Společenstva Parazitických Helmintů Vybraných Skupin Endemických Ryb (Cyprinidae a Leuciscidae) Západního Mediteránu

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA

Společenstva parazitických helmintů vybraných skupin endemických ryb (Cyprinidae a Leuciscidae) západního Mediteránu

Diplomová práce

Tereza Štolfová

Vedoucí práce: Mgr. Michal Benovics, Ph.D.

Ústav botaniky a zoologie

Brno 2021

Bibliografický záznam

Autor: Bc. Tereza Štolfová Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Ústav botaniky a zoologie

Název práce: Společenstva parazitických helmintů vybraných skupin endemických ryb (Cyprinidae a Leuciscidae) západního Mediteránu

Studijní program: Ekologická a evoluční biologie

Studijní obor: Zoologie

Vedoucí práce: Mgr. Michal Benovics, Ph.D.

Akademický rok: 2020/2021

Počet stran: 89 + 16

Klíčová slova: parazitičtí helminti; parazitická společenstva; endemismus; hostitelská specifita; Cyprinidae; Leuciscidae; Pyrenejský poloostrov; Mediterán

Bibliographic Entry

Author: Bc. Tereza Štolfová Faculty of Science, Masaryk University Department of Botany and Zoology

Title of Thesis: Parasitic helminth communities of selected fish taxa (Cyprinidae and Leuciscidae) in the western Mediterranean region

Degree programme: Ecological and Evolutionary Biology

Field of Study: Zoology

Supervisor: Mgr. Michal Benovics, Ph.D.

Academic Year: 2020/2021

Number of Pages: 89 + 16

Keywords: parasitic helminth; parasitic communities; endemism; host specificity; Cyprinidae; Leuciscidae; Iberian Peninsula; Mediterranean

Abstrakt

Sladkovodní fauna Pyrenejského poloostrova je mimořádně bohatá na endemické druhy, které patří do dvou druhově vysoce diversifikovaných čeledí – Cyprinidae a Leuciscidae. Parazitofauna těchto ryb je však stále nedostatečně prozkoumaná, a proto se v předložené diplomové práci věnuji společenstvům parazitických helmintů endemických ryb z těchto čeledí. Parazitičtí helminti byli studováni z hlediska druhového složení a diverzity společenstev. Celkem bylo identifikováno 69 taxonů parazitických helmintů z 28 druhů Cyprinidae a Leuciscidae. Největší druhová diverzita byla pozorována u řádu Monogenea, který byl zastoupen 58 druhy. U většiny druhů rodu Dactylogyrus a Gyrodactylus byl pozorován vysoký stupeň endemismu, jelikož byli nalezeni pouze na sladkovodních rybách Pyrenejského poloostrova. V rámci rodu Gyrodactylus byla provedena fylogenetická rekonstrukce, která rozdělila pyrenejské zástupce do dvou dobře podpořených skupin. První skupina zahrnovala zástupce Gyrodactylus parazitující na endemických zástupcích čeledi Leuciscidae a druhá skupina zahrnovala zástupce Gyrodactylus parazitující na endemických zástupcích čeledí Leuciscidae a Cyprinidae. Porovnání parazitofauny Pyrenejského poloostrova a severní Afriky v rámci rodu Dactylogyrus ukázalo, že i přesto, že v severní Africe bylo doposud zaznamenáno 17 druhů Dactylogyrus, tak na Pyrenejském poloostrově najdeme více druhů v poměru na hostitele.

Abstract

The freshwater fish fauna of Iberian Peninsula is extremely rich in endemic species, which belong to the two highly diversified families – Cyprinidae and Leuciscidae. However, the parasite fauna of these fish is still underexplored, and therefore, the proposed thesis is dealing with parasitic helminth communities of this endemic fish species belonging to these two families. The species diversity and communities composition of parasitic helminths was investigated herein. A total of 69 taxa of parasitic helminth were identified from 28 host species belonging to Cyprinidae and Leuciscidae. The highest species diversity was observed within order Monogenea, which was represented by 58 species. A high degree of endemism was observed within majority of species from genera Dactylogyrus and Gyrodactylus, as they were found only on freshwater fish of Iberian Peninsula. A phylogenetic analysis aimed to assess relationships within the genus Gyrodactylus, and dividied the endemic Iberian Gyrodactylus into two well-supported clades; the first one encompassing Gyrodactylus parasitizing endemic fish species belonging to Leuciscidae and the second one including Gyrodactylus parasitizing endemic fish species belonging to Leuciscidae and Cyprinidae. Comparison of the species diversity of the genus Dactylogyrus in the Iberian Peninsula and the North Africa within the genus Dactylogyrus showed that despite the fact that 17 species of Dactylogyrus have been recorded in the North Africa so far, there is in general higher species diversity in relation to the host diversity in the Iberian Peninsula.

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala především vedoucímu práce Mgr. Michalovi Benovicsovi, Ph.D., za jeho trpělivost, velkou vstřícnost, pomoc při zpracování dat, neustálou motivaci a všechen čas, který mi věnoval při vedení práce. Dále bych chtěla poděkovat celému parazitologickému týmu z Masarykovy univerzity v Brně za sběr parazitologického materiálu. Dále mé poděkování patří týmu z AV ČR z Českých Budějovic, především RNDr. Anně Faltýnkové, Ph.D., za pomoc při zpracování a determinaci metacerkárií a také prof. RNDr. Tomáši Scholzovi, CSc., za jeho čas a pomoc při determinaci tasemnic. V neposlední řadě bych ráda poděkovala svému příteli, rodině a přátelům za jejich podporu a trpělivost po celou dobu mého studia.

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem svoji diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím informačních zdrojů, které jsou v práci citovány.

Brno 31. května 2021 …………………………………. Tereza Štolfová

Obsah 1 Úvod ...... 11 2 Literární přehled zkoumané problematiky ...... 12 2. 1 Základní charakteristika zájmové oblasti ...... 12 2. 2 Ichtyofauna Pyrenejského poloostrova ...... 15 2. 2. 1 Charakteristika a distribuce Cyprinoidei ...... 15 2. 2. 2 Charakteristika a distribuce ryb Pyrenejského poloostrova ...... 16 2. 2. 3 Původ endemismu na Pyrenejském poloostrově ...... 19 2. 3 Paraziti kaprovitých ryb ...... 21 2. 3. 1 Druhová diverzita parazitů ...... 21 2. 3. 2 Diverzita parazitů kaprovitých ryb Pyrenejského poloostrova ...... 22 2. 3. 3 Hostitelská specifita parazitů ...... 31 2. 4 Cíle diplomové práce ...... 32 3 Materiál a metodika ...... 33 3. 1 Materiál a vymezení studovaného území ...... 33 3. 2 Parazitologická pitva a fixace parazitů ...... 35 3. 3 Morfologická identifikace ...... 35 3. 4 Úrovně hostitelské specifity ...... 36 3. 5 Analýza molekulárních dat ...... 36 3. 5. 1 Extrakce, amplifikace a sekvenování DNA ...... 36 3. 5. 2 Fylogenetická analýza ...... 37 3. 6 Epidemiologické parametry ...... 42 3. 7 Analýza parazitických společenstev ...... 42 4 Výsledky ...... 44 4. 1 Druhová diverzita parazitických helmintů ...... 44 4. 1. 1 Hostitelská specifita parazitů kaprovitých ryb Pyrenejského poloostrova ... 45 4. 2 Epidemiologie parazitů ...... 49 4. 3 Analýza diverzity parazitických společenstev ...... 57 4. 4 Fylogenetická analýza ...... 59 5 Diskuze...... 62 6 Závěr ...... 74 7 Literatura ...... 76 8 Přílohy ...... 90

1 Úvod

Strategie parazitického života se vyvinula u mnoha odlišných skupin organismů. Vzhledem k tomu, že parazité mají většinou negativní účinky na své hostitele, je důležité poznat jejich druhovou rozmanitost a co ji ovlivňuje. Obecně je druhová rozmanitost parazitů spojena s druhovou rozmanitostí jejich hostitelů (Kamiya et al., 2014). V současné době oblast střední Evropy disponuje kvalitními informacemi ohledně druhového složení parazitů sladkovodních ryb (Moravec, 2001). Za méně prozkoumanou se považuje oblast jihoevropská, která je charakteristická přítomností mnoha endemických druhů sladkovodních ryb. Vysoce endemické druhy jsou zaznamenány především na Pyrenejském poloostrově, a to díky jeho zeměpisné izolaci Pyrenejským pohořím na severu a Gibraltarským průlivem na jihu. U sladkovodních ryb bylo prokázáno, že biogeografie jejich parazitů odráží historické procesy související se současnou distribucí hostitelů (Pérez-Ponce de León & Choudhury, 2005; Šimková et al., 2017; Benovics et al., 2018; 2020a). Ačkoliv existuje poměrně velké množství studií zabývajících se kaprovitými rybami na Pyrenejském poloostrově, informace týkající se jejich parazitofauny jsou ojedinělé. Z toho důvodu se ve své diplomové práci věnuji společenstvům parazitických helmintů endemických ryb čeledi Cyprinidae a Leuciscidae tohoto regionu. Předpokládám, že endemismus hostitelů se bude odrážet na druhové bohatosti parazitů, a proto endemičtí hostitelé by měli být parazitováni endemickými druhy parazitů.

2 Literární přehled zkoumané problematiky 2. 1 Základní charakteristika zájmové oblasti

Oblastí zájmu předložené diplomové práce je Pyrenejský poloostrov, na kterém najdeme pozoruhodnou biodiverzitu (Williams et al., 2000; Cardoso, 2008, Rueda et al., 2010; López-López et al., 2011). Navíc zde najdeme více než 31 % všech evropských endemických druhů obratlovců a rostlin (Williams et al., 2000). Endemický druh je takový druh, který vznikl a je rozšířen pouze na určitém území a v kontextu se sladkovodními rybami, toto území může představovat například určité povodí či ichtyogeografickou oblast. Z geografického hlediska patří Pyrenejský poloostrov do tzv. peri-mediteránní oblasti. Peri-mediteránní oblast se rozprostírá na třech kontinentech a zahrnuje tři geopolitické oblasti: Euro-středomořská oblast (tj. jižní Evropa), Afro- středomořská oblast (tj. Maghreb) a Střední východ (tj. Levanta). Dle Bianco (1990) je peri-mediteránní oblast rozdělena na 12 jasně definovaných ichtyogeografických oblastí, z nichž každá je vymezena na základě současné distribuce primárně sladkovodních ryb v kombinaci s fosilními záznamy a paleogeografickými údaji. Pyrenejský poloostrov zahrnuje tři tyto ichtyogeografické oblasti: jižní Iberskou oblast, střední Iberskou oblast a Ebro-Kantábríjskou oblast (Obr. 1).

Obr. 1: Ichtyogeografické oblasti mediteránu. 3 = jižní Iberská oblast, 4 = střední Iberská oblast, 5 = Ebro-Kantábrijská (převzato z Bianco 1990).

Pyrenejský poloostrov se nachází na jihozápadě kontinentální Evropy a vyznačuje se značnou prostorovou heterogenitou. Zahrnuje tři hlavní biogeografické oblasti: Středomoří, Atlantik a oblast Alp (European Environmental Agency, 2016) (Obr. 2-A). Atlantská oblast se rozprostírá podél severního pobřeží Španělska a Portugalska. Oblast Středomoří zahrnuje téměř všechny zbývající oblasti poloostrova a představuje významné ohnisko biologické rozmanitosti. Oblast Alp se nachází na severovýchodě poloostrova a zahrnuje pohoří Pyreneje. V porovnání s jinými druhově bohatými středomořskými poloostrovy, například s Balkánským nebo Anatolským poloostrovem, je Pyrenejský poloostrov značně geograficky izolovaný. Pohoří Pyreneje a Gibraltarský průliv oddělují poloostrov od zbývající části Evropy a severní Afriky. V minulosti však Gibraltarský průliv působil spíše jako most spojující dvě faunistické oblasti – severoafrickou a pyrenejskou, a tak se významně podílel při osídlování poloostrova (Bănărescu, 1989; 1992). Pobřežní oblasti sahající od Středozemního moře po Atlantský oceán ovlivňují klima celého poloostrova, severní území je vlhké a chladnější ve srovnání se sušším a teplejším jihem (Haggett, 2002). Mezi významné povodí na Pyrenejském poloostrově patří především řeky Tajo, Ebro, Duero, Guadiana a Guadalquivir (Obr. 3). Většina velkých řek teče směrem na západ do Atlantského oceánu. Mnohé z řek jsou přívalové, díky proměnlivým srážkám (Hernando & Soriguer, 1992). V současné podobě se povodí Pyrenejského poloostrova datují do kvartéra, před touto dobou celý Pyrenejský poloostrov zabírala velká endorheická povodí (Doadrio, 1988). Nejdelší řekou Pyrenejského poloostrova je řeka Tajo, která se vlévá do Atlantského oceánu (Benito et al., 2003). Druhým největším povodím Pyrenejského poloostrova je řeka Ebro, která je zároveň nejdelší řekou Španělska (López & Cristina Justribó, 2010).

Obr. 2: Chráněné oblasti (světle šedá), Natura 2000 (tmavě šedá), A = Biogeografické oblasti Pyrenejského poloostrova (Převzato z López-López et al., 2011).

Obr.3: Hlavní povodí Pyrenejského poloostrova (Převzato z Gharbi et al., 1992).

2. 2 Ichtyofauna Pyrenejského poloostrova

2. 2. 1 Charakteristika a distribuce Cyprinoidei

Původní čeleď Cyprinidae je považována za nejdiverzifikovanější taxon sladkovodních ryb čítajících více než 3000 doposud popsaných druhů rozdělených do 346 rodů (Eschmeyer & Fong, 2021). Nicméně bývalá čeleď Cyprinidae prošla nedávno významnou taxonomickou revizí (Schönhuth et al., 2018; Tan & Armbruster, 2018) a byla povýšena na úroveň podřádu, tj. Cyprinoidei. Zástupci tohoto podřádu jsou rozšířeni v Severní Americe, Eurasii a Africe, chybí pouze ve vodách Jižní Ameriky a v Austrálii (Skelton et al., 1991; Lévêque, 1997; Nelson et al., 2006). V současné době Cyprinoidei zahrnuje 12 čeledí: Acheilognathidae, Cyprinidae sensu stricto, Danionidae, Gobionidae, Leptobarbidae, Leuciscidae, Paedocypridae, Psilorhynchidae, Sundadanionidae, Tanichthyidae, Tincidae, a Xenocyprididae. V peri-mediteránní oblasti patří většina kaprovitých ryb do dvou druhově nejbohatších čeledí: Cyprinidae a Leuciscidae (Bănărescu & Coad, 1991; Kottelat & Freyhof, 2007). Cyprinidae jsou v peri-mediteránní oblasti zastoupeny endemickými druhy patřících do osmi rodů: Aulopyge Heckel, 1841; Barbus Cuvier & Cloquet, 1816; Capoeta Valenciennes, 1773; Carasobarbus Karaman, 1971; Garra, Hamilton 1822; Labeobarbus Rüppell, 1835; Luciobarbus Hackel, 1843 a Pterocapoeta Günther, 1902 (pouze monotypické rody Aulopyge a Pterocapoeta jsou endemické vůči peri- mediteránní oblasti). Leuciscidae jsou v současnosti zastoupeny endemickými druhy patřících do 25 rodů, z nichž 18 je endemických vůči peri-mediteránní oblasti: Acanthobrama Hackel, 1843; Achondrostoma Robalo, Almada, Levy & Doadrio, 2007; Anaecypris Collares-Pereira, 1983; Delminichthys Freyhof, Lieckfeldt, Bogutskayaa, Pitra & Ludwig, 2006; Iberochondrostoma Robalo, Almada, Levy & Doadrio, 2007, Iberocypris Doadrio, 1980; Ladigesocypris Karaman, 1972; Leucalburnus (Berg, 1970), Pachychilon Steindachner, 1882; Parachondrostoma Robalo, Almada, Levy & Doadrio, 2007; Pelasgus Kottelat & Freyhof, 2007; Petroleuciscus Bogutskaya, 2002; Phoxinellus Heckel, 1843; Protochondrostoma Robalo, Almada, Levy & Doadrio, 2007; Pseudochondrostoma Robalo, Almada, Levy & Doadrio, 2007; Pseudophoxinus Bleeker, 1860; Scardinius Bonaparte, 1837; Tropidophoxinellus Stephanidis, 1974.

2. 2. 2 Charakteristika a distribuce ryb Pyrenejského poloostrova

Druhová rozmanitost sladkovodních ryb na Pyrenejském poloostrově v porovnání s ostatními evropskými regiony je zobrazena na Obr. 4 (Kottelat & Freyhof, 2007). Tato oblast je unikátní především přítomností mnoha endemických druhů (Doadrio et al., 1990; Kottelat & Freyhof, 2007).

Obr. 4: Druhová bohatost evropských sladkovodních ryb, získaná překryvem oblastí výskytu 525 druhů (převzato z Kottelat & Freyhof 2007).

Leuciscidae (dříve jako podčeleď Leuciscinae v rámci Cyprinidae) patří mezi druhově nejbohatší čeleď sladkovodních ryb. Jejich zástupci se vyskytují v Asii, Evropě a Severní Americe (Schönhuth et al., 2018). Na Pyrenejském poloostrově jsou zastoupeny monotypickým rodem Anaecypris, dále rody Phoxinus Rafinesque, 1820, Iberocypris, Squalius Bonaparte, 1837 a nedávno vyzdviženými rody, které byly v minulosti řazeny k Chondrostoma sensu lato: Achondrostoma, Iberochondrostoma, Parachondrostoma a Pseudochondrostoma (Kottelat & Freyhof, 2007; Robalo et al., 2007; Schönhuth et al., 2018). Nejvíce endemických zástupců patří do bývalého rodu Chondrostoma a do rodu Squalius. Jediným neendemickým druhem je S. laietanus, kterého areál rozšíření sahá od severovýchodní části Španělska

po severovýchodní Francii (Kottelat & Freyhof, 2007). Ve Španělsku, v povodí řeky Ebro, se S. laietanus vyskytuje sympatricky s druhem Squalius pyrenaicus, kde mezi nimi dochází k občasné hybridizaci (Denys et al., 2013). Rod Phoxinus v současnosti zahrnuje nejméně 15 euroasijských druhů (Eschmeyer & Fong, 2021). Na Pyrenejském poloostrově byl však donedávna zastoupen pouze jedním druhem, a to P. bigerii. Až Corral-Lou et al. (2019) na základě fylogenetických analýz navrhla výskyt tří druhů rodu Phoxinus na Pyrenejském poloostrově, přičemž výskyt těchto druhů na Pyrenejském poloostrově představuje nejjižnější rozšíření tohoto rodu v Evropě. Tyto druhy však zatím nebyly korektně popsány. Cyprinidae jsou na rozdíl od Leuciscidae na poloostrově zastoupeni pouze dvěma rody: Barbus a Luciobarbus (Kottelat & Freyhof, 2007; Gante, 2011; Gante et al., 2015). Rod Luciobarbus je v porovnání s rodem Barbus mnohem diverzifikovanější a na Pyrenejském poloostrově zahrnuje šest endemických druhů: L. bocagei, L. comizo, L. graellsii, L. guiraonis L. microcephalus a L. sclateri. Oproti tomu rod Barbus je zastoupen na Pyrenejském poloostrově jen dvěma druhy, z nichž pouze B. haasi je endemický. Druhý druh B. meridionalis se nachází především v jižní části Francie, avšak jeho rozšíření dosahuje až k severovýchodní hranici Pyrenejí, kde se překrývá s areálem rozšíření B. haasi a dochází mezi těmato dvěma druhy k občasné hybridizaci (Machordom et al., 1990). Kompletní seznam druhů sladkovodních ryb čeledi Cyprinidae a Leuciscidae na Pyrenejském poloostrově je sumarizován v tabulce 1. Podle Gante et al. (2015) je distribuce sladkovodních ryb na Pyrenejském poloostrově obvykle omezena na konkrétní povodí. Tento alopatrický distribuční vzorec naznačuje, že speciace úzce souvisí s historickou tvorbou povodí (Zardoya & Doadrio, 1998; Gante et al., 2015; Casal-López et al., 2017; Sousa-Santos et al., 2019). U říčních druhů však může docházet k sekundárnímu kontaktu v důsledku geomorfologických procesů či introdukci neboli zavlečení nepůvodního druhu z jednoho povodí do druhého například vlivem lidské činnosti (Sousa-Santos et al., 2018). Příkladem introdukce může být přítomnost genů druhu L. bocagei u kongenerů v povodí řeky Guadiany, ačkoliv toto povodí nepředstavuje původní areál jeho výskytu (Sousa-Santos et al., 2018). Po zavlečení nepůvodních druhů může docházet k hybridizaci mezi fylogeneticky příbuznými druhy, která je u kaprovitých ryb poměrně

častým jevem (Perea et al., 2016; Sousa-Santos et al., 2018). K hybridizaci dochází například i mezi sympatricky vyskytujícími se druhy rodu Luciobarbus v důsledku neúplných reprodukčních bariér. Gante et al. (2015) se ve své studii věnovali problematice endemického druhu L. steindachneri, který se vyskytuje v povodí řek Tejo a Guadiana. Autoři zjistili, že L. steindachneri ve skutečnosti představuje ekotyp hybridního původu, který vzniká introgresivní hybridizací mezi L. comizo a L. bocagei v povodí Tejo a mezi L. comizo a L. microcephalus v povodí Guadiany. Ačkoliv se tento hybridní taxon vyskytuje sympatricky s jinými druhy, L. steindachneri má jiné ekologické požadavky, co se týče typu stanoviště nebo potravy. Tyto ekologické rozdíly naznačují, že ekologie hraje důležitou roli v koexistenci a hybridizaci u druhů rodu Luciobarbus.

Tab. 1: Seznam sladkovodních ryb Pyrenejského poloostrova.

