Masarykova univerzita

Pedagogická fakulta

Katedra historie

RIGORÓZNÍ PRÁCE

Brno 2010 Jana Stejskalíková

Masarykova univerzita

Pedagogická fakulta

Katedra historie

Náměty k vyuţití aktivizujících výukových metod při výuce regionálních dějin ve školách

mikroregionu Boskovicka

Rigorózní práce

Brno 2010

Vypracovala: Mgr. Jana Stejskalíková

Čestné prohlášení:

Prohlašuji, ţe jsem rigorózní práci zpracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne ………… ......

OBSAH AUTOREFERÁT RIGORÓZNÍ PRÁCE ...... 6 RESUMÉ ...... 9 ÚVOD ...... 10 I. TEORETICKÁ ČÁST ...... 15 1. MIKROREGION BOSKOVICKO ...... 15 1. 1. Historický vývoj mikroregionu ...... 15 1. 2. Pamětihodnosti...... 58 1. 2. 1. Hrad ...... 58 1. 2. 2. Zámek Boskovice ...... 60 1. 2. 3. Ţidovská čtvrť Boskovice...... 63 1. 2. 4. Muzeum Boskovicka ...... 71 1. 2. 5. Muzeum lidových tradic v Kořenci ...... 71 1. 2. 6. Větrný mlýn v Kořenci ...... 73 1. 2. 7. Přírodní park Řehořkovo Kořenecko ...... 76 1. 3. Významné osobnosti ...... 82 1. 3. 1. Jiří Pelikán ...... 82 1. 3. 2. Otakar Kubín ...... 86 1. 3. 3. František Řehořek ...... 91 1. 4. Folklór...... 98 1. 4. 1. Ţivot na vesnici ...... 99 1. 4. 2. Udrţování lidové tradice ...... 103 1. 4. 3. Horácký kroj ...... 106 1. 4. 4. Nářečí na Boskovicku ...... 110 2. AKTIVIZUJÍCÍ VÝUKOVÉ METODY (A FORMY PRÁCE ŢÁKŮ) ...... 112 2. 1. Metody heuristické, řešení problémů ...... 118 2. 2. Situační ( případové) metody ...... 121 2. 3. Inscenační metody (metody hraní rolí) ...... 122 2. 4. Diskusní metody ...... 128 2. 5. Didaktické hry a soutěţe ...... 137 2. 6. Metody dramatické výchovy ...... 148 2. 7. Kritické myšlení ...... 151 2. 8. Projektová metoda (učení v projektech) ...... 157 2. 9. Organizační formy vyučování ...... 166 2. 9. 1. Skupinové vyučování ...... 168 2. 9. 2. Kooperativní vyučování ...... 172 2. 9. 3. Samostatná práce ţáků (popř. domácí učební práce ţáků) ...... 175

2. 9. 4. Exkurze (učení v praxi) ...... 177 II. PRAKTICKÁ ČÁST ...... 181 3. VYUŢITÍ NÁMĚTŮ V PRAXI ZÁKLADNÍCH ŠKOL ...... 181 3. 1. 6. - 9. ročník ...... 184 3. 2. 6. ročník ...... 194 3. 3. 7. ročník ...... 197 3. 4. 8. ročník ...... 199 3. 5. 9. ročník ...... 202 ZÁVĚR ...... 205 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY ...... 208 A) Seznam pramenů ...... 208 a) archivní prameny ...... 208 b) tištěné prameny ...... 209 c) časopisy ...... 210 f) vzpomínky pamětníků ...... 211 B) Seznam literatury ...... 211 C) Elektronické zdroje ...... 220 SEZNAM PŘÍLOH ...... 221 A) Textové přílohy ...... 221 B) Obrazové přílohy ...... 221 C) Pracovní listy ...... 222 6

AUTOREFERÁT RIGORÓZNÍ PRÁCE

Práce se snaţí obsáhnout stručný historický přehled vývoje jednotlivých obcí mikroregionu a města Boskovice, dále zmapovat nejvýznamnější historické památky, folklór a osobnosti mikroregionu a následné vyuţití těchto poznatků na příkladu výuky dějepisu na Základní škole Benešov, Základní škole Boskovice, Základní škole Knínice u Boskovic a Základní škole Ţďárná. Největší přínos práce lze spatřovat v doplnění nynější historicko-vlastivědné literatury o mikroregionu, které přináší neotřelé náměty vyuţitelné v praxi na druhém stupni místních základních škol. Téma práce bylo vybráno s ohledem na jeho aktuálnost. Otázka aktivity ţáků ve výuce je téma nosné, aktuální i nadčasové. Existuje řada studií na vysoké teoretické úrovni, které však učitelům v praxi mnoho neřeknou, protoţe učitelům spíše pomůţe teorie spojená s konkrétními příklady. V teoretické rovině se touto problematikou zabývá např. Skalková (1971), Maňák (1998). Naproti tomu např. Němec (2004) a Petty (1996) se snaţí ve svých publikacích obsáhnout rovnoměrně obě sloţky. Konkrétně vyuţíváním aktivizujících výukových metod v dějepise se věnuje Dominová (2008) a Kašpárková (1997, 1999). Na tomto místě ještě povaţuji za nutné zmínit některé význačné české historiky a didaktiky dějepisu Beneše (1995), Čapka (1992) a Čorneje (1995), kteří se sice přímo nevěnují vyuţitím aktivizujících metod ve výuce dějepisu, ale významným způsobem obohacují naše poznání o zahraniční trendy výuky dějepisu, teorii a praxi didaktiky dějepisu ve světě i u nás atd. Publikací pojednávajících o aktivizujících výukových metodách existuje nepřeberné mnoţství staršího i novějšího data. Mezi starší publikace můţeme zařadit „Učebné metody“ vydané roku 1934 od Vrány, „Vyučovací metody“ z roku 1986 od Mojţíška. K autorům novějších prací patří Bratská (1992), Grecmanová, Urbanovská, Novotný (2000), Kotrba, Lacina (2007), Pecina, Zormanová (2009) a další. Jelikoţ se od učitelů vyţaduje zvládnutí aktivizujících metod tak, aby je mohli tvořivě uplatnit ve výuce, práce se věnuje problematice aktivizujících výukových metod nejen z hlediska teoretického, ale i praktického. Teoretická část práce pojednávající o aktivizujících metodách byla především zaměřena na ty postupy, které mohou být uţitečné ve výuce na základních školách 7 mikroregionu Boskovicko. Aby však kapitola nepostrádala komplexnost, byly v ní zahrnuty i metody, které v praktické části práce nebyly vyuţity. Práce svým zaměřením a obsahem tedy splňuje výše uvedené poţadavky smysluplného vyuţití v praxi základních škol mikroregionu Boskovicko. Konkrétní náměty uplatnitelné v praxi jsou obsaţeny nejen v praktické části práce, ale také v přílohách, kde nalezneme pracovní listy. Hlavní cíl práce lze tedy spatřit v jejím metodicko-didaktickém vyuţití na školách v tomto mikroregionu. Dílčí cíl práce spočívá ve shrnutí dosavadních poznatků o historii mikroregionu Boskovicko a jejího souvislého vylíčení od nejstarších dob po současnost. Dále v doplnění a zpřesnění dosavadních znalostí o místních pamětihodnostech a osvětlení některých údajů týkající se významných osobností mikroregionu. Na základě komparační práce s prameny i dostupnou literaturou byla vytvořena práce, poskytující souhrnný přehled o historii mikroregionu Boskovicko. V neposlední řadě by práce měla slouţit jako vstupní materiál pro další bádání k tomuto tématu. K historii Moravy se váţou práce jednak staršího data od B. Dudíka, R. Dvořáka a zejména pak dílo Hosáka a následně také Bartoše, Schulze a Trapla, které zachycuje novodobý historický místopis Moravy a Slezska 1848-1960. Ze současné literatury, věnující se této problematice, pak jmenujme alespoň autory jako V. Nekudu, J. Válku, J. Bartoše, M. Trapla, J. Libora, M. Wihodu, J. Janáka a další. Z odborných časopisů pojednávající o dějinách Moravy, připomeňme zejména ty, z kterých jsme v práci čerpali nejvíce, a to Vlastivědu moravskou a Vlastivědný věstník moravský. Při poznávání samotných dějin mikroregionu Boskovicko svou roli sehrál i vlastivědný krouţek v Boskovicích, který kolem sebe soustředil odborné pracovníky věnující se regionálním dějinám. Jeho členové (J. Jurek, A. Ferulík, J. Bránský) přispěli četnými studiemi k poznání mikroregionu Boskovicko. Historii mikroregionu se dále věnují i V. Přikryl, D. Stryjová a další. Vycházeli jsme jak z literatury o dějinách města Boskovic a okolních obcí, tak i z archivních pramenů. Nedostatek literatury Boskovicka spočívá v souhrnném zpracování pravěku či dějin Boskovic a jejich okolí. V literatuře a periodicích vydaných po druhé světové válce jako obecně všude, tak i pro tento region platí, ţe je třeba odlišovat ideologický pohled na problematiku od skutečných faktů. Historie a její interpretace více neţ jakákoliv oblast lidského 8 bádání podléhá interpretaci poplatné tomu, kdo drţí ve svých rukou moc, a tak se jeví objektivní pohled na novodobou historii jako velmi obtíţný. V souvislosti s otevřením expozice pravěku v boskovickém muzeu byl vydán roku 1986 „Pravěk Boskovické brázdy“. Publikace „Pravěk Malé Hané“ od Jaroslava Mackerleho, která vyšla v Jevíčku jiţ v roce 1948, dosud nebyla překonána. Publikace k dějinám Boskovic na tom nejsou o nic lépe. Za poslední ucelený přehled historie celého města a okolí můţeme povaţovat dílo Ladislava Hosáka ze třicátých let minulého století, které je ovšem zpracováno jen do roku 1848. Charakter historické sondy města a jeho ţivota představuje práce Jaroslava Bránského „Boskovice v proměnách času“. Dějiny Ţidů v Boskovicích přehledně zpracoval Jaroslav Bránský v publikaci „Ţidé v Boskovicích“, která vyšla v roce 1999. Souvislé vylíčení událostí druhé poloviny 19. a 20. století nám poskytuje kniha „Boskovice od pravěku do konce 20. století“. Literatura, týkající se mikroregionu Boskovicka, věnuje historii a vývoji celého regionu velkou pozornost, tudíţ ji povaţuji za velmi důleţitý a přínosný zdroj. Na základě této práce by mohl učitel vyuţít své tvořivosti a obohacovat základní učivo o regionální prvky, obsaţené v této práci a k zdůraznění významu regionálních dějin pro obohacení dějin celostátních. Krajové prvky práce se zpravidla váţí i k osobním znalostem a zkušenostem ţáků, pocházejících z tohoto mikroregionu; jsou proto názornější a ţákům bliţší. Jejich prostřednictvím se děti lépe seznámí se svým bydlištěm a jeho okolím. Téma práce vychází z konkrétního prostředí, místnímu ţákovi dobře známého. Regionální prvky obsaţené v práci by se tak mohly vyuţívat podle moţností v podstatě ve všech vyučovacích předmětech. Přestoţe byla práce především koncipována jako pomůcka ke školní výuce, doufejme, ţe si své příznivce najde mezi těmi, kteří se zajímají o minulost mikroregionu, ale i těmi, kterým se dostane do rukou.

9

RESUMÉ

Rigorózní práce se zabývá historií mikroregionu Boskovicko a následně jejím metodicko-didaktickým vyuţitím ve výuce dějepisu na druhém stupni místních základních škol. Mikroregion Boskovicko zahrnuje celkem 14 obcí a město Boskovice. Je součástí regionu Boskovicka a nachází se v okrese - asi 40 km severně od Brna. Po shromáţdění a studiu všech dostupných pramenů a literatury v příslušných archivech a knihovnách začala heuristická fáze práce. Zjištěné informace se podařilo zkompletovat a následně zpracovat tak, aby se daly vyuţít v praxi základních škol. Konečným výsledkem je práce, jejímţ hlavním posláním bylo nejen shrnutí dosavadních znalostí o mikroregionu Boskovicko, ale především zpracování tohoto regionálního materiálu k následnému uplatnění ve výuce.

SUMMARY

This rigorous thesis deals with the history of a small region Boskovicko and use of history teaching in the local primary schools. The small region of Boskovicko includes 14 villages and the town of Boskovice. This region is located in the southern region of the (an urban district Blansko) - approximately 40 km northern from the town Brno. I started the heuristic phase of the thesis after the collection of all the known sources and bibliography. I examined all the sources of literary and archival field in the appropriate archives and libraries. The discovered data were compared and consequently processed for their usage in the primary schools. The final result is the thesis with its main goal which did not lay only in the summary of all the known information about the small region of Boskovicko, but mainly in the processing of regional materials to be used in teaching.

10

ÚVOD

Po ověření si, zda existuje dostatečné mnoţství materiálu pro vypracování práce tohoto rozsahu, jsem se rozhodla zpracovat několik kapitol z historie mikroregionu Boskovicko a následně jejího metodicko-didaktického vyuţití v praxi Základní školy Benešov, Základní školy Boskovice, Základní škole Knínice u Boskovic a Základní škole Ţďárná v okresu Blansko. O volbě tématu práce rozhodovalo několik faktorů. Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla vypracovat práci, věnující se mikroregionu Boskovicko, byla skutečnost, ţe se jedná o mé rodiště. Narodila jsem se v Boskovicích, tudíţ je mi tento kraj velmi blízký. Neméně významnou roli hrál i fakt, ţe jsem se touto oblastí zabývala i ve své diplomové práci na téma Kapitoly z dějin obce Kořenec (s důrazem na období první republiky). Konečně uvědomění si významu regionální historie bylo také jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla pro zpracování tohoto tématu. Proč byly zvoleny právě aktivizující výukové metody? V současné době probíhajících školských reforem, je téma aktivizujících výukových metod více neţ aktuální. Dokladem potřebnosti rozpracování této ţivé problematiky v pedagogické praxi je uţ samotný fakt, ţe aktivizující metody jsou zahrnuty v poţadavcích pedagogického dokumentu Rámcového vzdělávacího programu (nejen pro základní školy), a to nejen v tendencích ve vzdělávání navozovaném a podporovaném RVP ZŠ, ale i v samotných cílech základního vzdělávání i klíčových kompetencích ţáka. Prvním krokem k vypracování práce bylo shromaţďování dostupných materiálů různých forem a jejich kritika, která byla při daném mnoţství a kvalitě dat nutná. Pramenná základna byla poměrně široká, tudíţ v závěru heuristiky bylo nashromáţděno velké mnoţství různorodého materiálu. Při líčení historických událostí je pouţita nejčastěji kombinace přímé a nepřímé metody. Dále jsou vyuţity metody indukce a dedukce, přičemţ zpravidla převaţuje deduktivní metoda. V práci jsou shrnuty dosavadní poznatky o historii tohoto mikroregionu, s vyuţitím odborné literatury, i poznatků získaných studiem archivních pramenů uloţených v Moravském zemském archivu v Brně, Státním okresním archivu v Blansku a jeho detašovaném pracovišti v Boskovicích, a v neposlední řadě i v 11 soukromém archivu Mare-czech (Kořenecký kraj – V. Přikryl) v Praze. Významným informačním zdrojem pro práci se staly obecní kroniky, dále vzpomínky pamětníků a údaje v periodickém tisku. I přesto, ţe literatura k historii mikroregionu není nijak zvlášť rozsáhlá, dala by se rozdělit na několik oddílů. Pro zkoumání historie obcí se staly nejdůleţitějším pramenem obecní kroniky uloţené buď na místních obecních úřadech, nebo na detašovaném pracovišti Státního okresního archivu Blansko v Boskovicích. Kroniky lze povaţovat za poměrně věrohodné, neboť autoři většinou čerpají z obecních záznamů, vlastních zápisků a vzpomínek. Pro samotné město Boskovice se jím pak stal přirozeně Archiv města Boskovic. Cennými pramennými zdroji jsou rovněţ literatura a periodika vydávaná přímo v regionu, věnující se dané problematice velmi podrobně. Pokud jde o periodika, můţeme zmínit: „Region Boskovicko“, „Regionální noviny Boskovicka“, „Vlastivěda Boskovska“, „Malá Haná“, apod. (zařadili bychom zde i zpravodaje jednotlivých obcí jako např. „Kořenecký zpravodaj“, „Farní zpravodaj Benešov“). Co se týče literatury, za nejpřínosnější můţeme povaţovat práce Bránského, Jurka a Ferulíka, kteří se celý svůj ţivot problematikou tohoto regionu zabývali. Ostatně důkazem toho jsou drobné publikace i značné mnoţství jejich článků, které jsou uvedeny v seznamu literatury. Záporem zmíněných literárních pramenů je přejímání vţdy ne zcela pravdivých a úplných informací. Je nutné je tedy ověřovat případně opravovat. Přesto je lze jiţ po zmíněné kritice povaţovat pro tuto práci za přínosné. Literatura k novodobé historii nejbliţšího regionu není příliš rozsáhlá. K dispozici jsou různé broţurky, popisující například konkrétní historickou událost. Na tomto místě můţeme zmínit práci Aloise Ferulíka „Selské boje na Drahanské vysočině v letech 1766 aţ 1769“. Pro práci byla pouţita i řada doplňkové literatury slovníkového a obecného charakteru. Můţeme jmenovat práci Jaroše „Slovník technických památek Blanenska“, Léblové, Tomeše a kol. „Československý bibliografický slovník“, Skutila „Místopisný slovník obcí okresu Blansko“, a v neposlední řadě „Pedagogický slovník“ kolektivu autorů Průchy, Mareše, Walterové. Nyní přejděme k samotnému členění práce. Jednotlivé kapitoly byly zařazeny s ohledem na vyuţitelnost ve výuce, tak i mnoţstvím materiálu, které 12 bylo moţné pouţít. Práce je rozdělena do dvou částí, a to teoretické a praktické. Teoretická část je dále členěna do dvou hlavní kapitol. Praktická část pak jiţ obsahuje pouze jednu kapitolu. Studie je doplněna textovými, obrazovými přílohami i pracovními listy. Právě pracovní listy, byť zařazené do příloh, tvoří svým charakterem nedílnou součást praktické části práce. V úvodní kapitole jsme povaţovali za nutné vytvořit stručný přehled historie města Boskovice a obcí jako zevrubný náhled do poměrů v mikroregionu. Pramenů z této doby je poměrně dostatek. V první podkapitole byl nastíněn historický vývoj mikroregionu. Mikroregion k sobě vţdy poutal pozornost svými přírodními, historickými i kulturními zajímavostmi. Nutno říci nejen svými přírodními krásami, ale především i bohatou minulostí, která je zde vylíčena. V této kapitole jsme čerpali především z prací uvedených výše a publikací, jiţ zmíněných v autoreferátu práce, dále pak z Kniese (1904) a Hosáka (1969). Ve druhé podkapitole jsme povaţovali za nutné zmínit se alespoň ve stručnosti o nejvýznamnějších stavebních památkách mikroregionu, které pamatují historii obcí i města Boskovice a budou ji připomínat i dalším generacím. Konkrétně se jedná o místní muzea, kořenecký větrný mlýn, boskovický hrad, zámek a ţidovskou čtvrť. V neposlední řadě jsme nemohli vynechat ani zmínku o přírodním parku Řehořkovo Kořenecko, který je lokalizován právě v mikroregionu Boskovicko. V této části práce jsme čerpali převáţně z publikací Buriana (1965), Vařeky (1967), Kiliánové, Sirovátky (1978), Berky (1979), Klenovského (1994), Reibla (2003), Haidlera, Mlatečka, Vítámváse (2003), Doubka (2005), Skořepy (2006) atd. Třetí podkapitola pamatuje na významné osobnosti mikroregionu, kteří svým výtvarným uměním proslavily tento kraj (Otakar Kubín a František Řehořek) nebo v minulosti napomohly k jeho zdárnému vývoji (Jiří Pelikán). Význačných osobností Boskovicka je poměrně mnoho, my jsme se však zaměřili pouze na výše zmiňované tři osobnosti. V této kapitole jsme vyuţili studií slovníkového charakteru od Churaně (1998), Mejstříka (2000), Göbla (2006) i katalogů Hercogové (1990), Květa (1996) a prací Siblíka (1980), Lamače (1988), Bindera (2003). Poslední, čtvrtá podkapitola, pojednává o místním folklóru. Domníváme se, ţe právě v dnešní uspěchané a moderní době je dobré připomenout pro nás 13 dnes jiţ vzdálený způsob ţivota venkovských lidí, kteří byli hrdi na kraj, ve kterém ţili a své zvyky si předávali z generace na generaci. Příbytky lidí, jejich kroje, nářečí a obyčeje – o tom všem by bylo moţné napsat samostatnou knihu. Pokusili jsme se alespoň zachytit to nejpodstatnější z tohoto svérázného folklóru, který je dodnes ţivý díky pořádání „Slavností písní a tanců v Kořenci“a místnímu muzeu, kde můţeme zhlédnout mj. lidové kroje i zemědělské náčiní, jeţ pouţívali naši předci. Inspiraci jsme nalezli především ve starších publikacích Mackerleho, Továrka, Vacové (1946), Jelíkové (1952), Vacové (1970), Melkuse, Švancarové (1983), Veselé (1989) apod. Věříme, ţe se nám podařilo i tuto stránku ţivota věcně, kriticky a bez nadsázky postihnout. V druhé kapitole jsme se snaţili vymezit základní pojmy, s kterými dále pracujeme v další kapitole. Tato kapitola je tudíţ věnována metodám a formám aktivní práce ţáků. Literatury, věnující se problematice aktivizujících výukových metod, je poměrně dostatek, např. Horák (1991), Jankovcová, Průcha, Koudela (1991) a další. Ke kaţdé z aktivizujících metod vyšly samostatné publikace, jmenujme proto alespoň některé z nich. Diskusním metodám se věnuje Palouš (1965), Kolář, Šikulová (2007), Gavora (2007). Hrou se zabývá Houška (1991), Hrkal, Hanuš (1998), Portmannová (2004), Zelinová (2007) Franc, Zounková, Martin (2007), Gottlieb, Klipcová (2007). Macková (1995) i Valenta (2008) se zase zaměřují na metody dramatické výchovy. Kritické myšlení rozebírá podrobně Kolláriková (1995) a Kohnová (1998), která se zaměřuje na vyuţití této metody přímo v dějepise. K projektové metodě přispívají Valenta (1993), Kašová (1995), Kubínová (2002), Kratochvílová (2006), Tomková, Kašová, Dvořáková (2009). Co se týče organizačních forem vyučování, připomeňme Solfronka (1991), Cedrychovou, Kreslovou, Raudenského (1992), Kasíkovou (1997, 2005). Závěrečná, třetí kapitola, řeší problematiku zavádění a realizace aktivizujících výukových metod do praxe. Zabývá se tedy metodicko- didaktickým vyuţití námětů ve výuce dějepisu na druhém stupni základních škol v mikroregionu, konkrétně na Základní škole Benešov, Základní škole Ţďárná, Základní škole Knínice u Boskovic a na Základní škole Boskovice. Na těchto školách byly pouţity tyto pracovní listy – Znáš svůj kraj, Erby a Hrad Boskovice, Rodokmen, Boskovští Ţidé, Ţidovský hřbitov v Boskovicích, Boskovické synagogy, Ulice Ţidovské čtvrti v Boskovicích a Ţidovské osídlení 14

Boskovic. Nejzdařilejší práce ţáků jsou k nalezení v přílohách. V hodinách dějepisu by podle mě neměly chybět ani regionální témata, a tak by se mohla jevit má práce v tomto smyslu jako uţitečná. „Protoţe nám není dovoleno dlouho ţít, zanechme něco, co bude svědectvím, ţe jsme ţili.“ Snad se to podařilo i mě prostřednictvím práce, kterou právě drţíte v ruce. Doufám, ţe vás nejen zaujme, ale i rozšíří dosavadní znalosti o mikroregionu Boskovicko. Nahlédněte nyní spolu se mnou do historie tohoto malebného kraje.

15

I. TEORETICKÁ ČÁST

1. MIKROREGION BOSKOVICKO

1. 1. Historický vývoj mikroregionu

Mikroregion spadá do Jihomoravského kraje1, přesněji do okresu Blansko a je součástí regionu Boskovicko spolu s dalšími mikroregiony (Kunštátsko- Lysicko, Letovicko, Malá Haná, Olešnicko, Svitava). Mikroregion Boskovicko zaujímá východní část regionu Boskovicka a tvoří jej město Boskovice a 14 obcí:  Benešov   Knínice  Kořenec   Ludíkov  Okrouhlá  Sudice  Suchý  Újezd u Boskovic   Váţany   Ţďárná

Obce mikroregionu leţí v podhůří, ale i na kopcích Drahanské vrchoviny, a v Boskovické brázdě. Výšková rozmanitost je proto různá – od 300 m n. m. na toku řeky Svitavy aţ po nejvyšší vrcholy Drahanské vrchoviny přesahující 700 m n. m. Celková rozloha mikroregionu je 130 km2 a ţije zde přes 17 tisíc obyvatel.2 Centrem mikroregionu je město Boskovice.

1 ČAPKA, F.: Dějiny Moravy v datech. Brno 2001, s. 196. A to jiţ od roku 1960. 2 www.czso.cz. Údaj z posledního sčítání lidu, domů a bytů - 1. 3. 2001. 16

Pravěké osídlení tohoto mikroregionu se dá doloţit hned několika nálezy zejména v oblasti Boskovické brázdy. Četné archeologické památky, nalezené v Boskovicích a jejich okolí, dokazují téměř nepřetrţité osídlení tohoto území jiţ od nejstarších dob. Z období středního paleolitu (starší doba kamenná, 250000- 40000 let př. n. l.) pochází řada zdejších nálezů kamenných zbraní a nástrojů.3 Můţeme zmínit lokalitu u Okrouhlé, kde byl nalezen paleolitický diskovitý artefakt.4 Tento nález byl geograficky důleţitý, protoţe z Malé Hané nebylo paleolitické osídlení v této části dosud prokázané. Jiné rozsáhlé naleziště bylo objeveno mezi Knínicemi a Boskovicemi.5 Pod Lipníky bylo zjištěno rozsáhlé sídliště s volutovou keramikou a pazourkovými výrobky, které patří do neolitu (mladší doba kamenná, 5000-3500 let př. n. l.). Z Boskovic a okolí byly zjištěny rovněţ doklady o sídlištích kultury lineární a kultury s moravskou malovanou keramikou.6 Ke konci doby kamenné dochází k neklidu způsobenému pohybem kmenů. Na ochranu proti nájezdům jiných kmenů tak vznikala první opevněná sídliště, první hradiska, která slouţila k obraně. Takové hradisko zde vzniklo na Vejštici u Váţan.7 Z doby eneolitické (pozdní doba kamenná, 3500-1800 let př. n. l.) se zde zachovaly četné nálezy keramiky kanelované, moravské malované keramiky a památek náleţející jevišovské kultuře. Další četné objevy pochází z doby lidu kultury zvoncových pohárů (Váţany – 1700 let př. n. l.), z doby lidu únětické kultury (1700-1200 let př. n. l.) mezi Boskovicemi a Chrudichromy a hlavně pak z doby bronzové8, kultury luţické (1100-400 let př. n. l.), známé jako kultura lidu popelnicových polí.9 Ve starší době ţelezné (halštat, 750-400 př. n.

3 BRÁNSKÝ, J.: Boskovice v proměnách času. Boskovice 1990, s. 6. Několik neandertálských stanic z katastru Boskovice pochází z doby kolem 45-40 000 let př. n. l. Ojediněle byly nalezeny kamenné vrtané mlaty. Kamenné nástroje signalizují místa někdejších tábořišť v katastru Boskovic i Lhoty Rapotiny, dále pak poblíţ Újezda u Boskovic i v blízkosti Chrudichrom. 4 SKUTIL, J.: Moravské prehistorické výkopy a nálezy Oddělení moravského pravěku Zemského muzea 1937–1945. In: Časopis zemského muzea v Brně, sv. XXXIII, část I. 1946. Brno 1947, s. 88. Tento artefakt je uloţen v MZM v Brně (MZM, Pa 10.024/39). 5 SNĚTINA, K.: Tři předhistorická naleziště z Malé Hané. Olomouc 1908, s. 3. Nalezené depoty neolitického sídliště pod „Lipníky“ u Boskovic jsou uloţeny v boskovickém muzeu. 6 BRÁNSKÝ, J.: c. d., s. 6. 7 MACKERLE, J.: Pravěk Malé Hané. Jevíčko 1948, s. 10. Výkopy zde prováděl K. Snětina a nálezy jsou uloţené v boskovickém muzeu (B 30-31, 79-103, 119, 162-178, 183-198). 8 BRÁNSKÝ, J.: c. d., s. 6. Doba bronzová (1800-750 př. n. l.) je zastoupena nálezy trojího období, a to kultury únětické, střední dobu bronzovou pak charakterizují doklady ze sídliště pod Lipníky (čtyři hromadné bohaté nálezy bronzů – kultury dunajsko-pomoravských mohyl). Nalezištěm pozdní doby bronzové je hradisko na Hradním kopci. 9 SKUTIL, J.: Pravěk Boskovska. In: Vlastivěda Boskovska, 7, Boskovice 1931, s. 25. 17 l.) pokračuje osídlení starších lokalit. V mladší době ţelezné (latén, 400-0) pak dochází ke keltskému osídlení. Byly zjištěny tři polohy tohoto osídlení na území Boskovic. V některých sídlištích byly nalezeny doklady ţelezářské výroby Keltů. Keltské obyvatelstvo bylo na přelomu letopočtu vytlačeno germánským obyvatelstvem v době stěhování národů (0-500). Také germánské obyvatelstvo bylo zjištěno v katastru Boskovic.10 Poslední etapu prehistorického osídlení Boskovic a okolí představuje staroslovanská doba hradištní (550-10. století).11 Slované prokazatelně osídlili tento mikroregion ve čtvrtém století našeho letopočtu.12 A tu jiţ končí pravěk tohoto kraje a vstupuje do barvitého ţivota historického. Při sledování středověkých dějin mikroregionu nelze opomenout vývoj jeho osídlení, které je nerozlučně spjato s činností člověka a jeho podílem na přetváření a vytváření kulturní krajiny. O této činnosti nám vydávají svědectví zachované na povrchu nebo ve větší míře ukryté pod povrchem země.13 Na Drahanské vrchovině existovalo v 11. a 12. století poměrně řídké osídlení. Jednotlivá sídelní střediska vznikala při opevněných sídlech, která tvořila centra nové správní organizace. Důleţitou roli při rozvoji osídlení sehrály také nově zakládané kláštery.14 V počátcích českého státu patřila část území mikroregionu k údělnému kníţectví olomouckému. Prvním údělným kníţetem zde byl Vratislav, a kdyţ roku 1061 nastoupil na český trůn, stal se jím jeho bratr Ota I., zvaný Sličný. Jeho manţelkou byla dcera uherského krále Eufemie, zvaná Ofka.15 Tento mikroregion byl významný tím, ţe jím vedla (hlavně přes Malou Hanou) cesta z Čech na Moravu. Pro její ochranu, odpočinek a přenocování byl zaloţen dvůr Úsobrno, který byl ve vlastnictví kněţny. Ta společně s manţelem zaloţila roku 1077 klášter Hradiště u Olomouce16, který byl o rok poté vysvěcen

10 Z této doby pocházejí také nálezy římských mincí, např. konzulárního stříbrného denáru Quinta Antonia Balby z roku 82 př. n. l. 11 BRÁNSKÝ, J.: c. d., s. 6-7. 12 DUDÍK, B.: Dějiny Moravy, II. Praha 1875, s. 197. Typickým nálezem z tohoto období je keramika s vlnovkovým dekorem, náušnice, později esovitá obuší (náušnice), nástroje a šperky. Na území dnešních Boskovic existovaly v této době nejméně čtyři osady, jak víme z archeologických nálezů. 13 NEKUDA, V.: Morava ve středověku. Brno 1997, s. 21. 14 Tamtéţ, s. 22. 15 DVOŘÁK, R.: Dějiny Moravy, III. Brno 1899, s. 62. 16 BOROVSKÝ, T.: Zikmundovy zástavy na Moravě. Zápisy klášterních majetků. In: Ad vitam et honorem : profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a ţáci k pětasedmdesátým narozeninám. 18 a obdařen statky (mezi nimi také dvůr Úsobrno s přilehlými obcemi).17 Později kněţna zaloţila městečko Kniehnice, kde zřejmě ţila na sklonku ţivota a které rovněţ darovala klášteru i s patronátem na věčné časy, aby se klášterní kněţí modlili za spásu její duše (zemřela roku 1111).18 Knínice se pak staly centrem panství („zboţí“). Roku 1114 potvrdil toto darování i biskup Jan.19 Při zaloţení tohoto kláštera sem Ota I. Sličný s manţelkou povolali řád benediktinů.20 Po benediktinech se stal klášter sídlem řádu premonstrátského.21 V čele kláštera stál opat, volený konventem – sborem řádných řeholníků. Zástupcem opata byl převor (z latinského prior – přednější), který byl představeným kláštera. Po něm měl nejvyšší funkci probošt (z latinského propositus – představený panství), zde probošt knínický, který panství spravoval. Proto se také v některých listinách panství nazývá proboštstvím knínickým. Po vybudování zámku a kaple v Šebetově se správa panství přemísťuje postupně sem. Dozor nad panstvím měli zpočátku nadále proboštové z Knínic, vedle nich panství spravoval některý z významných řádových kněţí ve funkci inspektora – tato funkce se nakonec v řízení panství stává jedinou. Panství se začíná nazývat šebetovským. Šebetovské panství bylo nazýváno “Horním panstvím klášterním“.22 K panství kláštera Hradištského u Olomouce se sídlem v Šebetově tedy náleţely obce Benešov, Knínice u Boskovic, Kořenec, Okrouhlá a Váţany.23 Podle falza ze 14. století moravský markrabě Vladislav listinou z roku 1215 znova uděluje Knihnice klášteru Hradišťskému, s farou, s dvorem a

Brno 2003, s. 331. Informace o panovnických zápisech kláštera nalezneme v Tetzeliových análech ze 17. století. 17 DUDÍK, B.: Dějiny Moravy, IV. Praha 1878, s. 139. Více o zaloţení kláštera s. 281. Jako datum zaloţení kláštera se zde uvádí r. 1078 na kníţecím statku v Hradišti u Olomouce. Tamtéţ, s. 473. Stavba začla uţ v r. 1077, k vysvěcení došlo o rok později, a to 3. února. MZA, CDB I, č. 80. HOSÁK, L.: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 1938, s. 488. Uvádí MZA, CDM III., č. 287. 18 ČERMÁK, D.: Premonstráti v Čechách a na Moravě. Praha 1877, s. 248. 19 KNIES, J.: Boskovský okres. In: Vlastivěda moravská. Brno 1904, s. 95, 96. 20 VÁLKA, J.: Dějiny Moravy. Díl 1., Středověká Morava. Brno 1991, s 60. ČERMÁK, D: c. d., s. 248. Řád byl zaloţen roku 529 sv. Benediktem v Itálii. 21 Tamtéţ, s. 492. Zaloţil jej sv. Norbert roku 1120 ve Francii. HOSÁK, L.: Historický místopis Moravy a Slezska. Brno 1938, s. 489. Řád benediktinský vypudil biskup Jindřich Zdík a povolal místo nich premonstráty. MZA, FRB II., č. 491. 22 PŘIRYL, V.: Kořenec v minulosti dávné i nedávné. Kořenec 1990, s. 14. Správa panství se ovšem neustále měnila a vyvíjela. Ke změnám docházelo ve správě obcí. Ve vesnicích vzniklých na Drahanské vysočině kolonizací měl původně hlavní slovo lokátor, který byl pověřen zaloţením obce. Postupně se vedení obce změnilo v samosprávu stvrzovanou vţdy vrchností. 23 KNIES, J.: c. d., s. 12. 19 svobodným právem, kde se připomíná, ţe knínické zboţí patří klášteru uţ od roku 1078. 24 Kolonizace Drahanské vysočiny byla zřejmě důsledkem vpádu Tatarů do Evropy (1240) a obsazení Moravy (1242). Tataři vyplenili Malou Hanou, přitom nevynechali hradišťský klášter, kde zabili mnoho mnichů.25 Na všech vyvýšeninách Malé Hané oznamovali stráţní pochodněmi a ohni blíţící se nebezpečí. Lidé tak prchali hlavně do lesů, kam za nimi jízda nemohla. Mnozí zde našli svůj nový domov a usadili se, neboť jim v tom nikdo nebránil, protoţe nadvláda vrchnosti byla rozvrácená Tatary.26 Největší část území mikroregionu zaujímalo Boskovské panství, kterému náleţely kromě samotných Boskovic obce: Chrudichromy, Suchý, Sudice, Újezd u Boskovic, Valchov, Velenov, Ţďárná.27 Větší část Boskovicka příslušela k brněnskému hradskému obvodu (správní jednotka přemyslovského kníţectví), severní a východní část k obvodu olomouckému.28 Názvy vesnic v tomto mikroregionu jsou česká, avšak různého původu. Nejstarší z nich sahají aţ do rodového zřízení. Jsou odvozena z pohanských jmen vlastních (Boskovice, Ludíkov, Sudice, Valchov, Velenov).29 Názvy končící na – ice jsou omezeny pouze na Malou Hanou a označují nejstarší osídlení – rodová sídla, po rodovém předku “dědovi“ nazývaná “dědinami“.30 Obdobným způsobem vznikaly názvy vesnic z úsvitu českých dějin. Půda se tehdy dostala do rukou kníţat, kněţen, biskupů a klášterů a po těchto prvních vlastnících dostávají název i vesnice opět s koncovkou – ice (Knínice-Kněţnice po kněhyni-kněţně Eufemii).31 Názvy vesnic z pozdějšího osídlení opouštějí koncovku – ice. Jsou odvozena především od jmen zakladatelů: Benešov32 od opata Beneše-Benedikta Posche (1541-1556).33 Podle převaţujícího zaměstnání

24 MZA, CDB II, 351. ČERMÁK, D.: Premonstráti v Čechách a na Moravě. Praha 1877, s. 253. 25 ČERMÁK, D.: c. d., s. 256. Autor zde zmiňuje na rozdíl od Dudíka vpád Tatarů do Evropy aţ o rok později tj. v roce 1241. 26 DUDÍK, B.: Dějiny Moravy, VIII. Praha 1882, s. 108. 27 KNIES, J.: c. d., s. 11. 28 Boskovice a okolí v pravěku a na počátku dějin, s. 55. 29 KNIES, J.: c. d., s. 10-11. 30 ČERVINKA, I. L.: Slované na Moravě a říše velkomoravská. Brno 1928, s. 53, 61, 354. 31 Tamtéţ, s. 376. 32 Benešov byl zaloţen kolem roku 1550, dříve zde byla pouze , spravovaná “oborným“ z Okrouhlé. 33 ČERMÁK, D.: c. d., s. 249–283. Zde je přehled všech opatů kláštera Hradišťského. 20 obyvatel obce byla pojmenována Ţďárná.34 Původ názvu obce Váţany můţeme hledat v jejím obydlování, lidí z Pováţí – Váhjané tj. Váţané.35 Nejrozšířenější názvy vesnic pozdějšího osídlení jsou odvozeniny ze jmen pomístních. Charakterizují krajinu a její porost (Suchý). Celá řada názvů napovídá o vzniku vesnice vyklučením lesa (Kořenec).36 Události počátku 15. století se přirozeně odráţí v dění na Boskovicku. Husitské války měly neblahé důsledky pro církev, která ztratila svůj vliv. Klášter Hradisko přišel o knínické proboštví,37 městečko Knínice, obce Kořenec, Okrouhlou aj., jeţ připadly roku 1446 Vaňkovi Černohorskému z Boskovic. V polovině 15. století však tento majetek opat Mikuláš vyplatil a získal ho zpět.38 Roku 1584 vznikl pozoruhodný dokument, kdy opat Jan Ponětovský (1576-1587) nechal vytisknout „Zřízení, jak se mají všichni poddaní ve městečkách a ve vsích ke klášteru Hradiště blíţ Holomúce náleţejících říditi a spravovati“. 39 Tento zákoník se dopodrobna snaţil určit pravidla chování lidí i celých obcí. Obsahuje ustanovení o „úrocích, o lidech nevolných, nesvobodných i o povalečích, podruzích, zlodějích, o chování v krčmách i o tanci a nočních schůzkách“. Část ustanovení se týká podrobně přímo hospodaření.40 Velké škody nadělaly vţdy války. Obce musely projíţdějící vojska ţivit a dodávat krmivo pro koně. Třicetiletá válka zanechala v šebetovském panství přes sto pustých usedlostí.41 Také zhoršila postavení sedláků po stránce právní i materiální. Tato změna ovšem nebyla přímým důsledkem politických změn, ale vyplývala z nových hospodářských předpokladů. Počátky nového hospodářského ţivota lze najít jiţ v době předbělohorské, ale dlouholetá válka

34 KNIES, J.: c. d., s. 11, 218. Původ jména obce spatřujeme hned v počátku jejího zaloţení, jako osady po vypálených lesích. 35 Tamtéţ, s. 204. 36 ČERNÝ, F. – VÁŠA, P.: Moravská jména pomístní. Brno 1907, s. 155, 170, 206. 37 sídlo probošta, tj. církevního hodnostáře. 38 Boskovice a okolí v pravěku a na počátku dějin, s. 58. 39 Originál uvedeného Zřízení a Práva se dochoval v rodině Valentově z Šebetova. Je psán staročeštinou a některé listy chybějí. Jde ve své podstatě o mravokárný zákoník, který předepisuje pravidla celé správy panství a obcí, vymezuje úkoly a pravomoce, formuluje přísahy úředníků i rychtářů a dokonce přesně stanovuje tresty za různá provinění. Tímto spiskem právních nařízení se museli řídit nejen poddaní, ale také všichni vrchnostenští úředníci. 40 STRYJOVÁ, D.: Šebetov včera a dnes. Šebetov 2002, s. 20–23. STRYJOVÁ, D.: Knínice u Boskovic. Knínice u Boskovic 2006, s. 21. PŘIKRYL, V.: Kořenec v minulosti dávné i nedávné. Kořenec 1990, s. 14. 41 Mnozí hospodáři padli za války, mnoho lidí umřelo nebo uteklo. 21 tento vývoj urychlila.42 V 16. století se na Moravě platila daň dvojí. Byla to daň peněţní z kapitálu a daň naturální tj. povinnost podle výše jmění stavět zbrojního koně k vojsku.43 Tíţivým břemenem ţivota lidu byly roboty a daně aţ do roku 1848. Panství Boskovské si drţel i po bitvě bělohorské rod Zástřizlů, který vymřel 25. července 1687 Janem Bohušem ze Zástřizl. Vdova Zuzana Prakšická ze Zástřizl se provdala za Františka Valtra Ditrichštejna, a tak panství přešlo na tento rod aţ do roku 1850. Poté získali panství hrabata Mensdorffové-Pouilly. Panství bylo válkou ze třetiny zpustošeno. Roku 1657 mělo jen 447 obydlených usedlostí a 210 pustých. Jen v Boskovicích a ve Ţďárné byla téměř polovina usedlostí opuštěna. Do roku 1671 se tyto poměry zlepšily jen nepatrně.44 Poměr mezi poddanými a vrchností se odráţel v častých sporech, kdy vrchnost vymáhala neúnosné roboty, dávky a povinnosti.45 V první polovině 18. století robotovali týdně: v Sudicích 18 sedláků tři dny koňmo (od sv. Jana do Michala ještě tři dny pěšky), devět sedláků dva dny pěšky; v Chrudichromech deset sedláků dva dny koňmo, 8 podsedníků dva dny pěšky; ve Lhotě Rapotině 16 sedláků tři dny koňmo (od sv. Jana do Michala ještě tři dny pěšky), 4 podsedníci tři dny pěšky (od sv. Jana do Michala ještě tři dny pěšky) a tři podsedníci robotovali dva dny pěšky po celý rok. Rychtáři byli zbaveni robot (v Sudicích, Chrudichromech, Lhotě Rapotině, Ludíkově, Újezdě u Boskovic, Valchově, Velenově i Ţďárné) za rozváţení panského piva. Podobnou povinnost měl místo robot sedlák v Sudicích, Chrudichromech a Ţďárné. Naproti tomu v Újezdě u Boskovic pracovali dva sedláci v ledkových hutích. Někteří poddaní později nerobotovali a místo toho odváděli plat (jeden v Sudicích, tři ve Lhotě Rapotině a všichni poddaní z Újezdu u Boskovic i Suchého). Všechny obce na panství platily plat z ponocných a (mimo Boskovice) téţ plat mušketýrský. Boskovští platili z týdenního trhu 5 zl. 40 kr. a z radnice 28 zl. a 42 kr. Z různých podniků se platilo v Boskovicích z mlýna Pivovarského, Ambrosova, Bělského a Podleského, z šenku, koţeluţny, draslovny a masných lavic, v Sudicích z šenku

42 HOSÁK, L.: Dějiny Boskovska, VIII. In: Vlastivěda Boskovska. Boskovice 1936, s. 31-34. 43 MACKERLE, J. -TOVÁREK, F. -VACOVÁ, P.: c. d., s. 65. Zbrojní kůň se ustálil v určitou peněţitou sumu a stal se na Moravě berní jednotkou. 44 HOSÁK, L.:c.d., s. 43. Díky lánské vizitaci víme, ţe zde bylo jen 454 obydlených usedlostí a 203 pustých. 45 Tamtéţ, s. 44. Například v letech1693-1723 měli spor s vrchností boskovští měšťané. Spor musel být ukončen královským zemským hejtmanem 2. září 1724. 22 a mlýna, ve Lhotě Rapotině z šenku, mlýna a papírny, ve Ţďárné z šenku. Mezi různým platem se mimo jiné jmenuje také výnos boskovických Ţidů 1150 zl. a od boskovských hrnčířů 16 zl. 15 kr.46 Z druhé poloviny 17. století lze nalézt jiţ poněkud podrobnější zprávy o ţivotě poddaných na šebetovském panství. Roku 1656 byla nařízena generální lánová visitace, která měla za úkol sepsat počet lánů a gruntů podle panství k berním účelům. V roce 1667 se na šebetovském panství konala zemská vizitace domů a usedlíků. V letech 1675–1677 byla provedena nová lánská visitace, tj. soupis půdy za účelem daňových poplatků, která zjišťovala počet lánů příslušných k jednotlivým usedlostem a napravovala nedostatky visitace první.47 Daň se platila z lánů, domů (od roku 1668) a komínů (od roku 1671).48 Lány byly stanoveny podle výnosu půdy, a proto byly rozměrově, i třeba v sousedních obcích, různé.49 Podle sčítání z 10. března 1744 měly vybrané obce šebetovského panství následující počet obyvatel:50

Obec Počet obyvatel Knínice 741 Kořenec 307 Vážany 236 Okrouhlá 204 Benešov 199

Právo pečeti dostaly mnohé obce mikroregionu koncem 17. a v průběhu 18. století. Význam těchto pečetí spočívá především v tom, ţe nám mohou být

46 Tamtéţ, s. 45-46. 47 HOSÁK, L.: c.d., s. 39. Rejstříky z této vizitace se skoro všechny zachovaly, naproti tomu z první vizitace se dochovaly jen nepatrné zlomky. Běţné názvy jednotlivých hospodářských jednotek byly: lán (nebo jeho násobky), 3/4lán, 1/2lán, 1/4lán, podsedek, zahradník, domkař (s poli či bez nich) a chalupník. Za sedláka byl zpravidla povaţován ten, kdo měl vlastní potah. Velikost lánů kolísala, s ohledem na to, ţe slovo lán bylo původně právním pojmem. Na panství boskovském měl lán měřic výsevku: Boskovice 64, Sudice 64, Chrudichromy 48, Ţďárná 44, Ludíkov 36, Velenov 32. Ve Valchově se nepočítalo na lány, protoţe zde lánová soustava nebyla zavedena. 48 MATĚJEK, F.: Moravské lánové rejstříky. In: Sborník archivních prací XXIX. Praha 1979, s. 135. 49 MACKERLE, J. -TOVÁREK, F. -VACOVÁ, P.: c. d., s. 66. STRYJOVÁ, D.: Šebetov včera a dnes. Šebetov 2002, s. 35. 50 STRYJOVÁ, D.: Šebetov včera a dnes. Šebetov 2002, s. 37. PŘIKRYL, V.: Kořenec v minulosti dávné i nedávné. Kořenec 1990, s. 17. 23 vodítkem při určování tradičního zaměstnání obyvatel jednotlivých obcí (např. Suchý – motyka a palice poloţené kříţem, pod nimi poříz a nebozez).51 Lánské rejstříky měly spoustu nedostatků, a proto se od počátku 18. století začalo pracovat na jejích úpravách. Rejstříky měly být nahrazeny novým, úplnějším katastrem, který by udával rustikál a zabezpečoval spravedlivější výši daní. Tereziánský rustikální katastr se pak stal podkladem zdanění. Panský majetek byl do roku 1749 zásadně nezdaněn, platila se jen daň z komínů. Teprve za vlády Marie Terezie byl zdaněn majetek vyšších stavů – šlechty a církve. Marie Terezie dala sepsat poddanskou půdu a podle rozlohy nevolnických usedlostí byly určovány dávky a povinnosti nevolníků (tzv. Tereziánský katastr). Tento panský majetek (dominikál) byl zdaněn nespravedlivě jen polovinou toho, jak byl zdaněn majetek poddaných. Za účelem alespoň částečného zdanění dominikální půdy byla pořízena tzv. dominikální fase z let 1749-1750, tj. listina, která obsahovala údaje o panském nemovitém majetku a příjmech vrchnosti.52 Po pruském vzoru začala Marie Terezie s vnitřní kolonizací. Podle národohospodáře Raaba se panské dvory začaly parcelovat na drobné usedlosti, které ve vlastnictví sedláků měly zvýšit zájem o rozvoj výroby, zesílit motivaci, zvýšit lidnatost a státní příjmy rozvinutím národního produktu.53 Účelem tzv. raabizace bylo zrušit velkostatky. Také na Boskovsku vzniklo raabizací několik obcí. V Kořenci byl roku 1786 rozdělen dvůr mezi 11 osadníků (familiantů), téhoţ roku byl rozdělen dvůr v Okrouhlé a ve Váţanech. V Knínicích byl klášterní dvůr rozdělen jiţ v roce 1537 mezi deset poddaných (4 lány pozemků), roku 1784 byl ještě rozdělen na „familie“ – Čejkův dvůr.54 Roboty zrušeny nebyly. Avšak 1. listopadu roku 1798 byl vydán další patent o tzv. abolici, podle kterého si vesnice mohly zvolit buď roboty, nebo jejich uhrazení v penězích.55 Tereziánské a josefínské reformy konce 18. století zasáhly pronikavě také ţivot v obcích. Uţ za vlády Marie Terezie se objevily pokusy o podřízení církve státu. Její spoluvladař Josef II. prosadil vyvlastnění majetku řádu. Tak krátce po vydání tolerančního patentu začal Josef II. s rozsáhlým rušením

51 HENKOVÁ, P.: Hmotná lidová kultura východního Boskovicka. Brno 1959, s. 11. 52 HOSÁK, L.: Dějiny Boskovska, VIII. In: Vlastivěda Boskovska. Boskovice 1936, s. 40. 53 ŠMÍD, F.: Zrušení a parcelace premonstrátského kláštera. Přerov, „B. d.“, nestr. 54 HOSÁK, L.: Dějiny Boskovska, VIII. In: Vlastivěda Boskovska. Boskovice 1936, s. 41. 55 ČAPKA, F.: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha 1999, s. 396. Hosák ve svém Historickém místopisu země Moravskoslezské na s. 494 uvádí, ţe byly na panství roboty abolovány aţ v roce 1787. Přikryl (s. 18) zase uvádí rok 1799. V pamětní knize obce Kořenec (s. 22) je uveden rok 1783. 24 klášterů a kostelů. Podle patentu z 2. ledna 1782 padl v roce 1784 hradišťský klášter se všemi ostatními, které nevykonávaly veřejně prospěšnou práci (charitativní či vzdělávací činnosti). Panství prelátů a mnichů skončilo, šebetovské panství se dostalo pod státní správu. Josefínský katastr zaznamenal nově rozdělené pozemky, jejich měření se účastnili také sedláci. V poslední čtvrtině 18. století císař Josef II. ze získaných peněz ze zrušených klášterů vytvořil Náboţenskou matici nebo téţ nadaci (tj. státní úřad, který se měl starat o výstavbu nových kostelů v odlehlých částech země). Tímto císařským dekretem byl také zrušen Hradišťský klášter. Kořenec spolu s Benešovem i Okrouhlou patřil k farnosti knínické do 16. listopadu 1786, kdy náboţenský fond zřídil v Benešově novou farnost.56 Farnost Benešov byla vyčleněna z původní farnosti knínické po zrušení kláštera premonstrátů na Starém Hradisku u Olomouce. Do nové farnosti patřil Kořenec spolu s Okrouhlou, Benešovem, osadou Melkov a od roku 1792 i osadou Pavlov. Patronem kostela se stal v roce 1825 hrabě Strachwitz, kdyţ koupil panství Šebetov od náboţenského fondu. Farnost Benešov příslušela do děkanství boskovického a diecéze olomoucké, coţ se změnilo roku 1863 – od toho roku spadala do diecéze brněnské.57 Po zrušení kláštera Hradisko připadlo šebetovské panství tzv. náboţenskému fondu jako Císařsko-královské (C. k.) státní panství Šebetov. Farnosti kláštera Hradišťského přešly na duchovenstvo světské.58 Změnu vrchnosti lidé téměř nezaznamenali, protoţe nad nimi vládli úředníci z doby prelátů. Za státní správy zaloţila šebetovská vrchnost poštovní úřad a mezi jejími zaměstnanci se objevila nová funkce postilióna.59 Pod státní správou bylo šebetovské panství aţ do roku 1825, kdy je od náboţenského fondu koupil 5. června, ve veřejné draţbě státní komise za nejvyšší nabídnutou cenu 381 tisíc zlatých, hrabě Karel Strachwitz z Kamenice. Roku 1837 dostali zdejší poddaní nového pána. Tím se stal Karlův druhorozený

56 Pamětní kniha obce Kořenec, s. 24. 57 Farní zpravodaj, Benešov, 1997, nestr. 58 ČERMÁK, D.: c. d., s. 284, 285. Podle dekretu c. k. komise, byly statky kláštera na Moravě (tj. Hradiště, Šebetov, Konice, Březovice a Hradisko) v Čechách i Uhrách zabaveny hned a všem duchovním bylo ustanoveno aţ do 1. ledna 1785 denně 40 kr. na výţivu. Klášter měl rozsáhlou knihovnu, která připadla Olomoucké univerzitě. 59 FERULÍK, A.: Z dějin Šebetova, nestr. (rukopis). 25 syn Mořic.60 Za světské vrchnosti byl útlak a vykořisťování poddaných daleko krutější neţ za prelátů. Vliv na to totiţ neměla pouze změna vrchnosti, nýbrţ hlavně dozrávající společenské změny, které vyvrcholily v revoluci 1848.61 Způsoby ţivota zdejších lidí se nedají ovšem přesně časově vymezit, byly však běţné před rokem 1848, udrţovaly se nebo měnily ještě i potom, a některé se udrţely i dodnes (mnozí podomní obchodníci), kdy je společnost jinak rozrůzněna, případně utvářena, a ţivotní úroveň se obecně pozvedla (v porovnání s obcemi ještě před první světovou válkou a dnes). Éra dvacátého století zvrátila i tisícileté tradice, a přesto nelze říct, ţe bychom dospěli k blaţenosti či opravdovému štěstí. Pohled do převáţně strastiplného ţivota našich předků by nám k tomu měl aspoň trochu napomáhat. O revolučních událostech roku 1848 ve Vídni a Praze, i v jiných městech, se poddaní dovídali opoţděně a převáţně ústním podáním. S nesmírnou úlevou si oddechli nad zprávou, ţe císař Ferdinand 31. března zrušil robotu, a ţe první ústavodárný sněm 7. září zrušení roboty za peněţitou náhradu potvrdil.

Sociální sloţení venkovského obyvatelstva: - sedláci – majitelé gruntů (měli nejvíce polností) - podsedníci – ţili na „podsedku“ - chalupníci – měli několik měřic a chaloupku - domkaři – vlastnili pouze domek, nikoliv pole - hofeři – ţili v nájmu při gruntu62

Ţivot v obcích se postupně začal od základů měnit, a to nikoli pouze zrušením roboty, ale i v důsledku probíhajících hlubokých ekonomických a sociálních změn. Změnilo se politické a mocenské klima. Vrchnosti byla odňata moc nad poddanými. Svou roli dohráli drábi a vrchnostenští úředníci. Byly

60 HOSÁK, L.: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 1938, s. 536. Věnoval se hlavně zemědělství, jeho racionalizační snahy svým významem přesáhly hranice panství a za zvelebování zemědělské výroby byl dokonce jmenován císařským komořím. Tyto snahy se projevily především v ustájení dobytka za účelem získání kvalitních hnojiv a zvýšení úrodnosti půdy. 61 Tamtéţ, s. 190, 191. Poddanské poměry za vlády hradišťských řeholníků byly mírné; teprve opat Hönik kolem roku 1635, později hrabě Strachvic z Kamenice ztíţil roboty. 62 HENKOVÁ, P.: Hmotná lidová kultura východního Boskovicka. Brno 1959, s. 62. 26 zřízeny četnické stanice.63 Veškerá správa a soudní moc byla ze Šebetova přenesena na nově zřízené okresní úřady v Boskovicích. Pronikavě se změnila také správa obcí. Funkce rychtáře jako představitele vrchnosti v obci byla zrušena. Řízení obce převzal starosta (pudmistr, purkmistr, purmistr). Sociální rozdíly se projevovaly nejnápadněji v bydlení, oblékání a stravování. Přestoţe podmínky pro zemědělství byly na Boskovicku mnohem horší neţ v jiných, výhodněji poloţených oblastech, byla tato oblast odedávna oblastí zemědělskou.64 V zemědělské výrobě se skončilo s úhorováním, zavádělo se střídavé hospodářství. Po vzoru vrchnostenských dvorů se začal v obci ustájovat dobytek, s cílem získat maximum hnojiv. Začaly se pěstovat také pícniny, zejména jetel. Zdokonalilo se nářadí, objevily se první secí stroje, také fukary, ţentoury, později mlátičky. Bezzemci začali pracovat nejen pro velké hospodáře, kterých však nebylo mnoho, ale i v tovární výrobě. K nejpočetnějším řemeslníkům kdysi patřili tkalci, těm však postupně braly práci tkací stroje. V Boskovicích a jiných blízkých městech vznikaly konfekční závody, kde začal masový přesun dělníků z přilehlých obcí.65 Domácký krejčovský dělník – nikoli vyučený, ale převáţně zaškolený krejčí se stal nejpočetnější profesí v obci. Kováři se stávají důleţitou profesí aţ do druhé světové války. Rozvoj průmyslu však nebyl myslitelný bez zavádění ţeleznic. V roce 1848 byla ţeleznice z Vídně vedoucí do Brna prodlouţena do České Třebové. Tak šebetovští postilióni začali jezdit pro poštu do . Co se týče samotného průmyslu, vhodné podmínky na Boskovicku nalezlo sklářství (v polovině 18. století to byla sklárna ve Ţďárné); z chemického průmyslu zaujímaly přední místo ledkové huti ve Valchově; výroba barev a barvírny byla v Boskovicích a Knínicích;66 výroba potaše byla jak na panství šebetovském (v Benešově), tak na boskovském. Na panství boskovském bychom nalezli i

63 Knínické vězení podzemní i nadzemní navţdy osiřelo a mučící nástotroje zůstaly němými svědky útrap poddaných. Po šibenici na Hájku v Knínicích zůstal v druhé polovině 19. století polozhnilý kůl. 64 HENKOVÁ, P.: c. d., s. 60. Ráz Drahanské vysočiny zaujímal kopcovitý, lesnatý terén s málo úrodou kamenitou půdou a drsným podnebím. Zemědělství však bylo hlavním zaměstnáním obyvatel tohoto mikroregionu uţ kolem roku 100 př. n. l. Potvrzují to četné archeologické nálezy z této oblasti. 65 JANÁK, J.: Dějiny Moravy. Díl 3/1., Hospodářský rozmach Moravy 1740-1918. Brno 1999, s. 199. Tvůrci myšlenky moderního konfečního průmyslu, který poskytoval obţivu velké části obyvatelstva na Boskovicku, byli Ţidé bratislavského ghetta. 66 Tamtéţ, s. 181. Pokus hraběte Františka Ditrichštějna, který dostal jiţ roku 1804 zemské tovární oprávnění k výrobě různých druhů barev na svém panství v Boskovicích, zejména berlínské modře, však skončil po několika málo letech neúspěchem. 27 draslovnu v Boskovicích, ve Lhotě Rapotině pak zase papírnu. Velmi rozšířeny byly i menší olejny (jen na panství šebetovském byly olejny ve Váţanech, v Knínicích a v Kořenci). Pokrok se však prosazoval pomalu a obtíţně. V obcích se totiţ pojil pokrok s bídou, vycházející z kamenitých políček a staletých kamenic. Tuto nesnesitelnou bídu prohlubovaly války, na které prostí lidé dopláceli nejvíce. V červnu roku 1866 začalo Rakousko válčit s Pruskem a uţ počátkem července bylo poraţeno u Hradce Králové. Přes zdejší kraj prchaly jak zbytky rakouského vojska, tak Prušáci, kterým se zde říkalo Prajzi. Obcím to způsobilo škodu za mnoho zlatých, i kdyţ se zde „Prajzi“ neutábořili. Tuto poráţku zaplatily všechny obce. Do Knínic67 musely odevzdat pecny chleba, hovězí dobytek na poráţku, seno, slámu a dříví. Prajzi dovlekli choleru, na kterou v kraji zemřelo mnoho lidí. Několik měsíců pobývali i v Boskovicích. Ačkoliv se pruská okupační správa chovala k obyvatelstvu korektně, město muselo vojsko vydrţovat na své náklady, coţ znamenalo zajistit stravu a ubytování pro vojáky a píci pro koně. Dluhy, které zatíţily městskou pokladnu, byly řešeny ještě několik let, i kdyţ Boskovice dostaly na jejich úhradu státní dluhopisy ve výši 14 400 zlatých, z nichţ třetina náleţela ţidovskému městu.68 V roce 1863 byl v Boskovicích zaloţen hospodářský spolek, který měl poskytnout rolníkům vzdělání a vést je k racionálnímu obhospodařování půdy. Byla to vůbec nejstarší zemědělská organizace v tomto kraji. Z její iniciativy byly pořádány různé přednášky, propagovalo se intenzivní obdělávání půdy, uţívání organických hnojiv apod. V posledních letech 19. století bylo obyvatelstvo mikroregionu poškozeno poklesem cen obilí. Sedláci se tak zadluţovali a jejich majetek často upadal do rukou ţidovských obchodníků

67 KNIES, J.: Boskovský okres. Brno 1904. In: Vlastivěda moravská, s. 105: Knínice byly sídlem kontribučenského fondu šebetovského panství zaloţeného roku 1861 a občanské záloţny z roku 1880. 68 Boskovice a okolí v pravěku a na počátku dějin, s. 105-106. I následkem prohrané války došlo v roce 1867 k rakousko-uherskému vyrovnání, byla vyhlášena nová ústava, která zaručila nezávislost soudů a zřídila říšský (ústavní) soud, byla např. také zavedena osmiletá školní docházka. Nastalo období více neţ čtyřicetiletého míru. Naše země v té době zaznamenaly obrovský pokrok ve všech sférách – politické, průmyslové, obchodní a kulturní. Moţnosti pro svobodné podnikání byly dány jiţ některými reformami z padesátých let 19. století. Byly zrušeny cechy (1859), vznikaly obchodní a ţivnostenské komory. Rakousko se připojovalo stále více k Evropě. Docházelo k výrazným změnám v ţivotě lidí. Svět se zmenšoval, vzdálenosti se zkracovaly, zprávy ze světa se díky moderním vynálezům dostávaly i do nejzapadlejších končin mnohem rychleji neţ před deseti lety. Rozvíjela se věda a následně z jejích objevů i průmysl, stoupala kvalita ţivota. 28 z Boskovic. Zadluţení selských usedlostí neustále rostlo tak, ţe některé byly prodávány v soudních draţbách.69 Vývoj zemědělství byl aţ do první poloviny 19. století brzděn poddanskými poměry. Teprve v poslední čtvrtině minulého století docházelo k dělení gruntů. Velikost gruntů však nebyla ve všech obcích stejná.70 Rozvoj kapitalismu měl odezvu i na venkově, protoţe továrny zřízené v Boskovicích poskytovaly moţnost výdělku drobným zemědělcům, kteří si takto přivydělávali zejména v textilním průmyslu při výrobě oděvů. Na celé Drahanské vysočině bylo hojně rozšířeno podomácké krejčovství.71 Po zrušení roboty nastaly zásadní změny poměrů na venkově. Mořic Strachwitz hospodařil na šebetovském panství do roku 1865, kdy je pak koupil obchodník J. Maja za jeden milión sto tisíc zlatých. Mnoho změn to ale nepřineslo, pokusil se o rozvoj ovocnářství výsadbou stromů nových odrůd. Roku 1877 panství prodal za 1,5 miliónů zlatých, tedy s výdělkem čtyřista tisíc zlatých. Novým majitelem se stal zbohatlík, bankéř, finančník Mořic Köninigswarter. Od rakouské vlády si dokonce koupil šlechtický titul Freiherr – Svobodný pán – za milión rakouských korun. Změny v hospodaření panství byly evokovány vidinou výdělku, a byly uskutečněny bez jakýchkoli ohledů. Rozpoutal „smrkovou horečku“, v jehoţ důsledku zbytek listnatých a smíšených lesů vzal za své. Všude dal vysazovat výnosnější smrky, a to bez ohledu na škodlivé důsledky této jednostrannosti. Aby ze dřeva vytěţil co nejvíce, zaloţil v Šebetově parní pilu, která byla na Boskovicku největším dřevařským závodem. Mnoho bezzemků z Malé Hané zde našlo práci, ač málo placenou. Z přilehlých obcí zde pracovalo jen málo dělníků, zato mnoho sedláků sem sváţelo dřevo. Pivovar přestal vynášet, tak ho zrušil a místo něj zařídil sladovnu. Zrušen byl i cukrovar, který nemohl konkurovat velkým podnikům. Do našich zemí se dostala laciná australská vlna, a tak byly zrušeny dvory s chovem ovcí. Statek odkázal svému vnukovi Janovi, protoţe však byl v té době ještě nezletilý, dočasně spravoval panství jeho syn.72 Jan pak pokračoval v linii svého dědy. Těţil z panství maximum a výdělky směřovaly do zahraničních bank. Vznik

