Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav hudební vědy

Hudební věda

Bakalářská diplomová práce

2009 Petr Suchopárek

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav Hudební vědy

Hudební věda

Petr Suchopárek

Název práce Dudy v kontextu dnešní doby

Vedoucí práce: Mgr. Petr Kalina

2009

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

...... Podpis autora práce

Poděkování:

Děkuji Mgr. Petru Kalinovi za odborné vedení práce, poskytování cenných rad a konzultací. Dále děkuji Mgr. Miloslavovi Šedému za poskytnutí technické podpory.

1. Úvod ...... 6 2. Popis nástroje a stručný historický přehled ...... 8 2.1. Vymezení nástroje a pozice dud v systematice hudebních nástrojů ..... 8 2.2. Zařazení nástroje do systematiky hudebních nástrojů ...... 9 2.3. Základní znaky dud ...... 10 2.4. Popis jednotlivých částí dud ...... 10 2.5. Stručný historický vývoj ...... 12 2.6. Vývoj dud v Čechách ...... 18 2.7. Skotské dudy ...... 18 2.8. Pojmenování dud ve světě ...... 21 3. Sociologická sonda a stav zkoumaných skupin ...... 22 3.1. Problematika zkoumané skupiny ...... 22 3.2. Základní problémy a informace o stavu zkoumané skupiny ...... 22 3.3. Demografické rozložení skupin středověké hudby po republice ...... 22 3.4. Specifika hudební produkce ...... 23 3.5. Jednotlivé proudy a styly ...... 23 3.6. Vzdělání hudebníků a jejich původní nástroje ...... 24 3.7. Cesty k dobovým nástrojům ...... 24 3.8. Repertoár ...... 24 3.9. Charakteristika a ladění nástroje používaného většinou skupin ...... 27 3.10. Soupis, charakteristika a statistika skupin (počet členů, množství a využití dud v kapele….) ...... 28 3.11. Vznik, vývoj a statistika dudáckých skupin ...... 30 3.12. Hudební produkce pseudostředověkých kapel ...... 31 3.13. Styly a obsazení skupin ...... 33 3.14. Charakteristika sledovaných souborů ...... 35 3.15. Výsledky zpracované studie ...... 38 4. Použitá literatura ...... 48 5. Resumé ...... 49 6. Summary ...... 50 Příloha 1 ...... 51 Příloha 2 ...... 52 Příloha 3 ...... 53 Příloha 4 ...... 54 Příloha 5 ...... 55

1. Úvod

Jako téma bakalářské práce jsem zvolil prastarý hudební nástroj dudy a to především dudy historické, nafukované ústy, které se vyskytovaly ve střední a západní Evropě. Po nutném a stručném seznámení s nástrojem se budu více věnovat současnosti, znovuuvedení tohoto nástroje do hudební praxe, v jakých nástrojových uskupeních hraje. Budu se zabývat lidmi a skupinami, které dudy používají, jakým způsobem a kde získávají materiály.

Práce je rozdělena do dvou hlavních částí. V první části se zabývám dudami jako hudebním nástrojem. Tento oddíl práce vychází především z dostupné literatury a citací jiných autorů. Ve druhé části se zabývám soudobou problematikou hry na dudy, repertoárem a sociálními faktory – kdo, proč a jak hraje. Tato část vychází z praktického výzkumu formou dotazníků, grafů a z části i z vlastní zkušenosti autora.

Cílem práce je stručně se dotknout historie a vývoje dud. Zjistit soudobé postavení dud mezi ostatními nástroji a jejich souhry, ať už s historickými nebo moderními nástroji.

Téma jsem si vybral, protože se hře na dudy věnuji již 14 let. Nástroj mě fascinuje svou jednoduchostí a možná i svou tónovou omezeností. Zatímco u většiny moderních nástrojů má hudebník k dispozici několik oktáv, možnosti dynamiky a frázovaní a v neposlední řadě velkou možnost harmonického a melodického vyjádření, je tomu u dud přesně naopak. U mnou zkoumaných dud má hráč k dispozici devět tónů a žádnou možnost dynamiky a frázováni. Tón se tvoří celkem namáhavě a harmonie se omezuje na bordunový doprovod zadních píšťal, což při souhře značně omezuje ostatní hráče na doprovodné nástroje v harmonii.

Přes všechna tato omezení se hře na dudy věnuje stále více muzikantů i profesionálních hudebníků (většinou dechařů) u nás i v zahraničí. Kladu si otázku, jak je to přes všechna omezení tohoto nástroje možné? Jsme přesyceni dokonalou hudbou vyšperkovanou z nahrávacích studií? Je to jen módní trend, dělat něco, co jen tak každý nedělá? Nebo hledáme sílu a krásu v jednoduchosti a syrovosti tohoto starobylého nástroje. Udělal si ze hry někdo dobrý byznys, protože v tomto hudebním odvětví byla poptávka na trhu a byla šikovně zaplněna schopnými hudebníky? Z čeho čerpají dnešní hráči na dudy materiály ke hře, jak k nim přistupují? Trápí se nějakou dobovostí, nebo

6

hru pojímají, tak jako dnes vše, moderně. Jaké mají hráči vzdělání a pokud se dá hrou na dudy uživit, je někdo takový v naší republice nebo v zahraničí? V jakém hrají tyto historické skupiny nejčastěji obsazení a kolikačlenné jsou?

Tyto a některé další otázky by měla zodpovědět tato bakalářská práce. Určitě nebude vyčerpávající ve všech svých aspektech, neboť to by vyžadovalo hlubší, zejména sociologický průzkum, který proběhl jen formou jednoduchých dotazníků. Spíše jde o zjištění, proč se hovoří o renesanci hraní na dudy a potažmo i jiné dobové nástroje.

7

„Consonantia, que omnem musicae „Souzvuku, ovládajícího veškeré modulationem regit, praeter sonum fieri hudební modulace, nemůže být non potest. Etenim consonantia est dosaženo bez zvuku. Souzvuk je soulad dissimilium inter se vocum in unun odlišných hlasů zredukovaných na redacta concordia Consonantia est acuti jednotu. Harmonie je směsice vysokých soni gravisque mixtura suaviter a hlubokých tónů, které příjemně a uniformiterque auribus accidens“ společně docházejí sluchu.

BOETHIUS, De musica

2. Popis nástroje a stručný historický přehled

2.1. Vymezení nástroje a pozice dud v systematice hudebních nástrojů

Dudy jsou hudební nástroj, který jako málokterý jiný v historii vytvořil tak hluboké a významné tradice v hudebním instrumentáři různých národů. Nejsou nástrojem patřící pouze nějakému národu, ale jsou svým způsobem internacionálním prvkem v hudebních kulturách mnoha národů předoasijských, severoafrických a evropských.

Dudy jsou bezpochyby jedním z nejstarších lidových hudebních nástrojů, jsou součástí mnoha odlišných kultur, a to v čase i v prostoru. Jako takové zaujímají v lidovém instrumentáři mnoha národů velmi zajímavé a zároveň důležité místo. Byly se svým hráčem v různých dobách vyzdvihovány a v jiných zase naprosto zatracovány a dokonce i zakazovány, coby „ďábelský“ nástroj. Byly nezřídka opřádány vybájenou čarovnou mocí, avšak jejich skutečné kouzlo snad vždy a všude tkvělo ve schopnosti podněcovat radost, veselí a chuť k tanci. Na druhé straně, lidé kteří se zabývali hrou na tento nástroj, pocházeli z různých sociálních vrstev. Dudy se ozývaly při slavnostních příležitostech a obřadech panstva, povzbuzovaly vojska při vojenských taženích, ozývaly se v chrámech i v nehrubších putykách při zábavě prostého lidu. Je však pravdou, že až na Francii a některé výjimky, kde se dudy i přes mnoho staletí udržely i v umělé hudbě, se tento nástroj do vysokého šlechtického a uměleckého prostředí nikdy nedostal a zůstal především jedním z nejoblíbenějších nástrojů lidové kultury.1

Prastará existence dud, rozšířených téměř po celém světě a uplatňovaných mnohde i v umělé hudbě, řadí tento nástroj do obligátního mezinárodního lidového

1 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Praha, Aula 2004.

8

hudebního instrumentáře. A je možno bez nadsázky konstatovat, že právě v české lidové hudbě dosáhl patrně největšího uplatnění a dokonalého využití.2

2.2. Zařazení nástroje do systematiky hudebních nástrojů

Ze zjištěných definic dud se asi nejlépe s charakteristikou jednoduchou, ale zcela výstižnou vyrovnal organolog Pavel Kurfürst.

„Aerofon, sestávající z nejméně jedné píšťaly s trvale napájeným plátkovým oscilátorem; napájení zajišťuje vzduchový zásobník, plněný dechem nebo měchovým dmychadlem a svíraný mezi paží a tělem hráče.“3

V systematickém přehledu mirliotonů a aerofonů, který byl vypracován pro potřeby výuky organologie na FFMU v Brně nejvíce odpovídá číslu 44 nástroj4, kterým se budu v této práci zabývat. To znamená nástroj s dvojitým plátkem v měchuřině, s kónickou trubicí s otvory a s přímou konstrukcí. Nejblíže k této kopii středověkých dud svojí konstrukcí mají skotské nebo španělské dudy gaity.

Tuto definici dále pěkně rozvádí Josef Režný, který se podrobně zabývá zařazováním dud do jednotlivých skupin, podle různých kritérií.

„Organologicky řadíme dudy do skupiny aerofonů s jednoduchým nebo dvojitým plátkem, přičemž je lze podle řady znaků dále typologicky rozlišovat. Jen základních typů je na třicet. Lze je ještě dále rozlišovat dle ladění, způsobu vrtání píšťal (cylindrické, kónické), jejich zakončení roztrubami z různých materiálů, celkově použitého materiálu či dle počtu a tónového uspořádání prstových otvorů …“5

Jak se vypořádali se zařazením dud jiní? Např. Hutter řadí nástroje podle třídy, řádu, čeledě, podčeledě a rodu. Dudy řadí k dechovým nástrojům plátkovým, a pokud vezmeme v úvahu typ mnou popisovaných dud, jsou to aerofonní nástroje s kónickým vrtáním šalmajového typu.6 Dle Alexandra Buchnera by bylo možné zařadit naše dudy mezi aerofony plátkové s dvojitým plátkem.7

2 Markl, Jaroslav: Česká dudácká hudba, Praha: Orbis 1962, s. 7. 3 Kurfürst, Pavel: Hudební nástroje, Praha: Togga 2002, s.705. 4 Kurfürst, Pavel: Hudební nástroje, Praha: Togga 2002, s.147-152. 5 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Praha, Aula 2004, s. 39. 6 Hutter, Josef: Hudební nástroje, František Novák, Praha, 1945. 7 Buchner, Alexandr: Hudební nástroje od pravěku k dnešku. Praha1956, s.45-47.

9

2.3. Základní znaky dud

Dudy se mohou lišit velikostí měchu, systémem vhánění vzduchu do měchu, ze kterého je vytlačován do melodické píšťaly a do bordun. Mohou se lišit počtem bordunových píšťal a mohou být i bez bordunové píšťaly. Jsou různé v ladění i v počtu možných zahraných tónů. Všechny typy však mají některé nezaměnitelné, společné znaky.

Základní myšlenkou dud je udržení kontinuálního tónu. Tento tón vychází z píšťaly melodické (česky přednička, v jiných jazycích například chanter...) a k tomu nejčastěji také z jedné či více bordunových píšťal. Vzduch do píšťal je vháněn ze zásobního vaku tlakem paže muzikanta, dostatečné množství vzduchu vaku pak zajišťuje neustálé přifukování vzduchu buď přímo ústy nebo přídavným dmýchacím vakem, který je pod druhou paží. Je tedy nutno synchronizovat několik prvků, aby z dud vycházel čistý nekolísající tón, což je to, co činí hru na tento nástroj technicky náročnější.

2.4. Popis jednotlivých částí dud

Přednička, chanter (příloha č. 1)

Jedná se o hlavní část dud, která hraje melodickou linku. V současné době můžeme dudy obecně rozdělit do dvou základních tříd podle typu chanteru (předničky či melodické píšťaly): kónický a cylindrický typ. Tvar kónického typu zvnějšku zdánlivě připomíná konec trubky či polnice a průměr vnitřního otvoru se postupně rozšiřuje shora dolů, zatímco cylindrický typ má průměr vnitřního otvoru po celé délce stejný. Kónický typ je často vyroben z jednoho kusu dřeva (v současnosti bývá někdy nahrazováno plastem) a vybaven dvojplátkem (podobný jako např. u hoboje).8 Cylindrický typ je vyroben podstatně jednodušeji, někdy je jako materiál použita například kost či rákos a často je osazen jednoduchým plátkem (piskor), ať již idioglotním či heteroglotním. Hudební charakter těchto dvou typů se také velmi výrazně liší. Zatímco kónický typ je velmi hlučný a má velmi pronikavý zvuk, zvuk cylindrického typu je obecně hlubší a jemnější. Vytáhneme-li píšťalu z dud, lze jí většinou použít jako vzdušnicovou šalmaj, která se používá i jako samostatná píšťala a je předchůdcem dnešního hoboje či fagotu.9

8 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Praha, Aula 2004. 9 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Praha, Aula 2004.

