Masarykova univerzita v Brně Přírodovědecká fakulta Ústav antropologie Antropologie smrti: Komparační socio kulturní analýza umírání, smrti, kulturních ritů a rituálů. Předovýchodní civilizace
Magisterská diplomová práce Zpracovala: Bc. Alena Štefková Konzultant: PhDr. Marie Pardyová, Csc. Brno 2008
1 Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy. (Častý nápis nad vchodem do hřbitovů.) Život se podobá ohni: začíná kouřem a končí popelem. (arabské přísloví)
2 Formální prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a s použitím literatury a internetových zdrojů uvedených v seznamu literatury. V Brně, 20. 4. 2008 ______ Alena Štefková
3 Poděkování: Ráda bych poděkovala PhDr. Marii Pardyové, Csc., za ochotu a doporučenou literaturu. Stejně tak bych ráda poděkovala PhDr. Janě Součkové, DrSc. za pomoc s vyhledáním literatury a potřebných faktů.
4 Obsah 1 Abstrakt …...... 8 2 Klíčová slova...... 8 3 Úvod...... 9 4 Mezopotámie...... 13 4.1 Hi storie...... 13 4.2 Po hřební ritus...... 16 4.3 Po hřební výbava...... 19 4.4 Ob dobí smutku...... 20 4.5 Kr álovský hřbitov v Uru...... 21 4.6 St voření člověka...... 24 4.7 Po smrtný život a podsvětí...... 25 4.7.1 Po smrtný život a podsvětí...... 25 4.7.2 Bo hové podsvětí a démoni...... 28 4.7.3 Vy mítání ducha...... 29 5 Semitská etnika...... 31 5.1 A morejci...... 31 5.1.1 Hi storie...... 31 5.1.2 Ku ltura a náboženství...... 32 5.1.3 Po hřební zvyky...... 33 5.2 Ka naanejci...... 36 5.2.1 Foi ničané...... 36 5.2.1.1 Hi storie...... 36
5 5.2.1.2 Ku ltura a náboženství...... 37 5.2.1.3 Po hřební zvyky …...... 38 5.2.1.4 Po hřební výbava a truchlení …...... 41 5.2.1.5 Po dsvětí …...... 41 5.2.2 He brejci/Izraelité...... 43 5.2.2.1 Hi storie …...... 43 5.2.2.2 Ná boženství a kultura...... 44 5.2.2.3 Po hřební zvyky...... 45 5.2.2.4 Po hřební výbava...... 48 5.2.2.5 Ob dobí smutku...... 49 5.2.2.6 Po smrtný život a podsvětí...... 49 5.2.2.7 Ne kromantie...... 51 6 Indoevropská etnika...... 52 6.1 Ár jové/Íránci...... 52 6.1.1 Ná boženství...... 52 6.1.2 Mé dové...... 53 6.1.3 Pe ršané...... 54 6.1.4 Po hřební zvyky staré víry...... 55 6.1.5 Po hřební zvyky zoroastrismu...... 56 6.1.6 Stv oření člověka...... 57 6.1.7 Po smrtný život staré víry...... 57 6.1.8 Po smrtný život v zoroastrismu...... 57 6.2 Ch etité...... 59
6 6.2.1 Hi storie...... 59 6.2.2 Ná boženství a kultura...... 60 6.2.3 Po hřební zvyky...... 61 6.2.4 Čtr náctidenní pohřební rituál chetitského krále...... 63 6.2.5 Po dsvětí...... 65 6.2.6 Ku lt předků...... 66 6.3 Lý dové...... 67 6.3.1 Hi storie...... 67 6.3.2 Po hřební zvyky...... 68 6.4 Fr ygové...... 71 6.4.1 Hi storie...... 71 6.4.2 Ku ltura a náboženství...... 71 6.4.3 Po hřební zvyky...... 72 6.5 Ly kové...... 74 6.5.1 Hi storie...... 74 6.5.2 Ku ltura a náboženství...... 74 6.5.3 Po hřební zvyky...... 75 7 Ostatní etnika...... .79 7.1 Ná rody Arménie...... 79 7.1.1 Ch urrité...... 79 7.1.1.1 Hi storie...... 79 7.1.1.2 Ku ltura a náboženství...... 80
7 7.1.1.3 Po hřební zvyky...... 80 7.1.1.4 Po dsvětí a komunikace s mrtvými...... 81 7.1.2 Kr álovství Urartu...... 82 7.1.2.1 Hi storie...... 82 7.1.2.2 Ku ltura a náboženství...... 83 7.1.2.3 Po hřební zvyky...... 84 7.1.2.4 Po smrtný život...... 86 7.2 Pli štejci/Filištíni...... 87 7.2.1 Hi storie...... 87 7.2.2 Ku ltura a náboženství...... 88 7.2.3 Po hřební zvyky...... 88 7.3 El amité...... 90 7.3.1 Hi storie...... 90 7.3.2 Ku ltura a náboženství...... 91 7.3.3 Po hřební zvyky...... 91 7.3.4 Po dsvětí...... 94 8 Současnost...... 95 8.1 Tři velká náboženství...... 95 8.1.1 Isl ám...... 96 8.1.1.1 Hi storie a struktura náboženství …...... 96 8.1.1.2 Po hřební zvyky...... 97 8.1.1.3 Po smrtný život a poslední soud...... 100
8 8.1.2 Ju daismus...... 102 8.1.2.1 Hi storie a struktura náboženství...... 102 8.1.2.2 Stv oření člověka...... 104 8.1.2.3 Po hřební zvyky...... 104 8.1.2.4 Ob dobí smutku...... 107 8.1.2.5 Po smrtný život...... 109 8.1.3 Kř esťanství...... 110 8.1.3.1 Hi storie a struktura náboženství...... 110 8.1.3.2 Po hřební zvyky...... 113 8.1.3.3 Po smrtný život...... 114 8.2 M enší náboženství...... 115 8.2.1 Pár sismus...... 115 8.2.1.1 Hi storie a struktura náboženství...... 115 8.2.1.2 Po hřební zvyky...... 117 8.2.1.3 Po smrtný život...... 119 8.2.2 Ba háismus...... 120 8.2.2.1 Hi storie a struktura náboženství...... 120 8.2.2.2 Po hřební zvyky...... 121 8.2.2.3 Po smrtný život...... 122 9 Závěr...... 124 10 O brazová příloha...... 127 10.1 Se znam vyobrazení...... 146
9 11 O autorce...... 150 12 Sl ovník důležitých pojmů...... 151 13 R ejstřík...... 163 14 Po užitá literatura …...... 165 1 Abstrakt Práce pojmenovaná Antropologie smrti: Komparační socio kulturní analýza umírání, smrti, kulturních ritů a rituálů. Předovýchodní civilizace. se snaží podat ucelený pohled na pohřební ritus a rituály významných civilizací starověkého Předního východu a to především na základě dostupné literatury a nejnovějších archeologických nálezů. U daných národů se snažím nejdříve nastínit historické pozadí a střetávání s jinými civilizacemi, které se navzájem ovlivňovaly. Snažím se ukázat různá spojení mezi etniky, jež na sebe navazovala a dále rozvíjela předchozí kulturní prvky. V každé kapitole též zmíním náboženské představy dané kultury, neboť právě zde je nejvíce patrné, jak se dané civilizace mezi sebou ovlivňovaly. Největší pozornost je zaměřena na pohřební ritus daného etnika, jejich představy o následném bytí, s čímž souvisí i pohřební výbava, jež s v hrobech nalézá, ale také se snažím popsat rozdílné vztahy k mrtvým, ať se již jednalo o hrůzu, kterou v žijících lidech vyvolávaly, nebo o prospěch, jež se od mrtvých snažili získat.
10 V závěrečné kapitole se snažím popsat nejrozšířenější náboženství na Blízkém východě současnosti, neboť je až překvapující, že v mnoha případech se způsob, jak lidé nakládají s mrtvými, mnoho nezměnil. 2 Klíčová slova duch – duše – hrob – mohyla – pohřeb – podsvětí – Přední východ – ráj – rituál – smrt 3 Úvod Slovo smrt pochází z latinského výrazu mors , mortuus (mrtvý), mortalit (smrtelný). Celý svůj život hledáme otázku na to, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme. A stejně tak se od pradávna ptáme na to, kam půjdeme po smrti. Existuje nějaký další život a pokud ano, tak jaký je? Strach ze smrti se objevuje v mnoha podobách. Člověk se obává, že by mohl být pohřben zaživa, obává se pekelných útrap, které by mohly nastat po smrti. S myšlenkou na smrt přichází také uvědomění si vlastní konečnosti a obavy o rodinu, která zůstane po naší smrti sama. Mezi některými kulturami se také objevuje strach z těch, kteří již zemřeli, ať se již jednalo o mrtvé předky, duchy, upíry anebo oživlé mrtvoly. (Davies 2007). První etnika se v oblasti Předního východu, územím mezi Středozemním mořem, Perským zálivem a pouštěmi Arábie, usadila někdy v 8. a 9. tis. př. n. l. Vznikla zde nejstarší známá města světa jako je Jericho (8000 př. n. l.) a Çatal Hüyük (7000 př. n. l.),
11 patří sem starověké civilizace 4. a 3. tisíciletí Přední Asie (Sýrie, Palestina, Foinikie, Malá Asie), Mezopotámie a Íránské vysočiny 1. Život jedince bez ohledu na to, v jaké společnosti vyrůstá, se skládá z přechodu z jedné životní etapy do další. Může se jednat o narození, dospívání, sňatek, rodičovství ale také o smrt, která byla pouze po mnoho staletí chápána jen jako přechod z jednoho života do druhého. V mnoha společnostech byly tyto etapy odděleny složitými rituály, které měly zajistit snadný přechod. (Gennep 1997). I když se společnosti mezi sebou liší, je až pozoruhodné, jak se jejich rituály v základu podobají. A naopak, u jednoho společenství se určitý rituál může velice lišit dle věku, pohlaví nebo společenského postavení jedince. Zvláště je tomu tak u pohřebních obřadů. (Gennep 1997). A právě tyto rituály nám mohou o dané civilizaci mnoho prozradit. Život a smrt byly spolu vždy spojeny. U mnoha předovýchodních národů se setkáváme se Stromem života, jehož koruna čněla do nebe a kořeny sahaly dolů do podsvětí. Jeho vyobrazení nacházíme v Mezopotámii, u Churritů, Kanaanců, v Íránu a samozřejmě též v pozdější době v křesťanství, islámu a judaismu. (Prosecký 2003, s. 203). Strom je symbolem života a jeho míza je životní tekutinou. Na Blízkém východě byly proto stromy pokládané ze posvátné a byly uctívány. (Senyak 2005, s. 41). Jedno přísloví říká, že jedinou jistotou člověka je smrt. Lidé již před mnoha staletími přemýšleli o tom, je li smrt koncem všeho, anebo po ní následuje další život či nové znovuzrození. Většina názorů na to, co se stane po smrti, se různily, ale mohou se najít také mnohé podobnosti. Smrt odedávna vzbuzovala u člověka bázeň, hrůzu a strach z nehmotné části člověka, která se po smrti vydává na pouť záhrobím nebo světem, kde může škodit živým. Se smrtí však byla spojena i starost, jak naložit s mrtvým tělem. U mnoha národů smrtí vztah se zemřelým nekončí. Stává se předkem, který i nadále zůstává součástí rodiny a může jí být nápomocen. Od nejstarších dob se většina mrtvých ponechávala volně v přírodě a jen někteří byli pohřbíváni. První pohřby nacházíme již u neandrtálců v Šanidaru. Pozůstatky prvních Homo sapiens z období 100 tis. př. n. l. se nachází v pohřebištích se zručně vyrobenými kamennými nástroji a květinami. Až v neolitu se setkáváme s úmyslným zakládáním
1 Přílohy: TAB.I., obr.1
12 pohřebišť, kde bývají pochováni téměř všichni příslušníci obce od dětí až po starce (Eridu, obejský Ur, pohřebiště Dum Gar Parčína a Hakalán v západním Íránu). (Prosecký 1999). Každý pohřeb je doprovázen smutkem pozůstalých, který představuje rituál, jenž má pomoci odloučit se od zemřelé osoby a umožnit rodině návrat zpět do společnosti. V některých případech se délka trvání smutku shoduje s dobou, která uplyne od smrti do okamžiku, kdy je zesnulý přijat do světa mrtvých. Doba smutku však také závisí na tom, jak úzce byli spjati se zemřelým, tedy na příbuzenství, které je u různých národů posuzováno různě. Obecně však platí, že nejdelší smutek drží vdova/vdovec. Délka smutku se také odvozuje od postavení zesnulého. Zemře li náčelník nebo vládce, týká se jeho smrt celé společnosti. (Gennep 1997). Již odpradávna si lidé představovali, že po smrti přejdou do jiné formy bytí, na zcela jiné místo, kde bude jejich život pokračovat. Velké množství lidí věří, že je v člověku něco nezničitelného, co přetrvá i po jeho smrti. (Grün 1997). Mnoho národů považovalo onen svět za místo, které bylo uspořádáno podobně jako svět, který znali, jiná etnika si představovala podsvětí za místo utrpení. (Gennep 1997). Protože mrtvý musel většinou urazit určitou cestu, aby se na onen svět dostal, vybavovali ho pozůstalí mnoha věcmi, jako byl oděv, jídlo, zbraně ale i různými amulety a kouzly, která měla zesnulého chránit. Osoby, které se nedočkaly náležitého pohřbu a rituálů, byly často odsouzeny k bídné existenci a nemohly se připojit k ostatním na onom světě. Bloudily mezi živými, vůči nimž byly nepřátelské, a toužily po pomstě. Z tohoto pohledu také pohřební rituály sloužily k uklidnění mrtvého, aby nemohl živým škodit. (Gennep 1997). Velmi často následují po pohřbu hostiny, které se mohou opakovat i při vzpomínkových slavnostech. Tyto hostiny mají udržovat pouto mezi pozůstalými nebo pravidelně obnovovat pouto se zesnulým, který je na hostinu přizván. (Gennep 1997). Tato práce je převážně literární rešerší založené na archeologických a antropologických studiích. První kapitola diplomové práce nese název Mezopotámie . Pojednávám zde o všech národech, které se podílely na rozvoji mezopotámské kultury a tvořily její dějiny, a to od prvních Sumerů, kteří postavili základ Mezopotámie, až po Asyřany a Babyloňany, s nimiž se historie Mezopotámie uzavírá. Na rozdíl od ostatních kapitol jsem se rozhodla psát o
13 nich společně, neboť často jeden národ navazoval na kulturní zvyky etnika předcházejícího, které zcela převzal anebo sloučil se svými vlastními tradicemi. V podkapitolách se zabývám rozvojem náboženství a pohřebního ritu, rozvojem představ o podsvětí a posmrtné existenci, ale i obdobím smutku a představami o stvoření člověka. Samostatnou podkapitolu jsem věnovala královskému hřbitovu v Uru, neboť si podle mého názoru zaslouží větší pozornosti. V poslední podkapitole se zabývám rituály na vymítání duchů. Druhá kapitola, s názvem Semitská etnika, se zaměřuje na národy obývající území Kenaanu. Podkapitoly se obracejí k Amorejcům, Hebrejcům a Foiničanům. Amorejské kmeny se vyskytovaly i na území Mezopotámie, ovšem vytvořily i významné městské státy v Kenaanu a proto si myslím, že si zaslouží svou vlastní kapitolu. Hebrejci a Foiničané ve své době byli význačnou politickou silou, jejichž kultury se navzájem ovlivňovaly a do značné míry ovlivnili i okolní etnika. Třetí kapitola pojednává o Indoevropských národech, mezi nimi vytvořili nejsilnější říše Médové a Peršané, kteří dali vznik zoroastrijskému náboženství, ale též Chetité. V dalších podkapitolách jsem se zaměřila na tři říše, o jejichž kultuře máme jen málo poznatků, ale přesto si zaslouží naši pozornost. Jsou to Lýdové, Frygové a Lykové. Ve čtvrté kapitole jsem se zaměřila na etnika, která svým původem nespadají do předchozích kapitol, anebo je jejich etnické zařazení doposud neprokázáno. Patří sem národy obývající území Arménie Churrité a Urartejci; Pelištejci, kteří patřili k tzv. mořským národům, a nakonec Elamité. V poslední kapitole se zaměřuji na současná náboženství a pohřební rity Blízkého východu. Mezi nimi nesmí chybět tři největší náboženství světa: islám, judaismus a křesťanství; ale též menší náboženství, která vznikla na území předovýchodních civilizaci: pársismus a baháismus. Je až překvapující, jak se některé tradice zachovaly po dlouhá staletí nezměněné nebo jen s nepatrnými obměnami, a stejně tak je pozoruhodné sledovat, odkud se vzaly určité obřady, které již s původními rituály mají jen pramálo společného.
14 4 Mezopotámie Na historii Mezopotámie se podílelo mnoho národů. Její kultura vznikala díky vzájemnému působení a splývání různých národů. Ve své největší slávě zasahovala Mezopotámie na území dnešního Iráku, Turecka, Íránu a Sýrie. Dějiny Mezopotámie začínají ve 34. stol. př. n. l. a končí v roce 539 př. n. l., kdy byla Babylonie dobyta Peršany. (Glassner 2004). Kultura Mezopotámské říše přežívala ještě v době, kdy toto území dobyl Alexandr Makedonský. Každodenní rituály byly i nadále dodržovány a uctívána byla stále ta stejná božstva. Postupem času se její vliv oslaboval a nakonec ji nahradila kultura řecká. (Marxová 2002). 4.1 Historie Sumerské období
15 První známí obyvatelé Mezopotámie, Sumerové, nepatřili k semitskému ani k indoevropskému etniku. Jejich první sídliště pocházela již ze 6. tis. př. n. l. (Marxová 2002). Název Sumer se objevil až později u semitských vládců Mezopotámie. Sami Sumerové se nazývali sag gig , zn. Černohlavci, a svou zemi označovali Kiengi. 2 (Hruška 1995). Sumerové pravděpodobně přišli z území Íránu, ale místo jejich původu zůstává neznámé. Sumerská kultura se do značné míry podobala kultuře Elamu. (Klíma 1976). Jedním z nejdůležitějších objevů sumerské civilizace bylo vytvoření písma. Nejstarší nalezená tabulka spadá do poloviny 4. tis. př. n. l. a byla nalezena v Kiši. (Burian, Oliva 1984). V sumerském náboženství se těšila vážnosti trojice bohů, představovaná bohem země, Enlilem, který byl uctíván nejprve jako ochránce zemědělců a později jako vládce a přední bojovník; dále zde byl bůh nebe An a bůh vod Enki, který se stal později i bohem řemesel a moudrosti. Sumerové uctívali také nebeská tělesa, především boha Měsíce, Nanna, a bohyni Venuše, Inannu, uctívanou též jako patronku lásky a plodnosti. (Burian, Oliva 1984). Vedle Sumerů a původního obyvatelstva žili v Mezopotámii i Semité, kteří měli již od počátku převahu na severu. Tato převaha byla neustále zvyšována dalšími kočovnými kmeny ze západních stepí a pouští. (Klíma 1976). Akkadská říše (2350 – 2150 př. n. l.) 3 Zakladatelem akkadské říše, která vznikla ve 24. st. př. n. l., je Sargon Akkadský, jenž vládl 56 let. (Burian, Oliva 1984). Na přelomu 22. a 21. st. př. n. l. ztratili Akkadové kontrolu nad sumerským jihem. (Glassner 2004). Podrobnosti o konci akkadské říše nejsou známy. (Burian, Oliva 1984). Gutejský vpád (2150 – 2060 př. n. l.) Po zániku akkadské říše se vlády nad Mezopotámií zmocnili Gutejci , kteří se považovali za nástupce akkadských králů. Jižní Mezopotámie (Sumer) si udržela nezávislost. Vláda Gutejců trvala jen krátce, jejich civilizace podlehla akkadskému kulturnímu vlivu. (Burian, Oliva 1984).
2 Význam slova Kiengi zůstává neznámý. Slovo ki znamená „místo“, e en gi, en gi je možná výrazem pro „kníže, pán“. (Hruška 1995). 3 Datování převzato z: Klíma, Josef (1963): Společnost a kultura starověké Mezopotámie. Praha: nakl. Československé akademie věd
16 Gutejská nadvláda byla svržena Urukem, jenž podlehl Uru. Ur ve 22. st. vytvořil 3. urskou dynastii. Poslední králové této dynastie byli nuceni bojovat s Elamem, který byl již dlouhou dobu protivníkem Mezopotámie. Vláda Elamitů opět netrvá dlouho a po několika letech jsou ze země vypuzeni. (Burian, Oliva 1984). Doba starobabylónská a staroasyrská (1850 – 1530 př. n. l.) Babyloňané a Asyřané se na území Mezopotámie objevili již kolem r. 2000 př. n. l. a usadili se mezi Eufratem a Tigridem. Mezopotámie byla rozdělena na severní a jižní říši. Postupně se oba národy smísily se Sumerským obyvatelstvem a převzali kulturu svých předchůdců, způsob života i náboženské představy. (Marxová 2002). Severní říše byla nazývána Asýrií, hlavním městem byl Aššur, jižní označovali za Babylonii s hlavním městem Babylón. Hranice mezi oběma zeměmi se nacházela severně od dnešního Bagdádu. Babylonie byla dále rozdělena na severní území nazývané Akkad a jižní Sumer. (Black, Green 1999). Za nejvyššího boha byl pokládán Aššur, uctívala se též nebeská tělesa: Slunce – Šamaš, Měsíc – Sín a Jitřenka – Ištara. (Burian, Oliva 1984). V 19. st. př. n. l. ovládla Babylón dynastie Amorejců , jejímž nejznámějším představitelem byl Chammurapi. (Burian, Oliva 1984). Amorejci byli příslušníci západosemitských nomádských kmenů a na území Mezopotámie se objevovali již v pol. 3. tis. př. n. l. (Součková 1979). Za předního boha byl vyhlášen bůh Marduk, představitel jarního a poledního slunce a pán veškerého života. (Kubalík 1988). Doba středobabylónská – kassitská (1530 – 1160 př. n. l.) Po Chammurapiho smrti přišli Kassité z území dnešního Íránu. (Glassner 2004). Původní domovina Kassitů není známá, ale pravděpodobně se nacházela v pohoří Zagros. (en.wikipedia.org). Na území Mezopotámie se vyskytovali již od 18. st. př. n .l. a nechávali se od místních panovníků najímat jako námezdní vojáci nebo nádeníci. (Glassner 2004). V 18. st. př. n. l. dokonce napadli Babylonii, ale jejich útok byl odražen. (en.wikipedia.org). Kassité se usadily severně od Babylonie a již v 17. st. př. n. l. pronikli dále na jih. V 16. st. př. n. l., které je známo jako Věk Temna, byl Babylón vydrancován Chetity. Kassité tak využili této příležitosti a ujali se vlády nad Babylonií. Převzali mezopotámskou kulturu i jazyk. (Burian, Oliva 1984). V 1. pol. 2. tis. př. n. l. se stali vládci téměř celého Předního východu a udrželi se u moci až do 12. st. Po celou dobu na ně vyvíjeli značný nátlak semitští Aramejci z území
17 Sýrie, ale i Churité ze sousední říše Mitanni, která kolem r. 1500 př. n. l. zahrnoval celou horní Mezopotámii. (Klíma 1976). Doba středoasyrská (1380 – 1080 př. n. l.) Ve 14. st. př. n. l. se Churité dostali do konfliktu s Chetitskou říší. Mitanni bylo oslabeno, čehož využili Asyřané a vymanili se z churitské nadvlády. Na přelomu 14. a 13. st. př. n. l. započali boje Asyřanů s Babyloňany, které skončily v pol. 13. st. př. n. l. porážkou Babylonie. Na sklonku 13. st. př. n. l. začala Asýrie upadat a na krátkou chvíli se moc přesunula zpět do rukou Babylonie. (Burian, Oliva 1984). Od 14. st. př. n. l. přicházejí do Mezopotámie další nomádské skupiny, především Aramejci , kteří pod tlakem tzv. mořských národů pronikali na severní území a v 11. st. př. n. l. se zde ujali vlády. Těžiště babylónského království se přesunulo více na východ. Stará babylonská centra si udržela i nadále svůj vliv a jejich chrámy byly uctívány nejen Babyloňany a Asyřany, ale i Aramejci a Chaldejci , kteří se usadili v jižní části říše, v bývalém Sumeru. (Burian, Oliva 1984). Doba novoasyrská (909 – 605 př. n. l.) Na sklonku 10. st. př. n. l. se Asyřané opět dostali k moci. Podrobily si Babylonii a s ní i Chaldejce a nomádské kmeny na dolním toku Tigridu. Po celou dobu museli svádět boje se Sýrií a Médií. (Burian, Oliva 1984). Babylonie se po dlouhou dobu snažila získat nad Asýrií převahu a opět se ujmout vlády. Roku 612 př. n. l. dobyla spojenecká vojska médská a babylonská Ninive. Asyrský stát tímto zanikl a na jejich území se usadili Médové . (Burian, Oliva 1984). Novobabylonská říše (625 – 539 př. n. l.) Vznikla na přelomu 7./6. st. př. n. l. Připojila si k sobě území z bývalé asyrské říše a z palestinského území. Sídelním městem se stal Babylón s Mardukovým chrámem, který představoval známou „babylónskou věž“. (Burian, Oliva 1984). Postupem času se objevily nepokoje v Sýrii a Palestině a sílila také hrozba Peršanů. Roku 539 př. n. l. se vydalo perské vojsko proti Babylónu. Novobabylonská říše zanikla a její kulturu převzali Peršané . (Burian, Oliva 1984). 4.2 Pohřební ritus Lidé Mezopotámie věřili, že člověk se rodí, aby zemřel, a tomuto osudu nelze uniknout. Proto je lépe užívat si života na zemi, dokud trvá. (Moscati 1969). Lidé se smrti
18 obávali, a proto si přáli, aby žili co nejdéle. Doklady o sebevraždě se zachovaly jen velmi zřídka. (Klíma 1963). Mezopotámské legendy tvrdí, že pohřební zvyky stvořila bohyně Inanna. Dle zaklínadel z poloviny 3. tis. př. n. l. byla Inanna správkyní seznamů v podsvětí. Když do podsvětí sestoupil král Ur Nammu, pronesla pro něj pohřební oslavnou řeč. (Glassner 2004). „Když Inanna ustanovila pohřební rituály, přeměnila obyvatele stepi spojené s těmito právě ustanovenými rituály na společenské bytosti, neboť kult zemřelých byl charakteristickým rysem civilizovaného světa v protikladu k necivilizovanému světu stepnímu.“ (Glassner 2004, s. 171). Glassner rozděluje pohřební rituály do několika etap: očistný rituál – tělo bylo omyto, od okamžiku smrti museli členové rodiny držet smutek a oplakávat zemřelého; rituál odloučení – tělo bylo uloženo do hrobu, pohřbívalo se ve většině případů do země, odkud byl snadnější přístup do podsvětí, neboť hrob měl tvořit jakousi jeho předsíň; smuteční rituály – byly zastoupeny převážně nářky; vzpomínkové rituály – zesnulý předložil bohům podsvětí své oběti a vstoupil do světa předků. Nadále na něj bylo vzpomínáno v podobě pravidelných obětí. (Glassner 2004). Nejlépe bylo umírat v kruhu rodiny. Umírající byl umístěn na speciální smrtelnou postel. Po levé straně byla postavena židle, která sloužila jako sedadlo pro duši, jenž byla z těla uvolněna po odříkání speciálních formulí. Na této židli mohla duše obdržet první obětiny. (Sasson 1995). Ze sumerské doby se nám nezachovala téměř žádná pohřebiště. S mrtvými se muselo nakládat takovým způsobem, který nezanechal archeologické stopy. Těla byla možná spalována a jejich popel vysypán do řek, mohla být odnesena do pouště anebo ukládána v kostnicích. (Prosecký 1999). Kremace je však málo pravděpodobná, neboť sumerské mýty tvrdí, že smrt spálením je velkým neštěstím, a v žádných hrobech se nenašly důkazy pro použití ohně. (Black, Green 1999). K tomuto závěru přispívá i tvrzení Maříka, který se přiklání k názoru, že se v Mezopotámii pohřbívalo vždy do země, a to hned ze dvou důvodů: sumersky se slovo pohřbít řekne ki tum , což znamená „přenést do země“, akkadsky potom qebéru , tedy „zakopat, zamotat, přikrýt“; druhým důvodem jsou
19 zmínky o pohřbech v akkadských a sumerských textech, které odkazují k pohřbívání do země. (Obuchová 2001). Až v obejdské době (4500 – 3500 př. n. l.) se objevila první plánovaná pohřebiště, ovšem určená jen pro určitou skupinu lidí 4. Jak bylo zacházeno s většinou mrtvých těl se neví. (Prosecký 1999). Patří sem těla mužů, žen i dětí, které byly někdy pochované přímo v hrobu rodiče, ať už se jednalo o muže či ženu. Ve většině případů však děti nebyly pochovány na hřbitovech ale pod podlahou domů v hrncích na vaření anebo byly jednoduše pohozeny na hromadě odpadu. (Black, Grenn 1999). V Eridu bylo nalezeno téměř 200 hrobů, pocházejících taktéž z obejdské doby. Byly vyzděné a zakryté deskami. V některých hrobech se nacházely dvě kostry, v jednom případě se mohlo jednat o muže a ženu a tedy nejspíš o manžele. Ve dvou hrobech byly nalezeny i kostry psů. Jako pohřební výbava sloužily osobní šperky, džbán, šálek a talíř ležící u nohou a v některých případech zvířecí kosti. Množství a kvalita pohřební výbavy se prakticky nelišilo a nejspíše se tedy jedná o hroby jedinců stejného společenského postavení. (Roaf 1998). Jako hrob mohla sloužit obyčejná jáma, ale byly budovány i složitější hroby v pohřebních komorách, které byly odděleny od vstupní místnosti cihlami. Nalezeny byly také hroby vytesané ve skále, obložené kamenem anebo cihlová či kamenná mauzolea. Během dějin se vyskytuje mnoho typů hrobů a zvyklostí, které se vyskytují vedle sebe. (Black, Green 1999). Pohřeb byl velmi prostý. Tělo mrtvého bylo nejdříve do země ukládáno jen pokryté rohoží. (Hrozný 1949). V hrobech z Ninevite 5 byly nalezeny fragmenty hedvábí a plátna, které dokazují, že tělo bylo již oblečeno. Často
se též vyskytovaly měděné nebo bronzové Ilustrace 1: Sumerská hliněná rakev ze dvou špendlíky na hrudi a ramenou. I v těch spojených zásobnic (Lagaš/Girsu, konec 3. tis. př. Kr) (Obuchová 2001, s. 92). nejchudších hrobech byla pohřební komora vyložena rákosem nebo palmovými listy, které zde byly položeny volně nebo spletené do rohoží. (Black, Green 1999). V pozdější
4 Příloha: TAB.I. obr.2, TAB.II. obr.3
20 době byl nebožtík kladen do velkých hliněných uren či van. V 19. 17. st. se objevily první rakve. (Prosecký 1999). Nejstarší jsou zhotoveny z dřevěných prken nebo z dřevěného rámu, který je vypleten rákosem. Ve starobabylónské době se začaly používat oválné sarkofágy z pálené hlíny 5. (Obuchová 2001). Na pohřebišti v otevřeném terénu se nacházejí hroby, kde byli nebožtíci ukládáni s výbavou nádob a zbraní do skříňových hrobek zbudovaných z hliněných cihel. Pozůstalí do hrobů přidávaly pro duše zemřelých potraviny a nápoje. Velkou proslulost získal například sumerský královský hřbitov v Uru s 2 500 hroby (přibližně 2500 2200 př. n. l.). (viz. dále). (Prosecký 1999). Pohřbívání nebožtíků v domech, které se objevilo se založením Mezopotámie, pokračovalo i v pozdějších staletích. Z raně dynastického období se zachovaly výpravné hroby s bohatou výbavou, vozy a tažnými zvířaty, jako je tomu v Kiši. Pohřbívala se nespálená těla, kosterní pozůstatky se poté odstranily, aby se uvolnilo místo pro dalšího zesnulého. (Prosecký 1999). Na konci 3. tis. př. n. l. v době 3. urské dynastie, se panovníci nechávali pochovávat v podzemních kobkách, které se však našli zcela prázdné. Asyrští králové si pod svými paláci nechali budovat zvláštní krypty, kam ukládaly své předky, např. v Aššuru, Kalachu a Eblu. (Prosecký 1999). Pod palácem v Aššuru se nacházelo pět královských hrobek 6, král Aššur bél kaly byl navíc ještě uložen v kamenném sarkofágu. (Roaf 1998). Hroby panovníků staroakkadské dynastie neznáme. (Prosecký 1999). V 1. tis. př. n .l. jsou patrné velké rozdíly ve vybavení hrobů. Novoasyrské hroby jsou prosté jámy s žádnou nebo jen nepatrnou výbavou, nejchudší hroby obvykle obsahují alespoň jeden nebo dva hrnce, někdy rozbité. Bohatší hroby mohou obsahovat terakotovou nebo bronzovo měděnou rakev. (Black, Green 1999). V Kalchu, hlavním městě asyrské říše, se v jižní části paláce nacházely hroby asyrských královen. V této části paláce se původně nacházely menší prostory, pravděpodobně kuchyně a pokoje pro služebnictvo. Ve dvou neporušených hrobech byla nalezena obrovská sbírka šperků a cenných předmětů z 57 kilogramů zlata. Jeden hrob nejspíše náležel muži. (Roaf 1998). V nejstarších dobách byla těla ukládána do hrobu na zádech v natažené poloze. (Steindl 1987). V raně dynastickém období, v Ninevite a v raně babylónských hrobech, byla těla nalezena ve skrčené poloze, tzv. spící. Nohy byly u sebe, ohnuté a zvednuté, 5 Příloha: TAB. II. obr. 6 6 Příloha: TAB.II obr.4, 5, TAB.III obr. 7
21 ovšem nebyly přitažené až k bradě. Později se začali nebožtíci ukládat do hrobu opět v natažené poloze na boku nebo na zádech. Orientace hrobů se lišila dle období a místa. Byl zde patrný vliv světových stran, občas se lišila orientace podle pohlaví nebo věku. (Black, Green 1999). 4.3 Pohřební výbava Pohřební výbava obsahovala různé druhy předmětů. Obvykle se do hrobu klady velmi osobní věci, dále předměty, které měl nebožtík používat v podsvětí anebo měly sloužit jako dary pro obyvatele podsvětí. V neposlední řadě mohla pohřební výbava vyjadřovat bohatství rodiny, neboť u vysoce postavených a bohatých osob doprovázel nebožtíka z domu na místo pohřbu složitý obřad. (Black, Green 1999). Nejobvyklejší hrobovou výbavou byly hrnčířské výrobky, neboť keramika byla dostupná i pro nejchudší vrstvy obyvatel. Někdy je těžké rozlišit nádoby, které byly samotným pohřebním darem, a nádoby, které sloužily jako schránky na jídlo, nápoje, vodu na umývání a kosmetiku. Ovšem důkazy pro nádoby vyrobené zvlášť pro určitý hrob jsou jen výjimečné. V sumerských hrobech a hrobech ze severomezopotámského Ninevite 5 se nalezly nádoby poskládané do sebe, které tvořily určitou sadu. Jejich rozmístění v hrobě bylo zcela nahodilé. (Black, Green 1999). V hrobech z raně dynastického období a v Ninevite 5 byla nalezena miska před obličejem, jako by se z ní mělo jíst. Pokud se v hrobě nenacházela, ruce byly v takové poloze, jako by držely jídlo, které zde velmi pravděpodobně také bylo. Dále byly nalezeny kosti zvířat a zkamenělé obiloviny. (Black, Green 1999). Vedle hlavy byla obvykle umístěna velká nádoba s menší uvnitř, která nejspíše obsahovala vodu, menší nádoba sloužila jako naběračka. Občas se nalezla další velká nádoba společně s kamennou deskou, tzv. hrobním kamenem, která pravděpodobně obsahovala vodu na umývání, deska měla sloužit jako místo k mytí. (Black, Green 1999). V hrobech se dále nalezly perly, které tvořily náhrdelník nebo byly jednotlivě umístěné na zápěstí nebo u kotníku. U zápěstí se ve vzácných případech nalezly i pečetní válečky, obvyklejší je výskyt pouze jednoho, který je umístěn odděleně v hrobě. Menší kameny a oblázky různých barev, které byly rozmístěny kolem těla, měly symbolický a magický význam. V hrobech vyšší šlechty nechyběly šperky ze zlata a osobní majetek zesnulého. (Black, Green 1999).
22 4.4 Období smutku Truchlící museli odložit své ozdoby, oděv byl ušit z pytloviny a chodily nečesaní a nemytí. Dalším způsobem truchlení byl půst. Konec oficiálního zármutku byl ukončen ceremoniální očistou a návratem k běžnému oblečení. (Sasson 1995). Duše těch, kteří nedostávali od svých potomků náležité obětní dary, se dle legend staly pomstychtivými démonickými bytostmi, tzv. gidim . Aby se zabránilo objevování gidim , potomci museli udržovat kult zemřelých, za který zodpovídal představený rodiny. Čas od času se na hrob vylilo trochu vody a ponechalo se zde trochu jídla. Koncem každého měsíce, kdy nastal lunární nov, se konala rodinná hostina, tzv. kipsu , na níž byli pozváni i zesnulí předci. (Bottéro 2005). Příjemkyní obětí při obřadu za zemřelé byla bohyně Ninki („paní země“). (Prosecký 2003). Mrtví předkové tvořili zesnulou část rodiny, tzv. etem kimti , mány. Glassner tvrdí, že mrtví předci měli schopnost přimlouvat se u bohů za své potomky a zasahovat tak nadále do světa živých. Starobabylonští králové měli ve zvyku pořádat hostiny pro všechny členy zesnulých dynastií, které zde byly před nimi, ale i pro všechny, kteří zemřeli v jejich službách. (Glassner 2004). Svátek věnovaný k uctění předků se nazýval Lugalurubara a trval tři až čtyři dny. (Hruška 1995). Pohřební kult se neodehrával přímo u hrobů, ale mrtvému byla postavena socha a obětovalo se mu na zvláštním místě, jež se sumersky nazývalo kianag , akkadsky ašar mašqíti/maštíti. Nejčastější obětinou byla úlitba vody do země, mohlo se ale jednat i o pivo, víno či mléko. Tato oběť byla spojována s představou, že nebožtík v podsvětí trpí žízní. (Obuchová 2001). Dalším svátkem, kdy se uctívali předci, byl svátek lagašské bohyně Baby. Svátek trval čtyři dny a až čtvrtého dne se lidé vydali na cestu do chrámů. Oběti byli dány především Gilgamešovi, lagašskému vládci Enentarzimu a správci Ningirsuova chrámu v Lagaši. Předkové se uctívali obětováním podsvětním bohům a to především na kultovních místech v krajině, na březích hlavních pramenů vody, tzv. kigúka . (Hruška 1995). Královská rodina poskytovala obětiny většinou při úplňku a při novu, obyčejní lidé obětovali koncem měsíce. (Sasson 1995). Vzpomínky na zemřelé přetrvávaly povětšinou jen tři generace. Dávnější předkové se stávali kolektivní a mlhavou vzpomínkou, z níž vystupovali pouze ti nejslavnější. (Bottéro 2005).
