a někteří čeští pánové mu v tom dokonce pochlebovali; poněvadž však tento nárok byl nový a on mezitím, nevyčkav sněmu ani řádného souhlasu a povolání od stavů, obsadiv oba hrady pražské a opat- řiv je posádkou i zásobami, uchvátil korunu královskou (r. 1420)140 v přítomnosti hrstky Čechů a mezi lomozením zbraní vojáků, sebra- ných ze spodiny cizích národů, musil zakusit, jak dovedla většina šlech- ty a zvlášť Pražané velmi nesnadno snést opovážlivost, která svým příkladem mohla jednou škodit. Byl totiž nejenom z vlády nad zemí

139 Kronika Elwangenská. 140 Dubravius, Dějiny, kn. XXIV.

123 potupně vyháněn, ale musil k své lítosti vidět také, jak byli zvolení Vla- dislav Jagello, Vitold a Korybut proti němu stavěni jako soupeři o krá- lovství a protivníci.141 Teprve po patnácti letech, když se již Čechové vzájemnými ranami sami oslabili, spíše mírovými prostředky než ozbrojenou mocí a jen velice stěží dosáhl, že ono jeho násilí a neoprávněné uchvácení koruny královské bylo v početně navštíveném sněmě stavy schváleno (r. 1435) a spolu odhlasováno, že má být připuštěn k žezlu království. Po smrti Zikmundově nastoupilo pět králů, povolaných k vládě svobodnou volbou lidu, a to z rodu rakouského před Ferdinan- dem I. Albrecht, jehož však většina šlechty a 24 měst vytrvale odmítalo, a rovněž po mnohých přestřelkách jeho syn Ladislav Pohrobek, z rodu Kunštátského Jiřík a z Jagellovského Vladislav a Ludvík. Všichni tito králové sami přiznali, že došli královské důstojnosti rozhodnutím a svobodnou volbou stavů.142 Ferdinand I., švagr a nástupce Ludvíkův, rovněž jeho syn Maxmilián, jakož i vnuci Rudolf a Matyáš dostoupili vrcholné hodnosti královské v Čechách stejnou cestou a právem, což prý je každému patrné jak z ucházení, tak z písemných osvědčení všech těchto panovníků. Ferdi- nand I. sice z počátku se dal svésti zcela soukromým pořízením, jež uči- nil r. 1510 jeho tchán Vladislav o jeho manželce Anně, jež však ani usnesením sněmovním, ani veřejnou pečetí zemskou nikdy nevešlo v moc práva, a dovolávaje se tohoto pořízení a dědické smlouvy, sjed- nané ve Vídni r. 1515, žádal skrze posly, aby s manželkou, přirozenou dědičkou království, byl přijat jako král do věnného království.143 Po- znal však, že se mu na tento jeho nárok od stavů nedostává odpovědi, a nedlouho potom z listiny o zvolení, kterou mu odeslali, lépe zvěděl, že musil být za krále prohlášen nikoli z nutnosti nebo výhody nějakého dědického práva, nýbrž svobodným hlasováním svobodného národa.

141 Dubravius, kn. XXVI. 142 Silvius, Kronika česká, kap. 55; Bonfini, Dějiny uherské, dekády III., kn. IV; Hájek k r. 1453 a 1458; rozmanitá privilegia Vladislavova a úpis sepsaný místo Ludvíka. 143 Žádost Ferdinandova k Čechům, kterou přednesli jeho poslové na sněmu léta 1526.

124 I uznal to všechno s povděkem a ve svém reskriptu veřejně prohlásil, že ho pánové, rytíři i také města a všecka obec Království českého ze své svobodné a dobré vůle podle svobod onoho království zvolili za krále českého, nikoliv z nějaké povinnosti. Když se však potom v království upevnil a měl starosti o nástupce, užil špatných rad některých pod- vratných lidí a zrádců vlasti, kteří onu svobodu Čechů skrytě nenáviděli a ohlíželi se po cestách, aby ji jakýmkoli způsobem potlačili. A ačkoli zatím ponenáhlu vymámil (r. 1545, 1546 a 1547) řadu věcí, zároveň vhodných k zvýšení lesku rodu rakouského jako sloužících k vyvrácení starých českých privilegií a řádů, přece brzy potom postřehl jako bys- trý vládce, že by strach byl špatným strážcem trvalosti a že by to, co oněmi násilnými cestami vymámil na národu, od přirozenosti odmítají- cím dědičné pány, ani nemělo dlouhého trvání, ani nenašlo místa u potomstva. Proto prý nechtěl spoléhat ani na prohlášení Karlovo, ani na tchánovo pořízení, ani na pozdější reskript, od něho stavům podstrče- ný nebo podvržený, nýbrž svolav sněm do Prahy (r. 1549), co nejmír- něji žádal, aby stavové ustanovili jeho nejstaršího syna Maxmiliána za krále českého a prohlásili ho za nástupce po jeho smrti. Stavové veřej- ně se poradivše, vyslovili svůj souhlas s požadavky Ferdinandovými, a učinivše za jeho přítomnosti prohlášení o svobodné volbě, povolili Maxmiliánovi užívání odznaků Království českého a titulu, odročujíce korunovaci do otcovy smrti; došlo k ní až po 13 letech (r. 1562). Roz- radostněn jsa tak pohotovou ochotou stavů, vzdal jim Maxmilián pro- střednictvím Jindřicha z Valdštejna (r. 1549) a rovněž listem z Vallado- lidu (r. 1554) obsáhlé díky, k nimž připojil reskript, jímž se zemi zava- zoval, že v ní bude jednou vládnouti podle práva. Když zase týž král Maxmilián dvanáct let po svém nastolení dal řádně svolati stavy české, byli od něho posláni do Čech syn Arnošt a Vratislav z Pernštejna s úko- lem, soukromým obcházením získat přední pány pro jeho nejstaršího syna Rudolfa, aby jejich doporučením byl od národa přijat a prohlášen za krále. Když však čelný pán Vilém z Rožmberka, cítě se uražen oním tajným obcházením, veřejně prohlašoval, že si česká koruna věru za- slouží, aby se na její vyhledávání vynaložilo více námahy, a že Čechové

125 mají při výběru králů touž svobodu, jaké se těší Poláci, tu oni, zaraženi jsouce touto mužnou odpovědí, ustali od podniku a s nepořízenou se vrátili ke králi a císaři. Tudíž Maxmilián, aby získal pána z Růže, nabídl mu prostřednictvím Reyharta Štrejna hrad roudnický s městečkem a vším panstvím. Nicméně musil přece jen prosebně u stavů vyhledávat zvolení svého syna na obecném sněmu (r. 1575) týmž způsobem jako později (r. 1608) Rudolf sám pro bratra Matyáše a za jistých podmínek toho do- sáhl. Konečně, pokud se týká králů Rudolfa a Matyáše, jejich projevy, svědčící o svobodném právu Čechů voliti si krále, jakož i jejich vyhledá- vání královské koruny od stavů, jsou výslovně vyjádřeny jednak ve smlouvě, sjednané mezi bratry u Prahy (r. 1608), jednak v instrukcích, jež dostali v Českém Brodě poslové vyslaní na sněm do Prahy, a v reskriptech, které oba dali stavům v době před nastolením krále Matyáše i po něm, v nichž se ve všech častěji opakují slova svobodná volba; poněvadž jejich znění je dostupné mnoha čtenářům,144 není třeba ho tu uváděti. 26. K tomu všemu prý přistupuje, že samy děti královské mlčky při- znávaly, že není v Království českém dědičného práva na trůn. Nevy- skytl se totiž dosud mezi nimi nikdo, aby se po způsobu obvyklém v dědičných zemích sám nazýval knížetem českým nebo se dal tak na- zývat od otce nebo od kohokoli jiného. Jinak, kdyby nebylo zcela zná- mo, že Čechové mají svobodu voliti si knížata po své vůli, nikterak by prý nebyli od národa poslušností sobě povinného tak snažně požado- vali ustanovení za nástupce a korunování, ani by se nebyli zdrželi uží- vat názvu dědičných knížat. Ba ani mezi králi nebyl posud žádný, který by po svém nastolení nebyl také zvláštním názvem rozeznával toto své království od dědičných zemí, jež měl, a který by byl toužil po jméně dědičného krále.145 A kdyby se o to i sebevíce někdo z nich byl pokusil, byli by beze vší pochyby stavové buď zakročili, anebo by slovům dědic a dědičný nebyli rozuměli jinak než jako při vyžadování přísahy, kdy slib věrnosti a oddanosti, slavnostně daný každým ze stavů při nasto-

144 Dedukcí Čechů, v dokladech č. 61 a 62. 145 Zrcadlo Ferdinandova uvalení klatby na Fridricha, str. 10.

126 lení králi, jej požadujícímu, zavazuje také dědice slibujících,146 asi za dědice otcovské naděje a krve, nikoli hodnosti, dědictví jako statku a zboží, nikoli království, anebo zajisté nejinak než prostě za potomka, za nástupce nebo držitele, jak jich užili kdysi ve svých poselstvích k mar- kraběti Otovi a císaři Fridrichovi III. ajak jich užívá nezřídka samo prá- vo římské.147 Je prý nesnesitelná opovážlivost, tvrdí-li odpůrci,148 že obraty bráti, vzíti, pňjíti, uznati krále a zvoliti krále mají v českém jazyku význam totožný a že mezi nimi není rozdílu. Vždyť týž rozdíl, který uznávají latiníci mezi sumere, accipere, acceptare, agnoscere regem a eli- gere nebo deligere regem, je třeba uznati v jazyku českém, zachovává- me-li původní význam slov. V mluvě Čechům obecné jsou dědičný král a volený král zrovna takové protivy jako u latiníků haereditarius rex a electus rex. 27. Rovněž netřeba prý dbáti, uvádí-li někdo za důsledek dědičného práva to, že se v panovnické hodnosti v našem království postupně střídala knížata ponejvíce z téhož rodu a krve. S týmž zjevem se prý setkáváme i v říši německé, jež byla od smrti císaře Zikmunda až dodnes spravována císaři jenom z jediného rodu, rovněž v Království uherském a v Království polském. Kterékoli jednání se musí posuzovat ze stanoviska jednajících, také smlouvy se řídí úmyslem neb určením těch, kteří se smlouvají. Je prý známkou nevděčnosti a počínáním kraj- ně nesmyslným, z čistě dobrovolné a co nejsvobodnější možnosti chtít dělat nutnost, a to proti úmyslu a vůli jednajících. To, že následovali z téhož rodu jeden král po druhém, je prý připsati jednak jejich zdatnosti, jednak vrozené oddanosti české šlechty ke královskému potomstvu:149 zásluhy králů, nikoli dědicové, docházejí v jejich synech u nás koruny.

146 Práva a zřízení zemská A. 18. 147 Odstavec 2. článku,O drženích statků' a odstavec 138 článku ,O významu slov´. 148 Dědičné právo Ferdinanda II., str. 41. 149 Besold, O posloupnosti králů, kn. I, rozpr. 1.

127 A dále se prý to děje, protože to je tak libo a s prospěchem, nikoli pro- tože to je nutné. Sluší se, jak říká Aristoteles,150 aby byli lepšími, kdo po- cházejí z lepších. Zdá se zajisté, že se snáze uchovávají ta práva majestátu a ta království, která byla přejata a střežena po dědech a předcích. Bystře a pravdivě prý píše Bodin,151 že si Čechové, Poláci, Dánové a Tataři nedají sice žádnou mocí vyrvati volbu králů, ale přece se domnívají, že je třeba dáti královským synům přednost přede všemi, aby se dobrodiním posloupnosti vymýtily kořeny občanských válek. Tedy z vytrvalého zachovávání tolika století je prý nad polední světlo jasnější ono právo voliti si své krále svobodnou vůlí lidu, právo, o němž Čechové dokazují, že je již dávno vydrželi a i dnes mají neporušené. 28. Toto dávnodobé zachovávání bylo prý českému národu potvr- zeno také slavnými listinami slovutných knížat a císařů, totiž Soběslava Staršího, Filipa, Fridricha II., Karla IV. a jiných. Veřejnými listinami toho druhu byl jenom stvrzen starobylý zděděný obyčej volení knížat a bylo jimi schváleno, nikoli národu teprve po prvé uděleno to, co se odedávna obvykle zachovávalo. Nikterak tedy Čechové ani nyní nemají, ani kdysi neměli zapotřebí, aby nějakými privilegii nebo výsadami na- bývali a prokazovali to, co dostali a měli již od samých původců svých začátků a čeho vždy velice svědomitě užívali. Po prvé vydal v zemi přesnější řády český kníže Soběslav, a to po zralé úvaze v řádném sněmu, se souhlasem celého národa. Tehdy (r. 1135) bylo základním rozhodnutím o způsobu, kterak budoucně volit česká knížata, učiněno na věčné časy opatření, že když by dědice neb knížete v Čechách nebylo…, je třeba obeslali pány a rytířstvo a jiná města, i všecky ouředníky duchovní i světské i všecky many, kteříž k zemi příslušejí, ke dni určitému do Prahy. Tehdy od toho dne po třech dnech mají sobě z vuole jednostajné kníže oliti. Pakli by v tom byli na odporu a smluviti neb srovnati se o kníže nemohli, tehdy ke komuž konšelé praž- ští se svou obcí přistúpí a k němu přivolí, ten má hlas míti a knížetem

150 Aristoteles, Politika, kn. III, kap. 8. 151 Bodin, O státu, kn. VI, kap. 5.

128 českým býti. Když by kníže volený ten do země přijel a vjel do města praž- ského, prvé než by se v zemi uvázal, má přísahu učiniti, aby pány, rytíř- stvo i města při jich právích a svobodách zůstavil. Když by kníže český dal na svú zemi sáhnuti bezprávně a loupežem aneb jakoužkoli hanbou, tehdy všichni stavové nemají ke knížeti hleděti, ani jemu kterých daní dávati, dokavadž té přísahy nevyplní, kteráž jest učinil, chtě se v zemi uvá- zati.152Později byl za kralování Vladislava I. tento základní zákon opa- kován a – jak je známo ze starobylé hodnověrné listiny, kterou vydali Pražané při kutnohorské volbě krále Vladislava II. r. 1471, a rovněž z královského úpisu, který po ní následoval – se souhlasem celého ná- roda rozšířen o přesné stanovení doby a místa, kdy a kde se po smrti každého krále mají shromáždění toho druhu konati, a byl také vložen do desk zemských. Kromě toho vešlo v obyčej, že všichna pozdější kní- žata a králové čeští naň přísahali. Císař Filip (kolem r. 1200) Čechům nejenom udělil titul královský místo knížecího, a to pro statečnost kní- žete Přemysla i národa, nýbrž i význačným privilegiem za velkého souhlasu knížat říšských v Mohuči potvrdil právo, na věčné časy voliti zemi krále.153 Tím prý přibylo něco nového důstojnosti českých knížat, nikoli však svobodě, jíž národ užíval při volbě své vrchnosti. Císař Fridrich II., kráčeje ve stopách svého děda a strýce, rovněž zvelebil Čechy znameni- tým privilegiem a rozhodl na věčné časy (r. 1212), aby každý, ktožkoli- věk od nich za krále byl by volen, k císaři aby přijel a korunu královskú vedle obyčeje a jakž sluší aby přijal.154 Chtěl prý zřejmě Fridrich, aby panovníci Čeští byli, nikoli jako předtím, knížaty, nýbrž králi, a aby tak také byli zdraveni, a to nikoli ti, kteří své hodnosti po otci zdědili, nýbrž k ní přišli volbou národa českého. Císař Karel IV., vydávaje v Norimber- ce Zlatou bulu (r. 1356) k upevnění míru v německé říši, rovněž slav- nostně potvrdil tyto výsady českých stavů o svobodné volbě při rozho-

152 Hájek k řečenému roku. 153 Hájek k r. 1200; Buxtorff v rozpravě ke Zlaté bulle, v thesi 82; DRESSER, v VI. mille- nariu, v druhé části. 154 Hájek k r. 1212; Dedukcí, doklad str. 41.

129 dování o zemských panovnících; osvědčuje tam totiž, že při uprázdnění království mají obyvatelé Království českého právo zvolit i krále českého podle znění týchž privilegií a podle zachovávaného dávnodobého zvyku.155 Onoho práva, voliti krále, nebyl by prý mohl národ český podle dáv- nodobého, a to zachovávaného zvyku ani vyhledávati, ani míti, kdyby nebylo bývalo království již dávno před dobou císaře Karla několikráte uprázdněno. Bylo pak prý uprázdněno nikoli tím, že králové neměli dětí nebo se dobrovolně zřekli své důstojnosti nebo byli od mocnějšího vypuzeni, nýbrž tím, že svou smrtí uprázdnili místo nástupci, kterého by si obyvatelé království zvolili. Král Vladislav toho jména v Čechách Druhý, když kdysi zasedaje na soudě rozsuzoval města, svářící se s vyššími stavy, vydal královský zákon, aby se budoucně po smrti kaž- dého krále do měsíce sešel sněm k volbě krále.156 Nesmí se prý tolik váhy přičítati jiné bule Karlově, té, jíž se privilegium Fridrichovo – nechť se nikdo nehorší pro ten výraz – maří, spíše než objasňuje, dále ještě staršímu osvědčení Rudolfa I. o českém kurfiřství, nebo válce šmalkaldské, nebo snad urážkám českých králů, že by jimi směly být takřka přeťaty znamenité výsady a jedinečný základ uchování míru v říši, anebo pro něčí soukromý prospěch neb jakoukoli jinou příči- nu vůbec nějak roztrhány. Ona objasňující bula z r. 1348 je prý zajisté mnohonásobně vadná. Nehledě totiž ani k tomu, že svůj výklad neupíná ke zvyklosti, byla vy- dána proti záměru Čechů od Karla, tehdy ještě ne císaře, když byl o něco odchylného požádán a nehleděl prospěchu země, nýbrž měl na srdci svůj rod; sám ji odvolal, a to jednak potvrdiv ještě téhož dne vý- sady Čechů, jednak uzavřev později (r. 1366) oboustranné smlouvy s rodem rakouským, jí odporující – i ty byly již dávno císařem Fridri- chem III. a jinými knížaty rakouského rodu vráceny, odvolány a zruše- ny (r. 1448 a 1462). Odmítli ji také Čechové tím, že vícekráte proti ní jednali. A věru, ať je jakákoli, obsahuje sama v sobě rozpor, když na

155 Zlatá bulla, kap. 7, odst. ‚Kdyby však někdo‘. 156 Rozhodnutí krále Vladislava r. 1502, odst. 1.

130 jednom místě omezuje svobodu volby králů, kterou Čechům potvrdil Fridrich II., toliko na případ, že by nebylo mužského ani ženského potomstva královského, na jiném však místě připouští, že ta svoboda řád- ně, spravedlivě a náležitě přísluší prelátům, vévodům, knížatům, pánům, rytířům a vší obci království i zemi přivtělených, kdykoli by se přihodilo, aby se jakýmkoli způsobem uprázdnilo království. Erfurtské osvědčení Rudolfa I. (r. 1290) je prý z toho druhu věcí, jimž netřeba věnovat mnoho pozornosti. Tento císař totiž lstivým násilím vyrval (r. 1276) králi Otakarovi tři velmi vzkvétající země, Rakousy, Štýrsko a Koruta- ny, v jejichž řádné držení byl Otakar císařovou investiturou uveden (r. 1262), a litoval, že byl příčinou jeho smrti (r. 1278). Proto nepoklá- dal za nevčasné157 mladičkého krále Václava, Otakarova syna a tehdy již svého zetě – byl teprve dvacetiletý, tedy ve věku, který je ještě vhodný k lichocení –, v náhradu za křivdu spáchanou na otci oním laciným způ- sobem opentliti. V oné listině prý tak pracně vydupává práva dědiců královského zetě, že se lze snadno dohadovat, jak silně mu záleželo na utlačení českého práva a svobody anebo jak slabě a nenáležitě byl o nich zpraven. Vždyť nemohl tu o sobě říci, že se naň král nebo národ český obrátil s prosbou, aby dal takové osvědčení. Ovšem bylo mnohem výhodnější darovat důstojnosti polní trávu nežli navraceti tučnou krávu; ačli lze ostatně vůbec nazývat dárcem toho, který ti předtím z univerzálního dědictví, dříve než bys v ně mohl nastoupiti, utrhl šes- tinu nebo i dvě. A není prý nezávažná otázka některých, zda nebyla pocta a důstojnost českých králů větší tenkrát, když z ustanovení Oty IV. (r. 1209) v den, kdy se scházeli říšští kurfiřti k volbě krále řím- ského, seděli v jejich sboru jako rozhodčí nesvorných hlasů, než když od tohoto osvědčení Rudolfova začali být jejich rovnými druhy.158 Válka šmalkaldská (r. 1547) postihla sice jak Německou říši, tak i Čechy mno- honásobně žalostnou pohromou, ale z pozdější Zlaté buly Karlovy ani

157 Letopis Jindřicha Sterona; Hugwald Mutius, kn. XXI. 158 Goldast v III. svazku Constitutionum; sešit VI. millenaria k roku 1004; Kronika Bole- slavská, kap. 48; Petr z Andlau, O říši římské, kn. II.

131 čárku nesmazala, ani neubrala. Tehdejší český král svými rozkazy, ob- sílkami, soudními žalobami a rozsudky, jež dal po celém království rozšířiti a vkrátce potom i do tištěného svazku shrnouti, ovšem veřejně ukazoval, že příčinu k urážce, a tím k jejímu potrestání, dalo mu svou – jak to on vykládal – vzpourou mnoho osob ze stavů zemských, pánů, rytířů i měst, ale nikterak toho nemohl říci o celém království. Zcela právem se tedy může zdát neslýchaným, proč trest nepostihl jenom viníky, nýbrž zachvátil království celé. Anebo proč byla na sněmu sta- vů, stísněných přítomností ozbrojeného vojska, jež dal k zastrašování porůznu rozestaviti, nejenom obvyklá znění přísah159 prokládána ne- stoudnými přídavky o královských dědicích, nýbrž rušen i starobylý a základní zákon, střežící dávnou svobodu o volbě královské?160 Proč byl šalebně nahrazován zákonem novým, dovolávajícím se věcí nejis- tých, nějakých nejmenovaných listin, buly císaře Karla IV., diplomu krále Vladislava a dokonce úpisů toho krále, z jehož rozkazu se tehdy všecko toto dálo? V deskách zemských lze prý čísti mnoho zlatých bul Karlových, mnoho diplomů Vladislavových, nejeden úpis onoho tehdej- šího krále: proč tedy nebylo výslovně vyjádřeno, která bula Karlova, který diplom Vladislavův, který úpis tehdejšího krále se tu má rozumě- ti? Zda si vůbec lze myslit, že byl tehdy mezi stavy někdo, kdo by se byl odvážil svobodně říci, co smýšlel, a kdo by nebyl rozuměl, že tu nešlo – jak vykládají protivníci – o jiné než o vadné listinné prohlášení Karlovo, o jiné než soukromé pořízení Vladislavovo o dětech, jehož stavové nikdy neuznali za zákon, o jiný než pozdní úpis Ferdinanda I., jejž dal teprve osmnáct let po své korunovaci podvrhnouti? Tak tedy vypadalo ono zkrocení přílišné svobody, o němž mluví Jan Sambucus?161 Nebylo tu užito dvojsmyslnosti a novotářství toho druhu jako prostředku k ponenáhlému zavedení dědičného panství?

159 Zřízení zemská, v mém starém exempláři na složce H. 7 a O. 10, v novém B. 3, 7 a 8. 160 Zřízení zemská, v mém starém exempláři O. 4b a O. 11 a ,b, v novém A. 1, B. 20. 161 Řeč při úmrtí Ferdinanda I.

132 A jestliže tyto skutky a snad ještě horší nedávnější události někoho děsí do té míry, že by chtěl již povzdechnouti nad trojským osudem Če- chů, nechť prý uváží, že byli podrobeni k poslušnosti, nikoli k otročení; že může jednou vzejíti doba, kterou lepší provodí osud, že žádný národ nemůže zůstat příliš dlouho v těch podmínkách, které ho hnětou162 a že to, co se děje z násilí a strachu, nemá platnosti před soudcem. 29. K tomu, co jsme takto zběžně uvedli, přistupují prý dále souhlasné úsudky římských papežů a zahraničních panovníků o české svobodě voli ti si krále. Papež Kliment, na něhož se obrátil český král Jan s žádostí, aby povolil arcibiskupu pražskému korunovati české krále, vyhověl mu a vydal v Avignoně (r. 1343) bulu, jíž opravňuje téhož arcibiskupa, aby slavnostním způsobem uváděl k nejvyšší hodnosti české krále, a to nikoliv ty, kteří by vystupovali jako dědicové, nýbrž ty, kteří budou kdykoli budoucně voleni. Výslovně totiž stanovil, že smí arcibiskup pražský, kterýž jest a bude na potomní časy, maje sobě od též stolice apoštolské puojčenu milost, krále předpověděné české u víře a v nábožen- ství kostela Římského se přidržující, ježto by voleni byli, mazati i korunovati se slavností k tomu náležitú. 163Táž bula kromě toho svědčí, že také král Jan v té věci nesoudil jinak, poněvadž podle toho, co Kliment uvádí, bylo jest… také od téhož krále snažně i pokorně žádáno, králové čeští, kteříž na čas potomní budú na též království voleni, svého mazání a ko- runování slavnost z rukú arcibiskupa pražského, kterýž na ten čas byl by, aby bráti mohli. Eugenius IV. zároveň se sněmem, který se tehdy sešel v Basileji, vyslal k Albrechtu Rakouskému, zeti císaře Zikmunda, a ke Kazimíru Polskému, kteří byli při nesvornosti stavů zvoleni králi čes- kými, posly do Vratislavě, aby vyjednávali o dohodu. Když jí nemohli po mnohém rokování dojíti, dosáhli aspoň toho (r. 1439), že bylo Čechům dáno na vůli, znovu si zvoliti za krále, koho by chtěli, což však překazila

162 Livius kn. VII. 163 Hájek.

133 smrt krále Albrechta.164 Papež Pius, českých věcí obzvláště znalý, dobře věděl, že král Jiřík byl k Českému království od jeho obyvatelů povolán jenom na základě volby a nikoli nějakého dědictví, a přece jej pozval jako řádného krále na sjezd do Mantovy (r. 1458) a Vratislavským na- řídil, aby ustali ode všech pomluv a tak se k témuž králi chovali, neodpí- rajíce mu nic z toho, co právem mu náleží. Když Sixtus IV. káral císaře Fridricha III. za investituru krále Vladislava, napsal výslovně, že nikomu není pochybné, že řádné právo na volbu krále mají jen ti stavové čeští, kteří jsou katoličtí, a od těch byl předtím za krále zvolen Matyáš Korvinus; mohla tudíž stolice apoštolská svou mocí prohlásiti, že volba Vladislava Polského, protože ji provedli kacíři, jest právně neplatná, a cokoli bylo při té volbě usneseno nebo zařízeno, že nemá žádné moci. Mínění jiných panovníků o svobodě Čechů při volbě králů a o jejich zřejmém právu lze prý poznati z jejich poselství, k Čechům vysílaných, jejichž prostřednictvím žádali, a to prošením, obcházením, slibováním i nabízením darů, aby byl na ně nebo na jejich chráněnce vzat zřetel na sněmech svolaných k volbě krále, a ucházeli se o korunu. Učinil tak císař Albrecht pro syna Fridricha (r. 1307), Jindřich VII. pro bratra Valráma (r. 1310), Zikmund pro zetě Albrechta (r. 1437), francouzský král Karel pro syna (r. 1458) a zase pro sebe samého císař Fridrich III., polský král Kazimír, uherský král Matyáš, z knížat Vilém Saský, Zik- mund a Albrecht Rakouští (r. 1471), jakožto i Vilém a Ludvík Bavorští (r. 1526) a někteří jiní. Kdyby byli soudili, že se ke království dostávají králové dědictvím, nebyli by se při tak velkém množství knížecího do- rostu obojího pohlaví z královské krve české před tváří celého světa tak usilovně pokoušeli zmocnit se cizího dědictví. Polský král Vladislav nejen uznal českou volbu svého bratra Kazimíra za řádnou, ale i pos- lům Albrechtovým, žádajícím o její odmítnutí, přímo prohlásil, že jí nechce překážeti.165 Albrechtu Bavorskému, jenž byl pozván k českému

164 Ant. Bonfini, Dějiny uherské, dekády III., kn. IV; Kromer, O původu národa polského, kn. XXI. 165 Bonfini, Dějny uherské, dekády III., kn. IV.

134 žezlu, nedovolilo se ho ujmouti nikterak domnění, že náleží jako dědic- tví jinému, nýbrž nedovolila to rozštěpenost národa v protichůdné směry náboženské. Neboť když mu poslové ohlásili (r. 1440), že byl zvolen, a přečetli články české víry, aby s nimi vyslovil souhlas, odpo- věděl prý českým jazykem: Kdyby někdo stál nade mnú s obnaženou braní, veleje mi život ztratiti, aneb k těm artykuluom svoliti, chtěl bych raději života zbaven býti.166 Potom vyslovil celému národu díky, ale na- bízeného důstojenství nepřijal. 30. To pak dále, že někdy činili zmínku o dědičnosti a dědicích ve svých bulách, reskriptech, smlouvách, úmluvách a listech římští pape- žové, císaři a knížata, ba dokonce i sami někteří čeští králové a obyva- telé zemští, dlužno prý přičítat neuváženosti a ospalosti písařů. Davše se totiž svésti dvorským slohem, přijatým a užívaným jinde u dědič- ných králů a národů, jednali při tom zcela bezmyšlenkovitě, po případě někteří při psaní rozuměli dědice nikoliv důstojenství, nýbrž krve. Že však klauzule toho druhu, které písaři ze zvyku často připojují, mají malý význam, potvrdil ve svém posudku již kdysi sbor právníků univerzity boloňské ve při finalmarinské.167 Naproti tomu velice je vý- znamné, že se proti jedné listině toho druhu může postavit na sta ji- ných, starých i nedávných, které ukazují, že v látce, jinak příslušné, byla zmínka o dědicích zcela pominuta. Kdyby někdo chtěl probrati dějepisné práce, psané doma nebo v cizi- ně, a uvádět odtud vše, co se tam na doklad toho vyskýtá, měl by prý nesmírně rozlehlé moře svědků. Za všechny mohou být uvedeni z do- mácích Kosmas, Hájek a Dubravius, z cizích Mutius, Bonfini, Kromer a Roo. Ti porůznu učí, že Čechové mají svobodné právo stavět v čelo ze- mě krále hlasováním národa a že kdykoli k tomu byla příležitost, vždy ho svobodně užili.

166 HÁJEK; Zrcadlo Ferdinandova uvalení klatby na Fridricha, str. 138. 167 Jakub Menochius, Odpovědi ve při finalmarinské.

135 Kosmas168 vypráví, že když byl Přemysl povolán na stolec knížecí, oslovilo ho poselstvo těmito slovy: Naše paní Libuše a veškerý lid ti vzkazuje, abys brzy přišel… Tebe za vůdce, tebe za soudce, tebe za správ- ce, tebe za obránce, tebe sama sobě za pána jsme vyvolili. – Dále uvádí týž spisovatel (r. 1037), že vždy bývá při volbě knížete zvykem, rozhazo- vat mezi lid 10 000 neb více mincí. – Spytihněva si všichni velcí i malí páni českého národa společným a jednomyslným usnesením zvolili za knížete (r. 1055). – Když Oldřich dobýval penězi přízeň císařovu, dal mu Jindřich (r. 1101) odznaky knížecí a korouhev, avšak zvolení na kní- žectví ponechal na rozhodnutí Čechů. A Oldřich si po poslu stěžoval pá- nům zemským na zamítnutí a tvrdil, že poněvadž je starší než Bořivoj, má být podle otcovského obyčeje povolán k důstojnosti nejvyššího stolce; nadarmo se však namáhal a jeho nárok u pánů zemských nic neplatil. – Když byl Svatopluk v táboře u Hlohova úkladně zabit, byl bratr zavražděného Ota od některých vyžadován a od císaře Jindřicha na knížete povýšen (r. 1109), poněvadž se to však dálo bez souhlasu Čechů, vyšla jejich opovážlivost na prázdno, a když bylo ve shromáždění přečteno starší usnesení, Vladislav, který byl již na začátku knížectví Svatoplukova tenkrát jednomyslně určen za jeho nástupce, obdržel za všeobecného souhlasu hodnost knížecí, řádně jí nabyv. – Spisovatel sám169 uvádí dále, že z úst samého knížete Soběslava slyšel tuto stíž- nost, pronesenou ke stavům, shromážděným tehdy v paláci vyšehrad- ském (r. 1130): Pánové čeští…, nechválím se, ani nevynáším, mluvím jen pravdu… Za života svého bratra knížete Vladislava jsem se ani zbraní, ani nějakým jiným násilím neujal knížectví, avšak z Božího milosrdenství a volbou mého bratra, tehdy ještě žijícího, i vás všech jsem ho dosáhl, a soudím, že jsem ho tímto řádem a právem nabyl řádně a správně. Tomu se také podobá, co píše Silvius.170 Poslové, vyslaní od Libuše a národa českého k Přemyslovi, oslovili ho v tento smysl: Zdráv buď,

168 Kronika, kn. I, II, III. 169 Pokračovatelé Kosmovi. 170 Kronika česká, kap. 6.

136 muži, kterého nám bohové dali za knížete. Vypřáhni voly, vsedni na koně a pojď s námi! Libuše si tě žádá za muže, česká země za knížete. 171– Když byl v Olomouci zabit král Václav, přišel… náhodou do Prahy korutanský vévoda Jindřich… Toho si Čechové zvolí za krále. Tu však císař Albrecht, těžce to nesa, náhle sebranými sbory vpadne do Čech, zapudí Jindřicha z království a dosadí za krále svého syna Rudolfa.172 Když ten… v prvním roce své vlády zemřel bezdětek – vídeňský kanovník a profesor Eben- dorfer173 tvrdí, že zůstal po něm syn, který však právem dědickým po otci nedostal ani hroudu české země –, vznikla neshoda mezi Čechy: jedni si přáli Rudolfova bratra Fridricha, druzí Jindřicha, kterého dříve svrhli. Zvítězila strana Jindřichova. – Po smrti císaře a krále Albrechta Chromého Čechové, kteří proto byli v neshodě…, sejdou se do Prahy… a stanoví den volby nového krále na 24. dubna.17413 Také Dubravius175 náleží k této straně a zřetelně píše, že když si Če- chové, zbavivše Bořivoje knížectví, mezi sebou velmi bouřlivě vedli, sešli se konečně starší lidu a radili se, mají-li knížete opět zavolati či no- vého zvoliti. Menšina si přála Bořivojova návratu, kdežto všichni ostatní hlasitě volali, že má být zavolán ke knížectví spíše kterýkoli venkovan od pluhu nežli bezbožný Bořivoj. – Když se po pohřbu Spytihněvově sešli v Praze Vratislav, Konrád a Ota, byl na tom sjezdě ode všech stavů pro- hlášen za knížete českého Vratislav, po Spytihněvovi nejstarší?176 – Po smrti knížete Konráda stavové dlouho byli v nejistotě, zda mají Břetisla- va povolati zpět z vyhnanství do otcovského království – i tenkráte totiž ještě budily podezření jeho dřívější mravy –, či zda doma mají zvoliti ně- kterého z jeho bratří, aby vládl. – Když byl u Hlohova zabit Svatopluk a někteří v táboře z návodu Vackova zvolili za knížete jeho bratra Otu, biskup Heřman a tehdejší kastelán hradu vyšehradského Fabián… opla-

171 Kap. 30. 172 Kap. 31. 173 Kronika rakouská, kn. III, k r. 1307. 174 Silvius, kap. 57. 175 Dějiny české, kn. IV. a VIII. 176 Dějiny české, kn. IX.

137 kávali ve sněmu úkladnou vraždu Svatoplukovu… a s nemenší bolestí si stěžovali na volbu, která byla v táboře provedena proti zřízení předků a starobylému obyčeji, jakož i proti přísaze, jíž se zavázali Vladislavovi, že neudělí knížectví po smrti Svatoplukově nikomu jinému než jemu… Když se na tuto stranu chýlily mysli nejen význačnějších stavů, ale také obecného lidu, dokonce sám Ota s jinými pozdraví Vladislava jako kníže- te. – Když pak vyhnanec Bořivoj žádal po tomto Vladislavovi knížectví, jakožto starší bratr, odkázal jej Vladislav na stavy a toto mu odpověděl: To, co Bořivoj žádá, není věc soukromá, nýbrž náleží hlasování veškerého národa. Pročež nemá se o knížectví ucházeti jenom u bratra, nýbrž u všech stavů, poněvadž teprve to bude pevné a trvalé, co bude rozhodnuto obec- ným sněmem.177– Když byl Vladislav se všemi poctami pohřben a když jeho bratr Soběslav přišel s manželkou… do Prahy, aby se ujal knížecví, neustoupil mu Ota z hradu vyšehradského dříve, než zvěděl, že ve valném sněmě byl souhlasem všech stavů prohlášen za knížete.178 – Když král Vladislav poslal posly k císaři, aby utlumil nenávist, kterou na císař- ském dvoře způsobil jemu a jeho synu Fridrichovi Soběslav, nezmohli poslové vyprositi si nic jiného, než aby král Vladislav buď sám pokračoval v království, anebo dal Čechům svobodnou volnost voliti nástupce, 179– Když Konrád, vraceje se z Asie, dostal zprávu, že byl po smrti Fridri- chově od stavů prohlášen knížetem českým, obrátiv se k svým řekl: Ten- tokrát jsem se dobře plavil, když jsem zakusil takové ztroskotání, že jsem z něho byl vynesen až na samé knížectví! – Když bylo mrtvé tělo Jindři- cha Břetislava přineseno do Doksan, rozcházeli se stavové na sněmě o následníka: přední páni se klonili k Přemyslovi, jakožto staršímu nad ostatní, jiná šlechta i s městy pro památku Konrádovu doporučovala volbu mladíka Spytihněva… Konečně však nabyl vrchu návrh, podle něhož Přemyslův bratr Vladislav, vysvobozený ze žaláře, byl ustanoven kníže-

177 Dubravius, kn. XI. 178 Kn. XIII. 179 Kn. XIV.

138 tem.180 – Když byl v Olomouci zavražděn mladičký král Václav, sejdou se Čechové v Praze v domě biskupově na sněm a s velikým úsilím zápasí o volbu krále: jedni zcela odmítají krále cizozemce, druzí se rozcházejí mezi synem císaře Albrechta Rudolfem a Jindřichem Korutanským, který byl osobně přítomen,181 – Zikmundův zeť Albrecht Rakouský, upraviv poměry v Budíně, spěchal do Čech, aby tam osobní přítomností schválil své zvolení a utvrdil je proti všem, kteří s novou volbou nejen nesouhlasili, nýbrž si i jiného krále, pouhého chlapce, vyvolili. – Po smrti krále Ladi- slava vřel český sněm, svolaný k volbě krále, horečnějším ucházením než kdy jindy; tak mnoho významných spoluuchazečů bylo, kteří jej do varu uváděli… Ale rozvážný správce země učinil včas opatření, aby nebyli do rady voláni poslové dříve, než by byl budoucí král zvolen. Za místo k volbě krále byla stanovena radnice staroměstská. Když král Jiřík tělesně po- někud scházel a měl starost o nástupce v království, povolal k sobě přední muže ze všech stavů a chtěl od nich věděti, co se rozhodli podnikat ve věci jeho nástupce v království a koho si voliti za krále. Zvěděv od nich, že má být král vyhledáván u Poláků…, byl sražen z naděje na ná- slednictví svého potomstva a všemožně se vynasnažoval, aby zanechal syny aspoň bohaté a zámožné.182 – Po jeho skonu bylo rozhodnuto, aby se při různicí se vůli všech tehdejších stavů přenesl sněm do Kutné Hory. Pánové z Rožmberka, ze Šternberka a z Hradce velice usilovným doporu- čováním podporovali volbu Matyáše. Ale většina si žádala za krále syna polského krále Kazimíra Vladislava, který byl tehdy mladík, pro svůj věk ještě nenakažený žádným stranictvím, a také vskutku zvítězila.183 Hájek,184 spisovatel – jako i právě připomenutý Dubravius – rodu rakouskému zcela oddaný, zdůrazňuje tu věc mnohem častěji než jiní. Z přečetných jeho míst tato přímo píchají do očí hašteřivé protivníky, když vypravuje, že Libuše nařídila české šlechtě, poštvané Rohoněm

180 Kn. XIX. 181 Kn. XXVIII. 182 Dubravius, kn. XXX. 183 Kn. XXXI. 184 Kronika česká.

139 proti své ženské vládě: Když vám co nejdříve den uložím, u mne se tuto na Libině k volení pána najděte; nechť se vaše žádost vyplní, kohož vy za pána vol ti budete, tohoťjá za muže míti budu a jinačejší jemu poddanost, než vy mně, zachovám (r. 721). – Svolavši je tedy na jistý den, vyložila jim věštby bohů o volbě knížecí a vybídla je, aby co nejrychleji s dary vyslali k Přemyslovi poselství, jímž by se mu volba oznámila. Poslové, jdouce za koněm jako vůdcem a ukazatelem cesty, našli nového knížete a jménem Libušiným i celého národa, pojmenovaného podle jména Če- chova, oslovili jej takto: Zdráv buď, kníže veliké hodný chvály, vypřez voly… Paní naše Libuše a lid všecken, od Čecha pošlý, rozkázali sú, aby bez meškání jel a… aby přijal knížectví; všecky naše věci i my v tvých rukú sme, tebe za kníže, za soudci a správci, za obránci, tebe samého nám za pána sme vyvolili (r. 722). – V posledním roce svého knížectví (r. 745) Přemysl znamenav na sobě těžkou nemoc, zemanuov starších k sobě… povolav…, že jsújej kdysi za kníže sobě volili…, veliká jim činil děkování, při tom žádaje, aby synu jeho Nezamyslovi touž poddanost zachovali. Když jej dobrou nadějí naplnili, umřel. A na jeho stolici knížecké… posadili Nezamysla jej za knížete volivše. – Když pak zemřel Nezamysl (r. 783), z rozkazu zemských pánů se sešlo všecko množství lidu… a volili sú z vuole jednostajné všeho lidu sobě za zprávci a kníže Mnátu, syna jeho. – Tak takého Vojena na Ostromeč poslali a jej… za kníže volili (r. 804). – Rovněž tak když Vojen zesnul (r. 832), sebralo se všecko množství lidu… a… mezi staršími a vládykami rozličná byla rozvažová- ní…, komu by té země zprávu ze dvou synuov jeho měli poručiti. – Lidé, v hojném sšedše se na místo jedno…, Hostivíta, syna Neklánová, sobě za kníže volili a… na knížecké jej posadili stolici (r. 873). – Bořivoj volen za kníže (r. 890). Když brzy potom odvrhl starý způsob obětí, jedni dru- hých proti němu pozdvihovali, až… jej ze země vyhnali (r. 894); avšak po mnohonásobných, také krvavých poradách, byl o čtyři roky později zpět povolán (r. 898). – Po smrti Bořivojově, když Bořivoj odmítal znovu se ujmouti vlády, jíž se předtím zřekl, byl volen a na stolici knížecké… posazen Vratislav (r. 907). – Syn a nástupce tohoto Vratislava, Václav, svolav četně navštívený sněm (r. 921), na síni paláce Vyšehradského

140 řekl jest k své mateři: Otec muoj… mne jest pořízením své vuole poslední dědicem zuostavil, lopotové, vládyky a zemané tito všickni sú mne za kníže volili. – Na místo Boleslava Ukrutného vyvolen syn jeho, kterýž měl jméno Milostivý Boleslav (r. 967). – Po smrti Břetislava Bojovného Če- chové… sešli sú se spolu na Vyšehrad a tu rozváživše kšaft… Břetislava knížete svého…, volili sú sobě z jednostajné vuole… za kníže syna Břeti- slavova najstaršího, jménem Spytihněva (r. 1055). – Po smrti jeho bratr jeho Vratislav z vuole jednostajné všech… volen za kníže (r. 1061). – Když Ota, byv na radu Vackovu od některých v táboře u Hlohova vyžá- dán za knížete, byl přiveden (r. 1109) do Prahy ke korunovaci, pánové zemští a ostatní množství lidu nechtěli, aby taková všetečnost jich svuoj průchod míti měla, a poněvadž se toho Vacek s Dětříškem odvážili bez povolení národa a bez jeho poručení, bylo usneseno, že ona všetečnost nemá mít ani místa, ani platnosti. I přišel jest Vladislav, již kdysi usta- novený za nástupce Svatoplukova, pořádem práva a skrze volení lidu veškerého k této nejvyšší důstojnosti. – Hned po smrti tohoto Vladisla- va (r. 1125) bratr jeho mladší Soběslav s velikou vděčností všech Čechuov byl dosazen. – Když tento Soběslav, hodlaje si stěžovat na úklady, jimiž byl ohrožen jeho život, svolal kdysi (r. 1130) sněm, v řeči k předním pánům národa pravil: Když ještě Vladislav, bratr muoj, živ byl, za pána ste mne sobě volili, takže skrze milosrdenství Boží a vaším volením, také i nápadem spravedlivosti obdržal sem knížectví toto. – Když dokončil svůj život Soběslav, vzplanuly v národě pro volbu knížecí nesmírné roztržky, když ti toho, oni jiného míti chtěli; konečně se však zásluhou opatrného Načerada všichni sjednotili (r. 1140) a volili sú za kníže Vla- dislava, syna někdy Vladislavova, kterýž byl někdy syn Vratislavuov, krále českého. – Syn tohoto Vladislava, Bedřich, pozbyv přízně lidu, odešel, byť nerad, ze země. Po jeho pak odjezdu volili sobě za pána kníže Kun- rada z Moravy (r. 1182). – Když byl kníže Jindřich Břetislav v Doksa- nech s nářkem slavně pohřben (r. 1197), páni zemští sjevše se… pilně se o to radili, koho by měli sobě za pána voliti. Jako uchazeči byli uváděni Přemysl a Vladislav. Když tohoto páni propustiti rozkázali a volili jej sobě za pána, ujal se otěží vlády; onen, aby se nemstil za utrpěné křiv-

141 dy, byl pominut; některým, a zvláště chudším z rytířstva, bylo líto jeho osudu. – Když císař Fridrich… dvůr císařský v Basilí držal (r. 1212), tu milost králi českému učinil, aby on i jeho budúcí mohli královského duo- stojenství ne dáním císařským, ale volením od národa svého požívati. – Páni a vládyky Království českého na žádost a rozkaz krále Přemysla sjeli se do Prahy a tu mezi sebú společně rokovali a jednali, aby Václav, syn jeho, za živnosti otce svého byl pořádně za krále zvolen (r. 1226). – Ru- dolf, syn císaře Albrechta Jednookého, (r. 1307) znamenal, že někteří páni čeští chuti k němu nemají a někteří, jsouce… přinuceni, že sú jej za pána sobě bezděčně volili. – Přední páni zemští, jsouce podrážděni la- kotnou i línou vládou Jindřicha Korutanského, navzájem se tázali (r. 1310): Proto-liž sme ho za krále nám volili, aby naši loupil a svú boha- til zemi i své lidi? Poněvadž jsme kníže země naší mohli voliti, muožem jej také s saditi. Jiní opět odpověděli: Však Jindřich, král římský… má syna Jana a bratra Walráma…, od něho jednoho z těch dvú, nám aby za pána dán byl, žádajme! – Stavové zemští, byvše povoláni od krále Jana do Lokte, do očí mu vyčítali (r. 1318): Právo a svobodu potvrzenu máme od starodávna od králuov a cířasuov, že sobě můžeme za pána a krále voliti a vzíti, kohož se nám líbí… I jest nám to s nemalým podivením, že jste bez našeho vědomí nám Ludvíka Bavorského za pána vystavili…, chtíce nás naší svobody zbaviti a zvolení vytáhnuti, ješto my se toho nikoli nemuožem a nechceme dopustiti. – Zvěděvše o smrti Zikmundově (r. 14–37), sešli se stavové v Praze a shledávajíce, že je zemi prospěšné, aby král bez odtáhuov volen byl, volili jsú za krále Albrechta, kníže ra- kúského, zetě císaře Zikmunda, někteří pak tomu na odpor volili Kazimí- ra, bratra krále polského. – A Albrecht byl v Praze (r. 1438) od těch, kteříž sú jej volili, slavně přijat. – Albrechtu Bavorskému, poslavše k němu poselství (r. 1440), oznámili, že jest volen do obce české za krále českého. – Páni a rytířstvo, Pražané a z některých měst poslové dlouho mezi sebú rozvažujíce, co by bylo za užitek tomu království, volili jsou společně a vyhlásili Jiřího… za krále českého (r. 1458). – Na sněmě kut- nohorském (r. 1471) konečně stavové po dlúhém rokování a rozličných rozepřech na jednom zuostali a za krále volili Vladislava. – Po pohřbu

142 krále Ludvíka o to se všickni tři stavové snesli, aby ze sebe jeden každý stav vydal osm osob a ty vydané osoby, vezmúce na to obzvláštní přísahy, aby krále a pána k zemi volili (r. 1526) a vyjeli proti králi volenému až k Jihlavě (r. 1527). 31. Co se tu uvádí z domácích spisovatelů, může se prý snad někomu zdát příliš obšírným a z větší části zbytečným. Ale nehoráznost protiv- níků je tak značná, že se nechce spokojit nečetností nebo stručností svědků. Je tedy nezbytně třeba tuto obšírnost trpělivě snést a ještě ji dovršit souhlasem též zahraničních dějepisců. Jasnější, než aby mohl kterýkoli svéhlavec, nehledě k setrvačnosti, vůbec odporovat, je o tomto právu, svého času nepochybném, svědec- tví Joviovo, když praví:18584 Čechové… si podle starobylého zřízení volí za krále nikoli z krajanů, nýbrž ze zahraničních národů, koho pokládají za zvlášť vynikajícího zdatností a spravedlivostí, takže se hodnosti krá- lovské v Čechách brzy dostává Uhrům, brzy Polákům, a nezřídka, jako nyní vidíme, Němcům. Také význačný a přesný spisovatel německých dějin Mutius je svědkem svobody českých stavů, jíž užívali při volbě králů. Praví totiž:186 Po zločinném zavraždění mladičkého Václava zvolí Čechové, dlouho se radivše, Jindřicha, hraběte tyrolského a vévodu koru- tanského… Když však císař Albrecht poznal, že byl Jindřich… zvolen krá- lem,… hnul s vojskem, do Čech… a vyhnav Jindřicha, učinil králem českým svého syna Rudolfa… Po smrti Rudolfově vznikla mezi Čechy veliká roz- tržka: jedni chtěli toho, jiní jiné za krále. Někteří chtěli některého Če- cha…, z ostatních jedni Rudolfova bratra Fridricha…, druzí Jindřicha Korutanského… Jindřicha by byli všichni volili, kdyby se mnozí nebyli hrozili bouří. – Jakmile se syn Jindřichův (mluví187 o Janovi) objevil na hranicích Čech, vytáhl proti němu Jindřich…, kterého Čechové dříve za krále zvolili… – Když bylo vyhlášeno v Čechách znění závěti, v níž za dě- dice Království českého byl ustanovován Albrecht, někteří odmítají Al-

185 Pavel Jovius, Dějiny, kn. XXX. 186 Kronika německá, kn. XXII. 187 Kronika německá, kn. XXIII.

143 brechta a pozdraví jako krále českého Kazimíra, bratra krále polského. – A dále: Čechové, kteří si zvolili za krále českého bratra krále polského, seberou zástupy. – Po smrti Albrechtově vznikly Čechách veliké neshody, když každá skupina přála si jiného za krále… Sejde se celé Království české, je však mnoho protichůdných mínění o volbě krále. Někteří si přejí Ladislava, ale většina tomu odporuje… a zvolí si vévodu bavorského Al- brechta,188 – Po smrti krále Ladislava mnozí usilovali o Království české… Čechové ve velkém sněmu stavů a úředníků zemských slyšeli důvody všech uchazečů od jejich poslů…, avšak soudili, že i oni jsou muži… Pročež zvolili Jiřího Poděbradského.189 Potvrzuje prý to právo také Bonfini,190 který píše, že když se král Ji- řík rozloučil se světem, sešli se do Kutné Hory všichni Jindřichovci i jiní z Čechů, aby podle zvyku volili krále. Také dějepisec císaře Rudolfa Jan Sambucus nesmí prý být v této souvislosti opominut. V jeho Řeči na smrt Ferdinanda I. čtou se tato slova: Z Vormsu jel jako budoucí král do Uher, potom v 27. roce byl zvolen za krále českého. Spisovatelé polských dějin, jak Miechowita,191 tak zvláště Kromer,192 rovněž prý to svým hlasem potvrzují. Podle vypravování Kromerova Češi byli po smrti Zikmundové… rozděleni ve dvě strany, a jedni zvali ke království Albrechta, kterého si již dříve zvolili Uhři a korunovali za krá- le, druzí Kazimíra, bratra krále Vladislava;… knížata slezská a šlechta břežská… schvalovali volbu Kazimíra za krále českého. – Albrecht Kostka z Postupic, posel krále českého Jiřího, oznámil polskému králi Kazimíro- vi, že Jiří po mínění stavů českých určuje některého z jeho synů za ná- sledníka s pominutím synů svých, nikoli podle práva dědictví, jehož na království vůbec není u svobodného národa, nýbrž pro zvláštní jakousi příchylnost všech Čechů ke Kazimírovi a pro jazykové společenství s Polá- ky. – Po smrti krále Jiřího nemohlo se na sněmu, svolaném do Prahy

188 Kn. XXVIII. 189 Kn. XXIX. 190 Dekády IV., kn. II. 191 Kn. IV, kap. 53, 62 a 67. 192 Kn. XXI a XXVII.

144 k volbě nového krále, nikterak dojít shody, neboť jedni si přáli Poláka, druzí Uhra, jiní císaře, někteří Jindřicha, syna zesnulého Jiřího… Jiní opět pohlíželi ke králi francouzskému…, někteří se také zmiňovali o Ludvíku Bavorském… Na konec na sněmu v Kutné Hoře… jest od nich vyhlášen za krále Vladislav, syn Kazimíra, krále polského. Knihovník arcivévody Ferdinanda van Roo, jakkoli horlivě vynášel důstojenství a slávu rodu svých knížat a jakkoli soudí, že smlouvami a příbuzenstvím vyhledávali pro své dědice právo na český trůn,193 pře- ce někdy/překonán jsa silou pravdy, nemohl česká práva na volbu a její užívání ani zatajit ani zahalit mlčením. Tak píše:194 Čeští stavové, když Václavem vyhynula královská rodina po meči, radí se v Praze o volbě nového krále;… když se jejich náklonnosti dělily mezi Rudolfa, syna císa- ře Albrechta, a Jindřicha Korutanského, přijdou sestry krále Václava, Anna a Alžběta, do sněmu a prosí, aby se na ně bral zřetel. A tak je man- žel Annin Jindřich zvolen za krále. Císař však… dokazuje, že volba, která se stala bez přistupujícího schválení říše, nemá platnostiosti… Rudolf krátce potom vešel s vojskem do Prahy a ze strachu nikdo mu v tom ne- bránil; od těch, kteří byli přítomni, byl zvolen za krále a od mohučského arcibiskupa korunován.195 – Někteří čeští stavové a rada pražská, sesa- divše Zikmunda, povolají skrze posly ke království Vitolda, knížete litev- ského,196 – Když byla na sjezdu stavů přečtena závěť Zikmundova, Če- chové, velmi dlouho o věci na sněmu pojednavše, konečně dne 7. května zvolili za krále Albrechta; odporovali jenom ti, které si kdysi přibrala do rady královna Barbora… Od nich ode všech jest jednomyslně jmenován králem Kazimír, bratr polského krále Vladislava, a – jak se čte na okraji – proti Albrechtovi je zvolen za krále českého. Ptáčkovi, který k Albrech- tovi poslal posly a prosil, aby proti vůli jeho strany nenastupoval na krá- lovství, v němž prý bez podpory jeho a jeho lidí nikdy nebude mít pevné

193 Letopisy rakouské, kn. I a V. 194 Kn. II. 195 Kn. IV. 196 Kn. VI.

145 postavení, odpověděl císař po týchž poslech, že není králem z doprošo- vání, nýbrž pořádně a podle volby většiny, a že nepotřebuje kupčiti o větší počet hlasů. – Po smrti Ladislavově… měli Čechové v Praze sněm, aby zvolili krále, a z četných spoluuchazečů o toto království, kteří o ně stáli i z rozmanitých důvodů – nyní jsou ony důvody uváděny –, byl nadše- ným voláním všech po zdraven za krále českého Jiří.197 – Když byl Vladi- slav, syn polského krále Kazimíra, prohlášen králem českým a do krá- lovství povolán, na sněmě, který konal v Řezně císař Fridrich s říšskými stavy, jednalo se také o volbě Čechů a rokovalo se, zda má být stvrzena. Neschvaloval ji papež, protože se prý stala od kacířů, a skrze svého zá- stupce… dokazoval, že se musí zrušiti. Také poslové Matyášovi zakročo- vali, aby jí říšští stavové neschvalovali, protože prý on sám byl dříve zvolen… Ale většina knížat, řídíc se názorem císaře Fridricha, přiklonila se k Vladislavovi.198 32. Nepokládali jsme za vhodné na tomto místě připomenout všechny ty důvody, o nichž jsme poznali, že je četní spisovatelé uvádějí k obraně českého práva svobodné volby králů, a jež se opírají, jak jsme již vyložili, o trvalé zachovávání, o královské výsady, o úsudky panovníků i o dějiny. Zastánci tohoto práva je pokládají za tak významné, že se čeští stavové nikterak nemusejí obávat posudku ani čtenářova, ani spravedlivého roz- hodčího nebo soudce, jestliže by se snad někdy obě strany na něm chtěly dohodnouti. Já se sice obávám pronést soud o věci tak neschůdné, ale zároveň jsem přesvědčen, že není třeba nikterak bránit jiným zkušeněj- ším, aby jej nepronesli, ani lidem důmyslným, aby obšírněji nepsali o tak úporném sporu naší doby.

197 Kn. VI. 198 Kn. VIII.

146 KAPITOLA VI O náboženských proměnách a o církevní správě v Čechách

Žádný národ není tak divoký, aby myslil, že vůbec není božstva nebo neměl způsobů jeho uctívání. Na všechny, praví muž medové výmluv- nosti199, působí náboženský ostych a všichni se domnívají, že otcovské bohy, jež po předcích přejali, musí bedlivě ctít a uchovávat. A tak i Če- chové byli vždy bohabojní a náboženstvím hluboce oddaní, jak dosvěd- čují jednak dějiny, jednak staré i nové pomníky, porůznu očím pozoro- vatelovým se naskytující. Ale jak božstva sama, tak i bohoslužba, ba i sám způsob správy náboženské se u nich časem měnily. A nebude snad nevhodné, pokusíme-li se o tom promluvit. Nepřáli bychom si, aby byl tento pokus vykládán v ten smysl, jako bychom snad zamýšleli křísit pověry, svou podstatou bezbožné a již dávno zcela zavržené, nebo dokazovat, že je více cest než jediná správná cesta ctění božstva. Vskutku nám jde o to, aby porovnání tak protichůdných a tolikrát mě- něných obsahů víry i jejích projevů, k němuž v jediném národě došlo, ukázalo čtenáři marnost lidského důmyslu a aby mu jako v zrcadle na odiv postavilo, že to jediné, co je nejlepší, je zároveň také nejstarší a Bohu nejbližší. Tak, když se Athéňané dotazovali Apollona Pythijské- ho, jakých náboženství se mají nejspíše držeti, poradil jim věštbou ta, která měli v obyčeji předkové; a když znovu přišli, poukázali na časté změny obyčeje předků a zeptali se, který z různých obyčejů mají nej- spíše následovati, odpověděl, že ten nejlepší. Beze vší pochyby musí každý přiznat podle pravdy, že také u Čechů přečasto se změnil obyčej předků ve věcech posvátných a že jako obecně uznaná pronikla jiná náboženství v nejstarším věku, jiná ve středním a opět jiná v novějším.

199 Cicero, 6. řeč proti Verrovi.

147 Pojednáme tu, snad ne nevhodně, nejprve o rozmanitých proměnách náboženství v našem národě, potom o úpravě náboženského kultu čili o církevní správě. 2. Za onoho tedy času, kdy první zakladatelé národa, moji předkové, vstoupivše do našich končin, přinesli s sebou své domácí bůžky, a ještě několik století potom byla v Čechách pěstována světská víra skoro táž jako u ostatních slovanských národů, tytéž kulty, tatáž pohanská bož- stva, za jejichž kolébku se pokládá Řecko. A tento lid, nevidomý ve věcech božských, nemohl se spokojit obec- ně uznávanými božstvy: každý si sám doma vytvářel také své bohy. Věřili však, že mezi božstvy jsou některá vyšší a mocnější než jiná. Ze všech nejvyšší prý byl na počátku Proň či Peroň, zvaný podle slovesa peru, snad řecký Keraunios Zeus (Zeus Hřimatel). Později byl nad něho vyvyšován anebo se mu aspoň vyrovnal Svjanto-Vít.200 Posvátným místem uctívání onoho bylo staré město Stargard u Oldenburku, tohoto zase Julín neboli Vinneta, město Rujanských, jež bylo kdysi největším z evropských měst. Perun neměl žádné modly, Svjantovíta zobrazovali s tváří mladíka. Tomuto byl s velikou úctou zasvěcen chrám, onomu zvláštní háj; oba byly v určitých měsících navštěvovány velikým shlukem lidí. Odtud všichni Slované, mezi nimi dokonce i vzdálení Čechové, v neštěstí si žádali věštby a pomoc, všichni ona božstva každoročně uctívali obětmi a poctami. Zdá se, že se ctění Peruna přistěhovalo k Slo- vanům, jak jsme naznačili, z Řecka, kdežto kult Svjantovítův vyplynul asi z učení mnichů korvejských. Vykládá se, že za času Ludvíka I. přišlo na Rujanu z korvejského kláštera, zasvěceného sv. Vítu, několik mnichů a mezi lidem oddaným pověrám položilo první základy křesťanství, sice nepříliš hluboké, ale prostoupené obzvláštním velebením mučed- níka sv. Víta201. Když však rozpínavá a lakotná německá knížata zbra- němi i daněmi velmi silně utiskovala mezi ostatními slovanskými kme-

200 Nejistého autora Kronika slovanská, kap. 18; Helmold, Kronika slovanská, kn. I, kap. 53, 70 a 84. 201 Helmold, Kronika slovanská, kn. I, kap. 6 a 53.