69 HENKOVÁ, P.: c. d., s. 11-12. 70 Tamtéţ, s. 62. V Kořenci a Benešově bylo při gruntě 80 měřic orné půdy, 12 měřic luk a 8 měřic lesa. 71 Tamtéţ, s. 63. 72 KNIES, J.: Boskovský okres. Brno 1904. In: Vlastivěda moravská, s. 190. 29 republiky však mnoho nezměnil. Na pile se objevil český nápis „Parní pila svobodného pána Jana Alexandra Königswartera“. Počátkem okupace byl tento nápis změněn na německý.73 Roku 1850 připadly Boskovice k Brněnskému kraji a staly se sídlem okresního hejtmanství, k jehoţ obvodu příslušelo 177 obcí (z toho připadalo na soudní okres Boskovice 52). Okresní hejtmanství byla v letech 1855-1868 nahrazena tzv. smíšenými okresními úřady v sídlech soudních okresů. V říjnu roku 1938, po okupaci pohraničí nacistickým Německem, se stal politický okres Boskovice největším v celém protektorátu. Po osvobození byl obnoven stav z roku 1938.74 Během druhé světové války se nejvíce uplatnily germanizační snahy tam, kde byly spojeny s potřebami armády a války, jak tomu bylo i v případě vojenského výcvikového prostoru na Drahanské vrchovině. Ten zde sice existoval jiţ za předmnichovské republiky, ale nyní měl být německou armádou podstatně rozšířen, přičemţ měl vedle vojenského významu tvořit hlavní pilíř uprostřed germanizačního mostu od severu na jih Moravy. V prostoru Drahanské vrchoviny tak bylo rozhodnuto vystěhovat obyvatelstvo z mnoha obcí okresu Boskovic.75 V jarních měsících roku 1945 můţeme připomenout intenzivnější aktivitu partyzánské skupiny Svoboda na Boskovicku.76

Boskovice

Boskovice, město sedmizubého hřebene, se nachází na úpatí Drahanské vrchoviny v Boskovické brázdě 32 kilometrů od Brna. Město má čtyři intergrované obce – Bačov (naleziště zkamenělin), Mladkov (u řeky Svitavy), Vratíkov (Vratíkovský kras) a Hrádkov. Ţije v něm přes 11 tisíc obyvatel.77

73 STEJSKALÍKOVÁ, J.: Kapitoly z dějin obce Kořenec (s důrazem na období první republiky), Diplomová práce. Brno 2008, s. 11-28. 74 BARTOŠ, J. -SCHULZ, J. -TRAPL, M.: Historický místopis Moravy a Slezska 1848-1960, sv. 5, Ostrava 1976, s. 105, 106, 325. 75 BARTOŠ, J. -TRAPL, M.: Dějiny Moravy. Díl 4., Svobodný stát a okupace. Brno 2004, s. 195-196. 76 Tamtéţ, s. 257. 77 BRÁNSKÝ, J.: Boskovice v proměnách času. Boskovice 1990, s. 29. O počtu obyvatel a domů v Boskovicích existuje mnoho údajů. Nejasnosti se týkají údajů, které uvádějí souhrnně počet obyvatel obce křesťanské tak ţidovské. Nejstarší záznam nalézáme v zástřizlovském urbáři z 15. století. Dovídáme se, ţe Boskovice měli v 15. století 290 domů; přičemţ na panství Václava ml. Morkovského bylo 595 poddaných. Před rokem 1620 bylo 30

První zmínky o Boskovicích se datují rokem 1213.78 Bohuţel prameny nám neposkytují moţnost spolehlivě objasnit počátky rodu pánů z Boskovic, kteří byli nejstaršími nám známými majiteli Boskovic, ani vznik samotných Boskovic.79 Víme však, ţe Boskovice vznikly jako trhová osada pod hradem. Na rozdíl od původních selských osad, které byly nově vzniklému městečku připojeny, byly nově zaloţené Boskovice vybudovány záměrně jako středisko řemeslné výroby a obchodu.80 Boskovice vznikly jako ryze české město. V souvislosti s rozvojem obchodní činnosti však docházelo k přistěhování obyvatelstva ţidovského i německého původu. Samotné pojmenování místního jména Boskovice nacházíme uţ v nejstarších pramenech. Roku 1222 de Bozcowiz, 1237 de Bozcowic, 1255 de Bozcouicz, aţ roku 1308 se objevuje poprvé de Bozcowitz, a dále pak opět Boszcowicz.81 Teprve od poloviny 17. století se patrně pod vlivem němčiny jednoznačně uplatňuje tvar Boskovice.82 Jádrem městské osady bylo náměstí – trţiště, které bývalo i místem shromáţdění lidí ve chvílích radostí i strastí. Ve středověku byly křiţovatkou několika obchodních cest. Majitelé panství si totiţ byli vědomi důleţitosti výhodného spojení, a proto tyto cesty budovali a udrţovali s úspěchem po několik staletí.83 Na počátku 13. století uţ byly Boskovice ekonomickým, správním i církevním střediskem boskovického panství, ale k jejich lokaci jako města došlo nejpravděpodobněji aţ v polovině 13. století. V téţe době uţívaly Boskovice městského práva norimberského resp. švábského, a proto byly podřízeny vyššímu právu brněnskému. Zprávy o Boskovicích z tohoto období jsou poměrně skromné, nejvíce informací se dozvídáme díky významnému rodu pánů z Boskovic.84 Podle

v Boskovicích 287 obydlených domů, po skončení třicetileté války jen 149. www.czso.cz. Přesný údaj je 11 370 obyvatel z posledního sčítání lidu, domů a bytů - 1. 3. 2001. 78 Boskovice a okolí. Boskovice 1997. 79 Páni z Boskovic náleţeli ve 13. století mezi nejvyšší moravskou šlechtu. Podrobně se zabýval genealogií rodu pánů z Boskovic Josef Pilňáček ve své publikaci Staromoravští rodové, genealogická tabule rodu pánů z Boskovic. 80 BRÁNSKÝ, J.: c. d., s. 8. O lokaci města svědčila i existence dědičné městské rychty. 81 V latinských textech nalézáme ozn. Boskovitium, v německých pak Boskowitz. 82 HOSÁK, L.: Boskovice v dějinách. Boskovice 1969, s. 3. 83 JUREK, J.: Tak ţilo město. Boskovice 1960, s. 1. 84 KILIÁNOVÁ, E. – SIROVÁTKA, O.: Státní hrad a zámek Boskovice pro děti. Brno 1978, s. 12-14. Boskovice patřily od středověku do majetku tohoto rodu a potom přecházely s hradem a zámkem pod další rody. Boskovickým pánům podléhalo v okolí skoro 25 obcí; z tohoto svého panství čerpali své bohatství a z toho si postavili a zařídili hrad i zámek. Jako všude 31

Hosáka Boskovice zřejmě náleţely před polovinou 15. století k významným moravským městům.85 Boskovice se staly městečkem de facto uţ ve 13. století, de iure aţ listinou ze 4. října 1463, kdy obdrţely od krále Jiřího z Poděbrad právo trhu.86 Městečkem se nazývaly ještě v první polovině 18. století, i kdyţ uţ plnily funkci skutečného města.87 Boskovice byly typickým poddanským městečkem, i kdyţ měly svou samosprávu. Dobrá poloha a důleţité obchodní cesty přinášely Boskovicím výhody. Podle nejstaršího zápisu v městské knize „Registra purkrechtní“ z roku 1484 bylo v Boskovicích 12 konšelů, kteří se střídali v měsíčních lhůtách v purkmistrovském úřadě. O pořádek se staral rychtář a na radnici působil městský písař. Zájmy boskovického feudálního pána hájil panský purkrabí čili direktor panství. Poměr mezi vrchností a obyvatelstvem městečka byl napjatý, a to jednak kvůli robotním povinnostem, jednak kvůli porušování měšťanských výsad panstvem (zejména šenkovní výsady). 88 V době husitské se páni z Boskovic i se svými poddanými stali přívrţenci husitského revolučního hnutí. Po roce 1500 se i zde začíná šířit německé luteránství a švýcarský kalvinismus. Původně katolické Boskovice se postupně reformovaly aţ do té míry, ţe o sto let později bylo 90% obyvatel evangelického vyznání. Velká část obyvatel se pak hlásila, hlavně v druhé polovině 16. století i

jinde museli vesničané pro svou vrchnost robotovat s koňskými potahy i pěšky, a to z kaţdého hospodářství nebo chalupy mnoho desítek dní do roka, a museli odevzdávat i různé poplatky a část své úrody. 85 HOSÁK, L.: c. d., s. 8-9. S jejich vzestupem lze počítat aţ po ukončení česko-uherských válek mezi králi Jiřím z Poděbrad a Vladislavem ze strany české, Matyášem Korvínem ze strany uherské. 86 BRÁNSKÝ, J.: Boskovice v proměnách času. Boskovice 1990, s. 10-11. Právo výročního trhu připadalo na den sv. Víta; osm dnů před tím bylo dovoleno prodávat různé zboţí. Král Vladislav Jagellonský vydal v Budíně roku 1492 Boskovicím privilegium na druhý výroční trh, a to na pondělí po sv. Kateřině. Císař Maxmilián II. povolil roku 1570 třetí výroční trh, a to na pondělí před sv. Václavem. A konečně císař Leopold II. povolil roku 1698 čtvrtý výroční trh po neděli Devítníku, jakoţ i trh na koně. Před kaţdým výročním trhem se konaly dopoledne trhy na dobytek. Kromě toho byly zavedeny od roku 1658 týdenní trhy kaţdý čtvrtek, kterých se mohli zúčastnit i Ţidé a kupci z Itálie. Největší uţitek plynul měšťanům a městu z pivovarů a z šenkování piva a vína. Jelikoţ tento vydatný zdroj příjmů lákal i boskovickou vrchnost, docházelo často k sporům. 87 Od roku 1759 se v boskovických listinách uţívá názvu „město Boskovice“, k povýšení Boskovic na město patrně tak došlo za vlády Marie Terezie (1740-1780). Za jejího syna Josefa II. (1780-1790) byl v Boskovicích zřízen magistrát, coţ bylo důkazem toho, ţe Boskovice byly povaţovány za město. Srov. Retrospektivní lexikon obcí ČSSR 1850-1970. Praha 1978 udává jako rok povýšení Boskovic na město aţ rok 1789. 88 SOAB, pob. Boskovice, Městská pamětní kniha z 18. století. KILIÁNOVÁ, E. – SIROVÁTKA, O.: c. d., s. 12. V roce 1656 stálo v Boskovicích skoro 200 domů a ţilo zde 1320 obyvatel. V polovině 19. století se počet domů zdvojnásobil; úměrně tomu přibyl i počet obyvatel na 3860. 32 k českobratrskému vyznání. V roce 1561 si dokonce postavili i vlastní modlitebnu, „sbor“, naproti kostelu Všech svatých. Od počátku 17. století a hlavně po bitvě na Bílé hoře je začala katolická církev potírat a tak někteří utekli do ciziny.89 Po vydání tolerančního patentu se však mnoho obyvatel Boskovic přihlásilo opět k evangelickému náboţenství.90 Jiţ od středověku se v Boskovicích usazovali houfně Ţidé.91 Ţidé měli ve vrchnostenských městech Moravy větší práva neţ v královských městech, a to aţ do 18. století. Za Ditrichštejnů došlo k posílení vlivu německého obyvatelstva.92 Úřednictvo bylo většinou německé a podporovalo germanizační snahy. Německy mluvící obyvatelé představovali pomyslnou vyšší vrstvu boskovického obyvatelstva. Projevovalo se to i v kulturním ţivotě města, který se nejprve rozvíjel v první polovině 19. století v německých, popřípadě ţidovských spolcích. Souţití s křesťany nebylo pro Ţidy jednoduché, křesťané jimi opovrhovali. Změna pomalu přicházela aţ po roce 1848. Teprve po roce 1850 dochází i v Boskovicích k národnímu obrození.93 Od roku 1851 byl do města umístěn zemský rabinát, který spravoval všech padesát ţidovských náboţenských obcí Moravy.94 Boskovice jsou městem s velmi bohatou kulturní tradicí, na jehoţ vývoj působilo souţití obyvatel české a ţidovské národnosti. Podmínky pro kvalitu vyţití obyvatel by se nemohly vytvářet bez rozvoje ekonomického a duchovního. Značnou část městského obyvatelstva v Boskovicích tvořili

89 Historické rozhledy, r. 1, s 5. První pokus rekatolizace nastal příchodem sv. Jana Sarkandra v roce 1613, vliv šlechty pak způsobil návrat ke katolickému vyznání. 90 BRÁNSKÝ, J.: Boskovice v proměnách času. Boskovice 1990, s. 15. V roce 1900 ţilo v Boskovicích 4522 katolíků a 80 evangelíků. 91 KILIÁNOVÁ, E. – SIROVÁTKA, O.: c. d., s. 12-13. 92 Němečtí kolonisté nepochybně přicházeli do Boskovic uţ od 13. století. 93 BRÁNSKÝ, J.: c. d., s. 14. V roce 1880 měly Boskovice 5 488 obyvatel, z toho 1417 německé národnosti, o 20 let později se zmenšil počet německého obyvatelstva na 907, rok 1910 znamenal další pokles na 633. V roce 1921 se k německé národnosti přihlásilo uţ jen 68 obyvatel. Bylo to způsobeno zejména tím, ţe ţidovské obyvatelstvo se přestalo hlásit k německé národnosti a vyznávalo národnost ţidovskou. Proto počet jiné národnosti neţ české a německé činil v roce 1920 431 proti roku 1910, kdy to bylo jen 26 lidí. V roce 1930 ţilo v Boskovicích celkem 6420 obyvatel, z toho 69 Němců a 318 Ţidů. Obdobná situace byla i roku 1941 za nacistické okupace. V městě bydlelo 8182 obyvatel, z toho 7505 Čechů, Němců 182, z celkového počtu Ţidů se jich 304 hlásilo k české národnosti. Přesto okupanti zřídili v Boskovicích německou školu, kam chodilo jen 14 dětí. Definitivní vyřešení národnostního problému přineslo osvobození v květnu 1945. Po odsunu převáţné většiny Němců a po návratu jen několika Ţidů z koncentračních táborů byla většina obyvatel města národnosti české. 94 Historické rozhledy, r. 1, s 5. 33

řemeslníci, organizovaní podle řemesel (jiţ v 15. století) v cechy.95 Josefinské reformy znamenaly přechod cechovní výroby k tovární.96 Na konci 18. století začaly vznikat první manufaktury – barvírna, pivovar, lihovar. Cechy byly nakonec roku 1859 zrušeny a zároveň byl vydán nový ţivnostenský řád, který rozšířil svobodu podnikání i na řemeslnické a kupecké ţivnosti. Druhá polovina 19. století probíhá v Boskovicích ve znamení nástupu kapitalismu.97 K nejstarším průmyslovým odvětvím patřila výroba konfekce zaloţená na práci domácích dělníků, dále obuvnictví a kovoprůmysl, později strojírenství.98 Co se týče nerostných surovin, Boskovice byly bohaté na kamenec a hnědé uhlí.99 Dále můţeme připomenout, ţe právě v Boskovicích se soustřeďovalo tkaní bavlny.100 Za císaře Josefa II. bylo městům odňato hrdelní právo101 a věci soudní, berní a politické přešly pod správu magistrátu.102 V roce 1792 přešly Boskovice z Olomouckého kraje do Brněnského. Roku 1848 po zrušení poddanství a patrimoniálních úřadů byl pro město Boskovice i pro nově zřízený boskovický podkraj vytvořen pro politické věci nový úřad „C. k. podkrajské hejtmanství“ a pro soudní věci „ C. k. okresní soud“. Tyto dva úřady byly v roce 1854 spojeny a 1868 opět rozděleny.103 Do roku 1850 existovaly v Boskovicích čtyři víceméně samostatné obce: Boskovice – město, Boskovice – ţidovské město, Boskovice – Horní předměstí a Boskovice - Dolní předměstí. Od roku 1850 existovaly dvě samostatné obce: Boskovice a ţidovská obec Boskovice. Obě tyto obce byly sloučeny teprve roku 1919.

95 BRÁNSKÝ, J.: c. d., s. 11. Existenci cechů nám dokládá nejstarší dochovaný záznam v městské knize z roku 1484. Nejstarší dochovaný cechovní řád měl cech boskovických tkalců z roku 1530. Naproti tomu nejmladší dochovaný cechovní řád je řád cechu selského, zřízeného v polovině 18. století. 96 O významu cechovní výroby pro ţivot města svědčí četné archivní i muzejní památky na cechovní zařízení, uloţené v Boskovicích. 97 BRÁNSKÝ, J.: c. d., s. 12. K nejstarším průmyslovým odvětvím patřila konfekce, k nejvýznamnějším pak obuvnictví, kovoprůmysl a strojírenství. 98 Historické rozhledy, r. 1, s 5. Mezi první a druhou světovou válkou bylo v Boskovicích 21 konfekčních závodů, 3 obuvnické firmy, 5 továren na nábytek, 2 továrny na ţelezné zboţí, 2 kruhové cihelny, továrna na klobouky, hospodářské stroje, 5 mlýnů, 4 pily, lomy, výrobna likérů. 99 JANÁK, J.: Dějiny Moravy. Díl 3/1., Hospodářský rozmach Moravy 1740-1918. Brno 1999, s. 136-137. 100 Tamtéţ, s. 108. 101 Boskovice měly toto právo uţ od roku 1255. 102 V Boskovicích byl tento úřad volen poprvé 12. 5. 1789. 103 Od toho roku politické věci vedlo C. k. hejtmanství se sídlem v Boskovicích a byly mu podřízeny okresy blanenský, boskovický a kunštátský, které měly své okresní soudy. 34

Spolková činnost Kulturní ţivot ve městě se rozvíjel v 19. století spíše v německých a ţidovských spolcích. V roce 1863 byl zaloţen Čtenářsko-zpěvácký spolek Velen, který pořádal besedy s národními písněmi, koncerty, divadla, opery, zval umělce takového formátu, jako byl např. Antonín Dvořák. Na počátku minulého století se organizace kulturního ţivota ujaly spolky ve spolkových domech – Katolický dům, Sokolovna, Dělnický dům, Makkabi. Hrálo se divadlo, loutkové divadlo, vystupovaly místní pěvecké sbory, pořádaly se koncerty, byli zváni význační pěvci a herci. Nadšení vlastivědní amatéři zaloţili v roce 1905 muzejní spolek. Jejich nejvýznamnější práce spočívala kromě shromaţďování předmětů v objevech v keltském oppidu u Starého Hradiska.104

Ţidovské spolky:  Chevra Kadischa, maskil el Dal, Krankenuterstützungs-Verein, Israelisches Frauenverein  Spořitelna Spar-und Vorschusverein (1859), nadační dům  Hasičský ţidovský sbor (1863)  Turn-Verein, tělovýchovný, uţíval tělocvičnu Makkabi.

Čtenářské spolky:  Čtenářsko-zpěvácký spolek Velen (1863)  Sokol (1872)  Studentský klub Bílka (1883)  Klub českých velocipedistů (1888)  Dělnická beseda, Dělnický vzdělávací spolek (1889)  Katolická sociální beseda Svornost (1893), v roce 1899 zbudovala Katolický dům  Ţenský vzdělávací spolek Marta (1900)  Okrašlovací spolek  Orel (1909)  Federace dělnických tělovýchovných jednot (1921)

104 Historické rozhledy, r. 1, s. 5. 35

 Legionáři  AC Velen  Klub českých turistů (1900).

Sokol otevřel v roce 1912 sokolovnu, kam se přenesla podstatná část kulturního ţivota města. Působil zde i divadelní soubor, muţský a ţenský pěvecký sbor, inscenovaly se opery a koncerty (v roce 1927 za přítomnosti Leoše Janáčka). Po roce 1948 byl kulturní ţivot města organizován především ve Sdruţeném klubu pracujících, pod jehoţ křídly mimo jiné působilo ochotnické divadlo. Orchestrální sdruţení, pěvecký sbor Janáček, soubor lidových písní a tanců Velen. Sportovní aktivity byly sdruţeny pod TJ Minerva.105

Po vzniku samostatné ČSR byla obec řízena voleným obecním zastupitelstvem v čele se starostou a radními, zároveň byly Boskovice sídlem okresního úřadu a okresního soudu. Za zmínku stojí fakt, ţe v průběhu druhé světové války bylo 25 boskovických občanů popraveno, 25 jich zemřelo v nacistických věznicích a koncentračních táborech. Koncem druhé světové války zde vznikl městský a okresní národní výbor, přičemţ okresní národní výbor v Boskovicích byl 1. ledna 1960 zrušen a Boskovice se staly součástí okresu Blansko.106 Boskovice jsou členem Národní sítě zdravých měst; zdejší mateřské centrum uděluje Řády dětského úsměvu zařízením vstřícným dětem. Zajímavé svědectví o starých Boskovicích podávají různé plány města, které nejsou jen pouhým půdorysným zobrazením, nýbrţ zachycují ho i kresby. Nejstarší známý plánek Boskovic pochází z roku 1681, další z roku 1720, historicky nejcennější plánek je však z roku 1728 „Procpect Miestys Boskowicz“, zhotovený pro zemského písaře Dismase z Hoferů.107 Velmi podrobně nám podává pohled na tehdejší Boskovice se všemi jeho význačnými stavbami včetně legendy. Rozsáhlý soubor výtvarných děl s boskovickými náměty je uloţen v místním Muzeu Boskovicka a ve sbírkách zámku

105 Tamtéţ. 106 BRÁNSKÝ, J.: c. d., s. 8-10. 107 viz. obrazová příloha č. 5. 36 v Boskovicích, přičemţ hlavním posláním zachovaných obrazů byla snaha o věrné zachycení skutečnosti.108

Benešov

Obec leţí poblíţ vrcholů Drahanské vrchoviny, v krajinářsky zajímavém parku Řehořkovo Kořenecko, mezi vrcholy Paprčem (721 m n. m) a Skalkami (735 m n. m). V katastru obce se nachází přírodní rezervace Pavlovské mokřady a přírodní památka Horní Bělá.109 V obci ţije 578 obyvatel.110 V oblasti, ve které se nachází, se rozkládaly hluboké a nepřístupné lesy. Roku 1078 daroval vévoda Ota I. toto území premonstrátskému klášteru Hradisko u Olomouce. Opat kláštera povolal z Německa sklářské odborníky, a ti v místě, kde je dnes Pavlovský dvůr, zaloţili skelnou huť. Pro skláře postavili vesnici Benýšku, jak dokládá nápis na Pavlovském dvoře. Vesnice později zanikla. Nejstarší dosud zjištěné zprávy o obci jsou uloţeny v archivu jiţ zmiňovaného premonstrátského kláštera. Krajina v okolí Benešova respektive Knínic náleţela markrabatům moravským a od počátku 13. století klášteru Hradišťskému. O změně drţby svědčí listina, kterou markrabě moravský Jindřich Vladislav daroval tomuto klášteru roku 1200 trhovou ves Knínice s dvorem a patronátem farního kostela s přilehlými vesnicemi a rozsáhlými lesy. V uvedené listině se však ještě Benešov neuvádí. To je svědectvím toho, ţe obec prokazatelně vznikla aţ ve 13. století, jak ostatně dokládá záznam v obecní kronice. První doloţený zápis o Benešově pochází z roku 1362, obec je rovněţ zanesena na mapě Moravy a Slezska ze 14. století.111 Nejprve vznikl dvůr, jenţ byl pojmenován jako Benešův a odtud pak název Benešov, kdy si začala dvorská čeleď stavět v jeho okolí svá obydlí. Benešov tedy vznikl nejpravděpodobněji jako tvrz, či spíše jako zemanství s hospodářským dvorem. O Benešovu se prameny starší doby ještě nezmiňují,

108 BRÁNSKÝ, J.: Boskovice v obrazech 17. – 20. století. Boskovice 1985, s. 7. 109 Blízko obce stojí radiolokátor Skalky, který monitoruje počasí v republice. 110 www.czso.cz. Údaj z posledního sčítání lidu, domů a bytů - 1. 3. 2001. 111 Knies v citovaném díle uvádí, ţe obec byla zaloţena Benešem z Boskovic. Beneš z Boskovic nemohl osadu zaloţit, neboť mu nepatřila půda, na níţ Benešov vznikl. Obec však zaloţil buď klášterní úředník, nebo probošt Knínický, jménem Beneš. Bohuţel v současné době jeho existenci (Beneše) zatím nemůţeme potvrdit prameny. 37 neboť to byla malá obec bez ţádných vrchnostenských výsad. Protoţe obec náleţela světské vrchnosti, nebyla nikdy prodána jinému majiteli, a proto se také nemůţeme jejího jména dopátrat ani v zemských deskách. V roce 1610 měla obec jiţ dvacet domů a svoji pečeť.112 Se jménem obce se tedy setkáváme aţ z výpisu lánského rejstříku z roku 1656, který dosvědčuje, ţe tu obec stávala ještě před třicetiletou válkou. Po zrušení hradišťského kláštera byl vytvořen náboţenský fond a z jeho výnosu byl na místě tvrze postaven kostel vysvěcený 11. listopadu 1787. Mezi zajímavosti obce bezesporu patří kostel Povýšení sv. Kříţe, který byl stavěn v letech 1786-1787 a litinový kříţ před kostelem, jeţ jsou chráněny jako kulturní památky. Ve věţi je zavěšený zvon s reliéfem sv. Trojice. Dále můţeme zmínit kapličku Panny Marie Bolestné. Východní část obce - Pavlov byla zaloţená v roce 1755 zároveň se dvorem u rybníka.113 Obcí prochází naučná stezka odborářských tradic.

Chrudichromy

Obec Chrudichromy114 se rozprostírají na úpatí kopce Habří 441 m115, pozvolna skloněného do údolí řeky Svitavy, tři kilometry severozápadně od Boskovic. V obci ţije 184 obyvatel.116 Nejstarší historická zpráva o obci pochází z roku 1349, přičemţ nebylo jasné, jak se obec bude nazývat.117 Rozhodovalo se

112 Na pečeti z roku 1749 měl Benešov nad menším štítkem ubíhajícího jelena, a levé straně strom a kolem pak nápis: „PECZET OBECNI DIEDINI BENESSOWA“. 113 Obecní kronika Benešova, nestr. Tento dvůr slouţil jako poboční sídlo kláštera hradišťského. 114 v 15. a v 16. století téţ Chudichromy, Choděchromy, Chuděchromy podle listin ze 14. století (roku 1349 se zmiňuje jméno Vojslava z Chudiechrom). 115 Pamětní kniha obce Chrudichrom uvádí 436 m. 116 www.czso.cz. Údaj z posledního sčítání lidu, domů a bytů - 1. 3. 2001. 117 MZA, CDM XI, č. 116. HOSÁK, L.: Historický místopis okresu Blansko v období feudalismu. Blansko 1965, s. 40. KNIES, J.: c. d., s. 88-90. Obce byla do roku 1349 majetkem člena vladycké rodiny Vojslava z Chuděchrom, potom se v listinách v letech 1365- 1378 jmenuje Blahut, roku 1376 Ješek z Chuděchrom, roku 1385 Mikšík z Chuděchrom daroval obec své manţelce Markétě. MZA, ZDO IV, č. 759. Koncem 15. století prodal tento Mikšík místní dvůr Mikši z Meziříčka a na Křetíně. Dalším prodejem přešel majetek na Bohuslava z Liebenice, který se jiţ v roce 1405 píše z Chudiechrom. Nadále se pak jiţ v listinách do roku 1525 píší všichni ostatní majitelé obce jako z Chudichrom. Od zmiňovaného roku se přechází na označení Chrudichromy. 38 mezi dvěma názvy Chuděchromy a Chrudichromy. Ujal se druhý název obce.118 Původ jména obce se váţe ke známé pověsti o zaloţení boskovského hradu.119 V okolí Chrudichrom se mezi léty 1910-1923 dolovalo uhlí a v polovině 19. století se pěstovala štětka soukenická, kterou místní vozili aţ do Lipska, Berlína a Hamburku.120 Podle obecní kroniky byly Chrudichromy od roku 1539- 1850 součástí boskovického panství.121 Jako upomínku na první světovou válku, můţeme zmínit, pamětní desku československého legionáře A. Doleţela, která mu byla odhalena 14. června 1931 na domě č. 42, kde strávil své mládí.122

Knínice

Obec leţí v Boskovické brázdě. Původním názvem městečka byly Kněnice123, rozprostírající se 291 m v údolí na úrodné Malé Hané při západním úpatí horského hřbetu Mojetína (606 m). V současné době zde ţije 778 obyvatel.124 Hlavním motivem knínického znaku je stříbrná lípa v modrém poli, vyrůstající ze zlaté palisády. Lípa je stromem v Knínicích odpradávna vysazovaným, i v současné době je zdobí alej těchto stromů. Palisáda je symbolem starodávných privilegií (povýšení na městečko a právo opevnění), kříţky i lilie jsou atributy kláštera, kříţky se vyskytují i na staré knínické pečeti. Modrá barva symbolizuje potok Semíč, podél něhoţ se městečko rozkládá, lilie

118 KNIES, J.: c. d., s. 91. Cenný je popis obecního razítka: Na starém razítku je znakem radlice, přes níţ je poloţen roubel, kolem je nápis: „PECET WOBECNI DIEDINI CHRUDICHROM“ - razítko je bez letopočtu. 119 Tamtéţ, s. 88. „Velen si prý srazil nejdříve prst, pak zapíchnul do nohy třísku a chodil chromě; načeţ svému průvodci Maxmiliánovi prý řekl, ţe jiţ nebude chodit bosko více.“ 120 KNIES, J.: c. d., s. 91. Uhlí se dolovalo do roku 1923. 121 Na památku na zrušení roboty byl v roce 1849 na náklady F. Kováře, nedaleko Boskovic u silnice k Chrudichromům, pod vršíčkem zvaný ,,Trníček“ postaven litinový kříţ s kamenným základem, který stojí mezi dvěma lípami. 122 Pamětní kniha obce Chrudichrom, 386 s. První kronika o Chrudichromech shořela při velkém poţáru obce v roce 1910, kdy lehla popelem polovina obce. Další kronika je psaná od 1. května 1924 kronikářem Jaromírem Tomáškem, správcem zdejší školy byl od 1. 8. 1922 do roku 1933. Po něm od 1. 9. 1933 jako správce školy nastoupil Michal Staněk. Je pravděpodobné, ţe převzal i psaní obecní kroniky. Kronika končí rokem 1967 a je uloţena v Okresním archivu v Blansku. Další díl kroniky popisuje roky 1968–2003 a je uloţena na obecním úřadě Chrudichromy. 123 V latinských textech nalézáme pojmenování Kinitium, v německých pak Kinitz. 124 www.czso.cz. Údaj z posledního sčítání lidu, domů a bytů - 1. 3. 2001. 39 je navíc atributem Panny Marie, patronky kostela ve Váţanech. Z podoby znaku vychází i obecní prapor.125

Historii městečka sahající do dávných dob potvrzují četné archeologické nálezy z hradiště, které řadíme do 8. - 12. století. Podle středověkého falza daroval markrabě Břetislav na počátku 13. století dvůr a trhovou ves Knínice s okolními vesnicemi klášteru Hradisku u Olomouce, jemuţ tento majetek skutečně roku 1250 potvrdil Václav I. Jiţ v roce 1279, kdy se obnovovaly hranice mezi knínickým a konickým panstvím, byly Knínice městečkem. Ještě v roce 1250 král Václav I. udělil obci trhy.126 Jeho význam se odrazil i na zřízení proboštství, k němuţ došlo snad jiţ ve 13. století.127 Aglomerací Knínic byly Váţany, připomínané ve falzu koncem 12. století.

Roku 1284 získala obec i právo opevnění. Hrdelní právo obdrţela obec jiţ okolo roku 1200. Soudy hrdelního práva se konaly na radnici (některé rozsudky se zachovaly doposud). Do roku 1583 byla zdejšímu hrdelnímu soudu podřízena i stolice soudní ve Svitávce. Obec měla rovněţ vězení s mučidly. Popravy byly vykonávány na malém kopečku "Hájku". Dosud zde stojí kůl, jakoţto zbytek šibenice. Jelikoţ šibenice byla chatrná, koncem 17. století ţádali Kníničtí o povolení postavit novou. Roku 1690 jim bylo vyhověno. Odúmrť dostala obec od opata Bedřicha roku 1670. Z převodu statku však byl dědic povinen odkázat určitou část kostelu. Král Václav II. udělil opatům i mýto a zároveň povinnost, aby na míli upravovali cesty. Roku 1674 byl vystavěn poblíţ mýta zděný most a mýto bylo pronajato za 20 zl. obci s téţe podmínkou. Knínice náleţely klášteru hradištskému u Olomouce aţ do roku 1784, kdy byl zrušen. Klášter Hradištský vysílal do obce své důchovní, kteří měli titul proboštský, a jimţ byli poddáni obyvatelé z Knínic a z okolních obcí. Sídlili

125 Nejstarší dochovaný otisk knínické pečeti pochází z roku 1646. V pečetním poli posypaném kříţky stojí na konzole postava sv. Štěpána se svatozáří, v pravici drţí kameny, v levici palmovou ratolest. Svatý Štěpán byl patronem kláštera Hradiska u Olomouce, kde stál téţ kostel, zasvěcený tomuto mučedníkovi. Kříţky v pečetním poli představují jeden ze čtyř řádových atributů hradištských premonstrátů. Obec má i dvě staré pečeti, z nichţ jedna je stříbrná a má uprostřed postavu sv. Isidora a kolem nápis bez letopočtu: „S X OPPIDI K – NIHNICZENSIS“. Na druhé pečeti je taktéţ světcova postava s nápisem: „SIGIL OPPIDI K NIHNICENSIS“. 126 Trhy se konaly v pondělí před sv. Duchem, po sv. Markétě, po sv. Františku a po sv. Mikuláši. Obec mohla i dva týdny šenkovat na radnici víno. 127 Knínický kostel zbudovaný na místě staroslovanského hradiště, byl po celý středověk jediným farním kostelem na celém panství hradišťských premonstrátů. 40 jednak na faře, jednak na šebetovském zámečku, kde byly také panské kanceláře. Za těchto majitelů panovaly velmi dobré poddanské poměry; robotovalo se pouze na poţádání vrchnosti a podle potřeby.128 Později konali půlláníci robotu kaţdý týden, od sv. Josefa do sv. Václava, dva dny párem koní, dále vozili ječmen. Ostatní povinnosti zůstaly jako dříve aţ do roku 1848. V rukou církevní vrchnosti zůstaly aţ do sklonku 18. století, v letech 1784-1848 náleţely k šebetovskému panství hrabat Strachwitzů. Zámoţná obec trpěla v 17. – 19. století válečnými útrapami, velkými poţáry, které úplně zničily její staroţitný ráz. Knínice byly sídlem kontribučenského fondu panství šebetovského, zaloţeného v roce 1861, a občanské záloţny z roku 1880.129 Mezi významné místní památky patří radnice, která byla přestavěna roku 1782, avšak nynější podobu má aţ z roku 1874. Dále socha sv. Jana Nepomuckého, ranně barokní kaple sv. Floriána z roku 1690, mohutný pískovcový kříţ, který dal postavit v roce 1611 hradišťský opat Jiří Leodegar, socha sv. Josefa z roku 1738, roubenka a dřevěná zvonice z 19. století.130 Kostel sv. Marka, jehoţ podoba je na krásném obraze hlavního oltáře (maloval Mayer roku 1841), má dva postranní oltáře Panny Marie a sv. Josefa. Kostel stojí na místě staroslovanského hradiště s hřbitovem a farou.131 Hřbitov byl v roce 1842 přeloţen na své nynější místo, kde byla kaple sv. Markéty z roku 1684.132 Vedle sakristie byla stará kostnice, odstraněná roku 1864. Od roku 1829 je pod kostelem rodinná hrobka hrabat Strachwitzů.133

128 Po zrušení kláštera bylo provedeno roku 1799 narovnání, podle něhoţ se mělo dávat 898 zl. 20 kr. robotního platu, od 23 sedláků 92 měr čistého ječmene, čtvrtníci za měřici měli dávat po 1 zl., coţ činilo 68 zl. Kromě toho dováţeli kníničtí 92 vozů stavebního dříví na míli cesty, měli dovézt 23 beček (po 10-12 vědrách) na 8 mil a vrátit prázdné nádoby, rozváţet sůl na 1 míli, zavézt 460 centů ječmene z obcí 5mil vzdálených do šebetovského pivovaru, dovézt 368 vozů ledu tamţe, nasekat 690 vozů, vyhazovat příkop po 170 dnů, kácet dříví a řezat klády. 129 Obec má od roku 1872 i knihovnu a hasičský sbor. 130 KNIES, J.: c. d., s. 95-106. 131 Přifařeny sem mimo Knihnice byly i Váţany, Sudice a osada Melkov na Bělé, dále pak Kořenec, Benešov a Okrouhlá, roku 1684 i a Štěpánov. Patronem byl majitel velkostatku šebetovského. 132 Při kapli sv. Markéty zde působilo bratrstvo sv. Isidora. 133 Kronika obce Knínice. Matriky jsou z roku 1661. 41

Kořenec

Kořenec134, krátká, řadová a středně velká obec asi osm kilometrů severovýchodně od Boskovic, se nachází na svazích Drahanské vysočiny a spadá do Boskovické brázdy.135 Tato zemědělská, horská, národnostním sloţením čistě česká obec leţící asi 600 m n. m. ve východní části okresu Blansko, je situována v mírném údolí, přičemţ jeho domy jsou roztroušeny po obou březích potoka Kořeňáku.136 V obci ţije 314 obyvatel.137 Pravěké osídlení Kořence se dá doloţit uţ v z doby bronzové, kultury luţické (1100-400 let př. n. l.), známé jako kultura lidu popelnicových polí.138 Z tohoto období pocházejí dva nálezy z Kořence. Jedná se o vykopávku pravěkých nádob, objevenou roku 1930 při dobývání pařezů na svahu u říčky Bělé. Velké i menší střepy byly nalezeny na ploše cca 10 m2. Část z nich je v Moravském zemském muzeu v Brně a v muzeu v Boskovicích. Dříve pro ţáky kořenecké školy uloţil řídící učitel Jaroslav Fabiánek několik střepů v kabinetu.139 O nálezu se soudí, ţe jde o popelnice. Lid té doby pochovával své mrtvé pouze ţehem a popel ukládal v nádobách na určité místo. Rozloha pohřebiště nasvědčuje, ţe se zde nalézalo sídliště (buď kolem říčky Bělé nebo kolem potoku Kořeňáku).140 Do téţe doby lze zařadit také druhý nález z roku 1910. Jde o 12 bronzových jednoduše zdobených náramků, objevených Josefem Ščudlou (č. 86) a Antonínem Škrabalem (č. 92) v údolí potoka Kořeňáku pod obcí.141 Z nich tři masivní byly uloţeny vedením zdejší školy v boskovickém muzeu,142 pět v brněnském muzeu a zbývající si ponechal tehdejší revírník Antel

134 Německy Korzenetz, od r. 1939 i Korschenetz. 135 SKUTIL, J.: Místopisný slovník obcí okresu Blansko. Blansko 1966, s. 60. 136 BARTOŠ, J. - SCHULZ, J. - TRAPL, M.: Historický místopis Moravy a Slezska 1848-1960, sv. 5. Ostrava 1976, s. 130. 137 www.czso.cz. Údaj z posledního sčítání lidu, domů a bytů - 1. 3. 2001. 138 SKUTIL, J.: Pravěk Boskovska. In: Vlastivěda Boskovska, 7, Boskovice 1931, s. 25. 139 Archiv Obecního úřadu v Kořenci, Pamětní kniha obce Kořenec, s. 106. Uvádí se zde, ţe 13. dubna na ploše asi 15 m2 bylo nalezeno sedm popelnic. Ve školní kronice na s. 254 se však píše, ţe byly první popelnice v katastru obce objeveny aţ v červnu. 140 SKUTIL, J.: c. d., s. 69. 141 SKUTIL, J.: Místopisný slovník obcí okresu Blansko. Blansko 1966, s. 60. Autor uvádí jako naleziště „Hrad“ zmiňuje i nález dýky a kopí. Pamětní kniha obce Kořenec, s. 106. Potvrzuje, ţe tam bylo nalezeno kopí, krátký meč, ale i švédská podkova – přičemţ podobná podkova byla vykopána i na vrchu Paprč. Podle poskytnuté informace archeoloţky muzea v Boskovicích Zuzany Pančíkové byly tyto kruhy objeveny o rok později tj. v roce 1911. Rozměry tří kruhů, uloţených v boskovickém muzeu jsou 125x121 mm, 116x114 mm a 121x119 mm, přičemţ byly pouţívané jako šperk (nákrčník, nápaţník). 142 V pamětní knize obce Kořence z roku 1923, s. 100 je uveden počet dva. 42

(bydlel v hájence na Bělé, potom na Štěpánově).143 Jde o tzv. depot, skladiště obchodníků, zásoby svěřené zemi pak z různých příčin zapomenuté. Naznačuje, ţe také podél Kořeňáku mohla vést jedna z obchodních stezek.144 Nejrozšířenější názor na vznik Kořence vychází z pověsti, ţe jej zaloţil uhlíř, který pálil uhlí v „Hohliřeskách“ a přebýval v chaloupce v místech nynějšího domu Uhlířových. Však nejen přízvisko „Uhlířovi“, ale i nálezy zbytků milířů dřevěného uhlí v půdě této lokality před zhruba 40 lety dosvědčují, ţe zde uhlíři ţili a pracovali.145 O vzniku Kořence v nejstarším období ţádný záznam dosud není znám. Mnozí historikové tohoto regionu jako J. Mackerle, zařazují jeho vznik do období konce 12. století. Nelze však vyloučit, ţe uţ zde koncem 12. století byli osadníci. Vznik trvalého sídliště je však pravděpodobnější aţ v první polovině 13. století. Nejstarší zatím známé dokumenty, v nichţ je zaznamenána obec Kořenec, jsou listy krále Vladislava II. z roku 1499.146 Kořenec se počínaje zmíněnými listy napořád objevuje v úředních listinách a soupisech panství.147 Dominantou obce je mlýn, dále zde nalezneme Muzeum lidových tradic, památník odboje a svobody a padlých občanů v první světové válce148 a kapli Panny Marie Fatimské.149 Můţeme zde nalézt také mnohé prvky lidové architektury. V současné době je Kořenec znám především díky golfovému hřisti.

143 Podle Zuzany Pančíkové mají v Moravském zemském muzeu pouze čtyři kruhy. 144 SKUTIL, J.: Pravěk Boskovska. In: Vlastivěda Boskovska, 7, Boskovice 1931, s. 28. 145 Laštůvková Marie, bytem Kořenec č. 35, pamětnice, záznam učiněn 30. 9. 2007. 146 MZA, E 55, sig. IV. J 24, k. 25, inv. č. 608. AČ XVIII., č. 174. HOSÁK, L.: Historický místopis Moravy a Slezska. Brno 1938, s. 492. Knies ve své stati citovaného díla (s. 109) však uvádí, ţe se u panství šebetovského kláštera Hradišťského připomíná Kořenec poprvé uţ v roce 1490. Tento údaj je však nepřesný nýbrţ zmíněný dokument je nepochybně aţ z roku 1499. To potvrzuje ve svém díle i Skutil, Přikryl, Hosák. 147 STEJSKALÍKOVÁ, J.: Kapitoly z dějin obce Kořenec (s důrazem na období první republiky), Diplomová práce. Brno 2008, s. 10. 148 Pamětní kniha obce Kořenec, s. 77. Školní kronika obce Kořenec, s. 260. Památník padlým byl slavnostně odhalen 15. srpna 1931a zůstává tak vzpomínkou na obyvatele obce Kořenec, kteří se jiţ po strastiplných útrapách válek domů nevrátili. Vţdyť i oni patří k těm 20 miliónům obětí, které první světová válka přinesla. Nejen mým přáním samozřejmě je, aby uţ nikdy nemusel být takový pomník stavěn, a tak ani připisována ţádná další jména. 149 Kolektiv studentů Gymnázia Boskovice: Kaple, boţí muky a památné kříţe Boskovicka. Boskovice 1999, s. 31. Stavba kaple probíhala v letech 1969-1973. Svěcení kaple Panně Marii Fatimské proběhlo 15. května 1993 (do té doby zde bylo Muzeum Kořence). 43

Lhota Rapotina

Obec Lhota Rapotina leţí v údolích řeky Svitavy a potoku Bělá. Nejvyšším místem katastru je kopec Stráţka vysoký 539 m, nejniţší místo je při výtoku řeky Svitavy z katastru obce, v 296 m n. m. V obci ţije 359 obyvatel.150 První listinná zpráva o obci je z roku 1365, kdy Oldřich z Boskovic prodal dvůr ve Lhotě Rapotině Bertlímovi ze Lhoty Rapotiny. Obec se dále připomíná v roce 1382, kdy dvůr přešel na Buzka ze Lhoty. V roce 1385 a dalších letech i staletích se měnili páni nad Lhotou Rapotinou nebo jak se ve 14. a 15. století říkalo obci „Lhota při potoku Bělá“. Symbolem vladyků ze Lhoty Rapotiny bylo kuře ve ţlutém erbu, na jehoţ vrcholu byla rytířská přilba. Roku 1506 obec dokonce obdrţela od Ladislava z Boskovic odúmrť.151 Část obce patřila jiţ od 14. století pánům z Boskovic.152 Do roku 1547 jiţ patřila k panství Boskovskému celá obec. V témţe roce bylo však boskovské panství prodáno Šimonovi Ederovi ze Šťavnice a spolu s ním i Lhota Rapotina. Osídlení pronikalo na území Lhoty Rapotiny ve 12. století, ale (vzhledem k hustému lesnímu porostu) nebylo časté a početné. V témţe století se ze svobodných rodů a otroků ustavila vrstva poddaných sedláků a jejich podmanění se šlechtě – Boskovických pánů, jimţ patřila půda, a kteří ji propůjčovali k hospodaření sedlákům. Za posledních Přemyslovců osadníci platili vrchnosti desátky. V prvních letech nového osídlení byli však od plateb osvobozeni „lehotou“ (lhótou) a odtud vzniká název pro obec Lhota. Jméno Rapotina dostává obec buď podle zakladatele obce – Rapoty, nebo je tento dvouslovný název obce odvozen od Keltů.153 Místní kostel sv. Vavřince byl zaloţen jiţ v roce 1717. V obci se dále nachází jeden z nejstarších mlýnů na Moravě na papír z roku 1670.154 Původní textilní továrna Netty Fischerové představuje soubor provozních budov a

150 www.czso.cz. Údaj z posledního sčítání lidu, domů a bytů - 1. 3. 2001. 151 Jaroš ze Zástřizl daroval obci roku 1569 lesy. 152 KNIES, J.: c. d., s. 138. Například v roce 1371 nechal pojistit Oldřich z Boskovic věno své manţelce Zbyňce z Cimburka na svých statcích (tzn. i ve Lhotě Rapotině). Roku 1482 zase Vaňek z Boskovic prodal Lhotu Rapotinu Janovi Kolesovi z Rakové. 153 Obecní kronika Lhoty Rapotiny, nestr. 154 Region Boskovicko, nestr. 44 příslušného vodního díla na náhonu řeky Svitavy ve středu obce. Papírnu, přádelnu a barvírnu v obci zaloţili František Ambros a Rudolf Řezníček z Doubravice se svým bratrem Antonínem Řezníčkem, původním majitelem mlýna, v 70. letech 19. století. V následujícím desetiletí odkoupila závod podnikatelka Netty Fischerová, která provozovala tento závod aţ do nacistické okupace, kdy jej nacisté zabrali a „arizovali“ pod vnucenou správou firmy Hock- Stieber. Původní mlýn – později barvírna a přádelna (č. 19) – s horním vodním dílem na toku měl jako vodní motor jedno vodní kolo na spodní dopad vody („lopatník“, „hřebenáč“) o průměru 5,5 m a šířce 2 m. Pohánělo dvě mlýnská sloţení (mlecí kameny) a tzv. krupník (zařízení na loupání obilek na kroupy). Zařízení dalšího mlýna, č. 28 se nedochovala. N. Fischerová roku 1891 přebudovala obě díla na vodní turbínu. Velmi zajímavé byly lanové převody, které předváděly pohonnou sílu z parního stroje na transmise textilních strojů. Řemenice lanových převodů se na budovách dochovaly dodnes. Páru pro parní stroj dodávaly kotle tzv. Tischbeinovy konstrukce, které se dochovaly aţ do sklonku 80. let, kdy byly demontovány. Dochovaly se i přístavby strojoven pro vodní turbíny. Po roce 1945 byl závod znárodněn a později se stal součástí boskovického závodu Elitex.155

Ludíkov

Obec Ludíkov156 (původně Ludvíkov) leţí na návrší, osm kilometrů jihovýchodně od Boskovic a 21 kilometrů severovýchodně od Blanska, v 607 m n. m. Katastr zaujímá 406 ha, ţije zde 295 obyvatel.157 Název obce je český, původní jméno znělo Ludvíkov, tj. asi Ludvíkův dvůr.158 Ve znaku obce je kůň a kolem něj nápis: „PECZET POCTIWI OBCE LUDIKOWA 1736“.159 Dějiny obce jsou po celou dobu spjaty s panstvím boskovským, při němţ se poprvé připomíná roku 1547, i kdyţ první písemná zmínka pochází z roku 1505.160 V boskovickém panství byla obec do roku 1850, poté v politickém a soudním okrese Boskovice, od roku 1960 v okrese Blansko. V letech 1986-1992

155JAROŠ, J.: Slovník technických památek Blanenska. Blansko 2000, s. 38-39. 156 HOSÁK, L.: c. d., s. 41. V 16. století Lydíkov. 157 www.czso.cz. Údaj z posledního sčítání lidu, domů a bytů - 1. 3. 2001. 158 Lidová tradice vypráví, ţe původně se obec jmenovala Slavíkov. 159 KNIES, J.: c. d., s. 142. Pozemkové knihy jsou vedeny od roku 1580. 160 Tamtéţ, s. 141. 45 patřil Ludíkov pod správu tehdejšího Městského národního výboru Boskovice. V roce 1993 se správa obce vrací opět do Ludíkova, přičemţ dochází k odtrţení od Boskovic a získání samostatnosti. Obec je přifařena do Ţďárné, matriční obvod je také ve Ţďárné. Na obranu vůči ţivelným pohromám, pod ochranou svatého Floriána, byl zaloţen v roce 1903 Sbor dobrovolných hasičů. Hasičská knihovna byla zaloţena roku 1910, obecní v roce 1924.161

Okrouhlá

Obec Okrouhlá leţí v oblasti Drahanské vrchoviny, konkrétně v ochranném pásmu vodní nádrţe Bělá, ve vzdálenosti osm kilometrů od Boskovic. Nejvyšším vrcholem nacházejícím se v katastru obce je Kudlinka (630 m n. m.). V současné době zde ţije 529 obyvatel.162 Ve znaku obce v zeleno-stříbrném šikmo děleném štítě je nahoře stříbrná brána, dole pak prohnutý stonek lnu přirozené barvy.163 Obec byla zaloţena roku 1447 jako typická okrouhlice, dnes leţí poblíţ původního místa.164 Název obce vznikl podle původního tvaru obce. Poprvé se jmenuje mezi obcemi patřící k šebetovskému panství v roce 1499, kdy opat Jan zastavil Okrouhlou spolu s jinými obcemi vladykovi Jindřichovi z Jezer a Ptení. Od roku 1850 je součástí obce osada Melkov165, leţící asi 1 kilometr západním směrem od obce. Kříţ na návsi u zvonice je jedinou kulturní památkou. Koncem 15. století zde měl být postaven kostel. Obyvatelé však na jeho stavbu nesehnali dost peněz, a tak se nakonec kostel postavil v sousední obci Benešov, kam byli občané od roku 1787 také přifařeni.166 Obec Okrouhlá se v průběhu 20. století neustále rozvíjela, přičemţ nejvýznamnější mezníky jsou zachyceny v kronice obce.167

161 Obecní kronika Ludíkova je ztracena. Informace jsou proto čerpány z: www.ludikov.cz. 162 www.czso.cz. Údaj z posledního sčítání lidu, domů a bytů - 1. 3. 2001. 163 AUGUSTIN, J.: Velká encyklopedie měst a obcí ČR. Sokolov 2001, s. 395. 164 Podle tradice místních obyvatel stávala Okrouhlá mezi Benešovem a současnou lokací obce na nejvyšším místě u „Karlíčkovy luţe“. 165 téţ „Melkhof“ (něm.) 166 Dříve spadala obec pod farnost Knínickou. 167 Obecní kronika Okrouhlé, nestr. 46

Sudice

Obec Sudice je situována v 366 m n. m., pět kilometrů na sever od města Boskovice v Boskovické brázdě a leţí v údolí Malá Haná. Poblíţ obce se nachází dvůr Pastvisko.168 V současné době má 177 domů s 398 obyvateli.169 Obec má za sebou jiţ přes 860 let historické tradice.170 Sudice se poprvé objevují v úředních listinách jiţ v roce 1145, za panování českého kníţete a pozdějšího krále Vladislava II. (1140–1174).171 Všeobecně se má za to, ţe pojmenování obce vzniklo z vlastního jména Suda, jména muţe, který byl buď zakladatelem této osady, nebo alespoň v rozhodné době pro trvalé pojmenování osady nějakou vlivnou nebo výraznou postavou v obci.172 Obec měla ve znaku pole rozdělené na dvě poloviny. Horní polovina tohoto pole je vyzdobena pavím peřím a dolní polovina je vystínovaná, s obrazem malé radlice. I přes krátkodobé změny mezi majiteli se dvůr znovu a znovu vrací do vlastnictví pánů z Boskovic. Posledním majitelem tohoto dvora, i s přilehlými lány úrodných polí a výnosných luk, byl šlechtický rod Mensdorf-Poully z Boskovic. V roce 1948 se dvůr stal národním majetkem a obhospodařoval jej Školní statek z Boskovic. V roce 1969 budovy dvora koupilo JZD Sudice. Pole a louky obhospodařoval tehdejší Státní statek Boskovice.

168 KNIES, J.: c. d., s. 175. První historická zmínka, o tomto známém dvoře, pochází z doby panováni císaře Karla IV. (1346–1378) z r. 1371, kdy Oldřich z Boskovic popustil své manţelce Zbyňce z Cimburka na uţívání část svého majetku, mezi tím i ze dvora na Pastvisku. Roku 1450 za správcování Jiřího z Poděbrad a Kunštátu přebírá dvůr Pastvisko od Jindřicha s Boskovic Vaněk z Boskovic. 169 www.czso.cz. Údaj z posledního sčítání lidu, domů a bytů - 1. 3. 2001. 170 Vykopávky popelnic, kamenných mlatů, sekyrek a ručních mlýnků nasvědčují, ţe tato oblast byla osídlena jiţ ve střední době kamenné (mezolitu), to znamená před 6000 lety. A také z mladší doby bronzové se nalezly v okolí obce bronzové nástroje. I nejnovější vykopávky stále ještě objevují různé stopy z dávno zašlého ţivota a kultury v tomto kraji. 171 MZA, CDM IV, č. 91. Knies, J.: c. d., s. 174-5. Toho roku si premonstránský klášter v Litomyšli vyměnil s olomouckým kníţetem Otou z Přemyslovců v Sudicích dvě pole. Roku 1274, v době panování krále Přemysla Otakara II. (1253–1279), si zase vyměnil opat kláštera v Hradisku s Heřmanem z Letovic obec Bohušín za Sudice. A další zachované záznamy pak jiţ naznačují, ţe tato obec potom trvale patřila pánům z Boskovic. Tak např. existuje záznam s poloviny 14. století z r. 1349, ţe Jan z Boskovic dal na uţívání Kateřině, vdově po Arklebovi z Boskovic, část svého majetku a mezi tím i Sudice. Roku 1391 prodává Tas z Boskovic a na Brandýse (za panováni krále Václava IV. 1378 –1419) v Sudicích několik usedlostí a část lánů Heraltovi z Kunštátu. 172 Roku 1376 se píše podle názvu této osady nějaký Martin ze Sudic a roku 1406 nějaký Václav Nahrádek ze Sudic. 47

V blízkosti dvora stojí od nepaměti na Kovářovickém potoku s přítokem ze Semíče mlýn. Během třicetileté války (roku 1627) jej koupil od Mikuláše Pexy boskovický pán Václav ze Zástřizl.173 Mensdorf-Poully jej pak po první světové válce prodal sudickému občanu Josefu Kovaříkovi. Posledním majitelem je Tomáš Loubal. Aţ do roku 1953 se v něm stále mlelo a šrotovalo, v poslední době v reţii Středomoravských mlýnů. Od té doby slouţil ke šrotování a potřebám místního JZD. Nedaleko dvora se rozkládá směrem k lesu Vejštici tzv. Panina . I tato louka odedávna patřila k boskovickému panství. Její po staletí udrţovaný název pochází z doby třicetileté války, kdy ji pán z Boskovic Václav ze Zástřizl dal do uţívání na léta 1627-1647 své manţelce Eusebii z Pruskova. Zmíněný Václav ze Zástřizl v pobělohorské době nově vystavěl dvůr, připojil k němu okolní pozemky a louky, a na jejich dřívější majitele uvalil robotu.174 Výkup z této roboty byl drahý. Stál 600-800 zlatých ze statku a 15-20 zlatých u domkařů. Na zdejší usedlíky tak dolehla dlouhá doba nevolnictví a robot.175 Poţárem v roce 1848 vyhořely téměř celé Sudice. V roce 1882 vyhořely stodoly a kůlny deseti gruntů. Přestavbami po poţárech pak byl setřen starobylý ráz vesnice.176 To také vedlo místní občany k tomu, ţe si zde v roce 1887 zaloţili vlastní dobrovolný hasičský sbor. Ten si pak v roce 1906 zaloţil a rozšířil ze zbytků bývalé obecní knihovny vlastní knihovnu. 30. března 1913 byla v Sudicích zaloţena Tělocvičná jednota Sokol Sudice. 22. července 1928 pak byla slavnostním způsobem za účasti celé Sokolské ţupy Krále Jiřího otevřena nově postavená sokolovna. K tomuto datu se také od té doby konají sudické "poutě". V době druhé světové války se v Sudicích u místních obyvatel ukrývali partyzáni hledaní gestapem, které sídlilo v nedalekých Boskovicích, a působili zde rovněţ známí Vlasovci, kteří byli na konci války postupující Rudou

173 KNIES, J.: c. d., s. 176. 174 V zápise místní kroniky se o tom píše: „Pozemky tyto roku 1627 museli někteří, vzdělávajíce je dříve, obdělávati velkostatku.“ 175 KNIES, J.: c. d., s. 175. Sedláci robotovali koňmo tři dny týdně a 40 dní pěšky, chalupníci 13 dní pěšky kaţdý rok. Pokud se chtěl oţenit nemajetný občan, musel si nejdříve zajistit ubytování u některého rolníka a za povolení stavby robotovat 13 dní. Ještě před rokem 1848 se chtěli rolníci vykoupit a nabízeli velkostatku část obecních pozemků. Dva usedlíci s tím však nesouhlasili, čímţ bylo vyjednávání prodlouţeno aţ do roku 1848, a tím majetek zůstal obci. 176 Tamtéţ, s. 176. 48 armádou pochytáni a povraţděni. Největšího rozvoje z hlediska občanské vybavenosti a vzhledu dosáhla obec v letech 1960-1980.177

Suchý

Obec Suchý (německy Dürrhübel) se nachází poblíţ nejvyšších vrcholů Drahanské vrchoviny v 661 m n. m. Nejvyšší vrchol Drahanské vrchoviny – Skalky (735 m n. m.) je vzdálený jen asi dva kilometry od obce. V obci ţije 366 obyvatel.178 Suchý je známé především jako rekreační středisko, jehoţ doménou je rybník o rozloze cca 6 ha. Struh, sekera a palice, tj. nářadí potřebné k výrobě šindele, tvoří hlavní prvky obecního znaku nesoucí název: „PECZET OBECNY 1754 SUCHI DIEDINI“. Obec, původním jménem Suchý vrch, vznikla teprve před rokem 1754.179 Roku 1762 se sem obyvatelé přestěhovali z Benýšky, zaniklé obce u Pavlova, vzdáleného asi 3 kilometry.180 Nejstarší sdruţení, působící v obci nepřetrţitě jiţ od roku 1927, je Sbor dobrovolných hasičů Suchý (SDH). O zaloţení obce Suchý se dosud traduje pověst, i kdyţ skutečnost je jiná.181 Premonstráti kláštera Hradišťského nabídli roku 1762 boskovickému hraběti Leopoldovi Dietrichštejnovi výměnou za obec Suchý kopec lesní trať stejných rozměrů ve velenovském revíru. A tak se v současnosti na tomto území rozprostírá nynější obec Suchý. Na mapě boskovického panství z 18. století je dnešní obec Suchý pojmenována jako Nová Ves. Tento název se však neujal, a proto se dodnes nová ves na mokřině u velkého rybníka nazývá Suchý.182 Nejvýznamnější památkou této obce je nejstarší plavební kanál v České republice Suchý – Šmelcovna.183 Název kanálu zjevně pochází od činnosti sklářských hutí v okolí nebo od hutí boskovických. Velká pozornost této památce je věnována především v lesnických mapách. Kanál slouţil pro hutě u

177 Obecní kronika Sudic, nestr. 178 www.czso.cz. Údaj z posledního sčítání lidu, domů a bytů - 1. 3. 2001. 179 KNIES, J.: c. d., s. 177. Obec byla prvotně osídlena osmi podsedníky a sedmi domkaři. 180 Zpráva Aloise Ferulíka. KNIES, J.: c. d., s. 177. Podle místní pověsti prý hrabě pozemky prohrál v kartách. Obyvatelé plakali, opouštějíce svoji rodnou obec, a proto dostali přezdívku „Pičáci“. 181 Pověst vypráví, ţe jeden hradišťský prelát dal poctivým hutníkům z Pavlovského dvora v Suchém povolení ke stavbě domů, aby tak nerušili jeho klid v době jeho pobytu na tomto dvoře. 182 Pamětní kniha obce Suchý, nestr. Pozemkové knihy jsou vedeny aţ od roku 1810. 183 Dříve se uváděl jako nejstarší plavební kanál - Schvarrenberský. 49

Boskovic zejména k přepravě dřeva (na říčce Bělé) ze Suchého na Šmelcovnu.184 Na přelomu 17. a 18. století byl tento vynález významným objevem, kdyţ uváţíme, ţe neexistovalo nic k ulehčení tak namáhavé práce. Pomocí této vodní dopravy se zkrátila vzdálenost přepravy dřeva, tudíţ to bylo také rychlejší a levnější. Produktivita práce se zvýšila v důsledku plavení většího mnoţství dřeva a lidé měli zároveň práci k obţivě. Byl vybudován pravděpodobně v 18. století, roku 1840 se jiţ uvádí jako neprovozovaný. Víme, ţe kanál byl v provozu ještě před rokem 1800, a aţ na přelomu 18. a 19. století se v něm dřevo přestalo plavit. Důkazem toho je, ţe v roce 1848 jiţ kanál nebyl zapsán v podrobném ocenění boskovického panství. V kanálech se běţně plavilo jak dřevo palivové, tak stavební. Dřevo se pouţívalo na hradě, v měšťanských domech, hutích, sklárnách, ale i jako surovina pro dietrichštejnskou papírnu ve Lhotě Rapotině.185 Zbytky kanálu v terénu jsou zjevné zejména v lesnatých úsecích. V prostoru rybníka Suchý byly z velké části likvidovány výstavbou chatové kolonie.186 Obcí prochází naučná stezka odborářských tradic.