23 4.5 Královský hřbitov v Uru Hřbitov byl nepřetržitě využíván přibližně v letech 2600 – 2100 př. n. l. Nejstarší hroby pocházejí z raně dynastického období (2900 – 2350 př. n. l.) a zahrnují 16 hrobů, které jsou označované za královské. (Burenhalt 2006). Hroby z počátku založení pohřebiště náležely mrtvým z rodin z vyšších společenských vrstev, ovšem vyskytovaly se zde i hroby chudších. Po několika staletích hroby patřily spíše prostému lidu. (Bahn 1997). Hroby se nacházely přímo před chrámem a posvátným okrskem. Každý tvořila buď jen jediná místnost nebo skupina malých komor vyhloubených v zemi. Komory královských hrobů byly vyložené kameny nebo cihlami a zakryté přečnělkovou nebo valenou klenbou 7. (Siliotti 2001). Britský archeolog sir Leonard Woolley, který toto pohřebiště zkoumal, nalezl mnoho set uměleckých památek a tisíce perel. Byly zde zlaté a stříbrné nádoby, zbytky tří lyr vykládané mozaikou, kromě toho také vozy a spřežení, ale i lidské oběti. V největším hrobě bylo nalezeno 74 koster, z toho 68 ženských 8. (Burian, Oliva 1984). Woolley popisuje scénu z několika hrobů takto: „Pohřeb králů byl doprovázen lidskými oběťmi v obrovském měřítku. Dno pohřební jámy bylo zaplněno těly mužů a žen, kteří byli zřejmě přivedeni dolů a usmrceni na místě, kde stáli. V jednom hrobě leží u paty strmé rampy svažující se do hrobu vojáci čestné stráže v měděných přilbách a s kopími v rukou, u konce pohřební komory je devět dvorních dam s umně vyvedenými zlatými pokrývkami hlavy a před vchodem stojí dva těžké čtyřkolové vozy se spřežením tří volů; kosti vozky leží ve voze a u hlav zvířat jsou čeledíni. V jiném případě leželo 68 služebných a 6 sluhů narovnáno do těsných řad vedle sebe v „jámě smrti“; jejich kosti dosud zdobily nádherné úbory obvyklé u královského dvora.“ (Bahn 1997, s. 71). V jednom z hrobů se nacházel měděný kotel. Přes 70 mrtvých, kteří se zde nacházeli, drželo v ruce měděný nebo vápencový pohár. Siliotti se domnívá, že všichni nejspíše požili nějakou drogu nebo nápoj z kotle, který navodil spánek anebo je přímo otrávil. Poloha těl napovídá, že v posledních chvílích svého života se nepohybovali a
7 Příloha: TAB.III. obr. 8 8 Příloha: TAB.IV. obr. 10
24 pravděpodobně zpívali, dokud hudebníci hráli na lyry. Po uložení těla panovníka byl vchod zazděn a před vchodem se odehrálo obětování. (Siliotti 2001). Do hrobky bylo tělo přeneseno po rampě nebo spuštěno vstupní šachtou. Po provedení rituálů byl prostor rampy či šachty zasypán. (Prosecký 1999). Ve většině hrobů se svislou šachtou leželo tělo zesnulého na boku, zabalené do rákosové rohože nebo uložené v rakvi. (Roaf 1998). Královské hroby ležely v hloučku těsně u sebe a dle Bahna tvořily původní jádro pohřebiště. Woolley sám se domníval, že „...byly na povrchu označeny kaplemi, které lákaly v pozdějších dobách k dalším pohřbům do této posvěcené půdy královského rodu.“ (Bahn 1997, s. 70). Mezi nejznámější hroby patří hrob královny Pu abi 9. Královna ležela na lůžku v komoře bez dveří. Je pravděpodobné, že strop v její komoře byl postaven až po uložení těla. Královna byla obklopena svým služebnictvem 10 . Jedna z mrtvých dívek byla označena jako hráčka na harfu, její prsty se stále dotýkaly strun 11 . (Siliotti 2001). V hrobě se nalezlo celkem padesát těl, dva vozy s posádkou a čtyřspřežím a zlatá královnina čelenka. 12 (Vlček 1989). Četné jsou také nálezy zbraní, mezi nimi například zlatá dýka s rukojetí z jednoho kusu lazuritu 13 . Zlato a stříbro pocházelo nejspíše z Arménie či Núbie, měď z Ománu nebo z pohoří Sinaj, drahé kameny přicházeli z Íránu, Afghánistánu a z Indie. (Burian, Oliva 1984). Mezi cenné nálezy patří též „...královská standarta, na které jsou inkrustací z mušlí a lapisu lazuri znázorněny výjevy z válečného i mírového života.“ (Vlček 1989, s. 210). Stříbrné modely člunů odkazují na kult měsíčního boha Nany, ale mohly též sloužit k dopravení mrtvého do podsvětí. (Siliotti 2001). Výstavba královských hrobů a pohřbívání služebnictva skončilo ještě před koncem raně dynastického období, přibližně kolem roku 2500 př. n. l. (Burenhalt 2006). Všechny ostatní hroby, tzv. „soukromé“, byly jen prosté vyhloubené jámy, do níž bylo tělo položeno, příležitostně i umístěno do rakve, ale nejčastěji jen zabalené do rákosové rohože. Do těchto „soukromých“ hrobů byl umístěn vždy jen jeden člověk. (Burenhalt 2006). Jako výbava sloužila pouze jedna či dvě hliněné nádoby. (Bahn 1997). 9 Jméno královny Pu abi se původně četlo Šúbad nebo Šúdab. (Siliotti 2001). 10 Příloha: TAB.III. obr. 9 11 Příloha: TAB.IV. obr. 11, 12 12 Příloha: TAB.V. obr. 13 – 15 13 Příloha: TAB.VI. obr. 16
25 Woolley považoval osoby pohřbené v královských hrobech za krále a královny, které na onen svět doprovodili členové jejich dvora. Své závěry dokládal nálezy artefaktů v některých hrobech, jež nesly nápisy se jmény konkrétních osob a též sumerský výraz „lugal“, zn. král. Woolley byl přesvědčen, že ostatní hroby na hřbitově patří soukromým občanům, některým i značně bohatým, kteří však nepatřili ke královskému rodu. (Burenhalt 2006). Někteří badatelé však toto tvrzení zpochybňují. Žádný z nalezených artefaktů nebyl doložen v přímé souvislosti s hlavním obyvatelem hrobu, a tedy se může jednat spíš o dary pozůstalých nežli o majetek zesnulého. Jako druhý argument dokládají, že pokud se jedná skutečně o příslušníky královského rodu, jak si vysvětlovat rozdíl ve velikosti a stavbě hrobů i v počtu uložených osob v něm. (Burenhalt 2006). Vědci tak dochází k závěru, že mezi těmito jedinci mohly existovat značné rozdíly. „Z písemných dokladů vyplývá, že paláce a chrámy v raně dynastickém období soupeřily o moc a bohatství a snažily se narušit tradiční mocenskou základnu bohatých rodů. Z jiných nalezišť víme, že pohřební praktiky v raně dynastickém období zahrnovaly pohřby na hřbitovech i v domech. Uložení zesnulého pod podlahou v domě naznačuje jeho těsnou vazbu k rodinné jednotce. Naproti tomu pohřeb na hřbitově a narušení přímé souvislosti s domem může naznačovat slabší rodinné vazby. Na hřbitovech mohli být pohřbíváni lidé, kteří byli důležitými vazbami připoutáni k chrámu nebo k paláci.“ (Burenhalt 2006, s. 35). Dle tohoto závěru byli na hřbitově pochováni lidé, kteří byli v těsném spojení s chrámy a palácem v Uru, tedy velekněžky a velekněží, králové a královny stojící na jedné straně a dělníci na druhé, přes mnoho společenských vrstev mezi nimi. Odlišnosti ve výstavbě hrobů by tak souvisely s rozdílem mezi chrámy a paláci a jejich obyvateli. (Burenhalt 2006). Historik Vere Gordon Childe předkládá ještě jeden závěr: „... nápadná okázalost pohřebních praktik může souviset s obdobím velkého společenského a politického soupeření. Z tohoto hlediska jsou pohřební praktiky jedním z kolbišť, na nichž se odehrává soupeření.“ (Burenhalt 2006, s. 35). 4.6 Stvoření člověka Lidé Mezopotámie věřili, že člověk existuje ve dvou po sobě následujících stavech bytí. Dokud měl v žilách krev a dokud dýchal, byl živý a tedy člověkem, tzv. awílu . Pokud
26 však o krev přišel anebo vydechl naposledy, proměnil se v přízrak, tzv. etemmu . (Bottéro 2005). Oba tyto výrazy pocházejí z mýtu o stvoření člověka. Bohové chtěli vytvořit člověka, který by jim sloužil a zbavil tak nižší bohy, tzv. Igigú , práce. A tak nejmoudřejší bůh, Enki/Ea, vytvořil člověka z hlíny, neboť hlína se dala dobře modelovat, a navíc v sobě nesla i znamení skonu. Aby hlína ožila, byla spojena s krví nižšího boha Wé, který byl obdařen duchem, tzv. tému . (Bottéro 2005). „Když se jméno Wé připojilo k označení jeho božské podstaty ilu, vzniklo akkadské podstatné jméno označující člověka, (a)wélu nebo (a)wílu, jinak řečeno, vznikl člověk sám. A jestliže se k témuž jménu Wé připojilo označení „ducha“, jímž byl jeho nositel obdařen, vznikla složenina Wetem(m)u, jež označovala to, co po smrti člověka zůstalo, totiž „přízrak“.“ 14 (Bottéro 2005, s. 126). Nejdříve byl stvořen jeden člověk, jakýsi prototyp, nazvaný lullú . Při jeho utváření pomáhala bohyně Bélet ilí, která je považovaná za matku všech bohů. Poté byla hlína uložena do děloh čtrnácti bohyní, z nichž se zrodilo sedm mužů a sedm žen, kteří se stali předky lidstva. (Bottéro 2005). Existují však i jiné mýty o stvoření člověka. V nippurské kosmologii je člověk stvořen tak, že je matka Země oplodněna semenem boha nebes Ana a lidé se zrodili z hlíny jako rostliny. V Písni o motyce se lidé zrodí ze země, která byla pokropena krví zabitých božských bytostí Lamga. (Hruška 1995). V básni o Gilgamešovi stvořila bohyně Aruru Enkidua smícháním hlíny a vlastních slin. V tzv. bilinguální verzi Aruru asistovala jako rovnocenná Mardukovi při stvoření lidstva. (Budge 1921). 4.7 Posmrtný život a podsvětí 4.7.1 Posmrtný život a podsvětí Babyloňané věřili, že po smrti se tělo člověka rozpadne ve dvě části: tělo ( pagru ), které Sumerové i Akkadové ukládali do země, a v okřídlenou duši, která se podobala ptáku. (Hrozný 1949). Akkadové nepovažovali duši za něco nehmotného a odlišného od těla, ale považovali ji za dech značící život. Tento dech získali lidé od bohů a dokud
14 Počáteční w tohoto slova nakonec odpadlo a vznikl akkadský výraz etemmu. Převzato: Bottéro 2005, s. 126.
27 přetrvával, trval i život. Když dech ustal, tělo se rozložilo a zůstal z něj jen nehmotný přízrak. (Moscati 1969). Duše prošla hrobem a sestoupila do podsvětí, o němž se dovídáme z mnoha sumerských a akkadských literárních textů (např. Sestup Inanny do podsvětí). Podsvětí bylo nazýváno mnoha výrazy: sumersky kur „horská země“, „cizí země“, kigal „velké místo“, eden „step“, irigal, arali, kurnugi „země bez návratu“; akkadsky ersetu „země“, séru „step“. (Prosecký 1999, s. 308). Jeho poloha nebyla přesně známá. Dle některých pramenů se nacházelo pod oceánem Apsú, dle jiné verze je podsvětí vzdálenou krajinou. (Prosecký 2003). Podsvětí bylo obehnáno sedmi branami, jimiž musel duch projít. Jeho hranici tvořila podsvětní řeka Ilurugu (sumersky), Chubur (akkadsky), znamenající „řeka, jež člověku teče vstříc“. Příchozí převážel převozník Uršanabi nebo démon Chumut tabal. (Prosecký 1999). Démon měl hlavu ptáka Anzu, čtyři ruce a nohy. Duch mrtvého člověka přicházel po tzv. cestě bez návratu. Jen bohové mohli toto místo opustit, pokud za sebe poskytli náhradu, neboť brána nebes a brána podsvětí byly spojeny žebříkem. Démoni a duchové, kteří se dostali z podsvětí, pronikali do světa lidí otvorem nebo trhlinou v zemské kůře. (Prosecký 2003). Duše předstoupily před podsvětní bohy Anunnaki, kteří je soudily. (Hrozný 1949). Jedním ze soudců byl sluneční bůh Utu, který dle sumerské tradice přinášel mrtvým světlo, když přes noc procházel podsvětím. Měsíční bůh Nanna, který v podsvětí pobýval, když byl měsíc v novu, určoval mrtvým jejich osud. (Prosecký 1999). Hrozný tvrdí, že skutky a zbožný či bezbožný život byl v podsvětí odměněn či potrestán. (Hrozný 1949). Objevuje se však i zastává názor, že osud všech je v podsvětí stejně bezútěšný. (Prosecký 1999). V asyrském období byli za podsvětní soudce pokládáni Lugalirra a Meslamta'ea, kteří byli někdy ztotožňováni s Nergalem. Oba bohové čekali u vstupu do podsvětí na nově příchozí, na něž se vrhli a rozčtvrtili je. Bývali zobrazováni s dvojitou sekerou v levé ruce a s palicí v ruce pravé. V astronomii představují souhvězdí Blíženců. (Prosecký 2003). Posledního soudu se mohl účastnit též akkadský bůh Išum, který byl pokládán za ochránce a prostředníka zemřelých, jejich přímluvce a obhájce při soudu. Koncem 3. tis. př. n. l. byl ztotožněn se sumerským Chendursangou, jenž dohlížel na bezpečnou cestu zemřelých do podsvětí. (Prosecký 2003).
28 Steindl popisuje soud v podsvětí takto: Soudu předsedá bůh Nergal a po jeho stranách stojí bohové Anunnaki. Duši jsou kladeny různé otázky, zatímco ji Nergal tahá za vlasy. Pokud jí není prokázáno žádné obvinění, objeví se bůh Išum a obhájí duši slovy „Tomu smrt ne!“ (Steindl 1987). Podsvětní říši tvořilo velké město, které bylo zahaleno temnotou a prachem. (Moscati 1969). Ve středu stál palác z lazuritu nazývaný Ganzer, byl tam chrám, nádvoří a chrámové věže. (Prosecký 1999). Jak se dozvídáme v mýtu o sestupu Inanny/Ištary do podsvětí, duše se zde živily prachem a hlínou a pili špinavou a zkaženou vodu. Byly oblečeny v peří a do ticha zaznívalo jejich sténání. (Prosecký 1999). Akkadové navíc podsvětí obydleli mnoha démony a netvory. (Black, Grenn 1999). „Do Země bez návratu, panství Ereškigaly, Ištar, dcera Sínova, rozhodla se jít. Vskutku se rozhodla jít Sínova dcera do domu temnoty, příbytku Erkally, do domu, kam vstupuje se, leč odkud se nevychází, na cestu, z níž návratu není, do domu, kde všichni, kdo vejdou, světla jsou zbaveni, kde prach nuznou je jim stravou a hlína pokrmem. Světlo nezří, v temnotách bydlí, jak ptáci se halí v péřový šat. Prach uléhá na závoru i dveře a mrtvé ticho rozléhá se kolem.“ (Bottéro 2005, s.135) Proto lidé Mezopotámie přinášeli svým předkům obětní dary, aby mohli jejich bytí po smrti alespoň trochu ulehčit. (Moscati 1969). Jen předčasně zemřelé děti, nemluvňata a děti, které se narodily mrtvé, zde mají hojnost a klid, „…hrají si u zlatého a stříbrného stolu a hodují.“ (Black, Green 1999). Prof. Hruška popisuje, jak bylo nakládáno s různými lidmi, kteří zemřeli bez potomků nebo z neobvyklých příčin: „Neplodnou ženu odložili v koutě jako rozbitý hrnec
29 a stejný osud postihl i palácové eunuchy. Mladí muži a mladé ženy, všichni, kteří nikdy neobnažili svůj klín druhému pohlaví, byli spoutaní a hořce naříkali. Malomocní nemohli ani po smrti pít s ostatními z nádob, vyhnali je za město, kde pojídali jenom kořínky trávy. Duševně nemocní (epileptici?) sebou házeli ze strany na stranu a jejich těla žrali červi. Koho smrtelně napadl lev, prosil o svoje ruce a nohy; kdo spadl ze střechy, nedal už nikdy dohromady zpřerážené kosti. Zranění i utopenci byli odsouzeni jenom k bídnému živoření. Nebožtíci, kteří „nectili slova svého otce a matky“ … a byli vlastními rodiči prokleti, umírali žízní a jejich duše volaly o pomoc.“ (Obuchová 2001, s. 97 98). V sumerské básni Gilgamešova smrt je zmíněno, že se od mrtvého člověka očekávalo, že přinese obyvatelům podsvětí dary. Rozdíl v pohledu na podsvětí nacházíme v básni z období 3. dynastie Uru, v níž se mrtvému dostane různých požitků dle toho, jaký měl pohřeb. (Black, Grenn 1999). V básni o Gilgamešovi se také dozvídáme o tom, jaký osud čeká člověka po smrti dle toho, kolik zplodil synů: „Kdo dokázal na světě zplodit jenom jednoho syna, dole hořce pláče a čeká, kdy ho pověsí na hřeb. Dva až tři synové zajišťovali alespoň jídlo (chléb) a pití (měch vody). Za čtyři syny bylo v podsvětí spřežení oslů a za pět vstup do paláce. Za šest přicházela radost a za sedm možnost dostat se v trůnním sále na čestné místo, hned vedle bohů a naslouchat hudbě píšťal.“ (Obuchová 2001, s. 97). 4.7.2 Bohové podsvětí a démoni Podsvětí vládla Ereškigal, „paní velké země“. Dle sumerské epické básně Gilgameš získala Ereškigal vládu v podsvětí darem, když se bohové dělili o vládu nad světem. (Prosecký 2003). Jejím manželem byl Nergal, syn boha Enlila a bohyně Ninlily, občas se objevuje po jejím boku i bůh Erra. (Klíma 1976). Nergal byl nejdříve bohem smrtícího žhavého slunce, který působil požáry, horečky a nákazy, hlavně potom morové rány, čímž se přibližoval bohu moru, Errovi. (Klíma 1976). Nergal byl obvykle vyobrazen jako mužská postava oblečená do dlouhé suknice, v ruce držel palici zakončenou jednou nebo dvěma lvími hlavami a zahnutou sečnou zbraň. (Prosecký 2003). Nergal byl původně bohem podsvětí jen v akkadském panteonu na severu Mezopotámie, na jihu v sumerské mytologii znali pouze Ereškigal. (Prosecký 2003). Ovšem již za starobabylónského období, nejpozději v polovině 2. tisíciletí, byla dle
30 akkadského mýtu obě božstva spojena sňatkem a stala se společnými vládci v podsvětní říši. (Bottéro 2005). Poslem Ereškigal byl její syn Namtar (zn. osud), bůh moru a války. Na zemi se zjevoval jako „Smrťák“, který lidem oznamoval konec života. Lidé si jej představovali jako ošklivého muže, který přeřezává nit lidského života. (Prosecký 2003). Komořím byl Ningizzida, strážce trůnu. Jeho symbolem byl had. V podsvětí strážil zlé démony, kteří na zemi působili onemocnění, a zločince. (Prosecký 2003). Správcem hradu byl Pabilsag a vrátným Bidu/Biti, který měl lví hlavu, lidské ruce a ptačí nohy. Písařkou byl Geštinanna (sumersky), Bélet séri (akkadsky), která zaznamenávala a kontrolovala jména zemřelých. (Prosecký 2003). Duše bez náležitých obětních darů se staly pomstychtivými démonickými bytostmi, tzv. gidim . Vystupovali z podsvětí a jako bloudící duchové brali živým vše, co potřebovali. Mezi gidim patřily též oběti násilné smrti. Tyto představy souvisely také s vírou ve vampyrismus a nekromantii. Nekromantie byla v Babylonii často používána. Vyvolanému duchu se kladly otázky, které měly odhalit budoucnost. (Black, Green 1999). Nejhorší činy byly připisovány těm, kteří nebyli pohřbeni a bloudili bez odpočinku. Tyto duše nemohly samy sestoupit do podsvětí a vrhaly se na každého, kdo se ocitl v jejich blízkosti. (Bottéro 2005). Lidé, kteří zemřeli v ohni, nebyli pochováni. Jeho duch proto nemohl vstoupit do podsvětí a jeho kouř se vznesl k nebi. (Black, Green 1999). Jedním ze zlých podsvětních démonů byl též galla /gallú , který v noci opouštěl podsvětní říši, toulal se městem a nemilosrdně zabíjel lidi, kteří mu přišli do cesty. (Prosecký 2003). Lidé prostřednictvím kněží nechali konat rituální obřady a zaříkávání, kde často žádali bohy, aby pomocí zaklínání tyto zlé bytosti zapudili. (Prosecký 2003). 4.7.3 Vymítání ducha Obyvatelé Mezopotámie se velmi báli různých démonů a nespokojených duší, a proto vytvořili mnohá zaříkávání a obřady, které je měli zapudit. Zde uvádím jeden z příkladů. Pokud se duch zmocnil člověka a neustále jej pronásledoval, ať už to byl gallú , mukīl rēš lemuti nebo jen obyčejný démon, musel dotyčný vzít hlínu z opuštěného města, hlínu z opuštěného domu, hlínu z opuštěného chrámu, hlínu z hrobu, hlínu z nepoužívaného kanálu a hlínu z cesty. To vše smíchat s krví vola a vytvořit figurku
31 představující zlo. Tato figurka se poté musela obléci do kůže ze lva, na krk se jí uvázal karneol a poskytly se jí věci na cestu. (Sasson 1995). Po tři dny se této loutce podával pokrm z ovesné kaše. Loutka se položila na střechu postiženého, poté se smíchala mouka z opražených zrn s vodou a pivem a poskytla se úlitba. Kolem figurky se umístily tři odřezky z cedru a obklopila se magickým kruhem. Po tři dny exorcista zapaloval kadidelnice před Šamašem (slunce) a v noci rozptyloval mouku. Po tři dny a noci recitoval následující: „Duchu jakéhokoliv zla – od tohoto dne navždy jsi vyhnán z těla toho a toho, syna toho a toho; jsi vyhnán, zapuzen a vyvržen. Bůh, jenž tě seslal na toto místo, bohyně, která tě seslala na toto místo – vyjmout tě z těla toho a toho, syna toho a toho, pacienta.“ (volně přeloženo: Sasson 1995, s. 1891). Třetího dne odpoledne se před Šamaše postavil stůl s obětinami, pacient pozvedl loutku a pronesl příslušné formule k Šamašovi, v nichž ho prosil o pomoc. Loutka byla poté uložena do džbánu, byla jí poskytnuta přísaha a džbán byl uzavřen. Nádoba se zakopala v opuštěné půdě. (Sasson 1995). Otravný duch se dal též spoutat magickými uzly, zahnat vytvořením magického amuletu, dále pomazáním magickými mastmi, vypitím magického nápoje, náhradním pohřbem loutky, která zastupovala onoho ducha, anebo úlitbou spojenou s recitací příslušných zaklínadel. (Sasson 1995).
32 5 Semitská etnika Semitská etnika původně pocházela z jižní části Arabské pouště. Ve 4. tis. př. n. l. začaly první přistěhovalecké vlny pronikat do Mezopotámie, Syropalestiny a do údolí Nilu. Zde se smísili s prvním neolitickým obyvatelstvem nebo ho vytlačili. Ve 3. tis. př. n. l. přišli Amorejci a v pol. 2. tis. př. n. l. je následovali Aramejci a první Hebrejské kmeny. (Johnson 2003). 5.1 Amorejci 5.1.1 Historie První zmínky o Amorejcích se objevují v nápisu z Faru (starověký Šuruppak) datovaného do období 2600 – 2500 př. n. l., který se zmiňuje o lidech nazývaných Mar.tu. Jestli jde o Amorejce však s jistotou nelze tvrdit. Texty z Ebla datované do období 2400 – 2350 př. n. l. se zmiňují o zemi nazývané Mar tu ki nebo Mar tum ki . Zprávy, které se již s jistotou zmiňují o Amorejcích, se objevují až na konci 3. tis. př. n. l. (Sasson 1995). Na území dnešního Libanonu přišli Amorejci ze syrské pouště mezi lety 2150 a 2000 př. n. l. Byli to kočovníci, kteří putovali se svými stády a hledali nové pastviny. Kanaanejská města, která na novém území nalezli, mezi nimi např. Byblos, byla zničena a Amorejci začali zakládat města nová. (libanonsky.klub.sweb.cz).
33 Za vlády Shulgiho z Uru (přibližně 2050 př. n. l.), se Amorejci začali usazovat v jižní a střední Mezopotámii, jejíž obyvatele přinutili vystavět obranou zeď táhnoucí se od Eufratu přes Tigris směrem k Bagdádu. Poslední vládce urské dynastie, Ibbi Sin, ztratil kontrolu nad mnohými městy obývanými Amorejci, která tím získala nezávislost na Uru. (Sasson 1995). Dopisy z Ešnunny (dnešní Tell Asmar) dokazují, že Amorejci měli velmi blízký vztah s vládci tohoto města krátce po pádu Uru. Bilalama, vládce Ešnunny, si vzal dceru amorejského náčelníka Ebda Ela a syn Ebda Ely se oženil za Bilalamovu sestřenici. (Sasson 1995). Nejvýznamnějším amorejským městským státem bylo Mari. Mari se nalézalo severozápadně od Babylonie v blízkosti řeky Eufrat. (Vlček 1989). Město bylo založeno počátkem 3. tis. př. n. l.. (Roaf 1998). Již mezi lety 2600 a 2300 mělo Mari značnou politickou sílu. (Kuhrt 1995). Dvakrát za dobu trvání své říše si Amorejci podrobili Babylonii, a to na konci 3. tis. a na počátku 1. tis. př. n. l. (phoenicia.org). Z amorejských záznamů se však dozvídám, že kmeny, které se usadili v Mari, sami sebe nazývali Khaneans. (Sasson 1995). V 19. st. př. n. l. Amorejci zamířili dál na západ, kde se střetli s churritským královstvím Yamhad, s nímž uzavřeli přátelskou smlouvu zpečetěnou královským sňatkem. (Kuhrt 1995). V 19. st. př. n. l. byli Amorejci z Mari vyhnáni asyrským vládcem Šamší Adadem, který na trůn dosadil svého mladšího syna. Po Šamší Adadově smrti kolem r. 1780 př. n. l. Amorejci obnovili svou vládu nad městem. 1757 př. n. l. bylo město zničeno Chammurapim. (Roaf 1998). Obyvatelé Mari založili nové království Khana na středním toku Eufratu v Terqa (Tell 'Ashara). (Sasson 1995). Kolem r. 1600 př. n. l. byly amorejské kmeny ze středního toku Eufratu donuceny stáhnout se více na západ tlakem Churritů a Kassitů. (Sasson 1995). Z dopisů Zimri Lima, vládce Mari, se též dozvídáme, že někde v blízkosti království Yamkhad a Qatna v Sýrii ležela země nazývaná Amurru ( māt amurrim ). Tohle království vzniklo spojením několika původně nezávislých městských států, ovšem na jeho území žilo jen velmi málo Amorejců. (Sasson 1995). Na území Mezopotámie žili smíseni s místním obyvatelstvem za vlády 3. urské dynastie. Jsou doklady toho, že sloužili v urských armádách. Během 14.–13. st. př. n. l se
34 jejich říše v západní Sýrii rozpadla. Z Bible se dozvídáme, že mezi nimi a Izraelity došlo k několika sporům. (en.wikipedia.org). 5.1.2 Kultura a náboženství Své pojmenování odvozovali od skutečnosti, že sídlili na západ (tedy amurru ) od Mezopotámie. Můžeme se však setkat i s pojmenováním bene kedem neboli „děti východu“. (Avdijev 1955). Samotný výraz Amorejci se nachází v Bibli a označuje horaly, kteří obývali zemi Kanaanu. 15 Dle Bible se jejich území mělo rozkládat od hor západně od Mrtvého moře po Hebron přes údolí Jordánu. (en.wikipedia.org). Mohli mít evropské kořeny, ale jejich původ je neznámý. Dle vzezření, jaké je vyobrazeno na egyptských památkách, je jejich původ přisuzován do oblasti Iráku nebo Kaspického moře. (phoenicia.org). Obyvatelé Mezopotámie považovali Amorejce za „...lid, který nezná obilí, nepohřbívá své mrtvé a vůbec je necivilizovaný.“ (Roaf 1998, s. 108). Amorejci uctívali měsíčního boha Sína a Amurru. Amurru byl občas popisován jako pastýř a syn boha nebes, Ana. Je nazýván belu sadi nebo bel sade , zn. „pán hor“, nebo dur hur sag ga sikil a ke , zn. „Ten, kdo přebývá v průzračných horách“, a kur za gan ti la , zn. „kdo obývá zářící hory“. Měl též rysy boha bouře. Jeho ženou je bohyně Asaratum. (www.crystalinks.com). Převzali většinu sumerských bohů a mýtů, které si jen nepatrně přizpůsobili. (en.wikipedia.org). 5.1.3 Pohřební zvyky Amorejských hrobů mnoho nenalézáme. Na území Mezopotámie převzali zvyky předchozích kultur a přizpůsobili si i pohřeb. Amorejské hřbitovy s hrobkami byly objeveny v Jerichu. Mezi nimi jsou patrné značné rozdíly, a to jak ve výbavě tak i ve vlastní podobě, dle sociálního postavení. Některé z nich jsou mimořádně veliké. V jednom případě se táhne přístupová šachta do hloubky pěti metrů, kde se nalézá vchod do komnaty, jež je vytesaná do skály. (Bič 1979). Bič k tomuto dodává: „Je pravda, že toto byla největší hrobka, ale i jiné byly značně prostorné a vyžadovaly leta usilovné práce, jako by životní zájem těchto lidí byl
15 Gen 10:16
35 soustředěn jen na zajištění posmrtného klidu . O svoje obydlí takovou péči neměli.“ (Bič 1979, s. 64). Bič rozlišuje dle vybavení několik typů hrobek: • dýkový – mrtvý je pohřben v menší komoře, muž má při sobě dýku, žena jehlice a ozdoby; • keramický – hrobka je prostornější, kosti byly do hrobky přeneseny na rohoži, z výbavy se zde vyskytují jen nádoby; • šachtový – ke středně velké komoře se přistupuje šachtou, kostry jsou neporušené, jako výbava jsou použity nádoby a zbraně; • nadměrný – v hrobě se vyskytují nádoby a zbraně a to ve velkém množství; v jednom hrobě bylo nalezeno až dvacet dva velkých nádob; • perlový – mělké hroby, kosti jsou umístěny na hromádce, výbava je chudá, často ji tvoří jen kamenné kuličky náhrdelníků, tzv. perly; (Bič 1979). U dětských pohřbů dary chyběly, nalezly se jen u hrobů dýkového typu. (Bič 1979). Ve všech hrobech ve zdi byly výklenky na svítilny, v jednom případě byly též na stěně zbytky kresby, jež vyobrazovala stromy, divoké kozy nebo kozorožce a postavy se štítem a oštěpem. (Bič 1979). Z 2. tis. př. n. l. pocházejí amorejské hroby z Ebla, kde byli pochováváni členové královské rodiny. Pod palácem a pod dvěma chrámy se nacházely nekropole vyhloubené do skály s ostatky vysoce postavených jedinců. Ve třech hrobech, nazvaných 'hrob princezny', 'hrobka pána koz 16 ' a menší 'hrob nádrží na vodu', se nacházely hrnce a kameninové vázy, zlaté šperky, faraonská žezla a kosti s reliéfy zobrazující náboženské motivy včetně rituální hostiny. (Herrmann, Zürcher 1996). V paláci Quarni Lim (město Leilan) byly nalezeny tři hroby. Jeden z nich byl vystavěn s klenbou z hliněných a pálených cihel a kamene 17 . Další dva byly jednoduché hroby v zemi. Nad zaklenutým hrobem byly tři keramické nádoby, měděná miska, trubička na pití a sítko 18 . Kolem kostry se nalezl zlatý prsten, stovky korálků a spínací špendlík. Pod hrobem byly zvířecí kosti a fragmenty umně zdobené keramiky, nejspíše zbytky pohřební hostiny nebo obětních darů pro mrtvého. (leilan.yale.edu).
16 Příloha: TAB.VI. obr. 17 17 Příloha: TAB.VI. obr. 18, 19 18 Trubička a sítko byly nutné k pití mezopotámského piva, které bylo husté a zakalené.
36 Další dva hroby také obsahovaly bronzové a keramické objekty. V jednom hrobě byl blízko kostry nalezen bronzový prsten a bronzové špendlíky, ve druhém hrobě byly u kostry bronzové špendlíky a nádoby na pivo. (leilan.yale.edu). Některé hroby obsahovaly více jedinců, ale jednalo se spíše o postupné pohřbívání, kdy byl hrob opakovaně otevřen, než že by byli jedinci do hrobu uloženi společně. Za hradbami města se nacházely dva hroby. Bohatější byl vystavěn z cihel. Kromě obvyklé výbavy se zde nacházela i olejová lampa zdobná geometrickými tvary a kostra psa lžící mezi keramickými nádobami. (leilan.yale.edu). Ve městě Qatna, které je počátkem 2. tis. př. n. l. spojováno s Amorejci, se nalezlo několik dospělých hrobů datovaných do období 1900 – 1800/1700 př. n. l. Těla ležela v jámách 19 s pohřební výbavou sestávající z keramiky, bronzových špendlíků a jídla, převážně maso z ovce/kozy, krávy a měkkýšů. (www.qatna.org). Vedle dospělých byly nalezeny též hroby novorozenců pohřbených v nádobách. Nacházely se zde i tři šachtové hroby s centrální komorou a dvěma či více postranními komorami. Za pohřební výbavu sloužila převážně keramika, špendlíky a bronzové zbraně. Jednalo se zde nejspíš o rodinný hřbitov náležející elitě Qatny, kam byl později pohřbíván i prostý lid. (www.qatna.org). Mezi nalezenými ostatky se nacházel i muž ve věku 25 – 35 let, pohřbený v prosté jámě zcela bez pohřební výbavy. Jedinec ležel v natažené poloze, horní končetiny byly ohnuté a dolní chyběly. Na nalezené lebce se nacházely stopy po kovovém noži, které odpovídají stopám zanechaným po trepanaci lebky 20 . Vzhledem k tomu, že na nich není Ilustrace 2: Pohřeb dítěte pohřbeného v nádobě. patrné léčení, muž zemřel nejspíše (http://www.qatna.org/foto/album en/slides/05 06.html). během operace nebo krátce po ní. (www.qatna.org). 19 Příloha: TAB.VII. obr. 20, 21 20 Příloha: TAB.VII. obr. 22
37 5.2 Kanaanejci Dle bible byl jejich praotec Kenaan nejmladším synem Noemovým 21 Kanaánem, nebo též Sýrií, byla nazývána dnešní syropalestinská oblast. Zahrnovala jižní část dnešního Libanonu, oblast při dolním toku Oronta a pobřeží Arménského Tauru, které dnes leží v Turecku. (Součková 1979). Slovo Kanaan pochází z akkadského slova „ kinachu “, které bylo označením pro purpurovou barvu. Syropalestinská oblast byla barvením látek proslulá a zmíněné barvivo se získávalo z výměšků mořským plžů. (cz.wikipedia.org). O historii Kanaanejců se dozvídáme především z Bible. Dle ní na území syropalestiny od 3. tis. př. n. l. přebývalo semitské etnikum Kanaanejců, jež nikdy netvořilo jednotný národ. (Krejčí 1993). Mezi lid mluvící kanaánským dialektem patřili Hebrejci a Foiničané . (Kramer 1977). 5.2.1 Foiničané 5.2.1.1 Historie
21 (Gen. 9, 20)
38 Foiničané patřili ke starší skupině Kananejců, jež se usadila v syropalestinské oblasti. (Kubalík 1988). Přicházeli v několika vlnách a to z Arábie nebo z oblasti Perského zálivu. (Harden 1962). Foiničané nevytvořili jeden stát, ale v 15. st. př. n. l. založili několik měst, mezi nejvýznamnější patřily Byblos, Bérút (Bejrút), Arvad, Tyros nebo Sidon. 22 (libanonsky.klub.sweb.cz). Významným střediskem bylo také přístavní město Ugarit, v dnešní době nazývané Ras Šamra, které dosáhlo své největší slávy v 15. a 14. st. př. n. l. (Vlček 1989). Byblos jako jediné město, bylo založeno ještě před zaznamenanou historií Foiničanů. (Harden 1962). Foiničané často sami sebe nazývali podle svých měst, 23 v nichž vládl král. 24 (libanonsky.klub.sweb.cz). Až do dobytí Palestiny a Sýrie Thutmosem III. měla tato města samostatnost, ale po dobytí Megidda se stala vazaly Egypta. (Harden 1962). Od pol. 2. tis. př. n. l. byla foinická města závislá na Egyptu a Chetitech, kteří v pol. 14. st. př. n. l. dobyli severní Sýrii, pro Foiničany nastalo období úpadku. (Ďjankov, Kovaljov 1963). Na konci 13. st. př. n. l. byl Egypt oslaben a Chetitské království prožilo úpadek, díky čemuž Foiničané získali zpět nezávislost. (Ďjankov, Kovaljov 1963). Od samého počátku museli Kanaanejci a zejména pak Foiničané čelit hrozbě i ze strany Asyřanů, kteří se snažili podrobit syrské pobřeží. (Burian, Oliva 1984). V této době, v 10. a 9. st. př. n. l., měli Foiničané velmi blízký vztah s Hebrejským národem, a to především královské město Tyros. (Harden 1962). V 8. st. př. n. l. si Asýrie podmanila foinické království a Foiníkie tak navždy ztratila svou samostatnost. (Ďjankov, Kovaljov 1963). V 7. st. se město Tyros pokusilo s pomocí Egypta postavit Asyřanům, ovšem neúspěšně a počátkem 6. st. byl Tyros dobyt a celá Foiníkie se dostala pod nadvládu Asýrie. Roku 539 př. n. l. byla Babylonie dobyta Peršany a pod jejich nadvládu přešla i Foiníkie a Sýrie, i když si zachovali značnou vnitřní autonomii. Zmínky o Foiničanech se objevovaly ještě v pozdějších staletích do období, kdy bylo jejich území r. 332 př. n. l. ovládnuto Alexandrem Makedonským. (Harden 1962). 5.2.1.2 Kultura a náboženství 22 Příloha: TAB.VIII. obr. 23 23 U Homéra a v Bibli se objevují pod jménem Sidónci. Pojem Foiničané byl zaveden Řeky až v pozdější době. (http://libanonsky.klub.sweb.cz) 24 Sami Foiničané nazývali svou zemi Kanaánem, ale ta zahrnovala mnohem větší území, než jen pobřeží na úpatí libanonských hor, kterou Řekové nazývali Foiníkie. (Kienitz 1991)
39 Ve foinickém panteonu často docházelo ke splývání jednotlivých bohů i jejich působnosti. Nevytvořilo se zde ani hierarchické uspořádání či genealogická struktura. Za nejvýznamnějšího boha byl pokládán El (též Tor I'l), považovaný za otce bohů i lidí. (Burian, Oliva 1984). El, jako stvořitel všech tvorů a lidí, byl také pánem nad životem a smrtí. (Kotalík 1955). Dále byl uctíván Baal, bůh plodnosti a vegetace, v pozdější době též Adónis, který svou smrtí a znovuzrozením představoval vegetační cyklus. Baalovou družkou byla Anát neboli Aštart, která odpovídá akkadské Ištaře. (Burian, Oliva 1984). Melkart byl bohem Tyru. Byl spojován s mořem a plavbou. (Ringgren 1987). Náboženství Foiničanů bylo do určité míry ovlivněno egyptskou nadvládou, a tak sochy jejich bohů měly přiděleny egyptské artefakty a byli oblečeny v egyptském stylu. Například Baalat, bohyně Byblu, byla ztotožněna s egyptskou Hathor. Mnoho prvků jejich náboženství se též podobalo Mezopotámskému a Mykénskému kultu. (Harden 1962). 5.2.1.3 Pohřební zvyky Obvyklým naložením s ostatky bylo jejich pohřbení do země, ale setkáváme se i s kremací, která mohla sloužil k normálnímu pohřbu anebo jako oběť 25 . (Harden 1962). Foiničané měli rádi pořádné hroby a dle Hardena se nespokojili jen s obyčejnou dírou v zemi. V jejich hrobech můžeme vidět egyptský vliv. Klasické typy hrobů byly objeveny v Byblu datované do období 1800 př. n. l. Byly to komory vytesané ve skále do hloubky 6 metrů i více a vstupovalo se do nich vertikální přístupovou Ilustrace 3: Tento zlatý pektorál šachtou vedoucí přes průchod nazývaný dromos 26 . (ozdoba hrudi), pochází z jedné nedotčené hrobky v Byblu. Je ozdoben V komnatě se nacházely rakve a pohřební oběti. obrazem egyptského sokolího boha Hóra, ale detaily nasvědčují tomu, že 25 byl pravděpodobně vyroben v Byblu. Šířka 20,5 cm.(Roaf 1998, s. 118). V Kartágu bylo nalezeno mnoho uren s pozůstatky malých dětí a novorozeňat, které sloužily jako oběť bohu Molechovi. Tato tradice přešla na africké pobřeží společně s Foiničany, i když v Levantě se mnoho dokladů tohoto kultu nenalezlo. (Sasson 1995). 26 Příloha: TAB.X. obr. 30, 31
40 (Harden 1962). V Byblu si foiničtí vládcové nechávali budovat své hrobky do pobřežních útesů. Tři z nich byly nalezeny s nesmírným bohatstvím, jiné byly vyloupeny. Z nalezených artefaktů je jasně patrný vliv Egypta, s nímž Amorejci udržovali blízký vztah. (Roaf 1998). Hroby v Sidonu pocházející z pozdější doby byly stejného typu, ovšem komora se otvírala přímo do šikmé šachty, aniž by procházela přes dromos. 27 V této době mohla být rakev umístěna také přímo na dně šikmé šachty. Tyto šachty byly hluboké 20 až 30 m, aby se zabránilo vykrádání hrobů. Tyto hluboké hroby měli vertikální šachty s oporami pro nohy. (Harden 1962). Vyskytovaly se i stavěné hroby, jako tomu bylo u krále Ešmunazara ze Sidonu. Jeho hrob vytesaný ve skále byl značně mělký a nad povrchem země měl vybudovaný kamenný vchod 28 . (Harden 1962). Další možností bylo, že hrobová komora byla vybudována přímo v domě, a to v období jeho stavby. Takové hroby se vyskytovaly například v Ugaritu. Pod královským palácem se nacházela hrobová komora, která sloužila k uložení ostatků panovníků. Níže postavené obyvatelstvo si stavělo rodinný hrob obvykle přímo pod podlahou, do něhož mohli vstupovat z domu skrz chodbu a podzemní šachty. Rozsah komory a její vybavení pro provedení kultovních obřadů se odvozovalo od majetkového zajištění rodiny. Tento způsob nakládání se zesnulými zajišťoval neustálý kontakt s předky. (Sasson 1995). Foinické hroby, nacházející se mimo Asii ve foinických koloniích, byly budovány stejným způsobem, ovšem setkáváme se i s jinými typy. V Kartágu byly nalezeny rakve uložené v mělkých hrobech v zemi. Z počátku nebyly označeny žádným pomníkem, aby se zabránilo vykrádání. V pozdější době s objevují hroby monumentálního typu, kde je komora umístěna pod zemí, vstupovalo s do ní přes dromos a nad zemí byl vystavěn náhrobek. (Harden 1962).
27 Příloha: TAB.VIII. obr. 25 28 Příloha: TAB.X. obr. 32
41 I lustrace 4: Sarkofág krále Achírama z Byblu. (Klengel 1967, obrazová příloha č. 31). Rakve se objevovaly od počátku, ale byly používány spíše bohatšími rodinami. Některé byly prosté obdélníkové s víkem nebo lomeným štítem. Bohaté rodiny upřednostňovaly zdobené rakve, jako tomu bylo například u krále Achírama z Byblu 29 . Rakev pocházela ze 13. st. př. n. l., ovšem Achíram ji znovu použil v 10. st. Reliéf po obou stranách zobrazuje vládce na trůnu se sfingami po boku. Přistupuje k němu procesí sedmi sluhů a věřících, procesí uzavírají plačky. Rakev nesou čtyři lvi a další dva leží na vrcholu víka. Na vrcholu víka je i postava krále. Celý styl výzdoby nese egyptský vliv, lvi naopak připomínají umění Asyřanů a Chetitů. (Harden 1962). S rakví byla nalezena i slonovinová plaketa ze 13. st. př. n. l. Výzdoba je směsicí umění Egypta a Levantu 30 . Zobrazená zvířata jsou směsí asijského a egejského stylu. (Harden 1962). Na rakvi se též nacházel nápis, který měl zajistit mrtvému klid. Na každého narušitele se měla snést zloba bohů: „Jestliže nějaký král mezi králi, místodržitel mezi místodržiteli nebo velitel vojska zaútočí na Byblos a otevře tento sarkofág, nechť se
29 Příloha: TAB.IX. obr. 26 30 Palestinské pobřeží.
42 rozlomí žezlo jeho soudní pravomoci a převrhne se trůn jeho královského majestátu.“ 31 (Moscati 1975, s. 48). Další podobný nápis byl objeven v Sidónu: „Ať jsi kdokoliv, kdo nalezneš tento sarkofág, neotvírej ho a neruš mne, protože u sebe nemám žádné stříbro, žádné zlato ani žádnou kořist. Jen já sám ležím v tomto sarkofágu. Neotvírej mé víko neruš mne, protože Astarté něco takového pokládá za ohavné. Jestliže přece jen sejmeš mé víko a vyrušíš mne , nenalezneš už útočiště v životě na slunci ani příbytek mezi mrtvými.“ 32 (Moscati 1975, s. 48). Na území dnešního Libanonu a Palestiny byly nalezeny též hliněné rakve antropoidního tvaru, které Foiničané převzali od Pelištejců. Kamenné rakve antropoidního stylu jsou doloženy v 5. a 4. st. př. n. l. Nesou převážně ženské vyobrazení a z pokrývek hlavy je jasně patrný egyptský vliv. Jen zřídka zobrazovaly více z těla než jen hlavu 33 . (Harden 1962). Z dřívější doby již máme doloženy rakve z černého čediče, které patřily dvěma králům Sidonu ze 6. st. př. n. l.. Obě rakve jsou zcela egyptského stylu. Král Tabnit použil rakev z dřívější doby, neboť na sobě nesla hieroglyfické nápisy dřívějšího majitele. Jeho syn Ešmunazar II. měl rakev novou, nejspíše přivezenou z Egypta. (Harden 1962). Rakev Tabnita byla nalezena ve sklepení, kde se nacházely další čtyři rakve řeckého stylu, které zde byly pohřbeny později a jsou datované do období od druhé poloviny 5. st. až do konce 4. st př. n. l. Tyto rakve měly lomené víko, na podélných stranách je zobrazen sedící muž se sluhy, koně s vozy a lov pantera, na kratších stranách jsou mladíci ve zbroji a hostina. V období 5. a 4. st. př. n. l. se začaly také používat antropoidní rakve z vápence a z mramoru. Ve velkém počtu byly nalezeny v Sidonu. (Harden 1962). 5.2.1.4 Pohřební výbava a truchlení Do hrobů byly přidávány keramické a kovové nádoby s nápoji a jídlem, malé dřevěné, slonovinové nebo skleněné nádoby na parfémy a kosmetiku, hřebeny, lžíce,
31 Původní citace: Banner, H.; Rölling, W.: Kanaanäische und aramäische Inschriften, svazek 3., Wiesbaden 1962 65, 1,2 32 Původní citace: Banner, H.; Rölling, W.: Kanaanäische und aramäische Inschriften, svazek 3., Wiesbaden 1962 65, 13, 3 8 33 Příloha: TAB.IX. obr. 27, 28, TAB.X. obr. 29
43 toaletní potřeby a lampy. Nacházely se zde i oděvy, klenoty, vlásenky, amulety, korálky, mince a masky a figurky rituálního významu.(Harden 1962). Další způsob nakládání s ostatky je doložen z chrámů, kde byly obětovány malé děti. V chrámech se nacházely tisíce uren se spálenými ostatky dětí, z nichž jen malé procento dosahovalo věku dvanácti let, většina z nich měla méně než dva roky anebo se jednalo o novorozence. Tyto urny často obsahovaly amulety a malé klenoty, občas se objevila malá lampa nebo miska, vedle urny byly často nádobky s nápoji. (Harden 1962). Pro duše zemřelých se pořádaly hostiny, a to především pro duše zesnulých králů. Tato tradice nejspíše pochází z Mezopotámie a z Mari, ovšem v Ugaritu byl vytvořen rituál, který přednáší nový král, jenž si tímto měl zajistit velkou přízeň předků, zvláště určenou královskému rodu. Ve Foiníkii nikdy nebylo nahlíženo na soužití živých s mrtvými tak negativně jako tomu bylo například v Mezopotámii a Anatolii. Obětiny neměly zabránit mrtvým v návratu do světa živých, ale měly napomoci spolužití mezi živými a mrtvými. Panovníci a děti z královských rodin byli považováni za mocné i v následujícím životě. (Sasson 1995). Pohřeb zajišťovaly děti zesnulých, a proto bylo důležité pro každou rodinu mít potomky. Truchlící si na hlavu sypali popel a prach, padli na zem a váleli se ve špíně, nosil se zvláště určený oděv, oholily se určité části těla a také docházelo k sebepoškozování, kdy si truchlící drásali kůži. Důležitým prvkem byl nářek, kde bylo provoláváno jméno zesnulého a naříkáno nad hrozným osudem těch, kteří zde zůstali. (Sasson 1995). 5.2.1.5 Podsvětí V Ugaritské mytologii jsou pouze bohové osvobozeni od smrti. Smrt byla pro všechny živé nevyhnutelná, ale nebylo na ni nahlíženo jako na něco děsivého. Foiničané nevěřili na soud po smrti, kde by byli odsouzeni nebo odměněni za dobré či zlé skutky, které vykonali za života. (Sasson 1995). Každá bytost se skládala z věčné a prchavé živoucí části nazývané npš . Její oddělení od těla bylo způsobeno odebráním krve a byla přirovnávána k větru, tzv. rh, slině a kouři, který vychází z nosu umírajícího. (Sasson 1995). Podsvětní říše byla nazývána hmrj , ležela hluboko pod zemí, byla bahnitá a špinavá. Jejím vládcem byl Mót, jehož jméno je odvozeno od slova mwt , tedy zemřít.