148 ny také Rujanské, změnili prý tito na svém území současně se světským panstvím také nový křesťanský kult, a setřásše německé jho, vyhnali též korvejské učitele a obrátili náboženství v pověru. Tím prý položili začá- tek k tak silnému ctění Svjantovítovu. Háj i kult Perunův prý vykořenil biskup Gerold, modlu Svjantovítovu rozsekal a spálil dánský král Wal- demar, rozchvátiv jeho chrám i velmi tučnou pokladnici.202 Ale stopy uctívání Svjantovítova nemohly být z myslí slovanských národů ještě zcela vyhlazeny. Až dosud totiž u nich, kdykoli chce přítel uvítat přítele s pozdravným podáním ruky, obyčejně opakuje slova Vítej, vítej nebo Vítám tě a tímto svým oslovením oslavuje Svjantovíta jakoby Spasitele. K těmto nejvyšším božstvům se připojovala řada jakýchsi božských prostředkovatelů. Rozeznávali jednak nebeské, jednak spodní, mezi spodními zase dílem podsvětní, dílem pozemské, dílem vodní; uctívali též nymfy, mocné vládkyně hor, pramenů a hájů.203 Mezi nebeské mají být, jak soudím, počítáni Jaseň, Ladoň, Zizlila, Mařena, Živěna, Chvoř, Zelun, Pohoda, Mokosta a Pochvist čili Nehoda; nemýlím-li se, znamenají jejich jména tolik co Slunce, Mars, Venuše, Diana, Ceres, Tyfon, Merkur, pěkné počasí, déšť a mrak nebo jakoukoli nepohodu. Mezi podsvětní mají být tuším řaděni Merot, Radamáš, Niva, Veles, Tasani204, Sudice, Víly a Třibek, což jest Pluto, Rhadamanthus, Proserpina, Ate, Eumenidky, Parky, Hekate a Mor. Za pozemské byli pokládáni Lei, Polel, Šetek čili Skřítek a Diblík, to jest Genius, Liber (podle Kromera Kastor a Pollux), Lar a Vesta. Pokud jde o bohy i bohyně pramenů, hor, lesů, dokonce i vzduchu, naši spisovatelé sice připomínají, že byli rovněž vzýváni od dávných Čechů, ale příslušná jména, pokud vím, neuvedli. Rovněž doma si snad každý vymýšlel své bohy a kromě oněch obecných božstev uctíval je úlitbami a žertvami. Tak prý Libušina sestra Tetka ctila Klim- bu, Přemysl Dyrsu, Nezamysl Krasatinu, Baňka Kýhalu, Lidmila Krosinu.

202 Helmold, kn. I, kap. 84 a kn. II, kap. 12. 203 Kromer, Kronika polská, kn. III. 204 Hájek k r. 709.

149 3. Tato světská a zcela pošetilá pověra, uctívající ona strašidla, potr- vala, jak jsem řekl, po několik století. Smím-li věřit Letopisům fuld- ským,205 změnila se teprve tenkrát, když z přičinění a rozkazu franckého krále Ludvíka na Nový rok r. 845 přijalo dobrovolně křest a křesťanskou víru čtrnáct českých knížat se svými lidmi. Anebo, jak naši spisovatelé téměř všichni souhlasně tvrdí, stalo se to až tehdy, kdy kníže Bořivoj byl zasvěcen do křesťanských svátostí na moravském Velehradě v měsíci červnu r. 894 od biskupa řeckého vyznání svatého Strachoty, to jest Metudia čili Methodia (Metoděje). Když se Bořivoj vrátil domů a nábo- ženství, ke kterému se právě přiklonil, nejen veřejně vyznával, ale snažil se také pěstit v zemi, převelké množství lidu zdivočelého a pobouřeného, že bez obecného souhlasu odvrhl starou bohoslužbu, sesadilo Bořivoje z knížecí důstojnosti a přinutilo ho vyjít ze země. Avšak tato nevhodná a neuvážená horlivost lidu nesetkala se s očekávaným výsledkem. Jed- nak totiž lidé, kteří již po příkladu Bořivojově okusili nové víry a poznali, že je bezpečnější než zděděné pověry, neodkládali ji, jednak země, zbavena jsouc knížete, nemohla uniknout zlým bouřím a velmi zhoubným zmatkům. Nezbývalo tedy Čechům než povolat Bořivoje zpět a znovu ho dosadit na dřívější místo. I vrátil se Bořivoj z Moravy (r. 898) v průvodu četného duchovenstva. Povzbudil také velehradského arcibiskupa Cyrila, v našem jazyce Crhu, aby lidu, oblouzenému prázdnými smyšlenkami o božstvech, kázal Krista, ukázal řádné ctění jednoho jediného, pravého Boha, uspořádal bohoslužbu a zřídil kněžstvo i školu. Cyril s velmi pečli- vou bedlivostí a obratností dosáhl nevšedních úspěchů ve výchově lidu a před velice početným shromážděním konával častá kázání v chrámu Páně, který i nyní sluje před Týnem. O čtyři léta později, když již zřídil první pomocníky svátostí a kněžský sbor v Praze, jakož i školu zbožnosti i svobodných umění v Budči, odebral se do Říma (r. 902) spíše na podí- vanou než pro poučení. Řídil se totiž ve věcech náboženských ustanove- ními Řeků a církev, kterou v Čechách vypěstil, uspořádal podle obřadu řeckého, tehdy v lecčems ještě mnohem čistšího, nikoli podle římského.

205 Letopisy fuldské k r. 845; Sigebert z Gembloux.

150 Toto nové náboženství, upravené podle řeckého obyčeje, úspěšně se šířilo den ode dne mezi velikým a trvalým pronásledováním, jež působil četný lid lnoucí k pohanství. A tak onou první změnou bohoslužby po- měry lidu, jak se jevilo, ponenáhlu se zlepšovaly. Porůznu v zemi byly zbudovány chrámy Páně a školy se ozývaly o to horlivěji čistšími cviče- ními v neposkvrněné zbožnosti, oč zřejmější se stávala prázdnota kal- ných božstev a pošetilost klamu dřívější pověry. Bylo možno vidět, jak chrámy i svatyňky strašidel zejí podivuhodnou prázdnotou. 4. Když začal vládnout v Čechách kníže Boleslav Milostivý, odešla jeho sestra – nejisto, na čí radu – do Říma, přilnula tam k obřadům církve latinské, vrátila se pak do Čech a svému knížecímu bratru odevzdala bulu římského papeže Jana XIII. o zrušení náboženských obřadů řec- kých a zavedení latinských (r. 967).206 Odtud vznikly začátky toho, že se již po druhé změnilo náboženství u mého národa. Obdržev totiž papež- skou bulu, svolá Boleslav sbor předních křesťanských pánů, oznámí jim rozhodnutí římského biskupa a zároveň jim vyjeví svůj úmysl při hradním chrámu – chrám ten zasvětil již kníže a mučedník Václav ku poctě sv. Víta – zříditi biskupa jakožto správce římských obřadů pro celou zemi. Kromě toho vybídne všechny, aby to schválili rovněž svým hlasem a aby bohoslužebné obřady, z Říma jeho sestrou Mladou přine- sené a neobyčejně schválené, po jeho příkladu jednak sami si osvojili, jednak k tomu všichni přiměli své lidi. Když byla vyslechnuta vůle kní- žecí, ozval se ve sboru šum: jedni svým souhlasem schvalovali jeho slova, jiní však zženštilý úsudek odmítali a hlasitě namítali, že se nesmí žádným novotářstvím rozrušit to, co dobře zařídili Cyril a Metoděj. Ale kníže trvá na svém rozhodnutí a ustanoví biskupem jakéhosi Dětmara, který nedávno přišel do Prahy ze Saska, aby vykonal pobožnost u hro- bů sv. Víta a sv. Václava, a byl u dvora velmi oblíben pro svou výmluv- nost a znalost slovanského jazyka. Byl tedy od té doby český národ rozdělen ve tři náboženské sekty: jedni – avšak jejich počet se pone- náhlu zmenšoval – konali bohoslužbu způsobem pohanským, druzí

206 Kosmas, Kronika, kn. I.

151 římským, třetí řeckým. Postupem doby potom pohanství vůbec vyhynulo, jakož i téměř všichni ustoupili od řeckých obřadů vlivem vzrůsta- jících styků a vztahů k německým sousedům. Jenom chudina a lid, spo- kojený s tím, co měl doma, houževnatě uchovával bohoslužbu řeckou. 5. Ale stoupenci staršího řeckého i mladšího latinského učení směli stejně svobodně konat svá zbožná shromáždění a také je vskutku konali. Když však méně vzdělaný lid ponenáhlu a neuvědoměle porušil čis- totu řecké bohoslužby tím, že převzal některé domněnky z pohanství a jiné z vábivějšího učení latinského obřadu, přišlo vhod, že zavítali do Čech někteří kněží vyhnaní z Francie a z Německa, žáci Petra Valdské- ho, mužové neobyčejně zbožní a znalí Písma svatého (r. 1176).207 Usa- divše se u Žatce a Loun, získali si přečetné z těch obyvatelů, kteří až do tehdejší doby zachovávali jakýs takýs řecký obřad. Jim také ukazovali, a to co možná nejšetrněji, na kazy, jimiž měli své náboženství poskvr- něno, a z psaného slova Božího jim vštěpovali, co se má o každém člán- ku křesťanské víry neporušeněji souditi. Zásluhou napomínání těchto vyznavačů čistší zbožnosti utvrzovali se lidé v tom, co dobrého dosud zachovali, a zároveň bedlivě hleděli napravit, v čem bloudili. Jejich čin- nost sledovali s nevolí biskupové strany latinské. Mniši a kněží svěření těmto pastýřům sice se všemožně namáhali, aby se v království neudr- želo jiné náboženství než to, které by se zcela shodovalo s nařízeními římské stolice, přece však nikterak nemohli dokázat, aby se nikde ve- řejně nevykonávaly bohoslužby oné čistší zbožnosti, o níž jsme mluvili. Po mnoha dlouhých námahách dovedli konečně věc tak daleko, že za Karlovy vlády v Čechách první český arcibiskup Arnošt – z popudu jednak vlastního, jednak cizozemských horlivců hrnoucích se na univerzitu svobodných nauk právě v Praze zřízenou – vyhlásil jakési stanovy a jimi zakázal všechna vyznání odchylující se od nařízení římské církve. Avšak mniši, rušitelé obecného klidu, shledali, že ani tak nedosáhli cíle svého úsilí. Tehda zakročili proti tomu zákazu mistr Jan Milíč, Konrád

207 Hájek.

152 ze Štěkně a někteří jiní učení i zbožní mužové.208 Ty totiž nebylo nikdy možno přivést k tomu, aby nekonali nábožná shromáždění po svém způsobu, ať již na královském hradě, ať v chrámě před Týnem, nebo na kterémkoli vhodném místě. Jejich statečná odvaha urážela papeže Ře- hoře XI. Proto Milíčovi zapověděl bohoslužby a zahřměl na něho bleskem klatby.209 Když již tito mužové nebyli mezi živými a podobně arcibiskup Arnošt zůstavil berlu Janu Ukovi čili Očkovi, prvnímu legátu apoštolské stolice, jakož i král Karel království synu Václavovi, tu ko- nával bohoslužbu způsobem blízkým řeckému obyčeji v chrámu na královském hradě pod větší věží před četnými zástupy mistr Matěj z Janova, příjmím Pařížský. 6. Když arcibiskup Jan zemřel, stal se jeho nástupcem jiný Jan, řeče- ný z Jenštejna, muž zrozený k pobožnosti a pokoji. Poněvadž více, než se slušelo, povoloval kněžím a mnichům, umožnil jim svou mírností a shovívavostí, aby bohoslužbu odchylující se od ustanovení římské stolice jednak zcela vytlačili z chrámu na královském hradě i ze všech chrámů po celém království, jednak zcela krátce potom vůbec na všech místech ji úplně zastavili, ať hrozebným zastrašováním, ať krvavou zbraní. Poněvadž totiž zvěděli, že se nenáviděná bohoslužba přece udr- žuje dílem na zámcích šlechty milující pravdu, dílem v odlehlých les- ních úkrytech a je porůznu navštěvována nesmírným zástupem smíše- ného lidu, a poznali, že hrozné kletby proti tomu nic nepomáhají, sáhli po zbrani a lidi vracející se od bohoslužeb válečně napadali, bili, olupo- vali, zajímali, pokutovali, mučili, ohněm nebo mečem hubili a shazovali do dolů kutnohorských. Příšera tohoto zla a mučení lidského svědomí potrvaly po celých asi dvacet let od skonu arcibiskupa Jana Uka. Když se ještě vzmáhala palčivost těchto tak zhoubných úkladů, vzbudil Bůh Čechům věrného bojovníka za svou vůli a pravdu v mistru Janu Husovi, aby pronikavými slovy ztepal nerozvážnost světských přisluhovačů kněžské vzteklosti i zuřivost kněží samých, s níž pronásledovali ne-

208 Kněz Bohuslav, Kronika česká, kn. I, str. 14, 15 a 16. 209 Prokop Lupáč, Kalendář historický, 27. března.

153 beskou moudrost. Povolal jej (r. 1402) z pražské univerzity Jan Mülhe- im a učinil jej nástupcem mistra Štěpána z Kolína v posvátném úřadě kazatele slova Božího v kapli, kterou nazval Betlémskou. Byla to kaple, kterou koupil od jejího původního zakladatele kramáře Kříže a jejíž nevalnou podobu nedávno (r. 1400) se svolením krále Václava a arcibiskupa Jana nádherněji přestavěl.210 Prostřednictvím Husovým otevřel Bůh oči přemnoha lidem všech stavů, pokud nebyli ve zlobě zcela za- tvrzelí, aby jednak ustali od dalšího pronásledování nevinného národa, jednak poznajíce mámení římských mnichů, i oni přešli ke způsobu Božího uctívání čistšímu a od svých předků kdysi schválenému. Kněží římské poslušnosti, roztrpčeni jsouce touto Husovou svobodnou mluvou a horšíce se, že jejich tolikaletá námaha, potřít nenáviděný směr náboženský, přišla nazmar, očerňovali ho mnohým obviňováním brzy u arcibiskupa, brzy u krále, brzy u císaře, brzy u římského papeže a neustali v své námaze dříve než Hus, vylákaný do Kostnice pod veřejnou zárukou císařovou, byl od rady koncilu odsouzen z kacířství a upálením se světa sprovozen (r. 1415). 7. Avšak unáhlenost rozsudku, psaného krví, třebaže oloupila Husa o život, přece svým původcům a celé jejich straně neprospěla, ba spíše mnohonásobně uškodila. Husovi stoupenci, jsouce pobouřeni tak ukrut- ným umučením bezbranného muže a brzy nato (r. 1415) listem národ tupícím, jenž byl z Kostnice přinesen, na sjezdu všech stavů Čech i Mo- ravy v Praze dlouho o věci uvažovali a usoudili, že v odsouzení osoby svého učitele byl cejchován celý český národ potupným cejchem kacíř- ství a uražen křivdou, jíž nelze snésti. Vytkli tudíž křivdu jak posvátné oné soudní stolici koncilu, tak císaři Zikmundovi a žádali, aby se jim prostředky mírovými dostalo zadostiučinění za Husa, proti právu a spravedlnosti zahubeného, i za potupu kacířství, vpálenou celému národu (r. 1415 a 1416). Ale když stížný list jejich nepokládal ani kon- cil, ani císař za hodný odpovědi a když biskup litomyšlský Jan, vojensky vyzbrojený a opatřený krvavými rozkazy (r. 1417) od koncilu, neustá-

210 Hus v Postille na čtvrtou neděli postní.

154 val v království troubit na poplach, označovat je za kacíře a štvát k jejich vyhubení Michalce, Škopka, Koldice, Šternberka a některé jiné z mocnějších pánů, rozhodli se, že je nutno vymáhat na protivnících nápravu železem a hájit staré svobody náboženství, v kterém Hus obnovil učení předků. Začali od chrámů Páně, usoudivše, že je ze všeho přední povinností získat je zpět od uchvatitelů, kteří je jejich druhům ve víře násilím vyrvali a do nich uvedli kněze opačné strany. Vyslali tedy své zástupce obého pohlaví, aby o tom učinili ústy Mikuláše z Hu- since osvědčení před králem Václavem, a vypudili z chrámů všechny kněze, kteří buď tvrdili, že Hus nebyl odsouzen neprávem, nebo zavr- hovali učení a posvátné obřady, jichž jeho žáci po způsobu předků uží- vali. A tak ono násilí, které ti Římané nedávno páchali druhým, musili nyní stejným dílem zakusit sami od nich. Poněvadž se oni domnívali, že jsou nespravedlivě trýzněni, úpěnlivými prosbami se dovolávali pomoci u královny Žofie – král Václav totiž na samém začátku těchto zmatků umřel. Královna, spojivši se s několika pány, vloží do hradu sv. Václava německé vojáky za vedení Čeňka z Vartmberka s hojnými zásobami, vyhlásí zvláště Pražanům válku a dá téměř celé Menší Město vyloupit a vmeteným ohněm spálit (r. 1420). Kromě toho podněcuje proti Če- chům císaře Zikmunda, což činil rovněž papež Martin. Tlakem těchto událostí všichni tělem i duchem odhodlaní radí hájit náboženství ozbrojenou mocí, sbíhají se do zbraně k rozličným vůdcům, zvláště k Janu Žižkovi – svému válečnému zástupu říkali práčata –, napadají mnišské kláštery, vylupují je a pustoší, mnichy, pokud se nezachránili útěkem, pobíjejí.211 A poněvadž slyšeli, že Zikmund porůznu po říši sbírá vojsko a pomýšlí na válku ke zkrocení Čechů, pokládajíce za vhodné ho přede- jíti, nejenom oblehnou oba královské hrady pražské, nýbrž i schystávají s nejpřesnější možnou bedlivostí vše potřebné, aby se před Zikmun- dem uhájili. 8. Vzplanula tedy o zemi i víru velmi zhoubná válka, žalostná i pro sousedy na všech stranách, kterou vedli Čechové proti císaři Zikmundo-

211 Kněz Bohuslav, Kronika česká, kn. II, str. 68.

155 vi, válka, která byla pro tohoto stejně neslavná, jako získala oněm nesmr- telnou pověst, a která se mohla utišit teprve po čtrnácti letech oním ka- dmovským bojem Čechů s Čechy a úskoky zchytralé moudrosti koncilu basilejského.212 Když vznikla snaha ukončit válku a obhlížely se z obou stran způsoby smíru, došlo k rozštěpení názorů v českém táboře jak o uzavření míru s papeženci, tak o mnohých článcích víry (r. 1433). Mezi nimi většina Husových žáků souhlasila s podmínkami smíru, obsaženými v kompaktátech basilejských, a s výjimkou kalicha při večeři Páně, jehož podávání si vyhrazovala i pro lid, jinak přijímala veskrze všechny boho- služebné obřady Římanů; tato většina se později zvala sektou kališníků. Naproti tomu menšina nechtěla ani souhlasit s kompaktáty čili podmín- kami smíru, jak namítala, úskočného, který by v budoucnu způsobil ne- bezpečné zmatky, ani se přechýlit k nařízením papeženců od nábožen- ského učení, po otcích zděděného a již tehdy podivuhodně vytříbeného jednak z pramenů slova Božího, jednak šetřením čistší původnosti. 9. Tenkráte tedy opět se u Čechů objevila, a to již po čtvrté, změna náboženství, s níž pronikla na svět i nenáviděná a potupná jména sekt, jež se dosud nepodařilo docela pohřbít, totiž papeženců, kališníků čili pokulhávajících husitů a pikhartů. Všichni ti potom vždycky jedni proti druhým tasili svá bojovná pera, často však ostřili i meče stoupenci kompaktát, totiž papeženci a kališníci, proti pikhartům neboli – jak mnozí jim říkali – Táborům, a tito zase proti oněm. Později byli Táboři postupem doby potřeni do té míry, že stoupenci tohoto směru mohli žít jen v úkrytu a konat své bohoslužby toliko v tajnosti. Odtud byli podle svých podzemních skrýší posměšně v lidu zváni jamníci a pivničníci. Avšak v svých úkrytech tito lidé, třebas zavrženíhodného osudu, neza- háleli, nýbrž vynasnažovali se učení víry, kterou pěstili a jíž nemohli ubránit zbraněmi, vyložit pojednáními, sepsanými národním i latin- ským jazykem, a tak odevzdat potomkům. Když tyto jejich práce přišly do rukou kterýmsi z kališníků, lidem dychtivým poznávat pravdu, vy- stoupili někteří z nich na veřejnost za kralování Ladislava (r. 1457)

212 Zikmundovy zprávy papeži u Goldasta v III. svazku Constitutionum.

156 a začali vyslovovat pochybnosti o mnoha svých vlastních dogmatech neméně než o papeženských, podezírajíce je jakožto bludné. O všem tom nejednou rokovali s předním mistrem mezi kališníky, Janem Roky- canou. Když však vyzkoumali nestálost jeho přesvědčení a dětinství, s jakým hájil některých nikoli nejstarobylejších domněnek, jichž se se svými držel, přihlíželi k náboženskému směru, který ukazovali svými spisy Táboři. A když se vidělo, že se jejich schůzky konají již veřejně a že jich počtem přibývá, mistři sekty kališnické vyzvali je na radu šlechty k hádání. A tak k 13. září 1479 přišli do Prahy jejich náčelníci Michal Starý, Jan Chelčický a Prokop, opatřeni veřejnou zárukou bez- pečnosti. V hádání, které krátce potom bylo uspořádáno v Karolinu a trvalo několik dní, po mnohé výměně názorů se nedohodli a různými směry se rozešli. Od té doby byla tato nová Jednota bratrská – tak jsou rádi nazýváni – svým náboženským učením a kázní oddělena od ostat- ních sekt v Čechách. A třebaže králové Jiřík, Vladislav, Ferdinand a Rudolf, byvše poštváni od těch, kteří si přáli jejich vyvrácení, podob- ně jako Táborů, proti Bratřím buráceli zákazy a žaláři, oni přece, vylo- živše a uveřejnivše vyznání své víry (r. 1507, 1535 a 1564), všemi oněmi vichřicemi, bouřkami a pronásledováními nakonec šťastně pro- pluli do přístavu svobody. Papeženci totiž od té doby, co král Ferdi- nand přivedl (r. 1556) do Prahy z Italie jezuity – nově založený mnišský řád –, činili neustálé potíže těmto Bratřím a s nimi stejně nenáviděným pastorům vysvěceným u protestantů v Německu i jejich stoupencům, a to veřejně, kališníkům aspoň tajně. Proto nejvyšší nutnost radila, aby ti, kteří byli utlačováni, proberouce a usmíříce náboženské rozpory mezi sebou, utvořili spolek a pro větší zabezpečení svého přátelství se zřekli kompaktát, na nichž se předkové dohodli s koncilem basilejským a jimiž protivníci tolika způsoby otřásli. Když se to po trudných a dlou- hých šarvátkách stalo a ona konkordáta čili kompaktáta z veřejného usnesení sněmovního (r. 1567) přestala mít povahu výsady a zákona, tehdy papeženci domnívajíce se, že je spravedlivé, aby odpadlíci – jak říkávali – od smluv byli pokládáni za neschopné královské přízně i výsad zemských, krále – byl to tehdy císař Maxmilián – proti nim po-

157 puzovali tvrdíce, že králové čeští nejsou kacířům tohoto druhu vázáni žádnou přísahou, ani že je žádný zákon nenutí, aby je pokládali za pod- dané. Po příkladu předešlých králů mají prý ti, kteří odpírají upravit své bohoslužby podle znění kompaktát, být donucováni, aby buďto vyznávali náboženství stolice římské, anebo byli prohlašováni za ne- hodný královy ochrany, všech výsad a dobrodiní práva. S takovou nebo ještě větší přísností jednali prý proti vzpurným králové Vladislav (r. 1508), Ludvík (r. 1524) a Ferdinand (r. 1547), aby snad nikdo nemohl namítat, že se tu děje něco nového. A tak Maxmilián, podlehnuv oněm nevhodným naléhavým žádostem, a rovněž vlivem vzpomenutých výno- sů otce Ferdinanda a děda Vladislava proti rušitelům kompaktát, vydal ve Vídni r. 1568 také svůj výnos proti těm, kteří od nich odpadli. 10. To ovšem přicházelo zatěžko evangelíkům – tak se totiž již také tehdy rádi nazývali v Čechách všichni ti, jimž papežská nařízení byla cizí –, mužům rozvážným a toužícím po míru. Dlouho čekali na příleži- tost, kdy by mohli před králem uleviti svým stížnostem. Bránily jim v tom jednak porady o válce turecké, jednak častá králova nepřítom- nost v království. A tak mohli dosáhnout dost vhodné příležitosti teprve po sedmi letech. Konečně přišel císař a král Maxmilián do Prahy, a svolav na určitý den stavy zemské, na sněmu (r. 1575) vyložil, v čem spatřuje užitek království. Dříve než se přišlo k úvaze o jiných zem- ských záležitostech, stěžovali si u něho 8. května evangeličtí stavové do zpupnosti papeženských stavů a do bezpráví, jímž bylo dlouho sužová- no jejich náboženství. Zároveň prosili, aby v zájmu jejich očištění z podezření kacířství byla před králem a celým národem přečtena jejich konfese o víře a způsobu uctívání Božího, obsažená ve zvláštní knížce. Král odmítal a chtěl zprvu konat šetření o mnohonásobných, jak říkal, sektách v jejich vlastním středu a o společnících, kteří byli ochotni podanou konfesi spolu podepsat. Za nevraživé roztrpčenosti pape- ženců a skrovného počtu ramenářů byla z toho důvodu tehdy plně sjednána užší dohoda, již dávno započatá, mezi kališníky, jejichž větši- na očistila zatím po vzoru německých protestantů své náboženství upřímněji a ne nešťastně, a oněmi Bratry. Uznali, že si jsou navzájem

158 bratry a svou věrou obojí že náležejí do jedné rodiny, a všichni sdruže- nými svými hlasy žádali krále, aby vyhlásil a potvrdil nedávno sepsa- nou konfesi. Také toho vskutku dosáhli. Ve sněmu byla ta konfese ve- řejně přečtena a všem, kdož by náboženství podle jejího znění následo- vali, dán byl královským slovem mír a svoboda. V platnosti byla po řadu let, a to tak dlouho, dokud plemeni jezuitů nenarosila křídla delší, než bylo jejich hnízdo. Když však otce vystřídal ve vládě král Rudolf a jezuité prorazili s lidmi vychovanými v jejich škole na přední hodnosti v království a pronikli i do důvěrných služeb králových, bylo znát, jak nenávist proti evangelíkům kdysi utišená znovu procitá a křivdy opět propukají. Dálo se to však co možná nejskrytě- ji, pod záminkou práva a v přestávkách. Stoupencům konfese byly po- různu chrámy násilně odnímány nebo zavírány, vnucováni kněží řím- ského směru, šlechta zbavována hodností, lidu se nařizovaly papežské obřady, a bohoslužby, kterým se dosud oddával, byly zastavovány. Do- konce dvakrát dosáhli jezuité na králi Rudolfovi (r. 1584 a 1602), že proti týmž stoupencům, jako kdyby byli povětšině pikharty, vydal velice přísné výnosy a spolu obnovil starší královské výnosy toho druhu. 11. Evangelíci dlouho snášeli trpělivě tyto svízele. Když však bez- trestnost jednoho bezpráví přímo lákala k dalšímu a ti, jejichž to bylo povinností, nepřinášeli nápravu, a když král Rudolf, nalomený tíhou let i starostí, spravoval zemi více podle vůle svých služebníků nežli své vlastní, vyčkavše opět vhodné příležitosti, podali králi na četně navští- veném stavovském sněmu (r. 1608) pamětní spisek a v něm ho s pro- sebnou stížností upozornili na křivdy, které proti slibům zvěčnělého Maxmiliána musili po mnoho let v náboženství vytrpěti. Zároveň obno- vili onu výše připomenutou konfesi své víry, která byla před třiceti lety předložena králi Maxmiliánovi a ve sněmu veřejně přečtěna, a vytrvale prosili, aby evangelickému náboženství, podle ní uspořádanému, jež sami vyznávali a jehož vykonávání kdysi Maxmilián a později i on sám královským slovem povolil, byl věčný pokoj netoliko udělen, ale i krá- lovským diplomem stvrzen. Tovaryšové jezuitští se to sice snažili vše- možně překazit, ale neúnavné prosby stavů, podporované přímluvami

159 knížat augspurského vyznání, naklonily si přece krále Rudolfa, vladaře povahou umírněného, natolik, že zvláštním majestátem (r. 1609) učinil opatření, aby se náboženství shodující se s českou konfesí, předloženou kdysi jeho otci Maxmiliánovi, smělo vykonávat bez jakékoholi rušení a překážení, a ustanovil těžké tresty těm, kdo by nařízení to překročili. 12. Přes to přese všechno světští i církevní papeženci znovu začali tkát osnovu dávno započatou, když Rudolfův nástupce v království král Matyáš jednak shovívavě přehlížel leccos toho druhu, jednak veřejných a znovu opakovaných stížností urážené strany nejen nedbal, nýbrž je po dlouhých odkladech konečně úplně zamítl. Rudolfův majestát o ná- boženském pokoji papeženci rozmanitě zlehčovali a soukromými vý- klady neslýchané překrucovali. Chrámy evangelíkům již nejen odníma- li,213 ale některé i do základů bořili; lidi, kteří se prosbami ohrazovali proti takovému násilí a dovolávali pro sebe majestátu, zastrašovali vězením, pokud náleželi lidu, a ostrými hrozbami, pokud šlo o pány; vyobrazení nedávné popravy Fettmilchovy a ostatních Frankfurťanů (r. 1616) porůznu stavěli jim před oči, jako by byli podobní buřiči; sjezdy určené k náboženským poradám a povolené jak starobylým obyčejem, tak novými zákony, mařili a pod trestem urážky panovníko- vy, zakazovali; přitom krále úmyslně odstranili do Vídně, použivše zá- minky, že se potřebuje léčit. Tehdy evangeličtí stavové, jsouce vydraž- ďováni tolikerými a tak nedůstojnými způsoby, jakož i tolikrát a tak krutě uráženi od místodržících, neblaze zneužívajících moci královské, rozhodli se konečně násilí odrazit násilím a po příkladu předků se po- mstít protivníkům, pošlapávajícím jejich práva, nikoliv, aby porušili přísahu věrnosti danou císaři nebo mu vyrvali žezlo nebo jakkoli chtěli se vzbouřit a ubírat svrchovanosti, nýbrž aby zachovali neporušenou čest a sílu zákonům zemským a majestátu Rudolfovu. A tak se (r. 1618) shlukli na hrad pražský, a nalezše tam dva význač- nější z mnoha svých odpůrců, kteří si pokládali za čest bránit jim v přístupu ke králi a nad jiné jim činit potíže při vykonávání náboženství,

213 Větší Apologie Čechů r. 1618.

160 ba kteří se ani v onu chvíli nechtěli nikterak zdržet nevhodných hádek, svrhli je i s písařem z okna královské kanceláře. Předtím však, než tak učinili, připomněli jim a před nimi přečetli své prohlášení, před devíti lety ve sněmovně slavnostně proslovené, že se budou mstít ničitelům uděleného pokoje náboženství, a prohlásili je za rušitele obecného klidu. 13. Z tohoto činu vzešlo, a to nejen v Čechách a ostatních zemích k nim přivtělených, nýbrž i téměř v celém Německu velmi bohaté osení pohrom a nesmiřitelný zlořád válečný. Neboť král Matyáš, jak tehdy takřka všichni naši tušili, dal raději přednost krvavým záměrům nepřá- tel, zuřících proti českému národu i náboženství, před mírumilovnými radami protestantských kurfiřtů, říšské unie214 a stavů slezských215 i hornorakouských.216 Rozhodl se předepsáním strašlivých podmínek krutě vymáhat zadostiučinění, jímž by se, jak říkal, smazala tato vzpou- ra, a vůbec nepřipustil jakoukoli možnost očištění, odprošení nebo zapřísahání pokorného národa, nýbrž pokusil se léčit ony zmatky radě- ji mečem než písemným vyjednáváním. Krátce potom poslal do Čech přes Moravu své vojsko nevšedně vyzbrojené. Když neuplynul ještě ani celý rok od začátku těch bouří a poměry byly spíše rozjitřeny nežli urovnány, opustil tento svět a odkázal dokončení začaté války Ferdi- nandovi, který krátce potom (r. 1619) byl zvolen císařem. Ten si přivo- lal na pomoc k válce Španěly a rovněž papeženskou ligu německou, svedl u Prahy na Bílé hoře velikou bitvu (r. 1620), vypudil Čechy z le- žení a krále Fridricha, kterého si proti němu postavili a před rokem slavnostně korunovali, donutil, aby se hleděl spasiti útěkem. A tak tím vítězstvím ze svobodného národa učinil Čechy, jak se nyní psává, svého domu dědičnými. A poněvadž byl velmi horlivým ctitelem stolice řím- ské, hned po vítězství pojal plán, odvrátit je od evangelického nábožen- ství k italským obřadům. Proto uhodil především na pražskou konzis- toř, na kněze při chrámech a na učitele při všech školách (r. 1621, 1622

214 3. října 1618. 215 28. srpna 1618. 216 30. června 1618.

161 a 1624) a zprvu v Praze, potom i v jiných místech je bez rozdílu zbavo- val úřadu a vypovídal z celého království, dosazuje za ně kněze a uči- tele směru římského. Nedlouho potom, dav náměstkům a jiným svým služebníkům kteréhokoli místa a hodnosti zvláštní rozkazy, ukázal jim, co se má podle jeho přání stát s ostatními obyvateli. Porůznu po měs- tech byly rozloženy vojenské posádky a bedlivě byl dáván pozor, aby se nikde, ani v chrámech, ani ve školách nekonaly posvátné schůzky ji- ných než Římanů. Panny a vdovy musily se i proti své vůli vdávat za papežence a sňatky s evangelíky byly zakázány. Mezi měšťany směli být přijímáni jenom papeženci. Také veřejná zemská zřízení a řády, od starých Čechů zavedené a velmi dlouhým užíváním utvrzené, tento císař podle své libovůle zrušil a nahradil obnoveným zřízením zem- ským, jež bylo sepsáno ve Vídni a od něho vyhlášeno (r. 1627). V těchto zcela nových královských zákonech mezi jiným zvláštním nařízením výslovně zakázal, aby se Čechové nikdy potom neodvažovali po svém králi žádat dovolení vyznávat jiné náboženství než papeženské. Tehdy se u něho v pomluvačné činnosti vyznamenávali staří protivníci evan- gelického náboženství. Z nich vybral (r. 1627) a neomezenou pravomo- cí vybavil čtyřčlennou komisi k vyhlazení té bohoslužby v království, kterou ze začátků, vzatých z řeckého učení, kdysi Hus a Luther vytříbili. Tito komisaři se spěšně a s největším úsilím ujali svého úkolu. Nasa- divše totiž na všechny strany mnichy jezuity a kapucíny, porůznu v městech a kdekoli jinde k tomu byla příležitost, pokoušeli se zviklat pevnost v náboženství nejprve u předních měšťanů, pak u středních vrstev, nakonec u všeho obyvatelstva bez rozdílu společenských tříd, a to brzy nadbíháním a chlácholením, brzy hádkami a hrozbami, o kte- rých se ukazovalo,’že houževnatěji lpí na čistotě náboženství, odkáza- ného kdysi apoštolům, těm byly odnímány hodnosti, zamezovány mož- nosti obživy a majetek neustálými loupežemi početného vojska buď vydatně oklešťován, nebo úplně rozchvacován. Tehda bylo možno vi- dět mezi lidmi obého pohlaví a každého věku přeběhlíky k papežen- ským obřadům, jak rychle byvše vyučeni v náboženství od bojovných harpyjí, houfně padali a mnichy poníženě prosili. V mnohomluvných

162 kázáních modloslužebníků byli tací lidé o to výše do nebe vynášeni, oč hlouběji byli do jícna pekelného zatracováni ti, kteří pevně setrvávali ve víře předků. Ale ani tím se nemohla ukojit zběsilost mnišských šejdí- řů. Neboť těm, kteří se ani sliby, ani hrozbami nedali zviklat ve víře, jakož i všem ostatním bez rozdílu, odnímali knižní náboženskou vý- zbroj a zato jim podstrkovali knihy spisovatelů svého rázu, plné sofisti- ky, pomluv proti náboženství evangelickému, ba i báchorek, naléhajíce, aby schvalovali věroučné výklady v nich obsažené. Když však viděli, že vší takovou mnohonásobnou horlivostí nemohou u mnohých zdolat jejich pevnost přesvědčení, buď je pomocí místních představených dávali uvrhnout v pouta a do smrdutých žalářů, nepropouštějíce jich odtud, dokud se nepodrobili rozkazům, anebo, když jednali nejlaskavě- ji, udávali je u připomenuté komise čtyř dvořanů. Tento čtyřčlenný sbor rozhodoval svými výnosy o těch, kteří mu byli udáni, prohlašoval je za zarputilé kacíře, ba i buřiče, a rozděluje je v určité třídy, určoval jim lhůtu, do které musili nucené odejít ze země, ze jmění, které komu bylo dovoleno vyvézti nebo prodati, činili srážky a pro pozemkový majetek, zanechaný od vystěhovalců, poskytovali roční lhůtu, v níž jej měli plnomocníci prodati. Toto manliovské velení a řádění trvalo skoro plná dvě léta. V nich byla nucena převeliká část českých obyvatelů, pevněji lpící na náboženství Bohem zvěstovaném, rozloučit se s otcovskými krby a byla rozptýlena bezmála do všech končin světa. Šlechtě bylo vymezeno k vystěhování šest měsíců a potom ještě dalších šest. Ten- kráte pohroma roztrhla a rozloučila děti od rodičů, bratry od bratrů, manžely od manželek! Sirotci byli bez rozdílu oderváni z klínu matčina nebo z rukou příbuzných a odevzdáni na vychování, chlapci jezuitům, dívky jeptiškám! Jestliže se někteří vyhnuli zlu útěkem a s příbuznými odešli z vlasti, byli pokutováni na majetku, a i zboží těch, ke kterým se uchýlili, bylo zabavováno. K prodeji majetku, který v zemi zanechali ti, jimž bylo milejší vzdát se vlasti než víry, byla sice, jak jsme připomněli, povolena roční lhůta a pak ještě o rok prodloužena. Ale jak se dál tento prý tak mírný postup, na všechny strany tolik vychvalovaný! Plnomoc- níci jej provádějící byli zřizováni z lidí papeženských, a tu rozmanitými

163 úskoky, hledaným pentlením a znamenitým šálením docházelo se tak daleko, že majitelům, kteří se zatím octli ve vyhnanství, zbylo zapravení břemen, kdežto prvnímu náhodnému novému držiteli připadlo rozebrat si všechen užitek, dále pozemkový majetek a všechny nemovitosti byly prodány za babku a ještě učiněna – způsobem, pro nějž doma nebylo příkladu – z prodejní ceny srážka, anebo když se nemohl nalézt kupec, připadly prostě královské komoře, jsouce pokládány za věci opuštěné. A tak nyní od zákazu vykonávání evangelického náboženství a po vy- hnání jeho pěstitelů veřejně trvá v Čechách jedině ta bohoslužba, která je upravena předpisy římské stolice, a jenom v skrytu rozptýleně se tají jakési chabé zbytky stoupenců náboženství evangelického. Kromě toho těm, kteří oním násilným způsobem byli ze země vypuzeni, je na věčné časy zapověděno vrátit se do otcovských končin. Rovněž všemu obyvatelstvu je přísně zakázáno vzít do domu někoho z nich, kdyby tu tajně vyhledával přijetí, nebo jakoukoli obecnou službou mu pomoci. Překro- čení zákazu je spojeno pro ony s žalářem, pro tyto s těžkou pokutou. 14. To jest, co jsme mohli poznamenati o jednotlivých náboženstvích v Čechách a jejich význačnějších změnách. Jako náboženství sama, tak také církevní správa byla rozmanitá. Neboť jako v ostatních, i sebenepa- trnějších věcech je třeba zachovávati řád a určitý směr správy, přeješ-li si, aby něco bylo trvalé, tak i v tomto oboru uctívání Božího, ze všech důležitých nejvýznamnějším pro udržení lidské společnosti, je zapotřebí učitelů, kteří by řád jiným ukazovali a jej udržovali. Čechy měly vždy, ať již dokud byly oddány světské pohanské pově- ře, ať když se jí vzdaly, převedeny jsouce k obřadům náboženství křes- ťanského, tedy až na naše časy, své určité obětníky, pečující o posvátné obřady a je řídící. Pokud jde o pohanské oběti a jejich české velekněze, kněze, obětníky, hadače a věštce, nezáleží nám mnoho na tom, abychom tu pracně vypisovali, kteří a jací to byli.217 Je pravděpodobné, že se od řeckých obětovníků lišili spíše svým jménem než podstatou své

217 Hájek pod r. 1093.

164 činnosti. Užitečnější bude beze sporu námaha, kterou zamýšlíme vyna- ložit na vypsání řádu náboženské správy v Čechách křesťanských. Poněvadž u papeženců všechny věci toho druhu byly a dosud obecně jsou vykonávány s větším leskem, okázalostí a velkolepostí než u evan- gelíků – obyčejně se oněm říká podjednou, těmto podobojí –, proto jsme se rozhodli na prvním místě pojednat o náboženském řádu obvykle užívaném u papeženců a teprve potom o evangelickém, ač ten je v Če- chách starší. Začneme dobou knížete českého Boleslava Milostivého. Ten totiž první doporučil Čechům způsob bohoslužeb stolice římské, jejž, jak jsme připomněli,218 přinesla do naší země jeho sestra Mlada, a zřídiv biskupství při chrámu Páně sv. Víta v Praze, znenáhla jej utvrdil. 15. Po několik století byl tedy nejvyšším rozhodčím v církevní sprá- vě mezi českými přívrženci římského směru biskup, zřízený od tohoto Boleslava. Později jej vystřídal důstojenstvím vznešenější arcibiskup. Obojí si postupem doby, když téměř každoročně vzrůstalo množství tak řečených obročí, zjednávali kněze nižšího řádu, opaty, probošty, děkany a jiné Římanům známé duchovní, aby se věnovali bohoslužbám a udržovali v náboženské kázni ostatní množství jednak kleriků, jednak laiků.219 Jména duchovenstva nižšího řádu, jak jedni po druhých nastu- povali, byla pečlivě zaznamenávána snad jen v příslušných klášterech, ale i pokud byla zaznamenávána, nemohla se nám nepřízní času do- chovat v neporušenosti. Avšak pořadí biskupů a arcibiskupů, byť místy po mém soudu tak kusé, zachovalo se až do naší doby. Zřízení zemské nedovolovalo, aby se o biskupství nebo arcibiskup- ství směl ucházet, kdo nebyl rodilý Čech anebo český jazyk důkladně neznal. Proto se stavové nejednou dostali do prudkých sporů s knížaty, jestliže vnucovala národu cizozemce. Právo jmenovat a volit arcibiskupy i biskupy, jakož i udílet jakákoli prelátství, náleželo vždy, jak se do- vídáme, českým knížatům a stavům po úřadě s předními z duchovenstva. Avšak investituru čili potvrzení musili nově zvolení biskupové –

218 Výše v této kapitole, odst. 4. 219 Hájek k r. 1088.

165 arcibiskupové nikoli – žádat od arcibiskupa mohučského. Takto tedy byvše povýšeni, následovali a jeden po druhém seděli biskupové na stolci pražském v tomto pořadí:

1. Dětmar, Sas r. 968 2. Vojtěch čili Adalbert 969 3. Strachkvas 995 Ten, když měl v Mohuči přijmout od arcibiskupa investituru a poklonil se před oltářem, byl uchvácen zlým duchem a krátce potom udušen. 4. Bohdal čili Thiddag, lékař, Sas 997 5. Ekhart čili Helikard 1018 6. Hyza čili Izzo, příjmím Bílý a Vlídný, Nečech 1024 7. Šebíř čili Severus 1030 8. Jaromír čili Gebhart, bratr krále Vratislava 1067 9. Kosmas 1091 10. Heřman 1099 11. Meinhart, Zchytralý, Nečech 1122 12. Jan 1134 13. Ota 1140 14. Daniel, pán z Lipého 1148 15. Fridrich, Nečech 1170 16. Valentin, vnucený, Nečech 1178 17. Jindřich Břetislav, kníže, 1182 18. Daniel Milík 1197 19. Ondřej 1214 20. Pelhřim 1224 O něm se píše, že byl pro svou skromnost a neznalost politické moudrosti sesazen. 21. Jan 1228 22. Burkart čili Bernart ze Sulevic 1236 23. Mikuláš, pán z Rožmberka 1239 24. Jan z Dražic 1258

166 25. Tobiáš Bechyně 1279 26. Mistr Řehoř 1296 27. Jan 1301

Kromě toho Hájek,220 když se dotýká narození potomního císaře Karla, toho jména Čtvrtého, uvádí, že při křtu královského dítěte byl mezi jinými arcibiskup pražský Heřman. Nevím, kam bych jej zařadil, ačli to není chyba. 16. Tolik o biskupech. Podnět, žádati papeže o arcibiskupa, dal prý králi Janovi nějakým svým úsměškem vratislavský biskup Nanker. Král totiž biskupovi odňal hrad Mělič (r. 1337),221 a ač byl stižen klatbou, nechtěl mu jej k jeho žádosti vrátit. Vida, že kletby nic nepomáhají, za- čal Nanker krále pronásledovat klevetami. Tak prý mezi jiným řekl vratislavským konšelům, že tenhle král, když napadá statky církevní, není hoden, aby byl pokládán za krále; je to prý králíček, ne král. Když se ta slova ke králi donesla, rozzlobil se na popa a nařídil vyptat se ho na důvod posměšku. Tu prý biskup odpověděl, že český panovník, po- něvadž nemá svého metropolitu a je nucen dílem prosbami, dílem pe- nězi si vyžebrávati slavnostní královské pomazání od německého arcibiskupa, buďto vůbec není králem, anebo, je-li jím, je ze všech nejmen- ším. Potupný tento posměšek hnětl krále a cítil se jím uražen více než klatbou. I neustal dříve, dokud nevyužil vhodné příležitosti, kterou mu připravila neobliba mohučského arcibiskupa Jindřicha v Římě, a nezís- kal od papeže Klimenta bulu, jíž bylo biskupství pražské vyňato z pravomoci stolce mohučského a povýšeno na arcibiskupství.222 Také bis- kupství olomoucké bylo zcela odloučeno od mohučského a nové bylo zřízeno v Litomyšli, tak aby obě byla v budoucnosti podřízena arcibis- kupství pražskému. Kromě toho bylo pražskému arcibiskupu uděleno právo pomazati nově zvolené krále české.

220 K r. 1316. 221 Miechowita, Kronika polská, kn. IV, kap. 22. 222 Letopis Jindřicha Rebdorfského; Kronika mistra Alberta Štrasburského k r. 1346; Hájek k r. 1343.

167 Když tedy připomenutý biskup Jan zemřel a tato papežská bula byla do Čech přinesena s palliem, odznakem hodnosti arcibiskupské, byl jeho nástupce v biskupství, nedávno dosazený a v Římě potvrzený

1. Arnošt z Pardubic první slavnostně oděn oním palliem a prohlášeni arcibiskupem pražského metropolitního kostela r. 1343. Po něm v témž úřadě, dosazováni jsouce králem a stavy, následovali pořadem: 2. Jan Uk čili Očko, r. 1364. Kromě potvrzení dostalo se mu od papeže Urbana nové cti, že byl i se svými nástupci nazván legatus natus pa- pežské stolice. 3. Jan z Jenštejna, příjmím Supí krk, patriarcha alexandrijský a biskup míšeňský, r. 1380. Byl to muž velice zbožný a neobyčejně oddaný modlitbám. O něco později, byv poděšen jakýmsi viděním a upozor- něn na strašlivé pohromy, na království jižjiž doléhající, vymínil si s nástupcem, svým příbuzným, doživotní výživu, odešel do Říma a vzal na sebe šat mnišský. Stolec své důstojnosti zůstavil 4. Volbramovi, jenž naň zasedl, r. 1398. Korunoval Žofii, manželku krále Václava. Po něm nastoupil 5. mistr Mikuláš Puchník, r. 1400. Do roka byl zahuben jedem. Jeho ná- stupcem se stal 6. pan Zbyněk Zajíc z Házmburka, r. 1401, člověk nevzdělaný, a po něm 7. mistr Albík z Uničova, r. 1411, lékař. Již tehdy, když nastupoval na úřad, byl věkem sešlý. Poznav jeho špinavost a chtivost zlata, vymě- nil s ním po několika dnech hodnost 8. Konrád Vestfálský, r. 1411. Po deseti letech se přiklonil k náboženství evangelíků, kteří se tehdy zvali husity, vydal pečeť svého úřadu pražské evangelické duchovní konzistoři, potvrdil její pravomoc a rozsáhlé statky arcibiskupské zastavil k držení a užívání pánům. Pět let po jeho smrti zvolili stavové se souhlasem císaře Zikmunda za arcibiskupa mistra Jana Rokycanu (r. 1436). Poněvadž však odmítal přísežně se vzdát čtyř artikulů pražských, nemohl dosíci ani od pa- peže potvrzení své důstojnosti, ani od papeženců, aby byl řáden mezi arcibiskupy.

168 Po jeho smrti byla tato stolice neobsazena po 91 let a církevní správu pape- ženců vykonávali po tu dobu probošti metropolitního chrámu. Teprve rozhodnutím císaře a krále Ferdinanda I. byl za arcibiskupa prohlášen 9. Antonín z Mohelnice, r. 1562. Byl královským poslem na sněmu tri- dentském. 10. Martin, krajan Antonínův, r. 1581. 11. Pan Zbyněk Berka, r. 1592. V měsíci září r. 1605, posledním ve svém životě, konal v Praze zemskou synodu. Její rozhodnutí se stala dráž- divými podněty k roztrpčení mezi papeženci a evangelíky, jimž byla takřka trnem v oku. Když se na ta rozhodnutí nakupily ještě četné jiné pokusy, roznítily se jimi ony bouře, jež se dosud neutišily. Po jeho smrti nastoupil 12. pan Karel z Lamberka, r. 1606, a když se na rozumu pomátl, 13. Jan Lohelius, r. 1614. Po smrti tohoto 14. Arnošt hrabě Harrach, r. 1623. Z těchto tří nedovedl žádný pořádně vyslovit ani tři slova v jazyku národa, jehož poučování bylo svěřeno jejich správě. Poslední z nich byl předsedou čtyřčlenného sboru komisařů, které, jak jsme o něco výše připomněli, pověřil nedávno císař Ferdinand vyhlazením evangelického náboženství z Čech.

17. Zbývá pojednat o způsobu náboženského zřízení a správy u čes- kých evangelíků. U papeženců byl téměř stále týž, u evangelíků se však podle dobových okolností měnil. U papeženců nejvyšší představení cír- kevní správy zřídka pozbývali své hodnosti jinak než smrtí; evangelíci naopak byli ochotni ke změnám, jak a kdykoli se to zdálo prospěšné. U papeženců trvala správa podobnější vládě jediného muže, u evan- gelíků vládě nejlepších. Za počátky svého nejstaršího uspořádání cír- kevní správy vděčí čeští evangelíci sv. Cyrilovi, arcibiskupu velehrad- skému. Když totiž byl přiveden od Bořivoje I. do Prahy, kázával ve sva- tyňce knížecí před Týnem velmi četnému posluchačstvu, zřídil lidu služebníky k náboženské výchově (r. 902)223 a pro tyto služebníky sa-

223 Mistr Daniel Adam, Kalendář, k 15. květnu.

169 mé ustanovil duchovní sbor, liturgii a posvátné obřady po řeckém způ- sobu. Pořadím, nikoli hodností první v tomto sboru byl prý Pavel Kajch, svou zbožností u Bořivoje a Lidmily velice oblíbený. Stál v čele duchov- ní správy v mém národě, jednak dokud do Čech nepřišel sv. Metoděj, jejž král Svatopluk vyhnal z Moravy, jednak zase po jeho odchodu z Čech. Po něm, jakož i po ostatních druzích v jeho sboru, kdykoli některý ze- mřel, byli podle obecné porady dosazováni ti, kteří byli pokládáni za nejvhodnější z úhrnného počtu služebníků, jimž lid říkal kněží. Tímto způsobem a ve zbožné kázni byla uchovávána církev mého národa po všechen čas vlády Bořivojovy, Spytihněvovy, Vratislavovy, Václavovy i Boleslava Ukrutného a po nějakou dobu panství Boleslava Milostivé- ho, v celku přibližně po 70 let, až do té doby, kdy Boleslav postavil v čelo správy českých kostelů biskupa Dětmara. Ale Dětmar ani nebyl, ani pro krátkou dobu svého úřadování nemohl býti v tom stupni nepří- telem řeckých obřadů nebo snaživcem o úplné zrušení řádu zavedené- ho sv. Cyrilem, aby směl někdo namítat, že již tehdy hned byly odklizeny obřady bulharského národa, jak to nařizoval papež Jan. Jeho nástupce Vojtěch, který v biskupské hodnosti strávil 25 let, byl ještě narozen a vy- chován v tom učení. Jiní kněží římského směru, ač vynikali vlivem a mo- cí, přece nejenom pěstovali přátelství s příslušníky řeckého neboli, což je totéž, bulharského směru, nýbrž také z jejich kněžského sboru vždy při- bírali toho nebo onoho mezi kanovníky chrámu svatovítského, aby ve zvláštní svatyňce, vystavěné, jak jsme řekli, pod větší věží, odděleně konali svým způsobem bohoslužby a při ní měli své obydlí. Svatyňka ta stála až do doby krále Vladislava II., kdy ji rozbořil doktor Pavel Pouček, probošt chrámu na královském hradě, a přeměnil ve svůj obytný dům.224 18. Jména všech těch, kteří a jak a kdy byli přibíráni k opatrování tohoto posvátného díla, nemohou, pravda, být přesně uvedena. Ale pro- tivníci budou tu věc moci právem pokládat za vymyšlenou teprve tehdy, až nám sami spolehlivě a v nezměteném pořadí vypíší staré před- stavené klášterů, jichž mnoho nyní právě křísí ze starých ssutin. Nic-

224 Kněz Bohuslav, Kronika, kn. I, str. 35.

170 méně jisté je – a nijak toho nemohou popřít –, že k našincům náleželi Letomil za sv. Václava, Prostivoj za Boleslava Milostivého, Jan Mravík a Jindřich Lubenský za Jana, Konrád Štěkna a mistr Jan Milíč z panského rodu za Karla, mistr Matěj z Janova, zvaný Pařížský, mistr Jan Hus a pře- mnozí jiní za Václava. Za panování tohoto krále vzplanuli papeženci proti hledačům a ctitelům evangelické pravdy a hned po smrti arcibiskupa a kardinála Jana Očka začali je co nejkrutěji pronásledovat. Také toho dosáhli svou strohostí a násilností, že se nikde veřejně ani v chrá- mech, ani ve školách neobjevovaly žádné stopy tohoto kultu. Mistra Jana Husa, který se stavěl proti jejich krutosti a na světlo přiváděl učení náboženství tak dlouho ctěného a teprve nedávno potlačeného, stíhali co nejurputněji a neustali, dokud nebyl plameny kostnickými se světa sprovozen. Čeští žáci Husovi, mezi nimiž bylo dosud přemnoho těch, jejichž učiteli kdysi byli Milíč a mistr Pařížský, jsouce vydrážděni tak četnými a tak nesmírnými křivdami, jak jsme již řekli,225 ozbrojenou rukou uvedli porůznu do chrámů znovu hlásání evangelického nábo- ženství, přivolavše je ven z dosavadního úkrytu. A poněvadž si byli vě- domi, že nemůže dlouho pevně trvat bez řádu a zřízení, shlukli se v hoj- ném počtu z celých Čech a Moravy do Prahy dne 7. července r. 1421, a dlouho a zrale o věci porokovavše, sepsali řád bohoslužby i církevní správy po onom starobylém vzoru, kterého, jak věděli, kdysi zdárně užil sv. Cyril. Se svolením arcibiskupa Konráda zřídili také v Praze novou duchovní radu, aby bděla nad zachováváním onoho řádu, a jejího představeného nazvali administrátorem arcibiskupství pražského. Řád, sepsaný v této synodě a zahrnutý do četných článků, koluje dosud v tiš- těné podobě. Církevní správa, tehdy navrácená Čechům, kterým byl latinský směr cizí, jakož i sama svoboda náboženství, vzkvétaly potom v mém národě neustále a byly podle potřeby nově upravovány buď od stavů samých na hojně navštívených sjezdech, nebo od několika pánů toho vyznání, tak řečených defenzorů, kteří k tomu byli obecným hla- sováním vybráni; dálo se tak vždy s vědomím králů a v úřadě s mistry

225 Výše v této kapitole, odst. 7.

171 profesory a s faráři pražských kostelů, jakož i se všemi děkany jednot- livých krajů království. Schválit a potvrdit takové obnovení náleželo králi. Akademický dům, zvaný Karolinum, byl již tehdy od začátku ur- čen k takovýmto náboženským poradám a k projednávání ostatních věcí, jež náležely této církevní radě. Přicházívali tam tedy stavové sami, jakož i defenzoři, kdykoli toho bylo potřeba; administrátor však se svými druhy býval tam každý týden v stanovené dny a vyřizoval, co jeho úřadu příslušelo. 19. Této církevní radě nebo – jak se obecně říká – konzistoři předse- dali s nejvyšší mocí administrátoři, mužové věkem vážní, kteří k tomu- to úřadu byli řádně povoláváni a sídlili v klášteře na Slovanech; v kon- zistoři měli ponejvíce jedenáct druhů, vybraných ze všeho počtu du- chovních pastýřů a z mistrů pražské univerzity.

1. Mistr Jan Příbram, r. 1421. Měl jenom tři druhy, mezi nimi jednoho z Táborů. 2. Mistr Pavel, r. 1429. Zvláštní knížkou vylíčil potomstvu úmysl císaře Zikmunda a jeho neúnavné práce při shánění sněmu basilejského. Poněvadž však rozmnožováním obřadů porušoval řád z předešlé sy- nody a byl podezříván, že je v tajné dohodě s papeženci, odtrhli se kněží Táborů od spolku s ním, a ustavivše svou konzistoř v Táboře, postavili jí v čelo jako biskupa nebo představeného mistra Mikuláše z Pelhřimova. Císař Zikmund úmluvou ze dne 14. listopadu r. 1436 přislíbil, že nechá na pokoji jejich schůzky i učení. Ze zbytků jejich a jejich učení se později zrodili tak řečení Bratří, kteří, jak se zdá, uza- vřeli jakousi novou skupinu po prvé za krále Ladislava – k nevoli Rokycanově – a brzy potom zbudovali pro své schůzky chrámy, jež nazývali sbory, v Lenešicích a v Boleslavi. Je sice jisté, že až dosud ma- jí vůdce své bohoslužby, správy a učení, ale pronásledování a některé jiné příčiny způsobily, že své věci měli a až dosud téměř mají v skrytu; proto nemám dosud nic spořádáno o jejich představených, co jistého bych mohl podati.

172 3. Mistr Martin Lupáč, r. 1435. Jeho předním druhem byl Václav z Chocně. 4. Mistr Křišian z Prachatic, r. 1437. Byl jen průměrný teolog, zato ob- zvláště významný matematik. Zvolen byl císařem a králem Zikmun- dem a potvrzen i později Albrechtem. 5. Mistr Jan Příbram, r. 1439. Za druha čili staršího byl mu dán mistr Prokop z Plzně. Pokud jde o pozdější administrátory po Příbrami, třebaže je známo, že mistr Jan Rokycana vystupoval, pokud žil, jako arcibiskup pražský a osoboval si nárok té správy, nepoštěstilo se mi poznat jejich jména. Značně později byl k tomu úřadu administrátora zvolen podle mého počítání 6. mistr Václav Koranda, r. 1471. Dočkal se vysokého věku. 7. Augustinus Lucianus de Bessariis, Ital a arcibiskup sankturienský, r. 1483. Po šesti letech mu bylo dáno pět druhů. 8. Mistr Jakub Kolumbus, r. 1497. 9. Mistr Pavel jatecký, r. 1500. 10. Mistr Matěj Korambus, r. 1518. Jemu dáni za druhy tři mistři a šest farářů. Po čtyřech letech byl poslán do vyhnanství, když dva roky předtím byl zbaven úřadu. Později však byl zpět povolán a stal se opatem novoměstského kláštera Na Slovanech. 11. Mistr Václav Šišmánek Litomyšlský, r. 1520. Měl tytéž druhy jako Korambus. 12. Mistr Havel Cahera, r. 1523. Dostal devět druhů z mistrů a farářů. Po třech letech (r. 1526) byli odklizeni a dosazeno jich deset, čás- tečně z dosavadních, částečně z nových. A když smrt zmenšila tento počet a ještě jiné příčiny nastaly, po dvou letech (r. 1528) dali mu stavové znovu devět druhů, provedše jen u několika osob změnu. Když konečně mistr Havel byl z rozkazu krále Ferdinanda nucen do ustanovené doby opustit zemi, stal se jeho nástupcem 13. mistr Vavřinec Třeboňský, r. 1529. Jemu bylo dáno deset druhů, ale jejich volba byla do padesáti dní zrušena a ustanoveni druhové noví, a to tři z mistrů a osm z farářů.

173 14. Václav Unhošťský, r. 1531. Dostal za druhy čtyři mistry a devět fará- řů. Třebaže chtěl po třech letech (r. 1534) odejít z úřadu, byl mu z obecného usnesení stavů prodloužen a dáno mu jedenáct nových druhů. 15. Mistr Mariin z Klatov, rektor pražské univerzity, r. 1539. Měl za druhy tři mistry a osm farářů. 16. Mistr Jan Hortensius, r. 1541. Jako starší byl k němu připojen Jan Mystopol a za druhy dán jeden mistr, dva doktoři a sedm farářů. 17. Jan Mystopol, r. 1542. Dáni mu za druhy dva mistři, dva doktoři a osm farářů. 18. Mistr Jan Kolínský r. 1555. Jako starší byl mu přidán mistr Matěj Dvorský, za druhy tři mistři a šest farářů. 19. Jan Mystopol r. 1562, byl proti starému zvyku postaven od císaře a krále Ferdinanda, ač stavové zvolili Matěje Lounského, tehdy faráře v Nymburce. Marně se proti tomu vzpírali jménem stavů Jan a Jin- dřich z ValdŠtejna a Burián Trčka. Svým rozkazem mu přidal král za staršího Martina z Mělníka, za druhy pak dva mistry, dva doktory a šest farářů. Také pravidla, jimiž byli vázáni při vykonávání úřadu, byla jim neslýchaným příkladem předepsána rovněž od císaře.

20. Kteří mužové a kdy byli přibráni do této konzistoře v časovém úseku po této změně a dříve, než jsem mohl sám pamatovat, nepodařilo se mi zjistit; zabránily mi v tom okolnosti doby a místa, kde nyní žiji. Ale za toho času, co věk můj dospěl, pamatuji se, že od císaře a krále Rudolfa byli ustanoveni a na tento úřad nastoupili administrátoři:

Václav Dačický r. 1594 Jan Benedikt 1604 Tomáš Soběslavský 1609

Poněvadž klášter Na Slovanech byl o něco dříve obsazen papeženci, sídlili tito administrátoři stále při jiných a jiných chrámech. Své druhy měli jenom z farářů kališnických, brzy ve větším, brzy v menším počtu.

