JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ DIVADELNÍ FAKULTA

Lucie Macháčková

LGBT tématika ve vybraných cyklických pořadech České televize a BBC

Magisterská diplomová práce

Vedoucí magisterské práce: MgA. Hana Slavíková PhD

Brno 2011

Bibliografický záznam MACHÁČKOVÁ, Lucie. Brno: LGBT tématika ve vybraných cyklických pořadech České televize a BBC, Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky, 2011. 87 s. Vedoucí diplomové práce : MgA. Hana Slavíková PhD.

Anotace Tato magisterská práce se zabývá vývojem zobrazování homosexuální tématiky v původních nedramatických cyklických pořadech České televize a britské BBC. Záměrem je srovnat míru dodrţování stereotypů, zhodnotit korektnost obrazu, reflektovat, v čem se vývoj České televize a BBC shoduje a v čem se liší. Práce je zaměřena zejména na pořad Q- queer magazín vysílaný Českou televizí od r. 2007. Annotation This master thesis deals with the development of portrayal of homosexuality in non-fiction series of Czech Television and BBC. My intention is to compare the level of stereotypes, evaluate the accuracy of reflecting the reality and make a statement about what makes LGBTIQ issues on screen of Czech Television different and what makes it similar. The main focus in aimed to a programme of Czech Television “Q,” which has been on air since 2007. Klíčová slova GLBT, homosexualita Česká televize, BBC, gay, lesba, mediální zobrazení Keywords GLBT, homosexuality, Czech TV, BBC, gay, lesbian, media,

7 OBSAH

1. ÚVOD 10

2. Od LeGaTa ke Q 12

3. LeGaTo

3.1 Analýza znělky pořadu a jazykových prostředků 23

4. Q

4.1 Analýza znělky pořadu 27

4.2 Co je to Queer? 29

4.3 Analýza jazykových prostředků pořadu Q 31

4.4 Q v roce 2007

4.4.1 Analýza prvního dílu Q z roku 2007 35

4.4.2 Analýza přehledu témat pořadu Q za rok 2007 38

4.5 Q v roce 2008

4.5.1 Analýza dílu Tělocviq pořadu Q z roku 2008 39

4.5.2 Analýza přehledu témat v pořadu Q za rok 2008 43

4.6 Q v roce 2009

4.6.1 Analýza dílu Je svatba totéţ co registrace? pořadu Q v roce 2009 45

4.6.2 Analýza přehledu témat v pořadu Q za rok 2009 47

4.7 Q v roce 2010

8 4.7.1 Analýza dílu pořadu Aqademia Q v roce 2010 49

4.7.2 Analýza přehledu témat v pořadu Q za rok 2010 51

4.8 Q v roce 2011

4.8.1 Analýza přehledu témat v pořadu Q za 1.třetinu roku 2011 53

4.9 Humor v Q 55

5. Krátký přehled zobrazování LGBTIQ postav ve vybraných českých seriálech 59

6. BBC

6.1 Vývoj zobrazování homosexuality ve vybraných pořadech BBC 63

6.2 Srovnání zobrazování gay stereotypů ve vysílání vybraného pořadu BBC a ČT v roce 2009 75

7. Reflexe LGBTIQ tématiky ve vybraných britských reality show 80

8. Závěr 85

9 1. ÚVOD

Pro svoji magisterskou práci jsem se rozhodla navázat na svoji bakalářskou práci, v níţ jsem se věnovala zobrazování homosexuality ve českém filmu po roce 1986. Povaţuji se za LGBTIQ aktivistku a toto téma je pro mne osobně velmi důleţité. Problematice zobrazování gay postav a jejich stereotypů v televizním vysílání se věnuji průběţně po celou dobu svého vysokoškolského studia, zvolila jsem si za úkol porovnat dvě zcela odlišné mediální prostředí - vysílání České televize a britské BBC z pohledu kvality reprezentace LGBTIQ problematiky v cyklických nedramatických pořadech. Ve své práci bych se ráda věnovala tomu, jakým způsobem Česká televize přispěla k postupné detabuizaci homosexuality v českých médiích i celé společnosti po roce 1989. Postkomunistická společnost byla zahlcena předsudky a polopravdami o homosexualitě, výraz „gay“ nepouţívala ani minorita, natoţ majorita. V průzkumu veřejného mínění o tom, koho by lidé snesli jako souseda v domě, obsadili homosexuálové poslední místo společně s Romy. Po prvních informacích o incidenci HIV v cizině (ale uţ také u nás), ze kterých vyplývalo, ţe takřka stoprocentní podíl HIV pozitivních je homosexuálním přenosem, chápala společnost homosexualitu nejen jako něco neznámého a nenormálního, ale i hrozivého, úchylného a nebezpečného. Objevovaly se dokonce i názory podobné „konečnému řešení gay otázky“ - zavřít gaye do koncentračních táborů a naočkovat HIV. Rok 1990 se stal rokem „růţové revoluce.“ Na úplném začátku stál dokumentární pořad České televize Tabu, „třídílný esej o problémech homosexuality“ (1990), jeţ se odehrával podstatnou měrou v sexuologické ordinaci. Jiţ sám název napovídá, hlavním cílem pořadu bylo poukázat na „problémy, které přináší homosexualita“ a vysvětlit heterosexuálním občanům, ţe homosexuálové za svou sexuální orientaci opravdu nemohou. Reprezentace gayů, leseb a homosexuality v tomto pořadu se odvíjela v rámci

10 medicínského diskurzu, který homosexualitu sice představil jako vrozenou (a tudíţ ji pozitivně vymezil vůči její tehdy ještě stale platné klasifikaci jako lékařské diagnozy), nicméně ji nastolil jako problém, který gayům a lesbám přináší do ţivota utrpení a proto by je ostatní (heterosexuální) společnost měla chápat a tolerovat. Dalším krokem, který Česká televize podnikla na cestě za vybudováním příznivějšího klimatu, byla spolupráce s hnutím Gay Iniciativa , v rámci níţ vznikl pětidílný cyklické pořad Ţijeme mezi vámi, ale… Ve své práci se zaměřuji na dva nejvýraznější cyklické pořady České televize, LeGaTo a zejména Q – magazín Queer, který se v roce 2011 vysílá jiţ čtvrtým rokem. Mým záměrem je dokumentovat změny v postupné dramaturgické koncepci pořadů a klást si otázku- potřebuje česká společnost gay pořad? A jak moc odlišný byl vývoj České televize od vývoje v BBC? Přestoţe ve fokusu mé práce jsou zejména cyklické nedramatické pořady, rozhodla jsem se vypracovat k stručnou analýzu zobrazování homosexuality ve vybraných Českých seriálech, kterou bych chtěla pouţít jako odrazový můstek pro další zkoumání v této oblastí. Součástí diplomové práce je i kapitola týkající se LGBTIQ problematiky v britských reality show.

Práci na pořadech, které se snaţí zobrazovat LGBTIQ či „queer“ tématiku, bych se, pokud budu mít moţnost, chtěla věnovat i ve své budoucí profesionální dráze scenáristky a dramaturgyně a tato diplomová práce je mojí osobní koncepční přípravou a zároveň úvahou na téma, jak tvořit pořad pro menšinu tak, aby nesklouzal k akademismu, klišé či samoúčelnosti.

Nedílnou částí mého zkoumání byly i rozhovory se sociologem a odborníkem na queer studies Zdeňkem Slobodou a dramaturgem Q magazínu, Filipem Novákem.

11

2. Od LeGaTa ke Q

První díl pořadu LeGaTo, zaměřený na coming out, se vysílal 23.1.2003 v 18:00 na ČT1. LeGaTo se prosadilo v rámci deklarovaného projektu České televize na podporu vysílání pro rasové, náboţenské a sexuální menšiny. Tvůrčí tým pořadu LeGaTo byl poskládán z oslovených aktivistů - za lesbické ţeny Jana Štěpánová, jedna z hlavních organizátorek několika ročníků festivalu lesbické kultury Aprilles. Gay komunitu zastupoval Vladimír Vokál, spisovatel a publicista, za komunitu transgenderů byla zvolena aktivistka a redaktorka fóra translide.cz, Johanka Martinová. Tito lidé měli funkci redaktorů/koordinátorů, sami nepřipravovali příspěvky ani scenáristicky ani reţijně, spíše přinášeli nová témata a hlavně díky svému přehledu a dobrému jménu v LGBTIQ komunitě respondenty ochotné vystoupit na kameru a mluvit o svých příbězích. Velmi důleţitou osobu v týmu představovala také socioloţka Věra Sokolová, která měla zajišťovat provázanost příspěvků. Dramaturgyní a supervizorkou projektu byla dokumentaristka Andrea Majstorovičová, autorka filmů s LGBTIQ tématikou, reţisérkou Petra Leţáková a dvorním kameramanem Josef Nekvasil.

První rok svého vysílání měl pořad stopáţ 52 minut. Z plánovaného měsíčníku se brzy vyklubal “občasník” – jeho vysílací čas mnohokrát kolidoval s přenosy ze sportovních utkání a LeGaTo muselo přirozeně ustoupit - za rok 2004 bylo odvysíláno 9 dílů, které se většinou zaměřovaly na představení činnosti českých LGBTIQ organizací (STUD Brno, Lesba Zlín atd.), umění, zejména slovesnému, a kulturním akcím, reportáţím, které by mohly mít svorně v podtitulu Jak se ţije.. (lesbám, gayům, transgenderům...). Jeho vysílací čas- 18:00- předem vylučoval otevírání

12 kontroverzních témat (zabývající se např.sexualitou) a pořad se prezentoval jako kulturně-publicistický osvětový magazín bez silného autorského rukopisu tvůrců. Zajímavá je vyváţenost gay a lesbických témat s tím, ţe lesbická témata dokonce mírně převaţují, coţ je v LGBTIQ pořadech velmi neobvyklé.

Rok 2005 přinesl mnohé změny- z týmu tvůrců odešly Věra Sokolová a Jana Štěpánová kvůli velké časové vytíţenosti a místo nich přibyla Hana Kulhánková, jedna z organizátorek filmového festival Mezipatra. Andreu Majstorovičovou vystřídal na pozici dramaturga Bob Fliedr. Stopáţ byla zkrácena na 28 minut a vysílací čas byl stanoven na středu 21.30 - ovšem také dlouho nevydrţel a LeGaTo se posunovalo do stále pozdějších nočních hodin. Posun v čase vysílání umoţnil LeGaTu zaměřit se více na společenská témata např.témata homosexuality a náboţenství, mezigeneračních vztahů apod. Pozoruhodným faktem je také silné zastoupení transgender témat a respondentů v pořadu, které bylo patrně způsobeno aktivním a tvůrčím přístupem Johanky Martinové k práci na pořadu, která se soustavně snaţila propagovat LeGaTo na webu translide.cz a podněcovat lidi z komunity k tomu, aby se účastnili natáčení.

LeGaTo bylo zrušeno na konci roku 2005, poslední díl se vysílal 14.prosince s tím, ţe jeho tématy se bude “čas od času” zabývat pořad Kosmopolis. V posledních dílech LeGaTa je znát určitý dramaturgický posun, otevírá témat jako feminismus, konceptuální umění, video art, LGBT čtení reklam - témata, na které později navázalo Q. Začalo se pracovat se slovem queer a poslední díly se vyznačují take větší sexuální otevřeností, alespoň co se týče jazykových prostředků. Forma pořadu zůstala však stejná – magazín s voice- over čteným komentářem propojujícím jednotlivé příspěvky.

Zásadním rozdílem mezi pořady Q a LeGaTa je, že za nimi stojí jiná myšlenka, úplně jiný přístup. LeGaTo vznikalo jeho komunitní pořad,

13 servis pro komunitu, točené velmi standartním, publicistickým způsobem. Skončilo ze dvou důvodů – nízká sledovanost a nezájem České televize ho dále podporovat a neochota lidí z LGBT komunity v něm vystupovat. Taková česká apatie. Zdeněk Sloboda1 Pořad LeGaTo bohuţel postihl osud mnoha komunitních pořadů pro určitou minoritu, to, ţe si kvůli jeho fokusu na menšinovou tématiku v názvu a anotaci pořadu nezíská diváky z majority, ale ani z minority, protoţe pro ně pořad nebyl zajímavý. Heterosexuální publikum si jej nezapnulo, protoţe ho povaţovalo (právem) za něco pro gaye a lesby a transgendery, homosexuální publikum si jej nezapnulo, protoţe jej mělo za pořad osvětový a vadila jim příliš akademická a „naučná“ forma. O seriózní zpravodajství z komunity tady nikdo zájem nemá, protože tady ten pocit sounáležitosti, pocit, že je tu nějaká komunita, prostě není, nestihl se vybudovat od roku 1989. Zdeněk Sloboda První díl Q se vysílal 4.1.2007. Vznikl z iniciativy především dramaturga Filipa Nováka. Vlivů (pozn.ke vzniku pořadu) bylo víc a v jeden okamžik se sešly. Jeden z vlivů bylo to, že nedávno předtím skončilo LeGaTo a zůstal po něm prázdný prostor a já jsem si říkal, že by bylo dobré vymyslet něco, co by na to LeGaTo trochu navazovalo, ale třeba úplně jinak. Filip Novák2 Pořad Q profituje z toho, ţe LeGaTo uţ udělalo na české mediální sféře v LGBTIQ problematice základní osvětu, která ovšem měla často velmi infomativní polohu. Tvůrci pořadu se rozhodli na LeGaTo navázat a zároveň

1 Všechny citace Zdeňka Slobody, sociologa a odborníka na queer /gender studies na FSV UK, v této diplomové práci jsou úryvky z rozhovoru, který jsem s ním dělala v květnu 2011

2 2 Všechny citace Filipa Nováka, dramaturga Q,, v této diplomové práci jsou úryvky z rozhovoru, který jsem s ním dělala v dubnu 2011

14 se však vymezit proti akademičnosti a formálnosti, kvůli které byl pořad částí LGBTIQ komunity kritizován a označován za příliš chladný a „medicínský.“ Q si dalo za cíl přivést na obrazovky pořad mnohem hravější, uvolněnější a extravagantnější.

Označuji ho za umělecky natočený ironizující žánr s nadsázkou ve formě i tématech určený gay-friendly lidem, zezábavňující pohled do určitých jinakostí. Nepovažuji Q za gay komunitní pořad, protože on tu ambici nemá. Sice obsahuje určitý servis - reporty z akcí at., ale ty jsou spíše okrajové, většinu má fabulace a hraní s gender normami a nenormami. Je tam znát silný autorský rukopis režisérů. Zdeněk Sloboda Výrazným rozdílem mezi pořady LeGaTo a Q, na který bých ráda poukázala, je odlišný geografický fokus témat i cílového diváka. LeGaTo se snaţilo pokrýt celou Českou republiku, aniţ by opouštělo její hranice či hranice Slovenska - počítalo s tím, ţe jeho divákem můţe být i člověk ţijící na venkově, člověk velmi svázaný předsudky, kterého je teprve potřeba přesvědčit o tom, ţe homosexuálové jsou normální lidé a učit je toleranci. LeGaTo si bylo silně vědomo své zodpovědnosti vytvářet korektní mediální obraz o homosexualitě a představovalo gaye veřejnosti jako osoby, které se narodily obtěţkány určitým břemenem, s nímţ se musí celý ţivot obtíţně potýkat a proto si zaslouţí od diváků porozumění. Q jde odlišnou cestou. Koncepcí je klást velký důraz na mezinárodní kontext, pravidelně vyjíţdět a věnovat kaţdý čtvrtý díl pořadu reportáţím ze zahraničí, co se však týče domácích témat, zůstává fokus Queer magazínu neskrývaně pragocentrický, zejména v počátcích pořadu. Důvodem je samozřejmě struktura tvůrčího týmu, jímţ byla skupina nadšenců – reţisérů, moderátorů, scenáristů, kameramanů (Janek Růţička, Radim Špaček), kteří se mezi sebou znali, coţ s sebou nese samozřejmě značná rizika. Zejména v dílech z roku 2007 či

15 2008 je znát uzavřenost tvůrčího týmu- pořad je vytvářen „námi pro někoho, jako jsme my.“ Chtěli jsme jít opačnou cestou než oslovit gay aktivisty a učit je pracovat s kamerou. Řekli jsme si, že oslovíme gay režiséry a scenáristy a vytvoříme z nich skupinu, která bude veřejnost seznamovat s tím, co my jsme si označili jako queer. Chtěli jsme v rámci pořadu Queer rozmazat a rozpít hranice mezi čtyřprocentní menšinou a většinou, chtěli jsme říct, že ta odlišnost není ničím výjimečná. LeGaTo prošlapalo cestu a my jsme na ně navázali a začali jsme i úmyslně vstupovat do vod tabu . Dostávali jsme na obrazovku i téma pornografie a další témata, kterým se ČT nikdy nevěnovala.Náš koncept se propojil s nápadem režiséra Janka Růžičky, který s Fabianem Golgem připravoval queer časopis. Měl se jmenovat BUZ, přesmyčka s buzerantstvím, byl to hodně undergroundový, alternativní projekt, velmi vyhraněný. Řekli jsme si, že vznikne něco, co se bude jmenovat BUZ, což se nám hrozně líbilo. Bohužel jsme se setkali s nepochopením ze strany vedení televize. Filip Novák Po intervenci vedení ČT, podpořené gay aktivity, kteří název BUZ povaţovali za nedůstojný, se tvůrci uchýlili k názvu Queer, z něhoţ se nakonec vyloupla zkratka Q, neboť v pořadech České televize panovalo pravidlo vyvarovat se anglických názvů - pravidlo, které bylo dnes jiţ prolomeno pořady jako Hyde Park atd. Zahraničních formátů, kterým se Q mohlo inspirovat, mnoho nebylo. Dívali jsme se na nějaké zahraniční pořady, ale většinou se všechny soustřeďovaly na gay mainstream – něco jako celebrity bulvár. To jsme dělat nechtěli, protože to podporuje ten stereotyp, že gay je frivolní, flirty olepený kluk, co jen chodí do klubů a tam se snaží někoho sbalit. Filip Novák

16 Mezi zmiňované gay mainstream pořady bychom mohli zařadit i soudobé pořady BBC jako Gaytime TV a That Gay Show, které se zaměřovaly na showbyznys, hudbu, zábavu, bez toho aby si kladly vyšší ambice. Konceptem bylo tedy vytvořit pořad, který záměrně nepracuje s pojmem LGBTIQ, ale queer, pojmem v Česku zatím neznámým , pořad bez aktivistických či osvětových ambic, který chce celou problematiku odlehčit a propojit s tématy feminismu, gender, seznamování, ţivotního stylu, identity. Ve španělském dílu byl performer, který se v rámci nějaké show svlékal donaha a chodil po městě. Řešili jsme, jestli by to mělo být v pořadu Queer a v čem je ta menšinové tématika - to jsou právě ty hraniční body, kde se dostáváme k tomu, že queer je ta podivnost. Dotýká se to práce s tělem, identitou, studem a nahotou. Filip Novák Slovo queer otevírá dveře všem experimentům, formálním i obsahovým, a umoţňuje věnovat se i věcem, které by v rámci komunitního LGBTIQ pořadu neměli své místo . Od začátku jsme si předsevzali, že budeme pracovat s humorem, což bylo dost ošidné, protože nikdo z toho týmu komediální autor nebo režisér nebyl. Filip Novák Bohuţel tento fakt je v pořadu znát, zvláště v dílech z let 2007-2008. Scénky, skeče, stand-up komediální výstupy provázejí pořad od samotného začátku, se střídavými úspěchy, někdy vydařenější, někdy oscilující na hranici trapnosti. Oceňuji ambice uvést do televizního vysílání komediální prvky, protoţe to je něco, co podle mého názoru na našich obrazovkách velmi výrazně chybí a je potřeba na tom pracovat, i za cenu dlouhodobějších dětských chorob. Problém českých televizí je, že zde není tradice pilotních dílů. Když se dělá pilotní díl, očekává se, že se bude vysílat. Na pilotním díle by se měly ale právě ukázat ty chyby a následně je opravit. (..) V počátcích se na jednom

17 díle podílelo pět, šest režisérů. Dneska jsme se ustálili na tom, že jeden díl dělá jeden režisér, někdy se na něm podílí dva. Tehdy ale pořad dělal celý tým, připomínalo to klubovnu. Filip Novák Fakt, ţe prvotní díly Q byly výsledkem kolektivního tvůrčího brainstormingu týmu, se výrazně projevuje v roztříštěnosti, nevyjasněnosti koncepce, nahodilosti témat, o které víc píšu v analýze prvního dílu. První díl, v němţ se „rodí“ nový pořad Q, je typickým představitelem pilotu, který by neměl být určen k vysílání a měl by slouţit hlavně k pojmenování a vychytání chyb. Pilot, přestoţe je na něm znát veliké nadšení, elán a chuť experimentovat, budí dojem podomácku, na koleně vytvářeného videa několika amatérů. Podle mého názoru je toto podceňování pilotního dílu absurdní, zvláště kdyţ přihlédneme na to, jaká nadstandartní pozornost je jim věnována u zahraničních seriálů - pilot je povaţován za věc „make it or break it“ - pokud diváci při prvním dílu nového fomátu televizi otráveně vypnou, uţ se nebudou chtít vracet a pořad bude jen stěţí získávat stálou fanouškovskou základnu. Reakce diváků byly velice bipolární. Pro určitou skupinu se to stalo kultovním formátem, protože přišel v období, kdy televize prožívala „normalizační“ období, co se týče zábavy - skončily všechny černé komediální formáty jako Česká soda. Pro hodně lidí to Q svým nekorektním humorem a vyhraněností témat, co se dotýkaly okraje, nějak nahradilo. A nemuseli to být vůbec gayové. Existovala i skupina lidí, kteří pořad těžce nesli, včetně Hromady (pozn. Jiřího Hromady, nejznámějšího gay aktivisty v ČR), kteří nás ostrakizovali kvůli tomu, že kazíme image komunity a zaměřujeme se na úchylárny. Filip Novák Odpůrci byli pobouření „crazy“ formální stránkou a poukazovali na fakt, ţe jako jediný český gay pořad by se mělo Q více zamýšlet nad tím, jaký mediální obraz o homosexualitě vytváří.