10

Bordun, huk (příloha č. 2)

Bordunem se obecně rozumí konstantní táhlý tón, který je podkladem pro melodickou linku.10 K tomu se využívá různých nástrojů, například trumšajt, australské didgeridoo apod. Bordunovou strunu má například i středověká niněra. U dud je to většinou jednoplátková píšťala válcového (cylindrického) vrtání držící jeden táhlý tón, používá se pro ní také název huk. Tento tón lze u dudových bordunových píšťal často před hrou změnit v rozsahu jednoho tónu, tzn. pokud jsou například dudy laděné od tónu C (jako sopránová zobcová flétna), můžeme mít bordun buď v C a hrát stupnici Cdur nebo v D a hrát stupnici d-moll. Pro některé starší typy dud možnost přelaďování neplatí a naopak například relativně novější irské dudy uillean pipe mají možnost přelaďovat borduny přímo za hry.

Bordunová píšťala je laděna buď ve stejné oktávě jako přednička nebo je o jednu až dvě oktávy níže, výjimečně pak naopak o oktávu výše. Pokud dudy obsahují více bordunových huků, bývá mezi nimi interval oktávy nebo kvinty. Hráč má podle typu dud bordunovou píšťalu posazenou buď na rameni směrem dozadu (např. španělské gajta), nebo má 2 – 3 borduny rozloženy do vějíře na lokti (např. dudy skotského typu), nebo ji svírá pod paží směrem dopředu opřenou o měch (např. některé typy dud v Holandsku, Francii) nebo visí volně podél měchu (např. balkánské gajdy) nebo je napevno přidělána vedle hlavní předničky (např. jeden z bordunů u northumberlandských dud).11

Měch, vak, pytel (příloha č. 3)

Spojuje oba předchozí díly v jeden celek a dává konečný smysl celému principu dud. Ve vaku je tedy zasazena přednička, jeden či více bordunů a dýchací trubička (dýchák), skrze kterou je vzduch přiváděn buď přímo z úst nebo z druhého menšího měchu (dmycháku). Měch bývá vyroben ze zvířecí kůže, která je v poslední době nahrazována jinými materiály.

10 Horst, Pippert: Musik des Mittelalters für Bordun-Instrumente, Herten, Früher Vogel, I. Auflage 2003, s.8. 11 Herzog, Daniela – Ambrosini, Marco: Einfürung in die mittelalterliche Musik, Brensbach, Verlag der Spielleute 1994.

11

Z vaku je vzduch do píšťal vháněn tlakem paže. Dostatečné množství vzduchu ve vaku přitom zajišťuje neustálé přifukování vzduchu buď přímo ústy (přes takzvaný dýchák) nebo přídavných dmýchacím vakem, který je pod druhou paží.12

2.5. Stručný historický vývoj

V této kapitole uvádím stručný historický vývoj, který pomůže pochopit specifika nástroje a možná i sociologickou skupinu, která se hrou na dudy zabývala v minulosti a na základě toho i skupinu lidí, kteří se zabývají hrou na dudy dnes.

Snad zatím nejucelenější a nejrozsáhlejší popis historického vývoje dud je sepsán v knize: 5000 let s dudami od Josefa Režného. Pro nejasnosti či bližší informace o historickém vývoji dud tedy odkazuji na výše zmíněnou knihu.

Otázka kdy a kde se vyskytly první dudy, zůstane asi navždy ne zcela vyřešena. Převládá však všeobecný názor, že pravlastí dud i nástrojů vývojově jim předcházejících jsou pastevecké oblasti přední a střední Asie.

Ikonografické výzkumy potvrzují existenci jazýčkových píšťal už před více než šesti tisíci lety. Nejstarším dosud známým dokladem jsou dvě jednoplátkové stříbrné píšťaly z období kolem 2 800 př.n.l. objevené v sumerském městě Uru na dolním toku Eufratu. Lze se domnívat, že vzhledem k použitému materiálu pocházely spíše z prostředí vládnoucí vrstvy. To samotné však nevylučuje souběžnou existenci podobných rákosových či bambusových píšťal, tedy materiálů volně dostupných. Existenci podobných, jednoduchých píšťal potvrzují i vyobrazení na staroegyptských památkách od 3. tisíciletí. př.n.l., stejně jako na ikonografických dokladech řeckých, římských a etruských.13

Volněji se dá říci, že od okamžiku, kdy člověk objevil princip frčáku zmáčknutím jednoho konce dutého stébla či naštípnutím nebo naříznutím trubičky třeba z rákosu, vznikl tónotvorný zdroj, zahajující mnohatisíciletý bouřlivý a složitý vývoj jazýčkových píšťal a tedy také dud. Výsledky archeologických výzkumů předpokládají výskyt těchto píšťal již v kulturách pozdní doby kamenné, na sklonku neolitu.

12 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Praha, Aula 2004. 13 Collinson, F.: The bagpipee. London 1976, p.9 –19, fig. 1–2.

12

Stejné, či podobné typy hudebních nástrojů lze dodnes nalézt v lidovém instrumentáři národů žijících na území ovládaném kdysi Sumery, Akkady, Asyřany, Babyloňany a dalšími starověkými národy v rozsáhlých oblastech přední a střední Asie. Což samo o sobě stejně jako dodnes používaný způsob hry na tyto nástroje dokládá a pomáhá poodhalit vývoj dud a jejich tradici.

Jakýsi prvotní vzduchový zásobník vytváří hráčova dutina ústní do níž volně ční nechráněné plátky píšťal. Ty jsou samy o sobě velmi křehké a proto je hráči netisknou rty, nýbrž jim volně ční do již zmíněné dutiny ústní. Pištci se naučili vytvářet stálý nepřerušovaný tón tzv. technikou nepřetržitého dýchání. Tato technika tkví ve stahování lícních svalů a tím vhánění vzduchu do píšťal ve stejné chvíli, kdy hráč vdechuje nosem. Tím tedy plynule doplňuje zásobu vzduchu v dutině ústní a zajišťuje tak nepřerušovanou hru.14

Odtud již pravděpodobně nebylo daleko k tomu, aby tuto náročnou techniku někdo nahradil měchem z kůže, či měchuřiny. Kožené vaky na přepravu vody a vína byly známy již v pravěku. Měch z kůže, či měchuřiny nahradil dutinu ústní a vytvořil vzduchový zásobník. Kdy však došlo ke spojení vaku s píšťalou se asi nikdy bezpečně nepodaří zjistit.15

Bohužel, většina výtvarných a nejstarších literárních dokladů byla původně určena k oslavě a potřebě vládnoucích. Vybírala a vynechávala, co z tehdejšího pohledu bylo nepodstatné a nezajímavé. Právě proto chybí mnoho článků a stavebních kostiček ve spletité mozaice různých lidských aktivit, včetně muzicírování. V písemných památkách nebylo zvykem psát o životě, radostech, starostech ani uměleckých projevech nejnižších vrstev, a tak nelze vyloučit, že právě u nich existovaly primitivní nástroje s měchem právě tak, jako dnes v Indii a v severní Africe, kde hrají na dudy spíše žebráci a žebraví mniši než pastýři.16

O dudách či píšťalách s měchem není dlouho žádné přímé svědectví ani v antické literatuře. Není však vyloučeno, že vzhledem k volné jazykové praxi za

14 Buchner, A.: Handbuch der Musikinstrumente. Praha 1981, Bld. 28, 32, 36, 41. 15 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Praha, Aula 2004, s. 8. 16 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Praha, Aula 2004, s. 11.

13

minulých dob slovo píšťala označovalo mimo jiné rovněž dudy. Jak tomu bylo např. v našich a německých pramenech „Pfeife“.17

Pravděpodobně zcela nejstarší zmínka popisující dudy pochází z 2. století n._l. ve starohebrejské sbírce náboženských pouček, v níž je oddíl „Kélim“ (nástroje). V této části je uveden hudební nástroj zvaný Chemet Chalilim. Tento nástroj je popisován jako malý vak, který zhotovují pastýři, aby na něj hráli a tak sháněli dobytek. Vyrábí se následovně: použijeme kůži z kozy, zavážeme všechny otvory až na otvory po dvou předních nohách. Do jednoho otvoru uvážeme dva malé rohy a do druhého otvoru se uváže třtinová trubička, k této trubičce se přiloží ústa a fouká se do ní tak, že hlas vychází z obou rohů. Na stranách rohů jsou malé dírky, hraje se na ně tak, že se mění prsty na dírkách.

V prvních stoletích našeho letopočtu byly dudy ještě v archaických stadiích svého vývoje. Je pravděpodobné, že s pohybem různých kmenů se posouvala i znalost a obliba tohoto nástroje. A to i přes veškeré mocenské, kulturní i náboženské transformace. Křesťanství, které postupně nabývalo na významu, vedlo dlouhodobý až trvalý nelítostný boj se vším světským a pohanským. Leccos v tomto smyslu dokládají texty, které se vztahují ke světské hudbě šestého století. Např.: Usnesení auxerského koncilu (578 n.l.) praví: „ Non licer in ecclesia choros saecularium vel puellarum cantica exerce“ (není dovoleno v kostele tance světské ani dívčí zpěv provozovati) či zmínka od křesťanského básníka Venentia Fortunatuse, který v dopise biskupovi nantskému píše: „Clerius ecce honoris resonant, plabs inde choraulis“ (Hle, kněz se ozývá dudami, lid pak sborem píšťal), oba tyto citáty mnohé dokazují. Křesťanství nedokázalo vymítit pohanské zvyky, způsoby a mnohé se snažilo spíše jen upravit a asimilovat. Tak se tanec, zpěv i hra na profánní hudební nástroje přenesla i do chrámů. Do tohoto prostředí se přenesly i dudy a různé píšťaly, tehdy nazývané a v latinských textech uváděné jako chorus. To potvrzuje také svatý Jeroným, autor „Vulgáty“, kanonizovaného latinského překladu bible, jež odkazuje na starší hebrejský text: „Chorus quoque peloid simplex est cum duabus cicutis Aeneis, et per primam inspiratur, per secundam vocem emirát“ (chorus je z prosté kůže se dvěma kovovými píšťalami, tou první se nafukuje a druhou vydává hlas) mnohé další citáty z latinských textů té doby, nám dokládají a osvětlují, že později byl název chorus používán pro

17 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Praha, Aula 2004, s. 19.

14

nástroj s jednou píšťalou, kdežto tympánům byly dudy se dvěma píšťalami nebo s dvojpíšťalou.18

Jak naznačily hebrejské prameny, je jisté, že v některých evropských oblastech existovaly dudy dávno před 10. stoletím a to i ve spojení s bordunovou píšťalou. O dudách se zmiňují rovněž některé židovské prameny. Ve svých spisech je připomíná v Římě žijící rabbi Náthán benJechiel.

„Dudy jsou vak plný vzduchu, do něhož se vloží píšťaly, a když se do vaku ústy fouká, vzduch vychází dírkami a zní hlas“.19

Postupně stoupá počet i dokumentační hodnota ikonografických pramenů. To odráží narůstající potřebu bohatšího a diferencovanějšího instrumentáře v souvislosti s rozvojem evropské kultury. Některé ikonografické prameny uvádějí typ s jednou i se zdvojenou melodickou píšťalou, jiné svědčí o tom, že již kolem roku 1300 byly v Evropě známy dudy se samostatnou melodickou a samostatnou bordunovou píšťalou. Dokonce i se dvěma jednoduchými či zdvojenými borduny, jak dokládá unikátní španělský rukopis „Cantigas de Santa Maria“ z 2. poloviny 13. stol.20

Přibližně v této době stoupá vyobrazení dudáků v obrazové a plastické výzdobě chrámů. Výrazně převládá vyobrazení dudáků jako pastýřů ponejvíce v rámci rozličných biblických námětů. Andělé doprovázejí své nebeské chvalozpěvy mimo jiné nástroje také na dudy a vedle nich, či spolu s nimi hrají prostí pastýři. Tyto prvky pronikly na dlouhou dobu do středověkého výtvarného umění.

Přidání samostatné hluboké bordunové píšťaly je typickým znakem evropského vývoje dud. Znamenalo rozšíření zvukových možností a tím i převahu nad tehdejšími dechovými nástroji, čímž lze vysvětlit tehdejší rostoucí oblibu dud. Kdy došlo ke spojení dud s velkou bordunou je však opět nejasné. Patrně první zmínku o dudách s velkým bordunem podává francouzský básník a tvůrce laického divadla Adam de la Halle roku 1288 ve svém díle „Le Jeu Robin er Marion“ (Hra o Robinovi a Marion).21

Ačkoli byly dudy ve středověku stále obecně rozšířeným nástrojem pastýřů a venkovského lidu, nelze je považovat za výhradně lidový nástroj. Uplatňovaly se

18 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Praha, Aula 2004, s. 23. 19 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Praha, Aula 2004, s. 26. 20 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Praha, Aula 2004, s. 27. 21 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Praha, Aula 2004, s. 28.