174 Zatím laskavostí krále Rudolfa nabyli stavové zpět moci opatrovat konzistoř a v řádném sněmu se všichni shodli na určitých řádech, jak má budoucně být spravována. Po administrátoru Tomášovi, který byl více papežencem nez evangelíkem, do několika měsíců dosadili starce, již dávno osvědčeného ve službách církevních, Eliáše Šuda (r. 1609). Byl mu dán za staršího Matěj Cyrus z tak řečené Jednoty bratrské a za druhy sedm farářů obojího učení a tři mistři. Zikmund Crinitus, r. 1614. Za staršího dostal Matěje Cyra z Bratří, za druhy sedm farářů obojího učení a tři jnistry. Jiří Dicastus, r. 1619. V jeho pracích mu pomáhali jako starší Jan Cy- ril z Bratří a nebývalým způsobem volený Němec doktor Helwig Garth. Druhy bylo šest farářů obojího směru a tři mistři. Do roka po vítězství bělohorském, v měsíci prosinci r. 1621, rozkázal náměstek císaře Fer- dinanda II. v Čechách Karel kníže z Liechtensteina tomuto administrá- torovi, aby spolu se starším a se všemi pražskými faráři opustili zemi. Tímto tedy jediným škrtem byla evangelíkům rozptýlena a vyvrácena jejich konzistoř. Takto a ještě dalšími veřejnými i soukromými překáž- kami bylo zakrátko přerušeno v našem království všechno veřejné vy- konávání evangelické zbožnosti. Vládu uchvátilo jediné náboženství, které se shoduje s vůlí římského papeže, a to dosud zemi ovládá. Sotva byla zasazena tato rána čistšímu náboženství, hned dolehla – budiž dovoleno‘ připojit zde stručný výklad i o této stránce našich věcí –, dolehla, pravím, jiná pohroma, ne-li těžší, jistě stejně zhoubná pro naše postavení. Byla totiž evangelíkům rovněž vyrvána pražská univerzita, učiliště svobodných umění, zřízené císařem a králem českým Karlem IV. (r. 1348), onen trojský kůň, z něhož po všechny časy vycházeli ve velkém počtu do celého Království českého a do markrabství Moravského učení mužové, kteří chvalně bděli nad hájením a uchováváním čistoty nábo- ženství ve chrámech a světské kázně na radnicích. Adam z Valdštejna, toho času správce království, ustanovený od knížete z Liechtensteina, rozhodnutím ze dne 28. února r. 1622 dal jistým lidem za úkol, aby si od mistrů profesorů dali vydati všechna akademická privilegia a přinesli je do královské kanceláře. To tito lidé dne 5. března nejenom povýšeně

175 a přísně vykonali, nýbrž zároveň také zcela vypudili připomenuté evan- gelické mistry profesory z jejich úřadu a zapečetili akademickou pokladnu i archiv v Karolinu. Budovu samu svěřili dvěma odpadlíkům jakožto prostředkovatelům, aby ji zatím s ozbrojenou stráží drželi. Od těchto pak byla dne 18. listopadu roku následujícího se vší akademickou pravomocí a klenoty odevzdána do rukou pražským jezuitům u sv. Klimenta, když předtím po 213 let od rektorátu Jana Husa byla evangelíkům učitelkou všeho humanitního vzdělání za vedení 94 rozličných rektorů, z nichž však zastávali ten úřad někteří pětkrát nebo sedmkrát, Petr Codicillus osmkrát, Martin Bacháček devětkrát, Jan Hortensius desetkrát, Matěj Dapsilis dokonce jedenadvacetkrát. 21. Sice mnozí posměvační nedovzdělanci ohrnovali nad ní nos, na- zývajíce ji vysílenou babkou a hnízdem jednak šejdířů, říkajících si mi- stři bez znalostí mistrovských, jednak nepatrné hrstky beánů, a ostou- zeli ji ve srovnání s mladšími univerzitami jako nějakou zastrčenou díru. Vskutku však trvalá a každodenní zkušenost dosvědčovala vždyc- ky lidem vnímavým a soudcům nepředpojatým a rovněž knihy, jež naši starší i mladší mistři ze všech téměř oborů vědění předůmyslně napsali, dosud prokazují, že žilo v církevním i světském životě, dokonce i na dvoře samých králů, a učeností vyniklo velmi mnoho mužů, vzdělaných na této naší univerzitě, jimž z lepšího kovu uhnětl osrdí Titan a

kterým vzdělaly hruď Uměny pokladem svým.

Poněvadž však ve své veliké skromnosti neměli ve zvyku být chlubi- ly a ješitnými vytrubovači své zdatnosti i svého nadání, pokládali je přivandrovalí pisálkové, mudrlanti a chvástalové za trubce a pařezy. Z této školské dílny vycházeli a byli od rektora univerzity vysíláni do městských škol po celém Království českém i markrabství Moravském mladí mužové povýšení dílem na mistry, dílem na bakaláře, aby útlou i odrostlejší mládež svého působiště jednak zasvěcovali do čistšího náboženství, jednak zaučovali do nižších vědomostí, na vyhlášenějších

176 pak gymnáziích vzdělávali i ve vznešenějších vědách. A tak každý z nich znamenitě zdobil Spartu, jež mu právě připadla. Nebylo u nás města ani městečka, ba téměř ani vesnice, aby v něm nebylo školy. Jediné pražské trojměstí mělo dokonce šestnáct nižších škol. Kutná Hora při nejmenším dvě, taktéž Mladá Boleslav, ostatní města po jedné. Na nich bývali učitelé mládeže, tu dva, jinde tři, čtyři, pět, v Hradci nad Labem někdy dokonce šest, a jmenovali se oficiálové, rektor, konrektor, kantor, sukcentor a podučitel. Roční služné jim dáva- la městská rada, denní stravu obyčejně faráři; mnozí však pobírali i dosti četné mimořádné příjmy. Tyto činovníky, když strávili nějaký čas na škole a dobrým měšťanům prokázali svou přičinlivost, vyváděli ze škol mecenáši učenců, a buďto opatřivše jim bohatou ženitbu, při- pravovali je pro významnější úřady světské, anebo je přibírali ke služ- bě duchovní. A tak ona univerzita, kdysi naše, nejenom byla strážkyní vytříbenějšího náboženství, které Hus a jeho následovníci na základě slova Božího a nepochybné praxe původní církve u nás ponenáhlu očis- tili z kalu pověr – třebaže nikdy na ní nechybělo některých členů, kteří tomu odporovali –, nýbrž i našim školám dodávala učitele, školy pak zase zásobovaly kostely pastýři, radnice konšely, primátory, radními, rychtáři a písaři, z nichž téměř všichni byli k zastávání úřadů způsobilí. Ony nižší školy byly pak od předků již dávno tak zřízeny, že v nich mohl každý, chudý i bohatý, nalézti ke vzdělání ducha, ne-li všude nad- bytné, tedy jistě všude aspoň průměrné prostředky. Vloudil-li se někdy jakýkoli nedostatek, snadno jej trpícím nahrazoval a mírnil přívětivý a příjemný vzájemný styk těch, kterým se nedostávalo, s těmi, kteří měli nadbytek. Chovancům své školy poskytovali totiž stravu měšťané každého města po pořádku, každý den dva, jak dovedli nejlépe. K opat- ření ostatních nezbytností dostávalo se jim rozmanitých peněžitých příspěvků, jež však byly dobrovolné a měšťany nezatěžovaly. Mladých studentů toho druhu – mimo návštěvníky školy, kteří měli rodiče v místě – živilo některé město přes sto, jiné méně. Všichni stu- denti se dělili na primány, sekundány, terciány, kvartány a žebrácky, určené střídavě k posluhování a čištění místností. Primáni, kteří ve stu-

177 diích znamenitě pokročili, byli koncem dubna nebo října s doporučují- cími listy posíláni od rektorů Školy na univerzitu, aby tam ve studiích pokračovali. Po řádném prozkoumání svých vědomostí byli o něco poz- ději na filozofické fakultě povyšováni ze studiosů na bakaláře a z bakalářů na mistry. Konečně ten neb onen býval z univerzity vyhledáván k řízení nižších škol, a jak jsme již uvedli, od rektora univerzity tam vysílán. 22. Když tedy oni mistři profesoři byli od tří komisařů, jak jsme při- pomněli, zbaveni veřejného postavení na naší univerzitě, byl všechen tento vzdělanostní soulad rozrušen a s pádem almae matris rychle se rozptýlilo a rozpadlo všude rovněž veškeré množství učitelů i žáků. Řvavým jezuitům, vpuštěným na místa rozptýlených, zanechány byly jen holé zdi. Z toho ze všeho vysvítá jasněji, než aby se musilo obšírně odůvod- ňovat, že se staří Čechové tak postarali doma o vzdělání, že je plným právem třeba pochybovat, zda je vůbec nějaký jiný národ, jehož mlá- dež, obzvláště

jejíž zdatnosti vadí stísněné poměry doma,

měla by po ruce a nasnadě uspořádanější cestu nebo vhodnější po- můcky k horlivému a úspěšnému pěstění studia svobodných umění. Ale vraťme se již z odbočky, a poněvadž jsme toho již dosti mnoho podali o náboženských počátcích, pokrocích a změnách, jakož i o rozdíl- né církevní správě v Čechách, soudíme, že je konečně již nutné pokročit k dalším výkladům.

178 KAPITOLA VII O zemích Koruně přivtělených

Koruně české byly již dávno nerozlučným poutem přivtěleny a do ní zcela vloženy značně rozsáhlé, bohaté a lidnaté krajiny a až dosud tvoří část panství českých králů. Ponecháme-li zatím stranou léna v Plísensku čili Fojtlandě, v Míšni, ve Frankách a ve Falci čili Bavorsku, jsou jimi Mo- rava, Slezsko a Lužice. Každý nový český král, chce-li od jejich obyvatelů přijmout slib věrnosti, je povinen hned po korunovaci sám se do oněch zemí odebrat a na shromáždění, na určitý den stanoveném, vyžadovat obvyklou přísahu, a to od Moravanů v Olomouci jiebo Brně, od Slezanů ve Vratislavi, od Hornolužičanů v Budyšíně, od Dolnolužičanů pak v Lu- kově nebo Žárově. Stavové těch zemí nepřísahávají králi věrnost dříve, než se jim zaručí za uznání, zachovávání a ochranu jejich starobylých řádů, privilegií a obyčejů a také sám se zaváže přísahou. Když přijme král slavnostní slib věrnosti, ustanoví pro každou zemi podle své vůle hejt- mana, aby ji jeho jménem spravoval. Kdysi jím býval někdo z Čechů, nyní skoro vždy bývá vybírán z předních pánů té země, jíž má stát v čele; děje se to však proti obyčeji předků, proti privilegiu krále Vladislava II. a rovněž proti odvolání, jímž král Ludvík (r. 1522) zrušil starší, zmateně a vynuceně vydané opačné privilegium otcovo. Žádné z těch zemí nesmí král ukládat mimořádná břemena jiná, než s kterými národ na obecném sněmu vyslovil souhlas. Žijí tedy všechny ty země pod mírnou ochranou českých králů a spravují se každá svými řády, zvyklostmi a zřízeními. Nesrovnává se se záměrem našeho díla, abychom jednotlivě o nich vy- kládali vše, co se dá sebrat; poznamenáme toliko stručně, co se právě k věci hodí. 2. Morava tedy, kterou staří nazývali Markomanskem, dotýká se ji- hovýchodní hranice Čech a své jméno dostala podle Moravy, přední řeky té země. Tato řeka vzniká v severní končině země, teče na jih, mí-

179 jejíc Olomouc, zemskou to metropoli, Kroměříž s dvorem biskupským, Hradiště, Ostrov, Strážnici, Hodonín a Skalici, a rozhojněna jsouc Dyjí (lat. Teja) u Cahnova neboli Hohenavy, vlévá se na pomezí Uher a Ra- kous do Dunaje. Obecný znak země jest orlice bíle a modře šachovaná, s korunou na hlavě. Morava byla kdysi královstvím, které velice vzkvétalo i územním rozsahem i lidnatostí a majetností. Tamní staří králové, jak se čte, ozbro- jeně a mužně hájili své důstojnosti a svobody po předcích přejaté i hranic po dlouhou dobu nejen proti sousedním německým drobným králům, nýbrž i proti římským císařům, působícím tíživě tím, že ne- ovládali své rozpínavosti. A tak drželi tito králové svou zemi se slávou, jíž musí vzpomínat i potomci.226 Když bylo později sídlo císařské přene- seno z Říma do Cařihradu a tamější císařové svým královským dvorem blíže se stýkali s Moravany, tehdy ponenáhlu jedni získávali druhé přá- telstvím i smlouvami a stávali se navzájem spravedlivějšími. A poně- vadž v dalších letech moravští králové úslužně ctili velebnost východ- ního císařství, byl proto nejen poskytován mír moravskému lidu, nýbrž z hlavního města posláni i zbožní učitelé, kteří by jej zasvětili do tajem- ství křesťanského náboženství. Když konečně na západě vzrostla moc Franků a když vzkvétající stav Moravanů vzněcoval plamen žárlivosti u potomků Karla Velikého, nemohlo toto království nikdy být bezpečno před nepřátelskými nástrahami Němců.227 Jejich zbraněmi a válkou byli sužováni králové Mojmír, Radslav (Němci jej zvou Rasticem) a obzvláš- tě Svatoboj. Přece však Moravané svých hranic jakž takž uhájili, až císař Arnulf popudil proti Svatobojovu synu králi Svatoplukovi všechny sou- sední kmeny a jeho království vydal na pospas. Svatopluk totiž, hodlaje se pomstíti Němcům za křivdy, které sám i jeho otec zakusil, za Arnul- fovy, jak se tvrdí, nepřítomnosti učinil kořistnický vpád do podunajské končiny sousedící s moravskými hranicemi, a popleniv ji, vrátil se do-

226 Velleius Paterculus, Dějiny, kn. II; Julius Capitolinus v životopisu Marka Antonina, císaře-filozofa; Ammianus Marcellinus, kn. XXIX. 227 Letopisy fuldské; opat Regino; Liutprand.

180 mů s bohatou kořistí. Tím se stalo, že napětí, dávno tajně hromaděné skrytou nenávistí, tehdy plnou prudkostí proniklo na povrch. Císař zbavil Svatopluka jeho královské důstojnosti, rozkázal ho pokládat za nepřítele říše a celé jeho království postoupil za kořist kterémukoli prvnímu uchvatiteli. Chopili se tedy proti němu zbraní Uhři, Poláci a Bavoři a roztrhali jeho panství, jak komu stačily síly a přálo mu štěstí. Královy síly se nikterak nemohly rovnat tolikeré přesile. Svedl u Boni- pontu – místo se ukazuje v Uhrách – nešťastnou bitvu a buď mezi svý- mi padl,228 aneb – jak se častěji tvrdí – zachrániv se útěkem, strávil zby- tek života mezi poustevníky na hoře Zoboru. Proto onou porážkou své- ho krále přestala Morava být královstvím a přišla do rukou dílem Uhrů, dílem Poláků, dílem Němců. Části, které tehdy obsadili Uhři a Němci, jsou dosud v jejich moci, s výjimkou území, které jim vyrvali Turci. Avšak onu část, kterou zabrali Poláci a jež již jen samotná uchovává jméno Morava, donutila zbraněmi česká knížata Oldřich a Břetislav, aby přešla do pravomoci Čechů.229 Od té doby Morava, stavši se závis- lou zemí, uznávala bez výjimky až do nynější doby tytéž panovníky, kteří vládli v Čechách. Obyčejně pak panovníci čeští, měli-li více synů nebo příbuzných, rozdělovali ji mezi ně, vyhradivše si však pro sebe přímé panství a nejvyšší pravomoc, a tak jim povolovali držení a užívání v ní spolu s užitečným panstvím.230 Proto synové a vnuci Břetislava Bo- jovného a krále Jana spravovali ji jakožto knížata olomoucká, brněnská a znojemská. Někteří z nich, jak jsme poznali, byvše povoláni obecným hlasem národa, dostoupili i nejvyšší vladařské moci v Čechách. 3. Slezsko pak, jež se stýká se severovýchodní hranicí Čech a je od nich odděleno horami, jimž dávnověk říkal Sudety, my v našem jazyce Krko- noše, bylo podle podání kdysi vlastí Skvádů. Později bylo po nemálo sto- letí pod Poláky, a to až do časů polského krále Vladislava Lokýtka.231

228 Jan Thurocz, Kronika uherská, díl II, kap. 24; Kosmas, Kronika česká, kn. I. 229 Hájek k r. 1110; Kromer, O původu Poláků, kn. V. 230 Kosmas k r. 1110. 231 Jošt Ludvík Decius, Dějiny polské, kn. I.

181 Obecným jeho znakem je černá orlice, ozdobená na hrudi jakýmsi půl- měsícem, vskutku to starobylý znak našeho národa. Jméno dostala podle lidí s různých stran se sešedších, jimž Slované říkají slezové. Shlukli se totiž jeho obyvatelé z Vindů, Moravanů, Čechů, Poláků i Němců, a usadivše se v něm, srostli za vůdců z polského kmene v jeden lid. Tímto shlukem tolika národů se stalo, že jazyk, který ovšem byl u všech slovanský, vytvořil u nich také zvláštní dialekt. Poněvadž však v pozdějších dobách sem byl ponenáhlu vnášen jazyk německý, dílem od kupců, dílem od nesmiřitel- ných nepřátel slovanské řeči, které neprozřetelná nerozvážnost knížecí povolávala z Branibor a Pomořanska a přibírala ke dvorským službám, přihodilo se za paměti našich dědů, že se běžné ono užívání slovanského dialektu stávalo téměř nezvyklým a upadlo v opovržení. A tak lze jej nyní slyšeti mezi lidem již jen v Zaodří a na území hraničícím s Uhrami. Jest pak Slezsko země dosti rozsáhlá a znamenitá. Od Polska je oddě- luje souvislý pás lesů.232 Tvrdí se, že je asi 40 mil dlouhé a asi 20 mil širo- ké.233 Zavlažují je řeky Odra, Bobr, Kvisa a Baryč. Dělí se na Horní a Dolní. Poněvadž tu vnukové polského krále Boleslava Křivoústého z jeho syna Vladislava značně rozmnožili a rozvětvili svůj rod, došlo na to, že bylo dědictví mezi ně rozdělováno podle hlav. Když se zase jejich potomstvo postupně rozrůstalo z větve na větev, bylo třeba rozdrobit celou zemi brzy ve větší, brzy menší počet dílů. Před dobou krále Vác- lava IV. se jich počítalo 21. Jednotlivé ony díly, každý se svým panstvím, byly zvány knížectvími a dostaly jména podle měst proslavených kní- žecím dvorem. Od polského žezla byly odloučeny, nikoli všechny na- jednou, rovněž nikoli stejným způsobem, a byly přivedeny pod ochranu českých králů a Království českého. Některé totiž přijaly Čechy za pány dobrovolně, jiné ze strachu, jiné podle smluv nebo koupí. Za našeho věku zbyl v celém Slezsku jenom malý počet lenních knížat, jako jsou z rodu králů polských kníže lehnický a kníže břežský, z Kunštátského rodu krá- le Jiříka kníže zambický neboli, jak se nyní raději jmenuje, minstrberský

232 Herburt, Dějiny polské, kn. V, kap. 6; Henel, Breslographia, kap. 5. 233 Martin Boregk, Česká kronika, str. 94 při Vratislavovi.

182 a kníže olešnický. Ostatní knížectví, když vymřel rod těch, kteří po prvé do nich byli uvedeni, připadla pozvolna právem odúmrtním Koruně čes- ké a byla přiřčena v užívání jejím králům. Přísahala pak věrnost panov- níku a Království českému: dobrovolně knížata Kazimír opolský a rati- bořský, těšínský a bytomský, Vladislav kozelský, Konrád a Jindřich hlo- hovský, tento také zaháňský a onen olešnický, Bolek čili Boleslav falko- berský; podle smlouvy knížata Jindřich vratislavský a Bolek svídnický a javorský; ze strachu Boleslav lehnický a břežský, a rovněž Bolek min- strberský; dílem ze strachu, dílem na základě koupě Jan stěnavský a Mi- kuláš frankenštejnský.234 Přijavše takto od nich přísahu a davše všem knížatům na svědectví vzájemných úmluv vyhotovit o tom původní listiny, králové čeští odevzdali každému podle obyčeje korouhev a propůj- čovali mu tím jeho panství slavnostně v léno. Také král polský Kazimír zřekl se za sebe i za své nástupce v království veškerého práva, jež by si snad mohl na Slezsko osobovati; učinil tak písemnými listinami nejprve prostřednictvím poslů v Trenčíně v Uhrách, pak sám osobně v Krakově na svém královském dvoře (r. 1335 a 1339). Král Karel, toho jména Čtvr- tý císař římský, zvláštním diplomem, vydaným v Praze (roku 1355), při- pojil a přivtělil celou tu zemi na věčné časy nerozlučitelným poutem ke Království českému. Nad tímto ustanovením Karlovým, jakož i nad před- chozím Rudolfovým potvrzením (r. 1290) úmluvy uzavřené mezi Jindři- chem knížetem vratislavským a králem Otakarem, pozastavují se někteří z našich a ptají se, podle jakého práva se nerozpakovali císařové Rudolf I. a Karel IV. vykonávat plnost moci císařské ve Slezsku, zemi, která jinak nedávno byla závislá na Polácích, nikoli však na říši, a které již dříve nabyli králové čeští, a to jiným způsobem než dáním císařským; jinými slovy, jak se císařové odvážili něco, o čem věděli, že nikdy nenáleželo pan- ství jejich předchůdců ani jich samých, jiným buďto dávati anebo držení toho potvrzovati. Taková totiž prý je povaha lén, že je možno druhému v léno udílet nebo k držení a užívání postupovat toliko to, co kdo sám

234 R. 1289, 1320, 1322, 1327, 1329, 1331, 1335, 1337, 1348, 1353 a 1368. Dosvědčují to manské listy, Kronika zbraslavská, deník Karla IV., Miechowita, Kromer, Jakub Schickfusz.

183 právem má; kdo však z cizího chce být štědrý, ten že je směšný. Ke zve- lebení a rozmnožení království byla by prý plně postačila moc krále čes- kého a jeho povolení. A poněvadž se z oněch diplomů císařských nijak nemůže prokázat, že by císařové byli bývali od kteréhokoli z obou králů Václavů nebo od stavů požádáni, aby to učinili, mohli se snad oni bez jakéhokoli neprospěchu pro svou císařskou čest i pro Korunu českou zdržet ve věci, k níž neměli o nic víc práva než třeba králové francouzští; kdyby tak byli učinili, nemělo by potomstvo důvodu k výtce, že postupovali více cestou činu nežli cestou práva. A nesmí se plnost moci rozšiřo- vat na křivdu jiným; jinak by mužové práva znalí musili soudit, že nejde o plnost oprávněné síly moci, nýbrž o užití neoprávněné přesily.235 4. Avšak opustíme tuto úvahu, ať je jakákoli, a povíme, co máme říci, o zbývající přivtělené části Koruny české, totiž o Východní marce čili Lužicí. Dostala pak jméno Lužice od křovinatých pastvin, kterým se v slovanském jazyce říká luzi (luhy). Dotýká se Čech na jejich hranici severní a severoseverovýchodní. Její obyvatelé jsou lid smíšený ze Slo- vanů a Němců. Kteří chtějí býti vzdělanějšími, mluví jazykem německým, kteří vesničtějšími, jazykem slovanským. Obecně se nazývají latinsky Vindi, německy Wenden, česky Srbi – a krajina sama Srby anebo Srbsko. Řeky Spréva a Nisa zavlažují zemi. Také ona se dělí jednak na Horní, jednak Dolní. V Horní Lužici je hlavní město Budyšín, v Dolní Lukov nebo Žďár čili Žárov (lat. Sorava). Tato má ve znaku vola, ona zeď s cimbuřím. Kdysi obě dvě poslouchaly svých pánů a byly pokládány za pohraniční území německé říše. Ačkoliv se Lužice dostala do rukou českých knížat mnohem dříve nežli Morava a Slezsko, přece z příčin opětovně jiných byla několikrát odtržena od jejich panství. Podle podání první ji ovládl Vratislav, údělný kníže lucký v Čechách z knížecího rodu, bratr knížete Vnislava. Poněvadž po jeho smrti chtěl syn Vlastislav raději pošetile zbrojit proti svému příbuznému knížeti Neklanovi než před nájezdy ne- přátelskými bránit území, otcovými zdatnostmi rozšířeného, stala se Lužice kořistí Němců. Když pak padl Vlastislav v bitvě u Turska a jeho

235 Vázquez v 5. kap. Proslulých pří, č. 17; Cravetta, Rady 241, č. 29.

184 syn Zdislav lstí pěstounovou u Postoloprt, Neklan, tehdy sám jediný pa- nuje nad celými Čechami, usiloval vyrvat ji z moci Karla Mladšího, syna Karla Velikého. A tak vyslav pod korouhvemi a velitelstvím Lechovým a Miledruhovým značně vyzbrojené vojsko, té Lužice, jež se nazývá Hor- ní, sice dobyl zpět, ale ztrativ v bitvě (r. 805) oba řečené vojevůdce, nemohl nepříteli nijak vyrvati Dolní Lužici.236 Ale Horní Lužice, krajinka se šesti městy, jak tehdy byla zpět získána, zůstala v moci českých králů až do té doby, kdy ji kníže Boleslav Ukrut- ný dal s dcerou Doubravkou polskému knížeti Měškovi věnem (r. 965).237 Asi do sta let se vrátila k původním pánům a zase král Václav Jednooký, provdav dceru Blaženu za Otu Braniborského, dal ji zapsat jako věno svému zeti, anebo – podle jiných238 – byla po smrti Přemysla Otakara II. lstí a násilím od Braniborců uchvácena a zůstala pod vládou markrabat toho rodu přibližně dalších sto let. Po smrti markraběte Valdemara, který zemřel bezdětek (r. 1319), odevzdal ji císař Ludvík, byť nerad, králi Janovi a Koruně Království českého (r. 1328), země sama naopak velmi ráda se dala do ochrany a moci jemu jakožto řádnému, náležité- mu a přirozenému svému pánu a Koruně Království českého, jejíž byla odedávna součástí,239 arci k zlosti knížete Jindřicha Javorského ve Slez- sku, který vpadl do Zhořelce. Od té doby byla svazkem nejtěsnějším a zákony potvrzeným přivtělena ke Koruně české a zůstává výhradně pod českými králi. Teprve nedávno císař a král Ferdinand II. ji vydal (r. 1620) na jistý čas podle smlouvy právem zástavním kurfiřtu saské- mu za horlivou pomoc, kterou mu velmi snaživě osvědčil ve válce české proti zvolenému králi českému Fridrichovi. 5. Dolní Lužice však od té doby, kdy byla, jak jsme řekli, německými zbraněmi vyrvána Vlastislavovi Luckému, nevrátila se Čechům dříve, než ji teprve císař Jindřich IV., odmítnuv dědice Dědovy, přiřkl darem

236 Letopisy Karla Velikého a letopisy fuldské. 237 Abraham Hossmann. 238 Hájek při r. 1322. 239 Osvědčení knížat-kurfiřtů v Norimberce r. 1355.

185 prvnímu králi českému Vratislavovi (r. 1075) v odměnu za pomoc, kterou mu v rozmanitých válkách prokázal.240 Ale Vratislav brzy potom si vypůjčil peníze od Viprechta a ponechal mu ji až do výplaty v zástavě. Tuto půjčku, která narostla na 700 hřiven stříbra, vrátil r. 1139 Vip- rechtově vdově Kunhutě syn krále Vratislava, kníže český Soběslav, a tak zemi tu znovu získal. Dlouho ji však nedržel, neboť o něco později ji postoupil markraběti míšeňskému Konrádovi, pocházejícímu z rodu Dědova. Potomci tohoto Konráda vládli v ní po více než 160 let, až byl markrabě Fridrich, když byl ve válce proti markraběti Valdemarovi zajat, nucen její ztrátou vykoupit svou svobodu. Konečně když do sedmi let Valdemar bezdětek zemřel (r. 1312), český král Jan ji opětně přivlastnil Čechám za výslovného nebo tichého souhlasu císaře Ludví- ka. Král Václav (r. 1411) a brzy potom jeho bratr císař Zikmund (r. 1414) na žádost čtyř svazů zemských učinili zvláštními privilegii opatření, aby budoucně nemohla být nijak od Království českého odcizena. Přes- to Zikmundův vnuk král Ladislav, výsad oněch nic nedbaje, dal ji Fri- drichu II., markraběti a kurfiřtu braniborskému. Ale o něco později týž Fridrich ji vrátil Ladislavovu nástupci králi Jiřímu; ale vrátil ji okleště- nou, podržev jakožto léno a zástavu Chotěbuz, Peskov, Starkov s tvrzí Picní čili Peutcenem a ostatním okolním zbožím; tyto části se i nyní počítají k panství kurfiřta braniborského. Konečně nedávno (r. 1620) byla císařem a králem Ferdinandem II. tato země celá odťata od české- ho kořene a touž smlouvou, jak se tvrdí, postoupena kurfiřtu saskému z týchž důvodů jako šest měst hornolužických. To je tedy onen soubor celého Království českého a Koruny, moudře stmelený velmi půvabným souladem svých údů, to jsou země, mezi sebou pevně spojené podivuhodnou svorností a vzájemnými pouty zákonů, o nichž jsme chtěli aspoň ve zkratce podat to, co by mohlo podle našeho názoru sloužit k objasnění českého státu. Snad ani tyto stránky nebudou čtenáři nemilé a neužitečné.

240 Aschaffenburský.

186 KAPITOLA VIII O českých knížatech a králích

Jakou podobu měla u Čechů správa jednak kdysi, jednak ještě nedávno za našeho věku, vyložili jsme podle svých slabých sil již dříve v páté kapitole. Nyní se snad nijak neodcizíme svému předsevzetí, vypočte- me-li pořadem ony reky, kteří byli jeden po druhém povoláváni k jeho kormidlu a věnovali se jeho správě. A poněvadž se žádný ze spisovatelů pojednávajících o našem národě nevyhnul této stránce jeho dějin, sou- díme, že se nám práce v tomto směru bude dařit tím lépe, čím četnější jsou ti, kteří se jím před námi a nikoli neuměle ubírali. Budeme pak psát nejprve o soudcích, potom o knížatech, konečně o králích, jejichž moudrost, jak jsme zvěděli, pečovala o český stát od samých počátků národa až na naše časy. Dočetli jsme se, že náš národ kdysi poslouchal toliko čtyř soudců, kteří takřka otcovskou péčí nebo nanejvýše soudcovskou vážností, nikoliv nějakou tíživou vládou udržovali v kázni lid ve své zemi, tehdy ještě nezkušený a na ten čas neznalý psaných zákonů. 2. Byli pak těmi

SOUDCI

1. ČECH, který se svým bratrem Lechem přivedl množství lidu všeho stavu, pohlaví i věku do naší země, jak jsme řekli,241 opuštěné, hustě zalesněné a od dlouhé doby nevzdělávané, a první ji rozdělil druhům, aby ji pěstili a stavbami ozdobovali. Když dovršil 86 let života, zesnul k převeliké bolesti veškerého národa a byl pohřben ve Ctiněvsi. Dlouho po jeho smrti nebyl nikým nahrazován. Když však společenství nového

241 Výše v kap. IV, odst. 3.

187 národa bylo rozmanitým úsilím neklidných lidí ohrožováno, byl koneč- ně na jeho místo postaven mladý vynikající znalec věštění 2. KROK, syn Hleďův, místní vládce na Vladoři.Ten obnovil v lidu za- chovávání valně pokleslého smyslu pro čest. Z podivu nad obratností jeho správy vyslal k němu spřízněný národ Poláků slavné poselství a pozval ho, aby uspořádal také jejich stát. Třebaže tehdy již byl v po- kročilém věku, povolil jejich prosbám a ujal se nabízeného úkolu. Dříve však, než odešel, se souhlasem a schválením předních mužů mezi Če- chy přenesl důstojnost, kterou po tolik let zastával, na svého stejno- jmenného syna. Byl jím 3. KROK MLADŠÍ, zakladatel učiliště kouzel a čárů v městě Budči. Ten, doživ se stejně vysokého věku jako Čech, rozloučil se se světem, nezanechav potomka silnějšího pohlaví. Avšak z jeho pozůstalých dcer zdála se podle obecného rozhodnutí všech k úřadu soudcovskému pro zásluhy otcovy i dědovy a znalost věštění nejvhodnější nejmladší dcera – 4. PANNA LIBUŠE, česká Sibylla, a proto se stala nástupkyní v otcově důstojnosti. Bylo jí prý 25 let, když byla postavena v čelo země. Dějiny prvních dob našeho národa se ovšem nedochovaly potomstvu v takové přesnosti a jistotě jako z doby pozdější, kdy byly jakž takž písemně zachyceny. Proto by se snad mohlo zdát opovážlivé psát skoro až do desátého století u nás s určitostí, do kterého roku která událost připadla. Přesto se však snad nijak neproviníme, sdělíme-li to, co podle srovnání našich událostí s přesnější chronologií jiných tehdejších ná- rodů pokládáme za pravděpodobné a hodnověrné. Tvrdí se tedy, že panna Libuše od převzetí důstojnosti do své svatby vykonávala řád soudcovský asi 13 let, předtím její otec Krok 39, děd Krok 50 a praotec Čech 27. 3. Poněvadž se však ženská vláda Libušina zdála později jednak do- mácím mužům jich nehodnou, jednak jiným národům směšnou, rozhodl se celý národ po dlouhém a mnohostranném rokování, že mají bu- doucně spravovat zemi muži, a to

188 KNÍŽATA se vším leskem svrchovanosti. Tudíž z vnuknutí, jak se věřilo, božstva byl vybrán Libuši za manžela, národu pak za knížete a od pluhu povolán 1. PŘEMYSL, pán vsi Stadic, kdysi spolužák Libušin ve škole budečské. Ten dal svému národu nemálo prospěšných zákonů. Prozíravým váhá- ním zlomil pošetilost žen snažících se muže ujařmovat potupnou porobou. Když byl k žezlu povolán, bylo mu 36 let, vládl asi 54 roků. Zemřel po dosažené devadesátce léta Páně 632. Po něm byl dosazen jeho syn 2. NEZAMYSL, jemuž v prvním roce jeho vlády bylo 35 let. Zemi, kterou po otci převzal, spravoval po jeho vzoru rozumně. Válku v Bavorsku, kterou mu otec zanechal, vedl za vůdcovství Tudruhova. Českou zemi spravoval 49 let, skonal v 85 letech svého života léta Páně 681. Rozhod- nutím předních mužů mu byl dán za nástupce jeho syn 3. MNATA. Ten byl tehdy v 24. roce věku svého. Kníže proslulý stavbami a spravedlivým řádem. Mezi domácími měl nepřátele ve Vršovcích, mezi sousedy v Moravanech. Stál v čele svého národa 53 let, žil 77, ze- mřel léta Páně 735. Na jeho místo, třebaže se Rohovic z rodu Vršovců pohoršoval a dohlašoval, že také on je hoden knížectví, byl přibrán syn 4. VOJEN, tehdy již 30letý, muž bojovný a úspěšný válečník proti Míšňanům a Sasům. Otěže vlády měl po 28 let; zemřel, překročiv 58. rok života, léta Páně 763. Hned po jeho odchodu vystřídal ho na otcov- ském stolci knížecím 5. VNISLAV, kníže milovný míru i lidu. V době, kdy mu byla svěřena péče o zemi, dosahoval 24. roku; v knížecí důstojnosti prožil 22 let. Řadu živých opustil v svém 47. roce léta Páně 785. Po něm byl za knížete ustanoven jeho syn 6. KŘESOMYSL, muž bystrého nadání, postavy sice malé, ale ruky po- hotové. K vládě nad zemí přikročil v 25 letech. Větší Město pražské první obdařil výsadami, moravské nájezdníky zkrotil, a sdruživ se s bojovným svým strýcem Vratislavem, zcela překazil plány Karla Velikého, který do Čech vojensky vpadl (r. 789). Knížetem byl po 19 let, na živu byl do svého 44. roku, zhasl léta Páně 804. Jinak téměř všichni jej matou s Vnislavem,

189 a proto mu dávají dvojí jméno. V knížectví po něm následoval syn, tehdy teprve chlapec, svěřený od předních mužů prastrýci Vratislavovi, 7. NEKLAN, člověk nepatrného ducha, ale jmenovaný jeho prastrýc, pokud žil, i jeho rádcové, vynikající válečníci Lech, Miledruh, Styr a jiní, netrpěli, aby bez pomsty snášel křivdy, kterými mu ubližovali brzy Moravané, brzy Sasové. Také Krasník, vládce kouřimský, a Vratislavův syn a nástupce Vlastislav, vládce lucký, jím pohrdali a nepřátelsky ho dráždili, oba však k své nenapravitelné škodě. A tak pomocí oněch svých velitelů válčil Neklan i uvnitř i vně hranic českých, a to většinou šťastně. Když nastupoval na úřad, nebylo mu ještě 12 let a dostal jako mistra a poručníka prastrýce Vratislava. V hodnosti se udržel 35 let. V životě překročil 46. rok, smrt proň přišla léta Páně 839. Svorným hlasováním lidu byl po něm zvolen jeho syn 8. HOSTIVÍT, kníže proslulý lidskostí. Bratr Mstiboj a bílinský vládce Sukoslav mu sice kalili vládu, ale vždy k většímu neprospěchu vlastní- mu nežli jeho. Mezi českými knížaty byl první přijat do přátelství od německého císaře Ludvíka krátce před jeho smrtí; zaručili si zapomně- ní předešlého nepřátelství a uzavřeli novou, a to jen spravedlivou smlouvu. Tak se stal spojencem říše. Nejvyšší moc nad Čechami držel 17 let, žil 45 roků. Zemřel totiž podle podání léta spásy 856. Po jeho smrti ho vystřídal syn, tehdy teprve třiadvacetiletý mladík 9. BOŘIVOJ, kníže velice pečující o náboženství i o lid, kterému vládl. Když již po dlouhý čas řídil osudy Čech v hlubokém míru, vybídl jej moravský král Svatopluk k válce proti císaři Arnulfovi. Byv tedy pozván k důvěrné poradě o tak důležité věci, přišel k němu na Velehrad. Za tamního pobytu byl od biskupa Metoděje zasvěcen do křesťanského náboženství a s celým svým průvodem přijal křest (r. 894). Bylo mu tehdy již přes 60 let, když se odřekl pohanských světských pověr. 4. Když po návratu domů začal veřejně lidu doporučovat křesťanské bohoslužby a nechtěl se dát pohnout napomínáním předních mužů, aby se vrátil k náboženským zvykům předků, čelní mužové země ho svrhli a přinutili, aby se vystěhoval za hranice. Poněvadž však ani Stojemír, místo něho za knížete dosazený, již neuměl česky, ani země nemohla

190 bez nebezpečných hnutí postrádati správce, byl z vyhnanství povolán zpět a znovu uveden do původní hodnosti. Vrátiv se tak na své místo, vynaložil veškeré úsilí, aby uklidil všeliké zmatky, jež vznikly za jeho nepřítomnosti, a aby v zemi rozšířil čisté náboženství. Když v obou těchto úkolech strávil sedm let a toužil složit tíhu, již s sebou přináší nejvyšší moc v zemi, v obecném shromáždění lidu odporučil sboru předních mužů své děti, dobrovolně odešel z úřadu a s manželkou se odebral do ústraní na Tetín. A tak je místo něho prohlášen za knížete podle otcova doporučení 10. SPYTIHNĚV, mladík moudrý a čilý. Ale osud odepřel, aby jeho vláda měla delší trvání. Zemřel totiž do dvou let od svého nastoupení, léta spásy 906. Po jeho odchodu bylo sice žezlo opětně nabízeno Boři- vojovi, ale poněvadž mu byl klid milejší než tíže poct, pokládal za ne- rozvážnost sám se ho znovu ujmout a doporučil lidu svého druhého syna. Byl tedy dosazen, aby zemi spravoval, podobně jako nebožtík bratr, podle rad otcových 11. VRATISLAV, kníže zbožný, jemuž nechyběla žádná z ctností hodných velkého muže. Pohřbiv otce r. 910, následoval s početným vojenským sborem Uhry, kteří vnesli válku do Bavor, země to společ- ných nepřátel; zde zabil v bitvě vévodu Burkharta (r. 911) a vrátil se domů jako vítěz. Zemřel v desátém roce své vlády léta Páně 916. Poně- vadž zanechal synky nedospělé, byl sice v četném zasedání sněmu hned po jeho smrti určen za knížete mladší z nich,242 osmiletý chlapec 12. VÁCLAV, avšak vláda v zemi svěřena zatím jeho matce Drahomí- ře, nevhodně se té hodnosti domáhající, a to na tak dlouho, až by zatím chlapec dospěl. Ve zbožnosti a písemnictví byl vzdělán od učitele Kaj- cha a báby Lidmily. Když však Drahomíra vášnivě zuřila proti lidu, kte- rý se přiklonil ke Kristovi, poskytla předním mužům důvod, aby jí předčasně odňali vládu. A tak zvolený kníže, sotva překročil čtrnáctý rok svého věku, pohnut jsa stížnostmi lidu a povzbuzován pobídkami předních mužů, přiložil podle jejich přání ruku k řízení země (r. 921).

242 Kronika boleslavská, kap. 25.

191 Svatostí svých mravů a nejhorlivějším úsilím o obecné dobro byl velice drahý nejen svému lidu, ale i římskému císaři Jindřichu I., od něhož prý byl za velikého souhlasu německých knížat sněmujících tehdy ve Wormsu pozdraven také jako král a štědře obdarován. Avšak když k vše- obecnému velikému překvapení zlepšoval české poměry, jež byly za jeho matky uvedeny ve zmatek, byl v 30 svých letech, roku od narození Kristova 938,243 zavražděn bezbožným zločinem svého bratra Bolesla- va, bažícího po žezle. I dnes je od našeho národa počítán mezi svaté mu- čedníky. Po vykonané vraždě uchvátil bratrovo vladařské místo vrah 13. BOLESLAV, příjmím Ukrutný, kníže z počátku obtížný poddaným svou drsnou vládou, později však jakž takž snesitelný. Práv svobody po předcích zděděné rázněji hájil válkou proti císaři Otovi Velikému, který obmýšlel porobu na česká knížata. Když pak byl Boleslav posléze zhnu- sen válkou, jež trvala čtrnáct po sobě jdoucích let, rozhodl se raději vykoupit si mír a věčné přátelství německé říše ročním placením jistého poplatku než uvalovat na sebe a své nástupce věčnou nenávist císařů. Po devětadvacetileté vládě opustil tento svět ve svém roce 61. léta spásy 967. Za nástupce byl mu dán jeho syn 14. BOLESLAV Mladší, příjměním Milostivý. Dosednuv na knížecí stolec, vstoupil v náboženské horlivosti ve šlépěje strýcovy, ve vedení válek v otcovy. Obsadiv svými vojevůdci města Míšeň a Krakov, rozšířil daleko své území do Míšně a do Polska, a pokud žil, postaral se, aby mu dobyté državy nebyly nepřítelem vyrvány. Vojsko císaře Oty II., pronásle- dujícího vévodu bavorského Jindřicha do Čech, porazil u Plzně (r. 976).244 V 32. roce svého panování, od nabytí spásy r. 999, zemřel k převeliké bolesti svého národa, zanechav mu syna a vnuky. Po jeho skonu přišel k vrcholné vládě v Čechách kníže stejného jména s otcem, tehdy již více než čtyřicátník, 15. BOLESLAV, příjmením Ryšavý, Lakomý a Slepý. Co otec svou zdatností získal v Míšni a v Polsku, syn netečností ztratil. Ani totiž po-

243 Dětmar, Kronika, kn. III. Sigebert z Gembloux. 244 Dětmar, Kronika, kn. III.

192 sádkám hradním, jež ještě otec umístil, nepřicházel sám na pomoc, když je nepřítel sevřel obležením, ani neposílal posily, ani nevyplácel žold. Konečně když byl od svého ujce, krále polského, zchytralou lichot- ností vylákán k rozmluvě o míru do Krakova, upadl do nástrah (r. 1002). Dvořanstvo totiž, jež měl s sebou, bylo tam podrženo v zajetí a on sám poslán domů oslepen. Za ním brzy následoval Polák s mocným vojskem, vpadl do Čech, a kudy šel, bez jakéhokoli odporu obsazoval měs- ta i hrady. Dokonce samu Prahu o něco později vyrval oslepenému kní- žeti, a to zradou Vršovců, a – s výjimkou jediného Vyšehradu – po dvě léta ji ovládal svými hejtmany i vojskem, posádkou tam ponechaným. V 44. roce života byl Boleslav od Čechů prohlášen knížetem, v 82. ze- mřel léta Páně 1037. 5. Když se vrátil z Polska, jak jsme řekli, oloupen o zrak a stal se tak zcela neschopným, aby vládl v zemi, byl mu hned s jeho souhlasem dán v úřadě za nástupce mladší syn 16. JAROMÍR. Když polský král Boleslav mířil s vojskem ku Praze, aby ji oblehl, Jaromír, aby mu snad nepadl do rukou – nebyl tehdy ještě upevněn v knížectví ani vyzbrojen nezbytnostmi pro vedení války –, utekl se na radu otcovu k císaři Jindřichovi do Saska. Císař, který již dávno nebyl Boleslavu Polskému nakloněn, poznav příčinu Jaromírova útěku, rozhodl se k výpravě; shromáždiv v Merseburku všechny své zástupy a vzav s sebou knížete-vyhnance Jaromíra, táhne v měsíci srpnu r. 1005 přímo do Čech.245 Proraziv zásekami v lesních úžinách, opev- ní při samém přístupu do země kterýsi hrad, jejž obránci dobrovolně Jaromírovi vzdali. Když se přiblížil k Žatci, měšťané, jakmile spatřili Jaromíra, povraždí polskou posádku a rovněž otevřou brány; četnými zástupy Čechů, sbíhajícími se k svému knížeti, vzroste síla vojska císa- řova. Je tedy napřed vyslán Jaromír se zástupem k boji připraveným ku Praze, aby ji uvedl do své moci. Zvěstí o tak mohutném hnutí je zděšen král Boleslav, vidí, že je nutné předejíti nebezpečí, dá nakvap sbalit věci a v temné noci, když již na Vyšehradě zvon měšťanům oznamoval vpád,

245 Dětmar, Kronika, kn. VI.

193 dá se se svými Poláky a zrádnými Čechy na útěk a unikne do Lužice. Tak na začátku prosince s jásotem vkročí Jaromír do Prahy a hned na- zítří je ode všeho lidu v přítomnosti slepého otce opětně pozdraven jako český kníže. Také Jindřich je pozván na Vyšehrad a při příchodu je přijat s poctami co největšími. Ten však, dlouho se v Praze nezdržev, spěchá se svými a Jaromírovými zástupy z Čech k obležení Budyšína, do něhož se Boleslav na útěku uchýlil. Konečně sedmého roku po zno- vuuvedení Jaromírově (r. 1012) přijde z Bavorska s vojskem nenadále jeho starší bratr Oldřich, rozhořčen, že v knížectví byla dána před ním přednost bratrovi, převede na svou stranu nemálo předních pánů, mezi nimi obzvláště Vršovce Kochana, zapřisáhlého nepřítele knížete Jaro- míra, a chvátá s nepřátelskými šiky ku Praze. Nepřipraven k odporu, Jaromír ze strachu před bratrem prchne den před Velikonocemi z Prahy, uchýlí se nejprve do Polska k ujci Boleslavovi, třebas nepříteli, odtud však přijde do Magdeburku k arcibiskupu Waltherdovi, hodlaje užít jeho prostřednictví k usmíření císaře. Neboť Oldřich mu císaře dávno odcizil pro zabití nějakých Bavorů a získal jej pro sebe sliby, málo důstojnými českého knížete, ba svou úskočností přivedl to tak daleko, že ubohý bratr byl v Merseburku vydán biskupu Ethelboldovi, aby jej dal hlídkou střežit. Když vše dopadlo tak, jak si jen přál, vkročí 17. OLDŘICH do Prahy, napadne a ozbrojenou silou uchvátí knížecí stolec, Jaromírem opuštěný. Na samém začátku své vlády byv povolán k císaři, odebral se k němu do Merseburku; zde mu císař nejenom potvrdil knížectví, jehož se násilím zmocnil, nýbrž vydal zajatého bratra do jeho moci. Vrátiv se s bratrem do Prahy, myslil, že nemůže před ním být ve vládě bezpečen, nepřekazí-li mu možnost převratu a neodejme- li mu veškeru chuť, pomýšlet na vymáhání dřívější důstojnosti. A tak na radu Vršovců ubožáka dá oslepit a vypoví ho na hrad Lysou. Ale ná- strahy, jichž se obával od bratra, musil zakusit právě od Vršovců, kteří přečasto ukládali o jeho život i hodnost, a stěží jim unikal. S úspěchem vedl válku jednak proti Polákům na Moravě a v Lužici (r. 1026), jednak uvnitř české země (r. 1032) proti císaři Konrádovi, který se pokoušel sevřít Čechy nezvyklou porobou a mstil se za únos (r. 1031) Jitky, dce-

194 ry příbuzného knížete, z kláštera svinibrodského. V čele české země stál Oldřich 25 let, zemřel téhož roku, kdy jeho slepý otec, totiž r. 1037 po Kristu. Na jeho místo nastoupil jeho syn, podporovaný přímluvou ujce Jaromíra, 18. BŘETISLAV, statný bojovník a český Achilles. Jako mladík sotva osmnáctiletý uchvátil pannu cizozemskou Jitku, dceru Oty Bílého, unesl ji, jak jsme řekli, z kláštera svinibrodského u Řezna (r. 1031) a pojal ji za manželku proti obyčeji předků, kteří dosud měli ve zvyku své nevěsty si vyhledávat toliko uvnitř hranic zemských. Postavení českého státu upevnil, osvobodiv Moravu z moci Poláků, Uhry zpustošil až k Ostřihomi, pol- ská města Vratislav, Poznaň a Hnězdno, popleniv ohněm i mečem celé okolní území, přiměl k poslušnosti (r. 1038) a rozchvátil je, ba vynutil i na knížeti polském záruku, že bude každoročně odvádět poplatek kní- žatům českým. Z úspěchů této výpravy získaly Čechy rolnické pracovní síly pro venkov i hojnost dobytka a zároveň se obohatily poklady a zla- tým i stříbrným náčiním. Císař Jindřich III. vyžadoval na Břetislavovi vydání této polské kořisti, a když nepochodil vzkazem, sáhl ke zbrani, ale sotva vkročil s vojskem na české území (r. 1040), byl v samých hranič- ních hvozdech nesmírnou porážkou odražen. Do roka se však vrátil s větším vojskem a Břetislava těžce potrestal (r. 1041), takže musil vykoupit mír prosbami i penězi.246 V knížectví strávil Břetislav 17 let a s ži- votem se rozloučil léta od vtělení Slova 1055. Po jeho smrti spravoval českou zemi jeho prvorozený syn, jejž předním mužům bedlivě dopo- ručil, 19. SPYTIHNĚV Zdatný. Pokládal za spravedlivé, aby v Čechách trval jen rodný jazyk jeho národa, kdežto jazyk německý aby byl vykázán obyvatelům německé říše. Proto hned, jakmile na svůj úřad nastoupil, vyhlásil rozkaz, aby se ti Němci, kteří česky buď neznali, nebo nechtěli znáti, vystěhovali do své německé země. S bratry, kterým otec rozdělil Moravu, nakládal nelidsky a drsně, když mu však někteří rozumnější připomněli, aby sám neběsnil proti svému vlastnímu rodu, o něco poz-

246 Marianus Skotský, Kronika.

195 ději se s nimi smířil. Ze dvou chrámů na hradě pražském, poněvadž byly příliš těsné, dal zbudovat jedinou prostornou katedrálu, znameni- tě ozdobenou půvabem i velkolepostí stavby. V úřadě stráviv jen 6 let, zemřel léta Páně 1061. Vládu po něm převzal nejstarší jeho bratr 20. VRATISLAV, příjmením Spravedlivý, podle otcova rozvržení kníže olomoucký, jejž však strach před bratrovou krutostí přinutil opustit svůj úděl a skrývat se v Uhrách. S Němci byl ve stycích o to důvěrnějších, oč méně přál obcování s nimi zesnulý bratr. 6. Od císaře Jindřicha IV. dostal Horní Lužici odměnou za pomoc, poskytnutou proti odbojným Sasům (r. 1075), „ a krátce potom na sněmu říšských stavů v Mohuči nebo, jak kdosi napsal, ve Würzburku, stal se

Z KNÍŽETE KRÁLEM

českým a polským (r. 1086).247 Leopolda, markraběte rakouského, na Moravě na hlavu porazil. Na Vyšehradě vystavěl baziliku a štědřeji nadal. Zemi řídil 15 let jako kníže, 16 let jako král. Zesnul léta spásy 1093. A poněvadž ono udělení královské hodnosti bylo jen osobní, s Vratisla- vem také zaniklo a v čelo země, opět v hodnosti knížete jako vždycky předtím, byl postaven jeho bratr 21. KONRÁD, podle otcova rozvržení kníže brněnský a znojemský. Ale vláda jeho byla kratičká. V osmém měsíci po nastoupení na úřad stihla ho smrt, téhož roku 1093, kdy zemřel jeho bratr král. Na zprávu o jeho skonu přispěchal z Uher syn krále Vratislava, kníže 22. BŘETISLAV toho jména Druhý, který, vyhýbaje se hněvu uražené- ho otce, až dotud tam žil ve vyhnanství. Byl tedy od lidu dosazen na mís- to zemřelého strýce. Svou vládu zahájil tím, že ihned vykázal z celé země všechny věštce, zaklínače, kouzelníky, hadačky, čarodějníky a ostatní pěstitele nekalých umění toho druhu. Polsko široko daleko ohněm a mečem zpustošiv, donutil tamního knížete Vladislava, aby se zaručil, že

247 Kronika žičická.

196 bude jemu i budoucím českým knížatům řádně odvádět roční poplatek, totiž 50 zlatých peněz a 50 hřiven stříbra, o nichž věděl, že je již jeho děd Břetislav oné zemi kdysi uložil. Byv úkladně zabit od Lorka Vršovce, pozbyl života v sedmém roce svého knížectví léta Páně 1100. Na jeho místo nastoupil jeho rodný bratr, již dříve v Řezně od císaře a od Břeti- slava po poradě se stavy za českého knížete ustanovený, 23. BOŘIVOJ II. S tímto knížetem si rozmanitě zahrál osud, chtěje v něm, jak se zdálo, jiným nastavit zrcadlo nabádající diváky k bdělosti a skromnosti. Dosedl totiž na stolec knížecí třikrát a třikrát byl zase z něho zapuzen. Poněvadž dostal hodnost dříve od císaře než od české- ho národa, nikdy mu nebyly mysli poddaných dobrovolně nakloněny k poslušnosti a věrnosti.248 Také to, že lnul více k Němcům než k Če- chům, působilo mu v Čechách nenávist. S trůnu se ho pokusili svrhnout jeho bratranci Oldřich, syn Konrádův (r. 1101), a Svatopluk, syn Otův (r. 1104 a 1105). Z počátku se sice věci nedařily podle jejich přání, avšak když se o něco později od něho odklonil též bratr Vratislav, propukla skrývaná nenávist lidu proti němu. A tak shodným hlasováním stavů byla přenesena správa země na Vladislava. Když se však tento zdráhal a místo sebe doporučoval bratrance, byl z Moravy povolán Bořivojův připomenutý sok 24. SVATOPLUK. Když Bořivoj poznal, že přicházející Svatopluk je lidem radostně vítán, uprchl se svými lidmi zprvu do Polska k spřízně- nému Boleslavovi, brzy potom do Saska k císaři Jindřichu IV. (r. 1107). A tak císař povolá k sobě Svatopluka, při příchodu ho uvrhne do vězení a předním pánům, kteří s ním přišli, nařídí, aby odvedli zpět Bořivoje a znovu mu vrátili starou důstojnost. Ti však při návratu byli u hradu Donína rozptýleni od Svatoplukova bratra Oty a Bořivoj byl nucen znovu se uchýlit do Polska. Svatopluk však, slíbiv z vězení veliké výkupné a dav zatím svého bratra Otu jako rukojmí, dokud by slibu nesplnil, znovu nabyl současně svobody i knížectví, kdežto Bořivoj s Poláky se nadarmo pokoušel o vpád do českého území. Svatopluk válčil na straně

248 Kronika boleslavská, kap. 55 a 63.

197 císařově proti králi Kolomanovi v Uhrách a proti společným tehdejším nepřátelům Polákům ve Slezsku. Když se zde při obléhání Hlohova ve- čer vracel ze stanu císařova, Vršovec Ješek Tista jej z návodu markra- běte Viprechta úkladně zavraždil v druhém roce jeho vlády, léta spásy 1109.249 Po jeho smrti hned tam v táboře určil císař na žádost dvorské- ho kmeta Vacka za nástupce bratra jeho Otu a poslal jej spolu s Dětříš- kem, opatřeným jeho rozkazy, do Prahy k nastoupení na úřad. Poně- vadž však čeští stavové shledávali, že není zákonitě oprávněno, aby samojediný Vacek vybíral vládce, ani aby ho císař podle své vůle vnu- coval,250 připravili Otu o jeho naději; jejich svorným hlasováním byl umístěn na knížecím stolci pátý syn krále Vratislava jménem 25. VLADISLAV. Když se ten v třetím měsíci po nastoupení vzdálil z Prahy do Řezna na pozvání císařovo ke sněmu, poskytl bratru Bořivo- jovi příležitost znovu napadnout knížectví. Ten totiž, jakmile zvěděl, že Vladislav pomýšlí na cestu do Řezna, sebrav v Lužici u spřízněného Vip- rechta hlouček ozbrojenců, vpadl do Čech, když bratr kníže byl již v Plzni, a nesetkávaje se s odporem, vkročil 24. prosince do Prahy. Císař Jindřich, byv zpraven o osudu Bořivojově a Vladislavově, sám vytáhne do Čech s vojskem, jež bylo možno nakvap sehnat, a oběma bratřím určí den, kdy se k němu mají dostavit do Rokycan (r. 1110). Když oba byli dochvilně přítomni, dal Bořivoje střežit hlídkou, kdežto Vladislava ode- slal do Prahy, aby se ujal vlády nad zemí. Ale Vladislavovi nikterak nedo- přál klidně vykonávat poslání vladařské jednak bratr Soběslav, mařiv opět a opět pomocí Poláků mír vlasti (r. 1110 a 1115), jednak nový král uherský Štěpán (r. 1116), oba však k těžší škodě vlastní nežli Vladislavo- vě. Když se tyto bouře jakž takž utišily a bratr Soběslav byl po zakročení knížete polského vzat na milost, Vladislav, slitovav se nad osudem bratra Bořivoje – ten totiž nedávno byv propuštěn od císaře, bez domova a v nouzi bloudil sem tam –, povolá ho k sobě do Prahy, po příchodu při-

249 Kosmas Pražský; Mnich Pegovský v životopise Viprechtově. 250 Kronika boleslavská, kap. 57.

198 pustí ho k rozmluvě v hojně navštíveném sněmu stavů, dobrovolně se vzdá úřadu a bratru jej obnoví (r. 1117).

Prospělo knížeti vzít, též prospělo složiti vládu.

Ale tato radost Bořivojova neměla dlouhého trvání. Neboť čeští stavo- vé, jsouce uraženi množstvím Němců na jeho dvoře, znovu ho z úřadu sesadí a opětně se svěří vedení Vladislavovu (r. 1120). A tak Bořivoj, byv svržen z důstojnosti, o čtyři roky později

žije v Uhrách životem psance, dá výhost tělesné schránce, ke Kristu nastoupiv cestu.

