JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ
Hudební fakulta Katedra dechových nástrojů Studijní obor: Hra na lesní roh
Skupina lesních rohů České filharmonie
Diplomová práce
Autor práce: BcA. Tomáš Kolář Vedoucí práce: prof. Mgr. Jindřich Petráš Oponent práce: odb. as. MgA. Zuzana Rzounková, Ph.D.
Brno 2012
1 Bibliografický záznam KOLÁŘ, Tomáš. Skupina lesních rohů České filharmonie [The horn section of the Czech Philharmonic Orchestra]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra dechových nástrojů, 2012. 51 s. Vedoucí diplomové práce prof. Mgr. Jindřich Petráš.
Anotace Diplomová práce Skupina lesních rohů České filharmonie se zabývá především současnými členy hornové skupiny tohoto orchestru. Obsahuje jejich detailní životopisy a také rozhovory se dvěma vybranými členy. Významnou částí práce je kapitola o největších uměleckých osobnostech, které v průběhu historie v této skupině působili. Práce zahrnuje také historickou kapitolu o České filharmonii, která mapuje vývoj orchestru od jejího vzniku až po současnost, a jmenný seznam všech hráčů, kteří skupinou lesních rohů České filharmonie prošli.
Annotation This thesis The horn section of the Czech Philharmonic Orchestra mainly talks about the current members of the section. It describes their detailed biographies and even interviews of two selected members. An important part of the work is a chapter on the greatest artistic personals to date, which had played in the section throughout the history. The work also includes a historic chapter on the Czech Philharmonic, which maps the evolution of the orchestra from its inception to the present. It also lists all players who had been members of the horn section of the Czech Philharmonic Orchestra.
Klíčová slova Česká filharmonie, Lesní roh, Skupina lesních rohů
Keywords Czech Philharmonic, French horn, French horn section
2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl v ní veškerou literaturu a další zdroje informací, které jsem použil.
V Brně, dne 23. 4. 2012 Tomáš Kolář
3 Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval všem členům skupiny lesních rohů České filharmonie, kteří mi poskytli své životopisy pro tuto práci a zvláště pak Zdeňkovi Divokému a Jindřichu Kolářovi, kteří poskytli rozhovor.
4 Obsah
Předmluva...... 6 Úvod...... 7 1. Historie České filharmonie...... 9 2. Současní členové skupiny lesních rohů...... 17 2.1 Jan Vobořil...... 17 2.2 Ondřej Vrabec...... 18 2.3 Zdeněk Divoký...... 20 2.4 Jiří Havlík...... 22 2.5 Petr Duda...... 23 2.6 Jindřich Kolář...... 24 2.7 Petra Čermáková...... 25 2.8 Stanislav Suchánek...... 26 2.9 Resumé současného složení skupiny lesních rohů...... 27 2.10 Zvukový charakter hornové skupiny České filharmonie...... 28 3. Nejvýznamnější osobnosti skupiny lesních rohů...... 30 3.1 Miroslav Štefek...... 30 3.2 Zdeněk Tylšar...... 33 3.3 Radek Baborák...... 35 3.4 Dodatek...... 37 4. Rozhovory s vybranými hráči...... 39 4.1 Rozhovor s panem Zdeňkem Divokým...... 39 4.2 Rozhovor s panem Jindřichem Kolářem...... 43 5. Členové skupiny lesních rohů v průběhu historie...... 48 Závěr...... 50 Použité informační zdroje...... 51
5 Předmluva
Skupina lesních rohů České filharmonie. Samotný název této magisterské diplomové práce vypovídá o jejím ústředním tématu. Jako budoucí absolvent Janáčkovy akademie múzických umění v Brně v oboru Hra na lesní roh jsem si k završení svého magisterského studia vybral téma, které je pro mě velkou motivací. Česká filharmonie je bezpochyby nejvýznamnějším českým orchestrem současnosti, ovšem svého významného renomé dosáhla především v dobách minulých díky působení šéfdirigentů jako byli Václav Talich, Rafael Kubelík, Karel Ančerl a Václav Neumann. Chod instituce byl od začátku velmi ovlivňován různými neblahými vlivy, ať už to byla nejistá a křehká existence v jejích začátcích, obě světové války, nebo následný nástup komunistů k moci, který přetrval až do listopadu 1989. Po celou dobu existence zde ale působila, a dodnes působí, hráčská elita v čele s geniálními hráči, kteří jsou nebo byli vůdčími uměleckými osobnostmi svých generací. Hlavními tématy práce jsou historie orchestru, životopisy nejvýznamnějších hráčů, kteří kdy ve skupině lesních rohů působili, a především současná sestava hornové skupiny. Součástí práce jsou také rozhovory se dvěma současnými členy skupiny lesních rohů České filharmonie, které jsem do práce umístil kvůli zaznamenání jejich postřehů a vzpomínek z doby jejich působení v orchestru. Jaké jsou jejich vzpomínky na samotné působení v orchestru? Nebo jak vzpomínají na významné kolegy, například na výjimečné hráčské osobnosti Vladimíra Štefka a Zdeňka Tylšara? Nebo také na Radka Baboráka, který zde v začátcích své kariéry působil, a který je v dnešní době fenomenální a světově proslulá hráčská osobnost? Rád bych prostřednictvím jejich výpovědí a shrnutím historie poskytl zcela netradiční detailní pohled na skupinu lesních rohů nejvýznamnějšího českého orchestru vůbec s cílem zachovat o jejích členech co nejvíce informací.
6 Úvod
V úvodu své magisterské práce bych se rád vyjádřil k existující literatuře a pramenům, ze kterých jsem při psaní práce vycházel. Skutečně nenajdeme příliš mnoho literatury, která by měla stěžejní význam, a mohl jsem z ní při psaní práce vycházet. V první kapitole se zabývám historií České filharmonie a k té samozřejmě lze najít mnoho materiálu. V tomto ohledu byly pro mě důležité dvě publikace a to Česká filharmonie 100 plus 10 autorky Yvetty Koláčkové (rok vydání 2006) a Česká filhamonie, jejímž autorem je Karel Mlejnek (vydáno 1996), které detailně shrnují historii orchestru od jeho vzniku až po dobu vydání obou publikací. Jejich přínos je především v detailním přehledu z hlediska působení šéfdirigentů u orchestru. V knize Yvetty Koláčkové také najdeme několik životopisů nedávných a současných členů skupiny lesních rohů. Dalším zajímavým pramenem je brožura České filharmonie vydaná k jejímu sedmdesátiletému výročí. Česká filharmonie 1896-1966 obsahuje velmi detailní popis vzniku a historie spolu s mnoha zajímavými zákulisními informacemi až do roku 1966, kdy byla vydána. Autorem textu je Karel Šrom, který zde velice detailně popisuje způsob práce jednotlivých dirigentů, poukazuje na jejich kladné i záporné vlastnosti a hodnotí jejich přínos orchestru. Tato brožura kontrastuje s moderními publikacemi Yvetty Koláčkové a Karla Mlejnka především tím, že líčí Českou filharmonii z tehdejšího pohledu 60.let. I v jazykovém vyjadřování je na první pohled patrný rozdíl. Při hledání vhodné literatury jsem také narazil na zajímavou publikaci, kterou nemohu opomenout zmínit. Jde o knihu Richarda Veselého Dějiny České filharmonie v letech 1901-1924 s datem vydání v roce 1935. Zajímavá je tím, že je psaná tehdejším starobylým českým jazykem, který je v dnešní době již špatně čitelný. Obsahuje mnoho detailních informací především o ekonomickém stavu České filharmonie v jejích počátcích. K tématu mé práce je ale prakticky nepoužitelná, proto ji v seznamu použitých informačních zdrojů neuvádím. Další uvedená literatura má spíše doplňující charakter. V obou vydáních Československého hudebního slovníku osob a institucí a v
7 publikaci Svaz českých skladatelů a koncertních umělců najdeme detailní informace především o dirigentech, ale nalezneme zde i zmínky o tehdejších nejvýznačnějších členech skupiny lesních rohů v České filharmonii-Miroslavovi Štefkovi a také Zdeňku Tylšarovi. O hráčích mladšího data narození toho zatím příliš napsáno nebylo. Jistě na tom má zásluhu to, že podobné publikace v dnešní době nevychází a veškeré podrobné informace lze najít na internetu. V případě bývalého člena skupiny lesních rohů Radka Baboráka, který je neuvěřitelným fenoménem, si ovšem dovoluji tvrdit, že o něm toho zanedlouho bude napsáno mnoho. Jeho jméno se jistě bude objevovat mezi nejvýznamnějšími uměleckými osobnostmi dnešní doby. Významným pramenem, co se týká ostatních hráčů, pro mě byl Archiv České filharmonie a osobní setkání s hráči, které jsem i osobně požádal o životopisy.
8 1. Historie České filharmonie
Cesta ke vzniku České filharmonie nebyla vůbec jednoduchá. Zatímco mnoho dnešních evropských orchestrů vychází z dlouholeté tradice dřívějších šlechtických dvorních kapel, orchestr České filharmonie musel vzniknout především díky úsilí svých zakládajících členů. První zárodky vzniku takového tělesa nacházíme v polovině 19. století. V této době neexistoval v Praze žádný profesionální symfonický orchestr, pouze orchestry divadelní. Byly to orchestry tehdejšího Prozatímního divadla a Německého divadla v Praze a původně působily zcela samostatně. Přesto zde vznikala myšlenka samostatných orchestrálních koncertů, jejímž průkopníkem a podporovatelem byl Bedřich Smetana. Ten se v roce 1861 stal kapelníkem Prozatímního divadla a velmi usiloval o pořádání samostatných orchestrálních koncertů pro české obecenstvo1. V roce 1869 učinil Bedřich Smetana nový pokus o pořádání samostatných koncertů a ročně začlenil čtyři koncerty do provozu operního orchestru Prozatímního divadla. Od roku 1871 byly do koncertů zapojeny již oba pražské operní orchestry a jejich kapelníci se v řízení koncertů střídali. Od roku 1873 byla tato spolupráce obou orchestrů završena vznikem spolku, který dostal název Filharmonie. V roce 1874 však Smetana ohluchl, opustil post kapelníka a tím bylo prozatím soustavné pořádání orchestrálních koncertů po dobu dvaceti let přerušeno. V tomto mezidobí dochází k dokončení a otevření Národního divadla, následnému požáru a znovuotevření2. Cesta k založení České filharmonie se otevírá až v roce 1894, kdy dochází v Národním divadle ke stávce členů orchestru, která byla vyvolaná nespokojeností hráčů z pořádání občasných orchestrálních koncertů, které zatěžovaly chod operního domu. Myšlenka založení nového hudebního spolku vzniká u houslisty Národního divadla Aloise
1 Bedřich Smetana (1824-1884) byl velkým zastáncem a průkopníkem samostatných orchestrálních koncertů u nás. Jako předseda hudebního oboru tehdejší Umělecké besedy prosazoval orchestrální koncerty a v období 1864-1865 tři takové koncerty Umělecká beseda pořádala. Byly však ztrátové, jejich konání tedy nepokračovalo a k oživení této myšlenky trvalo dalších několik let. 2 Národní divadlo bylo otevřeno 11. 6. 1881, následně zničeno požárem 12. 8. 1881 a znovuotevřeno 18. 11. 1883.
9 Palečka, který byl hlavním aktérem stávky, a který dostal nápad pořádat vlastní orchestrální koncerty a za tím účelem založit spolek. Spolu s několika kolegy dostaly povolení k založení spolku Česká filharmonie. V publikaci Yvetty Koláčkové3 se dozvíme detailní znění původního názvu spolku...Česká filharmonie – Spolek ku povznesení hudebního umění v Praze, jakož i spolku penzijního členů orchestru Národního divadla, jich vdov a sirotků. Spolek měl totiž také chránit vysloužilé členy orchestru Národního divadla, proto tedy spolek penzijní. 7. června 1894 byly schváleny stanovy spolku, ze kterých bylo čerpáno pro programové prohlášení České filharmonie, které bylo vydáno v listopadu 1895. Za den vzniku České filharmonie je považováno datum 4. ledna 1896, kdy zazněl první samostatný orchestrální koncert nového spolku. Koncert se konal v Rudolfinu a dirigentem nebyl nikdo jiný než Antonín Dvořák4. Na koncertě zazněly Dvořákovy skladby třetí Slovanská rapsodie, prvních pět Biblických písní, předehra Othello a nakonec Dvořákovo nejznámější dílo Symfonie č. 9 „Novosvětská“ e-moll. Garantem koncertu byla samozřejmě osobnost Antonína Dvořáka, který byl již tehdy světově proslulou hudební osobností. Orchestr neměl stálého dirigenta, u taktovky se střídali kapelníci Národního divadla Adolf Čech5 a Mořic Anger6. Dalšími dirigenty byli tehdy Karel Kovařovic7 a začínající hudební osobnost Oskar Nedbal8. Neshody členů orchestru Národního divadla s dirigentem Karlem Kovařovicem vedly v roce 1901 k další stávce, která fakticky odstartovala osamostatnění České filharmonie. Ta již tedy nebyla pouhou institucí, která se stále nacházela v jakémsi područí Národního divadla, ale stala se zcela samostatným orchestrem. Takto osamostatněný orchestr se poprvé představil 15. 10.
