MASARYKOVA UNIVERZITA

FILOZOFICKÁ FAKULTA

ÚSTAV SLAVISTIKY SLAVISTIKA

SRBSKÉ POHŘEBNÍ OBYČEJE

DIPLOMOVÁ PRÁCE

MILOŠ PANTIĆ

VEDOUCÍ: GIUSEPPE MAIELLO, PH.D. UČO: 381656 OBOR: SLAVISTIKA

BRNO 2015

Rád bych poděkoval Giuseppe Maiellovi, Ph.D. za vedení mé práce, cenné rady a zajímavé podněty. Děkuji také PhDr. Heleně Bočkové za podnětné konzultace a připomínky k práci. Veliký dík patří i respondentům, bez nichž by bylo zpracování mé diplomové práce nemyslitelné, a mé rodině a partnerce za neutuchající všestrannou podporu v průběhu mého studia.

2

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem magisterskou práci na téma Srbské pohřební obyčeje vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu zdrojů a literatury.

V Brně, 30. 04. 2015 Miloš Pantić 3

Obsah

1 Úvod ...... 6

2 Smrt ...... 8

2.1 Pojetí smrti ...... 8

2.2 Pohřební obřady a obyčeje ...... 10

2.3 Smrt jako přechod ...... 13

3 Smrt v minulosti ...... 17

3.1 Pohřeb starých Slovanů ...... 17

3.1.1 Historické, archeologické, lingvistické a etnografické poznatky o starých Slovanech ...... 17

3.1.2 Staré slovanské náboženství ...... 19

3.1.3 Staré slovanské obřady, pojetí duše, pohřební obřady, kult předků ...... 22

3.2 Pohřební obyčeje u Srbů ve středověku a ránem novověku ...... 30

3.2.1 Migrace/průnik jižních Slovanů na Balkánský poloostrov a následná christianizace ...... 30

3.2.2 Pohřební obyčeje u Srbů ve středověku ...... 32

3.2.3 Pohřební obyčeje u Srbů v novověku 19. / 20. století ...... 33

3.2.4 Srbská lidová kultura a lidové náboženství ...... 35

4 Pohřební obyčeje v Srbsku v současnosti ...... 36

4.1 Umírání a smrt (rituály před pohřbem) ...... 36

4.1.1 Předzvěst smrti ...... 36

4.1.2 Usnadnění umírání ...... 40

4.1.3 Příprava zesnulého ...... 41

4.2 Pohřební obřad ...... 51

4.2.1 Bdění nad mrtvým ...... 51

4.2.2 Nářek ...... 53

4.2.3 Smutek a truchlení ...... 54 4

4.2.4 Vynášení zesnulého ...... 56

4.2.5 Smuteční průvod ...... 58

4.3 Pohřeb ...... 59

4.3.1 Návrat ze hřbitova a večeře ...... 61

4.4 Panychidy ...... 63

4.5 Zadušnice ...... 65

5 Závěr ...... 66

Seznam použitých zdrojů a literatury ...... 68

Seznam příloh ...... 71

Přílohy ...... 72

1. Branisavljević Jelica ...... 72

2. Čolanić Milanka ...... 83

3. Dugić, Milorad ...... 96

4. Gavrilović Iluna ...... 108

5. Miladinović Živana ...... 117

6. Marković Milka ...... 127

7. Ranñelova Vidosava ...... 135

8. Ristić Radmila ...... 146

9. Savović Zagorka ...... 160

10. Todorović Sveta, Todorović Zorica ...... 169

11. Vito ...... 178

12. Mapa terénního výzkumu ...... 185

Resumé ...... 186

5

1 Úvod

Narození, svatba a smrt jsou nejdůležitější kritické momenty spojené s existencí každé komunity, které do jisté míry narušují obvyklý chod života. Jedním z těchto stěžejních momentů je smrt, fenomén, kterému se ve všech kulturách věnuje zvýšená pozornost. Smrt je vždy následována příslušnými tradičními rituálními povinnostmi, které slouží k regulaci chování rodiny a komunity, která ztratila svého člena. Je patrná i velká rozmanitost rituálů spojených se smrtí, což vypovídá o tom, že se lidé v různých obdobích v různých oblastech se smrtí vyrovnávají různými způsoby.

Tato práce se zabývá současnými srbskými pohřebními obyčeji – důvodem pro volbu tohoto tématu je více. Komplexní fenomén smrti je věčným tajemstvím a inspirací náboženského a rituálního myšlení a konání. Samotný postoj k smrti odráží sociální realitu a četné mechanismy mezilidských vztahů. Smrt jako taková představuje pro každou komunitu určitou výzvu, test, v jehož řešení se odráží její jednota a funkčnost.

Práce se dělí na dvě stěžejní části – teoretickou, ve které budu zkoumat smrt jako komplexní fenomén – biologický, sociologický a náboženský. V první kapitole se budu věnovat pojetí smrti, pohřebním obyčejům a obřadům a smrti jako přechodovému rituálu. Druhá kapitola bude zkoumat vývoj pohřebních rituálů u starých Slovanů a pohřební obyčeje v Srbsku ve středověku a raném novověku. Třetí kapitola se zaměří na jednotlivé části pohřebních obyčejů v současném Srbsku – na samotný okamžik umírání, průběh pohřebního obřadu, návrat zpět domů po jeho skončení a období smutku a vzpomínkové bohoslužby. Zakončí jí vhled do tzv. zadušnic , jež jsou srbským ekvivalentem českých dušiček.

Při zpracování teoretické části budu vycházet zejména z děl Philippa Arièse, který probírá komplexní otázku dějin evropských, a především západoevropských postojů k smrti od raného středověku až do moderní doby. Dále se budu opírat o dílo Arnolda van Gennepa, který první přišel s konceptem přechodových rituálů, jež jsou spojené s existenciálními krizemi a životními mezníky: narození, dospělost, sňatek a smrt. Čerpat budu i z myšlenek Lubora Niederleho, který popisuje slovanský pohřební obřad na základě zpracování rozsáhlého materiálu. Další autoři, z jejichž děl budu vycházet, jsou například Zdeněk Váňa, Naďa a Martin Profantovi, Magdalena Beranová, Giuseppe Maiello a další. Ze srbských autorů je potřeba zmínit zejména Slobodana Zečeviće, Dušana Bandiće a Bojana Jovanoviće.

6

Druhou částí práce je část praktická – podkladem pro její zpracování bude terénní výzkum provedený přímo na území Srbska. Konkrétně se bude jednat o polostrukturováné rozhovory, jejichž originální přepisy budou tvořit přílohu práce. Respondenti budou pocházet z různých částí Srbska. Bude se však vždy jednat o pravoslavné Srby, a to navzdory tomu, že na území Srbska žijí i jiná etnika a národnosti. Důvod, proč jsem se k tomu rozhodl, je ten, že jiná etnika a náboženské skupiny, např. Muslimové ze Sandžaku nebo Vlaši z východního Srbska nesdílejí ve všech směrech stejné kulturní dědictví, to se v určitých ohledech liší. Pokud bych zahrnul všechna etnika a náboženské skupiny, pak by komplexita takové práce vyžadovala zřetelně větší rozsah než požadovaných 80 stran, anebo by naopak byla zbytečně zjednodušená a nekomplexní. Do budoucna ovšem bude možné na tuto práci navázat výzkumem ostatních srbských etnik.

Cílem terénního výzkumu bude zjistit základní charakteristiky pohřebních zvyků a současnou situaci v několika lokalitách v Srbsku. Data budou sbírána pomocí rozhovorů technikou s předem připravenými otázkami. Budou provedeny pohovory s místními informátory, a to většinou z rurálních oblastí, protože právě zde se pohřební obyčeje, resp. tradiční kultura jako celek udržela dobře dochovaná a nezdeformovaná moderními vlivy.

Nejdůležitějším cílem předkládané diplomové práce potom bude porovnání zkoumané etnografické literatury pojednávající o pohřebních obřadech s poznatky získanými tímto terénním výzkumem. Takto bude možné zjistit, zda a jakým způsobem se současná srbská pohřební praxe liší od uváděné teorie, a zároveň zda a jak se srbské pohřební rituály vyvíjely v čase.

7

2 Smrt

2.1 Pojetí smrti

Na světě patrně neexistuje člověk, který by během života nepřemýšlel o svém skonu – smrti, momentu, když nenávratně zaniknou veškeré životní funkce. Smrt představuje něco, co je nám všem společné, co nás propojuje bez ohledu na věk. Je univerzální, byť cizí a děsivá, nezřídka i velice mysteriózní a nepochopitelná.

I když je smrt obecně považována za jev konstantní a v rámci lidské existence nevyhnutelný, napříč historií se vyskytují různé názory na otázky, co smrt představuje a jaký má smysl. Jelikož je ve všech kulturách předmětem velkého počtu tajemství a pověr, nedá se smrt jednoznačně definovat, neboť k ní lze přistupovat z různých úhlů pohledu. Proto se smrtí jako komplexním a mnohotvárným fenoménem zabývají badatelé z různých oblastí: biologové, sociologové, teologové, antropologové, filozofové a mnozí další.

Smrt se z biologického hlediska definuje jako úplné zastavení životních procesů, které se vyskytuje ve všech živých organismech. 1 Britský sociolog Anthony Giddens uvažuje, že smrt je mnoha lidmi v dnešním západním světě vnímána jako konec života jedinečného „já”, ne jako součást procesu obnovení generací. 2 Protikladný postoj se vyskytuje v tradičních kulturách. V nich děti, rodiče a prarodiče často žijí ve stejné domácnosti, a lidé si tak obvykle zřetelně uvědomují souvislost mezi smrtí a střídáním generací. 3 Ačkoliv jednotlivec zaniká, život trvá dále, neboť člověk je integrálním členem společnosti. Za takových okolností lze smrt vnímat méně úzkostně než za rychle se měnících, individualistických společenských podmínek průmyslového světa. 4 Existuje i thanatologie (z řeckého θάνατος, thánatossmrt), většinou definovaná jako interdisciplinární vědní obor o smrti a o všech fenoménech, které jsou s ní spojeny. 5 Thanatologie

1 Viz http://www.britannica.com/EBchecked/topic/154412/death 10.10. 2014.

2 GIDDENS, Anthony: Sociologie. Praha 1999, s. 57.

3 Tamtéž, s. 58.

4 Tamtéž.

5 HAŠKOVCOVÁ, Helena: Thanatologie – Nauka o umírání a smrti. Praha 2007, s. 178. 8

zkoumá postoje k smrti, její smysl, chování v zármutku a žalu a morální a etické otázky eutanazie, transplantace orgánů a podporu pozůstalým. 6

Americká psycholožka Elisabeth KüblerRossová ve své knize O smrti a umíraní pojednává o představách společnosti a jednotlivce o jevech, které jsou uvedené v názvu studie. Podle ní je akceptování smrti proces, jenž se dá rozdělit do několika fází, při kterých se lidé snaží vyrovnat se se ztrátou a smutkem. První z nich je popírání – jedinec odmítá přijmout, co se děje. Druhým stádiem je hněv, především u těch, kdo umírají poměrně mladí a intenzivně si uvědomují, že jim nebylo dopřáno prožít naplněný život. Následuje stádium vyjednávání, kdy jedinec uzavírá dohodu s osudem nebo božstvem, že klidně zemře, když se dožije nějaké významné události, například sňatku v rodině nebo narozenin. Poté jedinec často propadá depresi. Nakonec, podaříli se tento stav překonat, může přejít do fáze přijetí, kdy se s nadcházející smrtí smiřuje. 7 Spisy E. KüblerRossové jsou založené na široké, ale v podstatě americké zkušenosti a jejich univerzálnost nebyla otestována, a to zejména v jiných kulturních kontextech. 8

Množství často protikladných názorů se vztahuje i k věčné existenciální otázce, jestli život smrtí končí, a jestli tedy konec pozemského života znamená absolutní, nenávratný zánik. Nebo není všechno tak bezútěšné, a existuje naděje, že je smrt pouze proměna stavu, tedy že existuje posmrtný život? První názor, tedy že smrt je definitivní konec jakéhokoliv pojetí žití, je charakteristický pro ateistický a materialistický světonázor. Jeho protikladem je přesvědčení typické pro všechna náboženství, která hlásají nepřetržitost bytí, totiž že životní jiskra nikdy nehasne. Duše, nehmotný, věčný princip života, opouští pomíjivé tělo po skončení své pozemské pouti a odebírá se na určenou cestu. Vše výše uvedené záleží na perspektivě jedince, společnosti, kultury, tedy na tom, v jakém kontextu se vyskytuje fenomén smrti. Dokonce neexistuje ani obecná shoda na tom, kdy ke smrti dochází. Různá náboženství a kultury se řídí svými hodnotami. Například pro hinduismus je charakteristická myšlenka, že smrt nenastane, dokud se lebka nespálí na hranici, zatímco v mnoha kulturách není zesnulý považován za skutečně

6 http://www.britannica.com/EBchecked/topic/589963/thanatology 10. 10. 2014.

7 Tamtéž, s. 57.

8 http://www.britannica.com/EBchecked/topic/154412/death/22194/Publicattitudes 10. 10. 2014.

9

mrtvého, dokud se nedokončí rozklad těla. Proto není překvapující, že existuje taková rozmanitost obyčejů a obřadů, jež se smrtí souvisejí.9

2.2 Pohřební obřady a obyčeje

Smrt se odehrává v rámci společnosti, pro kterou představuje silný otřes. Je nenávratným odchodem z komunity. Proto je velmi důležité, aby se celý proces realizoval podle stanovených pravidel, rituálů, jejichž úkolem je zachovat aktuální stav v komunitě a zabezpečit zemřelému odchod z tohoto světa.

Při pokusu o vylíčení pohřebních obřadů vyvstává otázka, co to vlastně je rituál? Samotný pojem pochází z latiny ritus, označující posvátný řád, obřad, zvyk, obyčej. 10 Pokusů definovat rituál, či teorií o povaze rituálu se vyskytlo více. Norský sociální antropolog Thomas Hylland Eriksen obecně uvádí, že rituály jsou veřejné události svázané pravidly, jež tím či oním způsobem tematizují vztah mezi pozemským a duchovním světem. Tento vztah se snaží vyřešit protiklady ve společnosti rituálem na symbolické úrovni. Přitom je důležité propojení různých rovin sociální komunikace: symbolických a sociálních, individuálních a kolektivních. Rituál lze považovat za syntézu několika důležitých úrovní společenské reality: symbolické a sociální, individuální a kolektivní. 11 Podle amerického kulturního antropologa Roberta Murphyho jsou rituály inscenované události, které se pokaždé řídí standardními předpisy. Účastníci se totiž stávají součástí aktu nebezpečně blízkého věcem posvátným, a musí být proto tomu odpovídajícím způsobem na tento posvátný stav připraveni. 12 Murphy zmiňuje několik typů rituálů, mezi nimi výroční rituály, které se konají každý rok přibližně ve stejnou dobu, a přechodové rituály, které se

9 KERIGGAN, Michael: Historie smrti. Pohřební zvyky a smuteční obřady od starověku do současnosti. Praha, 2008, s. 8.

10 MALINA, Jaroslav a kol.: Antropologický slovník . Brno 2009, s. 3415.

11 ERIKSEN, Thomas Hylland.: Sociální a kulturní antropologie. Příbuzenství, národnostní příslušnost, ritual. Praha 2008, s. 263.

12 MURPHY, F. Robert: Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha 2006, s. 186.

10

týkají jednotlivců a změn v jejich společenském postavení. 13 Přechodovým rituálům, které zajišťují přechod jedince z jedné životní fáze do jiné, bude věnována zvláštní podkapitola.

S příchodem smrti se otevírá principiální a zároveň i praktická otázka, co činit s tělem zesnulého. Robert Hertz (18811915) ve své studii Contribution à une étude sur la représentation collective de la mort (1907) uvádí, že smrt je více než biologický koncový bod, a sice složitý systém přesvědčení, emocí a činností, a má zvláštní význam pro sociální vědomí; smrt je předmětem kolektivní reprezentace. Nebožtík nikdy není považován pouze za mrtvolu, je nezbytné chovat se k němu s hlubokým respektem a přitom splnit i stěžejní hygienické podmínky. Korektní zacházení a zvláštní péče jsou povinností a morálním závazkem celého kolektivu. 14

Za nejčastější formu pohřbívání se považuje ukládání mrtvého těla do hrobu, pohřbem se pak rozumí souhrn společenských, případně náboženských úkonů, které souvisejí s pochováním mrtvého těla. Takový způsob se nazývá inhumace, z latiny in a humus – země, hlína, inhumātiō, pohřeb nespáleného. 15 V některých kulturách se vyskytují i jiné způsoby pohřbu, přičemž jejich význam se liší, jelikož v každé společnosti jsou neoddělitelně vázány na pojetí vesmíru a na náboženské přesvědčení. Vedle uložení ostatků zemřelého do hrobu se organizují i pohřby žehem, kremace, z latiny cremātiō – spálení, upálení, pohřeb spáleného mrtvého těla. 16 V některých kulturách je praktikováno vystavění mrtvých těl divokým zvířatům, nejčastěji supům, ve věžích mlčení v zoroastrismu, nebo při nebeských pohřbech Tibeťanů. Všechny činnosti provedené během pohřbu mají velmi silnou symbolickou hodnotu, a každá kultura reaguje na smrt vlastními tradicemi. Pohřebními obřady se vyjadřují hodnoty, které určitá společnost ctí, a ideály, kterým se chce přiblížit. Jimi se rodině zesnulého a kolektivu, ve kterém žil, umožňuje společně překonat období smutku. Během tohoto období se obzvlášť vyjadřuje solidarita s pozůstalou rodinou. 17

Nicméně, primární prvky téměř všech smutečních obřadů jsou společné všem kulturám: prokazovat náležitý respekt zesnulému, zajistit klidný odchod jeho duše do nové formy existence

13 Tamtéž, s. 186.

14 HERTZ, Robert: Death and the right hand . London 2004, s. 27.

15 MALINA, Jaroslav a kol.: Antropologický slovník . Brno 2009, s. 2029.

16 Tamtéž, s. 1683.

17 HAŠKOVCOVÁ, H.: Thanatologie. Nauka o umírání a smrti. Praha 2007, s. 113.

11

v závislosti na náboženství a poskytnout pomoc truchlící rodině a přátelům, aby mohli pokračovat dále bez bývalého člena komunity. 18

Každá společnost má přesně stanovenou dobu truchlení. Od začátku až do konce držení smutku je každý čin definovaný. Doba držení smutku záleží na blízkosti pozůstalých se zesnulým, během ní se vyrovnávají se ztrátou svého blízkého. V kontextu moderní společnosti Helena Haškovcová uvádí, že obvyklý proces zármutku zakončený nalezením nové identity trvá zpravidla jeden rok, ve kterém lze odlišit výrazné fáze. Šest až osm týdnů má pozůstalý právo na otevřený žal. Po dvou měsících by měl být pozůstalý schopen dostát všem svým pracovním povinnostem a zvládat tradiční roli v rodině. Proces zármutku však pokračuje a většinou po roce je pozůstalý schopen ztrátu vidět jinýma očima. 19

Postoj k smrti, ačkoliv zdánlivě neměnný, se v průběhu historie modifikoval a vyvíjel. Změny, které se objevovaly, i když na první pohled neznatelné, byly trvalé a vedly k dnešnímu stavu. Ve své knize Dějiny smrti francouzský historik Philippe Ariès probírá komplexní otázku dějin evropských, a především západoevropských postojů k smrti od raného středověku až do moderní doby, a rozděluje je do pěti na sebe navazujících období. Ariès začíná se zkoumáním v období 500 – 1100 našeho letopočtu, které pojmenovává „ochočená smrt“. Takové označení neznamená, že samá smrt je ochočená, ale pojmenovává lidskou reakci na výskyt smrti v osobním životě, a odkazuje k tomu, jaký postoj k smrti měl jednotlivec v přímém kontaktu s ní. Smrt byla běžným a očekávaným jevem. Varování před nadcházející smrti dávalo člověku čas připravit se na smrt tak, aby s ní byla obeznámena i společnost, ve které žil. Umírání bylo jednoduché a odehrávalo se v rámci domácnosti. Hlavní starostí bylo postarat se, aby tím nijak nebyla ohrožená společnost. Víra spočívala v tom, že mrtví pouze spí a čekají na druhý příchod Ježíše Krista. Později se křesťanská víra začala soustředit na individuální duše jako bojiště, na kterém bojují Svatý Petr a Satan o duši člověka. Ariès toto druhé období nazývá „smrt sebe samého“. 20 Za důležité bylo považováno to, jak člověk zemřel, to pak ovlivňovalo posmrtný život. Proto bylo v několika soudobých knihách vysvětlováno jak „umřít dobře“. V nich bylo zobrazováno poslední drama jednotlivce jako „ars moriendi“ – umění umírat. Knihy byly velmi populární,

18 ERIKSEN, T.H.: Sociální a kulturní antropologie. Příbuzenství, národnostní příslušnost, ritual. Praha 2008, s. 175.

19 HAŠKOVCOVÁ, H.: Thanatologie. Nauka o umírání a smrti. Praha 2007, s. 106–107.

20 ARIÈSS, Philippe: Dějiny smrti I.. Praha 2000, s.127.

12

velká pozornost byla věnována přípravě na smrt. Třetí fáze pojmenována „smrt vzdálená a blízká“ reprezentuje začátek vzdalování od středověkého pojetí smrti, ale „k žádným viditelným změnám nedošlo, a snadno bychom tedy mohli dospět k mylnému závěru, že staletou nepřetržitost nic nepřerušovalo.“ 21 V tomto přechodovém období od 16. do 18. století začali lidé opouštět koncept smrti jako transcendentní zkušenosti a začali o ní uvažovat více jako o fyzikálním procesu. K výrazným změnám došlo v 18. století s kulminací v 19. století. Ariès toto čtvrté období pojmenovává „smrt blízkého“. Smrt se stále odehrávala v domácím prostředí, rodina pečovala o umírajícího. Celá představa byla idealizována jako oddělení milovaných od sebe a hlavní myšlenka byla krásně umřít, kdežto nepříjemné aspekty smrti upadaly do zapomenutí. Na začátku 20. století se postoj k smrti opět mění, nastává poslední, pátá fáze, „převrácená smrt“. Staré rituály přetrvávají, ale se zároveň objevuje zcela nové pojetí smrti. Podstatou této nové smrti je neviditelnost, snaha vzdálit ji od rodiny a omezit umírání na nemocnice a hospice. Takže smrt, která byla považována za neoddělitelnou součást života v 5. století, byla nejvíce skryta na konci století 20. Vývoj postoje k smrti a s tím související rituály a obřady se řídily jednoduchými proměnami čtyř psychologických prvků: vědomí sebe sama, obrana společnosti proti divokosti přírody, víra v posmrtný život a víra v existenci zla. 22

2.3 Smrt jako přechod 23

Už zmíněné přechodové rituály jsou obřadními událostmi, kterými se označuje člověkův přechod z jednoho stavu do druhého. S konceptem přechodových obřadů přišel jako první francouzský antropolog Arnold van Gennep (18731957) ve své knize Přechodové rituály (1909), ve které se snažil klasifikovat a vysvětlit různé rituály, jež mají v nejrůznějších kulturách společné primární rysy. Nejdůležitější obvyklé přechodové rituály jsou spojené s existenciálními krizemi a životními mezníky: narození, dospělost, sňatek a smrt. Tyto životní události přinášejí význačné změny v sociálním postavení jednotlivce. Van Gennep tento proces popisuje tak, že „je člověk synchronně nebo postupně zařazován do rozličných přihrádek a při přecházení z jedné do druhé,

21 Tamtéž, s. 13.

22 Tamtéž, s. 370.

23 Kvůli podrobnému studiu struktury rituálů a podstatnému významu pro tuto diplomovou práci naprostá většina informací o přechodových rituálech pochází z publikace A. Gennepa: Přechodové rituály. Praha, 1997.

13

máli se přidružit k lidem zařazeným do jiné přihrádky, musí ode dne narození po den skonu procházet obřady. Ty se často liší podobou, ale mají stejný mechanismus.“ 24 Van Gennep nicméně netvrdí, že všechny rituály spojené s narozením, sňatkem a smrtí jsou přechodové, jelikož svatební obřady obsahují i rituály oplodňovací, obřady narození i rituály ochranné a předpovědní, obřady pohřební i rituály obranné. 25 U přechodových rituálů je velmi důležité jasné oddělení mezi posvátným a profánním (světským), neboť ani posvátnost ani profánnost nejsou absolutními, ale relativními hodnotami, „tak podle toho, zda se nacházíme na takovém či onakém místě obecné společnosti dochází k posunu magických kruhů“ 26 . Každá změna postavení jedince znamená akci a reakci profánního a posvátného, akci a reakci, jež se musí řídit určitými předpisy, a na které je třeba dohlížet, aby v obecné společnosti nedošlo k potížím a aby tato nedoznala škodu. 27

Primárním cílem van Gennepovy práce bylo klasifikovat přechodové rituály. Nejprve řadí obřady obecně, pod vlivem skotského antropologa Jamesa George Frazera (18541941) 28 . Z toho vyplývá van Gennepovo základní členění rituálů na sympatetické, které se zakládají na víře v působení podobného na podobné 29 , a kontaktní, které se zakládají na materiálnosti a přenosnosti vrozených, nebo získaných vlastností dotykem, nebo na dálku. 30 Autor dále rozlišuje rituál přímý, který má okamžitou účinnost bez zásahu autonomního činitele, jako prokletí, či uhranutí, a nepřímý, který uvádí do pohybu autonomní nebo zosobněnou sílu, nebo celou řadu sil tohoto rázu – například démona, nebo třídu džinů, či nějaké božstvo, které zasáhne ve prospěch osoby, která rituál provedla. 31 Dále člení obřady na pozitivní, které jsou projevem vůle

24 GENNEP, Arnold van: Přechodové rituály. Praha, 1997, str. 173.

25 Tamtéž, s. 20.

26 Tamtéž, s. 20–21

27 Tamtéž, s. 13.

28 Frazer magii, nejstarší stadium ve vývoji lidského myšlení a víry člověka, že vlastními sílami dokáže ovlivnit dění přírody, dělí na imitativní nebo homeopatickou, že podobné vytváří podobné a kontaktní magii, již vychází z představy, že věci, které byly jednou spojeny, musí zůstat i poté, co byly od sebe navzájem zcela odděleny. Srov. FRAZER, James George: Zlatá ratolest. Praha, 2012, s. 19., 45.

29 GENNEP, A. v.: Přechodové rituály, s. 14.

30 Tamtéž, s. 16.

31 Tamtéž, s. 17.

14

převedeným v čin, a negativní, které se běžně nazývají tabu, jako zákaz, příkaz něco nedělat. 32 Van Gennep ale upozorňuje, že neexistují čisté typy rituálů, konkrétní rituály se někdy obtížně klasifikují, vždy jde o určitý poměr. Dále rozlišuje zvláštní kategorie přechodových rituálů: rituály odluky, rituály pomezní a rituály sloučení 33 , též nazývané preliminární, liminární a postliminární. Toto členění je funkční, jelikož se jedná o odloučení od původní skupiny, překonání prahu pomocí obřadu a začlenění do nové skupiny. V souvislosti s tímto členěním van Gennep upozorňuje, že tyto vedlejší kategorie bývají v různých populacích a v různých rituálech různě rozvinuté. Odlučovací rituály bývají více rozvinuté v pohřebních obřadech, slučovací (přijímací) rituály v obřadech svatebních; pomezní rituály mohou mít značný význam při těhotenství, zásnubách, iniciaci a naopak mohou být zredukovány na minimum při adopci, při druhém porodu, druhém sňatku, přechodu z druhé věkové třídy do třetí. 34

Osmou kapitolu své knihy van Gennep věnuje speciálně pohřebním obřadům. Ukazuje v ní na relativní důležitost odlučovacích, pomezních a přijímacích rituálů v pohřebních obřadech, neboť tyto ze všech rituálů nejvíce kolísají napřič kulturami v závislosti na věku, pohlaví nebo společenském postavení jedince. 35 Ačkoliv se zdá, že v pohřebních obřadech jednoznačně dominují odlučovací rituály, v některých případech je odlučovacích rituálů jen málo a i ty jsou velmi jednoduché, zatímco pomezní rituály v pohřebních obřadech bývají tak dlouhé a složité, že se někdy považují za jaksi samostatné. 36

Období smutku, kterým procházejí pozůstalí, se chápe jako přechodový stav, do kterého oni odlučovacími rituály vstupují. Z přechodového stavu pozůstalí vystupují rituály opětovného začlenění do společnosti. V době smutku příbuzní mrtvého tvoří zvláštní společnost, nacházející se mezi světem živých na jedné straně a světem mrtvých na straně druhé, z níž mohou odejít více či méně rychle podle toho, jak úzce byli se zesnulým spřízněni. 37 Pomezní období, jež charakterizují obřady, kterými se zemřelý přijímá do světa mrtvých, se často považuje za

32 Tamtéž.

33 Tamtéž, s. 19.

34 Tamtéž.

35 Tamtéž, s. 136.

36 Tamtéž.

37 Tamtéž, s. 137.

15

nejdůležitější. Proto není překvapující, že se těmto obřadům v mnoha kulturách připisuje největší význam a že jsou nejpropracovanější.

