Devadesat Ctyri
Total Page:16
File Type:pdf, Size:1020Kb
Devadesát čtyři Poslední dny Ayrtona Senny Martin Zustak 2 PŘEDMLUVA Aktualizované vydání Devadesát čtyři (poprvé uveřejněné v roce 1999 pod titulem Tamburello), bych rád věnoval památce anglického spisovatele Christophera Hiltona (29.9.1944 – 28.11.2010), který o Ayrtonu Sennovi napsal během svého života řadu knih, a na jehož materiálu z knihy Legend Grows (nakladatatelství Haynes Publishing, 1995) je první část Devadesát čtyři založena. Vřelý dík patří rovněž novináři The Guardian Richardu Williamsovi, který souhlasil s publikací většiny první kapitoly z jeho vynikající knihy The Death of Ayrton Senna (nakladatelství Penguin Books, publikováno v letech 1995 a 2010) v části “Poslední cesta.” “Dokud bude moje vášeň pro závodění živá, bude také můj sen živ. V den, kdy tahle vášeň pohasne, skončí i můj sen.” Ayrton Senna 3 Pamatujete si ještě, kde jste se nacházeli v okamžiku, kdy jste se dozvěděli o smrti Ayrtona Senny? Nebude asi velkým překvapením když řada čtenářů odpoví, že nikoliv. Nebyli totiž ještě na světě a Sennova legenda je dnes pro ně pouze dalším zidealizovaným příběhem starší generace, kterému se dá jen těžko uvěřit. Vždyť i veterán F1 Michael Schumacher byl tehdy pouhým wunderkindem bez mistrovského titulu se čtyřmi vítězstvími ve F1 na svém kontě, a šestiletý Sebastian Vettel ještě stále tahal v rodném Heppenheimu kačera po dvoře. Pro ty z nás, kteří se však k Facebook generaci nepočítají, nesou ony májové dny roku 1994 stále překvapivou pečet akutní současnosti. Připomínají událost na horizontu černé díry, statický, stále jasně zřetelný obraz, jehož skutečného původce již dávno pohltila neúprosná gravitace. Je to patrně proto, že Sennův odchod z tohoto světa byl stejně strhující jako jeho život a měl v sobě všechny prvky antické tragédie. O jeho havárii jsem se dozvěděl teprve ráno 2. května na černobílé titulní stránce deníku Československý Sport, když jsem jako student kráčel po rozkopaném chodníku nedaleko Kounicových kolejí v Brně. Na co ale vzpomínám daleko častěji je sobotní kvalifikace v Monaku 1988, kde Senna v identické monopostu McLaren-Honda zajel jedno kolo o 1.427s rychleji než stájový druh Alain Prost, což odpovídalo náskoku 57 metrů na městském okruhu o délce 3328 metrů. Videozáznam onoho magického kola bohužel neexistuje, dochovalo se však svědectví bývalého pilota Formule 3 Alaina Menu. Když dnes Menu popisuje to, co spatřil, v hlase mu stale zní úžas, protože nic podobného nikdy předtím a ani nikdy poté už nezažil. Stál tehdy na vnitřním okraji šikany na nábřeží, kde vozy F1 brzdily z maximální rychlosti kolem 290km/h na nějakých 70km/h. Senna viditelně brzdil o osm metrů později než konkurence, a zatímco ostatní monoposty na 4 hrbolatém povrchu pod vlivem brzdné síly skučely, skřípěly, a kymácely se nahoru a dolů a ze strany na stranu, Sennův McLaren se celý třásl jako při zemětřesení a mimo zvláštního zvuku “pffffffffffff” nevydal ani hlásek. V HLAVNÍCH ROLÍCH Devadesát čtyři do nejmenšího detailu popisuje dramatické události a emoce několika bouřlivých dnů, a proto předpokládá solidní znalost historie a zákulisí světa Formule 1. Pro snadnější orientaci a referenci