Brzy jej následoval i Vladislav: hned roku následujícího podlehl úpor- nosti choroby v 16. roce svého knížectví léta Páně 1125. Když ještě žil, ale byl již těžce nemocen, rozhodovali se stavové o nástupci, zcela po- míjejíce jeho syny. Někteří byli pro Otu Černého, jiní pro Soběslava, z nichž tento byl nejmladší syn krále Vratislava, onen synovec téhož krále z bratra Oty. Ale podporován jsa přímluvami královny matky Svatavy, vytlačil Otu po smrti Vladislavově 26. SOBĚSLAV. Když se ho Ota, přivolav do Čech císaře Lothara s nesmírným vojskem, pokoušel svrhnout s knížecí důstojnosti, ztratil v boji život. Neboť Soběslav, sebrav ozbrojenou moc ke své obraně, vytáhl vstříc proti císaři, a utkav se s ním u Chlumce (r. 1126), způsobil jeho vojsku nesmírnou porážku. Soběslav vybudoval města Stříbro v Čechách a Zhořelec v Lužici. Tvrz Kladsko znovu vystavěl, celé krá- lovství zvelebil zákony, Prahu zvláštními výsadami. Okolí Vratislavě a Krakova poplenil. Ve správě státu strávil s vynikající slávou 15 let, zesnul r. 1140. Po mnohých nesvárech byl přibrán na jeho místo syn jeho bratra a předchůdce, knížete Vladislava, jménem 27. VLADISLAV. Počátky vlády měl klidné. Když však stavové čeští zvěděli, že nevyčkav jejich volby, ucházel se o knížecí hodnost u císaře s doporučením ujce Soběslava, začali proti němu brojit a klonit se od

199 něho mnozí ke Konrádu Znojemskému, vnuku Konráda I. ze syna Litolda (r. 1142). Poněvadž však císař Konrád přál Vladislavovi, jsa jeho švag- rem, musili, třebas neradi, jeho vládu snášeti. Ale svou blahovolností a laskavostí získal si později Vladislav všechny a připoutal je k sobě těs- nými úsluhami, takže nebylo nikoho, kdo by ho rád nebyl poslouchal. 7. Když se r. 1149 rozhodli křesťané pro výpravu k dobytí Svaté ze- mě, připojil se s bratrem Jindřichem a bratrancem Spytihněvem k tomuto vojenskému tažení. Vrátiv se z něho, odhodlaně přispěl ku pomoci, nedbaje českých pánů, kteří ho z toho zráželi, císaři Fridrichovi v Lombardsku proti odbojným Milánským (r. 1159). Proto byl od téhož císaře, když se konal sněm říšských knížat v Řezně, jmenován

KRÁLEM a vyhlášen, jako kdysi Hostivít, za spojence říše.251 Tehdy také dostal lva, aby jej nosil ve znaku místo orlice. Někteří ovšem již tehdy soudili a i nyní soudí, že by se byl býval o slávu svého národa mnohem lépe postaral, kdyby se byl po příkladu sv. Václava spokojil s důstojenstvím a znakem po předcích zděděným a kdyby přijetím koruny i nového znaku nebyl dal Němcům podnětu k vychloubání, že čeští panovníci nemají nic, zač by nemusili vděčit německým císařům.252 Tento král válčil také s cařihradským císařem Manuelem v Uhrách a konečně po urovnání jeho rozepře s uherským králem vešel s ním v příbuzenství sňatkem své vnučky Heleny, kterou provdal za jeho vnuka Petra. Poslé- ze pak, když již byl věku pokročilého a břímě správy státní shledával příliš těžkým, aby je mohl nést sám, se souhlasem svých pánů stavů přibral syna Fridricha do společenství vládních starostí (r. 1173). Když se císař Fridrich o tom dověděl, soudil, že se tak stalo proti povinnosti a císařským právům, a těžce to nesl. Vzpomínal totiž, že knížata z rodu Přemyslova v přečastých svárech o český trůn žádávala od německých

251 Mercator v Atlantu o Čechách. 252 Kronika boleslavská, kap. 66.

200 císařů pomoc proti svým příbuzným, kteří se ho domohli hlasováním lidu, ba že od nich přijímala namnoze i investituru. Proto soudil, že z těch několika případů již nutně vzniklo právo, aby čeští panovníci nebyli ustanovováni jinak než z milosti císařů, a podle toho myslil, že český národ bez porady s ním naprosto nesměl zvolit nástupce po králi Vladislavovi. I sesadil Fridricha z jeho důstojnosti a na prosby staršího syna Soběslavova Oldřicha poslal ze svého dvora ke správě české země knížete Soběslava Mladšího, osvobozeného předtím z dlouhého vězení, do něhož ho uvrhl král Vladislav. Soběslav, jsa přesvědčen, že se nesmí nijak otálet, přibral bratra Oldřicha a zamířil do Čech. Král Vladislav, byv o tom zpraven, nepokládal za prospěšné vyčkávat, až protivník přijde. A tak s manželkou Jitkou, snachou Alžbětou a hrstkou služební- ků, jejichž věrnost mu byla známa, unikne na svůj hrad věnný Meerane v Lužici. Tam po čtyřech měsících z žalu zemřel v 35. roce od začátku své vlády v Čechách, léta obnovené spásy 1174. Chopil se tedy žezla od císaře uděleného kníže 28. SOBĚSLAV II., nenávidící Němce, zatímco si Fridrich stěžoval do bezpráví brzy v Uhrách, brzy u císaře. A poněvadž proti obyčeji předků přijal Soběslav důstojenství od císaře, nikoli od stavů českých, nemohl mít poslušné poddané ani trvalou vládu. Národ totiž, jako svou náklon- ností lnul k Fridrichovi, tak hledal příležitost k zapuzení Soběslava. Ten zatím podal ukázky vladařské neukázněnosti, zabiv vlastní rukou pur- krabího na Přimdě Šturma, nečestným způsobem zajav bratra krále uherského a neblahou zbraní ztýrav svého příbuzného knížete Konrá- da na Moravě. Využivše těchto případů jako vhodné příležitosti, stěžo- vali si čeští stavové u císaře, jednak že jim byl vnucen neoblíbený pa- novník, jednak že byla zlehčena svoboda národa českého křivdou spá- chanou na králi Vladislavovi, a způsobili, že se císař odklonil od So- běslava, rozkázal mu odejít z úřadu a Fridrichovi umožnil znovu se ujmout knížecí důstojnosti. Sehnal tudíž Fridrich nakvap vojsko a vy- táhl do Čech. Když Soběslav zpozoroval, že se mu v odporu nevyrovná, po sotva skončeném vladařském čtyřletí uprchl do Slezska r. 1178. Přišel tudíž k držení uprázdněného knížectví kníže

201 29. FRIDRICH, v lidu zvaný Bedřich. Byl povahy mírné a ducha roz- vážného. Avšak klopýtl stejným způsobem jako Soběslav: ve shromáž- dění stavů se vytasil s rozkazem císařovým a jeho diplomem o investi- tuře, a tím vzbudil zdání, že se ujímá úřadu více z milosti císařovy nežli z vůle národa. I nemohl se v knížecí hodnosti dlouho držet bez odporu. Sice se stavové, když se znovu chápal vlády, veřejně nevystavovali proti císařovu diplomu, ani nedávali žádnými známkami najevo odklon své příchylnosti od nového knížete, ale tento klid vyplýval tehdy spíše ze strachu před vojskem, jež měli před očima, než z dobrovolného uvážení, jak je patrné z toho, že jakmile se cítili svobodnějšími, mnozí z nich se raději ohlíželi po obou socích Bedřichových, jednak po vyhnaném So- běslavovi, jednak po Konrádu Znojemském. Nicméně Bedřich mezi roz- manitými projevy neklidu uhájil své knížecí důstojnosti a podržel ji i proti vůli svých odpůrců až do konce svého života. Kníže, který teprve po smrti se stal národu dražším než za života, zemřel v 12. roce své vlády léta Páně 1190. Dosazen byl po něm na knížectví s jednomyslným souhlasem Bedřichova příbuzného Děpolta i celého národa Bedřichův sok, kníže moravský stejného jména s dědem Konrádem, 30. KONRÁD II. Hned na samém začátku svého vladaření na žádost Barbarossova syna Jindřicha, který táhl do války dobýt Království apul- ského a sicilského, aby mu neodepřel přispět na pomoc v této nezbytnosti, sebral statný zástup a s ním tam odtáhl. Ale při obležení Neapole zahynul spolu se svým bratrancem Otou, a to morem, v prvním roce svého panování léta Páně 1190. Po jeho smrti téměř po celý rok byla vláda nad českou zemí nejistá a kolísavá. Neboť nejprve ji uchvátil 31. VÁCLAV, nejmladší syn Soběslava Staršího, a třebaže byl u měš- ťanů pražských ve veliké oblibě, přece, poněvadž poznával, že nemůže dlouho odolávat synu krále Vladislava Přemyslovi, který město s veli- kými zástupy obléhal, nechtěl zkoušet štěstí, vsedl na koně, opustil Prahu a s malým průvodem uprchl do Bamberka k císaři Jindřichu VI. Přemysl se sice zbraněmi zmocnil stolce Václavem opuštěného, ale jeho vláda nemohla být klidná, protože jednak Václav sliboval císaři veliké peníze, dopomůže-li mu znovu k důstojnosti, jednak sám byl prohlášen

202 za rušitele klidu v říši, poněvadž uzavřel (r. 1193) branný spolek s hra- bětem Albrechtem z Bogenu na zpustošení Bavor.253 Císař ze sněmu ve Wormsu poslal Václava do Čech a Přemyslovi nařídil s ostrou hrozbou, aby se vzdálil ze země. Když však Václav na cestě do Čech byl zadržen a uvězněn od markraběte lužického Albrechta, získal vládu nad českou zemí pražský biskup 32. BŘETISLAV JINDŘICH, dostatečně se císaři zaručiv, že mu vypla- tí ty peníze, které mu slíbil Václav. Břetislav Jindřich pocházel rovněž z přemyslovského rodu. Prostřednictvím svých zástupců vedl válku na Moravě a v Lužici proti přátelům svého soka Přemysla. Ale třetího roku své správy dal se pro nemoc odnést do Chebu a tam zhasl krátce po tom, co si Přemysl zákrokem Albrechta hraběte z Bogenu znovu získal přízeň císařovu, léta od vtělení Slova 1196. Po jeho smrti došlo mezi českými pány ke značné roztržce o nového knížete. Mnozí, ale méně vý- znamní si přáli, aby Přemyslovi byla obnovena důstojnost, kterou mu kdysi císař odňal, ale zcela nedávno zase navracel. Avšak od mocněj- ších byl povolán 33. VLADISLAV, propuštěný ze žaláře, do něhož byl uvržen kvůli bratru Přemyslovi. Poněvadž se však obával od bratra války pro uchvá- cení jeho důstojenství, svolav valnou schůzi veškerého lidu, doporučo- val zástupu předních pánů bratra; se souhlasem všech vypravil k němu poselství a vyžádal si rozmluvu. Při ní se vůči němu zachoval s takovým sebezapřením, že hodnost, kterou sám zastával, složil do jeho rukou a prohlásil, že se napotom spokojí s Moravou. Spravoval tudíž zemi jenom pět měsíců a na jeho místo za souhlasu národa nastoupil 34. PŘEMYSL, příjmením Vítězný a Zlatý. Vedl mnoho válek, brzy proti císařům, brzy po jejich boku, a získal znamenitou pověst své sta- tečnosti. 8. Od císaře Filipa dosáhl na sněmu v Mohuči slavnostní výsady, aby potomní vládcové v Čechách, kteří budou svobodným hlasováním lidu podle obyčeje zvoleni, byli vesměs

253 Kronika Augšpurská.

203 KRÁLI.

Sám hned dostal zlatou korunu, byl králem českým prohlášen a ode všech přítomných slavnostním voláním pozdraven (r. 1199). Když byl potom Filip zrádně zavražděn, pevně přilnul k jeho nespornému ná- stupci v císařství Otovi a pro svou znamenitou oddanost, kterou mu osvědčoval, dostal příjmení Otakar. Od Otova nástupce Fridricha získal (r. 1212) pro český národ výsadu shodnou s Filipovou, že čeští králové mají býti svobodně voleni od jeho lidu. Tudíž všichni panovníci, kteří po tomto Přemyslovi postupně až do našeho věku přišli k nejvyšší moci v Čechách, vládli Čechům jménem a postavením královským. Neboť všichni, kteří zemi vládli po králi Vratislavovi a před Vladislavem, který byl rovněž králem, i po něm, raději se těšili oné staré důstojnosti kníže- cí, jak jí předkové užívali než této honosnější nové, poněvadž jednak jim vadily vzájemné příbuzenské spory, jednak se řídili radou svého národa odmítajícího toto německé nadělení. Kraloval pak Přemysl Ota- kar v Čechách k převeliké slávě své i svého národa od opětovného po- čátku svého úřadu po 32 let a umřel r. 1230 křesťanského letopočtu. Po jeho smrti nastoupil syn, již dříve, za života otcova, shodným hlaso- váním stavů za krále zvolený (r. 1226) a korunovaný (r. 1228), 35. VÁCLAV. Tehdy, když začínal kralovati, šlo mu na 25. rok. Protože na lovu pozbyl jednoho oka, byl zván Jednooký, od mnohých také Otakar. Poplenil Rakousy od Kremže až po uherskou hranici, opětovně porazil vévodu Fridricha, zahnal Tatary z Moravy. Syna, který spiknuv se s ně- kterými pány, chopil se proti němu zbraně a pokoušel se zbaviti ho trů- nu, zkrotil a přinutil, aby prosil za odpuštění svého provinění. Krátce potom sice zamýšlel mu odevzdat královskou důstojnost, když však pozoroval, že běsní mladickou neukázněností a že by jeho vláda bez sebe- ovládání byla poddaným na obtíž, změnil svůj záměr. Domnívaje se však, že tím zamýšleným přenesením koruny na syna přestal být králem, dal se (r. 1250) znovu slavnostně korunovat 44. roku po své první korunovaci, jíž se mu dostalo v prvním roce jeho života. Žil 47 let, zemřel ve

204 24. roce své vlády, léta Páně 1253. Jeho odchodem dosáhl trůnu přes marný odpor nemála pánů jeho syn 36. PŘEMYSL OTAKAR II. Ten překonal slávou, zdatností a mocí všechny předcházející knížata i krále české. Čechové jej nazývali Hosti- mil, vystihujíce tím jménem jeho pohostinnost. Kdysi jednal proti otci bezbožně, byv však od něho pokárán, později se umoudřil a odčinil vinu prosbami. Za života otcova, když ujec Přemysl zemřel bez potomstva, stal se markrabím moravským. Když pak jeho bratr Vladislav, který se sňatkem s Gertrudou stal vévodou rakouským, do půl druhého léta po příchodu do té země zesnul, nezanechav dědice, povolali ho obyvatelé Rakous do Štýrska právem příbuzenství na trůn.254 Aby si držení obou těchto zemí ještě i jiným právem zajistil, pojal za choť Marketu, sestru posledního vévody rakouského a štýrského Fridricha, a dosáhl od vole- ného římského krále Richarda slavnostní investitury, ba i od římských papežů mnohonásobná povolení. Poněvadž však král Béla myslil, že má lepší právo na získání Štýrska než on, bylo třeba věc skončit zbraněmi; a tak Uher, několikrát byv poražen, byl donucen ponechat Čechovi klid- né držení té země. Kromě toho od svého strýčence knížete Oldřicha koupil Přemysl Korutany, Kraňsko a Pordenonsko. Když v držení těch- to zemí strávil již 24 let a v těžké starostlivosti na ně vynaložil veliké náklady, požaduje po něm, jako by je neprávem držel, jejich vrácení Rudolf, nedávno zvolený z hraběte Habsburského za císaře římského. Věc se již již schylovala k válce, leč Přemysl byl lestně ošálen a vzdal se řečených zemí ve prospěch císařův. Choval totiž bláhovou naději, že vzdá-li se jich, nijak mu to neublíží, poněvadž v té době císařův syn se zasnoubil s jeho dcerou a ony země měly být věnem. Avšak ani Rudolf nestál v slově, dav hned rozhodnutím sněmu v Augšpurce Rakousy a Štýr- sko synu Albrechtovi, ale Korutany a sousední krajiny Mainhartu Tyrol- skému, ani stavové čeští nechtěli klidně snášet zpozdilou neuvážlivost svého krále při ztrátě zemí tak znamenitých. I vypověděl Přemysl do- savadní přátelství císařovi a vyzval ho, aby buď země lestně vyrvané

254 Kronika rakouská a augšpurská; Jindřich Stero; Eneáš Silvius.

205 navrátil, anebo očekával válku. Když císař odpíral je vrátit, král Přemysl sebere vojsko, přivede je potom do Rakous na jakési pole (tamní lid mu říká Marchfeld) a srazí se válečně s císařem Rudolfem. Svedena byla tu- díž 26. srpna krvavá bitva s neobyčejnou prudkostí z obou stran; v ní král Přemysl Otakar, rázně bojuje, leč od svých opuštěn, padl v 25. roce svého království, léta nabytí spásy 1278. 9. Po této žalostné porážce následovala pohroma pro národ český, jíž nelze nikdy vzpomenout bez slz. Neměli totiž Čechové nikoho vhod- ného, koho by vybrali v čelo státu, a nechtíce být nevděční, soudili, že nemůže být žezlo odepřeno dosud nedospělému synu zabitého krále. Přihodilo se jim tedy to, co se i jiným královstvím, jak se dočítáme, lec- kdy přihodilo, že zatímco královský chlapec dospíval, vzniklo

BEZKRÁLOVÍ.

Tehdy celé Čechy musily zápolit zprvu s nesmírnou drzostí císařského vojska, brzy nato i s hladem a krajním nedostatkem veškerých potřeb. Svědkem toho bylo tehdy zámožné Duryňsko a Míšeň, kam se stěhovali téměř po celá tři léta oloupení Čechové, opustivše své domácí krby. Též četné oběti žalostného hladu mrtvy klesaly po ulicích. Zatím nevděčný poručník zvoleného krále, syn sestry zabitého Přemysla, markrabě braniborský Ota Dlouhý sužoval království vydíráním, vylupoval je a rozchvacoval, jakož i v království rozmnožoval počet Němců, přiláka- ných leskem moci a hodností, až konečně v šestém roce své krutovlády, vymámiv dříve nesmírný obnos peněz, uvedl do Čech ze svého mar- krabství mladičkého krále a vrátil jej (r. 1284) těžce postiženému ná- rodu. Tak byl přijat a s největší obecnou radostí připuštěn ke státnímu kormidlu jako panovník 37. VÁCLAV II., šestý král, mladíček tehdy teprve čtrnáctiletý. Slav- nostní přijetí královské koruny odsunul až na třináctý rok od započetí vladařského úřadu (r. 1297). Království spravoval umírněně a moudře, takže si jej i Poláci zvolili za krále proti Vladislavu Lokýtkovi, některá knížata slezská učinila svým pánem a Uhři si ho žádali za krále. Poláky

206 a ona slezská knížata přijal na věrnost, avšak Uhrům se zdvořile omluvil. Císaře Albrechta Jednookého, který neslýchaným počínáním od něho vymáhal na úkor svobody Čech desátek ze stříbrných dolů a vo- jenským zástupem chtěl působit zmatek v království, vyhnal ze svého území. Zbožností a umírněností života, jak se jevilo, zasluhoval si, aby byl jmenován příjmením Svatý. Zhasl buďto úpornými úbytěmi, anebo, jak někteří zaznamenali, jedem, jejž mu Albrechtovi lidé přimísili do nápoje, v 35. roce svého věku, v 21. roce svého kralování, léta Páně 1305. Po něm byl za panovníka dosazen jeho stejnojmenný syn 38. VÁCLAV III., sedmý král, tehdy mladík, který vstoupil do svého 17. roku. Předtím byl slavnostně nastolen a po tři roky kraloval v Uhrách. Ale prohlédnuv u předních pánů uherských kluzkost jejich přízně, vzdálil se z jejich království a vrátil se k otci. Když směřoval do Polska, aby se tam ujal vlády, a na cestě v Olomouci v domě děkanově trávil polední klid, odloživ šat, byl návodem týchž lidí, od nichž byl, jak se soudí, ze světa sprovozen jeho otec, od úkladného vraha proboden třemi ranami dýkou ve věku 18 let léta od vtělení Slova 1306. Byl jak zevnějšku velice sličného, tak velmi obratného jazyka. Nekraloval déle než rok. 10. Když byl tento král vraždou předčasně zahuben a nebylo vůbec královského potomstva silnějšího pohlaví, byl mezi stavy roznícen na sněmu těžký a zhoubný spor o volbu krále. Většina národa byla pro vé- vodu rakouského Rudolfa, syna císaře Albrechta, ostatní však, o jejichž přízeň se ucházely sestry zabitého krále, pro vévodu korutanského Jin- dřicha, manžela Anny, starší dcery krále Václava Svatého. Když se tak různili v svých úvahách a když smýšlení hlasujících tkvělo na rozpacích, přibyl se svým čekancem a silnou vojenskou mocí císař Albrecht a způsobil, že syn, který se octl v popředí při hlasování, nezůstal v pozadí při nabývání království. A tak dosáhl u Čechů svrchovaného postavení jakožto vládce 39. RUDOLF, příjmením Mírný, osmý král. Poněvadž pozoroval, že mnozí páni zemští byli nakloněni Jindřichu Korutanskému, a proto mu neodevzdali své hlasy, aby si získal přízeň všech, pojal za manželku vdovu po Václavu Starším, jíž byli Čechové oddáni pro její bezúhonnost

207 života a mravů. Když však ani tak nedosahoval svého záměru a byl od nich potupným žertem nazýván král Kaše, rozhodl se přimět je k po- slušnosti zbraněmi. Sebral tudíž vojsko a obležením obklíčil Horažďo- vice. Když tam meškal, stihl ho nesmírný průjem, a poněvadž jeho úpor- nost překonala veškeru péči lékařů, zakrátko ve staně zemřel, v prvním roce své vlády léta Páně 1307. Ve sněmu svolaném k volbě krále znovu ožily prudké spory stavů. Mnozí totiž dále se snažili hlasovat pro Jin- dřicha Korutanského, někteří dávali přednost bratru zemřelého Rudol- fa Fridrichu Rakouskému, jiní konečně neschvalovali ani jednoho, ani druhého. Konečně počtem hlasů zvítězil a přes nevůli i odpor císaře Albrechta byl ke kormidlu státnímu povolán jako vládce 40. JINDŘICH, leč nikdy nebyl v království slavnostně uveden. Poně- vadž se však v záležitostech státních radil s Němci, nepřibíraje k tomu Čechů, a poněvadž více dbal o to, aby bylo kutnohorské stříbro vyváženo do jeho Korutan nežli o klidné uspořádání království, byl na veřejném sněmu stavů sesazen léta Páně 1310 a místo něho, s podmínkou, pojme- li za manželku nejmladší ze tří dcer z prvního manželství krále Václava Elišku, byl za krále zvolen syn císaře Jindřicha VII. 41. JAN, desátý král. Když nastupoval na království, bylo mu 14 let. Čechům byl stejně drahý svou statečností a zdatnostmi důstojnými vladaře jako nesnesitelný proto, že více miloval svou lucemburskou vlast a Němce nežli českou zemi a lid těžce a často vydíral. Odtud vznikaly mezi ním a stavy nezřídka nebezpečné třenice. Se sousedními králi a knížaty vedl přemnoho válek a téměř vždy mu v nich přálo štěstí. Slezsko připojil ke království a znovu nabyl Horní Lužice. Jindřicha Rakouského, který provázel svého bratra Fridricha na válečném tažení proti císaři Ludvíkovi, v bitvě zajal a nepropustil na svobodu dříve, dokud Rakušané nevrátili zápisy, které Čechové kdysi neprozřetelně učinili císaři Albrechtovi. Zahynul v bitvě, kterou francouzský král Filip svedl u Kreščaku proti anglickému králi Eduardovi, v 36. roce svého kralování, v 50 letech života, léta Páně 1346. Byl slepý na obě oči: o jedno přišel v mlžnatém podnebí na Litvě, o druhé v Čechách po zranění při turnaji nemocí a lékařovou nezkušeností.

208 11. V království po něm nastoupil, byv ještě za jeho života zvolen za vládce, 42. KAREL, jedenáctý král a o něco později císař římský toho jména Čtvrtý. Našel-li po otci království z cihel, vybudovala je jeho rozvážnost z mramoru. To jediné mu někteří našinci vytýkají, že jakkoli vlast zveleboval k největšímu lesku moudrými zákony a znamenitými ozdobami, přece při tom nade všechno zvelebování země připravoval tajně, takřka mimochodem, půdu lesku svých osobních blízkých a povznesení vlastního rodu v Čechách. Prahu učinil tržištěm světového obchodu a sídlem univerzity svobodných umění, Vltavu přepásal kamenným mostem, přikoupil starou marku a vydal diplom, jímž zabezpečil, aby Slezsko a Lužice nemohly nikdy být odcizeny od Koruny Království českého. Pěstování cizích jazyků bedlivě přál a potomstvu je doporučil. Měl porozumění pro lid a v Čechách obzvláště svá královská města nad jiná miloval a zveleboval. Zesnul v Praze v 32. roce svého chvalně za- stávaného kralování, v nejnebezpečnějším roce životního přechodu, tj. v 63 letech, roku křesťanského letopočtu 1378. Po jeho skonu přišel k vrcholné vladařské moci nad zemí jako panovník jeho syn 43. VÁCLAV Opilý, dvanáctý král, nevhodným otcovým nadbíháním a doprošováním již dávno za krále zvolený i korunovaný.255 Němci jej sice nazývají Líný, avšak leccos z toho, co pro říši učinil, nejenom je dílem člověka naprosto ne líného, nýbrž zcela jasně nasvědčuje tomu, že kdyby se byl mírnil v pití vína, byl by svou soudností předčil řadu německých králů. Páni čeští z návodu jeho bratra Zikmunda dvakrát ho zajali a přísně s ním nakládali, ale on svou chytrostí rovněž dvakrát se osvobodil a znovu získal královskou vládu. Poněkud příliš dychtil pro- lévat krev a byl neúprosným mstitelem zločinů. Bouře, jež roznítil v Praze Jan Žižka, a svržení konšelů z okna jej tak poděsilo a nesmírně rozhořčilo, že ho ranila mrtvice. A tak touto nemocí zhynul v 58. roce svého života, v 41. roce svého kralování, jež po otci v Čechách zastával,

255 Čti přiznání, vynucená na městech.

209 léta od vtělení Slova 1419. Německou říši spravoval po 22 let, avšak 19 let před jeho smrtí ho sedmero kurfiřtů této hodnosti zbavilo. 12. Jeho smrtí ony bouře, o nichž jsme se zmínili, nejenom neutichly, avšak zásluhou královny Žofie a nebožtíkova bratra císaře Zikmunda ještě více vzrostly. Oni oba totiž pokládali k nemalé své pohromě za lepší uklidnit spíše zbraněmi nežli slovy český národ, roztrpčený ne- hodným utracením Husovým a Jeronýmovým. A tak nic nemohlo Čechy pohnout, aby jej chtěli mít králem. Císař Zikmund arci, proraziv všech- ny překážky, vpadl s ozbrojeným vojskem do hradu pražského a beze svolení stavů se dal korunovat na krále (r. 1420); když však jeho vojska byla několikrát na hlavu poražena, mohl se ujmout držení království teprve po 15 letech. Bylo tudíž po smrti krále Václava

BEZKRÁLOVÍ, trvající po 16 let ve svrchovaném zmatku občanských válek a strašlivých pohrom, až konečně, přestav doufat v úspěch zbraní a uchýliv se k slov- ním i písemným lákadlům, jimiž navnadil mocnější pány k poslušnosti, byl ke kormidlu království připuštěn tentýž onen 44. ZIKMUND, druhý syn císaře Karla a třináctý král v Čechách. Byl to vladař nemálo prosycený humanitním vzděláním a štědrý podporovatel učenců. Marku a kurfiřtství starého Braniborska nejprve zastavil, později pak poskytl ji za peníz zástavní norimberskému purkrabímu Fridrichovi, aby ji držel jako říšské léno, a tak ji zcela oderval od Království českého. Proti Turkům i Čechům válčil neslavně. S českými stoupenci učení Huso- va měl rozmanitá jednání o náboženský mír v Brně, v Jihlavě, v Chebu i v Praze; třebaže je shledal rozděleny ve dvě skupiny, dovedl obojí do jisté míry uspokojit, totiž kališníky basilejskými kompaktáty, Tábory svým královským diplomem. Churav vzdálil se z Prahy ze strachu před bouří, jež měla vzniknout pro popravu pana Roháče, a na cestě do Uher zahynul růží v 70. roce svého věku, v 17. roce českého kralování, počítá- me-li od uchvácení Koruny, léta Páně 1437.

210 13. Po jeho smrti došlo opětně k bouřlivému sněmování při volbě krále: jedni si přáli rakouského vévodu Albrechta, jejž jako svého zetě bedlivě doporučoval Zikmund, druzí mladistvého Kazimíra, bratra pol- ského krále Vladislava. Oni oba podporovali každý svou stranu v Če- chách zbraněmi, takže se zdálo, že země vzplane novou občanskou vál- kou. Poněvadž však strana Albrechtova byla mocnější, byl na krále koru- nován jako panovník od ní zvolený 45. ALBRECHT, příjmením Kulhavý, čtrnáctý král. Se štěstím neoby- čejně vzácným, ale i neméně nestálým dosáhl do roka trojího králov- ství. Avšak nemálo Čechů, a to právě obzvláště vlivných, nemohlo se nikterak s tím smířit, aby ho uznali za krále. Třebaže vládl necelá dvě léta, podal nevšední doklad své válečnické zdatnosti v bojích proti Mo- ravanům, Polákům, Čechům a Turkům. Z přílišného pojídání melounů onemocněl v Uhrách úplavicí a na ni zemřel r. 1439. Když byla Čechům ohlášena smrt králova, konal se sněm ke královské volbě opětně s no- vými různicemi. Poněvadž totiž královská manželka Albrechtova zůsta- la po něm těhotná a krátce potom porodila synka pohrobka, přáli si ho někteří mít za krále a chtěli, aby po dobu jeho dospívání bylo království spravováno volenými správci; někteří však povolávali na království vévodu bavorského Albrechta. Když však tento odmítal ujmout se země rozervané náboženskými spory, zlíbilo se všem zvolit za krále Ladisla- va – tak mu totiž matka říkala –, a aby dříve, než by ho věk učinil způ- sobilým k vládě, nemohly vzniknout nějaké bouře anebo být porušen chod práva, řídícího národ, svěřit zemi dvěma správcům zvoleným ze stavu panského. A tak od doby, kdy začali být v Čechách voleni králové, vzniklo tehdy již třetí

BEZKRÁLOVÍ.

Trvalo pak až do 14. roku věku Ladislavova. Když byl v tomto stáří 46. LADISLAV, byla mu r. 1453 slavnostním obřadem vložena na hlavu koruna královská, od obvyklé koruny Karlovy odlišná. Neboť –

211 podle svědectví muže nevšedního jména256 – koruna, jíž byl korunován, byla ona zlatá koruna, kterou později darem od císaře Maxmiliána dostala ve Vídni Anna, snoubenka jeho vnuka Ferdinanda (r. 1515). Tak se stal Ladislav u Čechů patnáctým králem. Když všichni s převelikým napětím očekávali začátek jeho vlády, zahubila jej předčasná smrt v kvě- tu života mezi přípravami na svatbu. Jedni soudili, že zahynul morem, druzí, že byl otráven v 18. roce svého věku léta naší spásy 1457. Sněm svolaný k volbě krále nikdy v Čechách se nerozehřál horlivějším uchá- zením: tak četní a tak významní byli spoluuchazeči, kteří jej uváděli do varu! Když však všichni byli všestranně a bedlivě přetřásáni, byl jed- nomyslně zvolen ten, který v době, kdy Ladislav ještě neseděl u zem- ského kormidla, řídil zemi jeho jménem, totiž 47. JIŘÍ, příjmením Poděbradský, šestnáctý král. Když nastupoval na vládu, bylo mu 38 let. S Míšní, Slezskem i Moravou, ba i se vzdornými svými protivníky v Čechách, kteří mu vytrvale odpírali poslušnost a jako soka proti němu stavěli krále uherského, vedl velmi krušné války, avšak na všechny jejich pokusy vždycky vyzrál a nad nimi vyhrál. Císa- ře Fridricha osvobodil z velmi těsného obležení, jímž ho jeho lidé se- vřeli na vídeňském hradě, slitovav se nad ním, když byl zbaven veškeré pomoci z říše. Odměnou za toto přispění dostal od císaře jednak tučné výsady pro Království české, jednak přiznání vynikající důstojnosti pro své syny; byli totiž jmenováni říšskými knížaty. Zemřel vodnatelností v 51. roce svého života, v 13. roce kralování, léta Páně 1471. 14. Když byl uložen do královské hrobky, nemohli stavové na sně- mu, jejž v Praze svolali k volbě nového krále, nikterak dojít dohody. Jedni si totiž přáli Vladislava Polského, druzí Matyáše Uherského, jiní císaře Fridricha; někteří dávali přednost Jindřichu, synu zesnulého Jiříka, jiní se rozhodovali ještě pro jiné. Když se věc dlouho projednáva- la v Praze a nakonec byl sněm přenesen do Kutné Hory, byl od Čechů vyhlášen za krále syn Kazimíra Polského

256 Matouš, kardinál krcký, v II. kn. Hodoeporica.

212 48. VLADISLAV. Přišed z Krakova do Prahy, byl ode všech stavů při- jat s největší poctou a třetího dne po příchodu byl korunován. Když se ujímal vlády, bylo mu 15 let. Byl to vladař obzvláště vlídný a štědrý, především pak usiloval o pokoj v zemi. Ochotně poskytl privilegia a vý- sady jak celému království, tak jednotlivým stavům, ba i mnohým pan- ským rodům a městům. S radou předních pánů v mnohém uspořádal stát a zvelebil jej přesnějšími zákony. Zesnul po dovršeném 60. roce života, v 45. roce vlády, od obnovení spásy léta 1516. Ve správě země ho vystřídal syn, uvedený ještě za života otcova do hodnosti královské, mladíček, jemuž tehdy šlo teprve na 10. rok, 49. LUDVÍK, osmnáctý král. Řídil se radou císaře Maxmiliána a své- ho ujce, polského krále Zikmunda, a pro časté vpády Turků do Uher trávil téměř stále v Uhrách a jen velmi zřídka přicházel do Čech. Proto za jeho nepřítomnosti klíčily v zemi zmatky nad zmatky a neřesti nad neřesti. Třebaže král ustanovil lidu za správce Karla knížete minstrber- ského, vnuka někdejšího krále Jiříka, aby jako místodržitel řídil zemi, přece jeho vážnost byla příliš slabá na vyléčení tolika špatností. V de- sátém roce jeho kralování dolehl na Uhry s větší silou než kdy jindy turecký sultán Soliman. Aby potlačil jeho zběsilost, sbíral Ludvík, co mohl nejrychleji, vojsko ve svých zemích a dožadoval se pomoci také od knížat říšských na sněmu v Norimberce. Poněvadž však ani neměl vrchního velitele ve válčení zkušeného, ani nedostával od říše pomoc, v niž doufal, byl nucen malým vojskem se utkati s nesmírnými zástupy Turků u Moháče. Zde bylo jeho vojsko od Turků poraženo a rozpráše- no, on sám sice z bitvy vyvázl útěkem, ale u Celského potoka propadl se i s koněm do hloubi bažiny. Tak zahynul, jsa o málo starší než dvaceti- letý, léta spásy 1526. U tohoto krále všecko bylo předčasné. Neboť spatřIV přeD časeM svět, byl předčasně korunován, předčasně zarostl vousem i zešedivěl, předčasně se chopil vladařských starostí, předčas- ně se oženil, předčasně umřel. 15. Hned po tomto žalostném skonu krále sešli se do Prahy stavové ke královské volbě. Jedni chtěli mít za krále Ludvíkova švagra Ferdi- nanda Rakouského, druzí Zikmunda Polského, jiní z bavorských bratří

213 Ludvíka nebo Viléma.257 Konečně se všem uzdálo napodobit příklad předků, jehož se užilo po smrti krále Albrechta ve stejném případě. Zvolili tudíž stejným počtem z jednotlivých stavů 24 rozvážných mužů, a zavázavše je přísahou, dali jim moc zvolit krále z řečených čtyř ucha- zečů. Po úvaze byl od nich za krále českého vyhlášen 50. FERDINAND, arcivévoda rakouský, devatenáctý král, kterému lid pro jeho veliké rty říkal Hubáček. Byl to panovník opatrný, bedlivý, bdělý, vynikající svěžím duchem i nadáním, proti všem lidským přího- dám obrněný. Čtyřiadvacátý rok života byl prvním rokem jeho vlády. Jeho kralování v Čechách dálo se zprvu ve shodě se zákony zemskými a přinášelo požehnání, ale později je uvedla ve zmatek tak řečená válka šmalkaldská v sousedních Němcích. Když totiž v této válce (r. 1547) odepřeli Čechové spojit své zbraně s králem proti svému spojenci a souvěrci saskému kurfiřtovi a nechtěli přes důtklivé rozkazy královy rozpustit vojsko, jež měli doma sebráno při severní hranici království, rozlítil se proto král a v přesvědčení, že je pošlapávána jeho velebná důstojnost, po porážce Sasů od jeho bratra vrátil se s vojskem hněvivě do Prahy, zřídil zvláštní soudní dvůr, pohnal před právo všechny moc- nější ze stavů a potrestal je, některé dokonce trestem smrti, ostatní, zvláště města, těžkými pokutami a ztrátou majetku. Tehdy také s libo- vůlí sáhl na zemská práva a zřízení, některá podvrhl, jiná zrušil, k po- hromě přečetného obyvatelstva zemského, dosud ještě dostatečně ne- oželené. Když však časem, ač jen ponenáhlu a volně, z hněvu vychladl, některým něco opět milostivě navrátil. Na hradě Pražském zřídil ape- lační soud (r. 1548), k němuž by se strany odvolávaly od městských soudů, do měst dosadil své lidi takřka jako vyzvědače a zvláštním záka- zem učinil opatření, že církevní statky, od jeho královských předchůd- ců jakýmkoli způsobem odcizené, nesmějí býti zpět vydobývány. Den své smrti uhodl o tři měsíce napřed v rozmluvě se svým dvorským ka- zatelem; zemřel v 62. roce svého věku léta Páně 1564. Po něm nastou-

257 Jan Herburt, Dějiny polské, kn. XX, kap. 3; Bodin, O státu, kn. VI, kap. 6.

214 pil, byv již dříve určen ke královské vládě a před půl druhým rokem korunován, jeho nejstarší syn kníže 51. MAXMILIÁN. Když se dostal ke správě království, byl 37letý a tehdy již otcem mnoha dítek. Tento vládce velice miloval zbožnost, obecný pokoj, spravedlnost a své poddané. Po příkladu otcově dopřá- val klidu svědomí lidem nesmýšlejícím bezbožně o Bohu, roztržky ná- boženské utišoval slovy, nikoli zbraněmi, a k téže umírněnosti napomí- nal syna, jejž se souhlasem lidu vyhlásil za svého nástupce. Za jeho vlá- dy nespatřila česká země války. S pobytem na tomto světě se rozloučil tento zbožný král, když vstoupil do 50. roku svého života, kdy třinác- tým rokem po otci spravoval království, léta obnovení spásy 1576. Jeho vladařských starostí se ujal jeho syn, tehdy již čtyřiadvacetiletý, kníže 52. RUDOLF II. Vstoupiv v šlépěje otcovy, bedlivě usiloval o pokoj v zemi, a spokojen jsa půvaby města Prahy, jenom zcela zřídka dlel jinde než v Čechách. Avšak zuřivost Turků a pohromy království Uher- ského donutily ho konečně, aby se sám pustil do války. Vedl ji v Uhrách s kolísavým štěstím pomocí různých svých vojevůdců po čtrnáct nepře- tržitých let. Když smluvením příměří s nepřítelem válka jakž takž usta- la, začaly ho znepokojovat válečné bouře roznícené pro maření nábo- ženství, a to zprvu na Moravě bočkajovské (r. 1605), potom obecného lidu v Čechách (r. 1608 a 1609). Bočkajovské bouře bedlivě uklidnil král Rudolf jednak mírovými, jednak válečnými prostředky, české pak bouře tím, že povolil a slavnostním privilegiem i zápisem do desk zem- ských potvrdil v království pokoj náboženství uspořádanému podle konfese, kterou kdysi stavové předložili jeho otci Maxmiliánovi. Avšak krátké trvání pokoje v zemi, mnohou námahou dosaženého, způsobil mu jeho bratr Matyáš. Ten totiž vida, že bratr je unaven mnohostran- nými starostmi a že se jeho věk nachyluje, smluví se (r. 1606) proti němu s bratry a příbuznými a s vědomím i souhlasem říšských knížat vyrve mu ozbrojenou mocí zprvu země rakouské, potom (r. 1608) Krá- lovství uherské a Moravu, nakonec (r. 1611) i Čechy s přivtělenými

215 zeměmi.258 Zakusiv od bratra bezpráví tak nesmírné, jehož si Němci většinou téměř nevšímali a nedbali, neustal se císař a král Rudolf sžíra- ti žalem, až odešel ze života v 60. roce věku svého, v 36. roce kralování, léta Páně 1612. Život prožil neženat. Byl poctěn velmi slavnými posel- stvími od Turků, Peršanů, Moskvanů i Tatarů. Královskou vládu v Če- chách, získanou jednak zbraněmi, jednak souhlasem národa nedosti prozíravého, po Rudolfovi uchvátil řečený jeho bratr 53. MATYÁŠ. Ačkoliv se očekávalo, že bude spravovat království podle mravu předků, dal se od blahodárného předsevzetí odvrátit kr- vavými návrhy horlivých přívrženců náboženství řídícího se učením stolice římské a dopustil, že v Čechách znovu ponenáhlu ožily spory, rozvážností Rudolfovou utišené, a že zase začalo být mařeno nábožen- ství evangelické. Tím, že těmto různicím – jak někteří soudí – nepřiklá- dal význam v jejich zárodcích a že se ze země stranicky rozpolcené vzdálil pod záminkou léčení své churavosti, poskytl příležitost, aby vzplanula válka. Začátek pohromy, svou krutostí a dlouhým trváním neobyčejně zhoubné, byl způsoben, když byli z vysokého okna králov- ské kanceláře svrženi spolu s písařem dva z nejvyšších úředníků zem- ských, o nichž se dokazovalo, že byli původci zhoubných rad a maření obecného pokoje. Hned potom učinili král k obraně své velebnosti i Čechové k ochraně náboženství nesmírné přípravy válečné a došlo ke zhoubné válce, která se potom před našimi zraky rozšířila do takových rozměrů, že zachvátila nejen Čechy, ale i celou Říši německou, a dosud plane k převeliké pohromě mé i nesčetného množství vlastenců. Když ji král Matyáš s pochybnými nadějemi začal, zaměnil život za smrt v nej- nebezpečnějším přechodném 63. roce svého života, v 8. roce svého kra- lování, léta Páně 1619. 16. Byl sice ještě za života Matyášova a k jeho horlivému snažení uveden v hodnost královskou (r. 1617) jeho bratranec FERDINAND, arcivévoda rakouský, štýrský a korutanský, ale téměř všichni stavové si stěžovali, že byl, a to nikoli bez obcházení, proti mravu předků za krále

258 Stížnost císaře Rudolfa předložená kurfiřtům v Praze r. 1610.

216 přijat, nikoli zvolen, a to jenom malou menšinou, jež byla ponejvíce přinucena strachem nebo podplacena penězi. Proto mu po smrti krále Matyáše bránili v přístupu k vládě a na velmi četně obeslaném sněmu stavů i zástupců zemí ke Koruně přivtělených slavnostně ho z králov- ství sesadili. Současně byl navrhován král jiný: jedni byli pro kurfiřta a falckraběte Fridricha, druzí pro kurfiřta saského Jana Jiřího, jiní ko- nečně pro vévodu savojského Karla Emanuela nebo jeho syna Viktora. Počtem hlasů však zvítězil, při příchodu byl s nejvyššími poctami přijat a již šestého dne po příchodu se slavnostním jásotem královskou korunou ozdoben kníže 54. FRIDRICH, falckrabě rýnský, třiadvacátý král. Tehdy, když se ujímal království, šlo mu na 24. rok života. Byl to vládce dokonalého nadání i soudnosti, velmi oddaný zbožnosti, šťastnější v míru nežli ve válce, vyrovnaně umírněný stejně za úsměvu jako za burácení osudu, otec mnoha dítek. Na začátku druhého roku svého kralování v Čechách svedl o svou hodnost nešťastnou bitvu u Prahy na Bílé hoře s vojsky císaře Ferdinanda II. a bavorského vévody Maxmiliána (r. 1620). Zde bylo jeho vojsko zčásti zahnáno, zčásti rozprášeno, on sám byl nucen hledat spásu útěkem s manželkou těhotnou i s dětmi a zůstavit králov- ství vítězi. Prvním jeho útočištěm bylo město Vratislav, potom město a dvůr jeho švagra Berlín a nad Berlín opevněnější Kostřín. Když však byl v téže době královským španělským i bavorským vojskem zbaven také svých dědičných zemí a kromě toho prohlášen od císaře za psance, shledával, že nemůže být u švagra dosti jist před nebezpečím. A tak uprchl jako vyhnanec do Holandska k ujci Mořicovi, knížeti oranžské- mu, a se štědrou podporou jeho i svého tchána, krále Velké Britanie, později po smrti jich obou s přispěním druhého ujce Fridricha Jindři- cha, stavů holandských a příbuzného krále britského usadil se v Haagu a zde snášel dlouhé mrzuté vyhnanství. Když pak konečně vítězstvím švédského krále Gustava Adolfa znovu získal z velké části své dědictví v Rýnské Falci a když se zdálo, že získá zpět i ostatní území i důstojnos- ti, jež jej kdysi zdobily, zasažen byl smrtí, urychlenou buďto úpornými úbytěmi, jež si zcela nedávno přivodil při neblahém onom ztroskotání

217 lodi v Harlemu, anebo, jak někteří tvrdili, prudkým jedem, jejž mu zlo- činní lidé podali. Skonal v Mohuči 29. listopadu léta Páně 1632 v 37. roce svého věku, v roce o něco více než dvanáctém svého vyhnanství. Po vítězství, jehož dobyl nad králem Fridrichem, jak jsme připomněli, u Prahy na Bílé hoře, císař, král a kníže 55. FERDINAND vyslal ihned jako místokrále Karla z Liechtensteina a chopil se království, získaného právem válečným. Dav popravit téměř třicet předních mužů protivné strany, některé pak odsoudiv do doži- votních žalářů, velmi mnoho zámožnějších občanů pokutovav ztrátou veškerého majetku a zcela vyrvav národu právo hlasování při volbě královské, začal v Čechách vládnout podle své libovůle neomezeným panstvím a až dodnes tam vládne. 17. Pohyboval by se ovšem na kluzké půdě, kdo by chtěl psát o krá- lích ještě žijících, a rozumní mužové se tomu téměř všude vyhýbají. Proto, jakož i aby se snad někdo nedomníval, že jsem já, kterého tento císař donutil pro náboženství opustit všechen majetek a vlast, povolil při líčení více, než se slušelo, vlastní bolesti, ponechávám svobodnějším a výmluvnějším potomkům, aby vypsali, co velmi slavený tento vládce způsobil jak jinde, tak v Čechách válkami, jež po celou svou dosavadní vládu vedl v Němcích, Vlaších a Prusích. Obracím pak již své pero ke kněžnám a královnám, jež měli čeští pa- novníci za manželky, hodlaje zkusit, zda bych dovedl snad také o nich něco poznamenat, co by mysli čtenářově nebylo ani nepříjemné, ani ne- užitečné.

218 KAPITOLA IX O českých kněžnách a královnách

Jako všemi ostatními způsoby života podněcují knížata a králové své poddané buďto k ctnostem, nebo ke špatnostem, tak zvláště svou zdr- ženlivostí od nedovolené lásky a zachováváním manželství neznajícího těkavé chlípnosti poskytují jim vzor cudnosti a umírněnosti. Tohoto velice chvályhodného zřízení šetřili svědomitě také čeští panovníci a téměř všichni trávili život cudně a uváděli do svých domovů zákonité manželky, soudíce, že i po této stránce musejí lidu předcházet dobrým příkladem na cestě k ctnosti. Nejdávnější mezi nimi volili manželky jen domácí, nikoli cizozemské, pozdější naopak raději chtěli mít manželky z jiného nežli svého národa a vyhledávali příbuzenstvo spíše v cizině nežli doma. A zajisté, čím je žena muži bližší jazykem, mravy a obyčeji, tím bývá jejich spojení příjemnější, svornější a všem příbuzným milejší. Poněvadž v každém stavu lidské společnosti měřívají manželky rády své postavení podle postavení mužů, zdá se, že již proto není nijak ne- vhodné, abychom na tomto místě něco podali o manželkách knížat a králů a stručně zjistili, jednak jaká mají v Čechách práva a jakých výhod dosahují sňatkem podle starobylého obyčeje a zákonů, jednak také, která z nich byla za kterého panovníka provdána. Ačkoli se tedy Čechové již dávno odnaučili žít v matriarchátu a ačkoli se jejich panovníci nikterak nesdílejí se svými manželkami o vladařskou moc, přece vešlo již dávno v obyčej, že jsou jejich manželky slavnostně a téměř týmiž obřady jako panovníci sami ozdobovány odznaky kníže- cími a královskými, uváděny v hodnost, obdarovávány penízem koruno- vačním a od celého národa uctívány veškerou nejvyšší a zcela králov- skou poctou, jakož i nejochotnějšími úsluhami. Peníz korunovační, který jim bývá po starobylém mravu určován k uvedení v hodnost a bývá po

219 nejbližšího půl roku sbírán z dávkových platů, které jsou povinni venko- vané odváděti stavům, vzrostl prý na 5000 hřiven stříbra. 2. Také kněžny a královny měly v zemi vždy skvělé pomůcky k uhá- jení svého důstojenství. Bylo jim totiž zřizováno jisté věno k dostatečné úhradě nákladů nezbytně spojených s jejich stavem. Bylo pak kdysi toto věno peněžité, totiž 20 000 hřiven čistého stříbra,259 avšak po době krále Rudolfa I. bylo vymezováno v jistých pozemcích, městech a statcích. Z tohoto tedy vymezování se ustálil obyčej, že v našem království jsou, jak jsme již dříve poznamenali,260 královskými věnnými městy Hradec nad Labem, Jaroměř, Trutnov, Dvůr, Bydžov, Chrudim, Vysoké Mýto, Polička, jakož i Mělník s hradem, poplužím a velmi rozsáhlými statky, bohatě úrodnými vínem a obilím. Užívání toho všeho, veškeré důchody a pravidelné příjmy s užitečným panstvím náleží plným právem krá- lovnám, korunou královskou řádně korunovaným, a to doživotně.261 A třebaže z oněch svých věnných pozemků nemůže královna nic ani zciziti, ani dluhem zatížiti, může na nich, přeje-li si, zřídit doživotní zástavu; ba shledá-li je královna od svých předchůdkyň se souhlasem stavů nějakým břemenem zatíženými a vyplatí-li to ze svých peněz, spravedlnost nedovoluje, aby jí z toho vznikla škoda, a zákony nařizují, aby příslušný toho času král nahradil to dědicům po ní pozůstalým. Tak bylo kdysi rozhodnuto o penězích závětí odkázaných ve prospěch Hyn- ka a Zdeňka z Rožmitálu, dědiců královny Johanky, proti králi Vladisla- vovi. Tak když královna Anna, manželka Ferdinandova, žádala vrácení předtím zastaveného panství trutnovského a chtěla je vybavit splace- ním dluhu, totiž 447 kop grošů pražských, bylo vzpírajícímu se věřiteli Adamu Zylvarovi soudním výrokem nařízeno vrátit zástavu a panství samo bylo se vším zbožím přiznáno královně, dluh zapravivší (r. 1544). Tak byl na sněmu (r. 1614) dán souhlas Anně, manželce krále Matyáše, aby směla vykoupit od Viléma Vchynského panství mělnické, jež zasta-

259 Hájek k r. 1305. 260 Výše v kap. II, odst. 4, 5, a 15. 261 Práva a zřízení zemská A. 25.

220 vil Rudolf II. Kromě toho však smí královna požitky a důchody z věn- ných statků podle libosti převést směnou, prodejem nebo jakoukoli jinou smlouvou na krále nebo na kohokoli jiného. Tak Alžběta, vdova po králích Václavu II. a Rudolfovi, tak – nemýlí-li se Kromer 262– Barbo- ra, vdova po králi Zikmundovi, učinily smlouvu o tomto užívání tako- vých statků: této totiž dal její zeť Albrecht vyplatit z komory královské 12 000 dukátů, oné zase král Jan, manžel její pastorkyně, nabídl u Brna na Moravě jiné statky a něco peněz.263 Jestliže však některá manželka králova nebyla ozdobena korunou královskou a přežila krále zatím zemřelého, nedovoluje jí starobylý mrav ucházet se o české věno. Tak se soudí, že by manželka krále Vladislava Anna, kdyby byla přežila své- ho královského manžela, nebyla měla v Čechách žádného věna.264 Jest- liže by některá po smrti královského manžela uzavřela nižší sňatek a provdala se za někoho z domácí šlechty, protože to je pod důstojnost stavu a protože to starodávné zákony královské zakazují, činem samým ihned ztrácí věno, jehož dosáhla sňatkem s dřívějším králem, a musí s novým manželem a veškerým jeho potomstvem až do třetího kolena odejít z celého království.265 Pakli ji pojme za choť některý kníže, je sice povinen vyvézt ji ze země, avšak smí nicméně brát užitek z jejích věn- ných statků tak dlouho, dokud český král neodkoupí tohoto práva manželčina vyplacením 10 000 hřiven stříbra. Jinak žádný král nesmí korunovanou královnu, vdovu po svém královském předchůdci, buďto svrhnout z držení oněch věnných statků, anebo jí jakýmkoli jiným způ- sobem překážet v plném jejich užívání. Je sice pravda, že panství trut- novské zastavil král Ferdinand Kryštofu z Jandorfu a mělnické císař a král Rudolf zprvu Jiřímu z Lobkovic,266 později Jáchymu z Kolovrat,267

262 Kromer, Kronika polská, kn. XXI; Gerhard de Roo, Letopisy rakouské, kn. V. 263 Dubravius, Dějiny české, kn. XX. 264 Mistr Daniel, Kalendář, k 26. červenci. 265 Pan Ondřej z Dubé, starý rukopis. 266 Sněm léta 1579. 267 Sněm léta 1595.

221 avšak rozhodnutí soudu zemského268 a usnesení sněmovní prokazují, že Ferdinand tak učinil bez porady se stavy neplatnou smlouvou, a to po smrti své královské manželky, Rudolf pak toliko se souhlasem poži- vatelky, královny matky, a veškerých stavů. Konečně těmito věnnými důchody mohou královny vdovy se ctí hájit svého důstojenství, ale zá- roveň jsou povinny spokojit se jenom jimi. To je patrné z toho, že když po smrti svého otce Maxmiliána žádal král Rudolf od stavů pro matku Marii jeden groš pražský z důchodů pivních, kterým se říká posudné, sněm se sice na nové dávce tohoto druhu usnesl (r. 1577), avšak neuči- nil tak ani bez reptání, ani bez výhrady. Byl totiž onen groš odváděn do obecné komory stavovské a teprve tehdy, když se sešel, byl královně vyplácen, a to jakožto čestný dar, nikoli poplatek, a s tou výhradou, že budoucně nebude od stavů požadovat nic podobného. 3. U národa českého jsou všechny královny v převeliké úctě, ob- zvláště ty, o nichž je známo, že jsou vlídné a že lnou k jazyku domácího lidu. Lahodně jim lichotí a úsluhy prokazují o závod muži stejně jako ženy a v každý příhodný čas jim uctivě obětují dary.269 Vede je totiž k tomu jednak zvláštní jakási náklonnost srdce, vrozená u národa, kte- rý miluje své krále – vždyť, jak pěje náš básník,270

snad není národa, jenž by více si vážil svých králů a více po míru toužil, nad Čechy –, jednak ze soukromých důvodů, aby jim totiž osvědčili každý svou nejo- chotnější vůli a aby v případě potřeby mohli v nich mít přímluvkyně a ochránkyně u krále. Kromě těchto obecných úsluh veškerého národa mají královny také své dvorské služebníky a úředníky všeho druhu, svého hofmistra, pod- komořího, pážata a jiné, obzvláště pak početný sbor dívek a paní ve své

268 Nález r. 1590. 269 Sněmy léta 1569 a 1614. 270 Václav Klement.

222 ženské komnatě. A třebaže jim zákony nedovolují přijít do královské kanceláře, ani k soudním stolicím, neubírá to nic z jejich lesku, ani to nijak nemůže prospět protivníkům, jestliže by se proti právu a sluš- nosti pokoušeli i jen v nejmenším poškozovati jejich stavení. Neboť i na to vhodně pamatovala rozvážná starobylost, zřídivši úředníky, jemuž se říká úředník králové Její Milosti, aby mezi soudci menšího soudu zemského při deskách zemských a všude v radě zasedal jako královnin právní zástupce, stejně s ostatními měl hlas a ihned zakročoval, kdykoli by v čemkoli šlo o prospěch královny. 4. Konečně pokládáme, ne-li za nezbytné, aspoň nikoli za nevhodné, přehlédnout a Tobě, čtenáři, jako na obraze vyložit, s kým buďto doma, nebo v cizině byli panovníci čeští stejně kdysi jako dnes skrze svazky manželské spojeni pokrevenstvím a příbuzenstvím a která knížecí choť žila s kterým panovníkem. Před rokem asi tisícím po Kristu neznali čeští knížecí vládcové sňatky s cizinkami. Volili si za manželky Češky, v zemi doma mezi svými zrozené. Někteří po ztrátě první choti již nevyhledávali druhé, někteří však přecházeli k druhému, třetímu i čtvrtému sňatku. S výjimkou Přemysla Otakara II. a Rudolfa I. žádný panovník se neoženil s vdovou; bylo totiž obecným rozhodnutím národa již dávno stanoveno, že si český král nesmí za manželku bráti vdovu.271 Žily pak jako manželky v Čechách s knížecími muži

1. Bořena [hadačka] s Krokem Starším, 2. Niva, žena urostlé postavy a sličné krásy, s Krokem Mladším, 3. Libuše [věštkyně] s Přemyslem, 4. Hruoba a po ní Lidomíra s Nezamyslem, 5. Střezislava [obezřelá] s Mnatou, 6. Baňka [hadačka] s Vojenem, (7. Jméno manželky Vnislavovy není známo), 8. Libuška s Křesomyslem, 9. Ponislava s Neklanem,

271 Bonfini, dekády V., kn. I.

223 10. Miloslava s Hostivítem, 11. Lidmila s Bořivojem, (12. Spytihněv žil neženat), 13. Drahomíra s Vratislavem, (14. sv. Václav žil v bezženství), 15. Brzena s Boleslavem Ukrutným, 16. Hemma, z rodu saského, ze všech první kněžna původu cizozem- ského, s Boleslavem Milostivým, 17. Čemislava s Boleslavem Slepým, (18. Jaromír neměl manželky), 19. Božena [žena bohulibých mravů] s Oldřichem, 20. Juta čili Jitka, dcera rýnského hraběte Oty Bílého, s Břetislavem I., (21. Zda měl Spytihněv II. manželku či neměl, není jisto), 22. Arabona, první manželka s králem Vratislavem I., Adléta, sestra nebo dcera uherského krále Ondřeje, druhá, Svatava, dcera polské- ho krále Kazimíra, třetí, 23. Valpurga s Konrádem I., 24. Lukarta, dcera falckraběte rýnského Albrechta, s Břetislavem II., 25. Helbirga, dcera markraběte rakouského Leopolda III., s Bořivojem II., 26. Neznámá se Svatoplukem I., 27. Neznámá s Vladislavem I., 28. Adléta [zbožná], dcera uherského krále Almuše, se Soběslavem Starším, 29. Gertruda, první, a Jitka-Cecilie, druhá, ona dcera markraběte rakous- kého Leopolda IV., tato lankraběte duryňského Ludvíka III., s králem Vladislavem, 30. Neznámá, dcera knížete polského Měčislava, se Soběslavem Mlad- ším, 31. Alžběta, dcera uherského krále Gejzy, s Bedřichem, 32. Neznámá, dcera uherského krále Bély Slepého, první, a Marie, dcera císaře Jindřicha, druhá, s Konrádem II., 33. Neznámá s Václavem II., (34. Břetislav Jindřich žil v bezženství),

224 35. Neznámá s Vladislavem II., 36. Abda čili Adla, první, a Konstancie, druhá, tato dcera uherského krá- le Bély III., ona markrabí míšeňského Oty Bohatého, s Přemyslem Otakarem I., 37. Kuňka čili Kunhuta, dcera císaře Filipa Švábského, s králem Václa- vem Jednookým, 38. Marketa, stařenka, první, a Kuňka, jejíž svatba byla do týdne po Mar- ketině smrti, druhá, ona dcera vévody rakouského Leopolda VIII., tato Rostislava čili Hostislava, knížete bulharského, s Přemyslem Ota- karem II., 39. Juta čili Jitka, dcera Rudolfa Habsburského, první, a Alžběta Rejčka, dcera polského krále Přemysla, druhá, s králem Václavem Svatým, Alžběta, též s králem Rudolfem, 40. Viola, dcera těšínského knížete Měska, s Václavem III., 41. Anna, dcera krále Václava Svatého, s Jindřichem Korutanským, 42. Eliška, rovněž dcera Václava Svatého, a Beatrice, dcera Ludvíka Bourbonského, s Janem Lucemburským, 43. Blanka, první, Anna, zvaná i Mečka, druhá, Anna Johanna, třetí, a Alžběta, čtvrtá, s císařem a králem Karlem IV. Byly pak dcerami, první Karla z Valois, druhá falckraběte rýnského Rudolfa, třetí Jin- dřicha, knížete javořického a svídnického, a čtvrtá Štětínského kní- žete Bojislava, 44. Johanna, první, a Žofie druhá, s Václavem IV., dcery vévodů bavor- ských, ona Albrechta, tato Jana, 45. Marie, dcera uherského krále Ludvíka, a Barbora, dcera hraběte cellského Heřmana, s císařem a králem Zikmundem, 46. Alžběta, dcera císaře Zikmunda, s králem Albrechtem Kulhavým, 47. Magdalena, dcera francouzského krále Karla VII., nevěsta krále La- dislava, 48. Jana z Rožmitálu s králem Jiříkem, 49. Anna, dcera Jana, hraběte angoulèmeského, s králem Vladislavem II., 50. Marie, dcera Filipa Rakouského, krále španělského, s králem Lud- víkem,

225 51. Anna, dcera krále Vladislava II., s králem Ferdinandem Rakouským, 52. Marie, dcera španělského krále Filipa II., s císařem a králem Max- miliánem, (53. Císař a král Rudolf II. strávil život neženat), 54. Anna, dcera arcivévody rakouského Ferdinanda, s císařem a králem Matyášem, 55. Alžběta, dcera Jakuba, krále Velké Británie, s Fridrichem, 56. Marie Anna a Eleonora s císařem Ferdinandem II., z nichž ona byla dcerou Viléma V., vévody bavorského, tato je dcerou Vincence Gon- zagy, vévody mantovského.

Z těchto panovnic aspoň osmnáct přežilo své manžely. Jenom čtyři, pokud vím, druhým sňatkem zastřely památku dřívějšího manželství; všechny ostatní prožily ostatek života samy, dílem v klášteřích, dílem u příbuzných, dílem ve svých věnných městech.

