Masarykova Univerzita Filozofická Fakulta Ústav Archeologie A

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav archeologie a muzeologie

Magisterská diplomová práce

2017 Bc. Zuzana Blinková

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav archeologie a muzeologie

Bc. Zuzana Blinková Prostorové členění moravských magdalénienských lokalit v kontextu chování evropské magdalénienské populace Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Petr Neruda, Ph. D.

2017

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………………. Bc. Zuzana Blinková

Ráda bych vyjádřila velké díky své rodině a mnoha dalším lidem, kteří mě podpořili při vzniku této práce.

Obsah Obsah 5 Úvod 8 Cíl práce (vymezení tématu) a struktura práce 11 Geografické vymezení magdalénienu 12 Chronologické vymezení kultury 12 Dějiny bádání 14 Vnitřní členění 14 Členění pro středoevropský prostor 16 Polsko 16 Německo 16 České území 17 Rozšíření magdalénienu 17 Francie 18 Německo 18 Polsko 19 Rakousko 20 Česká republika 21 Čechy 21 Morava 22 Topografie magdalénienských nalezišť na Moravě 23 Materiální náplň moravského magdalénienu 24 Magdalénienské osídlení: struktura sídlištních areálů 26 Morava 27 Kůlna 27 Historie bádání 27 Datace 29 Pekárna 29 Historie bádání 31 Prostorové struktury 33 Unikátní nálezy 34 Datace 35

Polsko 35 Dzierzyslaw (Opole Silesia, Západní Polsko) 38 Prostorové struktury 39 Nálezy 39 Analogie 40 Datace 41 Jeskyně Maszycka 41 Prostorové struktury 42 Nálezy 42 Analogie 43 Datování 43 Německo 43 Petersfels 43 Prostorové struktury 43 Nálezy 46 Analogie 46 Datování 46 Kniegrotte 46 Prostorové struktury 46 Nálezy 46 Analogie 47 Andernach 47 Prostorové struktury 47 Nálezy 47 Gönnorsdorf 48 Prostorové struktury 48 Nálezy 51 Analogie 51 Francie 52 Pincevent, Éttioles 52 Metodika získávání, zpracování a analýzy dat 53 Prostorová analýza moravských lokalit 54 Charakter vstupních dat 54

Kůlna 54 Charakter vstupních dat 54 Metoda georeferencování vstupních dat 55 Metoda analýzy dat 56 Způsoby vizualizace 56 Pekárna 57 Charakter vstupních dat 57 Metoda georeferencování vstupních dat 58 Metoda analýzy dat 59 Způsoby vizualizace 60 Výsledky analýzy prostorových struktur 61 Rozbor prostorové analýzy jeskyně Kůlny 61 Rozbor prostorové analýzy jeskyně Pekárny 63 Diskuse k prostorovým strukturám moravských lokalit 65 Interpretace prostorové analýzy jeskyně Kůlny 65 Interpretace prostorové analýzy jeskyně Pekárny 67 Limitující faktory prostorové analýzy dat ze starších výzkumů 68 Jeskyně Kůlna a Pekárna v kontextu magdalénienského osídlení v Evropě 70 Závěr 71 Použitá literatura 72 Seznam příloh 85

Úvod

Otázky vztahu paleolitických nálezů s krajinou byly archeology pokládány do jisté míry vždy. V čase se měnil jejich přístup, dostupná technologie a množství vstupních dat. Samotné studium prostorových struktur a vztahů na paleolitických lokalitách se opírá o teoretické modely a metodiku, zabývající se prostorovým uspořádáním archeologických objektů a artefaktů v krajině, které není náhodné, jelikož bylo způsobeno záměrnými lidskými aktivitami, reflektující adaptaci lidské společnosti na okolí (Conolly – Lake, 2006; Machado et al., 2015; Wheatley – Gillings, 2002). Na základní metodický problém upozornil Lewis R. Binford, který poukázal na statičnost archeologického záznamu (Binford 1978), představující artefakt v zemi, oproti dynamickému charakteru společnosti, vytvářející tento doklad. Chceme-li naše poznání přiblížit k dynamice archeologických pramenů, je potřeba nahlížet na archeologické nálezy v širším kontextu, vyžadující hodnocení vztahů mezi archeologickými předměty a okolním prostředím (McPherron – Dibble 2002; Neruda 2011, 15–18).

Preferovaným směrem v archeologii paleolitu je identifikace vztahu člověka a prostoru, jehož přístup lze vymezit na dvě úrovně. Prvním náhledem je tzv. sídelní prostorová strategie1, jejichž měřítkem je člověk v krajině, kdy hlavní pozornost je věnována archeologickým lokalitám v rámci ohraničeného geografického úseku, údaje jsou získávány dokumentací krajinného prostředí s ohledem jak na složku envinromentální, tak také na složku sociální, což jsou stopy po předešlém osídlení v daném časovém horizontu (Kaňáková- Hladíková 2012). Úkolem sídelní/krajinné archeologie je rekonstrukce sociální krajiny za použití prospekčních metod (zvláště letecké archeologie a LiDaRu) a aplikací prostorových (GIS) dat. Skloubením těchto metod lze sestavit prediktivní modely, vytvářet a průběžně doplňovat chronologické vrstvy v digitálních mapách nebo modelech (Kuna 2004). Porozumíme-li pravěké krajině a specifickým podmínkám, pak jsme také schopni porozumět danému rozložení a úlohám jednotlivých sídelních jednotek zaniklých kultur (Oliva 2002).

Druhou rovinou je náhled na tzv. sídlištní prostorovou strategii. Prostorová analýza vnitřní plochy sídliště („intra-site analysis"), představuje podstatnou část komplexního zpracování každé lokality v rámci tzv. procesuální archeologie. Intrasite modely detekují místa se specifickými aktivitami lidské populace a na podkladě skladby nálezů identifikují jednotlivé obytné, pracovní a případně další zóny se specifickými

1 Prostor funkčních vztahů mezi areály aktivit, který́ prochází specifickým vývojem ("dějinami osídlení"; diachronické hledisko) a má určitou strukturu (synchronní hledisko); tento pohled se uplatňuje v tzv. sídelní archeologii různých forem od 50. let 20. století (Kuna 2004, 445)

8 funkcemi, a to pro jednotlivé sídelní fáze vybrané lokality. Výslednou částí takové analýzy je posouzení depozičních a postdepozičních procesů, které ovlivnily dochovanou archeologickou situaci (McPherron – Dibble 2002; Neruda 2011). V rámci pozorování formačních procesů je cílem procesuálního přístupu odhalit veškeré depoziční (aktivity spjaté s činností člověka) a postdepoziční (přírodní aktivity – faktor zvěře, geologické procesy atd.) procesy, které ve sledované lokalitě měly vliv a původní situaci pozměnily (Stein 2001). Identifikace tzv. formačních dějů je důležitým předpokladem pro správné rozlišení jednotlivých zón sídelní jednotky (Trigger 1971). Předpokladem je vyhodnotit artefakt v kontextu k ostatním nálezům, ale i jejich samotný vztah k okolí (tzv. kontextová informace). Tato potřeba vychází z poznání, že formování archeologické situace je problematikou komplexní a zahrnuje celou škálu již zmiňovaných depozičních i postdepozičních procesů, které dohromady ovlivňují výslednou tafonomii lokality, případně jednotlivé struktury (Stein 2001). Model, vztahující se k dané lokalitě je zatížen několika faktory: souborem tehdy probíhajících lokálních činností, počtem časových fází nebo sídelních etap, v jejichž rámci aktivity probíhaly, souhrnem nástrojových typů, které byly při jednotlivých aktivitách používány a mírou s jakou byl daný typ nástroje užíván (McPherron – Dibble 2002, Gamble – Boismier 1991, Kroll 1991). Tím se zkoumání archeologických situací stává velice komplexním problémem, který vyžaduje nutně interdisciplinární spolupráci (Machado et al. 2015; Trigger 1971). Jednotlivé aspekty se prolínají a výsledné informace jsou mnohdy kvalitativně rozdílné, zejména pak v případě vyhodnocení dříve zkoumaných archeologických situací, jejichž výpovědní hodnota pro analýzy mnohdy není zcela jednoznačná.

Nicméně možnosti, které nám prostorová analýza nabízí zejména v oblasti rekonstrukce dynamických aspektů lidského chování, jsou tak markantní, že se práce s prostorovými daty těší v archeologii obecné oblibě a řada prací jednoznačně dokládá mimořádný potenciál takto orientovaného vyhodnocení archeologických pramenů (Bosinski 1979; Street et al. 2000; Wheatley – Gillings 2002).

V ideálním případě je základem precizní metodika terénního výzkumu, která musí zahrnovat podrobnou dokumentaci zachycených sídlištních struktur např. ohniště, terénní deprese, importy, akumulace nálezů. U stratigrafických profilů jsou data dále digitalizována a projektována do horizontální nebo vertikální roviny, kde kombinací archeologických a geologických dat vznikají plány prostorového uspořádání antropické činnosti. Ty pak umožňují zkoumat frekvenci výskytu, rozptyl a relativní hustotu jednotlivých typů artefaktů na ploše (Trigger 1971).

Při vytváření prostorových plánů se využívají různé metody zobrazení, nejčastěji přímé zobrazení každého nálezu pomocí bodových diagramů nebo plány relativní hustoty (mapy poměrných kruhů, vrstevnicové a 3D diagramy), zobrazující koncentrace nálezů na základě jejich kvantitativního zpracování (Kuna 2004; Conolly – Lake 2006; Stapert 1990; Wheatley – Gillings 2002). Aplikace jednotlivých metod závisí

9 na metodice vedení výzkumu, na povaze zobrazovaných jevů, nebo na velikosti a struktuře nálezové plochy a také na celkovém množství, charakteru a reprezentativnosti prostorových dat (Burrough – McDonnell 1998). V současnosti se pro tento účel využívá poměrně široká škála specializovaných softwarových aplikací, umožňující modelování a vyhodnocení dat pomocí statistických analýz. Jedná se o různé typy programů v rámci GIS (např. ArcGis, GeoMedia, Idrisi, GRASS), statistických (SPSS, Statistica) nebo modelačních programů – Surfer (Kuna 2004; Conolly – Lake 2006; Wheatley – Gillings, 2002; Renfrew – Bahn 2000).

Poprvé bylo využito geografických informačních systémů pro účely archeologického poznání v zahraničí (Wheatley – Gillings 2002, 6–8). Ve Francii, během výzkumů v Arcy-sur-Cure a Pincevent se mezi prvními zaměřovali na sběr prostorových dat, zejména pod silným vlivem André Leroi-Gourhana a jeho pařížské školy, soustředící se na čistě empirickou dedukční analýzu vycházející z archeologického záznamu (Leroi- Gourhan – Brézillon 1972). Analýzu prostorových dat rozvinul směrem do detailu. Systematicky sledoval rozložení artefaktů i naturfaktů v prostoru lokality, vztahy sídelních struktur a zón aktivit, rekonstrukci technologických postupů, včetně mikroskopických a dalších doplňujících analýz. Vzorovým příkladem komplexního přístupu k prostorové analýze paleolitických stanic se stal výzkum právě již zmiňovaného André Leroi-Gourhana na francouzském magdalénienském sídlišti Pincevent, kde analýzy vztahů mezi "structures evidentes"2 a "structures latentes"3 stanovily standart pro podobně orientovaný výzkum (Leroi- Gourhan – Brézillon 1972). Metodiku pak dál rozpracoval L. Binford (Binford 1982), Stapert (Stapert 1990) a další. Způsob archeologického zpracování lokality se stal vzorem i pro další prostorové analýzy významných magdalénienských lokalit ve Francii – Etiolles (Julien et al. 1988) nebo v Německu Gönnersdorf pod vedením G. Bosinského v letech 1968–1976 (Bosinski 1979, 1981; Jöris – Terberger 2001) či Andernach (Terberger 2002).

Využití prostorových analýz na našem území bylo v minulosti opomíjeno. Přestože se na našem území nachází lokality s výjimečným počtem unikátních nálezů, ne vždy, hlavně v minulosti byly lokality zkoumány na dostačující úrovni, odpovídající moderním požadavkům. Použitelné lokality byly zkoumány postupem, které nejsou z hlediska metodiky vhodné. Bohužel často se jedná o velice důležité lokality. Typickým regionem, ve kterém lze demonstrovat tento problém je území Moravy. Doposud byla této problematice věnována pozornost ve vztahu k Pekárně (Svoboda 2000, Voláková 1999). Vycházeli

2 Structures evidentes, tj. statická struktura loveckého sídliště (poloha ohnišť a obydlí).

3 Structures latentes, tj. dynamická struktura loveckého sídliště (hlavní komunikace, místa výroby, odhazování a akumulace odpadu)

10 z poznámek z archeologických deníků pro Pekárnu. Kamenná industrie byla využita pro prostorovou rekonstrukci pouze okrajově.

V bakalářské práci (Blinková 2013) byla provedena prostorová analýza magdalénienského materiálu z jeskyně Kůlny, nacházející se v severní části Moravského krasu. V rámci studie bylo možné a účelné aplikovat metodiku intrasite modelu. Prostorová data poskytla údaje o propojení vnitřních struktur a zmapovala centrální zónu a další místa, související se specifickými činnostmi, které ovšem nejsme prozatím schopni identifikovat.

Na základě těchto poznatků se ukázalo, že lze získat kvalitativně nová data i z archeologických situací, které nebyly dokumentovány pomocí vhodných postupů pro provedení prostorové analýzy, či případně takových, u nichž byla prostorová data špatně dochována. Analogickou lokalitou, na níž by bylo vhodné analyzovat prostorové struktury, je jeskyně Pekárna v jižní části Moravského krasu, kterou lze stejně jako Kůlnu považovat za stabilní sídliště, proto je tato lokalita vhodná pro testování různých teoretických modelů a hypotéz, ale i pro metody prostorové analýzy a následně pro aplikaci na větší rozptyl lokalit s cílem vymezit magdalénienské osidlovací trendy.

Cíl práce (vymezení tématu) a struktura práce Diplomová práce si klade za cíl vyhodnotit prostorové členění dvou významných moravských magdalénienských lokalit – jeskyní Kůlna a Pekárna – pomocí nástrojů geografických informačních systémů a srovnat výsledky s obecnými trendy chování magdalénienské populace, definovanými vyhodnocením publikovaných rozborů důležitých magdalénienských lokalit střední a západní Evropy, vyhodnocení jejich regionální variability a aplikace modelů na moravské lokality.

Základem práce je rekonstrukce prostorového členění jeskyně Pekárny, která je provedena podle stejných metodologických postupů aplikovaných v bakalářské práci analyzující distribuci artefaktů v jeskyni Kůlně. Bude využito dostupných informačních technologií GIS. Obě lokality budou mezi sebou srovnány s důrazem na komplexnost nalezených struktur a identifikaci společných rysů. Vzhledem k tomu, že se v obou případech jedná o staré archeologické výzkumy, které nesplňují metodologické požadavky na evidenci nálezů, bude nutné zjištěné poznatky vhodně konfrontovat se stěžejními, moderně kopanými magdalénienskými lokalitami v Evropě. Na podkladě vyhodnocení publikovaných analýz budou definovány obecné trendy nebo modely chování magdalénienské populace ve vztahu k členění obývaného prostoru.

Práce je strukturována do 12 hlavních kapitol, od celkové charakteristiky magdalénienské kultury, přes souhrn lokalit s významnými magdalénienskými nálezy v Evropě, přes geografický, přírodo-vědecký a terénní popis zkoumaných oblastí a dějiny výzkumů. Dále pak bude pozornost věnována kritice

11 dostupných informací ve vztahu k prostorovým informacím a možným popisům distribučních plánů daných lokalit. Stěžejní část práce je zaměřená na analýzu hmotných pramenů ve vztahu k prostorovému určení pro jeskyni Kůlnu a Pekárnu. V závěru práce budou vyhodnoceny všechny dílčí poznatky získané v průběhu práce a obě lokality budou zasazeny do kontextu magdalénienského osídlení v Evropě.

Geografické vymezení magdalénienu

Geografickému vymezení magdalénienské kultury byla věnována celá řada obecných prací (Bosinski 1972, Gamble 1986, Svoboda 1986, Hock 2000, Kozłowski, J. K. 1985, Valoch 1960, 2001; Vencl 1995). Ve vztahu ke střední Evropě se této problematice věnoval K. Valoch (Valoch 1960, 2001).

Místem zrodu magdalénienu, spadajícího do pozdní fáze mladého paleolitu, byla jižní a jihozápadní oblast Francie (Aquitánie, Touraine, Lanquedoc) a severní část Pyrenejského poloostrova. Postupně se dostal přes území dnešní Francie do Německa a Švýcarska. Východní hranici tvoří Morava spolu s Dolním Rakouskem – nevelká jeskyně Gudenus (Henri Breuil, Hugo Obermaier) a Polskem, jehož nejvýchodnějšími nalezišti jsou lokality Klementowice Kolonia, Grzybowa Góra, Mosty (Oliva 2005, 92–104, Połtowicz-Bobak 2013).

Chronologické vymezení kultury

Chronologická pozice magdalénienu je postavena zejména na radiokarbonových datech zejména z osteologického materiálu.

Magdalénien ve Francii je datován na více než 20 tis. let BP v kalibrované škále (Połtowicz-Bobak 2013). Radiokarbonová data z Německa a Polska dokládají šíření nositelů magdalénienu okolo 18,5 tis. let cal. BP (Połtowicz-Bobak 2013; Kozłowski 2001, Street et al. 2012).

Data z kostí z jeskyně Maszycká dokládají, že již první vlna, kterou předpokládáme před 15 tis. BP, zasáhla až k Maszycké jeskyni u Krakova (Kozłowski et al. 2012)

České a moravské nálezy spadají většinou do intervalu 14 700–9 600 cal. BP, dolní hranice dosahuje tzv. epimagdalénienu (Połtowicz-Bobak 2013; Valoch – Neruda 2005; Kozłowski 2001; Street et al. 2012).

Většina dat pro české a moravské nálezy spadá do oscilace bölling, což se týká obou nejvýznamnějších lokalit, jeskyni Pekárně na Moravě a Hostimi v Čechách. Některá mladší data by svým rozpětím zasáhla až do allerödu.

Pro moravský region byla publikována v roce 2014 aktualizovaná chronologická data, pocházející z jeskyně Kůlny pro magdalénienské vrstvu 5 (14 830 ± 200 cal. BP) a vrstvu 6 (14 750–14 790 cal. BP) (Nerudová – Neruda 2014).

Obrázek 1 Chronologická data pro jeskyni Kůlnu a pro srovnání další data z Moravy (Nerudová – Neruda 2014)

Dějiny bádání

Magdalénien byl stejně jako mnoho dalších paleolitických kultur definován v 19. století evropskými archeology. Panovala mezi nimi atmosféra charakteristická rostoucím zájmem o kulturní rozdíly, spjaté s myšlenkami o dlouhodobém vývoji v oblasti lidské historie, ovlivňující současný stav civilizace, jehož intelektuální a ideologické pozadí nastartovalo vývoj sociálních a historických paradigmat, přispívajících k interpretaci paleolitických nálezů (Clarke 1979, 85; Trigger 1989).

Eponymní lokalitu – jeskyni La Madeleine v údolí řeky Vezéry u Tusacu (Dordogne, JZ Francie) – objevili společně v roce 1863 Éduard Armand Lartet (1801–1871), francouzský paleontolog a vedoucí postava časných paleolitických výzkumů (Trigger 1989, 95), a jeho kamarád Henry Christy (1810–1865), anglický bankéř a etnolog (Lartet – Christy 1864). V letech 1863–64 Lartet a Christy zkoumali jeskyni a objevili bohatou sbírku kostních a křemenných artefaktů, stejně jako umělecké předměty (Lartet – Christy 1864).

Po výzkumných pracech Larteta a Christyho byla jeskyně La Madeleine epizodicky prokopávána. V roce 1895 vedl výzkum Elie Massénat a Paul Girodv roce 1901 na ně navázal Emile Riviére a Bouviera (Bouvier 1977).

Od roku 1910 do roku 1913 a dále pak po první světové válce v roce 1926 Denis Peyrony (1869–1954), francouzský učitel a archeolog znovu prozkoumal místa starších výzkumů. Poté, co se dostal na neporušené geologické vrstvy, Peyrony rozpoznal rozdílné zbarvení a identifikoval ve stupňovitém profilu tři geologické horizonty, které využil pro archeologické členění magdalénienu (Capitan – Peyrony 1928). Vyčlenil zde tři typy kostěné industrie. Na nižší úrovni nalezl tzv. „proto-harpuny“, o úroveň výše nalezl jednořadé harpuny a v horní vrstvě nalezl dvouřadé harpuny.

Od prvního výkopu trvalo přibližně sedmdesát let k utvoření první kompletní koncepce magdalénienské kultury.

Vnitřní členění Tato kapitola si klade za cíl zprostředkovat čtenáři ucelený pohled na vnitřní členění kultury závislé na času a místě. O tzv. klasické francouzské členění magdalénienu se zasloužil Henri Breuil v roce 1912, který rozdělil francouzský magdalénien na šest stupňů (Breuil 1925), toto schéma pak bylo upřesněno D. Peyronym připojením štípané industrie (Peyrony – Peyrony 1938).

Tato pozorování byla přejata francouzským archeologem Henry Edouard Prosper Breuilem, známým jako Abbé Breuil (1877–1961), který rozdělil magdalénien do šesti fází na základě morfologických rozdílů kostěné a parohové industrie (Breuil 1937). D. a E. Peyrony dokončili tuto klasifikaci integrováním kamenné štípané industrie (Peyrony – Peyrony 1938).

Magdalénien I, navazující na solutréen, jehož charakteristické prvky jsou kostěné hroty a kopí zahrocené s kopinatou rýhovanou bází. Štípaná industrie je úštěpová, převažujícími tvary jsou vruby, několikanásobné vrtáky a strmě retušovaná škrabadla (Breuil 1913, 1925, 1954). Umělecké projevy se omezují převážně na jednoduché ryté ornamenty. Tato fáze je reprezentována lokalitami Beauregard (Nemours, Seiene-et- Marne) a Badegoule (Dordogne) souhrně (Breuil 1913).

Pro magdalénien II jsou charakteristické širší hroty kopí s kónickou bázi, podélná krevní rýha na dorsální straně. Převažují nástroje na čepelích a čepelkách, objevují se oboustranné, zoubkované a otupené čepelky. Umělecký projev je rozšířen o figurální kresby, např. jeskyně Lascaux (Breuil 1913, Capitan – Peyrony 1928).

Magdalénien III je typický podélnými krevními rýhami na dlouhých oboustranně zkosených parohových hrotech kopí, krátkými jednostranně na bázi seříznutými hroty typu Lussac-Angles, dále „půlkulatými“ prutovitými hroty (baguette), dále se objevují nepravidelné trojúhelníčky s nejdelší zoubkovanou stranou (Sonneville-Bordes de 1966). Umění je ornamentálního charakteru, ale také realistické s převažujícími figurálními motivy na mobiních artefaktech i na jeskyních stěnách (Font-de-Gaume, Combarelles, Niaux, Altamira).

S magdalénienem IV je spjat výskyt tzv. protoharpun, tj. hroty s ozubenými boky, dále pak rozvoj užívání kosti a parohu. Kamenná industrie je v podstatě stejná, v umění se nově objevují plastiky.

Magdalénien V se vyznačuje jednořadými, případně vidlicovitými harpunami a dlouhými, oboustranně zkosenými kostěnými hroty kulatého průřezu. V materiální kultuře převládá ryté zdobení.

Poslední fáze magdalénien VI se dále dělí na základě nálezů oboustranných harpun z abri Villepin (Dordogne) na fázi a a b. Kostěné hroty se objevují s hraněným profilem. Objevují se nové formy kamenných artefaktů, jako jsou: nehtovitá škrabadla, tvary s řapem, např. hrot typu Teyjat, zobákovitá rydla, geometrické mikrolity ad. (Breuil 1954).

Breuilovo členění bylo přes obecnou akceptaci postupně modifikováno.

D. Peyrony upřednostňuje označení magdalénienu I jako protomagdalénien (Peyrony et al. 1938). Na základě nálezů z lokality Laugerie-Haute, se přiklání F. Bordes také k vyčlenění tzv. magdalénien 0 (Bordes 1958). Další stupně pak bývají sdružovány do stupňů (Peyrony et al. 1938, Bosselin et al. 1988)

15 staršího (magdalénien II) středního (magdalénien III, IV) a mladšího (magdalénien V a VI) magdalénienu. Pro magdalénien III se objevuje označení lacanien (Kozłowski – Kozłowski 1979, 48–50).

Členění pro středoevropský prostor Magdalénien ve středoevropském prostředí odpovídá pouze střednímu a mladšímu stupni klasického francouzského členění (Breuil 1925, 1954). Jeho starší stupeň ve střední Evropě chybí (Cheynier 1951). Nálezy z polské jeskynní lokality Maszycka a otevřeného sídliště Schussenquelle byly přiřazeny střednímu stupni magdalénienu (Kozłowski – Kozłowski 1975, 232). Nálezy z dalších lokalit byly zařazeny do mladšího stupně (Valoch 1960).

Polsko Magdalénienská kultura patří mezi jednu z nejlépe popsaných kulturních jednotek z celého evropského paleolitu. V Polsku inicioval G. Ossowski výzkum zaměřený na magdalénien, konkrétně již ve zmiňované jeskyni Maszycka na konci 19. století (Kozłowski – Kozłowski 1995). Nálezy byly přiřazeny střednímu stupni magdalénienu dle francouzského třídění (Kozłowski – Kozłowski 1975, 232). V první polovině 20. stol. byla vypozorována přítomnost magdalénienských nálezů v Horním Slezsku – Cyprzanów (Kozłowski 1964). Ojedinělé magdalénienské nálezy byly učiněny v Malopolsku, zahrnující nálezy z jeskyně Okiennik (Kozłowski – Kozłowski 1977), nebo v jeskyních blízko Krakowa (Kozłowski 1960). Rozvoj bádání zaměřeného na magdalénien v Polsku pokračoval až po druhé světové válce. V letech 1950 a 1960 probíhaly archeologické práce na lokalitě Grzybowa Góra (Schild 1965) a Maly Antiónow (Sawicki 1960) a pokračovaly mimo jiné také práce v jeskyni Maszycké (Kozłowski – Kozłowski 1995). V 70. letech 20. století byla učiněna řada pokusů o časové seřazení lokalit v jednotlivých regionech pomocí typologie jak kamenných, tak parohových artefaktů na základě francouzských analogií (Kozłowski 1962, 1971; Hanitzsch 1972; Feustel 1974), ale ve většině případů nebyly analogie potvrzeny. V 21. století byly odhaleny další velmi důležité lokality v odlišné části jižního Polska, hlavně ve Slezsku – Dzierzyslaw (Połtowicz-Bobak 2011; Ginter et al. 2002, 2005) a mnohé další lokality s drobnými nálezy viz podrobná diplomová práce Petra Kostrhuna (Kostrhun 2005).