Újezd u Boskovic

Jedná se o oválnou návesní obec na náhorní rovině Drahanské vrchoviny 536 m n. m., tři kilometry jiţně od Boskovic. Katastr obce má rozlohu 1275 ha. V obci ţije 442 obyvatel.187 Újezd patří mezi velmi staré osady, třebaţe se z doby jejího zaloţení nedochovala ţádná písemná zpráva. Její existenci v dávných dobách potvrzují cenné archeologické nálezy kamenných zbraní.188 Obec byla patrně zaloţena pány z Boskovic, ale u jejich panství se jmenuje teprve v roce 1547. Místní jméno je apelativní označení části země ve

184 JAROŠ, J.: Slovník technických památek Blanenska. Blansko 2000, s. 51. Pravděpodobně v místech, kde později vznikly mlýny – Lasákův mlýn a mlýn v Pilském údolí. 185 OCHMANSKÝ, V.: Okres Blansko. Adamov 1997. 186 JAROŠ, J.: c.d., s. 51. 187 www.czso.cz. Údaj z posledního sčítání lidu, domů a bytů - 1. 3. 2001. 188 KNIES, J.: c. d., s. 193-194. Nedaleko obce stávala v dávných dobách tvrz neznámého vladyky, z které se kromě místního názvu „Hrádek“ nezachovalo vůbec nic. Mezi Hrádkem a obcí bývalo do sedmdesátých let 19. století rozlehlé pastvisko, na němţ bylo patrno asi čtyřicet nasypaných náhrobků, skrývající kostry neznámého stáří. Nedaleko obce severozápadním směrem stávalo, kdysi hradisko, které bylo obehnáno trojitým příkopem dva aţ tři metry hlubokým a pět metrů širokým. Tradice tvrdí, ţe byl odtud dobýván boskovický hrad zvaný „Bašta“, který leţí na protějším horském hřbetě, odděleným hlubokou roklí řeky Bělé. 50 významu statek.189 Roku 1703 získala obec právo pečeti. Pečetní znamení zde vycházelo ze zaměstnání obyvatel a mělo podobu radlice. Co se týče farní správy, patří obec pod farní úřad v Doubravici nad Svitavou. O Doubravické faře jsou zmínky uţ roku 1358, v polovině 16. století přešla fara do rukou církve českobratrské, katolický farář tam byl dosazen aţ v roce 1638. V letech 1864-1892 působil na faře Jan Soukup, básník Sušilovy druţiny, známý jako autor macošské pověsti.190

Valchov

Obec Valchov leţí v 482 m n. m na okraji Drahanské vrchoviny, pět kilometrů východně od Boskovic, 45 kilometrů severně od Brna. Katastr obce má rozlohu 373 ha. Obec má 448 obyvatel.191 Podle názvu obce můţeme soudit, ţe byla zaloţena boskovskými soukeníky, kteří zde mívali postavený valch na valchování sukna.192 O dávném osídlení katastru obce svědčí četné nálezy kamenných palic. První písemná zpráva o obci však pochází aţ z roku 1505.193 V tomto roce obec náleţela k panství boskovskému, kde byla poprvé jmenována v roce 1547.194 Téhoţ roku bylo panství prodáno Němci Šimonu Ederovi ze Štiavnice.195 Roku 1569 přechází obce do panství rodu Zástřízlů.196 Roku 1689 přechází panství do rodu Dietrichštejnů. Poslední majitel Dietrichštejnů odkázal panství svým dcerám, přičemţ jedna z nich - Terezie byla provdána za hraběte z Mensdorffu, takţe majetek přechází do vlastnictví tohoto rodu.197 Roku 1748 byla ve Ţďárné zřízena fara a Valchov, který do té doby náleţel k farnosti v Boskovicích, byl přidělen k této nové farnosti. V okolí obce

189 Tamtéţ, s. 192. Podle tradice vznikla obec v lesnaté močálovité krajině, kde byli osadníci nuceni za trest zakupovat panské pozemky. 190 Kronika obce Újezd u Boskovic (1. 1. 1924-1997), 608 s. První kroniku začal psát 1. 8. 1927 Alois Schubert, v té době učitel místní školy, poté převzala tento úkol letopisecká komise a dále Josef Daneš a Josef Malach. 191 www.czso.cz. Údaj z posledního sčítání lidu, domů a bytů - 1. 3. 2001. 192 Pamětní kniha obce Valchov, s. 4. 193 KNIES, J.: c. d., s. 195-197. 194 Prvními majiteli tohoto panství byli tedy páni z Boskovic, kteří patřili k nejstaršímu a nejslavnějšímu rodu. 195 Prameny uvádějí mezi prodanými obcemi Valchov, Velenov, Ţďárnou, Ludíkov i Protivanov. 196 Kdyţ pak tento rod vymřel po meči, provdala se Zuzana ze Zástřizlů za hraběte Valtera z Dietrichštejna. 197 HOSÁK, L.: c. d., s. 43. Pamětní kniha obce Valchov. 51 se těţila ţelezná ruda (do roku 1878), koncem 18. století i zelená skalice a uhlí.198 Později zde byla zřízena také ledková huť, kde bylo v roce 1846 zaměstnáno na 51 dělníků. V obci se nacházel nerost "Valchovit" - pryskyřicovitá látka podobná jantaru, které lidé obecně říkali zemské kadidlo a uţívali ji k vykuřování dobytka. Prostorové poměry ukazují, ţe se obec konstituovala oválnou zástavbou návesního typu. Vznikala oboustranným obestavěním centrálního prostoru, který se časem stále protahoval a současně slouţil jako hlavní komunikace. Tím se také centrální část obce protáhla a rozvětvila směrem k nejbliţším okolním sídlům, a to od Boskovic směrem ke Ţďárné a směrem na Velenov. V roce 2001 byla bývalá hasičská zbrojnice uprostřed obce zbourána, zvonice byla ponechána původní a k ní nově přistavěna kaple sv. Petra a Pavla, která byla slavnostně vysvěcena 29. června 2003. Nejstarší stavbou v obci je pravděpodobně mlýn, ale prokazatelně to není doloţeno.199

Váţany

V údolí šest kilometrů od Boskovic leţí na úbočích Boskovické brázdy malá obec Váţany. V obci ţije 191 obyvatel.200 První zmínka o Váţanech pochází jiţ z roku 1145. Podle listiny datované roku 1167 daroval olomoucký kníţe Ota (patrně Ota III.) litomyšlskému klášteru tři obce na Moravě - Pamětice, Váţany a Říkovice, k čemuţ přidal ţupan Bavor všechny své obce na Moravě (aţ na jednu) a olomoucký arciděkan Radovan ještě pozemek ve Vanovicích.201 V roce 1295 pak přešla obec z tohoto kláštera na vyšehradského probošta Jana. Panské rody v době předhusitské sídlily většinou na hradech a dvorech. Takový dvůr se připomíná od roku 1373 i ve Váţanech. Váţany byly původně

198 KNIES, J.: c. d., s. 196-197. Uhlí zde objevil roku 1787 chemik Weisbach. 199 Pamětní kniha obce Valchov, 200 s. Záznamy byly v této kronice vedeny od 1. 2. 1924. Prvním kronikářem se stal 12. 1. 1924 Josef Chlup a po něm od 28. 2. 1925 Josef Svěrák aţ do roku 1947. 200 www.czso.cz. Údaj z posledního sčítání lidu, domů a bytů - 1. 3. 2001. 201 MZA, CDB I, č. 399. 52 sídlem malého statku, na němţ sídlili vladykové, o nichţ se nám dochovalo mnoho zpráv. Jsou známa i jména těchto vladyků a jejich erb.202 Knínický hvozd byl velmi řídce zalidněn. Proto dal opat kláštera Robert roku 1250 Veličovi a Štedroňovi z Uhřic les kolem říčky Skřípova (o tento les měl dříve klášter dlouhé spory s Heřmanem z Letovic), aby tam zaloţili obec Veličinu Lhotu. Obec byla zaloţena skutečně východně od Váţan, po hustitských válkách však zpustla, a v roce 1511 ji bratři Jiřík a Václav Kolesové z Rakových, kteří od začátku 16. století vlastnili část obce Váţany, prodali Váţanům.203 Počátkem 15. století zde měli majetek i páni z Letovic.204 Od roku 1563 patřily Váţany Janovi Haugvicovi z Biskupic, který je následně daroval Bohunce Meziříčské z Lomnice a Šilperka. Díky ní se v roce 1556 Váţanští dočkali osvobození od robotní povinnosti a plat byl od nich vybírán pouze o sv. Jiřím a o sv. Václavu. Dále jim povolila právo odúmrti.205 Od konce 16. století (roku 1596) patřily Váţany hradišťskému klášteru.206 Klášter zde měl i svůj dvůr (č. 37), který byl v roce 1786 rozdělen a pozemky byly rozprodány.207 Následky třicetileté války byly pro Boskovicko nedozírné. Ne však pro všechny obce. Poddaní šebetovského panství, kam Váţany patřily, byli v posledních letech ušetřeni veškerých pohrom. Zavázali se totiţ platit Švédům pravidelnou kontribuci (platili ji ještě v prosinci 1648) a dostali za to od Švédů ochranný list (Salva Guardia), který je chránil před pleněním.208 V důsledku toho nebyly ve Váţanech ţádné zpustlé grunty. Zpustošení země třicetiletou

202 KNIES, J.: c. d., s. 205. Například v listině z roku 1376 jsou zmiňováni Beneš a Mikeš z Váţan, od kterých kupuje „zboţí“ Čeněk z Letovic (Beneš zemřel roku 1407 a jeho vdova Markéta se starala o jeho majetek v Noţířově). Počátkem 15. století (konkrétně roku 1406) se připomíná Petr Kukla z Lutířova, který později (roku 1417) prodal dva lány Rackovi z Petřvalda. 203 Na zaniklou obec dodnes upomíná název lesní trati Lhotka. 204 KNIES, J.: c. d., s. 205. 205 Tamtéţ, s. 206. 206 Jeden z nejdůleţitějších pramenů pro toto období představují gruntovní knihy. V jedné starší gruntovní knize můţeme najít např. nápis: „Z Wanovic Na Ten Čas Jan Pilát Rychtarz Szymonem A S Radu Ty Diediny Tato Ragstra Sou Spusobena Wssy Obczy Pro Pamiet Chudych I Bohatych Lidi MDLIII“. Nejdůleţitější knihy místního archivu jsou „lejstra“, která byla zapisována pravidelně v letech 1529-1651. Od roku 1651 můţeme zaznamenat v obci úpadek, který se projevuje v neúplných zápisech aţ do roku 1717. Tato lejstra tehdy zastupovala pozdější gruntovní knihy. 207 KNIES, J.: c. d., s. 206-207. Obec byla tedy téměř bez robot. Robotovalo pouze šest chalupníků po 26 dnech. Později, kdyţ uţ Váţany spadaly pod panství Šebetovské, se opatové neúspěšně pokoušeli zavést roboty. 208 Doposud se zachovala Salva guardia podepsána švédským komandantem v Olomouci Valentinem Wientirem. 53 válkou mělo za následek zvyšování robotní povinnosti, dávek a platů. Proto docházelo často ke sporům mezi vrchností a poddanými.209 Váţany měly v této době právo pečeti. Na pečeti měli radlici, kolem ní pět hvězd. V roce 1662 si zřídila vrchnost ve Váţanech nový dvůr, ke kterému připojila do pěti selských gruntů 194 měřic půdy. Tento dvůr stojí v obci dodnes a nad vraty je erb s letopočtem 1685. Téhoţ roku byl zaloţen ve Váţanech i kostel. Při nové úpravě robot podle patentu roku 1775 byly roboty zavedeny ve všech městečkách a obcích kromě Váţan. Všechny obce si tehdy stěţovaly na vrchnost a poţadovaly, aby mohly uţívat alespoň dříví z lesů. Po zrušení hradišťského kláštera byly na šebetovském panství přeměněny roboty na robotní plat. Váţanští nic neodváděli a ani nepoţadovali chodit na dřevo do panského lesa, protoţe ze 468 měřic lesa 12-ti vesnic šebetovského panství, patřilo 393 měřic právě Váţanským. Tohoto bohatství si vţdy velmi váţili a chránili je. V roce 1839 totiţ hrabě Strachavic ze šebetovského panství začal po váţanských poţadovat dávky a usilovat o převedení váţanských lesů pod svoji správu. Tenkrát se postavili váţanští proti němu. Na 20 sedláků bylo v Olomouci uvězněno a do obce bylo povoláno na 100 vojáků. Pod vedením rychtáře Zvejšky a s přičiněním vychovatele hraběcích dětí Brechta obhájili váţanští opět svoje privilegia. Počátkem 20. století čítala obec do 400 obyvatel. V současné době má 204 obyvatel a 100 domů. Od roku 1850-1960 patřila obec pod politický a soudní okres Boskovice. Do roku 1976 měly Váţany svoji samosprávu, v letech 1976-1990 pak společný národní výbor s obcí Knínice. Mezi zajímavé stavby v obci patří filiální raně barokní kostel Zvěstování Panny Marie s unikátní střechou krytou břidlicí, který byl postaven roku 1685 (za opatování Norberta Ţeleckého z Počenic) a dodnes je vybavený hodnotným vnitřním zařízením.210 Má podobu rovnoramenného kříţe. Jedná se o barokní stavbu obestavěnou zdí, která má obrys ţelvího krunýře. V kostele jsou čtyři oltáře. Za hlavním oltářem je nádherný obraz andělského zvěstování. V postranních oltářích dominují sochy sv. Jana Nepomuckého a Archanděla

209 Tak například v roce 1626 se vzbouřili Kníničtí a poddaní z okolních vesnic a odmítali robotovat. Císař Ferdinand III. rozhodl spor ve prospěch hradišťského kláštera a pro výstrahu byli dva poddaní popraveni. Obdobně vystoupil klášter v roce 1663 proti svobodám vranským, které Váţanští nabyly rokem 1556. I přes nátlak vrchnosti si však tuto svobodu i nadále uhájili. 210 STEHLÍK, M.: Boskovice. Praha 1969, s. 32-33. Nachází se při silnici Boskovice - Jevíčko. 54

Michaela. Mezi hlavním oltářem a levým bočním oltářem se nachází šikmo orientovaný oltář s obrazem anděla a soškou Panny Marie Lurdské. Hlavní a oba boční oltáře jsou bohatě zdobeny soškami a hlavičkami malých andělíčků. Historicky nejcennější je obraz Poslední večeře Páně, namalovaný na dřevě, který je umístěn v sakristii. Na kůře jsou zřejmě původní dřevěné varhany. Roku 1802 měl být kostelík zrušen, ale díky přímluvě tehdejšího knínického faráře Bilímka se tak nestalo.211 V roce 1925 byl před kostelem postaven pomník padlým obětem v první světové válce, na kterém je napsáno: „ZDE SE NARODILI, ZDE ŢILI A TAM NĚKAM DALEKO MUSELI JÍT ZEMŘÍT!“ Hasičský dům je další významnou budovou, na kterou jsou váţanští občané hrdi. Byl postaven roku 1931 jako první v obcích Malé Hané. V hasičském domě je velké jeviště. Toho dříve vyuţívali ochotníci. V roce 1946 zde byl zaloţen dramatický a divadelní spolek Beseda, který jiţ nefunguje.212

Velenov

Obec leţí v severovýchodní části okresu Blansko na úpatí Drahanské vrchoviny. Nejbliţším správním, průmyslovým a kulturním centrem jsou Boskovice vzdálené osm kilometrů od obce. V obci ţije 191 obyvatel.213 První písemná zmínka o obci Velenov je z roku 1378.214 Podle pověsti nese obec jméno po ptáčníku Velenovi, jemuţ byla za pohoštění brněnského kníţete Maxmiliána okolní krajina darována.215 Podle pověsti o zaloţení hradu Boskovice zaloţil hrad právě Velen, který na území Velenova měl svůj příbytek a lovil zde ptáky. Podle této pověsti se zachovali i některé názvy částí v katastru obce - Čihatky a Věchtenec. Od roku 1547 patřil Velenov pod boskovické panství.

211 KNIES, J.: c. d., s. 208. Tentýţ farář se roku 1818 zaslouţil o to, aby bylo rozděleno 4000 zlatých mezi nejzboţnější obyvatele obce. 212 Pamětní kniha obce Váţan (1924-1962), 130 s. Prvním kronikářem byl do 12. 4. 1962 Kolář Josef, poté (15. 12. 1962) převzala psaní kroniky Marie Kotrhonzová. Pamětní kniha obce Váţan (1963-1993), 384 s. 213 www.czso.cz. Údaj z posledního sčítání lidu, domů a bytů - 1. 3. 2001. 214 HOSÁK, L.: Historický místopis okresu Blansko v období feudalismu. Blansko 1965, s. 43. Knies, J.: c. d., s. 209. Další zmínka o obci pochází z roku 1447, kdy kněz kvardián kláštera sv. Jana v Brně ţaluje Jiříka z Kunštátu za 50 grošů, ţe bere klášteru úroky a poplatky z této obce. Dále pak nacházíme obec v listinách panství Boskovského, hlavně od roku 1547. 215 KNIES, J.: c. d., s. 208-209. Jméno Velen se připomíná v listinách uţ od roku 1195. Velen musel platit ročně 6 krejcarů. Později mu prý kníţe odpustil tento poplatek a povýšil ho na vladyku, přičemţ do znaku mu dal koňský hřebínek. 55

V obci je několik historických památek místního významu. Jedná se převáţně o sakrální stavby: zvonice, boţí muka a tesaný dřevěný kříţ z roku 1842. Za zmínku stojí i dům (č. 10), který je postaven z tesaných trámů. Dále v obci můţeme nalézt památník obětem první a druhé světové války, který byl v roce 1947 slavnostně odhalen. Obec se v průběhu dvacátého století velmi dynamicky rozvíjela. Nejvýznamnější mezníky minulého století jsou zaznamenány v několika kronikách obce, školy a Sboru dobrovolných hasičů. Rokem 1993, ukončením činnosti Občanského výboru, se Velenov stává samostatnou obcí s vlastním obecním úřadem.216

Ţďárná

Obec leţí v centrální části Drahanské vysočiny, asi 9 kilometrů východně od Boskovic. Rozkládá se v horní části údolí říčky Ţďárné, na úpatí nejvyššího masivu Drahanské vysočiny Na skalkách (724 m. n. m.).217 V obci ţije 699 obyvatel.218 Ačkoliv lze předpokládat, ţe osídlování této oblasti začalo jiţ koncem 12. století, první dochovaná písemná zpráva se nachází v dokumentu z roku 1418.219 Jde o dokument, v němţ je zmiňován Martin, farář ve Ţďárné, protonotář (vedoucí písař dvorské kanceláře). Další záznam je z roku 1505, kdy je uvedena postava Ladislava z Boskovic a v roce 1538 Kryštofova z Boskovic, který dal plat roboty poddaných z Ludíkova, Valchova, Velenova, Protivanova, Lipové a Ţďárné za kaţdoroční poplatky na odpuštění roboty.220 V roce 1547 prodal Kryštof z Boskovic panství Boskovice Šimonu Ederovi, přičemţ v zápise je jmenována i ves Ţďárná. Vít Eder prodává v roce 1569 Boskovice Jarošovi ze Zástřizel, opět je prodávána i Ţďárná. Tyto zprávy potvrzují, ţe Ţďárná existovala jiţ v této době v rámci boskovického panství.

216 Kronika obce Velenov, nestr. 217 KNIES, J.: c. d., s. 220. Ve znaku má obec štít, na němţ je latinský nápis: „SIGILLVM C. ZDIARENSIS“. 218 www.czso.cz. Údaj z posledního sčítání lidu, domů a bytů - 1. 3. 2001. 219 MZA, ZDO IX, č. 145. HOSÁK, L.: c. d., s. 43. Ţďárná dále objevuje v listině z roku 1547. Od té doby jsou zde vedeny i pozemkové knihy. Matriky byly vedeny aţ od roku 1748. 220 KNIES, J.: c. d., s. 218. Sedláci robotovali 1,5 dne týdně, podsedníci půl dne. Domkařům bylo stanoveno 13 dni roboty za rok. Robota spočívala v polních a lesních pracích a mlácení obilí. Obyvatelé dávali úrokem kuřata a vejce. 56

Původně byla Ţďárná stráţní osada při středověké obchodní cestě přes Drahanskou vysočinu. Postupně však význam stráţní obce zanikal a ţďářením okolních lesů dostala význam jako zemědělská obec slouţícím pánům z Boskovic, kteří zde vybudovali zámek a dva správní statky – menší zvaný „Dvorek“ a větší „Oborský dvůr“ s oborou pro chov zvěře. Ke stavbě těchto panských staveb byla zřízena cihelna, která po skončení výstavby zanikla. Pro dostatek dřeva a jeho snadnou dostupnost byla v katastru obce postavena téţ sklárna („opicina vitriaria“).221 První dokument, z něhoţ se dá dovědět něco o obyvatelích obce, je „Gruntovní kniha vsi Ţďárné“, která obsahuje zápisy o prodeji gruntů v období roků 1571-1651. Dále se zachoval seznam domů ze všech obcí boskovického panství, tedy i ze Ţďárné z roku 1667.222 V roce 1771 bylo zavedeno číslování domů. Vůbec první dokument, který uvádí úplný seznam drţitelů usedlostí a navíc i domky bezzemků a obecní domky včetně názvů a rozsahu polí, zahrad a luk se nachází v tzv. poddanském přiznání z roku 1749.223 Jelikoţ byl tento kraj Drahanské vrchoviny ve vyšší nadmořské výšce v okolí vrchu Paprč porostlý hustými lesy, musely se vypalovat (ţďářit), aby tam člověk mohl ţít. Odtud pochází název obce Ţďárná. Přebytek dřeva byl neprodejný, a tak se po plavebním kanálu Suchý plavilo do níţin. Ostatní neprodejné dřevo bylo vyuţíváno jako topivo ve skelných hutích na Hradišťském panství. S tím souvisí také výskyt německých jmen v tomto regionu. Mnichové z Hradišťského panství povolali německé odborníky na tavení skla. Byly postaveny skelné hutě, ve kterých se upotřebilo přebytečné dřevo.224 Obcí prochází naučná stezka odborářských tradic. O vzniku sklárny u Ţďárné se nedochovaly ţádné informace. První zmínka pochází z roku 1743 ve spojitosti s Janem Schillerem, mistrem sklárny. Podle historických údajů stála sklárna v lese jménem Obora. Sklárna fungovala

221 AUGUSTIN, J.: Velká encyklopedie měst a obcí ČR. Praha 2001, s. 708. 222 KNIES, J.:c. d., s. 218. Po třicetileté válce zde bylo 20 domů; roku 1793 jiţ 59 a 460 obyvatel; roku 1846 vzrostl počet na 82 a 886 obyvatel; konečně v roce 1900 se počet domů vyšplhal na 134 a 1004 obyvatel. 223 Nejstarší záznam o počtu osob pochází z církevních záznamů a uvádí ve Ţďárné 314 osob a 57 osob ve ţďárenské sklárně. 224 HOFMAN, O.: Paměti našeho kraje. Boskovice 1999, nestr. 57 asi dvacet let, byla zrušena kolem roku 1762.225 Zaniklá skelná huť byla doloţena nálezy sklářské strusky.226 Ţďárná se můţe pochlubit několika historickými stavbami. Zámek vznikl současně s výstavbou kostela v letech 1757-1759. O jeho výstavbě nejsou ţádné dochované zprávy. V roce 1839 zámek vyhořel a při rekonstrukci (na náklady hraběnky Marie z Dietrichštejna) byl sníţen o jedno poschodí.227 První zmínka o mlýně pochází z roku 1770, kdy vrchnost pronajímá mlýn Jakubu Mazačovi za roční nájemné 50 zlatých. Ve smlouvě se píše o nově vystavěném mlýnu.228 Kostel s farou pochází jiţ ze středověku, ale o vzhledu není nic známo. První dochovaná zpráva pochází z roku 1418, kdy se uvádí jméno faráře Martina z Holešova. Právě stáří Ţďárné určuje i existence této románské rotundy, která stávala v místě nynějšího kostela. Další zpráva pochází z roku 1568. Existence této pozdně románské rotundy byla zjištěna V. Richtrem. Její půdorysný plánek pochází z poloviny 18. století, kdy se prováděly přípravy ke stavbě stávajícího kostela.229 K válcové lodi přiléhal pravoúhlý chór, který byl pravděpodobně patrový. Během let se ovšem kostel sv. Bartoloměje několikrát přestavoval, aţ byl roku 1759 odstraněn a nahrazen barokní stavbou kostela.230 Nový kostel byl vystavěn v letech 1759-1760.

225 FERULÍK, A.: Sklárny na Drahanské vysočině. Boskovice 1958, s. 5-6. 226 JAROŠ, J.: Slovník technických památek Blanenska. Blansko 2000, s. 54. Historicky doloţená skelná huť náleţela k obci Protivanov a k boskovickému panství. Zanikla jiţ v 18. století. 227 KNIES, J.: c. d., s. 220. Při poţáru se roztavily i zvony, z nichţ jeden pocházel z roku 1550. Nové zvony byly pořízeny díky hraběti Františku z Dietrichštejna. 228 Obecní kronika Ţďárné, nestr. 229 AUGUSTIN, J.: Velká encyklopedie měst a obcí ČR. Praha 2001, s. 708. 230 STEHLÍK, M.: Boskovice. Praha 1969, s. 24. Bliţší historická data k této středověké stavbě nelze z písemných pramenů zjistit. Jisté je, ţe to byla šlechtická empírová svatyně; jejího stavebníka a majitele však neznáme. 58

1. 2. Pamětihodnosti

1. 2. 1. Hrad Boskovice

Na rozhraní Malé Hané a Drahanské vrchoviny se ve výšce 460 metrů nad mořem231 vypíná romantická zřícenina goticko-renesančního boskovického hradu.232 V historických pramenech je boskovický hrad poprvé uváděn v roce 1312, ale není pochyb o tom, ţe první panské sídlo Boskoviců bylo postaveno jiţ ve 13. století, neboť uţ v roce 1222 je v pramenech jmenován Jimram z Boskovic. Původní hrad přitom s největší pravděpodobností stával na sousedním vrchu asi 400 m západně, na tzv. Baště.233 Zatímco historické prameny zaloţení boskovického hradu nedokumentují, pověst o zakladateli hradu vypráví přesvědčivý příběh. V pověsti (zaznamenané v Zrcadle slavného Markrabství Moravského) je za zakladatele rodu i hradu povaţován Velen - ptáčník. „Velen se ţivil lovem zpěvných ptáků v okolních lesích. Jednou v lese nalezl zbloudilého šlechtice, který hledal místo k přespání. Velen neznámému ochotně nabídl přístřeší a pohostil jej. Při koupeli, jak bylo zvykem, omýval hosta věníky a osušil jej vlastním šatstvem. Kdyţ se pán vykoupal, rozčesal mu Velen dlouhé vlasy dřevěným hřebenem. Vděčný pán pozval Velena na oplátku na svůj hrad v Brně - Špilberk. Zde pak Velena přijal do stavu panského a věnoval mu pozdější panství Boskovice. A na věčnou památku onoho setkání v lese mu daroval erb se sedmizubým hřebenem.“234 Místní pověst pak dále praví, ţe sám Velen pomáhal se stavbou svého nového sídla - hradu. Nosil kameny a jednou si o kámen na zemi skopnul palec. Nic si z toho nedělal a řekl: "Eh coţ o jeden palec, pak nebudu jiţ chodit bosko více." Na památku této příhody byl hrad nazván Boskovice. Lidová etymologie

231 Srov. KILIÁNOVÁ, E. – SIROVÁTKA, O.: Státní hrad a zámek Boskovice pro děti. Brno 1978, s. 3. Uvádí se zde 448 m. n. m. 232 Technickou zajímavostí je asi 30 m hluboká studna poháněná dřevěným šlapacím kolem, jediným funkčním v republice. V ČR jsou takové studny jen dvě. 233 BRÁNSKÝ, J.: Boskovice v obrazech 17. – 20. století. Boskovice 1985, s. 5. Nejstarší zmínku o obraze boskovického hradu najdeme v Topografii Moravy (Brno 1832-1842). 234 KNOZ, T.: Středověký původ moravské šlechty v Zrcadle Bartoloměje Paprockého. Ke „konstrukci minulosti“ ve vrcholně renesančním dějepisectví. In: Ad vitam et honorem : profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a ţáci k pětasedmdesátým narozeninám. Brno 2003, s. 158. KILIÁNOVÁ, E. – SIROVÁTKA, O.: c. d., s. 4. Rod pánů z Boskovic měl v erbu stříbrný sedmizubý hřeben v červeném poli a v klenotu věníky s poduškou. 59 odvozuje místní jméno od tohoto rčení. Historici však název Boskovice odvozují od osobního jména Bosko neboli Bošek.235 Boskovický hrad Jaroslava z Boskovic, tajného rady a kancléře krále Matyáše Korvína, stojící na tzv. Baště,236 byl během své historie několikrát dobyt. Poprvé to bylo v roce 1312, kdy jej dobyla vojska krále Jana Lucemburského, která měla ztrestat neposlušné moravské stavy a mezi nimi i Arkleba z Boskovic. Ve 20. letech 14. století byl hrad vystavěn znovu na místě staršího hradu dvorskou hutí Václava IV.237 Opětovně byl hrad vyvrácen na konci 14. století za válek mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem. Tas z Boskovic se postavil na stranu mladšího markraběte Prokopa, a to se mu stalo osudným. Hrad byl Joštem dobyt, zbořen, a z původního raně gotického hradu se do dnešních dnů dochovaly pouze nepatrné zbytky. Zbořený hrad i Boskovice koupil od Tasa z Boskovic Heralt z Kunštátu, jemuţ dal markrabě Jošt souhlas k vybudování nového hradu. Jeho výstavbu začal Heralt z Kunštátu v roce 1398 na novém - dnešním místě. Heraltův hrad zaujímá ústřední část dnešního areálu. V roce 1434 vlastnil boskovické panství pozdější český král Jiří z Kunštátu. Ten si chtěl rod pánů z Boskovic zavázat, a tak panství v roce 1458 postoupil zemskému hejtmanu Vaňkovi z Boskovic. Tím se tedy hrad dostal opět do rukou svých zakladatelů.238 Boskovicové patřili v 15. století k nejvýznamnějším panským rodům na Moravě a zastávali významné hodnosti a úřady. Jedním z nich byl i Ladislav Velen z Boskovic, jeden z nejvzdělanějších šlechticů své doby. Ladislav Velen dal přestavět kostel a vystavět radnici v Boskovicích a zámek v Moravské Třebové. Osudy posledních Boskoviců jiţ nejsou spojeny s jejich rodovým sídlem, ale jinými zámky, zejména Černou Horou, Bučovicemi a Moravskou Třebovou. Pod tlakem finančních problémů Boskovicové roku 1547 prodali panství Šimonu Ederovi ze Štiavnice. Tento rytíř se kromě jiného pokoušel na kopci Zlatník těţit zlato.

235 MACKERLE, J.: Vznik a počátky města Boskovice. In: Sborník Blanensko. Blansko 1964, s. 47-49. 236 NIKODÉM, V.: Obrázky turisticko-historické. Boskovice 1899, s. 5. Tj. nejstarší hrad, na jehoţ troskách stojí dnešní Boskovický hrad. 237 VÁLKA, J.: Dějiny Moravy. Díl 1., Středověká Morava. Brno 1991, s. 177. KILIÁNOVÁ, E. – SIROVÁTKA, O.: c. d., s. 8. Více neţ dvacet let (1437-1458) patřil hrad taky Jiřímu z Poděbrad, pozdějšímu českému králi. Ten jej potom daroval Vaňkovi z Boskovic za jeho sluţby a tak se boskovický hrad znovu dostal do rukou svých zakladatelů. 238 HOSÁK, L.: Boskovice v dějinách. Boskovice 1969, s. 4-8. 60

Stavební úpravy hradu v průběhu 15. století nebyly nijak rozsáhlé. Nová stavební etapa začala aţ za Ederů a výrazně pokračovala především za jejich nástupců - Zástřizlů, jejichţ rod se stává vlastníkem Boskovic koncem 16. století.239 Rod pánů ze Zástřizl drţel Boskovice aţ do roku 1690, kdy se ovdovělá Zuzana Prakšická ze Zástřizl provdala za Valtra Xavera z Ditrichštejna.240 Dichtrichštejni patřili k předním a nejmocnějších rodům v zemi, byli to věrní stoupenci vládnoucích Habsburků, zastávali vysoké státní i církevní úřady, vlastnili hned několik panství a zámků a hromadili velké bohatství. Hrad byl sice obýván aţ do roku 1729, ale uţ před tím byl kámen z hradu pouţíván na budování nového sídla Ditrichštejnů zde v Boskovicích, na tzv. rezidenci. Svou funkci hrad ztrácí definitivně po roce 1733 a začíná chátrat. V roce 1843 se dědička boskovického panství Terezie z Ditrichštejna provdala za hraběte Alfonse Mensdorff-Pouilly. V r. 1856 Terezie umírá a její dědictví se tak stává majetkem rodiny Mensdorf-Pouilly, která jej s více neţ čtyřicetiletou přestávkou vlastní aţ dosud.241

1. 2. 2. Zámek Boskovice

Nástupcem hradu se stal čtyřkřídlý zámek, vystavěný v letech 1819-1826. Tehdejším majitelem panství byl kníţe František Xaver z Dietrichštejna, který vybral pro zámek příhodné místo bývalého kláštera (zaloţeného roku 1682 a zrušeného císařem Josefem II. roku 1784), jehoţ zdi byly pro stavbu částečně vyuţity. Před klášterem stál ještě kostel, který byl zbořen. Dnešní zámecká kaple bývala sakristií kostela. Po zrušení kláštera zde byla továrna na výrobu berlínské modři, první svého druhu na Moravě. Zámek nese typické slohové znaky empíru, jeho interiéry dokonce v nebývale čisté podobě. Roku 1856 přechází zámek do drţení hraběcího rodu Mensdorff-Pouilly,242 jemuţ byl po únoru 1948

239 KILIÁNOVÁ, E. – SIROVÁTKA, O.: c. d., s. 9. Přesně se dostal boskovický hrad do majetku starého moravského rodu Zástřizlů roku 1567; první majitel se jmenoval Jaroš. Zástřizlové, stejně tak jako jejich předchůdci, dali na hradě postavit nové budovy. Ale kdyţ roku roku 1687 vymřeli všichni muţští potomci rodu, skončilo jejich panství na boskovickém hradě a pomalu končily i dějiny hradu. 240 MITÁČEK, J. (ed.).: Vládcové Moravy. Brno 2007, s. 135. Dichtrichštejni patřili k předním a nejmocnějších rodům v zemi, byli to věrní stoupenci vládnoucích Habsburků, zastávali vysoké státní i církevní úřady, vlastnili hned několik panství a zámků a hromadili velké bohatství. 241 Tamtéţ, s. 18. 242 Srov. KILIÁNOVÁ, E. – SIROVÁTKA, O.: c. d., s. 12. Autoři uvádí, ţe zámek přešel na rod Mensdorff-Pouilly uţ roku 1843. 61 znárodněn a v první polovině devadesátých let minulého století s celým zámeckým areálem vrácen.243 Přestoţe empírová podoba zámku Boskovice má původ ve dvacátých a třicátých letech minulého století, je nutné hledat kořeny této stavby o téměř půl druhého století dříve. Boskovický zámek je pokládán za jednu z nejčistších empírových staveb a patří k nejvýznamnějším památkám tohoto období na Moravě. V roce 1648 bylo boskovické panství předáno bratrům Karlu Františkovi, Oldřichu Deziderovi a Janu Bohuslavovi, svobodným pánům ze Zástřizl. Jan Bohuslav se svojí chotí Zuzanou Kateřinou Prakšickou ze Zástřizl zaloţili dominikánský klášter, jehoţ fundaci schválil roku 1684 král Leopold I. Stavba kláštera byla realizována na nezalesněné stráni zvané “Sychrov” jiţním směrem od tehdejšího města Boskovice v první polovině devadesátých let 17. století. Lze soudit, ţe v první etapě stavby byl vybudován kostel a samotný klášter byl stavěn aţ po úplném dokončení kostela. Budova kláštera byla jednopatrová a její čtyři křídla uzavírala vnitřní dvůr s arkádami. Původní vstup do objektu kláštera byl situován do středu jiţního křídla, čelem k patě kopce a byl vyústěn věţičkou. Toto původně klášterní křídlo se bez větších stavebních úprav zachovalo dodnes ve dvou podlaţích stavby zámku, včetně skromných cel mnichů v prvním patře. Samotný kostel byl přímo napojen k severovýchodnímu rohu kláštera. V roce 1687 Jan Bohuslav ze Zástřizl umírá a panství přechází na Zuzanu Prakšickou ze Zástřizl. Po roce od sňatku Zuzana předává boskovické panství svému druhému manţelovi Walterovi Františkovi Ditrichštejnovi. Původem mikulovská větev říšských kníţat Ditrichštejnů vystřídala v Boskovicích hned několik sídel. Do konce 17. století vyuţívala tehdejší středověký a pro tehdejší poţadavky na bydlení zcela nevyhovující komplex boskovického hradu. Poté si Ditrichštejnové nechali postavit nevelký jednopatrový barokní zámek nedaleko panského dvora, dnešní Rezidenci, a v roce 1819 započala přestavba dominikánského kláštera na honosné zámecké sídlo. Dominikánský klášter byl zrušen Josefem II. v roce 1784 a majetek řádu byl začleněn do náboţenského fondu. O rok později objekt zakoupili Ditrichštejnové, a v prostorách bývalého kláštera zřídili manufakturu na výrobu

243 Po roce 1948 zde byl internát a jídelna pedagogické školy, muzeum a zámecká expozice. 62 barev. I kdyţ v té době jiţ uvaţovali o úpravě objektu na zámek, realizace této přestavby proběhla téměř o třicet let později za Františka Xavera Ditrichštejna.244 V roce 1850 vymírají boskovičtí Ditrichstejnové po meči a panství přechází na dcery Františka Xavera Ditrichštejna. V tomto roce dědí Boskovice nejmladší Terezie Rosa, provdaná v roce 1843 za Alfonse Fridricha, hraběte Mensdorff-Pouilly. Terezie umírá roku 1856 a celý boskovický majetek přechází na rod Mensdorff-Pouilly. V období protektorátu byla na zámek a celé tehdejší panství uvalena vnucená správa, aby ji s krátkou přestávkou vystřídala po roce 1948 správa státní. Po roce 1991 byl zámek opět vrácen původním majitelům, hraběcí rodině Mensdorff-Pouilly.245 Nad boskovickým hradem a zámkem prošla mnohá staletí, v jejich komnatách a sálech vládlo a ţilo několik šlechtických rodů – Boskovicové, Ederové, Zástřizlové, Ditrichštejni, Mendsdorffové. Moc a bohatství aristokratických rodů přešly a upadly, a také jejich sídla ztrácela postupně lesk. Boskovický hrad, z něhoţ zůstala jen zřícenina, však nepodlehl cizím dobyvatelům, ale o jeho zpustnutí se zapříčinili sami někdejší majitelé. Kdyţ se Ditrichštejni na počátku 18. století přestěhovali na novou Rezidenci a potom do empírového zámku, dali z hradu strhnout střechu a materiál z hradu se začal pouţívat na různé panské budovy. Zámek na tom byl poněkud lépe, byl totiţ toho času úplně nový, zámecký skleník se však naproti tomu proměnil skoro ve zříceninu. Desítky let se snaţili odborníci tyto památky zachránit od zkázy v letech 1929 i 1942 a podařilo se jejich ruiny zabezpečit, aby se úplně nerozpadly. Zlom nastal roku 1950, kdy byl hrad a zámek zestátněn. Soustavná péče ve formě nových úprav vrátila skleníku původní podobu, a proměnila jej v krásný kulturní sál. Taky na hradě byla opravena renesanční brána s hláskou v předhradí a byly tu zřízeny místnosti s výstavkou o dějinách hradu.246

244 O Ditrichstějnském rodu se zmiňuje: MITÁČEK, J. (ed.).: Vládcové Moravy. Brno 2007, s. 135-138. 245 SLABÁKOVÁ, R.: Archivní pozůstalost rodu Mensdorff-Pouilly v Čechách a na Moravě. In: Acta universitatis Palackianae olomucensis fakultas philosophica historica 27. Olomouc 1996, s. 117-124. Rodinný archiv Mensdorff-Pouilly se nachází v Státním oblastním archivu v Plzni. Autorka se velice podrobně zabývá obsahem archivu, jakoţto i historií tohoto rodu. Důkazem je i její publikace: Rodinné strategie šlechty - Mensdorffové-Pouilly v 19. století. Olomouc 2007. 246 KILIÁNOVÁ, E. – SIROVÁTKA, O.: c. d., s. 26. 63

1. 2. 3. Ţidovská čtvrť Boskovice

Ţidovská obec v Boskovicích byla jednou z největších na Moravě. Dosavadní názory ohledně usazování Ţidů v Boskovicích se různí, rámcově však panuje shoda, ţe Boskovice byly od středověku jedním z nejvýznamnějších středisek ţidovského osídlení na Moravě. S prvními Ţidy se zde můţeme setkat jiţ od 14. století,247 příliv většího počtu ţidovského obyvatelstva nastal ale aţ o sto let později.248 První prokazatelné zmínky o Ţidech v Boskovicích pocházejí z městských knih aţ z 16. století, jak se tedy zdá, bude nutné názory na usazování Ţidů v Boskovicích zřejmě přehodnotit. Plně konstituovanou ţidovskou obec v Boskovicích tedy musíme očekávat právě v průběhu zmiňovaného století. Ţidovské osídlení se za těchto příznivých okolností zdárně rozvíjelo, lze předpokládat existenci hřbitova, synagogy a dalších institucí nezbytných k chodu pospolitosti. Obec měla v rámci samosprávy svého vlastního rychtáře podléhajícího městskému purkmistru a vlastní školu s rektorem.249 Ve svých právech však byli společensky opovrhovaní Ţidé vůči ostatnímu obyvatelstvu omezeni, a byli předmětem jejich silné nevraţivosti. Zdrojem obţivy jim byl drobný obchod s řemeslným zboţím a zemědělskými výrobky, dále řemesla a půjčování peněz. Omezené prostorové moţnosti v ghettu vedly k tomu, ţe boskovská ţidovská čtvrť se ve své historii stala mnohokrát dějištěm tragédií, které ji značně poznamenaly. V letech 1715-1716 zemřelo mnoho Ţidů při morové epidemii,250 v letech 1696 a 1823 čtvrť zase pustošily mohutné poţáry. Dnešní vnější vzhled ghetta je převáţně určen pozdně klasicistní a empírovou

247 BRETHOLZ, B.: Quellen zur Geschichte der Juden in Mähren 1067-1414. Praha 1935, s. 114. Autor ve své sbírce pramenů k dějinám moravských Ţidů ve středověku (pod č. 40) datuje nejstarší písemnou zprávu o Ţidu z Boskovic rokem 1343. Jde o zmínku z právní knihy města Brna z pol. 14. století. BRÁNSKÝ, J.: Ţidé v Boskovicích. Boskovice 1999, s. 13. Díky absenci písemných dokladů ze 14. a 15. století, které by dokazovaly existenci ţidovských orgánů, a institucí v Boskovicích se autor přiklání k názoru Hosáka, ţe ţidovská obec vznikla po roce 1463, kdy se Boskovice staly městečkem. HOSÁK, L.: Dějiny Boskovska. Boskovice 1931 (1. díl). 248 KLENOVSKÝ, J.: Ţidovská čtvrť v Boskovicích. Boskovice 2004, s. 5. Bylo to způsobeno vypovězením Ţidů králem Ladislavem z moravských královských měst r. 1454 (zejména z Brna). Ţidé zde totiţ nalezli pochopení (motivované především ekonomicky) u tolerantnějšího šlechtického stavu, místního významného rodu pánů z Boskovic. 249 Nejstarší zpráva o ţidovské škole se vztahuje k roku 1591. Další důleţitou institucí byla rituální ponorná lázeň, tzv. mikve. 250 SOA Blansko, pob. Boskovice, AM Boskovice, inv. č. 109 (Kronika Dominika Kučery o historii města Boskovice z let 1367 – 1849), L 11. 64 přestavbou po poţáru v roce 1823. Uzavřené ţidovské město vzniklo aţ po roce 1727. Od křesťanského města bylo odděleno pěti branami a pěti řetězy nebo dráty, které v noci a v době křesťanských svátků nebylo dovoleno překročit.251 Uvolněním z těsných středověkých podmínek a předsudků okolního obyvatelstva se staly částečně osvícenské snahy z 90. let 18. století, a naplno aţ získáním plných občanských práv v roce 1848. Tímto zrovnoprávněním se většina ţidovských ghett rozpadla.252 Styk obyvatel obou částí Boskovic (křesťanské a ţidovské) byl ţivý i přesto, ţe na Ţidy bylo pohlíţeno jako na méněcennou skupinu obyvatel. Proti Ţidům bylo přísně postupováno i v případech nakaţlivých chorob, šířících se v ghettu díky neuspokojivým hygienickým podmínkám. K opravdovým náboţenským pogromům však nedocházelo. Příčinou nevraţivosti křesťanů vůči Ţidům byly spíše důvody sociální a národnostní. Ţidé se totiţ v průběhu 19. století zcela poněmčili. Přeměnili svou školu na německou a vyuţívali svého sociálně nadřazeného postavení ke germanizaci zaměstnanců ve svých továrnách.253 Boskovická ţidovská obec se změnila v politicky samostatné městečko s vlastním starostou, policií a hasičských sborem. Jako jedna z mála ţidovských obcí na Moravě měla ta boskovická dokonce i samostatný katastr.254 Ţidovská obec si udrţovala dlouho svou osobitost a lpěla na tradicích, vytvořených především v 17. a 18. století. Význam ţidovské obce vzrostl na počátku 19. století, kdy se zásluhou rabína Samuela Kolina ţidovské město Boskovice stalo centrem studia talmudu. V průběhu druhé poloviny 19. století však nastal nezadrţitelný přesun movitějších ţidovských obyvatel z ghetta do křesťanského města a migrace do větších měst, kde byly příznivější ekonomické podmínky. Ţidovská čtvrť se tak postupně stávala domovem sociálně slabších vrstev společnosti (Ţidů i

251 Region Boskovicko. Boskovice 2004, nestr. 252 BRÁNSKÝ, J.: Boskovice v proměnách času. Boskovice 1990, s. 16. 21. března 1890 byl vydán zákon o právním postavení ţidovských náboţenských obcí a byl ponechán tzv. zemský rabinát zahrnující 50 náboţenských ţidovských obcí. Tento zemský rabinát měl uţ od roku 1851 své sídlo v Boskovicích a byl jedinou institucí tohoto druhu v celém Rakousku. Počet ţidovského obyvatelstva v Boskovicích dosáhl svého maxima 2018 v roce 1857, poté Ţidů postupně ubývalo. V roce 1900 jich bylo uţ jen 850. 253 Tamtéţ, s. 16. 254 Maxima dosáhla ţidovská obec roku 1857, kdy zde mělo domovské právo 2018 Ţidů, coţ byla třetina obyvatel Boskovic. V té době se Ţidé stali zakladateli moderní průmyslové výroby. Zakládali továrny v Boskovicích (Eisler, Czaczkles, Ticho), i v okolních obcích (Löw Beer, Popper, Biach). 65 křesťanů). Na přelomu 19. a 20. století se Ţidé podstatně zaslouţili o hospodářský, společenský a kulturní vzestup města Boskovic. Jedním z projevů sociální emancipace se stala aktivní činnost řady ţidovských spolků a institucí.255 Jelikoţ ţidovská obec v Boskovicích byla jednou z největších na Moravě, byla známá jako středisko významných talmudistů. Nejslavnější z nich byl Samuel ha-Lévi Kolin, pohřbený na zdejším ţidovském hřbitově. V letech 1851- 1884 zde bylo dokonce sídlo zemského rabinátu. Mnozí boskovičtí Ţidé se proslavili jako vědci (zejména lékaři), talmudisté, spisovatelé.  Abraham ben Moše Klesterlen (Aškenazy), 16. století, nejstarší doloţený rabín  Samuel ha-Lévi Kolin (1724-1806) autor díla Machcít ha-Šekel (k jeho hrobu na zdejším hřbitově se dodnes chodí poklonit poutníci)  Moše Schreiber (1762-1839), jeden z největších ţidovských učenců 19. století, známý jako Chatam Sofer  Moše ben Hirš ha-Lévi Ungar, 18/19. století, vrchní rabín  Isidor Reich, poslední boskovický rabín před okupací  Dále Hermann Ungar, Max Eisler, Abraham Albert Ticho256

Politicky samostatná ţidovská obec byla zrušena rozhodnutím z 15. července 1919 a sloučena s městem.257 Ţidé si po náboţenské stránce svéráz ponechávali, ale v občanském ţivotě se časem asimilovali s okolním prostředím.258 Tragickým vyvrcholením staleté existence ţidovské pospolitosti Boskovic se stala nacistická rasová perzekuce v letech 1939-1945. Ţidovská obec byla nacisty zrušena roku 1942. Boskovické ghetto ještě více zesmutnělo, kdyţ 10. března téhoţ roku dostala náboţenská obec ţidovská v Boskovicích od Němců, resp. nacistických okupačních úřadů, příkaz deportovat Ţidy z Boskovic a okolí během 14. - 15. března do Brna. Odtud dále do koncentračního tábora v Terezíně (v noci 18. března), a do vyhlazovacích táborů na východě, tak

255 např. spolek pro podporu nemocných, chudinský institut, záloţenský spolek, ţenský spolek apod. 256 Region Boskovicko. Boskovice 2004, nestr. 257 SOA Blansko, pobočka Boskovice, Archiv města Boskovice, K – 93, inv. č. 576, L 207, 210. 258 KLENOVSKÝ, J.: c. d., s. 6-8. 66 putovalo 458 osob ţidovského vyznání.259 Ţidé chtěli, aby se Boskovice staly jejich útočištěm. Ţidé měli dovoleno vzít si s sebou pouze 50 kg oblečení. Byla to pro ně těţká rána. Odchod z domovů byl velmi bolestivý. V Brně obdrţeli Ţidé transportní číslo, které kaţdý musel nosit zavěšené na krku. Na témţe místě také museli transportovaní odevzdat všechny cennosti, osobní doklady apod. a také podepsat mnoho úředních dokumentů, jejichţ obsah neznali a nesměli si ho přečíst. Strastiplné dny pobytu v Terezíně skončily aţ po osvobození v květnu 1945, kdy se vrátilo jen 14 boskovických Ţidů.260 Pro Ţidy z Moravy přijel vlak aţ po karanténě 5. června téhoţ roku. Po třech letech a třech měsících opustili Ţidé místa hrůz a pláče, utrpení a poníţení. Po skončení druhé světové války začalo boskovické ghetto pomalu chátrat. Zmizely celé bloky domů. Mnohé z cenných staveb jsou tak nenávratně pryč. Za mnohé jmenujme budovu tzv. synagogy minor, v níţ kdysi sídlila proslulá vyšší škola – ješiva. Na krátkou dobu byla Ţidovská obec po druhé světové válce znovuobnovena, úbytkem členů emigrací se však záhy změnila (do r. 1970) na synagogální sbor pod Ţidovskou obcí Brno.261 Po roce 1989 dochází k obnově ţidovské čtvrti, i kdyţ i po tomto roce došlo ke ztrátě některých budov a mnohé opravy byly provedeny nepříliš citlivě. Avšak došlo k tomu hlavnímu – záchraně této unikátní čtvrti. Mnohé z domů byly rekonstruovány, vznikla naučná stezka ţidovským městem. Nejstarší domy ţidovského města (ghetta) jsou v okolí náměstí U Váţné studny, U Koupadel a Traplovy ulice. Ţidovské město tak znovu oţilo.262

Ze ţivota Ţidů

Ţivot ţidovské komunity podléhal řadě zvyklostí, které vycházely především z náboţenských povinností. Při procházce ţidovským městem se setkáme s řadou dokladů svědčících o jejich dodrţování.

259 Srov. Boskovice a okolí v pravěku a na počátku dějin. Boskovice 1999, s. 20. Zde se uvádí, ţe bylo transportováno 417 osob. 260 SOA Blansko, pob. Boskovice, MNV Boskovice, inv. č. 12 (Policejní hlášení pobytu 1945 – 1947), nestr. V té době ţilo v Boskovicích pouze 23 příslušníků ţidovské národnosti. 261 JUREK, J.: Tak ţilo město. Boskovice 1960, s. 6-7. 262 Pracovní sešit pro základní školy: expozice Ţidovské město v Boskovicích. Boskovice 2000, s. 22. 67

 Mikve – lázeň slouţící rituální očistě. Základním pravidlem rituální očisty je proudící voda. V několika domech ghetta byla rituální lázeň nalezena ve sklepech domů.  Košer (kašrut) – soubor předpisů upravující stravování Ţidů.  Mezuza – posvátný text na papíru či pergamenu ve schránce, která bývá vloţena do ostění dveří.  Cheder – elementární náboţenská škola.  Ješiva – vyšší náboţenská škola.  Rabín – představitel náboţenské obce, vyučoval tóru, talmud.  Tóra – pět knih Mojţíšových.  Talmud – autoritativní korpus ţidovského zákona a tradice, obsahuje např. právní předpisy a další výklady.  Menora – sedmiramenný rituální svícen.  Chanuka – devítiramenný rituální svícen.  Nejvýznamnější ţidovské svátky: Roš ha-Šana, Jom kipur, Sukot, Chanuka, Purim, Pesach, Šavuot.

Synagoga

Boskovická ţidovská obec musela mít nepochybně záhy od svého konstituování svou synagogu. V Boskovicích stály hned tři synagogy, zachovala se pouze synagoga maior.263 Vzhled této původní renesanční stavby patrně z 16. století neznáme, jakoţ i její přesné umístění.264 Předpokládá se, ţe byla situována zhruba v místech, kde stojí ta nynější. Koncem 17. století v souvislosti s početním nárůstem členů ţidovské pospolitosti jiţ templ v původní velikosti nestačil, proto po nástupu Ditrichštejnů265 na boskovické panství získali Ţidé povolení k rozšíření stávající synagogy.266 Malby jsou označovány za nejucelenější příklad tradice výzdoby synagog, kterou po východní a střední

263 Starší synagoga minor slouţila jako studovna, v jejím přízemí byla klenutá síň. V polovině 19. století ji uţívali ortodoxní Ţidé, v 50. letech 20. století byla pro špatný stav zbourána. 264 První písemný doklad o existenci synagogy v Boskovicích je z roku 1586. Zřejmě poblíţ ní bylo postaveno v roce 1639 jádro současné synagogy maior, její výmalba pochází z období poloviny 17. a začátku 18. století. 265 Stalo se tak v roce 1687 sňatkem Františka Valtra z Dichtrištejna, kdy předcházející rod Ederů vymřel po meči. 266 KLENOVSKÝ, J.: Ţidovská čtvrť v Boskovicích. Boskovice 2004, s. 39. 68

Evropě šířili ţidovští umělci z Polska a Ukrajiny. Obec také měla v době rozkvětu v 19. století modlitebnu v budově ţidovské školy a v Löw-Beerově nadačním domě. Synagoga však procházela dalším vývojem a byla mnohokrát rozšiřována a upravována. Za okupace slouţila budova jako skladiště násilně odebraných věcí deportovaným místním ţidovským obyvatelům. Po druhé světové válce se situace nijak nezměnila a synagoga tak byla i nadále vyuţívána ke skladování různých věcí. Teprve po roce 1989 se začala synagoga rekonstruovat. V roce 2002 byla za značného zájmu veřejnosti obnovená synagoga se stálou muzejní expozicí „Ţidovské město v Boskovicích“, pojednávající o historii a památkách zdejší komunity, zpřístupněna.267

Ţidovský hřbitov

Vedle ghetta a synagogy upomíná na bývalou přítomnost ţidovské komunity v Boskovicích právě ţidovský hřbitov. Zprávy o nejstarším období ţidovského hřbitova nemáme, s největší pravděpodobností byl však zaloţen v 16. století. První ověřitelná písemná zpráva je zaznamenána v městské pozemkové knize a pochází z počátku 18. století.268 Také obrazové prameny jsou aţ z pozdější doby (taktéţ 18. století), ovšem na jejich základě si nelze učinit přesnou představu o tom, která část dnešního hřbitova je nejstarší. Postupně byl hřbitov rozšiřován.269 Tragický zlom přinesl rok 1938 a dále druhá světová válka. V roce 1939 přišli Němci a Ţidé museli od té doby nosit na prsou hvězdu s označením „Jude“. V březnu roku 1942 bylo odvlečeno skoro 500 místních ţidovských obyvatel, jak jiţ bylo zmíněno. Toto temné období připomíná řada pamětních desek a nápisů, které nechali přitesat na náhrobní desky na vzpomínku těch, kteří zahynuli v koncentračních táborech, jejich příbuzní, kteří genocidu přeţili. Nejstarší náhrobky jsou většinou z opuky, proto se jiţ jen minimálně zachovaly

267 Tamtéţ, s. 44-48. 268 V regionu Boskovicka, nestr. se ale uvádí, ţe doklady o existenci ţidovského hřbitova jsou jiţ ze 17. století. 269Tento velmi cenný hřbitovní areál čítá téměř 2500 náhrobků, převáţně barokního a klasicistního typu. 69 nápisy na nich.270 Po druhé světové válce byla snaha o obnovu ţidovského náboţenského ţivota, kdy ještě v Boskovicích existoval modlitební - pohřební spolek (Chevra Kadischa),271 který však záhy zanikl. Na hřbitově nás upoutá velký ţulový válečný pomník s vyrytými jmény 30 vojínů ţidovského vyznání z Boskovic – obětí první světové války.272 Za druhé světové války bylo obětí pochopitelně víc, i kdyţ to není z pomníků zřejmé, neboť nápisy na nich jsou převáţně hebrejské a německé.273 Uprostřed hřbitova jsou zachovány zbytky obřadní síně z roku 1763 s kamennou deskou s textem modlitby za zemřelé Kadiš.274 Za komunistické éry hřbitov postupně chátral. V 90. letech 20. století se vlastníkem hřbitova stala Ţidovská obec v Brně a ve spolupráci s Muzeem Boskovicka, MÚ Boskovice a dalšími institucemi se snaţí napravovat škody z předešlých let.275 Na hřbitovech jsou pochovány tisíce osudů i románů. Zvláště ţidovské hřbitovy, umístěním, provedením i stylem tolik odlišné od křesťanských, evokují tajemnou aţ exotickou atmosféru, a s tím související neopakovatelný psychický stav návštěvníků. Ţidovský hřbitov je v současné době uzavřen a vstup je moţný jen s průvodcem. O historii Ţidů v našich zemích existují mnohé knihy a články, pořádají se konference, více či méně jsou popisovány ţidovské památky.276 Také historie

270 Náhrobky boskovického hřbitova jsou zdokumentovány díky aktivitě studentů Gymnázia Boskovice v rámci projektu Machcít ha-Šekel. Nejstarší zjištěný náhrobek pochází z roku 1670. 271 Přesněji pohřební bratrstvo. 272 Autorem je Josef Obeth. 273 JUREK, J.: c. d., s. 7. Na tomto místě můţeme zmínit nápis, který mluví za vše: „Dřímej, ghetto, dřímej! Oddej se spánku a nevzpomínej na zlé, jeţ ti svět dal!“. Za zmínku stojí i fakt, ţe za okupace Němci s největší pravděpodobností hledali v hrobkách ukryté zlato a šperky. 274 KLENOVSKÝ, J.: Ţidovské památky Moravy a Slezska. Brno 2001, s. 69. 275 HAIDLER, J. A. – MLATEČEK, F. – VÍTÍMVÁS, P.: Ţidovský hřbitov v Boskovicích. Blansko 2003, s. 7-10. 276 Můţeme zmínit např. publikace: REICH, I.: Die Geschichte der Chewra Kadischa zu Boskovice. Boskovice 1931., TŮNA, J.: Boskovští ţidé. Praha 1904., SIXTOVÁ, O. – POLAKOVIČ, D. – PAŘÍK, A.: Boskovická synagoga – průvodce. Praha 2002., ČERNÁ, J.: Synagogální památky z Boskovic (diplomová práce). Olomouc 1975. Mezi články bychom mohly zařadit následující: REIBL, P.: Příspěvek k otázce vzniku synagogy v Boskovicích. In: Sborník Muzea Blansko, 1998, s. 62., ŘEHOŘKOVÁ, M.: Ţidé v boskovickém ghettu. In: Vlastivědné listy Boskovicka, r. 4, 1971, č. 2, 3., SOMMER, S.: K otázce asanace a rekonstrukce ghetta v Boskovicích. In: Zprávy památkové péče, r. 17, 1957., VODÁČEK, A.: Památný ţidovský hřbitov. In: Vlastivědné listy Boskovicka, r. 2, 1969, č. 1. Dále připomeňme diplomovou práci, absolventky PdF MU, Kovaříkové Jany „Ţidovská obec v Boskovicích“ z roku 1999. 70

ţidovské obce v Boskovicích byla zpracována a popsána včetně popisu jednotlivých památek.277 Areál ţidovské čtvrti v Boskovicích patřil ještě těsně po druhé světové válce k nejlépe dochovaným ghettům nejen v republice, ale i v Evropě. V důsledku zanedbávání údrţby tohoto ojediněle dochovaného urbanistického souboru se tento stav rychle měnil. Obrat k lepšímu nastal aţ po roce 1989, kdy se změnil náhled veřejnosti a představitelů města na problematiku ţidovské čtvrti. Počátkem 90. let 20. století měly podíl na zachování tohoto historického dědictví především dvě nadace, a to Nadace pro záchranu ţidovského města Boskovicích a Samuel – Nadace pro ţidovské město v Boskovicích. Velký význam pro uvědomění si hodnot u obyvatel měly také místní výstavy. V roce 1992 se uskutečnila výstava „Ţidovské město v Boskovicích v historických dokumentech a výtvarném umění“. V roce 2000 se konala výstava studentských prací fakulty architektury VUT Brno „Ţidovské ghetto v Boskovicích“. V letech 1994-2002 pak byla k vidění muzejní expozice boskovického muzea „Ţidovské město v Boskovicích“. Od roku 1999 slouţí všem zájemcům naučná stezka „Památky ţidovského města v Boskovicích“. Skládá se z pěti základních informačních tabulí a 27 jednotlivých zastavení.278 Nezanedbatelný přínos představují téţ tzv. plánovací víkendy k oţivení ţidovského města v Boskovicích, které pořádá od roku 2002 místní občanské sdruţení. Od roku 1993 se staly jiţ tradicí kaţdoročně pořádané červencové festivaly pro mládeţ Boskovice s podtitulem „za zachování a obnovu ţidovské čtvrti“ (od roku 2003 „pro ţidovskou čtvrt“), které organizuje sdruţení pro podporu kulturních aktivit UNIJAZZ Praha společně s boskovickými institucemi. Ţidovská čtvrť v Boskovicích se nalézá, společně s historickým jádrem, v městské památkové zóně vyhlášené v roce 1990. Památkové ochraně podléhá dále brána do ţidovské čtvrti, kašna a rampa U Váţné studny.279

277 Tamtéţ, s. 13. 278 Průvodce památkami ţidovského města. Boskovice 1999. 279 KLENOVSKÝ, J.: Ţidovská čtvrť v Boskovicích. Boskovice 2004, s. 28-30. Z původních 138 domů se do dnešních dnů zachovalo pouze 78 (z toho je 20 samostatně památkově chráněno spolu s dalšími objekty jako např. kašna, masné krámy, brána). Srov. Region Boskovicka uvádí, ţe se dochovalo 79 domů. 71

1. 2. 4. Muzeum Boskovicka

Muzeum působí ve městě od roku 1905. Muzejní spolek i vlastní muzeum bylo zaloţeno skupinou nadšenců kolem Františka Lipky a Karla Snětiny a dalších. Ti sbírali archeologické, národopisné, přírodovědné a historické památky. První působiště muzea bylo na gymnáziu. Sbírkový fond představoval v souladu s tehdejšími sbírko-tvornými tendencemi soubor nejrůznějších předmětů od archeologických přes národopisné po archivní památky. Hlavní odbornou činnost tehdy představovaly archeologické výzkumy, jimiţ se oba zmiňovaní proslavili. Sbírkový fond muzea představuje zhruba 22 000 inventárních čísel, z nichţ převládají archeologické nálezy. V muzeu je uloţeno několik desítek tisíc historických i současných negativů a diapozitivů. Muzejní knihovna obsahuje přes 6 000 svazků odborné literatury a slouţí veřejnosti jak laické, tak odborné. Muzeum se zabývá zpracováním dějin města a regionu včetně zajišťování sbírkového materiálu, pořádá výstavy, přednášky, výlety, má bohatou publikační činnost atd. Mezi stálé expozice muzea patří: Řemesla a cechy, Pravěk Boskovické brázdy, Keltové na Starém Hradisku, Bojovali za svobodu.280

1. 2. 5. Muzeum lidových tradic v Kořenci

Obecní úřad se snaţí přiblíţit minulost ţivota obce prostřednictvím muzea, které vzniklo v roce 1985. Je zde však zdokumentován nejen tradiční ţivot na Kořenci, ale zcela přirozeně i ţivot v přilehlé části Drahanské vrchoviny. Původní expozice byla nainstalována v prostorách kaple. Za pomoci sbírkového fondu, darů obyvatel obce a Muzea města Boskovic byl v roce 1989 koupen dům „U Peroutků“, do něhoţ byly exponáty přemístěny. Významnou zásluhu nejen na zviditelnění muzea měla i finanční pomoc Jiřího Pelikána.281

280 Region Boskovicko. Boskovice 2004, nestr. 281 Kořenecký folklór popáté. In: Regionální noviny Boskovicka, č. 14, r. 4, 7. července 1993, s. 1. Pelikán poskytl na projekt muzea 140 tis. Kč. Svou osobností rozšířil i obzor Kořeneckých o kousek evropského nadhledu.

72

„Úvodní část muzea seznamuje návštěvníky pomocí dobových fotografií a archivních dokladů s historií obce od nejstarších dochovaných dokladů po současnost. Vlastní expozice je dále rozdělena do pěti tematických okruhů: 1. Ţivot lidí od jara do zimy (včetně rodinných obyčejů od narození přes svatbu do smrti). V tomto tematickém okruhu je pomocí trojrozměrných předmětů (kolébka, truhla, nádobí atd.) a fotografií (pec s černou kuchyní, stavení, nádobí, zvyky jako svatba, ostatky a dračky) ukázán způsob bydlení a ţivota lidí v Kořenci. 2. Od lněného semínka k plátnu Opět se jedná o ukázky trojrozměrných předmětů (trdlice, drhlen, vochle, kolovrat, motovidlo, přeslice aj.) a dále fotografie seznamující návštěvníky s tradičními zaměstnáními a pracemi lidu ve lnářské oblasti (trhání, rosení, sušení, drhnutí, vochlování a předení lnu a bělení prádla). 3. Kořenecký kroj V čele místnosti se nachází obrazy kořeneckého kroje od akademického malíře Františka Řehořka. Jedná se o zachycení kroje muţského i ţenského, další obrazy zachycují oblečení vdov, dále všední i pracovní oblečení ţen i muţů a některé další zvláštnosti. Originály muţského i ţenského kroje je moţno zhlédnout dále na figurínách, šátky a výšivky jsou umístěny v prosklené vitríně. V tomto tematickém okruhu je zvýrazněna péče o obnovu a uchování kořeneckého kroje a činností souborů Kořeňák i Kořeňáček. 4. Zapomenutá řemesla Celý tento okruh ukazuje návštěvníkům podomáckou a řemeslnou výrobu na vesnici, která jiţ dnes neexistuje. K dochovaným kovářským kuriozitám patří např. píšťala ponocného, zubařské kleště a kování na oje s letopočty, struh na řezání dráţek v šindelích a další kovářské i kolářské výrobky. 5. Zemědělská výroba Základem této expozice je rostlinná výroba (především pěstování obilí od orby aţ po pečení chleba). Opět jsou zde ke zhlédnutí trojrozměrné předměty jako rádla, pluhy, dřevěné lopaty, vidle, cepy, kosy, hrabice, ţerňák, nářadí a náčiní ke zpracování a pečení chleba. Fotografický soubor je také velmi rozsáhlý a zachycuje činnosti jako orání samotíhou, sečení srpem, kosení, různé způsoby panákování, mandelování, roubování ovsa, vázání povřísel, sváţení, mlácení cepem i starou mlátičkou aj. Za připomínku stojí také zařízení větrného mlýna a 73 pečení chleba. Ţivočišnou výrobu reprezentují v muzeu exponáty máselnice, odstředivka, formičky na máslo, nářadí k domácí zabíjačce a fotografie znázorňující práci s nimi.“282

Prostřednictvím exponátů si návštěvníci muzea přiblíţí ţivot a hospodaření na Kořenci. V rámci spolupráce s nadací Národní listy byla otevřena v roce 2004 pamětní síň Jiřího Pelikána, věnovaná jeho celoţivotnímu dílu. Na budově muzea byla odhalena i jeho pamětní deska, kterou zhotovil akademický malíř a sochař Miroslav Buřival. Dílem tohoto sochaře je rovněţ nástěnná malba v interiéru vstupní chodby, která seznamuje návštěvníka s historickými a přírodními zajímavostmi obce. Jiří Pelikán se významnou měrou zapsal do dějin ţivota obce jak ve válečném, tak i poválečném období. 283 Muzeum obdrţelo finanční dotace od nadace „Občanský dialog“ včele s předsedou Milošem Hájkem a členy Josefem Domanským, Z. Formánkem, Karlem Lánským, Vl. Kolmistrem, Václavem Příhodou, Zdeňkem Přikrylem a Jiřím Vančurou. Do muzejní expozice byla také zařazena kompletní sbírka výtisků Národních listů. Muzeum spravuje 220 vlastních poloţek sbírkového fondu, 71 zapůjčených z regionálního muzea Boskovic a 18 zapůjčených od soukromých osob.284 Muzeum tak poskytuje pohled do historie ţivota obce s výstavou prastarého hospodářského nářadí, předmětů pro zpracování lnu atp., spojenou s bohatou fotografickou dokumentací kroje.285

1. 2. 6. Větrný mlýn v Kořenci

Větrné mlýny jsou jedním z nejstarších technických zařízení, v nichţ člověk vyuţíval k ulehčení práce přírodní energii. Spolu s vodními mlýny to byl totiţ první strojový mechanismus, který vznikl a byl pouţíván dlouho před masovým zaváděním strojů do výroby. Největší rozvoj větrných mlýnů v naší vlasti, jenţ spadá do období 18. a 19. století, podporovaly i císařské dekrety.