18 Mě osobně vadilo, když pořad sklouzával k akademismu a když témata byly zpracovávány příliš televizně a upovídaně. Měli jsme to postavený hodně autorsky, hodně svobodně. Proto volnost režisérů byla dost velká, některé díly se hodně vymykaly. Filip Novák Q klade velký důraz na výjezdy do zahraničí a věnování jednoho dílu měsíčně portrétování situaci LGBTIQ problematiky v jiných zemích, s tímto konceptem se počítalo i v rozpočtu, strategie byla ušetřit na třech dílech a mít pro jeden díl v měsíci dostatek peněz na výjezd omezeného štábu (reţisér, kameraman, zvukař, produkční) do zahraničí. To si myslím, že je neocenitelné pro komunitu, pro lidi, co nemají možnost cestovat, se dozvědět, jak žijí lidé v Rakousku, Německu, Itálii, Řecku, Anglii a dalších zemích. V některých zemích zase funguje ten štáb jako „apoštol“- pro gay komunity v některých zemích je naprosto nemyslitelné, že někde existuje gay pořad, který je v televizi. Filip Novák Postupem času v souvislosti se škrty v rozpočtu se stalo čím dál tím těţší tomuto konceptu dostát, ovšem pro tvůrce byly příspěvky ze zahraničí natolik důleţité, ţe se rozhodli od nich neupustit a pokračovat i za cenu „alternativních řešení.“ Všechny zahraniční příspěvky jsou z vlastní produkce Q, natáčený buď kmenovými autory Q anebo jejich spolupracovníky, kteří ţijí přechodně v zahraničí a nabízejí lokální témata. Využíváme toho, že když někam vyráží některý z našich kmenových autorů na dovolenou nebo z nějakého důvodu, tak se můžeme domluvit, že za ním přiletí kameraman a pracují jako dvojčlenný štáb nebo si tam najme kameramana přímo na místě. V díle z Indie se stalo, že to natočil autor úplně sám, to bylo takové nejpunkovější. (..) Jednu dobu jsme zvažovali, že budeme nakupovat zahraniční příspěvky, ale pak jsme přišli na to, že vlastně není od koho co kupovat. Filip Novák

19 V průběhu čtyř let vysílání pořad Q několikrát měnil den a čas vysílání, v čemţ Filip Novák vidí jeden z důvodu klesající sledovanosti. Začínali jsme za Františka Lamberta (pozn.generální ředitel ČT 2003 -2007) na ČT 1 ve 22.30, což byl luxusní čas a první půlrok jsme měli neustále stoupající sledovanost, až čtvrt milionu lidí. Kateřina Fričová ale přesunula Q jako menšinový pořad na ČT2 do určitého ghetta, z něhož jsme se chtěli dostat. (..) Minulý rok jsme se pohybovali kolem 1 % sledovanosti, teď šla sledovanost celé ČT2 celkově o několik bodů dolů, hodně poklesla. Na začátku roku 2011 jsme běželi ve středu ve 22.30, tam jsme se pochybovali kolem sledovanosti 0,7. Teď máme tak 0,2, což je asi 16tisíc lidí, což je tristní. V současné době jsme na zlomku sledovanosti proti tomu, co jsme měli v úvodu, a nemyslím, že by to bylo poklesem kvality. Filip Novák Sniţující se sledovanost je samozřejmě problémem celé ČT2. Hodnoty Dvojky klesaly za poslední dva tři roky výrazně, zřejmě v souvislosti s předčasným vypínáním jejího analogového vysílání. Dříve dosahovala podílů sedm aţ devět procent, v roce 2010 se pohybovala na hodnotách mezi čtyřmi aţ pěti procenty dospělého publika. Pokud divák nepřešel na digitální vysílání a zůstal u analogového příjmu televize, zůstaly mu všechny původní programy s výjimkou ČT 2. Podle mého názoru důvodem klesající sledovanosti pořadu Q určitě není propad v kvalitě. Myslím, ţe během čtyř let svého vysílání se mu daří najít svoji tvář, zklidnit počáteční roztříštěnost a projasnit dramaturgickou linii pořadu. Bohuţel posun v kvalitě pořadu se neprojevil ve sledovanosti. V současné době se Q vysílá v pátek v 23.20 s opakováním ve čtvrtek 01.45 v noci. Čas, který by se mohl zdát atraktivní - po něm a před ním bývají často umísťováno sitcomy a zahraniční minisérie jako Malá Velá Británie, povaţuje Filip Novák za „mrtvou dobu,“ neboť většina z potenciálních cílových diváků páteční večer před televizí netráví.

20 Pořad Q se snaţí spolupracovat i s jinými např. zpravodajskými pořady České televize a zasazovat se tak o postupné pronikání LGBTIQ témat napříč televizním vysíláním, doporučování „exkluzivních“ hostů do diskuzních pořadů (např. lesbické matky do politických pořadů, kdyţ se řeší problematika adopcí stejnopohlavními páry), zprostředkování zpravodajského „servisu“ z LGBTIQ kulturních akcí (festivaly jako L na druhou, Mezipatra, pochody hrdosti). Bohuţel tato ambice často vychází vniveč, coţ je podle mého názoru škoda. Katastrofálním příkladem selhání této myšlenky je reportáţ ČT 24 z dubna 2011 o Prague Pride - první praţské gay parade, která se bude konat v srpnu. Pochody hrdosti gayů, lesbiček, transgenderů a všech, kteří chtějí podpořit boj za práva neheterosexuání menšiny se v Čechách konají od roku 2008 – první ročník se odehrál v Brně, druhý ročník v Táboře, třetí ročník opět v Brně. Letos se vydá do hlavního města. Připravovali jsme celý díl o gay prides a mě napadlo, že by bylo zajímavé oslovit zpravodajství , aby na to téma, že se u nás něco takového chystá, udělala reportáž a nějak se tomu třeba dále věnovala, my jsme jim schopní dohazovat hosty - pro novináře, kteří se v tom neorientují, můžeme být docela dobří spojenci. Filip Novák Výsledek ovšem byl tristní. ČT 24 odvysílalo reportáţ nazvanou Love Parade míří do Česka, v nímţ zaznívá: „Komornější verze legendární německé Love Parade, na kterou se každoročně sjíždějí miliony lidí, se odehraje poprvé i v České republice. Začátek čtyřdenní akce s názvem Prague Pride má zatím své místo v kalendáři napsané na 13. srpna. Očekává se až 50 tisíc návštěvníků, včetně velké vlny zahraničních fanoušků. Středem metropole má jít desetitisícový průvod hrdosti v karnevalovém stylu a pouliční taneční party. Akce vyvrcholí rok po tragické Love Parade v německém Duisburgu, kde zemřelo 21 lidí. "Bezpečnost budeme řešit s policií, musíme si najmout i vlastní bezpečnostní agenturu, která bude hlídat jednotlivé akce," prohlásil organizátor Pavel Kupšovský k problematice bezpečnosti akce, jejíž zajištění

21 bude vzhledem k loňským událostem v Německu klíčové. Festival by neměl omezit provoz ve městě, prozatím se neplánují žádné uzavírky. Mluvčí magistrátu Tereza Krásenská přisvědčuje, že průvod je již nahlášený a nic nenasvědčuje jeho případnému zákazu ze strany města.Prague Pride navazuje na akce podobného typu v zahraničí, které se pravidelně konají už více než 30 let. "Spojili jsme se s organizátory amsterdamské Gay Pride, aby nám pomohli s organizací a ukázali nedostatky minulých akcí," dodává Kupšovský. V tuto chvíli se dokončuje upřesňování programu. Definitivní podoba akce by měla být jasná nejpozději v polovině května. Festival vyvrcholí řadou koncertů v centru Prahy, jedním z míst, o nichž se zatím jedná, je například Střelecký ostrov.1

Omyl redaktorky, která připravovala tuto reportáţ, je aţ úsměvný- spletla dohromady gay parade a Love Parade, populární taneční párty v ulicích Berlína, která se poprvé konala v roce 1989 a naposled v roce 2010 - po obrovské tragédii, při níţ zahynulo 21 lidí a dalších 500 bylo zraněno, se organizátoři rozhodli tuto akci definitivně zrušit. Akce Prague Pride samozřejmě nemá s Love Parade nic společného a v ţádném případě nemá být jejím nástupcem. Navíc údaje ČT24 o tom, ţe se očekává 50 tisíc lidí, neodpovídají realitě a zástupci Prague Pride je na svých webových stránkách popřeli. Zprávy o tom, ţe „do Prahy dorazí akce, na které loni málem ušlapali 500 lidí“ je navíc to poslední, co festival Prague Pride potřebuje, neboť vytváří iluzi, ţe se chystá něco hrozného, čemu je nutné se vyhnout anebo to pokud moţno zakázat. Bohuţel z této reportáţe převzali informace další novináři a podobná sdělení se objevila i v dalších médiích.

Pořad Q se vysílá čtyři roky, od ledna 2007 do května 2011 byla odvysíláno 189 dílů.

1 Zdroj: Archiv ČT 24: http://www.ct24.cz/domaci/121299-love-parade-miri-i-do-ceska/

22 3. LeGaTo

3.1 Analýza znělky pořadu a jazykových prostředků

Znělka pořadu je velmi jednoduchá animace zaloţená na střídání černého pozadí s modře načrtnutými obrysy rukou, červeného pozadí, kde si tvář podobající se divadelní masce skrývá a odkrývá oči, a červeného pozadí, kde se spojují a rozpojují symboly označující ţenu a muţe. Samozřejmě není obtíţné rozluštit vyznění této animace - maska se snaţí zavírat oči nad tím, ţe ve společnosti existují i ţeny, které se „spojují“ se ţenami a muţi, kteří se „spojují“ s muţi a ti, v nichţ se element muţství a ţenství potkává. Maska bezpochyby představuje tvář heteronomní většiny, která ignoruje to, ţe ţijí lidé, kteří nespadají do stereotypních vzorů „táta má mámu, máma má tátu.“ Animace tak predestinuje úhel pohledu pořadu - ve znělce je dominantní prvek maska- tvář veřejnosti, které jsou ukazovány věci, které se snaţí nevidět. Je tím naznačeno, ţe cílem pořadu je osvětová činnost , přinášení témat, která v jiných pořadech nedostávají dostatečný prostor, dělat sevis pro LGBTIQ komunitu. Znělka pořadu predestinuje LeGaTo nikoli jako formát „o nás s námi,“ jak se popisuje, ale spíše „o nás pro ně“ – o nás, menšině, pro ně, většinu. Název pořadu LeGaTo je sloţeninou z názvů lesba, gay, transgender, coţ ospravedlňuje slovosled v podtitulu „magazín o lesbických ţenách, gayích a translidech.“ V LGBTIQ terminologii se většinou pouţívá termín „gay a lesbický“ a „gayové a lesby“ - nikoli obráceně. Nestandartní slovosled věty také v očích divaka naznačuje preferenci lesbických témat nad gay problematikou, v čemţ jej můţe utvrdit převáţně ţenské sloţení redakce. Dalším poznatkem, který můţeme vyvodit z podtitulu pořadu, je uţití spojení „lesbické ţeny“ - odhaduji, ţe za za volbou této formulace je snaha o vyhnutí se dilematu mezi slovy „lesba“ a „lesbička.“ Terminologie LGBTIQ menšiny v českém jazyce v tomto ohledu nemá jasno a veřejnost

23 homosexuálních ţen v otázce korektnosti rozdělená. Zatímco dnes, v roce 2011 je výrazně preferován pojem lesba s tím, ţe jde o slovo citově neutrální. Základní argument je „ jsou gayové, ne gayíčkové, my jsme lesby, ne lesbičky.“ Pojem lesbička se jich v oficiální terminologii nevyskytuje, protoţe pro většinu lesbické veřejnosti jde o heterosexismus, který je příliš spojen s uţíváním v pornografii, a také indikuje určitou „slabost“ - kluci vydrţí označení gay, holkám budem říkat nějak něţněji, ne lesby, ale lesbičky. Odlišné je také vnímání slov jako lesba či lesbička u heteronomní veřejnosti, která si pod slovem lesba představí typ „dyke“ - maskulinní ţeny s muţskými rysy, v muţském oblečení, která „nesnáší chlapy“ a u které je její orientace „konečná.“ Zatímco pojem lesbička je označení pro jemnou, krásnou, feminní ţenu, typ lipstick lesbian, na které její orientace není na první pohled patrná a které je její náklonnost k ţenám spíše znakem určité frivolnosti a svolnosti k experimentování (opět heterosexistický muţský sen - mít krásnou ţenu, která se nebrání sexuálnímu spojení s jinou ţenou) a její homosexuální orientace nemusí být konečná. Je aţ šokující, kolik lidí většinové orientace stále zastává názor, ţe mnoho lesbických ţen je jen frustrováno a „jen nepoznalo správného chlapa“ a je moţné je „konvertovat“ uspokojivým sexuálním stykem. Zatímco dnes se veřejnost přiklání spíše ke slově lesba, ještě před pár lety, v době vysílání LeGaTa, byla korektnost v lesbické terminologii velmi obtíţná. Zatímco homosexuální aktivitstky z občanských sdruţení jako GLL a Bengales, Pardubická lesba, Holky v Brně atd. se jednoznačně stavěly za výraz lesba, část lesbické veřejnosti vnímala tento výraz jako obhroublý aţ pejorativně zaměřený. Festival elNadruhou dokonce ve svých materiálech pouţíval spojení lesby/lesbičky, aby tím neurazili ţádnou ze skupin. Zajímavé je, ţe mainstreamová média se stavěla za pojem lesbička a často slovo lesba v korekturách opravovala na zdrobnělinu. Marcela Nejedlá, jazyková korektorka časopisu Instinkt, uvedla v roce 2008: Používáme tvar lesbička, protože to je správné označení podle slovníku (taky

24 se připouští lesbičanka, ale to mi připadá podivné. Lesbu vnímám jako poněkud pejorativní označení - tak trochu jako buzna, třeba.1 Šárka Blaţková zÚstavu pro jazyk český AV ČR k problematice uvádí : “Výkladové slovníky češtiny, a to jak Slovník spisovného jazyka českého, tak starší a obsáhlejší Příruční slovník jazyka českého, uvádějí shodně jen podobu lesbičanka, Nový akademický slovník cizích slov přidává navíc ještě podobu lesbička. Podobu lesba najdete v Ouředníkově Šmírbuchu jazyka českého (což je nejúplnější sbírka českých argotismů), ilustrovanou tímto dokladem: "Ale teď je všecko prolezlý lesbama a teploušema. Není divu, že jdou kšefty z kopce." Tedy evidentně s odstínem pejorativním. Je zřejmé, že termín lesba v úzu žije a některými skupinami mluvčích je přijímán, přesto bych se ho zatím zdráhala označit za neutrální. Naopak lesbička, domníváme se, na pozici neutrálního termínu výrazně aspiruje.Takže se zdá, že lesbická komunita si převážně určila jako správné pojmenování lesba, ale se zcela mylným odvoláváním se na gramatickou češtinu. V tomto případě by snad mohla vyřešit tuto situaci aktivita lesbických organizací na změnu pojmu ve spisovné češtině v rámci sebeurčení, jak to učinili v minulosti např. Romové.Je pravda, že situace se ovšem komplikuje ještě prosazováním slova queer na úkor slova gay a lesbický, a tak se začíná v lesbických a feministických kruzích prosazovat i poněkud podivný tvar kombinace anglického a českého slova queer žena.2 Tvůrci pořadu LeGaTo se patrně rozhodli pro uţití termínu “lesbické ţeny,” aby se vyhnuli sporu o korektnosti pojmu lesba či lesbička. O několik let později pořad Q jiţ tento problem neřešil a jasně se přiklonil ke slovu lesba, které je nyní povaţováno za správné a korektní. Pořad LeGaTo zase neřešil necítil potřebu ve svém názvu a podtitulu zohledňovat a obracet se i k jiným sexuálním menšinám (bisexuálové, asexuálové, pansexuálové, polysexuálové atd.) - podtitul LeGaTa zní “magazín o lesbických ţenách,

1 Zdroj: http://www.bengales.cz/zajimavosti/tema-lesby-nebo-lesbicky.html 2 Zdroj: tamtéţ

25 gayích a translidech“- není tam ţádný termín, který by je zastřešoval. Můţeme si tak všimnout určité změny v nárocích doby na korektnost LGBTIQ terminologie s postupem času. V letech 2004-2005 se o pojmech jako jiných formách neheterosexuální orientace neţ homosexuální a bisexuální příliš ve společnosti nemluvilo a nebyl důvod zohledňovat jejich postavení v podtitulu pořadu. Slovo legato znamená v hudební terminologii vázaně -jedná se o označení stylu hudebního přednesu, kdy jsou jednotlivé tóny hrány s co nejméně patrným oddělováním. To je metaforou “provázanosti” lidí neheterosexuální orientace, poukazuje na to, ţe i kdyţ jsou mezi nimi velké rozdíly, spousta věcí je spojuje např.problematika coming outu. Všechno samozřejmě souvisí s kontextem doby, v němţ byl pořad LeGaTo tvořen. Jeho vysílání skončilo 14.12.2005, zákon o registrovaném partnerství byl konečně přijat v březnu 2006 a účinnosti nabyl 1.7.2006. Pořad LeGaTo byl tedy připravován v době, kdy vrcholil boj za přijetí tohoto velkého kroku pro české homosexuální páry, o který se aktivisté snaţili jiţ od 90.let 20.století (V roce 1998 poslanecká sněmovna zamítla v prvním čtení první ucelený poslanecký návrh zákona o registrovaném partnerství osob téhoţ pohlaví.) Kontextem doby, kdy LeGaTo vznikalo, byla jasně definována společenská funkce pořadu - podpořit LGBTIQ komunitu v jejím boji za svá práva a ukázat většinovému publiku, ţe legalizace svazku dvou homosexuálů není ohroţením tradiční rodiny.

26 4. Q

4.1 Analýza znělky pořadu

Znělka pořadu Q trvá 25 vteřin a jejím hlavním motivem je okřídlené oko, které v noci prolétává pokoji hotelu Queer, kde se před ním otevírají dveře netradičních souţití. Přestoţe se před letícím okem otevírají červené dveře jednotlivých pokojů, záběry jsou ve tvaru „fish eye“ - rybího oka, coţ evokuje pocit pohledu skrze klíčovou dírku a podtrhuje dojem nahlíţení do soukromí. Kdo jsou obyvatelé hotelu Queer? V prvním pokoji je mladý teenager s kytarou - záběr trvá jen necelou vteřinu, ovšem kdyţ se podíváme pozorně, všimneme si plakátu svlečeného modela a obrázku George Michaela na zdi. Všechny tři motivy se v obraze jen mihnou, vynoří se a pak se zase ponoří do tmy a vidíme jen chlapce s kytarou. Co o něm stačí říct? Díky letmému vhledu do jeho pokoje můţeme spekulovat, ţe se chlapci asi líbí chlapci. A ţe uţ má coming out za sebou - jeho sexualita pro něj není něco, co by musel teprve objevovat, je s ní dostatečně srovnaný na to, aby si pověsil na zeď svého pokoje, kam mají přístup jeho rodiče či přátelé, fotografii nahého modela. Představitel jednoho typu cílového diváka pořadu. V dalším pokoji dvě mladé ţeny, sklánějící se nad dětskou postýlkou. Ve třetím jsou dva muţi ve spodním prádle, vykonávající „ţenské“ domácí práce (jeden ţehlí, druhý luxuje)- v těchto dvou krátkých záběrech je moţné vysledovat touhu tvůrců znělky pohrávat si se stereotypními vzorci uvaţování nás diváků v oblasti - kdyţ se podíváme na obrázek dvou muţů, vykonávající „ţenské“ domácí práce, automaticky předpokládáme, ţe jde o domácnost dvou homosexuálů. Ţádná jiná moţnost nás ani nenapadne. Proč by jinak byli jeden před druhým v trenkách a nátělníku? Proč by jinak společně luxovali a ţehlili? Ovšem u obrázku dvou ţen u postýlky je naše přesvědčení o jejich homosexualitě jiţ mnohem nejistější. Jistě, mohou to být dvě lesbičky, které společně vychovávají dítě, ale také to mohou být dvě

27 kamarádky, z nichţ jedna má dítě, a ta druhá ji přišla navštívit. Anebo to můţe být matka a slečna na hlídání. Znejištění v mysli diváka v otázce, zdali se jedná o lesbický pár, přináší i fakt, ţe obě dívky na obrázku jsou velmi feminní, dlouhovlasé, v šatech, které podtrhují jejich ţenskost, coţ je v protikladu s tradičním stereotypem lesby (dyke čili butch lesby) - krátkovlasé, hranaté, maskulinně vypadající ţeny v unisex oděvu. Zatímco tento pokoj přináší nestereotypní zobrazení lesby, obrázek partnerského ţivota dvou gayů si se stereotypností přímo pohrává - růţový ţupánek s nařasenými rukávy a fialové slipy, do kterého je oblečen jeden z muţů, přímo odkazuje na zaţitý vzorec v oblékání kluk v růţové= gay. Tento motiv ve znělce pořadu nám klade otázku - kdyţ se podíváte klíčovou dírkou na výsek z chování dvou ţen/muţů, jaké indicie potřebujete, abyste určili, ţe jde o homosexuální pár? V dalším pokoji je androgynně vyhlíţející ţena v koţené bundě s cigaretou v ústech a lahví v ruce v pokoji, který připomíná dílnu - moje domněnka je, ţe se jedná o náznak osoby s nevyjasněnou genderovou identitou, ovšem stejně dobře by se mohlo jednat o ţenu butch-lesbu či ţenu, která si staví svoji image na androgynním vzhledu (jako např. v 80.letech David Bowie) , coţ se čím dál tím více prosazuje ve světě high fashion. Poslední oko, do kterého oko vlétne, je podle mého názoru „obsazen“ nejzajímavěji- vidíme pár seniorů ve vaně, popíjející šampaňské, coţ by mohlo u diváka vzbuzovat otázku - co dělá v hotelu Queer heterosexuální pár důchodového věku? Naznačuje se tím, ţe jeden z páru má homosexuální sklony a je celý ţivot v closetu? Kloním se k názoru, ţe tento motiv ve znělce naznačuje, ţe pořad si klade za cíl nevěnovat se pouze gay tématice, ale otvírat i jiná tabuizovaná témata, mezi které sexualita lidí ve vyšším věku určitě patří. Také tím jasně definuje, ţe queer se nerovná gay, dokonce se to ani nerovná LGBT. Obyvatelem hotelu Queer (a diváky pořadu ) tedy nemusí být jen gayové a lesbičky - můţe to být kdokoli, kdo je dostatečně otevřený a bez předsudků.