44 (Prosecký 2003). V pozdější době se mohl objevovat i pod jménem Muth, jak je doloženo z města Byblos. (Sasson 1995). Mót byl synem nejvyššího boha Ela. (Prosecký 2003). Mót přebýval v podsvětí ve městě, které se nazývalo Miry. (home.comcast.net). Židovský historik Phila (30 př. n. l. 45 n. l.) se však domnívá, že Mót byl stvořen na počátku věků, kdy se temné síly chaosu smísily se vzduchem. (Stormová 2000). Jako další bohové smrti byli uctíváni Horon/Choron a Řešef 34 , jehož kult byl významný zvláště v Byblu. Byl zosobněním ohně a jeho plamene. Stál při bráně podsvětí a při západu slunce ji otvíral sluneční bohyni Šapš. (Prosecký 2003). Dalším chtonickým božstvem byl Ešmun, který též dokázal léčit. (Harden 1962). Významně se v některých pověstech v podsvětí objevoval soudce mrtvých, kterého představoval mořský bůh Yamm. (en.wikipdia.org). Dle Xelly nebyl Mót nikdy považován za kruté božstvo, ale za vnímavou bytost, která jen dodržuje kosmický řád, jenž určil jeho otec El, bez krutosti a uspokojení. Mót byl pokládán za bytost, která naslouchá. Paolo Xella přirovnává jeho postavení k postavení panovníka vězně, který má značná privilegia, ale je svázán povinnostmi. (Sasson 1995). Vstup do podsvětí byl označen dvěma horami. Ten, kdo chtěl do podsvětí vstoupit, musel projít mezi nimi anebo pod nimi. V podsvětí se nacházela pevnost, která byla nazývána různými jmény, „příbytek vězně“, „studna“ nebo „ruiny“. Bylo to místo bez života, prašné a hnijící. (Sasson 1995). Smrt člověka nastávala tak, že byl pozřen podsvětním bohem Mótem, který byl označován za nenasytného pohlcovače lidských bytostí. Dle Paola Xelly je tak Mótovo hrdlo jen průchodem do posmrtného života a jeho žaludek je podzemní dutinou, v níž žijí všichni mrtví. Velkou pomocí na jejich cestě byly činy živých, kteří připravili odpovídající pohřeb, drželi smutek a nabídli pohřební obětiny (jídlo a nápoje) blízko hrobu. (Sasson 1995). Zvláštními bytostmi byli tzv. Rapiuma , duchové vládců, válečníků a velkých hrdinů minulosti, kteří byli ctěni jako prospěšné bytosti. Rapiuma se snažili přinést prospěch živým, léčit jejich choroby, poskytovat odpovědi ve věštírně a chránit je. (Sasson 1995). V pozdější době začali Foiničané nazývat duše zemřelých mlkl, i když se již
34 Jméno Rešef vychází ze slovesa ršp znamenající pálit, hořet. Rešef tedy znamená „pálící“, byl zosobněním plamene, ohně, požáru a morových ran. (Heller 1988).
45 nejednalo o ochranné bytosti. Podsvětní bytosti nazývané refajim představovaly dávno zemřelé zbožštěné panovníky, které bible označuje za stíny. (Prosecký 2003). Kult těchto ochranných předků se rozšířil i do okolních států. Odkazy na Rapiumy můžeme nalézt v Sýrii a předkové byli v Izraeli uctíváni ještě dlouho poté, co byl přijat kult Jahweho. (Sasson 1995). 5.2.2 Hebrejci/Izraelité 5.2.2.1 Historie Hebrejského obyvatelstva bylo na území Kanaanu zpočátku jen málo, ale jeho počet se značně zvýšil po tzv. exodu, odchodu Hebrejců z Egypta kolem pol. 13. st. př. n. l. (Burian, Oliva 1984). Jako svébytný národ se Hebrejci projevovali až po příchodu Abrahama z chaldejského Uru do Kanaánu mezi lety 2000 – 1250 př. n. l. Postupně se mísili s místním obyvatelstvem, přinášeli s sebou starobylé mezopotámské eposy o stvoření a o potopě, které se nakonec staly součástí knihy Genesis. (Johnson 2003). L. Kosidowski tvrdí: „Když se Hebrejci usadili v Kanaánu, zbavovali se postupně mezopotámského vlivu. Mýty a pověsti, které si odtamtud přinesli, si předávali ústně z pokolení na pokolení, pozvolna je měnili…“ (Hrych 2000). Woolley se domnívá, že v této době je poprvé nahrazeno uctívání městských bohů uctíváním božstva soukromého, rodinného nebo ochranitelského. (Johnson 2003). Na přelomu 11. a 10. st. př. n. l. vznikl z hebrejských kmenů stát, který se do značné míry podobal svým zřízením státu egyptskému. (Vlček 1989). V tomto období také porážejí Pelištejce. (Harden 1962). Prvním králem byl prohlášen Saul, po něm vládl jeho syn David a poté Šalamoun. (Keen 2003). V Šalamounově době bylo s nedůvěrou pohlíženo na zavádění kultů cizích božstev. Po Šalamounově smrti r. 930 př. n. l. se tyto rozpory ještě prohloubily a Hebrejské království bylo rozděleno na dvě části. (Burian, Oliva 1984). V jižní části vzniklo Judsko s hlavním městem Jeruzalémem, kde nadále vládli Davidovi potomci, na severu vznikl Izrael ( jisra´el , což znamená „(ať) bojuje (nebo vítězí) Bůh“). (Prosecký 1999). Izraelské království v nadcházející době svádělo mnoho bojů s okolními státy, hlavně s Judskem a Aramejci. (Prosecký 1999).
46 721 př. n. l. byla Sýrie a Palestina napadena Asyřany a Izrael i Judsko ztratili samostatnost. Značná část obyvatelstva byla přesunuta do Babylonie, což se opakovalo ještě v roce 586 př. n. l.. Hebrejské obyvatelstvo se mohlo do své země navrátit až po r. 539 př. n. l., kdy Peršané zvítězili nad Babylónem. (Burian, Oliva 1984). Nově zbudovaný stát, který se nazýval Judsko, byl teokratickou společností, v níž měli největší vliv kněží, neboli kóhén , kteří se soustředili kolem chrámu v Jeruzalémě. Členili se do různých tříd a v jejich čele stál velekněz. Hlavní slovo zde měli ti, kteří se navrátili z Babylónu a pocházeli z kmene Juda. Ti byli označováni jako Jehudim, tedy Židé. Judsko bylo pod perskou správou až do příchodu Alexandra Velikého. (Prosecký 1999). 5.2.2.2 Náboženství a kultura V nejstarších dobách Izraelité uctívali zvířata a rostliny. Věřili v existenci přírodních duchů a uctívali prameny a hory. Každan tvrdí, že duchům polí a zahrad nechávali část neposečeného pole a několik neočesaných keřů vinné révy. Bible se také zmiňuje o uctívání předků. Hebrejci si vypůjčili mnoho božstev od Foiníčanů, a to především božstva zemědělského kultu. (Každan 1971). Izraelité uctívali boha štěstí Šalema, bohyni plodnosti Aštartu, uctívali Slunce a Zemi, kterou považovali za matku všeho živého. (Ďjakov, Kovaljov 1963). Nové svatyně byly založeny v Bét elu a Danu. (Prosecký 1999). Po sjednocení začali Hebrejci uctívat boha úmluvy, Jahveho, který byl původně ochranným bohem stád dobytka. (Marxová 2002). Tento bůh nemá lidské tvary, což je velkým rozdílem oproti okolním státům. Pro lidstvo je neviditelný a zjevuje se v podobě přírodních jevů jako jsou blesk a bouře. Jahve nesmí být výtvarně zobrazen. Je nevyslovitelný, jeho jméno nelze vyslovit a je zakázáno jej vyslovovat. Jsou známy jen souhlásky, Jhvh , a dle oddílu Exodu se soudilo, že se jeho jméno čte Jahve, což znamená „… „ten který je“ či spíše „ten, který působí bytí“ čily ten, který stvořil.“ (Moscati 1969, s. 171). Jedna z nejhrozivějších věcí, kterou Izraelité převzali od ostatních kanaanských národů, byly oběti malých dětí bohu Molechovi. (Sasson 1995). Někdy se uvádí, že Moloch/Molech není jméno boha ale označení rituálu. Děti se upalovaly na místě nazývaném Tophet v údolí Hinnomu, které sloužilo jen pro tento obětní rituál. (Stormová 2000).
47 5.2.2.3 Pohřební zvyky Přirozenou podobou pohřbu bylo uložení do země. V Knize Mojžíšově je napsáno: „Prach jsi a v prach se navrátíš.“ Kremace byla proto zcela odmítána, upalovali se pouze provinilci při popravách. (Bič 1979). Zákaz kremace vycházel ještě z Ilustrace 5: Nalezené kosterní ostatky. Izrael. jiné tradice, neboť (http://content dev.lib.washington.edu). Izraelité věřili, že osud duše závisí zcela na osudu těla, a proto bylo nutné zajistit řádný pohřeb a hlavně zajistit zachování kostí. (Sasson 1995). Pohřeb následoval hned druhý den po smrti. Mezi Hebrejci byla snaha udržet i po smrti pouto s náboženskou tradicí, a tedy být pohřben v rodné zemi a pokud možno ve společném hrobě s předky. (Pavlincová, Horyna 2003). Místo pohřbu bylo označeno památníkem nebo stélou. (Sasson 1995). Při pohřbu se vždy zdůrazňovalo, že mrtvý je spojen i nadále se svým lidem. (Bič 1979). Mnoho pohřebních úkonů mělo společné rysy s pohřebním ritem Foiničanů, jako jsou například rodinné hrobky, uchovávání vzpomínky na mrtvého a snaha zajistit příslušný pohřeb a zajištění pohřební výbavy. (Sasson 1995). Každá zámožnější rodina tedy měla svou hrobku. Z bible se dozvídáme o Abrahamově hrobce, kde byl pohřben on, jeho žena Sára a nakonec i jeho potomci. Byla to přírodní nebo uměle vyhloubená jeskyně s lavicemi po stranách, na něž ukládali mrtvé. (Bič 1979). Chudí byli pohřbíváni do hromadných hrobů, označovaných za „hroby obyčejných lidí“. (Sasson 1995). V pozdější době se mrtví přestali klást na kamenné lavicovité výstupky a do stěn se začaly vytesávat výklenky, do nichž byl mrtvý uložen. (Bič 1979). Zesnulý mohl být také uložen do kamenné nebo olověné truhly, což byl zvyk převzatý od Egypťanů. Zetlelé kosti
48 se poté ovinuly látkou a ukládaly do schránek – ossuárií. (www.jewishencyclopedia.com). Ossuária měla podobu domků se zaoblenou střechou, stěny byly zdobeny květinami, rozetami apod., bylo na nich doplněno i jméno mrtvého, např. ossuárium judského krále Uzzíjáha z 8. st. př. n. l. (Bič 1979). Chudší lidé se i nadále nechávali pohřbívat v jeskyních. Vchod byl zavalen kamenem a průčelí bylo nabíleno vápnem, aby se nikdo neposkvrnil dotykem nečistého místa. Bohatší rodiny nechávali své hrobky označovat náhrobky. (Bič 1979). Zatímco králové Judey měli privilegium být pohřbíváni přímo ve svatém městě, rozšířeným pravidlem bylo, že místo pohřbu by mělo být vzdálené alespoň padesát loktů od města. (www.jewishencyclopedia.com). Poblíž Jeruzaléma se zachovalo mnoho nádherných hrobů pocházejících z doby Judského království. V útesu nad vesnicí Silwan se nachází asi padesát hrobů, které jsou nyní bohužel prázdné (pocházejí z období prvního chrámu, tedy přibližně 1000 – 600 př. n. l.). Většina hrobů může být typologicky rozdělena do tří druhů, z nichž každý ze zmíněných typů je soustředěn v určité části hřbitova. (www.tau.ac.il). Sedm hrobů s lomeným stropem patří mezi nejkrásnější. Jedná se o jeden hrob nebo o dvouhroby. Vstup vede do obdélníkové hrobové komory s lomeným (v jednom případě kruhovým) stropem. V delší zdi je vysekán otvor v podobě žlebu, jenž slouží jako Ilustrace 6: Hrob vysekaný ve skále s lomeným stropem. (http://www.tau.ac.il/humanities/archaeology/projects/proj_past_sil místo odpočinku pro wan.html). jednoho nebo dva zesnulé jedince. Na okraji žlebu byl vysekán kamenný polštář, který měl podpírat hlavu mrtvého. (www.tau.ac.il). Většina nalezených hrobů v Silwanu měla strop rovný. Pro tento typ hrobů je typický široký, obdélníkový vstup a dvě až tři pohřební komory umístěné za sebou.
49 Komnaty měly ve stěnách a v rohu stropu vysekané římsy, jako místo posledního odpočinku sloužil žleb nebo lavice. Jeden hrob dokonce obsahoval vysekané místo v podobě kamenného sarkofágu 35 . (www.tau.ac.il). Posledním typem jsou nadzemní monolitické hroby. Do pohřební komory vytesané do skály se nyní nevcházelo ze strany útesu, ale z horní části, která byla zastřešena čtvercovou stavbou. (www.tau.ac.il). Neznámějším z monolitických hrobů je tzv. Hrob faraonovi dcery. V současnosti se jedná o stavbu ve tvaru krychle, ale v minulosti byla stavba navýšena o vysekanou pyramidu. Dalším hrobem je tzv. Hrob královského správce 36 , který se nachází na hlavní ulici vesnice a obsahoval dvě pohřební komory. (www.tau.ac.il). Celá nekropole má mírně odlišný styl hrobů než jaké se nacházely v jiných částech Judského království. Hroby náležely jen malému počtu obyvatel a s největší Ilustrace 7: Hrob faraonovy dcery. pravděpodobností zde byli (http://www.tau.ac.il/humanities/archaeology/projects/ proj_past_silwan.html). pohřbíváni ministři a vysocí úředníci Judského království. (www.tau.ac.il). Součástí bohoslužeb byly též žalmy, které měl stvořit král Izraele David a jeho syn Šalamoun (1010 – 973 př. n. l.). Doprovázeli mrtvého na jeho cestě a vyjadřovaly pocity umírajícího. (Sígl 2006). Ukázka z žalmu: „Rozlévám se jako voda, všechny kosti se mi uvolňují. Jako vosk je mé srdce, rozplynulo se v mém nitru. Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru. 35 Příloha: TAB.XI. obr. 33, 34 36 Příloha: TAB.XI. obr. 35, 36
50 Vrháš mě do prachu smrti! Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje, sápou se jako lev na mé ruce a nohy, mohu si spočítat všechny své kosti. Pasou se na mně svým zrakem, dělí se o mé roucho, losují o můj oděv. Nebuď mi vzdálen, Hospodine, má sílo, pospěš mi na pomoc! Vysvoboď mou duši od meče, chraň jediné, co mám, před psí tlamou. Zachraň mě ze lví tlamy před rohy jednorožců!“ (Sígl 2006, s. 28). 5.2.2.4 Pohřební výbava Hebrejci nejdříve převzali zvyky okolních národů a do hrobů přidávaly předměty denní potřeby, neboť být pohřben bez nich znamenalo neúctu. (Bič 1979). Do všech typů hrobů byly vkládány nejčastěji keramické nádoby, výrobní nástroje, zbraně, šperky, lampičky, egyptské amulety a převážně ženské sošky. (Obuchová 2001). Ovšem velmi brzy od tohoto zvyku upustili s názorem, že mrtvý tyto předměty nepotřebují. (Bič 1979). Z Egypta Hebrejci převzali zvyk vkládat do rakve koření. Myrta a aloe byly neseny v průběhu procesí. K poctě králů byly spalovány různé druhy koření a sladké vůně, společně s márami a brněním, anebo byly neseny při procesí. V pozdější době se začaly vůně přidávat do vody, v níž bylo tělo zesnulého omyto. (www.jewishencyclopedia.com). Dle nálezů šperků, jehlic a spon je patrné, že těla byla ukládána do hrobu ve svém oblečení a se svými ozdobami. Mrtvý se omyl a pomazal drahými mastmi. (Bič 1979). Pomazání sloužilo k uklidnění mrtvého, který svou smrtí odčinil své hříchy, neboť staří Izraelité věřili, že duše během života oživuje tělo a po smrti se zdržuje v jeho blízkosti a vyžaduje od živých úctu. (Davies 2007). 5.2.2.5 Období smutku Mojžíšův zákon zakazoval sebezraňování a vyholování lysin. Je možné, že se Hebrejci při pohřbu zraňovali a stříhali si vousy a vlasy z obavy před mrtvým. Dle Biče se tak chtěli změnit k nepoznání a oklamat mrtvého. Bývalo zvykem si na znamení smutku
51 posypat hlavu popelem, roztrhnout oděv a obléci si žíněný oděv, zahalit si hlavu nebo spodní část obličeje a chodit bosky, což jsou činy, které nacházíme i u obyvatel Foiníkie. Muži si na projev smutku odhalovali pravou paži a rameno. (Bič 1979). Smutek trval obvykle sedm dnů a dle knihy Jobovy bylo povinností pozůstalých držet stráž u hrobu. Pravidelně se poté konala úlitba a to na hrobě, na posvátných místech, ve svatyních a jiných vhodných místech. (Obuchová 2001). V Bibli je též zmiňována pohřební hostina ( mrzh ), na níž se podával tzv. chléb truchlících a šálek útěchy. (Sasson 1995). 5.2.2.6 Posmrtný život a podsvětí Dle Bible byl člověk stvořen Jahvem k tomu, aby obdělával zemi. Stejně jako u obyvatel Mezopotámie byl stvořen z hlíny, které Jahve vdechl život. (Bottéro 2005). Bůh stvořil člověka k obrazu svému a dal mu věčný život. Ovšem člověk zhřešil a chtěl poznat tajemství moudrosti a postavil se božímu příkazu, a tak byl zbaven věčného života a odsouzen ke smrti. (Moscati 1969). Ovšem Hebrejci věřili, že když Bůh přivedl vše k životu, nebude smrt koncem. A tak když člověk zemře, bude žít v jiné podobě dál. (Bič 1979). Izraelský bůh, který byl dle Paola Xelly zcela zaměstnán starostí o žijící, projevil až extrémní nechuť zabývat se mrtvými a posmrtným životem. Mrtví jsou vyloučeni z jeho plánů na spásu, ale i z jeho vzpomínek a slitování. Toto chování však bylo logické, neboť Jahve byl ve starověku přirovnáván ke kannanskému bohu Baalovi, který byl spojován s posmrtným životem, a proto se jej představitelé hebrejského kultu snažili co nejvíce odlišit. Víra v boha, který léčí a zachraňuje a stará se o mrtvé byla pro ně nebezpečná. Ovšem tento náhled na starost o mrtvé vedl v pozdější době k vytvoření víry o zmrtvýchvstání, která se ve své podstatě zakládá na Baalově kultu o návratu k životu. (Sasson 1995). Pokud živoucí podstata těla, nazývaná rwh, opustí tělo, nastane smrt. Tato živoucí složka rozlišuje žijící bytost, npš hym , od bytosti mrtvé, npš mt . (Sasson 1995). Smrt se nazývala mawet , což bylo odvozeno od slova mwt .37 Staří Izraelité ovšem neviděli smrt v apokalyptických představách, tak jak je tomu nyní u židů a křesťanů. Svět mrtvých nebyl danou představou, v nějž by věřili všichni Izraelité. (Obuchová 2001).
37 Stejně tak foinický bůh Mót má své jméno odvozeno ze základu mwt .
52 Nositelem života je tělo nazývané basar, které je však pomíjivé. To, co tělo oživuje, je duše nazývaná nefeš. O pomíjivosti těla se v bibli hovoří na několika místech: „V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ 38 nebo „Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací.“ 39 (Schubert 1994, s. 95). Hebrejci věřili, že nefeš se po smrti vymaní z těla a sestoupí do ponuré podzemní říše nazývané še’ol, kde pasivně přežívá jako stínový odraz člověka a bloudí bez naděje na návrat, což velmi připomíná mezopotámské pojetí posmrtného života. (Bottéro 2005). Mnoho představ o podsvětí se inspirovalo právě mezopotámskými mýty někdy v pol. 1. tis. př. n. l. Stejně jako v mezopotámské tradici je podsvětí propastí u hor ponořené pod oceánem. Někdy se do něj vstupuje branami a mrtví zde sdílejí stejný osud. (Obuchová 2001). Ovšem setkáváme s i s mnoha dalšími výrazy, které jsou používány pro označení podsvětí, jako je ' abaddôn (místo zkázy), qeber (hrob), šahat (jáma), bôr (dutina) nebo 'eres (země). (Sasson 1995). O tom, jak si Izraelité představovali podsvětí, se můžeme dočíst v knize Jobově: „… dřív než půjdu tam, odkud návratu není, do země temnot a šeré smrti, do země temné jako mračno, do šera smrti, kde není řádu, kde záblesk svítání je jako mračno. 40 “ (Obuchová 2001, s. 120). V še'olu i ten nejspravedlivější vede bídnou existenci a neodvratně ztrácí kontakt s Jahvem. (Sasson 1995). Ovšem objevují se i záznamy, že mrtví si v še’olu zachovávají své pozemské postavení, a tak například mrtví králové seděli v podsvětí na svých trůnech. (Každan 1971). Mrtví i zde byli součástí komunity. (Sasson 1995). Mrtvý byl nazýván mnoha dalšími výrazy, mezi něž patří např.: obrím (ti, kdo překračují), metím (mrtví), refájím 41 (stíny, duše zemřelých) aj. Jejich úděl po smrti, stejně
38 Gn 3, 19 39 Kaz 3, 20 40 Job 10, 20 22 41 Slovo refájim může být vysledováno až k základu slova rph , znamenající „být slabý“, jež ovšem pochází ze slova „léčit“. Tento výraz tedy naznačuje, že stejně jako ve Foiníkii byli refájim bytosti obdařené nadpřirozenou a prospěšnou silou a velkými vědomostmi, které byly též schopny komunikovat s žijícími.
53 jako tomu bylo v Mezopotámii, byl spojen s péčí, kterou mu poskytovali pozůstalí. (Obuchová 2001). 5.2.2.7 Nekromantie Starý zákon zakazoval vyvolávání duchů pod trestem ukamenování toho, jenž obřad provádí, a vyhnání ze země pro toho, kdo obřad požaduje. (Obuchová 2001). Staří Izraelité však ctili své mrtvé stejným způsobem jako okolní národy a i nadále s nimi sdíleli symbiotický vztah. Paolo Xella vysvětluje zákaz vyvolávání předků jednoduše. Zesnulí se postupem času stávali jakýmisi prostředníky, kteří se začali rovnat Jahvemu, milovaní a oblíbení mezi prostým lidem. A proto hebrejské náboženství nehodlalo tyto bytosti začlenit do své víry (jako tomu bylo u některých kanaanských bohů, z nichž vznikl systém démonů a andělů) a přísně jejich uctívání zakázalo. (Sasson 1995). Izraelci věřili, že mrtvý může mít prospěšné síly, jako je předpovídání budoucnosti, zajištění plodnosti potomstva, ale mohou mít také schopnost se mstít. (Obuchová 2001). Za služby, které duchové předků poskytovali, vyžadovali jen to, aby na ně jejich potomci nezapomněli a dál udržovali pohřební péči. (Sasson 1995). Biblické texty, které se zmiňují o kultu mrtvých, často označují zemřelé za božské bytosti, které jsou schopni sloužit jako zprostředkovatelé živých. I když ortodoxní židé nyní vehementně popírají praktikování nekromantie, její používání muselo být značně rozšířené. (Sasson 1995). V příběhu o Saulovi se dozvídám, že k vyvolání mrtvého bylo zapotřebí média, označovaného jako 'ešet ba'ălat 'ôb , což doslova znamená „žena, která manipuluje s duchy“. Samotné slovo ' ôb označuje ducha, který byl ochoten se nechat přivolat spiritualistou. (Sasson 1995). 6 Indoevropská etnika Indoevropská etnika tvořilo mnoho kmenů, kteří se stali předky dnešních Keltů, Germánů, Románů, Slovanů, Baltů, Albánců, Řeků a Arménů. (Klíma 1964).
54 6.1 Árjové/ Íránci Árjové tvořili kočovné kmeny, které se ve 2. tis. př. n. l. rozdělily ve dva národy: indické a íránské. Íránské kmeny, které přicházely z území mezi dnešní Ukrajinou, Kavkazem, Uralem a Altajem, se nejdříve usadily v severní Mezopotámii (Sýrii), kde existovala Churritská říše. (Krejčí 1993). Své nové říši dali název Aryanam , později Érán a odtud nakonec vznikl název Írán. (Marxová 2002). Putovali s vozy taženými koňmi a s velkými stády dobytka a usazovali se na místech s dostatkem vody. (Klíma 1977). Árjové netvořili jednotný národ, ale byli rozděleni do mnoha kmenů, z nichž nejvýznamněji ovlivnily dějiny tři z nich: Médové na severozápadě v okolí dnešního Teheránu, Peršané na jihu ve Fársu a v pozdější době Parthové na severovýchodě. (Krejčí 1993). Sami sebe však jednotně nazývají Aryas (Árjové), doslova vznešený, urozený, stejně jako se nazývali Indové. (Marxová 2002). 6.1.1 Náboženství Árjové neměli jednotné náboženství, úctu prokazovali zemi, která byla matkou lidí, zvířat, rostlinstva, vody a kovů. Uctívali též nebe jako nositele slunce, měsíce, hvězd a dalších nebeských těles, podle nichž měřili čas. Země a Nebe byli manželé, z nichž se zrodili ostatní bohové a lidé. Dále uctívali přírodní jevy, především to bylo slunce, které dávalo život, a oheň, posel lidí k bohům. Měsíc měřil čas, voda představovala čistý, posvátný živel. (Klíma 1964). Každá rodina i kmen měli ochranné duchy, jež byli dušemi zemřelých předků, kteří chránili lidi a zajišťovali dobré podmínky. (Vlček 1989). S příchodem Zarathuštry byla všechna božstva spojena v jediné. Původní bohové se změnili ve strašidla, ďábli a stíny, zachován byl však kult ohně. S příchodem zoroastrismu se změnil i pohřební kult. Těla nesměla být spalována ani ukládána do země, ale byla ponechána vzduchu. (Klíma 1977). Hlavním pramenem íránské mytologie a náboženství je Avesta, sbírka kanonických, posvátných písemnictví, za jejíhož autora je považován Zarathuštra. (Kramer 1977). Zarathuštra působil pravděpodobně na přelomu 7. a 6. st. př. n. l., někteří badatelé jej však uvádějí již v 8. st. Samotná Avesta byla písemně zaznamenána až o osm století později. (Burian, Oliva 1984). Zarathuštra prosazoval náboženství, které bylo na jedné straně monoteistické a na druhé dualistické. Odsuzoval též krvavé oběti předchozího náboženství. (Eliade, Culianu 2001).
55 Ilustrace 8: Obraz Ahura Mazdy na královských reliéfech.. (Klíma 1977, obrazová příloha). V Zoroastrismus proti sobě stály dvě protikladné bytosti. Nejvyšším bohem byl Ahura Mazda, jenž byl zobrazován vznášející na okřídleném slunečním kotouči. Toto ztvárnění nejspíše pocházelo z vyobrazení asyrského boha Aššura. (Burian, Oliva 1984). V oblibě byli též Mithra, jenž byl druhem Ahura Mazdy a byl uctíván převážně u vojska, a bohyně Anatata. (Kubalík 1988). Ahura Mazda neboli Spenta Mainju byl moudrý, spravedlivý a vševědoucí bůh, který řídil veškeré dění a bojoval proti nepříznivým přírodním silám, v jejichž čele stála jeho protikladná bytost, Angro Mainju neboli Ahriman (zn. špatné smýšlení), ztělesňující zlo, klam a lži. (Hrych 2000). Tento boj trvá od stvoření světa a bude ukončen posledním soudem. (Klíma 1964). Člověk měl dle Zarathuštry svobodnou vůli a sám se mohl rozhodnout, zda se přidá na stranu dobra či na stranu zla. (Burian, Oliva 1984). Zoroastrismus vycházel ze staršího náboženství kočovných íránských kmenů. (Burian, Oliva 1984). Udržel se až do dnešní doby pod názvem pársismus. (Černý 1990). 6.1.2 Médové Zmínky o Médech se objevily již v 9. a 8. st. př. n. l. v asyrských pramenech. (Burian, Oliva 1984). Jejich původ se nejspíše váže k euroasijským stepím jižně od pohoří Zagros. Médové byli považováni za předky dnešních Kurdů a ve spisech národů, které s Médskou říší sousedily, byli Médové někdy označováni jako Kuti nebo Kutu . (en.wikipedi.org).
56 Jejich kmeny na novém území přišly do konfliktu se státem Mannae, který byl podřízen Asýrii, a tak během 8. a 7. st. př. n. l. Médie čelila několika útokům ze strany Asyřanů. (en.wikipedia.org). Roku 625 př. n. l. médský král Kyaxara sjednotil horské kmeny a vytvořil velkou říši se sídelním městem Ekbatana (dn. Ramadán). Kyaxar podnikl několik útoků na západ do Arménie a Anatólie. (Kienitz 1991). Roku 616 př. n. l. byl stát Mannae poražen, Kyaxar r. 612 ovládl Urartu a téhož roku společně s Babylonií dobyl Ninive. Roku 606 př. n. l. dostal pod svou kontrolu pozůstatky Asyřanů. (en.wikipedia.org). Médové měli pod svou vládou Peršany a kmeny sídlící v severovýchodním Íránu. Roku 553 se Peršané vzbouřili a Médové neměli sílu se ubránit. (Burian, Oliva 1984). Na přelomu roku 550/549 Médská říše zanikla a byla nahrazena říší perskou. (Klíma 1964). 6.1.3 Peršané V asyrských pramenech se objevují již ve druhé polovině 9. st. př. n. l. (Burian, Oliva 1984). Usídlili se v oblasti Pársa a sami se nazývali Pársa neboli Peršané. (Marxová 2002). Ve své největší slávě sahala perská říše na území dnešního Íránu, Afghánistánu, Pákistánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu a Kirgiztánu. (Huf 2007). Za zakladatele achaimenovské říše je pokládán Kýros I. Na přelomu let 550/549 př. n. l. se Kýru II. podařilo podrobit si Médy a Lýdy. (Huf 2007). Roku 547 př. n. l. vyslal své velitele k tažení na pobřeží Iónie, Kárie a Lykie. (Roaf 1998). Roku 539 př. n. l. se obrátil proti novobabylónské říši. Po dobytí Babylonie ovládl její vazalská území v Sýrii, Foinikii a Palestině. (Kienitz 1991). Kýros byl znám pro svou náboženskou toleranci. (Burian, Oliva 1984). Jeho následovník Kambýses II. r. 525 př. n. l. dorazil do Egypta a prohlásil se za nového faraona. (Huf 2007). Podrobil si kmeny v sousední Libyi, severní oblasti Núbie, ale i indická území. (Burian, Oliva 1984). Dáreios I. dobyl Thrákii, Makedonii a několik ostrovů v Egejském moři. (Ďjakov, Kovaljov 1963). Na přelomu 6. a 5. st. př. n. l. vyvolal konflikt s maloasijskými Řeky. Koncem 5. st. ztratili Peršané nadvládu nad Egyptem a perská říše pomalu ztrácela svou sílu, až byla roku 331 př. n. l. přinucena podrobit se Alexandru Velikému. (Burian, Oliva 1984). 6.1.4 Pohřební zvyky staré víry
57 Dle staré víry bylo důležitým aspektem života uctívání zemřelých předků, kteří žili jako stíny v tajuplném světě, kam neměl žijící přístup. Pozůstalí se museli starat o to, aby zesnulému na onom světě nic nechybělo, neboť pokud by trpěli nedostatkem, mohli by se mstít. (Klíma 1964). Pohřbem se tak snažili zabránit tomu, aby se duch mrtvého vrátil do světa živých. Těla nebožtíků byla spalována. Pomocí uctívání jejich památky a zajišťování jejich potřeb si však pozůstalí mohli získat přízeň mrtvého. V hrobech bylo nalezeno mnoho darů potřebných k životu v záhrobí. (Klíma 1964). Před příchodem zoroastrismu byli členové vládnoucí vrstvy pochováváni na dně hluboké šachty, nad níž se tyčila mohyla. Obyčejní lidé byli pochováváni do jednoduchého hrobu v zemi. Zoroastrijské slovo dakhma pochází právě z tohoto období a znamená „hrob“. (www.iranchamber.com). Většina obětin byla poskytována v prvním roce po úmrtí, kdy si duše musela zvykat na nový život. Obětiny byly poskytovány představitelem rodu, nejčastěji nejstarším synem, a to po dobu třiceti let. Jídlo bylo nabízeno zesnulému dalších třicet dnů a poté každý třicátý den po dobu jednoho roku. Nakonec byly oběti poskytovány na konci každého roku, kdy se konala slavnost na počest všech duší. (www.iranchamber.com). V pozdější době se objevila idea, že určití lidé, jako byli princové, válečníci a kněží, se po smrti a provedení patřičných rituálů mohou připojit k bohům. S touto ideou se brzy objevila i víra ve zmrtvýchvstání a s ní i nový způsob nakládání s ostatky. Protože staří Peršané věřili, že do roka budou jejich kosti vyzvednuty a opět se spojí v nebi s duší, bylo nutné očisti je od organických zbytků. Oheň byl pro jejich víru posvátným živlem, a proto vznikl zvyk nechat tělo vystavené živlům a do země uložit pouze očištěné kosti. (www.iranchamber.com). 6.1.5 Pohřební zvyky zoroastrismu Zoroastrijské náboženství zachovalo mnoho prvků ze starého náboženství. Velkou úlohu v kultu hrál opět oheň, jenž představoval zdroj čistoty. Smrt je v zoroastrismu to nejhorší možné znečištění, a proto při styku s nemrtvým tělem bylo nařízeno omývání
58 vodou a kravskou močí, která měla mít zázračné účinky. (Klíma 1977). Smrt byla považována za zbraň zla, kterou se snaží zničit vše dobré. (Marková 1996). Mrtví se nesměli spalovat ani pohřbívat do země, aby nebyly poskvrněny svaté živly. Zesnulý byl ponechán na vyhrazeném prostoru supům a vzduchu. Vybělené kosti se poté posbíraly a uložily do země. (Klíma 1977). Hérodotus popisuje rituál, při němž bylo tělo taženo po okolí psem, poté bylo obaleno voskem a vystaveno živlům. (en.wikipdia.org). Členové královské rodiny byli pochováváni ve velkolepých hrobkách stojících volně v krajině anebo ve výpravných skalních hrobech 42 . U Pasargad byla nalezena Kýrova hrobka 43 . Je to 7 metrů dlouhá budova se sedlovou střechou na podstavci, který je tvořen sedmi terasami nad sebou. Ilustrace 9: Kyrův hrob v Pasargadech. (Kienitz 1991). Dle jedné zprávy (Klíma 1977, obrazová příloha). se kdysi nacházel na hrobce tento nápis: „Hleď, ó člověče, já jsem Kýros, který založil perskou říši a byl králem Asie. Proto mi přej tento památník.“ (Roaf 1998, s. 205). U osady Nakš i Rustamu se nacházejí hroby Dáreia I., Xerxa, Artaxerxa I. a Dáreia II, 44 u Persepole poté hroby Artaxerxa II 45 . a Artaxerxa III. Kienitz popisuje královské hroby takhle: „Jsou to skalní hroby s velkolepými fasádami ve formě kříže. Příčná část kříže je v reliéfu vypracována jako sloupová hala, uprostřed sloupořadí vedou dveře do vlastní hrobky.“ (Kienitz 1991, s. 211). Zvláštní úctu si vysloužil pes, který se přiváděl k loži umírajícího. Jeho pohled měl plašit démonku Nasu, která způsobovala mrtvolný rozklad. Obřad se nazýval sagdíd neboli psí pohled. (Klíma 1964). Pes měl obvykle přimalované dvě skvrny nad očima, aby tak připomínal čtyřoké psi podsvětního boha Jama ze staroíránské víry. (www.cais soas.com).
42 Příloha: TAB.XIII. obr. 41 43 Příloha: TAB.XII. obr. 37 44 Příloha: TAB.XII. obr. 38, 39 45 Příloha: TAB.XIII. obr. 40
59 Duším byla poté poskytována oběť a to na konci každého roku, kdy se konala slavnost duší, nazývaná Hamaspathmaedaya . (www.iranchamber.com). 6.1.6 Stvoření člověka Prvním člověkem byl Gaja maretan neboli Kajúmart, který byl stvořen z hlíny stejně jako biblický Adam. Jeho jméno znamenalo „Smrtelný život“ a byl zabit Ahrimanem. Po čtyřiceti letech z jeho semene vyrašil keř rebarbory, z něhož vznikl první manželský pár, muž Mašja a žena Mašjának. Ahriman je však svedl, aby v něm uctívali svého stvořitele, a tak se svět naplnil zlem a zkázou. Po padesáti letech mohli mít první potomstvo. Narodila se jim dvojčata, z nichž vzešlo celé lidské pokolení. (Hrych 2000). 6.1.7 Posmrtný život staré víry Před vznikem Zarathuštrova náboženství Peršané věřili, že po smrti přijdou na místo, kterému vládne Jama, jenž býval prvním králem na zemi a byl prvním člověkem, který zemřel. V jeho království duše přežívali jako stíny a jejich přežití záviselo na potomcích, kteří v určitém období nabízeli duším obětiny, jež měly zesnulým poskytovat stravu a ošacení. (www.iranchamber.com). Nejdůležitější byly první tři dny po smrti, kdy byla duše vnímavá ke zlu a potřebovala sílu, aby mohla sestoupit do podsvětí. Duše se na převozu přeplavila přes temnou řeku. V přechodu jim pomáhaly modlitby rodiny, která držela půst a poskytovala krvavé oběti po dobu tří dnů. Poté poskytly rituální oběť ohni a třetí noci požehnaly oděvu zesnulého, aby duše mohla přijít do podsvětí sytá a oblečená. (www.iranchamber.com). Důležitou úlohu měli též psi. Dle legend vlastnil Jama dva čtyřoké lovecké psi, kteří byli strážci na cestě, po níž se vydávali duše do podsvětí. (www.cais soas.com). 6.1.8 Posmrtný život v zoroastrismu Zoroastrismus převzal mnoho prvků ze staršího náboženství a víra v posmrtný život se mnoho nelišila. Zoroastrijci věřili, že když člověk zemřel, jeho duše se oddělila od těla a ještě tři dny u něj přebývala. (Klíma 1964). Po tyto tři dny se vážily skutky mrtvého na zlatých vahách, které měly určit jeho následující osud. (Stormová 2000). Mezi soudce náleželi Mithra, Sraoša a Rašnu, kteří představovali pravdu, bdělost a spravedlnost. Spravedlivý člověk umíral klidně a po tři noci se u těla modlil. Nevěřící a kacíři umírali ve
60 strachu. Jejich duše bloudila kolem těla a zpívala gáthu , která měla vyjadřovat jejich zoufalství a strach z utrpení. (Klíma 1964). Čtvrtý den se duše vydala na cestu, na níž ji doprovázely dobré duchovní bytosti, které ji chránily před zlými démony. (Marxová 2002). Dobrý Váj zajišťoval ochranu spravedlivých zoroastrijců tak, že duše zesnulých za úsvitu bezpečně převáděl přes velký most odplaty, most Činvat . Jeho zlý protějšek, který byl pokládán za démona smrti, měl opačnou úlohu. K mostu Činvat musela přijít duše, která byla spasena, ale i duše, která byla zavržena. (Kramer 1977). Nevěřící a kacíři byli přivlečeni se smyčkou kolem krku. Duše spravedlivých přely přes most, který měl šířku devíti oštěpů. Duše nevěřících a kacířů však musely přecházet po mostě, který byl tenký jako ostří břitvy. (Klíma 1964). Člověk, který na zemi vykonal mnoho dobrého, byl přivítána mladými děvčaty, která jej doprovodila do říše světla. (Marxová 2002). Dobré duše putovaly k nebi ve třech stupních: byly to hvězdy, které odpovídají dobrým myšlenkám ( humat ), měsíc, který znamená dobré řeči ( húcht ), a slunce představující dobré skutky ( huvaršt ). Nakonec se dostaly do tzv. království Nekonečných světel ( anagra raoša ). (Eliade, Culianu 2001). Jednalo li se o duši zavrženého, přivítali ji démoni a svrhli ji z mostu hluboko do propasti, kde se duše setkala s Ahrimanem. Zde byla navěky mučena svými zlými činy. (Kramer 1977). Ti, jejichž duše nebyly ani dobré a ni zlé, přišli do očistce nazývaného hammestakán . (Eliade, Culianu 2001). Árjové také věřili v konečné vzkříšení, které přinesou Sóšjamové. Byl to výraz používaný též pro označení tří smrtelných synů Zarathuštry, kteří se za poslední tří tisíce let objevují na zemi, a to v intervalu tisíce let. (Kramer 1977). Sošjan porazí obětního býka Hadahjanse a promísí jeho krev s nápojem haomy. Tak vznikne nápoj nesmrtelnosti. Těla mrtvých budou oživena a duše spravedlivých i zavržených se s nimi opět spojí. (Marxová 2002). „Na konci věcí bude země požádána o kosti, voda o krev, oheň o život, rostliny o vlasy. … Všichni znovu dostanou své původní podoby.“ (Klíma 1964, s. 106). Poté nadejde čas poslední třídenní zkoušky, která se pro zavržené stane posledním trestem. (Kramer 1977). Měsíční svit sešle na zemi oheň, který roztaví všechny kovy a ty se rozlijí po celé zemi. Do tohoto kovu musí vstoupit všichni vzkříšení. Na „mostu rozdělovatele“ zasedne sám Ahura Mazda a bude rozlišovat dobré a zlé. Poté Zarathuštra přejde přes most s věřícími. (Klíma 1964).
61 Plameny očistí zlé duše od jejich hříchů a jejich utrpení v propasti skončí. Duše dobrých i zlých předstoupí před boha Ahura Mazdu. Lidé dostanou všechno, co si budou přát, najdou svého partnera a zplodí potomstvo. Bůh temnoty bude navždy poražen. Svět se navrátí ke svému počátku a hmotný svět se stane opět nehmotným. (Marxová 2002). 6.2 Chetité 6.2.1 Historie Chetité v 17. stol. př. n. l. nepřišli na prázdné území, před nimi zde již sídlili Chattijci a Churrité, od nichž převzali kulturu, název své říše a několik hlavních božstev. (Eliade, Culianu 2001). Je však docela možné, že se na zdejším území objevovali již dříve, jak dokazuje jeden z nalezených hrobů. (viz. pohřební zvyky). (Herrmann, Zürcher 1994). Boren zmiňuje, že v jednom chetitském mýtu se vypráví, že jejich sluneční bůh vyšel z vody, což nejspíše ukazuje na místo někde na západě, odkud pocházejí. Místo s velkým množstvím vody, pravděpodobně Černé nebo Kaspické moře. (Boren 1976). Chetité r. 1650 př. n. l. sjednotili národy ze své nové země pod svou vládu a vytvořili silné centralizované království. (Vlček 1989). V 16. st. př. n. l. byl vybudován starochetitský stát. Říše se brzy začala rozšiřovat na jih do Malé Asie a Chetité r. 1530 dobyli Babylón. (Kienitz 1991). Se vznikem churritského státu Mitanni získali Chetité silného nepřítele. Kolem r. 1460 př. n. l. se dostala na chetitský trůn churritská dynastie, s níž do chetitské kultury a do náboženství přišly i nové prvky. (Burian, Oliva 1984). Roku 1471 př. n. l. byli Churrité poraženi Tuthmosem III., který získal nadvládu nad Sýrií, a tím umožnil Chetitům získat zpět své postavení. Roku 1370 Chetité dobyli značnou část churritského území a r. 1354 získali vládu nad severní Sýrií. (Gurney 1976). Koncem 14. st. př. n. l. přišla do Chetitské říše značná část cizího obyvatelstva z vypleněných zemí, která ve velké míře ovlivnila kulturně samotné Chetity. (Vlček 1989). Počátkem 13. st. př. n. l. byl mezi Egyptem a Chetitskou říší sjednán mír, který byl později zpečetěn i sňatkem Ramsese s chetitskou princeznou. (Gurney 1976). Do nájezdů na počátku 12. stol. př. n. l. se Chetitská říše rozprostírala téměř po celé Anatolii, v částech Sýrie a severní Mezopotámie. Říše se na západě táhla od Ankary, kolem jezera Tüz až k Středozemnímu moři. Na východě se hranice táhla kolem řeky
62 Eufrat, na jihu dosahovala k dnešnímu Libanonu a na severu se přibližovala k Černému moři. (Zamarovský 1964). Na přelomu 13. a 12. st. př. n. l. bylo maloasijské a syrské pobřeží ohrožováno tzv. mořskými národy, které nejspíše zapříčinily r. 1140 zkázu Chetitské říše. (Burian, Oliva 1984). Mořské národy se zmocnily pobřeží a odřízly říši Chetitů od sousedních východních a jihovýchodních zemí a od obchodních cest Středozemního moře. (Avdijev 1955). Zůstal jen stát pelištejských, na ostatní území přicházely nové semitské národy. Na jihu se usadily izraelské kmeny – Moábci, Amóni aj., na severu sídlili Aramejci. (Moscati 1969). Po pádu chetitské říš se objevilo tzv. novo chetitské království. Jeho obyvatelé ovšem nebyli s původními obyvateli v příbuzenském vztahu, i když převzali většinu chetitské kultury. (Gurney 1976). 6.2.2 Náboženství a kultura Chetité sami sebe nazývali Néšity a svou řeč označovali za néšitštinu. (Tureček 1963). Pojem „Chetité“ byl přejat z Bible a odkazuje na Hetovy syny. (cs.wikipedia.org). Mezi nejvýznamnější města Chetitské říše patřilo hlavní město Chattušaš, severovýchodně od něj Alaca Hüyük nebo jihovýchodně ležící Kaneš. (Kienitz 1991). Churrité i Chetité přišli do styku s babylónskou kulturou a jejich mýty se částečně promísily. (Marxová 2002). Chetitští bohové byly bytosti s lidskou podobou, nadané zvláštní mocí a schopnostmi, které byly smrtelníkům odepřeny. Pod jejich vládu spadala příroda i lidstvo a v mnoha ohledech byli chápány jen jako projevy božského bytí. Bohové měli ovšem i další lidské vlastnosti: byli dobří a lidem milostivě nakloněni, ale také nebezpeční a zlí; dovedli být veselí a rozmarní, ale i záludní a lstiví. Mohli se mýlit, byli zranitelní a dokonce v jistém smyslu na lidech a na jejich obětech závislí. (www.religionistika.net). Nejvyššími bohy státního kultu byli v době starochetitské říše Bůh bouře Taru a Bohyně slunce z Arinny, Vurušemu. Po boku jim stála jejich dcera Mezulla a mnoho lokálních bohů bouřky, kteří byli chápáni jako synové Taruovi. V textech je doloženo ještě nejméně jedno pozemské sluneční božstvo, které stálo v čele podsvětních bohů; představovalo noční aspekt slunce a bylo zřejmě ženského rodu. K významným chetitským bohům nejstarší doby patřili rovněž bůh vegetace Telipinu a bohyně Inara. (www.religionistika.net).