3 KOLÁČKOVÁ, Yvetta et al. Česká filharmonie 100 plus 10. Praha: Academia, 2006. s. 16-17. 4 Antonín Dvořák (1841-1904)-světově proslulý český hudební skladatel. Mimojiné působil jako ředitel konzervatoře v New Yorku (1892-1895). Od roku 1901 byl profesorem na Pražské konzervatoři. Jeho žáky byli například Vítězslav Novák, Oskar Nedbal nebo Josef Suk starší. 5 Adolf Čech-český dirigent, kapelník Národního divadla. 6 Mořic Anger (1844-1905)-český dirigent a skladatel. 7 Karel Kovařovic (1862-1920)-český skladatel a dirigent. 8 Oskar Nedbal (1874-1930)-český skladatel a dirigent, violista. Prvních deset let České filharmonie s orchestrem intenzivně spolupracoval a byl považován za její vůdčí uměleckou osobnost.
10 1901 pod vedením dirigenta Ludvíka Čelanského9. V této době bylo velice složité, především po finanční stránce, udržet orchestr v chodu. Na její provoz přispívali instituce i jednotlivci. Orchestr si na sebe musel vydělávat vlastní činností a to i činnostmi, které zdaleka neměly potřebnou uměleckou úroveň. Již od počátků byly pořádány zájezdy do českých venkovských měst, které se staly tradicí. Šéfdirigent musel být v té době schopný z velké části také po ekonomické stránce, aby udržel instituci v chodu. Byl vlastně i jejím ředitelem, protože ředitele jako samostatnou osobu v té době Česká filharmonie neměla. Po Ludvíkovi Čelanském nastupuje na post šéfdirigenta Vilém Zemánek10, který orchestr vedl až do roku 1918 a jeho chod stabilizoval. Česká filharmonie naštěstí nebyla nucena ukončit svou činnost z finančních důvodu do první světové války například díky tomu, že si jí najímali tehdejší Umělecká beseda a Česká jednota pro orchestrální hudbu. Rovněž Oskar Nedbal přišel s nápadem transformovat Českou filharmonii jako společnost s ručením omezeným, do které osobně vložil část kapitálu. České filharmonické družstvo s.r.o. se stalo provozovatelem orchestru ovšem po vypuknutí první světové války muselo svoji činnost ukončit. Vilém Zemánek provedl orchestr tímto existenčně nejistým obdobím a dokázal ho udržet v chodu i v průběhu první světové války. Po ní však byl z funkce odvolán s údajným odůvodněním, že je německého původu. Nepatřil sice k nejlepším po dirigentské stránce, ale po organizační, obchodní a ekonomické jistě. Pořádal na tehdejší dobu velké množství koncertů a zapsal se tak s celým orchestrem pražskému publiku do povědomí. Již podruhé se tedy po sesazení Viléma Zemánka dostává na post šéfdirigenta Ludvík Vítězslav Čelanský, i když jen na krátkou dobu. Ve stejné době se u orchestru objevil druhý dirigent s rovnocennými
9 Ludvík Vítězslav Čelanský (1870-1931)-český dirigent, který se stal dvakrát šéfdirigentem České filharmonie. Poprvé v roce 1901, ovšem hned v roce 1902 se funkce vzdal. Podruhé v roce 1918, opět pouze na jeden rok. 10 Vilém Zemánek (1875-1922)-byl synem rabína a byl vychováván německy. Původně vystudoval medicínu. Ve Vídni pak vystudoval dirigování a hudební vědu. V čele České filharmonie stál v letech 1903-1918. Orchestr dirigoval celkem na 1451 koncertech, což je zdaleka nejvíc oproti všem následujícím šéfdirigentů.
11 pravomocemi a tím byl Václav Talich11. Ludvík Čelanský byl odvolán a šéfdirigentem se stal Václav Talich v roce 1919. Pro orchestr byl jeho příchod skutečným přínosem jak po stránce umělecké tak po stránce organizační. Václav Talich dovedl orchestr postupně mezi elitu evropských orchestrů, podnikal s ním významné zahraniční zájezdy. Za jeho působení ve funkci dochází k navázání spolupráce s rozhlasem. V roce 1925 tak dochází k prvnímu hudebnímu přenosu i ke vzniku prvních nahrávek České filharmonie s Václavem Talichem. Ale ani pod jeho pevným a umělecky přínosným vedením se chod orchestru neobešel bez finančních potíží. Václav Talich byl také často zván ke spolupráci se zahraničními orchestry. Během jeho nepřítomnosti Českou filharmonii dirigují František Stupka12 a Karel Šejna13. Svoji první příležitost vést těleso dostávají také budoucí šéfdirigenti Rafael Kubelík14 a Karel Ančerl15. Z pozice šéfdirigenta odchází Václav Talich v roce 1941. Před příchodem Rafaela Kubelíka vedl orchestr krátce Karel Šejna. Rafael Kubelík se stává šéfdirigentem v roce 1942, ovšem orchestr České filharmonie řídil poprvé již ve svých dvaceti letech v roce 1934 a od té doby mnohokrát. Za působení Rafaela Kubelíka dochází k nesmírně důležité události, která definitvně ukončila existenční a finanční nejistotu orchestru. Tou bylo vydání Dekretu prezidenta republiky o zestátnění České filharmonie, který dne 22. října 1945 podepsal tehdejší československý prezident Edvard Beneš. V knize Yvetty Koláčkové stojí výňatek z dekretu...Z řádných a zatímních členů spolku Česká filharmonie,
11 Václav Talich (1883-1961)-jeden z nejvýznamnějších českých dirigentů. Šefdirigentem České filharmonie byl v období let 1919-1941. 12 František Stupka (1879-1965)-český dirigent. Dirigentem České filharmonie byl v letech 1919-1939. Měl významný podíl ve vedení orchestru, kdy doplňoval šéfdirigenta Václava Talicha. 13 Karel Šejna (1896-1982)-český dirigent. Původně byl kontrabasistou České filharmonie, jejím dirigentem byl od roku 1938 do roku 1961. Vedl orchestr ve dvou přechodných obdobích: po odchodu Václava Talicha do příchodu Rafaela Kubelíka a stejně tak po emigraci Rafaela Kubelíka do nástupu Karla Ančerla. 14 Rafael Kubelík (1914-1996)-světově známý český dirigent, syn významného houslisty Jana Kubelíka. Šéfdirigentem České filharmonie byl v letech 1941-1948. Od roku 1948 žil v emigraci. Působil mimo jiné jako umělecký ředitel a dirigent v Chicago Symphony Orchestra nebo v Královské opeře Covent Garden v Londýně. Po celou kariéru byl významným propagátorem české hudby v zahraničí. 15 Karel Ančerl (1908-1973)-patří vůbec k nejvýznamnějším českým dirigentům. Od roku 1950 do roku 1968 byl šéfdirigentem České filharmonie. Pod jeho vedením dosáhl orchestr světové úrovně. V roce 1968 emigroval z politických důvodů a do konce života působil v Torontu v Kanadě. Jeho nahrávky jsou i dnes s odstupem času hodnoceny v superlativech.
12 sdružení hudebních umělců z povolání v Praze, se zřizuje státní orchestr s názvem Česká filharmonie, jako samostatný a samosprávný ústav se sídlem v Praze. Náklady spojené se správou a provozem státního orchestru Česká filharmonie, pokud nejsou kryty vlastními příjmy, hradí stát.16 Tento dekret měl za následek především vyřešení existenčních problémů do budoucnosti, vzniká profesionální managment, který se zabývá organizačním řízením orchestru a šéfdirigent se stará především o uměleckou stránku. V roce 1946 Rafael Kubelík s orchestrem České filharmonie záhájil i zakončil vůbec první ročník hudebního festivalu Pražské jaro17. Bohužel pro orchestr Rafel Kubelík v roce 1948 po únorovém komunistickém puči emigroval. Při svém působení v zahraničí pak dosáhl světového věhlasu. Po odchodu Rafaela Kubelíka zvolil orchestr do svého čela tehdy ještě mladého Václava Neumanna18. To však nemělo dlouhého trvání, neboť jako mladý dirigent neměl ještě dostatek zkušeností pro vedení takového tělesa. Uměleckým ředitelem a šéfdirigentem byl po dohodě zvolen opět Karel Šejna a Václav Neumann se stal jeho zástupcem. Jeho čas na postu šéfdirigenta České filharmonie měl však ještě přijít. V roce 1950 dochází k významné události, kdy byl uměleckým ředitelem a šéfdirigentem jmenován Karel Ančerl, který byl do té doby šéfem Symfonického orchestru Československého rozhlasu. Přínos Karla Ančerla pro orchestr je nezpochybnitelný. Soustavná práce Karla Ančerla dovedla orchestr mezi nejlepší světové orchestry a z tohoto renomé těží orchestr České filharmonie dodnes. Do jeho práce ovšem v roce 1968 zasáhla neblahá politická událost. Tou byl vpád a okupace vojsky Varšavské smlouvy, který více než na dvě desetiletí poznamenal život v
16 KOLÁČKOVÁ, Yvetta et al. Česká filharmonie 100 plus 10. Praha: Academia, 2006. s. 18-19. 17 Pražské jaro-významný mezinárodní hudební festival, který je pořádán v Praze pravidelně od roku 1946. Vystupují na něm významní zahraniční, světově známí dirigenti, sólisté, orchestry. Součástí festivalu je také od roku 1947 mezinárodní interpretační soutěž mladých talentů, kdy se jednotlivé soutěžní obory opakují v pravidelných intervalech. 18 Václav Neumann (1920-1995)-významný český dirigent, který dlouhou dobu zastával post šéfdirigenta České filharmonie (1968-1990). S orchestrem uskutečnil významný počet nahrávek.
13 tehdejším Československu. Karel Ančerl se následně vzdal místa šéfdirigenta a rozhodl se odejít do emigrace. Pokračovatelem šéfdirigentské štafety od roku 1968 byl zvolen Václav Neumann, který se k orchestru vrací jako vyzrálý dirigent a umělecký vedoucí s četnými zahraničními zkušenostmi, které mu chyběly při jeho prvním kontaktu se šéfdirigentským postem po emigraci Rafaela Kubelíka v roce 1948. Jeho návrat k orchestru byl tentokrát dlouhotrvající a Václav Neumann po celou dobu působení udržoval světové renomé orchestru. Před jeho odchodem z čela České filharmonie dochází v listopadu 1989 k Sametové revoluci, k pádu komunistického režimu v Československu, při které byl orchestr České filharmonie významným podporovatelem nadějně vyhlížející politické situace, která měla vést ke svobodnému státu. S orchestrem v té době významně spolupracovali dirigenti Zdeněk Košler19, Libor Pešek20 a Jiří Bělohlávek21. Po dlouhém období, kdy šéfdirigenti České filharmonie působili u orchestru mnoho let (u Václava Talicha a Václava Neumanna to bylo dokonce 22 let) je začátek devadesátých let poznamenán nestabilitou na postu šéfdirigenta. Orchestr hledá vhodnou uměleckou osobnost, která by měla orchestr vést a navázat na předchozí dlouholetou práci dřívějších šéfdirigentů. Dlouholetá a soustavná práce šéfdirigenta s orchestrem začíná po častém střídání na nejvyšším uměleckém postu chybět a orchestr v průběhu devadesátých let začíná ztrácet svůj dřívější lesk a renomé. V roce 1990, kdy orchestr opouští po dlouhých letech Václav Neumann se stává šéfdirigentem Jiří Bělohlávek, který ovšem ve funkci vydržel pouze do roku 1992. Orchestr si ještě za jeho působení ve funkci vybral těsnou většinou jeho nástupce a Jiří Bělohlávek sám funkci složil. Jeho nástupcem byl historicky první zahraniční šéfdirigent, Němec Gerd
19 Zdeněk Košler (1928-1995) byl stálým dirigentem České filharmonie v letech 1971- 1981. Na dirigentském stupínku se u orchestru objevil celkem na 295-ti koncertech. 20 Libor Pešek (nar. 1933) působil jako stálý dirigent České filharmonie od roku 1982 do roku 1990. Deset let působil v čele Royal Liverpool Philharmonic Orchestra (1987- 1997). 21 Jiří Bělohlávek (nar. 1946) působil u České filharmonie také jako stálý dirigent v letech 1981-1990. V letech 1990-1992 byl jejím šéfdirigentem. V roce 2010 byl jmenován opět jejím šéfdirigentem počínaje sezonou 2012/2013.