Druh Povodí Země Achondrostoma arcasii (Steindachner, 1866) Jucar, Tagus, Guadiana Portugalsko, Španělsko Achondrostoma occidentale (Robalo, Almada, Estremadura, Alcabrichel, Portugalsko Sousa, Santos, Moreira & Doadrio, 2005) Sizandro, Safarujo Achondrostoma oligolepis (Robalo, Doadrio, Limia, Tornada (Douro) Portugalsko Almada & Kottelat, 2005) Anaecypris hispanica (Steindachner 1866) Guadiana Portugalsko, Španělsko Barbus haasi Mertens, 1925 Llobregatu, Riudecanyes Španělsko Barbus meridionalis Risso, 1827 Besos, Var, Rhône, Garonne, Španělsko, Francie Tarn, Aveyron, Ariège Iberocypris alburnoides (Steindachner, 1866) Douro, Tagus, Sado, Portugalsko, Španělsko Guadiana, Odiel, Guadalquivir, Quarteira Iberocypris palaciosi Doadrio 1980 Guadalquivir Španělsko Iberochondrostoma almacai (Coelho, Mesquita Mira, Arade, Bensafrim Portugalsko & Collares-Pereira, 2005) Iberochondrostoma lemingii (Steindachner, Tagus, Guadiana, Odiel, Portugalsko, Španělsko 1866) Guadalquivir, Douro Iberochondrostoma lusitanicum (Collares- Sado, Lizandro, Samara, Portugalsko Pereira, 1980) Colares, Ossos, Tagus Iberochondrostoma oretenum Guadalquivir Španělsko Luciobarbus bocagei (Steindachner, 1864) Lima, Sado Portugalsko, Španělsko Luciobarbus comizo (Steindachner, 1864) Tagus, Guadiana Portugalsko, Španělsko Luciobarbus graellsii (Steindachner, 1866) Ebro, Ter, Ason Portugalsko, Španělsko Luciobarbus guiraonis (Steindachner, 1866) Vinalopo, Ebro, Guadiana Španělsko Luciobarbus microcephalus (Almaça, 1967) Guadiana Portugalsko, Španělsko Luciobarbus sclateri (Günther, 1868) Segura, Mira Portugalsko, Španělsko Luciobarbus steindachneri (Almaça 1967) Guadiana, Tago Portugalsko, Španělsko Parachondrostoma arrigonis (Steindachner, Jucar Španělsko 1866)

Parachondrostoma miegii (Steindachner, 1866) Ebro, Tagus Španělsko Parachondrostoma turiense (Elvira, 1987) Turia, Mijares Španělsko Phoxinus bigerri (Kottelat, 2007) Adour, Ebro, Douro Španělsko, Francie Pseudochondrostoma duriense Coelho, 1985 Douro, Galicia Portugalsko, Španělsko Pseudochondrostoma polylepis (Steindachner, Tagus, Vouga, Mondego, Portugalsko, Španělsko 1864) Algoa, Sado, Jucar, Segura Pseudochondrostoma willkommii Guadiana, Odiel, Portugalsko, Španělsko (Steindachner, 1866) Guadalquivir Squalius aradensis (Coelho, Bogutskaya, Arade, Algibre, Bordeira Portugalsko Rodrigues & Collares-Pereira 1998) Squalius carolitertii (Doadrio, 1988) Douro, Mondego, Umia, Portugalsko, Španělsko Lima, Tagus, Mino, Lérez Squalius laietanus Doadrio, Kottelat, de & Ebro, Llobregat, Tech, Agly, Španělsko, Francie Sostoa, 2007 Aude, Squalius malacitanus (Doadrio & Carmona, Guadalmina, Guadaiza, Španělsko 2006) Guadiaro Squalius pyrenaicus (Günther, 1868) Tagus, Ebro, Portugalsko, Španělsko Squalius torgalensis (Coelho, Bogutskaya, Torgal Portugalsko Rodrigues & Collares-Pereira, 1998) Squalius valentinus Doadrio & Carmona, 2006 Mijares, Vinalopo, Jucar Španělsko Tučně jsou zvýrazněné endemické druhy (Kottelat & Freyhof, 2007).

2. 2. 3 Původ endemismu na Pyrenejském poloostrově

Hlavní hypotézy, které vysvětlují význačný endemismus sladkovodních ryb na Pyrenejském poloostrově, jsou spojeny s jejich biogeografickou historií (Zardoya & Doadrio, 1999; Reyjol et al., 2007). Celkem byly navrženy tři hlavní biogeografické hypotézy vysvětlující rozšíření evropských endemických druhů kaprovitých ryb. Každá z těchto hypotéz předpokládá, že kaprovité ryby pochází z Asie, ze které se později rozptýlily do Evropy (Bănărescu, 1989; Sanjur et al., 2003). První hypotéza říká, že již během pozdního oligocénu a raného miocénu (cca před 23 miliony let) se sladkovodní ryby rozšířily vodními toky přes střední Evropu na poloostrovy v jižní části Evropy. K tomuto rozšíření došlo s největší pravděpodobní ještě před formováním Pyrenejí (Almaça, 1988; Bănărescu, 1992) (Obr. 5 - linie A). Následně se některé druhy rozšířily do severní Afriky přes pevninský most v místě dnešního Gibraltarského průlivu (Bănărescu, 1989; 1992). Toto rozšíření ryb s následnou izolací Pyrenejského poloostrova by mohly být příčinou vysokého počtu endemitů v této oblasti (Zardoya & Doadrio, 1999). Druhá hypotéza (Doadrio, 1990) předpokládá, že rozptyl nastal na hranici Miocénu a Pliocénu (cca před pěti miliony let), kdy se formovalo pobřeží severní Afriky a jižní Evropy. Distribuce byla pravděpodobně umožněna vznikem pevninského mostu Gomphotherium, který dělil Paratethys a spojoval severní Afriku a

Levantskou oblast s balkánskou oblastí. Podle této hypotézy se sladkovodní fauna rozptýlila ze Středního východu přes severní Afriku a kolonizovala Pyrenejský poloostrov (Steininger & Rögl, 1984; Perea et al., 2010) (Obr. 5 - linie B). Druhá hypotéza je podpořena molekulární studií kaprovitých ryb, konkrétně příbuzností severoafrických kaprovitých ryb s blízkovýchodními druhy (Yang et al., 2015). Třetí hypotéza (Bianco, 1990), navrhuje, že rozptyl kaprovitých ryb je spojen s tzv. Lago Mare fází, která nastala během Messinské salinní krizi před pěti až šesti miliony let, během níž téměř vyschlo Středozemní moře po vyvýšení Gibraltaru (Obr. 5 - linie C). Následně byla středomořská pánev znovu naplněna vodou ze Sarmatického moře (Hsü et al., 1977), což umožnilo sladkovodní fauně se rozšířit na jihoevropské poloostrovy (Bianco 1990; Reyjol et al., 2007). Nicméně poslední hypotéza je mnoha autory považována za méně pravděpodobnou (Machordom & Doadrio, 2001; Tsigenopoulos et al., 2003; Perea et al., 2010; Yang et al., 2015). Tyto jednotlivé hypotézy se však navzájem nevylučují a k historické disperzi kaprovitých ryb pravděpodobně došlo více trasami.

Obr. 5: Schéma znázorňující historické rozptylové trasy navržené pro kaprovité ryby. A = severní cesta přes Střední Evropu (Almaça, 1988; Bănărescu, 1992); B = jižní cesta nad přes severní Afriku (Doadrio, 199; Perea et al., 2010); C = cesta přes Středozemní moře během Messinské salinní krizi (Bianco, 1990) (Převzato z Benovics, 2020b).

2. 3 Paraziti kaprovitých ryb

2. 3. 1 Druhová diverzita parazitů

Parazitismus představuje jednu z nejrozšířenějších životních strategií v živé přírodě. Podle Begon et al. (1997) lze parazita definovat jako organismus, který získává živiny od jednoho či několika hostitelských jedinců, které nějakým způsobem poškozuje, ale většinou nezpůsobuje jejich smrt. Parazitickému způsobu života se přizpůsobily organismy na všech úrovních: viry, bakterie, jednobuněčné i mnohobuněčné organismy. Nejvíce se však parazitologie zabývá eukaryotickými parazity obratlovců (Carlson et al., 2020). Vzhledem k rozmanitosti taxonů obratlovců lze očekávat také vysokou rozmanitost parazitů, která je spojena s jejich potencionálními hostiteli (Kuchta et al., 2020). Navíc podle Poulin a Morand (2004) lze předpokládat, že v každém volně žijícím mnohobuněčném organismu žije alespoň jeden druh parazita. Životní prostředí parazitů se zásadně liší od životního prostředí volně žijících organismů, jelikož parazité tráví většinu životního cyklu uvnitř těla hostitelů. Všeobecně můžeme říct, že parazité jsou ovlivňováni dvěma typy prostředí, a to prostředím prvního řádu (biotické prostředí) a prostředím druhého řádu (abiotické prostředí) (Ergens & Lom, 1970). Mezi abiotické faktory, které mohou ovlivňovat společenstva parazitů, patří například teplota vody či její znečistění (Gelnar et al., 1987; Khan & Thullin 1991; Šimková et al., 2001b). Biotickým prostředím se naproti tomu rozumí tělo hostitelského organismu. Značný vliv na složení parazitických společenstev má také velikost těla hostitele. Větší hostitelé mohou být napadáni parazity ve větší míře, jelikož poskytují více prostoru a větší plochu pro uchycení (Poulin, 1995; Sasal et al., 1997; Poulin, 2007). Tato myšlenka je inspirována teorií ostrovní biogeografie (MacArthur & Wilson, 1967), která předpokládá větší druhovou bohatost na větších ostrovech, hostitelé jsou tedy v tomto případě považováni za ostrovy (Kuris et al., 1980; Tallamy, 1983). Dalším důležitým aspektem ovlivňujícím druhovou bohatost parazitů může být geografická oblast výskytu hostitele. Price a Clancy (1983) zkoumali parazitické helminty britských sladkovodních ryb a zjistili, že počet parazitických druhů pozitivně koreluje s velikostí areálu rozšíření jejich hostitelů. Podle Guégan a Kennedy (1993) geograficky izolovanější hostitelé mívají výrazně chudší parazitofaunu než druhy

s větším areálem rozšíření. Jedním z vysvětlení může být, že čím je větší areál rozšíření hostitele, tím větší je šance na setkání s širším spektrem parazitů (Price & Clancy, 1983; Gregory, 1990). Studium druhové bohatosti parazitů je důležité z několika důvodů. Parazité mohou poskytovat důležité informace o struktuře a fungování ekosystému. Druhová bohatost parazitů může také poskytovat informace o evoluční historii nebo ekologii hostitele (Dallas & Presley, 2014; Carrassón et al., 2019). Vzhledem k úzkému spojení mezi parazity a jejich hostiteli, vývoj parazitů souvisí také s evoluční historii svého hostitele (Šimková et al., 2017).

2. 3. 2 Diverzita parazitů kaprovitých ryb Pyrenejského poloostrova

V současné době existuje jen málo studií, který by se věnovaly parazitofauně ryb z čeledi Cyprinidae a Leuciscidae na Pyrenejském poloostrově. Jelikož je většina druhů sladkovodních ryb na tomhle poloostrově endemických, lze předpokládat, že i jejich parazitofauna bude vykazovat značný endemismus. Dosavadní záznamy o helmintech kaprovitých ryb na Pyrenejském poloostrově jsou sumarizovány v tabulce 2, ve které je uvedeno 27 druhů rodu Dactylogyrus Diesing, 1850, jeden druh Gyrodactylus von Nordmann, 1832, dva druhy Paradiplozoon Akhmerov, 1974, tři druhy rodu Rhabdochona Raillet, 1916, dále tři druhy rodu Carryophyllaeus Gmelin, 1790 a jeden druh Khawia Hsü, 1935, jeden druh rodu Bathybothrium Lühe, 1902 a jeden druh Allocreadium Looss, 1900. Nejvíce druhů parazitů bylo zaznamenáno na hostiteli L. bocageii (osm druhů) a dále na L. guiraonis (šest druhů). Jednou z prvních studií na parazity ryb čeledi Cyprinidae a Leuciscidae, konkrétně týkající se parazitů třídy Monogenea, byla studie Alvarez-Pellitero et al. (1981), která popisuje druhy D. ergensi a D. polylepis z hostitele P. polylepis a dále D. bocageii z L. bocageii. Dalším objeveným druhem byl posléze D. legionensis, který byl nalezen na L. bocageii (González-Lanza & Alvarez-Pellitero, 1982). El Gharbi et al. (1992) později popisují sedm nových druhů rodu Dactylogyrus parazitujících na šesti kaprovitých rybách rodu Luciobarbus. Díky nově objeveným druhům na endemických hostitelích autoři předpokládali, že endemismus parazitických druhů rodu Dactylogyrus koreluje s endemismem jejich hostitelů. Zmíněné studie jsou však založeny pouze na morfologických údajích. Novější studii provedl Benovics et al.

(2020a), kteří zaznamenali na Pyrenejském poloostrově jeden až pět druhů rodu Dactylogyrus na hostitele, přičemž nejvíce druhů bylo zaznamenáno na hostitelích rodu Luciobarbus. Naopak druhy P. miegii, P. turiense, B. haasi, I. almacai a P. bigerii byly parazitovány pouze jedním druhem rodu Dactylogyrus. Nejčastěji se na zkoumaných hostitelských druzích nacházel D. bocageii. Kromě toho byly objeveny i potencionálně nové druhy, přičemž většina z nich byla zaznamenána pouze na jednom hostiteli. Kromě studií zaměřených na Dactylogyrus, byla nedávno uvedena i studie týkající se ektoparazitů rodu Paradiplozoon (Monogenea) (Benovics et. al., 2021a). Autoři zaznamenali na Pyrenejském poloostrově druh Paradiplozoon homoion, který se vyskytoval v největší míře na druzích B. haasi a S. laietanus. Paradiplozoon homoion představuje generalistický druh parazitující na širokém spektru hostitelů v rámci Evropy, a kromě Pyrenejského poloostrova byl zaznamenán i na Apeninském a Balkánském poloostrově (Benovics et al., 2021a) nebo v krajinách střední Evropy (Moravec, 2001). Pouze na Pyrenejském poloostrově se vyskytoval nově popsaný druh P. ibericus, který se nacházel v rámci jejich práce na devíti endemických druzích kaprovitých ryb pěti rodů, přičemž nejvyšší intenzita infekce byla zaznamenaná u S. valentinus. Co se týče studií endoparazitkých helmintů, kromě několika málo prací zabývajícími se tasemnicemi a hlísticemi, doposud nebyla sepsána žádná komplexní studie věnující se parazitům kaprovitých ryb na Pyrenejském poloostrově. Scholz et al. (2011) však ve své studii týkající se revize rodu Khawia (Cestoda) zaznamenali druh Khawia armeniaca na rybách L. bocageii z Portugalska. Na druzích rodu Pseudochondrostoma byly zaznamenány tasemnice rodu Caryophyllaeus (Barčák et al., 2017). Tento rod tasemnic patří mezi nejčastější střevní parazity kaprovitých ryb v oblasti Palearktu, zejména v Evropě. Nejčastějším vyskytujícím se druhem je Caryophyllaeus laticeps, který se nacházel i na P. polylepis ve Španělsku (Hanzelová et al., 2015). Dalšími zaznamenanými endoparazity kaprovitých ryb pyrenejského poloostrova jsou hlístice rodu Rhabdochona. Rod Rhabdochona zahrnuje velké množství druhů parazitujících na sladkovodních rybách ve všech zoogeografických oblastech (Moravec, 2010). Z Pyrenejského poloostrova jsou zaznamenány pouze čtyři druhy rodu Rhabdochona, z nichž tři jsou hlášeny z kaprovitých ryb čeledi Cyprinidae a Leuciscidae. Jedná se o R. denudata z hostitelů A. arcasii a P. polylepis, R. gnedini

z hostitele L. bocageii a R. hellichi, která byla zaznamenána na B. meridionalis ve Španělsku. Tou čtvrtou je R. anguillae Spaul, 1927 z hostitele Anguilla Anguilla (Linnaeus, 1978) (Cordero del Campillo et al., 1980; Saravia et al., 2002, Moravec, 2013). Kromě parazitických helmintů byli na kaprovitých rybách Pyrenejského poloostrova zaznamenáni parazitičtí korýši čeledi Lernaeidae, konkrétně kosmopolitní druh Lernaea cyprinacea Linnaeus, 1758 (Piasecki et al., 2004). Tento druh byl zaznamenán na celkem jedenácti endemických druzích, konkrétně na: B. haasi, L. bocagei, L. comizo, L. graellsii, L. sclateri, P. miegii, P. duriense, P. polylepis, P. willkommii, S. alburnoides a S. carolitertii (Simon Vicente et al., 1973; Moreno et al., 1986; Sterling et al., 1995; Perez-Bote, 2000; 2010; Gutierrez-Galindo & Lacasa-Millan, 2005; Illán Aguirre, 2012; Sánchez-Hernández, 2017). Nejvyšší prevalence byla zaznamenána u P. willkommii, L. sclateri a L. comizo (Perez-Bote, 2000).

Tab. 2: Seznam parazitických helmintů na sladkovodních rybách čeledi Cyprinidae a Leuciscidae na Pyrenejském poloostrově. Taxon Druh parazita Druh hostitele Stát Lokalita Reference parazita Monogenea D. andalousiensis El Gharbi, Luciobarbus comizo Španělsko Peraleda de Zancejo, řeka Zujar Benovics et al., 2020a Renaud & Lambert, 1993

Luciobarbus sclateri Portugalsko řeka Torgal, povodí Mira Benovics et al., 2020a

Španělsko Benehavis, řeka Guadalmina Benovics et al., 2020a

Luciobarbus Španělsko Albaquerque, řeka Gevora El Gharbi et al., 1992 microcephalus D. balistae Simon-Vicente, Luciobarbus bocagei Portugalsko řeka Colares Benovics et al., 2020a 1981

Luciobarbus comizo Španělsko Albaquerque, řeka Gevora El Gharbi et al., 1992

Luciobarbus sclateri Španělsko Mirones, řeka Fresneda El Gharbi et al., 1992

D. bocageii Alvarez Pellitero, Barbus haasi Španělsko Valderrobres, řeka Materraña El Gharbi et al., 1992 Simon Vicente & Gonzalez Lanza, 1981

Luciobarbus bocagei Portugalsko řeka Colares Benovics et al., 2020a

Luciobarbus comizo Španělsko Peraleda de Zancejo, řeka Zujar Benovics et al., 2020a

Luciobarbus graellsii Španělsko protiproud řeky Maella, přítok Benovics et al., 2020a Materraña Luciobarbus guiraonis Španělsko řeka Magro Benovics et al., 2020a

Luciobarbus sclateri Portugalsko řeka Torgal, povodí Mira Benovics et al., 2020a

D. borealis Nybelin, 1937 Phoxinus bigerri Španělsko řeka Ecero Benovics et al., 2020a

D. carpathicus Zachvatkin, Barbus meridionalis Španělsko Sant Esteve de Palautordera, řeka El Gharbi et al., 1992 1951 Tordera,

D. doadrioi Diesing, 1850 Luciobarbus comizo Španělsko Albaquerque, řeka Gevora El Gharbi et al., 1992

Luciobarbus guiraonis Španělsko řeka Magro Benovics et al., 2020a

Luciobarbus Španělsko Albaquerque, řeka Gevora El Gharbi et al., 1992 microcephalus D. dyki Ergens & Lucky, 1959 Barbus meridionalis Španělsko řeka Arbúcies El Gharbi et al., 1992

D. ergensi Molnar, 1964 Pseudochondrostoma Španělsko řeka Esla Alvarez Pellitero, Simon Vicente polylepis & Gonzalez Lanza, 1981 D. guadianensis El Gharbi, Luciobarbus comizo Španělsko Peraleda de Zancejo, řeka Zujar Benovics et al., 2020a Renaud & Lambert, 1993

Luciobarbus Španělsko Albaquerque, řeka Gevora El Gharbi et al., 1992 microcephalus Luciobarbus sclateri Španělsko Benehavis, řeka Guadalmina Benovics et al., 2020a

D. legionensis Gonzalez Lanza Luciobarbus bocagei Španělsko Ramacastañas, řeka Tiétar El Gharbi et al., 1992 & Alvarez Pellitero, 1982

Luciobarbus graellsii Španělsko Beceite, řeka Uldemo Benovics et al., 2020a

Španělsko protiproud řeky Maella, přítok Benovics et al., 2020a Materraña Luciobarbus guiraonis Španělsko řeka Magro Benovics et al., 2020a

D. lenkoranoïdes El Gharbi, Barbus haasi Španělsko Beceite, řeka Uldemo Benovics et al., 2020a Renaud & Lambert, 1993

Luciobarbus graellsii Španělsko Beceite, řeka Uldemo Benovics et al., 2020a

Španělsko protiproud řeky Maella, přítok Benovics et al., 2020a Materraña Luciobarbus guiraonis Španělsko Villalba de la Sierra, řeka Júcar El Gharbi et al., 1992

D. linstowoïdes El Gharbi, Luciobarbus graellsii Španělsko Valderrobres, řeka Materraña El Gharbi et al., 1992 Renaud & Lambert, 1993

Luciobarbus guiraonis Španělsko řeka Turia Benovics et al., 2020a

D. mascomai El Gharbi, Renaud Luciobarbus bocagei Španělsko řeka Ucero Benovics et al., 2020a & Lambert, 1993

Luciobarbus graellsii Španělsko protiproud řeky Maella, přítok Benovics et al., 2020a Materraña Luciobarbus guiraonis Španělsko řeka Turia Benovics et al., 2020a

D. polylepidis Alvarez Pellitero, Achondrostoma arcasii Španělsko řeka Chico, tok Palancia Benovics et al., 2020a Simon Vicente & Gonzalez Lanza, 1981

Španělsko řeka Tera Benovics et al., 2020a

Pseudochondrostoma Španělsko řeka Ucero Benovics et al., 2020a duriense Squalius carolitertii Portugalsko Arunca, povodí Mondego (Vermoil) Benovics et al., 2020a

Dactylogyrus sp. 1 Squalius aradensis Portugalsko řeka Seixe Benovics et al., 2020a

Squalius torgalensis Portugalsko řeka Torgal, povodí Mira Benovics et al., 2020a

Dactylogyrus sp. 2 Achondrostoma Portugalsko Alcabrichel Benovics et al., 2020a occidentale Dactylogyrus sp. 3 Iberochondrostoma Portugalsko řeka Torgal, povodí Mira Benovics et al., 2020a almacai 27

Dactylogyrus sp. 4 Squalius torgalensis Portugalsko řeka Torgal, povodí Mira Benovics et al., 2020a

Dactylogyrus sp. 5 Iberocypris alburnoides Španělsko Near Llera, Retin River Benovics et al., 2020a

Dactylogyrus sp. 6 Pseudochondrostoma Portugalsko Alcoa, Fervenca Benovics et al., 2020a polylepis Dactylogyrus sp. 7 Squalius carolitertii Portugalsko Arunca, povodí Mondego (Vermoil) Benovics et al., 2020a

Squalius pyrenaicus Portugalsko řeka Colares Benovics et al., 2020a

Španělsko Peraleda de Zancejo, řeka Zujar Benovics et al., 2020a

Dactylogyrus sp. 8 Parachondrostoma Španělsko Beceite, řeka Uldemo Benovics et al., 2020a miegii Parachondrostoma Španělsko řeka Turia Benovics et al., 2020a turiense Dactylogyrus sp. 9 Pseudochondrostoma Španělsko řeka Ucero Benovics et al., 2020a duriense Dactylogyrus sp. 10 Achondrostoma Portugalsko Alcabrichel Benovics et al., 2020a occidentale Dactylogyrus sp. 11 Squalius carolitertii Portugalsko Arunca, povodí Mondego (Vermoil) Benovics et al., 2020a

Gyrodactylus katharineri von Luciobarbus graellsii Španělsko řeka Llobregat Gutiérrez-Galindo & Lacasa- Nordmann, 1832 Millán, 2001

Paradiplozoon homoion Achondrostoma arcasii Španělsko řeka Chico, tok Palancia Benovics et al., 2020a (Bychowsky & Nagibina, 1959)

Barbus haasi Španělsko Beceite, řeka Uldemo Benovics et al., 2020a

Luciobarbus graellsi Španělsko Matarraña River, upstream Maella Benovics et al., 2020a

Parachondrostoma Španělsko Uldemo River, Beceite Benovics et al., 2020a

miegii Squalius laietanus Španělsko protiproud řeky Maella, řeka Benovics et al., 2020a Materraña Paradiplozoon ibericus Iberochondrostoma Portugalsko řeka Colares Benovics et al., 2020a Koubková, Benovics & Šimková, lusitanicum 2021

Luciobarbus bocagei Portugalsko řeka Colares Benovics et al., 2020a

Luciobarbus guiraonis Španělsko Řeka Turia Benovics et al., 2020a

Parachondrostoma Španělsko Řeka Magro Benovics et al., 2020a arrigonis Parachondrostoma Španělsko řeka Turia Benovics et al., 2020a turiense Pseudochondrostoma Portugalsko řeka Alcoa, Fervenca Benovics et al., 2020a polylepis Squalius carolitertii Portugalsko řeka Arunca ,povodí Mondego, Vermoil Benovics et al., 2020a

Squalius pyrenaicus Portugalsko řeka Colares Benovics et al., 2020a

Squalius valentinus Španělsko řeka Magro Benovics et al., 2020a

Nematoda Rhabdochona denudata Pseudochondrostoma Španělsko - Saravia et al., 2002 (Dujardin, 1845) polylepis

Achondrostoma arcasii Španělsko - Moravec, 2013 Rhabdochona gnedini Skrjabin, Luciobarbus bocagei Španělsko Senhora do Salto Saravia et al., 2002 1946

Rhabdochona hellichi (Šrámek, Barbus meridionalis Španělsko řeka Muga, Ter, Daró, Tordera a Besós Cordero del Campillo et al., 1980 1901)

Cestoda Caryophyllaeus brachycollis Pseudochondrostoma Portugalsko řeka Alcoa, Fervença Barčák et al., 2017 Janiszewska, 1953 polylepis

Caryophyllaeus fimbriceps Pseudochondrostoma Španělsko - Barčák et al., 2017 Annenkova-Chlopina, 1919 polylepis

Caryophyllaeus laticeps (Pallas, Pseudochondrostoma Španělsko - Hanzelová et al., 2015 1781) polylepis

Khawia armeniaca Luciobarbus bocagei Portugalso řeka Este, Porto Scholz et al., 2011 (Cholodkovsky, 1915)

Bathybothrium rectangulum Barbus meridionalis Španělsko řeka Major, Gerona Gutiérrez-Galindo & Lacasa- (Bloch, 1782) Millán, 1995

Trematoda Allocreadium isoporum (Looss, Barbus meridionalis Španělsko řeka Major, Gerona Gutiérrez-Galindo & Lacasa- 1894) Millán, 1995

Pomlčkou jsou označeny informace, které nebyly k dispozici.

