3.9. Občanská Válka V Somálsku (1991 – Současnost)

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Mezinárodní vztahy

Rigorózní práce

Trendy ozbrojených konfliktů a bezpečnostních vztahů ve východní Africe

Brno, 2013 Mgr. Tomáš Černohous

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem rigorózní práci Trendy ozbrojených konfliktů a bezpečnostních vztahů ve východní Africe vypracoval samostatně pouze s využitím pramenů v práci uvedených.

V Brně, dne 20. května 2013 Mgr. Tomáš Černohous 2

Poděkování Rád bych poděkoval panu doc. PhDr. Zdeňku Křížovi, Ph.D. za cenné rady při psaní této práce. Děkuji také své rodině a blízkým za jejich toleranci a podporu při mých studiích.

Obsah 1. Úvod ...... 6 1.1. Použitá metodologie a sběr dat ...... 8 1.2. Vymezení zkoumaného regionu...... 10 1.3. Reflexe zpracování tématu v odborné literatuře ...... 12 2. Teoretické ukotvení práce ...... 13 2.1. Teorie konfliktu ...... 13 2.1.1. Definice konfliktu ...... 13 2.1.2. Klasifikace konfliktu ...... 14 2.1.3. Dynamika konfliktu ...... 20 2.2. Regionální perspektiva bezpečnosti ...... 25 2.2.1. Teorie regionálních bezpečnostních komplexů ...... 25 2.2.2. Koncept regionálních konfliktních komplexů a jejich řešení ...... 31 3. Analýza konfliktů zkoumaného regionu ...... 34 3.1. Historický kontext a charakteristika regionu po konci CW ...... 34 3.2. Občanská válka ve Rwandě (1990 – 1994) ...... 38 3.3. Občanská válka v Burundi (1993 – 2008) ...... 46 3.4. První válka v Kongu (Zair) (1996 – 1997) ...... 53 3.5. Druhá válka v Kongu (DRC) (1998 – 2002)...... 60 3.6. Konflikt v provinciích Kivu (2004 – současnost) ...... 68 3.7. Konflikt v regionu Ituri (1999 – 2006) ...... 77 3.8. Občanská válka v Ugandě (1986 – současnost) ...... 84 3.9. Občanská válka v Somálsku (1991 – současnost) ...... 95 3.10. Občanská válka v Džibutsku (1990 – 1994) ...... 110 3.11. Konflikt v Etiopii o status SRS (1994 – současnost) ...... 116 3.12. Konflikt o status státu Oromia (1991 – současnost) ...... 123 3.13. Válka mezi Etiopií a Eritreou (1998 – 2000) ...... 127 4. Charakteristika a trendy konfliktů východní Afriky ...... 135 4.1. Typy konfliktů podle umístění ...... 135 4.2. Typy konfliktů podle závažnosti ...... 135 4.3. Typy konfliktů podle nekompatibility cílů ...... 137 4.4. Strukturální bezpečnostní rizika regionu ...... 137 4.5. Dynamika konfliktů ...... 140 4.6. Taktika vedení bojů ...... 143 4.7. Zapojení třetích stran ...... 144 4.8. Mechanismy a regionální kontext řešení konfliktů ...... 147 4.9. Dopady konfliktů ...... 150 5. Regionální přístup k managementu konfliktů východní Afriky ...... 154 5.1. Mezivládní úřad pro rozvoj ...... 156 5.2. Východoafrické společenství ...... 169 5.3. Mezinárodní konference o regionu Velkých jezer ...... 173 5.4. Dílčí závěry o efektivitě regionálních organizací ...... 182 5.5. Africká unie ...... 184 5.6. Partnerství Africké unie a regionálních organizací ...... 198 5.7. Africká řešení nestačí ...... 200

6. Regionální bezpečnostní struktura východní Afriky ...... 204 6.1. Východní Afrika optikou teorie RSC ...... 205 6.1.1. RSC Afrického rohu ...... 206 6.1.2. RSC Velkých jezer ...... 207 6.1.3. Interregionální interakce ...... 209 6.2. Perspektiva bezpečnostních komplexů východní Afriky ...... 210 7. Závěr ...... 215 8. Summary ...... 219 9. Seznam použité literatury ...... 221 9.1. Primární zdroje ...... 221 9.2. Sekundární zdroje ...... 235 10. Jmenný rejstřík ...... 248 11. Přílohy ...... 252 Příloha č. 1: Počty obětí ve zkoumaných konfliktech do roku 2011 ...... 252 Příloha č. 2: Bezpečnostní struktura Afriky dle Buzana a Wævera ...... 259

1. Úvod Afrika má ve světě zlověstnou reputaci kontinentu, který neustále hraje jakousi tragickou Božskou komedii ozbrojených konfliktů, násilných povstání, zvěrstev, nemocí a chudoby. Tendence široké veřejnosti vnímat tyto africké sociální jevy jako zvláštní a patologické fenomény za hranicí lidskosti dlouhodobě odsouvala stranou nutnost jejich racionální explanace. Závažnost a dopady místních konfliktů jsou i v současnosti často ztraceny v protichůdných tendencích nesmyslného přehánění či přílišného zjednodušování, v šedé zóně mezi hysterií lidí, kteří cítí k Africe silnou citovou vazbu a apatií těch, kterým je lhostejná. Odborníci na výzkum konfliktů se snaží racionálním zkoumáním místní reality tuto percepční bublinu překonat. Množství místních konfliktů jim nabízí unikátní laboratoř pro experimentování a vytváření či testování jejich teorií. Jedním ze zcela základních poznatků je skutečnost, že i přes obecně hluboké historické kořeny místních konfliktů, často prorůstajících až do prekoloniální éry, nabírá jejich destruktivita a četnost na závažnosti a urgentnosti zejména v turbulentní periodě po skončení studené války. To platí bezezbytku také pro oblast východní Afriky, která představuje v tragické komedii tohoto kontinentu Danteho inferno. Notoricky známá genocida a etnické čistky ve Rwandě, velká africká válka v Kongu, občanské války v Somálsku a Ugandě či separatistické agitace v Etiopii jsou jen zlomkem případů násilné postudenoválečné periody v tomto regionu. Příčiny těchto konfliktů jsou minimálně stejně tak komplexní jako jejich případná řešení. Pokud má mít kontinent v novém století optimističtější vyhlídky, než v tom minulém, vzrůstá potřeba sofistikovaných analýz místních konfliktů a zvláště pak jejich chápání v regionálním měřítku.

*** Hlavním cílem této rigorózní práce, která je rozšířenou verzí mé diplomové práce s názvem Ozbrojené konflikty po skončení studené války ve východní Africe z roku 2012, je na základě podrobné analýzy ozbrojených konfliktů východní Afriky a regionálních přístupů k jejich managementu zachytit dominantní bezpečnostní trendy a dynamiku tohoto regionu v období po skončení studené války. Základní teoretické ukotvení a nástroje k dosažení tohoto cíle poskytují zejména teorie odborníků studia ozbrojených konfliktů a expertů věnujících se regionálním aspektům bezpečnosti. Z autorů teorie konfliktů budou v této práci využity teoretické koncepty Otomara J. Bartose, Paula Wehra, Petera Wallensteena a Šárky Waisové a z teoretiků regionálního chápání bezpečnosti pak teorie Barry Buzana a Ole Wævera. V souladu s výše uvedenými cíli a na základě použité teoretické literatury hledá práce odpověď na tři obecné výzkumné otázky. První z nich se ptá, jaké jsou trendy ozbrojených

6 konfliktů v regionu východní Afriky? Specifické výzkumné otázky, které ji doplňují, se přitom snaží zachytit počet těchto konfliktů, jejich typy, předměty sporu, oběti a škody, způsoby jejich řešení a ukončení, charakter vnější intervence, vzájemné ovlivňování těchto konfliktů a dopady, které měly na region a mezinárodní systém. Druhá obecná výzkumná otázka se ptá, zda případně identifikovanému trendu regionalizace bezpečnostních vztahů východní Afriky odpovídá také adekvátní vývoj na straně rozvoje regionálních přístupů k nakládání s bezpečnostními problémy tohoto regionu? Specifické výzkumné otázky v jejím rámci zjišťují, jaké jsou možnosti a omezení východoafrických regionálních organizací k vedení efektivního managementu konfliktů. Poslední obecná výzkumná otázka souvisí s předchozími a zní, zda lze region východní Afriky považovat za regionální bezpečnostní komplex? Je také doplněna celou řadou specifických výzkumných otázek nesoucích se v tomto duchu: Jaká je struktura tohoto regionálního bezpečnostního komplexu?, O jaký druh bezpečnostního regionálního komplexu se jedná?, Které státy určují jeho dominantní bezpečnostní agendu? či Jaký je možný vývoj tohoto regionu z hlediska bezpečnosti? Struktura této práce má pět stěžejních části. První část se věnuje teoreticko- metodologickému ukotvení studie a jsou v ní podrobně představeny všechny teoretické koncepty využité v této práci a blíže představen proces, který povede k dosažení stanovených výzkumných cílů. Druhou část tvoří analýzy jednotlivých ozbrojených konfliktů východní Afriky, které jsou vedeny s využitím konceptů představených teorií a podle neměnné struktury. Nejdříve je vždy daný konflikt zařazen podle závažnosti a umístění, posléze je představena země, ve které se konflikt uskutečnil a jeho aktéři, poté je provedena analýza nekompatibilních cílů aktérů, analyzován průběh konfliktu a na závěr rozebrána otázka vnějších a vnitřních snah o jeho moderování, případná mezinárodní intervence, způsob jeho ukončení a jeho celkové zhodnocení. Třetí část této studie se zabývá syntézou poznatků z analýzy ozbrojených konfliktů východní Afriky a celkově hodnotí trendy ve všech jejich aspektech, přičemž čtvrtá část textu prozkoumává možnosti a omezení regionálních přístupů k managementu těchto konfliktů. Poslední část práce se pak podrobně věnuje regionální bezpečnostní struktuře východní Afriky optikou teorie regionálních bezpečnostních komplexů a snaží se také kromě charakteristiky této struktury zachytit její možný budoucí vývoj.

1.1. Použitá metodologie a sběr dat V samotných základech je tato studie metateoreticky ukotvena ve fundacionalismu, racionalismu a pozitivismu. Z hlediska metodologie je indukce hlavní používanou metodou k dosažení vymezených cílů studie, a to prostřednictvím analýzy kvalitativních i kvantitativních dat v první fázi a jejich následné syntézy v druhé fázi. Při indukční metodě postupujeme od konkrétního k obecnému, od množiny specifických pozorování k odhalení obecného pravidla či vzorce, který představuje určitý stupeň řádu mezi všemi sledovanými jevy. Indukce postupuje od otázky začínající „zda“ k otázce začínající „proč“. (Babbie 2010: 22) Dle Hendla vychází indukce z poznatku, že se pozorované instance z dané jevové kategorie vyznačují určitou vlastností, z čehož se předpokládá, že tuto vlastnost budou mít také její další instance. (Hendl 2005: 36) Nespornou výhodou této metody je tedy schopnost vytvářet obecná pravidla a zákonitosti na základě studia určitého souboru případů. V této skutečnosti však zároveň leží její slabost. Objektivně totiž nelze nijak garantovat trvalost těchto pravidel a zákonitostí a tedy jejich platnost v budoucnosti. Pro výzkumníka může být také rizikem pozorování nedostatečně reprezentativního vzorku případů, které nutně povede k zavádějícím či v horším případě zcela mylným závěrům a zobecněním o jejich celé populaci. Z filozofického hlediska je indukce také kritizovaná za to, že neúměrně posiluje význam konkrétních pozorování tím, že z nich činí univerzální zákony, které jsou posléze využívány k předvídání budoucího chování zkoumaných jevů. Smysl filozofické kritiky spočívá ve zpochybnění možnosti vytváření univerzálních, tedy nekonečných závěrů na základě konečného množství pozorování. (Prevos 2005: 1) V reakci na tuto kritiku je však třeba říci, že účelem této práce není využití indukce k nalezení kauzality, ale rekonstrukci trendů zkoumaných konfliktů. Odlišným módem zkoumání je dedukce, která postupuje od obecného ke konkrétnímu, tedy od určitého vzorce, který může být teoreticky či logicky očekávaný k pozorování, které testuje, zda se očekávaný vzorec skutečně objevil. V dedukci směřují otázky opačným směrem než u indukce, od těch začínajících „proč“ k otázkám začínajícím „zda“. (Babbie 2008: 22 – 23) Obě tyto metody jsou plnohodnotnými cestami ve vytváření vědy a jsou navíc často používány simultánně k vytvoření ještě silnějších a kompletnějších vysvětlení. Systematická kombinace obou těchto metod se nazývá abdukce. (Hendl 2005: 37) I když je možné od sebe indukci a dedukci vcelku jasně odlišit, většina výzkumných strategií využívá v různých podílech obě tyto metody. Je otázkou, zda jsou vůbec někdy využívány samostatně k získání silných teoretických odůvodnění jevů. (Mason 2002: 181) Stejně tak v této práci bude i přes dominantní využívání indukce několikrát využit také její metodologický protějšek. 8

Analýza bude v této studii využita zejména v rámci kapitoly zkoumající jednotlivé ozbrojené konflikty ve vymezeném regionu, ve které bude region a v podstatě i samy konflikty rozdělen na menší komponenty, u kterých bude s určitým stupněm explorace zkoumáno, jak fungují jako relativně samostatné prvky a jaké jsou mezi nimi vztahy. Syntézu následně využiji v kapitole věnující se zhodnocení trendů zkoumaných ozbrojených konfliktů a posouzení, zda vymezený region představuje regionální bezpečnostní komplex, a to na základě složení jednotlivých komponentů a nových zjištění z předchozí analytické části do celku a prostřednictvím popisu hlavních organizačních principů, jimiž se tento celek (region) řídí v závislosti na jeho částech. (Hendl 2005: 35) Zvoleným přístupem kvalitativního výzkumu pro dosažení stanovených cílů bude případová studie, jejímž cílem je získat prostřednictvím detailní analýzy hluboké porozumění zvoleného případu. Dle Druláka může být případem „dostatečně ohraničený aspekt historické epizody či dostatečně ohraničená historická epizoda sama o sobě.“ Pro definici případu je přitom nejvhodnější, pokud je určitý fenomén či epizoda časově i tematicky ohraničen. (Drulák 2008: 32 – 33) Zkoumaným případem této práce je dále vymezený geografický region východní Afriky, ve kterém budou zkoumány trendy v jeho ozbrojených konfliktech od konce studené války a celkový vývoj regionální bezpečnostní situace. Je zde tedy jasně patrné tematické ohraničení na bezpečnost a konflikty, geografické na vymezené země regionu Afrického rohu a Velkých jezer a časové na období od roku 1991 do roku 2012. Hlavním zdrojem dat pro tuto studii bude analýza primárních a sekundárních dokumentů. Primárními dokumenty jsou myšleny oficiální dokumenty (např. tiskové zprávy, rezoluce, strategie, studie, profily apod.) v konfliktu angažovaných vlád a nestátních aktérů, vládních (např. CIA), nevládních (např. ICG, Ploughshares) a mezinárodních (např. AU, OSN, OCHA, UNHCR, UNDP, ReliefWeb, IDMC, HRW, Amnesty International apod.) organizací, novinové články a rozhovory z mediálních a zpravodajských zdrojů (např. BBC, AFP, IRIN, Reuters, allAfrica apod.) a databáze výzkumných projektů věnujících se konfliktu (např. UCDP, COSIMO, CoW apod.). Využitými sekundárními dokumenty budou monografie, sborníky a studie odborníků na dané téma, stejně jako odborné články ve specializovaných periodicích věnujících se zkoumané oblasti a tématu (např. Journal of Contemporary African Studies, Journal of Eastern African Studies, Journal of Modern African Studies, Journal of Law and Conflict Resolution, Journal of Peace Research apod.). V rámci této práce budou nejvíce využívanými zdroji primárních dat k jednotlivým konfliktům databáze vytvořené v rámci projektu Katedry výzkumu míru a konfliktu Uppsalské univerzity ve Švédsku s názvem Uppsala Conflict Data Program (UCDP), který

9 již od roku 1946 shromažďuje informace o ozbrojeném násilí a konfliktech v celém světě. Podobně orientované databáze Heidelberského institutu pro výzkum mezinárodních konfliktů (Conflict Simulation Model, COSIMO) a Michiganské univerzity (Correlates of War, CoW) budou využívány pouze v případě nedostupnosti dat z UCDP.

1.2. Vymezení zkoumaného regionu Vymezení regionu východní Afriky může nabírat celé řady podob podle toho, zda se na tento region budeme dívat geografickou, historickou či geopolitickou optikou. V rámci této práce je toto označení používáno pro státy regionu Afrického rohu a regionu Velkých jezer. Na území, které je geografy označováno jako Africký roh, leží Somálsko, Etiopie, Eritrea a Džibutsko. V širším pojetí jsou občas za součást této geografické entity považovány kvůli jejich vazbám na tuto oblast také státy Keňa, Súdán a Jižní Súdán. (Danfulani 1999: 37) Zatímco Keňa bude součástí mnou vymezeného regionu východní Afriky, nikoliv tak Súdán a Jižní Súdán, které z geografického hlediska patří do regionu severní Afriky. Všechny státy Afrického rohu sdílí určité sociální a kulturní hodnoty vzešlé ze staletí jejich vzájemných vztahů. Politický vývoj každého z těchto států byl vždy neodmyslitelně spjat s vývojem v sousedních státech a žádný z nich nebyl ani izolován od problémů svých sousedů. Regionem Velkých jezer je označována oblast ohraničená na jihu jezerem Tanganika, na severu Albertovým jezerem, na západě Edwardovým jezerem a jezerem Kivu a na východě Viktoriiným jezerem. Nachází se v něm státy Uganda, Rwanda, Burundi, Tanzanie, Keňa a Demokratická republika Kongo (DRC). I tyto země mezi sebou mají dlouhou historii stýkání a potýkání vycházející z jejich umístění v oblasti, která se vždy díky velmi vysoké hustotě zalidnění, úrodné půdě a velké míře zemědělských přebytků vyznačovala vysokou státní organizovaností. (Lunn 2006: 3) Důvodem, proč nejsou v rámci této práce analyzovány zvlášť oba výše uvedené regiony, je množství vazeb, které mezi sebou mají. Ať už to jsou vazby historické povahy, vazby vycházející z jejich geografické blízkosti či vazby politické a ekonomické. Výše uvedené státy také spolupracují v rámci několika významných regionálních organizací. Nejvýraznějším příkladem je Východoafrické společenství (East African Community, EAC), mezivládní organizace Burundi, Rwandy, Keni, Tanzanie a Ugandy, která je potenciálním předstupněm ustanovení Východoafrické federace. V roce 2005 mezi sebou státy této organizace ustanovily celní unii, v roce 2010 společný trh a jejich ultimátním cílem je ustanovení politické federace do roku 2015. (EAC 2013) Druhou organizací je Mezivládní úřad pro rozvoj (Intergovernmental Authority on Development, IGAD) zaměřený na společný

10 přístup členských států k rozvoji ekonomiky, bezpečnosti a infrastruktury. Jeho členy jsou Džibutsko, Eritrea, Etiopie, Keňa, Somálsko, Uganda, Súdán a Jižní Súdán. (IGAD 2012) Co se týče mezinárodní spolupráce, je třeba dodat, že jsou všechny státy východní Afriky také členy Africké unie a některé z nich se účastní také projektů mimo region (Tanzanie a DRC v SADC, DRC v ECCAS). Na základě výše uvedených skutečností tedy vymezený region východní Afriky obsahuje státy: Burundi, Etiopii, Eritreu, Demokratickou republiku Kongo, Džibutsko, Keňu, Tanzanii, Rwandu, Somálsko a Ugandu.

Obrázek č. 1: Mapa regionu východní Afriky 1

1 Ilustrace vytvořená autorem. Podkladová mapa z maps.google.com. 11

1.3. Reflexe zpracování tématu v odborné literatuře V oblasti vědeckého zpracování ozbrojených konfliktů ve vymezeném regionu východní Afriky je situace velmi rozporuplná. Některé ozbrojené konflikty, které se v regionu uskutečnily (konflikty ve Rwandě, Somálsku, Ugandě, DRC, Burundi a konflikt mezi Etiopií a Eritreou), jsou v odborné literatuře zpracovány velmi dobře. Lze zmínit několik autorů, kteří si díky svým textům týkajících se těchto konfliktů a obecně bezpečnostní situace v daných zemích, získali prominenci. Patří mezi ně Gérard Prunier se svými texty o rwandské válce (Prunier 1995a) a válkách v Kongu (Prunier 2009), Ted Dagne pokrývající bezpečnostní otázky v podstatě celého regionu (Dagne 2002, 2010, 2011), Kenneth Menkhaus (Menkhaus 2003), Bjørn Møller (Møller 2009) a Martin Murphy (Murphy 2011) zabývající se situací v Somálsku, Filip Reyntjens se svými texty o konfliktech v regionu Velkých jezer (Reyntjens 1995, 2005, 2009) a John Frank Clark specializující se na DRC (Clark 2002). Zbývající konflikty regionu jsou však v odborné literatuře zpracovány buď velmi povrchně, často jen v jejich určitých fázích a v kontextu dosahování jiných výzkumných cílů, než podrobné analýzy jejich průběhu a příčin, anebo vůbec (konflikty v Džibutsku, v Etiopii o status SRS a status státu Oromia a v DRC v provinciích Kivu a regionu Ituri). Zvláště při analýze těchto konfliktů jsem byl nucen shromáždit velké množství dílčích informací z různých zdrojů, z nichž jsem se posléze snažil poskládat jejich komplexní obraz. Co se týče vědeckých snah o zachycení trendů ozbrojených konfliktů a celkově bezpečnostní dynamiky ve vymezeném regionu východní Afriky je situace velmi podobná. Většina (malého) úsilí o zachycení tohoto regionu optikou bezpečnostních komplexů se zaměřila především na region Afrického rohu, a to pouze v rámci krátkých a ne příliš sofistikovaných textů. Výjimkou je sborník editovaný Robou Sharamem a Beroukem Mesfim Regional Security in the post-Cold War Horn of Africa, který se sice omezuje na region Afrického rohu, nicméně analyzuje ho vcelku důsledným způsobem (Sharamo – Mesfin 2011), a kapitola Sub-Saharan Africa: security dynamics in a setting of weak and failed states ze stěžejní knihy teorie regionálních bezpečnostních komplexů Regions and Powers: The Structure of International Security od Barryho Buzana a Ole Wævera, která se východní Africe věnuje v rámci širšího afrického kontextu. (Buzan – Wæver 2003: 219 – 260) Na poli české odborné literatury se ozbrojeným konfliktům či bezpečnostní dynamice východní Afriky zatím nikdo systematicky nevěnuje. Několik málo dohledatelných odborných článků českých autorů se zaměřuje pouze na ty nejznámější konflikty, jako je ten ve Rwandě či v Somálsku.

2. Teoretické ukotvení práce 2.1. Teorie konfliktu Prvním krokem ve snaze zachytit bezpečnostní dynamiku vymezeného regionu jako celku bude podrobná analýza jednotlivých konfliktů probíhajících v regionu od konce studené války, jejíž výsledky budou v druhé fázi sloužit jako základ k identifikování souvislostí, struktury, dynamiky a potenciálního budoucího vývoje celého regionu. Představení základních teoretických konceptů sloužících k ukotvení analýzy jednotlivých konfliktů je předmětem této kapitoly.

2.1.1. Definice konfliktu Není překvapující, že se odborníci studia konfliktů liší v tom, co vlastně tento termín znamená. Waisová uvádí, že má konflikt obecně čtyři základní charakteristiky, a to (1.) aktéry, kteří (2.) jednají, aby (3.) prosadili své zájmy a hodnoty, které jsou (4.) neslučitelné. (Waisová 2011: 38) S jejich využitím dospějeme v podstatě k Wallensteenově definici konfliktu jako „sociální situace ve které minimálně dva aktéři (strany) usilují ve stejné chvíli o získání omezených zdrojů,“ která kombinuje základní prvky většiny běžně využívaných definic. Klíčový důraz v ní je kladen na aktéry (základní předpoklad existence konfliktu), akci (úsilí zahrnující širokou paletu možného jednání aktérů) a nekompatibilitu (neslučitelnost, ve které nemohou být požadavky alespoň dvou aktérů dosaženy ve stejný čas). Z nekompatibility také vychází důležitost zdrojů pokrývajících všechny možné druhy zájmů a požadavků aktérů a časového hlediska, které je předpokladem vzniku sporu. (Wallensteen 2007: 14 – 15) V této práci je v rámci analýzy konfliktů využívána zejména teorie Bartose a Wehra, která předpokládá, že konflikt může mít původ v nekompatibilitě cílů či nepřátelství aktérů a musí obsahovat konfliktní chování. V jejich pohledu je konflikt situací, ve které „aktéři používají konfliktní chování vůči sobě navzájem k dosažení nekompatibilních cílů a/nebo k vyjádření jejich nepřátelství.“ (Bartos – Wehr 2002: 13) Z jejich definice je patrná důležitost tří konceptů: konfliktního chování (jakékoliv chování, které straně pomáhá dosáhnout svých cílů nekompatibilních s cíli oponenta nebo které vůči němu vyjadřuje nepřátelství), nepřátelství a zejména nekompatibility cílů (viz kapitola 2.1.2.3). Odborníci UCDP definují ozbrojený konflikt jako situaci „neslučitelných zájmů, které se týkají vlády a/nebo teritoria, kde použití ozbrojených sil mezi dvěma stranami, z nichž alespoň jedna strana představuje vládu státu, vede k minimálně 25 obětem spojených s bojem za rok.“ (UCDP – PRIO 2011: 1) Je zjevné, že je tato definice velmi úzká, neboť explicitně stanovuje charakter jednoho z aktérů, ozbrojenou povahu jednání a minimální počet obětí.

Tím vylučuje celou řadu konfliktů, z nichž jednoznačně vynikají konflikty vedené mezi dvěma či více nestátními aktéry, což je jev zvláště v africké realitě velmi běžný. S ohlédnutím na výše uvedené definice konfliktu je zřejmé, že vhodná definice pro účely této práce by měla být dostatečně široká, aby dokázala zachytit specifičnost afrických konfliktů a zároveň jasně vymezená, aby odfiltrovala pro obor mezinárodních vztahů nerelevantní konflikty. Ozbrojený konflikt tedy pro potřeby této práce definuji jako „situaci, ve které alespoň jedna strana používá systematicky ozbrojené násilí s cílem prosadit své politické zájmy.“ Tato definice nám jednoznačně umožňuje analyzovat i konflikty bez zapojení státního aktéra, je v ní jasně ukotvený prvek systematičnosti, který vylučuje např. organizovaný zločin či nahodilé patologické kriminální jevy a zároveň zaručuje, že alespoň jeden aktér bude sledovat politické zájmy, čímž konflikt zůstane v oblasti zájmu mezinárodněvědního bádání.

2.1.2. Klasifikace konfliktu Definice konfliktu používaná v této práci nám nabízí dostatečný prostor na zahrnutí široké palety konfliktů, které je však v zájmu analýzy užitečné blíže specifikovat. Zcela základními kritérii, dle kterých se konflikty dále dělí, jsou zapojení aktéři, podoba jejich jednání a nekompatibilita jejich zájmů. Můžeme se tak setkat s klasifikací konfliktů: 1) podle umístění konfliktu v mezinárodním systému, 2) podle použitých prostředků v konfliktu a 3) podle příčin, resp. druhu neslučitelných zájmů aktérů. (Waisová 2011: 40) Podle tohoto dělení budou strukturovány i následující tři kapitoly, v rámci kterých se budu jednak detailněji zabývat jednotlivými klasifikacemi konfliktů, ale také podrobně rozeberu další související teoretické aspekty (otázka nekompatibility cílů či koncept štěpných linií) a dotknu se opět i metodologie této práce (otázka kalkulace počtu obětí konfliktů).

2.1.2.1. Klasifikace konfliktu podle umístění Specifikace konfliktů podle umístění spočívá na pozici předmětu analýzy, tedy konfliktu, na některé z tzv. analytických rovin. V nich lze hledat výsledky i zdroje vysvětlení zkoumaných jevů. Waisová nabízí tři základní analytické roviny: 1) mezinárodní systém – největší konglomerát interaktivních a vzájemně závislých jednotek, které nepodléhají vztahům nadřízenosti a podřízenosti, 2) hladina jednotek – jednotky jsou představovány aktéry, kteří jsou dostatečně vnitřně soudržní a nezávislí, aby se lišily od ostatních entit (např. státy, transnacionální korporace, mezinárodní vládní i nevládní organizace) a 3) hladina subjednotek – jedná se o organizovaná uskupení individuí v rámci jednotek, která jsou schopná ovlivnit existenci a chování jednotek (např. povstalecká hnutí, rebelské skupiny,

14 politické strany). (Waisová 2011: 41 – 42) Lze se ovšem setkat i s detailnějším dělením na mezinárodní systém (planeta Země), mezinárodní subsystém (např. SADC, AU), jednotky (typicky státy), podjednotky (např. povstalecká hnutí) a jedince. (Buzan et al. 2005: 14 – 15) Tyto analytické roviny poskytují tradičně tři základní typy konfliktů dle umístění. Na úrovni mezinárodního systému jsou vedeny systémové konflikty, které mění základní strukturu, hodnoty a pravidla systému (např. 1. a 2. světová válka). Na úrovni jednotek se jedná o mezinárodní konflikty, které nemají potenciál proměňovat strukturu, hodnoty a pravidla systému (např. válka mezi Etiopií a Eritreou o společnou hranici). A v rámci subjednotek se vedou především vnitrostátní konflikty, v nichž se nevládní skupina postaví proti vládní moci. Pokud je do vnitrostátního konfliktu aktivně diplomaticky či ekonomicky zapojena vnější síla, jedná se o vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem (např. občanská válka v Somálsku). (Waisová 2011: 41 – 42) Právě tento druh konfliktu je v Africe velmi rozšířený vzhledem k místnímu vysokému počtu bojujících nestátních skupin s cizími státními patrony. Zároveň je nutné dodat, že výše uvedené dělení není v žádném případě normativní a fixní. Celá řada konfliktů je velmi dynamická. Konflikt může např. začít jako vnitrostátní a postupně se přelít do sousedních zemí, čímž se změní na konflikt mezinárodní. Stejně tak se teoreticky může mezistátní konflikt stát konfliktem systémovým. Jak bude patrné z analýzy konfliktů v této práci, existují také ty, které mají jak mezinárodní, tak vnitrostátní dimenzi. Konflikty se tak dle umístění rozdělují především podle pozice konfliktních aktérů v systému, nicméně i samotné aktéry lze blíže specifikovat na základě jejich umístění v samotném konfliktu. UCDP nabízí následující rozdělení aktérů:

1. Primární strany, které mezi sebou mají nekompatibilitu zájmů 2. Sekundární válčící strany, které aktivně podporují jednu stranu konfliktu 3. Sekundární neválčící strany, které pouze poskytují primární straně podporu, která nějakým způsobem ovlivňuje vývoj konfliktu (UCDP 2012)

UCDP uvádí, že sekundární válčící stranou musí být vždy stát, který sdílí nekompatibilitu zájmů s některou z primárních stran konfliktu. Z tohoto úhlu pohledu není tato typologie dostatečná pro africké konflikty, které se vyznačují velkým množstvím zapojených nestátních aktérů, a to i v podobě sekundárních válčících stran. V rámci této práce budou konflikty blíže klasifikovány dle umístění v analytických rovinách na mezinárodní a vnitrostátní, které budou v případě zapojení externích aktérů blíže specifikovány jako vnitrostátní s vnějším vlivem. Jednotliví aktéři konfliktů budou tam, kde

15 to bude analyticky výhodné, rozdělovaní dle typologie UCDP s tím, že mezi sekundární válčící strany budu zařazovat i nestátní ozbrojené skupiny.

2.1.2.2. Klasifikace konfliktu podle použitých prostředků Jako zcela základní specifikace konfliktů podle použitých prostředků se nabízí rozdělení na konflikty násilné a nenásilné. Toto dělení, byť velmi úsporné, nám ale příliš neřekne o skutečné míře závažnosti daných konfliktů. S jeho využitím bychom byli schopni pouze říct, že všechny zkoumané konflikty v této práci jsou násilné. Z toho důvodu se odborníci zaměřují na vytvoření výstižnějších kategorií. UCDP rozděluje konflikty dle závažnosti následovně:

1. Malý ozbrojený konflikt – konflikt, který vede k 25 – 999 obětem ročně 2. Válka – konflikt, který vede k více než 999 obětem ročně.

Dříve používal UCDP složitější rozdělení na malý ozbrojený konflikt, střední ozbrojený konflikt a válku, které obsahovalo kromě kritéria intenzity také časovou dimenzi v podobě informace o konfliktní historii týkající se celkového počtu obětí konfliktu.2 Přechod na jednodušší systém byl motivován často mylnou interpretací analytiků časové proměnné jako ordinální hodnoty, kdy byl střední ozbrojený konflikt nesprávně považován za nutně intenzivnější než malý ozbrojený konflikt. Z toho důvodu odborníci UCDP svou klasifikaci zjednodušili na dichotomii menší ozbrojený konflikt/válka a ze střední kategorie vytvořili zvláštní proměnou „kumulativní intenzita“, která bere v potaz konfliktní historii a časové hledisko separátně (překročil celkový počet úmrtí 1000: ano/ne). (UCDP – PRIO 2011: 9) Zároveň je třeba uvést, že oběťmi jsou v rámci tohoto programu myšleny pouze oběti spojené přímo s boji. Toto kritérium bývá často kritizováno, neboť vylučuje oběti, které sice zemřely v důsledku konfliktu, ale nikoliv přímo v bitvě. Do celkového počtu obětí konfliktu tak nejsou zahrnuty například oběti jednostranného násilí, které jsou přitom přímo kauzálně napojeny na probíhající konflikt. Podle mnohých odborníků není díky této logice důvod tyto oběti z celkového počtu obětí vylučovat. (Wallensteen 2007: 19) V rámci této práce budou konflikty hodnoceny dle intenzity v každém svém roce pomocí metodologie UCDP jako menší ozbrojený konflikt či válka, a to dle dat o obětech konfliktu zpracovaných tímto programem. Vzhledem k tomu, že se přikláním k názoru těch odborníků, kteří kritizují použití pouze obětí souvisejících s bitvami jako kritéria pro klasifikaci konfliktu dle jeho intenzity, budu za celkové oběti konfliktu za rok počítat jak

2 Malý ozbrojený konflikt (minor armed conflict) byl konfliktem, který vedl k více než 25 obětem ročně, ale méně než 1000 obětem po celou dobu konfliktu. Střední ozbrojený konflikt (intermediate armed conflict) vedl k více než 25 obětem ročně a zároveň více než 1000 obětem po celou dobu konfliktu. Válkou (war) pak byl ohodnocen konflikt, který vedl k více než 1000 obětem ročně. (UCDP – PRIO 2005: 10) 16 oběti bitev, tak oběti jednostranného násilí. I ty jsou totiž dle mého názoru jednoznačně způsobené konfliktem, bez kterého by nevznikly. Kdybych se k tomuto kroku neuchýlil, dostal bych se do situace, ve které by například konflikt ve Rwandě mezi hutuským režimem a tutsijskou ozbrojenou skupinou FRP měl v roce 1994 pouze 1 055 obětí souvisejících s boji. (UCDP 2012a) Přitom právě tento rok ve Rwandě zemřelo při genocidě minimálně 500 tisíc lidí, kteří jsou však vzhledem k tomu, že se často jednalo o civilní obyvatele, kteří se nemohli bránit, zahrnuti v kategorii jednostranného násilí, a to i přesto, že byli zabiti jednou z konfliktních stran z důvodů spojených s konfliktem. V rámci afrických konfliktů, kde se zvěrstva a jednostranné násilí často stává konfliktní strategií zúčastněných aktérů, je tak tento krok k objektivnímu zhodnocení závažnosti konfliktu a jeho klasifikaci nezbytný. Z praktického hlediska bude tedy kalkulace obětí u každého konfliktu v každém jeho roce (do roku 2011 včetně) provedena na základě dat UCDP z datasetů UCDP Battle-Related Deaths Dataset v.5-2011, 1989-2010. a UCDP One-sided Violence Dataset v.1.3-2011, 1989- 2010., přičemž data o obětech za rok 2011 budou doplněna z aktualizované UCDP Conflict Encyclopedia. Zároveň bude pro výpočet použit pouze nejlepší odhad počtu obětí UCDP, který zobrazuje agregované nejspolehlivější množství úmrtí z různých dostupných odhadů. Pro jednotlivé odkazy na tyto zdroje dat viz (UCDP 2012a) a pro tabulky zobrazující výpočet obětí jednotlivých konfliktů viz Příloha č. 1: Počty obětí ve zkoumaných konfliktech. Na závěr je nutné dodat, že celkové počty obětí konfliktu ze zdrojů dat UCDP vycházejí často velmi podhodnoceně. Důvodem je skutečnost, že i přes zahrnutí obětí souvisejících s bitvami a obětí jednostranného násilí do celkové kalkulace, není celkový počet všech obětí kompletní. Celá řada úmrtí je totiž způsobená také například hladomorem, nemocemi, špatnými životními podmínkami v uprchlických táborech a dalším utrpením. I ty mají původ v konfliktu, nicméně vzhledem k jejich špatné zachytitelnosti v rámci celého konfliktu, natož pak v průběhu jednoho roku, nejsou programem UCDP zpracovávány. Druhý problém vychází ze samotné metodologie UCDP, kdy jsou jako nejlepší odhady počtu obětí uváděny automaticky nejnižší odhady v situacích, kdy není možné zjistit, který informační zdroj je více spolehlivý. (UCDP 2012) Nejvyšší odhad může přitom být i o několik stovek obětí vyšší a přitom pocházet minimálně ze stejně spolehlivého zdroje jako odhad nejnižší. Tuto otázku jsem se v rámci analýzy konfliktů snažil řešit tím, že jsem tam, kde byla celková kalkulace počtu obětí ze zdrojů UCDP výrazně nižší než se běžně uvádí, uvedl také odhady z jiných zdrojů.

2.1.2.3. Klasifikace konfliktu podle příčin Posledním faktorem, který je využíván ke specifikaci konfliktů v mezinárodních vztazích, jsou jejich příčiny. Waisová dle druhů zájmů, které aktéři v konfliktu prosazují a kterých se snaží dosáhnout, shrnuje jejich několik základních typů: teritoriální konflikty, mocensko- politické konflikty, boje za nezávislost, ideologické konflikty či ekonomické konflikty. (Waisová 2011: 45) Je zřejmé, že zaškatulkování některého konfliktu dle předmětu sporu a podoby zájmů aktérů do některé z výše uvedených kategorií, není vždy možné. Konflikty jsou sociálním fenoménem, který má často natolik komplikovaný a komplexní původ a předmět sporu, že jejich klasifikace dle výše uvedené typologie není možná. V africkém prostředí dlouhotrvajících a komplexních válek, ve kterých nejsou často ani jasné zájmy některých aktérů (pokud vůbec nějaké mají), je tato neschopnost jednoznačného zařazení vcelku běžná. Z tohoto důvodu je užitečné využít teorii nabízející teoretický návod na detailní analýzu příčin konfliktů, kterou vytvořil Bartos a Wehr.3 Ti vycházejí ze základní podmínky každého konfliktu, kterou je nekompatibilita cílů a zájmů konfliktních aktérů, která se stala stěžejním konceptem jejich teorie. Dle těchto autorů jsou patrné tři hlavní příčiny nekompatibility cílů, a to soupeření o zdroje, nekompatibilní role a nekompatibilní hodnoty. Detailní teoretické vysvětlení nekompatibility cílů zobrazuje Schéma č. 1. Z něj je patrné, že distribuci zdrojů v podobě moci či bohatství může aktér napadnout, pokud věří, že je s ním zacházeno nespravedlivě, nedisponuje dostatkem zdrojů k uspokojivému životu (absolutní deprivace), nebo pokud má válečnickou kulturu. Pocit nespravedlnosti se pak objevuje v situaci, kdy skupina ukáže svou deprivací svým porovnáním s ostatními členy společnosti či dokáže nelegitimnost moci těch, kteří ji ovládají. Schéma také ukazuje, že nekompatibilita rolí může existovat jak kvůli jejich vertikální diferenciaci (zodpovědnost nadřazené skupiny za celé společenství, zatímco ostatní plní pouze specializované úkoly), tak horizontální diferenciaci (přidělení specializovaných úkolů vymezenému okruhu členů společnosti). Konečně rozdílné hodnoty konfliktních skupin vznikají, když skupiny plní odlišné role, byly separovány v minulosti či se liší svou velikostí a technologickou vyspělostí, kdy např. rurální komunity disponují komunálními hodnotami a industriální pak hodnotami systémovými. (Bartos – Wehr 2002: 29 - 49)

3 Tato část práce věnující se teorii Bartose a Wehra je převzata a upravena z vlastních pasáží společného textu s doc. PhDr. Zdeňkem Křížem, Ph.D. (Černohous, Tomáš – Kříž, Zdeněk. Vnitrostátní konflikt v Etiopii o status provincie Ogaden. Vyjde v Politologickém časopisu v roce 2012.). 18

Schéma č. 1: Teoretické příčiny nekompatibilních cílů 4

Relativní deprivace Pocit nespravedlnosti Nelegitimní moc

Absolutní deprivace Soupeření o zdroje Válečnická kultura

Diferenciace celé části Nekompatibilní Nekompatibilní role cíle Specializace

Separace Nekompatibilní skupin hodnoty

Odlišnost ve Nekompatibilita velikosti a společenského technologii systému

Ne všechny teoretické příčiny nekompatibility cílů izolované Bartosem a Wehrem se musí v konfliktu objevit. Každý konflikt je sám o sobě unikátní a může v něm operovat libovolná kombinace příčin nekompatibility cílů. To bude ostatně patrné i z analýz nekompatibilních cílů u konfliktů v této práci, které budou provedeny právě s využitím nyní probrané teorie. Vzhledem k tomu, že nekompatibilní cíle mohou vycházet ze samotné struktury společnosti, je užitečné v rámci analýzy konfliktu využít také koncept štěpných či konfliktních linií (cleavages), který vytvořil Stein Rokkan a Seymour Martin Lipset. Ti tento koncept navrhli jako analytický nástroj, pomocí kterého se snažili vysvětlit proces vytváření politických stran v Evropě na přelomu 19. a 20. století. Koncept štěpných linií předpokládá, že většina (západoevropských) společností byla díky národní a průmyslové revoluci rozdělena na rozdílné a často i antagonistické sociální segmenty. Ze soutěžení těchto segmentů pak vznikly čtyři hlavní společenské štěpné linie, a to konflikt centrum vs. periferie, církev vs. stát, město vs. venkov a vlastníci vs. pracující. (Rokkan – Lipset 1967: 47)

4 Přeložené a graficky upravené schéma z publikace Bartose a Wehra č. 3.2. (Bartos – Wehr 2002: 48) 19

I přestože tento koncept vznikl již před několika dekádami a byl postaven především na analýze západoevropských společností, může být užitečnou základní platformou i pro současnost a africké státy. V rámci studia africké politiky lze zmínit práci Gorana Hydena a Patricka Chabala. Zatímco Hyden rozděluje významné společenské štěpné linie v africkém prostředí na horizontální (ve smyslu kontroly ekonomických zdrojů, tedy jakési třídy) a vertikální (etnicita, rasa, náboženství), Chabal zdůrazňuje význam identity, která se v místních podmínkách projevuje zejména etnicitou a náboženstvím, a komunity, která zachycuje místní velký důraz na identifikaci s různými formami seskupení či teritorii (kmeny, klany, regiony). (Hyden 2006: 191) (Chabal 2009: 30 – 42) Ve snaze hlouběji pochopit strukturální příčiny nekompatibility mezi konfliktními aktéry bude v rámci každého konfliktu u hlavních státních aktérů analyzována také společnost daného státu, a to právě pomocí konceptu štěpných linií.

2.1.3. Dynamika konfliktu Vzhledem k tomu, že konfliktní aktéři mohou v průběhu konfliktu měnit své zájmy, cíle, chování a jednání, je konflikt jako sociální proces velmi dynamickým jevem, který prochází v čase různými stadii a stupni intenzity. Dynamika konfliktu pak ovlivňuje jak nástroje a strategie konfliktních aktérů, tak možnosti řešení konfliktu. Dle Waisové patří mezi základní stupně intenzity konfliktu: 1) latentní konflikt, 2) manifestace konfliktu, 3) eskalace konfliktu, 4) mrtvý bod konfliktu, 5) deeskalace konfliktu, 6) řešení konfliktu a 7) postkonfliktní urovnání vztahů. (Waisová 2011: 55)

Schéma č. 2: Dynamika a stadia konfliktu 5

Intenzita Mrtvý bod

Vypuknutí násilí

Eskalace Deeskalace

Manifestace Řešení konfliktu Latentní konflikt Postkonfliktní urovnání vztahů

Čas

5 Schéma převzato a graficky upraveno autorem z (Waisová 2011: 56). 20

Schéma č. 2 graficky ilustruje dynamiku a stadia konfliktu, přitom je nutné dodat, že i přes toto vyobrazení není dynamika konfliktu přímočará. Každý konflikt totiž nemusí vždy projít všemi zobrazenými stádii, stejně tak může v některém zůstat i několik desítek let či se dokonce přelitím vrátit do předchozích stádií. Výše uvedené schéma lze také modelovat jako kruh, kdy v závěrečných fázích konfliktu může jeho řešení a budování míru selhat a hrozit opětovnou eskalací a opakováním celého konfliktního procesu. Stadium latentního konfliktu označuje situaci, ve které jsou si aktéři vědomi svých neslučitelných zájmů, ale neshody mezi nimi nejsou tak velké, aby je donutily rozhodně jednat a vystoupit proti svému protivníkovi. Základním nástrojem v prevenci přelití konfliktu do stadia manifestace je tradičně preventivní diplomacie na mnoha úrovních a podpora spolupráce a komunikace mezi aktéry. (Waisová 2011: 58) V okamžiku, kdy jeden z aktérů artikuluje své neslučitelné zájmy a projeví zájem je chránit na úkor protivníka, dochází k manifestaci konfliktu, která otvírá prostor pro vznik otevřeného konfliktu (viz Schéma č. 3).

Schéma č. 3: Příčiny vedoucí k otevřenému konfliktu 6

Spouštěcí událost

Nekompatibilita cílů

Křivdy Konfliktní Nepřátelství Začátek solidarita konfliktní akce Frustrace

Interakce podporující konflikt

Konfliktní Konfliktní organizace skupiny

Konfliktní

Konfliktní mobilizace zdroje

6 Přeložené a graficky upravené schéma z publikace Bartose a Wehra č. 5.2. (Bartos – Wehr 2002: 81) 21

Bartos a Wehr volně vychází z Dahrendorfových podmínek formování konfliktních skupin a identifikují několik příčin vedoucích k otevřené konfrontaci. Zcela stěžejní jsou dvě proměnné, a to konfliktní zdroje a konfliktní solidarita. Pro jejich rozvinutí je klíčové, aby si členové skupiny byli vědomi jejich nekompatibilních cílů, cítili křivdu ze strany oponenta, byli frustrováni a svobodně spolu komunikovali v interakci podporující konflikt. Jsou-li všechny podmínky na místě, je pravděpodobné, že dojde k otevřenému konfliktu. K jeho zahájení pak stačí i relativně nevýznamná spouštěcí událost. (Bartos – Wehr 2002: 70 - 82) Po vzniku otevřeného konfliktu je možné studovat jeho eskalační dynamiku. Eskalace představuje transformaci vztahu mezi stranami sporu na základě principu akce a reakce. Žádná ze stran v tomto stadiu není ochotná ustoupit ze svých maximálních požadavků a hledá podporu pro své požadavky u dalších aktérů. (Waisová 2011: 58 – 59) Eskalace může být řízena zcela stejnými důvody, které zapříčinily vznik původního nepřátelství. Schéma č. 4 zobrazuje originální podmínky vedoucí k eskalaci a je z něj patrná podobnost s předchozím schématem. V obou hraje klíčovou roli konfliktní solidarita a konfliktní zdroje. V případě grafického zobrazení příčin eskalace jsou navíc zobrazeny tři hlavní řídící síly eskalace v podobě unilaterální akce, reciprocity a nepřátelství. Právě nepřátelství je zajímavým aspektem v tomto schématu, neboť je zde zobrazeno dvakrát. Jednou jako příčina konfliktní solidarity a podruhé jako její následek. Procesy, které zvyšují konfliktní solidaritu, mají totiž také tendenci zvyšovat nepřátelství vůči oponentovi. (Bartos –Wehr 2002: 117)

Schéma č. 4: Originální příčiny přispívající k eskalaci 7

Konfliktní Nekompatibilita cílů zdroje Unilaterální eskalace

Křivdy Konfliktní Nepřátelství Reciprocita Eskalace solidarita Frustrace

Nepřátelství Interakce podporující konflikt

Pro konflikt je typické, že se originální podmínky vzniku konfliktu a eskalace časem mění. Je pak nutné sledovat zpětné vazby. Nejdůležitější z nich zobrazuje Schéma č. 5. Zpětné vazby

7 Přeložené a graficky upravené schéma z publikace Bartose a Wehra č. 7.4. (Bartos – Wehr 2002: 117) 22 mohou zvyšovat konfliktní solidaritu a zdroje. Solidarita se zvýší, pokud je oponent brutální, konfliktu se začnou účastnit radikální skupiny, zradikalizuje se ideologie skupiny díky vedení expertů na konflikty či členové skupiny podstoupí psychologické změny v podobě ospravedlnění vlastních zvěrstev. Zpětné vazby mohou také vytvořit podmínky pro strategickou eskalaci, a to např. v situaci, kdy aktér očekává, že vzrostou oponentovy konfliktní zdroje (tlak na preemptivní úder), nebo se zvýší jeho vlastní zdroje, které na něj budou vyvíjet tlak k rozhodné akci. Strategickou eskalaci může samozřejmě zapříčinit celá řada dalších zpětných vazeb, z toho důvodu vede ve schématu jedna šipka přímo od pokračujícího konfliktu ke strategické eskalaci. (Bartos – Wehr 2002: 110 – 113)

Schéma č. 5: Zpětné vazby vedoucí ke strategické eskalaci 8

Hrozba zvýšení zdrojů nepřítele

Zvýšení vlastních zdrojů

Pokračující konflikt Strategická eskalace

Oponentova zvěrstva

Přítomnost radikálních skupin Větší konfliktní solidarita Vůdcovství expertů na konflikty

Vlastní Psychologické zvěrstva přizpůsobení

Pokud konflikt dospěje do situace, ve které ani jedna ze sporných stran nemá dostatek sil ke zničení svého protivníka nebo k dosažení vítězství, tak se nachází v tzv. mrtvém bodě. Ten je ideální příležitostí pro zahájení jednání mezi konfliktními aktéry, neboť se oba nacházejí v podobně bezvýchodné situaci. Mediace třetí strany může v této fázi zvýšit ochotu aktérů přistoupit na společná vyjednávání. Mrtvý bod se tak stává prvním krokem k deeskalaci konfliktu, během které opět dochází k transformaci konfliktního vztahu mezi stranami sporu,

8 Přeložené a graficky upravené schéma z publikace Bartose a Wehra č. 7.5. (Bartos – Wehr 2002: 118) 23

jejímž základním rysem je oslabení intenzity konfliktu, snížení požadavků protivníků, obnovení komunikace a snaha konfliktních aktérů najít řešení přijatelné pro všechny strany sporu. (Waisová 2011: 62 – 63) V ochotě konfliktních aktérů deeskalovat mohou hrát přirozeně roli také deeskalační zpětné vazby, které snižují konfliktní solidaritu a zdroje (viz Schéma č. 6). Může se jednat o velké lidské ztráty, nárůst chudoby, zvýšení nerovností či vedení umírněných lídrů, kterým k moci pomůže psychická i fyzická únava členů skupiny. Vyčerpání zdrojů v dlouhých konfliktech má také vliv na koercivitu stran – snižuje jejich schopnost participovat na koercivní akci a volá po strategickém přehodnocení situace, které podporuje unilaterální deeskalaci. (Bartos – Wehr 2002: 113 – 117)

Schéma č. 6: Zpětné vazby vedoucí k deeskalaci 9

Vyčerpané konfliktní zdroje Strategická deeskalace

Prodlužovaný Méně konfliktních zdrojů Deeskalace konflikt Lidské ztráty

Zvýšená nerovnost Menší konfliktní solidarita

Umírněné vedení

Na úspěšnou deeskalaci navazuje stadium řešení konfliktu a jeho ukončení, ke kterému dochází poté, co strany sporu přestávají vnímat konflikt jako hru s nulovým součtem a překonají neslučitelnost svých zájmů. Wallensteen uvádí sedm mechanismů, které mohou tuto neslučitelnost překonat: 1) změna cílů konfliktních stran zapříčiněná posunem jejich priorit, 2) strany si zachovají své cíle, ale naleznou způsob jakým sporné zdroje rozdělit, 3) mechanismus „horse-trading“ (obchod kus za kus) umožňující každé straně zaměřit své požadavky na jiný statek a mít tak splněno 100 % svých cílů v jiné oblasti, 4) sdílená kontrola a využití sporných zdrojů, 5) externalizace kontroly sporného statku, při které aktéři souhlasí, že ho nebudou sami spravovat, ale přenechají správu třetí straně, 6) využití vnějšího mechanismu konfliktní rezoluce, typicky v podobě arbitráže či jiných právních procedur, který obě konfliktní strany akceptují a který umožní prosadit některý z předchozích pěti mechanismů a 7) ponechání konfliktu sobě samému, jeho odsunutí na později a mimo zájem či dokonce „zapomenutí“ doprovázené neochotou strany konflikt eskalovat, ale ani ukončit.

9 Přeložené a graficky upravené schéma z publikace Bartose a Wehra č. 7.6. (Bartos – Wehr 2002: 119) 24

(Wallensteen 2007: 51 – 54) Waisová uvádí nad tento rámec ještě dva možné způsoby ukončení konfliktu, a to 1) donucovací zásah třetí strany ochotné a schopné prosadit ukončení konfliktu u sporných stran (např. operace k vynucení míru na základě kapitoly 7 Charty OSN) a 2) zásah vyšší moci v podobě přírodních katastrof, které natolik zdecimují konfliktní aktéry či sporné zdroje, že již nemá cenu dál bojovat (např. tsunami). (Waisová 2011: 69 – 70) Posledním stadiem konfliktu je postkonfliktní urovnání vztahů, rekonstrukce státu a společnosti a budování trvalého míru. V rámci této fáze dochází k obnově veškerých vztahů mezi stranami konfliktu a jsou mezi nimi budovány komunikační kanály a dlouhodobá spolupráce. (Waisová 2011: 70) Jedná se o stadium, které je nejdelší a zároveň nejcitlivější. Pokud urovnání vztahů mezi bývalými oponenty selže, hrozí opětovné obnovení násilí a opakování celé konfliktní spirály.

2.2. Regionální perspektiva bezpečnosti Hlavní ambicí této práce je zachytit bezpečnostní dynamiku vymezeného regionu jako celku. Základní podklady k dosažení tohoto cíle budou získány na základě podrobné analýzy jednotlivých konfliktů, zakotvené ve výše rozebraných teoriích konfliktu. Klíčovým nástrojem pro zachycení bezpečnostní dynamiky regionu však bude zejména teorie regionálních bezpečnostních komplexů Kodaňské školy a koncept regionálních konfliktních komplexů a jejich řešení Petera Wallensteena.

2.2.1. Teorie regionálních bezpečnostních komplexů Konec studené války a rozpad bipolárního světového systému vyvolal debatu o dalším směřování bezpečnostních studií v nových mezinárodních podmínkách. Nastiňovány byly obecně tři možnosti: 1) nic na jejich podobě neměnit a nadále se zaměřovat realistickou optikou výlučně na studium hrozeb, užití a kontroly vojenské síly (tradicionalisté, např. Stephen Walt či Colin Gray), 2) provést umírněnou reformu a rozšířit agendu zájmu také o další zatím zanedbávané oblasti, jako jsou nevojenské hrozby či třetí svět (rozšiřovatelé, např. Richard Schultz či Mohammed Ayoob) a 3) provést radikální reformu s rozšířením agendy i do oblastí, jako je lidská bezpečnost, lidská práva, eliminace kriminality či environmentální otázky (prohlubovatelé, např. Ken Booth či Spike Peterson). (Tarry 1999: 2 – 10) Mezi rozšiřovatele se řadí také autoři Barry Buzan, Ole Wæver a Jaap de Wilde, kteří jsou hlavními představiteli tzv. Kodaňské školy bezpečnostních studií. Tito autoři vytvořili nový analytický rámec pro zkoumání bezpečnosti na různých úrovních analýzy dle modelu analytických rovin a v různých sektorech bezpečnosti (vojenském, politickém, ekonomickém, societálním a environmentálním) a zdůrazňovali také význam regionů jakožto ústředního

25 výzkumného tématu pro bezpečnostní analýzu vzhledem k očekávané regionalizaci mezinárodních vztahů po skončení studené války v důsledku absence hlavní síly, která mezinárodní síly strukturovala na globální úrovni. (Buzan et al. 2005: 14 – 18) Regiony tvoří z hlediska analytických rovin zvláštní třídu subsystémů, které jsou založeny na seskupování geograficky blízkých států a jsou samy o sobě předmětem analýzy, neboť v nich lze hledat výsledky výzkumu i zdroje teoretického vysvětlení. Samotná podstata regionálních systémů spočívá v teritoriální ukotvenosti států, které je tvoří. V roce 1983 představil na tomto základě Barry Buzan ve své knize People, States and Fear teorii bezpečnostních komplexů, která je dnes označovaná s přívlastkem „klasická“ vzhledem k jejím budoucím modifikacím. (Buzan 1983: 105 – 115)

Klasická teorie bezpečnostních komplexů postuluje existenci regionálních subsystémů jakožto objektů bezpečnostní analýzy a zároveň poskytuje analytický rámec pro jejich studium. Její logika vychází z chápání mezinárodní bezpečnosti nikoliv v absolutních, ale relativních (vztahových) pojmech, kdy je tato bezpečnost především záležitostí vzájemných vztahů společenských jednotek motivovaných bezpečnostními hrozbami a zranitelnostmi. Všechny státy, vnímané v době jejího vzniku jako hlavní jednotky systému, jsou sice propojeny v globální síti vzájemné bezpečnosti, ale protože politické a vojenské hrozby působí na malé vzdálenosti snadněji než na velké, pocit bezpečnostní nejistoty bývá spojován právě s geografickou blízkostí. Standardním modelem vzájemné bezpečnostní závislosti v geograficky roztříštěném a anarchickém mezinárodním prostředí jsou regionálně definované bezpečnostní komplexy. Ty jsou definovány jako: „skupiny států, jejichž hlavní bezpečnostní náhledy a starosti jsou natolik provázané, že problémy národní bezpečnosti každého z nich nelze přiměřeným způsobem analyzovat či řešit odděleně.“ Mezi státy, které jsou součástí tohoto modelu, je vzájemná bezpečnostní závislost výrazně intenzivnější než v případě států nacházejících se mimo něj a právě na základě této vysoké intenzity se utvářejí odlišné regionální modely bezpečnosti ovlivněné rozložením moci i historicky danými vztahy přátelství a nepřátelství. (Buzan et al. 2005: 20 – 21) Klasická teorie bezpečnostních komplexů vznikla v období studené války, v roce 1983, ve kterém dominoval tradiční pohled na bezpečnost. Proto byla i tato teorie určená primárně pro výzkum politického a vojenského sektoru a hlavními referenčními objekty byly státy. Se vznikem nového mezinárodního prostředí po konci studené války se analytici Kodaňské školy zaměřili na transformaci této teorie, aby lépe odpovídala novým

26 mezinárodním podmínkám. V následující části textu tedy představím již modifikovanou verzi této teorie, která bude využita v této práci.

Teorie regionálních bezpečnostních komplexů ve své nové podobě překonávala omezení té klasické zejména v jejím explicitním státocentrickém a politicko-vojenském zaměření a rozšířila možnou oblast její aplikace na další aktéry a sektory. V tomto ohledu se definice regionálního bezpečnostního komplexu (regional security complex, RSC) změnila, nicméně její základní idea zůstala stejná: „množina jednotek, jejichž hlavní procesy sekuritizace, desekuritizace či obou jsou natolik provázané, že jejich bezpečnostní problémy nemohou být rozumně analyzovány či řešeny odděleně.“ (Buzan – Wæver 2003: 44) Vzhledem k výše uvedenému je nutné upozornit, že do kategorie RSC nelze zařadit jakékoliv seskupení geograficky blízkých států (např. skandinávské země, státy Varšavské smlouvy apod.). Aby mohla být množina států označena jako RSC, je nutné, aby daný region vykazoval charakteristický teritoriálně ohraničený model vzájemné závislosti, který bude natolik silný, aby jej bylo možné odlišit od okolních bezpečnostních regionů. Při vymezování RSC je tedy důležité vyvarovat se objektivnímu vymezení regionu na základě geografických či historických znaků a místo nich věnovat pozornost především klíčovým bezpečnostním interakcím mezi jednotkami. (Buzan et al. 2005: 24 – 25) (Buzan – Wæver 2003: 47 – 48) Zvláště v rámci RSC obsahujících mnoho států mohou existovat menší subkomplexy, které mají odlišné vzorce bezpečnostní interdependence než vzorec, který definuje celek. Dobrým příkladem je dle autorů Blízký východ, kde můžeme najít dva subkomplexy, které autoři označují jako Levantu (Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon a Sýrie) a Záliv (Írán, Irák a země GCC). Mezi nimi existuje příliš mnoho překrytí a vazeb, které se obtížně rozplétají (všechny státy Zálivu jsou nepřátelské vůči Izraeli, rivalita mezi Sýrií a Irákem, atd.). Subkomplexy jsou často také řešením problému jednotek s překrývajícím členstvím mezi více RSC (vzhledem k tomu, že se SRC jako celek nemohou z principu teorie překrývat). Ve výše uvedeném případě je to stát Irák, který by v případě oddělených bezpečnostních komplexů Zálivu a Levanty musel být členem obou, ale dle konceptu subkomplexů může být jak členem obou subkomplexů, tak širšího blízkovýchodního SRC. (Buzan – Wæver 2003: 51 – 52) Irák tedy leží uvnitř blízkovýchodního RSC na pomezí dvou subkomplexů, jak je to ale se státy, které leží na hranici RSC a jsou ovlivňovány i sousedním RSC? Dle autorů jsou hranice RSC většinou oblastí pouze slabých interakcí s vnějším okolím, mohou ovšem existovat případy, kdy v této oblasti leží stát (např. Turecko či Afghánistán), který je díky své těžké pozici mezi dvěma RSC ovlivňován interakcí a bezpečnostní dynamikou z obou stran,

27 ovšem ne natolik silnou, aby díky ní dokázal sjednotit oba RSC do jednoho. Takový stát je v rámci terminologie této teorie označován jako izolátor (insulator). Autoři upozorňují na nutnost neplést si tuto pozici s tradiční ideou nárazníkového státu (buffer state), jehož funkce je dána pozicí v centru silných vzorců sekuritizace a ne na jejich okraji jako v případě izolátora. (Buzan – Wæver 2003: 41) I přestože by v důsledku anarchické povahy mezinárodního systému měly bezpečnostní komplexy vznikat po celém světě, není tomu tak. Dle Buzana RSC nevznikne, když lokální aktéři negenerují jejich vlastní vzorec bezpečnostní interdependence. K tomu mohou vést dva scénáře: 1) v nestrukturovaných regionech jsou státy buď natolik slabé, že mimo své hranice působí jen minimálně, jejich bezpečnostní priority jsou zaměřeny dovnitř a vnější interakce tak ke vzniku komplexu nedostačuje, nebo vzniku RSC brání geografická izolace znemožňující interakci (např. ostrovní státy) a 2) standardní regionální dynamika bezpečnostních vztahů může být zvrácena také silnou přítomností vnějších mocností, při které dochází k jejímu překrytí (např. éra evropského kolonialismu v zemích Afriky či bipolární soupeření za studené války). (Buzan – Wæver 2003: 61 – 62) Teorie RSC také počítá s jakousi mezifází mezi nestrukturovaným regionem a zformovaným RSC. Tam, kde se dá očekávat, že množina bilaterálních vztahů má potenciál vytvořit RSC, hovoříme o prekomplexech a tam, kde je již manifestovaná bezpečnostní interdependence dostatečná k vymezení regionu, ale ještě relativně slabá regionální dynamika, hovoříme o protokomplexech. (Buzan – Wæver 2003: 64)

Základní struktura RSC je klíčovým prvkem, který je nutné studovat pro pochopení vnitřní dynamiky bezpečnostních komplexů. Určují ji čtyři základní proměnné:

1. hranice, které RSC vymezují 2. anarchická struktura, dle které musí být RSC složen ze dvou či více autonomních jednotek 3. polarita, která pokrývá distribuci moci mezi jednotkami subsystému, RSC mohou být stejně jako mezinárodní systémy analyzovány v termínech polarizace jako unipolární, bipolární, tripolární či multipolární 4. sociální konstrukce, která pokrývá vzorce přátelství a nepřátelství mezi jednotkami, základem je Wendtova idea sociální struktury (hobbesovská, lockovská či kantovská anarchie) založená na roli dominující systému (nepřítel, rival, přítel), zaměřit se přitom lze nejen na druh těchto rolí v rámci systému, ale také na to, jak moc jsou tyto role internalizované koercí (externí

síly), zájmy (kalkulace nákladů a zisků) či vírou v legitimitu (porozumění toho co je dobré a špatné, správné a zlé). (Wendt 1999: 247)

Pokud se některý z těchto klíčových prvků promění, změní se i charakter komplexu jako celku. Je přitom zjevné, že mocenské vztahy prochází nepřetržitým vývojem a v komplexech tak dochází k neustálým změnám. K posouzení jejich dopadů na charakter komplexu lze využít následující tři strukturální kategorie:

1. zachování statu quo, které značí, že vztahy přátelství a nepřátelství zůstaly nezměněny a nastalé změny v konečném důsledku strukturu komplexu vážněji neohrozily, nebo ji dokonce posílily. 2. vnitřní transformace regionálního komplexu, při které dochází k proměně jeho základní struktury bez dopadu na jeho vnější hranice, většinou se jedná o změny anarchické struktury (např. kvůli regionální integraci), změny v polaritě (např. kvůli dezintegraci, sloučení, dobytí, rozdílné rychlosti růstu států apod.) či změny v dominantním vzorci přátelství – nepřátelství (např. kvůli ideologickým posunům, únavě z války, změnám vedení apod.) 3. vnější transformace, která mění základní strukturu komplexu v důsledku expanze či redukce jeho vnějších hranic, zdrojem těchto změn může být např. vznik či zánik států v komplexu, který zpravidla má značný dopad na rozložení moci a charakter vztahů v komplexu nebo sloučení dvou RSC či rozpad jednoho RSC na dva. (Buzan – Wæver 2003: 53) (Buzan et al. 2005: 22 – 23)

Typologii RSC lze provést na základě výše uvedených parametrů struktury a vnitřní dynamiky komplexu. Jednak můžeme na základě polarity rozdělovat RSC na škále unipolární až multipolární, ale také na základě sociální konstrukce přátelství a nepřátelství vycházející z původu komplexu na následující tři typy RSC:

1. konfliktní formace ležící na negativním konci škály označuje RSC, který vznikl na základě konfliktu a vzájemná závislost je v něm založená na strachu, soupeření a vzájemném vnímání států jako bezpečnostních hrozeb 2. bezpečnostní režim ležící uprostřed škály označuje RSC, kde se státy i nadále vnímají jako vzájemné hrozby, ale uzavřely v zájmu omezení bezpečnostních dilemat dohodu vedoucí k zajištění určité jistoty 3. bezpečnostní společenství ležící na pozitivním konci škály označuje RSC, ve kterém se státy přestaly vnímat jako hrozby a nechystají se ve svých vzájemných vztazích použít sílu (Buzan et al. 2005: 22) 29

Dále lze RSC dělit také na standardní či centrovaný. Ve standardních RSC se nachází dvě či více mocností, dominuje mu politicko-vojenská bezpečnostní agenda a všechny jsou ve své struktuře anarchické. Polarita je zde definována rozložením moci mezi hlavními regionálními mocnostmi a lze ji identifikovat na klasické škále od unipolární po multipolární. Unipolarita ve standardní RSC označuje situaci, kdy se v regionu nachází pouze jedna regionální mocnost (např. JAR v jižní Africe). RSC nelze díky této unipolaritě označit za centrovanou, protože dynamika celého regionu není řízena unipolární mocností v jeho centru. I když mohou být standardní RSC v tomto smyslu unipolární, neobsahují úroveň globální moci, a proto v nich lze jasně rozlišit vnitřní regionální dynamiku a vnější intervenující globální dynamiku. Standardní RSC mohou nabývat všech uvedených forem založených na konstrukci přátelství či nepřátelství v regionu. V rámci tohoto typu RSC je hlavním prvkem bezpečnostní politiky vztah mezi jeho regionálními mocnostmi, který určuje podmínky menším státům v regionu a případným zásahům globálních mocností. V centrovaných RSC je bezpečnostní dynamika dominována z centra lokalizovaného uvnitř regionu. Tento typ RSC má tři základní formy. První dvě jsou případy, ve kterých je RSC dle rozložení moci unipolární, ale dominantním státem je velká mocnost (např. Rusko v CIS) či supermocnost (např. USA v Severní Americe). Globální úroveň moci tak dominuje těmto dvěma typům RSC, kde by jinak mohly vzniknout klasické regionální mocnosti (např. Ukrajina, Mexiko, Kanada), ale nevzniknou, protože nemají dost relativní síly definovat své vlastní regionální mocenské pole. Třetí forma centrované RSC je založena spíše na integrovaných institucích, než na jedné mocnosti (např. EU, jejíž forma stojí rozkročená mezi klasickým regionem v podobě vysoce rozvinutého bezpečnostního společenství a velkou mocností s vlastními právy na globální úrovni). (Buzan – Wæver 2003: 55 – 56) Existují i zvláštní případy, které nelze zařadit do žádné z těchto kategorií. Jedná se například o bezpečnostní komplexy velkých regionálních mocností (např. východní Asie, kde je Čína a Japonsko jádrem bipolárního RSC) a superkomplexy (např. ve východní Asii v případě silného nepřátelství či spojenectví Číny a Japonska). V superkomplexech překonává regionální dynamiku velmi silná interregionální úroveň, která ovšem není dostatečně silná, aby ji zcela zastínila. Pokud by nakonec meziregionální dynamika překonala tu regionální, pak by došlo k externí transformaci komponentů RSC v rámci superkomplexu a jeho komplexy by se spojily a utvořily jeden velký RSC (např. spojení RSC jižní a severní Asie do jednoho velkého RSC východní Asie). (Buzan – Wæver 2003: 60 – 61) Posledním možným způsobem dělení RSC je dělení dle sektorů, respektive dle dominantní bezpečnostní agendy regionu. Lze tak rozlišovat například mezi těmi, které jsou

řízeny predominantně politicko-vojenskou bezpečností a těmi, které spíše jinými sektory. (Buzan – Wæver 2003: 75)

Na závěr je třeba říci, že je teorie RSC vhodným deskripčním a analytickým nástrojem pro teritoriální studia sloužící jakožto rámec organizující empirické studie regionální bezpečnosti. Poskytuje výzkumníkovi jasný návod, co by měl sledovat na čtyřech úrovních analýzy, aby byl později schopen pomocí její strukturální logiky systematicky spojovat tyto poznatky k vytvoření modelu bezpečnostní konstelace regionu:

1. domácí situaci států v RSC, zvláště pak jejich zranitelnosti generované na této úrovni, které definují druh bezpečnostních obav státu a mohou také představovat strukturální hrozbu pro jiné státy regionu 2. mezistátní vztahy, které generují RSC v jeho základní podobě 3. interakce RSC se sousedními regiony, které jsou sice relativně omezené vzhledem k velkému důrazu na vnitřní interakce v definici RSC, ale mohou být relevantní např. v situaci velké asymetrie mezi RSC, která plodí silné interregionální jednosměrné vazby 4. roli globálních mocností v regionu, tedy souhru mezi globálními a regionálními bezpečnostními strukturami

Kromě této deskriptivní funkce může být teorie RSC použita jako základ pro tvorbu možných budoucích scénářů. Pokud budou tyto scénáře logicky dedukovány z podmínek, ve kterých se RSC nachází, mohou posloužit jako základ predikce. Přitom je zřejmé, že prediktivní role SRC nenabízí kauzální model, ve kterém každá situace automaticky produkuje pouze jednu další, ale umožňuje redukovat možnosti relevantních scénářů u každého specifického případu. Takto redukovaný soubor možností pak může být mj. využit jako základ pro politické volby ovlivňující vývoj RSC. (Buzan – Wæver 2003: 65 – 70) S ohledem na výše uvedené funkce bude tato teorie SRC aplikována na vymezený region a poslouží jakožto základ pro identifikaci toho, zda se jedná o regionální bezpečnostní komplex, jaké jsou jeho vlastnosti a možný budoucí vývoj.

2.2.2. Koncept regionálních konfliktních komplexů a jejich řešení Peter Wallensteen ve své knize Understanding conflict resolution také zdůrazňuje nutnost studovat konflikty v regionálním kontextu. Dle něj se jen ve velice málo případech konflikt týká pouze originálních konfliktních stran. Ve většině případů upoutá pozornost také dalších aktérů či na ně bude dokonce mít přímý dopad. K zachycení možných propojení mezi

31 různými aktéry a různými konflikty využívá Wallensteen termín konfliktní komplex, čímž v podstatě navazuje na teorii RSC Kodaňské školy. (Wallensteen 2007: 193) Wallensteen se zabývá konfliktním komplexem především v kontextu řešení regionálních konfliktů a i tento jeho pohled nabízí několik důležitých poznatků o bezpečnostní dynamice regionů. Rozplétání regionálních konfliktů dle něj zahrnuje dva odlišné přístupy k mírovému procesu. Postupný přístup využívá strategii krizového managementu a předpokládá vnímání konfliktního komplexu konflikt po konfliktu. Nejdříve se řeší konflikty, jejichž ukončení je v danou chvíli možné, a to s vírou, že sousední konflikty neovlivní implementaci mírových dohod. Odstranění jednoho konfliktu přitom může prostřednictvím sdílené zkušenosti generovat energii na odstranění dalšího. Největší překážkou tohoto postupu je nebezpečí, že provázání regionu bude natolik silné, že nebude možné přijmout izolovanou dohodu. Odvážný přístup pak postupuje podél jiné logiky, kdy se nejdříve řeší ty nejzávažnější konflikty s vírou, že jejich odstranění povede k ukončení těch menších. Klíčová je potom především správná identifikace toho, jaké jsou centrální záležitosti konfliktního komplexu, jejichž řešení by mělo být primární. Překážkou tohoto přístupu může být obtížnost jeho realizace, která bude muset počítat se zájmy regionálních a mezinárodních mocností, které budou tomuto v případě ohrožení jejich zájmů bránit. Tento přístup tak předpokládá existenci dlouhodobé strategie regionálního peacebuildingu s ohledem na zájmy států, regionu a relevantních mezinárodních organizací, budování důvěry a proces regionálního učení. Oba tyto postupy k regionálním konfliktním komplexům také produkují odlišné výsledky ve vztahu k regionální bezpečnosti. Postupný přístup pravděpodobně posílí různé aktéry v regionu, vytvoří podmínky pro založení slabých regionálních institucí hledajících řešení konkrétních problémů, ale neposouvajících regionální vztahy na úroveň vzájemné důvěry a povede ke vzniku řešení šitých na míru jednotlivým aktérům a konfliktům, jejichž trvanlivost se těžko předvídá. Na druhou stranu odvážný přístup může vést k vytvoření bezpečnostního systému s jasnými pravidly a normami nejen pro současné konflikty, ale i pro budoucí problémy a vytvoření rámce pro spolupráci, který nebude založen jen na řešení nějakého konkrétního konfliktu, ale na širších potřebách jednotlivých států a regionů.10 (Wallensteen 2007: 196 – 200) Přístupy k řešení regionálních konfliktů lze dle Wallensteen dělit na ty pocházející přímo z regionálního konfliktního komplexu (intra-regionální přístupy) a ty pocházející

10 Blíže k tzv. rámcům šitým na míru (Tailor-made frameworks) vycházejících z postupného přístupu viz (Wallensteen 2007: 200 - 201) a tzv. rámcům založeným na potřebách (Needs-based frameworks) viz (Wallensteen 2007: 202 - 203). 32 zvenčí (extra-regionální přístupy). Efektivita prvních zmíněných je dle něj limitovaná kvůli celé řadě problémů souvisejících především s aspektem moci a dominance. Regionální plány mohou být vnímány aktéry jako zaujaté a stejně tak mohou být regionální tělesa paralyzovaná silnou rivalitou mezi angažovanými státy. Pokud je součástí problému silný regionální stát, je nepravděpodobné, že dojde k využití regionálního rámce pro mírový proces a pokud ano, tak bude tento rámec pravděpodobně využit pouze pro posílení zájmů tohoto státu. Vzhledem k těmto důvodům je většina úsilí v řešení regionálních konfliktů řízena aktéry zvenčí v rámci extra-regionálních přístupů. I ty však nejsou vždy efektivní. Problémem může být jejich až příliš široký geografický záběr. V organizacích s kontinentálním členstvím (např. Africká unie) budou pozice týkající se konfliktu pravděpodobně přijímány prostřednictvím hlasování ve velkých tělesech, což přináší riziko, že se příliš široké hlasovací fórum stane arénou pro soupeření států, které jsou jak členy dané organizace, tak mocensky zaangažovány v konfliktním komplexu. Výše uvedená rizika otvírají prostor pro neformální přístupy k řešení regionálních konfliktů, v rámci kterých se mohou společně angažovat jak externí, tak interní aktéři. Jedná se o platformy v podobě kontaktních skupin, různých koalic angažovaných států usilujících o efektivní řešení konfliktu či zvláštních vyslanců OSN. Tyto iniciativy mohou předejít regionální rivalitě a zapojit do procesu externí aktéry s dostatečnou diplomatickou a ekonomickou kapacitou, ale jejich slabinou může být jejich často krátké trvání a neschopnost přetvořit se do trvalejší organizace, která by byla schopná dlouhodobě udržovat mír. (Wallensteen 2007: 204 – 206) Je zřejmé, že ideální a obecně aplikovatelný přístup organizující rozplétání regionálních konfliktních komplexů a budující mír neexistuje. Místo toho tu máme mnoho možných variant, přičemž každému konfliktnímu komplexu bude pravděpodobně vyhovovat jiná. Wallensteenův koncept bude v rámci této práce také využit, a to ve snaze blíže porozumět logice ukončování konfliktů ve zkoumaném regionu, která bude tvořit nedílnou součást chápání jeho bezpečnostní dynamiky.

3. Analýza konfliktů zkoumaného regionu 3.1. Historický kontext a charakteristika regionu po konci CW Historický kontext ozbrojených konfliktů východní Afriky je dán především koloniálním a studenoválečným dědictvím uvaleným na státy, ve kterých probíhaly. Doprovodným jevem kolonialismu, který se kromě Etiopie týkal všech zemí regionu, byla transformace tradičních mocenských struktur a lokálních hodnot dle západoevropského stylu a vytvoření autoritativní kultury, ve které evropské mocnosti prosazovaly dle logiky „rozděl a panuj“ některé skupiny společnosti jako nadřazené (nejvhodnějším příkladem je belgický kolonialismus ve Ruandě- Urundi a konstrukce nadřazené identity Tutsiů). Sine qua non v udržování bezpečnosti a stability loutkových koloniálních vlád bylo také ustanovení dobře vyzbrojené armády, která režim chránila proti externím vojenským hrozbám a působila jako odstrašující prostředek proti případnému odporu veřejnosti. Tím byla zmíněná autoritativní kultura úspěšně militarizována. (Young 2009: 19 – 35) Nejproblematičtějším prvkem kolonialismu bylo zcela určitě vytvoření hranic, které ignorovaly přirozené etnické, kulturní, historické a náboženské teritoriální celky. Dopady tohoto kroku se v mnoha zemích východní Afriky projevily až s oslabením autoritativní kontroly centrálních režimů a zahájením demokratické tranzice po konci studené války v podobě vnitrostátních konfliktů převážně s požadavkem autonomie různých etnických skupin (např. konflikty v Etiopii či územní štěpení Somálska) či teritoriálních mezinárodních konfliktů (např. Etiopie vs. Eritrea či Eritrea vs. Džibutsko). Po dekolonializaci k mnoha změnám nedošlo. I když proběhla v mnoha zemích velmi násilným a rozhodným způsobem (např. povstání Mau Mau v Keni mezi lety 1952 a 1960, násilná rwandská revoluce v roce 1959, na jejímž základě uteklo více než sto tisíc tutsijských uprchlíků do sousedních zemí či secesionistické konflikty v Kongu v roce 1960), africké elity po zisku nezávislosti v podstatě udržovaly represivní instituce, hodnoty a procesy vytvořené jejich evropskými patrony. Neokoloniální státy se u většiny zkoumaných zemí vyznačovaly parazitickou a kleptokratickou vládnoucí třídou, která využívala stát jako arénu pro soukromou akumulaci kapitálu a byla závislá na násilí jako primární odpovědi na odlišné názory o podobě vládnutí v zemi. (Ukaga – Afoaku 2005: 176 – 178) Soupeření USA a SSSR o globální dominanci nahradilo v této době koloniální překrytí místní bezpečnostní dynamiky. Supervelmoci podporovaly ideologicky spřízněné státy a pomáhaly jim potlačovat jejich domácí opozici, což v konečném důsledku vedlo k polarizaci místních států a rostoucímu tlaku na jejich další militarizaci. Tímto vývojem byl postižen zejména Africký roh díky své geopolitické poloze u Rudého moře jakožto významné dopravní tepny ropných tankerů. Do

Ogadenské války v letech 1977 – 1978 poskytoval SSSR zbraně v hodnotě několika stovek milionů dolarů Somálsku a poté Etiopii. Svým patronem opuštěné Somálsko se v reakci na to sblížilo s USA, které zemi dále vyzbrojovaly. (Woodward 2003: 136 – 139) Díky podpoře obou velmocí dokázalo Somálsko vybudovat největší armádu v Africe, jejíž zbraně po pádu Barrého v roce 1991 využily somálské klany k vedení destruktivní občanské války. S koncem studené války zmizela ekonomická a vojenská podpora velmocí, sílila ekonomická krize mnoha místních států11, rostl tlak na jejich liberalizaci12a objevovaly se požadavky různých skupin společnosti na sebeurčení. Její skončení sice odstranilo dle terminologie RSC překrytí regionu vnějšími supervelmocemi a s ním související mocenskou zátěž, ale díky jejich odchodu zmizel také jejich nezpochybnitelný moderační vliv na tento region. V důsledku výše uvedených skutečností se většina autoritativních států východní Afriky začala postupně rozpadat. Někde byl tento trend zahájen ještě krátce před koncem studené války (občanská válka v Ugandě od roku 1986, demokratická tranzice Burundi od roku 1987 končící občanskou válkou v roce 1993, občanská válka ve Rwandě od roku 1990), někde souběžně s jejím koncem (občanská válka v Džibutsku a svržení komunistické vlády v Etiopii v roce 1990 a následné konflikty o secesi vedené OLF a ONLF) a jinde se akumulovalo napětí několik dalších dlouhých let (vypuknutí první války v Kongu v roce 1996 a svržení diktátora Mobuta Sésé Seka o rok později). Jediné dvě země ve východní Africe, kterých se konec studené války významněji nedotkl, byla Tanzanie, která měla určitou formu demokracie v podstatě od zisku nezávislosti v roce 1961 a Keňa, kde byla demokratická tranzice ukončena při vcelku klidných svobodných volbách v roce 1992.

11 V mnoha zemích byla ekonomická krize způsobena špatnými ekonomickými politikami, stejně jako častou závislostí na exportu primárních komodit, což zvyšovalo zranitelnost zemí díky závislosti na světových cenách těchto komodit. Většina zemí východní Afriky byla také extrémně zadlužená. Brettonwoodské instituce (Světová banka a IMF) začaly další půjčky podmiňovat implementací programů strukturálního přizpůsobení („Structural Adjustment Programs“), které měly zaručit jejich vrácení a efektivní využití. Součástí podmínek bylo např. snížení veřejných výdajů, devalvace měny, liberalizace obchodu, dobrá vláda či boj s korupcí. I přes částečné úspěchy byly tyto programy často kritizované, neboť již tak chudé státy v jejich rámci omezovaly také výdaje do sociálního sektoru, čímž v podstatě snižovaly životní standard svých obyvatel a prohlubovaly svou sociální a ekonomickou krizi. Blíže k SAP viz (Nugent 2004: 328 – 335) či (Green 1998). 12 Zahájená liberalizace zde však paradoxně často nevedla k úspěšné demokratizaci země, ale spíše k pravému opaku. Liberalizace, pokud není vedena velmi důsledně a od základu, přináší pro mnoho afrických zemí také riziko politické nestability s tím jak nové elity a staré vládnoucí skupiny začnou soupeřit o veřejnou podporu, a to často s nacionalistickou urgencí, dle jejíž logiky vítěz bere vše. Takovému soupeření pak již stačí jen málo, aby propuklo v násilný konflikt. Blíže viz (Lynch – Crawford 2011). 35

Po konci studené války se ve východní Africe uskutečnilo 12 ozbrojených konfliktů: Občanská válka ve Rwandě, Občanská válka v Burundi, První válka v Kongu (Zair), Druhá válka v Kongu (DRC), Konflikt v provinciích Kivu, Konflikt v regionu Ituri, Občanská válka v Ugandě, Občanská válka v Somálsku, Občanská válka v Džibutsku, Konflikt v Etiopii o status SRS, Konflikt v Etiopii o status státu Oromia a Válka mezi Etiopií a Eritreou.13

Ve vymezeném regionu se nachází 9 státních aktérů: Burundi, Džibutsko, Etiopie, Eritrea, DRC, Keňa, Tanzanie, Rwanda, Somálsko a Uganda. Během zkoumaného období vznikl jeden nový stát – Eritrea, která získala nezávislost na Etiopii 24. května 1993.

V regionu působilo ve sledovaném období minimálně 48 nestátních aktérů14: Dělení je na základě dominantního místa působení, nikoliv místa původu. Rwanda: Rwandská vlastenecká fronta (Front patriotique rwandais, FPR), Burundi: Národní rada pro obranu demokracie (Conseil National Pour la Défense de la Démocratie, CNDD), Fronta na obranu demokracie (Forces pour la Défense de la Démocratie, FDD), Strana za osvobození lidu Hutu (Parti pour la Libération du Peuple Hutu, PALIPEHUTU), Fronta za národní osvobození (Front pour la libération nationale, FROLINA), Síly pro národní osvobození (Forces nationales de libération, FNL) Zair / DRC: Aliance demokratických sil za osvobození Konga – Zair (Alliance des Forces Démocratiques pour la Liberátion du Congo-Zaire, AFDL), Armáda pro osvobození Rwandy (Armée pour la Libération du Rwanda, ALIR), Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly (União Nacional para la Independência Total de Angola, UNITA), Shromáždění pro konžskou demokracii (Rassemblement Congolais pour la Démocratie, RCD) a její odštěpenecké skupiny RCD-G, RCD-K a RCD-ML, Hnutí za osvobození Konga (Mouvement pour la Liberation du Congo, MLC), Demokratické síly pro osvobození Rwandy (Forces Démocratiques de Libération du Rwanda, FDLR), Národní kongres pro obranu lidu (Congrès national pour la

13 Kromě těchto konfliktů proběhlo v regionu ještě několik dalších, které sice splňují podmínku minimálně 25 obětí za rok, ale nebudou v této práci podrobně analyzovány. Důvodem je buď jejich velmi krátké trvání v řádech dnů (teritoriální konflikt mezi Džibutskem a Eritreou od 10. do 13. června 2008 s 35 oběťmi), nemožnost jejich odlišení od větších konfliktů probíhajících ve stejné době na stejném území (např. konflikt mezi kmeny Bena Kapuya a Bena Nsimba v DRC od 19. do 21. září 2007 s 25 oběťmi), nedostatek informačních zdrojů pro jejich adekvátní analýzu (např. konflikt mezi nomádskou agropastorální skupinou Pian Karimojog a etnikem Pokot v Ugandě v listopadu 2003 s 34 oběťmi) či kombinace všech těchto důvodů. Těchto malých konfliktů proběhlo od konce studené války do současnosti v řádech desítek. I když nebudou podrobně analyzovány v této práci, bude na ně brán při posuzování regionálních bezpečnostních trendů zřetel. 14 Záměrně u tohoto výčtu uvádím „minimálně 47 nestátních aktérů“. Tento výčet totiž obsahuje pouze nestátní skupiny, které se prokazatelně účastnily konfliktů zkoumaných v této práci. Celá řada nestátních aktérů zapojených do menších konfliktů, které neprošly přes síto minimálně 25 obětí, ve výčtu chybí. Stejně tak v něm chybí mnoho nestátních klanových ozbrojených skupin ze Somálska, jejichž počet vzhledem k jejich velkému počtu, malé velikosti a nedostupnosti informačních zdrojů nelze spolehlivě určit (pro ilustraci viz příloha č. 1, kde je zlomek těchto aktérů u kalkulace počtu obětí v Somálsku uveden).

défense du peuple, CNDP), Hnutí 23. března (Mouvement du 23-Mars, M23), Koalice konžského vlasteneckého odporu (Coalition des Patriotes Résistants Congolais, PARECO), Fronta nacionalistů a integracionalistů (Front des Nationalistes et Intégrationnistes; FNI), Fronta vlasteneckého odporu v Ituri (Forces de Résistance Patriotique d’Ituri, FRPI), Svaz konžských vlastenců (Union des Patriotes Congolais, UPC), Strana pro jednotu a ochranu integrity Konga (Le Parti pour l'Unité et la Sauvegarde de l'Intégrité du Congo, PUSIC), Lidové ozbrojené síly Konga (Forces Armées du Peuple Congolais, FAPC), Konžské revoluční hnutí (Mouvement Révolutionnaire Congolais, MRC), Lidová fronta pro spravedlnost v Kongu (Front Populaire pour la Justice au Congo, FPJC) Uganda: Armáda Božího odporu (Lord's Resistance Army, LRA), Hnutí Svatého ducha (Holy Spirit Movement, HSM), Spojené demokratické síly (Allied Democratic Forces, ADF), Fronta západního břehu Nilu (West Nile Bank Front, WNBF), Ugandská národní záchranná fronta II (Uganda National Rescue Front, UNRF), Súdánská lidová osvobozenecká armáda/hnutí (Sudan People's Liberation Army/Movement, SPLA/M) Somálsko: Sjednocený somálský kongres (United Somali Congress, USC), Somálské národní hnutí (Somali National Movement, SNM), Somálské vlastenecké hnutí (Somali Patriotic Movement, SPM), Somálská národní aliance (Somali National Alliance, SNA), Demokratická fronta somálské spásy (Somali Salvation Democratic Front, SSDF), Somálská rada pro usmíření a obnovu (Somalia Reconciliation and Restoration Council, SRRC), Islámská unie (Al-Itihaad al-Islamiya, AIAI), Svaz islámských soudů (Islamic Courts Union, ICU), Aliance pro obnovu míru a boj proti terorismu (Alliance for the Restoration of Peace and Counter- Terrorism, ARPCT), Aliance pro znovuosvobození Somálska (Alliance for the Reliberation of Somalia, ARS), Mučednické hnutí mládeže (Harakat Al-Shabaab al-Mujahidin, Al-Shabaab), Islámská strana (Hizbul Islam), Stoupenci prorocké cesty a konsensu (Ahlu Sunna Wal Jama'a, ASWJ) Džibutsko: Fronta za obnovu jednoty a demokracie (Front pour la Restoration de l'Unité et de la Démocratie, FRUD) Etiopie: Ogadenská národní osvobozenecká fronta (Ogaden National Liberation Front, ONLF), Spojená západní somálská osvobozenecká fronta (United Western Somali Liberation Front, UWSLF), Oromská osvobozenecká fronta (Oromo Liberation Front, OLF)

Co se týče dynamiky nestátních aktérů, lze jednoznačně vysledovat v rámci regionu klesající trend jejich počtu a aktivit. Z výše uvedených nestátních skupin se 16 přetvořilo v důsledku ukončení jejich konfliktu v politickou stranu, 22 zaniklo v důsledku porážky či splynulo s jinou skupinou a pouze 10 jich je prokazatelně stále aktivních.

3.2. Občanská válka ve Rwandě (1990 – 1994) 3.2.1. Zařazení konfliktu Občanská válka ve Rwandě představuje z hlediska umístění vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. Z hlediska závažnosti lze tento konflikt hodnotit ve všech jeho letech jako válku, která vedla celkově k 507 890 obětem. (UCDP 2012a)

3.2.2. Charakteristika státu Malá rozloha Rwandské republiky, společně s nejvyšší hustotou zalidnění v Africe a nutností produkovat dostatek obživy, vedla k vytvoření centralizované formy politické moci a velmi vysokému stupni sociální kontroly. V čele této prezidentské republiky stojí od března 2000 Paul Kagame, bývalý velitel ozbrojené skupiny FPR, která je v současnosti dominantní politickou stranou Rwandy. (Prunier 1995a: 1 – 4) Přes 11,5 milionů obyvatel země je rozděleno především podél etnické štěpné linie. Dvě hlavní etnika Hutuové (84 %) a Tutsiové (15 %) za sebou mají dlouhou historii stýkání a potýkání. V populaci je patrné také regionální štěpení a rozdělení centrum vs. periferie jakožto bohaté město (19 % urbánní populace) vs. chudý venkov. Ekonomickému rozdělení zde jednoznačně dominuje vlastnictví půdy, která je místními obyvateli považována za jednu z nejcennějších surovin. Z hlediska náboženství je společnost konzistentní, křesťanství vyznává 82,5 % populace. (CIA 2012a) Vnitrozemská poloha země a devastující občanská válka významně přispěly k její chudobě. V samozásobitelském zemědělství je zde zaměstnáno okolo 90 % obyvatel. Primárními exportními komoditami jsou káva a čaj a malé příjmy stát získává také z těžby omezeného množství surovin (kasiterit, wolframit, coltan a zlato). (WB 2011a: 7 – 10)

3.2.3. Charakteristika hlavních aktérů 3.2.3.1. Rwandská vlastenecká fronta Rwandská vlastenecká fronta (Front patriotique rwandais, FPR) byla politicko-vojenská organizace zformovaná v Ugandě v prosinci 1987 s cílem dosáhnout návratu tutsijských uprchlíků z období politických perzekucí let 1959 a 1973 zpět do Rwandy a porazit režim prezidenta Habyarimany.15 Jádro FPR bylo tvořeno rwandskými důstojníky ugandské armády, kteří stáli v čele masivní dezerce rwandských vojáků do FPR. Na začátku války při invazi do Rwandy v září 1990 disponovala organizace zhruba 4000 vojáky. (Prunier 1995a: 72 – 73) Po

15 Do zahraničí odešlo z Rwandy v důsledku politických perzekucí let 1959 a 1973 zhruba 600 000 – 700 000 Tutsiů, kteří se v roce 1990 stále identifikovali jako rwandští uprchlíci. (Prunier 1995a: 63). 38 vítězství v občanské válce se politické křídlo organizace stalo vedoucí politickou stranou v zemi a od prvních poválečných parlamentních voleb roku 2003 je vládní stranou.

3.2.3.2. Rwandský režim a jeho podporovatelé Druhého klíčového aktéra konfliktu představuje hutuský rwandský režim, který byl reprezentován několika aktéry. Především to byla politická strana Národní republikánské hnutí za rozvoj (Mouvement National pour le Développement, MRND), která byla založena v roce 1974 Habyarimanou a přejmenovaná v roce 1991 na MRND(D) přidáním sousloví „a demokracii“ do jejího názvu. (Hintjens 1999: 267 – 268) Do zavádění multipartismu od roku 1991 byla MRND jedinou politickou stranou v zemi. Krátce po invazi FPR se mládežnické křídlo strany zvané Interahamwe („Ti, kteří pracují spolu“) rozvinulo do podoby militantní skupiny, která se později stala hlavním pachatelem genocidy. (Chrétien 1997: 93 – 95) V samotné genocidě pak hrála o něco významnější roli Koalice na obranu republiky (Coalition pour la Défense de la République, CDR) založená v březnu 1992, která seskupovala především bývalé radikální členy MRND, kteří kritizovali tuto stranu za její přílišnou umírněnost vůči FPR a jejím demokratickým „ibyitso“.16 (Prunier 1995a: 128) Její agenda byla extrémně etnicky pro-hutuská a antitutsijská. I tato strana měla svoji vlastní mládežnickou milici, která se angažovala v genocidě, a to Impuzamugambi („Ti, kteří mají stejný cíl“).17 (Chrétien 1997: 95) Kroky obou výše uvedených politických stran implementovaly v praxi také malé, ale poměrně dobře vybavené Rwandské ozbrojené síly (Forces Armeée Rwandaises, FAR).18

3.2.3.3. Externí aktéři Roli sekundárního bojujícího aktéra sehrála Francie, která má tradičně s Rwandou nadstandardní vztahy.19 Rwanda je od roku 1970 členem Mezinárodní organizace Frankofonie (Francophonie Organisation internationale de la Francophonie, OIF) a uzavřela s Francií v roce 1975 dohodu o vojenské pomoci. Francie hrála ve rwandské občanské válce důležitou roli díky dodávkám zbraní vládním jednotkám a prostřednictvím operací přímo na místě. Své vojáky do země vyslala v říjnu 1990, v dubnu 1994 a pod mandátem OSN v červnu 1994.

16 Termín ibyitso znamená „spolupachatelé“ a označuje Tutsie žijící ve Rwandě po invazi FPR. Později byl používán také ve smyslu „zrádci“ – umírnění Hutuové, kteří podporovali opoziční strany. (Fuji 2009: 77 – 79) 17 Kromě těchto politických stran a milic se na hutuské straně konfliktu angažovala také celá řada neformálních a extrémistických skupin jako Akazu, Zero Network či Amasasu. Blíže k těmto skupinám viz (Hintjens 1999: 259) (Prunier 1995a: 168, 221) (Reyntjens 1995: 58). 18 Ty na počátku války disponovaly 5 200 muži, avšak díky následné masivní rekrutaci její velikost narostla do poloviny roku 1992 až na 50 000 vojáků. (Prunier 1995a: 113) Poměrně nezávisle vedle armády stála ještě elitní Prezidentská garda (Garde Presidentielle, GP) o velikosti přibližně 50 000 osob. (Prunier 1995a: 243) 19 V kontextu velmi dobrých vzájemných vztahů obou států se někdy uvádí, že Francie považuje Rwandu za tzv. „le pré carré“, její vlastní dvorek. (Prunier 1995a: 103) 39

Sekundárním bojujícím aktérem se stal také Zair, který vnímal svoji podporu rwandskému režimu jako příležitost, jak se dostat zpět do přízně svých francouzských a belgických spojenců, kteří ho v poslední době začínali stále více ignorovat. (Prunier 1995a: 101)

3.2.4. Předmět sporu a jeho evoluce Základní zájmy hlavních aktérů jsou v konfliktu poměrně jasně definované. FPR podnikla invazi do Rwandy za účelem vynucení návratu tutsijských uprchlíků do země, svržení režimu prezidenta Habyarimany a zrovnoprávnění postavení Tutsiů ve Rwandě. Zástupci hutuského rwandského režimu usilovali o udržení své moci za každou cenu a později také o vymýcení tutsijského obyvatelstva. Zdroje, o které je v tomto konfliktu bojováno, jsou bohatství a moc. Bohatství je reprezentováno teritoriem Rwandy a půdou, jejíž hodnota roste s agrárním charakterem místní ekonomiky, vysokou hustotou zalidnění a ekonomickou krizí panující v této zemi na přelomu 80. a 90. let.20 Nedostatek půdy také vytváří základnu pro sociální konflikt. Potenciální návrat tutsijských uprchlíků by pro místní obyvatelstvo znamenal ekonomickou katastrofu. Realitu tehdejšího života ve Rwandě si však uprchlíci idealizují a zmiňovaná rizika považují pouze za produkt propagandy kigalského režimu. (Brandstetter 1997: 434 – 435) Prvek moci je reprezentován politickou dominancí Hutuů nad Tutsii, přičemž tato nerovnost přirozeně vede ke konfliktu za narovnání tohoto stavu mocenské nerovnosti. Vykořeněni a bez domova vnímali tutsijští uprchlíci Habyarimanův režim jako zkorumpovanou totalitární diktaturu vyznačující se klientelismem, korupcí a porušováním lidských práv jejich soukmenovců. (Brandstetter 1997: 435) Totální etnický centralismus rwandského režimu, ke kterému se při jeho liberalizaci přidal také etnický šovinismus, vedl k politické i ekonomické marginalizaci Tutsiů, k jejich frustraci a rostoucímu nepřátelství. Nepřátelství panovalo i ze strany Hutuů, kteří byli marginalizovaní zase v období německé a belgické koloniální nadvlády, kdy byla vytvořena rasová ideologie nadřazující Tutsie. (Fuji 2009: 63) Tuto koloniální zátěž si obě etnika nesla až do současnosti. Hutuové byli navíc ve svém postoji k Tutsiům zatížení také masivní indoktrinací. Ekonomická situace a mezinárodní tlak, který tlačil rwandské elity k demokratizaci a tím i k potenciální ztrátě výsad a bohatství, vedl v konečném důsledku také k urgentní potřebě najít někoho, na koho bude svalena vina za neutěšený stav státu a tím někým se stali právě Tutsiové. Následovná masivní propaganda extrémistické hutuské elity vedla k antitutsijským náladám mezi běžným obyvatelstvem a v konečném důsledku také k vypuknutí samotné genocidy na konci války.