15

v městské, ale i dvorské hudbě světské a sakrální. Dobová vyobrazení i písemné prameny dokládají oficiálně ustanovené městské pištce a dudáky v řadě evropských měst. V kronikách 15. a 16. století nalézáme svědectví o existenci vojenských dudáků ve spojení s pištci a bubeníky.22

Zajímavé je, že přes opovržení potulných muzikantů církví i světskou obcí, měli tito přístup, snad ke všem společenským vrstvám, které se jejich služeb nemohli či spíše nechtěli vzdát. O svátcích a slavnostech doprovázeli dudáci poutníky, vyhrávali při svatbách, různých oslavách, ale i v nejhorších putykách a krčmách. Dud se nezříkali ani minnesängři. Nejeden panovník této doby měl svého šaška, který mimo jiné ovládal také hru na dudy a to stejně dobře jako potulní kejklíři či herci.23

V evropských pramenech z této doby, z období 15. a 16. století (vrcholné gotiky) nebývale roste počet vyobrazení dud a dudáků. Souvisí to nejen s neuhasínající oblibou dud, ale také s výrazným posunem pozornosti výtvarného a literárního umění k motivům ze života selského lidu a měšťanstva. Je možné zmínit alespoň pár jmen jako Hieronymus Bosch, Pieter Brueghel (příloha 4) nebo Albrecht Dürer. U Hieronyma Bosche se staly dudy symbolem obžerství, rozpustilosti a sexuální prostopášnosti. Tento stav měly na svědomí církevní kruhy, které považovaly dudy za původce těchto nectností. Hudební symbolika byla mnohdy stupňována do té míry, že zobrazovala zvířata hrající na nástroje. (příloha 5) Hojně se vyskytuje dudající osel, vepř, opice, medvěd, ale také kostlivec smrt a ďábel.24

K významnému rozšíření a zachování poznatků ze života našich předků významně přispěl vynález knihtisku, pomohl k rozšíření a zachování hudebněvědných děl. Např.: „Musica getuscht“ (1511, Basilej, Sebastian Virdung) či „Musice instrumentalis feudech“ (1529, Lipsko, Martin Agricola). Obě tato díla obsahují popisy a vyobrazení mnoha nástrojů tehdejší doby, mimo jiné i dvojbordunových dud s kónickou dvojplátkovou melodickou píšťalou, tedy typ dud, který byl nejvíce rozšířen v německých a západoevropských oblastech.

Bohužel, tato hudebněvědná literatura 16. a 17. století obsahuje ilustrace a popisy, avšak žádný záznam dudácké hry. Určitou představu nám dávají jen dochované skladby pro jiné nástroje v nichž se objevují hudební prvky charakterizující hru na

22 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Praha, Aula 2004, s. 29. 23 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Aula 2004, s. 29. 24 Neumann, Jaromír: Pieter Bruegel, Odeon, Praha 1975.

16

dudy. Na některé dudácké melodie lze usuzovat z rozsahu zachovaných písní a nápěvů.25

Nové myšlenkové proudy v Evropě probudilo osvícenství a hlavně jeho módní zájem v chudinský lid. Tento trend aristokratů idealizovat si vesnický lid a v jeho prostředí hledat inspiraci pro svou zábavu dal vzniknout jakémusi „dvorskému folklorismu“. Při těchto oslavách a kratochvílích byly pořádány pestré masopustní průvody za účasti krojovaných sedláků a hlavně – lidových muzikantů v mnoha různých seskupeních, kterým však nikdy nechyběly dudy.26

Podle ikonografických pramenů, měla konstrukce dud v celé Evropě od čtrnáctého do šestnáctého století ustálenou podobu. Muzikant tiskl jednou rukou měch, který nafukoval ústy dřevěnou trubičkou. Z měchu vycházela jedna rovná, ponejvíce kónická píšťala, na níž dudák většinou levou rukou ovládal vrchní prstové otvory. Jednu nebo více bordunových píšťal různých délek měl položeno na rameni tak, že trčely šikmo vzhůru.27

Od raného středověku až po novověk bylo vytvořeno bezpočet vyobrazení hráčů na různé nástroje včetně dud a dudáků. Obsažné sbírky ikonografických pramenů nebo jejich reprodukcí nám dovolují, abychom uplatnili výzkumné metody, jež umožňují statistické analýzy. Ty nám pak dávají informace o typech dud, jejich vývoji, rozšíření, o sociálním postavení dudáků.

Výrazný posun ve vývoji dud nastal zavedením dmýchacího měchu, který odstranil namáhavé nafukování ústy. Přesto se toto ulehčení hry ujalo jen v některých zemích (Francie, Čechy, Anglie…). Zejména v hudbě středního východu zůstaly nástroje bez větších proměn několik tisíciletí. Nejstarší evropská zmínka o existenci dmýchacího měchu pochází z konce 16. století. Nejvíce dochovaných pramenů vede do Francie k dudám zvaným musette. Módní vlna zájmu v řadách aristokracie vedla k dalšímu technologickému vývoji a zdokonalování dud. Melodickou píšťalu tvořila dvojplátková cylindrická šalmaj postupně vybavovaná systémem klapek. Jednoduchý bordun byl nahrazen cylindrickým raketovým zařízením, které má pro 4 dvojplátkové píšťaly celkem 11 vrtaných kanálků. To umožňuje rychlou změnu doprovodných

25 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Praha, Aula 2004, s. 29-31. 26 http://www.dudy.eu/historierout.aspx, 28.10. 2009. 27 Kurfürst, Pavel: Hudební nástroje, Praha: Togga 2002, s.707.

17

bordurových tónů i současné znění až šesti píšťal. Musette jsou velmi oblíbené, což dokazuje napsání nespočtu škol, ale i koncertních skladeb pro tento typ dud.28

2.6. Vývoj dud v Čechách

Pokud bychom sledování historického vývoje více směrovali na oblast střední Evropy můžeme trochu neskromně napsat, že nejlépe zmapované a dochované jsou právě české dudy. I když se česká literatura nemůže pyšnit tak obsáhlým a starým dílem jako je „De organografia darinnen aller musicalischen alten und neuen…, vydaná v Lipsku již v roce 1618 Michaelem Praetoriem, ani jiným z již výše zmiňovaných děl, nacházíme v českých kronikách prokazatelné záznamy o využívání a oblibě dud na našem území již ve 13. století. Přihlédneme-li ještě k záznamům ikonografickým, můžeme usoudit nejen na základ typu nástroje, ale i na jeho zařazení v hudebním instrumentáři. Nejméně do 15 – 16. stol. se u nás prokazatelně užívá dud ve světské hudbě umělé i v hudbě lidové. Teprve později, když se umělá hudba obohacuje o nové, dokonalejší nástroje a komponování partů pro jednotlivé nástroje zcela vytlačuje improvizovaný doprovod, stávají se u nás dudy významným nástrojem lidové hudby na rozdíl třeba od již zmiňované Francie, kde se dudy udržely v umělé hudbě až do 19. století. Bylo by nespravedlivé uvést, že na přímé prameny u nás nenarazíme v průběhu celého 15 – 18. století. Nepřímých pramenů je v naší historii však dostatek. Kulturně historické zmínky o dudách se v rozmanitých souvislostech objevují stále hojněji od 17. stol.. Dudy byly značně oblíbeným lidovým hudebním nástrojem v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. Ale také na Slovensku. Vedle četných zpráv o jejich výskytu o tom dokládá i rozmanité názvosloví, které je blíže uvedeno v předešlé kapitole – popis atd., jen pro připomenutí např.: gajdy, kajdy, šutky, šotky, dudy.29

2.7. Skotské dudy

Ač se to z pohledu dnešní doby, kdy dudy jsou prakticky synonymem pro Skotsko zdá neuvěřitelné, s prvními písemnými zprávami o dudách ve Skotsku se setkáváme až v době podstatně mladší. První písemné zmínky nalezneme např. ve hře napsané králem Jakubem I. (panoval v letech 1424–1437) či v účetních záznamech o proplácení dvorních hudebníků z počátku 16. století, kde vedle mnoha dalších byla proplacena určitá částka i anglickému dudákovi. Z tzv. keltských oblastí jsou záznamy ještě mladšího data – ze skotské Vysočiny pocházejí první záznamy až z roku 1549 a

28 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Aula 2004, s. 34-35. 29 Markl, Jaroslav: Česká dudácká hudba, Praha, Orbis 1962, s. 11-13.

18

z Irska dokonce až z období konce vlády Tudorovců (konec 16. století). V keltských oblastech také dudy, respektive dudáci měli jiné společenské postavení a plnili naprosto jiné úkoly, než jinde v Evropě.30

V Evropě se dudáci dělili do dvou základních skupin. První z nich byli městští či vesničtí dudáci, většinou velmi svérázné typy, často alkoholici, žebráci či osoby stojící na okraji společnosti, kteří hráli během trhů, svateb, pohřbů. Druhou skupinu tvořili pastevci či ovčáci, kteří trávili většinu roku mimo společnost a dudy používali nejen pro zábavu, ale též ke svolávání stáda. V keltském Skotsku a Irsku však dudáci požívali podstatně větší vážnosti. Bylo to dáno již staletou keltskou tradicí bardů. Navíc dudy velmi brzy zaujaly čestné místo vedle tradičního keltského nástroje - harfy. Dudy zde nesloužily primárně jako nástroj pro pobavení, ale sloužily jako nástroj, který měl podněcovat bojovníky do bitvy a jímž byli též oplakáváni mrtví válečníci. Byli zde samozřejmě také vesničtí či církevní dudáci, nicméně rozdíl oproti dudákům ve zbytku Evropy je více než zřetelný. Při bitvě u Pinkie poblíž Edinburghu v roce 1549 je zaznamenáno, že “ zatímco se Francouzi připravovali k bitvě, divocí Skoti se do zbraně svolávali zvukem dud” (Beague, Histoire de la Guerre d´Ecosse, 1556). Téměř totožná zpráva pochází i z Irska. V roce 1544 pochodovali irští vojáci Londýnem za zvuku dud a v roce 1566 v bitvě místo obligátních trubek či píšťal a bubnů používali dudy.

První dudy ve Skotsku, které, jak jsem se již zmínil, se objevují kolem poloviny 15. století, byly pravděpodobně pouze s jedním dronem – basovým. Dvoudronové dudy se v Evropě rozšířily někdy v průběhu šestnáctého století. Tato inovace se samozřejmě nevyhnula ani Skotsku. Následný “upgrade” na dudy se třemi dronami, jež jsou tolik typické pro Skotsko, proběhl v průběhu následujících necelých dvou staletí. Pravděpodobně první obrázek skotských dud s třemi drónami nalezneme na obrázku z roku 1683, na kterém jsou znázorněni britští vojáci na přístavním mole v Tangieru. V pozadí obrazu je vidět skupina čtyř dudáků v kiltech, kteří hrají na dudy s pravděpodobně třemi drónami (obraz je uložen v Národním námořním muzeu v Greenwichi).

Materiálem pro výrobu prvních skotských dud bylo původně dřevo z místních zdrojů (zimostráz, cesmína, švestka, jabloň, apod.). Spoje se dělaly buď z rohoviny, olova či cínu. Dovozový materiál jako např. blackwood (dalbergia melanoxylon) či slonovina se ve Skotsku rozšířily až mnohem později, v osmdesátých letech 18. století,

30 http://www.dudy.eu/historierout.aspx, 28.10. 2009.

19

díky rozvoji námořní dopravy a získávání zámořských kolonií. Zpočátku byl pro výrobu dud používán i eben, ale později převládl již zmíněný blackwood, který se ukázal jako podstatně výhodnější materiál. Eben je totiž velmi křehký a těžký materiál, což se časem ukázalo jako velmi nevýhodné pro výrobu dud.

Určitou úlohu hrála pravděpodobně i cena ebenu. Blackwood, jako jedno z mála dřev, má tu vlastnost, že ve vodě neplave. Byl proto používán jako zátěž pro námořní lodě, která se poté ve Skotsku prodávala za velmi výhodnou cenu, což velmi brzo ocenili právě výrobci dřevěných hudebních nástrojů. Pro levnější varianty se používalo a dosud používá např. dřevo kokosových palem.