Pomezní období v pohřebních rituálech se fyzicky charakterizuje vystavením zesnulého v rakvi v nějaké smuteční místnosti a držením stráže. Tato fáze se může rozkládat na několik menších, což se v postliminárním období projevuje formou vzpomínkových obřadů (po osmi dnech, čtrnácti dnech, měsíci, po čtyřiceti dnech, po roce). 38 Rozličné jsou i představy o tom, jak vypadá onen svět. Nejrozšířenější představou je, že se svět zemřelých podobá našemu pozemskému světu, ovšem s tím rozdílem, že je daleko příjemnější. Aby měl zesnulý bezpečnou cestu, a aby se mu na onom světě dařilo, musejí ho pozůstalí zaopatřit. Proto je nutno vybavit ho na tuto riskantní cestu a vstup do onoho světa nezbytnými každodenními a magicko náboženskými předměty, které vyžaduje řada přechodových obřadů. Dobrým příkladem systému přechodových rituálů napomáhajících přijetí do světa mrtvých jsou pohřební obřady ve starém Egyptě. 39

V některých společnostech vládl názor, že mrtvorozené děti nebo osoby, které neprošly určitým obřadem, tedy nebyly pokřtěné v křesťanském kontextu, nelze pohřbít jako ostatní členy dané komunity. Podle různých představ to jsou velmi nebezpeční mrtví, kteří zůstali uvěznění mezi dvěma světy, a proto se chtějí pomstít společnosti, ze které pocházejí. Do této skupiny spadají jak ti, kdo nemají žádnou rodinu, tak sebevrazi, ti, kdo zemřeli na cestách, ti, které zabil blesk, či ti, kteří zemřeli, protože porušili nějaké tabu. 40

Vedle pomezních rituálů jsou součástí pohřebních obřadů i rituály odluky a rituály sloučení. Do odlučovacích rituálů patří různé způsoby vynášení těla zesnulého z domu; spálení nástrojů, domu, šperků a majetku zesnulého; usmrcení jeho žen, otroků nebo oblíbených zvířat; omývání, pomazávání a obecné rituály, kterým se říká očistné. Kromě toho existují materiální postupy odlučování – jáma, rakev, hřbitov, ohrada. 41

38 Tamtéž, s. 139.

39 Tamtéž, s. 145.

40 Tamtéž, s. 148.

41 Tamtéž, s. 151.

16

Mezi přijímací rituály patří v prvé řadě hostina po pohřbu a hostiny při vzpomínkových slavnostech, jejichž cílem je navázat mezi všemi příslušníky skupiny pozůstalých a někdy i nebožtíkem pouto, které bylo smrtí jednoho z článků rozbito. 42

3 Smrt v minulosti

3.1 Pohřeb starých Slovanů

3.1.1 Historické, archeologické, lingvistické a etnografické poznatky o starých Slovanech

Pod pojmem Slované v současnosti rozumíme jazykovou a etnickou skupinu patřící k indoevropské jazykové rodině spolu s Germány, Kelty, Řeky, Íránci, Indy a dalšími, která obývá prostor střední a východní Evropy a značnou část Asie. V Evropě jsou nejpočetnější etnickou skupinou. Slovanské jazyky, pocházející z jednoho prajazyka – praslovanštiny, se člení na tři odvětví: jižní, východní a západní, které mají svá pododvětví. Původ a počátky Slovanů, postupná jazyková a kulturní diferenciace, politický vývoj i duchovní kultura jsou studovány z nejrůznějších hledisek, na nichž se podílí celá řada vědních oborů: historie, archeologie, jazykověda, etnografie, antropologie, dějiny umění, mytologická věda. 43 I přes všechna úsilí zůstává do dnešního dne otevřená zásadní otázka Slovanů, tedy otázka vzniku této různorodé etnické skupiny, jež má významnou roli v lidských dějinách. Existují dvě hlavní teorie o tom, kde byli před svým rozšířením Slované usídleni. První teorie předpokládá, že Slované odpradávna sídlili na územích, která obývají i v současnosti. Tzv. autochtonisté vycházejí z názoru, že se Slované na stejném území vyvíjejí nepřetržitě už pět tisíc let a jejich objevení se klade do souvislosti s příchodem prvních Indoevropanů. Druhá, převážná část badatelů zastává migrační teorii a dokazuje, že na většinu území, která dnes obývají současné slovanské národy, přišli jejich předkové z jedné velké pravlasti. 44 Zastával ji i český archeolog Lubor Niederle, který hledal slovanskou pravlast na

42 Tamtéž.

43 VÁŇA, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů . Praha 1990, s. 9.

44 GALUŠKA, Luděk: Slovane ́ doteky pr edkǔ ̊ . O z ivotě ̌ na Morave ̌ 6.10. stoleti .́ Brno 2004, s. 7.

17

rozsáhlých plochách mezi řekami Labem a Dněprem, jižně od Pripjaťských bažin a na sever od karpatského oblouku. 45

Vzhledem k tomu, že je o Slovanech velmi málo pramenů z první ruky, je nutné přistoupit k problematice interdisciplinárně. Pouze kombinováním poznatků více vědeckých disciplín je možné přesněji zrekonstruovat historický vývoj Slovanů a jejich způsob života. Kromě historie se musí brát v úvahu i archeologie, lingvistika a etnografie. Jelikož Slované neznali písmo, nemáme o počátcích jejich vývoje téměř žádné informace. Prameny, kterými disponujeme, jsou chudé a fragmentární. Nejstarší zmínky o Slovanech pocházejí z 6. století od římského historika Jordanesa, původem Góta, který zmiňuje početný kmen Venetů, jehož příslušníci se především nazývají Slovany a Anty:

„Jeho jméno se sice nyní mění podle různých rodů a míst, hlavně jsou však nazývání Sklavini a Antové. Sklavini jsou usedlí od města Novietunum a od jezera zvaného Mursianské až k Dněstru a na sever od Visly. Ti mají bažiny a lesy místo měst. Antové však, kteří jsou z nich nejsilnější, od místa, kde se Pontské moře (dnešní Černé moře) zakřivuje, od Dněstru se táhnou až k Dněpru.“ 46

Slovany zmiňuje i byzantský historik Prokopius, který stručně popsal život Slovanů na dolním toku Dunaje a rozlišoval dva velké slovanské národy či kmeny, Anty a Slovany:

“Oba kmeny mají jediný jazyk, a to zcela barbarský.“ 47

V následujícím období od šestého do osmého století se slovanské kmeny posouvají a postupně konsolidují na nově dobytém území. Začínají se vytvářet i první slovanské státní útvary. 48

45 PROFANTOVI, Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů . Praha 2004, s. 9.

46 Tamtéž, s. 7.

47 Tamtéž, s. 10.

48 VÁŇA, Z.: Svět slovanských bohů a démonů . Praha 1990, s. 1517.

18

3.1.2 Staré slovanské náboženství

S otevřenou otázkou slovanské etnogeneze souvisí problematika slovanského náboženství, kterou je velmi obtížné kompletně rekonstruovat. Kvůli různým historickým okolnostem se víra starých Slovanů vyvíjela v různých směrech. O slovanské víře před migrací starých Slovanů se nemůže říct nic s absolutní jistotou. To, čemu se říká stará slovanská víra, zahrnuje předkřesťanské náboženské praktiky Slovanů. Nabízí se otázka, zda li vůbec existovala víra společná všem starým Slovanům. Obecně se má za to, že Slované byli polyteisté, tedy že uctívali více bohů. Někteří badatelé jako Henryk Łowmiański ale zastávali názor, že Slované nebyli polyteisté, ale měli mlhavou představu nejvyššího nebeského božstva a ctili širokou plejádu duchovních bytostí vzniklých oživením přírodních jevů a předků. 49 Na základě písemných pramenů se dá říci, že slovanský panteon nebyl jednotný, a že existovaly dva okruhy: polabsko pobaltský a východoslovanský. 50 Prameny pro starou slovanskou víru jsou velmi řídké a fragmentární. K dispozici jsou pouze útržkovité a rozptýlené informace o mýtech a legendách starých Slovanů, počínaje Prokopiem, který se zmiňuje ve třetí knize své Války gótské o úctě Slovanů k jedinému bohu – vládci blesku:

„Věří, že je jediný bůh, tvůrce hromu a jediný pán všech věcí, a obětují mu býky a jiná zvířata všeho druhu. Nevědí, co je nelítostný osud, a ostatně ani mu nepřisuzují nějaký vliv na lidi. Když se pak blíží jejich smrt buď že onemocní, anebo jdou do války , slibují bohu, že mu přinesou děkovnou oběť, jestliže nezahynou; a když vyváznou, obětují mu, co slíbili. “ 51

Další zmínky pocházejí z konce devátého a počátku desátého století, a přinášejí málo informativních údajů. Konkrétnější jsou zprávy některých arabských autorů z desátého století, například Ibn Fadlana o barvitém líčení pohřbu ruského velmože, či Mas’údího, o obětech a chrámech na výšinách. Nejpodrobněji informují zprávy z jedenáctého a dvanáctého století z oblastí obývaných severozápadními a východními Slovany, kde dlouho přetrvávalo pohanství. Nejstarší mezi nimi je kronika Thietmara z Merseburgu, která vznikla mezi lety 1012 – 1018, a ve které autor detailně popsal, jak u Slovanů vypadala velká pohanská svatyně boha Svarožice, která stála na hradě Retra. Dalšími pozoruhodnými písemnými prameny jsou Dějiny Dánů od Saxo

49 Tamtéž, s. 62.

50 Tamtéž, s. 66.

51 PROFANTOVI, N. a M.: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů . Praha 2004, s. 91.

19

Grammatica, který popisoval pohanství Slovanů v Pobaltí a vyvrácení Arkony, kde se nacházel chrám slovanského boha Svantovíta:

„(…) dřevěný velice pěkný chrám, těšící se oblibě nejen pro okázalou bohoslužbu, nýbrž i pro sochu boha uvnitř umístěnou. Ohrada chrámová na vnější straně poutala pozornost bohatými řezbami, obsahujícími různé malování... V ní toliko jeden vchod se příchozím otvíral. Svatyni samu naopak obklopovala dvojí přepážka, z nichž vnější ze stěn utvořená nesla střechu, kdežto vnitřní o čtyř sloupech místo stěn skvěla se visutými oponami... Ve svatyni stála ohromná modla.“ 52

V Dějinách hamburske cirkve Adama Brémského se nachází značný počet informací o polabských a pobaltských Slovanech, a některé údaje pocházejí i z misie Otty Bamberského k Pomořanům ve třech životopisech napsaných po jeho smrti mnichem Ebbonem, Herbordem a anonymem z kláštera v Prieflingenu. Písemné prameny o východních Slovanech, mezi kterými se pohanství udrželo velmi dlouho, pocházejí od slovanských letopisců. Množství zpráv přináší letopis Povest vremennych let z konce 11. a počátku 12. století, který nás seznamuje s ruským panteonem a oficiálním kultem až do pokřtění knížete Vladimira. Z konce dvanáctého století pochází velmi diskutovaný staroruský hrdinský epos Slovo o polku Igorevě, o výpravě knížete Igora Svjatoslaviče proti kočovným Polovcům, z kterého se získávají přesnější údaje o funkci bohů Striboga a Chorse včetně temných náznaků o Trojanovi. Prameny, jež pocházejí z pozdějších dob, už kvůli svému nepřímému vztahu k pohanství nelze považovat za zcela spolehlivé. 53

Archeologické průzkumy umožňují proniknout do vzdálených období lidské společnosti metodami neznámými ostatním vědám, mohou osvětlit její strukturu, způsob života a kulturu. Stejně tak archeologický materiál potvrzuje, že staří Slované na začátku středověku, už jako velká etnojazyková skupina rozšířena na rozsáhlém evropském prostoru, nebyli homogenní. Složitosti zkoumání vývoje starých Slovanů dokládají i intenzivní vzájemné vztahy různých národů, jejich přibližování a vzdalování. Jelikož není přesně zjištěn původ starých Slovanů, nemůže se archeologický materiál považovat za spolehlivý důkaz. V oblasti, která se považuje za kolébku Slovanů, byly zjištěny Przeworská, Zarubiněcká a Černjachovská kultura, které existovaly od druhého století před naším letopočtem až do čtvrtého a pátého století. V pátém až sedmém století je po archeologické stránce u starých Slovanů pozorováno několik kulturních skupin, které

52 Tamtéž, s. 44 – 45.

53 VÁŇA, Z.: Svět slovanských bohů a démonů . Praha 1990, s. 2731.

20

si byly dosti blízké jak způsobem života, tak jednoduchou, v ruce lepenou keramikou, která většinou nebyla zdobená. Západní Slované vyráběli keramiku tzv. pražského typu. Na území východních Slovanů se vyskytovala podobná keramika, která se nazývá typ Korčak nebo keramika pražskokorčakovského typu. Další velkou oblastí časně slovanské kultury je skupina Peňkovka nebo pražsko peňkovského typu, která je rozšířena jižněji a jihovýchodněji než typ Korčak. 54 Nejvíce poznatků bylo získáno z nálezů kultovních figur, z objevů obětišť, svatyň, a kultovních a magických předmětů, a z dokladů pohřebního ritu, v němž se odrážejí názory na posmrtný život. I když jsou možnosti archeologie omezené a jejichž interpretace není vždy zcela jednoznačná, přesto výmluvně ilustrují ideový svět předkřesťanského Slovanstva. 55

Etnologie disponuje u všech národů hovořících slovanskými jazyky rozsáhlým materiálem, který byl shromažďován několika generacemi v posledních dvou stoletích. Vědci již dlouho uznávají potřebu širokého použití etnografického materiálu ve studiu historie a kultury Slovanů. Formování etnografických charakteristik jednotlivých slovanských etnik byl velmi složitý, po staletí trvající proces. Konal se za konkrétních historických okolností, a každému z etnik dal specifický etnologický profil. Ale i přes veškeré odlišnosti může rozmanitost etnografického materiálu posloužit k systematickému bádání slovanského etnika v počátečních etapách jeho vývoje. 56 Ačkoli je folklorní materiál velmi bohatý, je třeba mít neustále na paměti, že je jistě nutno počítat s transformacemi původních představ, na druhé straně však nelze přehlížet jiný významný vývojový prvek – neobyčejnou konzervativnost určitých základních představ tradovaných po tisíciletí nejen v rámci téhož kulturního nebo etnického celku, nýbrž přejímaných kontinuálně od kultury ke kultuře. Problém etnografických pramenů tkví i v jejich omezení na nižší vrstvu představ, démonolatrii a magii, které se zachovaly kvůli většímu významu pro zvládnutí přírodních a osudových sil, kdežto vědomí o vyšší vrstvě, světě bohů, se téměř beze stopy vytratilo a bylo nahrazeno křesťanským kultem.57

Ani na základě poznatků jazykovědy není možné nic říct definitivně. I přesto je periodizace vývoje praslovanského jazyka jeden ze základních aspektů pro zkoumání slovanské

54 BERANOVÁ, Magdalena.: Slované . Praha 1988, s. 1535.

55 VÁŇA, Z.: Svět slovanských bohů a démonů . Praha 1990, s. 34.

56 SEDOV, Valentin: Slavjane v drevnosti . Moskva 1994, s. 80 – 82.

57 VÁŇA, Z.: Svět slovanských bohů a démonů . Praha 1990, s. 32.

21

etnogeneze. Uvádějí se tři hlavní fáze vývoje praslovanského jazyka. První fáze, jež trvala až do konce prvního tisíciletí před naším letopočtem, je obdobím formování základů slovanského jazykového systému, kdy se tento začal samostatně rozvíjet a postupně se vyvinul v odlišný od ostatních indoevropských jazykových systémů. V druhé fázi, od konce prvního tisíciletí před naším letopočtem do pátého století našeho letopočtu, se dále vyvíjí jeho gramatický systém a začíná i diferenciace slovanských dialektů. Může se předpokládat, že změny ve vývoji praslovanského jazyka byly způsobeny interakcemi s jinými etnolingvistickými skupinami. Poslední, třetí etapa vývoje praslovanského jazyka, od pátého do sedmého století našeho letopočtu, se shoduje se počátkem rozsáhlých migrací Slovanů, což v konečném důsledku vedlo k rozdělení jednoho jazyka do různých jazyků. Jazyková jednota Slovanů v té době ještě existovala, nicméně se již objevily podmínky pro vznik jednotlivých jazykových skupin na slovanském území. 58 Podstatné je podotknout, že Slované do devátého století i vzniku prvního spisovného slovanského jazyka – staroslověnštiny, neznali písmo, tudíž je jazykověda odkázána na slovanskou ústní tradici a cizí písemné prameny. Tyto by se ale měly brát s určitým nadhledem, vzhledem k jazykové znalosti tehdejších neslovanských autorů.

3.1.3 Staré slovanské obřady, pojetí duše, pohřební obřady, kult předků

Obřady životního cyklu se nalézají u všech starých národů, Slovany nevyjímaje, a doprovázejí jeho podstatné momenty. Rituály vždy byly neoddělitelnou součástí společnosti, nepostradatelnou roli ale hrály i v životě jednotlivce. Smrti je jako jednomu z nejdůležitějších životních mezníků věnována velká pozornost pečlivým prováděním četných pohřebních rituálů. Dobové poznatky o pohřebních obřadech starých Slovanů jsou fragmentární, a na jejich základě je není možné jasně a nerozporně rekonstruovat. Proto se při pokusu o rekonstrukci předkřesťanského slovanského pohřebního ritu kromě historických pramenů využívají i archeologické a etnografické doklady.

Představa, na které se zakládá celý pohřební obřad, je víra v existenci duše. Pohled na svět, ve kterém se objevuje víra v existenci nadpřirozených sil a bytostí, které jsou přítomny ve všech jevech a předmětech tohoto světa i světa nadpřirozeného, a které mohou přímo a nepřímo

58 SEDOV, Valentin: Slavjane v drevnosti . Moskva 1994, s. 66.

22

ovlivňovat život a osud člověka, se definuje jako animismus . Termín pochází z latinského anima znamenající duše. 59 Duše se pokládá za duchovní část člověka na rozdíl od části fyzické, těla.

I ve slovanských předkřesťanských představách duše obsazuje centrální místo. Reprezentuje hlavní koncept tradiční antropologie, nesmrtelnou podstatu života zapouzdřenou v lidském těle, které po smrti opouští. Víra v duši přímo souvisí s lidovou démonologií, smrtí, posmrtnou existencí a posmrtným životem. Neumírající duše po smrti člověka opouští pomíjivé tělo, a vypravuje se na cestu do jiného světa. Cesta tam je velmi nebezpečná, a pouze precizním dodržováním kompletního pohřebního rituálu se zajišťuje bezpečný a jistý přechod do jiné formy bytí. 60

Kult předků, také známý jako kult mrtvých, je již přítomen v různých formách po celém světě od starověku. V duchovním životě starých Slovanů měl velmi důležité místo. Kult vychází z animismu, v němž duchové předků hrají významnou roli, vyjadřující ve vztahu živých k mrtvým nepřetržitost existence sociálních skupin. 61 Vztahuje se na komplex mytologických představ společnosti, kterým se vyjadřuje přesvědčení o posmrtné existenci duše, o vztazích mezi živými a mrtvými. To značilo ctít zesnulé příbuzné, na kterých závisí blahobyt živých, zmírnit úděl předků a jejich starosti v posmrtném životě, vzpomínat na ně a očekávat jejich pomoc. 62 Někteří badatelé hledali v kultu předků původ náboženství postupným zbožšťováním zemřelých válečníků, náčelníků, výjimečných lidí kmene nebo rodiny, kteří už za života byli nositeli síly a moudrosti. 63

I zkoumání slovanského pohřebního obřadu a pokus o jeho rekonstrukci se zakládá na multidisciplinárním přístupu a na uplatnění vědomostí z více vědních oborů. Vychází se v první řadě z poznatků historie, etnografie, archeologie a lingvistiky. Jeden z nejvýznamnějších příspěvků ke studiu slovanských pohřebních obřadů je bádání českého slavisty, etnologa a archeologa Lubora Niederleho. Ve svém díle Slovanské starožitnosti , které se skládá z dvou částí

59 MALINA, Jaroslav a kol.: Antropologický slovník . Brno 2009, s. 117.

60 TOLSTOJ, Nikita Iljič a kol.: Slavjanskie drevnosti. Etnolingvističeskij slovar 2. D – К. Moskva 1999 s. 162 – 167.

61 MALINA, Jaroslav a kol.: Antropologický slovník . Brno 2009, s. 2061.

62 TOLSTOJ, Nikita Iljič a kol.: Slavjanskie drevnosti. Etnolingvističeskij slovar´ 3. K – P. Москва 2004 s. 227 – 231.

63 HORYNA, Břetislav: Úvod do religionistiky. Praha 1994, s. 34.

23

historické a kulturní, sumarizoval a systematizoval výsledky tehdejších výzkumů a snažil se podat komplexní obraz minulosti Slovanů. Opíral se o výsledky několika vědních oborů, které se snažil zhodnotit kriticky. V druhé části, která nese název Život starých Slovanů , se vykládá o pohřebním ritu. Následuje popis slovanských pohřebních obřadů, jak je na základě zpracování rozsáhlého materiálů několika vědeckých disciplín a tehdejších výsledků bádání shrnul a klasifikoval Niederle. Jeho práce má významný dopad na další zkoumání pohřebního ritu starých Slovanů. 64

Pohřební obřady Slovanů před přijetím křesťanství byly složité a daleko se vzdálily od původních indoevropských forem. Podle pohřebišť z nejstarších dob, která jsou přisuzovaná Slovanům, bylo v pohřebním ritu více jednotnosti a jednoduchosti. Nicméně později do pohřebních obřadů pronikají cizí vlivy a předpokládaná původní uniformita mizí. Až s průnikem křesťanství se obnovuje jednotvárnost, a to standardizací pohřebního obřadu na nových základech – pochováváním, kdežto dříve se Slované spalovali. Podle Niederleho bylo spalování všude základním ritem před přijetím křesťanství, ale objevovaly se i lokální odchylky, které byly způsobeny cizími vlivy, a sice pohřebními obřady těch kultur, se kterými Slované přicházeli do úzkého kontaktu – ugrofinských, baltských, skandinávských, řecké, turkických. 65

Ve svém díle Niederle tvrdí, že archeologickými nálezy je doloženo, že od pátého do šestého století nejstarší Slované své mrtvé spalovali, popel ukládali do mělkých jamek v zemi buď v popelnici, která byla obyčejná, užitková, nebo snad v nějakém obalu z látky, a ke spálenému tělu téměř nic nepřikládali, výjimečně nožík, střepy nebo drobnou ozdobu. Potom se způsob pohřbu změnil a na většině slovanského území se od 7. století začaly stavět mohyly, vysoké násypy z hlíny, zpevněné někdy dřevěnou konstrukcí, nebo kameny. V mohylách byly objeveny střepy z rozbitých nádob a zvířecí kosti, ale milodarů v nich bylo málo. Později, na konci osmého a v devátém století, se rozšířily birituální mohylníky, do kterých se pohřbívalo oběma způsoby, spalováním a pochováváním, takže vedle sebe existovaly mohyly žárové a kostrové. Mohyly se udržely na východě slovanského světa déle než na jeho západě, protože východní církev byla tolerantnější vůči předkřesťanským přežitkům. Na jihu a na jihovýchodě slovanského světa se přestalo pohřbívat žehem v průběhu sedmého a osmého století, přestaly se stavět mohyly a

64 NIEDERLE, Lubor: Slovanske ́ staroz itnostǐ / Oddi ĺ kulturni .́ 1,1, Z ivoť stary ch́ Slovanu .̊ Praha 1911 s. 225 – 379.

65 SEDAKOVA, Ol ʹga Aleksandrovna: Poetika obrjada. Pogrebalnaja obrjadnosť vostočnych i južnych slavjan . Moskva 2004, s. 21.

24

přestoupilo se na plochá kostrová pohřebiště pod neslovanskými vlivy, především byzantským, nejednalo se ovšem o pohřebiště křesťanská. 66 Uvádí se, že je spalování doloženo i historickými zprávami z různých dob i z různých částí slovanského území, a doloženo je také obětování vdov. Roku 744 u polabských Slovanů popisuje sv. Bonifác:

„Za hodná chvály je mezi nimi považována žena, která vlastní rukou si přivodí smrt a shoří na stejné hranici se svým mužem“ 67

O pohřbu žehem starých Slovanů podávají informace i arabští cestovatelé. Zpráva Ibráhíma ibn Jákúba, židovského, arabsky mluvícího obchodníka, cestovatele a diplomata, která se nedochovala v originále, sděluje:

„Kmen, o němž jsme řekli, že se jmenuje Serbín, spaluje se v ohni, když zemře jejich vůdce, a spaluje také své jízdní koně. Přitom mají zvyky podobné zvykům Indů, ačkoli tito náležejí východu a jsou vzdáleni od západu. Při spalování mrtvého dávají najevo hlasitě svou radost a tvrdí, že jejich radost a veselí jsou proto, že se bůh smiloval nad mrtvým. Ženy mrtvého si rozřezávají ruce a obličej nožem. Jestliže některá z nich tvrdí, že ho miluje, pověsí šňůru, vystoupí k ní pomocí stoličky a ovine si šňůru kolem krku. Pak podtrhnou pod ní stoličky a ona zůstane pověšena, až zemře; pak jí spálí s ním a je spojena se svým mužem.“ 68

Další písemná zmínka pochází od arabského historika alMasúdího:

„ (…) ženy prahnou po spálení, aby mohly vejít do ráje spolu s dušemi svých mužů“ 69

Nejdetailnější informace z arabských zpravodajů podává Ahmed Ibn Fadlan, který byl očitým svědkem pohřbu ruského velmože roku 922. On líčí pohřeb vznešeného Rusa, patrně skandinávského původu, a současně i dobrovolnou násilnou smrt jeho souložnice:

„A říkali mi, že dělají s pohlaváry svými při smrti věci, z nichž nejmenší je spálení (…). Umřeli totiž chudý muž z nich, udělají pro něho malou loďku, dají jej do ní a spálí ji. U bohatého však seberou jeho jmění a rozdělí je na tři díly. Třetina je pro jeho lidi, za druhou třetinu mu ušijí šaty a třetí nakoupí vína, které pijí v den,

66 BERANOVÁ, Magdalena.: Slované . Praha 1988, s. 248 263.

67 LUTOVSKÝ, M. Hroby předků: Sonda do života a smrti dávných Slovanů. Praha 1996, s. 81.

68 VESELÝ, Zdeněk: De jiny̌ c eskě hó sta tú v dokumentech. Praha 1994, s. 68.

69 PROFANTOVI, Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů . Praha 2004, s. 146.

25

kdy se jeho otrokyně sama usmrtí a je spálena se svým pánem (…). Umřeli pohlavár z nich, řeknou jeho lidé jeho otrokyním a sluhům: Kdo z vás umře s ním? Tu řekne některý z nich: Já. A jak to vyřkl, už je to pro něho nezbytné, takže nepřísluší mu naprosto od toho ustoupit a i kdyby chtěl, nedovolí mu to. Většinou to dělají otrokyně.“ 70

Jak je z výše uvedených citací patrné, pohřeb žehem byl doprovázen i lidskými oběťmi a velice připomíná satí (ze sanskrtu; opravdová, pravá, dokonalá, ctnostná manželka), pohřební zvyk rozšířený v Indii. Po smrti manžela spáchala vdova, často pod nátlakem, sebevraždu sebeupálením zaživa, a to obvykle na mužově pohřební hranici. 71 Kromě lidských obětí byla obětována i zvířata, která zesnulému sloužila za života, nejčastěji pes a kůň.

Však na druhé straně existuje názor, že mnozí badatelé nekriticky přejali tvrzení Lubora Niedereho, že Slované před přijetím křesťanství spalovali své mrtvé. Zpochybňuje se i „ohromné množství žárových pohřebišť, tzv. Polí popelnicových“, již zmiňoval Niederle, a které se nikdy nepodařilo objevit, nebo že tato pole lze jen obtížně prokázat archeologicky. 72 Na stejném místě se uvádí názor Evela Gaspariniho, italského slavisty, že pohřebním obřadem Slovanů není spalování, anebo že tento způsob není výhradní, ani všeobecně rozšířený. 73 Mircea Eliade konstatuje, že jako u jiných evropských etnik i u Slovanů se v náboženském folkloru, pověrách a obyčejích uchovává velká část pohanského, více či méně pokřesťanštěného odkazu. Přitom zmiňuje i všeslovanský obyčej, neznámý Indoevropanům – dvojí pohřeb, u kterého se po třech, pěti či sedmi letech vykopou kosti, omyjí se a zavinou do „ubrusu“; ten se přenese do domu a dočasně umístí do „posvátného koutku“. 74

Podle Niederleho se průběh starého slovanského pohřebního obřadu skládal zhruba z následujících činností, které lze rozčlenit na několik součástí. Tělo zesnulého bylo doprovázeno pláčem a zpěvem na hřbitov, kde ho čekala připravená hranice, na kterou ho položili a potom zapálili. Po spálení těla pozůstalí sebrali popel na hromádku nebo do popelnice. K tomu byly přikládané i milodary a jak bylo uvedeno, dokonce i lidské oběti. Zesnulý byl tak vybavený, aby

70 LUTOVSKÝ, M. Hroby předků: Sonda do života a smrti dávných Slovanů. Praha 1996, s. 77 – 80.

71 MALINA, Jaroslav a kol.: Antropologický slovník . Brno 2009, s. 3530.

72 MAIELLO, Giueseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Praha 2005, s. 134.

73 Tamtéž, s. 135.

74 ELIADE, Mircea: Dějiny náboženského myšlení 3 , Praha 1997, s. 42.

26

mu všechno, co bylo položeno do hrobu, sloužilo na onom světě. Ani s přijetím křesťanství se nepřestalo s pokládáním milodarů do hrobu, hlavně u jižních a východních Slovanů, neboť východní církev zaujímala smířlivější postoj vůči předkřesťanským prvkům, a tento zvyk se udržel až dodnes.