20 Ekonomická krize byla způsobená pádem cen primárních komodit a zhoršením situace po přijetí programu strukturálního přizpůsobení IMF, který prohloubil krizi nejchudšího obyvatelstva. (Uvin 2001: 79 - 80) 40

Soupeření o zdroje bylo přirozeně doplněno nekompatibilními rolemi konfliktních stran plynoucích z organizace mocenské hierarchie dle etnického klíče21 a jejich nekompatibilními hodnotami plynoucími z rasové koloniální ideologie, separace skupin v důsledku odchodu mnoha tutsijských uprchlíků do zahraničí a v pozdější době pak také z umělé konstrukce vlastních identit v období před vypuknutím války.22

3.2.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Latentní konflikt mezi konfliktními skupinami přetrvával v podstatě po celou dobu pobytu tutsijských uprchlíků v diaspoře. K manifestaci konfliktu dochází v prosinci 1987, kdy byla v Ugandě zformována FPR s explicitním cílem návratu tutsijských uprchlíků do Rwandy. Ke vzniku otevřeného konfliktu dochází invazí FPR do Rwandy 1. října 1990 a s ní i k unilaterální eskalaci konfliktu. K rozhodnutí FPR zaútočit přispívala krize rwandského režimu v roce 1990 způsobená ekonomickými problémy a tlakem zvenčí na opuštění systému jedné strany a také tlak vize potenciální demokratizace, která by FPR vzala argument o vedení boje proti totalitární diktatuře. Moment překvapení vedl k raným úspěchům FPR, nicméně 7. října 1990 přechází FAR do protiofenzívy a za pomoci vojáků Zairu a Francie odpor FPR likviduje. (Prunier 1995a: 93 – 96) Rychlý postup FAR vedl k situaci, kdy do konce měsíce již v podstatě neexistovala žádná bojová fronta a konflikt tak přirozeně deeskaloval. FPR se následně stahuje do hor, reorganizuje své jednotky a 23. ledna začíná s partyzánskou válkou vyznačující se strategií „hit and run“, při které konflikt proměnlivě eskaluje dle logiky odvety v návaznosti na jednotlivé útoky. K omezené deeskalaci konfliktu dochází 29. března 1991, kdy je v zairském N´Sele podepsáno příměří, které je ovšem neustále porušováno. (Adelman – Suhrke 2000: 134) V tomto období nabírá na urgenci zejména civilní násilí. Extrémisté rwandského režimu povzbuzují občany k masakrům vůči tutsijskému obyvatelstvu a ibyitso v podobě masakrů a teroristických útoků. Rwandská armáda také masivně rekrutuje nové vojáky, dodává zbraně milicím a za pomocí Francie mohutně dozbrojuje.

21 Vertikální diferenciace rolí byla řízena esencí ideologického sloganu rubanda nyamwinshi, dle kterého obsazovali ty nejvyšší posty ve státní a vojenské správě výhradně Hutuové. (Brandstetter 1997: 439) Obecně lze však říci, že život pro Tutsie byl v Habyarimanově režimu díky institucionální diskriminaci velmi obtížný, nicméně v každodenním životě relativně snesitelný. Oproti režimu předchozího prezidenta Kayibandy se situace Tutsiů zlepšila a dokonce zde působilo několik velmi významných tutsijských obchodníků, kteří s režimem víceméně vycházeli. (Prunier 1995a: 75 - 76). Co se týče tutsijských uprchlíků, tak ti ve Rwandě přirozeně ani žádné role vykonávat nemohli. To byl také jeden z důvodů, proč se stali dobrovolně konfliktní stranou. 22 Prostředkem vytváření a posilování umělých identit obou konfliktních skupin byla propaganda. Příklady dominantní hutuské propagandy může být např. Desatero přikázání Hutuů a nejpoužívanějšími nástroji magazín Kangura či rozhlasová stanice RTLM (Radio Télévision Libre des Mille Collines). Hlavním propagandistickým nástrojem FPR se stala rozhlasová stanice Muhabura. (ICAC 1996: 35 – 41) (Hintjens 1999: 265 – 268) 41

Deeskalace konfliktu přichází 6. června 1992, kdy začíná mírový proces iniciovaný zejména liberálními opozičními stranami. V tomto kontextu došlo 14. června také k podpisu dohody o zastavení palby. (Prunier 1995a: 150) Období vyjednávání je doprovázeno silným odporem extrémistických stran MRND(D) a CDR a pokračujícím civilním násilím. To nakonec vyvrcholilo v porušení zastavení palby FPR, která 8. února 1993 unilaterálně eskaluje. Ofenzíva probíhala velmi úspěšně, neboť FAR nebyla schopná odolávat tlaku FPR díky snížení její konfliktní solidarity (pokles morálky, strach z demobilizace způsobené mírovým procesem, špatná disciplína velkého množství nových rekrutů) a materiálních zdrojů (zhoršené materiální podmínky v důsledku finanční krize režimu). (Mutwol 2009: 179 – 183) FPR svůj postup zastavila zhruba 30 km od Kigali unilaterálním zastavením palby 20. února 1993 z důvodu hrozby vystoupení francouzské armády na podporu FAR. (Prunier 1995a: 177) Konflikt se dostává do mrtvého bodu a dochází k obnově vyjednávání o míru, které vrcholí 4. srpna 1993 podpisem mírové dohody v tanzanijské Aruše. (Mutwol 2009: 184) Stádium řešení konfliktu však i přes podpis dohody vůbec nenastalo a konflikt i nadále přetrvával v mrtvém bodě. Velmi křehké rozložení sil v dané situaci bylo ještě komplikováno vývojem v Burundi, kde byl tutsijskými extrémisty zabit nově zvolený hutuský prezident Melchior Ndadaye. Tato událost přispívala k nenávisti hutuských extrémistů vůči tutsijskému obyvatelstvu a FPR a společně s jejich zakořeněným odporem vůči mírovému procesu nakonec vedla k rozhodnutí realizovat tzv. finální řešení tutsijské otázky. (Prunier 1995a: 200) CDR, jakožto hlavní strůjce budoucí genocidy, vykreslovala celou situaci pro hutuské obyvatelstvo za pomoci propagandy v termínech biblické urgence hrozící ztráty privilegií a kontroly nad vlastním životem. Závěrečná fáze konfliktu a prolomení mrtvého bodu nastává 6. dubna 1994. Ve 20:30 bylo nad Kigali sestřeleno letadlo s prezidentem Habyarimanou, který se vracel společně s novým prezidentem Burundi Ntaryamiranou ze setkání s prezidenty regionu z Dar es Salaamu, na kterém čelil Habyarimana silné kritice za neimplementaci dohod z Aruši. Oba prezidenti v letadle zahynuli. Pachateli útoku byli pravděpodobně nejbližší a zároveň nejextrémnější prezidentovi spolupracovníci. Okamžitě po útoku začíná FAR a civilní milice vyvražďovat Tutsie a umírněné Hutuy po celé zemi. (Des Forges 1999: 181 - 195) Dochází k unilaterální eskalaci konfliktu ze strany rwandského režimu, která je explicitně zamířená zejména na civilní obyvatelstvo etnicky spřízněné s FPR a jejím domnělým spojencům.23

23 Konfliktní solidarita, extrémně posílená masivní propagandou, válečnou ideologií a sdílenou vinou z dřívějších masakrů, přispěla k neobvyklé brutalitě vládní strategie. Konfliktní zdroje byly pro vedení zvěrstev na dostatečné úrovni. Jejich dostupnost byla zajištěna na armádní rovině dřívějšími francouzskými dodávkami 42

FPR zahajuje odvetnou eskalaci 8. dubna, v době, kdy jsou masakry po celé zemi evidentní. Velmi brzy se dostává do Kigali, kde 11. dubna začíná bitva o hlavní město trvající tři měsíce. Následující den odchází rwandská vláda do Gitaramy a po neúspěšném pokusu vlády spustit 6. června protiofenzívu řízenou zřejmě logikou strategické eskalace, kvůli očekávanému brzkému pádu, okupuje FPR také toto město. Vláda se následně stahuje 13. června do Gisenyi na hranicích se Zairem, do kterého později prchá. Samotné Gisenyi je dobyto 18. července, čímž konflikt deeskaluje a končí. (Prunier 1995a: 268 – 299)

3.2.6. Snahy o moderování konfliktu Pokusy o vnitřní moderování konfliktu vycházely především z tlaku rwandských liberálních opozičních stran, které se jako první sešly s FPR k jednání o potenciálním míru již 6. června 1992 v Bruselu a vytvořily tak základ pro následující mírová jednání v Aruše. Za celou dobu konfliktu lze za nejvýznamnější pokus o vnější moderování považovat právě vyjednávání v Aruše, které bylo organizováno Tanzanií, USA, Francií a Organizací africké jednoty (OAU). Svoji roli sehrál také Zair, díky kterému bylo v březnu 1991 podepsáno zastavení palby v N´Sele. (Mutwol 2009: 180 – 186) Další vnější snahy, od kterých se očekával moderační efekt, očekávání nenaplnily. Příkladem mohou být neefektivní pozorovací mise OAU GOMN monitorující příměří mezi vládou a FPR, pozorovací mise OSN UNUROM kontrolující hranice mezi Rwandou a Ugandou kvůli nelegálnímu zbrojení FPR či monitorovací mise OSN UNAMIR umístěná v Kigali, která měla dohlížet na realizaci mírové dohody z roku 1993. (Prunier 1995a: 194) Opožděná se také zdá rezoluce RB OSN číslo 918 ze 17. května 1994, která uvalila na Rwandu zbraňové embargo. (UN SC 1994a)

3.2.7. Mezinárodní intervence Rada bezpečnosti posílila rezolucí č. 918 v květnu 1994 mandát mise UNAMIR o možnost vynucení míru pod kapitolou 7 Charty OSN a zvýšila její velikost na 5500 osob. (UN SC 1994a) Vliv mise nově označované jako UNAMIR II na ukončení konfliktu byl ovšem marginální, neboť v době rozšíření mandátu nedisponovala mise dostatečným množstvím personálu. Její velikost totiž byla v období těch nejintenzivnějších bojů v dubnu 1994 snížena o 90 % na zcela nedostatečných 270 osob. Nově schválené posily přitom byly dopraveny na místo až v srpnu 1994, tedy po faktickém ukončení bojů. (Kuperman 2001: 84)

zbraní, z nichž část byla distribuována také civilním milicím, jejichž hlavní výbavou byly mačety zakoupené rwandskou vládou v roce 1993 od Číny v hodnotě téměř jednoho milionu dolarů. (Melvern 2006: 56)

Francie, Belgie a Zair byly aktéři, kteří v rámci rwandské občanské války intervenovali samostatně. Krátce po invazi FPR do Rwandy vyslala Francie 4. října 1990 do Kigali 150 mužů v rámci operace s označením Noroît. Jejich oficiálním cílem bylo evakuovat francouzské občany, brzy bylo ale zřejmé, že jsou zde především na pomoc FAR v jejich boji proti FPR.24 Francouzské jednotky opustily Rwandu v listopadu 1993, kdy byla na místo dopravena mise UNAMIR. (Adelman 2009: 7 – 9) Ve stejný den jako Francie poslala do Rwandy svých 400 výsadkářů také Belgie, jejíž akce byla spíše instinktivní odpovědí na možné bezpečnostní hrozby velké komunitě belgických občanů a emigrantů (1700 lidí). (Adelman 2009: 5 – 6) Belgičané se do bojů žádným způsobem nezapojili a nakonec se 1. listopadu 1990 stáhli. Zairský prezident Mobutu Sésé Seko poslal do Rwandy také několik stovek mužů ze své zvláštní prezidentské divize, která se okamžitě a explicitně zapojila do bojů na straně FAR. (Prunier 1995a: 101) Francie s Belgií se opět vrátily do Rwandy krátce po vypuknutí genocidy. 9. dubna přistálo v Kigali 190 francouzských výsadkářů v rámci operace Amaryllis, jejichž cílem bylo evakuovat z Rwandy cizince.25 Samotná operace skončila 14. dubna. Belgičané zahájili 10. dubna operaci Silverback, v rámci které 250 belgických vojáků evakuovalo místní belgické občany. Operace byla ukončena 15. dubna. (Kuperman 2001: 40 – 42) K mezinárodní intervenci s autorizací RB OSN dochází až 22. června, kdy získala Francie mandát rezolucí RB OSN číslo 929 pod Kapitolou 7 Charty OSN. (UN SC 1994b) Za svítání 23. června se začaly první jednotky operace Turquoise přesouvat do Rwandy. Operace nakonec disponovala 3400 muži a velkým množstvím zbraňové techniky.26 Oficiálním cílem operace Turquoise bylo zachránit tolik Tutsiů, kolik jen bude možné. Na jihu země Francouzi vytvořili bezpečnou humanitární zónu (Zone Humanitaire Sure, ZHS), ve které nakonec našlo útočiště zhruba 1,5 milionu lidí. Jednotky operace Turquoise opustili Rwandu 21. srpna v souvislosti s vypršením mandátu OSN.27 (Kuperman 2001: 44 – 51)

3.2.8. Ukončení konfliktu Je zřejmé, že k ukončení vnitrostátního konfliktu ve Rwandě došlo především díky úplnému vítězství jedné z konfliktních stran, a to FPR. V literatuře je možné se také setkat

24 V období partyzánské války dokonce pronikly na veřejnost informace o tom, že má francouzská armáda plné velení nad protipovstaleckými operacemi FAR. (Adelman – Suhrke 2000: 159 – 160) 25 Není bez zajímavosti, že Francouzi evakuovali také několik prominentů Habyarimanova režimu a 97 dětí ze sirotčince paní Habyarimanové. (Adelman 2009: 9 – 10) 26 Intervenční síly byly složené z 2900 Francouzů a dalších 500 vojáků poslalo také několik afrických států (Senegal, Guinea-Bissau, Čad, Mauritánie, Egypt, Niger a Zair). (Kuperman 2001: 45) 27 I v rámci této operace se objevuje mnoho kontroverzí ohledně skutečných francouzských záměrů plynoucích především z faktu, že francouzská vojenská přítomnost na jihu země umožnila pachatelům genocidy a členům vlády utéct od FPR do sousedního Zairu. (Kuperman 2001: 50) 44 s argumentací o ukončení konfliktu díky donucovacímu zásahu třetí strany, což dle mého názoru není ospravedlnitelné vzhledem k nedostatečnému personálnímu obsazení mise UNAMIR II a příjezdu jejích posil až v srpnu po faktickém ukončení bojů. Operace Turquoise také nevedla k ukončení války, ale spíše k zastavení zbývajících civilních masakrů na jihu země a paradoxně také ke zpomalení postupu FPR k finálnímu vítězství.

3.2.9. Celkové zhodnocení konfliktu Konflikt měl devastující dopad na celý stát, který se po skončení konfliktu nacházel v ekonomické, materiální a sociální nouzi. Kromě velkého množství lidských obětí byla i více než polovina ze 7 milionové populace vysídlená. UNHRC evidovala v polovině roku 1994 okolo 2,1 milionu uprchlíků a také více než 1,8 milionu IDPs. (UNHCR 1994) Psychologické dopady na společnost byly enormní. Ta se skládala z traumatizované tutsijské populace, která přišla o příbuzné, majetek či přátele a traumatizované hutuské obyvatele, kteří nedokázali pochopit, k čemu došlo a stávali se často oběťmi násilné msty. Pro poválečnou společnost se tak vžilo výstižné označení Bapfuye Buhagani (chodící mrtví). (Prunier 1995a: 358). Hlavní výzvou pro novou vládu s dominantním postavením FPR, která se ujala úřadu hned 19. července 1994, bylo především dosažení nějaké formy národního smíru a řešení stavu chronické bezpečnostní nejistoty, kdy docházelo k odvetnému zabíjení, hit and run nájezdům pachatelů genocidy z uprchlických táborů v Zairu a pokračujícím bojůvkám s bývalými vojáky FAR poblíž uprchlických táborů, kde se ukrývali.28 Reakce na občanskou válku ve Rwandě a zejména pak na genocidu roku 1994 představovala obrovské selhání mezinárodního společenství, a to především díky jeho pasivitě a neschopnosti objektivně odhadnout situaci v konfliktní oblasti. „Mezinárodní společenství ve Rwandě selhalo a to nás vždy bude zanechávat pocit lítosti,“ řekl v roce 2000 tehdejší generální tajemník Kofi Annan. (BBC 2004a) Také USA byly velmi kritizovány za svoji pasivitu a odmítání humanitární intervence na poli OSN, které bylo ovlivněno jejich zkušeností ze Somálska roku 1993. (Rohr 2009: 5 – 7) Z regionálního hlediska je také nutné dodat, že důsledky konfliktu přispěly k zahájení první války v Kongu, kam utekla celá řada pachatelů rwandské genocidy (blíže viz kapitola 3.4).

28 Co se týče politického vývoje po ukončení konfliktu, nová prozatímní vláda s dominantním postavením FPR se ujala funkce již 19. července 1994 a v prosincových volbách byla legalizovaná. Ústavní rámec byl vytvořen odkazem na rwandskou ústavu z 10. června 1991 a udělením ústavní platnosti Dohodě z Aruši z roku 1993, Deklaraci ze 17. července 1994 a Protokolu o dohodě mezi FPR a dalšími sedmi politickými stranami z 24. listopadu 1994. (Smith 2002: 30 – 31) V listopadu 1994 byl zřízen rezolucí Rady Bezpečnosti OSN číslo 955 Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (International Criminal Tribunal for Rwanda, ICTR) určený k souzení lidí zodpovědných za rwandskou genocidu a další vážná porušení mezinárodního práva ve Rwandě či rwandských občanů v sousedních zemích v průběhu roku 1994. (UN SC 1994c)

3.3. Občanská válka v Burundi (1993 – 2008) 3.3.1. Zařazení konfliktu Občanská válka v Burundi představuje z hlediska umístění vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. V jeho průběhu ho lze hodnotit jako válku mezi lety 1993 a 2003 a ve zbývajícím období jako malý ozbrojený konflikt. Celkově přišlo díky bojům o život 16 842 lidí, přičemž je důležité dodat, že UCDP nemá ve své databázi zcela kompletní data k letům 1993 a 1994, ve kterých byly vedeny zejména velké masakry civilistů. (UCDP 2012a)

3.3.2. Charakteristika státu Burundská republika získala nezávislost od Belgie v roce 1962 jako monarchie a v roce 1966 byla převratem změněna na prezidentskou republiku. Od roku 2005 je prezidentem země Pierre Nkurunziza ze strany CNND-FDD, která hrála jednu z klíčových rolí v občanské válce probíhající mezi lety 1993 – 2008. (Reyntjens 2005: 119) Hlavní dělící linií ve více než 10 milionové populaci je etnicita. Dvěma hlavními etniky jsou zde Hutuové (85 %) a Tutsiové (14 %). V otázce víry dominuje místní populaci křesťanství (67 %), dále jsou zastoupeny různé domorodé víry (23 %) a islám (10 %). Patrné je také štěpení centrum vs. periferie, jakožto město (11 %) vs. venkov (89 %). Městem je v této malé zemi myšlena především Bujumbura, která je držitelem politické a ekonomické moci země. 68 % populace Burundi žije pod hranicí chudoby. (CIA 2012b) Ekonomicky je země slabá. Nemá přístup k moři, žádné významné surovinové zdroje a její výrobní sektor je velmi zaostalý. 90 % populace pracuje v zemědělství, které však tvoří jen 30 % HDP, neboť jeho většina je samozásobitelského charakteru. Převážnou část státních příjmů zajišťuje export kávy a čaje. Obecně je země díky celé řadě strukturálních problémů těžce závislá na zahraniční pomoci, která tvoří 42 % národních příjmů. (Stein 2010: 12 – 13)

3.3.3. Charakteristika hlavních aktérů 3.3.3.1. UPRONA Svaz národního pokroku (Union pour le progrès national, UPRONA) byl založen v roce 1957. Jedná se o nacionalistickou stranu, která se zasloužila o získání burundské nezávislosti.29 Podporu tato strana získávala zejména od etnika Tutsiů. Od 60. let byl svaz jedinou

29 Zakladatelem této strany byl burundský národní hrdina, princ Louis Rwagasore, který stál v čele hnutí bojujícímu proti belgickému kolonialismu. V roce 1961 vyhrál svaz UPRONA 80 % hlasů ve volbách do zákonodárného shromáždění a Rwagasore se stal premiérem majícím za úkol připravit zemi na nezávislost. O dva týdny později, 13. října 1961, byl zabit Řekem Georgesem Kageorgisem, který měl být za tento čin placen belgickou Křesťansko-demokratickou stranou (PDC). Po jeho zabití došlo v rámci svazu UPRONA k propuknutí etnické rivality. (Hoofnagle – Rothe 2010: 174)

46 povolenou stranou a stal se v podstatě nástrojem vojenské diktatury. (USIP 2004: 19 – 20) Tím byla jeho role a zájmy v burundské občanské válce jasné. Po válce byl UPRONA politickou stranou co do počtu voličů a významu marginální.

3.3.3.2. FROBEDU Fronta za demokracii v Burundi (Front pour la démocratie au Burundi, FRODEBU) je levicová politická strana, jejíž mocenská základna leží především v etniku Hutuů. Byla založena v roce 1986 následovníky Melchiora Ndadaye pocházejících převážně z rozpuštěné burundské strany práce. (Reyntjens 2005: 117) V současnosti lze stranu považovat za druhou nejvýznamnější v rámci burundského stranického systému.

3.3.3.3. CNDD-FDD 24. září 1994 založil Léonard Nyangoma, bývalý ministr vnitra ve vládě FROBEDU, Národní radu pro obranu demokracie (Conseil National Pour la Défense de la Démocratie, CNDD) a její ozbrojené křídlo Frontu na obranu demokracie (Forces pour la Défense de la Démocratie, FDD). Jedná se o stranu vycházející z etnické komunity Hutuů. Jejím cílem bylo obnovení burundské demokracie, prosazení výsledků voleb roku 1993, ustanovení etnicky vyvážené národní armády a dosažení spravedlivé dohody o sdílení moci. (Nindorera 2012: 14 – 15) V roce 1998 se od CNDD odštěpilo její vojenské křídlo FDD, které začalo vystupovat pod jménem CNDD-FDD a stalo se nejaktivnější rebelskou skupinou války. Původní CNDD fungovala i nadále jako politická skupina bez armády a v podstatě bez reálné lidové podpory. (Nindorera 2012: 16 – 17) Po uzavření mírové dohody s vládou byla skupina v lednu 1995 legalizována a dnes je nejvýznamnější burundskou politickou a zároveň vládní stranou.

3.3.3.4. PALIPEHUTU-FNL Strana za osvobození lidu Hutu (Parti pour la Libération du Peuple Hutu, PALIPEHUTU) byla založena v roce 1980 s cílem ochrany hutuské populace od tutsijské dominance. V roce 1990 se od skupiny oddělila Fronta za národní osvobození (Front pour la libération nationale, FROLINA) a v roce 1991 kvůli vojenským neúspěchům skupiny i její ozbrojené křídlo Síly pro národní osvobození (Forces nationales de libération, FNL) označované jako PALIPEHUTU-FLN. (Hoofnagle – Rothe 2010: 176) To se stalo druhou nejaktivnější rebelskou skupinou občanské války. Po podpisu mírové dohody v roce 2009 se skupina stala vcelku slabou politickou stranou.30

30 K transformaci skupiny na politickou stranu došlo v dubnu 2009 a tím bylo z názvu skupiny (PALIPEHUTU- FNL) také vypuštěno slovo PALIPEHUTU. Burundské politické strany totiž nemohou ve svých názvech odkazovat na etnicitu. (IRIN 2009) 47

3.3.4. Předmět sporu a jeho evoluce Základním předmětem sporu občanské války v Burundi se stala politická moc, která byla v této zemi silně etnicizovaná a patřila od koloniálního období téměř výlučně etniku Tutsiů, které ji často zneužívalo k represím na hutuských obyvatelích.31 Hutuské politické strany a rebelské skupiny usilovaly o etnické narovnání mocenského systému. Odepření moci v podobě zabití prvního hutuského prezidenta a významných představitelů hutuské strany FROBEDU posílilo jejich pocit nenávisti a křivdy. Mocenská nerovnováha byla ještě podpořena ekonomickou marginalizací tohoto etnika v 70. a 80. letech. Boj byl tedy z tohoto pohledu veden také o bohatství v podobě rovného přístupu k půdě, veřejným zdrojům, pracovním příležitostem, mzdám apod. Nekompatibilita zdrojů byla dále silně rámována nekompatibilitou hodnot obou konfliktních skupin. Otázku belgického koloniálního vlivu na intenzifikaci etnických rozdílů v zemi jsem vzhledem k tomu, že Burundi bylo mezi lety 1916 – 1962 součástí celku Ruanda-Urundi, rozebíral již v kapitole o rwandské občanské válce (viz kapitola 3.2).32 Nekompatibilita rolí, především jejich vertikální diferenciace, byla přirozeným důsledkem etnicizované burundské reality. Přítomná je až do současnosti také horizontální diferenciace rolí, kdy např. tutsijská menšina, reprezentující dnes zhruba 14 % populace Burundi, zcela dominuje nejvýznamnějšímu exportnímu odvětví země, produkci kávy. (CIA 2012b)

3.3.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Latentní konflikt přetrvával v Burundi vzhledem k výše popsaným skutečnostem v podstatě od získání nezávislosti země. Rostoucí násilí vytvářelo tlak na prezidenta Pierra Buyoyu, aby zahájil liberalizaci a povolil další politické strany. (Svensson 2008: 8) Demokratická tranzice nakonec byla zahájena, ale skončila vypuknutím občanské války. Na základě nové ústavy proběhly v roce 1992 první svobodné volby, v nichž byl poražen prezidentův svaz UPRONA a vítězem se stala FROBEDU s jejím prezidentským kandidátem Melchiorem Ndadayem, který se stal prvním demokraticky zvoleným a hutuským prezidentem. (Reyntjens 2005: 117)

31 Ndayizigiye shrnuje strukturální síly stojící za růstem nepřátelství a křivd v období od nezávislosti Burundi následovně: zabíjení hutuských politických lídrů (1962 – 1965), různé vojenské převraty (1965, 1966, 1969, 1971, 1976, 1987, 1993), různé hutuské rebélie následované brutální represí civilní populace (1965, 1972, 1988, 1990) a k tomu strach generovaný množstvím uprchlíků v sousedních zemích. Těmito událostmi vzniklo klima nebezpečí, strachu a byla zničena vzájemná důvěra a respekt Hutuů a Tutsiů. (Ndayizigiye 2005: 3) 32 Dynamika, která vedla k masivnímu násilí v Burundi a Rwandě byla odlišná. Dle Uvina je Burundi typickým příkladem toho, jak etnická diskriminace a z ní vyplývající nerovný přístup ke zdrojům a politické moci vede k násilí. Ve Rwandě byl přístup ke zdrojům sice také silně ovlivněn etnicitou, ale klíčovou roli v něm sehrála regionální a sociální štěpná linie. Rwanda byla typickým příkladem dynamiky, ve které existence dlouhodobých, rozšířených a institucionalizovaných předsudků spolu s radikalizací animozit, zevšedněním násilí a morální exkluzí určité kategorie lidí vedla nejdříve k jejich sociální „smrti“ a poté ke smrti fyzické. (Uvin 1999: 253) 48

Ke vzniku otevřeného konfliktu dochází 21. října 1993, kdy byl Ndadaye spolu s dalšími lídry FRODEBU zabit během převratu burundské armády, téměř výlučně tvořené tutsijskými vojáky. Tato událost vyvolala okamžitě odvetnou eskalaci hutuského obyvatelstva a rebelských skupin, která vedla k masakrům Tutsiů a hutuských sympatizantů svazu UPRONA.33 (Vandeginste 2009: 64) Na to reagovala burundská armáda v rámci obnovování pořádku mj. masakry hutuských obyvatel. V důsledku násilí v úvodní fázi války zemřelo do konce roku až 100 000 Burunďanů a okolo milionu jich uteklo do sousedních zemí. (Hoofnagle – Rothe 2010: 176 – 177) Konflikt krátce deeskaloval se zvolením nového hutuského prezidenta Cypriena Ntaryamiry v lednu 1994. Období s menší intenzitou masakrů však bylo, stejně jako prezidentovo vládní období, velmi krátké. Ntaryamira zemřel spolu s rwandským prezidentem Habyarimanou v dubnu 1994 v letadle, které bylo sestřeleno nad Kigali. Zatímco tato událost značila začátek rwandské genocidy, pro Burundi to bylo jen další zhoršení již tak kritické místní situace.34 (Hoofnagle – Rothe 2010: 177) K eskalaci konfliktu přispělo nejen zabití předchozího prezidenta, ale také tisíce rwandských uprchlíků, kteří zaplavovali zemi ve snaze najít bezpečí před rwandskou genocidou. Své aktivity následně zintenzivnily burundské rebelské skupiny CNDD-FDD, PALIPEHUTU-FNL (dále jen FNL) a FROLINA, které pro svůj boj využívaly také rwandské hutuské uprchlíky, z nichž byla celá řada bývalými příslušníky rwandské armády FAR a milic Interahamwe. (Reyntjens 2005: 117) 25. července 1996 proběhl další armádní převrat, při kterém se k moci opět vrátil Pierre Buyoya, který následně zakázal politické strany a rozpustil parlament. V reakci na to uvalily sousední státy (kromě Rwandy) na Burundi ekonomické embargo. (Dellios 1996) Jakmile byl opět v čele země, zahájil Buyoya pomalý proces přibližování se k opozici a hutuskému parlamentu. (Vandeginste 2009: 70) Po intenzivnější první polovině roku 1998 došlo k celé řadě deeskalačních událostí. Nejvýznamnější bylo zahájení mírových vyjednávání 15. června v tanzanijské Aruše. (IRIN 1998) V roce 1998 také dochází ke štěpení mezi politickou a vojenskou částí CNDD a po něm v rámci konfliktu významně vystupuje už jen FDD. (Nindorera 2012: 16 – 17) Po relativně méně represivním roku 1999 přinesly mírové rozhovory první výsledky. 28. srpna 2000 byla podepsána Arušská mírová a rekonciliační dohoda pro Burundi (Arusha

33 Podle vyšetřovací komise OSN byly v říjnu 1993 vládou a rebelskými skupinami spáchány akty genocidy proti tutsijské menšině. (USIP 2004: 62) 34 Po úmrtí Ntaryamiry byl jmenován novou hutuskou hlavou státu Sylvestre Ntibantunganya. Jeho role však byla čistě symbolická. Kontrolu nad zemí již neměli politici, ale vojáci a rebelové. Prezident a parlament byli bezmocní, vláda rozdělená a neschopná formulovat, natož realizovat nějaké konkrétní politiky. Moc v zemi kontrolovali radikální Tutsiové z armádních kruhů. (Reyntjens 2005: 117) 49

Peace and Reconciliation Agreement for Burundi). (Fuhlrott 2007: 325) Hlavním problémem této dohody však bylo, že se jejími signatáři staly pouze politické skupiny a nikoliv stále bojující FDD a FNL. Dohoda tak naopak vedla k eskalaci konfliktu, když v reakci na její podpis zvýšili rebelové svoji aktivitu, na kterou na podzim 2000 zareagovala burundská armáda velkou ofenzívou proti rebelským pozicím v okolí města Tenga. Ofenzíva sice rebelům způsobila citelné ztráty, nedokázala ale zabránit jejich přeskupení a obnově útoků na Bujumburu v únoru 2001. (BBC 2001) (Hoofnagle – Rothe 2010: 178) V důsledku podpisu další politické dohody v Aruše v červenci 2001, která stanovovala podobu tranzice země35 a nutnost dopravení afrických mírových sil, byla v říjnu přijata prozatímní ústava a do Bujumbury dorazil první jihoafrický kontingent o síle 700 vojáků. (Svensson 2008: 11) Opět byl tento vývoj doprovázen eskalací ze strany rebelů, kteří zvýšili svoje útoky především v okolí hlavního města.36 Odvetnou eskalaci zahájila svou protiofenzívou burundská armáda v prosinci 2001. (BBC 2001) Další ofenzívu zahájila burundská armáda 9. září 2002 a došlo při ní k masakru zhruba 250 neozbrojených civilistů v oblasti Itaba. Útok sice vyvolal velkou kritiku mezinárodního společenství a lidskoprávních organizací, ale zároveň donutil rebely jednat. (Amnesty 2003) V říjnu 2002 tedy podepsaly FNL a FDD s vládou dohodu o příměří, kterou však často porušovaly. (Fuhlrott 2007: 325) Ke skutečné deeskalaci dochází až v dubnu 2003, kdy byla do země dopravena mise AMIB, jejíchž zhruba 3 000 vojáků mělo v zemi nastolit bezpečí. (Svensson 2008: 12) Po váhání Buyoya nakonec dle dohody z Aruše odstoupil a v dubnu 2003 ho na postu prezidenta nahradil Domitien Ndayizeye. To se stalo pro FDD důkazem o politické vůli vlády dotáhnout mírový proces do konce, a proto s ní podepsaly 8. října 2003 v Pretorii Protokol o sdílení politické moci, obraně a bezpečnosti (Protocol on Political Power-Sharing, Defence and Security).37 (Hoofnagle – Rothe 2010: 178 - 179) Dohoda byla opět odmítnuta rebely z FNL, kteří dál pokračovali v boji, nicméně intenzita jejich útoků klesala.

35 V dohodě bylo uvedeno, že tranzice země potrvá 36 měsíců, přičemž prvních 18 měsíců měl zůstat prezidentem Buyoya a dalších 18 měsíců Domitien Ndayizeye z FRODEBU. Dle dohody měla také ihned začít reforma armády a mělo dojít k dopravení afrických mírotvorných sil. 1. listopadu 2001 složil Buyoya přísahu a nastoupil do prezidentského úřadu. (Svensson 2008: 11) 36 Jeden z nejznámějších útoků se uskutečnil 9. listopadu, kdy se rebelům také podařilo unést zhruba 300 žáků z chlapecké školy Museuma. Část z nich byla využita jako dětští vojáci a část později propuštěna. (CNN 2001) 37 Pretorijský protokol potvrdil příměří a předpokládal vydání zákonu o všeobecné amnestii a přípravu komplexní dohody o sdílení moci a integraci armády. Vůdce CNDD-FDD Pierre Nkurunziza se na jejím základě stal ministrem vlády zodpovědným za dobré vládnutí a kontrolu státu. Blíže k důvodům, které vedly CNDD- FDD k opuštění vedení ozbrojeného boje viz (Nindorera 2012: 20 – 23) či (Reyntjens 2005: 119). 50

V květnu 2004 byla mise AMIB nahrazena misí OSN ONUB, která s větším počtem vojáků a silnějším mandátem dále přispívala k zabezpečování a stability země. (Daley 2007: 346) Mírový proces vyvrcholil v létě 2005 všeobecnými volbami, ve kterých vyhrála CNDD- FDD a novým prezidentem země se stal její předseda a bývalý rebelský lídr Pierre Nkurunziza.38 (Daley 2007: 333) Občanská válka se svobodnými volbami významně deeskalovala, ale neskončila. FNL pokračovala dále ve svých ozbrojených aktivitách, které ovšem měly v tuto dobu již pouze lokální charakter omezený na provincii Bujumbura-venkov. Burundská armáda se na tuto oblast zaměřila a postupně FNL vojensky marginalizovala. V srpnu 2004 došlo k poslednímu velkému incidentu války, při kterém bojovníci FNL zmasakrovali zhruba 150 konžských, převážně tutsijských, uprchlíků v uprchlickém táboře Gatumba mezi Bujumburou a konžskou hranicí. (BBC 2004b) Skupina byla následně označena za teroristickou a kritizována jak domácími, tak regionálními politickými lídry. (Reyntjens 2005: 120 – 121) Tento masakr tak přidal k již značnému vojenskému oslabení FNL také oslabení politické, což vytvořilo příležitost pro jednání o míru. První mírová dohoda se skupinou FNL byla sice podepsána v září 2006, ale nevedla k ukončení jejích sporadických ozbrojených aktivit. V prosinci 2006 byla ukončena mise ONUB, což díky pokračujícím aktivitám FNL přispělo ke zhoršení bezpečnostní situace v zemi. (Murithi 2008: 76) Poslední eskalace konfliktu nastala 15. dubna 2008, kdy FNL zahájila ofenzívu na předměstí Bujumbury, na které vláda zareagovala masivní protiofenzívou. Finální mírová dohoda byla nakonec podepsána 5. prosince 2008. (ReliefWeb 2008) (Vandeginste 2009: 74)

3.3.6. Snahy o moderování konfliktu V průběhu konfliktu jednoznačně dominovaly vnější snahy o moderaci konfliktu.39 Významně se v nich angažovali zejména sousedé Burundi, kteří měli velké obavy z destabilizujícího

38 Realizace voleb byla umožněna podpisem Dohody o sdílení moci 6. srpna 2004 v Pretorii, která otevřela cestu k přijetí nové ústavy v referendu v únoru 2005. (Fuhlrott 2007: 325) Volby roku 2005 představovaly vyvrcholení téměř devítiletého mírového procesu, během kterého byla vedena řada mírových vyjednávání, přijato několik mírových dohod a dohod o zastavení palby, ustanoven přechodný parlament a nakonec proběhly demokratické volby. Tento rok je někdy také poněkud předčasně označován jako konec občanské války. 39 Několik málo pokusů o vnitřní moderaci konfliktu bylo natolik marginálních, že nemělo na vedení bojů žádný reálný vliv. Často je zmiňována role burundských žen, které prosazovaly mírové řešení sporu bez ohledu na jejich etnickou příslušnost. V roce 1993 vznikla organizace Ženy pro mír, která byla později zastřešena v Kolektivním sdružení nevládní organizací burundských žen (Collectif des Associations et ONGs Féminines du Burundi, CAFOB) a získala si určitou mezinárodní podporu. Vliv burundských žen na faktické vedení bojů byl však marginální. (Daley 2007: 342 – 343) Známé jsou také aktivity Společnosti apoštolů míru (Compagnie des Apôtres de la Paix, CAP), která se snažila prosadit mírové řešení sporu prostřednictvím vzdělání a šíření základních hodnot spojených s tradičními lokálními autoritami. V letech 1997 a 1998 zorganizovala skupina sérii diskuzí zvaných séances verités („seance pravdy“) na důležitá národní témata. (Havermans 2000: 9) 51 vlivu konfliktu na region. Mírový proces vzešel právě z regionální iniciativy sousedních států finančně podpořené Carterovým centrem. Sousední státy (kromě Rwandy) také po převratu roku 1996 uvalily na Burundi ekonomické embargo, které mělo staronového vůdce Buyoyu donutit jednat.40 Embargo bylo zrušeno v lednu 1999, přičemž rozhovory se podařilo nastartovat již v červnu 1998. (Daley 2007: 338) V úvodní fázi mírových rozhovorů hrál roli hlavního mediátora Julius Nyerere a po jeho úmrtí v říjnu 1999 jihoafrický prezident Nelson Mandela. Tomu se v srpnu 2000 podařilo vyjednat podpis důležité politické Arušské mírové a rekonciliační dohody. (Fuhlrott 2007: 325) Po tomto úspěchu vystřídal Mandelu jeho viceprezident Jacob Zuma, který vyjednal podpis mírové dohody (říjen 2003) a dohody o sdílení moci (srpen 2004) mezi vládou a rebelskou skupinou FDD. (Reyntjens 2005: 118 – 119) V závěrečné fázi mírového procesu hrál roli mediátora jihoafrický ministr obrany Charles Nqakula, kterému se podařilo vyjednat dohodu o míru s FNL v prosinci 2008. (Vandeginste 2009: 74)

3.3.7. Mezinárodní intervence První zahraniční intervenci do Burundi provedla JAR, když v říjnu 2001 dopravila do země 700 svých vojáků v rámci Jihoafrického ochranného a podpůrného oddílu (South African Protection Support Detachment, SAPSD). Úkolem SAPSD byla ochrana politiků, především hutuských exulantů, účastnících se mírových vyjednávání. (Svensson 2008: 11) V dubnu 2003 byla zahájena Mise Africké unie v Burundi (African Union Mission to Burundi, AMIB), která byla první mírovou operací této organizace. Během ročního mandátu AMIB mělo jejích 3128 vojáků podporovat odzbrojení, demobilizaci a reintegraci bývalých bojovníků, přispívat k politické a ekonomické stabilitě Burundi a zajistit dobré podmínky pro ustanovení mise OSN.41 (Murithi 2008: 75 – 76) Vojáci AMIB se po vypršení mandátu mise k 31. květnu 2004 stali součástí Mise OSN v Burundi (United Nations Mission in Burundi, ONUB) autorizované pod kapitolou 7 Charty OSN rezolucí RB OSN č. 1545 z 21. května 2004. (UN SC 2004) Počet vojáků mise se zvýšil na 5650 a jejich přítomnost napomohla udržet určitou stabilitu během implementace mírové dohody. Nepodařilo se jí však zastavit boje s FNL a porušování lidských práv v zemi. Její mandát vypršel v prosinci 2006. (Daley 2007: 346)

40 Ekonomické embargo sousedních států na Burundi uvalené od října 1996 do ledna 1999 nebylo zpočátku příliš efektivní a setkalo se s velkou kritikou západních států a mezinárodních organizací. Různé zboží a zbraně byly v jeho průběhu do Burundi dál transportovány z Belgie, Francie a dalších evropských zemí. Kritizována byla skutečnost, že ekonomickou blokádou trpí pouze to nejchudší civilní obyvatelstvo. (Daley 2007: 339 - 340) 41 Zvláště odzbrojení kombatantů se vzhledem k časovým a kapacitním možnostem mise ukázalo jako nerealizovatelné. AMIB měla odzbrojit 20 tisíc bývalých bojovníků, což by při jejím ročním mandátu vyžadovalo odzbrojení 300 bojovníků denně. (Svensson 2008: 15). 52

3.3.8. Ukončení konfliktu K ukončení konfliktu velmi přispěla mediace regionálních států, která napomohla překonání vnímání konfliktu stranami jako hry s nulovým součtem. Mediace také vytvořila dobré podmínky pro dosažení sdílené kontroly sporného statku, tedy politické moci v zemi. Klíčovým impulsem v dosažení míru byl především donucovací zásah třetí strany reprezentovaný misí AMIB a později ONUB.

3.3.9. Celkové zhodnocení konfliktu Kromě velkého množství lidských obětí vedla válka ke vzniku zhruba 400 000 IDPs a zhruba 500 000 uprchlíků, z nichž více než polovina utekla do Tanzanie a zbytek převážně do Rwandy a DRC. (Fuhlrott 2007: 325) Ekonomická základna země byla válkou zničena a sociální struktura její společnosti vzhledem k etnickému charakteru konfliktu silně poškozena. Co do významu je nutné občanskou válku v Burundi chápat v regionálním kontextu jakožto součást regionu Velkých jezer. Místní válka velmi ovlivňovala a byla ovlivňována děním v sousedních státech. Mnoho burundských uprchlíků participovalo v roce 1994 na genocidě ve Rwandě a po jejím skončení se spolu s bojovníky Interahamwe a ex-FAR vrátili do Burundi, kde zformovali alianci s burundskými rebelskými skupinami. Kromě toho je patrné prolínání konfliktu s válkami v DRC (blíže viz kapitola 3.4 a 3.5).

3.4. První válka v Kongu (Zair) (1996 – 1997) 3.4.1. Zařazení konfliktu První válka v Kongu představuje první ze dvou velkých konfliktů, které byly bojovány na území dnešní Demokratické republiky Kongo (DRC). Jednalo se jak o vnitrostátní konflikt, jehož předmětem byl spor o moc v Zairu, tak o mezinárodní konflikt, do kterého se zapojily z různých zájmů také sousední státy Zairu. Z hlediska závažnosti lze tento konflikt v době jeho trvání 1996 – 1997 hodnotit v obou letech jako válku. Celkově zemřelo v důsledku bojů 49 722 lidí. (UCDP 2012a)

3.4.2. Charakteristika státu Dnešní DRC byla mezi lety 1971 a 1997 označovaná jako Zair. Se svržením dlouholetého diktátora Mobuta Sésé Seka došlo k přejmenování země a nástupu prezidenta Laurenta Désiré Kabily. Po jeho zabití nastoupil do prezidentského úřadu jeho syn Joseph Kabila, který této prezidentské republice vládne dodnes. Populace země dosahuje téměř 74 milionů obyvatel a tvoří ji přes 200 etnických skupin, mezi nimiž dominuje etnikum Bantu, které je dále rozděleno na čtyři největší kmeny

53 celkově tvořící zhruba 45 % populace kmeny – Mongo, Luba, Bakongo a Mangbetu-Azande. Právě etnicita a kmenová příslušnost jsou klíčovými faktory na pozadí většiny konfliktů, které se v této zemi odehrávají. (Kisangani 1999: 186 – 187) V oblasti náboženství dominuje křesťanství (70 %) a dále zde má zastoupení kimbanguismus (10 %), islám (10 %) a různé synkretické víry (10 %). Kromě štěpení město (centrum) vs. venkov (periferie) je patrná také ekonomická konfliktní linie. Pod hranicí chudoby zde žije 71 % populace. (CIA 2012c) I přes výše uvedené je DRC paradoxně považována za potenciálně jednu z nejbohatších vzhledem k obrovským zásobám surovinového bohatství, které ovšem díky problémům v produkčním řetězci zatím zůstává téměř nevyužito.42 (GW 2011) Ekonomika země je silně závislá na těžebním průmyslu a zaznamenala silný pád od poloviny 80. let v souvislosti s pádem cen surovin na světovém trhu, chaosem Mobutovy vlády a vlivem dvou velkých válek a celé řady menších lokálních konfliktů, které byly a v některých případech stále jsou vedeny na území této země. V současnosti tak DRC prochází náročnou fází ekonomické obnovy.

3.4.3. Charakteristika hlavních interních aktérů konfliktu 3.4.3.1. Zairský režim První z konfliktních stran představuje režim diktátora Mobuta, který byl na bitevním poli reprezentován zejména Zairskými ozbrojenými silami (Forces Armées Zaïroises, FAZ). Ty se kromě regulérních vojáků FAZ skládaly z několika relativně nezávislých a klientelisticky konstruovaných těles organizovaných okolo Mobuta a byly podporovány také žoldáky z různých států.43 (Prunier 2009: 127 – 128)

3.4.3.2. AFDL Aliance demokratických sil za osvobození Konga – Zair (Alliance des Forces Démocratiques pour la Liberátion du Congo-Zaire, AFDL) je rebelské hnutí založené krátce po vypuknutí konfliktu 18. října 1996 v Jižním Kivu.44 Nejvýznamnější postavou této aliance byl Laurent Désiré Kabila, pozdější konžský prezident. Právě v rebelských skupinách tvořících později AFDL hledal nový rwandský režim již v první polovině roku 1996 potenciální spojence pro

42 Zejména 70 % světových zásob coltanu a 30 % diamantů. Blíže viz (GW 2011) či (Hayes – Burge 2003). 43 Jednalo se o Speciální prezidentskou divizi (Division Spéciale Présidentielle, DSP), Civilní stráž (Garde Civil, GD), elitní Službu vojenské akce a zpravodajství (Service d´Action et de Renseignement Militaire, SARM) a Národní službu pro zpravodajství a ochranu (Service National d´Intelligence et de Protection, SNIP). Papírově zairská armáda v době vypuknutí konfliktu disponovala 80 000 muži, v realitě jich mohlo být ovšem zhruba 50 000, z nichž bojeschopná byla jen polovina. Do konfliktu se na straně zairské vlády zapojili také zahraniční žoldáci – zhruba 280 veteránů, bosenských Srbů, zrekrutovaných s pomocí Francie. (Prunier 2009: 127 – 129) 44 ADFL se skládala z Demokratické lidové aliance (Alliance democratique des peuples, ADP), Lidové revoluční strany Zairu (Parti de la Révolution Populaire du Zaire, PRPZ) a Národní rady pro obranu demokracie (Conseil National de Résistance pour la Démocratie, CNRD). (Prunier 2009: 113) 54 budoucí válku. Mnoho pozorovatelů tedy usuzuje, že za vytvořením AFDL stála přímo kigalská vláda, která měla kroky AFDL v úvodu války také řídit. (Renton – Seddon – Zeilig 2007: 177) (Turner 2007: 4 – 5) Logická je také součinnost bojovníků z řad Banyamulenge s AFDL v průběhu války.45

3.4.3.3. Interahamwe a ex-FAR Další konfliktní skupinou jsou pachatelé rwandské genocidy, kteří se po jejím skončení ukrývali v uprchlických táborech na východě Zairu. Jedná se zejména o příslušníky bývalé rwandské armády (ex-FAR) a milicionáře interahamwe. Téměř všichni bývalí rwandští politici a vojáci odešli do Zairu, kde jim sympatie prezidenta Mobutu zajišťovaly relativní svobodu v jejich jednání. Mobutova protekce byla klíčovým faktorem v umožnění znovuvyzbrojení interahamwe a ex-FAR a v udržení vojenských výpadů proti Rwandě z relativní bezpečnosti uprchlických táborů.46 (Prunier 2009: 25) Obě skupiny se později sloučily do Armády pro osvobození Rwandy (Armée pour la Libération du Rwanda, ALIR).

3.4.3.4. Bojovníci Mayi Mayi Mayi Mayi je společné označení pro milice různých kmenových vůdců z provincií Kivu, kteří usilovali o ochranu svého teritoria proti cizím ozbrojeným skupinám. Na počátku války podpořila jejich převážná část invazní síly, neboť ozbrojené elementy rwandských uprchlíků již po dva roky znehodnocovaly a zabíraly jejich půdu. Po porážce a útěku ex-Far a interahamwe dál na západ obava z dominance Hutuů vymizela a Mayi Mayi se obrátili proti AFDL, tentokrát kvůli obavě z potenciální tutsijské dominance. (Prunier 2009: 130)

3.4.4. Charakteristika hlavních externích aktérů konfliktu 3.4.4.1. Rwandská republika Blíže k charakteru státu viz kapitola 3.2.2. Rwandská vláda představuje nejdůležitějšího zahraničního aktéra konfliktu. Politicky jí dominuje FPR, která se ujala moci po rwandské genocidě, etnicky Tutsiové. Na bojišti je

45 Banyamulenge je označení pro převážně tutsijské emigranty žijící zejména ve východní části Zairu, v regionech Kivu. Povyšování jejich postavení ve východních regionech vůči většinové populaci za vlády Mobuta vedlo k saturaci etnického napětí a k řadě menších konfliktů vrcholících Kanyarwandskou válkou mezi lety 1963 – 1966. V roce 1981 byl přijat restriktivní občanský zákoník, který výslovně zamítal právo těchto emigrantů na zairské občanství, a ti se posléze stávali terčem masakrů ze strany lokální populace. V roce 1995 nařídil zairský parlament všem lidem rwandského a burundského původu vrátit se zpět do země původu. Díky politické exkluzi a etnickému násilí tak Banyamulenge navázali spolupráci s FPR. (Reyntjens 2009: 21 – 23) 46 Počet bojovníků ex-FAR v táborech na východě Zairu činil zhruba 30 – 40 tisíc. Jejich přítomnost v táborech vedla k vytvoření určité formy diktatury, kdy si monopolizovali právo na dodávky potravin, rekrutovali bojovníky a organizovali i nadále politicky zaměřené kampaně. Stále také disponovali rwandskými vládními financemi a mohli tak kontaktovat původní dodavatele svých zbraní v Jižní Africe, aby dokončili již domluvené kontrakty a dokonce našli i dodavatele nové, a to Čínu a soukromé dodavatele na černém trhu, kteří nabízeli zbraně z bývalého SSSR (zejména z Bulharska a Albánie). (Prunier 2009: 25 – 27) 55 reprezentovaná Rwandskou vlasteneckou armádou (Armée Patriotique Rwandais, APR) vzniklou z ozbrojeného křídla FPR, která se již před vypuknutím války angažovala v mnoha přeshraničních útocích na částečně militarizované uprchlické tábory ve východním Zairu. (Reyntjens 2009: 7 – 8)

3.4.4.2. Ugandská republika Blíže k charakteru státu viz kapitola 3.8.2. Uganda vstoupila do konfliktu jako blízký spojenec Rwandy. Na bojišti, kde byla reprezentována Ugandskými lidovými obrannými silami (Uganda People's Defence Force, UPDF), usilovala o zničení skupin rebelů bojujících proti Museveniho režimu.47

3.4.4.3. Angolská republika Účast Angoly v konfliktu byla motivovaná snahou zabránit zairskému režimu v podpoře Národního svazu za úplnou nezávislost Angoly (União Nacional para la Independência Total de Angola, UNITA), který používala Zair jako svoji základnu a několikrát se zapojila do konfliktu po boku zairské armády. Angolská vláda se zapojila především prostřednictvím přímé logistické podpory bývalým policistům z regionu Katanga (Gendarmes Katangais), tzv. Katangských tygrů, kteří byli vyhnaní ze Zairu v důsledku neúspěšného boje o nezávislost regionu Katanga v 60. letech a nyní bojovali proti Mobutovu režimu za svůj návrat. (Prunier 2009: 74 – 77) V pozdější fázi konfliktu poslala Angola do boje i své regulérní jednotky z Angolských ozbrojených sil (Forças Armadas Angolanas, FAA).

3.4.5. Předmět sporu a jeho evoluce Rwanda poslala své vojáky do Zairu s jasným cílem, a to porazit vojenskou hrozbu, kterou představovaly pro nový rwandský režim zbytky bývalého režimu, které se začaly znovuvyzbrojovat pod rouškou uprchlických táborů ve východním Zairu. Zájmem jejich spojence AFDL bylo odstranění zairského režimu prezidenta Mobuta a získání moci nad státem. Uganda a Angola vstoupily do konfliktu především s cílem porazit rebelská hnutí působící na území Zairu a bojující proti vládám těchto zemí, která navíc často získávaly přímou Mobutovu podporu. Hlavním zájmem zairského režimu prezidenta Mobuta bylo udržet se u moci a přežít. Stejný zájem měli také ex-Far, Interahamwe, a rebelská hnutí

47 Jednalo se zejména o skupiny LRA (blíže viz kapitola 3.8.3.1), ADF (blíže viz kapitola 3.8.3.3) a WNBF (blíže viz kapitola 3.8.3.4). Tyto skupiny získávaly vydatnou podporu zejména ze Súdánu (výcvik, zbraně a často také přímou vojenskou podporu) a z toho důvodu byla součástí zkoumaného konfliktu také proxy válka mezi Ugandou a Súdánem. V tomto kontextu pak Uganda podporovala skupinu SPLA (blíže viz kapitola 3.8.3.5), která působila na severu Zairu a bojovala proti tehdejší súdánské vládě. 56 bojující proti Ugandě a Súdánu, přičemž všichni tito aktéři chtěli navíc přirozeně porazit svého nepřítele a ujmout se moci v daném státě. I v tomto konfliktu se bojuje o zdroje, konkrétně o moc a bohatství. Moc je klíčovým nekompatibilním cílem v konfliktu mezi Rwandou s Banyamulenge proti genocidaires, mezi AFDL a Zairem, Angolou a svazem UNITA, Ugandou a LRA, ADF a WNBLF, stejně tak v boji bojovníků Mayi Mayi proti genocidaires a později AFDL. Bohatství je zdrojem soupeření především mezi Mayi Mayi a genocidaires (konkrétně o půdu), zcela určitě však stojí na pozadí boje i ostatních konfliktních aktérů, kteří si bezesporu uvědomují hodnotu přístupu k surovinovému bohatství Zairu. I zde funguje klasická rovnice, kdy frustrace jedné skupiny, spolu s relativní či absolutní deprivací a politickou marginalizací, vede k pocitu křivdy a rostoucímu nepřátelství vůči skupině druhé. Výše uvedené nekompatibilní zdroje jsou přirozeně doprovázeny i neslučitelnými rolemi mezi konfliktními aktéry, především vzhledem k odlišným pozicím uvnitř mocenské hierarchie (vertikální diferenciace), kdy jedni mocensky dominují druhým (např. AFDL vs. Zair či Mayi Mayi vs. genocidaires) a neslučitelnými hodnotami plynoucími ze separace konfliktních skupin či konstrukce odlišných identit (např. Mayi Mayi vs. genocidaires, Rwanda vs. genocidaires či Banyamulenge vs. genocidaires).

3.4.6. Průběh ozbrojeného konfliktu Latentní konflikt panoval mezi většinou konfliktních aktérů dlouho před vznikem otevřeného konfliktu. Docházelo také k jeho občasné eskalaci většinou dle logiky odvety. Stejně jako příslušníci ex-Far a Interahamwe občas podnikali své přeshraniční útoky do Rwandy, tak příslušníci rwandské armády odpovídali stejně násilným způsobem v podstatě po celé období od ukončení genocidy po vypuknutí války v Zairu. Podobná situace občasných útoků panovala i mezi příslušníky Mayi Mayi a rwandskými uprchlíky, stejně jako mezi angolskou MPLA a svazem UNITA či Ugandou a LRA, ADF a WNBLF. K manifestaci a vzniku otevřeného konfliktu dochází v září 1996, kdy rwandská vláda přijímá rozhodnutí zaútočit na uprchlické tábory ukrývající genocidaires ve východním Zairu. První APR komando překročilo hranici 1. září 1996. (Prunier 2009: 69 – 70) Následný zdrcující postup APR, na jejichž stranu se přidali místní Banyamulenge i příslušníci Mayi Mayi, vede k rychlému vítězství a představuje první významný eskalační moment války. Brzy bylo zřejmé, že se invaze APR nezastaví u počátečního cíle, ale bude usilovat o sesazení prezidenta Mobutu. Krátce poté vzniká v jižním Kivu rebelská aliance AFDL, která si tento cíl bere za svůj. (Turner 2007: 78 – 91)

Válka proběhla velmi rychle a útočící aktéři se nesetkali v podstatě s žádným významnějším odporem. APR se svými spojenci porazila příslušníky ex-Far a interahamwe, kteří sice byli schopni vraždit civilisty při přeshraničních operacích, ale nedokázali odolávat dobře organizované armádě.48 (Reyntjens 2009: 51) Postup AFDL proti Mobutovým silám byl také bezproblémový. Umožnila to zaprvé podpora APR a ugandské armády, která vstoupila do války kvůli zprávám, že ve všeobecném zmatku s prchajícími uprchlíky začínají pronikat rebelové připravovaní súdánskou tajnou službou do Zairu s cílem opětovných útoků na Ugandu, a za druhé neschopnost zairské armády odolávat alianci AFDL, APR a UPDF.49 V průběhu celé války lze identifikovat kromě úvodní eskalace při invazi APR do Zairu tři zřejmé eskalační momenty. První z nich nastal 25. prosince, kdy rebelové AFDL dobyli město Bunia, které bylo bráněno jednotkami UNITA. Tento moment představoval klíčový bod ve válce ke zhodnocení situace a rozhodnutí o budoucích strategických cílech, neboť nyní AFDL a její spojenci kontrolovali téměř celou východní hranici Zairu a uprchlická hrozba byla rozdrcena. (Reyntjens 2009: 114 – 115) Mezitím se také bojovníci Mayi Mayi obrací proti AFDL a Banyamulenge, neboť v tomto momentě je již zřejmé, že hrozba dominance nepřichází od Hutuů, ale od Tutsiů. Ke strategické volbě dochází ke konci roku 1996, válka pokračuje s totálním cílem sesazení prezidenta Mobutu a uzmutí moci. Další eskalační moment souvisí s boji vedenými v polovině ledna u řeky Osso o brod na cestu spojující Walikale a Lobutu. Zde se navíc nacházel velký rwandský uprchlický tábor Tingi-Tingi, ze kterého se ex-FAR snažili zastavit postup APR. V tomto momentě je také nutné upozornit na vstup Angoly do války, když mezi 12. a 25. únorem 1997 poslala dva bataliony Katangských tygrů do Kigali na podporu bojů proti svazu UNITA. (Prunier 2009: 131 – 132) Uganda mezitím naplňuje svoji vlastní agendu na severu v boji proti rebelským skupinám podporovaných Súdánem. Na začátku března 1998 již AFDL postupuje velkou rychlostí všemi směry. 17. března odmítá Kabila zastavení palby a na severu mezitím kombinované jednotky AFDL, APR, UPDF a SPLA tlačí poslední pozůstatky FAZ na súdánskou hranici. V dubnu 1997 se Kabila

48 Postup APR ale nebyl řešením problému s genocidaires, neboť ti se velmi rychle stáhli na západ do sousedních zemí. Nechali za sebou stovky tisíc zmatených uprchlíků, kteří byli masakrováni APR a jejich spojenci. APR dle Pruniera realizovala jakési konečné řešení problému rwandských uprchlíků vedoucí k statisícům civilních obětí, přičemž masakry jen dál podporovaly její konfliktní solidaritu. (Prunier 2009: 155) 49 I přes relativně dostupné zdroje a papírově velký počet vojáků postrádala armáda FAZ konfliktní solidaritu na odolávání invaze. Její důstojnický sbor byl směšně velký (zhruba 50 generálů a přes 600 plukovníků) a panovaly v něm rozbroje mezi důstojníky cvičenými v Belgii, USA a ve Francii. Kromě toho bylo jeho složení výsledkem etnoregionální selekce, kdy většina důstojníků pocházela z Mobutovy rodné oblasti Equater Province, zatímco profesionální důstojníci z jiných oblastí byli během let buď propuštěni, nebo zabiti. Výsledkem byl sbor gangsterů prosycený korupcí a klientelismem, zcela neschopný vést armádu do boje. (Prunier 2009: 128) 58 prohlašuje za prezidenta nové republiky, přejmenované na Demokratickou republiku Kongo. Zhruba 70 km od Kinshasy dochází k poslednímu eskalačnímu momentu při bitvě u města Kenge, kde UNITA zastavila postup AFDL zhruba na týden, aby stihla evakuovat ze země všechno své vybavení. (Prunier 2009: 136) Po této bitvě již byla otázka dní, kdy válka skončí. Mobutu prchá se svými hlavními důstojníky z Kinshasy 16. května 1997 a další den vstupují jednotky aliance vítězně a bez boje do hlavního města. (Lea – Rowe 2001: 110)

3.4.7. Snahy o moderování konfliktu Z celé řady méně významných moderačních snah50 stojí za větší zmínku pouze přímá setkání konfliktních stran. 24. března 1997 se sešli v rámci generálního setkání OAU v Lomé zástupci vlády prezidenta Mobuta, AFDL, USA, Francie a OSN. Na tomto setkání byla patrná snaha prosadit rezoluci RB OSN č. 1097 z 18. února 1997, která požadovala ukončení nepřátelství, stažení všech externích sil (včetně žoldáků), ochranu a zajištění bezpečnosti pro uprchlíky a uspořádání mírové konference pro řešení této krize. (UN SC 1997a) Prosazení této rezoluce však stejně jako toto přímé jednání selhalo. Kabila další den prohlásil, že nevstoupí do žádné formy dohody o sdílení moci s aktuální zairskou vládou. (Prunier 2009: 133 – 134) USA také přiměly Mobuta a Kabilu k osobnímu jednání. Jihoafrický prezident Nelson Mandela se aktivně snažil najít neutrální místo k tomuto účelu. Bezvýslednému setkání se nakonec uskutečnilo 3. – 4. května 1997 na palubě jihoafrické lodi Outeniqua. Kabila za AFDL na jednáních pouze oznámil své úspěchy a nemocný Mobutu se jednoduše vrátil do Kinshasy. (Reyntjens 2009: 128 – 129)

3.4.8. Mezinárodní intervence V průběhu konfliktu k mezinárodní intervenci nedošlo.

3.4.9. Ukončení konfliktu První válka v Kongu byla ukončena díky úplnému vítězství AFDL a jejím spojencům k 17. květnu 1997. Laurent Désiré Kabila dorazil do Kinshasy tajně 20. května 1997 a 29. května se ujal postu prezidenta republiky. (Prunier 2009: 149)

3.4.10. Celkové zhodnocení konfliktu Lze identifikovat zejména tři významné důsledky první války v Kongu. Za prvé došlo ke svržení prezidenta Mobuta a nastolení nového režimu Laurenta Désiré Kabily, jehož tvrdý

50 Příkladem může být diskuze o vytvoření humanitárního koridoru pro uprchlíky, kteří by se tak mohli dostat bezpečně do země svého původu. Problémem bylo, že většina uprchlíků o návrat do svých zemí neusilovala kvůli hrozbě represí v těchto zemích. Nakonec ale projekt ztroskotal na odporu Rwandy a AFDL. Je také třeba dodat, že mezi členy Rady bezpečnosti OSN panovala velká neochota ke kritice Rwandy vzhledem k pocitu viny z nečinnosti během rwandské genocidy. (Reyntjens 2009: 80 – 83) 59 autoritarismus přímo přispěl k zahájení druhé války o několik měsíců později. Za druhé konflikt vedl k velkému množství civilních obětí zejména z řad rwandských uprchlíků. Kisangani uvádí, že v důsledku tohoto konfliktu zemřelo zhruba 233 000 uprchlíků (Kisangani 2000: 179), zatímco Prunier hovoří až o 300 000 mrtvých uprchlících. (Prunier 2009: 148) Za třetí, invazí do Zairu otevřela Rwanda Pandořinu skříňku, jejíž výbušný obsah se plně projevil až při druhé válce. Konflikt tedy předznamenával daleko větší katastrofu, která měla teprve přijít. Masakry s koncem války neskončily, zbývající genocidaires byli i s civilisty, kteří jim poskytli přístřeší, masakrováni, a to jak AFDL, tak APR či rebely Mayi Mayi, kteří bojovali i proti AFDL a APR. Stejně tak pokračovalo nepřátelství Ugandy a Angoly vůči jejich nestátním protivníkům.

3.5. Druhá válka v Kongu (DRC) (1998 – 2002) 3.5.1. Zařazení konfliktu Druhá válka v Kongu byla vedena z hlediska umístění ve dvou vrstvách. Jednoznačně jí vzhledem k jedenácti zapojeným státním aktérům dominuje rozměr mezinárodní. Proto je konflikt někdy označován jako „Africká světová válka“. Vnitrostátní rozměr byl představován snahou některých rebelských skupin svrhnout Kabilův režim. Dle UCDP měl konflikt 25 207 obětí přímo spojených s bitvami. (UCDP 2012a) Tato válka je považovaná za nejsmrtelnější konflikt od konce druhé světové války, neboť jí způsobené nemoci a hladomor vedly k úmrtí mezi 3 500 000 až 5 400 000 lidí. (Ploughshares 2011a) V celém jejím průběhu ji vzhledem k závažnosti lze hodnotit jako válku.

3.5.2. Charakteristika hlavních interních aktérů konfliktu 3.5.2.1. Konžský režim Laurenta Kabily Nový konžský režim prezidenta Laurenta Désiré Kabily představuje jednoho z klíčových aktérů konfliktu. Na bitevním poli byl reprezentován nově vytvořenými Konžskými ozbrojenými silami (Forces Armées Congolais, FAC).51

3.5.2.2. RCD Shromáždění pro konžskou demokracii (Rassemblement Congolais pour la Démocratie, RCD) bylo vytvořeno rebely 16. srpna 1998 a jeho cílem bylo svržení Kabilova režimu a ovládnutí státu. V tomto ohledu RCD úzce spolupracovala s Rwandou. (Turner 2007: 84)

51 FAC se skládaly z bývalých vojáků AFDL, bojovníků Banyamulenge, dětských vojáků z různých konžských východních kmenů (tzv. kadogo), příslušníků Katangských tygrů a příslušníků armády minulého režimu FAZ. K tomuto výbušnému složení ještě přispívala rekrutace příslušníků ex-Far a Interahamwe, u kterých se vzhledem k jejich minulosti a odporu k tehdejšímu režimu ve Rwandě předpokládala loajalita. (Prunier 2009: 176 – 177) 60

Problémem skupiny byla její nízká koherence, která vedla v květnu 1999 k rozštěpení skupiny na pro-rwandskou část Emila Ilungy s centrem v Gomě (Rassemblement Congolais pour la Démocratie – Goma, RCD – G) a pro-ugandskou část Ernesta Wamba di Wamby s centrem v Kisangani (Rassemblement Congolais pour la Démocratie – Kisangani, RCD – K), později Wambou přejmenované s přívlastkem Osvobozenecké hnutí (Rassemblement Congolais pour la Démocratie – Mouvement de Libération, RCD – MLC). (Clark 2002: 140) (Prunier 2009: 220) Po ukončení války byla RCD v roce 2003 přetvořena v politickou stranu.

3.5.2.3. MLC Hnutí za osvobození Konga (Mouvement pour la Liberation du Congo, MLC) založil 7. listopadu 1998 Jean-Pierre Bemba. Toto rebelské hnutí těžilo ze silné ugandské patronáže. Na rozdíl od RCD bylo toto hnutí mezi civilisty populární, a to kvůli víře jeho členů v navrácení starých dobrých časů mobutistické dominance na severu země a jeho spřízněnosti s UDPF, jejíž vojáci byli relativně disciplinovaní, na rozdíl od neustálého násilí rwandské APR. (Reyntjens 2009: 196) MLC bylo také přetvořeno na politickou stranu v roce 2003.

3.5.2.4. Bojovníci Mayi Mayi Blíže k charakteru této skupiny viz kapitola 3.4.3.4. Mayi Mayi představovali v této válce významného spojence pro vládní jednotky, neboť se po invazi spontánně rozprostřeli po celé východní části DRC a útočili na cizí invazní síly APR, UDPF a jejich spojencům v RCD. Je nicméně nutné dodat, že aktivity Mayi Mayi měly také tragické dopady pro populaci provincií Kivu, neboť tito bojovníci často nebyli schopni ochránit obyvatelstvo od odvetných represí a masakrů ze strany nepřátel. (Prunier 210 – 211)

3.5.2.5. Bojovníci ALIR Blíže k charakteru této skupiny viz kapitola 3.4.3.3. Na rozdíl od první války Kabila nyní interahamwe a ex-FAR sdružené v ALIR podporoval a poskytoval jim vojenskou asistenci vzhledem k jejich nepřátelství vůči Rwandě. V září 2000 skupina splynula s Demokratickými silami pro osvobození Rwandy (Forces Démocratiques de Libération du Rwanda, FDLR) s podobným profilem a zájmy a pod tímto jménem působí do současnosti. (ICG 2003a: 6)

3.5.3. Charakteristika hlavních externích aktérů konfliktu Pro srozumitelnější pochopení účasti jednotlivých státních aktérů v této válce je Prunier rozděluje do čtyř základních vrstev dle stupně jejich zapojení. (Prunier 201 – 203)

V první vrstvě u jádra konfliktu najdeme nepřátele nového konžského režimu Rwandu a Ugandu, jejichž snahou bylo svržení svých bývalých loutek z řady rebelů, kteří tento režim stvořili a kteří se začali osamostatňovat proti jejich zájmům. Rwanda si chtěla udržet svůj vliv v zemi, aby mohla zajistit východní oblast DRC, odkud útočili příslušníci ALIR, zatímco Uganda usilovala o zajištění severovýchodní oblasti DRC, ze které útočili ugandští rebelové získávající podporu Súdánu. Invaze obou států měla také ekonomický rozměr vzhledem ke snaze o pokračování nelegální exploatace surovinových zdrojů DRC. Druhou vrstvu tvoří klíčoví Kabilovi spojenci Angola, Zimbabwe a Namibie, jejichž společnou charakteristikou je nezájem o motivaci Rwandy a Ugandy ke konfliktu, ale snaha o zachování nového konžského režimu Kabily, který je pro ně z rozličných důvodů výhodný. Základní motivací Angoly v pomoci Kabilovi byla obava dos Santose, že by s potenciální výhrou rebelů přišel podobný režim nakloněný svazu UNITA, jako panoval za předchozího prezidenta Mobuta.52 (Clark 2002: 75 – 76) Také Zimbabwe se aktivně účastnilo vojenských operací na straně konžské vlády. Sám Mugabe byl nejhorlivějším zástupcem vojenské intervence na pomoc Kabilovi ve snaze zajistit ekonomickou spolupráci, kterou s novým režimem navázal. (ICG 1998: 20 – 21) Na pomoc Kabilovi vyslal svoji armádu také namibijský prezident Nujoma. Země dlouho spolupracovala s angolskou armádou v boji proti hnutí UNITA a dokonce došlo k integraci jejich operačního plánu. Díky této spolupráci byla podpora Namibie intervenci téměř automatická. (Clark 2002: 213). Zapojení aktérů z třetí vrstvy – Súdánu, Libye a Čadu, nemá nic společného se samotnou situací v DRC, ale s jejich vztahem na aktéry jádra konfliktu. Súdánská republika se konfliktu účastní zejména díky svému nepřátelskému vztahu k Ugandě. (ICG 1998: 18 – 19) Libyjská arabská republika plukovníka Muammara Kaddáfího se do konfliktu zapojila leteckou logistickou podporou konžského režimu. Její angažmá je nutné chápat zejména v kontextu osobních názorů Kaddáfího, který v době západních sankcí vůči Libyi deklaroval, že je unaven arabismem a začal se zaměřovat výhradně na africké záležitosti. Kromě toho Kaddáfí podporoval Súdán v jeho boji s Ugandou. (Prunier 2009: 289). Čadu poslal do DRC své expediční síly na podporu dle jejich názoru legitimní vlády DRC. Aktivní zapojení Čadu podporovala také Francie, jakožto jeho blízký spojenec, a to zejména jako způsob znovunabytí svého vlivu v regionu, ze kterého se musela v důsledku rwandské genocidy stáhnout. (Clark 2002: 65)

52 Svaz UNITA se zapojil do této války v daleko omezenějším rozsahu než v té předchozí. Bojoval po boku APR a UPDF a jeho aktivita rychle klesala s neschopností odolávat tlaku angolské armády. (Prunier 2009: 238)

V poslední čtvrté vrstvě najdeme země, které byly do konfliktu zapojeny velmi okrajově buď kvůli své geografické poloze (Burundi) či svým vztahům k válčícím zemím (Středoafrická republika). Burundi se do konfliktu zapojilo především z vlastních bezpečnostních zájmů. Jeho armáda spolupracovala s APR a UDPF, ovšem jen v omezeném početním (max. 2000 vojáků) a geografickém (oblast západně od severovýchodního konce jezera Tanganika, kde působili protivládní rebelové z FDD a FNL) rozsahu. (ICG 1998: 24) Středoafrická republika se snažila nebýt vtažena do konfliktu přímo. Na začátku konfliktu jasně deklarovala svoji podporu Kabilovu režimu a poskytla své území pro jeho spojence. Již v lednu 1999 tak na středoafrickém území a poblíž hranic s DRC přistávala namibijská a angolská letadla s posilami pro FAC. Po zavraždění Kabily středoafrický prezident otočil a začal podporovat skupinu MLC, jejíž vojáci dříve pomohli zmařit puč proti jeho osobě. (Prunier 2009: 290)

3.5.4. Předmět sporu a jeho evoluce V jádru konfliktu stojí soupeření o zdroje v podobě moci a bohatství. Lze říci, že moc je základním předmětem sporu obou konfliktních táborů, a to konkrétně otázka udržení či svržení konžského režimu prezidenta Kabily a s tím související redistribuce moci. Také po rozložení táborů na jednotlivé aktéry objevíme důležitou roli moci jakožto předmětu sporu. Příkladem může být konflikt Rwandy s ALIR, soupeření Ugandy a ugandských rebelských skupin podporovaných Súdánem, konflikt Angoly s hnutím UNITA, boj Burundi s jejími rebelskými skupinami, snaha Čadu o získání většího vlivu v regionu, mocenský boj mezi RCD a MLC či jejich konfrontace s Mayi Mayi. Moc jakožto předmět sporu souvisí také s neslučitelnými rolemi konfliktních aktérů, které přispívají k otevřené konfrontaci. Vertikální diferenciaci v podobě odlišné pozice v mocenské hierarchie lze nalézt na pozadí většiny výše uvedených sporů týkajících se moci. Velmi důležitým zdrojem soupeření jsou také ekonomické zájmy, tedy spor o bohatství. V druhé konžské válce má tento aspekt dvě základní roviny. Tou první je boj o přístup k rozsáhlému surovinovému bohatství země, přičemž ji lze odhalit především na pozadí jednání Ugandy a Rwandy.53 Druhou rovinou je pak boj o půdu, která je velmi ceněná zejména v provinciích Kivu, které jsou hustě osídlené a etnicky fragmentované a lze ji odhalit především na pozadí jednání lokálních bojovníků Mayi Mayi. Ekonomický aspekt sporu ovšem nemusí nutně souviset jen se surovinami a půdou, ale může být představován také

53 Blíže k ekonomickým motivům Ugandy a Rwandy viz (Clark 2002: 152) a (Turner 2007: 40 – 41). 63 obchodními kontakty a investicemi a související snahou tyto kontakty udržet, což se stalo hlavní důvodem účasti Zimbabwe. (Prunier 2009: 217) Neslučitelné hodnoty jsou vzhledem k velkému množství konfliktních aktérů patrné. Můžeme hovořit jak o separaci konfliktních skupin (Rwanda vs. genocidaires, Mayi Mayi vs. genocidaires), konstrukci odlišných identit (např. Rwanda vs. ALIR, RCD-G vs. RCD-K, Mayi Mayi vs. genocidaires) či náboženským rozdílům (např. Súdán vs. Uganda).

3.5.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Po ukončení první konžské války nastolil prezident Kabila velmi nestabilní režim vyznačující se rivalitou a paralýzou a jeho zvrácený politický styl napomohl zintenzivnit již existující etnické problémy země. (Fonseca 2004: 22 – 23) Rwanda i Uganda po první konžské válce i nadále bojovala na území DRC se svými nestátními protivníky, stejně jako Kabilova AFDL bojovala s bojovníky Mayi Mayi a masakrovala civilní obyvatelstvo v provinciích Kivu. (Prunier 2009: 157 – 160) Právě v této oblasti se odehrávala většina ozbrojených střetů mezi válkami a situaci v těchto regionech lze označit, pokud ne za příčinu, bezesporu za katalyzátor druhého konfliktu. Samotný fakt, že první konžská válka nebyla ukončena žádnou mírovou dohodou, nýbrž vítězstvím jedné strany, napovídá, že období do druhé konžské války bylo obdobím latentního konfliktu s občasnou eskalací násilí dle logiky odvety. Ke vzniku otevřeného konfliktu dochází poté, co Kabila vydal 27. července 1998 komuniké nařizující stažení všech rwandských jednotek z DRC. (ICG 1998: 15) V reakci na to podniká o čtyři dny později APR invazi plného rozsahu na podporu rebelů bojujících v provinciích Kivu proti vládě. Okamžitě dochází k úvodní eskalaci, při které síly APR a rebelů pod vedením generála Jamese Kabarebeho zabírají během dvou dnů všechny klíčové body provincií Kivu. Následuje tzv. Kabarebeova blesková válka, která přinesla několik rychlých vítězství APR a rebelů. Rebelové se v průběhu této úvodní fáze organizovali jako RCD a dostali se až do vzdálenosti 130 km od Kinshasy. (Prunier 2009: 184) K další eskalaci konfliktu dochází v souvislosti se vstupem zahraničních spojenců Kabily do války. Prvních 400 zimbabwských vojáků přistává v Kinshase 19. srpna, další den je z Namibie dovezeno 21 tun zbraní a do země vstupují jednotky Angoly. (Fonseca 2004: 25) (Turner 2007: 5 – 6) Ofenzíva dobře vybavené angolské armády vedla v prvních dvou dnech konfrontace ke ztrátě 50 % rwandských expedičních sil, odříznutí jednotek Kabarebeho od zásobování z Rwandy a znemožnění jeho postupu na Kinshasu, která by bez zahraniční pomoci zcela jistě padla do konce srpna. (Prunier 2009: 186) Blesková válka končí, začíná dlouhý a vyčerpávající boj s mnoha protagonisty a komplexní sítí zájmů a aliancí.

Po neúspěchu bleskové války následuje zhruba od konce srpna 1998 patová situace – mrtvý bod. Konfliktní aktéři spolu bojují na mnoha frontách, do konfliktu se připojují všichni zbývající aktéři, eskalace jsou velmi proměnlivé a řízené převážně logikou odvety, dochází k masakrům civilistů a žádný z aktérů nemá potenciál významným způsobem zvrátit vývoj konfliktu. V tomto období také vzniká MLC Jeana-Pierra Bemby, jejíž existence přispívá k rostoucím rozporům mezi Rwandou a Ugandou. (Renton – Seddon – Zeilig 2007: 196) Konflikt eskaluje až v únoru 1999, kdy rebelové zorganizovali jedinou kombinovanou ofenzívu války. Na straně rebelů se jí zúčastnilo přes 60 000 mužů z RCD, MLC, APR a UPDF. (BBC 1999a) Ofenzívou se sice podařilo rozšířit oblast kontroly spojenců, nicméně velmi brzy došly prostředky na její pokračování a ofenzíva tak ztratila své momentum. Po ofenzívě konflikt částečně deeskaluje díky rozštěpení RCD na pro-rwandskou a pro-ugandskou část v květnu 1999, rostoucí rivalitě mezi Rwandou a Ugandou, podpisem dohody o příměří z 11. července a podpisem mírové Dohody z Lusaky z 31. srpna 1999. (Clark 2002: 156 – 157) (ICG 2000: 8 – 10) Deeskalační vliv těchto událostí byl však omezený. Do dohody o příměří nebyly zahrnuty rebelské skupiny a mírová dohoda měla sice dočasný omezující efekt na bitvy na některých frontách, ale v provinciích Kivu, Maniema a Orientale násilí pokračovalo. Brzy byly stranami konfliktu všechny dosažené dohody ignorovány. Navíc i období vyjednávání bylo krátce přerušeno eskalací, když propukl otevřený boj mezi APR a UPDF v polovině srpna u Kisangani.54 (Fonseca 2004: 27) Výše uvedená situace byla předehrou nadcházející fáze konfliktu s rysy mrtvého bodu, ve které se relativně racionální válka rozpadla do myriády soukromých, sociálně a ekonomicky motivovaných konfliktů. Situace v provinciích Kivu sklouzla do anarchie, ve které působilo velké množství vojenských skupin s plovoucími vzorci aliancí a konfrontací.55 Ve více organizovaných frontách na západě a v centrální části země se poměrně dařilo rebelským silám s podporou Rwandy, jejichž úspěchy na jaře 2000 obnovily naděje na přímé vojenské vítězství. K tomu ovšem již nedošlo vzhledem k rostoucímu tlaku mezinárodního společenství na ukončení konfliktu. Po podepsání Dohody z Lusaky byla ustanovena pozorovatelská mise MONUC, jejíž první pozorovatelé dorazili do DRC v listopadu 1999. Jejich vliv na deeskalaci reálných bojů byl v úvodu této mise marginální. Až s posílením mise

54 Důvody přímých vojenských střetů byly jak politické s ohledem na situaci v RDC a ugandské podpoře MLC, tak ekonomické týkající se sporu o exploataci diamantů. Blíže ke sporu viz (Prunier 2009: 222 – 223). 55 Působily zde dle Pruniera alespoň tři Mayi Mayi skupiny, z nichž jedna byla vzdáleně kontrolovaná z Kinshasy, rwandská a burundská armáda, RCD-G a bývalí interahamwe z ALIR. Ne vždy také aktéři sledovali logické a tradiční vzorce spojenectví – CNDD-FDD a ALIR spolu občas bojovali, Mayi Mayi, kteří měli chránit občany, na ně často útočili, APR občas dokonce ochraňovala Interahamwe. (Prunier 2009: 230) 65 o mandát pod Kapitolou VII Charty OSN v únoru 2000 a následné rozmisťování jejích jednotek mělo alespoň slabý deeskalační vliv. (Prunier 2009: 247 – 248) K důležitému bodu v deeskalačním vývoji konfliktu dochází až s atentátem na Laurenta Désiré Kabilu, ke kterému došlo 16. ledna 2001 a na jehož následky zemřel. Na místo svého otce nastoupil Joseph Kabila, který začal režim organizovat a liberalizovat. V průběhu roku 2001 také většina zahraničních aktérů dochází k závěru, že jejich otevřená ozbrojená participace ve válce je kontraproduktivní a začali se postupně stahovat. Jediným stále přesvědčeným aktérem byla Rwanda, která na svém působení v DRC nadále trvala. Ovšem i její domácí situace se začala zhoršovat a zvyšovat tlak na ukončení konfliktu, který byl ještě podpořen tlakem mezinárodním. (Clark 2002: 69 – 71) Nastává poslední fáze války, stádium řešení konfliktu od ledna 2001 do prosince 2002, které se vyznačuje nižší intenzitou bojů a pomalou dekonstrukcí konfliktu pomocí diplomacie. Významným momentem s deeskalační vlivem byl podpis Dohody ze Sun City z 19. dubna 2002, která poskytla v rámci interkonžského dialogu rámec pro jednotnou vládu a demokratické volby. Její nedostatky řešila Dohoda z Pretorie ze 17. prosince 2002, která válku formálně ukončila. Co se týče zahraničních aktérů, podepsala 30. července 2002 Rwanda a DRC mírovou dohodu známou jako Pretorijská dohoda a 6. září byl formalizován mír mezi DRC a Ugandou Luandskou dohodou. (Fonseca 2004: 66 – 75)

3.5.6. Snahy o moderování konfliktu Moderační snahy přicházely především zvenčí. Do snah o vnější moderování se zapojila jak OSN se svými prohlášeními, rezolucemi a posléze misí MONUC, tak celá řada samostatných států. Zcela nejúspěšnějším byla JAR, jejíž diplomacie velmi napomohla v roce 2002 k uzavření Dohody ze Sun City a Dohody z Pretorie a mírových Pretorijských dohod mezi DRC a Rwandou. Diplomatická síla JAR spočívala v absenci jejích bezpečnostních zájmů v DRC a podpoře, které se jí dostávalo od západních zemí, které se cítily provinile z jejich dlouhé tolerance apartheidu během studené války a které usilovaly o vstup na rostoucí jihoafrický trh. (Clark 2002: 175 – 180) Významnější moderační roli sehrála také Zambie, která byla hlavním mediátorem ve vyjednávání Mírové dohody z Lusaky v roce 1999. (Clark 2002: 192) Na moderaci konfliktu se podíleli i velcí světoví hráči jako Francie a USA. Francie poslala několikrát do Kinshasy svého Zvláštního poradce pro Afriku Michela Dupucha, jednala se synem i otcem Kabilovými v Paříži a hrála aktivní roli v rámci OSN, stejně jako USA jednaly s Kagamem a Josephem Kabilou ve Washingtonu, poslaly svého velvyslance při

OSN Richarda Holbrooka do Kinshasy, v pozdější fázi konfliktu vykonávaly tlak na Rwandu a hrály také aktivní roli v konžské tématice při OSN. (Prunier 2009: 223 – 255)

3.5.7. Mezinárodní intervence Rada bezpečnosti OSN autorizovala rezolucí č. 1279 z 30. listopadu 1999 Misi OSN v DRC (Mission de l'Organisation des Nations Unies en République démocratique du Congo, MONUC) s původním cílem monitorovat plnění ustanovení dříve přijaté lusacké dohody. (UN SC 1999) Pozdější rezoluce RB OSN č. 1291 posílila mandát operace pod kapitolou 7 Charty OSN a autorizovala doručení maximálně 5537 osob. (UN SC 2000a) Aktivita mise byla zpočátku omezená kvůli obstrukcím kladeným konžskou vládou a pomalému rozmísťování jejích jednotek. Většina z nich byla do DRC dopravena až v roce 2002, na jehož konci bylo v rámci mise MONUC rozmístěno zhruba 4 050 osob. (Tull 2009: 217) Teprve v pozdějších fázích konfliktu mohla tedy MONUC hrát aktivnější roli a skutečně naplňovat svůj mandát.

3.5.8. Ukončení konfliktu K ukončení války došlo přijetím série dohod v roce 2002, z nichž nejvýznamnější je mírová Dohoda z Pretorie ze 17. prosince 2002. Je několik důvodů, proč tato dohoda na rozdíl od Dohody z Lusaky uspěla. Všichni aktéři konfliktu byli unavení a naděje na drtivé vojenské vítězství některé ze stran se rozplynuly, vymizelo či selhalo několik počátečních důvodů k intervenci (např. z pohledu Angoly, Zimbabwe či Ugandy), situace na bojišti sklouzla v anarchii, OSN zmobilizovala svoji efektivitu a efektivně vykonávala tlak na konfliktní strany, zemřel Laurent Désiré Kabila a nahradil ho jeho uvážlivější syn a konečně vyjednávání jihoafrické diplomacie byla efektivnější než to zambijské. (Prunier 2009: 273) Vzhledem ke komplexnosti zkoumaného konfliktu lze vysledovat ve způsobu jeho ukončení několik technik. U řady jeho aktérů došlo ke změně pořadí priorit v agendě jejich politiky, při které přestali vnímat spor jako hru s nulovým součtem (např. výměna politického vedení DRC, upřednostnění domácí situace v Zimbabwe či Angole). Patrné je také ukončení rozdělením statku, obchodem kus za kus a sdílenou kontrolou, a to především v kontextu interkonžského dialogu a ukončení vnitrostátní války mezi konžskou vládou a rebely z MLC, RDC a jejích jednotlivých frakcí. Z pohledu Libye či Čadu lze také říct, že byl konflikt odsunut do pozadí a ponechán sobě samému vzhledem k absenci potenciálních zisků z jejich participace. Stejnou techniku lze také vysledovat u provincií Kivu, kde boje pokračovaly i po oficiálním ukončení války. Situace v této části DRC je zkrátka natolik chaotická, že se žádnému z aktérů nechtělo zaplétat do řešení místního konfliktu a ten byl tak odsunut do

67 pozadí. Konečně donucovací zásah třetí strany je reprezentován aktivitami mise MONUC po rozšíření jejího mandátu o vynucení míru.

3.5.9. Celkové zhodnocení konfliktu Kromě velkého množství lidských obětí vedla tato válka ke vzniku zhruba 3,4 milionu IDPs (převážně z východních částí země) a skoro 2 milionům uprchlíků. (IDMC 2012) Konflikt měl přirozeně devastující efekt na ekonomiku Konga a místní sociální instituce a vedl ke ztrátě velkého množství surovin, které v průběhu konfliktu nelegálně těžila zejména ugandská a rwandská armáda. Ty také uvalily na místní obyvatele vysoké daně a zkonfiskovaly téměř veškerý soukromý dobytek a množství potravinových zdrojů v oblastech svého působení, což vedlo k hladomoru obyvatel. (Nibishak 2011: 2 – 7) Rozšířeným rysem v průběhu a po skončení konfliktu bylo také přetrvávání sexuálního zneužívání a znásilňování. Dle zprávy Amnesty International z října 2004 bylo zaznamenáno za předchozích šest let 40 000 případů, přičemž je tento počet považován vzhledem k nedostupnosti informací z některých konfliktních oblastí za silně podhodnocený.56 (Amnesty 2004: 13) Ukončení druhé války v Kongu nepřineslo zemi klid. Z mezinárodního hlediska se cizí jednotky ze země stáhly a byly obnoveny diplomatické styky mezi bývalými nepřáteli. Z národního hlediska došlo k rozvoji jak ve znovusjednocování země, formalizaci jednotné vlády a přípravě demokratických voleb, tak v integraci různých ozbrojených skupin do jednotné národní armády. Lokální konflikt na úrovni vesnic, regionů a komunit ve východním Kongu přesto přetrvával. Politické, ekonomické a sociální antagonismy zde vedly k častým masakrům, porušování lidských práv a přemísťování obyvatel. V průběhu tranzice udržovalo pokračující násilí celkovou atmosférou teroru válečné periody. I nadále v zemi umíralo několik desítek civilistů denně, a to právě díky vzplanutí a pokračování lokálních konfliktů, které bránily přístupu humanitární pomoci v řešení epidemie nemocí a podvýživy.

3.6. Konflikt v provinciích Kivu (2004 – současnost) 3.6.1. Zařazení konfliktu Konflikt v provinciích Kivu vedený v DRC představuje vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. Celkový počet obětí bojů dosáhl do konce roku 2011 zhruba 6 988 mrtvých, počet všech obětí souvisejících s dopady konfliktu bude pravděpodobně několikanásobně vyšší.

56 Z hlediska porušování lidských práv byl tím nejzvrácenějším specifickým rysem konfliktu kanibalismus cílený zejména proti Pygmejům, původním obyvatelům rovníkových lesů střední Afriky, kteří byli v průběhu války loveni jako zvěř a konzumováni. Všechny konfliktní strany je považovaly za jakousi nižší verzi lidství a dle některých mělo mít jejich maso magickou moc. Pygmejové se stávali terčem v podstatě všech stran konfliktu, nicméně většina násilí proti nim byla vedena zejména skupinou MLC. (Clayton 2004) (BBC 2003) (BBC 2004c) 68

(UCDP 2012a) Z hlediska závažnosti byl konflikt po celou dobu jeho konání menším ozbrojeným konfliktem. Výjimkou byl rok 2009, kdy vedly společné ofenzívy DRC a Rwandy proti rebelům k nárůstu počtu obětí a konflikt byl tak v tomto roce válkou, a rok 2011 kdy byl konflikt podle počtu obětí zcela deeskalován (v roce 2012 se ovšem opět vrátil do stavu malého ozbrojeného konfliktu).

3.6.2. Charakteristika provincií Kivu Provincie Jižní Kivu s hlavním městem Bukavu a Severní Kivu s hlavním městem Goma leží na východě DRC. Právě na území těchto provincií se nachází velký podíl konžských surovinových zásob a zároveň velmi etnicky heterogenní populace s velkým množstvím uprchlíků ze sousedních zemí. Tato kombinace vytváří latentní etnický a surovinový konflikt, který v průběhu 90. let několikrát eskaloval a díky kterému představují provincie Kivu v rámci DRC periferii, kterou měly centrální vlády této země vždy problém plně ovládnout. Velikost populace obou provincií se odhaduje na více než 10 milionů obyvatel. (CIA 2012c)

3.6.3. Charakteristika hlavních aktérů 3.6.3.1. Konžský režim Vláda Josepha Kabily vyšla z předchozí války oslabena. Přechodná vláda se vyznačovala nedůvěrou mezi zástupci různých frakcí v přechodných institucích a antagonismy mezi nimi vedly až k zablokování jejího fungování v třetím roce tranzice. (Autesserre 2006: 8) Politická a vojenská unifikace na té nejvyšší úrovni byla jen zástěrkou, za kterou si každá frakce vydržovala paralelní mocenské struktury na nižších úrovních za účelem udržení své teritoriální kontroly. (Romkema 2004: 3 – 6) Z vojenského hlediska si také každá frakce udržovala kontrolu nad svými dřívějšími vojenskými aktivy v nově sjednocených Ozbrojených silách DRC (Forces armées de la République démocratique du Congo, FARDC), což se silně projevilo na jejich malé výkonnosti v průběhu konfliktů v Kivu a Ituri.

3.6.3.2. CNDP a M23 Národní kongres pro obranu lidu (Congrès national pour la défense du peuple, CNDP) byla rebelská skupina působící v DRC od prosince 2006 a vedená Laurentem Nkundabatwarem (znám jako generál Nkunda57). Jejími členy byli převážně bojovníci bývalé RCD-G, kteří nebyli spokojeni s průběhem tranzice. Hlavním zájmem CNDP byl boj s FDLR a ochrana tutsijské populace ve východním Kongu. S ohledem na výše uvedené získávala skupina

57 Laurent Nkundabatware je konžský Tutsi, který bojoval mezi lety 1992 a 1994 s APR ve Rwandě, od roku 1996 působil v AFDL a roku 1998 vstoupil do RCD, ve které zůstal do konce druhé války v Kongu. Po jejím konci vstoupil do rodící se FARDC, kde byl v roce 2004 povýšen na generála. Krátce poté dezertoval s několika bývalými příslušníky RCD-G, stáhl se do oblasti severního Kivu, kde založil CNDP. (Spittaels – Hilgert 2008: 6) 69 materiální a logistickou podporu Rwandy. (Spittaels – Hilgert 2008: 6 – 7) Mír s CNDP podepsala konžská vláda v březnu 2009, nicméně v dubnu 2012 někteří její bývalí vojáci zformovali nové rebelské Hnutí 23. března (Mouvement du 23-Mars, M23), do jehož čela se postavil bývalý velitel CNDP Bosco Ntaganda, přezdívaný jako „Terminátor“. (AC 2012)

3.6.3.3. FDLR Demokratické síly pro osvobození Rwandy (Forces Démocratiques de Libération du Rwanda, FDLR) jsou největší ozbrojenou skupinou přítomnou v provinciích Kivu. Jedná se o skupinu, která je od září 2000 nástupcem armády ALIR (blíže viz kapitola 3.5.2.5).58 (Dagne 2011a: 6)

3.6.3.4. Bojovníci Mayi Mayi Blíže k charakteru této skupiny viz kapitola 3.4.3.4 a 3.5.2.4. Mayi Mayi mají centrum své působnosti právě v provinciích Kivu. Postupně se organizovali do Koalice konžského vlasteneckého odporu (Coalition des Patriotes Résistants Congolais, PARECO), jejíž vznik se datuje k březnu 2007. Ve svých cílech se stavěli na obranu marginalizovaného konžského lidu, který trpěl pokračujícím konfliktem mezi CNDP a FDLR a také proti návratu tutsijských uprchlíků do provincie Severní Kivu z obavy tutsijské dominance. (Spittaels – Hilgert 2008: 14 – 15)

3.6.3.5. Rwanda Blíže k charakteru státu viz kapitola 3.2.2. Rwandská armáda zůstala po skončení války v provinciích Kivu fyzicky přítomná a často prováděla v hraničních regionech ozbrojené operace. Angažmá Rwandy v konfliktu bylo motivováno především hrozbou, kterou představovala pokračující přítomnost rwandských hutuských milic v provinciích Kivu, snahou eliminovat etnickou nenávist vůči konžské rwandofonní menšině a vidinou místních minerálních zdrojů. (Romkema 2004: 7 – 8).

3.6.4. Předmět sporu a jeho evoluce U aktérů konfliktu v provinciích Kivu lze najít stejné vzorce zájmů jako u jejich předchozího působení ve válkách v DRC. Jádro konfliktu leželo ve sporu o moc mezi vládou DRC a rebely okolo Laurenta Nkundy (později CNDP). Hlavním zájmem konžské vlády bylo (ve spolupráci s MONUC) zničení či odzbrojení Nkundových rebelů pro zajištění plné teritoriální kontroly provincií Kivu a stabilizace země během procesu tranzice. Zájmem Nkundy a jeho CNDP bylo rozšiřování moci v provinciích Kivu, ochrana tutsijské populace ve východním

58 Složení FDLR se nicméně od složení ALIR liší. Zatímco v tvrdém jádru skupiny stále nalezneme několik skutečných genocidaires, většina jejích členů je nevinných. Mnoho z nich totiž v době genocidy bylo ještě malými dětmi. Odhady velikosti skupiny se pohybují okolo 7 000 bojovníků. (Spittaels – Hilgert 2008: 8 – 9) 70

Kongu a dosažení návratu několika tisíc konžských tutsijských uprchlíků z Rwandy do Seveního Kivu. Spor FDLR a Rwandy je založen na již tradičním soupeření mezi postgenocidním rwandským režimem a uprchlými genocidaires, stejně jako na etnickém sporu Tutsiů a Hutuů. FDLR také útočila na tutsijské obyvatelstvo východního Konga, což jednak zaneslo svár mezi tuto skupinu a CNDP, která často zmiňovala aktivity FDLR jako raison d'etre své rebélie, ale také ji to získalo občasnou podporu domorodých milic Mayi Mayi.59 V konfliktu je tedy evidentní soupeření o zdroje. Boj o moc je v centru soupeření vlády DRC a rebelů generála Nkundy, stejně jako mezi FDLR a rwandským režimem. Bohatství je pak v konfliktu představováno surovinami a půdou. Suroviny provincií Kivu představují jakožto zdroj financí důležitý motiv pro všechny aktéry. Přístup k půdě je silným konfliktním motivem zejména pro milice Mayi Mayi jakožto reprezentanty místního obyvatelstva. Neslučitelné role konfliktních aktérů a neslučitelné hodnoty jsou v konfliktu patrné, ale oproti soupeření o zdroje nenabývají většího významu.