63 Ve 13. st., v období novochetitské říše, zesílil churritský vliv, do čela panteonu se postavila nejvyšší trojice: churritský bůh Tešup, bohyně Chepat a jejich syn Šarruma. Důležitou úlohu měla též bohyně Sauška, sestra Boha bouře, která byla většinou nazývaná babylónským jménem Ištar. (www.religionistika.net). Tito bohové byli jen starochetitskými bohy, kteří přijali jména churritských bohů, a tak Taru přijal jméno Tešup, Vurušemu přijala jméno Chepat apod. (Ringgren 1987). Na chetitské náboženství mělo velký vliv i sumersko akkadské náboženství a mytologie. Chetité uctívali bohyni Ištar nebo boha Sína. Naopak Chetité mohli být národem, který vytvořil kult boha Apollóna, jenž se v chetitské mytologii nazýval Apulun. (Ďjakov, Kovaljov 1963). Dalším převzatým motivem byl okřídlený sluneční kotouč pocházející z Egypta, který se vyskytoval na mnoha reliéfech a pečetích. Objevily se i skulptury sfing, které ovšem na rozdíl od Egypta nebyly ženského rodu. (Kienitz 1991). 6.2.3 Pohřební zvyky Jsou doloženy kostrové ale i žárové hroby, ovšem nevyskytovali se na stejných místech. Tyto hroby byly značně nuzné. (Ringgren 1987). Bylo prokázáno, že kremace, kterou Chetité používaly, byla převzata z churritské pohřební tradice a vždy se týkala pouze královské rodiny. (Sasson 1995). Nejstarší chetitský pohřeb nejspíše pochází z lokality Alaca Hüyüc 46 . Nalezené objekty jsou čistě anatolského původu, ovšem styl pohřbu odpovídá indo evropským zvykům. Hroby na této lokalitě jsou obdélníkového tvaru, 3 – 8 metrů dlouhé a 2 – 5 metrů široké. Stěny jsou obložné kamením a celý prostor je zastřešen silnými dřevěnými trámy, na nichž je navršena zemina. Uvnitř hrobu se nalézalo tělo s pohřební výbavou, nad hrobem byly umístěny lebky a kopyta dobytka. Takový styl pohřbu se před rokem 2000 př. n. l. v Anatolii nevyskytoval. Tento typ pohřbu připomíná nálezy z pozdější doby, které jsou spojeny s mykénskou a fryžskou kulturou (Gordion, Ankara), které byly též indo evropského původu. (Dani, Mohen 1994). Další zvláštností jsou nalezené objekty, které představují teriomorfní božstva, neboť Chattijci uctívali antropomorfní božstva. Dani a Mohen k jednomu pohřbu poznamenávají, že se mohlo jednat o chetitskou princeznu, která se usadila v zemi 46 Turecké slovo höyük/hüyük má stejný význam jako arabské slovo tell nebo perské slovo tepe. Všechny tři znamenají „mohyla“.
64 Chattijců a nechala se pohřbít způsobem, jež odpovídal zvykům její kultury. (Dani, Mohen 1994). Pohřeb chetitského krále trval čtrnáct dní (viz. dále). Ostatky byly spáleny za doprovodu magických obřadů a formulí. Kosti byly poté posbírány a uloženy do lněného sukna v mauzoleu. (Ringgren 1987). Kosti muže byly položeny na židli, kosti ženy na stoličku. (Gurney 1976). V jejich blízkosti byla umístěna lampa a oběti pro duši mrtvého a bohy podsvětí. (Ringgren 1987). Chudší lidé takové bohaté ceremonie neměli. Jejich těla byla buď spálena a popel uložen do nádob různé velikosti zvaných pithoi, anebo byly pohřbeny nespálené ostatky, a to přímo do země anebo do dvou pithoi ústím k sobě, jako tomu bylo v Alishar a v Chattušaš. Kremace však ve značném počtu převyšuje kostrové pohřby. (Gurney 1976). Chudší lidé po smrti také dostávaly obětiny, jak je vidět na hřbitově v Osmankayasi, kde byli nalezni koně a osli a jejich lebky. Podobné oběti jsou doloženy i z Tattulu (Tell Bi'a) z hrobu ženy. (Sasson 1995). Hlavní touhou zesnulých bylo nalézt klid, a proto se na mnoha stélách nacházela varování těm, kdo by chtěli tento klid narušit: „Mrtví nemají u sebe ani zlato, ani stříbro, nech je na pokoji!“ (Moscati 1969, s. 123). Původně byla těla mrtvých předků pochovávána v branách a vestibulech, což vyústilo ve zvyk, kdy chetitští králové stavěli ve vestibulech svatyní a velkých bran kromě soch a emblémů bohů a svých předků také křesla představující domky. Tato křesla představovala tzv. „sídla“, v nichž se mohli zdržovat duchové předků a přijímat zde oběti v podobě potravin, šatů a sandálů. V těchto svatyních byly také stavěny vysoké nádoby, které se podobaly řeckým pithoi, v nichž byly uchovávány obětiny pro zemřelé. (Hrozný 1949). Podobně jako u starých Indoevropanů, Indů a Řeků byli mrtví pochováváni i na křižovatkách. Mezi takové křižovatky patřilo například místo v Karchemiši na Eufratu, které je spojeno monumentálním schodištěm s citadelou. Křižovatka je lemovaná svatyněmi a vyzdobena četnými cennými reliéfy. Na tomto náměstí, které bylo zasvěceno kultu mrtvých předků, se konaly slavnosti nejen na počest mrtvých, ale i jiné slavnosti náboženské a státní. Byli zde pravděpodobně přijímáni i na audienci vyslanci. (Hrozný 1949).
65 6.2.4 Čtrnácti denní pohřební rituál Chetitského krále Královského pohřbu krále Sharri Kushkha se účastnili jeho bratr – nový král, vysocí úředníci a jejich ženy, mnoho představitelů různých kultů a plačky. Tělo bylo spáleno na speciálním místě a umístěno do pohřební komory, tzv. „Kamenného domu.“ (Sasson 1995). Prvního dne bylo zakázáno jíst jako vyjádření doby soužení, která nastane. U těla byl zabit tažný vůl jako oběť pro duši, oběť byla doplněna úlitbou vína, džbánek od vína byl poté rozbit a předán mrtvému. Po západu slunce nastal očistný rituál. (Sasson 1995). Druhého dne byl mrtvý převezen na vozíku tažnými zvířaty do středu místnosti, kde byl postaven stan. Tělo bylo položeno na místo kremace. Oběť jídla byla nabídnuta sluneční bohyni země Allani, slunečnímu bohu nebes, duším předků a mrtvým. Nakonec byla poskytnuta úlitba Dnu smrti, který se též nazýval „Příznivý den“. Druhý den byl zakončen bědováním. (Sasson 1995). Třetího dne večer bylo tělo spáleno. (Sasson 1995). Čtvrtého dne opět probíhal nářek, kde na prvním místě stál nově jmenovaný král a vysocí hodnostáři se svými manželkami. Zbytky spálených kostí byly obaleny plátnem a položeny na židli, pokud byl mrtvý král, anebo na stoličku, pokud byla spálena královna. Židle nebo stolička byla umístěna před těžký stůl, kde účastníci pohřbu sdíleli pohřební pokrm v přítomnosti zesnulého. Učinily se tři přípitky a třikrát byl nápoj nabídnut duši mrtvého. (Sasson 1995). Pátého dne vytvořila zaklínačka obraz mrtvého z hrozinek a oliv, přidala jídlo a vše polila pivem, aby byla duše mrtvého přilákána k chutnému jídlu a získala vlastnosti obrazu. Poté vzala kněžka váhy a do jedné misky umístila stříbro, zlato a drahé kameny, do druhé položila hlínu. (Sasson 1995). Šestého dne byla nabídnuta další oběť sluneční bohyni Allani a duši mrtvého, představující dva voly a osmnáct ovcí z palácových stád. Spálené kosti byly přeneseny do „kamenného domu“, tam byly položeny na lůžko, před nějž se umístila lampa a pokrm pro mrtvého. (Sasson 1995). Sedmého dne byl vytvořen sedící obraz zesnulého doprovázený plačkami. Byl spálen oděv, nádoba s olejem na pomazání a sláma. Byly rozbity džbánky na víno a na pivo, plačky nabídly oběť vola a osmi ovcí, které byly určeny Allani, duším předků, duši zemřelého a Dnu smrti. Duši zesnulého byla obětována játra. Poté se konala další smuteční
66 hostina, kde byla nabídnuta úlitba sluneční bohyni z Arinny, bohu bouře ze Zippalandy, ochranným božstvům a Allani. Oběť chleba byla nabídnuta duši zesnulého a Dnu smrti. Den byl zakončen trojitým přípitkem na duši zesnulého, smrt byla zavolána jménem a byl pro ni nachystán chléb na ohništi. (Sasson 1995). Osmého dne byly mrtvému, jehož vyobrazení bylo umístěno na vozíku, nabídnuty oběti v podobě oděvu, vola, koní, mul a ovcí. Zvířata byla zabita v blízkosti pramene. V jámě bylo zabito pět ptáků jako oběť pro podsvětí a božstva přísah. Mrtvému byl nabídnut džbán vína, popel ze zpopelněného rýče a krumpáče byl rozházen nad místem, kde byly pohřbeny hlavy koní a volů. Trs trávy, která představovala louku, byl zanesen na místo kremace a mrtvému i slunečnímu bohu byla nabídnuta úlitba. (Sasson 1995). Obřady devátého až jedenáctého dne se zachovaly jen ve fragmentech. Desátého dne byly pluhem vyorány brázdy za doprovodu plaček, pluh byl poté rozbit a spálen. Kněžka vzala tento popel a rozházela jej na místě spálení. Byl zabit vůl a jeho maso bylo předáno kuchařům. (Sasson 1995). Dvanáctého dne ráno byla nabídnuta krvavá oběť vykrmeného vola a sedmi ovcí. Jedna ovce náležela Allani, jedna slunečnímu bohu nebes, dvě ovce byly pro duše předků (jedna pro mužské předky a druhá pro ženské předky), dvě ovce a vůl pro duši mrtvého a jedna ovce pro Den smrti. Po oběti jater byla podoba mrtvého převezena z domu do stanu za doprovodu plaček. Poté byl symbolicky useknut vinný kmen. Kmen byl ozdoben pentlemi a skutečnými i umělými hrozny. Plačky přenesly kmen do stanu a položily jej na stůl před mrtvého. Konala se pohřební hostina, na níž byli přizváni sluneční bůh, bůh bouře, ochranná božstva a Allani. Jídlo bylo též nabídnuto předkům a duši zemřelého. Následně byl zničen pivní džbán i samotný vinní kmen. Členové královské rodiny odsekli stříbrnými sekyrkami hrozny, kmen byl hozen do ohniště a plačky kolem něj začaly tančit. (Sasson 1995). Třináctého dne bylo vytvořeno deset racků z vlny, dřeva a pasty a pokryto stříbrem. Hlavy pěti racků byly ozdobeny zlatem. K těmto umělým bylo přidáno několik živých ptáků. V tento den byla spálena podobizna mrtvého, vytvoření ptáci se přenesli do pohřební komory a živí ptáci byli zpopelněni vedl dubu. Den byl zakončen hostinou. Byla vytvořena nová podobizna a umístěna vedle zlatého trůnu. Na ohniště byly položeny hrozny a obětovalo se osm ovcí a vůl pro duši zesnulého, chléb a nápoje byly poskytnuty
67 Allani, předkům a Dnu smrti. Během noci se konaly úlitby vína. Na konci rituálu byl stan odnesen do brány. (Sasson 1995). Čtrnáctého dne bylo jméno zesnulého panovníka zapsáno do souhrnné tabulky. (Sasson 1995). 6.2.5 Podsvětí Osud každého člověka určily v okamžiku jeho narození bohyně, které Chetité nazývali Gulsy nebo Gulasy, zn. „Písařky“ nebo „Sudičky“. Tyto bohyně rozdělovali dobro a zlo, život a smrt. (Stormová 2000). Kult mrtvých se do značné míry podobal mezopotámskému. Duše byla považována za dech, tzv. vánek života, který v okamžiku smrti opustil tělo. (Moscati 1969). Země a podsvětí byli spojeni v opaku proti nebesům. Podsvětí bylo místo bez světla, nazývané Temnou nebo Ponurou zemí. Kdokoliv do ní vstoupil, zahynul a nikdy se již nevrátil. V mýtu o Telipinovi se praví, že podsvětí bylo místo s bronzovými kotli, v nichž byla uložena nebeská nemravnost, nečistota a zloba. (Sasson 1995). Hroby byly jen přestupní stanicí do následného života, kde král vedl další život hospodáře a zemědělce. (Sasson 1995). Všechna božstva podsvětí se nazývala taknas siunes, neboli „bohové země“. (Leick 1991). Mezi podsvětní bohy patřil Lelvani 47 , který byl chattijského původu. Nejdříve byl uctíván jako mužský bůh a vůdce skupiny podsvětních bohyní, později byl s nimi střídavě ztotožňován. Byl považován za pána života a smrti a byly mu přinášeny různé oběti. Byl uctíván ohněm, krvavými oběťmi ale i náhradními oběťmi, které představovala vyobrazení lidí ohrožených smrtí. (Prosecký 2003). V pozdější době se podsvětním božstvem stala Allani, churritského původu, zn. „Paní“ (tedye allai ni ). Za další podsvětní božstvo byla pokládána sluneční bohyně, neboť Chetité věřili, stejně jako obyvatelé Mezopotámie, že slunce putuje v noci podsvětím. Tato sluneční bohyně byla v pozdější době ztotožněna s mezopotámskou bohyní Ereškigal a sloučena churritskou Allani. (Sasson 1995). S podsvětím byli spjati též bohové nazývaní karviles sirules, kteří byli soudci v podsvětí. Jejich jméno znamenalo „dřívější bohové“ a jejich původ byl odvozen od assyrských božstev. (www.alsirat.com). 47 Dle Volkerta Haase je Lelvani jen ekvivalentem ugaritské bohyně Allatum. Samotná Allatum njspíš pochází z churritské bohyně Allani. (Sasson 1995).
68 Stejně jako v mezopotámské mytologii, i podsvětí Chetitů mělo sedm bran. Z babylonské mytologie převzali i několik jejich obyvatel. Namtar (Osud) byl hlavním vezírem podsvětí, správci se stali Gilgameš a mezopotámský král Etana. V podsvětí též tekla řeka Khubur, přes níž se duše mohly dostat jen s pomocí převozníka jménem Urshanabi. Dle Volkera Haase se do podsvětí mohl člověk dostat skrz prameny, řeky a jezera, ale také přes jakýkoliv hrob. (Sasson 1995). 6.2.6 Kult předků Všechny rituály měly jen jediný účel. Usnadnit přechod duše mrtvého ze světa živých do světa mrtvých, aby nebloudil nadále na zemi jako agresivní duch, který by ohrožoval živé. (Sasson 1995). Královský rod však zůstával i nadále ve spojení s mrtvými předky, jejichž síla vycházela z podsvětí a posilovala moc celého klanu. Zesnulí zůstávali nadále v kontaktu s živými, zvláštní pouto poté existovalo mezi mrtvým a jeho vnukem, jemuž přenechával svou sílu. Toto spojení je například doloženo i tradicí, kdy děd a vnuk nesou stejné jméno, ale je patrná i v samotné rodině chetitských božstev. (Sasson 1995). Předkové byli uctíváni na čtyřech různých místech. Jedná se o tzv. dům hišta , jehož etymologie zatím zůstává nevyřešena; dům hekur; „příbytek děda“; a chrám boha bouře. V prvních třech případech se jednalo o soukromá místa, kam směl vstoupit pouze chetitský král. (Sasson 1995). Dům hišta, který byl např. součástí paláce v Büyükkale, byl též chrámem Lelwani, bohyně smrti, kde byla uctívána společně s dalšími osmi podsvětními božstvy, mezi něž patřili například Shiwat (den smrti), Ishtushtaya Papaya (bohyně osudu), sluneční bohyně a další. Výsadní postavení zde měl sluneční bůh Shiu 48 . V chetitské tradici je král identifikován se slunečním bohem, což je vyjádřeno zvykem nazývat krále bohem slunce. S tím je spojen i eufemismus pro smrt krále, královny nebo královských dětí, „stát se Shiu“, značící s velkou pravděpodobností víru, že po smrti člena královské rodiny jeho duše splyne s Shiu. (Sasson 1995).
48 Termín šiu(n) vychází z indo evropského výrazu diēu , který označoval nejvyššího boha nebes a světla. Mohl být také vyjádřen sumerogramem pro slunečního boha nebo slunečný den. V chetitské tradici se shiu stal slunečním bohem jen v osobní rovině, v chattijské tradici bylo božstvo slunce ženského pohlaví. (Sasson 1995).
69 Ceremonie slavnostního uvedení duše mrtvého do domu hišta se konala jedenáctého dne jarních oslav, an.tah.šum sar , ale také v průběhu podzimního festivalu ki.lam . Z celého rituálu jsou však známé jen fragmenty. (Sasson 1995). Velmi úzké spojení s kultem předků měl dům hekur, zn. „dům, který je horou.“ Umístění tohoto domu (který se měl nacházet v Yazilikaya a snad i v Tarkhutassha) zatím zůstává nejisté. (Sasson 1995). Příbytek děda nebo též Příbytek děda Jeho Výsosti se nacházel například v Chattušaš nebo ve městě Šamukha. Byl úzce spjat s domem hišta, s palácem a s oběťmi pro mrtvé krále. Zde byly nabídnuty obětiny pro bohy jeho otce a na festivalu konaném na počest Tešuba jsou předci vzýváni společně s bohem. (Sasson 1995). Zřetelný kult zesnulých panovníků je doložen zvykem poskytovat čtvrtinu jídla králům v podobě soch. Zde se tradice rozchází ve dva směry. V jedné je úcta prokazována pouze duším vládnoucích panovníků, ve druhé je stejná úcta poskytnuta i královnám a zbylým členům královské rodiny. (Sasson 1995). Jako oběť pro zesnulého krále a členy jeho rodiny sloužily vůl a ovce. Prokazování úcty duším vládnoucích panovníků pochází ze syro mezopotámských zvyklostí doložených v 3. tis. př. n. l. (Sasson 1995). 6.3 Lýdové 6.3.1 Historie Lýdové sídlili v západní Anatolii 49 , sídelním městem byly Sardy. Jejich království vzniklo ve 12. st. př. n. l. po pádu Chetitské říše a s Chetity byli spřízněni. (en.wikipedia.org). Etnicky byli možná pokračováním Luvijského národa. (www.cojeco.cz). Bojovali s maloasijskými Řeky, se státy Miletus, Smyrna a Colophon. Uzavřeli spojenectví s Asýrií a Egyptem. Počátkem 7. st. př. n. l. byla Frýgie zničena Kimeřany a Lýdie se tak stala nejsilnějším státem v západní Anatolii. V 7. st. museli sami Lýdové svádět boje s Kimeřany, v čemž jim pomohlo spojenectví s Asýrií. (Sasson 1995). Roku 640 př. n. l. Asýrie porazila Kimeřany, kteří se stály na dlouhé roky do Kappadocie. Kolem r. 620 př. n. l. Lýdové sami svedli bitvu s Kimeřany, z níž vyšli vítězně. 49 Příloha: TAB.XIII. obr. 42
70 (www.ancientanatolia.com). Na přelomu 6. a 7. st. př. n. l. se utkali s Médy, jejich boje skončily 28. května 585 př. n. l., kdy došlo k zatmění slunce. Po tomto úkazu obě vojska uzavřela mír, hranicí se stala řka Halys. (Kienitz 1991). Kroisos rozšířil území Lýdie i na řecká města egejského pobřeží. (Roaf 1998). Mezi lety 690 – 546 př. n. l. ovládali území od Černého a Marmarského moře po lýkijské pobřeží a od egejského pobřeží po řeku Halys. (www.ancientanatolia.com). Poté, co byla médská říše dobyta Peršany, byla v 6. st. př. n. l. k Perské říši připojena i Lýdie. Roku 334 př. n. l. se Lýdie dostává pod kontrolu Alexandra Makedonského. (Burian, Oliva 1984). Lýdové se ve 2. tis. př. n. l. setkali též s řeckou kulturou, která je do značné míry ovlivnila. (Sasson 1995). Lýdové uctívali kanaanejská a řecká božstva, kterým přidělili svá jména: Annat, válečná bohyně, Atargätus (syrská Atargatis), Kandaulēs (řecký posel bohů Hermes), mateřská bohyně Kubebe, Lamētrus (řecká Demeter, bohyně rodinného krbu) a Pidans (řecký Apollo, bůh slunce, umění aj.). (en.wikipdia.org). 6.3.2 Pohřební zvyky Lýdové své mrtvé nespalovali, tělo bylo položeno do sarkofágu nebo na lavici v hrobové komoře. Typická pohřební výbava byla spojena s jídlem, tedy nádoby a servírovací tácky na jídlo a pití. Dále to byly osobní věci – šperky, parfémy, masti a zrcadla. Na rozdíl od sousedních států se v hrobech nevyskytovaly zbraně ani loutky. (Sasson 1995). Lýdové ukládali své mrtvé pod mohyly, vnitřní hrob byl postaven kompletně z kamene 50 . Podoba vnitřní komory byla značně rozmanitá, a to i v rámci jednoho hřbitova. Pod mohylami mohla být jedna komora, ale objevovaly se i dvě. Vstupní chodba, tzv. dromos, mohla ale i nemusela mít strop. Mohla končit až mimo kopec anebo přímo v něm. Někde mohla vstupní chodba chybět zcela, místo ní byla vystavěna nízká předsíň. Strop byl obvykle rovný, jen vzácně se objevoval šikmý. V jednom případě, hrob Aktepe I v Bagis, byl strop polokruhovitý. (Sasson 1995). Každá mohyla byla na vrcholu zakončena kulovitým kamenem nebo válcovitým obeliskem, zvaným phallus. Některé mohyly měly vystavěny nízké, kamenné zdi z vápence nebo mramoru, tzv. crepides , které roubily jejich základnu. (Sasson 1995). 50 Tím se tyto mohyly lišily od mohyl stavěných ve Frýgii, kde byla vnitřní komora postavena vždy ze dřeva.
71 Na západní straně města Sardy se nacházejí hřbitovy, jež se táhnou až tři kilometry do hloubky kopcovitého terénu, a to po obou stranách řeky Pactolus. Nachází se zde více než tisícovka komorových hrobů zahloubených do kopců. (Sasson 1995). Jednoduché hroby objevené v okolí Sard obsahovaly sarkofágy z vápence a terakoty, stěny byly lemované kamenem. Tyto hroby se objevily přibližně v 6. st. př. n. l. (Sasson 1995).
Ilustrace 10: Pohřební mohyly na královském hřbitově lýdských králů v Bin Tepe. (http://www.artmuseums.harvard.edu/sardis/burial.html). Další prozkoumaný hřbitov se nachází na lokalitě Bin Tepe, která leží asi osm kilometrů severně od královského města Sardy, mezi řekou Hermus a Gygaeanským jezerem. Je to nekropole s téměř stovkou mohyl, mezi největší z nich patří mohyla krále Alyatta (přibližně 605 – 560 př. n. l.) dosahující výšky 43 m a s obvodem více než 1000 m. Tato mohyla se počítá i mezi největší v celé Anatolii. (Sasson 1995). Hérodotos tuto stavbu popisuje jako hliněný násep, jehož spodní část je tvořena kamennými kvádry. (Kienitz 1991). Na vrcholu hrobky se nacházel vápenec kulového tvaru. (Sasson 1995). Uvnitř byla mramorová hrobní komora, která však byla vydrancovaná. (Kienitz 1991).
72 Ilustrace 11: Pohřební mohyla krále Alyatta, Bin Tepe. (http://www.livius.org/a/turkey/bintepe/bintepe_alyattes.JPG). Podobná mohyla patří i zakladateli Mermnadské dynastie, králi Gygesovi, po kterém je hrobka pojmenována. Nachází se též na královském hřbitově severně od Sard. Pohřební komora však byla objevena prázdná. (www.livius.org). Velikost nekropole poukazuje na to, že hřbitov musel být využíván nejen k pohřbům pod mohylami, ale i k pohřbívání prostých lidí z nedalekého sídliště. U dvou mohyl bylo také prokázáno, že neobsahovaly pohřební komoru. (cat.une.edu.au). Kienitz poukazuje na to, že tato nekropole se až velmi podobá etruskému městu mrtvých z Chisry a nekropoli v Gordionu. Na rozdíl od nich však byly hrobky otevřeny a veškerý jejich obsah uloupen. (Kienitz 1991). O pohřebním kultu toho Lýdů toho zatím není mnoho známo. V Sardech byly objeveny veršované pohřební texty, v nichž je vzývána Kybelé/Kuvava s přídomkem Sardian, Ephesian a Coloenian. Další jmenovaní bohové měli potrestat každého, kdo by tyto hrobky narušil. (Sasson 1995). 6.4 Frygové
73 6.4.1 Historie V první polovině 1. tis. př. n. l. patřili Frygové mezi nejvýznamnější etnické skupiny v Malé Asii. Přišli pravděpodobně z Balkánského poloostrova v průběhu 12. st. př. n. l. a byli nejspíše spřízněni s Thráky a Makedoňany. (Burian, Oliva 1984). Frygové byli jedním z národů, které zapříčinili zhroucení Chetitské říše. (cs.wikipedia.org). Usadili se na chetitském území a vytvořili několik měst na troskách chetitských sídel, jako byla Chattušaš a Alaca Hüyük. Mezi 12. a 8. st. př. n. l. žili Frygové v Anatolii jen v malých klanech. V 8. st. př. n. l. vytvořili stát, jehož sídelním městem se stal Gordion. (www.allaboutturkey.com). Frygové podnikaly výpravy dál na východ až ke království Urartu, kde se setkaly s churritskou kulturou. Tyto dvě populace mezi sebou splývaly, ovšem fryžská dosahovala převahy. (en.wikipedia.org). 730 př. n. l. Asyřané převzali kontrolu nad východní částí Frýgie. Na přelomu 8. a 7. st. př. n. l. vtrhli do fryžského království Kimmerové a město Gordion bylo vypáleno. Po jejich nájezdu přetrvalo ještě pár malých království, která byla ovládnuta i se zbytkem území Lýdy kolem roku 620 př. n. l. Roku 585 př. n. l. dobyli východní Frýgii Médové. (cs.wikipedia.org). 6.4.2 Kultura a náboženství Obyvatelé Frýgie byli do velké míry ovlivněni řeckou kulturou. Během vlády králů Midase a Gordia navázali obchodní styky s národy na východě a s Řeky na západě. (cs.wikipedia.org). Jejich kultura však nesla též chetitské a urartské prvky. (Herrmann, Zücher 1996). Většina náboženských představ před vládou Midase je značně skrovná a nejasná. V centru kultu stála mateřská bohyně označovaná jako Mater (Matka), někdy jmenovaná s přídomkem Kubileya, z níž v pozdější době vznikla bohyně Kybelé 51 . Mater je zobrazována s pohárem u úst a bývá obklopena ptáky. (Sasson 1995). Nejvýznamnější bohyní pozdější doby byla Kybelé, bohyně plodnosti, uctívaná jako Velká matka a Matka bohů. (Burian, Oliva 1984). Obvykle byla zobrazena v dlouhých, přepásaných šatech, na hlavě měla polos a celé tělo jí zakrýval závoj. Dalším uctívaným bohem byl Sabazios, bůh nebes a otec bohů, zobrazovaný na koni.
51 G. Kenneth Sams zastává také názor, že Kybelé mohla vzniknou ze syrské bohyně Kubaby.
74 (en.wikipedia.org). V podsvětí vládl měsíční bůh Men, zn. „Pán“, který se staral o zdraví rostlin a zvířat. (Stormová 2000). 6.4.3 Pohřební zvyky Frygové měly dva typy hrobů, do nichž ukládali své mrtvé; byly to hrobky, které se nalezly například v Midasově městě, anebo mohyly, například poblíž Gordionu. Poblíž Gordionu se nachází důkazy kostrových pohřbů v mělkých hrobech ale jsou zde i doklady kremace 52 . Hroby byly vždy vyloženy dřevem. Mel Copeland se domnívá, že přítomnost kostrových i žárových hrobů na jedné lokalitě byla spjata s cenou pohřbu. Pohřbít nespálené tělo bylo mnohem nákladnější než provést kremaci, a tudíž se způsob pohřbu odvozoval od majetkového postavení rodiny. (www.maravot.com). ITypickou výbavou byly různé nádoby na lustrace 12: Kremační urna z Gordionu, tumulus B. jídlo a pití, osobní věci, zbraně a loutky. (http://www.maravot.com/Phrygian4.html). (Sasson 1995). Citadela nedaleko sídelního města Gordionu byla obklopena asi sedmdesáti pěti uměle vytvořenými pahorky, v nichž se nacházely hrobky králů a aristokracie. V jedné z mohyl, která byla vysoká 50 m, byla komora postavená z mohutných dřevěných kmenů. (Roaf 1998). Obsahovala ostatky muže, který zemřel ve věku kolem 65 let 53 . Bylo zde velké množství milodarů, mezi nimi například bronzové nádoby, umělecky opracovaný nábytek a další předměty, které měly z hrobky vytvořit posmrtné obydlí. (Kienitz 1991). Některé z fibulí (ozdobné spínací špendlíky na oděv) a kovových nádob byly vyrobené z mosazi (slitina mědi a zinku). Představují tak nejstarší doklad používání mosazi, jejíž zářivě žlutý povrch mohl vést k legendě o Midasově zlatém dotyku. (Roaf 1998). Kienitz k tomuto nálezu dodává: „Nedá se to dokázat, nicméně se můžeme s velkou pravděpodobností domnívat, že se jedná o smrtelné pozůstatky samotného krále Midase.“ (Kienitz 1991, s. 171). Tělo, které je považováno za krále Midase, leželo na hromadě nachových a modrých textilií navršených v rakvi. (www.museum.uppenn.edu). 52 Příloha: TAB.XIV. obr. 43 53 Příloha: TAB.XIV. obr. 44, 45
75 Ilustrace 13: Midasova hrobka. (en.wikipedia.org). V blízkosti Midasova hrobu se nacházela další mohyla staršího data. V ní bylo uloženo tělo dítěte z aristokratické rodiny, možná dokonce z královské, ve věku pěti let. Hrobová výbava se téměř nelišila od té, jež byla nalezena v Midasově hrobce, navíc zde byly hračky (dřevěná zvířata, zoomorfní přívěsky a kůstky nohy), s nimiž si dítě mělo hrát na onom světě. (Sasson 1995). V pohoří Yazilikaya byly objeveny další bohaté sklaní hroby vysoce postavených osob, například skalní hrob Arslan Taš, jehož vchod byl střežen dvěma kamennými lvy. (Kienitz 1991). 6.5 Lykové 6.5.1 Historie
76 Lýkie se nacházela na pobřeží jihozápadní Malé Asie. O tomto území se dovídáme z chetitských pramenů ze 14. a 13. st. př. n. l. Hérodotos tvrdí, že Lykové pocházejí z Kréty a původně se nazývali Termitové. (Kienitz 1991). Trevor R. Bryce však zastává názor, že Lykové byli úzce spjati s národem Lukka, který se na jejich území nacházel ve 2. tis. př. n. l. (Sasson 1995). Lykové nevytvořili jednotný stát, ale byli organizovaní v městských knížectvích. (Kienitz 1991). Téměř celá historie Lýkie byla jediným velkým bojem proti ostatním národům, které se ji snažily ovládnout. Lýkie několikrát v průběhu 1. tis. př. n. l. bojovala s Řeky. (www.lycianturkey.com). Lykové bojovali s Lýdií, ovšem jako jediný stát si dokázali udržet nezávislost. Roku 540 př. n. l. bylo jejich město Xanthos napadeno Kýrem II. Velikým. Jeho obyvatelé raději zvolili sebevraždu než by se vzdali. V 6. st. tak byla Lýkie podrobena Peršany, ovšem i pod jejich nadvládou si dokázali v pozdější době vybudovat značnou nezávislost. (Kienitz 1991). V období největšího oslabení perské říše v 5. st. př. n. l. byl vytvořen dočasně téměř nezávislý stát, který zahrnoval téměř celé území Lýkie. (Kienitz 1991). Roku 468 př. n. l. athénský generál Cimon vyhnal Peršany z území Lýkie. 429 př. n. l. vyslaly Athény do Lýkie poselství, aby obnovili spojenectví, ovšem dohoda nebyla uskutečněna. (www.lycianturkey.com). 412 př. n. l. byla Lýkie opět pod nadvládou Persie a bojuje po jejím boku v Peloponéských válkách. (www.lycianturkey.com). 367 př. n. l. se Lykové vzbouřili proti perskému králi Artaxerxovi II., o devět let později byla jejich vzpoura potlačena a Lýkie byla opět podrobena. (Sasson 1995). Stát však přetrval i za vlády Alexandra Velikého a byl zničen až římským císařstvím. (Kienitz 1991). 6.5.2 Kultura a náboženství Většina bohů, které Lykové uctívali, byla převzata od národů Malé Asie. V 5. st. měly Lykové dosti úzký vztah s Athénami, od nichž převzali několik dalších božstev. Nejvýznamnější bohyní byla mi mahanahi, matka bohů, která byla v pozdější době identifikována s Léto. Společně s touto řeckou bohyní byl do Lykie přinesen i kult Apollona a Artemidy, nazývané Arthemis Eleuthera.. (Sasson 1995). Dalším bohem byl Trqqas, odvozený od luvijského boha bouře Tarkhunta. V pozdější době byl spojen s řeckým bohem Diem. Lykové též uctívali řeckou Athénu, která
77 byla v dřívější době uctívaná pod jménem Maliya, a Héfaista, boha ohně a kovářů. V lýkijském panteonu s nalézalo též Dvanáct bohů neboli Mãhãi tusñti. (Sasson 1995), Kakasbos, božstvo zobrazované na koni, a Somondeus, bůh hor. (www.lycianturkey.com). 6.5.3 Pohřební zvyky První hroby byly skalními formacemi, jako je tomu například na akropoli Tepecik, která se velmi podobo chetitskému způsobu pohřbívání. Skalní oltáře a výklenky se nacházely poblíž společně s miskami, které sloužily při pohřbu k nápojům nabízeným zesnulým. (www.lycianturkey.com). Nejstarším typem hrobů jsou sloupové hroby, které používaly převážně významné rody. Jejich výskyt je omezen na západní Lýkii. Skládají se z monolitu, který se k vrcholu zužuje. Monolit stojí přímo na skále nebo na stupňovité základně. Tento typ hrobek sestává obvykle ze dvou komnat. Jedna je čtvercová a vytesaná do horní části
Ipilíře. Vrchol pilíře může mít lustrace 14: Hrobka Harpyjí, sloupový hrob. Xanthos. různý tvar. Občas jsou pilíře (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm). zdobeny reliéfy. Mezi tento typ se řadí například hrobka Harpyjí. (www.lycianturkey.com). Mrtvý byl umístěn do horní části hrobky, neboť Lykové věřili, že jejich duše bude odnesena ptačím démonem do nebes. Toto vyobrazení můžeme vidět na mnoha hrobkách, „…duše zemřelého v podobě dítěte nebo malého člověka je odnášena okřídlenými genii vzhůru do nebes.“ (Kienitz 1991, s. 182). 54
54 Představa o těchto ptačích démonech, kteří pomáhají zemřelým, byla přenesena i do řecké mytologie, kde byli nazýváni Sirénami.
78 Sarkofág je obvyklou formou uložení těla po celém světě, ovšem sarkofágy v Lýkii se liší především svou velikostí. Skládají se obvykle ze tří částí: základna, hrobová komora a vrchní část víko 55 . V některých sarkofázích byly nalezeni pod hrobovou komorou zesnulí otroci a sluhové. Sarkofágy jsou obvykle zdobeny reliéfy, nejčastěji po stranách a na vrcholu víka. Většina sarkofágů stojí osamoceně ve volném prostoru, ale několik se jich nalezlo i v monumentálních hrobkách. (www.lycianturkey.com). Další podobou jsou skalní hroby 56 , které jsou nejpočetnějším typem. Poprvé se objevily v 5. st. př. n. l. Propracované pohřební komory vytesané přímo do skály, ve většině případů do útesu. (www.lycianturkey.com). Tyto hrobky jsou zdobené fasádami, které věrně napodobují domy s opěrnými trámy a sedlovou nebo plochou střechou, v nichž Lykové žili. (Sasson 1995). Imitace dřeva je někdy tak
Ilustrace 15: Sarkofág. dokonalá, že Lykové vytesaly takové (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm) drobnosti jako byly čepy spojující jednotlivé . trámy. Skalní hrobky mohly mít dvě nebo tři poschodí. Skalní hroby většinou sloužily pro méně majetné osoby, které si nemohly dovolit sarkofágy. Většina skalních hrobů je vysekána vertikálně, ale některé byly vytvořeny horizontálně, aby tak napodobovaly sarkofágy. (www.lycianturkey.com). Skalní hrobky však měly ještě jeden typ, který napodoboval iónské chrámy. (www.lycianturkey.com). Ty se začaly objevovat ve 4. st. př. n. l., kdy zesílil řecký vliv, řadí se sem např. tzv. Amantův hrob z Telmessu (dn. Fethiye). Zobrazené postavy jsou oblečené v řeckém stylu. (Kienitz 1991). Tyto hrobky mají obvykle dva sloupy (pouze hrob Cyanaea měl jen jeden), římsu a trojúhelníkový štít. Často byly zdobeny složitými reliéfy, jako je tomu u „královského hrobu“ v Pinaře a v „malovaném hrobu“ v Myře. (www.lycianturkey.com). Další hrobkou v řeckém stylu je hrob Perikla z Limyry. Jeho tělo 55 Příloha: TAB.XV. obr. 46 49 56 Příloha: TAB.XVI. Obr. 53 55
79 bylo uloženo na kamenném lůžku v nižší komoře hrobky neboli hyposorionu. Horní část budovy je ve stylu řeckým iónských sloupových chrámů. Na severní a jižní straně je místo sloupů fasáda se čtyřmi karyatidami. Po stranách budovy se nachází vlys zobrazující shromáždění pěšáků a jízdy perského stylu. Uprostřed vlysu je zobrazen perský král Artaxerxes III. (Sasson 1995). Vstup do skalních hrobek býval zajištěn odsuvnými dveřmi, které se odsunovaly horizontálně v kolejnicích vysekaných do skály pod a nade dveřmi. Tělo bylo položeno na kamenném lůžku anebo ve výklenku vytesaném do skály 57 . (Sasson 1995). Ve většině skalních hrobkách se I lustrace 16: Chrámový typ skalních hrobů s ionskými nacházelo více než jedno tělo, sloupy, Cyaneae. obvykle hrobky sloužily pro určitou (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm). rodinu. Uvnitř se nacházely kamenné lavice, na něž se ukládaly obětiny pro mrtvé. (www.lycianturkey.com). Hrobky zámožnějších rodin jsou zdobeny skulpturami, někdy je zde zobrazen přímo vlastník hrobky, ojediněle se objeví i členové rodiny. Některé reliéfy zobrazují aktivity majitele často v doprovodu rodiny, jako je lov, hostiny nebo obětování, dále se objevují výjevy z bitev nebo vojenských procesí, města v obležení a ojediněle i váleční zajatci. (Sasson 1995). Na reliéfech se někdy objevují i mytologické motivy, na nichž je jasně patrný řecký vliv. Jsou to například již zmiňované hrobky Harpyjí 58 a Nereoven 59 . Nejvýznačnější je však héróon z Trysy, kde jsou zpodobněna témata jako Sedm proti Thébám, Théseovy činy. Meleágrův lov na kance a Odysseus ničící nápadníky. (Sasson 1995). Hrobky chudých a méně zámožných byly bez zdobení a reliéfů. Takové hrobky se nacházejí například v Pinaře, zdejší hrobky se řadí také k nejstarším. Zdejší hrobky jsou většinou vyzděné, ponechán byl pouze malý vstupní otvor, jenž byl zavalen kamennou deskou. (www.lycianturkey.com).