Německo Na území dnešního Německa se nachází minimálně 120 magdalénienských lokalit, situovaných do tří regionů: jižní Německo (Podunají), střední Německo (Posálí) a střední Porýní.

V roce 1866 započaly archeologické práce pod vedením Fraase bylo prokopáno otevřené sídliště Schussenquelle v Alpském jihozápadním Německu (Albrecht 1983) V letech 1870 započal práce v Hohler Fels Schelkingen v jižní Švábské Juře a od té doby byla tato oblast systematicky zkoumána. Důležitým

16 výzkumem se stal výzkum v Brillenhöhle a Felsställe, kde byl objeven největší inventář s kamennou industrii v centrální Evropě (Kind 1987).

První syntézní práci pro magdalénien střední Evropy napsal a pro Bavorsko vydával Birkner (Birkner 1926; Freund 1963), pro Švábsko pak vydal přehledné práce Hahn a pro centrální Německo Feust.

G. C. Weniger (Weniger 1982) uvedl do praxe „binfordův“ model přechodu mezi různými substitučními strategiemi (úvahy nad sezónním lovem a přesunem sídlišť). Ten považuje sídliště v jihozápadním Německu v nížinách a údolích řek za typická podzimní/zimní stanoviště, vznikající za účelem kooperace při lovu sobů (Weniger 1982).

České území Na našem území J. Wankel (1882) jako první použil termín "období sobů" ve vztahu k nálezům z Jeskyně Pekárny (1880) a Býčí skály (Wankel 1884, Svoboda et al. 1994, 7). K. J. Maška projevil zájem o jeskynní lokalitu Šipku a Čertovu díru na vrchu Kotouči u Štramberka, které zkoumal v roce 1883 (Maška 1884, 159) a s ohledem na názory francouzských kolegů vytvořil adaptaci francouzského chronologického dělení aplikovaného na jím probádané lokality. 19. století je spjato s nástupem velice aktivních badatelů. Martin Kříž, jenž působil kromě Pekárny také v Kůlně (1881–1886) a Výpustku (1885), se snažil o aplikaci přesných geologických metod. Všechny horizonty však interpretoval jako jeden vývojový stupeň paleolitu – stupeň diluviálního lovce (Kříž 1889–1891). Dalším velkým badatelem byl Jan Knies, jež se pokoušel prosadit domácí ráz označení paleolitických kultur. Podle nálezů z moravských lokalit se magdalénien rovnal pekárenskému rázu (Knies 1900).

Ve 20. letech 20. století Karel Absolon opět navázal na francouzský vzor třídění. V témže duchu pak dále pokračovali Bohuslav Klíma – Švédův stůl, Plošina před Pekárnou (Klíma 1974), Karel Valoch, jehož práce byly klíčové a sehrály velkou roli v periodizaci magdalénienu – Jeskyně Pod Hradem, Žitného jeskyně a Kůlna (Valoch 1953) a Jiří Svoboda (v Kolíbkách, Barová jeskyně, Pekárna). Dále pak práce Zdeňky Nerudové a Petra Nerudy, jejichž práce přinesla nová chronologická data pro jeskyni Kůlnu (Nerudová – Neruda 2014) a Martina Olivy.

Rozšíření magdalénienu

Jak již bylo zmíněno v předcházející kapitole o geografickém rozšíření magdalénienu, za kolébku magdalénienu je považována oblast francouzské Dordogne (Lartet – Christy 1875), nejstarší vývoj je zachycen v oblasti Pyrenejí na jihu Francie a v Pařížské kotlině na severu (Kozłowski 1985).

Stopy magdalénienu sahají na jihu až k Pyrenejskému poloostrovu, konkrétněji na území Pyrenejí, Kantabrijské oblasti a také do Valencie (jeskyně Parpalló). Nejstarší nálezy ze španělské oblasti pocházejí

17 ze středního magdalénienu z lokalit El Juyo (Santander), Lloseta (Straus 1992). Severní část Evropy byla osídlená počátkem interstadiálu bölling, kdy byla také obsazená Anglie, Belgie a Nizozemí (Straus et al. 1998). Na východ směrem do centrální Evropy se pak magdalénien dostává do Německa, Švýcarska, do Čech a na Moravu, do Rakouska a dál pak do Polska (Leroi-Gourhan 1972; Kozłowski et al. 2012).

Francie Velmi početné osídlení se soustřeďuje především v regionu Périgord: Lascaux, Font de Gaume, Les Combarelles, Rouffignac (Leroi-Gourhan – Brézillon 1972) a východní části francouzských Pyrenejí: Niaux, Portel, Trois Fréresm, Montespan (Leroi-Gourhan – Brézillon 1972). Mimo jiné byly také osídleny osamělé jeskyně mezi výše zmíněnými oblastmi: Cougnac a Pech Merle mezi Périgordem a Pyrenejemi, Isturitz a Ekaín mezi Pyrenejemi a Kantábrií (Debout et al. 2012). Dále pak také v jeskyních v okolí Eyzies nebo Tarasc. Východnější oblast Cosquer u Marsaille a Chauvet tvořila magdalénienskou periferii frankokantabrijského prostoru (Breuil 1912, 1954; Demars – Laurent 1989).

Severně od pásma jeskyní, v oblasti Pařížské pánve, se nacházela otevřená magdalénienská sídliště. Je známo na 50 tábořišť (Debout et al. 2012), nacházejících se zejména podél toků Seiny, Yonny a dalších významných řek. Obvyklé místo pro založení sídliště byly soutoky a brody. Nejpodrobněji byly prozkoumány lokality v Pinceventu (Julien 1988, Leroi-Gourhan – Brézillon 1972), kde bylo prostudováno 12 sídelních celků, v Etiolles 21 sídelních celků v Marsangy 3 a ve Verberie také 3 (Leroi-Gourhan – Brézillon 1972). Tato lovecká sídliště byla vesměs krátkodobá, kromě sídliště v Pincevent, kde nálezy dokládají dlouhodobý pobyt lovecké skupiny (Leroi-Gourhan – Brézillon 1972). Žáci A. Leroi-Gourhana vytěžili z magdalénieských sídlišť Pařížské pánve maximum informací, vzhledem k propracované metodice a systematice výzkumu.

Německo Oblast jihozápadu náleží plně do západoevropské magdalénienské tradice, kdežto severní oblast je charakteristická výskytem jiných kultur jako např. hamburgienem, rissenskou skupinou a vlivem tjongerské skupiny (Valoch 1960; Leroi-Gourhan 1972).

Na území dnešního Německa lze rozlišit dvě důležité magdalénienské oblasti, 49 magdalénienských lokalit podél Dunaje na jihu země a 69 lokalit soustředěných ve středním Německu (Weniger 1982). Jeskyně ve Švábských Alpách v jihozápadním Německu jsou považována za tzv. letní tábořiště (Weniger 1987). Ve středním Německu byla velká sídliště považována za velká zimní tábořiště a malé jeskynní lokality za letní tábory (Weniger 1982).

Ve středním Německu se nachází významná jeskyně Kniegrotte u Döbritz v Durynsku, kterou zkoumal M. Richter (Feustel 1974).

Další významnou lokalitou je otevřená lokalita Ölknitz. G. Behm-Blanck zde odkryl půdorysy devíti stanových obydlí ze dvou fází osídlení, ohniště, kamenné stély a skříňky a rozpoznal koncentraci uměleckých předmětů (Behm-Blancke 1976). Byl zde učiněn objev rytiny koně na kamenném bloku a objeveno velké množství tzv. venuší gönnersdorfského typu z valounů a kostí. Jedná se o nálezy často se vyskytující i na jiných lokalitách a to nejen na německém území (Gönnersdorf, Nebra, Petersfels). Vyskytují se i na našem území např. v Pekárně a Býčí skále (Svoboda 1986, 185–186).

Na povodí řeky Saale ve středním Německu se váže koncentrace magdalénienských lokalit, velmi zajímavou lokalitou je Kapellenberg u Groitsch u Eilenburgu, kde po předběžných pracích na počátku 50. let 20. století vedl výzkum roku 1956 Helmut Hanitzsch (Hanitsch 1972). Objevil zde půdorysy dvou lehkých stanových přístřešků s velkým počtem ateliérů na výrobu štípané industrie, které tvoří deset uzavřených, chronologicky a topograficky různě určených nálezových celků pozdního magdalénienu v rámci čtyř koncentrací A až D. Nálezový soubor obsahuje velké množství kamenné štípané industrie, zahrnující čepele, úštěpy, nástroje a jádra, která byla nalezená ve všech fázích opracování, technika opracování a složení štípané industrie odpovídá technice používané i na Moravě (Hanitsch 1972).

Bavorská oblast členěna F. Birknerem (Birkner 1926) na regionální fázi altmühlskou (lokality Kasthänghöhle, Klause, Heidenstein), rieskou (lokality Hohlenstein, Kaufertsberg, Ofnet) a severobavorskou (lokality Rennefels, Steinbergwand, Hohle Fels) i zde bylo nacházeno mnoho paralel ke kamenné štípané i kostěné parohové industrii pro moravský kras (Valoch 1960, 53–54).

Polsko Polsko bylo v mladší fázi paleolitu téměř neosídlenou zemí. Krajina zde byla využívána pouze sporadicky a krátkodobě. Nejznámější lokalitou polského magdalénienu je jeskyně Maszycka (Ossowski 1885), nacházející se v nedaleko Krakova v Ojcowském krasu a ležící blízko stejnojmenné vesnice. Z této lokality pocházejí pro středoevropský magdalénien nejstarší data: 14 520 ± 240 BP a 15 490 ± 310 BP (Kozłowski et al. 2012; Połtowicz-Bobak 2013). Dálší chronologicky podobné lokality jsou jeskyně Mamutowa, Nietoperzowa, Puchacza, Koziarny, Zawaloné a jeskyně dr. Mayera v Czulowic (Ginter 2007). Vzhledem k velmi malému množství nálezů nejsou tyto jeskyně příliš dobře srovnatelné s proslulou jeskyni Maszcyckou, pouze z jeskyně Mamutowa (Kowalski, 1967) pochází větší soubor nálezů. K těmto jeskynním lokalitám se dále řadí polohy pod otevřeným nebem: Cyprzanowa 3, nacházející se na katastru obce Racibórz, Smicz B u Prudniku, Maly Antoniów, Mosty a Grzybowa Góra u Rydna. Grzybowa Góra

19 je nejsevernějším magdalénienským stanovištěm Rydno II, (Ginter – Połtowicz 2007). Nejvýchodnější polohou magdalénienských lovců jsou Klementowice (Schild 1975, 218–221, Valoch 1960, 51–52; Svoboda 1999, 223). V 60. letech byly objeveny stanice Brzoskwinia-Krzemionky a Wolowice.

V roce 1883 G. Ossowski započal archeologické výzkumné práce v jeskyni Maszycka (Ossowski 1885). Prokopal téměř celou plochu jeskyně, díky čemuž S. K. Kozlowský mohl v letech 1962–1964 a 1966 uskutečnit revizní výzkum pouze na ploše před jeskyní (Kozłowski – Kozłowski 1995, Kozłowski et al. 2012; Schild 1975, 207). Jeskyni Maszycku tak čekal téměř stejný osud jako mnoho dalších zkoumaných lokalit nejen na našem území, přitažlivých zejména pro badatele v počátcích archeologie. Stejně tak jako jeskyně Pekárna je jeskyně Maszycka důležitou lokalitou vzhledem k nashromážděnému souboru kostěné a parohové industrie, s nálezy jako je například nástavec kopí, provrty v parohu, hladidla s ornamentální výzdobou a pak 32 dlouhých hrotů kopí (až 22 cm) hraněného, zaobleného či zploštělého průřezu s asymetricky zúženou bází zakončenou rýhováním a na pěti kusech je nápadná krevní rýha. Kamenná štípaná industrie je ve srovnání s Pekárnou masivnější, tvořena především škrabadly a rydly. Celkovému neekonomickému způsobu využití kvalitní suroviny napovídá převaha jednopodstavových jader a jejich celkové málo vytěžení. Na této lokalitě bylo nalezeno také okrové barvivo nasvědčující jisté umělecké činnosti či rituální chování. Lokalita je věhlasná antropologickými nálezy – ostatky asi 16 jedinců. V šesti případech se jednalo o velmi mladého člověka ve věku maximálně do 20 let a v pěti případech bylo určeno stáří v rozmezí 30–50 let. Byly identifikovány stopy po úderech a dalším zpracování kostí, nasvědčující kanibalismus či vpád nájezdníků (Valoch 1960, 51–52; Schild 1975, 207–218).

Dvě nové lokality Brzoskwinia-Krzemionki a Wolowice jsou velmi zajímavé polohy, které sloužily jako pozdně magdalénienské dílny, kde byla vyráběna kamenná štípaná industrie z místních, kvalitních surovin. Díky těmto lokalitám byla dobře popsána ekonomie zpracování suroviny. V poloze Brzoskwinia- Krzemionki byly identifikovány dvě dílny a vzhledem k tomu, že zdroj suroviny se nachází ve větší vzdálenosti, byla na lokalitu přinášená připravená jádra. Lokalita Wolowice se nachází v těsné blízkosti výskytu jurských rohovců, což je patrné v souboru kamenné štípané industrie především na jádrech, kde převažují tzv. prajádra (počátková jádra) (Sobczyk 1993, Sobczyk 1984, 314).

Rakousko Vzhledem k tomu, že Morava tvoří pomyslnou hranici magdalénienských tradic, směrem na východ a na jih od ní magdalénienských lokalit ubývá. V přilehlém Rakousku se za magdalénienské stanice označují jednoznačně pouze dolnorakouská magalénienská naleziště v Gudenushöhle u Hartensteinu, Teufelslucken u Roggerndorfu, Frauenlucken u Schmerbachu a štýrské lokality Emmalucke a Steinbockhöhle u Peggau, a dále pak lokalita Spitz-Mießlingtal. Datace pro tyto lokality se pohybuje mezi 11 500 až 15 000 lety

(Valoch 1960, 48, 8; Gulder 1952, 140). Inventář z Gudenushöhle u Hartensteinu byl získáván od roku 1883 a obsahuje běžnou štípanou industrii s převažujícími čepelkami s otupeným bokem, dále pak vrtáčky, rydla a škrabadla. Parohový a kostěný inventář vyniká především díky kolekci jehel s ouškem a zajímavým nálezem hrotu kopí se třemi krevními rýhami. Umělecké dotváření artefaktů je za pomocí jednoduché ryté, geometrické výzdobě, dále pak rytina sobí hlavy na tzv. jehelníčku, parohová hůl s provrtem oválného tvaru a pak známý nález nasvědčující hudebnímu cítění, jednoduchá kostěné píšťalka (Valoch 1960, 52, Urban 1989, 37).

Česká republika

Čechy V Čechách byl magdalénien prokázán v 50. letech 20. století na základě nálezů Josefa Skutila, Karla Žebery, M. Mazálka, F. Proška a dalších badatelů (Vencl 1995). Byly zde registrovány jak lokality jeskynní, tak pod širým nebem, rozprostřeny téměř po celém území Čech. Jsou zde patrny styky se sousedními oblastmi Německa a Moravy, ale také i vzdálenější vlivy (Vencl 1995). Ohnisko magdalénienského osídlení Čech představuje Český kras s centrální stanicí v Hostimi (Svoboda 1999, 222). Osídleny zde byly hlavně vchody jeskyní (Děravá jeskyně u Tmaně, Hostim-Šanův kout u Berouna, jeskyně Na průchodě s Sv. Jana pod Skalou, jeskyně č. 1119 u Koněprus, jeskyně Ve stráni na katastru Tetína), ale i polohy pod širým nebem (Hostim, Beroun-Závodí). Druhá výrazná koncentrace magdalénienských nalezišť se nachází v Poohří (Keblice, Dobříčany, Bečov, Želeč). Ojediněle se vyskytují nálezy z jižních (Putim-Ražice, Kapsova Lhota) a východních (Náchod-Plhov) Čech. S otazníkem zůstávají lokality Beroun-Závodí, Koněprusy a Želeč. Spíše epimagdalénienského rázu je lokalita Kapsova Lhota (Vencl 1995, 227–239).

V rámci magdalénienské industrie vykazují soubory určitou podobnost: především převládají drobné čepelové nástroje, čepelky s otupeným bokem, vrtáky a vrtáčky, klínová a hranová rydla a také čepelová škrabadla. Jako stopu kontaktů s širšími okolními oblastmi je možné považovat trojboké nože nalezené v Kapsově Lhotě v jižních Čechách, nalezené také v Döbritzu, Etzdorfu a Ilsenhöhle v Německu. Co se týče surovinového hlediska, pak k výrobě drobnější industrie bylo využito severského pazourku, radiolaritu (Děravá jeskyně) a křišťálu (Putim) vedle místních surovin (křemenec, liteňské břidlice, opál, chalcedon, jaspis) pro hrubší artefakty (Vencl 1995). A. Gerstenhöferema identifikoval magdalénienskou dílnu na výrobu štípané industrie pouze ze severského pazourku (Vencl 1995), kdežto v Bečově byl opracováván pouze místní křemenec (Fridrich 1972, 250).

Osteologický materiál se na většině lokalit nedochoval (Vencl 1995), kromě sporného zlomku dvouřadé harpuny z Děravé jeskyně (Valoch 1960, 50). Na lokalitě Hostim bylo identifikováno množství rozbitých kostí, které vykazovaly známky opracování. Jednalo se o zlomky kostí mladých koní, sobů, zajíců a také

21 nosorožce. Umělecké opracování kostí je patrné z nálezů zlomků kostí s vrypy z Turských maštalí (Svoboda 1986, 202) a kost s provrtem a dentálie z Hostimi, kde byly nalezeny také kousky krevele (Svoboda 1986, 201; Valoch 2001). Hlavní uměleckou památkou magdalénienského obyvatelstva jsou označovány rytiny koně a soba na břidlicových destičkách. Podobné zobrazení kozorožce a jiných zvířat existuje na nálezech z Děravé jeskyně, dále pak břidličné destičky zdobeny rýhováním z Keblic a další břidličné destičky s rytinou zvířete z Ražic (Vencl 1995).

Co se týče sídelních prostorových struktur, odkaz na pozůstatky sídelního objektu lze hledat v určitém způsobu vydláždění plochy pod otevřeným nebem v Hostimi diabasovým tufem, které tvořilo kruh o průměru 4 metrů, po obvodu bylo lemováno velkými balvany, které měli jednak zřejmě úlohu chránit, ale také úlohu ukotvení střešní krytiny (Vencl 1995, 22–28). Na základě nálezů zahloubených objektů s kůlovými jamkami, ohništěm a dílny z lokality Pikarna u Ražic si lze vytvořit představu o podobě magdalénienského obydlí (Mazálek 1953, 538–586). Další obytné konstrukce jsou předpokládány na lokalitách Bečov (Fridrich 1972, 254), Kvíc, Tetín-Koda a Děravá jeskyně (Fridrich 1972).

Morava Magdalénien na Moravě byl poprvé rozpoznán v roce 1868 Jindřichem Wankelem, který učinil nebývalé objevy během výzkumu v Býčí skále, nacházející se ve střední části Moravského krasu. Dále pak svou sbírku rozmnožil o další magdalénienské nálezy v letech 1870–1871 (Svoboda et al. 1994, 7). Na jeho činnost poté navázali Alexander Makowský (1874), Jan Knies (1879) a Martin Kříž (1892). Kolekci z Býčí skály, Výpustku (1870), Pekárny (1880) a Kůlny (1881) Wankel vyhodnotil dle francouzských objevů a magdalénienské vrstvy označoval jako Rentierschicht. Ve stejném období, konkrétně roku 1878, začal Karel Jaroslav Maška svůj badatelský zájem směřovat na jeskynní lokality Šipka a Čertova díra na vrchu Kotouči u Štramberka, kde působil do roku 1883 a kde mimo jiného identifikoval magdalénienskou vrstvu (Maška 1884, 159). Na základě francouzské tradice své nálezy zařazuje do třetího stupně vlastní chronologie, v níž první stupeň tvoří hrubé industrie ze Šipky a Čertovy díry, druhý stupeň je tvořen na základě nálezů z Předmostí, Jaroslavovic a svrchní vrstvy z jeskyně Šipky, Čertovy díry a Kůlny. Čtvrtý stupeň klade na přechod neolitu (Maška 1886, 108–109). Roku 1880 se do povědomí dostává jeskyně Pekárna, nacházející se v jižní části Moravského krasu, vzhledem k nebývalým objevům zde učiněných. Tyto lokality odstartovaly počátek soustředěné badatelské činnosti o paleolitu na Moravě.

Éra rozsáhlého vytěžování paleolitických lokalit na počátku 20. století je spojována s několika jmény. Martin Kříž působil kromě Pekárny (Kříž 1889–1891), také v Kůlně (1881–1886), Výpustku (1885), Švédově stole (1886–1887, 1908) a v Býčí skále (1892). Zde prováděl výzkumné práce založené především na svých geologických znalostech. Jan Knies se snažil se o rozčlenění paleolitických kultur podle moravských lokalit, kde by se magdalénien srovnával s lokalitou Pekárna, tedy by se jednalo

22 o magdalénien "Pekárenského rázu", nicméně jednalo se o bezúspěšné snažení. Působil především v Moravském krasu, bádal v Býčí skále, působil pak také v jeskyni Kolíbky a Verunčině jeskyni. Dlouhodobě působil v Balcarově jeskyni (1898–1900) a v jeskyni Kůlně bádal v letech 1909–1913. S jeskyní Křížovou a Adlerovou je spjat Rudolf Trampleta a Josef Szobathy je spojován s bádáním v jeskyních Výpustek, Pekárna a Žitného jeskyní. František Čupik zkoumal jeskyni Žitného a Pekárnu a v neposlední řadě nelze zapomenout zmínit Rudolfa Czižeka, který působil především v jeskyni Býčí skála (1914–1929) a pak také v Pekárně (Valoch 1960, 15–17; Svoboda et al. 1994, 7–10).

Od 20. let minulého století došlo na tzv. systematizaci a institucionalizaci archeologického výzkumu. Příkladem může být Pekárna nebo Býčí skála, kde Karel Absolon pod záštitou Moravského zemského muzea v letech 1925–1930 a 1936–1938 působil jako archeolog v duchu francouzské tradice. Další ústav, který se po druhé světové válce začal podrobněji zabývat paleolitickým osídlením Moravy, byl Státní archeologický ústav. Vzájemnou spoluprací těchto dvou významných institucí, odborníků i amatérských archeologů bylo prozkoumáno mnoho nových lokalit, nebo také docházelo k revizním výzkumům starších moravských paleolitických lokalit (Voláková 2004). Osobnost Bohuslava Klímy je spjata s řadou archeologických výzkumů v Moravském krase, především v jeskyni Švédův stůl (1953–1955), na plošině před Pekárnou (1954, 1961–1965), v jeskyni Hadí, Křížově, Adlerově, Ochozské a mnoha dalších. Nelze opomenout velké badatelské úsilí Karla Valocha, který svými znalostmi a badatelským záběrem obohatil paleolitickou společnost o nespočet cenných informací. Především působil v jeskyni Pod Hradem (1956– 1958), v Žitného jeskyni (1955) a poté v jeskyni Kůlně (1961–1976), také Jiřího Svobodu v Kolíbkách (1982–1984), Barové jeskyni (1983–1985), Pekárně (1986–1987) (Svoboda et al. 1994, 9–10).

Díky více jak stoleté tradici paleolitického bádání nabízí moravské prostředí poměrně široké spektrum dostupných informací, za které bylo ovšem zaplaceno tvrdou daní za dosavadní poznání, tedy paradoxně ztrátou množství jiných informací, ztracených ve zničených nálezových situacích.

Topografie magdalénienských nalezišť na Moravě Magdalénienské lokality se na Moravě soustřeďují především do oblasti Moravského krasu, a to ve třech koncentracích v jeho severní, střední a jižní části. Magdalénienské stanice se koncentrují kolem nálezově nejbohatších center, jimiž byly stanice v Kůlně, Býčí skále a v Pekárně (Absolon 1926; Svoboda et al. 1994, 162).

Severní část Krasu byla klimaticky nejméně příznivá, přesto je zde magdalénien doložen hned ve dvou polohách: na sprašovou vrstvu 6 navazuje žlutohnědá sprašová hlína 5, obě svou skladbou štípané industrie náležejí do magdalénienu, chronologicky odlišnému od souboru z Pekárny – nejsou zde obsažené vrtáky s dlouhým krčkem, a protáhlá rydla s postranním terminálním vrubem. Následující vrstva 4 a 3 pak

23 převahou úštěpových škrabadel v získaném souboru převažuje, tvoří kolekci epimagdalénienu (Valoch 1967, 570–572). K magdalénienským nálezům přiřazuje Jan Jelínek i fragmentární lidskou dolní čelist z Křížových výzkumů, která je jediným antropologickým nálezem moravského magdalénienu. Strukturu satelitních stanovišť okolo centrální Kůlny pak tvořily jeskyně Balcarova, Verunčina, Srnčí, Michalova skála a Rytířská (Svoboda et al. 1994, 171–174).

Střed Moravského krasu v údolí křtinského potoka v průběhu magdalénienu byl soustředěn v Býčí skále. Tato lokalita se v mnohém vymyká všeobecně přijímanému obrazu magdalénienského osidlovacího procesu. Osídlena byla hlavně její jižní a severní zóna. Na rozdíl od ostatních jeskyní, kde se nálezy soustředily ve vchodové části, a jako surovina se zde používal zejména místní rohovec typu Býčí skála (zatímco jinde převládaly importované materiály, zejména severský pazourek). Magdalénské vrstvy se skládaly z hrubozrnného písčitého sedimentu, označovaného písmenem f. Další magdalénienské lokality obklopující Býčí skálu byly identifikovány v jeskyni Barová, Žitného, Kolíbkách (Svoboda et al. 1994, 167–169, Valoch 1960, 23).