3.6.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Opětovné zažehnutí konfliktu v provinciích Kivu po skončení druhé války v Kongu souvisí s odporem vůči procesu integrace nové jednotné armády DRC. Tato integrace byla realizována pouze jako technický proces postavený na rozdělování velitelských pozic mezi bývalé nepřátele a probíhající bez ohledu na příčiny konfliktu. Důsledkem byla situace, kdy do provincie Jižní Kivu, doposud bašty RCD, byli přiděleni velitelé a posádka z bývalé Kabilovy armády FAC. Z tohoto pohledu byl proces armádní integrace využit politickými spojenci Kabily k oslabení pozic RCD v národních institucích. Jmenování ex-FAC velitelů do provincie Jižní Kivu tak přispělo ke zhoršení interkomunitních vztahů v provincii a posílilo touhu bývalých velitelů RCD ukončit pomocí systematické politické provokace a hrozeb předčasně tranzici a obnovit válku. (ICG 2007: 3) Ke vzniku otevřeného konfliktu dochází v květnu 2004, kdy nespokojení důstojníci a vojáci z RCD seskupení okolo Laurenta Nkundy odmítli uznat autoritu nového prokabilovského generála Prospera Nabyolwa a eskalovali spor do otevřené bitvy v Bukavu, hlavního města provincie Jižní Kivu.60 To, co původně vzniklo jako politický spor, nyní propuklo do vojenské konfrontace mezi domorodým (konžským) obyvatelstvem a

59 Blíže k zájmu aktérů konfliktu viz (Feeley – Jensen 2008: 4 – 5) či (Dagne 2011a: 6 – 7). 60 Jednalo se mj. o několik důstojníků RCD v nepřítomnosti obviněných z údajného zapojení do vraždy bývalého prezidenta Laurenta Kabily z roku 2001. Ti odmítli vstoupit do národní armády kvůli nedostatečným bezpečnostním garancím pro ně a jejich komunity. (Stearn 2008: 247) 71

(rwandskými) „cizinci“. Vrcholu dosáhla úvodní eskalace v bitvě o Bukavu mezi 2. a 10. červnem 2004 mezi Nkundovými rebely a konžskou armádou. Situace se zklidňuje, až když je Nkunda mezinárodním tlakem donucen ke stažení.61 (Turner 2007: 98 – 101) (HRW 2004: 2) K další eskalaci dochází od října do prosince 2004, kdy probíhaly těžké boje v oblasti Walikale a Lubero, doprovázené systematickým cílením Nkundových jednotek na civilisty z etnika Nande a Hunde v odvetné kampani za problémy způsobené Mayi Mayi. (Autesserre 2006: 20 – 22) V této situaci vstupuje do konfliktu FDLR, která se snaží zavděčit konžské vládě a regionálně eskalovat krizi, čemuž učinila přítrž Rwanda, která vedla v listopadu preventivní útok do oblastí Kivu.62 (ICG 2007: 3) Konflikt opět deeskaluje v prosinci s mezinárodním tlakem na Kinshasu, Kigali a generála Nkundu. Významnou eskalací konflikt prochází až v srpnu 2006, kdy probíhají střety okolo města Sake, které vrcholí 25. listopadu s ofenzívou jednotek generála Nkundy proti FARDC a dobytí tohoto města, ve kterém dochází i ke střetům s jednotkami MONUC. FARDC se v prosinci podařilo situaci s asistencí MONUC uklidnit a své pozice v Severním Kivu udržet. Ve stejném období Nkunda zformoval k zastřešení svých rebelů CNDP. (Turner 2007: 139) Na začátku ledna 2007 došlo k setkání zástupců konžské vlády a CNDP v Kigali, kde byla přijata dohoda o příměří a o zahájení tzv. mixage procesu.63 Touto událostí konflikt dočasně deeskaloval. V rámci mixage procesu došlo k vytvoření několika smíšených brigád z bojovníků CNDP a vládních sil pod velením FARDC. Projekt byl ovšem velmi oslaben po ofenzívě smíšených brigád proti FDLR, která se uskutečnila od dubna do května 2007. Jejím výsledkem byla nová vlna IDPs a masakrů proti hutuským civilistům obviněných ze spolupráce s FDLR. Právě v reakci na tyto masakry vznikla koalice několik skupin Mayi Mayi s názvem PARECO, která začala bojovat po boku FDLR proti CNDP, což hrozilo další

61 V srpnu byli zmasakrováni uprchlíci Banyamulenge v uprchlickém táboře Gatumba v Burundi, což posílilo obavu obyvatel Banyarwanda tutsijského původu v provinciích Kivu o jejich přežití. Jednotkám generála Nkundy se brzy postavili Mayi Mayi, kteří jim chtěli zabránit v pohybu na sever. Zároveň do oblasti začali přicházet první z posil o celkové síle 10 000 vojáků bývalé FAC a MLC, které poslal prezident Kabila. S rostoucím napětím se mnoho pozorovatelů domnívalo, že hrozí vypuknutí třetí války. (ICG 2005: 6 – 7) 62 Rwanda samotná obnovila svoji vojenskou podporu několika milicím v provinciích Kivu na konci roku 2003. V období krize v Bukavu pomáhala jednotkám generála Nkundy rekrutovat nové vojáky a poskytovala jim zbraně, munici, uniformy, finance a týlové základny ve Rwandě. (Autesserre 2006: 8) 63 Mixage představuje integraci na úrovni čety s výhledem vytvoření šesti smíšených brigád, zatímco původní brassage usilovala o vytvoření sjednocené národní armády tím, že sloučí všechny členy různých ozbrojených skupin působících v zemi. Integrační proces brassage také obsahoval nutnost přesunu jednotek do jiné provincie, než z které pocházely, zatímco mixage umožňoval jednotkám zůstat v provincii jejich původu. (ICG 2007: 12) 72 eskalací konfliktu. (Stearn 2008: 254) Nakonec 5. května Nkunda oznámil ukončení mixage procesu, neboť dle jeho názoru neplnila vláda dostatečně dohodu.64 (ICG 2007: 9 – 11) Konflikt se vrací do starých kolejí koncem srpna, kdy CNDP unilaterálně eskaluje a útočí na síly FARDC v oblasti Masisi a Rutshuru, do čehož se ještě přidávají střety mezi CNDP a FDLR. Vláda odpověděla 5. září odvetnou eskalací a provádí vzdušný útok, při kterém zemřelo zhruba 80 rebelů. (BBC 2007a) Další den bylo uzavřeno dočasné zastavení palby, které bylo uplatňováno jen sporadicky a k jeho finálnímu porušení vládou došlo 4. října zahájením další ofenzivní operace. Úspěšný postup vládních sil vedl k zisku města Mushake a Nyazale okolo 100 km severně od Gomy. (Bavier 2007) Po dlouhých bojích se nakonec Mushake podařilo Nkundovým vojákům dobýt zpět a ten 14. prosince 2007 prohlásil, že je připraven na mírová jednání. (BBC 2007b) Ta sice konflikt dočasně deeskalovala, ale přijatou mírovou dohodu v lednu 2008 nikdo fakticky nedodržoval.65 (Carayannis 2009: 5 – 6) K obnovení bojů došlo koncem srpna 2008 v oblasti Masisi a Rutshuru s ofenzívou FARDC za podpory FDLR a milic Mayi Mayi proti CNDP. (ICG 2009a: 2) Odvetnou eskalaci zahajuje CNDP 26. října útokem na Gomu. FARDC se začala pod tlakem rebelské armády stahovat a MONUC, která měla základnu v tomto městě, se snažila postup rebelů zastavit. (BBC 2008a) Po intenzivních bitvách mezi CNDP a kombinovaných sil FARDC a MONUC okolo města Rutshuru, které se rebelům podařilo později zabrat, deklaroval Nkunda 29. října unilaterální zastavení palby.66 (Feeley – Jensen 2008: 4) Konflikt následně deeskaluje, k čemuž přispívá i Nkundův návrh na vytvoření humanitárního koridoru poblíž Gomy, který byl posléze schválen MONUC. (BBC 2008b) K opětovné eskalaci konfliktu dochází 6. listopadu, kdy rebelové porušili zastavení palby a získali pod svojí kontrolu město Nyanzale, ve kterém sídlila důležitá armádní základna v Severním Kivu. (BBC 2008c) Velmi významný dlouhodobý deeskalační efekt mělo zatknutí generála Nkundy 22. ledna 2009 během společné operace FARDC a rwandské armády APR s názvem Umoja Wetu („Naše jednota“).67 (Dagne 2011a: 8) S ukončením společné ofenzívy DRC a Rwandy proti

64 Stěžoval si na odmítnutí legalizovat CNDP, nedostatek logistické podpory během operací proti FDLR, nestažení zatykače na jeho osobu a neřešení otázky návratu uprchlíků. Vláda nepřijala žádná opatření na řešení těchto námitek, a proto byl mixage proces opuštěn. (ICG 2007: 11) 65 Dohoda byla podepsána 23. ledna 2008 mezi CNDP a FARDC v Gomě. Její stabilitu ohrožovala skutečnost, že se jí neúčastnila FDLR a Rwanda. I CNDP od dohody nakonec později odstoupila. (Carayannis 2009: 5) 66 Podle OSN se v listopadu 2008 v období bojů okolo Gomy účastnili bojů také angolští vojáci. Kinshasa to popřela, faktem však je, že Kabila v říjnu požádal Angolu, spojence DRC ve Druhé válce v Kongu, o pomoc. „Utábořili se nad našimi pozicemi a slyšeli jsme je mluvit portugalsky. Rozuměli jsme jim, protože mluvíme španělsky, na jisto jsou to Angolané.“ řekl uruguayský důstojník MONUC v Gomě. (Pflanz 2009) 67 Po neúspěších FARDC porazit CNDP vojenskou cestou uzavřel Kabila s Kagamem dohodu, která dovolila rwandským vojákům vstoupit na konžské území kvůli efektivnějšímu boji proti FDLR výměnou za rwandskou podporu v odstranění Nkundy. (Dagne 2011a: 8) 73

CNDP a FLDR konflikt v provinciích Kivu pro CNDP oficiálně skončil. Rwandská armáda se z území DRC stáhla dle dohody s Kabilou na konci února a mírová dohoda mezi konžskou vládou a CNDP byla podepsána 23. března 2009.68 (DRC 2009: 12) Po ukončení operace Umoja Wetu se FARDC zaměřila na boj s bojovníky Mayi Mayi a především s FLDR. Prostředkem tohoto boje se stalo vedení dalších protipovstaleckých operací, které konflikt zejména v roce 2009 významně eskalovaly, ale dlouhodobě byly jejich dopady deeskalační.69 Obecně lze říci, že byly tyto operace i díky podpoře MONUC úspěšné a způsobily FLDR velké ztráty, díky kterým postupně přestala představovat vážnou hrozbu.70 Po ukončení první masivní operace FARDC proti FDLR v roce 2009 bylo tedy možné vysledovat postupnou deeskalační tendenci konfliktu, která trvala až do dubna 2012, kdy došlo k jeho opětovné eskalaci. Zhruba 700 bývalých vojáků CNDP se tento měsíc vzbouřilo proti konžské vládě, dezertovali z armády a zformovali rebelskou skupinu Hnutí 23. března (Mouvement du 23-Mars, M23), do jehož čela se postavil bývalý velitel CNDP Bosco Ntaganda, přezdívaný jako „Terminátor“. Cílem povstání byla údajně obava těchto vojáků ze zatčení v důsledku snahy Kinshasy zničit zbývající síť CNDP v provinciích Kivu. (AC 2012) Po sérii bojů s konžskou armádou a silami MONUSCO71 se M23 podařilo 20. listopadu 2012 obsadit Gomu.72 (Jones – Smith 2012) (Hogg 2012) Po tvrdé porážce vládní protiofenzívy z 22. listopadu se rebelové ocitly pod silným mezinárodním tlakem, aby se z Gomy stáhly. Dle mnoha rebelů bylo skutečně držení a případná administrace jednoho z nejdůležitějších obchodních uzlů Konga pro M23 zbytečným břemenem, a proto souhlasili s vyjednáváním. Z Gomy se nakonec toto hnutí stáhlo 1. prosince, kdy konžská vláda v rámci vyjednávání vedeného sousedními státy souhlasila „s nasloucháním, vyhodnocením a řešením legitimních křivd M23.“ (Gettleman 2012) Tím došlo k deeskalaci konfliktu.

68 Její podmínky mj. zavazovaly CNDP transformovat se na politickou stranu a k integraci jejích ozbrojených složek do FARDC. Vláda se zavázala propustit politické zajatce CNDP a zajistit jejich repatriaci do místa původu. V zájmu národní rekonciliace měla také vydat zákon o amnestii na období od června 2003. (DRC 2009). 69 Nové operace konžské armády Kimia II („Klid II“) se účastnilo 16 000 vládních vojáků a operace získala i podporu MONUC. Ukončena byla k 31. prosinci 2009 a v únoru 2010 ji nahradila operace Amani Leo („Mír dnes“), jejímž cílem bylo chránit civilisty, odstranit rebely z populačních center (zejména FLDR), obnovit moc v osvobozených oblastech a posílit státní autoritu. (Dagne 2011a: 9) Poslední společná operace FARDC a MONUSCO začala 16. února 2012 a nese název Amani Kamilifu („Upevnění míru“). Měla by trvat zhruba dva měsíce a jejím cílem je eliminace zbývajících zhruba 500 bojovníků FARDC v provincii Jižní Kivu. (Alao 2012) 70 Nutno dodat, že mise OSN vedla také své vlastní operace proti FDLR. Příkladem mohou být operace Shop Window („Výloha“) ze září 2010, operace Akikisha Usalama („Mír všemi prostředky“) z května 2011 či operace Divine Force („Božská síla“) z července 2011, všechny zaměřené na ochranu konžských civilistů před FDLR a milicemi Mayi Mayi. (MONUSCO 2010) (Alao 2011) (Sharma 2011) 71 V květnu 2010 vstoupila mise MONUC do stabilizační fáze a nyní nese název MONUSCO. 72 Po zabrání Gomy se na stranu M23 přidalo zhruba 3000 členů konžské armády a policie, přičemž rebelové začali prohlašovat, že jejich cílem je svržení národní vlády. (AP 2012) RB OSN zareagovala na zabrání Gomy vydáním rezoluce č. 2076, která volala po stažení rebelů, okamžitém ukončení jejich externí podpory a vyzývala africké regionální organizace, aby uvalily sankce na ty, kdo tuto podporu poskytují. (UN SC 2012a) 74

24. února 2013 byla podepsána jedenácti hlavami afrických států, včetně Rwandy obviněné OSN z podpory M2373, dohoda, jejímž cílem bylo přinést mír do východních regionů DRC.74 Rebelové M23 se sice vyjednávání neúčastnili, nicméně dohoda se jich dotkla nejen formálně, ale i prakticky. Na základě neshod o podobě reakce na tuto dohodu se M23 totiž v podstatě rozpadla. Politický koordinátor M23, Jean-Marie Runiga Lugerero, byl obviněn ze zrady vojenským velitelem Sultanim Makengou, který se jmenoval lídrem M23 a proklamoval svoji snahu zajmout Ntagandu. Vzápětí propukly boje mezi rebely loajálními Makengovi a rebely stojícími za Lugererem a jeho spojencem Ntagandou, kteří byli brzy poraženi. (AFP 2013) Ntaganda se nakonec sám vzdal 17. března na americké ambasádě v Kigali a byl později předán ICC.75 (BBC 2013) V současnosti je tedy M23 značně oslabena a konflikt v provinciích Kivu deeskalován. K jeho skutečnému ukončení však zatím nedošlo.

3.6.6. Snahy o moderování konfliktu Moderační snahy v rámci tohoto konfliktu přicházely převážně zvenčí. Ze série rezolucí týkajících se situace v provinciích Kivu lze vyzdvihnout rezoluci č. 1596 z 18. května 2005, která mj. uvalila cestovní a další omezení na představitele CNDP76 (UN SC 2005), stejně jako rezoluci č. 2078 z 28. listopadu 2012, která uvalila podobná omezení na představitele skupiny M23 (UN SC 2012b). Významnou bilaterální snahou v prvních letech konfliktu byla dohoda vlád DRC a Rwandy přijatá v Keni v listopadu 2007 o společném postupu k ukončení hrozeb míru a stabilitě regionu Velkých jezer, ve které se oba státy také zavázaly ukončit svoji podporu ozbrojeným skupinám v regionu. (Dagne 2011a: 3) Vyzdvihnout lze i snahu generálního tajemníka OSN Ban Ki-moona, který pověřil bývalého nigerijského prezidenta Oluseguna Obasanjoa vedením mediačního úsilí v rámci konfliktu v Kivu a uspořádal summit v Nairobi v listopadu 2008, na kterém také Africká unie jmenovala bývalého tanzanijského prezidenta Benjamina Mkapu mediátorem pro region

73 Dle konžské vlády, OSN i mnoha odborníků byla do rebélie zapojena prostřednictvím své podpory M23 také Rwanda ve snaze získat v nastalém zmatku konžské minerální bohatství. S ohledem na tuto skutečnost USA v červenci 2012 pozastavily svoji vojenskou pomoc Rwandě a stejný krok učinila v listopadu Velká Británie se svojí finanční pomocí této zemi. (Bavier 2012) (Smith-Spark – McKenzie 2012) 74 Dohoda se ovšem netýkala přímo konfliktu s M23, ale bezpečnosti ve východní DRC obecně. Byla vyjednána OSN a měla dvě stěžejní části. První z nich vyzývala DRC, aby urychleně provedla bezpečnostní reformy a zvýšila svoji spolupráci se sousedy. Druhá část pak vyzývala sousední státy DRC, aby pomohly strukturálně reformovat některé její organizace, ale jinak se zdržely zasahování do jejích vnitřních záležitostí. (Maasho 2013) 75 Důvody, proč se Ntaganda vzdal, nejsou známy, nicméně dle spekulací byl za tímto rozhodnutím tlak Rwandy či obava z Makengy, jehož síly již v interním boji vytlačily síly Ntagandy z DRC do Rwandy. (Moshiri 2013) Před ICC čelí obvinění v 11 bodech obžaloby za zločiny proti lidskosti a váleční zločiny. (BBC 2013) 76 Členské státy mají dle těchto omezení podniknout veškerá nutná opatření k zabránění vstupu vybraných osob na jejich teritorium a zmrazit veškeré fondy, jiná finanční aktiva a ekonomické zdroje, které jsou na jejich území a patří těmto osobám. Tato omezení byla uvalena na zločince z celé DRC. Blíže viz text rezoluce (UN 2007a). 75

Velkých jezer. Oba mediátoři tvořili základ pro mediační tým umístěný v Nairobi, který však mnoha výsledků nedosáhl. (Feeley – Jensen 2008: 4 – 6)

3.6.7. Mezinárodní intervence Po převážnou část konfliktu v provinciích Kivu byla aktivní mise OSN MONUC zahájena již v průběhu druhé války v Kongu (blíže viz kapitola 3.5.7).77 Původně se jednalo o pozorovací misi malého rozsahu, postupně byla ale transformována do mise s téměř 20 000 vojenským personálem s mandátem pod kapitolou 7 Charty OSN a koncentrována právě v provinciích Kivu. Celosvětově se jedná o nejrozsáhlejší mírovou operaci OSN, která je revoluční v tom, že její mandát dalece překračuje mandáty dřívějších operací.78 (Reynaert 2011: 8) V březnu 2013 dokonce Rada bezpečnosti posílila svou rezolucí č. 2098 mandát mise natolik, že v jejím rámci bude fungovat zcela první ofenzivní bojová síla, jakási „intervenční brigáda“, jejímž cílem bude vedení cílených operací na neutralizaci a odzbrojení M23, stejně jako dalších konžských rebelů a cizích ozbrojených skupin působících ve východním Kongu. (UN SC 2013) Obecně lze říci, že aktivita mise MONUC/MONUSCO významně přispěla k deeskalaci konfliktu díky její podpoře vládě a ochraně konžských civilistů.79

3.6.8. Ukončení konfliktu Klíčové pro deeskalaci konfliktu bylo ukončení jádrového sporu mezi konžskou vládou a CNDP, ke kterému došlo podpisem mírové dohody v březnu 2009, stejně jako postupné oslabení FDLR až do stádia, kdy tato skupina přestala představovat významnou hrozbu. Konflikt s M23 sice trvá do současnosti, jeho intenzita je však velmi nízká. Z hlediska technik řešení konfliktů je v rámci postupné dekonstrukce konfliktu v Kivu významný zejména donucovací zásah třetí strany (MONUC/MONUSCO) doprovázený dohodou o sdílení státní moci mezi vládou a CNDP transformovanou po podpisu mírové dohody v politickou stranu.

77 Na podporu MONUC vyslala své jednotky do DRC také EU v krátkodobé misi EUFOR RD Congo. Rezoluce RB OSN č. 1671 z 25. dubna 2006 autorizovala dočasné rozmístění sil EU během všeobecných voleb v DRC, které začaly 30. července 2006. (UN SC 2006a) Tuto misi ovšem nelze považovat za mezinárodní intervenci v rámci konfliktu v provinciích Kivu, vzhledem k její explicitní návaznosti na volby v DRC. 78 Navíc se v prosinci 2008 stala MONUC první mírovou misí OSN, která učinila ochranu civilistů svou nejvyšší prioritou. Blíže viz Rezoluce RB OSN č. 1856 z 22. prosince 2008. (UN SC 2008a) 79 V květnu 2010 transformovala OSN po kritice konžské vlády MONUC na Stabilizační misi OSN v Demokratické republice Kongo (Mission de l'Organisation des Nations Unies pour la stabilisation en République démocratique du Congo, MONUSCO). (UN SC 2010) Mise touto změnou vstoupila do své stabilizační fáze a začala se zaměřovat zejména na stabilizaci a konsolidaci míru. Ochrana civilistů však zůstává její nejvyšší prioritou do současnosti. Její aktuální mandát trvá dle rezoluce RB OSN č. 1991 do 30. června 2012. (UN SC 2011a) Velikost mise k 31. lednu 2012 je následující: 19 070 uniformovaných osob, 976 mezinárodních civilních osob, 2 868 místních civilních zaměstnanců a 588 dobrovolníků OSN. (MONUSCO 2012) 76

3.6.9. Celkové zhodnocení konfliktu Konflikt představoval závažnou hrozbu pro stabilitu DRC v období po ukončení dvou závažných válek, kterými si tato země prošla, a ještě více erodoval velmi špatnou humanitární situaci v provinciích Kivu. Pro konflikt bylo díky jeho vedení na lokální rovině typické masivní porušování lidských práv a utrpení civilistů. V květnu roku 2011 se v důsledku zkoumaného konfliktu nacházelo v provinciích Kivu více než 1,2 milionu IDPs. (OCHA 2011: 2). Během konfrontace se také tisíce civilistů z provincií Kivu stalo oběťmi zabití, aktů mučení, znásilnění a dalších lidskoprávních excesů.80 Jak je již v tragické minulosti DRC typické, byli pachatelé těchto zločinů často ponecháni bez povšimnutí a jejich oběti zapomenuty. Vzhledem k fyzickým, psychologickým a společenským dopadům takové brutality a omezenému postupu v dosažení spravedlnosti na pachatelích bude trvalé usmíření v provinciích Kivu velmi komplikované.

3.7. Konflikt v regionu Ituri (1999 – 2006) 3.7.1. Zařazení konfliktu Konflikt v regionu Ituri je druhým konfliktem, který probíhal na území DRC i po konci druhé války v Kongu. Z hlediska umístění se jedná o vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. Celkově vedl konflikt k 11 534 obětem a z hlediska závažnosti byl v letech 2000, 2001, 2004 a 2005 malým ozbrojeným konfliktem, v letech 1999, 2002 a 2003 válkou a roce 2006 nedosáhl ani závažnosti malého ozbrojeného konfliktu. (UCDP 2012a) Dle jiných odhadů zaznamenávajících i civilní oběti v důsledku dopadů konfliktu zemřelo do listopadu 2006 zhruba 60 000 lidí. (Allen 2006)

3.7.2. Charakteristika regionu Ituri Region Ituri s hlavním městem Bunia leží v severovýchodní části DRC a je to jeden ze čtyř okresů provincie Orientale. Vyznačuje se hojností přírodního bohatství, zejména zlata a vzácných tropických dřev, které z něj učinily významný regionální obchodní uzel a zároveň místo aktivit těžebních společností a bojiště různých warlordů. Jeho populace se odhaduje na zhruba 4 miliony obyvatel. Etnicky je to region velmi heterogenní, mezi více než 18 kmeny patří k nejdůležitějším Lendu (24 %) a Hema (18 %), který obývá také část Ugandy a Rwandy. (Anten 2010: 13)

80 V období 2004 – 2008 bylo v Jižním Kivu znásilněno 44 000 žen, v Severním Kivu 28 000 žen pouze za rok 2006. Rozsah sexuálního zneužívání ve východním Kongu je enormní. Případy zneužívání v provinciích Kivu představovaly okolo 75 % všech případů evidovaných Lékaři bez hranic celosvětově. (Lemarchand 2009: 127) 77

3.7.3. Charakteristika hlavních aktérů 3.7.3.1. Kmen Lendu (FNI a FRPI) V úvodních letech konfliktu reprezentovaly tento kmen v boji milice dobrovolníků a od roku 2002 pak organizovanější ozbrojené skupiny. První z nich byla Fronta nacionalistů a integracionalistů (Front des Nationalistes et Intégrationnistes; FNI) založená Floribertem Ndjabu Ngabu v roce 2002. Druhou skupinou byla Fronta vlasteneckého odporu v Ituri (Forces de Résistance Patriotique d’Ituri, FRPI), ozbrojená milice etnické skupiny Jižní Lendu (též Ngiti) založená v listopadu 2008. Obě skupiny spolu v průběhu války spolupracovaly. (STC 2012) (IRIN 2005)

3.7.3.2. Kmen Hema (UPC) Také kmen Hema byl v úvodních fázích konfliktu reprezentován milicemi dobrovolníků a později Svazem konžských vlastenců (Union des Patriotes Congolais, UPC), který byl založen Thomasem Lubangou v červenci 2001 po jeho odchodu z RCD-ML, kde působil jako „ministr obrany“. V prosinci 2003 se o sesazení Lubangy neúspěšně pokusil Floribent Kisembo Bahemuka, který posléze založil odštěpeneckou skupinu UPC-Kisembo. Původní UPC pak byla někdy označovaná jako UPC-Lubanga. (STC 2012) (IRIN 2005)

3.7.3.3. PUSIC a FAPC Po sblížení UPC s Rwandou v lednu 2003 zastavila Uganda svoji podporu UPC a iniciovala vznik dalších dvou rebelských skupin majících za úkol bojovat proti rostoucímu rwandskému vlivu v regionu Ituri. První z nich byla Strana pro jednotu a ochranu integrity Konga (Le Parti pour l'Unité et la Sauvegarde de l'Intégrité du Congo, PUSIC), která vznikla v únoru 2003 a jejímž lídrem byl Mandro Panga Kahwa, bývalý vojenský velitel UPC. Skupina se skládala především z jižních Hema. Druhá skupina nesla název Lidové ozbrojené síly Konga (Forces Armées du Peuple Congolais, FAPC), jejímž velitelem se stal Jérôme Kakwavu-Bukande který odešel z UPC v březnu 2003. Etnické složení této skupiny bylo smíšené.81 (IRIN 2005)

3.7.3.4. RCG a MLC V úvodních fázích konfliktu se do něj zapojily podstatným způsobem také nestátní ozbrojené skupiny působící v rámci druhé války v Kongu. Jednalo se o hnutí MLC (blíže viz kapitola 3.5.2.3) a skupiny RCD-G a RCD-ML (blíže viz kapitola 3.5.2.2).

81 FAPC také vstoupila do spojenectví s PUSIC, FNI a Lidovými silami pro demokracii v Kongu (Forces Populaires pour la Democratie au Congo, FPDC), což byla skupina založená v roce 2002 zejména členy etnik Alur a Lugbara. Aliance těchto tří etnicky založených skupin byla zaměřena proti UPC a nesla název Fronta pro integraci a mír v Ituri (Front pour l'Intégration et la Paix en Ituri, FIPI). (Pottier 2009: 27 – 29) 78

3.7.3.5. Uganda Blíže k charakteru státu viz kapitola 3.8.2. Ugandská armáda podněcovala politické spory mezi konžskými rebelskými lídry a přispěla k eskalaci ozbrojeného boje mezi kmeny Hema a Lendu.82 (ICG 2003b: 3) UDPF poskytovala rebelům zbraně a munici jako úplatek pro zajištění jejich zájmů v obchodu se zlatem, diamanty, vzácným dřevem a dalšími surovinami. Pašování těchto komodit se stalo primárním motivem účasti Ugandy v tomto konfliktu. (Vlassenroot – Raeymaekers 2004: 400 - 401)

3.7.4. Předmět sporu a jeho evoluce Jádro lokálního konfliktu mezi komunitami Lendu a Hema tvoří spor o vlastnictví půdy a odstranění mocenské dominance jedné skupiny nad druhou v oblasti vzdělání, politiky a ekonomiky. Soupeření o zdroje je pak prohlubováno zejména neslučitelnými hodnotami. U obou kmenů se na základě separace v minulosti vyvinula jiná kultura a unikátní set hodnot, které byly dále posilovány konstrukcí odlišných identit ze strany třetích aktérů. Lendu ani Hema nepocházejí původem z regionu Ituri. Migrace zemědělců Lendu předcházela příchodu pastevců Hema. Zatímco Lendu žili v rozptýlených klanových osadách, kmen Hema vyvinul jasnou organizační strukturu, která mu zajistila dominanci.83 (Pottier 2009: 33 - 35) V období belgického kolonialismu dominoval kmen Hema nad Lendu jak v politické, tak ekonomické oblasti, stejně tak později v Mobutovu režimu. Zhruba od poloviny 60. let začalo docházet k občasným ozbrojeným střetům obou kmenů, které byly nakonec navázány na vyšší regionální úroveň v rámci druhé války v Kongu. Od té doby je nutné vnímat konflikt mezi pastevci Hema a zemědělci Lendu nejen jako střet o vlastnictví půdy, ale také ve větším regionálním kontextu ekonomického soupeření a privatizace násilí. Další aktéři konfliktu jako ugandská armáda, RCD-G či RCD-ML vedly svůj boj zejména kvůli ekonomickým ziskům plynoucím z nelegální těžby surovin regionu Ituri a kromě UDPF také kvůli snaze zvýšit politický vliv v rámci celé DRC.

82 Roli UPDF v úvodních bojích mezi Hema a Lendu vyšetřovaly dvě komise. První vznikla v srpnu 1999 a nesla název Komise pro pacifikaci a odezvu (Committee of Pacification and Follow-up, CPF), druhá byla s názvem Komise pro bezpečnost a mír v oblasti Djugu (Commission pour la Sécurité et la Paix dans la zone de Djugu, CSPD) založena v září 1999. Obě komise potvrdily zapojení UDPF v obraně některých farm kmene Hema a deklarovaly z její strany závažná porušení mezinárodního práva. (HRW 2001: 35 – 37) 83 Dle Lobha neviděl kmen Lendu jinou možnost než se integrovat do nové společnosti Hema a akceptovat autoritu jejích vůdců, zajišťujících dodržování práva a pořádku. U zrodu této integrace najdeme také počáteční proces sociální stratifikace, kdy okolo sebe každá hlava rodiny Hema shromáždila příslušníky z kmene Lendu v podřízeném vztahu a tím pádem i počátek dominance kmene Hema. (Lobho 1971: 90) 79

3.7.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Ke vzniku otevřeného konfliktu dochází v červnu 1999, kdy si příslušníci kmene Hema začali přivlastňovat půdu Lendu v oblasti Pitsi, na což zareagovali Lendu odvetnou eskalací. První vlna násilí trvala až do ledna 2000.84 (Pottier 2009: 28) (ICG 2003b: 4) Pokračování konfliktu je neoddělitelně spjato s druhou válkou v Kongu. První, kdo z regionu udělal svou mocenskou základnu, byla RCD-ML, která se usídlila několik měsíců před prvními střety kmenů Hema a Lendu v Bunii, hlavním městě regionu Ituri. (Pottier 2009: 27 - 28) V říjnu 2000 konflikt eskaloval v souvislosti s etnickým mocenským bojem uvnitř RCD-ML právě o kontrolu Bunie.85 Nakonec 21. listopadu 2000 zvítězil Mbusa Nyamwisi, který město ovládl a nahradil Wambu di Wambu v čele RCD-ML. (Johnson 2003: 20). Boje mezi hlavními rebelskými lídry však v regionu pokračovaly i nadále a opět eskalovaly v lednu a únoru 2001, tentokrát i se zapojením MLC usilujícím získat Buniu. Po sérii násilných konfrontací donutila RCD-ML Bembu opustit Buniu v listopadu 2001. (ICG 2003b: 5) RCD-ML pod vedením Nyamwisiho podporovala milice Lendu, které se staly terčem útoků Hema. Motivací k podpoře Lendu byly především politické důvody, kdy vedení města Bunia, tvořené příslušníky Hema (Johna Tibasiimi, Adèle Lotsove a Thomas Lubanga), jednalo stále více autonomně. Jejich secesionistické aktivity nakonec vedly za podpory Ugandy ke vzniku nového rebelského hnutí UPC v červenci 2002 vedeného Lubangou, které ihned eskalovalo konflikt s RCD-ML a i díky podpoře ugandské armády dobylo 9. srpna město Bunia.86 (Johnson 2003: 22) (Pottier 2009: 28) Se zapojením UPDF nabral lokální souboj mezi Lendu a Hema zcela novou dimenzi. Bohaté rodiny Hema si začaly najímat jednotky UPDF jako soukromou ochranku jejich často nelegálně nabytého majetku, což popudilo nejen Lendu, ale také kmen Nande, který začal od této chvíle vojensky spolupracovat s Lendu. (Vlassenroot – Raeymaekers 2004: 406)

84 Dle lokální NGO došlo mezi červnem 1999 a lednem 2000 k 19 útokům proti Hema a mezi červnem 1999 a dubnem 2000 k 26 útokům Hema proti vesnicím Lendu, z nichž 10 bylo vedeno společnými jednotkami milic Hema a UPDF, 14 pouze jednotkami UPDF a pouze 2 útoky jen milicemi Hema. (ICG 2003b: 4) 85 RCD-ML Ernesta Wamby di Wamby ustanovila s podporou Ugandy administrátory provincií Orientale a Severní Kivu Mbusu Nyamwisu (Nande) a Johna Tibasiimu (Hema). Toto jmenování vedlo ke vzkříšení historických mocenských sporů mezi Nande a Hema. V říjnu 2000 propukly tvrdé boje mezi výše uvedenými aktéry ve městě Bunia, které v konečném důsledku vedly k rozdělení severovýchodního DRC mezi různé rebelské tábory. Kisangani bylo táborem RCD-G, Beni bylo pevností Mbusi Nyamwisi a Bunia Johna Tibasiimi. Kontrolu nad událostmi se také snažila získat Uganda prosazováním sloučení RCD-ML s MLC Jeana-Pierra Bemby v říjnu 2000. K tomu ovšem díky několika ozbrojeným střetům mezi oběma skupinami nedošlo. Bemba se nakonec z regionu Ituri stáhl a přenechal ji RCD-ML. (Johnson 2003: 20 – 21) 86 Instalace vedení UPC ve městě Bunia v srpnu 2002 ukazuje, že role UPDF v regionu nebyla motivována pouhou chamtivostí, ale že tvořila část vojenské strategie k převzetí kontroly nad místním politickým a ekonomickým prostorem. (Vlassenroot – Raeymaekers 2004: 406 – 405) 80

V rámci konsolidace UPC začal Lubanga udělovat obchodní výhody dalším elitářům kmene Hema a radikalizovat etnický program UPC, ve kterém navrhoval eliminovat příslušníky kmene Lendu a Ngiti.87 Na tomto pozadí začal region Ituri sklouzávat hlouběji do etnického násilí, které postihlo většinu etnik regionu. K další eskalaci konfliktu dochází v září 2002, kdy UPC zaútočila na město Songolo a povraždila mnoho civilistů kmene Lendu a Ngiti, což vedlo k jejich odvetné eskalaci, při které bylo brutálně povražděno zhruba 1200 příslušníků Hema a Wabiru ve městě Nyakunde. (Pottier 2009: 28) (ICG 2003b: 5) Tento útok jasně ilustroval transformaci politického boje mezi rebelskými hnutími na konflikt monoetnických milic, jejichž cílem se stávali téměř výhradně civilisté nepřátelského etnika. Po odklonu UPC od Ugandy na konci roku 2002 a jejímu přiblížení k Rwandou podporované RCD-G iniciovala Uganda vytvoření dvou dalších rebelských hnutí PUSIC a FAPC, které měly bojovat proti rostoucímu rwandskému vlivu v Ituri. (IRIN 2005) 6. března 2003 vyhnaly kombinované síly těchto skupin za ugandské podpory UPC a zhruba 10 000 civilistů kmene Hema z Bunie. (Pottier 2009: 28) V dubnu 2003 se však ugandská armáda pod diplomatickým tlakem MONUC z Bunie stáhla, což vedlo k rapidnímu zhoršení místní bezpečnostní situace. UPC se do Bunie vrátila, nyní navíc i s podporou PUSIC. Konflikt s útokem UPC na milice Lendu a Ngiti v Bunii eskaloval a hlavní město Ituri bylo vypleněno. Výsledkem bylo kromě stovek mrtvých také rozdělení města na severní část okupovanou silami UPC a PUSIC a jižní část pod nadvládou FNI a FRPI. (Pottier 2009: 29) V důsledku zhoršování situace v Ituri a útokům, kterým musela v dubnu čelit MONUC, začalo být mezinárodní společenství aktivnější ve své snaze ovlivnit lokální dění. V sérii rezolucí posílila OSN v roce 2003 mandát misi MONUC a autorizovala misi Evropské unie s názvem Operace Artemis, která úspěšně zabezpečila město Bunia a poskytla bezpečnou platformu pro MONUC. (Homan 2007: 151 – 155) Přesto nebylo v jejích schopnostech zastavit násilí probíhající na venkově, kde se civilisté Hema stávali snadným cílem pro bojovníky FNI a FRPI. (Pottier 2009: 29) K deeskalaci konfliktu dochází po několika měsících vyjednávání 14. května 2004, kdy zástupci válčících stran (PUSIC, UPC-L, UPC-K, FNI, FRDC, FAPC a FRPI) podepsali Kinshasský zavazující akt (Acte d´Engagement de Kinshasa) o ukončení bojů a odzbrojení rebelů. Naděje do tohoto dokumentu vložené se nicméně nenaplnily a konflikt o několik měsíců později opět eskaloval. (Pottier 2009: 29)

87 S rostoucím extremismem skupiny UPC začali někteří její lídři hovořit o rozdílu mezi originaires (přirozeně kmen Hema) a non-originaires (kmen Lendu, Ngiti, Nande a Bira). Celá situace začala připomínat období před genocidou ve Rwandě. Etnická propaganda proti Lendu byla vysílána přes lokální Radio Candip a UPC v ní sledovala jasný program etnické purifikace. (Pottier 2009: 28) 81

V roce 2005 se PUSIC opět spojila s FNI a jejich bojovníci znovu zaútočili na vesnice kmene Hema. Reakcí byla odvetná eskalace vládních jednotek a sil MONUC, při které došlo k zatčení několika rebelských vůdců a která nakonec donutila problémové skupiny akceptovat mírový proces.88 Rebelové, kteří odmítali odzbrojení, však zformovali novou skupinu Konžské revoluční hnutí (Mouvement Révolutionnaire Congolais, MRC), které dál útočilo na civilisty, FARDC a síly MONUC. (Amnesty 2006: 5 – 6) Intenzita útoků této skupiny však byla velmi nízká. 29. listopadu 2006 byla nakonec podepsána komplexní mírová dohoda mezi vládou a zbývajícími aktivními milicemi FRPI, FNI a MRC a po jejich odzbrojení byl konflikt formálně ukončen.89

3.7.6. Snahy o moderování konfliktu Jediný významnější vnitřní pokus o moderaci konfliktu byl navázán na mírový proces probíhající v rámci druhé války v Kongu. V Luandské dohodě z 6. září 2002, která formalizovala mír mezi DRC a Ugandou, byl přijat závazek vytvoření Pacifikační komise pro Ituri (Commission de pacification de l'Ituri, CPI), přechodného administrativního tělesa. Konfliktními stranami ovšem nebyla komise považována za neutrální a v moderaci konfliktu tedy neuspěla. (HRW 2003a: 48) Konflikt byl dlouhou dobu mezinárodním společenstvím ignorován. Někteří členové OSN jej vnímali v kontextu velké války v DRC spíše jako bezvýznamnou kmenovou válku. Vnější moderační snahy tak probíhaly především v rámci mise MONUC, jejíž moderační aktivita se do posílení mandátu této mise v roce 2003 omezovala v podstatě jen na podporu nepříliš efektivní Pacifikační komise pro Ituri. (Vlassenroot – Raeymaekers 2004: 399)

3.7.7. Mezinárodní intervence Mezinárodní intervenci v tomto konfliktu představují aktivity mise MONUC a Operace Artemis vedené Evropskou unií. MONUC měla mezi lety 1999 a 2003 v Ituri pouze malý tým

88 Část rebelských lídrů dokonce složila zbraně sama s vírou vojenského uznání a případné odměny. Obecně byl osud rebelů různý. Zatímco Lubanga (UPC) byl zatčen, Njabu (FNI) zůstával dál na svobodě. Někteří lídři získali posty v konžské armádě FARDC. Dle MONUC bylo k 1. dubnu 2005 odzbrojeno téměř 15 000 členů milic. (Amnesty 2006: 5 – 6) V roce 2009 stanuli bývalí lídři tří milic – Thomas Lubanga (UPC), Mathieu Ngudjolo (FNI/FRPI) a Germain Katanga (FRPI) před Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu. Floribent Njabu byl nakonec také zatčen a uvězněn v Kinshase, zatímco Mandro Panga Kahwa, s původním rozsudkem na 20 let, byl propuštěn v roce 2008. (Pottier 2009: 29 – 30) 89 V rámci dohody souhlasily poslední tři stále aktivní milice s odevzdáním svých zbraní a vstupem do procesu odzbrojení, demobilizace a reintegrace. FRPI měla demobilizovat 3 500 bojovníků, FNI 1 800 bojovníků a MRC 500 bojovníků. Výměnou jim bylo konžskou vládou přislíbeno vydání zákonu o amnestii, uznání hodností důstojníků a integrace bojovníků do FARDC. Součástí dohody bylo také zajištění přístupu mezinárodních organizací pro práva dětí do shromažďovacích míst k identifikování dětských vojáků. (ReliefWeb 2006) K dokončení odzbrojení došlo v roce 2007, kdy bylo 2. listopadu do Kinshasy letecky přepraveno 16 odzbrojených lídrů milic z Ituri k jejich integraci do FARDC. (UN 2007b) 82 zhruba 10 pozorovatelů. Útok na Buniu v dubnu 2003 byl procitnutím pro mezinárodní společenství o neúspěchu MONUC v usměrňování konfliktu. 30. května 2003 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1484, která autorizovala doručení Pohotovostní mezinárodní nouzové síly (Interim Multinational Emergency Force, IMEF) do Bunie s cílem zabezpečit letiště, chránit IDPs v táborech a civilisty ve městě. (UN SC 2003) Na základě této rezoluce tak začala pod kapitolou 7 Charty OSN v Ituri působit Operace Artemis složená ze zhruba 1 800 osob, které se podařilo stabilizovat situaci v Bunii.90 (Homan 2007: 1 – 3) Po jejím ukončení převzala kontrolu regionu opět MONUC, jejíž mandát byl posílen v září 2003 o pravomoce vynucení míru. I přestože měla mise stále problém kontrolovat dění ve venkovských oblastech, umožnilo jí posílení jejího mandátu hrát aktivnější roli v následujících fázích konfliktu a přispět k jeho deeskalaci. (Pottier 2009: 29)

3.7.8. Ukončení konfliktu V ukončení konfliktu sehrál stěžejní roli zásah třetí strany, který spolu s konžskou vládou, která v lokálním konfliktu v Ituri představuje svým způsobem také třetí stranu, postupně oslabil konfliktní aktéry a donutil je překonat neslučitelnost jejich cílů. Výsledkem byla dohoda s rebely o jejich demobilizaci a integraci do armády. Postupné obnovování aktivit rebelů v Ituri, kterého jsme svědky v současnosti, však napovídá, že konflikt zcela ukončen nebyl a spíše se dostal opět na začátek konfliktního cyklu do stavu latentního konfliktu.

3.7.9. Celkové zhodnocení konfliktu Konflikt, který vypukl mezi kmeny Hema a Lendu v roce 1999 byl vyvrcholením historického procesu charakterizovaného násilím a nerovným rozdělením sociální, ekonomické a politické moci. Souhra mezi propojenými dynamikami regionální a národní politiky, lokálním a etnicky rámovaným soupeřením a akomodací elit zajistila celkový rozpad lokální společenské struktury, která byla nahrazena kulturou teroru. Warlordismus se stal vlastností nejen nestátních aktérů, ale v mnoha případech i některých členů UPDF a FARDC. Civilisté pak byli ti, kteří z nastaveného systému nejvíce trpěli. Kvůli obavám o bezpečnost bylo v Ituri po konci konfliktu k červenci 2007 stále zhruba 150 000 IDPs. (OCHA 2007) Stejně jako konflikt v Kivu, vyznačoval se i tento konflikt velkou mírou závažného porušování lidských práv vč. mučení, znásilňování či využívání dětských vojáků. Klid v regionu Ituri po ukončení konfliktu nenastal. Od roku 2008

90 Jednalo se o mírovou operaci, která nevyužívala zdrojů NATO a která svým způsobem sloužila jako ověření, zda je EU schopna nasazovat své vojenské síly autonomně i mimo Evropu. Obecně je mise považována za úspěch a důležitý milník v rozvoji Společné evropské bezpečnostní a obranné politiky EU. (Homan 2007: 1 – 3) 83 se objevují zprávy o obnovené aktivitě rebelů, která však zatím díky zadržování FARDC neeskalovala z fáze latentního konfliktu.91

3.8. Občanská válka v Ugandě (1986 – současnost) 3.8.1. Zařazení konfliktu Občanská válka v Ugandě, někdy též nazývaná vzhledem k dominantnímu aktérovi jako Povstání Armády Božího odporu (Lord's Resistance Army insurgency), představuje vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. V poslední fázi konfliktu došlo díky přesunu aktivit LRA z Ugandy i do dalších zemí k jeho úspěšné regionalizaci. Celkově konflikt vedl do konce roku 2011 ke 26 447 obětem. (UCDP 2012a) Nepřímo však způsobil smrt až 500 000 lidí. (Ploughshares 2011b) Z hlediska závažnosti byl malým ozbrojeným konfliktem kromě eskalačních období 1986 – 1989, roku 1991, období 1996 – 1998, 2002 – 2005 a roku 2009, kdy ho lze hodnotit jako válku. V roce 1993 byl konflikt krátkodobě zcela deeskalován.

3.8.2. Charakteristika státu Ugandské republice vládne od roku 1986 Yoweri Museveni. Stranickému spektru dominuje jeho Národní hnutí odporu (National Resistance Movement, NRM), politické křídlo Armády národního odporu (National Resistance Army, NRA), s kterou Museveni bojoval proti vládám Miltona Obota a později Tita Okella. V bojové linii je stát zastupován Ugandskými lidovými obrannými silami (Uganda People's Defence Force, UPDF), které nahradily s novou ústavou roku 1995 Museveniho NRA. Téměř 36 milionová společnost je rozdělena zejména podél etnolingvistické92 a ekonomické štěpné linie. Teritoriálně je patrné rozdělení vyspělý jih a centrum bantuské většiny zemědělců v dobře zavlažovaných vysočinách a jezerních regionech vs. zaostalý sever a periferie nilotických kmenů pastevců v suchých oblastech. Toto rozdělení představuje také jeden z častých vysvětlujících faktorů místního konfliktu. (Van Acker 2004: 342 - 344) Významná je také náboženská štěpná linie. Ve společnosti dominuje křesťanství (83,9 %) a

91 V dubnu 2008 se objevily zprávy o obnovené aktivitě FRPI, která sice zredukovaná na několik malých, ale mobilních jednotek, začala rekrutovat vojáky, nakupovat zbraně z Ugandy a útočit na FARDC pomocí hit and run taktiky. V říjnu 2008 se pak dokonce objevila nová multietnická milice s názvem Lidová fronta pro spravedlnost v Kongu (Front Populaire pour la Justice au Congo, FPJC), v rámci které se její lídr Sharif Manda snažil shromáždit pod svoji autoritu zbývající rebely z Ituri. V reakci tento vývoj spustila v říjnu 2008 FARDC vojenskou operaci Železný kámen („Iron Stone“) na obnovení bezpečnosti v některých částech regionu Ituri. Aktivita milic v regionu následně rapidně poklesla. (Spittaels – Hilgert 2008: 9 – 10) Současná velikost FRPI a FPJC se odhaduje na zhruba 2 000 bojovníků. (Anten 2010: 14) 92 Mezi hlavní etnika patří Baganda (16,9 %), Banyakole (9,5 %), Basoga (8,4 %), Bakiga (6,9 %), Iteso (6,4 %), Langi (6,1 %) a Acholi (4,7 %). (CIA 2012d) 84 dále je zastoupen islám (12,1 %) a několik synkretických vír, které často dotvářely profil mnoha místních ozbrojených skupin. (CIA 2012d) Po mnoho let Uganda čelila devastujícím ekonomickým politikám a nestabilitě, které ji přivedly mezi nejchudší země světa. Má ovšem značné přírodní zdroje (úrodná půda, zásoby mědi, kobaltu, zlata a ropy). Nejdůležitějším sektorem je zemědělství s dominantním exportem kávy. Nedávné reformy ekonomického sektoru a zahraniční investice přispěly k ekonomickému růstu, nicméně rostoucí ceny potravin a paliv v roce 2011, stejně jako nestabilita v jižním Súdánu, představují rizika místní ekonomiky. (CIA 2012d)

3.8.3. Charakteristika hlavních aktérů 3.8.3.1. LRA Armáda Božího odporu (Lord's Resistance Army, LRA) byla založena v roce 1988 Josephem Konym.93 V politickém ohledu LRA prezentuje svůj cíl jako osvobození populace Acholi, žijící na severu Ugandy, od represivní vlády dominujících etnických skupin ze středu a jihu země, které dle této skupiny usilují o vyloučení Acholi od státní moci.94 (Bøås 2004: 285 – 289) Fakticky se ovšem právě Acholi populace stává hlavní obětí aktivit LRA, které mají z operačního hlediska teroristický charakter a vyznačují se značnými represemi vůči místní civilní populaci, z nichž nejznámější jsou únosy tisíců dětí, které jsou posléze využívány jako dětští vojáci. (Van Acker 2004: 337) I přestože zůstává stanoveným cílem svržení Museveniho režimu a jeho nahrazení novou vládou založenou na desateru Božích přikázání, byly politické cíle LRA postupně upozaděny Konyho mysticismem. (Feldman 2008: 45)

3.8.3.2. HSM Hnutí Svatého ducha (Holy Spirit Movement, HSM) začala budovat Alice Auma 6. srpna 1986, když ji duch Lakwena, kterým byla posedlá, nařídil stavět ozbrojené síly, které by vedly válku proti zlu.95 (Bøås 2004: 289) Dle její argumentace seslal Bůh ducha Lakwenu obyvatelům Acholi kvůli jejich hříchům, ti se tak stali vyvoleným lidem, který bude spasen a bude vládnout Ugandě prostřednictvím HSM. (Bøås 2004: 289) I přes doslova sebevražedný

93 Skupina vznikla jako Ugandská lidová křesťansko-demokratická armáda (Uganda People’s Democratic Christian Army, UPDCA), později byla přejmenovaná na Ugandskou křesťansko-demokratickou armádu (Uganda Christian Democratic Army, UCDA) a roku 1991 na Armádu Božího odporu. (Owona 2008: 152 – 153) 94 V úvodu konfliktu měla LRA podporu severních Acholi a Lango kmenů, které pociťovaly marginalizaci ze strany centrálních vlád. Zneužívání a zvěrstva na civilní populaci však LRA o podporu těchto kmenů rychle připravila. Někteří autoři zdůrazňují, že LRA postrádá jakýkoliv reálný politický cíl, neboť vládnout zemi dle vlastní interpretace desatera Božích přikázání se jen obtížně blíží nějakému soudržnému politickému programu. Jiní o LRA říkají, že se jedná vzhledem ke Konyho mysticismu a jeho tvrzení o spojení s vyššími duchovními silami o bizarní kult spíše než gerilovou skupinu. (Feldman 2008: 45) (Haynes 2007: 310) 95 Posedlá duchem Lakweny, italského důstojníka z první světové války, se stala údajně 25. května 1985. Díky němu prý měla nadpřirozené schopnosti a jeho prostřednictvím léčila nemocné. (Doom – Vlassenroot 1999: 16) 85 způsob vedení boje dosáhla skupina několika drobných úspěchů v boji proti ugandské vládě, než byla nakonec finálně zničena v roce 1987.96

3.8.3.3. ADF Spojené demokratické síly (Allied Democratic Forces, ADF) byly založeny v roce 1996 jako menší rebelská skupina muslimských Uganďanů působící v horách Ruwenzori na západě země proti ugandské vládě. Skupina však neměla žádný koherentní program a proto jsou její členové často označováni jako „rebelové bez příčiny“. ADF se zaměřovala zejména na lehké cíle, jako byly tábory IDPs, malé vesnice či teroristické bombové útoky v hlavním městě. Do roku 2004 byla skupina téměř kompletně zničena UPDF. (Hovil – Werke 2005: 8 – 9)

3.8.3.4. WNBF a UNRF II Fronta západního břehu Nilu (West Nile Bank Front, WNBF) zahájila kampaň proti Musevenimu v roce 1995. Skupina podnikala své ozbrojené výpady do severní Ugandy ze svých základen v Súdánu a Kongu. Taktikou a cíli byla velmi podobná LRA, nicméně její brutalita ji brzy zbavila lidové podpory v regionu. Postupně byla ugandskou armádou poražena k roku 1998. Od skupiny se v roce 1996 také odštěpila Ugandská národní záchranná fronta II (Uganda National Rescue Front, UNRF), která zastřešovala rebely z původní UNRF bojující proti vládě Miltona Oboteho. Její aktivity však byly spíše sporadické a v prosinci 2002 podepsala skupina s vládou mír. (RLP 2004: 10 – 15)

3.8.3.5. Externí aktéři Zapojení externích aktérů do zkoumaného konfliktu souviselo s postupným rozpínáním aktivit LRA mimo území Ugandy. Mezi lety 1994 a 1999 získávala skupina podporu súdánské vlády, díky které si dokonce stavěla základny na súdánském území. (Haynes 2007: 310) Museveni v reakci na to podporoval Súdánskou lidovou osvobozeneckou armádu (Sudan People's Liberation Army/Movement, SPLA) působící proti súdánské vládě. Ta byla založena v roce 1983 s cílem ustanovení nezávislého Jižního Súdánu (což se podařilo v červenci 2011) a bojovala proti centrální súdánské vládě v občanské válce trvající až do roku 2005. (Collins 2008: 245) Konflikt měl tedy mezi lety 1994 a 1999 také aspekt proxy války mezi Ugandou a

96 Členové skupiny očekávali okamžitou spásu od Boha a byli vázáni vírou v Desatero Božích přikázání. Tato východiska vedla k velmi neotřelé bojové strategii. Auma vytvořila Bezpečnostní opatření Svatého ducha (Holy Spirit Safety Precautions), jejichž součástí byly následující rady vojákům HSM: a) namazání hrudi bambuckým olejem učiní vojáky imunní vůči kulkám nepřátel, b) z kamenů umístěných do kbelíků s vodou, ve kterých je ponořen také rozpálený kov, se stanou granáty, c) vždy jít vstříc nepřátelské palbě a nekrýt se, d) při pochodu do bitvy si zpívat duchovní písně, e) zákaz stravovat se či podávat si ruce s členy mimo hnutí, f) zákaz zabíjení včel a hadů, kteří jsou spojenci HSM, g) vojákem se může stát jen ten, kdo má ne více a ne méně než dvě varlata. (HURIPEC 2003: 35) Dle odborníků byla synkretická ideologie a strategie hnutí výsledkem interakce křesťanství a domácí kosmologie. (Van Acker 2004: 346) 86

Súdánem. Do zkoumaného konfliktu byla také zatažena DRC díky postupnému stahování rebelů LRA od roku 2005 z oblasti severní Ugandy a jižního Súdánu právě do severovýchodního cípu DRC a v roce 2009 také Středoafrická republika po částečném přesunu rebelů LRA na její území.

3.8.4. Předmět sporu a jeho evoluce Z hlediska inkompatibility cílů leží předmět sporu především v soupeření o zdroje. Přirozeně je motivací rebélie LRA a dalších rebelských skupin touha po zisku a bohatství, ale klíčovým sporným statkem je moc. Mocenská nerovnováha je evidentní již ze samotné podstaty konfliktu relativně malých rebelských skupin proti státní síle. Aspekt moci je také evidentní v motivaci Ugandy a Súdánu v jejich proxy válce a podpoře vzájemně nepřátelských ozbrojených skupin LRA a SPLA. Počátek konfliktu je spojen s nespokojeností kmene Acholi s celkovým mocenským uspořádáním v Ugandě a marginalizací jeho postavení. Tato nespokojenost byla posilována dlouhou historií křivd, etnických střetů a relativní i absolutní deprivací kmene Acholi v rámci ugandského systému. To vytvořilo vhodné podmínky pro vznik ozbrojených skupin bojujících (deklarovaně či skutečně) za práva kmene Acholi.97 Evidentní byl také vliv nekompatibilních rolí (vertikální diferenciace jakožto podřadná pozice kmene Acholi v mocenské hierarchii a horizontální diferenciace jakožto přístup kmene Acholi pouze ke specifickým zodpovědnostem, kdy jej Museveniho vláda využívá téměř výhradně jako rezervoár levné práce, zatímco předchozí vlády zase téměř výhradně jako zdroj vojáků) a nekompatibilních hodnot (plynoucí ze separace obou skupin v minulosti a jejich odlišných identit – nilotické vs. bantuské etnicko-jazykové skupiny, pastevci vs. zemědělci) obou konfliktních skupin. Tyto hluboké kořeny konfliktu měly ovšem vliv pouze v jeho počátku, kdy LRA ještě mohla být považována za skupinu bojující za práva kmene Acholi. V momentě, kdy se LRA proti tomuto kmenu obrátila, transformoval se předmět sporu z termínů marginalizace a křivd na zištný mocenský a materiální boj doprovázený synkretickou a poněkud bizarní náboženskou argumentací.

97 Van Acker uvádí tři důležité faktory, které toto podhoubí pro vznik konfliktu v severní Ugandě výrazně podpořily: a) celková militarizace společnosti plynoucí z éry postkoloniálních bojů různých ozbrojených skupin a procesu vytváření UPDF, b) deinstitucionalizace politik v období britského kolonialismu, který zanechal zemi v hluboké etnické separaci ekonomických funkcí a privilegií a odporu proti preferenčnímu postavení kmene Baganda a marginalizaci kmenů Acholi a Lango a c) rozdělení (zaostalý) sever – (vyspělý) jih ve smyslu dělby rolí, příležitostí a křivd. Zmíněná militarizace společnosti vlivem procesu utváření UDPF souvisí jednak s tendencí UPDF rekrutovat nedostatečně vycvičené osoby, což vedlo ke vzniku třídy špatně vycvičených a neschopných důstojníků s velmi slabou disciplínou, tak s častou změnou složení UPDF, kdy rotace výše uvedené elity z a do civilní sféry vedla k častému vstupu bývalých vojáků do rebelských skupin čistě kvůli ztrátě zaměstnání. (Van Acker 2004: 338 – 344) 87

3.8.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Vypuknutí občanské války v Ugandě souvisí s nástupem k moci prezidenta Yoweri Museveniho a jeho NRM v lednu 1986.98 Důvodů pro transformaci latentního konfliktu v otevřený bylo několik, jak těch hluboce zakořeněných, tak bezprostředních.99 Úvodní fázi občanské války dominuje střet mezi HSM Alice Aumy a ugandskou armádou NRA. V listopadu a prosinci 1986 dosáhlo HSM dvou nečekaných vítězství nad silami NRA, která ji zajistila podporu kmene Acholi a s ní i nové rekruty. V srpnu 1987 zahájilo HSM ofenzívu, jejímž cílem bylo dobýt Kampalu a v rámci její ideologie také nastolit ráj na zemi. V rámci ní rozšířila skupina v listopadu 1987 svoje síly daleko do regionů bez lidové podpory, což ji velmi oslabilo. V prosinci byla po sérii porážek skupina finálně rozdrcena v bitvě zhruba 80 km od Kampaly. Alice Auma poté utekla do uprchlického tábora v Keni a jejím následovníkem v Ugandě se stal její bratranec Joseph Kony, který ze zbytků jejích sil ustanovil v roce 1988 LRA. (Bøås 2004: 285) (Feldman 2008: 45) Ke svým útokům využívala Konyho skupina taktiku gerilové války. Do roku 1991 prováděla překvapivé ozbrojené nájezdy na vesnice s cílem zisku zásob. Protipovstalecká strategie vlády byla velmi brutální a zaměřená obecně na zničení civilní podpory rebelům. To přitom jen dále zajišťovalo LRA alespoň pasivní podporu části populace Acholi. Vládní násilí vyvrcholilo v březnu 1991 unilaterální eskalací konfliktu se zahájením Operace sever („Operation North“), jejímž cílem bylo rozdrtit LRA a zbavit ji civilní podpory. (Branch 2007: 179) Po částečném úspěchu této operace ve zbavení LRA civilní podpory a jejím neúspěchu v poražení LRA došlo k deeskalaci konfliktu.100 V roce 1993 byla zahájena první oficiální jednání mezi zástupci ugandské vlády a LRA, která však v roce 1994 selhala z nedostatku zájmu LRA. (Bøås 2004: 289) Následovala léta války a teroru. Zbytek roku 1994 byl ve znamení eskalace konfliktu. 6. února se objevují zprávy, že LRA překročila hranice do jižního Súdánu, kde si začala za podpory centrální súdánské vlády

98 Jeden z prvních kroků jeho vlády bylo zakázání politických stran kromě jeho vlastní. Stejně jako jeho předchůdci, Milton Obote a Idi Amin, čelil značné opozici mnoha etnických skupin země. Jen mezi lety 1986 a 2006 se Museveniho vláda potýkala s více než 27 různými ozbrojenými povstáními. (Bond – Vincent 2002: 354) 99 Z bezprostředních příčin konfliktu lze jmenovat způsob, jakým NRM konsolidovalo svoji moc v severní Ugandě. Vytváření inkluzívní koaliční vlády národní jednoty a sjednocené národní armády bylo doprovázeno: a) nespokojeností vojáků ze skupiny UNLA z regionu Acholi, kteří posléze tvořili rekrutační půdu pro rebelská hnutí a b) absencí jasného vojenského a politického vedení v Acholi, což vytvářelo příležitost pro samovládce, jako byla Alice Auma či Joseph Kony, kteří nabízeli holistická řešení problémů kmene Acholi. (Quinn 2008: 56) Z technického hlediska usnadnila vznik otevřeného konfliktu velmi dobrá dostupnost zbraní. Jejich proliferace souvisela s rychlým ukončením předchozích válek v Ugandě a sousedních zemí. Výsledkem byla situace, ve které se samopal AK-47 prodával jen za zhruba 12 USD. (Van Acker 2004: 342 – 345) 100 Důležitým aspektem Operace sever bylo vytvoření systému milic známých jako Šípové skupiny („Arrow Groups“), které měly asistovat NRA v boji proti rebelům. Zmobilizováno bylo tisíce mužů vyzbrojených luky a šípy, mačetami, kopími a klacky. S touto výzbrojí neměli proti moderním zbraním LRA šanci. Kony si díky těmto skupinám uvědomil ztrátu podpory kmene Acholi a začal na něj o to víc útočit. (Branch 2011: 72 – 73) 88 zakládat nové základny. Kony také díky jeho přesvědčení o kolaboraci kmene Acholi s vládou začal cílit s daleko větší brutalitou na civilní populaci a v tomto roce se také objevují první masivní únosy dětí, kterými se LRA proslavila.101 Děti se tak stávají zároveň oběťmi, a jakožto dětští vojáci i pachateli brutálních aktů. Tato skutečnost přikrývá celý konflikt jakýmsi šedým závojem morální nejednoznačnosti, pod kterým jsou vládní vojenské ofenzivy proti LRA vnímány populací Acholi jako masakry obětí. (Van Acker 2004: 354 – 355) Další perioda intenzivního násilí a eskalace konfliktu nastává v září 1996, kdy vláda přijala politiku nuceného přemístění tisíců Acholi sedláků z vesnic do chráněných táborů.102 Po jejich založení bylo oznámeno, že lidé mimo tyto tábory budou považováni za rebely a budou zabiti. Tento proces byl doprovázen kampaní poprav, bombardování a pálení celých vesnic, což jen dále prohloubilo antagonistický postoj mnoha Acholi proti vládě. (Branch 2007:179) V roce 1996 také došlo k významné institucionální změně v rámci Ugandy. Byla schválena nová ústava, v jejímž rámci se mj. NRA přejmenovala na UPDF. V podstatě nejtvrdší období konfliktu trvalo od roku 1994 do roku 2002, kdy byla občanská válka v Ugandě silně ovlivňována regionální dynamikou a stala se tak více letální. Regionální dynamikou je přitom myšlena nejen proxy válka mezi Ugandou a Súdánem, ale také vliv válek v DRC vedených mezi lety 1996 a 2002. (Van Acker 2004: 337 – 338) V těchto válkách se angažovalo několik tisíc vojáků UPDF, kteří tak nemohli bojovat proti LRA. Došlo tím k poklesu konfliktních zdrojů Ugandy, na což LRA přirozeně reagovala zintenzivněním svých aktivit. Od roku 1997 dochází k postupnému sbližování Súdánu a Ugandy, až bylo nakonec v roce 2002 oznámeno, že se súdánské síly zapojí do společné operace s UPDF proti LRA. Zároveň byl mezi oběma zeměmi podepsán protokol o možnosti UPDF stíhat LRA i na území Súdánu. (Feldman 2008: 48) Masivní vojenská operace Železná pěst („Iron Fist“) začala 15. března 2002 a účastnilo se jí více než 10 000 vojáků UPDF. I přestože UPDF snížila bojové kapacity LRA, osvobodila několik unesených dětí a zničila základny této skupiny v jižním Súdánu, byla LRA později schopná tyto základny obnovit a založit dokonce nové na území Ugandy. Reakcí na operaci byla odvetná eskalace LRA a zintenzivnění útoků a únosů. Vzhledem k rozptýlení jednotek LRA během operace došlo také k rozšíření jejich aktivit do oblastí, kterým se dříve násilí vyhýbalo. (HURIPEC 2003: 73)

101 Jen mezi lety 1995 – 1997 mělo být uneseno zhruba 8 000 lidí. To vedlo ke vzniku fenoménu tzv. nočních chodců, kdy před hrozbou únosu utíkali stovky dětí přespat do bezpečných oblastí. Blíže viz (Amnesty 2005). 102 V roce 2005 se v těchto táborech nacházelo přes 1,8 milionů lidí, převážně z kmene Acholi. Teprve k prosinci roku 2010 se 92 % z nich navrátilo do svých domovů nebo přesídlilo do jiných oblastí (IDMC 2010: 8). Špatné podmínky měly v těchto táborech na svědomí až 1000 úmrtí týdně. (WHO 2005: 35). 89

Konflikt krátce deeskaloval v březnu 2003, kdy Kony vydal unilaterální zastavení palby. Uvolňování napětí ovšem brzy skončilo, když LRA zabila vyslance prezidentského vyjednávacího týmu. (Feldman 2008: 45) Následuje unilaterální eskalace LRA bez adekvátní odezvy UPDF. (HURIPEC 2003: 76) Odvetnou eskalaci provádí ugandská armáda až v roce 2004 a zhruba od poloviny tohoto roku rebelská aktivita pod intenzivním vojenským tlakem klesá. O rok později 8. července 2005 vydal ICC zatykače na lídry LRA, což vyprovokovalo odvetné rebelské útoky na mezinárodní NGO a západní jedince.103 (Finnström 2006: 200) Velký vliv na oslabení LRA měl podpis mírové dohody mezi súdánskou vládou a SPLA v lednu 2005, kterým byla ukončena súdánská občanská válka. Konsolidace SPLA v jižním Súdánu velmi ztížila vedení aktivit LRA na tomto území a vedla k jejímu přesouvání do národního parku Garamba v severovýchodním cípu DRC, které bylo urychleno také stupňujícím tlakem UPDF v rámci operace Železná pěst. Do konce roku 2006 byly již všechny Konyho jednotky z jižního Súdánu v DRC. (Cakaj 2010: 4) (Dagne 2011b: 9) Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dochází v roce 2006 k deeskalaci konfliktu a zahájení mírových vyjednávání v jihosúdánské Jubě, které byly považovány za nejnadějnější pokus o ukončení konfliktu od mírových jednání iniciovaných Betty Bigombe v roce 1994.104 (Feldman 2008: 46) Díky těmto rozhovorům se intenzita konfliktu udržovala v letech 2006 a 2007 na relativně nízké úrovni. Celý mírový proces měl být završen podpisem finální mírové dohody v březnu 2008. Po sérii odkladů však Kony nakonec z mírového procesu odstoupil. (Afako 2010: 23) V červnu 2008 se tak situace začíná opět zhoršovat a hrozí eskalací konfliktu. Objevily se zprávy o vyzbrojování LRA a rekrutaci nových vojáků. Reakcí byla dohoda Ugandy, SPLM a DRC o společném postupu proti LRA s cílem zničit tuto skupinu jednou pro vždy. Se zahájením operace Blesková bouře („Lightning Thunder“) v rámci ofenzívy Garamba dochází 14. prosince k unilaterální eskalaci konfliktu. (Cakaj 2010: 4) Jednotky tří armád (UPDF, FARDC a SPLA) postupovaly proti pozicím LRA v národní parku Garamba v DRC a podařilo se jim zničit k 21. prosinci 2008 dle ugandské vlády hlavní Konyho základnu a 70 % táborů LRA. (ICG 2010a: 5 – 6)

103 Uganda odkázala případ LRA Mezinárodnímu trestnímu tribunálu v Haagu v prosinci 2003. V tomto kontextu také Museveni přislíbil pozměnit vydaný zákon o amnestii ve smyslu vyloučení vedení LRA. V červenci 2004 začal hlavní žalobce ICC Luis Moreno-Ocampo vyšetřovat zločiny LRA. Zatykače byly nakonec vydány na Josepha Konyho, Vincenta Ottiho, Okota Odhiamba, Dominica Ongwena a Rasku Lukwiyu na základě obviněni za zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Blíže viz (Clark 2010: 142), (Moreno-Ocampo 2005) či (Lanz 2007). 104 V červenci 2005 proběhlo v Ugandě referendum, které schválilo obnovení stranického systému. Změnou ústavy byla také odstraněna omezení prezidentského mandátu. Na tomto základě tak mohl Museveni kandidovat na prezidenta i v roce 2006 a 2011. V obou případech zvítězil. Mezinárodní pozorovatelé voleb vždy upozorňovali na závažná pochybení volebního procesu (zastrašování, chyby ve sčítání hlasů, selekce kandidátů apod.), nicméně vzhledem k relativnímu klidu průběhu voleb je nakonec uznaly jako platné. (Dagne 2011b: 7) 90

Vcelku úspěšná operace ale vytvořila také živnou půdu pro odvetnou eskalaci LRA, jejímž cílem mělo být obnovení zásob. Ta vyvrcholila tzv. „Vánočními masakry“ od 24. do 27. prosince 2008, při kterých LRA zničila několik vesnic v regionu Haut-Uele v DRC. Termín byl zvolen záměrně, neboť v tuto dobu se lidé shromažďovali ke společné oslavě Vánoc.105 Svoji účast v ofenzivě Garamba ukončila Uganda 15. března 2009 a začala stahovat své jednotky. Důvodem byla dohoda s DRC, která se zavázala dál pronásledovat rebely LRA na jejím území. (HRW 2009: 29 – 39) V roce 2009 jsou rebelové LRA roztroušeni do několika ostrůvků a podnikají sporadické útoky na území DRC, jižního Súdánu a nově také Středoafrické republiky, kam jich řada utekla před zmíněnou ofenzívou. (Dagne 2011b: 8 – 9) K opětovné unilaterální eskalaci LRA dochází v prosinci 2009 při tzv. „Masakru Makombo“. V rámci tohoto incidentu od 14. do 17. prosince 2009 zaútočili Konyho rebelové v uniformách konžské armády opět v regionu Haut-Uele na okres a vesnici Makombo. Jejich cílem byl zisk nových rekrutů, potravin, léků a dalších zásob.106 (ICG 2010a: 5 – 6) Zatím poslední fáze konfliktu souvisí s aktivitou USA, kdy bylo v říjnu 2011 oznámeno doručení 100 amerických vojáků do severní Ugandy, jejichž úkolem byla asistence regionálním silám v boji proti LRA. (Arieff – Ploch 2011: 10) V současné době lze říci, že je LRA roztroušena na malé skupinky, které operují nezávisle na poměrně velkém území tří států. Ugandská občanská válka tak byla s přesunem rebelů LRA do dalších zemí regionu efektivně přetransformována do regionálního konfliktu, který zahrnuje čtyři země: Ugandu, Jižní Súdán, DRC a Středoafrickou republiku. Aktuální cíle LRA nejsou zcela jasné, je ale zřejmé, že nepředstavují hrozbu pro vlády zemí, ve kterých nyní skupina působí, ale spíše pro jejich civilní obyvatelstvo. Samotný konflikt je vzhledem ke své nízké intenzitě již od začátku roku 2010 na mrtvém bodě, nicméně hon na Konyho ukrývajícího se v deštných pralesech Středoafrické republiky a jejích sousedů tiše pokračuje.

3.8.6. Snahy o moderování konfliktu Důležitý moderační vliv mělo na konflikt sbližování Ugandy a Súdánu patrné od roku 1997. Tento proces vyvrcholil v prosinci 1999 podpisem Dohody z Nairobi mezi Ugandou a Súdánem, jejímž cílem mělo být poskytnutí impulsu pro vyřešení konfliktu v severní

105 Dle HRW přišlo mezi 24. prosincem a 17. lednem o život zhruba 815 konžských a zhruba 50 súdánských civilistů, a to tím nejbrutálnějším způsobem zahrnujícím sekání končetin, hlav, upalování a mučení. V důsledku útoků přišlo o svůj domov až 20 000 lidí. (HRW 2009: 29 – 39) 106 Podle HRW bylo při útoku zabito 321 lidí a uneseno 250 osob včetně 80 dětí. (HRW 2010a) 91

Ugandě.107 Díky této dohodě došlo k poklesu přeshraničního napětí mezi oběma aktéry a byla ukončena podpora proxy skupin. (Van Acker 2004: 352) Moderační efekt na občanskou válku v Ugandě měl také podpis mírové dohody mezi centrální súdánskou vládou a SPLM v lednu 2005 ukončující súdánskou občanskou válku. (Dagne 2011b: 9) Tímto krokem došlo k oslabení LRA a tak i částečné deeskalaci konfliktu. V roce 2006 se uskutečnil zatím nejvýznamnější pokus o vnější moderování ugandské občanské války. 14. července 2006 začala v jihosúdánské Jubě mírová vyjednávání, ve kterých se stal hlavním mediátorem viceprezident jižního Súdánu Riek Machar. Rozhovory také finančně a morálně podpořila tzv. Skupina sedm plus jedna („Group of Seven Plus One“) ze zemí, které spojoval zájem pro dění v severní Ugandě a snaha podpořit rychlé dosažení míru.108 (Quinn 2008: 62) Obecným problémem rozhovorů bylo ovšem vzájemné obviňování obou konfliktních aktérů z porušování dojednaných bodů, nepřítomnost nejvyšších velitelů LRA na jednáních a občasné vojenské hrozby ze strany UPDF. Důsledkem bylo téměř roční zamrznutí vyjednávání, při kterém se konflikt sice udržoval na nízké intenzitě, nicméně k žádným pokrokům k řešení sporu nedocházelo. (Feldman 2008: 46) Velmi zajímavým pokusem o moderování konfliktu vycházející přímo z postiženého regionu severní Ugandy bylo uspořádání tradičních rozhovorů okolo komunitního ohně v březnu 2007. Toto setkání nesoucí název wang oo uspořádali představitelé kmene Acholi v reakci na nedostatečné úsilí vlády v řešení sporu. Konference byla vnímána jako zprostředkovatelská platforma mezi ugandskými delegáty a vyslanci LRA, kteří v tu dobu opustili mírové rozhovory v Jubě. Na financování setkání se podílela dánská rozvojová agentura DANIDA a kanadská vláda. (Laker 2007) Výsledek jednání nebyl příliš patrný, ovšem alespoň vedl k zapojení zástupců severní Ugandy do širšího mírového procesu a přispěl k pozdějšímu obnovení oficiálních mírových rozhovorů. (Quinn 2008: 62) K jejich obnově dochází až v dubnu 2007 také díky úsilí zvláštního vyslance OSN pro severní Ugandu Joaquima Chissana, bývalého prezidenta Mozambiku. Nové rozhovory byly opět mediovány regionální vládou jižního Súdánu a získaly podporu OSN a logistické zaštítění OCHA. I přes přijetí celé řady dohod k završení mírového procesu podpisem finální

107 Dosažení dohody souvisí s rostoucím tlakem USA v oblasti, který byl motivován především teroristickými útoky na americké ambasády v Nairobi a Dar es Salaamu, ve kterých hrál svoji roli jakožto sponzor právě Súdán. Chartúm se tak snažil očistit své jméno a zlepšit své mezinárodní postavení. Dosažená dohoda byla zprostředkována bývalým americkým prezidentem Jimmy Carterem. (Neu 2002: 46 - 47). 108 Jednalo se o Belgii, Německo, Irsko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko, Velkou Británii a Kanadu. 92 mírové dohody v březnu 2008 nedošlo kvůli odchodu LRA z jednání.109 Od selhání těchto rozhovorů zatím žádná významnější moderační kampaň zahájena nebyla.110

3.8.7. Mezinárodní intervence V říjnu 2011 vyslaly USA do severní Ugandy zhruba 100 vojáků, jejichž úkolem byla asistence dalším regionálním silám v oblasti (zejména UPDF) v boji proti LRA.111 Legislativně byla přítomnost amerických jednotek v Ugandě založena na Zákoně o odzbrojení LRA a obnově severní Ugandy (Lord's Resistance Army Disarmament and Northern Uganda Recovery Act), který podepsal prezident USA Obama 24. května 2010 a na Strategii na podporu odzbrojení LRA (Strategy to Support the Disarmament of the Lord’s Resistance Army), přijatou americkou administrativou 24. listopadu 2010.112 (Arieff – Ploch 2011: 8 – 10) Vzhledem k malé velikosti jednotky a slabému mandátu nepřineslo její působení v Ugandě zatím žádné výraznější výsledky. Vzhledem k přelití konfliktu do sousedních států Ugandy, zejména severovýchodního cípu DRC, se aktivity LRA dotkly také mise MONUC. Po vánočních masakrech roku 2008 přesunula MONUC část svých jednotek do postiženého regionu Haut-Uele, aby zde chránily civilisty a případně zabránily dalším masakrům ze strany LRA. (MONUC 2008) S přelitím konfliktu souvisí také vedení společných operací ugandské a súdánské armády v roce 2002 (Železná pěst), ugandské, súdanské a konžské armády v roce 2008 (Blesková bouře), které lze také považovat za obdoby mezinárodní intervence.

109 V průběhu vyjednávání byla přijata Dohoda o komplexním řešení konfliktu politickou cestou 2. května 2007, která byla doplněna 29. června 2007 podpisem Dohody o odpovědnosti a usmíření. (CSOPNU 2008) V říjnu 2007 byl zabit Vincent Otti zřejmě kvůli mocenskému sporu s Josephem Konym ohledně vedení mírového procesu, což na krátký čas mírový proces ochladilo. (Cakaj 2010: 10) K diplomatickému průlomu došlo v únoru 2008 se změnou hlavního vyjednavače LRA a následným podpisem Dohody o trvalém zastavení palby a Dohody o odzbrojení, demobilizaci a reintegraci. Součástí těchto dohod byl dodatek o souzení válečných zločinů v rámci Nejvyššího soudu Ugandy a nikoliv ICC. (CSOPNU 2008) Všechny tyto dohody nakonec vyšly naprázdno, když Kony z mírového procesu odstoupil údajně kvůli nejasnostem s rolí ICC, jurisdikcí ugandských soudů a jejich interakcí s tradičními kmenovými procesy v Acholi. (Afako 2010: 23) 110 Zajímavým projektem byla kampaň KONY 2012 organizace Invisible Children zahájená 5. března 2012. Stejnojmenný film měl za cíl obeznámit světovou veřejnost s činy Konyho a zmobilizovat mezinárodní společenství k jeho zatčení. (Invisible Children 2012) Historicky se tento film stal zatím světově nejvirálnějším videem. Za pouhých šest dní od svého zveřejnění získal sto milionů diváků. Popularizace Konyho tedy byla úspěšná. Blíže viz (Javůrek – Vnouček 2012) či (Červáková 2012). Reálný dopad této kontroverzní kampaně na intenzitu konfliktu s LRA však není zřejmý. Blíže ke kritice kampaně viz (Laksin 2012) a (Matthew 2012). 111 USA se v situaci v Ugandě do té doby příliš neangažovaly. V centru jejich pozornosti se po konci studené války ocitlo zejména Somálsko. Rozhodnutí vyslat do severní Ugandy americké vojáky tak bylo pro mnoho pozorovatelů překvapením. Někteří tento krok přijali jako snahu být více aktivní v bezpečnostních záležitostech Afriky, jiní jej kritizovali jako ekonomický kalkul související s objevením ugandských zásob ropy, ke kterému došlo krátce před autorizací americké operace. Blíže viz (Kersten 2011) či (Kathman – Shannon 2011). 112 Strategie stanovila čtyři cíle: 1) zlepšit ochranu civilistů před útoky LRA, 2) zastrašení nebo odstranění Konyho a dalších vůdců LRA, 3) podpora rebelů k vystoupení z LRA, a jejich odzbrojení, demobilizace a reintegrace, 4) poskytování humanitární pomoci do konfliktem postižených oblastí. (Arieff – Ploch 2011: 9) 93

3.8.8. Ukončení konfliktu Ugandskou občanskou válku lze považovat za ukončenou (nikoliv oficiálně) vzhledem k poražení menších rebelských skupin (HSM, ADF, WNBF a UNRF II) a přesunu aktivit LRA do jiných států. Celkově však konflikt s LRA i nadále pokračuje, a to v širším regionálním měřítku.

3.8.9. Celkové zhodnocení konfliktu Konflikt v severní Ugandě trvá již přes dvacet pět let. Jeho původní motivy leží v lidovém povstání proti vládě prezidenta Museveniho, nicméně charakter konfliktu se postupně značně změnil. Současně se jedná o brutální konflikt bez jasně stanovených cílů, ve kterém se civilisté stávají hlavní obětí a který již zasahuje daleko za hranice oblasti svého vzniku. Smutným specifikem konfliktu jsou únosy dětí, které nemají nikde ve světě obdoby. V jeho průběhu bylo uneseno 35 000 dětí později využívaných jako dětští vojáci či sexuální otrokyně. Tato skutečnost vedla k rozostření rozdílu mezi pachateli a oběťmi konfliktu, což velmi komplikuje přijetí efektivní strategie na jeho ukončení. Podobný efekt má také velká mobilita aktérů, kdy byli do konfliktu v různém čase zapojení stejní lidé jako civilisté, dětští vojáci, vládní vojáci a rebelové. Kromě velkého počtu obětí vedl konflikt také ke vzniku zhruba 1,8 milionu IDPs a více než milionu uprchlíků. (IDMC 2010: 66, 79) Občanská válka v Ugandě vedla k rozsáhlému ekonomickému a institucionálnímu kolapsu, ve kterém jsou úrovně chudoby, podvýživy a úmrtnosti daleko nad kritickou hranicí. Svým způsobem bylo rozdělení na rozvinutý jih a zaostalý sever, které stálo u zrodu konfliktu, v jeho průběhu jen upevněno a prohloubeno. Země se navíc potýká s rostoucím nedostatkem tolerance a nespokojenosti mezi občany z fungování jejich země a přetrvávajícím stavem nejistoty plynoucí z nevyřešeného konfliktu. Přetrvává zde také obava, že se za všeobjímající pojem bezpečnosti bude nadále skrývat další militarizace veřejného života a omezení občanských svobod. (Van Acker 2004: 357) K překonání těchto problémů a obav je potřeba, aby se k řešení konfliktu s LRA přistupovalo nejen pomocí vojenských metod, ale také rozsáhlou ekonomickou, sociální a politickou změnou vedenou v celé Ugandě a nenásilnými prostředky. Ke stabilizaci situace po případné neutralizaci LRA bude také potřeba zahájení rekonciliačního procesu, který pomůže obětem i pachatelům konfliktu vyrovnat se s vlastní historií a žít znovu po boku v jednom státě, stejně jako podpora tisíců civilistů umístěných v ochranných táborech v jejich návratu domů a zajištění jejich plného zapojení do ekonomického, sociálního a politického života.

3.9. Občanská válka v Somálsku (1991 – současnost) 3.9.1. Zařazení konfliktu Občanská válka v Somálsku představuje vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. Do konce roku 2011 přišlo o život přímo díky bojům 29 772 lidí a nepřímo mezi 300 000 až 550 000 lidí. (UCDP 2012a) (Ploughshares 2011c) V období 1991 – 1992 a 2006 – 2012 byl konflikt z hlediska závažnosti válkou, ve zbývajících obdobích pak malým ozbrojeným konfliktem.

3.9.2. Charakteristika státu Od vypuknutí občanské války v roce 1991 v důsledku svržení diktátora Mohameda Siada Barrého nemá země permanentní národní vládu. Od roku 2004 stojí v jejím čele Přechodná federální vláda (Transitional Federal Government, TFG), která však vykonává nad většinou území státu stabilnější kontrolu teprve od roku 2011. Obecně je Somálsko považováno za selhaný stát a je jednou z nejchudších (přes 40 % obyvatel žije v extrémní chudobě) a nejnásilnějších zemí světa. Kromě občanské války se stalo také centrem rozmáhajícího se námořního pirátství a černého obchodu se zbraněmi. Kromě osmnácti oficiálních regionů najdeme v zemi také několik autonomních regionů jako je Somaliland, Puntland, Galmudug, Jubaland a další méně významné entity. (Yusuf 2011) (Terdman 2008: 45 – 46) Zhruba 10 milionů obyvatel země je z 85 % tvořeno etnickými Somálci. (CIA 2012e) Ti jsou hluboce rozděleni v rámci tradiční somálské klanové struktury. Právě klan představuje základní a nejvýznamnější společenskou jednotku významem přesahující politické strany, ideologie či náboženství. Mezi nejvýznamnější klany patří Hawiye (25 %), Isaaq (22%), Darod (20%), Rahanweyn (17 %) a Dir (7%). (CIA 2012e) Patrná je také štěpná linie mezi nomádskými pastevci severu a usedlými zemědělci jihu. (Ahmed – Green 1999: 115) I přestože Somálci vyznávají islám, i to je zdrojem štěpení mezi umírněnými a radikálními islamisty, které se projevilo v občanské válce zejména po roce 2006. Somálsko představuje prototyp extrémně chudé země. I přesto zde však funguje poměrně zdravá neformální ekonomika, založená především na zemědělství (chov dobytka, ale také základní export ryb a banánů) a telekomunikacích (nahrazují chybějící infrastrukturu – bankovní služby prostřednictvím mobilních telefonů).113 Země je také největším světovým dodavatelem kadidla a myrhy. (Powell – Ford – Nowrasteh 2006: 7 – 18)

113 Blíže k technologické evoluci a úspěchu telekomunikací v Somálsku viz (Mohamed – Childress 2010). 95

3.9.3. Charakteristika hlavních aktérů 3.9.3.1. Ozbrojené skupiny první fáze války Diktátorský režim Barrého a především anarchie, která nastala po jeho svržení, vedla k masivnímu zakládání ozbrojených skupin s klanovou základnou. Pro jejich kompletní představení v této práci není prostor, a proto se omezím pouze na ty zcela nejvýznamnější skupiny určující vývoj prvních měsíců somálské občanské války. Sjednocený somálský kongres (United Somali Congress, USC) byl založen v roce 1987 a představuje jednu z hlavních politických a paramilitárních organizací Somálska revolučního období a úvodní fáze války. Základnu USC tvořili především členové klanu Hawie. Po svržení Barrého zformovala USC v lednu 1991 prozatímní somálskou vládu, jejímž prezidentem se měl stát Ali Mahdi Muhammad, s čímž nesouhlasil armádní generál ze stejné skupiny Mohamed Farah Hassan Aidid. USC se tak rozpadla na dvě frakce, USC-A vedenou Aididem a USC-M vedenou Mahdim. (Møller 2009a: 11) Prozatímní vládu odmítlo uznat také Somálské národní hnutí (Somali National Movement, SNM), které bylo založeno převážně členy klanu Issaq v roce 1981 k ochraně zájmů tohoto klanu. SNM sice bojovala po boku USC za svržení Barrého, ale později odmítla uznat prozatímní vládu USC a nakonec prohlásila 18. května 1991 severozápadní část Somálska za nezávislou Republiku Somaliland. (Hull – Svensson 2008: 16) Třetí nejvýznamnější skupinou v daném období bylo Somálské vlastenecké hnutí (Somali Patriotic Movement, SPM) založené v roce 1989 a aktivně působící především na jihozápadě země, kde podporovalo mj. ideu secese Jubalandu od Somálska. Také SPM bojovalo proti Barrému po boku USC a SNM a i toto hnutí nesouhlasilo s prozatímní vládou USC. Tento postoj vedl ke změně názoru SPM, které nakonec začalo podporovat Barrého v obnovení jeho moci. S tím nesouhlasili příslušníci této skupiny z klanu Ogaden a skupina se tak rozpadla dle klanové linie na SPM-Harti, která v roce 1998 krátce deklarovalo Jubaland autonomním státem a SPM-Ogaden, které v červnu 1992 vytvořilo alianci s Aididovým USC-A a dalšími jižními frakcemi nesoucí název Somálská národní aliance (Somali National Alliance, SNA). (Terdman 2008: 35 - 36) Ta se stala hlavní silou stojící proti jednotkám UNOSOM II ve známé bitvě o Mogadišo v říjnu 1993. Poslední skupinou, kterou kvůli jejímu významu nelze opomenout, je Demokratická fronta somálské spásy (Somali Salvation Democratic Front, SSDF), která byla založena v roce 1978 několika důstojníky Barrého armády a je také vůbec první skupinou zacílenou na odstranění jeho autoritativního režimu. Svoji mocenskou základnu měla SSDF hlavně mezi

96 klanem Majeerteen. (Prunier 1995b: 8) Vůdci této skupiny velmi napomohli v roce 1998 k založení autonomního regionu Puntland na severovýchodě Somálska. (ICG 2009b: 2 – 5)

3.9.3.2. Ozbrojené skupiny přechodného období Po smrti Mohameda Aidida v roce 1996 se SNA ujal jeho syn Hussein Mohamed Farrah Aidid. Ten v reakci na vznik nové přechodné vlády Somálska TNG v roce 2001 spojil SNA s dalšími odpůrci této vlády a vytvořil Somálskou radu pro usmíření a obnovu (Somalia Reconciliation and Restoration Council, SRRC). Jejím primárním cílem tedy bylo svržení nové vlády. Svoji činnost SRRC ukončila k říjnu 2004, kdy splynula s novou přechodnou vládou TFG, s jejímž složením již souhlasila. (Dagne 2002: 67) (Menkhaus 2003: 11 - 12)

3.9.3.3. Islamistické skupiny Islámská unie (Al-Itihaad al-Islamiya, AIAI) byla první islamistickou skupinou působící v somálské občanské válce. AIAI vznikla sloučením několika menších islamistických skupin v polovině 80. let. Jejím základním cílem bylo vytvoření islámského emirátu v Africkém rohu. Po krátkém působení na severozápadě Somálska114 začala AIAI od roku 1993 působit podél hranice s Etiopií. Zde podporovala ogadenské osvobozenecké hnutí, což ji přivedlo ke konfrontaci s etiopskou armádou, která ji po intervenci porazila na somálském území v lednu 1997. Od té doby byla skupina jako celek v podstatě nefunkční. (Terdman 2008: 48 - 50) Druhou významnou islamistickou skupinou je Svaz islámských soudů (Islamic Courts Union, ICU), který vznikl na jaře 2006 integrací několika lokálních somálských islámských soudů za účelem boje proti prozatímní vládě TFG.115 V čele svazu stanul šejch Sharif Sheikh Ahmed, který se později také stal prezidentem Somálska. Jeho členy byly jednotlivci jak z umírněného, tak fundamentálního konce islámského spektra, kteří dříve působili např. v AIAI. (Williams 2009: 515 – 516) K jeho porážce vládními a etiopskými jednotkami došlo v prosinci 2006. Svaz se následně rozpadl a jeho radikální členové založili Al-Shabaab, zatímco umírnění skupinu ARS. (Møller 2009b: 2) (Møller 2009a: 16) Reakcí na vznik ICU byl vznik konkurenční Aliance pro obnovu míru a boj proti terorismu (Alliance for the Restoration of Peace and Counter-Terrorism, ARPCT), která se skládala z protiislamistických warlordů. Skupina podporovala TFG a byla finančně podpořena USA. ICU skupinu totálně porazila v červnu 2006. (Møller 2009a: 15 – 16)

114 Nedaleko přístavu Bossasso měla AIAI velkou základnu Qam modelovanou jako výcvikový tábor afghánského stylu. Její fungování se stalo vrcholem aktivity této skupiny v regionu. V polovině roku 1991 se v oblasti nacházelo až 1 000 bojovníků AIAI. Z této oblasti skupinu později vyhnala SSDF. (Terdman 2008: 48) 115 Systém islámských soudů existoval od kolapsu somálského státu jako snaha ustanovit v zemi kontrolu. Kromě soudního působení se soudy také zaměřily na zakládání škol a nemocnic. Tím, že poskytovaly určité základní sociální služby, získávaly také snadněji podporu civilního obyvatelstva. (Hull – Svensson 2008: 18) 97

První z výše uvedených skupin vzniklých po rozpadu ICU byla Aliance pro znovuosvobození Somálska (Alliance for the Reliberation of Somalia, ARS). Alianci založili v září 2007 méně militantní členové ICU, kteří po jeho rozpadu odešli do exilu do Etitreje a Džibuti s ambicí sjednotit ozbrojenou opozici TFG. (Terdman 2008: 90) V květnu 2008 se aliance rozštěpila nad otázkou mírových rozhovorů s vládou. Výslednou mírovou dohodu nakonec přijala pouze umírněná džibutská frakce vedená předsedou ARS šejchem Sharifem Sheikh Ahmedem (bývalým vůdcem ICU a budoucím prezidentem TFG), která dohodu vyjednala a stoupenci tvrdé linie z eritrejské frakce Aweyse, která dále pokračovala v ozbrojeném odporu. (Garowe 2008) (Møller 2009a: 15) (Williams 2009: 522) Druhou skupinou vzniklou rozpadem ICU bylo Mučednické hnutí mládeže (Harakat Al-Shabaab al-Mujahidin, Al-Shabaab) vedoucí džihád proti nepřátelům islámu, TFG a silám AMISOM. Terčem aktivit této skupiny se vzhledem k jejímu protizápadnímu profilu ovšem stávají také zahraniční humanitární pracovníci či turisté. Jednou z aktivit Al-Shabaabu jsou teroristické útoky, příkladem mohou být bombové útoky v Kampale v červenci 2010. (Floyd 2010: 4) Na začátku roku 2012 se organizace po ofenzívě jednotek TFG a AMISOM začala postupně hroutit a 9. února oznámil její lídr Mukhtar Abu al-Zubair spojení skupiny s Al- Kajdou. (BBC 2012a) Krátce poté začali bojovníci Al-Shabaabu odcházet do Jemenu za účelem spojení se silami Al-Kajdy v této zemi. (Al-Maqtari 2012) Dnes jsou aktivity oslabeného Al-Shabaabu omezeny a dominují jim občasné teroristické útoky. Po boku Al-Shabaabu bojovala proti vládě a AMISOM krátce také Islámská strana (Hizbul Islam). Ta vznikla 4. února 2009 spojením čtyř významných rebelských skupin.116 Křehká aliance mezi touto skupinou a Al-Shabaabem skončila v říjnu 2009, kdy spolu obě skupiny začaly bojovat o kontrolu města Kismayo. Boje vedly k porážce Hizbul Islamu k prosinci 2009 a jeho sloučení s Al-Shabaabem. (HRW 2010b: 15 - 16) Poslední významnou islamistickou skupinou jsou Stoupenci prorocké cesty a konsensu (Ahlu Sunna Wal Jama'a, ASWJ). Tato skupina byla založená v roce 1991 tradičními sufistickými lídry ve snaze vzdorovat reformistickým islamistickým skupinám. ASWJ začala však být vojensky významná až od poloviny roku 2008, kdy zahájila ozbrojený boj proti hnutí Al-Shabaab, které ničilo hrobky sufistických svatých. V únoru 2009 uzavřela skupina s TFG dohodu o sdílení moci a unifikaci ozbrojených sil a stala se jejím největším nestátním spojencem. (ICG 2010b: 13 – 14) (HRW 2010b: 16)

116 Hizbul Islam zastřešoval eritrejskou frakci ARS šejcha Aweyse, Brigády Ras Kamboni šejcha al-Turkiho, Somálskou islámskou frontu (Somali Islamic Front, SIF) a Školu Anole (Muaskar Anole). (ICG 2010b: 9) 98

3.9.3.4. Externí státní aktéři Hlavní vnější roli sehrála v somálské občanské válce Etiopie, jejíž armáda působila v Somálsku od července 2006 do ledna 2009 a která do místního dění opět intervenovala v rámci Operace Linda Nchi spolu s Keňou v říjnu 2011. Důvodem její aktivity v Somálsku byla snaha upevnit svou moc vůči vlastním iredentistickým skupinám ONLF a OLF, které často získávaly podporu u somálských warlordů a vůči Eritreji, s kterou vedla v Somálsku proxy válku. (NYT 2012) Do místního dění zasáhly samostatně především prostřednictvím vzdušných operací také Francie a USA, jejichž přítomnost v regionu byla způsobena zejména bojem proti somálskému pirátství.

3.9.4. Předmět sporu a jeho evoluce Kořeny konfliktu leží v jeho celé více než dvacetileté historii především v nekompatibilních zdrojích, kdy se klíčovým sporným statkem mezi konfliktními aktéry stala moc. O tu bojovali nejen aktéři pocházející z útrob země, ale byla motivem také pro externí hráče, jako je Etiopie, která chtěla upevnit svoji moc vůči ONLF, OLF a Eritreji. S rozmáhajícím warlordstvím byl boj o moc přirozeně doplněn také soupeřením o ekonomické zdroje. Somálsko přitom nedisponuje žádným významným surovinovým bohatstvím, proto se ekonomický zájem zaměřil zejména na drancování majetků civilního obyvatelstva, rivalitních klanů a později s rozmachem somálského pirátství i cizích států. S rovinou zdrojů souvisí také dlouhodobá ekonomická, politická a mocenská deprivace některých segmentů společnosti jak v období kolonialismu, tak za vlády diktátora Barrého (Majerteen, Isaaq, Hawiye), především s odkazem na umělé protežování některých somálských klanů a s tím související růst společenské nerovnosti. (Fitzgerald 2002: 46 – 47) Ta vedla přirozeně k růstu křivd, frustrace a nepřátelství a vytvářela tak vhodné podhoubí pro případný konflikt. Předmět sporu byl také podpořen nekompatibilními rolemi a hodnotami konfliktních aktérů. Základním prvkem rozmanitosti somálské společnosti je klan. Ten stojí v Somálsku nade vším, je považován za významnější než politické strany, náboženství či jakákoliv ideologie. Jedná se o základní štěpnou linii společnosti a je základem mnoha politických a sociálních problémů včetně současného konfliktu. (Osman 2007: 120) Klany, které měly v období Barrého diktátorství velkou reprezentaci v armádě a administraci, disponovaly největšími předpoklady k profitování z rozpadu státu. Jednalo se zejména o klany Darood a Hawiye. Stejně tak warlordi mobilizovali od počátku konfliktu primárně příslušníky svých vlastních klanů, protože právě klanová příslušnost byla jediným vhodným prostředkem

99 k mobilizaci. (Osman 2007: 115) Rozdělení somálské společnosti prostřednictvím klanů a s ním související tvorba unikátních hodnot bylo dále prohloubeno rozdělením mezi nomádské pastevce na severu a usedlé zemědělce na jihu, kteří mají odlišné kulturní, jazykové a sociální struktury a liší se způsoby produkce. (Ahmed – Green 1999: 115) K vedení konfliktu také bezesporu přispívala určitá válečnická kultura somálské společnosti, kterou lze ilustrovat skutečností, že boje omezeného rozsahu probíhaly v Somálsku v kampani za svržení Barrého již několik let před vypuknutím občanské války. Z hlediska hodnot je zajímavé, že většina Somálců sdílí společné náboženství islám, které by je mělo sjednocovat. Bohužel i to je v somálském případě podřízené klanovému štěpení a sporu o intenzitu vyznání. Důkazem může být perioda konfliktu od roku 2006 do současnosti, kdy spolu v Somálsku bojují o moc v podstatě umírnění islamisté z přechodné vlády a radikální islamisté z Al-Shabaabu. Předmětem sporu v tomto období tedy není pouze politická moc, ale také míra islamizace státu.