282 Rámcový scénář muzea tradic obce Kořenec. Poskytl Pavel Fabiánek – správce muzea. 283 Více je o něm pojednáno v pokapitole Významné osobnosti, ale i v expozici muzea. 284 REIBL, P.: Zápis z jednání o realizaci projektu muzea. Boskovice 2003. 285 STEJSKALÍKOVÁ, J.: Kapitoly z dějin obce Kořenec (s důrazem na období první republiky), Diplomová práce. Brno 2008, s. 99. 74

Svou výrobně ekonomickou funkcí ve vesnici působil zároveň jako významné společenské středisko ţivota obce. Jejich výskyt byl vedle příznivých povětrnostních podmínek determinován ekonomickou potřebou obcí v podmínkách zemědělské malovýroby.286 Právě v Kořenci tvoří dominantu obce takový větrný mlýn se šindelovou střechou, tehdy se šesti perutěmi, který postavil v roce 1866 starosta obce Jakub Veselý za svým gruntem.287 Na jeho výstavbu bylo pouţito kořeneckého kamení sesbíraného na polích. Roku 1874 dal mlýn do pronájmu vyučenému mlynáři Baldíkovi z Velenovic. V květnu 1905 Čeněk a Julie Veselí prodali mlýn manţelům Josefu a Josefě Popelářovým za cenu 1000 K. Manţelům Veselým a jejich dědicům však zůstávalo břemeno pouštět přes svůj dvůr usedlosti (č. 17) - v případě zavátí sněhem veřejné cesty všechny, kdo potřebují ke mlýnu a umoţnit majitelům mlýna pouţívání studny ve své zahradě. O dvacet let později, tj. v roce 1925, manţelé Popelářovi prodali mlýn Josefu Pokornému, a to za 8000 Kčs. Josef Pokorný se ţivil ostřením mlýnských kamenů a truhlářským řemeslem v boudě pod mlýnem. Ţil tam v nájmu na gruntu manţelů Veselých (ten stál v místě, kde je dnes kulturní dům). Bouda pod mlýnem (tzv. „papírák“) byla postavena pravděpodobně v roce 1938. Byla dřevěná, bez základů, a měla obytnou i hospodářskou část. V roce 1951 však byla zbourána a její zbytky si odvezla dcera mlynáře Ţofie Kreidlová na stavbu své chaty v Litomyšli.288 V letech 1934-1938 proběhla výměna perutí. Po poškození střechy vichřicí byla v Blansku vykována nová hlavice, avšak pouze na čtyři perutě. Mlynář si do mlýna pořídil motor od firmy Kovařík, který poháněl krupník v době bezvětří (motor měl jeden válec, výkon osm koní a jako palivo pouţíval dřevo).289

286 BERKA, M. a kol.: Větrné mlýny jako technické památky. Brno 1979, s. 27, 29, 34, 35. 287 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 31. FERULÍK, A.: Větrné mlýny na bývalém panství Šebetovském. In: Vlastivědný věštník moravský, 2, 1947, č. 1, s. 96. 288 STEJSKALÍKOVÁ, J.: c. d., s. 99-100. 289 Tehdy mlynářské ústředí přidělilo ţivnosti na větrném mlýně rejstříkové číslo 5232. Roční kapacita větrného mlýna byla zpracování 500 q ječmene ke krmným účelům (tj. cca šest vagónů). V roce 1838 tak zpracoval mlynář v námezdním mletí 20q ječmene na kroupy a 200 q ječmene na šrot. 75

Za války, konkrétně v letech 1941–1945, bylo mlýnské zařízení zapečetěno. Šrotovalo se však dále, ale „na černo“.290 Šrot se prosíval na horké „řišice“ a z mouky pekly „bochánky“. Mouka byla sice plnohodnotná, celozrnná, ale byl v ní písek z kamenů. Jelikoţ měl Josef Pokorný povoleno (roku 1945) mletí šrotu a výrobu krup, potřeboval opravit mlýn, hlavně jeho šindelovou střechu, a modernizovat mlecí zařízení, tzn. přidat motor pro mletí za bezvětří. Josef Pokorný ml. se rozhodl nainstalovat dieselový motor, který však velmi často nefungoval.291 Jiţ v srpnu téhoţ roku Památkový úřad v Brně potvrzuje, ţe mlýn je památkově chráněn, a ţe Josef Pokorný potřebuje deset pevných metrů kulatiny a řeziva na opravu mlýna. Zároveň doporučuje povolit šrotování, aby oţivením provozu bylo moţno větrný mlýn zachovat do budoucna. V roce 1947 byly postaveny sloupy elektrického vedení k mlýnu. Jelikoţ však nebylo dořešeno, jak přivést elektřinu do mlýna, problémem byla otáčivá střecha a perutě, nebyla tam nakonec elektřina dovedena vůbec. Ještě v témţe roce zemřel syn dosavadního majitele mlýna Josef Pokorný ml. Josef Pokorný st. po smrti syna ve mlýně šrotoval na vítr dále, avšak ne nadlouho. Jiţ o dva roky později bylo sešrotováno poslední obilí.292 V roce 1956 zemřel poslední mlynář Josef Pokorný st. I přesto, ţe měl tři děti a devět vnoučat, ţádný z dědiců mlýna na Kořenci neţije. Protoţe mlýn pustl, pokusil se ho neúspěšně zakoupit Přikryl, ale byl dědici odmítnut. 19. listopadu 1963 byl zapsán do státního seznamu nemovitých kulturních památek pod č. 0476.293 O rok později památkáři z okresu provedli opravu střechy a poţadovali po majitelích mlýna trvalou údrţbu. Ti jim nabídli mlýn k odprodeji. U nich našel nabídku nový majitel. V únoru 1967 tak byl mlýn s pozemky prodán dcerou posledního majitele Ţofií Kreidlovou Janu Doubkovi z Brna k rekreačním účelům za 3 000 Kčs. Mlýn byl ve špatném stavu, otevřený, bez oken, plný nepořádku a smetí. Úprava mlýna si tak

290 V roce 1941 mlynář Josef Pokorný byl za mletí bez ţivnostenského listu a povolení opakovaně pokutován částkou 30,- a 100,- Kčs. 291 DOUBEK, J.: Dochované větrné mlýny a mlýnky v České republice. Brno 2005, s. 11. 292 Větrné a vodní mlýny České republiky. Roţnov pod Radhoštěm, 2002, nestr. V této tematické mapě se uvádí, ţe poslední obilí bylo semleto jiţ v roce 1947. 293 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské hradiště 1967, s. 77. Je uveden kořenecký mlýn v soupisu chráněných věrných mlýnů v tehdejší ČSSR podle státního seznamu nemovitostí kulturních památek zaloţeného 1. 1. 1964. 76 kaţdoročně vyţádala spoustu práce.294 Kdyţ v roce 1981 zemřel majitel mlýna Jan Doubek, vlastnictví mlýna přešlo na jeho manţelku Soňu Doubkovou a syna Jana Doubka ml. V roce 1995 proběhla rekonstrukce střechy za finančního přispění Státního ústavu památkové péče. Náklady si vyţádaly na tuto úpravu 55 000 Kč. Za její realizací stál Karel Švéda z Rájce - Jestřebí.

Základní parametry mlýna:  větrný mlýn tzv. holandského typu  průměr půdorysu - 9,03 m, výška stavby - 9,15 m. 295

Pozemky větrného mlýna (č. 147) se stavební plochou 149/1 (122 m2) a parcelou, č. 871/1, 871/2, 871/3 leţí v katastrálním území obce Kořenec. V roce 2007 byly k mlýnu přikoupeny sousední pozemky, č. 829/1-4 od Josefa Korčáka.296 Mlýn je udrţován v dobrém stavu a slouţí k rekreaci. Je v něm zachováno kompletní technické vybavení z doby, kdy mlýn ukončil svoji činnost s výjimkou větrného kola. Veřejnosti je zpravidla přístupný v rámci zde konaných národopisných slavností. Jakoţto ojediněle existující vzácný doklad historie společnosti, má v současné době významnou muzejně dokumentační a památkovou hodnotu.297

1. 2. 7. Přírodní park Řehořkovo Kořenecko

K nejcharakterističtějším rysům krajiny Boskovicka patří její rozmanitost. Na jedné straně nivy řeky Svitavy a úrodná Boskovická brázda, na druhé straně zase obce leţící pod vrcholy nejvyšších kopců Drahanské

294 DOUBEK, J.: c. d., s. 34, 35. 295 Doplňkové parametry mlýna jsou blíţe určeny v jiţ citované publikaci BERKA, M. a kol.: Větrné mlýny jako technické památky. Brno 1979, s. 68, 89, 102. Mj. zde autoři uvádí, ţe je mlýn podle svého zachovalého stavu vhodný ke zdokumentování. 296 Podklady k zpracování této podkapitoly mi ochotně poskytl současný majitel mlýna Jan Doubek. V příloze č. 5 je vyfocena i současná podoba mlýna. 297 STEJSKALÍKOVÁ, J.: c. d., s. 102.

77 vrchoviny, které tvoří přírodní park Řehořkovo Kořenecko. Územím mikroregionu od Boskovic aţ na Benešov vede regionální biokoridor.

- Kořenec: PP Horní Bělá298 Ze zvláště chráněných území mikroregionu Boskovicko je moţné jmenovat horní tok řeky Bělé, která napájí Vodní nádrţ Boskovice. - Benešov: PR Pavlovské mokřady, PR Prameniště Bělá299 - Boskovice: PR Vratíkov je jedním z nejsevernějších výběţků Moravského krasu, jeskyně nejsou přístupné. PP Lebeďák je stráň se suchomilným společenstvem. PP Bačov je významné naleziště zkamenělin.

Z významných krajinných prvků mikroregionu Boskovicko je moţné jmenovat Hodišku, Bačovské stránky a U Otylky. Zajímavými místy jsou dále Arboretum Šmelcovna, Zámecký park Boskovice či Hradský hřbet s bukovými porosty na Hradském kopci. Okolím Boskovic vedou tři naučné stezky zdraví v délce 7,8; 6,2; 3,6 km.

Přírodní park Řehořkovo Kořenecko

V rámci jiţní Moravy a především okresu Blansko má oblast Kořenec specifické postavení, především z ekologického a etnografického hlediska. V průběhu mnoha generací zde vznikla jedinečná harmonická kulturní krajina, v níţ je vyuţití hospodářskou činností člověka dosud ve značné míře v souladu s přírodními podmínkami. Jedná se o krajinu s bohatou kulturní tradicí, místo umělecké inspirace malíře F. Řehořka, k jehoţ poctě se území nazývá „Řehořkovo Kořenecko“.300 Přírodní park Řehořkovo Kořenecko byl zřízen ještě pod názvem klidová oblast (podle dřívější kategorizace) vyhláškou tehdejšího Okresního úřadu v

298 PP – přírodní park 299 PR – přírodní rezervace 300 MLATEČEK, F.: Kořenec, na pěkné rovině. In: Sborník Muzea Blanenska. Blansko 1992, s. 55. Strukturou, jmenovitě poměrem socioekonomických a přírodních prvků krajiny a niţší intenzitou negativních vlivů hospodářské činnosti, bezprostředně působících na fyzické i psychické zdraví člověka vynikají oblasti, podle znění současného zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/92 Sb. tzv. přírodní parky. Uvedenými znaky vyniká zemědělsko-lesní a lesní krajina, takţe hlavně tyto typy vyhledávají obyvatel větších sídel pro rekreaci. Všechna tato kritéria beze zbytku splňuje krajina severovýchodně od Boskovic, s centrem v obci Kořenec, leţící na náhorní rovině Drahanské vrchoviny. Pravdu tedy má stará lidová písnička, která tvrdí „Kořenec, Kořenec, na pěkné rovině…“. 78

Blansku 20. ledna 1992 v severovýchodní části okresu Blansko. Iniciativa k jeho zaloţení vyšla s největší pravděpodobností od někdejšího okresního úřadu v Blansku vzhledem k tomu, ţe na Kořenci od začátku 20. let minulého století ţil a tvořil boskovický rodák, akademický malíř František Řehořek.301 Podklady pro tuto vyhlášku zpracoval Jan Lacina ve spolupráci s Františkem Mlatečkem, vedoucím skupiny ochrany přírody referátu ţivotního prostředí tehdejšího blanenského okresního úřadu. Opřeli je výlučně o přírodní hodnoty území, takţe se paradoxně v této vyhlášce ještě jméno Františka Řehořka vůbec nevzpomíná.302 Původní návrh předpokládal vyhlášení přírodního parku i v přilehlé části okresu Prostějov, k čemuţ však nedošlo. Přírodní park tak chrání jedinečnou krajinu, v níţ hospodářská činnost člověka byla, a do značné míry dosud je, v souladu s přírodními podmínkami. Smyslem přírodního parku je podle zákona o ochraně přírody a krajiny chránit tzv. krajinný ráz. Ten je dán především tradičním rozmístěním lesních a naopak nelesních ploch v krajině, výskytem stromů rostoucích mimo les či drobných prvků lidové architektury v krajině (kříţe, boţí muka) atd. Ochrana krajinného rázu je zajišťována zejména zákazem výstavby mimo zastavěná území obcí a omezením změn ve vyuţívání pozemků (např. převodů luk na ornou půdu). Běţná hospodářská činnost v přírodním parku není omezena.303 Stejně jako přírodní reliéf je na mnoha místech unikátní i antropogenní transformace krajiny. Při tradičním způsobu zemědělského obhospodařování v průběhu několika staletí zde vznikly četné kamenice a agrární terasy. Mnohé z těchto prvků byly sice v rámci kolektivizace zemědělství z krajiny odstraněny, avšak dochované zbytky vytvářejí malebný obraz a jsou významným krajinotvorným prvkem. Stejně tak významným obrazem lidské činnosti jsou dochované kamenné stodoly a kamenné zídky prakticky ve všech obcích této oblasti. O vyuţití vodní energie Bělé i jejich přítoků svědčí zbytky rybníků, náhonů i ohrazování břehů. Tyto stavby jsou důkazem mistrného vyuţití i

301 JUREK, J.: Suvenýr z Boskovic. Boskovice 196, s. 18. Jurek, J.: Zrcadlo ţivota. Brno 1965, s. 3. František Řehořek se natrvalo usídlil v Kořenci v roce 1929. Kořenec dostal svůj punc teprve uměním tohoto Mistra. Řehořek na svých obrazech zachytil jiţ zmizelý čas lidí, vymírající krojový ráz a vůbec zdejší folklór typický pro 19. a začátek 20. století, pro nějţ byl nejvíce znám. Proto mají jeho obrazy nejen výtvarný, ale i dokumentární význam. 302 Materiály Vladimíra Řehořka. 303 SKOŘEPA, H.: Přírodní park Řehořkovo Kořenecko a okolí. Boskovice 2006, nestr. 79 malých toků. Doklad o vyuţívání nerostného bohatství oblasti nám podávají i zbytky tří vápenek v Melkovském údolí.304 Z hlediska biodiverzity je tato část Drahanské vrchoviny poměrně chudá. Teprve nedávno byly popsány kořenecké slepence, které více odolávají zvětrávání a vystupují proto místy jako charakteristické skalky (Skalka pod Kořencem aj.). V těchto slepencích byly jiţ dávno známy „ţulové“ valouny, jejichţ původ v brněnském masivu byl potvrzen petrografickou analýzou. Zářez koryta říčky Bělé odkryl na jiţních svazích tzv. Hradu polohy těchto slepenců, v nichţ jsou i vápencové valouny. V jednom z nich byla dokonce zjištěna i fosilie do té doby u nás neznámého druhu korálu. Jako skalky byly místy vypreparovány i tvrdší vrstvy drob, které tvoří pro dané území poměrně impozantní, i kdyţ v lese ukryté, skalní útvary, např. Komárovy skály na východních svazích Paprče. Reliéf území je plochý, do staré paroviny se pouze zařezávají údolí vodotečí, a to Bělé, Kořeňáku a Višňáku. Kromě toho v tomto území pramení i další vodní toky, a to především ve východní části pod hřebenem Paprče, kde se na ploché sníţenině díky stagnaci vody z poměrně vydatných sráţek (kolem 700 mm ročně) vytvořily humolity různého stáří dosahující mocnosti kolem jednoho aţ dvou metrů. Jsou to jedny z botanicky nejcennějších lokalit: Pavlovské mokřady pod Pavlovským dvorem (součást obce Benešov), Javorník, Uhliska a Ţleb u Horního Štěpánova (zde hranice přírodního parku překračuje hranici bývalého okresu Prostějov). Zde se nachází regionální rozvodí, z něhoţ se vodní toky rozbíhají na všechny strany. Pavlovské mokřady jsou místem, kde je několik zdrojnic Bělé. Prameny Višňáku jsou situovány do blízkosti Pavlovských mokřadů v lokalitě Kocourkov, Kořeňák pramení na Pastvisku nad Kořencem pod vrcholem Paprč.305 Celé území kolem Kořence je segment harmonické kulturní krajiny s charakteristickou mozaikou lesních porostů, do různé míry zkulturněných travinných společenstev, polí a sídel vesnického typu. V tomto území mají svá naleziště desítky chráněných a ohroţených druhů rostlin. Právě tato oblast je v rámci celé České republiky významná pro zachování populací upolínu evropského. K dalším nejvýznamnějším druhům této oblasti patří např. vstavač

304 MLATEČEK, F.: c. d., s. 57. 305 Materiály Vladimíra Řehořka, uvádějí velice podrobný popis bioty parku. 80 májový, mečík střechovitý, kosatec sibiřský, zvonečník hlavatý, vachta třísliv, tolije bahenní aj. Významný podíl na vysoké krajinářské a estetické hodnotě území přísluší rozptýlené dřevinné a keřové vegetaci. Fytogeograficky zajímavý je ojedinělý výskyt břízy pýřité a vrby pětimuţné v rašeliništi u Pavlovského dvora.306 Obdobně zajímavá je i fauna této oblasti. Ze vzácných a ohroţených druhů avifauny se zde vyskytují bekasina otavní a linduška lesní, kolem potoků skorec vodní, konipas horský a ledňáček říční. V rozsáhlých lesních komplexech hnízdí čáp černý, horský charakter bioty podtrhuje výskyt ořešníka kropenatého, krkavce velkého, čolka horského, ještěrky ţivorodé, hraboše mokřadního a rašeliništní entomofauny. Z hlediska rekreačního vyuţití je důleţité to, ţe zde není koncentrován průmysl, který by měl negativní vliv na ţivotní prostředí. Pro činnost člověka a jeho vlivu kolem Kořence je významná skutečnost, ţe skoro celá oblast leţí ve II. pásmu hygienické ochrany, vytyčené pro vodní nádrţ na říčce Bělé u Vratíkova. V průběhu staletí tak vznikla lidskou činností, adekvátně přírodním podmínkám, kořenecká krajina, jejímţ atributem je útulnost, nezbytná pro plnohodnotnou rekreaci člověka v přírodě. Zachování této harmonické kulturní části Drahanské vysočiny kolem Kořence s optimálními podmínkami pro mnohonásobné vyuţití krajiny je v plném souladu s mnohostrannými potřebami naší společnosti. Její narušení neuváţenými zásahy by vedly k nenahraditelným ztrátám, projevujícím se zhoršením ţivotního prostředí obyvatel nejen této oblasti, ale i širokého okolí (Boskovice, Blansko, Brno), pro něţ je tato oblast rekreačním zázemím.307 Na území přírodního parku i jeho okolí bylo postupně vyhlášeno několik zvláště chráněných území s přísnějším reţimem ochrany (v kategorii přírodní rezervace a přírodní památka). V přírodních rezervacích a památkách je zakázáno provádět zásahy, které by mohly narušit předmět jejich ochrany. Chráněny jsou především vlhké louky s fragmenty rašelinišť a výskytem řady ohroţených druhů (Přírodní rezervace Uhliska, Přírodní rezervace Pavlovské mokřady, Přírodní park Horní Bělá, Přírodní park V chaloupkách, Přírodní park

306 ŘEHOŘEK, V.: Rašelinné louky a vrchoviště pramenné oblasti říčky Bělé na Drahanské vysočině. In: Ochrana přírody, r. 13, č. 1, s. 11-17. 307 MLATEČEK, F.: c. d., s. 57. 81

Pohorská louka), dále pak výchozy vápenců s vyvinutými krasovými jevy, např. jeskyněmi, vyvěračkami či závrty (Přírodní park Vratíkov).308 Jako ocenění všech těchto hodnot i celkové unikátnosti krajiny kolem Kořence byla tato oblast o rozloze 24 km² vyhlášena v roce 2000 jako Přírodní park „Řehořkovo Kořenecko“.309

308 SKOŘEPA, H.: c. d., nestr. 309 KVĚT, R.: Katalog k výstavě akad. malíře Františka Řehořka. Brno 1996. Název přírodního parku nese jméno Františka Řehořka zejména proto, ţe pro Boskovicko zanechal typický kulturně významný znak dokumentující tento kraj. Řehořkova malba se jiţ od mladých let přidrţovala jeho domovského okolí. Okolí Kořence mu skýtalo mnoho námětů, které zpracoval natolik, ţe si posmrtně vyslouţilo tento oficiální místopisný název. Bylo to tedy nejen v důsledku malířova soustavného zkoumání tvarů krajiny včetně výrazných skalních částí, typů lidí i jejich staveb, a rovněţ zdejšího rostlinstva, ale i díky jeho nespornému přínosu k rozvoji obce v první polovině 20. století. STEJSKALÍKOVÁ, J.: Kapitoly z dějin obce Kořenec (s důrazem na období první republiky), Diplomová práce. Brno 2008, s. 105- 109. 82

1. 3. Významné osobnosti

1. 3. 1. Jiří Pelikán

I přesto, ţe většinu svého ţivota Jiří Pelikán proţil mimo obec Kořenec, byl s ní neodlučitelně spjat, neboť tam proţil jedno z nejpohnutějších období v dějinách lidstva, a to druhou světovou válku.

Jiří Pelikán se narodil 7. února 1923 v Olomouci jako nejmladší ze tří dětí v rodině intelektuálů. Byl synem uznávaného sochaře Julia Pelikána a jeho manţelky Boţeny. Proslulost a úspěchy jeho otce se odráţely i v hmotném standardu rodiny.310 Rodinu Pelikánovu postihl mimořádně rok 1939. Jeho matka totiţ pocházela z ţidovské rodiny. Podle protektorátních předpisů se řadilo jejich manţelství k smíšeným, a tak byla prozatím ušetřena cesty do Terezína. Od roku 1940 však jiţ musela nosit Davidovu hvězdu.

Jako šestnáctiletý student olomouckého reálného gymnázia se v září 1939 zapojil do komunistického odboje a vstoupil do ilegální KSČ. Od dubna 1940, za nacistické okupace, byl půl roku vězněn olomouckým gestapem.311 V létě 1941 odešel z domova a stal se štvancem. Od začátku února 1942 aţ do konce války proţil s cizími doklady pod jménem Bohumil Paroulek jako obecní tajemník v Kořenci.312 Gestapo na něj vydalo zatykač, a tak se ocitl na seznamu nezvěstných a hledaných osob. Jiřího Pelikána se ujal hned po jeho příjezdu do obce Vladimír Přikryl a seznámil ho s vesnicí.

Své úřadování začal nejprve důkladným prostudováním předpisů a pokynů, vztahujících se ke správě obcí, zemědělským dodávkám a zásobování, aby lidem mohl zasvěceně poradit. Postupně se zaměřil na problémy celé obce. Se svolením nadřízených úřadu se mu podařilo za pomoci místního občana Chramosty větší část obce elektrifikovat. Kořenec tak byl obohacen a válečná mašinerie ochuzena o tuny uhlí. Záhy se začal stavět obecní dům s kanceláří, hasičskou zbrojnicí a poradnou pro matky a děti, knihovnou a klubovnou

310 GÖBEL, L.: Osobnosti vysočiny I., Pelhřimov 2006, s. 163. 311 MEJSTŘÍK, J.: Češi ve světě. Praha 2000, s. 84. 312 Kořenecký folklór popáté. In: Regionální noviny Boskovicka, č. 14, roč. 4, 7. července 1993, s. 1.

83 mládeţe. Prosadil i přidělení pozemku na fotbalové hřiště a dřeva na pingpongový stůl. Vzbudil také zájem o šachy. Mládeţ byla odpoutána od hazardního hraní karet. K růstu národního uvědomění přispěla kulturně- osvětová činnost, které se významně účastnila i Boţena Veselá.

Jeho zásluhou se pravdivé zprávy o dění v našem státě dostávaly, za pomocí graficky upravených letáků, nejen k místním lidem. Rozváţel je totiţ jak do vzdálenějších obcí, tak do Boskovic a Blanska. Kromě toho byly shromaţďovány zprávy o náladách a postojích lidí, o zbrojní výrobě v okolních továrnách, o vojenských vlacích na hlavním tahu přes Brno na východ. Tajemník je zpracovával a Vladimír Přikryl je vozil na kole do schránek mimo spádovou oblast pošty v Šebetově.313

Na začátku roku 1944 začal tajemník vytvářet bojůvku s úmyslem bránit se nacistům také zbraní. O moţnosti vzepřít se nacistům se diskutovalo v celé obci. Jelikoţ tajemník byl sice dobrým organizátorem, ale nevojákem, výcviku se ujal Jaroslav Hróz. Ze shozu u Benešova přinesl tajemník revolver a pušku. Do konce roku byla bojůvka vyzbrojena a měla čtyři vysílačky, z nichţ se daly sloţit dvě funkční. Po osvobození vesnice 8. května 1945 se oslavovalo v hospodě. Zde se poprvé představil revoluční národní výbor, ustavený jiţ v polovině dubna. Shromáţděným občanům tajemník oznámil: „Nejsem Bohumil Paroulek, jsem Jiří Pelikán. Paroulkem jsem se stal den předtím, neţ jsem přišel sem. Pomohli jste mi přeţít“.314

Pelikán dovedl lidi strhnout, vtisknout jim víru a nadšení, i kdyţ ho mnohdy zuţovala úzkost člověka, po kterém jde gestapo. Jiří Pelikán dal do činnosti za okupace celé své srdce a pevnou víru, ţe vítězstvím nad okupanty získáme nejen národní svobodu, ale i moţnost spravedlivější společnosti.

Vladimíru Přikrylovi napsal v jednom dopise: „Kořenec byl pro mne školou, ze které vzešlo rozhodnutí zasvětit svůj ţivot práci pro prosté lidi…“. V archivu Ministerstva vnitra jsou doklady o tom, ţe ani jeden Kořeňák

313 Sborník Jiří Pelikán 1923–1999. OPS Občanský dialog, Praha 2003, s. 14. 314 Tamtéţ, s. 15. 84 v normalizační akci StB „Pegas“ o něm nemluvil zle. V těţké době válečných let právě zde okusil, jak chutná solidarita.315

Po válce údajně studoval na Vysoké škole politické a sociální v Praze.316 Oţenil se s choreografkou Libuší Hynkovou. V padesátých a v šedesátých letech zastával Pelikán četné stranické funkce. Patřil k čelním aktivistům komunistického mládeţnického hnutí. Působil jako tajemník vysokoškolského výboru KSČ a člen předsednictva ÚV KSČ v Praze (1946-1951), také jako předseda akčního výboru Národní fronty na vysokých školách; spoluodpovědný za poúnorové čistky v řadách vysokoškolských studentů a profesorů (1948- 1949),317 dále jako poslanec Národního shromáţdění (1948-1954) i člen předsednictva ÚV ČSM (1949-1963) a v neposlední řadě jako generální tajemník a předseda Mezinárodního svazu studentstva, kterým zůstal deset let (1953-1963).

V roce 1963 byl jmenován do důleţité funkce ústředního ředitele Československé televize. V tomto období navazoval a udrţoval styky se členy stranické opozice proti vedení A. Novotného, a kdyţ propuklo „praţské jaro“, měl v televizi zcela „zelenou“. Po sovětské okupaci ČSR v srpnu 1968 se díky jeho nesouhlasu s touto událostí Pelikánovo působení v televizi stalo neudrţitelným. Jiţ koncem září 1968 jej na sovětský nátlak stranické vedení představované A. Dubčekem a O. Černíkem odvolalo z ředitelského místa v ČST a to i přes to, ţe byl jeden z čelních představitelů demokratizačního procesu roku 1968. Následně byl jmenován radou československého velvyslanectví v Římě a po tomto krátkém působení se Pelikán rozhodl pro

315 Kořenecký folklór popáté. In: Regionální noviny Boskovicka, č. 14, roč. 4, 7. července 1993., s. 1. 316 CHURAŇ, M. a kol.: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, II. Praha 1998, s. 58. Z jeho nekrologu k úmrtí Z. Hejzlara víme, ţe oba za 2. světové války prošli hnutím odboje, nacistickým vězením a podobnou ţivotní zkušeností a ţe práce v odboji je naučila černobílému vidění a víře v jedinou pravdu bez jakýchkoliv pochybností. To se po válce hodilo KSČ, v jejíţ prospěch Pelikán pracoval jako vysokoškolský studentský funkcionář. Ve Svazu vysokoškolského studentstva měli ovšem většinu demokratičtí studenti a mezi těmi neměl šanci člověk, pro nějţ odboj „nebyla dobrá škola demokracie a tolerance“. Jeho doba přišla aţ v komunistické diktatuře. Po únoru 1948 uţ vysokou školu nepotřeboval (neuvádí se, ţe by kdy nějakou vystudoval), rozhodně ne v ústředním aparátě KSČ, kde začal působit. 317 Tamtéţ, s. 58. „Dodnes to povaţuji za hanbu svého ţivota, kterou jsem se později pokoušel odčinit celou svou činností do doby Praţského jara a pak v exilu“, napsal roku 1993 Pelikán o své spoluzodpovědnosti za vyhazování studentů z vysokých škol ve dnech „vítězného“ února 1948 a po nich – stál totiţ včele „vyakčňovací komise“, která měla na svědomí vyhazov tisíců studentů VŠ. 85 emigraci. V této době se rozvedl a z tohoto manţelství měl jedinou dceru Hanu.318

Roku 1964 se stal poslancem Národního shromáţdění, a to aţ do roku 1969, kdy od ledna do října 1969 vykonával funkci poslance Sněmovny lidu FS jako jeden z představitelů reformního proudu v KSČ. V roce 1969 byl vyloučen z KSČ a zbaven československého občanství. Pelikán se tak odmítl vrátit do Prahy a začal podporovat levicovou opozici vůči komunistickému reţimu. V září téhoţ roku poţádal v Itálii o politický azyl, roku 1977 získal italské státní občanství. V exilu se ţivil jako autor a komentátor a vydal celou řadu knih o poválečné československé historii.319

V roce 1970 začíná vydávat významný exilový časopis tehdejší československé socialistické opozice Listy, vyjadřující pozice „socialistů s lidskou tváří“. Jakoţto jejich vydavatel řídil Listy s redakčním kruhem, jehoţ sloţení bylo v různých časových obdobích doplňováno a někdy i obměňováno. Rozsáhlé mezinárodní styky z doby působní v MSS a ČST mu umoţnily vyniknout i v zahraničí. Zapojuje se do činnosti italské socialistické strany – stal se členem ústředního orgánu této strany, jiţ v letech 1979-1989 ji zastupuje v Evropském parlamentu. Jako první Čech tak „vstoupil do Evropy“. Působil jako poslanec Evropského parlamentu po dvě funkční období.320

V politické, publicistické a vydavatelské činnosti se snaţil pravdivě informovat o vývoji v ČSR, hledat solidaritu a pomoc obětem represe, ovšem nic z toho se netýkalo poúnorového období, na němţ se aktivně podílel.

Pelikán zůstával aktivním šéfredaktorem časopisu po celou dobu exilového působení, a poté, kdyţ po listopadu 1989 přenesl vydávání Listů do Prahy, vytrval ve funkci předsedy redakční rady aţ do své smrti. Hojně publikoval v Rudém právu (Právu). Nezdálo se, ţe by nějak zásadně změnil své názory. V pořadu České televize na počátku roku 1996 komentoval vyprávění jednoho ze studentů vyhozených v únoru 1948 z vysoké školy odkazy na „tu

318 MEJSTŘÍK, J.: Češi ve světě. Praha 2000, s. 84. 319 GÖBEL, L.: Osobnosti vysočiny I., Pelhřimov 2006, s. 163. 320 LÉBLOVÁ, A. - Tomeš, J. a kol.: Československý biografický slovník. Praha 1992, s. 533. 86 mezinárodní situaci“ a vysvětlováním, ţe kdyby nezvítězili v ČSR komunisté, vypukla by v ní občanská válka. Kdo a proti komu by ji vedl, neřekl.321

Po pádu komunismu v Československu v roce 1989 se Pelikán vrátil. Následujícího roku se stal členem Rady konzultantů nově zvoleného prezidenta ČSFR Václava Havla, ve které působil aţ do roku 1991. Jeho minulost komunistického funkcionáře a tvrzení, ţe údajně spolupracoval s gestapem, mu poškodily poslední léta jeho ţivota.322 Kdyţ mu 28. října 1998 Havel udělil státní vyznamenání (Medaili za zásluhy I. stupně), tato obvinění se znovu objevila na veřejnosti. Tento akt byl přijat s rozpaky i přesto, ţe řada osobností se s Pelikánem osobně smířila (P. Tigrid, J. Ješ).

Jiří Pelikán se ještě za svého ţivota dočkal udělení Čestného občanství obce Kořenec, které mu udělilo Obecní zastupitelstvo v Kořenci v roce 1993 za jeho nesporné zásluhy, které pro obec v době jeho působení v roli obecního tajemníka za druhé světové války vykonal. Pelikán, veřejnosti známý jako český publicista, československý komunistický funkcionář, poté exilový a italský politik, zemřel 26. června 1999 v Římě, avšak pohřben je v Novém Veselí.323

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Tvůrcem plastiky pelikána,324 upomínající zakladatele Listů Jiřího Pelikána, je výtvarník a šperkař Pavel Herynek.325

1. 3. 2. Otakar Kubín

Ve francouzském přepisu Othon Coubine, je jedním z českých umělců, jejichţ jméno se stalo téměř legendou. Otakar Kubín se narodil 22. října 1883 v Boskovicích jako předposlední ze sedmi dětí knihkupce Jana Kubína. Jako mladý se aktivně účastnil kulturního a společenského dění ve městě, zajímala jej hudba, divadlo, sport. Velký vliv na něj měl amatérský archeolog a lékař Karel Snětina, blízký rodinný přítel.

321 CHURAŇ, M. A KOL.: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, II. Praha 1998, s. 58-59. 322 BARTOŠ, J. - KOVÁŘOVÁ, S. - TRAPL, M.: Osobnosti českých dějin. Olomouc 2005, s. 284-285. 323 MEJSTŘÍK, J.: Češi ve světě. Praha 2000, s. 84. 324 Viz. obrazová příloha č. 18. 325 STEJSKALÍKOVÁ, J.: Kapitoly z dějin obce Kořenec (s důrazem na období první republiky), Diplomová práce. Brno 2008, textové přílohy. 87

V patnácti letech byl Otakar Kubín zapsán na učitelský ústav v Brně, ale protoţe uţ tehdy ţil malováním, přesvědčil rodiče (díky přímluvě ředitele kamenické školy), aby mohl studovat v Hořicích (1898–1900) sochařství. V roce 1900 se Otakar Kubín přihlásil na praţskou akademii. Zde byl jako jediný u přijímacích zkoušek přijat do ateliéru k Josefu Václavu Myslbekovi. Od něho přešel na malířskou speciálku k profesoru Broţíkovi, kde pracoval pod vedením Hynaisovým a od roku 1902 Schwaigerovým. Větší význam však přikládal vedení Franze Thieleho. Po skončení akademie v roce 1904 si Kubín nějaký čas vydělává jako kreslič dokumentace speologických výprav Karla Absolona do Moravského krasu. V roce 1902 vstoupil Otakar Kubín do sociálně demokratické strany. Kdyţ se o pět let později vytvořila v Boskovicích Dělnická tělocvičná jednota, byl jejím spoluzakladatelem a prvním náčelníkem.326 V letech 1903-1907 se Kubín věnuje cestování po Belgii a Francii. Kubín patří ke generaci malířů české moderny z počátku 20. století, jejíţ názor se utvářel v kontextu evropského expresionismu. Mladí malíři poprvé vystoupili v roce 1907 jako členové skupiny Osma,327 jejíţ výstava šokovala Praţany svou divoce a netradičně pojatou malbou. Po ukončení akademických studií se Otakar Kubín rozhodl pokračovat na akademii v Antverpách. Zdejší pobyt měl význam v tom, ţe odstartoval cestu přes Brusel do Paříţe. Po návratu do Čech se vypravil roku 1906 na další studijní pobyt, tentokrát na jih Itálie. Po návratu z cest se Otakar Kubín usadil v rodných Boskovicích, kdy zajištěnou pozici asistenta umělecko-průmyslové školy opouští přestěhováním do Paříţe roku 1912. Téhoţ roku si vzal za manţelku Blaţenu Katzovou. V obrazech se snaţil překonat vliv impresionismu, a to syntézou malby Gauguinovy a van Goghovy, která provází počátek jeho umělecké dráhy.

326 JUREK, J.: Otakar Kubín: výběr z díla k 100. výročí narození : (katalog výstavy). Boskovice 1983, s. 5. 327 LAMAČ, M.: Osma a Skupina výtvarných umělců. Praha 1988. Osma bylo seskupení umělců, které se zformovalo po dvou výstavách v letech 1907 a 1908. Původně vystupovali pod názvem Osm, aţ později se uţívá ozn. Osma. Vznik Osmy můţeme hledat v roce 1905 po výstavě Edvarda Muncha, jehoţ expresionismus skupinu ovlivnil. Osmu tvoří radikální křídlo generace a to: Emil Filla, Bedřich Feigl, Max Horb, Otakar Kubín, Bohumil Kubišta, Willi Nowak, Emil Artur Pittermann a Antonín Procházka. Později se přidali Vincenc Beneš, Linka Scheithauerová-Procházková a Václav Špála. Věnovali se především expresionismu a fauvismu. Na rozdíl od ostatních z Osmy Kubína kubismus ovlivnil jen málo. Kubín vystoupil poprvé na veřejnosti na první výstavě Osmy (1907) v Praze. 88

V první polovině desátých let 20. století je pro Otakara Kubína typickým příkladem kubismus. I kdyţ se nikdy nestal kubistickým malířem, vytvořil řadu obrazů a grafických listů, které budou vţdy v souvislosti s kubismem citovány. Později s malíři Emilem Fillou, Bohumilem Kubištou, Antonínem Procházkou, Vincencem Benešem a dalšími přijal francouzský kubismus. Kubínův kubismus byl zcela osobitý. Svá vrcholná díla vytvořil v letech 1912 aţ 1913 v Paříţi. Další zlom v ţivotě Otakara Kubína způsobila válka. Spolu s manţelkou byl internován do cizineckého tábora v Bordeaux. Po propuštění a návratu do Paříţe Otakar Kubín přijal místo v paříţské Národní knihovně, kde měl příleţitost ke studiu nejen dějin a teorie umění, ale také filozofie a estetiky. Věnoval se zejména Goethově teorii barev a Pascalově „Duchu geometrie“. Maloval své obrazy v překvapivých geometrizujících zkratkách a majitel Berlínské galerie, Herwart Walden, ho nazývá kubo-expresionistou. Po studiích u Gleizesa opustil svůj osobitý intuitivní projev a věnoval se studiu starých Mistrů quatrocentra. Jeho manţelka pracovala jako tajemnice úřadu zahraničního českého odboje. Válečné strasti, nedostatek a nouze dolehly o to tísnivěji, kdyţ paní Kubínová otěhotněla. Pod vlivem Pascalovy filozofie dal svému jedinému synovi jméno Pascal. Není známo, co tehdy maloval.328 Koncem roku 1919 Kubínovi zemřel jeho jediný syn Pascal a začátkem roku 1920 i jeho ţena. V roce 1921 (24. 10.) se oţenil podruhé.329 Překvapením byly obrazy, které Otakar Kubín předvedl na své první poválečné výstavě. Proti někdejšímu subjektivismu v nich nacházíme snahu o objektivní zachycení konkrétní reality. Po válce se zapojuje do proudu zvaného neoklasicismus, který hledá ztracené jistoty v návratu ke starým klasickým tradicím podání. Polský ţid, Ad. Basler, se mu nabízí jako jeho obchodník s obrazy a Kubín mění zápis českého jména do francouzské transkripce na Coubine, aby zachoval zvuk českého jména. V této periodě se zařazuje mezi přední francouzské malíře. V roce 1921 se usazuje v opuštěném koutu jiţní Francie v Simiane. Tato chudá krajina vyhlodaná okrovými doly, kterou Picasso při své návštěvě umělce nazval nelidskou, mu skýtá bohatství nových motivů a

328 SIBLÍK, J.: Otakar Kubín. Praha 1980, s. 13. Po první světové válce se pod vlivem francouzského novoklasicismu, podobně jako jeho druh z Osmy Vincenc Beneš, odvrátil od kubismu. 329 BINDER, I.: Otakar Kubín COUBINE. Boskovice 2003. 89 objevuje ji nejen pro sebe, ale i pro Francouze v delikátním tlumeném souborném tónu.330 Olejomalba znovu zaujme vůdčí postavení v Kubínově tvorbě jiţ okolo roku 1919. Hlavním motivem je nyní francouzská krajina, krajina provensálská. Kubín svými díly proslavil jihofrancouzskou Provenci a ona zase proslavila jeho. Objevil její krásu nejen pro sebe, nýbrţ dokonce i pro Francouze, kteří tento čin vysoce ocenili tím, ţe ho zařadili mezi své nejpřednější malíře. Provensálská krajina rozechvěla Kubínovu duši stejným naladěním, v ní dozrál jeho talent a jí se za to Kubín upsal na celý svůj další ţivot. I kdyţ v následujícím období maloval i jiné kraje, viděl je pod zorným úhlem své krajiny provensálské. V roce 1925 Kubín přijal francouzské občanství. V roce 1932 se stal členem Umělecké besedy, také byl členem spolku výtvarných umělců Mánes. Dvacátá léta byla v Kubínově ţivotě léty soustředěné a usilovné práce, díky níţ se dostal do povědomí české veřejnosti. Do obecného povědomí vstoupil jako malíř půvabných provensálských krajin, značených proslavenou signaturou Coubine.331 Při odeznění neoklasicismu (okolo roku 1930), kdy malíři hledají nové cesty výtvarné mluvy, zůstává Kubín-Coubine věrný svému stylu. Ikonografický repertoár je nezměněn. V době mezi dvěma světovými válkami náleţel ke slavné paříţské škole, jejímţ příslušníkem byl mj. Picasso.332 Po návratu do vlasti v roce 1952 Otakar Kubín střídá pobyt v Praze s letními pobyty v rodných Boskovicích. Vedle moravské krajiny maloval na ţádost sběratelů i četné repliky svých francouzských krajin. Po počátečním nadšení poznává Kubín pravou podstatu komunismu a vrací se v listopadu 1964 zpět do Simiane, aby sloţil

330 MÍČKO M.: U Otakara Kubína v Simiane. Praha 1948, nestr. VÁCHA, P.: U Kubína v Simianu. In: Kulturní tvorba IV, 1996, č. 37. NĚMEČEK, Z.: Dům v Simiane. In: Lidové noviny XLV, 23. 5. 1937. Kubínovy krajiny lze charakterizovat jako lyrické, jejich účin spočívá v měkké harmonické malbě, cítíme v nich poučení z malby C. Lorraina, N. Poussina, D. Ingrese a jiných francouzských klasiků. Malířské působení O. Kubína v Provence lze povaţovat za jedno z jeho nejslavnějších období. Objevil pro Francouze půvaby provensálské krajiny, jejichţ malby ve dvacátých a třicátých let proslavily jeho jméno. Po první světové válce jej v Provence navštívil i Pablo Picasso, který podpořil Kubína v jeho novoklasicistním výtvarném názoru. 331 Otakar Kubín maloval ročně padesát obrazů a ve dvacátých letech dokonce jednou tolik. Celkový počet Kubínových obrazů se tedy pohybuje asi kolem tří tisíc, z nichţ v posledním desetiletí malířovy tvůrčí dráhy v tehdejším Československu jich bylo namalováno pět set. SIBLÍK, J.: Grafické dílo Otakara Kubína. Praha 1960, s. 4. SIBLÍK, J.: Ilustrace Otakara Kubína. Praha 1962. 332 JUREK, J.: Obrázky z Boskovic. Boskovice 1971, nestr. 90 hlavu v kraji, který miloval a který tvorbou proslavil.333 Zaslouţilý umělec Kubín jakoţto malíř, grafik a sochař zemřel 7. října 1969 v Marseille a je pohřben v městečku Apt ve Francii.334 Kubína můţeme zařadit mezi mistry, kteří měli blahodárný vliv na francouzské umění. Kubín vyniká nejen ve všech výtvarných oborech malířství, ale i v jiných uměních. To, co nás nejvíce dojímá v jeho díle, je hluboká lidskost, kterou je prostoupeno. Jsou to obrazy různých ročních období. Svými obrazy Kubín poskytl modernímu malířství klasické příklady.335 Jeho ţivotopisec Maurice Rafal, nazval způsob jeho malby klasickým naturalismem. Byla to malba líbezných barev, jíţ zůstal Kubín aţ do konce svého ţivota věrný.336 Otakar Kubín (Othon Coubine)337 byl bezesporu světovým malířem. Jeho obrazy jsou ve všech světových galeriích; bylo o něm napsáno mnoho monografií a studií, více neţ o kterémkoliv českém malíři – dokonce i v japonštině. Je však ironií, ţe jen česká monografie chybí – práce Miroslava Míčka, zůstala totiţ nedokončena (zemřel 1970), broţura Jaroslava Jurka z roku 1968 a práce Jiřího Siblíka jsou jen nepatrnou splátkou umělci, jenţ proslavil české umění ve světě jako málokterý jiný umělec.338 Za zmínku stojí i fakt, ţe se v roce 2006 uskutečnila v Muzeuu města Brna, na hradě Špilberk výstava:

333 Přirozeně o Kubínovi existuje nepřeberné mnoţství monografií, z nichţ bych uvedla alespoň některé.: ANIANTE, A.: Coubine. Milano 1931. BIERMANN, G.: O Coubine. Leipzig 1923. GUGGENHEIMMER, R.: Creative vision. New York 1945. HAMADA: Coubine. Tokio 1929. MARTINIE, A. H.: Coubine et son ceuvre. Paris 1929. KUNSTLER, Ch.: Coubine. Paris 1929. RAYNAL, M.: O Coubine. Rome 1922. SAUVAGE, M.: Coubine. Paris 1928. STEIN, L.: Coubine. Paris 1928. SAUVAGE, M.: Journes in to the self. New York 1958. THERIVE, A.: O. Coubine. Leipzig 1923. 334 Z obrovského mnoţství různých statí o Kubínovi z per význačných kritiků pokládám za vhodné citovat alespoň některé: PADRTA, J.: Sedmdesát let Otakara Kubína. In: Výtvarná práce I., 1953, č. 27. PADRTA, J.: Z nových obrazů Otakara Kubína. Katalog výstavy v Kabinetu umění, Brno 1955. MÍČKO, M.: České krajiny Otakara Kubína. Katalog výstavy v Galerii Práce, Praha 1952. STARÝ, A.: Padesát let Otakara Kubína. In: Ţivot XII, 1933- 1934, s. 22. GIONO, J.: Tak rozumím dílu Kubínovu. In: Ţivot XIII, 1934-1935, s. 18. BRÁNSKÝ, J.: Znovu nalezená díla Otakara Kubína. In: Nový ţivot XIX, Blansko, 26. 7. 1978. 335 JUREK, J.: c.d., s. 12. Otakar Kubín byl od svých tvůrčích počátků malířem krajiny. Jen sporadicky se ve svém díle zaměřil na zátiší, portrét nebo ţenské akty. V přírodě pracoval bez výpomocných skic a přípravných kreseb, důvěřoval své ruce a oku, byl obdařen přesnou vizuální pamětí. Význam jeho tvorby lze spatřovat jak v raném expresivním díle, tak v kubistické periodě, jako i v poetických krajinomalbách francouzského jihu, v nichţ dosáhl harmonického barevného i kompozičního souzvuku. 336 JUREK, J.: Obrázky z Boskovic. Boskovice 1971, nestr. 337 Podepisoval se tak kvůli výslovnosti. 338 JUREK, J.: c.d., nestr. 91

„Otakar Kubín-Coubine – Od kubismu k novému klasicismu“. Stálé expozice umělcova díla však nabízí Galerie Otakara Kubína v Boskovicích.

1. 3. 3. František Řehořek

František Řehořek se narodil 26. listopadu 1890 v Boskovicích. Oba rodiče pocházeli z venkova, otec ze Lhoty Rapotiny byl povoláním zahradník, matka byla z Protivanova. V Boskovicích chodil do obecné školy a do gymnázia, po ukončení čtvrté třídy odešel v říjnu 1906 studovat na „C. k. odbornou školu sochařskou a kamenickou“ do Hořic. Protoţe sochařství ho nezaujalo, uţ v březnu 1907 z Hořic tajně odešel do Prahy, kde se připravoval na přijímací zkoušky na akademii výtvarných umění („C. k. akademie umění“), chodil do soukromé malířské školy Františka Ţeníška ml. Přijímací zkoušky na akademii úspěšně sloţil a v zimním semestru 1907- 1908 začal studovat, nejdříve dva roky všeobecné přípravky a pak tři roky speciálky pod vedením prof. Bukovance, Roubalíka a Hanuše Schwaigera, který ho nejvíce ovlivnil. Absolvoval ji v roce 1912. Rok poté nastoupil na vojenskou sluţbu. Po skončení války se vrátil domů, avšak ještě v roce 1919 musel slouţit na maďarsko-slovenských hranicích. Pak se usadil v Boskovicích, bydlel u svých rodičů, maloval a v roce 1923 jiţ vystavoval. Výstava uskutečněná v Boskovicích bohuţel nepřinesla očekávaný, a tak potřebný finanční zisk.339 Nicméně se nedal počátečním neúspěchem odradit a vystavoval v roce 1925340 se Sdruţením výtvarných umělců moravských (SVUM) v Hodoníně, kde se mu dostalo náleţitého ocenění a úspěch výstavy byl pro něho velkým povzbuzením.341 Stejně jako jiní malíři – členové SVUM – maloval lidové kroje. V té době uţ pobýval na Drahanské vysočině.

339 BRÁNSKÝ, J.: Malíři Kořenecka. In: Nový ţivot, 21. 11. 1979, r. 20, č. 47, s. 3. 340 TOMAN, P.: Nový slovník československých výtvarných umělců. Praha 1950, s. 389. Zde např. vystavil akvarelovou kompozici „V kostele“. V Katalogu k výstavě akad. malíře Františka Řehořka (2006) je uveden rok výstavy 1924. 341 Řadu let vystavoval v síních Sdruţení výtvarných umělců Mánes v Hodoníně. Zúčastnil se i mnoha jiných výstav a téţ přehlídky tehdejšího československého umění v Jízdárně Praţského hradu. Tam zakoupilo jeho obraz „Lom u Šebetova“ tehdejší Ministerstvo školství a kultury. JUREK, J.: Zrcadlo ţivota. Brno 1965, s. 3. V tomto boskovickém magazínu je dále uvedeno, ţe byl řádným člen brněnské krajské odbočky Československého svazu výtvarných umělců. KVĚT, R.: Katalog k výstavě akad. malíře Františka Řehořka. Brno 1996. Ve zmíněném katalogu jeho autor uvádí, ţe se uskutečnila výstava v roce 1947 na neznámém místě, kde jeden z jeho vystavujících obrazů zakoupilo tehdejší Ministerstvo kultury a informací. 92

Do Malého Hradiště odjel společně s boskovickým rodákem, známým archeologem Snětinou, který tam prováděl archeologické výzkumy. Při svých toulkách po okolí zajíţděl do Kořence velmi často. Určitou dobu bydlel i na Benešově a potom teprve na Kořenci. Krása tohoto drsného kraje ho nakonec tak učarovala, ţe se v roce 1925 nastěhoval k Hloţkům, č. 65, kde bydlel sám či s kolegou a později tam za ním jezdili i jeho rodiče. Přestal malovat boskovickou tematiku a věnoval se Kořenecku.342 Ve svém díle zachytil také ráz zdejší krajiny a ţivot místních lidí. Měl zájem o kořenecký kroj, který ještě v té době nosily některé starší ţeny. Po obci sháněl jednotlivé součásti kroje, aby mohl obléci své modely do původních krojů. Kdyţ se v roce 1929 natrvalo usídlil v Kořenci do vlastního domu se svou manţelkou, měl konečně vhodné pracovní prostředí ke své tvůrčí činnosti. Kolem domu si zaloţil zahradu, kde ještě zpočátku jeho otec pěstoval květiny - ty se v pozdějším malířově věku staly častým námětem jeho obrazů. Kdyţ uţ byl jeho otec starý, a zvláště pak, kdyţ v roce 1944 zemřel, začal o zahradu pečovat sám. Tato práce byla pro umělce vyváţením práce v ateliéru a přispívala k tělesné i duševní rovnováze. I kdyţ se ţivotní prostředí i způsob práce od vesnického ţivota lišily, s obcí se zcela sţil. Spolupůsobil při zakládání loutkového divadla. Měl úzký kontakt s lidmi, a to nejen se svými modely, „tetkami“ a „strejci“, kteří k němu chodili, ale i jako aktivní člen obecní rady. Řehořkovým prvním výtvarným učitelem a celoţivotním přítelem byl obecně známější malíř, boskovický rodák Otakar Kubín, později ţijící ve Francii. Kubín ho navštívil v zimě roku 1934. Začátkem třicátých let s přítelem F. Löw-Beerem ze Svitávky procestoval Německo, Rakousko, Francii, Itálii a Španělsko. Tyto studijní cesty byly především zásluhou jeho přítele, sám by si totiţ nemohl něco podobného dovolit. Potom uţ nikdy do zahraničí necestoval. Ţil na Kořenci velice klidným ţivotem v pilné práci. Přátelé i zájemci o jeho obrázky jezdili k němu, podívat se na jeho osobitou tvorbu a poslechnout si zajímavá vyprávění ať uţ o studiích, o válce a zajetí, o tom, co poznal v zahraničí nebo o vzpomínkách na Boskovice a na jeho mládí tam proţité. Byl oblíbeným vypravěčem a společníkem. Kořenecké modely - jeho otec a matka, manţelka i její sestra Boţena Veselá

342 Kořenec, na pěkné rovině. In: Sborník muzea Blanenska, Blansko 1992, s. 55. 93 v krojích – jsou tak známé téměř po celé Moravě, dokonce i v Čechách. Některé obrazy se dostaly s občany republiky i do zahraničí.343 Autor zde tak nacházel své četné náměty (krojové, figurální, krajinné atd.), které ztvárnil v realistickém pojetí. Krajinné záběry, různorodý ţivot lidí, místní tradice a rituály, krásné květiny. Působivé kompozice, svěţí barvy, klid a spokojenost, ţivost a stálost ve svém přístupu k tvorbě charakterizují bohaté malířovo dílo. Jeho obrazy jsou prozářeny zvláštním teplem záţitku. Tyto obrazy však vůbec nevyčerpávají umělcovu tvorbu, patří sem i jeho obrazové listy či plátna krajin, portrétů i zátiší, jimiţ jemným a okouzlujícím způsobem přibliţuje motiv.344 Po válce se Řehořek setkal se starými přáteli, kteří ţili v zahraničí, svým prvním uměleckým rádcem Otakarem Kubínem i Fritzem Löw – Beerem. Ţádné moderní umělecké směry typické pro minulé století nikdy nezasáhly jeho malířský projev, styl, který si po celý svůj tvůrčí ţivot uchoval. Nezúčastňoval se schůzí Svazu výtvarných umělců, jehoţ byl členem a aţ na výjimky nevystavoval. Ţil v ústraní, uznáván svými přáteli, kteří ho důvěrně nazývali „Ferenc“, a okruhem známých, hlavně Moravanů, který se sice postupem času rozšiřoval, ale Řehořkovi nepřinesl nikdy obecnou známost či oficiálního uznání. Jako figuralista se věnoval hlavně typickým postavám v lidových krojích. Je neuvěřitelné, jak se svými díly přiblíţil pojetí Josefa Mánesa. V jeho díle je uchována doba minulého století. V roce 1965 byla v Boskovicích uspořádána jubilejní výstava jeho obrazů (akvarelů, olejů, temper) k 75. narozeninám, přes příslib další výstavy se zde jiţ ţádná neuskutečnila. Nicméně výstava byla úspěšná a znovu se potvrdilo, ţe má Mistr sympatie široké veřejnosti, a ţe jeho umělecké dílo je vysoce hodnoceno. V roce 1970 měl výstavu i na Kořenci – zde vystavoval třicet obrazů. To byla však poslední uskutečněná výstava ještě za jeho ţivota, neboť František Řehořek zemřel 21. listopadu 1982. Památku na něho mají mnozí rodáci v podobě obrázků, které vţdy přinášely radost a pohodu do jejich domovů. Další rozsáhlá výstava jeho prací se konala aţ po jeho smrti v roce 1990 na Kořenci a v Zámeckém skleníku v Boskovicích k 100. výročí narození

343 HERCOGOVÁ, E.: Katalog výstavy obrazů Františka Řehořka. Brno 1990. 344 U Řehořků na Kořenci. In: Regionální noviny Boskovicka, 5, 1994, č. 15, s. 6. 94 umělce. Velký počet návštěvníků potvrdil ţivotnost díla „kořeneckého mistra“. Vystavené obrazy ukázaly bohatou šíři technik i námětů. Nechyběly ani obrazy s náměty ze starých Boskovic. Na výstavě však chyběla rozměrná plátna s motivy církevních obřadů v benešovském kostele, která jsou v církevním majetku v Olomouci.345 Následovala výstava uskutečněná po šestnácti letech tj. v roce 2006 (17. 1. - 1. 4.) v Mramorových sálech Moravského zemského muzea v Brně. Několik desítek obrazů představovalo průřez Řehořkovou tvorbou. Část výstavy byla věnována malířovu detailnímu ztvárnění rostlin. Další obrazy zpodobňovaly různé skutečné postavy, často v kořeneckém kroji. Součástí výstavy byla i vitrína věnovaná Řehořkově vojenské sluţbě za první světové války, kde byl například jeho autoportrét z ruského zajetí z roku 1917. Dosud poslední výstava jeho obrazů probíhala v prostorách Muzea Boskovicka (15. 11. 2007 – 20. 1. 2008). Pro jeho tvorbu jsou typické barevné oleje, tempery a čiré akvarely. Mistr byl typický svým zaujetím pro klidné, pokojné, radostné souznění barev. Řehořkovo dílo vycházelo z klasické malířské techniky.346 Kreslil obrazy různých rostlin, z nichţ mnohé jsou typické právě pro oblast Kořenecka, ţen i muţů v místních krojích a různých objektů včetně zemědělských staveb, a realistické pohledy na zdejší krajinu. Řehořek na svých obrazech zachytil jiţ zmizelý čas lidí, vymírající krojový ráz a vůbec zdejší folklór typický pro 19. a začátek 20. století, pro nějţ byl nejvíce znám. Proto mají jeho obrazy nejen výtvarný, ale i dokumentární význam. Mnoho těchto obrazů je mezi občany i v obrazárnách.347 Jeho umění je opravdové a osobité. Jeho obrazy mají vábivé kouzlo; jasně registrující krásu prostého ţivota. Navzdory všem -ismům, mistrovsky a s vyzrálou moudrostí i malířskou technikou, mnohdy aţ lyricky, opěvoval ţivot horského lidu, jeho krajinu i květenu. Jeho upřímná dobrota srdce mu zůstala i v uměleckých projevech napořád. Ve svých pracích rozdával posilující pohodu i krásu pro všední dny.348

345 BRÁNSKÝ, J.: Jubileum Františka Řehořka. In: Nový ţivot, 31, 1990, s. 3. 346 KVĚT, R.: c. d. 347 JUREK, J.: Suvenýr z Boskovic. Boskovice 1965, s. 18. 348 JUREK, J.: Zrcadlo ţivota. Brno 1965, s. 3. 95

Řehořkova malba se jiţ od mladých let přidrţovala jeho domovského okolí. Pro Boskovicko tak zanechal typický, kulturně významný znak, dokumentující tento kraj. Okolí Kořence mu skýtalo mnoho námětů, které zpracoval natolik, ţe si posmrtně vyslouţilo dne 20. ledna 1992 oficiální místopisný název Přírodní park Řehořkovo Kořenecko.349 Bylo to nejen v důsledku malířova soustavného zkoumání tvarů krajiny včetně výrazných skalních částí, typů lidí i jejich staveb a zdejšího rostlinstva, ale i díky jeho nespornému přínosu k rozvoji obce v první polovině 20. století.350

Dalšími významnými malíři Boskovicka byli: Pavel Bačovský (2. 4. 1898 Boskovice – 21. 1. 1980 Boskovice) - absolvent Uměleckoprůmyslové školy v Brně, malíř typický bohatou barevností realistického projevu zejména Českomoravské a Drahanské vysočiny. Jeho obrazy byly vystavovány v Boskovicích (1958, 1963, 1968) i v Brně roku 1960. Josef Bieber (14. 12. 1896 Boskovice – 21. 3. 1970 Boskovice) - absolvent Akademie výtvarných umění v Praze. Malíř krajin, portrétů, kytic a zátiší. Karel Krejčí (1893 Boskovice - 1972) - v letech 1948-1959 zřídil Moravskou galerii v Brně.