14 Albrecht22. Ten ovšem celkově k orchestru nezapadl a po vyhrocené situaci, která začala kvůli jeho kontroverzním prohlášení v tisku a neustále se pak zhoršovala, se rozhodl k odchodu. Následující dva roky byl šéfdirigentem Vladimír Válek23, který vedl orchestr ve velmi neklidném období, které stále doznívalo po odchodu jeho předchůdce. Za jeho působení vedení České filharmonie hledalo nějakou významnou zahraniční osobnost, která by po rozbouřeném období nastolila pořádek a klid potřebný k soustavné práci. V roce 1998 padla volba na klavírního virtuoza a dirigenta ruského původu Vladimira Ashkenazyho24. Ten splnil náročná očekávání jen z části. Jeho vztah k orchestru se rozhodně nedal považovat za vroucí a tolik potřebná soustavná práce s orchestrem se opět nedostavila také proto, že se spíše než šéfdirigentským povinnostem věnoval jiným uměleckým aktivitám a u orchestru se neobjevoval příliš často. Vladimir Ashkenazy opouští místo šéfdirigenta v roce 2003. V době jeho působení intenzivně spolupracovali s orchestrem další zahraniční dirigenti Ken-ičiro Kobajaši25 a Sir Charles Mackeras26. Po letech pokusů se zahraničními šéfdirigenty se na delší dobu u orchestru objevuje český digent Zdeněk Mácal27. Jeho příchod byl plný očekávání, neboť orchestr pravidelně dirigoval od roku 1996 po návratu z emigrace. Z počátku s orchestrem pracuje pilně, soustavně a na všech stranách tedy panuje spokojenost. Koncerty pod jeho vedením jsou publikem velmi oceňované z důvodu jednak vysoké umělecké úrovně a do značné míry také jeho hereckým vystupováním, kterým bylo mnoho lidí nadšeno. I odborná kritika hodnotila jeho koncerty velmi kladně. V průběhu let však začíná zprvu vřelá spolupráce stagnovat a orchestr se
22 Gerd Albrecht (nar. 1935) byl prvním zahraničním šéfdirigentem České filharmonie (1993-1996). 23 Vladimír Válek (nar. 1935) poprvé dirigoval Českou filharmonii v roce 1972. Jejím šéfdirigentem byl v letech 1996-1998. Byl dlouholetým šéfdirigentem Symfonického Orchestru Českého Rozhlasu v Praze (1985-2011). 24 Vladimir Ashkenazy (nar. 1937) byl druhým zahraničním dirigentem České filharmonie a to v letech 1998-2003. Mimo dirigování je významným klavírním virtuosem. 25 Ken-ičiro Kobajaši (nar. 1940)-japonský dirigent, který působil jako stálý hostující dirigent v letech 1996-2003. 26 Sir Charles Mackerras (1925-2010)-britský dirigent, významně propagoval ve světě českou hudbu především Leoše Janáčka. Hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie byl v letech 1996-2003. 27 Zdeněk Mácal (nar. 1936)-šéfdirigentem České filharmonie byl od roku 2003 do roku 2009. Poprvé dirigoval Českou filharmonii již v roce 1966. V roce 1968 emigroval a působil především ve Spojených státech amerických.
15 již dále pod jeho vedením nevyvíjí. Zdeněk Mácal opouští místo šéfdirigenta v roce 2009. Po Zdeňku Mácalovi přichází další zahraniční osobnost, jejíž působnost sahá až do dnešní doby. V roce 2009 přijal nabídku postu šéfdirigenta České filharmonie izraelský dirigent Elijahu Inbal28, i když opět pouze na jakési přechodné období. Jeho působení končí po dvou letech na konci sezony 2011/2012, tudíž jeho působení v čele orchestru nezanechá na tváři orchestru v celkovém kontextu žádné výraznější stopy. Pomyslnou šéfdirigentskou štafetu v současné chvíli uzavírá Jiří Bělohlávek, který se vrací k vedení orchestru po deseti letech. Jeho působení bude zahájeno v následující sezóně 2012/2013. Jiří Bělohlávek se vrací se zkušenostmi, kterých dosáhl s nejlepšími světovými orchestry na nejvýznamnějších světových pódiích. Jeho příchod by tedy měl být zárukou intenzivní detailní práce, která bude vytvářet osobitou tvář orchestru a povede k opětovnému uměleckému růstu. Očekávání z jeho působení jsou opět velká, nezbývá než doufat, že spolupráce bude úspěšná a umělecky přínosná. Z předchozího stručného historického shrnutí vyplývá, že to Česká filharmonie neměla nikdy jednoduché. Počínaje velmi složitým vznikem a vleklými existenčními problémy přes vlivy politických událostí, které orchestr dvakrát připravily o jeho nejvýznamnější šéfdirigenty, a konče velmi bouřlivým a nestabilním obdobím v devadesátých letech, se všechny tyto události odrážejí v konečné podobě orchestru. Česká filharmonie se však se všemi nepříjemnými událostmi naštěstí dokázala vyrovnat. Může se tedy nyní zaměřit na zvyšování uměleckých kvalit, aby obstála ve srovnání s nejlepšími orchestry, i když je jasné, že na tomto poli není naprosto objektivní měření kvalit možné. Za celou dobu existence dirigovalo Českou filharmonii velké množství zahraničních dirigentů včetně těch světově nejproslulejších. Jejich přínos nebyl ovšem pro celkový vývoj orchestru tolik důležitý, proto je v této historické kapitole nezmiňuji.
28 Elijahu Inbal (nar. 1936)-dirigent pocházející z Izraele. Šéfdirigentem České filharmonie je od roku 2009. Tento post zastává do konce sezony 2011/2012. Působil mimo jiné jako šéfdirigent Teatro la Fenice (1984-1987, opět od roku 2007) a Berlínského symfonického orchestru (2001-2006).
16 2. Současní členové skupiny lesních rohů
Samotná skupina lesních rohů stejně jako jakákoli jiná nástrojová skupina je nepostradatelnou součástí orchestru. Má své osobnosti, vyvíjí se spolu s orchestrem. V České filharmonii působili od jejího začátku ti nejlepší hráči, které tehdejší doba nabízela. To ostatně platí dodnes. K tomu zde nalezneme osobnosti, které bez váhání můžeme označit jako geniální hráče. Ti jsou pak vůdčími uměleckými osobnostmi a určují tak podobu skupiny po stránce zvukové a samozřejmě hudební. V této kapitole se hodlám věnovat současné sestavě sekce lesních rohů (v sezóně 2011/2012).
2.1 Jan Vobořil 1. lesní roh a sólohornista
Jan Vobořil se narodil v roce 1972 v Čáslavi. Hru na lesní roh začal studovat v deseti letech na Lidové škole umění v Třešti u pana učitele Nováka. Poté byl přijat na Konzervatoř v Brně, kde studoval ve třídě prof. Františka Psoty (1986-1992), a kde také dostal ocenění pro nejlepšího absolventa. Ve studiu pokračoval na Akademii múzických umění v Praze u prof. Zdeňka Tylšara (1992-1996). Pravidelně se umisťoval na předních místech různých národních soutěží (Kraslice, Brno, Roudnice nad Labem). Na mezinárodních soutěžích získal v roce 1992 čestné uznání na Pražském jaru a o rok později v roce 1993 čestné uznání na soutěži v Ženevě. K významným počinům, kterých dosáhl již za studia na konzervatoři patří bezesporu působení v Mládežnickém orchestru Gustava Mahlera a v Komorním orchestru Gustava Mahlera v roce 1991. Svoji orchestrální dráhu zahájil v roce 1991, kdy byl do roku 1994 1. hornistou a sólohornistou Státní filharmonie Brno. Na stejné pozici působil v Pražské komorní filharmonii v letech 1994-2004. Od roku 2004 je 1. hornistou a sólohornistou České filharmonie, zároveň vedoucím skupiny
17 lesních rohů. Od roku 2006 je také členem umělecké rady orchestru. Jeho působení v orchestrech není spojeno pouze s domácími orchestry. Od roku 2005 je 1. hornistou a sólohornistou orchestru Solistes Européens Luxembourg. Jeho působení v zahraničních orchestrech rozšířily od roku 2011 orchestr Seoul Philharmonic Orchestra na přímé pozvání šéfdirigenta Myung-Whun Chunga a orchestr NDR Sinfonie Orchester Hamburg. V obou těchto orchestrech je hlavním hostujícím sólohornistou. Významná je také jeho spolupráce s Pražským komorním orchestrem, kde hraje od roku 1999 jako hostující 1. hráč lesního rohu. Jako sólista spolupracoval s českými, ale i zahraničními orchestry. Z Českých jsou to samozřejmě orchestr České filharmonie, dále pak Symfonický Orchestr Českého Rozhlasu v Praze, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Pražská komorní filharmonie, Filharmonie Brno aj. Ze zahraničních např. Slovenská filharmonie, Bavorský mládežnický orchestr, Orchestr d´Harmonia Nice aj. Věnuje se i komorní hře. Je členem Pražského dechového kvinteta, Okteta a Sexteta lesních rohů České filharmonie a také Českého hornového kvarteta, se kterým na více než dvaceti koncertech provedl Koncertní kus Roberta Schumanna pro 4 lesní rohy. Jako sólový nebo komorní hráč pořídil značné množství nahrávek pro Český rozhlas a Českou televizi, dále pro společnosti Supraphon, Octavia Records (Japonsko), Classicprint (Anglie), Harmonia Mundi (Německo) aj. Pravidelně spolupracuje s Radkem Baborákem jako sólista nebo jako komorní hráč.
2.2 Ondřej Vrabec 1. lesní roh a sólohornista
Narozen 1979. Hru na lesní roh začal studovat na Základní umělecké škole v Sezimově Ústí. Absolvoval Pražskou konzervatoř ve třídě prof. Bedřicha Tylšara. Ještě za studií, v pouhých sedmnácti letech, se objevuje v České filharmonii na zkušební dobu. Od roku 1999 je prvním hráčem a sólohornistou tohoto tělesa.
18 V roce 1997 se stal absolutním vítězem Soutěže konzervatoří v Ostravě. K dalším soutěžním úspěchům patří dosažení laureátských ocenění s různými komorními soubory (Concertino Praga, Soutěž Mozartovy obce). Své hráčské umění zdokonaloval na četných interpretačních kurzech pod vedením významných hudebních osobností (Hornclass v Novém Strašecí, Francouzsko-Česká Akademie v Telči, Bohuslav Martinů Academy, Maurice Bourgue Ensemble). Jako sólista pravidelně vystupuje s domácími i zahraničními orchestry (Česká filharmonie, Nagoya Philharmonic Orchestra, Sólistes Européenes Luxembourg, Augsburg Philharmonic Orchestra, Státní filharmonie Košice, Rzeszow Philharmonic, Lviv Philharmonic). Mimo sólového hraní se věnuje také komorní hudbě. Pravidelně vystupuje se soubory Brahms Trio Prague, PhilHarmonia Octet, Juventus Quintet, Czech Philharmonic Horn Club aj. Významného ocenění dosáhl s Brahms Trio Prague za nahrávku díla Johannesa Brahmse: Trio pro lesní roh, housle a klavír op. 40. Nahrávka byla v americkém časopisu Fanfare označena za pravděpodobně nejlepší nahrávku tohoto díla vůbec a byla umístěna do seznamu pěti nejlepších nahrávek s klasickou hudbou za rok 2008. Je také častým interpretem soudobých kompozic, ať už sólových nebo komorních s účastí lesního rohu, kdy jsou skladby psány přímo pro něho a jím samotným uváděny ve světových premiérách. Stále více se začíná věnovat i pedagogické činnosti, kdy působí jako pedagog na mezinárodních interpretačních kurzech doma i v zahraničí (Kanada, Japonsko). Umělecká činnost Ondřeje Vrabce se ovšem nevztahuje pouze k lesnímu rohu. Je též absolventem Pražské konzervatoře v oboru dirigování, kde studoval pod vedením např. Vladimíra Válka, Miriam Němcové a Hynka Farkače. Studium pokračoval na pražské HAMU u Radomila Elišky, Jiřího Bělohlávka a Františka Vajnara. Na dirigentském poli je jeho činnost neméně významná, v některých případech by se zdálo, že je důležitější složkou v uměleckém životě, nicméně Ondřej Vrabec tvrdí, že žádnému oboru nedává větší přednost. Z českých orchestrů dirigoval dokonce Českou filharmonii, a z
19 těch nejvýznamnějších dále pak Symfonický Orchestr Českého Rozhlasu, Pražskou komorní filharmonii nebo Janáčkovu filharmonii Ostrava. V zahraničí se objevil u Reykjavik Chamber Orchestra, Galeria Wind Orchestra Tokio nebo Státní filharmonie Košice. V letech 2002 a 2004 byl stipendistou London Masterclasses, kde pod vedením Benjamina Zandera vedl orchestr London Soloist Chamber Orchestra. Dosáhl i významného soutěžního úspěchu, kdy na mezinárodní dirigentské soutěži Pražské jaro v roce 2007 skončil na čtvtém místě. Získal čestné uznání poroty a cenu pro nejlepšího českého účastníka. U České filharmonie coby dirigent debutoval v roce 2010 záskokem za dirigenta Manfreda Honecka. První zahraníční zájezd, který vedl jako dirigent, absolvoval v roce 2011 do Jižní Koreji s Pražskou komorní filharmonií.