uvádíme seznam hlavních aktérů na konci materiálu zde. 5 AKT PRVNÍ - OVERTURA Všechno to začalo jednoho všedního březnové dne roku 1994 v italské Imole. Týmy se zde sjely testovat nové vozy pro nadcházející sezónu Formule 1 a pochopitelně nechyběl ani úřadující vítěz poháru konstruktérů stáj Williams-Renault s novou tváří za volantem, trojnásobným mistrem světa Ayrtonem Sennou. V přestávce mezi testovacími jízdami chtěl Senna upozornit vedení okruhu na hrbolatý povrch v táhlé zatáčce za startovním rovinkou nesoucí jméno Tamburello. Existuje amatérský filmový záznam, na němž je Senna zachycen v živé debatě s ředitelem okruhu Giorgio Poggim. Oba stojí na vnitřním okraji zatáčky, stromy městského parku, v němž se autodrom nachází, vrhají kolem tmavé stíny. Další muž stojí opodál s rukama v kapsách a evidentně naslouchá probíhající konverzaci, kterou ale na filmu nelze slyšet. Sennova gesta jsou však výmluvná – několikrát prstem ukáže na dráhu před sebou a později ukáže Poggimu rozhraní starého a nového asfaltu jejichž úrovně dělí dobré čtyři centimetry. Takový schodek mohl mít v rychlosti 300km/h na chování monopostu F1 nepředvídatelný vliv. Poggi se rozhodl jednat. Jelikož na položení nového asfaltového koberce nebyl čas protože do pořádání velké ceny chyběly necelé dva měsíce, nechal alespoň nejhorší hrboly ofrézovat. Problém to vyřešilo jen částečně, hrboly byly stále vyšší než by bylo z hlediska bezpečnosti žádoucí a auta se zde spodkem šasi stále dotýkala vozovky, jejich stabilita se nicméně výrazně zlepšila a Senna, jinak fanatický perfekcionista, nucený kompromis akceptoval. V testech v Imole Senna skončil druhý za Michaelem Schumacherem (Benetton-Ford) a nová kapitola jeho kariéry v barvách 6 Williamsu se zatím nerýsovala tak růžově, jak si původně maloval. Po šesti letech u stáje McLaren se Senna ocitl v novém působišti, což s sebou přineslo překážky a nedorozumění která si protrpí každý člověk měnící zaměstnavatele. Senna byl introvertem a navazování nových vztahů pro něho nebylo jednoduché. V prvních měsících komunikoval s týmovým manažerem Williamsu Ianem Harrisonem nepřímo přes svého manažera Juliana Jakobiho, a Jo Ramirezovi (který zastával Harrisonovu roli u McLarenu) se svěřil, že u Williamsu byl pilot jen dalším zaměstnancem a nikdo se nestaral o jeho potřeby. McLaren byla jeho rodina, zde ze slibného talentu dozrál ve hvězdu světového formátu. Williams byl velkou neznámou přestože Senna po léta udržoval důverný kontakt s jejím majitelem Frankem Williamsem. Situace dospěla tak daleko, že i přes podepsání smlouvy s Williamsem v září 1993 Senna vážně uvažoval o tom zůstat u McLarenu. Během posledního závodu za McLaren v australském Adelaide Senna slavně zvítězil a porazil dlouholetého soka Alaina Prosta za volantem Williamsu. Když pak během koncertu po závodě zpěvačka Tina Turner pozvala Sennu na pódium a za doprovodu desetitisíců fanoušků mu věnovala hit “Simply the Best”, bylo pro všechny zainteresované – Sennu, šéfa McLarenu Ronna Dennise, Jo Ramireze, mechaniky - velice těžké potlačit hluboké emoce. Dennis po létech vzpomíná: “Večer po závodě jsme pokračovali v oslavách a oba jsme v té fázi už nebyli schopni jasně uvažovat. Bylo mi ale jasné, že