Skotští dudáci spolu soutěžili již od pradávna, nicméně první oficiální soutěže se datují od 2. poloviny 18. století. Jednou z prvních oficiálních dudáckých soutěží byla soutěž pořádaná od roku 1781 The Highland Society of London. První cenou pro vítěze každého ročníku této soutěže byly nově vyrobené skotské dudy, které dle vyjádření tehdejších představitelů The Highland Society of London patřily k tomu nejlepšímu ve Skotsku. Nejméně jedny tyto dudy z prvopočátků soutěže se dochovaly a jsou velmi podobné dudám současným.31 Ve viktoriánské době se rozšířilo používání těžší slonoviny a pro nejdražší dudy i stříbrné kování. Skotští dudáci (a tím pádem i výrobci) se ve velké většině bránili a brání jakékoliv změně, která by měla za následek změnu zvuku dud. Proto také dosud nemají skotské dudy žádnou přídavnou mechaniku, neumožňují chromatické ladění, stejně jako neumožňují hraní o oktávu výše. Jediné změny, ke kterým v průběhu let došlo, se většinou týkají konstrukce chanteru. Moderní chantery jsou lehčí, jejich stěny jsou tenčí a většina již nemá slonovinové zakončení. Jejich zvuk je vyrovnanější. Ačkoliv jsou hlubší tóny stále hlasitější než tóny vysoké, rozdíl již není natolik markantní, jako byl u chanterů dřívější výroby. Další změnou je používání plastů místo dřeva. Plastové chantery jsou podstatně levnější a kvalita celkové produkce je vyrovnanější. Vzhledem k jednoduššímu ladění jsou určeny hlavně pro dudácké skupiny. Pro sólová vystoupení však plastové chantery nejsou ideální, neboť jejich zvuk postrádá onen příjemný a zvukově bohatý charakter dřevěných chanterů.

Ale zpět k dudám v Evropě. Závěrem lze shrnout, že v Evropě byly dudy znovuobjeveny v průběhu 12. století a že se velmi rychle rozšířily po celém kontinentu. Do Anglie se dudy dostaly v průběhu 13. století, nebyly však ihned přijaty

31 Duncan, A. Fraser: Some Reminiscences and the Bagpipe, Edinburgh, 1907.

20

v konzervativním prostředí keltských oblastí Skotska a Irska. Zde se rozšířily až mnohem později (nejpozději však v 15. století). Neexistují však žádné důkazy, které by dokazovaly, že dudy se dostaly do Irska ze Skotska či opačně. V současné době zažívají dudy (a to nejen skotské) svoji další renesanci, a to nejen v tradiční hudbě, ale i v hudbě moderní, o čemž svědčí množství hudebních skupin, které mají dudy jako součást svého obsazení.32

2.8. Pojmenování dud ve světě 33

Anglie bagpipe Arabie arganum, zuqqara, arghun Arménie parákapzuk Belgie cornamuse Bulharsko gajda, měšnica, kaba, džura Čechy dudy, kejdy, gajdy, kozlik, pukl, bukl, moldánky, hrkavky, bzikalky, kozice, kor, kořec Dalmacie diple Egypt zuggerah, zumarah bi-soan Finsko pilai, rakkopilli Francie cornemuse, musette, chevrette, pibole, muse Gruzie stviri, tulum Holandsko doedelzak, muse, cornamuse Chorvatsko duda, gaide, duduk Indie mašak, mošuk, tamil šruti, tiktirí, magudi Írán bisamosta, ney-e mašk Irsko ulliean pipes, union pipes Italie cornamusa, piva, zampogna, sourdeline, bas passeli, passaneli, zampogna Kypr askos, ášíín Latinsky tiba utricularis, cornamusa, fistula pastoralis, utriculus musicus, tiba canere, misere canere Litva duda, dudos Lužice měchawa, kozoł Maďarsko gajdhle, geid, gajdolni, duda Německo sackpfeife, sackpfife, sackpfeif, backpfeife, bockpfeife, bock, elbogenpfeife, dudelsack, dudey Persie nei, anbenach Polsko uda, dudy, dudky, dudki, mulitánki, gajda, gajdy Rumunsko dudky, duda, dusaka Rusinsko dudka, sopilka, svítilka, duczela Rusko duda, dudka, dudočka, volynka Řecko gadalja, symhoneion, ascaulos Skotsko small-pipe, leicestershire Slovensko dudy, gajdy, šutky, kozjička, bzíkalky

32 http://www.dudy.eu/historierout.aspx, 28.10. 2009. 33 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Aula 2004, s. 44-51.

21

Slovinsko duda, gajda Srbsko duda, dudy, dudljka Španělsko Gaita Švédsko tuta, sackpipa Turecko duduk, gaida Ukrajina duda, dudka, dudy, gajda Wales pibgorn, codbib, pip god

3. Sociologická sonda a stav zkoumaných skupin

3.1. Problematika zkoumané skupiny

Tato kapitola si dává za úkol ve zjednodušené podobě osvětlit vznik, fungování, finanční odměny a možnost realizace hudebníka zabývajícího se středověkou a pseudostředověkou hudbou za komerčním účelem, ve specifických českých podmínkách. Kritérium pro oslovení skupin, byla podmínka alespoň jedněch dud ve skupině.

3.2. Základní problémy a informace o stavu zkoumané skupiny

demografické rozložení skupin

specifika hudební produkce

jednotlivé proudy a styly

vzdělání hudebníků a jejich původní nástroje

věk a stav jednotlivých hudebníků

počet a druhy akcí

středověký fenomén v civilizaci 21.stol.

cesty k dobovým nástrojům

zájmová činnost nebo dobrý „job“ ?

nástrojové obsazení, počet hudebníků ve skupině

středověká krčma

3.3. Demografické rozložení skupin středověké hudby po republice

Rozložení a vznik skupin byl zpočátku tažen poptávkou. Na naší hudební scéně se tento druh „komerční“ středověké hudby prakticky nevyskytoval. Boom tohoto druhu hudby lze doložit 15 let zpět. Kolem roku 1990 u nás vznikaly první skupiny (Krless – Praha, Musica Vagantium – Plzeň, Gothard – Praha).

22

Pád režimu v roce 1989 přinesl v devadesátých letech možnost vystupování v zahraničí, především v sousedním Německu, kde agentury pořádající akce ve středověkém stylu využily českých umělců. Tomu vzali za vděk především hudebníci v pohraničních oblastech, jež se chopili možnosti se realizovat a vydělat peníze. Nejvíce skupin logicky vzniklo v destinacích, kde bylo nejvíce agentur orientovaných na Německo (Severní Čechy).

Dále samozřejmě fungují již zmíněné skupiny s tradicí, jež si dodnes udržují určitý náskok.

V současné době je na desítky skupin po celé republice (Plzeň, Praha, Liberec, Pardubice, Přerov, Rakovník…).

3.4. Specifika hudební produkce

Hudební produkce probíhá ve většině případů pod volným nebem, na středověkých tržištích. Poslední dobou je standardem u většiny pořadatelů pódium, kde je samozřejmostí kvalitní zvuk, což přináší nové nároky na nástroje do této doby vyhovující, ale i na samotné hudebníky.

Dále se hraje ve vznikajících, nebo již dobře zavedených a fungujících krčmách zaměřených na středověký program (Středověká krčma Dětenice, Středověká krčma v Písku, Praha – krčma U Pavouka). Naštěstí pro samotné hudebníky, ale i posluchače, se hudba používající dudy a jiné dobové nástroje, dostává stále častěji na pódia i koncertní formou, což zvyšuje nepochybně kvalitu celého tohoto hudebního stylu. Zcela jistě bylo největší akcí tohoto druhu uvedení skupiny Corvus Corax s Berlínskou filharmonií v roce 2005, v cyklu nazvaném Cantus Buranus v Berlínském amfiteátru.

3.5. Jednotlivé proudy a styly

Během posledních patnácti let vzniklo několik stylů: 1. skupiny držící se pravého středověkého materiálu se snahou o dobovou interpretaci 2. skupiny držící se repertoáru, nicméně implementující prvky jiných žánrů a stylů 3. skupiny využívající středověké melodie a témata s použitím jiných nástrojů

23

4. skupiny hrající své vlastní skladby, kde jsou zastoupeny alespoň minimálně některé dobové nástroje (především dudy a šalmaje)

3.6. Vzdělání hudebníků a jejich původní nástroje

Průzkum má za úkol zjistit, jací hudebníci, s jakým vzděláním se této hudbě věnují. Podle předběžných informací jsou to mnohdy hudebníci vystudovaní, kteří vidí možnost realizace a mnohdy nemalého výdělku oproti jiným seskupením, kde by využívali nástroj, který vystudovali.

3.7. Cesty k dobovým nástrojům

Mnoho hudebníků, hrajících na dobové nástroje (dudy, šalmaje, niněra…), bylo osloveno, protože ve skupinách chyběli hráči a podle předběžného průzkumu se až později do těchto nástrojů zamilovali.

3.8. Repertoár

Repertoár byl v 90. letech značně omezený, což spojuji s obtížnou přístupností a nevědomostí, jak se dostat k odpovídajícím a potřebným pramenům a z čeho čerpat repertoár. Skupiny od sebe kopírovaly, mnohdy s textovými i melodickými chybami.

Zpočátku byla snaha o jakousi stylovost, později se úpravy a stylizace zcela rozcházejí s účelem i textovým obsahem.

Dnes je tato hudba spojena spíše jen s použitím dobových nástrojů, hojně se využívá prvků world music, zapojují se jiné nástroje, často moderní a ozvučené.

Na otázku, odkud se vzalo najednou během pár let relativně velké množství materiálu, nebude zas tak těžká odpověď. Vezmeme-li v úvahu, jaká byla situace před rokem 1990, kdy až na pár zasvěcených, kteří se zabývali problematikou starých notopisů a věděli kam za nimi, se příliš materiálů se středověkou tématikou, které by byly podány formou pro laickou hudební veřejnost prakticky nevyskytovaly. Zahraniční materiály byly jen těžko dostupné, nehledě na to, že počet hráčů na dobové nástroje byl tak zanedbatelný, že vydavatele nikdo nenutil materiály vydávat. Z finančního hlediska, by taková edice byla finančně náročná s minimálním ziskem. Z toho mála, co bylo před rokem 1990 bez větších problémů k dispozici, je třeba jmenovat „Šest středověkých

24

tanců“ (pro sopránovou zobcovou flétnu a bubínek) v aranžích Miloslava Klementa (Praha, 1978). Tato sbírka obsahovala melodie z období středověku:

Saltarello

Czaldy – waldy

Královská estampida VII

Královská estampida IV

Saltarello

Estampida

Pokud někdo v té době hrál, čerpalo se hlavně z přivezených nahrávek ze zahraničí, což často vedlo k chybám při kopírování. Jak melodickým, tak v případě písní, především textovým. Považuji za nutné připomenout, že stále hovoříme především o materiálech tanečních melodií a světských písní z oblasti střední a západní Evropy. Měl bych určitě na následujících pár řádcích zmínit špičkový soubor, který se do mnou popisované hudby úplně zařadit nedá, nicméně měl rozhodující vliv na hudebníky, kteří se zajímali o starou hudbu, písně a hru na dobové nástroje vůbec. Jedná se o známý, těžko říci lidový soubor Chorea Bohemica a jeho dlouholetého člena a mistra aranžéra, hudebního skladatele Jaroslava Krčka. Díky kterému věznilo mnoho neotřelých úprav našich nejstarších písní.

Jako další soubor, který přispěl nemalou měrou k vytvoření nového stylu a hry na dobové nástroje, byl vokální soubor Pražští Madrigalisté. Jejich tvorbu prezentovala gramofonová deska „Hudba v českých zemích v době Karla IV.“ Výběr skladeb a realizaci hudby na tuto zajímavou, dvojitou LP desku, provedl v roce 1977 Miloslav Kliment. Tento jedinečný projekt je zajímavý i tím, že kritický přepis a úpravy provedl Jaromír Černý.

Dá se říci, že první skupiny vnikající na začátku let devadesátých (Krless, Musica Vagantium, Musica Canora, Arcus, atd.) čerpaly z počátku z těchto pramenů.

Je štěstí, že počátkem 90. let a hlavně v jejich druhé polovině začíná informační boom a repertoár se k nám dostává najednou hned několika cestami: 1. vlivem internetových médií 2. na hudebních nosičích 3. notovým záznamem, hlavně ze sousedního Německa, ale i odjinud 4. samotnými hudebníky

25

Vezmeme-li do rukou první CD tehdejších skupin, zjistíme, že jejich repertoár je převzat hlavně ze známých sbírek a to hlavně ze sborníku „Carmina Burana“ a „Cantigas de Santa Maria." Pravdou je, že Cantigas není zrovna sborník, ve kterém by byly taneční a jiné světské písně, nicméně hudebníkům textový obsah moc nepřekážel a upravovali písně po svém. Některé melodie jsou z Cantigas totiž opravdu příjemné a mnohé písně se k takové úpravě přímo vybízejí.34 K těmto pramenům je třeba připočíst francouzskou píseň „Ai vist lo lop“, kterou nahrály téměř všechny naše skupiny ve všemožných úpravách. Některé skupiny jako třeba folkový „Klíč“ šly tak daleko, že mají na svém CD napsanou hudbu jako své autorství. Také tance jako: Branle de chevaux, Branle de ecosse, Manfredina, Saltarello nebo Lamento tristana und la rotta jsou k poslechu hned na několika nosičích z devadesátých let, každá několikrát. Často se jednotlivé skladby na prvních nahrávkách různých skupin opakují.