28

4.2 Co je to Queer?

Na stránkách pořadu Q se píše: Q je primárně zaměřen na mapování a diskusi o queer kultuře. Queer kulturou chápejme svět především sexuálních menšin, svět alternativ ke stereotypnímu, tradičnímu pojetí vztahů mezi lidmi – a nemusí jít přitom pouze o gaye a lesby, ale nejrůznější další minoritní identity (označované slůvky jako transgender, intersexual či asexuál), o jejichž existenci má naše středoevropská společnost zatím spíše mlhavé a stále značně zkreslené představy. Q magazín zůstává pestrou mozaikou oscilující mezi mainstreamovými a zcela individualistickými, nekonformními a snad až alternativními tématy. Snaží se v rámci jednoho formátu nabídnout pohled na oba tyto odlišné póly – které jsou nejpřesněji charakterizovány oním stále poněkud exoticky vyhlížejícím slůvkem „queer“.1 Název pořadu a jeho dramaturgická koncepce se tedy odvíjí od pojmu „queer,“ coţ je od tvůrců pořadu odváţný krok, vezmeme-li v potaz, ţe velká část českého publika neví, anebo alespoň neví jistě, co slovo „queer“ znamená. Samotný pojem je velmi problematické definovat a často bývá uţíván v nesprávném kontextu. V Česku je tahle nálepka pouţívána pro přelepení pojmů gay, lesba, transsexuál, bisexuál. Část české LGBT menšiny proti uţívání slova queer protestuje, neboť jej vnímá jako označení pro člověka, který (asi) nemá ve své sexualitě jasno anebo se stydí přihlásit ke své homosexualitě, proto se schovává za všeobjímající nic, které nedefinuje ani gender ani orientaci. Ale to queer není. Queer je prostor, kde není třeba se zařazovat do existujících škatulí, které tím, že mají stanovené hranice, diskriminují a způsobují symbolické násilí na jedincích, kteří nechtějí nebo nemůžou se do těchhle pár škatulí vecpat. Queer neznamená kolonizaci všeho

1 Zdroj : www.ceskatelevize.cz/q

29 jiného, než je normativní heterosexualita (do queer se dají zařadit i non- konformní heterosexuální identity a chování). Queer není primárně o sexu, o tom, spát s kýmkoliv / s čímkoliv. Queer je prostor pro ty, kteří stojí mimo normativní heterosexualitu a mimo normativní homosexualitu (což jsou ti a ty, kteří se nechtějí označit za gaye, lesby, bisexuály, asexuály atd.). Zdeněk Sloboda1 Rozdíl mezi homosexualitou a „queer“ vysvětlím větou : Homosexualita není volba, queer je volba. Pokud o sobě řeknu, ţe jsem queer, neříkám tím nic o svých preferencích, vyjadřuji tím pouze svůj názor. Mohli bychom diskutovat o tom, zdali je odkazování na slovo „queer“ v názvu pořadu dramaturgicky správným tahem. Je vhodné dávat pořadu, který se zaměřuje na LGBT menšinu, název, který odmítá nálepky hetero- homo-muţ-ţena a v podstatě jde proti vymezování společnosti na „homo menšinu“ a „hetero většinu“? Je vhodné dávat pořadu název, jehoţ pravý význam velká většina diváků nezná? Je vhodné dávat pořadu název, který je tak často špatně interpretován a částí LGBT menšiny odmítán? Je vhodné dávat pořadu název, jeţ v anglosaských zemích je nadávkou? Pojmenování „Q“ je podle mého názoru ve své minimalistické mnohoznačnosti mnohem přitaţlivější. V angličtině bývá písmeno „Q“ uţíváno jako zkratka slova „question“- otázka, coţ je příznačné pro pořad, který si klade za cíl vyvolávat diskusi o problematice sexuálních minorit. V karetním slangu je písmeno Q označením královny- „queen“ je anglickým slangovým výrazem pro okázalého gaye se sklony k velmi extrovertnímu chování, aţ exhibicionismu. Ve fyzice je Q značkou tepelné energie.

1 Zdroj: http://www.colourplanet.cz/64280-reakce-na-reakci-%E2%80%93-jak-se-chapat!

30 4.3 Analýza jazykových prostředků pořadu Q

Q se profiluje jako konvencemi nesvázaný pořad pro otevřené publikum a tomu odpovídá nejenom styl reportáţí, ale i jazykové prostředky moderátorů. Nekonvenčnost tematiky, která mnohdy šokuje otevřenou manifestací jinakosti, v níž není nouze o hyperboličnost, sebeparodii a mystifikaci, vyvažují tvůrci pořadu tím, že se snaží formulovat průvodní komentáře moderátorů střízlivým a takřka důsledně tvarově spisovným jazykem, s velmi ojedinělými vstupy nespisovnosti (v dnešním kousku se to bude hemžit hvězdama, kolena se mi podlomily apod.)(..)V pořadech samých, jak v rozhovorech s lidmi, kteří patří ke queer komunitám, tak v reportážích seznamujících diváky s životem těchto komunit, se častěji, než bychom očekávali, objevují výrazy jako buzerant, buzna, buznička, buzik, buzní komunita, buzní záležitost, buzní styl, teplý život, teplometi, vykrouceniny; tyto pojmy slyšíme z úst těch, kdo se k této komunitě hlásí.1 Studie se dál tímto jevem nezabývá, nicméně je jasné, ţe uţívání těchto výrazů je velmi podstatný rys v jazykových prostředcích tohoto pořadu. V jakémkoli jiném pořadu České televize by tyto pejorativně vnímané výrazy byly nebyly přijatelné, avšak v Q je to samozřejmě v pořádku, protoţe tyto pojmy slyšíme z úst gayů a leseb. Anebo ne? Kontroverzní téma toho, zda jsou homosexuálové oprávnění uţívat v médiích slova, která jsou obecně vnímáná jako projev netolerance a homofobie, samozřejmě netýká jen pořadu Q. V červnu roku 2009 proletěla internetovými médii kauza homosexuálního celebrity bloggera Pereze Hiltona, který se dostal do kříţku se zpěvákem skupiny Black Eyed Peas a napadl jej slovy : „You´re so gay, stop being such a faggot.2“

1 Analýza a hodnocení jazykové úrovně vybraných pořadů České televize za 2.pololetí 2008, Ústav pro český jazyk Akademie věd 2 Zdroj: http://perezhilton.com/2009-06-22-my-statement

31 (Jsi gay, přestaň být taková buzna). Slovy „acting like a faggot“ popisoval Perez Hilton situaci, kdy zpěvák Will i.am. poslal svého manaţera jej uhodit (coţ je, podle Hiltona, chování „buzny“) ,místo toho, aby si s ním vyřídil účty sám (coţ by udělal „pravý muţ“). Tento nekorektní a neskrývaně homofóbní útok si Hilton v mediální rozepři na svém webu obhájil tím, ţe jeho homosexualita ho opravňuje svévolně uţívat výrazy jako „faggot“ pro gaye i heterosexuály. Dostáváme se k velmi závaţnému tématu - kdo má „právo“ uţívat pejorativních výrazů pro homosexuální menšinu? Je v pořádku, kdyţ slovo „faggot/ buzna“ řekne otevřeně homosexuální moderátor ve veřejnoprávní televizi? Je v pořádku, kdyţ tento výraz pouţije gay ve vztahu k heterosexuálnímu muţi jako nadávku? Je v pořádku, kdyţ tento výraz pouţije heterosexuál pro gaye? Samozřejmě problém korektnosti uţívání pejorativních výrazů pro minority se neomezuje jen na gay problematiku v heteronomní společnosti. Stejný problém nastává např.s uţívání pejorativních rasově nekorektních výrazů v americké, zejména slov jako „nigger“ či „nigga“ - slov, které jsou v kontextu konverzace dvou černochů vnímány podobně jako výrazy „mate“ či „bro“ ( kámo, vole), ovšem mezi bělochem a černochem je toto slovo vnímáno jako uráţející, poniţující rasový útok. Dává otevřeně homosexuální orientace člověku právo hovořit o jiných gayích jako o „buzerantech,“ stejně jako tmavá kůţe zaručuje povolenku uţívat výraz „negr“ a muslimská víra je nutností k tomu, aby stand-up komik mohl dělat vtipy na téma „všichni muslimové jsou teroristi.“ ? Všechny tyto reference vedou k jednomu závěru : zdá se, ţe aby se člověk cítil oprávněn pohrávat si stereotypy o určité minoritě, je nutno, aby k ní sám patřil. Pak má zaručenu od společnosti nenapadnutelnost v dané věci a můţe o ní hovořit zcela svobodně a otevřeně, zatímco příslušníci majority se často aţ křečovitě drţí neutrálních, velmi formálních výrazů, aby se náhodou nedopustili nějaké nekorektnosti a nebyli nařčeni z homofobie/rasismu/antisemitismu/ xenofobie atd.

32 Kde je hranice – je v pořádku, kdyţ o sobě homosexuál mluví jako o „buzničce“? Je v pořádku, kdyţ mluví o jiných homosexuálech jako o buznách? Je v pořádku, kdyţ prohlásí o svých hetero kolezích, ţe jsou to buzny? Kdyţ uţívá slovo „buzna“ jako nadávku? V kontextu pořadu Q výrazy jako „buzna“ můţeme povaţovat za přijatelné, neb jsou v souladu s celkovým tónem jazykových prostředků. Q se profiluje jako free excentrický pořad pro mladé a otevřené publikum a nahrazení slov jako „buzna“ neutrálními a formálnímější výrazy jako „homosexuál“ by patrně vyznělo jako směšná a velmi křečovitá snaha o korektnost. Tvůrci pořadu uţívají tyto výrazy, patrně aby demonstrovali určitou sebeironii, to, ţe se neberou váţně a jsou se svojí homosexuální identitou srovnáni natolik, ţe slova jako buzna, buzní, buzerant se jich nedotýkají jako uráţky . Zajímavé je, ţe tyto výrazy obvykle slyšíme pouze od moderátorů a v over-voice komentáři , nikoli od respondentů, kteří se ve svém slovníku většinou drţí mnohem korektnějších výrazů jako „gay a lesbický“ či „queer.“ Kapitolou sama pro sebe je uţívání slova queer –klíčového, „titulního“ slova- s nímţ je v pořadu zacházeno víc neţ benevolentně. Významy, v nichţ je toto slovo uţíváno, lze shrnout následovně :  Synonymum slov gay a lesbický  Androgynní, bezpohlavní či s nevyjasněnou orientací i pohlavím  Synonum slova neheterosexuální  Synonymum slova pansexuální  Divný, zvláštní, výstřední, ujetý (např. „Který český hudební umělec je queer?“ - „Třeba Vladivojna La Chia, ta se hodně vymyká. Ta je hodně divná.“ )

Operování s pojmem queer je problematické zejména z důvodu střetu jeho významu, jak je definují gender studies (zastřešující prostor, v němţ orientace není důleţitá), významu, v jakém je vnímán v Česku (synonymum

33 slova gay a lesbický) a významu, v jakém je pouţíván v angličtině (původně nadávka, nyní zastřešující pojem pro LGBT komunitu, ovšem stále uţíván v pejorativním smyslu). Za zmínku stojí i to, že v pořadech zaznívají vedle češtiny i jiné jazyky: jeden z moderátorů dílů z počátku pololetí využíval při komentování střídavě češtinu a slovenštinu (já jsem se rozhodl, že budu mluvit česky, môj ty bože, no kam ma to zas poslali), v pořadech je často slyšet angličtinu, němčinu i další jazyky; velká část reportáží se totiž odehrává v jiném prostředí než českém – představena je queer scéna v Berlíně, Londýně, Paříži, Moskvě i dalších evropských metropolích, a také na jiných kontinentech. Rozhovory vedené v příslušných jazycích jsou opatřeny českými titulky, jež jsou opět formulovány tvarově spisovnou češtinou, naplněnou ovšem substandardními lexikálními výrazy. K jazykové rozmanitosti přispívá v některých dílech ze závěru pololetí parodicky laděný kurz anglického jazyka „A phrase a gay“ (vytvářející obskurní paralelu k „A phrase a day“), dodávající k pestré substandardní slovní zásobě české ještě příslušnou slovní zásobu anglickou.1

1 Zdroj: Analýza a hodnocení jazykové úrovně vybraných pořadů České televize za 2.pololetí 2008, Ústav pro český jazyk Akademie věd

34 4.4 Q v roce 2007

4.4.1 Analýza prvního dílu Q z roku 2007 První díl pořadu Q nazvaný „Seznámení“ se vysílal 4.1.2007. Začíná jazykovým okénkem se známou překladatelkou Danou Hábovou, která vysvětluje divákům význam slova queer a idiomů s ním spojených, tyto záběry ze studia se střídají s interview se zahraničními (převáţně britskými) turisty v ulicích Prahy o tom, jak rozumí slovu queer. Pasáţe s Danou Hábavou působí vice stylizovaně a parodicky neţ edukativně, jako by se tvůrci snaţili oprášit humor ve stylu Alles Gute. Hábová odvede z jazykového hlediska dobrou práci, vysvětlí uţití slova queer ve významech výstřední, podivný anebo homosexuální. O tom, jak angličtina vnímá slovo queer (jeho citové zabarvení, jeho vhodnost pouţití) se nemluví, taktéţ není zmíněno jeho postavení v LGBTIQ terminologii, coţ by bylo vhodné, vzhledem k tomu, ţe jsou zmíněny termíny jako queer sociologie, queer film, queer studies atd. bez toho, aby byl osvětlen jejich význam. Z ankety s cizinci vyplývá, ţe queer je jako označení pro homosexuála problematické - turisté se zdráhají ho pouţívat a říkají, ţe je to slangový výraz pro gaye. Pejorativní rozměr tohoto slova nikdo nezmíní. V rozhovoru s partou mladých Američanů na ulici zazní : “Občas se lidi si lidé říkají “queer”, kdyţ se nechtějí označit za gaye nebo heteráka. Chtějí být sexuální otevření, ať uţ to znamená cokoli.” – tato částečně pravdivá formulace naznačuje, jak snadno lze pojem pojem queer zaměnit s něčím jiným - Problémem úvodní části zaměřené na vysvětlení pojmu queer je podle mého názoru fokus na respondenty spojené s významem slova v angličtině, který však neodpovídá výkladu LGBTIQ terminologie. Hábová přeloţí slovo “queer” jako “podivný, zvláštní, homosexuální,” turisté v ulicích se v jeho významu rozcházejí, proto by bylo vhodné se obrátit na někoho, kdo

35 objasní tento výraz v kontextu slovníku tohoto pořadu a tím vysvětlí, proč se jmenuje Queer. Jako divácky nejzajímavější část hodnotím reportáţ z představení autorské hry Homo 06 studenta DAMU Daniela Špinaře, ve které otevřeně mluví - ústy heterosexuálních herců- o své homosexualitě a o svých vztazích. Rozhovor s autorem a herci otevírá zajímavá témata např. jak jsou divadelní kusy s otevřeně erotickými homosexuálními scénami přijímány na akademické půdě, jak se vyrovnávají heterosexuální herci se ztvárněním takových scén. Pořadem provádí dvojice moderatorů, Nik ( Čech) a Mário ( Slovák), kteří představují “mámu a tátu” nového pořadu, který se právě rodí. Tuto metaforu se průvodci rozhodli ztvárnit doslova - jeden z nich má velké těhotenské břicho a společně se svým partnerem se připravuje na své dítě – pořad Q. Tyto scény , které jsou předěly mezi jednotlivými reportáţemi, se snaţí působit rozpustile, neváţně, provokativně, aţ surreálně. Po formální stránce jsou záběry bohuţel neprofesionální. Špatné osvícení, amatérská práce s kamerou, barevné ladění do šeda bez korekcí jsou příčinou toho, ţe “těhotenské” scény působí jako improvizace několika nadšenců s ruční kamerou, kteří točí zábavné video pro sebe a své známé. Bohuţel adjektivum improvizované můţeme vztáhnout spíše k technické kvalitě záběrů neţ k lehkosti a přirozenosti hereckých výkonů ve skečích, které působí spíše strojeně a vynuceně. „Bude to chlapec nebo děvčátko?“ „Já bych ty genderový stereotypy ani neřešil.“ „Prostě to bude queer!“ Sotva si diváci zvyknou na nadsázku v podobě moderátora s vycpaným břichem, který se chystá porodit nový pořad, vstupuje do předělu lékař, s nímţ se moderátoři baví na téma, co dítě můţe uvnitř dělohy slyšet či

36 vnímat, a crazy motiv porodu nového pořadu se přehoupne do diskuze o prenatálním vývoji plodu. Jako naprosto absurdní vidím rozhovor s astrologem Baudyšem, který pomocí postavení planet pro daný den vypočítává „horoskop“ dne vysílání prvního dílu a v dlouhém , asi pětiminutovém příspěvku pronáší věty jako „Uran pořadu odebírá akademickou váţnost.“ Zajímavá situace nastává ve chvíli, kdy někdo z tvůrců poloţí Antonínu Baudyšovi otázky, zdali se dá z horoskopu poznat, zdali bude pořad představovat spíše muţský nebo ţenský princip, a astrolog bez zaváhání odpovídá: „ Jednoznačně ţenský.“ Nejsem astrolog, ale divák a moje divácká zkušenost z prvního dílu Q uvozuje nový pořad jako jednoznačně muţský. V celém pořadu, přestoţe se zabývá tématem těhotenství, není jediná ţenská respondentka, kromě drag queen Marilyn Monroe, moderátory jsou dva mladí muţi a v tvůrčím týmu není zastoupena jediná ţena. Motiv „porodu nového pořadu“ se asi ve třetině pořadu volně prolne v zamyšlení nad muţským těhotenstvím, ovšem nikoli z pohledu biologického či medicínského, jako spíše z pohledu filozofického a psychologického, coţ je doplněno „ilustračními záběry“ z filmu Junior, v němţ Arnold Schwarzenegger hraje těhotného muţe. Divák si po zhlédnutí prvního dílu Q nemůţe nevšimnout jisté roztříštěnosti pořadu, která se více neţ témat týká stylu pořadu a jeho stavby - jako by se pořad nemohl rozhodnout, zda chce být pořadem kulturním, lifestylovým anebo bláznivou mozaikou skečů s absurdním humorem a improvizacemi. Jiří Hromada, dlouholetý český LGBTIQ aktivista, charakterizoval v roce 2008 pořad Q jako “navoněného kluka z baru, s nímţ si toho nemáte moc co říct.” První díl pořadu, vysílaný v lednu 2007, ještě tím navoněným klukem bez témat není - naopak připomíná euforického mladíka se spoustou energie, který toho chce říct tolik, ţe skáče z myšlenky na myšlenku, nedokončuje věty, neví, jestli vás chce rozesmát nebo rozplakat, rád by byl tím “cool klukem,” který na sebe strhne veškerou pozornost, kamkoli přijde, ale zatím jím není.

37 4.4.2 Analýza přehledu témat pořadu Q za rok 2007

Po pilotním dílu Seznámení následuje podobně „pilotních“ dílů ( alespoň co se technické kvality týče).V prvním roce vysílání Q jde vidět veliké nadšení a zapálenost, spousta nápadů a snaha být co nejkreativnější, hrát si se slovy, přinášet do pořadu prvky surrealismu a přivádět respondenty, které by diváci na dané téma nečekali- např. v dílu Rodiče vysvětluje Ladislav Špaček správnou „etiketu“ při coming outu. Co se týče témat, které Q v roce 2007 přineslo, jde většinou o věci, které bychom čekali od LGBTIQ komunitního pořadu - bisexualita, identita, transgendeři, AIDS, mezigenerační gay teens atd. Velmi netradiční je však způsob jejich zpracování a kontext. Odklon od LeGaTa je jasný zejména po formální stránce, volbou jazykových prostředků atd., stále ještě nemá svoji tvář. Co se týče formy, má jasno v tom, ţe chce být bizardní, výstřední, satirický a ironizující, ovšem co se týče koncepce témat, vychází z LeGaTa a ještě neví, čím se to vlastně chce od svého akademického předchůdce tématicky odlišit. Jediným zahraničním výjezdem byl listopadový díl z Turecka. V říjnu 2007 proběhl 8.ročník festivalu neheterosexuálního filmu Mezipatra. Tématem bylo Rebelie a buřičství. Program představil také retrospektivu filmů dvou tvůrčích osobností, které byly i hlavními hosty festival- kanadský reţisér John Greyson a německá reţisérka Ulrike Ottinger.Zvláštní sekce Zkouška z dospělosti se pokusila zmapovat zobrazování gayů a leseb v české kinematografii posledních 18 let - tomuto tématu jsem věnovala svoji bakalářskou práci.

Ve hollywoodské kinematografii byl rok 2007 označován jako „post- Brokeback“ doba útlumu - po velkém úspěchu filmu Zkrocená hora, který se stal bona fide gay hitem a popkulturním fenoménem, jako by si producenti řekli, ţe od závaţných témat homosexuální problematiky si diváci potřebují chvíli odpočinout. Nejvýznamnějším počinem s gay tématikou se stal film Kdyţ si Chuck bral Larryho, bláznivá komedie s Adamem Sandlerem a

38 Kevinem Jamesem, v níţ dva heterosexuální kamarádi předstírají, ţe jsou gay pár, aby spáchali pojišťovací podvod. Zahraničním gay filmem, který se překvapivě stal celosvětově velmi úspěšným, se stal film izraelského reţiséra Eytana Foxe Bublina o tom, jak se ţije homosexuálům v Tel Avivu. Zatímco v hollywoodské produkci byl rok 2007 na silná LGBTIQ témata skoupý, v české kinematografii byl queer film rokem Pusinek, prvním českým coming outovým filmem. Pusinky získaly mnohá ocenění a dějová linie teenage lesby Išky, která prochází osobním i sociální coming outem, byla kritiky i diváky hodnocena jako velmi uvěřitelná.

4.5 Q v roce 2008

4.5.1 Analýza dílu Tělocviq pořadu Q z roku 2008 Díl pořadu Q s názvem Tělocviq se vysílal 29.9.2008 a jeho anotace ve vysílání zněla : Je pravda, že se gayové nechávají uvolnit z hodin tělesné výchovy? Cítí se snad hloupě, mají-li se honit za míčem? Nebo se jen stydí ve společných sprchách? Zajímá fotbal a další kolektivní sporty opravdu jen lesby? Startují transsexuálové za své původní, nebo nové pohlaví? A co na to sportovní organizace? Kolem queer sportu existuje zkrátka spousta mýtů, které se v tomto vydání magazínu Q, budeme snažit rozkrýt a možná i vysvětlit.1 Otázky, které zaznívají v intru pořadu (např. Je pravda, ţe se gayové nechávají uvolnit z hodin tělesné výchovy? Cítí se snad hloupě, mají-li se honit za míčem?) zaznívají při anketě mezi mladými muţi v gay baru, přičemţ všichni odpoví jednoznačně, ţe nikdy se s podobným stereotypem nesetkali a ţe se při tělesné výchově chovali stejně jako heterosexuálové.