Natolik v hloubi srdce jim zakotvil úmysl pevný, že již manželským svazkem se nechtěly spojiti s nikým, ukrutnou šalbou smrti když přišly o první lásku.272

272 Vergilius, Aeneis, kn. IV.

226 KAPITOLA X O dětech českých králů

Rovněž dětem králů a knížat, jak chlapcům, tak dívkám, vzdával český národ vždy převelikou úctu. Nebyli nazýváni knížaty českými, jak tomu bývá ve většině královských zemí, nýbrž, jak se toho i podnes užívá u Poláků, říkalo se jim toliko vývodicové a vývodinky, po případě královi- cové a královicovny neb královinky.273 A nečteme, že by někdo z nich si byl osobil názvy neobvyklé anebo jiné, než jakých se mu dostávalo podle uznání lidu. U celého národa požívali vždy plné ochoty a náklonnosti, pokud sami neporušovali zákonů zemských a nedávali přednost sou- kromému prospěchu před obecným pokojem vlasti. Z obecného usnese- ní Čechové nikdy neopomněli nic, co by sloužilo k zvýšení jejich lesku, a nikdy se nedopustili ničeho, co by je poškozovalo. Zločinnou proradnost Vršovců, kteří se kdysi spikli, aby do kořenů vyhladili knížata rodu Přemyslova, celý národ vždy co nejrozhodněji zatracoval. Vrahové, kteří byli kdy za peníze získáni od nepřátelských sousedů našeho národa k zavraždění našich králů nebo královských synů, byli cizinci, nikoli Če- chové, a jejich vražedné dýky a jedy dodnes všichni proklínáme. 2. Svou náklonnost a příchylnost co nejoddanější ke královskému potomstvu prokázali naši předkové zvláště významně jednak tím, že své žezlo a nejvyšší státní moc nesvěřili žádnému panovníku z jiného rodu, jednak tím, že svým vládcům zemi spravujícím ponechávali plnou volnost rozhodovat a zařizovat, co se týká nezbytné výživy a slušných prostředků k uhájení života, jimiž by byli synové a dcery jejich knížat nebo králů živeni ve shodě s důstojností svého postavení a stavu. Ne- boť nehledě k tomu, že jsou beze sporu dědici otcovských peněz a vše- ho cenného nábytku, pořízeného z kterýchkoli důchodů a berní v krá- lovství, obvykle uděluje korunovaný král po úřadě se stavy jednotlivým

273 Kronika boleslavská, kap. 66, 93 a 94.

227 synům nějakou část země, někdy v Čechách, obyčejně na Moravě, ně- kdy i v Lužici nebo ve Slezsku, k plnému užívání a užitečnému panství, dcerám pak, když se provdávají, ženskou výbavu a bohaté peněžité věno. A třebaže žádný zákon ani obyčej nebrání králi majícímu vládu, aby v případě, že by toho vyžadovala jeho vlastní nebo státní potřeba, udělení území, jež jednou učinil, buďto zcela neodvolal, nebo o něm jakkoli nerozhodl, přece většinou právě oni synové a bratři královští, kteří po prvé přišli k nějakému údělu toho druhu, drželi jej ve svém panství doživotně, brali podle něho názvy a příjmení, ba držení jednou nabyté postupovali zase svým synům. Jenom jestliže někteří zemřeli bez mužského potomstva nebo jestliže byli obdařeni jinde statky a bo- hatstvím, z nichž by mohli důstojně žít, tehdy teprve území, jež bylo jejich panstvím, zcela se vracelo ke království jakožto jeho vlastnictví. Tak vykázal polnosti a jisté území se souhlasem své rady kníže Vnislav bratru Vratislavovi v kraji Luckém; tak Hostivít Mstibojovi v kraji Kou- řimském; tak sv. Václav Boleslavovi v Zálabí; tak Břetislav Bojovný svým synům, prvorozenému Spytihněvovi kraj Lucký, Vratislavovi půl- ku Moravy, v níž je Olomouc, Konrádovi a Otovi druhou půlku, v níž je Brno a Znojmo, konečně Jaromírovi, určenému pro stav duchovní, bis- kupství pražské a kraj Hradecký; tak potomní král Vratislav, když nastoupil v Čechách po bratru Spytihněvovi, rozdělil bratřím Moravu, uděliv Olomoucko Otovi, Znojemsko pak přidav Konrádovi, vladaři neb knížeti brněnskému; tak kníže Vladislav bratru Soběslavovi kraj Lucký (r. 1111); tak král Vladislav rovněž bratru Děpoltovi území klatovské v Čechách (r. 1143); tak jiná knížata z téhož rodu jiným území jiná. Podobně po dlouhé době dali Moravu panovníci z rodu Lucemburské- ho, král Jan synu Karlovi, potomnímu císaři, Karel pak bratru Janu Jin- dřichovi, který ji postoupil zase svým synům; tak týž Karel přidělil rov- něž Zhořelec se vším okolním zbožím synu Janovi. Co dále učinil s Mora- vou císař a král Zikmund, dav ji svému zeti Albrechtovi (r. 1423), poně- vadž to bylo nezvyklé a odporovalo otcovským zvyklostem, nedošlo schválení a musilo být odvoláno. Zda s klidnou myslí snesl český národ, že král Vladislav II. postoupil kraje či Knížectví hlohovské a opavské

228 bratru Janu Albrechtovi (r. 1491) a potom bratru Zikmundovi (r. 1499), jemuž o něco později přidal i Markrabství dolnolužické, o tom nedove- du povědět nic jistého. Pomlčet snad nesmím ani o tom, co někteří tvr- dí, že se Knížectví svídnické ve Slezsku dostalo od knížete Bolka do české moci s tou podmínkou, aby nejstarší syn českého krále za života svého královského otce žil z jeho důchodů a odtud živil svou čeleď. 3. Jako však pamatovala moudrá starodávnost na syny královské, poskytujíc jim užívání země a území, tak se postarala i o dcery peněži- tým věnem. Oním věnem bylo kdysi aspoň 500,274 později 10 000 hři- ven ryzího stříbra. K sebrání a sehnání tohoto věna, kdykoli se vdávají královské dcery, přispívají všichni stavové – stejným způsobem, jaký se podobně zachovává při svatbách synů – podle zvyku a řádu polovinou z platu, který jim za kterékoli pololetí odvádějí jejich venkovští podda- ní. Tak dal Soběslav Starší s dcerou Marií svému zeti Leopoldu Rakous- kému věnem 500 hřiven stříbra;275 tak přislíbil 10 000 hřiven Václav Svatý z rukou dcery Anežky Ruprechtovi, synu císaře Adolfa (r. 1292), a král Ladislav Kazimíru Polskému se sestrou Alžbětou (r. 1454); tak žádal na sněmu stavy české o přispění na věno král Ferdinand, když ženil svého syna Maxmiliána a když vdával dcery, Alžbětu za polského krále Zikmunda Augusta, Annu za Albrechta Bavorského a Marii za Viléma Klévského.276 4. Oněm knížatům z královské krve, kteří chtěli být jen tím, čím byli, a kteří se spokojili bohatstvím, jež jim přidělil vládnoucí český panov- ník, jejich to otec, bratr nebo příbuzný, a nebažili po větší moci, ani netoužili výše, nežli dovoloval zákon, oněm knížatům, pravím, bylo povolováno, aby bez potíží užívali, dokonce i s potomstvem silnějšího pohlaví, všeho blahobytu, jehož se jim dostalo. Naproti tomu však ti, kteří se dali svést na scestí zvrácenou ctižádostí a nemírnou lakotou a buďto strojili pikle proti panovníkovi, jemuž měli být vděčni za své

274 Hájek k r. 1311. 275 Hájek k r. 1138. 276 Sněm léta 1549.

229 postavení, anebo ohrožovali obecný pokoj vlasti svým buřičstvím nebo jakýmkoli jiným zhoubným způsobem, ti byli jakožto nevděční odboj- níci zcela vyháněni ze svých držav bez vyčkání jejich smrti. Tak jsme se dozvěděli,277 že z těchto důvodů byli pokutováni a dokonce vězněni od Soběslava Staršího vnukové Konráda I., Vratislav, syn Oldřichův, a Kon- rád Lutoldův; tak od Fridricha Konrád Mladší; tak od krále Václava jednak bratr Přemysl, jednak syn Přemysl Otakar, a rovněž jiní od ji- ných. Z toho ze všeho vyplývá, že se nenadarmo říkává běžným příslo- vím: padla kosa na kámen, anebo jak si kdo ustele, tak si lehne. Údělem skromných a s přítomným dobrem, třebas skrovným, spokojených bý- vá blaženost, naproti tomu ctižádostivé bouřliváky stíhává vyhnanství nebo zajetí, tudíž neštěstí.

277 Hájek k r. 1126, 1128, 1184, 1235, 1237 a 1250.

230 KAPITOLA XI O stavech Království českého

V každé lidské společnosti lze zřejmě pozorovat jisté jakési známky, podle nichž se poznává, že jeden muž vyniká nad druhého, že jeden je druhému roven nebo neroven. Někdo předčí druhého zdatností, jiný leskem své urozenosti, jiný rozsahem majetku, jiný výsostností místa, na něž je postaven. Podle takových asi prvků se ustálily také na veřej- nosti a v uspořádání států všeho druhu jisté stupně cti a důstojnosti a rozličné podmínky, podle nichž je souhrn lidu pod vládou nejvyššího úřadu rozlišen v jisté stavy a takřka třídy a oddělen od nejnižšího zá- stupu obecného lidu. Tak i v Čechách učinila již dávno prozíravá starobylost mezi obyvatelstvem jisté stupně; kdežto hrubý lid se musil snížit k poddanským službám, vybrala lid lepší povahy k vytvoření jádra státního a jej nazvala, právě tak jako v ostatních státech, stavy zem- skými. Přála si pak, aby tyto její stavy byly také navzájem rozlišeny: aby totiž jedni zaujímali své důstojenství v chrámech, druzí na radni- cích; oni aby spravovali záležitosti náboženské, tito však záležitosti, jak se říká, tohoto světa, a aby se ani oni nevměšovali do věcí světských, ani tito do duchovních. A jako podstatou samou, tak i názvem lišili se jednotliví tak řečení řádové a stavové. 2. Byl tedy v Čechách vlastně vždy dvojí stav, totiž církevní a světský. Stav církevní čili posvátný se skládá z kněží, mezi nimiž jsou arcibiskup a jeho tak řečený sufragán a oficiál, kanovníci kapituly hradu Pražského, opati, probošti a převoři klášterů, a jsou-li ještě jiní hodnos- táři u těch, kteří se spravují učením římské stolice a nazývají se podjednou, a dále administrátor s celou svou konzistoří, arciděkanové kutno- horský a hradecký a děkanové lidnatějších měst v království mezi těmi, kteří se řídí zásadami učení evangelického a nazývají se podobojí. Oni všichni jsou podle starobylého zvyku od krále, rady zemské a předních

231 mužů své strany nejenom jmenováni, nýbrž i potvrzováni a do svých úředních hodností uváděni, všichni poslouchají krále a rady zemské, všichni jsou vyloučeni z poradních a soudních těles světských. Je zřej- mé, že Hájek a ostatní, kteří opačně kdysi soudili nebo dosud soudí, nemohli uvést žádných vhodných dokladů, kterými by znalcům proká- zali správnost svého mínění, podle něhož měli preláti místo mezi svět- skými stavy. Lze se sice dočíst, že někdy bylo užito zvlášť výmluvných mužů z církevních hodnostářů k veřejným poselstvům zemským, ale takové místo jim zjednával většinou rod nebo rodinný lesk, nikoli jejich hodnost, která jinak, podle mínění některých, není na újmu jejich stavu ani jejich přirozené přednosti. Byla jim přidělována účast na oněch poselstvech jako zpravodajům poslů a z jakési pověrčivosti – obzvláště tehdy, šlo-li o privilegia a obecný stav království, jehož hájit, udržet a zvelebit bylo stejně v zájmu mužů církevních jako světských –, nikoli jakožto členům státního představenstva. Také v okolí králově bývali hojně zastoupeni, ale jen jako nabadatelé k vykonávání zbožnosti, nikoli jako političtí předáci. Kromě toho býval časem arcibiskup povoláván do rady zemské a probošt vyšehradský býval nazýván kancléřem zem- ským, ale nedálo se tak ani vždy, ani nezbytně: u onoho s ohledem na jeho hodnost a toliko při těch věcech, které se týkaly stejně zájmů cír- kevních jako světských, u tohoto podle výsady, která již dávno zanikla a jež proti velmi starobylému národnímu obyčeji nemohla dlouho mít moci zákona. A poněvadž kněz má více než dost co činit ve věcech po- svátných a poněvadž se posvěcením stal z člověka od přirozenosti spo- lečenského bytostí bohosloveckou, vedla staré Čechy velmi správná úvaha k rozhodnutí, že má být vzdálen světských snah a záměrů a vy- výšenost svého stavu zaujímat toliko při oltáři. 3. Stav světský pak čili neduchovní, jehož příslušníkům se u Čechů říká stavové vůbec podle prastarého obyčeje, který nebyl zaveden teprve za času krále Jiříka, je trojí: panský, rytířský a městský.278 Převeliká je svoboda těchto stavů v království. Neboť ačkoliv uznávají krále za

278 Práva a zřízení zemská A. 9.

232 svého nejvyššího pána, ač mu jsou povinni veškerou věrností, posluš- ností a úctou, ač svou hodností jsou jakožto jednotlivci proti němu o značně mnoho stupňů níže, přece jakožto celek, protože jsou před- staviteli státu, v mnohých věcech mají vážnost do jisté míry s ním spo- lečnou a vyrovnávají se mu mocí i leskem. Jejich statky jsou po celých Čechách téměř vesměs dědičné nebo zpupné, manských je zcela málo. Na svém zboží má každý moc práva menšího i většího, jemuž se říká hrdelní; také má na svém plnou svobodu honu, čižby a rybolovu a není od panovníků zatěžován novými berněmi a poplatky kromě těch, o nichž došlo k dohodě v plném zasedání sněmu. Od těchto soukro- mých věcí prostírá se veliká svoboda stavů také po širokém okruhu veřejných záležitostí zemských, na jejichž správě mají podle starobylé- ho zřízení – o němž jsme již dříve promluvili279 – značnou účast spolu s panovníkem; při vykonávání soudnictví a nejvyšším rozdílení odměn a trestů mají velmi rozsáhlou pravomoc, jak na svém místě bude jasněji vyloženo.280 Nikdo z cizozemců, narozených mimo hranice království, nemůže být do žádného ze stavů zařaděn, ani mít v majetku hroudu půdy s právem vrchnostenským, ani vystupovat na veřejnosti jakožto obyvatel království, dokud o tom nedosáhl souhlasu v plném shromáž- dění šlechty, jde-li o šlechtice,281 nebo od místního městského úředníka zasedajícího na soudě, jde-li o měšťana, a dokud se nezaváže upřímnou přísahou, že bude ctít a chránit královský majestát korunovaného krále českého jakožto jediného svého pána a nejvyšší své vrchnosti, že bude zachovávat zákony stavu a že dítky dá vyučit v českém jazyku. Teprve potom může být veřejně zapsán a přijat za druha do stavu, k němuž hodlá přináležet. Knížat a markrabat nemají Čechy vůbec, hrabat velmi málo. Jestliže některý vévoda nebo markrabě nebo hrabě touží být při- brán mezi obyvatele království a mít statky v jeho hranicích, musí se spokojit místem a vznešeným důstojenstvím panským, o vyšší hodnost

279 Výše kap. V, odst. 10 a 11. 280 Níže kap. XVI, odst. 4, 5 a 6. 281 Sněmy léta 1610 a 1615.

233 se však podle zákonů ucházet nesmí. Podle starého zřízení nebývá však připuštěn a přibrán do stavu panského nikdo, kdo nepochází z řádného lože od prapradědů stavu rytířského, a do stavu rytířského nikdo, kdo stejně nepochází od pradědů, lidí bezúhonné pověsti, a kdo to nemůže prokázat nevývratnými doklady. 4. Příležitost k takovému rozlišení stavů poskytla starým státní nezbytnost, před jejich zraky se objevivší. Bylo jim totiž zřejmé, že stát nikterak nebude trvalý a zdravý, ani že panovník nebude sám s to sná- šet tíhu svého úřadu, nebude-li mít doma jednak učené, jednak ozbro- jené strážce zákonů a svobody a pečovatele o tržbu, obchody a řemesla. Proto k výkladu otcovského práva i zákonů, k střežení svobody a privi- legií a k poradám o státních záležitostech byli jakožto otcové vlasti povoláni pánové – všichni cizinci jsou totiž ze správy českých věcí podle starobylého zákona a mravu vždy přesně zachovávaného zcela vy- loučeni. K pěstování rytířského válečnictví, k zacházení se zbraněmi, k obraně území, k odvracení nepřátel a rušitelů obecného pokoje od hranic zemských a vojenskému zkrocení škůdců zákonů a svobody po předcích zděděné byli určeni rytíři282 Konečně k tomu, aby opatřovali prostředky k příjemnému užívání života, starali se o výnosné obchodní a kupecké styky a učili se řemeslům, byli ustanoveni méšťané. Proto bylo území Čech od knížete Nezamysla podle výměry zeměměřičů roz- děleno především pánům, porůznu obývajícím na hradech, v zámcích a dvorech, potom také rytířům, a byl jim dán jistý počet tak řečených mrtvých rukou čili osadníků připoutaných k půdě, aby zbaveni jsouce krušného zaneprázdnění při obstarávání domácnosti, měli jak nezbyt- nou čeleď k vykonávání prací, tak pravidelné důchody a příjmy, jež by bohatě postačovaly k uhájení skvělého života, a aby mohli, každý podle svého poslání, výhradně bdít nad prospěchem své země a svého pa- novníka. Měšťané, třebaže se u šlechty těšili skryté a takřka vrozené závisti a opovržení, byli přece zvlášť význačným členem souboru Krá-

282 Hájek k r. 678, 720 a 752.

234 lovství českého,283 členem, jenž byl vždy pokládán za bezpečnou oporu k obraně důstojnosti panovníkovy. Mezi nimi se přemnozí již dávno domohli předních míst, získavše si svou zdatností a horlivějšími záslu- hami o krále i zemi lesk, který není o mnoho nižší nežli u stavu rytíř- ského, a vyslouživše si pro svůj rod a pro veškeré potomstvo ze štěd- rosti králů zvláštní rodinný znak nebo erb; naše zákony284 jim přikazují název panoše. Měšťanům byla přidělována místa vhodná k zakládání měst a zvelebována přemnohými výsadami, výhodami a svobodami, aby v nich mohli a měli právo pevně se usadit za opevněním proti vněj- ším nájezdům, pracovat o rozhojnění svého jmění kupectvím a počest- ným ziskem, provozovat rukodělná řemesla i výnosná a pracná umění všeho druhu, konečně panovníkovi odvádět ze svého zisku roční poplatek do jeho komory. Toto uspořádání Nezamyslovo šťastně dopadlo a bylo kdysi státu velice užitečné. Neboť jak měšťané a stav rytířský, tak páni svědomitě konali své povinnosti: ctili knížete, zvelebovali vlast a milovali své osadníky, vyžadujíce od nich jen mírné služby, práce a ostatní dávky. Aby však nebyly poskytovány jen zadarmo a odváděny s nechutí, přidě- lovali každému ze svého kus území, z něhož by si také osadníci sami mohli opatřit živobytí pro sebe. Laskavě a mírně tehdy vládl kníže šlechtě i šlechta venkovskému lidu. Že však mnozí nynější pánové a ry- tíři si nedělají nejmenšího svědomí, jestliže zcela vyrvavše svým osad- níkům jakoukoli možnost stížnosti, ukrutně je trýzní nejdrsnější pano- vačností a svévolí, přemrštěně je zatěžují nemírnými dávkami a nezříd- ka s nimi nakládají nelidštěji než s dobytkem, to je věru míle vzdáleno i úmyslu Nezamyslova i starodávného obyčeje i veškeré lidskosti. Toto počínání je barbarské a obecně záhubné, a proto po právu má být zkro- ceno zákony a uvedeno na dobrotivější míru. Poněvadž pak žít z kramářství nebo krčmářství a slídit po zisku a výdělku bylo jednak šlechtě zakázáno podle obyčeje přijatého u sou-

283 Rozhodnutí krále Vladislava z r. 1502, odst. 1. 284 Práva a zřízení zemská A. 15.

235 sedních národů i podle zákonů,285 jednak se mužům vynikajícího rodo- vého lesku zdálo nešlechetným a nedůstojným, proto nejen pánové, nýbrž vůbec veškeří šlechticové jsou zaměstnání toho druhu zcela vzdáleni; jakékoli kramářství bylo ponecháno výhradně měšťanům. Rozmnožovat rodinné jmění ze vzdělání polí a zahrad nebylo žádnému stavu zákonem zakázáno. Avšak nehledě k tomu, že skoro všechen statek šlechty je zpupný, kdežto statek měšťanů – mluvím o jednotlivcích, nikoli o obcích – šosní, pokládá se za neslušné a pod stavovskou dů- stojnost, jestliže by se někdo ze šlechty sám lopotil venkovskými pra- cemi toho druhu, nezbytnými při onom vzdělávání. Ponechávaje si tedy jen osobní dohled na ty práce, nařizuje je každý z nich svým poddaným neboli osadníkům a nádeníkům. Tak vysazoval ve starověku, jak se do- čítáme, své zahrady Kyros,286 tak Attalos a Hieron287, tak právě nejvzne- šenější Římané vzdělávali své pozemky.288 5. Toto rozlišení stavů zrodilo také již dávno v národě rozdílné zá- kony. Se souhlasem královým navrhla si a ustanovila své zákony a prá- va šlechta, své zase města,289 a až dodnes se řídí i šlechta svými i města rovněž svými, ba oběma je dovoleno, aby podle nastalé potřeby s vědo- mím královým a s obecným souhlasem k zákonům, co by se zdálo zapo- třebí, přidali nebo z nich ubrali.290 Náš národ měl vždy odpor k právu, jehož se užívalo v Němcích, a nikdy se mu nechtěl podrobit.291 Právům, jež byla sepsána pro šlechtu, říká se práva zemská, právům pro měšťa- ny práva městská. Pro tuto rozdílnost práva má šlechta své soudy a města rovněž své. O to, jak daleko sahá moc zákoníku zemského i městského a v kterých případech jsou jak města vázána právy zem- skými, tak šlechta právy městskými, byl kdysi nebezpečný a dlouhý

285 Codex, kn. IV, tit. 63, čl. 3. 286 Xenofon v Oikonomiku. 287 Varro v I. kn. O rolnictví, kap. 1. 288 Cicero v Catonovi Starším. 289 Mistr Daniel, Kalendář, k 5. říjnu. 290 Práva a zřízení zemská Z 4 a Práva městská T 13. 291 Sněm léta 1557.

236 spor, až to bylo zevrubně vymezeno Smlouvou svatováclavskou (r. 1517). Vedle toho každý stav v svém rámci je vázán vlastním zříze- ním. Jakou úctu mají zachovávat při veřejných i soukromých setkáních pánové mezi sebou a jakou rytíři, a to jak každý k celému svému stavu, tak při jednotlivcích k starobylosti rodu, důstojnosti úřadu nebo ko- nečně i věku, stanovili zápisem v deskách zemských podle dosti dlou- hodobého užívání pánové za Vladislava II. a Ferdinanda I. (r. 1501, 1502 a 1542), rytíři za Rudolfa II. (r. 1609 a 1610) přes houževnatý odpor čelnějších mužů ze stavu městského, kteří byli od císařů neb králů ozdobeni šlechtickými erby. Rovněž města udělují měšťanské právo podle své vůle těm svobodným lidem, kterým chtějí; od těch, jež po bedlivém vyšetření, že pocházejí z řádného lože, přijímají do svého stavu, požadují rukou dáním slib, že se podrobí korunovanému králi českému a domácím zákonům, že budou mít v úctě městský úřad a starší, že budou dbát spravedlnosti při provozování živnosti nebo řemesla a že celému městu osvědčí bdělost odhalováním lsti, o níž by kdy zvěděli, že se kuje, dále všelikou věrnost a ze všech sil bedlivou pečlivost; na některých místech požadují i závazný souhlas s nábožen- ským vyznáním. Nikdo nemůže býti měšťanem ve více než v jediném městě.292 Chce-li se někdo vzdát svého měšťanského práva a dát jinde zapsat mezi měšťany, není tam vyslyšen a mezi měšťany přibrán dříve, dokud se před místním úřadem neprokáže vhodným vysvědčením, že v dosavadním městě trávil život čestně a bezúhonně, a ovšem dokud se nezaváže, že bude stejně jako ostatní dbát místní kázně. A není bez důvodu, že se, jak jsme připomněli, mezi rytíři stejně jako mezi pány zachovává úcta ke zvláštní starobylosti rodu. Staří totiž chtěli, aby i v té věci jedni měli zření k druhým. Mezi českou šlechtou jak panskou, tak rytířskou, některé rodiny získaly za své přeslavné činy ve vlasti poctu urozeného původu a stavu teprve nepříliš dávno, jiné zase již dříve, než kam sahá lidská paměť, jedny před dobou, kdy byli Čechům dáni králové, druhé po té době, jiné po pokřestění země, ně-

292 Cicero v řečech Pro Caecina a Pro Balbo.

237 které si lesk velmi slavného rodu k nám s sebou přinesly již s prvními zakladateli národa. A třebaže závistivostí osudu přemnoho velmi skvě- lých rodů ještě za naší paměti zhaslo a zcela vymřelo, přece jich v obou stavech zbylo nemálo k přední ozdobě mé vlasti a mého národa. Pokus uvést všechny jejich jménem přesahoval by naše síly; kdybychom však proto chtěli mlčky přejít i ty, které známe, sotva bychom se vyhnuli výtkám četných nezaujatých posuzovatelů. Tudíž, nedotýkajíce se přednosti, jež jednotlivým rodinám náleží, v abecedním pořádku vy- počteme, pokud dovedeme, nejprve rody velmožů čili pánů, potom přehlédneme také známější rody rytířské. 6. Z urozeného rodu panského jsou:

Berkové z Dubé a z Lipého, Bibrštejnové, Bořitové z Martinic, Budovcové, Černínové z Chuděnic, Čertorejští, Eicyngarové, Felzové, Guttenštejnové, ti ostatně, jakož i Hohenlohové, jsou hrabata; Haranti z Polžic a Bezdužic, Herštejnští z Velhartic, Hodějovští, Hrzánové z Ha- rasova, Kafuňkové z Chlumu, Klenovští z Janovic, Křinečtí z Ronova, Kurcpacho- vé z Trachemburka a z Miliče, Leskovcové, Lickové z Ryzmburka, z Lipé, Lobkovicové, Logové z Albers- dorfu, Lokšanové, Metychové z Čečova, Míčanové z Klinštejna a z Roztok, Mračtí z Dubé, Opprštorfové z Dubu a Frydštejna, Planští z Žeberka čili Eberberka, Pruskovští, purkrabové z Donína, Redernové, Roupovští, hrabata Rozdražovští, Rychnovští z Říčan, Sadovští ze Sloupna, Sezimové z Oustí, Slavatové z Chlumu a z Košum- berka, Stošové z Kounic, Střelové z Rokyc, Šelmberkové z Kosti, Šlejnicové, Šlikové z Holejče, hrabata z Pasounu a z Lokte, Špánové z Lisova, Špetlové z Janovic, Šternberkové, Štu- benberkové, Švarnberkové, Švihovští z Ryžemberka, rod to přemyslov- ský,

238 Talmberkové, Tejřovští z Enzidle, Trčkové z Lipé, hrabata z Turnu, z Újezdce a z Kunic, Valdštejnové, z nichž je vévoda Frýdlantský, Vartenberkové, Vchynští z Tetova, Vratislavové z Mitrovic, z Vrtby, Vřesovcové z Doubravské hory, Zajíci z Házmburka, krev Kroka Staršího, Zárubové z Hustiřan, Žampachové z Potštejna, Žerotínové, všeho všudy šestašedesát rodin a snad ještě jiní, kteří mi unikají.

7. Rodin rytířských je neobyčejně mnoho větví, více než by si kdo snad myslil. Poněvadž je ani nemůžeme všechny přesně znát, ani výčtem těch, které známe, čtenáře unavovat, připomeneme aspoň ně- které, sebrané spíše náhodně než soustavně. V onom přehojném množ- ství urozené krve jsou:

Amchové z Borovnice, Audrčtí, Bechyňové z Lažan, Benedové z Nečtin, Beřkovští z Šebířova, z Bílé, Bo- ryňové ze Lhoty, Bořanovští z Bytišky, Boubínští z Ujezda, Braumové z Miřetic, Břežští z Ploškovic, Bubnové, Bukovští z Hustiřan, z Bynu, Bzenští z Proruby, Cetenští, Čabeličtí ze Soutic, Častolarové z Dlouhé Vsi, Čejkové z Olbramovic, Čer- torejští, Dejmové ze Stříteže, Dobřenští, Dobříkovští z Malejova, Dohalští, Dou- povcové, Dvořečtí z Olbramovic, Elsnicové, Gelblové či spíše Kelblové z Gejzinku, Gerštorfové, Haugvicové z Biskupic, Homutové z Harasova, Horčicové z Prostého, Horňatečtí z Dobročovic, Horové z Ocelovic, Hostačovští z Arklebic, Hrabaňové z Přerubenic, Hrobčičtí, Hruškové z Března, Hýzrlové z Chodů, Chanovští z Dlouhé Vsi, Chotkové z Chockova, Chotouchovští z Nebovid, Chrtové ze Rtína,

239 Jeníčkové z Újezda, Jestřibští z Ryzmburka, Ježovští z Lub, Kamejčtí ze Lstiboře, Kaplířové ze Sulevic, Kapounové ze Svojkova, Kar- líkové z Nežetic, Karlové ze Svárova, Kekulové ze Stradonic, Kokořov- cové, Konecchlumští, Kordulové ze Sloupna, Lažanští z Bukové, Lorečtí ze Lkouše, Lukavečtí, Luticové, Malovečtí z Chýnova, Markvartové z Hrádku, Maternové z Květnice, Měsíčkové z Vyškova, Mitrovští z Nemysle, Mladotové ze Solopisk, Myškové ze Žlunic, Nejepinští, Netvořští z Břízy, Odkolkové z Újezda, Otové z Losu, Pecingarové z Bydžína, Pesíkové z Komárova, Pětipeští, Pintové Buko- vanští, Pouzarové z Michnic, Předeničtí, Příchovští, Rašínové z Ryzmburka, Robmhápové ze Suché, Rodovští z Hustiřan, Rů- tové z Dírného, Řepičtí ze Sudoměře, Sakové z Bohuněvic, Salavové z Lípy, Sekerkové ze Sedčic, prastará to krev dvorských kmetů Vršovců, Skuhrovští, Slachové z Hřivic, Služští z Chlumu, Smrčkové z Mnichu, Solhauzové, Strakové z Nedabylic, Strojetičtí, Střelové z Rokyc, Sudličkové z Borovnice, Sumrfeldové, jinak Častlové z Tumnic, Šicové z Drahenic, Šmohářové z Rochova, Špulířové z Jiter, Štampachové, Štítní, Talackové z Ještětic, Těmínové z Těmic, Trmalové z Toušic, Trmičtí z Mi- liny, Třemešští, Vachtlové z Pantenova, Valkounové z Adlaru, Vamberští z Rohatce, Van- čurové z Rehnic, Vanečtí z Jemničky, Velemyšlští z Velemyšlovsi, Ven- celíkové z Vrchovišť, Věžníkové ze Rzavého, Vlinští z Vliněvsi, Vlkové z Kvítkova, Voděradští, Voračičtí z Paběnic, Vostromířští z Rokytníka, Vostrovcové z Královic, Vrabští, Vrchotičtí z Loutkova, Vřesovcové, Vtelenští, Zylvarové ze Silbrštejna a z Pilníkova, Žakavcové, Žďárští

240 a přemnoho těch, jejichž výčet, jak jsme řekli, musil by být únavný. Nejznamenitější z rytířů jsme s tichou radostí nejednou zhlédli v Praze, když se v nádherném průvodu sjížděli k zemským sněmům. 8. A také města mají mezi sebou svá zřízení, vlastní svému stavu, každé z nich má své zvláštní zvyklosti, jedna před druhými mají své přednosti. Hlavní město království Praha, totiž Staré i Nové Město, beze sporu předchází před ostatními městy, kdysi šlo dokonce i před rytí- ři. V důstojnosti je po ní nejbližší Kutná Hora, potom Hradec Králové, Plzeň, Žatec, Budějovice a po nich ostatních 33 měst, jež jsme výše v každém příslušném kraji připomněli.293 Avšak i ta, jak se zdá, někdy mezi sebou soupeří o přednost pořadí, poněvadž jedna jsou proti dru- hým starobylejší, výstavnější nebo lidnatější. Mimo tyto tři svobodné stavy mají Čechy také jisté svobodné osadní- ky statků, nezapsané do žádného stavu, čili šoltysy, počtem přibližně 340, kterým se obecně říká svobodníci, dědinníci nebo nápravníci.294 Také jejich statky jsou dědičné a nadané četnými výsadami; ty se však mezi sebou různí, takže je mají jedny rozsáhlejší než druhé. Nemusí platit žádných berní kromě těch, které jim bývají ukládány rozhodnutím sně- movním podle starého odhadu jejich statků. Jediné břímě, které musí podstupovat spolu s poddanými klášterskými, záleží v tom, že vznikne-li v zemi válka, jsou povinni poskytovati koně a vozky k dovážení děl, kulí, střelného prachu a ostatních potřeb toho druhu.295 Místem jejich práva je nejvyšší soud zemský a ochráncem i obhájcem jejich bývá obyčejně krá- lovský prokurátor. Kdysi jich bývalo mnohem více než nyní, ale mocnější mezi šlechtici již dávno je ponenáhlu potlačili úskoky, které proti nim nespravedlivě zosnovali. Toto jest, co jsem Ti, čtenáři, chtěl vyložit o rozdělení našeho národa ve stavy, jak je předkové zavedli, a o rozmanitých zřízeních u jednotli- vých světských stavů.

293 Výše v kap. II. 294 Práva a zřízení zemská E. 12; nařízení krále Rudolfa II. z roku 1585. 295 Sněmy let 1596 a 1598.

241 KAPITOLA XII O zákonech Čechů

V starém písemnictví náboženském i světském čteme, že dávní mudrco- vé, kteří ponejprv buď založili, nebo uspořádali významnější státy, o nic neusilovali s větší bedlivostí, než aby veškeren zástup svých lidí a spolu- občanů, sešedších se pod stejným nebem v jistý jediný celek, uvedli ve společenství podle možnosti šťastné296 a trvalé a mezi sebou je co nej- těsněji připoutali dobrými a spravedlivými zákony, přizpůsobenými jejich národní povaze. Víme, že tak učinil u Židů Mojžíš, u Kréťanů Minos, u Řeků Solon a Lykurgos, u Římanů Numa a mnoho takřka božských mužů, kteří vzešli po nich. A nevyskytlo se, ani se nevyskytuje žádné významné lidské společenství, jež by po způsobu kočovníků vůbec ne- mělo zákonů anebo za ty, jež má, nevděčilo některému svému velkému reku, nějak účastnému porad božských. Český národ ani v této věci ne- stojí snad o nic níže než jiné národy. Měl totiž a má své dobré zákony a zřízení, vesměs domácího původu, jež mu se zřením k jeho mravům již dávno dali jeho velicí a prakticky velmi zkušení zákonodárcové. První ze všech prý297 předepsal národu jakási, byť zajisté hrubá zá- konná ustanovení, sebraná z výroků svých předchůdců Čecha a obou Kroků, Přemysl, který se z pána dědiny v Stadicích, byť byl pouhým orá- čem, stal prvním knížetem v Čechách. To je tedy náš, jak i jméno jeho znamená, jakýsi Prométheus. Tyto začátky se dobře osvědčily a pře- myslovská ustanovení, ať již byla jakkoli nedokonalá, byla veškerým národem schválena, obecně přijata a s takovou houževnatostí a úctou zachovávána, že některá z nich nevyhynula zcela ani dosud. Jsou tedy kořenem všech zákonů, které u nás byly dány v dobách pozdějších.

296 Platon, Politeia, kn. III. 297 Kosmas, Kronika, kn. I.

242 2. Když se později v Čechách lid národa českého značně rozmnožil a upevnil, lidé zrození k jemnějším zaměstnáním, k obchodu a řemes- lům sdělili si navzájem ve společných úradách své záměry a rozhodli se přikročit k zakládání měst, jsouce k tomu povzbuzováni jednak zřením k vlastnímu prospěchu, jednak vlivem a pobídkami knížat. Když se pak s jejich početností zvyšovaly jejich naděje, zaujímajíce takřka střed mezi šlechtou a venkovským lidem, nepřáli si snášet rozkazy nikoho jiného kromě rozkazů panovníkových, ale přece shledávali, že k lep- šímu utváření a utvrzení svého stavu mají zapotřebí jistých pravidel, vymezujících právo i křivdu. Proto se se souhlasem knížecím rozhodli – bez dotčení oněch zákonů přemyslovských, odedávna přijatých, z nichž většinu měli společnou se šlechtici – vytvořit si a zachovávat ustanove- ní zvláštní, přiměřená výhradně svým vlastním účelům a způsobu živo- ta, a nazývat se jménem stejně od šlechty jako od venkovského lidu odchylným, totiž městy. Tím se konečně stalo, že se v zemi ponenáhlu ustálily dvojí národní zákony a práva, jednak práva zemská pro veškeré obyvatelstvo, jednak práva městská, zřízená jenom pro města. Poněvadž se totiž hned od prvního zákonodárce Přemysla lid stal pánem domácích zákonů, ustálil se o něco později obyčej, že kdykoli se vyskytovaly nové a plodné právní případy, pro jejichž rozhodnutí nebylo možno v dosavadních sepsaných zákonech nalézt dostatečné opory, a kdykoli se odkryly ne- srovnalosti buď v zákonech samých, nebo ve sporných případech mezi stranami, podávali návrhy nového nebo podle okolností upraveného znění při právech zemských nejvyšší úředníci zemští jakožto prostřed- níci mezi panovníkem a národem, při právech městských poslové vý- značnějších měst, obojí v četném shromáždění veškerého lidu a v pří- tomnosti panovníkově. Když se potom při tomto postupu po důkladné rozpravě o návrhu i důvodech vyslovených pro i proti shromážděnému lidu uzdálo, že je třeba změny, nebral na sebe péči o její provedení, ani si neosoboval k tomu moc lid veškerý, nýbrž svěřoval ten úkol buď nejvyšší radě zemské, nebo vážným a rozumným mužům vybraným ze svého středu, aby tím správněji a opatrněji ta věc byla zařízena. Ti po

243 bedlivé úvaze rozhodovali, co je záhodno ze zákonů, o nichž se v radě rokovalo, vypustit nebo k nim doplnit, a podávali o tom zprávu sněmu. Jejich nález potom panovník a veškeren lid na sněmě stvrzovali. Nic se tu nestávalo zákonem, co by se snad mohlo neshodovat s obecným právem nebo spravedlností, nic, co by se mohlo zdáti barbarským. Bar- barským je zato sám ten, kdo opak proti nám vymýšlí. Celkem měnili naši předkové zákony jen vzácně a nečasto. Zákony jednou dané a při- jaté nebyly pozměňovány unáhleně. Jakékoli úplné nebo částečné ru- šení a nahrazování jejich pokládalo se za škodlivé pro stát. Špatně do- padla a nejprudší nevoli proti svému původci vzbudila naposled za chlapecké vlády krále Ludvíka činnost našeho nového Timokrata, Al- brechta Rendla, muže, který se z nízkého postavení povznesl výše, než se obecně schvalovalo, a který hojně a proti nutnosti pozměňoval zá- kony, jež schválil obyčej-učitel. Ony starobylé zákony Přemyslovy byly však postupem doby v lec- čems, a nikoli nešťastně, pozměněny a zdokonaleny již za knížete Mna- ty, Neklana, Bořivoje, Boleslava Milostivého, obzvláště (r. 1135) za Soběslava Staršího, v lecčems za krále Václava Jednookého (r 1250), Přemysla Otakara II. (r. 1268), rovněž za Jana (r. 1321 a 1341), zvláště pak, a to opětovně, za králů Vladislava II. a Rudolfa II. První se je po- koušela zrušit ještě za živobytí knížete Přemysla krvavá Amazonka Vlasta, potom Václav, příjmením Svatý, jakož i syn jeho dcery císař Ka- rel, snažíce se místo nich národu vnutit Vlasta zákony ženské (přibližně r. 628), Václav cizí (r. 1295) a Karel nesvobodomyslné (r. 1348), avšak nadarmo se namáhali a jen hrách na stěnu házeli. Vlasta totiž své záko- ny sama smyla svou krví ve vražedné bitvě, kterou krátce potom svedla s vojskem Přemyslovým, krále Václava ostře pro to napadli stavové zemští a císař Karel svůj zákoník sám se svým bratrem markrabím vol- ky nevolky odvolal (r. 1355). Že však Ferdinand I. po válce šmalkaldské (r. 1547) a Ferdinand II. v době, kdy po bitvě bělohorské neměl ještě zemi zcela podrobenu (r. 1627), provedli v starých zákonech českého národa libovolné změny, učinili tak ozbrojeným právem válečným.

244 3. Aby dále zákony, za souhlasu lidu a panovníka jednou přijaté, ja- kož i zřízení a starodávný obyčej byly chráněny i uchovávány a nebyly přestupováním od žádného soukromníka mařeny, ustanovili staří, jak jsme již jinde připomněli,298 za jejich strážce muže mezi zvláště dobrý- mi rozvážné a opravdu bdělé vlastence. Také sami panovníci, každý při svém uvedení ve vladařskou důstojnost, pravidelně až dosud se musí zavazovat přísahou i zvláštním úpisem, že jich budou svědomitě šetřit a obezřele hájit. Oni strážcové, pokud jde o střežení zákonů, které se týkají soukromého práva, jsou – jako i zákony samy – rozděleni, a tak jsou povinni nejvyšší úředníci zemští pečovat o ochranu a výklad záko- nů, kterých se užívá před právem stavů vyšších, rada Většího Města pražského pak o ochranu a výklad oněch, kterých se užívá před soudem měšťanů a obecného lidu. Přesto však ty zákony, které se týkají celého království a jeho veřejného práva a byly již dávno dlouhým uží- váním utvrzeny, hájí podle zvyku i povinnosti vzájemnou prací stejně ti jako oni.299 Předkové naši vždy měli na péči, aby své zákony hned po prohlášení pojali do jistého svazku nebo knihy nákladně opsané na pergamenu a aby je s náležitou úctou uchovávali ve skříních spolu s ostatními pa- mátkami zemskými. Aby se však nezdálo, že jsou chovány v skrytu, a aby je lid mohl znát, včas je k obecné potřebě uveřejňovali a vydávali na svět- lo. V novější době byly utříděny pod písmena abecedy, a tak vzniklo přes 500 zákonů zemských a přes 900 zákonů městských. Pod jednotlivá písmena bylo jich zařaděno brzy více, brzy méně. Takto upravená kniha Práv a zřízení zemských byla, jak se dočítáme, v rukopise obnovena a vy- dána za knížete Soběslava a rovněž za krále Jana, tiskem pak ve svazcích, které máme sami, za Vladislava II., Ferdinanda I. (r. 1549) a Maxmi- liána II. (r. 1564). Městská práva začala být spisována nejprve málo obratně – jako tomu bylo téměř se vším u starých – za knížete Křesomysla (kolem

298 Výše v kap. XI, odst. 5. 299 Práva a zřízení zemská D. 49.

245 r. 800) a ponenáhlu byla od pozdějšího vděčného potomstva zdokona- lována. Když se již dlouhým užíváním ustálila, odvážili se němečtí při- stěhovalci, kterým králové Vratislav a Přemysl Otakar II. příliš shoví- vavě v Čechách přáli a jejichž počet rozmnožovali, dávat před nimi přednost právu magdeburskému, u jejich národa obvyklému, a naše stará práva odmítat. Jejich pokusům potom přizvukovali četní ohrno- vači nosů mezi domácími obyvateli, takže si o něco později v Litoměři- cích, Nymburce, Slaném, Lounech, Ústí a téměř v celé severní části krá- lovství začali domácích práv, v ostatních městech užívaných, ve srov- nání s právem magdeburským málo vážit a ve skutečnosti jich přestali téměř vůbec užívat. Tuto nestejnost práv a jejich vzájemnou odlišnost a zvláště v mnohých věcech nesrovnalost s právy zemskými těžce nesli nejenom velice mnozí lidé ze stavu městského, kteří více lpěli na staro- bylých zvyklostech domácích, nýbrž i přemnozí rozvážnější mezi vyš- šími stavy. Věřili totiž s Menandrem, že jest krásné poslouchati zákonů domácích. Ale poněvadž ona hlíza dostávala později živinu z výsad, které v tom směru poskytl král Jan, pokládali za nutné snášet ji s při- mhouřenýma očima. Avšak mezitím žila v platnosti a byla zdokonalována domácí práva v celé řadě měst, obzvláště v Praze. Poněvadž pak, jak to již věk a povaha písařů přinášely, byla ta práva opisována stále a stále zmateněji, často dokonce zcela nedbale, první, pokud vím, je sdružil za kralování Ludvíkova z památek Většího Města pražského a sebraná dal vytisknouti v dosti silném svazku mistr Brikcí ze Zlicka. Poněvadž však nebyla tehdy všem po chuti, a jak se zdálo, v některých závažných věcech byla v rozporu s právy zemskými, poskytovala stavům přečasto důvod k reptání na sněmu, až konečně byvše novou metodou dokonaleji a přesněji sepsána a předložena od měst zprvu králi Maxmiliánovi (r. 1569), konečně pak také jeho synu Rudolfovi (r. 1579) na hojně obeslaném sněmu, nabyla usnesením tohoto sněmu i schválením sa- mého krále plnější platnosti. Bez prodlení byla tehdy uveřejněna péčí primátora Většího Města pražského Jana Dražického. Po uveřejnění

246 schválili je (r. 1580) svým úsudkem také naši moudří mužové, přísedící soudu nad apelacemi, a až dosud trvají v neotřesené platnosti. Zemská práva, která byla i dříve i ještě za našeho věku zachovávána s takovou úctou, jako by šlo o výroky věštecké, byla nedávno vydaným obnoveným zřízením zemským (r. 1627) od císaře Ferdinanda II. zcela vytlačena z užívání a zrušena. Jím bylo také národu zhola vyrváno dáv- né oprávnění, podle něhož směl národ sám zemské zákony zlepšovat a upravovat. 4. Ještě za života Maxmiliánova a po jeho smrti za syna Rudolfa při- bylo mnoho zákonů, z nichž jedny vznikly tím, že byly schváleny usne- sením sněmovním, druhé zase se jimi staly tím, že podle starého obyče- je nabyla zákonité moci nová rozhodnutí, jež v rozmanitých sporných případech učinili dílem králové, dílem nejvyšší rada zemská (tak řeče- né nálezy královské a panské). Proto se zdálo i králi i lidu, že je pro státní potřebu výhodné, aby byl znovu přezkoumán soubor práv, a to jak zemských, jenž byl uveřejněn za kralování Maxmiliánova, tak měst- ských, jenž byl vyhlášen za vlády Rudolfovy, z nichž oba bez rozdílu byly v hojném obecném užívání. Mělo být dílem vypuštěno vše, co se v obou porůznu vyskytovalo cizorodého, nesouhlasného nebo nedosti přesného, dílem měly tam být pojaty ony nové zákony, vzniklé ze sně- movních usnesení i ze soudních nálezů, aby tak zákoník vyšel jednak v přesnějším uspořádání nežli dosavad, jednak v bohatší a rozšířenější podobě. Avšak tyto snahy – nevím, pro jaké osudové překážky – nepo- dařilo se uskutečnit, a tak jenom veškeré užívání magdeburského a ostatního cizího práva bylo tehdy, pozdě sice, ale konečně jednou zcela zrušeno (r. 1610) zároveň se starým kmetským soudem litomě- řickým. Zatím byla péče o znalejší uspořádání práv svěřována brzy četnějším, brzy méně četným moudrým a domácího práva znalým mužům, vybraným na schůzích stavovských z plného počtu, avšak ne- rozhodností některých zpozdile bázlivých nebo ostýchavých uvázlo vše na poloviční cestě. Přesto takřka na sklonku vlády císaře Matyáše (r. 1615) pokročilo jednání tak daleko, že by bylo mohlo konečně do-

247 spět k žádoucímu cíli, kdyby do toho nebyla přišla ona náhlá smršť a žalostná bouře, zachvátivší celé království (r. 1618). Již od samé kolébky zákonů se ustálil obyčej jejich rukopisné prvopi- sy pořízené na pergamenu uchovávat v Praze. Práva zemská byla střeže- na zprvu ve svatyni kteréhosi chrámu, potom v soudním domě svatokli- mentském – s tou výjimkou, že z jakéhosi nařízení Boleslava Ukrutného byla uložena po nějakou dobu na nové rychtě města Kouřimě, které mu nad jiná bylo oddáno –, konečně pak ve Vladislavském paláci hradu sva- továclavského při deskách zemských.300 Práva městská byla chována v archivu Většího Města pražského. Jejich rukopisné originály, jak se dočítám,301 uchovaly se na řečeném místě ve Větším Městě pražském až dodnes. Naproti tomu rukopisy práv zemských, vzniklé před dobou Fer- dinanda I., byly při známém náhlém a strašném požáru hradu a Menšího Města pražského (r. 1541), jehož nikdy nelze dost oplakat, stráveny oh- něm spolu s jinými památkami a s veškerými deskami zemskými. Z toho ze všeho je patrné, že jsou nejenom pošetilci, ale i zřejmými utrhači ti, kdož po Janu Aubském pomlouvají Čechy, že prý jako Kyklo- pové nemají vůbec zákonů, natož aby jich poslouchali, jakož i ti, kteří se starožitníkem jinak významným a učeným, avšak všemožně nadbíhají- cím štěstí mocnějších, novým to Čechobijcem, tlachají, že sice nějaké zákony mají, avšak slovanské, nespravedlivé, ukrutné a barbarské. Zcela bezpečné je, že nesmýšleli s nimi stejně Jiří Beatus a Petr Štěrba, mužové jistě nikoli nevtipní, z nichž onen přeložil do němčiny z domácího jazyka českého naše práva zemská, tento městská. Touto svou prací ukázali, že zákony našeho národa jsou tak spravedlivé, tak dobré a tak užitečné, že nijak není neplodné, aby je četli a poznávali i lidé odchylného jazyka, a že se nemusí za ně stydět ti, u kterých se zrodily. Třebaže se z velké části již neozývají na veřejnosti a takřka plísní se pokrývají, přece soukromě dosud zcela nepřestaly vydávat o sobě svědectví a statečně odporovat připomenutým utrhačům.

300 Hájek k r. 876, 959 a 1321. 301 Mistra Pavla Kristiána věnovací předmluva k výtahu Práv městských.

248 KAPITOLA XIII O českých sněmech

Mezi blahodárnými a zcela nezbytnými prostředky k opatřování výhod společenského života ve státě je péče o sněmy. Poněvadž se totiž v početné lidské společnosti, jakou je každý stát, přečasto naskýtají mnohé věci závažné, nesnadné a obtížné, je spravedlivé, aby byly vy- konávány a vyřizovány společnou úvahou a se souhlasem celého náro- da. Každému nepošetilému členu je třeba poskytnout možnost, aby svobodně, ale také střízlivě promluvil o tom, co kdo pokládá za užiteč- né pro stát, a návrhy každého mají být bez překážky slyšeny, jednak aby to, co se týká všech, bylo vskutku ode všech projednáváno a aby byli ti, kteří mají velkou moc, ze strachu před tímto shromážděním udržováni v pořádku, jednak aby tímto způsobem bylo zřejmé, že sta- robylá svoboda národa žije a uchovává se neporušena. V Čechách vždy bylo a dosud je v platnosti také toto právo a svoboda sněmu. Neboť v našem království je královská moc, jak jsme připomněli,302 do té míry omezena, že kdykoli je rozhodnout o státě nebo o jakékoli závažné zá- ležitosti státní, je třeba, aby se to dálo na sněmu a z vůle lidu. Právo svolávat sněm a povolávat lid k společným úvahám o světských věcech není povoleno nikomu mimo krále, po případě při bezkráloví nikomu mimo nejvyšší úředníky zemské. Přece však není novotou a dobří krá- lové to nenesli těžce, jestliže se národ v naléhavé státní nezbytnosti od nich dožadoval svolání sněmu, nebo když věci nedovolovaly průtah a králové nebyli právě v zemi, scházel se sám o své újmě. 2. A poněvadž tyto jmenované závažné záležitosti jsou toho druhu, že se brzy týkají celého souboru Koruny, brzy jen jednotlivých zemí tohoto souboru, bývají proto královským veřejným pozváním na vhodné místo

302 Výše v kap. V, odst. 9, 10 a 11.

249 k určenému dni povoláváni brzy všichni členové v Koruně sdružení, brzy jenom Čechové. K pozvání bývá téměř vždy připojen ten dodatek, že ať si kdo přijde nebo nepřijde, král s těmi, kteří na volání k poradě přijdou, učiní rozhodnutí o tom, co bude shledáno spravedlivým a státu užiteč- ným, a že tohoto rozhodnutí bude musit být poslušen i ten, kdo nedbal se dostaviti. Mluvit tu o zemských sněmech Moravanů, Slezanů a Lužičanů není na místě. Českého sněmu, je-li generální, účastnívají se na pozvání všechny přivtělené země prostřednictvím svých poslů; ti jsou podle oby- čeje po předcích zděděného jedni po druhých do shromáždění s poctou uváděni, a byvše dotázáni na mínění, spolu se stavy českými rokují a usnášejí se o společných záležitostech celé Koruny. Při sněmech vlast- ních vyřizují všecko stavové čeští sami podle svého zdání. Určitého místa, kde se má sněm scházet, zákony neustanovují. Z vol- ného uvážení panovníkova může k tomu být vybráno podle okolností brzy to, brzy ono, někdy uvnitř země, někdy při hranicích, dokonce někdy i pod širým nebem na otevřeném poli. Avšak ponejvíce se zlíbilo svolávat jej do Prahy jakožto hlavního města, což doporučovala sama jeho příhodná poloha a hojnost všeho. Na místech od Prahy rozdílných svolali, jak se dočítáme, slavnější shromáždění národa, a to uvnitř ze- mě, kníže Vladislav u vsi Sadské pod širým nebem (r. 1110) a králové Vladislav II. v Kutné Hoře (r. 1477 a 1485), Ludvík v Kolíně (r. 1525), Ferdinand I. (r. 1529) a Matyáš (r. 1614) v Budějovicích, dále nejvyšší úředníci zemští na Zvíkově (r. 1318), v Hradci Králové (r. 1391), v Čáslavi (r. 1421), na Mělníce (r. 1438), v Českém Brodě (r. 1444) a v Kutné Hoře (r. 1471), konečně stavové řečení podjednou na Zelené Hoře (r. 1465) a stavové řečení podobojí v Nymburce (r. 1483). Při hranicích zemských, jak se dovídáme, shromáždil sněm král Jan v Lokti (r. 1318), Jiří v Chebu (r. 1461) a Vladislav II. v Kladsku (r. 1512). K těmto shromážděním sněmovním, ať se konají kdekoli, zve král pravidelně všechny bez rozdílu, avšak dostavují se téměř vždy jenom zámožní. Spravedlnost totiž, jak se zdá, vyžaduje, aby ti, kteří mají větší majetek a více přispívají na obecné potřeby a na podporu země, měli také větší vliv než jiní při rozhodování o veřejných záležitostech, ob-

250 zvláště když jim na tom více záleží než chudším, aby stát prospíval. Když se k určenému dni v hojném počtu sejdou, dostaví se do sněmov- ní místnosti, zvané soudná světnice, procházeje velmi hustým davem lidu, sám král s nejvyšší radou zemskou a svým dvorským průvodem, v nádheře královské, kráčeje za maršálkem dvorským, který před ním nese tasený meč. (Toliko dlí-li král někdy mimo zemi, může vše vyřídit prostřednictvím poslů.) Při jeho příchodu všichni povstávají a osvědču- jí nejponíženější úctu. On sám usedne na královský stolec pod nebesy, vyšší a skvělejší než ostatní, a ústy nejvyššího kancléře vzdává českým jazykem celému shromáždění díky, že uposlechlo jeho výzvy, a nato káže, aby byla předložena věc, v níž je mu zapotřebí pomoci a rady ná- roda. Královský místopísař čili deklamátor předčítá z vyvýšeného místa písemnou propozici. Po skončeném čtení povstává nejvyšší purkrabí a jménem všeho národa uctivě hovoří ke králi, a popřav mu všeho štěs- tí, vypovídá, že stavové z vyhlášené již propozice Jeho Milosti Králov- ské obsáhle poznali, čeho je králi i zemi zapotřebí, a že hodlají o tom co nejdříve bedlivě uvažovat a králi osvědčit poslušnost v míře co nejvíce možné. Vyslechnuv to král, v stejném průvodu jako dříve, totiž jak s nejvyšší radou zemskou, tak se svými dvořany, odebere se do králov- ských pokojů. 3. Doprovodivše krále do královských pokojů, členové nejvyšší rady zemské se vrátí do soudné světnice a nejvyšší purkrabí, poněvadž oby- čejně sněm řídívá, vyloučiv nejprve všechny, kterým podle otcovského obyčeje není dovoleno účastnit se sněmovních úvah, obrátí se s řečí na stavy a buďto, jestliže shledává, že již den příliš valně pokročil a se na- chýlil, připomenuv, aby se nazítří sešli všichni v určitou hodinu, shro- máždění rozpustí, anebo, soudí-li, že to denní čas pohodlně dovoluje, zahájí jednání. Nejprve se všech dotáže na mínění a sezná, zda si přejí začít s vyřizováním králových požadavků, anebo zda mají či nemají něco, proč by se úvaha o nich, nikoli bezdůvodně a nezaslouženě, měla pozdr- žeti. Hlasují, po řadě jsouce tázáni, a to páni a rytíři jednotlivě, města však po společné poradě hromadně ústy kancléře Starého Města praž- ského, ačli se ovšem nepřihodí, že by musila hlasovat jinak než páni nebo

251 rytíři. A třebaže nový zákon303 stanoví, že se má jednati o záležitostech zemských teprve po vyřízení úvahy o královských propozicích, ustálil se před vznikem tohoto zákona i po něm obyčej, že vyskytne-li se nějaká věc, jež by se dotýkala celého státu anebo některého stavu zvláště, a je-li takové povahy, že by se její nesnáz dala snadno odklidit, kdežto její ne- spravedlnost by se nemohla již déle snášet, může její vyřízení býti polo- ženo před projednávání královských propozic. V tom případě bývá král prošen, aby především ráčil vyhojit chorobu, která je podle soudu veš- kerého národa zhoubná a obtížná celému státu nebo tomu neb onomu stavu, takže by po jejím odklizení potom s tím větší horlivostí a bez- pečněji mohly zralou úvahou být projednány a vyřízeny královské propozice. V těchto věcech bývá podle toho, jak je král ochotný nebo ne- ochotný, také ochotné nebo neochotné vyřizování; někdy bývá skonče- no teprve po mnohých výměnách názorů mezi stavy a králem. 4. Konečně po odklizení těchto překážek a úpravě potřeb národa je znovu čtena ve sněmu králova propozice a několik jejích opisů, poříze- ných z originálu, je rozdáno významnějším mužům mezi stavy. Bez dlou- hého průtahu se přistoupí pořadem k společné poradě o záležitostech sněmu předložených a o nezbytnostech královských. Ale i v těchto pora- dách se zachovává zvláštní starobylý obyčej. Z královských propozic jsou vyvolávány k úvaze obvykle odstavce, a to buď souborně, je-li jich málo, anebo jedny po druhých, je-li jich více, aneb jsou-li obtížné. A poněvadž národ žije u nás v rovnoměrné svobodě, takže domácí obyčej nikterak nedovoluje, aby jeden stav byl od druhého proti souhlasu zatěžován nějakým břemenem, uvažuje o nich každý stav na svém místě zvlášť. Pánové tak činí první ze všech v místnosti, které se, jak jsme řekli, říká soudná světnice. Když se sami mezi sebou společně uradili a písemně zaznamenali, co se jim uzdálo prospěšné, zpraví o tom pomocí zástupců ze svého stavu veškeré rytíře a vybídnou je, aby i oni bedlivě mezi sebou věc uvážili a veřejně se vyslovili. Rytíři, seznavše mínění pánů, shromáž- dí se k poradě v místnosti, jíž se říká zelený pokoj, náležitou úvahou

303 Sněm léta 1610.

252 zhodnotí i královské požadavky i mínění pánů, jež po oněch následovalo, rovněž mezi sebou hlasy sbírají, společnou svou vůli o každém jednotli- vém odstavci sepíší a do soudné světnice, kde jsou páni shromážděni, houfně se vrátí, aby jim sdělili, co mezi sebou posoudili jako národu sne- sitelné a zemi prospěšné, a aby podrobněji s nimi pohovořili, jestliže snad ještě něco zbývá, co podle jejich mínění vyžaduje hlubšího pro- zkoumání. Když byly konečně probrány všechny body, o kterých byla různost mínění, a došlo z obou stran ke shodě, po vybraných poslech z obou stavů oznámí spěšně své společné usnesení Pražanům, vydavše jim písemné vyjádření své obapolné dohody, a ptají se na mínění také měst, co i ona si přejí, aby se stalo. Tudíž svolají Pražané k nejbližšímu příhodnému dni všechny posly měst, vyslané ke sněmu – posílává totiž každé město ze svého středu po dvou nebo po třech mužích z konšelů nebo starších ke sněmu s plnou mocí –, a po zralé úvaze s nimi o tom, co král žádal a co pánové spolu s rytíři chtí za sebe učinit, rozhodnou také sami, co by se slušelo, aby podle obyčeje předků a starobylé zvyklosti jejich stav vykonal. Po této poradě oznámí pomocí vyslaných ze svého stavu nejvyššímu purkrabímu, že jsou připraveni vyložit, co hodlají od- povědět na propozice; to také vskutku učiní, jakmile vidí příhodnou dobu, v plném shromáždění sněmovním ústy hlavního řečníka celého stavu, jímž je kancléř Starého Města pražského. 5. Když jsou takto sneseny hlasy jednotlivých stavů a spojena jejich vůle, skládá se a písemně vyjadřuje znění odpovědi, jež má býti ode- vzdána králi. Ta bývá psána slohem obvyklým v mluvené řeči, kdežto královy propozice slohem vznešeným, tedy ona prostonárodním, tyto královským. Když ona odpověď, pečlivě zdělávaná, je již hotova, odebe- rou se nejvyšší úředníci zemští a s nimi mnoho těch, kteří byli z jed- notlivých stavů od předních mužů příslušného stavu k tomu vybráni, ze soudné světnice do pokojů královských a uctivěji králi podají. Král ji přijme s ujištěním, že si ji přečte a že po rozmyšlení písemně vyjeví, co o ní smýšlí. A tak se obyčejně čeká dva nebo tři dny, až se král vyjádří, jak se mu odpověď líbí. Seznav, co stavové míní dělat k jeho sněmovním propozicím, zahrne do spisku, kterému se říká replika, co se mu líbí a co

253 nelíbí, pozve si k sobě nejvyšší úředníky zemské a po nich ji pošle sně- mu. Tato královská replika je potom čtena a učiněna předmětem úvahy a rozpravy, v nichž je bedlivě srovnávána s odpovědí. Po probrání všech důležitých bodů a novém hlasování dojde k sněmovnímu usnesení. K tomu, aby bylo písemně sestaveno, je hned vybráno několik zkušeněj- ších mužů z každého stavu spolu s nejvyšším písařem. Když je sepsáno, předčítá se jeho znění přede všemi a znovu jsou všichni tázáni na míně- ní, aby uvedli, mají-li k němu nějaké přání. Všichni jsou vyslechnuti a znění se tak dlouho piluje, až se v něm nevyskytuje nic, co by snad vy- žadovalo opravy. Po skončení těchto prací ohlásí nejvyšší úředníci zem- ští králi, že stavové mají sněmovní usnesení hotovo a že ho všichni co nejponíženěji prosí, aby ráčil přijít do soudné světnice a účastnit se jeho vyhlášení. Po této zprávě král s týmž královským leskem, s touž nádhe- rou a s týmž průvodem, jako přicházel k vydání propozice, přijde také k tomuto aktu. Když radostným voiáním všech shromážděných jsa uví- tán usedl podle obyčeje na královskou stolici, jsou rozdány tři čistě a čitelně přepsané opisy onoho usnesení,304 jeden králi, druhý stavům, třetí místopísaři zemskému; ten z něho při otevřených dveřích soudné světnice z vyvýšeného místa čerstvé sněmovní usnesení vyhlásí. Potom jsou určeni z obou vyšších stavů poslové (relátoři) k úředníkům desk – přesto, že někdy reptají města a říkají, že mezi nimi mají být podle oby- čeje u předků obvyklého také zástupci jejich stavu –, kteří mají podle vůle královy i stavů nařídit, aby bylo usnesení vloženo do desk zem- ských. Konečně po skončení toho všeho nejvyšší purkrabí upravenou řečí vzdá sněmu díky za zachování povinné úcty ke králi a za vyčerpání svízelných úkolů sněmovních a rozpustí sněm. Potom král, když i on pronesl krátký projev a celému národu vyslovil všelikou svou králov- skou milost, povstane a odcházeje ze sněmu je doprovázen do svých pokojů nejvyšší radou zemskou, předními muži národa a ostatními dvo- řany za slavnostního blahopřání kolem stojícího lidu.