Pokud vezmeme již nahrávky z roku 2000 a výše, můžeme vysledovat diametrální rozdíl, který se udál ve výběru repertoáru během deseti let. Stačí srovnávat kvalitu průvodních slov na jednotlivých CD. Zatímco v devadesátých letech jen málo CD mělo uvedeno zdroje, texty, poradce při výslovnosti cizích, starých textů, je dnes toto spíše standardem. Stav ve kvalitě úprav, výběru a interpretace souvisí: 1. s narůstající konkurencí na trhu 2. se snazší dostupností k materiálům 3. s možností porovnávat tvorbu u nás a v zahraničí 4. s dostupností kvalitních nástrojů 5. s profesionalizací hudebníků a zvládnutím dobových nástrojů 6. s hudebním vzděláním

Na tomto místě je třeba dodat, že vzhledem k počtu kapel a souborů (jen v Čechách a na Moravě kolem padesáti), vhledem k počtu vydaných hudebních nosičů, z nichž bychom mnohé marně hledali na trhu (důvodem bude relativně malá prodejnost a tím i nereálnost zařadit tyto nosiče do širší distribuce), je až s podivem, kolik nových CD každý rok vzniká. Prodej těchto nahrávek je většinou vázán na dobu těsně po vystoupení skupiny.

Současný hudební trend v tomto odvětví je založen z části na používání starých materiálů, ale stále častěji na vlastní hudební produkci, s vlastní hudbou i texty.

34 http://www.pbm.com/~lindahl/cantigas/.

26

3.9. Charakteristika a ladění nástroje používaného většinou skupin

Dudy jsou, co se týká ladění velmi variabilní nástroj. Dá se říci, že v každé zemi, kde se dudy vyskytují, je tónová řada na předničce přizpůsobena harmonicko – melodickému myšlení toho onoho daného národa. Podobně je tomu i ve způsobu hry na daný nástroj.

Mnou sledovaný nástroj tzv. Schäpferpfeife je obvykle laděn v církevní tónině a to většinou v dórské. Lze se domnívat, že toto ladění odpovídá ladění, které se běžně na dudách používalo ve středověku v prostoru střední a západní Evropy. Svědčí pro to dochované, jednoznačně dudácké nápěvy. (Czaldy waldy, Saltarello, Estampida, Branle de chevaux...)

Konstrukčně jsou dudy složeny nejen z přední píšťaly, ale i z tzv. bordunové píšťaly, která se obvykle u tohoto typu dud opírá o pravé rameno, mezi nimiž je vzduchový zásobník s vývodem pro nafukování ústy. Tato borduna, neboli huk – jak je nazývána v Čechách, je laděna o oktávu níže, než druhý tón stupnicové řady. Ladění předničky, lze chápat jako dórskou stupnici s možností zahrát ještě velkou sekundu dolů. Celkový rozsah nástroje je tedy devět tónů. Jedno z nejobvyklejších ladění je 1 2 1 2 c – d nebo g – a . Hra půltónů na takový nástroj je velmi omezená u některých nástrojů i zcela nemožná. U většiny nástrojů však lze s jistotou zahrát půltón mezi šestým a sedmým stupněm. V případě předničky začínající tónem c, je to právě tón b.

Ladění nástroje s trochou nadsázky odpovídá rčení že: „dudák půlku života proladí a druhou půlku hraje falešně“. Ladění nástroje je kapitola sama pro sebe a je to věc celkem složitá. Vinou toho, že tento typ dud byl znovuobjeven a dán do provozu prakticky až ve druhé polovině 20. stol., neexistuje žádná tradice výroby, technologické postupy, rozměry píšťal apod. Dudy byly zrekonstruovány z ikonografických materiálů a ze zkušeností jiných stavitelů dechových nástrojů. To vysvětluje proč i přes stále narůstající počet výrobců, což je dáno poptávkou na trhu, jsou na první pohled viditelné rozdíly v konstrukci píšťal, bordun, ale i zásobníkového měchu na vzduch. Především se však liší předničky nástrojů a to hlavně v kónickém vrtání. Obecně se dá říci, že čím větší kónus přednice, tím je nástroj hlasitější.35 Podle vyobrazení byly některé nástroje značně kónické, což nese právě velké problémy s laděním samotného nástroje. Po

35 Stavba Hudebních nástrojů, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1968.

27

rozhovoru s dnešním asi největším a nejznámějším výrobcem dud Jens Günzel,36 který má dílnu nedaleko Drážďan se dá říci, že technika výroby se až na zjednodušení při vrtání a soustružení příliš nezměnila. Každý výrobce zhotovuje nástroje na základě zkušeností s předchozími nástroji. Umístění tónů na nástroji se sice dá složitým výpočtem určit, ale až na základě délky nástroje a základního tónu. Rozhodující slovo má nakonec stejně velikost a vlastnosti plátku.37

Samotné ladění již hotového nástroje probíhá tak jako ve středověku, nejlépe včelím voskem. Pravdou je, že někteří dudáci dírky zalepují obyčejnou izolepou, ale už jen estetický dojem takového nástroje není zcela nejlepší. Ladění vyžaduje jen nekonečnou trpělivost a určitý trénink. Do ladění dud se vměšují specifické záležitosti, které z jiných nástrojů nejsou moc známy. Je to především zmiňovaná bordunová píšťala, která má vliv na tlak v měchu nástroje a tím i na výslednou výšku tónů předničky nástroje. Rozdíl mezi naladěním nástroje s bordunou a bez borduny je sice nepatrný, nicméně při souhře s moderními nástroji to je problém přece jen slyšitelný. Vzhledem k tomu, že ve středověku hrál dudák většinou jen ve spojení s bubnem, podobný problém rozhodně řešit nemusel. Dalším faktorem, který má vliv na ladění, je rychle se měnící vlhkost nástroje, která je způsobena vháněním vzduchu do měchu ústy. To znamená, že perfektně a poctivě naladěný nástroj se po pár hodinách hraní, změní vlivem vlhkosti na nástroj neladící. Problémy nenastávají většinou během běžného hraní, nebo na koncertech, ale hlavně v nahrávacích studiích. Bohužel u nás ještě není nahrávací studio, které by mělo s dudáckou hudbou tohoto typu dostatek zkušeností. V sousedním Německu vím pouze o jednom v Berlíně, které se specializuje přímo na tuto hudbu. Potíž při nahrávání není jen s dudami, nýbrž i se zvučením a snímáním zvuku u nástrojů jako platterspiel, šalmaje, davul, kvinterna a jiné nástroje středověkého instrumentáře.

3.10. Soupis, charakteristika a statistika skupin (počet členů, množství a využití dud v kapele….)

Následující tabulka obsahuje jmenný seznam skupin k 11.10. 2008 v České republice. V prvním sloupci je uveden název skupiny. Ve druhém sloupci je uvedeno, zda se věnují spíše středověké hudbě, irské či jiné (hlavně stylu world music). Uvádím

36 http://www.dudelsackwerkstatt.de. 37 Stavba Hudebních nástrojů, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1968.

28

zde všechny kapely, protože v každé z této kapel mají dudy nezaměnitelné místo a mnohde jsou dokonce stěžejním nástrojem. Ad vocem středověk Albigens středověk, world Ambrosie středověk Arcus středověk Bakchus středověk BraAgas středověk Codex Středověk Contro di Soli středověk Corchen irsko Cormalen středověk Cur er thine irsko Dei Gratia středověk Dubia Fortuna středověk Duo Elthin středověk Ensemble Porta Musicae středověk Euphorica středověk Fat Fingers irsko Flagrans středověk Gaudi středověk Gnómus středověk Goblin irsko Gothic Teufel středověk Góthien středověk Gutta středověk Gwen world music Holba středověk Igric středověk Irish dew irsko Jagabab středověk Jauvajs irsko Jiří Wehle středověk Karmína středověk Krless středověk Musica Canora středověk Musica dolce středověk Musica Silesiana středověk Musica Vagantinum středověk Puellae de Bohemia středověk Rattus Rattus středověk Rudolfínky středověk Řemdih středověk Sean Barry irsko Silentium středověk Shannon irsko SoliDeo středověk Tua Borta irsko, world Weytora středověk

29

3.11. Vznik, vývoj a statistika dudáckých skupin

Dudy a to hlavně repliky středověkých dud (Schäpferpfeife), našly své nezaměnitelné místo v rukách potulných, mnohdy i komerčních muzikantů dnešní doby, kteří dle poptávky trhu a také dle svého zájmu stále zakládají nové a nové kapely a soubory zabývající se středověkou hudbou. Nutno podotknout, že některé skupiny hrající středověkou hudbu mají společné s touto hudbou už jen nástroje, ale repertoár je stále častěji jejich autorskou tvorbou.

Rozložení a vznik těchto skupin byl zpočátku daný poptávkou. Na naší české hudební scéně se tento druh „komerční“ středověké hudby dříve prakticky nevyskytoval. „Boom“ lze v Čechách položit asi do 90 let minulého století. Kolem roku 1990 u nás vznikaly první skupiny jako například Krless – Praha, Musica Vagantium – Plzeň či Gothard – Praha. Všechny tyto skupiny byly založeny profesionálními muzikanty, kteří v historické hudbě nacházeli uspokojení a mnohdy se dá říci, že z původního koníčku a zájmové aktivity si vytvořili povolání.

Pád režimu v roce 1989 přinesl v devadesátých letech možnost vystupování v zahraničí a to především v sousedním Německu. České či česko – německé agentury zde začaly hojně pořádat akce ve středověkém stylu. Uvolnění trhu, nabídka, kvalita a nepochybně také cena způsobila, že tyto agentury si zvykly využívat spíše českých umělců než svých domácích, přestože by se dalo říci, že záliba ve středověku a vznik různých zájmových skupin tématicky laděných ke středověku, by se v Německu dal položit již do 70. let 20. století. Na rozdíl od Čech však v Německu šlo opravdu spíše jen o zájmové skupiny, které málokdy měly profesionální základ a tak kvalita českých umělců (ať již šermířů, tanečníků či muzikantů) byla nepochybně vyšší. Dnes už toto tvrzení neplatí, protože v sousedním Německu, ale i v severských zemích se spousta skupin profesionalizovala. Jako příklad můžou posloužit skupiny jako Corvus Corax či Varius Coloribus z těch nejznámějších, ale jsou i další. Možnost uplatnění a hlavně silná poptávka po kapelách středověkého zaměření vedla ke vzniku a rozvoji tzv. pseudostředověké hudby u nás. V sousedním Německu a Rakousku byly v posledních dvaceti letech minulého století středověké slavnosti na hradech a zámcích, stejně jako ve středověkých centrech velkoměst velkou módní vlnou, neupadající dodnes. Toho využili hudebníci především v pohraničních oblastech, jež se chopili možnosti se realizovat a mnohdy také vydělat nemalé peníze. Nejvíce skupin tedy logicky vzniklo v destinacích, kde bylo nejvíce agentur orientovaných na Německo (Severní Čechy).

30

Nadále samozřejmě fungovaly již zmíněné skupiny s tradicí, jež si dodnes udržují určitý náskok. Hlavně v jejich stylu hry, repertoáru i vybavení je dodnes patrné, že původním podnětem ke vzniku takové kapely nebyla ani tak poptávka po dané hudbě, ale převážně jejich osobitá zapálenost pro daný styl, historické nástroje a mnohdy pro středověk jako takový.

V současné době je na desítky skupin po celé republice (Chomutov, Tábor, Plzeň, Praha, Liberec, Pardubice, Přerov, Brno, Rakovník…). Samozřejmě se jedná o kapely různé úrovně a zaměření. Dnes je již mnohem větší přístup k materiálům a jejich dostupnost je snazší. Repertoár původních kapel v 90 letech byl značně omezený. Repertoáru je však věnována samostatná kapitola. Zpočátku byla snaha o jakousi stylovost. Nadšenci zabývající se středověkem se snažili o jistý styl „Living history“, čemuž se snažili přizpůsobit i výběr skladeb a jejich produkci. Časem se ukázal tento směr málo uplatnitelný a hlavně nedostatečně pochopitelný a nezajímavý pro moderního diváka. Což bylo samozřejmě důvodem k pozdějším stylistickým úpravám. Z počátku se úpravy a stylizace snažily nenarušovat základní ráz skladeb, ale později se zcela rozcházejí s účelem i textovým obsahem. Dnes se s trochou nadsázky dá říci, že za pouhých 20 let vývoje kapel na našem a zahraničním hudebním trhu, se kapely uchylují spíše jen k použití dobových nástrojů a více či méně stylizovaných dobových kostýmů. Kromě středověkých hudebních materiálů využívají hojně prvků world music a často i moderních zvuků vytvořených umělou cestou počítačem. Mnoho skupin a souborů v rámci rozšíření repertoáru sáhly po moderních nástrojích či upravených replikách středověkých nástrojů. Ty jsou poslední dobou zpravidla se snímačem a to z důvodů koncertní pódiové hudební produkce, ale i z důvodů vyrovnání hlasitosti a zvuku různě hlasitých nástrojů. Kapely a jejich hudebníci prostě reagují na trh a poptávku, která je tažena v hudbě estetickým vnímáním a představami moderního člověka. Dnešní posluchač se chce bavit nejen sluchem ale i vizuálním vjemem. A právě proto, že tyto kapely mají již pramálo společného se středověkou hudbou, jsou často označovány za „pseudostředověké“ kapely.