Ústřední stanicí jižní třetiny Moravského krasu, Pekárně, se jako takové budeme podrobně věnovat v následující kapitole, zde se proto zaměříme na lokality v jejím okolí. V nejbližším okolí je s jeskyní Pekárnou úzce spjata malá jeskyně Hadí, dále pak Křížova a Adlerova jeskyně, všechny probádány B. Klímou. K Pekárně jako centru jižního Krasu se vztahuje povrchová stanice v Maloměřicích-Borkách I, jejíž kamenná štípaná industrie se velice podobá pekárenské, ale je charakteristická převahou rydel, vrtáků a čepelek s otupeným bokem a naopak nízký procentem škrabadel (Svoboda et al. 1994, 167; Valoch 1960, 23).

Magdalénienské nálezy ze zbytku Moravy jsou méně důležité a často i sporné. Převažují nálezy jeskynního typu, a to v oblasti tzv. Konického krasu (Kniesem objevený Sklep u Vratíkova a Průchodice I a II u Ludmíra, Jezevčí díra u Kadeřína, Zkamenělý zámek u Javoříčka, na vrchu Kotouči u Štramberka (Šipka, Čertova díra) a otevřená poloha Hranice na Moravě. V poslední jmenovaném místě mezi Velkou a Malou Kobylankou se uvažuje o druhé známé povrchové lokalitě magdalénienu na Moravě (Valoch 2001). Kamenná štípaná industrie z této lokality není příliš typická, vzhledem k převaze nepravidelných trojúhelníkovitých mikrolitů a hrubých vrtáků, které dle K. Valocha náležejí spíše na západoevropský magdalénien (Valoch 1993, 55, 63). Nicméně právě proto je pravděpodobnější ztotožňovat tuto lokalitu s magdalénienskou okupací než s gravettienskou (Vencl 1995).

Materiální náplň moravského magdalénienu Magdalénienská štípaná industrie na Moravě je čepelová a také poměrně drobná (Valoch 2001). Čepele byly těženy z hranolových jedno i dvoupodstavových jader a byly používány k výrobě škrabadel, rydel,

24 vrtáků a čepelek s otupeným bokem. Škrabadla jsou většinou jednoduchých tvarů, v některých případech také vyčnělá. Rydla jsou především klínová a hranová (typ Lacan s vrubem) a často v kombinaci s jinými nástroji. Vrtáčky jsou charakteristické především dlouhým krčkem nebo zakřivením (Zinken – ozuby) a pak čepelky s otupeným bokem a mnohdy příčnou retuší v některých případech připomínající typ La Gravette a Federmesser (Svoboda et al. 1994, 175–176; Valoch 1993, 63; Valoch 1960, 37). Typologická skladba se na jednotlivých lokalitách percentuálně odlišuje (Svoboda et al. 1994, 175; Valoch 1960, 37–39).

V surovinové skladbě magdalénienských souborů převládají importované materiály, v nejčastějším případě se jedná o severský pazourek, radiolarit, pak také křišťál a jantar. Krom nálezů z Býčí skály, kde převládalo využití místních zdrojů suroviny, byly lokální zdroje nevyužity. Na základě toho, lze uvažovat o styku moravských magdalénců se severní Moravou a Slezskem, jižním Polskem, Pobaltím a Karpatami (Kostrhun 2005).

Kostěná a parohová industrie magdalénienu na Moravě morfologicky navazuje na západoevropský okruh. Nejčastějším typem jsou hroty oválného až pravoúhlého průřezu směrem k bázi, v některých případech i s krevní rýhou, které se vyskytují téměř ve všech souborech z Moravského krasu. Za zmínku stojí oproti tomu tři dlouhé hroty kopí s maximální šířkou ve střední části, kýlovitou špičkou, oboustrannou či jednostrannou hlubokou rýhou a s klikatou výzdobou na úzké bázi, pocházející z Nové Drátenické jeskyně (Valoch 1960, 41). Mezi velmi vzácné předměty patři tzv. nástavce s dlátkovitě seříznutou bází a rozvidleným horním koncem pro vložení hrotu, jichž se nalezlo v Pekárně pět kusů a v Kůlně jeden exemplář (Valoch 1993, 64). Další velmi významné exempláře magdalénienské kultury patří kostěné harpuny, které se v Pekárně našly v celkovém počtu tří kusů a jedna pak pochází z Rytířské jeskyně. Mezi výrobní nástroje patří jehly s ouškem nebo i bez něj, šídla, hladidla, kterých bylo nalezeno ve velkém množství. Dalším zajímavým a vzácným nálezem jsou tzv. velitelské hole, jejichž účel je nejasný. Je dost možné, že šlo o tzv. odznak moci, ale pak je také možné, že šlo o předmět pro denní použití. Nicméně tyto velitelské hole jsou ukázkou estetického cítění magdalénienského člověka. Bylo jich nalezeno přibližně deset. Sedm jich pochází z Pekárny, dvě z kůlny a jedna z Křížovy jeskyně a Výpustku. Pro výrobu drobnějších kusů kostěné a parohové industrie bylo využíváno tzv. spantechniky, kdy docházelo k prořezávání a postupnému vylamování třísek ze sobích, koňských a jiných kostí či parohů (Valoch 1960, 39–43).

Na východ od Rýna, tedy ani na Moravě, neexistuje monumentální umění, narozdíl od západní Evropy (zejména pyrenejsko-kantabrijské oblasti). Existuje pouze zmínka o uhlové kresbě kozoroha v Býčí skále (Podborský 2011; Svoboda 1999, 236). Na našem území se magdalénienské tradice projevuje především v tzv. drobném umění (Svoboda et al. 1994, 179). Nejvýznamnějším příkladem je venuše gönnersdorfského

25 typu z mamutoviny nalezená v Pekárně, obdobných tvarů vyrytých na oblázku má ženská postava z Býčí skály (Valoch 1993, 65). Neodmyslitelnou součástí magdalénienského umění jsou rytiny, především zvířat, které byly na moravském území vyřezány na kostech a parozích a na kostěných nástrojích, oproti českému, německému a jiným západoevropským prostředím, kde byly realizovány na kamenných destičkách (Svoboda et al. 1994, 179). Výjimkou jsou rytiny na kulmských břidličných oblázcích z Pekárny a Býčí skály. Užitým uměním pak mohly být vedle výzdoby kostěných a parohových nástrojů náhrdelníky z provrtaných ulit (nálezy z Pekárny, Býčí skály, Adlerovy jeskyně a Žitného jeskyně), zvířecích zubů (Pekárna), kostěné kotoučky s ornamentální výzdobou (Pekárna). Zajímavostí jsou nálezy kousků jantaru a nálezy industrie z křišťálu z Žitného jeskyně (Svoboda et al. 1994).

Umělecké projevy ve spojitosti s kostěnou a parohovu industrii a částečně s kamennou štípanou industrii staly pro K. Valocha vodítkem pro chronologické rozčlenění moravského magdalénienu (Valoch 1960, 46 – 47), které v podstatě potvrdilo navržené dělení moravského magdalénienu B. Klímy (Klíma 1984).

Magdalénienské osídlení: struktura sídlištních areálů

Sídelní paleolitická struktura byla rozdělena B. Triggerem (Trigger 1971) do tří rovin: sídelní systém v krajině, jednotlivá obydlí a jednotlivé sídelní jednotky. Sídelní systém a jednotlivé obytné jednotky hrají klíčovou úlohu k pochopení jednotlivých struktur. Nutno podotknout, že je nutné brát ohled ke krajinnému typu, jenž je odlišný pro různé paleolitické kultury, pro území Moravy jej definoval J. Svoboda (Svoboda et al. 1996, 2002). Klasické rozdělení areálů a jejich mobility provedl L. R. Binford (Binford 1978; 1991). Pro naše území z tohoto období jsou nálezy nejčastěji situovány v Moravském krasu v jeskynním prostředí.

Obrázek 2 Pohled na vstupní část do jeskyně Kůlny (foto poskytl Petr Neruda)

Morava

Kůlna Jeskyně Kůlna se nachází cca 30 km od Brna v katastru obce Sloup na severním okraji Moravského krasu, který je největší krasovou oblastí na Moravě. (Obrázek 3). Samotná jeskyně je situována v levé části poloslepého Sloupského údolí, které tvoří severní část Pustého žlebu, což je jeden ze dvou hlavních morfologicky výrazných kaňonovitých útvarů na území Moravského krasu. Její nadmořská výška činí v jižním vchodu 464 m n. m. Jde o rozsáhlou tunelovitou jeskyni s velkým portálovým vchodem orientovaným na jihozápadu a menším vchodem stočeným k severu. Délka jeskyně je přibližně 87–91 m, její maximální šířka je 25 metrů a maximální výška 8 metrů (Valoch 1988, 9–10).

Historie bádání První archeologické aktivity prováděl v jeskyni v roce 1880 J. Wankel (1882), který se zaměřil na střední část jeskyně, kde podle jeho názoru měly být dochovány intaktní sedimenty. V současném systému členění jeskyně by se jednalo o sektor G2 (Valoch 1988, 165). Nálezy pořízené během jeho výzkumu odevzdal do dvorního muzea ve Vídni (Kostrhun 2005).

Obrázek 3 Mapa s vyobrazením polohami jeskyní Kůlny a Pekárny

Poté zde působil až do roku 1886 M. Kříž (Kříž 1889). Během svých archeologických prací nechal vyhloubit na 18 šachet, z nichž 11 bylo údajně vyhloubeno až na skalnaté dno. Jeskyně byla rozdělena napříč pěti průkopy, hlubokými přibližně 2 m. Některé z jeho sond se podařilo identifikovat během výzkumu K. Valocha. Z hlediska prostorových struktur je zajímavá existence 7 ohnišť, o kterých se M. Kříž zmiňuje.

V roce 1887 zde započal výzkum J. Knies, který systematicky navázal na Křížovy sondy, přičemž se zaměřil na neprokopaná místa. Během výzkumu lokalizoval dalších 10, možná 11 ohnišť (Knies 1910, 1912, 1913, 1914).

Mezi světovými válkami neprobíhaly v jeskyni žádné další výzkumy. Ke konci druhé světové války zde Němci vybudovali a provozovali v letech 1943–1945 leteckou továrnu. Před nezbytnými úpravami jeskyně bylo naštěstí pracovníkům AÚ v Praze umožněno provést zjišťovací výzkum ve vstupní části jeskyně, kterým zjistili paleolitické osídlení v několika vrstvách. Význam nálezu přesvědčil renomovaného badatele A. Rusta, aby doporučil co nejšetrnější úpravu jeskyně (Valoch 2011a, 30). Sedimenty, které se svažovaly od severního k jižnímu vchodu, byly proto srovnány v několika stupních s výškovým rozdílem 80 cm. K významnějšímu poškození sedimentů došlo zejména v zadní a střední části jeskyně, ve vstupu byly takto postiženy spíše jen nejsvrchnější holocenní vrstvy. Němci nechali odstřílet i kus východní stěny v jižním vchodu, čímž vytvořili umělý skalní stupeň. Tímto krokem ale k významnějšímu poškození sedimentace nedošlo (Neruda et al. 2015).

Beton byl odstraněn až v roce 1959, kdy K. Valoch začal připravovat jeskyni pro systematický výzkum v letech 1961–1976 (Valoch 1988, Valoch et al. 2011, Valoch et al. 1969). Během prací se ukázalo, že mladopaleolitické vrstvy jsou na některých místech v jeskyni stále intaktní (Valoch 1988, 9–10). Celá plocha jeskyně byla rozdělena čtvercovou sítí o délce strany 1 m a větší plochy byly označeny jako sektory A až L, (Obrázek 4). Mezi těmito sektory zůstaly dodnes neprokopané kontrolní profily. Celkově byla prozkoumána plocha 900 m2 (Valoch 1988, Valoch, kol. 2011).

Poslední archeologický výzkum jeskyně uskutečnil K. Valoch v roce 1995 a 1997 (Valoch 2002) v souvislosti s nově vznikající archeologickou expozicí uvnitř jeskyně. Výzkum probíhal mezi sektory B a C (čtverec 4-III/O).

Datace Původní radiokarbonová data pro vrstvu 6 se prolínala s epimagdalénienskou vrstvou 4 a spadala do období allerödu, přičemž ze stratigrafického hlediska chronologická pozice vrstvy 6 by měla být vyšší (Neruda, Valoch 2011, Valoch 1989). Nová data získaná ze zvířecích kostí v laboratoři v Oxfordu posunula stáří analyzované vrstvy 6 do období 14.8–14.9 tis. cal. BP, tj. před bölling-allerödský komplex (Neruda 2017; Nerudová – Neruda 2014). Chronologická pozice je tedy srovnatelná s magdalénienským osídlením (vrstva g/h)

Obrázek 4 Křížovy prokopy Kůlny (Kříž 1889) jeskyně Pekárny.

Pekárna Jeskyně Pekárna (č. 1428) se nachází v jížní části Moravského krasu. Prostorná jeskyně se otevírá k severu přibližně 5 metrů vysokým portálem na 60 metrů hluboko. Zakončena je zavaleným komínem. Její průměrná šířka je 16 metrů a výška se pohybuje mezi 2 až 3 metry (Kříž 1889–1891, 2). Ve vchodu jeskyně se nachází plošina, mírně se svažující severovýchodním směrem k Hostěnickému (Kamennému žlebu), druhou stranu masivu Pekárny svírá Ochozský žleb. Tyto dva terénní útvary ústí 45 metrů pod jeskyní do údolí Říčky. Absolutní nadmořská výška Pekárny je 361 m. n. m. (Kříž 1889–1891, 2).

Jedná se tzv. o jeskyni fluviatálního původu. Nejstarší sedimenty jsou tvořeny štěrkopísky z interstadiálu riss-würm a počátkem würmu (Dvořák 1957, 341–360). Před jeskyní se nachází kamenný val, vytvořený zřícením převislého stropu jeskyně, nejspíš v halštatu (Dvořák 1957).

Přibližně 13 metrů vzdušnou čarou se nachází pod Pekárnou jeskyňka Hadí, utvářející v minulosti s jeskyni Pekárnou celek. Jedná se o tektonickou puklinu orientovanou k severu, jejíž chodba je dlouhá přibližně 10 metrů a také se před ní rozprostírá plošina (Klíma 1974).

Jeden z prvních odborných zájemců o tuto jeskyni byl Martin Kříž, který se v roce 1864 v časopise Živa poprvé zmínil o jeskyni pod jménem Kostelík, nepoužil lidový název jeskyně Díravica. Paralelní označení a v dnešní době mnohem známější označení jeskyně je Pekárna, které bylo zavedeno následovnými badateli (Kříž 1889–1891, 2; Kříž – Koudelka 1940, 109; Kříž 1897, 61).

Obrázek 5 a) Půdorys Pekárny podle M. Kříže s vyznačením prokopaných ploch

b) půdorys Pekárny podle K. Absolona se sítí prokopaných m2 (Valoch 1999)

Historie bádání Florián Koudelka, František Fiala a Jan Knies poprvé upozornili na pravěké osídlení jeskyně Pekárny. O lokalitu se začalo zajímat daleko více nadšenců, což vedlo J. Kniese k sepsání písemné zprávy odborníkovi Jindřichu Wankelovi (Kříž 1898, 19–22; Knies 1900, 31–81). Ten zde provedl menší výkop, v němž rozlišil tři kulturní vrstvy: historickou, neolitickou a paleolitickou (Wankel 1884, 72). Věrohodnost Wankelových nálezů je pochybná, vzhledem k nálezu železného nože v údajné paleolitické vrstvě (Wankel 1881, 348). Wankel později připouští možnou kontaminaci mladšími vrstvami (Wankel 1884, 144).

Na Wankelovy práce v Pekárně navázal Fridolin A. Krasser a za vídeňské muzeum Josef Szombathy, který působil v jeskyni pět dní od 8. října v zadní, střední části jeskyně, kopal i před ní. Z jeho výkopů vyplynula jednoduchá stratigrafie, rozčleněná na jednotlivé vrstvy označeny písmeny a až e, mocné přibližně 0,20 m (Absolon – Czižek 1926, 5; Kříž 1898, 27).

Prvního rozsáhlejšího výzkum proběhl v letech 1884–1886, 1891 a 1898 Martinem Křížem a své poznatky shrnul ve své knize Kůlna a Kostelík. Dvě jeskyně v útvaru devonského vápence na Moravě. Bádání a rozjímání o pravěkém člověku. (Brno 1889–1891). Kříž rozdělil jeskyni 2 metry hlubokými průkopy, označenými I–VII, na stejný počet polí a až g, z nichž pole a, b, c snížil o 2–3 metry. Veškeré vytěžené sedimenty vynesl a po prozkoumání vrátil zpět do jeskyně. Tento systém doplnil čtyřmi šachtami 1–4 hlubokými 10,3 m; 9,1 m; 2,1 m a 3,6 metrů, přičemž uvádí, že ve výkopech 1 a 2 bylo dosaženo skalnatého dna, ve výkopu 3 drobové náplavy, ale ve výkopu 4 bylo pracím zabráněno vlivem nalezení balvanu. Na základě toho stanovil Kříž stratigrafii jeskyně Pekárny, přičemž však odmítal dělení "diluviálního" pravěkého stupně podle technologicko-morfologického charakteru štípané industrie (Kříž 1889–1891; Kříž 1897, 57–59; souhrně Voláková 2004).

Uvnitř Pekárny identifikoval Kříž devět ohnišť, která se rozprostírala téměř po celé ploše jeskyně. Zároveň se domníval, že během magdalénienského osídlení jeskyně byl komín průchozí (Kříž 1889–1891; Kříž 1897, 57–59).

Po dokončení prací, Kříž prohlásil jeskyni Pekárnu za zcela prokopanou, nicméně jeskyně svou snadnou dostupností přilákala v průběhu čtyř desetiletí další badatele: Karla Jaroslava Mašku, Alexandra Makowského, Františka Černého, Kepáka, Rudolfa Czižeka, Paláta, Františka Čupika a další. Jeskyně ukrývala množství pravěkých nálezů, které se poté ocitly v různých soukromých sbírkách. Až v průběhu systematického výzkumu lokality Moravským Zemským muzeem se nashromážděná kolekce ocitla

31 ve sbírkách této instituce. Vše se událo pod vedením Karla Absolona, díky němu byly všechny nálezy nakresleny a vyfotografovány (Absolon – Czižek 1926).

Karel Absolon a Rudolf Czižek zhotovili plán jeskyně, ve kterém vzali v úvahu předešlé výkopové práce Kříže a pokoušeli se tak najít neporušené vrstvy jeskyně. Celou plochu jeskyně rozdělili na 987 čtverců o velikosti 1 metr. V roce 1925 bylo částečně nebo zcela prozkoumáno 128 těchto čtverců při východní stěně jeskyně. V roce 1926 archeologické práce probíhaly ve znamení zjištění příčného profilu ve vchodu jeskyně, kudy měl probíhat údajný Křížův výkop z roku 1882, a v roce 1927 si badatelé dali za cíl vést výkop před jeskyní, který měl být souběžný s výkopem z předešlého roku a dále na něj měl navazovat kolmý průřez valem situovaný před vchodem do jeskyně Pekárny. V roce 1929 se na tyto práce navazovalo tak, aby byl val před jeskyní zcela prozkoumán. Souběžně docházelo k průkopu vnitřní plochy jeskyně. Celkový plošný výzkum byl dokončen 5. listopadu 1930. Výsledkem uskutečněných prací byla stratigrafie, rozdělující souvrství v jeskyni do deseti kulturních vrstev (souhrně z Absolon – Czižek 1926).

Co se týče prostorových vztahů materiálu na ploše jeskyně, ty byly již od počátku spojovány s několika ohništi a dvěmi až třemi ateliéry na výrobu kamenné, kostěné a parohové industrie (Absolon – Czižek 1932, Absolon 1943).

Další uskutečněný systematický výzkum, odehrávající se na plošině před Pekárnou, vedl Bohuslav Klíma pod záštitou Archeologického ústavu ČSAV. Pokoušel se ověřit osídlení prostoru před jeskyní a zároveň porovnat zdejší stratigrafii se sledem vrstev uvnitř jeskyně, zjištěných předchozím výzkumem. V letech 1961 a 1962 došly práce až k samotné Pekárně a pak v letech 1963–1965 byla prokopána západní a východní část plošiny před jeskyní. Nejbohatší nálezy poskytla partie při západním okraji vchodu, kde bylo také objeveno ohniště s výraznou koncentrací zvířecích kostí, mezi nimiž se nacházelo velmi známé koňské žebro s rytinou čtyř pasoucích se koní. Prostorové rozložení artefaktů se dá shrnout tak, že nejvýraznější koncentrace artefaktů se nacházely při vstupu do jeskyně. B. Klíma došel k závěru, že plošina před Pekárnou pravděpodobně nesloužila k trvalejším sídelním ani výrobním účelům (Klíma 1974, 44). Následně byla vyhotovena tato stratigrafie označená čísly 1–10, přičemž s magdalenienem jsou spojovány vrstvy 6–8 (Klíma 1974, 9–14).

Pod vedením Jiřího Svobody proběhl výzkum Pekárny, uskutečněný v roce 1986. Výzkum byl situován do vchodové partie jeskyně, konkrétně byl veden podél východní stěny mezi výkopy Czižeka a Klímy. Výzkum prokázal existenci vrstev g a h o mocnosti 10–20 cm. Magdalénienské nálezy se ovšem vyskytly i ve vrstvě i, tedy v podložní spraši. Nálezy Svobody v Pekárně přispěly k potvrzení Klímovy myšlenky ohledně sprašového magdalénienu (Klíma 1974, 9–14).

V současnosti zde neprobíhají žádné výzkumy. Pozornost badatelů je orientována směrem na uložený materiál v depozitářích Moravského zemského muzea v ústavu Anthropos a v zámku Budišov. Sbírka byla zpracována s důrazem na kostěný a parohový materiál, dále pak kamenná štípaná industrie byla předmětem zájmu diplomové práce Zdeny Himmelové (Himmelová 1967) stejně tak byla předmětem seminární práce (Voláková, 1999) a diplomové práce Sylvie Volákové (Voláková 2004). O lokalitu se také zajímal K. Valoch, který studoval předmagdalénienské prvky (Valoch 1999).

Teoretické schéma navržené Volákovou, syntetizující závěry ze starších výzkumů v Pekárně odpovídá obecné stratigrafii konce pleistocénu Moravského krasu podle Valocha (Valoch 1960, 25), kde je magdalénien rozlišen na tři stupně. Valochova vrstva 4 a 5 by odpovídala Absolonově vrstvě g a h, resp. polohám 8, 7 a 6 Klímy a měla by obsahovat mladší stupeň magdalénienu. Valochova vrstva 7 se středním stupněm magdalénienu nebyla v Pekárně rozlišena a jeho starší vrstva 8 by představovala vrstvu i Absolona (9 Klímy).

Prostorové struktury Argumentem pro obydlenost středu Pekárny sevřeného dvěma sadami ohnišť by mohla být existence dílen nacházející se právě zde. První byla umístěna u ohniště při východní skalní stěně asi 3–4 metry od vchodu a spolu s ohněm byla chráněna velkými balvany postavenými do půlkruhu, kde pak také našla i výraznější koncentrace štípané industrie výrobního charakteru (Absolon – Czižek 1926; Voláková 2004). Další rozpoznaný ateliér byl rozpoznán o něco hlouběji v jeskyni, při západní stěně, kde bylo také nalezeno velké množství kostěných třísek, kamenných artefaktů a pak také zde bylo nalezeno množství uměleckých předmětů (rytina souboje bizonů na koňském žebru, velitelská hůl s rytinou koně, zlomek sobího parohu s rytinou soba (Absolon – Czižek 1932). Ve vchodu do jeskyně pak bylo nalezeno další ohniště, tentokrát blíže k západní stěně, kde bylo nalezeno třetí výrobní místo, patrně specializováno na kostěnou industrii, neboť ta zde byla oproti kamenné štípané industrie velmi hojná (Absolon – Czižek 1932). Přibližně ve stejné úrovni se pak při západní stěně skrýval depot opracovaných sobích parohů a kostí, před nímž se nacházel odpad v podobě kamenných artefaktů (Absolon – Czižek 1932). Dílnu podle nákresů Czižeka zachytil Svoboda 16–17 metrů hluboko ve středu jeskyně. Byla vymezena čtyřmi kameny v půlkruhu, kterou fotograficky zdokumentoval K. Absolon (Svoboda et al. 1994, 164 a 165; Absolon 1943, 8). Rozložení výrobních míst nasvědčuje tomu, že jeskyně byla obývána v její vchodové části, ovšem není vyloučeno ani využívání její středové části (Voláková 2004).

Zadní část jeskyně, vzdálená téměř 40 metrů od vchodu byla dle názoru Svobody využívána jako "svatyně", neboť se zde koncentrovaly neutilitární nálezy (Svoboda et al. 1994). Například v těchto místech byla nalezena lopatka s rytinou tří koňských hlav, hlavou bizona a antilopy, provrtaný medvědí zub, barvivo, jantar a další nálezy (Svoboda et al. 1994).

Unikátní nálezy Z jeskyně Pekárny pocházejí první doklady magdalénců na Moravě (Absolon 1943, 7). Nejvýznamnějšími uměleckými nálezy z Pekárny jsou díla mobilního umění. Věhlasný nález dvou rytin na koňském žebře, pocházející z výzkumů Absolona a Czižeka, nalezených ve vstupní západní oblasti jeskyně. Druhé žebro nalezeno Klímou v roce 1963, nalezeno téměř na totožném místě, nesoucí rytinu čtyř koní v pohybu. Mezi unikátní nálezy známými i ze západoevropského prostředí patří tzv. velitelské hole, kterých bylo v Pekárně nalezeno sedm, zdobeny vyrytými motivy koňské hlavy, medvědů a jiných zvířat. O jejich funkcích se stále vedou rozsáhlé diskuse, ale zřejmě měly jednak symbolickou funkci a pak možná i svou praktickou úlohu. Dále pak zde byla nalezena soška tzv. gönnersdorfského typu z mamutoviny. Jedná se bohužel o fragment. Byly zde také nalezeny dva ryté kulmské oblázky (Svoboda 1986, 187–191; Valoch 1960, 43–44). Unikátním nálezem byla také kostěná píšťalka z provrtaného prstního článku soba (Absolon 1943, 7)

Kostěná a parohová industrie magdalénienu v Pekárně je typická svými prahovými hroty se zdobenými dlátkovitě seříznutou bází, někdy s krevní rýhou na jedné či obou stranách, oválného až pravoúhlého průřezu, označovaných jako "pekárenský typ" (Valoch 1960, 43). Z této lokality pochází pět unikátních nástavce hrotů kopí průměrně 12 cm dlouhých, naspodu dlátkovitě seříznuty a na vrchním konci vidlicovitě vyříznutých pro vsazení báze hrotu kopí. Dále pak nelze opominout jedno-, dvou- a trojřadými harpunami, sloužící jako dýky (Svoboda 1986, 190). Dokladem jemné činnosti představují jehly s oušky a dlátka. Absolon původně označoval vyštípané třísky z parohu a kostí jako struhadlo, nicméně šlo o odpadní produkt ze suroviny, vzniklý během tzv. spantechniky, kdy dochází ke specifickému štípání tvrdé živočišné tkáně (Svoboda et al. 1994, 165; Valoch 1960, 39–40).