2.3 Zdeněk Divoký 2. lesní roh
Narodil se ve Zlíně v roce 1954. Na Lidové škole umění ve Zlíně studoval souběžně s lesním rohem také klavír. Jeho prvními učiteli byli na lesní roh František Gargulák a na klavír Olga Bělovská. Hru na lesní roh studoval nejprve na Konzervatoři v Brně u prof. Františka Šolce29 (od roku 1959). Svá studia pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně u stejného profesora (1975-1980). Od roku 1973 působil ve Státní filharmonii Brno, v letech 1975- 1979 byl jejím sólohornistou. Členem skupiny lesních rohů České filharmonie je od roku 1979 dodnes. Během své kariéry se zúčastnil mnoha národních a mezinárodních soutěží s významnými úspěchy. Stal se laureátem národní soutěže Ministerstva kultury v letech 1973, 1974 a 1976. Četných úspěchů dosáhl na soutěži v Markneukirchenu, kde postupně obdržel tyto ceny- v roce 1974 2. cena, v roce 1976 3. cena, a v roce 1978 se stává jejím 29 František Šolc (1920-1996) byl významným pedagogem, který svým působením na Janáčkově akademii múzických umění pozvedl (od roku 1964) brněnskou hornovou školu mezi světovou elitu. Jeho žáci se pravidelně umisťovali na předních místech v mezinárodních soutěžích. Jeho žáky byli například Zdeněk a Bedřich Tylšarovi, Zdeněk Divoký, Jindřich Petráš aj.
20 vítězem. V roce 1978 získal ještě 3. cenu na soutěži ARD v Mnichově. Intenzivně se také věnuje komorní hře. Ještě za působení v Brně působil v souborech Tres Moravi a Foerstrovo dechové kvinteto. V Praze se objevuje v Pražském žesťovém triu, v Pražském triu lesních rohů, v České dechové harmonii a v Oktetu českých filharmoniků. Pravidelně spolupracuje se soubory Collegium Musicum Pragense, Collegium Tripartitum, Stamicovo kvarteto, Panochovo kvarteto a Sexteto lesních rohů České filharmonie. Jako sólista nebo hráč v komorních souborech natočil významné množství skladeb na LP, CD a také pro rozhlas a televizi. Jeho koncertní činnost se odehrává po celé Evropě, dále pak například v Japonsku nebo Kanadě. Často vystupuje na sólových recitálech s vynikající klavíristkou Jarmilou Panochovou, dříve často spolupracoval na sólových koncertech se Zdeňkem a Bedřichem Tylšarovými. Mnoho skladeb českých autorů premiéroval (např. Klement Slavický, Jiří Pauer, Jindřich Feld aj.) Od roku 1991 pořádá každoročně spolu s prof. Jindřichem Petrášem a Jiřím Havlíkem interpretační kurzy ve hře na lesní roh Hornclass30. Za tímto účelem založili agenturu Horn Music Agency Prague. Sám je zván jako pedagog hudebních kurzů v zahraničí (Holandsko, Itálie, Švýcarsko, Německo, Japonsko). Věnuje se také pedagogické činnosti. Od roku 1998 vyučuje na Pražské konzervatoři a v současné době je také pedagogem na pražské Hudební akademii múzických umění. Velmi intenzivně se věnuje hře na přirozený lesní roh, se kterým často vystupuje na svých recitálech. Tématem přirozeného lesního rohu se také zabýval při doktorandském studiu se zaměřením na tento nástroj31. Objevil se jako člen poroty na několika mezinárodních soutěží ve hře na lesní roh-Pražské jaro 1992 a Leeuwarden 1995. Jeho práce
30 Hornclass-mezinárodní interpretační kurzy ve hře na lesní roh dříve pořádané od roku 1991 v Novém Strašecí, od roku 2010 v Praze-Břevnově. Kurzů se pravidelně účastní 50-70 studentů s hojnou mezinárodní účastí od začátečníků a amatérů přes studenty a profesionály. Na kurzech každoročně vyučují různé světové osobnosti hry na lesní roh-Hermann Baumann, Radek Baborák, Kerry Turner, Froidis Ree Wekre aj. 31 Doktorské studium absolvoval v letech 2002-2005 u prof. Zdeňka Tylšara a prof. Jaromíra Havlíka. Disertační práci s názvem Lesní roh v Čechách 1680-1830 obhájil v září 2006.
21 zahrnuje také publikování odborných článků, které byly otisknuty ve významných hudebních periodikách-The Horn Call, British Horn Magazine, Hudební rozhledy a Harmonie.
2.4 Jiří Havlík 2. lesní roh Jiří Havlík se narodil v roce 1956. Byl přijat na Pražskou konzervatoř, kde studoval pod vedením Bedřicha Tylšara. Ve studiu hry na lesní roh pokračoval na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Zdeňka Tylšara. Ve své kariéře získal několik ocenění na mezinárodních interpretačních soutěžích např. Concertino Praga a Pražské jaro. V roce 1978 získal na Pražském jaru 3. cenu. Členem České filharmonie je od roku 1979, kde zastává pozici 2. lesního rohu. Věnuje se sólové, ale i komorní hře. Působí v souborech Horn Trio Prague a Česká dechová harmonie, s nimiž uskutečnil několik nahrávek. Další nahrávky uskutečnil jako člen sexteta lesních rohů, s nímž v 80. a 90. letech nahrával skladby českých a francouzských autorů. V roce 2008 natočil sólovou desku s názvem Compositions, kde natočil české skladby 20. století pro lesní roh a klavír. Kromě působení v České filharmonii se intenzivně věnuje skladbě a v posledních letech také dirigování. Skladbu vystudoval na Pražské konzervatoři u prof. Bartoše a na Akademii múzických umění v Praze u prof. Dobiáše. Na soutěži Ministerstva kultury pak získal Zvláštní cenu za kompozici a interpretaci vlastní skladby-Koncert pro lesní roh. Jeho skladatelská činnost se nezaměřuje pouze na lesní roh, ale i na ostatní nástroje. Ze skladeb pro lesní roh jsou to např. Koncert pro lesní roh, Tři fugy pro tři lesní rohy a klavír, Milleniana pro oktet lesních rohů. Co se týče skladeb pro ostatní nástroje, jsou to např. Úrovně pro žestě nebo klavírní cyklus (Anti)Klavírnosti). V roce 2002 založil komorní orchestr Camerata filharmonica Bohemia, který je složený ze členů České filharmonie a členů dalších předních pražských orchestrů. Je uměleckým vedoucím a dirigentem
22 tohoto souboru. Dirigentsky dále působí v Bendově komorním orchestru Ústí nad Labem (od roku 2003). Dirigoval různé orchestry v Německu, Španělsku a Japonsku. V současné chvíli obor dirigování studuje na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Jiří Havlík je jedním ze zakladatelů a organizátorů mezinárodních interpretačních kurzů ve hře na lesní roh Hornclass. Od roku 1997 je spolupořadatelem mezinárodního hudebního festivalu Lesní roh Praha a v letech 1998-2007 působil jako organizační ředitel česko- amerického hudebního festivalu a kurzů komorní hry Ameropa. V letech 2001-2002 byl také členem Umělecké rady České filharmonie.
2.5 Petr Duda 3. lesní roh
Petr Duda se narodil v Praze v roce 1963. V roce 1978 byl přijat na Pražskou konzervatoř, kde studoval hru na lesní roh ve třídě Aloise Čočka32, a kde absolvoval v roce 1984. Svá studia pokračoval na Akademii múzických umění v Praze v letech 1984-1988 u stejného profesora. Jeho orchestrální kariéra začala velmi brzy, když ještě jako student konzervatoře úspěšně absolvoval konkurz do Smetanova divadla33. Zde působil v letech 1981-1984. V roce 1984 zvítězil v konkurzu do Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, kde působil až do roku 2000. Od roku 2000 je členem skupiny lesních rohů České filharmonie, kde hraje 3. lesní roh. Petr Duda působí v různých komorních souborech např. Oktet lesních rohů České filharmonie a Lovecké trio Praha. Kromě působení v České filharmonii se však věnuje především pedagogické činnosti. Ta zahrnuje jednak výuku na Základní umělecké
32 Alois Čoček (1937-2011) byl dlouholetým pedagogem lesního rohu na Pražské konzervatoři a na Akademii múzických umění v Praze. Z jeho třídy vzešlo velké množství vynikajících hráčů. Působil jako hornista Národního divadla a posléze Smetanova divadla (dnes Státní Opera Praha) od roku 1957 do roku 2005, z toho 30 let hrál 1. lesní roh. 33 Smetanovo divadlo bylo otevřeno v roce 1888 původně jako Nové německé divadlo v Praze. Od roku 1948 do roku 1992 patřilo pod Národní divadlo (název Smetanovo divadlo od roku 1949). V roce 1992 dochází k osamostatnění od Národního divadla a tím vzniká Státní Opera Praha. Ta je však po dvaceti letech v roce 2012 opět připojena k Národnímu divadlu.
23 škole Lounských v Praze 4, kde vyučuje od roku 2000, ale hlavně výuku na lovecké lesní rohy. Výuce hry na lovecké lesní rohy se věnuje intenzivně již od roku 1990. S tím souvisí jeho působení ve výše zmíněném souboru Lovecké trio Praha, se kterým propaguje loveckou hudbu u nás i v zahraničí a snaží se zvyšovat zájem o myslivost všeobecně. Od roku 2007 je pak ředitelem Trubačské školy Josefa Selementa, která má pobočky po celé České republice (České Budějovice, Písek, Chomutov, Trutnov, Šluknov). Od roku 2005 je ředitelem Letního a Zimního kurzu trubačů.
2.6 Jindřich Kolář 3. lesní roh
Narodil se v roce 1959 v Karlových Varech. Začal se učit nejprve na klavír a později se souběžně s ním začal věnovat i lesnímu rohu. Jeho prvním učitelem byl Josef Šálek, který byl dlouholetým 1. hornistou Karlovarského symfonického orchestru. Jindřich Kolář dal přednost lesnímu rohu před klavírem a byl přijat na Konzervatoř v Plzni do třídy Jiřího Žurka. Zde absolvoval v roce 1980. Již během studia v Plzni získával první hráčské zkušenosti v Karlovarském symfonickém orchestru a Západočeském symfonickém orchestru Mariánské Lázně. Po absolvování konzervatoře byl přijat na Akademii múzických umění v Praze do třídy Zdeňka Tylšara, kde studoval v letech 1980-1984. Získal několik cen na interpretačních soutěžích v Kraslicích a na mezinárodní soutěži Pražské jaro získal čestné uznání (1982). V průběhu kariéry byl 1. hornistou v mnoha orchestrech (Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Plzeňský rozhlasový orchestr, Orchestr Slovenského Národního divadla aj.), kde nasbíral ohromné hráčské zkušenosti. Od roku 1987 do roku 1999 zastával post 1. hráče lesního rohu a vedoucího skupiny lesních rohů v orchestru Národního divadla. V roce 1999 se po úspěšně absolvovaném konkurzu stal členem České filharmonie, kde působí dodnes na pozici 3. lesního rohu. Nebylo to ovšem první setkání s orchestrem, neboť s ním pravidelně spolupracoval od roku 1985. Ze zahraničních orchestrů působí od roku 1991 v orchestru Solistes
24 Européens Luxembourg. Jako sólista vystupoval s Filharmonickým komorním orchestrem na turné v USA, Japonsku a Evropě. Natočil také několik sólových nahrávek pro Československý rozhlas. Nejvýznamnější sólovou nahrávkou je CD, které natočil s Pražákovým kvartetem obsahující významné skladby pro lesní roh a smyčcový kvartet (Wolfgang Amadeus Mozart, Jan Václav Stich-Punto). Skladby pro lesní roh a smyčcový kvartet Jana Václava Sticha-Punta zde byly natočeny ve světové premiéře. Jako komorní hráč byl členem Dechového kvinteta Národního divadla (1988-1998), působil v souboru Corni da Camera (Praha) a spolupracoval se smyčcovým kvartetem Giovanni. Je členem Okteta lesních rohů České filharmonie. Od roku 2003 působí jako pedagog na Konzervatoři v Plzni, kde také od roku 2008 pořádá nesoutěžní přehlídku mladých hornistů Hornové dny a vede dechový orchestr 12°Plzeň-dechovka plzeňské konzervatoře, se kterým často vystupuje na hudebních festivalech doma i v zahraničí (Německo, USA). Často je zván jako pedagog různých interpretačních kurzů.