57 Příloha: TAB.XVII. obr. 56 58 Trevor Bryce poukazuje na to , že hrobka Harpyjí je mylně pojmenována, neboť reliéf vyobrazuje sirény nesoucí duše mrtvého do nebe. (Sasson 1995). 59 Příloha: TAB.XV. obr. 50 – 52, 57
80 Tento typ hrobů není zcela lýkijského původu a lze jej nalézt i v jiných částech Anatolie, Středomoří, na hranicích Íránu a Iráku, v Saudské Arábii, v okolí perského Persepolis a v Egyptě. (www.lycianturkey.com). Posledním typem jsou tzv. monumentální hrobky zámožných obyvatel, některé z nich byly postaveny ve stylu chrámů. Takové hrobky vyjadřovaly prestiž, ukazovaly na život a sociální postavení mrtvého. Tyto hrobky si nechávaly stavět většinou jen panovníci a proto je jejich výskyt jen nepatrný. Ve skutečnosti je známo pouze šest těchto hrobek. První dvě, v Lymře a v Apollonii, nemusí být skutečnými hrobkami ale jen hrdinskými kultovními centry. Další čtyři pocházející ze 4. st. př. n. l. skutečně sloužily jako královské hroby. Jedná se především o tzv. monument Nereoven z Xanthu. Britské muzeum zastává názor, že se jedná o hrobku Arbinase a jeho rodiny. (www.lycianturkey.com). Dále sem patří hrobka v Tryse označovaná jako héróon. (Kienitz 1991). Trevor Bryce se domnívá, že ojedinělý výskyt některých typů hrobek (sarkofágy, pilířové hrobky a šest monumentálních hrobek) souvisí s postavením zesnulého. Čím více je hrobka majestátnější, tím menší výskyt. (Sasson 1995). Dr. Fahri Isik zastává názor, že využívání skal pro pohřby přešlo do Lýkie z tradice Urartu přes Frýgii. (www.lycianturkey.com). Hrobky se nalézaly obvykle ve všech lýkijských městech, a to především v Telmessu, Pinaře, v Xanthu a v Antifelu (dn. Kaš). Na rozdíl od mnoha národů se Lykové nestranili svých předků. Na východní straně údolí Xanthos stojí Tlos, na jehož svazích je vidět mnoho typů hrobek (sarkofágů a skalních hrobů ve tvaru domů nebo chrámů), na nichž je patrný vliv mnoha kultur. (www.museum.upenn.edu). Hrobky měly obvykle svého majitele. Každý vlastník se ujistil, že bude možné do hrobky opakovaně pohřbívat. Majitel hroby zajistil zásoby pro pohřeb nejbližší rodiny, k níž se počítaly bratři, sestry, neteře a synovci, jen ojediněle i vzdálenější členové rodiny. Majitel hrobky se staral o obětiny pro mrtvé a dohlížel na to, aby byla zachována jeho hrobová výbava. Znesvěcení hrobové výbavy bylo potrestáno bohy a též pokutou několika kusů dobytka. V 5. a ve 4. st. př. n. l. bylo vlastnictví hrobek do značné míry omezeno a stalo se privilegiem pouze pro vyšší vrstvy. (Sasson 1995). Téměř na všech hrobkách se nacházely kletby, které postihnou toho, kdo hrobku znesvětí. Ty, kteří se takového činu dopustili, měl stihnou trest z rukou Athény/Malijy. Nad hrobkami též měla držet ochranou ruku Léto. Z nápisů je také dokázáno, že bylo
81 možné si zaplatit za ochranu své hrobky organizaci nazývané miñti. (www.lycianturkey.com). 7 Ostatní etnika 7.1 Národy Arménie 7.1.1 Churrité 7.1.1.1 Historie Byli pravděpodobně arménského původu. (Heller 1988). Ve 2. pol. 3. tis. př. n. l. vytvořili v severní Mezopotámii několik malých městských států, nejvýznamnějším z nich byl Urkeš. Roku 1725 př. n. l. přišli do severní Sýrie, kde založili městský stát Yamhad, v němž bylo churritské obyvatelstvo smíseno s amoritským. Roku 1600 př. n. l. o něj museli svádět boje s Chetity a Yamhad byl zničen. (en.wikipdia.org). Kolem roku 1600 př. n. l. postupovaly churritské kmeny na jihozápad, kde ovládli Asýrii a Ugarit, jejichž sjednocením vznikl stát Mitanni s hlavním městem Vašukanni. (www.cojeco.cz). Království Mitanni mělo velmi úzký vztah s Egyptem, s nímž v průběhu historie uzavřelo několik politických sňatků. Za princeznu z Mitanni se oženil například Tuthmose III. a Tuthmose IV., stejně tak Amenhotep III. a Amenhotep IV (Achnaton). (Chahin 2001). K vytvoření státu Mitanni napomohlo i zničení Babylonie Chetity, čehož využilo i jiné churritské království, Arrafa, které bylo založeno v 16. st. př. n. l. severně od řeky Tigris. V polovině 15. st. se Arrafa dosala pod nadvládu království Mitanni. (en.wikipedia.org). Stát Mitanni kolem r. 1500 př. n. l. zahrnoval celou horní Mezopotámii a stal se významným soupeřem Egypta a Chetitské říše. Ve 14. st. př. n. l. se Churrité dostali do konfliktu s Chetitskou říší. Mitanni bylo oslabeno, čehož využili Asyřané a vymanili se z jejich nadvlády. (Burian, Oliva 1984). Již v první polovině 13. st. př. n. l. Asyřané pronikli na churritské území a dobyli hlavní město. Ve druhé polovině 9. st. př. n. l. však ztratili Asyřané svou sílu, Churrité podnikli výpady do okolí, dostali se k horním tokům Eufratu a Tigridu a do Zakavkazska. Problémy nastaly v 8. st. př. n. l., kdy se střetli v boji s asyrskými vojsky. (Burian, Oliva
82 1984). Churrité zmizeli z historie, ovšem v období jejich pádu se objevilo království Urartu, jehož vládci mluvili stejným jazykem. (en.wikipedia.org). 7.1.1.2 Kultura a náboženství Churrité uctívali především boha počasí jménem Tešup a jeho manželku Chepat, bohyni slunce, otcem Tešupa byl bůh Kumarbi. Churrité uctívali i bohyni Saušku, která měla obdobné funkce jako mezopotámská bohyně Ištara. V churritské mytologii se také objevoval společný symbol slunce a měsíce, jejichž představiteli byli bohové Šimegi a Kušuh. Churrité uctívali boha podsvětí, jehož jméno se však nedochovalo a je znám pouze jako mezopotámský bůh Nergal. (en.wikipedia.org). Mezi bohy království Mitanni se objevují i bohové indického původu, jako byli Mitra, Varuna a Indra, čímž poukazují na svůj možný orientální původ. (Chahin 2001). Churrité ovlivnili svou mytologií především Chetity, kteří převzali značnou část božstev. Churritští bohové se objevili i v Sýrii, kde spolu splynuli Baal a Tešup, království Urartu také uctívalo churritské bohy. Churrité svou mytologií ovlivnili prakticky celý blízký východ až na starověký Egypt a jižní Mezopotámii. (en.wikipedia.org). 7.1.1.3 Pohřební zvyky Většina hrobů se nacházela mimo město. Z objevené pohřební výbavy, která obsahovala malá pečetidla, je patrný vliv Babylonie a Asýrie. (en.wikipedia.org). Z chetitských záznamů se dozvídáme, že Churrité též těla mrtvých spalovali, i když pro toto tvrzení prozatím nebyly nalezeny archeologické důkazy. Churritských hrobů se nalézá jen nepatrné množství. Rituály spojené s kremací chetitský králů vycházejí v mnoha detailech právě z churritské tradice. Důkaz kremace může též spočívat ve faktu, že se v urartejské kultuře, která je pokračováním kultury churritské, vyskytuje pohřeb nespálených ostatků ale i kremace. (Sasson 1995). Pro kremaci u Churritů by také svědčil elamský pohřeb nalezený v Tchoga Zanbil. Z elamských zvyků je patrné, že své mrtvé nikdy nespalovali, a přesto se na jejich území objevil pohřeb spálených těl. Ze záznamů objevených v Súsách a v Nuzi je patrné, že tyto dva národy udržovaly blízký vztah, a že se dokonce v Súsách vyskytovala churritská princezna, která měla významné postavení v politice. (www.iranchamber.com).
83 Vykopávky z roku 2003 ve svahu kolem města Alalakh, které bylo původně součástí království Yamhad, bylo nalezeno deset hrobů. Jeden hrob byl výjimečný několika ostatky a speciální výbavou. Hrob měl omítnutou klenutou stavbu stojící na dlažebních kostkách. Sloupy z pálené hlíny měly v nejvyšší části dlažební kostky. Celá struktura nejspíš kryla dřevěnou rakev. (www.alalakh.org). Jeden jedinec byl pohřben se struskou pod tváří, v hrobě se též nalézalo zlato, karneol, slonovina, jantar a skleněné korálky. Mnoho zlatých ozdob zdobených vyvýšenými růžicemi bylo objeveno v dalším hrobě, nejspíše pocházejících z již rozloženého oděvu. U těla byl nalezen též zlatý prsten, kroužky do vlasů a ploché náušnice. Bylo zde i mnoho měděných spínacích špendlíků, jeden stříbrný spínal pohřební oděv. (www.alalakh.org). Některé z objevených nádob byly v páru, navíc se zde nacházela noha krávy, mnoho ptačích kostí, semen a pozůstatky ovcí/koz. Láhve obsahovaly pivo nebo víno a ve sklenicích byla jiná tekutina. (www.alalakh.org). Jak se nakládalo s dětmi prozatím nevíme. Určitým vodítkem by snad mohla být keramická nádoba ve tvaru prsu objevená v obydlí v Nuzi, která sloužila jako hrob pro novorozeně. (Sasson 1995). 7.1.1.4 Podsvětí a komunikace s mrtvými Osud každého člověka určovaly bohyně, které Churrité nazývali Hutena. Tyto bohyně určovali jaký bude lidský život i smrt. (Stormová 2000). Osud však měla na starost i jiná bohyně nazývaná Irsirra. (www.pantheon.org). Churritskou bohyní podsvětí byla Lelwani, která žila v temném podzemí. Její svatyně byly spojeny s márnicemi a mauzolei. (Stormová 2000). Vysoké důležitosti se těšil též babylónský bůh války a podsvětí, Nergal. (www.angelfire.com). Churrité stavěli zvláštní budovy nazývané ābi, které sloužily ke spojení živých s předky v podsvětí. Taková stavba byla nalezena například v Urkeši. Byla to hluboká podzemní šachta se čtvercovou komorou, do níž se sestupovalo po úzkém schodišti. Uvnitř se nacházelo vybavení obvyklé pro churritské domy. Na dně šachty se nalézaly kosti selat a štěňat, které měly (dle pozdějších chetitských textů) sloužit k vyvolání božstev podsvětí. Rituál byl většinou spojen s prolitím krve obětovaných zvířat. V místnosti nebyla žádná okna a panovala tam naprostá tma. Úzké a příkré schodiště mohlo sloužit též jako padací
84 dveře, které s snadno zavalily kamenem, aby se tak zabránilo úniku vyvolaných bytostí. (urkesh.org). Uvnitř ābi se též našli dvě figurky. Jedna měla podobu prasete a korespondovala tak s nalezenými kostmi selat. Druhá figurka měla podobu ženy se zdeformovanými ústy jako by imitovala šepot duchů. Z nápisů bylo prokázáno, že hlas duchů připomíná štěbetání ptáků a je nutné jej interpretovat pomocí média, obvykle ženy. (urkesh.org). 7.1.2 Království Urartu 7.1.2.1 Historie Od 13. do 10. st. př. n. l. se vyskytoval na území východní Anatolie kolem jezera Van národ, který se nazýval Nairi 60 . Obývali území, které bude později spojeno v království Urartu, a je pravdopodbné, že se s urartskými kmeny postupně smísili. (en.wikipedia.org). Chahin zastává názor, že pod neustálými útoky ze strany Asýrie, se kmeny Nairy spojily v jediný celek, který byl v pozdější době připojen ke království Urartu. (Chahin 2001). Nápis v paláci v Aššuru se zmiňuje, jak asyrský král Tukulti Ninurta I. bojoval se 43 králi země Nairi, porazil je a v okovech přivedl do Aššurova chrámu. Králové za sebe nabídli výkupné a asyrský král se stal “pánem země Nairi”. (www.tacentral.com). Další útok přišel ve 12. st., kdy asyrský král Tiglath Pileser I. napadl západní část arménské vrchoviny. Asyrské záznamy se zmiňují, že opět vyšel z této bitvy vítězně. (www.tacentral.com). V údolí jižně od Kavzkazu, mezi jezery Van a Urmia, sídlily kmeny Churritů, které uctívaly národního boha Chaldi. Tyto malé kmeny se kolem r. 1350 spojily v jediný kmen a staly se pravděpodobně jádrem království Urartu. První zmínky o království Urartu se objevují ve 13. st. př. n. l. v asyrských nápisech, kdy se asyrský král Šalmanser I. r. 1275 střetl s urartskými válečníky. Je dost pravděpodobné, že mezi těmito válečníky bylo i mnoho členů Mitannské aristokracie, kteří uprchli ze své země po zničení království Mitanni a připojili se ke svým vzdáleným příbuzným v království Urartu. (Chahin 2001).
60 Výrazem Nairi bylo označováno i území, které tento lid obýval, a samotné slovo znamená „země řek“ (slovo „ nair“ znamená v arménském jazyce země a „ i“ je výraz používaný pro vodu). (www.tacentral.com).
85 Kolem r. 1100 př. n. l. je spojena říše Urartu a knížectví Nairi v jediné velké království s hlavním městem Tušpa. Vládci této říše se nazývali Králové Biaini a v pozdějších letech připojili ke své hegemonii další churritská království, jako byla Izuwa a Hayasa Azzi. (Chahin 2001). Aramu (858 – 854 př. n. l.), první král Urartu, který byl doložen jménem, musel čelit útokům ze strany Asýrie a přesunul svou říši více na západ. Koncem 9. st. př. n. l. vzrostla moc urartské říše natolik, že se postavili Asýrii, která již neměla sílu vzdorovat. (Chahin 2001). Za vlády krále Menuy, který nastoupil na trůn kolem r. 800 př. n. l., ovládlo království Urartu rozsáhlá území na horním toku Eufratu, mimo jiné se jejich vazaly stala Médie. (Chahin 2001). Jeho syn podnikl velká tažení do Zakavkazska a Malé Asie a připojil k Urartu další země. (Tureček 1963). Za jeho vlády se v oblasti objevila nová hrozba ze severu, a to Kimmerové a Skytové. Pro Urartu v následujících letech nastal zlatý věk, neboť Asýrie byla zatlačena za Eufrat a k říši bylo připojeno několik území náležející Babylonii. (Chahin 2001). Ve 2. pol. 8. st. Asýrie pod vládou Sargona II. posílila svou moc, koncem 8. st. přišli ze severu Kimmerové a Urartu ztratilo značnou část dobytých území. Kimmerové v boji zvítězili, bylo jim dovoleno usídlit se na území království a v pozdějších letech byli využíváni jako žoldáci. (Chahin 2001). Urartu si ještě v 7. st. př. n. l. na určitou dobu udrželo svou moc a představovalo i nadále politickou a vojenskou hrozbu pro Asýrii, i když stále museli čelit útokům Kimmerů ze severu. (Chahin 2001). V témže století se do oblasti dostali Skytové a pomohli při zničení Asyrské říše a Ninive. S Urartu udržovali Skytové převážně přátelské styky. Roku 585 př. n. l. došlo k bitvě mezi Lýdií a Médskou říší. Urartu, které leželo Médům v cestě, bylo zničeno. V té době bylo napadeno i hlavní město Skyty, kteří po porážce Asýrie zrušili spojenectví s Urartskou říší. (Chahin 2001). 7.1.2.2 Kultura a náboženství Urartská kultura byla silně ovlivněna kulturou asyrskou. V čele panteonu stála trojice bohů: nejvyšší bůh Chaldi, v jehož jménu šel král do války a modlil se u něj za vítězství, Tejšeba, bůh hromu a blesku, a Šivini, bůh slunce. Tejšaba byl nejspíše převzat
86 z churritského panteonu, v němž uctívali boha počasí jménem Tešup. (Chahin 2001). Za dalšího národního boha byl pokládán Vahagn, který byl pokládán za boha odvahy, blesku, hromu a slunce a později byl ztotožněn s řeckým Héraklem. Vahagn pocházel z Avesty, kde byl nazýván Verethragna. Stejně jako Árjové uctívali i Mithru, ovšem pod různými jmény jako byli Mihra, Mihran, Mihrdat nebo Mehruzhan. Mihra byl bohem pravdy a představoval nebeské světlo. (www.fravahr.org). Samotné urartské kmeny sami sebe nazývaly Biainili. Jméno Urartu pochází z akkadského názvu hory Ararat, která se nacházela na území jejich království. Království, jež se v babylonských textech vyskytovalo pod jménem Urartu, se v perských písemnostech vyskytuje pod jménem Arminia a v textech elamských Harminuia . (en.wikipedia.org). Hérodotus nazýval tento lid Alarodiany . (www.armenian history.com). 7.1.2.3 Pohřební zvyky Pohřební zvyklosti Urartejců byly značně různorodé, jsou doloženy kostrové i žárové pohřby. Mnoho hrobů je vystavěno v monumentálním stylu. Na prvním místě stojí hroby vytesané do skal. (Salvini 1995). Jsou to například hroby v pevnosti Karmir Blur, jež měly střechu s dvojitým sloupovým. (Chahin 2001). B. Ögün rozděluje urartejské hroby do několika kategorií (Salvini 1995):
• jsou to největší a nejkomplexnější hroby s několika komorami, spojené s opevněním, např. na lokalitách Kalesi, Kayalidere, Altintepe, Kaleköy aj.
• dále jsou to jednodušší hroby, s jednou podzemní komorou, mimo opevnění a sídliště, např. lokality Ališar a Gušči.
• dále sem patří hrobky v jeskyních, ať již uměle vytvořených anebo přírodních, kde byly ukládány urny s popelem anebo jednotlivá těla.
• a nakonec rozsáhlé nekropole, kde se vyskytovaly všechny předchozí typy pohřbů, např. na lokalitách Lic, Dedeli a Yukari Göcmez. (Salvini 1995). add. 1) V určitých lokalitách se nacházely kostrové i žárové hroby ve společných komorách, jako je tomu u tří podzemních komor z Altintepe, kde byly objeveny kamenné i dřevěné rakve, ale i stopy po žárovém pohřbu. Ve dvou jemně opracovaných kamenných rakvích se nacházelo tělo muže a tělo ženy. (Salvini 1995). Tyto hroby, patřící aristokracii, jsou napodobeninou skutečných domů. Každý vstup byl zajištěn obrovským kamenným blokem vážícím několik tun, aby byl zajištěn klid zemřelého a bylo zabráněno vykradení
87 hrobu. (Chahin 2001). V podobném stylu je vystavěna i podzemní hrobka v Lic. (Salvini 1995). V oblasti Kayalidere se nachází sedm pohřebních komor, v jedné z nich je uložen kamenný sarkofág umístěný na skalním stupínku. Komorové hroby se nacházely v blízkosti všech sídlišť a pevností. (Salvini 1995). Zvláštní pozornost si zaslouží dvojkomorový hrob z oblasti Mazgirt Kaleköy. Tento hrob má klenutý strop, nade dveřmi se nachází skalní římsa. Podobné římsy jsou i po obvodu hlavní komory. V obou komorách je do kratších stěn vyhlouben výklenek. (Salvini 1995). Dále je nutné ještě připomenout skalní hrobky v Kalesi, které svým vzhledem připomínají mauzolea, ovšem důkaz pro toto tvrzení zatím chybí. (Salvini 1995). add. 2) Komorový hrob, objevný v Ališaru, na pravém břehu Araxu, sestával ze dvou místností. Předsíň měla klenutý strop, pohřební komora měla kolmý strop a výklenek ve zdi. Do hrobové komory byl uložen koňský postroj a rolnička s nápisem Argiština I. Další podobný komorový hrob byl nalezen v blízkosti Gušči. V pohřební výbavě obou hrobů nechyběly bronzové trojnožky s držadly ve tvaru býka. (Salvini 1995). add. 3) V jeskyních kolem jezera Van bylo vybudováno mnoho velkých hrobek. Jedna z nich se ukrývá za omítnutou sklaní stěnou s vytesaným nápisem Argištise I. Hrobka sloužila k uložení těla Argištise I. i celé jeho rodiny. Stavba se skládala z obrovského sálu s rovným stropem, z něj poté vedly čtyři vstupy do menších místností. Ve zdech se nacházely výklenky pro uložení pohřebních obětin. V hlavním sále byla zbudována prohlubeň pro uložení sarkofágu. Pro tentýž účel sloužily i stupínky ve vedlejších místnostech. V okolí této hrobky se nacházely další, mnohem menší komory. (Salvini 1995). Podobnou architekturu má i hrob v blízké lokalitě Ickala, který sestává ze dvou hlavních místností, první z nich má klenutý strop, k nimž se připojuje pět postranních komnat. Taková koncentrace hrobek na jediném místě napovídá, že zdejší lokalita byla významným sídlištěm, nejspíše i hlavním městem Tušpa. (Salvini 1995). Dále na jihovýchod se nacházely žárové hroby. V komoře byly vybudovány výklenky s prohlubněmi, kam se ukládaly urny s popelem. Tuto domněnku potvrzují hrobky Sirinlikale. Některé urny byly umístěny jen ve skalních puklinách a poté zakryty kameny. (Salvini 1995).
88 Protože lidé království Urartu věřili v pokračování života po smrti, bohatí lidé byli pohřbíváni v drahých šatech a se vším, co by mohly na onom světě potřebovat, včetně manželky a sluhů. Ve většině hrobů byly rakve, v nichž se nacházel jen jeden zesnulý případně muž a žena, s osobními věcmi ve své blízkosti. Hroby byly zařízeny stoly a židlemi s bronzovýma nohama, které měly představovat lví drápy. Dále zde byly obrovské trojnožky s držadlem představujícím hlavu býka. V jednom z hrobů se nacházela vojenská výbava. (Chahin 2001). Velmi bohatá hrobová výbava byla objevena v jeskynních hrobkách v Igdyru. Většinou zde nechyběly výrobky z kovu, jako byly bronzové, stříbrné a zlaté pektorály a medailony, zdobené nádoby, (Salvini 1995). Bylo prokázáno, že spalována byla těla chudých lidí. Dr. Barnett z Britského muzea popisuje celý proces následovně: V této lokalitě, kde je nedostatek lesů, byla těla spalována pomocí cihel z trusu. Mrtví byli odění, při sobě měly ozdoby, například korálky, které se našly v urnách. Do hrobu byla později přidána další výbava, jako zbraně a náramky 61 . (Chahin 2001). Na pohřbu zesnulého se vyskytovali plačky a tzv. dzajnarku gusani . Tito lidé měli za povinnost rozhlašovat zprávu o smrti. Na pohřbu měli zobrazovat události, které předcházeli smrti mrtvého, poukazovali na přednosti nebožtíka, jeho hrdinské činy, oplakávali jeho smrt a poskytovali útěchu pozůstalým. (Kováč, Kovács, Podolinská 2005). Dzajnarku gusani se nejspíše učili v chrámu boha Tira, který byl písařem hlavního boha Armazda a provázel duše zemřelých do podsvětí. Čierniková upozorňuje, že ještě dnes se v arménském jazyce zachovalo pořekadlo „ groghe khez tani “, což znamená „ať si tě vezme písař“. (Kováč, Kovács, Podolinská 2005). 7.1.2.4 Posmrtný život V arménské mytologii se objevují bytosti nazývané aralézové , které jsou schopné oživit mrtvé. Mohou mít podobu psa, ale většinou se zobrazují jako lidské bytosti se psí hlavou. O těchto bytostech se dozvídáme z příběhu o Šamiram 62 , který přináší Movses Chorenaci. (Kováč, Kovács, Podolinská 2005). V příběhu Šamiram po smrti manžela poslala poselství k arménskému králi Aru Krásnému, který však její nabídku odmítl. Uražená Šamiram s vojskem na Aru zaútočila a 61 R.D. Barnett (1963): Excavations of A.S. Uvarov in 1870 at Armavir Blur. 62 Šamirám je legendární asyrská královna Semiramis, jejímž předobrazem byla královna Šammuramat (812 803 př. n. l.). O Šamiram se v Amrénii šířilo mnoho mýtických příběhů.
89 král byl při boji zabit. Šamiram nalezla jeho tělo a prosila bohy, aby olízali jeho rány, a tak jej uzdravili. Chorenaci končí příběh tím, že Šamiram vyměnila tělo krále za tělo milence, ale Černiková poukazuje na to, že v původním příběhu tělo krále pravděpodobně skutečně ožilo a příběh byl upraven až s příchodem křesťanství. (Kováč, Kovács, Podolinská 2005). Bohyní podsvětí byla Spandaramet/ Sandaramet, která obývala jádro země. V jejím kultu se vyskytovaly i určité rysy kultu plodnosti a matky země. Jistým spojením by mohla být podobnost jména s íránskou bohyní Spenta Armaiti, která byla bohyní půdy a země. (Kováč, Kovács, Podolinská 2005). Arménský překladatel ji mylně identifikoval s řeckým Dionýsem a přiřkl ji tak mužskou podobu a atributy země a plodnosti. V mazdeidské religionistice je považována za jednoho ze sedmi archandělů. (www.fravahr.org). Důležitým božstvem podsvětí byl bůh Tir, Armazdův písař, který byl bohem snů a věšteb. Jako písař však měl i jinou úlohu. V podsvětí zapisoval jména těch, kteří zemřeli, a provázel duše do podsvětí. (www.fravahr.org). 7.2 Pelištejci / Filištíni 7.2.1 Historie Pelištejci patřili k tzv. mořským národům a v 1. pol. 12. stol. př. n. l. se usadili na kanaánském pobřeží, které dle nich později získalo pojmenování Palestina. Původ Pelištejců je spojován s Krétou a egejskou kulturou, kterou si s sebou přivezli. (Burian, Oliva 1984). Usadili se v oblasti dnešní Gazy a vytvořili pět městských království. Byli to Gaza, Aškalon, Ašdod, Gath a Ekron. (Kienitz 1991). V 11. st. př. n. l. byla Pelištejská království na vrcholu. Poté, co Egyptská říše ztratila svůj vliv v Kanaanu a již nedokázala udržovat pořádek, střetla se pelištejská a hebrejská vojska. Kolem r. 1080 př. n. l. byla hebrejská vojska dvakrát poražena a Pelištejci se stali vládci území západně od řeky Jordánu. (Kienitz 1991). Jejich království trvalo asi šedesát nebo sedmdesát let, kdy se opět střetli s Izraelity. Pelištejci vyhráli, ale David tuto bitvu využil, aby posílil svou moc v Jeruzalémě a Sionu, a Pelištejci již neměli dostatek sil, aby toto území dobyli zpět. (Kienitz 1991). Pelištejci se ještě několikrát vzbouřili, ale byli to události spíše místního významu. Kolem r. 800 př. n. l. bylo jedno z pěti měst zničeno Aramejci a ostatní města, i když se
90 udržela, již nikdy nezískala svou bývalou moc. (Kienitz 1991). Roku 732 př. n. l. se Pelištějci dostali pod nadvládu Asyřanů a pozdější vzpoury byly vždy potlačeny. Za Nabukadnezara II. se stali součástí Babylonské říše a postupně se vytratili z historie. (en.wikipedia.org). 7.2.2 Kultura a náboženství V kultuře Pelištejců převažovaly hlavně prvky indoevropské. (Pavlincová, Horyna 2003). Již za 150 let po usazení se na kanaanském pobřeží přijali semitskou kulturu okolních států a kanaánský jazyk. (faculty.biu.ac.il). Egypťané často jejich služby využívali jako žoldnéřů pro své posádky, díky čemuž se do jejich kultury dostalo i mnoho prvků egyptských. (Bič 1979). Egypťané je též nazývali jménem Peleset nebo prst. ( en.wikipedia.org). Pelištejci převzali určitá božstva od okolních států a zachovali si některá, která si přivezli z egejské oblasti. V jejich kultuře se projevuje převážně vliv Kanaanu. (en.wikipedia.org). Z Bible se dozvídáme, že jako hlavního boha uctívaly Dagona/Dagana doloženého v ugaritských textech. V Bét šeánu se nacházel chrám bohyně Aštarot syrská Astarte. (www.bibelwissenschaft.de). V Ekronu je doložen kult boha Baala Zebula, kterého izraelité přetvořili v Belzebuba, a je též doložena bohyně Ptgyh nebo Ptnyh, kterou Aaron Demski považuje za egejsou bohyni Potnii. (en.wikipedia.org). Ve městě Ašdod byla nalezna soška sedící ženy, která nejspíše představuje mateřskou bohyni, možná dokonce samotnou Kybelé, ale prozatím tato domněnka nebyla prokázána. V Ekronu se též nalezl nápis odkazující na bohyni Ašeru. (www.bibelwissenschaft.de). 7.2.3 Pohřební zvyky Zatím nebyly objeveny žádné větší hřbitovy kolem hlavní pelištejských měst. Několik prozkoumaných hřbitovů se nalezlo v Tell Aitum v oblasti Lachish (dnešní Tell al Duwayr) a v Azoru blízko Jaffy. Je zde patrná značná různorodost ve způsobu pohřbívání. U Pelištejců jsou známy dva způsoby pohřbívání, oba převzaté z cizích tradic. A to používání egyptských antropoidních hliněných rakví a ukládání těl do komorových hrobů vytesaných do skal, jako je to známo z egejské oblasti, konkrétně z mykénské tradice. V Azoru se nalezly důkazy, že se Pelištjci nevyhýbali ani kremaci. (Sasson 1995).
91 V Tell el fárá, který byl v těsném sousedství pelištejského území, se nalezly antropoidní sarkofágy v pravoúhlých hrobech. Umístěné byly na lavicích při stěně hrobu. Do hrobu ústila dlouhá úzká chodba jež končila několika schody. Ve střední části byly podél stěn rozmístěny kamenné lavice, na nichž byly uloženy sarkofágy nebo jen volné ostatky. Sarkofágy byly hrubé hliněné schránky přizpůsobené lidskému tělu. Na víku byla patrná hlava a naznačeny ruce. Dále se zde nalezly pelištejské nádoby s typickou výzdobou, ptáci s hlavami zvrácenými vzad. (Bič 1979). Podobné hroby byly nalezeny v Bét šeánu poblíž Jordánského úvalu. Zde nalezené sarkofágy pocházejí z 12. st. př. n. l. a je zde patrný egyptský vliv. Na rozdíl od Tell el fárá zde nebyla nalezena pelištejská keramika. Masky na víku sarkofágu mají vyobrazenou čelenku z per, které nosili Pelištejci. Celkově bylo nalezeno 40 sarkofágů, 5 z nich mělo víko s pérovou čelenkou. Tváře měli zčásti zavřené oči. (Bič 1979). Jak Pelištejci zacházeli s dětskými ostatky prozatím nevíme, v Tel Mique Ekronu, bylo nalezeno dítě, jehož ostatky byly uloženy do nádoby. (Sasson 1995).
Ilustrace 17: Pelištejský sarkofág, Aškelon. (en.wikipedia.org).
92 7.3 Elamité 7.3.1 Historie Elamité nejsou doposud etnicky určeni, jejich jazyk měl určité společné znaky s drávidskými jazyky. (www.cojeco.cz). Jejich říše přetrvávala od roku 2700 do roku 539 př. n. l. a patří tak k nejstarším zaznamenaným civilizacím. Samotné elamské civilizaci předcházelo tzv. proto elamské období, které započalo roku 3200 př. n. l., kdy se Súsy dostaly pod vliv íránské náhorní plošiny. (en.wikipedia.org). Království Elamu se nacházelo v jihozápadním Íránu, východně od Babylonie. Hlavním městem byly Súsy. (www.cojeco.cz). Říše nebyla jednotným státem, ale rozdělovala se do mnoha menších útvarů, které byly spravovány koordinovanou vládou, která tvořila federalizovanou státní strukturu. (en.wikipedia.org). Elamskou historii je možné rozdělit do čtyř velkých období (převzato: en.wikipedia.org): • proto elamské období, 3200 – 2700 př. n. l., texty nalezeny v Súsách • staré elamské období, 2700 – 1600 př. n. l., první dokumenty až po vládu Epartiho dynastie • střední elamské období, 1500 – 1100 př. n. l., Anšanitská dynastie až po vpád Babylonu do Sús • neo elamské období, 1100 – 539 př. n. l., Íránský a Syrský vliv, r. 539 začíná Achaemenovské období První texty ze starého elamského období se zmiňují o ovládnutí Elamu Enmebaragesim z Kiše. Samostatnost získali až po pádu akkadské dynastie. Nová královská dynastie však byla zničena, když na území Elamu přišli Gutejci. Elam se nacházel pod neustálými útoky ze stranu Gutejců i Mezopotámie. Elamité často podnikali výpravy na babylónské území. Na přelomu 3. a 2. tis. př. n. l. společně s Aramejci zničili 3. urskou dynastii a po určitou dobu ovládali jih Sumeru. Roku 1760 př. n. l. byli Elamité z Mezopotámie vyhnáni novým vládcem Chammurapim. (en.wikipedia.org). Střední elamské období začíná 1500 př. n. l. s nástupem Anšanitské dynastie. Noví králové se pokusili vymanit z akkadského vlivu a začali opět používat elamský jazyk. V tomto období se několik kassitských panovníků pokusilo o ovládnutí Elamu, ale boje vždy skončily neúspěchem. Mezi lety 1210 – 1100 př. n. l. Elam dosáhl vrcholu a sám se pustil do útoku s Kassity v Mezopotámii. Roku 1158 př. n. l. se elamskému králi Shutruk
93 Nakhkhuntemu podařilo zabít kassitského krále v Babylonu a na jeho místo daosadil svého nejstarího syna. (en.wikipedia.org). Moc Elamu začala brzy klesat a elamské království se na tři století vytratilo z historie. Z tohoto období se nachází pouze záznam v babylonských textech o vzájemné spolupráci v boji proti Asýrii, ovšem jen s malými úspěchy. (en.wikipedia.org). Roku 653 př. n. l. byly Súsy okupovány Asyřany a r. 646 byly dobyty a vyloupeny. Elam si ještě s určitými úspěchy udržel vládu nad svou říší, až r. 539 př. n. l. bylo království Elamu dobyto Peršany. (en.wikipedia.org). 7.3.2 Kultura a náboženství Vlček zastává názor, že již od počátku byl Elam značně ovlivněn mezopotámskou civilizaci a kulturou. (Vlček 1989). Sami Elamité nazývali svou říši Haltamti , v pozdější době Atamti . Akkadové tento výraz pozměnili v Elam, což byl název označující hory nebo vrchoviny. (en.wikipedia.org). Prvním doloženým bohem byl Simut z pol. 3. tis. př. n. l., který byl označován za boha Elamu. Ve 23. st. př. n. l. stála v čele elamského panteonu bohyně Pinenkir, která měla správu nad láskou a sexuálním životem, v pozdější době získala i mateřské atributy. Po boku jí stál její muž Humban, vládce vzduchu, jenž na nepřítele sesílal ničivé bouře. (Sasson 1995). Patronem Sús byl Inšušinak, který byl odvozen od mezopotámského boha Ninurty. Rozhodoval o prospěchu, byl patronem krále a podporoval jej v boji. Společně se slunečním bohem byl strážce smluv. Byl též bohem podsvětí a soudce mrtvých. (Sasson 1995). Elamité věřili, že se bůh zdržoval přes den v chrámu a v noci vystupoval zpět na nebe. Ráno se poté vracel do města. (www.iranchamber.com) . Uctívala se též astrální božstva, mezi nimi sluneční bůh Nahhunte, měsíční bůh Napír nebo bohyně vítězství Niarzina pokládaná za Venuši. Elamské náboženství vysoce oceňovalo věčné ženství a uctívalo hady. (König 1994). 7.3.3 Pohřební zvyky Elamité věřili v pokračování života po smrti. Mrtví byli ve 3. tis. př. n. l. pohřbíváni v hliněných rakvích, které byly obvykle pokrývány asfaltem a dehtem. Hlava mrtvého byla přikryta látkou, v níž bylo všito zlato, stříbro nebo bronz. (The Cambridge
94 Ancient History 1980). Mrtví byli nejčastěji pohřbíváni přímo ve vlastním domě. Jako výbava hrobu sloužil džbán, který pozůstalí pomocí hliněné trubky zásobovali vodou. (König 1994). Nacházeli se zde i nádoby z alabastru a mědi, často s drobnými reliéfy, jehly, náhrdelníky z korálků, stříbrné náramky, zlaté a stříbrné náušnice. (The Cambridge Ancient History 1980). Bohatí Elamité byli pohřbíváni se svými portréty z hlíny, často malované s vysokou reálností 63 . Vykopávky v Súsách a v Haft Tepe (starověký Kabnak) doložily mnoho příkladů tohoto zvyku. (Sasson 1995). V Haft Tepe byl objeven královský hrob, v němž se nalezlo více než dvacet jedinců zabalených v rituálním rudém hávu. (www.livius.org). Ze středního elamského období pochází chrám Tchoga Zanbil 64 , zn. „košíkový kopec“, který se nacházel v městě Al Untaš Napiriša několik mil od Sús. V pohřebním paláci bylo zbudováno pět podzemních zaklenutých síní. (Roaf 1998). Hrobky byly Ilustrace 18: Maska z hrobu v Haft Tepe. vytvořeny z pálených cihel z asfaltu. Použití asfaltu v hrobkách je (http://www.livius.org/a/ iran/hafttepe/7tepe.html) čistě elamský zvyk. (www.iranchamber.com). V hrobce se nacházela tři těla, která byla spálena, za oběť jim byly přineseny zbraně. Ghirshman se domnívá, že hrobky nebyly vykradeny a tudíž nebylo se spálenými pozůstatky nijak manipulováno. Třetí tělo bylo nespálené, leželo na vyvýšeném místě, které připomínalo postel, vedle obou spálených těl. Protože se Elamité, stejně jako obyvatelé Mezopotámie, nenechávali spalovat, je možné, že tato těla patří královské rodině, která převzala cizí způsob nakládání s mrtvými. Stejným způsobem se nechávali pohřbívat králové Chetitů a byl nalezen i podobný pohřeb jednoho krále Mitanni 65 . (www.iranchamber.com). Nikde jinde se však nevyskytuje doklad toho, že by manželka doprovázela svého muže ve smrti, jak na to poukazuje právě pohřeb v Tchoga Zanbil. (www.iranchamber.com).
63 Příloha: TAB.XVIII. obr. 58, 59 64 Příloha: TAB.XVIII. obr. 60 65 Je možné, že v tomto případě se jedná o pohřeb původně churritského obyvatelstva. Z elamských nápisů se dozvídáme, že se v Súsách vyskytovala princezna churritského jména, která hrála významnou roli na politické scéně. Kontakt Elamu s Mitanni je také doložen četnými pečetěmi churritského stylu, které se nalézají po celém elamském území. (www.iranchamber.com).
95 V Súsách nalézáme hroby od těch nejprostších až po nejpropracovanější. Tělo bylo obalené v rohoži, bylo pohřbeno přímo do země s pohřebními dary, nejčastěji s keramikou. Hroby, které byly zbudovány s přístupovou chodbou, často sloužily jako rodinné hrobky po mnoho generací. V některých případech bylo tělo uloženo do rakve.(www.iranchamber.com). Objevují se i sekundární pohřby, kdy byly očištěné kosti sesbírány a uloženy do nádoby, do níž byla Ilustrace 19: Antropoidní sarkofág, Súsy. (en.wikipedia.org). umístěna i lebka. (www.iranchamber.com). Ze záznamů Ašurbanipala se dozvídáme, že Elamité vlastnili tzv. „chrámové háje“, kam byli pochováváni elamští králové, jejichž hranice nesměl překročit žádný cizinec. Ašurbanipal poté popisuje, jak jeho vojáci vstoupili do tohoto háje, kde se nacházely hroby elamských králů, tyto hroby zničili a kosti odnesly do Aššuru. Král Šilkhak Inšušinak se pyšní tím, že nechal vybudovat asi dvacet těchto hájů z pálených cihel. (Sasson 1995). Pro pohřební účely sloužily též válečné vozy objevené v Haft Tepe. Z mezopotámských záznamů se dozvídáme, že válečný vůz neměl sedadlo a byl používán pro převoz mrtvých. (Sasson 1995). Hroby v elmaských hřbitovech byly většinou spojeny s místností úlitby, stejně jako tomu bylo v Ugaritu. Do těchto míst mohli přicházet prosebníci, kteří zde žádali své předky o poskytnutí zdraví a blaha. (Leick 1991). Ve městě Kabnak (dn. Haft Tepe) se nacházel chrám se dvěma hrobkami. Tyto hrobky měly vystavěny cihlovou klenbu. Každá z nich obsahovala 23 koster, z nichž některé byly pečlivě uloženy, jiné naopak naházené na hromadách. V chrámu se též nalézala stéla se zaznamenanými povinnostmi pro kněží a množstvím potravin, které měli sloužit jako oběti a pohřební dary. (Roaf 1998).
96 Ilustrace 20: 58.Královský hrob z Haft Tepe.(http://www.livius.org/a/iran/hafttepe/7tepe.html). 7.3.4 Podsvětí Podsvětí bylo říší stínů, z níž šel strach, ale na rozdíl od Mezopotámie to nebylo místo beznaděje a zoufalství, neboť v noci vše zahalila tma. (König 1994). V podsvětí vládl Inšušinak ze Sús. Byl soudcem mrtvých a jeho symbolem byl had, představující záhadnost tohoto boha. Na pečetidlech je Inšušinak vyobrazen na trůnu a v natažené ruce drží pohár s vodou namířený k mrtvému, kterého přivádí jedna nebo dvě pekelné bytosti. (Sasson 1995) Další dva soudci, kteří stáli po jeho boku, pocházeli z akkadské mytologie. Jedním byl Ishme karab, zn. „Ten, kdo plní přání“, a Lagamar, zn. „Bez slitování“. (Sasson 1995). Zesnulý před soudem doufal v přímluvu svého ochranného ducha. (König 1994). Ve starém období se k Inšušinakovi připojil ještě akkadský bůh Nergal, vládce podsvětí a mrtvých. Byl zodpovědný za horečky a epidemie a měl vládu nad slunečním žárem, který mohl způsobovat požáry. Mezi bohy podsvětí se počítal též Jabru. (Sasson 1995).
97 8 Současnost Na Blízkém východě je v současnosti nejrozšířenějším náboženstvím islám. Ihned po něm následuje křesťanství (katolické i protestantské) a judaismus. Kromě těchto tří velkých náboženství se zde vyskytují i menší. Pársismus má původ ve starověkém Předním východě, baháismus vznikl na území Blízkého východu a hinduismus je nábožnstvím východní Asie.
shía islám suna islám křesťanství judaismus areligiozní ateisté mandeismus bahaismus pársismus hinduismus Irák 60 – 65% 25-30% 3,50% 0,20% 0,40% 0,10% 0,40% - 0,20% - Írán 90,00% 8,00% 0,90% 0,10% 50,00% - 0,10% 0,20% 0,10% 0,10% Izrael 16.20% 2,10% 76,10% 3,90% - - - - - Jordánsko 90,00% 2,00% 7,00% - 0,60% 0,40% - - - - Kuvajt 62,00% 23,00% 8,14% - - - - 0,10% 3,00% 6,73%% Libanon 59,00% 39,00% - 1,30% 0,70% - - - - Sýrie 0,10% 85,00% 10,00% 0,10% 4,60% 0,20% - - - - Soudská Arábie 100,00% ------Turecko 99,20% 0,50% - 0,30% - - - - - 8.1 Tři velká náboženství Na Předním východě můžeme v současnosti nalézt tři velká náboženství, která se sobě v mnoha směrech podobají. Všechna tři náboženství mají víru v jediného boha, křesťané v arabském světě dokonce oslovují svého Boha Alláh. Všechna tři náboženství byla vytvořena proroky a nejsou tedy náboženstvími mystickými ale prorockými. Svá poselství mají zaznamenána ve svatých spisech a všechna tři mají základní myšlenku: „…přikázání lidskosti, která jsou vnímána jako vyjádření Boží vůle.“ (Küng 2006, s. 227). U všech třech náboženství můžeme také nalézt společný původ, který sahá ke starověkému perskému náboženství zoroastrismu. Toto náboženství se zabývalo smrtí a posmrtným životem, stejně jako lidskou morálkou. (Davies 2007). A stejně tolik, kolik toho tato tři náboženství mají společného, o tolik se od sebe i liší. Každá víra má jeden prvek, který je pro ni obzvláště důležitý a který ji tak odlišuje od zbylých dvou. Pro židovství je to chápání Izraele jako božího území a lidu; křesťanství chápe Ježíše Krista jako božího syna a Mesiáše; pro islám je Korán boží knihou a božím slovem. (Küng 2006).
98 8.1.1 Islám 8.1.1.1 Historie a struktura náboženství Islám patří mezi nejmladší velká náboženství světa. Vznikl v 6. st. na území Saudské Arábie. (Keene 2003). Vychází ze staroarabského lidového náboženství, judaismu a východního křesťanství. (Pavlincová, Horyna 2003). V současné době má přibližně 1,5 miliardy stoupenců. Ve většině zemí není církev oddělena od státu. (Marxová 2002). Islám klade velký důraz na pevný životní řád. Muslimové smějí uctívat jen jediného boha Alláha. Alláh je absolutním vládcem, který bude v den posledního soudu určovat odměnu a tresty za vykonané činy během života. (Pavlincová, Horyna 2003). Hlavní učení je shrnuto v knize Korán, která vychází z kázání proroka Muhammada Ibn Abdulláha a jeho žáků. Korán je základem víry i způsobu života, vychází z něj i muslimské právo. (Marxová 2002). Věřící se dělí ve tři skupiny. Devět desetin islámské společnosti se hlásí k sunnitské víře, ostatní tvoří ší’ité a schizmatická hnutí. (Keene 2003). Ší'ité převažují v Íránu a jako menšiny žijí v Iráku, Sýrii a Jemenu. (Kirste, Schultze, Tworuschka 2002). Všechny tři skupiny se dále dělí na různé školy:
• Sunnité – málikité, hanifíté, hanbalité a šáfiité.
• Ší'ité – ithná'ašárija, ismailité, zajdité a alavité.
• Schizmatická hnutí – ahmadité, cháridžité, drúzové, jezidové, černí muslimové, vahhabovci aj. (Černý 1990). Víra sunnitů a ší'itů se rozchází v otázce nástupců po Muhammadovi. Roku 632 Muhammad umírá. (Keene 2003). V té době se k jeho víře hlásila již téměř celá Arábie. (Pavlincová, Horyna 2003). Sám si přál, aby se jeho nástupcem stal jeho bratranec a zeť Ší’at Ali. Někteří muslimové však vybrali za nového vůdce Abú Bakra. Abú Bakr byl označován jako chalífa a po jeho smrti následovali další tři blízcí spolupracovníci Muhammada, kteří jsou společně označováni za čtyři chalífy „…jdoucí správnou cestou.“ (Keene 2003, s. 126). Třetí skupina, cháridža, tvrdila, že immámen se má stát vždy nejzbožnější muslim, aniž by se přihlíželo k jeho původu. (Pavlincová, Horyna 2003). Sunnité odvozují svůj název ze slova sunna , což znamená „cesta“. Má to označovat cestu, kterou svými slovy a skutky prosazoval Muhammad. Tvoří asi 90% všech muslimů. Ší’íté jsou věrnými následovníky Ší’at Aliho, který se stal čtvrtým chalífou, a odmítají uznat právoplatnost prvních tří chalífů. Tvoří asi 10%. (Keene 2003).