Kamenná štípaná industrie z Pekárny odpovídá běžnému souboru magdalénienských nálezů. Jedná se o čepelovou industrii, tvořenou především jednoduchými škrabadly, škrabadly v kombinaci s rydly, jednoduchými i několikanásobnými vrtáčky, čepelkami s otupeným bokem (Svoboda et al. 1994, 165; Valoch 1960, 32; Voláková 2004). Během výzkumu B. Klímy byl nasbírán soubor kamenné štípané industrie, který obsahoval škrabadla, rydla a vrtáky, dále pak čepelky s otupeným bokem, drasadla a další kombinované nástroje (Klíma 1974, 34–36; Voláková 2004). Pracovní funkcí kamenných nástrojů z Pekárny zkoumala ve své diplomové práci Zdena Himmelová (Brno 1967). Nejčastěji se vyskytoval severský křídový pazourek, spongolit a jiné typy rohovců, objevuje se také radiolarit, křišťál a křemenec (Voláková 2004). Tento výčet nasvědčuje myšlence o preferenci importovaných materiálů (Voláková 2004). Podrobnému rozboru magdalénienskému souboru se věnovala S. Voláková ve své diplomové práci (Voláková 2004).

Datace Jeskyně Pekárna byla poprvé radiokarbonově datována na 12 940±240 BP z fragmentu koňské kosti, nalezené během výkopových prací K. Absolona (Valoch 1988, 40).

Další radiokarbonové datum bylo zjištěno ze vzorku vztahujícího se k vrstvě gh 12670±80 cal. BP (Svoboda 2002). Na základě toho lze vrstvu gh řadit dle radiometrických dat do období böllingu. Z toho vyplývá, že podložní spraš i vznikala během studeného klimatického výkyvu dryasu I (Svoboda 2002).

Nejnovější datum GrA-29908 není zcela korektní vzhledem k možné kontaminaci vzorku. Z tohoto vzorku situovaným pod horizontem g/h datovaným na 15 760 cal. BP bylo získáno datum (9600 cal. BP). Další vzorky z vrstvy 6–7 z roku 1986 (12670 BP a 12500 BP) jsou výrazně starší než sporný vzorek GrA-29908 (Neruda 2010, 83–95).

Polsko

Obrázek 6 Hlavní magdalénienské lokality na území Polska (M. Połtowicz-Bobak 2012)

Téměř 40 magdalénienských lokalit různých velikostí a typů je lokalizováno na území Polska. To není mnoho, oproti Německu (Weniger 1982) nebo Moravě, která má podobný počet lokalit soustředěných na mnohem menším území v Moravském krasu (Valoch 2001, 2009). Dostupná data nám přesto dovolují detailní sídelní a kulturní analýzy magdalénienského lidu.

Magdaléninské lokality byly objeveny v jižní části polské vchoviny. Obecně lze říci, že jsou situovány 200– 500 m. n. m.

Typ osídlení na polském území se liší od ostatních regionů. Na Moravě, v centrální části Německa a v menší míře v Čechách tvoří osídlená místa větší clustery. Přestože v Čechách je osídlení nedostatečné, přibližně 50 % lokalit je soustředěno v Českém krase. Naopak magdalénienské lokality v Polsku jsou rozptýlenější a jediná oblast s podobnou koncentrací je v jižní polské Juské vrchovině. Obecně pro Polsko platí, že lokality jsou rozptýleny na rozsáhlé oblasti.

Většina sídel (asi 75 %) je pod otevřeným nebem. Magdalénienské nálezy jsou omezeny na polskou Jurskou vysočinu. V současné době neeexistuje přímá souvislost mezi dostupností jeskyní a jejich využíváním jako tábořiště (Połtowicz-Bobak 2009)

Dalším zajímavým tématem je charakter lokality. Velikosti byly určeny dle vzoru Wenigere (Weniger 1989). Pro většinu lokalit na území Polska platí, že se jedná o malé lokality ke krátkodobým účelům. Ani jediné místo nesplňuje kritéria základního tábora nebo sezonního tábora. Jedinou výjimkou je jeskyně Maszycka, která je datována do počáteční fáze magdalénienu ve střední Evropě (Kozłowski – Kozłowski 1995).

Magdalénské osídlení východní části centrální Evropy bylo velmi různorodé. V celé oblasti je několik sídelních zón se specifickými osidlovacími vzory.

Lze rozlišit tři základní typy osad. První zahrnuje kompaktní, velkou koncentraci sídelních stop na limitovaném teritoriu s odlišnými hranicemi. Bylo dohodnuto, že do této kategorie zahrnujeme lokality s neméně než pěti osadami, kde vzdálenost mezi nimi nepřekračuje 20km.

Do této kategorie z východní části centrální Evropy spadá převážně její jižní část-Krakowsko- Czestochowska vrchovina a také oblast Sandomierz.

Druhá kategorie je charakteristická velkým rozptylem osad, koncentrace jsou méně kompaktní a hranice méně znatelné. Předpokládá se koncentrace 5 nebo více oblastí ve vzdálenosti více než 30 km od sebe. Zde spadají lokality z horního Slezska a pravděpodobně z jihovýchodního Polska, přesto pouze 5 lokalit zde bylo identifikovaných, možná v Putim údolí a v Polských Karpatech.

Třetí kategorie zahrnuje oblasti s ojedinělými osidlovacími prvky. Příkladem může být Klementowice- Kolonia, Maly Antoniów, Grzybowa Góra.

Vnitřní členění osídlených koncentrací je obvykle podobné pro celou oblast. Skládají se z velkých základových kempů, obklopených menšími osadami rozdílných funkcí a také velmi často dílnami. Ty byly

36 identifikovány ve všech nejdůležitějších a největších osídlených center až na jižní Polsko. Tento region se liší od typického modelu vzhledem k tomu, že zde nebyla nalezena velká centrální osada, což nasvědčuje, že bychom měli hledat odkazy mezi regionem a velkými tábory v Sandomierz údolí. Osídlení Krakowsko-Czestochowské jury se také odlišuje od typických vzorů.

Osidlovací vzory východní části centrální Evropy obvykle následují model typický pro celý Magdalénienský komplex. Tyto oblasti obvykle mají periferní charakter v porovnání s regiony ležícími dál na západ.

Pro celé Polsko známe na 40 magdalénienských lokalit různých velikostí a typů. Není to tolik jako v Německu (Weniger 1982) či na Moravě (Valoch 2001). Přesto dostupná data umožňují podrobnější analýzu sídel a kultury magdalénienského lidu.

Lokality s magalénienskými nálezy byly nalezeny na vrchovinách jižního Polska (200–500 m. n. m) Odlišnými regiony s nálezy magdalénienského osídlení je rozdílné: Opole Silesia (Dzierzyslaw, Smicz, Bliscyce, Cyprzanów, Sowin)

Malopolsko, především Polská jurská vrchovina (jeskyně Puchacza, Dr. Majera a lokalita Brzoskwinia a Wolowice), stejně tak jihovýchodní část Polska (Grodzisko Dolne, Wierzawice). Tyto magdalénienské osady jsou odděleny, kde nebylo nalezeno magdalénienské osídlení. Přesto bylo Několik izolovaných osad nalezeno v Karpatské vrchovině (Sromowce Wyzne-Katy) a v Sudetských horách (Broniszowice). Také z hranic mezi vrchovinami a Severoevriopskou planinou (Klementowice-Kolonia, Mosty, Grzybowa Góra). Posledním objevy potvrdily magdalénienskou přítomnost v Sandomierz Basin se signifikantně osídleným regionem s důležitými lokalitami – Wilczyce, Ćmielów- Maly Wagroniec Padgrodzie (nepublikovány studie K. Pyzewicz, M. Przeździecki a W. Migal) (Shrnuté informace z Połtowicz-Bobak, 2011).

Magdalénské osídlení je charakteristické rozprostřením víceméně po celém území Polska. Nejhustější koncentrace osídlení je vázaná na Polskou Jurskou vrchovinu.

Většina osídlení (75 %) jsou otevřené lokality, magdalénienské vrstvy s nálezy z jeskyních jsou limitovány v Polské Jurské vrchovině. Budoucí výzkumy mohou přinést výsledky také z jeskyň v Sudetské vrchovině a Karpatech a z otevřené lokality Broniszowice (Krawcyk et al., 2004). Na druhé straně, téměř absence stop po magdalénienském osídlení Dolního Slezska, krom nesporné lokality Broniszowice, se zdá, že tato oblast pro magdalénienský lid nebyla příliš z neznámých důvodů atraktivní.

Charakter osídlení byl vyčleněn na základě bádání Wenigera (1989) Ve všech mikroregionech (kromě nížiny Sandomierz) chudá naleziště korespondující s krátkodobými osadami. Velmi dobře dochované

37 naleziště Wierzawice v jihovýchodním Polsku je excelentním příkladem tohoto typu osady- jádra jsou prezentovány méně než 1 %, dominujícím nástrojem byly čepele (90 %). Což odpovídá krátkodobému využívání menší skupiny lovců (Połtowicz-Bobak et al. 2013). V Polsko Jurské Vrchovině magdalénienské vrstvy poskytují důkazy o opakovaném krátkodobém využívání stanovišť, ani jediná nesplňuje kritéria základny využívanou dlouhodobě. Jedinou možnou výjimkou je jeskyně Maszycka, dotována do počáteční fáze magdalénienu střední Evropy (Kozłowski 1985)

V Polsku existuje pouze několik velmi bohatých stanovišť, do dnes bylo objevenou pouze sedm Magdalénienských osad s více jak 10000 nálezy a pouze ve třech případech se jednalo pravěpodobně o dílnu. Dvě z oblasti okolo Krakowa (Brzoskwinia; Sobczyk 1993) Třetím nalezištěm v západní části Slezska v Polsku to byl Sowin (Furmanek a Rapiński, 2003; Wiśniewski)

Magdalénienské osídlení v rámci polského území kopíruje severní a východní hranice. Osídlení je charakteristické hlavně malými, krátkodobými fázemi bez odlišných center. Osídlení je rozptýlené a chudé. Ve stejný čas se objevují také velké, kontinuálně obývané lokality, kde stopy po aktivitách, zahrnující výrobu mimo jiné také uměleckých předmětů, indikující základnu k dlouhodobému využití, které jsou také známé ze sousedních oblastí. Toto nasvědčuje tomu, že se jednalo o oblast využívanou dlouhodobě od časné expanze magdalénienských lovců směrem do Centrální Evropy.

I přes periferní charakter magdalénienského osídlení v Polsku, představuje nedílnou součást magdalénienské kultury v Evropě. Všechny základní prvky materiální kultury, typy osidlovací strategie, umění a typy kamenné industrie značí přímou korespondenci k západnímu magdalénienu.

Dzierzyslaw (Opole Silesia, Západní Polsko) Lokalita patří mezi velké magdalénienské lokality pod širým nebem, řazena mezi dlouhodobě a opakovaně užívanou (Ginter et al., 2002, 2005)

Tato lokalita se nachází na náhorní plošině Glubczyce, nacházející se na pravém břehu řeky Morawka, ve spodní části údolí. Byla objevena v roce 1996 profesorem M. Gedlem, působící na Jagiellonian univerzitě v Krakowě, systematický výzkum byl prováděn do roku 1997.

Archeologický materiál byl ve většině případů nalezen in situ, nacházel se ve spodní vrstvě černozemě, která vznikla vlivem vlhkých podmínek, rozvíjela se na bázi lehce jílovité, v některých místech lehce písčité spraše (vrstva 2). Zbytek archeologické vrstvy byl zničen orbou.

Prostorové struktury Od roku 1998 bylo identifikováno 15 residuálních asambláží (1–15). Byly od sebe odděleny zónami a vetšinou neobsahovaly žádné pozůstatky. Vzájemně se od sebe lišily ve vztahu k velikosti daného území, počtem nálezů (od několika jednotek až po stovky kusů) a jejich skladbou. Shluk 11 byl výjimečný, měl v průměru 3m a obsahoval více než 4100 nálezů. Shluk 9 a přilehlý 9a byly také unikátní. Prostorové uspořádání první kumulace nálezů napovídá, že se zřejmě jednalo o obydlí (stan-typ jurta) podepírána konstrukcí skládající se z centrální tyče a několika dalších, ukotvených v dírách a obložených kameny, sloužících jako podpěra. V centrální části objektu se nacházela níže na „podlaze“ dvě hromady kamenné suroviny a počátkových jader. Jáma (9a) s vrstvou hematitu na podlaze hned vedle obydlí. V jámě bylo nalezeno množství kostí a kamenných artefaktů.

Obrázek 7 Dzierzyslaw 35, plán (Ginter at al. 2005)

Nálezy Souhrn nástrojů vyrobených technikou štípání bylo celkově nalezeno přes 27000 artefaktů z neporušených kulturních vrstev. Celkově jader a počátkových jader bylo nalezeno pod 2 % (450 kusů) z celého souboru, nástrojů bylo nalezeno okolo 7,5 % (více než 2000 kusů). Artefakty byly vyrobeny především z eratických silicitů získané z fluvio-glaciálních útvarů nacházející se v blízkosti stanoviště. Pokryty silnou, bílou nebo namodralou patinu. Několik artefaktů bylo vyrobeno z odlišných druhů surovin, především z křemene, méně často z křišťálu, který byl pravděpodobně získán z nedalekých zdrojů, stejně jako pazourky. Možná

39 několik z nálezů bylo přinesených z velké vzdálenosti. Tři artefakty byly vyrobeny z radiolaritu a musely být určitě importy (souhrně z Połtowicz-Bobak et al. 2013).

Jádra byla využita na výrobu čepelí nebo čepelek převažovala zbytková jádra. Jednopodstavová byla častější, zatímco počet dvoupodstavových jader a jader se změněnou orientací bylo průměrně stejné množství. Některá jádra byla předpřipravená, ale snaha ve tvarování byla zastavena. Nacházejí se zde kusy ze všech fází přípravy kamenné industrie, nicméně zde bylo nalezeno pouze malé množství úštěpů, což napovídá tomu, že část suroviny mohla být na lokalitu dopravena již ve fázi počátkových jader (). Čepele a čepelky byly vyráběny měkkým otloukačem nebo otloukací technikou.

Dvě velké skupiny, v počtu více než půlku všech nálezů byla rydla. Velká část rydel byla dvojnásobná a mikrolity. Byly zde také nalezeny kombinace nástrojů (škrabadla, retušované čepele, pilky atd.). Bylo zde také nalezeno množství odpadu.

Analýzy prováděné během let 1997 a 1998 byly nalezeny stopy po opotřebení nástrojů. Byly používány pro řezání a škrábání měkkých předmětů a zvířecích kůží.

Vedle štípaných artefaktů, bylo na této lokalitě nalezeno velké množství otloukačů, desek, a jiných nálezů. Mezi zajímavé nálezy patří artefakty z hematitu, zahrnující poškozenou „Venuši“, desku s vyřezanými antropomorfními tvary a velmi zničený přívěsek a dva nedokončené korálky. Všechny tyto artefakty byly vyrobeny z vysoce kvalitního hematitu, nepocházející z místních zdrojů. Obyvatelé měli přístup ke zdrojům hematitu, ale ten byl mnohem horší kvality a nebyl vhodný pro vytváření uměleckých předmětů (souhrně Połtowicz-Bobak et al. 2013).

Na lokalitě bylo nalezeno velmi malé množství zvířecích kostí v pleistocenních vrstvách. Byly zde nalezeny kosti mamuta, koně, nespecifikovaného velkého savce-pravděpodobně bovida, stejně tak byl nalezen malý počet přepálených kostí. Nálezy fauny na této lokalitě: Mamut, srnec a kůň (Ginter et al. 2002).

Analogie Tato osada byla tvořena jednoduchými stany, které byly několikrát přestavěny. Charakter jednotlivých prvků naznačuje, že se jedná o magdalénienských techno-komplex, přesněji jeho trojúhelníková facie (Ginter et al., 2002). To naznačuje severovýchodní kontakty. Nejbližsí analogie lze dohledat v centrální Evropě v jeskyni Kniegrotte (Thuringia), zatímco nejbližší sousední stanicí je lokalita Hranice na Moravě (Kostrhun 2005).

Signifikantní jsou rozdíly kamenné industrie (Połtowicz-Bobak 2013). Typickými běžnými nástroji jsou škrabadla, rydla, mikrolity. Velmi osobité zde nalezené nálezy „triangles“ jsou korespondující facie s geometrickými mikrolity je známá z několika dalších evropských lokalit. Nejbližší analogie pro nálezy

40 z Dzierzyslaw máme s lokalitou 70 km vzdálenou na jih Hranice (Neruda a Kosthrun 2002). „Triangles“ jsou také známy z dalších lokalit v centrální Evropě, jako je Kniegrotte a Vilshofen v Německu a z Birseck- Ermitage ve Švýcarsku (Höck, 2000).

Datace Datování pomocí 14C nám poskytla data z kosti nalezené na lokalitě (13,220 ± 70BP a 13,500± 80 BP), což posouvá magdalénienské osídlení v Dzierzyslawi do pozdní fáze Dryasu I. To je potvrzeno také palynologickým rozborem, které indikuje chladné klima.

Radiometrické datování (AMS) bylo provedeno na jednotlivých kusech dřevěného uhlí, lokalizovaného pod kameny tvořícími ohnisko. Tím byla minimalizována následná kontaminace vzorků. Poslední datování bylo potvrzeno sérií TL datování J. Kusiak. Dohromady s daty z Moravy (jeskyně Kůlna, Valoch – Neruda, 2005) mohou svědčit o kontinuálním osídlení východu v Allerödu. Teorie byla podpořena substitučními daty, ovšem nemůže být vyloučeno, že mladší datování magdaléninu je nesprávné vzhledem k možné kontaminaci vzorků. Zdá se, že data pocházejí z dobře prozkoumaných a dokumentovaných kontextů (Wierzawice, jeskyně Krucza Skala) a nelze ignorovat diskusi vztahující se k dlouhodobému kontinuálnímu rozvoji této kultury (Połtowicz-Bobak 2013).

Chronologická data společně s charakterem kamenného inventáře naznačuje další teorii. Prohlášení že většina intenzivního osídlení magdalénci se odehrálo v Meiendorf interstadiálu (Bölling; GI-1e) bylo všeobecně přijato. Několik dostupných 14C dat napovídá zvyšující se počet hlavní fáze osídlení před Böllingem, osídlení během teplé oscilace GI-1e je indikováno několika daty. Ve stejný čas, neexistuje vazba mezi chronologickými daty typy v inventáři (souhrně Połtowicz-Bobak 2013).

Neexistuje vazba mezi lokalitami a datováním, jelikož se ukázalo, že osídlení východní hranice bylo souběžné s osídlením západní hranice Polska (Dzierzyslaw, Wilczyce).

Jeskyně Maszycka První výkopové práce provedl G. Ossowski v jeskyni Maszycka v roce 1983. Od té doby je jeskyně považována za velice důležitou paleolitickou lokalitu na Polském území. Nachází se na levém sklonu údolí Prądnik v Polsku.

Prostorové struktury Během paleolitu jeskyně měla vstupní část okolo 6 metrů širokou a 2,5 m vysokou. Vstupní komora měla rozlohu cca. 40m2 a zadní komora měla cca. 13m2 dohromady dlouhou okolo 13m. Jeskyně se otevírala do přibližně 10 m dlouhé terasy (Kozłowski – Kozłowski, 1995, 115).

Výkopové práce započaly v roce 1883 G. Ossowskim, který prozkoumal menší část terasy (dohromady cca. 60m2) (Kozłowski 1969; Ossowski 1885, Kozłowski – Kozłowski 1995). V letech 1960 navázal na jeho práci K. Kozłowski, identifikoval neporušené sekvence vrstev. Nálezy byly situovány v nažloutlé hlíně vrstvy 4 a překrývající koluviální vrstvy, obsahující převážnou většinu materiálu. Postdepoziční faktory měly vliv na stav dochování nálezů ve vrstvě 4, ale obecně lze konstatovat, že nálezy tvořily jednotný stupeň v profilu (Kozłowski – Kozłowski, 1995, 120). Nálezy z vrstev spadajících do pozdního glaciálu byly jasně odděleny od vrchních lesních půd obsahující neolitické a mladší nálezy (Kozłowski – Kozłowski 1995, 120).

Od 19. století byl Maszycký materiál připisován magdalénienu (Ossowski 1885) a v časném 20. století byla obecně lokalita pojmenována jako jedna z nejdůležitějších v Polsku, jelikož rozpoznali, že se jedná o časný magdalénienu (Kozłowski – Kozłowski, 1995). Později byl soubor srovnán s francouzským středním magdalénienem (Kozłowski – Kozłowski, 1964, 186). Blízké spojení s francouzským magdalénienem je podpořeno analýzami nových nálezů a taktéž s východem, vzhledem k nálezům kostěných nástrojů (Kozłowski – Kozłowski, 1995,164).

Nálezy Materiál z jeskyně Maszycka je pozoruhodně výjimečně velmi dobře zachován, okolo 360 faunálních zbytků byly rozděleny dle druhů (Kozłowski – Kozłowski, 1995). Dominujícími druhy byly kůň, srnec, jelen, skot, sajga a medvěd. Mnoho kostí bylo přelámaných, což je zřejmě důsledek lidské aktivity.

Okolo 290 kamenných artefaktů bylo vyrobena z místních zdrojů surovin, některé artefakty byly importy z dalekých vzdáleností z východu i ze západu (Kozłowski – Kozłowski, 1995, 125–127). Jádra dlouhá až 21 cm a čepele dokládají produkci z vysoce kvalitních polotovarů. Ve většině případů pocházely čepele z jedno-podstavových jader a byly vyrobeny za pomoci měkkého otloukače. Byly zde také nalezeny kombinace nástrojů (škrabadla, čepele, retušované čepele a úštěpy, jádra).

Maszycká jeskyně je jedna z nejdůležitějších magdalénienských lokalit v centrální Evropě. Nálezy jsou charakteristické značným počtem nástrojů z tvrdých živočišných tkání zahrnující bodce, navettes a perforované dekorační paroží (Połtowicz-Bobak 2013).

Analogie Jasné paralely jsou shledávány se Západní Evropou- Grotte Grapin v Arley v západní Francii a snad také s otevřenou lokalitou Munzigen v jihozápadním Německu (Kozłowski – Kozłowski, 1995; Połtowicz- Bobak 2013). Po prvním krátkém epizodické rekolonizace, více permanentní magdalénienská expanze se dostává do Centrální Evropy, odstartovala o sto let později na lokalitě jako je Kesslerloch v severním Švýcarsku (Połtowicz-Bobak 2013).

Datování Jeskyně souvisí se středním magdalénienem západní Evropy a je považována za lokalitu časného magdalénienu centrální Evropy. Série 4 AMS datování řadí jeskyni do období 16,350 až 16,100 cal. BP (c. 15.000 BP). Ve střední Evropě nenalezneme další lokalitu podobnou z tak časné fáze rekolonizace jižní centrální Evropy.

Německo

Pro oblast Německa zpracoval G. C. Weniger (Weniger 1982, 1989) roztřízení lokalit na základě množstí dochovaného materiálu. Velké a střední lokality jsou dle badatele charakteristické několika stovkami artefaktů, oproti tomu inventář kamenné industrie z nejmenších lokality obsahuje pouze nálezy do sto kusů. Nejdůležitějším rozlišovacím prvkem jsou těžená jádra. Dále je pak rozhodující množství osteologického materiálu.

Petersfels Edward Peters započal výzkumné práce společně s geologem a paleontologem Wilhelmem Deeckem, přičemž se hlavně zaměřili na oblast kolem Brudertalu (Peters 1930). Následně byla vydána monografie k této lokalitě. Dne 18. srpna 1927 Edward Peters objevil při svém hledání první důkaz z doby kamenné. Ve dvou následných výkopech zkoumal tuto lokalitu, poté své poznatky publikoval (Peters 1930).

Prostorové struktury Magdalénienské naleziště Petersfels se nachází ve skalisku s jeskynními útvary v údolí "Brudertal", v Hegau poblíž Engen v okrese Konstanz.

Sondy z roku 1974 a 1976, které byly umístěny v oblasti Petersfels, jejichž umístění bylo založena na informacích shromážděných od amatérských archeologů a prováděli se na místech, která nebyla vůbec nebo jen povrchově zkoumána archeologem E. Petersem (1927–1932) (Peters 1930).

Velká kolekce kostí, artefaktů a parohů byla objevena ve spodní části sklonu příkopu, zejména ve střední části lokality. Malá část východního sektoru z příkopu obsahovala nálezy dláždění a byla rozdělena do tří částí. Severozápadní pokračování těchto struktur může existovat, ale nebylo prozkoumáno.

Další sklon příkopu, P2, podloží bylo dosáhnuto mezi 20–30cm a přineslo pouze minimum nálezů. Dolní přemístění P2 artefakty poukazují na oblast, jež také musela být osídlená.

Nejúspěšnější příkop, P3, byl v samotném údolí, prokopáno mezi 1974 a 1976 a bylo rozlišeno sedm odlišných archeologických úrovní a tak se musí předpokládat pokračování této sekvence.

AH2, jedna z úrovní, poskytla prozkoumanou oblast 16 m2 s velmi bohatým inventářem: 248 retušovaných nástrojů, 100 čepelí, 20 jader a okolo 3000 úštěpů. Absence kostí a parohů byla kompenzována nápadným uspořádáním kamenů a tzv. chodníkem. Ačkoliv v AH3/4, AH4 a AH5 mohlo být prozkoumáno pouze 4,5 m2, velmi nápadné shluky kostí a parohů nasvědčují, že se jednalo o dílnu. Také zde byly nalezena kamenné desky. Byly datovány tři archeologické úrovně:

Sektor P5, také situován do samotného údolí, odhalilo sekvenci jemných fluviálních sedimentů, které musely být uloženy během konce pleistocénu. Nálezy se zde objevují ojediněle, avšak bylo zde nalezeno několik gagátových perel.