Kromě dávání milodarů se pohřební obřad vyznačuje i dalšími zvyky. Když se zemřelý měl vynést z domu, dbalo se, aby to nebylo dveřmi, ale pro tento jednotlivý účel vytvořeným otvorem. Tento zvyk byl doložen i písemně, v Letopisu Kijevském , v části, která informuje o vynášení těla knížete Vladimíra roku 1015. Tyto praktiky se prováděly proto, aby se zabránilo eventuálnímu nechtěnému návratu zemřelého, a byly doprovázeny pláčem a nářkem, který se zachoval u různých slovanských národů až dodnes. Tato část rituálu byla důležitá, protože označovala velmi citlivý okamžik oddělení zesnulého od domova a začátek jeho cesty bez návratu. Tato cesta byla někdy představována jako přeprava duše za dalekou vodou. Tento koncept je pravděpodobně převzatý z řecké kultury – jedná se o mytologického převozníka Charóna, který převáží duše za peníz do podsvětí. Za potvrzení, že tato tradice byla rozšířena i mezi Slovany, se dají považovat i mince objevené ve slovanských hrobech, jež byly vloženy zesnulému buď do úst, nebo do ruky, a které měly zaplatit cestu. I tento zvyk v různých podobách přetrval dodnes.

Finální částí starého slovanského obřadu byla pohřební slavnost a s ní spojená hostina, tryzna a strava. Tryzna byla slavnost na počest zemřelých, která se konala nad hrobem, a která sestávala z nějaké symbolické hry doprovázené pitím a zpěvy, ale neměla všude stejnou formu a obsah. Historické prameny poskytují málo informací, na základě kterých by se o tryzně mohlo sdělit více. Zmiňuje se v několika pramenech z různých období. Z Nestorova letopisu , z poloviny desátého století, pochází zmínka o tryzně a slova kněžny Olgy, která pořádá tryznu pro svého zavražděného manžela, knížete Igora:

„A když kdo zemřel, dělali tryznu nad ním, potom hranicu velkou a mrtvé tělo na ní spálili (…). Připravte medů mnoho ve městě, kdež jste zahubili muže mého, ať popláčou nad hrobem, jako i já učiním tryznu muži svému.“ 75

75 PROFANTOVI, Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů . Praha 2004, s. 223.

27

O podobné slavnosti pocházejí i zprávy z pera prvního známého českého kronikáře Kosma, autora Kroniky české . I přes zákaz českého knížete Břetislava II. z roku 1092, který chtěl pohanské tradice vykořenit, je z kroniky viditelné, že tyto úporně přetrvávaly:

„bezbožné kratochvíle, jež (…) v maskách (…) rozpustile provozovali nad mrtvými, volajíce prázdné (…).“ 76

Analogický komentář z XVI. století přichází od dalšího českého kronikáře, Václava Hájka z Libočan:

„A když bylo tělo k hrobu neseno, v larvy, jimž říkají škrabošky, připravíce se tancovali a divně vzhůru skákali. A když se od hrobu navracovali, kamení neb dříví i trávu neb listí na zemi zbíraje, nazpátek přes hlavu metali a neohlédali se.“ 77

Masky zmiňované v předchozích zápisech představovaly ochranu proti zlým duchům, kteří bezprostředně po úmrtí ohrožovali pozůstalé. Jejich používání lze vnímat v širším kontextu jakýchsi slavnostních her, jejichž jádrem byla válečná inscenace doprovázena třeskotem zbraní a válečným křikem a zpěvem. Za zbytky staré tryzny a pohřebních her se považují divoké a rozpustilé slavnosti na hřbitovech, zaregistrované u různých slovanských národů, které přecházely i ve výstřednosti erotické.

Kromě tryzny existovala i druhá část pohřební slavnosti, která se nazývala strava. Byla to hostina, která se konala na samém hrobě, nebo v jeho blízkosti. Strava se vyznačovala v první řadě konzumací opojných nápojů, které s jídlem zároveň měly obřadní charakter. Obřadnost tkvěla ve vyprázdnění kalichů na počest zemřelého – vylíváním medoviny či podobného nápoje na hrob, jednalo se o způsob loučení se s nebožtíkem. Strava se doplňovala pokládáním jídla do hrobu. Po vykonaném obřadu následovala hlučná hostina, kde se pozůstalí velmi často opíjeli. Tato forma pohřební slavnosti byla zachycena v několika historických písemných pramenech. Mezi ně patří nemírné opíjení, které líčí Ibn Fadlán, zpráva Saxa Gramatika kde zajatý dánský kněžic využil k útěku opilost truchlících po pohřbu polabského knížete Ismara, nebo už zmíněná tryzna, kterou připravila Olga pro knížete Igora. Na ní se kněžna krutě pomstila Derevljanům za Igorovu smrt tak, že je nejdříve opila medovinou – potom bylo snadné je usmrtit. Uspořádáním

76 Tamtéž, s. 223.

77 Tamtéž, s. 223.

28

takovýchto hostin se kromě duše zemřelého měli jídlem a pitím usmířit i různí démoni. Věřilo ses totiž, že můžou ovlivňovat lidský osud. Určitá část pokrmů byla věnována zemřelému vkládáním do hrobu, zatímco větší část snědli v rámci pohřebního obřadu pozůstalí. Společná hostina se může interpretovat v rámci jednoho stadia přechodového rituálu jako získávání nového statusu členů komunity.

Hostiny spojené s pohřebním obřadem nekončily stravou. Další hostiny se pořádaly následující den po pohřbu a opakovaly se během prvního roku několikrát v pevně stanovených termínech. O těchto výročních obřadech svědčí i zpráva už zmíněného Ibn Rosteha:

„Když někdo z nich zemře, spálí ho v ohni. Pak si jejich ženy, jestliže jim někdo zemře, řežou ruce a tvář nožem. Druhý den po spálení nebožtíka se k němu vrátí, seberou z onoho místa popel, vloží jej do urny a tu umístí na pahorku. Když uběhne rok od smrti, vezmou dvacet džbánů medu a vydají se s nimi na ten pahorek. Shromáždí se tam rodina zemřelého; jedí tam a pijí a potom se vzdálí.“ 78

Kromě slavnostních hostin pořádaných na počest zemřelého, a opakujících se během prvního roku od jeho úmrtí v pevně stanovených intervalech, existovaly obecné slavnosti mrtvých. Tyto se konaly v určité dny, třikrát nebo čtyřikrát do roka, a byly věnovány všem zemřelým. Jednalo se o slavnostní hostiny s množstvím jídla a pití, na kterých se scházeli příbuzní a pálili svíce mrtvému. Při postupnému pronikání křesťanství nevyhnutelně došlo ke střetu dvou náboženských koncepcí. Katolická a pravoslavná církev měly k tomuto tématu odlišné přístupy. Zatímco katolická se snažila bránit „pohanským” přežitkům, pravoslavná církev měla tolerantnější přístup. Snažila se přizpůsobit a dovolila, aby se pohřební hostiny konaly pod záštitou církve. Zásluhou smířlivějšího postoje k starým pohanským zvykům a obřadům přetrvaly podnes slavnosti, které se u jižních Slovanů nazývaly zádušnice, a u východních radunice.

Kromě už zmíněných zvyků byla praktikovaná řada dalších, ale neuvedených v historických pramenech, jejichž existenci nemůže potvrdit ani archeologie. Vychází se z předpokladu, že velký počet současných obřadů a zvyků má svůj původ v pohanství. Některými z nich jsou: otvírání oken, aby duše mohla odletět, bdění u mrtvého, oblékání se do smutečných šatů. Ani o obřadech očišťování pozůstalých pomocí ohně a vody, jež stále existují v jihoslovanském a ruském folkloru, se nedoložily zprávy z pramenů. Všechny měly za účel

78 LUTOVSKÝ, M. Hroby předků: Sonda do života a smrti dávných Slovanů. Praha 1996, s. 98.

29

usnadnit odchod duše a zabránit jejímu návratu do domu. I přes veškeré úsilí nemohly západní a východní církev tyto prastaré slovanské zvyky a obřady potlačit, tyto se tak houževnatě udržovaly a následně ovlivňovaly vývoj a proměny etnické kolektivní identity jednotlivých slovanských národů. V následující části bude následovat vývoj srbských pohřebních obřadů a zvyků a současná situace jich se týkající.

3.2 Pohřební obyčeje u Srbů ve středověku a ránem novověku

3.2.1 Migrace/průnik jižních Slovanů na Balkánský poloostrov a následná christianizace

Velké stěhování národů, které probíhalo koncem starověku a počátkem středověku, způsobilo i posun slovanských kmenů. Migrace Slovanů neměla pouze jednou příčinu, důležitou úlohu hrálo více důvodů. Kromě stěhování jiných národu se jednalo i o zvýšený počet slovanského obyvatelstva v pravlasti, a oslabení Byzantské říše. 79 Průnik slovanských kmenů, včetně Srbů, na jih, následné usazování na Balkánském poloostrově a jeho průběh nemohou být datovány s jistotou. Důvodem je především nedostatek přesných zdrojů z toho období. V polovině desátého století se objevují první písemné zmínky o původu a příchodu Srbů na Balkánský poloostrov. Byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos (913959) ve svém spise De administrando imperio uvádí na základě údajů a legendy, že se Srbové a Chorvati na Balkán dostali z Bílého Srbska a Bílého Chorvatska, dnes území východního Německa, Polska a České republiky, za vlády císaře Heraklia (610 641). 80

S příchodem na Balkánský poloostrov s sebou Srbové přinesli víru a zvyky jednoznačně slovanského původu. Vzhledem ke skutečnosti, že osídlovali prostory na území Byzantské říše, došlo od samého začátku k intenzivním kontaktům s vyvinutou křesťanskou civilizací s bohatým kulturním dědictvím. Vstoupit do té pokročilejší civilizace znamenalo opuštění starého slovanského náboženství a přijímání křesťanství. Přechod na novou víru se udál u všech slovanských národů, ale ne ve stejnou dobu: Slovinci v sedmém století, Češi, Chorvati, Bulhaři a Srbové v devátém století, Poláci a východní Slované ve století desátém, Polabští Slované teprve kolem roku 1168. Přijímání křesťanství mělo dalekosáhlé důsledky, mimo jiné rozdělení

79 PIPER, Predrag: Uvod u slavistiku I. Beograd 2009, s. 15.

80 ĆIRKOVIĆ, Sima: Srbi u srednjem veku. Beograd 1998, s. 12.

30

slovanského světa mezi dva civilizačními kruhy – východní a západní, vzniklých rozdělením křesťanské církve na pravoslaví a katolictví. 81

I když existující na pomezí mezi západem a východem, Srbové, především tedy jejich vládnoucí vrstva, se postavili na stranu Byzantské říše, která ovlivňovala další kulturní a politický vývoj srbského středověkého státu. Pod silným vlivem křesťanství se od devátého století dramaticky a nenávratně mění náboženská tradice srbského národa. Na jedné straně byla nositelem nové víry šlechta, na druhé stráně přetrvávala stará víra v lidu i za nových podmínek tak, že se musela přizpůsobovat, a pokračovala v jiných formách. Křesťanská víra byla formálně přijata a praktikována, zatímco zásadní aspekt náboženského života se konal v rámci víry a zvyků starého náboženství. Pohanská tradice se nezapomínala, ale bedlivě předávala z generace na generaci. Kontinuitě staré pohanské víry přispěla i tolerance pravoslavné církve vůči staré lidové víře. Za takových okolností slučováním prvků dvou odlišných náboženských systémů vzniklo synkretické lidové náboženství. Proces jeho utváření byl dlouhý a svízelný, dá se říci, že přechod na křesťanství nebyl nikdy zcela dokončen. Během procesu christianizace bylo nutno pohanské svátky upravit tak, aby získaly přiměřenou křesťanskou formu. Vzorným příkladem jsou Vánoce, které v sobě zahrnují pozůstatky několika starobylých svátků oslavovaných v době zimního slunovratu. 82 Po přijetí křesťanství se dochovaly jen nevýrazné stopy slovanských božstev, která našla své ekvivalenty v podobách křesťanských světců. Srbská pravoslavná církev se snažila zprostředkovat křesťanskou ideologii lidu způsobem, který by nekonfrontačně přijal. Například Svatý Sáva, první srbský arcibiskup a nejpozoruhodnější srbský světec, se nepodobá žádnému křesťanskému světci. V legendách z lidové ústní slovesnosti je prezentován jako vlčí pastýř. Vlk bylo v náboženství srbského lidu vysoce respektované mytické zvíře. 83 Staré náboženské praxe oživují obzvlášť v době po zániku srbského středověkého státu, se kterým se ztrácí i institucionální podpora církve. Tím se otevírá prostor pro svobodnější splývání starých a nových náboženských prvků, což vedlo k vytváření specifické srbské lidové kultury a tradice. Jádrem byly vitalita starých obyčejů, a otevřenost vůči novému a schopnost přizpůsobovat se změnám, podstata se neměnila.

81 PIPER, P.: Uvod u slavistiku I . Beograd 2009, s. 15.

82 Srpski mitološki rečnik . Beograd 1970, s. 36.

83 ČAJKANOVIĆ, Veselin: Studije iz srpske religije i folklora: 1910 – 1924 . Beograd 1994, s 219.

31

Celý životní cyklus, od narození až po smrt, a nejdůležitější změny a krize, které mohly postihnout jednotlivce nebo komunitu, se řešily podle rituálních forem lidové víry. Přestože existovaly místní rozdíly, menší nebo větší rozmanitost variant, princip zůstával neměnný. Stejným způsobem se narozením z transcendentního světa, přesahujícího smyslové i rozumové možnosti, rituálně vstupovalo do tohoto světa, a smrtí na tomto světě se ekvivalentním, obřadním způsobem odcházelo zpět na onen svět. Rituály životního cyklu přetrvávaly kvůli cyklickému pojetí času hluboce zakořeněny, po vzoru periodických změn v přírodě. 84

3.2.2 Pohřební obyčeje u Srbů ve středověku

Oficiálně se vládnoucí středověké křesťanské pojetí smrti a pohřbů u Srbů významně nelišilo od jiných soudobých křesťanských národů v Evropě. Panovalo dogma, že tím začíná příprava zesnulého na posmrtný život, konečné spojení v Kristu. Věřící se osvobozoval svého pozemského, pomíjivého života, a čekal na Soudný den s nadějí věčného života v Ráji. Ať už se jednalo o velký panovnický pohřeb, nebo prostý pohřeb zemědělce, vždy se skládal z několika pevně stanovených ritualizovaných úkonů. První fáze byla umírání. Když vycítil, že jeho konec se blíží, podnikal umírající kroky, které diktovaly obyčeje. Umírání bylo veřejný rituál, který řídil umírající sám. Podrobné popisy umíraní lze nalézt v hagiografiích, životopisech svátých. Druhá fáze, pohřeb samotný, se skládal ze čtyř částí.

První část pohřbu, nejdramatičtější v celém obřadu, byl zármutek, s projevy bolu a silnými emocemi, kde truchlící oplakávali zemřelého, veřejně vyjadřovali smutek, zároveň věřili ve vzkříšení těla a věčný život.

Druhá část pohřbu byla jediná regulovaná křesťanskou bohoslužbou, a to zádušní mší. Tento pravoslavný církevní liturgický obřad, nazývající se opelo, doprovázen zpíváním a čtením modliteb nad zesnulým na pohřbu. Přítomný pravoslavný kněz u sebe míval nepostradatelné pomůcky pro obřadní činnost: kadidelnici, svíčky, pšenici a víno, každá z nich nesla jistou náboženskou symboliku.

84 JOVANOVIĆ, Bojan: Srpska knjiga mrtvih . Novi Sad 2002, s. 20 – 25.

32

Třetí část je pohřební průvod. Po řádné přípravě na pohřbení byl zesnulý zabalen do plátna, a byl doprovázen na místo, kde měl být pohřben. Samotný průvod měl předepsané postupy, předem byl určen směr a místo zastavení. Zvláštní pozornost byla průvodu věnována za předpokladu, že šlo o ostatky svatých. Cílem bylo vytvořit kult, jenž by byl nadále používán pro soustavné upevňování a šíření pravoslaví.

Čtvrtá a poslední část pohřebního obřadu byla ukládání ostatků zesnulého do země. V případě panovníka, šlechty a vysokých církevních hodnostářů šlo o předem připravené hrobky v klášterech a kostelech postavených ještě za jejich života. Nižší vrstvy obyvatelstva, včetně toho venkovského, byly pohřbívány na hřbitovech umístněných vedle kostelů.

I přes četné pokusy o vykořeňování přetrvávaly předkřesťanské pohřební praxe založené na víře v chtonické síly a strachu z nečistých zemřelých. Příkladem doloženým v srbských písemných památkách je ustanovení § 20 Dušanova zákoníku, který zakazoval spalování zesnulých. Tento obyčej prakticky přežil téměř až do dnešních dnů, poněvadž se věřilo, že se někdo za určitých okolností může stát upírem. V tom případě se tělo nečistého zemřelého probodávalo kůlem z hlohového dřeva a pak spalovalo. Fragmentární záznamy o některých částech pohřebních rituálů jako nářek, drásání obličeje nebo stříhání vlasů se nacházejí v dobových cestopisech z pera cizích cestopisců. 85

3.2.3 Pohřební obyčeje u Srbů v novověku 19. / 20. století

Na počátku 19. století zesílil srbský odpor proti Osmanské říši, která byla ve stavu hluboké krize. Povstání, která následovala, měla za následek osvobození Srbska ze staletí trvající turecké nadvlády. Po boji za nezávislost začalo Srbsko dohánět ostatní evropské státy a akceptovat hodnoty občanské společnosti. Spolu s jejím vznikem se vytvářela i nová kultura smrti. Vzorem byl západoevropský kulturní model, ke kterému se vzhlíželi zejména Srbové v Habsburské monarchii. Velký vliv měla i intelektuální elita, jež byla vzdělávána v Západní Evropě. Po návratu do Srbska s sebou přinesli tamější civilizační a kulturní modely. Na takovýchto základech spolu se srbským etnickým původem a pravoslavným vyznáním byla

85 ERDELJAN, Jelena: Pogrebni obredi i nadgrobna obeležja. In: Privatni život u srpskim zemljama srednjeg veka. Beograd 2004, s. 419 – 443.

33

formována nová kultura smrti. I když byly přijaty určité prvky dobových zvyklostí z převládajících evropských kultur v rámci pohřebních obyčejů, tyto většinou nepřicházely do konfliktu s dávno zavedenými tradičními principy. V poněkud pozměněné podobě zůstaly zachovány všechny podstatné segmenty pohřebních rituálů. Do srbské společnosti pronikalo nové pojetí smrti, koncept „krásné smrti“, který čerpal inspiraci z romantizmu. Ideálem bylo zemřít krásnou smrtí obklopen rodinou, klidně a bez strachu. Stejně jako ve středověku, kdy byla smrt prezentována jako nevyhnutelný proces, jenž byl přijímán klidně s vírou ve spasení a věčný život, tak i během devatenáctého a začátkem dvacátého století reprezentovaly dominantní koncept krásné smrti pouze idealizované obrazy, které moc neodpovídaly realitě. Jednalo se o traumatické události pro celou komunitu doprovázené pláčem a vzlykáním. 86

V souladu se zákonem musel být zesnulý pohřben do dvaceti čtyř hodin od úmrtí. Takové zacházení s tělem zesnulého bylo vyžadováno i státními zákony i církevními kanony. Existovalo mnoho důvodů, proč se pohřeb musel uskutečnit během jednoho dne. Hlavním bylo dodržování hygieny, aby se zabránilo infekcím, které byly způsobovány rozkládáním lidského těla. Při přenášení zesnulého ze svého domu na hřbitov se smuteční průvod nutně zastavoval na předem stanovených místech. Staré tradice, zděděné z dávných dob, se i v tomto segmentu pohřebních zvyků těžko vykořeňovaly. O tom svědčí četné právní normy té doby. Jedna z nich ze zdravotních důvodů zakazovala, aby byla během pohřbu rakev s tělem zesnulého stále otevřena. Se zákazem tohoto starobylého zvyku těžce se národ těžce smiřoval. Před samotným činem ukládání do hrobu byl zesnulý vystavěn v rakvi v kostele. Pohřeb se nemohl konat bez opela. Tímto rituálem byla přítomnost pravoslavné církve hluboce zakořeněná a neměnná. Jednalo se o závěrečné dějství života, bez něhož nebylo možné tento svět opustit. Tohoto slavnostního aktu se zúčastňovala rodina, příbuzní a přátele. Všichni drželi svíčky, symbolicky svítící zesnulému na cestu. V tomto období vznikaly i první pohřební služby, které částečně převzaly organizaci pohřbu. S posilováním a rozvojem občanské společnosti posiluje a bohatne nově vzniklá vrstva obchodníků. Sociální diferenciace se začala odrážet, jak za života, tak i po smrti. Jedním ze způsobů, jak ukázat svůj zvláštní, nadřazený společenský status, byl mimo jiné i bohatý a velký pohřeb, i když nebyl v souladu s učením pravoslavné církve, která kázala skromnost. 87

86 BOROZAN, Igor: Kultura smrti u srpskoj grañanskoj kulturi 19. i prvim decenijama 20. veka. In: Privatni život kod Srba u devetnaestom veku: od kraja osamnaestog veka do početka Prvog svetskog rata. Beograd 2006, s. 893.

87 Tamtéž, s. 917 – 918. 34

Když kněz odsloužil zádušní mši, opelo, snědli přítomní žito či koljivo, vařenou pšenici, která nese symboliku vzkříšení, jelikož podle křesťanského učení člověk umírá, aby se znovu narodil. Následovalo pokládání věnců na hrob, praxe, která vstoupila do srbského prostředí s přijímáním evropských tendencí, původně se jednalo o antický zvyk. Pohřeb končil ukládáním rakve s lidskými pozůstatky do hrobu. Po pohřbu a ukončení smutečního obřadu přejímala péči o hrob rodina zesnulého, která jej upravovala a pravidelně navštěvovala. 88 I hřbitovy v srbských městech, které se začaly stavět plánovaně po evropských vzorech, byly výsledkem nutnosti splnit hygienické podmínky požadované státem. Přitom se bralo v úvahu i uctívání pravoslavné tradice. V samém centru hřbitova byl stavěn pravoslavný kostel jako jeho hlavní identifikační a sjednocující prvek. 89

3.2.4 Srbská lidová kultura a lidové náboženství

Aby se vymezil význam lidového náboženství, je třeba předem definovat, co se rozumí pod pojmem lidová kultura. Podle teorie dvou kultur lze v jednom a tom samém národu identifikovat dva základní modely kultury – velký a malý, respektive nadřízený i podřízený, neboť národ nikdy není sociálně a kulturně homogenní. První je kultura sociální a duchovní elity, zatímco druhá představuje kulturu širokých mas. Taková definice lidové kultury zároveň definuje pojem lidového náboženství. U Srbů se lidové náboženství, tj. náboženství širokých lidových vrstev, formovalo ve vesnickém prostředí. K vytvoření lidového náboženství došlo vzájemným prolínáním pohanských a křesťanských tradic. 90

Jak už bylo zmíněno, stará pohanská víra se přizpůsobovala novým okolnostem. Svoji existenci pokračovala v modifikované podobě tím, že srbský lid přijal křesťanství. Zatímco křesťanská víra byla formálně přijata a praktikována, staré náboženství pokračovalo ve své existenci prostřednictvím řady zvyků a rituálů. Na rozdíl od jedinců, kteří přestupem na křesťanskou víru zažívali i duchovní proměnu, srbský lid, i přes přijetí nové víry, zůstal věrný pohanským tradicím. Návaznost starých mytologických představ zůstala neporušena, a byly dochované ve staré podobě.

88 Tamtéž, s. 927 – 928.

89 Tamtéž, s. 936.6

90 BANDIĆ, Dušan: Narodna religija Srba u 100 pojmova. Beograd 1991, s. 10 – 12.

35

Rituály souvisejících s životním cyklem a svátky v ročním kalendáři zachovaly svoji ucelenou strukturu. Doprovodné lidové zvyky během křesťanských svátků potvrzují, že stará pohanská kulturní vrstva z předkřesťanských dob byla stále aktivní. S posílením křesťanského vlivu byly všechny tyto zvyky vystaveny postupným změnám, a získaly svůj nový status. V období mezi přijetím křesťanství až po pád srbského středověkého státu bylo pohanství potlačováno. V pozměněných podmínkách během turecké nadvlády, zejména po Velkém stěhování Srbu roku 1690, se výrazně změnily společenské i historické podmínky. V nové situaci se tak vytvořil základ pro projev pohanských představ. V situacích a obdobích přímé konfrontace, s nejistotou přežití, se společnost vracela k potlačeným archaickým duchovním zkušenostem. 91

Stávající náboženské tradice mívaly odpověď na existenční otázky v krizových situacích v životě jednotlivce, od narození až po jeho smrt. Prvky pohanství, hluboce zakotveny v tradiční kultuře, byly nejdůležitějšími faktory obnovení srbského lidového náboženství. Animistické představy byly podstatou náboženského myšlení a velmi důležitým faktorem ve vytváření srbské kulturní identity. Velký význam těchto animistických představ se odráží v řadě rituálních činností vztahujících se k umírání a smrti. V rámci systému lidového náboženství byl regulován vztah k zemřelému předem stanovenými rituály. I v moderní době představují rituály spojené se smrtí do značné míry bezprostřední a živý výraz přežívajících pohanských tradic. 92

4 Pohřební obyčeje v Srbsku v současnosti

4.1 Umírání a smrt (rituály před pohřbem)

4.1.1 Předzvěst smrti

V mnohých kulturách se vyskytuje názor, že je každému předem určen jeho osud, a to včetně toho, kdy a za jakých okolností zemře. Srbský lid věřil, že osud nového člena rodiny určují třetí večer od jeho porodu suñaje (sudičky). Ty v této chvíli určují zároveň i okamžik, kdy zemře. 93

91 JOVANOVIĆ, B.: Srpska knjiga mrtvih . Novi Sad 2002, s. 21 – 22.

92 Tamtéž, s. 24.

93 KULIS IČ ,́ S piro,̌ Petar Z ̌ PETROVIC ́ a Nikola PANTELIC .́ Srpski mitolos kǐ rec niǩ . Beograd 1970. s. 293.

36

O tomto se ovšem v průběhu terénního výzkumu ani jeden z informátorů nezmínil. Tvrzení některých dotázaných však mohou nepřímo vést k závěru, že se víra v osudovou předurčenost neztratila. Jeden z respondentů sdělil:

„Když k němu přijde smrt, nemůže se zdržet, nemůže se zemřít tak, že zemřeš až zítra.“ 94

„Když se dočká svého soudného dne, zemře.“ 95

I přesto, že samotný okamžik smrti není předem znám, existuje obecné přesvědčení, že je možné zjistit, kdy k němu doje. Charakteristické znaky ohlašující smrt člověka jsou v zásadě symboly, které mají v lidové tradici určený význam. Za předzvěst smrti se považovala především neobvyklá znamení a jevy z každodenního života, změna v chování zvířat, sny a vize. 96

V použité etnografické literatuře se uvádějí četné příklady předzvěsti smrti. Velmi rozšířený byl například názor, že je možné smrt předvídat podle chování některých zvířat. Nejznámější bylo hlášení zlověstných ptáků: kukačky, sovy, havrana. Ti se objevovali na domě nebo kolem něj, a přinášeli zlé zprávy. Stejně tak pes byl považován za zvíře, které může cítit smrt. I nějaké neobvyklé, a zároveň nechtěné znamení na nebožtíkovi samém naznačovalo, že v blízké budoucnosti zemře někdo z jeho blízkých. Jako tato znamení se uvádějí otevřené oči zesnulého, kratší noha, nebo jeho usmívající se tvář. Smrt dvou členů jedné rodiny v krátké době měla znamenat, že v blízké budoucnosti zemře i někdo třetí. V takových případech bylo zvykem spolu se zemřelým pohřbít i useknutou hlavu slepice či kohouta, aby se třetí smrti v rodině předešlo. Byly zmíněné i některé přírodní jevy či neživé věci, které ohlašovaly smrt: když prší do otevřeného hrobu, praskání nábytku nebo trámu. 97

V drtivé většině zkoumaných lokalit zahrnutých do výzkumu se respondenti zmínili o ptácích, kteří věští smrt. Pro ty se vyskytují různá pojmenování jako kukuvija , buljuna , kuvikača , i když se pravděpodobně jedná o jednoho a toho samého opeřence – sovu. Dalším zmíněným je havran.