304 Sněm léta 1545.

254 KAPITOLA XIV O veřejných úřadech v Čechách

Při pořádání našeho státu pokládali staří rovněž za nezbytné, aby byly rozumně rozděleny stejně v neduchovním jako v duchovním stavu ve- řejné úřady, jimiž by byla nejvyšší vrchnost podporována, a to jak úřa- dy vyšší, tak i nižší. Přáli si pak, aby hodností z nich byly jedny vyšší a vznešenější než druhé, ba také aby každý stav měl úřady své vlast- ní.305 Ustanovili, že je smějí zastávat jenom domácí obyvatelé, nikoli cizinci. Obecně rozeznáváme mezi nimi vyšší a nižší. Ty i ony se zase rozlišují příslušnými stupni a kromě toho jednotlivé mají pod sebou, jak toho vyžaduje jejich působnost, více nebo méně pomocnictva, zave- deného jednak obyčejem, jednak výsadou krále Václava. Co jsme u jedněch i druhých zpozorovali zvláště hodného zaznamenání, máme nyní v úmyslu podle svých slabých sil přehlédnouti. Shledáváme, že ony vyšší úřady jsou zastávány muži slavnými rodo- vým leskem a že některé jsou dědičné, ostatní však téměř všechny že jsou, abychom tak řekli, údělné. První jsou již odedávna vázány na určité šlechtické rody, a jak se zdá, slouží toliko k uctívání královské velebnosti při slavných korunovacích a ve sváteční dny královského dvora. Druhé uděluje podle potřeby vhodným mužům, jichž zdatnost a zkušenost jsou velice osvědčené, volným rozhodnutím král, přihlédnuv bedlivě k mínění královské rady. Mezi dědičnými úřady jsou v našem království maršálství, číšnictví, stolnictví, kraječství a snad ještě jiné; v rodě, v němž jsou dědičné, za- stává je pravidelně nejstarší člen. Náleží pak první rodu pánů z Lipého, druhý Vartenberkům, třetí Házmburkům, čtvrtý Sezimům. Užívá jich

305 Sněmy let 1526 a 1545.

255 hlavně král, a to maršálka, aby mu nosil meč, číšníka k plnění číše a stolníka i kráječe k podávání pokrmů. 2. Vyšší úřady údělné, jak jsme je nazvali, jednak mají větší vážnost, jednak jsou vázány těžšími přísahami, jsou věnovány věcem značnější- ho významu a mohou mít denně nač dohlížet a co zařizovat. Proto kdykoli se přihodí, že se některý z nich uprázdní, má podle domácího oby- čeje učinit král opatření, aby nebyl neobsazen déle než měsíc. Nikdo nemůže zastávat úřad vyšší, nepřijal-li předtím nižšího a v něm něja- kou dobu nesetrval. Úřad někomu jednou udělený bývá jen z velmi naléhavých a velmi závažných důvodů odnímán. Ucházet se však u krá- le o kterýkoli z těchto čestných úřadů zbavuje hrdla a cti. Ti, kteří je zastávají, obzvláště pomáhají našemu králi při zařizování záležitostí týkajících se celého státu; proto, cokoli úředně podnikají ke zvýšení prospěchu jak veškerého národa, tak jednotlivých jeho údů, konají z moci krále i státu. Jejich ruce se musí co nejpřísněji zdržovat všeliké- ho braní darů. Jejich místo a práce jsou také do jisté míry posvátné. Některé z nich si přivlastňuje jako své náležitým právem hlavně země a stát, některé zase král jako nejvyšší vrchnost. Prvního druhu jsou ty, kterým se říká zemské, a ti, kteří je zastávají, tak řečení nejvyšší úředníci zemští, jsou pokládáni za přední hodnostáře království; dále k nim náležejí ty úřady, které byly zřízeny k vykonávání spravedlnosti, k střežení klenotů zemských, ke správě peněz sebraných k veřejným účelům a k ochraně bezpečnosti obyvatelstva v jednotlivých krajích. 3. Nejvyššími úřady zemskými jsou purkrabství, hofmistrství, maršál- ství, komornictví, súdství a kancléřství, jež vesměs smějí zastávati jenom příslušníci stavu panského, dále nejvyšší písařství a podkomořství, jež podle zákona mají být obsazovány téměř výhradně ze stavu rytířského. Z nich prvnímu, druhému, čtvrtému a sedmému byly odedávna přiřčeny některé statky s tučnými důchody a znamenité pozemky. NEJVYŠŠÍ PURKRABSTVÍ pražské, takřka střídnictvím zastupující krále buď nepřítomného, nebo právě zemřelého, je zřízeno, aby bránilo náhlým vpádům nepřátel do země, potlačovalo rušitele obecného pokoje, krotilo zpupné přestupníky práva a rozsuzovalo spory o hranice

256 nebo pře, vzniklé z písemných závazků.306 Náleží mu vždy po králi prá- vem nejvyšší velení zemské hotovosti.307 Podřízeni jsou tomuto nejvyš- šímu úřadu jednak purkrabí Hradu pražského, jejž nazývají menším, se svou radou a všemi služebníky radními, jednak veškeří pochopové a biřici, zvaní holomci.308 NEJVYŠŠÍ HOFMISTRSTVÍ se obírá řízením královského soudu, tak řečeného komorního, důstojnou úpravou jídelen a pokojů královských, pořádáním veřejných slavnostních průvodů, vítáním vznešených hostí a cizích vyslanců, udržováním králova dvořanstva i služebníků tabule královské v pořádku a kázni a vším ostatním toho druhu, čeho je třeba v královském paláci.309 NEJVYŠŠÍ MARŠÁLSTVÍ zemské, třebaže je, jak jsme řekli, úřadem dědičným, přece má tak velikou vážnost, že kdo je zastává, je počítán mezi nejvyšší úředníky zemské a v pořadí důstojnosti následuje hned po nejvyšším hofmistru.310 Všichni služebníci královi a lidé jeho dvora, pokud jsou bezzemky a cizinci, jsou-li žalobcem pohnáni na soud, jsou povinni se dostavit před jeho vyšetřující stolici a zde vést svou při i přijímat rozsudek. Tento úřad je ozdoben heroldy čili hlasateli, kteří jsou povinni mu sloužit a být k ruce. NEJVYŠŠÍ KOMORNICTVÍ dohlíží na to, aby byla neporušeně ucho- vána velebnost královská a dobrý i slušný pořádek při deskách zem- ských, zvykově zavedený, aby byli komorníci řádně vysíláni, když je třeba obžalované pohnat před právo a když se rozsudek přikazuje k provedení, a aby majetek odsouzené strany sporné po poměrném ocenění, kterému naši říkají odhad, byl přiřčen tomu, kdo spor vyhrál. Nejvyšší komorník prostředkuje, má-li být zjednáno slyšení u krále těm, kteří toho potřebují. Tomuto nejvyššímu úřadu je podřízen a po- máhá mu při deskách zemských – ty bývaly kdysi v soudním domě sva-

306 Práva a zřízení zemská A. 1, 36, 37, D. 49, O. 19 a 22. 307 Sněm léta 1615. 308 Viktorin ze Všehrd, kn. II. 309 Práva a zřízení zemská O. 3, 9 a 11. 310 Práva a zřízení zemská A. 36 a 37.

257 toklimentském ve Větším Městě pražském naproti kostelu P. Marie na Louži, nyní jsou na hradě královském – místokomorník, měřič zemský, starosta komorničí a dvanáct komorníků. Dále NEJVYŠŠÍ SÚDSTVÍ se obírá tím, že řídí nejvyšší soud zemský, hlasy přísedících soudu sbírá a uzavírá, pronáší k sporným stranám, co je třeba ze soudu jim říci, jmenuje kmety k prohlášení nálezů – nále- zům těm se říká potazové a k jejich prohlášení jsou vždy vyzváni z kme- tů dva pánové a jeden rytíř – a vyřizuje obvykle vše ostatní, co souvisí se soudní hodností. Od starodávna musí tomuto úřadu být k ruce jednak místosudí, jednak deklamátor, kterému staří říkali volavčí. NEJVÝŠŠÍ KANCLÉŘSTVÍ je zřízeno k spisování, pečetění a podpiso- vání královských diplomů, vyhlášek, rozkazů a listů; nejvyšší kancléř dále přijímá a čte přípisy posílané králi, často skládá řeči a dává odpo- vědi jménem královým, dbá o to, aby v reskriptech, vyhláškách a vyne- seních králových neodporovalo nic právu zemskému, a střeží větší pe- čeť královskou, jíž se pečetí veřejné listiny a všechny důležité spisy. Kdo tedy zastává tento úřad, je takřka ústy a okem královým, hlavním mluvčím, který musí vždy následovat dvůr a být kolem krále. Proto má převelikou vážnost stejně u krále jako u národa. V jeho starostech mu pomáhá místokancléř, s ním dohlíží na tajemníky, písaře, zapisovače a všeliké služebníky královské kanceláře a užší rady. NEJVYŠŠÍ PÍSAŘSTVÍ se zaměstnává tím, že svědomitě a přísně střeží skříně a desky zemské, jakož i pečeť zemskou, písemně zaznamenává a na příslušném místě do menších nebo do větších desk zemských vklá- dá veřejná i soukromá ujednání, veškeré trhy jmenované a nejmenované a vůbec pamětihodné věci všeho druhu a rovněž chrání národ před tíži- vým vydíráním od úředníků desk zemských. Za starých dob bylo svěřo- váno muži vynikajícímu více znalostí než urozeností.311 Nejvyššího písaře na slovo poslouchají místopísař, strážce pečeti soudu zemského, starší i mladší ingrosátor a všichni ostatní písaři. Připomenutá pečeť soudu zemského, svěřená péči místopísařově, třebaže se jí říká pečeť zemská, je

311 Pan Ondřej z Dubé, rukopis.

258 rozdílná od té pečeti, kterou jakožto pečeť království bedlivě opatruje nejvyšší písař. Nehledě totiž k tomu, že se jí užívá jenom při vykonávání spravedlnosti, není na ní vyobrazen lev, nýbrž je na ní vyryta mladistvá podoba svatého Václava, kdysi knížete našeho národa. Na obraze se spatřuje oděn brněním, na hlavě maje přilbu ozdobenou polokruhem, v pravici proužek zahnutý na způsob podkovy nad hlavou muže sedícího na stolci, v levici praporec – ten objímá, opíraje loket o kopí – a trojhran- ný štít, směřující svým klínem dolů a mající vyobrazenou orlici s roz- pjatými křídly. V polokruhu, který přiléhá k přilbě knížete, čte se nápis S. WENCEZLAVS, na proužku CITÁT AD IVDICIVM (tj. pohání před soud) a na obvodu pečeti mezi soustřednými kruhy + S. IVSTICIE TOCIVS TER- RE SCI WENCEZLAI DVCIS BOEM. (tj. pečeť spravedlnosti celé země sv. Václava, knížete českého). PODKOMOŘSTVÍ bylo zřízeno k tomu, aby v tajných radách králov- ských hájilo měst proti mocnějším, aby rozsuzovalo stížnosti pánů a rytířů, proti nim vznesené, a podle možnosti bez soudního hluku prá- vem rozhodčím urovnávalo jejich pře, aby od městské rady vymáhalo pokuty, měšťanům uložené pro hrubé přečiny, a aby v královských městech, podle zvyklosti každého z nich, ročně obnovovalo jejich rady. A ačkoliv si na tento úřad činí výhradní právo stav rytířský, přece po- nechávají řády zemské králi na vůli, chce-li v čelo jeho postavit vhodnou osobu z měšťanů Většího Města pražského. Tak byl kdysi jeho za- stáváním pověřen od císaře Zikmunda Jan z Kunvaldu (r. 1436) a od krále Vladislava Samuel Valečovský z Hrádku (r. 1471). Královská měs- ta si nikdy nepřestala přát, aby takovéto obsazování bylo opět obnoveno a častěji se dálo. Zkušenost predcházejících dob totiž zřejmě ukáza- la, že když z celého stavu městského nebyl nikdo přibírán do rady krá- lovské, přestože i tento stav je u nás součástí státu, mnozí z vyšších stavů přečasto zneužili svého výsostného místa a úřadu a nejenom byli u krále k městům málo spravedliví, nýbrž nejednou jim prudce ubližo- vali, a podkomoří, který ponejvíce býval z rytířů, věc jen zastíral. Proto se měšťané domnívali, že sama spravedlnost a obzvláště jejich životní zájem nezbytně vyžadují, aby v té vznešené radě, v níž se král radívá

259 nejen o záležitostech vyšších stavů, nýbrž i celé země, měli ze svého stavu tohoto jediného zástupce, který by se mohl společně s oněmi stavy účastnit obecných porad a směl, co a kdykoli by bylo třeba, králi svobodně vyložit o městských záležitostech a stížnostech. Tomuto úřa- du je podřízen náměstek, kterému se říká hejtman podkomořský, pak dvorský sudí měst řečený hofrychtýř a písař komorní. 4. To tedy jsou úřady nejvyšších úředníků zemských nejváženějších hodností. Dále pak ke střežení klenotů zemských, to jest ozdob koru- novačních a privilegií zemských, bylo zřízeno PURKRABSTVÍ KARL- ŠTEJNSKÉ. Tento úřad spravují vždy dva mužové starobylé urozenosti, jeden z pánů a druhý z rytířů, kteří zavázáni jsouce velmi těžkou přísa- hou jak králi a zemi, tak sobě navzájem, jsou povinni trvale prodlévat a přebývat uvnitř hranic zemských. Třebaže jsou oba stejně vázáni bdít, aby hrad Karlštejn s předměty v něm uloženými neutrpěl škody, přece podle zákona náleží jen jednomu z nich výhradní požívání dů- chodů a užitků z celého toho panství, a to po dobu života, po případě po dobu setrvání v úřadě. (Byl totiž tento hrad velkolepě nadán vesnicemi a hojným zbožím jednak od svého původního zakladatele Karla, jednak obzvláště od Viléma Dubského z Třebomyslic.) Teprve když druh v úřadě požitky pobírající zemře dříve, přežívající jej druh bez překáž- ky z kterékoli strany jej vystřídá a rovněž sám doživotně, jako jeho předchůdce, požívá oněch důchodů. Jestliže by se vinou jednoho z nich nebo obou dostal hrad do rukou nepřátelských nebo utrpěl nějakou škodu na újmu země, jeden z nich nebo ten i onen, usvědčen jsa z viny, odpyká ji ztrátou hrdla, cti i statků.312 K vyšetření a rozsouzení občanských i trestních pří zasedá jako soudní těleso v určitých dnech ZEMSKÝ SOUD, a to jednak větší, jednak menší;313 obšírněji o něm promluvit se nám naskytne co nevidět vhodná příleži- tost.314

312 Práva a zřízení zemská A. 45, B. 8, 9, 15 a 19. 313 Práva a zřízení zemská A. 35, L. 60. 314 Níže v kap. XVI.

260 Opatrováním sebraného groše zemského pověřují trojčlenný sbor, vybíraný vždy na sněmu z jednotlivých stavů, tak řečené NEJVYŠŠÍ BERNÍKY, jak nazývá český lid členy tohoto sboru. Peníze, vybrané od celého národa jakožto berni, od stavů na sněmu stanovenou, vyplácejí tak, jak se valný sněm dohodl. Pro zachování obecné bezpečnosti obyvatelstva v jednotlivých kra- jích byla zřízena KRAJSKÁ HEJTMANSTVÍ. Zákony stanoví, aby byla každoročně od krále obnovována a svěřována vždy dvěma zámožněj- ším obyvatelům z příslušného kraje, a to jednomu ze stavu panského, druhému z rytířského. Téměř pravidelně se to děje každý rok v měsíci květnu. Poslání tohoto úřadu je toto:315 zabraňovat všelikým nebezpeč- ným náhodným pohromám v celém okolí, rozdělovat útočné i obranné zbraně, potřebné k obraně obecného lidu, vycvičit jej v užívání zbraní, mít pohotově ozbrojenou mládež, vybranou ze všeho okolního obyvatelstva, vhodnou proti náhlým přepadům nepřátel, kárat povaleče,316 poskytovat úlevy oněm chudším, kteří byli nevinně uvrženi do vězení, mařit odklady, obvyklé u vyšších stavů při výplatě náhrady nebo pra- covní odměny městským řemeslníkům, konečně překážet veškerému soukromému násilí drzých útočníků. Krajský hejtman má dále obzvláš- tě bděle pečovat vedle nejvyššího purkrabí, aby byli schytáni podezřelí tuláci a loupežníci, jakož i stavěno loupení a pustošení všeho druhu. Kdykoli by došlo k vpádu žhářů nebo jakýchkoli zhoubců do země nebo jestliže by lupiči způsobili někomu násilí tím, že by ho oloupili, zranili, chytili nebo zavraždili, tu má být podle zákona na první výkřik poško- zeného nebo jiného diváka dáno znamení voláním nebo zvoněním.317 Jakmile je uslyší, je povinno celé okolí, obzvláště pán místa, ba i kdokoli, kdo se k tomu nahodí, pod velice přísným trestem chopit se zbra- ní, přispěchat na pomoc, odrážet násilí násilím a konečně pronásledo- vat prchající loupežníky, až budou polapeni. Jestliže by se uchýlili do

315 Hájek při r. 1442. 316 Sněm léta 1547. 317 Práva a zřízení zemská L. 16, 18 a 25.

261 nějakého hradu, tvrze nebo města a nebyli bez prodlení vydáni, místo to mají pronásledovatelé obklíčit a celou věc oznámit krajským hejt- manům. Ti na toto upozornění spěšně vyzbrojí obyvatele svého kraje a vytrvale obléhají ono místo, dokud král sám nebo nejvyššŠí purkrabí podle úrady královské kanceláře nerozhodne, co se má dít dále. Kdysi náleželo tomuto úřadu také konat podle okolností s obyvateli sjezdy a radit se o potřebách kraje, ale pozdější králové hejtmanům právo tohoto druhu odňali. 5. Tyto tedy vyšší úřady, o kterých jsme až dosud pojednávali, jsou tak řečené úřady zemské a náležejí celé zemi. Podobně také král má rozmanité své úřady královské, těšící se vážnosti nikterak nevšední. Užívá jich pak právem své svrchovanosti, a to dílem pro záležitosti vážné, dílem kratochvilné. Vážným záležitostem se věnují ty úřady, jejichž práce směřuje k vykonávání spravedlnosti, ke správě komory královské a všeho, co na ní závisí, k řízení lén, jež jsou za hranicemi Čech, a k obvyklé péči o dům a osobu královu. K pohotovějšímu vykonávání úkolů těchto úřa- dů je téměř ke každému jednotlivému z nich připojen početný zástup tajemníků, písařů, opisovačů, poslů a ostatních služebníků. Pro vykonávání spravedlnosti vybírá si král podle svého uvážení rady a pomocí těchto radů v přesně ustanovené dny podle práva vyšetřu- je všeliké sporné záležitosti brzy dvorské, brzy komorní a pronáší o nich své rozhodnutí. Předsedají pak královskému soudu této rady rozdílní dva předsedové, jimž se oběma říká nejvyšší, totiž ve věcech dvorských sudí dvorský, v komorních pak hofmistr. K správě královské komory, tak řečených statkův stolních i komor- ních, je zřízeno prezidium komory, čili, abych mluvil s lidem, RADA KO- MORY. Její předseda, vybíraný z pánů, nazývá se prezidentem komory a má přiděleno ponejvíce pět druhů ze stavu rytířského. Jich jsou na slovo poslušni fiskál, jejž nazývají královským prokurátorem, důchodní, početní mistr a všichni hejtmani statků komorních, vážný a četní výběr- čí, porůznu ustanovení na hranicích i v městech k vybírání cel a mýt.

262 Správě komory je blízké rovněž NEJVYŠŠÍ MINCMISTROVSTVÍ. Úřad tento může král podle zákonů svěřit řádnému muži jak z měšťanstva, tak z vyšších stavů, jejž by pokládal za znalého věci a hodného k zastá- vání toho úkolu.318 Nejvyšší mincmistr je povinen navštěvovat podle potřeby veškeré zlaté a stříbrné doly v celé zemi, bedlivě zkoumat, co se tam koná, a napravovat, jestliže by shledal, že se děje cokoliv proti řádu a právům báňským, anebo že se dopouští poklesku buď vlastník pozemků, nebo horníci; dále musí na upozornění od těch, jichž se to týká, pospíšit si s vykoupením vytěženého zlata nebo stříbra od havířů a zkrátka pečlivě se starat o vše, co shledá výhodným k rozkvětu hor- nictví. O část jeho starostí se s ním sdílí královský prubíř, který jednak ho má upozorňovat na vše, co by viděl užitečného, jednak se starat, aby obecná mince nebyla zlehčována.319 Poněvadž pak dále král český má v Němcích, tedy za hranicemi své- ho království, mnoho lén čili manských statků, které jsou odedávna povinny poslušností Koruně české a jejím králům, bylo zřízeno tak ře- čené HEJTMANSTVÍ LÉN německých,320 jehož úkolem jest udržet je v povinnosti a u manů, kteří jsou v držení lén, hájit velebnost českých králů a českého státu. O to, zda má tento úřad zastávat někdo z pánů či z rytířů, trvá spor, dosud ještě zcela nerozřešený. Pamatuji se dobře, že tento úřad byl až dosud udělován pánu, nikoli rytíři. Poněvadž se pak péče tohoto úřadu týká statků, které jsou majetkem zemským, náleží rovněž nejvyššímu kancléři zemskému obvyklý dohled na to, aby tu nikdo nepodnikal novot k neprospěchu země. Dále HEJTMANSTVÍ HRADU PRAŽSKÉHO jakožto obydlí králova a HEJTMANSTVÍ TĚLESNÉ STRÁŽE KRÁLOVSKÉ bývají vždy svěřována velmi spolehlivým mužům stavu rytířského. Z nich je jeden představe- ným a velitelem zámecké stráže, druhý královských trabantů.

318 Práva a zřízení zemská A. 47. 319 Níže v kap. XVIII., odst. 4. 320 Sněmy let 1595 a 1601.

263 Poněvadž si však králové někdy rádi oddechnou od vážných záleži- tostí a věnují čas osvěžení mysli, určili také některé úřady k obstarává- ní věcí kratochvilných. V naší době téměř všichni velmožové pokládají za přední kratochvíli jízdu na ušlechtilých koních a lov divoké zvěře. K tomu je zapotřebí i lidí i hojné výzbroje. K znalé péči o to všechno má český král úřad NEJVYŠŠÍHO PODKONÍHO čili štolmistra a NEJVYŠŠÍHO LOVČÍHO. Ti se se všemi svými podřízenými věnují, jak sama jména zřetelně ukazují, péči o koně a lov. 6. Je nám dobře známo, že na dvoře královském je běžně zastáváno ještě více rozmanitých úřadů, jako jsou komorníci, kuchmistři, číšníci, stavitelé a jiní, avšak poněvadž se k nim nevztahuje téměř nic zvláštní- ho ani známějšího, chceme raději pominout jejich výčet, nežli obtěžo- vat čtenáře drobnostmi toho druhu. A tak přecházíme k výkladu o úřadech, jež se v naší zemi pokládají za nižší. Ty byly vynalezeny obzvláště k tomu, aby bylo množství obec- ného lidu udržováno v kázni, aby byly odvraceny domácí bouře a také mezi prostým lidem aby byla vštěpována svornost. Vyšší vrchnost je pravidelně každým rokem po městech a vesnicích svěřuje bezúhonným a rozumným mužům, kteří byli dříve z obyvatelů každého místa zvoleni hlasováním výborů, vázaných v té věci zvláštní přísahou. Onou vyšší vrchností, která je uděluje ve svobodných městech a v městečkách na statcích královských, je král – ten je tu totiž pravidelně rozděluje, jen zřídka sice sám osobně, častěji pomocí svých poslů, řádně k tomu zpl- nomocněných –, v ostatních pán tamních gruntů. Poněvadž totiž zku- šenost sama dala naučení, že ani sebemenší vesnice, natož město, ne- může se dlouho udržet beze škody, neřídí-li je nikdo svými radami a svou vážností, proto každé vesnici, každému městečku, každému městu bylo postaveno v čelo představenstvo, pečující o obecné dobro. Nemělo by významu šířit se o těch úřadech, jejichž moc je jen skrovná, obor působnosti při menším počtu obyvatel poměrně hubený a nepatrnost obecně známa. V úmyslu mám stručně připomenout jenom ty úřady, které veřejně a stále trvají v lidnatějších městečkách a městech a jejichž vážnost a pravomoc jsou nevšední.

264 Předním úřadem ve větších i menších městech je jednak tak řečená městská rada, sbor to ve Větším i v Novém Městě pražském osmnácti- členný, v ostatních městech a městečkách dvanáctičlenný, jednak jed- notlivá rychtářství. MĚSTSKÁ RADA je vyzbrojena jak vyšší, tak nižší pravomocí, a to ve věcech občanských i trestních. Podle zákonů nemůže do tohoto sboru být přijat nikdo dříve, než mezi měšťany strávil tři roky po nabytí měš- ťanského práva, uvykl břemenům obecním a zatím si dokonale osvojil domácí zvyklosti. A třebaže v dosahování i zastávání těchto úřadů za- chovává téměř každé místo od nepamětných dob podle zakořeněného zvyku něco zvláštního, v soudnictví je všude pevným vzorem ono do- mácí právo, jímž se řídí matička Praha a jemuž se podle obecného uží- vání ve městech říká právo městské. První místo v pořadí členů této městské rady beze sporu zaujímá muž, kterému říkáme slovem z latiny vypůjčeným primas nebo též hospodář města, jenž bývá v radě první ze všech tázán na mínění a je ode všech měšťanů nad jiné ctěn. Avšak na- řizovat půhony obviněných měšťanů před právo, kdykoli žalobce nalé- há, svolávat radu, klást jednotlivé záležitosti na pořad jednání, řídit porady, vést a uzavírat hlasování, jmenovat a vyzývat jednoho z druhů, který by vyhlásil usnesení městské rady – to se pravidelně děje v pří- tomnosti toho, jehož se věc týká –, střežit městské klíče a pečeť, to vše má ve své pravomoci jeden z konšelů zvaný purkmistr. Tento úřad purk-mistrovský je u nás jen měsíční, jako bývala u Athéňanů pryta- neia, a jednotliví pánové dvanáctičlenné rady se do roka jeden po dru- hém v něm do kola vystřídají. Obyčej-učitel naše lidi poučil stejně již kdysi jako nedávno, že je jediný rozumný způsob k vyrovnání svobody, totiž střídání ve vládě,321 a že by nebylo ku prospěchu měšťanů, kdyby zastávání úřadu toho druhu v obcích trvalo déle, jako je tomu v jiných zemích, ať již půl roku nebo rok. Proto se nemůže snadno stát, aby ti, kdož ten úřad spravují, měli velkou příležitost nebo odvahu provinit se proti zákonu Juliovu zpronevěrou, vydlužením nebo vydíráním. Čím je

321 Livius, kn. III.

265 které město nad jiné bohatší svobodami a výsadami, čím rozsáhlejší a lidnatější, tím je skvělejší důstojnost tohoto úřadu i městské rady. A poněvadž některá města, zvláště královská, mají tolik obyvatelstva, že purkmistři naprosto nepostačí včas vyšetřit a vyřídit všechny záleži- tosti celé obce a jednotlivých měšťanů, je oné velké radě podřízen v Praze úřad desítipanský, jinde osmipanský, ještě jinde šestipanský. K zabezpečení obecného množství občanstva proti roztržkám byli dále zřízeni obecní starší jako jacísi tribunové lidu, tu početnější, jinde méně četní, aby zakročili, jestliže by kdy rada, příliš spoléhajíc na své posta- vení, chtěla něco podniknout ke škodě obce, a aby ji napomenuli k ro- zumnější rozvaze, anebo, jestliže by odmítla nápravu, žalovali u podko- moří zemského nebo u samého krále. RYCHTÁŘSTVÍ, druhý veřejný úřad městský, je zřízeno k tomu, aby vyšetřovalo a rozhodovalo menší spory, krotilo všeliké výtržnosti mezi lidem, darebáky jímalo a věznilo, jakož i dávalo vykonávat usnesení větší rady. Potřeba vyžaduje, aby činnosti obou těchto městských úřadů sloužili rozmanití služebníci: radě stavitelé, důchodní, výběrčí, sekretáři, tržní písaři, opisovači a poslíčkové, rychtářství pak rychtář krevní, účetní, drábové, pochopové a ještě jiní služebníci toho druhu. 7. Kromě těchto úřadů, které jsou společny větším i menším městům a městečkům, sluší se mezi zvláštními úřady připomenout a mlčením nikterak nepřejít úřad dozorce vinařství, jejž v Praze zřídil (r. 1358) cí- sař a král Karel IV., nemýlím-li se, jistým napodobením báňských měst a jemuž uložil vykonávat právo mezi pěstiteli vinic. Tomuto úřadu se říká slovem, které není našeho původu, ÚŘAD PERKMISTRSKÝ. Zákony Karlem dané pro udělování a zastávání tohoto úřadu zdokonalil a roz- hojnil král Vladislav (r. 1497). Jeho hlava, mistr viniční, požívá mezi obecními staršími neobyčejné vážnosti a před shromážděnou veškerou obcí řečnívá jménem všech k městské radě, anebo ke komu je třeba. Býval kdysi vybírán z měšťanů Většího Města pražského od jeho měst- ské rady, nyní však – pro nevhodné sváry Nového Města s Větším – volí jej rada komory královské; je mu pak přidáváno osm radních jakožto

266 druhů v úřadě, a to po třech z Většího a Nového Města a dva z Menšího Města, vždy podle rozhodnutí příslušné městské rady. Tento úřad byl zřízen proto, aby, jak jsme řekli, vyšetřoval spory vzniklé o vinice; dále má pečovat, aby místa vhodná pro zakládání vinic nepostrádala svých pěstitelů, aby všechny vinorodé pahorky kolem města byly vymezová- ny a vyměřovány, jakož i chráněny před jakýmkoli lovem, aby zlodějo- vé hroznů ještě visících byli schytáváni; kromě toho má určovat cenu všeho vína, které kdo chce pod víškem prodávati, a výši denní mzdy, jež se má platit dělníkům; rovněž se má starat, aby se nikde podvodně neprodávalo víno vláčkovité nebo slivky; zkrátka má rozhodovat a za- řizovat vše, co by po jeho názoru mohlo prospět vinaření. Kolem města na všechny strany je mu zcela volno uplatňovat svou pravomoc. Poněvadž se pak skoro větší část těchto úřadů obírá vykonáváním veřejné spravedlnosti a poněvadž to, co brzy hodláme vyložit, plněji objasní, proč se náš stát nemůže bez nich obejíti, bylo by zbytečné, abychom tu při nich déle prodlévali a meškali.

267 KAPITOLA XV O nejvyšší radě zemské čili královské kanceláři české

Když jsme výše322 promlouvali jednak o tom, jakou mají Čechové veřej- nou správu, jednak o jejich úřadech zemských, řekli jsme, že náš král pravidelně nečiní o státě a důležitějších zemských záležitostech žádné- ho rozhodnutí bez nejvyšších úředníků zemských a své rady. O každo- denních žádostech a všelikých stížnostech soukromníků, jež lze vyřídit bez soudního hluku, může ovšem rozhodovat sám a podle svého uvá- žení činit příkazy nebo zápovědi, avšak přece téměř všechny postupuje rovněž připomenutému svému sboru a i při nich jeho písemná rozhod- nutí přihlížejí k mínění nejvznešenější rady. Vyžaduje tudíž sama věcná souvislost, abychom promluvili také o onom sboru čili nejvyšší radě. Mají ji pak Čechové jen jedinou a náš lid jí jinak neříká než KRÁLOVSKÁ KANCELÁŘ ZEMSKÁ. Král, aby se v roz- pravě nemluvilo proti němu, zůstává sám téměř zcela stranou této ve- řejné rady, jak to kdysi činívali králové hebrejští, a jenom velmi vzácně se účastní porad. Avšak co a kdy se má probrat a rozvážit, obvykle uklá- dá jako příkaz nejvyššímu kancléři. Nejvyšší kancléř tudíž předkládá jménem královým, o čem je třeba uvažovat, dává hlasovat a celé jednání řídí podle domácího řádu. Když však promluvili všichni, kteří byli tázáni na mínění, vrátí se ke králi sám nebo s tím neb oním z nejvyšších úřed- níků, vyloží mu celou věc a přijme rozkaz, co si on přeje a co káže, aby se stalo. To pak nakonec přednese v radě a sekretář o tom učiní bedlivý zápis. Do tohoto sboru mají přístup nejenom nejvyšší úředníci zemští, to jest purkrabí pražský, nejvyšší hofmistr, nejvyšší komorník, nejvyšší sudí, nejvyšší písař zemský a podkomoří, nýbrž i všichni soudcové zem-

322 Výše v kap. V, odst. 11 a v kap. XIII, odst. 2.

268 ští bez rozdílu, ať jsou králem pozváni či bez pozvání, smějí přijít do rady, kdykoli jim je libo, tam se společně radit, rokovat a připomínat, co je po jejich soudu ku prospěchu státu. Místokancléř pak a sekretář musí nutně být přítomni všem poradám. 2. Poněvadž však záležitosti, které se tu projednávají, nejsou stejně důležité, ustálil se již odedávna zvyk, že se podle okolností svolávají schůze této rady nestejně početné, a podle té větší nebo menší účasti mohla by se tu některá rada zvát velebnější, jiná zase všednější. V oné velebnější radě se obvykle uvažuje o stavu státu a nezbytnostech králových i celé země. Někdy se stanou předmětem zmínky a rozpravy také záležitosti jednotlivých obyvatel, které by mohly špatným příkladem škodit a dají se nesnadno vyřídit. Tuto velebnou radu svolá- vá, kdykoli je toho zapotřebí, král sám tím, že na určitý den pozve její členy, a to jak ty, kteří tou dobou jsou právě v Praze, tak vybrané ostat- ní, kteří občas meškávají každý v svém domově na venkově v rozma- nitých krajích, zaměstnávajíce se pořádáním svým soukromých a do- mácích věcí; ba někdy dokonce, vyžaduje-li si toho jistý případ, pozve král i jiné zkušené muže ze soukromníků. Rovněž svolávají tuto velkou a vznešenou radu nejvyšší úředníci zemští, ale jen tehdy, když jim k tomu bylo dáno oprávnění se svolením královým na řádném sněmu zemském. Rady takto svolané se účastní vedle nejvyšších úředníků zemských nejenom všichni soudcové zemští a královští radové, nýbrž povětšině i vybraní soukromníci určení usnesením sněmovním, a to brzy ve větším, brzy v menším počtu. Jedná se na ní a uvažuje jenom o takových věcech, o nichž se pro nedostatek času nemohli na sněmu usnést veškeří stavové a o nichž rozhodovat tuto radu výslovně zplno- mocnili. Za kralování Ferdinandova, Maxmiliánova a Rudolfova byla tato rada, jak se dočítáme,323 svolána několikrát, aby jednala o obecné obraně vlasti, o povolání všeho mužstva z celého národa k válce, o přezkoumání a úpravě zemských hranic, o vymanění a vyplacení za- stavených statků korunních, ležících za hranicemi, o cestách, které byly

323 Sněmy let 1545 a 1557, 1569, 1575, 1585, 1586, 1596, 1604, 1610.

269 nedávno do království od sousedů otevřeny k zřejmému neprospěchu obyvatel, o nebývalém skladišti soli, o hodnotě ražených peněz a pří- slušných zákonech, o tom, jak moudře a s prospěchem pro stát rozdělit vybranou berni, o dědičných smlouvách se sousedními knížaty, když se měly po příkladu předků obnovit, a o jiných věcech toho druhu. 3. Ve shromážděních všednější rady královské se nepožaduje tak veli- ká účast členů a neuvažuje se v nich o stavu celého státu. Vyřizují se tu obyčejnější a běžné žádosti nebo stížnosti jednotlivých anebo nanejvýše několika chudých i zámožných obyvatelů, a to jenom ty, jejichž vyřízení bez soudního hluku strpí sama spravedlnost i ti, o jejichž zájmy jde. Z této užší rady vycházejí všecky královské svobody a výsady; zde jsou všichni vazalové a manové českých králů a Koruny slavnostně uváděni do svých šlechtických i nešlechtických lén; poslové, kteří mají být vysláni k zahraničním králům a knížatům a do cizích zemí, dostávají tu své rozkazy; psanci nebo ti, kterým je z jiných příčin zakázán přístup ke dvoru královu nebo před soudní stolici, dostávají odtud ochranný glejt; zvláštní poslové královi, kterým se obecně říká relátoři, jsou odtud vypravováni k úředníkům desk zemských, jde-li o obeslání sporných stran v záleži- tostech netrpících odkladu, k stání a mimořádnému rozhodnutí pře před soudem zemským nebo dvorským nebo o zapsání a rotulování rozmani- tých smluv, jež král uzavřel – s výjimkou těch, které se týkají jmění zem- ského –, nebo mají-li sirotku být dáni poručníci nebo věková dispenz, mají-li být předvedeni svědci, a v jiných podobných případech; zde se konečně vydávají královské zápovědi, rozkazy, dekrety a reskripty všeho druhu, neboť lid a starobylé zákony již odedávna dovolují a dlouho trva- jící praxí bylo schváleno, aby listiny toho druhu směly být v Čechách vydávány z plnosti moci královské. 4. Cokoliv vzkazoval král Čechům, Moravanům, Slezanům a Lužiča- nům, bylo kdysi z této královské kanceláře vyřizováno výhradně rod- ným jazykem českého národa. Latiny, společné řeči všech národů, uží- valo se tehdy, kdykoli bylo třeba něco vyjednat a zařídit s cizinou. Také sami slezští a lužičtí krajané předkládali této královské kanceláři svá podání v národním jazyce slovanském, co možná nejvíce přizpůsobe-

270 ném řeči české, ba co je ještě příznačnější, svým poslům dávali instruk- ce psané česky.324 V těchto obyčejích a zřízeních setrvával a po velmi dlouhou dobu v klidu vzkvétal kdysi soubor našeho království, stmele- ný z rozmanitých stejnojazyčných národů. Avšak za paměti našich dě- dů, kdy se slezští a lužičtí domorodci smísili s lidmi přicházejícími z ciziny a přáli si raději mluvit jazykem cizím nežli vlastním, začali mít onu řeč svých dědů v opovržení, nazývat ji wasserpoláctví a místo ní dávat přednost na místech posvátných i světských němčině. Odtud také vznikla později věc našemu českému jazyku velice zhoubná, totiž zří- zení tak řečené německé expedice při této vznešené královské kancelá- ři. Z toho tedy důvodu si nejvyšší kancléř zemský přibral německého sekretáře, aby obstarával, co by se mělo vyřizovat v onom jazyku. Ale drzost nepřátel našeho jazyka se tu nezastavila a nespokojila se tím nadlouho. Neboť obyvatelé Slezska a Lužice se pokoušeli za posledních let kralování Rudolfa II. a téměř po celou dobu vlády Matyášovy (r. 1610, 1614, 1615 a 1619) pod rozmanitými záminkami vecpati do této kanceláře za místokancléře Němce. Avšak až dosud nemělo toto novotářství úspěchu. Aby tedy veškerá usnesení této rady schválená souhlasem královým byla sepsána pro Čechy a Moravany česky, pro Slezany, Lužičany, Klad- ské, Chebské a Loketské německy, k tomu jsou zřízeni koncipisté, kteří je musejí v podobě obsahu odpovídající sestavit, jakmile jim to uloží nejvyšší kancléř, místokancléř nebo sekretář. Platnosti a práva však nabývá taková listina teprve tehdy, když ji vlastnoručně podepíše nejen král, nýbrž i nejvyšší kancléř, místokancléř a sekretář. Kromě toho je nezbytné, aby spis, je-li zdělán v podobě privilegia neb diplomu o zplnomocnění k poslednímu pořízení nebo o jakékoli jiné důležité záležitosti, byl zpečetěn a stvrzen větší čili velebnější pečetí královou, při ostatních běžných a méně významných věcech pečetí menší čili obyčejnější. Slova a nařízení královská mají všude a vždy svou vážnost a u všech požívají důvěry a největší úcty do té míry, že kdyby se někdo

324 Poselstvo Slezanů r. 1547, taktéž stavů opolských a ratibořských r. 1536.

271 zpěčoval podle nich se zařídit nebo se opovážil v něčem je měnit, nikterak by mu to neprošlo bez trestu. Slova ta jsou si také pravidelně navždycky důsledná a nemohou být měněna, předělávána nebo odvo- lávána, leda z nejnaléhavějších důvodů a s přísnou opatrností, takže – podobně, jako tomu bývalo u Médů a Peršanů s právem královským – pro jejich nezměnitelnou pevnost razili o nich staří, takřka jako o posvátných výrocích, úsloví: Královská slova nejdou nazpátek. Kéž by se za našeho věku nebylo stalo nic, co by leckoho opravňovalo smýšlet o nich jinak! Konečně samo místo oné královské kanceláře je jak pro velebnost samého krále, tak pro významnost, hojnost a vážnost věcí v ní projed- návaných do jisté míry posvátné a požívá u všech, takřka jako azyl, neobyčejné úcty. Podle starého zřízení je všude tam, kde je právě krá- lův dvůr, avšak nejobvykleji jím bývá královský hrad svatováclavský v Praze jakožto v hlavním městě, a nepřenáší se jinam, leč spolu s krá- lovským dvorem, a to ze závažných důvodů, jakými jsou mor zuřící nebezpečnou nákazou a oprávněný strach před nepřítelem doléhajícím válkou. Komukoli, i sebechudšímu, je dovoleno svou věc a tužbu svého srdce předkládat této kanceláři v podobě petice a dovolávat se pomoci královy. Také králi, nechce-li býti viněn z nedbání povinnosti a přísahy, nedovoluje starobylý obyčej, aby působnost této kanceláře zastavoval nebo její vážnost zmenšoval. Proto si přední pánové čeští stejně po- chvalovali Matyáše Korvína i po jeho smrti, že když vystupoval jako český král proti Jiříkovi a Vladislavovi, přesně a bedlivě užíval takové české kanceláře, jako zase měli za zlé řádnému králi Vladislavovi, že zastavil její působnost, třebas jen na kratičkou dobu (r. 1511), čehož stavové nemohli na dlouhou dobu mlčky strpět bez reptání. Rovněž nesnesitelným se zdálo předkům, jestliže kdy český král vydával o čem- koli královské rozkazy odjinud než z české kanceláře, anebo jestliže vykonával královskou moc mimo zemské hranice. Kdo se o to zajímá, může mít doklad v rozkazech krále Jana, daných v Lucembursku, a Zik- munda a Vladislava, daných v Budíně; tehdejší nejvyšší úředníci zemští

272 totiž veřejně prohlásili, že tyto rozkazy budou mít jen skrovnou váž- nost u národa. Ale shovívavostí nejvyšších úředníků zemských doby novější uchýlili se králové v mnohém od zachovávání onoho dávného obyčeje a podle nových zákonů jsou vyňaty jen zcela nepočetné přípa- dy, o kterých smí král z moci královské rozhodnout výhradně uvnitř zemských hranic. Je-li tomu tak, nebude moci žádný posuzovatel být tak tupý, aby v té věci nepoznal moudrou rozvahu našich předků a neuznal, jak dobře upravené zřízení této kanceláře je stejně králi k slávě jako všemu obyvatelstvu k užitku.

273 KAPITOLA XVI O soudních stolicích v Čechách

Na více než na jednom místě tohoto dílka jsme pověděli,325 že Čechové mají již od předků přijaté své zvláštní obyčeje, zřízení, práva a zákony, podle nichž jsou mírně ovládáni od svých vládců jakožto svobodní lidé, nikoli jako nevolníci, a jichž si beze vzpírání navykli bedlivě poslouchat, takže by se ta svoboda mohla zdát až příliš volnou a nevázanou. Zdá se totiž, jako by věc sama k nim byla promlouvala, že jako naše tělo bez ducha, právě tak ani obec bez zákona nikterak nemohou mít sílu, aby něco moudře vykonaly, natož aby se zdarem užívaly svých svalů, krve a ostatních údů. Poněvadž se pak jazykem i povahou lišili od Něm- ců a od jejich mravů a zřízení, nechtěli s nimi mít společné ani soudy, ani zákony, ani práva. A tak si doma sami poznenáhlu, opírajíce se o dlouholetou praxi, se souhlasem celého národa stanovili práva a zá- kony. Před knížecí vládou Přemyslovou nebyly ovšem písemně zazna- menávány, poznávaly se z pouhé praxe, a poněvadž jich bylo zcela má- lo, soudcové si je snadno pamatovali. Rozmanité případy postupem doby se vynořující a větší poučenost lidí působením hojné praxe zrodily z oněch nemnohých zákonů nové, počtem mnohem četnější. Tehdy je také zaznamenali písemně. K jejich zlepšování, zdokonalování, výkladu a rozhojnění nedal si zahrazovat cestu ani dřívější, ani tento náš poz- dější věk a nechtěl se zdát lenivým a nezkušeným. Soudili zajisté, že co bylo dovoleno otcům, je dovoleno také synům. Tato svoboda, opřená o otcovské zvyklosti, zamlouvala se kdysi i králi Vladislavovi, který po zralém uvážení kdesi326 prohlásil, že stavové čeští, protože jsou svo- bodní, mají vždy možnost do svých zákonů doplnit, co by se obecně zlíbilo, a z nich zrušit, co by se nelíbilo. Brzy však poznávali, že by tyto

325 Výše v kap. III, odst. 13 a v kap. VIII, odst. 3 a v kap. XI, odst. 5. 326 Rozhodnutí krále Vladislava z r. 1502, odst. 5.

274 zákony byly jinak neužitečné a neměly nijaké síly, kdyby jim nebyli přidáni služebníci a vykladači a kdyby nebyly zřízeny soudní stolice, aby činily závazná právní rozhodnutí, a rovněž se obávali, aby lidé ne- poslouchali spíše svých zvrácených náklonností nežli zákonů. Proto se v Čechách moudře zabránilo takovémuto zlu tím, že byly zřízeny pro obojí druh záležitostí příslušné úřady a soudy, totiž duchovní pro věci duchovní a světské pro věci světské. 2. O duchovních soudech jsme pověděli již dříve,327 co jsme pokládali za potřebné. Soudy neduchovní čili světské rozlišujeme obecně, po- dobně jako veřejné úřady, ve vyšší a nižší. Vyššími zveme ty, k nimž se dostavuje zvláště šlechta, nižšími, před nimiž stávají měšťané a obecný lid. Obojí rozsuzují pře podle domácího národního práva, a to vyšší soudy podle práva zemského, nižší podle městského. Obojí zachovávají řád a postup schválený starobylými zvyklostmi, obojí se těší u všech neobyčejné úctě, obojí jsou buď řádné, nebo mimořádné a mezi obojí- mi některé svou důstojností a vážností předčí druhé. Zákony zcela za- kazují užívat při nich jiného jazyka než českého.328 Svědkům, kteří vy- nikají leskem svého rodu nebo jinak se těší ze svých rodinných erbů, je podle zákonů329 dovoleno – což s výjimkou snad Rakous a Bavorska jinde neplatí a není v užívání –, aby ve přích, v nichž nejde o hrdlo, čest nebo dědictví, směli vydávat u obou soudů svědectví po ohlášení buď ústně, nebo písemně, jen když každý svůj svědecký zápis nejenom ukončí svým vlastním podpisem a zpečetí svou nebo rodinnou pečetí, nýbrž k zápisu připojí také slavnostní dovětek a v něm výslovně do- svědčí, že svědectví, které takto vydává, činí podle nejlepšího svého svědomí a bez nebezpečí pro svou duši. Poněvadž totiž dlouhou zkuše- ností byla vyzkoumána pevná spolehlivost Čechů, zvláště urozenějších, v řečech i skutcích, nezdálo se, že by tu vůbec bylo důvodu k obavě

327 Výše v kap. VI, odst. 15, 17a 18. 328 Práva a zřízení zemská B. 32; Práva městská B. 8. 329 Práva a zřízení zemská X. 26; Práva městská B. 49 a 50; Ondřej Gail, Praktická pozorování 101, č. 14 v kn. I.

275 před lstí, zkreslováním nebo křivou přísahou. Rozsudku na těchto soudech, obzvláště jakmile nabyl právní platnosti, nemůže se nikdo proti- vit beztrestně; jinak se na něho hned nařizuje žaloba a vzpurník bude po zásluze buď pokutován, nebo zkrocen vězením, po případě, bylo-li by toho třeba, rukou vojenskou. I sám král je povinen jako každý jiný ve sporných věcech se podrobit jejich nálezu a rozhodnutí. Aby se však přitom zachovala veškerá úcta náležící jeho důstojnosti, vytvořil se starobylý obyčej, že král pohání i je poháněn před soud toliko skrze svého prokurátora. K zasedání na vyšších soudech přibírají se jen šlechtici, na nižších soudech jen měšťané, a to mužové co nejvhodnější a požívající zcela bezúhonné pověsti. Přísně se však dbá, aby na týchž lavicích spolu nezasedali syn s otcem nebo bratr s bratrem. V radě za- ujímají všichni svá místa v náležitém pořadí, a to šlechtici podle před- nosti věku a rodu, měšťané, jak jim určili jejich náčelníci. Všichni jsou povinni šatit se slušně a vést si způsobem důstojným mužů.330 Rozsud- ky a rozhodnutí vyšších soudů nabývají moci a platnosti bez možnosti jakéhokoli odvolání, z nálezu nižších soudů mohou se odvolat všichni s výjimkou zločinců. Průběhu soudů nesmí ani král, ani jeho služebníci překážet a nikdo nesmí být žádnými nařízeními zastrašován, aby se ne- odvažoval domáhat se zákonitou cestou svého práva.331 Nicméně tento průběh soudů byl přece přerušen a zmlkly téměř všechny zákony, a to po celých 18 let po smrti krále Václava a přibližně celých 14 let po úmrtí Zikmundově, avšak onen řád neuvedla ve zmatek a nepřevrátila divokost obyvatelů, nýbrž nepřízeň tehdejších časů. Byl však zase obnoven, a to jak od císaře a krále Zikmunda (r. 1437), tak od krále Ladislava (r. 1454), jakmile se zdálo, že si země poněkud oddechla ze zmatků. Ony úřady a soudy, které se nazývají, jak jsme pravili, vyššími, jsou dílem královské, dílem zemské, a proto přijímají pravomoc ony od krále, tyto od lidu. Vyskytnou-li se pře nesnadné, jež jsou zamotané a potře- bují hlubšího zkoumání, mohou se k nejvyšší radě zemské uchylovat

330 Sněm léta 1615. 331 Sněm léta 1575; Hájek k r. 1250.

276 pro rozřešení pochybností všichni představení ostatních soudů a podle jejích odpovědí vyslovují nález k rozhodnutí sporu. Na soudech králov- ských zasedají zčásti pánové, zčásti rytíři, a jejich počet může být podle volného uvážení králova větší nebo menší, což nemůže být při soudech zemských, kde je počet stanoven zákony. Předkové také přesně vyme- zili, které druhy pří se mají podle jejich přání projednávat před jedně- mi a které před druhými soudy. Je obyčej, že usnesení obojích soudů vyhlašují přísedící povstávajíce, a to dva pánové – když v nich podle zákonitého ustanovení pánové zasedají – a jeden rytíř; zachovávání tohoto obyčeje je velmi přísné a neobyčejně svědomité. 3. Poněvadž se shledalo, že pře, přidělené k rozhodování obojím soudům, svou povahou a svými vlastnostmi jedny od druhých velice se liší, nemohl ani král, ani národ nechat dlouho nerozlišeny také soudní dvory, zřízené k jejich řešení. Proto také je po zralé úvaze vhodně král i národ roztřídili. Máme tedy v našem království především dvojí soud královský, a to, jak jim lid říká, soud komorní a soud dvorský čili manský. Obojí se ne- může řádně konat jinde než v tak řečeném zeleném pokoji.332 Nikdo se nesmí vyhnout, je-li vyzván, aby na sebe v jednom nebo druhém vzal tíži úřadování, a teprve kdo jako přísedící pracoval v některém z nich po celý rok, může se podle zákonitých ustanovení se ctí vzdát úřadu. Třebaže král smí do tohoto sboru přibrat za soudce podle volného uvá- žení brzy více, brzy méně mužů z vyšších stavů, přece nesmí v něm být méně než osm pánů a více než čtyři rytíři. V kterémkoli sporu smí se vyhlásit rozsudek jen za dostatečné přítomnosti přísedících, jichž musí být nejméně deset. Doba, kdy rok co rok zasedá SOUD KOMORNÍ, je zákony přesně stanovena, totiž čtyřikrát v každém roce po čtrnáct dní za sebou jdoucích, a to po prvé 27. ledna, podruhé nazítří po druhé neděli povelkonoční, po třetí 26. srpna a po čtvrté 13. listopadu. Ve všem jej řídí nejvyšší hofmistr Království českého. Souzeny na něm jsou žaloby pro pohanění

332 Sněm léta 1575.

277 nebo neutrhačnou pomluvu, pro nevyplácení sjednaného věna, pro nesplácení půjčky, pro pohledávání pokuty, která má postihnout toho, kdo odepřel vydat svědectví nebo kdo zavinil, že se někdo nemohl dostavit k soudu, pro odvolání výsad nabytých k něčí škodě nebo darová- ní uprázdněných záduší, pro násilné uchvácení statků, pro jakékoli soukromé násilí a věci tomu podobné. Po uplynutí oněch čtrnácti dní, strávených rozsuzováním pří tohoto druhu, přidává na prosby žadatelů král ještě osm dní, kdy se jim podle jeho rozkazu má mimořádně do- pomoci k právu ve přích nesnášejících odkladu. Rovněž sám král ne- zřídka nařizuje sporným stranám ze zemí ke království přivtělených, aby se dostavily před tento soud a zde vedly svou při.333 Zde bývají pře toho druhu po oboustranném odpírání konečně rozhodovány a roz- suzovány jménem i mocí krále. Zcela podobně je stanovena přesná doba, kdy se má konat SOUD DVORSKÝ čili manský. Jsou to každoročně jenom čtyři všední dny, a to vždy všední den nejblíže předcházející před oněmi čtrnácti dny, urče- nými k zasedání soudu komorního. Podle zvyku projednávají se na něm jen takové pře, které se jinde řešívají před dvořany stejného rodu a kte- ré se týkají královských manů, odúmrtí a manských sporů. Tomuto soudu předsedá a jeho jednání řídí nejvyšší sudí dvorský, v jehož opa- trování jsou tak řečené desky dvorské, vypsání lén ležících uvnitř hranic zemských, listové mocní na statky manské a všechny jiné veřejné listiny toho druhu. Ještě za naší paměti zasedal takový soud pro takové pře na hradě tachovském, ale král Rudolf jej se souhlasem stavů zrušil.334 4. Těmto královským soudům se vyrovnají a v něčem je snad do jisté míry i předčí tak řečené soudy zemské, které někteří nenáležitě nazývají krajskými. Staří urození Čechové si přáli, aby se na nich právně rozho- dovaly veškeré významné i méně významné záležitosti, které se nedají urovnat bez hluku soudního, a aby jim podléhali nejen oni sami všichni bez výjimky, nýbrž i panovník, jejich nejvyšší vrchnost. Vybavili je tak

333 Sněm léta 1575. 334 Sněm léta 1608.

278 rozsáhlou mocí a vážností, že se jim nemůže nikdo z obyvatelů zemských vzpurné vymknout. Příkladem mohou býti hrabata Šlikové; ti se kdysi se značnou zatvrzelostí vytrvale vyhýbali tomuto soudu (r. 1505), až se zapředli do nesnadné vojny a těžkých pohrom. První je mezi soudy zemskými SOUD PURKRABSKÝ, a i ten je dvojí, předně nejvyššího purkrabství pražského, za druhé purkrabství kraje Hradeckého. Stejně v tom jako onom zasedají vedle purkrabího, který řídí celý sbor, přísedící ze stavu rytířského, počtem nejméně šest, a rozhodují o všech písemných smlouvách soudu předložených a se- psaných podle právního předpisu, o odvolání rukojemství, vzniklých ze smluv toho druhu, o závazcích učiněných pod dobrovolnou pokutou a vložených do desk tohoto soudu, o zmatených a nezákonných zá- jmech, o pohnání věřitele, aby po právním nálezu s dlužníkem účtoval o peněžních dluzích, a o výmazu jistoty po provedeném zaplacení. V kraji Hradeckém či spise na samém královském hradě předního věnného města zřídili již kdysi předkové obyvatelům kraje zvláštní soud, aby se na něm žalobce domáhal svého práva proti pohnanému. Učinili tak, nemýlím-li se, pro vděk nebo k poctě královen, vdov po čes- kých králích, které užívaly tohoto věna pro svůj dvůr a nežily vždy v dobré shodě s nástupci svých královských manželů. Postupem doby se konečně stal tento soud z mimořádného a dočasného řádným a trva- lým. Rozhoduje se na něm podle práva dosud zcela nesepsaného, dílem podle zemského, dílem zvykového,335 a to jednak o přích krátce předtím připomenutých, jednak též o smlouvách obyvatelů kraje, o ústních nebo písemných závazcích, nevyplácení sjednaného věna nebo nesplácení půjčky, o náhradě soudních útrat, dále o žalobách ze zločinu jakéhokoli soukromého násilí, rovněž pro nevydání uprchlíka po oznámení a v ně- kterých jiných případech.336 Soudcové do těchto sborů jsou vybíráni v Praze od nejvyššího pur- krabí pražského – ten obvykle jmenuje rovněž předsedu toho soudu,

335 Sněm léta 1600. 336 Spisovna purkrabství hradeckého.

279 totiž purkrabího Pražského hradu, kterému se říká menší –, v Hradci od samého krále k návrhu královny poživatelky. Na rozdíl od jiných soudů není žádnému z těchto obou zákonem stanovena přesná doba. Scházívají se, kdykoli a jak dlouho je potřeba, podle uvážení purkrabí- ho jakožto předsedy. Příbuzný pražskému soudu purkrabskému je soud mezní. Je sice starý, ale nemá stálého sídla; z mimořádného jej přeměnil v řádný teprve císař a král Rudolf (r. 1600) a veškeří stavové jej na obecném sněmě zemském krátce potom schválili (r. 1601). Řídí se značně ost- rými a přísnými zvláštními zákony, které jsou odvozeny z velmi staro- bylé praxe, ale byly spořádány teprve nedávno Jakubem Menšíkem. Kdykoli je třeba, aby se konal, a roční počasí to připouští,337 vysílá kan- celář královská, jíž se dovolal ten, jemuž soused maří hranici, purkra- bího hradu Pražského, aby si přibral dva přísedící téhož soudu, svolal na určitý den dvanáct vhodných mužů ze sousední šlechty obou stavů, osobně podle obyčeje o sporných mezích rozhodl, a buď staré mezníky dal obnovit, nebo není-li jich znát, ustanovil nové. Rozsuzování sporu se obvykle děje ve stanu, který se má podle předpisu zákona postavit na pozemcích žalobcových v největší blízkosti sporných mezí. 5. Druhý mezi zemskými soudy je tak řečený SOUD ZEMSKÝ MENŠÍ. Nazývá se menším jednak proto, že rozhoduje o přích méně význam- ných, jednak že má být po ruce královské kanceláři a zvláště musí být poslušen rozkazů nejvyšších úředníků zemských. Zasedají na něm úřed- níci desk zemských, všichni ze starobylé šlechty rytířské, na prvním místě purkrabí hradu Pražského, na druhém místokomorník, na třetím mís- tosudí, který řídí veškerá zasedání a jednání tohoto soudu, na čtvrtém místopísař, na pátém plnomocník královnin, na šestém úředník podko- mořího. K zasedáním je přibírán také písař menších desk zemských, jemuž se proto říkává písař soudu menšího; jeho místo je na katedře, nikoli v lavicích; zaznamenává a zapisuje, co se na soudě jedná, avšak nehlasuje. Na tento úřad dosazují a rovněž z něho propouštějí po návrhu

337 Sněm léta 1585.

280 královské kanceláře nejvyšší úředníci zemští jeden druhého, a to pur- krabího, jak jsme řekli, nejvyšší purkrabí pražský, místokomorníka nej- vyšší komorník, místosudího nejvyšší sudí, místopísaře nejvyšší písař a stejným způsobem z ostatních jedni druhé. Podle obyčeje jsou povinni se scházet každého všedního dne k úřadování v deskách zemských, vě- novat se rozmanitým záležitostem stěžovatelů, téměř denně se naskytu- jícím, a vyřizovat je. Poněvadž však přicházejí také mnohonásobné pře k rozhodnutí tomuto soudu, ustanovil zákon místo pro jejich výroční zasedání v soudnici zemské po levé, nikoli po pravé straně stolce králov- ského a určil také jisté dny, kdy mají vykonávat právo. Pro rozsuzování žalob, při kterých jde o dluh, zakládající se na jiné než písemné smlouvě a nepřesahující sto kop pražských, o vydání listin, svěřených věcí a uprch- lých služebníků nebo nádeníků, o rozdělení dědictví, o vykonávání po- ručnictví, o samovolné vystoupení z moci otcovské, o zapověděnou ho- nitbu, jakož i ostatní druhy stíhání obviněného a vymáhání trestu, pro rozsuzování, pravím, všeho toho určil zákon úterý, středu a čtvrtek po první neděli postní, dále středu a čtvrtek hned po svátcích svatodušních a rovněž poslední den měsíce září. Poněvadž pak bývá před právo často volán také obžalovaný, aby se žalobci postavil, některý do tří měsíců, jiný do měsíce, jiný do čtrnácti dní, a poněvadž se sem odkazují od vyššího soudu četné námitky proti žalobám a průvody, jež se mají k přemnohým přím uvésti,338 jsou přísedící tohoto soudu povinni uprázdnit se k vyříze- ní všeho toho každoročně od 7. do 20. ledna a od 30. června do 13. čer- vence. Pro vyšetření, jaké vznikly útraty po rozsudku vyneseném v kte- rékoli při a kterýmkoli soudem, královským nebo zemským, a pro stano- vení způsobu, jak je má nahradit strana poražená straně vítězné, pro opatření o tom v deskách zemských339 a pro zařízení zvláště četných jiných věcí, které se opírají více o zvyklost nežli o zákony, byly vymezeny středa nejblíže příští po oktávu Velikonočním, 14. červenec, 7. listopad a 21. leden.