V P6, situované mezi P1 a P3, byly prokopány pouze 2m2. Pod povrchem byly prozkoumány amatérskými archeology dvě bohaté paleolitické vrstvy (souhrně Albrecht, G. 1979).

Obrázek 8 Plán výkopů Petersfels (Albrecht 1979)

Nálezy Všechny archeologické nálezy z let 1974 a 1976 v Petersfels náleží do periody Magdalénien. Bylo zde nalezeno i několik mezolitických nálezů.

Analogie Konkrétní odkazy mohou vytvořit rozdíly mezi inventáři z jihovýchodního Německa a Schaffhausenského regionu. Toto je dáno nedostatečnou dokumentací na počátku a současnou sofistikovanou metodou. Odchylky jsou způsobeny přehlížením menších nástrojů. Mokré prosévání starších průkopů prokázalo, že 95 % malých artefaktů bylo přehlédnuto.

Po druhé světové válce se na lokalitu zaměřil Hans Reinerth, který v roce 1960 společně se s W. Schielem objevili další zajímavé magdalénienské nálezy. Od roku 1974 do roku 1979 se Ústav pro pravěk na univerzitě v Tübingenu pod vedením vědeckých výkopech v Petersfels, jehož vedení se ujal Gerd Albrecht (Albrecht, G. 1979).

Datování Dle radiokarbonového datování kostí je lokalita datováná 12 160 ± 95 BP. Sektor AH 2/3 na 11 300± 85BP a AH2 na 11 700 ± 90B, kde druhé datum více koresponduje s geochronologickým rozborem H. Lavillee. Sektor AH4 je datováno na11 890 ± 130 BP (Albrecht, G. 1979).

Kniegrotte Ve středním Německu se nachází významná jeskyně Kniegrotte u Döbritz v Durynsku, kterou zkoumal M. Richter (Feustel 1974). Jeskyně nacházející se jižně od řeky Orla, situována v blízkosti zdroje břidlicových desek. Jeskyně, podobně jako další magdalénienské lokality (Wüste Scheuer a Urdhöhle) je situována jihozápadně od řeky Gesenblach v nadmořské výšce 296 m nad mořem (Höck 2000).

Prostorové struktury Byla zde nalezena několikrát obnovovaná dlažba a velké množství kamenné industrie (Feustel 1974; Höck 2000; Schüler 1999).

Nálezy Bylo zde nalezeno na 140000 artefaktů, převážně z místních zdrojů, ojediněle však ze zdrojů, nacházející se ve vzdálenosti 30 až 100 km. Z relativně blízkých zdrojů pochází ložiska radiolaritu, křemíkové břidlice a jiné minerály (Höck 2000). Většina artefaktů byla vyrobena na bázi čepele, často úzké a pravidelné. Úštěpy byly pravděpodobně používány ojediněle.

Prostorové struktury mohou být identifikovány na bázi existující dokumentace. Úspěšně byly popsány následující elementy: stopy ohnišť, pozůstatky obměny břidlice a různé koncentrace artefaktů v jeskyni (Höck 2000).

Vzhledem k zachovalým parohům se usuzuje, že lokalita byla obývána na podzim, v zimě a na jaře. Je velmi těžké stanovit, zda se jednalo o jednu dlouhou periodu obývání, nebo několik krátkodobých (Höck 2000).

Analogie Převládající složkou štípané industrie jsou drobné trojúhelníkovité čepelky s otupenými boky, podobné moravské povrchové lokalitě Hranice (Valoch 1960, 55; Valoch – Neruda 2005) nebo nálezům z významné polské lokality Dzierzyslaw (Ginter – Połtowicz-Bobak; Ginter, B. et al. 2005).

Andernach Magdalénienský tábor pod otevřeným nebem se nachází v místech, kde Rýn opouští Neuwiedskou pánev a vtéká znovu do úzkého údolí (Bosinski 2007).

Lokalitu začal zkoumat v roce 1883 H. Schauuffhausen (Schauuffhausen 1883, 6).

Prostorové struktury Na lokalitě byla nalezeny břidlicové desky, nacházející se na podlaze obydlí.

Vzhledem k časně kopané lokalitě, prokopané struktury jsou téměř neznámé. Bylo zde velké množství břidličných desek, koncentrace kostí, a kamenné industrie, nalezly se také malé díry a oblasti zabarvené hematitem (Höck 1993).

Byla zde nalezena koncentrace nálezů s dominující složkou rydel je interpretována jako dílna na opracování kostí (Bosinski 2007).

Nálezy Bylo zde nalezeno velké množství kamenné industrie (849 kusů) vyrobeny především z křemence, který se běžně v oblasti středního Rýna vyskytuje. Dále pak chalcedon a pazourek z neznámé oblasti. Byla uplatňována především čepelová technika, především pro úpravu jader.

Několik nálezů parohů dokazují využívanou techniku drážkování. Parohy byly využívány jako nástroje, nebo také jako reprezentativní předmět. Stejně jako v Gönnorsdorf se zde objevují ryté břidlice a zvířecí zuby jako šperky.

Obrázek 9 Mapa pozice lokality Gonnersdorf (1) a Andernach (2) (JÖRIS at al.2011)

Gönnorsdorf Lokalita pod otevřeným nebeme - Gönnersdorf patří mezi nejvýznamnější naleziště magdalénienského technokomplexu v celé Evropě.

Vykopávky byly vedeny moderním způsoben G. Bosinskim v letech 1968–1976, přičemž prozkoumal 687 m2 z daného území. Výjimečné zachování lokality je dáno umístěním osídleného horizontu do sprašového ložiska, které byly následně převrstveny vrstvou uhlíku vzhledem k výbuchu sopky Laacher See na konci Allerödu (Bosinski 1988).

Prostorové struktury

Gönnersdorf je charakteristický čtyřmi hlavními koncentracemi archeologického materiálu, koncentrace K- I až K-IV jsou pojmenované podle pořadí jejich objevení.

Osidlovací proces v Gönnersdorf trval dlouhý časový horizont a bylo zde vynaloženo mnoho úsilí, což dokládají nálezy děr, kamenné industrie a zbytky po organických nástrojích.

Trvání a sekvence osídlení a potenciální funkční vztahy mezi odlišnými koncentracemi a strukturami zůstavají nevyjasněné. Je ale zřejmé vzhledem k nálezům, že se jedná místo, kde okupující skupiny působily v odlišný čas, přesto nějakou dobu pobývaly také společně a tento proces se opakoval při několika příležitostech. Vzhledem k tomu, že tento proces nemusí vždy zahrnovat stejné lidi nebo sekvenci a rozsah činností pokaždé, prostorové uspořádání nálezů odráží složitost vzájemných vztahů mezi různými oblastmi místa. To se týká zejména těch oblastí, ve kterých bylo nahromaděno největší množství materiálu (K-I, K- II, K-III).

Gönnersdorf K-II , lokalizován v centru výkopů, hrál hlavní roli pro interpretaci. Magdalénští lovci a sběrači se zde scházeli, a prožili zde většinu roku pohromadě. Důležitou otázkou do budoucna je vztah mezi Gönnersdorf a Martinsberg-Andernach (Street et al. 2000).

Gönnersdorf K-IV byla objevena náhodou během silného deště v roce 1974, celkově zabírala 126 m2. Původně byla interpretována jako půdorys kruhového stanu (Bosinski 1981) pohled na lokalitu byl pozměněn během dalších studií (Jöris – Terberger 2001).

V kontrastu k ostatním lokacím zde nebyly nalezeny žádné stopy po jámách a pouze ojediněle zde bylo nelezeno několik zvířecích kostí.

Obrázek 10 Plán Gönnersdorf se zachycenými koncentracemi K-I až K-IV (JÖRIS at al. 2011)

Nálezy Pravděpodobně nejzajímavější nálezy z prvních let výzkumu bylo velké množství břidlicových desek, jež byly použity jako stavební materiál, obvykle také byly použity k vyobrazení figurálního umění, společně s abstraktními symboly. První publikace o této lokalitě s prezentací materiálu byly vydány v letech 1971 G. Bosinskim. Poté následovala řada monografií (Bosinski – Fischer 1980).

Příznačné pro lokalitu je materiálová a typologická rozmanitost kamenné suroviny, nacházející se na lokalitě. To byl hlavní faktor k označení lokality za základní tábor (Bosinski 1968) a setkávací bod z rozdílných regionů. Obecně lze říci, že kamenná industrie Centrálního Porýní je vysoké kvality (Floss 2002). Nalezené artefakty lze obecně roztřídit do tří skupin: Lokálně dostupné suroviny, regionálně dostupné a velmi vzdálené suroviny.

Sedm hlavních rozdílných skupin suroviny bylo zpracováváno na lokalitě a každá tato koncentrace je charakteristická. Pro Gönnersdorf K-II oproti ostatním průkopům je příznačné, že zde byly nalezeny pouze artefakty z velmi vzdálených surovin západní Evropy.

Na základě rozboru kamenné industrie (Jöris et al. 2011) je Gönnersdorf považován za místo rozsáhlé orientace využití krajiny a prostředků vysoce mobilními lidskými skupinami.

Velmi vzácné kamenné suroviny byly na lokalitě používány jako nástroje (Floss 2002; Franken 1983), dokazují kontakt s regiony ze severozápadu a jihovýchodu. Velký počet importovaných surovin dokládá pravděpodobně mnoho odlišných skupin přinášející tyto importy na lokalitu (Street et al. 2000).

Analogie V regionálním měřítku je potřeba vzít v úvahu také nápadně podobnou lokalitu nacházející se o 2 km dál na druhé straně břehu Rýn na Martinsberg v Andernach (Bosinski 1994; Terberger 2000; Schaaffhausen 1888; Street 1998; Veil 1982; Street et al. 2000).

Osidlovací proces v Gönnersdorf trval dlouhý časový horizont a bylo zde vynaloženo mnoho úsilí, což dokládají nálezy děr, kamenné industrie a zbytky po organických nástrojích.

činností pokaždé, prostorové uspořádání nálezů odráží složitost vzájemných vztahů mezi různými oblastmi místa. To se týká zejména těch oblastí, ve kterých bylo nahromaděno největší množství materiálu (K-I, K- II, K-III) (Sano 2012; Street et al. 2000).

Francie

O základní rozdělení magdalénienských sídlišť dle velikostí a funkce se pokusila K. V Boylová. Zaměřila se na lokality v údolí Vézére (Dordogne, magdalénian IV). Zaměřila se na sídliště, která rozdělila na velká 6000–1500 m2, střední 750–125 m2 a malá 120–45 m2, čtyři největší sídliště (Laugerie Bassem La Madeleine, Les Eyzies a Bout du Monde), rozpoznány zde byly centrální lokality, situovány na geograficky výhodných polohách. Také archeologický a osteologický materiál nalezen na těchto místech nasvědčuje tomu, že se jednalo o centrální oblasti. Lokality středního rozsahu byla považována za sídliště s opakovaným osídlením, hlavně během sezony lovu sobů. Úloha nejmenších lokalit není zcela přesně známá, vzhledem k různému geografickému umístění. Byla zřejmě osidlována jen krátkodobě (souhrně Leroi-Gourhan – Brézillon 1994).

Oblast Pařížské pánve (podél toků Seiny, Yonny a dalších) se stala příkladným modelem pro rozbory vnitřní organizace magdalénienských sídlišť. Zkoumané struktury se především vztahují k otevřeným lokalitám, byly zde vymezeny základní principy dokumentace a interpretace magdalénienských sídlištních struktur, vycházející z polohy ohnišť, jakožto center dění a na ně navazující předměty v okolí. Pečlivé zaznamenání polohy každého nálezu se stalo klíčové pro archeologickou dokumentaci a pro následné interpretace. Tím bylo možné definovat výrobní areály či jiné zóny se specifickými aktivitami. Modelově tuto metodu uvedl André Leroi-Gourhan právě na lokalitě Pincevent (Leroi-Gourhan – Brézillon 1994).

Pincevent, Éttioles Sídliště Pincevent bylo rozsáhlé, vnitřní analýza zde prokázala, že jednotlivé sídelní celky byly osídleny současně, a proto archeologové zde předpokládají pobyt větší lovecké skupiny. Každý celkem obvykle zahrnuje jedno až tři ohniště, další zóny činností okolo něj, dále se pak v okolí objevují zóny pro zpracování kamenné suroviny a výrobu nástrojů, nápadné jsou zóny oddělené pro zpracování masa a pro zpracování odpadu (Leroi-Gourhan – Brézillon 1972).

Obrázek 11 Dva příklady sídlišť: IV20 v Pincevent (vlevo) a obytné jednotkyU5-P15 v Etiolles (G. Debout et al. 2012)

Ohniště obvykle jsou obložena kameny, zahloubená, nejsou větší než 1 m. Objevují se zde dva typy ohniště zahloubená a obložená, přičemž každé plnilo vzhledem k nálezům v okolí jinou funkci. Zahloubená ohniště byla spíše domácí. U plochých se zpracovávala kamenná industrie (Leroi-Gourhan – Brézillon 1972).

V Éttioles je nápadná koncentrace nástrojů blíže k ohništi. Byl zde objeven půdorys stavby, tvořen částečným kruhem kamenů, v blízkosti se nacházejí ohniště (Leroi-Gourhan – Brézillon 1972).

Metodika získávání, zpracování a analýzy dat

Prostorový záznam ve vztahu k artefaktu představuje klíčovou roli pro moderně zpracovávaný archeologický výzkum, opírající se o velké množství dat týkajících se nálezů a jejich prostorového uložení. Tyto prostorové informace se mnohdy liší nejen umístěním a rozsahem jednotlivých lokalit, ale také pozicí každého nálezu a jeho kontextuálním obsahem. Artefakt samotný a informace pojící se k němu (funkce, místo nálezu) stejně tak jako nálezy jednotlivých objektů, rozptyl materiálu a jeho struktury vytvářejí dohromady obrázek o vztazích mezi lokalitami, lokalitou a okolním prostředí, také nám dopomáhá pochopit propojení mezi nálezy a strukturami. V současné době by mělo být samozřejmostí v rámci archeologických projektů využívat maximálně specifický proces získávání, zpracování a analýzy dat obsahující širší prostorové informace (Wheatley – Gillings 2002, 53, 54). Během několika desítek let rapidně vzrostlo využivání měřící techniky a celkové k tomu nutné vybavení se stalo pro archeologické projekty mnohem dostupnější. Nejhojněji využívány k práci s prostorovými daty jsou geografické informační systémy (GIS), dostupné od roku 1960 (Břehovský – Jedlička 2003, 14). Pomocí těchto systémů posouváme práci s daty na vyšší úroveň zpracování, samotné ukládání, editace, správa a vyobrazení prostorových dat je efektivnější

53 než v případě jiných metod, jako je správa dat pouze v excelových či jiných souborech (Wheatley – Gillings 2002).

Prostorová analýza moravských lokalit

Charakter vstupních dat Veškerá úspěšnost pro prácí s prostorovými strukturami se odvijí od dobře zvolené metodologie samotného archeologického výzkumu, orientující se na správné zaměření a vyzvedávání nálezů spojených s prostorově orientovaným sběrem dat.

Nashromážděné údaje a z nich vytvořená prostorová data jsou klíčovým prvkem databáze obsahující informace z primárních4 a sekundárních5 zdrojů (Hrubý 2006, 49).

V případě práce s nepřesnými informacemi a šíření zkreslených informací, je nutné přistupovat k databázím kriticky. Veškeré načerpané zdroje dat je nutné konfrontovat s dalšími zdroji, jako jsou nálezové deníky, plány, mapy (Neruda 2011,13; Weniger 1989).

Kůlna

Charakter vstupních dat Rekonstrukce prostorové distribuce je postavena na nálezech získaných z magdalénienské vrstvy 6, která byla rozpoznána během výzkumu K. Valocha v letech 1961–1976. Dřívější nálezy M. Kříže a J. Kniese nebyly do analýzy zahrnuty, protože je nebylo možné dostatečně přesně korelovat s tímto stratigrafickým horizontem.

Kvalita vstupních dat je z dnešního pohledu velmi nízká. Vlivem předchozích zásahů byla intaktní vrstva na některých místech narušena či úplně odstraněna (Křížovy a Kniesovy sondy, konstrukční práce v průběhu druhé světové války), takže sledované struktury nemohou být sledovány kontinuálně v celém plošném rozsahu.

Další problém je spojen se systémem dokumentace nálezů, který byl ve své době běžný, ale z dnešního hlediska neodpovídá standardům. Nalezené artefakty byly evidovány v nálezových denících, kde byl

4 Primární zdroje dat vznikají přímou přítomností operátora v dané lokalitě, jenž si sám databázi sestaví (Hrubý 2006). 5 Sekundární zdroje dat vznikají druhotně, tzn. znovopoužitím (Hrubý 2006).

54 předmět nakreslen a bylo mu přiděleno průběžné nálezové číslo s doplňujícími stratigrafickými a lokalizačními údaji. Prostorové umístění nálezů bylo zaznamenáno pomocí čtvercové sítě a v některých případech také hloubkovým rozmezím (např. 37/M, hloubka 95–120 cm). V případě nižší hustoty nálezů v určité ploše byly sloučeny předměty z více čtverců, ovšem bez jednotného schématu. Sloučené čtverce se tedy liší orientací a rozsahem. To představovalo v rámci analýzy největší problém směrem ke georeferencování jednotlivých nálezů (k problému viz Neruda et al. 2011).

Dalším poněkud problematickým prvkem, který do určité míry mohl ovlivnit výsledek analýzy, je možná příměs nálezů z jiných kulturních horizontů. Rozpoznání příslušné vrstvy se v ploše jeskyně lišilo (Valoch 2011b). Zejména v jižní vstupní části jeskyně se v makroskopicky stejném sedimentu objevovaly jak artefakty magdalénienu, tak i středopaleolitického micoquienu (Neruda – Nerudová 2014), a radiokarbonová data ukazují, že některé zvířecí kosterní pozůstatky patřily gravettienu. (Nerudová – Neruda 2015). Nový dataset vzorků z vrstvy 6 z vnitřní části jeskyně, kde jsou sedimenty lépe rozlišeny je ale velice homogenní a nevykazuje kontaminace. Případné kontaminace se budou objevovat spíše lokálně a budou se týkat spíše zvířecích kosterních pozůstatků.

Pro rekonstrukci lze v současné době možné použít především soubor kamenné štípané industrie doplněný o předměty z tvrdých živočišných tkání se stopami antropických manipulací (řezy, rýhy, doklady zpracování apod.). Ostatní osteologický materiál nebyl prozatím detailně zpracován. Diskutabilní je využití ohnišť identifikovaných M. Křížem a J. Kniesem (Kostrhun 2005). Nejsou totiž spolehlivě korelovatelná se současnou stratigrafií a tedy ani s vrstvou 6, a v rámci výzkumu K. Valocha byly místa s koncentrací uhlíků spíše vzácná.

Metoda georeferencování vstupních dat Všechny nálezy uložené v depozitáři Ústavu Anthropos byly podrobeny kritické revizi, která měla ověřit správnost stratigrafického zařazení a kompletnost lokalizačních údajů. Předměty byly srovnány s kresbami v nálezových denících K. Valocha a byly vyčleněny ty, které měly dochovány informace o nálezové vrstvě a čtverci, ze kterého byly vyzvednuty. Ta část kolekce, která byla evidována jako odpad nebo pocházela ze zřícených profilů, nebyla do analýzy zahrnuta. Z podobných důvodů byly vyřazeny i nálezy J. Kniese a M. Kříže, protože je nebylo možné jednoznačně korelovat se stratigrafickým systémem K. Valocha.

Do geodatabáze byly shromážděny dvě hlavní skupiny údajů pro jednotlivé předměty – lokalizační údaje a atributová data. Jako hlavní identifikátor bylo zvoleno nálezové číslo podle deníků K. Valocha. Lokalizační skupina údajů obsahuje informace o poloze nálezu podle nálezových deníků (sektor, čtverec a hloubku) a dále pak přepočtené relativní souřadnice (X a Y) v rámci jednotné čtvercové sítě (k metodě viz kap. 2.1).

Atributové informace zahrnovaly technologickou, typologickou a petrografickou klasifikaci předmětů z kamene a základní taxonomické a anatomické určení tvrdých živočišných tkání s případnou klasifikací antropických modifikací (řezy, rýhy, rozbíjení apod.).

Metoda analýzy dat Pro potřeby programu ArcGis bylo zapotřebí převést lokalizační údaje z výzkumu do podoby souřadnic X a Y kartézského souřadného systému. Při převodu jsme vycházeli z původní čtvercové sítě, využité pro členění výzkumu K. Valochem. Jednotlivé čtverce jsou lokalizovány pomocí písmen a čísel (např. 19/R). Písmena se nacházejí na ose „x“ a čísla na ose „y“. Bod nula byl umístěn shodně s již provedenými rekonstrukcemi středopaleolitického osídlení (Neruda et al. 2011, 27) mezi pruhy a/A na ose X a mezi pruhy I/II na ose Y. Kladné hodnoty narůstají d bodu nula směrem doprava (k východu) a nahoru (severu), záporné pak doleva a směrem dolů.

Následně byly stanoveny středy čtverců (např. H/18) nebo ploch složených z více čtvercových metrů (R–T /I–3). Souřadnice byla stanovena podle vzdálenosti od bodu 0 čtvercové sítě (např. X=14, Y=26). Všechny nálezy, které se našly v určité ploše, byly georeferencovány podle souřadnic středu této plochy (Neruda et al. 2011).

Takto převedené lokalizační hodnoty lze vizualizovat v prostřední programu ArcGis, přičemž pro vlastní analýzu byly georeferencované nálezy rozděleny do skupin podle vybraných atributových informací (jádra, odštěpy, nástroje, odpad, tvrdé živočišné tkáně apod.).

Bodová pole v relativních souřadnicích získaná pro jednotlivé skupiny nálezů jsme opětovně georeferencovali do souřadného systému Křovák S-JTSK-East_North, ve které byl sestaven nový model jeskyně Kůlny (Neruda 2013).

Všechny nálezy uložené v depozitáři Ústavu Anthropos byly podrobeny kritické revizi, která měla ověřit správnost stratigrafického zařazení a kompletnost lokalizačních údajů. Předměty byly srovnány s kresbami v nálezových denících K. Valocha a byly vyčleněny ty, které měly dochovány informace o nálezové vrstvě a čtverci, ze kterého byly vyzvednuty. Ta část kolekce, která byla evidována jako odpad nebo pocházela ze zřícených profilů, nebyla do analýzy zahrnuta. Z podobných důvodů byly vyřazeny i nálezy J. Kniese a M. Kříže, protože je nebylo možné jednoznačně korelovat se stratigrafickým systémem K. Valocha.

Způsoby vizualizace Základním způsobem vizualizace prostorových dat je bodového pole. V případě jeskyně Kůlny ale narážíme na problém, že nálezy nebyly jednotlivě zaměřovány a pro potřebu prostorové analýzy je bylo nutné přesunout do pozice středu plochy, ze které pocházely. Tím dochází k tomu, že v daném bodě je více

56 předmětů, které se pak překrývají. Kvantitativní aspekt lze vyjádřit kategorizovaným bodovým polem, ve kterém se počet nálezů sečtených v daném bodě odráží např. ve velikosti použitého symbolu. Většinou se ale ke stejnému bodu vztahuje několik skupin předmětů (jádra, debitáž, kosti, retušéry apod.), takže se symboly opět překrývají. Vizuální vyhodnocení kvantitativního aspektu se tak stává obtížným, ne-li nemožným.

Možným řešením bylo využití rastrů hustoty pro jednotlivé sledované skupiny předmětů. Bodové pole je převedeno do spojitého pole ve formě bitmapy, přičemž barva jednotlivých pixelů odráží kvantitativní aspekt (hustotu v určité ploše). Vzhledem k tomu, že bylo nutné hledat odpovědi ohledně prostorových vztahů v kontextu jiných prostorových procesů, bylo nutné také přistoupit k tzv. překrývání mapových vrstev, což vedlo k nutnosti převést modely i do vektorové grafiky. Ta umožňuje plochy se statisticky signifikantním množstvím artefaktů šrafovat a vrstvy reprezentující jednotlivé skupiny předmětů tak mohou být překrývány (cf).

V rámci zpracování pekárenské geodatabáze a jejich struktur bylo přistoupeno k vyobrazení také metodou váženého součtu, proto v rámci porovnání bylo i pro jeskyni Kůlnu využito této metody.

Pekárna

Charakter vstupních dat Během systematického výzkum K. Absolona a R. Czižeka byl vnitřní prostor jeskyně rozdělen do 987 čtverečních metrů, které prokopali v letech 1925–1927 a 1930. Veškeré záznamy o nálezech a jejich polohy byly čerpány z deníků a zpráv Kříže, Absolona a Czižeka a kromě informací ze ztraceného deníku z roku 1927 se staly podkladem pro prostorovou analýzu Pekárny.

V rámci vytvoření sekundární databáze byly vybrané informace konfrontovány s deníky, s kresebnými deníky, s katalogy Moravského zemského muzea v Brně a s diplomovou prací zaměřenou na vyhodnocení kamenné industrie Pekárny S. Volákové. Veškeré deníky, kromě deníku z roku 1925, byly vypublikovány J. Svobodou.

Kvalita vstupních dat je z dnešního pohledu poměrně nízká také pro jeskyni Pekárnu. Stejně tako jako pro Kůlnu i zde byl problém spojený se systémem dokumentace nálezů, který byl ve své době běžný, ale z dnešního hlediska neodpovídá standardům. Nalezené artefakty byly evidovány v nálezových denících, kde byl předmět nakreslen a bylo mu přiděleno nálezové číslo s doplňujícími stratigrafickými a lokalizačními údaji. Prostorové umístění nálezů bylo zaznamenáno pomocí čtvercové sítě a v některých případech také hloubkovým rozmezím.

Negativní vliv na výslednou analýzu mělo také i pro Pekárnu slučování čtverců vzhledem k tehdejším postupům výkopů. Postup prací byl pro každý rok zaznamenán do deníků, kde bylo uváděno pro každé inventární číslo či skupinu čísel konkrétní metry čtvereční, z nichž pocházejí práce za rok 1925, 1929, 1930 nebo je v denících uvedeno pouze datum výzkumu.