94 Milorad Dugić, příloha č. 3, s. 96.

95 Milanka Čolanić, příloha č. 2, s. 83.

96 JOVANOVIĆ, B.: Srpska knjiga mrtvih. Novi Sad 2002, s. 29 – 30.

97 ZEČEVIĆ, Slobodan: Kult mrtvih kod Srba. Beograd 2007, s. 39.

37

„Jde slyšet kuvikaču jak křičí v blízkosti domu. Pak někdo zemře. Havran kráká, i to je předzvěstí, že někdo zemře.“ 98

„No buljuna ... Když moje tchyně zemřela, doslova jsem ji slyšela pod oknem. Po chvíli moje tchyně zemřela. Říká se, že když je slyšet buljunu , někdo zemře. Tady říkají, že když uslyší buljunu , někoho vezme s sebou.“ 99

Respondent ze Saranova kromě obvyklého přesvědčení uvádí, že existují rozdíly, pokud jde o muže, a pokud jde o ženy:

„Jedná se o jednoho ptáka, buljunu . Buljuna , ona křičí uuuuu, zemře muž, a když křičí jinak, vryští, zemře žena. Třeba ukážé se dnes večer tu ... ona ... jak se hlásí ... umírá žena, muž nemůže zemřít.“ 100

Kromě výše uvedených zlověstných ptáků je možné náznaky blížící se smrti spatřit i u domácích zvířat. Když uhyne dobytek, předvídá tím i smrt někoho v domácnosti.

„Lidé říkají – No, pošla mi kráva, pošlo mi něco. Někdo zemře.” 101

„Pokud jsou kuřata ve vejcích mrtvá, pak se říká, že někdo zemře. Všechna uhynula, žádné se nevylíhlo.” 102

Na základě informací získaných od informátorů, se za předzvěsti blížící se smrti považují i sny a vize o mrtvých.

„Ten, kdo umírá, dává znamení, že zemře. Mluví o mrtvých, hovoří o své smrti, vídá někoho svého tam (na onom světě). Když Milomir umíral, povídal – Tam je můj otec a matka. –

98 Iluna Gavrilović, příloha č. 4, s. 108.

99 Jelica Branisavljević, příloha č. 1, s. 72.

100 Milorad Dugić, příloha č. 3, s. 96.

101 Milka Marković, příloha č. 6, s. 127.

102 Zagorka Savović, příloha č. 9, s. 160.

38

Kde jsou? – Tamhle. – Ale, ty je vidíš, já je nevidím. Nikoho jiného nezmiňoval, jenom otce a matku.“ 103

„Někdy, když člověk umírá, zdá se, že o něčem sní. Tak říká – přišel můj dědeček, všichni se přede mnou seběhli. Praví – tady je můj bratr, máli mrtvého bratra nebo sestru. Říká, že se před ním všichni sešli. Říká – pojďme, ale leží v posteli. Jdeme, všichni jdeme.“ 104

Sny jako předzvěst smrti byly u informátorů zaznamenané taktéž. Vyskytují se přitom různé symboly naznačující blížící se smrt někoho blízkého: nebezpečí, že ho mrtvý vezme s sebou, zbourání části domu, nebo voda nesoucí osobní věci.

„Říká se, že pokud se vám zdá o někom, kdo zemřel, a pokud mu něco dáte, pak to není dobré. (…) Vezme někoho s sebou. Když on dá něco vám, pak to tak není. Je to lepší, než když se mu něco dá. Jedna žena pravila, že se jí zdálo o mojí tchyni, o tom, jak si povídá s jedním mladíkem. Ona říká Co tady děláš? Co se staráš, co tady dělám, mluvím s ním. Žárlíš? A potom jsem slyšela, že ten mladík umřel.“ 105

Jedna respondentka vykládala o svých snech, které se jí zdály před tím, než její dvě dětí přišly o život při dopravní nehodě:

„Zdálo se mi o řidiči traktoru. Vyjel ven z domu, sjel dolů po schodech, a zboural je. To byl takový hluk. Ony (děti) ještě neodešly. Zdálo se mi, že jim peru prádlo v potoce, voda ho nese sebou, a já ho nemůžu dosáhnout.“ 106

Byla zaznamenaná i rituální činnost týkající se situace, kdy v krátké době zemřou dvě osoby ze stejné rodiny. Respondentka z Miloševa uvedla, jak se v takovém případě postupuje, aby se zabránilo smrti dalšího člena rodiny:

„Musí se useknout hlava slepici nebo kohoutovi. Závisí na tom, jestli zemřela žena nebo muž. To je třetí hlava, která odchází z domova.“ 107

103 Tamtéž.

104 Vidosava Ranñelova, příloha č. 7, s. 135.

105 Jelica Branisavljević, příloha č. 1, s. 72.

106 Milka Marković, příloha č. 6, s. 127.

39

4.1.2 Usnadnění umírání

Tato opatření spadají do okruhu postupů, které jsou jakýmsi úvodem do pohřebního obřadu. Ritualizované činnosti předcházející smrti měly za cíl ulehčit umírání, poněvadž tento proces nebyl vždy plynulý. Někteří lidé umírali ve velkých utrpeních, podle lidových pověr pak zejména ti, kteří ve svém životě mnoho hřešili. Proto se usnadnění umírání věnovala zvláštní pozornost. Obecně rozšířen byl názor, že se tak pomáhá duši opustit tělo. Věřilo se, že by se člověk, který umírá dlouho a těžce, měl položit na zem, protože ta byla považovaná za místo pobytu mrtvých. Nářek žen nebyl žádoucí, neboť měl prodlužovat smrtelná muka. Ze stejného důvodu se před okamžikem smrti nepálily svíce. 108

Panovalo přesvědčení, že umírající člověk se musí oprostit od všech tužeb a povinností, kterými byl připoután k tomuto světu. Z tohoto důvodu byl k umírajícím zván pop, který za ně četl příslušné modlitby, dal jim poslední přijímání a vyzpovídal je. Pozornost byla věnována i tomu, aby bylo umírajícímu vyhověno v každém přání, zejména v jídle a pití. Potom se s umírajícím loučili rodinní příslušníci a přátelé, a odpouštěli si navzájem hříchy. 109

Ve všech lokalitách, kde byl proveden terénní výzkum, byly od respondentů získány informace, že některé z uvedených přesvědčení a rituálních praktik přetrvaly. Na druhé straně některé z nich nebyly zmíněny vůbec, například usnadnění umírání pokládáním umírajícího na zem. Všude je přítomný pop, který podle slov dotazovaných čte modlitby, zpovídá umírajícího, a tím ovlivňuje jeho umírání. Někteří z informátorů zmínili případy, kdy lidé, kteří spáchali nějaký těžký hřích, nemohli snadno zemřít, a mnoho trpěli. Teprve když se svěřili svým bližním, mohli zemřít.

„Pokud trpí bolestí, a něco provedl, musí pozvat popa, aby se mu vyzpovídal. Svěří se mu, pak mu pop přečte modlitbu…Udělá to, aby tam (na onen svět) byl přijatý. Nemůže to být jinak. Nemůže vypustit duši, pokud mu (popovi) neřekne, co spáchal. Někoho zabil, něco ukradl, založil požár, nebo něco jiného, cokoliv. Musí se přiznat.“ 110

107 Radmila Ristić, příloha č. 8, s. 146.

108 BANDIĆ, Dušan: Narodna religija Srba u 100 pojmova . Beograd 1991, s. 247.

109 Tamtéž, s. 248.

110 Radmila Ristić, příloha č. 8, s. 146. 40

„No, neměla jsem příležitost to vidět, ale slyšela jsem, že se má zavolat pop.“ 111

„Babička ulehla, ale nemohla zemřít. Pověděla nám, že její manžel zabil člověka, ale až do své smrti se to neodvážila říct. Aby vypustila duši, museli k ní přistoupit její synové. Ona jim to řekla, a až pak vypustila duši.“ 112

Lze konstatovat, že odlučovací rituál začíná, i když je člověk stále naživu. Jde to vidět i při loučení s umírajícím. To nepředstavuje pouze poslední rozloučení. Je nutno odpustit všechny spáchané hříchy, nebo urážky. Důvodem je snaha udržet mentální rovnováhu pozůstalých, pomoct duši na další cestě po fyzické smrti, a zabránit jejímu případnému návratu. Proces odloučení zemřelého od živých a přerušování vztahů, které je až do smrti spojovaly, byly doprovázeny odlučovacími rituály. Tyto rituály byli složité a zároveň důležité, nešlo je provést urychleně jednou činností. Odloučení bylo prováděno postupně, v po sobě následujících etapách. Zesnulý se nejprve odděloval od své rodiny a předmětů ve své domácnosti, pak od domu a domácnosti, a konečně i od celé komunity a živých obecně. 113

4.1.3 Příprava zesnulého

Mircea Eliade ve svém díle Posvátné a profánní uvádí, že když se lidé zapojují do rituálních aktivit, oddělují se částečně, neli úplně, od rolí a stavů, které mají ve všedním světě. Existuje práh v čase a prostoru a jisté vymezení chování, kterými lidé procházejí při vstupu do rituálu. Profánní čas a prostor, se svoji sociální strukturou, se dočasně pozastavují, a podléhají času a prostoru posvátnému. 114

I v souvislosti se smrtí jedince hrozilo nebezpečí narušení běžného společenského řádu a proto bylo nutné v takové krizové situaci jednat jinak, a sice přijmout posvátnou realitu namísto profánní. Bylo nutné vytvořit jiný druh komunikace, který se lišil od každodenní komunikace v

111 Zorica Todorović, příloha č. 10, s. 169.

112 Vidosava Ranñelova, příloha č. 7, s. 135.

113 PROŠIĆ DVORNIĆ, Mirjana: Pogrebni ritual u svetlu obreda prelaza , Etnološki pregled 18, 1982, s. 46 – 47.

114 ELIADE, Mircea: Posvátné a profánní . Praha 1994, s. 17 – 19.

41

profánním světě. Přerušení běžných životních aktivit zahajovalo rituální praktiky v oblasti posvátného. Pozastavoval se profánní čas a začínal posvátný čas, který trval od okamžiku smrti do pohřbu. V tomto období bylo požadováno dodržování pravidel a správné provedení řady obřadů, aby byl celý pohřební rituál úspěšný a duše zesnulého byla poslána do konečné destinace. 115

Postavení zemřelého bylo specifické, jelikož současně patřil do různých realit, opouštěl tento, a zároveň přestupoval na onen svět. Ambivalentní vztah komunity ke svému zemřelému členovi byl velmi zřetelný. Členové společnosti se současně snažili udržet kontakt se zesnulým, ale i ho přerušit. Úmrtím člena komunity byla ohrožena její integrita, jelikož celý proces přechodu z tohoto na onen svět se považoval za velmi nejistý a nebezpečný. Proto bylo nutné přísně dodržovat normy rituálu, a tím eliminovat nejistoty, které trvaly až do dokončení přechodu zemřelého z komunity živých do světa mrtvých. V průběhu tohoto procesu byla smrt vnímána jako nebezpečí, které ohrožuje stávající řád a systém společenských pravidel. Spolu se svým zemřelým členem celá komunita, rodina, příbuzní i přátelé, procházeli obdobím, kdy byl normální běh života přerušen a centrem všech činností dané komunity se stával pohřeb zesnulého člena. 116 Všechny tyto zvyky a rituály, které se konaly, měly za účel zachovat jednotu a solidaritu společnosti, aby odolala destruktivním silám, zkrotila je, a překonala krizové období.

V okamžiku smrti začínali rodinní příslušníci truchlit, ženy často hlasitě lamentovaly před domem. Došloli k úmrtí v noci, začínaly podle lidového výkladu truchlit ráno, kvůli nebezpečné přítomnosti zlých duchů v noci. 117 Jednou z funkcí hlasitého smutku, kromě vyjádření smutku za mrtvým, byl i označení hranic rituálního chování. Tímto způsobem byla komunita informována, že se zastavil normální čas a začal jiný, rituální čas, ve kterém bylo nezbytné připravit a pohřbít zemřelého člena. Profánní skutečnost se přeměňuje v posvátnou skutečnost a začínají rituály, které mají jasný význam odloučení odloučení zesnulého od světa živých, do něhož patřil, a jeho odeslání do světa mrtvých. 118

115 JOVANOVIĆ, Bojan: Srpska knjiga mrtvih . Novi Sad 2002, s. 98.

116 Tamtéž, s. 95.

117 Tamtéž, s. 64.

118 PROŠIĆ DVORNIĆ, Mirjana: Pogrebni ritual u svetlu obreda prelaza , Etnološki pregled 18, 1982, s. 46.

42

Jak již bylo zmíněno, základem staré srbské víry byl animismus, který měl dominantní postavení v náboženském systému. Tento animistický světonázor byl pravidelně doprovázen magickými a kultovními aktivitami, vyskytujícími se ve všech rituálech spojených s životem společnosti a jedince. V rámci srbského lidu odpovídalo tomuto pojetí světa i pojetí duše. Jednalo se o zásadní princip každé bytosti, o jeho podstatu. Duši si lidé představovali jako dech, jako mlhu nebo stín, který člověka opustí, jakmile zemře. Po smrti zůstávalo tělo, které se rozkládalo, a duše, která nadále existovala samostatně. 119

Od samotného okamžiku smrti začaly intenzivní přípravy na pohřeb zesnulého. Bylo nutné připravit vše potřebné k tomu, aby se zesnulý pohřbil v souladu se stanovenými pohřebními rituály. Jedním z nejdůležitějších úkonů bylo v okamžiku smrti zapálit svíčku, která bývala v misce s obilím umístěna nad hlavu zemřelého. Svíce na tomto místě hořela až do pohřbu. Zapálení svíčky mělo i očistný význam. Předpokládalo se, že symbolicky rozbíjí tmu, a zemřelý tak nebude v posmrtném životě po tmě. V případě, že nebylo možné bezprostředně po smrti svíčku zapálit, existovala samozřejmě možnost, jak tuto skutečnost napravit. Svíčka byla pohřbena s dalším zemřelým z rodiny, který ji měl předat. Svíčky hořely i po pohřbu, a to každý den až do čtyřicátého dne od pohřbu, a také všech panychydách ( podušje, daća ). V domě zesnulého muselo neustále svítit světlo, protože jeho duše chodí kolem svého bývalého domu a navštěvuje ho. Věřilo se, že se duše zemřelého velice těžce odhodlává ke konečnému, definitivnímu odchodu z tohoto světa, a že se snaží zůstat co nejdéle v blízkosti svého těla, a později, po pohřbu, i v blízkosti své rodiny, příbuzných a přátel. 120

Ve všech zkoumaných lokalitách lze vyvodit z odpovědí všech dotázáních, že je svíčka nepostradatelnou součástí a jedním z nejdůležitějších obřadních předmětů v pohřebním ritu. Ale sám okamžik rituálního pálení svíčky se liší. Na základě odpovědí respondentů existují dva způsoby provádění teto činnosti. První je zapálit svíčku v momentu smrti, o čemž svědčí odpovědí respondentů:

119 BANDIC ,́ Dus an:̌ Carstvo zemaljsko i carstvo nebesko: ogledi o narodnoj religiji ..Beograd 1998, s. 71.

120 ZE ČEVIC ,́ Slobodan: Kult mrtvih kod Srba . Beograd 2007, s. 51.

43

„Když někdo zemře, nejdůležitější je zapálit svíčku. Nejbližší rodinný příslušník, např. syn, dcera zapálí svíčku.” 121

„Svíčka se pálí hned, jak zemře. Jakmile vidíš, že umírá, že duše opustí tělo, okamžitě se zapálí svíčka.” 122

Druhý způsob, který byl zaznamenán u respondentů, nařizuje, aby se svíčka zapálila až po úmrtí, omývání, a oblékání zesnulého:

„Nejdříve se omyje. Musí ho nejdříve omýt, pak ho obléct, potom ho položí na stůl, pak zapálí svíčku.” 123

„Až ho omyjí a ustrojí, pak mu zapálí svíčku.” 124

Někteří respondenti uvedli, proč se pálí svíčky a jaký je jejich význam:

„Bez svíčky by neměl zemřít. Říká se, že mu potom nesvítí na onom světě. A proto připravují svíčku, ale neříkají mu to. Když zemře, zapálí svíčku. Jestli nezemře, pak tu svíčku zapálí pro štěstí.“

„Když zemře, nejprve se zapálí svíčka, a položí senna hruď, aby měl světlo na onom světě“ 125

Symbolika vody měla vždy ústřední místo v tradici mnoha národů a v mnoha náboženských systémech. Symbolický význam vody byl velmi široký, protože se věřilo, že má bohatou očistnou a apotropaickou funkci a byla považována i za symbol plodnosti. Voda byla klíčovým prvkem i v mnoha srbských lidových rituálech, uchovaných z dávných představ přítomných v srbské lidové tradici. Byla široce používána jako univerzální prostředek magického čištění. Na druhé straně, představy o vodě bývaly i ambivalentní, protože vodní plochy byly často

121 Milka Marković, příloha č. 6, s. 127.

122 Zagorka Savović, příloha č. 9, s. 160.

123 Radmila Ristić, příloha č. 8, s. 146.

124 Vidosava Ranñelova, příloha č. 7, s. 135.

125 Vito, příloha č. 11, s. 178.

44

považovány za hranici mezi světem živých a světem mrtvých, jako místo, kde se zdržují duše mrtvých, nebo různé mytické bytosti. V srbském lidovém náboženství se ve vztahu k vodě prolínaly prvky křesťanské a předkřesťanské. V srbském lidovém náboženství byla voda podstatným prvkem rituálního očištění, a měla velmi důležitou funkci v pohřebních obřadech. Voda byla vnímána jako prostor mezi pozemským a posmrtným životem, ve kterém mohly duše zemřelých dočasně pobývat při přechodu na onen svět, a jako prostředí, v němž přebývají nečisté síly. Panovalo přesvědčení, že duši zesnulého přitahovala voda, a proto existoval propracovaný systém postupů a zákazů vztahující se k vodě během pohřebního obřadu. Bylo považováno za nutné vylít všechnu vodu i z domů, vedle kterých prošel pohřební průvod. Pokud by osoba, která s sebou měla vědro vody, potkala pohřební průvod, musela vodu vylít, aby duše zemřelého nepřešla do ní, a zůstala v pozemském prostoru. 126

Velká pozornost byla věnována i vybavení těla zesnulého, zejména jeho koupání a převlékání, protože ve své posmrtné existenci pokračoval tak, jak opustil tento svět. Proto panovalo přesvědčení, že zesnulý z tohoto světa musí odejít čistý a upravený. Koupání, holení, česání a přípravu nebožtíka neprováděli členové rodiny, ale nejčastěji sousedi a přátelé. Bylo pravidlem, že nebožtíka omývali osoby stejného pohlaví, respektive muže omývali muži, a ženu ženy. Vodu, ve které omývali zemřelého, nebo vodu, která byla doma v nádobách v okamžiku smrti, vylévali na nepřístupná místa, kde nemohla nikoho poškodit. Nesměla se vylévat na plodný strom, nebo na cestu. Tato voda se nazývala "mrtvá voda". 127 Existovaly různé výklady magické nečistoty vody. Podle jedné verze lidé věřili, že v takové vodě svatý archanděl Michael umyl svůj nůž, kterým vytahuje duše umírajících. Srbský lid věřil, že archanděl Michael přijímá duše zesnulých a váží jejich dobré a zlé skutky. Duše spravedlivých lidí vytahoval bazalkou, zatímco duše hříšných lidí vytahoval těžkým oštěpem. 128

Všichni dotázaní prohlásili, že zesnulý musel být po úmrtí omytý. Tuto činnost, která má očistný význam, nejčastěji vykonávají sousedi. Udržel se také obyčej, že nebožtíka omývají osoby stejného pohlaví. Dodnes se praktikuje i zvyk vylévaní vody, ve které nebožtíka omývali. Bylo zaznamenáno též i vylévaní vody na nepřístupná místa, aby neuškodila účastníkům pohřbu:

126 Svetlana Michajlovna Tolstaja (ed.): Slovenska mitologija . Beograd 2001, s. 87.

127 ZE ČEVIC ,́ S.: Kult mrtvih kod Srba . s. 44.

128 BANDIC ,́ Dus an:̌ Narodna religija Srba u 100 pojmova . Beograd 1991, s. 202.

45

„Pokud zemřel muž, omýval ho muž. Pokud zemřela žena, tak (ji omývala) žena. Ze sousedství. Neomývala ho rodina. Ta ho jenom oholí, pokud oholený nebyl. Ostříhají ho, oholí ho, a omyjí ho.” 129

„Obvykle zavolají někoho tady ze sousedství, jestli je muž – muže, jestli je žena – ženu. To omývání jsem viděla, když zemřela moje tchyně. Jen ji málo otřely ručníkem, umyly, pak oblékly do oděvu. Potom tu vodu rozlily, aby se na ni nešlapalo. Co já vím... Nikdo by do té vody neměl šlápnout, tu někam vylijí.“ 130

„Muže omývali muži, ženu ženy. No, víš, dříve ho omývali v korytě. Teď ho položí na stůl, otřou houbou, omyjí, pokud byl špinavý, a pak ho oblečou do nového obleku. Potom se ta voda, ve které ho omývali, vylije ke květinám. Tato voda se nesmí používat.” 131

Rituální mytí zesnulého mělo funkci odlučovací, jelikož bylo motivováno potřebou symbolického očištění od předchozího stavu a společenského postavení. Kromě úlohy očištění a odloučení hrála voda důležitou roli i ve spojování s chtonickým světem. Chtonický aspekt vody v této souvislosti představuje i znovuzrození na onom světě. 132

Důvodem k tomuto rituálnímu mytí zesnulého bylo přesvědčení, že jeho tělo je "nečisté", a tedy i nebezpečné. Věřili, že jakýkoliv kontakt s ním, dokonce samotné zdržování se v blízkosti zemřelého, představovalo nebezpečí, a to zejména pro členy jeho komunity. Určitým osobám byl zakázán jakýkoliv kontakt se zemřelým. Především to byly těhotné ženy, protože se mělo za to, že nebožtík mohl nějak ovlivnit novorozence. Obecně platilo, že jako ztělesnění smrti působil zesnulý nepříznivě na všechny druhy plodnosti. 133

Lidé se domnívali, že byly smrtí prostoupeny i předměty, se kterými byl zesnulý v kontaktu. Z toho důvodu byly předměty, které byly použity při přípravě těla zemřelého, považovány za nečisté, a lidé se jich obvykle zbavovali vyhozením, protože byly považovány za

129 Milanka Čolanić, příloha č. 2, s. 83.

130 Jelica Branisavljević, příloha č. 1, s. 72.

131 Radmila Ristić, příloha č. 8, 146.

132 JOVANOVIĆ, B.: Srpska knjiga mrtvih, s. 57.

133 BANDIC ,́ Dus an.̌ Tabu u tradicionalnoj kulturi Srba. Beograd 1980, s. 114.

46

nepoužitelné. Voda, mýdlo, ručník, hřeben, holicí strojek a další předměty byly považovány za nečisté, neboť byly v přímém kontaktu s mrtvým tělem, a obvykle měly být zničeny. Dá se tedy říci, že nic, co bylo v kontaktu se zesnulým, se nesmělo nechat doma.

Oblečení, které nosil zesnulý, zejména to, ve kterém zemřel, bylo také považováno za nečisté, a nakládalo se s ním různými způsoby. Bylo vyhozeno, darováno, či rituálně očištěno a následně znovu používáno. Za nečistý byl považován celý dům, ve kterém někdo zemřel. Celý dům, nebo místnost byla proto uklízena a podrobována rituálnímu očištění. Tato činnost mohla být vykonávána někým z členů domácnost nebo ze sousedství, a v některých případech prováděl rituál očištění pop. Za nečisté byli považováni všichni, kteří omývali, oblékali a nesli zemřelého, a i ti, kteří s ním byli v jedné místnosti nebo v jeho blízkosti, a dokonce i všichni účastníci pohřbu. Z tohoto důvodu by všechny osoby měly být podrobeny rituálnímu čištění. 134

I informace získané od respondentů potvrzují, že se v současně době velmi podobnými způsoby zachází se vším, co bylo považováno za nečisté. Všichni respondenti uvedli některé ze způsobů očištění, i když někdy ani sami nevěděli, za jakým účelem to dělají. Všude se vyskytují úkony, tykající se oblečení, domu zesnulého a účastníků pohřbu, které vedou k rituálnímu očištění.

Co se tyče oblečení a předmětů, které zesnulý používal, nebo s nimi byl v kontaktu, uvedli respondenti různé způsoby, jak se s nimi nakládá. Bylo zpozorováno vyhazování, darování a používání po očištění:

„Z domu se vynáší se postel a ložní prádlo. Někdo to spálí, někdo ne. Oblečení se nechává doma čtyřicet dnů, po čtyřiceti dnech se buď někomu dá, nebo spálí. Já jsem oblečení po své matce spálila. Jeho oděv trochu vymáchají, pověsí na plot. Čtyřicet dnů. A po čtyřiceti dnech, žena, která ho prala, ho vezme a spálí, nebo někomu dá. Aby nestálo, kvůli roztočům. Dají ho někomu, kdo je chudý.” 135

134 Tamtéž, s. 122 – 124.

135 Milanka Čolanić, příloha č. 2, s. 83.

47

„Nic, to zůstává doma, někomu dlouho, někdo to spálí. Jeden rok to tak zůstane, nikdo ho nevyhazuje, nepálí. A potom, až uplyne rok, ho někdo spálí, někomu si ho nechá, někdo ho někomu dá.“ 136

„Vyhodí se postel, ve které byl, musí se vyměnit za novou, aby se neleželo v jeho posteli. Vyhodí se, takový je zvyk. Pak se ty věci spálí.“ 137

Též byl zaznamenán i obyčej, že dům, ve kterém nebožtík žil a zemřel, musel být očištěn. Tohoto rituálního činu se zúčastňovali členové rodiny, sousedi nebo příbuzní, a zpravidla i pop.

„Potom, když přijde pop, když ho vynášejí, jedna žena po něm uklidí místnost. Odpad odnesou někam spálit, nebo ho vyhodí ze dvora. Po tom všem pop svolá rodinu, aby se vrátili do té místnosti, a požehná rodině, aby byli všichni živí a zdraví.“ 138

„Když nebožtíka vynesou, ženy ze sousedství uklidí pokoj, a potom do ní vstoupí pop. Vyhodí se koště, všechno se vyhazuje.“ 139

Jak již bylo zmíněno, věřilo se, že se duše zemřelého ráda zdržovala na místech svého pozemského pobytu. Proto se čištěním zajišťovalo, aby nezůstala nadále mezi živými, a odešla z tohoto světa. Některé z informátorů uvedli, jaký je účel obřadného očištění domu a pokoje, kde byl nebožtík“

„Ano, uklidí se dům. Vybere se jedna babička, která uklidí, vynese to ven, a spálí odpad, který po něm zůstal. Papírky, ty, kterými se pálí svíčky, se spálí v rohu, aby se to nevracelo. Pop nejprve odslouží zádušní mši na dvoře, potom, když se ten dům uklidí, se vrátí. Pak přijde s miskou s vodou a svíčkami, kropí svěcenou vodou, a celý dům vysvětí (…) Odslouží zádušní mši, odříká modlitbu za zemřelého, požehná. Potom se vrátí dovnitř do domu, pak pokropí svěcenou vodou a ovoní kadidlem celý dům. Všechno proto, aby se tam on (nebožtík) nevracel.“ 140

136 Iluna Gavrilović, příloha č. 4, s. 108.

137 Radmila Ristić, příloha č. 8, 146.

138 Živana Miladinović, příloha č. 5, s. 117.

139 Jelica Branisavljević, příloha č. 1, s. 72.

140 Radmila Ristić, příloha č. 8, 146.

48

„Ano, to žena uklidí. Jakmile se nebožtík vynese, žena všechno uklidí, pop přijde vysvětit místo, kde byl zesnulý. Uklidí se jen tam, kde zesnulý zemřel. Tam jako by jeho duše spala. Proto se uklidí, aby jeho duše odešla s ním.“ 141

„Ano, povinně se uklidí dům. Povinně se vyvětrá i místnost.“ 142

Na základě tvrzení posledního respondenta je možné předpokládat, že se jedná o zbytek rituálu otevření všech oken v domě, aby byl duši umožněn odchod ze světa živých do světa mrtvých. 143

Jak bylo řečeno, všechno v pohřebním obřadu bylo považováno za "nečisté". Proto všichni, kteří přicházeli do styku se zesnulým, byli nečistí. Z tohoto přesvědčení vycházela praxe, která se udržela až do dnešního dne, a sice že všichni, kteří přišli v jakýkoli kontakt s nebožtíkem, musel být očištěni. Mytí rukou a jejich očišťování za pomocí žhavého uhlí bylo praktikováno po pohřbu Když se lidé vraceli domů, někdo na ně čekal před domem s vodou a uhlím, aby si příchozí mohli umýt a očistit ruce. Několik respondentů se o tomto zmínilo, mezi výpověďmi ale existovaly i rozdíly. Někde bylo očišťování prováděno vodou a žhavým uhlím, zatímco někde je zaznamenána pouze voda.