2.7 Petra Čermáková 4. lesní roh
Petra Čermáková se narodila v roce 1976 a studiu hry na lesní roh se začala věnovat v jedenácti letech v Základní umělecké škole v Klášterci nad Ohří. V roce 1991 byla přijata ke studiu na Konzervatoř v Teplicích, kde studovala v letech 1991-1997 pod vedením Stanislava Schulze a Karla Šimka. Studium absolvovala sólovým koncertem se Severočeskou filharmonií Teplice s Koncertem pro lesní roh č. 2 Es Dur Richarda Strausse. Po studiu na konzervatoři byla přijata na Akademii múzických umění v Praze, kde studovala v letech 1997-2002 ve třídě prof. Zdeňka Tylšara. Během studia se s úspěchem zúčastnila několika národních a mezinárodních soutěží. V roce 1994 získala 1. cenu na 18. Soutěžní přehlídce konzervatoří ve hře na dechové nástroje. O rok později získala
25 opět 1. cenu na Interpretační soutěži České a Slovenské republiky v Brně „Brno 95“. V roce 1996 zvítězila na Mezinárodní interpretační soutěži ve hře na lesní roh v Brně, kde dále obdržela Cenu primátorky města Brna za nejlepšího českého účastníka a Cenu Hornfora (Česká hornová společnost Jana Václava Sticha-Punto v Žehušicích) za nejlepší interpretaci koncertu Jana Václava Sticha-Punto. Ještě v průběhu studia úspěšně vykonala konkurz do České filharmonie a od roku 2001 působí v orchestru na pozici 4. lesního rohu s povinností 2. lesního rohu. Kromě působení v České filharmonii spolupracuje s orchestry Severočeská filharmonie Teplice a Virtuosi di Praga. Jako komorní hráčka vystupuje pravidelně se soubory Corni Delicati a České hornové kvarteto.
2.8 Stanislav Suchánek 4. lesní roh
Narozen v roce 1947 ve Velkých Losinách na severní Moravě. Hudbě se začal věnovat v severomoravském Šumperku, kde se nejprve učil na akordeon. Později přešel na trubku a následně se rozhodl pro lesní roh, na který ho učil pan učitel Růžička. Byl přijat ke studiu hry na lesní roh na Konzervatoř v Brně do třídy profesora Františka Psoty, kde absolvoval v roce 1969. Svá studia pokračuje v témže roce na Janáčkově akademii múzických pod vedením proslulého pedagoga, profesora Františka Šolce. Své studium zakončuje v roce 1973. Již během studia i po něm se zúčastnil několika národních a mezinárodních soutěží s nemalým úspěchem. V roce 1971 získal 3. cenu na mezinárodní soutěži v Ženevě. V roce 1973 zvítězil v interpretační soutěži v Kraslicích. V roce 1974 získává první ceny na soutěži Ministerstva kultury a na mezinárodní soutěži Pražské jaro. Výčet soutěžních úspěchů završuje čestné uznání ze soutěže v Ženevě v roce 1976. Orchestrální praxi zahájil během studií po úspěšném konkurzu v roce 1968, kdy se stává členem opery Janáčkova divadla v Brně. Zde působí až do roku 1972. V roce 1972 se po vyhraném konkurzu stává
26 členem České filharmonie, kde působil na pozici 3. lesního rohu s povinností 1. lesního rohu až do roku 2001. V roce 2001 přechází na post 4. lesního rohu. Vedle orchestrální hry se během své dlouhé kariéry věnoval také komorní hře. Je spoluzakladatelem Nového pražského žesťového kvinteta, které zahájilo svojí činnost v roce 1973. V roce 1976 dochází k přeměně souboru z kvinteta na sextet. Zároveň s tím se mění i jeho název na Pražští žesťový sólisté. S tímto souborem nahrál Stanislav Suchánek desítky nahrávek. Jeho pole působnosti zahrnuje i hru sólovou. Kromě sólového vystupování natočil pro Supraphon Koncert pro lesní roh Es Dur Antonia Rosettiho a koncerty pro lesní roh Jana Jakuba Ryby. Byl protagonistou premiéry skladby Arnošta Parsche Duo per Due.
2.9 Resumé současného složení skupiny lesních rohů
Dle mého názoru je skupina lesních rohů v současné době velmi vyvážená po stránce zkušeností jednotlivých hráčů. Základem jsou samozřejmě dva první hráči a sólohornisté Jan Vobořil a Ondřej Vrabec. Jan Vobořil, který je v obrovské hráčské formě, která má neustále stoupající tendenci. Jeho záběr působení v orchestrech je neuvěřitelný a na české poměry jedinečný. Po stránce zvukové i hudební a se schopností neomylně vést celou skupinu je pravým lídrem. Stejně tak Ondřej Vrabec, který jako hráč mladšího data narození, přináší svým moderním způsobem hraní nové impulsy do celkového zvuku skupiny. Také jeho zkušenosti s dirigováním rozhodně přispívají ke zlepšování zvuku, souhry a spolupráce ve skupině. Tyto dva hornisty nesmírně podporují hráči stále ještě střední generace, kteří ve své kariéře nasbírali obrovské množství zkušeností a zvukově se dokáží vyrovnat prvním hráčům a být jim tak rovnocenými partnery. Zdeněk Divoký jako nejzkušenější z nich je skutečnou hráčskou oporou. Stejně tak Jindřich Kolář, Petr Duda a Jiří Havlík. Petra Čermáková, jediná žena ve skupině a zatím služebně nejmladší hráčka
27 nezůstává pozadu a do celkového zvuku skupiny přispívá tím nejlepším. Stanislav Suchánek jako nejstarší a nejzkušenější člen je pravým hráčským matadorem. Toto je důležitý prvek, kdy jsou zastoupeny ve skupině všechny věkové kategorie. Jednak jsou to nejstarší hráči, kteří svými dlouholetými zkušenostmi dokáží přinést do hry jistotu, klid a rozvahu. Pak jsou to nepostradatelní hráči střední generace, kteří mají již dostatek hráčských zkušeností a perfektní hráčskou jistotu a mají stále mnoho sil být těmi nejlepšími. A nakonec je to generace mladších hráčů, kteří se stále mají co učit od těch starších, aby mohli být za několik let sami vzorem pro začínající hráče. Je to jakýsi koloběh, který zajišťuje vysokou uměleckou úroveň každé nástrojové skupiny. Tato současná podoba skupiny lesních rohů však nebude trvat dlouho. Tím důvodem je, že se nejstarší a nejzkušenější hráč ve skupině Stanislav Suchánek chystá k odchodu do důchodu. Jeho působení v orchestru se pravděpodobně uzavře na konci této sezóny (2011/2012) s příchodem nového šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka. Před dokončením této magisterské práce již proběhl jeden konkurz (v únoru 2012) na obsazení volného místa ve skupině, ovšem nikdo nebyl vybrán. Další konkurz, v němž by se mělo rozhodnout o nástupci Stanislava Suchánka, se bude konat na podzim roku 2012.
2.10 Zvukový charakter hornové skupiny České filharmonie
Skupina lesních rohů České filharmonie je proslulá svým typickým zvukem, který se postupně vyvíjel v průběhu času. Tento charakteristický zvuk je oceňován jednak dirigenty, kritiky, ale i samotným obecenstvem. Dřívější i současní hráči vedle působení v orchestru vždy intenzivně vystupovali sólově i v komorních souborech, z nichž ve většině případů je toto působení zaznamenáno na gramofonových deskách nebo CD. Mají tedy potřebnou hráčskou jistotu a zkušenosti. Onen charakterictický zvuk se vytvářel postupně a nejvýznamnější odkaz v něm zanechali hráči jako Miroslav Štefek a Zdeněk Tylšar. „Nezaměnitelný zvuk skupiny lesních rohů České filharmonie tvoří již po několik desetiletí jeden z nejcharakterističtějších idiomů
28 specifické tónové kultury tohoto orchestru. Typické atributy české hornové školy-tónová vřelost, užívání bohaté barevné i dynamické palety a celková vytříbenost hudebního projevu-byly a jsou vysoce oceňovány slavnými dirigenty, kritikou i posluchači. (…) Hráči vědomě navazují na nejlepší zdědené zkušenosti a obohacují je podnětně moderními prvky dnešní doby. (…)“.34 Takto výstižně popisuje zvukový charakter Cynthia Downes v textové příloze CD, na kterém hraje skupina lesních rohů České filharmonie v současné sestavě. Všechny podobné popisy hornové sekce se v tomto hodnocení zvuku, který skupina má, shodují. Jejími elementárními prvky jsou tedy tónová vřelost, barevná a dynamická škála a vytříbenost hudebního projevu. Toto je naprosto přesné a já bych dodal pouze-tónová kultivovanost. V dnešní době je ve světě trend hry takový, že se hráči snaží hrát co nejsilněji a co nejkovovějším zvukem. A to i za cenu toho, že s kultivovaností tónu to má již málo společného. Samozřejmě dnešní členové skupiny lesních rohů České filharmonie, stejně jako celá nastupující generace hornistů, se tomuto trendu snaží přibližovat, aby způsob hry u nás neustrnul. I pod tímto vlivem si ale čeští hráči na lesní roh zachovávají ve svém stylu hry něco původního, jakousi měkkost v tónu, která nadále charakterizuje jejich zvuk.
34 DOWNES, Cynthia. Andrew Downes: Music for Horns and Wagner Tubas. Textová příloha CD-ROM. ArteSmon, 2008.
29 3. Nejvýznamnější osobnosti skupiny lesních rohů
V historii České filharmonie prošla sekcí lesních rohů spousta vynikajících hráčů. Mezi nimi najdeme navíc takové, kteří svým hraní vysoce převyšovali ostatní, a kteří udávali trend ve hře na lesní roh ve své době. Tato kapitola se zabývá hlavními třemi osobnostmi, které v České filharmonii v její historii působily.
3.1 Miroslav Štefek
Miroslav Štefek se narodil v roce 1916 v malé obci Líně na Plzeňsku. Jeho hudební studium začalo v devíti letech, kdy se věnoval nejprve hře na housle a později začal studovat hru na lesní roh u Antonína Hlaváčka na městské hudební škole. V roce 1936 byl přijat na Pražskou konzervatoř do třídy prof. Emanuela Kauckého35, kde absolvoval v roce 1941. Již za studiíí působil 3 roky (1939-1942) ve svém prvním angažmá v orchestru Zemského divadla v Brně, kde tehdy dirigoval Rafael Kubelík. Od roku 1942 působil jako hráč 1. lesního rohu v České filharmonii, kde hrál celých 27 let až do své smrti. Rafael Kubelík si již v Zemském divadle v Brně byl vědom, jaký se v tomto mladém hráči skrývá potenciál a údajně on sám po svém příchodu do České filharmonie nabídl Miroslavovi Štefkovi příležitost stát se členem sekce lesních rohů a být 1. hornistou. Miroslav Štefek také koncertně vystupoval jako významný sólista. Sólově vystupoval například na Pražském jaru a na jiných koncertních pódiích, kde prováděl klasické skladby pro lesní roh (Wolfgang Amadeus Mozart, Antonio Rosetti, Jan Václav Stich-Punto, Richard Strauss), ale premiéroval i některé nové (např. Jiří Pauer, Ilja Hurník). Jako komorní hráč působil od roku 1947 v Dechovém kvintetu České filharmonie a také v Komorním sdružení profesorů Pražské konzervatoře. Významně spolupracoval se souborem Ars Rediviva.
35 Emanuel Kaucký (1904-1953)-významný hráč na lesní roh, pedagog a hudební skladatel.
30 Na tehdejší dobu nahrál významné množství sólových nahrávek stěžejních děl literatury pro lesní roh, stejně jako komorní hráč s výše zmíněnými soubory. Významné jsou například nahrávky kompletních Trií pro lesní roh Antonína Rejchy, které natočil se spoluhráči z České filharmonie Vladimírem Kubátem a Alexandrem Círem. Tato nahrávka získala významnou cenu Akademie Charlese Crose. Pedagogicky také působil na Pražské konzervatoři od roku 1949 do roku 1957. V roce 1969 podlehl těžkému zápalu plic, zemřel v Praze.