2. 3. 3 Hostitelská specifita parazitů

Hostitelskou specifitu můžeme vyjádřit rozsahem hostitelských druhů, které mohou konkrétní parazité infikovat během jednoho ontogenetického stádia (Poulin, 2007). Druh parazita, který žije v nebo na jednom hostitelském druhu, označujeme jako specialistu, zatímco parazit, který je schopen infikovat dva a více hostitelských organismů je označován jako generalista. (Humphery-Smith, 1989). Šimková et al. (2006) ve své studii zaměřené na ektoparazity rodu Dactylogyrus uvádějí pět kategorií spojených s hostitelskou specifitou, jedná se o: 1) striktní specialista žijící na jediném hostitelském druhu, 2) střední (kongenerický) specialista žijící v nebo na více hostitelských druzích stejného rodu, 3) střední generalista infikující nekongenerické hostitele z fylogeneticky blízce příbuzných rodů, 4) generalista žijící na nebo v různých hostitelích patřící do jedné podčeledi, 5) pravý generalista žijící na různých hostitelských druzích různých podčeledí. Hostitelská specifita parazita je jedním ze způsobů, jak charakterizovat vztahy, které existují mezi hostitelem a parazitem. Výsledný vztah je ovlivněn jednak ekologickými faktory, např. faktory životního prostředí a jednak fyziologickým faktory, např. imunitní reakcí hostitele (Lambert & El Gharbi et al., 1995). Téměř všichni parazité vykazují alespoň určitý stupeň hostitelské specifity. Za vysoce hostitelsky specifické parazity se považují především zástupci taxonu Monogenea (Kearn, 1994), mezi které patří například zástupci rodu Dactylogyrus, Gyrodactylus, Cichlidogyrus Paperna, 1960; Scutogyrus Pariselle a Euzet, 1995 nebo Lamellodiscus Johnston a Tiegs, 1922. Jejich hostitelská specifita je spojena především s morfologií přichycovacího aparátu neboli haptorem, ale také s mnohými behaviorálními nebo disperzními adaptacemi (Rohde 1979; Bakke et al., 2002; Šimková et al., 2001a).

2. 4 Cíle diplomové práce

Cílem předložené diplomové práce je studium morfologické diverzity helmintů z endemických hostitelů, dále analýza složení společenstev parazitských helmintů a určení stupně endemismu helmintů. Součástí práce je i molekulární charakteristika endemických parazitů rodu Gyrodactylus, a nakonec porovnání distribuce parazitofauny endemických ryb Pyrenejského poloostrova a severní Afriky s ohledem na biogeografické scénáře distribuce těchto ryb.

3 Materiál a metodika

3. 1 Materiál a vymezení studovaného území

Sběr parazitologického materiálu z kaprovitých ryb probíhal v letech 2016 a 2017 ve Španělsku a Portugalsku členi parazitologické skupiny ÚBZ. Zástupci endemických druhů ryb z čeledi Leuciscidae a Cyprinidae byli odloveni z celkem dvaceti lokalit (Tab. 3 a Obr. 6). Dohromady bylo získáno a parazitologicky zpracováno 348 jedinců z 28 druhů ryb, z toho bylo 90 jedinců z Portugalska a 258 ze Španělska. Ryby byly identifikovány podle Kottelat & Freyhof (2007). Nejvíce druhů pocházelo z rodů Squalius (7) a Luciobarbus (6). Naopak nejméně získaných druhů bylo z rodů Phoxinus (1) a Barbus (1). Přehled vyšetřených druhů v rámci téhle práce je uveden v tabulce 3.

Obr. 6: Mapa lokalit odlovu hostitelských ryb.

Tab. 3: Přehled všech lokalit s jejich kódy a GPS souřadnicemi, včetně nalezených hostitelských druhů.

Kód Lokalita Povodí řeky GPS souřadnice Druhy hostitelů P1 Alcabrichel Alcabrichel 39°08'51.33"N Achondrostoma occidentale (A) 09°14'29.14"W P2 řeka Alcoa, Fervenca Alcobaça (A) 39°34'00.94"N Achondrostoma oligolepis, 08°59'20.34"W Pseudochondrostoma polylepis P3 řeka Arunca Mongeno (A) 39°51'04.61"N Squalius carolitertii 08°39'19.22"W P4 řeka Colares Atlantik (A) 38°47'53.37"N Iberochondrostoma lusitanicum, 09°26'14.16"W Luciobarbus bocageii, Squalius pyrenaicus P5 řeka Seixe Seixe (A) 37°25'22.41"N Squalius aradensis 08°44'56.42"W P6 řeka Torgal Mira (A) 37°38'16.76"N Iberochondrostoma almacai, 08°37'10.58"W Luciobarbus sclateri, Squalius torgalensis P7 přítok Seixe Seixe (A) 37°21'47.87"N Squalius aradensis 08°40'07.45"W S1 řeka Chico, tok Palancia Palancia (M) 39°54'09.78"N Achondrostoma arcasii 00°27'19.66"W S2 řeka Magro (1) Júcar (M) 39°21'25.76"N Luciobarbus guiraonis, 00°39'51.76"W Parachondrostoma aragonis, Squalius valentinus S3 řeka Magro (2) Júcar (M) 39°21'18.85"N Luciobarbus guiraonis 00°40'38.85"W S4 řeka Turia Turia (M) 39°34'46.46"N Luciobarbus guiraonis, 00°37'09.63"W Parachondrostoma turiense S5 Benahavis, řeka Guadalmina 36°31'03.45"N Luciobarbus sclateri, Squalius Guadalmina (M) 05°02'25.07"W malacitamus S6 Istán, řeka Verde Verde (M) 36°36'04.25"N Pseudochondrostoma willkommii 04°56'15.02"W S7 Peraleda de Zancejo, řeka Guadiana 38°27'12.02"N Luciobarbus comizo, Luciobarbus Zujar 05°31'59.67"W microcephalus, Squalius pyrenaicus S8 near Llera, řeka Retin Guadiana (A) 38°27'10.02"N Iberocypris alburnoides 06°06'24.99"W S9 Valencia de las Torres, Guadiana (A) 38°24'05.60"N Iberochondrostoma lemingii řeka Retin 06°02'40.30"W S10 řeka Tera Douro (A) 41°54'47.49"N Achondrostoma arcasii 02°28'44.13"W S11 řeka Ucero Douro (A) 41°32'49.11"N Luciobarbus bocageii, Phoxinus 03°04'32.50"W bigerii, Pseudochondrostoma duriense S12 Beceite, řeka Uldemo Ebro (M) 40°50'25.59"N Barbus haasi, Parachondrostoma 00°11'38.12"E miegii S13 protiproud řeky Maella, Ebro (M) 41°06'41.00"N Achondrostoma arcasii, přítok Materraňa 00°08'05.00"E Luciobarbus graellsii, Squalius laietanus Písmena v závorkách označují, kam se vlévají tyto řeky. A = Atlantský oceán, M = Středozemní moře.

3. 2 Parazitologická pitva a fixace parazitů

Ryby byly odloveny pomocí elektrického agregátu a před pitvou byly ponechány v barelech s původní vodou, která byla okysličována. Usmrceny byly osobou oprávněnou k manipulaci se zvířaty ve smyslu odborné způsobilosti k navrhování pokusů a projektů podle §15 d odst. 3 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu proti týrání, ve znění pozdějších předpisů přerušením míchy a následně pro sběr parazitologického materiálu vyšetřeny podle Scholz et al. (2018). Po usmrcení probíhal sběr parazitologického materiálu. Monogenea byla separována z tkáně žaber, z ploutví a z povrchu hlavy preparačními jehlami. Následně byla fixována ve fixační tekutině GAP – směs nasyceného vodního roztoku pikranu amonného a glycerinu v poměru 1:1 (Malmberg, 1957). Části jedinců byla rozřezána napůl pomocí preparačních jehel a jedna půlka (posteriorní u Dactylogyrus a anteriórní u Gyrodactylus) byla vložená do 96% alkoholu za účelem extrakce DNA a následné molekulární analýzy. Pro přítomnost endoparazitů (Digenea, Cestoda, Nematoda, Acanthocephala) byly vyšetřovány žábra, srdce, žaludek, střevo, žlučník, játra, slezina a plynový měchýř. Nalezená Digenea, Cestoda a Nematoda byla po vypreparování zalitá horkým fyziologickým roztokem zahřátým na 70–80 °C a vloženi do 70% alkoholu za účelem morfologické identifikace. Nalezené metacerkárie byly celé vloženy do 96% alkoholu a byly ponechány pro molekulární identifikaci. Následná identifikace těchto metacerkárií proběhla ve spolupráci s AV ČR v Českých Budějovicích. Dospělá Digenea, Cestoda a Acanthocephala byla nabarvena železitým acetokarmínem, odvodněná postupnou alkoholovou řadou, projasněná a zafixovaná do kanadského balzámu (podle Georgiev et. al., 1986). Nematoda byli přeneseni do směsi glycerolu a vody v poměru 3:7 a postupně projasněny (podle Moravec, 2013)

3. 3 Morfologická identifikace

Druhová determinace byla provedena pomocí světelného mikroskopu Olympus BX51 s kamerou Olympus DP71 (Digenea, Cestoda, Acanthocephala), případně s využitím také fázového kontrastu (při Monogenea) nebo s využitím diferenciálního interferenčního kontrastu dle Normarského (při Nematoda). Analýza obrazu byla provedena pomocí programu Stream Motion 1.9 Olympus. U jednotlivých parazitů byly

pozorovány taxonomicky důležité znaky. K druhové determinaci byly využívány následující literární zdroje: Monogenea byla identifikována pomocí (Pugachev et al., 2009), Digenea byla identifikována pomocí Gibson et al. (2002), Cestoda pomocí Kuchta et al. (2008), Nematoda pomocí Moravec (2013) a Acanthocephala pomocí Yamaguti (1959).

3. 4 Úrovně hostitelské specifity

S ohledem na hostitelskou specifitu byly v rámci diplomové práce parazité rozděleni do pěti tříd (viz Tab. 5) (podle Benovics et al., 2020b): 1) striktní specialisti parazitující pouze na jednom hostitelském druhu, 2) střední specialisti parazitující na kongenerických hostitelských druzích, 3) přechodní generalisté parazitující na druzích kaprovitých ryb patřících do jedné podčeledi, 4) běžní generalisté parazitující na druzích patřících do jedné čeledi a 5) praví generalisté parazitující na neomezeném rozsahu druhů z různých čeledí Cyprinoidei.

3. 5 Analýza molekulárních dat

3. 5. 1 Extrakce, amplifikace a sekvenování DNA

V rámci diplomové práce byla získaná DNA z celkem 118 jedinců rodu Gyrodactylus. Z mikrozkumavky, ve které byl parazit fixován, byl nejprve vysušen 96% etanol pomocí rotační vakuové centrifugy. Následně byl k izolaci DNA použit extrakční kit DNeasy Blood & Tissue Kit (Qiagen, Hilden, Německo) a samotná izolace proběhla podle standardního protokolu. Pomocí primerů ITS1A (forward) (5'- TTTCCGTAGGTGAACCT-3') a ITS2 (reverse) (5'-GGTAATCACGCTTGAATC-3') (Zietara et al., 2000) byla amplifikována oblast ITS1-5.8S-ITS2 ribozomální DNA. Každá amplifikační reakce o celkovém objemu 25 μl obsahovala 1x PCR pufor, 0,2 μl

BSA, 3 mM MgCl2, 0,6 μM dNTPs, 3 U Taq polymerázy (Fermentas, Waltham, USA), 2,4 μM každého primeru a 5 μl genomické DNA (20 ng/μl). Polymerázová řetězová reakce (PCR) probíhala v termocykléru Mastercycler epgradient S (Eppendorf, Hamburk, Německo) podle následujícího protokolu:

1) Počáteční denaturace 96 °C, 3 min 2) Denaturace 95 °C, 50s 3) Navázání primerů 51 °C, 50s 4) Elongace 72 °C, 50s 5) Závěrečná elongace 72 °C, 7min Denaturace, navázání primerů a elongace probáhala ve 40 cyklech. K vizualizaci PCR produktu byl použit 1% agarózový gel. PCR produkt byl purifikován použitím enzymu ExoSAP-IT (Amplia, Bratislava, Slovensko), kdy se smíchal 1 μl ExoSAP-IT a 2,5 μl PCR produktu, poté se směs vložila do termocykléru a nechala inkubovat při 37 °C 15 min a následně při 80 °C 15 minut. Sekvenační PCR reakce byla připravena s využitím kitu Big Dye Terminator Cycle Sequencing Kit 3.1 (Applied Biosystems, Foster City, Kalifornie, USA). Poté proběhla purifikace produktů sekvenační PCR s využitím kitu Big Dye XTerminator Purification kit 1 (Applied Biosystems, Foster City, Kalifornie, USA). Samotná sekvenace proběhla v sekvenátoru ABI 3130 Genetic Analyzer v laboratoři ÚBZ.

3. 5. 2 Fylogenetická analýza

Editace sekvencí byla provedena v programu Sequencher verze 4.7 (Gene Codes Corp.). Získané sekvence byly porovnány se sekvencemi aktuálně dostupnými v genové bance v aplikaci NCBI BLAST (https://blast.ncbi.nlm.nih.gov/Blast.cgi). Zarovnání sekvencí (tvorba alignmentů) proběhlo v programu MAFFT (Katoh et al., 2002). Jelikož oblast ITS1 představovala hypervariabilní region s obtížně zarovnatelnými homologickými pozicemi a zároveň tento marker byl často chybějící u druhů v genové bance, pro analýzy byly využity pouze oblasti 5.8S a ITS2. Na zjištění fylogenetické příbuznosti Gyrodactylus z Pyrenejského poloostrova k jejich kongenerům bylo získáno 42 sekvencí homologických úseků z genové banky (GenBank). Zarovnané sekvence byly ořezány pro sjednocení jejich délky Evoluční model GTR + G (,,General Time Reversible“ model s gamma rozložením) byl vybrán jako optimální pro každý úsek (tj., 5. 8S a ITS2) pomocí programu jModeltest verze 2.1.10 (Darriba et al., 2012) a ve fylogenetických analýzách byl aplikovaný pro každý úsek samostatně. V programu MrBayes verze 3.2.6 byla provedena analýza Bayesovské inference (Ronquist et al., 2012). Fylogenetická

rekonstrukce byla sestrojena pomocí MCMC (Markov chain Monte Carlo). Posteriorní pravděpodobnost (PP) pro uzly byla vypočtena jako frekvence konkrétního uzlu ve všech simulovaných stromech. Hledání nejoptimálnějšího stromu probíhalo po 1 milion generací a 30 % prvních stromů bylo odstraněno jako zahřívací fáze. Analýza maximální věrohodnosti (ML, maximum likelihood) byla provedena v online programu RaxML (Stamatakis, 2014). Podpora pro ML stromy – bootstrapová podpora (BP) byla vyhodnocena na základě kalkulace 1 000 pseudoreplikátů

Tab. 4: Seznam druhů rodu Gyrodactylus zahrnutých do fylogenetické analýzy.

Druh Hostitel Stát GenBank No. Gyrodactylus alekosi Přikrylová, Blažek Clarias gariepinus Mozambik FR850682.1 & Vanhove, 2011 Burchell, 1822

Gyrodactylus aphyae Malmberg, 1957 - Česká republika AJ407915.2

Gyrodactylus arcuatus Bychowsky, - - AJ001839.2 1933

Gyrodactylus barbi Ergens, 1976 Barbus barbus Česká republika AJ407916.2 (Linnaeus 1758)

Gyrodactylus botnicus Lumme, Zietara Phoxinus phoxinus Finsko AF484542.1 & Lebedeva, 2017 (Linnaeus, 1758)

Gyrodactylus branchicus Malmberg, Gasterosteus Belgie AF156669.1 1964 aculeatus Linnaeus 1758

Gyrodactylus carassii Malmberg, 1957 - Česká republika AJ407918.2

Gyrodactylus danastriae Lumme, Phoxinus phoxinus Polsko HM192925.1 Zietara & Lebedeva, 2017

Gyrodactylus derjavini Mikailov, 1975 - Velká Británie AJ001840.3

Gyrodactylus elegans von Nordmann, Blicca bjoerkna Česká republika AJ407920.2 1832 (Linnaeus, 1758)

Gyrodactylus ergensi Přikrylová, Sarotherodon Senegal FN394985.1 Matějusová, Musilová & Gelnar, 2009 galilaeus (Linnaeus 1758)

Gyrodactylus fossilis Lupu & Roman, - Česká republika AJ407921.2 1956

Gyrodactylus gobiensis Gloser, 1974 Gobio gobio Česká republika AJ566768.1 (Linnaeus 1758)

Gyrodactylus gobii Schulman, 1953 - Česká republika AJ407922.2

Gyrodactylus hildae Garcia-Vasquez, Oreochromis niloticus Etiopie FJ231869.1 Hansen, Christison, Bron & Shinn, 2011 niloticus (Linnaeus, 1758)

Gyrodactylus jiroveci Ergens & Barbatula barbatula Česká republika AM502860.1 Bychowsky, 1967 (Linnaeus, 1758)

Gyrodactylus katharineri von Barbus barbus Česká republika AJ407926.2 Nordmann, 1832

Gyrodactylus kobayashii Hukuda, 1940 Carassius auratus Čína KJ524572.1 (Linnaeus, 1758)

Gyrodactylus laevis Malmberg, 1957 Phoxinus phoxinus Finsko AY278036.1

Gyrodactylus laevisoides King, Cone, Phoxinus eos (Cope, Kanada KF263527.1 Mackley & Bentzen, 2013 1862)

Gyrodactylus lomi Ergens & Gelnar, Squalius cephalus Česká republika AJ407929.2 1988 (Linnaeus, 1758)

Gyrodactylus luciopercae Gusev, 1962 Perca fluviatilis Česká republika AJ407931.2 innaeus, 1758

Gyrodactylus macronychus Malmberg, Phoxinus phoxinus Česká republika AJ407893.2 1957

Gyrodactylus mediotorus King, Notropis hudsonius Kanada KF178301.1 Marcogliese, Forest, McLaughlin & (Clinton 1824) Bentzen, 2013

Gyrodactylus nigritae Přikrylová, Synodontis nigrita Senegal FR850686.1 Blažek & Vanhove, 2011 Valenciennes, 1840

Gyrodactylus nipponensis Ogawa & Anguilla japonica Japonsko AB063295.1 Egusa, 1978 Temminck & Schlegel 1846

Gyrodactylus nyanzae Paperna, 1973 Oreochromis niloticus Zimbabwe LN849939.1 (Linnaeus, 1758)

Gyrodactylus Tilapia sp. Zimbabwe LN849940.1 occupatus Zahradníčková, Barson, Luus-Powell & Přikrylová, 2016

Gyrodactylus pannonicus Molnar, 1968 Phoxinus phoxinus Slovensko HM192921.1

Gyrodactylus parisellei Zahradníčková, Oreochromis niloticus Zimbabwe LN849941.1 Barson, Luus-Powell & Přikrylová, 2016

Gyrodactylus prostae Ergens, 1963 Rutilus rutilus Česká republika AJ567673.1 (Linnaeus, 1758)

Gyrodactylus pterygialis Bychowsky & - AJ581657.1 Polyansky, 1953

Gyrodactylus rhodei Zitnan, 1964 Rhodeus sericeus Česká republika AJ407933.2 (Pallas, 1776)

Gyrodactylus rutilensis Glaser, 1974 Rutilus rutilus Česká republika AJ407934.2

Gyrodactylus rysavyi Ergens, 1973 Clarias anguillaris Senegal FR850679.1 (Linnaeus, 1758)

Gyrodactylus salaris Malmberg, 1957 - - AJ001847.1

Gyrodactylus sedelnikovi Gvosdev, Barbatula barbatula Česká republika AJ407935.2 1950

Gyrodactylus sprostonae Ling, 1962 Carassius gibelio Polsko AY278044.3 (Bloch 1782)

Gyrodactylus sturmbaueri Vanhove, Psedocrenilabrus Zimbabwe LN849938.1 Snoeks, Volckaert & Huyse, 2011 philander (Weber, 1897)

Gyrodactylus synodonti Přikrylová, Synodontis nigrita Senegal FR850684.1 Blažek & Vanhove, 2011

Gyrodactylus ulinganisus Garcia- Oreochromis Jihoafrická FJ231870.1 Vasquez, Hansen, Christison, Bron & mossambicus (Peters, republika Shinn, 2011 1852)

Gyrodactylus vimbi Shulman, 1954 Squalius cephalus Česká republika AJ407936.2

Macrogyrodactylus karibae Douellou & Clarias gariepinus Zimbabwe GU252715.1 Chishawa, 1995 Burchell, 1822

Gyrodactylus sp. 1 Squalius torgalensis, Portugalsko - Iberochondrostoma lusitaniucm, Squalius aradensis

Gyrodactylus sp. 2 Iberochondrostoma Portugalsko - almacai

Gyrodactylus sp. 3 Pseudochondrostoma Španělsko - duriense

Gyrodactylus sp. 4 Pseudochondrostoma Španělsko - duriense

Gyrodactylus sp. 5 Squalius torgalensis, Portugalsko - Squalius aradensis

Gyrodactylus sp. 6 Achondrostoma Španělsko - arcasii

Gyrodactylus sp. 7 Iberochondrostoma Portugalsko - lusitanicum

Gyrodactylus sp. 8 Achondrostoma Španělsko - arcasii

Gyrodactylus sp. 9 Ichondrostoma Španělsko - lemingii

Gyrodactylus sp. 10 Pseudochondrostoma Portugalsko - polylepis

Gyrodactylus sp. 11 Parachondrostoma Španělsko - miegii

Gyrodactylus sp. 12 Achondrostoma Španělsko, - arcasii, Portugalsko Achondrostoma occidentale, Iberochondrostoma lusitanicum, Squalius carolitertii

Gyrodactylus sp. 12 Squalius carolitertii Portugalsko -

Gyrodactylus sp. 13 Barbus haasi, Španělsko - Luciobarbus graellsii

Gyrodactylus sp. 14 Luciobarbus bocageii Španělsko, - Portugalsko

Gyrodactylus sp. 15 Luciobarbus sclateri Španělsko -

Gyrodactylus sp. 16 Luciobarbus comizo Španělsko -

Gyrodactylus sp. 17 Luciobarbus bocageii Španělsko, - Portugalsko

Gyrodactylus sp. 18 Luciobarbus graellsii Španělsko -

Gyrodactylus sp. 19 Luciobarbus sclateri Španělsko -

Gyrodactylus sp. 20 Squalius carolitertii Portugalsko -

Gyrodactylus sp. 21 Squalius torgalensis Portugalsko -

Gyrodactylus sp. 22 Squalius laietanus Španělsko -

Gyrodactylus sp. 23 Phoxinus bigerri Španělsko -

Gyrodactylus sp. 24 Achondrostoma Španělsko - arcasii

Pomlčkami jsou označeny informace, které nebyly v GenBank k dispozici a také druhy, které byly zaznamenány v rámci diplomové práce a nejsou zatím uloženy v GenBank.