K význačným osobnostem tohoto regionu bezpochyby patří: Karel Absolon (1877 Boskovice – 1960 Brno) - archeolog, speleolog, význačný badatel Moravského krasu. Světové proslulosti dosáhl jako archeolog se specializací na starší dobu kamennou (paleolit), a to především svými objevy v Dolních Věstonicích (věstonická venuše) a v jeskyni Pekárna. Vybudoval ústav Anthropos, který je dnes významnou součástí Moravského zemského muzea v Brně. Josef Augusta (1903 Boskovice – 1968 Praha) - paleontolog, mineralog, prof. paleontologie na UK v Praze. Vedle odborné vědecké práce proslul zejména mezi mládeţí jako autor populárních prací o

349 Viz. obrazová příloha č. 9 – mapka Přírodního parku „Řehořkovo Kořenecko“. 350 KVĚT, R.: Katalog k výstavě akad. malíře Františka Řehořka. Brno 1996. STEJSKALÍKOVÁ, J.: Kapitoly z dějin obce Kořenec (s důrazem na období první republiky), Diplomová práce. Brno 2008, textové přílohy. 96

ţivotě v pravěku (Zavátý ţivot, Z hlubin pravěku), na kterých spolupracoval s malířem Zdeňkem Burianem. Augustin Berger (1861 Boskovice – 1945 Praha) - původním jménem Ratzesberger, sólista baletu ND v Praze od roku 1884, v letech 1900-1910 v Londýně a Varšavě, 1923-1932 choreograf Metropolitní opery v New Yorku. Petr Bílka (1820 Boskovice – 1881) - pedagog Max Eisler (1881 Boskovice – 1937 Vídeň) - historik umění (kunsthistorik), autor mnoha významných prací zabývajících se dějinami výtvarného umění. František Fabiánek (1884 Boskovice – 1967) - sochař Oldřich Frič (1903 Boskovice – 1955 Praha) - indolog, jako doc. působil na UK v Praze Otokar Chlup (1875 Boskovice – 1965) - pedagog Jan Chlup (1889 Boskovice – 1968) - zakladatel prvního moravského ústavu pro tělesně postiţené Josef Koudelka (1938 Valchov) - fotograf František Loubal (1893 Chrudichromy – 1950) - literární publicista, spisovatel Josef Sekanina (1901 Knínice – 1986) - mineralog, působil na MU v Brně Karel Svěrák (1889 Boskovice – 1942 Mauthausen) - referent ministerstva zdravotnictví, za pomoc aktérům atentátu na R. Heydricha byl s celou rodinou popraven Antonín Sychra (1918 Boskovice – 1969) - hudební vědec, estetik Tomáš Špidlík (1919 Boskovice) - kardinál, světově proslulý teolog, prof. Papeţské gregoriánské univerzity ve Vatikánu. Po vystudování gymnázia v Boskovicích začal studovat latinu a češtinu v Brně. Po uzavření vysokých škol nacisty vstoupil do jezuitského 97

semináře, po jeho ukončení byl v Maastrichtu roku 1949 vysvěcen na kněze. V roce 1954 absolvoval studium teologie ve Florencii a Římě. Napsal řadu významných teologických studií zaměřených zejména na spiritualitu křesťanského východu (nejznámější dílo „Spiritualita křesťanského východu“). 28. 10. 1998 obdrţel z rukou prezidenta ČR nejvyšší státní vyznamenání – Řád T. G. Masaryka. Abraham Albert Ticho (1883 Boskovice – 1960 Jeruzalém) - oční lékař ţidovského původu, významný sběratel menor. Se svou manţelkou Annou Ticho, významnou izraelskou malířkou, vybudoval v Jeruzalémě známé kulturní centrum - Ticho haus, dnes součást Izraelského národního muzea. Zachránil zrak desítkám tisíc obyvatel Palestiny. Hermann Ungar (1893 Boskovice – 1929 Praha) - německy píšící spisovatel ţidovského původu, nazýván moravským Kafkou. Ve svém díle ovlivněném německým expresionismem, vycházel z reálií Boskovic a nejbliţšího okolí („Smrt kapitána Haniky“, „Bratři“, „Chlapci a vrazi“ a další). Ivan Vojtěch (1928 Boskovice) - hudební vědec Bruno Zwicker (1907 Knínice – 1944 Osvětim) - sociolog351

351 Region Boskovicko. Boskovice 2004, nestr. 98

1. 4. Folklór

Folklór tohoto poměrně chudého mikroregionu byl v době svého vzniku pro jeho obyvatele jediným zdrojem estetické seberealizace. Místní občané ţili v těţkých pracovních podmínkách, coţ se odrazilo nejen v písních a tancích, ale také v krojích, které nejsou tak bohaté jako v jiných, ekonomicky výhodnějších krajích republiky, ale přesto jsou krásné svou prostotou a sladěním barev. Osobitý ráz lidové kultury ovlivněný hanáckým vlivem je patrný z horáckého kroje, architektury, tanců, hudby, písní, obyčejů a zvyků. Obyvatelé obcí se zabývali hlavně zemědělstvím, jeţ jim poskytovalo obţivu. V horských oblastech, ke kterým mnohé obce mikroregionu náleţí, mu obţivu zajistila nejrůznější řemesla, především krejčovské. Za dlouhých zimních večerů se také zpracovával len, dralo se peří, děvčata šila a vyšívala, chlapci a muţi pracovali se dřevem. Při tom všem se povídalo, zpívalo a tancovalo. Téměř všechny události se šířily ústním podáním z generace na generaci. Zásluhou sběratelů a zapisovatelů se uchovala lidová kultura, a díky nim lze vytvořit obraz ţivota zdejšího kraje v minulosti a navázat tak na tyto krásné tradice.352 Zachování lidového kroje, zvyklostí a nářečí by však nebylo moţné bez soustavných snah o udrţení lidových tradic. První zájem o tradiční lidovou kulturu na Boskovicku se objevuje v souvislosti s přípravou „Umělecké, národopisné, sběrací a průmyslové výstavy“ v Boskovicích roku 1892, která byla pořádána jednak jako ohlas „Jubilejní praţské výstavy“, ale především jako příprava na „Národopisnou českoslovanskou výstavu“.353 V dubnu roku 1951 byl uspořádán Státním ústavem pro lidovou píseň první systematický výzkum a rozsáhlý sběr slovesného, hudebního a tanečního folklóru na Boskovicku, při kterém bylo získáno poměrně značné mnoţství materiálu, z něhoţ část vyšla i tiskem.354

352 Kronika souboru Kořeňák, nestr. 353 Katalog umělecké, národopisné sběrací a průmyslové výstavy v Boskovicích, Boskovice 1892, s. 4. 354 JELÍNKOVÁ, Z.: Lidové tance z Boskovicka. Boskovice 1952, s. 10. 99

1. 4. 1. Ţivot na vesnici

V této podkapitole se budeme zabývat zaměstnáním a bydlením obyvatel obcí tohoto mikroregionu. Jednotvárný tok ţivota na vesnici měl stále stejný rytmus. Určovalo jej několik navzájem propojených podmínek a impulzů. Byla to především převaţující zemědělská výroba, tehdy beze zbytku závislá na přírodě, a proto určená proměnami ročních období. A pak to byl rytmus vlastního ţivota lidí spojený s jejich rozením, dětstvím, dospíváním, zakládáním rodiny a výchovou dětí, stárnutím a nakonec smrtí.355 Nelze opomenout dřívější úlohu církevních svátků a poutí, protoţe ţivot většiny obyvatel plynul temným, chmurným a bezútěšným tokem. Světských radovánek bylo málo, na čtení nebyl v průběhu pracovního týdne vůbec čas a petrolejky k tomu neposkytovaly ani vhodné podmínky. Náboţenství dodávalo věřícím východisko a naději alespoň v představě blaţeného posmrtného ţivota. Náboţenské svěcení nedělí, svátků i církevních slavností bylo příjemným vytrţením z běhu všedních dnů. Kromě rozpoloţení a útěchy, které víra věřícím nepochybně dávala, přerůstalo toto svěcení ve společenskou událost včetně lidsky prosté „módní přehlídky“ nových bot, šátků, oblečení. To vše se nedá od tehdejší vesnice odmyslet.356 Hlavním ţivitelem lidí byla bezpochyby půda a les. Většinu orné půdy vlastnili sedláci a posedníci, domkaři měli pouze malá pole. Ţeny domkařů chodily do lesa na různé práce (vyţínání trávy, nošení těţkých ranců trávy, pletí v lesních školkách atd.). Avšak odměna za tyto namáhavé práce byla skromná. Polní prací začínal i končil ţivot. Hospodářství bylo trojpolní, ozim, jař a úhor tj. dva roky se na pole zaselo, třetí rok se úhořilo. Na úhor se sela pšenice, jindy ţito. Po pšenici se obyčejně sel ječmen, po ţitě oves. Jařiny (brambory, řepa, atd.) se pěstovaly jen v nejlepší půdě.357 K obţivě rodiny výnos z malého hospodářství domkařů nestačil, a proto se v kaţdém domě provozovalo nějaké řemeslo. Zejména to bylo tkalcovství, protoţe v této oblasti byly vhodné podmínky k pěstování lnu. Během tkaní si místní po večerech svítili petrolejovými lampami, a to aţ do roku 1938. Poměrně

355 VESELÁ, B.: Celý rok. Blansko 1989, s. 58. 356 Tamtéţ, s. 59. 357 MACKERLE, J.-TOVÁREK, F.-VACOVÁ, P.: Moravskotřebovský okres. Vlastivěda Jevíčska, Svitavska a Moravskotřebovska. Jevíčko 1946, s. 64. 100 velká část obyvatel pracovala i v panských lesích jako dřevaři, přičemţ to bývali nejhůře placení dělníci. Aţ do roku 1848 museli poddaní nejdříve sklidit nebo osít panská pole, pak teprve svá pole. Ţně si vţdy vyţádaly mnoho času, obilí se totiţ ţalo srpem, i kdyţ kosy byly známé jiţ ve středověku. Ţnutí srpem bylo zdlouhavé. Posečené obilí se nechalo proschnout a pak se vázalo do „snopů“, do povřísel. Svezením obilí ţně skončily. Mlátit se začalo tehdy, kdyţ jiţ nebyla práce na poli. Mlátilo se cepy, avšak v devadesátých letech 19. století se jiţ uţívalo ručních mlátiček. Mlátilo se ve stodolách po celou zimu, zpravidla aţ do sv. Ducha. Ručních mlátiček se uţívalo podle dochovaných záznamů aţ do roku 1930. Při mlácení musel kaţdý udrţovat přesný rytmus, coţ bylo určitým uměním. V písemných pramenech je zaznamenán způsob mlácení včetně slovních projevů, přičemţ při pravidelném rytmickém střídání úderů cepů se říkalo, ţe cepy zpívají.358 Stroje, které se začaly v hospodářstvích zavádět po roce 1860, byly ruční. První stroje na jiný pohon byly ţentoury. První ruchadlo, jak je vynalezli bratři Veverkové, se v kraji objevilo ve čtyřicátých letech 19. století. Tehdy se rovněţ začaly objevovat vozy s ţelezným okutím. Do té doby bývaly celé dřevěné aţ snad na ţelezné plechové obruče na kolech. Místo řetězů se pouţívalo houţve (tři skroucené vrbové pruty). Ţelezo bylo drahé a uţívalo se ho tudíţ jen velmi málo.359 Po ukončení ţní se slavily doţínky. Dívky a ţeny, říkalo se jim obíračky, upletly velký doţínkový věnec z květů, ve kterém musely být klasy ze všeho obilí, pálky maku a lnu a ořechové listí, aby věnec voněl. Tento věnec potom předaly hospodáři. Muţi, kteří na polích sekali a říkalo se jim „sekáči“ nebo „ţenci“, přinesli hospodyni kytku. Hospodář je potom všechny dobře pohostil.360 Venkov musel být ovšem samostatný nejen ve stravování, ale i v oblékání. Proto se zde pěstoval len i konopí. Kdyţ skončily podzimní práce na polích, začal se len zpracovávat v „pazdernách“.361 Len se předl hlavně večer, pokud se ovšem nemlátilo obilí, pak i přes den na kolovratech několika druhů. Přadleny se scházívaly obvykle v nejprostornějším domě. Jestliţe se chovaly

358 Kronika obce Benešov, nestr. 359 MACKERLE, J.-TOVÁREK, F.-VACOVÁ, P.: c. d., s. 65. 360 VESELÁ, B.: Celý rok. Blansko 1989, s. 43. 361 Kronika obce Benešov, nestr. 101 zrovna ovce, přidávala se do příze lněná vlna. Z takové příze bylo potom tkáno plátno u soukeníků ve městech. Tenkého plátna se uţívalo na rukávy ke košilím, na ţenské rukávce, na ubrusy atp., o něco silnější plátno na košile, sukně a silné plátno na šaty a na pytlovinu. Plátno konopné bylo tvrdší neţ lněné. Tkalcovství provozovala zprvu kaţdá rodina, později se jím ţivili domkaři. Plátno se rovněţ bělilo doma, později se bělením plátna zabývali mnozí ţivnostníci.362 Co se týče obţivy obyvatel, bývala nejdůleţitější prosná kaše. Buď se pekla s mlékem, nebo se vařila s vodou, zasypávala moukou a mastila máslem, sádlem nebo lojem. Rovněţ hrách byl důleţitou potravou. V létě se lidé hojně stravovali kyselým mlékem, z něho se sbírala smetana a vyrábělo se máslo. Z kyselého mléka se také dělal tvaroh, jednak na prokládání těsta, jednak na posýpání moučných jídel a konečně na sýr a tvarůţky. Častým pokrmem byla rovněţ česnečka, zelná polévka (k snídani), ovocná polévka, bramborové placky a koláčky („šlejšky“). Káva, moučníky, marmelády a konzervování ovoce se staly běţnou součástí stravy nejen místních obyvatel aţ od 20. století. O maso zde bývala poměrně nouze, průměrně situovaná rodina si jej mohla dopřát pouze jedenkrát týdně.363 Pro ţence zas byla obvyklá snídaně polévka a kaše, krajíc chleba, koláč pomazaný povidly, tvarohem nebo rozemletými hruškami. K obědu byla nudlová polévka, hrách a pečená jahelná kaše. K svačině měli chléb a tvarůţky, později i kořalku. K večeři pak dostávali mléko s kroupami, chléb pokrájený a posypaný rozsekanými hruškami.364 V neúrodných letech byl nedostatek obilí nahrazován řepou, sbíraly se houby a plané ovoce. Brambory, které se zde začaly pěstovat na začátku 19. století, učinily pak konec „hladovým letům“. Přesto chléb býval u domkařů stále vzácný. Měli jej zpravidla jen za práci u sedláků.365 Nyní bychom se zaměřili na staré zvyky, obyčeje, pověry a pranostiky. V mnohých obcích se zachovaly aţ do dnešních dnů poslední zbytky starých zvyků a obyčejů, které kdysi představovaly společenský ţivot venkova. Člověk na vesnici ţil v neustálém boji s nepřízní přírody, výnosy polí byly i za

362 MACKERLE, J.-TOVÁREK, F.-VACOVÁ, P.:c. d., s. 65. 363Tamtéţ, s. 67. 364 Tamtéţ, s. 64. 365 Tamtéţ, s. 68. 102 příznivého počasí velmi nízké. Příčin bylo mnoho, především nedostatečná orba, pole se nepodmítala, byl nedostatek hnoje ke hnojení atd. Tak přišla neúroda, hladovění, nemoci a smrt. Strach z neúrody vedl lidi k vyhledávání účinných prostředků k boji proti následkům nepříznivého počasí. Tenkrát si ještě člověk nedovedl všechny tyto nepříznivé vlivy vysvětlit, a proto věřil všelijakým pověrám, které mu měly pomáhat.366 I kdyţ dnes jiţ lidé nevěří, ţe jim od nemocí pomohou vysvěcené kočičky nebo ţe od ohně a blesku je uchrání zapálená hromnička, přesto se některé ze starých zvyků zachovaly, jiné zmizely nebo se dochovaly v troskách. Drţí se ještě i „vostatke“. Na Smrtnou neděli mládeţ pochovává za zpěvu smrt (zimu) nebo ji pálí. Na 1. května se stavějí máje a poslední den toho měsíce se kácejí. Chodí se ještě na poutě (do Suchdola u Konice, Křtin…), jimţ rovněţ na významu ubylo.367 Událostí prvního řádu byla na vesnici svatba. Velká trvala i celý týden. V neděli před svatbou se peklo, snášely se drobnosti – mléko, tvaroh, máslo – hlavní dary se přinášely aţ v pondělí. Svatba se pak konala v úterý. Mládenci a řečník jezdívali na koni, přitom se střílelo, hrálo i výskalo.368 Chudší svatby trvaly pouze jeden den.369 Křtiny bývaly rovněţ významnou událostí; neobešly se bez hostiny. Dlouhé zimní večery bývaly na vesnici vyplněny prací. Předl se len nebo dralo peří. Přitom se vypravovaly zkušenosti, historky, pohádky a zpívalo se. Ukončení přástek mívalo svůj ustálený slavnostní ráz. Mnoho zvyků, jeţ provázely denní zaměstnání, jiţ vymizelo, ale přece zlomky a památky se udrţely aţ dodnes. Kaţdý důleţitější úkon nebo časové rozmezí, začátek nebo ukončení určité práce, to vše bylo provázeno různými zvyklostmi.370 Lidová tvořivost v současné době poklesla. Svůj význam rovněţ ztratily pranostiky, kdysi tak hojné. Boţím hodem vánočním se začínalo předpovídat počasí, a to tak, ţe jaké bylo počasí na Boţí hod, takové bude v lednu, jaké bylo na Štěpána, takové bude v únoru atd.371

366 PŘIKRYL, V.: Kořenec v minulosti dávné i nedávné. Kořenec 1990, s. 10. 367 MACKERLE, J.-TOVÁREK, F.-VACOVÁ, P.: c. d. , s. 47. 368 Tamtéţ, s. 48. 369 Tamtéţ, s. 49. 370 Tamtéţ, s. 51. 371 Tamtéţ, s. 52. 103

Pověsti a pohádky se u obyvatel udrţely nejdéle, jejich osud bude však brzy rovněţ zpečetěn. Jsou původní, a jeden motiv se objevuje i v několika variacích. Obvyklým tématem je výklad místních jmen, zkreslené historické události, záhadné okolnosti ţivota a smrti, tragédie, prolínání lidského světa se světem zvířat, duchů a nadpřirozených bytostí – čertů, čarodějnic, vodníků atd. Svou pověst má kaţdá obec, hrad, osamělý mlýn, skála či kopec.

1. 4. 2. Udrţování lidové tradice

Boskovicko nebývá obvykle řazeno mezi oblasti se silnou a přeţívající lidovou kulturou, avšak celá řada prvků lidové kultury zde ţije dodnes. Zachování lidového kroje, zvyklostí a nářečí by však nebylo moţné bez soustavných snah o udrţení lidových tradic. Na Boskovicku docházelo k postupnému opouštění tradičního kroje uţ ve druhé polovině 19. století.372 Nahrazování tradičního kroje konfekcí způsobilo rozšíření konfekční výroby v Boskovicích, pro kterou pracovali tkalci a krejčí ze všech podhorských obcí Boskovicka a jejich rodiny se začaly oblékat třeba i do kazových výrobků.373 Po první světové válce nářečí a folklór začínají ztrácet dominantní postavení ve společenském ţivotě obyvatel obce. Tradiční formy zemědělského hospodaření a bydlení se zde však udrţely velmi dlouho a leckteré jeho prvky přeţívají dodnes. První zájem o tradiční lidovou kulturu na Boskovicku se objevuje v souvislosti s přípravou „Umělecké, národopisné, sběrací a průmyslové výstavy“ v Boskovicích roku 1892, která byla pořádána jednak jako ohlas „Jubilejní praţské výstavy“, ale především jako příprava na „Národopisnou českoslovanskou výstavu“.374 Zájem o tradiční folklór i nářečí se zvýšil zejména po druhé světové válce, kdy se zájemci z řad mládeţe začali učit lidové písně a tance a vytvořili folkloristickou skupinu, která jiţ v květnu roku 1948 vystoupila na První slovanské zemědělské výstavě v Praze s bohatým repertoárem lidových písní a

372 SEJBAL, J. a kol.: Revoluční proměny jihomoravského venkova. Brno 1979, s. 230. 373 SKUTIL, J.: Místopisný slovník okresu Blansko, Blansko 1966, s. 106. 374 Katalog umělecké, národopisné sběrací a průmyslové výstavy v Boskovicích, Boskovice 1892, s. 4. 104 tanců. V té době se projevil také zvýšený zájem státních orgánů o zachování lidové tradice. V dubnu roku 1951 byl uspořádán Státním ústavem pro lidovou píseň první systematický výzkum a rozsáhlý sběr slovesného, hudebního a tanečního folklóru na Boskovicku, při kterém bylo získáno poměrně značné mnoţství materiálu, z něhoţ část vyšla i tiskem.375

Velen Boskovice

Folklórní taneční soubor má dlouholetou tradici. Byl zaloţen díky obětavosti profesorky Střední pedagogické školy v Boskovicích Marie Bečvářové a podpoře ředitelství školy, v roce 1951 z řad studentek a studentů boskovických škol, a začal tak oţivovat lidové tance a tradice.376 Svůj název Velen si soubor vybral podle boskovické pověsti o vzniku názvu města. Soubor, čítající muzikanty i tanečníky, prezentuje hudební písňový a taneční folklór z boskovické oblasti Drahanské vrchoviny, Malé Hané i Horácka – z východní části Českomoravské vrchoviny. Základem tanečního repertoáru jsou choreograficky upravené Řemeslnické tance z Kořence, Protivanova, nově pak tanec „štéc“ z Velkoopatovicka, scénická pásma Hospoda („Ho mozeke na Kořenco“), Doţínky, Masopust, „Na Bílé hoře“ a jednotlivé tance a písně.377 Nedílnou součástí souboru se postupně stala také vlastní muzika.378 Soubor vyuţívá repliky krojů z boskovické části Drahanské vrchoviny (Kořenec). I kdyţ kroje souboru nejsou tak bohaté jako v jiných koutech republiky, jsou přesto krásné svojí prostotou a sladěností barev. Soubor se pravidelně zúčastňuje Kořeneckých slavností a dalších přehlídek a festivalů národopisných souborů u nás i v zahraničí.379

375 JELÍNKOVÁ, Z.: Lidové tance z Boskovicka. Boskovice 1952, s. 10. STEJSKALÍKOVÁ, J.: Kapitoly z dějin obce Kořenec (s důrazem na období první republiky), Diplomová práce. Brno 2008, s. 81-86. 376 Dlouhodobou vedoucí souboru (v letech 1974–1986) byla Jiřina Horáková. Po několika dalších změnách byla ve vedení souboru Marie Bušová, která svůj post opustila v roce 2006. Na rok ji pak vystřídala Pavla Štréblová, a po ní se v roce 2007 ujal místa vedoucího dlouholetý člen souboru Antonín Pitner. 377 Jedná se o choreografické zpracování zejména Zdenky Jelínkové, Míly Brtníka a Jiřiny Máčelové - Horákové. 378 Po r. 1970 byl ve vedení Alois Čada, který navázal na činnost učitele Vladimíra Veselého, od konce 70. let pak Dušan Kovařík, ve spolupráci s další vedoucí Marií Zouharovou. Poté se vedení hudby ujal Josef Pokorný. V současné době stojí ve vedení Stanislav Tesař. 379 Kronika souboru Velen, nestr. 105

Kořeňák a Kořenáček

V zájmové umělecké činnosti stále pracuje v mikroregionu Boskovicko několik souborů a krouţků, z nichţ mnohé udrţují tradici krojů, tanců a zpěvů Horácka. Mezi ně můţeme právem zařadit dva místní soubory Kořeňák a Kořeňáček.

Soubor Kořeňák

Charakteristickou vlastností obce Kořenec, v rámci jeho blízkého i vzdálenějšího okolí, je udrţování folklórních obyčejů, krojů a nářečí. Nositelem folklórních tradic je místní národopisný soubor Kořeňák. Soubor Kořeňák, nazvaný podle obce a stejnojmenného potůčku, má jednu z nejstarších tradic mezi ostatními sdruţeními podobného typu. Byl zaloţen jiţ v roce 1948 Boţenou Veselou ve spolupráci s Vladimírem Veselým, Jaroslavem Přikrylem a Mojmírem Komárkem. Činnost souboru se zaměřovala na obnovení starých zvyků a tanců místního regionu. Jeho další činnost byla přizpůsobována především místním podmínkám a spojena s významnými událostmi roku (Vánoce, Velikonoce, vítání jara, máj apod.). Soubor se věnoval nácviku ukázek vesnického ţivota na Drahanské vrchovině, zvyků a obyčejů (předení na kolovratech, pěstování lnu, vaření a léčení v minulém století apod.).380 Po roce 1974 soubor svoji činnost však prakticky ukončil. Současně tak bylo přerušeno i pořádání kořeneckých slavností.381 Od roku 1990 soubor řídí Zdeněk Přikryl - spolu s Jaroslavem Korčákem. Současně se do činnosti (souborové i organizační) připojují další členové, kteří ve spolupráci s obecním úřadem pěstují s láskou a úctou místní tradice.382 Byly zpracovány pro celovečerní, velmi úspěšné divadelní představení „Přástky“, „Doţínky“ a „Svatba“. V následujících letech soubor rozvíjel a obohacoval svoji činnost o další programy („Masopust“, „Pouťová zábava“, „Kácení máje“).

380 Tamtéţ, s. 10. 381 SEJBAL, J. A KOL.: Revoluční proměny jihomoravského venkova. Brno 1979, s. 231. 382 JELÍNKOVÁ, Z.: c. d., s. 12. 106

Činnost souboru je zaměřena na tradice zdejšího regionu, nejvíce však na oblast Kořenecka. Zde se totiţ jako v jedné z mála obcí našeho kraje udrţovaly místní folklórní obyčeje, nářečí a kroje nejdéle, snad pro svoji jistou odloučenost od ostatního světa. O bohatosti místního folklóru svědčí nejlépe značné mnoţství lidových písní a tanců.383 Ţivot folklóru a lidových tradic na Boskovicku však nezůstal závislý pouze na činnosti souborů. Dodnes se v mnoha rodinách přenášejí z generace na generaci pohádky, pověsti i lidové písně, i kdyţ velká většina tradičních příleţitostí, při nichţ se slovesný a hudební folklór uplatňoval (draní peří, vaření povidel aj.), ze ţivota obcí vymizela. V mnoha obcích se dodnes udrţely výroční i rodinné obyčeje, i přesto, ţe se při nich tradiční kroje a folklór neuplatňují.384

Soubor Kořeňáček

Dětský krouţek Kořeňáček vznikl v roce 1972 při mateřské škole v Kořenci. Krouţek zaloţila Alena Kozlovská, současná místní kronikářka a rodačka z Kořence. Hudební sloţka souboru zajišťuje patřičnou bohatost lidových písní. Svou roli při udrţování lidových tradic zde mají jak mateřské, tak i základní školy. Dětský soubor koncem minulého století velmi úspěšně rozvíjel svou činnost, měl skvělé výsledky a svou činností nadále nesporně přispívá, spolu s Kořeňákem, k dalšímu udrţování lidových tradic v Kořenci.385

1. 4. 3. Horácký kroj

„Lid tu měl krásný horácký kroj, který odloţil asi před 150–160 lety.“386 V krojích se projevovala lidová svéráznost. Lidový kroj se odjakţiva utvářel v souladu s potřebami a vkusem uţivatelů. Bohatství nebo chudoba se odráţely v ornamentech, barevnosti a kvalitě kroje. Kroj se měnil v průběhu ţivota jeho uţivatele.387

383 MELKUS, I. -ŠVANCAROVÁ, M.: Dějiny obce a vývoj knihovnictví. Blansko 1983, nestr. 384 SEJBAL, J. A KOL.: c. d., s. 231-232. 385 MELKUS, I. -ŠVANCAROVÁ, M.: c. d. 386 Pamětní kniha obce Kořenec, s. 16. Akademický malíř František Řehořek zachytil tento kroj ve svých obrazech. Kroje různých vrstev obyvatelstva Kořence, kroj ţenicha a nevěsty, ale také vdovský kroj jsou vystaveny v místním muzeu. Rovnost – rubrika Hobby, 30. 4. 1999. 387 Kronika souboru Kořeňák, nestr. 107

Muţský kroj

Muţská košile se šila z bílého plátna, zavazovala se vzadu na tkaničky a na prsou byla podélně vyšívaná. Rukávy košile byly široké, na ramenech hustě nařasené a u zápěstí byly všité manţety. Límec byl stojatý a poměrně dost úzký, vpředu byl rozdělený na dvě špičky. Kalhoty byly opět vyšívané a šily se z jelenice. Pod koleny byly staţeny řemínkem a asi 5 cm koţené třásně visely přes boty. Pod kalhotami vyčnívala ještě část bílých spodků. Ke kroji se nosily vysoké černé holínky. Na košili se nosila černá sametová vesta, tzv. „kordola“. Šila se hodně upjatá, skoro aţ ke krku, s nízkým stojatým límečkem. Kordola se vyráběla z dobrého sukna. Přední díl byl látkový, vyšívaný, zadní glotový - uţ bez výšivky, a to na stahovací pásek. Zapínala se vepředu na velké kulaté knoflíky. U bočních kapsiček bývala mnohdy vyšívaná řetízkovým stehem s drobnými květinami.388 Kabát býval ze sukna modrého nebo černého. Byl zdobený hustou řadou stříbrných knoflíků, které byly i u kapes. V zimě muţi nosili plášť a na krku uvázaný strakatý šátek.389 Co se týče pokrývky hlavy, mládenci chodili bez čepice, pouze starší muţi nosívali plstěný klobouk se širokým okrajem a vysokou střechou. V zimě však nosili všichni na hlavě beranice, tzv. schořovice, asi 30 cm vysoké s prýmky a širokými červenými pentlemi. Tato beranice se nosila ještě kolem roku 1850.390 Ozdobou muţského kroje byl široký koţený pás, který se vyskytoval jen ojediněle, a to u synů bohatých sedláků. Na pás se zpravidla vyšívalo jméno majitele nebo jeho monogram. Muţi odloţili svůj kroj dříve neţ ţeny (uţ v polovině 19. století).391

388 VACOVÁ, P.: Lidový kroj Malé Hané s přilehlými horami. Blansko 1970, s. 12. 389 Pamětní kniha obce Kořenec, s. 17. 390 Pamětní kniha obce Kořenec, s. 16. Beranice byla vpředu vyšší, vzadu niţší s prouţkem z barevného sukna. Po straně beranice visel hedvábný, zlatý střapec, který sahal zhruba aţ pod uši. Pod beranicí nosili ještě černou „noční“ čepici. 391 Kronika souboru Kořeňák, nestr. 108

Ţenský kroj

Nejspodnější část kroje, tzv. rubáč, se vyráběl z hrubého plátna. V podstatě to byla velmi těsná košile, která visela na ramenech na jedné tkanici a přetahovala se přes hlavu. Rubáč slouţil především ke zpevnění postavy a byla to jediná část spodního oblečení, přes kterou se oblékaly rukávce. Rukávce se šily z tenkého bílého plátna a byly zdobené podle toho, k jaké příleţitosti se pouţívaly. K rukávcům dříve patřil i „krejzl“, tj. to úzký, bohatě nabíraný límeček s bílou výšivkou, lemovaný krajkou. Přes rukávce se navlékala kordulka. Zejména byla oblíbená černá, ale i v zelené barvě se stejnobarevným vetkaným vzorem nebo také z modrého, fialového či vínově červeného hedvábí s vetkanými barevnými kvítky. Kordulky byly střihově všechny stejné, zapínaly se šněrováním a byly vyšívané vpředu i vzadu. Přibliţně okolo roku 1840, kdyţ se celý kroj začal pořizovat z materiálů domácí výroby, se stala kordulka nejdraţší částí kroje. Staré ţeny nosily místo kordulky krátký kabátek s rukávy „kacabajky“ z glotu nebo atlasu, zdobené korálkami a krajkou.392 V zimě nosily ţeny tzv. kazajky. Byly vyráběny z modrého sukna, bez límce, někdy dost hluboce vystřiţené, s rukávy nahoře baňatými a dole „vířícími“. Byly zdobeny sametovými pásky, jedním pentlovitým, druhým zoubkovaným. Mezi nimi se všívaly korále.393 Součástí kroje byla „půlka“, podle zdejšího nářečí „šatka“. Představovala trojúhelník z bílé, jemné krajky nebo plátna, který byl zdobený bohatým bílým vyšíváním. Tato půlka se vázala kříţem přes prsa. V místě, kde se kříţila, se nosil ţivý květ. Okraj půlky byl zdoben krouţkovanými zoubky různých velikostí a tvarů. Bývaly vroubeny buď ručně pletenou, nebo háčkovanou krajkou. Svobodné dívky nosili bílou, vdané pak barevnou šatku.394 Sukně byly vyhotoveny z kanafasu, do kterého byly vetkány červené nebo modré nitky. O něco později se rozšířily i sukně šité z kašmíru v černé, modré, zelené a červené barvě, které byly po celém svém povrchu zdobeny kvítky. Ke kanafasovým sukním se nosily zástěry z domácího plátna. Ke

392 Tamtéţ, nestr. 393 Pamětní kniha obce Kořenec, s. 18. 394 Tamtéţ, s. 20. 109 kašmírovým sukním se nosily zástěry z hedvábí v zelenomodré, fialově-zelené nebo hnědo-modré barvě. Všechny zástěry se zavazovaly tkanicemi zasunutými za pas a byly o deset centimetrů kratší neţ sukně. Bílé zástěry byly jednoduše šité, na spodním konci měly po celé délce bílou, květovanou výšivku. Pod zástěrou a sukní se nosila ještě spodnice s volány, která byla široká a naškrobená. Kroj doplňovala pokrývka hlavy. Vdané ţeny chodily v čepci, svobodné dívky bez něj. Postupně jej ţeny nosily uţ jen ke slavnostním příleţitostem, např. svatba v rodině. Dívkami velice oblíbené byly pestré šátky jasně červené barvy, lemované okrajem vyplněným květy. Vázání šátků bylo podmíněno zvláštním starodávným způsobem úpravy účesu vlasů ve „vrkoče“. Šátek se pak vázal dvěma způsoby, přičemţ přes krejzl se někdy nosily barevné korále. Nejčastější způsob byl „na drdól“ nebo také „na hoše“, kdy ze spodního trojúhelníku šátku byly vytaţeny cípy, které tvořily načechranou ozdobu u uší tzv. „hoše“.395 Na nohou se nosily zpravidla bílé punčochy. V létě však červené, bavlněné a v zimě vlněné, které měly barevné klíny na kotnících. K punčochám se nosily v létě i v zimě nízké, hluboko vykrojené boty - střevíčky. Boty byly s přezkami, nízkým podpatkem, v černé i červené barvě. Nyní nosí kroj mládeţ při slavnostních příleţitostech. Horácký kroj ovšem jako skutečná sloţka denního ţivota je jiţ minulostí. Bohuţel je poměrně málo znám dokonce i mezi obyvateli zdejšího kraje. Občané jsou však na svůj kroj patřičně pyšni, neboť je prostý jako jejich rodný kraj – chudobný, a přece tak krásný. Kroj není opravdu příliš pestrý, za to je však vkusný i slušivý. Snad z hrdosti a citového vztahu k vlastnímu kraji, se zásluhou několika uvědomělých rodáků, byl pietní zájem o místní kroj trvale udrţován a několik desítek krojů, z větší části pravých, lze spatřit na dodnes pořádaných Slavnostech písní a tanců.396 Slavnosti se tu pořádají tradičně ve dvouletých intervalech. Výpovědi místních pamětníků potvrzují, ţe tu odjakţiva zpěvem den začínal i končil. Píseň pomáhala překonávat obtíţe ţivota lidí v chudobném

395 UPRKA, J.: Vázání šátků, I. díl. Kroměříţ 1926, nestr. Pamětní kniha obce Kořenec, s. 19. Druhý zde ojedinělý způsob vázání se nazývá „na vínek“. Boční cípy šátku se svinuly nad čelem do věnce tak, aby květy na okrajích vynikly co moţná nejvíce. Takto uvázaný šátek nosila hlavně svobodná děvčata. 396 MACKERLE, J.-TOVÁREK, F.-VACOVÁ, P.: c. d. , s. 57. 110 zemědělském kraji. Zpívalo se zde i za dlouhých zimních večerů, při přástkách, svatbách, u kolébky a v neposlední řadě při práci. Lidový kroj byl v tomto kraji ţivý aţ do konce 19. století. Počátkem 20. století začínal vzrůstat zájem o udrţení a čistotu lidového kroje a projevu.397 Kroje a další předměty připomínající ţivot na vesnici v minulosti si kaţdý zájemce můţe prohlédnout v národopisném muzeu v Kořenci.398 Folklór zde tak zdaleka nezanikl, a to i nemalou zásluhou místních souborů Kořenáček a hlavně Kořeňák, který stále šíří lidové písně a tance mezi lidmi a v posledních letech slaví úspěchy na různých přehlídkách i soutěţích. Své řady rozšířil o další členy a ve spolupráci s místním Muzeem lidové kultury uspořádal v létě 2006 „Muzejní noc“, kterou navštívili lidé z celé České republiky.399 Od toho roku se jiţ tradičně střídá Muzejní noc s kořeneckými slavnostmi v pravidelných dvouletých intervalech.

1. 4. 4. Nářečí na Boskovicku

Nářečí tkví svými kořeny hluboko v ţivotě předků a přenáší generačně základní rysy z minulosti do současnosti. Nářečí na Boskovicku lze oblastně rozdělit na nářečí malohanácké, horácké a typicky boskovické. Boskovickým nářečím rozumíme nářečí Boskovic a okolních obcí z mikroregionu i celého regionu. Boskovické nářečí patří mezi nářečí hanácká a má také všechny jejich podstatné znaky: ó za kaţdé ou (dófat, pavók, sósed…); ó za pračeské ú v některých koncovkách (čóhat); é za pračeské ý (véška, bévat,…); é za kaţdé ei, ěi (véce, snášé); původní i pozdější šč (neščesti, ščekat, ješče,…); slabiky bja, bjá, pja, pjá za spisovné ba atd. (hřibjata, pópjata,…); krátkou samohlásku v koření některých podstatných jmen a sloves (mak, ret, dat,…).

397 Písně ţijí dál. In: Nový ţivot, 18. 9. 1985, r. 26, č. 38, s. 3. 398 SKOŘEPA, H.: Přírodní park Řehořkovo Kořenecko a okolí. Boskovice 2006, nestr. 399 STEJSKALÍKOVÁ, J.: Kapitoly z dějin obce Kořenec (s důrazem na období první republiky), Diplomová práce. Brno 2008, s. 88-92. 111

S některými hanáckými nářečími má společné znaky: o za pračeské u (hohli, Páno Boho,…); o za pračeské u v koncovkách (našo); někdy o za u uvnitř slova (koţoch, čoch,…); i za kaţdé é (bidilko, dilka,…); a v koncovkách měkkých vzorů podstatných jmen (beranica, hrča,…); e za pračeské y (debe, keselé, medlo,…); e za i po s, z, c (noset, lacené,…); é za í po s, z, ţ, c (lesék, vozék, nuţék,…); i za í původní i pozdější (prosim, plaminek,…); u za ů (dvur, stul, tvůj,…); zřídka u za o (nuha, kupec,…); v před původním o na počátku slova (voko, voves,…); h před začátečním o, ó – u, ú (hól); příčestí minulé činné (šil – šel); příslovce s předloţky s přívěsky -va, -ka, -ká, -jak, -kej, -ké.400

400 JUREK, J.: Čtení o minulosti města Boskovice. Boskovice 1958, s. 22-23. Podrobně nás informuje o nářečí na Boskovicku: SVĚRÁK, F. – JUREK, J.: Nářečí na Boskovicku. Boskovice 1950. 112

2. AKTIVIZUJÍCÍ VÝUKOVÉ METODY (A FORMY PRÁCE ŢÁKŮ)

Výchova a vzdělávání se rozvíjely vţdy v těsné souvislosti s vývojem lidské společnosti. Rozvoj ekonomické základny společnosti vyţadoval a vyţaduje neustálé zkvalitňování vzdělávání, projevující se v modernizaci cílů, obsahů, prostředků, metod a forem; často i ve změnách výchovně vzdělávacích soustav. Modernizace vyučovacích metod je tedy součástí modernizace vzdělání a vyučování. Vyučovací metody prošly ve svém vývoji řadou změn.401 V současnosti kurikulární reforma přichází s idejemi, které se bez dostatečných nástrojů mohou stát pouhým vzdušným zámkem. Jako nejdůleţitější, a přitom těţko uchopitelný zlatý grál kurikulární reformy, korunují klíčové kompetence. Pro jejich rozvoj je nezbytné do výuky zařazovat metody aktivního učení, směřující k tomu, aby si ţáci vytvářeli své vlastní úsudky, učili se komunikovat, učit se, řešit problémy, kooperovat. Jsou to metody zaměřené na ţáka, na jeho potřeby a jeho systém poznatků.402 „Aktivita ţáků je uznávaná hodnota osobnosti, která vede k osvojování nových poznatků vlastní aktivní činností ţáků. Vychází z důsledného uplatňování principu aktivity jako jednoho z tradičních principů pedagogické teorie.“ Problematice aktivity je věnována řada studií, např.: Skalková 1971; Maňák 1998; Grecmanová, Urbanovská, Novotný 2000. V různých publikacích nalézáme odlišné interpretace pojmu „aktivita“. V pedagogickém slovníku je pojímána definice pojmu aktivita z více úhlů pohledů (pedagogického, psychologického).403 Ve výchovně vzdělávacím procesu se pod pojmem aktivní ţák rozumí ţák „snaţivý, nadprůměrně činný, přesahující průměr“. S pojmem aktivita ţáků je spojen i pojem „aktivizace ţáků“, který představuje rozvinutí intenzivnější činnosti.404

401 ŠIMONÍK, O.: Úvod do didaktiky základní školy. Brno 2005, s. 76. 402 www.metodiky.cz 403 PRŮCHA, J. -MAREŠ, J. -WALTEROVÁ, E.: Pedagogický slovník. Praha 1995. s. 15. 404 PECINA, P. – ZORMANOVÁ, L.: Metody a formy aktivní práce ţáků v teorii a praxi. Brno 2009, s. 22. 113

Existuje hned několik důvodů, proč vyuţívat metody aktivního učení:  Ţák je centrem veškerého dění ve třídě, svou činností určuje průběh výuky ve třídě. Aktivně se účastní procesu vzdělávání, průběh hodiny je pro něj zajímavý a podnětný.  Metody často vyuţívají sociálních vztahů ve třídě a tzv. peer teaching (učení se od vrstevníků). Ţáci se učí spolupracovat a rozvíjejí své sociální dovednosti.  Aktivní vyučovací metody s sebou nesou skryté poselství důvěry ve schopnosti ţáka. Naopak skrytým poselstvím přednášky vedené formou výkladu je to, ţe ţáci o tématu příliš nevědí.  Metody aktivního učení umoţňují diferencovat výuku podle potřeby jednotlivých ţáků.405

Většina vyučovacích metod má dlouhou historii a tradici a snad všechny si uţ někdy v minulosti učitelé vyzkoušeli. Stačí si připomenout Komenského, nebo jít ještě dál aţ k antickému Sókratovi. Metody, které jsou jakýmsi protipólem tradičního výkladu, bychom mohli nazvat aktivizující. Tyto metody jsou jakoby znovu oţivené, ovšem v novém kontextu doby. Stačí se podívat do minulosti – starý dobrý sokratovský rozhovor patřící do skupiny tzv. problémových metod, didaktická hra (Komenský), dramatizace (Jezuité). Pokračovat bychom mohli metodami simulačními, situačními, inscenačními, anebo projektovými (J. Dewey).406 Moderní psychologie učení (hl. Jean Piaget) ukázala, ţe získávání vědomostí se děje nejúčinněji právě ucelenou, smysluplnou aktivitou ţáka, nikoli pouhým memorováním nebo nacvičováním. Ţáci si při promyšlené výuce s aktivním učením lépe osvojí a trvale pochopí potřebné vědomosti.407 K tomu, aby se ţáci mohli aktivně zapojit do výuky a efektivně se podílet na nových způsobech práce, např. při řešení problémů, při realizaci projektů apod., je nutno ţáky vyzbrojit vhodnými metodickými schopnostmi, metodami racionálního učení. Vhodným nástrojem k dosaţení tohoto cíle se jeví

405 www.metodiky.cz 406 www.ucitelskenoviny.cz 407 STEJSKALÍKOVÁ, J.: Vliv aktivizujících výukových metod na vzdělávací výsledky ţáků a jejich vztah k vyučovacímu předmětu. In: Vybrané problémy oborové didaktiky dějepisu 2. Brno 2009, s. 40-41. 114 aktivizující metody. K výhodám těchto tezí se vyjadřují mnozí pedagogové (např. H. Klippert). Takový přístup ţáky motivuje, aktivizuje a rozvíjí celostní učení, zároveň umoţní jedinci nepřetrţitě aktualizovat jeho vědomosti a dovednosti ve shodě s nejnovějším vývojem. Metody budou snadněji přibliţovat ţákům události a situace, které se v minulosti udály a jejichţ důkladný popis je při výuce historie nezbytný. Tento postup ţákovy můţe pomoci lépe se vcítit do historických dějů a probírané tematiky a tím ho motivovat k dalšímu přemýšlení o získaných poznatcích.408 V procesu vzdělávání a výchovy neustále hledáme cesty, prostředky a metody ke zvýšení jeho efektivnosti. Kaţdá metoda je systémem cílevědomých činností učitele a ţáků, které jsou v souladu se zákonitostmi učebního procesu zaměřeny ze strany ţáků na ovládnutí vědomostí, znalostí, schopností a dovedností, ze strany učitele na organizování a rozšiřování poznávacích činností ţáků. Současný trend didaktické teorie v oblasti vyučovacích metod usiluje o takové metody, které vedou především k celkovému zaktivizování práce ţáka v procesu výuky a k jeho připravenosti k celoţivotnímu učení.409 K naplnění těchto cílů nám mohou pomoci zejména aktivizující výukové metody. Jejich vyuţití a uplatnění závisí v rozhodující míře na učitelích. Ţáci si ovšem také musí postupně zvykat a učit se s nimi pracovat. Především jde o vytváření předpokladů pro všestrannou tvůrčí aktivitu v rámci zvolené metody. Stále více nabývá na významu aktivita ţáka, jeho aktivní postoj ke studiu, k práci a ţivotu. Tuto aktivitu bychom měli soustavně a cílevědomě rozvíjet i usměrňovat, ţáky k ní vést a vyuţívat ji i v procesu vyučování. Základem pro rozvíjení aktivity je samostatná činnost ţáků zaloţená na potřebných vědomostech. Aktivita ţáka se projevuje zejména v jeho myšlení a samostatné činnosti. Problémové situace, příklady a případy, didaktické hry a soutěţe, inscenace i řešení mezních a konfliktních situací přibliţují školu reálnému ţivotu, praxi, v níţ se problémy, situace, konflikty neřeší z hlediska obsahu

408 MAŇÁK, J. -ŠVEC, V.: Výukové metody. Brno 2003, s. 106. 409 DOMINOVÁ, D.: Aktivizující metody ve výuce dějepisu. Ostrava 2008, s. 11. 115 jednoho vyučovacího předmětu, ale všestranně a komplexně, a to v širokých souvislostech.410 Aktivizující metody zaujímají mezi ostatními vyučovacími metodami specifické místo. Nemohou nahrazovat metody přímého sdělování učiva, které svými výsledky vytvářejí soustavu základních vědomostí ţáků. Proto bychom měli na ţáky působit systémem metod, z nichţ ţádná nepřevaţuje. Efekt obsahových inovací učiva není moţno zajistit bez přiměřených změn v organizaci výuky a vyučovacích metod. Metod, které umoţní lepší kontakty učitele s ţáky, participaci ţáků ve výuce, pomohou odstranit obsahovou izolovanost vyučovacích předmětů, které podnítí ţáky k samostatnému poznávání, které rozvíjí kromě spolupráce i zdravou soutěţivost. Zavádění aktivizujících metod do pedagogické praxe základních škol mnoho znamená, ale také mnohé vyţaduje.411 Rovněţ nelze podceňovat ani metodické aspekty při aktivizování ţáků. Známe i z jiných souvislostí, ţe vhodná metoda nebo originální postup často znamenají úspěšný obrat při řešení problému. Aktivizujícím momentem ve výuce můţe být i změna obvyklého způsobu práce (např. nahrazení stereotypní, tzv. kombinované vyučovací hodiny skupinovou výukou), která vyprovokuje pozornost a vyvolá zvídavý zájem. Z obecnějšího pohledu jde při změně postupu nebo kontrastním srovnání o záţitek novosti, který zvyšuje aktivizaci organismu, protoţe nová, nečekaná událost vyvolává tzv. pátrací reflex. Avšak i tento účinný prostředek musí být pouţíván s mírou, poněvadţ by mohl ztratit svou aktivizační sílu nebo by mohl vést k neţádoucím výsledkům (např. rozptylování ţáků a k jejich odklonu od soustavné práce). Aktivizující výukové metody mají významné postavení při aktivizaci ţáků, neboť představují cestu, po níţ se rozvíjejí a realizují učební aktivity ţáků. K aktivizaci ţáků mohou přispět v různém rozsahu v podstatě všechny výukové metody, pokud jsou zvládány s pedagogickým mistrovstvím. Nedostatek zaměřenosti současných výukových metod na organizaci učitelovi práce namísto vlastního ţákova učení, překonávají právě aktivizující výukové metody, které s aktivitou ţáka plně počítají. Pozice ţáků i učitele se při těchto metodách ve

410JANKOVCOVÁ, M. - PRŮCHA, J. - KOUDELA, J.: Aktivizující metody v pedagogické praxi středních škol. Praha 1988, s. 8-9. 411Tamtéţ, s. 145. 116 srovnání s tradičními metodami podstatně mění, neboť dochází k ţivé interakci mezi učitelem a ţáky, učitel se stává partnerem, je jeho spoluaktérem. Aktivita ţáků je sice nezbytným výchozím fenoménem, který podmiňuje jakoukoliv činnost ţáků, ale na druhou stranu se aktivita vţdy projevuje v určitých konkrétních výstupech, které nabývají podoby různých učebních výkonů, projevů, forem práce, na vyšší úrovni jako samostatná práce nebo tvořivá činnost.412 Výuka pomocí aktivizujících výukových metod mění i atmosféru ve třídě, která se stává přátelštější.

Podstatou aktivizujících metod je plánovat, organizovat a řídit výuku tak, aby k plnění výchovně vzdělávacích cílů docházelo převáţně prostřednictvím vlastní poznávací činnosti ţáka.413 Výuka nemůţe být totiţ aktivní, aniţ by se ţáci sami aktivně zapojili do učení. Existuje mnoho způsobů pro vedení a uspořádání diskuse a pro povzbuzení ţáků k reakcím na výuku. Některé metody jsou obzvláště výhodné při nedostatku času. Tyto metody je moţno kombinovat.414 U aktivizačních metod lze často pouţít pravidlo mnoha soutěţí: „Co není vysloveně pravidly zakázáno, je povoleno.“ Toto nepsané pravidlo činí vytváření, ale také sám průběh aktivizujících metod ve výuce ještě více kreativními a otevřenými. Učitel pomocí aktivizujících metod dokáţe zprostředkovat pro ţáky „nudné a nezáţivné“ téma novým, zajímavým způsobem.415 Vedlejším efektem aktivizujících metod je pro učitele také hlubší poznání ţáků, jejich reakcí a přístupů v netypicky školních úlohách. Učitel tak má mnohem lepší moţnost poznat své ţáky i z psychologického hlediska, jejich osobnostní stránky. Vnímavý učitel můţe rovněţ zaznamenat neformální vazby mezi ţáky, vzájemné sympatie, antipatie nebo averze.416 Popsat všechny aktivizující metody není pro jejich velkou různorodost a nesčetné modifikace snadné, ale existují vhodné příručky, které tuto funkci

412 MAŇÁK, J.: Rozvoj aktivity, samostatnosti a tvořivosti ţáků. Brno 1998, s. 37-39. 413JANKOVCOVÁ, M. - PRŮCHA, J. - KOUDELA, J.: c. d., s. 29. 414 SILBERMAN, M.: 101 metod pro aktivní výcvik a vyučování : osvědčené způsoby efektivního vyučování. Praha 1997., s. 36. Např. můţeme pouţít diskusi menších skupin a potom pozvat mluvčí z jednotlivých skupin k panelové diskusi. 415 KOTRBA, T. – LACINA, L.: Praktické vyuţití aktivizačních metod ve výuce. Brno 2007, s. 42-43. 416 Tamtéţ, s. 47. 117 dobře plní (např. Silberman, 1997 aj.). Můţeme se tedy setkat se značným počtem aktivizujících metod, přičemţ různí autoři uvádějí jiné roztřídění, my se zaměříme pouze na následující aktivizující metody:

 Heuristické  Situační  Inscenační  Diskusní  Didaktické hry a soutěţe  Dramatické výchovy  Kritické myšlení  Projektové vyučování417

417 DOMINOVÁ, D.: c. d., s. 7. 118

2. 1. Metody heuristické, řešení problémů

Heuristika (z řec. heuréka = objevil jsem, nalezl jsem) je věda zkoumající tvůrčí myšlení, také heuristická činnost, tj. způsob řešení problémů. Tento termín označuje významný rys lidí poznávat, odhalovat, objevovat. Vyuţívání heuristických metod v historii je známo jiţ od časů Sokrata (469-399 př. n. l.). Při této metodě si ţáci osvojují nové obsahy prostřednictvím řešení tvořivých úloh. Přitom se aktivně účastní objevování nových poznatků.418 Na rozdíl od tradičních postupů učitel při heuristických metodách sám ţákům poznatky přímo nesděluje, ale vede je k tomu, aby si je sami samostatně osvojovali. Zejména na začátku jim ovšem pomáhá, radí, řídí a usměrňuje jejich objevování. V současné výuce se úloha heuristických metod výrazně posiluje v důsledku společenské poptávky po rozvoji aktivních a tvořivých osobností. Prostřednictvím heuristických metod se učitel snaţí ţáky získat pro samostatnou, odpovědnou učební činnost různými technikami, které mají podporovat objevování, pátrání, hledání.419 Heuristickou metodu můţeme téţ nazvat tvořivou metodou. Její podstatou je to, ţe ţáci sami objevují neznámé skutečnosti. Heuristické úlohy by měly vycházet z reálných ţivotních situací, jeţ jsou ţákům blízké, měly by je podněcovat ke hledání dalších poznatků, zkoumání, ověřování, případně k dalšímu studiu. Pro heuristickou metodu lze vyuţít stejné postupy jako při problémové metodě. Ţáci by však měli pracovat při řešení daných úkolů více samostatně. Učitel můţe heuristickou vyučovací hodinu realizovat mnohými způsoby. Heuristickou metodu je moţné pouţít v kaţdé fázi vyučovací hodiny.420 Ve fázi motivační můţe učitel úspěšně vyuţít sokratovský rozhovor, při kterém na základě vhodně formulovaných otázek a předcházejících vědomostí nutí ţáka k přemýšlení o problému. Učitelovy otázky umoţní ţákovi odhalovat nové souvislosti, a tak získat nové poznatky. Úspěch této metody závisí na správně poloţených otázkách. Otázky by měly být logické, jasně a přesně formulované a jazykově správné. Otázky je potřeba formulovat tak, aby obsahovaly všechny základní didaktické principy kladení otázky. Úspěch

418 KURELOVÁ, M.: Pedagogika II. Ostrava 1993, s. 110. 419 MAŇÁK, J. -ŠVEC, V.: Výukové metody. Brno 2003, s. 113. 420 LOKŠOVÁ, I. – LOKŠA, J.: Tvořivé vyučování. Praha 2003, s. 108. 119 metody závisí na dovednosti učitele aplikovat ji ve vyučovací hodině. V expoziční fázi je moţné vyuţít problémový výklad, jako heuristickou dialogickou metodu. Ţáci pomocí učitelových otázek sami řeší úlohy, sbírají fakta, třídí je atd. Oproti sokratovskému rozhovoru je při aplikaci této metody ţák více aktivován ke konkrétní učební činnosti.421 Typickou metodou heuristické výuky je problémová metoda. Problémové vyučování můţeme vymezit jako typ rozvíjejícího vyučování, ve kterém je spojena aktivní badatelská (objevitelská) činnost ţáků s osvojováním poznatků, zorganizovaný s ohledem na stanovené cíle a na principu problémovosti. Výchozí situace při problémovém učení je problémová situace. Je to stav, kdy ţák při plnění zadaného úkolu narazí na potíţ, na něco neznámého, co neví a nemůţe to vyřešit na základě poznatků. Problémové učení je učební činnost ţáků při osvojování vědomostí způsobů práce, která se děje porozuměním výkladu učitele v podmínkách problémové situace, samostatnou analýzou problémových situací podle moţnosti s pomocí učitele, formulací problémů a jejich řešení. Problémovou situaci učitel navodí zadáváním problémových úkolů, problémových úloh a otázek. Ţáci poté výukový problém řeší na základě vlastní intenzivní myšlenkové činnosti na základě dosavadních poznatků.422

Při řešení problémů lze postupovat třemi způsoby:  pokusem a omylem, tj. náhodně;  algoritmicky, tj. podle přesného popisu nebo návodu na řešení problému;  heuristicky, tj. cestou postupných kroků, které obsahují prvky tvořivosti a různorodé odpovědi vyuţívající asociace a neověřené nápady; nic není předepsáno – ţák musí vymýšlet, tvořit a hodnotit nápady a řešení.

Heuristický přístup hledá optimální řešení prostřednictvím objevů a nových nápaditých pohledů na problém, zapojuje tedy všechny osobnostní procesy a funkce. Tyto metody můţeme nazvat jako rozvíjející nebo tvořivé vyučování a výchova. Dodejme ještě, ţe většina ţivotních a pracovních úkolů se řeší pomocí celého souboru podobných metod a technik, kdy se zde zapojují

421 Tamtéţ, s. 108-109. 422 PECINA, P. – ZORMANOVÁ, L.: Metody a formy aktivní práce ţáků v teorii a praxi. Brno 2009, s. 61. 120 různé typy myšlení a velkou roli tu sehrává motivace a vhodné sociální podmínky.423

423 ZELINOVÁ, M.: Hry pro rozvoj emocí a komunikace. Praha 2007, s. 113. 121

2. 2. Situační ( případové) metody

Vznik situačních metod je datován do 20. aţ 30. let 20. století v USA. Od svého vzniku prošly situační metody bouřlivým vývojem, při kterém došlo k jejich hlubšímu propracování a ke vzniku různých variant a typů. Jsou to:  metody rozboru situace;  řešení konfliktní situace, incidentu, dynamické situace;  basketová metoda atd.424

„Situační metody umoţňují řešení relativně vyhraněných a identifikovaných problémů, které obohacují o širší zázemí problému. Vztahující se na reálné případy ze ţivota, které představují specifické a obtíţné jevy vyvolávající potřebu vypořádat se s nimi a vyţadující angaţované úsilí a rozhodování.“425 Situační metody ve své podstatě shrnují postupy k řešení problémových modelových situací, jejichţ základ (zformulovaný v zadání) vychází z reálné události, řešené v praxi. Patří sem problémové vyučování (řešení problémových příkladů, incidentů i konfliktních situací) a případová metoda. Společnými rysy těchto postupů jsou obvykle nedostatek informací, rozhodování v podmínkách rizika, víceznačnost řešení i spolupůsobení sociálních vztahů. Důraz je kladen především na utváření a rozvoj dovedností. Konkrétní problémová situace je spojena s učivem a dosaţené výsledky jsou interpretovány ve smyslu vytyčeného pedagogického cíle. Tato metoda vyţaduje zpravidla komplexní přístup, motivuje ţáky, vede je k vyuţívání vědomostí a dovedností z různých vyučovacích předmětů, ke spolupráci a produktivnímu myšlení.426 Tyto metody jsou tedy zaloţeny na bezprostřední konfrontaci zkušeností, vědomostí, dovedností, názorů a postojů učícího se s konkrétními problémovými situacemi (byť simulovanými).427 Do výuky je nutno mezní a konfliktní situace zavádět proto, abychom připravili ţáky na skutečné konflikty a incidenty, s nimiţ se mohou setkat, aby byli schopni nevhodné chování ovlivňovat a řešit. Pedagogický efekt těchto metod závisí do značné míry i na osobnosti učitele.428

424 PECINA, P.: Tvořivost ve vzdělávání ţáků. Brno 2008, s. 51. 425Tamtéţ, s. 50. 426JANKOVCOVÁ, M. - PRŮCHA, J. - KOUDELA, J.: c.d., s. 29-30. 427 HORÁK, F.: Aktivizující didaktické metody. Olomouc 1991, s. 42. 428 MAŇÁK, J. A KOL.: Alternativní metody a postupy. Brno 1997, s. 30. 122

2. 3. Inscenační metody (metody hraní rolí)

Inscenace ţáků ve vyučování představuje simulaci vybraných sociálních situací (jako typických výseků reality), v nichţ ţáci sehrávají přidělené role a pokoušejí se s nimi ztotoţnit. Metody hraní rolí se uţívá tehdy, kdyţ ţákům chceme pomoci pochopit postoje, hlediska a dilemata lidí i okolnosti různých událostí tím, ţe převezmou role postav jednajících v určitých situacích. Ve své podstatě jsou inscenační metody blízké sociodramatu,429 přičemţ jejich hlavní přednost je, ţe účastníkům umoţňují získat prostřednictvím proţitků nové emotivní zkušenosti a postoje i osvojit si vhodné způsoby reagování ve vybraných situacích. Díky simulaci se tak značně sniţuje riziko následků reálných interpersonálních konfliktů, adaptuje se chování ţáků, a tím se zvyšují i zkušenosti v jejich sociálních kontaktech. Simulace sleduje podobné cíle, ale na rozdíl od hraní rolí jde obvykle o komplexnější učební činnost, jíţ se účastní velký počet ţáků, kteří v mnoha rozmanitých rolích poznávají zjednodušený model reality. Simulace můţe probíhat poměrně dlouhou dobu, často i týdny a měsíce.430 Z pedagogického hlediska se proto tyto metody jeví jako velmi vhodné. V dobře naplánovaných simulačních činnostech je vytvořena řada různých rolí, které umoţňují zapojení ţáků s různými schopnostmi a nadáním. Je důleţité, aby nebyly předem stanoveny „výsledky“, k nimţ se má v průběhu simulace dojít. Jednotlivé kroky a závěry musejí vyplývat z předchozích činů dotyčných postav. Šíře záběru a sloţitost simulované situace se bude přirozeně lišit v závislosti na věku ţáků, jejich znalosti tématu a zkušenosti s učebními metodami hraní rolí a simulace.431 Hry v rolích jsou často povaţovány za podskupinu inscenačních her. Jsou postaveny na sociálních interakcích, ze kterých se postupně formuje příběh. Ţáci při nich vstupují do nejrůznějších rolí a společně je rozvíjejí. Role, ve kterých ţáci vystupují, jsou buď obrazem jejich skutečného charakteru (simulační hry),

429 Tzv. psychosociální inscenace. 430 PASCH, M. A KOL.: Od vzdělávacího programu k vyučovací hodině. Praha 1998, s. 245. 431 Tamtéţ, s. 245. 123 fiktivní (hra v rolích) nebo inspirované historickou osobou (charakterizace). V některých hrách se mohou vyskytovat všechny tyto typy současně.432 Pokud se rozhodneme připravit pro své ţáky simulační činnost, mohou nám při její přípravě pomoci následující otázky:  Jaký problém budeme řešit? Uvaţme obecné téma (oblast učiva, problém), které budeme v této činnosti zkoumat.  Kdo je na problému zainteresován? Zde vytvoříme seznam rolí všech účastníků.  Čeho chtějí nebo musejí účastníci dosáhnout? Zde stanovíme cíle simulovaných činností. Je výhodné, kdyţ vybereme pro situaci určitý problém, který je třeba vyřešit v jistém časovém horizontu.  Co mají ţáci k dispozici? Zde si uděláme seznam materiálů, s nímţ budou děti pracovat. Pomůcky a potřeby mohou být docela jednoduché či poměrně sloţité, podle našich moţností. Avšak je rozumné začít s jednoduchými činnostmi i pomůckami a postupně přecházet při simulacích k sloţitějším situacím a dokonalejším materiálům.433

Inscenační metody jsou v podstatě problémovou metodou, která se co nejvíce přibliţuje jednání (chování, proţívání) člověka a lidí kolem něho ve skutečné situaci. Téma inscenace musí:  „Být přiměřené svou náročností na pochopení podstaty a moţnosti reagování;  rovněţ poskytnout prostor pro tvořivé rozvíjení individuálních strategií chování aktérů bez zbytečných zábran;  dostatečně motivovat tím, ţe se odvíjí od aktuálních potřeb ţáků. Potom můţe dojít aţ k úplné identifikaci ţáků s rolemi osob, jeţ v inscenaci představují.“434 Podle cíle rozlišuje inscenace:  umělecké (zejména divadelní a estrádní);  psychosociální (sociodramata);

432 FRANC, D. – ZOUNKOVÁ, D. – MARTIN, A.: Učení záţitkem a hrou. Praktická příručka pro instruktora. Brno 2007, s. 71. 433 JONES, K.: Designing Your Own Simulations. New York 1985, s. 123. 434HORÁK, F.: Aktivizující didaktické metody. Olomouc 1991, s. 44. Podle autora jsou nejvděčnějším tématem pro inscenace mezilidské vztahy. 124

 terapeutické (psychodramata);  výchovně – vzdělávací. S ohledem na potřeby pedagogické praxe se budeme věnovat inscenacím výchovně-vzdělávacím. Všechny inscenace jsou zaloţeny na scénáři, jehoţ část je k dispozici ţákům.435 Scénář je základem pedagogicky úspěšných situací. Podrobnost popisu výchozí situace, charakteristik jednajících osob i rozpisu rolí určuje stupeň strukturovanosti inscenace. Rozlišujeme tedy inscenace:  strukturované,  nestrukturované.

Strukturované inscenace mají scénář, kde je rozpracována nejen celková situace, ale i jednotlivé role. Poţadované role jsou odehrávány se zanedbatelnými odchylkami, tudíţ ţáci mají menší stupeň volnosti v samostatném jednání. Nestrukturované inscenace mají poněkud stručnější scénář, mnohdy i bez popisu rolí, coţ značně rozšiřuje pole působnosti aktérů při ztvárnění děje a můţe tak přispívat ke zvýšení přitaţlivosti. To však na druhé straně vyţaduje větší zkušenosti a klade vyšší poţadavky na dovednosti ţáků.

Oba dva typy inscenací mohou být pojaty jako prosté nebo mnohostranné hraní rolí. Simultánní nebo mnohostranné inscenace jsou takové, při níţ jsou všichni její účastníci aktivními aktéry. Větší skupinu lze rozdělit na několik menších skupin. Kaţdá z nich potom dostane popis (stejný nebo rozdílný) výchozí situace a pod dohledem určených pozorovatelů realizuje odděleně inscenaci podle svých představ. Pozorovatelé potom všechny ostatní seznámí s průběhem inscenace, následuje diskuse, přičemţ se hledá vysvětlení i zhodnocení.436 V prvním případě je jedenkrát přehrána situace s rozborem a diskusí. Ve druhém případě učitel svěří realizaci inscenace dvěma aţ třem skupinám představitelů, tudíţ dramatizace stejného příběhu se opakuje. Potom jsou inscenace analyzovány bezprostředními účastníky, diváky a učitelem. Je

435 MAŇÁK, J. A KOL.: Alternativní metody a postupy. Brno 1997, s. 35. 436 HORÁK, F.: Aktivizující didaktické metody. Olomouc 1991, s. 45. Autor simultánní či mnohostranné inscenace uvádí jako třetí stupeň inscenace (vedle strukturované a nestrukturované) na rozdíl od Jankovcové a kol. My se přidrţíme dělení právě této autorky s kol. 125 zřejmé, ţe v tomto případě je hraní rolí náročnější nejen časově, ale i obsahově a organizačně. Ţáci si musí kromě toho dělat poznámky k jednotlivým výstupům, aby mohli smysluplně zasahovat do diskuse. Strukturované i nestrukturované inscenace mají mnoho variant jako je záměna rolí, zavedení nového situačního dějového prvku, změna vyústění apod. Smyslem inscenací je zvýšit pohotovost reakcí ţáků a přiblíţit simulace reálným situacím.437 Významná je spoluúčast ţáků a emotivní proţitky. Obojí má silný formativní vliv a působí také na trvalost osvojených vědomostí a dovedností. Velmi působivý je záznam inscenace, jehoţ lze vyuţít jednak při rozboru a diskusi hodnocení vystoupení atd. Nejdůleţitějším momentem je však audiovizuální záţitek ţákova vlastního výkonu, působící jako nejúčinnější zpětná vazba. Většina ţáků totiţ postrádá zkušenost opírající se o sebereflexi (ţivý obraz) v sociálním kontaktu s jinými osobami.438

Inscenace vyţadují promyšlenou metodickou i organizační přípravu i specifické dovednosti učitelů při jejich realizaci ve výuce. Je důleţité, aby byly překonány psychické bariéry ţáků mezi sebou i vůči učiteli. Inscenace by proto měla navazovat na předchozí uţití diskusní metody, skupinové řešení problémů atd. Úspěšnost inscenací je také závislá na výběru představitelů rolí, který reflektuje učitelovu znalost ţáků. Obecně můţeme postup inscenace shrnout v několika následujících bodech:  „Učitel podle výchovně vzdělávacího cíle vybere či sám zpracuje scénář  seznámí všechny ţáky se situací;  vybere vhodné aktéry (nejlépe z řad dobrovolníků) a těm dá písemné instrukce zahrnující charakteristiku představované osoby popřípadě i popis role;  poskytne čas na společnou přípravu aktérů (ostatní ţáci zatím upraví scénu, nachystají rekvizity a poté zaujmou místa diváků);  zahájí inscenaci a sleduje dění;  v průběhu inscenace si dělá nejnutnější poznámky a zasahuje jen v nejnaléhavějších případech, jako např. při dějovém odklonu neţádoucím směrem apod.;

437 JANKOVCOVÁ, M. - PRŮCHA, J. - KOUDELA, J.: c.d., s. 127-129. 438Tamtéţ, s. 131. 126

 učitel ovšem můţe zasáhnout do inscenace i v případě, ţe do ní hodlá vnést nový dějový či situační prvek atd.;  ukončí inscenaci a zahájí rozbor vystoupení, vysloví závěry.“

Inscenace patří vedle her k nejpřitaţlivějším formám výuky motivující ţáky, vzbuzují opravdový zájem o vyučovací předmět, a proto mohou být pedagogicky účinné.439

Hraní rolí je jednou z nejuţitečnějších metod pro zjišťování postojů a procvičování dovedností. K úspěšnému vedení takových činností napomůţe znalost různých moţností přípravy (scénář) a vedení (praktické provedení) takových činností, které poskytuje Silberman: Rozlišujeme scénář:  Volný scénář. Ţáci dostanou všeobecné vymezení situace, avšak podrobnosti si budou muset doplnit jiţ sami.  Připravený scénář. Ţákům rozdáme podrobné instrukce, poskytující fakta o jednotlivých postavách, avšak nikoliv o tom, jak se mají chovat.  Částečně připravený scénář. Ţáci budou mít k dispozici podrobné informace o pozadí situace, postavách, avšak nikoliv o tom, jak mají situaci řešit.  Opakování skutečných situací. Ţáci mají za úkol předvést ve scénce situaci, se kterou se skutečně setkali.  Dramatické čtení. Ţáci obdrţí předem připravený scénář obsahující rozepsané dialogy, kterého se budou drţet.

Rozlišujeme praktické provedení:  Simultánní provedení. Všechny skupiny budou pracovat současně.  Hra na jevišti. Jeden nebo více ţáků předvede scénku ostatním, ti budou scénku sledovat a poskytnou aktérům zpětnou vazbu.  Aktéři se mění. V průběhu scénky střídáme různé herce.  Různí herci. Stejnou postavu ve stejné situaci bude postupně hrát více ţáků.