Přestože byl na svou dobu výzkum veden podrobně a systematicky, nálezy byly evidovány v rámci různě velkých sektorů, rámcově od jednoho m2 až po několik desítek m2 a v některých případech také často se překrývajících. Právě tento procesní nedostatek má negativní vliv na výslednou prostorovou rekonstrukci.

Vzhledem k charakteru a stavu dochování dobové dokumentace, byl celkový počet artefaktů, jejichž původní lokalizaci bylo možné dohledat a použít pro rekonstrukci nálezové situace v Pekárně v celkovém počtu 2376 kusů. Nelokalizovaných údajů bylo nashromážděno v celkovém počtu 188, v některých případech bylo zmíněno pouze, že se jedná o odpad bez dalších údajů.

Bohužel asi nikdy nebude v našich silách plně jednotlivé vrstvy odlišit a zjistit tak kontinuitu nebo diskontinuitu magdalénienského pobytu v jeskyni. Nicméně nasazením geografických nástrojů jsme schopni situaci alespoň nastínit.

Metoda georeferencování vstupních dat Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole základem databáze byla data nashromážděna z deníků a kresebných sešitů Kříže, Absolona a Czižeka. V rámci vytvoření sekundární databáze byly vybrané informace konfrontovány s deníky, s kresebnými deníky, s katalogy Moravského zemského muzea v Brně a s diplomovou prací zaměřenou na vyhodnocení kamenné industrie Pekárny S. Volákové. Veškeré deníky, kromě deníku z roku 1925, byly vypublikovány J. Svobodou. Veškeré údaje, neobsahuhující lokalizační údaje byly z databáze vyřazeny. Také nálezy z vrstvy i vzhledem k nejasnosti zařazení artefaktů byly z geodabáze vyřazeny.

Stejně tak jako pro Kůlnu i pro Pekárenskou geodatabázi byly nasbírány atributové informace, zahrnující technologickou, typologickou a petrografickou klasifikaci předmětů z kamene a základní taxonomické a anatomické určení tvrdých živočišných tkání s případnou klasifikací antropických modifikací (řezy, rýhy, rozbíjení apod.).

Pro potřeby programu ArcGis bylo zapotřebí převést i pro pekárenskou geodatabázi lokalizační údaje do podoby souřadnic X a Y kartézského souřadného systému. Při převodu jsme vycházeli z původních čtvercových metrů (987) dle Absolona a Czižeka (Absolon 1943, 5). Jednotlivé čtverce jsou lokalizovány

58 pomocí číslic, písmen a indexů. Počáteční bod byl zaveden uprostřed portálu a byla mu přidělena souřadnice (0, 0).

Dle databáze byly automaticky dopočítány souřadnice polohy nálezů. V případě jednoho čtverce byly použity souřadnice středu čtverce. V případě sloučených více čtverců byly použity souřadnice geometrického středu výkopového polygonu, vzhledem k charakteru původních údajů.

Pro samotné zpracování v programu ArcGis byla použita stejná metodologie, jak je výše zmíněno pro jeskyni Kůlnu, tj. georeferencované nálezy byly rozděleny do skupin podle vybraných atributových informací (jádra, odštěpy, nástroje, tvrdé živočišné tkáně apod.).

Metoda analýzy dat Základem databáze byla data vybrána z deníků a kresebných sešitů Kříže, Absolona a Czižeka. V rámci vytvoření geodatabáze byly vybrané informace konfrontovány s deníky, rukopisnými záznamy, s kresebnými deníky a s katalogy Moravského zemského muzea v Brně, taktéž s diplomovou prací zaměřenou na vyhodnocení kamenné industrie Pekárny od S. Volákové. Veškeré deníky, kromě deníku z roku 1925, byly vypublikovány J. Svobodou. Veškeré údaje, neobsahuhující lokalizační údaje byly z databáze vyřazeny. Také nálezy z vrstvy i vzhledem k nejasnosti zařazení artefaktů byly z geodabáze vyřazeny. Evidovaná kolekce jako odpad nebo neobsahovala lokalizační údaje a byla pro potřeby geodatabáze vyloučena.

Do geodatabáze byly také jako v případě kůlenské geodatabáze shromážděny dvě hlavní skupiny údajů pro jednotlivé předměty: lokalizační údaje a atributová data. Jako hlavní identifikátor bylo zvoleno nálezové číslo podle deníků.

Lokalizační skupina údajů obsahuje informace o poloze nálezu podle nálezových deníků (čtverec případně skupinu čtverců a hloubku) a dále pak přepočtené relativní souřadnice (X a Y) v rámci jednotné čtvercové sítě.

Způsoby vizualizace Obrys jeskyně doplněn čísly čtverečních metrů z průkopů Absolona a Czižeka byl převeden do digitálního rastrového zobrazení. Tento rastrový poklad posloužil k vektorovému zobrazení půdorysu jeskyně a původní metrické sítě v programu ArcView GIS 10.4.1.

Vektorový plán byl propojen s geodatabázi nálezů v prostředí GIS, kde byly následně vyhotoveny prostorové analýzy směřující k pokusu o interpretaci nálezové situace v jeskyni a dále pak ke srovnání s předchozí prostorovou analýzou jeskyně Kůlny.

Pro jeskyni Pekárnu narážíme na obdobný problém, že nálezy nebyly jednotlivě zaměřovány a pro potřebu prostorové analýzy je bylo nutné přesunout do pozice středu plochy, ze které pocházely. Tím dochází k tomu, že v daném bodě je více předmětů, které se pak překrývají. Kvantitativní aspekt lze vyjádřit kategorizovaným bodovým polem, ve kterém se počet nálezů sečtených v daném bodě odráží např. ve velikosti použitého symbolu. Většinou se ale ke stejnému bodu vztahuje několik skupin předmětů (jádra, debitáž, kosti, retušéry apod.), takže se symboly opět překrývají. Vizuální vyhodnocení kvantitativního aspektu se tak stává obtížným, ne-li nemožným.

Proto bylo i pro Pekárenskou analýzu využito rastrů hustoty pro jednotlivé sledované skupiny předmětů. Vzhledem k tomu, že bylo nutné hledat odpovědi ohledně prostorových vztahů v kontextu jiných prostorových procesů, bylo nutné také přistoupit k tzv. překrývání mapových vrstev, což vedlo k nutnosti převést modely i do vektorové grafiky. Ta umožňuje plochy se zvýšeným množstvím artefaktů šrafovat a vrstvy reprezentující jednotlivé skupiny předmětů tak mohou být překrývány.

V rámci zpracování Pekárenské geodatabáze bylo shledáno, že výsledná vizualizace dosahuje nerealistické přesnosti vzhledem k charakteru vstupních dat. Proto bylo přistoupeno ke zkoumání dřívějších kroků vizualizace za účelem vyhledání příčiny této domněle vysoké přesnosti. Příčinou bylo slučování všech nálezů z průkopového polygonu do jeho geometrického středu.

Zvoleným řešením bylo využití metodologie, která zachovává úroveň detailu odpovídající vstupním datům až do konce zpracování. Možným řešením jak předejít tomuto problému vizualizace, jako jsou nové koncentrace s využitím metody váženého součtu. Metoda pracuje v původních m2. Jejím výstupem je škálovaný rastr s rozlišením m2, kde každému čtverci je přiřazena hodnota odpovídající součtu počtu všech nálezů v sektorech, které daný čtverec obsahují, váženého velikostí daného sektorů.

Výsledky analýzy prostorových struktur

Základní představa o celkovém využití prostoru pro jeskyni Kůlnu a Pekárnu byla získána na základě srovnání rastrů hustoty a bodových polí, zachycující různé sídelní aktivity.

Následně byly výsledky hustotových polí srovnány s rastrovým vyobrazením metody váženého součtu pro obě jeskyně.

V následující kapitole budou podrobně rozebrány výstupy analýzy a jejich interpretace.

Rozbor prostorové analýzy jeskyně Kůlny Osídlení jeskyně bylo K. Valochem rozčleněno do dvou stratigrafických vrstev označených písmeny 5 a 6. Vzhledem k potřebám analýzy bylo procováno pouze s vrstvou 6, která byla početnější a zároveň stratigraficky lépe popsána. Vrstva 6 byla rozpoznána ve všechy učiněných profilech, proto se domníváme, že se vyskytovala po celé ploše jeskyně, kromě severního vchodu a v oblasti střední části při západní stěně.

Uvnitř jeskyně bylo nalezeno 18 ohnišť z nejistého stratigrafického zařazení. Nejspolehlivější můžeme považovat jen ta, která zdokumentoval K. Valoch v průbehu archeologického výzkumu. Za klíčové ohniště je považováno ohniště ve čtvercích 37–38/M–O. Do analýzy byly zahrnuty i další ohniště, která byla rozdělena do tří kategorií za účelem posoudit vztah mezi ohništěm a ostatními nálezy.

První analyzovanou skupinou nálezů byla jádra a jejich zlomky. V kolekci se podařilo rozlišit celkem 27 kusů. Z vyhotoveného rastru hustoty (Obrázek 19) je zřejmé, že se tato část industrie koncentrovala zejména na dvou místech – v sektoru G1 a při pravé straně jižního vstupu v sektoru A. Jádra se našla i v prostoru sektoru L; zde je ale koncentrace plošně značně omezená.

Nejpočetnější analyzovanou skupinou nálezů jsou odštěpy (bez rozlišení čepel x úštěp), kterých bylo výzkumem K. Valocha vyzvednuto 276 kusů. Plošně nejrozsáhlejší a nejbohatší koncentrace se nacházejí opět v sektoru G1 (případně H2). Mnohem zřetelněji než v případě jader se projevuje kumulace odštěpů v sektoru L a objevují se i další místa v sektorech, B, D2, F nebo K (Obrázek 20). Z technologického hlediska bylo žádoucí rozdělit odštěpy na čepele (Obrázek 14), které byly v převážné většině cílovými produkty, a úštěpy, které můžeme spojovat převážně s iniciací suroviny a úpravou a reparací jader. Pro přesnější porovnání obou skupin nástrojů (zohlednění kvantitativního poměru) byly rastry čepelí (241 ks) a úštěpů (79 ks) rozloženy do stejných hustotových intervalů (Obrázek 13). Vyšší zastoupení čepelí kromě koncentrace v severní části sektoru G1 a v jižní části sektoru H2 můžeme pozorovat i v sektorech A a B v pravé části jižního portálu (Obrázek 21). v menší míře se objevují podél levé stěny jeskyně, kde se ale objevují i v místech bez úštěpů (sektor D1, západní část sektoru D2 a sektor J). Úštěpy jsou nepočetnější v sektoru G1 a v sektoru K, případně L. Zajímavý je jejich nízký podíl v sektorech A a B (Obrázek 24).

Srovnání obou rastrů jasně vyplyne, že se jednotlivá místa v jeskyni lišila. V oblasti sektoru G1 a H2 kumuluje výskyt jak čepelí, tak i úštěpů, na rozdíl od sektoru A, kde výrazně dominují čepele, případně sektorů D1 a D2 a J, kde jsou doloženy jenom čepele. Podíl úštěpů narůstá v sektorech L a K a F, takže se zastoupení obou technologických složek prakticky vyrovnává.

Z hlediska zjištěných poznatků bylo zajímavé analyzovat rozložení 114 kusů nástrojů (Obrázek 21), které se objevují prakticky v celé ploše jeskyně. Kulminaci můžeme pozorovat opět v sektorech G1 a A (případně B). Vyšší podíl se objevuje i v oblasti sektoru G3, F, K a L. Zároveň je zřejmé, že jednotlivé plochy jeskyně (případně koncentrace nástrojů) se od sebe liší zastoupením vybraných typů mladopaleolitických nástrojů. Hlavní koncentrace v sektoru G1 je charakteristická vyváženým poměrem nástrojů jako jsou škrabadla, rydla a vrtáky. Podíl čepelí a čepelek s otupeným bokem je nízký. Podobnou skladbu má i koncentrace v sektoru A, kde je ale zastoupení otupených komponent výrazně větší. Podél stěn jeskyně obsahují jednotlivé koncentrace spíše jen dva typy nástrojů, přičemž někdy jsou zastoupeny pouze artefakty s otupeným bokem (nejvýrazněji v sektoru F).

Poněkud odlišnou distribuci než ostatní skupiny předmětů (artefaktů) vykazují tvrdé živočišné tkáně (119 ks), které na základě přítomnosti antropických zásahů vyčlenil K. Valoch z osteologického materiálu (Obrázek 22). Nejnápadnější akumulace se nachází opět v sektoru G1, menší množství se jeví v sektoru F a L. Zajímavý je vyšší podíl zlomků tvrdých živočišných tkání v sektoru J.

Poslední skupinu analyzovaných artefaktů tvoří kamenné podložky, otloukače a ojedinělé nálezy jantaru a fosilní ulity (Obrázek 24). Je zajímavé, že se našlo jen velice málo otloukačů, přičemž identifikované kusy pocházejí jenom ze vstupní části jeskyně (sektory A a L) a žádný podobný předmět nebyl zaznamenán v místech nejkomplexnější struktury v sektoru G1.

Posledním sledovaným znakem bylo rozložení použitých kamenných surovin, které jsme rozdělili do tří základních skupin – severské silicity (eratický silicit, silicit krakovsko-čenstochovské jury a silicit typu čokoláda), radiolarity a moravské rohovce (spongolit, rohovec typu Olomučany a další moravské jurské rohovce). Kvantitativně srovnatelné však pouze skupiny severských a moravských silicitů (Obrázek 23). Rozložení surovin jasně ukazuje, že severské silicity byly zpracovávány především ve střední části jeskyně v sektoru G1 a H2, kdežto moravské rohovce jsou mnohem početnější v jižní vstupní části jeskyně, kde v sektoru L nebyly dokonce severské silicity zastiženy.

Srovnáme-li získané rastry, pak lze v jeskyni vydělit několik koncentrací, které se od sebe liší skladbou nálezů (Obrázek 24). Mezi nejnápadnější akumulaci nálezů patří nejhlouběji v jeskyni se nacházející plocha mezi sektory G1 a H2 (rozdělení koncentrace na dvě části souvisí s ponecháním kontrolního profilu). Jedná se zřejmě o jedno z nejdůležitějších míst v jeskyni. Bylo zde nalezeno velké množství kamenné debitáže

(především čepelí, ale i podíl úštěp je významný), jader a kamenných nástrojů (všechny základní typy) a také se zde v hojném počtu nacházely nálezy z tvrdých živočišných tkání se stopami antropické činnosti. Skladba artefaktů ukazuje, že zde mimo jiné mohla probíhat jak prvotní výroba polotovarů, tak i výroba vlastních kamenných nástrojů a jejich použití v dalších procesech (alimentárních i technologických). S tímto obrazem poněkud nekoresponduje absence kamenných otloukačů, kterých je ale obecně v magdalénienské vrstvě 6 minimum. Zajímavým fenoménem je výrazný podíl importů kvalitních kamenných surovin ze severu z míst vzdálených více než 100 km.

Z hlediska skladby nálezů se podobné místo podařilo identifikovat v jihovýchodní části jižního vchodu (sektor A a B). Od sektoru G1 se liší podílem jednotlivých komponent. Především je zde zastoupeno méně úštěpů (Obrázek 20) a tvrdých živočišných tkání (Obrázek 22), narůstá podíl čepelek s otupeným bokem (Obrázek 21) a zastoupení moravských rohovců (Obrázek 23).

Moravské rohovce dominují v koncentracích v levé části jižního vchodu a prostoru před jeskyní v sektorech L a K (Obrázek 23). Kromě skladby surovin se ale tato místa odlišují i menším podílem čepelí a především jinou typologickou skladbou (Obrázek 21), které dominují čepelky s otupeným bokem (sektor L) nebo škrabadla (sektor K).

Značné odlišnosti pak můžeme konstatovat pro jednotlivé kumulace v sektorech D1, D2 či F. Kvantitativní zastoupení nástrojů je zde menší, přičemž dominují čepelky s otupeným bokem. Bylo zde nalezeno minimum jader a ani podíl debitáže (odštěpů) je ve srovnání s hlavními koncentracemi zanedbatelný (Obrázek 24).

V případě vstupní, nechráněné části jeskyně uvažuje P. Kostrhun o existenci různých zástěn, stanů a chýší (Kostrhun 2005, 120). Tuto hypotézu ale není možné doložit provedenými analýzami. K jejich identifikaci by bylo nutné využít metody analýzy rozložení industrie v kruzích a výsečích (Stapert 1990).

Rozbor prostorové analýzy jeskyně Pekárny Do geodatabáze vztahující se k jeskyni Pekárně byly zařazeny nálezy z výzkumu Kříže, Absolona a Czižeka z vrstev g, h. Tyto vrstvy byly nejbohatší a zároveň byly stratigraficky dobře odlišeny a popsány jejich lokalizační údaje.

Co se týče ohnišť, je velmi složité stanovit, která byla současná. Martin Kříž uvádí ve své publikaci celkem devět koncentrací uhlíků i s údaji o poloze a jejich rozměry (Kříž 1889–1891, 34): ohniště 1–3 se nacházela v přední části jeskyně, přibližně 17 metrů od vchodu, další skupina ohnišť 4–9 se soustřeďovala mezi zhruba 31. 35. metr hloubky jeskyně. Absolon a Czižek píší o šesti ohništích (Absolon – Czižek 1932) a jejich rekonstrukci zaznamenal Svoboda (Svoboda et al. 1994, 164). Pokud se přibližně ohniště srovnají,

63 pak jejich umístění se rámcově shoduje. Další ohniště bylo zachyceno Klímou při západním okraji vchodu jeskyně (Klíma 1974, 22)

První analyzovanou skupinou nálezů byla jádra a jejich počáteční fáze sbíjení. Z vyhotoveného rastru hustoty jader (Obrázek 11) je zřejmé, že se tato část industrie koncentrovala zejména na dvou místech – při vstupu do jeskyně a za polovinou jeskyně, vždy po dvou zvýšených koncentracích.

Nejpočetnější analyzovanou skupinou nálezů je debitage (bez rozlišení čepel x úštěp). Plošně nejrozsáhlejší a nejbohatší koncentrace se nacházejí přibližně ve stejných úrovních jako koncentrace jader. Mnohem zřetelnější hustota nálezů je v poloze za polovinou jeskyně (Obrázek 12). Vyšší zastoupení jader můžeme pozorovat v sektorech za polovinou jeskyně, také jsou mnohem více plošně rozprostřeny oproti vstupnímu portálu.

Rozložení nástrojů (Obrázek 14), jejichž signifikantní kulminaci můžeme pozorovat opět za polovinou jeskyně, stejně jako pro jádra. Dále se pak objevují ve vstupní části jeskyně.

Ve vstupní části jeskyni se nachází významná koncentrace tvrdých živočišných tkání (Obrázek 15), což je zajímavé oproti akumulacím kamenné industrie, nacházející se také hojně za polovinou jeskyně.

Poslední skupinu analyzovaných artefaktů ojedinělé nálezy jako jsou otloukače, podložka, kousek hematitu atd. (Obrázek 17). Je zajímavé, že se našlo relativně málo otloukačů, přičemž identifikované kusy pocházejí převážně ze střední části jeskyně.

Posledním sledovaným znakem bylo rozložení použitých kamenných surovin, (Obrázek 16). Rozložení surovin v jeskyni nevykazuje nápadné rozdíly ve využití jeskyně, snad jen nálezy křišťálu převážně ve střední části jeskyně může nasvědčovat rozdílnému využívání různých částí jeskyně.

Srovnáme-li získané rastry, pak lze v jeskyni vydělit několik koncentrací, které se od sebe liší skladbou nálezů (Obrázek 18). Mezi nejnápadnější akumulaci nálezů patří akumulace nálezů položených nejhlouběji v jeskyni. Jedná se zřejmě o jedno z nejdůležitějších míst v jeskyni. Bylo zde nalezeno velké množství kamenné debitáže (především úštěpů, ale i podíl čepelí je významný), jader a kamenných nástrojů (všechny základní typy). Skladba artefaktů ukazuje, že zde mimo jiné mohla probíhat jak prvotní výroba polotovarů, tak i výroba vlastních kamenných nástrojů a jejich použití v dalších procesech (alimentárních i technologických). Čemuž můžou nasvědčovat také nálezy kamenných otloukačů, kterých je ale obecně v magdalénienské vrstvě g, h minimum.

Z hlediska skladby nálezů je velmi zajímavá akumulace nálezů tvrdých živočišných tkání, které téměř nekopírují akumulace kamenné industrie v jeskyni.

Diskuse k prostorovým strukturám moravských lokalit

Interpretace prostorové analýzy jeskyně Kůlny Jeskyně Kůlna byla osídlena v celé jižní a střední partii, ale různé části mají rozdílnou vypovídací hodnotu. Původní archeologická situace pří západní stěně v sektoru E byla významně poškozena staršími výzkumu, oproti např. sektoru G, kde byla vrstva 6 dochována mnohem lépe a mohla být tedy dokumentována mnohem detailněji (k problému poškození vrstev viz Neruda 2013).

I přes problémy spojené s tafonomií lokality a metodou analýzy se podařilo najít v jeskyni několik výraznějších koncentrací. V souvislosti s nimi je potřeba řešit tři základní otázky. Pracujeme s homogenním souborem nebo se jedná o palimpsest opakovaných návštěv? Jsou mezi koncentrace signifikantní rozdíly, které by ukazovaly na funkční diferenciaci jednotlivých ploch v jeskyni? Jak lze interpretovat prázdné plochy v jeskyni, případně místa s minimem nálezů?

Studium homogenity souboru je velice ztíženo, ne-li znemožněno, mnoha faktory, které souvisejí s depozičními a postdepozičními procesy v jeskyni (Neruda – Nerudová 2014; Valoch 2011b), tafonomií lokality (starší zásahy do jeskynní výplně) i s dokumentačními postupy uplatněnými K. Valochem na studovaný materiál. Nálezy z vrstvy 6 nejsou rozptýleny více méně pravidelně v celém prostoru, ale naopak vytvářejí výrazné kumulace, které jsou poměrně jasně vymezeny (přinejmenším v sektoru G1, v ostatních plochách může být situace zkreslena staršími výkopy).

S problematikou homogenity souboru z vrstvy 6 souvisejí i uhlíkaté polohy, reprezentující alespoň v některých případech ohniště, nalezené v průběhu výzkumů J. Kniese a M. Kříže (souhrnně Kostrhun 2005). I když nelze tato "ohniště" spojovat jednoznačně s vrstvou 6, určitě alespoň většina z nich souvisí s pozdně glaciálním osídlením jeskyně, a tudíž i s magdalénienem. Z prostorové rekonstrukce jejich umístění v jeskyni je patrné, že u mnohých se okolí o poloměru 1.8 m od středu ohniště překrývají (Obrázek 24), což by měl být doklad jejich nesoučasnosti (k problému srovn. např. Binford 1978, Gamble 1986). Přestože tedy nemůžeme jednoznačně korelovat toto pozorování s prostorovou distribucí artefaktů získaných výzkumy K. Valocha, jedná se indicii, která ukazuje spíše na opakované využívání jeskyně Kůlny v období posledního glaciálního maxima a pozdního glaciálu.

Jestliže je ale vrstva 6 výsledkem opakovaných návštěv, pak by se mělo jednat spíše o stejnou skupinu lidí, protože se aktivity soustředily na stejných místech.

V tomto směru je ale zajímavé zmínit radiokarbonové datum z ohniště v sektoru G1, které bylo identifikováno v průběhu výzkumu K. Valoch (Valoch 1974). Ten totiž konstatoval, že nálezy z vrstvy 6 s tímto ohništěm nesouvisí, čemuž by napovídala i radiokarbonová data. Uhlíky z ohniště byly datovány na 20,8 ka cal. BP (17,480 ± 155 14 cal. BP), zatímco vzorky z tvrdých živočišných tkání z vrstvy 6 poskytly opakovaně datum okolo 14.7–14.8 ka calBP (Nerudová – Neruda 2015). Podobného stáří jsou např. nálezy ze Stránské skály (Svoboda 1991). Prozatím se ale nepodařilo vyčlenit žádný materiální pozůstatky, které by osídlení ke konci LGM (26.7–20/19 ka BP dle Clark et al. 2009) jednoznačně potvrzovalo. Toto období se nedochovalo ani v sedimentárním záznamu. Vrstva nejsvrchnějšího micoquienu 6a je v přímém kontatktu s magdalénienskou vrstvou 6, přečimž obě jsou tvořeny stejnou spraší, obě polohy se odlišovaly jenom obsahem suti. Nelze tedy sedimentaci v rámci LGM ani potvrdit ani vyloučit.

Jednoznačnější opověď máme na otázku, zda jednotlivé koncentrace vykazují známky rozdílných aktivit. Srovnáme-li např. koncentraci v sektoru G1 a pravou části vchodu v sektoru A, pak se zdá zřejmé, že zde byly vykonávány mírně odlišné aktivity. V sektoru A zřejmě neprobíhalo rozsáhlejší primární zpracování suroviny jako v sektoru G1 (srovn. preparačních zastoupení úštěpů), spíše zde byly hotové produkty spotřebovány v dalších procesech. Pokles podílu rydel bychom snad mohli dát do souvislosti s nižším podílem tvrdých živočišných tkání.

Zcela odlišně se pak jeví koncentrace v sektorech L a K, a to jak na podkladě technologie a typologie, tak i zastoupením zpracovávané suroviny, protože v těchto místech jsou až na výjimky zachyceny jenom moravské rohovce. Rozdíly lze vysvětlit jak specifickou funkcí místa, kde docházelo výhradně ke zpracování určitého typu suroviny. Přestože se funkční diferenciaci jednotlivých koncentrací podařilo prokázat, je zajímavé, že ve srovnání se středopaleolitickými horizonty (zejména vrstvou 7a a 6a, kde se jednotlivé plochy funkčně doplňují) se magdalénienské struktury jeví jaksi méně diverzifikované (Neruda 2011). To je v přímém rozporu s konstatování P. Pettitta, který naopak poukazuje na jednoduchost středopaleolitických prostorových struktur a komplexnost členění sídlištní plochy v mladém paleolitu (Pettitt 2011).

Schéma ohnišť nalezených při starších výzkumech lze využít i pro vyhodnocení "prázdných" ploch v jeskyni Kůlně. Většina z nich se nekryje s koncentracemi nálezů z výzkumů K. Valocha. Souvisí to s tím, že v těchto místech byla původní archeologická vrstva výzkumy výrazně narušena a nálezy vyzvednuty (sektory C, D1 nebo E), a proto je zastoupení nálezů v těchto místech tak nízké (Obrázek 24). Severně

66 od sektoru H a E jsou původní nálezové situace pozdního glaciálu narušeny úpravami jeskyně za druhé světové války (Neruda 2013). Plocha mezi sondou XII M. Kříže (Obrázek 4) a severním vchodem (sonda IX) byla podle M. Kříže archeologicky sterilní (Kříž 1889), takže lze soudit, že ač tato plocha byla významně poškozena německými zásahy (Neruda 2013), byla pravěkými lidmi využita jenom omezeně.