3. 6 Epidemiologické parametry

Při studiu parazitární infekce se běžně využívají epidemiologické parametry, které popisují míru a rozložení infekce daného druhu parazita v populaci hostitele. Mezi základní epidemiologické pojmy patří prevalence, průměrná abundance a intenzita infekce. Prevalence se udává v procentech a byla vypočtena jako podíl infikovaných hostitelů vůči všem vyšetřeným hostitelům, tzn. počet infikovaných hostitelů děleným celkovým počtem všech vyšetřených hostitelů krát 100 (Bush et al., 1997). Dalším parametrem byla průměrná abundance, která se vyjadřuje jako průměrný počet jedinců určitého druhu parazita na všech jedincích hostitelského druhu, bez ohledu na to, zda hostitel je nebo není infikován (Bush et al., 1997). Pro abundanci byl pomocí programu Microsoft Excel vypočítaný konfidenční interval pro hladinu významnosti 95%. Třetím parametrem je intenzita infekce, která vyjadřuje počet daného druhu parazita na nebo v infikovaném hostiteli. V předložené práci byla uvedena jako rozmezí minimální a maximální hodnoty.

3. 7 Analýza parazitických společenstev

Společenstva parazitů můžeme studovat na třech různých úrovních – infraspolečenstva, metaspolečenstva a supraspolečenstva. Infraspolečenstva zahrnují všechny parazitické druhy nacházející se na nebo v jednom hostitelském jedinci. Metaspolečenstva představují soubor všech parazitických druhů, kteří se v určitém čase a prostoru nacházejí na jedné hostitelské populaci. Supraspolečenstva zahrnují všechna parazitická společenstva, která se nacházejí v daném ekosystému (Bush et al., 1997). V diplomové práci byly použity indexy, které jsou založeny na poměru početnosti druhů, a které počítají s rovnoměrností zastoupení jednotlivých druhů a některé také s druhovou bohatostí. Pro analýzu metaspolečenstev byl použit Shannonův index, dále Simpsonův index a index Shannonovy vyrovnanosti a pro analýzu infraspolečenstev byl použit Brillouinův index diverzity (indexy diverzity byly převzaty z práce Jarkovský et al., 2012). Shannonův-Wienerův index (Shannon & Weaver, 1949) vychází z informační teorie a je založen na náhodném výběru jedinců z teoreticky neomezeného množství a

přítomnosti všech druhů společenstva ve vzorku. Obvykle nabývá hodnot od 1,5 až 4,5. Tento index můžeme vyjádřit vztahem:

, kde S představuje celkový počet taxonů, ni počet jedinců i-tého druhu a N celkový počet jedinců. Brillouinův index (Brillouin, 1956) je využíván tehdy, kdy nejsme schopni zajistit náhodnost vzorkování nebo naše vzorky obsahují všechny členy společenstva. Tento index popisuje biodiverzitu společenstva, které je kompletně navzorkováno. Brillouinův index lze vyjádřit vztahem:

, kde S představuje celkový počet taxonů, ni počet jedinců i-tého taxonu a N celkový počet jedinců. Simpsonův index (Simpson, 1949) je jedním nejznámějších indexů využívaných pro analýzu diverzity. Je založen na dominanci a je silně závislý na nejpočetnějším druhu a málo citlivý ke vzácným druhům. Jeho hodnota se pohybuje v rozmezí 0 až 1 a lze vyjádřit vztahem:

, kde S představuje počet taxonů, , ni počet jedinců i-tého taxonu a N celkový počet. Shannonova vyrovnanost – vypovídá o průměrné hodnotě diverzity ,,vyčerpané“ daným společenstvem vzhledem ke společenstvu se shodnou početností druhů.

Maximální hodnota Shannonova indexu (Hmax) vyjadřuje, jaké hodnoty by index dosáhl, pokud by byla početnost všech druhů ve společenstvu stejná. Shannonova vyrovnanost je vyjádřena vztahem:

, kde H představuje hodnotu Shannonova indexu, Hmax je maximální hodnota Shannonova indexu a S je počet druhů.

4 Výsledky

4. 1 Druhová diverzita parazitických helmintů

Celkem bylo na sladkovodních rybách čeledi Cyprinidae a Leuciscidae identifikováno 5040 jedinců parazitických helmintů, z toho však bylo identifikováno 2 867 jedinců již v předchozích letech v rámci studie Benovics et al. (2020a). Největší část získaného materiálu tvoří zástupci taxonu Monogenea, kde bylo identifikováno 4 987 jedinců. V rámci rodu Dactylogyrus bylo determinováno 28 druhů, z toho 14 druhů představují potencionálně nové druhy (viz Přílohy – Obr. P15-P24), které doposud nebyly popsány. Rod Gyrodactylus byl zastoupen 30 druhy. Výsledky molekulárních analýz naznačují, že by se mohlo jednat o potencionálně nové druhy pro vědu. Z endoparazitických helmintů byly identifikovány celkem tři druhy taxonu Cestoda, jeden druh Acanthocephala a dva druhy Nematoda. Digenea jsou v práci kvůli složité determinaci metacerkárií a dospělých jedinců identifikovány pouze do úrovně rodů, v tomto případě bylo nalezeno pět rodů. Seznam hostitelsko-parazitických asociací je uveden v tabulce 5. Nejvyšší druhová diverzita parazitů byla zaznamenána u ryb rodu Luciobarbus. Na L. sclateri ze Španělska bylo nalezeno 10 taxonů, z toho pět druhů Monogenea, jeden druh Cestoda a čtyři rody Digenea. Vysoký počet parazitických taxonů byl také zaznamenán u L. guiraonis (8), L. bocageii (8), L. comizo (8) a L. graellsii (8). Nejvyšší počet druhů řádu Monogenea byl pozorován na L. bocageii, který byl infikován sedmi druhy tohoto taxonu. Endoparazitičtí helminti se nacházeli na hostitelích v maximálním počtu čtyři taxony na hostitele. Nejvyšší počet parazitických Digenea byl pozorován u L. sclateri (4) a P. willkommii (4). Další endoparazitičtí helminti se vyskytovali u jednotlivých hostitelů v nižším druhovém zastoupení. Nejnižší druhová diverzita parazitů (pouze jeden druh) byla pozorována u druhů S. valentinus, P. turiense, I. lemingii a A. oligolepis.

4. 1. 1 Hostitelská specifita parazitů kaprovitých ryb Pyrenejského poloostrova

Ektoparazitický rod Dactylogyrus byl nejčastěji zastoupen přechodnými generalisty (třída 3). Takovým druhem je například D. bocageii, který se vyskytoval na šesti hostitelských druzích ze dvou rodů. Mezi přechodné generalisty patří také D. lenkoranoïdes, který se vyskytoval u čtyř hostitelských druhů a dále D. mascomai, který byl nalezen na třech hostitelích, stejně jako D. polylepidis. Za střední specialisty (třída 2) můžeme považovat druhy např. D. legionensis, D. guadianensis, D. doadroi nebo D. andalousiensis, kteří infikují pouze druhy ryb rodu Luciobarbus. Naopak některé pozorované druhy jsou striktní specialisté (třída 1), jelikož se nacházely pouze na jednom hostitelském druhu. Jedná se především o druhy parazitující na zástupcích čeledi Leuciscidae, např. Dactylogyrus sp. 7 (viz Přílohy – Obr. P19) na S. carolitertii, Dactylogyrus sp. 5 (viz Přílohy – Obr. P17) na P. duriense nebo Dactylogyrus sp. 1 parazitující na A. arcasii. Zástupci rodu Gyrodactylus byli většinou nalezeni jeden druh na jednom hostiteli, většinou se tedy jednalo o striktní specialisty. Pouze Gyrodactylus sp. 1, Gyrodactylus sp. 12, Gyroctylus sp. 13, Gyrodactylus sp. 23 a Gyrodactylus sp. 28 představují přechodné generalisty, jelikož se nacházeli na více rodech. Střední specialistou je např. Gyrodactylus sp. 2, který se nacházel na dvou zástupcích rodu Iberochondrostoma a Gyrodactylus sp. 5 parazitující na dvou zástupcích rodu Squalius. Endoparazité nalezení na pyrenejských zástupcích čeledi Cyprinidae a Leuciscidae jsou podle nálezů z jiné literatury praví generalisté (Moravec 2001; Gibson et al., 2002; Kuchta et al., 2018; Moravec 2013), i přesto, že některé druhy byly nalezeny v zastoupení jeden druh na jednoho hostitele. V rámci Nematoda byly pozorovány dva druhy – Rhabdochona denudata (viz Přílohy – Obr. P25) a Schulamenela petruschewskii (viz Přílohy – Obr. P27). R. denudata případně larvy označené jako Rhabdochona sp. se nacházely na sedmi hostitelských druzích. S. petruschewskii a larvy označené jako Schulamenela sp. se nacházely u pěti hostitelských druhů. Cestoda byla nejvíce zastoupena druhem Schyzocotyle acheilognathi (viz Přílohy – Obr. P32), který se nacházel na čtyřech hostitelských druzích, naopak nejméně zastoupeným druhem byla Khawia armeniaca (viz Přílohy –

Obr. P34) a blíže neurčený druh Caryophillidae gen. sp., kteří byli identifikováni pouze na jednom hostiteli. Digenea byly nejčastěji zastoupeny blíže neurčenými druhy rodů Paleorchis (viz Přílohy – Obr. P31) a Asymphylodora (viz Přílohy – Obr. 30), kteří byli pozorováni na 4 hostitelských druzích a naopak Tylodephys sp. byl nalezen pouze na jednom hostiteli.

Tab. 5: Druhové spektrum nalezených parazitických helmintů na Pyrenejském poloostrově.

Taxon parazita Druh parazita HS L Druh hostitele Monogenea Dactylogyrus andalousiensis 2 S7 Luciobarbus comizo P6, S5 Luciobarbus sclateri Dactylogyrus balistae 2 P4 Luciobarbus bocageii Dactylogyrus bocageii 3 P4 Luciobarbus bocageii S7 Luciobarbus comizo S13 Luciobarbus graellsii S2, S3, S4 Luciobarbus guiraonis S7 Luciobarbus microcephalus P6, S5 Luciobarbus sclateri Dactylogyrus borealis 2 S11 Phoxinus bigerii Dactylogyrus doadrioi 2 S13 Luciobarbus graellsii S2, S3, S4 Luciobarbus guiraonis S7 Luciobarbus comizo Dactylogyrus ergensi 3 P2 Pseudochondrostoma polylepis Dactylogyrus guadianensis 2 S7 Luciobarbus comizo S7 Luciobarbus microcephalus S5 Luciobarbus sclateri Dactylogyrus legionensis 2 S13 Luciobarbus graellsii S2, S3, S4 Luciobarbus guiraonis Dactylogyrus lenkoranoïdes 3 S12 Barbus haasi S11 Luciobarbus bocageii S13 Luciobarbus graellsii S4 Luciobarbus guiraonis Dactylogyrus linstowoïdes 2 S2, S4 Luciobarbus guiraonis Dactylogyrus mascomai 3 S11 Luciobarbus bocageii S13 Luciobarbus graellsii S2, S4 Luciobarbus guiraonis Dactylogyrus naviculoides 3 P2 Pseudochondrostoma polylepis Dactylogyrus polylepidis 3 S10, S1 Achondrostoma arcasii S11 Pseudochondrostoma duriense P3 Squalius carolitertii Dactylogyrus sp. 1 1 S10 Achondrostoma arcasii Dactylogyrus sp. 2 3 S10 Achondrostoma arcasii S12 Parachondrostoma miegii S4 Parachondrostoma turiense

Dactylogyrus sp. 3 1 S8 Iberocypris alburnoides Dactylogyrus sp. 4 1 S8 Iberocypris alburnoides Dactylogyrus sp. 5 1 S11 Pseudochondrostoma duriense Dactylogyrus sp. 6 2 P3 Squalius carolitertii S7, P4 Squalius pyrenaicus Dactylogyrus sp. 7 1 P3 Squalius carolitertii Dactylogyrus sp. 8 1 P6 Iberochondrostoma almacai Dactylogyrus sp. 9 1 P6 Iberochondrostoma almacai Dactylogyrus sp. 10 1 P1 Achondrostoma occidentale Dactylogyrus sp. 11 1 P1 Achondrostoma occidentale Dactylogyrus sp. 12 2 P5, P7 Squalius aradensis P6 Squalius torgalensis Dactylogyrus sp. 13 1 P6 Squalius torgalensis Dactylogyrus sp. 14 1 P2 Pseudochondrostoma polylepis Gyrodactylus sp. 1 3 P4 Iberochondrostoma lusitanicum P5 Squalius aradensis P6 Squalius torgalensis Gyrodactylus sp. 2 2 P6 Iberochondrostoma almacai P4 Iberochondrostoma lusitanicum Gyrodactylus sp. 3 1 S11 Pseudochondrostoma duriense Gyrodactylus sp. 4 1 S11 Pseudochondrostoma duriense Gyrodactylus sp. 5 2 P5, P7 Squalius aradensis P6 Squalius torgalensis Gyrodactylus sp. 6 1 S10, S13 Achondrostoma arcasii Gyrodactylus sp. 7 1 P4 Iberochondrostoma lusitanicum Gyrodactylus sp. 8 1 S1 Achondrostoma arcasii Gyrodactylus sp. 9 1 S9 Iberochondrostoma lemingii Gyrodactylus sp. 10 1 P2 Pseudochondrostoma polylepis Gyrodactylus sp. 11 1 S12 Parachondrostoma miegii Gyrodactylus sp. 12 3 S10 Achondrostoma arcasii P1 Achondrostoma occidentale P4 Iberochondrostoma lusitanicum P3 Squalius carolitertii Gyrodactylus sp. 13 3 S12 Barbus haasi S13 Luciobarbus graellsii Gyrodactylus sp. 14 1 P4, S11 Luciobarbus bocageii Gyrodactylus sp. 15 1 S5 Luciobarbus sclateri Gyrodactylus sp. 16 2 S7 Luciobarbus comizo S7 Luciobarbus microcephalus Gyrodactylus sp. 17 1 P4, S11 Luciobarbus bocageii Gyrodactylus sp. 18 1 S13 Luciobarbus graellsii Gyrodactylus sp. 19 1 S5 Luciobarbus sclateri Gyrodactylus sp. 20 1 P3 Squalius carolitertii Gyrodactylus sp. 21 1 P6 Squalius torgalensis Gyrodactylus sp. 22 1 S13 Squalius laietanus Gyrodactylus sp. 23 3 S11 Phoxinus bigerri

S11 Pseudochondrostoma duriense S6 Pseudochondrostoma willkommii Gyrodactylus sp. 24 1 S10 Achondrostoma arcasii Gyrodactylus sp. 25 1 P5 Iberochondrostoma almacai Gyrodactylus sp. 26 1 S11 Luciobarbus bocageii Gyrodactylus sp. 27 1 S12 Barbus haasi Gyrodactylus sp. 28 3 S11 Phoxinus bigerri S11 Pseudochondrostoma duriense Gyrodactylus sp. 29 1 S7 Luciobarbus comizo Gyrodactylus sp. 30 1 P5, P7 Squalius aradensis Acanthocephala Echinorhynhus sp. 5 S12 Barbus haasi Nematoda Rhabdochona denudata 5 S12 Barbus haasi S13 Luciobarbus graellsii S3 Luciobarbus guiraonis P3 Squalius carolitertii Rhabdochona sp. 5 S1 Achondrostoma arcasii S12 Barbus haasi S3, S4 Luciobarbus guiraonis S13 Squalius laietanus S2 Squalius valentinus Schulmanela petruschewskii 5 P2 Achondrostoma oligolepis P2 Pseudochondrostoma polylepis P3 Squalius carolitertii P4 Squalius pyrenaicus Schulmanela sp. 5 S3 Luciobarbus guiraonis P2 Pseudochondrostoma polylepis P5 Squalius aradensis P3 Squalius carolitertii Cestoda Khawia armeniaca 5 S7 Luciobarbus comizo Caryophyllidae gen. sp. S7 Luciobarbus comizo Schyzocotyle acheilognathi 5 S11 Luciobarbus bocageii S7 Luciobarbus comizo S5 Luciobarbus sclateri Digenea Allocreadium sp. - P6 Pseudochondrostoma willkommii Asymphylodora sp. 5 S5 Luciobarbus sclateri S6 Pseudochondrostoma willkommii S5 Squalius malacitamus Cyathocotylidae gen. sp. 5 S5 Luciobarbus sclateri P6 Pseudochondrostoma willkommii S5 Squalius malacitamus Paleorchis sp. 5 S5 Luciobarbus sclateri P6 Pseudochondrostoma willkommii S5 Squalius malacitamus Tylodelphys sp. - S5 Luciobarbus sclateri L = kód lokality, HS = hostitelská specifita: 1 = striktní specialista, 2 = střední specialista, 3 = přechodný generalista, 4 = běžný generalista, 5 = pravý generalista.

4. 2 Epidemiologie parazitů

V tabulce 6 jsou zaznamenány základní epidemiologické charakteristiky, které popisují míru parazitární infekce nalezených druhů helmintů u studovaných druhů kaprovitých ryb. Mezi tyto charakteristiky patří prevalence, která je uvedena v procentech, dále průměrná abundance přepočítaná na všechny vyšetřené jedince daného druhu a minimální a maximální intenzita infekce. Prevalence všech druhů parazitů se u jednotlivých hostitelů pohybovala v rozmezí od 4 % do 100 %. Nejvyšší prevalence byly zaznamenány u ektoparazitických druhů rodů Dactylogyrus a Gyrodactylus. U rodu Dactylogyrus se prevalence pohybovala od 4 % do 100 %, přičemž průměrná prevalence byla 38 %. Nejvyšší prevalence v rámci rodu Dactylogyrus byla zaznamenána u Dactylogyrus sp. 6 (100 %), který se nachází na hostiteli S. pyrenaicus (5 jedinců). Dále byla značně vysoká prevalence zaznamenaná např. u druhu D. polylepidis (93 %) parazitujícím na A. arcasii. Nejnižší prevalence byla zjištěna u druhu D. ergensi, který se nacházel pouze na jednom jedinci z celkem 25 vyšetřených zástupců druhu P. polylepis. Pro rod Gyrodactylus se prevalence pohybovala od 7 % do 100 % a průměrná prevalence byla 31 %, přičemž nejvyšší prevalence byla zaznamenána u Gyrodactylus sp. 6 (100 %) parazitujícím na A. arcasii a nejnižší prevalence byla zjištěna u Gyrodactylus sp. 27 (7 %) u B. haasi. U endoparazitických druhů se prevalence pohybovala v porovnání s ektoparazity v relativně v nízkých hodnotách. Nejvyšší prevalence (50 %) byla zaznamenána u druhu čeledě Cyathocotylidae a zástupce rodu Paleorchis sp. z hostitele S. malacitamus a R. denudata (43 %) z A. oligolepis. Nejnižší prevalence (4 %) byla pozorována u S. petruschewskii a Schulmanela sp. u P. polylepis. Nejvyšší průměrné abundance byly zaznamenány především u parazitů rodu Dactylogyrus, přičemž nejvyšší hodnoty dosahoval D. guadianensis (62,60) na hostiteli L. comizo. Nejnižší průměrná abundance byla pozorovaná u D. ergensi (0,01) nacházejícím se na P. polylepis. U druhů rodu Gyrodactylus byla nejvyšší hodnota zaznamenána u Gyrodactylus sp. 6 (6,90) parazitujícím na A. arcasii a naopak nejnižší hodnoty vykazoval Gyrodactylus sp. 13 na L. graellsii. U endoparazitů se průměrná abundance pohybovala ve velmi nízkých hodnotách. Nejvyšší hodnoty 1,00 dosáhly

Rhabdochona sp. u S. laietanus a Cyathocotylidae na S. malacitamus. Nejnižší hodnota 0,04 byla zaznamenána u S. petruschewskii na P. polylepis. Nejvyšší hodnoty intenzity infekce byly zaznamenány v rámci rodu Dactylogyrus, především u zástupců parazitujících na druzích rodu Luciobarbus. U D. guadianensis parazitujícím na L. comizo byla pozorována nejvyšší hodnota intenzity infekce, kdy bylo zaznamenáno 170 jedinců na hostiteli. Další vysoké hodnoty byly zaznamenány u druhů D. bocageii (127) na L. bocageii anebo u Dactylogyrus sp. 6 (115) parazitujícím na S. pyrenaicus v Portugalsku. V případě rodu Gyrodactylus dosáhly nejvyšší intenzity infekce druhy a Gyrodactylus sp. 1 (19) na S. torgalensis a Gyrodactylus sp. (16) na A. arcasii. U endoparazitů byly intenzity infekce výrazně nižší, pohybovaly se od jednoho do maximálně tří jedinců na hostitele.

Tab. 6: Přehled epidemiologických charakteristik parazitů na jednotlivých hostitelských druzích Pyrenejského poloostrova.