„Čeká na ně žena s vědrem, do kterého dají žhavé uhlí. Každý k ní přijde umýt si ruce, žhavé uhlí si promne mezi dlaněmi, a pak ho zahodí přes hlavu za sebe.” 144

„Zvykem je, že se myjí ruce vodou. Někteří dávají i žhavé uhlí, někdo to nedává. Obvykle si trochu umývají ruce.“ 145

„Měly by se umýt ruce. Dříve se říkalo, že jestli ses dotkl nebožtíka, musíš si umýt ruce, jinak se nevylíhnou kuřata. Uhynou ve vajíčku.“ 146

141 Milorad Dugić, příloha č. 3, s. 96.

142 Vito, příloha č. 11, s. 178.

143 BANDIC ,́ Dus an:̌ Narodna religija Srba u 100 pojmova, s. 249.

144 Radmila Ristić, příloha č. 8, s. 146

145 Jelica Branisavljević, příloha č. 1, s. 72.

146 Milka Marković, příloha č. 6, s. 127.

49

Jak již bylo zmíněno, byl rozšířený názor, že zesnulý v okamžiku, kdy opustí pozemský život, odejde na onen svět. Po koupání a holení proto následovalo oblékání zesnulého a příprava na poslední cestu. V použité etnologické literatuře se uvádějí i konkrétní činnosti spojené s těmito okamžiky. Nebožtík měl na sobě své nejlepší oblečení, obvykle to, které bylo pro tuto příležitost připraveno již dříve. Do rakve vedle zesnulého byly ukládány předměty každodenní potřeby, které mohl nebožtík v posmrtném životě potřebovat. Věřilo se, že cesta na onen světa je velmi obtížná, a z toho důvodu byl zesnulý vybaven jídlem a pitím. Pak se mu, jako cestujícímu, ukládalo do rakve i rezervní oblečení. Povinně se přikládaly i peníze, a to buď do kapes zesnulého, do rakve, nebo se házely přímo do hrobu. Těmito penězi měl zesnulý zaplatit cestu, mýtné, nebo své místo na světě, kde bude bydlet, svůj posmrtný pozemek. 147

Všichni dotázaní prohlásili, že je široce praktikovány zvyk vybavit zesnulého řadou předmětů s přesvědčením, že mu můžou být potřebné. Obsah pohřebního vybavení se liší vesnice od vesnice. Kromě oblečení a osobních věcí je zaznamenáno a vkládání jídla do rakve se zesnulým. Někde se přidávalo i krmivo pro dobytek, kterým se později tento krmil na onom světě. Byla potvrzena i skutečnost, že se nebožtíkovi dávají nějaké peníze, někde do rakve, někde do hrobu. Pro toto existují různá vysvětlení. Penězy, které měl v ruce zesnulý, byť jen na malou chvíli, lidé později koupí něco symbolického pro štěstí. I když je vybavení povinnou součástí pohřbu, z odpovědí respondentů na otázku proč tomu tak je, nevyplývá jasně, proč tomu tak je. Nejčastěji je to vysvětlováno slovy, že je takový zvyk, že to dělají tak, jak to se dělalo dříve.

„Někdo dává oblečení a to, co nosil a něco novější. Někdo dá, někdo nedá nic. Pak dávají kalhoty, košile, zrcadlo. Někdo dává hřeben, ručník, mýdlo. Mužům i holicí soupravu. Aby se tam někde jako holil, aby to měl všechno. Ženy začnou naříkat — Převleč se, umyj se, ohol se.“ 148

Jedna repsondentka prohlásila, že do rakve kromě předmětů vkládali jídlo i pití.

„Přiloží se k tomu člověku. Dáme chleb, pak lžíci a vidličku, kostky cukru a pšenice. Zabalíme do ubrousku, a dáme vedle něho. Zemřelému se dají peníze. Pak se mu ty peníze

147 ZE ČEVIC ,́ S.: Kult mrtvih kod Srba . s. 56 – 57.

148 Iluna Gavrilović, příloha č. 4, s. 108.

50

vezmou z rukou, a koupí se něco do domu. Aby vnesli něco do domu, aby ten člověk nezemřel a vzal všechno se sebou.“ 149

„Vezmou rakev, dají tam oblečení a pokryjí bílým plátnem, co patří do rakve. Pak kříž. Rakev se buď koupí, nebo ji někdo vyrobí. Dává se i bazalka, mělo by se, nevím proč. Na nebožtíka se položí klas kukuřice, pak se tím nakrmí dobytek, kdo má dobytek. Nechávají mu (nebožtíkovi) leccos, kdo co má. Teď dávají mobily, jestli měl brýle, léky. Jestli bral léky před smrtí, pak to všechno dávají. Jestli se jedná o ženu, dají i hřeben, zrcadlo, ačkoliv i muži dávají hřeben, jestli má hodinky, co já vím... 150

4.2 Pohřební obřad

4.2.1 Bdění nad mrtvým

Následovalo noční bdění u zesnulého, bylo pravidlem, že nesmí zůstat sám. Vždy u něj někdo byl, a to zejména v noci. Kromě rodiny se bdění zúčastňovali i příbuzní a sousedé, přišli se svíčkami a drobnými dary (nejčastěji potravinami). U nebožtíka se sedělo celou noc, jedlo se a pilo. Muž byl střežen muži, zatímco žena byla střežena ženami. 151

Všichni respondenti se zmínili, že v noci neustále několik lidí bdí nad zesnulým, který nesmí zůstat sám. Střídají se, a zatímco jedni drží stráž, ostatní spí. Nikdo se nezmínil o tom, že by se i ti, kteří drží stráž, vybírali na základě pohlaví zesnulého.

„Drží se stráž. Celonoční bdění. Dvě, tři osoby. (…) Je to povinnost, držet stráž. Příbuzní, sousedi, kdokoliv, kdo může, drží stráž. Nevydrží to každý.“ 152

„Povinně. Členové rodiny, příbuzní, střídají se. I sousedi, a celou noc se pálí svíčky.“ 153

149 Vidosava Ranñelova, příloha č. 7, s. 135.

150 Jelica Branisavljević, příloha č. 1, s. 72.

151 ZE ČEVIC ,́ S.: Kult mrtvih kod Srba . s. 50.

152 Vito, příloha č. 11, s. 178.

153 Sveta i Zorica Todorović, příloha č. 10, s. 169.

51

Přítomní, kteří střežili nebožtíka, věnovali zvýšenou pozornost tomu, aby nebožtík náhodou nebyl přeskočen zvířetem. Tím by bylo způsobeno, že se zesnulý později stane upírem, a vrátí se mezi živé. Představa upíra odpovídala formě nafouknutého měchýře naplněného krví. Kvůli strachu z upírů byla stanovená řada preventivních postupů: propíchnutí nebožtíka trnem, říznutí do spodní části chodidla nebo prstu. Tyto úkony byly prováděny především za účelem, aby se lehce nařízla jeho kůže. Pokud by se i přes všechna preventivní opatření v období čtyřiceti dnů ode dne smrti zesnulý stál upírem, způsobil by nepořádek a ohrozil komunitu. V tom případě členové komunity prováděli speciální rituály, aby se upíra zbavili. Znovu vykopávali hrob, kůlem z hlohového dřeva propichovali zesnulého, kterého považovali za upíra. To byl jeden ze způsobů jak odstranit strach živých z živého mrtvého.

Nejvíce pozornosti je věnováno tomu, aby zesnulého nepřekročila zvířata. Všichni respondenti zdůrazňují jako hlavní cíl tohoto zvyku to, aby se zesnulý nestal upírem. Jako preventivní opatření se na několika místech vyskytuje i zahalení zrcadel v domě zesnulého, protože se má za to, že pokud zemřelý vidí svůj odraz v zrcadle, může se stát upírem.

„Všichni vedle něho sedí tak dlouho, dokud je v domě. Rodina. Stojíme, když někdo přichází, projevuje soustrast. Stojíme nad ním, a ráno ho vynášíme před dům. (Dává se pozor na to) aby přes něho náhodou nepřešla kočka nebo pes. Říká se, že by se stal upírem. Že ožije. Pak se vrací domů. Chodí k oknům a podobně. Jak bychom se nebáli... Jedna žena tady, ta chodila, snacha ji týrala. Tak chodila k oknům a chtěla ledacos. Po čtyřiceti dnech vzala (snacha) bílou květinu a navštívila hřbitov, a na hrob dala bílou květinu, a potom se už neobjevovala. Takže vezmeš bílou květinu, navštívíš hřbitov, a dáš ji ženě v bílém šátku, a už se nebude objevovat. 154

„Pes i kočka se zavírají, říká se, že by se neměli pohybovat v blízkosti zemřelého. Kdo má kočku, zavře ji. Pes se připoutá, slepice se zavírají. Nebylo by dobré, kdyby zvíře podlezlo pod zemřelým, pod rakví. Potom by se stal upírem, a zjevoval by se v noci. I když tam nic není, zdá se ti, že vidíš zesnulého. Toho, kdo zemřel, můžeš ho vidět v noci. Stává se to, zjevuje se lidem, vidí toho zesnulého. Ale ne každý ho může vidět. Například já ho vidím, ale ty ho nevidíš, jen někdo. (…) Přes noc ho (zesnulého) hlídají. Sedí u zesnulého a drží stráž celou noc. 155

154 Milanka Čolanić, příloha č. 2, s. 83.

155 Iluna Gavrilović, příloha č. 4, s. 108.

52

Dříve bylo nejdůležitější učinit opatření, aby se zemřelý nestal upírem. Pokud existovalo podezření, že se zemřelý z nějakého důvodu vrátí, prorazila se mu kůži trnem hlohu nebo jehlou. V několika lokalitách bylo velmi rozšířenou praxí říznout do kůže zesnulého, aby se zabránilo jeho návratu do světa živých. Tímto způsobem se komunita ujišťovala, že se zemřelý nevrátí ubližovat, znepokojovat nebo dělat škodu pozůstalým. V případě, že by se to stalo, snažili by se ho uspokojit dary, které by obvykle pokládali na hrob, a prosili o odpuštění. Ve většině případů se jedná o zvyky, které pomalu mizí, jelikož se provádějí, protože to vyžaduje tradice, ale se význam vykonaných rituálních činností se už v současnosti nezná.

„Na dveře se pověsí česnek, bodlák, ledacos. Můžeš prostě zajít na hřbitov, odnést mu dar a říct — Tak už za mnou nechoď, všechno jsem ti na hřbitov přinesl, nechoď ke mně. A zapálíš mu svíčku, a už za tebou nebude chodit. 156

Když někdo zemře, kočka se okamžitě zavře, aby (nebožtíka) nepřeskočila, protože pokud ho kočka přeskočí, stane se upírem. Rozzuří se ve vašem domě, ne v domě někoho jiného, ničí a rozbíjí. Aby to nedělal, vezmou trn hlohu, a bodnou ho, aby bouchání přestalo. 157

Děti se bojí, aby se nevrátil a zůstal mezi nimi, víte, a tak ho bodnou do paty. Když všechno připraví a položí ho na stůl, pak ho bodnou do paty, a ta jehla zůstane v noze, a on se nemůže vrátit, a stát se upírem. 158

4.2.2 Nářek

Nářek nad zesnulým, jeden z nejstarších pohřebních zvyků, nespojuje srbský lid pouze se svými slovanskými předky, ale i s dalšími národy. Všude byl nářek vyjádřením bolesti, obsahovala nejen zvukový projev, ale také trhání vlasů, škrábání obličeje, bití se v prsa a trhání oblečení. Úmrtí člena domácnosti se oznamovalo právě nářkem. V noci se nenaříkalo, a pokud někdo zemřel v noci, jeho smrt byla oznamována po svítání. Noc se považovala za období, kdy se v tomto světě pohybují zlí duchové, které by naříkání nad zesnulým mohlo přitáhnout. Oplakávání

156 Vidosava Ranñelova, příloha č. 7, s. 135.

157 Milorad Dugić, příloha č. 3, s. 96.

158 Radmila Ristić, příloha č. 8, s. 146

53

začínalo, jakmile někdo zemřel, trvalo až do pohřbu, a opakovalo se i při pravidelných návštěvách hrobu zesnulého na hřbitově. Bylo považováno za obvyklé a navíc i vhodné, aby ženy, které přijdou rozloučit se se zesnulým, nad ním nějaký čas naříkaly, a při tom ho často prosily, aby vyřídil pozdrav jejím zesnulým. Během pohřebního rituálu se nářek zesiloval, když zemřelého vynášeli z domova, a když ho spouštěli do hrobu.

Rituální oplakávání a nářek byly dříve běžná praxe a způsob, jak vyjádřit smutek nad zesnulým. V současné době, jak tvrdí respondenti, tyto rituální činnosti mizí, protože je čím dál méně lidí, kteří se takto loučí se zesnulým a vyjadřují smutek.

Tímto způsobem se verbálně projevuje bolest a smutek nad ztrátou zesnulého. Zároveň se nářek používá jako způsob komunikace s ostatními zesnulými. Bylo zaznamenáno, že někteří účastníci pohřbu tímto způsobem pozdravovali a posílali zprávy svým blízkým, kteří zemřeli dříve. Všechny tyto činnosti se zakládají na domněnce, že nově příchozí s nimi se v posmrtném životě sejdou. Takový způsob komunikace se zesnulým se uskutečňuje v jeho domě, nebo na hřbitově před ukládáním těla do hrobu. Za zesnulého truchlí pouze ženy, nikdy muži.

„Zmiňují zemřelého (…). Například, když jdu na pohřeb, a naříkám málo nad tím, kdo zemřel, pozdravím potom otce, matku, tchyni, tchána. Toho, kdo ti zemřel. Aby je pozdravil. Dříve naříkali více. Teď se nenaříká. Jen jeho děti a ti nejbližší. Dříve se naříkalo sedm dní, každé ráno. Do týdne. Do čtyřiceti dnů, každou neděli. Vynesli jeho věci, dají je na stůl. Nebo je někdo položí tak, jako by to byl nebožtík. Všechno se položí ve správném pořadí, jak se oblékal. Košile, kalhoty, svetr. Nebo (ty věco) někdo dá na plot, a pak naříká. 159

„Naříkají, ale dřív více, a teď méně. Obvykle naříká žena, muž ne. Obvykle naříká, jak bez něj bude žít, co bude s dětmi (…). Vyjádří všechno, co je pro ni nejhorší. 160

4.2.3 Smutek a truchlení

Kromě verbálních prostředků vyjadřování smutku, jako je nářek, projevovali příbuzní zesnulých zármutek i neverbálními prostředky. Smutek nad mrtvým vyjadřovali i svým vzhledem.

159 Zagorka Savović, příloha č. 9, s. 160.

160 Sveta i Zorica Todorović, příloha č. 10, s. 169.

54

Status zemřelého v komunitě, nebo míra jeho příbuzenství s těmi, kteří truchlí, určovaly intenzitu a dobu trvání smutku. Podle pravidel tradice smutku byl tento vyjádřen kromě výše uvedených způsobů i oblékáním jednotlivých kusů oblečení naruby, zvykem nenosit klobouky, nošením černého a pravidlem, že truchlící se neúčastní radovánek a oslav. Uvedenými znameními se truchlící oddělovali od ostatních členů komunity. Takové postavení truchlících v rámci společnosti trvalo po dobu smutku, který nemohl být ukončen libovolně. Poté se příbuzní zesnulého vraceli do normálního, profánního života. Dá se tedy říci, že společnost procházela podobnými etapami jako nebožtík, jen v opačných světech – čím je duše blíže světu mrtvých, tím jsou pozustalí blíže „normální“ společnosti.

Všichni dotazování potvrdili, že dochází ke změnám v chování a ve vzhledu členů rodiny v určitém období po smrti, které obvykle trvá jeden rok. Nošení černého oblečení v stanoveném období po úmrtí člena rodiny je rozšířeno především u starších lidí, a více u žen než u mužů. Muži během tohoto období nosí černou košili, častěji černý flor jako znamení smutku. Patrná je tendence k opouštění některých starých ustálených způsobu chování a předpisů vztahujících se k období smutku, např. oblékání jednotlivých kusů oblečení naruby, pravidlem nenosit klobouky. Doba trvání smutku je určena hlavně tím, jak významný zásah do života pozůstalých vyvolává ztráta blízkého člověka. V několika případech bylo zaznamenáno umístění černého praporu na domě jako znamení smutku, a to zejména v případech, když zemřel někdo, kdo byl hlavou domácnosti. Běžný je obyčej, který zmínili všichni respondenti, a sice že rodinní příslušníci v době smutku přestanou zpívat a tančit.

„No, víš, nejbližší rodina nosí černé oblečení, jak dlouho chtějí. Pak koupí černé oblečení, a na den pohřbu je oblečou. Vše se položí se na rakev, košile, to, co si koupíš, svetr, šátek, všechno musí být položeno na zesnulého. A odtud budete mít šaty. No, víš, jak kdo, jak dlouho chce. Ten nejbližší chce nosit jeden rok. Kdo nechce, přestane dřív. Záleží, jak kdo chce. Bože chraň, pokud zemře matce syn, nosí celý život. Někdo dva až tři roky. Tři roky říkají, že (…) když se překročí rok, pak se musí nosit celé tři. Během smutku by neměli hrát, zpívat, tančit, víš, že jsi pořád zkroušený a smutný. Co se týče práce, nejsou pravidla, je třeba pracovat. Jenom nebudeš hrát, zpívat a tančit, na radovánkách. 161

161 Radmila Ristić, příloha č. 8, s. 146.

55

„Černé oblečení nos nejbližší. Muži nosí černou košili, dnes i ten flór, ženy černý šátek. Pověsí se černý prapor. To znamená, že celý dům truchlí. Nepouštěli jsme rádio. Nezpíváš, netančíš. (…) Rok, nebo tři. Záleží na tom truchlícím. Obvykle, v případě, že odešel mladý muž, matka nebo dcera obvykle drží smutek déle. Obvykle říkají, že když nosíš černé oblečení dlouho, zdá se ti černě, sny o zemřelém. Slyšela jsem, říkají, že vás on (zesnulý) požádá, abyste už nenosili ten šátek, to mu vadí. Nechávají ho tam na hřbitově, obvykle ho dají na kříž. Já jsem to tak nedělal, jenom jsem ho sundala. 162

4.2.4 Vynášení zesnulého

Jak již bylo zmíněno, lidé věřili, že duše zesnulého se snaží vrátit se do svého pozemského domu, a být se svými blízkými, ale komunita se toho bojí a rituálními činnostmi se snaží, aby se návratu zabránilo. Proto představovalo vynášení zesnulého jeden z nejkritičtějších okamžiků v pohřebním rituálu. Zesnulého vynášeli nohama předem, aby nemohl vidět dům, nebo najít cestu zpátky. Za účelem, aby zesnulého nenávratně vzdálili od domova a komunity, byly prováděny i další rituální praktiky. Například v okamžiku vynášení zemřelého se rozbíjel kus nádobí, jelikož rozbíjení nádobí vždy znamenalo něco definitivního, nevratnost procesu. Ti, kteří vynášeli rakev z domu, couvali třikrát zpátky, protože se domnívali, že se zemřelý pokusí ještě někoho vzít se sebou do světa mrtvých. Též se otevírala všechna okna a dveře, aby duše mohla svobodně odejít z domu. Ze stejných důvodů se všechna voda v domě se musela vylít, aby se duše, kterou voda přitahovala, tam nezdržovala.

S vynášením zemřelého z domu je spojena i řada rituálních činností, kterými se zajišťuje odchod jeho duše, a zároveň se brání jejímu návratu. Během provádění terénního výzkumu byly zaznamenány některé z nich. To zahrnuje vynášení těla s nohama dopředu, vylévání vody a rozbíjení nádob poté, co nebožtík opustí dům. Podle vysvětlení některých z respondentů se tím chtělo odstranit zlo a přinést prosperita do domu. Všude se shodli na tom, že je důležité vynést zesnulého s nohama dopředu, prostě proto, že to tak má být. Žádný z respondentů nedokázal vysvětlit roli vylévání vody a rozbíjení nádob. Někteří se vyjadřovali tak, že je to zvyk, existoval ale i názor, že se to provádí z hygienických důvodů.

162 Sveta i Zorica Todorović, příloha č. 10, s. 169.

56

„Nemůžu lhát, nevím (…). Myslím, že je to proto, že stojí dlouho, a to zejména v létě, a je cítit zápach. A čas od času se zapálí kadidlo, které ten zápach neutralizuje.“ 163

„Jeho nejbližší příbuzní. Děti a vnoučata. Čtyři lidé ho vynášejí. Chytí na straně za rukojeť rakve. Každému z těch, kteří ho vynášejí, se váže ručník kolem paží. Daruje se těm, kdo ho vynášeli a těm, kdo ho odvezli na hřbitov. Nohy jsou vpředu a hlava je vzadu. Před domem stojí dvě lavice, pak dají rakev na lavičky. Potom kříž a panaija . Svíčky. To vše ve výši hlavy. Talíř s vodou se položí pod zesnulého, pod rakev. Položí to tam dole na zem, a dají tam minci.“ 164

„Vezmou ho a vynesou čtyři. No, čtyři, muži. Vzadu hlava, vpředu nohy. Vezme se nějaká hliněná nádoba. Tam kde ležel nebožtík, ji hodí na zem a rozbijí. (…) A pod ten stůl zabijí hřebík, na kterém (nebožtík) ležel. Já nevím, (to je) takový zvyk. A vezmou koště, a uklidí pod ním.“ 165

„Je zvykem, že se (zemřelý) vynáší s nohama dopředu. To je povinnost. To je podstata vynášení. Jsou i domovy, kde ho vynášejí oknem. Vynášejí ho většinou mladí lidé. Povinností je, že tito, kdo ho vynášejí, mají uvázaný ručník kolem rukou. Uvážou ho těm, kdo vynáší, i těm, kdo ho doprovázejí do hrobu. To je povinnost.“ 166

„Vynáší ho rodina a příbuzní. Například můj otec zemře a vynášejí ho syn, vnuk. (…) Nohama dopředu. On na nohou do budovy vstoupil, a proto musí nohy opustit dům nejdříve.“ 167

Od okamžiku smrti byl zesnulý fyzicky oddělen od ostatních členů domácnosti tím, že jeho tělo bylo v oddělené místnosti. Už tam, v domě, bylo provedeno rozdělení na prostor, ve kterém je zesnulý a na prostor, ve kterém jsou pozůstalí. Samotný čin vynášení zesnulého z domu znamenal, že nenávratně opustí domácnost, do které patřil. 168

163 Sveta i Zorica Todorović, příloha č. 10, s. 169.

164 Iluna Gavrilović, příloha č. 4, s. 108.

165 Vidosava Ranñelova, příloha č. 7, s. 135.

166 Vito, příloha č. 11, s. 178.

167 Milorad Dugić, příloha č. 3, s. 96.

168 PROŠIĆ DVORNIĆ, Mirjana: Pogrebni ritual u svetlu obreda prelaza , Etnološki pregled 18, s. 74.

57

Pohřeb se koná v přítomnosti popa, který odříkává poslední modlitbu pro zemřelého po vynesení zesnulého z domova. Všichni přítomní drží zapálené svíčky, zatímco pop čte modlitby. Rakev s tělem zemřelého se položí na stůl nebo na lavice, a obklopí ji nejbližší. Oplakávání je téměř nepřetržité až do posledního pozdravu na hřbitově, kde pop ukončuje obřad odříkáváním poslední modlitby. Je zvykem, že každý, kdo se přijde rozloučit se zesnulým, vyjádří soustrast, a zapálí svíčku, kterou nejprve políbí. Obvykle se praktikuje, že účastníci pohřbu přispívají penězi a věcnými dary, jako výraz solidarity, která bývá v tomto kritickém období nezbytná.

„U nás ho vynesou i dříve, účastníci přicházejí a pálí svíčky. Potom pop čte modlitbu. Pokud jde o popa, pak se dává pšenice na židli. Potom pop vykoná církevní obřad. Všichni dostanou svíčku. Oni zapálí svíčky a pop čte modlitbu. Až pop skončí, a nebožtíka ponesou na hřbitov, převrátí se stůl a lavice. A ten talíř s vodou se vezme a rozbije. Prý to dělají kvůli ostatním členům rodiny, prý aby se domácnosti dařilo.“ 169

4.2.5 Smuteční průvod

Po provedení výše uvedených rituálních praktik převrácení stolů a lavic, vylévání vody a rozbíjení nádob, zemřelý nenávratně opouštěl svoji komunitu, protože nadešel čas, aby byl vypraven na hřbitov. V pohřebním průvodu, formovaném podle stanovených pravidel, bylo centrální místo určeno pro zesnulého, kterého na nosítkách nebo v rakvi přepravovali kočárem nebo na saních. Před nimi byly neseny koljivo (vařená pšenice) a kříž. Za zesnulým šel první pop, potom nejbližší příbuzní, a na konci průvodu byli vzdálenější příbuzní, přátelé a sousedi. Účastníci pohřbu se v pohřebním průvodu neohlíželi zpátky. Průvod se na své cestě na hřbitov zastavoval na křižovatkách, kde pop četl modlitbu. Bylo nutno vyvarovat se tomu, aby se šlo polem a vedle stáda, protože se věřilo, že by měl zemřelý špatný vliv na plodnost rostlin a zvířat. Věřilo se též, že se duše zemřelého mohla cestou zdržet, a proto v některých oblastech zavírali všechna okna, a vylévali vodu z domů, kolem kterých pohřební průvod procházel. 170

Relikty tradičních představ o přítomnosti a posmrtné aktivitě duše zemřelého se odráží v sérii rituálních akcí, které se konají kolem rakve, a na cestě ke hřbitovu. Pohřební průvod začíná

169 Milka Marković, příloha č. 6, s. 127.

170 JOVANOVIĆ, B.: Srpska knjiga mrtvih s. 38.

58

poté, co pop provedl pohřební službu za zesnulého. Vzhled pohřebního průvodu byl stejný ve všech lokalitách, v čele byly kříž a panaija , pak pop a rodina se zesnulým, zatímco v zadní části kolony byli vzdálení příbuzní, přátelé a sousedé. Všude bylo zaznamenáno, že se na cestě ke hřbitovu pohřební průvod zastavoval několikrát, obvykle třikrát. Ostatní rituální činnosti zmíněny v etnografické literatuře nebyly zpozorovány.