3.9.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Latentní konflikt s občasnou eskalací do násilnějších fází v Somálsku přetrvával od roku 1986, ve kterém začaly ozbrojené opoziční skupiny otevřeně usilovat o svržení Barrého režimu. Vznik otevřeného konfliktu se svržením Mohameda Siada Barrého 26. ledna 1991 koalicí opozičních klanových ozbrojených skupin.117 Mocenské vakuum, které v zemi tímto krokem nastalo, vedlo k vypuknutí konfliktu o moc mezi několika ozbrojenými skupinami.118 USC, SNM i SPM se začaly postupně štěpit a spolu s celou řadou dalších méně významných rebelských a na klanech založených ozbrojených skupin zahájily boj všech proti všem a uvrhly tak Somálsko do stavu anarchie.119 K eskalaci násilí přispěl i návrat 400 000 somálských uprchlíků z Etiopie do svých domovů v Somálsku, což vyhrotilo konflikt na lokálních úrovních. (Leeson 2007: 10) Meziklanové násilí vedlo k masakrům, klanovým čistkám a masivnímu exodu tisíců civilistů všemi směry.

117 K masivní eskalaci konfliktu v roce 1991 vznikaly vhodné podmínky postupně po několik předchozích let. Jednak byly spojeny s nekompatibilními rolemi a hodnotami konfliktních aktérů a u řady z nich také s politickou, mocenskou a ekonomickou deprivací, ale také s ekonomickým úpadkem v polovině 80. let, který minimalizoval schopnost zkorumpované centrální vlády udržovat její reciproční vztah s různými skupinami společnosti. (Osman 2007: 99) S ekonomickou krizí korelovala dobrá dostupnost velkého množství zbraní z období, kdy Somálsko hojně vyzbrojoval SSSR i USA. Docházelo k prodeji těchto zbraní ochuzenými vojáky civilistům, kteří je využívali ke svému přežití a obraně v ekonomicky náročných 80. letech. (Terdman 2008: 38) 118 K vypuknutí konfliktu přispěla náhlá absence společného nepřítele. Dohoda o sjednocení USC, SNM a SPM z listopadu 1990 za účelem svržení Barrého selhala krátce po jeho útěku z Mogadiša 27. ledna. Z hlavního města uprchl Barré do regionu Gedo, který byl baštou jeho klanu Mareham, a odtud se snažil obnovit svou moc. V květnu 1991 byl však poražen Aididovými milicemi a donucen odejít do exilu v Keni a odtud vzhledem k protestům keňské opozice dále do Lagosu v Nigérii, kde 2. ledna 1995 zemřel. (James 1995) 119 V tomto kontextu je zajímavé, že v roce 1991 bojovalo v Mogadišu zhruba 15 000 vojáků, přičemž méně než 1 500 jich bylo organizovaných v některé klanové skupině. (Linke – Raleigh 2011: 53 – 54) 100

Po úvodní eskalaci konfliktu bylo dosaženo v červnu 1991 dohody o zastavení palby, která však neměla dlouhého trvání. V září 1991 propukly v Mogadišu opět těžké boje, které se začaly postupně rozšiřovat po celé zemi a deeskalovaly až v březnu 1992. Zničené somálské zemědělství společně s velkými suchy způsobilo v zemi hladomor, který upoutal pozornost mezinárodního společenství. Do země začala proudit potravinová pomoc, která byla často zabavena Aididovými milicemi a následně rozdána spřízněným klanovým vůdcům či směněna s jinými zeměmi za zbraně a munici.120 (WB 2005:11) Na začátku roku 1992 začíná hrát v místní válce aktivnější roli mezinárodní společenství, což vedlo k mírné deeskalaci konfliktu v tomto roce. V lednu bylo na Somálsko uvaleno zbraňové embargo a na konci března uzavřely pod mezinárodním tlakem dvě klíčové frakce USC-A a USC-M dohodu o příměří, kterou však neustále porušovaly. (Linke – Raleigh 2011: 51) (UN SC 1992a) Diplomatický tlak vyvrcholil ustanovením malé mise UNOSOM I dohlížející na dodržování příměří a na distribuci potravinové pomoci, na jejíž podporu iniciovaly USA v srpnu 1992 mnohonárodní Operaci Provide Relief („Poskytnutí pomoci“) a v prosinci Operaci Restore Hope („Obnovená naděje“), které významně přispěly k zastavení hladomoru a zmírnění intenzity občanské války. (Lofland 2002: 57 - 61) V květnu 1993 došlo k přesunu pravomocí těchto misí na nově posílenou misi UNOSOM II s mandátem pod kapitolou 7 Charty OSN. (UN SC 1993) Ambice mise přestavět somálskou vládu prostřednictvím lokálně volených rad však ohrožovala zájmy přežití mnoha milic. Jejich mocenská základna byla totiž založena na anarchii, která jim zajišťovala uplatnění v oblasti ochrany klanových orgánů. Opětovná eskalace konfliktu se tak stala nevyhnutelnou. 5. června 1993 zaútočila Aididova milice na jednotky OSN a zabila 24 pákistánských vojáků, což se stalo předzvěstí její čtyřměsíční bitvy s jednotkami UNOSOM II.121 (Hull – Svensson 2008: 16 - 17) Neúspěšný pokus zatknout Aidida, paralýza OSN ve vytváření centrální vlády a katastrofální ztráty intervenčních sil vyvrcholily v bitvě mezi 3. a 4 říjnem, kdy byly nad Mogadišem sestřeleny americké helikoptéry, zemřelo 19 amerických vojáků, 2 pákistánští, 1 malajský a zhruba 1500 somálských bojovníků a civilistů. (Menkhaus 2003: 5) USA po tomto fiasku rozhodly o svém stažení do 31. března 1994 a poslední síly UNOSOM

120 Odhaduje se, že zhruba 80 % potravin bylo rozkradeno. Potravinová pomoc se tak stala přímou součástí válečné ekonomiky. Důsledkem hladomoru, špatného nakládání s potravinovou pomocí a souvisejících nemocí byla mezi lety 1991 a 1992 smrt přibližně 300 000 lidí. (Møller 2009a: 12) (Terdman 2008: 37) 121 Hlavní snahou UNOSOM II se postupně stával cíl zatknutí Aidida. 12. července 1993 provedly její síly útok na dům v Mogadišu, kde měl údajně jednat Aidid a další vysocí představitelé jeho skupiny. Během krátkého útoku bylo zabito přes 50 klanových vůdců, kteří v domě v tu dobu jednali o případném míru a nahrazení Aidida. (Terdman 2008: 42) Kampaň UNOSOM II byla doprovázena velkým množstvím civilních obětí, což negativně ovlivnilo vztah mezi civilním obyvatelstvem a cizími jednotkami. Z tohoto důvodu rostla civilní podpora warlordům a islamistům, stejně jako konfliktní solidarita somálských nestátních skupin. 101

II opustily Somálsko v květnu 1995. (Møller 2009a: 12) Mezinárodní společenství zanechalo zemi v přetrvávajícím stavu násilí a anarchie a od dění v Somálsku se distancovalo. Boje mezi ozbrojenými skupinami, zejména USC-A a USC-M, pokračovaly. Příměří mezi sebou obě skupiny uzavřely až v roce 1997.122 (Linke-Raleigh 2011: 51 – 52) V období mezi lety 1995 a 2000 měl konflikt relativně nízkou intenzitu. Jeho povaha a intenzita se oproti předchozí fázi významně proměnila. Konflikt se nyní stal spíše lokálním s tím, jak směroval jednotlivé klany ve fragmentovaném prostředí proti sobě. Devoluce klanové války měla za následek kratší a méně smrtelné střety.123 Období konfliktu mezi lety 2000 a 2005 je zatím nejklidnějším obdobím celé války a je charakterizováno pokusy oživit centrální vládu Somálska a dosáhnout národního usmíření. V roce 2004 začala v zemi působit TFG a postupně se v tomto období také integrovaly lokální islámské soudy, sílil jejich vliv, až nakonec v roce 2006 vytvořily Svaz islámských soudů (ICU). (Williams 2009: 515 – 516) Během roku 2006 dochází k opětovné eskalaci konfliktu. Nastává nová fáze občanské války, ve které budou hrát dominantní roli islamisté. Vše začíná s boji mezi ICU a konkurenční aliancí ARPCT z protiislamistických obchodníků a warlordů. Obě skupiny spolu v roce 2006 bojovaly zejména o kontrolu hlavního města. ICU z tohoto boje vyšel vítězně, když 4. června dobyl hlavní základnu ARPCT v Mogadišu a již další den oznámil, že efektivně kontroluje celé město.124 Poprvé od začátku války tak bylo Mogadišu kontrolováno jednou skupinou. (Linke – Raleigh 2011: 52) Po poražení ARPCT zahájili islamisté kampaň na ovládnutí celého jihu. Jejich vojenské úspěchy vnímala Etiopie jako hrozbu, zvláště v kontextu jejich podpory etiopským secesionistickým skupinám. Etiopie se proto nakonec s podporou USA rozhodla preemptivně intervenovat do situace v Somálsku a 20. července 2006 její jednotky překročily hranice státu s cílem zastavit případný postup ICU.125 (Møller 2009a: 15) Konflikt Etiopie unilaterálně

122 V celé úvodní fázi konfliktu hrály omezenou roli také islamistické skupiny, zejména pak unie Al-Itihaad. Její aktivity byly ovšem spíše sporadické a skupina byla nakonec poražena etiopskou armádou v roce 1997. Od roku 1995 také sílila moc různých prominentních islámských soudů, které se snažily institucionalizovat ve stavu bezvládí alespoň nějakou formu kontroly. (Linke – Raleigh 2011: 52) 123 Na některých místech dokonce bojovníci spontánně demobilizovali. Příčinou bylo rozšiřování určitých forem vlády (lokální islámské soudy či regiony Somaliland a Puntland), pokles ochoty klanů podporovat ozbrojené skupiny, konsolidace jejich kontroly nad získaným územím a posun zájmů některých klíčových politických osob v zemi od udržování bezvládí k určitým formám kontroly a usmíření. V roce 1996 také zemřel Aidid a jeho roli převzal jeho syn Hussein Mohamed Farrah Aidid. (Menkhaus 2003: 6 – 10) 124 Vítězství ICU bylo ulehčeno únikem informace o americké finanční podpoře ARPCT dodávané prostřednictvím CIA a etiopských tajných služeb, která vedla ke vzplanutí nacionalistických vášní, které ICU úspěšně využila pro mobilizaci a motivaci svých bojovníků. (Terdman 2008: 63) 125 Motivy Etiopie byly primárně bezpečnostního charakteru, a to jednak kvůli podpoře ICU etiopským secesionistům, tak vzhledem k vnímání ICU jako skupiny umožňující potenciální vstup Al-Kajdy do regionu. Svoji roli sehrála i podpora ICU od Eritreje, která je tradičním rivalem Etiopie. Obavou USA byl možný vznik talibanského stylu vlády v Somálsku a tak i vhodného prostředí pro teroristické skupiny. (Møller 2009: 16) 102 eskalovala v prosinci, kdy zahájila společně s TFG masivní ofenzívu doprovázenou vzdušnými nálety proti pozicím ICU po celém Somálsku. 28. prosince již dobyla hlavní město a dále tlačila ICU na jih, kde ho v bitvě u Ras Kamboni v polovině ledna finálně porazila.126 (Williams 2009: 516) Konec tohoto eskalačního období představoval nejen vítězství TFG a etiopských sil nad ICU, ale také vítězství Etiopie nad Eritreou v jejich proxy válce a svým způsobem také vítězství USA v jedné bitvě s Al-Kajdou v jejich válce proti teroru. Poražená ICU se rozpadla do několika frakcí, z nichž nejradikálnější islamisté Al- Shabaab a Hizbul Islam pokračovali v bojích proti TFG a etiopským jednotkám. Méně militantní členové ICU zformovali alianci ARS a také se zapojili do protivládních bojů. (Terdman 2008: 90) Mezi lety 2007 a 2008 dosáhli islamisté mnoha vojenských vítězství a získali kontrolu důležitých měst zejména v jižní a střední části země.127 V únoru 2007 byla zahájena mise Africké unie AMISOM s mandátem pod kapitolou 7 Charty OSN. (UN SC 2007) Vzhledem k nedostatečným zdrojům však její jednotky stačily tak akorát na vlastní ochranu a kontrolu několika strategických míst ve válečné zóně.128 (Hull – Svensson 2008: 19) Jednalo se o misi na udržení míru v zemi bez míru. Boje opět zintenzivnily zejména v Mogadišu v březnu 2007 v důsledku neúspěšné odzbrojovací operace TFG, při které islamisté zajali několik jejích vojáků a pranýřovali jejich těla v ulicích Mogadiša. Odvetná eskalace sil TFG a etiopské armády však nebyla úspěšná. Do konce prosince 2007 se tak islamistům podařilo obnovit kontrolu nad zhruba 80 % svého bývalého teritoria. (Terdman 2008: 81) Al-Shabaab konflikt eskaloval i díky vzdušným útokům USA, které vedly začátkem roku 2008 k úmrtí několika lídrů skupiny.129

126 Bitva se uskutečnila mezi 5. až 12. lednem 2007 u města Ras Kamboni poblíž keňské hranice. Bitvy se vzdušnými útoky zaměřenými proti členům ICU podezřelým ze spolupráce s Al-Kajdou účastnila také americká armáda. (Garamone 2007) Po své porážce začaly zbytky bojovníků ICU prchat do Keni, kde 21. ledna 2007 keňská policie zatkla Sharifa Ahmeda a další představitele ICU. Ahmed byl následně propuštěn 1. února 2007 a odešel do Jemenu, kam mířila i celá řada dalších bývalých členů ICU. (BBC 2007c) (Rice 2007) 127 Ve stejném období začíná upoutávat pozornost také somálské pirátství. Intenzita pirátských útoků začala od roku 2000 postupně narůstat, přičemž alarmujících rozměrů dosáhlo v roce 2008. V kontextu občanské války je důležité zmínit, že část příjmů z výkupného byla prostřednictvím pirátských konexí na různé warlordy často využívána k financování války na souši. V důsledku rozmachu pirátských útoků se v postižené oblasti Adenského zálivu a somálského pobřeží Indického oceánu začalo angažovat mezinárodní společenství v podobě misí NATO, EU a různých samostatných států. Jejich přítomnost u pobřeží Somálska jim pak ulehčovala případné intervence do somálské občanské války např. v podobě vzdušných útoků USA a Francie na cíle milice Al-Shabaab. Blíže k problematice somálského pirátství viz (Černohous 2010) či (Murphy 2011). 128 Její velikost zpočátku dosahovala sotva 3 000 mužů z původně plánovaných 8 000. Dva prapory dodala v roce 2007 Uganda a další dva v roce 2008 Burundi. Burundské jednotky dorazily později, neboť nebyla logistická kapacita na jejich přepravu. Se stejným problémem se setkala i Nigérie a Ghana, které nabídly celkem 1 200 vojáků, ale neměly zdroje na jejich dopravení do Somálska. (Hull – Svensson 2008: 8) 129 3. března podnikla armáda USA vzdušný útok na město Dhoble, kde se údajně měli ukrývat extrémisté a poté 1. května na město Dhusamareb, při kterém byl zabit lídr Al-Shabbabu Aden Hashi Eyro spolu s dalšími veliteli a civilisty. (Williams 2009: 521 – 522) (Møller 2009a: 17) 103

Od května do června 2008 probíhala jednání v Džibuti mezi TFG a umírněnými islamisty z ARS, což vedlo k ulehčení tlaku na vládu a částečné deeskalaci, která však netrvala dlouho. Zatímco umírněná část skupiny se s vládou dohodla, její radikální křídlo pokračovalo v ozbrojeném odporu. (Garowe 2008) S rostoucími ztrátami nakonec v prosinci 2008 Etiopie oznámila své stažení, což vedlo k oslabení TFG a strategické eskalaci Al- Shabaabu. Situace byla natolik kritická, že 29. prosince 2008 rezignoval prezident TFG Abdullahi Yusuf Ahmed s lítostí, že neukončil občanskou válku a obviněním mezinárodního společenství z neposkytnutí podpory TFG. (Møller 2009a: 18) Poslední etiopské jednotky ze země odešly 15. ledna 2009 a Al-Shabaab rychle vyplnil vzniklé vakuum. Umírněný islamista z ARS Sharif Sheikh Ahmed byl 31. ledna 2009 zvolen novým prezidentem, což předznamenávalo transformaci cílů TFG (např. zavádění práva šaría).130 (Møller 2009b: 1 – 2) 8. února 2009 začíná nová eskalační perioda. S pomocí jednotek AMISOM zahájila koaliční vláda protiofenzívu k získání kontroly ztracených měst na jihu. V boji proti Al- Shabaabu pomáhala TFG nyní také skupina umírněných islamistů Ahlu Sunna Wal Jama'a (ASWJ). Jejich postup však úspěšný nebyl. Radikálové zahájili v květnu 2009 novou ofenzívu, při které se jim v červenci téměř podařilo svrhnout TFG a dobýt Mogadišo. Přežití vlády bylo umožněno jen díky podpoře AMISOM a ASWJ. (ICG 2010b: 4) Menší deeskalaci konfliktu z pohledu TFG přineslo soupeření mezi Al-Shabaabem a Hizbul Islamem, které eskalovalo v otevřený boj v říjnu 2009.131 Vedlejším efektem tohoto soupeření byl totiž pokles povstaleckých útoků proti TFG a AMISOM v Mogadišu. Po velmi úspěšném tažení Al-Shabaabu proti Hizbul Islamu byla nakonec 20. prosince deklarována jeho porážka a sloučení s Al-Shabaabem. (ICG 2010b: 10 - 11) (Dagne 2011c: 8 – 9) Nejvýznamnější eskalační událostí roku 2010 bylo zahájení další bitvy o Mogadišo 23. srpna 2010, kdy povstalci Al-Shabaabu unilaterálně eskalovali své výpady proti pozicím jednotek AMISOM. (BBC 2010) Ani tato eskalace však vládu nepoložila. Při další ofenzívě v září 2010 dokonce Al-Shabaab bombardoval budovu národního parlamentu, který zrovna

130 Se vznikem vlády umírněných islamistů museli radikálové z Al-Shabaabu ospravedlnit vedení ozbrojeného boje. Z toho důvodu začali odsuzovat prezidenta Ahmeda za akceptování sekulární přechodné vlády. Boje začaly krátce po jeho příjezdu do Mogadiša 7. února 2009. (ICG 2010b: 6 – 7) Konflikt se transformoval do soupeření mezi islamisty tvrdé linie a umírněnějšími frakcemi z vlády. K určitému štěpení docházelo i v rámci hnutí Al- Shabaab mezi těmi, kteří byli ochotni přistoupit na nějakou formu politické dohody a těmi, kteří chtěli sledovat cestu Al-Kajdy a globální džihád. Po boku Al-Shabaabu navíc začala na začátku února bojovat také nová islamistická skupina Hizbul Islam. Obě přitom získávaly i značnou podporu od Eritreje. (HRW 2011: 9) 131 Boj byl veden mezi frakcí Brigády Ras Kamboni vedené šejchem Ahmedem „Madoobe“ a Al-Shabaabem nad dohodou o sdílení moci ve městě Kismayo. Ráno 1. října vypukly mezi oběma skupinami těžké boje a odpoledne již Al-Shabaab kontroloval většinu města. Boje mezi oběma frakcemi pokračovaly v jižním Somálsku i v listopadu 2009. Nutno dodat, že ke štěpení došlo i v rámci Brigád Ras Kamboni, a to na frakci vedenou místopředsedou Hizbul Islamu, šejchem al-Turkim, který odmítl podpořit Ahmeda „Madoobe“ a místo toho šel s Al-Shabaabem, do kterého se nakonec jeho skupina integrovala v únoru 2010. (ICG 2010b: 11 – 13) 104 zasedal. (AFP 2010) I tentokrát se vojákům AMISOM podařilo útok odrazit. Podobný průběh plný ofenzív a protiofenzív měl konflikt až do konce roku. (HRW 2011: 10) V roce 2011 nastala v Somálsku největší humanitární krize za poslední dvě dekády související s velkými suchy, které zemi postihly a které způsobily masivní hladomor.132 Na začátku roku 2011 byla bitvou u Gashandiga zahájena velká ofenzíva AMISOM, během které byl zničen velký komplex pevností Al-Shabaabu v Mogadišu a zabito několik jeho velitelů. (Ba-Hoku 2011) Následná odvetná eskalace Al-Shabaabu vedla k mnoha sebevražedným útokům a celkovému zvýšení intenzity konfliktu s tím, jak se Al-Shabaab snažil zuřivě bránit postupu jednotek TFG a AMISOM. K další eskalaci přispělo zvýšení konfliktních zdrojů mise AMISOM, která byla v zájmu ofenzívy posílena 16. března o dalších 1000 vojáků. Její totální síla tedy dosáhla 9000 vojáků. (HRW 2011: 9 - 10) Krátce poté již vláda kontrolovala většinu území hlavního města. Trh Bakaara, poslední bašta radikálů v Mogadišu, byl dobyt po tříměsíční bitvě 6. srpna 2011.133 (HRW 2011: 11) Situace na bitevním poli se tedy oproti předchozímu roku zásadně proměnila. Al-Shabaab byl donucen ke stažení do jihosomálského města Baidoa a deklaroval přechod od konvenční taktiky k útokům „hit and run“. (Dagne 2011c: 1) V říjnu 2011 byla zahájena společná operace somálské, etiopské a keňské armády Linda Nchi („Chraňte zemi“) proti pozicím Al-Shabaabu na jihu země, díky které získala vláda kontrolu několika nových měst.134 (Zimmerman – Khatib 2012) Začátkem roku 2012 zahájily jednotky TFG a AMISOM, nově posílené rezolucí RB OSN č. 2036 až na maximální velikost 17731 vojáků (UN SC 2012c), novou ofenzívu na rozšíření své kontroly v okolí Mogadiša. (Khalif 2012) Al-Shabaab se jako organizace začala v tuto dobu postupně rozpadat, což předznamenává deeskalaci konfliktu. Na začátku února

132 Velká sucha v kombinaci s dvouletou absencí deště v regionu, drastickým nárůstem cen potravin a občanskou válkou vedla k nejhorší humanitární krizi za poslední dvě dekády, která těžce postihla 12 milionů lidí. Epicentrem krize se stalo Somálsko, ale postiženi byli také jeho sousedé. Blíže viz (AU 2011a) a (Hasan 2011). 133 Úspěch v postupu proti těžce bráněnému trhu se dostavil až po posílení jednotek AMISOM o dalších 3000 vojáků UDPF k 1. červenci 2011. (allAfrica 2011) Byl také umožněn sporem v Al-Shabaabu mezi jeho slabšími domácími frakcemi a malou, ale vlivnou skupinou islamistů tvrdé linie (Moktar Ali Zubeyr či Ibrahim al- Afghani), kteří byli vedeni cizími džihádisty. Neúspěchy Al-Shabaabu v bojích v roce 2011 také přispěly k rozbrojům s tím, jak někteří starší velitelé považovali operace své skupiny za příliš riskantní. Lídři, jako Mohamed Faruq či Ali Hassan Gheddi, dokonce odešli se svými bojovníky a připojili se k TFG. Brutalita Al- Shabaabu také přispívala k prohlubování odporu Somálců proti této skupině. (Dagne 2011c: 7) (ICG 2010b: 9) 134 Operace byla zahájena s hlavním cílem osvobození dvou španělských humanitárních pracovnic Lékařů bez hranic, které militanti unesli z uprchlického tábora Dadaab v severní Keni. (BBC 2011a) V této souvislosti lze také uvést, že ještě před přímým zapojením keňských jednotek do operace Linda Nchi došlo k několika přeshraničním střetům mezi keňskými hraničními hlídkami a bojovníky Al-Shabaab v červenci 2010. (Noor 2010) Keňa tak byla svým způsobem vtažena do somálské občanské války proti své vůli. Postup jednotek somálské, etiopské a keňské armády byl koordinován také s francouzskou a americkou armádou. Francouzské námořnictvo v rámci operace ostřelovalo pozice Al-Shabaabu a francouzské letectvo transportovalo vojenské vybavení keňským jednotkám na letiště poblíž somálské hranice. (BBC 2011b) USA poskytovaly pro potřeby operace zpravodajská data z bezpilotních letounů o pohybu a lokaci Al-Shabaabu. (Azikiwe 2012) 105 hnutí oznámilo své sloučení s Al-Kajdou a jeho bojovníci se začali přesouvat do Jemenu.135 (BBC 2012a) 22. února získaly vládní a etiopské síly strategické město Baidoa, nejvýznamnější baštu radikálů od jejich ztráty Mogadiša v roce 2011. (Reuters 2012) Jejich dalším strategickým cílem se stalo dobytí přístavního města Kismayo, které bylo považováno za poslední velkou pevnost Al-Shabaabu. Jeho význam spočíval v zajišťování financování skupiny prostřednictvím exportu uhlí a uvalování daní na importované zboží. Dle plukovníka Cyruse Oguna z AMISOM dobytí tohoto města, ke kterému nakonec došlo v rámci Operace perlík (Operation Sledge Hammer) 28. září 2012, může „signalizovat konec Al-Shabaabu protože Kismayo bylo baštou, která financovala aktivity skupiny i v dalších regionech Somálska.“ (Curtis 2012) Ztráta tohoto města byla pro Al-Shabaab skutečně bolestivá, neboť oslabila morálku jeho bojovníků a vedla k situaci, kdy již disponují jen několika málo oblastmi, odkud by mohly vést své útoky na měkké cíle. (Al-Jazeera 2012) Ofenzíva jednotek AMISOM, somálské, etiopské a keňské armády proti hnutí Al-Shabaab a útoky amerických dronů pokračují do současnosti, stejně jako jimi vynucený exodus stovek bojovníků tohoto hnutí z měst jižního Somálska do Jemenu či jejich zběhnutí na stranu nepřítele. V současnosti jsou aktivity této skupiny omezeny na občasné teroristické útoky na různé cíle v Somálsku.

3.9.6. Snahy o moderování konfliktu Prvním významnějším moderačním krokem v rámci konfliktu bylo přijetí rezoluce RB OSN č. 733 v lednu 1992, kterou bylo na Somálsko uvaleno zbraňové embargo. (UN SC 1992a) Diplomatickým úsilím, na kterém se kromě OSN podílela také Organizace africké jednoty, Arabská liga a Organizace islámské konference, se na konci března 1992 podařilo dosáhnout dohody o zastavení palby mezi dvěma klíčovými frakcemi. O rok později, 4. ledna 1993, se uskutečnilo v Addis Abebě za účasti USA jednání vůdců 14 somálských frakcí, kterému předsedal tajemník OSN Butrus Butrus Ghálí. Bylo zde dosaženo dohody o příměří, odzbrojujícího paktu a naplánována další konference na 15. března 1993, na které byla dokonce podepsána mírová dohoda mezi Aididem a Mahdim a domluveny podrobnosti ustanovení Přechodné národní rady (Transitional National Council, TNC). Vše bylo nicméně později negováno neochotou rebelských skupin plnit dohodnuté podmínky. (Terdman 2008: 47) (Hull – Svensson 2008: 16)

135 19. února pak somálská ambasáda v Jemenu informovala, že do této země uteklo 500 vojáků Al-Shabaabu za účelem spojení se silami Al-Kajdy v této zemi. (Al-Maqtari 2012) 106

Za moderační snahu lze v rámci tohoto konfliktu bezesporu označit také pokusy oživit centrální vládu, která by se snažila o ukončení konfliktu a dosažení národního usmíření.136 Úspěšný pokus probíhal pod dohledem Mezivládního úřadu pro rozvoj (Intergovernmental Authority on Development, IGAD) od října 2002 v keňském Eldoretu, kde se sešli k jednání somálští političtí, klanoví a rebelští lídři, včetně zástupců sousední Etiopie. Jednání vyvrcholila v únoru 2004 přijetím návrhu přechodné federální ústavy, na jejímž základě vznikly federální instituce.137 (Møller 2009a: 15) I přes velká očekávání však obnovení národní vlády moderační efekt nemělo. Naopak lze najít jasnou kauzální souvislost mezi vytvořením a působením TFG a eskalací konfliktu o moc s radikálními islamisty v roce 2006. Zatím poslední významnější moderační snaha probíhala od 12. května do 9. června 2008 v rámci jednání mezi TFG a umírněnými islamisty z ARS v Džibuti. Mediátorem jednání se stal zvláštní vyslanec OSN pro Somálsko Ahmed Ould-Abdallah a jejich výsledkem byl podpis mírové dohody mezi oběma skupinami.138 Radikální frakce ARS však dohodu odmítla a dál pokračovala v ozbrojeném boji.139 (Williams 2009: 522)

3.9.7. Mezinárodní intervence V dubnu 1992 byla autorizována rezolucí č. 751 Operace OSN v Somálsku I (United Nations Operation in Somalia, UNOSOM I), v rámci které dohlíželo od července 50 pozorovatelů na dodržování březnového zastavení palby a na distribuci potravinové pomoci. (UN SC 1992b) V srpnu 1992 schválila Rada bezpečnosti posílení UNOSOM o dalších 3000 vojáků, jejichž většina však nebyla nikdy dopravena. Mise tedy selhávala na svých nedostatečných kapacitách (Terdman 2008: 38) V stejném měsíci byla také zahájena Operace Provide Relief, která byla iniciována USA a měla podpořit misi UNOSOM I. Formálně vedly tuto operaci Spojené úkolové síly

136 Prvním neúspěšným projektem snažícím se o obnovení centrální moci byla Přechodná národní vláda (Transitional National Government, TNG), která byla ustanovena na závěr mírové konference v džibutské Artě probíhající od 20. dubna do 5. května 2000. Problémem vyjednávání byla neúčast všech relevantních aktérů nutných pro skutečně komplexní mír. TNG měla tedy velkou opozici jak v Somálsku, tak u jeho sousedů. Popularitě vlády také nepřidávalo, že se zaměřila primárně na zajištění cizí pomoci a externího uznání, a o to méně na samotné budování správních kapacit. (Menkhaus 2003: 10 – 11) 137 V říjnu 2004 byla vytvořena Přechodná federální vláda (Transitional Federal Government, TFG), zvolen její prezident Abdullahi Yusuf Ahmed, který stál dříve v čele autonomního regionu Puntland, a v listopadu inaugurován Přechodný federální parlament (Transitional Federal Parliament, TFP). (Terdman 2008: 47) 138 Dohoda mj. stanovovala 90 denní zastavení palby a vytvořila rámec pro stažení etiopských jednotek ze Somálska do 120 dní. Dle dohody mělo dojít také k zvětšení TFP, který měl nově obsáhnout 200 členů opoziční aliance a 70 reprezentantů občanské společnosti. Obě strany se také zavázaly ukončit veškeré násilné akce a požádaly OSN o autorizování mezinárodní stabilizační mise. (Hull – Svensson 2008: 20) 139 Šejch Hassan Dahir Aweys, vůdce radikální eritrejské frakce ARS, dohodu odmítl, neboť dle jeho názoru nikdo neautorizoval ARS delegáty účastnit se konference v Džibuti. Podpis dohody tak vedl k rozštěpení ARS mezi umírněnou džibutskou frakci vedenou Ahmedem a stoupence tvrdé linie eritrejské frakce Aweyse, která dále prosazovala pokračování ozbrojeného odporu. (Garowe 2008) (Møller 2009a: 15) 107

(Unified Task Force, UNITAF).140 V rámci této operace byl vytvořen vzdušný most umožňující letecký transport potravinové pomoci do odlehlých oblastí Somálska, čímž bylo ulehčeno pozemním konvojům.141 (Lofland 2002: 57) V listopadu 1992 nabídly USA, že vyšlou do Somálska své síly, které budou stát mimo OSN. Následně autorizovala 3. prosince RB OSN svou rezolucí č. 794 všechny nutné prostředky k ustanovení bezpečného prostředí pro humanitární operace v Somálsku. Na tomto základě byla zahájena Operace Restore Hope pod americkým velením. Její první jednotky přistály v Somálsku 9. prosince 1992. OSN následně přestala posilovat misi UNOSOM I a přenechala záležitost bezpečnosti v zemi UNITAF, které se rychle podařilo zabezpečit humanitární operace.142 (Terdman 2008: 40) (Lofland 2002: 60 – 61) UNITAF byla rozpuštěna po přesunu jejích pravomocí na misi UNOSOM II, jejíž mandát byl dle rezoluce RB č. 814 z 26. března 1993 daleko širší. Tato mise autorizovaná pod kapitolou 7 Charty OSN měla asistovat Somálcům v podpoře národního usmíření, přestavbě centrální vlády, obnově práva, oživení ekonomiky a obnově infrastruktury. (UN SC 1993) Mise však nedokázala odolat odporu rebelských skupin a nakonec byla v roce 1994 stažena. Zatím poslední mezinárodní intervence byla zahájena v únoru 2007, kdy byla rezolucí RB OSN č. 1744 autorizována pod kapitolou 7 Charty OSN Mise Africké unie v Somálsku (African Union Mission in Somalia, AMISOM). (UN SC 2007) Ta nahradila misi na podporu míru Mezivládního úřadu pro rozvoj (IGAD Peace Support Mission in Somalia, IGASOM), která měla v zemi působit již od roku 2005 a poskytovat výcvik a ochranu TFG, ale fakticky nebyla do Somálska nikdy dopravena. (UN SC 2007) Úkolem AMISOM byla podpora křehkého mírového procesu, asistence TFG v konsolidaci její autority a umožnění distribuce humanitární pomoci a repatriace přemístěných osob.143 (Hull – Svensson 2008: 18) (Williams 2009: 514) Mise zpočátku nebyla schopná své cíle adekvátně plnit vzhledem k jejím omezeným zdrojům, situace se však začala lepšit od roku 2011 a aktuálně mise disponuje téměř 18 000 vojáky, především z Ugandy, Keni a Burundi. (AMISOM 2013)

140 Dominantní část UNITAF byla tvořena jednotkami USA, ale účastnilo se jí i dalších 23 zemí. Mezi nimi např. Kanada, Egypt, Francie, Německo, Turecko, Velká Británie, Botswana či Zimbabwe. (Terdman 2008: 27) 141 Tato operace sice významně přispěla k zastavení hladomoru a deeskalaci intenzivní občanské války, vedla ale také ke zvýšení zranitelnosti civilistů. Její odzbrojovací program dokázal zachytit pouze malé zbraně, s jejichž zabavením se mnoho obchodníků, pastevců a zemědělců ocitlo bez prostředků ochrany proti přepadům lépe vyzbrojených klanových milic. Dle Grose byla tato skutečnost Achillovou patou celé operace. (Gros 1996: 467) 142 Mise UNOSOM I fungovala i nadále, jejím hlavním úkolem byla organizace, koordinace a vedení humanitárních operací, které chránila UNITAF. Technicky byla tedy mise stále funkční a počítalo se s obnovením všech jejích funkcí po zabezpečení prostředí misí UNITAF. (Terdman 2008: 27) 143 Pro potřeby mise AMISOM byla také pozastavena platnost zbrojního embarga z roku 1992. Jedním z jejích cílů by znovuustanovení somálských bezpečnostních sil, k čemuž bylo nutné adekvátní vybavení. Pozastavení embarga bylo založeno na rezoluci RB OSN č. 1725 z 6. prosince 2006 (UN SC 2006b) a následné rezoluci RB OSN č. 1744 z 20. února 2007, která umožnila přímé dodávky zbraní bezpečnostním silám TFG. (UN SC 2007) 108

3.9.8. Ukončení konfliktu K ukončení občanské války v Somálsku zatím nedošlo, nicméně vzhledem k masivnímu exodu bojovníků Al-Shabaab do Jemenu jsou výhledy do budoucnosti vcelku pozitivní. Pokud v blízké budoucnosti k ukončení této války dojde, pak na tom bude mít zcela jistě největší zásluhu donucovací zásah třetí strany, který je aktuálně představován misí AMISOM a působením především etiopské armády v rámci Operace Linda Nchi.

3.9.9. Celkové zhodnocení konfliktu Občanská válka v Somálsku měla zdrcující dopad především na civilní obyvatele země. Od vypuknutí války v roce 1991, i přes úspěchy TFG v poslední době, stále v zemi chybí centrální všemi uznávaná vláda, školství, zdravotnictví a sektor služeb. Somálsko je díky konfliktu jednou z nejchudších zemí světa a představuje typický příklad selhaného státu. Díky výše uvedenému se Somálsko stalo destabilizujícím faktorem v celém regionu Afrického rohu. Největší hrozbu představuje pro Etiopii díky podpoře některých místních islamistických skupin etiopským secesionistům z OLF a ONLF a pro Keňu vzhledem k obrovskému počtu somálských uprchlíků lokalizovaných na jejím severu.144 Ohrožen je také Jemen kvůli množství radikálních islamistických bojovníků, kteří do této země přicházejí ze Somálska zvláště od konce roku 2011. Ostatní státy regionu ohrožuje zejména rozvinutý somálský ilegální trh se zbraněmi, které jsou konstantně pašovány skrze nezabezpečené hranice do Keni a Etiopie, odkud dále do Ugandy, Súdánu či DRC, kde slouží různým skupinám k podrývání stability těchto států a zintenzivňování mnoha místních konfliktů.145 Pokud budeme na somálské námořní pirátství nahlížet jako na produkt občanské války, tak se hrozba situace v Somálsku vzhledem k útokům pirátů na zahraniční obchodní lodě v jedné z nejfrekventovanějších námořních tras světa efektivně internacionalizovala.

144 Občanská válka s přispěním sucha a hladomoru produkuje obrovské množství somálských uprchlíků. Na konci dubna 2012 dosáhl jejich počet zhruba 990 000 a 1,5 milionu IDPs. Většina z nich směřuje do Keni, kde jich ve třech uprchlických táborech u města Dadaab na severu země bylo ve stejném období zhruba 520 000, což z Dadaabu činí největší uprchlický komplex na světě. Původně byly tyto tábory přitom navrženy pouze pro 90 000 uprchlíků. (UNHCR 2012a) (UNHCR 2012b: 64) V Keni somálští uprchlíci čelí velmi špatným podmínkám v přecpaných táborech, porušování lidských práv ze strany keňských autorit, konfliktu s místními komunitami vnímajícími Somálce jako cizince, kteří jim spotřebovávají již tak omezené zdroje, a násilné rekrutaci do Al- Shabaabu, ale i jednotek TFG. Enormní počet uprchlíků představuje také bezpečnostní riziko pro Keňu, neboť mezi nimi unikají před spravedlností i somálští ozbrojenci, kteří mohou využít uprchlického krytí ke spáchání teroristických útoků, kterými ji Al-Shabaab stále vyhrožuje. Blíže k této problematice viz (HRW 2010c). 145 Hlavním dodavatelem zbraní na somálský černý trh je Eritrea, která tak zcela ignoruje zbraňové embargo uvalené na Somálsko v roce 1992. Rada bezpečnosti OSN na ni právě kvůli tomu uvalila na základě požadavku Africké unie 23. prosince 2009 sankce, které byly dále posíleny v prosinci 2011. (ICG 2010b: 16) (UN SC 2011b) Zbraně do země také v průběhu konfliktu dodával Jemen a Etiopie. Blíže k otázce toku zbraní do Somálska viz (Wezeman 2010). 109

Kromě warlordismu146 se důležitým specifickým rysem občanské války v Somálsku stala bezprecedentní vlna teritoriálního štěpení. Nejedná se přitom pouze o vyhlášení nezávislosti Somalilandu v roce 1991 a autonomie Puntlandu v roce 1998, ale i autonomie dalších regionů jako je Galmudug v roce 2006, Dervišský stát Somálska (též SSC – Sool, Sanaag a Cayn) v roce 2007 či Jubaland (též Azania) v roce 2010. (Yusuf 2011) Zatímco se může zdát, že je zakládání autonomních regionů výsledkem snahy ustanovit alespoň nějakou formu lokální vlády, panuje zároveň obava, že tento trend rozpadu Somálska na menší teritoriální jednotky může být jiskrou, která zažehne další eskalaci konfliktu. V současnosti se zdá, že má země díky značnému oslabení Al-Shabaabu velmi dobrou příležitost dosáhnout celostátní dohody vedoucí k ukončení občanské války. K jejímu úspěšnému řešení a vybudování stabilního míru se bude muset nová vláda Somálska s vydatnou pomocí mezinárodního společenství zaměřit rozhodným způsobem na celou řadu obtížných záležitostí, které budou daleko přesahovat „pouhé“ ukončení bojů, ať už se bude jednat o vytvoření reprezentativních administrativních institucí či odstranění hluboce zakořeněné klanové rivality. Jediné, co můžeme nyní říci s jistotou je, že cesta k trvalému míru v Somálsku bude velmi dlouhá, náročná a plná pastí, které zemi budou moci při nedostatečné vůli kdykoliv vrátit na trasu její konfliktní minulosti.

3.10. Občanská válka v Džibutsku (1990 – 1994) 3.10.1. Zařazení konfliktu Džibutská občanská válka, někdy též označovaná jako Povstání Afarů, představuje vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. Ačkoliv neměla žádná z konfliktních stran externí patrony, získaly obě strany podporu migračních bojovníků z Etiopie a Somálska a dodávky zbraní z černého trhu v těchto zemích. (Schraeder 1993: 214) Z hlediska závažnosti konfliktu se jednalo vzhledem k celkovému počtu 260 obětí o malý ozbrojený konflikt. (UCDP 2012a)

146 Warlordismus je fenomén, se kterým se dříve Somálsko nepotýkalo. Stal se jednak důsledkem této války, ale také jejím hnacím mechanismem. Prvními warlordy se v roce 1991 stali vysoce postavení armádní důstojníci, kterým se podařilo sesadit prezidenta Barrého. Vedle nich se postupně začali objevovat warlordi pocházející z obchodní komunity, kteří ze začátku konfliktu stáli stranou. Obě tyto skupiny položily základy warlordismu v Somálsku a začaly spolu vést válku, ve které žádná ze stran nemohla vyhrát. Nakonec byla do jejich konfliktu zhruba od druhé poloviny 90. let zatažena také náboženská komunita s ambiciózními duchovními slibujícími očištění země od ďábelské warlordské kultury. Z nich ovšem vyrostla jen další skupina náboženských warlordů, jejichž počet nakonec převýšil obě sekulární skupiny. Není tomu tak dávno, co se warlordismus rozšířil do nové oblasti. S tím jak warlordi vyčerpali všechny dostupné zdroje na souši, vydali se hledat kořist na moře. Z tohoto pohledu můžeme považovat námořní pirátství v Somálsku za zatím nejvyšší stádium somálského warlordismu. 110

3.10.2. Charakteristika státu Džibutská republika získala nezávislost od Francie v roce 1977 a od té doby až do roku 1999 stál v jejím čele Hassan Gouled Aptidon se svým Lidovým svazem pro rozvoj (Rassemblement populaire pour le Progrès, RPP). V roce 1999 ho vystřídal stranický kolega Ismail Omar Guelleh. Navzdory demokratické ústavě z roku 1992 funguje v zemi v podstatě systém jedné strany. (Kadamy 1996: 511) V posledních dvou dekádách se země kromě občanské války potýkala také s Eritreou.147 Téměř 800 tisícová populace je etnicky rozdělena převážně mezi Somálce (60 %) a Afary (35 %). Hlavní štěpnou linií společnosti je tedy etnikum a také linie město (centrum) – venkov (periferie). Až 76 % populace žije ve městech (73 % v Džibuti). Dominantním náboženstvím země je islám (96 %). (CIA 2012f) (Schraeder 1993: 204 – 205) Ekonomika země, která je zónou volného obchodu, je založena na službách souvisejících se strategickou polohou země u průlivu Bab al-Mandab, spojnicí mezi Adenským zálivem a Rudým mořem. Aktivity přístavu jsou tvořeny až ze 70 % zpracováním obchodu Etiopie. Hlavními ekonomickými problémy země jsou vysoká nezaměstnanost (60 %) a sucha, kvůli kterým musí být většina potravin dovážena. Celkově je země velmi chudá a závislá na zahraniční asistenci v podpoře rozpočtu a rozvojových projektů. (CIA 2012f)

3.10.3. Charakteristika hlavního nestátního aktéra 3.10.3.1. FRUD Fronta za obnovu jednoty a demokracie (Front pour la Restoration de l'Unité et de la Démocratie, FRUD) vznikla v srpnu 1991 fúzí tří afarských rebelských skupin.148 FRUD zastupovala zájmy etnika Afarů a od roku 1991 vedla boj proti vládě RPP, které dominovali Somálci, za větší zastoupení Afarů ve státních záležitostech. Hlavními artikulovanými cíli FRUD byla demokracie, rovnost a spravedlnost. Na základě mírové dohody z prosince 1994 se strana přetransformovala v politickou stranu. (Kadamy 1996: 516)

3.10.4. Předmět sporu a jeho evoluce Předmět sporu ležel především v nekompatibilních zdrojích obou aktérů. Základním sporným statkem mezi FRUD a RPP se stala moc. Afarové, zastoupení FRUD, cítili relativní deprivaci

147 Jednalo se o konflikt o společnou hranici obou států v oblasti poloostrova Ras Doumeira. Mezi zeměmi panuje dlouholetý spor o interpretaci koloniálních dohod, které tuto hranici stanovovaly vcelku vágně. Spor eskaloval do otevřeného konfliktu v krátkém období od 10. do 13. června 2008 a vedl k 35 obětem. Ozbrojený střet vyprovokovala Eritrea obsazením sporného území. Blíže k tomuto konfliktu viz (Mesfin 2008). 148 Jednalo se o Akci pro revizi pořádku v Džibutsku (Action for the Revision of Order in Djibouti, AROD), Frontu pro obnovu práv a rovnosti (Front for the Restoration of Right and Equality, FRRE) a Džibutskou vlasteneckou frontu odporu (Djibouti Patriotic Resistance Front, DPRF). (Kadamy 1996: 516)

111 z nemožnosti účastnit se adekvátním způsobem na chodu státu, kterému dominovali Somálci z klanu Issa. Tato deprivace dále přispívala k jejich pocitu křivdy, nespravedlnosti a nepřátelství vůči vládnoucímu etniku. Svou roli v konfliktu sehrály také nekompatibilní role aktérů především vzhledem k patrné vertikální diferenciaci rolí. Klan Issa dominoval postům v civilním sektoru, státní správě a ozbrojených silách, a to jen díky jeho většímu podílu na džibutské populaci a skutečnosti, že jeho mocenskou základnou je Džibuti, ekonomické a politické centrum země. S touto argumentací se Afarové přirozeně nechtěli smířit. (Schraeder 1993: 209) Neslučitelnost hodnot v konfliktu nesehrála významnější roli. Jak Afarové tak Somálci vyznávají islám, mají společnou nomádskou pasteveckou tradici a klanovou sociální strukturu. I když obě skupiny přikládají klanu odlišný význam, nejedná se o významné rozdíly. Jejich hodnoty jsou tak víceméně podobné. (Schraeder 1993: 205 – 6)

3.10.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Latentní konflikt mezi etnikem Afarů a vládní stranou RPP prezidenta Gouleda přetrvával již od jeho nástupu k moci v roce 1977. Napětí vzrostlo v lednu 1991, kdy byli afarští představitelé obviněni vládou z podvratných aktivit a řada z nich byla pozatýkána. Represe vlády vůči Afarům působily jako katalyzátor pro jejich dobrovolnou rekrutaci do ozbrojených skupin, která vyvrcholila založením FRUD v srpnu 1991. (Kadamy 1996: 516) Vznik této skupiny lze považovat za manifestaci konfliktu. Celou situaci zhoršovaly ekonomické potíže země, na jejichž základě vyšlo mnoho Džibuťanů do ulic volat po ekonomických reformách.149 Gouled na všechny tyto hlasy týkající se případné liberalizace režimu odpověděl izolacionistickým přístupem vyznačujícím se autoritativní taktikou umlčování oponentů, zatýkáním a mučením. (Yoh 2003: 85) Na výše uvedeném pozadí vzniká otevřený konflikt. První krok ve válce podnikla vláda, když 10. října 1991 zahájila ofenzívu proti skupině FRUD v pohoří Ab´a na jihozápadě země. O dva dny později provádí zhruba 3000 bojovníků FRUD odvetnou eskalaci a zahajuje protiútok na severu. Během následujících několika měsíců se skupině podařilo získat většinu afarského venkova a zajistit dostatek nových rekrutů. S úspěchy FRUD narůstaly represe vlády vůči civilistům, kteří v reakci na to začali podporovat rebely.150 (Kadamy 1996: 516)

149 Ukončení studené války a zejména opouštění systémů jedné strany ve východní Evropě a v zemích SSSR vytvořilo v Džibutsku touhu ke změně autoritativního charakteru vlády, a to dokonce i uvnitř vládnoucího klanu Issa. (Schraeder 1993: 210 – 211) 150 K oblibě skupiny přispívala také aktivita celé řady významných osobností. Jednou z nich byl Ahmed Dini, který byl premiérem země mezi lety 1977 a 1978, později se stal mluvčím FRUD a nakonec jejím prezidentem v srpnu 1992. Jeho aktivita napomohla dosáhnout diplomatického úspěchu FRUD a vytvořit společnou 112

Prezident Gouled byl překvapen velikostí lidového nesouhlasu, ovšem dál prosazoval výsadní pozici RPP. Na požadavky FRUD zareagoval jen dalšími represemi, vyhlášením stavu ohrožení, zatýkáním Afarů na severu země, kompletní mobilizací151, uvalením ekonomické a lékařské blokády na afarské oblasti a voláním po francouzské ozbrojené pomoci založené na obranné dohodě z roku 1977. Ve stejné době také FRUD požadovala od Francie humanitární pomoc či případnou mediaci konfliktu. Francie se do konfliktu v této fázi zapojila pouze využitím svého vlivu k zastavení humanitární pomoci směřující k afarským civilistům, kteří trpěli v důsledku vládní blokády. (Schraeder 1993: 211 - 212) Významným mezníkem války se stal masakr ve čtvrti Arhiba v Džibuti 18. prosince 1991, při kterém bylo armádou zabito nejméně 59 afarských civilistů. (Perlez 1991) Necelý den po masakru oznámil Gouled ochotu zavést systém více stran a ustanovil komisi pro přípravu první ústavy od nezávislosti země. Džibutsko se tak začalo pomalým tempem liberalizovat. Zároveň vedl masakr k vyvolání vlny odporu i v RPP a odchodu několika jejích členů, kteří si začali zakládat vlastní multietnické opoziční strany. (Schraeder 1993: 215) S ohledem na probíhající liberalizaci režimu a na utrpení afarských civilistů vyhlásila FRUD 28. února 1992 unilaterální zastavení palby a přislíbila svoji ochotu přistoupit na francouzskou mediaci a rozmístění francouzských jednotek mezi obě válčící strany v únoru 1992. (AP 1992) Gouled hned další den propustil některé zajatce ze skupiny FRUD a částečně odstranil blokádu severu země. Obecně vedla francouzská intervence k deeskalaci konfliktu, ale měla také své negativní dopady. Umožnila totiž získat vládě čas na další vyzbrojení a mobilizaci. Počet vojáků džibutské armády se po francouzské intervenci zvýšil zhruba pětkrát. Kromě toho poskytovali Francouzi vládě informace o pozicích FRUD a pomáhali jí plánovat operace. (Schraeder 1993: 214) Postupně bylo zjevné, že liberalizace režimu byla jen zástěrka, která měla umlčet opozici a mezinárodní společenství. V rámci ní v zemi probíhaly jen kosmetické úpravy, zatímco u moci i nadále zůstávali ti stejní lidé. 152 Na základě výše uvedené francouzsko-džibutské spolupráce a po dozbrojení a mobilizaci nakonec vláda unilaterálně eskalovala 5. července 1993, kdy zahájila masivní ofenzívu na znovudobytí ztracených měst na severu země. FRUD nebyla vybavena pro konvenční válku a nebyla schopná odolávat přesile. V důsledku ofenzívy se tak jednotky platformu afarských ozbrojenců a civilních podporovatelů. Do skupiny dokonce s narůstajícím odporem proti autoritativním tendencím prezidenta Gouleda přešlo několik členů jeho vlastní vlády. (Kadamy 1996: 516) 151 RPP žádala o podporu také další Somálce mimo území Džibutska s odkazem na somálskou solidaritu, ale také s nabídkou poskytnutí materiálních výhod případným bojovníkům. Džibutské vládě nakonec přišlo na pomoc několik stovek somálských žoldáků z Etiopie a Somálska. Ve stejné době se ovšem také na stranu FRUD přidalo zhruba 3000 Afarů, kteří žili v Etiopii a Eritreji. (Schraeder 1993: 212) 152 4. září 1992 proběhlo referendum, které přijalo novou ústavu a v prvních volbách 18. prosince 1992 drtivě vyhrála RPP. Gouled se tak stal potřetí prezidentem země po volbách v květnu 1993. (Kadamy 1996: 518 - 519) 113

FRUD byly nuceny stáhnout do hor, stejně jako utíkalo tisíce civilních obyvatel z konfliktní zóny do Somálska a Etiopie. (Yoh 2003: 85) Konflikt se po eskalaci dostal do mrtvého bodu. Vládní jednotky nebyly schopné porazit jednotky FRUD operující nyní ve špatně dostupném horském terénu a bojovníci FRUD neměli zase šanci čelit vládní přesile. V roce 1994 v důsledku politického a ekonomického tlaku připustil prezident Gouled, že mrtvý bod bude moci být vyřešen jen mírovým vyjednáváním. Úspěšná červencová ofenzíva vlády, mírná liberalizace a uskutečněné volby měly také vliv na většinovou umírněnou frakci FRUD, která s vládou začala vyjednávat a nakonec s ní 26. prosince 1994 podepsala mírovou dohodu.153 (Yoh 2003: 85)

3.10.6. Snahy o moderování konfliktu Pokusy o vnitřní mediaci konfliktu pocházely především od členů džibutské opozice, která reagovala na nedostatečné liberalizační snahy prezidenta Gouleda. Na setkání v Paříži mezi 20. a 24. červnem 1992 vznikla zastřešující Sjednocená fronta džibutské opozice (Front Uni de l´Opposition Djiboutienne, FUOD), jejímž cílem bylo postavit se Gouledově režimu na multietnickém základě.154 Takzvané Pařížské dohody FUOD volaly po mírovém ukončení konfliktu na základě dřívějších mírových návrhů FRUD.155 (Schraeder 1993: 216 – 217) Z vnějších aktérů se konflikt především kvůli svým hlubokým historickým vazbám na Džibutsko pokoušela moderovat Francie, která o to byla oběma konfliktními stranami i několikrát požádána. V listopadu 1992 a v květnu 1993 probíhaly pod její mediací mírové rozhovory, které však žádné výsledky nepřinesly. Úspěšná byla až jednání probíhající od září 1994, která vedla k podpisu mírové dohody 26. prosince mezi umírněnou frakcí FRUD a vládou.156 Svoje mediační služby v průběhu konfliktu nabídl také Jemen, Egypt a Súdán, nikdy k jejich realizaci ale nedošlo.157 (Schraeder 1993: 213)

153 Radikální křídlo vedené Ahmedem Dinim dohodu odmítlo a pokračovalo ve sporadickém ozbrojeném odporu. Na základě toho bylo zrušeno členství představitelů radikální frakce ve FRUD. (Reuters 1994) (AFP 1994) Občanskou válku však lze vzhledem k malé intenzitě ozbrojených akcí radikální frakce FRUD považovat za ukončenou ke konci roku 1994. Mírová dohoda byla s radikály podepsána v únoru 2000. (Yoh 2003: 85) 154 Členy této skupiny se stala FRUD, multietnické Hnutí za mír a usmíření (Mouvement pour la Paix et la Réconciliation, MPR), Džibutská demokratická unie (Union Démocratique Djiboutienne, UDD) klanu Gadaboursi, Národní džibutské hnutí (Mouvement National Djiboutien, MND) klanu Isaaq, Fronta demokratických sil (Front des Forces Démocratiques, FFD) klanu Issa, arabské Hnutí za spásu a rekonstrukci (Mouvement pour le Salut et la Reconstruction, MSR) a džibutská Asociace pro obranu lidských práv a svobod (Association pour la Défense des Droits de l'Homme et de la Liberté, ADDHL). (Schraeder 1993: 217) 155 Jejich součástí byl požadavek vytvoření přechodné vlády, obnovení etnické rovnováhy státní správy a armády, nových volebních obvodů a přípravy ústavy garantující občanská práva a svobody. (Kadamy 1996: 517) 156 Prosincová mírová dohody vedla k inkorporaci dvou rebelských lídrů do vlády. 8. června 1995 se prezident FRUD Ali Mohamed Daoud stal ministrem zdravotnictví a tajemník Ougoure Kifle Ahmed ministrem zemědělství. (Farah 1995) K formální legalizaci FRUD jako politické strany došlo v březnu 1996. (IRBC 1999) 157 V pozdějších fázích války volali po mírovém řešení sporu také Etiopie a Eritrea. Ty byly z úvodního rychlého postupu FRUD nemile překvapeny, neboť se obávaly, že občanská válka v Džibutsku vyvolá povstání jejich 114

3.10.7. Mezinárodní intervence Na pozvání džibutské vlády a se souhlasem FRUD oddělilo obě válčící strany na konci února 1992 zhruba 250 francouzských vojáků. (AP 1992) Francouzská intervence, doprovázená mediací, však vedla pouze k dočasné deeskalaci konfliktu, který se později znovu rozhořel. Umožnila získat vládě čas na další vyzbrojení a mobilizaci a také důležité strategické informace o pozicích jednotek FRUD. (Schraeder 1993: 214)

3.10.8. Ukončení konfliktu K ukončení konfliktu došlo podpisem mírové dohody 26. prosince 1994. Motivací bylo především přestání vnímání sporu jako hry s nulovým součtem a zejména pak ochota vlády přistoupit na rozdělení sporného statku, kterým byla politická moc ve státě, respektive na její sdílenou kontrolu. Opuštění izolacionismu vlády a řešení problému inkluzívním způsobem tak sehrálo v ukončení konfliktu stěžejní roli.

3.10.9. Celkové zhodnocení konfliktu Občanská válka v Džibutsku přispěla k částečné liberalizaci režimu, který byl od roku 1977 ovládán jednou stranou a jedním mužem bez možného zapojení politické opozice a obyvatel nepocházejících z klanu Issa. Válku tak lze považovat za iniciaci liberalizace, která však, jak se zdá z dnešního pohledu, selhala. I přes strukturální změnu politického systému zemi i nadále vládne politická strana RPP, neboť většina opozičních stran poslední parlamentní volby roku 2008 bojkotovala. (IPU 2008) Na základě poválečného vývoje je také patrné jisté splynutí bývalých nepřátel FRUD s RPP, kdy hned v prvních poválečných parlamentních volbách v prosinci 1997 kandidovaly obě strany v alianci a ovládly všechna křesla Národního shromáždění, stejně tak při prezidentských volbách v dubnu 1999 podpořili zástupci FRUD prezidentského kandidáta RPP. (IRBC 1999) Úzké spojenectví si obě strany udržují dodnes. Džibutsko se dnes z politického hlediska nachází ve velmi podobném stavu jako před vypuknutím občanské války. Politickou moc drží pevně v otěžích RPP a opozice se na jejím výkonu nijak nepodílí. Klid v zemi bude v budoucnosti záviset na schopnosti tohoto malého státu uspokojit dva požadavky, a to demokracie pro politickou opozici a etnické jednoty pro nevládní etnika.

vlastní afarské populace a oživení snah realizovat sen Velkého Afaru. Z toho důvodu zpočátku volali po Francii, aby intervenovala, a Etiopie dokonce v říjnu 1991 zatkla některé lídry FRUD nacházející se na jejím území. Oba státy také podpořily blokádu a rozmístily podél svých hranic s Džibutskem každý 1 500 svých vojáků. Tyto paranoidní postoje přirozeně vyvolaly velmi kritické ohlasy u jejich vlastní afarské populace. (Schraeder 1993: 213 – 214) Pozici změnily oba státy po francouzské intervenci, kdy začaly podporovat mírové řešení sporu a tlačit na konfliktní aktéry, aby přistoupily na vyjednávání. Kromě intervence byl důvodem také příliv džibutských uprchlíků do obou zemí. (Kadamy 1996: 519 – 520) 115

3.11. Konflikt v Etiopii o status SRS (1994 – současnost) 158 3.11.1. Zařazení konfliktu Konflikt o status Somálského regionálního státu (SRS), který je někdy též označován jako Konflikt o status provincie Ogaden159, představuje vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. Od svého vzniku v roce 1994 vedl do roku 2011 ke 2 336 obětem přímo souvisejícím s bitvami. (UCDP 2012a) Z hlediska závažnosti se jedná o malý ozbrojený konflikt, přičemž v letech 1995 a 1997 nedosáhl ani této úrovně.

3.11.2. Charakteristika státu Etiopské federální demokratické republice vládne od roku 1991 Etiopská lidová revoluční demokratická fronta (Ethiopian Peoples Revolutionary Democratic Front, EPRDF). Ta ještě jako koalice rebelských sil odstranila socialistickou vládu vojenské chunty Dergu, která sesadila císaře Haile Selassieho vládnoucího od roku 1930. V čele země stojí od roku 1995 premiér Meles Zenawi, který stál dříve v čele Tigrajské lidové osvobozenecké fronty (Tigray People´s Liberation Front, TPLF) tvořící dnes jádro EPRDF. (Habtu 2003: 14 –16) Téměř 94 milionová populace země je velmi rozličná především díky více než 80 etnickým skupinám. Největšími etniky jsou Oromo (34,5 %), Amhara (26,9 %), Somálci (6,2 %) a Tigrajci (6,1 %). Právě etnicita je také největší štěpnou linií společnosti. Země je rozdělená do devíti etnicky založených regionů, které mají dle federální ústavy z roku 1994 vcelku široké pravomoce k vlastní samosprávě. V této souvislosti taky v zemi probíhají dva konflikty, jeden za nezávislost Somálského regionálního státu a druhý za nezávislost státu Oromie. Obyvatele dále rozděluje také náboženství. V zemi převažuje křesťanství (43,5 %) a významné zastoupení má také islám (33,9 %) a protestantismus (18,6 %). (CIA 2012g) Ekonomika země je založena na zemědělství, které představuje 41 % HDP a je v něm zaměstnáno 85 % obyvatel. (CIA 2012g) Hlavním exportním produktem je káva, která má v zemi také svůj původ. Země je druhým největším producentem kukuřice a disponuje

158 Části této kapitoly jsou převzaty a upraveny z vlastních pasáží společného textu s doc. PhDr. Zdeňkem Křížem, Ph.D. (Černohous, Tomáš – Kříž, Zdeněk. 2012. Vnitrostátní konflikt v Etiopii o status provincie Ogaden. Politologický časopis, č. 2, s. 155 – 180. ISSN 1211-3247). 159 Označení zkoumaného konfliktu jako Konflikt o status provincie Ogaden je zažitý název, který ovšem není zcela přesný. Z terminologického hlediska je označení Ogaden poměrně zastaralé a má vysoce politické konotace. Odkazuje na vrchol somálského nacionalismu a iredentismu, který byl ztělesněn v letech 1977 – 1978 etiopsko-somálskou válkou o oblast Ogaden, která byla v dané době administrativní entitou existující pod císařskou i pozdější vládou Dergu. Toto označení tak nesprávně vytváří sémantický most mezi současným konfliktem a zmíněnou Ogadenskou válkou a jejích souvisejících událostí. Název Ogaden je navíc asociován se somálským klanem Ogaadeen, který v SRS převažuje a nárokuje si nad ním moc, ale zdaleka zde není klanem jediným. Faktem je, že další lokální somálské kmeny jako Darood, Isaaq, Dir a další silně oponují ogadenské nálepce pro jejich region, neboť se domnívají, že rétoricky ospravedlňuje ogaadeenskou dominanci. (Hagmann 2007) Z toho důvodu budu v této práci využívat v souvislosti s vnitrostátním konfliktem probíhajícím od roku 1994 více technické označení oblasti jako Somálský regionální stát. 116 největším množství dobytka v Africe. Kvůli celé řadě strukturálních problémů, jejichž odstraňování probíhá velmi pomalu, je země i přesto velmi chudá. (Halderman 2005: 2)

3.11.3. Charakteristika Somálského regionálního státu SRS je jedním z devíti etnických distriktů Etiopie, jehož hlavním městem je Jijiga a je obýván téměř výlučně etnickými Somálci, jejichž počet přesahuje 5 milionů. Ti mají jen velmi křehké a slabé vazby na Addis Abebu. Region byl historicky marginalizován a je dnes nejméně rozvinutým regionem země. V tomto kontextu je nicméně nutné dodat, že zde byly v roce 2005 objeveny bohaté zásoby ropy. (SWE 2011) Autonomie, garantována federální ústavou, je nefunkční. Klíčovou moc a rozhodnutí stále drží v rukou více či méně legálními cestami centrální vláda. Zaostalost tohoto regionu a odepření autonomie jsou zdrojem frustrace místní populace.

3.11.4. Charakteristika hlavních aktérů 3.11.4.1. ONLF Ogadenská národní osvobozenecká fronta (Ogaden National Liberation Front, ONLF) byla založena v srpnu 1984. Do roku 1991 bojovala za práva ogadenských Somálců a za svržení vlády komunistické chunty, a to dokonce v kampani vedené společně s TPLF. Rétoricky se ONLF vyznačuje požadavkem národního sebeurčení etiopských Somálců.160 V roce 1991 se somálský region stal jedním z devíti etnických regionů Etiopie a byla mu delegována autonomie. V regionálních parlamentních volbách v roce 1992 vyhrála ONLF, již přetransformovaná do politické strany, přes 60 % křesel a plně se zapojila do politického procesu. (Hagmann – Khalif 2006: 28) Na základě vládního odmítnutí požadavku nezávislosti SRS v roce 1994 vede skupina proti vládě ozbrojený boj.

3.11.4.2. AIAI Blíže k charakteru skupiny viz 3.9.3.3. Islámská unie západního Somálska (al-Itihaad al-Islaami ee Soomaaliya Galbeed, AIAI) operovala v SRS od roku 1991 a její snahou zde bylo rozšíření politického islámu a ustanovení pan-somálského saláfistického emirátu. Jejím konečným cílem mělo být osvobození místní muslimské populace od nadvlády „křesťanských tyranů“. K tomu jí měl

160 Somálská komunita je hluboce rozdělena podél klanových linií, což často vede i k násilným konfliktům. ONLF tak nutně nereprezentuje všechny somálské obyvatele regionu. Skupina je blíže asociovaná s jedním konkrétním somálským kmenem Ogaadeen, který tvoří okolo poloviny populace etiopských Somálců. V rámci kmenu Ogaadeen se ONLF skládá zejména z klanu Rer Harum (subklanu Rer Issaq) a klanu Hirsi Khalaf (subklanu Rer Abdille). Rer Issaq a Rer Abdille jsou sice dva největší ogadenské klany, ale to znamená jen to, že ONLF může počítat s podporou třetiny až poloviny somálské populace SRS. (AC 2007: 6) 117 mimo jiné pomoci i trénink od Al-Kajdy. Skupina vedla poměrně aktivní boj proti etiopské vládě do roku 1999, kdy byla většina jejích vojenských kapacit zničena. (UCDP 2012b)

3.11.4.3. UWSLF Druhou islamistickou skupinou zapojenou do konfliktu je Spojená západní somálská osvobozenecká fronta (United Western Somali Liberation Front, UWSLF) vzniklá v roce 2006. Z jejích veřejných projevů lze usuzovat, že má islamistický a nacionalistický program a staví se do kontrastu k ONLF, jejíž program je založen zejména na klanu Ogaadeen. Podporu by přitom skupina mohla získávat kvůli svému islamistickému charakteru od pohrobků al- Itihaadu. Zapojení UWSLF do analyzovaného konfliktu bylo marginální, skupina navíc v červnu 2010 podepsala s etiopskou vládou mírovou dohodu. (Fisas 2011: 57 – 58)

3.11.5. Předmět sporu a jeho evoluce Hlavním předmětem sporu se stalo teritorium Somálského regionálního státu. Zatímco zájmem etiopského režimu je upevnit svůj vliv v této oblasti a zajistit tak teritoriální celistvost Etiopie, ONLF usiluje o dosažení práva na sebeurčení a získání nezávislosti pro SRS. Nekompatibilita cílů konfliktních aktérů tak leží především v soupeření o zdroje. Ovšem aktéři nesoupeří pouze o bohatství reprezentované teritoriem, ale také o moc. Prvek moci je pro ONLF představován snahou o odstranění mocenské nerovnosti v podobě nadvlády Etiopie nad etnickými Somálci a SRS. Etiopští Somálci žijí v jednom z nejchudších regionálních států Etiopie. Po dlouhé období etiopské nadvlády čelili ekonomické i politické marginalizaci, která je zdrojem pocitu nespravedlnosti, z ní plynoucí frustrace a rostoucího nepřátelství vůči vládě. Ovšem i etiopská většina chová vůči Somálcům velkou míru nepřátelství a vnímá je vzhledem k historickým okolnostem jako nepřátele etiopské státnosti.161 Soupeření o zdroje bylo podpořeno neslučitelnými hodnotami obou aktérů plynoucích z jejich odlišných identit. V průběhu historie byli Etiopané a Somálci vnímáni jako dvě diametrálně odlišné kulturní skupiny, které představují protipóly v jazykovém (semitský vs. kušitský jazyk), ekonomickém (usedlí zemědělci vs. kočovní pastevci) a politickém (hierarchický feudalismus vs. egalitářské segmentární klany) ohledu. (Hagmann – Khalif 2006: 25) Etiopané jsou také převážně křesťanského vyznání, zatímco Somálci muslimského. Identita obou skupin byla zejména před rokem 1991, kdy mezi nimi panovaly velmi vypjaté

161 Svoji roli v tomto ohledu hrál především silný somálský nacionalismus. Ten byl od vzniku nezávislého Somálska v roce 1960 intenzivně živen deklarovanou snahou o sjednocení všech Somálci obývaných teritorií a nakonec vedl v roce 1964 k vypuknutí plnohodnotné války mezi Etiopií a Somálskem. Kolaps Somálska v roce 1991 a následující občanská válka jen posílila mezi etiopskými obyvateli obecně rozšířené klišé o Somálcích jako o „anarchistických, nebezpečných a ze své podstaty nespolehlivých lidech.“ (Hagmann – Khalif 2006: 38) 118 vztahy, posilována společně se zvýrazňováním jejich rozdílů masivní propagandou (idea Velkého Somálska, Velkého císařství, atd.).

3.11.6. Průběh ozbrojeného konfliktu V roce 1991 vstoupila skupina ONLF do politického procesu a po volbách v červnu 1992 začala spravovat Somálský regionální stát. Její požadavek na uplatnění práva na sebeurčení (jinými slovy na secesi od Etiopie)162 se stal 22. února 1994 příčinou vzniku otevřeného konfliktu. Centrální etiopská vláda sebeurčení odmítla násilným odstraněním administrace ONLF a usmrcením několika jejích vůdců. (Dagne 2010: 9) ONLF následně deklaruje ozbrojený boj proti vládě EPRDF. V úvodní fázi konfliktu eskaluje především etiopská vláda, která má vysokou konfliktní solidaritu (reprezentant většiny) a adekvátní zdroje (regulérní armáda, pravidelné ekonomické příjmy). Slabší ONLF se v polovině 90. let zaměřila pouze na bombové útoky a atentáty na politické činitele. Obecně měl konflikt až do roku 2007 velmi nízkou intenzitu. (Khalif – Doornbos 2002: 74) Významnější eskalace nastala v tomto období pouze v roce 1998, kdy začala Eritrea poskytovat ONLF materiální podporu a výcvik jejích bojovníků. (Healy 2007: 6 – 7) To zajistilo ONLF k její přetrvávající vysoké konfliktní solidaritě také dostatečné zdroje, které jí umožnily unilaterálně eskalovat. Situaci jí navíc ulehčuje vypuknutí války mezi Etiopií a Eritreou (1998 – 2000), které vázalo značné množství etiopských konfliktních zdrojů a pozornosti. Až do roku 2007 nicméně nelze hovořit o skutečném ohrožení zájmů vlády ze strany ONLF. Situace získává novou dynamiku až na přelomu let 2006 a 2007. V prosinci 2006 podnikla Etiopie invazi do Somálska na podporu TFG proti Svazu islámských soudů (Islamic Courts Union, ICU), čímž byla nucena omezit svou vojenskou přítomnost v regionu, čehož povstalci ONLF využili a na počátku roku 2007 podnikli sérii útoků na vojenské základny a města pod kontrolou armády. (AC 2007: 6) Konflikt významně eskaluje 24. dubna 2007, kdy ONLF zaútočila na výzkumné ropné zařízení čínské ropné a chemické společnosti Sinopec Limited v Obole. Oběťmi tohoto útoku se stalo 65 etiopských a 9 čínských pracovníků.163 (Opalo 2010: 2)

162 Právo na secesi je zakotveno v etiopské ústavě. Konstitučním zakotvením tohoto práva a politického pluralismu je etiopský etnický federalismus unikátní. „Every nation, nationality and people shall have the unrestricted right to self- determination up to secession.“ (Článek 39). Secese vyžaduje dvoutřetinovou většinu v hlasování v zákonodárném sboru odtrhující se etnické skupiny, kterému bude následovat po třech letech referendum v daném regionu. (Habtu 2003: 7 – 19) 163 K zasazení útoku do kontextu je nutné zmínit, že již po objevení ropy v ogadenské pánvi v roce 2005 varovala ONLF ropné společnosti od zahájení těžby s tím, že koncese udělené vládou nelze považovat za platné v Somálském regionálním státě. (PA 2006) 119

Dubnový útok vedl k odvetné eskalaci etiopské armády, která zahájila agresivní protipovstaleckou kampaň založenou na strategii kolektivního trestu. Armáda přistoupila k vypalování vesnic, zatýkání sympatizantů ONLF, zabránění přístupu ke studnám, konfiskaci dobytka a zadržování nevinných rukojmích, kteří měli zajistit návrat svých příbuzných z ONLF.164 I tato skupina přistoupila k útokům na civilisty, které podezřívala ze spolupráce s armádou. Ti tak neměli šanci uniknout násilí. V květnu 2007 vyhlásila Etiopie obchodní blokádu regionu, která zdvojnásobila cenu základních potravin. Tento krok byl mnoha pozorovateli označen za uplatnění taktiky vyhladovění. (AC 2007: 6) Na konci srpna 2007 etiopská armáda svoji operaci dočasně pozastavila. Lze konstatovat, že z jejího pohledu nebyla příliš úspěšná – místo relokace do zabezpečených zón utekla většina místních pastevců se svými stády do divočiny, ONLF se po operaci těšila větší podpoře mezi veřejností165 a objevovaly se zprávy, že somálská islamistická skupina Al- Shabaab zvýšila svoji aktivitu a rekrutaci v SRS. (AC 2007: 6) Na podzim 2007 intenzita konfliktu opět deeskaluje a vrací se do intencí před rokem 2007. V roce 2008 probíhaly střety mezi armádou a ONLF již dle zaběhlých vzorců. Konflikt získal novou dynamiku až v roce 2009, kdy v lednu tohoto roku Etiopie stáhla své vojsko ze Somálska a mohla se tak plně věnovat konfliktu s ONLF a zintenzivnit proti ní svůj postup. Výsledkem pak byly těžké bitvy mezi oběma konfliktními stranami v první polovině tohoto roku. (BMI 2009: 22) Na konci roku 2009 intenzita konfliktu opět klesá a rok 2010 je ve znamení mírových jednání. V červnu 2010 podepsala značně oslabená ONLF s etiopskou vládou v německém Frankfurtu dohodu o tříměsíčním zastavení palby, která otevřela cestu přímým mírovým vyjednáváním.166 Ta vyvrcholila 13. října 2010 podepsáním mírové smlouvy mezi Etiopií a

164 Blíže k situaci místního obyvatelstva v daném období viz (HRW 2008). 165 V červnu 2007 byl z oblasti také vyhoštěn Mezinárodní červený kříž, který byl vládou obviněn ze spolupráce s ONLF, zatímco další humanitární organizace měly do oblasti jen velmi omezený přístup. Protipovstalecká kampaň vlády byla velice brutální a spíše než bojovníky ONLF postihovala civilní obyvatelstvo, což v konečném důsledku zvyšovalo konfliktní solidaritu a nepřátelství k etiopské vládě mezi obyčejnými Somálci a přívrženci a bojovníky ONLF. Největší noční můrou Etiopie byla v této souvislosti obava, že její bezpečnostní kampaň proti muslimským Somálcům vyvolá solidaritu globálních džihádistických skupin. (Pham 2007) 166 ONLF byla po poslední protipovstalecké operaci vlády z roku 2009 výrazně oslabena, navíc v tomto roce dochází k roztržce mezi jejími vůdci a posléze k jejímu rozštěpení. Rozhodnutí deeskalovat se tedy z jejího pohledu jeví jako strategická volba. K deeskalaci přispěla také katastrofální humanitární situace panující v Somálském regionálním státě v roce 2008 a 2009. Ta byla způsobena jednak konfliktem (viz eskalační období roku 2009), ale také vážnými suchy roku 2008 a souvisejícím nárůstem cen základních potravin, které měly velký dopad na místní civilní obyvatelstvo a samotné kombatanty. (MSF 2008: 16 – 17) Rozhodnutí vlády deeskalovat tento konflikt pak odpovídá její snaze zajistit bezpečnost pro připravované těžební projekty, na kterých by se měly podílet zahraniční společnosti jako je malajský Petronas, kanadská Africa Oil Corporation či čínský Sinopec. Výnosy z ropy může vláda čerpat pouze v případě, že zajistí bezpečnost těžby a jejího exportu, což nutně předpokládá dosažení dohody s ONLF. Ze stejného důvodu podepsala vláda v červnu 2010 také mírovou dohodu s islamistickou UWSLF, malou konkurenční skupinou ONLF. (Opalo 2010: 1 – 2) 120 frakcí ONLF, která by údajně měla reprezentovat 80 % této organizace. (Malone 2010) Dohoda potvrzovala ukončení bojů, vyhlášení amnestie pro zadržené bojovníky167 a závazek proměny ONLF v politickou stranu. (Fisas 2011: 57) Radikální frakce ONLF vedená Mohamedem Omarem Osmanem, mírovou dohodu popřela a deklarovala pokračování bojů proti vládě. Rozštěpení ONLF ovšem nebylo přímým důsledkem mírové dohody s vládou, ale spíše mocenského boje v rámci organizace, který vyvrcholil v její rozštěpení již v březnu roku 2009. (Jimma Times 2011) Konflikt tak o velmi nízké intenzitě pokračuje i nadále.

3.11.7. Snahy o moderování konfliktu V podstatě jediný významný pokus o vnitřní usměrňování konfliktu se uskutečnil v roce 2005, kdy několik tradičních a náboženských vůdců v regionu připravilo mírový návrh, který zahrnoval přímá vyjednávání mezi ONLF a vládou. Návrh byl oběma stranami přijat, nicméně ONLF vyslovila požadavek, aby jednání probíhala v neutrální zemi (ideálně USA), s čímž etiopská vláda nesouhlasila. (Fisas 2011: 56) Vnější mediace konfliktu byla silně ovlivněna dlouhodobou ignorací mezinárodního společenství tohoto konfliktu.168 I přestože ONLF požadavek na vnější mediaci vznesla několikrát, zatím k žádné nedošlo.169 Je zřejmé, že jí etiopská vláda oponuje, a to v rámci využívání světového antiteroristického diskurzu a vykreslování jejího konfliktu s ONLF jako boje s teroristy. I přesto lze poukázat na jistý moderační efekt vnějších aktérů, a to zejména těch s humanitárním profilem. Lze hovořit o moderačním vlivu Mezinárodního červeného kříže, který může být dokázán skutečností, že nejtěžší období války nastalo právě v období po jeho odchodu v květnu 2007. Moderační efekt mělo také působení vyšetřovací mise OSN, která v oblasti konfliktu působila první zářijový týden roku 2007. ONLF požádala misi, aby se nezaměřovala pouze na humanitární dopady války, ale vyšetřila také to, co ONLF považuje

167 V rámci amnestie pak v lednu 2011 propustila vláda 402 dříve zadržených vůdců a členů ONLF, kteří přislíbili spolupráci s vládou na rozvoji postiženého regionu. Vláda se také zavázala k alokaci finančních zdrojů na usnadnění reintegrace bojovníků ONLF a propuštěných vězňů do společnosti. (Tekle 2011a) 168 Dle Hagmanna bylo ignorováno místní každodenní dění až do dubna 2007: „Nebyl monitorován politický vývoj v oblasti, nebyly sledovány volby a nebylo zveřejňováno porušování lidských práv. ‘Drsné prostředí’, ‘Somálci pořád bojují’, ‘Pastevci si dělají, co chtějí’ – to jsou jen některá vysvětlení, která používali představitelé mezinárodního společenství jako omluvu pro svoji chronickou lhostejnost k tomuto regionu.“ (Hagmann 2007) Bezprecedentní útok ONLF v Obole v roce 2007 si pozornost mezinárodního společenství získal. Jeho angažmá v oblasti se nicméně omezilo na přítomnost několika humanitárních organizací, humanitární iniciativu „hearts and minds“ Kombinovaného úkolového uskupení Afrického rohu (Combined Joint Task Force – Horn of Africa, CJTF – HOA) a na řadu konstatování OSN nad místní znepokojivou situací. 169 V září 2008 vydala ONLF výzvu Radě bezpečnosti OSN, aby ustanovila mezinárodní humanitární koridor, který by zajistil dodávky pomoci lidem žijícím v oblasti postižené krizí. Po jarní eskalaci roku 2009 ONLF opět požádala OSN, aby zaslala vyšetřovací misi do regionu k zajištění faktů týkajících se operace etiopské armády. Za požadavek vnější mediace lze také považovat její žádost vůči malajské ropné společnosti Petronas, aby hrála konstruktivní roli v řešení konfliktu. Žádný z těchto požadavků nebyl naplněn. (Fisas 2011: 56 – 57) 121 za válečné zločiny a genocidu ze strany etiopské armády. (Fisas 2010: 43) ONLF deklarovala dočasné zastavení všech jejích bojových operací během působení mise OSN, což také splnila.

3.11.8. Mezinárodní intervence V průběhu konfliktu k mezinárodní intervenci nedošlo.

3.11.9. Ukončení konfliktu K ukončení konfliktu o status SRS do prvního čtvrtletí roku 2013 nedošlo.

3.11.10. Celkové zhodnocení konfliktu I přes relativně malý počet válečných obětí konfliktu (2 336 do roku 2011) ho nelze považovat za nevýznamný. V tomto počtu totiž nejsou zahrnuty životy civilistů, kteří nebyli usmrceni přímo v boji, ale spíše v důsledku represivních opatření EPRDF i ONLF, která s konfliktem bezprostředně souvisela. Počet těchto civilních obětí byl a stále je značný. Kromě toho se odhaduje, že zhruba 325 000 lidí zůstává díky tomuto konfliktu vysídleno ze svých domovů. (Birkeland – Jennings 2011: 47) Navzdory existenci mírové dohody je trvalý mír v zemi stále v nedohlednu. K tomu, aby jej bylo dosaženo, budou potřeba zejména politické reformy, které by SRS přinesly skutečný federalismus a zajistily centrální vládě legitimitu mezi místním obyvatelstvem. Důležité budou také ekonomické investice do tohoto záměrně ekonomicky marginalizovaného regionu, jejichž cílem by mělo být zvýšení životní úrovně místní populace a tak přispění k odstranění historicky zakořeněného pocitu marginalizace a z něj plynoucího nepřátelství vůči centrální vládě. Velmi důležitým, ne-li zcela klíčovým krokem, by měla být izolace konfliktní oblasti od negativního vlivu ze sousedních států, jmenovitě Eritreje a Somálska, které cítí nenávist vůči Etiopii a které mohou pokračovat ve financování ogadenských povstalců.170 Zvláště poslední krok se zdá v současných podmínkách, které panují v oblasti Afrického rohu jako nerealizovatelný. Mír v Somálském regionálním státu je tedy zatím v nedohlednu.

170 Rozsah této podpory dobře ilustruje událost roku 2008, kdy Etiopie přerušila své diplomatické vztahy s Katarem, který dle jejích zdrojů posílá velké finanční částky Eritreji (zhruba 150 000 USD měsíčně), které potom putují na podporu povstalců ONLF v SRS. (BBC 2008f) 122

3.12. Konflikt o status státu Oromia (1991 – současnost) 3.12.1. Zařazení konfliktu Konflikt o status státu Oromia představuje z hlediska umístění vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. Celkově vedl konflikt do konce roku 2011 ke 2 073 obětem souvisejícím s bitvami a v jeho průběhu byl vzhledem k jeho závažnosti malým ozbrojeným konfliktem. (UCDP 2012a) Výjimkou byly roky 1993, 1996 a 1997, kdy konflikt zcela deeskaloval.

3.12.2. Charakteristika regionálního státu Oromia Blíže k charakteru Etiopie viz kapitola 3.11.2. Hlavním městem Oromie, jednoho z devíti etnických regionů Etiopie, je Addis Abeba. Stěžejním zdrojem příjmů regionu je zemědělství. Káva, která se zde produkuje, tvoří zhruba 50 % celkového etiopského exportu kávy. Region má více než 27 milionů obyvatel, z nichž 90 % tvoří etnikum Oromo, jehož postavení v etiopské společnosti stojí na pozadí probíhajícího konfliktu. (CIA 2012g)

3.12.3. Charakteristika hlavních aktérů 3.12.3.1. OLF Oromská osvobozenecká fronta (Oromo Liberation Front, OLF) byla založena v lednu 1974. Jejími zakladateli se staly oromské politické skupiny propagující revoluci a dekolonizaci a část oromských uprchlíků, kteří utekli před politickými perzekucemi 60. let a po vojenském výcviku v zahraničí se do země vrátili bojovat za svobodnou Oromii. Hlavním cílem skupiny se stalo dosažení národního sebeurčení pro oromský lid a jejich osvobození od utlačování Etiopií. V dubnu 1974 zahájila OLF ozbrojený boj k dosažení těchto cílů. Dnes má skupina dvě frakce – intelektuální, radikální a křesťanské křídlo působící na západu Oromie a více tradiční muslimské a animistické křídlo působící na jihovýchodě Oromie. (UCDP 2012c) (Teshome 2009: 61 – 62)

3.12.4. Předmět sporu a jeho evoluce Předmět sporu je v tomto případě podobný jako u konfliktu o status provincie Ogaden. Nekompatibilitě cílů jednoznačně dominuje soupeření o zdroje. Boj je veden o politickou moc nad největším regionálním státem Oromie. Oromští obyvatelé bojují za právo na sebeurčení a nezávislost tohoto regionu, stejně jako za osvobození od etiopské nadvlády, zatímco Etiopie usiluje o udržení teritoriální celistvosti a upevnění své moci v tomto regionu. Oromie je také ekologicky a zemědělsky nejbohatší částí Etiopie a tvoří ekonomickou páteř země, z tohoto úhlu pohledu má konflikt také ekonomický rozměr.

123

Za dlouhou historii separace obě konfliktní skupiny disponují odlišnou identitou. V 19. století přišli amharští osadníci do Oromie s cílem zpacifikovat pro centrální vládu místní obyvatele. Komunitní napětí a antipatie z tohoto období přetrvává do současnosti. (HRW 2003b) V rámci sociální stratifikace jsou tak Oromo na těch nejnižších postech za dominancí amharských a tigrajských obyvatel, kteří mají silnou identitu podpořenou mýty a dlouhou národní historií, z které plyne jejich pocit nadřazenosti a dominance politické a ekonomické sféře země.171 Jedním z projevů této dominance je např. zákaz oromštiny jakožto jazyka Oromů a prosazování amharštiny jako podmínky přístupu alespoň k nějaké formě vzdělání či kariéry. (Joireman – Szayna 2000: 2003 – 205) Doprovodným jevem dominance bylo nejen ekonomické a politické utlačování Oromů a dalších skupin obyvatel (etiopští Somálci, Afarové), ale především také rostoucí pocit frustrace, křivd a nepřátelství ze strany utlačovaných. Sama OLF však zdůrazňuje, že její boj není bojem proti příslušníkům jiných etnik, ale proti systému etiopského útlaku. (OLF 2005)

3.12.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Se zapojením OLF do politického procesu v roce 1991 se skupina rozštěpila na frakci, která byla nakloněna spoluúčasti na vládě a spolupráci s EPRDF a na frakci, která dávala přednost secesi a ustanovení nezávislé Oromie.172 Na toto rozštěpení zareagovala EPRDF vytvořením Demokratické organizace oromského lidu (Oromo People's Democratic Organization, OPDO), která štěpení OLF ještě prohloubila. Obě tyto skupiny v následujících letech postupně odebíraly moc OLF. (Joireman – Szayna 2000: 213) Ke vzniku otevřeného konfliktu mezi EPRDF a OLF dochází na konci roku 1991 v souvislosti s volební kampaní na nadcházející červnové regionální volby roku 1992. V prosinci 1991 se uskutečnil jeden z nejhorších násilných incidentů úvodní fáze války, když oromští bojovníci zaútočili na amharské osadníky v oblasti Arsi v Oromii, kde pozabíjeli zhruba 145 křesťanských Amharů a vypálili několik vesnic. Dalších 46 jich bylo pozabíjeno v oblasti Arba Guugu. Na přelomu 1991 a 1992 podepsaly obě skupiny několik dohod zavazujících je zastavit boje do konání voleb. Obě skupiny však dohodu víceméně nedodržovaly a omezené boje a masakry tak probíhaly i nadále. (HRW 1993)

171 Dle Joiremanové a Szaynana jdou důvody nadřazenosti amharského a tigrajského obyvatelstva především vznešenost, mobilita a křesťanství. Blíže k těmto důvodům viz (Joireman – Szayna 2000: 203 - 205). 172 OLF hrála důležitou roli ve formování přechodné vlády v roce 1991 po úspěšném svržení režimu Dergu. Stala se druhou nejvýznamnější politickou stranou podílející se na chodu vlády, v níž dominovala TPLF. Protichůdné aspirace obou skupin se ovšem staly významným zdrojem jejich vzájemného napětí. Tigrajská elita měla hegemonické ambice a chtěla kolem sebe organizovat dění ve státě, zatímco oromská elita usilovala o podíl na moci adekvátní velikosti jejich populace. Kromě toho vědomí vojenského vítězství TPLF v odstranění předchozího režimu nevytvářelo prostor pro politickou střízlivost, zatímco rostoucí oromský nacionalismus neumožňoval OLF slevovat ze svých požadavků. (Merera 2008: 121) 124

Krátce před červnovými volbami se je nakonec OLF rozhodla bojkotovat s tím, že vláda zastrašuje, uvězňuje a zabíjí mnoho jejich volebních kandidátů a obyvatel Oromie. ODPO tak vyhrála všechna křesla určená pro oromskou menšinu, která ji však nepovažuje za svého legitimního zástupce. Elity OLF následně odešly do dobrovolného exilu či do venkovských oblastí Oromie, odkud pokračovaly v ozbrojeném boji. (Joireman – Szayna 2000: 213) (Habtu 2003: 27) Důsledkem byla eskalace konfliktu a obnovené kolo útoků vedené v červenci a srpnu 1992. Jasně vojensky dominující EPRDF způsobila OLF značné ztráty a donutila mnoho jejích bojovníků utéct do Keni a Somálska. (UCDP 2012c) Během následujících let boje přerušovaně pokračovaly. V letech 1993, 1996 a 1997 dokonce konflikt vzhledem k téměř nulovému počtu obětí ustal. V roce 1994 a 1995 byly útoky krátce obnoveny v reakci na přijímání nové etiopské federální ústavy.173 Významněji však konflikt eskaloval až v roce 1999. Již v dubnu 1998 si OLF zvolila na svém kongresu v Mogadišu více militantní vedení, což zvyšovalo pravděpodobnost eskalace. (BBC 1999b) V roce 1999 skupina využila situace, kdy byly etiopské ozbrojené síly vázány ve válce se sousední Eritreou a zaútočila na pozice EPRDF, čímž konflikt unilaterálně eskalovala. Navíc byly posíleny její konfliktní zdroje díky eritrejským dodávkám zbraní a výcviku.174 (Habtu 2003: 23) Úspěchy však ofenzíva OLF nepřinesla a byla vcelku rychle poražena protiofenzívou etiopské armády. Intenzita konfliktu se poté opět dlouhodobě snížila. V roce 2004 se rebelové dostali pod velký tlak, aby se zúčastnili voleb roku 2005. Zdálo se, že OLF čeká významná změna její politiky a proběhnou jednání s vládou, které povedou k jejich účasti na volbách. Nakonec však OLF couvla a voleb se nezúčastnila. Po volbách na konci roku 2005 byly pouliční protesty velmi brutálně potlačeny vládou a naděje na vyjednávání tak zmizela. (UCDP 2012c) V roce 2006 zahájila vláda rozsáhlou ofenzívu na rebelské pozice, ale vzhledem k extrémním suchům tohoto roku byla ofenzíva rychle ukončena. Od té doby konflikt o nízké intenzitě pokračuje. Kvůli nedostatku nestranného pokrytí situace je velmi těžké posoudit

173 Ústava byla přijata na konci roku 1994 a položila základ etnického federalismu. Ve skutečnosti však poskytovala devíti regionálním státům jen malou reálnou moc. Dle OLF se jednalo jen o kosmetické změny a dominance seveřanů nad státem Oromia nadále pokračovala. Faktem ovšem je, že federalizace odebrala podporu OLF mezi umírněným oromským obyvatelstvem, kteří nebyli nakloněni násilnému způsobu boje za svá práva. (Habtu 2003: 27) O další podporu tato skupina přišla v roce 1996, kdy byla založena etnická politická strana s názvem Oromský národní kongres (Oromo National Congress, ONC), dnes známá jako Oromský lidový kongres (Oromo People's Congress, OPC), jejíž politika byla založena na odmítnutí secesionistické politiky OLF a zároveň odporu proti politice závislosti protigrajské OPDO. Tato třetí alternativa si později našla vcelku velkou popularitu mezi oromským obyvatelstvem. (Teshome 2008: 793) 174 Zbraně OLF dodávala prostřednictvím somálských warlordů také Libye a Jemen. V roce 1996 navázala OLF navíc spolupráci s ONLF, s kterou podepsala vojenskou dohodu o alianci. Velký dopad ale tato dohoda neměla. Obě skupiny i nadále jednaly převážně samostatně. (UCDP 2012c) 125 rozsah aktuálních bojů. Jisté je, že od roku 2010 spolu v boji proti rebelům začala spolupracovat Etiopie a Keňa prostřednictvím výměny zpravodajských informací, což vedlo ke značným rebelským ztrátám. Úspěchům obou států navíc pomohla pokračující sucha, která vyhnala rebely z jejich úkrytů hledat vodu a potraviny. (UCDP 2012c) V lednu 2012 se objevilo tiskové prohlášení, podle kterého se OLF měla vzdát ozbrojeného boje za secesi od Etiopie. (Argaw 2012) To však bylo později popřeno jiným tiskovým prohlášením OLF, které to předchozí odmítlo jako krok neautorizované odštěpené frakce. (OLF 2012) Tato událost je zjevným důkazem o interním mocenském boji, s kterým se OLF potýká, a který oslabuje její ozbrojené aktivity vůči etiopské vládě.

3.12.6. Snahy o moderování konfliktu Významnější moderační snahy v rámci konfliktu probíhaly zejména v 90. letech, ale nebyly úspěšné. Carterovo centrum se snažilo konflikt mediovat v roce 1994 a americký kongresmen Harry Johnson v roce 1995. Díky aktivitám těchto aktérů byly nakonec zahájeny rozhovory v Německu v roce 1996, které však během následujícího roku selhaly bez reálných moderačních výsledků. (UCDP 2012c) Jednání měla spíše negativní efekt na intenzitu konfliktu, neboť podkopala váhu umírněného křídla OLF a posunula tak organizační strukturu skupiny k více militantním členům, kteří byli do čela skupiny zvoleni v dubnu 1998. (BBC 1999b) Tím tak byly možnosti smysluplného dialogu minimalizovány a naopak se otevřela cesta k eskalaci konfliktu. Moderační efekt na intenzitu konfliktu však měly dvě vnitřní události, které ubíraly podporu OLF mezi oromským obyvatelstvem a tím snižovaly jeho konfliktní solidaritu a možnosti eskalace. V roce 1994 to bylo přijetí ústavy zakotvující etnický federalismus a v roce 1996 založení politické strany ONC, třetí alternativy mezi OLF a provládní OPDO.

3.12.7. Mezinárodní intervence V průběhu konfliktu k mezinárodní intervenci nedošlo.

3.12.8. Ukončení konfliktu K ukončení konfliktu o status SRS do prvního čtvrtletí roku 2013 nedošlo.

3.12.9. Celkové zhodnocení konfliktu Celkově lze konflikt v kontextu regionu Afrického rohu považovat vzhledem k jeho malé závažnosti za méně významný. I přesto byl malý počet obětí a malá destruktivnost konfliktu v jeho průběhu občas doprovázen událostmi, které ohrožovaly také sousední státy. Z toho úhlu pohledu byla významná zejména eritrejská podpora OLF v období Etiopsko-eritrejské

126 války a aktivita OLF v somálském a keňském pohraničí. Lze říci, že i díky aktivitám OLF (spolu s ONLF) byla Etiopie více ochotná několikrát intervenovat do občanské války v Somálsku, kde OLF pod rouškou místního chaosu a podpory warlordů střádala své plány na útoky v Etiopii. Za celkově malou intenzitou konfliktu stojí nejen malá velikost a kapacity OLF, ale především rozpory týkající se samotného oromského nacionalismu. Zejména pak nedostatek jeho koherence vzhledem k existenci mnoha rozdílů mezi nacionalismem diaspory propagující sebeurčení a nezávislost (OLF) a lokálním nacionalismem, který usiluje spíše o různé formy autonomie v rámci Etiopie (např. ONC). V tomto kontextu tak nelze v budoucnosti očekávat sblížení obou forem nacionalismu, které by vedlo k eskalaci konfliktu, ale spíše sblížení, které bude umírňovat radikální nacionalisty a povede tak k postupné deeskalaci konfliktu.