99 Drúzové, kteří vznikli v 11. st., tvoří početnou skupinu schizmatických hnutí. Kvůli pronásledování sunnity se stáhli do hor v Sýrii, Libanonu a částečně i do Palestiny. Ve svém učení prohlašují, že Bůh se mezi námi objevuje v lidské podobě. (Pavlincová, Horyna 2003). Muhammad se považoval za vyvoleného, jenž má obnovit původní lidové náboženství dle vzoru křesťanského a židovského. Přečetl židovské a křesťanské spisy a došel k názoru, že Abraham byl společným předkem židů i Arabů. Prohlásil, že Arabové smějí uctívat jen jediného boha Alláha, který byl původně staroarabským ochranným bohem. Všichni ostatní bohové byli považováni za zlé démony, ženská božstva přestala existovat zcela. (Marxová 2002). Již před Muhammadem se někteří Arabové obraceli k víře v jediného boha a přecházeli k židovství a křesťanství. Někteří se snažili již dříve Alláha, který byl nejvyšším bohem, povýšit na jediného. Ovšem byly to jen malé skupinky lidí a mnoho Arabů nadále uctívalo ostatní bohy. V Mekce to byl například Hubala, pán domu, anebo trojice ženských bohyní, al Lát, al 'Uzzá a Manát. (Werner 2003). Muhammad však prohlašoval, že kdo veřejně uctívá stará božstva, může očekávat smrt. Původním posvátným městem měl být Jeruzalém, ovšem židé odmítli spolupráci s muslimy, a proto začaly být modlitby směřovány do svatého města Mekka, kde se nacházela stará svatyně Kaaba, obklopující černý meteorit. (Marxová 2002). Další změnou oproti starému náboženství byla víra ve vzkříšení. Obyvatelé pouště dříve věřili, že smrtí vše končí. Nedokázali si představit, že by se rozpadlé kosti opět mohly probudit k životu. Ze starého učení převzal myšlenku duší, které nadále po smrti přežívají na onom světě. Beduíni věřili, že se duše mohou zjevovat v podobě ptáků, hlavně sov, kteří naříkají na náhrobních kamenech. Dále mohli nabývat podoby džinů, kteří sídlili na hřbitově. (Werner 2003). 8.1.1.2 Pohřební zvyky Muslim žije s vědomím, že jeho pozemský život je jen přechodný dar boží. Smrt však není zlá a není důsledkem hříchu jako je tomu u křesťanství. (Kirste, Schultze, Tworuschka 2002). Muslimové věří v posmrtný život, a proto ke smrti přistupují s nadějí. (Keene 2003). Smrt byla stvořena bohem, aby mohl člověka zkoušet. (Kirste, Schultze, Tworuschka 2002).
100 Pohřeb, neboli džináza, by se měl uskutečnit ještě téhož dne před západem slunce. Pohřbívá se do země, jakékoliv jiné nakládání s ostatky, jako je kremace, je zakázáno. Osoby stejného pohlaví provedou rituální očistu, ghusl . (Pavlincová, Horyna 2003). Pohřeb na druhý den se může konat pouze v případě, že smrt nastala pozdě večer. Tak se pohřeb koná hned následujícího rána, neboť pohřbívání po západu slunce se muslimové vyhýbají. Ilustrace 21: Islámský pohřeb. (Granqvist 1965). (Keene 2003, s. 141). Během obřadu se přednáší súra 36 neboli Já sín . Ta má pozůstalé informovat o podstatě mrtvého a tím je utěšit, mrtvému, který ji uslyší, má pomoci pochopit, že zemřel. (Werner 2003). Tělesné otvory jsou ucpány bavlnou, aby duše nemohla opustit tělo ještě před pohřbem. Potom je nebožtík zahalen do jediného kusu bezešvého plátna, kaftanu . (Pavlincová, Horyna 2003). Na márách se potom odnese k mešitě nebo na místo pohřbu. Smuteční hosté se střídají při nesení már na hřbitov, který je jednoduchý a nezdobený. Není obvyklé přinášet květiny jako v křesťanství. (Kirste, Schultze, Tworuschka 2002). Po cestě se umírajícímu odříká šaháda , vyznání víry islámu: „Není žádný bůh mimo Boha a Muhammad je posel Boží.“ Vyznání víry má pomoci nebožtíkovi ve chvíli, kdy jej budou zpovídat andělé. (Werner 2003). Tělo mrtvého je na hřbitově uloženo do rakve ( tábút ) nebo přímo do země. Někdy bývají ostatky zesnulého před pohřbem vystaveny v domě za účasti imáma, s nímž skupina rituálně plačících žen a mužů, pozůstalí a další shromáždění odříkají pohřební modlitbu (salát al džináza ). (Pavlincová, Horyna 2003). Truchlící ženy si roztrhají svůj oděv, začerní si tvář a ruce sazemi a někdy si na hlavu sypou popel a prach. Některé ženy si též drásají tvář a rvou vlasy. (Granqvist 1965).
101 Tělo mrtvého je též posypáno henou. Pokud se jedná o dívku, která je stále pannou, její tělo je ozdobeno jako tělo nevěsty. Její tvář se pomaluje a pozlatí a její oči jsou začerněny. (Granqvist 1965). Nebožtík má mít pravou stranu obrácenou k Mekce. Než se pozůstalí vrátí domů, odříkají al Fátihu . První pátek po pohřbu navštíví členové rodiny hrob a položí na něj palmový list, který symbolizuje mír. (Keene 2003). V následujících čtyřiceti dnech se v mešitě hostí chudí jídlem a recitují se části Koránu. (Kirste, Schultze, Tworuschka 2002). Hrobky ( makbara, mazár ) si v islámské víře nikdy nenašly své místo, neboť muslimové považují hrob pouze za dočasné místo od pohřbu do zmrtvýchvstání a odchodu do ráje. Hrobky se vyskytly až v nedávné době a to hlavně mezi vyznavači ší'itské víry v Íránu i jiných zemích s ší'itskou většinou. Jedná se o hroby vládců a světců, z nichž se časem mohly stát poutní místa, např. afghánské město Mazáre Šaríf neboli Vznešené poutní místo. (Pavlincová, Horyna 2003). Zvláštní skupinu pohřbů v dnešní době tvoří pohřby mučedníků. Za mučedníka je považován každý, kdo se stal obětí izraelsko palestinského konfliktu. Tělo mučedníka se neumývá ani se nebalí do pohřebního roucha. Mučedníci mohou být pohřbeni v oděvu, v němž zemřeli. Pro mučedníka se také neslouží posmrtná mše v mešitě ( salát al džinára ). Tato tradice se však dodržuje jen v jordánsko palestinské oblasti. V Palestině je o mučedníka většinou postaráno jako o jiného muslima, neboť často zemře v nemocnici, kde je jeho tělo omyto a zabaleno. (Kováč, Kovács, Podolinská 2005). Nejvýznamnější částí pohřbu mučedníků je jejich pohřební průvod. Tělo mučedníka je zabalené do národní vlajky anebo do vlajky organizace, ke které patřil. Je tradicí, že za mučedníka by se nemělo dlouho truchlit, neboť má otevřenou přímou cestu do ráje. Pohřební průvod mučedníků v dnešní době často slouží i jako prostor pro demonstrace. Někdy se pohřební průvod mučedníků koná i v případě, že nejsou k dispozici tělesné ostatky. (Kováč, Kovács, Podolinská 2005). V některých případech se též pozůstalým vyplácí určité „odškodné“ dle zásad krevní msty, a to především těm, kteří zahynuli v aktivním boji pod organizacemi Hamás a Palestinský islámský džihád. Některé uctívání mučedníků přeroste až v kult a tito jedinci se svým postavením mohou rovnat například i šíʼitským imámům . (Kováč, Kovács, Podolinská 2005).
102 8.1.1.3 Posmrtný život a poslední soud Pod horním trůnem Bůh stvořil strom, na kterém je tolik listů, kolik na zemi žije tvorů, ať už se jedná i lidi nebo o zvířata. Čtyřicet dní před smrtí člověka spadne list s jeho jménem do klína Azrá'ílovi. Azrá'il, anděl smrti, si poté přijde pro duši tohoto člověka. V nebi je od té chvíle pokládán za mrtvého, i když na zemi stále ještě čtyřicet dní žije. (Werner 2003). Islámská víra tvrdí, že hrob po smrti navštíví dva andělé, Munkar a Nakír, a zeptají se mrtvého, zda je hoden příštího života. Nebožtík musí přiznat svou víru a skutky, které konal za života. Lidé si tyto dva anděli představují celé černé s modrýma očima a obrovskými drápy. (Werner 2003). Tito dva andělé jej provázejí celý život. Na pravé straně je anděl, který zapisuje dobré skutky, na levé straně zapisuje anděl zlé skutky. (Pavlincová, Horyna 2003). Šaháda a al Fátiha , které se recitují nad hrobem, mají mrtvému pomoci najít správné odpovědi. (Keene 2003). Pokud nebožtík odpoví správně, může nadále odpočívat a je osvěžován vůněmi z ráje. Pokud se ale ukáže, že byl nevěřící anebo nedodržoval správně učení islámu, andělé jej uhodí železnými kyji do obličeje a nadále bude v hrobě mučen. (Werner 2003). Duše proroků a vyvolených smějí ihned vystoupit na nebe, duše mučedníků jsou uchovávány v nebi v krcích zelených ptáků. Duše obyčejných lidí odpočívají v zemi, dokud nenadejde poslední soud, dle jiného názoru přetrvávají v určité části nebe a těší se alespoň částečně jeho blaženosti. Duše nevěřících jsou svrženy do podzemní propasti, kde zažívají částečné útrapy, které budou muset snášet po posledním soudu. (Werner 2003). Vyvolení, kteří smějí ihned vstoupit do ráje, se nazývají šuhadáʼ. Šahíd je muslim, který před smrtí vysloví šahádu , ale především se sem řadí ten, kdo se podílel na určité formě džihádu . Kovács však upozorňuje na to, že do této kategorie nepatří jen oběti ozbrojeného boje, ale například i matky, které zemřely při porodu nebo muslimové, kteří zemřeli při vykonávání své náboženské povinnosti. Za šahída je také pokládán fidáʼí neboli „ten, kdo vykoupil svým životem život někoho jiného“ nebo „ten, kdo se obětuje za někoho nebo za něco“. (Kováč, Kovács, Podolinská 2005). Konec světa ohlásí Seráfim (Isráfíl) tak, že třikrát zatroubí na troubu, aby oznámil počátek vzkříšení. (Pavlincová, Horyna 2003). Při prvním zatroubení všichni živoucí tvorové pocítí hrůzu, při druhém všichni zemřou a při třetím budou všichni vzkříšeni.
103 Konci světa bude předcházet vyjití slunce na západě, zatmění měsíce, mohutný vichr apod. (Werner 2003). Příchod zmrtvýchvstání je spojován se zemětřesením. Bůh shromáždí kosti mrtvých a přivede je k životu. (Pavlincová, Horyna 2003). Gabriel bude držet v ruce váhy, jedna miska náleží ráji, druhá peklu. Nejdříve bude oživen Muhammad a jeho obce věřících. Potom budou následovat dřívější proroci a jejich věřící. (Werner 2003). Dle Koránu přijdou lidé k soudu v houfech, ovšem dle tradice budou rozděleni do dvanácti skupin dle své povahy. Nevěřící přijdou pěšky, věřící pojedou na vozech nebo na velbloudech. Poté obdrží každý knihu svých skutků, dobrých i zlých, které budou váženy. (www.cojeco.cz). Když budou duše všech rozděleny, musejí projít přes most Serát . Duše, které mají předurčen ráj, po něm přejdou, ale hříšníci a nevřící se z něj zřítí do pekla. (Werner 2003). Most má sedm oblouků, na nichž se musí zpovídat. Na prvním oblouku dokazuje svou víru, na druhém modlení, na třetím dobročinnosti, na čtvrtém půst, na pátém poutě do Mekky, na šestém omývání a na sedmém zachování úcty k rodičům. Pokud neobstojí, zřítí se z mostu do pekla. (Werner 2003). Po smrti se věřící dostane do rajské zahrady, kde „… protékají chladné potoky a k jídlu je vždy dostatek lahodného ovce. Ženy budou očištěny a omládnou, lidé v rajské zahradě budou žít věčně. Bůh Alláh oživí všechny zesnulé, nechá je povstat z mrtvých, protože on stvořil zemi a sedmero nebes.“ (Marxová 2002, s. 466). Ráj, arabsky nazývaný džanna , tak poskytuje věřícím vše, čeho měl nedostatek za života, stromy, vodu, květiny, ovoce, víno atd. Ovšem pro muslimy zůstává největší odměnou skutečnost, že budou moci pohlédnout do tváře Alláha a zaujmou místo po jeho boku. (Pavlincová, Horyna 2003). Peklu vládne anděl Málik, který je strážcem pekelného ohně. (Werner 2003). Peklo, neboli džahanna, džahím , kam přicházejí hříšníci a nevěřící, si muslimové představují jako ohnivou jámu. Tvoří ji sedm sestupných stupňů, na nichž se zvyšuje intenzita utrpení a trýznění. (Pavlincová, Horyna 2003). První a nejmírnější stupeň je určen věřícím, kteří zhřešili. Na druhém stupni přebývají židé, na třetím křesťané. Čtvrtý stupeň je určen sabejcům, tedy dalším věřícím v jediného Boha, a Janovým stoupencům. Na pátém stupni přebývají mágové, perští uctívači ohně. Šestého stupně se dočkají modloslužebníci a sedmý stupeň, který je nejmučivější, je určen pokrytcům všech vyznání. (Werner 2003).
104 Zde budou duše trápeny věčným ohněm, pít budou vroucí vodu a oblečení bude tvořit ohnivý oděv. Jejich pokožka bude poleptána. (Kubalík 1988). „Jsou spoutáni řetězy a na krk dostanou železné kruhy, jsou biti železnými kyji a vláčeni obličejem po zemi.“ (Werner 2003, s. 153). Nevěřící budou potrestáni navěky a jejich trest nikdy neskončí, věřící, kteří pobývají na prvním stupni, budou potrestaní jen na časově určenou dobu. (Werner 2003). Mezi nebem a peklem je na poloviční cestě místo, kam přijdou duše těch, u nichž byli dobré a zlé skutky v rovnováze. (Werner 2003). Dle islámských badatelů, Tora Andrae a Wilhelma Rudolpha, Muhammad převzal spodobnění ráje z křesťanství, hlavně z nestoriánského učení. Rajská zahrada je křesťanským Edenem, který je popsán ve Starém zákoně. Z křesťanství se inspiroval také představou, že duše v období od pohřbu do vzkříšení upadá do spánku či bezvědomí, neboť bez těla nemůže jednat. Vyobrazení posledního soudu se značně podobá tomu, které lze najít ve Starém zákoně v knize Danielově nebo v Novém zákoně ve Zjevení Janově. Také vyobrazení pekla se na mnoha místech shoduje se Zjevením Janovým. (Werner 2003). 8.1.2 Judaismus 8.1.2.1 Historie a struktura náboženství Židovské dějiny sahají 4. tisíce let zpět do minulosti a patří tak mezi nejstarší monoteistické náboženství na světě. (Keene 2003). Židé věří v jednoho boha, kterého nazývají Jahve. Chápou své náboženství jako intelektuální smlouvu s Bohem. Je to smlouva mezi věřícím židem a samotným Bohem. (dejepis.info). Judaismus je státním náboženstvím v Izraeli. (Černý 1990). Z halachického hlediska je za žida považován každý, kdo se narodil židovským rodičům nebo alespoň židovské matce. Mezi židy také patří ti, kteří konvertovali k judaismu. V případě nežidovské matky je potomek nucen podstoupit konverzi. (Pavlincová, Horyna 2003). „Židovské dějiny začínají Abrahamem, který uslyšel výzvu Boha, aby se usadil v kenaanské zemi. Abrahamovu vnukovi Jákobovi slíbil Bůh mnoho synů a podle dvanácti jeho mužských potomků dostaly jméno izraelské kmeny.“ (Keene 2003, s. 40).
105 U zbožných židů je na prvním místě Tanach sepsaný v hebrejštině, který má stejně jako křesťanský Starý zákon 39 knih, ty jsou ovšem uspořádané v odlišném pořadí. Tanach se skládá ze tří částí: ze Zákona neboli Tóry, z Proroků čili Nevi’im a ze Spisů nazývaných Ktuvim. (Keene 2003). Existuje hlavních pět typů judaismu: ortodoxní judaismus, konzervativní judaismus, rekonstrukcionismus, chasidský judaismus a reformní judaismus: Ortodoxní judaismus : ortodoxní židé se považují za jediné věrné udržovatele nezměněné víry Izraele. Jsou přívrženci rabínského judaismu, kladou velký důraz na autentičnost zjevení Tanachu, zejména Tóry, ale i na plnou autoritu rabínského zákona a jeho výkladu v Talmudu. I zde se však rozlišují dva proudy, a to ultraortodoxní židé, doslova ti „…kdo se třesou ve strachu z Boha a jeho zákona.“ A dále moderní ortodoxní židé, kteří následují učení Samuela Rafaela Hirsche (1808 – 1888) a věří v syntézu Tóry a západního učení. (Keene 2003). Chasidský judaismus : neboli chasidismus. Objevuje se v 18. st. a jeho zakladatelem je Ba’al Šem Tov (1700 – 1760). Odchýlil se od židovské učenosti prosazované ortodoxním judaismem a soustředil se na duchovní a mystické tradice judaismu. Chasidismus se nejvíce projevuje v Izraeli a v USA. Konzervativní judaismu : vznikl ve 40. letech 20. st. I když stále lpí na tradicích, byl ochoten učinit určité ústupky reformám. Je dominantní silou mezi americkými židy. Rekonstrukcionismus : vzniká ve 20. letech 20. st. v USA. Založil jej rabín Mordechaj Kaplan a je spojován spíše kulturou než věroukou a židovskými praktikami. Reformní judaismus : jeho počátky spadají do 40. let 19. st. v Německu. Reformní judaismus hlásal, že všichni židé mají zodpovědnost vůči zemi, v níž žijí. V synagogách neodděluje muže od žen, mají též obřad pro dívky, který je ekvivalentem k bar micva u chlapců, a vysvěcuje též ženské rabíny. (Keene 2003). Židé se dále dělí na dvě velké skupiny, Aškenázové a Sefardi. Aškenázové získali svůj název dle oblasti Aškenaz, kterou původně obývali. Ve 13. a 14. st. byl tento název rozšířen i na židy žijící v severní Francii, Anglii a v severní Itálii. Později velká část Aškenázů přesídlila do střední, východní a severovýchodní Evropy. Velká část jich byla vyvražděna při holocaustu a v současnosti žijí především v USA a Izraeli. (Pavlincová, Horyna 2003).
106 Sefardové jsou potomci židů, kteří žili ve Španělsku a Portugalsku. Koncem 15. st. byli z těchto zemí vypovězeni a usídlili se v severní Africe, Itálii a Turecku, někteří zamířili do Anglie, Ameriky a do západní Evropy. (Pavlincová, Horyna 2003). 8.1.2.2 Stvoření člověka Bůh stvořil člověka z prachu země a vody a vdechl mu dech života. Tím se stal člověk živým tvorem. Člověk měl být Božím obrazem, byl naplněn Božím duchem, ruach ha'šem , a dostal jméno Adam. (Senyak 2005). V zahradě Eden existovalo několik vzácných stromů. Byl zde Strom života, ec chajjim , který dokázal dát člověku nesmrtelnost, ale i Strom smrti, ec mot . Adam ochutnal ovoce ze Stromu poznání, a proto dokázal rozlišovat dobré a zlé. Ovšem již neochutnal ovoce ze Stromu života. Kdyby se tak stalo, žil by věčně. (Senyak 2005). 8.1.2.3 Pohřební zvyky Hebrejská kniha mrtvých tvrdí: „Považujeme za samozřejmost, že naši fyzickou bytost tvoří prach a voda. … Jsme maso a krev, prach a voda, nicméně jsme také nefeš chajja, živá a vědomá duše, která nám přináší Boží přítomnost v každém dechu. Každý tep srdce vhání do těla novou krev, recykluje prapůvodní vody Stvoření. Každý dech do těla vrací Božího ducha. V každém okamžiku lze tudíž nalézt Boží přítomnost. Každý okamžik může přinést zjevení. S každým dechem můžeme být znovu stvořeni.“ (Senyak 2005, s. 20). Židé považují život za dar od Boha a smrt jako jeho nevyhnutelný konec. Slova jedné modlitby za zemřelé praví: „Pomoc nám pamatovat na to, že duše neumírá a náš milý zemřelý odešel do oné věčné slasti, kterou jsi pro nás připravil, když je naše dílo na zemi dokonáno a náš čas vypršel. Otevři mu bránu milosrdenství. Ať vejde do věčného pokoje. Ve Tvém světle hledíme přes hranice smrti k životu, který je bez konce.“ (Kirste, Schultze, Tworuschka 2002, s. 30). Dle této modlitby se má umírající člověk rozloučit s životem pomocí vyznáním víry Izraele v jediného Boha. (Kirste, Schultze, Tworuschka 2002). Člověk byl stvořen z prachu země a po smrti se do ní musí opět navrátit, neboť po vyhnání z ráje ztratil kontakt se stromem života a tedy i nesmrtelnost. Následující osud závisí do jisté míry na tom, jak je pohřben a zda je na něj vzpomínáno, i když uctívání zemřelých je v judaismu zakázáno. (Pavlincová, Horyna 2003).
107 Umírající nesmí zůstat o samotě. Obvykle je v jeho blízkosti zapálena svíce a umírající se má vyznat z hříchů. U mrtvého recitují přítomní požehnaní baruch dajan ha emet . Tělo je ponecháno osm minut bez doteku a k nosu se mu přiloží pírko. Když je s jistotou stanovena smrt, nejstarší syn nebo nejbližší příbuzný zavře mrtvému ústa a oči. Ruce jsou položeny podél těla, zesnulý je uložen na zem nohama ke dveřím a je zakryt látkou. Zapálenou svíci má blízko hlavy. (Pavlincová, Horyna 2003). Na konci života jsou často u umírajícího přítomni také chevra kadiša – pohřební bratrstvo, skupina mužů a žen, kteří jsou společensky vysoce ceněni. Zůstávají u něj až do konce a poté se postarají, aby byl mrtvý pohřben. Tento akt je v židovské komunitě velkou ctí. Je to čin lásky projevený umírajícímu, je to pravá micva , neboť za tento čin jim nenáleží žádná odměna. (Keene 2003). Tělo je uloženo během rituální očisty (tzv. tahara ) na prkně, jehož charakteristickým rysem jsou sbíhavé žlábky pro rychlejší odtok vody. V některých lokalitách se místo prkna používá kamenný stůl. (Kosáková a spol. 2004). Pohřební bratrstvo má speciální nádobí, které při obřadu používají. Mezi ně patří i miska, která se používá k dočasnému uložení součástí těla (vlasů, úlomků nehtů apod.), které jsou od mrtvého v průběhu rituální očisty odděleny a musí být podle předpisů později pohřbeny s ním. (Kosáková a spol. 2004). Zesnulý je oblečen do pohřebního oděvu ( tachrichim )66 . (Kosáková a spol. 2004). Ten sestává z bílého kitlu , který měl muž oblečen ve svatební den, a z modlitebního pláště talidu , z nějž se odstřihnou třásně ( cicit ) a který dostal ve svatební den, kdy si ho muž obvykle bral pod svatební baldachýn. (Fishbane 1996). V Izraeli je tělo většinou pochováno bez rakve jen na márách. Prostá dřevěná rakev se v současnosti používá jen při státních a vojenských pohřbech a v diaspoře. (Newman, Sivan 1998). Mimo Izrael se přes rakev někdy dává složitě tvarovaná, černá pokrývka ze sukna nebo sametu. Ta během pohřebního obřadu rakev zcela zakrývá. Může být zdobena různými smutečními motivy jako je např. vrba. (Kosáková a spol. 2004). Pokud nebožtík zemřel v cizině, je do rakve vložena hlína ze Svaté země ( Erec Jisra'el ), na níž bude položena hlava. (Keen 2003). Zádušní obřad se musí konat do dvaceti čtyř hodin od smrti. (Keen 2003). I zločinec musí být pohřben v den popravy, pohřeb neidentifikovaného mrtvého je obecní povinností ( met micva ). Jediným důvodem pro odklad pohřbu je, připadne li na stejný den
66 Příloha: TAB.IXX. Obr. 61, 62
108 šabat (den odpočinku) nebo svátek anebo nemohou li se truchlící ( avelim ) dostavit včas. (Newman, Sivan 1998). Rabín během něj pronáší chválu, zpívá žalmy a odříkává modlitbu kadiš . (Keen 2003). Kadiš velebí Boží velikost a jeho království, a rabín ji pronáší v aramejštině. (Fishbane 1996). Modlitba kadiš (Keene 2003, s. 57): Nechť je velebena sláva Boha, Nechť je proneseno jeho veliké jméno ve světě, Jehož stvoření je z jeho vůle. Nechť převládne jeho království v naší vlastní době, V našich vlastních životech i v životě všeho Izraele. Řekněme amen… Nechť tento zdroj míru sešle mír všem, kdo truchlí, A utěší všechny, kdo jsou zarmouceni. Amen. Před obřadem si truchlící na důkaz smutku ( keria ) roztrhnou část svrchního oděvu. Pohřební obřad se může lišit dle místa i vyznání. Nosiči po obřadu nesou tělo k hrobu. Sefardové nosívají máry v rukou, Aškenázové naopak na ramenou. Sefardové před obřadem ponořili tělo mrtvého do mikve. (Pavlincová, Horyna 2003). V průběhu cesty učiní sedm zastavení jako připomínku sedmera marností, které jsou zaznamenané v knize Kazatel. (Keene 2003). Procesí, které doprovází zesnulého, se také může lišit dle místních zvyků. Ve většině případů se jej účastní i ženy, ovšem jdou odděleně od mužů. (www.jewishencyclopedia.com). Na hřbitově promluví mluvčí, který vyzdvihne přednosti zemřelého a velebí jeho skutky. Mluvčí je přítomen u každého pohřbu, jestliže nebožtík dosáhl věku šesti let. Projev se nekoná nad tělem sebevrahů nebo exkomunikovaných jedinců. (www.jewishencyclopedia.com). Poté je rakev spuštěna do hrobu a nejbližší členové na ni hodí lopatku hlíny, po nich tak učiní i zbývající truchlící. Tento čin má podnítit živé, aby vzhlíželi k budoucnosti. (Keene 2003). Pohřeb žehem je možný jen v reformovaných obcích, v ortodoxní víře je
109 zakázán. Pohřbem zesnulý získává místo k odpočinku, kde setrvá do příchodu Mesiáše. Proto je hanobení, rušení a ničení hřbitovů pro židy zcela nemyslitelné. (Kirste, Schultze, Tworuschka 2002). Základem hřbitovních zvyklostí je nenarušitelnost hrobů. Pokud nebylo možné hřbitov dále rozšiřovat, navážely se nové vrstvy zeminy a pohřbívalo se nad původními hroby. (Sígl 2006). V Talmudu byla ustanoven zákaz, podle nějž nesmí být pohřben hříšník a nepřítel vedle spravedlivého. Určité úseky hřbitova jsou také vyhrazeny pro rabíny, významné osoby a učence. (Pavlincová, Horyna 2003). Součástí hřbitova byla márnice, v pozdější době obřadní síň, kde se připravovalo tělo zesnulého k pohřbení. U vchodu do hřbitova se nachází pumpa nebo umyvadlo ( kijor ) určené k rituálnímu umytí rukou při odchodu ze hřbitova. (Pavlincová, horyna 2003). U Sefardů a většiny Židů v Izraeli je rozšířeným zvykem položit na hrob věnec nebo květiny. Ašknázové v diaspoře tento zvyk považují za chukat ha goj neboli „zvyk nežidů“ a dávají místo toho dobročinné dary. (Newman, Sivan 1998). 8.1.2.4 Období smutku Příbuzní a přátelé nabídnou truchlícím po návratu ze hřbitova tzv. jídlo útěchy. Čas smutku se dělí na několik období, která odpovídají stádiím odchodu duše zesnulého, jsou řízena přísnými pravidly a označují se různými jmény. (Fishbane 1996). První období nastává mezi smrtí a pohřbem a obvykle trvá tři dny. Jakmile se členové rodiny dozví o smrti příbuzného, roztrhnou si oděv a vyzvou boha jako pravého Soudce. Truchlící je vázán mnoha omezeními. Nesmí se holit, nesmí nosit koženou obuv a má zakázané některé formy umývání. Recituje žalmy a má za povinnost se postarat o rituální očistu zemřelého a o jeho pohřební rubáš. (Fishbane 1996). Po pohřbu a prvním pronesení modlitby kadiš nastává druhé období, jež se nazývá šiva , zn. sedm, neboť trvá sedm dní. Blízcí příbuzní zůstanou jeden týden spolu v domě truchlících. Po ranních modlitbách nebo před večerními modlitbami přijímají návštěvy, jež přišly projevit soustrast. Návštěva obvykle s truchlícím nehovoří, čímž respektuje jeho smutek. (Fishbane 1996). Ve třetím období, které se nazývá šlošim , se truchlící vrací do normálního života, po třicet dní se však neúčastní oslav, nestříhá si vlasy a nenosí čerstvě vypraný oděv. Během tohoto období a také v období nadcházejícím, které trvá jedenáct měsíců, se při
110 společenských bohoslužbách recituje kadiš . V synagoze truchlící nesedává na svém obvyklém místě. Celé toto období je u Sefardů ukončeno odhalením náhrobního kamene. (Fishbane 1996). Jeden rok po pohřbu je v hlavách aškenázského hrobu vztyčen náhrobek v podobě kamenné desky. Horní část je zakončena půlkruhem nebo jiným tvarem. Náhrobky bohatých rodin mají tvar tumby. Někdy může být náhrobek zhotoven ze dřeva. Na náhrobku je vyryto jméno zesnulého, ale objevují se zde i symboly judaismu, povolání nebo postavení zesnulého. (Kosáková a spol. 2004). Nápisy byly původně pouze hebrejské, v pozdější době dvojjazyčné a nakonec byly zcela nahrazeny nehebrejskými. Sefardské náhrobky jsou položené na hrobě. (Pavlincová, Horyna 2003). Téměř na všech náhrobcích je možné spatřit nápis T. N. C. B. H., pět počátečních písmen z hebrejštiny, které znamenají: „Kéž je jeho/její duše přijata do svazku věčného života, do svazku živých“. (Sígl 2006, s. 59 60). V den výročí smrti, neboli jidiš jarcajt , a při vzpomínkových dnech mužský potomek opět pronáší kadiš . Součástí výročí je i návštěva hrobu a zažehnutí vzpomínkového světla, tzv. jarcajtové svíce, jež se hebrejsky nazývá ner nešama nebo ner zikaron. Svíce by měla hořet dvacet čtyři hodin. Díky těmto vzpomínkám není zesnulý oddělen od komunity. (Pavlincová, Horyna 2003). Návštěvníci hřbitovů zanechávají na hrobech příbuzných a přátel na památku kamínky, což je zvyk tradující se od dob Mojžíšových. Když Mojžíš vedl svůj lid přes poušť, nenalezl zde žádné květiny, a proto začal Ilustrace 22: Náhrobek z židovských na hrob pokládat alespoň kamínky. (Sígl 2006). hřbitovů. (Kosáková 2004, s. 36). Často též nechávají pod kamínkem lísteček s požehnáním. Květinová ani jiná výzdoba se zde nevyskytuje, hroby nemají rovy. (Pavlincová, Horyna 2003).
111 8.1.2.5 Posmrtný život Dle Talmudu mrtvý vykročí po pohřbu na cestu do věčnosti. (Keene 2003). Duše, hebrejsky nazývaná nefeš , je životní princip úzce spojený s tělem, hebr. basar . Duše spravedlivých jsou spojeny svazkem živých s Jahvem, a tak přetrvávají v jeho paměti. (Pavlincová, Horyna 2003). Duše mrtvých se po smrti dostávají na místo nazývané še'ol. Podsvětí je označováno jako hrob, země, jáma, místo prachu, temnoty, ticha, zapomnění apod. Še'ol se nachází pod povrchem země a mrtví v něm žijí nadále jako stíny ( refajim ) bez radosti a životní síly. (Pavlincová, Horyna 2003). U starých Izraelců byl še'ol původně místem, kam odcházeli všichni mrtví, ale v období mezi 6. a 2. st. př. n. l., kdy vznikla víra ve zmrtvýchvstání, se še'ol stává peklem, tedy místem, kam odcházejí hříšníci. (Schubert 1994). V talmudu byl še'ol ztotožněn s místem posmrtného trestu, Gehenou. Původně tak bylo označováno místo nedaleko Jeruzaléma, kde byly přinášeny dětské oběti bohu Molechovi. Později však tento název začal označovat neuhasitelný oheň zpodobňující věčnou odplatu pro hříšníka po smrti. (Pavlincová, Horyna 2003). Již ve 2. st. př. n. l. se v židovských textech začíná še'ol rozdělovat na několik částí, aby byli od sebe oddělení hříšníci a spravedliví. Je zde místo pro spravedlivé, kde se nachází pramen vody, místo pro bezbožné a místo, které mělo úlohu očistce. (Schubert 1994). Kabala věří v převtělování duší, které se nazývá gilgul . Převtělování bylo chápáno jako boží trest pro duši, která musela opět sestoupit na zem a pykat za své předcházející hříchy. Ovšem bylo také pokládáno za projev boží milosti, kdy duše hříšníků nemusely být definitivně zatraceny. (Pavlincová, Horyna 2003). Kabala rozeznává dva světy. Svět Jecira je místem, kde vzniká duše a kde také přetrvává, než dojde k novému vtělení do světa Asija , tedy místa, v němž žijeme a umíráme. Dle kabaly je to svět prostoru a času, přitažlivosti a pýchy. (Senyak 2005). Po smrti živá duše, nefeš chajja , přejde přes Moře skončení a přijde na poušť, midbar . Zde musí podstoupit mnoho zkoušek. První dny je duše ještě spojena se svým tělem a oplakává jej. Během své pouti se však postupně zbaví tělesných pout a očistí se, a tak může opět vstoupit do éterického světa Jecira. (Senyak 2005).
112 Duši, nefeš chajja , tvoří dvě složky. Hlavní představuje ruach ha'šem , základní energie prostupující veškeré bytí. Když je stvořen člověk, Bůh mu vdechne duši, nešema , která je oživena ruachem . Jejich spojením vzniká lidská duše, nefeš , která je schopna myslet, tvořit a milovat. Nešema představuje také ohnivého ducha, čistou duši, která se po smrti člověka navrací ke svému zdroji aniž by byla ovlivněna našimi činy. Ruach , vanoucí duch, který vše oživuje, mizí s posledním výdechem umírajícího a vrací se taktéž ke svému zdroji. Nefeš umírá, neboť je spojena s tělem. (Senyak 2005). Židovská nauka v sobě obsahuje i víru ve zmrtvýchvstání ( tchijat ha metim ), která se však liší u různých učených škol a nejspíše vznikla vlivem islámu. Nejdříve existovala víra, že povstanou jen zbožní a bohabojní jedinci a mučedníci. V pozdější době se však objevila představa posledního soudu, před který předstoupí všichni bez rozdílu. Učenci Šamajovy školy věří, že duše zemřelých zůstávají v hrobě až do vykoupení, kdy budou dobří a spravedliví odměněni. Naopak Hilelova škola tvrdí, že duše jsou ihned po smrti trestány nebo odměněny a na konci věků budou všechny vzkříšeny a předstoupí před poslední soud. (Pavlincová, Horyna 2003). 8.1.3 Křesťanství 8.1.4 Historie a struktura náboženství Dnes je křesťanství největším náboženstvím na světě s přibližně dvěma miliardami vyznavačů, kteří jsou rozděleni do asi dvaceti tisíc sekt a církví. (Keene 2003). Křesťanství se zrodilo z izraelského náboženství a je jeho pokračováním. (Žilka 1924). Z kulturně historického hlediska jde o směs židovské religiozity a řecké helénistické kultury. Vychází z hnutí Ježíše, který se pokoušel obrodit židovské lidové náboženství. (Marxová 2002). Ježíš Kristus se prohlásil za Mesiáše a později i za Vykupitele a Spasitele, jenž byl Bohem poslán na zemi, aby spasil svět. Samotné slovo Kristus pochází z řeckého překladu slova mesiáš, které v judaismu, tedy mešiach , znamenalo pomazaný. (Sígl 2006). Křesťanství původně tvořily různorodé skupiny uctívající Ježíše Krista, které se začaly vydělovat z judaismu na počátku 1. st. V 1. pol. 2. st. již bylo křesťanství přijímáno jako samostatné náboženství. Základem je víra v Trojici boží, v božskou a lidskou přirozenost v jedné osobě Ježíše Krista. (Pavlincová, Horyna 2003).
113 Bůh je chápán jako absolutno, je to stvořitel vesmíru. Bůh je vykládán personálně. „…je jeden trojjediný Bůh o jedné podstatě a třech osobách (Bůh Otec, Bůh Syn a Duch sv.; Trojice).“ (Pavlincová, Horyna 2003, s. 257). Základním posvátným textem křesťanství je Bible. Tvoří ji soubor židovských a křesťanských liturgických textů. První část nazývaná Starý zákon, je posvátným textem židů. Druhou část, Nový zákon, tvoří nejstarší křesťanská literatura. (Pavlincová, Horyna 2003). Obsah náboženství je stejný pro východ i pro západ, ale liší se jeho výraz a směr. Na východě získal spíše mystický ráz, je více citový, kdežto západní směr se orientuje více na rozum. Na Předním východě a ve východní Evropě převládají především pravoslavná křesťanství. Tato větev se vědomě i mimovolně zastavila ve vývoji v bodě, kterého dosáhla v 9. st. (Žilka 1924). Východní křesťanství vyloučilo ze svého středu několik starobylých orientálních církví pro rozdílné názory, zejména týkající se Ježíšova postavení v Trojici. (Kirste, Schultze, Tworuschka 2002). Vznikly během 5. – 7. st. z christologických sporů a po velkém (východním) schizmatu roku 1054 se definitivně odloučili od římskokatolické i pravoslavné církve. V pozdější době většina z nich uzavřela unii s římskokatolickou církví. (Pavlincová, Horyna 2003). Část těchto církví dodnes přežívá v zemích, kde je předním náboženstvím islám. Jde např. o nestoriány, syrskou pravoslavnou církvi a další, které se ovšem vyskytují jen sporadicky, např. v Iráku. (Kirste, Schultze, Tworuschka 2002). Nejznámějšími starobylými orientálními církvemi jsou: koptská pravoslavná církev v Egyptě (původně patriarchát alexandrijský), etiopská pravoslavná církev, syrská pravoslavná církev (melkité, jakobité, nestoriáni), apoštolská pravoslavná církev Východu (nestoriáni) a arménská apoštolská církev. (Kirste, Schultze, Tworuschka 2002). Polášek rozděluje orientální ortodoxní církve do následujících skupin: Asyrská církev Východu, Arménská apoštolská církev, Koptská církev, Etiopská církev, Syrská církev a Malankarská ortodoxní syrská církev. Dalším typem jsou katolické východní církve, které jsou ve společenství s Římem, ale mají v sobě zahrnuté své východní tradice. Je to například Syrsko maronitská církev, Syrská patriarchální církev, Arménská patriarchální církev, Chaldejská církev aj. (Polášek 2002). Asyrská církev je nejstarší křesťanskou církví po Jeruzalému a Antiochii. Její kořeny sahají až do 1. st. na území Persie. Svým učením navazuje na církev nestoriánskou.
114 (Polášek 2002). Vznikla po roce 1553, kdy větší část nestoriánské církve uzavřela unii s římskokatolickou církví a vytvořila chaldejsou církev. (Pavlincová, Horyna 2003). Asyrská církev se dnes vyskytuje v severním Iráku, Íránu. Libanonu a v Sýrii, zčásti též v Indii a v USA. Počet jejich věřících se odhaduje na 400 000. (Polášek 2002). Arménská apoštolská církev má vlastní arménské obřady, které vznikly v průběhu staletí splynutím syrského, jeruzalémského, byzantského a latinského vlivu. Dnes má 6 milionů věřících a je rozšířena v Arménii, Libanonu, Sýrii, Evropě a Americe. (Polášek 2002). Syrská ortodoxní církev byla v průběhu 5. a 6. st. rozdělena na západosyrskou a východosyrskou církev. Západosyrskou církev představují jakobité , kteří odmítali ortodoxii chalkedonského koncilu r. 451. V průběhu staletí byli často pronásledováni a velká část jich byla ve 13. a 14. st. islamizována. (Pavlincová, Horyna 2003). Po 1. sv.v. musela většina věřících opustit dnešní východní Turecko a postupně i Irák. Přesto se udrželi až do současnosti a jsou rozšířeni v Libanonu, Egyptě, Sýrii, Kypru, Turecku, Izraeli, v Evropě, Americe a v Indii. Čítá na 200 000 věřících. (Polášek 2002). Syrská patriarchální církev, také nazývaná jako Chaldejská církev nebo východosyrská. Církev je dnes rozšířena v Sýrii, Iráku a Libanonu a má asi 1 mil. věřících. (Polášek 2002). Mandejská církev odvozuje svůj původ od Jana Křtitele. Vznikla kolem 1. nebo 2. st. východně od Jordánu a dnes přežívá v jižním Iráku. (Pavlincová, Horyna 2003). Maronitská patriarchální církev je církví syrského původu. Svůj původ odvozují od legendárního zakladatele mnicha Marona žijícího v 5. st., ovšem církev vzniká až v 7. st. (Pavlincová, Horyna 2003). Dnes má církev 3,3 mil. věřících z toho přibližně 600 tis. žije v Libanonu. Maronité dále žijí v Sýrii, v Severní a Jižní Americe, na Kypru, v Egyptě a v Austrálii. (Polášek 2002). Arménská patriarchální církev má počátky v 1. st. v Arménii, ovšem oficiálně byla založena až ve 4. st. V současnosti se její věřící vyskytují hlavně v Libanonu a Sýrii a má asi 140 tis. věřících. (Polášek 2002). Chaldejská (babylonská) patriarchální církev navazuje na starověké nestoriány, kteří od 13. st. přicházeli do kontaktu s římskokatolickými misionáři, což vyvrcholilo uzavřením unie s Římem r. 1553. (Pavlicová, Horyna 2003). Dnes se chaldejská církev
115 nachází v Iráku, Íránu, na Blízkém východě, ve Francii a v USA a má asi 600 tis. věřících. (Polášek 2002). Řecko melchitská patriarchální církev má svůj název odvozen od syrského slova „malka“, arabského „malik“ nebo semitského „meléch“, což znamená „král“. Věřící se nazývali „roajalisty“ neboli malchity. Dnes má církev 1,2 mil. věřících, kteří žijí na území Sýrie, Libanonu, Izraele, Egypta, Jordánska, Ameriky, Evropy a Austrálie. (Polášek 2002). 8.1.5 Pohřební zvyky Po smrti je tělo nebožtíka umyto, oblečeno do nových šatů a umístěno do otevřené rakve. Na čelo se mu položí proužek obsahující ikony Jana Křtitele, Panny Marie a Ježíše a do ruky dostane ikonu. Potom se tělo zakryje hnědým plátnem, které symbolizuje Kristovu ochranu, jež je poskytována živým i mrtvým. (Keene 2003). Smuteční obřad se dělí na dvě části. Slavnost v kapli, kde je nebožtíku poskytnuto rozžehnání, a na část u hrobu, kde se příbuzní loučí se zemřelým. (Kirste, Schultze, Tworuschka 2002).
Ilustrace 23: Křesťanský pohřeb. (Keene 2003, s. 110). Mše svatá za zemřelé neboli rekviem je spojeno s modlitbami a čtením příslušných textů. V obřadu se projevuje žal ale i víra ve věčný život. (Pavlincová, Horyna 2003). Poté, co skončí zádušní obřad, rakev se zakryje víkem. Součástí obřadu je též rozsvěcování svíček a zapalování kadidel, která symbolizují naději. (Keene 2003). Ke zvykům také patří tzv. pohřební hostina, u níž si lidé snaží navždy zachovat vzpomínky na zesnulého. (Kirste, Schultze, Tworuschka 2002).
116 Křesťanství přejalo ze starověkých náboženství pohřbívání do země, čímž se postupně stvořila myšlenka, že v den posledního soudu vstane z mrtvých jen ten, kdo byl náležitě pohřben a jehož hrob nebyl znesvěcen. (Ariés 2000). U východních křesťanstvích je všeobecně kremace zakázána, výjimky mohou tvořit pouze soudně nebo státně nařízené kremace. (en.wikipedia.org). Hřbitov se v nové době budovaly za vesnicemi a městy. Bývá při nich kostel, kaple nebo alespoň kříž. (Pavlincová, Horyna 2003). 8.1.6 Posmrtný život Každý křesťan věří tomu, že smrt není konec, ale jen brána do věčného života. (Keene 2003). „Pro biblické myšlení je smrt ve své prapodstatě zlou nepřirozeností, nikdy ne nutným důsledkem životních rytmů. Je katastrofálním zlomem ve tvořivosti Boha a jako taková je i hranicí mezi Bohem a člověkem. Bůh jediný je život a pramen života. Kde je Bůh, tam je podle křesťanství život – kde není, vládne smrt.“ (Steindl 1987, s. 77). Steindl dále tvrdí, že „… cesta k Bohu skrze smrt je současně cestou k životu, k naději. Smrt ztrácí svou platnost právě tím, že se realizuje.“ (Steindl 1987, s. 78). Křesťané věří, že v posmrtném životě budou odměněni za zásluhy vykonané během života nebo budou potrestáni za své provinění v pekle. (Eliade, Culianu 2001). Hřích značí porušení smlouvy s Bohem, tedy neposlušnost božích zákonů, odmítnutí božího království a zavržení následování Krista. (Pavlincová, Horyna 2003). Ortodoxní církev se snaží zbavit smrt tajemnosti a strachu. Smrt je jen přímým důsledkem hříchu, který odděluje Boha od lidského pokolení. Ortodoxní křesťané věří, že mezi živými a mrtvými není žádný rozdíl. Všichni jsou součástí věčné a celosvětové církve. (Keene 2003). Smrt již pro křesťany neznamenala něco děsivého, neboť Ježíš Kristus vykoupil svou smrtí celé lidstvo z hříchu a svým zmrtvýchvstáním nad smrtí zvítězil. (Davies 2007). Všichni spravedliví po své smrti přijdou do nebe, kde přebývá Bůh a andělé. Zde tráví v dokonalé blaženosti svůj věčný život s Kristem. Zde poté čekají na konečné vzkříšení, opětovné spojení duše se svým tělem po posledním soudu, parú sie , na němž se rozhodne, kdo získá věčný život s Bohem a kdo věčné zatracení. (Pavlincová, Horyna 2003).