Interpretace prostorové analýzy jeskyně Pekárny Plošná distribuce artefaktů vrstvy g, h byla vymapována téměř po celé ploše jeskyně. Na základě sjednocení rastrů hustoty všech sledovaných skupin nálezů, lze konstatovat, že jeskyně byla využívána po celé ploše. Dle grafického znázornění je patrných šest výrazných oblastí s koncentracemi archeologických nálezů, označených stejně jako pro Kůlnu písmeny A až F. Při ústí do jeskyně jsou patrné tři výrazné nálezové koncentrace A, B a C. Ve střední části jeskyně je viditelná prostorově pravidelná koncentrace nálezů označena písmenem D. Hlouběji v prostoru jeskyně se nachází znatelné další dvě akumulace archeologických nálezů E a F.

Velmi zajímavým prostorem je oblast kumulace nálezů A, B a C nacházející se ve vstupní části jeskyně. Byly zde zmapovány všechny sledované skupiny nálezů. Jsou zde patrné kumulace nálezů kamenné industrie skládající se z čepelí, úštěpů a nástrojů. Dále pak se zde nachází nálezy osteologického materiálu. Ojediněle i zde byly nalezeny jádra, která jsou spojována s prvotní výrobou polotovarů, výchozím prvkem pro výrobu nástrojů, pomocí kterých mohly být zpracovávaný tvrdé živočišné tkáně či jiné organické materiály. Štípaná industrie v této zóně byla tvořena převážně z rohovců a pazourků, jejichž zdroje se mohou pohybovat až několik stovek kilometrů vzdáleně.

Nálezová koncentrace téměř ve středu jeskyně je tvořena osteologickými nálezy a nástoji, což může nasvědčovat tomu, že se jednalo o místo, kde mohlo docházet ke zpracování organických a osteologických materiálů. Mimo jiné i zde byla nalezena jádra. Můžeme tedy i tuto oblast kumulace nálezů považovat za oblast celodenně, všeobecně využívanou.

Velmi zajímavým místem se jeví zóny ve vzdálenější části jeskyně, vzhledem k velmi početné skupině nálezů jader oproti nálezům osteologickým, které se zde objevují zcela výjmečně a to ve výrazné koncentraci při výběku u pravé strany jeskyně. Je tedy otázkou, proč se v této části jeskyně objevuje výrazná složka nástrojů.

Doplňujícím údajem k celé prostorové analýze jsou ohniště, ty byla pro potřeby analýzy kriticky vybrána. Ohniště musely být spjaty s vrstvou gh a mít přesnou lokalizační hodnotu. Přestože bylo nakonec vyobrazeno z celkového počtu známých ohnišť v Pekárně vybráno pouze devět i tak jsou patrné dvě koncentrace: ve vchodové části jeskyně a v zadní části středu jeskyně. M. Kříž během svých průkopů zachytil devět ohnišť. K. Absolon a R. Czižek zaznamenali přibližně 13 ohnišť. F. Čupik objevil další dvě

67 ohniště, bohužel bez lokalizačních údajů a také B. Klíma objevil ohniště při západním okraji vchodu (Kříž 1889–1891, 34; Absolon – Czižek 1932; Czižek 1926, 105 157; Klíma 1974, 22).

Zjištěné prostorové struktury v jednotlivých částech jeskyně jsou poměrně jasně ohraničeny, což je z metodologického hlediska velmi důležité. Přestože učiněné nálezy nelze zcela jasně interpretovat, lze konstatovat, že pracovní zóny byly v jeskyni orientovány hlouběji do jeskyně, kdežto vchodovou část jeskyně lze chápat jako výrobní. Střed jeskyně byl jistě také využíván, ovšem ne tak frekventovaně.

Vypracovaná prostorový analýza vyobrazuje pracovní areály nacházející se převážně u stran jeskyně s patrnými lidskými aktivitami, bohužel vzhledem k charakteru dostupných dat nelze blíže specifikovat pracovní areály.

Limitující faktory prostorové analýzy dat ze starších výzkumů

Tendence „moderního oživování“ starších výzkumů pomocí geoinformačních systémů s sebou nese určitá rizika, která ovlivňují kvalitu získaných informací. Je nutné počítat s celou řadou limitujících faktorů, které musí být zhodnoceny v metodice zpracováni. Klíčovým problémem analýzy prostorových struktur je přesnost provedené rekonstrukce. Je především potřeba zdůraznit, že do analýzy nebyly zahrnuty všechny nálezy, které po sobě zanechali v jeskyni magdalénienští lovci. Nálezy, které nebylo možné spolehlivě využít, protože je nelze jednoznačně přiřadit konkrétní vrstvě podle stratigrafického schématu byly z analýzy vyloučeny. Z dobových zpráv a fotografií je patrné, že obě jeskyně byly významně poškozeny mimo jiné také amatérskými výkopy či jinými činnostmi. Kůlna byla osídlena v celé jižní a střední partii, ale různé části mají rozdílnou vypovídací hodnotu. Například původní archeologická situace pří západní stěně v sektoru E byla významně poškozena staršími výzkumu, oproti např. sektoru G, kde byla vrstva 6 dochována mnohem lépe a mohla být tedy dokumentována mnohem detailněji (k problému poškození vrstev viz Neruda 2017). Ze všech zmiňovaných důvodů vyplývá, že na výsledky analýzy musíme pohlížet ve správném „rozlišení“. Prostorovou analýzu můžeme využít k hledání podobností a rozdílů mezi většími plochami v různých částech jeskyně, tj. k poznání základních principů chování paleolitických lovců ve vztahu k obývané jeskyni. Naproti tomu nelze provádět detailní analýzu jednotlivých koncentrací nebo vztahů mezi nálezy, protože většina artefaktů je oproti původnímu uložení posunutá (souhrnně Neruda 2013). Je tedy evidentní, že rekonstruovaný obraz nemůže být zcela kompletní a je na něj nutno takto nahlížet.

Druhý problém, který souvisí s přesností analýzy a její rozlišovací schopnosti, je spojený se systémem dokumentace a metodou rekonstrukce. V případě Kůlny je první evidentní odchylka modelu od skutečného stavu v době magdalénienského osídlení jeskyně spojená s nejednotnou evidencí nálezů podle stanovené čtvercové sítě, a tedy se zvolenou metodou georeferencování. Ta do určité míry zprůměrovala rozložení

68 nálezů, ale odchylka od původní polohy jednotlivých nálezů by ale neměla být větší než 4 m, což je v prostoru celé jeskyně akceptovatelná chyba.

V případě jeskyně Pekárny, nálezy byly evidovány v rámci různě velkých sektorů, rámcově od jednoho m2 až po několik desítek m2 a v některých případech také často se překrývajících. Což mělo negativní vliv na výslednou prostorovou rekonstrukci.

Třetím aspektem, který je třeba vzít v úvahu při vyhodnocení dat je způsob vizualizace. Zvolena byla především metoda kontinuálního pole (rastr), který ukazuje kolísání hustoty v ploše jeskyně. Pro výpočet tohoto rastru byla zvolena funkce density rastr s přesností stanovenou podle mediánu počtu sloučených čtverců, který byl pro jednotlivé skupiny nálezů ve vrstvě 6 spočítán. Poněkud odlišné tvary zjištěných koncentrací získáme změnou searching radius (k problému viz Neruda et al. 2011), případně změnou metody výpočtu (Kringing method). V tomto směru je ale nutné zdůraznit, že cílem bylo odhalit polohu koncentrací a jejich složení, ne analyzovat jejich tvar. To není možné vzhledem k odchylkám vzniklým georeferencování nálezů. Posuzujeme-li tedy nalezené koncentrace v měřítku celé jeskyně bez ohledu na jejich tvar, pak není zvolená metoda generování rastrů podstatná a nijak neovlivňuje výsledky prostorové analýzy.

Posledním limitujícím faktorem rekonstrukce je vertikální distribuce nálezů, kterou není možné spolehlivě vyhodnotit z důvodu intervalového měření hloubky bez referenčního výškového bodu. Proto byly nálezy z jednoho geologického období (jedné vrstvy) brány jako jedna archeologická vrstva bez rozdělení podle vnitřní mikrostratigrafie, i když skutečné uložení archeologických nálezů může být výsledkem několika opakovaných návštěv (viz dále).

Ze všech zmiňovaných důvodů vyplývá, že na výsledky analýzy musíme pohlížet ve správném „rozlišení“. Prostorovou analýzu můžeme využít k hledání podobností a rozdílů mezi většími plochami v různých částech jeskyně, tj. k poznání základních principů chování paleolitických lovců ve vztahu k obývané jeskyni. Jak již bylo zmíněno v kapitole vizualizace, existuji další možnosti jak přesnost analýz zvyšovat, v rámci práce byla odzkoušena metoda váženého součtu (Obrázek 26), kdy výsledná data odpovídala vstupním. Vizualizace se tak přiblížila realitě bez zkresleného měřítka a mnohdy nepřesných kumulací nálezů, jaké mohou hustotové rastry vytvářet. V případě jeskyně Pekárny se zdá být tato metoda vzhledem k charakteru vstupních dat vhodná

Pro porovnání byla udělána totožná analýza pomocí váženého součtu také pro materiál z jeskyně Kůlny. Vzhledem k odlišným vstupním datům, daných charakterem předchozích výzkumů se pro tuto jeskyni metoda váženého součtu jeví jako méně vhodná než v případě původní viz obrázek v příloze (Obrázek 27).

Jeskyně Kůlna a Pekárna v kontextu magdalénienského osídlení v Evropě

Analýza prostorové distribuce nálezů celkem jasně ukázala, že si plochu jeskyně si lidé určitým způsobem strukturovali. Jednotlivá místa v jeskyni mohla sloužit k rozdílným účelům (např. opracování a uložení tvrdých živočišných tkání). Funkční rozdíly jednotlivých akumulací nálezů, respektive jejich interpretace je méně jasná, než např. v případě středopaleolitických struktur identifikovaných v této jeskyni (Neruda 2011).

Analýza zároveň ukázala, že prostorová distribuce nálezů může být výsledkem opakovaných návštěv pravděpodobně stejné lovecké skupiny. Na podkladě radiokarbonových dat z ohniště v sektoru G1 nelze dokonce vyloučit, že se v jeskyni objevili v průběhu LGM dokonce lidé jiného technokomplexu (Epigravettian ?). V tom případě bychom museli poměrně jasné vymezení jednotlivých koncentrací dávat do souvislosti spíše s morfologií jeskyně určující např. mikroklimatické podmínky v jednotlivých částech prostoru, tzn., že by roli při výběru místa nehrála jenom tradice, ale i vnější vlivy.

Zjištěné poznatky v rámci práce byly srovnány s podobnou magdalénienskou jeskynní lokalitou. Bohužel na Moravě existuje jenom jedna srovnatelná lokalita – jeskyně Pekárna v jižní části Moravského krasu. Georeferencování nálezů z této jeskyně bylo obtížnější, vzhledem ke vstupním datům (viz. kapitola charakter vstupních dat). Také v rámci jeskyně Pekárny jsou zjištěné prostorové struktury v jednotlivých částech jeskyně ohraničeny a provázány jednak s přibližnými ohništi, ale pak také mezi sebou, jelikož se téměř v každé koncentraci objevuje podobná skladba artefaktů. Přestože učiněné nálezy nelze zcela jasně interpretovat, pracovní zóny byly v jeskyni orientovány hlouběji do jeskyně převážně u stran jeskyně, kdežto vchodovou část jeskyně lze chápat jako výrobní. Střed jeskyně byl využíván, čemuž nasvědčuje ohraničená kumulace nálezů.

Výsledné prostorové analýzy pro obě jeskyně Kůlnu i Pekárnu potvrdili, že plocha jeskyně byla využívána téměř celoplošně. Pro obě jeskyně platí, že kumulace artefaktů a tvrdých živočišných tkání je vázána převážně při skalních stěnách, středy jeskyní se jeví jako méně využívané.

Markantní rozdíl spatřuji v rozložení nálezů z tvrdých živočišných tkání. V jeskyni Kůlně byly nálezy lokalizovány celoplošně, kdežto v jeskyni Pekárně byly nálezy z tvrdých živočišných tkání lokalizovány převážně do vchodové části jeskyně. Což může nasvědčovat rozdílnému využívání jeskyně odlišnými skupinami magdalénienských lovců-sběračů, kteří jeskyně obývali.

Obecně lze řadit na základě prostorových struktur jeskyni Kůlna a Pekárna mezi celoročně obývané tábory magdalénienskými lovci a sběrači a hráli klíčovou roli nejen na území Moravského krasu. V rámci základní

70 charakteristiky sídelních modelů platných pro magdalénien v evropském prostředí lze spatřit několik rozdílů. Na území západní Evropy je počet magdalénienských nalezišť mnohem vyšší a výrazněji strukturovaná, lze předpokládat, že se v těchto místech jednalo o kontinuální osídlení, podpořeno zřejmě příznivějšími životními podmínkami. Magdalénienské osídlení směrem na východ je řidší, ubývá nálezů a stává se méně strukturované. Lze se domnívat, že lokality směrem na východ byly obývány epizodicky. Vzhledem k nálezům importovaných surovin z různě odlišných regionech, podobné prostorové struktury vázané k ohništi a podobná skladba nálezů v jejich okolí prokazuje patrné vztahy mezi jednotlivými regiony včetně jeskyně Kůlny a Pekárny.

Závěr

Prostorová analýza prokázala, že s pomocí geografických informačních systémů je možné čerpat nové poznatky i ze starších výzkumů. Při vhodně zvolených postupech lze i méně hodnotná data (z hlediska prostorové identifikace) převést do formátu, který umožňuje vyhodnocení moderními nástroji.

V rámci práce jsem se pokusila nastínit z dostupné literatury obecný přehled a rozšíření magdalénienské kultury v Evropě a její projevy v sídelní struktuře. Je patrné, že většina magdalénienských lokalit se nachází v blízkosti vodních zdrojů a jsou také vázány na zdroje kamenné suroviny.

Vytvořený model není sice detailní, ale i tak umožňuje alespoň částečně nahlédnout do dynamické stránky lidského chování.

Použitá literatura

ABSOLON, K., 1943. Výzkum jeskyně Pekárny na Moravě, Pestrý týden 18/31, 4–9.

ABSOLON, K. – CZIŽEK, R., 1926. Paleolithický výzkum jeskyně Pekárna na Moravě, Časopis Moravského zemského muzea 24, 1–59.

ABSOLON, K. – CZIŽEK, R., 1928. Paleolithický výzkum jeskyně Pekárna na Moravě, Časopis Moravského zemského muzea 25, 112–201.

ABSOLON, K. – CZIŽEK, R., 1932. Paleolithický výzkum jeskyně Pekárna na Moravě, Časopis Moravského zemského muzea 26–27, 479–598.

ALBRECHT, G., 1979. Magdalénien-Inventare vom Petersfels. Siedlungsarchäologische Ergebnisse der Ausgrabungen 1974–1976. Verlag Archaeologica Venatoria, Institut für Urgeschichte der Universität Tübingen, Tübingen.

ALBRECHT, G., 1983. Die Jäger der späten Eiszeit, In: H. Müller-Beck (Ed.) Urgeschichte in Baden- Württemberg, Stuttgart: Theiss, 331–353.

ALLAIN, J., 1968. À propos du Badegoulien : méthode et typologie. Bull. Soc. Préhist. Française, 65 (2), 36–38.

ALLAIN, J. et al., 1985. Le Magdalénien à Navettes. Gallia Préhistoire, 28, 37–124.

BEHM-BLANCKE, G., 1976. Das jungpäolithische Zeltlager von Oelknitz bei Jena. Ausgrabungen und Funde, 21, 30–32.

BINFORD, L. R., 1978. Nunamiut ethnoarcheology. New York: Academic Press.

BINFORD, L. R., 1980. Willow smoke and dogs' tails: hunter-gatherer settlement systems and archaeological site formation. American Antiquity, 45(1), 4–20.

BINFORD, L. R., 1982. The Archeology of place. Journal od Anthropological Archeology 1

BIRKNER, F., 1926. Das Jungpaläolithikum in Bayern, Der Bayerische Vorgeschichtsfreund.

BLINKOVÁ, Z., 2013. Prostorová distribuce magdalénienu v jeskyni Kůlně, bakalářská práce, Slezská univerzita v Opavě.

BORDES, F., 1958. Nouvelles fouilles à Laugerie-Haute Est. Premiers résultats. L´Anthropologie,t. 62, n° 3–4.p. 205.

BOSINSKI, G., 1968. Ein Magdalenien-Fundplatz in Feldkirchen-Gönnersdorf, Kreis Neuwied, Eiszeitalter und Gegenwart 19, p. 268–269.

BOSINSKI, G., 1969. Der Magdalenien-Fundplatz Feldkirchen-Gönnersdorf, Kr. Neuwied. Vorbericht über die Ausgrabungen 1968, Germania 47, p. 1–38.

BOSINSKI, G., 1979. Die Ausgrabungen in Gönnersdorf 1968–1976 und die Siedlungsbefunde der Grabung 1968, Wiesbaden: Steiner.

BOSINSKI, G., 1981. Gönnersdorf. Eiszeitjäger am Mittelrhein. Koblenz

BOSINSKI, G., 1994. Die Gravierungen des Magdalénien-Fundplatzes Andernach-Martinsberg. Jahrbuch RGZM, 41(1)

BOSINSKI, G., 2007. Gönnersdorf und Andernach-Martinsberg – Späteiszeitliche Siedlungsplätze. Direktion Archäologie, Koblenz, S. 320–327.

BOSINSKI, G. – FISCHER, G., 1980. Mammut- und Pferdedarstellungen von Gönnersdorf, Wiesbanden: Steiner

BOSSELIN, B. – DJINDJIAN, F., 1988. Un essai de structuration du Magdalénien français à partir del’outillage lithique, Bulletin de la Société préhistorique française 85(10–12), p. 304–331.

BOUVIER, J. M., 1977. Un gisement préhistorique: La Madeleine, Les Eyzies: Fanlac.

BREUIL, H., 1913. Les subdivisions du Paléolithique supérieur et leur signification. Congrès International d’Anthropologie et d’Archéologie Préhistorique, 14° session, Genève, 1912, p. 165–238.

BREUIL, H., 1925. Notes de voyage paléolithique en Europe centrale III. Les cavernes de Moravie, Ľ Anthropologie XXXV, 272–291.

BREUIL, H., 1937. Les subdivisions du Paléolithique supérieur et leur signification. Congrès International d'Anthropologie et d'Archéologie Préhistoriques; compte rendu de la XIVe session, Genève, 1912., Lagny: Grevin et fils.

BREUIL, H., 1954. Le Magdalénien, [in:] Livre jubilaire de la Société Préhistorique Française, 59–64.

BURROUGH, P. – MCDONNELL, R., 1998. Principles of geographic information systems. Oxford: Oxford University Press.

CAPITAN, L. – PEYRONY, D., 1928. La Madelaine: son gisement, ses industries ses oeuvres d’art. Paris: Éditions Nourry.

CLARKE, D. L., 1979. Analytical Archaeologist, New York.

CONOLLY, J. – LAKE, M., 2006. Geographical information systems in archaeology. Cambridge: Cambridge University Press

CRAWFORD, O. S. G., 1953. Archaeology in the Field. London, 51.

DEBOUT, G. et al., 2012. Magdalenian in the Paris Basin: New Results, Quaternary International.

DEMARS, P. Y. – P. LAURENT, 1992. Types d'outils lithiques du Paléolithique supérieur en Europe, Paris.

DVOŘÁK, J., 1957. Význam archeologických výkopů v jeskyních jižní části Moravského krasu pro kvartérní geologii, Anthropozoikum VI, 1956, 341–363.

FEUSTEL, R., 1974. Die Kniegrotte. Eine Magdalénien - Station in Thüringen. Weimar (KVK)

FOTHERINGHAM, S. – ROGERSON, P. (Eds.), 1994. Spatial Analysis and GIS. Taylor & Francis Ltd.

FRANKEN, E. – VEIL, S., 1983. Die Steinartefakte von Gönnersdorf, Wiesbaden: Steiner.

FREUND, G., 1963. Die ältere und mittlere Steinzeit in Bayern. Jahresber. Bayer. Bodendenkmalpfege.

FREUND, G., 1987. Das Paläolithikum der Obernedr-Höhle (Landkreis Kehlheim/Donau), Bonn: Röhrscheid.

FRIDRICH, J., 1972. Paleolitické osídlení v Bečově, okr. Most. Archeologické rozhledy, 24.

GAMBLE, C. – BOISMIER, W. A. (Eds.), 1991. Ethnoarchaeological Approaches to Mobile Campsites. Ann Arbor.

GAMBLE, C., 1986. The Palaeolithic settlement of Europe, Cambridge: Cambridge University Press.

GARCÍA, A. – GARCÍA, J. – MAXIMIANO, A. – RÍOS-GARAIZAR, J. (Eds.), 2014. Debating Spatial Archaeology. Proceedings of the International Workshop on Landscape and Spatial Analysis in Archaeology. Santander, June 8th–9th, 2012. Instituto Internacional de Investigaciones Prehistóricas de Cantabria.

GARCÍA, R. A. – CABEZA, M. – RAHBEK, C. – ARAÚJO, M. B., 2014. Multiple Dimensions of Climate Change and Their Implications for Biodiversity. Science 2 May 2014

GINTER, B. – POŁTOWICZ, M., 2002. Badania archeologiczne w Dzierżysławiu pow. Głubczyce w 2001 roku. Śląskie Sprawozdania Archeologiczne, 44, 47–56.

GINTER, B. – POŁTOWICZ, M., 2007. Magdalenian settlements in Poland before to the Bölling oscillation. In: Kobusiewicz, M., Kabacinski, J. (Eds.), Studies in the Final Paleolithic Settlement of the Great European Plain (Poznan 2007), pp. 7–20.

GINTER, B. et al., 2005. Dzierżysław 35 - A new site of the Magdalénien in Upper Silesia. Archaologisches Korrespondenzblatt. 35. 431–446.

GULDER, A., 1952. Die Paläolithstation von Kamegg im Kamptal, N. Ö. Archaeologia Austriaca, 10, 16– 27.

HANITZSCH, H., 1972. Groitzsch bei Eilenburg. Schlag- und Siedlungsplätze der späten Altsteinzeit, Berlin: Deutscher Verlag der Wissenschaften.

HÖCK, C., 1993. Die Frauenstatuetten des Magdalénien von Gönnersdorf und Andernach. In: Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums. 40, 1993, S. 253–316.

HÖCK, C., 2000. Das Magdalénien der Kniegrotte. Ein Höhlen – Fundplatz bei Döbritz (Saale - Orla Kreis, Thüringen). Stuttgart (KVK)

HRUBÝ, M., 2006. Geogracké Informační Systémy (GIS), Studijní opora, Vysoké učení Technické v Brně, Brno.

CHEYNIER, A., 1951. Les industries protomagdaléniennes. Bull. Soc. Préhist. Française, 48(3–4), 189– 192.

CHEYNIER, D. A., 1951. Les industries Proto-Magdaléniennes, Bulletin de la Société préhistorique française 48(3), p. 190–192.

JÖRIS, O. – TERBERGER, T., 2001. Zur Rekonstruktion eines Zeltes mit trapezförmingen Grundriss am Magdalénien-Fundplatz Gönnersdorf / Mittelrhein. Eine Quadratur des Kreises? Archeologisches Korrespondenzblatt 31, 2001, 163–172

JULIEN M. et al., 1988. Organisation de l’espace et fonction des habitats magdaléniens du Bassin parisien, [in:] OTTE, M. (Ed.) De la Loire l’Oder. Les civilisations du Paléolithique final dans le Nord-ouest européen, BAR IS, 85–123, Oxford.

KAŇÁKOVÁ HLADÍKOVÁ, L., 2012. Postneolitická štípaná industrie na Moravě [online]. Brno, 2012 [cit. 28. 10. 2017]. Dostupné z: . Disertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Martin Oliva.

KEMP, K. K. (Ed.), 2008. Encyclopedia of Geographic Information Science. SAGE Publication, Los Angeles - London - New Delhi - Singapor

KIND, C. J., 1987. Das Felsställe. Eine jungpaläolithisch-frühmesolithische Abri-Station bei Ehingen- Mühlen, Alb-Donau-Kreis. Die Grabungen 1975–1980, Stuttgart: Theiss Verlag.

KLÍMA, B., 1974. Archeologický výzkum plošiny před jeskyní Pekárnou, Studie AU ČSAV, Praha.

KLÍMA, B., 1984. Grundrisse ganzer jungpaläolithischer Siedlung aus Mähren. In: Berke, H. - Hahn, J. - Kind, C. J. (eds), Jungpaläolithische Siedlungsstrukturen in Europa, (Urgeschichtliche Materialhefte 6), Tubingen., 257–263.

KNIES, J., 1900. Pravěké nálezy jeskyně Balcarovy skály u Ostrova na vysočině Drahanské, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově za rok 1900, III, 31–81.

KNIES, J., 1911. Nové nálezy ze sídliště diluviálního člověka v Kůlně u Sloupu, CVMSO 28, 132–142.

KNIES, J., 1912. Dodatek k novým nálezům ze sídliště diluviálního člověka v Kůlně u Sloupu, CVMSO 29, 16–18.

KNIES, J., 1912a. Nové doklady přítomnosti paleolithického člověka v Kůlně u Sloupu, Acta Musei Moraviae scientiae sociales 12, 310–330.

KNIES, J., 1913. Nové doklady přítomnosti paleolithického cloveka v Kůlně u Sloupu, Acta Musei Moraviae scientiae sociales 13, 199–221.

KNIES, J., 1925. Přehled moravského paleolitu, Obzor prehistorický, Niederlův sborník, Praha, 89–116.

KOSTRHUN, P., 2005. Štípaná industrie Magdalénienu z jeskynĕ Kůlny. Acta Mus. Moraviae, Sci. soc., 90, 79–128.

KOWAŁSKI, S., 1967. Wstępne wyniki badań archeologicznych w Jaskini Mamutowej prowadzonych w latach 1957–1964. Materiały Archeologiczne 8, 39–46, Krakov

KOZŁOWSKI, J. K., 1960. Pradzieje powiatu krakowskiego. Kraków: Uniwersytet Jagielloński.