1 Zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10121061347-q/208562210900029/

39 Podle mého názoru je polemika na téma “jak se gayové chovají při tělocviku” zbytečná snaha hledat stereotypy tam, kde nejsou, ţe zkrátka někteří gayové a lesby se sportu vyhýbají a někteří jej vyhledávají, stejně jako heterosexuálové. Poté, co se vyčerpá tato linie, otevře se téma gay sportovních organizací, jak fungují, jestli se do nich můţe přihlásit i heterosexuál, jaké jsou jejich úspěchy ve sportovním světě. Téma tohoto dílu nepovaţuji za jedno z nejlepších, které se v pořadu objevilo a očividně nestačí “utáhnout”stopáţ 28 minut, proto se tvůrci pokládají svým respondentům otázky typu: “ Proč by měli gayové sportovat? “ Proč? Přeci ze stejných důvodů, proč by měli sportovat heterosexuálové. Sport a jeho dopad na sociální ţivot člověka a jeho zdraví není něco, co by záviselo na sexuální orientaci a témata, která se týkají specificky propojení sexuální orientace a vrcholového sportu (např.špičkoví fotbalisté se jen zřídka přiznají ke své homosexualitě, protoţe by tím ohrozili svoji pozici “role models,” klučičích idolů a ultimátních vzorů fyzicky zdatného a úspěšného muţe) jsou pouze naznačena, moţná z nedostatku vhodných respondentů. Rozhovory jsou doplněny sletem ilustračních komediálně laděných scének - např. záběry mladého gaye-sisinky, který se snaţí v posilovně uzvednout totéţ, co svalovec a podobně. Jediná čast z těchto předělů, v nichţ vystupuje ţena, je scéna, kdy maskulinně vyhlíţející butch lesba sedí ve fotbalovém dresu před televizní obrazovkou a sleduje zápas, který komentují moderátoři parodicky zţenštilými hlasy. Není spokojena s průběhem hry, tak křičí na obrazovku: „ Buzny! Buzny!“ a nakonec televizi rozbije kladivem. Celý vtip bohuţel není vtipný. Proč? Jeden z nejpopulárnějších komiků dneška, Ricky Gervais, řekl, ţe neexistuje nic, z čeho by se neměly dělat vtipy, záleţí na tom, jaký ten vtip je.Myslím, ţe gagy stavějící na stereotypech o gayích a lesbách do tohoto pořadu patří, protoţe ukazují jejich nadhled a smysl pro sebeironii. To platí v případě, pakliţe gagy onen nadhled a smysl pro vtip a sebeironii opravdu

40 prokazují. Důvod, proč podle mého názoru skeč s agresivní lesbickou fotbalovou fanynkou nefunguje, není to, ţe staví na stereotypech, které mohou být pro někoho uráţející, ale to, ţe postrádá dynamikou, rytmus a gradaci. Celá scénka je nepřiměřeně dlouhá, opakující se, bez začátku a vyvrcholení. Selhává jako gag, proto působí nepatřičně a nechává diváka zmateného - proč se právě díval na tříminutovou scénu, kdy ţena s fyzickou konstitucí ruské koulařky křičí na televizi a pak ji rozbije? Humor postavený na gay a lesbických stereotypech je pro komika či autora komediálních scének vydávání se na tenký led, protoţe je to velmi citlivá záleţitost , homofobie bohuţel ještě nepatří do minulosti a je těţké postavit vtip tak, aby byl zábavný, ale zároveň aby nebyl autor obviněn z homofobie a aby nebylo moţné jeho vtip interpretovat jako nenávist k homosexuálům. Obecně platí, ţe nejlépe se střílí do vlastních řad. Příslušnost k menšině dává autorovi vtipu mnohem volnější ruce a moţnost být brutálnější, bez toho, aby jej někdo obvinil, ţe zachází příliš daleko. To samozřejmě platí i v humoru LGBTIQ komiků - např. korejsko- americká lesbická komička Margaret Cho proslula svými ostrými, aţ vulgárními vtipy, které by mimo kontext její show byly povaţovány za xenofóbní, rasistické a homofobní. Zároveň však neplatí, ţe vtipy o gayích a lesbách mnohou dělat jen gayové a lesby. Heterosexuální komik, který píše scénku, která si pohrává s LGBTIQ stereotypy, čelí riziku, ţe jeho humor vyzní zle a ţe překročí určitou mez. O tomto riziku ví, je si ho vědom, proto musí rozvaţovat nad mírou a to mu často sváţe ruce. Homosexuální komik, který píše gag na podobné téma, si nad tímto hlavu neláme. Hranice jeho vtipů nejsou tam, kde je nastaví společenský úzus toho, co je přijatelné a co ne, ale to, co sám uzná za vhodné. Napsat gag o gayích je pro homosexuála snazší v tom, ţe není svázán vědomím, „není tohle moc?,“ a sloţitější přesně z toho samého důvodu. V tom, ţe vědomí „není tohle moc?“ si musí vytvořit sám, ne

41 proto, aby někoho neurazil, ale proto, aby jeho gag byl vtipný a nikoli jen vulgární, přehnaný a pro diváky nepohodlný. Podle mého názoru důvod, proč mnohé z humorních scének v pořadu Q nefungují, je ten, ţe se jejich autoři a performeři nechávají příliš unést tím, jak daleko mohou zajít. Jsme buzny, jsme na to hrdí, nemáme s tím problém, můţeme si ze sebe střílet, můţeme si střílet z toho, jaké jsme sisinky a ţe kolegyně lesby jsou muţnější neţ my. Volné ruce s sebou však nesou určitá rizika, to, ţe sebeironie překročí ve zbytečné“ tlačení na pilu“ a střílení si ze stereotypů překročí v uráţení sebe sama a svojí menšiny, které není pro diváky vtipné, ale nepříjemné a nepohodlné. Důvod, proč podle mého názoru není scénka s lesbickou fanynkou fotbalu zdařilá, není to, ţe by mi vadil humor zaloţený na stereotypu „lesby, co hrají fotbal, jsou vlastně chlapáci,“ ale protoţe ve scénce postrádám lehkost a její humor povaţuji za křečovitý.

Poslední část pořadu je věnována pravidelné rubrice Phrase a gay (variace na Phrase a day) – dva polonazí homosexuálové Topping a Butch s dokonalou britskou angličtinou představí divákům anglický idiom, v tomto díle to byl výraz gorgeous gorgy. (= orgy with gorgeous people = orgie s krásnými lidmi). Tento krátký vstup je osvěţující a musím přiznat, ţe rubrika Phrase a gay byla moje oblíbená část Queer magazínu. Humor postavený na kontastu „perverzního“ oblečení Butche a Toppinga s jejich vzhledem bankovních úředníků a vystupování přívětivých postarších „queens“ má v sobě přirozenou komiku a spontánnost - něco, co pořadu Q přes všechnu snahu stále chybí.

42 4.5.2 Analýza přehledu témat v pořadu Q za rok 2008 Rok 2008 byl ve světě queer Hollywoodu zejména rokem filmu Milk, jímavého ţivotopisného snímku reţiséra Guse van Santa o osudu gay rights aktivisty a prvního otevřeně homosexuálního amerického politika, Harvey Milka. Premiéra filmu byla svázána s dlouho očekávaným referendem o Proposition 8, návrhu kalifornských konzervativců zvrátit rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, ţe manţelství můţe existovat i mezi osobami největšího pohlaví. V české kinematografii byl rok 2008 rokem filmu Bohdana Slámy Venkovský učitel. Pro Q byl rok 2008 rokem cestování - stejný počet dílů, které se týkaly výjezdů a reportáţím ze zahraničí, se uţ neopakoval v ţádném roce. Mezi destinacemi se objevovala zejména jiţní a západní Evropa- několikrát Velká Británie (Londýn, Brighton..), Francie, Španělsko, Portugalsko, Rumunsko ale také Rusko, USA (San Francisco). Kvalita „výjezdových“ dílů byla kolísavá a bohuţel převaţovaly reportáţe typu „party-průvodce“ po Londýně , přehled nejbizardnějších koutků v daném městě, gay-friendly clubů atd., coţ je sice zajímavé (např.objevování míst jako „erotická kavárna“ Coffe, Cake and Kink v Covent Garden je něco, co v turistických příručkách nenajdete), ovšem chybí ambice vytvořit nějakou reflexi queer ţivota v daném městě, zvláště v dílech ze západní Evropy. Jinak tomu je např.v dílu ze San Francisca, který se točil těsně poté, co tam proběhlo dramatické hlasování o Proposition 8, kterému se podle mého názoru podařilo zachytit atmosféru města, ve kterém to vře emocemi. V roce 2008 často v pořadu Q převaţovaly hrané pasáţe nad reportáţemi a rozhovory a mnohé díly měly podobu jedné velké sketch show plné bláznivých scének, crazy převleků, improvizací, jazykového kurzu Butche a Toppinga (kteří naštěstí neztratili na své vtipnosti) a literárních vsuvek Ester Kočičkové. Parodie, úlet, párty, toť byl queer rok 2008. Bohuţel takové příspěvky často vyvolávají pocit, ţe větší zábavu zaţili tvůrci při natáčení neţ diváci při sledování. Pokusy o satiru na talk show či „divácké vysílání“

43 pořadu Q demonstruje podle mého názoru to, ţe volná koncepce Queer magazínu není vţdy pro tvůrce prospěšná, neboť umoţňuje „propašovat“ absolutně cokoli, takţe pořad ztrácí na sebemenší ambici zobrazovat LGBTIQ tématiku a uţ je jen „queer“ - proud nápadů a tvůrčího bujení bez sebereflexe, která je však nezbytná. Mezi zdařilé díly naopak patřil díl „Macho,“ v němţ je jasná snaha otevírat diskuzi na téma hetero a gay stereotypů, i zde je velmi výrazná stylizace, avšak parodické a hravé pasáţe jsou vyváţeny interview mj. se sociologem Zdeňkem Slobodou.

44 4.6 Q v roce 2009

4.6.1 Analýza dílu Je svatba totéž co registrace? pořadu Q v roce 2009 Velmi zaráţející pro mne byla úvodní část pořadu, kdy v dlouhé, téměř tříminutové scéně na louce při jakémsi improvizovaném hippie obřadu vyznávali lásku jeden druhému, načeţ se jeden z nich rozhodne oţenit s kůlem dřeva, protoţe je do něj zamilovaný. Kdyţ se mohou brát gayové a lesby, proč by se nemohl oţenit muţ a dřevo? Význam této scény je pro mne naprosto matoucí. V době hlasování o registrovaném partnerství v Česku byl jedním z argumentů v probíhajících diskuzích veřejnosti na internetu to, ţe pokud se uzákoní svazky gayů a leseb, budou se poté o svá práva hlásit i další „úchylové“ - zoofilové se budou chtít ţenit se zvířaty, nekrofilové s mrtvolami a všichni budou argumentovat „láskou.“ Vyznění scény je přinejmenším problematické. Mladík přistupuje s kusem dřeva, který je ozdoben svatebním závojem, před postaršího muţe, který evidentně nepatří do tvůrčího štábu pořadu, ovšem není představen ani uveden titulkem, takţe divák nemá jasno v tom, o koho jde. Tento muţ, který ze všeho nejvíce připomíná vůdce sekty, prohlásí : „ Kdyţ můţeme sezdat homosexuály, proč bychom neoddali tebe a toto dřevo?“ Načeţ novomanţelům poţehná ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a mladík se vášnivě vrhne na dřevený kůl a svatebčané aplaudují. Je mi jasné, ţe scéna je zamýšlena jako komediální, ovšem pakliţe jde o parodii, je to parodie na co? Chtějí tím tvůrci říct, ţe svatby gayů a leseb jsou stejně absurdní jako svatba muţe se stromem? Patrně ne. Chtějí tím říct, ţe pokud se člověk zamiluje do kohokoli či čehokoli, měl by stát, respektive církev, respektovat jeho přání a poţehnat jeho svazku? Asi také ne. Naprosto nesmyslný je pro mne prvek „duchovního“ v této scéně, který muţe a dřevo oddává křesťanským poţehnáním. Tento díl pořadu Q se zabývá registrovaným partnerstvím, coţ je svazek úřední, občanský, nikoli

45 církevní. Motiv náboţenství při této „nestandartní“ svatbě naznačuje, ţe tématem k diskuzi v tomto dílu by mohl být pohled církve na registrované partnerství , coţ se však nenaplní. Moje hlavní výtka směřuje k tomu, ţe obsah dílu nebyl schopen dostát jeho názvu. Díl, který jsem si vybrala k analýze, se jmenuje Je svatba totéţ co registrace? Jde o název velmi lákavý a slibující velmi silné téma, o kterém se v české společnosti nemluví. V médiích je o svazcích českých gayů a leseb referováno jako o „svatbách“ a registrované partneství je v očích veřejnosti povaţováno za homosexuální ekvivalent manţelství. Heterosexuálové se ţení, gayové se registrují. Je ale svatba totéţ co registrace? Pořad dále přináší reportáţní vstup moderátorky Barbary z obřadu dvou neslyšících gayů, interview s Američanem, který se v roce 1989 přestěhoval do Dánska, aby tam uzavřel registrované partnerství se svým přítelem a rozhovor s česko-italským homosexuálním párem, který se rozhodl registrovat nedávno. Nejzajímavější informace, která plyne z těchto vstupů -a která zůstává opomenuta a není ji věnována pozornost,přichází v momentě, kdy jeden z páru neslyšících „novo-partnerů“ zmíní, ţe touţil mít obřad v Mostě, ale bohuţel jim to nebylo umoţněno, protoţe v Mostě se registrovaná partnerství neuzavírají. V tu chvíli pořad odpovídá sám sobě na otázku Je registrované partneství totéţ, co svatba ? Odpověď je – ne. Manţelství můţete uzavřít na jakékoli matrice, registrovat se můţete jen na jediné matrice v kraji. A to je jen jeden z mnoha a mnoha rozdílů. Přestoţe registrované partnerství je povaţováno za „manţelství pro gaye,“ po právní stránce se blíţí spíše vztahu druh-druţka. Myslím, ţe je politováníhodné , ţe pořad nedokázal vyuţít této příleţitosti a přivést na českou mediální scénu diskuzi o tom, jaký je rozdíl mezi manţelstvím a registrovaným partnerstvím, jestli by u nás bylo moţné uzákonit místo partnerství homosexuální manţelství, jestli gayové a lesby cítí potřebu být ve svazku manţelském a jestli by např. méně Čechů

46 podporovalo svazky gayů a leseb, kdyby šlo o „manţelství“ a nikoli „partnerství.“ Byli by ti, kteří prohlašují, ţe jim registrované partnertsví nevadí, proti manţelství, protoţe manţelství je vnímáno jinak, jako něco posvátného, něco, co má být vyhrazeno pro muţe a ţenu ? Byli by Češi ochotní redefinovat manţelství? Výpovědní hodnota dílu je přebita mnoţstvím distraktorů v podobě scénky absurdní svatby muţe se stromem, písně o homosexuálním rozvodu, gagu parodující pořad Volejte Věštce. Netvrdím, ţe nic z tohoto není vtipné, ovšem vršení těchto „humorných“ sekvencí ukrajuje ze stopáţe pořadu větší díl, neţ jaký by bylo vhodné. Pořad nedosahuje potenciálu, který by mohl mít a svoji štědrou stopáţ štěpí mezi mnoţství příspěvků, které s daným tématem souvisí jen volně nebo vůbec.

4.6.2 Analýza přehledu témat v pořadu Q za rok 2009 Rok 2009 přinesl v pořadu Q rozmanitost témat. Velký důraz se kladl výjezdům do zahraničí , převáţně do západní a severní Evropy. Zvláště zaměření na severní Evropu je velmi příznačné, protoţe v únoru 2009 se Island stal první zemí v moderní historii, jejíţ premiérkou se stala otevřeně lesbická ţena, Švédsko a Norsko legalizovalo tkz. same sex marriage (sňatky stejnopohlavních párů) a Dánsko povolilo adopce homosexuálním párům. V destinacích, kam se pořad Q vydává, lze vypozorovat to, ţe se přiklání spíše k zemím, které jsou, co se týče LGBT legislativy a všeobecné tolerance společnosti k homosexuálům, výrazně pokrokovější. Dalo by se tak říct, ţe pořad Q dává českému diváku “inspiraci,” pomáhá mu tvořit představu o tom, jak to chodí v západních zemí a naznačuje, ţe homofobie je přeţitek komunismu, který by měl být pohřben a zapomenut a rozhodně nepatří do uvaţování 21.století. Je to opačný trend k tomu, čemu se věnují televizní stanice v Británii, zemích Beneluxu a severní Evropy, kteří se spíše zaměřují na dění v méně tolerantních částech světa a příběhy těch, kteří jsou za svoji orientaci perzekuováni. Výrazný je posun k tématům, které se

47 netýkají pouze homosexuálů, ale které se věnují obecně sexualitě, single ţivotnímu stylu, seznamování, hraničním formám umění jako happeningům, videoartu, konceptuálnímu umění. Slovo “queer,” které pod sebe zastřešuje všechný formy sexuální orientace, umoţňuje výklad jako “avantgardní, jiný, extravagantní,” tudíţ umoţňuje tvůrcům široké pole působnosti a velmi volnou ruku ve výběru témat, včetně těch, které nedostávají prostor v ţádném jiném pořadu České televize, přestoţe se netýkají výlučně gay komunity. . Pořad Q jako jediný pořad České televize zcela běţně pracuje s neologismy, které se týkají generace Y a generace Z, zabývá se alternativními moţnostmi ţivotního stylu, seznamování, internetového světa, vyuţívá videa z Youtube a jiných webů, všímá si internetových trendů. Politováníhodné je to, ţe si pořad vybírá málo témat, která souvisí s gay aktivismem a děním v oblasti gay rights ve světě - to je zapříčiněno patrně tím, ţe v týmu tvůrců pořadu je pouze jeden člověk , který se této problematice věnuje- Daniel Kupšovský. Tvůrci si uvědomují hegemonii gay témat na lesbickými a dva díly v roce 2009 byly výlučně ţenské – coţ samozřejmě není dostatečný počet. Nutno však říct, ţe výrazná převaha gay tématiky není jen problém pořadu Q, jde o jev společný všem LGBTIQ pořadům, který patrně souvisí s tím, ţe homosexuální muţi bývají v organizování akcí a společenského ţivota atd. aktivnější a otevřenější.

48 4.7 Q v roce 2010

4.7.1 Analýza dílu pořadu Aqademia Q v roce 2010 Anotace dílu zní Dnešní díl Q Academia nás zavede na akademickou půdu. Připomeneme si slavného Alfreda Kinseyho a pokusíme se zjistit, nakolik ještě platí jeho slavná 4 procenta. Pokusíme se objasnit, z jakých úhlů pohledu lze nahlížet na queer společenství. Probádáme, prozkoumáme, a testu podrobíme všemožné queer a gender studia. Naší mušce neunikne lesbické rodičovství, asexualita ani podivné oregonské ovce. Tento díl bude zkrátka 100% nejen o 4%.1 Toto je příklad dílu, kdy anotace neodpovídá opravdovému obsahu pořadu, respektive nevystihuje proporce struktury dílu a patrně k sobě nedokáţe přitáhnout publikum, jaké by mohl oslovit. Téma tohoto dílu je velmi abstraktní - queer teorie. Jak je řečeno v průběhu pořadu, queer teorie není jednotná disciplína, která by byla kontinuálně zkoumána, vyvozuje se z LGBT, gender a postfeministických studií. V ČR jsou publikace na toto téma ojedinělé - queer teoriím se věnuje např. Zděněk Sloboda z FSV UK, který však bohuţel není respondentem pořadu. Podle mého názoru, pokud je námětem pořadu takto abstraktní a respondenty jsou pouze odborníci, je dobré zapojit také osobní příběh vědce či teoretika, který v daném poli učinil významný pokrok, poskytnout divákovi vhled do jeho soukromého ţivota a do motivů, které jej přivedly k této problematice - oţivit tak téma, které v sobě přirozeně nenese potenciál emocionálně zainteresovat diváky. Tvůrci Q toto naplňují tím, ţe pracují s příběhem Alfreda Kinsleyho, amerického biologa a sexuologa, jehoţ průkopnické práce o sexuálním chování muţů a ţen výrazně ovlivnily sexuální revoluci 60.let v USA. Kinsley byl mimo jiné autorem teorie o homosexulních “čtyřech procentech populace,” která byla jiţ mnohokrát oponována a vyvracena, avšak se vţila natolik, ţe slovo

1 Zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10121061347-q/208562210900029/

49 “čtyřprocentní” se stalo synonymem pro “homosexuální.” Tvůrci vyuţili toho, ţe o Alfredu Kinsleym byl nedávno natočen velmi úspěšný ţivotopisný snímek Kinsley, sestříhali z něj nejzajímavější pasáţe a uţili jako předěly. Byli si patrně vědomi rizika, které díl o queer teoriích skýtá - to, ţe se stane nudným, akademickým a zatěţkaným mnoha fakty- a rozhodli se jim čelit různými intermezzy, někdy zvolenými vhodně (např. sekvence z filmu Kinsley jsou vtipné a opravdu vzbuzují v diváku zájem se o vědci dozvědět víc), některá jsou zábavná, avšak nahodilá ( skeč moderátorky Barbary v převleku za vědce, který zkoumá brouky), některá jsou uţita bez jakéhokoli kontextu, čistě jako předěl (videoklip Bittersweet Symphony od Verve). Jako největší přínos tohoto dílu povaţuji příspěvek o asexualitě, neboť diskuze na toto téma teprve začínají nejen v médiích, ale i v akademických sférách. Asexualita je přesně to téma, které veřejnost zajímá, přestoţe o něm moc neví, téma, kterému by se pořad Q měl věnovat nejen na ploše tříminutového interview se sociologem . Je to něco, co nabourává představu o tom, ţe lidé se dělí na heterosexuály, homosexuály a bisexuály ( s tím, ţe škatulka bisexuality bývá často zpochybňována), znejišťuje a otvírá diskuzi. Bohuţel v tomto Q selhává. Navíc zařazení příspěvku o asexualitě do dílu “Academia” nepovaţuji za šťastné, neboť to v diváku vyvolává dojem, ţe jde o něco, co se týká pouze queer teorie a je pouze předmětem velmi obecných diskuzí psychologů a sociologů, ne něco, co by se mohlo vyskytovat v reálném ţivotě. Povaţuji za obrovskou škodu, ţe díl nevěnuje tomuto tématu větší pozornost, protoţe Q je jediným pořadem České televize, kde je prostor otevírat debaty právě na téma okrajových variací sexuální orientace jako pansexualita, asexualita a jiné, méně běţné sexuální chování, které jsou veřejností nechápána. Doufám, ţe v budoucnu se bude Q asexualitou dále zabývat a věnuje tomuto tématu samostatný díl.

50 Jako nejzajímavější část dílu hodnotím rozhovor se socioloţkou Věrou Sokolovou o předsudcích, kde otvírá téma homofobie v LGBT komunitě (předsudky homosexuálů proti bisexuálním lidem, transgenderům), a polemiku s psychologem Lukášem Sedláčkem, odborníkem na asexualitu, o jeho teorii „naučenosti“ sexuální orientace, coţ je v pořadu určeném převáţně pro neheterosexuální publikum velmi odváţná hypotéza, neboť jde proti všeobecně přijímané pravdě, ţe sexuální orientace je věc vrozená, neměnná a neovlivnitelná vlastním rozhodnutím ani vlivy okolí. Právě tato determinovanost sexuální orientace je pro mnoho lidí důvodem homosexuální lidi tolerovat, kdyţ uţ je nedokáţí z nějakého důvodu akceptovat, jejich argumentem pro tento postoj je : „ Homosexuálové si svoji orientaci nevybrali, narodili se tak a nemohou to změnit.“ Polemika na téma ovlivnitelnosti a „trénovatelnosti“ sexuálního chování je v kontextu pořadu velmi kontroverzní. Podle mého názoru je pozitivní, ţe pořad Q přináší nový, alternativní pohled na tuto problematiku a plní přesně to, co si předsevzal v anotaci pořadu - pokládá sobě i divkům nesnadné otázky, které nutí diváky i tvůrce k myšlení „outside the box,“ mimo zavedené škatulky, znejišťuje, napadá a diskutuje záleţitosti, které jsou přijímány jako fakta, aniţ by je chtěl vyvracet.