IN Hostitel N L Taxon parazita Druh parazita Počet NP A (průměr + CI) (min-max) Achondrostoma arcasii 10 S10 Monogenea Dactylogyrus polylepidis 9 40% 0,90 (0 - 1,8) 1-3 Dactylogyrus sp. 1 35 70% 3,50 (0,2 - 7,2) 1-17 Dactylogyrus sp. 2 17 60% 1,70 (0,2 - 3,2) 1-5 Gyrodactylus sp. 6 69 100% 6,90 (3,6 - 10,2) 3-16 Gyrodactylus sp. 12 17 70% 1,70 (0,5 - 2,9) 1-5 Gyrodactylus sp. 24 4 30% 0,40 (0,1 - 0,9) 1-2 15 S1 Monogenea Dactylogyrus polylepidis 44 93% 2,90 (1,5 - 4,5) 1-10 Gyrodactylus sp. 8 6 27% 0,40 (0 - 0,8) 1-2 Nematoda Rhabdochona sp. 1 6% 0,060 (0,1 - 0,2) 1 8 S13 Monogenea Gyrodactylus sp. 6 3 25% 0,30 (0,2 - 1) 1 Achondrostoma occidentale 13 P1 Monogenea Dactylogyrus sp. 10 12 33% 1,00 (0,3 - 2,3) 1-7 Dactylogyrus sp. 11 3 25% 0,25 (0 - 0,5) 1 Gyrodactylus sp. 12 1 8% 0,08 (0,1 - 0,3) 1 Achondrostoma oligolepis 8 P2 Nematoda Schulmanela petruschewskii 1 12% 0,10 (0 ,1- 0,4) 1 Barbus haasi 14 S12 Monogenea Dactylogyrus lenkoranoïdes 2 14% 0,10 (0,06 - 0,4) 1 Gyrodactylus sp. 13 7 36% 0,50 (0,01 - 1) 1-3 Gyrodactylus sp. 27 1 7% 0,07 (0,08 - 0,2) 1 Nematoda Rhabdochona denudata 7 43% 0,50 (0,1 - 0,9) 1-2 Rhabdochona sp. 1 7% 0,50 (0,08 - 0,2) 1 Acanthocephala Echinorhynchus sp. 2 14% 0,10 (0 ,06- 0,3) 1 Iberochondrostoma almacai 19 P6 Monogenea Dactylogyrus sp. 8 37 74% 1,90 (1 - 2,8) 1-5 Dactylogyrus sp. 9 5 16% 0,30 (0,05 - 0,6) 1-2 Gyrodactylus sp. 2 34 53% 1,80 (0,7 - 2,9) 1-8 Gyrodactylus sp. 25 18 63% 0,90 (0,5 - 1,4) 1-3 Iberocypris alburnoides 12 S8 Monogenea Dactylogyrus sp. 3 26 75% 2,20 (1 - 3,5) 1-6 Dactylogyrus sp. 4 8 50% 0,60 (0,2 - 1,1) 1-2

Iberochondrostoma lemingii 15 S9 Monogenea Gyrodactylus sp. 9 8 26% 0,50 (0,1 - 1,1) 1-3 Iberochondrostoma lusitanicum 15 P4 Monogenea Gyrodactylus sp. 1 1 7% 0,06 (0 - 0,2) 1 Gyrodactylus sp. 2 1 7% 0,06 (0 - 0,2) 1 Gyrodactylus sp. 7 13 20% 0,90 (0,3 - 2,4) 1-7 Gyrodactylus sp. 12 5 20% 0,30 (0,1 - 0,8) 1-3 Luciobarbus bocageii 15 P4 Monogenea Dactylogyrus balistae 40 27% 2,60 (0,8 - 4,4) 2-23 Dactylogyrus bocageii 506 33% 33,7 (5,4 - 62) 59-127 Gyrodactylus sp. 14 3 7% 0,06 (0,2 - 0,6) 3 Gyrodactylus sp. 17 5 13% 0,30 (0,1 - 0,8) 2-3 10 S11 Monogenea Dactylogyrus lenkoranoïdes 6 10% 0,60 (-0,7 - 2) 6 Dactylogyrus mascomai 12 40% 1,20 (0,1 - 2,5) 2-6 Gyrodactylus sp. 14 8 30% 0,80 (0,2 - 1,8) 2-4 Gyrodactylus sp. 17 11 60% 1,10 (0,3 - 1,9) 1-3 Gyrodactylus sp. 26 2 20% 0,20 (0,1 - 0,5) 1 Cestoda Schyzocotyle acheilognathi 2 10% 0,20 (0,2 - 0,6) 2 Luciobarbus comizo 11 S7 Monogenea Dactylogyrus andalousiensis 19 45% 1,70 (0,2 - 3,6) 1-9 Dactylogyrus bocageii 101 45% 9,20 (1,6 - 16,7) 14-30 Dactylogyrus guadianensis 689 45% 62,60 (11,4 - 113) 69-170 Dactylogyrus doadroi 4 18% 0,36 (0,3 - 1) 1-3

Gyrodactylus sp. 16 25 27% 2,20 (0,7 - 5,3) 5-14 Gyrodactylus sp. 29 4 9% 0,40 (0,4 - 1,2) 4 Cestoda Caryophyllidea gen. sp. 2 9% 0,20 (0,2 - 0,6) 2 Khawia armeniaca 2 18% 0,20 (0,08 - 0,5) 1 Schyzocotyle acheilognathi 3 18% 0,30 (0,1 - 0,7) 1-2 Luciobarbus graellsii 13 S13 Monogenea Dactylogyrus bocageii 91 46% 7,00 (0,4 - 13,6) 4-35 Dactylogyrus doadrioi 2 15% 0,20 (0,07 - 0,4) 1 Dactylogyrus legionensis 30 30% 2,30 (0,6 - 5,2) 2-16 Dactylogyrus lenkoranoïdes 165 54% 12,60 (3,3 - 22,1) 8-40 Dactylogyrus mascomai 178 46% 13,6 (0,9 - 26,5) 3-55

Gyrodactylus sp. 13 1 8% 0,08 (0,09 - 0,2) 1 Gyrodactylus sp. 18 5 8% 0,40 (0,4 - 1,2) 5 Nematoda Rhabdochona denudata 3 8% 0,20 (0,2 - 0,7) 3 Luciobarbus guiraonis 6 S2 Monogenea Dactylogyrus bocageii 30 17% 5,00 (7,8 - 17,8) 30 Dactylogyrus doadrioi 49 1 8,20 (12,8 -21,1) 49 7 % Dactylogyrus legionensis 50 17% 8,30 (13,1 - 29,8) 50 Dactylogyrus linstowoïdes 2 17% 0,30 (0,5 - 1,2) 2 Dactylogyrus mascomai 4 17% 0,60 (1 - 2,4) 4 10 S3 Monogenea Dactylogyrus bocageii 17 30% 1,70 (0,4 - 3,8) 3-8 Dactylogyrus doadrioi 38 50% 3,80 (0 - 7,6) 1-13 Dactylogyrus legionensis 2 20% 0,20 (0,1 - 0,5) 1 Dactylogyrus mascomai 3 20% 0,30 (0,2 - 0,8) 1-2 Nematoda Rhabdochona denudata 1 10% 0,10 (0,1 - 0,3) 1 Rhabdochona sp. 1 10% 0,10 (0,1 - 0,3) 1 Schulmanela sp. 1 10% 0,10 (0,1 - 0,3) 1 6 S4 Monogenea Dactylogyrus bocageii 51 50% 8,50 (11,8 - 28,8) 1-48 Dactylogyrus doadrioi 25 17% 4,10 (6,5 - 14,8) 25 Dactylogyrus legionensis 6 17% 1,00 (1,6 - 3,6) 6 Dactylogyrus lenkoranoïdes 16 17% 2,60 (4,1 - 9,5) 16 Dactylogyrus linstowoïdes 7 17% 1,20 (1,8 - 4,2) 7 Dactylogyrus mascomai 49 50% 8,20 (10,3 - 26,2) 1-44 Nematoda Rhabdochona sp. 2 33% 0,30 (0,2 - 0,9) 1 Luciobarbus microcephalus 11 S7 Monogenea Dactylogyrus bocageii 2 9% 0,20 (0,2 - 0,6) 2 Dactylogyrus doadrioi 1 9% 0,09 (0,1 - 0,3) 1 Dactylogyrus guadianensis 65 9% 5,90 (7,2 - 19,1) 65 Gyrodactylus sp. 16 3 9% 0,30 (0,3 - 0,8) 3 Luciobarbus sclateri 10 P6 Monogenea Dactylogyrus andalousiensis 120 50% 12,0 (0,3 - 24,3) 9-48 Dactylogyrus bocageii 475 50% 47,50 (11,5 - 83,5) 85-104

10 S5 Monogenea Dactylogyrus andalousiensis 1 10% 0,20 (0,1 - 0,3) 1 Dactylogyrus bocageii 22 60% 2,20 (0,4 - 4) 1-7 Dactylogyrus guadianensis 212 70% 21,20 (4,7 - 37,5) 6-68 Gyrodactylus sp. 15 10 20% 1,00 (0,5 - 2,5) 4-6 Gyrodactylus sp. 19 3 10% 0,30 (0,3 - 1) 3 Cestoda Schyzocotyle acheilognathi 2 10% 0,20 (0,2 - 0,7) 2 Digenea Asymphylodora sp. 3 30% 0,30 (0,1 - 0,8) 1-2 Paleorchis sp. 1 10% 0,10 (0,1 - 0,3) 1 Cyathocotylidae gen. sp. 1 10% 0,10 (0,1 - 0,3) 1 Tylodelphys sp. 1 10% 0,10 (0,1 - 0,3) 1 Parachondrostoma miegii 12 S12 Monogenea Dactylogyrus sp. 2 24 75% 2,00 (0,6 - 2,6) 1-5 Gyrodactylus sp. 11 4 17% 0,30 (0,1 - 0,7) 0 Parachondrostoma turiense 18 S4 Monogenea Dactylogyrus sp. 2 12 17% 0,60 (0,2 - 1,6) 1-7 Phoxinus bigerri 12 S11 Monogenea Dactylogyrus borealis 3 17% 0,25 (0,1 - 0,6) 1-2 Gyrodactylus sp. 23 10 42% 0,80 (0,1 - 1,7) 1-5 Gyrodactylus sp. 28 23 66% 1,90 (0,3 - 3,5) 1-7 Pseudochondrostoma duriense 9 S11 Monogenea Dactylogyrus sp. 5 19 88% 2,10 (1,3 - 2,9) 1-3 Dactylogyrus polylepidis 1 11% 0,10 (0,1 - 0,4) 1 Gyrodactylus sp. 3 2 11% 0,20 (0,2 - 0,7) 2 Gyrodactylus sp. 4 1 11% 0,10 (0,1 - 0,4) 1 Gyrodactylus sp. 23 1 11% 0,10 (0,1 - 0,4) 1 Gyrodactylus sp. 28 5 33% 0,60 (0,1 - 1,2) 1-2 Pseudochondrostoma polylepis 25 P2 Monogenea Dactylogyrus ergensi 1 4% 0,04 (0 - 0,1) 1 Dactylogyrus naviculoides 7 16% 0,30 (0 - 0,6) 1-3 Dactylogyrus sp. 14 12 24% 0,50 (0,1 - 0,9) 1-3 Gyrodactylus sp. 10 2 8% 0,08 (0 - 0,2) 1 Nematoda Schulmanela petruschewskii 1 4% 0,04 (0 - 0,1) 1 Schulmanela sp. 2 4% 0,08 (0,1 - 0,3) 2 Pseudochondrostoma willkommii 11 S6 Monogenea Gyrodactylus sp. 23 1 9% 0,09 (0,1 - 0,3) 1 Digenea Allocreadium sp. 1 9% 0,09 (0,1 - 0,3) 1 54

Paleorchis sp. 2 9% 0,20 (0,2 - 0,6) 2 Asymphylodora sp. 3 18% 0,30 (0,1 - 0,7) 1-2 Cyathocotylidae gen. sp. 1 9% 0,09 (0,1 - 0,3) 1 Squalius aradensis 5 P5 Monogenea Dactylogyrus sp. 12 133 100% 26,60 (13 - 40,2) 13-38 Gyrodactylus sp. 1 3 40% 0,60 (0,5 - 1,7) 1-2 Gyrodactylus sp. 5 1 20% 0,20 (0,4 - 0,8) 1 Gyrodactylus sp. 30 6 40% 1,20 (1 - 3,4) 2-4 Nematoda Schulmanela sp. 2 40% 0,40 (0,3 - 1,1) 1 6 P7 Monogenea Dactylogyrus sp. 12 30 83% 5,00 (0,2 - 9,8) 1-11 Gyrodactylus sp. 5 3 20% 0,50 (0,8 - 1,8) 3 Gyrodactylus sp. 30 16 66% 2,70 (0,2 - 6,8) 1-7 Squalius carolitertii 15 P3 Monogenea Dactylogyrus polylepidis 2 13% 0,10 (0,1 - 0,3) 1 Dactylogyrus sp. 6 38 60% 2,50 (0,7 - 4,4) 1-12 Dactylogyrus sp. 7 2 13% 0,10 (0,1 - 3,2) 1 Gyrodactylus sp. 12 6 13% 0,40 (0,3 - 1,1) 1-5 Gyrodactylus sp. 20 11 40% 0,70 (0,1 - 1,4) 1-4 Nematoda Rhabdochona denudata 1 9% 0,09 (0 - 0,2) 1 Schulmanela petruschewskii 7 20% 0,50 (0,1 - 1,1) 1-3 Schulmanela sp. 1 9% 0,09 (0 - 0,2) 1 Squalius laietanus 5 S13 Monogenea Gyrodactylus sp. 22 5 40% 1,00 (0,7 - 2,7) 2-3 Nematoda Rhabdochona sp. 5 40% 1,00 (0,7 - 2,7) 2-3 Squalius malacitamus 10 S5 Digenea Paleorchis sp. 5 50% 0,5 (0 - 1) 1-2 Asymphylodora sp. 1 10% 0,1 (0,1 - 0,3) 1 Cyathocotylidae gen. sp. 10 50% 1,00 (0,1 - 2) 1-3 Squalius pyrenaicus 5 S7 Monogenea Dactylogyrus sp. 6 210 100% 22,00 (8,1 - 92,1) 11-98 10 P4 Monogenea Dactylogyrus sp. 6 394 50% 39,40 (5 - 73,8) 25-115 Nematoda Schulmanela petruschewskii 2 10% 0,10 (0,3 - 0,7) 2 Squalius torgalensis 15 P6 Monogenea Dactylogyrus sp. 12 198 53% 13,20 (3,8 - 22,5) 5-48 Dactylogyrus sp. 13 95 53% 6,30 (2,3 - 10,3) 7-22 Gyrodactylus sp. 1 41 40% 2,70 (0,1 - 5,6) 2-19 55

Gyrodactylus sp. 5 20 33% 1,30 (0 - 2,6) 1-7 Gyrodactylus sp. 21 64 66% 4,20 (1,6 - 6,9) 2-14 Squalius valentinus 18 S2 Nematoda Rhabdochona sp. 3 5% 0,20 (0,1 - 0,5) 3 L = lokalita, N = počet vyšetřených hostitelských jedinců, NP = počet nalezených parazitů, P = prevalence, A = abundance, CI = konfidenční interval, IN (min-max) = minimální a maximální intenzita infekce.

4. 3 Analýza diverzity parazitických společenstev

Pro analýzu diverzity metaspolečenstev parazitických helmintů byl vypočítán Shannonův index diverzity, Simpsonův index diverzity a Shannonův index vyrovnanosti společenstva. Pro analýzu infraspolečenstev byl vypočítán Brillouinův index diverzity. Zjištěné hodnoty jsou zaznamenány v tabulce 7. Nejvyšší diverzita na úrovni metaspolečenstev, tzn. vysoké hodnoty Shannonova indexu, byla zaznamenaná u P. wilomii (1,76), který zároveň vykazoval vysokou druhovou vyrovnanost, dále byla vysoká diverzita zaznamenaná např. u L. guiranoides (1,60) v řece Turia, A. arcasii (1,50) nacházející se v řece Tera nebo u P. polylepis. Naopak nízké hodnoty Shannonova indexu byly zaznamenány u S. pyrenaicus (0,03). Vysoká hodnota Simpsonova indexu a zároveň nízká hodnota Shannonova indexu a Shannonova indexu vyrovnanosti byla zaznamenána u L. microcephalus jako výsledek druhové dominance D. guadianensis nebo např. u I. Alburnoides, kde dominoval druh Dactylogyrus sp. 3 a u L. sclateri s dominujícím druhem D. bocageii. Nejvyšší průměrná hodnota Brillouinova indexu diverzity byla zaznamenaná u S. torgalensis. Nejnižší průměrné hodnoty byly pozorovány u S. pyrenaicus (0,02) nebo u A. occidentale (0,04).

Tab. 7: Indexy diverzity společenstev parazitických helmintů .

Shannonův Simpsonův Shannonův index Brillouinův index Hostitel L N index index vyrovnanosti (průměr + SD) Achondrostoma S1 3 0,48 0,24 0,54 0,09 ± 0,16 arcasii S10 6 1,50 0,71 0,72 0,81 ± 0,30 S13 1 - - - - Achondrostoma P1 3 0,77 0,43 0,71 0,04 ± 0,09 occidentale Achondrostoma P2 1 - - 1,00 - oligolepis Iberochondrostoma S9 1 - - - - lemingii Iberochondrostoma P4 4 1,00 0,54 0,68 0,21 ± 0,27 lusitanicum Iberochondrostoma P6 4 1,22 0,68 0,85 0,35 ± 0,27 almacai Iberocyprys S8 2 0,56 0,37 0,88 0,18 ± 0,18 alburnoides Barbus haasi S12 6 1,62 0,77 0,86 0,18 ± 0,20 Luciobarbus bocageii P4 4 0,35 0,16 0,35 0,24 ± 0,19

Luciobarbus bocageii S11 5 1,39 0,75 1,00 0,37 ± 0,3 Luciobarbus comizo S7 8 0,69 0,32 0,25 0,64 ± 0,12 Luciobarbus graellsii S13 8 1,34 0,70 0,48 0,84 ± 0,42 Luciobarbus guiraonis S2 5 1,25 0,69 0,69 - S3 7 1,16 0,57 0,45 0,50 ± 0,42 S4 7 1,60 0,76 0,70 0,85 ± 0,46 Luciobarbus S7 4 0,40 1,16 0,37 - microcephalus Luciobarbus sclateri P6 2 0,50 0,32 0,83 0,43 ± 0,15 S5 10 0,74 0,30 0,21 0,49 ± 0,14 Parachondrostoma S12 2 0,43 0,25 0,77 0,05 ± 0,14 miegii Parachondrostoma S4 1 - - - - turiense Phoxinus bigerii S11 3 0,88 0,52 0,80 0,13 ± 0,25 Pseudochondrostoma S11 5 1,07 0,52 0,58 0,24 ± 0,24 duriense Pseudochondrostoma P2 6 1,47 0,70 0,73 0,25 ± 0,26 polylepis Pseudochondrostoma S6 5 1,76 0,86 1,16 0,33 ± 0,25 willkommii Squalius aradensis P5 5 0,40 0,16 0,30 0,25 ± 0,21 P7 3 0,86 0,53 0,79 0,44 ± 0,14 Squalius carolitertii P3 8 1,45 0,65 0,53 0,44 ± 0,31 Squalius laietanus S13 2 0,74 0,55 1,05 0,15 ± 0,21 Squalius malacitamus S5 3 0,89 0,54 0,81 0,10 ± 0,18 Squalius pyrenaicus S7 1 - - - - P4 2 0,03 0,01 0,52 0,02 ± 0,03 Squalius torgalensins P6 5 1,36 0,69 0,78 0,93 ± 0,22 Squalius valentinus S2 1 - - - - L = lokalita, PN = počet druhů parazitů, pomlčkou jsou označeny nedostupné informace.

4. 4 Fylogenetická analýza

Finální alignment použitý pro fylogenetickou rekonstrukci byl sestaven z 84 sekvencí, ze kterých 42 bylo nově získaných pro účely téhle práce a měl celkovou délku 550 bázových párů (bp). Zbývající sekvence byly ze známých druhů z předešlých studií (Tab. 4). Obě fylogenetické analýzy (tj., BI a ML) vygenerovaly stromy s identickými topologiemi. Na obrázku 7 je tedy znázorněna rekonstrukce fylogenetických vztahů mezi zástupci rodu Gyrodactylus nalezených na Pyrenejském poloostrově a mezi vybranými zástupci parazitujících na sladkovodních rybách v Evropě a v Africe (viz Tab. 4) vygenerovaná z BI. U uzlů fylogenetického stromu jsou zobrazené jak PP z BI, také BP z ML analýzy. Pro zakořenění byl jako vnější skupina použit Macrogyrodactylus karibae, který parazituje na sladkovodních rybách Afriky. Všechny druhy byly rozděleny do pěti dobře podpořených skupin. Fylogenetická rekonstrukce ukazuje, že zástupci rodu Gyrodactylus parazitujících na kaprovitých rybách Pyrenejského poloostrova netvoří monofyletickou skupinu. Tito zástupci byli rozděleni do dvou dobře podporovaných skupin. Skupina A (PP = 1/ BP = 97) zahrnuje šest druhů rodu Gyrodactylus parazitujících na druzích rodu Achondrostoma, Iberochondrostoma, Squalius a Pseudochondrostoma. Jedná se o morfologicky velmi podobné druhy parazitující na kaprovitých rybách Pyrenejského poloostrova (viz Přílohy – Obr. P1). Skupina B (PP = 1/ BP = 100) zahrnuje čtyři africké druhy - G. alekosi a G. rysavyi, kteří oba parazitují na Clarias gariepinus (řád Siluriformes, čeleď Clariidae) a G. nigritae a k němu sesterský taxon G. synodonti, druhy parazitující na hostiteli Synodontis nigrita (řád Siluriformes, čeleď Mochokidae). Skupina C (PP = 1/ BP = 92) představuje nejdiverzifikovanější skupinu, ve které lze vidět několik evolučních linií, ale za použití markerů v této práci nejsou vztahy mezi jednotlivými liniemi dostatečně vyřešeny. První linie (na obrázku označena číslicí 1) zahrnuje pyrenejské druhy rodu Gyrodactylus parazitující na zástupcích čeledi Leuciscidae. Druhá linie (na obrázku označena číslicí 2) je tvořena druhy, které se vyskytují na rodech Barbus a Luciobarbus (tj., Cyprinidae) na Pyrenejském poloostrově. Součástí této linie jsou i evropské druhy G. barbi, který parazituje zástupce rodu Barbus a G. katharineri, kteří parazitují na rybách čeledi Cyprinidae v oblasti Eurasie. Skupina D (PP = 1/ BP = 100) je tvořena

výhradně africkými druhy, kteří parazitují na rybách čeledi Cichlidae. Poslední skupina E (PP = 1/ BP = 98) je tvořena jednak evropskými druhy mezi které spadá G. pterygialis parazitující na Cyclopterus lumpus a G. branchicus, který parazituje na Gasterosteus aculeatus a dále druhy G. mediotorus, který parazituje v Kanadě na Notropis hudsonius(řád Cypriniformes, čeleď Leuciscidae) a G. nipponensis, který parazituje na japonských sladkovodních rybách.

Obr. 7: Fylogenetická rekonstrukce vztahů mezi druhy rodu Gyrodactylus. Červeně jsou označeny pyrenejské druhy Gyrodactylus, získané v rámci předložené práce, písmeny A-E jsou označeny jednotlivé skupiny, číslicemi 1-7 jsou označeny jednotlivé linie v rámci skupiny C. Hodnoty podpory jednotlivých uzlů jsou uvedeny v pořadí PP (posteriorní pravděpodobnosti) odpovídající BI analýze a BP (boostrapová podpora) odpovídající ML analýze. Pomlčkami jsou značeny hodnoty pro BI > 0,8 a pro ML > 0,5.