338 Sněm léta 1596. 339 Hájek při r. 1321.

281 6. Třetí ze zemských soudů, a to ze všech nejpřednější svou vážností a důstojností, je soud, kterému se obecně říká SOUD ZEMSKÝ VĚTŠÍ. Zasedá v něm král v slavnostním rouchu na královském trůně, po pří- padě místo něho správce země, je-li jaký, a u jeho nohou – anebo není-li ani krále, ani správce přímo na trůně – nejvyšší purkrabí zemský, drže hůl na znamení majestátu; po obou stranách jej obklopují nejvyšší úředníci zemští a členové nejvyššího soudu zemského. Tento nejvyšší soud se kdysi skládal jenom z pánů, jako by oni jediní byli v království otci vlasti a jejími předními muži. Když však proto ze závisti vznikly po smrti krále Albrechta rozbroje mezi pány a rytíři a neustávaly ve své prudkosti, takže jimi byla země tehdy již déle než patnáct let k žalosti vlastenců krutě zmítána, přibral, jak se dočítáme, po prvé král Jiřík k uklidnění třenic do tohoto sboru několik rytířů, jejichž stav musil předtím za vlast bojovat, a potom Vladislav novým zákonem340 a listem mocným učinil opatření (r. 1487), aby jich tam navždycky bylo dosazo- váno osm. A tak od té doby zasedávají v tomto nejvyšším soudě s mocí soudcovskou po levém boku králově z nejvyšších úředníků zemských nejvyšší komorník a nejvyšší sudí zemský, který tomuto soudu předse- dá a řídí všechna jeho jednání; vedle nich zasedají tu, dílem po pravici, dílem po levici králově, zemští radové a přísedící, kterým se v našem jazyku podle vysokého věku říká kmeté čili kmetové, vybraní na toto místo králem po návrhu nejvyšší rady; je to vedle nejvyššího hofmistra, nejvyššího kancléře, nejvyššího sudího dvorského a purkrabí karlštejn- ského, kteří náležejí k nejvyšším úředníkům zemským a mají z rozkazu králova místo v tomto sboru téměř již podle ustáleného obyčeje pro své úřední hodnosti, osm pánů a rovněž vedle podkomoří zemského, druhého purkrabí karlštejnského a purkrabí hradeckého pět mužů stavu rytířského, vesměs zvláště vynikajících věkem i vážností. Nej- vyšší maršálek zemský v přítomnosti králově stojí s taseným mečem u trůnu, v nepřítomnosti jeho zaujímá místo hned vedle nejvyššího hofmistra po jeho pravici. Nejvyšší písař se spisy sedí na katedře. Pro

340 Práva a zřízení zemská A. 35.

282 sedění, která se mají konat na tomto soudě a při nichž se mají rozsuzovat pře podle práva, jsou ustanoveny pevné dni, a to třikrát v každém roce, nejprve čtrnáct za sebou jdoucích dní od pátku po první neděli postní, po druhé tolikéž dní rovněž od pátku po svátcích svatodušních, po třetí od 1. do 14. října. Vždycky po oněch dnech musí být podle ustanovení zákona dány sirotkům a vdovám čtyři nejbližší dni, aby se v nich probraly a rozsoudily jedině jejich pře, poněvadž se nesluší je odkládat. Vyhrazují pak zákony jenom tomuto soudu rozsuzovat o hrd- le, cti, majetku a dědictví každého ze šlechty, o křivdě těžkého pohaně- ní, o přenesení mezníku, o všech druzích hrubšího násilí, o hypotékár- ních závazcích, o očištění z viny vyčtené od popravených, a co je nejdů- ležitější, pronášet poslední rozsudek ve přích všeho druhu, které nebyly u ostatních soudů rozhodnuty a byly sem odkázány, ať již pro králo- vu dalekou cestu a jeho nepřítomnost v zemi, nebo pro spletitost nesnadno rozluštitelnou. Veškeré rozsudky tohoto nejvznešenějšího soudu jednou učiněné v jakékoli věci veřejné nebo soukromé, jakmile na- byly moci práva, nemohou podle zákonitých ustanovení být znovu vzaty na přetřes a nesmějí být nijak pozměněny ani v soukromé radě krá- lově, ani jinde.341 7. Zbývá ještě, abychom po těchto obvyklých a řádných vyšších soudech zemských stručně promluvili o mimořádném, jenž je jediný a skoro vesměs již vyšel z užívání. Poněvadž se má konat od krajských hejtmanů, říká se mu SOUD KRAJSKÝCH HEJTMANÓV. Naši předkové mu říkali soud cudní. Zasedalo na něm totiž kdysi spolu s hejtmanem několik význačných moudrých mužů ze šlechty každé cúdy, tj. kraje. Nyní je již jenom dvoučlenný a jeho vážnost se proti dřívějšku o mnoho ztenčila. Neuzdálo se proň určit ani řádné místo, ani jistý čas. Kdo je před ten soud obeslán, dostaví se do domu jednoho z obou hejtmanů. Kdykoli se strana, která při prohrála, domnívá, že jí bylo rozsudkem tohoto soudu ublíženo,342 má možnost si stěžovat ke královskému sou-

341 Sněm léta 1575. 342 Práva a zřízení zemská R. 16.

283 du komornímu; ten věc všestranněji prozkoumá a rozhodne, jak se mu uzdá spravedlivým. Před tento soud náleží spory nepříliš četné, jako je pohledávání pokuty zákonem určené, jestliže někdo nespravedlivě uvězní poddaného a k žádosti pánově jej odmítá vydat, rovněž jestliže jakýmkoli způsobem u sebe přechovává uprchlíka;343 dále žaloba proti pánovi, že nevydal venkovského osadníka, usvědčeného ze zakázaného lovení na pozemku královském; žaloba o nezaplacení odměny měst- ským řemeslníkům nebo mzdy nádeníkům; urážky vzniklé mezi pánem gruntu a kopáči v rudných dolech, jestliže jim odpírá za slušnou nabíd- nutou cenu prodat vhodné stavební dříví, a jsou-li ještě nějaké případy podobné, které se mají podle výslovného ustanovení zákona rozsuzovat před hejtmany jednotlivých krajů. 8. Až dosud jsme mluvili o soudech vyšších, promluvme tedy ke konci této kapitoly několika slovy o soudech nižších, kterým se říká také po vzoru otců SOUDY MĚSTSKÉ. Počaly být zřizovány za knížete Mnaty344 a potom ponenáhlu vzrostly s vývojem měst. Jako kdysi činily, tak i nyní soudí lidi městského stavu a obecný lid, ba někdy v jistých případech i šlechtu. Před tento soud jsou volány a podle řádu, zákony vymezeného a obyčejem přijatého, jsou probírány a rozhodovány vše- liké pře bez rozdílu, jak občanské, tak trestní; žalobce vydává půhon, rychtář nařizuje potřebná opatření, protivník je obesílán na soud, předkládá se žaloba, pře se zahajuje, sporné strany uvádějí průvody, o hlavních bodech pře se rozvažuje a uzavírá, konečně pak tím, že rych- tář vynese rozsudek, soud se končí. Z těchto soudů konají se řádné soudy porůznu v jednotlivých větších i menších městech a městečkách království. Purkmistr totiž se svou radou a rovněž ostatní, purkmis- trovskému úřadu všude podřízení soudcové menších lavic jsou povinni dostavit se v hojném počtu na radnici, která je zasvěcena konání schůzí rady, a být připraveni vykonávat žadatelům spravedlnost, a to podle lidnatosti obce a místní zvyklosti buď jednou týdně, nebo ob den nebo

343 Práva a zřízení zemská R. 14, T. 2, X. 13 a W. 4. 344 Hájek k r. 791 a 836.

284 každodenně. Soudy mimořádné se však konají ponejvíce v domě žalob- cově nebo na jeho pozemku. O řádných – s výjimkou horního a koníř- ského, o nichž ponechávám výklad lepším znalcům – pojednali jsme již dříve na jiném místě.345 Z mimořádných, jak pozorujeme, jsou některé dosud v užívání, byť dosti vzácném. Takovými jsou soud hraničný čili sezvaný a soud mlynářský čili pobřežný. SOUD SEZVANÝ nazývá se tak podle toho, že když se žalobce chce soudit s protivníkem, kterého pro nějaký přestupek drží ve své moci, sezve soudce z rozmanitých soudů, aby v soukromí v jeho domě věc právně rozhodli. Ti, kteří mají spor rozhodnout, nezaujímají místa v po- radách občan za spoluobčanem, nýbrž jednotlivci střídavě jeden po druhém podle důstojnosti každého soudu, z něhož jsou vysláni, spolu s přísežným písařem zasedají, a byvše otázáni na mínění, hlasují. A ačko- liv je právu přiměřenější, aby onen žalobce vyhledával svého práva před řádným soudcem nejbližšího soudu, přece prokáže-li vyžádaným soudcům dostatečné důvody, pro něž je třeba uchýlit se od obvyklého způsobu, a sejdou-li se soudcové do jeho domu, aby mu dopomohli k právu, je třeba bedlivě toho dbát, aby se při rozvažování a rozhodo- vání zachovával náležitý postup346 a aby vše, co obě strany každá za sebe vypoví nebo předvede, bylo pořádně spisováno, čteno, uváženo, vymezeno a uchováno. SOUD POBŘEŽNÝ dostal své pojmenování odtud, že se v něm obvykle rozsuzuje a rozhoduje o rozlití řek, zátopách, mlýnech, mostech, vodo- vodech, náhonech, hrázích, vodojemech a ostatních vodních dílech, pokud se jimi stala škoda sousedům. Přibíráni jsou k tomuto soudu pražští mlynáři, zavázaní zvláštní přísahou, a ti podle předpisů svého řemesla, zkušenosti, vlastního zvykového práva a nálezů svých předků prohlašují v záležitostech vypočteného druhu, co shledávají spravedlivým, a to na místě, kde k nějaké změně došlo.

345 Výše v kap. XIII., odst. 6. 346 Práva městská A. 43.

285 Avšak rozsudek nižších soudů kteréhokoli druhu, vynesený v záležitos- ti nikoli trestní, nenabývá právní platnosti, leč když se s ním sporné strany spokojí, a to buď výslovným prohlášením, anebo 42denním mlčením. Poněvadž pak zkušenost poučila, že se soudcové těchto míst při svých nálezech mohou z nerozumnosti mýliti a že jsou jejich rozsudkem poškozovány buďto obě sporné strany, nebo jedna z nich, proto vešlo již dávno ve zvyk odvolávání od jednoho soudu k jinému. A tak bylo u předků obyčejem, že se skoro ze všech měst v zemi odvolávali z rozsudku domácích soudců k soudní stolici rady Většího Města praž- ského, jenom málo měst, jako Litoměřice, Louny, Slaný, Nymburk a Ústí nad Labem se soudními městečky, k soudní stolici konšelů magdebur- ských. Teprve po porážce, kterou utrpěly Čechy za války šmalkaldské, král Ferdinand, aby podryl vážnost Pražanů, anebo jak sám říkal, aby oklestil jejich přílišnou pýchu, po prvé zřídil na svém královském hradě Pražském SOUD NAD APELACEMI (r. 1548), aby se k němu dála odvo- lání nejenom jako předtím k radě pražské, z oné většiny měst, nýbrž i ze všech zemí s Korunou českou spojených. Umístil v něm jako soudce tři z pánů, tři ze stavu rytířského, čtyři z doktorů práv a čtyři z praž- ských měšťanů staroměstských a novoměstských. Toto nařízení Ferdi- nandovo trvá dosud v platnosti a v tomto soudu nad apelacemi zasedají ustanovení soudcové, kteří rozsudky, proti nimž má odvolávající se strana námitky, přezkoumávají podle předpisu práva a svým nálezem je buďto potvrzují, nebo pozměňují. Pro toho, kdo jinému brání se odvolat nebo kdo při odvolání tupí soudce, stanovena je pokuta padesáti dukátů. Rozhodnutí tohoto ferdinandovského soudu má všude plnou právní platnost s výjimkou těch sporů, v kterých jde o hrdlo, čest nebo dědictví; v nich je povoleno každému, aby se i od tohoto soudu směl prosebně odvolat ke králi a skromně si stěžovat do nespravedlnosti nebo zmatečnosti rozsudku. Připustí-li král tuto prosbu, je poslána se všemi spisy pře se týkajícími ke královskému soudu komornímu a tam je konečně po bedlivém zkoumání vyneseno poslední rozhodnutí. Jeho vykonání se ukládá s urychlením onomu soudu, který o té při rozhodoval po prvé. Jedině při soudech mlynářských odkazuje se odsouzená

286 strana, jestliže se jí zdá rozsudek nespravedlivý, před lavici menšího soudu zemského. Nade všechnu možnost popírání je tedy zcela jasné, že Království české je nejenom opatřeno nejlepšími zákony, nýbrž se obzvláště do- poručuje jak spravedlností, tak přesným pořádkem svého soudnictví.

287 KAPITOLA XVII O zámožnosti a moci Království českého

Království české, je-li srovnáno s ostatními královstvími co do rozlohy krajin, krajů i zemí, je zajisté skrovné a sevřené těsnými hranicemi. Popírat to ani nemůžeme, ani nechceme. Avšak pro výbornost krajiny, úrodnost půdy a podivuhodnou hojnost všeho je na tomto úzkém pro- storu země tak značné množství obyvatelstva a takové bohatství statků a moci, že i u národů daleko široko vládnoucích, jejichž moc, překro- čivši míru, často vlastní tíhou se řítí, vzbuzovalo vždy mnohem více podivu nežli pohrdání. Proto od nepamětných dob přáli si vždy sou- sední národové mít v našich králích raději přátele než nepřátele a zá- vodili s Čechy spíše úsluhami nežli zbraněmi. Důkazem toho jsou věčné spolky a dědičné smlouvy, které s námi uzavírali a mnohokrát je obno- vovali kromě Francouzů (r. 1355, 1356, 1380, 1395 a 1464) Uhři (r. 1251, 1335, 1353 a 1620), Poláci (r. 1335, 1458 a 1589), Bavoři (r. 1509), Sasové (r. 1459, 1482, 1505 a 1587) a Rakušané (r. 1459 a 1620). Třebaže někdy nebyly druhou stranou dost přesně zachová- vány nebo i přivodily naší zemi pohromu, přece až dosud soudili naši lidé, že se nesrovnává s národní ctí porušovat nebo mařit to, co bylo stvrzeno slovem královským a s dobrým svědomím všeho lidu. O ostat- ním čas sám a zkušenost-učitelka podají doklady. Nyní, když hodláme pojednávat o moci a silách vlasti, shledáváme, že musíme doznat, že se za paměti dědů, otců i nás samých věnovala naše vlast mnohem více nabývání majetku než výcviku sil a zvyšování moci. Neboť poněvadž se za dob králů z rodu jagellovského a rakou- ského u-vnitř hranic zemských nevedly buď žádné války, nebo jen zcela krátké, lidé jinak bojovní, byvše odvedeni od vojenského zaměstnání ke klidu, naučili se onoho hojného a hlubokého míru zneužívat k sou-

288 kromému prospěchu. Veškerá péče o válku a zbraně zatím ochabla a téměř všichni využívali onoho dlouho trvajícího klidu ponejvíce k zvět- šování svého majetku a rodinného jmění. Nicméně se mezitím vyskytli někteří, kteří se s nevšední horlivostí začali věnovat – což předtím bylo v našem národě vzácné – vzdělávání ve svobodných uměních a dali pod- nět našemu Bohuslavu Hasištejnskému, významnému muži mezi učenci, aby napsal,347 že staří Čechové byli až dosud v pěstění písemnictví překo- náváni od Řeků a Římanů, při čemž nebylo nesnadné překonávat neod- porující, že však za jeho doby někteří svou učeností způsobili, že se ona převaha začala viklati. 2. Tudíž veškerá zámožnost země záleží u nás téměř výhradně v soukromém majetku obyvatelů. Jako našim předkům byla neznáma nějaká obecná pokladnice zemská, tak nebyla ani dosud opatřena, skoro jako bychom byli Sparťany a jako by to byl u nás nějaký Lykurgos svým nařízením zakázal.348 Jenom ve skrovné míře nastřádají někdy nějaké peníze pro nečekané potřeby státu naši tři nejvyšší berníci, správci veřejného groše, a to jen ty, jež byly namáhavě získány z tak řečených berní, vybíraných od jednotlivců. Poněvadž totiž nebylo u na- šich předků nikoho, kdo by v případě potřeby nebyl býval ochoten vedle života položit za vlast a krále i veškeré své jmění, shledávali zby- tečným pečovat o nějakou zvláštní pokladnu. Nyní však, když si téměř všichni oblíbili dávat přednost soukromým zájmům před veřejnými a při shromažďování zlata počítat jen na své domácí drahé, nikoli na stát, není nikoho, kdo by se ohlížel po léku pro nezbytnosti vlasti, v tomto směru zcela zanedbávané, a pro její nedostatek obecně do očí bijící: není nikoho, kdo by se postaral, odkud nyní v našem zvrhlém věku vzít peníze, vzpružinu všeho podnikání, které za oněch zlatých časů bývaly vždy po ruce. A tak se nelze divit, že za války, která byla na sklonku kralování Matyášova roznícena proti nepřátelům náboženství, byli naši tak náhle donuceni utéci se k hromadění dluhů a příliš povolit

347 Pan Bohuslav Hasištejnský v listu Rackovi Doubravskému. 348 Plutarch v životopisu Lykurgově.

289 uzdu zvůli vojáků (r. 1618). Ať je tomu jakkoli, budeme-li jen mít krále podle svého přání a bdělého a bude-li mezi stavy zemskými dobrá sho- da, aby všichni se sjednocenou odvahou a ve svorném snažení přiložili ruku k obraně státu, pak ani nepocítíme nouzi o peníze, ani nezakusíme nedostatek ostatních nezbytných prostředků, jimiž bychom od svých oltářů a krbů odehnali vpád kteréhokoli nepřítele. Přítomná doba, zlopověstná našimi žalostnými pohromami, vede nás k tomu, abychom se nad ní zamyslili. Je to nyní již šestnáctý rok od chvíle, kdy drahá naše vlast nerada otevřela brány válce a byla vydána na pospas nepřetržité a trpké kořistnické zvůli, loupení a vydírání bez- uzdných vojáků a harpyjí z rozmanitých končin světa se sletujících. A přece nikdy u nás nepropukl hlad, nikdy neuhodila přílišná drahota, nikdy nebyla skrytá truhla šlechty shledána zcela bez peněz. Kdyby- chom včas byli dovedli mít rozum, kdybychom na válku, jakmile byla za zděděnou víru a svobodu podstoupena, dobrovolně a jeden přes dru- hého po vzoru předků349 byli obrátili onu spoustu zlata a stříbra, kterou za těchto našich dnů zločinní lupiči rozvozili do cizích končin, a kdybychom vše byli zařídili rozvážněji a opatrněji, věru nebylo by nižádných nepřátel, natož pochopů biskupa římského, kteří by nad námi nypí triumfovali a sladkou vlast tiskli porobou tak ostudnou! Je totiž skuteč- ností, o níž sotva kdo smí pochybovat, že před posledními dvaceti roky bylo mezi naší šlechtou přemnoho těch, kteří si mohli ceniti své nemovitosti – a to ještě odhad jejich podle domácího obyčeje byl proveden mnohem níže, než by tomu bylo v Němcích – na více než 200 000, ně- kteří na více než 500 000, ba i 900 000 kop našich peněz, ostatní pak svršky s hotovými i rozpůjčenými penězi na tolikéž dalších statisíců, a rovněž že někteří čítali svých poddaných pravidelně platících úroční plat přes dva, tři i čtyři tisíce. Z toho se lze snadno dohádnout, že v té době bylo bohatství veškerého obyvatelstva království vpravdě ne- smírné. Bylo nyní, pravda, tak ukrutnými a tak vytrvalými loupežemi podstatně ztenčeno. Avšak poněvadž je u nás půda matky země neoby-

349 Hájek k r. 1336.

290 čejně úrodná a neuvěřitelně všestranně plodná, věří se, že nebude-li doma války a dá-li Bůh moudrého krále, mohla by se tato pohroma napravit za jediný lidský věk, i kdyby potom také všichni musili na po- třeby zemské a královské přispívat takovým penízem, jakým se kdysi z usnesení sněmovního přispělo králi Maxmiliánovi. 3. Ovšem ani síla domácího lidu nemůže se, jak se zdá, vyrovnat síle, jakou měl před patnácti lety. Neboť převeliké množství lidu dílem bíd- ně strávil plamen žalostné války, která byvši v našem koutu světa roz- nícena, zachvátila již celé Německo a dosud je sžírá, dílem vypudila prudká proměna náboženství. A přece je dobrá naděje, že i ta síla rov- něž může být znovu získána. Vždyť je přece nemyslitelné, aby mládež národa českého, která nedávno, kolik se jí kde pod sluncem ať ve vlasti, ať mimo vlast dalo najíti, byla od ostatních zaměstnání povolána do zbraně a po celou dobu této planoucí války se oddávala téměř výhrad- ně službě umění válečnému a žila ve vojenském táboře, aby ta mládež, pravím, jestliže budoucně sjednotí svou mysl ve svorné práci pro obranu vlasti, byla buďto neužitečnou ve válce, nebo svým skrovným po- čtem nepostačila zadržet nátlak vnějšího nepřítele. Pro ni tábor bude vlastí a každá bitva vítězstvím. Dlouhou zkušeností je prokázáno, že ve válce jistěji a statečněji kráčejí proti nepříteli staří otužilci nežli nováč- kové. Alexandr Veliký nikdy nevedl proti nepřátelům většího vojska, než když táhl proti Peršanům. To se skládalo z 32 000 pěšáků, 4 500 jezdců a 182 lodí. A přece na krále Dareia, který se proti němu dvakrát postavil se svými 400 000 pěšáky a 100 000 jezdci, jakož i na jiné, ať proti němu vešli s jakkoli velikými vojsky, nejenom se odvážil udeřit, nýbrž je i šťastně zahnal na útěk a na hlavu porazil.3504 Staří Čechové před králem Vratislavem I. vůbec neužívali cizích žold- néřů. Před dobou Boleslava Ukrutného, jak čteme, nebylo proti nepřáte- lům, zvláště nájezdníkům z Míšně a Bavor, nikdy do zbraně povoláno více než tisíc mužů, a přece vždy stačili zamezit jejich loupeživé vpády. Byla to jistě trudná námaha, měl-li vyzbrojit tisíc schopných bojovníků

350 Iustinus, Dějiny, kn. XI.

291 národ tehdy ještě neupevněný, zapouštějící teprve kořeny v naší zemi a věnující se s mnohem větší bedlivostí brázdění půdy nežli brodění v krvi! 4. V pozdějších dobách, když se již lid rozmnožil a jeho knížata čas- tými a opětovnými vpády sousedních nepřátel do země nabyla zkuše- ností, nikdy Čechové neustali vojensky se cvičit, pečovat o zbraně a upevňovat doma moc, ani nezanedbali ostatních prostředků k sou- středění a znásobení sil. Opatřovaly se zbraně, aby sloužily zprvu obra- ně, o něco později také útoku; mládež tělesně zdatná a rukou pohotová se vybírala, spisovala a připravovala pro válku, pro povzbuzení dostá- vala rozmanité svobody a musila být přichystána na všechny náhlé případy; na hranicích se budovaly opevněné tvrze a do nich se vkládala posádka. A tak i uprostřed míru pamatoval náš národ na válku. Tato rozvaha a bdělost se obzvláště zaskvěla z knížat na Vojenovi, Bolesla- vovi I. a II. a Břetislavovi Bojovném, z králů pak na obou Přemyslech, Janovi a Jiříkovi. A tak se stávalo, že s rozsahem území a s časovými okolnostmi stále více vzrůstaly síly našeho státu a rovněž že vládcům národa dopomáhala zdatnost domácího vojska, aby získali k věčné své slávě přemnoho úspěchů nad nepřáteli. Nehodlám připomínat mezi doklady ani vítězství, kterých dávná knížata dobyla nad německými císa- ři – jako Břetislav I. nad Jindřichem u Domažlic (r. 1040) nebo Soběslav Starší nad Lotharem u Chlumce (r. 1127) –, ani občanské války, který- mi se nezřídka obecné síly národa mezi sebou srážely. Víme však,351 že král Vratislav vyzbrojil přes 60 000 Čechů proti Uhrům, víme, že váleč- né síly našich králů Vladislava I., obou Přemyslů a Jana velikostí svých výkonů naháněly nemalou hrůzu Italům, Němcům a Uhrům, rovněž že moc a válečné štěstí husitů byly sousedním krajům k postrachu, vzdá- lenějším k obdivu. Pomoc Vladislava I. (r. 1158), Přemysla I. (r. 1204) a Jana (r. 1316) s jeho pěti nebo šesti tisíci ozbrojenci měla, jak musí doznat sami závistivci, rozhodující podíl na vítězstvích císařů Fridricha I., Filipa a Ludvíka IV. v Lombardsku na poli Akvilejském, v Sasku a ve

351 Hájek k r. 1091.

292 Švábsku. Přemysl Otakar s nevalně početným zástupem prošel vítězně celým Pruskem (r. 1254), téměř 2 000 vojáků uherského krále Bély, se- braných z cizích národů, dílem pobil, dílem rozprášil (r. 1260), od císaře Rudolfa pak mohl být poražen jen tím, že byl obelstěn a od svých lidí zra- zen a opuštěn (r. 1278). Králi Janovi na pomoc proti Rakušanům vyzbroji- li Pražané samotní ve třech dnech 10 000 mužů.352 5. Slavní husitští mstitelé neshromáždili nikdy větších zástupů nežli u Budyšína a Zhořelce.353 Bylo jich totiž podle podání u Ústí 25 000, u Tachova 30 000, u Zhořelce bezmála 40 000. Císař Zikmund přišel proti nim ku Praze se 150 000 bojovníky (r. 1420).354 Byl odražen s těžkými ztrátami. Říšští kurfiřti, knížata a stavové oblehli Žatec 200 000 ozbrojenci (r. 1421).355 Byli zahnáni na útěk. Duryňský lankrabě Vilém a manželka míšeňského markraběte Fridricha přivedli k osvobození obleženého Ústí přes 70 000 mužů ve zbrani (r. 1426). Z nich v nesmírné porážce u vsi Předlic k 50 000, podle jiných k 12 000 zůstalo na bojišti.356 Papež Eugenius, kráčeje ve šlépějích svého předchůdce Martina, vyslal do českého území z Bavor s legátem kardinálem Juliánem a za velení braniborského markraběte Fridricha 130 000 vojáků. Ti všichni musili u Tachova (r. 1431) hledat spásu v lesích a útěkem se rozptýlili; ztratili také nemalou část svých zástupů a zavazadla se vší výzbrojí válečnou i mnoho cenných svršků zanechali jako kořist vítězi.357 Král Jiřík, jakkoli měl zemi stranicky rozervánu a všechny mocnější z panstva proti sobě, přece opíraje se o síly nižší šlechty a měšťanů, doma všemožně sebrané k ochraně svého důstojenství, vybavil se ze všech nesnází, ba všelikými nástrahami, které s největším úsilím zosnovali jeho nepřátelé, srdnatě opovrhl a dokonale je zmařil. Papež Pavel II. totiž nejenom na něho vrhl blesky svých klateb, nýbrž i odnímal mu

352 Kronika zbraslavská, kap. 20. 353 Letopis budyšínský, rukopis. 354 Jan Dubravius, Dějiny, kn. XXIV. 355 Kronika Mansfeldská, kap. 310. 356 Letopisy lankrabat duryňských,'kap. 162; Mistr Daniel, Kalendář, k 16. červnu. 357 Silvius, Kronika česká, kap. 48; Mistr Daniel, Kalendář, k 14. srpnu.

293 království, jehož mu král nechtěl, ani nemohl vydati, podněcoval obyvatele království a připojených zemí, aby od něho odpadli, a vyslal do Čech neobyčejně silné zástupy křižáků, jejichž podněcovatelem a vůd- cem byl Zdeněk ze Šternberka (r. 1465 a 1466). Avšak všechna tato zloba Pavlova byla marná a oni znamenaní lupiči, když svou ukrutností horší než skythskou po nějaký čas těžce sužovali ubohý, bezbranný a nevinný lid, byli u Nejřska od královských zahnáni a rozprášeni (r. 1468). Uherský král Matyáš, několika vítězstvími nad Turky zpyšně- lý a válečnickým uměním velice proslavený vojevůdce, třebaže byl Jiří- kovým zetěm, pokoušel se ho zbraněmi svrhnout z trůnu, avšak tchán jej několika lehčími bitvami (r. 1467, 1468 a 1469) zastrašil a zkrotil; u Lávy pak musil Matyáš před bitvou utéci, a potom byv s veškerým vojskem sevřen v úžinách Železných hor v Čechách, musil vykupovat život jednak zlatem, jednak úskokem nedůstojným tak proslulého válečníka; konečně donutil Jiřík také Slezany a Lužičany, ba i pány v Čechách a na Moravě, kteří se proti slibu věrnosti pokusili o odboj, vrátit se k posluš- nosti a plnit příkazy. Byl-li tedy tak mocný přesto, že ho vlivnější část jeho poddaných opustila a proti němu se stavěla, lze si odtud snadno představit, jak veliké by byly bývaly jeho síly, kdyby k němu jedinému byl věrně přilnul ve svornosti celý český národ. 6. Poněvadž potom po smrti krále Jiříka za vlády Vladislavovy, Lud- víkovy a ostatních králů byl v království až po naše časy hluboký mír a jen dvakrát nebo třikrát vznikl spíše jen poplach válečný nežli sku- tečná válka, leželo cvičení ve vojenství a ve zbrani zanedbáno, a proto čím se naše země stávala zámožnější množstvím bohatství a statků a čím vytříbenější rozkvětem vzdělanosti, tím více slábla její moc a ochabovala k odvážnému činu358. To se stupňovalo do té míry, že vznikalo zdání, jako by národ český již nebyl tuze schopný pro válečnictví a jako by moc království přestávala být postrachem sousedům. Nicméně dědov- ská zdatnost znovu ožívala a časem se vracela do hrudi české mládeže, takže zkušení pozorovatelé poznali, že na pomocných výpravách, které

358 Sněm léta 1593.

294 byly mnohokrát vyslány do Uher, náš voják obracel se proti nepříteli tváří, nikoli zády, a když byla příležitost k bitvě, nebojácně se s ním utkal. Také v minulém století dokázali naši vojáci přečasto, že je v Če- chách ještě nějaká síla a že se v nich vyskytují mužové dobře schopní válčení. Vedle jiných uvádím obzvláště ony Čechy, kteří bojovali za krá- le Vladislava proti uherskému králi Matyášovi ve Slezsku a v Rakousích (r. 1477)359 a rovněž proti císaři Maxmiliánovi I. a polskému králi Al- brechtovi (r. 1491 a 1492),360 dále ty, jejichž skvělých předností a bez- úhonnosti si vážil císař Maxmilián I. tak, že je učinil svou posádkou a tělesnou družinou, a o jejichž veliké věrnosti se přesvědčil kromě jiných případů zvláště při obléhání Murana.361 A nebyli nehodni předků ti, kdož za velení Bartoloměje Minstrberského a Bočka z Kunštátu bojovali proti křižákům papeže Lva X. (r. 1514). Pravými muži byli též oni, kteří přesto, že jich byl malý počet a že tvořili jen přední voj čet- nějšího vojska, stáli v nešťastné a žalostné bitvě u Moháče tělesnou stráží králi Ludvíkovi a s ním zahynuli (r. 1526). Srdnatost a pohotovost osvědčili králi Ferdinandovi čeští dílem jízdní, dílem pěší bojovníci, kteří při obležení Vídně (r. 1529) pod prapory Jana hraběte z Hardeku a Arnošta z Brandeštejna a s Vilémem Zvířetickým, Petrem Proseč- ským, Petrem Peřinou a ostatní Šlechtou statečně zadrželi u Ostrovní a Solní brány a u Červené věže nepřátelské útoky Solimanovy, dále ti, kteří za krále zápasili pod několika prapory v bitvě u Tokaje proti Janu Zápolskému (r. 1537),362 a rovněž oni, kteří u Osijeka pod rázným vůd- cem Petrem Rašínem padli, zasypáni tureckými střelami. A podobně nebyla beze slávy statečnost těch, kteří za téhož Ferdinanda potřeli a zahnali markraběte Albrechta a dobyli jeho velmi opevněné tvrze Blassenburku vedením Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic (r. 1554). Králi Maxmiliánovi rovněž velmi vydatně pomohli čeští vojáci proti

359 Salomon Neugebauer, Dějiny polské, kn. VI. 360 Bonfini, dekády V. kn. II. 361 Richard Bartholinus v řeči na sjezdu vídeňském r. 1515a theolog Jan Faber v řeči při pohřbu Maxmiliána I. 362 Pavel Jovius, Dějiny, kn. XXXVI.

295 Turkům (r. 1566), a to jednak při osvobozování obležené Paloty a do- bytí Vesprimu, jednak při oné sice dokonale vystrojené, ale nenáležitě opožděné výpravě proti Solimanovi, který těsným obležením svíral hrad Siget. Pod prapory krále Rudolfa vykonali vynikající činy, a proto došli znamenité slávy velmi četní mužové u Hatvanu, Jageru, Stoličného Bělehradu, Ostřihomu, Komárna, Rábu a Budína, jako byli ti, kteří táhli s Vilémem Trčkou (r. 1596), Janem Vchynským, Albrechtem Pěti- pesským, Janem z Pernštejna (r. 1597),363 Petrem Vokem z Rožmberka (r. 1594 a 1601) a s jinými. 7. Toto pomocné vojsko sbírali naši králové se souhlasem stavů a posílali je – podle velikosti nebezpečí ve větším nebo menším počtu – do Uher, anebo kde ho bylo zapotřebí. Oni stavové vždycky dávali také žold, ale o něm se rozhodovalo jen za souhlasu veškerého národa a na sněmě. Neboť nehledě k tomu, že je to starobylý obyčej předků, nemůže nikdo lépe vědět než nejvyšší rada zemská a veškerý národ, jaké jsou síly státu, jaké možnosti, konečně jaká je povinnost vzhledem k sousedům, ať se již zakládá na smlouvě či na nezbytnosti. Z těchto usnesení sně- movních si může každý užitečnou úvahou utvořit úsudek o moci veške- rého království, o starých důchodech a obvyklých příspěvcích na válku, národ příliš nezatěžujících. Velmi obvyklé bylo,364 že naši posílali do Uher pomocné sbory o 6 000 pěšácích a 2 000 jezdcích; aby mohly být sebrá- ny, musili dávat z každých 5 000 našich kop pozemků jednoho jezdce a každého třicátého poddaného, pečlivě vystrojeného potřebnými zbra- němi. Je-li nebezpečí doma a je-li třeba vésti válku za oltáře a krby, zdvojnásobuje se obyčejně i počet žoldnéřů i obecné peněžité příspěvky. Jestliže sám král táhne proti nepříteli, je podle starobylého národního zřízení povolávána do zbraně všechna šlechta do jednoho muže s veš- kerou čeledí a provází krále, avšak s tím omezením, že není nucena k vý- pravě za hranice království. V krajní tísni a nejhorších případech musí se každý pátý z venkovských poddaných a každý čtvrtý z měst chopiti

363 Jakub August de Thou, Dějiny, kn. CX, CXV a CXIX. 364 Sněmy Jet 1553, 1565, 1567, 1571, 1596 a 1598.

296 zbraně nebo přivést za sebe vhodného námezdníka, aby za žold, placený čtyřmi ostatními, králi vojensky sloužil. Nastane-li jednou případ, že bude nutné sáhnout po této krajnosti, a budou-li se o břímě dělit po vzoru předků všichni rovnoměrně, je pravděpodobné, že budou mít Čechy pod svými prapory více než 30 000 pěšáků. Jezdců se v nejzazší nutnosti dá sebrat, jak se myslí, na 10 000. Jest si ovšem přáti, aby se brány války zavřely a vojenský ústroj ustoupil občanskému kroji, avšak poněvadž jsou nyní lidé, kteří proti dřívějšku mnohem více milují zmatky, mnohem více závidí sousedovi štěstí a svobodu a mnohem více baží po cizím, je vrchnosti sedící u státního kormidla vždycky třeba bdělosti co nejostražitější a silných vojenských sil, jež by byly pohotově pro všecky případy. Proto jest si obzvláště přáti, aby se naší zemi dostalo krále, který by vynikal zdatností ve zbroji neméně než v občanském šatě, který by, maje na mysli příklad oněch starých českých králů, i uprostřed míru pamatoval na válku, který by měl po ruce vojevůdce a hejtmany znalé válečnictví, který by dovedl odvahu svého národa již dlouho odpočíva- jící znovu probudit a vzorným vojenským výcvikem i ostatní kázní uči- nit ji postrachem všem nepřátelům. Našim vojákům pak, kteří i nyní mohou být tak bojovní a početní, jako kdysi bývali, přáti jest tytéž vlastnosti, které mívali předkové, nikoli zajisté obvyklý sklon k plenění, poctivci vždy odsuzovaný, nýbrž chvalně známou rozvážnou znalost v zacházení se zbraněmi, stejnou zdatnost v bitvách a stejné štěstí, ob- zvláště však stejnou věrnost, poslušnost a lásku k vlasti i králi. Bude-li země vyzbrojena těmito přednostmi, nebude jí nikdy moci chyběti ani moc, ani ostatní pomůcky a prostředky, kterými by se státu zachoval mír a důstojná vážnost.

297 KAPITOLA XVIII O českém mincovnictví a peněžních jednotkách

Rozvážnější státníci soudí, že práva svrchovanosti jsou do té míry vlastní a nezbytná státu nebo národnímu společenství, že v nich umis- ťují jeho plíce, srdce a duši, a domnívají se, že jen s nimi může stát žíti, bez nich však hyne. Mezi práva tohoto druhu řadí také právo z hmoty obecně zvolené raziti peníze, mající hodnotu od jiných rozdílnou. S tím je nutno jen souhlasit. Vždyť jako zvláštní jazyk rozlišuje národ od ná- roda, tak užívání nestejných zákonů a mincí odděluje jedno společen- ství od druhého, jedno království od jiného, a naopak, směšování nebo matení jazyka i mincí stírá to, čím se liší národ od národa, stát od státu, a vleče za sebou zhoubné převraty. Proto každý národ, kterému je jeho bytí drahé, a obzvláště panovník čili nejvyšší vrchnost, kterou si národ postavil v čelo k vykonávání práv svrchovanosti, musí s neobyčejně bdělou péčí dbáti o to, aby vytrvale chránil a v neporušenosti udržoval stejně jazyk jako měnu, od předků ve státě zavedenou a odedávna obecně užívanou, před všelikým kažením a směšováním s penězi cizí- mi. Této péče svědomitě dbali také staří panovníci čeští a celý náš ná- rod. Třebaže se neuzavíral obchodním stykům s Němci, Moravany a Uhry, přece nikdy nechtěl, aby mezi našimi a jejich mincemi nebylo rozdílu ani v hodnotě, ani ve způsobu počítání. Výslovným zákazem zapověděl, že žádný soukromník nesmí minci v naší zemi raženou fal- šovat, přetavovat, s ní jakýmkoli způsobem pokoutně obchodovat, ba ani nikterak ji podvodně a zištně ze země vyvážet. Zákaz ten je tak přísný, že jeho překročení se vymstí provinilcům trestem upálení.365

365 Práva a zřízení zemská W. 13 a 15.

298 2. Průběhem doby se ovšem naše mince nejednou změnila a se jmé- nem panovníka a země byly ve zlatě nebo ve stříbře raženy peníze, různící se jeden od druhého zrnem, stříží i hodnotou. Téměř vždy starší byly lepší než mladší. Lidé našeho národa sice našli v této zemi zlato hned za časů Kroka Mladšího, a to dokonce dříve než stříbro, avšak přece hned po nálezu ho neupotřebili k ražení peněz. Od té doby však, když užili práva raziti minci, vznikaly veškeré peníze našich knížat a králů jen ze zlata nebo ze stříbra a před dobou krále Jana nebylo vů- bec zvykem přiměšovat něco mědi ke zlatu nebo ke stříbru. Stříbro u nás ponejprv cejchoval kníže Přemysl, zlato kněžna Libuše. Ze stříbr- ných peněz razily se jedny větší, druhé menší; z nich měly ony s obou stran obraz Přemysla samotného, tyto však z jedné strany podobu Přemyslovu, z druhé Libušinu, jak sedí na stolci.366 Jednotlivé ony větší peníze se rovnaly vahou dvěma kvintlíkům, 25 menších pak dvěma lotům. Zlatý peníz Libušin byl znamenán z obou stran podobou Libuše samotné, jak sedí na stolci a vedle sebe má přeslici. Hodnota a cena jeho je nejistá, že však každý z nich měl cenu velikou, může se soudit z toho, že jich mrtvé Libuši dal Přemysl při pohřbu do rukou jenom pět jakožto dar neznámému bohu. Způsob a zákon slévání a ražení mince byl pak vytrvale zachováván podle stříže Přemyslovy ode všech knížat pozdějších dob až do časů Boleslava Ukrutného, jehož peníz představo- val na líci tvář bratra Václava, na rubu podobu samého Boleslava a měl hodnotu asi šestiny dnešního tolaru. Od té doby byl ražen ten peníz stejného zrna a stříže až do časů českého krále Václava toho jména Druhého, nehledíme-li k tomu, že mince byly, jak jsme řekli, raženy, každá jiného

zdobena jménem jsouc krále.

366 Hájek při r. 725 a 1040.

299 3. Král Václav II. ponejprv změnil váhu stříbrné mince, jaká byla u otců obvyklá, a povolav mincíře z Florencie,367 dal raziti ze stříbra groše a peníze bílé, sice rovněž beze vší přísady mědi, avšak s novou stříží i podobou. Groš vážil kvintlík; líc zdobily tři soustředné kruhy, v nejvnitřnějším z nich byla královská koruna a v prostředním nápis WENCESLAVS SEGVNDVS, v nejkrajnějším DEI GRATIA REX BOIEMIAE (tj. z Boží milosti král český); na rubu stál lev, odznak to zemský, a po- něvadž byla podle starého zřízení mincovna v Praze, bylo tu do kruhu napsáno GROSSI PRAGENSES (tj. groše pražské). Lid je nazýval zmrzlí- ky, jak se zdá, pro bělostnou čistotu stříbra. Peníz bílý pak, který byl dvanáctinou toho groše, byl také poznamenán vyraženým znakem lva a královým jménem. Na mincovní libru, které Němci říkají Marck, my hřivna, šlo těchto grošů pražských 60, peněz bílých 720. Zeť tohoto Václava, král Jan (r. 1311) ponejprv přimísil ke stříbru zcela maličko mědi a dělal groše a peníze bílé, jež se sice tchánovým podobaly rázem a vzhledem, avšak byly o něco horší zrnem i stříží. Na hřivnu šlo 64 jeho grošů nebo 768 peněz bílých. Razil také větší peníze, z nichž každý vážil čtyři třetiny lotu a byl dvanáctinou hřivny. Kromě toho razil také malinké peníze, jedny ze zlata v hodnotě, jak se tvrdí,368 o něco větší než šestina hřivny, jiné z mědi, jež si vymyslil k vydírání lidu. Proti králi Janovi zhoršil minci jen o maličko syn Karel, velmi značně však vnuk Václav. Karel totiž (r. 1377) přidával na 100 hřiven 12 hřiven mědi a na hřivnu připadalo 70 jeho grošů nebo 840 peněz bílých. Václav IV. však (r. 1407) přimísil mědi k svým grošům 16/41, to jest šestnáct jedena- čtyřicetin, k penězům bílým 3/5, to jest tři pětiny, jak podrobněji po- učují listiny, které vydali o té věci oba králové. 4. Potom následovaly v našem národě známé občanské války, hrozné a pamětihodné velikostí jak úspěchů, tak pohrom. Když u nás zuřily, měli rozhodování o veřejné minci v svých rukou Pražané. A tu podvodnictvím mincím vzrůstal takřka denně odklon od onoho starého zrna peněz, až

367 Hájek k r. 1300; kněz Siffrid ve Výtahu kroniky, kn. II. k r. 1296. 368 Kronika zbraslavská, kap. 14 a 19.

300 konečně za bezkráloví po smrti krále Albrechta naši zemi silně zaplavily zhola pokažené peníze, ražené císařem Fridrichem – náš lid je nazýval černými –, a daly lakomcům příklad, ještě směleji kazit minci domácí. Z toho vznikla neslýchaná drahota obilí a všech ostatních věcí a národu i celé zemi zřejmé škody, nemenší než kdysi za krále Jana. Z těchto dů- vodů, jakož i se zřením k tomu, že si stavové rakouští velice v té věci stěžovali na císaře, rozhodl se král Jiřík, když konečně dosedl na trůn, zakročit proti zlu. A tak o málo zlepšil českou minci (r. 1460), vzav si příklad ze sousedních Míšňanů, u nichž se nedávno předtím (r. 1457) začal razit stříbrný peníz v hodnotě osmadvacetiny zlatého florenu, v Němcích velmi rozšířeného. Poněvadž se však zjistilo, že i tato nová česká mince je velice vzdálena od starého zrna, a páni čeští, kteří ho odmítali mít za krále, na sjezdě Zelenohorském si mezi jinými důvody svého odboje stěžovali, že zlehčil mincovní zákony dřívějších králů, byl konečně nucen (r. 1469) vstoupit v šlépěje Václava II. a razit ze stříbra groš kvintlíkový a peníze bílé, jichž se 14 rovnalo onomu groši. Těmto grošům i penězům bílým říkal lid podvojní. Poněvadž ani Jiřík potom již nežil dlouho, ani zásoba stříbra nebyla tak veliká jako za Václava, vrátil se král Vladislav (r. 1473) v mincovnictví k oné prvnější úpravě svého předchůdce Jiříka. Mincím těm podnes říkáme plecháče. Ale ani v tom nemohl důsledně vytrvat, jak o tom svědčily veřejné stížnosti a drahota obilí, která proto vznikla v dvacátém roce jeho království (r. 1491) i později znovu (r. 1514). Dále pak mince Ludvíkovy a Ferdinandovy jsou opět horší než Vladislavovy, jak zkušení snadno poznávají srovná- ním; až dosud totiž jsou leckde ještě v oběhu. Dvoulotové peníze, kte- rým se podle města Jochymtálu (Jáchymova), kde se po prvé začaly mincovati, říká jochymtály čili groše tolské nebo tolary, nebyly v naší zemi raženy před dobou krále Ludvíka. Ty, které byly vyrobeny již za Vladislava, jsou uherské, nikoli naše. Platily u nás 210 peněz bílých. Třebaže se u nás, jak jsme pověděli, stříž, zrno i cena peněz nejednou měnily, přece na podobě čili tvaru, jak jej zavedl král Václav II., neměnilo se nic až do tak řečené šmalkaldské války v Němcích. Na líci měly vždy královskou korunu, na rubu lva s nápisem, obsahujícím jméno krále

301 a Prahy. Výjimku činili pan Jan z Pernštejna (před r. 1540 a po něm) a podobně jeho nástupce v zástavním držení hrabství Kladského, sal- cburský arcibiskup Arnošt z vévodů bavorských (po r. 1550), kteří razili své vlastní peníze, a to dvoulotové podobné jochymtálům a groše rovna- jící se královským. Ale po oné válce (r. 1548) začal král Ferdinand – u tolarů to činil hned od nastoupení na království – raziti na našich peně- zích z jedné strany svůj obraz, z druhé strany římského orla. Vtipní nemohou neuhodnouti proč. Jeho peníze byly rozmanité a podle toho, jak který byl velký nebo malý, každému buď zvýšil, nebo snížil cenu v po- měru k španělskému penízi Filipovu, více než dvoulotovému: některé platily tři čtvrtiny mince Filipovy, jiné tři osminy, ještě jiné osminu. Také drobná jeho mince byla rozmanitá a nikoli stejného druhu. Byl to předně tak řečený český neb velký i bílý peníz, přizpůsobený vladislavskému, kte- rý pod nápisem obsahujícím jméno královo stále zachovával starý obraz lva a byl dvoustým desátým dílem tolaru, jakého se nyní běžně užívá u Němců, napodobujících nás a Rakušany; druhý byl šart nebo kačenka, malý peníz, půlka velkého; třetí byl groš tak řečený bílý, platící sedm pe- něz bílých; konečně čtvrtý byl groš zvaný hubáček, mající hodnotu devíti peněz bílých, jejž razil z nabádání svého bratra císaře Karla.369 K bedlivému zachovávání mincovních zákonů a k dozoru, aby se v budoucnosti mincíři sami nebo kteříkoli podvodní lidé nějakou šal- bou proti nim neprohřešili, byli zřízeni a přísahou slavnostně zavázáni dva zkoumatelé nebo přehližitelé obecné mince, z nichž jeden, tak ře- čený prubíř královský, byl ustanoven od krále, druhý, tak řečený prubíř zemský, od stavů.370 Jejich povinností je, aby přesně zkoumali zrno i stříž peněz, které jsou právě v oběhu, stříbrných i zlatých, dovezených z ciziny i domácích, a to kdykoli soudí, že je to v zájmu státu, nejméně však každého čtvrt roku. Shledají-li, že se některý v jednom nebo v druhém uchyluje od zákonité míry nebo je jinak zfalšován, musí o tom bedlivě podat zprávu, a to prubíř královský nejvyššímu mincmistrovi bez pro-

369 GOLDAST v II. svazku Constitutionum, str. 346. 370 Práva a zřízení zemská W. 13 a 15.

302 dlení, prubíř zemský nejvyšší radě zemské při její nejbližší schůzi. Nej- vyšší rada potom, dorozuměvši se co nejdříve s nejvyšším mincmist- rem, postará se o to, kterak se má zlo napravit a jaká opatření učinit, aby v tomto směru zemi nevznikla škoda.371 5. Syn Ferdinandův, český král, císař Maxmilián bděle vyhledával, jako ve všech ostatních věcech, i v mincovnictví cti a prospěchu české- ho národa. Ačkoliv v druzích a podobě mincí, kterých užíval jeho otec, změnil jenom čtvrtý druh, nahradiv jej penězi, kterým lid říká sedmáky, přece nám peníze proti otci o něco zlepšil. O hodnotě peněz a o ražení zlata i stříbra dal na sněmu s obecným souhlasem stavů přesnější zá- kony, dílem na samém sklonku života, dílem také již dříve. Z pražské hřivny zlata, obsahující 23 karáty a 8 krejnů rozkázal raziti – po staro- bylém obyčeji císaře Alexandra Severa a svých předchůdců na češkém trůně – tak řečených zlatých dukátů českých 72 kusů a 35/64. Rovněž stříbru určil přesně vymezenou přísadu mědi, a to tolaru 7/64, groši bílému 37/64, půlgroši 39/64, penízi bílému 11/16, konečně malému penízi 53/64. Tudíž pražská hřivna stříbra v tomto poměru smíšeného, tak řečená die Marck, dávala mu 8 3/4 tolarů, grošů bílých 126 2/7, půlgrošů 240, peněz bílých 659 a malých peněz 733 kusů. Penězům podle těchto zákonů raženým určil týž král také jejich hodnotu:372 tolary měly platit 60 půlgrošů, staré české široké groše ražené v Praze před válkou šmalkaldskou a staré rakouské groše 9 peněz bílých, no- vější české groše bílé 7 peněz bílých, půlgroše 3 1/2 peníze bílého. Mince, odpovídající penízi Filipovu v poměrech 3:4, 3:8 a 1:8, ražené v dřívějších dobách, nebyly sice vzaty z oběhu, poněvadž se však hodily jen německému, nikoli našemu způsobu počítání, bylo zákonem ustanoveno, že se u nás budoucně již nemají raziti. Tak vysokou měrou věk našich otců dbal starého obyčeje a vyhýbal se cizím novotám. 6. Synové Maxmiliánovi, když ho jeden po druhém v království vy- střídali, chovali se k těmto mincovním zákonům otcovým zcela rozdíl-

371 Sněmy let 1543, 1575, 1576 a 1610. 372 Sněmy let 1573 a 1576.

303 ně: jako je Rudolf horlivě zachovával, tak jich Matyáš nedbal. Za císaře Matyáše totiž nejprve v sousedních Němcích a potom brzy také u nás byla obecná stříbrná mince tak svévolně kažena, že se veškeré peníze v té době ražené – s výjimkou jediného tolaru – zhoršily proti rudolfov- ským dvojnásob. Poněvadž po smrti krále Matyáše plála země plamenem válečným, svěřili stavové sami péči o zemi direktorům, vybraným z celého národa, a razili (r. 1619) obecnou minci po vzoru předků s královskou korunou a korunovaným lvem, přimísivše ke stříbru asi 7/16 mědi. Ale v tom se takřka sami sobě zpronevěřili, že jí přiřkli hodnotu cizí a od otců za Maxmiliána obecným souhlasem zakázanou. Na rozdíl od předků začali ji totiž počítat nikoli na české peníze bílé a české groše, nýbrž na německé krejcary. Při tomto zanedbávání práva svrchovanosti a příkladu předků nedá se jejich nerozvážný počin omluvit tím, že – jak někteří říkají – měli zapotřebí mít doma v zemi minci shodně upravenou s mincí německou, aby mohli vojákům vyplá- cet žold. Vždyť němečtí žoldnéři slouží za mzdu také ve francouzských a belgických službách, a přece se z ohledu na ně ani ve Francii, ani v Belgii nikdy nevzdali užívání staré mince. Ale ať je tomu jakkoli, roz- dělovali stavové hřivnu stříbra, smíšenou v připomenutém poměru s mědí, buď na 32, nebo na 64 částí a ustanovili jim cenu v prvém pří- padě po 24 krejcarech německých, v druhém po 12 krejcarech. Tento nový způsob mincování, lidem mlčky schválený, podržel rovněž král Fridrich, ledaže ze zrna stříbra ubral asi lot a na penízi dal razit svůj obraz; kromě toho dal děliti hřivnu také na 16 dílů, při čemž každý takový díl platil 48 krejcarů. Razil však, a to ve stanoveném poměru mědi a stříbra, rovněž české peníze bílé, malé peníze i groše bílé, takže se myslilo, že bude-li moci zavést klid v rozbouřené zemi, obnoví staré mincovní zákony Maxmiliánovy. Když jej však zbraněmi z královské důstojnosti svrhl císař Ferdinand a sobě mečem otevřel cestu k české- mu žezlu, nastal za něho tak hluboký odklon od dobrého příkladu předků, že skoro všechny naše tehdejší mince měly stříbra pramálo. Vladislavův a Jiříkův peníz vynikal zrnem nad tehdejší groš Ferdinan- dův. Kdysi totiž obsahovaly groše více než polovinu stříbra, tehdy ho

304 však, jak se jevilo, měly sotva 3/16, a proto se jich ani 200 plně nevy- rovnalo jednomu jochymtálu čili tolaru. Nezkušený lid mohl zpozoro- vat toto nekalé počínání – ať je nazveme podvodem nebo lakadlem –, až když byl téměř o všechno stříbro ošizen. Když se však značně pozdě- ji velikými ztrátami majetkovými všichni stali zkušenějšími, zažili jsme náhle podivuhodný zmatek v obchodech. V letech totiž 1621-23, která nebyla neúrodná, zdražily všecky věci proti dřívějšku desateronásob- ně. V těchto svízelích zlé mince uplynuly nám celé tři roky a tehdy ko- nečně jsme se ze zkušenosti přesvědčili, že pravdivě a moudře kdysi pověděl krátce před svou smrtí kníže našeho národa Boleslav Milosti- vý, že jistě žádný mor, ani žádná válka, ani nepřátelské země plundrová- ní a pálení nemohú tak lidem dobrým uškoditi, jako časté měnění a lstivé mince pohoršování; neb taková nepravost chudí a loupí křesťany373. Na mou věru, jméno a obraz těch, kteří razili minci nepoctivou, musí se studem rdíti nejen v rukou současníků, ale i budoucích! 7. Tyto druhy peněz razil kdysi český národ a užíval jich v dobách dávných i ještě zcela nedávno. Pro nezbytný a vždy hojný obchodní styk se zahraničím povolil však svým lidem užívat také přespolní zlaté i stří- brné mince, dovážené ze sousedních Němec, Uher a Polska, ale také její hodnotu přizpůsobil domácím mincovním zákonům. Odtud jsou u nás známy i rozmanité mince cizího původu: zlatníci, groši s anjelem, pace, groši rakouští, krejcaři, dudci, šestáci, královští, šarapatky, trojníci, bab- ky, hald. A jako počítali peníze Židé na šejkle, Řekové na drachmy, Římané na denáry, Němci na zlaté a ostatní národy každý na svůj druh mince, tak i naši lidé počítali dělané… ale ještě nemincované zlato i stříbro na hřivny, to jest peněžní libry – nikoli libry římské nebo krámské –, a na fertony, to jest čtvrti hřivny, kdežto mincované zlato na dukáty, stříbro na groše pražské a konečně groše při větším množství na kopy části groše na peníze velké, a až dosud s oblibou tak počítají všichni, kteří se otcům neodrodili. Šedesát našich grošů sluje kopa, a groš platil – podle

373 Hájek k r. 999 a 1300.

305 toho, jaké byly časy a jak král i národ rozhodl – od doby krále Václa- va II. 12 nebo 14 peněz bílých, které nebyly o víc než o třetinu horší než Maxmiliánův půlgroš, nyní však platí groš jen 7 Maxmiliánových peněz bílých. Proto neobratně si počíná, kdo v Kronice české píše,374 že před dobou Václava II. húsce chleba, kteréž se šest mužuov mohlo najesti, byla za jeden peníz a že někdy strych ovsa prodávali za 5 peněz, jindy za 1 groš a ostatní věci za podobnou cenu, při čemž soudí, že mluví o zvláštní láci a má to za zázrak, ač sám dosvědčuje, že stříbrný peníz v těch dobách byl drobný a vážil jen 2/25 lotu. Z druhé strany zase je možno nazvati opo- vážlivými ony její čtenáře, kteří při zmínce375 o tom, že před kralováním téhož Václava platil strych žita 120 peněz a někde i dráž a že jedva mohl dvě vajce za peníz kúpiti, myslí, že tehdy drahoty nebylo. Počítání peněz na zlaté a krejcary, kterému se u nás nyní dává před- nost před oním starobylým, příčí se prastarému právu svrchovanosti, je našemu národu na potupu a bylo již dávno soudem našich otců za- vrženo. Proto by i nejvyšší vrchnost i národ měly býti méně nevšímavé, aby se ta novota zamezila. Poněvadž však není možné, abychom tu ně- jak nenarazili a v lecčems nevystoupili ze své zdrženlivosti, raději se toho nedotkneme.

374 Hájek k r. 1027, 1172 a 1213. 375 Hájek k r. 1263 a 1281.

306 KAPITOLA XIX O důchodech českých králů

Žádný panovník by nemohl důstojně žíti, jestliže by nebyl majetný, to jest, jestliže by neoplýval znamenitými statky a penězi, které jsou vzpružinou všeho dění. Jako mu je totiž zapotřebí zdatnosti k tomu, aby stát uchoval ve šťastném stavu, tak potřebuje statků, aby mohl zastávat vrcholné postavení v náležitém lesku. Má-li se to zařídit čestně a bez tyranství, bývají podle obecně přijatého práva a s tichým souhlasem veškerého národa povolovány v kterémkoli státě jeho nejvyšší hlavě důchody dílem řádné, dílem mimořádné. Také králům českým se do- stává prostředků toho druhu a jejich národ je nikdy do té míry neopus- til, aby si mohli – nebyli-li by ovšem marnotratníky a zhýralci – právem stěžovati na nedostatek nebo na hubenost komory. Snad upustil náš národ až dosud od zřízení zvláštní pokladnice státní právě jen z toho důvodu, aby měl tím bohatší svůj nejvyšší úřad, krále. Proto všechny spravedlivé cesty k obohacení a veškeré důchody v království ponechal jedině jim. Třebaže se snad svou velikostí nemohou rovnat důchodům králů vládnoucích v ostatních říších, přece však, poněvadž v naší zemi není třeba podnikat tak značných nákladů, nesmějí se ty důchody ani podceňovat pro jejich nepatrnost, ani pokládat za nedostatečné k obo- hacování našich králů. Čeští králové Václav II. a jeho vnuk Karel přijali království velmi rozhárané, vyčerpané a zcela vysáté, avšak potom získavše znovu zdroje příjmů, kterých dřívější králové pozbyli, a se jměním rozumně hospodařivše, zmohli se na tak veliké bohatství, že pro jmění a statky Václavovy císař Albrecht Jednooký závistí div nepu- kl,376 a když zase Karel jednou ukázal poslům říšských kurfiřtů své řád- né důchody, usoudili a doznali, že je shledali většími, než jaké pobírá

376 Hájek při r. 1302 a 1304.

307 císař z celé říše německé.377 Václav IV., kterého Němci nazývají příjme- ním Líný, my Opilý, nashromáždil ze svých důchodů převeliké množ- ství zlata a stříbra a uložil je na hradě svatováclavském, karlštejnském a křivoklátském; tyto poklady potom (r. 1420) jeho bratr Zikmund uchvátil a rozdal vojákům. O neuvěřitelném vydírání krále Jana, jímž ochuzoval království, nijak se neostýchaje kdysi ve dvou měsících vy- moci na českém národu peněz na 95 000 hřiven,378 není ani mně milé, ani vhodné zde se šířiti. 2. Řádné důchody královské plynou v Čechách jednak z úročního platu klášterů a svobodných měst, jednak ze zlatých a stříbrných dolů, jednak z cel a jednak ze statků, a to dílem komorních, dílem z těch, kte- ré lid nazývá stolními, někteří také deskovými. Komusi se podařilo vy- pátrat, že důchody ty dostupují výše 400 000 německých zlatých, to jest 171 430 kop našich grošů.379 Úroční plat z klášterů nepřesahuje 5 300 kop, z měst činí na 4 300. Poněvadž se za doby krále Vladislava II. město Praha velice zadlužilo, byla s přivolením lidu ke splácení dluhu uložena všem pivovarníkům v městě dočasná dávka, totiž z každého sudu piva groš platící 7 peněz bílých. Z tohoto groše, který měšťané dobrovolně a jenom pro město Prahu dočasně ustanovili z ochotného přispění, učinil král Ferdinand po válce šmalkaldské pravidelnou daň a pod jménem groše dědičného vymámil jej na všech městech. Tím se přibližně o 15 000 kop – de Thou380 odhaduje částku mnohem výše – ročně zvýšily královské dů- chody. Pokud se týká zlatých a stříbrných dolů, není jejich výtěžek vždy stejně šťastný a proti dřívějšku je mnohem chatrnější,381 ale přece není pro královskou komoru bez užitku jeho dvacetina, která ze zlata a stříbra, vydobytého na pozemcích šlechty,382 náleží králi podle dojed-

377 Týž při r. 1370. 378 Kronika zbraslavská, kap. 14. 379 Mikuláš Bellus, Historický popis, svazekI., rozprava 31. 380 Jakub August de Thou, Dějiny, kn. III. 381 Hájek k r. 1315; Sněm léta 1586. 382 Práva a zřízení zemská W. 2.