3.13. Válka mezi Etiopií a Eritreou (1998 – 2000) 3.13.1. Zařazení konfliktu Válka mezi Etiopií a Eritreou byla z hlediska umístění mezinárodní válkou. Vzhledem k počtu obětí 98 192 ji lze v celém jejím průběhu hodnotit jako válku. (UCDP 2012a)

3.13.2. Charakteristika hlavních aktérů 3.13.2.1. Etiopie Blíže k charakteru státu viz kapitola 3.11.2.

3.13.2.2. Eritrea Etiopie získala Eritreu jako federativní území od OSN v roce 1952. Její anexe o deset let později vedla k zahájení boje Eritrejského lidového osvobozeneckého hnutí (Eritrean People's Liberation Front, EPLF) za nezávislost, který vyvrcholil v roce 1993 referendem schvalujícím eritrejskou nezávislost. V zemi od té doby vládne Isaias Afewerki a funguje zde systém jedné strany Lidové fronty pro demokracii a spravedlnost (People's Front for Democracy and Justice, PFDJ), která vznikla transformací EPLF. (Hedru 2003: 435 – 436) Šestimilionová populace je rozdělená do devíti etnických skupin, z nichž nejvýznamnější jsou Tigrajci (55 %) a Tigre (30 %). Vzhledem k příbuznosti obou těchto etnik není v zemi etnická štěpná linie zvlášť významná. Zásadnější se zdá otázka náboženství, kdy většina místní populace vyznává křesťanství (55 %) a zbytek islám (45 %). (CIA 2012h) Ekonomicky je země především díky své malé rozloze, špatným ekonomickým politikám vlády a důsledkům války s Etiopií velmi slabá. Zhruba 80 % populace se živí

127 samozásobitelským zemědělstvím. Ekonomika je tak těžce závislá na daních placených členy diaspory. Nadějí do budoucna jsou příjmy z několika mezinárodních těžebních projektů, které se v zemi v současnosti rozbíhají. (ICG 2010c)

3.13.3. Předmět sporu a jeho evoluce Předmětem sporu obou zemí se stalo vlastnictví sporných území okolo jejich společné zhruba 1000 km dlouhé hranice. Primárně se tedy jednalo o teritoriální spor. Společné hranice obou státních celků sice byly zakotvené ve třech koloniálních smlouvách mezi Etiopií a Itálií, ale vzhledem k záměru další expanze nebyly nikdy demarkovány. Z toho důvodu vedla Etiopie a Eritrea spor o interpretaci těchto smluv a jejich mezinárodní závaznosti.175 Spor o nekompatibilní zdroje, v podobě bohatství představovaném územím, byl doplněn určitou ekonomickou motivací, která souvisela jednak s přijetím nové eritrejské měny, ale také s protekcionistickou politikou obou zemí.176 Z ekonomického i teritoriálního hlediska je také nutné dodat, že s nezávislostí Eritreji se z Etiopie stal vnitrozemský stát, proto se zvláště v pozdějších fázích války, kdy Etiopie postupovala razantně na eritrejské území, spekulovalo o možné etiopské snaze znovu získat přístav Assab v Rudém moři. Svoji roli v konfliktu hrály také neslučitelné hodnoty, které plynuly z odlišné identity obou konfliktních aktérů. V důsledku socioekonomického pokroku plynoucího z italské kolonizace vznikla identita Eritrejců, kteří se považovali za daleko civilizovanější a vyspělejší než jejich zaostalí etiopští sousedé. (Tekeste – Tronvoll 2000:8) Eritrejská identita byla dále posílena prostřednictvím nacionalismu v období boje EPLF proti etiopské nadvládě. Jednalo se o identitu, která byla zvláště v tomto období posílena řadou lidských obětí a utrpení s vidinou jasného cíle v podobě nezávislé Eritreje. (Plaut – Gilkes 1999: 2)

3.13.4. Průběh ozbrojeného konfliktu Manifestace konfliktu proběhla sérií drobných ozbrojených incidentů z 6. května 1998 v oblasti města Badme, jejíž kontrolu si nárokovali oba konfliktní aktéři. Po těchto střetech

175 V srpnu 1997 ustanovily obě země společnou hraniční komisi, která měla spor řešit. Její aktivita však žádné výsledky nepřinesla. Spor byl dále z pohledu Eritreje vyostřen na začátku roku 1997, kdy byla vytvořena nová mapa regionu Tigraj, ve které bylo několik sporných oblastí vyobrazeno jako jeho součást. Eritrea to vnímala jako důkaz nepřátelských úmyslů Tigrajců či dokonce jako realizaci snu Velkého Tigraje, ve kterém by dle manifestu TPLF z roku 1976 byli sloučeni všichni tigrajsky mluvící obyvatelé. (Plaut – Gilkes 1999: 3) 176 Do roku 1997 používaly obě země etiopskou měnu birr, poté zavedla Eritrea vlastní měnu nakfa. V reakci na to vydala Etiopie v lednu 1998 nové bankovky birr, čímž anulovala staré bankovky v hodnotě několika milionů, které byly směněny v Eritreji na nakfu. Navíc Etiopie začala požadovat, aby byl přeshraniční obchod v hodnotě nad 2000 birrů veden v tvrdé měně. Obě země také sledovaly od počátku 90. let odlišné ekonomické politiky. Zatímco Eritrea implementovala strategii exportem tažené ekonomiky, Etiopie uplatňovala strategii nahrazování importů. (Gedamu 2008: 47 – 48) V důsledku etiopské strategie rostla konkurenceschopnost nových dotovaných továren v regionu Tigraj a v Etiopii poptávka po eritrejských produktech. Odpovědí Eritreje byly vyšší cla na etiopské zboží exportované a importované přes eritrejský přístav Assab. (Tronvoll 2004: 52) 128 následovala intenzivní diplomatická jednání, po jejichž selhání Eritrea konflikt unilaterálně eskalovala. 12. května vstupují její ozbrojené oddíly do oblasti města Badme a několika dalších příhraničních oblastí pod etiopskou správou.177 Došlo tak ke vzniku otevřeného konfliktu. Prvotní odpor proti eritrejským silám kladla pouze tigrajská milice a policie přítomná v napadeném teritoriu. Tyto jednotky však byly pod mohutnou přesilou donuceny ke stažení a eritrejská armáda tak rychle postupovala přes planinu Badme směrem k vyšším polohám Etiopie na východě. Etiopská vláda následně 13. května 1998 vydala rezoluci, ve které odsoudila eritrejskou invazi a požadovala okamžité stažení eritrejských sil z etiopského teritoria. Ve stejné době také mobilizovala své síly pro kompletní útok na Eritreu. (Plaut – Gilkes 1999: 4) Po mobilizaci provádí odvetnou eskalaci a následuje krátké období těžkých bojů od 22. května do 11. června.178 V průběhu tohoto eskalačního období se uskutečnilo také několik vzdušných útoků. 5. června provedla etiopská armáda vzdušné útoky na letiště v Asmaře, na což Eritrejci odpověděli útokem na etiopská města Mekele a Adigrad. Tyto útoky vedly k velkému množství civilních obětí na obou stranách hranice. V důsledku mezinárodního tlaku následně bylo dosaženo dohody na moratoriu vzdušných útoků, což nakonec vedlo k širšímu zastavení nepřátelství a dočasné deeskalaci konfliktu.179 (Plaut – Gilkes 1999: 5) Období mezi 11. červnem 1998 a únorem 1999 bylo relativně klidné a zdálo se, že strany drží neformální příměří. Navzdory poměrně velkému mediačnímu úsilí zahraničních aktérů však obě země pokračovaly ve shromažďování svých sil podél hranice, vykopávání rozsáhlého systému zákopů180 a nakupování nového zbraňového vybavení.181 (BBC 2000a)

177 Eritrejský prezident Afewerki se domníval, že město Badme může anektovat bez větší odezvy ze strany Etiopie. Jednalo se však o tigrajské město, odkud pocházela řada členů etiopské vlády, včetně premiéra Melese Zenawiho. Etiopská vláda tak byla na agresi nucena zasáhnout rozhodným způsobem jak díky politickému tlaku zevnitř EPRDF (zejména od členů TPLF), tak od širší etiopské veřejnosti. (Gedamu 2008: 84 - 87) 178 Ty byly vedeny na třech frontách podél hranice – na západě v okolí měst Badme a Shiraro, ve střední části okolo měst Alitena a Zalmabessa, kudy vedla hlavní cesta spojující obě země a na východě okolo města Bure o kontrolu cesty k eritrejskému přístavu Assab. (Gedamu 2008: 50) 179 V úvodní fázi konfliktu měla Eritrea navrch, neboť se zaměřila téměř výlučně na obranu svých pozic, kterou Etiopie nedokázala prolomit. Ze strategického hlediska věřila v úvodu války v případný rozpad křehké etiopské koaliční vlády a v odpor etiopské veřejnosti vůči tomu, co budou lidé považovat výlučně za tigrajskou válku. Aby podpořila tuto svou představu, poskytovala eritrejská vláda materiální podporu separatistickým skupinám v Etiopii či islamistům v Somálsku. Etiopský strategický předpoklad byl zase založen na ekonomické zranitelnosti Eritreje kvůli její malé velikosti, nedostatku úspor z rozsahu a absenci jejího hlavního zdroje příjmů, kterým byl přístav Assab. Z jejího pohledu bylo pouze otázkou času, kdy nepřítelova ekonomika zkolabuje, což povede ke stažení eritrejských jednotek a možná též k pádu vlády v Asmaře. (Lortan 2000: 4 – 5) 180 Někteří autoři přirovnávali tento konflikt k zákopové válce první světové války. (BBC 2000a) 181 Hlavními dodavateli oběma státům se stalo Rusko, Čína, Rumunsko, Bulharsko, Ukrajina a Itálie. Celkově byly v roce 1999 armádní výdaje Eritreje 306 milionů dolarů a Etiopie 403 milionů dolarů. Trh se zbraněmi se pro obě země uzavřel až po silném tlaku OSN na členské státy, aby se zdržely prodávání zbraní oběma zemím. Blíže ke specifikaci zakoupené techniky viz (Gedamu 2008: 50) a (Lortan 2000: 4 – 5). 129

(BBC 2000b) S postupem času a selháním různých mírových iniciativ se situace na hranicích stávala velmi napjatou. K ukončení klidového období nakonec došlo 6. února 1999, kdy vedla Etiopie první ze série útoků na frontu u města Badme a následně na eritrejské pozice u měst Zalambessa a Bure. Obě strany se začaly obviňovat z obnovení bojů a porušení moratoria na vzdušné útoky. Nakonec zahájila etiopská armáda 22. února 1999 masivní ofenzívu s názvem Operace Sunset („Západ slunce“) k znovudobytí města Badme. Během prvních pěti dní ofenzívy prolomili Etiopané i za pomoci útoku lidských vln opevněnou eritrejskou linii, získali město Badme a pronikli 25 kilometrů na eritrejské území.182 (Gedamu 2008: 50 – 51) Vzhledem k velkým ztrátám u města Badme a zdejší neočekávané porážce akceptovala Eritrea o několik dní později mírový návrh Africké unie, který však zůstal nenaplněn, neboť se oba konfliktní aktéři nedokázali shodnout na jeho implementaci. (Lortan 2000: 5) Etiopské jednotky tak dále bojovaly, ovšem nedařilo se jim prolomit centrální frontu, stejně tak bojovaly dále i eritrejské jednotky, kterým se zase nedařilo znovu dobýt ztracené město Badme. Konflikt tak uvízl na mrtvém bodě, který trval do poloviny roku 2000. Etiopie unilaterálně eskalovala až 12. května 2000 s ofenzívou na západní frontě, která po týdnu prolomila eritrejské linie a přerušila hlavní zásobovací trasu pro eritrejské jednotky bojující na západní frontě.183 (BBC 2000c) (Lortan 2000: 6) Postup etiopské armády byl poté již nezastavitelný a rozsah eritrejské porážky zjevný, když tato země nečekaně souhlasila s otázkou implementace mírového rámce Africké unie. Vzhledem k tomu, že Etiopie v tu dobu již získala všechna sporná území, deklarovala 25. května válku za ukončenou. (Tran 2000) Ke konci května 2000 okupovala zhruba čtvrtinu eritrejského území, čímž vyhnala z domovů statisíce lidí a zničila klíčové části eritrejské infrastruktury. 29. května vydal eritrejský prezident Afewerki rozkaz ke stažení armády ze všech sporných teritorií. Následující den oznámila Etiopie své stažení z některých oblastí Eritreji s tím, že úspěšně dosáhla svých vojenských cílů osvobození okupovaných oblastí. (Gedamu 2008: 51) Díky mediaci OSN bylo následně v červnu 2000 dosaženo podpisu prozatímní mírové dohody a mj. souhlasu se zavazující arbitráží sporných území a dopravením mezinárodních sil. Komplexní mírová dohoda byla finálně stvrzená podpisem 12. prosince 2000 v Alžíru.

182 Achillovou patou eritrejské obrany byla pouze jedna obranná linie, po jejíž prolomení měli Etiopané v podstatě volnou cestu do vnitrozemí. Eritrejci se poučili a o dva týdny později se už Etiopanům nepodařilo na centrální frontě u města Tsorona prorazit eritrejskou trojitou obrannou linii. (Gedamu 2008: 50 – 51) 183 Etiopané využili momentu překvapení, neboť Eritrejci předpokládali, že se Etiopané poté, co již jednou prolomili západní frontu v únoru 1999, zaměří na centrální frontu, kam proto eritrejská armáda koncentrovala své jednotky. Etiopská armáda si však po neúspěších proti centrální frontě v březnu 1999 uvědomila, že ve frontální zákopové válce nemůže uspět. Z toho důvodu byla její novou strategií zaútočit na slabě bráněnou západní Eritreu a poté ohrožovat město Zalembessa na centrální frontě zezadu. (Lortan 2000: 5) 130

Tím tak došlo k permanentnímu ukončení vojenského nepřátelství mezi oběma zeměmi. (Carbone 2006: 1 – 2)

3.13.5. Snahy o moderování konfliktu V úvodu konfliktu se v jeho moderaci velmi angažovaly USA. Vzdušné nálety probíhající v červnu 1998 byly zastaveny díky aktivitě prezidenta Clintona, který několikrát telefonicky jednal s premiérem Zenawim i prezidentem Afewerkim. Dosažené moratorium na vzdušné útoky vedlo k širšímu zastavení nepřátelství, které sice nebylo nikdy formalizováno, ale přispělo k deeskalaci konfliktu. (Gedamu 2008: 50) (Plaut – Gilkes 1999: 5) Rada bezpečnosti OSN následně přijala 26. června 1998 rezoluci č. 1177, která odsuzovala použití síly mezi oběma aktéry a vítala oznámení obou stran o ukončení vzdušných útoků. (UN SC 1998) Další moderační iniciativy již byly podstatně méně úspěšné, především kvůli vnímání konfliktu stranami jako hry s nulovým součtem.184 Zdálo se, že mediační úsilí mezinárodní komunity povede k úspěchu již v roce 1999. Porážka Eritreje v bitvě u města Badme donutila tuto zemi akceptovat 27. února 1999 Rámcovou dohodu pro mír Organizace africké jednoty. (CNN 1999) Oba konfliktní aktéři sice souhlasili s Rámcovou dohodou OAU, ale z celé řady důvodů nesouhlasili s Technickými dohodami, které řešily otázku její implementace.185 Ani tentokrát tak mír sjednán nebyl a OAU, za podpory amerických a evropských mediátorů, se dál snažila dosáhnout souhlasu obou stran s Technickými dohodami. (Lortan 2000: 5) Teprve rozsáhlá eritrejská porážka v květnu 2000, které předcházelo uvalení zbraňového embarga na oba státy rezolucí RB OSN č. 1298 (UN SC 2000b), se stala zjevným impulsem k souhlasu Eritreje s otázkou implementace mírového rámce Organizace africké jednoty a vzhledem ke stažení eritrejských sil ze sporných území také pro souhlas Etiopie. Za

184 Nejvýznamnějším pokusem byla společná iniciativa USA a Rwandy z konce května 1998, která předpokládala rozmístění malé pozorovatelské mise v oblasti Badme, odchod Eritrejců z této oblasti a navrácení předchozí etiopské civilní administrace. Poté by následovala demarkace hranice na základě koloniálních smluv a mezinárodního práva. Tato iniciativa byla později inkorporována do návrhu Rámcové dohody vytvořeného na setkání Organizace africké jednoty v Ouagadougou v Burkině Faso v listopadu 1998, který byl později podpořen OSN. Zatímco Etiopané vnímali tento návrh pozitivně, Eritrejci vůči němu projevovali nepřátelství. Vnímali americkou iniciativu jako snahu donutit je přijmout mírové plány bez adekvátní diskuze, nebyli ochotni stáhnout se z města Badme, neboť by tím připustili, že se jedná o etiopské teritorium a nesouhlasili ani s obnovením etiopské správy tohoto města. Eritrea tedy nadále tlačila na Etiopii, aby akceptovala koloniální smlouvy, které dle Eritreje správně definují vzájemnou hranici, zatímco Etiopie trvala na tom, že diskuze o míru může probíhat až po eritrejském stažení ze sporných území. Tato mírová iniciativa tedy selhala. (Plaut – Gilkes 1999: 5) 185 Eritrea se odmítala stáhnout z obsazených území před mírovým vyjednáváním a Etiopie kalkulovala, že čím déle se bude válka táhnout, tím větší šanci má na úspěch. Trvala také i nadále na tom, že jakékoliv zastavení palby a další mírová jednání závisí na souběžném stahování eritrejských sil z etiopských území. Ani tentokrát tak k míru nedošlo a OAU, za podpory amerických a evropských mediátorů, se dál snažila dosáhnout souhlasu obou stran s Technickými dohodami. (Lortan 2000: 5) 131 mediace OSN, OAU, EU, USA a Rwandy byla v červnu 2000 podepsána prozatímní mírová dohoda a finální mírová dohoda v prosinci 2000 v Alžíru. (Asrat 2006: 60)

3.13.6. Mezinárodní intervence Po podpisu mírové dohody zahájila Rada bezpečnosti OSN svou rezolucí č. 1312 Misi OSN v Etiopii a Eritreji (United Nations Mission in Ethiopia and Eritrea, UNMEE). (UN SC 2000c) Své velitelství relativně malá mise ustanovila v Asmaře a jejím cílem byl dohled nad hranicí, odminování sporného teritoria a aktivace komunikace mezi oběma konfliktními aktéry. V demilitarizované zóně okolo hranice široké 25 km byly rozmístěny tři mnohonárodní prapory.186 Svoji činnost UNMEE ukončila 31. července 2008 kvůli překážkám kladeným Eritreou jako trest za malý tlak mezinárodního společenství na Etiopii, která neustále oponovala demarkaci sporné hranice.187 (Zondi – Réjouis 2006: 74 – 75)

3.13.7. Ukončení konfliktu Obecně došlo k ukončení konfliktu díky vnějšímu mechanismu, kdy obě konfliktní strany přenechaly rozhodnutí o jejich sporné hranici třetí straně. Tou byla Eritrejsko-etiopská hraniční komise (Eritrea-Ethiopia Boundary Commission, EEBC), která byla založena na základě mírové dohody. EEBC měla prostřednictvím mezinárodní arbitráže přijmout rozhodnutí o sporné hranici, které se zavázaly obě strany respektovat. Svým způsobem tak její rozhodnutí mělo vést také ke kompromisu mezi oběma stranami a rozdělení sporného statku. EEBC ve spolupráci se Stálým rozhodčím soudem v Haagu nakonec ustanovila hranice mezi oběma státy na základě koloniálních dohod mezi etiopským císařem Menelikem a italskou vládou z roku 1900, 1902 a 1908188 a v souladu s mezinárodním právem. V konečném rozhodnutí ze 13. dubna 2002 bylo vlastnictví čtyř nejspornějších měst vyřešeno následovně: města Badme, Tserona a okolí byla přiznána Eritreji, zatímco města Zela-Ambesa

186 Jordánský prapor byl umístěn v západním sektoru, indický prapor ve středním sektoru a keňský prapor ve východním sektoru demilitarizované zóny. (Carbone 2006: 2) 187 Eritrea zakázala v říjnu 2005 lety UNMEE nad svým územím, odepřela ji dodávky paliva a vykázala její zaměstnance z USA a EU ze země. Tyto překážky neumožňovaly misi spolehlivě fungovat a znamenaly bezpečnostní rizika pro její zaměstnance. Mandát mise byl proto ukončen v červenci 2008. (Carbone 2006: 16) 188 Blíže k interpretaci koloniálních smluv oběma konfliktními stranami viz (Carbone 2006: 4 – 15). 132 a Bure s okolím Etiopii.189 (Carbone 2006: 3) Ke konečné demarkaci hranice však dosud nedošlo.190

3.13.8. Celkové zhodnocení konfliktu Konflikt byl bojován moderní technikou, ale za použití zákopové taktiky první světové války, což vedlo k velkému množství obětí. Kromě úmrtí vedla válka k masivnímu odlivu civilistů z postižených oblastí. V jejím důsledku tak vzniklo více než milion IDPs. (Gedamu 2008: 51) Průběh války byl doprovázen v obou zemích také štvavou kampaní proti občanům druhého státu. Etiopie v rámci této kampaně vyhostila okolo 75 000 Eritrejců a Etiopanů eritrejského původu, zatímco Eritrea deportovala či přemístila v rámci dobrovolné repatriace 70 000 Etiopanů a Eritrejců etiopského původu.191 (HRW 2003b: 5) Velmi důležitým aspektem konfliktu byl jeho destabilizující vliv na ostatní státy regionu. Oba státy podporovaly ozbrojené nestátní skupiny bojující proti druhé straně a využívaly k tomu především bezvládí v Somálsku, kde mezi sebou vedla Etiopie a Eritrea v podstatě proxy válku. Eritrea podporovala OLF a ONLF bojující za nezávislost svých vlastních regionů proti Etiopii. Tyto skupiny získávaly také podporu somálských ozbrojených skupin stojících za generálem Aididem, prostřednictvím kterých jim Eritrea dodávala zbraně.192 Etiopie na tuto podporu odpověděla vlastní přítomností v hraničních regionech Somálska, kde se snažila vytvořit nárazníkovou zónu proti infiltraci ONLF a OLF a podporovala také somálské ozbrojené skupiny bojující proti Aididovi. Aktivity a zbraně obou zemí pomáhaly zhoršovat již tak kritickou situaci v Somálsku (Abbink 2003: 415) Konflikt vedl také k proměně vztahů obou států se Súdánem. Zatímco do začátku války s ním oba státy udržovaly nepřátelské vztahy, s vidinou možného využití súdánského území k vlastnímu či nepřátelskému útoku se snažily vztahy zlepšit.193 Eritrea usilovala o

189 Etiopané vnímali přisouzení města Badme nepřátelské straně s velkou hořkostí a cítili se podvedeni vlastní vládou a mezinárodním společenstvím. V jejich pohledu byla země zbavena plodů vítězství, a to navzdory tomu, že se stali obětí eritrejské agrese. Tento neuspokojivý výsledek přisuzovali Etiopané především slabosti vlastní vlády. (Asrat 2006: 60) V tomto ohledu měla ovšem tato situace paradoxně i demokratizující efekt na Etiopii. Byla zde totiž upevněna pozice netigrajských etnických skupin a oslabeny tradiční mocenské požadavky Tigrajců založené na jejich zásadním přispění ke svržení vlády Dergu. (Lortan 2000: 9) 190 EEBC ukončila svoji činnost v listopadu 2007 kvůli nespolupráci Etiopie na demarkaci hranice v terénu. Krátce před svým rozpuštěním však komise vydala finální mapu, kterou popsala jako virtuální demarkaci hranice souřadnicemi. Eritrea tuto mapu akceptovala, Etiopie ji odmítla. (ICG 2008: 1) 191 Blíže k otázce nucených deportací v průběhu války viz (HRW 2003b: 5 – 9). 192 Dvě eritrejská letadla plná zbraní pro tyto skupiny přistála v Mogadišu v únoru 1999, loď se zbraněmi zakotvila v Merce v březnu a další loď vezoucí vycvičené bojovníky OLF, vojenské poradce a experty na pozemní miny v květnu 1999. (Lortan 2000: 7) 193 Do vypuknutí války v roce 1998 udržovaly oba státy vůči režimu v Chartúmu nepřátelské vztahy jako součást aliance Etiopie, Eritreje a Ugandy vytvářející za podpory USA nárazníkovou zónu mezi Súdánem vedeným fundamentalistickou Národní islamistickou frontou a islamistickým režimem v absolutistické Saudské Arábii, 133 urovnání vztahů ve strachu, že Súdán dovolí Etiopii zaútočit na západní hranici Eritreje ze svého území. Překvapivý útok na západní frontu v květnu 2000 však u Eritrejců vyvolal přesvědčení, že byl proveden částečně ze súdánského území a měl opět zhoršující efekt na vztahy obou zemí. Vztahy Etiopie se Súdánem se však výrazně zlepšily. Tato proměna znamenala velkou ránu pro súdánskou opozici, která dříve získávala materiální i politickou podporu od Etiopie a Eritreje, což přispělo ke zhoršení konfliktu probíhajícího v regionu Velkých jezer. (Lortan 2000: 7 – 8) Konflikt měl také vliv na situaci v Džibutsku. Uzavření eritrejských přístavů pro etiopský export znamenalo jeho přesměrování do džibutského přístavu.194 To vedlo k upevnění vztahů mezi Etiopií a Džibutskem a k eritrejské podpoře džibutského rebelského hnutí FRUD. Etiopie také poskytla Džibutsku vojenskou asistenci, při které obě země společně chránily cesty a železnici spojující Addis Abebu a Džibuti, na které často útočili právě rebelové z FRUD. Využití přístavu v Džibuti také znamenalo snížení potřeby eritrejského přístavu v Assabu, a tak i snížení etiopské potřeby přijmout předčasně nějakou nevýhodnou mírovou dohodu. (Abbink 2003: 415) Vztahy mezi Etiopií a Eritreou zůstaly i po podpisu mírové dohody a přijetí arbitrážního rozhodnutí velmi napjaté. Kromě přetrvávajícího sporu o demarkaci hranice došlo také k několika menším hraničním střetům mezi oběma aktéry.195 V současnosti je také Eritrea velmi kritizovaná mezinárodním společenstvím za její destabilizační aktivity v regionu související především s její podporou různých nestátních skupin.196 Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že hraniční spor mezi Etiopií a Eritreou zatím není uspokojivě vyřešen.

čímž zadržovaly šíření islamismu v regionu a chránily americké dodávky ropy. V rámci aliance také poskytovaly materiální a politickou podporu súdánské opoziční Národní demokratické alianci. (Lortan 2000: 7 – 8) 194 V důsledku přesměrování etiopského exportu do Džibutska zaznamenal od května 1998 přístav v Džibuti 161 % nárůst aktivity. Zajímavé je, že výhody Džibutsku nepřinesly jen nové etiopské zakázky, ale také sucha a potravinová krize, která v Etiopii vypukla. Humanitární potravinová pomoc totiž musela do země směřovat právě přes džibutský přístav, což vedlo ke značným investicím do jeho modernizace. (Lortan 2000: 8) 195 Zatím k poslednímu incidentu došlo v souvislosti se zabitím pěti evropských turistů a únosu dalších dvou nedaleko eritrejské hranice v etiopském regionu Afar v lednu 2012. Na začátku března únosci oznámili, že propustili dva unesené Němce. V reakci na to podnikla Etiopie pozemní útok na eritrejské vojenské pozice, ve kterých měli být trénováni etiopští rebelové, včetně těch zodpovědných za lednové únosy. (BBC 2012b) 196 23. prosince 2009 uvalila Rada bezpečnosti OSN svou rezolucí č. 1907 sankce na Eritreu za její pokračující vyzbrojování somálských ozbrojenců. (UN SC 2009) V prosinci 2011 byla také přijata rezoluce č. 2023, která žádala státy, aby řádně plnily sankce přijaté v rezoluci č. 1907 a byly ostražití v jednání s eritrejským těžebním průmyslem, který by mohl financovat destabilizační aktivity v regionu. (UN SC 2011b) Tato rezoluce byla přijata v souvislosti se zjištěním OSN o eritrejských plánech podniknout bombové útoky na civilní a vládní cíle v Addis Abebě k narušení prosincového summitu Africké unie. (USCIRF 2012) 134

4. Charakteristika a trendy konfliktů východní Afriky 4.1. Typy konfliktů podle umístění Z dvanácti analyzovaných konfliktů bylo 9 vnitrostátních s vnějším vlivem, 2 měly vnitrostátní i mezinárodní dimenzi (obě války v Kongu) a 1 byl čistě mezinárodním (válka mezi Etiopií a Eritreou). Žádný z těchto konfliktů však nebyl izolovaným jevem a záležitostí pouze jednoho státu. Jejich průběh a dynamika byla vždy nějakým způsobem ovlivňována zvenčí, ať už z mezinárodní povahy konfliktu či díky určité formě zapojení externích aktérů (intervence, vojenská podpora bojujícím stranám, vnější patronství apod.). Z hlediska umístění je nutné dodat, že v rámci zkoumaných konfliktů neprobíhala až na dvě výjimky přímá bezpečnostní interakce se státy mimo region. První z hlediska intenzity a délky trvání méně významnou vnější interakcí bylo zapojení několika nestátních skupin a osmi afrických států nepocházejících z regionu východní Afriky do druhé války v Kongu (Angola, Zimbabwe, Namibie, Súdán, Libye, Čad a Středoafrická republika) a druhou pak již podstatně významnější a delší interakce s oblastí dnešního Jižního Súdánu především ze strany Ugandy a DRC. Na výše uvedeném základě je tedy patrná vysoká provázanost bezpečnostních náhledů a starostí minimálně mezi sousedními státy. Do jaké míry se jedná o případnou komplexní regionální síť vzájemné bezpečnosti, bude předmětem šesté kapitoly.

4.2. Typy konfliktů podle závažnosti Z hlediska závažnosti byly 4 konflikty po celou dobu svého trvání válkou, 3 malým ozbrojeným konfliktem s občasnými krátkými obdobími latence a u 5 konfliktů se střídala období války a malého ozbrojeného konfliktu. Graf č. 1 zobrazuje vývoj celkového počtu obětí souvisejících s bitvami a obětí jednostranného násilí všech dvanácti ozbrojených konfliktů regionu východní Afriky v období 1990 – 2011. Od roku 1994, kdy celkový počet obětí dosáhl maxima v souvislosti s občanskou válkou ve Rwandě a jednostranným násilím probíhající genocidy, je patrný klesající regionální trend počtu obětí. Právě jednostranné násilí je v rámci místních konfliktů typickým fenoménem. Oběťmi místních konfliktů se častěji než samotní kombatanti stávají právě civilisté. Zvěrstva vůči civilnímu obyvatelstvu oponenta, ať už se jedná o příslušníky jiného etnika, klanu, náboženské skupiny či státu, jsou typickým průvodním znakem většiny konfliktů ve východní Africe. Z hlediska počtu obětí, ke kterým konflikty vedly nepřímo (např. prostřednictvím hladomorů, nemocí a dalšího utrpení), byla zcela nejsmrtelnějším konfliktem východní Afriky druhá válka v Kongu, díky které zemřelo dle odhadů až 5,4 milionu obyvatel, což z ní činí nejsmrtelnější konflikt od konce druhé světové války. (Ploughshares 2011a)

135

Graf č. 1: Vývoj počtu obětí konfliktů ve východní Africe 1990 – 2011 197

Detail grafu v úseku 0 – 100 000 obětí

V grafu č. 1 jsou také velmi dobře patrné tři nejvýznamnější eskalační období regionu (1994, 1996 – 1997 a 1999 – 2000), která byla způsobena jednak průběhem těch nejzávažnějších konfliktů zkoumaného regionu, ale také akumulací průběhu většiny sledovaných konfliktů v těchto eskalačních obdobích, což je dobře patrné z velkého schématu č. 7 na konci této kapitoly. Ten také přehledně zobrazuje proměnu dynamiky jednotlivých konfliktů a ilustruje dramatický nárůst jejich počtu v regionu krátce po skončení studené války, jehož příčiny byly blíže rozebrány v kapitole 3.1.

197 Ilustrace vytvořená autorem na základě vlastní kalkulace počtu obětí dle dat UCDP. Celkový počet obětí v každém roce byl vypočítán součtem počtu obětí všech konfliktů v daném roce, a to dle tří odhadů. Do výpočtu byly zahrnuty jak oběti spojené s bitvami, tak oběti jednostranného násilí. Vynechány byly oběti hladomorů, nemocí a dalšího utrpení, které jsou způsobeny konfliktem nepřímo a program UCDP je proto nezaznamenává. O jejich zachycení se snaží například projekt Ploughshares, jehož kalkulace obětí jsou podstatně vyšší (druhá válka v Kongu: 3,5 až 5,4 milionu obětí, válka v Ugandě: 500 000 obětí či válka v Somálsku: 300 – 550 tisíc obětí). (Ploughshares 2011a, 2011c, 2011d) Blíže ke kalkulaci obětí uvedených v grafu viz Příloha č. 1. 136

4.3. Typy konfliktů podle nekompatibility cílů Dominantním předmětem sporu u většiny zkoumaných konfliktů byla politická moc. Boj o její získání či její spravedlivější distribuci ve státě či určitém regionu hrál důležitou roli v 8 konfliktech (ve válce ve Rwandě, Ugandě, Somálsku, Burundi, Džibutsku, v obou válkách v Kongu a konfliktu v Kivu). Všechny z těchto osmi konfliktů měly také ekonomický rozměr, ať už se jednalo o spor o půdu a surovinové zdroje (typicky pro region Velkých jezer), o rovnoprávný přístup ke státním zdrojům či pouhou chamtivost. V konfliktu v regionu Ituri hrál jako v jediném z místních konfliktů zcela dominantní roli spor o bohatství představované půdou. U dvou konfliktů vedených v Etiopii o status SRS a státu Oromia byla hlavním předmětem sporu secese a zisk nezávislosti, zatímco ve válce mezi Etiopií a Eritreou šlo o teritoriální spor o společnou hranici. U několika místních konfliktů sehrála významnou roli také otázka zrovnoprávnění různých segmentů společnosti – v případě Rwandy a Burundi mezi etniky Hutu a Tutsi, v Ituri mezi kmeny Lendu a Hema, v Ugandě mezi centrálními etniky a severním kmenem Acholi, v Somálsku mezi několika místními klany, v Džibutsku mezi Afary a Somálci a v Etiopii mezi dominantními etniky Amharů a Tigrajců a po secesi toužícími Somálci a Oromy. Se zrovnoprávněním souvisí také nekompatibilní hodnoty a role konfliktních aktérů, které u většiny zkoumaných konfliktů doplňovaly dominantní soupeření o zdroje. Rozdílné hodnoty konfliktních aktérů vyplývaly z jejich odlišných identit vzniklých jak přirozenou cestou (např. na základě historické separace, etnicity, klanového štěpení či víry), tak často uměle konstruovaných a posilovaných (např. prostřednictvím propagandy či koloniálním překrytím). Pro bližší pochopení kontextu těchto nekompatibilních cílů je nutné podrobněji rozebrat strukturální rizika regionu, která zvyšují pravděpodobnost vypuknutí konfliktu.

4.4. Strukturální bezpečnostní rizika regionu Strukturální bezpečnostní rizika zkoumaného regionu po konci studené války jsou velmi komplexní a často se navzájem posilují. Jedním ze zcela základních problémů, který přispívá ke vzniku nekompatibilních cílů a následně konfliktů, je slabost místních států. Nemusí přitom nutně jít o totální selhání jako v případě Somálska, ale stačí, když se státy nacházejí ve stavu často se opakujícího chaosu. Pokud stát delší dobu nedisponuje monopolem na použití násilí, není schopný ochránit své teritorium proti vlastním či cizím rebelským skupinám, natož pak proti přímé vojenské intervenci sousedů. Opakující se přeshraniční útoky podkopávají jeho suverenitu a násilný konflikt se tak postupně přelévá z jedné země do druhé. Typickým příkladem je oblast Velkých jezer, kde se DRC stalo působištěm celé řady

137 domácích i cizích rebelských skupin, které tuto oblast postupně destabilizovaly. S tímto problémem souvisí i dlouhá tradice podpory subverzních aktivit místními státy, při které je využíváno různé lokální napětí či konflikt k podpoře rebelských hnutí v znepřátelených zemích. Stačí si vzpomenout na proxy války Ugandy a Súdánu či Etiopie a Eritreje. Toto jednání vedlo k vytvoření mentality „oko za oko, zub za zub“, která bezprostředně podkopává důvěru mezi státy a přispívá tak k destabilizaci místní bezpečnostní situace. (Weber 2008: 11) Bezpečnostním rizikem ovšem může být i zcela opačná situace, tedy až příliš pevná kontrola státu autoritativním vládcem či vládou jedné strany a s ní související politická exkluze. Příznivci politické opozice jsou v této mocenské konstelaci v lepším případě zatýkáni a v horším popravováni, volby zmanipulované a přístup ke státní moci omezený, což bývá zdrojem frustrace a rostoucího nepřátelství. Stejný vývoj stál u zrodu občanské války ve Rwandě, ve které státní moci dominovaly hutuské elity, Ugandě, kde bylo jedním z prvních kroků Museveniho vlády po jeho nástupu v roce 1986 zakázání dalších politických stran kromě jeho vlastní, Džibutsku, ve kterém kontroloval státní moc malý somálský klan Issa, a první války v Kongu, kde vládl pevnou rukou diktátor Mobutu Sésé Seko s přízviskem Kuku Ngbendu wa za Banga, tedy „mocný válečník, kráčející od vítězství k vítězství, zanechávající za sebou spáleniště.“ Ten sice mnoha vítězství nedosáhl, ale spáleniště za sebou zanechal. S výše uvedeným souvisí i bezpečnostní rizika plynoucí z heterogenity místních společností. Může se přitom jednat jak o štěpení vycházející z etnicity (zejména v kontextu Velkých jezer), klanové a náboženské příslušnosti (v kontextu Afrického rohu), tak o klasické štěpení napříč různě rozvinutými regiony či v podobě rivality centra vs. periferie. V mnoha zemích východní Afriky fungoval a často stále funguje systém „rozděl a panuj“ upevňující sociální, ekonomické, politické, regionální a další nerovnosti, které umožňují vznik navzájem se posilujících rebelií a represí. Místní lídři zdůrazňovali spíše rozdílnosti, než aby sjednocovali různé skupiny společnosti a případná radikalizace těchto rozdílů často vedla ke vzniku politické ideologie nenávisti a případně i otevřeného konfliktu. Nalezení určitého modu vivendi v soužití heterogenních společností představuje základní výzvu místních států, která, jak dokazují občanské války ve většině těchto zemí, není tak snadno dosažitelná. Masivní uprchlictví produkované velkým množstvím konfliktů a s ním související krize občanství je dalším významným rizikem regionu. Uprchlická otázka nabrala na urgenci zvláště po genocidě ve Rwandě, která vyhnala z domovů obrovskou masu populace proudící do sousedních zemí, ve kterých působila jako silně destabilizující faktor, a to ať už díky nepřátelskému vymezení domácí populace vůči nově příchozím (na etnické či ekonomické bázi), tak díky roli uprchlických táborů jako úkrytu pro cizí kriminální živly a prostoru pro

138 násilnou rekrutaci bojovníků různými nestátními a někdy i státními aktéry. Občanská válka v Burundi, obě války v Kongu a konflikty v regionu Ituri a provinciích Kivu bezprostředně souvisely s otázkou uprchlíků a vedly k začarovanému kruhu násilného exilu a násilného návratu a k rozmělnění a splynutí tradičních rolí vojáků a civilistů. Uprchlická krize v regionu Velkých jezer zahájená rwandskou genocidou pomalu utichla v prvních letech nového tisíciletí, ale masivní uprchlictví zůstává ve zkoumané oblasti bezpečnostním problémem i nadále. Došlo pouze k přesunu centra tohoto problému do Somálska, odkud zvláště v poslední dekádě prchají statisíce lidí před probíhající občanskou válkou. Velmi křehká a konfliktu nakloněná bezpečnostní situace na severu Keni či jihu Etiopie je toho následkem. Pokud hovoříme o bezpečnostních rizicích regionu východní Afriky, nelze si nevšimnout jeho obecné zranitelnosti a náchylnosti ke konfliktu plynoucí z geografického, historického, sociálního a ekonomického kontextu této oblasti. Z geografického hlediska přináší bezpečnostní rizika několik záležitostí. Jedná se především o soupeření o půdu, které se často zintenzivněné nucenou či spontánní migrací stává ve východní Africe častějším zdrojem konfliktu, než by se na první pohled mohlo zdát. V oblasti Velkých jezer je nerovný přístup k půdě a její omezené množství zvýrazněné velmi vysokou hustotou zalidnění tradičním bezpečnostním problémem. Tato záležitost zde byla intenzivně využívána organizátory rwandské genocidy a představuje také strukturální příčinu konfliktu v Burundi či východních regionech DRC. Otázka půdy hraje velmi důležitou roli i v Africkém rohu, ovšem má zde poněkud odlišný charakter. V tomto velmi suchém regionu najdeme tradičně silnou diferenciaci mezi pastevci, kteří dominují převážné části této oblasti a zemědělci, kteří obývají zejména chladnější vrchoviny a okolí řek. Drsné prostředí regionu vede k trvajícímu konfliktu mezi těmito skupinami o způsob využití nedostatkové půdy a zdrojů čerstvé vody. (Mburu 1999: 92 – 93) V rámci geografických vlastností regionu lze ještě dodat, že se vyznačuje náročným terénem (pralesy a vrchoviny Velkých jezer a pouště Afrického rohu), který vládám místních zemí často brání efektivně kontrolovat periferní oblasti jejich teritoria, kde pak nachází útočiště různé nestátní rebelské skupiny. Historický kontext kolonialismu a studené války a jeho role ve zvýšení zranitelnosti regionu vůči konfliktu byl podrobně rozebrán v rámci kapitoly 3.1. Také sociální kontext jsem již částečně zmínil v souvislosti s případnými bezpečnostními riziky heterogenity místních společností. Se sociálním kontextem však souvisí také kontext ekonomický. Region východní Afriky, zejména pak oblast Afrického rohu, patří bezesporu k nejchudším a nejvíce deprivovaným regionům světa. Velká část populace této oblasti nemá přístup k základním životním potřebám jako je pitná voda, potraviny, zdravotní péče či vzdělání. Výše HDP na

139 obyvatele, očekávaná délka života a vzdělanost jsou zde mezi nejnižšími na světě, zatímco úmrtnost dětí a dospělých mezi nejvyššími. (OCHA 2009: 1) K tomu všemu se přidává velké množství nezaměstnané mládeže bez půdy a cílů, která je zvláště náchylná k rekrutaci do rebelských skupin. Tenze způsobené chudobou a nezaměstnaností bezesporu přispívají ke konfliktnosti regionu. Jejich role ve vytváření podmínek pro konflikt je o to významnější, týkají-li se jen určité části populace. Pokud je patrné, že se jiná skupina má lépe, vede vnímaná relativní deprivace či v horším případě absolutní deprivace k pocitu frustrace, křivd, růstu nepřátelství a s ním spojeného konfliktního potenciálu. S tím souvisí také role chamtivosti konfliktních aktérů v rozdmýchávání a udržování místních konfliktů, která se nachází na opačné straně osy od křivdy.198 V rámci zkoumaného regionu je centrem uvažování o chamtivosti DRC se svým obrovským surovinovým bohatstvím, které od konce studené války přitahuje velkou pozornost sousedních států a rebelských skupin vymykajících se kontrole centrální moci. Zaměřit se lze také na Somálsko, kde skupiny pirátů hnané touhou po výkupném již několik let komplikují námořní dopravu v oblasti Adenského zálivu. V neposlední řadě pak také s chamtivostí souvisí bezpečnostní rizika plynoucí ze značné proliferace malých a lehkých zbraní prostřednictvím místních velmi rozvinutých trhů se zbraněmi koncentrovaných v Somálsku a DRC, korupce, praní špinavých peněz a pašování drog a lidí.

4.5. Dynamika konfliktů Ve své dynamice se konflikty východní Afriky od kterýchkoliv jiných konfliktů nijak zvlášť neliší. Při jejich analýze byly patrné všechny základní stupně intenzity konfliktu definované Waisovou, stejně jako všechny formy eskalace a deeskalace definované Bartosem a Wehrem, jejichž průběh závisel na proměnách konfliktních zdrojů, solidarity a zpětných vazbách. Z hlediska fází konfliktu v současnosti deeskaluje občanská válka v Somálsku s úspěšným postupem jednotek AMISOM a odchodem radikálů oslabeného Al-Shabaab do Jemenu a konflikt v provinciích Kivu s postupným oslabením FDLR a M23 díky úspěšným operacím MONUSCO a konžské armády. Na mrtvém bodě se nachází oba separatistické konflikty v Etiopii s neochotou vlády tyto konflikty eskalovat a především s oslabením konfliktní solidarity hlavních nestátních protagonistů jejich mocenským štěpením, stejně jako občanská válka v Ugandě díky odchodu většiny LRA do dalších států regionu a tedy nemožnosti vlády je definitivně porazit. Latentní konflikt lze vysledovat ve vztahu Eritreje k jejím sousedům,

198 Koncept známý jako chamtivost versus křivda („greed versus grievance“) jakožto příčinnou logiku občanských válek podrobně rozpracoval Collier a Hoefflerová. Blíže viz (Collier – Hoeffler 2002). 140

Etiopii a Džibutsku. Ve fázi postkonfliktního urovnání vztahů se stále nachází Rwanda, jejíž občanská válka zanechala ve společnosti hluboké šrámy, které se ani po téměř 20 letech nepodařilo plně vyřešit, a Burundi, kde měla občanská válka podobný etnický charakter a skončila teprve v roce 2008. V kontextu práce je také důležité zmínit především regionální vliv na dynamiku a průběh zkoumaných konfliktů. Vyhnu se přitom vlivu externí mediace a přímé zahraniční intervence, které budou předmětem následující kapitoly. Vzájemné eskalační propojení je patrné mezi Rwandou a Burundi a vyplývá z podobné etnické struktury obou států. Zabití prvního burundského hutuského prezidenta Ndadayeho v roce 1993 a následné vypuknutí občanské války přispělo k eskalaci rwandského konfliktu mezi FPR a hutuským režimem, který se v dané době nacházel na mrtvém bodě. Atentát na Ndadayeho zvýšil nenávist a konfliktní solidaritu hutuské strany konfliktu vůči tutsijské menšině a dle Pruniera v podstatě přispěl k rozhodnutí realizovat jakési finální řešení tutsijské otázky. (Prunier 1995a: 200) Oba konflikty také eskalovaly v důsledku stejné události, kterou bylo sestřelení letadla nad Kigali v dubnu 1994, při kterém byl zabit jak nový burundský prezident Ntaryamira, tak rwandský prezident Habyarimana. Nejen průběh rwandské genocidy, ale také její ukončení mělo eskalační dopad na burundskou válku. Tisíce interahamwe a ex-Far po ní uteklo nejen do Zairu, ale také do Burundi, kde začali působit v místních rebelských skupinách proti burundské vládě a tutsijskému obyvatelstvu. (Reyntjens 2005: 117) První válka v Kongu byla také v podstatě zahájena díky působení bývalých genocidaires. Ti nadále útočili na Rwandu a poskytli jí tak v roce 1996 důvod podniknout invazi do Zairu a rozpoutat tak nejen mezistátní, ale díky rwandské patronáži AFDL také vnitrostátní konflikt. Stejně tak druhá válka v Kongu a její vnitrostátní rozměr byl zahájen a eskalován díky zájmům Rwandy zůstat v DRC a bojovat proti genocidaires i navzdory tlaku Kabily na jejich odchod v červenci 1998 a nikoliv díky vnitřnímu odporu vůči Kabilovu režimu. Dynamika obou válek v Kongu byla navíc také silně ovlivněna regionálními vlivy plynoucími z velkého množství zapojených zahraničních aktérů a jejich zájmů. Konflikt v provinciích Kivu byl významně eskalačně propojen se zájmy Rwandy a situací v Burundi. Masakr konžských tutsijských uprchlíků (Banyamulenge) v uprchlickém táboře Gatumba v Burundi přispěl jednak k eskalaci burundské občanské války, tak k eskalaci konfliktu v Kivu. Důvodem byla rostoucí obava zbývajících Banyamulenge v Kivu o jejich bezpečnost a intenzivnější aktivita CNDP, jejímž hlavním cílem byla právě ochrana těchto tutsijských obyvatel. (ICG 2005: 6 – 7)

141

Eskalace konfliktu v regionu Ituri byla několikrát způsobena Ugandou, která podněcovala spory mezi kmeny Hema a Lendu. Později se tato země přidala na stranu kmene Hema a podporovala jeho ozbrojené skupiny. Uganda také komplikovala deeskalaci tohoto konfliktu, neboť měla zájem na jeho dlouhém trvání, který by jí umožnil zůstat na místě a co nejdéle ilegálně těžit konžské surovinové bohatství. To stejné platí i pro její působení v druhé válce v Kongu vzhledem k tomu, že se oba tyto konflikty v určitém období prolínaly. S ilegální těžbou surovin souvisí také postupný nárůst nepřátelství mezi Ugandou a Rwandou, který vyvrcholil až vznikem proxy války, při které oba tyto státy podporovaly v rámci druhé války v Kongu a konfliktu v Ituri znepřátelené nestátní skupiny a etnika a přispívaly tak eskalaci konfliktu na lokální úrovni. Fenomén proxy válek je vůbec v regionu poměrně hodně rozšířen a jeho vliv na dynamiku místních konfliktů je značný. Nejzávažnější období občanské války v Ugandě panovalo od roku 1994 do roku 2002, kdy byl tento konflikt doplněn o proxy válku Ugandy a Súdánu. V jejím rámci Uganda podporovala jihosúdánskou rebelskou skupinu SPLA a Súdán Konyho LRA, kterou jeho podpora transformovala z chaotické skupiny rebelů do vcelku soudržného a dobře vyzbrojeného stroje na zabíjení. Sblížení obou států a ukončení súdánské podpory LRA do roku 2002 významně přispělo k deeskalaci místní války. Deeskalační efekt na ni mělo také ukončení súdánské občanské války v roce 2005, po kterém SPLA konsolidovala svoji moc v jižním Súdánu a značně tak zúžila operační prostor LRA, v důsledku čehož se tato skupina začala stahovat do DRC. V regionu Afrického rohu měla na několik místních konfliktů značný eskalační vliv proxy válka mezi Etiopií a Eritreou, která byla vedena souběžně s jejich vlastní mezistátní válkou v období 1998 – 2000 a ještě dlouho po ní. Typickým prvkem této války byla eritrejská podpora poskytovaná separatistickým skupinám OLF a ONLF v Etiopii (v podobě výcviku a dodávek zbraní), která přispívala k eskalaci konfliktů oběma těmito aktéry a její podpora islamistické skupiny Al-Shabaab a několika dalších warlordům v Somálsku, jehož přechodnou vládu TFG přímo vojensky podporovala zase Etiopie. Zvláště po roce 2006 byla destruktivita somálské občanské války značně posílena rivalitou těchto států. Jejich soupeření významně eskalačně ovlivnilo také situaci v Džibutsku. Uzavření eritrejských přístavů pro etiopský export během jejich války v roce 1998 znamenalo jeho přesměrování do přístavu v Džibuti, což vedlo k upevnění vztahů mezi Etiopií a Džibutskem a eritrejské podpoře džibutské rebelské skupiny FRUD. Eskalačním důsledkem nového etiopsko-džibutského partnerství bylo v podstatě také krátké propuknutí bojů o společnou hranici mezi Eritreou a

142

Džibutskem v červnu 2008, které bylo motivováno mj. eritrejským vnímáním Džibutska jako státu, který se přiživuje na jejím nevyřešeném sporu s Etiopií. (Abbink 2003: 415) Výše popsané regionální vlivy na dynamiku místních konfliktů již nyní poukazují na značnou bezpečnostní provázanost celého regionu, která bude blíže rozebrána v kapitole č. 5. Průběh konfliktů dle jejich dynamiky založené na počtu obětí na ose latence – malý ozbrojený konflikt – válka a se zobrazením počtu obětí v každém roce a koercivní linie u každého konfliktu konstruované s ohledem na počet obětí a dle významu jednotlivých eskalačních i deeskalačních událostí zobrazuje velké schéma č. 7 na konci této kapitoly.

4.6. Taktika vedení bojů Z hlediska taktiky vedení bojů se konflikty východní Afriky vyznačují mnoha specifiky. Kromě války mezi Eritreou a Etiopií, která je v regionálním kontextu vcelku výjimečná co do taktického vedení bojů, byla ve všech zbývajících jedenácti konfliktech použita v různých stádiích bojů ze strany nestátních skupin gerilová taktika „hit and run“ a ze strany vlád protipovstalecké operace. Obě tyto taktiky byly doprovázené zvěrstvy a celou řadou masakrů a nucených přemístění skutečných či domnělých civilních příznivců oponenta dle logiky kolektivního trestu. Tento způsob vedení bojů v regionu jednoznačně dominoval. U Rwandy lze navíc zmínit především vysokou intenzitu masakrů, které dosáhly dokonce úrovně genocidy. Pro ugandskou občanskou válku jsou typické únosy dětí a značné využívání dětských vojáků ze strany LRA, kteří byli v omezenějším rozsahu využíváni i FNL v Burundi a nestátními skupinami v DRC a Somálsku. V Ugandě využívalo velmi nekonvenční taktiku také HSM, jehož vojáci potření bambuckým máslem útočili za zpěvu duchovních písní ve frontálních útocích bez krytí a s kameny v rukou, od nichž očekávali, že se budou po požehnání chovat jako granáty. (HURIPEC 2003: 35) Nelze se divit, že byla skupina do dvou let zničena s tím, jak jí došly vojáci. Zejména v Somálsku pak byla často využívána teroristická taktika sebevražedných útoků, ke které občas sáhly i separatistické skupiny OLF a ONLF v Etiopii. Právě Etiopie také využila proti skupině ONLF taktiku vyhladovění uvalením obchodní blokády na Somálský regionální stát. Ekonomická a humanitární blokáda byla také využita v rámci občanské války v Džibutsku vládou proti oblastem Afarů na severu země, kde působila afarská rebelská skupina FRUD. Zatím nerozebraným případem je válka mezi Etiopií a Eritreou z let 1998 – 2000. Na první pohled se zdálo, že se díky zahraničním akvizicím velkého množství moderních zbraní oběma státy bude jednat o první africkou high-tech válku s vysokou přesností útoků a malými ztrátami. Realita vedení boje však nakonec připomínala spíše první světovou válku a vedla

143 k obrovským ztrátám obou aktérů. Eritrea během konfliktu vystavěla rozsáhlou obrannou linii zákopů a pevností, kterou se Etiopie snažila prolomit mj. taktikou útoků lidských vln. Do toho všeho se ještě přidávala těžká kulometná a dělostřelecká palba z obou stran.199

4.7. Zapojení třetích stran V oblasti moderování konfliktů ve východní Africe se angažovala prostřednictvím různých rezolucí, prohlášení, mediací, embarg či přímých intervencí celá řada externích aktérů. V roli mediátorů byly v regionu výrazně aktivní především JAR a Tanzanie. V rámci burundského mírového procesu se v jeho úspěšné mediaci od roku 1998 postupně vystřídali tanzanský prezident Julius Nyerere, jihoafrický prezident Nelson Mandela, jeho viceprezident a současný prezident JAR Jacob Zuma a jihoafrický ministr obrany Charles Nqakula. Nelson Mandela byl také aktivním mediátorem mezi Mobutem a Kabilou v první válce v Kongu, i když tato mediace úspěšná nebyla. V druhé válce v Kongu však byla diplomacie JAR v dekonstrukci tohoto konfliktu výrazně úspěšnější a podařilo se jí dosáhnout několika klíčových mírových dohod. Bývalý tanzanský prezident Benjamin Mkapa se spolu s bývalým nigerijským prezidentem Olusegunem Obasanjoem a za podpory generálního tajemníka OSN Ban Ki-moona stali v roce 2008 hlavními mediátory konfliktu v Kivu. Jejich aktivita však zatím mnoho výsledků nepřinesla. Poměrně úspěšné angažmá JAR v mediaci místních konfliktů spočívá v absenci jejích bezpečnostních zájmů v místních zemích a podpoře, které jí poskytovaly západní země. Tanzanie má v regionu také dobré diplomatické postavení, jednak je to stabilní země, která může představovat vzor ostatním, zároveň se nachází přímo ve východní Africe, a proto se dokáže lépe vžít do reálií místních konfliktů. K úspěchům mediačního úsilí obou těchto zemí bezesporu také přispělo zapojení skutečně významných celoafrických autorit, jako je právě Nelson Mandela či Julius Nyerere. Kromě těchto států se v mediaci místních konfliktů angažovala s většími či menšími úspěchy také OSN, AU, IGAD, EU, Arabská liga, Francie, USA, Belgie, Kanada, Mosambik, Zambie či Jižní Súdán. Embarga jsou dalším významným nástrojem třetích stran určeným k donucení konfliktních aktérů jednat. OSN uvalila zbraňové embargo v roce 1992 na Somálsko, 1994 na Rwandu, v roce 2000 na Eritreu a Etiopii a podruhé na Eritreu také v roce 2009, které bylo ještě doprovázeno zmrazením účtů jejích nejvyšších politických a vojenských lídrů a opět posíleno v roce 2011. V roce 1996 uvalily sousední státy (kromě Rwandy) ekonomické

199 Tento konflikt je také zajímavý tím, že si v jeho průběhu obě země navzájem vyhostily své občany a v podstatě i vlastní občany s původem oponenta. Blíže k nuceným deportacím viz (HRW 2003b: 5 – 9). Z hlediska vedení boje je také pozoruhodné, že každý čtvrtý eritrejský voják byla žena. Blíže viz (Jenkins 1999). 144 embargo na Burundi a obdobný efekt mělo v rámci konfliktu v Kivu vydání cestovních omezení na představitele CNDP a zmrazení jejích financí OSN v roce 2005. Z těchto embarg lze považovat za úspěšné jen to uvalené na Burundi v roce 1996, které donutilo režim vyjednávat s opozicí. Ostatní byly většinou ignorovány, obcházeny či přišly příliš pozdě. Aktivita třetích stran měla v regionu také formu pozorovacích misí, které lze všechny kvůli jejich slabému mandátu a ignoraci konfliktních aktérů považovat za neefektivní. V rámci občanské války ve Rwandě to byla mise OAU GOMN monitorující příměří, které nikdo nedodržoval, pozorovací mise OSN UNUROM kontrolující hranice mezi Rwandou a Ugandou kvůli vyzbrojování FPR a do posílení svého mandátu také monitorovací mise UNAMIR dohlížející na realizaci mírových dohod z roku 1993, které také nikdo neplnil. Po podpisu mírové dohody mezi Etiopií a Eritreou byla na jejich společnou hranici dopravena v roce 2000 monitorovací mise UNMEE, která se však potýkala s rostoucími obstrukcemi ze strany Eritreje a nakonec kvůli nim byla nucena svoji činnost ukončit. Také mise MONUC v DRC a UNOSOM v Somálsku byly zahájeny jakožto pozorovací mise. Přímé mezinárodní intervence lze naopak považovat v mnoha případech za vcelku efektivní. Za úspěšnou lze považovat misi MONUC působící v DRC od roku 1999, která byla postupně transformována do mise s téměř 20 000 personálem a poměrně rozsáhlým mandátem. Představuje tak největší a zároveň nejdražší misi v historii OSN. MONUC se také stala v roce 2008 první misí, která učinila ochranu civilistů svou nejvyšší prioritou. (Reynaert 2011: 8) V květnu 2010 vstoupila mise do stabilizační fáze a nyní nese název MONUSCO. Také Evropská unie vedla v DRC v rámci konfliktu v regionu Ituri úspěšnou intervenci v rámci její Operace Artemis v roce 2003, které se podařilo stabilizovat situaci v tomto regionu. Operace byla také důkazem, že je EU schopná nasazovat své vojenské síly autonomně a mimo Evropu a je tak obecně považována za důležitý milník v rozvoji SZBP. (Homan 2007: 1 – 3) Za úspěšnou lze také považovat misi Africké unie AMIB od roku 2003, první v historii této organizace, vedoucí odzbrojení v Burundi a od května 2004 misi OSN ONUB, která ji nahradila. Poslední misí, kterou lze hodnotit jako úspěšnou, je od roku 2007 mise Africké unie AMISOM působící v Somálsku. Ta měla zpočátku sice značné potíže kvůli nedostatečným zdrojům, ale po jejím posílení se jí zvláště od roku 2011 v podpoře somálské přechodné vlády a boji proti Al-Shabaabu vcelku daří. Naopak za neúspěšné lze považovat misi UNOSOM s mandátem pod kapitolou 7 Charty OSN a operace vedené UNITAF v Somálsku na začátku 90. let, které si nedokázaly získat podporu místního obyvatelstva, stejně jako misi UNAMIR ve Rwandě, jejíž mandát byl posílen v podstatě až po ukončení místních bojů.

145

V souvislosti s mezinárodními intervencemi je také třeba zmínit, že několik států intervenovalo do místních konfliktů samostatně. Mezi nejvýznamnější patří JAR, která vyslala své vojáky do Burundi v roce 2001 na ochranu politiků účastnících se mírových jednání, a Francie, která intervenovala se souhlasem konfliktních stran do občanské války v Džibutsku, ve které oddělila válčící strany, a do Rwandy pod záminkou evakuace svých občanů. Ovšem obě tyto intervence byly vedeny především mocenskými zájmy, neboť Francie považuje tyto země kvůli historickým vazbám za le pré carré. (Prunier 1995a: 103) Ohrožení profrancouzských režimů těchto zemí nestátními skupinami vnímala jako ohrožení svých zájmů v těchto státech, a proto se v obou případech postavila více či méně viditelným způsobem na stranu státu. V Džibutsku poskytla její intervence vládním silám čas na dozbrojení a zpravodajské informace o poloze nepřítele, ve Rwandě pak evakuovala několik prominentů Habyarimanova režimu, dozbrojovala vládní armádu FAR, pomáhala jí s koordinací bojů a po její porážce umožnila vojákům, milicionářům a významným představitelům hutuského režimu prchnout přes její humanitární zónu do Zairu. Menší konflikty, jako byl konflikt v regionu Ituri či oba secesionistické konflikty v Etiopii, byly vcelku ignorovány mezinárodním společenstvím a k žádným významnějším vnějším moderačním snahám v nich nedošlo. Konflikt v Ituri byl v kontextu probíhající druhé války v Kongu dlouho považován za nevýznamnou kmenovou válku, zatímco konflikty s ONLF a OLF jsou Etiopií vykreslovány jako součást vlastní války proti terorismu, a tak do nich žádné vnější zásahy neumožňuje. V tomto kontextu lze také zmínit roli USA, které po fiasku v Somálsku v roce 1993 omezily svoji aktivitu v některých místních konfliktech jen na občasnou mediaci a od zbývajících se zcela distancovaly. Nejmarkantnější ilustrací může být jejich zdráhání nazvat situaci ve Rwandě v dubnu 1994 genocidou, což by dle americké administrativy vedlo veřejné mínění k požadavku nějaké akce na její zastavení, což v tu dobu nebylo žádoucí. Až když bylo po všem, oznámila americká administrativa, že ve Rwandě byly spáchány pouze akty genocidy. (Carroll 2004) Aktivnější začaly být USA ve východní Africe teprve po zahájení války proti terorismu ve snaze sledovat aktivity Al-Kajdy v Africkém rohu a v souvislosti s ohrožením jejich ekonomických zájmů somálským pirátstvím.200 Také OSN má obecně a zvlášť co se týče afrických konfliktů problém rychle a efektivně reagovat. Ignorance a protichůdné informace, které společně vedou k její taktice vyčkávání, mocenské soupeření mezi státy v Radě bezpečnosti a do konfliktu

200 V současnosti jsou USA v regionu východní Afriky zastoupeny především prostřednictvím svého afrického velitelství (United States Africa Command, AFRICOM) ustanoveného v roce 2007. Blíže k americkým strategickým zájmům v Africe a roli jejich armády na tomto kontinentě viz (Ploch 2011). 146 zaangažovaných států ve Valném shromáždění OSN často bránily rychlé reakci na místní konflikty. Z toho důvodu tak její operace byly na místo dopraveny buď s velmi slabým mandátem, příliš pozdě či uspěly až po posílení jejich mandátu a vojenských kapacit po dlouhém období potýkání se s podceněnou místní situací. Tu sice velmi dobře znala Africká unie, ale překážkou efektivních reakcí této organizace na místní konflikty byly jednak její omezené kapacity, ale také častá paralýza rozhodovacího procesu vzhledem k rivalitě členských států angažovaných v konfliktech, které byly předmětem jednání. Periferní pozice místních konfliktů v zájmech světových politických lídrů a s ní související zapojení třetích stran byla také často posilována nezájmem světových médií. Větší mediální pokrytí ve zkoumaném období získal pouze začátek občanské války v Somálsku v souvislosti se zapojením a fiaskem USA, konec občanské války ve Rwandě, během kterého došlo k místní „slavné“ genocidě, a konflikt v Somálsku v několika posledních letech vzhledem k rozmáhajícímu se somálskému pirátství. Mediální pokrytí zbývajících konfliktů a bezpečnostních záležitostí regionu bylo navzdory jejich závažnosti, často daleko přesahující zmíněné medializované konflikty, velmi omezené. Navíc pokud už se zahraniční média o místní konflikty zajímala, tak pouze povrchně, bez hlubší analýzy, pozadí či kontextu.201

4.8. Mechanismy a regionální kontext řešení konfliktů K řešení konfliktů ve východní Africe byla použita pestrá paleta mechanismů překonání neslučitelnosti cílů pojmenovaných Wallensteenem a Waisovou. Občanská válka ve Rwandě a první válka v Kongu byly ukončeny úplným vítězstvím jedné strany. V obou případech vyhrála nestátní skupina usilující o moc (FPR a AFDL) a prohrály tehdejší režimy. Mezinárodní rozměr první války v Kongu byl ovšem vyřešen až v té druhé. V občanských válkách v Burundi, Džibutsku a částečně i některých vrstvách konfliktu v provinciích Kivu došlo k překonání neslučitelnosti cílů dosažením sdílené kontroly sporného statku, kterým byla politická moc v těchto zemích a provinciích. Zatímco v Džibutsku stačila k překonání neslučitelnosti cílů pouze mediace, v Burundi a v provinciích Kivu byl nutný donucovací zásah třetí strany (v případě Burundi mise AMIB a ONUB a v případě Kivu mise MONUC). Díky komplexnosti druhé války v Kongu a velkému množství zapojených aktérů bylo mechanismů využitých k řešení tohoto konfliktu několik. V rámci překonávání neslučitelnosti cílů na vnitrostátní dimenzi konfliktu mezi konžskou vládou a rebely byly použity mechanismy rozdělení statku, obchod kus za kus a sdílená kontrola politické moci jakožto sporného statku. Významnou roli v motivaci k deeskalaci sehrál donucovací zásah třetí strany

201 Blíže k mediálnímu pokrytí místních konfliktů a strukturálním otázkám ignorance viz (Hawkins 2008). 147 v podobě aktivit MONUC. V rámci mezistátního rozměru byla u Zimbabwe a Angoly patrná změna pořadí priorit v agendě jejich politiky (upřednostnění domácí situace před vedením konfliktu v zahraničí), zatímco z pohledu ostatních zapojených států byl konflikt odsunut do pozadí vzhledem k absenci potenciálních zisků z jejich participace. Stejně tak byla odsunuta do pozadí chaotická situace v provinciích Kivu, kde i po ukončení války boje pokračovaly, neboť se žádnému z aktérů nechtělo zaplétat do jejího řešení. V této oblasti navíc zůstala po válce aktivní Rwanda, která se později zapojila do nového konfliktu v provinciích Kivu, stejně tak Uganda působila nadále v pokračujícím konfliktu v regionu Ituri. V rámci východní Afriky je z hlediska mechanismu řešení sporu výjimečná válka mezi Etiopií a Eritreou, jejíž řešení bylo přenecháno konfliktními aktéry rozhodnutí třetí strany. Vnějším mechanismem se stala arbitráž sporné hranice. Po jejím provedení však k demarkaci hranice kvůli nesouhlasu Etiopie s rozhodnutím soudu nedošlo a mezi oběma státy přetrvává napětí do současnosti. Podobná situace panuje i v regionu Ituri, kde konfliktní aktéři sice díky donucovacímu zásahu třetí strany (mise MONUC) překonali neslučitelnost svých zájmů a konflikt tak byl formálně ukončen, ale místní situace se vzhledem k obnovené aktivitě několika rebelských skupin v posledních letech opět vrátila do stádia latentního konfliktu. Pět konfliktů východní Afriky zatím do svého konce nedospělo. Jedná se o občanskou válku v Ugandě, kterou však lze z pohledu Ugandy považovat za efektivně ukončenou, neboť se značně oslabená poslední zbývající rebelská skupina LRA stáhla ze severní Ugandy a jižního Súdánu do DRC a Středoafrické republiky. Stále také pokračují separatistické konflikty v Etiopii, které však již mají kvůli rozštěpení hlavních ozbrojených skupin ONLF a OLF velmi nízkou intenzitu a jsou postupně odsouvány etiopskou vládou do pozadí, konflikt v provinciích Kivu, který je na tom díky rozkolu M23 a působení posílené mise MONUSCO velmi podobně a občanská válka v Somálsku. Ta má také vcelku pozitivní vyhlídky vzhledem v poslední době velmi úspěšnému donucovacímu zásahu třetí strany v podobě posílené mise AMISOM nutící bojovníky hnutí Al-Shabaab k rezignaci či útěku do Jemenu. Z regionálního pohledu lze s využitím Wallensteenových konceptů konstatovat, že bylo k řešení konfliktů ve východní Africe přistupováno tzv. postupným způsobem, v jehož rámci byla regionální bezpečnostní situace rozplétána konflikt po konfliktu. Důležitá přitom byla víra, že souběžně probíhající konflikty v regionu neovlivní implementaci mírových dohod řešeného konfliktu. (Wallensteen 2007: 196 – 197) Důsledkem využití tohoto postupu byly většinou mírové dohody poskytující řešení šitá na míru jednotlivým aktérům a konfliktům, jejichž trvanlivost byla velmi proměnlivá. Využití tohoto přístupu často selhává v situacích, kdy silné bezpečnostní provázání regionu neumožní přijmout izolovanou mírovou

148 dohodu. Z toho důvodu bylo například i přes velké úsilí obtížné dosáhnout izolované mírové dohody pro občanskou válku v Burundi vzhledem k souběžným konfliktům probíhajícím v sousedním Kongu a Rwandě či mírových dohod v konfliktech o status Somálského regionálního státu a státu Oromia, které je komplikováno probíhající občanskou válkou v Somálsku a nepřátelstvím Etiopie a Eritreje. Složitá realita místních mírových procesů je dále ilustrována celou řadou dohod, jejichž přijetí daný konflikt neukončilo (např. mírová dohoda ve Rwandě z roku 1993, v SRS z roku 2010 či mírové dohody pro druhou válku v Kongu z roku 2002, které neukončily konflikt probíhající v jeho regionu Ituri a provinciích Kivu), dohod, které po jejich přijetí nikdo neplnil, ale staly se později základem pro další jednání (např. lusacká mírová dohoda v DRC z roku 1999, arušská dohoda v Burundi z roku 2000 či kinshaská dohoda v Ituri z roku 2004) a dohod, které sice konflikt ukončily, ale přetrvávající napětí později přivedlo bývalé soupeře opět do stádia latentního konfliktu (např. mírová dohoda v Ituri z roku 2006). I přes komplikovanost a rizika postupného přístupu k řešení konfliktů lze konstatovat, že se v kontextu východní Afriky a jednalo od konce studené války v podstatě o jediný možný přístup. Alternativou je dle Wallensteena tzv. odvážný přístup, v rámci kterého se řeší nejdříve ty nejzávažnější konflikty s vírou, že jejich odstranění povede k ukončení těch menších. (Wallensteen 2007: 198 – 199) Tento přístup předpokládá existenci dlouhodobé strategie regionálního peacebuildingu, kterou však neměl ve východní Africe kdo prosazovat. Kromě relativně slabých organizací IGAD, EAC a ICGLR se zde žádné další s podobným potenciálem nenacházely. Hlavním důvodem nevhodnosti odvážného přístupu pro východní Afriku však byla neochota států regionu přistoupit na přístup, který nutně předpokládal ohrožení jejich zájmů vzhledem k zapojení většiny z nich do některého z místních konfliktů. Z podobných důvodů v termínech mocenských zájmů, zaujatosti a rivality států byly v řešení místních konfliktů využívány téměř výhradně extra-regionální přístupy v podobě zapojení mezinárodních organizací (např. OSN a AU) či samostatných států (např. JAR či Francie). Tyto přístupy byly využity u všech místních konfliktů, ve kterých nějaký mírový proces probíhal. U některých konfliktů bylo patrné také využití neformálních metod v podobě vytváření zvláštních vyslanců (např. Zvláštní vyslanec OSN pro severní Ugandu či Zvláštní vyslanec OSN pro Somálsko), kontaktních skupin (např. Mezinárodní kontaktní skupina pro Somálsko či Kontaktní skupina regionu Velkých jezer), seskupení angažovaných států (např. Skupina sedm plus jedna („Group of Seven Plus One“) ze zemí se zájmem o dění v severní Ugandě), přímého zapojení generálního tajemníka OSN (např. v konfliktu v provinciích Kivu

149

či v úvodní fázi občanské války v Somálsku) či svolání neformálních jednání (např. tradiční rozhovory wang oo v severní Ugandě financované zahraničními aktéry). Na závěr je nutné dodat, že je patrné postupné zvyšování potenciálu regionu pro řešení stále probíhajících či budoucích konfliktů intraregionálními přístupy. Jak bude blíže rozebráno v páté kapitole této práce, dochází v současnosti k prohlubování bezpečnostní spolupráce mezi státy regionu a posilování místních regionálních organizací s bezpečnostním profilem, které by mohly dlouhodobě plnit strategii regionálního peacebuildingu.

4.9. Dopady konfliktů Nejvýraznější byly dopady místních konfliktů na lokální rovině, na úrovni států či jejich částí. Především je třeba zmínit obrovské lidské utrpení, které způsobily. Celkově vedly k lidským obětem, vzniku uprchlíků a přemístěných osob, jejichž množství lze v každé této kategorii počítat v řádech milionů. Podíl kombatantů v obětech konfliktů je přitom velmi nízký. V místních konfliktech, jak již bylo rozebráno v kapitole 4.2, se často právě civilisté stávali cílem útoků, únosů, masakrů a dalších zvěrstev ve snaze konfliktních aktérů potrestat nepřítele prostřednictvím těch, kteří se mohou nejméně bránit. Rozsah lidskoprávních excesů ve východní Africe přitom neměl ve zkoumaném období nikde ve světě obdoby. Vraždy, mučení, etnické čistky, znásilňování, únosy dětí či využívání dětských vojáků a nezletilých sexuálních otrokyň se stávaly přirozenou součástí místních konfliktů. S omezením sociálních služeb státu v důsledku konfliktu se také snadněji šířila lidová nespokojenost, nemoci a případný hladomor. Traumata, pocit křivdy a nenávisti civilistů z prožitého utrpení a související touha po odvetě pak velmi komplikovaly poválečnou rekonstrukci a rekonciliaci rozdělených a značně militarizovaných společností. Silně byla vedením konfliktů omezena také ekonomická aktivita místních států. Přispívalo k tomu poškození fyzické infrastruktury zemí, zastavení exportu primárních komodit, který je často jediným zdrojem jejich příjmů, růst zadlužení, omezení zahraničních investic a rozvoj šedé ekonomiky. Somálsko se díky konfliktu a výše uvedeným příčinám zcela rozpadlo, Rwanda, Burundi a DRC se během a krátce po konfliktu nacházely na hraně kolapsu a konflikty na území Etiopie a Ugandy tyto země dlouhodobě oslabují a ohrožují jejich stabilitu. Eritrea byla po válce s Etiopií značně ekonomicky oslabena nejen kvůli vedení ozbrojeného konfliktu, ale také kvůli ukončení důležitých ekonomických kontraktů s jejím nepřítelem, které Etiopie přesměrovala na Džibutsko. To jako jediné nebylo svou občanskou válkou výrazněji poškozeno vzhledem k její malé destruktivitě a krátkému trvání.

150

Pozitivních dopadů místních konfliktů na lokální úrovni mnoho není. I přes extrémně vysokou cenu ale odstranila občanská válka ve Rwandě dlouholetý diktátorský režim s jeho zvrhlou etnickou ideologií. První válka v Kongu svrhla režim diktátora Mobuta, který sice byl krátce vystřídán podobně autoritativním režimem Laurenta Kabily, ten byl však zabit během druhé války v Kongu a nahrazen jeho synem Josephem, který zemi liberalizoval. Také občanská válka v Džibutsku vedla k odstranění vlády jedné strany a v podstatě iniciovala v zemi liberalizaci a narovnání etnických vztahů. U neukončených konfliktů v regionu zatím pozitivní dopady hledat nelze. Stejně tak u občanské války v Burundi, kde byla liberalizace a narovnání vztahů mezi etniky zahájena ještě před vypuknutím konfliktu, který tak veden především z důvodů neochoty části jeho populace smířit se s výsledky demokratizace. Také mezistátní konflikt mezi Etiopií a Eritreou teritoriální spor mezi oběma zeměmi nevyřešil. Dopady konfliktů na regionální úrovni byly v této práci již několikrát zmíněny a bude se jimi podrobně zabývat i šestá kapitola. Obecně jsou patrné dva základní dopady konfliktů na region, a to přelévání nestability (blíže viz kapitola 4.4) a vytváření nových vazeb přátelství a nepřátelství mezi státy. Zmíněná nestabilita nemusí mít nutně podobu rozšiřování a vzájemného posilování konfliktů, ale zahrnuje také vytváření vhodných podmínek pro růst přeshraniční kriminality v podobě rozvoje černých trhů se zbraněmi a drogami, námořního pirátství a obchodu s lidmi. Mezi pozitivní dopady lze zařadit skutečnost, že si díky nim místní státy uvědomily svoji vlastní zranitelnost a vzájemnou bezpečnostní provázanost, která je nyní motivuje k užší kooperaci v bezpečnostních otázkách a případně posilování existujících a vytváření nových platforem regionální spolupráce (blíže viz kapitola 5). Podobné jsou také dopady místních konfliktů na mezinárodní úrovni. Neschopnost některých států kontrolovat celé své teritorium v důsledku probíhajícího konfliktu vytváří vhodné prostředí pro hrozby jako je mezinárodní terorismus, který je s regionem spojován zejména v souvislosti s působením teroristické sítě Al-Kajda v Africkém rohu202 či somálské námořní pirátství, které ohrožuje mezinárodní námořní dopravu v Adenském zálivu203. Co se týče pozitivních dopadů na mezinárodní úrovni, tak lze s trochou cynismu říci, že množství konfliktů vedených ve východní Africe poskytlo mezinárodnímu společenství arénu pro testování efektivity široké palety možných odpovědí na krizové situace. Proces učení a postupného získávání know-how je evidentní, pokud porovnáme např. neefektivní intervence OSN v 90. letech během občanských válek ve Rwandě a Somálsku a její vcelku efektivní zásahy v Demokratické republice Kongo v novém tisíciletí.

202 Blíže k působení Al-Kajdy ve východní Africe viz (Shinn 2007) či (Krech 2011). 203 Blíže k problematice somálského pirátství viz (Černohous 2010) či (Murphy 2011). 151

Tabulka č. 1: Rysy a trendy ozbrojených konfliktů východní Afriky Počet obětí Zažitý název Umístění Doba trvání Typ konfliktu Předmět sporu Typy převládajícího jednání Intervence Způsob ukončení (do roku 2011) režim a milice: konvenční boj, pozorovací mise: GOMN (OAU), vnitrostátní 1. říjen 1990 1) politická moc (vláda) Občanská válka protipovstalecké operace, zvěrstva, UNUROM a UNAMIR I (OSN); 507 890 konflikt s vnějším – válka 2) bohatství (půda, veřejné zdroje) úplné vítězství FPR ve Rwandě masakry, etnické čistky; mírová mise: UNAMIR II (OSN); (UCDP) vlivem 18. července 1994 3) zrovnoprávnění etnik FPR: partyzánský boj, zvěrstva samostatně: Francie, Belgie, Zair mírové mise: AMIB (AU) a ONUB (OSN); vnitrostátní 21. října 1993 1) politická moc (vláda) režim: protipovstalecké operace; Občanská válka válka: 1993 – 2003 samostatně: JAR; sdílená kontrola politické 16 842 konflikt s vnějším – 2) bohatství (půda, veřejné zdroje) rebelové: partyzánský boj, dětští vojáci; v Burundi MOK: 2004 – 2008 sankce: ekonomické embargo (sousední moci (UCDP) vlivem 5. prosince 2008 3) zrovnoprávnění etnik + zvěrstva, masakry a etnické čistky u obou státy kromě Rwandy) režim: pasivita, omezený konvenční boj; u všech aktérů v různé podobě úplné vítězství AFDL a vnitrostátní i 1. září 1996 AFDL, Rwanda, Uganda, Angola, UNITA: První válka 1) politická moc (vláda) spojenců (mezinárodní 49 772 mezinárodní – válka konvenční boj; - v Kongu (Zair) 2) bohatství (půda, suroviny) rozměr řešen až v rámci (UCDP) konflikt 17. května 1997 rebelové a milice: partyzánská válka, 3) zrovnoprávnění společnosti druhé války v Kongu) zvěrstva, masakry režim vs. rebelové: sdílená státy: konvenční boj; kontrola politické moci; 25 207 vnitrostátní i 31. července 1998 Druhá válka nestátní skupiny: partyzánský boj, omezený Uganda, Rwanda: (UCDP) mezinárodní – válka —– —– mírová mise: MONUC (OSN) v Kongu (DRC) konvenční boj; nevyřešeno, nadále aktivní 3,5 – 5,4 mil. konflikt 17. prosince 2002 + zvěrstva a masakry u obou ostatní státy: změna pořadí (Ploughshares) priorit, upozadění konfliktu režim vs. CNDP: sdílená válka: 2009 režim, Rwanda: konvenční boj, Konflikt vnitrostátní květen 2004 mírová mise: MONUC/MONUSCO (OSN) kontrola politické moci; MOK: 2004 – 2008, 2010, protipovstalecké operace, zvěrstva; 6 988 v provinciích konflikt s vnějším – —– —– sankce: cestovní a ekonomické omezení na režim a Rwanda vs. FDLR a 2012 rebelové a milice: konvenční boj, (UCDP) vlivem současnost CNDP (OSN) Mayi Mayi: neukončeno Kivu latence: 2011 partyzánský boj, zvěrstva, masakry režim vs. M23: neukončeno válka: 1999, 2002, 2003 rebelové a milice: partyzánský boj, etnické 11 534 vnitrostátní červen 1999 sdílená kontrola moci Konflikt MOK: 2000, 2001, 2004, 1) bohatství (půda, suroviny) čistky, zvěrstva, masakry; mírové mise: MONUC (OSN), Operace (UCDP) konflikt s vnějším – v regionu, odzbrojení milic v regionu Ituri 2005 2) zrovnoprávnění etnik Uganda: vojenská podpora milic; Artemis (EU) cca 60 000 vlivem 29. listopadu 2006 (obnovená aktivita od 2008) latence: 2006 režim: protipovstalecké operace (Allen 2006) válka: 1986 – 1989, 1991, vláda: konvenční boj, protipovstalecké 1996 – 1998, 2002 – 2005, 1) politická moc (vláda) operace, přemísťování civilistů, zvěrstva; konflikt oficiálně neukončen 26 447 vnitrostátní leden 1986 2009 2) bohatství (veřejné zdroje) (reálně ale konflikt v severní Občanská válka rebelové: partyzánský boj, únosy dětí, (UCDP) konflikt s vnějším – MOK: 1990, 1992,1994, 3) zrovnoprávnění etnik 100 příslušníků speciálních sil USA Ugandě vyhasl s přesunem v Ugandě dětští vojáci, zvěrstva, masakry; cca 500 000 vlivem současnost 1995, 1999 – 2001, 2006 – postupná degradace nekompatibility LRA do DRC, Středoafrické Súdán – Uganda: proxy válka (Ploughshares) 2008, 2010 – 2012 s nejasnými zájmy a cíli rebelů republiky a Jižního Súdánu) prostřednictvím LRA a SPLA latence: 1993 1) politická moc (vláda) pozorovací mise: UNOSOM I; TFG: omezený konvenční boj; 29 722 vnitrostátní 26. ledna 1991 válka: 1991 – 1992 2) bohatství (veřejné zdroje) mírové mise: UNOSOM II (OSN), Občanská válka nestátní skupiny: partyzánský boj, (UCDP) konflikt s vnějším – a 2006 – 2012 3) zrovnoprávnění klanů AMISOM (AU) a operace UNITAF; konflikt neukončen v Somálsku teroristická taktika, sebevražedné útoky, 300 – 550 tis. vlivem současnost MOK: 1993 – 2005 složitá síť zájmů vzhledem k mnoha samostatně: Etiopie, Keňa; zvěrstva, warlordismus (Ploughshares) zapojeným nestátním aktérům sankce: zbraňové embargo (OSN) vnitrostátní 10. října 1991 1) politická moc (vláda) režim: konvenční boj, protipovstalecké Občanská válka sdílená kontrola politické 260 konflikt s vnějším – MOK 2) bohatství (veřejné zdroje) operace, blokáda, zvěrstva a masakry; samostatně: Francie v Džibutsku moci (UCDP) vlivem 26. prosince 1994 3) zrovnoprávnění etnik FRUD: partyzánský boj režim: konvenční boj, protipovstalecké Konflikt v vnitrostátní 22. února 1994 MOK: celou dobu kromě 1) secese operace, blokáda, kolektivní trest; 2 336 Etiopii o status konflikt s vnějším – - konflikt neukončen 1995 a 1997 (latence) 2) zrovnoprávnění etnik ONLF: partyzánský boj, terorismus; (UCDP) vlivem současnost SRS + zvěrstva, masakry u obou vláda: konvenční boj, protipovstalecké Konflikt vnitrostátní prosinec 1991 MOK: celou dobu kromě 1) secese operace 2 073 v Etiopii o status konflikt s vnějším – 1993, 1996 a 1997 - konflikt neukončen 2) zrovnoprávnění etnik OLF: partyzánský boj, terorismus; (UCDP) vlivem současnost (latence) státu Oromia + zvěrstva, masakry u obou Válka mezi 12. května 1998 Eritrea: konvenční boj, zákopová válka; arbitráž (i přes přijetí mezinárodní pozorovací mise: UNMEE; rozhodnutí demarkace 98 192 Etiopií a – válka 1) teritorium (sporná hranice) Etiopie: konvenční boj, útoky lidských vln; konflikt sankce: zbraňové embargo (OSN) hranice neproběhla, napětí (UCDP) Eritreou 12. prosince 2000 + značné využití dělostřelectva u obou přetrvává do současnosti)

152

Schéma č. 7: Diagram průběhu a dynamiky zkoumaných konfliktů 204 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011

Občanská válka v Ugandě 1162 2999 1716 1045 804 1014 72 - 150 606 1977 1542 1146 633 578 259 2148 1264 2709 1003 268 153 785 1554 578 282

Občanská válka ve Rwandě

2643 1085 1043 1009 502110

Občanská válka v Somálsku 8444 4729 478 635 460 755 268 312 452 171 417 606 418 669 297 1157 1589 1661 1794 2780 2108 Občanská válka v Džibutsku 59 129 33 39

Konflikt o status

státu Oromia 700 165 - 25 25 - - 25 711 25 25 25 25 25 25 25 25 25 42 25 25

Občanská válka v Burundi ? ? 1511 2672 1291 1990 1099 1987 2013 1550 1246 623 379 172 52 201 Konflikt o status SRS

50 - 211 - 25 50 25 25 60 534 269 58 51 396 59 473 25 25

První válka v Kongu (Zair)

35389 14333 Druhá válka v Kongu (DRC) 8631 5880 3368 2238 5090

Válka mezi Etiopií a Eritreou

1000 47192 50000

Konflikt v regionu Ituri 1205 650 474 4422 4118 573 92 -

Konflikt v provinciích Kivu 517 207 239 754 778 4161 332 - Válka (>999 †) Malý ozbrojený konflikt (25 – 999 †) Latence (<25 †) Koercivní linie

204 Ilustrace vytvořená autorem. Počty obětí konfliktů (oběti spojené s bitvami a jednostranného násilí) vychází kalkulace v příloze č. 1. Koercivní linie jsou u každého konfliktu pouze orientační. Byly konstruovány dle významu jednotlivých eskalačních a deeskalačních událostí konfliktů a s ohledem na počty jejich obětí. Účelem těchto linií je poskytnout představu o eskalační dynamice konfliktů v čase. Jejich grafické znázornění nemá pevné měřítko a nelze tak porovnávat koercivní linie napříč konflikty. 153

5. Regionální přístup k managementu konfliktů východní Afriky Přiznání určité bezpečnostní role regionálním organizacím je v africkém kontextu celkem novou záležitostí. V období studenoválečného soupeření byly místní bezpečnostní problémy přelévající se přes hranice jednotlivých států řešeny téměř výhradně multilaterálně v rámci OSN či bilaterálně mezi dotčeným africkým státem a některou ze dvou supermocností či exkoloniálních mocností. Regionální dimenze konfliktního managementu zůstávala v afrických podmínkách poměrně nerozvinutá. Ke změně této situace začalo docházet až v pozdějších fázích studené války se vznikem a rozvojem bezpečnostních aktivit různých subkontinentálních organizací (např. IGAD, SADC, ECOWAS apod.) a intenzivněji pak v kontextu širšího mezinárodního konsensu o větší roli regionálních organizací v udržování mezinárodního řádu na začátku 90. let. Ghálího Agenda pro mír z roku 1992 artikulovala nový spolupracující vztah mezi OSN a regionálními uskupeními v řešení regionálních krizí. Regionální a subregionální organizace začaly být vnímány jako první instance pro řešení bezpečnostních problémů překračujících národní hranice, což zároveň dávalo více prostoru širší mezinárodní komunitě pro jednání se záležitostmi, které nemohly být řešeny na nižších úrovních. Z toho důvodu byl rozvoj afrických regionálních organizací schopných řešit bezpečnostní záležitosti mezinárodní komunitou značně podporován. Podpora rozvoje regionalismu však přicházela i od samotných afrických států, a to i navzdory kontinentální absenci strukturálních podmínek, které obecně podporují rozvoj regionalismu jinde ve světě (např. silný národní stát, který má dostatek moci k ochraně svých hranic, kontrole svého teritoria, držení monopolu donucovací síly a zajištění bezpečnosti svých občanů). Jejím zdrojem byl především soulad s africkými aspiracemi na řešení problémů kontinentu vlastními silami a bez externích zásahů v duchu principu „africká řešení pro africké problémy.“ (Healy 2011: 105 – 106) (Wulf – Debiel 2010: 533 – 534) Idea, že nejlepším způsobem, jak udržovat mír a bezpečnost v Africe je, aby sami Afričané vyřešili problémy svého kontinentu, byla běžnou součástí politické debaty alespoň za posledních padesát let. Za toto období si získala podporu z mnoha zdrojů, a to jak těch afrických205, tak západních206. Faktorů, které vysvětlují rezonanci a popularitu této myšlenky

205 Např. prezident JAR Thabo Mbeki komentoval řešení situace v Dárfúru následovně: „Je kriticky důležité, aby africký kontinent jednal s těmito konfliktními situacemi. (…) Nikoho zvenčí afrického kontinentu jsme nežádali, aby posílal jednotky do Dárfúru. Je to africká zodpovědnost a my to zvládneme.“ (Rice 2005) V podobném duchu se vyjádřil i rwandský prezident Kagame, když v únoru 2008 řekl, že „nejlepším přístupem je pomoci Afričanům vyvinout jejich vlastní kapacity k řešení těchto problémů.“ (APP 2008) Komisař AU Alpha Oumar Konare tuto pozici posílil v dubnu 2008, kdy tvrdil, že „Zodpovědnost za mír na kontinentu je především Afriky samotné a proto je důležité vybudovat africkou kapacitu k posílení nové mírové a bezpečnostní architektury, položit základy systému včasného varování a umožnit rychlou intervenci pohotovostních sil.“ (UN SC 2008b) 154 je několik. Její původ lze nalézt v antikoloniálním boji, přičemž odráží silný antiimperialistický sentiment, víru ve svobodu Afričanů svobodně rozhodovat o své vlastní budoucnosti bez vnějšího diktátu, myšlenky svébytné africké osobnosti a filozofické a ideologické koncepce Négritude.207 V pozitivním slova smyslu tak tento přístup reprezentuje normativní obranu pluralistické koncepce mezinárodní společnosti a odmítnutí neokoloniálních iniciativ. (Williams 2008: 311) Afričtí podporovatelé afrických řešení zdůrazňovali ve své obhajobě tohoto přístupu také Kapitolu VIII Charty OSN, která ve svém Článku 52 povzbuzuje regionální organizace ve vedení mírové rezoluce sporů v jejich vlastní oblasti.208 (UN 1945: Článek 52) Kromě toho byl tento přístup především během 90. let často prezentován jako nutná odpověď na značný úpadek zájmu mezinárodních aktérů o Afriku po konci studené války (s krátkou výjimkou v Somálsku). V některých případech (např. Burundi či Libérie) OSN explicitně odmítla lokální požadavky na vyslání peacekeepingových operací, nicméně nejmarkantnějším vyjádřením ztráty zájmu bylo efektivní stažení z Rwandy během místní genocidy v roce 1994. „Pokud existuje nějaká společná červená linka napříč Afrikou, pak je to upadající mezinárodní pozornost. Význačným rysem západní politiky v Africe je její absence,“ konstatoval Mezinárodní institut strategických studií v polovině 90. let. (IISS 1997: 223) Zjevným poučením z tohoto stavu pro Afričany bylo, že si nemohou dovolit čekat na západní kavalerii, ale musí začít navrhovat své vlastní akční plány.209 Vrcholem výše nastíněného vývoje bylo založení Africké unie, která otevřeně deklaruje svoji ambici hrát aktivní roli v managementu bezpečnostních záležitostí kontinentu. Přestože africké regionální organizace zakomponovaly téma bezpečnosti pevně do svých agend, zůstává jejich reputace v praktickém naplňování bezpečnostních cílů značně problematická. Skutečnost, že je Afrika kontinentem zasaženým největším počtem ozbrojených konfliktů, naznačuje, že místní regionální organizace, často s překrývajícím se členstvím, dosáhly jen mála úspěchů. Platí to především pro region východní Afriky, kde

206 Západní státy tuto ideu také podporovaly, zvláště pak USA, VB a Francie, které byly vždy jako první volány k tomu, aby zakročily ke zmírnění afrických humanitárních a bezpečnostních nesnází. Západní státy signalizovaly silnou neochotu dodávat své jednotky (ve velké počtu či na delší období) do Afriky poté, co utrpěly značné ztráty v mírových operacích vedených na tomto kontinentě (zvláště pak USA po událostech v Somálsku v říjnu 1993 a Belgie po rwandské genocidě roku 1994). (Williams 2008: 311) (Ycaza 2010: 2) 207 Négritudé představuje filozofickou a ideologickou koncepci využívanou v rámci literárně-kulturního hnutí usilujícího o znovuobjevení africké historie a kultury. Založeno bylo ve 30. letech 20. století černošskou inteligencí v Paříži jakožto reakce na koloniální politiku kulturní asimilace. (Jacques 2010) 208 Nicméně zároveň zakazuje vést vynucovací aktivity bez autorizace RB OSN. (UN 1945: Článek 53). 209 S tím jak se mezinárodní pozornost vracela ve 21. století do Afriky, začal být tento přístup podporován také kritikou velké závislosti kontinentu na externích donorech. Způsobily ji obavy vyplývající z nestálosti jejich zájmů (tedy co se stane, pokud se dárci rozhodnou, že Afrika již není prioritou pro jejich rozvojové rozpočty) a jejich sporných prioritách (názor, že západní státy v Africe usilují spíše o vítězství ve válce proti teroru a zabezpečení svých energetických dodávek, než o trvalé ukončení místních konfliktů). (Williams 2008: 312) 155 charakteristiky místních konfliktů a bezpečnostních problémů, tak jak byly nastíněny v této práci, způsobily, že je zde rozvoj mírových a bezpečnostních mechanismů urgentnější, ale zároveň obtížnější než v kterémkoliv jiném africkém regionu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je tak účelem této kapitoly prozkoumat možnosti a omezení regionálních organizací působících ve východní Africe k vedení efektivního managementu konfliktů a zjistit, zda identifikovanému trendu regionalizace bezpečnostních vztahů východní Afriky odpovídá také adekvátní vývoj na straně rozvoje regionálních přístupů k nakládání s bezpečnostními problémy regionu. Přestože se v regionu východní Afriky angažuje několik regionálních organizací majících bezpečnost ve své agendě (viz kapitola 5.4), budou v této kapitole analyzovány pouze ty organizace, které v této práci byly již několikrát zmíněny a které lze považovat v kontextu východní Afriky za nejvýznamnější a zároveň v bezpečnostní oblasti za nejrozvinutější – IGAD, EAC, ICGLR. Prostor však bude dán také analýze kontinentální bezpečnostní struktury Africké unie jakožto platformy pro spolupráci jednotlivých regionálních organizací.

5.1. Mezivládní úřad pro rozvoj 5.1.1. Historický kontext a bezpečnostní profil organizace V lednu 1986 podepsaly hlavy států a vlád šesti východoafrických zemí – Keni, Ugandy, Etiopie, Džibutska, Somálska a Súdánu dohodu, kterou byl založen Mezinárodní úřad pro sucho a rozvoj (Intergovernmental Authority on Drought and Development, IGADD) se sídlem v Džibuti. Ve svých počátcích neměl tento úřad žádné politické ambice usilující o regionální integraci, natož pak o aktivní roli v managementu konfliktů. V jeho mandátu byla ukotvena pouze koordinace politik členských států týkajících se potravinové bezpečnosti, ochrany životního prostředí a managementu přírodních zdrojů. Motivace k založení IGADD nepocházela ani tak z politických pohnutek jejích členů, ale především od různých rozvojových agentur OSN usilujících o založení regionální organizace, která by byla lépe schopná řešit pro Africký roh chronické problémy sucha a hladomoru, v dané době opět devastující Somálsko a Etiopii (1984 a 1985). (Shaw 1995) IGADD vznikala v období, kdy v Africkém rohu dosahovalo vrcholu několik vzájemně provázaných ozbrojených konfliktů a místní situace byla i díky dlouhé tradici podpory subverzních aktivit místními státy daleko od vize jakékoliv poklidné regionální spolupráce. I tyto okolnosti a jejich urgentnost však mohly dle mého názoru přispět k postupnému rozšiřování aktivit organizace na pole míru a bezpečnosti. První úspěch v této oblasti zaznamenala IGADD sice bezděčně, ale přesto již na svém inauguračním zasedání v

156 roce 1986 v Džibuti. Tato událost se stala první příležitostí pro setkání prezidentů Etiopie, Mengistu Haile Mariama, a Somálska, Mohameda Siada Barrého, jejichž státy měly značně napjaté vztahy již od Ogadenské války let 1977 a 1978, což vydláždilo cestu pro podpis společného komuniké v dubnu 1988, které tuto válku formálně ukončilo. (Healy 2011: 107) IGADD tak spontánně zaznamenala jistý mediační úspěch již při svém vzniku. Nutno dodat, že díky absenci institucionálního ukotvení jakýchkoliv bezpečnostních nástrojů však na dlouhou dobu poslední. Během několika prvních let existence organizace byly svrženy hlavy poloviny zakládajících států IGADD (súdánský Sadiq al-Mahdi v roce 1989, etiopský Mengistu Haile Mariam a somálský Mohamed Siad Barré v roce 1991), došlo k ukončení studené války, vypuknutí nových konfliktů v regionu (občanské války v Ugandě, Somálsku a Džibutsku, separatistických konfliktů v Etiopii) a organizace byla v září 1993 rozšířena o nového člena v podobě Eritreje. Urgentnost turbulentních událostí postudenoválečné periody v Africkém rohu a účast nové generace afrických vůdců210 na projektu IGADD předznamenávala revitalizaci projektu a rozšíření mandátu organizace o bezpečnostní témata. Byli to především noví prezidenti Etiopie (Meles Zenawi), Eritreje (Isaias Afewerki), spolu s prezidentem Ugandy (Yoweri Musevenim), kteří měli zájem na rozvíjení regionální spolupráce a oživení IGADD s daleko ambicióznějším mandátem.211 Jejich snahy vyvrcholily na mimořádném summitu IGADD v dubnu 1995 v Addis Abebě, na kterém byla zahájena příprava návrhu pro rozvinutí schopností členských zemí v prevenci, managementu a řešení konfliktů. Rozšířený mandát organizace

210 Do nové generace afrických lídrů se většinou řadí Paul Kagame (Rwanda), Yoweri Museveni (Uganda), Meles Zenawi (Etiopie), Isaias Afewerki (Eritrea), Laurent Kabila (DRC), Jerry Rawlings (Ghana), Joaquim Chissano (Mosambik) a Thabo Mbeki (JAR). Toto označení bylo používáno v polovině 90. let k vyjádření optimismu o nových afrických vůdcích, kteří byli mladí, dynamičtí a ochotní prolomit tabu svých zdiskreditovaných předchůdců. Významně toto pojmenování při své cestě do Afriky v březnu 1998 zpopularizoval americký prezident Bill Clinton, když novou generaci afrických lídrů (aniž by je jmenoval konkrétně) vzýval jako nové vůdce Afriky, kteří jsou oddaní demokracii a ekonomickým reformám a dokážou se postarat o svůj „vlastní dvorek“. Nutno dodat, že postupem času se reputace těchto lídrů proměnila, a to spíše v negativním ohledu. Blíže viz (Oloka-Onyango 2004). 211 Motivací tohoto zájmu bylo především značné sebevědomí a ambice těchto vůdců plynoucí z hrdosti z vojenských vítězství, kterými Museveni, Zenawi i Afewerki odstranili násilné režimy ve svých státech, spolu se zklamáním z role OAU při řešení bezpečnostních záležitostí v Africkém rohu. OAU považovali tito vůdci za stagnujícího garanta stability v Africe. Ve svém prvním proslovu k této organizaci v roce 1986 připomenul Museveni smrt 750 tisíc Uganďanů v právě skončené občanské válce a hovořil o hlubokém pocitu zrady způsobeném mlčením afrických států zastoupených v OAU. Doslova řekl: „Důvod pro neodsouzení tak masivních zločinů byl údajně v touze nevměšovat se do interních záležitostí členských států v souladu s Chartami OAU a OSN. Toto odůvodnění my odmítáme, protože stejné orgány mají také explicitní ustanovení, která se zřetelně vyslovují pro posvátnost a neporušitelnost lidského života.“ Eritrejský prezident Afewerki mluvil také v podobném duchu ve svém vlastním inauguračním projevu, když řekl, že OAU svým ignorováním dlouhé a závažné občanské války, která předcházela zisku nezávislosti země, zradila lid Afriky a Eritreje a je proto zbytečnou organizací. (Kioto 2003: 813) 157 byl nakonec přijat na summitu v Nairobi v březnu 1996, na kterém byl také upraven název organizace na současnou IGAD. (Francis 2006: 222) Nově byly do mandátu organizace zahrnuty v rámci šestého článku Dohody ustanovující Mezivládní organizaci pro rozvoj (Agreement Establishing the Inter- Governmental Authority on Development) také principy mírového urovnání mezistátních a vnitrostátních sporů prostřednictvím dialogu, udržování regionálního míru, stability a bezpečnosti a ochrana lidských práv a práv národů. Její Článek 7 explicitně stanovuje jakožto cíl organizace vytvoření mechanismu pro prevenci, management a řešení mezistátních a vnitrostátních konfliktů dialogem. (IGAD 1996: 7) V souladu s těmito principy a cíli se členské státy zavázaly ve Článku 18a, který se zabývá právě řešením konfliktů, spolupracovat k dosažení míru, bezpečnosti a stability regionu, přijmout kolektivní opatření k eliminaci hrozeb, ustanovení efektivního mechanismu pro konzultace a spolupráci pro mírové řešení sporů a upřednostňovat řešení svých sporů primárně prostřednictvím IGAD před jejich odkázáním dalším regionálním či mezinárodním organizacím. (IGAD 1996: 15 – 16) V souladu s novým mandátem organizace bylo také nutné restrukturalizovat a posílit její Sekretariát. V jeho rámci byl vytvořen Sektor politických a humanitárních záležitostí (Political and Humanitarian Affairs Sector, PHAS), jehož součástí bylo také Oddělení míru a bezpečnosti (Peace and Security Division, PSD). Činnost tohoto oddělení vedla postupně k vytvoření Programu prevence, managementu a řešení konfliktů (Conflict Prevention, Management and Resolution, CPMR), který se skládá z následujících komponentů:

1. Prevence konfliktů - Mechanismus včasného varování a odpovědi (Conflict Early Warning and Response Mechanism, CEWARN) 2. Management konfliktů – rozvoj strategie CPMR pro region IGAD, koordinace Východoafrických pohotovostních sil (Eastern Africa Standby Force, EASF), kontrola nelegální obchodu se zbraněmi a koordinace Meziparlamentní unie IGAD (IGAD Inter-Parliamentary Union, IPU-IGAD) 3. Řešení konfliktů – súdánský a somálský mírový proces a jejich archivace

Kromě výše uvedeného se PSD zabývá také humanitárními záležitostmi (managementem rizik katastrof a řešení humanitárních krizí souvisejících např. s uprchlíky, navrátilci či IDPs) a koordinací aktivit IGAD v boji proti terorismu a námořnímu pirátství.212 (IGAD 2010a)

212 Na narůstající hrozbu terorismu v Africkém rohu odpověděl IGAD ustanovením Programu budování kapacit proti terorismu (Capacity Building Programme Against Terrorism, ICPAT), který byl zahájen v roce 2006 a jeho cílem bylo budovat národní kapacity boje proti terorismu a podpoře bezpečnostní spolupráce regionu. (ICPAT 2010) V roce 2011 byl ICPAT nahrazen Programem bezpečnostního sektoru IGAD (IGAD Security Sector 158

Přestože jsou cíle organizace v oblasti míru a bezpečnosti stanoveny poměrně jasně a ambiciózně, je bezpečnostní struktura IGAD budována velmi pomalým tempem a v operační fázi je zatím pouze systém včasného varování CEWARN. (Wulf – Debiel 2011: 537) Následující podkapitoly tak představí činnost IGAD v oblasti managementu konfliktů právě s důrazem na CEWARN, ale také s ohledem na omezené mediační aktivity a peacekeeping.