3.12. Hudební produkce pseudostředověkých kapel

Hudební produkce těchto uskupení má svá specifika. Probíhá ve většině případů pod volným nebem, na středověkých tržištích, na hradech a zámcích, v jádrech středověkých měst – v rámci městských slavností. Tyto slavnosti, ať už hradní, nebo městské, jsou poslední desetiletí velmi žádané a města na svou prezentaci touto formou

31

vynakládají ze svých rozpočtů nemalé částky. (Slavnosti královny Elišky – Hradec Králové, příjezd Karla IV – Kadaň, Kutnohorské stříbření, Znojemské slavnosti vinobraní, Slavnosti pětilisté růže – Český Krumlov, Plzeňské slavnosti…) Jedná se o prezentaci měst, hradů a zámků, zvyšující turistický ruch a atraktivnost lokality. Kapely jsou v tomto prostředí buď součástí komponovaného uměleckého programu, kde vystupují několikrát za den na vymezeném prostoru. Poslední dobou, čím dál tím častěji na ozvučeném pódiu. Nebo se jedná o kratší vstupy po cca 20 min, které jsou součástí koloritu dobového tržiště. Zde se jedná o hraní většinou na volném prostoru, bez ozvučení a za jakéhokoli počasí, tedy s minimálním zázemím, což ovlivňuje kvalitu hudby a ladění. Skupiny jsou tím pořadateli tlačeny do dvojího repertoáru. Do jednoho koncertního a do druhého, tzv. tržištního. Čím dál tím častěji hrají soubory i v moderních nákupních a zábavních centrech, jsou zvány do různých hotelů, společenských a kongresových sálů či divadel, aby se staly nezapomenutelným zpestřením firemních rautů, stylových plesů a večírků a podobných komerčních akcí. Zde již mají lepší podmínky k produkci, ale i tak zde nejsou podmínky srovnatelné s koncertním vystoupením.

Vzhledem k popularitě a jakési renesanci středověku, se v minulých letech pokusilo několik podnikatelů založit stylové krčmy s historickým programem. Např.: Středověká krčma Dětenice, Středověká krčma v Písku, Praha – krčma U Pavouka či U krále Brabantského, Brno – středověká krčma. Přičemž někteří byli ve svém podnikatelském záměru velmi úspěšní. Středověká krčma Dětenice se může pochlubit kapacitou skoro 1 000 míst pro hosty, která je skoro každý den naplněna. Počet účinkujících je každý den kolem třiceti, z toho většinou tři hudební skupiny. Hudební produkce v tomto prostředí je ještě specifičtější. Hudebníci se zde musí přizpůsobovat omezeným prostorům, absenci pódia a mnoha dalším omezujícím faktorům. Program probíhá tak jako ve středověku – v krčmě, přímo mezi hosty. Muzikanti jsou často žádáni, aby hráli na různých místech a při produkci se po krčmě pohybovali. Důležitá je také hlasitost, neboť „utáhnout" sál vytvořený v bývalém pivovaru není jednoduché. Dudy s bicím podkladem jsou ideálními nástroji. Samostatnou kapitolou je volba repertoáru do těchto krčem. Často jsou muzikanti využíváni jako doprovod pro tanečnice (a to hlavně tanečnice břišní, tzn. že se snaží přizpůsobovat a používat arabské rytmické modely, čímž svůj repertoár takřka nepozorovaně přetváří používáním balkánských a orientálních rytmů). Zařazují rychlejší instrumentální skladby, které

32

umožňují taneční improvizaci namísto písní. Několik skupin (Gnomus, Grál, Dei Gratia) si díky tomuto prostředí vytvořili svůj vlastní specifický styl.

Samozřejmě je stále možnost samostatné produkce na pódiích – koncertním způsobem. Těchto koncertních vystoupení je v porovnání s těmi na tržištích, zámcích, hradech, rautech a krčmách méně a dá se říci, že takové „privilegium“ má jen pár kapel v celé republice. Kromě možnosti potřebného ozvučení, rozložení nástrojů apod. dává koncertní vystupování možnost volby příslušného repertoáru. A to takového repertoáru, který více koresponduje se stylem skupiny. Na pódiu s ozvučením je reálné hrát skladby, které je nemožné produkovat ve výše zmíněném prostředí. Tišší nástroje jako fidula, cistra, trumšajt apod. je možné zvukově postavit na roveň nástrojům hlasitějším, což dává této hudbě zcela nové možnosti. To samé se týká komponování a použití lidských hlasů.

3.13. Styly a obsazení skupin

Jak již bylo naznačeno, během posledních patnácti let vzniklo několik stylů interpretace této hudby. Vycházejí hlavně z toho, čím se kapela nejvíce zabývá a kde nejvíce vystupuje. Stále se na trhu objevují skupiny držící se pravého středověkého materiálu se snahou o dobovou interpretaci, co možná nejpřesnější. Tyto kapely jsou většinou složeny z nadšenců, kteří i když jsou mnohdy studovaní hudebníci, mají i jiné povolání. Tento styl interpretace středověké hudby není příliš komerční a je tedy nedostatečný pro uspokojení materiálních potřeb.

Dále jsou zde skupiny držící se repertoáru, nicméně implementující prvky jiných žánrů a stylů. Tyto skupiny jsou již komerčněji využitelnější na trhu. Snad nejlépe jsou na tom skupiny využívající středověké melodie a témata, s použitím i jiných, než pouze dobových nástrojů. Používáním i jiných vlivů a hudebních stylů (např. již zmiňované world music), jsou takové skupiny komerčně nejvyužitelnější a některé z nich jsou i profesionální. Produkce tohoto stylu hudby je natolik žádána právě ve středověkých krčmách, na rautech a jiných společenských akcích, že hudebníci takového uskupení jsou již schopni se touto hudbou uživit.

Poslední styl skupin, které se vyskytují na našem trhu, jsou kapely hrající své vlastní skladby, kde jsou zastoupeny, alespoň minimálně některé dobové nástroje (především dudy a šalmaje). Takové kapely jsou někde uprostřed žebříčku prodejnosti. Často se tyto kapely kloní k jednomu stylu. Ať už jsou více zaměřeny na irskou hudbu,

33

Balkán, nebo volí zcela jinou cestu stylizace. Se zvoleným stylem souvisí i složení kapely a to jak nástrojové, tak co do počtu členů. U komerčně zaměřených kapel je většinou méně členů – čtyři až pět. Nejčastější a nejobvyklejší složení jsou jeden až dva bubny, jedny dudy, šalmaj či jiný dechový nástroj + harmonicko rytmický nástroj. Pokud se dá v této hudbě mluvit o harmonii, tak jak ji známe dnes. Mnoho kapel přibírá pátého člena kvůli nástrojům jako jsou niněra, trumšajt, fidula a různé perkusivní nástroje. Hudebníci si uvědomují, že monotónní zvuk dud je nutné v rámci svého vystoupení ozvláštnit jinými zvuky. Dudy + buben při delším, zvláště koncertním vystoupení opravdu nestačí. Pokud skupina řeší i finanční stránku, nepouští se většinou do velkého počtu členů, tzn. ne více než pět. Pro agentury se v tuto chvíli stávají příliš drahými. Mají vysoké cestovní náklady za dvě, nebo za jedno velké auto, jsou drazí na ubytování a na stravném a v neposlední řadě na honoráři.

Již bylo zmíněno, že tomuto stylu hudby se často věnují vystudovaní hudebníci. Vzhledem k tomu, že nelze přímo studovat hru na historické nástroje, jedná se tedy o muzikanty, kteří si k danému historickému nástroji našli svou cestu. Mnohdy třeba vystudovaný kytarista hraje na šalmaje či dudy, houslista na perkuse či davul, ale snad nejčastěji se dá říci, že dechaři se věnují dechovým historickým nástrojům, kytaristé a houslisté strunným a bubeníci perkusivním nástrojům, ale jak jsem již uvedl, výjimky potvrzují pravidlo.

Profesionální muzikanty k tomuto stylu hudby táhne několik aspektů. Krom osobního zájmu je to určitě jistá „poptávka na trhu“, která slibuje uplatnění a výdělek. Mají zde možnost realizace jak formou tvorby, tak vystupováním. Každý umělec rád své umění provozuje a nejen trénuje a zkouší, proto se mnohdy hudebníci často nechají oslovit k tomuto druhu hudby. Dalo by se i říci, že jde o jistý středověký fenomén v civilizaci 21. století. Někteří z těchto umělců se do středověké či pseudostředověké hudby natolik zamilují, že se později přeorientují od svého původního nástroje a užívají si jednoduchost a nestrojenost tohoto stylu, stejně jako specifičnost hry na repliky středověkých nástrojů. Mnoho hudebníků, hrajících na dobové nástroje (dudy, šalmaje, niněra…) bylo osloveno, protože ve skupinách chyběli hráči a podle předběžného průzkumu až později získali k těmto nástrojům pozitivní vztah. Přestože průkopníci a zakladatelé těchto kapel měli kromě nedostatku materiálů i pramalý přístup k replikám historických nástrojů. Mnohdy si je museli sami vyrábět či nechávat vyrábět na zakázku často u nástrojářů, kteří s těmito nástroji neměli žádné zkušenosti a jen dle popisu, dobových fotek či kreseb se snažili co nejvíce přiblížit danému nástroji. Dnes je možné

34

sehnat dobové nástroje, především v rámci zahraničního trhu celkem uspokojivě. Jelikož stejně tak jako poptávka po muzikantech zvedla vlnu zájmu po pramenech středověké hudby, tak tato vlna zájmu vedla i k prozkoumání a zlepšování výroby replik dobových nástrojů.

3.14. Charakteristika sledovaných souborů

Pro zjištění bližších informací o středověkých a pseudostředověkých kapelách v Čechách jsem zvolil dotazníkovou metodu šetření. Při svém výzkumu jsem se opřel o knihu „Jak se vyrábí sociologická znalost“ od Miroslava Dismana. Na serveru www.seznam.cz a www.stredovek.net jsem vyhledal kontakty na všechny kapely v ČR, tedy alespoň ty kapely, které se prezentují na internetu a mají alespoň jednoho dudáka. Výjimkou jsou kapela Igric, a Rattus Rattus, které se sice věnují rekonstrukci a interpretaci historické hudby, ale v jejich řadách není jediný dudák. Nutno podotknout, že se jedná o skoro plně dívčí kapely (Igric – 3 ženy, 1 muž – perkusionista, Rattus Rattus – 3 ženy), což možná samo o sobě otázku: „proč nemají dudy?“ dostatečně zodpoví. Věnují se však středověké hudbě již dlouho s velkým úspěchem a v jejich nástrojovém vybavení se nacházejí téměř výhradně repliky středověkých nástrojů. Proto jsem si je do statistiky dovolil zařadit.

Troufám si říci, že se jedná skoro o úplný vzorek středověkých kapel u nás. Vyhledal jsem jich celkem 54. Dotazník je zaměřený hlavně na styl hudby, vzdělání a obsazení kapely. Dotazníky, které skupiny vyplňovaly měly za úkol zjistit:

kolikačlenné jsou nejčastěji skupiny používající dudy a středověké nástroje ve svém instrumentáři

jaké mají hráči hudební vzdělání

nástrojové obsazení

typy dud, které skupina používá

jmenovitě dudáky, jejich věk a jak dlouho se hře na dudy věnují

z jakého kraje, či města skupina pochází

styl hudby do kterého se hudebníci sami zařazují

rok založení

diskografii

zda jsou v této oblasti u nás profesionální soubory, (profesionální soubor definuji, zda je jejich hraní, hlavním finančním příjmem na plný úvazek)

35

Dotazník byl sestaven otevřenou formou. Kapely tedy neodpovídaly uzavřeně ano/ne, ale vždy měly vyplnit informace a své postoje. Záleželo tedy jen na vyplňujícím, kolik a jaké informace mi poskytne. Průzkum jsem dělal v říjnu roku 2008. Z rozeslaných 54 dotazníků se mi vrátilo pouze 29 vyplněných (tedy cca 54%). Vzhledem k tomu, že 54% vrácených dotazníků se dá považovat za nadpoloviční většinu, i když slabou, myslím, že zpracované výsledky budou dostatečně objektivní. Z vrácených 29 vyplněných dotazníků jich 15 bylo vyplněno úplně a 14 neúplně (ad graf 1.)

graf 1.

15

25

14

vrácené plně vyplněné vrácené neúplně vyplněné nevrácené

V dotaznících většinou chyběli informace o hudebním vzdělání a to v sedmnácti z 29 vyplněných dotazníků, dále podrobnější informace o dudácích (věk, pohlaví a jak dlouho se hře na dudy věnují) a to u 8 z 39 zjištěných dudáků. Jedna kapela nejspíše zapomněla vyplnit rok založení, či možná tuto informaci ani sdělovat nechtěla a jedna kapela nevyplnila kraj či město odkud pochází.