4.7.2 Analýza přehledu témat v pořadu Q za rok 2010 V roce 2010 se cílem zahraničních cest pořadu Q staly vzdálenější, neevropské destinace (San Francisco, Brazílie,Kazachstán) a místa, kde být gayem není společensky přijímáno (Bělorusko, Ukrajina, Polsko) – představení queer ţivota v ilegalitě či poloilegalitě v kontrastu s místy, která jsou všeobecným symbolem svobody, otevřenosti a tolerance, přestoţe legislativně to tak není. Důleţité téma, které se objevovalo průběţně v mnoha dílech Queer magazine, bylo téma identity, které z reţijního týmu otvíral především Radim Špaček. Pořad svojí dramaturgií i zpracováním představoval mladšího,nespoutanějšího a odváţnějšího bratra pořadu Ta naše

51 povaha česká. Stejně jako u Ta naše povaha česká je koncept cyklu Q tak volný, ţe nabízí prostor i pro abstraktní témata a velkou kreativitu. Pozornost byla věnována také výrazným gay akcím jako Mezipatra a Gay Parade v Bratislavě a Amsterdamu. V roce 2010 se stalo nepsaným pravidlem, ţe se struktura pořadu členila do částí Q portrét, Q fenomén a Q art – v portrétní části byla divákům představena výrazná osobnost z kulturního ţivota, gay aktivista, umělec věnující se problematice sexuality, Q fenomén se věnoval především lifestylovým záleţitostem a Q art se zaměřoval samozřejmě na umění, většinou velmi avantgardním a vymykajícím se záleţitostem. Nechyběl humorný prvek v podobně scének,z nichţ některé se přímo odkazovaly na komiku České sody, spolupracovalo např. s Ester Kočičkovou, Simonou Pekovou a dalšími. Q se nechávalo inspirovat kulturními událostmi roku 2010 - např. výstavou Decadence Now!, a vytvářelo zajímavé, nečekané spojení a uvádělo události do kontextu nejen společenského, ale i popkulturního. Velká část témat se týkala zkoumání hranic toho, co je povaţováno za krásné, normální, co uţ je provokace, co je umění a co ne. Zaměřovala se také na mezilidské vztahy v cyberprostoru, nové formy seznamování jako speed-dating atd - záleţitosti, které se přímo netýkají LGBTIQ problematiky, ale spadají do kolonku “queer” a hlavně se pro ně nenachází prostor v ţádném jiném pořadu České televize.

52 4.8 Q v roce 2011

4.8.1 Analýza přehledu témat v pořadu Q za 1.třetinu roku 2011 V první třetině roku 2011 se objevovala v Q objevovala velmi výrazná témata - feminismus, stand up comedy, queer čtení Shakespearovy Romeo a Julie - Romeo a Julio, portrét homosexuálních lidí s handicapem, dva díly byly natočeny v Indii, zatím nejexotičtější destinaci, kam se Q kamera podívala. Zásadním posunem je větší práce s internetem, je vidět, ţe za kaţdým dílem stojí intenzivní vyhledávání, vyuţívání videjí z Youtube nejen k nalezení videoklipů pro předěly, ale hlavně k objevení nejobskurnějších vizuálních zajímavostí na dané téma- např.v díle Daniela Kupšovského o tkz. medvědech (medvěd je gay většinou ve středním věku - mladším exemplářům se říká medvídě- , který má břicho, mohutné ochlupení po těle, často v kontrastu s holou hlavou anebo aspoň jeden z těchto rysů, medvěd nemá rád posilovnu, má rád pivo, „pohodář.“ ) je nedostatek jiného natočeného materiálu, neţ jsou mluvící hlavy, kompenzován úryvky z bizardních aktivit britské komunity medvědů - parodie na videoklipy, záběry z medvědí „olympiády,“ největší zvláštností jsou scény sdruţení Mezinárodní organizace gay medvědů, co tančí čtverylku. Díl představuje vizuální smršť a diváka ani nenapadne, ţe kdyby v pořadu nebyly tyto příspěvky staţené z internetu, z pořadu by zbylo jen interview s dvěma muţi sedícími u stolu a jedním, z něhoţ je vidět jen brada. Zároveň si myslím, ţe je pozitivní, ţe se takové téma v Q objevilo, přestoţe čeští medvědi nejsou příliš aktivní v ochotě vystoupit na kameru, portrétuje gay komunitu z jiného úhlu pohledu, neţ v jakém bývá v médiích představena. Hraná část magazínu Q byla upozaděna – stylizované pasáţe jsou výrazně kratší. Preferované jsou poloimprovizované pasáţe- např. výstup moderátorky Barbary Hacsi jako lesbické komičky v konkurzu na stand-up akty. V dokumentárních postupech, které jsou vyuţity při natáčení, se projevuje snaha jít proti srsti, polemizovat s daným tématem a snaţit se

53 přinášet nový úhel pohledu, přivádět nečekané respondenty (např. šéfredaktor časopisu Maxim v díle o feminismu). Nejvýraznějšími díly, které byly v první třetině roku 2011 odvysílány jsou bezpochyby „Pornofolk“ a „Q rodinka.“ Pornografii se Q věnovalo i v minulosti, ovšem v tomto dílu se podívalo do zákulisí příprav pornofilmu, casting i na samotné natáčení a získalo interview s dvaadvacetiletým gay pornohercem - chlapcem z dobré rodiny, která o jeho kariéře nemá an i tušení – ani jeho přítelkyně. Otevírá se tím velké kontroverzní téma tkz. gay for pay - heterosexuálních muţů, kteří se ţiví jako gay prostituti/pornoherci. Je opravdu politováníhodné, ţe takový pořad, který by si zaslouţil exluzivní vysílaci čas a kolem milionu diváků, uvidí jen kolem 16 tisíc lidí, kteří v pátek večer zůstanou doma a zapnou si kolem půl dvanácté v noci televizi. To stejné platí o dílu Q rodinka, který otevírá velmi závaţné a akutální téma, které vyvolává bouřlivé emoce - otázku adopcí stejnopohlavními páry, k nímţ se většina Čechů, i těch, kteří se povaţují za tolerantní a podporují např.registrované partnerství, staví velmi negativně. Je obrovský problém přesvědčit lesby, které adoptovaly nebo z předchozích vztahů mají děti, aby přišly se svojí rodinou před kameru a pak to prošumí o půlnoci. Potom nemáme pocit, že přispíváme nějaké celospolečenské debatě na toto téma. Až se to bude řešit v HydeParku nebo Údálostech, komentářích, bude tam mluvit nějaký politik a nějací hypotetický odborník, ale nebudou tam ty maminky. Filip Novák Q se vyznačuje schopností získávat velmi zajímavé respondenty, ať uţ jde o teoretiky a odborníky anebo zástupce LGBTIQ komunity, ať uţ jde o respondenty české nebo zahraniční. Bohuţel v současné době nedosahuje ve své sledovanosti potenciálu, který by si zaslouţila jak snaha tvůrců, tak odvaha respondentů.

54 4.9 Humor v pořadu Q

Od začátku jsme si předsevzali, že budeme pracovat s humorem, což bylo dost ošidné, protože nikdo z toho týmu komediální autor nebo režisér nebyl . Filip Novák Scénky, skeče, stand-up komediální výstupy provázejí pořad Q a byly od samotného začátku, se střídavými úspěchy, někdy vydařenější, někdy oscilující na hranici trapnosti. Neobratnost a neučesanost komediální sloţky pořadu je nejvíce znát v dílech z let 2007 a 2008, kdy měly scénky spíše podobu videozáznamů improvizací hrstky nadšenců. Nechci být však přespříliš kritická, protoţe velmi kladně hodnotím snahu uvést do televizního vysílání komediální prvky, protoţe to je něco, co podle mého názoru na našich obrazovkách velmi výrazně chybí a je potřeba na tom pracovat, i za cenu dlouhodobějších „dětských nemocí.“ Podle mého názoru je základním problémem to, ţe komediální sloţku pořadu Q vytvářejí moderátoři, kteří k formátům jako stand-up comedy nemají vztah ani ţádné zkušenosti. Skečům chybí lehkost, rytmus, tempo. Dávají diváku pocit, ţe slouţí více méně jako předěly mezi důleţitějšími střípky magazínu, jako rozhovory s respondenty a reporáţe a jejich funkce je pořad „odlehčit,“ poskytnout divákům time-out, kdy si můţe odpočinout od mnoţství informací, které se k němu dostává v dílech, které zahrnují dlouhé rozhovory s odborníky. Stejný efekt, jaký by má např.rozstříhání videoklipu písničky. Podle mého názoru si musí pořad Q rozhodnout, co od komediálních pasáţí očekává - jen oddech pro diváka nebo něco víc? Myslím, ţe dobrým zdrojem pro inspiraci k tomu, jak uvést do Queer magazínu humor, je pořad BBC 2 The Catherine Tate Show. Tato mimořádně úspěšná sketch comedy show je vysílána od roku 2004 a získala si celosvětovou přízeń a mnoho ocenění, včetně nominací na šest cen BAFTA. Pořad se skládá z několika na sobě nezávislých scének , ve všech z nich se objevuje v různých postavách hvězda pořadu, herečka, scenáristka a

55 komička Catherine Tate. Humor scének je postaven na extravagantních postavách, které si často počínají neohrabaně v sociálním kontaktu, nevědí, kdy přestat mluvit, velmi často se opakují ty samé fráze a skeče často končí stejně. Jeden z protagonistů skečů je plešatý muţ ve středních letech Derek (také ztvárněný Catherine Tate ve velmi věrohodném maskování), o kterém sicelé jeho okolí myslí, ţe je gay. Jakmile je mu to naznačeno (např. lékař mu předá leták na gay společenskou akci), Derek reaguje velmi šokovaně a defenzívně, většinou slovy "How very dare you!" a "What? Gay, dear? Who, dear? Me dear? No, dear". Další postavou je ulsterská matka z drsného prostředí pracující třídy, která jako by vypadla z filmů britského reţiséra Kena Loache o sociálních problémech mladé nezaměstnané mládeţe, které se její vystrašený náctiletý syn John přizná k homosexualitě, očekávajíc bouřlivou reakci. Matčina reakce opravdu bouřlivá je, ovšem v pozitivním slova - matka je naprosto nadšena a začne se o syna mnohem vice zajímat neţ předtím, neboť v něm vidí novou kamarádku, s níţ můţe konzultovat módu.” A gay man. What a Godsend!” - “Gay! Jaký dar od Boha!” Syna ztrapňuje tím, ţe se jeho homosexualitou chlubí sousedům a jeho přátelům, ukazuje mu obrázky muţů a ptá se, jestli se mu líbí. John protestuje, neboť nechce, aby se k němu matka nebo kdokoli jiný choval odlišně, ale proti lavině situací, které jeho matka spouští , nic nezmůţe. Komika scének vychází z toho, ţe představují stereotypní situaci, o které by bylo moţné natočit seriózní dramatický film, zcela naruby. Struktura skečů je často velmi podobná – nova postava (Johnova babička, farář, gang místních rváčů..atd) se dozví o Johnově homosexualitě, je budováno intenzivní napětí, kdy se John obává vypjaté reakce anebo dokonce fyzického násilí , ale scéna vyvrcholí tím, ţe postava proti jeho homosexualitě nejenţe nic nemá, ale dokonce je tím naprosto nadšena. ( rváči se přijdou zeptat, jestli jim kalhoty ladí k botám atd.) Dalším zdrojem inspirace pro moţné rozvedení komediální sloţky pořadu Q můţe být např. projekt Sassy Gay Friend společnosti The Second City

56 Network, coţ je odvětví největší soukromé školy skečů a improvizace The Second City, kde začaly své kariéry hvězdy americké komediální scény jako Tina Fey a Steve Carell. Sassy Gay Friend představuje sérii krátkých , velmi nízkorozpočtových skečů na téma Co by bylo, kdyby Shakespearovské tragické hrdinky měly gay kamaráda? Přidrzlý, avšak starostlivý gay vstupuje na scénu zrovna ve chvíli, kdy se nešťastná literární postava rozhoduje učinit velmi špatné rozhodnutí (např. Julie se chce zabít). Její gay kamarád ji rozptýlí a krok jí rozmluví. Skeče jsou postaveny na stereotypu, ţe kaţdá dívka touţí mít svého gay kamaráda. Dovedu si představit, ţe by podobný koncept mohl fungovat i v Q- výstřední postava - coţ neznamená over-the-top figurku zţenštilého homosexuála- s jedním či dvěma silnými charakteristickými znaky, s potenciálem postavit na něm sérii humorných situací. Kromě příleţitostných skečů v podobě improvizací moderátorů v převlecích obsahoval pořad Q také postupně několik pravidelných komediálních okének - mezi ty nejvýraznější patří A phrase a gay - výuka anglických idiomů v podání veselé homosexuální dvojce Butche a Toppinga nezapřela inspiraci pořadem Alles Gute a podle mého názoru představovala jeden z velmi zdařilých pokusů pracovat s humorem. Je aţ politováníhodné, ţe se jí nedostalo většího prostoru neţ cca minuty a půl na konci pořadu. Další výraznou komediální postavou byla Ester Kočičková a Oqénko, coţ představovalo krátkou satirickou vsuvku na téma, kterým se díl zabýval. V jejím Oqénku byla znát tvůrčí svoboda, lehkost improvizace a sklony k stand-up comedy. Pravidelná komediální okénka, v nichţ byla určitá kontinuita a koncepce, jakkoli volná, se mi jeví pro pořad vhodnější a funkčnější. Nahodilé „scénky na téma dílu“ naopak většinou selhávají a působí spíše jako vata, která ovšem často zabírala více prostoru, neţ by bylo zdrávo. V současné době pravidelná humorná vloţka v pořadu chybí , coţ povaţuji za škodu. Humor, jakkoli v Queer magazínu mnohdy neobratný a nedotaţený, je něco, co na našich obrazovkách ţalostně chybí a

57 Q by s ním mělo pracovat i za cenu dětských nemocí, kterése mohou zdát být chronické. Dovedu si představit, ţe komika pořadu Q se můţe stát i platformou pro vznik jiného pořadu, který se odstříhne od LGBTIQ problematiky - anebo se jí jen inspiruje- a naváţe na jeho improvizace a skeče.

58 5. Krátký přehled zobrazování LGBTIQ postav ve vybraných českých seriálech V českých seriálech postavy nevstupují do dějových linií jako gay a lesbické a jediný jejich dramatický potenciál je coming out, jakmile ten proběhne, postavy odcházejí z příběhu, protože scenáristi nejsou schopni pro něj vymyslet žádný další vývoj. Zdeněk Sloboda Homosexuální postavy v českých seriálech jsou většinou epizodní , jejich hlavní (a jediný) dramatický konflikt je jejich coming out. Jsou představeny jako melancholické, depresivní a nejisté – příkladem budiţ postava doktora Novosada v Nemocnici na kraji města po dvaceti letech, který představuje uzavřeného, nepřátelského a úzkostlivě tajnůstkářského člověka, který v seriálu prohodí sotva pár vět. Doktorka Máša o něm tvrdí: „Já do toho Novosada vidím. Je to nebezpečnej člověk. Nelidskej.“ Jejich jedinou rolí v příběhu je proţít si svůj coming out, vyrovnávat se s ním v rámci rodiny, přátel atd. Většinou nemají partnery a pokud mají, jejich vztah není nikdy zobrazen a je vyuţit spíše jako záminka , jak přirozeně odstranit postavu z děje –kadeřník Michal ze seriálu Ulice mizí z děje, kdyţ odjíţdí do Paříţe za svým přítelem, doktor Novosad z Nemocnice na kraji města po dvaceti letech opouští svoji práci, aby následoval svého přítele. Z děje Ulice zmizela i postava „krásné akvabely“ lesby Karolíny Fenclové, která odjela na ekologickou farmu, její zmizení však bylo zapříčiněno těhotenstvím herečky - otázkou je, jaký by postava měla vývoj a jestli se do děje ještě vrátí. Karolína ze seriálu Ulice byla jedna z mála ţenských homosexuálních postav českého seriálu, jinak velmi výrazně převaţují muţi. Gayové „zcela přirozeně“ obsazují v seriálech role kadeřníků, stylistů popř. nejlepších kamarádek ţenských postav, kdeţto pro lesby, které nemají ţádný zauţívaný sociální stereotyp ve společnosti, se na obrazovky dostávají jen zřídkakdy.

59 Výraznou stálou gay postavou v českém seriálu byla postava kadeřníka Huga „Pipinky“ Wagnera v Ošklivce Katce, ztvárněné Lumírem Olšovským, která představovala učebnicový příklad stereotypního zobrazení komické „vykroucené“ drama queen buzny. Schematičnost postavy však byla způsobena tím, ţe jde o formát převzetý z Venezuely a čeští tvůrci byli vázáni zachovat jisté znaky původního scenáře a teprve po určitém mnoţství dílů jim bylo povoleno formát „glokalizovat,“ coţ bylo opravdu potřeba, protoţe chodící gay karikatura Pipinka české publikum sice pobavila, ale nepovaţovalo ji v ţádném případě za současnou či odpovídající realitě. Zatím nejvýraznějším seriálovým počinem, který se zabývá LGBTIQ tématikou, byl seriál Dokonalý svět, vysílaný v roce 2010 na televizi Nova. Seriál, který se odehrává v zákulisí módního high fashion magazínu Grace, mne osobně mile překvapil zajímavě vystavěnými charaktery a – coţ není na české mediální scéně běţné- detektivní, aţ mysteriózní zápletkou. Představuje svět, kde je to homosexuály jen hemţí a homofobie neexistuje . Gay stylista Oskar, ztvárněný Viktorem Dykem, hned v prvním dílu umírá a okolnosti jeho úmrtí zůstávají nejasné a dohady o tom, zda to byla vraţda nebo sebevraţda, procházejí celým seriálem. V ději však zůstává jako duch, který si povídá s hlavní hrdinkou Marií. Šokujícím zjištěním v závěrečným dílech je to, ţe Oskar a přítel hlavní hrdinky, šarmantní ředitel časopisu David Maxa spolu měli tajný poměr , coţ naznačuje Davidovu bisexualitu. To, ţe seriál přivádí na obrazovky prime-time seriálu bisexuální postavu, je naprosto ojedinělé a to nejen v českém mediálním světě, zajímavé je také to, ţe jej hraje Saša Rašilov, notoricky první milovník ze seriálů jako Velmi křehké vztahy,Rodinná pouta a Nemocnice na kraji města po 20 letech. Poprvé je v českém seriálu představen svět, v němţ je homosexualita naprosto normální pro všechny postavy, i ty ze starší věkové kategorie. Homosexuální tématika se objevila také v minisérii televize Nova z roku 2008 Soukromé pasti - autorkou velmi zdařilého „lesbického dílu“ byla Petra Ušelová, scenáristka Pusinek a liniie rodiny Farských z Ulice.

60 V dubnu 2011 se v seriálu TV Prima Aféry, zabývajícími se kauzami rozvodového právníka, objevil příběh manţelů ve středním věku, rodičů mladé lesby. Ţena podezírá svého muţe z nevěry. Postupně zjišťuje, ţe muţ jí není nevěrný se svou sekretářkou, jak se domnívá, ale se sekretářčiným bratrem a jeho minulá aféra také byla jen zástěrkou jiného homosexuálního poměru. Nevěrný manţel, ztvárněný Oldřichem Víznerem, je typickým příkladem nevyoutovaného gaye, který se úzkostlivě snaţí udrţet si svoji rodinu a homosexuální aféru se snaţí utajit za kaţdou cenu - i za tu, ţe zaplatí tučnou odměnu své sekretářce, aby předstírala, ţe jeho milenkou je ona. Tento díl nepovaţuji ani za vyloţeně stereotypní, ani za objevný. Myslím, ţe se na něm podepsala křečovitá snaha autorů přijít s „šokujícím“ scenářem a napodobit Soukromé pasti . Bohuţel psychologickému vývoji postavy gay manţela není věnován téměř ţádný prostor a o jeho vztahu nemáme ţádné informace - jeho milenec je o několik desítek let mladší a velmi atraktivní mladý muţ, nevíme, jestli je to jen záleţitost sexuální, jestli jde o vztah, nakolik jsou city oboustranné - s jeho milencem jej vidíme jen v jedné scéně, kdy ho mladý muţ – tenisový trenér- učí hrát a přitom se políbí. Scéna polibku trvá necelou vteřinu a je rychle prostřiţena záběrem raket na zemi, patrně aby nedošlo k pobouření diváků, kteří sice hladoví po senzaci, ale projev homosexuální lásky - přestoţe jde jen polibek- by pro ně byl trochu moc. Jako nejzajímavější motiv celého seriálu vidím scénu, kdy se muţ pohádá se svoji dcerou a matka mu vyčte, ţe se nikdy nesmířil s tím, ţe je jeho dcera lesbička, coţ on popře. Bohuţel tento motiv - vztah zaklozetovaného, ztrápeného otce a otevřeně homosexuální dcery, která má to, co on nikdy neměl a mít nebude- ţivot ve spokojeném vztahu, bez lţí, přetvářek a skrývání- není vůbec rozvinut, přestoţe by poskytnul velký dramatický potenciál. Fokusem je bohuţel pátrání podváděné manţelky po milence a její rozpravy s rozvodovým právníkem. Díl končí tak, ţe právník, v podání Pavla Kříţe, sdělí manţelovi, ţe jeho ţena zjistila pravdu a zhroutila se. Bohuţel pravé drama, které následuje poté, (rozpadne se

61 manţelství? jak bude reagovat dcera? dá se hlavní hrdina s milencem dohromady a začnou spolu otevřeně ţít?) je divákům skryto. Je pozitivní, ţe české seriály se rozhodly brát na vědomí existenci čtyřprocentní menšiny a ţe se jiţ skoro všechny odklonily od schématu gay- komická figurka zţenštilého kadeřníka a pouští se do komplikovanějších zobrazení homosexuálních postav. Bohuţel zatím se zdá, ţe jediné, co české scenáristy zajímáý, je coming out popřípadě proces skrývání pravé orientace. Postava spokojeného homosexuála, který je srovnaný se svojí orientací , přijímaný rodinou i přáteli i pracovním kolektivem, je pro český seriálový svět prozatím nezajímavá a zatím s ní neumí pracovat. Ani seriál, který povaţuji v tomto směru za nejotevřenější a nejliberálnější- Dokonalý svět, takové zobrazení gay postav nepřináší. Ukazuje sice svět, v němţ je naprosto „okay to be gay,“ ale otevřeně homosexuální Oskar umírá hned v prvním dílu a o jeho tajném příteli se jen mluví a pravda o Davidově bisexualitě je odhalena aţ v závěru série, po celou dobu a měl vztah s hlavní hrdinkou Marií. Bohuţel druhá řada seriálu se nechystá. Na postavy gayů a leseb, které zcela přirozeně fungují v rámci seriálového světa, mají své problémy, své vztahy a svoje příběhy, si budeme muset ještě počkat.