117 Duše hříšníka přejde do pekla, sídla ďábla a padlých andělů. Dle středověkého učení podstupují duše dvojí trest, vnitřní utrpení věčného odloučení od Boha, tzv. poena damni , a vnější utrpení v podobě pekelného ohně, poena sensus . Současné učení chápe peklo jako místo, kde jsou duše odděleny od spravedlivých. (Pavlincová, Horyna 2003). Ve starém zákoně je vzkříšení popisováno jako život zcela odlišný od toho dosavadního, který jsme vedli před smrtí. Současný život zaniká se smrtí člověka, která není jen osudem ale i vstupem do věčného života. (Grün 1997). Prorok Daniel popisuje vzkříšení takto: „Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou. Jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají ke spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy.“ 67 (Grün 1997, s. 53). 8.2 Menší náboženství Mezi menší náboženství, která vznikla na Blízkém východě a udržela se do současnosti, patří především pársismus, dříve nazývaný zoroastrismus, a baháismus. Mezi náboženství s menším počtem vyznavačů se počítá ještě mandeismus a hinduismus, o nichž se však nebudu zmiňovat. 8.2.1 Pársismus 8.2.1.1 Historie a struktura náboženství Pársismus, v dřívější době nazýván zoroastrismus, má dlouhou historii, která se táhne až ke starověkému Íránu a to především k Médské a Perské říši. Sassánovci jako první prohlásili zoroastrismus za hlavní náboženství, i když zmínky o něm se naleznou již u Dáreia a jeho syna Xerxa. (en.wikipedia.org). Dnes se k pársismu hlásí asi 200 000 vyznavačů a jejich hlavní komunity se nacházejí v Íránu a Indii. Pársismus učí, že celý život je neustálým bojem mezi bohem dobra a zla. (Keene 2003). Ahura Mazda neboli Spenta Mainju je moudrý, spravedlivý a vševědoucí bůh, který řídí veškeré dění a bojuje proti zlým silám, které představuje protikladná bytost Angro Mainju neboli Ahriman. (Hrych 2000). Tento boj trvá od stvoření světa a bude ukončen posledním soudem. (Klíma 1964). Úděl každého jedince je určen jeho volbou mezi Ahura Mazdou a Angrou Mainjuem, tedy volba mezi dobrem a 67 Dan 12,2 – 3.
118 zlem. Ti, kteří si zvolí dobro, zažívají v životě štěstí a po smrti přijdou do nebe, ti, kteří si zvolí Ahrimana, zažívají pravý opak. (Keene 2003). Jelikož Ahura Mazda stvořil svět, považují někteří odborníci pársismus za monoteistické náboženství. (giz.zcu.cz). Hlavním pramenem náboženství je Avesta, za jejíhož autora je považován Zarathuštra. Zarathuštra působil pravděpodobně na přelomu 7. a 6. st. př. n. l., někteří badatelé jej však uvádějí již v 8. st. Samotná Avesta je však písemně zaznamenána mnohem později. Ilustrace 24: Ahura Mazda. (Keene 2003, s. 174). (Burian, Oliva 1984). Mnoho posvátných textů bylo ztraceno, když Alexandr Makedonským zničil královskou knihovnu v Persepolis. (en.wikipedia.org). Symbolem pársismu je oheň, který je symbolem čistoty a prostředníkem mezi lidmi a bohem. Tento oheň musí bát chráněn před zrakem nevěřících, a proto se vyskytuje jen v chrámech. (giz.zcu.cz). Postupem doby se zoroastrismus rozdělil na několik větví. Jednou z nich byl manicheismus , který spojoval prvky zoroastrismu a gnosticismu. Vnikl ve 3. st a ve své největší slávě byl vyznáván od Číny až po Řím. Manicheismus zanikl v 16. st. (en.wikipdia.org). Dalším směrem byl zurvanismus . Jeho počátky jsou nejasné, většího rozšíření se mu dostalo za sassánovské dynastie (226 651). Zurvanismus na rozdíl od zoroastrismu nepovažuje Ahura Mazdu za jediného stvořitele, ale věří ve dvě rovnocenné, protikladné síly reprezentované Ahura Mazdou a jeho dvojčetem Ahrimanem, kteří spolu koexistují pod svrchovanou autoritou Zurvana, jenž přestavuje čas a prostor. V současnosti je zurvanismus zaniklou větví (en.wikipedia.org). V 7. st. byla Sassánovská dynastie podrobena Araby. I když bylo zničeno několik zoroastrijských chrámů, víra nebyla zakázána. Přesto mnoho jejich vyznavačů uprchlo do Indie, kde založili nová města. (en.wikipedia.org).
119 Během vlády dynastie Páhlaví se přeměnil zoroastrismus z menšinového náboženství v symbol íránského nacionalismu a počet jeho stoupenců značně posílil. (en.wikipedia.org). 8.2.1.2 Pohřební zvyky Obřady týkající se smrti, se obrací pouze k duši a ne k tělu. (en.wikipedia.org). Pohřební obřad má nabídnout duši v jejím novém prostředí útěchu a pohodlí. (Patridge 2006). Pohřební obřad se skládá z poslední útěchy a vlastního obřadu. Kněží položí umírajícímu na ústa zrníčka granátového jablka nebo mu kápnou do úst několik kapek haomy. Při tom recitují zpovědní formule nebo modlitbu Ašem vohu . (Klíma 1964). Když věřící zemře, jeho tělo je omyto, oblečeno a položeno na nosítka. Příbuzní a ti, kteří jsou určeni za hlídače mrtvého, vykonají příslušné obřady a modlitby. Poté je přinesena nádoba s posvátným ohněm a kněz začne předčítat modlitby. (Klíma 1964). Oheň představuje zdroj čistoty, neboť smrt je považována za to nejhorší možné znečištění. (Klíma 1977). Proto jsou i nosiči mrtvých pokládáni za nečisté. (Klíma 1964). Zoroastrijské náboženství učí, že po smrti vstoupí do mrtvého těla démon nazývaný nasu.deava, který znečistí vše, co s ním dojde do styku. (en.wikipedia.org). Mrtví se nesměli spalovat ani pohřbívat do země, aby nebyly poskvrněny svaté živly. (Klíma 1977). Pohřeb by se měl konat v den úmrtí. (Kirste, Schultze, Tworuschka 2002). Zvláště vyškolení nosiči odnesou mrtvého na kruhové pohřební věže nazývané „věž mlčení“ neboli dokhmas 68 . (en.wikipdia.org). Na cestě k věži jej provázejí kněží, kteří odříkávají gáthy. U věže mlčení je tělo svlečeno. (Klíma 1964). Všechny věře mají téměř stejnou konstrukci. Jsou to kruhové stavby s rovnou střechou, která je rozdělena ve tři soustředné kruhy. Těla mužů jsou pokládána na vnější kruh, těla žen do druhého kruhu a těla dětí do středu. (en.wikipdia.org). Věž je vysoká asi 10 metrů, nahoru vede vnější schodiště s jedinými dveřmi ústícími do prostoru obehnaného zdí, kde je uloženo tělo, aby na něj nebylo vidět. (Knotková Čapková 2004). Tělo je ponecháno vzduchu a dravým ptákům, kteří mrtvolu oklovou a zanechají vybělené kosti. (Klíma 1964). Zbavení kostí všeho organického materiálu může trvat až rok. Kosti se poté sesbírají a uloží v nádobách ve středu věže, kde se za pomoci vápna 68 Toto slovo pochází původně z perského slova dakhmag, které označovalo jakékoliv místo pro mrtvé. Název „věž mlčení“ vytvořil Robert Murphy, který byl v roce 1832 překladatelem v Indii. (en.wikipedia.org).
120 pomalu rozpadnou. Zbývající materiál, který je tekoucí vodou pročištěn filtrem z uhlí a písku, může být rozprášen do vody. (en.wikipdia.org). Kosti se také mohou uchovat, obalit látkou a pohřbít do země, kde zůstanou až do okamžiku posledního vzkříšení. (www.iranchamber.com). Věže se dříve stavěly v odlehlých oblastech, ale s rozrůstající se populací se města začala příliš přibližovat k dokhmas, proto byly na některých místech věže mlčení zákonem zakázány. (en.wikipedia.org). Tam, kde věže mlčení nejsou nebo se nepoužívají, mohou Ilustrace 25: Věž mlčení u Bombaje. Na zdech sedí hejna supů. příbuzní své mrtvé pohřbít (Klíma 1964, s. 116). jiným způsobem. (Patridge 2006). Dle Avesty čekají u mostu Činvat na duši zemřelého dva psi a ještě v současnosti jsou psi uctíváni a jejich přítomnost je na pohřbu vítána. (www.iranchamber.com). V dřívějších dobách, ještě než se začaly stavět věže mlčení, psi často pojídali maso mrtvých. Se vznikem věží jejich úkol spočíval v tom, že měli odhánět démonku Nasu, která způsobovala mrtvolný rozklad, a proto se účastnili rituálu očisty a doprovázeli procesí k věži mlčení. Proto i v současnosti jsou psi uctíváni a každý musí poskytnout kousek ze svého pokrmu pro psa. (www.cais soas.com). Kněží a pozůstalí se za mrtvého modlí tři dny, neboť párská víra učí, že se duše zesnulého ještě tři dny zdržuje na zemi. Jeho památka se poté připomíná čtvrtého, desátého a třicátého dne po smrti, při výročí úmrtí a v posledních pěti dnech párského roku, které jsou tzv. „dušičkami“. (Klíma 1964). „Posmrtné obřady za duši zemřelého jsou velmi důležité, jelikož rituály a doprovodné modlitby dávají duši v jejím novém duchovním prostředí útěchu a pohodlí.“ (Patridge 2006, s. 254). Tak živí každý měsíc ochraňují duše svých příbuzných speciálními obřady a kněží koncem roku vykonávají desetidenní rituály. V těchto deseti
121 dnech duše zesnulých sestupují na zem, aby ochutnali posvěcené jídlo a vyslechli modlitby svých příbuzných, za což jim požehnají na další rok. Obřady za mrtvé by měly probíhat přinejmenším jednu generaci, tedy dvacet až třicet let. (Patridge 2006). Existuje rituál, při němž je možné vyvolat duši mrtvého, tzv. fravašis. Tohoto rituálu se účastní též pes, kterému je nabídnuto vejce, symbol nesmrtelnosti. Pes měl dle tradice určité spojení s mrtvými, a proto jsou mu předávány i všechny obětiny pro mrtvé. Pes z domu mrtvého dostává první tři pokrm na dvorku a dalších čtyřicet dnů mimo dům. Též jazyk každého obětovaného zvířete je poskytnut psovi. (www.cais soas.com). 8.2.1.3 Posmrtný život „Smrt je ve všech svých podobách zbraní zla, jíž se zlo snaží zničit vše dobré, co stvořil Bůh.“ (Knotková Čapková 2004, s. 171). Když člověk zemře, jeho duše se oddělí od těla a ještě tři dny u něj přebývá. Spravedliví umírá klidně a po tři noci se u těla modlí. Nevěřící a kacíři umírají ve strachu. Jejich duše bloudí kolem těla a zpívají gáthu , která má vyjadřovat jejich zoufalství a strach z utrpení. (Klíma 1964). Čtvrtý den se duše vydá na cestu, na níž ji doprovázejí dobré duchovní bytosti, které ji chrání před zlými démony. (Marxová 2002). Dobrý Váj duše spravedlivých za úsvitu bezpečně převádí přes velký most odplaty, most Činvat . Jeho zlý protějšek, který je pokládán za démona smrti, má opačnou úlohu. (Kramer 1977). U mostu Činvat se setkávají se třemi soudci, Mithrou, Sraošou a Rašnem, kteří představují pravdu, bdělost a spravedlnost, a podrobí se vážení svých skutků. Duše spravedlivých přechází přes most, který je široký, duše nevěřících a kacířů musejí přejít po mostě, který je tenký jako ostří břitvy. (Klíma 1964). Člověk, který na zemi vykonal mnoho dobrého, dostane za odměnu ahurovské světlo, jde li však o duši zavrženého, je z mostu svržena hluboko do propasti, kde se setká s Ahrimanem. (Klíma 1964). Ti, jejichž duše nebyly ani dobré a ni zlé, přijdou do očistce nazývaného hammestakán . (Eliade, Culianu 2001). Vyznavači zoroastrismu také věří v konečné vzkříšení, které přinesou Sóšjamové. Je to výraz používaný též pro označení tří smrtelných synů Zarathuštry, kteří se objevují v intervalu tisíce let. (Kramer 1977). Sošjan porazí obětního býka Hadahjanse a promísí jeho krev s nápojem haomy. Tak vznikne nápoj nesmrtelnosti. Těla mrtvých budou oživena a duše spravedlivých i zavržených se s nimi opět spojí. (Marxová 2002). „Na konci věcí
122 bude země požádána o kosti, voda o krev, oheň o život, rostliny o vlasy. … Všichni znovu dostanou své původní podoby.“ (Klíma 1964, s. 106). Poté nadejde čas poslední třídenní zkoušky, která se pro zavržené stane posledním trestem. (Kramer 1977). Na zemi se rozhoří oheň, který roztaví všechny kovy a ty se rozlijí po celé zemi. Do tohoto kovu musí vstoupit všichni vzkříšení. U „mostu rozdělovatele“ zasedne sám Ahura Mazda a bude rozlišovat dobré a zlé. Poté Zarathuštra přejde přes most s věřícími. (Klíma 1964). 8.2.2 Baháismus 8.2.2.1 Historie a struktura náboženství Baháismus 69 je náboženství založené v Persii v 19. st. a spojuje duševní jednotu celého lidstva. Jeho zakladatelem byl Báb 70 , který r. 1844 pronesl své prohlášení v Shirazu. Založení tohoto náboženství však předcházeli dvě události. V 19. st. náboženská sekta jménem Shaykismus očekávala návrat dvanáctého Imáma. Mnoho jejich vyznavačů se připojilo k mesianistickému bábismu r. 1840, kde Báb prohlásil sám sebe za onoho navráceného Imáma. (en.wikipedia.org). Z věroučného hlediska se bábismus odkláněl od tradičního islámu a přibližoval se spíše k učení pársismu. Jeho pozdější reformovaná podoba se začala nazývat baháismem. (Černý 1990). Z počátku byli baháisté značně pronásledováni ze strany islámu, který v nich viděl ohrožení. Sám Báb byl uvězněn a popraven r. 1850. (en.wikipedia.org). Báb mluvil ještě o jednom mesiáši. Jeden z Bábových následovatelů, jménem Bahá'u'lláh, uprchl po Bábově popravě do Iráku a později se prohlásil za onoho mesiáše. Mnoho vyznavačů baháismu považuje za rok založení víry až jeho prohlášení z roku 1863. (en.wikipedia.org). Uvádí se, že na světě má dnes tato víra 5 6 mil. vyznavačů. Baháismus si dal za úkol spojit víru lidstva na celém světě, aby nadešel věk míru a spravedlnosti. (en.wikipedia.org). Baháismus má tři základní učení: jednota boha, jednota víry a jednota lidstva. Bůh je stvořitelem všech věcí, bytostí i sil ve vesmíru. Bůh je věčný, jeho trvání nemá počátku ani konce. Lidé jej nemohou vidět, ale sesílá své zprávy prostřednictvím poslů, kteří na 69 Slovo bahá'í pochází z arabského slova bahá' , které znamená sláva nebo nádhera. 70 Slovo báb znamená „brána“, „..jejímž prostřednictvím má lidstvo poznat 'pravého boha'.“ (Černý 1990, s.489).
123 světě vytvořili mnoho náboženství, aby umožnili spojení s bohem. Tito poslové přinášejí své zprávy postupně, s ohledem na dobu a zemi, ve které se objeví. Tato poselství ani nyní nekončí, jsou cyklická a v budoucnu se jistě objeví další. Mezi posly patřili například Abrahám, Mojžíš, Buddha, Krišna, Ježíš, Mohammed a další. (en.wikipedia.org). Lidé mají boha chápat a milovat jej skrz modlitby. Jejich víra je občas popisována jako synkretické spojení již dříve existujících náboženství. Sami představitelé víry popisují své náboženství jako nezávislou světovou víru a jako naplnění mesianistických představ předcházejících náboženství. (en.wikipedia.org). Baháismus tvrdí, že lidé mají unikátní duši, která jim umožňuje navázat vztah se svým stvořitelem. Každý člověk by měl poznat Boha skrz jeho posly a podrobit se jejich učení. Díky poslušnosti, modlitbám a spirituálnímu cvičení se člověk dostane blíže k Bohu.(en.wikipedia.org). Baháisté vidí lidi jako jednotné bytosti, které se dělí na rasy a kultury, a prohlašuje nutnost tolerance. Rasismus, nacionalismus a sociální třídy jsou pro něj překážky v dosažení jednotnosti. (en.wikipedia.org). 8.2.2.2 Pohřební zvyky Existuje zvláštní modlitba k příležitosti pohřbu baháistů, kteří jsou z úcty k lidskému tělu pochováváni do země. (www.bahai.cz). Je zakázáno nosit tělo dále než hodinu cesty od místa skonu. Zesnulý musí být pohřben v klidu a radosti na nejbližším místě. Tělo nesmí být balzámováno. Tělo je před pohřbem omyto a zabaleno do bílého rubáše z hedvábí nebo bavlny a na prst mrtvého, který již dosáhl dospělosti (15 let), je nasunut prsten s nápisem: „Přicházím přímo od Boha a vracím se k Němu, lpím na jeho jménu, milosrdenství a slitování.“ (www.safnet.com). Rakev by měla být z kamene nebo z tvrdého dřeva. Tělo by mělo být umístěno do hrobu tak, že jeho nohy budou směřovat k městu 'Akka (místo, kde je pohřben zakladatel baháistické víry, Bahá'u'lláh). Samotný pohřeb se skládá jen ze společné modlitby, ovšem mezi věřícími se postupem času objevilo mnoho rituálů, které se od sebe částečně liší. Jediným zákazem je, že tělo nesmí být zpopelněno.(www.safnet.com).
124 Modlitba za mrtvé: (volně přeloženo z http://reference.bahai.org71 ). „Ach můj Bože! Tady je Tvůj sluha a syn Tvého sluhy, který věří v Tebe a Tvá znamení, a obrací tvář k Tobě, zcela nevšímavý k jinému než v Tebe. Ty, jenž ukazuješ slitování nejvíce ze všech. Postarej se o něj, O Ty, kdo odpouštíš hříchy lidstva a skrýváš jejich chyby, poskytni mu v nebesích Svou odměnu a oceán Tvé přízně. Poskytni mu přístup do míst Tvého nekonečného milosrdenství, jež bylo před stvořením země a nebes. Není jiného Boha než Tebe, vždy odpouštějícího, nejvelkorysejšího.“ Poté opakují šestkrát pozdrav “Alláh u Abhá” a devatenáctkrát každý z následujících veršů: „My všichni, vpravdě, uctíváme Boha. My všichni, vpravdě, se před ním skláníme. My všichni, vpravdě, jsme mu oddáni. My všichni, vpravdě,velebíme Boha. My všichni, vpravdě, vzdáváme díky Bohu. My všichni, vpravdě, jsme trpěliví v Bohu.“ (volně přeloženo z http://reference.bahai.org). Protože baháismus nemá kněžstvo, o pohřební obřad se postará rodina nebo jiní vyznavači této víry. Samotný obřad se koná v kapli baháistů anebo přímo na hřbitově. (carefuneral.com). Existuje však i organisace nazývaná Duchovní sněm, jejíž členové jsou voleni. Tento sněm zastává určité funkce, které má na starost v jiných náboženstvích kněžstvo, mezi ně patří i starost o pohřeb. (www.bahai.us). 8.2.2.3 Posmrtný život Když člověk zemře, jeho duše přejde do jiného světa. Zde se duševní vývoj z fyzického světa stane základem pro soud a pozdější rozvoj ve světě spirituálním. Nebe a Peklo jsou duševní stavy blízkosti nebo vzdálenosti od Boha, které popisují vztah na tomto světě i v dalším, ale nejsou to fyzická místa, kde bychom po smrti dostali odměnu nebo trest. (en.wikipedia.org). Nebe vyjadřuje skutečnost, že je duše blízko Bohu, peklo naopak to, že je mu vzdálená. Podle toho, jak lidé žili, po odchodu z tohoto života zakusí
71 Pochází z knihy modliteb Prayers and Meditations by Bahá’u’lláh, CLXVII
125 obrovskou radost, jakou zatím v životě nezažili, anebo ti, kteří žili v omylu, zachvátí strach a zděšení, kterému se nic nevyrovná. (www.bahai.sk). Baháisté věří, že duše si po smrti zachovává vzpomínky na pozemský život. Pokud si dvě duše byly blízké na tomto světě, budou si blízké v jiných světech Božích. Pokud se pozůstalí modlí za duše mrtvých, pomohou jejímu rozvoji. (www.bahai.sk).
126 9 Závěr Pohřební rituály jsou projevem citové vazby mezi žijícím a mrtvým. Hroby se staly prvním a nejdůležitějším svědectvím lidské kultury, skrz ně můžeme sledovat vývoj společnosti i vzájemné ovlivňování různých etnik. Na Předním východě ve větší míře převažovaly kostrové pohřby, s kremací se setkáváme jen výjimečně a to u indo evropského etnika. Kremace byla používána při pohřbu chetitských králů, odkud se tato tradice přenesla do Frýgie. Kremaci také nalézáme u Urartejců na území Arménie. Když ovšem budeme pátrat hlouběji do minulosti, zjistíme, že všechny zmíněné národy měly určitý vztah s churritským etnikem, od nějž pravděpodobně tento zvyk vzešel. Ovšem i když kremace byla u těchto národů používána nebo byla dokonce převažujícím typem pohřbu (Chetité), nacházíme i zde pohřbívání nespálených ostatků. Existovaly však i takové národy, které se kremaci vyhýbaly nebo ji přímo zakazovaly. Byli to hlavně Árjové, kteří považovali oheň za posvátný živel, jenž nesměl být pošpiněn, anebo Izralité, kteří věřili, že jejich ostatky nesmí být narušeny, snad jako pozůstatek egyptského vlivu. Můžeme se též zaměřit na pohřební konstrukce, které tvoří působivé a odhalující důkazy o starověkém způsobu života a vzájemném působení rozdílných kultur. Na území Syro palestinského pobřeží často nacházíme mohyly, které používali Lýdové a Frygové, a které se tak velmi podobají mohylám stavěným v Řecku, s nímž měli blízké styky. Stejně tak ukládaní ostatků mrtvých do jeskyní (umělých či přírodních) bylo rozšířeným zvykem, který převzali Frygové či Lykové od urartejského etnika, a Pelištejci od národů egejské oblasti. A stejně jako byly rozdílné obřady a pohřební stavby, bylo rozdílně nahlíženo i na zemřelé předky. Mezopotámie se duší zemřelých obávala do takové míry, že z nich stvořila démony. Jiné národy své předky uctívaly a věřili, že jim mohou pomoci a mohou chránit svůj rod. Churrité vytvořili zvláštní stavby ābi , kde mrtvé žádali o radu nebo o vyjevení budoucnosti, Foiničané pohřbívali své mrtvé v domech, neboť v nich viděli ochranné bytosti, a Izraelité, kteří tuto víru převzali, v nich viděli strážné duchy, k nimž se mohli obracet o pomoc.
127 Když pohlédneme do současnosti a zaměříme se na náboženství Blízkého východu, zjistíme, že se sobě v určitých bodech velmi podobají a mají mnoho společných rysů se starověkými vírami předovýchodních civilizací. Do současnosti se zachovalo perské náboženství zoroastrismus, jímž se inspiroval například islám a baháismus. Pohřební zvyky judaismu se velmi neliší od těch, které prováděli staří Izraelité. Žádné ze současných náboženství ve své ortodoxní víře nepovoluje pohřeb žehem, neboť všechna se spojují ve své víře ve zmrtvýchvstání a tudíž v nutnost nenarušitelnosti ostatků. Všechna náboženství (s výjimkou baháismu) věří v nebe a peklo, přičemž peklo je jen převzatým zpodobněním podsvětí z babylonské tradice. Je ještě stále spousta etnik, o nichž toho moc nevíme a o jejichž kultuře se dozvídáme společně s nejnovějšími objevy. Každý objev nám pomůže pochopit víc z naší minulosti i ze současných zvyků a rituálů, na jejichž původ jsme již dávno zapomněli. V sociokulturní antropologii se zájem o rituály a víru týkající se smrti objevuje v 19. st. u kulturních evolucionistů, kteří se snažili vytvořit velké evoluční schéma sociálního vývoje. Edward Tylor a sir James Frazer se například zaměřili na víru spojenou s smrtí a existencí posmrtného života. Tito pánové zastávali názor, že lidské úvahy o smrti a stavech připomínajících smrt, jako jsou spánek a snění, vedli k původu víry v duši a v její existenci i po smrti. Tato víra nakonec vedla až ke zrodu náboženství. (Birx 2006). Jejich práce byla zdiskreditovaná z důvodu etnocentrického schématu obecné kulturní evoluce. Přesto téma chování spojeného se smrtí i nadále hrálo důležitou roli v antropologických studiích náboženství. (Birx 2006). Ve 20. st. se zájem antropologů přenesl od základů a evoluce náboženství ke studiu základních funkcí, jež náboženství poskytuje lidské společnosti. Funkcionalismus se poprvé objevil v práci francouzského sociologa Durkheima a více se rozvinulo u jeho studenta Roberta Hertze a u britských sociálních antropologů, jako byli Radcliffe Brown a Malinowski. (Birx 2006). Robert Hertz ve svých studiích sekundárních pohřbů v Indonésii poukázal, že „...kontinuita a konstantnost společnosti je ohrožována smrtí jednoho z jejích členů, a že ve smrti jejího člena musí společnost, rozrušená šokem, postupně získat rovnováhu.“ (Birx 2006, s. 715). Jen díky pohřebním rituálům v období truchlení může společnost opět získat klid a triumf nad smrtí. (Birx 2006).
128 Malinowski poznamenává, že pohřební rituály v „primitivní společnosti“ stály proti strachu ze smrti a měli obnovit pospolitost otřesené společnosti. (Birx 2006). Roku 1908 francouzský sociální antropolog Van Gennep publikoval své dílo Rituály přechodu. Van Gennep pohlíží na pohřeb jen jako na jeden z mnoha rituálů souvisejících s přechodem z jednoho stavu do druhého. Všechny rituály mají tři společné etapy: odloučení od předchozího stavu, přechod a nabytí nového stavu, přičemž v rituálech spojených se smrtí je přechod nejsilnější etapou. (Birx 2006). Na práci Van Gennepa navazoval Victor Turner, jehož práce v 60. a 70. letech posunuly studium rituálů od hledání funkčnosti k hledání významu. Z tohoto směru se vyvinula symbolická a interpretační antropologie, která měla velký vliv na zkoumání rituálů smrti. Rituální symboly nebyly jen statickými a absolutními objekty, ale sociálními a kulturními systémy, které se mohou měnit v čase. Clifford Geertz věřil, že kultura by měla být chápána právě skrz strukturu těchto symbolů, a rituály jsou podle něj jen systémem symbolů, které zastupují hodnoty, zákony a pravidla dané společnosti. (Birx 2006).
129 10 Obrazová příloha TAB I
1.
2. 1. Mezopotámie a okolí. (Glassner 2004, s. 16 17). 2. Sippar, pohřeb v keramické nádobě. (Prosecký 1999, s.309).
130 TAB II
4.
3. 5. 6. 3. Sumerský hrob z raně dynastického období. (Black, Green 1999, s. 192). 4. Pod palácem v Aššuru bylo objeveno pět královských hrobek. Jednalo se o hrobku Aššur bél kaly (1074 4057 př. Kr), s kamenným sarkofágem ještě uvnitř, která se nachází uprostřed, Aššurnasirpala II. (883 859 př. Kr) a Šamši Adada V. (823 811 př. Kr). (Roaf 1998, s. 149). 5. Vnitřek hrobky Aššurnasirpala II. (Prosecký 1999, s.309).
131 6. Kanelovaný kamenný sarkofág zdobený perlovcem (Babylón, 6. st. př. Kr). (Obuchová 2001, s. 93). TAB III
7. 9. 8. 7. Zemřelý Asyřan je připravován k poslednímu odpočinku (National Geographic 1 (1951, s. 95), (převzato z Obuchová 2001, s. 99). 8. Královské hrobky v Uru. (Glassner 2004, s. 163).
132 9. Wooley, rekonstrukce dobové módy dvorní dámy z Velké jámy smrti. (Bahn 1997, s. 71). TAB IV
133 10.
11. 12.
134 10. Velký hrob v Uru se 74 kostrami (kol. pol. 3. tis.). (Burian, Oliva 1984, s. 28). 11., 12. Dvě lyry objevené Woolleym v hrobce královny Pu abí. Všechny dřevěné části byly roztoušeny v zemi. Woolleymu se podařilo předměty vyzvednout a posléze byly rekonstruovány do své původní podoby v laboratoři. (Roaf 1998, s. 152). TAB V
13.
135
14. 15. 13. Výsek z naleziště ba královském pohřebišti v Uru /z 1. pol. III. tis). Okolo rozpadávající s elebky s chrupem leží čelenka z listů tepaných ze zlata, zlaté pásky k přidržování účesu, zlaté jehlice do vlasů, náhrdelníky z drahých kamenů aj. Snad jde o pozůstatky z hrobu urské vladařky Pu abi nebo některé její dvorní dámy, která ji byla nucena následovat v pouti na onen svět. (Klíma 1976, Obrazová příloha IX.). 14. Šperky a ozdoby aplikované na atrapu hlavy (Klíma 1976, Obrazová příloha X.). 15. Obětní nádoby, tepané ze zlata. Patřily patrně k "posmtné" výbavě jmenované urské vladařky. (Klíma 1976, Obrazová příloha XI.). TAB VI
16. 17.
136 18. 19. 16. Zlatá dýka s filigránsky tepanou zlatou pochvou (o celkové délce 37 cm), určená pro některého z urských vladařů k jeho životu v záhrobí (Klíma 1976, Obrazová příloha XII.). 17. Tato kostěná nebo slonovinová výplň datovaná přibližně do období kolem roku 1750 př. n. l. byla nalezena v "hrobce pána koz" na pohřebišti pod západním palácem v Eble. Je na ní vyobrazena hostina, která byla pravděpodobně součástí pohřebního rituálu. Postavy vyřezané z kosti nebo ze slonoviny byly připevněny na pozadí bronzovými hřebíčky. Výška 4 cm. (Roaf 1998, s. 128). 18. Klenutý hrob náležející jedinci elitní vrstvy. (http://leilan.yale.edu/about/dig_sites/qarni_lim/index.html). 19. Hrob nalézající se u hradební zdi. (http://leilan.yale.edu/about/dig_sites/qarni_lim/index.html). TAB VII
20. 137 21. 22. 20. Qatna, hrob 21 (http://www.qatna.org/foto/album en/slides/05 01.html). 21. Qatna, hrob 17 (http://www.qatna.org/foto/album en/slides/05 02.html). 22. Qatna, hrob 21, rýhy související se skalpováním a rovná řezná poranění způsobená skalpováním. (http://www.qatna.org/foto/album en/slides/12 fig3.html). TAB VIII
138 23. 25. 24. 23. Foiníkie a Kypr. (Moscati 1975, s. 200). 24. Dromos, schodiště a vchod do třetí hrobky. (Kotalík 1955, Obrazová příloha XIII.). 25. Šachtový hrob v Sidónu. (Moscati 1975, s. 205).
139 TAB IX
26.
140
27. 28. 26. Achíramův sarkofág, Byblos. (Harden 1962, Obrazová příloha 15). 27. Antropoidní sarkofág objevný v Cadiz. (en.wikipedia.org). 28. Antropoidní sarkofág. (Harden 1962, Obrazová příloha 17). TAB X 29.
30. 31.
141 32. 29. Antropoidní sarkofág. (Harden 1962, Obrazová příloha 16). 30. Hrobka s dromem v Sulcích. (Moscati 1975, mapy a kresby ob. 27). 31. Šachtový hrob v Sulcích. (Moscati 1975, mapy a kresby ob. 27). 32. Foinický hřbitov, Salammbo (reprodukce). (Moscati 1975, mapy a kresby ob. 22). TAB XI 34. 33.
142 35. 36. 33. Dvě římsy sloužící jako místo posledního odpočinku. 34. Sarkofág vytesaný ze skály. 35. Hrob královského správce. 36. Nápis na Hrobě královského správce. (obr. 33 – 36 převzaty z: http://www.tau.ac.il/humanities/archaeology/projects/proj_past_silwan.html). TAB XII 37.
143 38. 37. Kýrova hrobka je prostá budova s lomenicovou střechou. Stojí na stupňovitém základě a kdysi byla 10 metrů vysoká. (Roaf 1998, s. 204 – 205). 38. Královské hroby v Nakš e Rostamu. (Klíma 1977, obrazová příloha). 39. Xerxova hrobka. Čtyři perští králové, Dáreios I., Xerxés, Artaxerxés I. a Dáreios II., byli pohřbeni 6 km na sever od Persepole v Nakše Rustramu v téměř identických hrobkách. Král je zobrazen při obřadu před oltářem ohně a před bohem Ahura Mazdou. Stojí na podstavci, který podpírají představitelé 30 zemí říše. (Huf 2007, s. 171). TAB XIII 39.
144 41. 40. 42. 40. Hrobka Artaxerxa II. u Persepole (Burian, Oliva 1984, s. 108). 41. Raně achaimenovský skalní hrob v Dah e Duchtaru, Írán. (Klíma 1964, s. 29). 42. Lýdie. (en.wikipedia.org). TAB XIV
145 43. 44. 45. 43. Kremační urna z Gordionu, tumulus B. (http://www.maravot.com/Phrygian4.html). 44. Rekonstruovaná hlava muže pohřbeného v Midasově hrobce v Gordiu. Při rekonstrukci byla použita stejná technika jako u neidentifikovaných obětí vraždy nebo požáru. Vrstvy svalů a kůže byly vymodelovány na odlitku lebky, čímž vznikl portrét krále. (Roaf 1998, s. 181). 45. Rekonstrukce Midasova hrobu. Museum civilizací Anatolie, Ankara, Turecko. (en.wikipedia.org). TAB XV
146 46. 47. 49. 48. 50. 51. 52. 46. Dětský hrob, typ sarkofág, Ka . (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm). 47. Sarkofág, Patara. (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm). 48. Sarkofág, Pinara. (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm). 49. Nápis na sarkofágu, Sidyma. (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm). 50. 51. 52. Skulptury na monumentu Nereoven. (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm).
147 TAB XVI
53. 54. 53. Skalní hroby, Pinara. (http://www.lycianturkey. com/lycian_tombs.htm). 54. Skalní hrob napodobující dům, Cyaneae. (http://www.lycianturkey. com/lycian_tombs.htm). 55. Skalní hrob napodobující dům, Pinara. (http://www.lycianturkey. com/lycian_tombs.htm). 55.
148 TAB XVII
56. 57. 56. Vnitřek skalních hrobů s vysekanými lavicemi pro uložení těla, Pinara. (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm). 57. Monument Nereoven. (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm).
149 TAB XVIII 58. 59. 60. 58. 59. Masky z hrobů v Haft Tepe. (http://www.livius.org/a/iran/hafttepe/7tepe.html). 60. Tchoga Zanbil. (en.wikipedia.org).
150 TAB IXX
61.
62. 61. Souprava pohřebního oděvu muže. (Kosáková 2004, s. 39). 62. Souprava pohřebního oděvu pro ženy. (Kosáková 2004, s. 40.).
151 10.1. Seznam vyobrazení Vyobrazení v textu : Ilustrace 1 (s. 18): Sumerská hliněná rakev ze dvou spojených zásobnic (Lagaš/Girsu, konec 3. tis. př. Kr) (Obuchová 2001, s. 92). Ilustrace 2 (s. 35): Pohřeb dítěte pohřbeného v nádobě. (http://www.qatna.org/foto/album en/slides/05 06.html). Ilustrace 3 (s. 38): Tento zlatý pektorál (ozdoba hrudi), pochází z jedné nedotčené hrobky v Byblu. Je ozdoben obrazem egyptského sokolího boha Hóra, ale detaily nasvědčují tomu, že byl pravděpodobně vyroben v Byblu. Šířka 20,5 cm.(Roaf 1998, s. 118). Ilustrace 4 (s. 39): Sarkofág krále Achírama z Byblu. (Klengel 1967, obrazová příloha č. 31) Ilustrace 5 (s. 45): Nalezené kosterní ostatky. Izrael. (http://content dev.lib.washington.edu). Ilustrace 6 (s. 46): Hrob vysekaný ve skále s lomeným stropem. (http://www.tau.ac.il/humanities/archaeology/projects/proj_past_silwan.html). Ilustrace 7 (s. 47): Hrob faraonovy dcery.(http://www.tau.ac.il/humanities/archaeology/projects/proj_past_silwan.html). Ilustrace 8 (s. 53): Obraz Ahura Mazdy na královských reliéfech.. (Klíma 1977, obrazová příloha). Ilustrace 9 (s. 56): Kyrův hrob v Pasargadech. (Klíma 1977, obrazová příloha). Ilustrace 10 (s. 69): Pohřební mohyly na královském hřbitově lýdských králů v Bin Tepe. (http://www.artmuseums.harvard.edu/sardis/burial.html). Ilustrace 11 (s. 70): Pohřební mohyla krále Alyatta, Bin Tepe. (http://www.livius.org/a/turkey/bintepe/bintepe_alyattes.JPG). Ilustrace 12 (s. 72): Kremační urna z Gordionu, tumulus B. (http://www.maravot.com/Phrygian4.html). Ilustrace 13 (s. 73): Midasova hrobka. (en.wikipedia.org). Ilustrace 14 (s. 75): Hrobka Harpyjí, sloupový hrob. Xanthos. (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm). Ilustrace 15 (s. 76): Sarkofág. (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm). Ilustrace 16 (s. 77): Chrámový typ skalních hrobů s ionskými sloupy, Cyaneae. (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm). Ilustrace 17 (s. 89): Pelištejský sarkofág, Aškelon. (en.wikipedia.org). Ilustrace 18 (s. 92): Maska z hrobu v Haft Tepe. (http://www.livius.org/a/iran/hafttepe/7tepe.html). Ilustrace 19 (93): Antropoidní sarkofág, Súsy. (en.wikipedia.org). Ilustrace 20 (94): 58.Královský hrob z Haft Tepe.(http://www.livius.org/a/iran/hafttepe/7tepe.html). Ilustrace 21 (s. 98): Islámský pohřeb. (Keene 2003, s. 141). Ilustrace 22 (s. 108): Náhrobek z židovských hřbitovů. (Kosáková 2004, s. 36). Ilustrace 23 (s. 113): Křesťanský pohřeb. (Keene 2003, s. 110). Ilustrace 24 (s. 116): Ahura Mazda. (Keene 2003, s. 174). Ilustrace 25 (s. 118): Věž mlčení u Bombaje. Na zdech sedí hejna supů. (Klíma 1964, s. 116).
152 Obrazová příloha 1. Mezopotámie a okolí. (Glassner 2004, s. 16 17). 2. Sippar, pohřeb v keramické nádobě. (Prosecký 1999, s.309).3. Sumerský hrob z raně dynastického období. (Black, Green 1999, s. 192). 4. Pod palácem v Aššuru bylo objeveno pět královských hrobek. Jednalo se o hrobku Aššur bél kaly (1074 4057 př. Kr), s kamenným sarkofágem ještě uvnitř, která se nachází uprostřed, Aššurnasirpala II. (883 859 př. Kr) a Šamši Adada V. (823 811 př. Kr). (Roaf 1998, s. 149). 5. Vnitřek hrobky Aššurnasirpala II. (Prosecký 1999, s.309). 6. Kanelovaný kamenný sarkofág zdobený perlovcem (Babylón, 6. st. př. Kr). (Obuchová 2001, s. 93).7. Zemřelý Asyřan je připravován k poslednímu odpočinku (National Geographic 1 (1951, s. 95), (převzato z Obuchová 2001, s. 99). 8. Královské hrobky v Uru. (Glassner 2004, s. 163). 9. Wooley, rekonstrukce dobové módy dvorní dámy z Velké jámy smrti. (Bahn 1997, s. 71).10. Velký hrob v Uru se 74 kostrami (kol. pol. 3. tis.). (Burian, Oliva 1984, s. 28). 11., 12. Dvě lyry objevené Woolleym v hrobce královny Pu abí. Všechny dřevěné části byly roztoušeny v zemi. Woolleymu se podařilo předměty vyzvednout a posléze byly rekonstruovány do své původní podoby v laboratoři. (Roaf 1998, s. 152). 13. Výsek z naleziště ba královském pohřebišti v Uru /z 1. pol. III. tis). Okolo rozpadávající s elebky s chrupem leží čelenka z listů tepaných ze zlata, zlaté pásky k přidržování účesu, zlaté jehlice do vlasů, náhrdelníky z drahých kamenů aj. Snad jde o pozůstatky z hrobu urské vladařky Pu abi nebo některé její dvorní dámy, která ji byla nucena následovat v pouti na onen svět. (Klíma 1976, Obrazová příloha IX.). 14. Šperky a ozdoby aplikované na atrapu hlavy (Klíma 1976, Obrazová příloha X.). 15. Obětní nádoby, tepané ze zlata. Patřily patrně k "posmtné" výbavě jmenované urské vladařky. (Klíma 1976, Obrazová příloha XI.). 16. Zlatá dýka s filigránsky tepanou zlatou pochvou (o celkové délce 37 cm), určená pro některého z urských vladařů k jeho životu v záhrobí (Klíma 1976, Obrazová příloha XII.). 17. Tato kostěná nebo slonovinová výplň datovaná přibližně do období kolem roku 1750 př. n. l. byla nalezena v "hrobce pána koz" na pohřebišti pod západním palácem v Eble. Je na ní vyobrazena hostina, která byla pravděpodobně součástí pohřebního rituálu. Postavy vyřezané z kosti nebo ze slonoviny byly připevněny na pozadí bronzovými hřebíčky. Výška 4 cm. (Roaf 1998, s. 128). 18 . Klenutý hrob náležející jedinci elitní vrstvy. (http://leilan.yale.edu/about/dig_sites/qarni_lim/index.html). 19 . Hrob nalézající se u hradební zdi. (http://leilan.yale.edu/about/dig_sites/qarni_lim/index.html). 20 . Qatna, hrob 21 (http://www.qatna.org/foto/album en/slides/05 01.html). 21. Qatna, hrob 17 (http://www.qatna.org/foto/album en/slides/05 02.html). 22 . Qatna, hrob 21, rýhy související se skalpováním a rovná řezná poranění způsobená skalpováním. (http://www.qatna.org/foto/album en/slides/12 fig3.html). 23 . Foiníkie a Kypr. (Moscati 1975, s. 200). 24 . Dromos, schodiště a vchod do třetí hrobky. (Kotalík 1955, Obrazová příloha XIII.). 25. Šachtový hrob v Sidónu. (Moscati 1975, s. 205).
153 26. Achíramův sarkofág, Byblos. (Harden 1962, Obrazová příloha 15). 27 . Antropoidní sarkofág objevný v Cadiz. (en.wikipedia.org). 28 . Antropoidní sarkofág. (Harden 1962, Obrazová příloha 17). 29. Antropoidní sarkofág. (Harden 1962, Obrazová příloha 16). 30 . Hrobka s dromem v Sulcích. (Moscati 1975, mapy a kresby ob. 27). 31 . Šachtový hrob v Sulcích. (Moscati 1975, mapy a kresby ob. 27). 32 . Foinický hřbitov, Salammbo (reprodukce). (Moscati 1975, mapy a kresby ob. 22). 33 . Dvě římsy sloužící jako místo posledního odpočinku. 34 . Sarkofág vytesaný ze skály. 35 . Hrob královského správce. 36 . Nápis na Hrobě královského správce. (obr. 33 – 36 převzaty z: http://www.tau.ac.il/humanities/archaeology/projects/proj_past_silwan.html). 37 . Kýrova hrobka je prostá budova s lomenicovou střechou. Stojí na stupňovitém základě a kdysi byla 10 metrů vysoká. (Roaf 1998, s. 204 – 205). 38 . Královské hroby v Nakš e Rostamu. (Klíma 1977, obrazová příloha). 39 . Xerxova hrobka. Čtyři perští králové, Dáreios I., Xerxés, Artaxerxés I. a Dáreios II., byli pohřbeni 6 km na sever od Persepole v Nakše Rustramu v téměř identických hrobkách. Král je zobrazen při obřadu před oltářem ohně a před bohem Ahura Mazdou. Stojí na podstavci, který podpírají představitelé 30 zemí říše. (Huf 2007, s. 171). 40 . Hrobka Artaxerxa II. u Persepole (Burian, Oliva 1984, s. 108). 41 . Raně achaimenovský skalní hrob v Dah e Duchtaru, Írán. (Klíma 1964, s. 29). 42. Lýdie. (en.wikipedia.org). 43 . Kremační urna z Gordionu, tumulus B. (http://www.maravot.com/Phrygian4.html). 44 . Rekonstruovaná hlava muže pohřbeného v Midasově hrobce v Gordiu. Při rekonstrukci byla použita stejná technika jako u neidentifikovaných obětí vraždy nebo požáru. Vrstvy svalů a kůže byly vymodelovány na odlitku lebky, čímž vznikl portrét krále. (Roaf 1998, s. 181). 45 . Rekonstrukce Midasova hrobu. Museum civilizací Anatolie, Ankara, Turecko. (en.wikipedia.org).46. Dětský hrob, typ sarkofág, Ka . (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm). 47 . Sarkofág, Patara. (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm). 48. Sarkofág, Pinara. (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm). 49 . Nápis na sarkofágu, Sidyma. (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm). 50. 51. 52 . Skulptury na monumentu Nereoven. (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm). 53 . Skalní hroby, Pinara. (http://www.lycianturkey. com/lycian_tombs.htm). 54 . Skalní hrob napodobující dům, Cyaneae. (http://www.lycianturkey. com/lycian_tombs.htm). 55 . Skalní hrob napodobující dům, Pinara. (http://www.lycianturkey. com/lycian_tombs.htm). 56 . Vnitřek skalních hrobů s vysekanými lavicemi pro uložení těla, Pinara. (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm). 57 . Monument Nereoven. (http://www.lycianturkey.com/lycian_tombs.htm).