„Pop přečte modlitbu, a když skončí, shromáždí se lidi a traktorem ho (nebožtíka) vezou na hřbitov. Někteří i do kostela. Pak nic, prostě převrátí stůl a lavice když odchází. Vepředu jsou ti, kteří nesou kříž a panaiji . Obvykle jsou to nejbližší, to je stanoveno. Například svíčku nese někdo z domácnosti. Kříž a prapor obvykle nesou muži. A panaiju většinou ženy. (…) Zastavuje se na třech místech. Na křižovatkách na cestě na hřbitov. (…) Pop přečte modlitbu, a pak pokračují dál. 171

„Když zesnulého ponesou na hřbitov, převrátí se ta lavice nebo stůl, na kterém byl, a ten talíř se rozbije o lavici nebo o stůl. Voda se vylije. Až se později vrátí z hřbitova, vezmou to a vyhodí. Pop odříká modlitbu, a potom se zastaví na třech místech, kde pop zase odříká modlitbu. Jsou určitá místa, kde se zastavují se zesnulým. V čele je ten, kdo nese kříž. Panaija jde nejdříve. Panaija a kříž. To nese nejbližší rodina. Vnuci, vnučky. Vnuci obvykle nesou kříž, a vnučky panaiju . Oni jdou dopředu, pak nejbližší rodina za nimi. 172

4.3 Pohřeb

Na hřbitově probíhalo poslední rozloučení se zesnulým, s jeho tělesnými ostatky. Pop četl poslední pohřební modlitbu za zesnulého, přítomní políbili zesnulého nebo kříž, který byl umístěn na hrob. Všichni házeli hroudy země do otevřeného hrobu, a přáli nebožtíkovi, aby mu byla země lehká. Pro účastníky bylo připraveno „občerstvení“ po pohřbu, a povinně se sloužily panaija (koljivo ) a pálenka. Trochu panaije a pálenky přítomní vylévali na zem, to pro zemřelého. Celý závěrečný obřad byl doprovázen úkony magického charakteru. I zde bylo cílem chránit živé před zemřelým a zabránit jeho návratu. Nenávratnost procesu byla vyjádřena i rozbíjením malé

171 Jelica Branisavljević, příloha č. 1, s. 72.

172 Iluna Gavrilović, příloha č. 4, s. 108.

59

lahvičky vína smíchaného s olejem o rakev. Zesnulému bezprostředně před pohřbem rozvazovali ruce a nohy, a s ním do hrobu ukládali jídlo a pití, květiny a peníze. 173

„Někdo vezme pytel, dá do něj oblečení a vloží ho do hrobu, někdo ne, jak kdo chce. To všechno, co je jeho. To, co nosil. Prý, aby se tam převlékal. Hodí tam (do hrobu) i peníze. Když dorazíš na hřbitov, musíš vhodit mince do hrobu, aby (nebožtík) zaplatil místo tam, kam jde. Říká se, že tam je nějaká kláda, a on musí zaplatit, aby přes ni přešel, a dostal se tam, kam má, aby ho soudili. Až pop skončí s modlitbou, pak přistoupí rodina, syn, dcera, snacha. Kdo se s ním chce rozloučit, může ho políbit. Na ruku, tvář, kam chce. No, někdo naříká, oplakává, říká – Pozdravuj mi toho a toho, vezmi mu to. Víš, jak se někomu po někom stýská. Pak každý přistoupí k hrobu, hodí tam trochu země, řekne – Ať je ti země lehká. Pak pohřbí rakev, potom dají květiny na hrob, ozdobí ho, upraví ho, dají věnce kolem.“ 174

„Tady u nás se za pohřbívání neplatí, ale najdou se lidi ze sousedství. Jsou i ti, kteří zaplatí, ale tady obvykle někomu zavoláš, potom v případě potřeby zavolá i on tobě, a tak. Házejí se i mince. Nevím proč, ale viděla jsem, že se házejí. Potom, když ho začnou pohřbívat, vhodí trochu země, vhodí ji všichni. Rozbijí jednu lahvičku s olejem a vínem. Když ho začnou pohřbívat, tak ji rozbijí. (...) Pak líbání zesnulého, a to je poslední . Kdo vykopal hrob, tak ho i zasype zemí. A pak hlava rodiny zve všechny na oběd domů. Co se nesnědlo, nevrací se, ale nechává na hřbitově, plochý chléb a panaija .“ 175

„Dříve kopali nezištně. Přišel soused, našli dva tři muže, kteří kopali. A dnes se platí. Darují se jim i věci, ručníky, košile, něco. Nejdřív tam někdo vleze a zamete hrob. Když dorazí zemřelý, jeden sejde dolů, tomu se říká zamést mu dům. Pop čte modlitbu vedle hrobu, i když ho ukládají do hrobu, a tam mu vhodí i zemi. (…) a řeknou, aby mu země byla lehká. A všichni ti, kteří byli v průvodu, pokud chtějí, vhodí trochu. A pak se jde, vrací se na hostinu. Víš co, loučení, to se obvykle provádí v domě, když pop čte modlitbu. Kdo se chce, rozloučit, přistoupí, pokřižuje se, políbí kříž. Někteří jeho blízcí přistoupí a políbí zemřelého na čelo. Když ho vkládají, všichni vhodí zemi, pak se rozejdou, a vrátí se na hostinu. A hrobníci, kteří vykopali

173 BANDIĆ, Dušan: Narodna religija Srba u 100 pojmova. Beograd 1991, s. 257.

174 Radmila Ristić, příloha č. 8, s. 146.

175 Jelica Branisavljević, příloha č. 1, s. 72.

60

hrob, zůstávají, aby ho dali do pořádku. Hodí se i nějaké peníze do hrobu. Jako zvyk, prý, že si koupil pozemek, co já vím.“ 176

Všechno co se provádí, aby se zesnulý vypravil na cestu, má nevratný charakter. Rituálním činnostmi, které se vykonávaly, a to zejména prostřednictvím magie, se pozůstalí snažili ovlivnit nezvratnost obřadního procesu. Zabránit zesnulému v návratu bylo dříve jedním z nejdůležitějších aspektů tohoto procesu, což znamenalo absenci dalších překážek, které by bránily dosažení cílů rituálu. Obřadní příprava zemřelého představovala úvodní akt, začátek odloučení od předchozí formy existence a přípravu na přechod k nové formě existence. Za takových okolností první problém, který měl být vyřešen, bylo samo tělo zesnulého. Pohřbíváním se odstraňovalo ze životního prostoru komunity a ze společenského života. Po úspěšném provedení všech předepsaných rituálních činnosti týkajících se materiálního světa, následují rituální činností, které jsou soustředěny na duši. Ta se odteď stává centrem rituálních aktivit. Postavení zemřelého je i nadále specifické a komplexní, a pro komunitu bude představovat centrální událost ještě nějakou dobu. 177

4.3.1 Návrat ze hřbitova a večeře

Na cestě zpátky ze hřbitova se účastníci pohřbu vyhýbali tomu, aby zašli kamkoliv jinam, aby tím nepřinesli neštěstí do něčího domů. Jeden typ ochrany a obrany proti potenciálně destruktivnímu nebožtíkovi byl návrat z pohřbu jinou cestou, než tou, kterou šel smuteční průvod. Při vstupu do vlastního domu si sundavali boty, aby se dovnitř nedostala země ze hřbitova. Před hostinou v domě zesnulého byl každý politý vodou, aby se omyl a očistil. Ten, kdo vítal hosty, měl připravené i žhavé uhlí, které bylo používáno za stejným účelem, na očištění. 178 Hlavní náplní obřadu, který se konal v den smrti po návratu ze hřbitova, byla smuteční hostina

Jídlo a pití má důležitou funkci ve vyprovázení zesnulého z tohoto světa, a je povinnou součástí rituálů nejen během pohřbu, ale i později. Připravuje se koljivo (vařená pšenice) a obřadní chléb zvaný babica, či poskurica. Začíná se i s přípravou na smuteční hostinu, která se koná po

176 Sveta i Zorica Todorović, příloha č. 10, s. 169.

177 JOVANOVIĆ, Bojan: Srpska knjiga mrtvih . Novi Sad 2002, s. 97.

178 ZEČEVIĆ, Slobodan: Kult mrtvih kod Srba . Beograd 2007s. 63.

61

pohřbu. Dbá se na to, zda se připravuje postní nebo nepostní jídlo, v závislosti na církevním kalendáři. S pohřbem začíná celá řada hostin v předepsaných intervalech, většinou do roka od úmrtí. Tyto hostiny jsou projevem zvláštní péče o zesnulého. Velmi významné místo má v pohřebních rituálech pšenice. Ta byla považována za jednu z nejoblíbenějších a nejvyšších obětí, které přinášel srbský lid během svých rituálních činností. Byla připravována různě, v závislosti na okolnostech buď samotná, nebo společně s jinými plody. Příležitosti, ke kterým byla připravována, jsou mnohé. Dá se říct, že doprovázela všechny důležité životní události, obvykle ve formě obřadního chleba. Vařená pšenice, známá pod názvem koljivo nebo panaija, se připravuje v den pohřbu zesnulého, přelévá se vínem, a dává se do ní i svíčka. Potom se rituálně sní dříve, než se začne s hostinou, a kousek se pokládá i na hrob zesnulého. Panaija se do srbského pohřebního obřadu dostala prostřednictvím pravoslavné církve.179

Mělo se za to, že vše, co se sní a vypije, pak jde zemřelému, a proto nešetřili úsilí a prostředky, aby hostina byla co nejbohatší. Věřilo se, že se hostiny zúčastňuje i sám nebožtík, a proto pro něho nechávali prázdné místo v čele nebo naproti čelu, nebo na odděleném místě. Před pomyslného nebožtíka dávali trochu z každého pokrmu. Na některých lokalitách, pokládali na prázdnou židli oblečení zesnulého, kterým jasně naznačovali jeho přítomnost. 180

„Vracejí se, ale ne všichni. Vracejí se nejbližší příbuzní, ti, kteří kopali hrob. Stejnou cestou. Nejdříve si umyjí ruce, pak sednou ke stolu. Potom se podává večeře. Pokud je jich více, pak na vícekrát. Buď třikrát, nebo pětkrát, musí být sudý počet. Na konci stolu nikdo nesedí. Tam se nechá talíř, to je jako pro nebožtíka. Tam dají jenom vidličku. Prázdný talíř. Přípitek, za klid duše, a pozůstalým na zdraví. Od stolu vstanou všichni najednou. Jestli jsou i další, tak si sednou. Podle toho kolik je jich, se rozdělí, aby byla jedna skupina, nebo tři.“ 181

„No, stejnou cestou v případě, že není jiná cesta, a pokud je tam jiná cesta, tak touto jinou cestou. (…) Když se vrátí, čeká na ně voda k umytí, ručníky. Musí, všichni se dotýkali země, aby ji vhodili do hrobu. Musejí si umýt ruce a ručníkem je utřít, a pak si sednout, zapálí se svíčka. Pop nebo někdo jiný zapálí kadidlo nad hostinou a posadí se. Nejdřív se podává pšenice, potom se

179 KULIS IČ ,́ Spiro,̌ Petar PETROVIC ́ a Nikola PANTELIC .́ Srpski mitolos kǐ rec niǩ . Beograd 1970, s. 181.

180 ZEČEVIĆ, Slobodan: Kult mrtvih kod Srba . Beograd 2007s. 76.

181 Zagorka Savović, příloha č. 9, s. 160.

62

podávají další chody. (…) U nás se nenechává prázdné místo. U nás říkají, že jsme mu oběd už odnesli. Na jiných místech v okolí nechávají prázdnou židli, a talíř dají zvlášť pro něho. A vše, co se jí, dají i tam. Tady u nás ne.“ 182

„Vrací se stejnou cestou. Umyjí si ruce, pak si vezmou trochu žhavého uhlí do rukou, a pak si sednou k večeři. Muži, ti z daleka, ti z jiných vesnic, si sednou jako první. Ti, kteří jsou tu blízka, čekají jako poslední. Na konci stolu se dá jedna židle a na ni se dá něco z oblečení zemřelého. Trička, halenky. Dá se i talíř, a od každého pokrmu mu dají jeho příbuzní něco do talíře. Sklenici vody, sklenici vína. To, co jedí ostatní, to se dává i jemu. A přes noc mu nechají sklenici vody a sklenici vína v místnosti, kde zemřel, a ráno kontrolují, jestli předchozí noc pil. Někde říkají, že sklenice je prázdná, někteří říkají, že ne. To znamená, že tam byl a napil se. A pokud se sklenice nevyprázdnila, to znamená, že tam nebyl. Po místnosti chodí ženy a nalívají každému za stolem vodu, a říkají: "Večeřte, lidí, a vzpomeňte si na toho...", a všichni "Bůh buď milostiv jeho duši". Pokud je tam starší člověk (…) vstane, vezme tři sklenky vína, a pomodlí se k Bohu, pokřižuje se a říká: "Doteď jsme pili pro duši zesnulého, teď pijeme na zdraví živých.". Aby zůstala v tom domě rodina zdravá, aby se množili, pro radosti a tak.“ 183

4.4 Panychidy

Podle některých přesvědčení jsou podmínky ve světě mrtvých špatné (žízeň, hlad, tma, zima), a proto byla péče o zemřelého považována za jeden z nejnaléhavějších úkolů jeho příbuzných. Ti usilovali, aby jim nějakým způsobem dodali všechno, co potřebují. Panychida (srb. daća , podušje , parastos ), vzpomínková bohoslužba za pokoj duše zesnulého, je považována za nejúčinnější způsob, jak toho dosáhnout (jedná se o nedílnou součást rituálu smrti indoevropských národů). Panychidy jsou ve skutečnosti rituální hostiny na hrobu zesnulého. Obvykle se konají v průběhu prvního roku po smrti jednotlivce: první ráno po pohřbu, pak po sedmi a čtyřiceti dni, po uplynutí šesti měsíců a po roce. Jak se věřilo, jedná se o příležitosti, kdy živí mohou pomoci zemřelému, nebo jeho duši, protože se domnívali, že se v době konání

182 Vidosava Ranñelova, příloha č. 7, s. 135.

183 Živana Miladinović, příloha č. 5, s. 117.

63

panychidy navazují kontakty s mrtvými. Panychidy, které patří k předkřesťanským tradicím, pravoslavná církev tolerovala, a přijímala jako součást jejich rituálů. 184

„První ráno po pohřbu se navštěvuje hřbitov jen aby se hrob okouřil kadidlem. Vezme se i něco k jídlu, ale to nerozdávají. Až bude první neděle, začnou pravidelně navštěvovat hřbitov. Až do čtyřiceti dní každou neděli navštěvují hrob. Pouze jedna neděle do čtyřiceti dní by se měla přeskočit. Když přijde ten den, oznamuje se příbuzným a sousedům, kdy se bude konat panychida po čtyřiceti dnech. Řekne se v tolik a tolik hodin a přijde pop. Připraví se jídlo a pití, někteří je rozdávají, někteří ne. Někdo přinese jen pití a ovoce (…). Nejdříve vezmou panaiju a poskurice . Kousek chleba – takhle malý chleba. Dávají je povinně s nachystaným zabaleným jídlem, tyhle poskurice . Nejdřív zapálí svíčku, potom vezmou panaiju , a pak poskurice . (…) Přinesou se nějaké sladkosti – čokoláda, bonbony, oplatky, pak se všechno položí na hrob. Pop čte modlitbu, okouří kadidlem, polije hrob vínem, a pak se to všechno rozdá. Potom se vracejí na oběd. Ti, kteří byli na hřbitově, přijdou všichni domů na oběd. Potom odejdou, všechno se očistí a uklidí, pak přijde sousedství na večeři. Po půl roce se vaří panaija , pop musí číst modlitbu na hřbitově. Stejně jako o čtyřiceti dnech. I když je panychida po roce od smrti, tak to dělají stejně.“ 185

„První ráno se jde na hřbitov, stejně tak po sedmi dnech. Nosí se jídlo a pití. Všechno je stejné. Po čtyřicet dní. Kdo chce, chodí na hřbitov každou neděli do čtyřiceti dní. Ano, v neděli. Chodí se každý týden v období čtyřiceti dní. Jeli půst, připravuje se ryba a postní jídla. Panaija je povinná pro všechny panychidy, i babice . Pro čtyřicet dní – čtyřicet babic , a za půl roku a rok – neurčitý počet. A za sedm dní, sedm babic. Sedm svíček a sedm babic . Pro čtyřiceti dnech – čtyřicet svíček a čtyřicet babic . Za půl roku a za rok není určeno kolik. Pak dát svíčky (podle toho) kolik je tam lidí.“ 186

Povinnosti konat rituální činnosti kvůli předpokládanému zájmu zesnulého mohly v závislosti na konkrétních potřebách a zájmech truchlících získat trochu jiný tok. V srbské tradici, aby se zkrátilo období smutku, byla k dispozici možnost předčasného ukončení zamýšleného rituálního cyklu. Závazky vůči zesnulému zůstávaly stejné, ale plánované panychidy v tomto případě mohly být realizovány o něco dříve, urychlením rytmu konání. Dokončený cyklus

184 BANDIC ,́ Dus an.̌ Tabu u tradicionalnoj kulturi Srba. Beograd 1980, s. 154.

185 Jelica Branisavljević, příloha č. 1, s. 72.

186 Iluna Gavrilović, příloha č. 4, s. 108.

64

panychid označoval i konec vztahu se světskou realitou, vztah se zemřelým bledne a mizí. Ačkoliv poslední panychidou končí cyklus rituálů věnovaných zesnulému, závazky k němu tím nekončí. Nicméně, na rozdíl od rituálů spojených se smrtí jednotlivých členů komunity, existovaly i rituály spojené s určitými dny v rámci ročního cyklu, které byly věnovány všem zemřelým členům komunity. 187

4.5 Zadušnice

Vazby živých s mrtvými se nepřerušovaly po pohřbu, jak bylo výše uvedeno. Doba jednoho roku po pohřbu byla považována za povinnou pro návštěvu hrobu zesnulého. I po uplynutí období hlubokého smutku pokračovala komunikace se zesnulým, ale také i s dalšími mrtvými z rodiny v určitých dnech v roce. V tyto předem stanovené dny se vzpomíná na všechny mrtvé a kolektivně se jim připravují dary – nejčastěji jako jídlo a pití. Dušičky se konají v určitých dnech během roku a téměř výhradně v sobotu. V těchto dnech by měla každá rodina jít k hrobům svých zesnulých, vynášet připravené jídlo a pití podobně jako panychidy, které byly věnovány jenom jednomu nebožtíkovi. Po přistoupení k hrobu se tento okouří se kadidlem. Potom se pálí svíčky, přes hrob se přelívá víno, a pomník se zdobí květinami.

187 JOVANOVIĆ, Bojan: Srpska knjiga mrtvih . Novi Sad 2002, s. 71.

65

5 Závěr

Úmrtím jednotlivce bývá zasažena celá společnost, jedná se krizovou situaci, jež vyžaduje jiný druh jednání, než je obvyklé. Aby bylo možné se s nastalými výzvami vyrovnat, bylo nutné vytvořit celý systém rituálů, jejichž důležitost je dobře pozorovatelná i v dnešní, moderní době. Srbsky národ v tomto ohledu nebyl výjimkou – srbské pohřební obyčeje, resp. srovnání jejich zachycení v teoretické literatuře a současné praxe, bylo jádrem této diplomové práce.

Během terénního výzkumu bylo zjištěno, že ve všech zkoumaných lokalitách je základní struktura pohřebních obyčejů stejná, všude se vyskytují zhruba stejné prvky jen s drobnými regionálními odchylkami. Všude je pozorovatelný základní model, který se skládá ze stěžejních částí – předzvěst smrti, zacházení s nebožtíkem v době, kdy je jeho tělo stále v domě, příprava těla na pohřeb včetně rituálního omývání těla, resp. jiných „nečistých“ věcí, příprava smuteční výbavy a následné hostiny, pohřební průvod a pohřeb jako takový, návrat, smuteční hostina, panychidy (vzpomínkové bohoslužby) a tzv. zadušnice, neboli dušičky.

Srovnáním s etnografickou literaturou lze dojít k závěru, že se toho ve vývoji srbských pohřebních rituálů příliš nezměnilo, a že podstata rituálních úkonů zůstává stejná. Není ovšem homogenní – zatímco většina prvků pevně přetrvává, některé mizí, což se dá považovat za potvrzení toho, že jsou pohřební rituály jedny z těch, které se napříč časem mění jen málo. Jednotlivé činnosti jsou poměrně tabuizované, jinými slovy se spousta dílčích úkonů vysvětluje slovy „tak to má být, tak se to dělalo vždy“. Dá se tedy říci, že sledování pohřebních rituálů je ze značné části jen sledováním ustálené formy, která mnohdy ztratila svůj původní smysl. To, co mělo dříve značnou náboženskou váhu, je dnes již jen mravním a společenským zákonem. Důležité je zdůraznit, že zkoumané prostředí je poměrně rigidní, a moderní vlivy do něj pronikají poměrně pomalu a obtížně.

Jednoznačně došlo k zaznamenání nepřítomnosti, redukce, nebo modifikace určitých součástí pohřebního obřadu, tento fakt ale v širším pohledu neovlivňuje základní strukturu obřadu, nejedná se o zásadní změny. Je také potřeba zdůraznit, že v určitých částech pohřebního obřadu se prolínají křesťanské a předkřesťanské prvky, je tedy zřejmý synkretismus křesťanství a staré předkřesťanské víry.

Zajímavé je sledování skutečnosti, že je značná část snahy spojené s pohřebními rituály spojená s nenávratností procesu, zásadní důležitost má to, že se komunita snaží zajistit, aby byl

66

nebožtíkův odchod na onen svět definitivní, bez možnosti návratu (rozbíjení nádob, vylívání vody, opatření proti proměnění se ve vampýra…). Zásadní význam má také důležitost uspokojení všech nebožtíkových přání, stále se respektuje existence „onoho světa“, i když i představa o něm v průběhu času bledne. I po úplném provedení pohřebního rituálu však mrtví zůstávají v kontaktu se světem živých, a to skrze pravidelné rituální návštěvy hřbitovů.

67

Seznam použitých zdrojů a literatury

• ARIÈSS, Philippe: Dějiny smrti I.. Praha 2000

• BANDIC ,́ Dus an:̌ Carstvo zemaljsko i carstvo nebesko: ogledi o narodnoj religiji ..Beograd 1998

• BANDIĆ, CCC

• BANDIC ,́ Dus an.̌ Tabu u tradicionalnoj kulturi Srba. Beograd 1980

• BERANOVÁ, Magdalena.: Slované . Praha 1988

• BOROZAN, Igor: Kultura smrti u srpskoj grañanskoj kulturi 19. i prvim decenijama 20. veka. In:

Privatni život kod Srba u devetnaestom veku: od kraja osamnaestog veka do početka

Prvog svetskog rata. Beograd 2006

• ČAJKANOVIĆ, Veselin: Studije iz srpske religije i folklora: 1910 – 1924 . Beograd 1994

• ĆIRKOVIĆ, Sima: Srbi u srednjem veku. Beograd 1998

• ELIADE, Mircea: Dějiny náboženského myšlení 3 , Praha 1997

• ELIADE, Mircea: Posvátné a profánní . Praha 1994

• ERDELJAN, Jelena: Pogrebni obredi i nadgrobna obeležja. In: Privatni život u srpskim

zemljama srednjeg veka. Beograd 2004

• ERIKSEN, Thomas Hylland.: Sociální a kulturní antropologie. Příbuzenství, národnostní

příslušnost, ritual. Praha 2008

• FRAZER, James George: Zlatá ratolest. Praha, 2012

• GALUŠKA, Luděk: Slovane ́ doteky pr ̌edku ̊ . O z ̌ivote ̌ na Morave ̌ 6.10. stoleti ́. Brno 2004

• GENNEP, Arnold van: Přechodové rituály. Praha, 1997

• GIDDENS, Anthony: Sociologie. Praha 1999

• HALPERN, Džoel, Martin: Srpsko selo. Društvene i kulturne promeneu seoskoj zajednici (1952

1987). Beograd 2006

• HAŠKOVCOVÁ, Helena: Thanatologie – Nauka o umírání a smrti. Praha 2007 68

• HERTZ, Robert: Death and the right hand . London 2004

• HORYNA, Břetislav: Úvod do religionistiky. Praha 1994

• JOVANOVIĆ, Bojan: Duh paganskog nasleña . Novi Sad 2000

• JOVANOVIĆ, Bojan: Srpska knjiga mrtvih . Novi Sad 2002

• KERIGGAN, Michael: Historie smrti. Pohřební zvyky a smuteční obřady od starověku do

současnosti. Praha, 2008

• KULIS IČ ,́ S piro,̌ Petar PETROVIC ́ a Nikola PANTELIC .́ Srpski mitolos kǐ rec niǩ . Beograd

1970

• LUTOVSKÝ, Michal: Hroby předků: Sonda do života a smrti dávných Slovanů. Praha 1996

• MAIELLO, Giueseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Praha 2005

• MALINA, Jaroslav a kol.: Antropologický slovník . Brno 2009

• MURPHY, F. Robert: Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha 2006

• NIEDERLE, Lubor: Slovanske ́ staroz ̌itnosti / Oddi ́l kulturni ́. 1,1, Z ̌ivot stary ́ch Slovanu ̊. Praha

1911

• PIPER, Predrag: Uvod u slavistiku I. Beograd 2009

• PROFANTOVI, Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů . Praha 2004

• PROŠIĆ DVORNIĆ, Mirjana: Pogrebni ritual u svetlu obreda prelaza , Etnološki pregled 18,

1982

• SEDAKOVA, Ol ʹga Aleksandrovna: Poetika obrjada. Pogrebalnaja obrjadnosť vostočnych i

južnych slavjan . Moskva 2004

• SEDOV, Valentin: Slavjane v drevnosti . Moskva 1994

• Svetlana Michajlovna Tolstaja (ed.): Slovenska mitologija . Beograd 2001

• TOLSTOJ, Nikita Iljič a kol.: Slavjanskie drevnosti. Etnolingvističeskij slovar 2. D – К. Moskva

1999

69

• TOLSTOJ, Nikita Iljič a kol.: Slavjanskie drevnosti. Etnolingvističeskij slovar´ 3. K – P. Москва

2004

• VÁŇA, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů . Praha 1990

• VESELÝ, Zdeněk: De jiny̌ c ̌eske ́ho sta ́tu v dokumentech. Praha 1994

• ZEČEVIC ,́ Slobodan: Kult mrtvih kod Srba . Beograd 2007

70

Seznam příloh

Přepisy rozhovorů

1. Branisavljević, Jelica: F; nar. 1960; Saranovo; národnost srbská; pravoslavné vyznání; rurální prostředí 2. Čolanić, Milanka: F; nar. 1940; Trudovo; Kragujevac; národnost srbská; pravoslavné vyznání; rurální/urbánní prostředí 3. Dugić, Milorad: M; nar. 1928; Saranovo; národnost srbská; pravoslavné vyznání; rurální prostředí 4. Gavrilović, Iluna: F; nar. 1951; Kamenica; národnost srbská; pravoslavné vyznání; rurální prostředí 5. Miladinović, Živana: F; 1930; Miloševo; národnost srbská; pravoslavné vyznání; rurální prostředí 6. Marković Milka: F; 1941; Borač, Kragujevac; národnost srbská; pravoslavné vyznání; rurální/urbánní prostředí 7. Ranñelova, Vidosava: F; 1932; Našuškovica; národnost srbská; pravoslavné vyznání; rurální prostředí 8. Ristić, Radmila: F; 1938; Miloševo; národnost srbská; pravoslavné vyznání; rurální prostředí 9. Savović; Zagorka: F; 1936; Ramaća; národnost srbská; pravoslavné vyznání; rurální prostředí 10. Todorović, Sveta: M;1938; Todorović, Zorica: F; 1940; Babušnica; národnost srbská; pravoslavné vyznání; rurální prostředí 11. Vito: M; 73; Ljuberaña; národnost srbská; pravoslavné vyznání; rurální/urbánní prostředí

12. Mapa terénního výzkumu

71

Přílohy

1. Branisavljević Jelica

Pre nego što čovek umre, da li ima nekih znakova koji mogu da najave smrt? pa sad... ovde smo bili kada mi se sinovac obesio. Prošlo je nešto, da li lisica ili drekavac... prošlo je, i neki čudan krik. Sad šta je bilo ne znam. Meñutim, posle izvesnog vremena, eto sinovac nastrada... Ne znam. A isto sam jednom čula, jednom sam bila kod neke komšinice i vratila se uveče oko 1011 sati, i čula sam neki čudan krik. Al to je neki čudan krik, ja ne vidim šta je. Mrak je. Kučići laju, ne pitaj... Posle izvesnog vremena. 56 dana, čula sam da je neki mlad dečko, šezdeset ili sedamdeset neko godište, umro.

Da li se javljaju još neki znaci, npr. neke ptice?

Pa buljuna, što kažu ... Kad mi je svekrva umrla, ja sam je bukvalno čula pod prozor. Posle izvesnog vremena, svekrva mi umrla. Kažu kad buljuna se čuje onda neko će da umre. Ovde kad čuju buljunu, nekoga će da odvede, kažu.

Pre nego što neko umre, da li ima nekih priprema da mu se olakšta umiranje, npr. ako je neko bolestan?

Pa kad je neka teška bolest, zovu popa da ga ispoveda , da li je nešto grešan ili nešto... taj pop doñe, i samo on ostane sa bolesnikom. I sad pop šta ga pita, da li je radio nešto u životu što ne treba, i onda se tu on ispoveda. Sad neko se desi da umre, neko živi još.

Šta se prvo radi kada pokojnik ispusti dušu?

Pa kad je kući, onda oni odmah pale sveću, da ne umre bez sveće. Kao ne valja bez sveće, kad je tu. U bolnicu kad umre, ko njemu da pali sveću. Onda upale sveću, onda kupanje, oblačenje, sreñivanje, sve...

A ko ga kupa?

Pa zovu obično nekog tu iz komšiluka, ako je muškarac onda muškarac. Ako je žena onda neku ženu. Ma to kupanje, ja sam videla kad mi svekrva umrla, to malo samo neki peškir uzmu, malo izbrišu, očiste, odelo obuču...

A šta rade posle sa tom vodom kojom su prali pokojnika?

Pa prospu negde, da se ne gazi na to...

A što to da se ne gazi?

Pa šta znam... ne valja kao da se gazi, to se negde prospe.

Šta još u kući treba da se uradi? Da li treba nešto da se sakrije?

72

Pa ogledalo pokrivaju. Kažu da ne valja da se vidi mrtvac u ogledalu. I čuvaju da ga ne bi mačka preskočila...

A što prikrivaju ogledalo?

Pa ne znam. Kao da se ne vidi. A zbog čega ne znam.

A za tu mačku?

Mačka kao ne valja da preskoči preko mrtvaca. Da se ne povamiri, šta ja znam...

A kako on može da se povampiri?

Pa kao mačka ako ga preskoči. Obavezno čuvaju, ko ima mačku obavezno tog dana zatvore mačku dok je mrtvac u kući, ako mogu da se pohvataju.

A šta su ljudi verovali, šta se dešava sa tim koji se povampiri?

Ne znam to stvarno...Nikada nisam čula da se neko povampirio, da ga preskočila mačka. To su možda samo neki običaji.

Šta se sve sprema za sahranu? Šta je sve potrebno da bi se izvršio pogreb?

Sanduk se uzima, i stavi se odelo dole i onaj pokrov, šta ide u sanduk... krstača. Ili kupi ili neko pravi sanduk. Sveća se upali. Sveća non stop gori pored glave. I onda se sprema, ako je post onda hranu spremaju posno, ako nije post onda kolju svinju, ovcu, šta ko ima.

Što se tiče spremanja tih predmeta, pored tog pokrova i odela, da li stavljaju još nešto pokojniku u sanduk?

Pa stavljaju bosiljak, kao valja se, ne znam zbog čega. I stavi se koren kukuruza kod mrtvaca, a posle se to narani stoka, ko ima stoku. To se stavi kod njega, pa posle se to uzme i onda se narani stoka sa tim kukuruzom.

A jel mu ostavljaju neke stvari da ponese sa sobom?

Ostavljaju mu svašta, šta ko ima... sad stavljaju mobilne, ako je imao naočare, lekove...

A što?

Pa kao ako je koristio te lekove pre smrti, onda mu sve to stavljaju. Ako je žena, onda stave češalj, ogledalo, mada valjda i muškarcu stavljaju, češalj ako ima, sat, šta ja znam...

Što se tiče jela i pića, koje se jelo priprema?