částečně litoval, že se rozhodl od nás odejít. Hovořili jsme o tom, jestli bychom se měli pokusit dostat ho ze smluvních závazků s Williamsem. Naše auto opět vítězilo a Senna byl opět přesvědčen, že jsme byli schopni poskytnout mu konkurenceschopný vůz se kterým by vyhrával tituly.” Dennis nicméně obratem přiznává, že Senna by smlouvu s Williamsem neporušil. “Byl čestným člověkem a dal Williamsovi své slovo. Jeho slovo mělo větší váhu než kus podepsaného papíru.” Dennis na téma návratu k McLarenu se Sennou 7 hovořil ještě při dvou dalších příležitostech před začátkem sezóny 1994 a dodnes je přesvědčen, že po dvou letech u Williamsu by se Senna býval vrátil. Přípravy na Velkou cenu San Marina, třetí podnik sezóny 1994, začaly pro Sennu 20.dubna, kdy jej osobní pilot Owen O’Mahoney vyzvedl na londýnském letišti Heathrow a soukromým proudovým letadlem British Aerospace HS125 ho přepravil do Le Bourget v Paříži. Odtud pokračoval na fotbalový stadión v parku princů, aby slavnostním výkopem zahájil přátelský zápas mezi Francií a Brazílií. Obě jedenáctky se pilně připravovaly na blížící se světový šampionát v USA a Senna, jako každý Brazilec, byl zaníceným fotbalovým fanouškem. Jeho země nevyhrála šampionát od roku 1970 a Senna chtěl svou přítomností své krajany morálně povzbudit. Podobně jako on se brazilští fotbalisté snažili dobýt čtvrtý titul mistra světa. Následujícího dne odletěl z Le Bourget na domovské letiště v portugalském Faro, které leželo nedaleko jeho evropské základny v Quinta do Lago, Algarve. Než tak učinil, stihl ještě navštívit centrálu Renaultu ve Viry-Chatillon. Renaultův desetiválcový motor dominoval Formuli 1 od začátku roku 1991, francouzští inženýři nicméně nespali na vavřínech a tajně pracovali na příští generaci legendárního třiapůllitrového agregátu. To, co Senna na počítačových CAD plánech spatřil, ho naplnilo uspokojením. Zcela nový, radikální dvanáctiválec V12 se na papíře vyrovnal špičkovým výkonem Ferrari V12, evidentně jej však předčil mimořádně kompaktní strukturou, nízkým těžištěm, a nižší hmotností. Po pár dnech zaslouženého odpočinku pokračoval Senna v doprovodu svého bratra Leonarda v úterý 26.dubna z Algarve do Mnichova (na palubě HS125, jak jinak), kde ho následujícího dopoledne 8 čekala obchodní jednání v automobilce Audi, jejíž vozy začal nedávno v Brazílii prodávat. Ve čtvrtek se objevil v italské Padově aby oficiálně představil jeden z mnoha připravovaných komerčních projektů nesoucích jeho značku “červené S” - luxusní horské kolo vyrobené firmou Carraro a pojmenované příznačně ‘Senna Driven to Perfection’ (Senna hnán k dokonalosti). Prohlédl si výrobní závod, pozdravil se se zaměstnanci, mezi nimiž přirozeně způsobil patřičný rozruch, a nakonec dorazil do hotelu Sheraton ležícího asi pět kilometrů od Padovy v malebném prostředí rozkvetlých zahrad, v jehož kongresovém centru v přízemí se konala prezentace nového výrobku. Ačkoliv bylo kolo zkonstruováno Carrarem, jeho rám zdobilo zřetelné červené S a bílý nápis Senna. Senna už nějakou dobu hleděl za horizont své závodní kariéry a byl plně zaměstnán budováním obchodního impéria. Zahrnovalo kreslený časopis Senninha (malý Senna), popisující příhody založené na Sennových počinech