5 Diskuze

Předložená diplomová práce se zabývá parazitofaunou kaprovitých endemických ryb na Pyrenejském poloostrově. Západní Středomoří je oblast obzvlášť bohatá na endemické druhy sladkovodních ryb, nicméně existuje jen málo poznatků o jejich parazitofauně. Předchozí studie zaměřené právě na tuhle oblast se věnovaly především parazitům rodu Dactylogyrus (González-Lanza & Alvarez-Pellitero, 1982; El Gharbi et al., 1992; Benovics et al., 2020a) nebo Paradiplozoon (Benovics et al., 2021a). Diplomová práce se však věnuje jak ektoparazitům rodu Dactylogyrus a Gyrodactylus, tak i endoparazitům, a proto v tomto směru přináší mnohé nové poznatky o parazitofauně kaprovitých ryb na území Pyrenejského poloostrova. V rámci diplomové práce bylo studováno druhové složení parazitických helmintů 28 endemických kaprovitých ryb z 20 lokalit. Celkem bylo identifikováno 58 druhů ektoparazitů taxonu Monogenea, šest druhů endoparazitických helmintů (Acanthocephala, Cestoda a Nematoda) a pět rodů v rámci Digenea, kteří kvůli nedostatečně kvalitnímu materiálu nebyli blíže určeni do druhů. V porovnání s Balkánským poloostrovem se druhová diverzita parazitů Pyrenejského poloostrova jeví chudší. Na Balkánském poloostrově bylo podle diplomové práce Vyčítalové (2017) identifikováno 142 druhů helmintů. Oproti tomu na Apeninském poloostrově bylo identifikováno pouze 41 druhů helmintů (Benovics et al, 2021b). Druhová diverzita parazitů se na studovaných druzích ryb pohybovala v rozmezí od jednoho do deseti druhů na hostitele. Jediný studovaný druh, na kterém nebyl nalezen žádný parazit byl Parachondrostoma aragonis, důvodem však může být fakt, že byli vyšetřeni pouze tři jedinci tohoto druhu. Nejvyšší diverzita parazitů byla zaznamenána na L. sclateri, na kterém bylo nalezeno deset parazitických taxonů na jedné lokalitě. V rámci předložené studie se zástupci rodu Dactylogyrus vyskytovali obvykle v rozmezí od jednoho až šesti druhů na hostiteli v rámci jedné lokality, přičemž nejvyšší počet zástupců rodu Dactylogyrus byl všeobecně pozorován u druhů rodu Luciobarbus. El Gharbi et al. (1992) zaznamenali na rodu Luciobarbus jeden až pět druhů Dactylogyrus na hostitele v rámci jedné lokality. V porovnání s jinými široce rozšířenými hostiteli je druhové bohatství rodu Dactylogyrus na Pyrenejském

poloostrově nižší. Šimková et al. (2000) ve své studii zaměřené právě na rod Dactylogyrus, zaznamenali až devět druhů tohoto rodu na hostiteli Rutilus rutilus. Na dalším široce rozšířeném zástupci Squalius cephalus bylo zaznamenáno osm druhů rodu Dactylogyrus (Seifertová et al., 2008). To je v souladu se studií Gregory (1990), který tvrdí, že hostitelé s širokou distribucí jsou infikováni větším počtem parazitických druhů. Jedním z vysvětlení může být, že hostitelské druhy s větším areálem výskytu mohou být vystaveny většímu počtu parazitů. Nejčastěji pozorovaným druhem v rámci rodu Dactylogyrus byl D. bocageii, což je v souladu s nálezy El Gharbi et al. (1992). Dactyogyrus bocageii se vyskytoval u všech šesti zástupců rodu Luciobarbus na všech lokalitách s výjimkou řeky Ucero. D. bocageii je v předešlých pracích také hlášen z B. haasi spolu s druhy D. mascomai a D. lenkoranoïdes (El Gharbi et al., 1992), v předložené diplomové práci byl však na B. haasi nalezen pouze D. lenkoranoïdes. Pozorované rozdíly v početnosti či druhovém zastoupení parazitů může být spojeno např. sezónními vlivy, a to především s tím spojenými změnami teploty (Chubb, 1977). Sběr parazitologického materiálu v rámci předložené práce probíhal v období dvou let v červnu a v červenci, za účelem minimalizování rozdílů v komunitách parazitů mezi vzorky. V práci El Gharbi et al. (1992) však není zmíněno, kdy probíhal sběr materiálu, je tedy možné, že právě období sběru dat je důvodem pozorovaného rozdílů v druhovém složení. Gutiérrez-Galindo a Lacasa-Millán (2001) pozorovali kolísání početnosti u druhu D. bocageii parazitujícím na L. graellsii v průběhu roku a zjistili, že v lednu se pohybovala prevalence v hodnotách kolem 14 %, od března až do června dosahovala až 100 %, další vrchol nastal v září a od října do ledna nebyli na L. graellsii pozorováni žádní paraziti. Podobný vzorec sezonního výskytu byl zaznamenán i u druhu D. balistae, který byl nejpočetnější od března do srpna (Simón-Vicente, 1981). U druhu D. legionensis parazitujícím na L. bocageii byla nejvyšší prevalence pozorována na podzim a začátkem zimy a minimálních hodnot dosahovala v letních měsících (González-Lanza & Alvarez- Pellitero, 1982). Jak již bylo zmiňované výše, B. haasi byl infikován pouze jedním druhem – D. lenkoranoïdes, ale z tohoto druhu jsou také hlášeny D. mascomai a D. bocageii (El Gharbi et al., 1992). Všechny tyto druhy jsou endemické a typické pro rod Luciobarbus na Pyrenejském poloostrově. U příbuzného a celoevropsky rozšířeného

druhu B. barbus zaznamenal Moravec (2001) pět běžně se vyskytujících druhů rodu Dactylogyrus, např. D. dyki Ergens & Lucky, 1959 a D. carpathicus Zachvatkin, 1951. Na Balkánském poloostrově byl D. dyki a D. carpathicus taktéž zaznamenán na endemických druzích rodu Barbus (Benovics et. al., 2018). Na Pyrenejském poloostrově byly tyto druhy taktéž zaznamenány, ale jednalo se hlavně o hybridy B. haasi a B. meridionalis, nicméně byly hlášeny i z B. haasi v řece Llobregat (Gutiérrez- Galindo & Lacasa-Millán, 1999). Je však možné, že se mohlo jednat spíše o hybridy, kteří však nebyli detekováni, jelikož Machordom et al. (1990) zaznamenali již dříve přítomnost hybridů B. haasi a B. meridionalis v řece Llobregat. Hybridizace je v rámci rodu Luciobarbus nebo mezi rody Luciobarbus a Barbus poměrně častým jevem díky nedostatečné izolaci populací v oblasti sympatrického výskytu těchto druhů (Gante et al., 2015). V důsledku toho může mezi fylogeneticky příbuznými rody docházet k výměně parazitofauny. Podle El Gharbi et al. (1992) se D. dyki vyskytuje i u druhu B. meridionalis, který není striktním endemitem Pyrenejského polostrova, jeho rozšíření sahá od jižní Francie až po severovýchod poloostrova. Gutiérrez-Galindo a Lacasa-Millán (1999) zaznamenali D. dyki také na L. graellsii spolu s D. extensus Müller & Van Cleave, 1932, který je typický pro druh C. carpio Linnaeus, 1758, i v tomto případě se však může jednat o neodhalené případy hybridizace nebo náhodný přeskok parazitů mezi sympatricky žijícími (a v případě C. carpio také nepůvodními) druhy ryb. Na zástupcích čeledi Leuciscidae bylo druhové bohatství rodu Dactylogyrus, ve srovnání s endemickými zástupci čeledě Cyprinidae, velmi chudé. Většina druhů Dactylogyrus je v případě Leuciscidae omezena na jeden hostitelský druh, což znamená že pyrenejské druhy Dactylogyrus vykazují vysokou hostitelskou specifitu. Studie Benovics et al. (2020a) navíc naznačila, že se v jejich případě jedná o jedenáct nových druhů. Kromě nich se na třech zástupcích čeledi Leuciscidae vyskytoval i D. polylepidis, který byl zaznamenán na druzích A. arcasii, S. carolitertii a P. duriense, původně je však tento druh popsaný z P. polylepis (Alvarez-Pellitero et al., 1981). Zajímavá je podobnost tohoto druhu s příbuzným druhem D. vistulae Prost, 1957, který se řadí mezi typické generalisty parazitující kaprovité ryby v Asii a v Evropě, včetně Balkánského a Apeninského poloostrova, kde představuje nejrozšířenější druh Dactylogyrus (Moravec, 2001; Benovics et al., 2018; Benovics et

al., 2021b). Tyto druhy jsou relativně velké a mají výrazně prodloužené háky haptoru – anchory (Pugachev et al., 2009). Šimková et al. (2001) ve své studii zaměřené na korelaci morfometrických parametrů a hostitelské specifity u rodu Dactylogyrus, pozorovali negativní vztah mezi hostitelskou specifitou a velikostí těla parazita, což naznačuje, že větší parazité s většími přichycovacími strukturami jsou méně hostitelsky specifičtí. Vzhledem k morfologické podobnosti a fylogenetické příbuznosti těchto dvou druhů (Benovics et al., 2020a) je vysoce pravděpodobné, že D. polylepis a D. vistulae sdílejí společného předka a po izolaci Pyrenejského poloostrova se D. polylepis adaptoval na endemické hostitele. Zajímavá je i přítomnost D. borealis na druhu P. bigerii, jelikož tento druh představuje běžného cizopasníka parazitujícího evropské druhy kaprovitých ryb rodu Phoxinus (Moravec, 2001). Tento druh se mohl na Pyrenejský poloostrov dostat s jiným druhem rodu Phoxinus pocházejícím z jiných evropských oblastí (Corral-Lou et al., 2019). Z dalších běžně se vyskytujících druhů Dactylogyrus byly na Pyrenejském poloostrově zaznamenány druhy D. ergensi a D. naviculoides pozorované na P. polylepis. Dactylogyrus ergensi parazituje také na Chondrostoma nasus Linnaeus, 1758 a D. naviculoides na S. cephalus (Moravec, 2001). Studie v rámci předložené diplomové práce odhalila na základě molekulárních dat 24 potencionálně nových druhů rodu Gyrodactylus a dalších šest potencionálně nových druhů bylo odhaleno na základě morfologie (viz přílohy – Obr. P1-14). Většina druhů byla vázána na jeden nebo dva druhy hostitele, což je zajímavé zjištění vzhledem k tomu, že parazité rodu Gyrodactylus jsou běžně považování za méně hostitelsky specifické v rámci taxonu Monogenea (Rohde, 1979, Poulin, 1992). Možným vysvětlením může být přeskok druhů na jiného hostitele, ke kterým dochází rámci rodu Gyrodactylus poměrně často (Cribb et al, 2002; Poulin, 2002). Přeskok na jiného hostitele pak může vyústit v postupnou speciaci, tedy ke vzniku nových druhů (Zietara & Lumme, 2002). Na více hostitelských druzích se nacházel hlavně Gyrodactylus sp. 12 (viz Příloha – Obr. P6), který byl nalezen na A. arcasii, A. occidentale, I. lusitanicum a S. carolitertii. Informací, týkajících se rodu Gyrodactylus parazitujících na kaprovitých rybách Pyrenejského poloostrova, je velmi málo. Gutiérrez-Galindo a Lacasa-Millán (1999, 2001) zde zaznamenali na hostiteli B. haasi a L. graellsii druh G. katharineri v řece Llobregat. Již dřív byl tento druh zaznamenán na stejné lokalitě u druhu

C. carpio, v jeho případě byla pozorovaná prevalence nižší, než bylo zjištěno u B. haasi (Gutiérrez-Galindo & Lacasa-Millán, 1995). Současná práce však přítomnost druhu G. katharineri na sledovaných hostitelích neodhalila. Na příbuzném druhu B. barbus bylo zaznamenáno celkem sedm druhů Gyrodactylus, patří mezi ně i zmiňovaný G. katharineri (Moravec, 2001). Na základě zpracovaných molekulárních dat byla sestavena fylogenetická rekonstrukce pro druhy rodu Gyrodactylus parazitující kaprovité ryby na Pyrenejském poloostrově, která také zahrnovala dalších 42 kongenerů, jejichž sekvence byly získány z genové banky. Tato rekonstrukce rozdělila všechny studované druhy do pěti dobře podpořených fylogenetických skupin. Pyrenejské druhy Gyrodactylus parazitující na hostitelích čeledí Cyprinidae a Leuciscidae patřily do dvou různých skupin, které byly vzájemně v parafylii (A, C), což může naznačovat jejich odlišný původ. Bohužel vztahy uvnitř některých skupin nejsou dostatečně vyřešeny, kvůli nedostatku molekulárních dat. První skupina (A) zahrnovala hlavně pyrenejské druhy Gyrodactylus parazitujících na zástupcích čeledi Leuciscidae, a to především na zástupcích rodů Achondrostoma, Iberochondrostoma, Pseudochondrostoma a Squalius. Součástí první skupiny je i G. elegans, který se vyskytuje na hostiteli A. brama (Moravec, 2001), dále G. prostae, G. leavis a G. carassii, kteří jsou hojně rozšíření v Evropě a nachází se na běžných zástupcích čeledi Leuciscidae a Cyprinidae jakými jsou například P. phoxinus, A. brama či S. cephalus (Moravec, 2001). Většina těchto druhů je morfologicky velice podobná druhu G. leavis, především svými středními háky – anchory, ale i tvarem dorzální a ventrální destičky, jedná se spíše o menší druhy (pro porovnání Pugachev et al., 2009 a viz Příloha – obr. P1). Zajímavá je především třetí skupina (C), která zahrnuje 39 druhů z analyzovaných druhů Gyrodactylus. Najdeme v ní druhy parazitující pyrenejské zástupce čeledi Cyprinidae a Leuciscidae, dále evropské běžně rozšířené druhy a zahrnuje také G. hildae z Etiopie. V rámci třetí skupiny lze pozorovat několik evolučních linií. První linie (1) obsahuje druhy parazitující pouze zástupce čeledi Leuciscidae na Pyrenejském poloostrově, především na zástupcích rodu Achondrostoma, Iberochondrostoma, Pseudochondrostoma, Parachondrostoma a Squalius. Tyto druhy jsou si opět morfologicky podobné a mohly by představovat kryptické druhy (viz Příloha – Obr. P2-P6). Druhá linie zahrnuje pouze druhy parazitující na hostitelích rodu Barbus a Luciobarbus, skládá se hlavně ze zástupců

nalezených na Pyrenejském poloostrově, avšak k druhu Gyrodactylus sp. 13 (viz Příloha – Obr. P7), který byl nalezen na B. haasi a L. graellsii se klastrují běžně se vyskytující druhy G. barbi a G. katharineri, přičemž poslední zmiňovaný druh byl v minulosti zaznamenán právě na druzích B. haasi a L. graellsii (Gutiérrez-Galindo & Lacasa- Millán, 1999). Další objevené linie v rámci skupiny C jsou především běžní zástupci parazitující na evropských hostitelských druzích. Výjimkou je třetí linie (3), která zahrnovala druhy Gyrodactylus sp. 20 parazitujícím na S. carolitertii a Gyrodactylus sp. 21 na S. torgalensis (viz Přílohy – Obr. P10-P11) a dále linie 7, která odhaluje příbuznost druhu G. macronychus s druhem Gyrodactylus sp. 23, který se nacházel na hostitelích P. duriense, P. willkommii a P. bigerii. Tyto druhy jsou si morfologicky podobné, především velikostí středních háků, které jsou poměrně velké a dále také marginálními háčky, které jsou taktéž větší velikosti (pro porovnání Pugachev et al., 2009 a viz Příloha - Obr. P13). Výsledky fylogenetické analýzy naznačují, že pyrenejští zástupci Gyrodactylus kolonizovali poloostrov dvakrát nezávisle na sobě. Zjištěná příbuznost pyrenejských zástupců rodu Gyrodactylus s evropskými druhy naznačuje, že parazité tohohle rodu expandovali na Pyrenejský poloostrov spíše severní cestou, která byla navrhnuta pro historickou disperzi kaprovitých ryb. Podle této hypotézy se ryby (a tedy i jejich parazité) rozšířily přes vodní toky ve střední Evropě východo- západním směrem až se dostaly na Pyrenejský poloostrov (Bănărescu, 1989; 1992). Následně se některé druhy Gyrodactylus mohly na Pyrenejském poloostrově diverzifikovat jednak ve formě adaptivní radiace, nebo přeskokem na nový, evolučně příbuzný, hostitelský druh a následně jejich přizpůsobení se na nového hostitele. Fauna endoparazitických helmintů u zkoumaných druhů byla výrazně chudší v porovnání s ektoparazitickými Monogenea. Z pohledu hostitelské specifity byly všechny druhy určeny jako praví generalisté, jelikož v porovnání s celosvětovou literaturou byly tyto druhy nalezeny i na jiných skupinách sladkovodních ryb (Moravec, 2001; 2013; Scholz et al., 2011; Faltýnková et al., 2016; Kuchta et al., 2018). Kmen Nematoda byl zastoupen dvěma druhy – R. denudata a S. petruschewski, avšak značná část nalezeného materiálu byly larvy, které byly identifikovány jako Rhabdochona sp. a Schulmanela sp. Jedná se o běžné endoparazity sladkovodních ryb parazitujících na široké škále hostitelů (Saravia et al., 2002;

Moravec, 2001; 2013). R. denudata byla taktéž zaznamenaná na příbuzných druzích, např. na S. cephalus nebo B. barbus nebo na Balkánském poloostrově na řadě druhů rodu Barbus, Luciobarbus či Squalius (Moravec, 2001; Seifertová et al., 2008; Vyčítalová, 2017). V rámci Digenea byla většina jedinců identifikována do rodu, kvůli složité determinaci a časté nízké kvalitě fixovaného materiálu. Nalezení byli zástupci rodů Paleorchis sp., Allocreadium sp. a Asymphylodora sp., přičemž poslední dva zmiňované druhy byly nalezeny taktéž na kaprovitých rybách Balkánského poloostrova (Vyčítalová, 2017). Allocreadium isoporum bylo zaznamenáno také ve Španělsku na B. meridionalis (Gutiérrez-Galindo & Lacasa-Millán, 1995) nebo ve Francii na druzích B. barbus, B. meridionalis či na jejich hybridech (Gettová et al., 2016). V rámci metacerkárií bylo nalezeno 12 jedinců čeledě Cyathocotylidae na třech hostitelích – L. sclateri, P. willkommii a S. malacitamus, bohužel kvůli chybějícím molekulárním datům v genové bance a problematické morfologické determinaci se nepodařili jedinci této čeledě zařadit do rodu nebo druhu. U metacerkárií byl dále identifikován jedinec rodu Tylodelphys nalezený na L. sclateri. Jedná se o metacerkárie typu diplostomum se zajímavým komplexním tří-hostitelským cyklem, jejichž typickým prvním hostitelem jsou plži, druhým ryby a konečným hostitelem jsou ptáci živící se rybami (Niewiadomska & Laskowski, 2002). V Evropě se nejčastěji vyskytuje druh T. clavata (von Nordmann, 1832), který parazituje na velkém množstvím kaprovitých ryb, včetně příbuzného druhu B. barbus (Moravec, 2001; Faltýnková et al., 2016). Zástupce rodu Tylodelphys byl zaznamenán také na druzích B. barbus, B. meridionalis či na jejich hybridech ve Francii (Gettová et al., 2016). Cestoda byla zastoupena taxony K. armeniaca, S. acheilognathi a blíže neurčeným zástupcem čeledě Caryophyllidea. Rod Khawia je pozoruhodná skupina tasemnic, která zahrnuje sedmnáct nominálních druhů (Scholz et al., 2011). Většina těchto druhů mají relativně jednotný skolex (označení pro hlavový konec těla tasemnice) typický pro příslušný druh (Oros et al., 2010), zatímco K. armeniaca podle literatury vykazuje různé variace ve tvaru skolexu (Scholz et al., 2011). Tyto morfologické rozdíly jsou považovány za intraspecifickou variabilitu druhů, které infikují široké spektrum zástupců rodu Barbus vyskytujících se od jihozápadní Evropy, včetně Portugalska až po střední Asii a nedávno byly zaznamenány i z rovníkové Afriky (Scholz et al., 2011). Z Pyrenejského poloostrova byla K. armeniaca poprvé hlášena z hostitele L. bocageii z Portugalska, kdy byla identifikována

jako K. baltica (Chubb et al., 1997), následné analýzy však ukázaly, že se jedná o druh K. armeniaca (Scholz et al., 2011). Molekulární analýza dále ukázala, že existují rozdíly mezi jedinci K. armeniaca z typové lokality v Arménii a vzorky nalezenými v Portugalsku a není vyloučeno, že se může jednat o komplex druhů. Další zajímavostí je, že K. armeniaca se nachází ve dvou zoogeografických oblastech, tj. Palearkt a Etiopský region, jedná se tak o jediný druh Khawia, který se vyskytuje mimo holoarktickou oblast. Pro objasnění možných kryptických druhů v rámci K. armeniaca komplexu je však zapotřebí více materiálu z více hostitelů, především ze severní a východní Afriky (Scholz et al., 2011). Z pohledu biogeografie je pozoruhodné porovnání distribuce parazitofauny endemických ryb Pyrenejského poloostrova a severní Afriky. V obou regionech je nejvíce druhově diverzifikovaný rod Luciobarbus, který je na Pyrenejském poloostrově zastoupený šesti druhy a v severní Africe 15 druhy (14 endemických) (Casal-López et al., 2015; Casal-Lópéz & Perea, 2016; Doadrio et al., 2016; Brahimi et al., 2018). Některé studie uvádějí, že endemické druhy Luciobarbus na Pyrenejském poloostrově jsou úzce příbuzné k druhům Luciobarbus v severní Africe, tj., Luciobarbus spp. Pyrenejského poloostrova tvoří jednou fylogenetickou linii se severoafrickými L. setivimensis (Valenciennes, 1842) a L. guercifensis Doadrio, Perea & Yahyahoui, 2016 (Machordom et al., 1995; Machordom & Doadrio, 2001; Doadrio et al., 2016; Touil et al., 2019). Studie Tsigenopoulos et al. (2003) navíc ukazuje, že severoafrický Luciobarbus je fylogeneticky příbuzný spíše s druhy z Blízkého východu, a proto jako nejpravděpodobnější biogeografický scénář distribuce Luciobarbus navrhuje cestu spojenou s Messinskou salinní krizí. Kromě tohoto rodu najdeme v severní Africe také rody Carasobarbus, Labeobarbus a Pterocapoeta, které se také řadí do čeledě Cyprinidae. V rámci parazitofauny těchto druhů ryb byl nejvíce zkoumán rod Dactylogyrus. Na Pyrenejském poloostrově se podle dosavadní literatury nachází 28 druhů Dactylogyrus parazitujících na čeledi Leuciscidae a Cyprinidae, z toho se 10 druhů nachází na rodech Barbus a Luciobarbus (González-Lanza & Alvarez-Pellitero, 1982; El Gharbi et al., 1992; Benovics et al., 2020a). Ze severní Afriky bylo doposud popsáno 17 druhů Dactylogyrus, které parazitují na rybách z rodů Carasobarbus, Labeobarbus a Luciobarbus. Z toho 11 druhů jsou striktní specialisté, pět druhů jsou střední specialisté parazitující na dva až pěti druzích patřících do jednoho rodu a jeden

druh – Dactylogyrus marocanus El Gharbi, Birgi & Lambert, 1994 parazituje na hostitelích tří rodů (Carasobarbus, Labeobarbus a Luciobarbus) (El Gharbi et al., 2004; Rahmouni et al., 2017). Z hlediska druhového poměru se nachází více druhů Dactylogyrus na Pyrenejském poloostrově, jelikož je zde 7 druhů čeledě Cyprinidae (jeden Barbus a šest druhů Luciobarbus) parazitováno dohromady devíti různými druhy Dactylogyrus, zatímco 20 druhů čeledě Cyprinidae v severo-západní Africe (rody Carasobarbus, Labeobarbus, Luciobarbus a Pterocapoeta) je parazitováno 17 různými druhy Dactylogyrus (El Gharbi et al., 2004; Rahmouni et al., 2017; Dlapka, 2020; Řehulková et al., 2021) Nejvyšší druhová diverzita rodu Dactylogyrus byla v rámci diplomové práce Dlapky (2020) u Luciobarbus maghrebensis Doadrio, Perea & Yahyaoui, 2015, který byl infikovány 4 druhy rodu Dactylogyrus. Nejčastěji však byly druhy Luciobarbus parazitovány 3 druhy a na Luciobarbus massaensis (Pellegrin, 1922) byl zaznamenán pouze jeden druh – Dactylogyrus fimbriphallus El Gharbi, Birgi & Lambert, 1994 (Dlapka, 2020). Oproti tomu L. guiranois na Pyrenejském poloostrově byl infikován šesti druhy Dactylogyrus. Na Pyrenejském poloostrově však druhy Luciobarbus byly nejčastěji infikovány pěti a méně druhy Monogenea. Fylogenetická rekonstrukce vztahů mezi druhy Dactylogyrus z Pyrenejského poloostrova a Dactylogyrus v severozápadní Africe v práci Šimková et al. (2017) ukázala, že druhy infikující marocké ryby druhu C. fritschii (Günther, 1874) a rodu Luciobarbus jsou fylogeneticky příbuzné s jednou línií Dactylogyrus druhů parazitujících na pyrenejských rybách rodu Luciobarbus. Tyto fylogenetické analýzy poukazují na odlišný původ Dactylogyrus druhů z téhle skupiny a odráží různé biogeografické scénáře jejich hostitelů. Morfologie sklerotizovaných orgánů – haptoru a reprodukčních orgánů může být nápomocná při řešení nejasných fylogenetických vztahů u rodu Dactylogyrus (Šimková et al., 2006; Benovics et al., 2018; 2020c). Morfologie přichycovacího orgánů může odrážet výsledky adaptivních procesů, fylogenezi a také historické biogeografické cesty hostitelů (Šimková et al., 2006). Na základě tvaru ventrální spojovací destičky haptoru mohou být druhy Dactylogyrus parazitující na hostitelích Luciobarbus rozděleni do několika morfologických typů (Pugachev et al., 2009, Benovics et al., 2020c). Většina druhů na Pyrenejském poloostrově (D. bocageii, D. mascoami, D. guadianensis, D. doadroi, D. lenkoranoïdes) mají tvar ventrální destičky typu ,,varicorhini“ (Obr. 8-A).