439Tamtéţ, s. 142-143. 127

 Opakované provedení. Stejní herci předvedou tutéţ scénku podruhé.440

Inscenační metoda „dramatizuje“ učivo předmětů, pochopitelně tam, „kde je to moţné a účelné“. Ţáci vystupují do rolí vytvořených adekvátně charakteru učiva. I kdyţ se cíle vzdělávací a výchovné prolínají, přece jen má vzdělávací (naukový) cíl v inscenacích určitou prioritu.441 Běţně se nepředpokládá specifická příprava k realizaci této metody. Ţáci se zkušenostmi s dramatickou výchovou, které dovedou přijmout navozenou situaci a jednat v ní, vcítit se do druhého, komunikovat ne/verbálně, pracovat s tématem a symbolickou situací, strukturovat a fixovat ji, zvládnou zajisté tvůrčí proces aţ k vytvoření inscenace bez větších obtíţí.442

440 SILBERMAN, M.: 101 metod pro aktivní výcvik a vyučování : osvědčené způsoby efektivního vyučování. Praha 1997, s. 49. 441 VALENTA, J.: 1995, s. 24. 442 MACKOVÁ, S.: Dramatická výchova ve škole. Brno 1995, s. 59. 128

2. 4. Diskusní metody

Rozhovor

Rozhovor je univerzální metoda, kterou je moţno v různých formách a podobách vyuţít v kaţdé fázi vyučovací hodiny. Základním stavebním kamenem rozhovoru je otázka, která je podnětem aktivizujícím a usměrňujícím veškerou následnou činnost ţáka. Hlavní předností rozhovoru je neustálá zpětná vazba mezi učitelem a ţáky, umoţňující okamţitou operativní reakci učitele.443 Charakteristickým znakem rozhovoru je střídání otázek a odpovědí všech zúčastněných, předpokládá aktivitu nejen ze strany učitele, ale také ze strany ţáků. Můţe být realizován v rovině:  učitel-ţák,  učitel-ţáci,  mezi ţáky. Vyţaduje od učitele dovednost formulovat otázky, tzn.:  respektovat stručnost,  srozumitelnost,  jazykovou správnost,  variabilnost. Z didaktického hlediska je ţádoucí, aby otázky záměrně sledovaly plnění stanoveného výukového cíle, tzn. otázky:  motivační,  expoziční,  fixační,  diagnostické. Od ţáků je nutné vyţadovat odpovědi obsahově a jazykově správné, avšak při respektování dostatečného času pro ţáka na přípravu odpovědi.444 Dále rozlišuje rozhovor: - motivační (úvodní), - vyvozovací (Sokratovský),

443 ŠIMONÍK, O.: Úvod do didaktiky základní školy. Brno 2005, s. 84. 444 KALHOUS, Z. – OBST, O. A KOL.: Školní didaktika. Praha 2002, s. 321. 129

- objevný (heuristický).445

Dialog

Dialog můţeme chápat podle Koláře a Šikulové jako kategorii, která provází a významně ovlivňuje rozvíjení člověka v komunikaci s ostatními lidmi, v jeho kontaktu se sociálním a materiálním prostředím, respektive s celým okolním světem. Petty zase povaţuje za dialogickou metodu kladení otázek učitelem a postupující poznání ţáků v odpovědích na tyto otázky.446 Hrdina interpretuje dialog a jeho účinnost ve vyučovacím procese jen jako jednu z metod vyučování.447 Naproti tomu Mojţíšek ve své knize "Vyučovací metody" dialog vydává za heuristický rozhovor.448 Gavora zmiňuje dialog jako komunikaci ve dvou nebo více lidí. Avšak na to, abychom mohli označit komunikaci lidí za dialog, nestačí jen to, ţe dva lidé spolu hovoří. Musí být splněné i další zásady dialogu:  střídání role hovořícího a poslouchajícího,  jeden partner reaguje na druhého partnera,  aktivní poslouchání partnera,  hledání společného významu. Z těchto vlastností dialogu vyplývá, ţe při dialogu partneři věnují pozornost jednak obsahu komunikaci, jednak způsobu, jakým komunikují.449 Pojetí dialogu jako principu vyučování je přirozenou součástí ţivota ţáka. Dialog má významnou úlohu v procesu poznávání. Dialog tedy do vyučování přirozeně patří.450 "Dialog je nejen metodou, ale i způsobem lidské existence, oslovování a odpovídání, není jen druhem pedagogického působení, ale tím, co výchovné činí výchovným. Není to tedy jen technika předávání vědomostí, ani personální vztah mezi účastníky dialogu, ale brána a cesta člověka k pravdě."451

445 ŠIMONÍK, O.: c. d., s. 84-85. 446 PETTY, G.: Moderní vyučování. Praha 1996, s. 165. 447 HRDINA, L.: Dialog a jeho účinnost ve vyučovacím procesu. Pedagogika, roč. 42, 1992, č. 1, s. 103-112. 448 MOJŢÍŠEK, L.: Vyučovací metody. Praha 1986. 449 GAVORA, P.: Učiteĺ a ţiaci v komunikácii. Bratislava 2007, 86-87. 450 KOLÁŘ, Z. – ŠIKULOVÁ, R.: Vyučování jako dialog. Praha 2007, s. 121. 451 PALOUŠ, R.: Dialog a výchova. In: Sborník K modernizaci metod. Praha 1965, s. 13. 130

Dialog můţe mít svá východiska v aktivitách, na kterých jsou ţáci nějakým způsobem zainteresováni (autentické učení, projektová výuka). Dialog jako princip se můţe také realizovat ve formě otevřené diskuse, besedy, rozhovoru, konfrontace různých názorů či určitého učiva, kterou zpracovávají ţáci ve škole, s individuálními či skupinovými zkušenostmi ţáků, můţe mít podobu zpracovávání samostatné práce ţáků, diskusí ve skupinách, koncipování, realizace projektu atd. Nutno dodat, ţe kaţdý rozhovor, diskuse, nemusí být zároveň dialogem.452 K dialogickým metodám patří i metoda problémového výkladu. Učitel vede dialog se ţáky a vysvětluje jim vhodným způsobem nové poznatky a to tak, ţe je aktivně zapojí do dialogu svým přístupem, tj. kladením otázek. Tato metoda vyţaduje kvalitní přípravu. Výklad by měl mít strukturu postupu řešení určitého problému a měl by obsahovat:  vysvětlení klíčových termínů;  vytyčení podstaty problému;  objasnění a přiblíţení problému;  třídění informací;  objasnění postupu při řešení daného problému;  podněcování, vzbuzení zájmu o problém;  usměrňování ţáků při řešení.453

A za jakých okolností vlastně k dialogu nedochází? Ve škole se stává (a není to výjimkou), ţe učitel svým autoritářským přístupem potlačuje ţákův vnitřní dialog uţ v samotném zárodku. Jedná se o situace, kdy učitel jedná se ţáky z pozice moci – „uplatnění moci a dialog se vzájemně vylučují".454 Dále je třeba připomenout, ţe tendence prosadit pojetí vyučování jako dialogu trvá jiţ v podstatě celé 20. století. Na jeho počátku stáli představitelé hnutí nové výchovy (např. M. Montessoriová, O. S. Neill, J. Dewey, P. Petersen, G. Kerschensteiner aj.), kteří poţadovali změnu postoje k dítěti projevující se chápáním, respektováním, uznáváním dítěte jako jedince, který přichází do školy s určitými předcházejícími i aktuálními zkušenostmi a představami. Toto tzv.

452 KOLÁŘ, Z. – ŠIKULOVÁ, R.: c. d., s. 19. 453 LOKŠOVÁ, I. – LOKŠA, J.: Tvořivé vyučování. Praha 2003, s. 109. 454 MACHOVEC, M.: Smysl lidského ţivota. Praha 1965, s. 229. 131 pojetí činné školy, která měla být školou aktivních ţáků, měla vycházet z potřeb dětí, podporovat jejich zájmy, zvídavost, nebrzdit jejich vývoj, připravovat a organizovat prostředí, ve kterém by děti pracovaly s radostí a s nadšením. Snaţili se vytvořit školu, kde ţák přidává ke společnému dílu svou vnitřní aktivitu, své produktivní a tvořivé síly, kde jsou rozvíjeny nejen jeho vědomosti, ale především jeho duševní schopnosti.455 V současnosti se lze setkat s řadou teoreticky koncipovaných pojetí, pro které je princip dialogu charakteristickým rysem:  otevřené vyučování (Skalková 1995),  kooperativní vyučování a učení, zaloţené na skupinové práci a vzájemné komunikaci (Kasíková 1997),  konstruktivisticky pojetí výuky (Spilková 1997, Tonucci 1991),  projektové vyučování (Kašová 1995).

Diskuse

Metoda diskuse organicky a plynule navazuje na metodu rozhovoru a její různé varianty. V historickém pohledu lze zaznamenat vývoj od direktivně vedených forem výukového rozhovoru k volnějším typům, k dialogu a k diskusi. Diskuse – disputace, rozprava, beseda, rokování, výměna názorů, má, jak naznačují uvedená synonyma, řadu variant a modifikací vzájemně se odlišujících svými cíli a způsoby realizace. Diskuse se osvědčuje zejména v situacích a v případech,  „kdy lze mít na jevy, fakta, problémy různé názory,  kdy jde o to seznámit se s novými či zajímavými poznatky a zkušenostmi,  týká-li se téma hodnotových postojů,  při vytváření vlastních názorů a jejich obhajobě,  méně vhodná jsou témata, obsahující objektivně nesporná fakta, která jsou pravdivá, proti nimţ nelze vznášet ţádné námitky“.456

455SKALKOVÁ, J.: Aktivita ţáků ve vyučování. Praha 1971, s. 26-27. Srov. TONUCCI, 1994, 2. vyd., SPILKOVÁ, 1996, 1997. 456 MAŇÁK, J. -ŠVEC, V.: Výukové metody. Brno 2003, s. 108. 132

Podobně jako u metody rozhovoru i u diskuse se vyvinula celá řada druhů diskusních variant, které však mají různou vyuţitelnost ve školní výuce. Ve školních podmínkách má univerzální uplatnění diskuse v malých či středně velkých skupinách. Umoţňuje totiţ rychlou výměnu zkušeností a poznatků;  je efektivní zejména při řešení problémů během učení,  podporuje spolupráci u všech členů skupiny,  umoţňuje podrobnější probírání dané otázky, poněvadţ malý počet účastníků poskytuje větší prostor pro seberealizaci. Diskuse v malé skupině také plně vyhovuje organizační formě skupinového vyučování, pro něţ se doporučuje velikost skupiny 4-6 členů. Diskuse ve středně velké skupině vyhovuje velikosti průměrné třídy.457 Diskusi lze hojně pouţívat jako samostatnou vyučovací metodu nebo můţe být součástí jiných aktivizujících metod, případně by se mohla stát sama předmětem vyučování. Předmětem diskuse je pedagogický problém, jehoţ řešení směřuje k stanovenému cíli. Důleţitým znakem diskuse je přitom partnerský vztah.458 Hlavními aktéry jsou ţáci, kteří dochází k vyřešení problému vlastní zásluhou. Úkolem učitele během diskuse je vytvořit takové podmínky, aby se všichni účastníci mohli snadno zapojit a měli příleţitost vyjádřit svůj názor. Návod pro řízení diskuse uvádí Silberman.459 Aplikace diskusní metody musí odpovídat cíli, obsahu učiva a úrovni ţáků. Při výkladu nového učiva můţeme diskusi vyuţít jiţ před zahájením výkladu. Tento způsob ţáky motivuje a zároveň nám poskytuje informaci o jejich dosavadních vědomostech o zvoleném tématu. V průběhu výkladu řadíme diskusi k zaktivizování pozornosti ţáků nebo k ověření toho, zda ţáci porozuměli výkladu. Diskusní metody jsou ideální k procvičování, opakování a upevňování učiva. V diskusi ţáci mohou vyřešit i problémy, které se pro jednotlivce jeví jako příliš obtíţné. Takové výsledky skupinového řešení se

457 MAŇÁK, J. A KOL.: Alternativní metody a postupy. Brno 1997, s. 21-22. 458 Od diskuse musíme odlišit „dialog“ mezi učitelem a ţákem, kdy učitel klade otázky a ţák odpovídá podle toho, co si zapamatoval z osvojeného učiva. „Problémový rozhovor“ má k diskusi blíţe, ale tyto termíny nelze zaměňovat. Učitel nastolí problémovou otázku, řídí rozhovor, podílí se na formulaci ţákovských odpovědí, a na vyřešení problému má podstatný podíl. 459 SILBERMAN, M.: 101 metod pro aktivní výcvik a vyučování : osvědčené způsoby efektivního vyučování. Praha 1997, s. 47. 133 předkládají k diskusi v plénu a učitel navrhovaná řešení shrne, doplní a zobecní.460 Na metodu diskuse se kladou specifické nároky:  „Předpokladem účinné diskuse je vhodně zvolené téma, pro účastníky zajímavé, obsahující provokující podněty, rozpory apod.  Průběh diskuse se řídí jednacím řádem a probíhá ve fázích (vymezení tématu, prezentace a výměna názorů, argumentace a zdůvodňování tvrzení, shrnutí výsledků diskuse).  Nutný je předběţný i průběţný výcvik ţáků v dovednostech diskutovat (aktivní zapojení, zrakový kontakt, sledování diskuse a naslouchání jiným, zvládání řečnických technik, jasná a zřetelná řeč, přesné formulování myšlenek, respektování cizích názorů aj.).  Příprava na diskusi zahrnuje především včasné oznámení tématu, příprava argumentů pro a proti, aspoň částečná znalost problematiky, promýšlení tezí, případné zásahy učitele na pomoc plynulého rozvoje diskuse aj.  Je nutno promyslet otevřené a současně pevné řízení diskuse (udělování slova, dodrţování časového limitu jednotlivých vystoupení, zařazení přestávek při delší diskusi, formulování dílcích závěrů, nedovolit odklon od tématu aj.).  Nezbytné je příznivé klima (otevřené, tolerantní, povzbudivé atd.).  Diskusi podporuje dobré organizační a prostorové zajištění (půlkruh, podkova, vymezená doba, případně občerstvení aj.).“461

Hlavní zásady úspěšného dialogu a diskuse byly zformulovány do několika pravidel, kterými by se měl kaţdý účastník důsledně řídit:  „Tvůj oponent není nepřítelem, nýbrţ partnerem při hledání pravdy. Cílem diskuse je hledání pravdivého poznání, nikoli intelektuální soutěţ.  Snaţ se porozumět druhému. Jestliţe nepochopíš správně názor oponenta, nemůţeš jeho tvrzení ani vyvracet, ani uznávat.

460 DOMINOVÁ, D.: c. d., s. 55-56. 461 GLÖCKEL, H.: Offene Formen des Unterrichtsgesprächs – ein Ertrag der Reformpädagogik. In: IPFLING, H. – J.: Unterrichtsmethoden der Reformpädagogik. Bad Heilbrunn 1991, s. 105. KAMMANN, F.: Methoden der vierpoligen Interaktion. In: GUDJONS, H., TESKE, R., WINKEL, R. (Hg.). Unterrichtsmethoden. 3. vyd. Hamburg 1991, s. 101. 134

 Tvrzení bez věcných důkazů nevydávej za argument. V takovém případě jde jen o tvůj názor a partner mu nemusí přiznat váhu argumentu.  Neutíkej od tématu. Nevyhýbej se nepříjemným otázkám nebo argumentům tím, ţe zavedeš diskusi jiným směrem.  Nesnaţ se mít za kaţdou cenu poslední slovo. Mnoţství slov nenahradí chybějící argument. Umlčení oponenta neznamená vyvrácení jeho argumentů ani popření jeho myšlenek.  Nesniţuj osobní důstojnost oponenta. Kdo napadá osobu protivníka, ztrácí právo účastnit se dialogu.  Nezapomínej, ţe diskuse a dialog vyţaduje disciplínu. Nakonec rozumem, ne emocemi formulujeme svá tvrzení a úsudky. Kdo není schopen ovládnout své city a vášně a srozumitelně a klidně vyjádřit svůj názor, nemůţe vést smysluplný rozhovor s druhými.  Nezaměňuj dialog s monologem. Všichni mají stejné právo se vyjádřit. Neodbíhej k podruţným věcem. Ohleduplnost vůči ostatním se projevuje tím, ţe dokáţeš šetřit časem.“462

Myšlenkově hodnotná diskuse se vyznačuje soustavným zkoumáním malého mnoţství souvisejících témat. Ţáci by měli být proto vyzýváni k:  rozvíjení vysvětlení,  vytváření předpovědí,  debatování o alternativních řešeních problému,  jiným způsobům promýšlení důsledků učiva i jeho moţného vyuţití. Učitel by měl naproti tomu od ţáků vyţadovat co nejpřesnější formulování nebo zdůvodnění, jinými slovy, nepřijímá tvrzení ţáků v jakékoli podobě. Kromě poskytování zpětné vazby učitel pobízí ţáky k tomu, aby rozvedli či prohloubili své odpovědi nebo aby komentovali odpovědi svých spoluţáků. Často se tak diskuse můţe rozvinout do výměny názorů, kdy na odpovědi vzájemně reagují ţáci i učitel a reakce pak vyvolávají nejen otázky, ale i odpovědi.463

462 BRATSKÁ, M.: Medódy aktívneho sociálneho učenia a ich aplikácia. Bratislava 1992, s. 82- 83. 463 Efektivní učení ve škole. Praha 2005, s. 22-23. 135

Konkrétní příklady vyuţití diskusní metody, k aktivnímu zapojení a povzbuzení ţáků ve výuce, uvádí Silberman:  Otevřená diskuse, která je přitaţlivá svou přímostí.  Diskuse v menších skupinách. Rozdělíme ţáky do skupin po třech a více členech, v nichţ si budou vyměňovat a zaznamenávat informace. Diskuse ve skupinkách je vhodná v případě, kdy ţákům můţeme poskytnout dostatek času pro zpracování otázek a témat. Je to tedy jedna z hlavních metod pro zapojení všech jednotlivců.  Panelová diskuse. Pozveme malý počet ţáků, aby před celou třídou vyloţili své názory. Neformální panelovou diskusi lze vytvořit tak, ţe určený počet ţáků předloţí svůj názor na věc přímo ze své lavice. Panelové diskuse jsou pouţitelné při dostatečném časovém prostoru k tomu, aby ţáci mohli formulovat své odpovědi na učitelovy otázky. Aby se zapojilo co nejvíce ţáků, je vhodné účastníky diskuse střídat.  Diskuse v akváriu. Část skupiny vytvoří diskusní kruh a zbývající ţáci kolem nich vytvoří vnější kruh posluchačů. V diskusním kruhu střídáme skupiny tak, aby diskuse neustávala. Ačkoli je tato technika velmi časově náročná, je to nejlepší způsob kombinující přednosti diskuse ve velké a v malé skupině.464

Dále můţeme zmínit příklady technik diskusní metody:  Kontrolovaná diskuse. Uţívá se obvykle jako prostředek kontroly znalosti a porozumění prezentovanému materiálu. Diskuse je kontrolována učitelem: buď kladou otázky a přičleňují poznámky ţáci, nebo klade otázky učitel ve stylu sokratovského dialogu. - Výhody: Moţnost zahrnout větší počet ţáků, vhodné organizovat na závěr hodiny nebo jako prostředek sledování hodiny, rychlá zpětná vazba. - Nevýhody: Utlumuje otevřenou komunikaci, zamlklí ţáci se obvykle nezapojí, málo vrstevnické diskuse.  Diskuse krok po kroku. Tato technika, podobná svým komunikačním vzorcem předchozí, je zaloţena na připraveném textu, audio či

464 SILBERMAN, M.: 101 metod pro aktivní výcvik a vyučování : osvědčené způsoby efektivního vyučování. Praha 1997, s. 36-37. 136

videonahrávce. Pracuje se sekvence po sekvenci a vedoucí skupiny napomáhá rozvoji vědění v diskusi pomocí otevřených otázek. - Výhody: Vyuţití ve větší skupině, moţnost poskytnutí hodně informací s častou zpětnou vazbou. - Nevýhody: Podobně jako u kontrolované diskuse, jen v menší míře.465 Závěrem můţeme říci, ţe děti potřebují to, co si myslí a co se učí, také vyjádřit. Dobří učitelé podporují objasňující diskusi. Uplatňují postup: „Mysli – prober s partnerem – vyslov přede všemi“. Poskytnou ţákovi dostatek času na rozmýšlení, na probrání věci s jedním partnerem, a pak na diskusi ve skupině či v celé třídě. Tím vytvářejí ve třídě společenství, kde se pěstuje zvídavý přístup k učení.466 Zařazování diskusní metody do vyučování je časově náročné, proto je důleţitým předpokladem pro úspěšnou realizaci této aktivizující metody příprava didaktických materiálů.467

Rozhovor, dialog a diskuse jsou komunikační prostředky, které mají v ţivotě člověka značný význam, poněvadţ umoţňují výměnu informací a zprostředkovávají osobní styk ve společenském kontextu. Vyuţití těchto metod ve výuce představuje nezastupitelný přínos pro aktivitu ţáků i pro rozvoj jejich osobnosti. Některé varianty těchto metod vedou k heuristickým postupům a umoţňují téţ kreativní přístupy při řešení různých problémů.

465 KASÍKOVÁ, H.: Kooperativní učení, kooperativní škola. Praha 1997, s. 55. 466 FISHER, R.: Učíme děti myslet a učit se. Praha 1997, s. 8. 467 MAŇÁK, J. A KOL.: Alternativní metody a postupy. Brno 1997, s. 23. 137

2. 5. Didaktické hry a soutěţe

Zvláštní kategorii ve výukových metodách tvoří didaktické soutěţe a hry, vyuţívající silné motivace účastníků k výchovně vzdělávacím cílům. Herní situace má pro pedagogiku velký význam, i kdyţ je dosud ve větší míře vyuţívána především v předškolní výchově a na prvním stupni základních škol. Pojem hra je definována v současné odborné literatuře jako: „soubor seberealizačních aktivit jedinců nebo skupin, které jsou vázány danými pravidly“. Od her je třeba odlišit soutěţe, jejichţ cílem je stanovovat pořadí ţáků podle předvedených činností nebo jejich výsledků. Zatímco prvotním cílem hry je určitá činnost sama o sobě, účelem soutěţe je dosáhnout umístění. Pro hru je tedy typická činnost, pro soutěţ její určitá organizace. Přitom platí, ţe v podstatě kaţdou činnost lze pojímat jako hru a zároveň organizovat jako soutěţ. Proto můţeme mluvit téţ o soutěţivých hrách.468 Další definici hry nám poskytuje Holeyšovského: „Podle formy můţeme hrou nazvat svobodné jednání, které je míněno jen tak a stojí mimo obyčejný ţivot, ale které přesto můţe hráče plně zaujmout, k němuţ se dále nepřipíná ţádný materiální zájem a jímţ se nedosahuje ţádného uţitku, které probíhá řádně podle určitých pravidel a vyvolává v ţivot společenské skupiny, které se rády obklopují tajemstvím, nebo které se vymaňují z obyčejného světa tím, ţe se přestrojí za jiné“.469 Podle Činčery je „hra komunikačním médiem – znakem, kdy prostřednictvím aktivity je ukazováno na zachycení určitého fenoménu horizontu učitele i ţáků. Hra má společně s výchovou hluboký existenciální rozměr, protoţe pomáhá všem aktérům společně hledat a vytvářet svoji interpretaci světa a také v něm najít své místo“.470 Hra je výchovný prostředek, který hrál významnou roli během celého historického vývoje pedagogického myšlení, nachází svou oblibu i u dnešních dětí, a to nejen pro svoji libost, kterou účastníkům přináší. Charakterizovat hru je obtíţné, neboť co autor, to jiná definice (viz výše). Integrujeme-li řadu názorů, mohli bychom konstatovat, ţe: „hra je činnost (duševní nebo tělesná), která má

468JANKOVCOVÁ, M. - PRŮCHA, J. - KOUDELA, J.: c.d., s. 99. 469 HOLEYŠOVSKÝ, J.: Teorie a praxe hry. In: HOLEC, O.: Instruktorský slabikář. Praha 1994, s. 51. 470 ČINČERA, J.: Práce s hrou. Pro profesionály. Praha 2007, s. 27. 138 smysl buď sama o sobě (např. tím, ţe vychází z přirozenosti dítěte), nebo její smysl stojí mimo vlastní hru, a pak se stává prostředkem k dosaţení jiných cílů (např. výchovných nebo vzdělávacích)“.471 S pojmem hra se můţeme setkat jiţ od počátku filosofování, kdy Hérakleitos z Efesu v 6. století př. n. l. připodobnil kosmos k hrajícímu si dítěti. Tehdy ovšem nemohl tušit, jaký ohlas tím vzbudí ve století křesťanské éry. Naopak Platón zřejmě s odezvou počítal, protoţe o hře promluvil zcela váţně ve svém návrhu ideálního společenského uspořádání.472 V počátcích novověku se hře dostalo důstojného postavení i v českém prostředí, a to právě díky J. A. Komenskému.473 V současnosti se problematice hry věnují např.: Ludwig Wittgenstein,474 Eugen Fink,475 Jiří Černý, Eduard Bakalář, Bohuslav Blaţek, Soňa Hermochová, Miloš Zapletal.476 Hry jsou vynikajícím prostředníkem k tomu, jak se naučit řešit různé situace podporující kreativitu. Hra umoţňuje učení, jehoţ ústředním bodem je poznávání, objevování, zkoumání. Učení podle pravidel se při ní spojuje s učením plným fantazie. Při hře ţáci získávají nové ţivotní zkušenosti bez obav ze selhání a ze špatného hodnocení. Při hře se klade zvláštní význam na kreativitu. Hry - „vyţadují aktivitu při jednání; - odráţejí všechny duševní procesy; - podporují komunikaci; - simulují sociální procesy; - obohacují ţivotní zkušenosti; - rozvíjejí osobnost; - a kromě toho je při nich ještě zábava“.477

Jelikoţ hra je nejpřirozenější aktivitou dítěte, kaţdý pedagog by měl znát metodické zásady, které platí při zařazování her do výchovné a vzdělávací činnosti:

471 NĚMEC, J.: S hrou na cestě za tvořivostí. Poznámky k rozvoji tvořivosti ţáků. Brno 2004, s. 19. 472 Zákony. Praha : ČSAV, 1961. 473 Orbis pictus. Přetisk vydání z roku 1685. Albatros, Praha 1989. Vybrané spisy Jana Amose Komenského, svazek IV. SPN, Praha 1966. 474 Filosofická zkoumání. Filosofický ústav AV ČR, Praha 1993. 475 Hra jako symbol světa. Český spisovatel, Praha 1993. 476 HRKAL, J. – HANUŠ, R. (Ed.).: Zlatý fond her II. Praha 1998, s. 18-19. 477 PORTMANNOVÁ, R.: Hry pro tvořivé myšlení. Praha 2004, s. 10-11. 139

 „promyslet, na kterou psychickou funkci hra působí, kterou dominantně rozvíjí;  vědět, komu chceme hru nabídnout – kaţdá hra není vhodná pro kaţdé dítě (na někoho působí tatáţ hra pozitivně, jiný na ni reaguje negativně; je důleţité správně přidělit role jednotlivým dětem ve hře a sledovat jejich reakce na herní situace);  kontrolovat mimopoznávací procesy dětí (jako účastník a poradce při hrách můţe pedagog ovlivňovat reakce, resp. se s dětmi předem dohodnout na pravidlech, co je/není přípustné, učit děti sebeovládání a vyhodnocovat po kaţdé hře její dopad jak na proţitek, tak i na myšlení dítěte);  na základě zkušenosti rozhodovat, jak hra působí na osobnost dětí, má-li se hra zařadit znova“.478

Svět her nabízí celé spektrum nejrůznějších modelových situací, které se tak mohou stát průpravou na skutečný, reálný ţivot. V prvé řadě nás hra přivádí k lepšímu poznání sebe sama a svých dosud utajených schopností, pomáhá odbourávat nejrůznější bariéry, a tak ovlivňuje psychickou odolnost, sebevědomí a sebedůvěru. Protoţe se tak děje ve společenství hráčů, které nám průběţně nabízí mnoţství cenných zpětných vazeb, poznáváme lépe své místo ve světě lidí – a v neposlední řadě lépe také tento svět. Dále hra:  „napomáhá rozvoji sloţek osobnosti uţitečných pro profesionální sféru;  rozvíjí individuální dovednosti, schopnosti a vlastnosti (např. samostatnost, zodpovědnost, tvořivost);  se můţe stát prostředkem cvičení sociálních dovedností a schopností (např. schopnosti diskutovat, pracovat v týmu, řídit tým);  pomáhá cvičit schopnosti strategického plánování, taktického myšlení atd“.479

Mezi základní rysy hry patří:  výzva,

478 ZELINOVÁ, M.: Hry pro rozvoj emocí a komunikace. Praha 2007, s. 14-15. 479 HRKAL, J. – HANUŠ, R. (Ed.).: Zlatý fond her II. Praha 1998, s. 13-14. 140

 přitaţlivost,  pravidla,  přiměřená věková skupina,  speciální místo/čas,  fyzická, psychická a emocionální bezpečnost.480

Teoreticky nejzajímavější pokus roztřídit všechny druhy her je z přelomu padesátých a šedesátých let 20. století, který podnikl Roger Caillois. Vytvořil čtyři kategorie, jeţ pojmenoval řeckými názvy (agón, alea, mimikry, ilinx). Pro praktické pouţití se ovšem tato teorie jeví jako nevhodná. Klasifikaci zaloţenou na prostředí, v němţ se hra hraje, sestavil Miloš Zapletal pro svou „Velkou encyklopedii her“, jak svědčí názvy jednotlivých dílů.481 Druhovou rozmanitost her tedy dobře charakterizuje jejich vlastní rozdělení. Můţeme je dělit podle různých kritérií, např.: Podle počtu zúčastněných hráčů:  hry individuální,  hry kolektivní. Podle činnosti, na kterou jsou zaměřeny:  pohybové: jejich podstatu tvoří pohyb;  manipulační: jde o zacházení s předmětem;  tematické: hra na něco;  konstruktivní: výsledkem je nějaké dílo (konkrétní produkt);  didaktické: vedou k výchově.482

Zatímco hry obecně vedou k aktivitám, jeţ nemusí být produktivní, didaktické hry záměrně evokují produktivní aktivity a rozvíjejí myšlení, neboť jsou zpravidla zaloţeny na řešení problémových situací. Přitom opakování některých her nebo jejich etap lze přímo vyuţít k učení. Právě moţnost seberealizace je z hlediska psychologického nejpodstatnější. Vysvětluje silnou motivaci ţáků, jeţ je dynamizujícím faktorem mimořádného významu. Právě

480 FRANC, D. – ZOUNKOVÁ, D. – MARTIN, A.: Učení záţitkem a hrou. Praktická příručka pro instruktora. Brno 2007, s. 67. 481 Zlatý fond her I. Praha 2002, s. 15. 482 DOUŠA, P.: Hra jako filosofický problém a muzeologické téma. In: GOTTLIEB, J. – KLIPCOVÁ, B. (Ed.).: Za hrou do muzea – a zpět! Jičín 2007, s. 33. 141 prostřednictvím herních situací mohou být předkládány i poměrně sloţité problémy, které by obvykle byly pro nezájem ţáků neřešitelné. Pedagogické působení přitom zároveň můţe těţit z faktu, ţe vlastní uţitek, poznání, nově nabyté vědomosti, dovednosti, zkušenosti, se ţákům jeví jako podstatné. Z hlediska vhodnosti aplikace ve vyučování existuje mezi různými typy her řada rozdílů. Didaktické hry můţeme rozlišovat podle:  doby trvání;  místa, kde se odehrávají;  druhu převládajících činností;  toho, co se hodnotí;  toho, kdo je hodnotí;  toho, kdo je připravuje, atd.483

Při zařazování her a soutěţí do výuky je nutné brát ohled na konkrétní pedagogický cíl, jinak se hra stává samoúčelnou. Ovšem je třeba si uvědomit, ţe hra sleduje i jiné cíle neţ navození kladného vztahu k látce či procvičování učiva v daném předmětu. Zájem o konkrétní vyučovací předmět (v našem případě dějepis) je jedním z faktorů rozhodujících o školní úspěšnosti ţáků v něm i o trvalosti vědomostí. A právě hry a soutěţe patří k těm málo prostředkům, které maximálně podněcují zájem ţáků o sdělované učivo. Hra také často přispívá k rozvoji celé řady kognitivních dovedností, vede k rozvoji tvořivosti ţáků a v neposlední řadě rozvíjí řadu sociálně interaktivních dovedností.484 Hry a soutěţe jsou zaloţeny na mnohačetné, vysoce účelové a v daných podmínkách zcela přirozené komunikaci. Pedagogicky nejúčinnější jsou soutěţivé hry. Zdravé proţívání úspěchu i přijímání neúspěchu (adaptace na prohru) je podmíněno objektivně vypracovaným hodnocením výsledků (výkonů), které by nemělo být učitelem podceňováno. Herní situace lze rozvíjet v kaţdém předmětu. Jsou-li slučitelné s aktuálním didaktickým cílem, mimořádně zvyšují zájem o učivo a přispívají k oblibě daného předmětu. Tato okolnost má značný vliv na efekt učení. Učitel tak zvyšuje pomocí her a soutěţí svou neformální autoritu, sleduje mezilidské vztahy projevující se uvnitř i vně

483JANKOVCOVÁ, M. - PRŮCHA, J. - KOUDELA, J.: c.d., s. 100. 484 DOMINOVÁ, D.: c. d., s. 14. 142 skupin a tyto poznatky pak vyuţívá ve své další pedagogické práci. Nejjednodušší je organizace soutěţe vědomostí. Cennější jsou však soutěţe dovedností. Hry a soutěţe se mohou uskutečňovat přímo při vyučování nebo probíhají mimo vlastní výuku a zasahují do ní jen při pravidelných kontrolách průběhu a v závěru, při hodnocení dosaţených výsledků. Kaţdá hra či soutěţ by měla končit vyhlášením výsledků, zhodnocením průběhu a diskusí ţáků, částečně usměrňovanou učitelem. Nesmíme přitom zapomenout vyzdvihnout mimořádné výkony, pochválit iniciativu aktérů. V závěru by měl učitel zasadit hru do rámce probíraného učiva a vyuţít charakteristických rysů k zobecnění podstatných jevů a vztahů.485 Podle Činčery leţí potenciál hry v chápání učení jako dialogu. Kromě základního dialogu učitel-ţáci probíhají při hře další komunikační situace, dialogy a mnohočetné rozhovory hráčů mezi sebou. Kaţdá hra tak víří mnohostrannou konfrontaci různých způsobů porozumění světu. Kaţdá hra je tak hledáním, coţ pro ni otevírá její existenciální rozměr a ukazuje její skutečný význam - vést účastníky k porozumění jejich vlastní autenticitě, vlastní ţivotní cestě.486 Za jistých okolností se však hra můţe stát i monologem. K tomu dochází tehdy, pokud učitel pouţívá hru nikoliv s cílem otevřít prostor pro společné hledání, ale s cílem předat určité konkrétní znalosti, data, která jsou předem dána, a úkolem ţáků je si je zapamatovat. Hry se pak stávají náhradou slovního vysvětlení, motivací či nástrojem k zopakování dosaţených znalostí. Přestoţe hry takto ztrácejí mnohé ze svého plného potenciálu, můţe v některých situacích být takové uplatnění her účelné.487 Zcela samostatnou kapitolu tvoří kooperativní hry. Kooperativní hry – hry sdílení, spolupráce, přijetí jsou strukturovány tak, ţe kaţdý vyhrává, nikdo neprohrává, děti si hrají s druhými, ne proti druhým. Jsou to hry, ve kterých se hráči snaţí o jeden společný, všemi ţádoucí cíl. Kooperativní hry jsou vybrány, vytvořeny nebo upraveny (část z nich má původ v lidových hrách), aby přinášely radost a zároveň aby se jejich účastníci učili pozitivnímu vědomí o sobě, o druhých a o světě. Tyto hry vylučují strach ze selhání a pocit selhání. Upevňují

485 JANKOVCOVÁ, M. - PRŮCHA, J. - KOUDELA, J.: c.d., s. 112. 486 ČINČERA, J.: Práce s hrou. Pro profesionály. Praha 2007, s. 11-12. 487 Tamtéţ, s. 12-13. 143 důvěru v sebe jako hodnotné osoby, podporují sebepřijetí, a to u všech hráčů, protoţe všichni jsou vítězi svého druhu. Obsahují sdílenou radost a spolu s ní výzvu, stimulaci k činnosti, a to k činnosti úspěšné, která je reflektována v hodnocení a sebehodnocení.488 Kooperativní hry mají čtyři základní komponenty:  kooperace;  akceptace, přijetí, souhlas;  začlenění;  legrace, radost, potěšení. Pokud je hra vybudována na těchto čtyřech součástech, funguje komplexně: není zraňováno sebepojetí dítěte, není důvod k obavám z dalších příleţitostí k účasti, děti jsou obohaceny o nové zkušenosti.489 Ve hře, jako v kaţdém procesu sociální komunikace, hraje důleţitou roli její znaková povaha. Manipulujeme totiţ se zástupnými symboly – slovy, gesty, obrazy. Ţáci si při zábavné činnosti sdělují své myšlenky, vědomosti nebo dovednosti. Hry povzbuzují nasazení a zapojení ţáků. Kromě toho napomáhají k navození dramatických okamţiků ozřejmujících určitou skutečnost, na kterou ţáci zřídka zapomenou.490

Stolní hry

Pouţití stolních her s historickým námětem k povzbuzení zájmu o látku je omezené. Učitel by totiţ potřeboval hned několik takových her, aby mohli být do hry zapojeni všichni. Stolní hry navíc nejsou součástí vybavení školy a jsou časově náročné. Lze jich vyuţít v zájmových činnostech zejména v dějepisném krouţku, kdy si ţáci mohou jednoduchou verzi stolní hry vyrobit sami. Hra dokáţe mobilizovat aktivitu dětí tak, jako málokterá jiná činnost, při hře totiţ dochází k úţasnému soustředění. Podaří-li se učení (volní nebo

488 KASÍKOVÁ, H.: Kooperativní učení, kooperativní škola. Praha 1997, s. 62-63. 489 ORLICK, T.: The Cooperative Sports and Games Book. Challenge Without Competition. London 1979, s. 86. 490 SILBERMAN, M.: 101 metod pro aktivní výcvik a vyučování : osvědčené způsoby efektivního vyučování. Praha 1997, s. 37.

144 mimovolní) zakomponovat do hry, docílíme nejvyšší efektivity. Shrňme si zákonitosti, které by měla kaţdá hra mít:  „Učitel smí být pro dítě pouze iniciátorem, tedy tím, kdo navrhne určitou hru hrát. V průběhu hry do ní nesmí vstupovat.  Nelze dětem nutit hrát hru. Lze jen nastraţit podmínky tak, aby se dítě samo rozhodlo hru hrát.  Hra má stanovená pravidla tak, aby při hře nedocházelo k nedorozuměním a aby plnila své cíle.“

Hru volíme jako prostředek aktivizační a iniciační, řadu didaktických her volíme na bázi učení. Většina her však působí jako prostředek socializační. Obecně platí: čím jednodušší pravidla hry, případně čím jednodušší didaktické prostředky (herní plány apod.), tím větší naději má daná hra na úspěch, ať jde o oblíbenost u dětí nebo efektivitu didaktického působení.491

B. Klicpová se zabývala otázkou: „Co můţe vlastně hra přinést oboru historie, resp. dějepisu? Hra pro ně nabývá hodnoty konstanty vypovídající o společenském a kulturním ţivotě jednotlivce, společnosti i celé historické epochy. Je svědkem doby, v níţ vznikla či byla provozována, a proto i ona můţe svým dílem přispět k poznání předmětu historického bádání.“ Připomeňme, ţe s prvními snahami povýšit hru na svébytný předmět historického zájmu přichází první historikové teprve v 19. století. Hledejme proto způsoby, které mohou: - naše přemítání o hře i o dějinách samotných inspirovat a podnítit; - připomenout, ţe hra je jedním z nástrojů k samotnému pochopení dějin a tak neváhejme obohatit naši výuku o tyto přístupy.492 Moţností jak vhodně seznámit ţáky s probíraným učivem a především s osvojením tolik potřebných souvislostí, které teprve dělají ze zapamatovaných historických údajů a faktů skutečnou historickou znalost, je však také vyuţití didaktických her vztahujících se svým tématem a obsahem k vyučované látce. Mají za úkol zábavnou, strhující a poutavou formou vtáhnout studenty přímo do děje znovu oţivené historie. Dramatizace je zde na prvním místě. Ţáci se mohou

491 HOUŠKA, T.: Škola je hra. Praha 1995, s. 65. 492 KLIPCOVÁ, B.: Hra potřebna jest k ţivotu lidskému…Item ve městech, městečkách a ve všech hry se zapovídají…aneb Historická hra jako spolustrůjce řádu světu. In: GOTTLIEB, J. – KLIPCOVÁ, B. (Ed.).: Za hrou do muzea – a zpět! Jičín 2007, s. 37-38. 145 stát ve vhodném (pokud moţno mimoškolním) prostředí svědky a současně současníky dob panování krále ţelezného a zlatého, husitských válek, poddanství dob pobělohorských, staviteli chrámů i budovateli nových, pokrokových vizí, kterým devatenácté století věřilo. Při vyuţití didaktických her zaloţených na proţitku a imaginaci je moţné si vybrat jednu ze dvou základních moţností. První moţnost je postavit ţáky do rolí skutečných historických postav. To však můţe svádět k dvojí interpretaci kterékoli takovéto hry: daná hra je pak buď příliš dramaticky náročná (úloha textů, vcítění do postav) a začne připomínat práci profesionálních či amatérských herců (jimiţ ţáci nejsou – jimiţ teprve mohou být), a tudíţ namísto hravosti začne mnohé ţáky dané třídy „nudit“, či ji „nezvládnou“ anebo se naopak hra stane historickou „fraškou“ a ţáci si počnou v rámci hry dějiny přetvářet podle svého: nechají kupříkladu císaře Napoleona v bitvě u Slavkova prohrát a ještě k tomu zemřít a k ničemu to z historického i učitelského pohledu nevede. Snad pouze k podpoře ţákovy fantazie, to je však při výuce dějepisu bytostně málo, zvlášť uvědomíme-li si stav obeznámenosti s dějinnou pravdou v řadách širší populace. Druhou moţností, ke které bychom se přiklonili, je „zahrát“ si se ţáky hru zasazenou stejně jako ve výše zmíněném případě do vhodného prostředí, avšak nyní komponovanou jako hru simulační, která si bude klást za cíl seznámit studenty s dobovými historickými reáliemi (vyuţít autentické či autenticitu připomínající prostředí), osudy a ţivotním prostředím jedné či více sociálních vrstev, jeţ v dané době ţily. Mohou tak vznikat (a naštěstí jiţ vznikají) hry „na“. Na rytíře, měšťany, středověké vesničany, na ţivot mnichů v klášterech, na objevitele z dob, kdy širé oceány brázdily lodě dováţející čaj a kávu. Oblíbeným druhem takovýchto her jsou hry kombinující vlastivědné poznání (např. památek historického jádra malého městečka) s poznáním ţivota určité sociální vrstvy, která v něm ţila. Kupříkladu ţivota sociálně, národnostně a náboţensky odlišné a okolím vylučované vrstvy Ţidů, kteří ţili v mnoha našich městech a městečkách v oddělených a do jisté míry izolovaných částech daných měst, tak jak jim to předepisovaly předosvícenská nařízení. V daných hrách „na“ jsou ţáci objeviteli zmizelého ţivota. Mohou se vhodnou legendou, jeţ by měla být v úvodu dané hry, vcítit do ţivota soudobých obyvatel daného místa a času, organizátor (organizátoři v případě účasti 146 pomocníků učitele, jenţ hru pořádá) se můţe stát součástí hry v podobě oţivlé historické postavy daného místa a doby, hra můţe být dělena na několik úseků, v nichţ ţáci nejprve hledají, nacházejí a luští tajné šifry a zodpovídají na úkoly, jeţ jsou v nich ukryty, aby následně v konkurenčním boji napodobili děje dávno minulé či získali na utajeném místě (k němuţ vedou tajné šifry z jednotlivých úkolů) důkazní lístek opravňující k vítězství a ideově uzavírající celou hru. Fantazii se při organizovaní takovýchto her vztahujících se k probírané látce meze nekladou. Hry „na“ jsou vhodné především pro hlubší seznámení ţáků se sociálními, kulturními i hospodářskými dějinami, jakoţ i s dějinami kaţdodennosti. Ţe se mnoho dozví i z dějin, na něţ je (mnohdy pouze účelově – neboť je akcentují dosavadní osnovy i učitelé podrobeni velkému tlaku toho, co vše mají tzv. předat, aby následně zjistili, ţe i mnozí jejich ţáci ani neví, kdy začala a skončila druhá světová válka) kladen velký důraz, z dějin politických, není snad ani třeba dodávat. Proţitek by měl (pokud je to jen trochu moţné, zejména z časového hlediska) být na prvním místě! Neboť, jak ostatně praví heslo: „Kdo nezná historii, je nucen si ji zopakovat!“ Doufejme však, ţe jiţ napříště pouze metodou hravou, názornou, pedagogickou!493

Hry nás provázejí celým naším ţivotem. Hrajeme je pro radost z okamţiku, z kontaktu s blízkými…Vyuţití hry ve výchově není nic nového, u nás vyšly stovky titulů, obsahující hry s nejrůznějším výchovně-vzdělávacím potenciálem. I přesto teorie práce s hrou je současně stále ještě nedostatečně rozvinutá a ověřená. Správně a promyšleně podaná hra má potenciál stát se základním prostředkem komunikace mezi učitelem a ţáky, základním impulsem pro změnu fungování skupiny, osobnostního potenciálu jednotlivce či míry jeho porozumění určitému problému. Zařazení hry do výuky má ovšem i svoje úskalí, související zejména s prostorovými a časovými zvyklostmi, kterými se vyučování řídí.494 Podkapitolu o didaktických hrách bychom uzavřeli citátem J. A. Komenského: „Hry lidskou přirozenost zvláště těší, coţ ukazuje celý dětský věk,

493 HOUŠKA, T.: Tajemství dávných časů I. - II. Praha 1994, s. 10. 494 ČINČERA, J.: Práce s hrou. Pro profesionály. Praha 2007, s. 7. 147 oddaný hrám, a poţitek ze ţertů a podobných uvolnění ducha, jenţ nás provází po celý ţivot…“.495

495 GOTTLIEB, J. – KLIPCOVÁ, B. (Ed.).: Za hrou do muzea – a zpět! Jičín 2007, s. 66. 148

2. 6. Metody dramatické výchovy

Dramatická hra

Dramatickou hru můţeme charakterizovat jako námětovou hru zaloţenou na mezilidském kontaktu, při níţ dochází k vyuţití děje. Účastníci těchto her mohou jednat za sebe, potom hovoříme o metodě tzv. simulace, nebo v sociální roli, která je odlišná od jeho vlastní role tzv. hra v roli. Hra v roli, která nabízí hráči moţnost převzít, vyzkoušet si sociální roli, kterou bude někdy těţší zastávat, ale díky této hře zjistí, co obsahuje a pochopí jednání těchto lidí. Uplatňování metod dramatické výchovy ve vyučování je stejně jako u většiny dalších aktivizujících metod spojeno s velkou časovou náročností (na přípravu i realizaci) i na osobnost učitele. Učitel vyuţívající výhod těchto metod musí umět vytvořit příznivé klima a atmosféru ve třídě. Dramatická výchova se stále více dostává do popředí pedagogického zájmu, neboť splňuje celou řadu výchovných i vzdělávacích cílů, a to způsobem, který ţáky baví. Dramatickou výchovu lze vyučovat nejen v dějepise, bývá vyuţívána jako součást projektového vyučování nebo i jako samostatný předmět.496

Improvizace

Hráči se ocitají v navozené situaci, u které není znám výsledek ani průběh, řeší ji svým jednáním. Pro navození improvizace je moţné pouţít slovní vylíčení situace, hudbu, literární text atd.

Metody pantomimicko-pohybové

Tyto metody vyţadují od hráčů pohybové aktivity, naopak nevyţadují zvuk a řeč. Svou roli sehrávají téţ prostorové relace. V metodikách dramatické výchovy se obecně soudí, ţe pantomimické aktivity jsou pro nezkušeného hráče snazší neţ aktivity verbální.

496 Tamtéţ, s. 26. 149

Metoda ţivých obrazů (štronzo)

Tato metoda spočívá v sehrání určitého jevu, osoby nebo situace s jedním či více hráči beze slov a bez pohybů, téţ konfigurací těla stabilním mimickým výrazem. Můţe mít formu ţivého obrazu bez proměny či sledu ţivých obrazů.497

Obecně můţeme říci, ţe všechny metody dramatické hry (spolu s metodou hraní rolí) jsou velmi efektivními nástroji umoţňující hlubší porozumění učivu, tak rozvoj sociálních dovedností. Při těchto činnostech ţáci předstírají, ţe jsou jinou osobou a přitom řeší nějaký problém či přehrávají určitou situaci. Tyto činnosti lze provádět v malých skupinách nebo před celou třídou. Hraní rolí je obvykle krátkou činností, která často zabírá jen malou část vyučovací hodiny. Tato metoda dále umoţňuje dětem, aby určité téma prozkoumaly z více neţ jednoho úhlu pohledu. To je zvlášť významné nejen v dějepise, ale ve všech společenskovědních předmětech, kde je rozhodující pochopit motivace různých osobností. Hraní rolí a dramatické hry jsou ale také významnými metodami pro rozvíjení sociálních dovedností a schopností řešit různé ţivotní situace. Aby se podařilo dosáhnout vytyčených cílů, musí ţáci dostat jasné instrukce, proto postupujeme podle následujících kroků:

 Vybereme role a situaci. Ţáky můţeme rozdělit do dvojic, trojic atd. Celá třída můţe hrát situaci společně a učitel je bude sledovat, nebo malá skupinka můţe předvést situaci ostatním. Ve všech případech ţáci potřebují jasně definované role a musí reagovat na konkrétní situace.  Dáme hercům čas na přípravu. Abychom neplýtvali časem, omezíme dobu přípravy a upozorňujeme ţáky, kolik času jim ještě zbývá do vypršení limitu. Přitom sledujeme práci a pomáháme ţákům, aby se příliš neodchýlili od stanoveného tématu.  Necháme ţáky přehrát si své role. Ţáky sledujeme a děláme si poznámky, abychom jim později mohli poskytnout zpětnou vazbu. Ti, kdo se na hraní aktivně nepodílí, budou mít scénku pozorně sledovat.

497 Tamtéţ, s. 23. 150

Předem totiţ dostanou od učitele konkrétní otázky, na něţ budou muset hledat při sledování scénky odpověď.  Umoţníme ţákům, aby zkušenost zpracovali, a pomáháme jim v tom vhodnými otázkami. Poţádáme herce, aby popsali své pocity, a pozorovatele, aby sdělili, čeho si všimli. Tuto činnost je moţné provést v malých skupinkách nebo s celou třídou. Následnou diskusi soustředíme na hodnoty, postoje a zájmy, které chceme ţákům předat.498

Scénky můţeme několikrát opakovat, avšak s různými herci. Dáme tím více dětem moţnost aktivně se zapojit, a zároveň tak můţeme porovnat několik různých řešení situace. Někdy budeme s ţáky diskutovat po kaţdé scénce, někdy necháme několik skupin sehrát scénku a teprve pak provedeme souhrnnou diskusi. V kaţdém případě musíme počítat s dostatečným mnoţstvím času na diskusi o proţitcích ţáků v průběhu cvičení, neboť jádrem metody hraní rolí a dramatizace je umoţnit, aby si děti lépe uvědomily motivaci konkrétních rozhodnutí jednajících postav, jejich pocity, myšlenky a alternativy, které se v dané situaci nabízely.499 U všech zmíněných typů metod dramatické výchovy se nesmí zapomínat na závěrečnou slovní reflexi. Má za úkol umoţnit hráčům, aby mohli vyslovit své proţitky, pohled, či zhodnotit průběh, vyvodit obecnější závěry. Vede také k rozvoji sebereflexe a sebehodnocení, k toleranci názorů druhých, k umění naslouchat. Tato část se dá povaţovat za nejdůleţitější, a proto bychom jí měli věnovat náleţitou pozornost.500

498 PASCH, M. A KOL.: Od vzdělávacího programu k vyučovací hodině. Praha 1998, s. 243- 244. 499 Tamtéţ, s. 244. 500 DOMINOVÁ, D.: Aktivizující metody ve výuce dějepisu. Ostrava 2008, s. 23. 151

2. 7. Kritické myšlení

Slovo „kritický“ v pojmu kritické myšlení je odvozeno od řeckého původu slova „kritika“, které znamená „posuzování“. V uplynulých 50. letech byl však výklad tohoto pojmu spjatý s negativním hodnocením.501 Maňák chápe kritické myšlení jako „činnost, nástroj, který pomáhá ţákovi přejít od povrchního učení k učení hloubkovému, přičemţ vychází z konstruktivistického směru v kognitivní psychologii a pedagogice, jehoţ podstatou je odhalování souvislostí, kritická analýza jevů a nacházení vlastních závěrů“.502 Podmínkou kritického myšlení je znalost dané oblasti nebo situace. Ve světě existuje mnoho metod určených k rozvoji kritického myšlení. Jsou šité na míru různým věkovým skupinám nebo ţákům různých mentálních úrovní. Pouţívají se téţ v různých vyučovacích předmětech – pro vyučování dějepisu existuje metoda STELLA.503 Můţeme např. poţádat ţáky, aby zhotovili propagační broţurku o svém městě nebo obci. Budou mít přitom za úkol provést rozhovory s lidmi, sbírat různý regionální materiál a udělat fotky. Broţura tedy bude obsahovat nejen text, ale i obrázky. Další moţností je poţádat ţáky, aby navrhli krajinu, ve které ţijí (mj. je to vhodná úloha ke skupinové práci). Uspořádejme „burzu nápadů“ o tom, jak tato krajina v osobitém pojetí kaţdého ţáka vypadá.504 Pokud si ţáci mají kritické myšlení osvojit, musí ho ve škole pouţívat systematicky. Nemůţeme doufat, ţe si ţáci osvojí kritické myšlení automaticky, i kdyţ se stane součástí učiva daného předmětu. Naučit ţáky kriticky myslet není vůbec jednoduchým úkolem, ani to není věc, která se nacvičí jen v určitém ročníku a potom uţ se k tomu učitel nemusí vracet. Bohuţel neexistuje ţádný zaručený sled kroků na jeho nacvičení. Je však řada podmínek, které musí vyučování splnit a ţák pochopit, aby se kritické myšlení účinně rozvíjelo. Podmínkou rozvoje kritického myšlení jsou tyto prvky:  „poskytněme ţákovi dostatek času a příleţitostí, aby získal zkušenosti s kritickým myšlením;

501 KOLLÁRIKOVÁ, Z. A KOL.: Výchova ku kritickému mysleniu. Bratislava 1995, s. 6. 502 MAŇÁK, J.: Rozvoj aktivity, samostatnosti a tvořivosti ţáků. Brno 1998, s. 42. 503 Více k této metodě - IRWIN, C. C.: Educational Innovation in the USA. Praha 1989. 504 STEELEOVÁ, J. L. - MEREDITH, K. S.: Kladenie otázok jako cesta k rovoju kritického myslenia. In: KOLLÁRIKOVÁ, Z. A KOL.: Výchova ku kritickému mysleniu. Bratislava 1995, s. 86. 152

 dejme ţákům moţnost, aby uvaţovali;  akceptujme různorodé nápady a názory;  podporujme aktivní angaţování se ţáků do učení;  vytvořme takové prostředí, v kterém se ţáci nebudou bát riskovat a nebudou zesměšňovaní;  neskrývejme své přesvědčení o schopnostech ţáků vytvářet kritické úsudky;  oceňujme kritické myšlení“.505

V konečném důsledku však zodpovědnost za učení se a angaţování se do kritického myšlení spočívá na kaţdém ţákovi. Vyučovací hodina ovšem musí poskytnout moţnosti, aby ţáci pouţívali kritické myšlení. Neţ začnou ţáci kriticky myslet, musí pochopit, co se od nich ţádá, protoţe v opačném případě si kritické myšlení neosvojí.506

Ţáci mají tendenci vnímat texty v učebnicích jako jedinou objektivní pravdu. Z textů v dějepisných učebnicích nelze často říci nic o tom, jak byly tyto informace získány, text většinou neříká nic ani o práci jejího autora ani dalších historiků. S metodami práce historiků se ţáci setkávají často poprvé aţ na vysokých školách. Teprve zde si mnozí z nich uvědomí, ţe historie není příběh, ale téměř neomezené mnoţství příběhů. Proto je tak důleţité občas předkládat ţákům autentické texty z různé doby. Ţáci tak mohou přemýšlet o době, kdy byl text napsán, pokusit se představit si společenské, kulturní a politické klima, které mohlo autora při psaní ovlivňovat. Čím hlubší bude jejich porozumění tomu, jak byly informace sestaveny, tím spíše budou schopni vnímat je kritickým pohledem, který umoţňuje lepší porozumění historii. Proto je vhodné při výuce dějepisu seznamovat ţáky s postupy práce historiků. Tato metoda práce s prameny a nejrůznějšími typy textů je náročná na přípravu.507

505 ZELINA, M.: Stratégie a metódy rouzvoja osobnosti dieťata. Bratislava 1994, s. 95-96. 506 STEELEOVÁ, J. L. - MEREDITH, K. S.: Kladenie otázok jako cesta k rovoju kritického myslenia. In: KOLLÁRIKOVÁ, Z. A KOL.: Výchova ku kritickému mysleniu. Bratislava 1995, s. 60. 507 MAŇÁK, J.: c. d., s. 110-111. Kritické myšlení můţe být vyuţíváno nejen v dějepise ale i jiných vyučovacích předmětech (především občanská výchova). Přičemţ oba obory vzdělávací oblasti Člověk a společnost, svým charakterem uplatňování této metody přímo předurčují. 153

Význam pouţívání historických pramenů spočívá v osvětlení a zvýšení úrovně chápání těch historických jevů, které byly probrány učitelem s ţáky ve výkladových hodinách. Takové materiály bývají často obsaţeny v doplňkových učebních textech, které doprovázejí učebnice, a jsou povaţovány za prostředek, jenţ ţákům pomáhá pochopit historické období nebo téma, které v hodinách právě probírají. I přesto, ţe ve většině případů učitel řídí práci ţáků, ţáci mají sklon přejímat učitelova stanoviska nebo jeho způsob chápání významu, přínosu pramene pro historické poznání. Proto kaţdý způsob učení, který podporuje vlastní nebo individualizované přístupy k hodnocení pramene, by mohl být přínosnější a vést ţáky k tomu, aby více spoléhali na sebe, byli lépe motivováni. Navíc, jestliţe se ţáci naučí nezbytné postupy pro hodnocení pramenů, mohou aplikovat tyto dovednosti na všechny druhy pramenů a na všechna období.508

Takové uplatnění odstupňovaných kritérií nám můţe při hodnocení pramene poslouţit jako prostředek pro zhodnocení toho, jak se rozvíjí:  dovednosti práce s pramenem,  proces hodnocení pramene jako jedna z technik učení.

„Myslet kriticky znamená uchopit myšlenku a důsledně ji prozkoumat, porovnat s opačnými názory a s tím, co uţ o daném tématu ţáci vědí. Myslet kriticky znamená být zvídavý, pouţívat různé strategie zjišťování informací, klást otázky a systematicky hledat odpovědi, řídit se zdravou skepsí, nalézat alternativy k obvyklým ustáleným postupům a mít pochybnosti o hotových soudech. Znamená to však nejen pochybovat, ale dospívat k rozhodnutím, zaujímat stanoviska a dokázat svůj názor racionálně obhájit a přitom pečlivě zváţit argumenty druhých."509

508 MCKELLAR IAN B.: Rozvíjení dovedností kritického myšlení za pomoci vyuţití pramenů při studiu dějepisu. In: KOHNOVÁ, J. (ed.).: Dějepis a kritické myšlení. Sborník textů a přednášek – „X. Letní škola historie“. Texty pro další vzdělávání učitelů – III. Praha 1998, s. 75. 509 GRECMANOVÁ, H. - URBANOVSKÁ, E. - NOVOTNÝ, P.: Podporujeme aktivní myšlení a samostatné učení ţáků. Olomouc 2000, s. 8. 154

Odstupňovaná kriteria rozvoje dovedností Jednoduché Sloţité

- Proveďte zhodnocení pozitiv a negativ - Zhodnoťte pramenů a pokud prameny a doloţte moţno doloţte to to ve vztahu k ve vztahu k takovým rysům takovým rysům jako přesnost, jako přesnost, - Doloţte dané autorství, cíl, autorství, cíl, zhodnocení ve dobový kontext, dobový kontext, vztahu k takovým jednostrannost, jednostrannost, rysům jako přesnost, zveličování nebo zveličování nebo autorství, cíl, dobový důslednost. důslednost. kontext, - Srovnejte názory - Srovnejte názory jednostrannost, vyjádřené v vyjádřené v zveličování nebo pramenech. pramenech. důslednost. - Najděte či - Zasaďte - Vyhledejte podobné vysvětlete názory prameny do a rozdílné prvky v nebo události širšího pramenech. vyjádřené v historického prameni. kontextu s hlubším zřetelem k takovým rysům jako cíl, správné časové řazení a význam jejich obsahu.

In: GRECMANOVÁ, H. - URBANOVSKÁ, E. - NOVOTNÝ, P.: Podporujeme aktivní myšlení a samostatné učení ţáků. Olomouc 2000, s. 83.

Kladení otázek různého druhu by mohlo být rozhodně motivující a uţitečné pro přizpůsobení úrovně a nároků, které učitelé mají na ţáky: uváţlivý výběr druhů otázek zabraňuje studentům pouze opakovat obsah pramene.  Proč je pramen…uţitečným hodnotným 155

ne/spolehlivým důleţitým důkazem čeho…?  Uveď příklady jednostrannosti nebo zveličování v prameni…  Jakým způsobem vás autor pramene nutí myslet si něco pozitivního či negativního o…?  Uveď způsoby, jak se pramen… a… shodují či neshodují v…  Do jaké míry pramen… přesně popisuje…?  Zhodnoť uţitečnost, hodnotu nebo důleţitost pramene… ve světle…510

Pouţívání tohoto modelu hodnotících otázek při práci s historickými prameny by se mělo stát běţnou součástí přípravy na hodinu kaţdého učitele. Zároveň úroveň ţákova učení se můţe zvýšit jeho prací s vhodně vybranými historickými prameny. Rozbor a hodnocení pramenů povede k rozvoji intelektuálních dovedností ţáka a k jeho kritickému myšlení.511 Rozvíjet kritické myšlení je činnost, která si vyţaduje kromě znalosti teoretických východisek a přístupů ke kritickému myšlení i ovládat zručnost jeho vyvolávání a neustálého posilňování. K tomu patří zásady, jejichţ respektování je předpokladem účinného rozvíjení kritického myšlení ţáků:  „kritické myšlení lze rozvíjet v kaţdém věku,  výchova ke kritickému myšlení se má týkat všech ţáků ve třídě,  kritické myšlení se můţe rozvíjet ve všech předmětech,  výchova ke kritickému myšlení je záměrný, cílevědomý a dlouhodobý proces,  rozvoj kritického myšlení můţeme posilňovat dodrţováním odpovídajících metodických doporučení,  kvalita rozvíjení kritického myšlení ţáků je závislá na klimatu, ve kterém výchovně-vzdělávací proces probíhá“.512

Aby se ţáci zapojili do kritického myšlení, musí:  „rozvíjet své sebevědomí a váţit si různých nápadů a názorů,

510 Tamtéţ, s. 82. 511 Tamtéţ, s. 88. 512 KOLLÁRIKOVÁ, Z.: Model kritického myslela a zásady jeho rozvoja. In: KOLLÁRIKOVÁ, Z. A KOL.: Výchova ku kritickému mysleniu. Bratislava 1995, s. 36-38. 156

 aktivně se angaţovat v učebním procesu,  dokázat vyslechnout různé názory,  být připravený nejen vyslovovat svůj úsudek, ale ho i neříct“.513

Problematika kritického myšlení přináší mnoho nových impulzů. Tyto impulzy se týkají jak teoretických otázek rozvoje osobnosti ţáka, tak praktického vyuţívání programů k zlepšování kritického myšlení. V kontextu kritického myšlení bychom měli navazovat na učení objevováním, řešení problémových situací, samostatné řešení úloh apod. V kaţdém případě učitel musí mít teoretické vědomosti o kritickém myšlení, pokud chce alespoň některé prvky kritického myšlení ve svých hodinách uplatňovat.514

513 MEREDITH, K. S. – STEELEOVÁ, J. L.: Kladenie otázok jako cesta k rovoju kritického myslenia. In: KOLLÁRIKOVÁ, Z. A KOL.: Výchova ku kritickému mysleniu. Bratislava 1995, s. 57. 514 GAVORA, P.: Kritické myslenie – přehlad situácie v zahraničí. In: KOLLÁRIKOVÁ, Z. A KOL.: Výchova ku kritickému mysleniu. Bratislava 1995, s. 18-19. 157

2. 8. Projektová metoda (učení v projektech)

Pedagogické názory a myšlenky spojené se zrodem projektového vyučování jsou starší více neţ sto let. Vycházely z kritiky tzv. herbartovské školy, která byla základním modelem vyučování v Evropě i v Americe. Tradičně herbartovská škola přirozenou aktivitu dítěte záměrně potlačovala, neboť převládal názor, ţe tato aktivita dítěti brání v pozornosti.515 Poté v návaznosti na pragmatickou pedagogiku J. Deweyho se na přelomu 19. a 20. století začala v USA v několika školách rozvíjet projektová metoda. Jedním ze zakladatelů tohoto způsobu školní práce byl W. H. Killpatrick. Projektové vyučování nalezlo odezvu na celém světě. Podstatou projektové výuky je zcela jiné uspořádání učební látky, neţ bylo obvyklé v systému vyučovacích předmětů.516 Učební projekty nahradily osnování podle předmětů především na amerických školách. V Evropě se vzhledem k základům evropské vzdělanosti hledal určitý kompromis, učitelé vytvářeli projekty v rámci jednotlivých předmětů nebo skupin předmětů. Učitelé v českých školách hledali témata vhodná pro projektové vyučování v rámci svého předmětu a snaţili se vytvářet systém projektů. Významným principem výběru témat byl vztah k regionu. Děti se učily obecné pojmy na jevech, které znaly ze svého vlastního okolí nebo je tam mohly pozorovat. Například základní znaky středověku a středověkého hradu samy poznávaly na základě výletu na blízký hrad (v našem případě v Boskovicích). Hovořily o rostlinách a zvířatech, které viděly na vycházce v Přírodním parku Řehořkovo-Kořenecko, apod. Tuto pedagogickou zásadu poznávání od nejbliţšího k vzdálenému známe jiţ od J. A. Komenského.517 Projektová výuka učí ţáky kooperativní práci, je prostředkem demokratizace a humanizace, překonává izolovanost a roztříštěnost vědomostí a odtrţenost od ţivota, orientuje se na zkušenosti ţáků, učí je samostatnosti, iniciativě, odpovědnosti i tvořivosti. Rozvíjí také motorické i intelektuální dovednosti a spojuje učení s praktickými problémy ze ţivota. Taková výuka celým svým průběhem ţáka motivuje, podněcuje jeho aktivitu i samostatnost,

515 TOMKOVÁ, A. – KAŠOVÁ, J. – DVOŘÁKOVÁ, M.: Učíme v projektech. Praha 2009, s. 10. 516 KALHOUS, Z. – OBST, O. A KOL.: Školní didaktika. Praha 2002, s. 299. 517 TOMKOVÁ, A. – KAŠOVÁ, J. – DVOŘÁKOVÁ, M.: c. d., s. 12. 158 vyţaduje od něj nejen nápady a nové přístupy, ale téţ jejich realizaci. Při projektové výuce se musí počítat s větší časovou dotací od začátku její realizace, neboť obvykle překračuje běţnou výukovou jednotku (ať uţ se jedná o projekt krátkodobý, střednědobý, dlouhodobý či projektový týden).518 V didaktické teorii se při vymezování projektového vyučování můţeme setkat se značnou nejednotností. Projekt je povaţován za metodu vyučování, v novějších pracích za komplexní metodu vyučování (Vrána 1934; Tomková 1998; Maňák 2003; Kratochvílová 2006) nebo za organizační formu vyučování (Skalková 1995; Solfronk 1995; Kašová 1995). Je však pojímán i jako specifický způsob zpracování obsahu vyučování, jako jedna z variant způsobu koncentrace učiva (Valenta 1993). Kubínová (2002) zase nahlíţí na projekt jako na typ vzdělávací strategie. Neţ budeme dále pokračovat, shrňme si nejdříve základní principy projektu. Jsou to:  potřeby a zájmy dítěte,  aktuálnost situace,  interdisciplinarita,  seberegulace při učení,  orientace na produkt,  skupinová realizace,  společenská platnost.519

V průběhu historického vývoje se vytvořila celá řada projektů, které dnes můţeme třídit podle různých hledisek. Mezi nejčastěji uvedená hlediska náleţí účel projektu, délka trvání, projekty podle navrhovatele, počtu zúčastněných, velikosti, místa, zapojení předmětů atd. J. Henry kupříkladu navrhuje rozlišovat projekty podle dvou zásadních kritérií: způsobu volby tématu projektu a zajištění materiálu k jeho realizaci. Hovoří pak o dvou typech projektů:  strukturovaný – ţák obdrţí definované téma,  nestrukturovaný – ţák si téma volí.520

518 MAŇÁK, J.: c. d., s. 111. 519 KASÍKOVÁ, H.: Kooperativní učení, kooperativní škola. Praha 1997, s. 50-51. 520 HENRY, J.: Teaching Trough Projects. London 1994, s. 102. 159

Podle informačního – materiálního zdroje projektu členíme projekty na:  volné,  vázané,  kombinace obou typů.521 W. Kilpatrick rozlišuje projekty podle účelu takto:  „Projekt, který se snaţí vtělit myšlenku či plán do vnější formy. Konstruuje se tu jistá skutečnost.  Projekt směřuje k proţitku z estetické zkušenosti.  Projekt usilující rozřešit problém – intelektuální obtíţ.  Projekt vedoucí k získání dovednosti“.522 Podle délky trvání rozlišujeme projekt:  krátkodobý,  střednědobý,  dlouhodobý,  mimořádně dlouhodobý. Projekty podle původce projektu – navrhovatele třídíme na:  spontánní (ţákovské),  uměle připravené (projekty navrţené učitelem),  projekty, které jsou navrhovány společně (učitel-ţáci).523 Projekty se mohou týkat jedné třídy, ročníku nebo celé školy. Z hlediska uspořádání projektu neboli počtu zúčastněných lze rozlišit projekty:  individuální,  skupinové,  třídní,  školní.524

Individuální vzdělávací projekt stojí v pozadí více rozšířeného a uţívaného skupinového projektu. Je to však škoda, protoţe je vhodnou příleţitostí k volbě, naplnění zájmů, hledání samostatné cesty, osamostatňování ţáka v procesu učení. Pokud je o vyuţívání individuálních projektů ve

521 KRATOCHVÍLOVÁ, J.: Teorie a praxe projektové výuky. Brno 2006, s. 47. 522 ŢANTA, R.: Projektová metoda, pokus o řešení pracovní školy. Praha 1934, s. 16. 523 KRATOCHVÍLOVÁ, J.:c. d., s. 45. 524 KALHOUS, Z. – OBST, O. A KOL.: c. d., s. 301. 160 vyučování, jde spíše o negativní příklady, kdy ţáci obvykle vypracují jen referát, přičemţ text většinou stáhnou z internetu, vytisknou jej a přečtou před třídou nebo jej odevzdají učiteli. Pro pedagogy, kteří hledají způsoby, jak ţákům umoţnit práci na individuálních projektech a jak ji zefektivnit dobře poslouţí publikace Tomkové a kol. „Učíme v projektech“.525 Mají-li mít individuální vzdělávací projekty pro ţáka smysl a přinášet výsledky, je třeba začít postupně – nejlépe jiţ od mateřské školy. Děti se nechávají inspirovat podněty, jeţ do školy vnášejí samy, jejich spoluţáci nebo učitelé, učí se hledat témata, která je zajímají, klást si otázky a hledat na ně odpovědi. Často pracují i společně, ve skupinách, na skupinových úkolech a projektech.526

Podle způsobu uspořádání organizace projektu čili zapojení jednotlivých předmětů rozlišujeme projekty:  jednopředmětové;  v rámci příbuzných předmětů v jedné vzdělávací oblasti;  blízkých předmětů z různých vzdělávacích oblastí;  nepředmětové respektující průřezová témata RVP ZV.527 Podle místa, kde se projekt uskutečňuje:  školní,  domácí.