O tom jakým byl Miroslav Štefek ve své době významným a proslulým hráčem, který si získal respekt u řady dirigentů i tehdejších kritiků, mluví řada výpovědí jeho kolegů z orchestru, kteří se o něm vyjadřovali s neskonalým obdivem. K tomu všemu byl velmi skromným člověkem. Josef Stuchlý, který byl dlouhou dobu trumpetistou České filharmonie o něm řekl: „Měl jsem tu možnost slyšet různé hráče na lesní roh-předchůdce Miroslava Štefka, a ti nehráli špatně. Ale když přišel Štefek do České filharmonie, jeho hraní bylo zcela něco nového a pozoruhodného. Hrál čistě, precizně a k tomu všemu muzikálně.“ 36 V té době bylo zkrátka hraní Miroslava Štefka něčím vyjímečným a neuvěřitelným. Další kolega z České filharmonie a Dechového kvinteta České filharmonie, hobojista Josef Schejbal o něm pověděl: „Miroslav Štefek byl skromný člověk. Tichý, nenápadný, a přemýšlivý. Přestože byl introvert, byl velmi citlivý. Nevyjadřoval se příliš verbálně, ale jeho vyjadřování bylo spíše v hudebním mistrovství. Pozornost veřejnosti, která se na něj upínala, té nikdy nepřikládal důležitost. Naprosto nepostradatelnými věcmi však pro něj byly píle a pracovitost spolu s uměleckou a lidskou skromností. V hraní nikdy neměl žádné technické problémy. Jeho ladění a umělecký výraz vždy splňovaly ta nejnáročnější kritéria.“ „Byl to neobvyklý zážitek, když jste vedle něho seděli v orchestru. Vypadal při hraní velice nervózně, dokonce to vypadalo, jako
36 Všechny následující vzpomínky na Vladimíra Štefka v této kapitole jsou přejaty z: DIVOKÝ, Zdeněk. Great hornplayers in historic recordings: Miroslav Štefek. Textová příloha CD-ROM. Sotone-historic recordings.
31 kdyby mu hraní činilo značné potíže. Před koncertem si dal do váčku tři různé nátrubky, které pak během koncertu střídal. Měl několik nástrojů různých značek, celkem asi pět-Knopf, Kruspe, Lídl, Migma a další. Určité skladby hrál vždy na určitý nástroj, ale téměř nikdy s žádným nebyl zcela spokojen. Když hrál, jeho tón zněl v bezprostřední blízkosti stísněně. Ale když jste seděli v sále, slyšeli jste jemný a plastický tón, který byl zároveň široký. Byl to skutečně okouzlující tón. Nikdy nezapomenu na jeho sóla v dílech Antonína Dvořáka, Johannesa Brahmse, Petra Iljiče Čajkovského, Gustava Mahlera či Richarda Strausse.“ Takto bezprostředně popsal styl hry Miroslava Štefka a spolupráci s ním jeho dlouholetý kolega z České filharmonie hornista Rudolf Beránek37, který ho znal od roku 1950. Silnou vzpomínku na to, jak byl Miroslav Štefek ve své době hráčsky vytížený poskytla dcera Miroslava Štefka paní Miloslava Štefková- Volfová. Ta si vzpomněla, jak její otec nahrával Bachův 1. Braniborský koncert v roce 1965 pro Supraphon. V té době byl již vážně nemocný cukrovkou a ztrácel sílu. Jednoho dne přišel naprosto vyčerpaný domů s poraněnými rty a řekl: „Když jsem byl mladý, nechtěl po mě Supraphon natočit nic. A teď, když už nemůžu hrát dál, po mě chtějí, abych natočil všechno.“ Ze všech těchto výpovědí je zřejmé, jak významným hráčem v tehdejší době Miroslav Štefek byl. Nepůsobil sice v různých světových orchestrech jako dnes Radek Baborák, ale jeho styl byl dlouhou dobu ideálem pro nastupující generaci hráčů.
37 Rudolf Beránek (nar. 1932) vystudoval Pražskou konzervatoř a Akademii múzických umění v Praze ve třídě Emanuela Kauckého. V České filharmonii působil v letech 1953-1999. Post 1. hornisty zastával v letech 1968-1985. V období let 1981-1996 vyučoval na Pražské konzervatoři.
32 3.2 Zdeněk Tylšar
Zdeněk Tylšar se narodil ve Vrahovicích na Prostějovsku v roce 1945. Od dětství se nejprve věnoval hře na housle a na klavír. Později přešel na trubku a nakonec, po vzoru svého bratra Bedřicha Tylšara38, se začal věnovat hře na lesní roh. Od roku 1959 studoval na Konzervatoři v Brně u profesora Františka Šolce, u kterého pokračoval i ve studiu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde absolvoval v roce 1969. Jeho vyjímečný talent dokazují skvělé výsledky na velkých mezinárodních soutěžích, kterých dosahuje ve velmi nízkém věku. Výčet jeho lauteátských titulů začíná již v roce 1962, kdy se jako sedmnáctiletý účastní mezinárodní soutěže Pražské jaro a získává 3. cenu. Ve stejné soutěži pak dosahuje celkového vítězství v roce 1968. Tituly laureáta získává také na soutěži ARD v Mnichově v roce 1964, kde dostává cenu i za nejmladšího účastníka soutěže, a v roce 1969. Je také laureátem soutěže v Ženevě. Kariéra v České filharmonii pro Zdeňka Tylšara začíná v roce 1964, kdy přichází coby devatenáctiletý a hraje 2. lesní roh. V té době byl nejmladším hráčem v orchestru vůbec. Během čtyř let se propracoval na místo hráče 1. lesního rohu a sólohornistu a na tomto postu působil až do roku 2003. Celkem čtyřicet let tedy Zdeňek Tylšar svým fenomenálním hraním té nejvyšší světové kvality přispíval k proslulosti orchestru v zahraničí. Jeho styl hraní se vyznačoval především lehkostí a elegancí, se kterou dokázal zahrát ty nejnáročnější pasáže. V jakékoli nástrojové poloze nebo dynamické síle dokázal vždy zaujmout měkkostí tónu a neuvěřitelnou jistotou, kterou byl pověstný. Se svým stylem hraní byl vůdčí osobností, která udávala trend ve hře na lesní roh. Byl hráčským vzorem pro mnoho hráčů mladší generace a jeho proslulost dosáhla celosvětové
38 Bedřich Tylšar (nar. 1939) je starším bratrem Zdeňka Tylšara. Absolvoval Konzervatoř v Kroměříži a dále Janáčkovu akademii múzických umění v Brně u prof. Františka Šolce (absolvoval v roce 1967). Působil jako 1. hornista ve Filharmonii Bohuslava Martinů ve Zlíně, Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK a v Mnichovské filharmonii. V letech 1972-2001 byl členem skupiny lesních rohů České filharmonie. Od roku 1973 pedagogicky působí na Pražské konzervatoři. Jeho studenty byli například Radek Baborák a Ondřej Vrabec.
33 úrovně. Zdeněk Tylšar má rozhodně zásluhu na specifickém zvuku skupiny lesních rohů České filharmonie, který ji charakterizoval po několik desetiletí, a který byl dirigentskými osobnostmi tolik oceňován. Do orchestru přišel ještě v éře dirigenta Karla Ančerla ovšem jeho působení je spjato s následující dirigentskou osobností v čele orchestru Václavem Neumannem. Ten si byl vědom prvotřídních kvalit, které mu Zdeněk Tylšar jako 1. hornista nabízí a nešetřil tedy na něho chválou. V jednom ze svých rozhovorů Václav Neumann například uvádí: „Vezmu-li Zdeňka Tylšara a jeho hornisty-to je naprosto světová kvalita. Vlastně musím říct, že jsem nikde obdobnou kvalitu nezažil.“39 Ve stejném rozhovoru zmiňuje: „Naše mahlerovské nahrávky bez Zdeňka Tylšara a našich hornistů (…) by nebyly možné.“40 Umělecká činnost Zdeňka Tylšara nebyla omezena pouze na orchestrální hru. Významnou roli v jeho kariéře hrála také sólová a komorní hra spolu s četnou nahrávací činností. Zdeněk Tylšar byl předním českým a světovým interpretem, který často vystupoval sólově doma i v zahraničí. Jen s Českou filharmonií hrál sólově více než třicetkrát. Jeho repertoár obsahoval téměř veškerou literaturu pro lesní roh. Nahrávek, na kterých Zdeněk Tylšar figuruje, je několik desítek. Působil jako komorní i orchestrální hráč v mnoha tělesech. Z domácích např. Collegium musicum Pragense (v letech 1967-1990), Pražský komorní orchestr, Dvořákův komorní orchestr. Spolupracoval také se zahraničními orchestry např. Solistes Européens Luxembourg (pravidelně od roku 1990), London Chamber Orchestra, Mozarteum Orchester Salzburg, Kammerorchester der Wiener Symphoniker aj. Se svým bratrem Bedřichem Tylšarem vytvořili slavnou sólovou dvojici. Společně nahráli většinu stěžejních koncertů pro dva lesní rohy (Antonio Rosetti, Joseph Haydn, Leopold Mozart, Georg Philipp Telemann, František Xaver Pokorný aj.). Často vystupovali doma i v zahraničí s obrovským úspěchem. Ve své kariéře se věnoval také pedagogické činnosti. V letech 1973-1977 vyučoval na Pražské konzervatoři. Od roku 1977 pedagogicky
39 SLAVICKÝ, Milan. Rozhovory z Domu umělců. Praha: Supraphon, 1990. s. 27. 40 SLAVICKÝ, Milan. Rozhovory z Domu umělců. Praha: Supraphon, 1990. s. 27.
34 působil na Akademii múzických umění v Praze, kde vychoval celou řadu vynikajících hornistů. V roce 1997 byl jmenován profesorem. Mnohokrát vedl mistrovské interpretační kurzy doma i v zahraničí především v Japonsku (Tokio, Osaka, Fukuoka), dále v Německu (Villa Musica-Mainz), Slovensku (Musica Arvensis-Dolný Kubín), Švýcarsku a Dánsku. Často byl zván do porot významných mezinárodních soutěží (Pražské jaro, ARD Mnichov, Bonn, Osaka). Zemřel náhle v roce 2006, bylo mu teprve 61 let.
3.3 Radek Baborák
Radek Baborák sice působil v České filharmonii pouhé dvě sezony, přesto je jednou z nejvýznamnějších osobností, které se kdy v orchestru České filharmonie vyskytovaly. V dnešní době patří mezi nejvýznamnější osobnosti světové hudební scény vůbec. Česká filharmonie proto může být hrdá, že tomuto fenomenálnímu hráči před lety nabídla místo, a že měla možnost ho mít alespoň na chvíli ve svých řadách. Radek Baborák se narodil v Pardubicích v roce 1976. Pochází z rodiny s dlouhou hudební tradicí. Jeho prvním učitelem na Lidové škole umění byl Karel Křenek, u kterého studoval hru na lesní roh od svých osmi let. Pod jeho vedením vyhrál s přehledem všechny národní soutěže (soutěž Lidových škol umění, interpretační soutěž v Kraslicích) a v pouhých dvanácti letech se stal absolutním vítězem Concertina Praga. Od roku 1990 do roku 1994 studoval hru na lesní roh na Pražské konzervatoři ve třídě Bedřicha Tylšara. Během studií, navzdory svému nízkému věku, zvítězil na nejvýznamnějších mezinárodních soutěžích a již tehdy získával renomé mimořádného hráče. V patnácti letech v roce 1991 začal 3. cenou na Pražském jaru a získal také titul laureáta na Grand Prix Unesco. Následovala již samá vítězství-na mezinárodních soutěžích v Ženevě (1993), Markneukirchenu (1994), a
35 Mnichově (1994). V roce 1995 obdržel cenu Grammy Classic Award a cenu Davidow. Vítězství v soutěžích pro něho byly bránou k těm nejlepším světovým orchestrům a k jeho bohaté sólové kariéře. Orchestrální kariéra Radka Baboráka začíná v roce 1994 , kdy byl zakládajícím členem Pražské komorní filharmonie. Ve stejném roce mu byl nabídnut post 1. lesního rohu v České filharmonii, a to v pouhých osmnácti letech. Zde působil do roku 1996. Odešel do zahraničí a s jeho dalším působením neustále rostla i prestiž orchestrů, ve kterých působil. Nejprve to byla Mnichovská filharmonie v letech 1996-2000, kde byl 1. hornistou a sólohornistou. V roce 2001 působil jeden rok jako 1. hornista v orchestru Bamberských symfoniků. Na nejprestižnější post z pohledu orchestrálního hráče, do Berlínské filharmonie, se dostává v roce 2003, kde působil až do roku 2010 jako hráč prvního lesního rohu a sólohornista. Kromě Berlínské filharmonie a výše zmíněných orchestrů Radek Baborák spolupracuje s celou řadou dalších prestižních světových orchestrů jako jsou např. Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Radio France Orchestre, Philharmonique de Strasbourg, Mozarteum orchestra Salzburg, Symfonický orchestr NHK Tokio aj. Jako zakladatel nebo spoluzakladatel mnoha komorních souborů se také velmi intenzivně věnuje komorní hře. Jako zakládající člen působí v dechovém kvintetu Afflatus, se kterým získal 1. cenu na mezinárodní soutěži v ARD v Mnichově. V roce 2001 se datuje vznik souboru Baborák Ensemble, jehož je také zakladatelem. Původním obsazením tohoto souboru je lesní roh společně se smyčcovým kvartetem. Dalším takovýmto souborem je Český hornový sbor, se kterým mimo jiné, nahrává mimořádné úpravy pro tento ansámbl od Miloše Boka. Mezi zahraničními soubory, ve kterých Radek Baborák vystupuje, dominují Berliner Philharmonisches Oktett a Berliner Barock Solisten, kde spolupracuje s dalšími mimořádnými hudebními osobnostmi. V duetech spolu s Radkem Baborákem pravidelně vystupují klavíristka Yoko Kikuchi, harfistka Jana Boušková a varhaník Aleš Bárta. Co se týče pedagogické praxe, je hostujícím pedagogem na TOHO University v Tokiu a v Madridu vyučuje na Escuela Superior de Musica Reina Sophia. V současné době také vyučuje na Akademii
36 múzických umění v Praze. V posledních letech se kromě sólové hraní a působení v komorních souborech začíná věnovat stále více dirigování. V současné době studuje obor dirigování na Akademii múzických umění v Praze. V roce 2010 stál u zrodu mladého orchestru Česká Sinfonietta, jehož je dirigentem a uměleckým vedoucím. Další kapitolou v životopise Radka Baboráka, která stojí za zmínku, je neskutečně rozsáhlá diskografie skladeb, které natočil. Zahrnuje téměř celou literaturu pro sólový lesní roh spolu se skladbami, které nejsou příliš známé. Často také nahrává různé transkripce skladeb např. Sonáty Johanna Sebastiana Bacha pro violloncello, které jsou obzvlášť ceněné. Nahrávky jsou realizovány u nejvýznamnějších nahrávacích společností klasické hudby v dnešní době jako např. Exton, Cryston, Supraphon, EMI, SONY aj.