62 6. BBC

6.1 Vývoj zobrazování homosexuality ve vybraných pořadech BBC

Prvním pravidelným pořadem, kterým se BBC věnovala LGBTIQ problematice, byl Gaytime TV, vysílaný na BBC2 od června 1995 do června 1999. Producentem pořadu byla televizní společnost Planet 24, která byla zvolena pro objednávku takového pořadu na základě jejich úspěšných pořadů jako The Word pro Channel 4, kontroverzní noční show, známé jako místo prvního televizního vystoupení skupiny Nirvana. Show The Word (1990 -1995), z níţ Gaytime TV vycházela, byla známá jako velmi extravagantní “variety show” v legendárním Warholovsky psychedelickém studiu, neměla ţádný stálý čas vysílání a ţádnou stálou dramaturgii. Šlo o volný slet skečů, ţivých hudebních vystoupení, rozhovorů s hosty a stand-up monologů. Show byla známá svojí nespoutaností, aţ vulgaritou, povoleno bylo vše – záběry ze skryté kamery ze šaten herců, velmi drsné kanadské ţertíky, scénky, které jako by předznamenávaly humor skupiny Jackass. Show The Word se snaţila vytvořit “veselejší obraz Británie, neţ jaký je vidět v Daily Mail” a dávala prostor novým hudebním skupinám – např. se stala místem prvního televizního vystoupení skupiny Nirvana v UK. Téma homosexuality nebylo v pořadu ojedinělé. Jeden z nejvýraznějších momentů show nastal v roce 1992, kdy se jamajský hudebník při interview Shabba Ranks vyjádřil, ţe “všichni homosexuálové by měli být ukřiţováni,” načeţ moderátor Mark Lamarr reagoval slovy: “To je hovadina a ty to víš.” Gaytime TV, která byla produkována společností Planet 24 na základě úspěchu pořadu The Word, byla mnohem méně kontroverzní, aby lépe spadala do schematu konzervativní BBC, zatímco The Word byla určena pro Channel 4. Moderátory Gaytime TV byla prominentní komička a herečka Rhona Cameron a scenárista a stand-up komik Bert Tyler-Moore, později

63 nahrazený zpěvákem Richardem Fairbrassem. Cameron a Tyler-Moore jsou otevřeně homosexuální, Faibrass bisexuální. Krátce bylo součástí show i “fitness okénko” s gay pornohercem Markem Anthonym. Pořad se předtáčel před ţivým publikem ve studiu stylu “Hollywoodu 50.let.” Rhona Cameron o Gaytime TV prohlásila: “Chtěli, aby to byl zábavný pořad pro gaye, co nejvíc běţný a normální.1” Kritika pořadu vyčítala přílišnou frivolnost (přestoţe v porovnání s The Word šlo o velmi seriózní formát) a dramaturgickou neujasněnost. Pořad přinášel směsku drbů ze showbyznysu, například informoval o rozpadu skupiny Take That, načeţ překotně skočil na problematiku gay pohřbů. Stejně jako The Word se zaměřoval na hudbu, ale zatímco The Word se zaměřoval na to, co je “queer” - avantgardní, jinaká, zatímco Gaytime TV představoval “gay hudbu” - to, co je všeobecně povaţováno za idoly homosexuálních muţů – muzikálová čísla, The Golden Girls, hudební divy jako Eartha Kitt. Představoval hudebně zábavnou talk show, která zřídkakdy opouštěla prostory studia, pokud se tak dělo, obsahovala reportáţe z gay středobodů Británie jako např. londýnské Soho. Gay, o kterém a pro kterého byl pořad Gaytime TV, byl mondénní “buzna” se zájem o showbyznys, módu, drby. Pokud bych měla popsat jediným slovem, volila bych slovo “fluffy” - roztomilý, nenáročný, který nutí publikum udělat “aww.” Gaytime TV byla zrušena v roce 1999, údájně v reakci na příchodu seriálu Queer as Folk, populárního seriálu o ţivotě 3 manchesterských gayů na Channel 4. Gaytime TV tím podle Rhony Cameron “ztratila smysl,” protoţe Queer as Folk zobrazoval ţivot gayů mnohem syrověji a otevřeněji. Gay rights aktivisté nehodnotili pořad pozitivně. Angela Mason ze organizace pro práva homosexuálů Stonewall o něm prohlásila: “Pořad nenarušuje ţádné

1 Zdroj: http://www.thefreelibrary.com/Show+and+telly.-a064975351

64 stereotypy. Zobrazuje gaye, kteří mají non-stop promiskuitní sex a lesby, co chtějí dítě1.” Jestli pořad narušuje či nenarušuje gay stereotypy, je diskutabilní, jisté však je, ţe Queer as Folk přinesl obrovskou otevřenost v podobě zobrazování homosexuální erotiky. V letech 2001-2002 vysílala televizní stanice BBC Choice pořad That Gay Show, lifestylový týdeník zaměřující se na módu, sex, hudbu, showbyznys. Pořad moderovala čtveřice mladých a atraktivních muţů, jejichţ fyzická krása byla povaţována za jeden z hlavních důvodů sledovanosti pořadu. Nejvýraznější postavami z nich byli Jonathan Natynczyk, hvězda pořadů Queer As A Folk a Fat Friends, a Kristian Digby, talentovaný moderátor mnoha populárních pořadů BBC, jehoţ tragická smrt otřásla Británií v roce 2010. Pořad That Gay Show byl týdeníkem vysílaným v hlavním vysílacím čase a vznikla z motivace commission editorů BBC3 “uspokojit potřebu homosexuálního publika” po pořadu, který by si všímal jejich diváckých zájmů. Comission editor BBC Stuart Murphy komentoval vznik pořadu slovy: Gay komunita je velmi rozmanitá a That Gay Show je překvapující a zábavná show, která v ní hledá styčné body bez zatíženosti korektností. 2 Ve skutečnosti se však z rozmanité gay komunity pořad zaměřil jen na její jeden výsek - na mladé homosexuální muţe ve věku 20-30let. Lesbická témata či témata zaměřující se na gaye ve starším věku se v pořadu objevovala jen velmi okrajově. Od jiných lifestylových show se That Gay Show odlišoval explicitní nahotou a velké otevřeností v otázkách sexuality. Show “cestovala” po mnoha městech Velké Británie a objevovala jejich gay scénu, čili gay sportovní kluby, zájmové organizace, ale především zábavní podniky. BBC popisovala pořad jako “vtipný, neváţný a kontroverzní" a “ ani přespříliš rozjívený

1 Zdroj: http://www.pinktriangle.org.uk/glh/183/television.html

2 Zdroj: http://www.fridae.com/newsfeatures/2001/03/03/40.bbc-launches-its-first-gay-show

65 ani politický a agitační,” přestoţe politické dění v letech 2001-2002, které se týkalo LGBTIQ komunity ve Velké Británii, by si v toho času jediném gay pořadu v BBC zaslouţilo zohlednění – např. jednání o kontroverzním zákoně, známém jako Adoption and Children Act 2002. Tento návrh zákona dovoloval adopci dětí jak svobodným osobám, tak nesezdaným párům. Přestoţe se v něm nikde nemluvilo o právech gayů a leseb, zákon byl velkým krokem v otázce rovnoprávnosti homosexuální menšiny, protoţe by to v praxi znamenalo, ţe gayové a lesby mohou adoptovat dítě stejně jako heterosexuálové ( návrh byl ovšem zamítnut).

V ambici zůstat apolitickým, bláznivým a bezstarostným si That Gay Show podobných událostí nevšímal a zaměřoval se na tu třpytivější a blyštivější stránku LGBTIQ komunity – tu, ve které existují jen designerské oblečky, večírky a gay parades a neexistuje tam diskriminace,násilí proti LGBTIQ lidem a nerovnost občanských práv s heterosexuály. Který z těchto dvou pohledů na gay svět je pravdivější? Který z nich je “that gay life”?

Cílovou skupinou pořadu That Gay Show jsou muţi, kterými se zabývá kontroverzní dokument Simona Fanshawea, britského novináře a spisovatele, “The Trouble with Gay Men” - Trable s gayi, který vznikl v roce 2006 v produkci BBC. Otevřeně homoseuxální Fanshawe říká: “Společnost konečně akceptuje gaye jako rovnoprávné s hetereosexuály. Tak proč se sakra stale chováme jako banda puberťáků?” Zaměřuje se na fenomén mladší a střední generace homosexuálních muţů, většinou ţijících ve velkých městech, kde nemají problem se otevřeně hlásit ke své orientaci a zatímco jejich heterosexuání vrstevníci mají rodinu většinu peněz utratí za náklady spojené s dětmi a domácností, oni se chovají stále jako teenageři jsou posedlí svým vzhledem, náhodným sexem v klubech a gay saunách, drogami, mládím, většinu peněz utrácí za zábavu . Čtyřicetiletý Fanshaw se od tohoto trendu distancuje a jeho film říká gay komunitě - pokud

66 nechcete, aby měla společnost o gayích předsudky, přestaňte je svým chováním potvrzovat. Jeho fokusem je tedy obraz gayů, který mediální scéna ve vyspělých společnostech povaţuje za stereotypní, zastaralý a uráţející a snaţí se je eliminovat. A právě to dalo Fanshawovi motivaci natočil tento dokument jako oponentský hlas vůči “korektním” zobrazením homosexuálních postav v médiích. Není nutno dodávat, ţe jeho film byl gay komunitou přijat velmi negativně. Fanshaw byl obviněn z přílišného moralizování a nenávisti k vlastní sexuální orientaci. Já povaţuji tento film za jednostranně zaměřený, neboť podsouvá divákům názor, ţe autor je se svým klidným a vyrovnaným ţivotním stylem v gay komunitě raritou a ţe homosexuální muţi, zvláště ti ţijící pohodlným ţivotem ve velkoměstech, nejsou schopni anebo nechtějí mít dlouhodobý monogamní vztah a přirozeně inklinují k promiskuitě, alkoholismu a marnivým zálibám. Obdivuhodná je však autorova odvaha upozornit na tkz. pozitivní diskriminaci homosexuálů v mediálním obraze. Podle mého názoru se tento trend týká České republiky ještě vice neţ Velké Británie. Tvůrci ve snaze opustit představu schematických figurek ukřičených komických gayů a maskulinních leseb vytvářejí z homosexuálních postav jako postav introvertních, depresivních, které se musí vypořádat se spoustou problémů, coming outem, přijetím v rodině, mezi přáteli, často mají sklony k sebepoškozování aţ k sebevraţdě. Nikdy nemají bezproblémové rodinné vztahy, jejich lásky jsou často nešťastné. Protikladem ke stereotypu komických figurek budících posměch se stává stereotyp tragických figurek budících lítost. Ani posměch, ani patos a lítost ovšem nepředstavuje v cestě k přijetí homosexuálů jako rovnocenné části společnosti ţádný pokrok. Vytvářením homosexuálních tragických hrdinů vysílají tvůrci k divákům zprávu: Tolerujte ty chudáčky homosexuály, uţ tak to mají dost těţké v ţivotě! Toto sdělení je však dnes v roce 2011 jiţ povaţuji za přeţité. Cílem LGBTIQ hnutí v civilizovaném světě není dosáhnout něčí tolerance, nýbrţ

67 respektu, zrovnoprávnění, stejných práv a povinností pro homosexuály stejně jako pro heterosexuály. Podle mého názoru častým problémem gay filmových či seriálových hrdinů je to, ţe jejich homosexualita je základním charakterizačním znakem postavy. Je gay, proto je rozjívený/uječený/feminní/afektovaný anebo naopak depresivní/mlčenlivý/šikanovaný/ utíká z domova/ pokouší se o sebevraţdu. Mimo televizní obrazovku se s takovými lidmi setkáváme spíše zřídka. Proč? Protoţe sexuální orientace není jediným a nejdůleţitějším znakem, který determinuje naturel člověka. Samozřejmě ţe existují homosexuálové, kteří svým chováním naplňují představy o stereotypním gayi/lesbě, stejně tak jako existují hloupé blondýny. Ovšem drtivá část homosexuální společnosti se nechová jako gay či lesbické klišé a -světě div se!- proţívá svůj ţivot velmi podobně jako heterosexuálové. Dokument The Trouble with Gay Men je pokrokový v tom, ţe si dovolil poukázat na určitý trend zobrazování gay postav v médiích jako jednoznačně kladných, diskriminovaných a trpících a brojit proti němu, ovšem způsob, jakým tak učinil, nepovaţuji za šťastný, neboť tím vyvrací stereotyp stereotypem. Součástí dokumentu je také pasáţ, kdy se Fanshawe ptá mladých muţů, kdo z britských osobností TV vysílání je pro ně “role model” - vzor. Dozvídá se, ţe nejznámějším britskou homosexuální televizní osobností je Graham Norton, komik a moderátor vlastního pořadu The Graham Norton Show. Tato velmi populární comedy show vznikla v roce 2007 v BBC2 jako následovník obdobných formaů V Graham Norton na Channel 4 a So Graham Norton v SO Television. V roce 2009 se tato show přesunula na BBC1. Norton je otevřeně homosexuální a v pořadu hraje roli “sassy” gaye – obléká se do křiklavých obleků nápadných barev, flitrových triček, studio je vybaveno dětinskými rekvizitami (např. plyšový medvídek- telefon, panenky Barbie) a jeho komediální figura pracuje s zţenštilým způsobem intonace a okázalou gestikulací. Atmosféra show a styl, jakým komunikuje

68 s hosty a diváky, se vice blíţí stylu Ellen DeGeneres neţ muţských moderátorských protějšků jako je např. Jay Leno, David Letterman nebo Bill Maher. Pořad je “gay” – bláznivý, rozpustilý, s hranými scénky, ztřeštěnými telefonáty, vtipnými videji z Youtube a kanadskými ţertíky, přesto je to velmi prestiţní pořad, s A-listed hosty (hollywoodští herci, osobnosti britského i amerického showbusinessu...). Sexuální orientace je předmětem mnoha ţertíků. Show Grahama Nortona počítá s divákem, které se nebere váţně a sexuální orientace pro něj není palčivé téma- předmětem jednoho z mnohých gagů v show je například hádání orientace diváků v publiku, coţ by nemohlo fungovat v případě, pokud by v publiku seděli lidé, kteří nejsou připraveni na to, ţe o jejich sexuální orientaci se můţe dozvědět celý národ.

V září 2009 došlo k zajímavé situaci- Graham Norton dostal od vedení BBC varování, aby se ve své show vyvaroval homofobických poznámek. Výtka se týkala vtipu o účesech leseb, scény, kdy Norton ukazoval v pořadu ilustraci, na které byla veliká, maskulinně vyhlíţející ţena s krátkými vlasy. Norton ji pojmenoval “strange lesbian.” (“divná lesba”) Herečka a scenáristka Ruth Jonesová, která byla jeho hostem v této epizodě, protestovala: “How do you know she´s a lesbian? What does a lesbian look like?” (“ Jak víte, ţe je to lesba? Jak vypadá lesba?” Norton odpovídá: “This!” (“Takto!”) BBC se rozhodlo, ţe tento vtip podporuje stereotypní představy o tom, ţe všechny lesby jsou maskulinní “dykes.” Fanoušci pořadu povaţovali výtku za absurdní, neboť Graham Norton sám a celá jeho show je potvrzením všech stereotypů o gayích, a proto si můţe dovolit o gay a lesbických stereotypech vtipkovat. Údiv take vzbuzovalo to, ţe jako problematická byl vyhodnocena tato konkrétní situace, protoţe podobnými vtipy se tato kontroverzní show jen hemţí.

69 Fakt, ţe vedení BBC zasáhlo proti nekorektnímu vtipu z úst otevřeně homosexuálního moderátora, je velmi význačným krokem a mohlo by být precedentem v dalších případech. Povrzuje to, ţe homofobie není jen záleţitostí heterosexuální části společnosti, homofobie a stereotypy o gayích a lesbách přeţívají i v myslích gayů a leseb samotných.

V současné době je strategií BBC je zapojovat gay linie do pořadů dramatických, zábavních i dokumentárních, které nejsou přímo zaměřeny pro homosexuální publikum. V Británii je mnohem více otevřeně homosexuálních moderátorů/komiků/televizních osobností, kteří udávějí/píší/podílí se na dramaturgii svých pořadů, v nichţ otevřeně mluví o své orientaci a svém osobním ţivotě, - např. jeden z nejoblíbenějších britských moderátorů Simon Amstell, který uváděl zábavné pořady jako Never Mind the Buzzcocks a Popquiz. Přestoţe ani jeden z těchto pořadů se neprofiloval jako pořad pro gay publikum a neměl ambici řešit otázky spojené s homosexualitou, toto téma tam pronikalo velmi přirozeně právě přes osobu Simona Amstella a jeho image protořekého, neukázněného moderátora, který svoji homosexualitu a své ţidovství pouţívá jako komediální základ mnohých svých vtipů, jimiţ vědomě vyvádí z miry návštěvníky svojí show. V roce při interview s reggae hudebníkem Beenie Manem, který je známý svým odporem ke gayům a homofobickými texty, mu Amstell začal vyprávět o tom, ţe se rozešel se svým přítelem a poţádal ho o objetí. Beenie Man odmítl a Amstell mu na konci rozhovoru předal banán s telefonním číslem. Komika těchto situací vychází z odmítnutí moderátora mlčet o “slonovi v pokoji”- situaci, kdy je mezi mluvčími jasně zřetelný konflikt, který ani jedna strana nekomentuje.

Občas ovšem otevřenost v otázkách sexuální orientace vede ke kontroverzím. V roce 2004 v zábavním hudebním pořadu Popquiz při interview s Darrenem Hayesem, bývalým členem skupiny Savage Garden, se Amstell

70 zpěváka zeptal: “Kdy konečně přiznáte, ţe jste gay? Mám na mysli- všem je jasné, ţe jste na chlapy, kdy to hodláte přiznat?” 1 Hayes se rozzuřil,došlo k hádce- tato část interview se nikdy nevysílala. Hayes ji aţ později popsal v rozhovoru pro časopis Attitude. Dva roky poté se přiznal k homosexualitě. Tento incident nás přivádí k otázce tkz.outingů - situaci, kdy jiná osoba “objeví” homosexualitu člověka, který se se svou sexuální orientací tají, a rozhodne se provést coming out za něj a prozradit to jeho rodině a přátelům (popř. širší veřejnosti). Mnoho takových “outingů” má na svědomí např. populární homosexuální celebrity blogger Perez Hilton, který dokonce prohlásil, ţe psát o „tajných“ gayích a lesbách v showbyznysu je jeho poslání a zveřejňovat intimní detaily z jejich ţivota a vybízet je - mnohdy i velmi agresivně- k coming outu. Perez Hilton, mnohými tvrdě kritizovaní za “hon na gay čarodějnice,” oponuje tím, ţe tak činí, aby podpořil práva gayů a leseb : “Jste-li celebrita, closet pro vás nesmí existovat.” Říká tím, ţe hollywoodští prominenti by si měli být vědomi své moci a vlivu na veřejné mínění a čím vice se jich otevřeně přihlásí k minoritní orientaci, tím větší bude tolerance lidí vůči homosexuálům. Reakce veřejnosti k “outingům” celebrit jsou smíšené. Osobně je povaţuji za neetické zásahy do soukromí. Jsem přesvědčena, ţe ať uţ je záměr jakýkoli, coming out je natolik osobní a intimní záleţitost, ţe je naprosto nepřípustné k tomu někoho přimět nátlakem anebo to udělat za něj, ať uţ jde o celebritu nebo ne.

Homosexuální tématika se v současné době rozmělňuje napříč pořady různých ţánrů. Větší procento otevřeně homosexuálních TV osobností zaručuje to, ţe se do pořadů, které se neprofilují jako “pro gaye a lesby,” dostávají velmi přirozeně témata z LGBTIQ prostředí, hosté, kteří otevřeně hovoří o své orientaci. Příkladem tohoto je pořad Economy Gastronomy, který se vysílá od dubna 2010 na BBC2. Hvězdou pořadu je otevřeně

1 Zdroj: http://www.afterelton.com/blog/locksleyhall/simon-amstell-out-gay-uk-comedian- controversy-laughter

71 lesbická anglická autorka a šéfkuchařka Allegra McEvedy, která se taktéţ podílí na dramaturgii pořadu – díky ní se do kuchařské reality show, která učí lidi vařit chutná jídla s omezeným rozpočtem, dostávají kromě hetero manţelských dvojic take gay a lesbické páry.

Programové zapojování gay párů do pořadu o vaření (Mc Evedy na stránkách BBC přímo vyzývá gaye a lesby, aby se přihlásili) vytváří pro diváky téměř podprahový opak sdělení Fanshawova dokumentu The Trouble with Gay Men - ukazuje homosexuální muţe v mladším a středním věku, kteří ţijí spořádaným partnerským ţivotem v domácnosti se svým partnerem a řeší stejný problem jako heterosexuálové - jak navařit dobré pokrmy za málo peněz. Sdělení pořadu však není “ podívejte na tyto dva gaye, jaký mají spořádaný partnerský ţivot” - jde o pořad o vaření, bez “programu,” bez ambicí být čímkoli jiným neţ pořadem o vaření.

Ve státě jako je Velká Británie by se mohlo zdát, ţe gay aktivismus se vyčerpal a ţe všechny bitvy jiţ byly vybojovány - BBC se soustřeďuje na přinášení informací o ţivotě homosexuálů v jiných, méně pokrokových zemích. V únoru 2011 BBC 1 vysílala dokument Scotta Millse The Worst Place to be Gay, v němţ se gay DJ vydává do Ugandy, země, kde je homosexualita trestána smrtí, gayové a lesby jsou v neustálém ohroţení fyzických útoků, v novinách vycházejí “outingy” gayů a leseb společně se zveřejněním jejich fotky a adresy, postihy čekají na kaţdého, kdo má podezření, ţe někdo z jeho přátel či rodiny je gay a neudá ho. Dokument s velkým potenciálem, kterému se podařilo napojit se na ghetto uganských gayů, ţijící na okraji společnosti v šokujících podmínkách, gay aktivisty působící v ilegalitě, domorodého “lékaře,” který se snaţí z něho vyhnat homosexualitu čarodějným obřadem. Scott Mills se účastnil debat o homosexualitě ve školách a v rozhlasu a především se mu podařilo udělat

72 interview se třemi výraznými postavami anti gay hnutí : radikálním pastorem S.Marleym , který jako první veřejně vystoupil proti homosexualitě, šéfredaktorem časopisu Rolling Stone, který zveřejňuje jména a adresy ugandských homosexuálů a Davidem Bahatim, ugandským politikem, autorem agresivního zákona proti “sodomii” z roku 2009, v němţ je vyjádřena touha Bahatiho “zabít gaye do posledního.”