Tento tvar sdílí i některé marocké druhy (Dactylogyrus zatensis El Gharbi, Birgi & Lambert, 1994; Dactylogyrus volutus El Gharbi, Birgi & Lambert, 1994; a Dactylogyrus kulindrii El Gharbi, Birgi & Lambert, 1994). Dactylogyrus linstowoïdes má tvar ventrální destičky typu ,,wunderi“ (Obr. 8-C), kterou sdílí s balkánskými druhy Dactylogyrus peteney Kastak, 1957; Dactylogyrus malleus Linstow, 1877; Dactylogyrus prespensi Dupont & Lambert, 1986; Dactylogyrus dyki a Dactylogyrus balkanicus Dupont & Lambert, 1986. Dactylogyrus linstowoïdes je fylogeneticky příbuzný z pyrenejskými druhy D. legionensis, a D. balistae, kterým ventrální destička úplně chybí, stejně jako u D. vistulae, který parazituje na širokém spektru ryb čeledi Leuciscidae v Evropě anebo u pyrenejského druhu D. polylepis (El Gharbi et al., 1992; Pugachev et al., 2009; Benovics et al., 2018). Možným vysvětlením ztráty ventrální destičky by mohlo být, že se jedná o adaptaci, která jim umožňuje infikovat širší spektrum hostitelů. Studie Benovics et al. (2020c) zaměřená na fylogenetické vztahy a historický rozptyl zástupců rodu Dactylogyrus parazitujících na kaprovitých rybách, která zároveň porovnávala tvar ventrální spojovací destičky haptoru mezi druhy, ukázala, že pyrenejské druhy D. legionensis, D. balistae a D. linstowoïdes jsou fylogeneticky blízké s balkánskými druhy D. peteney , D. malleus, D. prespensis a také s druhy D. dyki a D. balkanicus. Fylogenetická a morfologická příbuznost těchto druhů by mohla naznačovat, že společný předek těchto druhů se rozptýlil s druhy Barbus severní trasou přes Evropu (Bănărescu, 1989; 1992) a následně po kolonizaci Pyrenejského poloostrovu se diversifikovaly druhy D. legionensis, D. linstowoïdes a D. balistae.

Obr. 8: Morfologické typy ventrální spojovací destičky parazitů rodu Dactylogyrus. A = typ ‘varicorhini’, B = typ ‘carpathicus’, C = typ ‘wunderi’, D = typ ‘wunderi’ s posteriorním výběžkem (převzato z Benovics et al., 2020c).

Dactylogyrus andalousiensis má zvláštní tvar ventrální destičky ,,wunderi“ s posteriorním výběžkem (Obr. 8-D), který by mohl být odvozený od typu ,,carpathicus“ (Obr. 8-B). Poslední zmiňovaný typ má většina marockých zástupců rodu Dactylogyrus. Dactylogyrus andalousiensis je fylogeneticky příbuzný s druhy Dactylogyrus parazitujících na marockých rybách rodu Luciobarbus. Tato příbuznost by mohla podporovat africký původ druhu D. andalousiensis, který se rozšířil jižní trasou přes severní Afriku na Pyrenejský poloostrov (Doadrio 1990), kde mohlo dojít k hostitelskému přeskoku, následně se D. andalousiensis adaptoval na nového hostitele a nyní je z něho endemit Pyrenejského poloostrova. Podle Machordom a Doadrio (2001) existoval během období Kenozoiku pevninský most, který představoval kontaktní zónu mezi pyrenejskou faunu a severoafrickou faunu, toto spojení by mohlo vysvětlovat příbuznost D. andalousiensis se severoafrickými druhy. Nicméně, Šimková et al. (2017) a Řehulková et al. (2021) na základě fylogenetických analýz uvádějí, že Dactylogyrus parazitující na severoafrických druzích Luciobarbus má evropský původ a ukazují severní cestu disperze jako nejpravděpodobnější scénář vysvětlující historický rozptyl parazitů ryb rodu Luciobarbus v severozápadní Africe (Bănărescu, 1989; 1992). Na základě morfologické, ale i molekulární příbuznosti s africkými zástupci Dactylogyrus bych se přikláněla spíše k jižní trase disperze, tedy k tomu, že D. andalousiensis má spíše africký původ. Studie věnující se diverzitě druhů rodu Paradiplozoon v peri-mediteránní oblasti (Benovics et al., 2021a), odhalila na Pyrenejském poloostrově dva zástupce rodu Paradiplozoon – P. homoion a P. ibericus, z nichž pouze poslední jmenovaný je endemický Naproti tomu na severu Afriky, konkrétně v Maroku se nachází druh P. moroccoensis Koubková, Benovics & Šimková, 2021 z hostitele Luciobarbus lepineyi (Pellegrin, 1939). Z fylogenetické rekonstrukce vyplývá, že P. ibericus je příbuzný spíše s druhem P. pavlovskii Bychovsky & Nagibina, 1959, který je rozšířený v centrální a západní Evropě a na Středním Východě (Matějusová et al., 2004; Djikanovic et al., 2012; Mhaisen & Abdul-Ameer 2014), nežli s druhem nacházejícím se v peri-mediteránní oblasti v severní Africe – s P. moroccoensis. Ten je příbuzný spíše s druhy P. bingolensis Civáňová, Koyun & Koubková, 2013 a dvěma jihoafrickými druhy P. polycotyleus (Paperna, 1973) a P. krugerense Dos Santos & Avenant-Oldewage, 2016. Tato skutečnost naznačuje odlišný fylogenetický původ dvou

endemických druhů západní peri-mediteránní oblasti, přičemž P. ibericus je pravděpodobně asociován se severní trasou disperze přes vodní toky střední Evropy (Bănărescu, 1989; 1992), zatímco P. maroccoensis osídlil Maroko přes jižní trasu severní Afriky (Doadrio, 990).

6 Závěr

Diplomová práce přináší nové poznatky o parazitofauně endemických ryb čeledi Cyprinidae a Leuciscidae v západním Mediteránů. V rámci práce byla analyzovaná data z 28 druhů endemických kaprovitých ryb odlovených z 20 lokalit na Pyrenejském poloostrově. Celkem bylo identifikováno 69 taxonů parazitických helmintů – 58 druhů Monogenea, šest druhů endoparazitických helmintů (Acanthocephala, Cestoda, Nematoda) a pět rodů v rámci Digenea (také endoparazitičtí helminti). Druhová diverzita parazitů se na studovaných druzích endemických ryb pohybovala v rozmezí od jednoho do deseti druhů na hostitele. Ektoparazitická Monogenea vykazovaly vysoký stupeň endemismu, jelikož většina získaných zástupců se vyskytuje pouze na pyrenejských zástupcích endemických kaprovitých ryb. Endoparazitičtí helminti byli pozorováni na hostitelích v maximálních počtech čtyři druhy na hostitele a nevykazovali žádný stupeň endemismu, jelikož parazitují na širokém spektru hostitelů i v jiných regionech. Důležitým výsledkem diplomové práce byla fylogenetická rekonstrukce rodu Gyrodactylus která ukázala, že pyrenejští zástupci tohoto rodu netvoří monofyletickou skupinu. Tito zástupci byli rozděleni do dvou dobře podpořených skupin. V první skupině se nacházely pyrenejské druhy Gyrodactylus parazitující na endemických rybách čeledi Leuciscidae, součástí této skupiny byli i evropští zástupci, kteří parazitují široké spektrum hostitelů. V druhé skupině se nacházeli pyrenejské druhy Gyrodactylus infikující endemické zástupce čeledi Cyprinidae i Leuciscidae a také evropští zástupci parazitující širší spektrum hostitelů. V rámci druhé skupiny bylo vidět několik evolučních linií. Výsledky fylogenetické analýzy odhalily přítomnost 24 potencionálně nových druhů pro vědu a také zjištěná příbuznost pyrenejských zástupců s evropskými druhy naznačuje, že se parazité tohoto rodu dostali na Pyrenejský poloostrov severní disperzní cestou, která byla navrhnuta pro historickou distribuci kaprovitých ryb (Bănărescu, 1989; 1992). Dalších šest potencionálně nových druhů bylo určeno na základě morfologie. Srovnání druhového bohatství rodu Dactylogyrus mezi Pyrenejským poloostrovem a severní Afrikou ukázalo, že diverzita rodu Dactylogyrus je pravděpodobně větší na Pyrenejském poloostrově, i přesto, že v severní Africe bylo doposud zaznamenáno 17

druhů z 20 druhů ryb (z rodů Luciobarbus, Labeobarbus, Carasobarbus a Pterocapoeta). Oproti tomu na Pyrenejském poloostrově bylo zaznamenáno devět druhů Dactylogyrus na sedmi druzích Barbus a Luciobarbus. Parazitofauna Pyrenejského poloostrova je druhově mnohem bohatší, než se původně očekávalo, a to především v rámci rodu Dactylogyrus a Gyrodactylus. Nicméně k prozkoumání celkové druhové bohatosti parazitů čeledi Cyprinidae a Leuciscidae bude potřeba další výzkum. Následujícím krokem by měl být popis nalezených, potencionálně nových druhů Dactylogyrus a Gyrodactylus.

7 Literatura

Almaça C. 1988: Remarks on the biogeography of euro-Mediterranean Barbus (Cyprinidae, Pisces). Bulletin d Ecologie, 19, 159–162. Álvarez-Pellitero M., Simón Vicente F., & González Lanza C. 1981: Nuevas aportaciones sobre Dactylogyridae (Monogenea) de la cuenca del Duero (NO. de España), con descripción de Dactylogyrus polylepidis N. sp. y D. bocageii N. sp. Revista Ibérica de Parasitologia, 41, 225–249. Bakke T. A., Harris P. D. & Cable, J. 2002: Host specificity dynamics: observations on gyrodactylid monogeneans. International Journal for Parasitology, 32, 281–308. Bănărescu P. 1989: Zoogeography and history of the freshwater fish fauna of Europe. In: Holcik J. (ed.): The Freshwater Fishes of Europe, vol. 1, part II. Aula Verlag, Wiesbaden, pp. 88–107. Bănărescu P. & Coad B. W. 1991: Cyprinidae of Eurasia. In: Winfield I. J. & Nelson J. S. (eds.) Cyprinid fishes: systematics, biology and exploitation, Vol. 3. Chapman and Hall, London, pp. 127–155. Bănărescu P. 1992: Zoogeography of fresh waters, Vol. 2, Distribution and dispersal of freshwater animals in North America and Eurasia. Aula Verlag, Wiesbaden, 572 pp. Barčák D., Oros M. Hanzelová, V. & Scholz, T. 2017: A synoptic review of Caryophyllaeus Gmelin, 1790 (Cestoda: Caryophyllidea), parasites of cyprinid fishes. Folia Parasitologica, 64. Begon M., Harper J. L & Townsend C. R. 1997: Ekologie jedince, populace a společenstva. Vydavatelství Univezity Palackého v Olomouci. Benito G., Díez-Herrero A. & De Villalta M. F. 2003: Magnitude and frequency of flooding in the Tagus basin (Central Spain) over the last millennium. Climatic Change, 58(1), 171–192. Benovics M., Desdevises Y., Vukić J., Šanda R. & Šimková A. 2018: The phylogenetic relationships and species richness of host-specific Dactylogyrus parasites shaped by the biogeography of Balkan cyprinids. Scientific Reports, 8(1), 1–18. Benovics M., Desdevises Y., Šanda R., Vukić J., Scheifler M., Doadrio I., Sousa-Santos C. & Šimková A. 2020a: High diversity of fish ectoparasitic monogeneans

(Dactylogyrus) in the Iberian Peninsula: a case of adaptive radiation? Parasitology, 147(4), 418–430. Benovics M. 2020b: Host-specific parasites (Dactylogyrus, Monogenea) as indicator of evolution and historical dispersion of their cyprinid fish hosts in the Mediterranean region. Disertační práce, Masarykova univerzita, Brno. Benovics M., Vukić J., Šanda R., Rahmouni I. & Šimková A. 2020c: Disentangling the evolutionary history of peri-Mediterranean cyprinids using host-specific gill monogeneans. International Journal for Parasitology, 50(12), 969–984. Benovics M., Koubková B., Civáňová K., Rahmouni I., Čermáková K. & Šimková A. 2021a: Diversity and phylogeny of Paradiplozoon species (Monogenea: Diplozoidae) parasitising endemic cyprinoids in the peri-Mediterranean area, with a description of three new Paradiplozoon species. Parasitology Research, 120(2), 481–496. Benovics M., Francová K., Volta P., Dlapka V. & Šimková A. 2021b: Helminth communities of endemic cyprinoids of the Apennine Peninsula, with remarks on ectoparasitic monogeneans, and a description of four new Dactylogyrus Diesing, 1850 species. Parasitology, 1–48. Bianco P. G. 1990: Potential role of the palaeohistory of the Mediterranean and Paratethys basins on the early dispersal of Euro-Mediterranean freshwater fishes. Ichthyological Exploration of Freshwaters. Munchen, 1(2), 167–184. Brahimi A., Libois R., Henrard A., Freyhof J. 2018: Luciobarbus lanigarensis and L. mumidiensis two new species of barbels from the Mediterranean Sea basin in North Africa (Teleostei: Cyprinidae). Zootaca, 4433:542–560. Brillouin L. 1956: Science and information theory. Academic Press, New York. Bush A. O., Lafferty K. D., Lotz J. M. & Shostak A. W. 1997: Parasitology meets ecology on its own terms: Margolis et al. revisited. The Journal of Parasitology, 575–583. Cardoso P. 2008: Biodiversity and conservation of Iberian spiders: past, present and future. Boletín de la Sociedad Entomologica Aragonesa, 42, 487–492. Carlson C. J., Dallas T. A., Alexander L. W., Phelan A. L. & Phillips A. J. 2020: What would it take to describe the global diversity of parasites? Proceedings of the Royal Society B, 287(1939), 20201841.

Carrassón M., Dallarés S., Cartes J. E., Constenla M., Pérez-del-Olmo A., Zucca L. & Kostadinova A. 2019: Drivers of parasite community structure in fishes of the continental shelf of the Western Mediterranean: the importance of host phylogeny and autecological traits. International Journal for Parasitology, 49(9), 669–683. Casal-Lopez M., Perea S., Yahyaoui A. & Doadrio I. 2015: Taxonomic review of the genus Luciobarbus Heckel, 1843 (Actinopterygii, Cyprinidae) from Northwestern Morocco with the description of three new species. Casal-López M., Perea S., Sousa-Santos C., Robalo J. I., Torralva M., Oliva-Paterna F. J. & Doadrio I. 2017: Paleobiogeography of an Iberian endemic species, Luciobarbus sclateri (Günther, 1868) (Actinopterygii, Cyprinidae), inferred from mitochondrial and nuclear markers. Journal of Zoological Systematic and Evolutionary Research, 56: 127–147. Cribb T. H., Chisholm L. A. & Bray R. A. 2002: Diversity in the Monogenea and Digenea: does lifestyle matter? International Journal for Parasitology, 32(3), 321– 328. Crivelli A. J. 1995: Are fish introductions a threat to endemic freshwater fishes in the northern Mediterranean region? Biological Conservation, 72(2), 311–319. Cordero del Campillo M., Manga-González M. Y. & González Lanza C. 1980: Índice- catálogo de zooparásitos ibéricos. Ministerio de Sanidad y Seguridad Social (España). Corral‐Lou A., Perea S., Aparicio E. & Doadrio I. 2019: Phylogeography and species delineation of the genus Phoxinus Rafinesque, 1820 (Actinopterygii: Leuciscidae) in the Iberian Peninsula. Journal of Zoological Systematics and Evolutionary Research, 57(4), 926–941. Coyne J. A. & Orr H. A. 2004: Speciation (Vol. 37). Sunderland, MA: Sinauer Associates. Dallas T., & Presley S. J. 2014: Relative importance of host environment, transmission potential and host phylogeny to the structure of parasite metacommunities. Oikos, 123(7), 866–874. Darriba D., Taboada G. L., Doallo R. & Posada D. 2012: jModelTest 2: more models, new heuristics and parallel computing. Nature Methods, 9(8), 772–772.

Denys G. P. J., Dettai A., Persat H., Doadrio I., Cruaud C. & Keith P. 2013: Status of the Catalan chub Squalius laietanus (Actinopterygii, Cyprinidae) in France: input from morphological and molecular data. Knowledge and Management of Aquatic Ecosystems, (408), 04. Djikanovic V., Paunovic M., Nikolic V., Simonovic P. & Cakic P. 2012: Parasitofauna of freshwater fishes in the Serbian open waters: a checklist of parasites of freshwater fishes in Serbian open waters. Reviews in Fish Biology and Fisheries, 22(1), 297– 324. Dlapka V. 2020: Diverzita a evoluce monogeneí parazitujících kaprovité ryby vybraných oblastí Afriky, Diplomová práce, Masarykova univerzita, Brno. Doadrio I. 1988: Delimitation of areas in the Iberian Peninsula on the basis of freshwater fishes. Bonner Zoologische Beiträge, 39(2–3), 113–128. Doadrio I. 1990: Phylogenetic relationships and classification of western palaearctic species of the genus Barbus (Osteichthyes, Cyprinidae). Aquatic Living Resources, 3(4), 265–282. Doadrio I., Carmona J. A. & Machordom A. 2002: Haplotype diversity and phylogenetic relationships among the Iberian barbels (Barbus, Cyprinidae) reveal two evolutionary lineages. Journal of Heredity 93: 147. Doadrio I., Casal-Lopez M., Perea S. & Yahyaoui A. 2016: Taxonomy of rheophilic Luciobarbus Heckel, 1842 (Actinopterygii, Cyprinidae) from Morocco with the description of two new species. Ergens R. & Lom J. 1970: Původci parasitárních nemocí ryb. Academia, Praha. European Environment Agency. Biogeographical Regions; European Environment Agency: Copenhagen, Denmark, 2016 Faltýnková A., Sures B. & Kostadinova A. 2016: Biodiversity of trematodes in their intermediate mollusc and fish hosts in the freshwater ecosystems of Europe. Systematic Parasitology, 93(3), 283–293. Fricke R., Eschmeyer W. N. & R. van der Laan (eds) 2021: Eschmeyer´scatalog of fishes: Genera, Species, References. (http://researcharchive.calacademy.org/research/ichthyology/catalog/fishcatmain.asp) Electronic version accessed 1. 3. 2021.

Gante H. F. 2011: Diversification of circum-Mediterranean Barbels. In: Grillo O. & Venora G. (eds.) In Changing diversity in changing environment. Intech, Rijeka, pp. 283–298. Gante H. F., Doadrio I. Alves M. J. & Dowling T. E. 2015: Semi-permeable species boundaries in Iberian barbels (Barbus and Luciobarbus, Cyprinidae). BMC evolutionary biology, 15(1), 1–18. Gelnar M. 1987: Experimental verification of the effect of water temperature on micropopulation growth of Gyrodactylus katharineri Malmberg, 1964 (Monogenea) parazitizing carp fry (Cyprinus carpio L.). Folia Parasitologica, 34(1), 19–23. Gettová L., Gilles A. & Šimková A. 2016: Metazoan parasite communities: support for the biological invasion of Barbus barbus and its hybridization with the endemic Barbus meridionalis. Parasites & Vectors, 9(1), 1–14. Georgiev B., Biserkov V. & Genov T. 1986: In toto staining method for cestodes with iron acetocarmine. Helminthologia 23: 279–281. Gibson D. I., Jones A. & Bray R. A. (Eds.). 2002: Keys to the Trematoda (Vol. 2). CABI Publishing & The Natural History Museum, London. González Lanza C. & Álvarez-Pellitero M. 1982: Description and population dynamics of Dactylogyrus legionensis n. sp. from Barbus barbus bocagei Steind. Journal of Helminthology 56: 263–273. Gregory R. D. 1990: Parasites and host geographic range as illustrated by waterfowl. Functional Ecology, 645–654. Guégan J. F. & Kennedy C. R. 1993: Maximum local helminth parasite community richness in British freshwater fish: a test of the colonization time hypothesis. Parasitology, 106, 91–91. Gutiérrez-Galindo J. F. & Lacasa-Millán M. I., Castellá-Espuny J. & Muñoz López E. 1995: Helminths of Barbus meridionalis meridionalis Risso, 1826 in northeastern Spain. Acta Parasitologica, 40(3), 140–141. Gutiérrez-Galindo J. F. & Lacasa-Millán M. I. 1999: Monogenea parásitos de Cyprinidae en el río Llobregat (NE de España) (Barbus haasi Petersen, 1925) Duero. Revista Ibérica de Parasitologia 35, 25–40.

Gutiérrez-Galindo J. F. & Lacasa-Millán M. I. 2001: Study of the Monogenea of Cyprinidae in the Llobregat River, Notheastern Spain. II. Species composition on Barbus Graellsii Steindachner, 1866. Revista Ibérica de Parasitologia 61, 91–96. Gutiérrez-Galindo J. F. & Lacasa-Millán M. I. 2005: Population dynamics of Lernaea cyprinacea (Crustacea: Copepoda) on four cyprinid species. Diseases of Aquatic Organisms, 67(1–2), 111–114. Haggett P. (Ed.) 2002: Encyclopedia of world geography (Vol. 24). Marshall Cavendish. Hanzelová V., Oros M., Barčák D., Miklisová D., Kirin D. & Scholz T. 2015: Morphological polymorphism in tapeworms: redescription of Caryophyllaeus laticeps (Pallas, 1781) (Cestoda: Caryophyllidea) and characterisation of its morphotypes from different fish hosts. Systematic Parasitology, 90(2), 177–190. Hernando J. A. & Soriguer M. C. 1992: Biogeography of the freshwater fish of the Iberian Peninsula. Limnetica, 8, 243–253. Hewitt G. M. 2011: Mediterranean peninsulas: the evolution of hotspots. In: Zachos F. E. & Havel J. C. (eds.) Biodiversity hotspots: distribution and protection of conservation priority areas. Springer, Berlin Heidelberg, pp. 123–147. Hsü K. J., Montadert L., Bernoulli D., Cita M. B., Erickson A., Garrison R. E., Kidd R. B., Mèlierés F., Müller F. & Wright R. 1977: History of the Mediterranean salinity crisis. Nature, 267(5610), 399–403. Humphery-Smith I. 1989: The evolution of phylogenetic specificity among parasitic organisms. Parasitology Today, 5(12), 385–387. Chubb J. C. 1977: Seasonal occurrence of helminths in freshwater fishes Part I. Monogenea. In Advances in Parasitology (Vol. 15, pp. 133–199). Academic Press. Chubb J. C., Eiras J. C. & Saraiva A. 1997: Khawia baltica (Cestoidea: Caryophyllidea) from Barbus barbus bocagei from some rivers in Northern Portugal. Folia Parasitologica, 44(2), 131–138. Illán Aguirre G. 2012: Descripción y caracterización epidemiológica de la parasitofauna de peces ciprínidos de la cuenca alta y media del río Duero (Doctoral dissertation, PhD Thesis, University of Zaragoza, 409 p.(in Spanish). Jarkovský J., Littnerová S. & Dušek L. 2012: Statistické hodnocení biodiverzity. Akademické nakladatelství CERM.