3.4 Dodatek
Je zřejmé, že Radek Baborák je naprosto vyjímečný hráč. Jeho zvuk je neuvěřitelně široký a ve všech polohách znělý. I po hudební stránce je těžké najít osobnost, která dosahuje jeho kvalit. Je vůdčí osobností této generace stejně jako byli ve své době Miroslav Štefek a později Zdeněk Tylšar. Jejich herní styl byl samozřejmě jiný, ale ve své době patřili ke světové špičce. Tito fenomenální hráči svých generaci ale neměli takové možnosti, jako jsou v dnešní době. Kvůli politické situaci nebo tehdejším informačním a technickým možnostem byli nuceni tvořit své špičkové orchestrální umění především ve své vlasti. Je třeba podotknout, že Zdeněk Tylšar se svým bratrem Bedřichem často sólově vystupovali na evropských i světových pódiích i v době tehdejšího komunismu. Jiná situace byla ovšem v případě stálého působení v orchestru, neboť možnost stálého působení v zahraničních orchestrech byla tehdejším hráčům odepřena. Jedinou možností jak působit v zahraničním orchestru byla tehdy emigrace. Dnešní rychlá a svobodná doba více přeje hráčům formátu Radka Baboráka, který dnes může
37 vystupovat kdekoliv. Je skutečně známý po celém světě, neustále sólově vystupuje s nejvýznamnějšími osobnostmi na nejslavnějších pódiích a jeho nahrávací činnost se zdá být nezadržitelná vzhledem k tomu, kolik nahrávek již pořídil. Zájem o spolupráci s ním mají všechny významné nahrávací společnosti současnosti. Radek Baborák se již během svého života stává legendárním hráčem.
38 4. Rozhovory s vybranými hráči
K vytvoření celkového obrazu skupiny lesních rohů jsem se rozhodl publikovat v této práci rozhovor se dvěma současnými členy hornové skupiny. Jsou jimi Zdeněk Divoký jako obrovská hráčská osobnost a Jindřich Kolář, díky kterým mohu získat detailní ucelený pohled na skupinu lesních rohů, na její největší osobnosti, ale i na celý orchestr České filharmonie celkově.
4.1 Rozhovor s panem Zdeňkem Divokým
Rozhovor s panem Zdeňkem Divokým, který zde uvádím, je doslovným přepisem rozhovoru, který se uskutečnil dne 11. 4. 2012.
Na začátku Vaší hráčské kariéry, před tím než jste přišel do České filharmonie jste působil ve Státní filharmonii Brno. Co Vás přimělo ho opustit a odejít do Prahy?
Tím hlavním motivem pro můj odchod z Brna byla osobnost Zdeňka Tylšara. V Brně jsem měl krásné místo, nic mi tam nechybělo. Ale tohle vlastně stálo za tím rozhodnutím odejít do Prahy. On byl obrovskou inspirací. Všichni z mé generace jsme se za ním nějak stahovali, směřovali jsme k němu. Mnoho lidí se pokoušelo do Prahy dostat. Někomu se to povedlo, někomu se to nepovedlo, ale všichni jsme si říkali, že takhle nějak by se na tu hornu mělo hrát, jako hrál on.
Čím byl Zdeněk Tylšar podle Vás tak vyjímečný?
Devizou jeho hraní byl nádherný kulatý zvuk, dokonalá intonace a jemné konkrétní nasazení. Jeho styl hraní byl takový, že ho všichni chtěli napodobovat. Další věcí, kterou jsem už nikdy u nikoho nezažil byla jeho neuvěřitelná fyzická hráčská síla-železný nátisk, řekl bych. To mě neuvěřitelně fascinovalo. On mohl hrát od rána do večera a pořád bylo
39 jeho hraní lehké, krásné a pořád to skvěle ladilo. Vůbec nepochopím, jak toho byl schopen v tehdejším provozu.
V čem se lišil tehdejší provoz České filharmonie od toho dnešního?
Tehdy byl běžný pracovní týden takový, že dopoledne byla zkouška a odpoledne natáčení. Denně to tedy byly dvě frekvence, které ovšem tehdy byly čtyřhodinové. Dnes jsou běžné už jen tříhodinové frekvence. Takhle to šlo každý den od devíti hodin ráno, do šesti hodin do večera. A když si představíte zkoušení nebo natáčení jakékoliv Mahlerovy symfonie, je to obrovská fyzická zátěž. K tomu všemu byly samozřejmě ve čtvrtek a v pátek koncerty a ještě generální zkouška.
A Zdeněk Tylšar byl schopen to v tomto provozu zvládnout sám?
Je to neuvěřitelné, ale on nikdy nepotřeboval tuplování41, nikdy. Nikdy ho nikdo netuploval. To byla úžasná a jedinečná věc, kterou dodnes nepochopím. Nás tohle samozřejmě nadchlo a inspirovalo, a proto jsme k němu všichni směřovali.
Jak jste se s ním vlastně poznal?
Já jsem se nejprve znal s Béďou (Bedřichem Tylšarem-pozn. autora). Do té doby jsem Zdeňka osobně neznal. Ale jednou, když jsem byl tehdy v Praze, myslím, že to byl začátek 70. let, tak mě Béďa pozval na jejich natáčení. Bylo to natáčení jejich první desky dvojkoncertů. Myslím, že natáčeli zrovna Rosettiho, Fialu a Haydna, o kterém se dnes už ovšem ví, že ten dvojkoncert napsal Rosetti. U toho natáčení jsem tehdy byl a to bylo naprosto strhující. To jeho umění bylo tak neuvěřitelně samozřejmé (Zdeňka Tylšara-pozn. autora). On byl 40 let vůdčí osobností. Byl bez
41 Při provádění nebo natáčení fyzicky nejnáročnějších symfonických děl je běžné, že 1. hlas hrají dva hráči. Jeden, který hraje těžká sóla a pasáže v nižší dynamice, a druhý, který zahraje vše ostatní-většinou místa v těch nejsilnějších dynamikách s celým orchestrem. Takto se jeden z hráčů může plně nátiskově soustředit na náročné sólové pasáže a být bez obav z fyzické výdrže. Toto rozdělení hlasů se mezi hráči nazývá tuplování.
40 diskuze osobností číslo jedna české hornové školy od 60. do 90. let 20. století.
Jak se Vám s ním hrálo ve skupině?
On byl typem všestranného hráče, ale především to byl lídr skupiny. Byl lídrem se vším všudy a neuvěřitelným způsobem nás táhl. My jsme se mu snažili pouze připodobnit. V té době hrál první hormu ještě pan Beránek a spolu se Zdeňkem se střídali. Beránek hrál krásně, lehce a všechno hezky. Ale nebyl to ten typ hráče-paliče. Ty nejtěžší věci hrál stejně Zdeněk.
Změnilo se ještě něco od té doby?
Především je jiná doba, už se tolik nenatáčí. Tehdy to byl zlatý věk natáčení. Hráči mají dnes spoustu nejrůznějších aktivit, které s hudbou třeba někdy ani nesouvisí. Dřív jsme v tom Rudolfinu seděli skutečně od rána do večera.
V České filharmonii se objevila na malou chvíli také dnešní ikona hornového světa-Radek Baborák. Jak na něho vzpomínáte?
Radek přišel do orchestru jako velmi mladý a nezkušený hráč. Jako mladý byl velice svérázný a dalo by se říct, že nevybouřený. Vlastně prakticky v zápětí odešel do Německa. Hrál samozřejmě skvěle a bylo jasné, že se jedná o další mimořádný umělecký zjev. Eman Hrdina42 o něm říkal, že je to „Stich-Punto 20. století“. To myslím, že naprosto sedí, protože dosahuje obrovského věhlasu a vymyká se všem běžným měřítkům, stejně jako kdysi Jan Václav Stich-Punto. Je prostě jedinečný.
A co dnešní skupina lesních rohů? Má také své osobnosti?
42 Emanuel Hrdina-v České filharmonii působil ve skupině lesních rohů v období let 1960-2000.
41 Ondra Vrabec a Honza Vobořil jsou výborní hráči na svém místě. Každý má trochu jiný styl, ale společně tvoří sehranou dvojici. Ondra je typ všestranného hráče, který je schopný ze své Alexandrovky dostat neuvěřitelné věci. Honza Vobořil byl z počátku typ komornějšího hráče s velmi ušlechtilým tónem, ale v poslední době obrovsky zapracoval na zvuku a zvukový rozdíl mezi ním a Ondrou Vrabcem je minimální. Rozhodně oba zachovávají obdobnou kvalitu, kterou kdysi nastavil Zdeněk Tylšar. Hrajou skvěle a je dobře, že tady oba jsou. Pořád ale musím vzpomínat na Zdeňka Tylšara, protože toho mám v uších. Hrál jsem s ním 30 let.
Ten trend v hraní, je ale už o něco jiný než byl za Zdeňka Tylšara.
Jistě, tón se hodně otevřel, je lesklejší. Hraje se průrazněji a otevřeněji. Používá se silnějších dynamik. To, co se dříve považovalo za fortissimo je dnes forte.
V únoru letošního roku (2012) se konal konkurz do skupiny lesních rohů České filharmonie. Z vlastní zkušenosti vím, že byl hodně náročný co se výběru partů týče spolu se silnou a početnou konkurencí. Bylo to za Vás také tak?
Když jsem dělal konkurz v roce 1979, tak ten počet lidí byl srovnatelný 14- 15 uchazečů. Ale takhle těžké party, jako to bylo letos v únoru, jsme neměli. Hráli jsme samozřejmě těžké party, ale ne v takovémhle množství. Hráli jsme jich rozhodně méně. Konkurz na místo po Stanislavovi Suchánkovi je vypsaný na 3. hornu s perspektivou 1. horny do budoucnosti. To znamená, že ten konkurz musí být náročný a rozhodují si o něm především první hráči. Ti takovouto náročnost argumentují, že třeba na nějakém zájezdu může přijít stejně těžký program a je třeba adepta vyzkoušet, zda na to má, a jestli to vydrží. Přesto si ale myslím, že tento konkurz byl až příliš náročný.
42 Liší se nějak čeští hornisté od zahraničních hráčů?
Čeští hráči mají většinou ten handicap, že hrají stylem jakoby z minulé doby-přiliš tlumeně, nekonkrétně, s velmi tmavou barvou tónu. Moderní trend, který udávají hlavně Maďaři a Němci, je ovšem v otevřenějším, krásném zvuku, tón je velmi průrazný a artikulace naprosto zřetelná. To je to, čím bodují na soutěžích a konkurzech. U nás jsme pořád jakoby zakonzervovaní. Hráči nehrajou konkrétně a jejich tón je ušlechtilý, ale příliš temný. Takhle už se právě dnes moc nehraje.
Čím myslíte, že to je a jak by se to dalo změnit?
Nemyslím si, že by to bylo ztrátou tónové identitty. Není třeba měnit vše. Čeští hráči by měli zachovat muzikálnost a tónovou ušlechtilost, ale je třeba, aby dosáhli moderního zvuku. To se ostatně snažím hledat u svých žáků. Myslím si, že v tom velkou roli hraje také naše povaha, mentalita a české geny. Je to náš naturel, obecně k takovému projevu tíhneme. Musím ale říct, že od té doby, co jsem přišel do Prahy se hraní českých hornistů těm zahraničním do značné míry přiblížilo, i když jsou tam stále patrné rozdíly.
4.2 Rozhovor s panem Jindřichem Kolářem
Rozhovor s panem Jindřichem Kolářem se uskutečnil dne 3. 4. 2012.