Ako je post, onda se kuva pasulj posan, sarma, riba. Ako je mrsno, onda ide ili predjelo, ili kolju ovcu, svinju...

A nešto treba da se zakolje?

73

Pa moraš, narod dolazi... ovde je običaj da prvo kad doñe pop, tu očita, a posle neko ide u crkvu, teraju mrtvaca, a neko pravo na groblje. Pop ide ispred, a oni iza.

Da li se sprema neko žito?

Da, panaija.

Kako se ona sprema?

Skuva se žito, neko ga melje, neko ne. Orasi, šećer, ukrasi se, kao napravi se krst... u činiju se neku stave.

Da li se stavlja neka sveća?

Stavlja se jedna sveća po sredini, i to pop kad očita, ta sveća tu bude... i stavi se kad krenu, panaiju nosi neko, i kao malo vode ili vino stave u čašicu.

Ko pravi tu panaiju?

Pa neka žena tu se odredi, pa tako cele godine dok se daju daće, da kao ista žena kuva tu panaiju.

Da li ima još narikača?

Ima još te žene koje kad doñu... ako je bližnji... ali većinom starije žene. Kukaju, i pominju nekad i tog mrtvaca ili obično nekog drugog kojeg joj je više žao nego....

A kako pominju te druge?

Pa one kukaju np.r za tog ko je umro. Njegovo ime nabraja, šta ja znam... Ali moja svekrva počela o njemu, ali njoj bilo više žao njegovog unuka, i onda počinje „Jao, Aco jao sine, jao ovo, jao ono... Evo ovaj ti dolazi pričekaj ga, bolestan je, pomogni mu...“

Sad što se tiče domaćih životinja, da li postoje neke radnje koje se vrše dok je mrtvac tu, i dok je u toku sahrana?

Pa ne znam za to...obično se kaže da kad neko umre iz kuće, nešto se desi da ili svinja, ovca ili kokoška, nešto za njim da lipše.

Kad iznose pokojnika iz kuće, šta se dešava?

Iznesu iz kuće, i napolju stave klupe i stolice.

A ko ga iznosi?

Pa bližnji. Odrede četiri čoveka da ga iznesu, i onda spreme stolice i klupe, i tu ga stave...

A kako ga iznose?

74

Ja mislim da noge napred idu. I onda ga spuste na te klupe, i pored stave panaiju, sveću... i još jednu sveću, ona koja je gorela stalno. Ima jedna sveća koja gori i za godinu dana, na 40 dana, na pola godine... cele godine da istraje, po malo se pali. Pale se i druge, ali ta se kao vraća kući.

Da li se vrše neke radnje u toj prostoriji u kojoj je boravio pokojnik?

Kad ga iznesu, i kad pop očita napolju, stavlja se voda, bosiljak, i on se ponovo vraća unutra, i uža rodbina i ukućani ulaze unutra, i on očita... Kad mrtvaca iznesu, neke žene iz kimšiluka počiste sobu kad mrtvaca iznesu pa posle pop ulazi.

A šta se radi sa tom metlom?

Baca se i metla i ono sve se baci.

Da li se radi nešto sa odećom pokojnika?

Nešto odeće ostave u sanduku, a nešto ostave, pa neko to čuva pa za godinu dana kadi. Ostavi to odelo, pa kad je nedelja oni okade, to stoji...

Da li daju nekom to možda?

Ako ima novih stvari, ako neko hoće da uzme, može da se da. Ali ako nema ko da uzme ili nemaš kom da daš...

Kad iznesu pokojnika ispred na klupe i stolice...

Pop tu očita, i kad on to završi, skuplja se narod i traktorom ga teraju na groblje. Ima neko da tera i u crkvu.

A šta biva sa tim stolicama?

Pa ništa, oni samo preture dok on odlazi, posle to uzimaju...

Da li ima neke vode da se koristi tu u tim obredima?

Stavljaju neku vodu ispod stola. Zbog čega, ne znam.

Šta rade posle sa tom vodom?

Prospe se kad mrtvaca iznesu.

Kad iznesu mrtvaca iz dvorišta, kako se kreće pogrebna povorka? Ko je na početku?

Pa idu ispred oni koji nose krstaču i panaiju.

A ko to nosi?

Obično bližnji.

75

A da li je odreñeno ko će da nosi?

Pa odreñeno. Sveću na primer onaj iz kuće. Krstaču, barjaci...

A da li se dele izmeñu muškog i ženskog ko će šta da nosi?

Pa krstaču obično nose muškarci. I barjak isto. A panaiju obično žene. Panaija i pogača se mesi. Onda posle na groblju kad ga sahrane, uzima se panaija i parče pogače. Negde ima da ide i med.

Da li se staje negde na putu do groblja?

Staje se na tri mesta. Na raskrsnicama do groblja...

I šta se tu radi?

Pop očita molitvu, i onda se krene dalje.

Da li se na groblje ulazi na neki poseban način?

Pa nisam nešto primetila...

Ko kopa raku?

Ovde kod nas ne plaćaju nego se nañu tu ljudi iz komšiluka. Ima i ko plaća, ali obično ovde pozoveš nekog, onda posle ako treba pozove i on tebe, i tako...

Ako nañu neke kosti od starijih u toj raki, šta rade?

Dok kopaju raku, ako pronañu kosti, oni to odvoje na stranu i donesu neki peškir i uviju u taj peškir, pa opet vrate.

Gde to stave?

Pa stave negde pri kraju, al opet vrate tu.

Da li se stavlja još nešto u raku?

Baca se neki sitan novac.

A što to rade?

Ne znam zašto, ali videla sam da bacaju. I posle kad počnu da ga sahranjuju, bace malo zemlje, to bace svi.

A da li razbijaju nešto?

Razbijaju onu flašicu gde je ulje i vino. Kad počinju da ga sahranjuju, oni razbiju...

A kako se rodbina oprašta sa pokojnikom?

76

Pa ono, ljubljenje pokojnika i to je poslednje...

Da li mu kažu nešto?

Pa kako ko...ona bliža rodbina ljubi mrtvaca, i to je kraj...

Šta kad ga pokopaju? Da li ima još nekih radnji koje se vrše na groblju?

Pa nema... oni koji su kopali raku, vrate zemlju sve lepo... i onda gazda poziva sve na ručak kući.

Da li ostaje nešto na groblju?

Pa ona panaija, što se pojela pojela. Što se nije pojelo, to se ne vraća nego se ostavlja na groblju i pogača i panaija.

A još nešto od jela ili...?

Pa ne. Tek posle kad bude 40 dana....

Ko se sve vraća kući?

Ovde se vraća rodbina, konšiluk, oni koji su kopali raku...

Da li se vraćaju istim putem?

Pa istim.

Kad doñu u kuću pokojnika, šta rade onda?

Običaj je da se operu ruke vodom... neko daje i neko ugljevlje, a neko i ne stavlja. Obično ruke operu malo, i onda se seda da se ruča.

Kako izgleda taj ručak?

Ako doñe pop, onda pop očita nešto...

Da li se nazdravlja?

Ja mislim da se ne nazdravlja. To na daći posle se pije za zdravlje...

A da li piju za dušu tog pokojnika?

Pa pije se za dušu. Jedite, pijte, pomenite tog i tog... a na 40 dana, pola godine onda se ustaje, da popijemo za zdravlje...

Kada završe, da li ustaju svi odjednom ili ne?

Prvo ustane jedan, pa posle ajde ustane još neko, neko odlazi neko ostaje.. Ne ustaju svi odjednom baš. Neko ode pre, neko malo kasnije...

77

A da li ostave za tim stolom prazno mesto za pokojnika?

Ostave dole na dnu tanjir. I tu stave od svakog jela po nešto. Tu na dnu, ne treba da bude zatvoreno.

Kad se završi taj ručak, gosti odlaze kući...

Da, a poslušnici, oni koji su služili, pokupe tanjire, peru, čiste... sedaju i oni ako nisu jeli. Poslušnicima se obično kupi nešto. Neka majica, peškir.... A isto se daje i onima koji iznose mrtvaka. Isto i njima košulja ili peškir. Barjaci ko je nosio. I onom ko je nosio krstaču. Ako je muško stavlja se peškir, ako je žensko onda marama. I ovima koji su kopali raku.

Kad se završi taj prvi dan, kako idu dalje ti izlasci na groblje?

Prvo jutro, ujutru se odlazi samo da se okadi grob.

Da li se iznosi nešto tad?

Ponese se nešto da se pojede, ali ne dele... neko i deli, a neko ne. Nešto se uzme i onda se vrati kući na doručak.

I time se taj dan završava? Nema više ništa?

Posle nema više ništa. Prva nedelja kad bude onda se izalzi.

A koji je to dan?

Pa prva nedelja koja naiñe...

Nedeljom se izlazi na groblje?

Ovde nedeljom. Negde subotom, kako gde. Kod mojih tamo, oni su subotom izlazili. U Drenu.

A da li su izlazili do 40 dana na groblje?

Do 40 dana svake nedelje ovde izlaze. Samo jedna do 40 dana treba kao da se preskoči.

I onda dolazi 40 dana. Šta se tada radi?

Kad doñe 40 dana javlja se rodbini, bližnjima kada se daje 40 dana. Kaže se u tolko i tolko sati doći će pop... Spremi se, neko deli, neko ne. Neko spremi samo piće , voće i ne deli... Uzme se prvo panaija i poskurice.

A šta su poskurice?

Parče hleba... ovako mali kolačić. To ide obavezno uz podele, ta poskurica. Upali se prvo sveća, pa onda se uzima panaija, deli se ta poskurica... Neke sitnice se donose, čokolade, bombone, napolitanke... i onda se sve to stavi na grob. Pop dok očita ono, okadi, prelije se grob vinom, i onda se sve to izdeli. I onda se vraćaju na ručak.

78

A da li ostaje na groblju nešto?

Neko ostavi. Neko ostavi rakiju, neko sok, šolju, tanjire... Kako ko.

A posle toga?

Posle se vraćaju kući na ručak. Ovi koji su bili na groblje, svi dolaze kući da ručaju. Onda oni odlaze, sve se spremi i počisti, pa onda dolazi komšiluk na večeru.

Ima li tu nešto posebno?

Pa ništa... pomole se bogu uveče, i onda sedaju na večeru, jedu, piju.

Šta ide posle 40 dana?

Pola godine.

Kako se ona vrši?

Pa isto, isto se panaija kuva, pop mora da očita na groblje... isto kao za 40 dana.

A za godinu dana?

I godina kad bude, isto se to tako radi.

Kako se izražava žaljenje tog pokojnika?

Nosi se crnina. Neko nosi do 40 dana... npr ako su stariji, deda, baba, unuci nose do 40 dana. A ako je to otac, majka onda do godinu dana.

A da li stavljaju na kuću nešto?

Barjak se stavi.

Kako izgleda kad proñe taj period žaljenja? Kad treba da se razruše?

Na groblje se ode, i onda poskidaju tu crninu. Ko je nosio košulju, ona se skine i uzima se druga košulja. Neko stavlja na groblje, ali mi smo vraćali to kući. A neki to ostavljaju na krstaču.

Rekoste da se skida ta crna, i onda se uzima ta druga?

Taj domaćin kupi košulje, i onda na groblje da svakom...

Kako se daje to?

Pa preko groba da ti maramu ili ono...

Da li se kaže nešto?

79

Pa ništa... Kad dele kažu uzmi tom i tom za dušu. Pomenu tog pokojnika.

Šta ne bi trebalo da se radi tokom peroda žalosti?

Neko ne pušta tv da radi, da nema muzike,...

A da li idu oni u narod?

Idu.

A na veselja?

Idu, ali oni idu u crnini. Ne vesele se, ne pevaju, ne igraju.

A ako postoji neki maldi bračni par tu ili trudnica, da li se oni ponašaju drugačije?

Pa ako je nekom umro.... ko što je recimo meni umrla majka i otac, onda sestrina ćerka trebala da se uda, pa onda nije čekala godinu dana, nego je pre vremena skinula maramu... Kao ne valja u crnini da joj se ćerka uda. Ako praviš svadbu ne valja da se bude u crnini, nego bi trebalo da se skine.

Šta su smatrali ljudi da se dešava sa dušom tog čoveka kada umre? Šta su ranije ljudi verovali?

Pa kažu ako je čovek dobar onda ide u raj, ako ne onda u pakao...

Da postoji negde neki drugi svet? Da se javljaju npr. odatle...

Pa ne znam to da li se jave... Kao ostavljaju vino u čašu, ili voda i šećer, i onda kao doñe mrtvac i popije to. Kao 40 dana da stoji... ali ja mislim da to pre ispari, nego što popije mrtvac.

A to su verovali ranije?

Da... negde na prozoru se ostavlja voda ili vino, i onda to stoji do 40 dana. I kao da će da doñe on da pije... Kao duša se vije oko kuće do 40 dana.

A posle 40 dana?

Onda odlazi. Ili ako ima neki leptir, onda je to duša, došla je... eto taj mrtvac je kao došao u kuću.

A je l može nešto da se uradi kako bi duša tog pokojnika otišla tamo gde treba? Da li može nekako da se pomogne da bi njegova duša imala mir?

Ne znam...

Kakva su verovanja npr kada neko sanja preminulog?

80

Kažu ako sanjaš nekoga ko je umro, ako mu daš nešto onda to ne valja. Npr. ako ti nešto traži, i daš mu, onda ne valja... nekog će da odvede. A ako on tebi da, onda to nije... to je bolje nego kad mu nešto daš.

Da li oni nešto poručuju?

Ova jedna kaže da je sanjala moju svekrvu. I pričala je s jednim dečkom. Ona kaže:“Šta ćeš ti ovde? – „Šta tebe briga šta ću ja ovde, ja pričam s dečakom. Jel si ti ljubomorna?“ I posle toga ja sam čula da je ovaj dečko umro.

Šta se radi ako neko umre u tuñini ili daleko od kuće, pa tog pokojnika ne dovezu, ili mu ne nañu telo pa nemaju šta da sahrane?

Ne znam. Oni kažu.. ja sam sa Kosova, meni su tu živeli stric i strina, otac i majka. Deca su svs otišla, mi smo otišli, oni su ostali. I strina se šlogira, nije mogla na noge. I šta će, sin je uzme, i strica i strinu u Kragujevcu. Oni su tu bili jedno vreme i on mu obećao, ima je tri ćerke i dva sina, da kad umre da ga vrati u selo da ga sahrani. Meñutim, stric živeo tu godinu, pre strine umre. Oni su ga sahranili tu u Kragujevcu. On je svo vreme dok je bio u operacionoj sali zva osina po imenu da ga vrati tamo:“Ajde ode nam voz. Ajde Rade, da idemo za Kosovo.“ Oni kažu da su grešni što nisu, ako su mu već obećali, da ga sahrane tamo. Meñutim, oni mu nisu ispunili to.

Šta se dešava kad neko digne ruku na sebe? Kad izvrši samoubistvo?

Kažu da je grešan. Tad pop neće da ga opeva. Mora molba da se piše i ima ta posebna molitva.

A gde ga sahranjuju?

Na groblje, ali po neće... Ima posebna neka ta molba koja se piše popu, i ima posebna ta molitva za tog ko je na sebe digao ruku.

A jesu li ih oduvek sahranjivali u groblju ili se dešavalo da ih sahrane van groblja?

Ja znam samo da su u groblju.

Kako se postupa sa decom koja nisu krštena?

Čula sam da su ih nekada nisu sahranjivali groblju, sahranjivali su ih pod neko rodno drvo. Nisu na groblju.

A zašto?

Pa kao nekršteni su... i onda ih nisu sahranjivali na groblju.

A ranije ako su nekom umirala deca, da li su pokušavali to nekako da spreče?

Pa ranije, daleko bilo, kad se to nekom dešavalo, da mu umiru deca, onda se menja kum. Odnese se dete u kolevci na raskrsnicu, roditelji se sklone, a prvi koji naiñe tu onda ti je taj kum.

A kakva imena daju deci posle tih koja su umrla?

81

Pa daju kao neka imena da bi se očuvala ta deca. Moja majka je imala dva sina pre mene, i oni su umli. Posle kad sam se ja rodila, meni dali ime Jelica, pa posle Dragica, pa Stanica. Pošto smo ženske, dali ime Stanica, da stanu ženske da bi se rodilo muško.

Ime i prezime?

Branisavljević Jelica

Roñena?

Roñena u Drenu, 15.01.1960.

A sada živite u?

U Saranovu

Pravoslavne veroispovesti?

Da.

82

2. Čolanić Milanka

Ima li nekih znakova kad neko umre?

Priviñaju se neki ñavoli... ili dreče ili nešto ispred kuće i kažu neko će da umre. Nekakvo drekaloI posle proñe nekoliko dana, i neko stvarno umre.

Je l se čuju neke ptice?

Čuje se neki glas kao drekavac. Ja sam jednom bila ispred kuće kad je dreknulo, i ja sam uskočila u kuću dva metra... To se prikaže da će neko da umre, po selima. Dreči, ide, jauče... Moja majka kad je umrla, ja sam bila ovde. I javili umrla ti majka. Ja odem tamo, ono se spremaju jela, kolju se bravi... zove se narod...

A da li se radi nešto posebno kada je neko bolestan, pa kad čekaju da umre? Kada je na primer neko na samrti, da li može nekako da mu se olakša smrt?

Ne mogu. Kad mu doñe sudnji dan, on umre. E, moj brat, koji je imao 29 godina, on je umirao jadan, i preživljavao. Sedam dana proživi i posle umre. Ali nije imalo tamo lekara. Ima da se putuje do Nove Varoši 45 sati. Niti je imalo prevoza, niti puta, ni ništa. On jadan ležao i tako umirao, i preživljavao, al nije mu imalo ni spasa ni leka.

A kada neko ne može lako da ispusti dušu, da li zvao nekog da doñe da ga ispovedi?

Nije kod nas to bilo. Kad mu doñe suñen dan. Moja majka nije ni bolovala. Ona dva dana.... i ujutru umrla. A otac na Svetog Nikolu ručao, i uveče nije dao nikome da ga otera u krevet, nego je legao na pod. Dole mu doneli posteljinu, i tu je ležao. Ujutru kad je ustao, tražio je samo britvu. I pitao ga sin šta tražiš Mišo. Kaže izgubio sam britvu. I založio vatru, i uvatio se ovako... i više nije progovorio. Odneli ga u krevet, tamo gde je spavao, i do jedan sat umro.

Šta se prvo uradi kad neko umre?

Pa mora sve da nabavi. I piće i jelo i...

A pre toga da li mora sveća da se upali?

Upali se sveća kad umre i dokle god se meit otera. I spreme se jela, jela, jela... po tri dana narod vrvi tude. Pije i jede. Danas kad sahrane, sutra opet izlaze na groblje.

Kad neko umre, šta se radi sa pokojnikom?

Okupamo ga, obučemo ga, spremimo ga...

A ko ga kupa?

Ako je muško, kupa ga neki čovek. Ako je žensko, onda neka žena.

A da li ga kupa neko iz porodice ili?

83

Iz komšiluka. Ne kupa porodica.

A kako ga spremaju?

Obuku mu novo odelo, sve novo. Cipele, čarape, sve... I plus mu stave u sanduk odela i odela.

Zašto?

Pa takav neki običaj bio tamo kod nas.

A šta kažu, zašto su to radili?

Pa kažu nek ponese, nek se presvlači...

A šta mu još stavljaju pored odela?

Pa ništa više... pare se skupljaju na sanduk. I ono što se sakupi na sanduku, uzme pop. Zo prilog mi zovemo. Narod donosi pare, donosi kilo rakije, kilo zejtina, šećera i plus pare. Pa narod i sarani kad ko umre.

A kako pokojnik noći u kući?

Svi pored njega sedimo dokle god je on u kući. Porodica. Stojimo kako ko dolazi, izjavljuje saučešće. I mi stojimo poviše njega, i ujutru ga iznesu pred kuću...

Da li se radi još nešto u kući dok je pokojnik tu? Da li se pokriju ogledala na primer?

Ne. Samo mačka ili kuče slučajno da ne preñu preko njega.

Zašto?

Kažu hoće da se povampiri.

A šta to znači?

Pa da se povampiri. Da oživi...

A šta onda radi kad oživi?

Pa dolazi kući. Dolazi na prozore i tako...

A da li se plaše kada se povampiri?

Kako da se ne plašimo.

Da li on čini neku štetu ili...?

84

Ne. Samo... ovde jedna žena, ona sve dolazila, i snaa je maltretirala, i ona sve dolazila na prozor i tražila koješta. I posle 40 dana ona uzme beli cvet i ode na groblje, i preko groba stavi taj beli cvet i više nije došla.

A šta još može da se uradi kad se neko povampiri, da se više ne vraća?

Pa eto... uzmeš beli cvet, odeš na groblje, i daš nekoj ženi koja je u beloj marami, i više se ne pojavljuje.

A da li seku nokte onome ko umre?

Ne. Samo ga obriju, ako nije obrijan. Podšišaju ga i obriju ga i okupaju ga....

A šta rade sa stokom dok je u kući pokojnik?

Ništa, stoka stoji gore... Samo zakolju na primer ovcu ili svinju i to ispeču...

A je l kukaju životinje kada neko umre?

Pa to kuče ako je nekoga volelo pa kuka... Znaš onaj kad je poginuo u vojsci, pa je imao mačku... I kad su ga sahranili, mačka nestala... I nañu mačku na grobu. Kad zavoli životinja čoveka, ona kuka, jauče za njim. Ili ugine.

A je l kuka kuče unapred, pre nego što će neko da umre? Je l zavija?

Pa kuka. Kad hoće neko da umre, ono jauče.

A što ne može stolica da se okrene naopako?

Stolice ne valjda da se prevrću. Kažu preleti nešto odozgo i neko će da umre u kući. Ne sme stolica da se prevrne tako da nogari stoje na gore. To sam čula od naših starih. Kad skinu mejta onaj astal prevrnu. Onu vodu ispod astala uzmu kad oteraju mejta, i prospu tamo.

A što stoji voda dok je on u kući?

Ne znam iz kog razloga. Čim on ode, oni prevrnu astal, i onu vodu iznesu i prospu, i iznosi se njegov krevet i posteljina. Neko to pali, neko neko ne.

A šta je sa njegovom odećom?

Odeća stoji 40 dana u kuči, a posle 40 dana se ili da nekome, illi upali... Ja sam mojo majci upalila.

A što se pali?

Pa eto, da ne stoji, da ne jede grinja.

A kome može da se da to?

Pa ko je siromašan, ko je bedan, da mu se da...

85

Kako se inosi pokojnik iz kuće? I ko ga iznosi?

Iznosi ga svojta.

Kojim redosledom, da li idu noge ili glava prvo kroz rata?

Glava, mislim, ide glava. Vezuju im peškiri oko ruke, i oni ga iznesu tamo, žene kukaju...

Kad ga iznesu, da li očiste tu sobu gde je bio?

Pa sve. Sve prevrnu, sve očiste, sve se obriše... odelo njegovo malo properu, iako neće niko da nosi, i okače po ogradama...

Koje odelo? Što je nosio kada je umro?

Da. Okače ga po ogradi.

I koliko stoji ono tamo?

40 dana. I posle 40 dana, ona žena što je to prala, doñe i to pokupi, i upali ili da nekome.

Kada ga iznose iz kuće, da li prosipaju vodu?

Prosipaju vodi iz lavora. Čim on izañe iz kuće i iznesu ga iz dvorišta, oni čiste, prevrću i vodu posipaju.

A da li kažu nešto dok prosipaju vodu?

Jok, samo ona žena prospe...

A da li ne sme neko da zgazi na tu vodu ili...?

Ne znam to.

Gde stave pokojnika kada ga iznesu?

Stave ga u dvorište na klupu ili na sto. I tu kukaju i celivaju ga...

Kako ga celivaju?

Pa ljube ga, pozdravljaju se, neko u čelo neko u obraze, kako ko, neko u krs. Pop čita tu i čita... i rodbina prilazi rekom i pozdravlja se sa njim.

Kako se pozdravljaju?

Ljube ga.

Jel kažu nešto pritom?

86

Ništa, samo celivaju. I turaju pare. A te pare što se skupe na meita, to pop uzme.

A je l ostaje nešto tih para u kući?

Posebno se skupljaju pare za kuću.

I šta se radi sa tim parama posle?

Kupi se piće, jelo...

A da li se pare koriste samo za sahranu i za daću, ili se koriste još za nešto?

Za svašta....

Znači nisu strogo odreñene za sahranu?

Nisu. Bilo šta može da se kupi sa tim parama.

A da li budu tu narikače?

Pa da. Kukaju one na glas. Kukaju mila majko, bolest te pojela. Joj kako ću bez tebe živeti, i tako...

A da li pominju neke druge koji su umrili pre?

Pa pominju i braću i moju ćerku... meni umrla ćerka sa tri godine. Meni umrla majka i otac, pa mi umrla četiri brata, pa umrla mi ćerka, pa umrla mi bratanica. Sve to mi prešlo preko glave. I sve sam to za njima kukala.

A da li pominju npr. da pozdrave te?

Da, i to. Pozdravi mi moga brata, pozdravi mi moju ćerku, pozdravi mi moju majku, mog oca, i tako sve...

Da li postoje još neki običaji sa vodom? Ili da li se nešto razbije dok ga iznose?

Naspe se u flašicu vino, i malo rakije i malo vode, i ponese se tamo, i kad se spušta mejt u raku, bacu onu flašicu i razbiju.

Kad dižu tog pokojnika i kad ga teraju na groblje, šta se tada radi?

Uzmu onaj sanduk, i nose ga čertvorica ljudi, i stave na kola...

A je l ostaje taj sto tamo?

Ostaje. Taj sto se prevrne, čim on ode. I onaj sto i klupe, sve se isprevrće kad mejt ode. E posle drugi dan se namesti.

Šta je najvažnije da se pripremi od jela i pića?

87

Najvažnije je da se pripremi piće, pa pečenica, meso, pršuta, kajmak, sir, gibanice, kolači...

A kad je post?

Riba, posni kolači, pasulj prebranac...

A žito?

A to je panaija.

Kako se ona pravi?

Pšenica se kuva, iscedi se lepo, i samelje se na vodenicu, i onda turiš oraha, i staviš na tacnu... i odneseš kod popa.

Da li se stavlja sveća tu?

Sveća se stavlja kad se ponese na groblje, i pop očita i nalije to odozgo vinom, i to sve narod uzima.

Ko kuva panaiju?

Jedna žena se odredi da kuva panaiju, jedna se odredi da mesi pogaču... sve ima koja će šta da radi.

Kada iznose pokojnika, i kada ga stavljaju na kola, da li neko ostane kod kuće?

Ostane glavna kuvarica. Ne sme ključa da se zaključa.

Zašto?

Valja. Ali mora neko da ostane u kući.

Kako ide povorka ka groblju?

Teraju meita na kolima. Na početku ide krst, panaija...

Ko nosi krst?

Nosi ili brat ili stric ili unuci...

Da li je bitno da li je muško ili žensko?

Nema veze da li je muško ili žensko... kad je moja Olga umrla, nosila je žensko. Obavezno napred idu sa krstom i panaijom. Kada doñu tamo, spuste mejta i spuste panaiju na grob, prilazi narod i krsti se, uzimaju panaiju i prolaze...

Da li se zaustavlljaju na putu do groblja?

88

Da. Na svaku raskrsnicu se zaustave, i pop čita.

Koliko puta se zaustavljaju?

Pa gde god ima raskrsnice, dok doñu do groblja.

Svuda?

Da.

Da li postoji red kojim se ulazi na groblje?

Prvo ulazi onaj što nosi krst. I panaija. Posle ulazi sva rodbina, komšiluk...

I tamo ih čeka iskopana roka?

Da. Trojica ljudi iskopaju raku.

A ako nañu neke kosti dok kopaju raku, šta se radi?

Ture se u jedno ćebe, ako je od rodbine, i vrate se tu u raku gde turaju mejt. Moj brat onaj najstariji kad umrla majka i otac mi one koske iskopali i turili u jedno ćebe i turili u tu raku.

A ako se spuštaju u neko mesto gde je već neko bio sahranjen, kako se spuštaju muškarci a kako žene?

Isto...

Da li može gde je bilo muško da se spusti žensko, u isti grob?

Da. To nije bitno.

Da li stavljaju nešto u tu raku gde spuste pokojnika?

Ne stavljaju ništa. Samo u sanduk stave odela i odela.... svako baci po busen zemlje...

Ne ubace npr neku paru?

Neko ubaci, neko ne.

A što to rade?

Ne znam. Zaboravila sam.

A zašto bacaju tu zemlju?

To kažu da ga ne sanja.

A šta ako sanjaš pokojnika?

89

Moraš da ideš da mu upališ sveću i da odneseš beli cvet...i preko groba daš nekome.

Kako se opraštaju pre nego što ga spuste u grob?

Celivamo ga u čelo ili na krst... tu na krst, on je zatvoren, pa tu u visini krsta.

Da li mu kažu nešto? Oprosti, ili pozdravi...

Kad kukaju kažu oprosti mi ako te nisam gledao, i tako nabraja u kukanju...

Kad zatrpaju sanduk zemljom, šta se onda radi?

Onda ture panaiju na grob, i prilazi narod jede hleba i uzima panaiju... a tamo pripremili pečenje, i turili više groblja astal, i tamo se stavi pečenje, predjelo... i tamo ko neće kući, on jede. Tu se posluže i vrate se kući.