Při rozhovoru s pastorem Marleym se projeví Millsova šokující neprofesionalita, která přivádí diváka k zamyšlení, proč zrovna on byl shledán kompetentním vydat se na misi do Ugandy a jaká byla jeho příprava. Kdyţ pastor zjistí, ţe Mills je gay, rozvine s ním debatu o jeho homosexualitě, kterou Mills emocionálně nezvládne a nechá se chytit do pasti pastorovy argumentace . Pastor: You´re gay? /Vy jste gay? Mills: Yes. /Ano. Pastor: Since? /Odkdy? Mills: Since always. /Odvţdycky. Pastor: How many women have you had? /Kolik jste měl ţen? Mills: None. /Ţádnou. Pastor: How many men have you had? /Kolik jste měl muţů. Mills: I can not count. / To nedokáţu spočítat. Pastor z Millse mámí konkrétní číslo a ten mu svěří, ţe spal s “mnohem víc neţ padesáti muţi” – coţ pastor pouţije jako podpůrný argument svého tvrzení, ţe homosexualita není o lásce mezi dvěma lidmi, ale o bezuzdnosti, zvrhlosti, pudovosti. Mills nedokáţe pastorovi oponovat a v návalu frustrace a emocí (kterým samozřejmě rozumím) jen bezmocně gestikuluje a debate uzavírá slovy : “ Can we agree to disagree?” / Shodneme se, ţe se neshodnem? Samozřejmě by bylo naivní vyčítat Millsovi, ţe se mu nepodařilo fanatického evangelického odpůrce gayů během jedné diskuze přimět změnit

73 jeho stanoviska, ovšem to, ţe výsledkem rozhovoru je to, ţe pastor působí jako klidný, vyrovnaný diskutér,který má v ruce “fakta,” s nimiţ novinář BBC nejenţe nedokáţe polemizovat, ale svým chováním je bezelstně potvrdí, povaţuji za ostudný. Mills samozřejmě musel vědět, s jakými postoji se při rozmluvě potká a měl být na ně připravený – kdyţ uţ ne svými protiargumenty (chápu, ţe se nechtěl dostat do hádky a riskovat tak svoji případnou bezpečnost), tak alespoň tím, ţe během rozhovoru ovládne svoje emoce.

Film se vyhrocuje v poslední čtvrhodině, kdy se Millsovi podaří dostat před kameru k rozhovoru samotného Davida Bahatiho, kdy taky vzniká nejzajímavější ( a jediná konfrontační) situace filmu. Mills: What if someone really believes he was born gay and can´t change it? / Co kdyţ někdo opravdu věří, ţe se narodil jako gay a nemůţe to změnit?) Bahati: I would be very interested to know this kind ofa man. / Rád bych někoho takového potkal. Mills: I should tell you I am actually gay. / Měl bych vám říct, ţe jsem gay. Bahati: If I had known it I wouldn´t have agreed to this interview. /Kdybych to věděl, nesouhlasil bych s tímto interview. Po skončení interview velmi promptně končí i film- ve voice-overu Mills vysvětluje, ţe Bahati poslal do hotelu, kde se domníval, ţe štáb bydlí, policii, a vyslýchá jejich informátory a spolupracovníky. Mills spěšně odesílá natočený material ze země a sám záhy odjíţdí zpět do Velké Británie. Film končí jeho závěrečným monologem, v němţ shrnuje svoje záţitky s tím, jaké měl štěstí, ţe se narodil v zemi, kde se můţe otevřeně hlásit ke své homosexualitě a ţít bez obav a postihů. Situaci v Ugandě vidí jako bezvýchodnou a vyjádří přesvědčení, ţe se tam jiţ nikdy nevrátí.

Film působí dojmem dlouhé reportáţe neţ celistvého dokumentárního díla, coţ je podle mého názoru způsobeno nedostatečnou připraveností

74 protagonisty dokumentu, který působí spíše jako “průvodce,” který by se vice hodil spíše do cestopisného filmu o Africe, neţ do kontroverzního dokumentu o nebezpečném tématu v nebezpečné zemi, který můţe potenciálně mnoho domorodých spolupracovníků filmařů vystavit ohroţení ţivota. Výsledkem je film, který situaci v Ugandě pouze portrétuje, místo aby k ní zaujmul jasné stanovisko. Není divu, ţe kdyţ ugandští politici film zhlédli, byli s ním velmi spokojeni a vyjádřili nadšení nad tím, ţe BBC ukázala celému světu, jak nekompromisně se Uganda vymezuje proti “sodomii.”

6.2 Srovnání zobrazování gay stereotypů ve vysílání vybraného pořadu BBC a ČT v roce 2009

V říjnu roku 2009 se vysílal díl populárního sitcomu How Not To Live Your Life nazvaný Don Goes Gay. Hrdina seriálu Don je neurotický, líný, šovinistický, vulgární, metrosexuální, trochu přihlouplý. Komika této postavy pramení z jeho schopnosti říct vţdycky tu nejméně vhodnou věc a dostávat se do absurdních situací. V episodě Don Goes Gay si z něho vystřelí jeho spolubydlící a namluví svému homosexuálnímu bratrovi Jamiemu, ţe Don je taky gay. Don: I could not be gay, I just simply don´t like ...the music. /Nemůţu být gay, prostě nemám rád tu..hudbu. Jamie: What? /Co? Don: Gays always seem to listen to gym music or night clubs music. / Gayové vţdycky poslouchají to, co hraje ve fitkách nebo klubech. Jamie: Do you realize what a huge generalization you´re making? At least you don´t think we all love Judy Garland. /Uvědomuješ si, jak hrozně zobecňuješ? Aspoň ţe si nemyslíš, ţe všichni milujeme Judy Garland. Don: You know Judy Garland? She rocks! / Ty znáš Judy Garland? Je super.

75 Nedorozumění se záhy vysvětlí, ovšem incident přivede Dona na myšlenku, ţe je skutečně gay. Don zjistí, ţe protoţe splňuje gay klišé (přehnaně se stará o svůj vzhled, je marnivý a pomlouvačný, nezajímá se o sport, neví nic o autech) mnohem více neţ Jamie. Rozhodne se, ţe za jeho neúspěchy ve vztazích se ţenami můţe latentní homosexualita a chce „být gay“- promelíruje si vlasy, obleče se do křiklavých barev a prosí pobaveného Jamieho, aby jej zasvětil do homosexuálního ţivotního stylu. Don: I wanna go to a gay restaurant, with gay music..and gay food. / Chci jít do gay restaurace s gay muzikou a gay jídlem. Jamie: Being gay does not mean you only have to go to gay places. / Být gay neznamená chodit jen na gay místa. Důleţitý fakt je to, ţe Donovo chování je pro všechny postavy –včetně Jamieho- směšné a přehnané. Don nehraje karikaturu gaye, ale to, jak si heterosexuál představuje karikaturu gaye. Nadsázka a hyperbola scenáře je zjevná (snad i sebevíce konzervativním lidem je jasné, ţe neexistuje nic podobného jako „gay jídlo“ a ţe ne všichni chodí do klubů v kopiích oblečků Freddie Mercuryho) a to, jak si Don představuje gaye, se nijak neshoduje s tím, jak je prezentován „skutečný“ homosexuál, Jamie. Jamie je chytrý, vtipný a atraktivní mladý muţ, který rozhodně nemá na čele napsáno Gay. Tento díl How Not To Live Your Life jsem se rozhodla srovnat s dílem pořadu České televize Experiment nazvaným 4%. Proč? Oba pořady , vysílané v roce 2009, obsahují motiv heterosexuálního muţe, který „zkouší,“ jaké to je být homosexuálem. Rozdíl je v tom, ţe zatímco pořad BBC to pouţije jako odrazový můstek pro sérii komických situací na téma : „Jak si Don představuje ţivot gaye,“ Česká televize pojala tento díl jako opravdový experiment na téma, jak z heterosexuálního muţe vytvořit „obraz“ gaye. Pořad Experiment, tvořený na základě licence společnosti Distraction, vysílaný poprvé Novozélandskou televizí, je na stránkách ČT popsán jako: Pořad Experiment se soustředí na existující předsudky a stereotypy vůči

76 „jiným“, snaží se prozkoumat a zaznamenat příčiny těchto přetrvávajících postojů. Často si totiž své vlastní chování vůči těmto lidem ani neuvědomujeme a právě možnost pocítit vše „na vlastní kůži“ nám může otevřít oči. 1 V díle vysílaném 14.2.2009 se tvůrci rozhodli zkříţit cesty dvou mladých muţů - heterosexuálního Jakuba a gaye Tomáše, člena travesty show kabaretu, kde vystupuje s culíčky a krátkou sukní v roli Lucie Bílé. Na začátku pořadu se ptá moderátor Richard Samko respodenta: Samko: Co si myslíš o homosexuálech? Jakub: Myslím, ţe je to úplně jiný svět...diametrálně odlišný svět. Jakubův předpoklad je velmi záhy potvrzen. Asi minutu po seznámení jej Tomáš, ještě v kostýmu školačky, “upraví,” aby vypadal více jako gay- nalíčí, dá mu do ucha naušnici, obleče do těsného růţového trička. Následuje série situací typu Jak chodí/mluví/kouří cigaretu homosexuál. Jakub se snaţivě vyptává svého průvodce Toma na podrobnosti a učí se, jaké to je být gayem, jako by se snaţil učit cizí jazyk. Tomáš mu předvádí, jak chodí gay a dává mu pokyny typu: “ Musíš se víc pohybovat v bocích.” a “Kdyţ sedíš, dej si nohu přes nohu.” Vrchol absurdity se dosaţen ve scéně, kdy Jakub telefonuje své matce, ţe je homosexuál a chce jí přijet představit svého přítele. Upřímně nechápu smysl takového kroku, není pravděpodobné, ţe by kdokoli řešil takto závaţnou a intimní věc po telefonu. Navíc takový krok rozhodně nezapadá do koncepce “experimentu”- kdyţ v jiném dílu si respondent např.měl vyzkoušet, jaké to je být na vozíku/ztratit zrak atd., nebyl nucen telefonovat svým rodičům a předstírat, ţe tím skutečně prochází. Celá koncepce dílu o tom “vyzkoušet si,” jaké to je být gay, vychází ze samozřejmě mylné domněnky, ţe sexuální orientace ovlivňuje člověka ve všech aspektech jeho činnosti – od hudebního vkusu přes výběr zaměstnání aţ po jazyk těla a drţení cigarety. Navíc za “průvodce” světem gayů je zvolen

1 Zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10211487240-experiment/208572233190007-4/

77 představitel menšiny v menšině – protagonista travesty show, který se převléká do ţenských šatů, vyvolávajíc tak dojem, ţe jde o úzus homosexuálů. To, ţe v nepadne jediná zmínka o ţenské homosexualitě a pořad se věnuje výhradně gayům, povaţuji za daných okolností za pozitivní. V pořadu dochází k celé řadě situací, které vyráţejí dech svojí bezelstnou klišovitostí, z níţ by mohl Dan Clark, scenárista sitcomu How Not To Live Your Life, sbírat inspiraci. Samko: Co bys řekla, kdyby ti Jakub oznámil, ţe je gay? Vadilo by ti to? Rozešli byste se? Jakubova snoubenka: No já hlavně doufám, ţe tento experiment na něj nebude mít nějaké následky. Kdyţ pominu úsměvnost moderátorovy otázky (jak by mohlo dívce nevadit, ţe její snoubenec je gay?), odpověď Jakubovy partnerky mne šokovala tím, ţe by si dívka upřímně myslela, ţe to, ţe její přítel bude trávit čas s homosexuálem, na něj bude mít nějaké “následky.” Jaké následky by to na něj mohlo mít? Taková obava jako by vycházela z vidění homosexuality amerických konzervativců ze 70.let o tom, ţe gayové “rekrutují” další mladé muţe do svých řad, neboť jinak by vymřeli. Tuto představu podporuje bohuţel Tomáš , kdyţ pronáší věty jako “Já ti řeknu výhody a nevýhody toho být gay,” coţ implikuje dosud přeţívající hypotézu, ţe homosexuální orientace je otázka volby, ţe člověk je “rozhodne” být gay, pakliţe pro něj klady převáţí nad zápory. Dochází samozřejmě k generalizacím jako “Hádáme se mnohem míň neţ normální páry, jsme veselí, ale zase o hodně víc přecitlivělí,” které mne přivádějí na myšlenku, nakolik respondent přicházeli s takovými vyjádřeními sami nebo zda postupovali podle scenáře, který je vedl k takovým generalizacím. Tento pořad povaţuji za naprosto šokující o to více, ţe jde o díl cyklu zaměřeného na bourání předsudků majority o určité minoritě, přičemţ nejenţe je všechny potvrzuje, ale navíc vytváří svoje vlastní, nové. V pořadu Samko pokládá sexuologovi Petru Weissovi otázku, zda je homosexualita nemoc

78 nebo úchylka, přičemţ se dovídá, ţe jde o běţnou variaci sexuální orientace. Celý pořad však své diváky mimoděk přesvědčuje o něčem jiném - budí dojem, ţe homosexualita je ţivotní styl, k němuţ se určití lidé rozhodnou, neboť vyhovuje jejich povaze. Situace, k nimţ dochází, jsou ve své komediálnosti mnohem absurdnější neţ humor pořadu How Not To Live Your Life jsou myšleny smrtelně váţně. Britský sitcom si dělá legraci z těch, kteří si myslí, ţe být gayem znamená být chodícím klišé. Komickou postavou zde není gay Jamie, ale heterosexuál Don, který se rozhodne chovat se tak, jak si myslí, ţe se gayové chovají, a je Jamiemu k smíchu. Za velmi alarmující povaţuji fakt, ţe pořad BBC úmyslně pracuje s těmi “nejabsurdnějšími” gay klišé, aby vytvořil humorné situace, a přesto jej v absurditě předčí český pořad, který však s nimi pracuje naprosto váţně. Přesto by bylo pošetilé hodnotit zobrazování homosexuality v pořadech České televize v roce 2009 na základě jednoho dílu Experimentu. Pokud bych si pustila díl 4% z televizního iVysílání bez toho, abych věděla, ţe byl natočen v roce 2009, odhadovala bych jeho datum výroby na začátek 90.let - dobu, kdy bylo odváţné uţ jen to, ţe se vůbec téma homosexuality otevřelo na televizních obrazovkách a ţe pořad vůbec reflektuje fakt, ţe v zemi ţijí lidé menšinové orientace. Ovšem jeho vysílání v roce 2009, kdy jiţ několik let existuje v Česku registrované partnerství a diváci mají zkušenost s pořady jako LeGaTo a Q a filmy jako Venkovský učitel, Pusinky nebo je takto strukturovaný pořad opravdu úsměvný. Přivádí mne k úvahám, jak moc pořady České televize reflektují účinnost a ohlas jeden druhého, protoţe pořady jako Experiment a Q vytvářejí naprosto jinou představu o kontextu společnosti, v níţ a pro kterou pořad vzniká. Nedoplňují se, protiřečí si. Působí, jako by byly natočeny kaţdý v jiné době a v jiné zemi s jinou LGBTIQ legislativou a jinou mírou tolerance veřejnosti k neheterosexuálním sexuálním menšinám. Mediální výpovědi o české společnosti , kterou vytváří kaţdý z nich, se drasticky liší - která z nich je pravdivá?

79

7. Reflexe LGBTIQ tématiky ve vybraných britských reality show

Tato práce se věnuje porovnání zobrazování pořadů České televize a BBC, ale přesto jsem se rozhodla věnovat je v krátkosti dvěma nejvýraznějším a formálně nejkontroverznějším projektům ostatních britských televizních stanic, které se týkají zobrazování LGBTIQ tématiky tak, jak bychom nečekali a jak by to v BBC nebylo moţné. Channel 4 se věnuje, ať uţ na poli dramatickém či dokumentárním, formálně, koncepčně i hraničním ţánrům. To se projevuje i v přístupu k LGBTIQ problematice, ve které se nebojí jít i do velmi komplikovaných projektů, které vyţadují dlouhodobou přípravu a silný tým tkz.researcherů, aby bylo vůbec moţné pro některé projekty sehnat respondenty – například v roce 2006 natočil Channel 4 odváţný dokument Gay Muslims, který mne ohromil svojí sevřenou, celistvou formou a koncentrací na silné lidské příběhy bez bulvární snahy šokovat. Také velmi inspirativní je forma natáčení - pro tento projekt bylo samozřejmě extrémně sloţité najít respondent a několik z nich souhlasilo jen pod podmínkou, ţe jim nebudou vidět obličeje, s čímţ se tvůrci vypořádali zajímavě a invenčně – např. scénu, kdy se jde mladý homosexuální muslim natajno bavit do gay klubu natočili tak, ţe zabírají jen jeho dolní polovinu těla, přičemţ muţ má na sobě zářivě bilé kalhoty, které jsou v šeru klubu dobře rozeznatelné a působí aţ magicky.

V roce 2005 vysílal Channel 4 reality show s názvem Playing It Straight. Jde o formát převzatý od americké televizní společnosti FOX. Jde o kříţence seznamovacích reality show a konceptu Big Brother. Jedna ţena, čtrnáct muţů, kteří jsou postupně vyřazováni podle její volby. Háček je ten, ţe mezi muţi jsou namícháni v neurčeném poměru homosexuálové a heterosexuálové,

80 všichni ale předstírají, ţe jsou hetero, o jejich pravé sexualitě neví nikdo, ani diváci – orientace soutěţícího je vyjevena aţ po jeho vyřazení. Pokud je muţ, kterého si ţena nakonec vybere, heterosexuál, rozdělí si výhru 100 tisíc liber napůl. Pokud je vítěz gay – tzn. dařilo se mu úspěšně obelhat a celou dobu předstírat heterosexualitu úspěšně- dostane celou částku jen on sám. V Británii se vysílala prozatím jen jedna série, pořad však nebyl velmi úspěšný. Hlavní hrdinka, mladá a krásná Zoe, touţící po seznámení, přijíţdí na mexický ranč, kde na ni česká 14 britských “kovbojů” - potenciálních partnerů. Aţ na konci prvního dílu se dozvídá skutečný stav věci Show ukazuje, jaké stereotypy o gayích přetrvávají ve společnosti u lidí, kteří rozhodně homofobičtí nejsou a hlásí se k tolerance a podpoře práv gayů a leseb. Zoe je pod velkým stresem - ví, ţe část muţů, jimiţ je obklopena a kteří si ji všemoţně snaţí naklonit, jí nejen lţou o své orientaci, ale i ve spoustě dalších věcí (soutěţící mohou lhát naprosto o čemkoli) - o svých vztazích, zálibách, práci. Je to pro ni velmi psychicky náročné, protoţe postupně si mnoha z ních vybuduje vztah, ať uţ přátelský anebo milostný, a přitom neví, jestli onen muţ je k ní upřímný v tom nejzákladnějším. Navíc jde o velkou sumu peněz - pokud Zoe odhalí, kdo je gay a kdo není, zbohatne, pokud její gaydar selţe, zůstane podvedena, obelhána a bez peněz. Zoe se tedy zoufale upíná ke kaţdé indicii, která by jí mohla napovědět, kdo je gay a koho je třeba vyloučit a soutěţící si úzkostlivě dávají pozor na to, aby jí nedali moţnost si myslet, ţe jsou homosexuální. V úvodní části prvního dílu soutěţící říkají, proč si myslí, ţe by si Zoe o nich mohla domnívat, ţe jsou gayové, jaký jejich rys osobnosti by mohl hrát proti nim. Následuje přehlídka opravdu úsměvných “gay klišé,” které vlastně ani klišé nejsou.”Zoe might think I am gay, cause I can´t swim..and I am scared of heights”/ . Bojím se, aby si Zoe nemyslela, ţe jsem gay, protoţe neumím plavat....a bojím se výšek./, říká jeden ze soutěţících.

81 Podle mého názoru nikdo nikdy neslyšel o stereotypu, ţe gayové neumí plavat a bojí se výšek vice neţ heterosexuálové. Ovšem je to něco, co v očích souěţícího ruší představu sebe jako nebojácného a silného muţe, který vyniká ve fyzických aktivitách a pokulhává v projevováních emocí a empatie – proto od jiných soutěţících zaznívaly věci jako “Zoe by si mohla myslet, ţe jsem gay, protoţe umím dobře naslouchat.” To je důkazem toho, ţe i mladí, vzdělaní a nepředpojatí lidé se, pokud jsou nuceni, instinktivně uchylují k těm nejvšednějším a nejstarším stereotypům, kterým by se za normálních okolností pravděpodobně vysmáli a povaţovali by je za přeţité. Ovšem, v kontextu takto vypjaté soutěţe je fakt to, kdo pouţívá ţehličku na vlasy a kdo ne, indicií k přiklonění se k té či oné straně. Show prokazuje, ţe společnost, přestoţe je k homosexualitě tolerantní, nepovaţuje ji za nemoc ani úchylku, ale spíše něco, co formuje charakter člověka v dobrém i špatném - předurčuje muţe být citlivým, empatickým, chápajícím, nadaným pro umění, zvláště módu, hudbu a malbu, ovšem na druhé straně přehnaně emocionálním, psychicky nestabilním a fyzicky slabým, marnivým, pomlouvačným a bojácným . Pochopitelným tahem tvůrců show je to, ţe všichni soutěţící jsou velmi pohlední, upravení mladí muţi, kteří dbají o svůj vzhled, pouţívají kosmetické přípravky, zajímají se o wellness atd. Zajímavé je, ţe ti, kteří se jeví více feminní a metrosexuální a jsou proto vyřazeni, se ukáţou být heterosexuální. Britská verze programu je patrně nejdramatičtější ze všech, protoţe je jedinou, kde se gay soutěţícímu podařilo ošálit protagonistku - v ostatních verzích, americké a holandské, vyhrál vţdycky heterosexuál. Vítězem britské verze byl Ben Harris, stavební dělník, gay a navíc nositel titulu Mr Gay UK. Důvodem, proč patrně vyhrál, byla jeho svalnatá figura a to, ţe představoval určitý stereotyp fyzicky silného manuálně pracujícího muţe, který přece musí být heterosexuál. Po skončení show se Ben cítil provinile a nabídl Zoe, ţe jí dá všechny peníze, které vyhrál, coţ Zoe odmítla. Nakonec si částku přátelsky rozdělili.