Na začátku našeho rozhovoru, před tím než se dostaneme k samotné České filharmonii, bych se rád zeptal na Vaše hudební začátky. Jak vzpomínáte na orchestry, ve kterých jste začínal?
Já vzpomínám na všechna svoje angažmá moc rád. Na plzeňskou operetu, kde jsem se ještě jako student bál zahrát jakýkoliv tón. Nebo na Plzeňský rozhlasový orchestr, kde jsem pod vedením zkušeného dirigenta Bohumíra Lišky poznával základní symfonický repertoár jako hráč na
43 1. horně. K tomu jsem pravidelně natáčel všechny druhy hudby od dechovky, přes folklór, komorní hudbu i sólové skladby. Byla to tehdy pro mě opravdu velká škola.
Začínal jste tedy v Plzni, pak jste se přesunul do Prahy. Jak k tomu došlo?
Ten můj přesun do Prahy začal vlastně už při mém studiu na AMU43 u Zdeňka Tylšara a pokračovalo to během působení v Armádním uměleckém souboru v Praze, kdy jsem začal navazovat silné kontakty s uměleckým životem v Praze. Strašně mě to do tohoto centra uměleckého dění táhlo.
Bylo vždy Vaším snem hrát v České filharmonii?
Myslím, že všichni jsme tehdy chtěli hrát v České filharmonii a být vedle Zdeňka Tylšara. Byla to tehdy opravdu modla.
Ke Zdeňkovi Tylšarovi se ještě dostaneme. Dostal jste se do České filharmonie hned napoprvé?
První konkurz do České filharmonie jsem dělal ještě jako student plzeňské konzervatoře a tedy zcela nedostatečně připravený. Skončil jsem tehdy třetí a bylo to vlastně celkem příjemné překvapení. Kdybych byl už tehdy studentem Zdeňka Tylšara a připravil se zodpovědněji, mohlo všechno dopadnout jinak. Ale na kdyby se nehraje. Nakonec jsem se do orchestru dostal až na třetí pokus o několik let později.
Do té doby jste byl 1. hornistou Národního divadla v Praze. Jsou velké rozdíly mezi hraním v divadelním a symfonickém orchestru?
Ano, po odchodu z Plzně jsem strávil 12 let jako 1. hornista a vedoucí skupiny v Orchestru Národního divadla. To byla obrovská škola. Divadelní práce je velmi vzdálená od práce v symfonickém orchestru. Prvních pár let
43 AMU-Akademie múzických umění v Praze.
44 hrajete často něco z listu, představení jsou delší, služba těžší. Přesto jsem zažil v Národním divadle opravdu krásné chvíle. Dělalo mi radost hrát první hornu, naučil jsem se fyzicky vydržet hrát třeba dvě představení Rusalky po sobě, nebo odtáhnout jako 1. hornista celý třítýdenní zájezd na japonském turné. Všechno jsem bral jako obrovskou zkušenost.
Národní divadlo ale nebylo jediným tělesem, kde jste sbíral zkušenosti.
V té době nebylo o hraní nouze a prakticky nikdy jsem neměl pouze jedno zaměstnání. Hrál jsem kromě svého zaměstnání v různých komorních souborech, komorních orchestrech, měl jsem krásná vystoupení i jako sólista. To všechno nejen v Čechách, ale prakticky všude po světě. Všechno to byla obrovská škola a vzpomínám na všechno rád. K mým zkušenostem také přispělo to, že prakticky během celé této doby jsem pravidelně chodil do České filharmonie vypomáhat a od začátku 90. let pravidelně hraji v orchestru Solistes Européens Luxembourg. V obou těchto tělesech jsem se setkal s krásnou, skvěle zahranou hudbou. Hrál jsem v nich po boku nejlepších instrumentalistů té doby, naučil jsem se profesionalismu. Postupem doby jsem hrával v České filharmonii častěji v rámci různých úvazků a po svém třetím, tentokrát úspěšném konkurzu, jsem tam přesídlil nastálo.
Ve své kariéře jste měl možnost poznat mnoho významných hornistů a také s nimi hrát ve skupině. Nepochybně byl Zdeněk Tylšar pro Vás tím nejvýznamnějším. Jak na něho vzpomínáte?
V České filharmonii odjakživa sedí opravdu špičkoví hráči se spoustou zkušeností. Hráči, kteří ve své době opravdu intenzivně ovlivňují celé generace instrumentalistů. Éru Štefka jsem samozřejmě nezažil, zato éru Zdeňka Tylšara velmi intenzivně. Nejprve jako nábožně poslouchající student, později i jako kolega a přítel. Jeho zcela osobité vedení frází, jemnost tónu, nebo razanci, se kterou dokázal vést celou skupinu, milovali všichni. A všichni jsme se také více, či méně snažili jeho styl napodobit.
45 Na koho ze starší generace ještě vzpomenete?
Zažil jsem pana Beránka, který hrál skvěle. Emana Hrdinu, Bedřicha Tylšara. Ti všichni byli výraznými uměleckými osobnostmi. Hornisté, které jsem v České filharmonii potkal mají za sebou vavříny z nejvýznamnějších hornových soutěží, spoustu významných koncertů na nejznámějších světových pódiích, natáčení s charismatickými dirigenty. Je to radost, ale také zodpovědnost v takové skupině hrát.
Co třeba Radek Baborák? Jaká on je osobnost, a jaké to je hrát s ním?
Vzpomínám na společné koncerty s Radkem Baborákem ještě z doby, když byl ještě student i později, kdy už byl světovou celebritou. Pokaždé to byl ovšem zážitek nevšední, úžasný a posilující. Je to neuvěřitelný hráč.
A jací jsou hráči v dnešní skupině?
V současné době máme ve skupině také skvělé lídry. Ať je to Honza Vobořil nebo Ondra Vrabec, který předvádí výborné výkony i jako dirigent. Ostatní členové skupiny jsou také vynikající hráči a všichni jsou schopni výborně zastávat jakýkoliv post ve skupině.
Jak ovlivňují výkony orchestru jednotliví dirigenti? Které jste osobně zažil a považujete je za významné?
Dirigent je bezpochyby ten, který nejvíc ovlivňuje vlastní provedení výkonu. Z pozice hráče je zajímavé vnímat, jak se na začátku zkoušek dílo vyvíjí, a jak nakonec provedení koncertu či natáčení dopadne. Jsou samozřejmě dirigentské stálice, u kterých se předpokládá skvělý výsledek koncertu. Z těch, které jsem zažil, sem určitě patří nebo patřili Václav Neumann, Zdeněk Košler, Sir Charles Mackeras, Sir John Eliot Gardiner, Herbert Blomstedt, Ken-ičiro Kobajaši, Charles Dutoit, Christoph Eschenbach, Manfred Honeck a daší. Samozřejmě je mezi nimi i Jiří
46 Bělohlávek, který v součané době vedení orchestru přebírá a odborná i laická veřejnost od něho očekává velké oživení slavných tradic. Ale i méně známí dirigenti dokáží orchestr vyburcovat k úžasnému výkonu, který je ovšem založen především na skvělých hráčských výkonech. Osobně nejraději vzpomínám na koncety s Rafaelem Kubelíkem po jeho návratu v roce 1990, kdy nezapomenutelné zážitky z koncertů umocnila tehdejší živá doba.
47 5. Členové skupiny lesních rohů v průběhu historie
Pro úplnost uvádím abecední seznam všech hráčů na lesní roh, kteří od vzniku České filharmonie v orchestru hráli spolu s údajem, kdy v orchestru působili. U hráčů, kteří se v orchestru vyskytovali na přelomu 19. a 20. století a na začátku 20. století však údaje nemusí být zcela přesné, neboť období jejich působení v orchestru se nepodařilo žádným způsobem ověřit.
Příjmení a jméno: Doba působení v České filharmonii: Babor Zdeněk 1896-1901 Baborák Radek 1994-1996 Beránek Rudolf 1953-1999 Cír Alexandr 1951-1963 Čermák Svatopluk během roku 1944 Čermáková Petra od roku 2001 do současnosti Černý Vladimír 1944-1971 Daniel Josef 1947-1953 Divoký Zdeněk od roku 1979 do současnosti Duda Petr od roku 2000 do současnosti Ehzenberger Eduard 1906-1914 Fabík Lubomír 1983-1985 Forster Václav 1896-1901 Havlík Jiří od roku 1979 do současnosti Hobík Josef 1935-1943 Hrdina Emanuel 1960-2000 Janoušek Antonín 1896-1901 Jež Josef během roku 1959 Kletečka Josef pravděpodobně 1896-1902 Kocián František 1924-1951 Kolář Jindřich od roku 1999 do současnosti Křenek Karel během roku 1951 Kubát Vladimír 1951-1971 Macek Jiří 1964-1971
48 Makovský Jan 1896-1901 Malý Josef 1906-1922 Marhan Josef 1906-1928 Mazač Arnošt 1914-? Pasovský Bohumil během 1.sv. války Peroutka Antonín 1896-1901 Petráš Jindřich 1984-1996 Podhrázský František 1919-1959 Reisner Ludvík 1906-? Rezek Rudolf 1906-1914 Seligr Oldřich 1918-1954 Siegl Vilém 1906-1907 a 1922-1944 Suchánek Stanislav 1972-2012 Štefek Miroslav 1942-1969 Štraub Maxmilián 1922-1950 Tvrdý Otakar 1954-1972 Tylšar Bedřich 1972-2001 Tylšar Zdeněk 1964-2003 Uhýrek Karel 1896-1897 Vobořil Jan během roku 1996 a od roku 2004 do současnosti Vondráček Ladislav 1935-1972 Vrabec Ondřej od roku 1997 do současnosti Weigant Emanuel 1921-1946
49 Závěr
V magisterské práci Skupina lesních rohů České filharmonie jsem se snažil co nejdetailněji popsat současnou sestavu hornové skupiny spolu s nejvýznamnějšími uměleckými osobnostmi, které se v této skupině v průběhu historie objevily. Kapitolu o historii České filharmonie jsem do práce zařadil z důvodu shrnutí dosavadních pramenů do ucelené formy, která bude jasná a srozumitelná každému. Myslím si, že pro komplexnost této práce je také důležité připomenout, jaké události působily na jednotlivé generace hráčů. Bylo pro mě velkou zkušeností detailně se zabývat životopisy současných členů, a stejně tak shánění informací o největších osobnostech české hornové školy. Při hledání dat, kdy jednotiví hráči v České filharmonii působili mě zamrzelo, že si o naprosté většině z nich, zvlášť těch starších, nemohu nic přečíst, protože jsou takové informace těžko dohledatelné. Výjimku samozřejmě tvoří Ti, kteří dosáhli světového věhlasu a mnoho toho o nich bylo zaznamenáno. Proto jsem pojal tuto práci jako shromáždění informací o současných členech a jejich vzpomínek s cílem zachovat tyto informace do budoucna, protože za několik desetiletí, až nebude žít nikdo, kdo by si to mohl pamatovat, budou informace o těchto výborných hráčích opět nenávratně ztracené. O těch největších hráčích se z důvodu stále se zlepšujících informačních technologií dočteme mnoho informací pravděpodobně i v budoucnosti. Přesto je dle mého názoru nutné jejich význam pro hru na lesní roh stále připomínat, aby o nich věděli i nastupující generace hornistů, jejichž datum narození se bude od těchto významných hráčů neustále vzdalovat.
50 Použité informační zdroje
1) ČESKÁ filharmonie 1896-1966. Praha: Česká filharmonie, 1966. 2) ČESKOSLOVENSKÝ hudební slovník osob a institucí. Svazek první A- L. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963. 02-228-63. 3) ČESKOSLOVENSKÝ hudební slovník osob a institucí. Svazek druhý M- Ž. 02-013-65. 4) DIVOKÝ, Zdeněk. Great hornplayers in historic recordings: Miroslav Štefek. Textová příloha CD-ROM. Sotone-historic recordings. Dostupné z: http://www.sotone.com 5) DOWNES, Cynthia. Andrew Downes: Music for Horns and Wagner Tubas. Textová příloha CD-ROM. ArteSmon, 2008. AS 729-2. 6) HOLEČEK, Jaroslav. Concertos for 2 horns. Zdeněk&Bedřich Tylšar. Textová příloha CD-ROM. Praha: Supraphon, 2007. SU 3902-2. 7) KOLÁČKOVÁ, Yvetta et al. Česká filharmonie 100 plus 10. Praha: Academia, 2006. ISBN 80-200-1422-5. 8) MLEJNEK, Karel. Česká filharmonie. Praha: Paseka, 1996. ISBN 80- 7185-074-8. 9) SLAVICKÝ, Milan. Rozhovory z Domu umělců. Praha: Supraphon, 1990. ISBN 80-7058-134-4. 10) SLOVNÍK české hudební kultury. Praha: Editio Supraphon, 1997. ISBN 80-7058-462-9. 11) SVAZ českých skladatelů a koncertních umělců. Praha: Editio Supraphon, 1975. 02-206-75.
51