KOZŁOWSKI, J. K., 1985. Sur la contemporanéité des différents faciès du Magdalénien, Jahrbuch des Bernischen Historischen Museum 63–64, p. 211–216.

KOZŁOWSKI, J. K., 2001. Dwa mikroregiony osadnictwa późnograweckiego: dolina Wisły pod Krakowem oraz dolina Wagu pod Piešťianami, [in.] KOZŁOWSKI, J. K. – NEUSTUPNY, E. (Eds.)

Archeologia przestrzeni. Metody i wyniki badań struktur osadniczych w dorzeczach górnej Łaby i Wisły, 95–110, Kraków: Polska Akademia Umiejętności, Akademie Věd České Republiky.

KOZŁOWSKI, J. K. – KOZŁOWSKI, S. K., 1975. Pradzieje Europy od XL do V tysiąclecia p. n. e. Warszawa: PWN

KOZŁOWSKI, J. K. – KOZŁOWSKI, S. K., 1977. Epoka kamienia na ziemiach polskich. Warszawa: PWN.

KOZŁOWSKI, S. K. – KOZŁOWSKI, J. K., 1995. Maszycka Cave. A Magdalenian site in the Southern Poland, Jahrbuch des Romisch Germanisches Zentralmuseum Mainz 40(1), p.115–252.

KOZŁOWSKI, S. K. et al., 2012. New information from Maszycka Cave and the Late Glacial recolonisation of Central Europe. Quaternary International. 272–273. 288–296. 10.1016/j.quaint.2012.02.

KRAWCZYK, M. – PLONKA, T. – WIŚNIEWSKI, A., 2004. Nowe stanowisko magdaleńskie w Broniszowicach st. 2 v Górným Ślasku, Ślaskie Sprawozdania Archeologiczne 46, p. 235–240.

KROLL, E. M., Price, T. D. (Eds.), 1991. The Interpretation of Archeological Spatial Patterning. New York London.

KŘIVÁNEK, R., 2004. Geofyzikální metody. In: KUNA, M. et al. Nedestruktivní archeologie. Teorie, metody a cíle. Praha: Academia, s. 117–183.

KŘÍŽ, M., 1889–1891. Kůlna a Kostelík. Dvě jeskyně v útvaru devonského vápence na Moravě. Bádání a rozjímání o pravěkém člověku, Brno.

KŘÍŽ, M., 1897. O jeskyni Kostelíku na Moravě, Časopis vlasteneckého spolku musejního v Olomouci XIV, 49–61.

KŘÍŽ, M., 1898. O jeskyni Kostelíku na Moravě, Časopis vlasteneckého spolku musejního v Olomouci XV, 19–41 .

KŘÍŽ, M. – KOUDELKA, F., 1940. Jeskyně Moravského krasu, Brno.

KUNA, M., Nedestruktivní archeologie. Praha: Academia, 2004.

LARTET, É. – CHRISTY, H. – JONES, T. R., 1875. Reliquiae Aquitanicae; being contributions to the archaeology and palaeonology of Périgord and the adjoining provinces of southern France., London, Paris, Leipzig: Williams & Norgate, Baillière & Fils, Brockhaus.

LEROI-GOURHAN, A. (Ed.), 1994. Dictionnaire de la Préhistoire, Paris.

LEROI-GOURHAN, A. – BRÉZILLON, M., 1972. Fouilles de Pincévent. CNRS, Paris.

LEROI-GOURHAN, A. – BRÉZILLON, M., 1972. Fouilles de Pincevent. Essai ď analyse ethnographique d'un habitat magdalénien. Gallia préhistoire.

LISÁ, L. – NERUDA, P. – NERUDOVÁ, Z. – BAJER, A., 2013. Geoarcheologický záznam středního a mladého paleolitu v jeskyni Kůlně, Moravský kras. Geoarchaeological Record of Middle and Upper Palaeolithic in Kůlna Cave, Moravian Karst. Acta Musei Moraviae, Sci. soc. XCVIII: 2, 197–214.

MACHADO, J. et al., 2015. Insights into Eurasian Middle Palaeolithic Settlement Dynamics: The Palimpsest Problem April 2015 · Settlement Dynamics of the Middle Paleolithic and Middle Stone Age, Volume IV. Tübingen Publications in Prehistory edited by Nicholas J. Conard, Anne Delagnes, 04/2015. chapter 16: pages 361–382; Kerns Verlag.

MAŠKA, K. J., 1884. Pravĕké nálezy ve Štramberku. Čas. Vlast. mus. spolku v Olomouci, I, 15–24, 64– 69, 152–159.

MAŠKA, K. J., 1886. Pravĕké nálezy ve Štramberku. Čas. Vlast. mus. spolku v Olomouci, III, 108–109

MCPHERRON, S. P. – DIBBLE, H. L., 2002. Using Computers in Archaeology: A Practical Guide. New York: McGraw Hill.

MORTILLET, D. G., 1869. Promenades prehistoriques a l’exposition universell. Paris: Reinwald.

MUSIL, R., 1957. Fauna moravských magdalénienských stanic, Anthropozoikum 7, 7–26. Praha 1958.

NERUDA, P., 2010. Chronologická pozice paleolitického osídlení jeskyně Balcarky ve stredoevropském kontextu. In: NERUDOVÁ, Z. (ed.), Jeskyně Balcarka v Moravském krasu, Interdisciplinární studie, Anthropos 31, N. S. 23, Brno, 83–95.

NERUDA, P., 2010a. Stratigrafie jeskyně Balcarky na podkladě výzkumu ústavu Anthropos v roce 2007. In: NERUDOVÁ, Z. (ed.), Jeskyně Balcarka v Moravském krasu, Interdisciplinarn studie, Anthropos 31, N. S. 23, Brno, 35–50.

NERUDA, P., 2011. Střední paleolit v Moravských jeskyních, Masarykova univerzita, Brno.

NERUDA, P., 2011a: Prostorová analýza sídlisť ze starší doby kamenné prostřednictvím geograckých informačních systémů - The Spatial Analysis of Palaeolithic Settlements Using Geographic Information Systems. In: Mitacek, J. - Galuska, L. (eds.) et al., Stopy minulosti - Vestiges of the Past. Věda v Moravském zemském muzeu na prahu 3. tisíciletí - Science in the Moravian Museum on the Threshold of the Third Millenium, Moravske zemske muzeum, Brno, 15–39.

NERUDA, P., 2013. Morfologie jeskyně Kůlny před II. světovou válkou. Morphology of the Kůlna Cave before the world war II. Acta Musei Moraviae, Sci. soc. XCVIII: 2, 183–195.

NERUDA, P., 2017. GIS analysis of the spatial distribution of Middle Palaeolithic artefacts in Kůlna Cave (Czech Republic). Quaternary International. 435, Part A, 58–76, Apr. 12

NERUDA, P. – NERUDOVÁ, Z. – SACHEROVA, G. – VALOCH, K., 2002. Zpráva o výzkumu v prostoru j. Balcarka - Muzeum, Acta Musei Moraviae – scientiae sociales 87, 154 -170.

NERUDA, P. – NERUDOVÁ, Z. – VALOCH, K., 2007. Zpráva o revizním výzkumu jeskyně Puklinové v udolí Říčky, (Moravský kras), Acta Musei Moraviae - scientiae sociales 92, 79–102.

NERUDA, P. – NERUDOVÁ, Z., 2008. Loštice I – výzkum nové magdalénienské stanice na střední Moravě, Archeologické rozhledy 60, Praha, 509–528.

NERUDA, P. – NERUDOVÁ, Z. – ČULÍKOVÁ, V., 2009. Loštice I – Kozí vrch. Magdalenienská stanice v Horním Pomoraví, Acta Musei Moraviae – scientiae sociales 94, 39–64.

NERUDA, P. – NERUDOVÁ, Z., 2010. Přehled hlavních výsledků interdisciplinarní analýzy jeskyně Balcarky. In: NERUDOVÁ, Z. (Ed.), Jeskyně Balcarka v Moravském krasu, Interdisciplinarn studie, Anthropos 31, N. S. 23, Brno, 173–177.

NERUDA, P. – LÁZNIČKOVÁ-GALETOVÁ, M. – DRESLEROVÁ, G., 2011. Retušéry a kosti s rýhami z jeskyně Kůlny v Moravském krasu. Interdisciplinární analýza tvrdých živočišných tkání ze středopaleolitických horizontů. (Retouchers and Bones with Grooves from the Kulna Cave in the Moravian Karst.Interdisciplinary Analysis of Hard Animal Materials), Anthropos 33 (N. S. 25), Brno.

NERUDA, P. – NERUDOVÁ, Z. 2014: Chronology of the Upper Palaeolithic Sequence in the Kůlna Cave (Okr. Blansko/CZ). Archäologisches Korrespondenzblatt 44 (3), 307–324.

NERUDOVÁ, Z. – NERUDA, P., 2010. Technologický a typologický rozbor kamenné štípané industrie z jeskyně Balcarky. In: NERUDOVÁ, Z. (Ed.), Jeskyně Balcarka v Moravském krasu, Interdisciplinární studie, Anthropos 31 N. S. 23, Brno, 67–82.

NERUDOVÁ, Z. – PŘICHYSTAL, A. – NERUDA, P., 2012. Revize nalezu z jeskyně Pod hradem v Moravském krasu, Archeologické rozhledy 64, 136–152.

NERUDOVÁ, Z. – NERUDA, P., 2015. Moravia between Gravettian and Magdalenian. In: Sázelová, S., Novák, M., Mizerová, A. (eds.): Forgotten Times, Spaces. New perspectives in paleoanthropological,

79 paleoetnological and archeological studies. Institute of Archaeology of the Czech Academy of Science, Brno, v. v. i. – Masaryk University, Brno 2015, 378–394, 549–598.

OLIVA, M., 2005. Civilizace Moravského paleolitu a mezolitu, Moravské zemské muzeum, Brno.

OLIVA, M., 1984. Une habitation magdalénienne d'Etiolles: l'unité P15. 2 vol., thése de 3éme cycle de l'Université de Paris I.

OLIVA, M., 2002. Těžní jámy, rondely, hradiska... jak se to rýmuje. In: Neustupný, E. (Ed.) 2002. Archeologie nenalézaného. Sborník přátel, kolegů a žáků k životnímu jubileu Sl. Vencla. Plzeň–Praha, 153–186.

OSSOWSKI, G., 1885. Jaskinie Okolic Ojcowa Pod Wzgle˛dem Paeontologicznym, vol. 11. Pamie˛tnik Akademii Umieje˛tnosci w Krakowie, Wydzia, Matematyczno-Przyrodniczy.

PETTIT P., 2011. The paleolithic Origins of Human Burials. London, New York: Routledge.

PEYRONY D., E. PEYRONY, 1938. Laugerie Haute prés des Eyzies.

PIGEOT N., 1987. Magdaléniens d'Éttiolles. Économie de débitage et organisation sociale. Paris: Editions du CNRS.

PODBORSKÝ, V., 2011. Pravěké a středověké nálezy z jeskyně Kůlny a okolí, 139–148. In: PETERS, E., 1930. Die altsteinzeitliche Kulturstätte Petersfels, Augsburg

POŁTOWICZ-BOBAK, M., 2011. Space in Archaeological Research – Methods of Reading and Interpretation. An Outline of the Issue, Analecta Archaeologica Ressoviensia 6, p. 237–269.

POŁTOWICZ-BOBAK, M., 2013. Wschodnia prowincja magdalenienu. Rzeszów: Uniwersytet Rzeszowski

RENFREW, C. – BAHN, P., 2000. Archaeology: Theories Methods and Practice. Third edition. London: Thames & Hudson.

SANO, K., 2012. Functional variability in the Magdalenian of north-western Europe: A lithic microwear analysis of the Gönnersdorf K-II assemblage. Quaternary International. 272–273, The Magdalenian Settlement of Europe, 264–274, Sept. 12.

SAWICKI L., 1960. Stanowisko otwarte madleńskie Antoniów Maly, Z badań czwartorzedu w Polsce 9, p. 171–208.

SCHAUUFFHAUSEN, H., 1883. Verhandl des naturhist. Vereins Bonn. Sitzber. vom 12 Februar un 5. März, 39 bzw. 63.

SCHILD, R., 1965, Nowy przemysl cyklu madleńskiego w Polsce, Archeologia Polski 10, p. 115–150.

SCHILD, R., 1975, Późny palelit, (in:) R. Schild, H. Wieckowska (Eds.) Prahistoria ziem polskich, I, 159– 338, Wroclaw, Warzsawa, Kraków, Gdańsk: Ossolineum.

SCHÜLER, T., 1999. Altsteinzeit. Früheste Besiedlung. In: Sigrid Dušek (Hrsg.), Ur- und Frühgeschichte Thüringens: Ergebnisse archäologischer Forschung in Text und Bild. S. 25–50. Stuttgart (KVK)

SOBCZYK, K., 1984. Modes de débitage dans le Magdalénien de l'Europe Centrele, L'Anthropologie 88(3), p. 309–326.

SOBCZYK, K., 1993. The late paleolithic flint workshops at Brzoskwinia-Krzemionki near Kraków. Kraków. Uniwersytet Jagielloński.

SONNEVILLE-BORDES , D. D., 1966. L’évolution du Paléolithique supérieur en Europe occidentale et sasignification, Bulletin de la Société préhistorique française 63(1), p. 3–34.

STAPERT, D., 1989. Rings and sectors: Intrasite spatial analysis of Stone Age sites. Palaeohistoria 31, 25– 99.

STAPERT, D., 1990. Middle Palaeolithic Dwellings: fact or fiction? Some applications of the ring and sector Method, Palaeohistoria 32, 1–19.

STEIN, J. K., 2001. A Review of Site Formation Processes and Their Relevance to Geoarchaeology. In: GOLDBERG, P. – HOLLIDAY, V. T. – FERRING, C. R., 2001. Earth Sciences and Archaeology. New York–Boston–Dordrecht–London–Moscow, 37–51.

STRAUS, L. G., 1992. Iberia Before the Iberians. University of New Mexico Press.

STREET M. – TERBERGER, T., 2000. The German Upper Palaeolithic 35 000–15 000 BP. New dates and insights with emphasis on the Rheinland, [in:] W. Roebroeks, M. Mussi (Ed.) Hunters of the Golden Age: the middle upper palaeolithic of Eurasia 30 000–20 000 BP, 281–298, Leiden.

STREET, M; JÖRIS, O; TURNER, E., 2000. Magdalenian settlement in the German Rhineland – An update. Quaternary International. 272–273, The Magdalenian Settlement of Europe, 231–250, Sept. 12.

STREET, M., 1998. The archaeology of the Pleistocene-Holocene transition in the Northern Rhineland, Germany. Quaternary International 49–50 (1–4) 1998, 45–67 (B. V. Eriksen – L. G. Straus (Eds.)), As the

World Warmed: Human Adaptations across the Pleistocene / Holocene Boundary.. Quaternary International. 49–50. 45–67. 10.1016/S1040-6182(97)00053-0.

SVOBODA, J., 1986. Mistři kamenného dláta, Panorama, Praha.

SVOBODA, J., 1991. Neue Erkenntnisse zur Pekarna-Höhle im Mährischen Karst, Archäologisches Korrespondenzblatt 21/1, 39–43.

SVOBODA, J., 1999. Čas lovců, Archeologický ústav Akademie věd ČR, Brno.

SVOBODA, J. (Ed.), 2002. Prehistorické jeskyně. Katalogy, dokumenty, studie. Dolnověstonické studie, sv. 7. Archeologický ústav AV ČR Brno.

SVOBODA, J. et al., 1994. Paleolit Moravy a Slezska, Brno.

SVOBODA, J. et al., 2000. The Pekárna Cave. Magdalenian stratigraphy, environment, and the termination of the loess formation in Moravian Karst. Anthropozoikum 24, 61–79.

TERBERGER, T., 1997. Die Siedlungsbefunde des Magdalénien-Fundplatzes Gönnersdorf. Konzentrationen III und IV, Stuttgart: Steiner.

TERBERGER, T., 2002. Das Andernacher Inventar und die erweiterte Nebraer Gruppe, In: FLOSS, H. – TERBERGER, T. (Eds.), Die Steinartefakte des Magdalénien von Andernach (Mittelrhein). Die Grabungen 1979–1983, Rahden/Westf.: Leidorf, 135–138.

TRIGGER, B. G., 1971. Archaeology and Ecology. World Archaeology 2, No. 3, 321–336.

TRIGGER, B. G., 1989. A history of archaeological thought, Cambridge.

VALOCH, K., 1953. Paleolitické sídlistě u Ochozské jeskyně v Moravském krasu, Acta Musei Moraviae – scientiae sociales 38, 11–26.

VALOCH, K., 1957. Paleolitické osídlení Žitného jeskyně, Práce Brněnské základny ČSAV 29, Brno, 573– 599.

VALOCH, K., 1957a: Jeskyně Šipka a Čertova díra u Štramberku I. Mladší paleolit, Acta Musei Moraviae – scientiae sociales 42, 5–24.

VALOCH, K., 1960. Magdalenien na Moravě, Anthropos 12, Brno

VALOCH, K., 1963. Borky I, eine Freilandsiedlung des Magdalenien in Brno-Malomerice, Acta Musei Moraviae – scientiae sociales 48, 5–30.

VALOCH, K., 1965. Jeskyně Šipka, a Čertova díra u Štramberku, Anthropos 17, Brno.

VALOCH, K., 1967. Paleolitické osídlení jeskyně Kůlny u Sloupu v Moravském krasu, Archeologické rozhledy 19, 566–575.

VALOCH, K., 1984. Le Taubachien, sa geochronologie, paleoecologie et paleoethnologie. L'Anthropologie 88, 2; 192–208.

VALOCH, K., 1988. Die Erforschung der Kulna Höhle 1961–1976, Anthropos 24 (N. S. 16), Brno.

VALOCH, K., 1991. Paleoliticke osdlení jeskyně Kůlny v Moravském krasu, Autoreferát disertace k získání vědecké hodnosti doktora historických věd, 71 – 03 – 9, Brno.

VALOCH, K., 1996. Le Paleolithique en Tchequie et en Slovaquie, Collection L'Homme des origines, Serie "Prehistoire de 'Europe”, No 3, Editions Jerôme Millon, Grenoble

VALOCH, K., 1999. Epizody paleolitickeho osídlení jeskyně Pekárny, Acta Musei Moraviae – scientiae sociales 84, Brno, 9–26.

VALOCH, K., 2001. Das Magdalénien in Mähren, JRGZM 48

VALOCH, K., 2002a. Die Magdalenien-Fundstelle an der Ochoser-Höhle im Mährischen Karst. Ein Beitrag zur problematik des Magdalenien in Mähren. In: SVOBODA, J. (Ed.), Prehistorické jeskyně, Dolnověstonické studie 7, Brno, 183–225.

VALOCH, K., 2002. Záchranný výzkum v Šošůvských jeskyních u Sloupu v Moravském krasu, Acta Musei Moraviae - Scientiae geologicae 87, Brno, 289–291.

VALOCH, K., 2009. Magdalénien na Moravě po padesáti letech, Acta Musei Moraviae – scientiae sociales 94, 3–37.

VALOCH, K., 2010. Historie výzkumu jeskyně Balcarky. In: Nerudová, Z. (Ed.): Jeskyně Balcarka v Moravském krasu. Interdisciplinární studie, Anthropos 31, N.S. 23, Brno, 21–27.

VALOCH, K. – SVOBODA, J. – BALÁK, I., 2002. Katalog moravských jeskyní s paleolitickými nálezy. In: SVOBODA, J. (Ed.), Prehistorické jeskyně, Dolnovestonické studie 7, Brno.

VALOCH, K. – NERUDA, P., 2005. K chronologii moravského magdalénienu, Archeologické rozhledy 57, 459–476.

VALOCH, K. et al., 2011. Jeskyně Kůlna (historie a význam jeskyně, Acta speleologica 2/2011, Správa jeskyní České republiky, Průhonice.

VENCL, S., 1995. Hostim. Magdalenien In Bohemia. Památky archeologické - Supplementum 4. Praha.

VOLÁKOVÁ, S., 1999. Magdalenien: technologie štípané industrie (analýza jader z jeskyně Pekárna). Seminární práce, Ustav archeologie a muzeologie FF MU Brno.

WANKEL, H., 1882. Bilder aus der M•ahrischen Schweicz und ihrer Vergangenheit, Wien.

WANKEL, J., 1884. První stopy lidské na Moravě, Časopis vlastivědného spolku musejního v Olomouci IV, 137–147.

WENIGER, G. C., 1982. Wildbeuter und ihre Umwelt. Ein Beitrag zum Magdalénien Südwestdeutschlands aus ökologischer und ethno-archäologischer Sicht, Tübingen.

WENIGER, G. C., 1989. The Magdalénien in western central Europe: Settlement pattern and regionality. Journal of World Prehistory, 3(3), 323–372.

WHEATLEY, D. – GILLINGS, M., 2002. Spatial technology and archaeology: a guide to the archaeological applications of GIS. London: Taylor & Francis.

Elektronické zdroje: https://de.wikipedia.org/wiki/petersfels

Seznam příloh OBRÁZEK 1 CHRONOLOGICKÁ DATA PRO JESKYNI KŮLNU A PRO SROVNÁNÍ DALŠÍ DATA Z MORAVY (NERUDOVÁ – NERUDA 2014) 13 OBRÁZEK 2 POHLED NA VSTUPNÍ ČÁST DO JESKYNĚ KŮLNY (FOTO POSKYTL PETR NERUDA) 26 OBRÁZEK 3 MAPA S VYOBRAZENÍM POLOHAMI JESKYNÍ KŮLNY A PEKÁRNY 27 OBRÁZEK 4 KŘÍŽOVY PROKOPY KŮLNY (KŘÍŽ 1889) 29 OBRÁZEK 5 A) PŮDORYS PEKÁRNY PODLE M. KŘÍŽE S VYZNAČENÍM PROKOPANÝCH PLOCH 30 OBRÁZEK 6 HLAVNÍ MAGDALÉNIENSKÉ LOKALITY NA ÚZEMÍ POLSKA (M. POŁTOWICZ-BOBAK 2012) 35 OBRÁZEK 7 DZIERZYSLAW 35, PLÁN (GINTER AT AL. 2005) 39 OBRÁZEK 8 PLÁN VÝKOPŮ PETERSFELS (ALBRECHT 1979) 45 OBRÁZEK 9 MAPA POZICE LOKALITY GONNERSDORF (1) A ANDERNACH (2) (JÖRIS AT AL.2011) 48 OBRÁZEK 10 PLÁN GÖNNERSDORF SE ZACHYCENÝMI KONCENTRACEMI K-I AŽ K-IV (JÖRIS AT AL. 2011) 50 OBRÁZEK 11 DVA PŘÍKLADY SÍDLIŠŤ: IV20 V PINCEVENT (VLEVO) A OBYTNÉ JEDNOTKYU5-P15 V ETIOLLES (G. DEBOUT ET AL. 2012) 53 OBRÁZEK 12 PŮDORYS JESKYNĚ PEKÁRNY, KONCENTRACE JADER 86 OBRÁZEK 13 PŮDORYS JESKYNĚ PEKÁRNY, POLOHA DEBITÁŽE 87 OBRÁZEK 14 PŮDORYS JESKYNĚ PEKÁRNY, KONCENTRACE DEBITÁŽE 88 OBRÁZEK 15 PŮDORYS JESKYNĚ PEKÁRNY, KONCENTRACE NÁSTROJŮ 89 OBRÁZEK 16 PŮDORYS JESKYNĚ PEKÁRNY, KONCENTRACE TVRDÝCH ŽIVOČIŠNÝCH TKÁNÍ 90 OBRÁZEK 17 PŮDORYS JESKYNĚ PEKÁRNY, KAMENNÉ SUROVINY 91 OBRÁZEK 18 PŮDORYS JESKYNĚ PEKÁRNY, OSTATNÍ NÁLEZY 92 OBRÁZEK 19 PŮDORYS JESKYNĚ PEKÁRNY, CELKOVÁ NÁLEZOVÁ SITUACE 93 OBRÁZEK 20 PŮDORYS JESKYNĚ KŮLNY, KONCENTRACE JADER 94 OBRÁZEK 21 PŮDORYS JESKYNĚ KŮLNY, KONCENTRACE DEBITÁŽE 95 OBRÁZEK 22 PŮDORYS JESKYNĚ KŮLNY, KONCENTRACE NÁSTROJŮ 96 OBRÁZEK 23 PŮDORYS JESKYNĚ KŮLNY, KONCENTRACE TVRDÝCH ŽIVOČIŠNÝCH TKÁNÍ 97 OBRÁZEK 24 PŮDORYS JESKYNĚ KŮLNY, KAMENNÉ SUROVIN 98 OBRÁZEK 25 PŮDORYS JESKYNĚ KŮLNY, CELKOVÁ NÁLEZOVÁ SITUACE 99 OBRÁZEK 26 JESKYNĚ PEKÁRNA, VÁŽENÝ SOUČET 100 OBRÁZEK 27 VÁŽENÝ SOUČET, JESKYNĚ KŮLNA 101

Obrázek 12 Půdorys jeskyně Pekárny, koncentrace jader

Obrázek 13 Půdorys jeskyně Pekárny, poloha debitáže

Obrázek 14 Půdorys jeskyně Pekárny, koncentrace debitáže

Obrázek 15 Půdorys jeskyně Pekárny, koncentrace nástrojů

Obrázek 16 Půdorys jeskyně Pekárny, koncentrace tvrdých živočišných tkání

Obrázek 17 Půdorys jeskyně Pekárny, kamenné suroviny

Obrázek 18 Půdorys jeskyně Pekárny, ostatní nálezy

Obrázek 19 Půdorys jeskyně Pekárny, celková nálezová situace

Obrázek 20 Půdorys jeskyně Kůlny, koncentrace jader

Obrázek 21 Půdorys jeskyně Kůlny, koncentrace debitáže

Obrázek 22 Půdorys jeskyně Kůlny, koncentrace nástrojů

Obrázek 23 Půdorys jeskyně Kůlny, koncentrace tvrdých živočišných tkání

Obrázek 24 Půdorys jeskyně Kůlny, kamenné surovin

Obrázek 25 Půdorys jeskyně Kůlny, celková nálezová situace

Obrázek 26 Jeskyně Pekárna, vážený součet

100

Obrázek 27 Vážený součet, jeskyně Kůlna

101