308 nání, jež kdysi učinil král Ferdinand se stavy (r. 1534), jakož i veškeren výnos ze všelikých rudných dolů královských. Znamenitou sumu peněz dávají cla a mýta, mezi nimiž je tak řečený ungelt, zavedený v Praze a porůznu v městech od krále Jana. Velký přírůstek poskytují komoře statky královské – někteří latiníci jim říkají domanium –, a to jak stolní, tak komorní, ještě vedle toho, že králi a všemu dvorskému služebnictvu důstojně vystrojují stůl a celému královskému dvoru zaručují skvělý lesk.383 Neboť i kdybychom připustili, což však nečiníme, že z rybníků, mlýnů, pivovarů, pozemků a lesů, vesměs velmi hojných a výnosných, po uhrazení každodenních výdajů zřídka něco zbude, samotný úroční plat, který na jaře a na podzim platí podle velikosti obdělávaných polí poddaní sedláci – všech těch se počítá na těchto statcích kolem 10 000 –, vydá asi 9 000 kop grošů. Naproti tomu břemena zemská, jak jsme již řekli, nejsou tak rozsáh- lá jako jinde a vůbec náklady veřejně nezbytné nepřesahují míru. Zku- šení znalci soudí, že k jejich pořízení a úhradě zcela dostačí 4/5, to jest čtyři pětiny těch řádných příjmů, a myslí, že se může každý rok uložit do komory královy nejméně 35 000 kop. 3. Pokud se dále týká dávek a příspěvků mimořádných, kterým se u nás říká berně a sbírky, dostává se jich králům od veškerého národa často a hojně. Kdykoli totiž dolehne zvlášť závažný důvod, svolá král stavy na určitý den a v tomto hojně navštíveném sněmu vyloží o nebez- pečích státních a o jiných nezbytnostech, jež se toho času vyskytnou, a žádá jich o pomoc a podporu. Být krčmářem svého království a uložit berni podle libosti nebylo králi nikdy dovoleno. Náš národ totiž ve sho- dě s požadavky Aristotelovými384 chtěl, aby stát řídil spíše opatřující správce než uchvatitel neprávem si přisvojující, co mu nenáleží. Proto u nás nebylo místa pro nespravedlivé a potupné vymáhání dávek ani pro mistry financí, jak jim říkají Francouzi. Stavové sami po bedlivé a zralé úvaze obecným hlasováním ustanovují jednou větší, jindy menší

383 Sněm léta 1608. 384 Aristoteles, Politika, kn. V.

309 pomoc podle toho, jak to shledávají potřebným, a určují jistý čas v roce, do kdy má být odevzdána. Způsob jejího sbírání není našim lidem ne- znám. Ponejvíce nesou toto břímě venkované a měšťané. Šlechta zcela zřídka a takřka jen v krajní nouzi státní podstupuje je spolu se svými poddanými sedláky. Zcela malou měrou se dělí o tíži tohoto břemene také svobodní sedláci v království, tak zvaní svobodnici, dědinníci nebo nápravníci, a rovněž kněží na tučnějších farách, jakož i ovčáci a jejich mistři. Poddaných sedláků se počítá v našem království více než 150 000, měšťanů přibližně 12 000, svobodníků 338, farářů 1340, mis- trů ovčáckých 1068, ovčáků 1875. Nejobvyklejší z mimořádných berní je ta, která se ukládá selským chalupám a měšťanským domům. Oněm poddaným sedlákům se vymě- řuje na jednotlivé chalupy brzy po 10, brzy po 15, brzy po 20 našich groších ročně, měšťanům podle poměru, který sice není nový, ale ne- vím, zda je spravedlivý, tu po 30, tu po 45, tu po 60 groších. Říká se té dani berně domovní. Poněvadž se podle jejího poměru, odedávna až podnes užívaného, stanoví veškeren poměr příspěvků mezi šlechtou a měšťanstvem, lze berni domovní pokládat za jakési měřítko a směr- nici pro všechny peněžité dávky v našem království. Její výnos, když je dvacetigrošová385, činí dohromady přibližně 75 000 kop českých. K berni domovní přistupují jiné dávky mnohonásobně rozrůzněné, které je třeba vybírat z měšců dílem šlechty, dílem sedláků a rovněž měšťanů podle počtu poddaných, dále z desátků úrokových, z mlýnských kol, komínů, zlatého náčiní, perel, vína, obilí, dobytka, ryb, vlny a některého jiného zboží, konečně z hlav židovských. Kromě toho je zvláštní dávka z piva, kterou všichni stavové přispívají na služné zaměstnanců královského dvora a na zaplacení obvyklých v Čechách úroků královským věřitelům. Obecně se jí říká posudné a činí ze sudu 4, 5 nebo 6 našich grošů. Její třetina se vyplácí na úroky, jimiž je král povinen věřitelům, zbývající dvě třetiny k soukromé potřebě králově na služné. Je-li posudné čtyr- grošové, soudí se, že vynese přes 100 000 našich kop. Kdyby právo

385 Sněm léta 1569.

310 vařiti pivo bylo opět vyhrazeno a uchováno jen měšťanům, jak tomu bývalo před dobou Vladislava II. a jak tomu i dnes je v sousedních ze- mích, a kdyby ho tak volně neužívala i šlechta, dohadují se přemnozí, že by ta dávka králi vynesla mnohem, mnohem více peněz. 4. Nedočetli jsme se, že by kdy byli stavové odhlasovali větší výpomoc králi než na předposledním sněmu za Rudolfa II. (r. 1610) a na prvním sněmu za Matyáše (r. 1614). Někteří totiž vypočítávají, že se k zaplacení dluhů a k soukromé potřebě králově sešlo touto cestou králi Matyášovi přibližně 660 000, Rudolfovi dokonce asi 782 000 kop grošů českých. Když byla v Uhrách roznícena válka turecká a nabývala stále větší prudkosti, ustanovili stavové králi Rudolfovi pomoc dost skrovnou;386 přece však, jak někteří dosvědčují, vydala více než 312 000 kop našich grošů. Kdokoli tedy toto všechno pozorně přečte a srovná s důchody ostat- ních království nebo států, shledá, že se český národ tak horlivě stará o své krále, že v tom směru nesnadno může býti překonán od kteréhoko- li jiného národa. Ani velmi rozsáhlá svoboda, ani těsnost území, v kterém je svírán, nebrání mu, aby svou nejvyšší vrchnost štědře nepodporoval a jí nedovoloval od něho brát tolik, kolik je ke správě státu třeba. Národu našemu jest jenom přáti, aby měl spřáteléné sousedy, kteří by mu budoucně nechtěli, jak to dosud činili, osvědčovat nepřízeň, kte- ří by mu dovolovali bez obtíží užívat jeho svobody a jeho statků, nezá- viděli mu sídel po otcích zděděných a utěšenějšího blahobytu a zákeřně mu nepřipravovali bídnou porobu nebo pozvolné vyhlazení. Kéž dárce všeho dobra a udržovatel zemí a říší, dobrotivý Bůh, kterého český národ vždy vzýval jako zachránce sladké vlasti, kterého jsme však my, jeho potomci, hříšnou nevděčností učinili ze zachránce rozhněvaným soudcem, přivodí již jednou konec tolika a tak trpkým příkořím a po- rážkám a kéž blažený osud a šťastný stav, jehož jsme požívali za císaře a krále našeho Rudolfa II., nám krutě rozptýleným s právem radostné- ho návratu znovu obnoví!

386 Sněm léta 1593.

311 KAPITOLA XX O pohřbívání českých králů

Smrt, poslední čára v životě, která

– – – zná stejně zabušit na chatrče chudých i hrady králů., užívala svého práva u králů českých nejinak než u králů jiných národů, a povolávajíc je z tohoto smrtelného života a pomíjejícího lesku, unášela je k zeti Cereřinu. Proto náš lid vždycky pokládal za svou povinnost, aby těm, které se naučil za života horlivě ctít, uctívat a milovat se stejnou věrností jako úslužností, také po smrti prokázal s vybranou péčí poslední poctu pohřbu a obecným smutkem osvědčil stesk, který ho naplňoval, že mu byli osudem vyrváni. Jako v jiných věcech, i v tom se rovněž držel obyčejů a zařízení obvyklých u předků. Mrtvá těla panovníků byla vždy, a to již od samých začátků, pohřbívána do země, nikoli spalována ohněm. Jinak však v ostatních obřadech nezůstala ona zděděná zvyklost trvale beze změn. Zdokonalovala se s pokrokem posvátného a náboženského kultu a od nezřízené pověrčivosti novými změnami se přibližovala ke střízlivosti, která byla přiměřenější zdravému rozumu. Výstřednost a nemírnost, jaká ji vyznačovala za pohanství, nahradilo křesťanství vět- ší umírněností a zjemnělou lidskostí. Dovolím si tedy v posledním oddíle svého spisu stručně pojednat o slavnostním způsobu pohřbívání králů a proberu, jak si v Čechách podle rozdílných svých řádů v tom směru počínali nejprve pohanští, potom křesťanští obyvatelé. Pohanští kdysi Čechové, kdykoli jim zemřel kníže, mívali ve zvyku sbíhat se k jeho bezduchému tělu jako včely k úlu a houfně se hromadit kolem truhly, nehty si drásati tváře, s nářkem, kvílením a bědováním se vrhat na zemi a o závod líbati ruce zesnulého. Při tom volali: Dobrý

312 kníže, jakými slzami tě opláčeme? Jakou tryznu ti vystrojíme? Co s tebou pohřbíme? V tom sběhu a za takových nářků ustanovili ti, kteří mezi nimi nad ostatní vynikali, určitý den k slavnostnímu pohřbu. Všichni se k němu musili dostavit pohotově a v plném počtu. Zatím bylo královo tělo od pomazačů napuštěno mastmi a oblečeno v nádherný šat; truhlu, do níž bylo uloženo, zalili smolou. Do rukou dávali mrtvému králi mince, a to pět grošů zlatých do levice jako dar neznámému bohu, dva stří- brné do pravice, z nichž jeden měl být odměnou průvodci na cestě, druhý převozníkovi. Když se tedy lid, odevšad se shluknuv, sem dostavil a zhlédl rakev na márách, nastalo všeobecné nesmírné volání a zmatené bědování. Konečně po poledni vyzvedli nejpřednější mužové truhlu na ramena a tak ji nesli k hrobu, při čemž všechen zástup ji provázel nářky, vzly- káním, kvílením a daleko široko se rozléhajícím bědováním. Naříkající dav svými výkřiky brzy oplakával ztrátu dobrého správce vlasti a národa a vděčně vychvaloval jeho činy, brzy vysílal úpěnlivé prosby k lichým jménům vybájených strašáků, jako byli Merot, Radamas a ostatní černí bohové neboli podzemní, aby zesnulého ochránili před trýzněním Tasa- nů a uvedli ho na cestu světla a na pole blaženosti. Když zatím za toho- to kvílení a bědování zapadlo slunce, spustili za večerního soumraku truhlu s mrtvým tělem do hrobu, pokryli ji zemí a přivalili na ni veliký kámen. To však ještě nebylo poslední dějství truchlohry. Smuteční nář- ky se prodlužovaly nejméně na tři dny, často na celý týden. Truchlící kladli každodenně na hrob dříví, zapalovali je, a když zmohutnělý plamen do dálky svítil, zabíjeli nejprve mnoho drůbeže a jako žertvy je obětovali nejenom oněm bohům podzemním za zemřelého, nýbrž i ne- beským a ochranným božstvům Perunovi, Jasoňovi a Ladoňovi, kterým říkali bílí bohové, za knížecího nástupce. Potom následovaly četné nové a nové obchůzky kolem ohně a posuňkové tance. Hlasitými prosbami do dálky se rozléhajícími vyžadovali si na oněch bozích nového knížete, moudrého, spravedlivého, bdělého a vítězného. Konečně po tolikaden- ním běsnění oholili si na bradách vousy, vhazovali je spolu s uřezanými třásněmi dolejšků šatů do ohně, s rykem házeli za sebe kameny a růz-

313 nými směry se rozcházeli. Z našich nejstarších knížat byli pohřbeni a do matky země uloženi tímto pohanským pověrčivým obřadem Čech, jakož i Krok Mladší – Krok Starší totiž zemřel v Polsku a leží tam po- hřben – na úpatí hory Zřítu na rovině zcela blízko dvora Čechem obý- vaného – místo se nazývá Ctiňoves podle uctívání –, Libuše před branou svého hradu Libice hned u jeho vchodu, Přemysl pak a ti, kteří po něm zemřeli z ostatních knížecích předchůdců Spytihněva, jenž byl po otci Bořivojovi první z křesťanských knížat, dole pod Vyšehradem na po- hřebišti k tomu určeném. Odtud bylo tomu místu dáno pojmenování Knížecí hrobka. 2. Když bylo po dlouhé době zavrženo pohanství a konečně přijaty posvátné kulty náboženství křesťanského, upadla ona nemírná a veške- ré lepší naděje prostá lichost pohřebních obřadů většinou v zapomenu- tí a zcela vyhynula. Český lid začal své mrtvé vládce doprovázet po- slední poctou po způsobu křesťanském. Kéž by se však ona péče byla udržela v těch mezích, které, jak se dočítáme,387 ustanovil pro svůj po- hřeb král Kyros, a které by obzvláště křesťanům měly být světlým vzorem k napodobení! Neboť také u nás se konává smuteční slavnost příliš nákladná a nejenom mnohem skvělejší než při soukromnících, nýbrž s přepychem až přílišným. Bedlivost předků nám zachovala také pí- semný popis, jak se podle starobylých řádů má konat, a tím zachránila její znalost až na naše doby. Hned po skonu panovníkově přední mezi nejvyššími úředníky zem- skými, jemuž se již odedávna říká purkrabí pražský, svolá, poněvadž na něho připadá zástupné spravování uprázdněného království, své druhy do rady a s nimi rokuje jednak o dni slavného pohřbu králova, jednak o svolání sněmu k volbě nového panovníka. Po důkladné úvaze vydá bez otálení vyhlášku, v níž uvede smrt panovníkovu ve známost celému národu, ustanoví obecný smutek, určí jistý den k vykonání posledních povinných poct zemřelému a k tomu dni pozve všechny do Prahy; kromě toho nařídí, aby se konaly k Bohu modlitby za stát a za záměry

387 Xenofon, O Kyrově vychování, kn. VIII.

314 státu prospěšné, a vyzve všechny, aby si na Bohu vyprošovali za ná- stupce panovníka zbožného a moudrého. Všude se rozhostí žal; hojné vyzvánění o-hlašuje celé zemi, že zemřel král. Zatím za bedlivé péče nejvyššího hofmistra, ale nákladem veřejným, halí se v čerň celý krá- lovský hrad a z velké části i metropolitní chrám, slavný svou králov- skou hrobkou. Tělo královo se po způsobu obvyklém u velmožů pitvá, napouští drahocennými vůněmi, odívá tmavým šatem, odpovídajícím královské důstojnosti, uloží do rakve a veřejně vystaví, aby je mohl zhlédnout žalostnící dav, odevšad se shlukující do komnaty královské. 3. Když nadejde ustanovený den pohřbu, dostaví se ze všech krajů království neobyčejně hojný lid všech stavů a rovněž se sejde veškeré kněžstvo. Všude jsou patrny všeliké známky veřejného smutku. A již v stanovený den uplynuly světlejší hodiny, lid, dotud zaneprázdněný obvyklými pobožnostmi v kostele, seskupil se na místě a smuteční prů- vod se dává do pohybu. Ze všeho nejdříve jdou napřed cechy řemeslníků se začerněnými svícemi, následuje mládež školní a univerzitní, bakaláři, mistři, zástup zpěváků, mniši a kněží nižších i vyšších hodností, všichni v svém pří- slušném oděvu. V jejich šlépějích je vedeno několik zvlášť ušlechtilých koňů okázale ozdobených a neseno je těžké královské brnění. Potom kráčejí s černými svícemi v rukou tmavě odění konšelé měst a za nimi stav rytířský a panský. Dále se ubírá nosič skloněné královské korouhve, pak nesou nejvyšší úředníci zemští pozlacené podoby koruno- vačních klenotů, a to žezlo nejvyšší písař zemský mezi podkomořím Království českého a purkrabím karlštejnským, jablko nejvyšší sudí mezi nejvyšším kancléřem a nejvyšším sudím dvorským, konečně korunu králův zástupce nejvyšší purkrabí pražský mezi nejvyšším hofmistrem a nejvyšším komorníkem zemským. Po nich následují hlasate- lé s pečetěmi královskými a nejvyšší maršálek zemský, nesoucí meč hrotem skloněný k zemi. Potom již se vší svou tíhou za hlaholů zvonů daleko široko se rozléhajícího zvolna postupuje mrtvý král. Jeho rakev pokrývá černý přehoz z tkaného hedvábí, jejž zdobí kříž vyšívaný ze třpytného zlata. Rakev spočívá na ramenou několika statnějších konše-

315 lů měst pražských a okraj přehozu nadzvedá z každé strany pět až šest pážat z dvorské šlechty, oděných ve volné tmavé roucho a nesoucích planoucí svíce. Za rakví se ubírá veškerý zástup dědiců a příbuzných zesnulého, poslů vysílaných od zahraničních panovníků, jakož i vzác- nějších hostů. Smuteční tento průvod konečně uzavírá co nejhustší dav obecného národa a lidu. Když bylo mrtvé tělo přeneseno do metropo- litního chrámu a uprostřed něho položeno, nejvyšší úředníci zemští, jejichž to je, jak jsme pověděli, úkolem, umístí korunovační klenoty na stůl, který pro ně byl před rakví připraven, a započne se posvátný ob- řad v římské církvi obvyklý, totiž mše za zemřelé. Zatímco je sloužena, rozdává důchodní mezi dav peníze, jež se mají podle obyčeje obětovat na hlavním oltáři. Po skončení oběti koná se z kazatelny kázání k lidu, někdy také pronese některý z výmluvnějších učených mužů jako po- hřební řeč chvalozpěv na zemřelého. Když se potom zpívá tak řečený kánon a kondukt, povstanou nejvyšší úředníci, kteří u rakve se skloně- nou hlavou v lavicích klečeli, zvednou královské klenoty, obejdou s nimi kolem vystavené rakve, při čemž před nimi předcházejí korou- hevník a hlasatelé, a odnesou jek oltáři, aby je tu po řadě odevzdali arcibiskupovi. Ten anebo nejvyšší purkrabí položí korunu před tak řečenou hostii na královský stolec, suknem potažený, kdežto jablko rozbije, žezlo a meč zláme a pečeti, kterým říkáme majestáty, roztluče. Korouhev, třpytící se znaky našeho království a přivtělených zemí, je vržena na zem, a jenom přežívají-li zemřelého mužští potomci, zavěsí se vysoko na stěnu, jinak se roztrhá. Po skončení těch posvátných ob- řadů je rakev s tělem mrtvého, opatřená olověným štítkem s jeho jmé- nem, snesena do hrobky a zde pohřbena. Když se skončily smuteční pocty, poděkuje nejvyšší purkrabí nebo kancléř všemu lidu za onu po- slední poctu a službu, kterou prokázal zesnulému a o stát zasloužilému panovníkovi, obrátí se ke stavům, zatím co se chystají rozejít, s přátel- skou výzvou ke klidu a k bedlivé přípravě na sněm, na němž se bude volit nový panovník, a uzavře smuteční slavnost. 4. Takovýmito anebo zcela podobnými obřady vystrojoval křesťanský lid v našem národě pohřeb, jak se domníváme, téměř všem jak starším,

316 tak mladším českým panovníkům. Při pohřbívání krále Ladislava (r. 1457) a Jiříka (r. 1471) bylo všechno to, jak jsme se dočetli, zachová- váno zcela přesně. Ze všech první byl s takovýmito posvátnými obřady uložen k poslednímu odpočinku kníže Spytihněv toho jména První. Ná- hoda arci způsobila, že nezemřeli všichni panovníci v Čechách a nemohli dosíci od svého lidu těchto posledních poct; avšak o těch, kteří byli v království pohřbíváni, nelze říci, že složili kosti u národa nešetrného. Pochováváni byli někteří na místech rozdílných, vždy však, jak si to každý pro sebe ustanovil. Odpočívají totiž pohřbeni Spytihněv I. v chrá- mě Většího Města pražského před Týnem, jeho otec Bořivoj na Tetíně v kostele sv. Michala, bratr Vratislav u sv. Jiří na hradě Pražském; Bole- slav Ukrutný ve Staré Boleslavi; první král Vratislav a jeho bratr Kon- rád, jakož i oba Soběslavové a Konrád II., kterého převezli z Apulie, u sv. Petra na Vyšehradě; Svatopluk a Vladislav I. u P. Marie v Klad- rubech; Břetislav Jindřich v Doksanech; král Vladislav I. po převozu z Lužice na Strahově; Václav Jednooký u sv. Františka ve Větším Městě pražském; Václav II. u P. Marie v klášteře zbraslavském; Václav III. u sv. Václava v Olomouci na Moravě; Jan u sv. Františka v Lucemburku; Zik- mund ve Váradě; Albrecht, Vladislav II. a Ludvík ve Stoličním Bělehra- dě v Uhrách; Matyáš ve Vídni v Rakousích. Všem ostatním se dostalo odpočinku po životní pouti v metropolitním chrámě sv. Víta na hradě svatováclavském. Z nich byl sám sv. Václav sem přenesen na rozkaz bratra vražedníka, Boleslav Milostivý a Boleslav Slepý, Jaromír, Oldřich a též Bedřich odpočívají všichni i dnes na místě původním; sedm dal- ších, totiž Břetislav I. a Spytihněv II., Břetislav II. a též Bořivoj II., pře- vezený z Uher, Přemysl Otakar I. a Přemysl Otakar II., jakož i Rudolf Rakouský, který nastoupil po zavražděném Václavu III., těchto sedm, pravím, bylo na rozkaz císaře a krále Karla IV. (r. 1373) přeneseno ze starých hrobů a leží pod velikými kamennými náhrobky po dvou proti sobě, a to první dva, otec a syn, v kapli tak řečené císařské, druzí dva, bratr s bratrem, v kapli sv. Antonína, třetí dva, děd a vnuk – třebaže o tom píše Hájek, že posud odpočívá u sv. Františka na Starém Městě –,

317 v kapli, která sluje knížat saských, konečně poslední spolu se svým strýcem Rudolfem, vévodou Švábským, v kapli sv. Šimona. 5. Po těchto všech došel v témž Chrámě svatovítském čestného hrobu rovněž Karel Lucemburský, který vystřídal v království otce Jana a byl brzy potom také zvolen od kurfiřtů císařem toho jména Čtvrtým, jakož i jeho syn Václav, přenesený sem z hrobu nakvap zřízeného na Zbraslavi, a pravnuk Ladislav, dále též Jiří Poděbradský a z rakouského rodu králo- vé Ferdinand I. a Maxmilián s četnými svými. Avšak jejich hroby dal teprve za našeho věku (r. 1590) císař a král Rudolf otevřít a rakve s jejich těly uložit v mauzoleu, jež bylo k jeho rozkazu vystavěno uprostřed chrámu s vybraným uměním a velkolepostí z bílého mramoru. Také sám byl k nim po své smrti (r. 1612) uložen za smuteční okázalosti poněkud menší, než byli jeho předkové a než si zasluhoval. Bude k tomuto sboru uloženo ještě více tělesných pozůstatků králů a královských osob, potrvá-li nadále naše království a stát a nezklame-li mě snad můj dohad. Aby se tak dělo, a to vždy klidnou smrtí, všem bu- doucím pomazaným Páně, kteří řádným způsobem nastoupí na králov- ství, otcům vlasti a národa, teprve značně pozdě, po upokojení, zvelebení a chvalném spravování státu, po mnoha poctách, po vítězných úspěších nad nepřáteli a konečně po životě nejenom stráveném ve štěstí, ale i co nejdéle prodlouženém ve svěžím stáří, to nechť způsobí této mé vlasti jedinečný ochránce, práva i křivdy budoucí soudce spravedlivý a na věky blahoslavený! POTVRDIŽ BOŽE, CO MYŠLENO DOBŘE!

318 DOSLOV

LASKAVÉMU ČTENÁŘI PŘÁNÍ ZDARU!

Skončiv takto výklad o království národa svého, podaný stručně a poněkud neobratně – vždyť jistě toho je mnoho, co mi uniklo –, musím i v tomto druhém vydání, jež je proti prvnímu očištěno jak od značně hojných chyb tiskových, tak od nejednoho mého vlast- ního poblouznění, vyslovit k Tobě, přátelský čtenáři, připomínku a prosbu. Připomínku, aby sis byl dobře vědom toho, že jsem své výklady, ať jsou jakékoli, vypracoval nakvap, jsa bezprávně vyhnán z vlasti pro neschvalování římských náboženských obřadů, zbaven pevné- ho sídla a přemnoha vhodných pomůcek, uprostřed lomozu zbraní a válečných hrůz. Prosbu pak, abys to, co bylo popsáno chatrněji, než se slušelo, a nedosti přesně, nebo co snad dopadlo nerozumněji, vlídně přičetl spíše nedostatečnosti mého nadání, jehož jsem si jasně vědom, nežli zlé vůli, spíše nepřízni doby nežli ledabylosti, a abys mě proto omluvil a buď mě přátelsky upozornil na to, v čem se mýlím, anebo sám sepsal, co by plněji a přesněji mohlo sloužiti k objasnění čes- kého státu a národa, a sdělil to s lidmi, kteří pro takové věci mají zájem a lásku. BUĎ ZDRÁV!

319 OKŘIK

PROTI

HOSTINSKÝM

V ČECHÁCH SE DO KOSTELŮV

TLAČÍCÍM JAZYKŮM

NA NEDBALÉHO ČECHA UČINĚNÝ

OKŘIK

JEJŽ LÉTA PÁNĚ 1618 SEPSAL

PŘIROZENÉHO JAZYKA SVÉHO

MILOVNÝ ČECH

SANCTIUS LAMPRUS388

M. P. S.

388 SANCTIUS LAMPRUS – pseudonym vzniklý záměnou pořadí písmen latinské verze autorova jména (M. Paulus Strancius). Pozn. red.

Discat posteritas mores servare parentum. Supra vestibulum senaculi Lunaeburgensis hic legitur versiculus. Na česko můž se takto vyložiti: Učte se, potomci, svých milých předkův ostříhati práv, řádů, dobrých skutkův. Chronicon Boleslaviense, cap. 70.: Když německý jazyk v Čechách vstane, tehdy našeho rodu vše čest skane, neb zradit země i knížata, pro něž bude naše koruna do Němec vzata.

Kterak netoliko člověk jeden druhému, ale také obec obci a národ ná- rodu obmysly chytrými častokráte tak mnoho, neb i více nežli brannou rukou, na škodu, nýbrž i k dokonalé zkáze býti může, toho v historiích mnoho jest příkladů, o kterýchž, kdyby ode mne to, co bych sem mohl případného shledati, všecko psáno býti mělo, snad by se i mně s vypi- sováním i tobě, Čechu nedbalý, s čtením postyskovati muselo. Hledě já však dosti tuze na tebe, an dívaje ty se na to, že z českých Němcův a zněmčilých Čechův pošlá rodina německého pláště svého do naší vlasti české vždy dále a dále všudy na vůkol prostírati a z mnohem, nežli země naše jest, vzácnější i prostrannější říše německé vlka bera- nem přikrývajících Nečechů na naši a jazyka našeho konečnou záhubu do našich Čech den po dni více vábiti nepřestává, neřku-li se tomu ni- žádným od Boha i přirození propůjčeným způsobem nechceš opírati, ale ani, coť neb jazyku a národu tvému škodného pod tím leží a roste, všímati zanedbáváš: protož nemohu k té tvé nedbánlivosti mlčeti, ale musímť prvé, než se se mnou smlouvati zapomeneš, a jestli snad při- tom i dřímáš, okolo uší okřik učiniti, a poněvadž před němčinou mnoho domův radních zamýkati’s obmeškal, aby aspoň kostelův, ni ještě ne- naprzněných, čásně uzavírati a preč ji od nich puditi nezanedbal, na- pomenutíčko učiniti.

322 Nemyslím, aby o tom mohl nevěděti aneb toho neviděti, že jest ten z Nečechův zde v Čechách pošlý a v češtině neb naprosto němý neb nevybroušeným otců svých jazykem zatrhající rozplodek, zmohv se téměř všudy při vlasti naší horách, na vůkol dosti opodál jazyk náš již zhola opovrhl, sobě zošklivil a ovšem ním o zem dal, němčinu pak naproti tomu vůbec po všech těch koutech tak rozplemenil, že ji odtud vystrčiti, bychom snad i nejpilněji v tom pracovali, možné nám nebude. Nepřestanouť jistě na tom nesejtové a nestudové takoví, nýbrž napotom ani jazyka našeho, kdež ještě jest, ani nás, kteří po jejich notě cho- diti nebudem, při pokoji nechávat chtíti nebudou. Již zajisté i nyní dost patrně to na sobě znáti dávají, když se svou němčinou i tu a v těch místech, kdež toho co pátého kola u vozu jest potřeba, do kostelův na nás Čechy nutkají. (Obsequuntur hac in re Thu- descones HENRICO BEBELIO, qui de victoria Maximiliani I. contra Bo- hemos in Paraenetico hecatosticho sic Germaniae principibus accendit:

… Datur (inquiens) o vobis occasio semper vincere Christi hostes et duro Marte Bohemos pellere Teutonicisque plagis gentemque rebelem subdere vel Christo vel ferro excindere totam etc.)

Díval’s se nepochybně na to aneb’s při nejmenším o tom slyšel, kdy a kteří takoví na díle mezi našimi Čechy odrostlí, na díle pak z ciziny přivábení hosté Němci v Království českém nejen na obyvately některé, jenž při kostelích onde i onde podací kostelní mají, ale také i na pány defenzory, akademí a konzistoři pražské podobojí k ochraně zřízené, a potom teď nedávno podobně na pány direktory k správě země usta- novené z protřelého čela se spisy nabíhali; kde jsou a do kterých koste- lův českých se svou němčinou puštěni býti žádali; čí z osob národu českého pomocí proti vrchnostem těch míst a osadním těch kostelův nejen přímluvy, ale i poručení přinášeli. Čehož že jest týmž Němcům, kdyby jazyka našeho pomalu ze země vytisknouti, svou pak němčinou všudy po Čechách zašívat i zavorávat nepomýšle li, před se bráti nená-

323 leželo a nenáleží, že také my Čechové v tom jim folku pouštěti nemáme, mocné a (jakž za to mám) podstatné nacházím příčiny tyto. Němci tito a při nich všelijací málo v sobě krve české mající, jakž do- tčeno, zmetenci toto sobě berou ku pomoci, a proč by jim kostelův na- šich k užívání postupováno býti mělo, dosti se příčiny míti pokládají: že se (prý) v týchž kostelích slovem Božím málokdy sloužívá, oni pak že by se do nich začasté k službám Božím scházeti a k rozšíření cti a slávy Boží i rozmnožení náboženství evangelického napomáhati a prostřed- kův k spasení duší svých potřebných docházeti mohli. Ale poněvadž žádost ta jejich na přerušení zákona přirozeného a nečinění jinému toho, co by mílo nebylo, světle a patrně čelí, nepodobnáť jest věc, aby tudy pocta Boží a čest množena, náboženství rozšiřováno a k spasení duší lidských posluhováno a tak co Pánu Bohu líbezného učiněno býti mohlo. Kdyby zajisté to tak býti mělo, tehdy proti každému přikázání Božímu všecko by před se bráno a takovou předestřenou příčinou, že se to pro slovo Boží a pro duše spasení děje, zastavováno a líčeno býti mohlo. Pravíť by tak byli ti, kdož (jakž praví) pro horlivější Boží poklonu modly dělají! Pravíť by byli ti, kdož pro domnělé náboženství svého rozšíření slibův závazkem skrze Boží jméno utvrzených nedrží! Pravíť by byli, kdož se pro duše své spasení krví otcův, matek a krevních svých, ano i králův Páně pomazaných a vrchností v světě od Boha vyvý- šených, rukou svých hanebně barviti a obraziti nestydí! Jsou-liť Němci ti naši tak horlivě o rozmnožení Boží cti a slávy i také duší svých spasení starostliví, proč těch k tomu míst a prostředkův ne- hledají, nimiž by nám, bližním a znamenitým dobrodincům jich, bezpráví činěno a (jakž takových v potřebě hrdých a prosbu za hanbu kladoucích. Němcův jest povaha) pod zámyslem půjčky naše vlastní zchytrale bráno nebylo. Pán Bůh všudy a na každém místě ctěn býti může, modlitby z vroucího srdce pocházející, jako také i v slovu svém vyměřenou pobož- ných a věrných ctitelův svých poctu a poklonu tak dobře v prostém domu, ano i v hustém lese, jako v kostele slyšeti a sobě libovati ráčí.

324 Bývaliť jsou dávno prvé mezi námi nejen německého, ale také i ji- ného všelijakého národu lidé, kteříž, jestliže pocty Boží, duší svých spa- sení a pravé nepokryté pobožnosti daleko nad tyto všetýčky nynější pilnější nebyli, aspoň by opravdu jim byli nic napřed v tom dáti nechtě- li, avšak ti všichni (jako také i nynější tito až dosavad) tak se chovali a větším dílem naučivše se našemu jazyku s námi spolu v kostelích, někteří pak (a to vždycky v skrovném počtu) jinde v místech jim pří- stupných a již prvé zněmčilých Pánu Bohu sloužívali, a tudy, jakž nepo- chybná jest naděje, při spasení duší svých žádného zkrácení nenesli a neponesou. Mohouť tehdy i napotom a mají slušně Němci, tito naši hosté, po- kudž mezi námi bydleti a živnosti hledati libost mají, nás při pokojném kostelův našich užívání nechati a jazyku našemu českému se učíce v nich spolu s námi češtinou Pánu Bohu sloužiti, anebo míst jiných sobě k bytu a provozování v nich jazykem svým náboženství jinde než v Če- chách ptáti a hledati. (ClCERO, lib. Offic. 1: Peregrini et incolae ofjicium est nihil praeter suum negotium agere, nihii de alio inquire minimeque in alinea esse republica curiosum.) A ačkoliv praví, že v kostelích našich některých málokdy z rok do roka služby Boží konány bývají, a že za touž příčinou týchž kostelův nětco má jich k užívání propuštěno býti, však ani tím nic všetečné a neslušné žádosti své přibarviti nemohou. Nebo mají-liť chrámové Boží čeští pro jich nečasté k službám Božím užívání cizího národu lidem propůjčováni a postupováni býti, měloť by jim i hradův i zámkův, jichž nemálo v zemi prázdných stojí a zřídka bytem užíváno bývá, podobně býti příno a postoupeno; pakliť tímto žádný jim nejní (jakož nejní) povinen, proč onoho na kom žádáno býti má? Sic jinak kostelův, jak v městech a městečkách, tak i ve vesnicích Čechům velmi málo zanecháno a velmi mnoho cizozemcům postoupeno býti, a tak Čechův den po dni ubývati a Nečechův den ode dne (což se již pohříchu i bez toho příliš děje) přibývati musí! Předkové naši milí mnoho set let Pána Boha bez Němcův zde v Čechách oslavovali, dříve ho nežli Němci v čistotě a obnovené pravdě

325 ctíti uměli, a Němcům ani žádnému národu nic v tom napřed nedávali. Tím také jako by čest a slávu Boží tísniti a zastavovati měli, od žádného nikdy dojímáni nebyli, a aby patrněji své v náboženství křesťanském horlivosti dokazovati mohli, přede všemi národy a zeměmi jinými o to se starali, že jsou se znamenitým nákladem ihned od té doby, jakž se víra křesťanská od Řekův napřed do Moravy a potom i do Čech dostala a tu hlásána byvši růsti počala, chrámy Boží nákladně národu svému českému zhusta stavěli, a aby Pán Bůh jazykem českým nebo slovan- ským a ne některým cizím jiným v nich byl ctěn, toho dle dobré rady a učení kazatelův i církevních služebníkův svých všelijak příčinou býti, ano také i v tom se, proč cizím jazykem Božích služeb v týchž kostelích svých vykonávati nemohou, římskému biskupu (pokoje jinak proto před ním míti nemohši) vyměřovati nepominuli. Více pak, nežli k po- třebě a každodennímu užívání dosti bylo, kostelův, podobně jako i jiní národové v svých zemích, dali nastavěti, jakož pro těl mrtvých pohřby, takž také, kdyby tento neb onen nenadálou nějakou příhodou zkázu vzal, aby služby Boží opuštěny býti nemusely, nýbrž aby ihned jiný k nim potřebován a užíván býti mohl, jakož pak že se to zvláště po ohni i jinak vzatých škodách za předkův našich v rozdílných místech dálo, nejeden se najíti může příklad. An byť i to bylo, že by se (což sice v pravdě jinak často jest) kostelové naši někteří, jakž Němci praví, na- mále k Božím službám užívali, ne hned to z toho jíti může a musí, že bychom my (jakkoliv nám pod tím a za tím záhuba a zkáza naše na paty stoupala) museli aneb povinni byli jim jich postupovati. Nemálo ve vlasti jich, říši německé, jest kostelův, v nichž pořídku Boží služby držány bývají. Proč těm dříve a radče z té pustoty pomáhati, proč v nich cti a slávy Boží množiti nehledí? Proto-li medlé, že u Čecha souse- da chléb lepší cítí? (HORATIUS, Epist. lib. 1.: Cui placet alterius, sua nimi- rum est odio sors.) Mnoho jest, díka Bohu, v světě ještě lidí těch, kteříž nejen životu vezdejšímu pohodlných, ale také i jiných všelijakých věcí mimo svou potřebu nemálo nazbyt mají, avšak žádný v to, aby komu (mnohem pak méně takovým urvalcům, jenž málo, ani co dobrého přejíce, něco by na

326 něm loudili) bezděčně čeho z takových zbytkův svých musel buďto půjčovati, neb odstupovati, podrobován, ani kterým právem přidržán býti nemůže a nemá. Že pak Němci tito naši (nebo o celém velice slavném národu němec- kém nic takového nesmýšlím a nemíním), tito, pravím, Němci že nám a národu našemu českému nebo máloco dobrého přejí anebo nás sprosta za lid nějaký nehodný (ať nedím zlopověstný) drží, to tím na sebe proná- šejí, když se ve věcech mnohem nad tuto špatnějších a chatrnějších nám a národu našeho lidem, Čechům pravým, užíti dáti a propůjčovati ne- chtějí. V řemeslech zajisté jistých někteří se cechy a pořádky i sic všemi obyčeji od nás a národu našeho oddělují, někteří pak pravého a pouhého Čecha žádného k řemeslu svému (čehož sice německých biřicův dětem neodpírají) žádnou měrou na učení přijímati a učiti nechtějí. Příklado- vé toho jsou místy na tesařích, zámečnících a provaznících, vůbec pak a všudy na uzdařích, jirchářích, nůží soukenických brusičích. I poně- vadž se v těch tak malých a hmotných potřebách nám a národu našemu užíti dáti nechtějí, slušněť také té tak veliké věci, kostelův našich, k ne- češtině žádati nemohou a užíti nemají. Nemáť jim pak v té tak všetečné vynášelivosti od žádného Čecha věr- ného a syna vlasti pravého býti napomáháno. Odporníku zajisté svému meče na sebe dobývati a podávati k bližních neb potomkův svých vyvrá- cení, záhubě a z vlasti vyležení sloužiti, věc jest i všemu přirození i lid- skému rozumu naprosto odporná; znáti pak své vlastní zkázy nechtíti a budoucího zlého nic nevšímati neb nevážiti, věc jest oplakání hodná. V horách a pod lesy při mezech vlasti naší vůkol a vůkol, podál, na šíř, národ náš, jakž svrchu jest povědíno, od takových ježkův již pomalu jest vypíchán a vyležen, jazyk náš naprosto vybyt a vytlačen, rodové starožitní, právě a vlastně čeští, v těch místech se zněmčili; jména měst, městeček, tvrzí, vesnic, vrchův, potokův, od starých našich předkův, Čechův, (jakž kronikáři naši svědčí) ne bez jistých příčin jim oddaná, jsou zavržena, spotvořena a mnohá i neužíváním ve věčné zapomenutí pohřbena, na to pak místo nová, cizí a jazyku našemu neznámá s lidem cizím přistěhována a dána.

327 Chce se k tomu čím dále vždy více příčin podávati, to zlé vždy den po dni se dále rozžírá a jazyk náš český, hojný, volný, prostranný a zname- nitě ozdobný (jejž sobě však sami co zvečeřadlé krmě ošklivíme a v něm se zoumyslna cvičiti a zostřovati nechceme) v zlehčení a neužívání při- chází, nýbrž i z mnohých neposledních v své vlasti míst se již vyhostil a hostiti musí. Zemským zřízením od starodávna v Čechách to za právo se znamenitě dobrým rozmyslem jest nalezeno, aby každý a všeliký člo- věk v místech výsadních a před soudy všudy samým českým jazykem mluvil a v něm své všecky věci přednášel. Nicméně nemálo již v této naší milé vlasti jest měst a míst, kdež se to svobodně opomítá a kdež němčina jazyku našemu českému jak jinde vůbec, tak ani při právě žádného zniku a místa nedá, avšak se až posavad žádný vydařiti nechce a po některém snad čase, by i chtěl, mocti nebude, kdo by tak starožit- ný a vzácný jazyk svůj výš dotčeným právem zastoupal a zastával. Bude-liť němčině pod zámyslem cti a slávy Boží rozšiřování i do kostelův a škol pomoženo, jižť teprva po češtině bude veta. Teprv ona do těsna jíti a dříve se, než kdo ucítí a sezná, z vlasti své vystěhovati, děti naše zcvikýřiti, vnukové pak dokonce zněmčiti musejí. Kdo se medle tehdáž tomu bude moci opříti? Kdo o jazyk náš zasaditi? Kdo Němce z té kostelův půjčky upomínati? Kdo co vyupomínati? Nevím, co jsou za Čechy někteří z pánův a rytířstva zde v Čechách, že dostanouce v poddanost dvouch neb tří z Němec sedlákův, ihned se jim po zněmčilém knězi ptají, ihned ním podací svá kostelní osazují, a aby jednak česky, jednak německy kázal, povolují. Neměla by se zúmyslnost a nepříkladnost taková sněmem naprosto zameziti? Neměla by pokuto- vána býti? Neměli-li by takoví podacích kostelních páni slušně těch svých neubaurův k tomu míti, aby když pod ním zemi českou vorat a český chléb jísti zvykají, také i jazykem českým mluviti přivykali? Ne darmoť jsou staří naši slovanského národu předkové Němcům, nemohše se s nimi smluviti, od němoty jméno dali: my, jejich potomkové, po chvíli tomu naopak sami v své vlasti němými býti aneb opovrhouce svůj jazyk Němcům – hostem kvůli němčinu lámati musíme!

328 Učí se tomu, tuším, Němci, tito labužilové a tuláci, od oněch starých loupežných, onde i onde spaběrovaných Romulových sebrancův, kte- řížto s dotčeným vůdčím svým Romulem mezi Sabiny a jinými v zemi vlaské starožitnými národy obydlí sobě zvolivše, dotud se k nim jako hosté pěkně, šetrně a pokojně chovali, dokud se všelijakými lstnými obmysly a licoměrností mezi nimi nevkořenili a nezmohli. Nebo zprvu toliko prosté místo na kopci Palatinu příkopem, až pomalu i zdmi obehnavše, potom na něm chrám a posvátný háj, azylům aneb útočiště řečený, naposledy pak i Capitolium hrad vzdělali; čehož když dovedli, dotčené dobrodince své pod zámyslem jednak her kratochvilných, jednak sňatkův manželských, jednak smluv a v jedno se spolčování i jinak z vlasti a schránek jejich vyhleděti, vyležeti, podmaniti a vyhladiti usilovali. Jakož pak těmi tak slibnými a svábnými prostředky k své vůli je připravivše, ano i krále jejich Tita Tatia zamordovavše, tudíž se jich tak zmocnili, že netoliko ten jazyk sabinský a tušský, ale i jména těch ná- rodův jsou vypleněna a místa jejich těmi spaběrovánými hostmi, kteříž se Římané jmenovati začali, v brzkém času osazena. Římané tehdy ti po té své cestě vždy dále a dále postupovati a s okolními svými sousedy nikdy se nesnaditi a svářiti nepřestávali, nýbrž koho mocni býti mohli, toho nebo o vlast připraviti, nebo k užívání řádův, řeči a jazyka svého přidržeti hleděli, z čehož časem svým to pošlo, že jest široce a daleko tak jazyk jich jako panství po vší Evropě, ať nic víceji nedím, roznešen a rozšířen. Sám hetrošský král (kterýž také ve Vlaších nejposléze od nich byl podmaněn), ačkoliv ve všecko jiné snadno jim jíti chtěl, však aby jazyka jejich zlatinilého, svůj přirozený opovrha, měl užívati, k tomu nijakž nemohl přiveden býti, v čemž nemůže mu se nic za zlé míti. Nebo tomu dobře rozuměl a samé také to tak v sobě jest, že národ od národu ničímž jinším spíše jako jazykem nebývá rozeznán, a že cizí jazyk cizí jho a cizí jho porobu, poroba pak brzkou národu zkázu nese, ano i hanbu věčnou plodí. Dobře o tom M. JAN HUS Exegesi in Decal., cap. 40, napsal takto: „Knížata, páni, rytířstvo, vládyky, měšťané mají se o to starati, aby čes- ká řeč nehynula. Pojme-li Čech Němkyni, aby se hned děti česky učily

329 a nedvojily řeči, neb řeči dvojení jest hotové závidění, roztržení, popu- zení a svár. Protož svaté paměti císař Karel, král český, byl přikázal Pražanům, aby své děti česky učili a na radním domu, jemuž německy říkají rathouz, aby česky mluvili a žalovali. A jistě, jakož Nehemiáš, sly- šev, ano dítky židovské mluví odpolu azotsky a neumějí židovsky, proto je mrskal a bil, též by nyní hodni byli mrskání Pražané i jiní Čechové, ješto mluví odpolu česky a odpolu německy!“ Nám i všemu světu za příklad toho jsou Slávové nebo Slováci, jinak po řecku Henetové, jimž nyní Srbi říkáme, někdy od slávy řečení ,,slavní“, nyní pak z míry opovržený našeho jazyka národ. Bydleli ti někdy a panovali mocně od Žulavy (nyní slove Sála) mezi Labem a Odrou, i také zs oné strany Odry, široce a dalece při březích moře Baltického, tak dob- ře jako i my nyní knížata, vůdce, panstvo, práva, svobody, řády a obyčeje své zvláštní znamenité měli, ale že jsou jejich ourodné, zvolné, zdravé a k obchodům příhodné země hrubě Němce v oči bodly, protož všecko to jim od nich na díle chytrostí, na díle pak válečnou mocí jest pobráno a oni u věčnou porobu podrobeni. Nebo když Slávové dotčení od nábo- ženství svého, sice pohanského, upustiti a cizozemcům nad sebou vlásti dáti nechtěli, tehdy nejprv Adolf, hrabě holsacké, a po něm potom Jin- dřich Lev, kníže saské a brunšvické, též Albrecht, příjmím Nedvěd, markrabě etc. z rozličných krajin od moře německého Němce hladovité na ně sezvali a sešívali, kteřížto (ač ne bez mnohých nesnází) knížata a vývody jejich zjímali, zmordovali, kostely aneb obětnice, města, hrady opanovali, svobody i kubla jim odňali, práva a panství se ujali, němčinu do míst právních, církevních i školních uvedli, a ať se krátce dí, tak je nejen podmanili, ale i vytříbili, že se z tak mocného národu a jazyka lidí v těch někdy jejich krajinách toliko ve všech malý některý prostý sed- láček ještě nachází, a ti všichni Němcům za povrhel, otroky a robotníky býti musejí. O tom obšírně píše M. SIMEON DE SLANA Oratione ad regem Georgium takto: ,,Idioma (inquit) Slavorum, 48a apprime auctum, nunc per Teutones quantum sit oppressum, luce meridiana clarius patet; regiones namque occidentales, utpote Brandeburgica, Saxonia, Misnia, Srbia, Foitlandia, olim Slavis abundabant. Jam monstro simile est Slavum

330 his in regionibus, specialiter tamen in civitatibus, ostentari. Negligentia certe principum id efficit.“ Což aby na vlast tuto naši a milé potomky uvedeno nebylo, jeden pravý každý Čech, vzláště pak zemanstvo, má to jako rak rozjídavé a se jako nedůtklivý nežit jitřící zlé napřed znáti a ke konečné své záhubě podnětí ani posily nenaskytovati, hadův za ňadra, sršňův za obojek ne- sázeti, cizozemcům se v své vlasti, v církvi nebo obci hnízditi nedati a tak se jejich obmysly a pěkně představenými příčinkami nic viklat nedopouštěti, svého z rukou nepouštěti a naprosto k nezhojitedlné zbitině sám na se zbraně své vlastní nedobývati. Ponuknouti k tomu mohou a mají každého vzácní slavných našich předkův Čechův příkladové. Oni zajisté s nepříznivými a závistivými Němci, sousedy svými, hned od začátku svého do této země příchodu za mnoho set let o tuto vlast milou divné, časté a znamenité nesnáze mívali a těžké půtky vystáti museli. Jednak Míšňáci a Sasové (kteříž sice, jak vejš jest dotčeno, Slávy, národ náš, také pod pokličkou cti a slávy Boží z týchž zemí předtím vytiskli), jednak Bavořané, jednak Rakušané na ně se sem brannou rukou třeli a oddechu téměř žádného jim nedali. Vojen, Boleslav, Břetislav, Spytihněv, Vladislav, knížata, Václav první i druhý, králové čeští, a podle nich vzácní z lopotův a vládyk i také nižšího řádu, naši milí předkové, dosti s nimi činiti měli; zvláště v létu Páně 1278 po přemožení krále Přemysla Otagara od Rudolfa císaře a potom následují- cích let 1279, 1281, 1282 utěšeně Němci v Čechách hospodařili. A aby ani do církve a kostelův němčina se vtlačiti nemohla, staří Čechové neradi, málokdy a právě bezděk biskupy a kněží, Němce pouhé, do nich vpouštěli a dosazovali, o ně se s vrchnostmi svými (jako s Vladislavem knížetem o Mejnharta, s Vladislavem králem a Jitkou královnou o Bedři- cha, to jest Fridricha, a o Valentina a s jinými o jiné) tuze nesnadili. Nález od Karla, krále Janova syna, tehdáž ještě markrabí moravského, potom i císaře římského, s radou Jana, toho jména Čtvrtého, biskupa pražského, mezi kněžími v Čechách učiněný, také Němcům v kostelích zde v zemi může a má na zamlčenou dáti, jenž dí: poněvadž (prý) jest země česká a národu slovanskému neb českému náležitá, ve všech kostelích a klášte-

331 řích aby se kázalo česky; chtěl-li by pak kdo kázati německy aneb jakou- koliv jinou řečí, aby kázal v kaple neb v ambitě, bez překážky kazateli českému, a to však s povolením správce vrchního téhož kostela nebo kláštera. Zikmund císař, syn Karlův, také zvláštním majestátem, jsa v Jihlavě, Čechům přiřekl, že Němcům vně, Čechům pak v kostelích slovem Božím slouženo býti má (20. Julii A° 1436). Rozum pak to ukazuje, poněvadž jsou dotčení naši předkové tehdáž s Němci v náboženství vůbec vedením tak dobře jako i my s Něm- ci nynějšími zajedno srovnávali, že jsou ne proto jim kostelův svých a církve svěřovati a ustupovati nechtěli, jako by cti a slávě Boží v cestě býti a překážku činiti mínili, ale proto, aby tudy národu cizího do země nenavnadili, základního jednoho důstojnosti práva sobě vzíti nedali a tudy na sebe i potomky hanby uvoditi nedopustili. Aniž jim to také (jako se nyní o nás smysliti a mluviti chce) mohlo býti, aniž bylo k ne- účinnosti, nevlídnosti, nepřízni a závisti přičítáno, nebo ten, kdož by, věda svou hanbu a vykořenění, toho cítiti a se stříci (moha) nechtěl, ne za neúčinného závistníka, ale za nerozumného a ničemného hulváta držán býti má. Kazatel náš věrný a mučedlník svatý M. Jan Hus pracně nám to způ- sobil a s pomocí krále Václava Čtvrtého slavné paměti jak ve školách, tak i v obcech českých Němcům přednost vydřel a tudy jich nemálo z Čech povyprovodil. A co k tomu starých pamětí jest třeba? Před desíti lety, když Karel z Lamberka, Němec, na arcibiskupství pražské proti svobodám, zvyklostem a sněmovním snešením království a národu českého byl dosazen, mezi jinšími zemskými stížnostmi páni stavové také i to před J. M. C. Rudolfem II. slavné paměti sobě stěžovali, a aby budoucně ani na arcibiskupství, ani na opatství a proboštství žádný cizozemec sázen nebyl, opatření neb reverzu žádali i také dostali. Vedeni snad byli pří- kladem svých předkův za krále Vladislava v létu 1171, kteříž pro pod- strčení jim Fridricha, Němce, od královny Jitky za biskupa lakomého, nezbedně se na krále domlouvali, aby jim toho budoucně se nedá- lo, dostatečně ho zavázali. Item za knížete Soběslava na sněmě plném

332 zavříno, aby žádný Němec ani jiný cizozemec v českém knížectví ni- žádným úředlníkem nebyl učiněn pod uřezáním nosu, a to ani v du- chovním, ani světském ouřadu, ale aby za hosty držáni byli. Nemají-li a nemohou-liť tehdy na duchovní ouřady straně podjednou (mezi nimiž však není se co báti, aby nám kázáními svými Neče- chův do země nahnali) žádní cizozemci býti podáváni a sázeni, slušněť se také ani straně podobojí do duchovních povinností na místa přiro- zených a pravých Čechův (jimž chrámové Boží a nadání jich po před- cích jejich Češích vlastně k užívání náleží) vkládati a vtírati nemohou. Svobody zajisté zemské i všecka českých králův J. M. taková a těm podobná obdarování a ujištění tak dobře na stranu podobojí, jako na podjednou vztahují a jí proti cizozemcům ku pomoci býti mají. Národo- vé všickni podobně v zemích svých jazykům cizím všechněm (praví) takovou svobodu v obcech a tak (poněvadž chrámové Boží v obcech jsou) následovně i v chrámích Božích zamezili. Chválu u Římanův má císař Claudius, o němž čteme, že poslův od Lyckých do Říma vypravených maje odbývati, s některým z nich, jenž sice z Lycie byl rodilý, ale potom městské právo v Římě přijal, řečí la- tinskou promluvení míti chtěl; že pak ten dotčený, sic jinak dosti onaký římský z Lycie měšťan, co k němu bylo mluveno, nerozuměl, protož Claudius právo městské z něho sňal, řka: „Nemáť Římanem býti ten, kdo řeči římské neumí.“ Rudolf, z hraběte habšpurského císař, toho jména První, po celé říši německé v místech výsadních samé němčiny užívati, ní samou všecky rozkazy, nálezy, trhy, smlouvy i jiné jakékoliv zápisy a lidské potřeby zaznamenávati poručil; jiným jazykům, nýbrž ani latině, tak na kazatedl- nách jako v světnicích soudních místa žádného nenechal. Korytani s knížetem svým, když mu správu knížectví poroučejí, jinak než svým starým, v zemi přirozeným jazykem slovanským nemluvívají. Francouzové, jichž se Němci vlastními bratry býti praví, Františka I. a Englišové Edvarda III., králův svých, rozkazy a jiní jiná práva svá uka- zují a neradi kterému cizozemci do míst svých výsadních, buďto svět- ských neb duchovních, ku povinnosti přístupu dopouštějí, a to také

333 slušně vedle přirozeného rozumu činiti mohou, aniž proto za cti Boží lechčitele aneb nevlídné a nepříznivé lidi počítáni a jmíni býti mají, nad čímž také pro své obecné dobré bez pochyby ruky ochranné i budouc- ně držeti nepominou a od národu našeho žádná se protimyslnost v tom díti jim nebude. Slušná-liž tehdy jest věc, aby který Čech věrný a pravým vlasti synem býti chtějící, proti tak chvalitebným předkův svých i národův ji- ných příkladům, cizozemcům v dosazení českých kostelův, při nichž by oni potom i školy své sobě zdělati chtěli, měl na ruku býti a tak český svůj jazyk již v mnohých místech potlačený a od mnohých, od kterýchž vzděláván býti měl, opovržený, dále k mizině a porušení přivoditi? Pakli by se kdo vždy přesto vytrhl, an by se tak dalece a hluboce nad vlastí svou, nad samým sebou a nad svými potomky, jako i krajany za- pomenouti mohl a proti jiným vlasti milovníkům a jazyka českého ob- hájcům těm tak z rozdílných německých zemí a míst sem příchozím shledancům posilu dávati chtěl, toho jako Čech věrný Čecha milého přátelsky a staročeským srdcem žádám: aby na toto ještě s pilností myslil a pamatoval, že kostelové v Čechách ne od cizozemcův, ale od našich milých předkův Čechův ne cizozemcům, ale nám, jejich pravým potomkům a náměstkům, k provozování v nich služeb Božích v jazyku našem českém jsou vystavěni, pro opatření a vyzdvižení při nich kněž- stva, žákovstva a chudiny hojně nadáni a ku kterýmž v mnohých měs- tech a místech nemálo lidí, Čechův přirozených, přísluší a jichž oni také ke kázání slova Božího a pohřbům začasté užívají a užívati mohou. Pročež kdyby ti tak lechce a s velikou v Pánu odpočívajících předkův našich potupou komu cizímu proti mínění zakladatelův k užívání puš- těni, kněží pak a žákovstvo, jako i jiní nuzní lidé o své almužny připra- vováni, nicméně také i držitelové nynější, věrní a praví Čechové, tak mnozí, chase a tak malému (od ledakuds přišlých, nás a jazyk náš tupí- cích cizozemcův) počtu kvůli od svého dědictví odstrkováni býti měli, mohlo by nám to od koho jakéhokoliv jazyka a národu rozumného člo- věka schvalováno aneb za rozšafnost pokládáno býti?

334 Vážiti také sluší i toho, budou-li cizozemcům a zvláště takovým z vlasti jich vyšlým a mezi námi větším dílem toliko přistaveným Něm- cům kostelové v Čechách propuštěni a propůjčeni, že mezi nimi a námi nevolem, různicím a svárům nikdy konce nebude. Nebo kohout kohou- ta na jednom smetišti druhého ne brzy nechává s pokojem. Čechové pro dno, zakládatele, důchody a kostelní pomoci, Němci pak (jakož jsou národ spurný) pro jazyka svého v nich užívání přednost míti a oněmno v ničemž ustoupiti chtíti nebudou. (CICERO, Offic. lib. 1: Gradus plures sunt societatis hominum. Ut enim ab illa infinita discedatur, propior est ejusdem gentis, nationis, linguae, qua maxime homines conjungantur.) Půjdou z toho vrchnostem časté zaneprázdnění, časté vády, rvačky, pranice, až třebas nějaké žalostivé krve prolití, z čehož by žádné pobožné křesťanské srdce potěšení, mnohem pak méně čest a sláva Boží vzdělání žádného míti a bráti nemohla. Jest nám toho za příklad město Beroun, v kterémž, jak jsou se někdy k Čechům Němci nepokojně chovali a posměšně měli, máme sobě kde přečísti, ano i vejstrahu z čeho vzíti, jak Němci českému knězi psa křtíti dali a pro tu příčinu odtud vybyti na věčné časy býti museli. A byť se pak i toho zlého v některém městě a místě obávati a tako- vých vád neb šarvátek stříci potřeba nebylo, předce i na to každému z nás Čechův jest mysliti a hleděti, aby takovým, již mezi našeho národu lidmi zhusta brky rozkládajícím hrdého ducha ptáčkům k větší nějaké a horší praesumcí neb opovážlivosti příčiny podáno, našim pak domácím zemkům milým in praejudicium a výtku nětco učiněno nebylo. O nastydlém a od zajíčka do teplé hospody neb doupěte z útrpnosti přijatém ježku, hostu nevděčném a nepokojném, staré básně oné tuto nechci připomínati. Milosti císaře Rudolfa II. slavné paměti, ani také tomu vzáctnému stran podjednou a podobojí porovnání vejkladu žád- ného nechci dávati. V obém tom ovšem nacházím, kterak kněžstvo svě- cením, ne jazykem německé jest opatřeno; než aby komu ze stavův Království českého neb které buďto malé, neb veliké obci aneb osadě německý neb jiný jaký cizí jazyk do kostelův pouštěti a uvoditi dopouš- tělo, toho nikdež nenacházím.

335 Mám se a (bez ohledu na kterékoliv v zemi naší zmohlé, buďto na nečeských loktech odchované, aneb jinde než v Čechách kolébance) volně mohu na sněmovní, za dobře uváženýjmi podstatnými příčinami nedávno učiněné snešení (kteréž, byť je kdo chce, jak chce valchoval, u nás všech již za právo a zřízení zemské jmíno a zachováno býti má) ohlédnouti a tobě, Čechu věrný, také na ně ukázati. Víš, že to (mezi jinými k zachování starožitného jazyka našeho čes- kého posluhujícími prostředky a cestami) do kostelův, v kterýchž po tehdejší čas slovo Boží jazykem českým bývalo kázáváno, cizího jazyka kněží a kazatelé, kteříž by česky neuměli neb nekázali, uvoditi a dosa- zovati patrně zapovídá a brání. Nad kterýmžto národu našemu velice platným právem a nařízením ruku ochrannou tuze držeti jest velmi na času. Chce-li kdo zajisté (jakž obecně říkáme) škody nemíti, nedej jis- kře ohněm býti. Vezmou-liť kdy naši takoví Němci na se srst jinou a přijdouc někdy (jakž naděje vede) v tom k sobě sami, budou-li mocti jak právu přiroze- nému, tak také i těmto všem, ano i jiným národu českého obranám dobře vyrozuměti: tehdy i to, kterak jsou se takovou svou kostelův našich žá- dostí k nám, svým dobrodincům, nevděčně zachovali, a aby jim jako onomu hosti nevděčnému také nějaká nevděčnosti znamínka na čelo byla sazena, zasloužili, snadničce budou mocti poznati, nýbrž i naší při zdržení a mnoho sobě vážení týchž kostelův stálosti a k předkům našim, jich zakládatelům a nadalcům, tudy dokázané šetrnosti znamenitě po- chváliti. Porozumějí zajisté tomu, že tu ani na potupu neb lehkost, ani na vzdoru neb protimyslnost slavnému a po všem křesťanstvu i mezi námi Čechy vysoce roznesenému národu německému ode mne nic dokonce ani míněno neb psáno, ani vášním nějakým slouženo nejní. Já zajisté, ačkoliv jazyka německého nevelmi sem povědom, však se proto v obchodích, kteréž s Němci z Míšně dosti často mívám, užívati ho, jak umím, nestydím. A ačkoliv Němcům a jiným cizozemcům, aby se v Čechách kořenili, pomáhati a jim k jejich němčině kostelův českých, proč a vedle čeho, půjčovati nevím, však nenesu na ně oka tak nepříz- nivého, abych jim místa, pohodlí a obchodův žádných v Čechách příti

336 a povoliti nechtěl. Mívaliť jsou předkové naši a máme i my posavad s okolními sousedy našimi Němci dobré srozumění, smlouvy, přátel- ství, takže země jejich zemi naší a naše země zemím jejich věcmi těmi, kterýchž se buďto nám, nebo jim nedostávalo, pomoc činila, a jakž nás k tomu křesťanská dověrnost a víry domácnost vede, činiti bude. (CI- CERO, Ofjic. lib. 3.: Esse pro cive, qui civis non sit, rectum est non licere; usu vero urbis prohibere peregrinos sane inhumanum est.) Kolikráte se jim tehdy koliv líbiti bude a buďto v prodaji, neb koupi potřeba nastane, nechť svobodně, avšak jako hosté přijdou, a zřídíc svou potřebu, tak se jako hosté zase odberou. Má jim od nás všelijaká přátelská, na předcích našich u kronikářův mnoho chválená vlídnost i pohodlí činěno i také v těchto časných, nám mimo naši domácí potře- bu zbývajících věcech sdílnost a volnost sousedská prokazována býti, čehož také i my Čechové od nich na druhou stranu touž měrou očeká- váme a žádáme. A poněvadž vše to tak jest, mám tu ku každému rozumnému, na při- rozené i všech národův obecné právo patřícímu a na domácích ohnišť dýmu dost majícímu Němci, že v tom, kdež žádosti některých z vlasti, v kteréž se zrodili, nevím jak dobře mínících, jeho snad krajanův místo dáti a v příčině půjčování jim v Čechách kostelův za slušné uznati nemohu, tu přátelskou náději, že se proto na mne k hněvu a záští hnouti ani popuditi nedá. O Čechu pak jednom každém, jakožto synu vlasti věrném, mám to smýšlení, že se s Němci němčiti a jim ve vynášelivé jejich všetečnosti proti právu přirozenému, proti památky hodným slavných předkův svých i národův jiných příkladům, proti zemským právům a zřízení napomáhati, lidu obecnému k častým vádám a rvačkám, vrchnosti k ustavičnému zaneprázdnění, sobě, potomkům i všemu národu a jazyku svému českému k hanbě, potupě, zkáze a záhubě cesty stláti, pro tento pak na nedbanlivost jeho během přátelským z potřeby učiněný okřik, jestli sem mu ním nějak o přívěť zavadil, na mne se horšiti nebude.

337 Chronicon Boleslaviense, cap. 63., 67.:

Z svéj země se dobrý nepostrojí, kdo se doma nezchová, ten u nás stojí. Kakoť móz cizozemec věren býti, kterýž se svými nemohl zbýti? Bude-li se tobě zle vésti, kdo jemu nedá do svéj země lézti?

338 Ediční poznámka

Dílo Český stát významného představitele pobělohorské exulantské literatury Pavla Stránského ze Zápské Stránky (1583–1657) vydáváme společně s jeho obranou českého jazyka Okřik. Vycházeli jsme při tom z publikace Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění z roku 1953, v níž najde laskavý čtenář poznámky, podrobné vysvětliv- ky a doslov prof. Bohumila Ryby, který Stránského dílo z latiny přeložil. Na obálce je použita rytina z publikace Ottova nakladatelství Čechy, díl III., Praha, část I. (1886), která je součástí knižního fondu oddělení Vzácných tisků Městské knihovny v Praze. Tato publikace vznikala pod vedením F. A. Šuberta (1849–1915) v rámci obsáhlé ediční řady; z pů- vodně zamýšlených dvaceti dílů jich v rozmezí let 1883 až 1908 nakonec vyšlo čtrnáct. Redakce MKP

339 Pavel Stránský ze Zápské Stránky Český stát

Edice Stará česká literatura Překlad Bohumil Ryba Na obálce je použita rytina Zemská pečeť svatováclavská z knihy Čechy, díl III., Praha, část I. (1886) Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1