Projektové vyučování v sobě spojuje organizační formy i metody práce (můţe probíhat při vyuţití více metod) a techniky práce. „Je to takový způsob vyučování a učení, kde je východiskem smysluplný a zajímavý úkol, problém, který chtějí a potřebují ţáci vyřešit.“ Způsob řešení je ponechán většinou na ţácích. K výsledku docházejí ţáci uplatněním vlastních zkušeností a dovedností a řadou nových teoretických i praktických činností. Ţáci jsou odpovědni za průběh prací i samotný výsledek, podílejí se také na hodnocení.528

525 TOMKOVÁ, A. – KAŠOVÁ, J. – DVOŘÁKOVÁ, M.: Učíme v projektech. Praha 2009, s. 31. 526 Tamtéţ, s. 32. 527 KRATOCHVÍLOVÁ, J.: Teorie a praxe projektové výuky. Brno 2006, s. 47. 528 KOLÁŘ, Z. – ŠIKULOVÁ, R.: Vyučování jako dialog. Praha 2007, s. 58. 161

Podle Maňáka můţeme chápat projekt jako „komplexní praktický problém ze ţivotní reality; plán konkrétní akce, činnosti, do níţ se zapojují všichni ţáci jedné či více tříd, nebo i celé školy, a to s ohledem na jejich zájmy a předpoklady a na řešení otázek, které ţáky zajímají. Na přípravě a plánování výukového projektu se podílejí ţáci, participují na jeho řešení, a to individuálními úkoly, prací ve skupinkách nebo i hromadně“.529

Podle Houšky u projektové metody lze nalézt několik stadií vývoje:  Iniciaci problému, zrod projektu.  Expozice námětu, shánění informací, zkoušení, vyslovování hypotéz.  Rozvinutí projektu, ověřování hypotéz, nacházení detailů, vypilovávání.  Závěr, shrnutí výsledků, stanovení zákonitostí, atd. Vyrovnání se s tématem.530

U Killpatricka nalézáme čtyři základní kroky k realizaci kaţdého projektu:  záměr projektu,  zpracování plánu,  provedení projektu,  vyhodnocení projektu.531 Dále W. H. Kilpatrick stanovil téměř totoţné čtyři fáze řešení průběhu projektu s přechozími: plánování projektu, realizace projektu, prezentace výstupu projektu, hodnocení projektu.532

Jak jiţ bylo zmíněno, projektová výuka je metoda, jejímţ prostřednictvím se ţáci učí systematickému řešení problému nebo konkrétního úkolu. Práce na projektu by tedy měla probíhat v logických, postupných krocích. Pokud ţákům nabídneme práci na dobře promyšleném a připraveném projektu, posilujeme v nich nejen vědomí významu učení a poznávání, ale také jejich vlastních osobností. Protoţe výuka v projektech bývá velmi ţivou záleţitostí, umoţňuje

529 MAŇÁK, J.: c. d., s. 111. 530 HOUŠKA, T.: Škola je hra. Praha 1995, s. 66-68. 531 VALENTA, J. A KOL.: Pohledy, projektová metoda ve škole a za školou. Praha 1993, s. 6. 532 KRATOCHVÍLOVÁ, J.: Teorie a praxe projektové výuky. Brno 2006, s. 41-42. 162 vyučujícím sledovat ţáky v nových, autentických situacích a lépe tak odhalit jejich jedinečnost a potřeby, přesněji vyhodnocovat jejich problémy a zjišťovat individuální pokrok. Kritériem hodnocení ţáků by tedy měla být kvalita a míra dosaţení očekávaných cílů (výstupů), a to nejen na úrovni poznatků, ale stejnou měrou i na úrovni klíčových kompetencí.533 Podle Kratochvílové můţeme vymezit charakteristické znaky projektové metody jako systému činností následovně:  „Organizovaná učební činnost směřující k určitému cíli – realizace projektu a jeho výstupu.  Činnost, která nemůţe být dopředu zcela jasně krok za krokem naplánována.  Činnost vyţadující aktivitu ţáka a jeho samostatnost.  Činnost tvořivá a reagující na změny v průběhu projektu.  Činnost převáţně vnitřně řízená – autoregulovaná.  Činnost teoretická i praktická rozvíjející celou osobnost ţáka a vedoucí k odpovědnosti za výsledek.  Praktická činnost, zkušenost a vyuţití teorie motivuje ţáka k učení a přispívá k rozvoji jeho sebepojetí“.534

Projektová metoda je metodou vysokého stupně integrace učiva z jednotlivých předmětů do jedné činnosti a jejího maximálního přiblíţení reálnému ţivotu. Východiskem klasického projektu je problém vycházející ze zkušenosti dětí; něco, nač děti narazí a co potřebují pochopit, čemu by rády porozuměly.535 Pro projektové vyučování jsou podstatná tato hlediska:

 „Ţáci mají vliv na výběr tématu.  Projekt souvisí s mimoškolní skutečností.  Projekt staví na předpokladu, ţe ţáci jsou na něm zainteresováni, pracují na něm z vlastního zájmu - bez potřeby vnější motivace, práce je baví.

533 TOMKOVÁ, A. – KAŠOVÁ, J. – DVOŘÁKOVÁ, M.: Učíme v projektech. Praha 2009, s. 53-54. 534 KRATOCHVÍLOVÁ, J.: Teorie a praxe projektové výuky. Brno 2006, s. 38. 535 HOUŠKA, T.: Škola je hra. Praha 1995, s. 66-68. 163

 Projekty vedou ke konkrétním výsledkům, na jejichţ základě mohou ţáci získat nejen poznatky a kvalifikaci, ale i odměnu.“536

Projektová metoda byla u nás na některých školách zaváděna jiţ ve 30. letech 20. století (např. pokusná škola ve Zlíně). Význam projektového vyučování prokazuje dosud nejobsáhlejší analýza projektové výuky, kterou ve své disertační práci nazvané „Projektové vyučování jako moţnost integrace vzdělávacích obsahů“ prezentuje M. Dvořáková.537 Přesto v ČR dosud nebyla didaktiky dějepisu problematice projektového vyučování věnována příliš velká pozornost. Nebyla vydána publikace, která by se projektovým vyučováním v dějepise zabývala, náměty na projekty dosud nejsou ani součástí učebnic dějepisu.538 Příklady několika projektů s historickou tématikou lze najít v publikacích, jejichţ autoři se zabývají projektovou výukou v obecné rovině – J. Valenta, J. Kašová. Nápady na projekty s historickou tématikou můţeme téţ vyhledat v časopise Společenskovědní předměty nebo na webové stránky portálu pro učitele, provozovaném Výzkumným ústavem pedagogickým v Praze. Konečně lze zmínit i sborník Didaktické a metodické inspirace, vydaném Asociací učitelů dějepisu (ASUD), kde můţeme nalézt zkušenosti učitelů s tvorbou a realizací projektů.539 Projekty u nás i v zahraničí bývají poměrně často zaměřené na dějiny 20. století. To také prokázal i výzkum týkající se aktuální podoby výuky dějepisu na základních i středních školách, uskutečněný v roce 2005 katedrou historie Filosofické fakulty Ostravské univerzity ve spolupráci s dalšími subjekty.540

536 SINGULE, F.: Současné pedagogické směry a jejich psychologické souvislosti. Praha 1992, s. 20. 537 DVOŘÁKOVÁ, M.: Projektové vyučování jako moţnost integrace vzdělávacích obsahů (Disertační práce). Praha 2005. 538 Pokročilejší jsou v tomto směru oborové didaktiky v anglosaských zemích nebo v Německu a Rakousku. Například německá učebnice pro gymnázia a střední školy z řady Das waren Zeiten. Zde uvedené projekty jsou určeny výhradně pro hodiny dějepisu. Ţáci při nich pracují s různorodými typy pramenů (kniţními publikacemi, publicistikou, grafy a tabulkami, fotografiemi, karikaturami a jiným ikonografickým materiálem). Hojně vyuţívaným zdrojem informací je také orální historie. Tamtéţ, s. 61. 539 HOUŠKA, T.: Škola je hra. Praha 1995, s. 61. 540 Vedoucí projektu „Holocaust, aneb zmizelí sousedé“ byla B. Gracová a tento projekt byl realizován ve spolupráci s Památníkem Terezín a kombinován s exkurzí do Terezína a Osvětimi. Výzkum prokázal, ţe čtvrtina dotázaných vyučujících dějepisu jiţ metodu projektu ve svém předmětu zařadila. Nejčastěji realizované témata projektů byly zaměřené právě na problematiku holocaustu. Tamtéţ, s. 62. 164

Na tomto místě můţeme uvést příklady dvou realizovaných projektů zaměřených na problematiku holocaustu. A to projekt uskutečněný na gymnáziu v Hustopečích, s názvem „Intolerance, holocaust Ţidů za 2. světové války“, jehoţ autorem je L. Kyncl a dále zahraniční projekt s názvem „The Holocaust“ z dílny R. Foxové, jenţ byl určen pro ţáky 8. třídy americké základní školy v New Yorku. Dále bych se ráda zmínila o projektu „Ţidovské město Boskovice“, který zpracovala v rámci své diplomové práce Jana Nováková.541 Projekty s historickou tématikou mohou zároveň integrovat i více vyučovacích předmětů. Důraz na interdisciplinární vazby je jedním z moderních trendů nejen v didaktice dějepisu, ale zároveň základním pilířem nové koncepce českého vzdělávání. Jako vhodná forma integrace předmětů se jeví tzv. projektové dny škol. Jiţ v rámci reformních škol 30. let 20. století byly projekty podrobovány důslednému zkoumání. Sám V. Příhoda píše, ţe „byly vyzkoušeny všechny druhy projektů a byly poznány jejich výhody a nevýhody. V seminářích reformních škol bylo o projektové metodě referováno a podrobně projednáváno…“.542 Přednostmi a stinnými stránkami projektů se zabýval v té době také R. Ţanta.543 V současné odborné literatuře se na tuto problematiku zaměřili také J. Valenta (1993), H. Grecmanová, E. Urbanovská, P. Novotný (2000) a A. Tomková, J. Kašová, M. Dvořáková (2009). Na základě získaných zkušeností byla následně formulována doporučení, která upozorňovala na přednosti projektové metody a stejně tak i na její omezení. Pro porozumění projektové metodě je tedy nezbytné uvědomovat si její světlé i stinné stránky, umět vyuţít jejích výhod a naopak eliminovat její úskalí.544 Na tomto místě si shrňme pozitiva projektů, které přímo vyzývají k pouţívání projektů ve výuce:  učí vyšším kognitivním dovednostem – dovednosti pro organizování, analýza, syntéza, hodnocení;  projekt je přípravou pro budoucí profesi;  projekt nabízí ţákům autonomii a podporuje vědomí zodpovědnosti;

541 NOVÁKOVÁ, J.: Vyuţití projektové metody při výuce regionálních dějin - Ţidovské město Boskovice (Diplomová práce). Brno 2007. 542 PŘÍHODA, V.: Reformní praxe školská. Praha 1936, s. 162. 543 ŢANTA, R.: Projektová metoda, pokus o řešení pracovní školy. Praha 1934, s. 40-43. 544 KRATOCHVÍLOVÁ, J.: Teorie a praxe projektové výuky. Brno 2006, s. 49. 165

 projekt motivuje vhodně zvolenými aktivitami;  projekt učí ţáky hodnocení.

Přes všechny zmíněné klady této metody zmiňme i její nedostatky, které nelze opomenout:  náročnost poţadavků na ţáka;  časovou náročnost na zpracování projektů a jejich hodnocení;  potřebu dohledu nad projektem;  potřebu propracovaného návrhu na zdárný průběh projektu;  přípravná cvičení – průpravu pro projekt;  obtíţe spojené s hodnocením projektů;  popřípadě zvláštní výdaje spjaté s realizací projektu.545

Jak jiţ bylo uvedeno, projekty představují ve většině případů časově velmi náročnou aktivitu pro učitele i ţáky. Z tohoto důvodu v rámci hodin dějepisu jich nelze během školního roku uskutečnit více neţ jeden nebo dva. Velmi vhodnými pro realizaci projektů jsou proto dějepisné (příp. společenskovědní) semináře a krouţky.546

545 KRATOCHVÍLOVÁ, J.: Teorie a praxe projektové výuky. Brno 2006, s. 51. 546 HOUŠKA, T.: Škola je hra. Praha 1995, s. 63. 166

2. 9. Organizační formy vyučování

Druhou stranou mince aktivizujících vyučovacích metod jsou organizační formy vyučování. Pokud učitel nezvolí k aktivizujícím výukovým metodám vhodné organizační formy, nebudou úspěšné. V systému rozmanitých organizačních forem, jichţ se při vyučování v reálné školní praxi vyuţívá, zaujímají významné místo kromě frontálního (hromadného) vyučování i další organizační formy jako jsou například skupinové vyučování, samostatná práce ţáků a exkurze. S vývojem školy jako vzdělávací instituce a jejího vyučování souvisí i vývoj organizačních forem, v nichţ se vyučování realizuje. Vyučovací formu můţeme charakterizovat jako „organizační uspořádání vnějších podmínek, za kterých se prostřednictvím adekvátních vyučovacích metod a vyučovacích prostředků realizují cíle výuky. Formy do značné míry předurčují moţnosti pro uplatnění konkrétních metod a prostředků.“547 Průcha, Walterová a Mareš vnímá organizační formy z hlediska komplexního systémového pojetí řízení a uspořádání výuky v určité vzdělávací situaci.548 Kaţdá z rozmanitých organizačních forem však vytváří i svébytný svět vztahů mezi ţákem, vyučujícím, obsahem vzdělávání i vzdělávacími prostředky. Vyplatí se věnovat pozornost různým organizačním formám, zejména jejich pouţitelnosti a rozšíření v současné škole. Spojení organizačních forem výuky s vhodnými metodami je totiţ klíčem ke splnění cílů výuky.549 Ve velmi pestrých organizačních formách vyučování, které se vyvinuly aţ do současné doby, lze vyčlenit tyto hlavní proudy:

 individuální vyučování,  frontální (hromadné) vyučování,  individualizované a diferencované vyučování,  skupinové a kooperativní vyučování,  samostatná práce ţáků,

547JULÍNEK, J. a kol.: Základy oborové didaktiky. Brno 2004. Téţ In: LABISCHOVÁ, D.: Příručka ke studiu didaktiky dějepisu. Ostrava 2008, s. 57. 548 PRŮCHA, J. -MAREŠ, J. -WALTEROVÁ, E.: Pedagogický slovník. Praha 1995, s. 140. 549 KALHOUS, Z. – OBST, O. A KOL.: Školní didaktika. Praha 2002, s. 293-294. 167

 exkurze,  systém různých organizačních forem uplatňovaných při realizaci projektů a integrovaných učebních celků. Tyto organizační formy se v praxi ovšem vzájemně prolínají a podporují, kaţdá z nich je pouţívána v mnoha variantách.550

Individuální vyučování versus frontální vyučování Individuální vyučování je povaţováno za nejstarší organizační formu výuky pouţívanou jiţ ve starověku a středověku. Individuální výuka se však běţně pouţívá i v současnosti.551 Naproti tomu hromadné vyučování se začalo pouţívat na přelomu 16. a 17. století a je dodnes všeobecně nejrozšířenější organizační formou výuky.552 Stále častěji se však ozývají hlasy poukazující na určitá omezení moţností hromadné výuky. Protoţe jsou ţáci často odsouzeni do role pasivních příjemců informací a vykonavatelů pokynů, musí vyučující vynaloţit značné úsilí na udrţení jejich pozornosti a na motivaci k učení. To potvrzují i zahraniční výzkumy a nutno dodat, ţe u nás situace není lepší.553 Učitelé hromadnou výuku tak často doplňují různými dalšími organizačními formami, které přispívají k větší individualizaci. Například zadávají a vyhodnocují samostatnou práci ţáků, doplňují frontální metody prací ve skupinkách, vyuţívají diferenciaci apod. Stále více se tak rozšiřují metody a organizační formy individualizovaného vyučování. Poţadavky na individualizaci výuky:  přicházejí od psychologů a mají své opodstatnění i ve filosofii – J. Dewey a jeho pragmatismus,  podnítily vznik celé řady nových organizačních forem výuky (H. Parkhurstová - daltonský plán).554 K určitým omezením hromadné výuky zaznívají kritické hlasy jiţ od konce 19. století, které volají po zásadní změně ve způsobu i organizaci vzdělávání:

550 SKALKOVÁ, J.: Obecná didaktika. Praha 2007, s. 204. 551 SOLFRONK, J.: Organizační formy vyučování. Praha 1991, s. 20. 552 KALHOUS, Z. – OBST, O. A KOL.: c. d., s. 295. Připomeňme, ţe to byl právě J. A. Komenský, kdo pro realizaci jednoho ze svých hlavních poţadavků na univerzální pojetí vzdělávání „učit všechny všemu“ vytvořil didaktický systém zaloţený právě na hromadném vyučování. 553 CANGELOSI, J. S.: Strategie řízení třídy. Praha 1994, s. 29. 554 KALHOUS, Z. – OBST, O. A KOL.: c. d., s. 298. 168

„Kaţdé slovo, které mluví pro reformu školy, je zároveň obţalobou školy. Škola je nedostatečná, zejména její vyučovací metoda.“555 Diferencované vyučování Problematika individualizace vyučování těsně souvisí s jeho vnitřní diferenciací. Individualizace a vnitřní diferenciace vyučování se v současných školách realizují i v rámci frontálního vyučování prostřednictvím nejrůznějších metod, jako jsou:  samostatné práce ţáků,  řešení problémových situací,  hry,  metody inscenační,  praktické činnosti. Značné moţnosti individualizace a vnitřní diferenciace poskytují také různé inovační a alternativní didaktické koncepce otevřeného vyučování.556

2. 9. 1. Skupinové vyučování

Organizační forma výuky, která eliminuje jeden z hlavních nedostatků hromadného frontálního vyučování – neschopnost přizpůsobit výuku individuálním potřebám a zájmům ţáků – je skupinová výuka, která se u nás běţně pouţívá.557 Skupinové vyučování dále odstraňuje pasivitu ţáků a jejich malou účast na dvojsměrné komunikaci. Jiţ na rozhraní 19. a 20. století se objevují první začátky skupinových forem práce ve spojení se socializací vyučování. Mezi první propagátory skupinového vyučování patří John Dewey, v jehoţ experimentální škole se objevují skupinové pracovní projekty. Lze říci, ţe právě on měl značný vliv na americké reformní pokusy, které souvisejí se skupinovou prací ţáků, jako je například projektová metoda. Dewey došel k závěru, ţe skutečným nositelem

555 MASARYK, T. G.: Některé problémy pedagogické a didaktické. In: Český učitel, roč. III., 1899-1900, s. 213. 556 CEDRYCHOVÁ, V. – KRESLOVÁ, J. - RAUDENSKÝ, J.: Moţnosti diferenciace ţáků na základní škole. Praha 1992, s. 94. 557 KALHOUS, Z. – OBST, O. A KOL.: c. d., s. 303. 169 vzdělávacího procesu je dětská skupina. Jeho vliv nacházíme u všech významnějších evropských propagátorů skupinové práce.558 Sociální vztahy mezi ţáky jako nedílné aspekty reálné výchovně vzdělávací situace vyuţívá skupinové vyučování. Umoţňuje vytvářet interaktivní situace a tak podporovat příznivou atmosféru pro učení ţáků. „Skupinovým vyučováním chápeme takovou organizační formu, kdy se vytvářejí malé skupiny ţáků (3-5 členné), které spolupracují při řešení společného úkolu.“559 Ţákovské skupiny jsou nositelem a strůjcem poznávacího procesu, který je současně socializuje. Interakce ve skupině působí na utváření postojů a názorů týkajících se vztahů mezi ţáky, usnadňuje vztahy současné i budoucí, iniciuje participaci apod. Ve skupině se formují dovednosti sociálního chování a takové vlastnosti, jako jsou:  ochota a připravenost ke spolupráci a komunikaci;  kritičnost, odpovědnost i tolerance k názorům druhých;  hrát řadu rozdílných sociálních rolí;  sebekritičnost apod.

Podstatnou součástí aktivního učení je práce v malých skupinách. Je důleţité, aby se skupiny vytvořily rychle a bez průtahů, zároveň však by se sloţení a někdy i velikost skupin měly občas měnit. Výběr skupin můţe být ponechán na ţácích nebo lze rozpočítat ţáky do skupin podle stanoveného počtu. Zajímavé alternativy k výběru skupin nám nabízí Silberman.560 Skupiny můţe sestavovat učitel např. podle výkonnosti jednotlivých ţáků. Pak hovoříme o skupinách homogenních a heterogenních;  v homogenní skupině jsou ţáci s přibliţně stejnou výkonností;  v heterogenní skupině jsou ţáci různou výkonností. Skupiny mohou být homogenní/heterogenní i podle jiných ukazatelů: jako jsou záliby ţáků, pohlaví. Pokud jde o věk, v našich podmínkách jsou skupiny

558 www.ucitelskenoviny.cz 559 SKALKOVÁ, J.: Obecná didaktika. Praha 2007, s. 208, 224. 560 SILBERMAN, M.: 101 metod pro aktivní výcvik a vyučování : osvědčené způsoby efektivního vyučování. Praha 1997, s. 43. 170 homogenní, tvoří je ţáci jednoho ročníku. Při práci ve skupině jednotliví ţáci zastávají různé role. Sloţení skupiny můţe být permanentní nebo dočasné.561 Podle Horáka jen ten učitel, který si sám vyzkoušel moţnosti i úskalí skupinového vyučování, můţe zhodnotit přínos této formy práce. Mnohé také záleţí na sloţení a připravenosti třídy, na vyučovacím předmětu, na vnějších podmínkách, na klimatu školy apod.562 Jestliţe chce učitel přistoupit k realizaci skupinového vyučování, měl by si nejdříve osvojit, spolu s ţáky, nové netradiční formy činnosti. Z hlediska učitele jde o nové pedagogické dovednosti:  usměrňování práce celé skupiny,  vedení diskuse mezi jednotlivými ţáky,  pruţné začleňování této organizační formy do rozvíjejícího se vyučovacího procesu.

Pro ţáky přináší skupinové vyučování nové situace, kde aktivní činnost a samostatná práce se spojují s těmito dovednostmi:  formulovat své názory,  účastnit se diskuse spolu s ostatními účastníky,  dospívat k zobecňujícím závěrům. Jde o činnosti, které se při frontálním vyučování neuplatňují a ţáci také často nemají v příslušném směru základní dovednosti.563 Na tomto místě je nutné připomenout, ţe ve skupině vzniká pozitivní závislost. Ţák je při práci spjatý s jinými ţáky, a to takovým způsobem, ţe nemůţe uspět, pokud neuspějí i oni (a naopak). Je závislý na ostatních. Má uţitek z práce členů skupiny a z jeho práce mají uţitek ostatní. Činnost jednotlivce ve skupině přispívá k maximalizaci učení všech členů skupiny.564 Skupinové vyučování vychází z teorie sociálního učení. Jestliţe jednotlivci pracují na společné úloze a jsou vázaní společným cílem, zvyšuje se jejich pracovní motivace. Tím pozitivně přispívají k výkonu skupiny, ale pomohou i sobě. Začnou si cenit práce ostatních členů skupiny. Je důleţité, aby učitel hodnotil výkon jednotlivce jen tehdy, pokud celá skupina splnila úkol a

561 GAVORA, P.: Učiteĺ a ţiaci v komunikácii. Bratislava 2007, s. 143-144. 562 HORÁK, F.: Aktivizující didaktické metody. Olomouc 1991, s. 28-29. 563 SKALKOVÁ, J.: c. d., s. 210. 564 JOHNSON, D. W. - JOHNSON, R. T.: Learning Together and Alone : Cooperative, Competitive and Individualistic Learning. Englewood Cliffs 1987, s. 125-126. 171 hodnotil celou skupinu stejně, bez ohledu na skutečný výkon jednotlivce. To ukazuje, ţe i slabších členů skupiny si ţáci i učitel váţí a naopak, ţe úspěch skupiny nemůţe být připsaný jen jednomu ţákovi.565 Přes všechny zmíněné klady skupinového vyučování, které převaţují, by bylo dobré uvést alespoň některé úskalí této formy práce:  „ţáci ve skupině nepracují rovnoměrně – jsou tu tahouni a ti, kteří se vezou,  ve skupinové práci se nedá počítat se systematičností,  ţáci si nedovedou organizovat práci,  skupiny jsou příliš hlučné, ţáci se překřikují,  neprobere se příliš učiva,  odbíhání od zadaného úkolu,  v učení mohou vznikat chyby, které se ihned neopravují,  obtíţné je hodnocení učební činnosti,  je to způsob práce, který vyţaduje náročnou přípravu“.566

Organizování skupinového vyučování je důleţité proto, aby si ţáci navykli působit v jiném učebním, zájmovém nebo pracovním kolektivu, rozvinuli své sociální zkušenosti. Je to důleţité také proto, aby ţáci pracovali v přirozeném sociálním seskupení. Vţdyť mimo školu děti tvoří neformální skupiny a i mimo vyučování ve škole se přirozeným způsobem seskupují do part. Skupinové vyučování není ničím jiným neţ přiblíţení vyučování ţivotu.567 Skupinové učení však můţe často znamenat, ţe ţáci sice sedí ve skupině, ale učí se kaţdý sám, nebo je jejich společná práce málo efektivní. Tento nedostatek se snaţí napravit kooperativní učení. O kooperativním učení se tedy často mluví ve smyslu „vyšší formy skupinového učení“.568

565 MURRAY, F. B.: Cooperative Learning. In: ENTWISTLE, N. (Ed.).: Handbook of Education Ideas and Practices. London 1990, s. 860. 566 KASÍKOVÁ, H.: Kooperativní učení, kooperativní škola. Praha 1997, s. 20. KASÍKOVÁ, H.: Učíme (se) spolupráci spoluprací. Kladno 2005, s. 29. 567 GAVORA, P.: Učiteĺ a ţiaci v komunikácii. Bratislava 2007, s. 143. 568 KASÍKOVÁ, H.: Učíme (se) spolupráci spoluprací. Kladno 2005, 30. 172

2. 9. 2. Kooperativní vyučování

Tradiční přístup k vyučování obvykle vypadá tak, ţe po frontálním výkladu určeném celé třídě následuje samostatná práce, kdy jednotliví ţáci na svých místech samostatně vypracovávají zadané úkoly. Při kooperativním učení rovněţ při části hodiny celá třída společně naslouchá výkladu, ale při následujících činnostech zaměřených na procvičení a pouţití učiva jsou místo individuální práce ţáků v lavicích vytvářeny příleţitosti pro práci ţáků ve dvojicích nebo malých skupinách.569 Pojem kooperace můţeme v pedagogických souvislostech vymezit trojím způsobem:  „Kooperaci můţeme chápat jako cílovou strukturu vyučování. Kooperační struktura existuje tehdy, kdyţ ţáci chápou, ţe mohou dosáhnout svého cíle tehdy a jen tehdy, kdyţ i ostatní ţáci, s kterými jsou spojeni v úkolové situaci, dosáhnou svého cíle.570  Kooperaci můţeme pojímat také jako povahový, osobnostní rys ţáka (tedy přesněji kooperativnost).  Třetí pojetí kooperace se vztahuje k chování ţáků ve školních situacích.“571

Jako má pojem kooperace několik významů, tak se i strategie ve vyučování odlišují a mohou klasifikovat podle typu kooperace, na kterém jsou zaloţeny. Z tohoto hlediska můţeme rozlišovat dva typy kooperace:  Kooperace jako nápomoc. Je zaloţena na asistenci jedné osoby druhé. Důraz je kladen na spojení mezi jedinci, na přitaţlivost cíle pro všechny účastníky a na spolupodílnictví v práci při dosahování cíle.  Kooperace jako vzájemnost. Vyučovací strategie zaloţené právě na tomto typu kooperace se vyznačují specifickou atmosférou. Např. můţeme zmínit strategii Johnsona – „Učíme se spolu“.572

569 Efektivní učení ve škole. Praha 2005, s. 30. 570 JOHNSON, D. W.: Cooperation and Competion. Theory and Research. Edina 1989, s. 51. 571 KASÍKOVÁ, H.: Kooperativní učení, kooperativní škola. Praha 1997, s. 31-32. 572 JOHNSON, D. W. – JOHNSON, R. T.: Learning Together and Alone. Cooperative, Competitive and Individualistic Learning. Massachusetts 1994, s. 29. 173

O metodě kooperativního vyučování se zmiňuje jiţ v 1. století našeho letopočtu Quintilián. Ve středověku byla tato metoda vyuţívána omezeně v praxi německých a španělských škol. J. A. Komenský v 17. století formuloval přesvědčení, ţe tento způsob učení je prospěšný jak pro ty, kteří vyučují jiné, tak pro ty, kteří jsou učeni. Na konci 18. století byl na této metodě vybudován tzv. Bellův-Lancasterův systém, který z Anglie přešel i do USA. Větší důraz na kooperativní učení kladla v 19. století právě tato část světa, zatímco ve střední Evropě – ve jménu herbartovských teorií – panovala masová výuka, která byla ve své podstatě učením individuálním. 20. století se svou variabilitou přístupů k výchově přináší i posílení některých linií kooperativního učení.573 Pojem kooperativní vyučování avšak nelze ztotoţňovat se skupinovým vyučováním. Zaváděním skupinového vyučování se otevírá větší prostor pro spolupráci ţáků, jejich vzájemnou pomoc. Tudíţ podstatně přispívá k realizaci kooperativního charakteru vyučování.574 Jedním z nejlepších způsobů podpory aktivního učení je zadat studijní úkoly malým týmům. Díky podpoře spoluţáků a rozmanitosti názorů, vědomostí a dovedností se týmové (kooperativní) učení stává hodnotnou součástí výuky aktivní metodou.575 Kooperace ve vyučování neznamená jen rozdělení ţáků do menších skupin: skupinové uspořádání je jedním ze znaků skutečného kooperativního učení, ne však jediným. K dalším znakům kooperativního vyučování podle Johnsona patří:  pozitivní vzájemná závislost,  interakce tváří v tvář,  osobní zodpovědnost,  formování a vyuţití interpersonálních a skupinových dovedností,  reflexe skupinové činnosti.576

Jednou z nejúčinnějších a nejefektivnějších metod podpoření aktivního učení je práce ve dvojicích. Ve dvojicích totiţ nemůţe být nikdo vynechán ze hry. Stejně tak těţké je vyhnout se aktivní účasti. Partneři ve dvojicích k sobě

573 KASÍKOVÁ, H.: Kooperativní učení, kooperativní škola. Praha 1997, s. 17. 574 SKALKOVÁ, J.: c. d., s. 211. 575 SILBERMAN, M.: 101 metod pro aktivní výcvik a vyučování : osvědčené způsoby efektivního vyučování. Praha 1997., s. 167. 576 JOHNSON, D. W.: Cooperation and Competion. Theory and Research. Edina 1989, s. 53. 174 mohou být přiděleni na kratší nebo na delší dobu. Mohou spolu provádět mnoţství různých snadných a rychlých úkolů nebo mohou pracovat na dlouhodobějších úkolech.577 Příkladem vyuţití této metody je učení ve dvojicích, kdy ţáky rozdělíme do dvojic, v nichţ budou pracovat na zadaném úkolu nebo diskutovat o stanovených otázkách. Práce ve dvojicích je výhodná, kdyţ chceme všechny ţáky zapojit do práce, avšak nemáme dostatek času na diskusi v malých skupinách. Ve dvojicích se dobře rozvíjejí vztahy důleţité pro vzájemnou podporu a kromě toho je to ideální sestava pro práci na sloţitých činnostech, které by ve velkých skupinách byly neproveditelné.578 Ve vyučování se obvykle uţívají tyto základní metody kooperativní skupinové činnosti:  diskuse,  řešení problému,  simulace,  rolové hry a další.579

Na závěr připomeňme, ţe kooperativní učení nebo učení s partnerem, nazývané téţ někdy „vrstevnická pomoc“ (peer tutoring), či se skupinou můţe rozšířit okruh příleţitostí, jak se něco naučit od druhých i jak něco naučit druhé. Děti mohou mít prospěch ze spolupráce s partnery méně zdatnými, zdatnějšími a stejně zdatnými jako jsou samy.580 Vrstevnické programy - peer programy - kooperativní skupiny mimo výuku, jsou programy, počítající s aktivní účastí předem připravených vrstevníků. Jejich podstata je zaloţena na poznatku, ţe chování dětí a dospívajících nejlépe ovlivní ti, s nimiţ se mohou ztotoţnit – tedy s vrstevníky.581

577 SILBERMAN, M.: c. d., s. 38. 578Tamtéţ, s. 36-37. 579 KASÍKOVÁ, H.: Kooperativní učení, kooperativní škola. Praha 1997, s. 53-54. 580 FISHER, R.: Učíme děti myslet a učit se. Praha 1997, s. 8. 581 KASÍKOVÁ, H.: c. d., s. 100. 175

2. 9. 3. Samostatná práce ţáků (popř. domácí učební práce ţáků)

Aktivizace ţáka učitelem vytváří důleţitý předpoklad pro ţákovu samostatnou práci, jelikoţ aktivizace a následná aktivita je základem, z něhoţ vyrůstají všechny činnosti ţáka, veškeré jeho ţivotní projevy. K samostatné a tvořivé práci ţáků lze vyuţít rozličných organizačních forem, výukových metod, technik a didaktických prostředků.582 Mezi podstatné rysy samostatné práce ţáků patří určitý stupeň nezávislosti na cizím ovlivňování, schopnost řešit nové problémy a situace, dovednost pouţít osvojené vědomosti v nových podmínkách, úsilí vnášet do činnosti nové prvky, vynakládání myšlenkového úsilí při překonávání překáţek a potíţí. V protikladu k aktivitě vymezujeme samostatnou práci ţáků jako „takovou učební aktivitu, při níţ ţáci získávají poznatky a dovednosti vlastním úsilím, relativně nezávisle na cizí pomoci či vedení, a to zejména řešením problémů. Samostatná práce ţáků je tedy něčím víc neţ pouhou aktivitou, jelikoţ aktivitu předpokládá a staví na ni“.583 Při seznámení ţáků se samostatnou prací nesmíme opomenout, aby byl ţákům sdělen:  „jasně stanovený cíl a smysl práce, vyjádřený pro ţáky srozumitelným jazykem;  přesně zadané úkoly, případně rozdělené na podúkoly;  jasné stanovení toho, co bude hodnoceno a jak;  poznámky typu – odkazy, doporučená literatura;  datum začátku práce a jejího odevzdání, zpravidla s oznámením důsledků pozdního dodání práce“.584

Na kaţdé čtvrtletí můţeme vyhlásit několik témat na nepovinnou samostatnou práci ţáků z dějepisu. Je pochopitelné, ţe se jejich vypracování odráţí v hodnocení. Zájem o tuto práci by mělo být určitou reflexí práce učitele (poměru odevzdanými nepovinnými pracemi a počtem ţáků). Úkolem těchto prací by pak bylo ţáky motivovat a přimět je k četbě a samostatnému uvaţování

582 MAŇÁK, J.: Rozvoj aktivity, samostatnosti a tvořivosti ţáků. Brno 1998, s. 35, 37. 583 Tamtéţ, s. 41. 584 PETTY, G.: Moderní vyučování. Praha 1996, s. 218. 176 k formulování hypotéz a k tomu, aby se je snaţily obhájit. Protoţe práci budou nejčastěji dělat ti, kteří pravděpodobně půjdou dále studovat, učí se touto formou jistým formálním náleţitostem podobného druhu prací – jak se píše pouţitá literatura, jak se vyhledává literatura k tématu v knihovně, jak se cituje apod. Nejběţnějším vystoupením připraveným samotnými ţáky jsou referáty. Na přípravu učitele i hodnocení jsou relativně nejjednodušší. Referát je vhodnou formou, jak se naučit pracovat např. s ţádoucí literaturou. Ţáci tak mají příleţitost uplatnit poznatky z populárně naučných kníţek, návštěvy historických objektů, filmů nebo i z beletrie.585 Něčím víc neţ referáty jsou práce ročníkové. Jsou zpracovávány v průběhu jednoho roku a jejich téma je úzce spjato s obsahem výuky v daném roce. Pro učitele to není jednoduchá činnost, a to zejména v koncipování a zadání takového úkolu, tak i v jejím vedení a zhodnocení. Práce ročníkové mohou rozvíjet schopnost získávat poznatky pozorováním historických exponátů nebo památek. Podkladem se mohou stát návštěvy muzeí, galerií nebo památek. Jako vhodná se u starších ročníků jeví i exkurze, kterou „vedou“ sami ţáci.586 Studium i tvorba prací předpokládá zvýšené úsilí, tedy to, co samo o sobě ţáka příliš nemotivuje. Kaţdý učitel má zajisté své metody, jimiţ docílí toho, aby měl ţák do práce chuť a aby při první překáţce všeho nezanechal.587 Ţáci 9. tříd mohou vypracovat absolventskou práci. Absolventská práce by pak mohla být jednou z forem, jak škola ověřuje některé dovednosti, schopnosti a znalosti ţáka, který končí základní vzdělávání.588 Je podstatné, aby po skončení samostatné práce – a pokud moţno i v jejím průběhu – mohli ţáci své výkony posuzovat, rozhodovat se, jak je vylepšovat, a mohli si učinit jasnou představu o tom, co se naučili. To platí jak pro obecné dovednosti, tak pro látku daného předmětu. Reflexi lze zorganizovat více způsoby. Můţe to být diskuse po skončení práce, kdy učitel a třída hovoří o průběhu činnosti a snaţí se přitom získat co nejvíce zkušeností. Je rovněţ moţné, aby ţáci diskutovali s učitelem individuálně; případně můţe jedním

585 KUNSTOVÁ, E. A KOL.: Metodické inspirace samostatné práce v dějepise: zadání, vedení a uplatnění. Milevsko 2005, s. 12. 586 Tamtéţ, s. 13. 587 Tamtéţ, 39. 588 Tamtéţ, s. 33. V současné době tento druh práce není nijak explicitně vymezen v RVP ZV. 177 z úkolů samostatné práce být, aby ţáci společně nebo kaţdý sám o své práci uvaţovali a pak učiteli sdělili, k jakým závěrům dospěli.589 Samostatné práce hodnotíme společně v hodině, přičemţ se snaţíme odlišit několik kritérií:  „bohatost na informace, preciznost vypracování;  správnost informací;  věrohodnost hypotéz a důkazů, případně vyprávění;  čtivost, stylistická stránka;  originalita, novost myšlenek, invence;  odevzdání v termínu (odevzdá-li někdo o týden později, tento bod nesplnil, tudíţ mu můţeme např. sníţit známku o půl stupně)“. K hodnocení prací můţeme pouţít hvězdičky, které si za jednotlivá kriteria daná práce zaslouţí. Témat je vyhlášeno několik, aby si ţáci mohli vybrat z témat diametrálně různě zaměřených.590 Na rozdíl od mnoha jiných činností dávají samostatné práce ţákům moţnost uţívat intelektuální dovednosti vyššího řádu, jako např. tvořivost, laterální myšlení, hodnocení, analýzu a syntézu. Rovněţ si mohou procvičit schopnosti samostatnosti, schopnost učit se, schopnosti řešit problémy a další obecné dovednosti.591 Spolu s vývojem školy a jejího vyučování se rozvíjely i diferencované moţnosti prostředí, v němţ se toto vyučování realizovalo. Můţe probíhat nejen ve třídě, ale i v muzeu, v přírodě na vycházkách a v neposlední řadě v exkurzích.

2. 9. 4. Exkurze (učení v praxi)

Exkurze je jedna z organizačních forem vyučování, která se realizuje v mimoškolním prostředí. Její význam v souvislosti s modernizací vyučování neustále vzrůstá. Exkurze podporuje názornost vyučování, prohlubuje znalosti ţáků, ukazuje praktický význam osvojovaných poznatků a jejich vyuţití, navozuje vztah vyučování k praktickému ţivotu, posiluje motivaci, zájem,

589 PETTY, G.: c. d., s. 217-218. 590 KUNSTOVÁ, E. A KOL.: c. d., s. 12. 591 PETTY, G.: c. d., s. 214. 178 předprofesionální orientaci ţáků. Didaktická účinnost exkurze závisí do značné míry na její důkladné a promyšlené přípravě.592 Učení praxí ţákům poskytuje příleţitost zakusit na vlastní kůţi praktickou aplikaci probíraného tématu v reálném prostředí. Mimoškolní projekt má v ţácích probudit chuť po objevování a podpoří jejich úsilí sdělovat své objevy ostatním. Kouzlo této činnosti spočívá v tom, ţe je moţno ji pouţít v jakémkoli předmětu. Aby exkurze splnila námi stanovené výukové cíle, je vhodné přidrţet se následujícího postupu:  „Seznámíme ţáky s tématem a poskytneme jim základní informace např. formou krátké diskuse.  Vysvětlíme jim, ţe teď budou mít příleţitost ověřit si probírané téma návštěvou reálného prostředí odpovídající tématu vyučování.  Rozdělíme třídu do skupin po 4-5 ţácích a poţádáme je, aby si připravili seznam otázek či konkrétních věcí, které by chtěli během exkurze hledat.  Skupiny sepíší své otázky či témata a sdělí tyto nápady ostatním.  Třída vytvoří společný seznam otázek pro všechny.  Stanovíme ţákům časový limit na splnění úkolu.“593

Exkurze je taková organizační forma vyučování, ze které si ţáci nejvíce pamatují. Je důleţitá mj. i pro vztah učitele a ţáka, ovšem za předpokladu, ţe je dobře naplánovaná. K jejím velkým výhodám patří dále to, ţe ţáky motivuje a umoţňuje, aby do učení a vyučování vstoupil skutečný svět.594

Závěrem lze konstatovat, ţe organizační formy výuky poskytují vnější podmínky pro uspořádání a řízení vyučovacího procesu v konkrétní edukační situaci. Základní rámec dává výuce:  prostředí,  uspořádání ţáků,

592 SKALKOVÁ, J.: Obecná didaktika. Praha 2007, s. 216. 593 SILBERMAN, M.: 101 metod pro aktivní výcvik a vyučování : osvědčené způsoby efektivního vyučování. Praha 1997, s. 209. 594 PETTY, G.: Moderní vyučování. Praha 1996, s. 270. 179

 charakter řízení práce ţáků.595

Učení ve škole vyţaduje, aby ţáci dávali pozor, sledovali, snaţili se zapamatovat a pochopit, aby si vytyčovali cíle a přebírali odpovědnost za své vlastní učení. Kognitivní činnosti však nejsou moţné bez aktivního, angaţovaného zapojení toho, kdo se má učit. Učitelé tedy musí k aktivitě a zaměření na cíl ţákům pomoci tím, ţe budou vyuţívat jejich přirozenou touhu zkoumat a chápat nové věci a zvládat nové dovednosti. Vytvoření zajímavého a podnětného učebního prostředí, které bude ţáky povzbuzovat k aktivnímu zapojení, je náročným úkolem učitele.596 Není pochyb o tom, ţe výuka je velmi náročný proces a představuje významnou náplň práce učitelů nejen na základních školách. Výukové metody jsou stěţejní pedagogickou kategorií, která musí stát ve středu zájmu učitelů, zejména v dnešní době. Reforma základního, ale i středního školství, klade specifické poţadavky na práci učitelů v oblasti výukových metod. Výukové metody jsou významných realizačním nástrojem vzdělávacích cílů a plánů. Celosvětový trend směřuje k tomu, aby na všech stupních škol pedagogové efektivně vyuţívali právě metody a formy aktivní práce ţáků. Obecné cíle jsou v RVP formulovány v podobě klíčových kompetencí.597 A jak tyto klíčové kompetence propojit s předmětem dějepis? Bylo by dobré zmínit, ţe učitelům bývá bliţší zabývat se klíčovými kompetencemi skrze svůj vlastní vyučovací předmět. Kaţdý učitel má nějakou představu, co by se jeho ţáci měli naučit – co by měli umět poté, aţ opustí jeho hodiny. V podstatě má na mysli cíl, k němuţ je ve svých hodinách chce dovést. Učitel dějepisu např. chce, aby jeho ţáci uměli zhodnotit, které informace obsaţené v historických pramenech jsou hodnověrné (tato dovednost odpovídá dílčí části kompetence k učení). V případě výuky dějepisu můţe učitel vyjít např. ze základních níţe uvedených postupů historikovy práce (heuristika, kritika pramenů, interpretace) a zvolit si vzdělávací cíle pro dějepis. Tyto dovednosti můţeme přiřadit k jednotlivým klíčovým kompetencím v RVP následovně:

595 KALHOUS, Z. – OBST, O. A KOL.: c. d., s. 306. 596 Efektivní učení ve škole. Praha 2005, s. 40. 597 PECINA, P. – ZORMANOVÁ, L.: Metody a formy aktivní práce ţáků v teorii a praxi. Brno 2009, s. 5. 180

 Heuristika: - Ţák najde potřebné informace (kompetence k učení). - Pracuje na základní úrovni s tříděním knihoven a archivů (kompetence k učení). - Dovede ocenit historické památky, vidí v nich nejen historický pramen, ale i zdroj vnitřního obohacení (kompetence občanská).  Kritika pramenů: - Ţák kriticky hodnotí historické prameny, hledá primárně intenci, s níţ byly napsány. Stejně tak vnímá i současná mediální a odborná sdělení (kompetence k učení). - Své závěry si ověřuje vţdy v několika pramenech. A to jak závěry týkající se historie, tak současnosti (kompetence k učení). - Váţí si činnosti druhých, jejich názory a zjištění nevydá za své - práce s bibliografickou citací (kompetence sociální a personální).  Interpretace. - Ţák vyvodí příčiny historických událostí a dokáţe najít jejich konkrétní důsledky (kompetence občanská). - Najde paralely současných událostí v historii (kompetence k řešení problémů). - Hledá v historii poučení (kompetence občanská). - Uvede v čem konkrétně má minulost vliv na jeho ţivot (kompetence občanská). - Vyjadřuje své názory, slovem i písmem – kultivovanou formou (kompetence komunikativní).598

598 ŠLEJŠKOVÁ, L. (Ed.).: Klíčové kompetence na gymnáziu. Praha 2008, s. 7-8. 181

II. PRAKTICKÁ ČÁST

3. VYUŢITÍ NÁMĚTŮ V PRAXI ZÁKLADNÍCH ŠKOL

Nezbytné uplatnění mnohých námětů v praxi proběhlo v roce 2009 v Základní a mateřské škole Benešov (dále jen ZŠ) u Boskovic, Základní škole v Boskovicích, Základní škole Knínice u Boskovic a Základní škole Ţďárná. Jelikoţ ani na jedné z těchto škol nevyučuji, nebylo moţné uskutečnit dlouhodobější projekty. V přílohách tedy nalezneme práce ţáků pouze vybraných námětů. Náměty byly realizovány v benešovské škole díky souhlasu ředitele školy Mgr. Vyklického a ochotě učitelky dějepisu Mgr. Novákové. V boskovické škole se tyto náměty realizovaly v hodinách dějepisu PhDr. Fidlerové za souhlasu zástupkyně ředitele Mgr. Pulcové, jimţ bych chtěla tímto poděkovat. V knínické škole se tyto náměty realizovaly v hodinách dějepisu paní učitelky Novotné za souhlasu ředitele Mgr. Řezníčka. V základní škole Ţďárná mi umoţnila ověřit pracovní listy Bc. Musilová za souhlasu ředitele školy Mgr. Šindelky.

V boskovické škole byl pouţit 22. června 2009 (třetí vyučovací hodinu) pracovní list č. 9 „Hrad Boskovice“ pro 7. třídu. Paní učitelka Fidlerová dala 19 ţákům třídy 7. F instrukce k splnění tohoto pracovního listu, který byl však ţákům dán teprve v průběhu hodiny, aby ţáci pouze neobkreslovali půdorys hradu bez produkce vlastních nápadů. Ţáci měli za úkol popřemýšlet, jak navrhnout hrad, který by byl nedobytný a zároveň splňoval alespoň základní poţadavky na pohodlí, kterému byli jeho nároční obyvatelé navyklí. S paní učitelkou Fidlerovou jsme se shodly, ţe takto budou ţáci více motivováni. Nejzdařilejší práce uvádím v příloze jako pracovní list č. 18. Jelikoţ všichni ţáci pochází z Boskovic, hrad dobře znají. Podrobnosti o hradu jim paní učitelka přiblíţila v předchozích hodinách. Ţáci měli na tento pracovní list stanovený časový limit jednu vyučovací hodinu. Výtvory ţáků jsme byly mile překvapeny, ostatně jak sami můţete posoudit.

V Základní škole Benešov byly realizovány v sedmé třídě (jediné na zdejší škole) dva pracovní listy, a to: pracovní list č. 6 „Znáš svůj kraj?“ a 182 pracovní list č. 8 „Erby“. Výuka s pracovním listem č. 6 se konala 12. června 2009 a s pracovním listem č. 8 o týden později tj. 19. června 2009. Na kaţdý pracovní list mělo 16 ţáků (14 chlapců a dvě děvčata) vyčleněnou jednu vyučovací hodinu. Zadání pracovních listů předcházelo nezbytné probrání příslušné látky, tudíţ ţáci byli na témata dobře připraveni. I přes veškerou snahu paní učitelky objasnit ţákům, co se od nich poţaduje, někteří zřejmě, jak je vidno z jejich prací, některé úkoly nepochopili. Podle slov paní učitelky, by se ţáci nejspíš více snaţili, kdyby jiţ neměli uzavřené známky. S paní učitelkou jsme se shodly, ţe chyběla motivace. V příloze pracovních listů č. 18 uvádím pouze nejzdařilejší práce. Jelikoţ třídu navštěvují ţáci z Benešova, Okrouhlé a Kořence, byly ţáky navrţeny přirozeně pouze erby jejich rodných obcí. Základní školu navštěvuje 150 ţáků z Benešova a okolních vesnic – Okrouhlé, Kořence, Bukové a Hrádkova u Boskovic. Pracuje zde deset pedagogů, přičemţ pět učitelů vyučuje na prvním stupni, zbývajících pět na stupni druhém. Vyučování probíhá podle vzdělávacího programu Základní škola. Převáţná většina ţáků se s projektovou výukou nebo jinými formami výuky nesetkala, ojediněle jsou vyuţívány prvky skupinového vyučování. Výuka dějepisu na druhém stupni je v 6. – 8. ročníku dotována dvěma hodinami týdně, v 9. ročníku pouze jednou hodinou týdně. Předmět vyučují tři učitelé. Podle paní učitelky dějepisu Jany Novákové „výuka dějepisu probíhá výhradně frontálně a téměř beze změny podle následujícího scénáře: úvod hodiny je věnován zkoušení a opakování učiva z předchozích hodin, následuje výklad nového učiva, které je na konci hodiny shrnuto a zapsáno. Při vyučování je vyuţívána mapa, atlas, zřídka učebnice.“599 Výjimku tvoří hodiny s pouţitím pracovních listů této rigorózní práce, dále uskutečněný projekt „Ţidovské město Boskovice“. Ţáci byli na exkurzích v Boskovicích i Kořenci. Nedostatek časové dotace bohuţel neumoţňuje realizovat další aktivity.

V knínické škole se uplatnily celkem čtyři pracovní listy č. 13-17 v rámci exkurze s ţáky 9. třídy do Ţidovské čtvrti Boskovice a do Ţidovského muzea Boskovice, která proběhla 27. října 2009. Exkurze se zúčastnilo celkem 17 ţáků jediné deváté třídy na škole. K jejímu průběhu a zhodnocení si dovolím citovat

599 NOVÁKOVÁ, J.: Vyuţití projektové metody při výuce regionálních dějin - Ţidovské město Boskovice. Brno 2007, s. 56. 183 slova paní učitelky Novotné. „Začali jsme krátkou procházkou ţidovským městem, během které jsme si připomněli něco málo ze středověku a vztahu středověké společnosti k ţidovské komunitě. Zastavili jsme se na místech vstupů do ţidovského města. Těţiště vlastní práce byla komentovaná prohlídka synagogy. Po vyslechnutí výkladu pana průvodce, ţáci obdrţeli pracovní listy. Mohli samostatně, či ve skupinkách doplňovat. A byla jsem mile překvapena, ţe opravdu spolupracovali a ne jen pouze opisovali. Maximálně vyuţívali údajů, které získali z instalované expozice, která je v prostorách synagogy, eventuelně se s dotazy a kontrolou správnosti odpovědí obrátili na mne. V expozici pracovali asi 90 minut. Pak následovala návštěva mikve, opět s výkladem. Ţidovský hřbitov jsme vzhledem k nepřízni počasí nenavštívili, ale nebyl problém splnit úkol, který se tohoto tématu dotýkal, protoţe v synagoze jsou kvalitní zvětšené fotografie a potřebné odpovědi na nich ţáci bez problémů zjistili. Závěr opět tvořila krátká procházka - zakreslení centra do mapky, hledání budov dle fotografií na pracovních listech. Pracovní listy nejen připomněly učivo z minulých ročníků, ale pouţijeme je rovněţ ve spojitosti s dějinami 20. stol. (druhá světová válka). Listy si vloţili po společné kontrole a krátkém shrnutí, hodnocení dopoledne do svých sešitů. Ţákům se tato forma práce v terénu líbila. Většina navštívila synagogu poprvé.“ Jak hodnotí průběh exkurze a samotné pracovní listy ţáci jsme se dozvěděli z jejich volných výpovědí (v textové příloze č. 5).

V základní škole Ţďárná byl pouţit pracovní list č. 11 „Rodokmen“. Ţáci jediné deváté třídy místní školy měli za úkol na základě pracovního listu č. 11 sestavit rodokmen své rodiny. S paní učitelkou Musilovou jsme se dohodly, ţe si ţáci v průběhu měsíce listopad 2009 shromáţdí potřebná data a vypracované rodokmeny přinesou do školy 27. 11. 2009. Celkem jsme obdrţely 11 rodokmenů (z nichţ tři uvádím v přílohách č. 17). Předpoklad získání fotografií dokumentující textovou podobu rodokmenu se bohuţel nenaplnil, kdy by ţáci srovnali oblečení apod. Podle slov paní učitelky Musilové byla tato práce pro ţáky přínosná, v přiblíţení historie vlastního rodu, a bavila je. Touha dovědět se něco bliţšího o vlastních kořenech, poznání předků, ţáky motivovalo k této smysluplné práci, jejíţ výsledky můţeme zhodnotit.

184

3. 1. 6. - 9. ročník

Příklady vhodných her pouţitelných napříč všemi ročníky:

Pouţitá metoda: hra Název hry: Rozhodovací hry (práce s kartičkami) Organizační forma: skupinová práce

Učitel připraví pro kaţdou skupinu ţáků (nejlépe dvojice či trojice) sadu zvláštních kartiček, které je moţno očíslovat pro urychlení kontroly správných odpovědí. Úkolem skupin je tyto kartičky roztřídit, klasifikovat nebo přiřadit k sobě. Tuto hru lze hrát jako soutěţení skupin, přiněmţ jde o čas nebo o přesnost, ale můţe být pouţita také jako forma opakování a ověřování znalostí.600 Ţáky rozdělíme do několika skupinek. Kaţdá z nich dostane jinou sadu kartiček, které si po splnění úkolu zase vymění s jinou skupinkou. Touto formou lze účinně a zábavně procvičit učivo jakéhokoliv tematického celku.

Pouţitá metoda: hra Název hry: Hra na 20 otázek Organizační forma: skupinová práce

Třídu rozdělíme na dva týmy. Kaţdý tým si připraví 20 otázek a poté je na sebe střídavě „pálí“. Ţáci musí odpovědět během časového limitu dvou minut a k zodpovězení otázek mohou pouţít předem určené zdroje informací. Je moţné vytvořit i dodatečné pravidlo, kdy jeden hráč můţe zodpovědět nejvýše dvě otázky, aby se tak všichni ţáci prostřídali. Na závěr sečteme body druţstev.601

Pouţitá metoda: hra Název hry: Hra na 20 otázek Organizační forma: samostatná i skupinová práce

600 PETTY, G.: Moderní vyučování. Praha 2006, s. 188. 601 HOUŠKA, T.: Škola je hra. Praha 1995, s. 409. 185

Kaţdý ţák dostane kartičku s jednou otázkou a odpovědí. Ţákovým úkolem je poznat otázku, ke které má odpověď a aţ tato otázka padne, musí svou odpověď přečíst. Pakliţe je to správně, přečte svou otázku na kartičce a odpověď uţ čte další ţák. Hra je u konce, aţ jsou zodpovězeny všechny otázky.602

Pouţitá metoda: hra Název hry: Osobnosti Organizační forma: samostatná i skupinová práce

Kaţdému ţáku je na záda připevněna kartička s názvem osobnosti. Jeho úkolem je zjistit „svoji“ novou totoţnost. Ţáci chodí po třídě, ptají se ostatních a zároveň odpovídají na jejich dotazy. Povolené odpovědi jsou: ano, ne, nevím. Není dovoleno poloţit víc neţ tři otázky jedné osobě. Kdo pozná svoji identitu, posadí se do lavice. Sedící ţáci si z učebnic, encyklopedií či bibliografických slovníků mohou připravovat informace o osobě, kterou představovali. Ţákům, kteří svou totoţnost neuhodnou, mohou ostatní po určité době napovědět. Na závěr se ţáci mohou pokusit vytvořit chronologickou řadu podle dat narození osobností.603

Pouţitá metoda: hra Název hry: Najdi někoho, kdo ví… Organizační forma: samostatná i skupinová práce

Kaţdý ţák dostane kartičku, na které je otázka týkající se probírané látky. Tuto otázku poloţí stanovenému počtu spoluţáků (podle velikosti třídy a časových moţností). Do sešitu zapisuje jen počet správných a špatných odpovědí. Pokud je odpověď neznámá i samotnému ţáku, můţe si ji vyhledat v učebnici. Po uplynutí stanovené doby učitel tento průzkum ukončí a ţáci

602 DAMCOVÁ, J.: Aktivizující vyučovací metody v dějepise na základní škole. Brno 2002, s. 48. 603 Tato hra nápadně připomíná oblíbenou hru „Kdo jsem?“ z pořadu „O poklad Aneţky české“. Rozdíl je v tom, ţe se promění v libovolnou historickou osobnost pouze jeden hráč, přičemţ ostatní mají uhádnout, o koho se jedná. HOUŠKA, T.: Škola je hra. Praha 1995, s. 232. Autor uvádí hru s totoţným názvem. Kdy si učitel připraví lístečky se jmény významných osobností mikroregionu a špendlíky. Lístečky pak špendlíkem připne postupně všem ţákům na záda – nikdo neví, jaké jméno osobnosti na zádech má. Ţáci chodí po třídě a vzájemně se ptají ve snaze dovědět se „kým jsou“, odpovídat si však při tom smějí jen ano-ne. 186 provedou zhodnocení. Zjistí tak úspěšnost ţáků a na základě toho stanoví míru obtíţnosti otázek. Tato hra je vhodná jako forma opakování, učitel si zároveň ověří dosaţenou úroveň znalostí ţáků. Jednou z variant hry je, ţe otázky k zadanému tématu vymyslí sami.604

Pouţitá metoda: hra Název hry: Kufr Organizační forma: skupinová práce

Jeden dobrovolník jde k tabuli. Učitel stojí za ním a ukáţe ostatním výraz k vysvětlení (slovo napíše na tabuli, případně je má na kartičce či zobrazené na interaktivní tabuli). Ostatní ţáci se snaţí přiblíţit termín tak, aby ho dobrovolník poznal, přičemţ nesmí pouţít slova se stejným základem. Hru lze hrát i ve dvojicích, kdy ţáci dostanou kartičky se slovy s úkolem je vysvětlovat partnerovi; po určité době se partneři ve dvojici vymění. Výhodou této hry je, ţe se dá aplikovat na celou třídu.

Pouţitá metoda: stolní hra Organizační forma: skupinová práce Mezipředmětové vztahy: zeměpis

Ţáci si mohou vyrobit hru o rodném městě či obci nebo celém mikroregionu. Základ hry by pak tvořil plánek města nebo mapa mikroregionu s vyznačenou cestou, po které budou putovat hráči pomocí figurek a kostky. Po cestě se setkávají s různými památkami, které jsou na mapě vyznačené jako zvýrazněná políčka. Aby se dostali dál, musejí zodpovědět otázku vztahující se k danému místu. Pokud neodpoví, nebo odpoví nesprávně, mohou postoupit s figurkou zpět nebo se zdrţet jedno kolo. Seznam otázek včetně správných odpovědí by měl být součástí tištěných pravidel. Vítězem se stává ten, kdo nejdříve dorazí do vyznačeného cíle. Jelikoţ výroba takové hry je časově

604 MAŠKOVÁ, J.: Je dějepis na střední odborné škole nuda nebo zábava? In: Společenskovědní předměty. 2002, č. 1, s. 16-19. 187 náročná, byla by vhodným projektem propojujícím několik předmětů (dějepis, občanská výchova, výtvarná výchova, český jazyk, zeměpis apod.). 605

Všechny výše zmiňované hry byly zaměřeny na opakování faktografie. V dějepise však mohou být pouţity i hry, které zdánlivě nemají souvislost s aktuálně probíranou látkou, ale mohou například navodit příjemnou atmosféru nebo mohou ţáky motivovat k naslouchání výkladu nové látky.