Jmenný seznam kapel, kterým byl dotazník odeslán a zda se dotazník vrátil vyplněný úplně či neúplně uvádím v následující tabulce: Název skupiny Dotazník vyplnili Kompletně / nekompletně Ad vocem ne Albigens ne Ambrosie ne Arcus ano ano Bakchus ano ano BraAgas ano ano Codex ano ano Contro di Soli ne

36

Corchen ano ano Cormalen ano ano Cur er thine ne Dei Gratia ano ano Dubia Fortuna ano ano Duo Elthin ano ano Ensemble Porta Musicae ne Ergo ne Euphorica ano ne Fragrans ano ne Gaudi ne Gnónus ano ano Goblin ne Gothic Teufel ano ano Góthien ne Grál ne Gutta ne Gwen ne Holba ano ano Igric ano ne Innamorata ne Jagabab ano ne Jauvajs ne Jiří Wehle ne Karmína ano ne Krless ano ne La Via ne Musica Canora ano ne Musica dolce ne Musica Silesiana ne Musica Vagantium ano ne MusicaTabernia ano ne Pelegrin ano ne Puellae de Bohemia ne Quanti minoris ano ne Rattus Rattus ano ne Rudolfínky ne Růžový mor ano ne Řemdich ano ne Sean Barry ne Shannon ne Silentium ne Soli Deo ano ano Tempus ne Tua Borta ne Weytora ano ano

Tento dotazník mě vedl k sestavení sedmi hypotéz, které souvisí s cíly a obsahem druhé části práce. Informace, které jsem chtěl od kapel získat a také hypotézy,

37

které jsem vyslovil, korelují také s mou zkušeností v oboru. A to jak z pozice dudáka, tak člena kapely.

Hypotézy: 1. Předpokládám, že nejvíce se v kapelách využívají dudy typu: Schäpferpfeife. 2. Předpokládám, že nejvíce kapel má 3 – 5 členů. 3. Předpokládám, že nejvíce hrají ve spojení s perkusivními nástroji (davul, djembe, darbuka) a se šalmajemi. 4. Předpokládám, že na tento typ dud hrají převážně muži. 5. Předpokládám, že většina kapel založených cca do roku 1995 je z oblastí, které byly v úzkém styku se zahraničím. (v zahraničí od 70. let, snazší kontakt, tržní poptávka). 6. Předpokládám, že většina hudebníků, kteří se touto hudbou zabývají jsou lidé s hudebním vzděláním (SŠ, VŠ). 7. Předpokládám, že většina kapel působících na hudební scéně v ČR jsou poloprofesionální (tedy, že nadpoloviční většina členů kapely má ještě jiné zaměstnání).

Všem výše 49 uvedeným kapelám 4 jsem zaslal krátký dotazník, který měl zjistit:

kolikačlenné jsou nejčastěji skupiny používající dudy ve svém instrumentáři

jaké mají hráči hudební vzdělání

nástrojové obsazení

typy dud, které skupina využívá

z jakého kraje, či města skupina pochází

styl hudby do kterého se hudebníci sami zařazují

rok založení

diskografie

zjištění, zda jsou v této oblasti u nás profesionální soubory

3.15. Výsledky zpracované studie

Vyhodnocení dotazníku

Jak jsem již uvedl byl dotazník sestaven otevřenou formou. První informace, která mne zajímala, tedy hned po názvu kapely, byl počet jejích členů a jmenovitý

38

seznam, čímž jsem dostal nepřímo informaci, kolik žen a mužů se tomuto stylu hudby věnuje. Kapely jsem požádal, aby také za jméno člena uvedly jeho hudební vzdělání. Jak jsem již zmínil v kapitole charakteristika sledovaných souborů, byl právě tento požadavek nejvíce nevyplněn. A to dokonce u sedmnácti kapel.

Potvrdil se mi můj odhad, že nejvíce jsou na trhu zastoupeny kapely se čtyřmi stálými členy a to ve 45%. Kapela ze čtyř členů je pro agentury ideální variantou. Je kompromisem mezi náklady a kvalitou. Ve čtyřech je dostatečné nástrojové obsazení a jsou minimalizované náklady na hudebníky (dopravné, ubytování v případě déle trvajících akcí, stravné, apod.)

Ve vyplněných dotaznících se objevilo jen jedno duo (i když na tržištích a na slavnostech bychom takovýchto seskupení, mnohdy i náhodných našli určitě více). Tři kapely uvedly jako stálý počet členů 3, šest kapel za stálý počet členů uvedlo 5 a čtyři kapely se skládají ze šesti členů. Jen jednou se ve sledovaných kapelách objevila v kolonce počet členů sedmička. Zajímavostí a jistě raritou na našem trhu je kapela Karmína, která má stálý počet jedenácti členů (graf 2).

graf 2.

1 1 1 3 4

6 13

2 členové 3 členové 4 členové 5 členů 6 členů 7členů 11 členů

Z celkem 135 vyplněných jmen bylo 43 ženských a 92 mužských, tedy středověké hudbě a kočovnému životu s ní spojenému se věnují z 68% muži. Přesto musím říci, že procento žen zabývající se touto hudbou je vysoké nad mé očekávání. Pokud uvážím náročnost tohoto typu vystupování a také náročnost hry na jednotlivé nástroje (hra na davul, dudy).

Z nejspornější kolonky – „hudební vzdělání“ se mi podařilo vyčíst následující: své vzdělání uvedlo pouze 42 ze 135 hudebníků, z těchto 42 jich má 23 uzavřené

39

středoškolské vzdělání, 7 uzavřené vysokoškolské vzdělání a 12 z nich jsou v současné době studenty na některé z hudebních fakult našich univerzit (graf 3). Vzdělání vyplnili pravděpodobně pouze hudebníci, kteří hudební vzdělání mají, ostatní nechali kolonku prázdnou.

graf 3. 12 7

23

93

neuvedli vzdělání SŠ VŠ student VŠ

Vzhledem k mým vlastním zkušenostem mě zajímalo, zda má kapela stálé hosty či alternace. Ukázalo se, že většina skupin (66%) hraje ve stálém složení. Pět kapel uvádí tři stálé spolupracovníky, dvě kapely jich mají dokonce pět a jedna kapela šest. Po jedné z kapel uvádí také dva či čtyři spolupracovníky (graf 4.). I zde vyvstávají další zajímavé otázky. Jaký je ve skupinách poměr stálých a přechodných členů či spolupracovníků – ad Jagabab (5 stálých členů, 6 alternací…..jaká asi v takovém poměru může být kvalita, možnost secvičení, omezení repertoáru). Alternace mají většinou skupiny na přechodu od amatérské do profesionální fáze. Jsou zahrnuti tolika akcemi, že to nejsou schopni pokrýt, ale nechtějí hraní odmítat, většinou kvůli honorářům. Je jen otázkou času, kdy se takové seskupení buď zhroutí nebo přejde na profesionální dráhu a nebude se živit ničím jiným. Toto téma se týká především skupin z Prahy, kde je dostatek příležitostí vystupovat. Souborů z menších měst se to většinou netýká. Při bližším prozkoumání souvislostí uvedených v dotaznících by se dalo říci, že nejžádanější kapely na trhu a kapely se středně dlouhou tradicí mají většinou pouze stálé členy či max. 2 alternace. Jinými slovy, mají za sebou přijímání hudebních produkcí za každou cenu a dávají přednost jistotě a kvalitě stálých členů.

40

graf 4. 2 1 1

5

1 19

žádná 2 alternace 3alternace 4 alternace 5 alternací 6 alternací

Velmi zajímavé, i když ne nečekané informace, jsem získal z kolonky „nástrojové obsazení“. Jak jsem uvedl již v minulé kapitole, zařadil jsem do statistiky z dotazníků i dvě skupiny, které nemají dudy. Jinak středověké dudy má každá ze sledovaných kapel a to v mnoha případech i několikero, různých typů a ladění.

Všechny kapely uvedly, že mají šalmaje. Velké procento z nich má také z dechových nástrojů chalimeux, různé typy fléten, zvířecí rohy a platerspiel. Ze strunných nástrojů se nejvíce objevují: fidula, cistra, loutna, kvintera a niněra, ale v nástrojovém vybavení našich kapel nechybí ani kobza, psalterium, mandola, rebec či rybebka. Ze skupiny bicích nástrojů mají největší zastoupení davul, djembe a dále nespecifikované „bubny“ a jiné perkuse. Kam většinou spadají rolničky, tamburína, prstové činelky, kastaněty, kravské zvonce a jiné. Objevují se ale i tympány, gong či bodhran. Jen jedna kapela uvedla, že vlastní a používá portativ, historický klávesový nástroj.

Kromě celé řady historických nástrojů, mnohé z kapel využívají i moderní nástroje. Snad nejvíce jsou z moderních nástrojů zastoupeny housle a kontrabas. Vícekrát byla také zmíněna kytara, cello, hoboj a klarinet. Jednou se objevil dokonce elektrický kontrabas a klávesy.

Spektrum nástrojů, které využívají středověké a pseudostředověké kapely je tedy velmi bohaté a široké a to jak z hlediska jejich vzniku, původu tak i využití. To samotné jistě odráží i pestrost a různorodost repertoáru, ke kterému byly kapely často tlačeny trhem a ne jen vlastní tvorbou a zájmem. Pro úplnost uvádím tabulku se všemi uvedenými nástroji, jejich zastoupením a počtem kapel, které je používají.

41

Tabulka 2

Historický či Počet kapel, které jej uvedly Název nástroje Zařazení moderní v seznamu svých nástrojů Bodhran B Hist./mod. 1 Brač S Hist. 1 Bubny B Hist./mod. 14 Cello S Mod. 2 Cink D Hist. 1 Cistra S Hist. 16 Darbuka B Hist./mod. 5 Davul B Hist./mod. 13 Djembe B Hist./mod. 11 Dudy D Hist. 27 El. Kontrabas S Mod. 1 Fidula S Hist. 14 Flétny D Hist./mod. 24 Gong B Hist./mod. 3 Hoboj D Mod. 2 Housle S Mod. 7 Jiné percuse B Hist./mod. 20 Klarinet D Mod. 2 Klávesy K Mod. 1 Kobza S Hist. 1 Kontrabas S Mod. 4 Kvintera S Hist. 7 Kytara S Mod. 2 Loutna S Hist. 5 Mandola S Hist. 4 Mandolína S Mod. 2 Niněra S Hist. 7 Platerspiel D Hist. 6 Portativ K Hist. 1 Psalterium S Hist. 1 Rebec S Hist. 1 Rybebka S Hist. 1 Šalimo D Hist. 17 Šalmaj D Hist. 29 Trumšajt S Hist. 6 Tympány/kotle B Hist./mod. 4 Whistle D Hist./mod. 2 Zvířecí rohy D Hist. 13 Vysvětlivky k tabulce: D – dechové S – strunné B – bicí K – klávesové Hist. – historický nástroj Mod. – moderní nástroj Hist./ mod. – nástroje známé ve středověku, ale používané i dnes

42

Celkově z tabulky vyplývá, že největší počet je melodických dechových nástrojů. Ty byly do kolonky nástrojové vybavení zapsány 123x. Na druhém místě jsou to nástroje strunné – 82x, hned poté bicí – 71x a nejméně tyto kapely využívají klávesových nástrojů a to pouze dva (portativ a klávesy). Celkově vedou ve využití historické nástroje a to v 52% . Skupiny používající nástroje, které se nikdy nevytratili z instrumentáře, jako různé typy bicích – tympány, gong apod. používá 27 % dotázaných. Nejméně jsou zastoupeny nástroje moderní a to z 21%. Ze zastoupení nástrojů lze usuzovat, že pseudohistorické a historické kapely mají opravdu svá specifika v nástrojovém vybavení a že dudy mohou být ozvláštněny a podpořeny mnoha zvuky.

Samostatnou kapitolou získanou z již uvedených kolonkách jsou dudáci. Kapely byly požádány, aby vypsali jmenovitě dudáky, jejich věk, dobu kterou se zabývají hrou na dudy a také typ dud, který používají. Jak již bylo zmíněno, dvě skupiny, které jsem zařadil nemají ve svém středu žádného dudáka. Jeden dudák se objevuje u největšího procenta kapel a to u 45% ze zkoumaných skupin. Dva dudáky má 11 kapel, což znamená v tomto průzkumu celých 35%, tři dudáci jsou ve dvou kapelách (Musica Canora – Chomutov a Karmína – Praha), čtyři dudáci jsou v naší republice jen v jedné kapele (Arcus – Chomutov).

„Názorněji je rozložení počtu dudáků v kapelách zobrazeno v grafu 5.

graf 5.

2 1 2

11 13

žádní jeden dva tři čtři

Rád bych se ještě podrobněji vrátil k dudákům. Ze zjištěného počtu 45 dudáků jich jen 31 uvedlo svůj věk a jak dlouho hrají na dudy. Kompletní informace máme tedy jen od 69% dudáků. Mile mě překvapilo procento žen hrající na dudy. A to plných 18%. Dokonce jsou i jen čistě dívčí kapely, kde jsou dvě dudačky (např.: BraAgas – Praha).