Kamiya T., O' Dwyer K., Nakagawa S., & Poulin R. 2014: What determines species richness of parasitic organisms? A meta‐analysis across animal, plant and fungal hosts. Biological Reviews, 89(1), 123–134. Katoh K., Misawa K., Kuma K. I. & Miyata T. 2002: MAFFT: a novel method for rapid multiple sequence alignment based on fast Fourier transform. Nucleic Acids Research, 30(14), 3059–3066. Kearn G. C. 1994: Evolutionary expansion of the Monogenea. International Journal for Parasitology, 24(8), 1227–1271. Khan R. A. & Thulin J. 1991: Influence of pollution on parasites of aquatic animals. Advances in Parasitology, 30, 201–238. Kottelat M. & Freyhof J. 2007: Handbook of European freshwater fishes. Publications Kottelat. Kritscher E. 1988: Diplozoon bileki nov. spec. (Plathelminthes: Monogenea: Diplozoidea), ein neues Doppeltier von den Kiemen von Barbus plebejus euboicus Stephanidis, 1950 (Pisces: Cyprinidae), gesammelt auf der Insel Euböa (Griechenland). Annalen des Naturhistorischen Museums in Wien. Serie B für Botanik und Zoologie, 251–255. Kuchta R., Choudhury A. & Scholz T. 2018: Asian fish tapeworm: the most successful invasive parasite in freshwaters. Trends in Parasitology, 34(6), 511–523. Kuchta R., Řehulková E., Francová K., Scholz T., Morand S. & Šimková A. 2020: Diversity of monogeneans and tapeworms in cypriniform fishes across two continents. International Journal for Parasitology. Kuris A. M. & Blaustein A. R. 1977: Ectoparasitic mites on rodents: application of the island biogeography theory. Science, 195(4278), 596–598. Kuris A. M., Blaustein A. R. & Alio J. J. 1980: Hosts as islands. The American Naturalist, 116(4), 570–586. Lambert A. & El Gharbi S. 1995: Monogenean host specificity as a biological and taxonomic indicator for fish. Biological Conservation, 72(2), 227–235. Lévêque C. 1997: Biodiversity dynamics and conservation: the freshwater fish of tropical Africa. Cambridge University Press, Cambridge, UK: 438 pp.

López R. & Justribó C. 2010: The hydrological significance of mountains: a regional case study, the Ebro River basin, northeast Iberian Peninsula. Hydrological Sciences Journal–Journal des Sciences Hydrologiques, 55 (2), 223–233. López-López P., Maiorano L., Falcucci A., Barba R. & Boitani L. 2011: Hotspots of species richness, threat and endemism for terrestrial vertebrates in SW Europe. Acta Oecologica, 37(5), 399–412. MacArthur R. H. & Wilson E. O. 1967: The Theory of Island Biogeography. Princeton university press. Machordom A., Berrebi P. & Doadrio I. 1990: Spanish barbel hybridization detected using enzymatic markers: Barbus meridionalis Risso × Barbus haasi Mertens (Osteichthyes, Cyprinidae). Aquatic Living Resources, 3(4), 295–303. Machordom A. Doadrio I. & Berrebi P. 1995: Phylogeny and evolution of the genus Barbus in the Iberian Peninsula as revealed by allozyme electrophoresis. Journal of Fish Biology, 47(2), 211–236. Machordom A. & Doadrio I. 2001: Evidence of a Cenozoic Betic–Kabilian connection based on freshwater fish phylogeography (Luciobarbus, Cyprinidae). Molecular Phylogenetics and Evolution, 18(2), 252–263. Malmberg G. 1957: On a new genus of viviparous monogenetic trematode. Arkiv for Zoologi, 10: 317–329 Matějusová I., Koubková B. & Cunningham C. O. 2004: Identification of European diplozoids (Monogenea, Diplozoinae) by restriction digestion of the ribosomal RNA internal transcribed spacer. Journal of Parasitology, 90(4), 817–822. Mesquita N., Cunha C., Hänfling B., Carvalho G. R., Ze‐Ze L., Tenreiro R. & Coelho M. M. 2003: Isolation and characterization of polymorphic microsatellite loci in the endangered Portuguese freshwater fish Squalius aradensis (Cyprinidae). Molecular Ecology Notes, 3(4), 572–574. Mhaisen F. M. & Abdul-Ameer K. N. 2014: Checklists of diplozoid species (Monogenea) from fishes of Iraq. Bull Iraq Natural History Museum, 13(2), 95–110. Moravec F. 2001: Checklist of the metazoan parasites of fishes of the Czech Republic and the Slovak Republic (1873-2000). Academia. Moravec F. 2013: Parasitic Nematodes of Freshwater Fishes of Europe. Academia, Praha.

Moreno O., Granado C. & García Novo F. 1986: Variabilidad morfológica de Lernaea cyprinacea (Crustacea: Copepoda) en el embalse de Arrocampo (Cuenca de Tajo: Caceres). Limnetica, 2(1), 265–270. Nelson J. S., Espinosa-Pérez H., Findley L. T., Gilbert C. R., Lea R. N., Mandrak N. E., & Williams J. D. 2006: Corrections to ‘Common and Scientific Names of Fishes from the United States, Canada, and Mexico’. Copeia, 2006(3), 559–562. Niewiadomska K. & Laskowski Z. 2002: Systematic relationships among six species of Diplostomum Nordmann, 1832 (Digenea) based on morphological and molecular data. Acta Parasitologica, 47(1), 20–28. Oros M., Scholz T., Hanzelová V. & Mackiewicz J. S. 2010: Scolex morphology of monozoic cestodes (Caryophyllidea) from the Palaearctic Region: a useful tool for species identification. Folia Parasitologica, 57(1), 37. Perez-Bote J. L. 2000: Occurrence of Lernaea cyprinacea (Copepoda) on three native cyprinids in the river Guadiana (SW Iberian Peninsula). Research and Reviews in Parasitology, 60(3/4), 135–136. Pérez-Bote J. L. 2005: First record of Lernaea cyprinacea (Copepoda: Cyclopoida) on the allis shad. Folia Biologica, 53(3–4), 197–198. Pérez‐Ponce de León G. & Choudhury A. 2005: Biogeography of helminth parasites of freshwater fishes in Mexico: the search for patterns and processes. Journal of Biogeography, 32(4), 645–659. Perea S., Böhme M., Zupančič P., Freyhof J., Šanda R., Özuluğ M., Abdoli A. & Doadrio I. 2010: Phylogenetic relationships and biogeographical patterns in Circum- Mediterranean subfamily Leuciscinae (Teleostei, Cyprinidae) inferred from both mitochondrial and nuclear data. BMC Evolutionary Biology, 10(1), 1–27. Piasecki W., Goodwin A. E., Eiras J. C. & Nowak B. F. 2004: Importance of Copepoda in freshwater aquaculture. Zoological Studies, 43(2), 193–205. Poulin R. 1992: Determinants of host-specificity in parasites of freshwater fishes. International Journal for Parasitology, 22(6), 753–758. Poulin R. 1995: Phylogeny, Ecology, and the Richness of Parasite Communities in Vertebrates: Ecological Archives M065-001. Ecological Monographs, 65(3), 283– 302.

Poulin R. 2002: The evolution of monogenean diversity. International Journal for Parasitology, 32(3), 245–254. Poulin R. & Morand S. 2004: The Parasite Biodiversity. Washington, CO: Smithsonian Books. Poulin R. 2007: Are there general laws in parasite ecology? Parasitology, 134(6), 763. Price P. W. & Clancy K. M. 1983: Patterns in number of helminth parasite species in freshwater fishes. The Journal of Parasitology, 449–454. Reyjol Y., Hugueny B., Pont D., Bianco P. G., Beier U., Caiola N., Casals F., Cowx F., Economou A., Ferreira T., Haidvogl G., Noble R., Sostoa A., Vigneron T. & Virbickas T. 2007: Patterns in species richness and endemism of European freshwater fish. Global Ecology and Biogeography, 16(1), 65–75. Rhymer J. M. & Simberloff D. 1996: Extinction by hybridization and introgression. Annual Review of Ecology and Systematics, 27(1), 83–109. Rohde K. 1978: Latitudinal differences in host-specificity of marine Monogenea and Digenea. Marine Biology, 47(2), 125–134. Rohde K. 1979: A critical evaluation of intrinsic and extrinsic factors responsible for niche restriction in parasites. American Naturalist, 114: 684–671. Robalo J. I., Almada V. C., Levy A. & Doadrio I. 2007: Re-examination and phylogeny of the genus Chondrostoma based on mitochondrial and nuclear data and the definition of 5 new genera. Molecular Phylogenetics and Evolution 42: 362–372. Ronquist F., Teslenko M., Van Der Mark P., Ayres D. L., Darling A., Höhna S., Larget B., Liu L., Suchard M. A. & Huelsenbeck J. P. 2012: MrBayes 3.2: efficient Bayesian phylogenetic inference and model choice across a large model space. Systematic Biology, 61(3), 539–542. Rueda M., Rodríguez M. Á. & Hawkins B. A. 2010: Towards a biogeographic regionalization of the European biota. Journal of Biogeography, 37(11), 2067–2076. Řehulková E., Benovics M. & Šimková A. 2020: Uncovering the diversity of monogeneans (Platyhelminthes) on endemic cypriniform fishes of the Balkan Peninsula: new species of Dactylogyrus and comments on their phylogeny and host- parasite associations in a biogeographic context. Parasite, 27.

Sanjur O. I., Carmona J. A. & Doadri I. 2003: Evolutionary and biogeographical patterns within Iberian populations of the genus Squalius inferred from molecular data. Molecular Phylogenetics and Evolution, 29(1), 20–30. Sánchez-Hernández J. 2017: Lernaea cyprinacea (Crustacea: Copepoda) in the Iberian Peninsula: climate implications on host–parasite interactions. Knowledge & Management of Aquatic Ecosystems, (418), 11. Saraiva A., Felisberto P. & Cruz C. 2002: Occurrence and maturation of Rhabdochona gnedini (Nematoda: Rhabdochonidae) in the barbels of the Sousa River, Portugal. Parasite, 9(1), 81–84. Sasal P., Morand S. & Guégan J. F. 1997: Determinants of parasite species richness in Mediterranean marine fishes. Marine Ecology Progress Series, 149, 61-71. Seifertová M., Vyskočilová M., Morand S. & Šimková A. 2008: Metazoan parasites of freshwater cyprinid fish (Leuciscus cephalus): testing biogeographical hypotheses of species diversity. Parasitology, 135(12), 1417. Shannon C.E. & Weaver W. 1949: The Mathematical Theory of Communication. University of Illinois Press, Urbana. Scholz T., Brabec,J., Kral'ova-Hromadova I., Oros M., Bazsalovicsová E., Ermolenko A. & Hanzelová V. 2011: Revision of Khawia spp.(Cestoda: Caryophyllidea), parasites of cyprinid fish, including a key to their identification and molecular phylogeny. Folia Parasitologica, 58(3), 197. Scholz T., Vanhove M. P. M., Smit N., Jayasundera Z. & Gelnar M. 2018: A guide to the parasites of African freshwater fishes. Brussels: Royal Belgian Institute of Natural Sciences. Schönhuth S., Vukić J., Šanda R., Yang L. & Mayden R. L. 2018: Phylogenetic relationships and classification of the Holarctic family Leuciscidae (Cypriniformes: Cyprinoidei). Molecular Phylogenetics and Evolution, 127, 781–799. Simon Vicente F., Ramajo Martin V. & Encinas Grandes A. 1973: Parasite fauna of Spanish freshwater fish. Allocreadium isoporum (Trematoda: Allocreadiidae); Lernaea esocina; L. cyprinacea and Ergasilus sp.(Crustacea: Copepoda). Revista Iberica de Parasitologia, 33(4), 633–647. Simpson E. 1949: Measurement of Diversity. Nature, 163: 688–688.

Skelton P. H., Tweddle D. & Jackson P. B. N. 1991: Cyprinids of Africa. In Cyprinid Fishes (pp. 211-239). Springer, Dordre.cht. Sousa-Santos C., Pereira A. M., Branco P., Costa G. J., Santos J. M., Ferreira M. T., Lima S., Doadrio I. & Robalo J. I . 2018: Mito-nuclear sequencing is Paramount to correctly identify sympatric hybridizing fishes. Acta Ichthyologica et Piscatoria, 48, 123–141. Sousa-Santos C., Jesus T. F., Fernandes C., Robalo J. I. & Coelho M. M. 2019: Fish diversification at the pace of geomorphological changes: evolutionary history of western Iberian Leuciscinae (Teleostei: Leuciscidae) inferred from multilocus sequence data. Molecular Phylogenetics and Evolution, 133, 263–285. Stamatakis A. 2014: RAxML version 8: a tool for phylogenetic analysis and post- analysis of large phylogenies. Bioinformatics, 30(9), 1312–1313. Steininger F. F. & Rögl F. 1984: Paleogeography and palinspastic reconstruction of the Neogene of the Mediterranean and Paratethys. Geological Society, London, Special Publications, 17(1), 659–668. Sterling J. E., Carbonell E., Estellés-Zanón E. J. & Chirivella J. 1995: Estudio estacional del parasitismo por Lernaea cyprinacea en la madrilla Chondrostoma toxostoma miegii (Pisces: Cyprinidae) en un afluente del río Ebro. Proc. 4th Iber. Cong. Parasitol., Santiago de Compostela, Spain, 90–91. Simón Vicente, F. 1981: Dactylogyrus balistae n. sp.(syn. Dactylogyrus sp., Simon Vicente y col., 1975), (Monogenea), de las branquias de Barbus barbus bocagei Steindacher. Revista Iberica de Parasitologia. Šimková A., Desdevises Y., Gelnar M. & Morand S. 2000: Co-existence of nine gill ectoparasites (Dactylogyrus: Monogenea) parasitising the roach (Rutilus rutilus L.): history and present ecology. International Journal for Parasitology, 30(10), 1077– 1088. Šimková A., Desdevises Y., Gelnar M. & Morand S. 2001a: Morphometric correlates of host specificity in Dactylogyrus species (Monogenea) parasites of European Cyprinid fish. Parasitology, 123(2), 169. Šimková A., Morand S., Matejusová I., Jurajda P. V. & Gelnar M. 2001b: Local and regional influences on patterns of parasite species richness of central European fishes. Biodiversity & Conservation, 10(4), 511–525.

Šimková A., Verneau O., Gelnar M. & Morand S. 2006: Specificity and specialization of congeneric monogeneans parasitizing cyprinid fish. Evolution, 60(5), 1023–1037. Šimková A., Benovics M., Rahmouni I. & Vukić J. 2017: Host-specific Dactylogyrus parasites revealing new insights on the historical biogeography of Northwest African and Iberian cyprinid fish. Parasites & Vectors, 10(1), 1–16. Tallamy D. W. 1983: Equilibrium biogeography and its application to insect host- parasite systems. The American Naturalist, 121(2), 244–254. Tan M. & Armbruster J. W. 2018: Phylogenetic classification of extant genera of fishes of the order Cypriniformes (Teleostei: Ostariophysi). Zootaxa, 4476(1), 6–39. Thompson J. D., Higgins D. G. & Gibson T. J. 1994: CLUSTAL W: improving the sensitivity of progressive multiple sequence alignment through sequence weighting, position-specific gap penalties and weight matrix choice. Nucleic Acids Research, 22(22), 4673–4680. Tsigenopoulos C. S., Durand J. D., Ünlü E. & Berrebi P. 2003: Rapid radiation of the Mediterranean Luciobarbus species (Cyprinidae) after the Messinian salinity crisis of the Mediterranean Sea, inferred from mitochondrial phylogenetic analysis. Biological Journal of the Linnean Society, 80(2), 207–222. Vargas J. M., Real R. & Guerrero J. C. 1998: Biogeographical regions of the Iberian Peninsula based on freshwater fish and amphibian distributions. Ecography, 21(4), 371–382. Vyčítalová K. 2017: Diverzita mnohobuněčných parazitů kaprovitých ryb vybraných oblastí Mediteránu. Diplomová práce, Masarykova univerzita, Brno. Williams P., Humphries C., Araújo M., Lampinen R., Hagemeier W., Gasc J. P. & Mitchell-jone T. 2000: Endemism and important areas for representing European. Belgian Journal of Entomology, 2, 21–46. Yamaguti S. 1959: Systema helminthum. Vol. II. The cestodes of vertebrates. Systema helminthum. Vol. II. The cestodes of vertebrates. Yang L., Sado T., Hirt M. V., Pasco-Viel E., Arunachalam M., Li J., Wang X., Freyhof J., Saitoh K., Simons A. M., Miya M., He S. & Mayden R. L. 2015: Phylogeny and polyploidy: resolving the classification of cyprinine fishes (Teleostei: Cypriniformes). Molecular Phylogenetics and Evolution, 85, 97–116.

Zardoya R. & Doadrio I. 1998: Phylogenetic relationships of Iberian cyprinids: systematic and biogeographical implications. Proceedings of the Royal Society of London. Series B: Biological Sciences, 265(1403), 1365–1372. Zardoya R. & Doadrio I. 1999: Molecular evidence on the evolutionary and biogeographical patterns of European cyprinids. Journal of Molecular Evolution, 49(2), 227–237. Zietara M. S., Arndt A., Geets A., Hellemans B. & Volckaert F. A. 2000: The nuclear rDNA region of Gyrodactylus arcuatus and G. branchicus (Monogenea: Gyrodactylidae). Journal of Parasitology, 86(6), 1368–1373. Zietara M. S. & Lumme J. 2002: Speciation by host switch and adaptive radiation in a fish parasite genus Gyrodactylus (Monogenea, Gyrodactylidae). Evolution, 56(12), 2445–2458.

8 Přílohy

Obr. P1: A – Gyrodactylus sp. 1 ze Squalius torgalensis, B – Gyrodactylus sp. 2 z Iberochondrostoma lusitanicum, C – Gyrodactylus sp. 3 z Pseudochondrostoma duriense, D – Gyrodactylus sp. 5 ze Squalius torgalensis, zvětšení 400x, fázový kontrast.

Obr. P2: Gyrodactylus sp. 7 z Iberochondrostoma lusitanicum, zvětšení 400x, fázový kontrast.

Obr. P3: Gyrodactylus sp. 8 z Achondrostoma arcasii, zvětšení 400x, fázový kontrast.

Obr. P4: Gyrodactylus sp. 10 z Pseudochondrostoma polylepis, zvětšení 400x, fázový kontrast.

Obr. P5: Gyrodactylus sp. 11 z Parachondrostoma miegii, zvětšení 400x, fázový kontrast.

Obr. P6: Gyrodactylus sp. 12 z Achondrostoma arcasii, zvětšení 400x, fázový kontrast.

Obr. P7: Gyrodactylus sp. 13 z Barbus haasi, zvětšení 400x, fázový kontrast.

Obr. P8: Gyrodactylus sp. 14 z Luciobarbus bocageii, zvětšení 400x, fázový kontrast.

Obr. P9: Gyrodactylus sp. 17 z Luciobarbus bocageii, zvětšení 400x, fázový kontrast.

Obr. P10: Gyrodactylus sp. 20 ze Squalius carolitertii, zvětšení 400x, fázový kontrast.

Obr. P11: Gyrodactylus sp. 21 ze Squalius torgalensis, zvětšení 400x, fázový kontrast.

Obr. P12: Gyrodactylus sp. 22 ze Squalius laetinatus, zvětšení 400x, fázový kontrast.

Obr. P13: Gyrodactylus sp. 23 z Pseudochondrostoma duriense, zvětšení 400x, fázový kontrast.

Obr. P14: Gyrodactylus sp. 30 ze Squalius aradensis, zvětšení 400x, fázový kontrast.

Obr. P15: Dactylogyrus sp. 2 z Parachondrostoma turiense , zvětšení 1000x, fázový kontrast, foto – Michal Benovics.

Obr. P16: Dactylogyrus sp. 3 z Iberocypris alburnoides, zvětšení 1000x, fázový kontrast, A – haptor, B – kopulační orgán, foto – Michal Benovics.

Obr. P17: Dactylogyrus sp. 5 z Pseudochondrostoma duriense, zvětšení 1000x, fázový kontrast, ,A – haptor, B – kopulační orgán, foto – Michal Benovics.

Obr. P18: Dactylogyrus sp. 6 ze Squalius pyrenaicus, zvětšení 1000x, fázový kontrast, ,A – haptor, B – kopulační orgán, foto – Michal Benovics.

Obr. P19: Dactylogyrus sp. 7 ze Squalius carolitertii, zvětšení 1000x, fázový kontrast, ,A – haptor, B – kopulační orgán, foto – Michal Benovics.

Obr. P20: Dactylogyrus sp. 8 z Iberochondrostoma almacai, zvětšení 1000x, fázový kontrast, ,A – haptor, B – kopulační orgán, foto – Michal Benovics.

Obr. P21: Dactylogyrus sp. 9 z Iberochondrostoma almacai, zvětšení 1000x, fázový kontrast, ,A – haptor, B – kopulační orgán, foto – Michal Benovics.

Obr. P22: Dactylogyrus sp. 10 ze Achondrostoma occidentale, zvětšení 1000x, fázový kontrast, ,A – haptor, B – kopulační orgán, foto – Michal Benovics.

Obr. 23: Dactylogyrus sp. 12 ze Squalius aradensis, zvětšení 1000x, fázový kontrast, ,A – haptor, B – kopulační orgán, foto – Michal Benovics.

Obr. 24: Dactylogyrus sp. 13 ze Squalius torgalensis, zvětšení 1000x, fázový kontrast, ,A – haptor, B – kopulační orgán, foto – Michal Benovics.

Obr. P25: Rhabdochona denudata z Barbus haasi, A – hlavová část, B – koncová část, zvětšení 200x, Nomarského kontrast.

Obr. 26: Rhabdochona denudata z Luciobarbus graellsii, A – hlavová část, B – koncová část, zvětšení 200x, Nomarského kontrast.

Obr. P27: Schulmanela petruschewskii ze Squalius carolitertii, A – hlavová část, B – koncová část, zvětšení 200x, Nomarského kontrast.

Obr. P28: vajíčka, A – Rhabdochona denudata , B – Schulmanela petruschewskii, zvětšení 200x, Nomarského kontrast.

Obr. P29: Allocreadium sp. z Pseudochondrostoma willkommii, zvětšení 100x.

Obr. P30: Asymphylodora sp. z Luciobarbus sclateri, zvětšení 100x.

Obr. P31: Paleorchis sp. ze Squalius malacitamus, zvětšení 100x.

Obr. P32: Schyzocotyle acheilognathi z Luciobarbus bocageii, A – skolex, B – proglotidy, zvětšení 200x.

Obr. P33: Schyzocotyle acheilognathi z Luciobarbus bocageii – proglotidy, zvětšení 200x.

Obr. P34: Khawia armeniaca z Luciobarbus comizo, A – skolex, B – koncová část, zvětšení 200x.