5.1.2. CEWARN Mechanismus včasného varování a odpovědi CEWARN byl ustanoven v lednu 2002 a v červnu 2003 pak bylo oficiálně otevřeno jeho velitelství v Addis Abebě.213 Motivací pro vytvoření tohoto mechanismu bylo mj. přesvědčení členských států IGAD, že včasná intervence k zabránění eskalace či zmírnění těch nejhorších dopadů násilných konfliktů je mnohem levnější než materiální a lidské ztráty při managementu již eskalovaných krizí. (CEWARN 2012a) Nejdůležitějším cílem mechanismu je odhalovat situace, které by potenciálně mohly vést ke konfliktu a posléze zabránit jejich eskalaci. Co se týče odlišných mechanismů včasného varování, kombinuje CEWARN vzhledem ke svému mandátu (predikce napětí a konfliktů) prvky prediktivního modelu a modelu hodnocení rizik.214

5.1.2.1. Struktura mechanismu CEWARN operuje na třech provázaných úrovních: lokální, národní a regionální. Na nejvyšší úrovni nalezneme nezbytné základní orgány, bez kterých by žádný regionální mechanismus včasného varování nemohl existovat, zatímco jejich spolupráce s dalšími komponenty na nižších úrovních je zcela klíčová pro efektivní funkčnost celého systému (viz Schéma č. 8).

Program, ISSP), který předchozí program restrukturalizoval a má oproti němu širší mandát umožňující zaměřovat se také na potírání přeshraničního zločinu, pirátství a budování kapacit námořní bezpečnosti. (IGAD 2011b) ISSP je považován za součást širší bezpečnostní strategie CEWARN, nicméně nebyl zatím plně operacionalizován. Blíže k činnosti ICPAT a ISSP viz (ICPAT 2010), (Mengisteab – Bereketeab 2012: 186 – 187) či (Berman – Sams 2000: 209). V souvislosti s bojem proti terorismu a bezpečnostní agendou IGAD lze zmínit také přítomnost Afrického velitelství USA (United States Africa Command, USAFRICOM) na centrále IGAD v Džibuti. Předchůdcem USAFRICOM bylo Kombinované úkolové uskupení Afrického rohu (Combined Joint Task Force – Horn of Africa, CJTF-HOA) ustanovené v roce 2002 s cílem ničit teroristické buňky ve východní Africe. To bylo v roce 2008 transformováno do námořnictvem vedené síly s cílem posilovat regionální stabilitu, podporovat budování regionálních kapacit a humanitárních misí, čímž vzniklo AFRICOM. (Melson 2011: 8) Americké zapojení do bezpečnostní architektury IGAD dle některých autorů demonstruje nedostatek suverenity IGAD a komplikuje mezistátní vztahy v regionu. Blíže viz (Keenan 2008: 16 – 20). 213 Pro plné znění ustavujícího protokolu CEWARN viz (IGAD 2002). 214 Monty G. Marshall rozlišuje tři typy modelů včasného varování dle jejich cílů: 1) podmiňovací a kauzální modely, které zajišťují empirické důkazy pro kauzální vazby mezi závislými proměnnými a násilným konfliktem či politickou nestabilitou, 2) prediktivní modely, které se snaží předvídat vypuknutí násilí a zaměřují se na vybrané proměnné a zpracovávají indikátory či informace o sledovaných událostech, 3) modely obecných rizik a kapacit, které řadí státy od slabých po silné dle jejich sociálních problémů, politických konfliktů a efektivity jejich ekonomického výkonu. (Marshall 2008: 9 – 19) (Wulf – Debiel 2010: 528) 159

Schéma č. 8: Organizační struktura CEWARN 215

Rada ministrů IGAD Sekretariát IGAD R E G Výbor stálých tajemníků (CPS) I Oddělení míru a bezpečnosti O - politická rozhodnutí na regionální úrovni

N Á

L Subregionální Technický výbor Jednotka CEWARN N mírové rady pro včasné varování - koordinace, monitoring Í (zatím nevytvořeny) (TCEW) a kontrola kvality

N Á R Národní výzkumné instituty (NRI) Národní jednotky O včasného varování D Národní koordinátor CEWARN a odpovědi (CEWERU) N - kódování a analýza informací - iniciativy odpovědi Í - zprávy včasného varování

L O K Lokální výbory Polní monitory (FM) Á - implementace - sběr dat ve sledovaných L na lokální úrovni oblastech N Í strukturální vztah tok informací

Na regionální úrovni je struktura CEWARN tvořena Výborem stálých tajemníků (Committee of Permanent Secretaries, CPS), v jehož rámci se zhruba dvakrát ročně schází zástupci ministerstev zahraničí členských států a jako členové ex officio také Výkonný tajemník IGAD, Ředitel pro politické záležitosti a Koordinátor Oddělení CEWARN. Úkolem CPS je příprava zpráv a doporučení pro Radu IGAD týkajících se konfliktů v regionu a případných preventivních akcí. Dále na této úrovni působí Technický výbor pro včasné varování (Technical Committee on Early Warning, TCEW), který plní v mechanismu koordinační roli a je tvořen vedoucími Národních jednotek včasného varování a odpovědi (National Conflict early Warning and Response Units, CEWERU) a zástupci občanské společnosti, výzkumných institucí a Jednotkou CEWARN (CEWARN Unit). Role této jednotky je ryze administrativní – vytváří platformu spolupráce mezi členskými státy, spravuje databázi informací o včasném

215 Přeložené a graficky upravené schéma z (CEWARN 2012b). 160 varování a odpovědích, rozvíjí úzkou spolupráci mezi jednotlivými CEWERU a poskytuje jim technickou asistenci a další nutnou podporu. (CEWARN 2012b) (Kassa 2011: 14) Národní úroveň je tvořena již zmíněnými Národními jednotkami včasného varování a odpovědi (CEWERU), které působí na relevantních ministerstvech členských států a typicky se skládají z řídícího výboru (tvořeného mj. zástupci vlád, bezpečnostními odborníky či zástupci občanské společnosti), koordinačních jednotek a lokálních výborů. Náplní CEWERU je sběr a analýza informací týkajících se včasného varování a odpovědi, které předávají na regionální úroveň, spolupráce s občanskou společností a formulování strategií včasné odpovědi na základě informací či varování, které přicházejí zpět od regionálních orgánů. Na národní úrovni působí také Národní výzkumné instituty (National Research Institutes, NRI), nezávislé nevládní organizace vybrané na základě stanovených kritérií a najaté k asistenci při budování a správě sítí pro sběr informací, produkci hodnotících zpráv z terénních informací a poskytování podpory při koordinování aktivit CEWERU. (Christensen 2009: 9 – 11) Lokální úroveň organizační struktury mechanismu včasného varování a odpovědi je tvořena Lokálními výbory (Local Committees) skládajícími se v každé zemi ze zástupců vlád a nevládních organizací. Jejich rolí je podpora aktivit včasné odpovědi uvnitř členských států a z praktického hlediska pak vytváření režimů sběru, sdílení a šíření informačních zdrojů pro posílení partnerství mezi státy v peacebuildingových aktivitách. Na starosti mají také vedení populárních kampaní ve snaze zvýšit povědomí veřejnosti o bezpečnostních tématech regionu. Zcela nejnižším, avšak velmi důležitým prvkem v celé struktuře mechanismu, jsou polní pozorovatelé mající za úkol sbírat relevantní informace z jim přidělené tematické a geografické oblasti a podávat o nich zprávy na vyšší úrovně struktury. (CEWARN 2012b) Financování popsané struktury CEWARN je zajištěno prostřednictvím příspěvků členských států a externích rozvojových dárců jako je např. USAID či Německá společnost pro technickou spolupráci (Deutsche Gesellschaft für Internationale Zusammenarbeit, GIZ). (Wulf – Debiel 2010: 537) Od ledna 2009 disponuje CEWARN také Fondem včasné odpovědi (Rapid Response Fund, RRF), který mu napomáhá financovat krátkodobé projekty zacílené na prevenci, deeskalaci či řešení konfliktů pastevců a souvisejících bezpečnostních záležitostí. Jeho cílem není nahradit dlouhodobé rozvojové aktivity členských států či úsilí mezinárodních rozvojových agentur, ale posílit flexibilitu a rychlost odpovědi na sledované násilné konflikty.216 (Christensen 2009: 25 – 28)

216 Příspěvky do fondu pocházejí zejména od externích dárců. Aktivně přispívají především rozvojové agentury evropských zemí (např. Rakouska, Belgie, Dánska, Itálie, Švédska či Velké Británie). Jejich příspěvek činil mezi lednem 2009 a listopadem 2011 více než 1,3 milionu USD. (Kassa 2011: 6) 161

Vzhledem k velkému množství akutních mezistátních a vnitrostátních konfliktů v regionu Afrického rohu a omezeným zdrojům IGAD začal CEWARN implementovat inkrementální přístup, v rámci kterého se zaměřuje primárně na předcházení konfliktů pastevců (pastoral conflicts) a ostatními konflikty se zatím nezabývá.217 S využitím kapacit výše rozebrané struktury plní CEWARN od roku 2003 úkoly včasného varování a odpovědi ve třech hlavních geografických oblastech – klastru Karamoja (přeshraniční regiony Etiopie, Súdánu, Keni a Ugandy), somálského klastru (přeshraniční regiony Etiopie, Keni a Somálska) a od roku 2007 klastru Dikhil (přeshraniční regiony Džibutska a Etiopie).218 (IGAD 2011a) Prostřednictvím sady 52 socioekonomických indikátorů monitoruje CEWARN specifické faktory vztahující se ke konfliktům pastevců a souvisejících bezpečnostních záležitostí. Jeho zprávy jsou pak poskytnuty CEWERU na národní úrovni a koordinačním strukturám mechanismu jako je TCEW a CPS na regionální úrovni. V současnosti CEWARN produkuje čtyři typy zpráv: 1) základní zprávy, které jsou aktualizovány každých pět let a poskytují analýzy strukturálních příčin konfliktů v historickém a ekonomickém kontextu a přehled o dopadech konfliktů a zranitelnosti sledovaných komunit, 2) zprávy aktualizující a dokumentující bezpečnostní situaci v jednotlivých zemích a klastrech, které jsou produkovány každé čtyři měsíce, 4) situační zprávy zaznamenávající výskyt nových faktorů, které mohou ohrozit existující mír či eskalovat již napjaté situace a vést potenciálně až k násilnému konfliktu a 3) zprávy obsahující varování v reálném čase o hrozících násilných konfliktech, které vyžadují urgentní intervenci. Všechny zprávy obsahují také krátkodobá, střednědobá a dlouhodobá doporučení o podobě odpovědi pro zúčastněné strany ze všech úrovní – lokální, národní, regionální i mezinárodní. (CEWARN 2012c) (Wulf – Debiel 2010: 538)

5.1.2.2. Efektivita systému Pokud posuzujeme úspěšnost CEWARN ryze s ohledem na jeho mandát, který ho zaměřuje poměrně úzce na „krádeže dobytka, konflikty o pastviny a napajedla, pašeráctví a nelegální obchod, pohyb nomádů, problematiku uprchlíků, pozemní miny a banditismus“ (Apuuli 2004: 179), pak lze jeho činnost na této mikroúrovni považovat za úspěšnou. V celkovém kontextu Afrického rohu a s ohledem na řadu vážných vnitrostátních a mezistátních konfliktů, které zatím nejsou prioritou tohoto mechanismu, si troufám tvrdit, že využití CEWARN pouze pro konflikty pastevců je mrhání kapacit potenciálně užitečného mechanismu, které by mohly být

217 V Africkém rohu se nachází největší populace pastevců na světě. Její velikost dle některých odhadů dosahuje až 22 milionů. (Sandford 2011: 1) Jednou z typických místních násilných praktik jsou krádeže dobytka, které často vedou ke vzniku násilných konfliktů mezi pasteveckými komunitami. 218 Klastr Dikhil se v odborné literatuře občas vyskytuje také pod svým starým označením jako klastr Afar-Issa. 162 využity pro podstatně urgentnější bezpečnostní problémy regionu. Oproti celkovým cílům IGAD je tak současná činnost CEWARN poměrně málo ambiciózní. Mechanismus by měl dle mého názoru v duchu svého inkrementálního přístupu a po již dostatečném otestování své funkčnosti na nejnižší úrovni opravit své zjištěné nedostatky a co možná nejdříve rozšířit svůj záběr i na závažnější, probíhající či potenciální, konflikty regionu. Obecně odhalila dosavadní činnost CEWARN na poli konfliktů pastevců několik jeho základních omezení. Mechanismus 1) trpí nedostatkem důvěry členských států, 2) má vcelku detailní pokrytí, ale pouze limitovaný záběr, 4) disponuje metodologickými limity 3) je reaktivní a 5) není díky infrastrukturálním omezením vždy zcela včasný. Dle Appuliho je CEWARN „dobrým teoretickým rámcem k reakci na rozličné konflikty postihující Africký roh, avšak na praktické úrovni je plný nejasností a mezer, díky kterým nemusí fungovat.“ (Apuuli 2004: 174) CEWARN skutečně čelí několika důležitým překážkám jeho efektivního fungování. Nade všemi stojí nedostatek důvěry mezi členskými státy a jejich tendence tento mechanismus kontrolovat, a to včetně jeho zdrojů informací. (Laakso 2005: 496) V kontextu bezpečnostní reality Afrického rohu je jeho omezením také dosavadní úzké tematické zaměření na konflikty pastevců. Členské státy však, snad i vzhledem k výše uvedenému, nejsou příliš ochotny připustit tematické rozšíření aktivit i na jiné druhy konfliktů. Není tedy ani překvapující, že přestože je pokrytí konfliktů pastevců ve sledovaných klastrech v celku robustní, nebyly to orgány IGAD, ale právě členské státy, které rozhodly o podobě a velikosti těchto klastrů. Z metodologického hlediska klade CEWARN důraz na 52 strukturálních a klimatických/environmentálních indikátorů.219 Získaná data jsou analyzována kvantitativně a do jisté míry také kvalitativně. Tento přístup má dle Nyheima dva limity, které omezují jeho relevanci: 1) použité indikátory nemohou efektivně zachytit současnou komercionalizaci (a kriminalizaci) konfliktů pastevců (konkrétně rozsáhlé komerční a velmi násilné krádeže dobytka) a 2) metodologie spolu s politickou citlivostí limituje pochopení extremistických skupin v Somálsku a dopad násilí založeném na teroru (konkrétně v přeshraničních oblastech Etiopie, Keni a Somálska) na regionální stabilitu. (Nyheim 2009: 6) Varování CEWARN často nevedla k adekvátním odpovědím v prevenci či zadržování násilných incidentů. Odpovědi na generované zprávy byly často nesouvislé, nekoordinované a neefektivní, postrádaly udržitelnost a zaměřovaly se převážně na léčbu projevů a nikoliv prvotních příčin. Tyto nedostatky přirozeně souvisí s omezenými zdroji CEWARN i IGAD

219 Indikátory byly vybrány z 250 parametrů během třídenní dílny, které se zúčastnilo zhruba 40 lidí žijících či pracujících s nomády/pastevci v pilotních oblastech. Blíže k indikátorům viz (CEWARN Unit 2006: 40 – 41). 163 využitelných pro včasnou a efektivní odpověď. Mezi hlavní výzvy mechanismu tak dle Kassy patří jeho navázání na efektivní kapacity odpovědi a vhodně navržený systém propojující přeshraniční a lokální aktéry, který zajistí včasnou akci k zastavení konfliktu či jeho šíření. (Kassa 2011: 12 – 13) I když CEWARN zdokumentoval řadu odpovědí CEWERU na jeho varování, je tento mechanismus i nadále převážně reaktivní a zapojený především do okamžitých preventivních intervencí. Trvalé zaměření na strukturální prevenci k adresování hlubokých příčin konfliktů představuje pro tento mechanismus další výzvu. K jejímu dosažení bude CEWARN potřebovat mohutnější analytické kapacity a rozšíření svého záběru na více druhů konfliktů a i na další bezpečnostní problémy regionu, jako je chamtivostí řízené násilí, extremismus či terorismus. (Nyheim 2009: 7) Problémem na nejnižší úrovni CEWARN je špatná komunikační infrastruktura v některých oblastech náchylných ke konfliktu. Příkladem může být situace v klastru Karamoja, ve kterém neexistovalo dlouhou dobu žádné telekomunikační pokrytí a jediným způsobem, jak mohli polní pozorovatelé předávat své zprávy o aktuálních či potenciálních konfliktech na vyšší úrovně, bylo jít pěšky či stopovat do oblastí s mobilním signálem. Dle výzkumů CEWARN a USAID byla některá sledovaná místa vzdálená až 400 km od možností telekomunikačního spojení. (CEWARN 2010: 3) Informacím tak mohlo ve skutečnosti trvat dny až týdny, než se dostaly k cíli a mohly vyvolat nějakou adekvátní odpověď. Na záchranu zničeného majetku, přemístěných rodin a komunit či v nejhorším případě záchranu lidských životů mohlo být již pozdě. Včasné varování tak v tomto ohledu nepůsobí příliš včasně. I přes výše uvedené nedostatky však CEWARN zůstává jedním ze dvou nejrozvinutějších systémů včasného varování a odpovědi v Africe (druhým je ECOWARN západoafrického společenství ECOWAS). Poskytuje svým hostitelským institucím důležitou hodnotu, ať už díky zajištění robustní informační základny pro rozhodování či okamžité prevenci konfliktů pastevců na lokální úrovni.

5.1.3. Mediační činnost Po posouzení činnosti CEWARN jakožto zatím nejrozvinutější části mechanismu managementu konfliktů IGAD je nutné rozebrat také dopady jiných aktivit této organizace v daném tematickém okruhu. Aktivní byla IGAD zejména v oblasti mediace konfliktů, ve které dosáhla do současnosti dvou významnějších úspěchů v podobě vyjednání podpisu Komplexní mírové dohody (Comprehensive Peace Agreement, CPA) mezi súdánskou vládou a jihosúdánským hnutím SPLM v lednu 2005 ukončující súdánskou občanskou válku a vyjednání návrhu přechodné federální ústavy pro Somálsko, na jejímž základě vznikly v této

164 zemi v roce 2004 federální instituce. Podpisy těchto dohod týkajících se zdlouhavých a komplexních konfliktů v poměrně krátkém časovém rozmezí let 2004 a 2005 vedly až k přehnanému nadšení o neobvyklé úspěšnosti IGAD při vykonávání její nové role v managementu konfliktů. (Francis 2006: 225 – 234) Ve skutečnosti totiž nebyla IGAD na rozplétání uvedených záležitostí sama. Otevření cesty pro řešení konfliktu v Súdánu nastalo spíše v důsledku posouvajících se regionálních aliancí a nové ochoty angažovaných států situaci řešit, než kvůli novým regionálním přístupům IGAD k managementu konfliktů. Významnou roli v ochotě aktérů deeskalovat tento konflikt sehrál převážně externí tlak ze strany mezinárodního společenství a světových velmocí. Navzdory tomu je však pravděpodobné, že by bez trvalého zapojení IGAD k podpisu dohody nedošlo. Jeho institucionální role umožnila rámovat problém jako záležitost súdánského severu a jihu, vyloučit tak projekci zájmů případných vnějších aktérů do vyjednávání a udržovat po několikaletá vyjednávání zdání kontinuity súdánského mírového procesu jako celku. (Healy 2011: 114) V případě somálského mírového procesu sice vyjednávání vedené IGAD nakonec vedlo k podpisu přechodné somálské ústavy a následně vzniku federálních institucí, nicméně jeho reálný dopad na řešení konfliktu či alespoň omezení násilí byl velmi omezený (zejména díky neúčasti části islamistů operujících tehdy na jihu země a zástupců severních autonomních regionů na vyjednáváních). Jak již bylo konstatováno v kapitole věnující se somálské občanské válce, nepřineslo obnovení národní vlády navzdory velkým očekáváním moderační efekt a dokonce lze nalézt jasnou kauzální souvislost mezi vytvořením a působením TFG a eskalací konfliktu o moc s radikálními islamisty v roce 2006 (blíže viz kapitola 3.9.6). Mírové iniciativy IGAD v obou zemích byly navíc ve svých počátcích politickými aktivitami realizovanými většinou jedním či několika málo členskými státy. Téměř okamžitě po zahájení vyjednávání však bylo zřejmé, že k jejich pokračování budou nutné organizační a logistické kapacity, které skromný sekretariát IGAD nemohl zajistit. Z toho důvodu závisely oba mírové procesy do značné míry na keňských diplomatických a organizačních kapacitách.220 (Laakso 2005: 496) (Francis 2006: 232 – 233) Odhlédneme-li však od těchto omezení, nelze IGAD upřít, že u obou procesů dokázala úspěšně institucionalizovat dárcovskou podporu skrze Partnerské fórum IGAD (IGAD

220 Hlavním mediátorem v súdánském procesu byl generál Lazaro Sumbeiwyo a v somálském procesu významný kariérní diplomat Bethel Kiplagat, oba Keňané. Vyjednávání v rámci somálského procesu také probíhalo v keňském Eldoretu. (Apuuli 2004: 7 a 11) 165

Partners Forum, IPF)221 a rámovat je jako vlastní produkty a tak si i zajistit legitimitu a širší mezinárodní uznání jakožto jediné vhodné fórum pro řešení konfliktů v Africkém rohu. Jak uvádí Sally Healy, IGAD se koneckonců v podstatě podařilo jeden konflikt vyřešit (Súdán) a u druhého alespoň pevně provázat své peacemakingové aktivity se zájmy mocných externích aktérů (Somálsko). (Healy 2011: 115)

5.1.4. Peacekeeping CEWARN a mediační aktivity představují jediné oblasti managementu konfliktů, ve kterých IGAD zaznamenal alespoň nějaké praktické dopady. Pokus o aktivitu však bylo možné sledovat i v oblasti peacekeepingu, byť vyšel v podstatě na prázdno. Po ustanovení somálské TFG v keňském Nairobi jakožto dílčím úspěchu mediační aktivity IGAD začalo plánování přesunu přechodné vlády na somálskou půdu. Součástí tohoto kroku mělo být ustanovení africké regionální peacekeepingové mise na podporu vlády. Pokud měla TFG uspět, bylo nutné, aby disponovala nezávislou armádní silou schopnou zajistit jí a somálským občanům pocit bezpečí. V lednu 2005 proto úřad autorizoval, na základě požadavku Africké unie, na svém summitu v Nairobi misi na podporu míru v Somálsku (IGAD Peace Support Mission in Somalia, IGASOM), která se měla skládat z 10000 mírotvůrců. (Khadiagala 2008: 11) Toto rozhodnutí bylo přijato i navzdory nedostatečnému institucionálnímu rozvoji organizace – v dané době neexistovalo v zakládajících dokumentech IGAD opatření pro intervenci ve členském státě a organizace postrádala jakýkoliv institucionální mechanismus pro politické zaštítění tak rozsáhlé mise. Kromě toho mnoho somálských představitelů této misi oponovalo s tím, že bude představovat pouze zástěrku pro etiopskou vojenskou intervenci na podporu Abdullahi Yusufa Ahmeda. K vyloučení těchto obav neměla dle ministrů zahraničí členských států IGAD zahrnovat první fáze intervence IGASOM jednotky sousedních států, ale pouze jednotky z Ugandy a Súdánu. Mise IGASOM byla nakonec autorizována také Mírovou a bezpečnostní radou Africké unie v květnu 2005, nebyly ji však touto organizací poskytnuty žádné finanční prostředky. (Williams 2009: 515) V březnu 2006 deklaroval keňský ministr zahraničí Raphael Tuju, že navzdory maximálnímu úsilí IGAD realizace mise IGASOM selhala. (Oreyo 2006) Za hlavní důvody neúspěchu považoval: 1) roztříštěný politický přístup klíčových hráčů angažujících se v otázce somálské stability k této misi (např. sousedních států Somálska, OSN, AU apod.), 2) nedostatek finančních zdrojů k realizaci mise a 3) selhání ve vyjednání odstranění zbrojního

221 Partnerské fórum IGAD se skládá z Rakouska, Belgie, Kanady, Dánska, Francie, Řecka, Německa, Irska, Italie, Japonska, Nizozemska, Norska, Švédska, Švýcarska, Velké Británie, USA, Evropské komise, Mezinárodní organizace pro migraci, Rozvojového programu OSN a Světové banky. (IGAD 2010b) 166 embarga uvaleného na Somálsko OSN rezolucí RB č. 733 z roku 1992, které bránilo efektivnímu vyzbrojení mise.222 (Mays 2009: 3) Kromě neúspěšného pokusu o ustanovení IGASOM nelze v rámci IGAD nalézt jiné aktivity peacekeepingové agendy.

5.1.5. Hodnocení efektivity IGAD Efektivita IGAD závisí do značné míry na prostředí, ve kterém se tato organizace snaží prosadit a které před ní klade jistá strukturální omezení. Vzhledem k socioekonomickým rozdílům, heterogenitě místních společností a do značné míry uměle vytvořeným geografickým hranicím, bylo v regionu členských zemí IGAD vždy velmi obtížné vytvořit stabilní regionálně-bezpečnostní identitu. Z kulturního a historického hlediska nalezneme v regionu mnoho štěpných linií, které byly během několika posledních desetiletí úspěšně zpolitizovány. Příkladem mohou být částečně provázané štěpné linie mezi arabskou a černou Afrikou, muslimy a křesťany, horskými a nížinnými kulturami, usedlými zemědělci a nomádskými pastevci, etniky či klany. Z politického hlediska pak regionální integraci a efektivitu již existujících organizací v Africkém rohu komplikuje přítomnost mnoha odlišných forem národních vlád a typů státních zřízení, rozličných domácích politik a sebestředných nacionalistických vůdců, kteří minimalizují úsilí k integraci a spolupráci. Neformální, ale silné vazby většiny států Afrického rohu na centra moci mimo region byly vždy mnohem silnější než vzájemné vazby těchto států, což potažmo oslabovalo i kohezi IGAD. Příkladem mohou být vztahy Somálska, Džibutska a do jisté míry i Eritreji k zemím Arabského poloostrova, Keni a Ugandy k zemím jižní a střední Afriky či Súdánu k Egyptu a Libyi. Díky své významné geostrategické poloze poskytoval Africký roh v minulosti mnohokrát klíčový prostor, odkud byla projektována moc na podporu vojenských intervencí na Blízkém východě a Perském zálivu. Zejména v období studené války hrály některé místní státy významnou roli v ideologické rivalitě supervelmocí a politickém inženýrství strategických sfér vlivu. (Mwaûra – Schmeidl 2002: 34 – 35) Silná tradice mimoregionálních vazeb místních států integraci regionu značně komplikuje. Za jisté strukturální omezení lze také považovat absenci regionálního hegemona, který by překonal úzké národní zájmy a disponoval kapacitami a morální autoritou k intenzifikaci regionální integrace v zájmu obyvatel Afrického rohu (podobně jako tuto roli vykonává např. JAR v SADC či Nigérie v ECOWAS). Často zmiňovanou zemí v souvislosti s hegemonickou rolí v Africkém rohu je Etiopie, která má dostatek demografických a vojenských kapacit. Její hegemonickou pozici však, co do uznání ostatními státy, omezují její napjaté vztahy se

222 Blíže k důvodům vedoucím k neúspěšné realizaci mise IGASOM viz (Mays 2009: 3 – 18). 167 sousedy – Eritreou, Somálskem a Súdánem. Její koercivní způsoby při dosahování hegemonické pozice podkopávají její morální autoritu jakožto základní esenci této role.223 Konflikty a chronická politická nestabilita plynoucí z výše uvedených strukturálních faktorů jsou přirozeně hlavními příčinami, které znesnadňují IGAD implementaci jeho deklarovaných cílů, primárně pak těch v oblasti socioekonomického rozvoje. Bez míru, bezpečnosti a stability zkrátka tohoto typu cílů nelze dosáhnout. Z tohoto důvodu musí IGAD postavit záležitosti míru a bezpečnosti v rámci hierarchie svých cílů a priorit velmi vysoko. IGAD je stále na začátku cesty poskytování institucionálního základu pro zajištění regionální bezpečnosti v rámci Afrického rohu. Dle Mengisteaba a Bereketeaba má ale naději stát se relativně silnou regionální organizací a potenciálem zabývat se mnoha potřebami obyvatel regionu. Aby takové pozice dosáhl, musí splnit několik podmínek týkajících se především jeho rozhodovacích mechanismů a deficitů v politické, bezpečnostní, ekonomické a sociální dimenzi. Mezi nejdůležitější tito autoři řadí ustanovení absolutní rovnosti mezi členskými státy, což by mělo IGAD zajistit lidové uznání a legitimitu na té nejnižší úrovni. Organizace dle nich také není adekvátně vybavena v oblasti lidských zdrojů. Jednak se potýká s nedostatkem administrativních pracovníků, ale nebyla také schopná vybavit své zaměstnance privilegii k vykonávání jejich aktivit. Zatímco je v podstatě veškerá moc v organizační hierarchii koncentrována u hlav států, sekretariát organizace je bezmocný. Souvisejícím problémem je překrývající se členství místních států ve více regionálních organizacích, což rozmělňuje jejich závazek vůči principům organizace, stejně jako kohezi regionu. (Mengisteab – Bereketeab 2012: 190 – 191) Mezi některými členskými státy navíc přetrvává i nadále sklon řešit problémy použitím síly. Fenomén militarizovaných mírových procesů je zde součástí regionální kultury, ve které státy pravidelně projektují svoji vojenskou moc mimo své hranice, což přirozeně vytváří nepříznivé prostředí pro budování regionálních struktur míru a bezpečnosti. K jejich vzniku je většinou potřeba, aby se členské státy vzdaly určité míry své suverenity, ať už prostřednictvím souhlasu s jistými regionálními pravidly či přiznáním určité nezávislé autority orgánům organizace. K takovému kroku se však členské státy IGAD zatím neodhodlaly a nadále se necítí nijak zvlášť vázány institucionálními omezeními a příležitostně pohrdají právním rámcem tohoto úřadu. Byl do něj tak zaset vnitřní rozpor mezi IGAD jakožto politickým fórem (charakterizovaným vzájemným podezříváním, budováním aliancí a mocenskou hrou členských států) a IGAD jako regionální organizací usilující o rozvoj

223 Kromě toho je Etiopie některými státy regionu vnímána jako reprezentant globálních strategických zájmů, spíše než těch regionálních, a to především díky jejím vazbám na USA. (Mengisteab – Bereketeab 2012: 191) 168 institucionálních kapacit pro zajištění míru a bezpečnosti. (Healy 2011: 119) Z toho důvodu tak musí Sekretariát ve své snaze o autonomní roli v záležitostech míru a bezpečnosti zápasit s reprezentanty států, kteří jsou zvyklí vykonávat neomezenou moc a stavějí se tak odmítavě k akceptování regionálních omezení, jejichž přijetí závisí primárně na konsensuálních ujednáních. Členské státy místo toho usilují o řízení aktivit IGAD v souladu s jejich vlastními zájmy, čímž kompromitují jeho neutralitu. S ohledem na výše popsaná omezení se částečné úspěchy IGAD v Súdánu a Somálsku a při budování CEWARN zdají o to výjimečnější. Na druhou stranu však jeho úspěchy stojí na pozadí neúspěchů vyřešit konflikt mezi Etiopií a Eritreou, Eritreou a Džibutskem či konflikty v Dárfúru, Ogadenu, Oromii či Somálsku. Od doby, co byla témata bezpečnosti a míru přidána do mandátu IGAD, nedošlo k žádné citelné redukci konfliktů v Africkém rohu či jinému významnému pokroku ke kolektivnímu bezpečnostnímu uspořádání. IGAD je paralyzován konflikty mezi členskými státy a není pravděpodobné, že by v nejbližší době uspěl ve vytvoření efektivní platformy pro management regionálních konfliktů. Členské státy budou pravděpodobně i nadále pokračovat ve zneužívání autority IGAD k legitimizování svých vlastních regionálních politik. Navzdory evidentní potřebě lepšího regionálního bezpečnostního rámce Afrického rohu tak zůstávají možnosti Sekretariátu IGAD v rozvoji autonomních schopností konfliktního managementu omezeny. IGAD je tak v současnosti více než čímkoliv jiným spíše fórem, které disponuje pravomocemi přijímat rozhodnutí, jež mohou být prostřednictvím spolupráce s Africkou unií přeneseny až na úroveň OSN. Tím disponuje alespoň důležitou pravomocí při nastolování agendy týkající se směřování afrických a mezinárodních odpovědí na konflikty v regionu Afrického rohu.

5.2. Východoafrické společenství 5.2.1. Historický kontext a bezpečnostní profil organizace Keňa, Uganda a Tanzanie mají dlouhou historii vzájemné spolupráce, kterou lze datovat již od konce 19. století. V roce 1897 začala být budována keňsko-ugandská železnice, s čímž souvisel vznik prvních projektů spolupráce. Celní unie mezi Keňou a Ugandou byla uzavřena v roce 1917 a tehdejší Tanganyika se k ní přidala v roce 1927. Následoval rychlý sled několika východoafrických regionálních organizací, jako byla Východoafrická vysoká komise (East African High Commission, EAHC) mezi lety 1948 a 1961, Východoafrická organizace společných služeb (East African Common Services Organization, EACSO) let 1961 až 1967 a nakonec v roce 1967 založené Východoafrické společenství (East African Community, EAC), které však po deseti letech své existence zkolabovalo. Hlavními důvody jeho kolapsu byly

169 požadavky Keni na více křesel v rozhodovacích orgánech společenství (a tak i větší moc než měla Uganda a Tanzanie), spory s ugandským diktátorem Idi Aminem a rozdílnost ekonomických systémů socialismu v Tanzanii a kapitalismu v Keni. (Kiraso 2009: 2 – 3) (Schnabel – Carmet 2004: 276) Tři členské státy tak přerušily více než šedesáti letou vzájemnou spolupráci a přišly o výhody úspor z rozsahu. Každý z nich musel následně s vysokými náklady a podstatně menší efektivitou ustanovit služby a průmysl, které byly dříve poskytovány na komunitní úrovni. Přesto byl zánik společenství oslavován zejména vysoce postavenými keňskými úředníky s šampaňským v rukou. (Mutua 2007) Spolupráce byla postupně obnovována až po konci studené války. Keňský prezident Daniel arap Moi, tanzanský prezident Ali Hassan Mwinyi a ugandský prezident Yoweri Museveni podepsali Dohodu o východoafrické spolupráci v Aruše 30. listopadu 1993, čímž byla ustanovena Permanentní tripartitní komise pro východoafrickou spolupráci (Permanent Tripartite Commission for the East African Co-operation). Proces reintegrace tak byl veden na základě tripartitních programů spolupráce v politické, ekonomické, sociální a kulturní oblasti, vědě a výzkumu, soudních a právních záležitostech, ale také obraně a bezpečnosti. (Schnabel – Carmet 2004: 277) V roce 1997 se nakonec představitelé států východní Afriky rozhodli posílit mandát komise k rozvoji užší spolupráce. Výsledkem byla transformace komise do komplexní dohody prostřednictvím podpisu Dohody o Východoafrickém společenství 30. listopadu 1999 a její vstoupení v platnost 7. července 2000. V současnosti tato mezivládní organizace sdružuje kromě Tanzanie, Ugandy a Keni také Burundi a Rwandu, které k organizaci přistoupily k 1. červenci 2007. (EAC 2011) Vizí EAC je „prosperující, konkurenceschopná, bezpečná, stabilní a politicky sjednocená východní Afrika.“ (EAC 2013) Té může být dosaženo pouze v kontextu strukturovaného bezpečnostního uspořádání, které vytvoří vhodné prostředí pro integrační iniciativy schopné chránit spoluprací dosažené zisky. Přestože výše uvedený vývoj organizace nastiňuje, že její počátky byly spíše ekonomicky a politicky motivované, je možné na jejím pozadí nalézt zřetelnou bezpečnostní ideu spočívající ve víře, že čím více států spolupracuje, tím menší je mezi nimi pravděpodobnost vypuknutí konfliktu. Problémem EAC je však skutečnost, že v posilování této myšlenky praktickými opatřeními zaostává. Společenství zatím nemá jasně definovaný mechanismus managementu konfliktů a na konflikty ve východní Africe odpovídalo vždy spíše ad hoc způsobem.

170

5.2.2. Bezpečnostní struktura EAC EAC zatím žádnou fungující bezpečnostní strukturu nemá. Účelem této části textu je proto zaznamenat formální vývoj v budování této struktury prostřednictvím přijatých dokumentů EAC, které pomohou naznačit, jakou podobu by tato struktura měla v budoucnosti mít. Článek 124 Dohody ustanovující Východoafrické společenství, který se věnuje regionálnímu míru a bezpečnosti, lze interpretovat jako vyjádření zájmu společenství o rozvoj v těchto oblastech. Členské státy dle tohoto článku uznávají, že mír a bezpečnost jsou „prerekvizitami pro sociální a ekonomický rozvoj v rámci Společenství a vitálním komponentem pro dosažení cílů Společenství.“ (EAC 2010: Článek 124) Článek je součástí Kapitoly 23, která se zabývá opatřeními nutnými k vytvoření předvídatelného a umožňujícího bezpečnostního prostředí a dále odkazuje např. na koordinaci bezpečnostní politiky členských států a boje proti nelegálnímu obchodu se zbraněmi a drogami, na spolupráci mezi policejními silami a společné kroky v boji proti mezinárodnímu terorismu. (EAC 2010: Kapitola 23) V souladu s bodem 5 Článku 123 dohody EAC byl prostřednictvím různých sektorových rad a komisí zřízen institucionální rámec pro politické vedení spolupráce v oblastech obrany, mezistátní bezpečnosti a koordinace zahraniční politiky k posílení míru a bezpečnosti. (EAC 2010: Článek 123) Jednotlivé orgány tohoto rámce (Sektorová rada pro spolupráci v obraně, Sektorová rada pro mezistátní bezpečnost, Sektorová rada pro koordinaci zahraniční politiky, Společná sektorová komise obrany, mezistátní bezpečnosti a koordinace zahraniční politiky) umožňují pravidelná setkání zástupců členských států k diskuzím nad tvorbou společné strategie a politiky EAC v daných oblastech. (Kiraso 2009: 1 – 2, 10) Střídmé odkazy v ustavující dohodě EAC týkající se regionální bezpečnosti nebyly dle mého názoru dostatečně silným vyjádřením závazku společenství k prevenci konfliktů. Vliv EAC na bezpečnost a stabilitu regionu byl v úvodních letech jeho existence marginální a dlouhou dobu nebyly patrné žádné indikátory, a to ani na základě práce sektorových rad, o úsilí společenství rozvinout bezpečnostní spolupráci, která by vedla k prevenci konfliktů. Prvním významným strategickým dokumentem, který pojednával o praktické vizi EAC v oblasti bezpečnosti, byla Regionální strategie míru a bezpečnosti (EAC Peace and Security Strategy) adoptovaná EAC až v roce 2006. Ta definovala patnáct cílů pro posílení regionálního míru a bezpečnosti a identifikovala strategie pro jejich naplnění: 1) posílení výměny kriminálního zpravodajství a dalších bezpečnostních informací členskými státy, 2) zlepšení společných operací a hlídek, 3) nainstalování společných komunikačních zařízení pro hraniční a mezistátní bezpečnost, 4) přijetí modelu OSN pro vzájemnou asistenci v kriminálních záležitostech, 5) implementování protokolu o boji proti nelegálnímu obchodu s 171 drogami, 6) výměnné pobyty bezpečnostních autorit, 7) výměnné tréninkové programy pro bezpečnostní pracovníky, 8) ustanovení společného mechanismu pro management uprchlíků, 9) ustanovení mechanismu pro management regionálních katastrof, 10) formulování bezpečnostních opatření pro boj s terorismem, 11) ustanovení opatření pro potírání krádeží dobytka, 12) ustanovení opatření pro boj s proliferací malých a lehkých zbraní, 13) vytvoření mechanismu pro řešení bezpečnostních výzev regionu Viktoriina jezera, 14) vytvoření mechanismu pro management a řešení konfliktů a 15) vytvoření systému včasného varování. (EAC 2006: 5 – 6) Přes ambiciózní stanovení cílů EAC v bezpečnostní oblasti je však nutné podotknout, že tato strategie představovala v podstatě ideový dokument, který měl teprve být implementován v praxi, přičemž to, jakým způsobem, mělo být specifikováno později. Další dokument týkající se bezpečnostní struktury EAC byl přijat v květnu 2012 Východoafrickým zákonodárným sněmem (East African Legislative Assembly, EALA) zasedajícím v Aruše a nesl název Zákon EAC o managementu konfliktů 2011 (EAC Conflict Management Bill 2011). Dle tohoto zákona by EAC měla ustanovit Mechanismus prevence, managementu a řešení konfliktů (Conflict Prevention, Management and Resolution Mechanism, CPMR), jehož cílem by byla identifikace potenciálních zdrojů konfliktu a navrhování možných odpovědí. „Dále bude usilovat o zajištění preventivních opatření k řešení konfliktních situací, vybudování kapacit pro mediaci a vyjednávání k předcházení a mírnění konfliktů a navržení možných postupů pro intervenci.“ (EAC 2012b) Jak se ovšem zdá, přijetí tohoto zákona nepřišlo v příliš vhodný čas vzhledem k jiným iniciativám v regionu. Dle keňské ministryně pro záležitosti EAC, Monique Mukarulizové, je tento zákon sice důležitý, ale zároveň duplikátem dalších iniciativ a tedy v rámci EAC v podstatě zbytečným dokumentem. „Navrhuje institucionální rámec, který je již navrhován v protokolu o míru a bezpečnosti, o kterém EAC právě jedná a má být brzy dokončen.“ (Karuhanga 2012) Protokol o míru a bezpečnosti (Peace and Security Protocol), o kterém ministryně mluvila a který byl určen k operacionalizaci Regionální strategie míru a bezpečnosti EAC, byl podepsán členskými státy 18. února 2013 v Dar Es Salaamu a je zatím posledním dokumentem týkajícím se bezpečnosti a managementu konfliktů, který EAC přijalo. Jako takový musí být ještě ratifikován členskými státy. Obsahově se však tento protokol od předchozích dokumentů příliš neliší. Oproti již rozebrané strategii nastiňuje o něco podrobněji bezpečnostní spolupráci států regionu (navrhuje jmenování generálního ředitele pro mír a bezpečnost a vytvoření speciální rady zabývající se právě bezpečnostními záležitostmi), ovšem opět vyjmenovává tentokrát již 20 cílů pro posílení regionálního míru a bezpečnosti (nově se v protokolu zmiňuje také např. boj proti pirátství či prevence genocidy). (Mukiibi

172

2013) Spíše než komplexní a praktický dokument zakládající bezpečnostní strukturu EAC s jasně vymezenými orgány a pravidly působí i tento protokol jen jako další z řady ambiciózně vyznívajících dokumentů, které však nemají jakýkoliv praktický dopad. Výše uvedená skutečnost dobře charakterizuje celé bezpečnostní snažení EAC, v jejíž struktuře zatím nelze nalézt jediný nástroj managementu konfliktů, který by byl v operačním stádiu224 a která se zatím realizuje v bezpečnostní oblasti pouze na papíře a nikoliv v realitě. Absence jasně definovaného mandátu a nástrojů managementu konfliktů je tak důvodem, proč zvládání konfliktů v rámci EAC vždy probíhalo a i nadále probíhá čistě na ad hoc bázi. Nepřekonání panující propasti mezi aspiracemi a realitou, a to nejenom v bezpečnostní oblasti, ale také např. v dosahování stále odkládané politické federace jakožto konečného cíle celého společenství, by mohlo být pro EAC osudné, neboť příliš vysoká očekávání, která nebudou naplněna, mohou vést k příliš intenzivnímu zklamání zbavujícímu EAC legitimity v očích obyvatel regionu a samotných členských zemí.

5.3. Mezinárodní konference o regionu Velkých jezer 5.3.1. Historický kontext a bezpečnostní profil organizace Mezinárodní konference o regionu Velkých jezer (International Conference on the Great Lakes Region, ICGLR) je mezivládní organizací, jejíž působení je založeno na uznání, že politická nestabilita a konflikty ve členských zemích mají značnou regionální dimenzi a vyžadují proto koordinovaný přístup k jejich řešení. Počátky organizace lze nalézt v roce 2000, kdy Rada bezpečnosti OSN motivovaná konflikty a tragédiemi regionu volala svými rezolucemi č. 1291 a č. 1304 po jejím ustanovení. (UN SC 2000a) (UN SC 2000d) Krátce na to byl založen Sekretariát ICGLR v Nairobi pod zastřešením OSN a AU. Angola, Burundi, Demokratická republika Kongo, Keňa, Středoafrická republika, Uganda, Rwanda, Súdán, Tanzanie a Zambie se staly členy této nové organizace. (Nzaramba 2012: 22) V listopadu 2004 přijalo jedenáct hlav států a předsedů vlád na své první konferenci v Dar es Salaamu jednomyslně Deklaraci o míru, bezpečnosti a rozvoji v regionu Velkých jezer (Declaration on Peace, Security and Development in the Great Lakes region), která představovala politické prohlášení o záměru řešit prvotní příčiny složitých konfliktů a omezení rozvoje, a to regionálním a inovativním přístupem. (ICGLR 2004) Mezi hlavní zájmové oblasti ICGLR dle této deklarace patří: 1) mír a bezpečnost, 2) demokracie a dobrá

224 Do určité míry lze snad za takový nástroj považovat výzkumný ústav EAC s názvem Nyererovo centrum pro výzkum míru (Nyerere Center for Peace Research, NCPR) fungující od roku 2007, jehož cílem je poskytovat orgánům EAC relevantní a včasné analýzy, informace a školení v oblastech míru, bezpečnosti a zahraniční politiky klíčové pro přijímání správných rozhodnutí těchto orgánů v daných oblastech. (Kiraso 2009: 17) 173 vláda, 3) ekonomický rozvoj a regionální integrace a 4) humanitární a sociální záležitosti. Kromě těchto oblastí adresuje organizace také průřezové záležitosti, jako je genderová problematika, životní prostředí, lidská práva a onemocnění HIV/AIDS. Přístup konference k těmto záležitostem je řízen dvěma hlavními principy – předpokladem, že udržitelné řešení pro mír, stabilitu a rozvoj v regionu Velkých jezer musí být založeno na silném vlastnictví tohoto regionu zeměmi, které se v něm nachází, a o jejím základu v partnerství s dalšími zúčastněnými stranami, konkrétně Skupinou přátel a zvláštních vyslanců225, která ji poskytuje finanční, diplomatickou, technickou a politickou podporu. (ICGLR 2010a) Hlavy států a předsedové vlád byly svolány znovu do Nairobi v roce 2006, aby podepsaly 15. prosince Pakt o bezpečnosti, stabilitě a rozvoji v regionu Velkých jezer (Pact on Security, Stability and Development in the Great Lakes Region), čímž v podstatě začala ICGLR teprve fakticky existovat. Pakt vešel v platnost 21. června 2008, kdy jej ratifikovalo osm z jedenácti členských států. Súdán a Angola pakt ratifikovaly v roce 2009 a zbývající Zambie tak dosud neučinila. Součástí paktu byla již zmíněná deklarace z Dar es Salaamu, programy akcí, protokoly, regionální „follow-up“ mechanismy a založení Zvláštního fondu pro rekonstrukci a rozvoj (Special Fund for Reconstruction and Development, SFRD).226 Vzhledem k zaměření této kapitoly je klíčových především 10 protokolů, které pokrývaly následující oblasti: 1) neagrese a vzájemná obrana, 2) demokracie a dobrá vláda, 3) soudní spolupráce, 4) prevence a boj proti zločinům genocidy, válečným zločinům a zločinům proti lidskosti, 5) prevence nelegálního využívání přírodních zdrojů, 6) specifická rekonstrukce a rozvojové zóny, 7) ochrana a asistence poskytována IDPs, 8) prevence a potlačení sexuálního násilí proti ženám a dětem, 9) vlastnická práva navrátilců a 10) management informací a komunikace. (Bøås – Lotsberg – Ndizeye 2009: 4 – 5) Vzhledem k velkým bezpečnostním potřebám a politickým problémům regionu představují výše uvedené oblasti značně ambiciózní agendu. Podpis paktu představoval konec přípravné fáze a značil začátek období jeho implementace. V květnu 2007 byl inaugurován Výkonný sekretariát ICGLR (Executive Secretariat of the ICGLR) se sídlem v Bujumbuře, který je každodenním vykonavatelem aktivit konference. Jejím nejvyšším orgánem je ovšem

225 Skupině přátel a zvláštních vyslanců předsedá Kanada a Nizozemí. Členskými zeměmi a organizacemi jsou dále USA, Velká Británie, Rakousko, Belgie, Čína, Dánsko, Finsko, Francie, Gabon, Německo, Řecko, Irsko, Italie, Japonsko, Kuvajt, Lucembursko, Nigerie, Norsko, Portugalsko, Rusko, JAR, Švédsko, Švýcarsko, Vatikán a deset multilaterálních a regionálních organizací včetně Evropské unie. Od prosince 2003 poskytuje Skupina přátel ICGLR politickou, diplomatickou, finanční a technickou podporu. (ICGLR 2010a) 226 SFRD je finančním nástrojem, prostřednictvím kterého by měl být pakt a jeho projekty implementovány. Existuje pod dohledem Africké rozvojové banky (African Development Bank, AfDB), která plní roli pokladníka, zajišťuje jeho administraci a vyplácení. Finance by SFRD měl získávat prostřednictvím příspěvků členských zemí a mezinárodních partnerů. (Heyl 2010: 98) 174

Summit hlav států (Summit of Heads of States) konaný jednou ročně a po něm Regionální meziministerská komise (Regional Inter-Ministerial Committee) složená z ministrů členských států majících na starosti záležitosti ICGLR. (ICGLR 2010a) (Smis 2011: 13)

5.3.2. Bezpečnostní struktura ICGLR Regionální program akce pro mír a bezpečnost (Regional Programme of Action for Peace and Security), který je součástí podepsaného paktu, popisuje cíle, strategii, institucionální mechanismus a prioritní projekty adoptované jedenácti členskými státy konference za účelem vytvoření a udržení míru a bezpečnosti v regionu Velkých jezer. Této vize má být dosaženo prostřednictvím koordinovaného úsilí členských států v rámci regionálního rámce prevence, managementu a mírového řešení konfliktů. (ICGLR 2006a: 2) ICGLR by dle tohoto programu měla v oblasti míru a bezpečnosti: 1) bránit vzniku a řešit vnitrostátní a mezistátní ozbrojené konflikty, subverzní aktivity a sloužit jako právní rámec pro odstranění všech forem přetrvávající nejistoty mezi členskými státy a v jejich nitru, 2) eliminovat hrozby míru, bezpečnosti, stabilitě a udržitelnému rozvoji v regionu prostřednictvím vzájemné bezpečnosti, 3) zajistit respekt suverenitě členských států, neporušitelnost jejich hranic a teritoriální integrity, 4) ochraňovat práva jednotlivců, rovnost pohlaví, vládu práva, demokracii a udržitelný rozvoj regionu a 5) zajistit, že spory států budou řešeny mírovou cestou. (ICGLR 2010b) K naplňování těchto cílů se regionální program skládá ze dvou subprogramů a šesti projektů (viz Schéma č. 9). Jeho součástí je také Protokol o neagresi a vzájemné obraně (Protocol on Non-Aggression and Mutual Defence), který definuje a odsuzuje agresi v jednání členských států, specifikuje 12 hraničních zón, ve kterých mají být realizovány bezpečnostní projekty227 a zavádí mezi členskými státy systém kolektivní obrany. (ICGLR 2006b) Jak je patrné ze Schématu č. 9, program konference se zaměřuje na záležitosti regionálního zájmu, které mají velkou relevanci pro mír a bezpečnost v členských státech. Nemá nahrazovat či duplikovat národní úsilí, ale doplnit jej kolektivními iniciativami pro dosažení společných cílů. První subprogram se zaměřuje na společný bezpečnostní management hranic členských států ve 12 hraničních zónách. Každá zóna bude těžit ze systematického úsilí jí tvořících zemí, které budou spravovat a zdokonalovat bezpečnost na společných hranicích a podporovat vzájemný ekonomický rozvoj. Konkrétně pod tento subprogram spadají čtyři projekty: 1) správa hraničních zón a podpora lidských práv v regionu Velkých jezer, 2) odzbrojení a repatriace všech ozbrojených skupin ve východním Kongu, 3) odzbrojení nomádských pastevců a podpora udržitelného rozvoje v Zóně 3

227 Pro detailní vymezení 12 hraničních zón viz (ICGLR 2006b: 3 – 4). 175

(hraniční oblast severozápadní Keni, severovýchodního Súdánu a severovýchodní Ugandy) a 4) odminování regionu Velkých jezer. Cílem druhého subprogramu je pak podpora mezistátní kooperace v obecných bezpečnostních záležitostech, které se dotýkají všech zemí v regionu a jejichž společné a harmonizované řešení posílí individuální snahy států a další subregionální iniciativy. Nalezneme v něm dva projekty: 1) boj s nelegálním obchodem s malými a lehkými zbraněmi a 2) boj s nadnárodním zločinem a terorismem. (ICGLR 2006a: 5 – 9)

Schéma č. 9: Struktura bezpečnostního a mírového programu ICGLR 228

PROGRAM Regionální program akce pro mír a bezpečnost

Společný bezpečnostní Mezistátní spolupráce SUBPROGRAMY management hranic o míru a bezpečnosti

PROJEKT Odzbrojení a repatriace Boj s nelegálním ozbrojených skupin ve obchodem s malými Y východním DRC a lehkými zbraněmi

Odzbrojení a podpora Boj s nadnárodním rozvoje v Zóně 3 zločinem a terorismem

Správa hraničních zón a lidské bezpečnosti

Odminování a akce proti minám v regionu Velkých jezer

Institucionální rámec pro implementaci výše popsaného regionálního programu se skládá na jedné straně z „follow-up“ mechanismů konference a na druhé z různých specializovaných implementačních struktur. „Follow-up“ mechanismy mají tři základní funkce: 1) dohled nad implementací programu, 2) vedení funkcí souvisejících s prevencí, managementem a mírovém řešení konfliktů a 3) udržení úzkých vazeb s významnými institucemi řešícími záležitosti míru a bezpečnosti v regionu Velkých jezer, jako jsou další africké regionální organizace, AU či OSN. Zodpovědnost za realizaci konkrétních projektů regionálního programu pak spadá pod rozličné struktury. Projekty bezpečnosti hranic mají být implementovány v každé zóně strukturami ustanovenými pro danou zónu relevantními sousedními státy, přičemž v případě odminování jsou navíc doplněny i specializovanými

228 Ilustrace vytvořená autorem na základě (ICGLR 2006a: 6). 176 institucemi, jako je v Tanzanii působící belgická nezisková organizace Vývoj produktů pro detekci protipěchotních min (Anti-Persoonsmijnen Ontmijnende Product Ontwikkeling, APOPO), která trénuje gambijské krysy obrovské k detekci pozemních min a tuberkulózy (APOPO 2013), či keňské Mezinárodní výcvikové centrum k zacházení s minami (International Mine Action Training Centre, IMATC). Projekt na boj s nelegálním obchodem se zbraněmi je implementován Regionálním centrem malých a lehkých zbraní (Regional Centre on Small Arms and Light Weapons, RECSA) a projekt boje proti nadnárodnímu zločinu a terorismu Keňským fúzním centrem (Kenyan Fusion Centre). (ICGLR 2006a: 3) Jednotlivé projekty jsou financovány prostřednictvím již zmíněného Zvláštního fondu pro rekonstrukci a rozvoj za úzké spolupráce s členskými státy ICGLR, OSN, Africkou unií, Africkou rozvojovou bankou, Kanceláří pro koordinaci humanitárních záležitostí OCHA, neziskovými organizacemi a států a organizací sdružených ve Skupině přátel. (Smis 2011: 14)

5.3.3. Hodnocení efektivity ICGLR Zatím je pravděpodobně příliš brzy k posouzení efektivity ICGLR v jejím přispění míru a stabilitě regionu Velkých jezer. Konference věnovala od svého ustanovení do současnosti většinu svých aktivit a zdrojů na budování sebe sama, což jasně limitovalo její praktický vliv na region, který by jednou měla mít. Bezpečnostní struktura ICGLR se stále rodí a podobně jako v případě EAC je rozpracovaná spíše na papíře, než v praxi. Konference tak v současnosti slouží spíše jako regionální fórum určené pro debaty nad danými bezpečnostními tématy, než skutečně efektivní platforma pro management a řešení konfliktů v regionu.229 I přesto lze již nyní odhalit v její struktuře několik problémů, které by mohly být značnou překážkou v naplňování bezpečnostní role této organizace. Stejně jako u předchozích organizací se i v případě ICGLR stává její značnou slabinou velmi ambiciózní a obšírná agenda. Pokud nebudou cíle organizace stanoveny konkrétněji a realističtěji, hrozí, že Výkonný sekretariát ICGLR nebude díky svým omezeným institucionálním kapacitám schopný dostát ambicím své organizace. Lze předpokládat, že si sekretariát možný nesoulad mezi vlastními omezenými kapacitami a skutečně grandiózní a ambiciózní agendou organizace uvědomuje, nicméně je zároveň rozpolcen mezi dvěma soutěžícími pozicemi o podobě konference, a to zda by měla plnit pouze 1) úzkou politickou

229 Tím, že ICGLR poskytuje svým členům institucionalizované multilaterální fórum, pomáhá přemostit významnou propast mezi anglofonními a frankofonními zeměmi regionu. Důležitost jazykových rozdílů by přitom neměla být podceňována. Pro lidi, kteří si nerozumí na základě své odlišné řeči, je často velmi těžké dojít ke vzájemnému porozumění i v přenesené rovině. Zástupci z anglofonních zemí nemluví většinou francouzsky a visa versa. Ad hoc překladové služby pro bilaterální jednání jsou drahé, stejně jako se liší svou kvalitou. I pasivní role ICGLR jakožto multilaterálního fóra tak může být pro bezpečnostní situaci regionu jistým přínosem. 177 agendu či 2) široce založenou rozvojovou agendu. Mír, bezpečnost a rozvoj jsou dle analytiků Bøåse, Lotsberga a Ndizeye i v regionu Velkých jezer integrálně propojenými záležitostmi, ovšem realističnost pokusu ustanovit další regionální dárcovský mechanismus (tedy SFRD jakožto motor fungování ICGLR) v tak křehkém a vrtkavém regionu, v němž působí již celá řada dalších rozvojových iniciativ, je sporná. (Bøås – Lotsberg – Ndizeye 2009: 6) Výše uvedená tenze je integrální součástí procesu budování ICGLR od jeho počátků. Existuje celá řada důvodů, proč se jedenáct zemí lišících se svými institucionálními kapacitami pro interakci s organizací, svými zájmy a stupněm zapojení do konfliktů v regionu (některé byly navíc de facto ve vzájemné válce) rozhodlo účastnit tohoto projektu, nicméně jeden z nejvýznamnějších důvodů byla možnost vytvoření nového zdroje dárcovské podpory. I když se o tom nepíše v žádném oficiálním dokumentu ICGLR, byla dle mnoha odborníků součástí diskurzu obklopujícího proces budování konference také myšlenka jakéhosi rozvojového „Marshallova plánu“ pro region Velkých jezer. Právě tato skutečnost se stala zdrojem přetrvávajícího napětí mezi externími zaangažovanými aktéry zajímajícími se především o vytvoření transparentního multilaterálního fóra k vedení politického dialogu (tedy ICGLR jako takové) a členskými státy, které usilovaly o naplnění mnohem větší rozvojové agendy skrze explicitní provázání záležitostí míru, bezpečnosti a rozvoje s novým mechanismem financování regionálních projektů (tedy zejména SFRD). (Heyl 2010: 23) Díky této tenzi vznikla organizace, která je rozpolcena mezi aspirací členských států ustanovit nový regionální a donory podporovaný mechanismus, který budou moci kontrolovat, a cíli donorů vytvořit štíhlý mechanismus určený k řešení specifických záležitostí týkajících se především situace na východě Konga jakožto nejurgentnějšího bezpečnostního problému regionu. Důsledkem této tenze bylo ustanovení pouze miniaturního sekretariátu v Bujumbuře. Jeho oficiálním úkolem je být efektivním a dynamickým orgánem, který bude koordinovat, monitorovat a zajišťovat implementaci paktu a dalších iniciativ za účelem dosažení míru, bezpečnosti a rozvoje v regionu Velkých jezer. Dle stanovených cílů se měl sekretariát stát do roku 2012 uznávanou a výkonnou institucí a těžištěm koordinace iniciativ členských států a dalších zájmových skupin v regionu. Ani do poloviny roku 2013 se mu však dostát této role nepodařilo. Jeho 26 zaměstnanců zkrátka není schopno naplňovat rozsáhlou a ambiciózní agendu, která mu byla dána do vínku. Nejsou navíc ani rekrutováni jakožto profesionálové na základě svých odborných znalostí a zkušeností, ale na základě nominací národních států. (Nzaramba 2012: 23) Nakonec je nutné dodat, že i ty zdroje, kterými sekretariát disponuje, by často mohly být využity efektivněji, pokud by byl schopný koncentrovat se jen na několik

178 záležitostí, kterým by mohl dodat svou aktivitou reálnou hodnotu, a nesnažil se vyhovět všem členským státům simultánně a naplňovat tak přehnaně ambiciózní agendu. I přes svá omezení však sekretariát inicioval činnost v téměř každé záležitosti pokryté protokoly. Do současnosti lze za nejvíce rozpracovanou a slibnou iniciativu považovat vcelku inovativní systém bezpečnosti hranic založený na zónách a v podstatě také to, že si ICGLR uvědomila, že všechny krize v regionu začaly právě v hraničních oblastech. Jednotlivé zóny nejsou konstruovány okolo států jakožto ucelených jednotek, ale jejich provincií a oblastí navzájem sousedících. Z teoretického hlediska se toto provedení jeví moudře vzhledem k tomu, že každá z hraničních zón má svoji vlastní bezpečnostní dynamiku a výzvy, které jsou pro ni důležité. Nejvíce napjatá a nebezpečná situace přetrvává v Zóně 1 (východ DRC, západ Ugandy a západ Rwandy) a dalo by se tak předpokládat, že tato oblast získala největší pozornost ICGLR. To se ovšem nestalo. Uganda a Rwanda vyjádřily svůj odpor k jakémukoliv pokusu vložit jejich obtížné a kontroverzní vztahy s východním Kongem pod dohled regionálního multilaterálního fóra jako je ICGLR a preferují spíše přístup přes Tripartitu plus (Tripartite Plus)230, která jim na rozdíl od otevřenosti a transparentnosti konference umožňuje jistou míru kontroly událostí. (Bøås – Lotsberg – Ndizeye 2009: 10 – 11) Tato skutečnost (a řada jí podobných) představuje další slabinu ICGLR a zpochybňuje její relevanci jakožto nejvýznamnější instituce pro záležitosti míru a bezpečnosti v regionu. V kontextu posuzování efektivity ICGLR je také potřeba rozebrat otázku její udržitelnosti vztahující se k institucionální, intelektuální a finanční kapacitě jejích členských států. Panuje totiž obava, že konference skončí jen jako další z řady externě financovaných a donory řízených afrických institucí. Tomu by dle mého názoru mělo být zabráněno. Region Velkých jezer je velmi nestabilním a násilným regionem, a organizace spojující místní země by skutečně mohla přispět k menšímu utrpení místních obyvatel a redukovat bezpečnostní nejistoty regionu. Žádná z místních zemí nemůže prosperovat sama o sobě a některé z nich ve skutečnosti regionální spolupráci zoufale potřebují. To je jasný případ zemí, jako je Rwanda a Burundi, které jsou zkrátka příliš malé, aby byly samostatně dlouhodobě udržitelné. V blízké budoucnosti budou závislé na importu potravin a dalších produktů (např. uhlí231).

230 Tripartita plus je platforma, která byla ustanovena USA v roce 2006 k vytvoření dialogu, porozumění a budování důvěry mezi Rwandou, Ugandou, Burundi a DRC. Jejím explicitním cílem je odstranit společnými aktivitami hrozby regionálnímu míru a bezpečnosti pocházející od tzv. „negativních sil“ (typicky rebelských skupin jako je např. ugandská LRA, burundské FNL, rwandské FDLR či konžské milice). (ReliefWeb 2007) 231 Produkce uhlí je nyní ve Rwandě již téměř ilegální záležitostí a z toho důvodu země importuje většinu svých uhelných potřeb z východního Konga, konkrétně z provincie Severního Kivu. To by samo o sobě nebylo problémem, pokud by tento obchod nebyl kontrolován různými ozbrojenými silami. ICGLR by tak mohla sehrát důležitou roli ve vytvoření transparentnějšího režimu pro tuto komerční výměnu. Blíže viz (Bøås 2009). 179

Ke svému efektivnímu fungování potřebuje ICGLR nejen své vlastní financování, ale také závazek a vedení vůdčích zemí regionu. Některé země regionu tento druh závazku a vedení vykazují, bohužel však jen v některých sektorech a záležitostech (např. Uganda s ohledem na aktivity v oblasti Karamoja v rámci Zóny 3 skládající se ze severovýchodní Ugandy, severozápadní Keni a jihovýchodního Súdánu) a nikoliv obecně. Je velkým rizikem, že se ICGLR stane organizací, ze které si členské státy a vnější donorské země vyberou jen jisté body zájmu, aniž by se více odevzdaly nutnosti její koherentní agendy. Organizace tohoto typu by sice měla být řízena požadavky svých členů a dárců, ale vzhledem ke značně komplikované situaci v regionu to může vést k hazardně implementovanému regionálnímu portfoliu. To, co ICGLR v současnosti postrádá a nutně potřebuje, je interní vedení a vize k propojení požadavků členských států a mimoregionálních donorských zemí. Otázkou zůstává, kdo by jí toto vedení a vizi mohl poskytnout. Za tímto účelem je nutné podívat se na postoj klíčových členských zemí (Uganda, Rwanda, Burundi a DRC) k ICGLR. Uganda je zatím nejaktivnější členskou zemí. Její národní koordinační mechanismus vyvinul skutečně propracovanou agendu ugandského zapojení do ICGLR, ale jak již bylo zmíněno dříve, bylo to především s důrazem na aktivity v Zóně 3. Nejvýznamnějším bezpečnostním problémem Ugandy byl po více než dvě desetiletí konflikt s Armádou Božího odporu v jejích severních regionech, který sice ještě není formálně ukončen, ale jak se bojiště přesunulo do DRC a Středoafrické republiky, přesunula i Kampala svoji pozornost v rámci vnitrozemí do regionu Karamoja. Ten představuje jeden z nejvíce marginalizovaných regionů země. Vzhledem k jeho poloze na severu země byl značně zasažen konfliktem s LRA a žijí zde také skupiny, které byly zapojeny do cyklu vcelku intenzivního a etnicky motivovaného přeshraničního násilného loupení dobytka a následných odvet. (Saferworld 2010: 72) Aby byla Kampala schopná zajistit bezpečnost v tomto regionu, musela uznat a pochopit regionální dimenzi místních problémů. Z toho důvodu, alespoň co se týče aktivit v tomto regionu, považuje Uganda ICGLR za relevantní a užitečnou platformu. Rwanda je ve svém přístupu k ICGLR odměřenější. Přiznává jí sice jistou důležitost především s ohledem na uznání nesporně vysoké interdependence v regionu, ale zároveň si uvědomuje její slabost způsobenou nedostatkem zaměstnanců a finančních zdrojů. Na rozdíl od ostatních členských zemí je také národní koordinační mechanismus Rwandy umístěn přímo v kanceláři prezidenta Kagameho a nikoliv na obvyklém ministerstvu zahraničí. Prezident a jeho poradci tak disponují značnou kontrolou nad rwandským zapojením do ICGLR a stanovují mu jasné limity. Burundi obecně ICGLR vítá a jeho postoj vůči této organizaci je veskrze pozitivní vzhledem k tomu, že samo postrádá kapacity k vytvoření

180 vlastní regionální agendy. Nakonec DRC obecně nedává regionálním organizacím a řešením takovou pozornost, jakou by si zasloužily, a to i přesto, že jakékoliv komplexní řešení kritické situace v jeho východních oblastech bude nutně vyžadovat nejen národní, ale především také regionální přístup. (Bøås – Lotsberg – Ndizeye 2009: 15 – 17) Která z těchto zemí tedy má dostatečně rozvinutou regionální vizi, kterou by mohla poskytnout ICGLR a vést ji? Dvěma nejsilnějšími státy regionu jsou, alespoň co do svých kapacit, Uganda a Rwanda, které jsou tedy nejžhavějšími kandidáty. Obě tyto země mají vlastní regionální vize a žádnému z jejich prezidentů by nevadilo, kdyby se jejich země staly regionálními lídry. Problémem obou je však nedostatek regionální legitimity (oba státy navíc aktivně neusilují o nápravu této situace), nedostatek pochopení pro jejich vize u sousedních států (jejich vize mají tendenci spíše rozdělovat než spojovat) a neschopnost domluvit se ani mezi sebou navzájem. V jiných regionech světa se většinou ujme vedení hostitelská země organizace, ale v tomto případě je základna ICGLR v Burundi spíše problémem, než příležitostí. Bujumbura postrádá centralitu měst jako je Kampala, Nairobi či Kigali. Mezi jádrovými zeměmi konference je navíc Burundi, co se týče jeho institucionálních kapacit, nejslabším článkem. V současnosti tedy žádná z členských zemí není v pozici býti regionálním hegemonem, který by poskytl ICGLR vedení, vizi a schopnost nastolovat agendy a priority. K plnění této role postrádají kapacity, regionální vizi či legitimitu. Na základě analýzy provedené v této kapitole lze konstatovat, že se ICGLR, byť zatím stále především v konstituční a nikoliv operační fázi své existence, potýká se šesti základními omezeními své efektivity. Jsou jimi 1) přehnaně ambiciózní a obšírná agenda, 2) spor o účel organizace mezi externími donory a členskými zeměmi, 3) omezené kapacity sekretariátu, 4) limitovaná míra závazku členských států, 5) absence vlastního financování, tedy závislost na externích donorech a 6) absence regionálního lídra, který by byl schopný nastolovat priority a poskytnut ICGLR vedení a vizi. K řešení těchto omezení je nutné, aby se členské země a potenciální dárci financí dohodly na podobě, jakou by ICGLR měla mít. Chtějí rozsáhlou a komplexní organizaci řešící téměř všechny aspekty míru a rozvoje v regionu, nebo organizaci koncentrující se na několik základních a nejurgentnějších záležitostí? Chtějí vytvořit transparentní multilaterální fórum k vedení politického dialogu, nebo platformu pro řešení komplexní rozvojové a bezpečnostní agendy? Pokud se nad těmito otázkami podaří nalézt shodu, bude to výchozí bod pro řešení všech dalších zmíněných omezení. Než se to podaří, bude i nadále v konferenci přetrvávat rozpor mezi jejími plány (tedy ambiciózní vizí) a skutečnými aktivitami (tedy realitou) značně omezující její efektivitu. Pokud nastane nejhorší možný scénář a ICGLR bude i nadále konstituována ve stejném co do své agendy rozmařilém

181 duchu jako doposud, obávám se, že nedosáhne mnoha viditelných praktických úspěchů v řešení bezpečnostních záležitostí regionu (zejména pak v konfliktem nejvíce zasažené oblasti východního Konga), přijde o svoji relevanci, zájem dárců financí a nakonec zanikne.

5.4. Dílčí závěry o efektivitě regionálních organizací Z analýz efektivity tří vybraných regionálních organizací je patrné, že všechny z nich trpí velmi podobnými deficity, které omezují naplňování jejich rolí v oblasti míru a bezpečnosti. Mezi nejdůležitější z nich patří přirozeně strukturální podmínky, ve kterých musí tyto organizace působit; jejich přehnaně ambiciózní cíle; nedostatek finančních, materiálních a lidských kapacit; absence hegemona, který by byl schopný poskytnout organizacím vizi a vést je; spor o podobě a roli těchto organizací mezi jejími členy a externími dárci, s čímž souvisí i skutečnost, že jsou tyto organizace stále ještě v procesu konstruování sebe sama; překrývající se členství, které vede k duplikaci úsilí těchto organizací, rozmělňuje aktivitu členských států a ovlivňuje také míru jejich závazku vůči jednotlivým organizacím. Podezřívání a napětí mezi státy jsou ve východní Africe stále na vysoké úrovni. Jediné, co v regionu skutečně funguje, je tak to, co jednotlivé vlády členských států chtějí, aby fungovalo. Regionální struktury jakožto svébytné entity s tím nic nenadělají, ať už se snaží sebevíc. Nicméně příslibem do budoucnosti zůstává, že omezená efektivita regionálních organizací je stále lepší a užitečnější, než jejich neaktivita, neboť alespoň nese určitý proces učení, který může vést ke zdokonalení. Ze tří zkoumaných organizací má zatím nejvíce rozvinutou bezpečnostní strukturu IGAD, který je v v oblasti managementu konfliktů z těchto organizací nejaktivnější a nejefektivnější. ICGLR a EAC jsou na tom velmi podobně – obě svoji bezpečnostní strukturu teprve vytváří, mají ji rozpracovanou zatím spíše na papíře než v praxi a jsou ve svém rozvoji v bezpečnostní oblasti ještě daleko za IGAD. Z analýzy ovšem vyplývá, že ICGLR je ve svém snažení o něco dále než EAC. Kromě těchto tří organizací působí ve východní Africe několik dalších důležitých regionálních organizací a iniciativ, jako je Jihoafrické rozvojové společenství (Southern African Development Community, SADC), Společný trh východní a jižní Afriky (Common Market for Eastern and Southern Africa, COMESA), Hospodářské společenství zemí Velkých jezer (Communauté Économique des Pays des Grand Lacs, CEPGL), Hospodářské společenství střední Afriky (Communauté Èconomique des Ètats de l'Afrique Centrale, CEEAC) a Tripartita plus. (WWICS 2008: 34 – 36)

182

Tabulka č. 2: Členství v regionálních organizacích působících ve východní Africe IGAD EAC ICGLR SADC COMESA CEPGL CEEAC Tripartita Burundi        Etiopie   Eritrea   DRC       Džibutsko   Keňa     Tanzanie    Rwanda      Somálsko  Uganda     

Každá z výše uvedených organizací a iniciativ byla vytvořena v různém čase a za různých okolností, organizuje odlišné země za odlišným účelem, má svou vlastní unikátní historickou trajektorii plynoucí z vazby na koloniální období a jeho odkaz (např. v termínech jazyka jako anglofonní vs. frankofonní organizace), stejně jako vlastní externí orientaci a administrativní tradici. Žádná z těchto organizací nesdružuje všechny země regionu východní Afriky a žádná se také explicitně nezaměřuje pouze na mír a bezpečnost. Všechny z nich však mají tyto oblasti, ať už přímo či nepřímo, ve své agendě. Jejich kolektivní záznam o úspěších v těchto oblastech nicméně příliš působivý není. Ve snaze o koordinaci a omezení rizika duplikace úsilí v oblastech míru a bezpečnosti spolu sice některé organizace podepsaly memoranda o porozumění, to se však týká pouze některých z nich a neřeší to fundamentální skutečnost, že tím, co zůstává členským zemím a externím dárcům angažujícím se ve východní Africe, je pouze pestrá směsice regionálních iniciativ soupeřících o pozornost, finance a v neposlední řadě také lidské kapacity. V takovém prostředí bude jedna konkrétní organizace svoji unikátnost a skutečnou přidanou hodnotu nezávisle přispět k rozvoji míru a bezpečnosti regionu dokazovat jen velmi obtížně, což vznáší pochybnosti nad tím, zda vůbec některá z nich bude jednou schopná efektivně naplňovat program prevence, managementu a řešení konfliktů, který by východní Africe pomohl od jejích chronických bezpečnostních problémů. Z analýzy tří vybraných a v bezpečnostní oblasti nejrozvinutějších regionálních organizací působících ve východní Africe je zjevné, že ani ony nebyly schopné mobilizovat své zdroje k naplnění bezpečnostní role efektivně, a to i přestože jejich potenciál pro její

183 plnění byl za několik posledních let značně posílen. Velkým problémem regionálních organizací je obecně to, že jsou velmi často nuceny působit v podmínkách, které jejich efektivitu přímo poškozují. Příkladem může být skutečnost, kdy státy zapojené do konfliktu hrají zároveň důležitou roli v regionální organizaci a tím ji brání v plnění jejích mediačních funkcí a redukují její nestrannost. S ohledem na všechna omezení regionálních organizací zmíněných v této kapitole lze položit otázku, zda by bezpečnostní problémy východní Afriky nemohla snadněji řešit jakožto kontinentální těleso Africká unie? Hledání odpovědi na tuto otázku a posouzení kapacit Africké unie pro tuto roli se stane předmětem následující kapitoly.

5.5. Africká unie 5.5.1. Historický kontext a bezpečnostní profil organizace Iniciativy Organizace africké jednoty (Organisation of African Unity, OAU), založené v roce 1963, dláždily cestu ke zrodu Africké unie již od roku 1999, kdy se její Shromáždění rozhodlo svolat zasedání k urychlení procesu ekonomické a politické integrace kontinentu, která by Africe umožnila hrát adekvátní roli v globální ekonomice a adresovat její četné sociální, ekonomické, politické a bezpečnostní problémy. Před založením Africké unie byly aktivity managementu konfliktů na kontinentu vedeny převážně ad hoc způsobem. Když africké státy vedly to, co podle nich byly mírové operace, tak je realizovaly primárně pod zastřešením nějaké relevantní regionální organizace. Centrální částí rámce managementu konfliktů OAU byl Mechanismus pro prevenci, management a řešení konfliktů (Mechanism for Conflict Prevention, Management and Resolution), který byl přijat v roce 1993 a jehož primárním cílem bylo předvídání a prevence konfliktů. Později členské státy přijaly rozhodnutí nezapojovat organizaci do peacekeepingových operací a spíše ji zaměřovat na preventivní diplomacii, která by, dle jejich optimistického předpokladu, zredukovala potřebu těchto operací. Tento předpoklad se ve světle masového zabíjení v Burundi a Rwandě v letech 1993 a 1994 bohužel ukázal jako mylný a OAU byla rychle donucena přehodnotit svoje rozhodnutí nezabývat se peacekeepingem. (Williams 2008: 313) I přes veškeré sebezpytování však nic nemohlo zakrýt skutečnost, že OAU zkrátka nebylo vhodně koncipováno na vedení takových operací. Z toho důvodu africké vlády rozhodly na mimořádném zasedání v libyjské Syrtě 9. září 1999 o formálním rozpuštění organizace a jejím nahrazení posílenou AU. Na summitu v Lomé v červenci 2000 byl schválen Zakládající akt Africké unie a na summitu v Lusace v červenci 2001 byla připravena cestovní mapa pro její implementaci. První unijní summit se nakonec uskutečnil 9. července 2002 v jihoafrickém Durbanu a stal se nejen vyvrcholením

184 procesu transformace OAU, zahájeného na summitu v Syrtě, ale též jedním z projevů širšího úsilí o proměnu afrického kontinentu, o „africkou renesanci“. (Jelínek 2003: 52) Základní vizí Africké unie je dosáhnout „Integrované, prosperující a mírové Afriky, řízené jejími vlastními občany a představující dynamickou sílu v globální aréně.“ Této nové vize bude moci být dosaženo pouze prostřednictvím neutuchajícího boje na mnoha frontách a dlouhodobým úsilím. (AU 2012) Vyplývá z ní také posun od podpory osvobozeneckých hnutí v bývalých afrických teritoriích v období kolonialismu a apartheidu v rámci OAU od roku 1963 k organizaci řídící africký rozvoj a integraci. Je zřejmé, že k dosažení této vize potřebuje Africká unie zajistit především stabilitu a bezpečnost na kontinentu, a proto je její součástí také dlouhý seznam úkolů spojených s prevencí, managementem a řešením konfliktů. Již v Zakládajícím aktu Africké unie se členské státy zavázaly k tvorbě společné africké bezpečnostní a obranné politiky, obraně své suverenity, teritoriální integrity a nezávislosti, podpoře míru, bezpečnosti a stability v Africe, stejně jako podpoře demokracie, dobrého vládnutí, lidských práv a trvalého rozvoje. (AU 2000) Do určité míry je v nové bezpečnostní vizi unie patrný element kontinuity s OAU. Africká unie i nadále udržuje důraz svého předchůdce na suverénní rovnost všech členských států, víru v právní doktrínu uti possidetis232, silnou kontinentální tradici anti-imperialismu a tak i značnou podporu afrických řešení místních konfliktů, preferuje i nadále neužití síly a mírové urovnání sporů a dodržuje obecný závazek k neintervenci do záležitostí členských států.233 Přesto v nové vizi Africké unie nalezneme dvě významné výjimky k obecné preferenci neintervence, a to 1) netoleranci nekonstitučních změn režimů a 2) novou možnost intervence dle článku 4 (h) Zakládajícího aktu. (Williams 2011: 3) (Ycaza 2010: 3) Od konce 90. let se nelegitimita nekonstitučních změn vlád stala vůdčím principem přístupu Africké unie k managementu konfliktů, což představovalo významnou odchylku od tradice původní organizace, která byla za prvních třicet let své existence zcela lhostejná ke způsobu, jakým se africké režimy dostávaly k moci. Přestože se brutální diktátoři stávali často příčinou kritiky OAU ze strany západních států a organizací, odsoudila tato organizace veřejně poprvé až převrat v Burundi v červenci 1996, kdy označila vojenskou chuntu za nelegitimní a podpořila obnovu konstituční vlády. (ReliefWeb 1996) Od roku 2003 nakonec Africká unie odsuzovala konzistentně každý úspěšný převrat, ke kterému na kontinentu došlo. Vznikla tak nová africká norma delegitimující vojenské převraty jako způsob nabytí moci.

232 Tento princip v tomto kontextu stanovuje, že se koloniální administrativní hranice stanou mezinárodními hranicemi, pokud daná politická jednotka dosáhne nezávislosti. 233 Tyto principy je možné vysledovat zejména ve článku 4 Zakládajícího aktu Africké unie, např. 4(a), 4(b), 4(e), 4(f), 4(g) či 4(i). (AU 2000: Článek 4) 185

Druhá významná odchylka od přístupu OAU k managementu konfliktů je obsažena v Článku 4 Zakládajícího aktu Africké unie, který zakotvuje „právo unie intervenovat ve členském státě na základě rozhodnutí Shromáždění s ohledem na závažné okolnosti, jmenovitě: válečné zločiny, genocidu a zločiny proti lidskosti.“ (AU 2000: Článek 4 (h)) Zakotvení tohoto principu v konstitučním aktu organizace představuje její významný kulturní posun, ovšem přináší také řadu politických a právních otazníků. Jedním z nich je skutečnost, že tento článek v podstatě znamená, že Shromáždění AU může autorizovat vojenskou sílu za účelem humanitární ochrany bez souhlasu hostitelského státu a bez autorizující rezoluce RB OSN, což je v možném rozporu se Článkem 53 Charty OSN, dle kterého by regionální uskupení neměly vést žádné vynucovací akce bez autorizace Rady bezpečnosti, s výjimkou opatření proti nepřátelskému státu. (UN 1945: Článek 53) O této skutečnosti sice panuje stále debata, ale převážná část mezinárodní právní komunity považuje humanitární intervence vedené bez autorizace RB OSN za nelegální.234 V důsledku uznání této skutečnosti však Africká unie přijala v roce 2005 Cestovní mapu pro operacionalizaci Afrických pohotovostních sil (Roadmap for the Operationalization of the African Standby Force), ve které explicitně stanovila, že „bude usilovat o autorizaci svých vynucovacích akcí Radou bezpečnosti OSN. Stejně jako by regionální ekonomické komunity měly usilovat o autorizaci svých intervencí Africkou unií.“ (AU 2005: 5) Dokumenty konstitující Africkou unii předpokládají vytvoření posílené organizace hrající hlavní roli v řešení afrických ozbrojených konfliktů. Bývalý předseda Shromáždění AU, Aplha Oumar Konare, charakterizoval vznik Africké unie jako posun od staré normy neintervence (noninterference) do ozbrojených konfliktů k novému postoji nelhostejnosti (nonindifference) k záležitostem členských států. (Konare 2004) Africká unie tak v souladu s výše nastíněnou bezpečnostní vizí začala budovat řadu institucí a nástrojů, které tvoří tzv. Africkou mírovou a bezpečnostní architekturu (African Peace and Security Architecture, APSA), která by jí měla umožnit hrát významnější roli v managementu konfliktů.

5.5.2. Africká mírová a bezpečnostní architektura Africká mírová a bezpečnostní architektura označuje komplexní set vzájemně provázaných institucí a mechanismů, které fungují na kontinentální, regionální a národní úrovni. Národní úroveň je tvořena členskými státy, které disponují většinou kapacit relevantních pro management konfliktů. Do zformování Africké unie byly nejaktivnějšími organizacemi na poli bezpečnosti v Africe regionální organizace. Ty nyní tvoří regionální úroveň APSA.

234 Blíže k této problematice viz (Brownlie – Apperley 2000) a (Roberts 2000). 186

Africká unie identifikovala jako své důležité komponenty osm regionálních ekonomických společenství (regional economic communities, REC) s mírovým a bezpečnostním mandátem: EAC, IGAD, SADC, ECOWAS, COMESA a dále Svaz arabského Maghrebu (Arab Maghreb Union, UMA), Společenství sahelských a saharských států (Community of Sahel-Saharan States, CEN-SAD) a Hospodářské společenství států střední Afriky (Economic Community of Central African States, ECCAS). Regionální část APSA je pak dotvářena dvěma regionálními mechanismy pro prevenci, management a řešení konfliktů: Východoafrickými pohotovostními silami (East African Standby Force, EASF) a Severoafrickou regionální kapacitou (North African Regional Capability, NARC). (Komise AU 2010: 5) Vztah mezi AU a REC by měl být hierarchický a vzájemně posilující. Africká unie tak koordinuje aktivity REC v oblasti míru a bezpečnosti prostřednictvím styčných úředníků z REC působících v rámci Komise AU v Addis Abebě.235 (AU 2002b: Článek 13) Na kontinentální úrovni je pak APSA tvořena řadou institucí koordinovaných Mírovou a bezpečnostní radou AU (viz Schéma č. 10).

Schéma č. 10: Kontinentální úroveň struktury APSA 236

Shromáždění hlav států AU

Mírová a bezpečnostní rada

Komise AU

Výbor vojenských představitelů Komisař pro mír Komisař pro a bezpečnost politické záležitosti

Africké Kontinentální systém Rada Mírový pohotovostní síly včasného varování moudrých fond

Mírová a bezpečnostní rada (Peace and Security Council, PSC), klíčový unijní orgán pro přijímání rozhodnutí v oblasti prevence, managementu a řešení konfliktů, zahájila svoji činnost v květnu 2004 a je tvořena 15 členy (10 volenými na dva roky a 5 na tři roky), kteří se schází několikrát měsíčně. Členství v PSC je založeno na principu rovného regionálního

235 Spolupráce Africké unie s REC je založena na Memorandu o porozumění a spolupráci mezi Africkou unií, REC a Koordinačními mechanismy Regionálních pohotovostních brigád východní a severní Afriky (Memorandum of Understanding on Cooperation in the Area of Peace and Security Between the African Union, the Regional Economic Communities and the Coordinating Mechanisms of the Regional Standby Brigades of Eastern Africa and Northern Africa) podepsaného v červnu 2009 v Alžíru. (AU 2002b) 236 Ilustrace vytvořená autorem na základě (Williams 2011: 6 – 7). 187 zastoupení a rotace – severní, jižní, západní, východní a centrální regiony Afriky nominují své kandidáty k volbám. Obecně se v rámci APSA předpokládá, že demokratičtější státy budou schopny lépe podporovat mír a bezpečnost kontinentu, nicméně za dobu působení bylo a stále je možné nalézt ve složení PSC zástupce ze zemí, které mají jen malý respekt ke konstitučnímu vládnutí, vládě práva a lidským právům (např. Alžírsko, Libye, Súdán, či Zimbabwe) a některé z nich dokonce procházely v době svého působení ozbrojeným konfliktem (např. Nigérie, Etiopie, Senegal či Burundi). (Vines 2013: 97) Přetrvávající přítomnost autokratických režimů v radě vznáší pochybnosti nad hloubkou závazku AU k demokratickým principům a zpochybňuje její kontinentální legitimitu v situacích, kdy se má vyjadřovat k záležitostem míru, bezpečnosti a lidských práv. O to významněji pak v kontextu toho, že PSC jedná konsensuálně a autokracie jsou tak plně zapojeny do rozhodování. V rámci APSA působí Mírová a bezpečnostní rada jako uspořádání kolektivní bezpečnosti a systému včasného varování k umožnění včasné a efektivní odpovědi na konflikty a krize. Jejím cílem je podpora míru, bezpečnosti a stability, předvídání a prevence konfliktů, podpora a implementace peacebuildingových aktivit, koordinace a harmonizace úsilí k prevenci a boji proti mezinárodnímu terorismu, rozvoj společné obranné politiky AU a podpora demokratických principů, dobré vlády, vlády právy, lidských práv a občanských svobod. (AU 2002a: Článek 3) K naplnění této rozsáhlé agendy byla PSC vybavena několika pravomocemi s různou závažnosti od tvorby politických doporučení, přes uvalování sankcí, až po vojenské intervence (AU 2002a: Článek 7) S ohledem na výše uvedené cíle a funkce je však třeba říci, že v praxi věnuje PSC jen relativně malou pozornost prevenci konfliktů či odstraňování strukturálních problémům a je zaměstnána zejména snahou vymýtit stále se objevující krize (typicky ozbrojené konflikty a převraty), a to zejména ad hoc způsobem. Stejně tak rada zatím nevěnuje pozornost nemilitárním aspektům bezpečnosti, jako je environmentální degradace, organizovaný zločin či nemoci. Omezený záběr PSC je dán především nedostatkem analytických a operačních kapacit, stejně jako značnou četností a pravidelností krizí, které vyžadují její plnou pozornost a neumožňují ji tak soustředit se i na jiné oblasti bezpečnosti či prevenci. Druhým klíčovým orgánem APSA je Komise AU, jejímž cílem je usnadňovat, koordinovat a monitorovat postup unie k vizi míru a bezpečnosti. Aby této vize dosáhla, sleduje dva strategické cíle: 1) zredukovat konflikty a 2) dosáhnout bezpečnosti a stability jako předpokladu pro rozvoj a integraci. Jejím základním problémem je však chronicky malý počet zaměstnanců a nedostatek financí. (Williams 20011: 7 – 9) Cílem Kontinentálního systému včasného varování (Continental Early-Warning System, CEWS) bylo dodat aktivitám Africké unie, které byly v bezpečnostní oblasti vždy

188 spíše reaktivní, prediktivní a preventivní dimenzi. CEWS je zatím stále v procesu budování, ale několik jeho základních institucí již funguje. Jsou jimi ústřední observační a monitorovací centrum (Situation room) v Addis Abebě, které analyzuje data, a observační a monitorovací jednotky jednotlivých REC, které data sbírají, zpracovávají a vysílají do centra. S asistencí situačního centra OSN v New Yorku a externích dárců by CEWS měl být schopný poskytovat kontinentální pokrytí konfliktní dynamiky v reálném čase a podávat o ní hodnotící zprávy. (Ycaza 2010: 4) Do současnosti však systém plní pouze roli dodavatele informací o politické nestabilitě pro Mírovou a bezpečnostní radu a je v procesu rozvoje indikátorů hrozeb, zranitelností a rizik relevantních pro civilní ochranu. (AU 2011b) Mezi jeho základní problémy patří: 1) nedostatek personálu a kvalita jeho tréninku, 2) interoperabilita s REC, které budují vlastní systémy včasného varování a jsou v tomto procesu na různé úrovni a využívají odlišné metodologie, 3) nedostatek diplomatických a zpravodajských zpráv získávaných v reálném čase (díky nemožnosti získání přístupu k národním zpravodajským informacím je CEWS závislý na otevřených zdrojích informací a na čemkoliv, co se s ním členské státy rozhodnou sdílet237), 4) obtížnost analýzy informací a jejich využití v rámci rozhodovacího procesu PSC souvisící se sporem o roli CEWS (pouhý poskytovatel informací vs. určovatel směru tvorby politiky v PSC). (Vines 2013: 104) (Tiruneh 2010: 9 – 15) Klíčovým nástrojem v odpovědi na ozbrojené konflikty jsou v rámci APSA Africké pohotovostní síly (African Standby Force, ASF). ASF zatím nejsou v operačním stádiu, ale základ pro jejich eventuální operace již položen byl. V květnu 2003 vytvořila Africká unie rámec pro ASF založený na pěti regionálních brigádách: Východoafrické pohotovostní síly (East African Standby Force, EASF), Pohotovostní síly ECOWAS (ECOWAS Standby Force, ESF), Brigáda SADC (SADC Brigade, SADCBRIG), Severoafrická pohotovostní brigáda (North African Standby Brigade, NASBRIG), Středoafrické mnohonárodní síly (Force Multinationale de l'Afrique Centrale, FOMAC). Každá z nich by měla disponovat průměrně 4300 vojáky a 500 lehkými vozidly.238 ASF bude fungovat na třech vzájemně propojených úrovních: 1) kontinentální (plánovací element Komise AU), 2) regionální (pět brigád) a 3) státní (přispívající země). Regionální organizace budou vykonávat důležitou zprostředkovatelskou roli mezi těmito úrovněmi s důrazem na harmonizaci překrývajícího se

237 V tomto kontextu musí také zaměstnanci CEWS čelit obavě členských států z možnosti špionáže pod rouškou včasného varování. Některé členské státy ve snaze ochránit svou suverenitu dokonce požádaly Komisi AU, aby nepodávala zprávy o událostech, které se jich týkají. V podstatě tak po ní chtěly vypnutí CEWS v situaci, která pro ně není příjemná a mohla by je oslabit. (Williams 2011: 9) Jakékoliv překážky ze strany členských států představují pro činnost a efektivitu CEWS značný problém, neboť jeho úspěch v podobě reálného dopadu na konfliktní dynamiku je zcela závislý na jeho schopnosti detekovat rizika a krize ve velmi brzkém stadiu. 238 Blíže k vývoji jednotlivých regionálních brigád viz (Levine 2008: 17 – 26) či (Batware 2011). 189

členství a struktur regionálního rozhodovacího procesu. (AU 2005: 2 – 5) (Cilliers 2008: 10) (Ycaza 2010: 3) V úrovních rozvoje jednotlivých regionálních brigád regionálními organizacemi existují značné rozdíly. Zatímco západní a jižní region již dosáhl dostatečné peacekeepingové kapacity, regiony centrální, severní a východní Afriky mají k požadovanému stavu ještě dlouhou cestu před sebou. (Williams 2008: 315)

Tabulka č. 3: Složení Afrických pohotovostních sil (ASF)

Západ Východ Jih Střed Sever (ESF) (EASF) (SADCBRIG) (FOMAC) (NASBRIG) Benin Burundi Angola Alžírsko Burkina Faso Džibutsko DRC Egypt Gambie Etiopie Botswana Čad Libye Ghana Eritrea JAR Gabon Mauritánie Guinea Keňa Lesotho Kamerun Tunisko Guinea Bissau Komory Malawi Republika Kongo Západní Sahara Kapverdy Rwanda Mosambik Rovníková Guinea Libérie Somálsko Namibie Svatý Tomáš a Princův ostrov Mali Súdán Svazijsko Středoafrická republika Niger Uganda Zambie Nigérie Zimbabwe Pobřeží slonoviny Tanzanie Senegal Madagaskar Sierra Leone Mauricius Togo

Africké pohotovostní síly by dle jejich zakládajících dokumentů měly být schopné odpovědět na šest scénářů krizového managementu od malých pozorovatelských misí až po velké vojenské intervence (viz Tabulka č. 4). Nutno podotknout, že se tyto scénáře zaměřují výhradně na mírové operace a neautorizují pohotovostní síly k řešení takových bezpečnostních záležitostí, jako je boj proti terorismu a pirátství či k managementu katastrof. Původně měly být ASF v plné operační pohotovosti do 30. června 2010, ale zatím se tohoto cíle dosáhnout nepodařilo. Dosud nejsou schopny naplňovat pátý a šestý scénář. Dle současných odhadů budou síly v plné pohotovosti do roku 2015, přičemž plánem je zajistit schopnost doručení okolo 3000 osob z každé regionální brigády během 14 dní od zajištění mandátu mise a soběstačně je udržet po dobu alespoň 30 dní. (AU 2010: odstavec 8)

190

Tabulka č. 4: Scénáře Afrických pohotovostních sil 239 Scénář Popis Dodání sil od schválení mandátu 1 Vojenské poradenství AU/regionu politické misi 30 dní 2 Pozorovatelská mise AU/regionu doručená společně s misí OSN 30 dní 3 Samostatná pozorovatelská mise AU/regionu 30 dní 4 Peacekeepingové síly AU/regionu pro Kapitolu VI, preventivní mise 30 dní a peacebuilding 5 Peacekeepingové síly AU pro komplexní multidimenzionální 30 dní vojáci a peacekeepingové mise včetně těch zahrnujících narušitele (spoilery) 90 dní zbytek 6 Intervence AU např. v genocidních situacích, ve kterých mezinárodní 14 dní s robustní společenství nejedná vhodně vojenskou silou240

Na závěr je nutné dodat, že vytváření ASF čelí přirozeně také mnoha problémům. Mezi ty technické se řadí: 1) interoperabilita mnohonárodních sil (nutnost vytvoření společné doktríny, systémů, taktiky a procedur pro velké množství odlišných přispívajících států), 2) absence operační úrovně velení a kontroly (brigády ASF mohou mít adekvátní kapacity velení a kontroly pro taktické operace, nicméně AU zcela jistě postrádá kapacity pro požadavky operačního velení), 3) omezené možnosti transportu sil (v oblasti vzdušného transportu přetrvává závislost na externí asistenci NATO či EU) a 4) jejich udržování v místě operace (problémy plynoucí z nedostatku materiálních a finančních kapacit AU a z často velmi nehostinného prostředí, ve kterém musí mise působit). Mezi politickými problémy jednoznačně dominuje: 1) nedostatečná úroveň mezistátní kooperace (tedy něco, s čím se potýkaly i velmi integrované státy EU při vytváření vlastních sil rychlé reakce), 2) nedostatek financí (členské státy je buď nemají, nebo je nejsou ochotny poskytnout), 3) míra závazku členských států (hrozba, že nedodají své vojáky, až je unie bude potřebovat, zatím totiž žádný regionální mechanismus ASF nepodepsal se svými státy memorandum o porozumění týkající se dodání sil). (Marshall 2009: 7 – 19) (Cilliers 2008: 6 – 7) (Williams 2011: 11) Mezi poslední tři orgány APSA na kontinentální úrovni patří Mírový fond, Rada moudrých a Výbor vojenských představitelů. Cílem Mírového fondu (Peace Fund) je zajištění udržitelného, předvídatelného a flexibilního financování aktivit managementu konfliktů. Tuto roli však fond zatím neplní, jelikož je značně podfinancovaný a potýká se s obecnou neochotou států přispívat – přispívá jen omezený počet členských států a externí dárci. (Vines 2013: 99) Rada moudrých (Panel of the Wise) byla inaugurována v roce 2007 a je tvořená pěti

239 Tabulka vytvořená autorem na základě (AU 2005: B – 1). 240 Okolo 2500 jednotek do 30 dní, přičemž 1000 bude dodáno do 14 dní a 1500 později. (Cilliers 2008: 10) 191

členy, kteří se významným způsobem zasloužili o mír a stabilitu v Africe.241 Zvolen je vždy jeden zástupce z jednoho z pěti regionů Afriky, a to na funkční období tří let. V roce 2010 bylo její složení rozšířeno jmenováním pětičlenné skupiny Přátel Rady moudrých (Friends of the Panel of the Wise, FPW), kteří jsou jmenováni na stejném základě. Rada plní agendu v oblasti preventivní diplomacie, mediace, poradentství, volebního násilí, rekonciliace, spravedlnosti a zabývá se také situací dětí a žen v ozbrojených konfliktech. Úspěchy zaznamenala zejména v poradenských aktivitách v oblasti politických krizí (angažovala se např. v krizích v Guinei, Guinei-Bissau, Madagaskaru či Zimbabwe), ale trpí nedostatkem administrativních pracovníků a finančních kapacit. (Ycaza 2010: 3) Posledním orgánem je Výbor vojenských představitelů (Military Staff Committee), který je tvořen elitními vojenskými důstojníky států zasedajících v PSC, kteří by měli této radě poskytovat poradenství ve vojenské dimenzi. Výbor je však značně neefektivní, neboť nemá jasně definované pracovní metody, jeho setkávání je nepravidelné a některé členské státy do něj ani nevyslaly své zástupce či vyslaly pouze civilisty. (Escorrega 2011: 18 – 20)

5.5.3. Hodnocení efektivity AU Africká unie je relativně mladou organizací, která se stále vytváří. Podle jednoho unijního úředníka je jako „dům ve výstavbě, bez střechy a přesto nás lidé stále žádají o ochranu před deštěm, na což ještě nejsme připraveni.“242 Stejně tak APSA ještě zdaleka není ve stavu, ve kterém by mohla plně implementovat agendu, pro kterou je určena. Přesto však Africká unie za dobu své existence již plnila v oblasti managementu konfliktů tři role, v rámci kterých lze posuzovat její efektivitu. Sloužila jako 1) politická aréna, 2) peacekeeper a 3) peacemaker. Jako politická aréna umožňovala unie svým členským státům interakci a poskytovala jim prostor ke střetu jejich idejí, principů a hodnot a k soupeření o jejich dominanci. Tato role byla vykonávána především prostřednictvím Mírové a bezpečnostní rady, ve které členské státy debatují o bezpečnostních otázkách regionu a o tom, jak nadnárodní a globální normy interagují s lokálními podmínkami v Africe. Lze tak tvrdit, že díky této funkci plnila rada mediační roli mezi unijním přístupem k managementu konfliktů a očekáváním o podobě tohoto přístupu zvenčí (např. ze strany cizích vlád, mezinárodních organizací jako je EU či OSN, medií či nevládních organizací). (Williams 2011: 14)

241 Současnými členy Rady moudrých pro funkční období 2010 – 2013 jsou Ahmed Ben Bella (bývalý prezident Alžírska), Mary Chinery-Hesse (významný ghanská ekonomka a diplomatka), Salim Ahmed Salim (bývalý tajemník OAU z Tanzanie), Marie-Madeleine Kalala (konžská čestná ministryně pro lidská práva), Kenneth Kauda (bývalý prezident Zambie). Členy skupiny přátel jsou zatím Elisabeth K. Pognon (prezidentka beninského ústavního soudu), Miguel Trovoada (bývalý prezident Svatého Tomáše a Princova ostrova) a Brigalia Bam (bývalá předsedkyně jihoafrické Nezávislé volební komise). (AU 2013) 242 Úředník AU se takto vyjádřil pod požadavkem anonymity. Citováno dle (Sesay – Omotosho 2011: 16). 192

Mezi důležité politické faktory, které ovlivňují kapacitu managementu konfliktů AU, se řadí reálné stanovení cílů unie v této oblasti, jednota PSC v jejich podpoře (klíčová pro vedení peacekeepingových operací, životaschopných mírových procesů, stejně jako tvorbu exit strategií), trvalé politické zapojení zvláštních vyslanců AU, komisí a panelů, stejně jako peacekeeperů v poli a skutečná spolupráce s autoritami hostitelského státu a dalšími členskými státy, která je důležitá především během klíčové plánovací a zahajovací fáze každé operace při generování požadovaných sil. Ve všech těchto bodech má zatím Africká unie co dohánět. Efektivita politické dimenze je navíc omezována byrokratickými deficity unie. K vedení efektivních peacekeepingových a peacemakingových iniciativ potřebuje Africká unie efektivní management a byrokratické struktury, a to jak v Addis Abebě, tak v poli. V současnosti ji chybí lidské zdroje (co do počtu i kvality personálu), informační technologie, fyzická infrastruktura a přirozeně finance. Navzdory evidentní potřebě většího počtu administrativních pracovníků se však PSC potýká paradoxně s neochotou členských států schvalovat nové posty, což zpochybňuje míru jejich závazku k této organizaci. (AU 2010: odstavec 78) (Mathiasen 2006: 7) Podobný problém musí řešit také Oddělení míru a bezpečnosti Komise AU, což souvisí v tomto případě s neochotou členských států odevzdat jí část své autonomní moci. Zvláště v několika prvních letech jejího fungování se ze strany členských států běžně objevovaly argumenty o tom, že byrokraté Komise AU získali téměř neomezenou moc a hráli vůdčí roli v nastolování agendy PSC a jejího časového harmonogramu, připravovali návrhy zpráv a společných komuniké, které údajně poskytovali zástupcům členských států jen krátký čas před samotným jednáním o jejich přijetí. (Makinda – Okumu 2008: 50 – 51) To, zda by byrokraté Komise AU měli iniciovat politiku či pouze jednoduše implementovat instrukce od členských států, zůstává vážným bodem sváru mezi těmito skupinami a je pravděpodobně také zdrojem neochoty členských států rozšiřovat administrativní aparát orgánů Africké unie zabývajících se oblastí míru a bezpečnosti. V souvislosti s mírou závazku členských států vůči Africké unii lze také zmínit otázku jejího financování, která představuje jednu z hlavních výzev efektivity této organizace. Z celkových 277,1 milionů USD tvořících rozpočet organizace pro rok 2013 přispívají členské státy jen 122,8 miliony (44 % rozpočtu), zatímco nadpoloviční většina 155,3 milionů pochází od externích rozvojových partnerů (56 % rozpočtu). Dvě třetiny té části rozpočtu, kterou dávají členské státy, navíc pochází pouze od tzv. Velké pětky tvořené JAR, Alžírskem, Egyptem, Libyí a Nigérií. Pokud pět z 54 členských zemí přispívá 66 % členského podílů rozpočtu a většina, 48 zemí, pouze 34 % tohoto podílu, pak se nabízí otázka, co se stane, až některá ze zemí Velké pětky přestane platit, podobně jako přestala Libye v roce 2011 a 2012.