43

Celkově je věkový průměr žen hrajících na dudy nižší než mužů hrajících na dudy a ženy také na dudy hrají kratší dobu, většinou pouze 1 – 4 roky, zatímco mezi muži se objevují i hráči, kteří se dudám věnují déle než 10 let.

Věkově nejvíce, je mezi dudáky zastoupena kategorie 30 – 35 let a to celkem 11x, po šesti dudácích je ve věkové kategorii 25 – 30, pěti dudákům je 40 let a více, a nejméně, tedy po 4 dudácích je ve věku od 20 – 25 a 35 – 40 let.

Dle dotazníků vyplývá, že největší množství dudáků se věnuje hře cca 4 – 7 let, což není příliš překvapující když vezmeme, že opravdový boom hry na dudy přišel až ve druhé polovině 90. let a po roce 2000. Déle než deset let se hře věnuje jen 5 dudáků a většina z nich je zastoupena ve věkové kategorii nad 40 let, krom jednoho, kterému je 34. Všichni jsou to muži. Devět dudáků, a zde je nutno připomenout i dudaček uvedlo, že hrají 1,2 či 3 roky. Přesněji uvádím rozdělení dudáků dle doby jak dlouho hrají na dudy v grafu 6.

graf 6. 5 2 4

5 3

2 6 4

jeden rok dva roky tři roky čtyři roky pět let šest let sedm let více jak deste let

Další sledovanou a dlouho diskutovanou otázkou je, jaký styl hudby kapely hrají. Zde bych chtěl připomenout, že kapely vyplňovaly dotazníky podle svého uvážení, takže statistika je zde uvedena podle toho, jak se skupiny vnímají a do jaké kategorie se řadí. Nejvíce se objevuje popis typu: středověká kapela s prvky world music a to ze 45% (toto tedy uvedlo 13 kapel). Podstatným faktem je, že všechny kapely pravidelně hrající v krčmách a tedy doprovázející břišní tanečnice, se hlásí do této kategorie. Šest kapel uvedlo jen středověká hudba. Zde se nabízí otázka, zda se považují opravdu za striktně středověkou kapelu či jen nedělají rozdíly mezi kapelou interpretující středověk, používající i jiné prvky, nápěvy, moderní či etno stylizace apod. Mezi některými hudebníky, ale i odborníky panuje názor, že čistě středověkou hudbu nehraje nikdo. S tímto názorem bych se chtěl ztotožnit i já, protože všechny

44

úpravy, které mají být zajímavé pro posluchače, musí být nějakým způsobem upraveny a stylizovány. Čtyři kapely se hlásí ke středověké hudbě spojené s fantasy. Dvě uvádí, že se věnují středověké hudbě s moderními stylizacemi a dvě o sobě napsaly, že hrají středověký bigbít. Jen jedna skupina přesně stanovila středověk s prvky Arábie a jedna se hlásí ke stylu středověk a irsko.

Názorněji uvádí graf 7.

graf 7.

2 2 6

4

1 1 13

středověk středověk + world středověk + irsko středověk + arabie středověk + fantasy středověk + novodobé stylizace středověký bigbít

Dle demografického rozložení je nejvíce kapel z okrajových oblastí Čech přímo sousedících s Německem či Rakouskem a z Prahy. Blíže uvádí tabulka 3. Jak jsem již uvedl jedna kapela tuto kolonku nejspíše zapomněla vyplnit. Město Počet kapel Brno 3 Česká Lípa 1 Děčín 1 Dobříš 1 Chomutov 3 Litomyšl 1 neuvedeno 1 Pardubice 1 Plzeň 5 Praha 7 Přerov 1 Příbram 1 Sokolov 1 Tábor 1

Kapely, které vyplňovaly dotazníky se nejvíce hlásí do kategorie amatérských skupin, tedy všichni členové těchto kapel mají i jiná zaměstnání. A to 59 %. Sedm kapel uvádí, že alespoň jeden, ale ne všichni ze stálých členů jsou profesionální muzikanti a

45

živí se pouze produkcí této hudby. Za plně profesionální se prohlásilo pět kapel (a to jmenovitě: Dei Gratia – Tábor, BraAgas – Praha, Musica canora – Chomutov, Gnomus – Pardubice a Krless – Praha). Názorněji je vidět zastoupení amatérských kapel vůči profesionálním v grafu 8.

graf 8.

5

7 17

amatérská poloprofesionální profesionální

Předposlední sledovanou informací byl rok založení kapely. Do roku 2000 bylo založeno 11 kapel ze sledovaných 29 (tedy 38%). Mezi lety 2001 a 2005 vzniklo 8 kapel a v posledních dvou letech (tedy od roku 2006 ) vzniklo 9 kapel. Jedna kapela tuto kolonku nevyplnila. Nejstarší kapely všechny pocházejí z destinací: Chomutov, Plzeň a Praha. Blíže a přesněji je uvedeno v grafu 9.

graf 9. 1 1 1 6 2

3

1 1 7 3 1 2

r.1994 r.2006 r.2007 r.2000 r.2005 r.2002

r.2003 r.2004 r.1998 r.1996 r.1989 neuvedeno

Poslední sledovanou otázkou byla diskografie, jak jsem již uvedl většina kapel vydává CD ve vlastním nákladu a také sama prodává v rámci své produkce či prostřednictvím vlastních webových stránek. Je tu několik málo výjimek (např.: musica Vagantium a Krless). Většina nahrávek skupin však není v běžné distribuci (obchodní řetězec atd.).

46

Nejvíce sledovaných kapel zatím žádné CD nevydalo či vydalo jen jedno. Sedm kapel vydalo již dvě cd a dvě kapely jich vydaly tři a více. Zajímavé by možná bylo, kdyby každý z hudebníků uvedl počet CD, na kterých se podílel v různých seskupeních. Některé z těch nejstarších kapel se již několikrát personálně změnily a tak se mnozí z interpretů podíleli třeba i na více než pěti nosičích této hudby, ale ne ve stejné kapele. (to soudím dle Psalteria – Braagas). Nejvíce nosičů z uvedených kapel vydala skupina Krless. Blíže graf 10.

graf 10. 2

7 10

10

žádné cd jedno cd dvě cd tři cd

Závěrem bych chtěl říci, že postavené hypotézy se potvrdily a během výzkumu vyvstaly další otázky, které by si zasloužily další odpovědi. To už by však vyžadovalo hlubší sociologický a možná i psychologický výzkum. Vzhledem k množství vstupních informací, by však bylo namístě i jiné zpracování výsledků.

47

4. Použitá literatura

1. Číp,P., Režný, J.: České dudy, výroba – zdobení – ladění. Rožnov p.R., Blok 1992 2. Černý, Jaromír: Historická antologie hudby v českých zemích, Praha 2005, 1. vydání, ISBN 80-86791-11-4 3. Buchner, Alexandr: Hudební nástroje od pravěku k dnešku, Praha, Orbis 1956 4. Disman, Jaroslav: Jak se vyrábí sociologická znalost, Praha, Karolinum 2000 ISBN 80-246-0139-7 5. Herzog, Daniela – Ambrosini, Marco: Einführung in die mittelalterliche Musik, Verlag der Spielleute, Brensbach, ISBN 3-927240-13-3 6. Horst, Pippert: Musik des Mittelalters für Bordun-Instrumente, Früher Vogel, I. Auflage 2003, ISBN 3-937463-00-3 7. Hutter, Josef: Hudební nástroje, Novák, František, Praha 1945 8. Keller, Jindřich: Sólo pro dva mistry, Praha, Albatros 1982 9. Kolektiv autorů za vědecké redakce, Lébl, Vladimír – Poledňák, Ivan: Hudební věda II, Praha 1988 10. Kurfürst, P.: Základy organologické ikonologie. Brno, Vydavatelství MU, 2001 ISBN 80-210-2578-6 11. Kurfürst, Pavel: Hudební nástroje, Praha 2002, Togga, ISBN 80- 902912-1-X 12. Markl, Jaroslav: Česká dudácká hudba, Praha 1962 13. Markl, Jaroslav: Dudy a dudáci, České Budějovice 1962 14. Modr, Antonín: Hudební nástroje, Praha 2002, Editio Bärenreiter ISBN 80-86385-12-4 15. Nejedlý, Zdeněk: Dějiny předhusitského zpěvu, Praha 1904 16. Nowak, Stefan: Metodologie sociologických výzkumů, Praha 1975 17. Neumann, Jaromír: Pieter Bruegel, , Praha 1975, Odeon 18. Stavba Hudebních nástrojů, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1968, č. 77-69-00 19. Režný, J.: 5000 let s dudami. Praha, Aula, 2006 ISBN 80-902667-9-7 20. Režný, J.: Škola hry na české dudy, České Budějovice 1981

48

5. Resumé

Objevují se zde tedy další a další otázky spojené s fungováním, vznikem těchto kapel a rozvojem středověké hudby u nás. Již jsem naznačil, že se nejedná pouze o zájmovou činnost, ale mnohdy také nejde jen o dobrý výdělek. Stále zůstává otázkou, proč se na tuto hudební dráhu dalo tolik studovaných hudebníků. Otázkou tedy je: stačí 9 tónů a prakticky žádná harmonie bordunových nástrojů uspokojit naše hudební myšlení? A pokud ano, jak je to možné a na jak dlouho. Na tuto otázku si pravděpodobně každý odpoví, že nikoli. Středověká hudba zůstane v této popsané podobě pravděpodobně tam kde je, tzn. na hradech zámcích a tržištích.

Samozřejmě se vždy může najít seskupení lidí, kteří tuto hudbu dostanou někam dál, do médií a hudebních žebříčků popularity, tak jako se to povedlo německé skupině Corvus Corax. Většinou však tato hudba zůstane ve specifickém prostředí ve kterém vznikla. Návštěvníci Středověkých akcí budou ohromováni hlasitostí středověkých dud a bubnů, budou vstřebávat atmosféru krčem, kam přišli za nevšedním zážitkem, který slibovala cestovní agentura. Budou kupovat CD, nicméně to nikdy nebude hudba, kterou by si vychutnali, jako Mozarta nebo Bacha doma v klidu při svíčkách. Můžeme si položit otázku, jaký tedy tato hudba má význam, ale vlastně byla zodpovězena na předchozích řádcích. A napadá mě ještě jedna otázka. Má cenu se ptát, zda má vlastně nějaké místo a uplatnění? Evidentně má, jinak by totiž nebylo možné, aby existovalo tolik lidí, kteří v této, především dudácké hudbě našli zalíbení a někteří zdroj trvalého příjmu. A na druhé straně tolik posluchačů, kteří jsou ochotni tuto hudbu poslouchat a kupovat na hudebních nosičích. Jaký měla význam prokáže pouze historické ohlédnutí zpět, až bude objektivně možné tento styl dudácké hudby nějak uchopit a vyhodnotit.

49

6. Summary

Still more and more questions keep emerging that are related to the topic of the appearance and functioning of such bands and of the medieval music revival in our country. As I have suggested, performing such music is not just an unpaid hobby. On the other hand; it is not only a matter of earning money either. One question still remains: Why do so many qualified musicians take up the career of medieval performers? Can the 9 tones and almost no harmony (features offered by the drone-type wind instruments) manage to satisfy our musical thinking? And if the answer is "yes, it can" - then how come and for how long? However; the answer would probably be "no, it cannot".

The medieval music, in the hereby described form, will probably remain where it is now: i.e. in castles, chateaux and town markets. There might sometimes emerge a band who will manage to bring the music a bit further – to the mass media and music charts (in the same way as the German band Corvus Corax managed). However, in the most cases this music will remain in the specific environment in which it developed.

Visitors of medieval-style events will keep being astonished by the strength of the sound of the bagpipes and drums; they will relish the atmosphere of medieval taverns which they have visited with the prospect of extraordinary experience – just as the travel agencies promised.

They will keep buying CDs. However, they will never be able to quietly enjoy it in the peace of their candle-lit homes as you could do with for example Mozart's or Bach's music. A question may be asked: What then is the significance of such music? This question has however been already answered in the previous lines. And there is one more question that occurs to me: Is it even worth asking whether such music has any significance? The answer is a resounding "yes", such music must have its significance. Just realise how many people find it appealing, how many of them earns their living by performing it. Moreover, how many fans listen to this style of music and buy it on the audio media. The true significance of this specific, bagpipes-related music style shall only be proven in the future, when it becomes possible to look back at it from a historical point of view and objectively evaluate it.

50

Příloha 1

Chanter, (přednička)

51

Příloha 2

Bordun

52

Příloha 3

Měch

53

Příloha 4

Pieter Bruegel. Selská svatba. Kolem 1567. Vídeň, Uměleckohistorické muzeum

54

Příloha 5

German Renaissance Prints: 1490-1550 Guilia Bartrum pg. 95

55

Leichenkondukt des Fucheses, um 1300 The fox funeral. Ca. 1300

56

Totentanz in Pinzolo by Simone Baschenis, 1539

57