Téma: Projekt zámku či hradu Boskovice Pouţitá metoda: soutěţ Organizační forma: skupinová práce Mezipředmětové vztahy: zeměpis

Příkladem soutěţivé hry můţe být soutěţ o nejlepší projekt zámku či hradu Boskovice. Zvolíme měřítko (obyvatelem můţe být figurka od „Člověče nezlob se“) a ţáci svůj projekt ztvární do podoby modelu z papíru. Autorům bude umoţněna veřejná obhajoba svých projektů a naopak oponentura projektů konkurenčních (viz. pracovní listy č. 9, 10).606

Téma: Poznej a chraň památky Boskovic a okolí Pouţitá metoda: soutěţ Organizační forma: skupinová práce Mezipředmětové vztahy: zeměpis

Ţáci budou mít díky této soutěţi moţnost získat nové poznatky o své obci či městě Boskovice. Soutěţ také dává příleţitost zájemcům o památky, ale i přírodní zajímavosti a jejich proměny v průběhu věků, objevovat ţádané údaje a umět je zpracovat. Pomoc učitelů spočívá v doporučení odpovídající literatury či dalších zdrojů a v osobních poradách se soutěţícími. Všechny práce jsou

605 DOMINOVÁ, D.: c. d., s. 16. 606 HOUŠKA, T.: Škola pro třetí tisíciletí. Praha 1995, s. 409. 188 zařazeny do slosování, přičemţ odměny se mohou dočkat ty nejzdařilejší práce.607

Téma: Osobnosti mikroregionu Pouţitá metoda: projektová Organizační forma: skupinová práce Předpokládá se: spolupráce s vědeckými institucemi (muzei, knihovnami, archivy), vyuţití odborné literatury, internetu Mezipředmětové vztahy: český jazyk

Zajímavým projektem by mohl být projekt „Osobnosti mikroregionu“ na motivy televizní soutěţe „Největší Čech“. Cílem projektu je vzbudit zájem o významné osobnosti z mikroregionu. Ţáci všech tříd, tzn. prvního i druhého stupně ZŠ, jsou namícháni do skupinek pod vedením učitelů a asistentů z řad ţáků nejvyšších ročníků připravující výstavu pro veřejnost o významných osobnostech mikroregionu. Kaţdá skupina bude mít za úkol vybrat si nějakou osobnost, ať ze sféry politické (Jiří Pelikán), kulturní (Otakar Kubín, František Řehořek) či jiné (viz. kapitola „Významné osobnosti“). O této osobnosti a jejím ţivotě potom ve spolupráci s vědeckými institucemi zjistit co nejvíce relevantních informací. Při práci lze vyuţít odbornou literaturu, internet apod.

Téma: Cesta staletími Pouţitá metoda: projektová Organizační forma: skupinová práce

Celoškolní projekt, jehoţ ústředním motivem je historické téma nese název „Cesta staletími“. Kaţdá třída druhého stupně základní školy má za úkol připravit výstavu k jednomu období dějin s vyuţitím regionálních materiálů. Potom se návštěvníci výstavy například mohli procházet třídami naaranţovanými po vzoru středověkého boskovického hradu, novověkého boskovického zámku apod.

607 KUNSTOVÁ, E. A KOL.: Metodické inspirace samostatné práce v dějepise. Milevsko 2005, s. 15. Originální soutěţ probíhala v Praze – „Poznej a chraň památky Prahy“. 189

Téma: Staročeský jarmark Pouţitá metoda: projektová Organizační forma: skupinová práce

Příkladem dlouhodobého celoškolního projektu s historickou tématikou můţe být „Staročeský jarmark“. Cílem projektu je podpořit u ţáků patriotismus, úctu k tradicím, práci a moudrosti předcházejících generací, rozšířit znalosti o historii obcí v mikroregionu prostřednictvím oţivené tradice jarmarků. Jeho součástí je nahlédnutí do kronik obcí, besedy s místními pamětníky, exkurze v rámci mikroregionu, beseda o historii jarmarků a trhů, lidových krojů (viz. pracovní list č. 2) a především příprava výstavy o ţivotě a práci venkovského lidu (viz. podkapitola Ţivot na vesnici) ve spolupráci s pracovníky místních muzeí (v Boskovicích a Kořenci). Práci si ţáci rozdělí do různých ročníků na prvním i druhém stupni, kromě dějepisu ţáci na projektu pracují také v předmětech vlastivěda a prvouka na prvním stupni, na druhém stupni pak v českém jazyce, občanské nauce, rodinné výchově, hudební a výtvarné výchově a v pracovním vyučování (okrajově téţ v přírodopise a zeměpise). Projekt vyústí v projektový den, kdy se takový jarmark skutečně realizuje na místním zámku v Boskovicích.

V mikroregionu zejména pak v Boskovicích, by se mohlo uskutečnit hned několik exkurzí v:  Literární čajovně Hermana Ungara Zde se ţáci mohou seznámit s dílem tohoto významného boskovského spisovatele ţidovského původu (viz. pracovní list č. 13).  Galerii Otakara Kubína Soukromá galerie Otakara Kubína byla otevřena v roce 1996. Jedním z podnětů jejího vzniku bylo zrušení stálé výstavy obrazů Otakara Kubína. Část výstavní plochy galerie je vyhrazena pro ukázky z jeho tvorby. Ţáci se zde seznámí s tvorbou tohoto význačného umělce.  Muzeu zemědělských strojů v Boskovicích 190

Ţáci se zde seznámí se sbírkou historických strojů, jeţ tvoří exponáty shromaţďované Středním odborným učilištěm v Boskovicích v 70. letech minulého století, které slouţily k výuce. Sbírka obsahuje výrobky českých a moravských továren (Škoda, Praga, Wikov, Svoboda, Zetor, Slávia), ale i výrobky zahraničních značek (Lorenc, Benz, Kokora, Lanz Bulldog, Famo, Fordson, Farmall, Massey Harris, Mc Cormick), které byly pouţívány v období první masové mechanizace zemědělství. Součástí expozice je i soubor dobového zemědělského nářadí. Tato exkurze se bude těšit zřejmě větší oblibě u chlapců neţ u dívek.  Muzeu Boskovicka (zejména 6. ročník) Exkurze s pracovními listy nám bude trvat cca dvě hodiny. Ţáci si prohlédnou stálé expozice muzea. Exkurze by mohla být na téma: Pravěk boskovické brázdy (viz. pracovní list č. 1). Prohlídku výstavy si ţáci zpestří pracovním sešitem, kde naleznou texty, obrázky a úkoly, které se týkají pravěkého a raně středověkého bydlení, pohřbívání, odívání, získávání potravy a zpracování surovin – hlíny, kamene a kovů. Odpovědi ţáci naleznou přímo na výstavě, proto mají pozorně sledovat vystavené předměty a panely s texty, obrázky a fotografiemi.  Archivu města Boskovice Ţáci se seznámí s fungováním této instituce a vědecko-badatelskou prací jejích pracovníků.  Muzeu lidových tradic v Kořenci Ţáci se zde mohou seznámit s lidovými tradicemi Drahanské vrchoviny se sbírkou fotografií, dokumentující tradice zdejší zemědělské výroby a lidové kroje. Součástí exkurze bude zastavení se u kořeneckého větráku, který je bohuţel v současné době nepřístupný (viz. obrazová příloha č. 14). Ţáci by po jeho zhlédnutí tak mohli navrhnout svůj vlastní mlýn (mlýn bývá otevřen v průběhu konání kořeneckých Slavností písní a tanců). Po návštěvě obou muzeí budou mít ţáci ve slohové práci moţnost podělit se o své zkušenosti, dojmy i nové poznatky, kterých nabyli.

191

Boskovice jsou městem, kudy kráčela historie. Ta je spjata především s rodem pánů z Boskovic, jejichţ zjednodušený znak vévodí i dnešnímu symbolu města. Městská památková zóna byla vyhlášena v roce 1991. Zcela přirozeně zahrnula území, na němţ leţí historické budovy někdejších panských sídel, historického náměstí s blízkým okolím a mezi nimi se rozprostírajícího ţidovského města. Její součástí je i území tehdejší obory spojené s ţidovským hřbitovem, třetím největším v České republice. Zóna je protknuta naučnými stezkami a stezkami zdraví, osazenými informačními tabulemi. K poznání historie a tradic desátého největšího města Jiţní Moravy – historických Boskovic - nám nejlépe poslouţí několik exkurzí v:  Ţidovském muzeu Boskovice (zejména 9. ročník) Expozice Ţidovské město v Boskovicích byla otevřena v synagoze v červnu 2002. Je věnována historii ţidovského města a tragickému osudu jeho obyvatel. Doplňuje ji dokumentární film a počítačová prezentace. Exkurze do dislokované expozice Ţidovské město v Boskovicích seznámí ţáky s historií ţidovského města, ţidovskými zvyky a obyčeji, s tím, jak ţili a hospodařili. Expozice je věnována ţidovským obyvatelům Boskovic. V pracovních listech (č. 13-17) jsou připraveny otázky a úkoly, ke kterým ţáci budou hledat odpovědi. Některé vyřeší přímo v muzejní expozici, nad dalšími se zamyslí ve škole v hodinách dějepisu, občanské výchovy či českého jazyka, nebo také doma s rodiči. Exkurze by nesla název Objevování ţidovských tradic a zahrnovala by prohlídku ţidovského města s průvodcem, návštěvu synagogy s expozicí Ţidovské město v Boskovicích, návštěvu ţidovského hřbitova (trvá cca dvě aţ tři hodiny).  Zámku Boskovice (viz. obrazová příloha č. 15) Samotná prohlídka zámku s průvodcem nám bude trvat asi tak jednu hodinu. Ţáky jistě nejvíce upoutají předměty výjimečného aţ kuriózního charakteru, které se staly pro boskovický zámek typickými. Měděný globus, na kterém je hvězdná obloha zobrazena pomocí heraldických znaků. Obrovské výjevy z protitureckých válek v sálu bitev jsou malované na buvolí kůţi. Rokokové dětské divadélko, dar anglické královny Viktorie, je opravdovou technickou zajímavostí. Dětem je taktéţ určena miniaturní nábytková souprava. Z expozicí ţáci poznávají kus minulosti naší země a seznamují se s památkami a krásami, které se z uplynulých časů zachovaly. Výstupem této exkurze budou vyplněné pracovní listy – Zámek Boskovice (č. 10). 192

 Hradu Boskovice (viz. obrazová příloha č. 16) Hrad Boskovice je jako stvořený pro exkurze tak školní výlety, neboť je souhrnem staveb gotického, renesančního a barokního slohu. Prohlídka bez průvodce potrvá zhruba jednu hodinu. Ţáci si při ní prohlédnou výstavku předmětů, kreseb, fotografií, modelů a listin, doví se z nich, jak boskovický hrad kdysi vypadal a jak se od nejstarších časů postupně měnil. Výstupem této exkurze budou vyplněné pracovní listy – Hrad Boskovice (č. 9).

Další námět, který se nám nabízí jako vhodný k exkurzi, je Putování za sedmizubým hřebenem. Tento tematický výlet nám poslouţí k zmapování někdejšího panského areálu formou procházky zámeckými parky a oborou. Naučné stezky Boskovicemi a okolím Naučné stezky Hradní okruh (6,2 km) a Oborský okruh (3,6 km) navazují na turisticky značené trasy a stezky zdraví (viz. obrazová příloha č. 5). Na těchto naučných stezkách je umístěno 15 informačních tabulí, které se zabývají historií, historickými objekty, geologickým původem okolí, zeměpisnými údaji, faunou i flórou, geomorfologií, ale také místopisem.608

Jednu celou exkurzi bychom mohli věnovat samotným technickým památkám Boskovic: - Dvořáčkův mlýn Starý mlýn, v sousedství sladovny, s vodním kolem adaptoval mlynář Vojtěch Dvořáček v roce 1928 na mlýn válcový. Jeho pohon zajišťovala Francisova turbína a jako záloţní zdroj energie slouţil plynový motor. V současnosti je mlýn poháněn elektromotorem a je v provozu. Dvoutraktová dvoupodlaţní budova je příznačná pro technickou architekturu menší provozovny 20. let 20. století. - Mlýn v Pilském údolí Pod zříceninou boskovického hradu stojí nefunkční, klasický mlýn 19. století s tradičním vodním pohonem přebudovaný počátkem 20. století na pohon

608 Naučné stezky Boskovicemi a okolím. Boskovice 2003. 193

turbínou. Do dnešních dnů se zachovalo torso náhonu a část lednice. V současné době je tato přízemní stavba mlýna vyuţívána k obytným účelům. - Sladovna Dvoutraktová renesanční budova s členěnou barokní střechou s charakteristickými střešními markýzami je dnes jiţ nefunkčním objektem. Zůstaly zachovány původní komíny a kamenné okenní ostění na jiţní straně. V současnosti je budova sladovny vyuţívána jako sklad. - Lasákův mlýn (zaniklý) Budova mlýna a příslušejících staveb v areálu původního vodního díla s náhonem byla zcela přebudována k rekreačním účelům.609

Exkurze můţeme zaměřit i na další zajímavosti města jako jsou pivovar, barokní sochy, pamětní desky, architektura 20. století, Boskovice-westernové městečko.

609 JAROŠ, J.: Slovník technických památek Blanenska. Blansko 2000, s. 24-25. 194

3. 2. 6. ročník

Téma: Výroba replik pravěkých artefaktů mikroregionu Pouţitá metoda: projektová Organizační forma: skupinová práce ve třídě i spolupráce s muzeem v Boskovicích Mezipředmětové vztahy: výtvarná výchova

Probírání období pravěku lze ţákům přiblíţit například výrobou replik pravěkých archeologických nálezů v mikroregionu (viz. pracovní list č. 4). Ţáci by měli pracovat ve skupinkách. Projekt by mohl být realizován ve spolupráci s muzeem v Boskovicích (nejlépe archeologickým oddělením). Muzeum mohou ţáci vyuţít jak při výběru artefaktu, jehoţ repliku budou chtít vyrobit, tak při samotné výrobě. Popsaný projekt můţeme aplikovat i na období středověku.610

Metoda pantomimicko-pohybová

Téma: Kaţdodennost Pouţitá metoda: metoda ţivých obrazů (štronzo) Organizační forma: skupinová práce Mezipředmětové vztahy: výtvarná výchova

Metodu bychom realizovali v 6. třídě neboť obzvláště mladší ţáci mohou být zaujati sestavováním ţivých obrazů podle dobových fotografií či obrazů. Vděčné jsou náměty z kaţdodenního ţivota lidí v dané době (př. tradice při slavení svátků či rodinných slavností, nejrůznější povinnosti, řemesla či práce na poli - viz. obrazová příloha č. 14). Potřebné rekvizity nebo kostýmy si ţáci mohou vyrobit v hodinách výtvarné nebo pracovní výchovy. Pro přípravu i samotnou realizaci ţivých obrazů je vhodné ţáky rozdělit do skupinek.611

Téma: Falsátorská dílna Pouţitá metoda: projektová

610 ČAPKA, F. – LUNEROVÁ, J.: Dějepis I. (Náměty pro tvořivou výuku). Praha 2008, s. 7. 611 Tamtéţ, s. 24. 195

Organizační forma: skupinová práce Mezipředmětové vztahy: výtvarná výchova

K vyuţití mezipředmětových vztahů s výtvarnou výchovou nám můţe poslouţit námět na projekt „Falsátorská dílna“. Ve třídě se udělá ateliér, ve kterém se budou děti snaţit falšovat slavné obrazy místních malířů (Otakara Kubína, Františka Řehořka a dalších). Takový projekt zabere asi týden aţ 14 dní. Děti si budou shánět literaturu o slavných místních malířích, o jejich technikách, budou se je pokoušet napodobit (viz. obrazová příloha č. 20), budou zjišťovat dobové souvislosti (aby věděly, které postavy se v obrazech mohou vyskytovat apod.) Projekt je třeba realizovat v kooperaci s učitelem výtvarné výchovy. Děti si uţijí nejen malování, ale především dějin umění a historii.612

Téma: Mapa/plánek Organizační forma: skupinová práce Mezipředmětový vztah: výtvarná výchova, zeměpis

Práce ve dvojicích, tedy skupinové vyučování, se jeví jako nejvhodnější organizační forma pro tento typ úkolu. Úkolem ţáků bude orientace na regionální mapě, dále se pokusí takovou mapku namalovat. Ţáci vyhledají na mapě obec či město, ze kterého pochází a vyhledají město Boskovice, Blansko a Brno. Ţáci navrhnou svůj vlastní plán rodné obce či města Boskovic (viz. obrazová příloha č. 4).613

612 HOUŠKA, T.: Škola pro třetí tisíciletí. Praha 1995, s. 408-409. 613 BRÁNSKÝ, J.: Boskovice v obrazech 17. – 20. století. Boskovice 1985, s. 7. Zajímavé svědectví o starých Boskovicích podávají různé plány města, které nejsou jen pouhým půdorysným zobrazením, nýbrţ zachycují ho i kresby. Nejstarší známý plánek Boskovic pochází z roku 1681, další z roku 1720, historicky nejcennější plánek je však z roku 1728 „Procpect Miestys Boskowicz“ zhotovený pro zemského písaře Dismase z Hoferů. Velmi podrobně nám podává pohled na tehdejší Boskovice se všemi jeho význačnými stavbami včetně legendy. Rozsáhlý soubor výtvarných děl s boskovickými náměty je uloţen v místním Muzeu Boskovicka a ve sbírkách zámku v Boskovicích, přičemţ hlavním posláním zachovaných obrazů byla snaha o věrné zachycení skutečnosti. 196

Exkurze do Přírodního parku Řehořkovo Kořenecko

Zde vyuţijeme mezipředmětového vztahu s biologií. Bude se jednat o skupinovou práci k vyhledávání chráněných rostlin a ţivočichů v tomto mikroregionu (viz. podkapitola Přírodní park Řehořkovo Kořenecko). Výstupem této exkurze by byl: -referát o vybrané rostlině či ţivočichovi -zhotovení herbáře léčivých rostlin. Závěrem exkurze bychom zdůraznili nutnost ochrany přírody, moţnosti k jejímu přispění, zlepšení vzhledu této krajiny a jejího bezprostředního okolí, shrnutí poznatků o chráněném území, značení přírodních rezervací (mapka PP v obrazové příloze č. 9).

197

3. 3. 7. ročník

Téma: Vznik a úloha měst/obcí Organizační forma: samostatná práce ţáků nebo skupinová práce Mezipředmětové vztahy: občanská výchova

Téma středověkých měst dává prostor k samostatné práci ţáků, případně ke skupinové práci. Třídu můţeme rozdělit do několika skupin. Kaţdá skupina by dostala za úkol zjistit informace k určité obci či samotnému městu Boskovice. Ţáci by se snaţili v dostupných zdrojích nalézt co nejvíce informací ke svému tématu (ţivot obyvatel, řemesla a cechy, práva apod.). Své poznatky by posléze prezentovali ostatním (viz. pracovní list č. 6).614

Téma: Boskovská bible Pouţitá metoda: kritické myšlení Organizační forma: skupinová práce Mezipředmětové vztahy: český jazyk

Názorný příklad uţití kritického myšlení najedeme ve formě pracovního listu č. 5. Ţáci mohou přemýšlet o době, kdy byl text napsán, pokusit se představit si společenské, kulturní a politické klima, které mohlo autora při psaní ovlivňovat.

Téma: Ţivotní styl středověku/novověku Pouţitá metoda: projektová Organizační forma: skupinová práce Předpokládá se: spolupráce s vědeckými institucemi (muzei, knihovnami), vyuţití odborné literatury, internetu, historických dokumentů Mezipředmětové vztahy: český jazyk, dramatická výchova

Projekt je zaměřen na seznámení se s ţivotem společnosti v dané době. Ţáci budou rozděleni do skupin. Kaţdá skupina bude mít za úkol získat

614 ČAPKA, F. – LUNEROVÁ, J.: Dějepis I. (Náměty pro tvořivou výuku). Praha 2008, s. 130- 131. 198 informace o určité vrstvě společnosti. Získané poznatky potom představí spoluţákům. Na základě získaných informací je moţné nacvičit a sehrát scénku ze ţivota společnosti, při níţ by kaţdá skupina představovala „svoji“ společenskou vrstvu.615

Téma: Objevování historie rodu pánů z Boskovic Pouţitá metoda: projektová Organizační forma: samostatná práce Mezipředmětové vztahy s Českým jazykem a literaturou Předpokládá se: spolupráce s vědeckými institucemi (knihovnami), vyuţití odborné literatury, internetu

Dějiny Boskovic, jako ostatně i jiných měst, jsou nerozlučně spojeny se šlechtickými rody, které zde měly své sídlo. Celou historií Boskovic se proto neustále proplétají a prolínají dějiny samotného města a dějiny jednotlivých rodů – majitelů boskovického panství. Ţáci budou mít za úkol shromáţdit co nejvíc informací o rodu pánů z Boskovic (viz. textová příloha č. 3). Dozví se, ţe první písemně doloţené jméno rodu pánů z Boskovic je Jimram z Boskovic v listině Přemysla Otakara I. z 26. srpna roku 1222.616 Také jim připomeneme známou pověst, která vypráví, ţe území v okolí města získal ptáčník Velen za sluţbu brněnskému kníţeti (viz pracovní list č. 7). Výstupem kaţdého ţáka bude plakát/pracovní list, který bude přehledně zachycovat historii tohoto rodu. Nejlepší plakáty budou vystaveny na školní nástěnce.

615 Tamtéţ, s. 8. 616 MZK, CDB II, 109. HOSÁK, L.: Boskovice v dějinách. Boskovice 1969, s. 4. 199

3. 4. 8. ročník

Exkurze do jednotlivých obecních úřadů

Náplní exkurze bude prohlídka kronik, zaznamenání důleţitých mezníků v ţivotě obcí a následné vytvoření časové přímky. Po proběhlé exkurzi budou ţáci seřazeni k tabuli. Kaţdý ţák přitom představuje jeden časový údaj. Ţáci postupně vystupují z řady v časové posloupnosti od minulosti po současnost. Základem je vyvození událostí, jak šly po sobě. Na závěr následuje učitelova pochvala aktivního a tvořivého přístupu, zopakování časové posloupnosti.

Téma: Rodokmen Pouţitá metoda: projektová Organizační forma: samostatná práce Mezipředmětové vztahy: občanská výchova

Mnohá témata projektů bývají často zaměřena na regionální dějiny nebo na dějiny rodiny a kaţdodennosti (vhodným námětem ke zpracování je vytvoření rodinného archivu s fotografiemi a vzpomínkami členů rodiny). Při sestavování vlastního rodokmenu můţe být ţákům nápomocný pracovní list č. 11.

Téma: Památky mikroregionu Pouţitá metoda: projektová Organizační forma: skupinová práce Předpokládá se: spolupráce s vědeckými institucemi (muzei, knihovnami), vyuţití odborné literatury, internetu Mezipředmětové vztahy: zeměpis

Projekt by měl přispět k poznání mikroregionu a většímu zájmu o jeho památky (a památky vůbec). Mikroregion si rozdělíme tak, aby jednotlivé skupiny objevovaly jeho hodnoty i půvaby, zpracovaly společně jednu práci. Úkolem skupin bude najít si nějakou regionální památku a získat o ní co nejvíce informací – původ, historie, současný stav atd. Na závěr si pak skupiny předají výsledky svého úsilí, konzultují mapky, obrázky a texty. Součástí můţe být i 200 exkurze v historických lokalitách. Jistou variantou tohoto projektu, který se nabízí k realizaci, je „O architektuře a památkách Boskovic“. Na tomto projektu mohou ţáci opět pracovat ve skupinách, s tím ţe si vyberou pouze některé památky Boskovic (viz. textová příloha č. 4).617

Téma: Vývoj regionální architektury Pouţitá metoda: projektová Organizační forma: skupinová práce Předpokládá se: spolupráce s vědeckými institucemi (muzei, knihovnami), vyuţití odborné literatury, internetu, atlasů Mezipředmětové vztahy: zeměpis, výtvarná výchova

Účelem uvedeného projektu bude poznat vývoj architektonických slohů jednotlivých staveb v mikroregionu. Ţáci budou pracovat ve skupinách, z nichţ kaţdá dostane za úkol blíţe se seznámit s určitým architektonickým stylem (časové zařazení, účel stavby, místo vzniku, rozšíření slohu, dochované památky, významní stavitelé,…). Získané poznatky poté budou prezentovat ostatním skupinám. Následně mohou ţáci vytvořit „atlas“ architektury, kde by byly zaznamenány nejdůleţitější poznatky a informace o jednotlivých architektonických stylech. Vhodné je téţ vytvoření určité mapy, v níţ by byly naznačeny směry rozšíření jednotlivých slohů.

Téma: Slovník nářečí Pouţitá metoda: projektová Organizační forma: samostatná práce Mezipředmětové vztahy s českým jazykem a literaturou

Zajímavým námětem by mohlo být vytvořit během školního roku tzv. Slovník nářečí. Rukopis slovníku bude mít kaţdý u sebe a bude tam zapisovat všechna slova a pojmy, se kterými se ve škole či mimo ni setkal a nerozuměl jim, takţe mu je někdo musel vysvětlit, či se sám musel podívat do nějaké

617 KUNSTOVÁ, E. A KOL.: Metodické inspirace samostatné práce v dějepise. Milevsko 2005, s. 17. 201 encyklopedie nebo slovníku. Na konci roku utřídíme slovník do celku.618 Všechny údaje si ţáci budou moci ověřit v regionální literatuře poskytující výpis nářečních výrazů v mikroregionu (viz. podkapitola Nářečí na Boskovicku). Dále se ţáci pokusí přepsat část textu v horáckém nářečí do formy spisovného jazyka.

Téma: Náboţenské představy v regionu Pouţitá metoda: projektová, diskuse Organizační forma: skupinová práce Předpokládá se: spolupráce s vědeckými institucemi (muzei, knihovnami), vyuţití odborné literatury, internetu Mezipředmětové vztahy: zeměpis, občanská výchova

V uvedeném projektu se ţáci budou zabývat vývojem náboţenských představ místních obyvatel (viz. obrazová příloha č. 3). Třída bude rozdělena do dvou přibliţně stejně velkých skupin, z nichţ kaţdá se zaměří na určité náboţenství (v našem případě křesťanství a judaismus).619 S pomocí literatury, internetu apod. se pokusí získat co nejvíce informací o „svém“ tématu (typ náboţenství – monoteismus, vznik, rozšíření, základní informace – náboţenské texty, představitelé apod.). Ze získaných poznatků mohou ţáci vytvořit pracovní listy, v nichţ „svá“ náboţenství představí. Následně je moţné vytvořit souhrnný materiál, v němţ by byla uvedena tato zkoumaná náboţenství a který by umoţňoval tato náboţenství vzájemně porovnat (např. formou tabulky). Na konci by ţáci měli zhodnotit obě náboţenství, porovnat v čem se shodují, v čem se naopak odlišují, a to formou diskuse. 620

618 HOUŠKA, T.: Škola pro třetí tisíciletí. Praha 1995, s. 409. 619 Zaměříme se pouze na tyto dvě náboţenství, a to z toho důvodu, ţe se ţádná jiná v mikroregionu v podstatě nevyskytovala. 620 ČAPKA, F. – LUNEROVÁ, J.: Dějepis I. (Náměty pro tvořivou výuku). Praha 2008, s. 9. 202

3. 5. 9. ročník

Základní metody dramatické výchovy

Podmínkou je, aby všichni přijali celou hru váţně a snaţili se vţít plně do svých rolí. K tomu je však potřeba určité psychické vyspělosti účastníků, kteří jiţ mají dostatečnou zkušenost s metodou dramatické výchovy. Tudíţ bychom tuto improvizaci zařadili pro ţáky 9. tříd.

Téma: Holocaust Pouţitá metoda: dramatická hra, diskuse Organizační forma: skupinová práce

Skupiny ţáků jsou postaveny do role boskovických ţidů, kteří musejí čelit protiţidovským opatřením z let 1939-1942. Úvodem k této aktivitě můţe být například přečtení úryvků z krásné literatury pojednávající o holocaustu nebo poskytnout dostatečné mnoţství informací o problému (viz. podkapitola Ţidovská čtvrť Boskovice). Jednotlivé skupiny mohou například zpracovat jiný námět ze ţivota ţidovských rodin v Boskovicích v tomto období a předvést například některou ze zhlédnutých scén. Ostatní ţáci je pozorují. Na konci by měli ţáci zhodnotit své pocity, které získali jako diváci či účastníci činností a měla by následovat diskuse (viz pracovní list č. 13).

Téma: Transport Ţidů Pouţitá metoda: improvizace, diskuse Organizační forma: skupinová práce

Ţáci, kteří ve skupinkách představují boskovské ţidovské rodiny, jsou vyzváni, aby se v určitou dobu shromáţdili na nějakém místě. Je jim řečeno, ţe se budou stěhovat na odlehlé místo, musí si udělat seznam jen nejnutnějších věcí, které se jim vejdou do jedné tašky, musí v rychlosti zváţit, jak naloţit se zbytkem svého majetku (přičemţ seznam majetku mají k dispozici). Propracovanější verze dramatické hry resp. improvizace můţe počítat i s uměle navozenými situacemi, kdy se děj můţe rozvinout i ve shromáţdění na transport 203

„Ţidů“ do ghett či koncentračních táborů. Ţáci jsou při vstupu do místnosti představující transportní vagon vyzváni, aby mlčeli a po dobu, kdy zde budou na minutu uzavřeni, se snaţili myslet na pocity i osudy lidí, které za druhé světové války postihl takový osud. Pak jsou ţáci vyzváni, aby se mlčky vrátili do své třídy, kde proběhne diskuse, při níţ si vzájemně sdělí své pocity (viz. pracovní list č. 13).

Uvedené aktivity jsou poměrně časově náročné na přípravu pro učitele i pro ţáky, je třeba jim vyhradit aţ několik vyučovacích hodin. Přirozeně je nutné ţáky nejprve seznámit s problematikou holocaustu za uţití nejrůznějších názorných didaktických prostředků (fotografie, film, popř. návštěva koncentračního tábora). Jelikoţ je toto téma zahrnuto i v učivu občanské výchovy a českého jazyka, můţe být vyuţito časového prostoru těchto předmětů, případně se některá z aktivit můţe stát součástí projektového vyučování.621

Téma: Moje knihovnička Organizační forma: samostatná práce Mezipředmětové vztahy s českým jazykem a literaturou Předpokládá se: spolupráce s vědeckými institucemi (knihovnami), vyuţití odborné literatury, internetu

Ţáci mají za úkol si průběţně poznamenávat regionální kníţky, které přečetli nebo si třeba jen prohlédli, protoţe se chtěli dozvědět něco více o svém rodném kraji. Některé z nich pak mohou doporučit svým spoluţákům nebo i vyučujícím. Struktura poznámek by mohla být následující: Kníţka Jméno autora Název knihy (popř. článku) Nakladatelství (název časopisu) Charakteristika knihy (článku) – odborná (popisuje dějiny, podává výklad)

621 DOMINOVÁ, D.: c. d., s. 23. 204

Umělecký obraz doby (vypráví smyšlený příběh zasazený do historického období) Doba, o níţ kniha pojednává (např. název příslušné kapitoly v učebnici) Další údaje622

K vyuţití mezipředmětových vztahů s hudební a dramatickou výchovou nám můţe poslouţit zpěv regionálních písní, nácvik lidového tance (viz. textová příloha č. 2), sepsání básničky o rodné obci viz. pracovní list č. 12 – Básně z mikroregionu.

Na závěr proběhne s ţáky rozhovor o prováděných činnostech, zhodnocení práce i chování ţáků, zopakování nových poznatků. Vyhodnocení nejúspěšnějších řešitelů tajenek, nejzdařilejších prací, didaktických her i ocenění slohových prací. Vyvození závěrů z návštěvy místních památek, vyslovení námětů k ochraně těchto památek, případně podporu jejích činností. Společné vystavení všech prací na nástěnkách tříd.

622 MANDELOVÁ, H. – KUNSTOVÁ, E. – PAŘÍZKOVÁ, I.: Dějiny středověku a počátky novověku. Pracovní sešit k učebnici dějepisu, 1. část. Liberec 2002, s. 71. Stejně tak dobře si mohou ţáci vést záznamy o naučných filmech o dějinách, které zhlédli. 205

ZÁVĚR

Nahlédli jsme do historie mikroregionu, jehoţ obraz připomíná jiţ vzdáleně kolorit tehdejší doby. V průběhu staletí se jednotlivé obce a město Boskovice vyvíjely, nejcennější je ovšem skutečnost, ţe si obce a její obyvatelé podrţeli do dnešních dnů úctu ke všem dávným tradicím a zvykům, ţe je uchovávají a rozvíjejí ve sportovních a zájmových klubech; tradice zde tedy nezanikají, ale předávají se novým generacím. Tak zůstane tento mikroregion neoddělitelně spojen s historií celé Moravy. Bylo nashromáţděno velké mnoţství různorodého materiálu, který obsahuje nepřeberné mnoţství informací, a bylo tedy nezbytné jej utřídit a kriticky analyzovat. Tato práce se stala souborem dosud známých informací o historii mikroregionu Boskovicko, s jejich následným vyuţitím přímo ve výuce dějepisu. Tím se podařilo splnit jeden z dílčích cílů práce. Práce by se mohla stát inspirací zejména pro učitele základních škol mikroregionu Boskovicko, coţ je hlavní poslání této práce. Cílem práce tedy nebylo pouhé sepsání aktivizujících výukových metod z hlediska teoretického, nýbrţ důraz byl kladen na její vyuţitelnosti ve výuce na ZŠ mikroregionu Boskovicko. To nám ukazuje jednak praktická část práce (spolu s přílohami pracovních listů), ale také celková provázanost didaktického aspektu obsahem práce, kterou nalezneme především v jejím poznámkovém aparátu. Z vyhodnocení realizovaných námětů podle volných výpovědí ţáků a rozhovorů s učiteli, můţeme konstatovat, ţe cíl práce byl splněn. Práce byla vypracována klasickým způsobem bádání historika. Přes shromaţďování dostupných materiálů různých forem, jejich kritiku, která byla při takovém mnoţství a kvalitě dat nutná, aţ po konečné zpracování, jehoţ výsledek máte v ruce. Studiem regionálního tisku v knihovnách i pramenů v archivech (v Brně a Boskovicích), zejména komparační prací s prameny a především jejich výkladů v literatuře, se podařilo odhalit několik nepřesností, které jsou uvedeny většinou v poznámkovém aparátu práce. Váţím si vstřícnosti všech těch, na které jsem se při psaní této rigorózní práce obrátila s prosbou o pomoc. Tímto bych jim ráda poděkovala za jejich ochotu a vlídné přijetí. 206

Práce jistě dobře poslouţí především učitelům na místních školách (v Boskovicích, Benešově, Knínicích u Boskovic, Ţďárné), kam dochází ţáci z nejbliţšího okolí, i jako podklad regionálního materiálu pro přiblíţení historie jednotlivých obcí a města Boskovice ţákům. Práce byla ponechána na všech školách (Základní škole Benešov, Základní škole Boskovice, Základní škole Ţďárná a Základní škole Knínice u Boskovic), v nichţ byly mnohé náměty uplatněny, a v realizaci dalších se bude následující školní rok pokračovat. Tvorba i samo pouţití rozpracovaných aktivizujících metod nejsou jednoduchou záleţitostí. V praxi se totiţ můţe vyskytnout řada příčin, které jejich aplikaci znesnadňují. Některé aktivizující metody mohou být ţáky vnímány jako odlehčení od běţné výukové hodiny, a tím za únik od výkladu. Dalším problémem zabraňující realizaci uvedených metod můţe spočívat v nedostatečném organizačním zabezpečení škol popř. jednotlivých učeben. Z rozhovorů s učiteli na místních školách je patrné, ţe by náměty této práce rádi vyuţily, nicméně jim v tom brání nedostatek časové dotace pro předmět dějepis. Ostatně to dokládá i studie Dagmar Hudecové „Analýza dějepisných vzdělávacích programů ve vybraných státech Evropy a její výsledky“.623 Nezbývá nám neţ doufat, ţe se tato neblahá situace v českém školství zlepší a učitelé budou mít dostatek prostoru k aktivním formám práce se ţáky, a tak i plnohodnotnému vyuţití této práce. Jelikoţ místní jevy jsou součástí celonárodního vývoje, mohly by poměrně dobře slouţit jako materiál dokumentační, výchozí, motivační či doplňující atd. Regionálních prvků práce bychom vyuţili i ve výuce na prvním stupni základní školy, v konkrétních činnostech zpracovaných formou různých projektů, avšak překračující rámec jednoho vyučovacího předmětu – vlastivědy. Regionální přístup k učivu zde můţe být uplatňován díky návaznosti na současný a minulý ţivot ţákova domova. Hodnoty regionálního charakteru, které jsou obsaţeny v této práci, orientují ţáky na aktivní poznávací činnosti. Vţdyť dějiny obcí patří do oblasti zájmu regionálních dějin a ty jiţ svou podstatou mohou znamenat přínos k tzv. globálně chápané historii či historii komplexní.

623 HUDECOVÁ, D.: Analýza dějepisných vzdělávacích programů ve vybraných státech Evropy a její výsledky. Praha 2006, s. 122. 207

Učitel můţe zintenzivnit aktivní účast ţáků ve výuce přitaţlivou formulací cíle výuky s vyuţitím místních jevů uvedených v práci. Zdrojem zvýšené aktivity se můţou stát i mezipředmětové vztahy, které proto nalezneme v praktické části práce. Nabízejí nám nové přístupy k učivu i nezbytné mezioborové souvislosti. Obohacení tradičního vyučování o regionální prvky obsaţenými v práci ocení nejen ţáci, ale i učitelé. V práci jsme se snaţili přiblíţit historický vývoj Boskovicka. Cílem nebylo zabývat se vybranými problémy do hloubky, ale pouze nastínit historický vývoj jednotlivých obcí mikroregionu včetně města Boskovice. Práce by tak mohla přispět k vytvoření obrazu o dějinách mikroregionu. V tomto pojetí vznikl dosud nejucelenější pohled na minulost tohoto mikroregionu, neboť: „minulost zůstává ţivou a stává se poučením jen tehdy, pokud je zapsaná na paměť nám i budoucím“.

208

SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY A) Seznam pramenů a) archivní prameny

Archiv Mare-czech (Kořenecký kraj – V. Přikryl). Moravský zemský archiv (dále jen MZA), C 14 (odhady moravských panství). C 17 (pozemkové knihy). D 1 – 10 (moravské katastry). E 55 (premonstráti klášterní Hradisko). Státní okresní archiv Blansko (dále jen SOkAB), pobočka Boskovice, MNV Boskovice, inv. č. 12 (Policejní hlášení pobytu 1945–1947). Městský úřad Boskovice, Archiv města Boskovice, inv. č. 31 (Městská kniha z let 1484–1580). K-204, inv. č. 1172 (mapa ţidovské části Boskovic z roku 1871). inv. č. 109 (Kronika Dominika Kučery o historii města Boskovic z let 1367– 1849). K-164, inv. č. 576 (Okresní úřad nesouhlasí se sloučením křesťanského a ţidovského města). K-93, inv. č. 568 (Sloučení křesťanské a ţidovské obce v jednu obec). K-161, inv. č. 575. K-162, inv. č. 575. SOkAB, pobočka Boskovice, Pamětní kniha obce Chrudichrom. Kronika obce Knínice. Kronika obce Lhota Rapotina. Kronika obce Újezd u Boskovic. Pamětní kniha obce Valchova. Pamětní kniha obce Váţan. Obecní úřad Benešov, Kronika obce Benešov. archiv Obecního úřadu Kořenec, Pamětní kniha obce Kořenec. Kronika souboru Kořeňák v drţení jejího současného kronikáře Zdeňka Přikryla. archiv Obecního úřadu Knínice, Kronika obce Knínice (nejnovější). Obecní úřad Lhota Rapotina, Kronika obce Lhota Rapotina (nejnovější). Obecní úřad Okrouhlá, Kronika obce Okrouhlá. Obecní úřad Sudice, Kronika obce Sudice. 209

Obecní úřad Suchý, Kronika obce Suchý. Obecní úřad Velenov, Kronika obce Velenov. Obecní úřad Ţďárná, Kronika obce Ţďárná.

b) tištěné prameny

MZA: Codex diplomaticus et epistolarius regni Bohemiae et Moraviae I (dále jen CDB), č. 80. In: DUDÍK, B.: Dějiny Moravy, IV. Praha 1878, s. 473. CDB I, č. 399. In: KNIES, J.: Boskovský okres. In: Vlastivěda moravská. Brno 1904, s. 205. CDB II, č. 109. In: HOSÁK, L.: Boskovice v dějinách. Boskovice 1969, s. 4. CDB II, č. 351. In: ČERMÁK, D.: Premonstráti v Čechách a na Moravě. Praha 1877, s. 253. Codex diplomaticus Moraviae III (dále jen CDM), č. 114, č. 158. CDM III, č. 287. In: HOSÁK, L.: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 1938, s. 488. CDM IV, č. 91. In: KNIES, J.: Boskovský okres. In: Vlastivěda moravská. Brno 1904, s. 174. CDM IV, č. 104. CDM XI, č. 116. In: HOSÁK, L.: Historický místopis okresu Blansko v období feudalismu. Blansko 1965, s. 40. MZA: Fontes rerum Bohemicarum II (dále jen FRB), č. 491. In: HOSÁK, L.: Historický místopis Moravy a Slezska. Brno 1938, s. 489. Zemské desky brněnské XII (dále jen ZDB), č. 301. Zemské desky olomoucké IV (dále jen ZDO), č. 587. ZDO IV, č. 759. In: KNIES, J.: Boskovský okres. In: Vlastivěda moravská. Brno 1904, s. 88. ZDO IX, č. 145. In: HOSÁK, L.: Historický místopis okresu Blansko v období feudalismu. Blansko 1965, s. 43.

210 c) časopisy

Časopis Komenský, 1996, 1998, 2001, 2002. Časopis Moravského zemského muzea, 1946. Český učitel, r. III., 1899-1900. Farní zpravodaj Benešov, 1997. Kam v Brně za kulturou, 1965. Kořenecký zpravodaj, 2007, 2008. Malá Haná, 4, 1968, č. 1. Národopisné aktuality, r. 20, 1983. Národopisné revue, r. 28, 1991. Nový ţivot, 1978, 1979, 1980, 1983, 1985, 1990. Ochrana přírody, r. 13, č. 1. Pedagogika, r. 42, 1992, č. 1. Společenskovědní předměty, 2002, č. 1. Tvořivá dramatika, 1997, č. 8. Umění, r. 13, 1965. Vlastivěda Boskovska, 1930. Vlastivěda Moravská, 1904. Vlastivěda Jevíčska, Svitavska a Moravskotřebovska, 1946. Vlastivědná ročenka Okresního archivu Blansko, 1985. Vlastivědný věstník moravský, r. 2, 1947, č. 1. d) noviny:

Lidové noviny, 1934. Regionální noviny Boskovicka, 1994. Rovnost, 1985, 1999. Učitelské noviny, 1983, č. 23, 1998, č. 11. e) sborníky:

Sborník archivních prací XXIX., 1979. Sborník příspěvků z konference PdF MU, 1986, 1996. 211

Sborník prací pedagogické fakulty, 1997. Sborník katedry historie, 2003. Sborník muzea blanenska, 1992. Sborník Jiří Pelikán 1923–1999, 2003. f) vzpomínky pamětníků

Marie Laštůvková, bytem Kořenec 35, rodačka z Kořence, záznam učiněn 30. 9. 2007.

B) Seznam literatury

Ad vitam et honorem : profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a ţáci k pětasedmdesátým narozeninám. Brno 2003. ALBERTY, J.: Didaktika dějepisu. Banská Bystrica 1992. AUGUSTIN, J.: Velká encyklopedie měst a obcí ČR. Praha 2001. BARTOŠ, J. -SCHULZ, J. -TRAPL, M.: Historický místopis Moravy a Slezska 1848-1960, sv. 5. Ostrava 1976. BARTOŠ, J. -SCHULZ, J. -TRAPL, M.: Regionální dějiny. Olomouc 2004. BARTOŠ, J. - KOVÁŘOVÁ, S. - TRAPL, M.: Osobnosti českých dějin. Olomouc 2005. BARTOŠ, J. - TRAPL, M.: Dějiny Moravy. Díl 4., Svobodný stát a okupace. Brno 2004. BENEŠ, Z.: Historický text a historická kultura. Praha : Karolinum, 1995. BERKA, M. a kol.: Větrné mlýny jako technické památky. Brno 1979. BINDER, I.: Otakar Kubín COUBINE. Boskovice 2003. Boskovice a okolí v pravěku a na počátku dějin. Boskovice 1999. Boskovická synagoga (průvodce). Boskovice 2002. BRÁNSKÝ, J.: Boskovice v proměnách času. Boskovice 1990. BRÁNSKÝ, J.: Boskovice v obrazech 17. – 20. století. Boskovice 1985. BRÁNSKÝ, J.: Ţidé v Boskovicích. Boskovice 1999. BRÁNSKÝ, J.: Osud Ţidů z Boskovic a bývalého okresu Boskovického 1939-45. Boskovice 1995. 212

BRATSKÁ, M.: Medódy aktívneho sociálneho učenia a ich aplikácia. Bratislava 1992. BRETHOLZ, B.: Quellen zur Geschichte der Juden in Mähren 1067-1414. Praha 1935. BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965. CABANOVÁ, V.: Tvorba obsahu vzdelania v regionalisticky orientovaných školách. Praha 2005. CANGELOSI, J. S.: Strategie řízení třídy. Praha 1994. CEDRYCHOVÁ, V. – KRESLOVÁ, J. - RAUDENSKÝ, J.: Moţnosti diferenciace ţáků na základní škole. Praha 1992. ČAPEK, V.: Jak učit dějepis moderně : materiály a informace o vyučování dějepisu ve světě. Praha 1992. ČAPKA, F. – LUNEROVÁ, J.: Dějepis I. (Náměty pro tvořivou výuku). Praha 2008. ČAPKA, F.: Dějiny Moravy v datech. Brno 2001. ČAPKA, F.: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha 1999. ČERMÁK, D.: Premonstráti v Čechách a na Moravě. Praha 1877. ČERNÁ, J.: Synagogální památky z Boskovic (diplomová práce). Olomouc 1975. ČERNÝ, F. – VÁŠA, P.: Moravská jména pomístní. Brno 1907. ČERVINKA, I. L.: Slované na Moravě a říše velkomoravská. Brno 1928. ČINČERA, J.: Práce s hrou. Pro profesionály. Praha 2007. ČORNEJ, P.: Učebnice dějepisu: ideál a skutečnost. In: Dítě, výchova a kulturní proměny světa. Praha 1995. DAMCOVÁ, J.: Aktivizující vyučovací metody v dějepise na základní škole (Diplomová práce). Brno 2002. Das waren Zeiten 3. Unterrichtswork für Geschichte an Gymnasien und Unterrichtswork für Geschichte an Gymnasien und Gesamtschulen. Sekundarstufe I. C. C. Buchner 2002. DOMINOVÁ, D.: Aktivizující metody ve výuce dějepisu. Ostrava 2008. DOUBEK, J.: Dochované větrné mlýny a mlýnky v České republice. Brno 2005. DUDÍK, B.: Dějiny Moravy, II. Praha 1875. DUDÍK, B.: Dějiny Moravy, IV. Praha 1878. DUDÍK, B.: Dějiny Moravy, VIII. Praha 1882. 213

DVOŘÁK, R.: Dějiny Moravy, III. Brno 1899. DVOŘÁKOVÁ, M.: Projektové vyučování jako moţnost integrace vzdělávacích obsahů (Disertační práce). Praha 2005. Efektivní učení ve škole. Praha 2005. FERULÍK, A.: Památné a krásné Boskovicko. Boskovice 1950. FERULÍK, A.: Selské boje na Drahanské vysočině v letech 1766 aţ 1769. Boskovice 1956. FERULÍK, A.: Sklárny na Drahanské vysočině. Boskovice 1958. FERULÍK, A.: Z dějin vsí a panství Šebetova, nestr. rukopis 1980. FIEDLER, J.: Ţidovské památky v Čechách a na Moravě. Praha 1992. FISHER, R.: Učíme děti myslet a učit se. Praha 1997. FOŘTÍK, V. – FOŘTÍKOVÁ, J.: Nadané dítě a rozvoj jeho schopností. Praha 2007. FRANC, D. – ZOUNKOVÁ, D. – MARTIN, A.: Učení záţitkem a hrou. Praktická příručka pro instruktora. Brno 2007. GAVORA, P.: Učiteĺ a ţiaci v komunikácii. Bratislava 2007. GLÖCKEL, H.: Offene Formen des Unterrichtsgesprächs – ein Ertrag der Reformpädagogik. In: IPFLING, H. – J.: Unterrichtsmethoden der Reformpädagogik. Bad Heilbrunn 1991. GÖBEL, L.: Osobnosti vysočiny I., Pelhřimov 2006. GOTTLIEB, J. – KLIPCOVÁ, B. (Ed.).: Za hrou do muzea – a zpět! Jičín 2007. GRECMANOVÁ, H., URBANOVSKÁ, E., NOVOTNÝ, P.: Podporujeme aktivní myšlení a samostatné učení ţáků. Olomouc 2000. GROLICH, V. – CHALUPA, L. – SKUTIL, J. – ŠTARHA, I.: Boskovické listiny a listy. Boskovice 1972. HAIDLER, J. A. – MLATEČEK, F. – VÍTÁMVÁS, P.: Ţidovský hřbitov v Boskovicích. Blansko 2003. HASOŇ, Z. – REIBL, P.: Zámky okresu Blansko. Boskovice 1999. HENRY, J.: Teaching Trough Projects. London 1994. HERCOGOVÁ, E.: Katalog výstavy obrazů Františka Řehořka. Brno 1990. HOFMAN, O.: Paměti našeho kraje. Boskovice 1999. HOLEC, O.: Instruktorský slabikář. Praha 1994. HORÁK, F.: Aktivizující didaktické metody. Olomouc 1991. HOSÁK, L.: Dějiny Boskovska, sv. VIII. Boskovice 1933. 214

HOSÁK, L.: Historický místopis okresu Blansko v období feudalismu. Blansko 1965. HOSÁK, L.: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 1938. HOSÁK, L. - PETRŮ, E. - SKUTIL. J.: Boskovice v dějinách. Sborník příspěvků k dějinám města a okolí. Boskovice 1969. HOUŠKA, T.: Škola je hra. Praha 1995. HOUŠKA, T.: Škola hrou. Praha 1991. HOUŠKA, T.: Škola pro 3. tisíciletí. Praha 1995. HOUŠKA, T. – ZVOLSKÝ, J.: Tajemství dávných časů I. - II. Praha 1994. HRKAL, J. – HANUŠ, R. (Ed.).: Zlatý fond her II. Praha 1998. HUDECOVÁ, D.: Analýza dějepisných vzdělávacích programů ve vybraných státech Evropy a její výsledky. Praha 2006. CHURAŇ, M. A KOL.: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, II. Praha 1998. JANÁK, J.: Dějiny Moravy. Díl 3/1., Hospodářský rozmach Moravy 1740-1918. Brno 1999. JANKOVCOVÁ, M. -PRŮCHA, J. -KOUDELA, J.: Aktivizující metody v pedagogické praxi středních škol. Praha 1988. JAROŠ, J.: Slovník technických památek Blanenska. Blansko 2000. JELÍNKOVÁ, Z.: Lidový tanec na Drahanské vrchovině a Malé Hané. Kořenec 2001. JELÍNKOVÁ, Z.: Lidové tance z Boskovicka. Boskovice 1952. JOHNSON, D. W. – JOHNSON, R. T.: Learning Together and Alone. Cooperative, Competitive and Individualistic Learning. Massachusetts 1994. JOHNSON, D. W.: Cooperation and Competion. Theory and Research. Edina 1989. JONES, K.: Designing Your Own Simulations. New York 1985. JULÍNEK, J.: Úvod do teorie a praxe výuky dějepisu. Brno 1995. JULÍNEK, J. a kol.: Základy oborové didaktiky. Brno 2004. JUREK, J.: Medailon z Boskovic. Boskovice 1970. JUREK, J.: Čtení o minulosti města Boskovice. Boskovice 1958. JUREK, J.: Obrázky z Boskovic. Boskovice 1971. JUREK, J.: Pohlednice z Boskovic. Boskovice 1962. JUREK, J.: Tak ţilo město. Boskovice 1960. 215

JUREK, J.: Z boskovických lesů. Boskovice 1963. JUREK, J.: Suvenýr z Boskovic. Boskovice 1967. JUREK, J.: Staré mince – nálezy na Boskovicku. Boskovice 1947, 1958. JUREK, J.: Dějiny zakleté v mincích. Boskovice 1966. JUREK, J.: Otakar Kubín: výběr z díla k 100. výročí narození : (katalog výstavy). Boskovice 1983. KALHOUS, Z. – OBST, O. A KOL.: Školní didaktika. Praha 2002. KAMMANN, F.: Methoden der vierpoligen Interaktion. In: GUDJONS, H., TESKE, R., WINKEL, R. (Hg.): Unterrichtsmethoden. 3. vyd. Hamburg 1991. KASÍKOVÁ, H.: Kooperativní učení, kooperativní škola. Praha 1997. KASÍKOVÁ, H.: Učíme (se) spolupráci spoluprací. Kladno 2005. KAŠOVÁ, J.: Škola trochu jinak : projektové vyučování v teorii i praxi. Kroměříţ, 1995. KAŠPÁRKOVÁ, S.: Uplatnění aktivizujících vyučovacích metod v dějepise. Banská Bystrica 1997. KAŠPÁRKOVÁ, S.: Vliv aktivizujících vyučovacích metod na vytváření vědomostních struktur ţáků. Brno 1999. KILIÁNOVÁ, E. – SIROVÁTKA, O.: Státní hrad a zámek Boskovice pro děti. Brno 1978. KLENOVSKÝ, J.: Ţidovská čtvrť v Boskovicích. Boskovice 1994. KOHNOVÁ, J. (ed.).: Dějepis a kritické myšlení. Sborník textů a přednášek – „X. Letní škola historie“. Texty pro další vzdělávání učitelů – III. Praha 1998. Kolektiv studentů Gymnázia Boskovice: Kaple, boţí muky a památné kříţe Boskovicka. Boskovice 1999. Kolektiv studentů Gymnázia Boskovice: Významné nemovité památky Boskovic. Boskovice 2001. KOLLÁRIKOVÁ, Z. A KOL.: Výchova ku kritickému mysleniu. Bratislava 1995. KOLÁŘ, Z. – ŠIKULOVÁ, R.: Vyučování jako dialog. Praha 2007. KOTRBA, T. – LACINA, L.: Praktické vyuţití aktivizačních metod ve výuce. Brno 2007. KOUDELKA, M. – HASOŇ, Z.: Hrady okresu Blansko. Boskovice 1997. KRATOCHVÍLOVÁ, J.: Teorie a praxe projektové výuky. Brno 2006. KUBÍČEK, J. A KOL.: Bibliografie okresu Blansko. Brno 1987. 216

KUBÍNOVÁ, M.: Projekty – cesta k tvořivosti a samostatnosti. Praha 2002. KUNSTOVÁ, E. A KOL.: Metodické inspirace: Samostatná práce v dějepise : zadání, vedení a uplatnění. Praha 2005. KURELOVÁ, M.: Pedagogika II. Ostrava 1993. KVĚT, R.: Katalog k výstavě akad. malíře Františka Řehořka. Brno 1996. LABISCHOVÁ, D.: Příručka ke studiu didaktiky dějepisu. Ostrava 2008. LABISCHOVÁ, D.: Didaktická média ve výuce dějepisu. Ostrava 2008. LAMAČ, M.: Osma a Skupina výtvarných umělců. Praha 1988. LÉBLOVÁ, A. - TOMEŠ, J. a kol.: Československý biografický slovník. Praha 1992. LOKŠOVÁ, I. – LOKŠA, J.: Tvořivé vyučování. Praha 2003. MACHOVEC, M.: Smysl lidského ţivota. Praha 1965. MACKERLE, J.: Pravěk Malé Hané. Jevíčko 1948. MACKERLE, J.-TOVÁREK, F.–VACOVÁ, P.: Moravskotřebovský okres. Vlastivěda Jevíčska, Svitavska a Moravskotřebovska. Jevíčko 1946. MACKOVÁ, S.: Dramatická výchova ve škole. Brno 1995. MAŇÁK, J. -ŠVEC, V.: Výukové metody. Brno 2003. MAŇÁK, J. A KOL.: Alternativní metody a postupy. Brno 1997. MAŇÁK, J.: Rozvoj aktivity, samostatnosti a tvořivosti ţáků. Brno 1998. MANDELOVÁ, H. – KUNSTOVÁ, E. – PAŘÍZKOVÁ, I.: Dějiny středověku a počátky novověku. Pracovní sešit k učebnici dějepisu, 1. část. Liberec 2002. MEJSTŘÍK, J.: Češi ve světě. Praha 2000. MELKUS, I. - ŠVANCAROVÁ, M.: Dějiny obce a vývoj knihovnictví. Blansko 1983. MÍČKO M.: U Otakara Kubína v Simiane. Praha 1948, nestr. MINXOVÁ, M.: Pověsti a vyprávěnky z Boskovic. Boskovice 1995. MITÁČEK, J. (ed.).: Vládcové Moravy. Brno 2007. MLATEČEK, F.: Parky a parkové areály Boskovicka a Blanenska. Boskovice 2000. MOJŢÍŠEK, L.: Vyučovací metody. Praha 1986. MURRAY, F. B.: Cooperative Learning. In: ENTWISTLE, N. (Ed.).: Handbook of Education Ideas and Practices. London 1990. NEČASOVÁ, E.: Kříţové kameny a kamenné kříţe okresu Blansko. Blansko 1999. 217

NEKUDA, V.: Morava ve středověku. Brno 1997. NĚMEC, J.: S hrou na cestě za tvořivostí. Poznámky k rozvoji tvořivosti ţáků. Brno 2004. NOVÁKOVÁ, J.: Vyuţití projektové metody při výuce regionálních dějin - Ţidovské město Boskovice (Diplomová práce). Brno 2007. OCHMANSKÝ, V.: Okres Blansko. Adamov 1997. ORLICK, T.: The Cooperative Sports and Games Book. Challenge Without Competition. London 1979. PAROULKOVÁ, S.: O bílé paní z borotínského zámku a další pověsti z Borotína a dalších obcí Malé Hané. Borotín 1998. PAROULKOVÁ, S.: O šesti mládencích, třicet pověstí z Drahanské vrchoviny a šest navíc z Malé Hané. Boskovice 1999. PASCH, M. A KOL.: Od vzdělávacího programu k vyučovací hodině. Praha 1998. PECINA, P. – ZORMANOVÁ, L.: Metody a formy aktivní práce ţáků v teorii a praxi. Brno 2009. PECINA, P.: Tvořivost ve vzdělávání ţáků. Brno 2008. PETRŮ, E.: Z rukopisných sbírek Univerzitní knihovny v Olomouci. Praha 1959. PETTY, G.: Moderní vyučování. Praha 1996. PILŇÁČEK, J.: Staromoravští rodové. Vídeň 1930. POLÁK, V.: Literární místopis okresu Blansko. Blansko 1985. PORTMANNOVÁ, R.: Hry pro tvořivé myšlení. Praha 2004. Pracovní sešit pro základní školy: Pravěk boskovické brázdy. Boskovice 2000. PRŮCHA, J. -MAREŠ, J. -WALTEROVÁ, E.: Pedagogický slovník. Praha 1995. PŘÍHODA, V.: Reformní praxe školská. Praha 1936. PŘIKRYL, V.: Kořenec v minulosti dávné i nedávné. Blansko 1998. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. VÚP, Praha 2004. RAMEŠ, V.: Slovník pro historiky a návštěvníky archivů. Praha 2005. Region Boskovicko. Boskovice 2004. REIBL, P.: Zápis z jednání o realizaci projektu muzea. Boskovice 2003. REICH, I.: Die Geschichte der Chewra Kadischa zu Boskovice. Boskovice 1931. RŮŢIČKOVÁ, J.: Didaktické inspirace: z odkazu metodiky a didaktiky dějepisu předchozích desetiletí. Milevsko 1997. 218

RŮŢIČKOVÁ, J.: Metodické inspirace: dějepis ve škole. Praha 1999. SEJBAL, J.: Revoluční proměny jihomoravského venkova. Brno 1981. SIBLÍK, J.: Otakar Kubín. Praha 1980. SIBLÍK, J.: Grafické dílo Otakara Kubína. Praha 1960. SIBLÍK, J.: Ilustrace Otakara Kubína. Praha 1962. SILBERMAN, M.: 101 metod pro aktivní výcvik a vyučování : osvědčené způsoby efektivního vyučování. Praha 1997. SINGULE, F.: Současné pedagogické směry a jejich psychologické souvislosti. Praha 1992. SIXTOVÁ, O. – POLAKOVIČ, D. – PAŘÍK, A.: Boskovická synagoga – průvodce. Praha 2002. SKALKOVÁ, J.: Aktivita ţáků ve vyučování. Praha 1971. SKALKOVÁ, J.: Za novou kvalitu vyučování. Brno 1995. SKALKOVÁ, J.: Obecná didaktika. Praha 2007. SKOŘEPA, H.: Přírodní park Řehořkovo Kořenecko a okolí. Boskovice 2006, nestr. SKUTIL, J.: Místopisný slovník obcí okresu Blansko. Blansko 1966. SLABÁKOVÁ, R.: Archivní pozůstalost rodu Mensdorff-Pouilly v Čechách a na Moravě. In: Acta universitatis Palackianae olomucensis fakultas philosophica historica 27. Olomouc 1996. SLABÁKOVÁ, R.: Rodinné strategie šlechty - Mensdorffové-Pouilly v 19. století. Olomouc 2007. SNĚTINA, K.: Tři předhistorická naleziště z Malé Hané. Olomouc 1908. SOLFRONK, J.: Organizační formy vyučování. Praha 1991. SPILKOVÁ, V.: Proměny primární školy a vzdělávání učitelů v historicko- srovnávací perspektivě. Praha 1997. Statistický lexikon obcí na Moravě a ve Slezsku. Praha 1924. Statistický lexikon obcí a měst, II. země Moravskoslezské. Praha 1935. STEHLÍK, M.: Boskovice. Praha 1969. STEJSKALÍKOVÁ, J.: Kapitoly z dějin obce Kořenec (s důrazem na období první republiky), Diplomová práce. Brno 2008. STEJSKALÍKOVÁ, J.: Vliv aktivizujících výukových metod na vzdělávací výsledky ţáků a jejich vztah k vyučovacímu předmětu. In: Vybrané problémy oborové didaktiky dějepisu 2. Brno 2009. 219

STRYJOVÁ, D.: Šebetov včera a dnes. Šebetov 2002. STRYJOVÁ, D.: Knínice u Boskovic. Knínice u Boskovic 2006. SVĚRÁK, F. – JUREK, J.: Nářečí na Boskovicku. Boskovice 1950. ŠAFRÁNEK, P. – REIBL, P.: Sakrální stavby okresu Blansko. Boskovice 1998. ŠEBÁNEK, J.: Archivy zrušených klášterů moravských a slezských. Brno 1932. ŠEVČÍK, Z.: Boskovice a okolí. Boskovice 1997. ŠLEJŠKOVÁ, L. (Ed.).: Klíčové kompetence na gymnáziu. Praha 2008. ŠLIK, V.: Vybrané otázky výchovně vzdělávacího procesu v dějepise. Metody vyučování a postupy při řešení dějepisných úloh. Praha 1982. ŠIMÁK, B. A KOL.: Vlastivědná mapa okresu Blansko. Praha 1983. ŠIMONÍK, O.: Úvod do didaktiky základní školy. Brno 2005. ŠMÍD, F.: Zrušení a parcelace premonstrátského kláštera. Přerov, „B. d.“, nestr. ŠPONER, B.: Staré Boskovice. Boskovice 1950. TOMAN, P.: Nový slovník československých výtvarných umělců. Praha 1950. TOMKOVÁ, A.: Proměny vyučovacích metod v primární škole. In: K současným problémům vnitřní transformace primární školy. Praha 1998. TOMKOVÁ, A. – KAŠOVÁ, J. – DVOŘÁKOVÁ, M.: Učíme v projektech. Praha 2009. TONUCCI, F.: Vyučovat nebo naučit? Praha 1994. TŮNA, J.: Boskovští ţidé. Praha 1904. TUREK, I.: O problémovom vyučování. Bratislava 1982. UPRKA, J.: Vázání šátků, I. díl. Kroměříţ 1926, nestr. VACOVÁ, P.: Lidový kroj Malé Hané s přilehlými horami. Blansko 1970. VALENTA, J. A KOL.: Pohledy: Projektová metoda ve škole a za školou. Praha, 1993. VALENTA, J.: Metody a techniky dramatické výchovy. Praha 2008. VÁLKA, J.: Dějiny Moravy. Díl 1., Středověká Morava. Brno 1991. VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské hradiště 1967. VESELÁ, B.: Celý rok. Blansko 1989. Větrné a vodní mlýny České republiky. Roţnov pod Radhoštěm, 2002, nestr. VIKTORIN, O.: Politický okres Boskovský. Boskovice 1930. VODÁČEK, A.: Boskovice – vývoj, památky, pověsti. Boskovice 1940. VRÁNA, S.: Učebné metody. Praha 1934. ZELINOVÁ, M.: Hry pro rozvoj emocí a komunikace. Praha 2007. 220

ZELINA, M.: Stratégie a metódy rouzvoja osobnosti dieťata. Bratislava 1994. ZLÁMAL, V.: Boskovice. Boskovice 1937. Zlatý fond her I. Praha 2002. ŢANTA, R.: Projektová metoda, pokus o řešení pracovní školy. Praha 1934.

C) Elektronické zdroje www.ucitelskenoviny.cz www.metodiky.cz www.czso.cz

221

SEZNAM PŘÍLOH

A) Textové přílohy

1. Seznam obcí podle data nejstarších doloţených listin, které dokládají rok jejich zaloţení. 2. Ukázka dvou kořeneckých tanečních písní. 3. Seznam pánů z Boskovic. 4. Architektura. 5. Hodnocení exkurze a pracovních listů očima ţáků.

B) Obrazové přílohy

1. Region Boskovicko. 2. Boskovicko ve 13. a 14. století. 3. Náboţenská mapa Boskovicka z roku 1619. 4. Mapa Boskovic. 5. Turistická mapa Boskovicka. 6. Pohled na Boskovice z roku 1728. 7. Mapka bývalého okresu Boskovského. 8. Sklárny na Boskovicku. 9. Územní mapka přírodního parku Řehořkovo Kořenecko. 10. Slavnosti písní a tanců v Kořenci z roku 1985. 11. Folklórní soubor Kořeňák. 12. Folklórní soubor Velen. 13. Zpracování lnu. 14. Kořenecký mlýn. 15. Zámek Boskovice. 16. Hrad Boskovice. 17. František Řehořek. 18. Jiří Pelikán. 19. Otakar Kubín. 20. Obrazy slavných. 222

C) Pracovní listy

1. Muzeum Boskovicka (6. třída). 2. Horácký kroj (6. třída). 3. Sídliště (6. třída). 4. Pravěk boskovické brázdy (6. třída). 5. Boskovská bible (7. třída). 6. Znáš svůj kraj? (7. třída). 7. Pověst o zaloţení města Boskovic (7. třída). 8. Erby (7. třída). 9. Hrad Boskovice (7. třída). 10. Zámek Boskovice (8. třída). 11. Rodokmen (8. třída). 12. Básně z mikroregionu (8. třída). 13. boskovští Ţidé (9. ročník). 14. Ţidovský hřbitov v Boskovicích (9. ročník). 15. Boskovické synagogy (9. třída). 16. Ulice Ţidovské čtvrti v Boskovicích (9. třída). 17. Ţidovské osídlení Boskovic (9. třída). 18. Vyplněné pracovní listy.