193

Důvodem, proč Kaddáfí přestal Africké unii přispívat, bylo jeho zklamání s nedostatečným postupem unie čelem k Spojeným státům africkým a později přirozeně jeho smrt. Do poloviny roku 2012 přispěly z Velké pětky na unijní rozpočet 2013 pouze dva státy a celkově pak svoji část splatilo pouze 11 afrických států, přičemž 19 afrických států ještě dlužilo za rozpočet roku 2012 a 24 států za rozpočty předchozích let. V tomto kontextu je také zajímavé, že z celkové částky, kterou by měly na rozpočet přispět členské státy, jde jen 5,3 milionů USD na programy Africké unie a zbývajících 96 % na operační náklady. (Omojuwa 2012) (O'Connor 2013) To v podstatě znamená, že náklady na realizaci programů a agendy klíčových unijních institucí jsou financovány především externími dárci. Tyto skutečnosti ještě více zvýrazňují závislost Africké unie na externím financování a omezenou míru závazku většiny členských států vůči této organizaci. Pokud lze ochotu utrácet peníze ve prospěch vlastní organizace považovat za indikátor vážnosti, tak většina afrických států Africkou unii příliš vážně nebere. Druhá role Africké unie byla naplňována v oblasti peacekeepingu prostřednictvím vedení vcelku velkého počtu komplexních mírových operací.243 Ta vyniká zvláště, pokud její peacekeepingovou aktivitu porovnáme s její předchůdkyní, a v kontextu toho, že musela čelit podobným strukturálním překážkám jako OAU, tedy závislosti na externím financování a nedostatku byrokratů, omezení v mobilitě svých sil a logistických kapacitách. O peacekeepingové aktivitě Africké unie vyjádřené jejími mírovými operacemi lze udělat čtyři obecné závěry. Prvním z nich je skutečnost, že tyto operace byly značně závislé na omezeném počtu přispívajících afrických států, což značí jednak velmi odlišnou úroveň podpory pro peacekeeping napříč kontinentem, ale reflektuje to také preference členských států o tom, které organizaci přispějí svými vojáky. Navzdory tomu, že Africká unie vyvíjí vlastní peacekeepingové aktivity, zůstává několik afrických států, z nichž nejvýznamnější jsou Rwanda, Etiopie, Ghana, Nigérie, Senegal, JAR, Benin a Egypt, oddanými stoupenci peacekepingového rámce OSN. Stejně tak lze říci, že většina mírových operací Africké unie

243 Mise AU v Burundi (AU Mission in Burundi, AMIB) vedená v letech 2003 – 2004 (cílem peacebuilding; 3250 osob převážně z JAR), Vojenská pozorovatelská mise AU na Komorách (AU Military Observer Mission in the Comoros, MIOC) vedená v roce 2004 (41 osob převážně z JAR), Mise AU v Súdánu (AU Mission in Sudan, AMIS) vedená v letech 2004 – 2007 (cílem peacekeeping a ochrana civilistů; cca 7700 osob převážně z Nigérie, Rwandy, Ghany, Senegalu a JAR), Speciální úkolové síly v Burundi (AU Special Task Force, AU STF) přítomné v letech 2006 – 2009 (cílem ochrana VIP; 750 osob převážně z JAR), Mise AU na podporu voleb na Komorách (AU Mission for Support to the Election in Comoros, AMISEC) vedená v roce 2006 (1260 osob převážně z JAR), Mise AU v Somálsku (AU Mission in Somalia, AMISOM) vedená od roku 2007 do současnosti (cílem podpora režimu; cca 17000 osob převážně z Ugandy, Keni a Burundi), Volební a bezpečnostní asistenční mise Africké unie na Komorách (AU Electoral and Security Assistance Mission to the Comoros, MAES) vedená v letech 2007 – 2008 (350 osob převážně z JAR), Operace „Demokracie“ (Operation Democracy) vedená v roce 2008 (cílem enforcement; 1350 osob převážně z Tanzanie a Súdánu), Hybridní operace AU a OSN v Dárfúru (United Nations-African Union Mission in Darfur, UNAMID) vedená od roku 2008 do současnosti (cílem peacebuilding a civilní ochrana; cca 20000 osob, přičemž z afrických zemí přispěla nejvíce Nigérie, Rwanda, Etiopie a Egypt). (Williams 2011: 15) (AMISOM 2013) (UNAMID 2013) 194 by nikdy nemohla být vedena bez příspěvků malého počtu oddaných afrických zemí, mezi které se řadí především JAR (klíčová pro operaci v Burundi, na Komorách a v Dárfúru), Rwandy, Nigérie a Senegalu (tvořící společně vojenskou páteř sil AMIS) a Ugandy (stojící osamoceně téměř rok v AMISOM před příchodem burundských jednotek). Etiopie také poskytla značný počet svých vojáků misi UNAMID a podpořila JAR v misi AMIB, nicméně její nejvýznamnější dopad na peacekeeping AU přišel prostřednictvím její vlastní vojenské operace v Somálsku, která posloužila jako ospravedlnění ustanovení AMISOM. (Williams 2011: 15 – 16) Vzhledem k tomu, že má celá Africká unie 54 členů, ponechává výše nastíněná realita přispěvatelů do misí peacekeepingu vcelku značný prostor pro expanzi. Druhým obecným závěrem je přetrvávající závislost mírových operací Africké unie na externí, tedy neafrické, asistenci. Není bez zajímavosti, že tato závislost podkopává klíčový rétorický princip unijního přístupu k managementu konfliktů, kterým je přednost afrických řešení (v duchu slavné teze „African solutions first“). Navzdory značné peacekeepingové aktivitě postrádá unie finance, vojenské a policejní jednotky, vybavení, kapacity leteckého transportu, výcviková zařízení, struktury managementu a kvalifikované zaměstnance k samostatnému udržování byť relativně malých mírových operací. Tato skutečnost je zachycena v interním hodnocení Africké unie jakožto propast mezi mandátem a zdroji k jeho dosažení (mandate-resource gap), tedy rozporem mezi „ochotou PSC autorizovat takové mise a schopností AU je implementovat.“ (AU 2010: odstavec 68) (GA OSN 2008: 8) V oblasti financování peacekeepingových aktivit je AU i nadále závislá na externí dárcovské pomoci, která přichází zejména od OSN, NATO a EU. Ve vojenské dimenzi pak musí stále usilovat o zajištění adekvátního počtu vojáků a techniky k samostatnému vedení komplexních mírových operací. Nejmarkantnější ukázkou její vojenské nepřipravenosti byla situace v úvodní fázi mise AMISOM. Burundské kontingenty postrádaly i to nejzákladnější vojenské vybavení (které nakonec poskytla vláda USA) a dorazily na působiště operace zhruba s ročním zpožděním, neboť nebyla logistická kapacita na jejich přepravu. Se stejným problémem se setkala i Nigérie a Ghana, které této misi nabídly své vojáky, ale neměly zdroje na jejich dopravení do Somálska, takže jejich posily nikdy nedorazily. (Hull – Svensson 2008: 8) Obecně Africká unie postrádá vybavení pro vedení operací ve velmi náročných prostředích, jako je Súdán či Somálsko. Chybí jí helikoptéry, obrněné transportéry, bezpilotní letouny, noktovizory, komunikační, zpravodajské a infrastrukturní (např. bezpečné ubytovací kapacity, nemocnice, logistický řetězec zásobování a obecně služby v týlu244) vybavení a jak ukázala

244 Faktem je, že AU vede své mírové operace bez ekvivalentu Oddělení polní podpory OSN. Její vlastní Divize podpory mírových operací není schopná efektivně spravovat plánovací procesy ve vztahu ke kontrole přesunů, 195 mise AMISOM díky zkušenosti z Mogadišu také bitevní tanky a sofistikovaný radarový systém pro detekci palby minometů, který by mohl pomoci snížit počet civilních obětí. Co se týče personálního aspektu, tak Africká unie trpí nedostatkem zejména vojenských a civilních specialistů, včetně lékařů, policistů, ženistů, zpravodajců a expertů na budování lokálních kapacit v oblastech vlády práva a spravedlnosti. Aby tyto mezery unie vyplnila, je závislá na externích donorech. Ty však svoji asistenci v podobě financí, materiálního vybavení a výcviku poskytují přímo přispívajícím zemím, čímž však vlastně obcházejí a poškozují systém AU. (Williams 2011: 21 – 22) Největším civilním deficitem unie v managementu konfliktů je její nedostatek mediačních kapacit. Spíše, než aby se unie snažila vytvořit vlastní systematický přístup k mediaci, postupovala v této oblasti výlučně na ad hoc bázi. Místo toho, aby své úsilí zaměřila na zhodnocení uplynulých mediačních aktivit a vytvořila vlastní sofistikovaný systém pro mediaci mezi konfliktními aktéry, tak k jejímu vedení najala v africkém kontextu prestižní a významné osobnosti, které však v mnoha případech postrádaly relevantní výcvik a zkušenosti k plnění této role. (Laurie 2009: 14 – 15). Třetím závěrem o peacekeepingové aktivitě AU je evidentní obtížnost dosažení shody členských států na mandátu mírových operací, a to zvláště, pokud má být hostitelským státem člen PSC či pokud má hostitelský stát spojence v radě ochotné podpořit jeho pozici.245 Souvisí to obecně i s otázkou míry závazku členských států unie k ideji humanitární intervence a konkrétně s Článkem 4 Zakládajícího aktu AU. Do současnosti totiž nebyl tento článek vyvolán k ospravedlnění vojenské akce proti členskému státu, a to ani v případech, ve kterých relevantní mezinárodní komise skutečně identifikovaly páchání zločinů proti lidskosti (např. Dárfúr v letech 2004 a 2005), či kde měla RB OSN podezření, že se tyto zločiny dějí (např. v Libyi a Pobřeží slonoviny v roce 2011). Tuto neochotu či neschopnost Africké unie vyvolat Článek 4 Zakládajícího aktu AU vysvětlují dle Williamse tři faktory: 1) síla případného hostitelského státu, 2) reziduální vliv principu neintervence a antiimperialismu v rámci afrických států a 3) nedostatek praktických vojenských kapacit k vedení humanitárních intervencí (snad s výjimkou těch proti malým a slabým státům). (Williams 2011: 5) Posledním závěrem, který lze udělat o unijních mírových operacích je, že byly zatím vždy konstruovány (snad s výjimkou mise na Komorách) jako dočasná opatření počítající s

logistiky, lidských zdrojů, financí, paliva, údržby, rotace jednotek, managementu skladů a dalších elementů klíčových pro podporu mise. Pokud někdy byly tyto mezery vyplněny, bylo to pouze díky zapojení západních externích dárců a různých agentur OSN. (Murithi 2009: 15) (Batware 2011: 9) 245 Tato skutečnost se ukázala jako značně problematická ve dvou konkrétních případech, ve kterých měly primární strany konfliktu značný vliv na vyjednávání podmínek mandátu misí. Jednalo se o Súdán v případě mise AMIS (2004) a Etiopii v případě mise AMISOM (2006 – 2007). V obou těchto případech bylo vyjednávání mandátu těchto misí díky zapojení konfliktních stran značně choulostivým a zpolitizovaným procesem. 196 brzkým převzetím peacekeepingové štafety OSN. Tento přístup do jisté míry reprezentuje formu spolupráce nastolené v Kapitole VIII Charty OSN, která povzbuzuje regionální uskupení, aby podnikly první kroky v mírové rezoluci lokálních sporů. (UN 1945: Kapitola VIII) Schopnost Africké unie reagovat rychle na krize na kontinentu je bezesporu jednou z jejích výhod jakožto peacekeepingové organizace (GA OSN 2008: 10, 21), nicméně její spoléhání na rychlé předání zodpovědnosti OSN ji může povzbuzovat k tomu, aby byla přehnaně ambiciózní a vedla operace v extrémních podmínkách, aniž by dobudovala vlastní relevantní bezpečnostní architekturu a byla schopná se dlouhodobě postarat sama o sebe. Peacekeepingové mise Africké unie mohou pouze zredukovat nejhorší symptomy probíhajících ozbrojených konfliktů. Skutečným testem funkčnosti nové APSA však je, zda Africká unie dokáže skutečně vyřešit ty nejzákladnější příčiny násilí, které již po několik dekád omezují rozvoj kontinentu. Poslední třetí role Africké unie tak byla naplňována v oblasti peacemakingu. Přístup unie k této aktivitě reflektuje preferenci členských států pro soukromé konsensuální rozhodování, ať už v rámci Mírové a bezpečnostní rady či při jednáních se znepřátelenými stranami. Po většinu postudenoválečného období dominovalo iniciativám zmírňování konfliktů elitní vyjednávání dohod o sdílení moci. Vzhledem k opakujícím se případům vzpurného chování však PSC adoptovala koercivnější mechanismus k zajištění dodržování stanovených cílů, konkrétně sankční režimy. Africká unie uvalila do současnosti sankce osmkrát v souvislosti s nekonstitučními změnami vlád.246 Mezi typické sankce uvalované Africkou unií patří zákaz cestování na vybrané jednotlivce vzpurných režimů a opatření navržená k zmrazení jejich finančních aktiv. Mohou přitom plnit několik funkcí: signalizovat nespokojenost unie, stigmatizovat cíl, jednat jako náhrada za ozbrojený konflikt a potenciálně i změnit politické chování cílových aktérů. (Eriksson 2010: 10) Nicméně vzhledem k tomu, že Africká unie nikdy neuvalila a ani nebyla v pozici, aby mohla uvalit, závažnější sankce či bojkoty na důležité komodity jako je dřevo, minerály či ropa, nelze očekávat, že by sankce samotné změnily chování sankciovaných států. Jsou tak spíše symbolickou zprávou v rámci širší peacemakingové strategie Africké unie. Citlivou záležitostí pro PSC v souvislosti s uvalováním sankcí a odsuzováním každé nekonstituční změny režimu mohou být případy, kdy vojenský převrat může poskytnout

246 Sankce AU byly uvaleny na Středoafrickou republiku (březen 2003 – červen 2005), Mauritánii (srpen 2005 – duben 2007 a srpen 2008 – červen 2009), Komory (říjen 2007 – březen 2008), Togo (únor – květen 2005), Guineu (prosinec 2008 – prosinec 2010), Madagaskar (březen 2009 – současnost), Niger (srpen 2009 – březen 2011) a Pobřeží slonoviny (prosinec 2010 – duben 2011). (Magliveras 2011: 15 – 29) V případě Eritreje a její podpory somálského hnutí Al-Shabaab sice AU neuvalila sankce samostatně, ale požádala o uvalení těchto sankcí OSN, k čemuž došlo v prosinci 2009 a trvají do současnosti. Na protest proti tomuto kroku pozastavila Eritrea své členství v Africké unii, do které se poté vrátila až v lednu 2011. (ICG 2010b: 16) (UN SC 2011b) 197 příležitost pro demokratizaci odstraněním autoritativního režimu. Africká unie by tak měla zvážit udělení dočasného uznání některým vojenským chuntám, které svrhly autoritativní režim, a to zvláště v situaci, kdy lze v Africe těchto režimů nalézt stále velké množství. (Omorogbe 2011: 154) Nový nekompromisní přístup k nekonstitučním změnám vlád navíc staví Mírovou a bezpečnostní radu do těžké situace, ve které musí řešit otázku, zda uznat nové autority, které svrhly režim lidovým protestem (např. jako v Tunisku a Egyptě) či ozbrojeným povstáním (jako v Libyi). Na druhou stranu by PSC měla také dořešit své reakce v situacích, ve kterých byla daleko méně přímočará, a to když někteří afričtí lídři zrušili limity svých funkčních období či se drželi u moci skrze zmanipulované volby. (Williams 2011: 17 – 19) Co se týče závěrečného zhodnocení efektivity Africké unie v oblasti managementu konfliktů, lze říci, že unie po dobu své existence uskutečnila celou řadu aktivit ve snaze dosáhnout svého cíle „integrované, prosperující a mírové Afriky,“ ať už se jednalo o politické aktivity, peacekeeping či peacemaking, a to v daleko větší míře, než se to podařilo v tomto textu analyzovaným regionálním organizacím. I Africká unie však trpí podobnými politickými, byrokratickými, civilními, vojenskými a infrastrukturními nedostatky jako regionální organizace, které značně omezují její efektivitu a vytváří onu propast mezi jejím bezpečnostním mandátem a zdroji k jeho dosažení. Aby Africká unie mohla bezezbytku naplnit všechny své vytyčené cíle, bude se muset zabývat primárně odstraněním této propasti.

5.6. Partnerství Africké unie a regionálních organizací Cílem předchozí kapitoly bylo nalézt argumenty, které by pomohly odpovědět na otázku, zda by s ohledem na zjištěná omezení regionálních organizací nemohla bezpečnostní problémy východní Afriky snadněji řešit Africká unie jakožto kontinentální těleso. Analýza kapacit a efektivity Africké unie v oblasti managementu konfliktů, provedená v předchozí kapitole, nabízí odpověď, která není zcela jednoznačná. Bylo konstatováno, že Africká unie v současnosti trpí podobnými nedostatky jako regionální organizace, ovšem zároveň se jí podařilo uskutečnit v oblasti managementu konfliktů oproti těmto organizacím daleko větší množství úspěšných aktivit. Dle mého názoru tak nelze říci, že by Africká unie jakožto samostatná entita byla vhodnějším aktérem na řešení bezpečnostních problémů východní Afriky, než místní regionální organizace, stejně tak ovšem nelze říci, že by tyto organizace samy o sobě byly skutečně vhodnějšími aktéry na řešení bezpečnostních problémů regionu než Africká unie. Ani regionální organizace, ani Africká unie nemohou vyřešit bezpečnostní problémy východní Afriky samostatně. Jediným možným řešením je jejich úzká spolupráce a kombinace výhod obou, přičemž k dosažení tohoto řešení je dle mého názoru ideální využít a

198 zdokonalit APSA budovanou Africkou unií, která již nyní přiznává jistý význam spolupracujícímu vztahu mezi zaštiťující AU a zaštítěnými regionálními organizacemi. Africká unie i regionální organizace disponují pro provádění managementu konfliktů specifickými výhodami. Management konfliktů na kontinentální úrovni má své výhody v tom, že vzdálenost mezi Africkou unií a aktuálním konfliktem je větší než vzdálenost mezi subkontinentální organizací a tímto konfliktem. Africká unie tak může ke konfliktu přistupovat s odstupem a zaujmout vůči konfliktním aktérům ryze nestranné postavení. Skutečnost, že vlády suverénních členských zemí sdružených v regionální organizaci, stejně jako jejich vlastní teritorium, mohou být často samy součástí problému, dělá existenci supranacionální autority jako je Africká unie nezbytností. Ta má také lepší možnosti zapojit do procesu občanskou společnost, která bývá na státní či subkontinentální úrovni paušálně umlčována jakožto hlas politické opozice, může jakožto kontinentální těleso lépe reprezentovat na globálním poli africké bezpečnostní zájmy a má lepší schopnost získat dlouhotrvající mezinárodní institucionální podporu, kterou Afrika tolik potřebuje. Na druhou stranu i na blízkost regionálních organizací k dějišti konfliktu lze nahlížet jako na výhodu. Tyto organizace jsou díky ní daleko více obeznámeny s faktory stojícími v pozadí konfliktu, jeho klíčovými aktéry, znají dobře terén a mohou zasahovat podstatně rychleji než kontinentální těleso. Dle mého názoru je tedy nutné, aby současná APSA byla budována právě s ohledem na rovnocenné partnerství Africké unie a regionálních organizací, které by zajistilo kombinaci výhod obou těchto aktérů. V takovém uspořádání by Africká unie plnila legitimizující, mobilizující a jednotící roli. Jejím úkolem by bylo formálně přiřazovat aktivity peacekeepingu a managementu konfliktů jednotlivým regionům, čímž by jim poskytla svoji legitimitu a důvěryhodný kontinentální diplomatický deštník. Tím by usnadnila mobilizaci lokální a mezinárodní podpory pro tyto aktivity a mohla stát v jejím čele. Jakmile by došlo k realizaci aktivit, plnila by Africká unie vitální koordinační funkci mezi jednotlivými regionálními organizacemi, mírnila jejich vzájemné svárlivosti a zajistila tak důvěryhodnost a efektivitu svého konání. Její jednotící role by také zajistila soulad s regionálními organizacemi ve veřejném vystupování a pomohla využít síť mnoha regionálních iniciativ pro mírovou koexistenci různých zájmových skupin v rámci a napříč pěti africkými regiony. K tomu, aby takové uspořádání mohlo dlouhodobě existovat, bude nutné, aby mezi sebou regionální organizace i Africká unie kultivovaly vzájemný vztah důvěry a porozumění, odstranily omezení své efektivity, která v této práci byla již několikrát zmíněna a aby Africká unie při svém budování Africké mírové a bezpečnostní architektury přiznala regionálním organizacím roli, kterou si zaslouží (nejen v oblasti budování afrických pohotovostních sil

199 jako je tomu nyní, ale také v mnoha dalších oblastech, jako je prevence konfliktů či peacemaking), nastavila svůj vztah k nim rovnocenně a snažila se efektivně exploatovat jejich výhody a zkušenosti v jednání s konfliktními situacemi v jejich regionech.

5.7. Africká řešení nestačí V předchozí kapitole byl nastíněn jakýsi ideální profil aktéra schopného řešit bezpečnostní problémy východní Afriky (a přeneseně v podstatě všech afrických regionů) v podobě Africké unie a jí vybudované APSA zastřešující a představující platformu rovnocenné spolupráce unie s jednotlivými regionálními organizacemi a kombinující výhody přístupu obou těchto aktérů k managementu konfliktů, tedy jak toho kontinentálního, tak regionálního. Podobně důležitá esence pro úspěšnost APSA, jako je spolupráce Africké unie jakožto kontinentální zastřešující organizace a regionálních organizací jakožto jejích lokálních agentů, je však dle mého názoru také otevřenost této platformy navenek čelem ke spolupráci s mezinárodními organizacemi a externími aktéry. Domnívám se, že bez této spolupráce by jakékoliv snažení v managementu afrických konfliktů bylo odsouzeno k neúspěchu. Existuje několik důvodů, proč přístup „afrických řešení pro africké problémy“ nelze na začátku 21. století považovat za vhodný. Základní nabízející se kritickou otázkou je, zda je v éře dech beroucí globalizace v téměř každé oblasti lidského snažení praktické pro jakýkoliv kontinent či region izolovat se od zbytku světa. Dle mého názoru zcela jistě není. Afrika je stále objektivní součástí hledání řešení globálních problémů zvláště prostřednictvím zapojení všech afrických států do OSN. Tato organizace byla ustanovena s cílem dělat svět bezpečnějším místem pro všechny národy bez ohledu na to, kde se nachází, jejich socioekonomické a politické pozadí či bohatství. Z toho důvodu by OSN měla být zapojena do řešení bezpečnostních problémů v Africe stejně jako kdekoliv jinde na světě a Afrika by těmto řešením měla být otevřena. To je ostatně i v souladu s principy doktríny „Odpovědnost chránit“ (Responsibility to Protect, R2P), která byla adoptovaná členy OSN v roce 2005 a zavazuje všechny státy, nejen ty africké, k zodpovědnosti chránit populaci od genocidy, válečných zločinů, etnických čistek a zločinů proti lidskosti. Přestože R2P klade primární závazek na hostitelský stát, tak v situaci, kdy tento stát selže v ochraně své populace, má mezinárodní společnost jednající prostřednictvím OSN zodpovědnost na danou situaci zareagovat, a to včetně možnosti použití síly. (VS 2005: 30) Kromě toho Kapitoly VII a VIII Charty OSN poměrně explicitně stanovují, že je to Rada bezpečnosti OSN, kdo musí převzít politické vedení v jakékoliv odpovědi na ozbrojený konflikt vyžadující si silová řešení, a proto již z principu nemůže být odpověď na takový konflikt pouze africkou záležitostí. (UN 1945) Nakonec by také, zvláště v kontextu koloniální

200 a studenoválečné historie kontinentu, bylo chybné a cynické předpokládat, že africké konflikty mají čistě lokální či domácí původ. Z toho důvodu se mnohdy nejedná ani o čistě africké problémy, na které by měla být hledána řešení. S výše uvedeným souvisí skutečnost, že se kritizovaný přístup opírá o vcelku zavádějící a nepřesný popis iniciativ managementu konfliktů na africkém kontinentu. Asi nejdůležitější dezinterpretací reality je ta o slábnoucí roli OSN a neoblomné víře, že Afrika postaví síly, které učiní OSN na tomto kontinentu postradatelnou. Pravdou je, že od začátku 90. let do současnosti byla OSN tím zdaleka nejdůležitějším aktérem angažujícím se v managementu afrických konfliktů, který hrál důležitou roli ve všech největších a nejtěžších mírových operacích na kontinentu. Stejně tak Rada bezpečnosti OSN věnuje Africe oproti dalším kontinentům největší podíl svého času a zdrojů. (Williams 2008: 317) Z toho důvodu se podpora přístupu „afrických řešení pro africké problémy“ ze strany některých afrických vlád nezdá být nutností plynoucí z mezinárodního zanedbávání kontinentu, ale spíše z ideologických důvodů a ochrany režimů před externím tlakem. Ostatně jedním z důležitých výstupů analýzy kapacit regionálních organizací a Africké unie bylo identifikování značné závislosti těchto organizací na materiální a finanční asistenci externích aktérů. Ve skutečnosti také neexistuje žádná garance, že pokud Afrika vyvine vojenské kapacity předpokládané v konceptu ASF, budou africké státy v některých kontroverzních případech schopné nalézt nutný konsensus k jejich doručení. V tomto kontextu přináší přístup afrických řešení neodůvodněnou a lehkomyslnou víru ve schopnost a ochotu současných afrických elit zajistit kontinentu mír a bezpečnost. Realističtější naopak je, že se některé africké státy budou rozvoji pohotovostních sil rychlé reakce schopných vést operace civilní ochrany a širší agendy R2P bránit. Jeffrey Herbst, americký politolog a odborník na africká témata, tento předpoklad sdílí: „Takové síly by ze své podstaty měly potenciál ohrozit africké lídry a vyžadovaly by nejcennější zdroj, který afričtí lídři mají: loajální vojáky.“ (Herbst 2007: 138) Domnívám se, že by však daleko větší hrozbou pro bezpečnost Afriky bylo, pokud by se její regionalizace začala ubírat směrem k upřednostňování bezpečnosti režimů (regime security) nad bezpečností jejich obyvatel (human security). V souvislosti s budováním Afrických pohotovostních sil lze také předpokládat, že se vyvinou napříč kontinentem nerovnoměrně, případně se je v některých jeho částech vytvořit ani nepodaří. Vyplývá to ze značně nerovných úrovní politického a finančního závazku afrických států vůči Africké unii a dalším regionálním uskupením, jejichž projevy byly v

201 tomto textu již několikrát zmíněny.247 Za takových okolností lze předpokládat, že se budou rozvíjet spíše ty organizace, které přinesou na kontinent mnoho cizích financí a nebudou mít na africké státy velké požadavky, natož pak aby byly součástí jejich agendy principy R2P. Dle Herbsta jsou afričtí lídři: „extrémně nadšení z konkrétních typů regionální spolupráce, zvláště těch, které zdůrazňují suverenitu a pomáhají pojistit národní lídry a chtějí jen málo na oplátku.“ (Herbst 2007: 144) Nakonec má poslední výtka přístupu „afrických řešení pro africké problémy“ souvisí s tím, že jsou to typicky neafrická tělesa, která jsou efektivnější jako mediátor a vyjednávač v afrických konfliktech, než ta africká. Pokud by účastníci konfliktu sledovali uvedený přístup, tak by v rámci svých požadavků po mediaci téměř vždy vyjadřovali preferenci pro konkrétní africký stát, od kterého by očekávali, že zaujme jim příznivou pozici. Dohoda na konkrétním africkém mediátorovi tak bývá v tomto kontextu velmi obtížná. Z toho důvodu tak byla mediace často vedena neutrálními externími aktéry.248 Z výše uvedené kritiky vyplývá, že přístup „africká řešení pro africké problémy“ není pro bezpečnost a stabilitu v Africe a potenciálně i globálně užitečný a trvale udržitelný. Dle mého názoru identifikovaný trend regionalizace přístupů k řešení bezpečnostních problémů ve východní Africe (souběžný s procesem regionalizace místních bezpečnostních vztahů), nesmí být chápán jakožto proces vedoucí ke konzervaci a izolaci sebe sama, resp. k vylučování ostatních mimoregionálních přístupů nabízejících řešení místních bezpečnostních problémů, ale jako proces přidávající do škály možných řešení chronických východoafrických problémů

247 Strukturálními důvody za ambivalentními závazky afrických států k jejich regionálním organizacím se zabývá Liisa Laakso. Dle ní je lze vysvětlit specifiky regionální integrace v africkém kontextu. Mainstreamové přístupy k regionální integraci, (neo)funkcionalismus a mezivládní přístup, předpokládají, že se integrace rozvijí postupně od ekonomické a kulturní spolupráce k politickým a bezpečnostním sektorům s tím, jak se prohlubuje důvěra mezi státy a jejich sdílené hodnoty a materiální zájmy vytvářejí určité bezpečnostní společenství. V africkém prostředí však regionální organizace většinou deklarují působnost ve všech možných odvětvích již od svého počátku, tedy bez dostatečně rozvinuté důvěry a sdílených hodnot mezi členy, což značně ovlivňuje nejen jejich závazek k organizaci, ale také její efektivitu. Mainstreamové teorie také konceptualizují integraci jako proces, při kterém státy dobrovolně delegují část své suverenity na vyšší úroveň ve prospěch regionálních uskupení. Je zjevné, že takový přenos suverenity může nastat pouze, pokud státy uznávanou suverenitou disponují. Africká realita však toto pravidlo narušuje, neboť zde nalezneme mnoho slabých, selhávajících či zhroucených států, které jsou přesto plnohodnotnými členy místních regionálních organizací. Důvodem je způsob nabytí jejich členství, který často není vázán na dosažení nějakých vstupních kritérií vztahujících se k ekonomickým politikám, dobré vládě, vládě práva či dodržování lidských práv jako je tomu např. v případě EU, ale je založen pouze na geografické lokaci daných států či dobrých vztazích mezi jejich vládami. Regionální bezpečnostní spolupráce také tradičně předpokládá nějakou formu společné obrany či vojenské aliance. Pokud se podíváme na vývoj NATO a EU, zjistíme, že byl rozvoj jejich kapacit managementu konfliktů po konci studené války motivován spíše než obranou proti společnému nepříteli globálními bezpečnostními hrozbami. Zacílení bezpečnostních uspořádání obou těchto organizací je tak nasměrováno směrem mimo jejich hranice a nikoliv explicitně na zvládání interních konfliktů. V africkém případě je tomu však právě naopak. Od místních regionálních organizací se očekává především zvládání intraregionálních a intrastátních krizí. (Laakso 2005: 490) Tato africká specifika regionální integrace stojí za slabými závazky afrických států k jejich organizacím. 248 Příkladem může být válka mezi Etiopií a Eritreou, při které Asmara při řešení otázky mediace dlouho argumentovala tím, že má Etiopie zvláštní vztah s OAU, která tak dle ní nemůže být neutrálním mediátorem. Z toho důvodu usilovala o, z jejího pohledu, legitimní mediaci vedenou OSN. (Williams 2008: 320) 202 přidanou hodnotu v podobě regionálních přístupů a nástrojů. Měly by si to uvědomit jak africké státy, které musí zajistit, aby APSA jakožto spolupracující platforma Africké unie a regionálních organizací byla otevřena spolupráci s mezinárodními organizacemi a dalšími externími aktéry, tak právě tito externí aktéři, kteří musí této spolupráci vyjít vstříc a vyloučit africké obavy o stahování svého zájmu z Afriky. Stejně jako dle mého názoru není pro bezpečnost a stabilitu v Africe užitečný a trvale udržitelný přístup „africká řešení pro africké problémy,“ tak není pro východní Afriku užitečný přístup „východoafrická řešení pro východoafrické problémy.“ Zvládnutí komplexních bezpečnostních výzev Afriky se tudíž podaří pouze, pokud bude hledání afrických řešení nahrazeno hledáním efektivních řešení.

203

6. Regionální bezpečnostní struktura východní Afriky Na základě analýzy ozbrojených konfliktů ve východní Africe, regionálních přístupů k managementu konfliktů a doposud zjištěných poznatků o bezpečnostní provázanosti regionu je pravděpodobné, že východní Afrika tak, jak byla vymezena pro účely této práce, nebude představovat jeden celistvý regionální bezpečnostní komplex. Ve vymezeném regionu jsou patrné dvě oblasti, které aspirují na roli samostatných regionálních bezpečnostních komplexů, popř. dvou subkomplexů v rámci většího regionálního bezpečnostního komplexu východní Afriky, a to Africký roh a region Velkých jezer. Účelem této kapitoly je výše uvedený předpoklad precizovat a logicky odůvodnit. Před provedením komplexní charakteristiky struktury bezpečnostních vztahů regionu je nutné si uvědomit kromě zcela zásadních poznatků o místních ozbrojených konfliktech také kontext dalších bezpečnostních hrozeb a vzájemných vztahů mezi místními státy, který, ačkoliv nebyl v této práci samostatně analyzován, tuto strukturu bezesporu dotváří. Dalšími bezpečnostními hrozbami je myšleno především somálské pirátství a jeho dopady nejen na Somálsko, ale kvůli geografické blízkosti jejich břehů také na Keňu, Jemen, Džibutsko a Eritreu; teritoriální spor mezi Džibutskem a Eritreou o oblast Ras Doumeira vedoucí v roce 2008 k otevřenému ozbrojenému střetu a spor mezi Eritreou a Jemenem o ostrovy Hanish a Zuqar s ozbrojeným střetem v roce 1995; uprchlické krize a jejich dopad na hostitelské země (v regionu Velkých jezer v 90. letech v souvislosti s důsledky rwandské genocidy – hlavní hostitelské země: Burundi, Zair a Tanzanie; v regionu Afrického rohu v současnosti v souvislosti s dopady války v Somálsku a velkými suchy – hlavní hostitelské země: Keňa a Etiopie)249, menší interkomunální přeshraniční ozbrojené střety mezi několika kmeny Etiopie, Súdánu, Ugandy, Tanzanie a Keni týkající se převážně půdy a zdrojů čerstvé vody; teroristické útoky místních aktérů na místní cíle (především hrozba skupiny Al-Shabaab – bombové útoky v Kampale v červenci 2010 a vyhrožování Keni a Etiopii) a rozsáhlý přeshraniční trh se zbraněmi usnadněný obecně vysokou propustností hranic místních států. Co se týče vzájemných vztahů států v regionu, lze i přes jejich mnohdy problematické soužití v minulosti konstatovat, že jsou v současnosti ve valné většině pozitivní. V oblasti Velkých jezer jsou mezistátní vztahy na velmi dobré cestě. Po vzájemném potýkání v řadě konfliktů spolu dnes DRC, Uganda, Rwanda a Burundi udržují plné diplomatické styky a mají mezi sebou uzavřeno mnoho dohod o vzájemné spolupráci, včetně té vojenské. (EAC 2012a) Tanzanie a Keňa udržují dlouhodobě korektní vztahy v podstatě se všemi státy regionu.

249 Blíže k uprchlické krizi v regionu Velkých jezer viz (Crisp 1998) a v Africkém rohu viz (Margesson 2012). 204

Rwanda a Keňa uzavřely s Etiopií dohodu o vojenské spolupráci. (Kagire 2010) (ST 2005) Burundi a Uganda mají zase dobré vztahy se somálskou TFG vzhledem k jejich společnému působení v misi AMISOM. Situace je nicméně komplikovanější v oblasti Afrického rohu. Zde jsou patrná přátelství a spolupráce mezi Somálskem (TFG), Etiopií a Džibutskem na základě etnického spříznění Somálska a Džibutska, etiopské vojenské podpory TFG a její ekonomické spolupráce s Džibutskem. Ovšem ani jeden z těchto států nemá pozitivní vztah s Eritreou, kterou lze chápat jako „enfant terrible“ této oblasti z důvodů, které již byly v této práci několikrát rozebrány (eritrejská podpora povstalců v těchto státech, hraniční spory apod.). Státy východní Afriky spolu také spolupracují v několika regionálních organizacích. Mezi nejrelevantnější patří v této práci již zmíněné Východoafrické společenství (EAC) sdružující Burundi, Rwandu, Keňu, Tanzanii a Ugandu, Mezivládní úřad pro rozvoj (IGAD), jehož členy jsou Džibutsko, Etiopie, Keňa, Somálsko, Uganda, Súdán a Jižní Súdán (Eritrea má od roku 2007 pozastavené členství kvůli své podpoře somálských povstalců), Mezinárodní konference o regionu Velkých jezer (ICGLR), v rámci které spolupracuje Burundi, DRC, Keňa, Uganda, Rwanda, Tanzanie a několik dalších států (Angola, Středoafrická republika, Súdán a Zambie) a Africká unie (AU), ve které jsou všechny státy regionu.250 Pro tuto práci důležitý bezpečností rozměr spolupráce je přitom přítomný ve všech těchto platformách. Z výše uvedeného je patrné, že jsou vztahy mezi státy východní Afriky v současnosti obecně na dobré úrovni a jediným přetrvávajícím problémem je zahraniční politika Eritreje. Toto pozitivní konstatování se může zdát překvapující, ale je třeba si uvědomit, že devět z dvanácti zkoumaných konfliktů bylo vnitrostátních. Mezinárodní rozměr měly pouze dvě války v Kongu, které se však podařilo uspokojivě vyřešit, a válka mezi Etiopií a Eritreou, u které se přijatelné řešení nenalezlo, a proto jsou dnes vztahy s Eritreou v regionu tak napjaté.

6.1. Východní Afrika optikou teorie RSC Se všemi poznatky o ozbrojených konfliktech východní Afriky, regionálních bezpečnostních hrozbách a vztazích místních států můžeme konečně přistoupit k charakteristice bezpečnostní struktury regionu. Připomeňme definici regionálního bezpečnostního komplexu (RSC) Buzana a Wævera: „množina jednotek, jejichž hlavní procesy sekuritizace, desekuritizace či obou jsou natolik provázané, že jejich bezpečnostní problémy nemohou být rozumně analyzovány či řešeny odděleně.“ (Buzan – Wæver 2003: 44) Pokud se její optikou podíváme

250 Eritrea stáhla své zástupce z Africké unie v listopadu 2009 na protest proti doporučení této organizace RB OSN uvalit na tuto zemi sankce kvůli její podpoře somálských povstalců. Nového vyslance do AU jmenovala Eritrea až v lednu 2011. (Tekle 2011b) 205 na východní Afriku, tak zjistíme, že se zde nachází dva oddělené regionální bezpečnostní komplexy, a to RSC Afrického rohu a RSC Afrických jezer. Oba tyto komplexy vykazují dostatečně silný teritoriálně ohraničený model vzájemné závislosti, kterým se odlišují jeden od druhého a od dalších RSC v jejich okolí. Zatímco je mezi jejich jednotkami patrná významná úroveň bezpečnostní interdependence, vazby mezi jednotkami napříč komplexy již nejsou dostatečně silné, aby je propojily. RSC Afrického rohu a RSC Velkých jezer tedy stojí samostatně a nepředstavují dva subkomplexy v rámci většího RSC východní Afriky.

6.1.1. RSC Afrického rohu Oblast Afrického rohu lze z hlediska teorie RSC považovat za nestrukturovaný region bez jasných hranic v podstatě až do konce 90. let. V tomto období sice byly patrné bilaterální bezpečnostní interdependence mezi státy, ovšem chyběly zde vazby, které by z nich udělaly širší integrovaný regionální model. Zároveň byla v tomto období standardní regionální dynamika bezpečnostních vztahů zvrácena překrytím vnějších mocností v rámci kolonialismu a bipolárního soupeření. Po konci studené války a s propuknutím konfliktů v Somálsku, Džibutsku a Etiopii začíná být potenciál regionu pro vznik komplexu evidentní a lze o něm i přes jeho pokračující nestrukturovanost hovořit od začátku 90. let jako o prekomplexu. Teprve ozbrojený konflikt mezi Etiopií a Eritreou v roce 1998 a jeho dopady na vztahy mezi státy v regionu poskytl vazby mezi oddělenými bilaterálními bezpečnostními interdependencemi místních států a region se začal transformovat do určité bezpečnostní struktury. Regionální bezpečnostní dynamika byla v té době však ještě příliš slabá, a proto transformace oblasti dosáhla pouze úrovně protokomplexu. Na intenzitě začala tato dynamika nabývat od roku 2006 a postupně proměnila protokomplex do plnohodnotného bezpečnostního komplexu Afrického rohu. Tato transformace bezprostředně souvisela s novým eskalačním obdobím somálské občanské války od roku 2006; související etiopskou intervencí do tohoto konfliktu; rostoucím etiopsko- eritrejským nepřátelstvím doprovázeným proxy válkou mezi oběma aktéry v Somálsku; eritrejskou podporou Al-Shabaabu, ONLF a OLF; rivalitou a otevřeným střetem mezi Eritreou a Džibutskem v roce 2008; rozmachem somálského pirátství postihujícího pobřežní státy od Eritreje po Keňu; masivním přílivem somálských uprchlíků na sever Keni a v podstatě přelitím konfliktu do jejích příhraničních oblastí; a nakonec s intervencí Keni a Etiopie do Somálska v rámci společné operace Linda Nchi v roce 2011. ***

206

Základní struktura kteréhokoliv bezpečnostního komplexu je definovaná jeho hranicemi, složením, polaritou a sociální konstrukcí přátelství a nepřátelství mezi jeho jednotkami. RSC Afrického rohu obsahuje Džibutsko, Etiopii, Eritreu, Keňu a Somálsko. Tyto státy vymezují hranice tohoto komplexu a vzhledem k jejich charakteru autonomních jednotek také poukazují na jeho anarchickou strukturu. V termínech distribuce moci mezi jednotkami systému se jedná o komplex multipolární. Z hlediska vztahů mezi státy komplexu je patrné přátelství mezi Etiopií, Džibutskem, Keňou a Somálskem, zatímco k Eritreji udržují tyto státy buď rivalitní vztah (Džibutsko a Keňa), či vyloženě nepřátelský (Etiopie a Somálsko). I když RSC Afrického rohu vznikl jako konfliktní formace, ve které byla vzájemná závislost mezi státy založena na strachu, soupeření a vzájemném vnímání států jako bezpečnostních hrozeb, je v současnosti patrný posun k bezpečnostnímu režimu, ve kterém se místní státy sice i nadále vnímají jako vzájemné hrozby, ale v zájmu omezení bezpečnostních dilemat spolu uzavřely dohodu vedoucí k zajištění určité jistoty. (Buzan et al. 2005: 22) Tento posun je ilustrován řadou vzájemných dohod o obranné a vojenské spolupráci a působením států v mezivládní organizaci IGAD. Ta sice byla dlouhou dobu neefektivní a zablokovaná rivalitou jejích členů, ale během posledních několika let začíná hrát v rámci regionu významnější roli, a to i v rámci prevence, managementu a rezoluce konfliktů. (Healy 2009) Plnohodnotného bezpečnostního režimu však komplex dosáhne až s případnou proměnou pozice Eritreje v systému. Do té doby bude jeho struktura stále na pomezí konfliktní formace.

6.1.2. RSC Velkých jezer Podobně jako v případě Afrického rohu nebyl ani v této oblasti od dekolonializace po konec 90. let patrný žádný regionální vzorec bezpečnostních interakcí. Každý z místních států byl v té době centrem svého vlastního interakčního okruhu vyplývajícího z jeho domácích problémů. K přelévání bezpečnostních problémů mezi sousedními státy docházelo vcelku běžně, ale nebylo regionálně svázané nějakým trvalejším způsobem. Studenoválečné překrytí zde nemělo takový význam jako v případě Afrického rohu, a proto nestrukturovanost regionu spočívala především v slabosti místních států, neschopnosti projektovat moc mimo své hranice a jejich úzkém zaměření na domácí bezpečnostní agendu. Potenciál regionu pro případný vznik bezpečnostního komplexu se projevil na přelomu 80. a 90. let s propukáním a dopady občanských válek v Ugandě, Rwandě a Burundi. Na úroveň protokomplexu dosáhl region po rwandské genocidě s masivní uprchlickou vlnou do sousedních zemí a vypuknutím první války v Kongu. Bezpečnostní interdependence v té době byla již dostatečně manifestovaná, ale regionální bezpečnostní dynamika se uvedla do pohybu až později.

207

Její nastartování a posílení pro vznik bezpečnostního komplexu nastalo až v roce 1998 především v souvislosti s vypuknutím druhé války v Kongu, která je co do zapojených aktérů, zastoupených zájmů a počtu obětí zatím nejrozsáhlejší africkou válkou. Zároveň s ní probíhaly i nadále občanské války v Ugandě a Burundi, které měly silné vazby na situaci v DRC vzhledem k působení většiny jejich konfliktních aktérů (jak státních režimů, tak nestátních skupin) v této zemi. *** Součástí RSC Velkých jezer je Burundi, DRC, Rwanda a Uganda. Jeho struktura je anarchická a z hlediska distribuce moci v systému multipolární. V současnosti spolu všechny jeho státy udržují víceméně přátelské vztahy, ač tomu tak nebylo vždy. Současný stav v komplexu je výsledkem dlouhého procesu jeho vnitřní transformace. Komplex se ve svém počátku vyvinul jako konfliktní formace, ve které byly hlavní vázací mechanismy definující RSC představovány vzájemným zasahováním místních států do svých domácích záležitostí a destabilizačními praktikami podporování ozbrojených povstání na teritoriu jiných států. Od konce druhé války v Kongu je však patrná vnitřní transformace struktury bezpečnostního komplexu v souvislosti se změnami v dominantním vzorci vztahů mezi místními státy a posun od konfliktní formace k bezpečnostnímu režimu, který je dnes zcela dovršen. Přátelské vztahy místních států byly umožněny pro všechny tyto státy vcelku přijatelným řešením druhé války v Kongu a dlouhým obdobím od jejího konce, během kterého se mohly jejich vzájemné vztahy postupně vyvíjet. Od ukončení této války také v regionu nedošlo k žádné mezistátní válce a konflikty, které se zde později vyskytovaly a stále vyskytují, mají pouze vnitrostátní charakter. Státy spolu navíc v těchto konfliktech začaly kvůli společným zájmům spolupracovat – Rwanda a DRC v konfliktu v Kivu, Uganda a DRC v boji proti LRA a Rwanda a Burundi proti FNL v burundské občanské válce. V současnosti spolu mají státy komplexu uzavřeno také mnoho dohod týkajících se vzájemné spolupráce v oblasti bezpečnosti. Charakter RSC Velkých jezer jakožto bezpečnostního režimu nejlépe ilustruje působení těchto států v Mezinárodní konferenci o regionu velkých jezer, jejíž působení je založeno na uznání, že politická nestabilita a konflikty ve členských zemích mají značnou regionální dimenzi a vyžadují proto koordinovaný přístup k jejich řešení. (ICGLR 2010a) Kromě této organizace tvoří také s výjimkou DRC zbývající státy komplexu spolu s Keňou a Tanzanií Východoafrické společenství, které je předstupněm ustanovení Východoafrické federace k roku 2015. V rámci této organizace státy spolupracují stále významněji také v oblasti obrany. Příkladem mohou být společná vojenská cvičení či podpis Protokolu EAC o spolupráci v obraně (EAC Protocol on Cooperation in Defence) 28.

208 dubna 2012 v Aruše, po jehož stále nedokončené ratifikaci členskými státy má být dokonce zahájeno jednání o vzájemném obranném paktu členských zemí. (EAC 2012a)

6.1.3. Interregionální interakce V rámci interregionálních interakcí je nejdříve nutné rozebrat vazby mezi oběma identifikovanými komplexy. Ty jsou relativně silné, ačkoliv, jak již bylo dříve zmíněno, ne natolik, aby je propojily. Uganda, Rwanda a Burundi mají silné vazby na Keňu díky působení v EAC, Uganda je také členem IGAD a její vojáci spolu s burundskými a keňskými působí v misi AMISOM. Z toho je zřejmé, že právě Uganda hraje v interakcích mezi oběma komplexy důležitou roli, což je dáno především její polohou v místě jejich kontaktu. Stejnou pozici, ale v rámci RSC Afrického rohu, má Keňa, která sice spolupracuje s mnoha státy z oblasti Velkých jezer, ale bezpečnostní dynamikou je vtahována právě do Afrického rohu. Posledním východoafrickým státem, který nebyl zařazen do žádného komplexu, je Tanzanie. Její pozice v bezpečnostní struktuře východní Afriky silně souvisí právě s interregionální interakcí. Jedná se o stát, který má řadu vazeb jak ke státům geografického regionu Velkých jezer, kterého je součástí, tak na státy Afrického rohu. Kromě toho má Tanzanie také vazby na RSC jižní Afriky, neboť leží na jeho severní hranici a je členem v podstatě stěžejní organizace tohoto komplexu SADC. Díky svému umístění mezi třemi RSC je tak Tanzanie ovlivňována interakcí a bezpečnostní dynamikou ze tří stran, přesto její interakce s žádným z těchto komplexů není natolik silná, aby se stala součástí některého z nich. Připomeňme, že se tato země od konce studené války neúčastnila žádného z místních ozbrojených konfliktů a kromě rwandských uprchlíků a několika interkomunálních přeshraničních ozbrojených střetů mezi jejími a keňskými kmeny nebyla ani nijak významně ohrožována zvenčí. K její stabilitě ve zkoumaném období přispěla její silná státní autorita, poměrně příznivá ekonomická situace, absence významných etnických sporů a skutečnost, že sama nepodporovala a ani se nestala terčem subverzních aktivit jiných států. Vzhledem k výše uvedenému je tak Tanzanie v bezpečnostní struktuře východní Afriky v pozici izolátora. Co se týče interregionálních interakcí mimo zkoumanou oblast, jsou u RSC Velkých jezer patrné významné interakce především s RSC jižní Afriky vzhledem k zapojení států tohoto komplexu do druhé války v Kongu, působení DRC ve společenství SADC a společnému působení části států jižní Afriky v ICGLR. S žádnými dalšími bezpečnostními komplexy region ve významnější interakci není, neboť jej ze západu a severu obepínají izolační státy (Republika Kongo, Středoafrická republika a Jižní Súdán).

209

Pozice Jižního Súdánu v regionální struktuře je velmi zajímavá. Súdán byl ještě před svým rozpadem ve výrazné interakci s RSC Velkých jezer díky jeho zapojení do druhé války v Kongu, proxy válce s Ugandou prostřednictvím LRA a SPLA, později spolupráci s Ugandou v boji proti LRA a jeho členství v ICGLR. Stejně tak měl ovšem Súdán vazby na protokomplex Afrického rohu díky jeho členství v IGAD a kvůli jeho problematickým vztahům k Etiopii a Eritreji, které také mj. v určitém období podporovaly SPLA. K tomu byl tento stát ještě ovlivňován ze severu z RSC Blízkého východu. Žádná z těchto vazeb však nebyla dostatečně silná, aby tuto zemi k některému komplexu jednoznačně připojila a z toho důvodu se tento stát v regionální struktuře vyprofiloval jako izolátor. Tuto roli od roku 2011 zastupuje i samostatný Jižní Súdán. RSC Afrického rohu má kromě slabších interakcí na severozápadě se Súdánem a Jižním Súdánem jakožto izolačními státy především výrazné interakce na severovýchodě s RSC Blízkého východu. Oba komplexy sice odděluje úzký pruh Rudého moře a Adenského zálivu, spojuje je ale široká paleta společných bezpečnostních problémů a vazeb, ať už se jedná o somálské pirátství, spor mezi Eritreou a Jemenem o ostrovy Hanish a Zuqar, příliv somálských uprchlíků do Jemenu v důsledku místní občanské války a zvláště od začátku roku 2012 také o příchod stovek bojovníků hnutí Al-Shabaab do této země za účelem jejich spojení s Al-Kajdou. (Al-Maqtari 2012)

6.2. Perspektiva bezpečnostních komplexů východní Afriky Teorie RSC nemusí být nutně využita pouze jako deskriptivní a analytický nástroj, ale může být také základem pro tvorbu případných budoucích scénářů, které, pokud jsou logicky dedukovány z podmínek, ve kterých se dané regionální bezpečnostní komplexy nacházejí, mohou posloužit jako základ predikce umožňující redukovat relevantní možnosti vývoje. V krátkodobém výhledu se jako pravděpodobná varianta vývoje RSC Afrického rohu jeví jeho vnitřní transformace do podoby bezpečnostního režimu. Základem této transformace by byla proměna pozice Eritreje v systému, ke které by mohlo dojít dvěma způsoby. Jako nejpravděpodobnější se zdá mírová proměna, kdy Eritrea nebude schopná dál absorbovat tlak mezinárodní izolace a sankcí, které vůči této zemi byly naposledy posíleny v prosinci 2011 (UN SC 2011b), a dobrovolně opustí subverzní aktivity a začne spolupracovat s dalšími státy regionu. O něco méně, ale přesto pravděpodobnou variantou je svržení autoritativního eritrejského režimu vlády jedné strany oslabeného mezinárodními sankcemi některou

210 z ozbrojených eritrejských opozičních skupin za pravděpodobně značné asistence Etiopie.251 Varianta, při které by Eritrea eskalovala krizi ozbrojeným útokem proti některému ze svých sousedů je vysoce nepravděpodobná, neboť by téměř jistě musela čelit ozbrojené koalici států regionu a tak i jisté porážce. Transformace struktury RSC Afrického rohu do bezpečnostního režimu bude pravděpodobně v blízké budoucnosti probíhat také na základě posilování spolupráce místních států v rámci IGAD a vzhledem k oslabení a případnému odchodu Al- Shabaabu ze Somálska také možného ukončení občanské války v Somálsku. Případná postkonfliktní rekonstrukce v tomto státě však bude křehká a riziko opětovného zažehnutí konfliktu velmi vysoké. Na druhou stranu lze dle mého názoru očekávat v krátkodobém horizontu ukončení dvou separatistických konfliktů v Etiopii. ONLF i OLF jsou v současnosti již rozštěpené organizace a jejich schopnost vést ozbrojený boj je značně omezená. U RSC Velkých jezer lze v krátkodobém výhledu očekávat posilování místního bezpečnostního režimu s možným přetvořením jeho struktury až do bezpečnostního společenství prostřednictvím spolupráce v ICGLR a EAC. Je také pravděpodobné, že společný postup Ugandy, DRC, Jižního Súdánu a Středoafrické republiky porazí hrozbu LRA a povede k oficiálnímu ukončení občanské války v Ugandě. Stejně tak budou pravděpodobně díky společnému postupu konžské armády a MONUSCO brzy poraženy v současnosti již velmi oslabené rebelské skupiny FDLR a M23 a tím ukončen konflikt v provinciích Kivu. Ve střednědobém výhledu připadá v úvahu fúze RSC Velkých jezer a RSC Afrického rohu jakožto dvou subkomplexů v rámci velkého RSC východní Afriky. Nebude za tím pravděpodobně stát vznik společných ozbrojených konfliktů, tedy transformace do velké konfliktní formace, ale spíše prohlubující se bezpečnostní spolupráce mezi státy a tak vznik regionálního bezpečnostního režimu. Pokud k této transformaci dojde, pak se stanou součástí takto širokého bezpečnostního komplexu také státy, které nyní stojí na pomezí obou menších komplexů a plní roli izolátorů, tedy Tanzanie a Jižní Súdán. Jestliže budou dodrženy všechny stanovené termíny východoafrického integračního procesu EAC, tak k roku 2015 vznikne politická federace mezi Burundi, Keňou, Rwandou, Ugandou a Tanzanií. Do té doby by již tyto státy také mohly mít uzavřený obranný pakt, o jehož podobě se v současnosti jedná. (EAC 2012a) Tento pakt a vznik federace by Tanzanii pevně připoutal k regionu a stala by se tak součástí RSC východní Afriky. Postupné

251 Mezi nejvýznamnější patří exilová opoziční Eritrejská demokratická aliance (Eritrean Democratic Alliance, EDA), která sdružuje 13 eritrejských opozičních skupin či slabší exilová Eritrejská lidová demokratická strana (Eritrean People’s Democratic Party, EPDP) sdružující tři opoziční skupiny. Cílem všech těchto skupin je svržení režimu prezidenta Afewerkiho v Asmaře. Ve svých aktivitách jsou podporovány Etiopií a somálskou TFG. Blíže k eritrejské opozici viz (Connell 2011: 425 - 427) a k etiopské podpoře opozice viz (Berhane 2011). 211 přibližování Jižního Súdánu ke státům zkoumaného regionu, s kterými má podobný charakter společnosti a v podstatě i podobné bezpečnostní zájmy, je patrné již v současnosti. Nyní však tato země stojí na pomezí obou bezpečnostních komplexů mj. také proto, že nelze jednoznačně určit, zda u ní převažuje více bezpečnostní dynamika RSC Afrického rohu či RSC Velkých jezer. S případným spojením obou komplexů by byl tento problém vyřešen. Místo tohoto státu v RSC východní Afriky by také bylo zajištěno prostřednictvím jeho členství v IGAD a ICGLR, jejichž posílení lze očekávat již v krátkodobém výhledu. K úzkému propojení dynamik obou současných komplexů by také mohlo přispět uvedení do operačního stavu Východoafrických pohotovostních sil (Eastern Africa Standby Force, EASF) do konce roku 2015. EASF představují jedny z pěti afrických regionálních sil budovaných od roku 2004 pod vedením Africké unie (blíže viz kapitola 5.5.2). Na tomto projektu se účastní země z obou současných bezpečnostních komplexů: za Africký roh Džibutsko, Etiopie, Keňa a Somálsko, za Velká jezera Burundi, Rwanda a Uganda. Účelem EASF bude v souladu s Ustavující smlouvou Africké unie a Chartou OSN plnit roli regionálního mechanismu pro vedení operací na podporu míru, pozorovacích misí, systému včasného varování a postkonfliktní rekonstrukce. (Bachmann 2011) I když bylo budování těchto sil v minulosti značně pomalé a komplikované řadou problémů souvisejících především se zájmy jednotlivých účastníků, zvláště v poslední době je patrné zintenzivnění spolupráce ve snaze přivést tento projekt do úspěšného cíle. Pokud dojde k vývoji, který jsem nastínil, tak se v dlouhodobém výhledu jeví jako pravděpodobná možnost případné vnitřní transformace RSC východní Afriky z bezpečnostního režimu do bezpečnostního společenství. To už se ale pohybujeme na velmi tenkém ledě. Na ose od krátkodobého po dlouhodobý výhled totiž spolehlivost predikce postupně klesá. I přesto je třeba říci, že výše popsaná vcelku optimistická perspektiva bezpečnostních vztahů ve východní Africe skutečně odpovídá aktuálnímu vývoji v této oblasti. V současnosti se neobjevují žádné indicie, které by naznačovaly, že region upadne do podobné konfliktní turbulence, jakou zažil v 90. letech minulého století. Zároveň je ovšem třeba vyvarovat se riziku vnímání této optimistické perspektivy v rámci jiných úrovní než té regionální, pro kterou je určena. V rámci států bude velmi pravděpodobně i nadále docházet k lokalizovanému násilí (např. v souvislosti s etnickými vztahy, sporem o půdu a zdroje vody, probíhajícími volbami či pouhou chamtivostí), ve kterém bude umírat velký počet obyvatel, nicméně toto násilí se bude pravděpodobně držet v hranicích daných států a nemělo by mít dopad na celkovou bezpečnostní strukturu regionu.

212

Řešení těchto vnitrostátních problémů a budování silného demokratického státu představuje v současnosti primární bezpečnostní výzvu místních států, neboť většina z nich již nemusí čelit vnějším hrozbám. Právě silné a legitimní státy jsou klíčové i pro vznik případného regionálního bezpečnostního společenství. Místní státy musí zabránit vzniku silné politické nestability, která by mohla být využita některou z nestátních skupin ke svržení režimu v daném státě. Se změnou reprezentace by totiž mohlo dojít ke změnám priorit a vztahů tohoto státu k dalším státům regionu a tak i k případné proměně bezpečnostní struktury regionu, která by mohla být doprovázena i ozbrojeným konfliktem. Takový vývoj je však v současnosti nepravděpodobný vzhledem k tomu, že osm z deseti místních států prošlo liberalizací, přijaly určitou formu demokracie a v současnosti v nich žádné nestátní skupiny s potenciálem svržení režimu nenajdeme. Devátým státem je Somálsko, které je zvláštní případ, neboť v něm nadále probíhá občanská válka. Lze ale očekávat, že po jejím ukončení bude nastolen režim umírněných islamistů ze současné TFG, která vzhledem ke svým závazkům vůči západu a státům regionu umožňujícím její přežití do současnosti nebude mít jinou možnost než vést Somálsko cestou demokracie. Desátým státem je Eritrea, jejíž současné možnosti vývoje jsem již v této kapitole rozebíral. V podstatě je jedno, jak její režim skončí, neboť dopad případné změny na strukturu regionu nebude významný. Eritrea si v současné době i přes její značnou militarizaci nemůže dovolit vést ozbrojený boj proti dalším regionálním státům, protože by čelila široké regionální koalici a jisté porážce. Zároveň pokud bude režim Afewerkiho svržen, ať už opozicí či invazí sousedních států, tak nová reprezentace Eritreje velmi pravděpodobně narovná vztahy se státy regionu a RSC Afrického rohu bude pozitivně posílen směrem k bezpečnostnímu režimu.

213

Obrázek č. 2: Mapa bezpečnostní struktury východní Afriky 252

252 Ilustrace vytvořená autorem. Podkladová mapa z maps.google.com. Zobrazení regionů, které nebyly v této práci zkoumány (západní Afrika a Blízký východ), bylo převzato z (Buzan – Wæver 2003: 230 – 231). 214

7. Závěr Ambicí této studie bylo poskytnout čtenáři lepší pochopení bezpečnostní reality východní Afriky od konce studené války – reality z globálního úhlu pohledu často opomíjené a marginalizované a vzhledem k její komplexnosti pro běžného pozorovatele těžko uchopitelné. K naplnění této ambice byly v úvodu formulovány tři obecné výzkumné otázky. Analýza dvanácti ozbrojených konfliktů východní Afriky poskytla základní poznatky k posouzení jejich trendů, na které se ptala první z těchto otázek. Tyto trendy pak byly podrobně rozebrány ve čtvrté kapitole a shrnuty v přehledu č. 1. Pátá kapitola práce prozkoumala možnosti a omezení východoafrických regionálních organizací k vedení efektivního managementu konfliktů a hledala odpověď na druhou obecnou výzkumnou otázku, zda patrnému trendu regionalizace bezpečnostních vztahů východní Afriky odpovídá také adekvátní vývoj na straně rozvoje regionálních přístupů k nakládání s bezpečnostními problémy regionu. Zatímco první část cíle kapitoly byla splněna v rámci jednotlivých podkapitol věnujících se vybraným regionálním organizacím východní Afriky, k té druhé lze říci, že regionalizace bezpečnostních vztahů východní Afriky skutečně vyvolávala adekvátní odezvu na straně rozvoje regionálních přístupů k jejich řešení. To může být dokázáno značnou rezonancí přístupu „africká řešení na africké problémy“ na kontinentu i mimo něj po konci studené války až v podstatě do současnosti, nárůstem množství východoafrických regionálních organizací s bezpečnostním mandátem ve sledovaném období a postupným posilováním jejich mandátu či vznikem posílené Africké unie přiznávající regionální dimenzi v rámci své Africké mírové a bezpečnostní architektury důležitou roli. Poslední obecná výzkumná otázka se zaměřila na to, zda lze region východní Afriky považovat za regionální bezpečnostní komplex. Odpověď na ní byla založena na výstupech analýzy místních ozbrojených konfliktů, jejich trendech, posouzení dalších regionálních bezpečnostních hrozeb a vztahů mezi místními státy. Ve vymezeném geografickém regionu východní Afriky se nachází dva regionální bezpečnostní komplexy – RSC Afrického rohu (Džibutsko, Etiopie, Eritrea, Keňa, Somálsko) ve stavu konfliktní formace a RSC Velkých jezer (Burundi, DRC, Rwanda, Uganda) ve stavu bezpečnostního režimu, zatímco zbývající Tanzanie hraje v regionální bezpečnostní struktuře roli izolátora. Oba tyto regionální bezpečnostní komplexy vykazují dostatečně silný teritoriálně ohraničený model vzájemné závislosti, ve kterém jsou hlavní procesy sekuritizace a desekuritizace států natolik provázané, že jejich bezpečnostní problémy nemohou být řešeny odděleně.

215

V souvislosti s tímto výstupem se nabízí srovnání se samotnými autory teorie regionálních bezpečnostních komplexů, kteří ve své knize Regions and Powers: The Structure of International Security zkoumali region východní Afriky okrajově v rámci celého afrického kontinentu. Dle Buzana a Wævera se v této oblasti v roce 2002 nacházel protokomplex Afrického rohu (Somálsko, Džibutsko, Etiopie, Eritrea, Súdán), komplex střední Afriky (Uganda, Rwanda, Burundi a východní část DRC) ve stavu konfliktní formace a izolátor v podobě Keni. Tanzanii a západní část DRC autoři zařadili do komplexu jižní Afriky.253 (Buzan – Wæver 2003: 231) Protokomplex Afrického rohu pozorovaný Buzanem a Wæverem v roce 2002 se do současnosti vyvinul v plnohodnotný regionální bezpečnostní komplex, jehož složení se liší pouze v otázce členství Súdánu a Keni. Súdán má nyní v kontextu Afrického rohu významnější bezpečnostní interakce pouze se svými sousedy, Eritreou a Etiopií, zatímco postrádá silnější vazby na další státy tohoto regionu. To signalizuje spíše bilaterální sousedskou závislost než regionální interdependenci. Zároveň Súdán leží na místě, kde se střetávají bezpečnostní dynamiky z různých směrů, od komplexů Afrického rohu, Blízkého východu a Velkých jezer, což tuto zemi, stejně jako od roku 2011 i Jižní Súdán, předurčuje do pozice izolátora.254 Keňa byla dle Buzana a Wævera v roce 2002 izolátorem stojícím mezi protokomplexem Afrického rohu a komplexy jižní a střední Afriky. Z dnešního pohledu je zřejmé, že se vzhledem k přelévání bezpečnostních rizik somálského konfliktu na její území, úzkým vojenským vazbám na Etiopii a spolupráci s dalšími státy Afrického rohu v sílící IGAD pozice Keni proměnila z izolátora na plnohodnotnou součást RSC Afrického rohu. Bezpečnostní regionální komplex střední Afriky Buzana a Wævera je složením identický s komplexem Velkých jezer identifikovaným v této práci. Jediným rozdílem je, že autoři do tohoto komplexu zařadili pouze východní část Konga, zatímco jeho západ byl součástí komplexu jižní Afriky. Tuto skutečnost vysvětlovali členstvím této země od roku 1997 v SADC, které tvořilo základ struktury jihoafrického komplexu jakožto bezpečnostního

253Pro mapy Buzana a Wævera zobrazující modely regionální bezpečnosti v Africe během studené války a po jejím skončení viz Příloha č. 2. 254 V záležitosti těchto dvou států lze také spekulovat, do jaké míry přispěla k rozštěpení Súdánu neschopnost absorbovat interregionální bezpečnostní dynamiku pocházející na jedné straně ze severu z RSC Blízkého východu (interakce Súdán – Egypt) a na druhé z jihu z RSC Velkých jezer (interakce jih Súdánu – Uganda) a jihovýchodu z RSC Afrického rohu (interakce jih Súdánu – Etiopie). Dle mého názoru tyto dynamiky působící na Súdán z opačných stran a stále silněji k sobě přitahující jeho odlišné části měly na rozštěpení této země nezanedbatelný vliv. Z tohoto pohledu se do budoucnosti jeví jako reálná možnost integrace Súdánu do RSC Blízkého východu a Jižního Súdánu do některého ze současných východoafrických komplexů, případně, pokud dojde k naplnění perspektivy z poslední kapitoly této práce, s budoucím RSC východní Afriky. 216 režimu. Zároveň však přiznávají, že přijetím Konga do SADC došlo k připoutání tohoto společenství ke krizi v této zemi, která později vnesla svár mezi jeho členské státy, paralyzovala místní bezpečnostní režim a tak i oslabila celý jihoafrický bezpečnostní komplex.255 (Buzan – Wæver 2003: 235) Oslabování tohoto komplexu pokračovalo i po roce 2002 a stalo se důvodem rozmělňování jeho severní hranice. Od stejného období byl také posilován RSC Velkých jezer a docházelo k jeho transformaci do bezpečnostního režimu. Tento vývoj vysvětluje, proč přestal být západ Konga součástí jihoafrického komplexu a byl integrován do RSC Velkých jezer, a stejně tak proč jeho součástí přestala být Tanzanie, která nyní plní roli izolátora mezi bezpečnostními dynamikami komplexů jižní Afriky, Velkých jezer a Afrického rohu. Srovnání současné bezpečnostní struktury východní Afriky s výstupy Buzana a Wævera o jejím vývoji do roku 2002 potvrzuje platnost tendence nastolené po konci studené války a v podstatě předpovídané oběma těmito autory. I v rámci východní Afriky je patrný trend regionalizace bezpečnosti, doprovázený růstem významu regionální úrovně pro plnohodnotné pochopení bezpečnostní reality této oblasti. Lze předpokládat, že tento trend bude ve východní Africe i nadále sílit a bude ho doprovázet také prohlubování regionální bezpečnostní spolupráce. To je v podstatě i výstupem kapitoly věnující se predikci možného vývoje bezpečnostní struktury této oblasti, která představila možné scénáře ve třech časových horizontech. Zcela v souladu s trendem regionalizace bezpečnosti je pravděpodobné propojení RSC Velkých jezer a RSC Afrického rohu vytvářející větší RSC východní Afriky, jehož součástí se stanou také současní izolátoři Tanzanie a Jižní Súdán. Souběžně s tímto vývojem bude pravděpodobně docházet k postupné transformaci místních komplexů po ose konfliktní formace (současně RSC Afrického rohu) – bezpečnostní režim (současně RSC Velkých jezer) – bezpečnostní společenství (budoucí RSC východní Afriky?) a tak i k naplnění avizovaného trendu prohlubování bezpečnostní spolupráce místních států na regionální úrovni. Tento optimistický výhled odpovídá současným podmínkám ve východní Africe, kde místní státy postupně zlepšují své vzájemné bezpečnostní vztahy a kde byla většina ozbrojených konfliktů vedených po konci studené války již ukončena, zatímco ty zbývající mají pouze vnitrostátní charakter a malou intenzitu. I přes jeho zakotvenost v aktuální bezpečnostní realitě východní Afriky ovšem tento výhled nelze interpretovat jako něco nevyhnutelného. Neexistují garance, které by zajistily, že proces zlepšování bezpečnostních

255 Spory v SADC panovaly zejména mezi příznivci intervence do druhé války v Kongu (Angola, Namibie, Zimbabwe) a jejími zásadními odpůrci (JAR). Významně také rostla rivalita mezi JAR a stále autoritativnějším režimem Roberta Mugabeho v Zimbabwe. (Buzan – Wæver 2003: 235) 217 vztahů v této části Afriky bude pokračovat. Doufejme ale, že ji v budoucnosti čekají lepší časy, než v turbulentních dvaceti letech po konci studené války.

Hata hivyo muda wa usiku, asubuhi na matakwa ya wakati. Nezáleží na tom, jak dlouhá je noc, svítání ji prolomí.256

256 Svahilské přísloví vyjadřující naději statisíců lidí, kteří trpěli a stále trpí ve východní Africe dopady ozbrojených konfliktů. Nezáleží na tom, jak špatná je situace, stejně jako noc i konflikty a utrpení jednou skončí. 218

8. Summary This rigorous thesis is aimed at trends of armed conflicts and security relations in East Africa. The main objective of this thesis is through a detailed analysis of East African armed conflicts and regional approaches to their management to capture the dominant trends and security dynamics of the region in the post-Cold War era. On this basis and anchored in the theory of regional security complexes by Barry Buzan and Ole Wæver this thesis also try to characterize the regional security structure of East Africa. In accordance with the objectives stated above the thesis is trying to find an answers to three broad research questions.

What are the main trends of armed conflicts in East Africa? Is there any progress on the development of regional approaches to handling security issues in the region adequate to potential identified trend of regionalization of security relations in East Africa? Can be East Africa region considered as a regional security complex?

The thesis is divided into five main sections. Its first part is devoted to theoretical and methodological anchoring of the text. It presents all theoretical concepts used in this work and introduces a process that will lead to fulfilment of the stated objective of capturing the dynamics of the security of East Africa as a whole. Fundamental information for achieving this goal will be obtained through the detailed analysis of conflicts using the theoretical concepts of Otomar J. Bartos, Paul Wehr, Peter Wallensteena and Sarka Waisova. A key tool for capturing the security dynamics of the region will be particularly the theory of regional security complexes by Barry Buzan and Ole Wæver and the concept of regional conflict complexes and their solutions by Peter Wallensteen. The second part consists of the analysis of twelve armed conflict that took place in East Africa after the end of the Cold War. The analyses are conducted using the concepts presented in the previous section of the thesis and in all cases with invariant structure. First, the conflict is always classified according to its severity and location, then the country where the conflict took place is introduced, as well as its actors, after that comes a time for an analysis of incompatible goals of belligerents and the sequence of the conflict itself and finally the attention is shifted to the issue of external and internal moderation efforts, possible international interventions, the manner of its termination and its overall evaluation. The third part of the presented text is directly linked with the previous one. It deals with the synthesis of findings from the analysis of East African armed conflicts and it evaluates the overall trends of these conflicts in all its aspects. It analyses and generalizes the

219 structural security risks of the region, trends in the types of conflicts according to their location, severity and goals incompatibility, as well as in its dynamics, tactics of warfare, involvement of a third parties, mechanisms of conflict resolution and its implications. The fourth part of the text explores the possibilities and limitations of the East African regional organizations to conduct effective conflict management and it examines whether the apparent trend of regionalization of security relations in East Africa is also reflected in the adequate development of regional approaches to handling security problems in the region. According to the analysis outcomes, the answer is yes. This can be proved by considerable resonance of "African solutions to African problems" approach on the continent and beyond after the end of the Cold War to the present day, also by an increase in the amount of East African regional organizations with a security mandate in the observed period and the gradual strengthening of this mandate or by the emergence of enforced African Union that stresses an important role of the regional dimension in its African peace and security architecture. The last part of the thesis deals with regional security structure of East Africa using the theory of regional security complexes and it tries not only to characterize this structure, but also to capture its possible future development. The answer to the last research question, whether the East African region can be considered as a regional security complex, is based on the results of the analyses of local armed conflicts, their trends, assessment of other regional security threats and relations between the local states. East Africa consists of two regional security complexes - RSC Horn of Africa (Djibouti, Ethiopia, Eritrea, Kenya, Somalia) in a state of conflict formation and RSC Great Lakes region (Burundi, DRC, Rwanda, Uganda) in a state of security regime, while remaining Tanzania plays in the regional security architecture the role of insulator. Both regional security complexes exhibit sufficiently strong territorially bounded model of interdependence, in which the major processes of securitization and desecuritization of local states are so interlinked that their security problems cannot reasonably be analysed or resolved apart from one another.

Keywords: armed conflict, security, East Africa, security complex, structure of security, regionalization, Great Lakes Region, Horn of Africa

220

9. Seznam použité literatury 9.1. Primární zdroje AC. 2012. Rwanda looms larger in Kivu. Africa Confidental, Vol. 53, No. 11, 25 May. (http://www.africa-confidential.com/article-preview/id/4477/Rwanda_looms_larger_in_Kivu) AFP. 1994. New Frud Executive Body Suspends Old Leadership. Horn of Africa Bulletin, Vol. 6, No. 5, Sept – Oct.(http://www.africa.upenn.edu/Newsletters/hab_ocsp.html) AFP 2010. Somalie: nouvelle attaque shebab à Mogadiscio. AFP. 23 September. (http://google.com/hostednews/afp/article/ALeqM5jmjaB7D0AkKWP5F0di4LyQ-tal3Q) AFP. 2013. Clashes among DR Congo rebels leave 10 dead. AFP, 25 February. (http://www.google.com/hostednews/afp/article/ALeqM5iGWJ93ELPTxyCW1vo8F50cXfRh 2w?docId=CNG.8b5e0af2307bce098f745c64d4ed7f3c.5c1) AP. 1992. 250 French Troops Sent to Djibouti War Zone. Associated Press, 25 February. AP. 2012. Rebels vow to take all of Congo, as army troops and police defect in Goma. Associated Press. (http://www.ctvnews.ca/world/rebels-vow-to-take-all-of-congo-as-army- troops-and-police-defect-in-goma-1.1047153) Al-Jazeera. 2012. Al-Shabab rebels pull out of key Somali town. 29 September. (http://www.aljazeera.com/news/africa/2012/09/20129295415328148.html) Al-Maqtari, Muaad. 2012. Conflicting Reports on Al-Shabab Fighters Entering Yemen. Yemen Times, 22 March. (http://yementimes.com/en/1557/report/612/Conflicting-reports-on- Al-Shabab-fighters-entering-Yemen.htm) allAfrica. 2011. Somalia: Nearly 3,000 Extra Ugandan Soldiers Arrive At Mogadishu. Shabelle Media Network, 1 July. (http://allafrica.com/stories/201107040167.html) AMISOM. 2013. Mission Profile: Military Component. (http://amisom-au.org/mission- profile/military-component/) Amnesty. 2003. Burundi: No justice for victims of the Itaba massacre. Amnesty International News, 24 February. (http://www.amnesty.org.uk/news_details.asp?NewsID=14363) Amnesty. 2004. Democratic Republic of Congo Mass rape: Time for Remedies. Amnesty International, October. (http://www.amnesty.org/en/library/asset/AFR62/018/2004/en/618e1ff2-d57f-11dd-bb24- 1fb85fe8fa05/afr620182004en.pdf) Amnesty. 2005. UGANDA: Child “Night Commuters”. Amnesty International, 18 November. (http://www.amnesty.org/en/library/asset/AFR59/013/2005/en/ef37fb59-d492-11dd-8a23- d58a49c0d652/afr590132005en.pdf) Amnesty. 2006. Democratic Republic of Congo: Children at War - Creating hope for their future. Amnesty International, October. (http://www.amnesty.org/en/library/asset/AFR62/017/2006/en/c51c4605-d3f7-11dd-8743- d305bea2b2c7/afr620172006en.pdf) Alao, Biliaminou. 2011. MONUSCO’s Sud-Kivu Brigade Launches Operation “Akikisha Usalama.” MONUSCO. (http://monusco.unmissions.org/Default.aspx?tabid=4963&ctl=Details&mid=1096&Itemid=1 3671) Alao, Biliaminou. 2012. MONUSCO and FARDC launch Operation “Amani Kamilifu” against the FDLR. MONUSCO. (http://monusco.unmissions.org/Default.aspx?tabid=932&ctl=Details&mid=1096&ItemID=16 387)

221

Allen, Karen. 2006. Eastern DR Congo rebels to disarm. BBC News, 30 November. (http://newsvote.bbc.co.uk/mpapps/pagetools/print/news.bbc.co.uk/2/hi/africa/6158331.stm) AP. 2007. Congo warlord continues to recruit children. USA Today, 19. September. (http://www.usatoday.com/news/world/2007-09-19-congo-child-soldiers_N.htm) APOPO. 2013. About APOPO. (http://www.apopo.org/en/about-apopo/about-apopo/about) APP. 2008. The President's News Conference With President Paul Kagame of Rwanda in Kigali. The American Presidency Project, 19 February 19. (http://www.presidency.ucsb.edu/ws/?pid=76738) Apuuli, Kasaija P. 2004. IGAD’s Protocol on Conflict Early Warning and Response Mechanism (CEWARN): A Ray of Hope in Conflict Prevention. In: Alfred G. Nhema (ed.). The Quest for Peace in Africa: Transformations, Democracy, and Public Policy. Addis Ababa: OSSREA. Argaw, Ashine. 2012. Ethiopian rebels drop call for secession. Daily Nation, 3 January. (http://www.nation.co.ke/News/africa/Ethiopian+rebels+drop+call+for+secession+/- /1066/1299780/-/5mkrq3z/-/index.html) AU. 2000. The Constitutive Act. African Union, Lomé, Togo, 11 July. (http://www.africa- union.org/root/au/aboutau/constitutive_act_en.htm) AU. 2002a. Protocol Relating to the Establishment of the Peace and Security Council of the African Union. Adopted by the 1st Ordinary Session of the Assembly of the African Union, Durban, 9 July. (http://www.au.int/en/sites/default/files/Protocol_peace_and_security.pdf) AU. 2002b. Memorandum of Understanding on Cooperation in the Area of Peace and Security Between the African Union, the Regional Economic Communities and the Coordinating Mechanisms of the Regional Standby Brigades of Eastern Africa and Northern Africa. Algier, June. (http://www.paxafrica.org/areas-of-work/peace-and-security- architecture/peace-and-security-architecture-documents/mou-in-the-area-of-peace-and- security-between-the-au-and-the-recs) AU. 2005. Roadmap for the Operationalization of the African Standby Force. Addis Ababa, 22 – 23 March. (http://www.africa- union.org/root/au/auc/departments/psc/asf/doc/ASF%20roadmap.doc) AU. 2010. Moving Africa Forward: African Peace and Security Architecture 2010 Assessment Study. AU document. (http://operationspaix.net/IMG/pdf/UA_African_peace_and_security_architecture_2010_.pdf) AU. 2011a. Overview of the Drought Situation in the Horn of Africa. African Union Pledging Conference On Drought and Famine in the Horn of Africa, Addis Ababa, Ethiopia, 25 August. (http://reliefweb.int/sites/reliefweb.int/files/resources/fullreport_133.pdf) AU. 2011b. Press Statement PSC/PR/BR (CCLXXIX). Peace and Security Council 279th Meeting, 18 May, Addis Ababa, Ethiopia. AU. 2012. AU in a Nutshell. (http://www.au.int/en/about/nutshell) AU. 2013. Panel of the Wise. (http://www.peaceau.org/en/page/29-panel-of-the-wise-pow) Azikiwe, Abayomi. 2012. Leaked cables confirm U.S. role in Somalia war. Pan-African News Wire, 4 January. (http://www.workers.org/2012/world/somalia_war_0112/) Ba-Hoku, Barigye. 2011. AMISOM Smashes Extremist's Urban Trench System. Garowe Online, 20 February. (http://www.garoweonline.com/artman2/publish/Press_Releases_32/AMISOM_Smashes_Extr emist_s_Urban_Trench_System.shtml)

222

Bavier, Joe. 2007. Congo army says retakes eastern town from rebel. Reuters – AlertNet , 5 December. (http://www.reuters.com/article/2007/12/05/us-congo-democratic-fighting- idUSL1716041620071205) Bavier, Joe. 2012. U.S. cuts military aid to Rwanda over Congo rebel support. Reuters, 21 July. (http://www.reuters.com/article/2012/07/21/us-congo-rwanda-usa- idUSBRE86K0AY20120721) BBC. 1999a. Africa Congo rebels launch major offensive. BBC News. 16 February. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/280278.stm) BBC. 1999b. The Somali connection. BBC News, 23 July. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/special_report/1999/07/99/battle_in_the_horn/399898.stm) BBC. 2000a. Ethiopia's push north. BBC News, 20 May. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/programmes/from_our_own_correspondent/756845.stm) BBC. 2000b. Will arms ban slow war? BBC News, 18 May. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/750789.stm) BBC. 2000c. Ethiopia's war strategy. BBC News, 19 May. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/749683.stm) BBC. 2001. Burundi army 'kills 500 rebels'. BBC News, 25 December. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/1728305.stm) BBC. 2003. DR Congo pygmies appeal to UN. BBC News. 23 May. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/2933524.stm) BBC. 2004a. UN chief's Rwanda genocide regret. BBC News, 26 March. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/3573229.stm) BBC 2004b. Tutsis massacred in Burundi camp. BBC News, 14 August. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/3564358.stm) BBC. 2004c. DR Congo Pygmies 'exterminated'. BBC News. 6 July. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/3869489.stm) BBC. 2007a. DRC rebel general calls for peace. 5 September. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/6979375.stm) BBC. 2007b. DR Congo rebel 'ready for peace'. BBC NEWS, 14 December. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/7145415.stm) BBC. 2007c. Somali Islamist travels to Yemen. BBC News, 8 February. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/6342527.stm) BBC. 2008a. UN joins battle with Congo rebels. BBC News, 27 October. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/7692932.stm) BBC. 2008b. 'Human catastrophe' grips Congo. BBC News, 31 October. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/7701269.stm) BBC. 2008c. Congolese rebels make new gains. BBC News, 6 November. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/7713758.stm) BBC. 2008d. Uganda's LRA confirm Otti death. BBC News, 23 January. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/7204278.stm) BBC. 2008e. Ugandan LRA rebel deputy 'killed'. BBC News, 14 April. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/7346380.stm) BBC. 2008f. Ethiopia severs ties with Qatar, BBC News, 21 April. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/7359470.stm)

223

BBC. 2010b. Somali MPs killed in hotel suicide attack. BBC News, 24 August. (http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-11068805) BBC. 2011a. Spanish MSF doctors seized near Kenya-Somali border. BBC News, 13 October. (http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-15293502) BBC. 2011b. France to support Kenya's incursion into Somalia. BBC News, 25 October. (http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-15446110) BBC. 2012a. Somalia's al-Shabab join al-Qaeda. BBC News, 10 February. (http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-16979440) BBC. 2012b. Ethiopia 'launches military attack inside Eritrea'. BBC News, 15 March. (http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-17386161) BBC. 2013. DR Congo: Bosco Ntaganda appears before ICC. BBC News, 26 March. (http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-21933569) Berman, Enric G. – Sams, Katie E. 2000. Peacekeeping in Africa: capabilities and culpabilities. United Nations Publications UNIDIR. Bush, George W. 2008. TRANSCRIPT: AFRICOM 'Will Help Africans Deal with African Problems,' Bush Says. AFRICOM, Newsroom, Transcripts, 19 May. (http://www.africom.mil/Newsroom/Transcript/6144/transcript-africom-will-help-africans- deal-with-af) BMI. 2009. Ethiopia: Violence In East Ethiopia To Intensify. Business Monitor International, Emerging Markets Monitor, Vol. 14, No. 48, p. 22. Carroll, Rory. 2004. US chose to ignore Rwandan genocide. Guardian, 31 March. (http://www.guardian.co.uk/world/2004/mar/31/usa.rwanda) CEWARN. 2010. Use of Information Communication Technologies (ICTs) for Conflict Prevention. CEWARN Monthly, no. 29, July/ August. (http://eastafrica.usaid.gov/documents/document/document/1396) CEWARN. 2012a. History. (http://w.igad-data.org/about/history) CEWARN. 2012b. Structure of CEWARN. (http://w.igad-data.org/about/structure) CEWARN. 2012c. How the Mechanism Works. (http://w.igad-data.org/about/what-we-do) CEWARN Unit. 2006. CEWARN Strategy 2007 – 2011. Addis Abeba, November. (http://eastafrica.usaid.gov/(S(pmx5eu3ieiwr1n45ewgkaqqq))/documents/document/document /1023)) Clapham, Christopher. 1996. Africa and the International System: The Politics of State Survival. Cambridge University Press. Clayton, Jonathan. 2004. "Pygmies struggle to survive". London: The Times. (http://www.timesonline.co.uk/tol/news/world/article402970.ece) CIA. 2012a. Rwanda. CIA The World Factbook. (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/rw.html) CIA. 2012b. Burundi. CIA The World Factbook. (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/by.html) CIA. 2012c. Democratic Republic Of The Congo. CIA The World Factbook. https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/cg.html CIA. 2012d. Uganda. CIA The World Factbook. (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ug.html) CIA. 2012e. Somalia. CIA The World Factbook. (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/so.html)

224

CIA. 2012f. Djibouti. CIA The World Factbook. (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/dj.html) CIA. 2012g. Ethiopia. CIA The World Factbook. (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/et.html) CIA. 2012h. Eritrea. CIA The World Factbook. (https://www.cia.gov/library/publications/the- world-factbook/geos/er.html) CNN. 1999. Eritrea accepts peace deal after Ethiopian incursion. CNN News, 27 February. (http://edition.cnn.com/WORLD/africa/9902/27/ethiopia.eritrea.01/index.html) CNN. 2001. 300 boys kidnapped in Burundi. CNN News, 9 November. (http://archives.cnn.com/2001/WORLD/africa/11/09/burundi.kidnapping/) CSOPNU. 2008. Juba Peace Process. Civil Society Organisations for Peace in Northern Uganda (CSOPNU). (http://www.csopnu.net/?jc=juba) Curtis, Ben. 2012. Kenyan forces attack last remaining stronghold of al-Qaeda-linked militants in Somalia. USA Today, 28 September. (http://usatoday30.usatoday.com/news/world/story/2012/09/28/kenya-attacks-last-stronghold- of-somali-militants/57850270/1) Dellios, Hugh. 1996. Burundi's Neighbors Vow To Bring New Military Regime `To Its Knees'. Chicago Tribune, 8 August. (http://articles.chicagotribune.com/1996-08- 08/news/9608080209_1_hutus-and-tutsis-burundi-embargo) DRC. 2009. Peace Agreement Between the Government and le Congres National Pour la Defense du Peuple (CNDP). Goma, March 23, 2009. (http://www.iccwomen.org/publications/Peace_Agreement_between_the_Government_and_th e_CNDP.pdf) EAC. 2006. EAC Strategy For Regional Peace And Security In East Africa. (http://www.eac.int/index.php?option=com_docman&task=doc_view&gid=704&Itemid=163) EAC. 2010. Treaty Establishing the East African Community. (http://eac.int/treaty/index.php?option=com_content&view=article&id=193&Itemid=318) EAC. 2011. Key dates in the EAC's history. (http://www.eac.int/news/index.php?option=com_content&view=article&id=53:chronicle&cat id=46:blog) EAC. 2012a. Communiqué of the 10th Extraordinary Summit of EAC Heads of State. East African Community Portal. (http://www.eac.int/about-eac/eacnews/990-communique-of-the- 10th-extraordinary-summit-of-eac-heads-of-state.html) EAC. 2012b. EALA Passes Conflict Management Bill. EAC News, 29 May. (http://www.eac.int/index.php?option=com_content&view=article&id=1012:eala-passes- conflict-management-bill&catid=146:press-releases&Itemid=194) EAC. 2013. About EAC. (http://www.eac.int/index.php?option=com_content&id=1&Itemid=53) Farah, Christophe. 1995. Ex-Rebels In Djibouti's Coalition Government. The Horn of Africa Bulletin, May-June. (http://www.africa.upenn.edu/Newsletters/menu_Hab5695.html) Francis, David J. 2006. Uniting Africa: Building Regional Peace And Security Systems. Ashgate Publishing, Ltd. GA OSN. 2005. 2005 World Summit Outcome. Sixtieth session, 24 October. (http://daccess- dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N05/487/60/PDF/N0548760.pdf?OpenElement) GA OSN. 2008. Report of the African Union-United Nations panel on modalities for support to African Union peacekeeping operations. General Assembly Sixty-third session, S/2008/813, 31 December. 225

(http://www.effectivepeacekeeping.org/sites/effectivepeacekeeping.org/files/05/Prodi%20Rep ort,%20Joint%20AU-UN%20on%20AU%20Peacekeeping%20Operations.pdf) Garamone, Jim. 2007. Aircraft Attack Al Qaeda Haven, Ike Moves off Somalia. American Forces Press Service, 9 January. (http://www.defense.gov/News/NewsArticle.aspx?id=2625) Garowe. 2008. Somalia: ARS Central Committee conference opens in Djibouti. Garowe Online. 19 July. (http://www.garoweonline.com/artman2/publish/Somalia_27/Somalia_s_opposition_alliance_ approves_Djibouti_peace_accord.shtml) Gettleman, Jeffrey. 2012. Rebels Pull Out of Strategic City in Congo. The New York Times, 1 December 2012. (http://www.nytimes.com/2012/12/02/world/africa/congo-rebels-withdraw- from-goma.html?_r=0) GW. 2011. Congo’s minerals trade in the balance: Opportunities and obstacles to demilitarisation. London: Global Witness Limited. (http://www.globalwitness.org/sites/default/files/Congo's%20minerals%20trade%20in%20the %20balance%20low%20res.pdf) Hasan, Lama. 2011. Somalia Drought 'One of the Largest Humanitarian Crises in Decades'. ABC News, 16 July. (http://abcnews.go.com/International/somalia-drought-largest- humanitarian-crises-decades/story?id=14088488) Healy, Sally. 2011. „Seeking peace and security in the Horn of Africa: the contribution of the Inter-Governmental Authority on Development.“ International Affairs, Vol. 87, No. 1, pp. 105 – 120. Hogg, Jony. 2012. Congo rebels seize eastern city as U.N. forces look on. Reuters, 20 November. (http://www.reuters.com/article/2012/11/20/us-congo-democratic- idUSBRE8AI0UO20121120) HRW. 1993. Ethiopia: Human Rights Developments. HRW Report. (http://hrw.org/reports/1993/WR93/Afw-01.htm) HRW. 2001. Uganda in Eastern DRC: Fueling Political and Ethnic Strife. Vol. 13, No. 2, March. (http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/drc0301web.pdf) HRW. 2003a. Ituri: “Covered in Blood” Ethnically Targeted Violence In Northeastern DR Congo. Vol. 15, No. 11, July. (http://www.kongo-kinshasa.de/dokumente/ngo/DRC0703.pdf) HRW. 2003b. The Horn of Africa War: Mass Expulsions and the Nationality Issue (June 1998 – April 2002). Human Right Watch, Vol. 15, No. 3, January. HRW. 2004. DR Congo: War Crimes in Bukavu. Human Rights Watch Briefing Paper, June. (http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/2004_DRCongo_WarCrimesinBukavu.pdf) HRW. 2008. Collective Punishment: War Crimes and Crimes against Humanity in the Ogaden area of Ethiopia's Somali Regional State. Human Right Watch, June. (http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/ethiopia0608_1.pdf) HRW. 2009. The Christmas Massacres - LRA attacks on Civilians in Northern Congo. Human Rights Watch, 16 February. (http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/drc0209webwcover_1.pdf) HRW. 2010a. DR Congo: Lord’s Resistance Army Rampage Kills 321. Human Rights Watch, 28 March. (http://www.hrw.org/node/89348) HRW. 2010b. Somalia – Harsh War, Harsh Peace: Abuses by al-Shabaab, the Transitional Federal Government, and AMISOM in Somalia. Human Rights Watch Report. (http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/somalia0410webwcover.pdf) HRW. 2010c.“Welcome to Kenya”: Police Abuse of Somali Refugees, Human Rights Watch, 17. June. (http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/kenya0610webwcover.pdf)