82 Show Playing It Straight vzbudila mnohé kontroverze. Pozitivním výstupem pořadu je to, ţe prokázala, ţe gay stereotypy, přestoře stále přeţívají i v myslích osvícené společnosti, nefungují. Důvodem, proč pořad vzbudil nevoli LGBTIQ komunity, nebylo pohrávání si s gay stereotypy, ale spíše fakt, ţe všichni gay muţi v pořadu byli nutně lháři a podvodníci. V show se objevovaly i intimní momenty, líbání, romantické večeře, které gayové museli přesvědčivě zvládnout, předstírat sexuální přitaţlivost k ţeně, aby se udrţeli v soutěţi. Řečeno krátce a jednoduše, heterosexuálním soutěţícím můţe být uvěřeno, ţe jejich motivace k účasti v reality show je seznamovací - ţe chtějí poznat krásnou dívku, zamilovat se a jako bonus vyhrát peníze, zatímco u gay soutěţících je divákům jasné, ţe jejich motivace jsou pouze a jedině peníze, získané přetvářkou a lhaním, coţ z nich nutně v očích publika činilo bezcharakterní jedince. V kritických článcích se objevovalo i srovnání s tím, kdyţ heterosexuálové účinkují v gay pornu. Mojí výtkou je, ţe Playing It Straight podporuje vidění světa rozděleného na dva tábory- heterosexuály a homosexuály. Existenci jiných orientací jako třeba bisexualita, pansexualita, asexualita atd. nebere vůbec v potaz. Co by se stalo, kdydy se přihlásil muţ, který je schopen se zamilovat i do muţe i do ţeny? Princip show by selhal, protoţe výhra či prohra protagonistky se odvíjí podle toho, jestli je její vybraný soutěţící „gay or straight.“ Mediální svět v heteronormativní společnosti se v 21.století pomalu učí brát na vědomí to, existuje menšina homosexuálů, která má právo být zobrazována v televizním vysílání, proto se objevují gay dějové linie ve filmech a seriálech, gay tématika v talk show atd. Mnohem méně častěji se setkáváme s tématy transgenderů, vzácně s tématy bisexualů a nikdy s tématy, týkající se jiných variací sexuální orientace. Mediální svět v rozvinutých zemích se od heteronormativity posunuje k homo-heteronormativitě. Důvodem je, ţe sexuální orientace jako bisexualita atd. se ještě plně neemancipovala v očích veřejnosti tzn.ţe těmto lidem nejsou jejich pocity společností uvěřeny ( bisexuálové jsou povaţováni buď za gaye, kteří si

83 nechtějí plně přiznat svoji homosexualitu, anebo heterosexuály, kteří proţívají fázi experimentu a chtějí si jen nevázaně uţívat, asexuálové jsou povaţováni za oběti dětských traumat, potenciálně zneuţívání či znásilnění, kteří proto zanevřeli na sexuální ţivot a potřebují pomoc psychologa) a mnohdy jsou odsuzovány nejen heterosexuální majoritou, ale i gayi a lesbami. Dalším kontroverzním britských formátem, který se týkal LGBTIQ tématiky, bylo There is Something about Miriam, seznamovací reality show vysílané v roce 2004 na Sky1, v níţ šest mladých muţů soutěţilo o přízeň krásné mexické modelky Miriam, výhru 100 tisíc liber a dovolenou snů na luxuní jachtě. V posledním díle, poté, co si Miriam vybrala jednoho z muţů jako vítěze, bylo vyjeveno její tajemství a velký zvrat – to, ţe Miriam je fyzicky muţ, transgender. V zápětí po šokujícím zjištění se moderátor zeptal vítěze, plavčíka Toma Rookea, jestli i tak chce převzít svoji cenu a s Miriam odjet na dovolenou lodí. Tom na kameru souhlasil, ovšem po skončení natáčení výhru odmítl a připojil se ke zbytku soutěţících, kteří producenty pořadu zaţalovali. Show měla vysokou sledovanost, avšak byla kritiky přijata velmi negativně, byla označena za „nejkrutější reality show v historii televize Sky1.“ Miriam si vyslouţila všeobecné odsouzení, ţe se této show účastnila a LGBTIQ aktivistické skupiny se obávaly návalu transfobie ve společnosti, coţ se nepotvrdilo- o rok později se vítězkou reality show Big Brother, vysílané na Channel 4, stala trangender ţena Nadia Almada, získala drtivou převahu hlasů a stala se populární televizní osobností. Komerční televizní stanice nemají většinou zájem o komunitní LGBTIQ pořad, protoţe takové formáty nejsou zpravidla rentabilní a negenerují sledovanost. Pokusy zapojit gay tématiku do forem reality TV přinášejí střídavé výsledky- zatímco dokumenty o LGBTIQ problematice přinášejí nové, zajímavé pohledy na tuto tématiku a invenční postupy natáčení, pokusy postavit na LGBTIQ tématice reality show většinou končí velmi nedůstojně, spadají do klišovitosti a bulvární snahy o senzaci.

84 8. Závěr

První cyklický pořad České televize, LeGaTo, začal jako ambiciózní projekt, podporovaný odborníky i aktivisty z české LGBTIQ komunity. Důvodem zrušení po dvou letech vysílání byla nízká sledovanost, nejasnost cílového diváka a nedostatek respondentů. Základním problémem je, že čeští gayové nemají „hrdost,“ jak se tomu říká v Americe. To znamená - když už jsem silný a vyoutovaný a moje okolí mne podrží, tak i tak nepůjdu do médií, protože proč bych to dělal. Proč bych svým vlastním příkladem měl pomoc nějakému klukovi z Horní Dolní? U nás jsou všichni ve skříni. Raději odjedeme z malého města do Prahy nebo Brna, rodičům nikdy neřekneme,že jsme gayové, protože by nás odmítli – to ti lidé přesně nevědí, ale radši to nezkoušej. Radši uděláme, že tady nejsme. Proč jsou ty prides, proč se tady budeme těm ostatním,kteří nás tolerují, lézt na oči a dělat nepřítomnosti – třeba nás pak přestanou mít rádi. Zdeněk Sloboda To, co se LeGaTo snaţilo přinášet, byli tkz.role models- silné osobnosti, které by inspirovaly mladé gaye a lesby , dodaly odvahu ke coming outu a šly jim příkladem s tím, ţe to nemusí být nutně celebrity , jen o lidi, kteří se rozhodli z closetu nejen v rámci své rodiny a přátel, ale celé společnosti a otevřeně mluvit – např.právě v pořadu jako je LeGaTo - o svých záţitcích a zkušenostech. Ovšem o titul role model v Česku zájem není. I mediálně známé osobnosti, o nichţ veřejnost ví, ţe jsou homosexuální, se zdráhají o tom veřejně mluvit, nemyslí na to, ţe by sdělením svého příběhu mohli někomu pomoct. Bohuţel převládá pocit „tohle je moje věc, moje záleţitost, nikomu do toho nic není, ať si to kaţdý vyřeší sám.“ Nepodporuji tkz.outingy celebrit,protoţe to povaţuji za neetický zásah do soukromí, jen poukazuji na to, ţe tento fakt potvrzuje tvzení, ţe v Čechách neexistuje LGBTIQ komunita, neexistuje pocit příslušnosti k ní , sounáleţitosti a hrdosti. Pride.

85 Existuje celosvětový internetový projekt s názvem It Gets Better, který začal jedním videem, které natočil americký novinář Dan Savage se svým partnerem v reakci na kauzu gay teenagera, kterého dohnala šikana kvůli jeho orientaci k sebevraţdě. Posláním videa, které Savage nahrál na Youtube, byl vzkaz LGBTIQ mladým lidem, ţe „to bude lepší“ - jen se nesmí vzdávat. Jeho příspěvek získal obrovský počet videoodpovědí, kdy uţivatelé začali spontánně natáčet vlastní vlogová videa o svých záţitcích z dospívání jako gay či lesba. Z jednoho osmiminutového videa se stala obrovská kampaň na podporu prevence sebevraţednosti gay a lesbické mládeţe, do které se zapojila řada homosexuálních i heterosexuálních celebrit - včetně amerického prezidenta Baraka Obamy. Natočit své video a vystavit jej na stránky www.itgetsbetter.org však můţe kaţdý a od září 2010 to udělalo víc neţ 15 tisíc lidí, kteří se podělili s celým cyberprostorem o svoje záţitky. Bohuţel v Čechách podobná angaţovanost chybí. Jediným, koho bychom mohli označit za role model, je Jiří Hromada, silná osobnost českého gay hnutí, skvělý řečník a aktivista, ovšem jeho osobnost bohuţel není schopná oslovit i inspirovat mladé lidi. Dnes v roce 2011 je situace o něco lepší, ovšem v letech 2004-2005 LeGaTo potřebovalo přinášet v rámci svého osvětového zaměření silné gay a lesbické role models z řad osobností známých i neznámých, který se nedostávalo. Mohlo by LeGaTo fungovat dnes? A mělo by? LeGaTo skončilo, protože ta komunita o ně ani neměla moc zájem, stejně jako neměla zájem o časopisy jako bylo SOHO. Kdo má zájem o komunitní servis, tak si to supluje internetovými zdroji - a těch je navíc málo, aby se vyplatila čtenost nějakého časopisu nebo sledovanost pořadu. (..)Ta cesta k budování gay identity je podle mě přes ty komerční média, kdy se gayové a lesby budou sdružovat, ne za primárním účelem „my jsme gayové a lesby a něco chceme po společnosti,“ ale že spolu chtějí mít zábavu, chtějí se bavit. (..) Q je to autorský pořad,vizuálně i obsahuje ironický, který se snaží

86 oslovovat alternativní skupinu lidí, a to spíše heterosexuální než homosexuální.

Zdeněk Sloboda Potenciál pořadu Q na úspěch byl větší, neboť má díky své koncepci větší naděje se nevyčerpat. Podle mého názoru ze všech pořadů České televize nejvíce „drţí krok“ s 21.stoletím, co se týče témat genderové identity, studu, těla, posouvání hranic toho, co je normální, krásné, běţně, šokující, dekadentní. Soustavně se věnuje avantgardním umění, konceptuálnímu umění, videoartu, experimentálnímu divadlu. Přináší témata ze single ţivotního stylu, sociálního cyberprostoru, mezilidských vztahů. Podle mého názoru ušlo Q za čtyři roky své existence dlouhou cestu a narozdíl od jiných, takto dlouho vysílaných pořadů se nevyčerpalo, spíše našlo svoji tvář, jak formální, tak obsahovou. Stále klade důraz na experiment, hravé stylizované komediální vsuvky, které ale působí mnohem uceleněji a proti raných dílům, kdy takové pasáţe budily dojmu vtipkování pro zasvěcené. Velmi důleţité jsou taky pravidelné výjezdy do zahraničí a snaha přinášet informace o situaci gay menšiny z různých koutů světa- od těch, které jsou mnohem „pokrokovější,“ neţ Česká republika a mohli bychom se od ních učit toleranci aţ po státy, kde je homosexualita ilegální. Podobnou cestou jde i BBC, jak vidíme např. v dokumentu The Worst Place to be Gay - samozřejmě s naprosto jiným rozpočtem a jinými moţnostmi , neţ má Q, která v současné chvíli, kdy přišlo o svůj cestovatelský bonus v rozpočtu, spoléhá na „vlastní zdroje“ - vyuţívání soukromých cest kmenových členů štábu k přinášení reportáţí. Podle mého názoru je Q pořad, kterýby si zaslouţil vysílání ve svém původním čase 22.30 na ČT1, neboť uţ dávno nesplňuje parametry vysílání pro menšiny. Profiluje se jako kulturně-lifestylový experimentální formát, který v sobě rozpouští témata LGBTIQ menšiny s tématy „většinovými.“

87 Česká televize v současné době nepotřebuje LGBTIQ osvětový pořad a Q jím není. Jediným polem, kde vidím smysl jeho vzdělávací funkce, je přinášení osvěty „o jinakosti.“ O jinakosti v neheterosexuálních orientacích. Společnost si uţ zvykla na to, ţe zde existují gayové a lesby, mají svoje práva, někdo je respektuje, někdo pouze toleruje, někdo s tím má zásadní problém. Pořad Q by podle mého názoru měl pracovat na pozvolném přispívání k narušování homo-heteronormativity ve společnosti, o které jsem mluvila u reality show Playing It Straight. Ukazovat lidem, ţe svět se nedělí na gaye, lesby a heteráky, ale přinést informace o tom, jak sloţitá můţe být lidská sexuání identita. Zatímco kaţdý ví, kdo je to homosexuál, pojem bisexuál je spojován s představovu experimentujícího heterosexuála nebo gaye, co se bojí vyjít z closetu, proto se schovává za bisexualitu, pansexuál je házen do jednoho pytle s bisexualitou, asexuál je postě jen frigidní. Queer je přesně ten typ pořadu, který můţe společnost pomalu učit o „jinakosti, která ale není v ničem výjimečná.“ V otázkách přijímání homosexuálů ve společnosti existují dva postupy, které jdou proti sobě, ale taky na sebe mohou teoreticky navazovat. První, aby ta společnost provedla nějaké úznání, je nutné říkat, my tady jako jsme, jsme v něčem jiní, máme nějakou kulturu, jsme jednotní, chceme nějaká práva - čili vytváření nějakého ghetta, což komunitní média do jisté míry dělají. Proč, když jsme normální, bychom měli mít gay volejbal a gay festivaly? Druhý přístup je rozpuštění ve společnosti. Na začátku zvyknout společnost na to, že tady gayové jsou, a jakmile si na to lidi zvyknou a normalizují to, dojde k nějakému rozpuštění ve společnosti. Genderová indentita, založená na sexualitě, už nebude důležitá. Zdeněk Sloboda Otázka, zda je lepší jít cestou „rozpouštění“ ve společnosti anebo budování komunity a gay pride, je samozřejmě velmi komplexní a netýká se pouze mediálního světa. Úskalí těchto dvou principů můţeme demonstrovat na příkladě chystající se Prague Pride, o které jsem jiţ psala. Zatímco předchozí

88 ročníky, pořádané v Brně a Táboře, se jmenovaly Queer Parade a profilovaly se jako pochody LGBTIQ hrdosti, praţská akce se jmenuje Prague Pride (z názvu vypadla reference ke queer nebo LGBTIQ) a je to spíše kulturní festival neţ gay pride. V organizačním týmu byla snaha aktivistické tendence upozadit a udělat akci, která se bude LGBTIQ menšiny týkat jen tak „tajně.“ Byla snaha udělat z toho komerční akci pro mainstream, která nebude primárně ukazovat, že jdeme demonstrovat, že jsme angažovaný, aktivistický a chceme dělat věci pro komunitu. Poselství mělo být - my děláme párty, máme se tu dobře, pojďte si s námi zapařit. Zdeněk Sloboda Tato tendence „rozpustit“ komunitní význam Prague Pride, aby tím nebyla pohoršena širší veřejnost a přitáhnout k sobě návštěvníky, kteří by na angaţovanou gay akci, se naštěstí neprosadila a součástí Prague Pride zůstala i demonstrace. Schválně píšu naštěstí, protoţe se sama povaţuji za LGBTIQ aktivistku, queer parades navštěvuji a podle mého názoru mají svůj význam, navíc Prague Pride je nástupcem Queer Parade pořádané v Brně v rámci Teplého jara, která se v roce 2011 konat nebude a ustoupí akci v Praze. Problematika, zda je pro společnost a pro gaye a lesby samotné lepší rozpuštění ve společnosti (nedávat na odiv svoji jinakost, snaţit se „být normální“) anebo budovat gay hrdost, je samozřejmě mnohem sloţitější a komplexnější a pokud o ní mluvíme, musíme ji rozdělit na oblast mediální a společenskou. Podle mého názoru nejsou principy gay pride a rozpuštění v kontrastu, nejsou protipóly jeden druhého. Mít v sobě gay pride neznamená chodit obalený v duhové vlajce, chodit jen do „ gay restaurací s gay jídlem,“ stejně jako rozpuštění ve společnosti neznamená vrátit se do closetu. Sexuální orientace je jeden z prvků, který utváří osobnost člověka,něco, co k němu

89 patří a s co by měl přijmout, ovšem ne něco, co predestinuje jeho výběr koníčků, práce, přátel nebo jeho fyzický zjev. V problematice zobrazování LGBTIQ tématiky v televizním vysílání je důleţité oddělit od sebe dramatickou tvorbu a cyklické publicistické pořady. Domnívám se, ţe čeští tvůrci by měli soustavně pracovat na zapojování neheterosexuálních postav a dějových linií do filmů a seriálů a nesoustřeďovat se jen na „atraktivní“ téma coming outu, nezobrazovat gaye a lesby jen jako ztrápené „nositele břemena,“ kteří jsou kvůli své orientaci zákonitě nepřijímání rodinou, přáteli, jsou šikanováni, mají deprese, pokouší se o sebevraţdu a jejich vztahy, pokud nějaké mají, jsou exponovány zásadně mimo děj tzn. jen se o nich mluví a jsou vyuţity jako záminka toho, ţe je postava „odklizena“ z děje - např. odjíţdí za svým přítelem do Paříţe, kterého diváci nikdy neviděli, protoţe ten je přece v Paříţi. Netvrdím, ţe by zde měla vzniknout česká verze seriálů jako Will and Grace nebo Queer as Folk, mluvím o zapojováním gay a lesbických postav, u nichţ homosexualita není jejich hlavním rysem ani tématem. Jak by fungovala některá postav z českých seriálů, kdyby byla homosexuální? Všechno jiné - povaha, práce , původ atd.- by zůstalo zachováno, změnila by se akorát její orientace. Fungovala by taková postava? Co všechno by tím bylo ovlivněno? Jak by se změnila narativní struktura seriálu? V BBC v současné době neexistuje jediný cyklický LGBTIQ pořad. Dochází k prostoupení gay a lesbických témat napříč pořady – od pořadů o seznamování aţ po show o vaření, neboť v britském mediálním světě existuje dost umělců, herců, komiků, TV osobností, kteří do pořadů, na nichţ se podílejí, zcela přirozeně přinášejí gay a lesbická témata. LGBTIQ problematika se tak nesoustředí do jednoho bodu, kterým si televize splatí svůj dluh sexuální menšině, ale prostupuje napříč mediálním světem, coţ však nevylučuje to, ţe se BBC věnuje LGBTIQ tématice i nadále, ovšem nikoli v samostatných cyklických pořadech. V nejsledovanějších seriálech jako EastEnders nebo Hollyoaks se zcela běţně vyskytují gay postavy, které

90 mají svoje dějové linky, svoje vztahy a nefungují jen jako one-trick pony- postava, která vstoupí do příběhu s jedinou funkci -proţít sis svůj coming out, a pak zase zmizet. Pořad Q propojuje oba dva modely – přináší komunitní zpravodajství z gay akcí, reportáţe týkající se queer scény ze zahraničí, ale zároveň se sám sebe “rozpouští” – více a více se věnuje tématům, které se vymykají škatulkám “gay pořadu” a jsou opravdu queer - avantgardní, podivné, bizardní, jiné. Pořad Q představuje smíchání prvků České sody, Té naší povahy české a LeGaTa. Cílový divák není definován orientací. Ideálním stavem by samozřejmě bylo zcela samozřejmé zapojování LGBTIQ tématiky do dramaturgické koncepce všech pořadů, kulturních, dramatických, publicistických, dokumentárních. Obrovský přínos v problematice zobrazování LGBTIQ témat v televizním vysílání mělo účinkování čerstvě registrovaného lesbického páru v pořadu Výměna manţelek. Televize Nova v této populární reality show v roce 2007 „vyměnila“ mladou lesbu z Prahy za manţelku z jihomoravské vesnice z „tradiční“ rodiny s několika dětmi. Tah televizních dramaturgů byl samozřejmě jasný - vyvolat spor. Postarší věřící manţelé Hromadovi z jiţní Moravy, praktikující katolíci s láskou k vinohradu a cimbálové muzice jako by byl obrázkovou přílohou k heslu „homofób“ ve slovníku. Lidé, kteří byli pro tento díl vybráni, neboť všechno nasvědčovalo tomu, ţe pro ně bude problém přijmout lesbu do své domácnosti a to celé vyústí v řadu divácky atraktivních situací. Ovšem k překvapení všech se ţádný konflikt nekonal. Jihomoravská rodina po počátečním překvapení přijala „jinou“ manţelku velmi dobře, paní Hromádková se v Praze spřátelila s druhou polovinou lesbického páru a finální setkání mezi osmi očima proběhlo v příjemné, poklidné atmoféře nad pohárky vína. Podle mého názoru tento díl reality show Výměna manţelek dokázal v myslích diváků zbořit více předsudků neţ roční vysílání pořadu Q či LeGaTo Tvůrcům pořadu Výměna manţelek se v podařilo - pravděpodobně

91 nevědomky- nabořit stereotyp nejen o lesbách, ale také o homofobicích. Existuje společenské schéma vlastností, které podle všeobecného názoru člověka předurčují, či spíše opravňují k tomu, aby se otevřeně hlásil k předpojatosti proti neheterosexuálním lidem . Jsem proti registrovanému partnerství, protoţe jsem zastánce tradiční rodiny, která je základem státu- pokud redefinujeme manţelství, ohrozíme tak základní kamen společnosti. Nemám ráda gaye a lesby, protoţe jsem křesťan a spojení dvou lidí stejného pohlaví je hřích - moje víra mi káţe homosexuály nenávidět. Nemám rád gaye, protoţe jsem konzervativní. Kdyţ se dva kluci drţí za ruku, je to divné, kdyţ se políbí, je to nechutné- normální to je moţná ve velkoměstě, ale kdo vyrostl na vesnici, musí mi dát za pravdu, ţe to není normální. Víra, ochrana rodinných hodnot a tradic jsou hlavní štíty, kterými lidé ospravedlňují svoje homofobické názory a bohuţel i v dnes, ve 21.století, je v pořádku veřejně prohlásit, ţe si nepřeji, aby lidé odlišné sexuální orientace měli stejná občanská práva jako ostatní, a nebýt za to odsouzen, neboť k tomuto názoru predestinuje lidská víra, vychování, původ, tradice. A najednou byla tato utkvělá představa nabourána pořadem, který si nekladl ţádné ambice dělat „osvětu“ v LGBTIQ problematice. Konfrontoval diváky s lidmi, který měl všechny předpoklady k tomu být netolerantní, konzervativní, předpojatí, ale přesto takoví nebyli. Náboţenství, původ, morálka ani tradice nejsou příčinou a v ţádném případě omlovou pro nenávist, diskriminaci a odpírání občanských práv menšině na základě odlišné sexuální orientace. Doufám, ţe jako scenáristka a dramaturgyně budu mít moţnost pracovat na boření tohoto největšího ze stereotypů.

92

Seznam zdrojů Davie, Tim: Portrayal of Gay, Lesbian and Bisexual People on BBC Dyer, Richard: The Matter of Images. London: Routledge, 2002 Dyer, Richard The Culture of Queers. London & New York: Routledge, 2002 BBC ethical code Kodex České televizE Sexuality III :Zborník vedeckých textov, Universita Konštantína filosofa v Nitre Ústav pro český jazyk, AV: Analýza a hodnocení jazykové úrovně vybraných pořadů České televize

WWW.COLOURPLANET.CZ WWW.AFTERELTON.COM http://www.fhs.cuni.cz/gender/lide/sokolova.html

Interview s Filipem Novákem, dramaturgem České televize Interview s Zdeňkem Slobodou, sociologem a queer teoretikem

93