154 58. 59 . Masky z hrobů v Haft Tepe. (http://www.livius.org/a/iran/hafttepe/7tepe.html). 60 . Tchoga Zanbil. (en.wikipedia.org). 61 . Souprava pohřebního oděvu muže. (Kosáková 2004, s. 39). 62 . Souprava pohřebního oděvu pro ženy. (Kosáková 2004, s. 40.).
155 11. O autorce Alena Štefková, Bc. se narodila 28. 11. 1982 a v současné době žije v Mikulově. V roce 2001 ukončila studium na Gymnáziu v Mikulově a o rok později začala studovat na Katedře antropologie na Masarykově univerzitě. Zde v roce 2006 úspěšně obhájila svou bakalářskou práci na téma Společnost ve starověké Mezopotámii z antropologické perspektivy.
156 12. Slovník důležitých pojmů A jako samostatný obor vznikla koncem 18. Árjové, pojmenování je odvozeno o slova st. v Francii a Německu (J. F. Blumenbach aryas, zn. vznešený, urozený. Souhrnné 1775). označení kočovných pasteveckých kmenů, archeologie, věda studující lidské kultury které mluvily indoevropskými jazyky. Od prostřednictvím vykopávek, materiálních začátku 2. tis. pronikaly do do Íránu a pozůstatků a enviromentálních dat (lidské severní Indie. Mezi nejvýznamnější patřili ostatky, artefakty, architektura apod.) Médové, Peršané a Parthové. apokalypsa, představa o konci světa a Amorejci, západosemitské nomádské nastolení boží říše, její původ se nalézá v kmeny, pojmenování pochází z výrazu raném judaismu a křesťanství. amurru, které vyjadřovalo skutečnost, že Nejznámějším dílem pojednávajícím o sídlili na západ od Mezopotámie. Samotný konci světa je poslední oddíl Nového výraz Amorejci se nalézá v Bibli a označuje Zákona, Zjevení svatého Jana . Apokalypsa obyvatele Kanaanu. Jejich původ je je zde spojena s druhým příchodem Krista. neznámý. Na území dnešního Libanonu se Aramejci , pocházejí ze syrské stepi, na osazovaly mezi lety 2150 – 2000 př. n. l. území Sýrie a Mezopotámie se usazovali od Jejich nejvýznamnějším městkým státem pol. 2. tis. př. n. l. Mezi nejvýznamnější bylo Mari. městské státy patřily Hamáth a Aram Anatólie, turecky Anadolu, označení (Damašek). Jejich kultura zaniká v 8. st. př. užívané od starověku pro Malou Ásii, n. l., kdy je Aram Sargonem II. Ve své zvláště pak pro její severozápadní část. Od kultuře čerpali prvky okolních národů. 20. let 20. st. označení celé asijské části Aškenaz, aškenazský, označení židů ze Turecka. středo a východoněmeckého prostředí. antropologie, věda o původu, Pojmenování vychází z hebrejského výrazu fylogenetickém i ontogenetickém vývoji pro Německo. Po vystěhování z měst člověka, zabývá se formami života, mnoho Ašknázů přesídlilo do Polska. Jejich hmotnými i duchovními projevy. Tvoří specifický jazyk tvoří směs němčiny a přechod od morfologie a fyziologie člověka hebrejštiny, tzv. jidiš. k dějinám. Začátky antropologie sahají do Asýrie, část severní Mezopotámie, dnes je starověku a souvisejí se vznikem anatomie, součástí Iráku. Dějiny Asýrie se dělí do tří
157 období: staroasyrská doby (1850 – 1750 př. přírodní druh smůly. Je to způsob n. l.) začíná založením městského státu uchovávání lidských těl tím, že se napustí Aššur, středoasyrská doba (1390 – 1080 př. jejich měkké části antiseptickými a n. l.) a novoasyrská doba ( 930 – 603 př. n. fixačními látkami, které zabraňují posmrtné l.). Roku 605 př. n. l. Asýrie podlehla autolýze. spojeným vojskům Babylonie a Médů. bar micva, označení chlapce ve věku 13 Avesta, hlavní pramen íránské mytologie a let, který se stává plnoletým pro náboženství, sbírka kanonických, náboženskou praxi. Tímto termínem je též posvátných písemnictví, za jejíhož autora je označován obřad, při kterém je chlapec považován Zarathuštra. Vznikla v 1. tis. př. zasvěcen mezi dospělé. n. l., spsána byla později. Bible, soubor kanonizovaných knih židovského a křesťanského náboženství, B člení se na Starý a Nový zákon. Starý zákon Babylonie, jižní část Mezopotámie. Dějiny je psán převážně hebrejsky, některé části Babylonie se dělí do čtyř období: aramejsky a vznikal od 14. st. 4. st př. n. l. starobabylonská říše (1894 – 1594 př. n. l.), Nový zákon vznikal v průběhu 1. st. n. l. na jejím nejvýznamnějším vládcem byl základě aramejsko – židovské tradice. Chammurapi; kassitské období (1518 – 1204 př. n. l.), doba politické nestability D (1204 – 626 př. n. l.), kdy byla Babylonie démon, bytost nebo nadpřirozená síla, která pod nadvládou Asýrie; a novobabylonská může být prospěšná i škodlivá. Téže zlý říše (626 – 538 př. n. l.) nazývané též duch, který nemůže najít klid, a proto chaldejská. Or r. 538 př. n. l. byla napadá anebo se snaží posednout lidi. Ze Babylonie pod nadvládou Perské říše a r. starého asijského náboženství se víra v 331 př. n. l. ji dobyl Alexandr Makedonský. démony dostala do judaismu a křesťanství, bahá'ismus, nezávislé světové kde je démon zosobnění zlého ducha, monoteistické náboženství, jehož ďábla. zakladatelem je Bahá'u'lláh. Náboženství dokhmas, viz. věž mlčení. vzniklo v Persii v 19. st. a snaží s spojit duch, druh nehmotné či nadpřirozené duševní jednotu celého lidstva. netělesné bytosti, od starověkého Orientu a balzamování, mumifikace, pův. z arab. antiky zaujímal duch místo mezi člověkem slova múmíja , což bylo označení pro a bohy. Mohou se vyskytovat na místech,
158 kde někdo zemřel nepřirozenou smrtí anebo představ se nalézá převážně v pokud se duše neodpoutala od těla. Mohou apokalyptických spisech. mít ochranné funkce, ale mohou též škodit. duše, princip života a život sám, vědomí F sebe sama, nelze najít její hranice. V Filištíni, viz. Pelištejci náboženství pojem nehmotné substance, Foiničané, přišli z území Arábie a Perského nezávislé na těle. Původ představ o duši zálivu v 15. st. př. n. l., nevytvořili jednotný vychází z animistického myšlení, které stát ale městské státy, mezi nejvýznamnější předpokládá zvláštní sílu, jež sídlí v tělech se řadily Byblos, Bejrút, Tyros, Ugarit a lidí a zvířat a opouští je ve spánku nebo ve Sidon. Často sami sebe nazývali podle smrti. svých městských států. V 6. st. př. n. l. bylo jejich území ovládnuto Peršany a r. 332 př. E n. l. dobyl Foiníkii Alexandr Makedonský. Elamité, etnikum neznámého původu, Frazer, James (1854 – 1941), skotský jejich říše trvala od r. 2700 do r. 539 př. n. sociokulturní antropolog, zabýval se l. Mezi nejvýznamnější město patřily Súsy. mytologií a náboženstvím. Jeho práce Sami Elamité nazývali svou říši Haltamti , v významně ovlivnil Auguste Comte, Herbert pozdější době Atamti . Byli značně Spencer a E. B. Tylor. Jeho ovlivněni mezopotámskou kulturou. nejvýznamnějším dílem je The Golden Eliade, Mircea (1907 – 1986), rumunský Bough . filozof a humanista, publikoval řadu prací o Frygové, objevují se ve 12. st. př. n. l., jsou historii náboženství. Působil jako vedoucí spřízněni s Thráky a Makedoňany. Roku editor Encyclopedia of Religion . 585 př. n. l. byla jejich říše dobyta Médy. eschatologie, z řec. eschatos, zn. „poslední“, učení o posledních věcech G člověka, souhrn představ o osudu člověka Gehena, peklo, též místo posmrtného po smrti, o budoucnosti lidstva a světa. trestu. Touto vírou je také určeno, že dějiny světa Gutejci, nomádi z pohoří Zagros na východ nejsou cyklické ani bez začátku a konce, ale od Mezopotámie, r. 2200 př. n. l. zpustošili mají svůj počátek a směřují ke Akkad. O jejich původu je jen málo stanovenému cíli. Soupis eschatologických poznatků.
159 H nazývali Néšity. Ve své největší slávě se Hebrejci, obyvatelé Kanaanu, kteří se na Chetitská říše rozprostíral téměř po celé tomto území usazovali od konce 3. tis. př. Anatolii, v částech Sýrie a severní n. l. Jejich stát vznikl na přelomu 11. a 10. Mezopotámie. Ve 12. st. jejich říše zaniká st. př. n. l. Roku 930 př. n. l. se jejich stát po nájezdu tzv. mořských národů. Mezi rozpadl na dvě části, na jižní Judsko a nejvýznamnější města Chetitské říše patřilo severní Izrael. hlavní město Chattušaš, severovýchodně od hrob, místo posledního odpočinku, určené něj Alaca Hüyük nebo jihovýchodně ležící k uložení ostatků člověka, ale také místo, Kaneš. které poskytuje ochranu a možnost Churrité, etnikum nejspíše arménského znovuzrození. Hroby se dělí na kostrové původu, ve 2. pol. 3. tis. př. l. vytvořili na (nespálené ostatky, inhumace) a žárové území severní Mezopotámie významný (kremace). městský stát Urkeš. Kolem r. 1600 př. n. l. Hrozný, Bedřich (6. 5. 1879 – 12. 12. zakládají stát Mitanni. Churrité mizí z 1952), český jazykovědec, orientalista, historie v 8. st. př. n. l. který rozluštil chetitský jazyk a položil základy samostatného obou chetitologie. I Seznam jeho vědeckých prací obsahuje přes Íránci, viz. Árjové. 200 titulů, které byly sepsány česky, islám, po judaismu a křesťanství třetí německy, francouzsky a anglicky. Věnoval největší monoteistické náboženství a též se především Malé Asii a Mezopotámii, ale nejmladší. Vzniká v semitském prostředí také starověkým Egyptem, Krétou a Indií. Předního Východu poč. 7 st. na základě hřbitov, ohrazené místo pod širým nebem, učení proroka Muhammada. Obsahuje kde se pochovávají zemřelí. prvky judaismu, křesťanství, hanifismu (první arabské monoteistické učení), CH zarathušstrismu a některých staroarabských Chaldejci, semitské kmeny, ve 12. st. př. n. kultů. Vyznavači islámu se nazývají l. pronikly z Arábie do Babylonie. V 7. st. muslimové a jejich posvátnou knihou je př. n. l. společně s Médy porazili Asýrii a korán. Islám je státním náboženstvím v vytvořili tzv. novobabylonskou říši. arabských zemích (kromě Libanonu). Po Chetité, etnikum indoevropského původu, křesťanství má islám nejvíce vyznavačů na objevují se v 17. st. př. n. l., sami sebe světě.
160 Izraelité, viz. Hebrejci. Kassité, jejich původ není přesně určen, pravděpodobně přiházejí z pohoří Zagros J mezi lety 1600 – 1200 př. n. l. Jejich vpád judaismus, nejstarší monoteistické do Mezopotámie zapříčinil pád náboženství, jehož počátky sahají až do 13. starobabylonské říše. st. př. n. l. Tento termín se používá od 19. katakomby, antická, raně křesťanská a st., do té doby bylo náboženství Židů židovská pohřebiště pro kostrové a žárové označováno jako „izraelská víra“, pohřby. Představuje je síť zahloubených „židovská víra“ nebo „Mojžíšská víra“. chodeb s výklenky pro rakve, které jsou Sami Židé označují své náboženství jako uzavřeny deskou se jménem zemřelého. emuna ( víra) nebo dat (náboženství). korán, svatá kniha islámu, soubor zjevení zprostředkované Muhammadovi K archandělem Gabrielem. Soubor kabala, od vrcholného středověku označení věroučných, mytologických a právnických pro židovskou mystiku. Tajné židovské materiálů psaných arabsky. učení navazující na některé starozákonní kremace, spalování mrtvých, pohřeb prvky a na východní gnostické, žehem. novoplatónské a mystické filozofické směry. V pozdějších dobách se díky L vstřebávání prvků magie a kouzelnictví Levanta, v širším významu oblast na (tzv. praktická kabala) stala synonymem pobřeží východního středomoří (Sýrie, pro okultismus. Libanon, Egypt, Kypr), v užším smyslu jen kaddiš, smuteční modlitba. Libanon a Sýrie. Tento termín byl poprvé Kanaan, dnešní syropalestinská oblast, použit koncem 15. st. pro země východně slovo Kanaan pochází z akkad. slova od Benátek, jeho význam měl označovat kinachu, zn. purpurová barva. Řecký výraz směr východu slunce. tohoto slova zní foinix, a tedy Kanaan Lewis , Ioan, britský antropolog, mezi jeho znamená totéž co Fénicie (Foiníkie). Území hlavní zaměření patří šamanismus, Kanaanu obývalo mnoho národů, mezi čarodějnictví a islám, u tradičních společ nejvýznamnější se řadí Foiničané a ností, zejména pak v Somálsku. Izraelité.
161 Lýdové, sídlili v západní Anatólii od 12. st. pohyb souvisel s přesuny indoevropských př. n. l., v 6. st. byla jejich říše připojena k kmenů ze severozápadního Středomoří. Persii. Sídelním městem byly Sardy. Radikálně změnily situaci ve východním Lykové, první zmínky se objevují ve 14. st. Středomoří a v Malé Asii. Vyvrátily př. n. l., vytvořili mnoho městských států. V chetitskou říši a Ugarit. Některé se usadily pozdější době byli podmaněni Peršany a v Palestině a v Malé Asii. poté Alexandrem Makedonským. Muhammad, (570 – 632), zakladatel a první organizátor islámu, jho učení je M obsaženo v Koránu. Muslimy je máry, pohřební nosítka. Muhammad pokládán za proroka a jeho Médové, první zmínky o Médech se hrob s stal poutním místem. objevují v 9. st. př. n. l., jejich původ sahá k Nairi, národ obývající území kolem jezera euroasijským stepím. Okolní národy je Van (východní Anatolie) od 13. do 10. st. označovali též jako Kuti nebo Kutu. Ve 2. př. n. l. pol. 7. st. je založena Médská říše, která zaniká na přelomu let 550 a 549 př. n. l. Je N nahrazena Perskou říší. nebe, v mytologických a náboženských Mezopotámie, (pův. význam slova „země představách je to místo, kde přebývá Bůh a mezi řekami“ neboli „Meziříčí“), se andělé, je to konečné místo spravedlivých, rozkládala mezi středním tokem řek Eufrat kam se jejich duše odeberou po smrti, kde a Tigris, v širším slova smyslu to bylo mohou přebývat v blízkosti Boha. území obklopující větší část toku těchto Nový zákon, obsahuje 27 kanonizovaných dvou řek. Byla součástí tzv. úrodného knih, tvoří část křesťanské bible. Vznikl půlměsíce, tj. území zahrnujícího dnešní v prvních dvou stoletích našeho letopočtu. Irák, Sýrii, Libanon, Izrael, Jordánsko a Nový zákon tvoří čtyři evangelia: Matouš, Egypt. Severovýchodní Mezopotámie byla Marek, Lukáš a Jan; apoštolské listy a osídlena již před 100 000 lety, v pol. 4. tis. Zjevení Janovo neboli Apokalypsa. př. n. l. pronikli do jižní Mezopotámie Sumerové, nesemitská skupina P obyvatelstva. pársismus, viz. zoroastrismus mořské národy, označení kmenů, které ve peklo, lat. i nfernum, je to místo určené pro 12. st. př. n. l. ohrožovaly Egypt. Jejich duše těch, kteří se za života oddali zlu a
162 zavrhli Boha. Je to místo i pro padlé anděli, poslední soud, v křesťanství a islámu při kteří s postavili Bohu. příchodu konce světa nastane boží soud nad Pelištejci, přicházejí z egejské oblasti v 1. živými a mrtvými. Spravedliví budou pol. 12. st. př. n. l., patřili k tzv. mořským odměněni věčným pobytem v ráji, hříšníci národům. Usadili se v oblasti dnešní Gazy budou odsouzeni k věčnému zatracení a vytvořili pět městských knížectví či v pekle. království: Gaza, Aškalon, Ašdod, Gath a Ekron. Egypťané je nazývali jménem R Peleset nebo prst. V 8. st. př. n. l. se dostali ráj, místo blaženosti, kde je hojnost pod nadvládu Babylónské říše a postupně pokrmů a člověk žije bez útrap blízkosti se vytratili z historie. boha. Pentateuch, synonymní s Tórou, označuje rakev, schránka (většinou dřevěná) pro pět knih Mojžíšových. mrtvé těla. Peršané, první zmínky pocházejí z 9. st. př. rituál, soubor činností předepsaných n. l., sami se nazývali Pársa. Jejich říše náboženstvím nebo společenskou tradicí. vzniká na přelomu let 550 a 549 př. n. l. a r. 331 př. n. l. je podrobena Alexandem S Makedonským. Sag gig, zn. „Černohlavý lid“, jméno, jímž podsvětí, bezútěšná podzemní říše se nazývali Sumerové. Byli bílé pleti, mrtvých, z níž se obvykle není možné černovlasý, menší zavalité postavy. navrátit. Vstup do podsvětí byl často spojen Charakterizovaly je velké oči, úzké rty a s posmrtným soudem. V mladších dlouhý nos. náboženstvích bylo podsvětí nahrazeno sarkofág, rakev s víkem z mramoru nebo představou pekla. jiného tvrdého materiálu, zdobená reliéfy, pohřeb, rituál loučení s mrtvými uložením plastikou nebo malbou. ostatků do země nebo zpopelněním. Sefardi, označení židů obývajících Iberský pohřební ritus, zvyky a obřady spojené se poloostrov a jižní Francii, od konce 15. st. smrtí. Mají ochraňovat před návratem též severní Afriku a Osmanskou říši. Výraz mrtvého jako nepřítele, zpříjemnit pochází z biblického pojmenování zesnulému jeho další existenci a usnadnit Španělska. mu cestu na onen svět. še'ol, podsvětí.
163 smrt, v tradičním pojetí znamená smrt ší'ité, muslimové, kteří za hlavu muslimské rozchod životního principu (duše) s tělem, obce uznávají pouze potomky chalífy Alího v materialistickém směru je definitivním ibn Abí Táliba. V učení uznávají sunnu, koncem fyzické i psychické stránky lidské korán a vlastní posvátnou tradici. bytosti. V lékařství je smrt zánikem organismu jako celku. T Starý zákon, křesťanský název pro Talmud, učení judaismu, rabínské texty, hebrejskou bibli. Skládá se z 24 knih. vedle Starého zákona je základním zdrojem Sumer, nejstarší stát světa (3000 př. n. l. judaismu. 2000 př. n. l.), jižní část Mezopotámie. Tóra, označení pro pět knih Mojžíšových, Jejich obyvatelstvo tvořili Sumerové, též nazývaných Pentateuch. jejichž původ je doposud nejasný. Jistý je tryzna, slavnost na počest zemřelých, jen jejich nesemitský původ; na rozdíl od smuteční vzpomínkový akt. všech ostatních pozdějších obyvatel tumulus, kopec země a kamenů navršený Mezopotámie. Ze stejné doby pocházejí i nad pohřebištěm. nejstarší písemné památky, Sumerové vynalezli kalendář o 12 měsících, U šedesátkovou a desítkovou číselnou Urartejci, se v historii objevuje ve 13. st. soustavu, vůz s koly, využívali obloukové př. n. l. Sami sebe nazývali Biainili, jméno klenutí a propracovaný systém zavlažování. Urartu pochází z akkadského slova pro horu sunnité, muslimové, kteří jsou stoupenci Ararat. Království Urartejců nejspíš vzniklo ortodoxní islámské nauky, která je založena splynutím urartejských kmenů, národa na koránu a tradici (tzv. sunna). Naprostá Nairy a několika churritských kmenů. většina muslimů jsou sunnité. Při určování Roku 585 př. n. l. je Urartu zničeno Médy. hlavy všech muslimů se opírají o souhlas celé islámské obce. V věž mlčení, kruhová pohřební věž Š používaná vyznavači zoroastrismu a šaháda, vyznání víry islámu: „Není žádný pársismu. Její střecha je rozdělena ve tři bůh mimo Boha a Muhammad je posel soustředné kruhy, kam jsou umístěna těla Boží.“ Po jejím vyslovení v arabštině se mrtvých a ponechána počasí a dravým člověk stává muslimem. ptákům. Vybělené kosti se posbírají a uloží
164 se do nádob. Věž bývá vysoká asi 10 Z metrů. Zarathuštra, působil na přelomu 7. a 6. st. př. n. l., někteří badatelé jej řadí již do 8. st. W Vytvořil náboženství na jedné straně Woolley, Charles Leonard (17. 4. 1880 – monoteistické a na druhé dualistické, kde 20. 2. 1960), britský archeolog, jeden ze proti sobě stojí bytosti dobra a zla. zakladatelů moderní archeologie. Roku zoroastrismus, náboženství vzniklé ve 1922 jmenován vedoucím společné starověkém Íránu v 7. a 6. st. př. n. l. Za expedice londýnského Britského muzea a zakladatele je považován Zarathuštra Univerzitního muzea pensylvánské (Zoroaster). Učení vychází z mazdaismu a univerzity ve Filadelfii do dále rozvádí učení o boji dobra a zla, světla jihomezopotámského Uru. Jeho výzkumy a temnoty, života a smrti. Učení mezi léty 1922 – 1934 odhalily dějiny zoroastrismu je sepsáno v Avstě. V města od obejdského do perského období. současné době je náboženství nazýváno pársismem. Seznam bohů: Bohové Mezopotámie: dělila se svým manželem, bohem An, sumer. bůh nebes Nergalem. Anunnaki, bohové podsvětí, soudili duše galla, gallú, démon, jenž v noci opouštěl mrtvých podsvětí a toulal se mezi lidmi. Zabíjel ty, Aššur, akkad. nejvyšší bůh kteří mu přišli do cesty. Bélet séri, akkad. písařka, jež Geštinanna, sumer. písařka v podsvětí, zaznamenávala jména zemřelých. zaznamenávala a kontrolovala jména Enki, sumer. bůh vod, později též bůh zemřelých řemesel a moudrosti gidim, démonické bytosti, v něž se změnily Enlil, sumer. ochránce zemědělců, později duše zemřelých, které nedostaly náležité vládce bohů a přední bojovník obětní dary. Vystupovaly na povrch a braly Ereškigal, sumer. i akkad. bohyně, „paní lidem vše, co potřebovaly. velké země“, vládkyně podsvětí, od Inanna, sumer. patronka lásky a plodnosti, starobabylonského období se o svou vládu Venuše Ištara, akkad. bohyně lásky, Jitřenka
165 Marduk, amoritský nejvyšší bůh, Sín, bůh měsíce představoval jarní a polední slunce, pán veškerého života Nanna, sumer. bůh měsíce Foiničané: namtar, sumer. „to, co je odříznuto, Adónis, svou smrtí a znovuzrozením odděleno“, akka. šímtu „to, co je stanoveno, představoval vegetační cyklus určeno“. Osud, jenž byl určen v době Anát, Aštart, Baalova družka, bohyně narození. Nemohl být změněn, neboť byl lásky předen sepsán na tabulkách spravovaných Baal, bůh plodnosti a vegetace bohem Enlilem. Namtar též sloužil jako El, Tor I'l, otec bohů a lidí, pán nad posel Ereškigal, lidem oznamoval konec životem a smrtí života. Ešmun, podsvětní bůh, léčitel Nergal, akkad. bůh podsvětí, syn boha Horon, Choron, bůh smrti Enlila a bohyně Ninlily bůh smrtícího Melkart, bůh Tyru, spojován s mořem a žhavého slunce, působil požáry, horečky, plavbou nákazy a morové rány. Mót, syn Ela, bůh smrti a vládce v podsvětí Ningizzida, strážce trůnu v podsvětí, hlídal refajim, duchové zbožštělých vládců zločince a zlé démony, kteří na zemi rapiuma, duchové vládců, válečníků a působili nemoci. mrtvých hrdinů, léčili a chránili živé, Sín, akkad . bůh měsíce poskytovali odpovědi ve věštírnách Šamaš, akkad. bůh slunce Rešef, bůh smrti uctívaný převážně v šímtu , viz. namtar Byblu, zosobnění ohně a jeho plamene, stál Utu, sumer. bůh slunce u brány podsvětí Šapš, bohyně slunce Amorejci: Yamm, bůh moře, též soudce mrtvých Amurru, azýván belu sadi nebo bel sade , zn. „pán hor“, nebo dur hur sag ga sikil a Hebrejci/Izraelité: ke , zn. „Ten, kdo přebývá v průzračných Aštarte, horách“, a kur za gan ti la , zn. „kdo obývá Jahve, ochranný bůh stát dobytka, později zářící hory“, pastýř, měl též rysy boha jediný bůh, kterého Izraelité uctívali, jeho bouře jméno nesmí být vysloveno a nesmí být Asaratum, jeho družka výtvarně zobrazován.
166 Šalem, bůh štěstí namtar, osud, vezír v podsvětí, sumerského původu Sauška, sestra Tešupa, nazývaná Ištar Árjové: Šarruma, syn Tešupa Ahriman, Angro Mainju, ztělesňoval zlo, Taru, bůh bouře klam a lži Tešup, bůh bouře churritského původu Ahura Mazda, Spenta Mainju, moudrý, Tlipinu, bůh vegetace spravedlivý a vševědoucí bůh, řídil veškeré Urshanabi, převozník přes podsvětní řeku dění a bojoval proti nepříznivým přírodním Vurušemu, bohyně slunce z Arinny silám, byl zobrazován na vznášejícím se slunečním kotouči Frygové: Sóšjamové, tři smrtelní synové Zarathuštry. Kybelé, bohyně plodnosti, Velká matka, V intervalu tisíce let přicházejí na zemi a Matka bohů objeví se i v den posledního soudu. Mater, mateřská bohyně, byla nejspíš Váj, duchovní bytost, která doprovázela předobrazem bohyně Kybelé duši mrtvého na cestě do podsvětí. Men, bůh měsíce, vládce podsvětí Sabazios, bůh nebes, otec bohů Chetité: Allani, churritského původu, bohyně Lykové: podsvětí mi mahanahi, matka bohů, později Gulsy, Gulasy, bohyně osudu, nazývané identifikována s řeckou Léto „písařky“ nebo „sudičky“, určovaly osud a Maliya, bohyně identifikována s řeckou rozdělovali dobro a zlo, život a smrt. Athénou Chepat, bohyně slunce churrit. původu Trqqas, bůh bouře, v pozdější době Inara, dcera boha bouře, bohyně divoké identifikován s řeckým bohem Diem zvěře karviles sirules, soudci v podsvětí, Churrité: Lelvani, pán života a smrti, vůdce Hutena, bohyně osudu, určovaly lidský podsvětních bohyní, později byl s nimi osud, jeho život a smrt postupně ztotožňován Chepat, družka Tešupa, bohyně slunce Mezulla, dcera boha bouře Kumarbi, otec Tešupa
167 Kušuh, bůh měsíce, býval zobrazován společně se Šimegim Nergal, bůh podsvětí, mezopotámského Pelištejci: původu Aštarot, Sauška, bohyně lásky Baal Zebul, bůh převzatý z Kanaanského Šimegi, bůh slunce, býval zobrazován panteonu, Izraelity přetvořený na společně s Kušuhem Belzebuba Tešup, bůh počasí Dagon, Dagan, hlavní bůh, pocházející z Ugaitu Urartejci: Ptgyh, Ptnyh, bohyně z egejské oblasti, aralézové, lidské bytosti se psí hlavou nebo kde byla uctívána pod jménem Potnia, paní psi, kteří měli schopnost oživit mrtvé zvěře Chaldi, nejvyšší bůh, v jeho jméně šel král do války a modlil se u něj za vítězství Elamité: Spandarament, Sandaramet, bohyně Humban, druh Pinenkir, vládce vzduchu podsvětí Inšušinak, ochránce Sús a krále, strážce Šivini, bůh slunce smluv, bůh podsvětí a soudce mrtvých Tejšeba , bůh hromu a blesku, Ishme karab, soudce mrtvých, „Ten, kdo pravděpodobně obměna churritského boha plní přání“ Tešupa Lagamar, soudce mrtvých, „Bez slitování“ Tir, bůh věšteb a snů, v podsvětí spisoval Nahhunte, bůh slunce, strážce smluv jména zesnulých a provázel duše do Napir, bůh měsíce podsvětí Niarzina, bohyně vítězství, Venuše Vahagn, bůh odvahy, blesku, hromu a Pinenkir, bohyně lásky a sexuálního slunce a později byl ztotožněn s řeckým života, později i mateřská bohyně Héraklem, jeho původ lze nalézt v Avestě Simut, bůh Elamu
168 13. Rejstřík A hrob 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 33, Ahriman 53, 57, 58, 115, 116, 119 34, 38, 46, 47, 48, 55, 56, 61, 65, 66, 68, Ahura Mazda 53, 59, 115, 116, 120 72, 73, 75, 76, 78, 81, 84, 85, 86, 88, 89, Akkad 14, 26, 84, 90, 91, 94 92, 93, 99, 100, 113 Alláh 95, 96, 97, 101 hrobka 33, 39, 56, 72, 75, 76, 77, 78, 84, Allani 63, 64, 65 85, 92, 93, 99 Amorejci 14, 31, 32, 33, 34 Aramejci 15, 31, 44, 60, 87, 90 CH Árjové 52, 58, 84 Chattušaš 60, 62, 67, 71 Asýrie 14, 15, 37, 39, 44, 54, 66, 67, 68, 71, Chaldejci 15 79, 80, 82, 83, 88, 91 Chetité 39, 59, 61, 62, 63, 66, 67, 71, 79, Avesta 52, 53, 84, 116, 118 80, 92 Churrité 15, 32, 52, 59, 60, 79, 80, 81, 82, B 84 Babylonie 13, 14, 15, 31, 37, 44, 54, 59, 66, 79, 80, 83, 88, 90, 91 I baháismus 95, 115, 120, 121, 122, 123 islám 95, 96, 120 Bible 32, 36, 44, 49, 50, 60, 88, 111 J D Jahve 44, 49, 51, 102, 109 démon 25, 26, 29, 58, 97, 117, 118, 119 judaismus 95, 96, 102, 103, 110 duše 18, 20, 25, 28, 29, 41, 43, 50, 55, 57, 58, 59, 63, 64, 65, 66, 67, 87, 97, 98, 100, K 101, 102, 104, 107, 108, 109, 110, 114, Kassité 15, 32, 90, 91 115, 117, 118, 119, 121, 122, 123 Korán 95, 96, 99, 101 kremace 17, 38, 45, 61, 62, 63, 64, 72, 80, E 88, 98, 114 Elamité 13, 14, 80, 84, 90, 91, 92, 93 křesťanství 95, 96, 97, 98, 101, 102, 110, Ereškigal 28, 65 111, 114 F L Foiničané 36, 37, 38, 39, 40, 41, 43, 44, 45, Lelwani 65, 66, 81 49, 54 Lýdové 54, 67, 68, 71, 74, 83 Frýgie 67, 71, 72, 78 Lykové 54, 74, 76, 78 G M Gordion 61, 70, 71, 72 Mari 31, 41 Gutejci 14, 90 Médové 16, 52, 53, 54, 68, 71, 83, 115 Mezopotámie 13, 18, 24, 27, 28, 29, 31, 32, H 33, 41, 43, 49, 50, 51, 52, 60, 65, 79, 90, Hebrejci 36, 37, 43, 44, 45, 48, 49, 50, 87 92, 94 hostina 20, 41, 49, 64, 77, 113 Mitanni 15, 59, 79, 80, 82, 92
169 mohyla 68, 69, 70, 72, 73 S N Sardy 67, 69, 70 nekromantie 28, 51 sarkofág 18, 19, 68, 69, 76, 78, 85, 89 Nergal 26, 28, 80, 81, 94 Semité 14, 31, 36, 88 smrt 16, 41, 42, 45, 49, 50, 51, 56, 58, 65, O 86, 91, 95, 97, 98, 101, 104, 105, 108, 109, osud 26, 28, 58, 66, 81, 104, 115 114, 115, 116, 117, 118, 119, 122, 123 soud 26, 41, 96, 100, 110, 114, 115 P Sumer 13, 33 pársismus 95, 115, 116, 118 Súsy 90, 91, 92, 94 peklo 101, 102, 109, 114, 115, 122 Pelištejci 40, 43, 87, 88, 89 Š Peršané 16, 37, 44, 52, 54, 55, 57, 68, 74, še’ol 50, 109 91, 115 podsvětí 16, 19, 21, 25, 26, 27, 28, 29, 41, U 42, 49, 50, 57, 64, 66, 72, 80, 81, 87, 91, Urartu 54, 71, 78, 80, 82, 83, 86 94, 109 pohřeb 18, 34, 38, 45, 61, 68, 75, 80, 84, V 88, 91, 97, 104, 113, 117, 121 věž mlčení 117, 118 pohřební výbava 17, 19, 34, 41, 48, 85 předkové 19, 20, 21, 41, 43, 44, 51, 52, 55, W 62, 66, 67, 78, 81, 93 Woolley, Leonard 21, 22, 23, 43 R Z ráj 99, 101, 102, 104 Zarathuštra 52, 53, 57, 58, 59, 116, 119, rakev 18, 19, 39, 40, 41, 48, 73, 84, 86, 88, 120 91, 93, 98, 105, 106, 113, 121 zoroastrismus 52, 53, 56, 57, 95, 115, 117
170 14. Použitá literatura Ariés, Philippe (2000): Dějiny smrti I. Praha: Argo. Avdijev, V. I. (1955): Dějiny starověkého východu. Praha: Státní nakladatelství politické literatury. Bahn, Paul G. (1997): Hroby, hrobky a mumie. Praha: Argo. Bič, Miloš (1979): Stopami dávných věků: Mezi Nilem a Tigridem. Praha: Vyšehrad. Birx, James H. (2006): Encyclopedia of Anthropology. Londýn: Sage Publications. Black, Jeremy – Green, Anthony (1999): Bohové, démony a symboly starověké Mezopotámie. Praha: Volvox Globator. Boren, Henry Charles (1976): The Ancient World: An Historical Perspective. New Jersey: Prentice Hall. Bottéro, Jean (2005): Nejstarší náboženství: Mezopotámie. Praha: Academia. Budge, E. A. Wallis (1921): The Babylonian legends of the Creation and the Fight between Bel and the Dragon. Londýn: Britské muzeum. Burenhalt, Göran (2006): Velké civilizace – Kultura a společnost starověku. Praha: Argo. Burian, Jan – Oliva, Pavel (1984): Civilizace starověkého středomoří. Praha: Svoboda. Černý, Pavel (1990): Asie 1985 a náboženství. Praha: Horizont. Ďjakov, V. N. – Kovaljov, S. I. (1963): Dějiny starověku. Praha: Nakladatelství politické literatury. Dany, A. H. Mohen, J. P. (1996): History of Humanity, vol. 2. Londýn: Routledge. Davies, Douglas J. (2007): Stručné dějiny smrti. Praha: Volvox Globator. Eliade, Mircea – Culianu, Ioan P. (2001): Slovník náboženství. Praha: Argo. Fishbane, Michael. A. (1996): Judaismu: Zjevení a tradice. Praha: Prostor. Frye, Richard N. (1980): The history of ancient Iran. Mnichov: C.H.Beck. Gennep, Arnold van (1997): Přechodové rituály: Systematické studium rituálů. Praha: Nakladatelství lidové noviny. Glassner, Jean Jacques (2004): Mezopotámie. Praha: Nakladatelství lidové noviny. Granqvist, Hilma (1965): Muslim death and burial: Arab customs and traditions studied in a village in Jordan. Helsinki: Helsingsfort.
171 Grün, Anselm (1997): Smrt v životě člověka. Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří. Gurney, O.R. (1976): The Hitties. Harmondsworth: Penguin Books. Harden, Donald (1962): The Phoenicians . London: Thames and Hudson. Heller, Jan (1988): Starověká náboženství – náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Praha: Kalich. Herrmann, Joachim – Zücher, Erik (1996): History of Humanity: Scientific and cultural development. Vol. 3. Unesco. Horyna, Břetislav – Pavlincová, Helena (2003): Judaismu, Křesťanství, Islám. Olomouc: Nakl. Olomouc. Hrozný, Bedřich (1949): Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty. Praha: Melantrich. Hruška, Blahoslav (1995): Kultovní život starého Sumeru. Praha: Orientální ústav AV ČR. Hrych, Ervin (2000): Velká kniha Bohů a bájných hrdinů. Praha: Regia. Huf, Hans Christian (2007): Nejmocnější říše světa. Frýdek Místek: Alpress. Chahin, M. (2001): The Kingdom of Armenia. A history. Curzon Press. Johnson, Paul (2003): Dějiny civilizací svaté země. Brno: Barrister a Principál. Jordan, Michael (1997): Encyklopedie bohů. Praha: Volvox Globator. Každan, A. P. (1971): Náboženství a ateismus ve starověku. Praha: Orbis. Keen, Michael (2003): Světová náboženství. Praha: Euromedia Group – Knižní klub. Kienitz, Friedrich Karl (1991): Národy ve stínu: Soupeři Řeků a Římanů v letech 1200 – 200 př. n. l. Praha: Odeon. Kirste, Reinhard – Schultze, Herbert – Tworuschka, Udo (2002): Svátky světových náboženství. Praha: Vyšehrad. Klíma, Josef (1976): Lidé Mezopotámie. Praha: Orbis. Klíma, Josef (1963): Společnost a kultura starověké Mezopotámie. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd. Klíma, Otakar (1977): Sláva a pád starého Íránu. Praha: Orbis. Klíma, Otakar (1964): Zarathuštra. Praha: Orbis. Knotková Čapková, Blanka (2004): Základy asijských náboženství I. Praha: Karolinum. König, Franz (1994): Lexikon náboženství. Praha: Victoria Publishing. Kosáková, Eva a kol. (2004): Slovník judaik. Praha: Židovské muzeum v Praze. Kotalík, František (1955): Ras Šamra – Ugarit. Praha: Ústřední církevní nakladatelství.
172 Kováč, Milan – Kovács, Attila – Podolinská, Tatiana (2005): Cesty na druhý svet: Smrť a posmrtný život v náboženstvách sveta. Bratislava: Chronos. Kramer, Samuel Noah (1977): Mytologie starověku. Praha: Orbis. Krejčí, Jaroslav (1993): Civilizace Asie a Blízkého východu. Praha: Karolinum. Kubalík, Josef (1988): Dějiny náboženství. Praha: Ústřední církevní nakladatelství. Küng, Hans (2006): Po stopách světových náboženství. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Kuhrt, Amélie (1995): The ancient Near East I. Londýn: Routledge. Leick, Gwendolyn (1991): A Dictionary of Ancient Near Eastern Mythology. Londýn: Routledge. Léon Dufour, Xavier (2003): Slovník biblické teologie. Praha: Academia. Lyczkowska, Krystyna – Szarzynska, Krystyna (1981): Mitologia Mezopotamii. Warszawa: Wydawnictwa Artystyczne i Filmowe. Marková Dagmar (1996): Sikhismus, džinismus, pársismus. Ostrava: Atelier Milata. Marxová, Helma (2002): Svět mýtů. Praha: Volvox Globator. Moscati, Sabatino (1975): Foiničané. Praha: Orbis. Moscati, Sabatino (1969): Staré semitské civilizace. Praha: Odeon. Newman, Ja'akov – Sivan, Gavri'el (1998): Judaismus od A do Z. Praha: Sefer. Obuchová, L´ubica (2001): Svět živých a svět mrtvých. Praha: Česká orientalistická společnost. Patridge, Christopher (2006): Lexikon světových náboženství. Praha: Slovart. Polášek, František (2002): Východní křesťanské církve. Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o. Prosecký, Jiří (2003): Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu. Praha: Libri. Prosecký, Jiří (1999): Encyklopedie starověkého Předního východu. Praha: Libri. Ringgren, Helmer (1987): Die Religionen des Alten Orients. Berlín: Evangelische Verlagsanstalt. Roaf, Michael (1998): Svět staré Mezopotámie a starověkého Blízkého východu. Praha: Knižní klub, Balios. Salvini,Mirjo (1995): Geschichte und Kultur der Urartäer. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft.
173 Sasson, Jack M. (1995): Civilizations of the ancient Near East II., III. New York: Simon and Schuster Macmillan. Senyak, Zhenya (2005): Hebrejská kniha mrtvých. Praha: Eminent. Schubert, Kurt (1994): Židovské náboženství v proměnách věků. Praha: Vyšehrad. Sígl, Miroslav (2006): Co víme o smrti. Praha: Epocha. Siliotti, Alberto (2001): Příbytky věčnosti. Dobřejovice: Rebo Production. Součková, Jana (1979): Starověký Přední východ. Praha: Mladá fronta. Steindl, Rudolf (1987): Kontinuita života: Vztah života a smrti od starověku po současnost. Praha: Mladá fronta. Stormová, Rachel (2000): Encyklopedie východní mytologie. Dobřejovice: Rebo Productions. The Cambridge Ancient History vol.1, part.2. (1980). Cambridge: Cambridge University Press. Turček Josef a kol. (1963): Světové dějiny státu a práva. Praha : Orbis. Vlček, Emanuel (1989): Dějiny pravěku a starověku I. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Werner, Helmut (2003): Islámská kniha mrtvých. Praha: Pragma. Zamarovský, Vojtěch (1964): Za tajemstvím říše Chetitů. Praha: Mladá fronta. Žilka, F. (1924): Dějiny světových náboženství. Praha: Státní nakladatelství. Internetové zdroje: http://www.religionistika.net http://cs.wikipedia.org http://en.wikipedia.org http://dejepis.info http://www.iencyklopedie.cz/aramejci/ http://www.palmyratour.cz/syrie/historie.htm http://libanonsky.klub.sweb.cz http://www.fravahr.org http://www.cojeco.cz http://www.iranchamber.com
174 http://www.museum.upenn.edu/new/research/Exp_Rese_Disc/Mediterranean/gordion.shtm l http://gis.zcu.cz/studium/dbg2./Materiály/ch10s08.html http://www.jewishencyclopedia.com http://www.safnet.com/bahai/comp.burial.html http://www.bahai.cz http://www.bahai.sk http://www.bahai.us http://reference.bahai.org/en/t/b/KA/ka 14.html http://carefuneral.com/religious_customs.html http://phoenicia.org/amorites.html http://www.armenian history.com/Armenian_mythology.htm http://www.angelfire.com/nt/Gilgamesh/hurrian.html http://home.comcast.net/~chris.s/canaanite faq.html#A2B http://www.maravot.com/Phrygian4.html http://faculty.biu.ac.il/~maeira/The%20Philistines/The%20Philistines/Philistines.html http://www.cais soas.com/cais/Animals/dog_zoroastrian.htm http://www.alsirat.com/deathlore/deathgods/ http://www.lycianturkey.com/index.htm http://leilan.yale.edu/ http://urkesh.org/ http://www.tacentral.com/erebuni/nairi.asp http://www.allaboutturkey.com/frig.htm http://www.ancientanatolia.com/ http://www.livius.org/a/turkey/bintepe/bintepe.html http://cat.une.edu.au/page/central%20lydia http://www.pantheon.org/ http://www.crystalinks.com/amorites.html http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9904E5DE133DF930A35753C1A9669C8 B63 http://www.tau.ac.il/humanities/archaeology/projects/proj_past_silwan.html http://www.bibelwissenschaft.de
175 http://www.qatna.org
176