226

HRW. 2011. “You Don’t Know Who to Blame”: War Crimes in Somalia. Human Rights Watch Report. (http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/somalia0811webwcover.pdf) HURIPEC. 2003. Hidden War: The Forgotten People War in Acholiland and its Ramifications for Peace and Security in Uganda. Human Rights & Peace Centre, October 30. (http://huripec.mak.ac.ug/Hidden_War.pdf) ICC. 2006. Statement by the Chief Prosecutor Luis Moreno-Ocampo on the reported death of Raska Lukwiya. ICC Press Releases ICC-OTP-20060814-151. ICG. 1998. Congo At War: A Briefing on the Internal and External Players in the Central African Conflict. ICG Congo Report N°2, 17 November. (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/Congo%20At%20War%20A%20Briefing%20of% 20the%20Internal%20and%20External%20Players%20in%20the%20Central%20African%20 Conflict.pdf) ICG. 2000. Scramble For The Congo: Anatomy Of An Ugly War. ICG Africa Report N° 26, 20 December. (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/africa/central-africa/drcongo/Scramble%20for%20the%20Congo%20Anatomy%20of%20an%20Ugly%20War.pdf) ICG. 2003a. Rwandan Hutu Rebels in the Congo: A New Approach to Disarmament and Reintegration. ICG Africa Report No. 63, 23 May. ICG. 2003b. Congo Crisis: Military Intervention In Ituri. ICG Africa Report N°64, 13 June. (http://www.grandslacs.net/doc/2758.pdf) ICG. 2005. The Congo’s Transition Is Failing: Crisis in the Kivus. Africa Report N°91, 30 March. ICG. 2007. Congo: Bringing Peace to North Kivu. Africa Report N°133, 31 October. ICG. 2008. Beyond the Fragile Peace Between Ethiopia and Eritrea: Averting New War. Africa Report N°141, 17 June. ICG. 2009a. Congo: Five Priorities For A Peacebuilding Strategy. Africa Report N°150, 11 May. ICG. 2009b. Somalia: The Trouble with Puntland. Africa Briefing N° 64, 12 August. (http://www.somaliawatch.org/archivejun09/090815601.pdf) ICG. 2010a. LRA: A Regional Strategy Beyond Killing Kony. ICG Africa Report N°157, 28 April. (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/africa/horn-of- africa/uganda/157%20LRA%20- %20A%20Regional%20Strategy%20beyond%20Killing%20Kony.pdf) ICG. 2010b. Somalia´s Divided Islamists. Africa Briefing N°74, Nairobi/Brussels, 18 May. ICG. 2010c. Eritrea: The Siege State. Africa Report N°163, 21 September. (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/africa/horn-of-africa/ethiopia- eritrea/163%20Eritrea%20The%20Siege%20State.pdf) ICGLR. 2004. Dar-es-Salaam Declaration on Peace, Security, Democracy and Development in the Great Lakes Region. International Conference on Peace, Security, Democracy and Development in the Great Lakes Region, First Summit of Heads of State and Government, Dar-Es-Salaam, 19-20 November. (https://icglr.org/IMG/pdf/Dar_Es_Salaam_Declaration_on_Peace_Security_Democracy_and_ Development.pdf) ICGLR. 2006a. Regional Programme of Action for Peace and Security. International Conference on the Great Lakes Region. (https://icglr.org/IMG/pdf/Programme_of_Action_P_S.pdf)

227

ICGLR. 2006b. Protocol on Non-Aggression and Mutual Defence in the Great Lakes Region. Second Summit of the International Conference on the Great Lakes Region, 30 November. (http://www.peaceau.org/uploads/protocol-nonaggression-30-11-2006.pdf) ICGLR. 2010a. Background. (https://icglr.org/spip.php?article1) ICGLR. 2010b. Peace and Security. (https://icglr.org/spip.php?article5) ICPAT. 2010. About us – Overview. (http://icpat.org/index.php/about-us-mainmenu-110) IDMC. 2010. Uganda: Difficulties continue for returnees and remaining IDPs as development phase begins. Internal Displacement Monitoring Centre, 28 December. (http://www.internal- displacement.org/8025708F004BE3B1/(httpInfoFiles)/AA7A8CB8B06E752DC12578070057 B4C6/$file/Uganda+-+December+2010.pdf) IDMC. 2012. DRC: IDP figures by year. Internal Displacement Monitoring Centre. (http://www.internal- displacement.org/idmc/website/countries.nsf/(httpEnvelopes)/96849E3579EE3240C12577FC 0044524A?OpenDocument) IGAD. 1996. Agreement Establishing the Inter-Governmental Authority on Development (Igad). Assembly of Heads of State and Government, 21 March, Nairobi. (http://igad.int/etc/agreement_establishing_igad.pdf) IGAD. 2002. Protocol on the Establishment of a Conflict Early Warning and Response Mechanism for IGAD Member States. (http://www.cewarn.org/attachments/article/58/The%20CEWARN%20Protocol.pdf) IGAD. 2010a. About the Peace and Security Division. (http://igad.int/index.php?option=com_content&view=article&id=97&Itemid=148&showall= 1) IGAD. 2010b. IGAD Partners Forum (IPF). (http://igad.int/index.php?option=com_content&view=article&id=93&Itemid=124&limitstart =5) IGAD. 2011a. CEWARN. (http://www.igadregion.org/cewarn/) IGAD. 2011b. IGAD Security Sector Program Launched. (http://igad.int/index.php?option=com_content&view=article&id=353:igad-security-sector- program-launched&catid=45:peace-and-security&Itemid=128) IGAD. 2012. About Us. Intergovernmental Authority on Development. (http://igad.int/index.php?option=com_content&view=article&id=93&Itemid=124) IISS. 1997. Strategic Survey 1996/1997. New York: Oxford University Press. Invisible Children. 2012. Kony 2012. (http://www.kony2012.com/) IPU. 2008. Djibouti: Assemblée nationale (National Assembly). IPU Parline Database. (http://www.ipu.org/parline-e/reports/2089_E.htm) IRBC. 1999. Djibouti: Political opposition parties. Immigration and Refugee Board of Canada, 1 February. (http://www.unhcr.org/refworld/docid/3ae6aac550.html) IRIN. 1998. Burundi: Peace talks begin in Arusha. IRIN Update No. 437 for Central and Eastern Africa, 13 – 15 June. (http://www.africa.upenn.edu/Hornet/irin437.html) IRIN. 2005. DRC: Who's who in Ituri - militia organisations, leaders. IRIN humanitarian news and analysis, 20 April. (http://www.irinnews.org/Report/53981/DRC-Who-s-who-in- Ituri-militia-organisations-leaders) IRIN. 2009. Burundi: Name change to help legalise rebel party. IRIN News, 13 January. (http://irinnews.org/Report/82334/BURUNDI-Name-change-to-help-legalise-rebel-party)

228

Jackson, Robert H. 1993. Quasi-States: Sovereignty, International Relations and the Third World. Cambridge University Press. James, George. 1995. Somalia's Overthrown Dictator, Mohammed Siad Barre, Is Dead. The New York Times, 3 January. (http://www.nytimes.com/1995/01/03/obituaries/somalia-s- overthrown-dictator-mohammed-siad-barre-is-dead.html) Jenkins, Cathy. 1999. Eritrea's women fighters. BBC News, 22 July. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/special_report/1999/07/99/battle_in_the_horn/396183.stm) Jimma Times. 2011. Ethiopia: Ogaden's ONLF breaks into two factions. 3 March. (http://www.jimmatimes.com/article.cfm?articleId=31977) Jones, Pete – Smith, David. 2012. Goma falls to Congo rebels. Guardian, 20 November. (http://www.guardian.co.uk/world/2012/nov/20/goma-falls-congo-rebels) Kagire, Edmund. 2010. Rwanda, Ethiopia strengthen defence ties. The New Times, 26 March. (http://www.newtimes.co.rw/news/index.php?i=14211&a=27389) Karuhanga, James. 2012. East Africa: EALA Adopts Bill On Conflict Management. AllAfrica, 31 May. (http://allafrica.com/stories/201206010407.html) Kassa, Girma Kebede. 2011. Final Evaluation Report of the Rapid Response Fund of CEWARN. November. (http://www.cewarn.org/attachments/061_CEWARN%20RRF%20Evaluation%20Report.pdf) Keenan, Jeremy. 2008. „US militarization in Africa. What anthropologists should know about AFRICOM.“ Anthropology Today, Vol. 24, No. 5, pp. 16 – 20. Khalif, Abdulkadir. 2012. Amisom troops drive Shabaab out of suburbs. Daily Nation, 20 January.(http://nation.co.ke/News/africa/Amisom+troops+drive+Shabaab+out+of+suburbs++/ -/1066/1311036/-/v1f373z/-/index.html) Kioto, Ben. 2003. „The right of intervention under the African Union’s Constitutive Act: From non-interference to non-intervention.“ International Review of the Red Cross, Vol. 85, No. 852, pp. 807 – 825. (http://www.icrc.org/eng/assets/files/other/irrc_852_kioko.pdf) Kiraso, Beatrice B. 2009. EAC Integration Process and the Enabling Peace and Security Architecture. EAC Peace and Security Conference - Kampala, Uganda, 5 October. (http://www.eac.int/news/index.php?option=com_docman&task=doc_download&gid=68&Ite mid=78) Komise AU. 2000. Minimum Integration Programme. Economic Affairs Department. July. (http://www.africa- union.org/root/ar/index/MIP%20Big%20Doc%20English%20Version%20Web.pdf) Laker, Gloria. 2007. LRA shun Acholi meeting in Juba. New Vision (Uganda), 4 March. (http://www.newvision.co.ug/PA/8/12/552342) Lanz, David. 2007. The ICC’s Intervention in Northern Uganda: Beyond the Simplicity of Peace vs. Justice. ReliefWeb, 1 May. (http://reliefweb.int/sites/reliefweb.int/files/resources/EC66215A0071F156C12573910051D0 6D-Full_Report.pdf) Malone, Barry. 2010. Ethiopia confirms rebel attack, says repelled, Reuters, 9 May. (http://af.reuters.com/article/ethiopiaNews/idAFLDE64I10420100519) Maasho, Aaron. 2013. UPDATE 4-African leaders sign deal aimed at peace in eastern Congo. Reuters, 24 February. (http://www.reuters.com/article/2013/02/25/congo-democratic-un- idUSL6N0BO16X20130225) Mohamed, Abdinasir – Childress, Sarah. 2010. Telecom Firms Thrive in Somalia Despite War, Shattered Economy. The Wall Street Journal, 11 May. (http://online.wsj.com/article/SB10001424052748704608104575220570113266984.html)

229

MONUC. 2008. Haut Uélé: MONUC is taking action to protect civilians following the LRA attacks. MONUSCO Press Release, 30 December. (http://monusco.unmissions.org/Default.aspx?ctl=Details&tabid=1575&mid=1554&ItemID=2 309) MONUSCO. 2010. MONUSCO to carry on with Operation "Shop Window” in North Kivu. MONUSCO Press Release. http://monusco.unmissions.org/Default.aspx?tabid=932&ctl=Details&mid=1096&Itemid=103 73) MONUSCO. 2012. MONUSCO Facts and Figures. (http://www.un.org/en/peacekeeping/missions/monusco/facts.shtml) Moreno-Ocampo, Luis. 2005. Statement by the Chief Prosecutor on the Uganda Arrest Warrants. International Criminal Court, The Hague, 14 October. (http://www.icc- cpi.int/NR/rdonlyres/3255817D-FD00-4072-9F58- FDB869F9B7CF/143834/LMO_20051014_English1.pdf) Moshiri, Nazanine. 2013. The surrender of Bosco Ntaganda. Al-Jazeera, 20 March. (http://blogs.aljazeera.com/blog/africa/surrender-bosco-ntaganda) MSF. 2008. MSF Annual Report 2008. New York: Médecins Sans Frontières. (http://www.doctorswithoutborders.org/publications/ar/MSF-USA-Annual-Report-2008.pdf) Mukiibi, Hellen. 2013. EAC countries sign peace and security protocol. NewVision, 18 February. (http://www.newvision.co.ug/news/639932-eac-countries-sign-peace-and-security- protocol.html) Mutua, Martin. 2007. East Africa: We Celebrated at EAC Collapse, Says Njonjo. AllAfrica, 17 May. (http://allafrica.com/stories/200705170023.html) Mwaûra, Cirû – Schmeidl, Susanne. 2002. Early warning and conflict management in the Horn of Africa. The Red Sea Press. Noor, Ali. 2010. Kenyan forces, al Shabaab rebels clash on border. Reuters, 20 July. (http://af.reuters.com/article/kenyaNews/idAFLDE66J1TM20100720?pageNumber=1&virtual BrandChannel=0&sp=true) NYT. 2012. Somalia: Ethiopia to Withdraw Troops by End of April. The New York Times, 9 March. (http://www.nytimes.com/2012/03/10/world/africa/somalia-ethiopia-to-withdraw- troops-by-end-of-april.html?_r=1) OCHA. 2007. Ituri “Civilians still the first victims”. Doctors Without Borders and Ocha, October. (http://www.doctorswithoutborders.org/publications/reports/2007/Ituri-Civilians- Still-the-First-Victims.pdf) OCHA. 2009. Horn of Africa Alert—June 2009. United Nations Office for the Coordination of Humanitarian Affairs. (http://ochaonline.un.org/OchaLinkClick.aspx?link=ocha&docId=1111212) OCHA. 2011. DRC: Insecurity and Displacement. OCHA and IDMC, 14 September. (http://www.internal- displacement.org/8025708F004BE3B1/(httpInfoFiles)/111D01A00B251BE0C125790B002D FC4C/$file/DRC-Overview-Sept2011.pdf) OLF. 2005. OLF Mission. (http://www.oromoliberationfront.org/OLFMission.htm) OLF. 2012. OLF Statement on a Bogus Press Release in the Name of OLF. 2 February. (http://www.oromoliberationfront.org/News/2011/OLF_Statement_January_2012.pdf) Omojuwa, Japheth J. 2012. African Union: A Stream Cannot Rise Above Its Source. AfricanLiberty, 24 November. (http://www.africanliberty.org/content/african-union-stream- cannot-rise-above-its-source)

230

Oreyo, Ochieng. 2006. Kenya: Igad Has Failed, Says Govt. AllAfrica, 14 March. (http://allafrica.com/stories/200603131146.html) PA. 2006. Rebels Still Threatening Ethiopian Oil Industry. Petroleum Africa, 16. November. (http://www.petroleumafrica.com/en/newsarticle.php?NewsID=2651) Perlez, Jane. 1991. Soldiers Fire Into Crowd in Djibouti Tribal Strife. The New York Times, 20 December. (http://www.nytimes.com/1991/12/20/world/soldiers-fire-into-crowd-in- djibouti-tribal-strife.html) Pflanz, Mike. 2009. Angolan troops join Congo fighting, say witnesses. The Telegraph. 7. November. (http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/africaandindianocean/democraticrepublicofcong o/3400146/Angolan-troops-join-Congo-fighting-say-witnesses.html) Ploughshares. 2011a. Democratic Republic of the Congo (1990-first combat deaths). Project Ploughshares, 31 January. (http://www.ploughshares.ca/content/democratic-republic-congo- 1990-first-combat-deaths#Deaths) Ploughshares. 2011b. Uganda (1987 – 2010). Project Ploughshares, 31 January. (http://www.ploughshares.ca/content/uganda-1987-2010#Deaths) Ploughshares. 2011c. Somalia (1988 – first combat deaths). Project Ploughshares, 31 January. (http://www.ploughshares.ca/content/somalia-1988-first-combat-deaths#Deaths) ReliefWeb. 1996. OAU condems coup, imposes economic sanctions. 31 July. (http://reliefweb.int/report/burundi/oau-condems-coup-imposes-economic-sanctions) ReliefWeb. 2006. DRC: Last Rebel Groups Sign Peace Deal in Ituri. 4 December. (http://www.genocidewatch.org/images/D.R._Congo_4_Dec_06_DRC_Last_Rebel_Groups_S ign_Peace_Deal_in_Ituri.pdf) ReliefWeb. 2007. Great Lakes: Tripartite Plus determined to eradicate negative forces. 18 September. (http://reliefweb.int/report/burundi/great-lakes-tripartite-plus-determined- eradicate-negative-forces) ReliefWeb. 2008. Burundi rebels shell capital, hitting Vatican embassy. Agence France- Presse, 23 April. (http://reliefweb.int/node/263120) Rice, Susan E. 2005. Why Darfur Can't Be Left to Africa. The Washington Post, 7 August. (http://www.washingtonpost.com/wp- dyn/content/article/2005/08/05/AR2005080501988.html) Reuters. 1994. Dini's Faction Reaffirms Pursuit of Armed Struggle. Horn of Africa Bulletin Vol. 6, No. 5, Sep – Oct. (http://www.africa.upenn.edu/Newsletters/hab_ocsp.html) Reuters. 2012. Ethiopian forces capture key Somali rebel stronghold. Reutres Update, 22 February. (http://af.reuters.com/article/somaliaNews/idAFL5E8DMB7G20120222?pageNumber=3&virt ualBrandChannel=0) Rice, Xan. 2007. Key Somali Islamist surrenders at border. Guardina, 22 January. (http://www.guardian.co.uk/world/2007/jan/22/1) Saferworld. 2010. Karamoja conflict and security assessment. September. (http://www.saferworld.org.uk/downloads/pubdocs/Karamoja%20conflict%20and%20security %20assessment.pdf) Sharma, Maj Vijay Kumar. 2011. Operation ‘Divine Force’. MONUSCO. (http://monusco.unmissions.org/Default.aspx?tabid=932&ctl=Details&mid=1096&Itemid=14 430)

231

Smith-Spark, Laura – McKenzie, David. 2012. UK withholds Rwanda aid over claims it backs Congo rebels. CNN, 30 November. (http://edition.cnn.com/2012/11/30/world/africa/congo- uk-rwanda-rebels/) ST. 2005. Ethiopia, Kenya sign military cooperation agreement. Sudan Tribune, 13 March. (http://www.sudantribune.com/Ethiopia-Kenya-sign-military,8515) STC. 2012. Principle Armed Groups. Save the Congo 18 February. (http://www.savethecongo.org.uk/blood-minerals3/31-principle-armed-groups.html) SWE. 2011. Ogaden Basin Overview. SouthWest Energy. (http://www.sw-oil- gas.com/ogaden_basin_overview.htm) Tekle, Tesfa Alem. 2011a. Ethiopia: Govt Releases Hundreds of Jailed ONLF Rebels. AllAfrica, 15 January. (http://allafrica.com/stories/201101170999.html) Tekle, Tesfa Alem. 2011b. Eritrea: Nation Appoints AU Envoy in Ethiopia. Sudan Tribune, 20 January. (http://allafrica.com/stories/201101210166.html) Tran, Mark. 2000. Ethiopia declares victory over Eritrea. The Guardian, 25 May. (http://www.guardian.co.uk/world/2000/may/25/ethiopia) UCDP. 2012. Definitions. Uppsala Conflict Data Program, Uppsala University: Department of Peace and Conflict Research. (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/) UCDP. 2012a. Kalkulace obětí konfliktu. Uppsala Conflict Data Program, April. Zdroj dat: o UCDP Battle-Related Deaths Dataset v.5-2011, 1989-2010. (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/datasets/ucdp_battle-related_deaths_dataset/) o UCDP One-sided Violence Dataset v.1.3-2011, 1989-2010. (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/datasets/ucdp_one-sided_violence_dataset/) o UCDP Conflict Encyclopedia. (http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/search.php) UCDP. 2012b. Ethiopia: AIAI's struggle for a pan-Somali Salafist emirate. Uppsala Conflict Data Program, Uppsala University: Department of Peace and Conflict Research. (http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=55®ionSelect=1-Northern_Africa#) UCDP. 2012c. Ethiopia: The Oromo Liberation Front. Uppsala Conflict Data Program, UCDP Conflict Encyclopedia, Uppsala University. (http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=55®ionSelect=1-Northern_Africa#) UCDP – PRIO. 2005. Armed Conflict Dataset Codebook. Version 3-2005. (http://www.pcr.uu.se/digitalAssets/55/55205_Codebook_v3-2005.pdf) UCDP – PRIO. 2011. UCDP/PRIO Armed Conflict Dataset Codebook. Version 4-2011. (http://www.pcr.uu.se/digitalAssets/63/63324_Codebook_UCDP_PRIO_Armed_Conflict_Dat aset_v4_2011.pdf) UN. 1945. Charter of the United Nations. (http://www.un.org/en/documents/charter/) UN. 2007a. List of Individuals and Entities Subject to the Measures Imposed by Paragraphs 13 and 15 of Security Council Resolution 1596 (2005). 6 February (http://www.un.org/Docs/sc/committees/DRC/1533_list.htm) UN. 2007b. Transfer of ex-combatants major step for peace in northeast DR Congo – UN. UN News Center, 5 November. (http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=24534) UN SC. 1992a. Resolution 733. United Nations Security Council Resolution. 23 January. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/010/92/IMG/NR001092.pdf?OpenElement) UN SC. 1992b. Resolution 751. United Nations Security Council Resolution. 24 April. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/011/10/IMG/NR001110.pdf?OpenElement)

232

UN SC. 1993. Resolution 814. United Nations Security Council Resolution. 26 March. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N93/226/18/IMG/N9322618.pdf?OpenElement) UN SC. 1994a. Resolution 918. United Nations Security Council Resolution. 17 May. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N94/218/36/PDF/N9421836.pdf?OpenElement) UN SC. 1994b. Resolution 929. United Nations Security Council Resolution. 22 June. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N94/260/27/PDF/N9426027.pdf?OpenElement) UN SC. 1994c. Resolution 955. United Nations Security Council Resolution. 8 November. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N95/140/97/PDF/N9514097.pdf?OpenElement) UN SC. 1997a. Resolution 1097. United Nations Security Council Resolution. 18 February. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N97/042/56/PDF/N9704256.pdf?OpenElement) UN SC. 1998. Resolution 1177. United Nations Security Council Resolution. 26 June. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N98/183/56/PDF/N9818356.pdf?OpenElement) UN SC. 1999. Resolution 1279. United Nations Security Council Resolution. 30 November. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N99/368/17/PDF/N9936817.pdf?OpenElement) UN SC. 2000a. Resolution 1291. United Nations Security Council Resolution. 24 February. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N00/313/35/PDF/N0031335.pdf?OpenElement) UN SC. 2000b. Resolution 1298. United Nations Security Council Resolution. 17 May. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N00/437/11/PDF/N0043711.pdf?OpenElement) UN SC. 2000c. Resolution 1312. United Nations Security Council Resolution. 31 July. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N00/583/66/PDF/N0058366.pdf?OpenElement) UN SC. 2000d. Resolution 1304. United Nations Security Council Resolution. 16 June. (http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/1304(2000)) UN SC. 2003. Resolution 1483. United Nations Security Council Resolution. 30 May. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N03/377/68/PDF/N0337768.pdf?OpenElement) UN SC. 2004. Resolution 1545. United Nations Security Council Resolution. 21 May. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N04/359/89/PDF/N0435989.pdf?OpenElement) UN SC. 2005. Resolution 1596. United Nations Security Council Resolution. 3 May. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N05/312/21/PDF/N0531221.pdf?OpenElement) UN SC. 2006a. Resolution 1671. United Nations Security Council Resolution. 25 April. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N06/326/70/PDF/N0632670.pdf?OpenElement) UN SC. 2006b. Resolution 1725. United Nations Security Council Resolution. 6 December 2006. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N06/646/11/PDF/N0664611.pdf?OpenElement)

233

UN SC. 2007. Resolution 1744. United Nations Security Council Resolution. 20 February. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N07/245/31/PDF/N0724531.pdf?OpenElement) UN SC. 2008a. Resolution 1856. United Nations Security Council Resolution. 22 December. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N08/666/94/PDF/N0866694.pdf?OpenElement) UN SC. 2008b. Security Council Expresses Determination to Strengthen Peace and Security Partnership with African Union, Following Day-Long High-Level Debate. Security Council 5868th Meeting, Department of Public Information, News and Media Division, New York. (http://www.un.org/News/Press/docs/2008/sc9301.doc.htm) UN SC. 2009. Resolution 1907. United Nations Security Council Resolution. 23 December. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N00/583/66/PDF/N0058366.pdf?OpenElement) UN SC. 2010. Resolution 1925. United Nations Security Council Resolution. 28 May. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N10/380/13/PDF/N1038013.pdf?OpenElement) UN SC. 2011a. Resolution 1991. United Nations Security Council Resolution. 28 June. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N11/391/19/PDF/N1139119.pdf?OpenElement) UN SC. 2011b. Resolution 2023. United Nations Security Council Resolution. 5 December. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N11/622/78/PDF/N1162278.pdf?OpenElement) UN SC. 2012a. Resolution 2076. United Nations Security Council Resolution. 20 November. (http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/2076(2012)) UN SC. 2012b. Resolution 2078. United Nations Security Council Resolution. 28 November. (http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/2078(2012)) UN SC. 2012c. Resolution 2036. United Nations Security Council Resolution. 22 February. (http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/2036(2012)) UN SC. 2013. Resolution 2098. United Nations Security Council Resolution. 28 March. (http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/2098(2013)) UNAMID. 2013. UNAMID Facts and Figures. African Union/United Nations Hybrid Operation in Darfur, 31 March 2013. (http://www.un.org/en/peacekeeping/missions/unamid/facts.shtml) UNHCR. 1994. Rwanda and Burundi Information Meeting. Geneva: UNHCR Special Unit for Rwanda and Burundi, 16 November. UNHCR. 2012a. Somali Registered Refugee Population. Refugees in the Horn of Africa: Somali Displacement Crisis Information Sharing Portal. (http://data.unhcr.org/horn-of- africa/regional.php) UNHCR. 2012b. UNHCR Global Appeal 2012-2013: Kenya.(http://unhcr.org/4ec230fbb.html) USCIRF. 2012. USCIRF Annual Report 2012 - Countries of Particular Concern: Eritrea. United States Commission on International Religious Freedom, 20 March. (http://unhcr.org/refworld/docid/4f71a677c.html) USIP. 2004. International Commission of Inquiry for Burundi: Final Report. United States Institute of Peace. (http://www.usip.org/files/file/resources/collections/commissions/Burundi- Report.pdf)

234

VOA. 2011. Eritrea Reopens African Union Mission. Voice of America, 18 January. (http://www.voanews.com/content/eritrea-reopens-african-union-mission- 114212594/157253.html) WB. 2005. Conflict in Somalia: Drivers and Dynamics. World Bank. January. (http://siteresources.worldbank.org/INTSOMALIA/Resources/conflictinsomalia.pdf) WB. 2011a. Rwanda Economic Update: Seeds for Higher Growth. The World Bank Report, Spring Edition, April. (http://siteresources.worldbank.org/INTRWANDA/Resources/Rwanda_Economic_Rwanda_U pdate_Spring_Edition_April_2011.pdf) WHO. 2005. Health and mortality survey among internally displaced persons in Gulu, Kitgum and Pader districts, northern Uganda. World Health Organization (WHO), July. (http://www.who.int/hac/crises/uga/sitreps/Ugandamortsurvey.pdf) WWICS. 2008. African Regional and Sub-Regional Organizations: Assessing Their Contributions to Economic Integration and Conflict Management. Washington D.C.: Woodrow Wilson International Center for Scholars. (http://www.wilsoncenter.org/sites/default/files/Regional%20Sub-Regional%20Pub1.pdf) Yusuf, Mohamed. 2011. Fears Over New States Grow. Somalia Report, 30 April. http://somaliareport.com/index.php/subcategory/1/Home_LAND/Government/042011///1

9.2. Sekundární zdroje Abbink, Jon. 2003. „Ethiopia-Eritrea: Proxy Wars and Prospects of Peace in the Horn of Africa.“ Journal of Contemporary African Studies, 21, 3, September. Adelman, Howard. 2009. The Role Of Non-African States In The Rwandan Genocide. Centre for Refugee Studies, York University. (http://pi.library.yorku.ca/dspace/bitstream/handle/10315/2662/H%20A%20The%20Role%20 of%20Non-African%20States%20in%20Rwandan%20Genocide.PDF) Adelman, Howard. Suhrke, Astri. ed. 2000. The path of a genocide: the Rwanda crisis from Uganda to Zaire. New Jersey: Transaction Publishers. Afako, Barney. 2010. Negotiating in the shadow of justice. Conciliation Resources (CR). (http://www.c-r.org/sites/www.c- r.org/files/11s_9Negotiating%20in%20the%20shadow%20of%20justice_2010_ENG.pdf) AC. 2007. „The Ogaden's trickling sands.“ Africa Confidential Vol. 48, No. 19, pp. 6 – 8. Ahmed, Ismalil – Green, Reginald Herbold. 1999. „The heritage of war and state collapse in Somalia and Somaliland: local-level effects, external interventions and reconstruction.“ Third World Quarterly, Vol. 20, No. 1, pp. 113 – 127. Anten, Louise. 2010. Strenghtening governance in a post-conflict district of the Democratic Republic of Congo: a study of Ituri. Netherlands Institute for International Relations, July. (http://clingendael.nl/publications/2010/20100802_cru_publicatie_lanten.pdf) Asrat, Gebru. 2006. „Towards a Sustainable Peace between Ethiopia and Eritrea.“ In: Lata, Leenco. ed. 2006. The Search for Peace: The Conflict between Ethiopia and Eritrea. Scholarly Conference on Ethiopia-Eritrea Conflict, Oslo, Norway, 6 – 7 July, pp. 53 – 61. Autesserre, Severine. 2006. „Local Violence, National Peace? Postwar "Settlement" in the Eastern D.R. Congo (2003-2006).“ African Studies Review, Vol. 49, No. 3, pp. 1 – 29. Arieff, Alexis. – Ploch, Lauren, 2011. The Lord’s Resistance Army: The U.S. Response. Congressional Research Service, 21 November. (http://www.fas.org/sgp/crs/row/R42094.pdf) Babbie, Earl. 2010. The Practice of Social Research. Belmont: Wadsworth.

235

Bachmann, Olaf. 2011. The African Standby Force: External Support to an ‘African Solution to African Problems’?. Institute of Development Studies, Research Report 67, April. (http://www.ids.ac.uk/files/dmfile/Rr67web.pdf) Bartos, J. Otomar – Wehr, Paul. 2002. Using Conflict Theory. Cambridge University Press. Batware, Billy. 2011. The African Standby Force: A Solution to African Conflicts? European Peace University, December. (http://acuns.org/wp- content/uploads/2012/06/AfricanStandbyForce.pdf) Berhane, Daniel. 2011. Ethiopia to Intensify Support for Eritrean Opposition Groups. Danielberhane´s Blog. (http://danielberhane.wordpress.com/2011/04/16/ethiopia-to-intensify- support-for-eritrean-opposition-groups-mfa-statement-full-text/) Birkeland, Nina M. – Jennings, Edmund. 2011. Internal Displacement Global Overview of Trends and Developments in 2010. Geneva: Internal Displacement Monitoring Centre. (http://www.internal-displacement.org/publications/global-overview-2010.pdf) Bond, G. C. - Vincent, J. 2002. „The moving frontier of AIDS in Uganda: contexts, texts, and concepts.“ In: Bond, G. C. – Gibson, N. C. ed. Contested Terrains and Constructed Categories: contemporary Africa in focus. Boulder, Colorado: Westview Press. Bøås, Morten. 2004. „Uganda in the Regional War Zone: Meta-Narratives, Pasts and Presents.“ Journal of Contemporary African Studies, Vol. 22, No. 3, September. Bøås, Morten. 2009. Among Miners, Merchants and Warriors in Eastern Congo. Oslo: Report to the Norwegian Ministry of Foreign Affairs. Bøås, Morten – Lotsberg, Randi – Ndizeye, Jean-Luc. 2009. The International Conference on the Great Lakes Region (ICGLR) – review of Norwegian support to the ICGLR Secretariat. Oslo: Norwegian Agency for Development Cooperation. (http://www.norad.no/en/tools-and- publications/publications/publication/_attachment/131850?_download=true&_ts=12337cc54d c) Brandstetter, A-M. 1997. „Ethnic Or Socioeconomic Conflict? Political Interpretation of the Rwandan Crisis.“ International Journal on Minority and Group Rights, April. Branch, Adama. 2007. „Uganda’s Civil War and the Politics of ICC Intervention.“ Ethics & International Affairs, Vol. 21, No. 2, Summer. Branch, Adam. 2011. Displacing Human Rights: War and Intervention in Northern Uganda. Oxford University Press. Brownlie, Ian – Apperley, C. J. 2000. „Kosovo Crisis Inquiry: Memorandum on the International Law Aspects.“ The International and Comparative Law Quarterly, Vol. 49, No. 4, pp. 878 – 905. Buzan, Barry. 1983. People, states, and fear: the national security problem in international relations. Sussex: Wheatsheaf Books. Buzan, Barry – Wæver, Ole. 2003. Regions and powers : the structure of international security. Cambridge University Press. Buzan, Barry – Wæver, Ole – de Wilde, Jaap. 2005. Bezpečnost: nový rámec pro analýzu. Brno: Centrum strategických studií. Cakaj, Ledio. 2010. The Lord’s Resistance Army of Today. Enough Project, November. (http://www.enoughproject.org/files/publications/lra_today.pdf) Carayannis, Tatiana. 2009. The challenge of building sustainable peace in the DRC. The Backgroud Paper, Centre for Humanitarian Dialogue, Geneva, July. (www.hdcentre.org/files/DRC%20paper.pdf) Carbone, Livio. 2006. The conflict between Ethiopia and Eritrea and the role of the Boundary Commission. International Conference on Borderscapes: spaces in conflict/symbolic 236 places/networks of peace. University of Trento, Italy, June 11th – 14th. (http://www.unitn.it/archive/events/borderscapes/download/abstract/carbone_paper.pdf) Cilliers, Jackie. 2008. The African Standby Force: An Update on Progress. ISS Paper No. 160, Institute for. Security Studies, March. (http://dspace.cigilibrary.org/jspui/bitstream/123456789/30855/1/PAPER160.pdf?1) Clark, John Frank. 2002. The African Stakes of the Congo War. NY: Palgrave Macmillan. Clark, Janine Natalya. 2010. „The ICC, Uganda and the LRA: Re-Framing the Debate“. African Studies, Vol. 69, No. 1, April. Collier, Paul – Hoeffler, Anke. 2002. Greed and Grievance in Civil War. World Bank, Policy Research Working Paper 2355, May. (http://www- wds.worldbank.org/servlet/WDSContentServer/WDSP/IB/2000/06/17/000094946_000602054 20011/Rendered/PDF/multi_page.pdf) Collins, Robert O. 2008. A History of Modern Sudan. Cambridge University Press. Connell, Dan. 2011. „From resistance to governance: Eritrea's trouble with transition.“ Review of African Political Economy, Vol 129. No. 38, pp. 419 – 433. Crisp, Jeff. 1998. „The Refugee Crisis in the Great Lakes Region of Africa“. Refugee Survey Quarterly, Vol. 17, No. 2. (http://rsq.oxfordjournals.org/content/17/2/1.2.extract) Černohous, Tomáš. 2010. Moderní pirátství v Somálsku – analýza bezpečnostních hrozeb. Bakalářská práce, Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, Brno. (http://is.muni.cz/th/273617/fss_b/bakalarska_prace_Cernohous.pdf) Červáková, Hana. 2012. Kony 2012, aneb spletitý příběh nejvirálnějšího videa internetu. TyInternety.cz. (http://www.tyinternety.cz/udalosti/kony-2012-aneb-spletity-pribeh- nejviralnejsiho-videa-internetu-6334) Danfulani, Shuaibu Ahmed. 1999. „Regional Security and Conflict Resolution in the Horn of Africa: Somalian Reconstruction after the Cold War.“ International Studies, Vol. 36, No. 1. (http://isq.sagepub.com/content/36/1/35.full.pdf) Dagne, Ted. 2002. „Africa and the War on Terrorism: The Case of Somalia.“ Mediterranean Quarterly: A Journal of Global Issues , Vol. 13, No. 4, October. Dagne, Ted. 2010. Horn of Africa: Current Conditions and U. S. Policy. Committee on Africa and Global Health, Foreign Affairs Committtee of the US Congress, Washington, D.C., 17 June 2010. (http://foreignaffairs.house.gov/111/dag061710.pdf) Dagne, Ted. 2011a. The Democratic Republic of Congo: Background and Current Developments. Congressional Research Service, 29 April. (http://www.fas.org/sgp/crs/row/R40108.pdf) Dagne, Ted. 2011b. Uganda: Current Conditions and the Crisis in North Uganda. Congressional Research Service, 8 June. (http://www.fas.org/sgp/crs/row/RL33701.pdf) Dagne, Ted. 2011c. Somalia: Current Conditions and Prospects for a Lasting Peace. Congressional Research Service. (http://www.fas.org/sgp/crs/row/RL33911.pdf) Daley, Patricia. 2007. „The Burundi Peace Negotiations: An African Experience of Peace- Making.“ Review of African Political Economy, Vol. 34, No. 112, June, pp. 333 – 352. Des Forges, Alison Liebhafsky. 1999. "Leave None to Tell the Story": Genocide in Rwanda. New York: Human Rights Watch. Doom, Ruddy – Vlassenroot, Koen. 1999. „Kony's Message: A New Koine? The Lord's Resistance Army in Northern Uganda.“ African Affairs, Vol. 98, No. 390, January, pp. 5 – 36.

237

Drulák, Petr et al. 2008. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál. Eriksson, Mikael. 2010. Supporting democracy in Africa: African Union's use of targeted sanctions to deal with unconstitutional changes of government. Stockholm: FOI, Division of Defence Analysis. Escorrega, Luis Carlos Falcão. 2011. African Peace and Security Architecture: A Strategic Analysis. Faculty of the U.S. Army Command and General Staff College, December. (http://www.hsdl.org/?view&did=700829) Feeley, Rebecca - Jensen, Colin Thomas. 2008. Beyond Crisis Management in Eastern Congo. ENOUGH Strategy Paper, December. (http://www.enoughproject.org/files/easterncongo_1208.pdf) Feldman, Robert L. 2008. „Why Uganda Has Failed to Defeat the Lord’s Resistance Army.“ Defense & Security Analysis Vol. 24, No. 1, March. pp. 45–52. Finnström, Sverker. 2006. „Wars of the Past and War in the Present: The Lord’s Resistance Movement/Army in Uganda.“ Africa, Vol. 76, No. 2. Fisas, Vicenç. 2010. 2010 Yearbook of Peace Processes. UAB: Icaria editorial / Escola de Cultura de Pau. (http://escolapau.uab.cat/img/programas/procesos/10anuarii.pdf) Fisas, Vicenç. 2011. 2011 Yearbook of Peace Processes, UAB: Icaria editorial / Escola de Cultura de Pau. (http://escolapau.uab.cat/img/programas/procesos/11anuarii.pdf) Fitzgerald, Nina J. 2002. Somalia: issues, history, and bibliography. NY: Nova Publishers. Floyd, Kathryn H. 2010. Somalia’s Stability and Security Situation in Review. International Centre for Political Violence and Terrorism Research. July. Fonseca, Alroy. 2004. Four Million Dead: The Second Congolese War, 1998-2004. (http://alroyfonseca.ca/documents/CongoWar.pdf) Fuji, Lee Ann. 2009: Killing Neighbors: webs of violence in Rwanda. YY: Cornell Press. Fuhlrott, Friederike. 2007. „Burundi after the civil war: demobilising and reintegrating ex- combatants.“ Africa Spectrum, Vol. 42, No. 2, pp. 323 – 333. Gedamu, Kalewongel Minale. 2008. Ethiopia and Eritrea: The Quest For Peace and Normalizations. Centre for Peace Studies, Faculty of Social Sciences,University of Tromsø. Green, Reginal Herbold. 1998. „A Cloth Untrue: The Evolution of Structural Adjustment in Sub-Saharan Africa.“ Journal of International Affairs, Vol. 52, No. 1, Fall. Gros, Jean Germain. 1996. „Towards a Taxonomy of Failed States in the New World Order: Decaying Somalia, Liberia, Rwanda and Haiti.“ Third World Quarterly, Vol. 17, p. 455–471. Habtu, Alem. 2003. Ethnic Federalism in Ethiopia: Background, Present Conditions and Future Prospects, EAF Symposium on Contemporary Development Issues in Ethiopia, July. (http://homepages.wmich.edu/~asefa/Conference%20and%20Seminar/Papers/2003%20papers /Habtu,%20Alem.pdf) Hagmann, Tobias. 2007. The Political Roots of the Current Crisis in Region 5. Zürich: Social Science Research Council. (http://hornofafrica.ssrc.org/Hagmann/index.html) Hagmann, Tobias – Khalif, Mohamud Hussein. 2006. „State and Politics in Ethiopia's Somali Region since 1991.“ Bildhaan: An International Journal of Somali Studies 6, No. 1, p. 25 – 49. Halderman, Michael. 2005. The Political Economy of Pro-Poor Livestock: Policy-making in Ethiopia. Pro-Poor Livestock Policy Initiative (PPLPI). (http://www.fao.org/ag/againfo/programmes/en/pplpi/docarc/execsumm_wp19.pdf) Havermans, Jos. 2000. Burundi: Peace-Initiatives Help Stem the Violence. Doctors without Borders Netherlands, November. (http://www.grandslacs.net/doc/2260.pdf) 238

Hawkins, Virgil. 2008. Stealth Conflicts: How the World's Worst Violence Is Ignored. Hampshire: Ashgate Publishing. Hayes, Karen – Burge, Richard. 2003. Coltan Mining in the Democratic Republic of Congo: How tantalum-using industries can commit to the reconstruction of the DRC. Cambridge: Fauna & Flora International. (http://www.gesi.org/LinkClick.aspx?fileticket=PoQTN7xPn4c%3D&tabid=60) Haynes, Jeffrey. 2007. „Religion, Ethnicity and Civil War in Africa: The Cases of Uganda and Sudan.“ The Round Table, Vol. 96, No. 390, pp. 305 – 317, June. Healy, Sally. 2007. Conflict in the Ogaden and its Regional Dimension. Seminar Report of A Horn of Africa Group, Chatham House. (http://www.chathamhouse.org.uk/files/9701_310807ogaden.pdf) Healy, Sally. 2009. Peacemaking in the Midst of War: An Assessment of IGAD’s Contribution to Regional Security. Crisis States Working Papers Series No. 2, Working Paper No. 59, November. (http://eprints.lse.ac.uk/28482/1/WP59.2.pdf) Hedru, Debessay. 2003. „Eritrea: Transition to Dictatorship, 1991-2003.“ Review of African Political Economy, Vol. 30, No. 97, September, pp. 435-444. Hendl, Jan. 2005. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál. Herbst, Jeffrey. 2007. Crafting Regional Cooperation in Africa. In: Acharya, Amitav – Johnson, Alastair Iain (eds.). Crafting Cooperation: Regional International Institutions in Comparative Perspective. Cambridge: University Press. Heyl, Charlotte. 2010. The international conference on the Great Lakes Region-An African OSCE? Konrad Adenauer International Reports. (http://www.kas.de/wf/doc/kas_21242-544-2- 30.pdf) Hintjens, Helene M. 1999. „Explaining the 1994 Genocide in Rwanda.“ The Journal of Modern African Studies, Vol. 37, No. 2, pp. 241 – 286, June. Homan, Kees. 2007. „Operation Artemis in the Democratic Republic of Congo.“ In: European Commission: Faster and more united? The debate about Europe´s crisis response capacity, pp. 151 – 155. (http://www.clingendael.nl/publications/2007/20070531_cscp_chapter_homan.pdf) Hoofnagle, Kara – Rothe, Dawn L. 2010. „Overlooked and Overshadowed: The Case of Burundi.“ Crit Crim Vol. 18, No. 25, pp. 169–189, February. Hovil, Lucy – Werke, Eric. 2005. „Portrait of a Failed Rebellion: An Account of Rational, Sub-optimal Violence in Western Uganda.“ Rationality and Society, Vol. 17, No. 1, pp. 5–34. (http://www.people.hbs.edu/ewerker/jennifer/Portrait_of_Failed_Rebellion.pdf) Hull, Cecilia – Svensson, Emma. 2008. African Union Mission in Somalia (AMISOM): Exemplifying African Union Peacekeeping Challenges. Swedish Defence Research Agency, October. Hyden, Goran. 2006. African Politics in Comparative Perspective. Cambridge Uni Press. Chabal, Patrick. 2009. Africa: the Politics of Suffering and Smiling. London: Zed. Chrétien, Jean-Pierre. 1997. Le défi de l´ethnisme. Paris: Karthala. Christensen, Katja H. 2009. Conflict Early Warning and Response Mechanism in the Horn of Africa: IGAD as a Pioneer in Regional Conflict Prevention in Africa. A Minor Field Study in Ethiopia, 2009 sponsored by the Swedish International Development Cooperation Agency in collaboration with the Department of Peace and Conflict Research at Uppsala University. (http://www.uu.se/digitalAssets/18/18613_Conflict_Early_Warning__IGAD_as_Pioneer_in_ Regional_Conflict_Prevention_in_Africa__Katja_H._Christensen__MFS__2009.pdf)

239

ICAC. 1996. Broadcasting Genocide: Censorship, propaganda and state-sponsored violence in Rwanda 1990-1994. International Centre Against Censorship, Article 19. (http://www.article19.org/data/files/pdfs/publications/rwanda-broadcasting-genocide.pdf) Jacques, Tomaz Carlos Flores. 2010. Philosophy in Black: African Philosophy as a Negritude. Discursos Postcoloniales Entorno a África, Ciea7 #17. (https://repositorio- iul.iscte.pt/bitstream/10071/2384/1/CIEA7_17_FLORES_Philosophy%20in%20Black.pdf) Javůrek, Adam – Vnouček, Petr. 2012. Sejměte Konyho. Nejúspěšnější internetové video všech dob má řadu otazníků. Reflex, 13 March. (http://www.reflex.cz/clanek/zpravy/45495/sejmete- konyho-nejuspesnejsi-internetove-video-vsech-dob-ma-radu-otazniku.html) Jelínek, Petr. 2003. „Africká unie – integrace reálná nebo deklarativní?“ Mezinárodní vztahy, Vol. 38, No. 1, pp. 52 – 67. (http://www.mezinarodnivztahy.com/article/download/65/62) Johnson, Dominic. 2003. Shifting Sands: Oil Exploration in the Rift Valley and the Congo Conflict. Pole Institute Report. (http://www.pole-institute.org/documents/heritage05.pdf) Joireman, Sandra F. – Szayna, Thomas S. 2000. "The Ethiopian Prospective Case." Santa Monica: RAND. (http://rand.org/content/dam/rand/pubs/monograph_reports/MR1188/MR1188.ch5.pdf) Kadamy, Mohamed. 1996. „Djibouti: Between War and Peace.“ Review of African Political Economy, Vol. 23, No. 70, pp. 511-521, December. (http://www.jstor.org/stable/400634) Kathman, Jacob – Shannon, Megan. 2011. „Oil Extraction and the Potential for Domestic Instability in Uganda.“ African Studies Quarterly, Vol. 12, No. 3, Summer. (http://www.africa.ufl.edu/asq/v12/v12i3a2.pdf) Kersten, Mark. 2011. US Sends 100 Troops to Uganda to Hunt Kony: Some Thoughts. Justice in Conflict, 16 October. (http://justiceinconflict.org/2011/10/16/us-sends-100-troops-to- uganda-to-hunt-kony-some-thoughts/) Khadiagala, Gilbert M. 2008. Eastern Africa: Security and the Legacy of Fragility. Africa Program Working Paper Series, International Peace Institute. (http://humansecuritygateway.com/documents/IPI_EasternAfrica_Security-Fragility.pdf) Khalif, Mohamud H. – Doornbos, Martin. 2002. „The Somali Region in Ethiopia: A Neglected Human Rights Tragedy.“ Review of African Political Economy 29, No. 91, pp. 73 – 94. Kisangani, Emizet N. 1999. „Political Cleavages in a Democratizing Society: The Case of the Congo (Formerly Zair).“ Comparative Political Studies, Vol. 185, No. 32. (http://cps.sagepub.com/content/32/2/185.full.pdf+html) Kisangani, Emizet. 2000. „The Massacre of Refugees in Congo: A Case of UN Peacekeeping Failure and International Law.“ The Journal of Modern African Studies, Vol. 38, No. 2, pp. 163-202. July Konare, Alpha Oumar. 2004. „Security is the African Union's priority.“ African Geopolitics, No. 13, Winter. Krech, Hans. 2011. „The Growing Influence of Al-Qaeda on the African Continent.“ Africa Spectrum 46: 2, 125-137. (http://hup.sub.uni-hamburg.de/giga/afsp/article/viewFile/464/462) Kuperman, Alan J. 2001. The Limits of Humanitarian Intervention: Genocide in Rwanda. Washington: The Brookings Institution. Laakso, Liisa. 2005. „Beyond the Notion of Security Community: What Role for the African Regional Organizations in Peace and Security?“ The Round Table Vol. 94, No. 381, pp. 489 – 502. Laksin, Jacob. 2012. The Problem with Kony 2012. Frontpage Magazine, 16 March. http://frontpagemag.com/2012/03/16/the-problem-with-kony-2012/

240

Laurie, Nathan. 2009. Plan of Action to build the AU’s Mediation Capacity. Presented at the seminar ‘Towards enhancing the capacity of the African Union (AU) in mediation’, 15–16 October, AU Commission, Addis Ababa. Lea, David – Rowe, Annamarie. 2001. A political chronology of Africa. London: Taylor & Francis. Leeson, Peter T. 2007. „Better Off Stateless: Somalia Before and After Government Collapse.“ Journal of Comparative Economics, Vol. 35, No. 4. (http://www.peterleeson.com/better_off_stateless.pdf) Lemarchand, René. 2009. „Reflections on the Crisis in Eastern Congo.“ Brown Journal of World Affairs, Vol. 16, No. 1, Fall/Winter . (http://www.wilsoncenter.org/sites/default/files/lemarchand%20article.pdf) Levine, Daniel. 2008. African Civilian Police Capacity for International Peacekeeping Operations. Henry L. Stimson Center, February. (http://www.academia.edu/2595853/African_Civilian_police_Capacity_for_International_Pea cekeeping_Operations) Linke, Andrew - Raleigh, Clionadh. 2011. „State and Stateless Violence in Somalia.“ African Geographical Review, Vol. 30, No. 1, pp. 47 – 66. Lobho, Jean – Pierre. 1971. „Impact de la colonisation belge sur les structures socio- politiques au Congo: le cas de la société hema en Ituri.“ Revue Congolaise des Sciences Humaines, No. 2, pp. 85 – 102. (http://www.africabib.org/rec.php?RID=190557346&DB=p) Lofland, Valerie J. 2002. Somalia: U.S. Intervention and Operation Restore Hope. Naval War College. (http://www.au.af.mil/au/awc/awcgate/navy/pmi/somalia1.pdf) Lortan, Fiona. 2000. „The Ethiopian and Eritrean Conflict: Fragile Peace.“ African Security Review, Vol. 9, No. 4. Lunn, Jon. 2006. The African Great Lakes Region: An End to Conflict? International Affairs And Defence Section, House Of Commons Library, Research Paper 06/51, 25 October. (www.parliament.uk/briefing-papers/RP06-51.pdf) Lynch, Gabrielle – Crawford, Gordon. 2011. „Democratization in Africa 1990-2010: an assessment.“ Democratization, Vol. 18, No. 2, pp. 275 – 310, April. Magliveras, Konstantinos. 2011. The Sanctioning System of the African Union: Part Succes, Part Failure? Paper presented at an Expert Roundtable on „The African Union: The First Ten ears“ which was organised by the Institute of Security Studies, Addis Ababa, Ethiopia, 11 – 13 October 2011. (http://www.academia.edu/1103678/the_sanctioning_system_of_the_african_union_part_succ ess_part_failure) Makinda, Samuel M. – Okumu, Wafula F. 2008. The African Union: challenges of globalization, security, and governance. London: Routledge. Margesson, Rhoda. ed. 2012. Horn of Africa Region: The Humanitarian Crisis and International Response. Congressional Research Service, January. (http://www.fas.org/sgp/crs/row/R42046.pdf) Marshall, Jeffrey E. 2009. Building an Effective African Standby Force to Promote African Stability, Conflict Resolution and Prosperity. Crisis States Discussion Papers No. 16, London School of Economics, April. (http://kms1.isn.ethz.ch/serviceengine/Files/ISN/102724/ipublicationdocument_singledocume nt/d496e6bc-19df-4f15-8a4d-f63ed38db457/en/dp16.pdf) Marshall, Monty G. 2008. Fragility, Instability, and the Failure of States: Assessing Sources of Systemic Risk. Center for Preventive Action Working Paper, Council on Foreign Relations, October. (http://i.cfr.org/content/publications/attachments/CPA_WorkingPaper_1.pdf)

241

Mason, Jennifer. 2002. Qualitative Researching. London: SAGE. Mathiasen, Flemming. 2006. The African Union and Conflict Management. USAWC Strategy Research Project, U.S. Army War College. (http://www.dtic.mil/cgi- bin/GetTRDoc?AD=ADA449366) Matthew, Richard. 2012. KONY 2012: The Social Mediatization Of Politics. Center for Unconventional Security Affairs. (http://www.cusa.uci.edu/Documents/KONY%202012%20THE%20SOCIAL%20MEDIATIZ ATION%20OF%20POLITICS.pdf) Mays, Terry M. 2009. The African Union’s African Mission in Somalia (AMISOM): Why did it Successfully Deploy Following the Failure of the IGAD Peace Support Mission to Somalia (IGASOM)? A Thesis Presented in Partial Completion of the Requirements of the Certificate- of-Training in United Nations Peace Support Operations, Peace Operations Training Institute. (http://cdn.peaceopstraining.org/theses/mays.pdf) Murithi, Tim. 2009. The African Union‟s Foray into Peacekeeping: Lessons from the Hybrid Mission in Darfur. Journal of Peace, Conflict and Development, Issue 14, July. (http://www.brad.ac.uk/ssis/peace-conflict-and-development/issue- 14/theafricanunionsforay.pdf) Mburu, Nene. 1999. „Contemporary Banditry in the Horn of Africa: Causes, History and Political Implications.“ Nordic Journal of African Studies, Vol. 8, No. 2, pp. 89 – 107. (http://www.njas.helsinki.fi/pdf-files/vol8num2/mburu.pdf) Melvern, Linda. 2006. Conspiracy to murder: the Rwandan genocide. New York: Verso. Menkhaus, Kenneth. 2003. Somalia: A Situation Analysis and Trend Assessment. A Writenet Report, August. (http://www.unhcr.org/refworld/pdfid/3f7c235f4.pdf) Merera, Gudina. 2008. „The Ethiopian State and the Future of the Oromos: The Struggle for ‘Self-Rule and Shared-Rule’.“ The journal of Oromo studies, Vol. 15, No. 1, pp. 113 – 137. Mesfin, Berouk. 2008. The Eritrea-Djibouti border dispute. Situation Report, Institute for Security Studies. 15 September. (http://kms1.isn.ethz.ch/serviceengine/Files/ISN/99982/ipublicationdocument_singledocument /1ad758cc-744c-4b3c-983d-093a053e2d8b/en/SITREP150908%5B1%5D.pdf) Møller, Bjørn. 2009a. The Somali Conflict: The Role of External Actors. DIIS Report 03. http://diis.dk/graphics/publications/reports2009/diis_report_2009_03_somali_conflict.pdf Møller, Bjørn. 2009b. Somalia after the Ethiopian withdrawal. DIIS Brief, January. (http://www.diis.dk/graphics/Publications/Briefs2009/bmo_somalia_2.pdf) Mutwol, Julius. 2009. Peace agreements and civil wars in Africa: insurgent motivations, state responses, and third-party peacemaking in Liberia, Rwanda, and Sierra Leone. New York: Cambria Press. Murithi, Tim. 2008. „The African Union’s evolving role in peace operations: the African Union Mission in Burundi, the African Union Mission in Sudan and the African Union Mission in Somalia.“ African Security Review Vol. 17, No. 1, pp. 70 – 82. Murphy, Martin N. 2011. Somalia: The New Barbary?: Piracy and Islam in the Horn of Africa. New York: Columbia University Press. Nathan, Laurie. 2008. Anti-Imperialism Trumps Human Rights: South Africa's Approach to the Darfur Conflict. London: Crisis States Research Centre, LSE (Working Papers, series 2, no. 31). (http://mercury.ethz.ch/serviceengine/Files/ISN/57418/ipublicationdocument_singledocument/ cad9d117-15bd-4257-9468-c51d62947269/en/WP31.2.pdf)

242

Ndayizigiye, Jean Berchmans. 2005. Humiliation and Violent Conflicts in Burundi. Workshop on Humiliation and Violent Conflict, Columbia University, New York, 15 – 16 December. (http://www.humiliationstudies.org/documents/NdayizigiyeNY05meetingRT1.pdf ) Neu, Joyce. 2002. Restoring relations between Uganda and Sudan: The Carter Center process. Conciliation Resources, Accord 11. (http://www.c-r.org/sites/www.c- r.org/files/Accord%2011_8Restoring%20relations%20between%20Uganda%20and%20Sudan _2002_ENG.pdf) Nibishak, Emmanuel. 2011. Natural Resources And Conflict In The Democratic Republic Of Congo (Drc): The Failure Of Post-Conflict Reconstruction Strategies. Rosa Luxemburg Stiftung Southern Africa, March. (http://www.rosalux.co.za/wp- content/files_mf/drc3_2011ip.pdf) Nindorera, Willy. 2012. The CNDD-FDD in Burundi: The path from armed to political struggle. Berghof Transitions Series No. 10. (http://www.berghof- conflictresearch.org/documents/publications/transitions10_Burundi.pdf) Nugent, Paul. 2004. Africa Since Independence. New York: Palgrave Macmillan. Nyheim, David. 2009. The Global Balance Sheet: Emerging Security Threats and Multilateral Response Capabilities. Paper prepared for the Stanley Foundation's 50th Strategy for Peace Conference, 15-17 October 2009, Airlie Center. (http://www.stanleyfoundation.org/spc_2009/Nyheim.pdf) Nzaramba, Pascal. 2012. The Effective Integration of the ICGLR Towards Sustainable Security and Economic Development in the GLR of Africa. A thesis presented to the Faculty of the U.S. Army Command and General Staff College, University of Sussex, Brighton, United Kingdom. (http://www.dtic.mil/dtic/tr/fulltext/u2/a563099.pdf) O'Connor, Joseph. 2013. The African Union: Challenges of a Pan-African Project. Foreign Report, 14 February. (http://www.theforeignreport.com/2013/02/14/the-african-union- challenges-of-a-pan-african-project/) Oloka-Onyango, Joseph. 2004. „"New-Breed" Leadership, Conflict, and Reconstruction in the Great Lakes Region of Africa: A Sociopolitical Biography of Uganda's Yoweri Kaguta Museveni.“ Africa Today, Vol. 50, No. 3, pp. 29 – 52. Omorogbe, Eki Yemisi. 2011. „A club of incumbents? The African Union and coups d'etat.“ Vanderbilt Journal of Transnational Law. Vol. 44, No. 1, pp. 123 – 154. Opalo, Ken. 2010. The Ogaden Region: A Fragile Path to Peace. Africa Backgrounder, No. 2. (http://www.africaportal.org/sites/default/files/ogaden%20fragile%20path%20to%20peace_1. pdf) Osman, Abdulahi A. 2007. „Cultural Diversity and the Somali Conflict: Myth or Reality?“ African Journal on Conflict Resolution, Vol. 7, No. 2, pp. 93-134. Owona, Joel Charles. 2008. Land Degradation and Internally Displaced Person´s Camps in Pader District – Northern Uganda. Land Restoration Training Programme, Final project 2008, Reykjavík, Iceland. (http://www.unulrt.is/static/fellows/document/joel-1-.pdf) Pham, Peter J. 2007. Regional Dimensions of the Human Rights and Humanitarian Situation in the “Ogaden”, Somalia and Beyond. U.S. House of Representatives Committee on Foreign Affairs, 2 October. (http://foreignaffairs.house.gov/110/pha100207.htm) Plaut, Martin – Gilkes, Patrick. 1999. Conflict in the Horn: Why Eritrea and Ethiopia are at War. Briefing Paper New Series No. 1 March. (http://www.addisvoice.com/wp- content/uploads/2010/03/Why-Eritrea-and-Ethiopia.pdf) Ploch, Lauren. 2011. Africa Command: U.S. Strategic Interests and the Role of the U.S. Military in Africa. Congressional Research Service, July. (http://www.fas.org/sgp/crs/natsec/RL34003.pdf)

243

Pottier, Johan. 2009. „Representations of Ethnicity in the Search for Peace: Ituri, Democratic Republic of Congo.“ African Affairs, Vol. 109, No. 434, pp. 23–50. Powell, Benjamin – Ford, Ryan - Nowrasteh, Alex. 2006. Somalia After State Collapse: Chaos or Improvement? Independent Institute Working Paper Number 64, 30 November. (http://www.observatori.org/paises/pais_74/documentos/64_somalia.pdf) Prevos, Peter. 2005. Origins of Modern Philosophy: The Problem Of Induction. Monash University, May. (http://www.prevos.net/ola/induction.pdf) Prunier, Gérard. 1995a. Rwandan Crisis: History of a Genocide. New York: Columbia University Press. Prunier, Gérard. 1995b. Somalia: Civil War, Intervention and Withdrawal 1990 - 1995 (July 1995). Writenet Country Paper. (http://www.asylumlaw.org/docs/somalia/country_conditions/Prunier.pdf) Prunier, Gérard. 2009. Africa's World War: Congo, the Rwandan Genocide, and the Making of a Continental Catastrophe. New York: Oxford University Press. Quinn, Joanna R. 2008. „Getting to Peace? Negotiating with the LRA in Northern Uganda.“ Human Rights Review, Vol. 10, No. 1, pp 55 – 71. Reith, Stefan – Boltz, Moritz. 2011. The East African Community: Regional Integration Between Aspiration and Reality. KAS International Reports, 9 October. (http://www.kas.de/wf/doc/kas_28725-544-2-30.pdf) Renton, David – Seddon, David – Zeilig, Leo. 2007. The Congo: Plunder and Resistance. London: Zed Books. Reynaert, Julie. 2011. MONUC/MONUSCO and Civilian Protection in the Kivus. International Peace Information Service, February. (www.ipisresearch.be/download.php?id=327) Reyntjens, Filip. 1995. Rwanda: Trois jours qui ont fait basculer l'histoire. Paris: l'Harmattan. Reyntjens, Filip. 2005. „Briefing: Burundi: A Peaceful Transition After a Decade of War?“ African Affairs, Vol. 105, No. 418, pp. 117–135. Reyntjens, Filip. 2009. The Great African War: Congo and Regional Geopolitics, 1996–2006. New York: Cambridge University Press. RLP. 2004. Negotiating Peace: Resolution Of Conflicts In Uganda’s West Nile Region. Refugee Law Project Working Paper No. 12, June. (http://www.refugeelawproject.org/working_papers/RLP.WP12.pdf) Roberts, Adam. 2000. „The So-called ‘Right’ of Humanitarian Intervention.“ Yearbook of International Humanitarian Law, Vol. 3 (December), pp. 3 – 51. Rohr, Stephanie. 2009. „The Response of the International Community to the Rwanda Genocide.“ Journal of Undergraduate Research XII. (http://www.uwlax.edu/urc/JUR- online/PDF/2009/rohr-stephanieHIS.pdf) Rokkan, Stein – Lipset, Seymour Martin. 1967. Cleavage Structures, Party Systems, and Voter Alignments. In Rokkan, Stein – Lipset, Seymour Martin. Party Systems and Voter Alignments: Cross-National Perspective. New York: Free Press. Romkema, Hans. 2004. Update on the DRC Transition: The Case of the Kivu Provinces. Pretoria: Institute for Security Studies. (http://www.grandslacs.net/doc/3810.pdf) Sandford, Stephen. 2011. Pastoralists and irrigation in the Horn of Africa: Time for a rethink? Paper presented at the International Conference on the Future of Pastoralism, 21 – 23 March, Future Agricultures Consortium, Institute of Development Studies, University of Sussex and the Feinstein International Center of Tufts University. (http://www.future-

244 agricultures.org/component/docman/doc_download/1311-pastoralists-and-irrigation-in-the- horn-of-africa-time-for-a-rethink) Sesay, Amadu – Omotosho, Mashood. 2011. „‘Try Africa First’, The African Union and Conflict Management in Africa: Opportunities and Challenges.“ Centrepoint Journal (Humanities Edition), Vol. 14, No. 1, pp. 1 – 26. (https://www.unilorin.edu.ng/ejournals/index.php/cp/article/download/189/222) Sharamo, Roba – Mesfin, Berouk. ed. 2011. Regional Security in the post-Cold War Horn of Africa. Institute for Security Studies, Monograph 178, April. (http://www.iss.co.za/uploads/Monograph178.pdf) Shaw, Timothy M. 1995. New Regionalism in Africa as Responses to Environmental Crises: IGADD and Development in the Horn in the Mid-1990s. In: J. Sorenson (eds). Disaster and Development in the Horn of Africa. New York: St Martins Press. Shinn, David H. 2007. „Al-Qaeda in East Africa and the Horn.“ The Journal of Conflict Studies. Vol. 27, No. 1. (http://www.lib.unb.ca/Texts/JCS/Summer07/shinn_al_qaeda.pdf) Schnabel, Albrecht – Carmet, David. 2004. Conflict Prevention from Rhetoric to Reality: Organizations and institutions. Lexington Books. Schomerus, Mareike. – Ogwaro, Betty Acan. 2010. Searching for solutions in Juba: an overview. Accord 11 supplement. (http://www.c-r.org/sites/www.c- r.org/files/11s_4Searching%20for%20solutions%20in%20Juba_2010_ENG.pdf) Schraeder, Peter J. 1993. „Ethnic Politics in Djibouti: From 'Eye of the Hurricane' to 'Boiling Cauldron'.“ African Affairs, Vol. 92, No. 367, pp. 203 – 221, April. Smis, Stefaan. 2011. The Role of the International Community in Stabilizing the Democratic Republic of Congo. Paper presented under the title “De bijdrage van de internationale gemeenschap aan de stabilisering van Congo (DRC)” at the Klasse voor Menswetenschappen on 22 March. (http://www.kaowarsom.be/documents/57-58(2011-2012)/SMIS.pdf) Smith, Zeric Kay. ed. 2002. Rwanda Democracy and Governance Assessment. USAID Office of Democracy and Governanc. November. (http://pdf.usaid.gov/pdf_docs/PNACR569.pdf) Spittaels, Steven – Hilgert, Filip. 2008. Mapping Conflict Motives: Eastern DRC. IPIS 4 March. (http://ipisresearch.be/maps/Oost-Congo/20080506_Mapping_Eastern_DRC.pdf) Stearn, Jason K. 2008. Laurent Nkunda and the National Congress for the Defence of the People (CNDP). L’Afrique des Grands Lacs. Annuaire 2007-2008. April. (http://www.ua.ac.be/objs/00210767.pdf) Stein, Peter. 2010. The Economics of Burundi, Kenya, Rwanda, Tanzania and Uganda. Swedfund International AB, Spring. (http://www.swedfund.se/wp- content/uploads/2010/07/updatedreportoneastafrica2010.pdf) Svensson, Emma. 2008. Lessons Learned from the. African Union's first Peace Operation. FOI (Swedish Defence Research Agency) Report 2561. (http://www.iss.co.za/pubs/Other/CT2_2004%20PG9-15.pdf) Tarry, Sarrah. 1999. „Deepening“ and „Widening“: An Analysis of Security definitions in the 1990s. Journal of Military and Strategic Studies, Vol. 2, No. 1, Fall 1999. http://www.jmss.org/jmss/index.php/jmss/article/download/272/286 Tekeste, Negash – Tronvoll, Kjetil. 2000. Brothers at War: Making Sense of the Eritrean Ethiopian War. Oxford: James Curry Press. Terdman, Moshe. 2008. Somalia at War – Between Radical Islam and Tribal Politics. Daniel Abraham Center for International and Regional Studies, Tel Aviv University. (http://www.e- prism.org/images/somalia_-_Mar08.pdf)

245

Teshome, Wondwosen B. 2008. „Ethnicity and Political Parties in Africa: The Case of Ethnic-Based Parties in Ethiopia.“ The Journal of International Social Research, Vol. 1, No. 5, pp. 780 – 809. (http://www.sosyalarastirmalar.com/cilt1/sayi5/sayi5pdf/Teshome.pdf) Teshome, Wondwosen B. 2009. „Ethiopian Opposition Political Parties and Rebel Fronts: Past and Present.“ International Journal of Human and Social Sciences, Vol. 4, No. 1. (http://www.waset.org/journals/ijhss/v4/v4-1-9.pdf) Tiruneh, Birikit Terefe. 2010. Establishing an Early Warning System in the African Peace and Security Architecture: Challenges and Prospects. KAIPTC Occasional Paper No. 29, September. (http://www.kaiptc.org/Publications/Occasional-Papers/Documents/Occasional- Paper-29-Birikit.aspx) Tronvoll, Kjetil. 2004. From War to Peace and Back to war Again? The Failure of UN\OAU to Create Sustainable Peace Between Eritrea and Ethiopia. In: Sorbo, Gunnar M. – Pausewang, Siegfried. (ed.). Prospects for Peace, Security and Human Rights in Africa´s Horn. Bergen: Fgbokfolaget, pp. 48 – 61. Tull, Denis M. 2009. „Peacekeeping in the Democratic Republic of Congo: Waging Peace and Fighting War.“ International Peacekeeping, Vol. 16, No. 2, pp. 215 – 230, April. Turner, Thomas. 2007. The Congo Wars: Conflict, Myth and Reality. London: Zed Books. Ukaga, Okechukwu – Afoaku, Osita George. 2005. Sustainable Development in Africa: A Multifaceted Challenge. Asmara: Africa World Press. Uvin, Peter. 1999. „Ethnicity and Power in Burundi and Rwanda: Different Paths to Mass Violence.“ Comparative Politics, Vol. 31, No. 3, pp. 253-271, April. Uvin, Peter. 2001. „Reading the Rwandan Genocide.“ International Studies Review, Vol. 3, No. 3, pp. 75 – 99, Autumn. Van Acker, Frank. 2004. „Uganda and the Lord’s Resistance Army: The New Order No One Ordered.“ African Affairs, Vol. 103, No. 412, pp. 335 – 357. Vandeginste, Stef. 2009. “Power-Sharing, Conflict and Transition in Burundi: Twenty Years of Trial and Terror.“ Africa Spectrum, No. 3, pp. 63 – 86. Vines, Alex. 2013. „A decade of African Peace and Security Architecture.“ International Affairs, Vol. 89, No. 1., pp. 89 – 109. (http://www.chathamhouse.org/sites/default/files/public/International%20Affairs/2013/89_1/8 9_1Vines.pdf) Vlassenroot, Koen – Raeymaekers, Timothy. 2004. „The Politics of Rebellion and Intervention in Ituri: The Emergence of a New Political Complex?“ African Affairs, Vol. 103, No. 412, pp. 385 – 412. Wallensteen, Peter. 2007. Understanding Conflict Resolution. London: SAGE. Waisová, Šárka. 2011. Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Plzeň: Čeněk Aleš 2011. Weber, Annette. 2008. Will the Phoenix Rise again? Commitment or Containment in the Horn of Africa. Paper presented at the Fourth Expert Meeting on Regional Security Policy at the Greater Horn of Africa, Cairo. Wendt, Alexander. 1999. Social Theory of International Politics. Cambridge University Press. Wezeman, Pieter D. 2010. Arms Flows and the Conflict in Somalia. SIPRI Background Paper, October. (http://books.sipri.org/files/misc/SIPRIBP1010b.pdf) Williams, Paul D. 2008. „Keeping the Peace in Africa: Why “African” Solutions Are Not Enough.“ Ethics & International Affairs, Vol. 22, No. 3, pp 309 – 329. Williams, Paul D. 2009. „Into the Mogadishu Maelstrom: The African Union Mission in Somalia.“ International Peacekeeping, Vol. 16, No. 4, pp. 514 – 530.

246

Williams, Paul D. 2011. The African Union´s Conflict Management Capabilities. New York: Council on Foreign Relations. (http://i.cfr.org/content/publications/attachments/IIGG_WorkingPaper7.pdf) Woodward, Peter. 2003. The Horn of Africa: Politics and International Relations. NY: Tauris. Wulf, Herbert – Debiel, Tobias. 2010. „Systemic Disconnects: Why regional Organizations Fail to Use Early Warning and Response Mechanism.“ Global Governance 16, pp. 525 – 547. (http://www.wulf-herbert.de/GG.pdf) Ycaza, Carla De. 2010. African Institutions in a Changing Regional and Global Security Environment. International Peace Institute, September. (http://www.ipinst.org/media/pdf/publications/ipi_epub_westpointseminar_2010.pdf) Yoh, John G Nyuot. 2003. „Peace Processes and Conflict Resolution in The Horn of Africa.“ African Security Review, Vol. 12, No. 3, pp. 83 – 93. Young, Crawford. 2009. The Heritage of Colonialism. In: Harbeson, John W. – Rothchild, Donald. Africa in World Politics: Reforming Political Order. Philadelphia: Westview Press. Zimmerman, Katherine – Khatib, Kennan. 2012. Timeline: Operation Linda Nchi. Critial Threats, 9 March. (http://www.criticalthreats.org/somalia/timeline-operation-linda-nchi- october-24-2011) Zondi, Siphamandla – Réjouis, Emmanuel. 2006. The Ethiopia-Eritrea Border Conflict and the Role of the International Community. African Journal on Conflict Resolution,Vol. 6, No. 2, pp. 69 – 84. (http://www.accord.org.za/downloads/ajcr/ajcr_2006_2.pdf)

Všechny internetové zdroje byly ověřeny k 20. květnu 2013.

247

10. Jmenný rejstřík Afewerki, Isaias ...... 127, 130, 131, 157, 211 Ahmed, Abdullahi Yusuf ...... 104, 107, 166 Ahmed, Ougoure Kifle ...... 114 Ahmed, Sharif Sheikh ...... 97, 98, 103, 104, 107 Achilles ...... 108, 130 Aidid, Hussein Mohamed Farrah ...... 97, 102 Aidid, Mohamed Farrah Hassan ...... 96, 97, 100, 101, 106, 133 al-Afghani, Ibrahim ...... 105 Alighieri, Dante ...... 6 al-Mahdi, Sadiq ...... 157 al-Turki, Hassan Abdullah Hersi ...... 98, 104 al-Zawahiri, Ayman ...... 98 al-Zubair, Mukhtar Abu ...... 98 Amin, Idi ...... 88 Annan, Kofi ...... 45 Appuli, Kasaija P...... 163 Aptidon, Hassan Gouled ...... 111, 112, 113, 114 Auma, Alice ...... 85, 86, 88 Aweys, Hassan Dahir ...... 98, 107 Ayoob, Mohammed ...... 25 Bahemuk, Floribent Kisembo ...... 78 Bam, Brigalia ...... 192 Barré, Mohamed Siad ...... 35, 95, 96, 99, 100, 157 Bartos, Otomar J...... 6, 13, 18, 19, 22, 140 Bella, Ahmed Ben ...... 192 Bemba, Jean-Pierre ...... 61, 65, 80 Bereketeab, Redie ...... 168 Bigombe, Betty ...... 90 Bøås, Morten ...... 178 Booth, Ken ...... 25 Bush, George W...... 154 Buyoya, Pierre ...... 48, 49, 50 Buzan, Barry ...... 6, 12, 25, 26, 28, 205, 216, 217 Carter, Jimmy ...... 52, 92 Clark, John Frank ...... 12 Clinton, Bill ...... 131, 157 Collier, Paul ...... 140 Dagne, Ted ...... 12 Dahrendorf, Ralf ...... 22 Daoud, Ali Mohamed ...... 114 de Wilde, Jaap ...... 25 Dini, Ahmed ...... 112, 114 dos Santos, José Eduardo ...... 62 Drulák, Petr ...... 9 Dupuch, Michel ...... 66 Eyro, Aden Hashi ...... 103 Faruq, Mohamd ...... 105 Ghálí, Butrus Butrus ...... 106, 154

248

Gheddi, Ali Hasan ...... 105 Gray, Colin ...... 25 Gros, Jean Germain ...... 108 Guelleh, Ismail Omar ...... 111 Habyarimana, Juvénal ...... 38, 39, 41, 42, 49, 141 Hagmann, Tobias ...... 121 Hendl, Jan ...... 8 Herbst, Jeffrey ...... 201, 202 Hoeffler, Anke ...... 140 Holbrook, Richard ...... 67 Hyden, Goran ...... 20 Chabal, Patrick ...... 20 Chinery-Hesse, Mary ...... 192 Chissano, Joaquim ...... 92, 157 Ilunga, Emil ...... 61 Johnson, Harry ...... 126 Joireman, Sandra F...... 124 Kabarebe, James ...... 64 Kabila, Joseph ...... 53, 66, 69, 72, 73, 74, 151 Kabila, Laurent Désiré ...... 53, 54, 58, 59, 60, 62, 63, 64, 66, 67, 71, 141, 144, 151, 157 Kaddáfí, Muammar ...... 62 Kagame, Paul ...... 38, 66, 73, 154, 157 Kageorgis, Georges ...... 46 Kahwa, Mandro Panga ...... 78, 82 Kakwavu-Bukande, Jérôme ...... 78 Kalala, Marie-Madeleine ...... 192 Katanga, Germain ...... 82 Kauda, Kenneth ...... 192 Kayibanda, Grégoire ...... 41 Ki-moon, Ban ...... 144 Kiplagat, Bethel ...... 165 Konare, Alpha Oumar ...... 154, 186 Kony, Joseph ...... 85, 88, 89, 90, 91, 93, 142 Kříž, Zdeněk ...... 18, 116 Laakso, Liisa ...... 202 Lakwena ...... 85 Lipset, Seymour Martin ...... 19 Lobho, Jean-Pierre ...... 79 Lotsberg, Randi ...... 178 Lotsove, Adèle ...... 80 Lubanga, Thomas ...... 78, 80, 81, 82 Lugerero, Jean-Marie Runiga ...... 75 Lukwiya, Raska ...... 90 Madoobe, Ahmed ...... 104 Machar, Riek ...... 92 Makenga, Sultani ...... 75 Mandela, Nelson ...... 52, 59, 144 Mariam, Mengistu Haile ...... 157 Marshall, George C...... 178 Marshall, Monty G...... 159

249

Mbeki, Thabo ...... 154, 157 Mengisteab, Kidane ...... 168 Menkhaus, Kenneth ...... 12 Mesfim, Berouk ...... 12 Mkapa, Benjamin William ...... 75, 144 Møller, Bjørn ...... 12 Moreno-Ocampo, Luis ...... 90 Mugabe, Robert ...... 62 Muhammad, Ali Mahdi ...... 96, 106 Mukarulize, Monique ...... 172 Murphy, Martin ...... 12 Museveni, Yoweri ...... 85, 86, 87, 88, 90, 94, 157, 170 Mwinyi, Ali Hassan ...... 170 Nabyolwa, Prosper ...... 71 Ndadaye, Melchior ...... 42, 47, 48, 141 Ndayizeye, Domitien ...... 50 Ndayizigiye, Jean Berchmans ...... 48 Ndizeye, Jean-Luc ...... 178 Ngudjolo, Mathieu ...... 82 Njabu, Floribent ...... 82 Nkundabatware, Laurent ...... 69, 70, 71, 72, 73, 76 Nkurunziza, Pierre ...... 46, 50, 51 Nqakula, Charles ...... 52 Ntaganda, Bosco ...... 70, 74, 75 Ntaryamira, Cyprien ...... 42, 49 Nujoma, Sam ...... 62 Nyamwisi, Mbusa ...... 80 Nyerere, Julius ...... 144 Obasanjo, Olusegun ...... 75, 144 Obote, Milton ...... 86, 88 Odhiambo, Okot ...... 90 Ogun, Cyrus ...... 106 Okello, Tito ...... 84 Ongwen, Dominic ...... 90 Osman, Mohamed Omar ...... 121 Otti, Vincent ...... 90, 93 Ould-Abdallah, Ahmed ...... 107 Peterson, Spike ...... 25 Pognon, Elisabeth K...... 192 Prunier, Gérard ...... 12, 60, 65, 141 Rawlings, Jerry ...... 157 Reyntjens, Filip ...... 12 Rokkan, Stein ...... 19 Rwagasore, Louis ...... 46 Salim, Salim Ahmed ...... 192 Seko, Mobutu Sésé ...... 35, 44, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 62, 79, 144 Sharam, Roba ...... 12 Schultz, Richard ...... 25 Sumbeiwyo, Lazaro ...... 165 Szayna, Thomas ...... 124

250

Tibasiimi, John ...... 80 Trovoada, Miguel ...... 192 Tuju, Raphael ...... 166 Uvin, Peter ...... 48 Van Acker, Frank ...... 87 Wæver, Ole ...... 6, 12, 25, 205, 216, 217 Waisová, Šárka ...... 6, 13, 14, 18, 20, 25, 140, 147 Wallensteen, Peter ...... 6, 13, 24, 31, 32, 33, 147, 148, 149 Walt, Stephen ...... 25 Wamba di Wamba, Ernest ...... 61, 80 Wehr, Paul ...... 6, 13, 18, 19, 22, 140 Wendt, Alexander ...... 28 Williams, Paul D...... 196 Zenawi, Meles ...... 116, 129, 131, 157 Zubeyr, Moktar Ali ...... 105 Zuma, Jacob ...... 52, 144

251

11. Přílohy 257 Příloha č. 1: Počty obětí ve zkoumaných konfliktech do roku 2011

Občanská válka ve Rwandě (1990 – 1994) Oběti bitev

Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Lokace bojiště 1990 Rwandský režim, FPR 1097 1125 2337 Rwanda 1991 —– —– 150 153 1977 —– —– 1992 —– —– 87 87 1390 —– —– 1993 —– —– 353 393 403 —– —– 1994 —– —– 1055 1055 1246 —– —– Celkem 2813 Oběti jednostranného násilí Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Lokace bojiště 1990 Rwandský režim, FRP 1518 1518 2022 Rwanda 1991 Rwandský režim 932 932 1432 —– —– 1992 Rwandský režim, FRP 856 956 945 —– —– 1993 Rwandský režim, FRP 606 616 626 —– —– 1994 Rwandský režim, FRP, Interhamwe, ex-FAR 154311 501055 801811 Rwanda, Burundi Celkem 505077 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 507890

První válka v Kongu (Zair) (1996 – 1997) Oběti bitev Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 1996 Zair, Rwanda, Uganda, AFDL, LRA, ADF, WNBF, FDLR 2357 2497 2976 Zair 1997 Zair, Rwanda, Uganda, Angola, AFDL 3902 4341 6120 —– —– Celkem 6838 Oběti jednostranného násilí Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 1996 Zair, AFDL, FDLR, Mayi Mayi, Interhamwe 31009 32892 46101 Zair, Rwanda Zair, Rwanda, 1997 Zair, AFDL, FDLR 9988 9992 39649 Burundi Celkem 42884 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 49722

257 Kalkulace obětí u každého konfliktu do roku 2011 provedena autorem na základě dat UCDP z následujících datasetů: UCDP Battle-Related Deaths Dataset v.5-2011, 1989-2010. a UCDP One-sided Violence Dataset v.1.3-2011, 1989-2010. Data pro rok 2011 doplněny z aktualizované UCDP Conflict Encyclopedia. Pro jednotlivé odkazy na tyto zdroje dat viz (UCDP 2012a).

252

Druhá válka v Kongu (DRC) (1998 – 2002) Oběti bitev Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 1998 DRC, Angola, Čad, Namibie, Zimbabwe, MLC, RCD, 3416 3639 6331 DRC Rwanda, Uganda, ADF, LRA 1999 DRC, Angola, Čad, Namibie, Zimbabwe, Rwanda, Uganda, 3318 3518 3518 —– —– MLC, RCD, RCD – ML, FDLR, ADF, LRA 2000 DRC, Angola, Namibie, Zimbabwe, Rwanda, Uganda, MLC, 2907 2911 4493 —– —– RCD, RCD – ML, ADF, LRA 2001 DRC, Angola, Namibie, Zimbabwe, Rwanda, Uganda, MLC, 1886 2023 3308 —– —– RCD, ADF, LRA, FDLR 2002 Uganda, ADF, LRA, FDLR 1098 1145 1940 —– —– Celkem 13236 Oběti jednostranného násilí Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad DRC, Rwanda, 1998 DRC, RCD, FDRL 4546 4992 11329 Burundi, DRC, Rwanda, 1999 DRC, RCD, FDLR, Mayi Mayi 2354 2362 2453 Burundi, Uganda 2000 DRC, RCD, FDLR, Mayi Mayi 427 457 762 —– —– 2001 RCD, Mayi Mayi 215 215 217 —– —– 2002 DRC, RCD, Mayi Mayi, RCD-K, RCD-ML, RCD-N, MLC, UPC 3945 3945 4277 Burundi, DRC Celkem 11971 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 25207

Konflikt v provinciích Kivu (2004 – současnost) Oběti bitev Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 2004 - - - - - 2005 - - - - - 2006 DRC, CNDP 40 40 160 DRC 2007 DRC, CNDP 516 516 566 —– —– 2008 DRC, CNDP, PARECO 549 549 649 —– —– 2009 FDLR 1720 1824 2077 —– —– 2010 FDLR 198 199 210 —– —– 2011 - - - - - Celkem 3128 Oběti jednostranného násilí Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 2004 DRC, FDLR, Mayi Mayi, RCD-NL, RCD-CP 458 517 417 DRC 2005 FDLR, Mayi Mayi, Rastas 198 207 254 —– —– 2006 DRC, FDLR 199 199 209 —– —– 2007 DRC, CNDP, FDLR, Mayi Mayi, Rastas 226 238 249 —– —– 2008 DRC, CNDP, FDLR, PARECO 229 229 252 —– —– 2009 DRC, Rwanda, FDLR 2327 2337 2384 —– —– 2010 FLDR, Mayi Mayi 110 133 140 —– —– 2011 - - - - - Celkem 3860 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 6988

253

Občanská válka v Džibutsku (1990 – 1994) Oběti bitev

Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Lokace bojiště 1991 Džibutský režim, FRUD 59 59 239 Džibutsko 1992 —– —– 44 129 757 —– —– 1993 —– —– 33 33 107 —– —– 1994 —– —– 39 39 46 —– —– Celkem 260 Celkem oběti bitev 260

Občanská válka v Burundi (1993 – 2008) Oběti bitev Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 1993 ? ? ? ? Burundi 1994 Burundský režim, CNDD 56 56 497 —– —– 1995 —– —– 254 235 527 —– —– 1996 —– —– 495 530 961 —– —– 1997 Burundský režim, CNDD, FROLINA, PALIPEHUTU-FNL 551 639 1228 —– —– 1998 Burundský režim, CNDD, PALIPEHUTU-FNL 743 1248 1713 —– —– 1999 Burundský režim, CNDD-FDD, PALIPEHUTU-FNL 321 524 679 —– —– 2000 —– —– 1310 1362 2123 —– —– 2001 —– —– 1163 1955 2494 —– —– 2002 —– —– 765 1114 1591 —– —– 2003 —– —– 972 972 1138 —– —– 2004 Burundský režim, PALIPEHUTU-FNL 367 387 425 —– —– 2005 —– —– 285 285 355 —– —– 2006 —– —– 137 137 137 —– —– 2007 PALIPEHUTU-FNL, PALIPEHUTU-FNL-LP 46 52 52 —– —– 2008 Burundský režim, PALIPEHUTU-FNL 201 201 205 —– —– Celkem 9697 Oběti jednostranného násilí Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 1993 ? ? ? ? Burundi 1994 ? ? ? ? —– —– 1995 Burundský režim, hutuští rebelové 893 1276 1596 —– —– 1996 —– —– 1783 2142 9103 —– —– 1997 —– —– 652 652 1433 —– —– 1998 —– —– 641 742 1147 —– —– 1999 —– —– 470 575 956 —– —– 2000 —– —– 593 625 695 —– —– 2001 CNDD-FDD 53 58 64 —– —– 2002 Burundský režim, PALIPEHUTU-FNL, CNDD-FDD 434 436 535 Burundi, DRC 2003 —– —– 274 274 399 Burundi, DRC 2004 Burundský režim, PALIPEHUTU-FNL 236 236 236 Burundi 2005 —– —– 94 94 94 —– —– 2006 PALIPEHUTU-FNL 33 35 38 —– —– Celkem 7145 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 16842

254

Občanská válka v Ugandě (1986 – současnost) Oběti bitev

Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Bojiště 1986 Uganda, HSM, NRA 1162 1987 Uganda, HSM, NRA 2999 1988 Uganda, UPDCA, NRA 1716 1989 Uganda, LRA, UPA 1019 1019 1040 —– —– 1990 —– —– 621 621 633 —– —– 1991 —– —– 853 853 853 —– —– 1992 Uganda, UPA 72 72 72 —– —– 1993 - - - - - 1994 Uganda, LRA 149 150 226 Uganda 1995 Uganda, LRA, SPLM/A 331 331 368 —– —– 1996 Uganda, LRA, ADF, WNBF, SPLM/A 1392 1392 1740 Uganda, Zair 1997 Uganda, LRA, ADF, UNRF II 946 946 1233 Uganda, Súdán 1998 Uganda, LRA, ADF 833 833 1026 Uganda, DRC 1999 —– —– 355 355 355 —– —– 2000 —– —– 388 388 407 —– —– 2001 —– —– 194 199 247 Uganda, DRC, Súdán 2002 —– —– 1086 1094 1881 —– —– 2003 Uganda, LRA 629 629 1131 Uganda, Súdán 2004 Uganda, LRA, SPLM/A 1631 1752 2366 —– —– 2005 Uganda, LRA 695 695 814 —– —– 2006 —– —– 221 221 318 —– —– 2007 Uganda, LRA, ADF 91 91 147 Uganda 2008 Uganda, LRA 53 53 66 DRC, Súdán 2009 —– —– 238 238 263 DRC, Súdán, SAR 2010 —– —– 51 120 169 —– —– 2011 —– —– 137 137 147 —– —– Celkem 18066 Oběti jednostranného násilí Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Bojiště 1989 LRA 26 26 36 Uganda 1990 Uganda, UPA, LRA 183 183 183 —– —– 1991 Uganda, LRA 161 161 161 —– —– 1992 - 1994 - - - - - 1995 LRA 275 275 285 Uganda 1996 LRA 585 585 665 Uganda, Súdán 1997 LRA, ADF 596 596 636 —– —– 1998 —– —– 313 313 384 —– —– 1999 —– —– 278 278 310 —– —– 2000 —– —– 190 190 196 —– —– 2001 LRA 51 60 69 —– —– 2002 —– —– 1054 1054 1078 —– —– 2003 —– —– 635 635 872 —– —– 2004 —– —– 916 957 1051 —– —– 2005 —– —– 308 308 314 —– —– 2006 —– —– 47 47 62 —– —– 2007 —– —– 62 62 62 —– —– 2008 —– —– 732 732 1065 Súdán, DRC, SAR 2009 —– —– 1316 1316 1422 —– —– 2010 LRA, ADF 468 458 496 —– —– 2011 LRA 145 145 145 —– —– Celkem 8381 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 26447

255

Občanská válka v Somálsku (1991 – současnost) Oběti bitev Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 1991 Somálský režim, SNM, SPM, USC/SSA, USC/SNA 7369 8144 9145 Somálsko 1992 USC/SNA, AIAI, SSDF, Somaliland, SNM, SNF, SPM, SPM/SNA 4039 4639 13308 —– —– 1993 USC/SNA, SNF, SPM, SPM/SNA, SSDF, klan Marehan, klan Habar Gidir 471 478 543 —– —– 1994 Somálská vláda, USC/SNA, SPM, SPM/SNA, klan Habar Gidir, klan 623 625 1051 —– —– Xawaadle, Somaliland, síly Abdurahmana Ahmeda Ali Tuura 1995 USC/SNA, USC/SNA-OA, RRA, USC/PM, klan Marehan, klan Habar Gidir, 453 460 934 —– —– Somaliland, síly Abdurahmana Ahmeda Ali Tuura 1996 USC/SNA, USC/SNA-OA, RRA, klan Habar Awal, klan Habar Garhadjis 753 755 1169 —– —– 1997 USC/SNA, USC/SNA-OA, RRA, síly generála Morgana, síly Omara Jesse 268 268 389 —– —– 1998 USC/SNA, RRA, síly generála Morgana, síly Omara Jesse 286 312 359 —– —– 1999 USC/SNA, USC/SSA, RRA, DSA, JVA, SNF, SNF-MSAB, klan Abdalle 403 415 530 —– —– Aronehklan, klan Eli Omar, síly generála Morgana 2000 TNG, SPM, klan Abdalleh Agon Yar, klan Eli Agon Yar, klan Garre, klan 148 171 202 —– —– Jiddo, klan Xawaadle, klan Galjeél, síly Omara Jesse 2001 TNG, USC/SSA, USC/SSA-OMF, SRRC, klan Abdulleh, klan Kabaloh. klan Ayr, klan Sa´d, síly Abdirizaka Bihi, síly Ahmeda Sheikha Buraleha, síly 395 417 513 —– —– Abdullahi Yusufa, síly Yusufa Hajji Nura 2002 TNG, USC/SSA, USC/SSA-OMF, SRRC, RRA, RRA-MH, klan Agon Yar, klan Warsangeli, klan Ali Gaf, klan Mahadade, klan Dir, klan Saád, klan 579 606 930 —– —– Garre, klan Jiddo, síly Abdullahiho Yusufa, síly Jamy Ali Jamy 2003 TNG, USC/SSA, USC/SSA-OMF, JVA, RRA, RRA-MH, klan Dir, klan Saád, klan Marehan, klan Mohamed Muse, klan Warsangeli, klan Saleban 413 418 621 —– —– Abdalla 2004 TFG, JVA, klan Afi, klan Abtisame, klan Dabare, klan Luway, klan Daúd, klan Warsangeli, klan Dir, klan Marehan, klan Duduble, klan Suleiman, klan 665 669 940 —– —– Rer Ahmad, klan Hawarsame, klan Habar Ya´qub, klan Saád, síly generála Morgana, Puntland, Somaliland 2005 TFG, RRA, RRA-MH, klan Galjeél, klan Jejele, klan Garre, klan Marehan, 286 297 367 —– —– klan Huber, klan Yantar, klan Saád, klan Suleiman 2006 TFG, ARS/UIC, ARPCT klan Saád, klan Suleiman 1031 1157 2001 —– —– 2007 TFG, ARS/UIC 1571 1589 2112 —– —– 2008 TFG, Al-Shabaab, ARS/UIC, ASWJ, Harakat Ras Kamboni, klan Abgal, 779 1618 2348 —– —– klan Xawaadle, klan Gaadsan, klan Maálin Weyne 2009 TFG, Al-Shabaab, Hizbul-Islam, ASWJ 1889 1794 2551 —– —– 2010 TFG, Al-Shabaab, Hizbul-Islam, ASWJ, Puntland, síly Muhammada Saíd 2051 2692 2924 —– —– Atoma, klan Qubeys, klan Suleiman 2011 TFG, Al-Shabaab, SVA, Puntland, síly Muhammada Saíd Atoma, klan 1626 2028 2370 —– —– Saád, klan Suleiman, Keňa, Etiopie Celkem 29134 Oběti jednostranného násilí Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Bojiště 1991 Somálský režim, USC/SSA 250 300 305 Somálsko 1992 SPM/SNA 90 90 90 —– —– 1993 - 1998 - - - - —– —– 1999 RRA 37 37 37 —– —– 2000 - 2007 - - - - —– —– 2008 Al-Shabaab 34 43 47 —– —– 2009 - - - - —– —– 2010 Al-Shabaab 86 88 95 —– —– 2011 TFG, Al-Shabaab 70 80 113 —– —– Celkem 638 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 29772

256

Konflikt v Etiopii o status SRS (1994 – současnost) Oběti bitev

Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Bojiště 1994 Etiopský režim, ONLF 50 50 50 Etiopie 1995 - - - - - 1996 Etiopský režim, ONLF, AIAI 211 211 481 Etiopie, Somálsko 1997 - - - - - 1998 Etiopský režim, ONLF 25 25 87 Etiopie 1999 Etiopský režim, ONLF, AIAI 50 50 640 Etiopie, Somálsko 2000 Etiopský režim, ONLF 25 25 855 Etiopie 2001 —– —– 25 25 117 —– —– 2002 —– —– 25 25 637 —– —– 2003 —– —– 25 25 260 —– —– 2004 —– —– 25 25 525 —– —– 2005 —– —– 58 58 695 —– —– 2006 —– —– 25 25 818 —– —– 2007 —– —– 152 152 737 —– —– 2008 —– —– 25 25 416 —– —– 2009 —– —– 473 473 995 —– —– 2010 —– —– 25 25 1860 —– —– 2011 —– —– 25 25 379 Celkem 1244 Oběti jednostranného násilí Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Bojiště 1993 - 2001 - - - - Etiopie 2002 Etiopský režim 35 35 40 —– —– 2003 —– —– 509 509 509 —– —– 2004 —– —– 244 244 244 —– —– 2005 - - - - —– —– 2006 Etiopský režim 26 26 26 —– —– 2007 ONLF, Etiopský režim 244 244 332 —– —– 2008 Etiopský režim 34 34 58 —– —– Celkem 1092 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 2336

Válka mezi Etiopií a Eritreou (1998 – 2000) Oběti bitev

Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Bojiště 1998 Etiopie, Eritrea 218 1000 1980 Etiopie, Eritrea 1999 —– —– 47192 47192 47192 —– —– 2000 —– —– 50000 50000 50000 —– —– Celkem 98192 Celkem oběti bitev 98192

257

Konflikt v Etiopii o status státu Oromia (1991 – současnost) Oběti bitev

Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Bojiště 1991 Etiopský režim, OLF 700 700 1330 Etiopie 1992 —– —– 165 165 275 —– —– 1993 - - - - —– —– 1994 Etiopský režim, OLF 25 25 42 —– —– 1995 —– —– 25 25 401 —– —– 1996 - - - - —– —– 1997 - - - - —– —– 1998 Etiopský režim, OLF 25 25 25 —– —– 1999 —– —– 711 711 3003 —– —– 2000 —– —– 25 25 608 —– —– 2001 —– —– 25 25 876 —– —– 2002 —– —– 25 25 1600 —– —– 2003 —– —– 25 25 54 —– —– 2004 —– —– 25 25 167 —– —– 2005 —– —– 25 25 132 —– —– 2006 —– —– 25 25 202 —– —– 2007 —– —– 25 25 361 —– —– 2008 —– —– 25 25 175 —– —– 2009 —– —– 42 42 97 —– —– 2010 —– —– 25 25 128 —– —– 2011 —– —– 25 25 174 —– —– Celkem 2073 Celkem oběti bitev 2073

Konflikt v regionu Ituri (2004 – 2006) Oběti bitev Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 1999 Hema, Lendu 1205 1205 6205 DRC 2000 —– —– 650 650 650 —– —– 2001 —– —– 474 474 524 —– —– 2002 Hema, Lendu, RCD-K-ML, UPC, Alur 2181 2181 2632 —– —– 2003 Hema, Lendu, FNI, FRPI, PUSIC, UPC 991 1533 3068 —– —– 2004 FAPC, FNI 51 51 52 —– —– 2005 - 2006 - - - - - Celkem 6094 Oběti jednostranného násilí Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 1999 - 2001 - - - - DRC 2002 FNI, UPC 2241 2241 2367 —– —– 2003 FNI, FAPC, UPC, FRPI, RCD-K-ML 2402 2585 3470 —– —– 2004 FNI, FAPC, FRPI, Mayi Mayi 367 522 522 —– —– 2005 FNI 83 92 92 —– —– 2006 - - - - - Celkem 5440 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 11534

258

Příloha č. 2: Bezpečnostní struktura Afriky dle Buzana a Wævera

Mapa modelů regionální bezpečnosti v Africe během studené války

(Buzan – Wæver 2003: 230)

259

Mapa modelů regionální bezpečnosti v Africe po skončení studené války

(Buzan – Wæver 2003: 231)

260