Da li se vraćaju istim putem ili...?

Istim putem.

Kad se vrate kući, šta prvo urade?

Prvo operu ruke.

Čime?

Vodom. Peškir stoji tamo, brišu se, i sedaju za sofru.

Kako se sedi u sofri? Koga postave u vrh?

Postave onog najglavnijeg... najstariji, koji je najglavniji bio tu, postave ga na vrh sofre. Ili kuma. Kuma najpre na vrh sofre. A posle redom.

A da li ostave neko mesto za tog pokojnika?

Ostave tanjir, i u tanjiru hrane, i to niko ne dira.

A gde to?

U dnu sofre. I to posle stoji, i ja ne znam šta posle urade sa tim. Da li neko pojede ili ne znam.

Da li nazdravljaju za dušu pokojnika?

Kažu Bog da te prostim bio si dobar, bio si za primer, i tako... napišu nešto i čitaju u gornjem kraju sofre. Nazdrave njemu za dušu. Punu čašu vina popije onaj najglavniji što je na vrh sofre. Svi ustanu i posle posedaju svi i počnu da jedu.

A posle na kraju?

90

Ide svak svojoj kući.

A da li ustaju svi odjednom ili?

Kako ko.

Znači nije bitno da moraju svi odjednom da ustanu?

Jok... to kako ko ustaje, tako ide. Kako ko žuri.

Kad se to završi, porodica ostaje tu?

Ostaje. Ostaju roditelji... a oni svi odoše. E sutradan opet dolaze.

Kako se zove to sutradan?

Drugi dan sahrane... dolaze drugi dan i donose... spreme neke kolače, nešto, svi nose ponešto na grob, i tamo na groblju jedu i vrate se opet kući. Isto. Isto postavljeno svega i svačega, puna sofra.

A da li ostavljaju nešto na groblju?

Ostavljaju. Jedan kolač, jednu jabuku,...

A zašto to ostavljaju?

Pa eto kažu da se usluži. A gde da se usluži. Kad te zemlja pokrije, nema tu ništa.

Je l izlaze posle ponovo na groblje? Posle drugog dana.

Izlaze posle 40 dana kod nas. A sad izlaze i u sedmici...

A da li su izlazili tamo?

Nisu. Samo 40 dana i na godišnjici. A sada izlaze svake subote.

Dokle?

Do godišnjice. Daju mu i sedmicu, i 40 dana, i pola godine, godišnjicu i sve...

A kako izlgleda to? Da li stalno isto u svim daćama?

Ovde je drugo, a tamo je drugo.

Šta se iznosi na 40 dana?

Iznosi se svašta. Umro mi bratanac, a doñe mi i zaović, u Vašarištu. žena mu nije, samo kave i pića. Ništa. Ja to neću da dajem ništa za dušu. Još on umro, još ja da mu trpam, da narod... Nije mu ništa dala, ništa. Samo je upalila sveću.

91

Kako žale pokojnika? Da li nose drugačije odelo?

Nosimo crninu. Ja kupim sebi maramu, porušim se...

Gde?

Kod kuće. A ovde sada kupe, i uzmu crninu...

A da li se stavlja na kuću nešto?

Crni barjak.

Koliko on stoji?

Stoji do godinu dana ako je glavni umro, na primer gazda, ili mlad neki.

A kad umre žena u toj kući?

Isto.

Kad proñe to žanjenje, da li postoji neki način kako se razruše?

Pa ovde ne razrušavaju. Ja sama se porušim, sama se razrušim.

A tamo?

I tamo u selu. A ovde razrušavaju, kupuju.

A gde se razruše?

Pa lepo ja ovde skinem maramu, i onu maramu ubradim, moj čovek tamo na groblju, košulju mu dali... to je njegov sestrić.

A kako mu daju tu košulju?

Pa kupili mu košulju, a onu crnu skine... može da baci, a može da je vrati.

A kako izgleda to na samom groblju kad se razrušava?

Pa lepo, razruši se...

A to preko groba ili...?

Preko groba. Deli se preko groba.

I šta kažu pritom?

Ništa... samo se razruše, i tako...

92

Šta rodbina ne bi smela da radi, dok su porušeni?

Sve se radi. Sve.

Npr da li slušaju muziku?

Sada sve.

A nekad?

Nekad se nije slušala muzika, nije se pevalo, a sad...kad umre, proñe jedan dan, televizor radi, i muzika. A ranije nije.

Da li je imalo još nešto što nije smelo da se radi?

Nije smelo da se peva, nije smela muzika da se pušta...

Kad je npr rušna kuća, šta još nije trebalo da se radi?

Nije smeo niko da peva u kući.

A npr kada je trudna žena, da li se drugačije ponaša?

Ne.

Šta su stari nekada verovali, gde ide duša tog čoveka kad umre?

Verovali su kad mu doñe suñen dan, razboli se i umre. Kažu da ode duša u nebo. Ja ne znam...

A da li ima neki drugi svet gde žive oni?

Ne znam... znam da se muslimani drugačije sahranjuju. Oni se sahranjuju samo u neko ćebe, u neku ponjavu, čaršav i spuste ga dole. Ovi naši lepo se obuču, lepo mu naprave sanduk. Ali tamo u selu su pravili od daske.

A da li se dešava da neko sanja nekog kad umre?

Ja sam sanjala koliko puta. oju braću, moje dete. Idem na grob i tako.

A šta kažu kad neko nekog sanja, šta treba da se uradi?

Pa šta će da se uradi... sanjaš i odeš upališ sveću, tamo vamo...i proñe to.

A da li oni poručuju nešto u tim snovima?

Pa, kada ustaneš uhvati te strah, i ne znaš ni šta si sanjao.

Znači posle toga samo idete da uplaite sveću?

93

Da.

Kakve su sahrane kada neko umre u tuñini, pa ne doteraju njegovo telo?

Naprave ručak, i kukaju, i obuku crninu. Pa jedan je tamo ubijen u Austriji, mlad, ali doterali su ga i lepo isto ga normalno saranili. Pa od mog brata od tetke, njegov sin, tamo u Austriji umro, doterali ga ovde.

A ako ne mogu da pronañu telo, ako je poginuo u ratu npr, pa nemaju šta da sahrane?

Pa to se čuje da je poginuo, poruše se i nema šta da nañu...

Ne sahranjuju ništa njegovo?

Jok.

A je l mu dižu spomenik?

Dižu. To mora da bude, to obavezno.

A šta se dešava kad neko digne ruku na sebe?

Kažu ako se obesi, za njim ne treba se ni rušiti, ni kukati, ni žaliti ga, ni ništa. Samo ga zakopati. Kod Milanove strine, njemu se na štali obesila žena, čak došla odozgo iz Štitkova. Popela se na štalu i okačila se.

A gde ga zakopavaju?

U groblje.

Jesu li ih ranije sahranjivali van groblja?

Pa jesu, ali sad kod nas sahranjuju u groblje...

A ranije da li je bilo drugačije?

Drugačije. Ja znam moja sestra od strica, ona se utopila, i moj brat od strica se utopio, i tražili ih 56 meseci i nisu ih mogli naći. I oni isplivali. I kad su isplivlai oni povadili i sahranili.

Jesu li njih sahranjivali kao i obično ili drugačije?

Pa isto.

Je l sa popom?

Sa popom.

A jesu li nekad sahranjavila van groblja?

94

Samo dete malo ako nije kršteno. Tada ga sahrane pod neko mlado drvo. Pod neku jabuku, krušku.... dete. A ove starije i ako se obesi, sahranjuju ga u groblje.

Ranije se dešavalo da umre više dece. Kako su nekad pokušavali to da spreče. Da im ne umre dete kao prethodna deca?

Tamo gde smo mi živeli, jednoj je umirala, umirala, i to nije niko mogao da spreči. To bila strašna neka bolest. Ali svi su imali po 3,4,5 godina. Ali sahranjivani u groblju.

A posle toga, kad se sledeće dete rodi, da li nešto drugačije rade, da bi se održalo?

Idu traže neke babe, neke bogove, da spasu tu decu...

A je l se daju deci posle neka druga imena?

Pa kako ko....

Sad mi recite kako se zovete?

Čolanić Milanka, roñena Vasilić.

Gde ste roñeni?

U Vasilićima.

A gde sada živite?

U Kragujevcu, Vinogradi.

Pravoslavne veroispovesti?

Da.

95

3. Dugić, Milorad

Da li su se pojavljivali znaci da će neko da umre?

To su.... npr stariji ljudi bili... kako da kažem.... mangupi. Pa se oni napravu.... obuku belo odelo pa se napravu.... i idu tako, i plaše stariji ljudi. Pa posle su ih povatali poli... žandari onda bili. Pa ih.... i posle kažu čovek se povampiri...

A šta znači to da se povampiri?

Povampiri se, pa se, od tih mangupa, popenje gore u zgradu, i počne da lupa, i kaže eve vam vampiri. Pojave se vampiri kaže... ma kakvi vampiri.

A jesu li nekad verovali da su postojali ti vampiri?

Ma nije niko verovao, to izmišljeno...

A npr pre nego što neko umre, da li je postojalo neko verovanje da postoje znaci, tj da se najavi da će neko umreti?

To je po ptici Buljuna. Buljuna , ona viče „Uuuuuu“ onda muško, a kad krešti onda žensko umire. I kad ona doñe u komšiluk ovde sad, i pojavi se kao ovde večeras... ona... kako ona priča... odma umire žensko, ne može muško da umre.

Znači ako jedan glas....

Za žensko, a jedan za muško.

A jel ima još nekih znakova, ko ta buljuna, npr da su ljudi verovali da će da predskaže nečiju smrt?

Nisu verovali.... to kad doñe smrt, tu nema verovanja. To veća sila rešava.

A kada je neko na samrti, i ne može da umre, kako mogu da mu pomognu da lakše umre?

Ne mogu mu ništa... ne može mu.... kad mu doñe smrt tu nema odlaganje. Ni da mu pomogne... e ti ne možes da umreš, pa sutra ćes da umreš...

A kad se muči npr čovek?

Muči se mnogo. Ko krivo... zaklinje se. Ko laže, ko krade... sad ubio si čoveka i sad treba neki doñe... a bog vidi sve odozgo. E kaže ovo si zgrešio, ima da patiš....

A šta on može da uradi da mu bude lakše?

Ne može ništa, on je kažnjen, i tu kaznu mora da izdrži, ali najzad mora da umre.

Šta se prvo uradi kad neko umre?

96

Okupa se u ladnu vodu.

A ko ga kupa?

Komšiluk.

A je l muški kupaju muške ili...?

Jok. Kupaju ga... na stolu ga metnu, i samo ladnom vodom i sunñerom malo njega kupaju ga...

A je l bitno da li muški kupaju muške ili...?

Ne... muški muške kupaju, a ženske ženske.

To mora tako da bude?

Tako mora da bude.

E sad kad ga ukupaju, da li mu upale sveću pre toga ili kad?

Upale mu sveću kad ispusti dušu. On zeva, zeva, zeva.... i dok god čovek pije vodu, mrtvac, on neće da umre. A kad otkaže, da vodu ne može da pije... ja znam po mojoj ženi pokojnoj.... moja žena spavala ovde, a ja spavam dole u kući... i nesšto se prikaže meni... ja kažem mom sinu majka će ti noćas umre. Jer ja uzmem.... vodu i namažem joj usta i ona nešto proguta, al mene bilo strah.... i ona prekide oko pola 12, ne može da pije... i kad bilo ujutru u pola 6, ona samo ispruži se, gotovo...

I posle kad se upali sveća, šta se posle radi?

Sveća se pali kad umre, prvo. Pa posle kupanje. Sveća gori, skupi se komšiluk... najavi umro taj i taj, to se čuje odmah... svako ponese po jednu sveću i uapli se sveća i davaju pare, kolko ko može, neko 200 din neki više... pomognu domaćina... što pop uzme pare.

A je l donose joše nešto sem para?

Gosti dolazu, roñaci, komšije... svi dolazu... ondak je bilo, nije bilo rakije ko sad... onaj je poneo kilo rakije, onaj kilo vina, da bi se ručak obavio, da bi se to popilo valjda za dušu ko je umro.

Šta se po kući radi kada neko umre? Je l se pokrivaju ogledala ili tako.?

Samo se počisti gde je mrtvac umro...

A što se čisti?

Pa tu duša kao spava, počistu da duša ode za njim.

Šta se sprema za tog mrtvaca, pored tog sanduka...?

97

Sanduk se pravi od drveta. Npr sanduk se pravi 2 metra dužine, i kad se okupa on tu se mete njegove... njegovo odelo... kolko može da stane...

A je l stavljaju pokrov?

Pokrov... ali kad to sve i kad.... pokrov stavu na njega, a kad treba da podju na groblje onda pokrov skinu, poklopac metne se u kola i tamo se na groblju poklopac zakuje ekserima...

A je l mu stavljaju još nešto u sanduk?

Samo odelo stave...

A je l mu stave još nešto, npt trebaće mu to i to... npr neke stvari?

Jok, jok... te stvari dadu sirotinji, ciganima...

A što daju te stvari?

Pa za dušu... poklone za dušu. Kad mi žena umrla imala je kaputi, suknje.... ja sam sve dao ovde za dom, sirotinji.

A je l ubacuju tom mrtvacu u sanduk neke stvari?

Pa ubacuju se tanje... jer ako metnu krupne stvari, onda poklopac ne može da se zatvori.

A je l mu stave nešto u sanduk što će mu kao trebati na onom tamo svetu?

Jok... pare se bacu. Pare, sitne pare. A neki bace i zlato, da napravi kuću on tamo...

A to mu stave u sanduk?

Baci se u raku. To mu kažu za dušu daju da pravi kuću. Ma gde da pravi... to priče samo prazne bile...

A kako se sprema jelo i piće?

Sprema se panaija... panaiju kuvaju, i ona se nosi na groblje, i poskurice... i panaiju prvo dobijes i vino, pa onda poskuricu...

A šta je to poskurica?

Parče leba, četvrtasto... malo naprave, ne prave veliko. A uveče kad se vrati s groblja, tu se zakolje svinjče, ovca... i svi koji su išli na saranu i na groblje, oni doñu, večera se psotavi, večeraju, piju... piju dok ima. Kad nema jedan ustane i kaže Bog mili pomaže, dosta smo pili za dušu, ajd da pijemo za zdravlje ostatka omladine.

Šta se radi sa stokom kad pokojnik umre?

Pokojnik kad umre, i on koju je stoku voleo... kravu... on mora da lipše. Mora za njim da ode.

98

A što to?

Pa tako pop kaže... ja ne znam...

A ako su u dvorištu kuče ili mačka, je l ne smeju da prilaze blizu...?

Mačka, kad mrtvac umre, mačka se odmah zatvara, da ne preskoči, jer ako mačka preskoči on se povampiri. On dobije neko ludilo i u svoju kuću, neće u tuñu kuću, krši lomi. E da on to ne bi radio, oni uzmu glogov trn, pa ga izbodu i nema više lupanje.

A gde ga ubodu?

E ne znam... pa gde sedimo....

Aha dok je još u kući, još dok ga ne oteraju na groblje?

Ne, oteraju ga oni na groblje, pa kažu povampirio se, iz groblja doñe... i oni ga izbockaju... u grudi, ne znam...

Otkopaju grob?

Ne, ne.

Pa kako ga izbodu?

Ne otkopaju ga, nego... npr pričaju, vračaju, babe neke vračaju... i posle nema da se povampiri.

A koje su to babe?

Babe stare... veštice.

A te veštice znaju te vradžbine?

One znaju vradžbine... npr može ti vrača da ti lipše ovca, krava... štetu da naprave. Uzmu ono vratilo, za tkanje, i uzmu sveće, pa.... ovo mene ovo tebe, pa vrača, vrača, i posle kad muzeš kravu, krv.... moja baba volela sir da pravi... i ona pogleda u onu tepsiju... i sir prospe.

Da, zato što je to ta veštica napravila...

Jeste, veštica zavračala. I npr zavade se komšije. I one ciganke, one najviše vračaju... uvračaju one i onom lipše ovca. A ona ode onda kod druge vračare, pa ona vrati pa onom lipše ovca...

Tako su komšije jedni drugima činile štetu?

Jeste...

Jesu li nekad postojale narikače, koje su kukale?

Pa to su lopovi npr plašili... proñu vikne, dere se... omladina pijana ona se dere

99

Dobro... al kažem za ove žene koje su kukale kad neko umre...

Žene kukaju... sve žene kukaju kad muškarac umre.

A šta pominju tamo?

Ne znam šta pominju... nabrajaju, pozdravljaju nejnog nekoga i to... to je nekad bilo to kukanje, pa nabraja, pa joj ovako je pa onako je... a sad niko i ne kuka.

Kako iznose mrtvaca iz kuće? Ko ga iznosi?

Iznosi ga rodbina. Npr umre mi otac... onda ga iznose sin, unuk... oni ga iznose i stavljaju ga na traktor.

Je l ga stavljaju prvo u dvorište?

U dvorište na stolicu, prvo ga pop opeva...

Kako ga iznose? Šta prvo ide?

Idu prvo noge napred. On je nogama ušao u zgradu, i na noge mora da iziñe.

A jel daruju te koji nose sanduk?

Daruju. Košulje... i ona trojica što kopaju raku i oni dobiju košulje. Treba 7 košulja. I onaj ko iznosi barjak i on dobija košulju... 78 košulja treba da spreme kad mrtvac umre.

Kad ga iznose iz kuće, da li razbiju nešto?

Jok... to se razbije staklence od ulja. To pop... i to npr kad mrtvaca spuste ona oni ono staklo, oni koji su pkopali raku, čukne u budak i ono prsne sve...

To na groblju?

Da...

A ništa ne razbijaju kod kuće?

Ništa ništa. Na groblju se to obavi.

Kad pop vrši opelo u dvorištu, šta radi narod za to vreme?

Ništa, krsti se, ćuti... on čita, čita, čita, e kad evanñelje počne da čita, onda tišina, niko ne progovara. To mu daješ počast, mrtvacu.

Kad ga dignu sa tog stola, da li obaraju taj sto?

Obaraju klupe, i sto, sve se to obori... on stoji na dve stolice, ne stoji na stolu napolju. I posle kad krenu na groblje, domaćin posnese sve sveće na groblje što je narod doneo.

100

A da li ima nekih običaja sa vodom? Da se npr voda baca?

Nema nikakav običaj. Npr kad se on okupa, onu vodu prospu napolje... ne prosipa se u raku nigde, to se prose napolje.

A je l očiste kuću kad iznesu mrtvaca?

Jeste, to žena očisti... čim se mrtvac odnese, žena očisti sve, pop uñe da osvešta gde je bio mrtvac...

Kako izgleda barjak?

Pa barjak bre. Veliki barjak. Ima dva barjaka. Ima mali i veliki. Oni što nosu, nosu... a kad duva neki vetar, neka oluja, ona oni nemogu da nose barjak, nego ture barjak pored mrtvaca na traktor, i samo na groblju držu dok ga ne sahrane, a kad ga sahrane onda se barjak vrati crkvi...

Kako ide povorka do groblja kad iznesu mrtvaca iz dvorišta?

Na počeku barjaci. Posle panaija ide napred. Nosi devojčica, malñi nosu... krstača isto ide napred pored panaije.

A ko nosi?

Pa od domaćina... unuk, unuka...

Muško nosi?

Muško... ako je muško nosi žensko.

Je l se zaustavlja povorka negde putem?

Na tri mesta. Ovde odma, to je prvo, pa posle kad se skreće za groblje, to je drugo... treće, saranjuju ga... pop ide napred... a npr kad se neko obesi onda pop ne ide sa mrtvacom, nego pop ode pre...

A on ode pre kad se neko obesi?

Kad se neki obesi on neće ni da ga opeva. Jer on je kažu dao ñavolima dušu. Njega su ñavoli prevarili da se on obesi.

Šta se radi kada se stigne na groblje?

Ništa... tu povorka stoji, čekaju dok se mrtvac zakopa...

A pop ponovo opeva?

Ponovo pop opeva sve i posle se uzima panaija... svako dobije po parče leba, i posle ide kući svako svojom.

101

A rekoste pre nego što se sahrani da ubace nešto u raku?

Pare. Pare ubace... neki kažu kao da pravi kuću.

A ako se nañu neke kosti od ranije... ako ga ukopaju gde je neko drugi već bio sahranjen?

Kosti se skupe, i pop opeva kosti, i kad opeva i mrtvaca... kosti se spuste u raku.

Pre nego što spuste pokojnika u grob, da li priñe rodbina da se oprosti?

Proñe, pre nego što ga spuste... ćerka, sestra... počnu one da kukaju, pop ćuti... kad one završe pop posle opeva...

Je l mu kažu nešto tamu? Šta mu kažu?

Oproštaj... pop tamo crkveno čita, i niko ne progovara nijednu reč...

A kad on završi šta se ona radi?

Ništa, završi... i sahranjuju mrtvaca, nema ništa...

Je l ostavljaju nešto na groblju posle, jelo ili piće?

Ne, ne... to posle, prvo jutro idu na groblje, okadu grob i ponesu nešto, neki kolač...

A što to nose?

Podele jedni drugima, znaš... a posle kad bude 40 dana, onda se pozovu komšije na večeru i na groblje ko hoće da ide, a ko neće on doñe samo na večeru.

A kad se vrate sa groblja kući, šta tamo rade?

Pa ništa večeraju....

A prvo kad se vrate šta rade? Je l operu ruke?

Operu ruke ugljem, žarom... i tu operu ruke i posle ostaju da večeraju.

Kako ide ta večera, kako sedaju?

Pa postave se na red 4 astala, ili 3, 5, koliko ko ima rodbine. Tu se postave tanjiri, viljuške, kašike...

A kad završe? Rekli ste da oni piju za dušu pokojnika?

Oni kad doñu na večeru prvo, onda piju za dušu... okadi večeru, i kad okadi onda posle kaže izvolte gosti, pomenite dušu pokojnome... i tu večeraju lepo, i posle večere svaki ide...

A rekli ste da piju za zdravlje?

102

Za zdravlje najzad piju... i kad pop ustane... ajde za zdravlje, i on očita neku molitvu još i popijemo za zdravlje i onda svako svojoj kući...

A jel ustaju svi odjednom?

Svi odjednom ustaju i iziñu na kapiju...

I tu se završava za taj dan?

Taj se dan tu završava...

Kad se sledeći put izlazi na groblje?

Prvo jutro. Iznosi se kadionica, okadiš grob... ponesu i da jedu oni koji odu... Do 40 dana, prve nedelje idu... samo tu prvu nedelju idu... posle čeka se 40 dana...

A ne idu izmeñu? Nedeljama...?

Jok, jok... posle pola godina kad se daje....

A što se daje pola godine, je l se zna šta su verovali ranije zašto daju 40 dana, zašto daju pola godine...?

Pa ranije su tako verovali stariji, npr to za dušu, za 40 dana, pa na pola godine, pa na godinu... e kad godina proñe više ne ide niko.

A kako žali rodbina tih godinu dana? Šta nose?

Nose crninu. Muškarci nose košulje crne, žene nose bluze, nose marame... i žale ga godinu dana to nose. Npr lad umre moj otac ja moram da nosim košulju celu godinu.

A je l se briju?

Pa neki nose bradu, pa se grdu, znaš...

Kako se grdi?

Pa ružno... od lepog čoveka praviš majmuna....

A koliko dugo mora da nosi tu bradu?

Neki nose.... ako mu sin umre, on nosi godinu dana...

A ako mu umre otac npr?

I za oca nose isto tako, godinu dana.

To je ranije bilo tako?

103

I sad je ostalo tako...

Je l se stavlja na kuću nešto kada je neko u žalosti?

Stavlja se barjak, odmah, čim izlazi... taj barjak godinu dana stoji.

I kad se on skida, kako se skida? Jel se nešto radi posebno?

Ništa... ko ga metnuo, taj ga skine...

A kako ljudi kad treba da skidaju tu crninu? Kako skidaju, gde skidaju?

Na groblju. Npr on skida crnu košulju, a domaćin daje mu košulju belu.

A gde to daje, preko groba ili...?

Preko groba.

Je l mu kaže nešto onda?

Pa čita pop...

A znači on mu da za crnu košulju, belu?

Jeste...

A za žene isto tako?

Isto... isto dobije bele marame.

Dok je kuća u žalosti, šta ne treba da se radi?

Ne smeju da se vesele... oni idu ali ne vesele se.

Kad se završi tih godinu dana, jel se izlazi na zadušnice?

Ide se.

A kad su zadušnice?

Ime 2 zadušnice. Ima jedne mitrovske...

Kako te mitrovske?

Pa to u gradu... oni izmišljaju još jedne zadušnice. A mi samo na jdne zadušnice.

A kad su one?

Pa u postu.... 104

U zimu ili proleće?

U zimu...

Kako se zovu te zadušnice, jel imaju neko ime?

Ma nemaju... samo zadušnice...

Jel se nosi nešto za zadušnice?

Nosi se... svi su doneli šta je ko spremio. Kolače... a domaćin mora obavezno da nosi... po parče mesa svaki da dobije.

Je l se posećuju i drugi grobovi onda?

Jok. Samo se posećuju grobovi onoga ko je umro...

A je l se ostavlja posle zadušnica nešto na grobu?

Ne ostavljaju ništa... to su ranije ostavljali, da bi se kao ptice najele, da se to ne bi kao bacalo...

Ponese se i pivo na grob, pa se pije, i posle se da panaija i onda se ide kući....

A je l se dešavalo nekad da se napiju tamo na sahranama?

Napije se bre, za vreme večere, kad je zima pa se u sobama večera, ne može napolju da večeraš... često se to dešava i dan danas...

A šta su nekad ljudi pričali, kuda ode duša kad neko umre?

Duša, kaže, ode u raj nekima, a ko je... ko je ubipo nekoga, i krivo se zaklinjo, na sudu svedočio krivo, onda njemu ide ñavolima.

A je l se verovalo nekad da može da se razgovara sa tim ljudima na tom drugom svetu?

Ma to je priča...

A šta su pričali?

Pričaju... idu tamo, pričaju... zovu ga... ako je zgrešio nešto oni mu to opraštaju...

A je l se nekom dešavalo da mu se u snovima javi neki pokojnik?

Jeste, više puta. Sanjaš oca, sanjaš ženu, majku... ja više puta spavam, i žena pokojna doñe, prikaže mi se... al ona ne govori ništa...

A kada neko sanja, je l ljudi rade nešto? Kažu došo mi u san pa valja uraditi to i to...?

Ma jok... šta ima da radi.

105

Nema nikakvih tu verovanja?

Nema ništa...

A šta se dešava sa onima koji sami sebi uduzmu život?

Pop ga ne opevava. Npr mom komšiji umro otac, i bio post, i on zaklao svinju, i pop kag došao da opeva mrtvaca, on kad je video, nije ga ni opevao...

Kada je post, onda riba, to mora da se poštuje.

A šta ako neko umre u tuñini ili u ratu...?

Drugovi koji su bili sa njim, oni znaju gde je on sahranjen, i ko hoće da ide... ovi što su ga zakopali, oni znaju gde su ga zakopali...

A ako ne mogu da nañu taj leš, kako sprovedu sahranu bez tog mrtvaca?

Pa ništa... nejmu se isto... isto pop peva kao da je on ovde...

A jel ima nešto da se razlikuje?

Ništa. Nema tu razlike nikakve.

A je l sahrane deo njegove odeće ako on nije tu?

Nije bilo toga...

Šta se dešavalo ranije kada umre nekršteno dete?

Onda pop peva nekrštenu molitvu... mora pop da opeva... i npr bilo vde jedna žena Persikinja, i pop nije hteo da je venča. Kaže idi prvo da se prekrstiš, pa posle da te venčam.

A kad umru nekrštena deca, šta s njima rade?

Pa ništa... oni se tamo zatrpaju...

Je l u grob ili?

Pa u groblje. Samo pop ga ne opevava, jer ono nije kršteno... ono ne ide u veru...

Ne ide? Nego gde, šta se s njim dešava?

Isto ñavolima. Tako ranije kažu.

A šta se radilo ranije kada nekom umre dosta dece, juesu li to nekako pokušavali da spreče?

106

Tu su nekad bile vračare, i ja kad sam se rodio, ja sam bio ukočen u obe noge i levu ruku. Posle doñu ljudi sa dva grebena i nešto vračaju i posle mene pustilo... promrdo sam i evo i dan danas.

A šta su radili ranije kad dosta dece umre u nekoj kuči? Je l su pokušavali nekako to da promene...?

Ne može da promeni. Kome je suñeno...

Kako se zovete i prezivate?

Dugić Milorad.

Gde ste roñeni?

U Šaranovu. Tu i živim.

Koje godine ste roñeni?

1928.

107

4. Gavrilović Iluna

Da li postoje neki predznaci smrti? Da li se nešto javlja što nagoveštava da će neko umreti?

Neko možda sanja nešto, neko predskazanje... Ne znam ni ja, nešto se predkazuje...

Je l se čuje neka ptica npr?

Čuje se kuvikača, ona što noću viče blizu kuće. Tada će neko da umre.

Ima li još nešto?

Gavranovi grokću, i to je kao predkazanije da će da umre neko.

Ako je neko već na samrti, može li mu se nekako olakštati umiranje?

Pa mogu da dovedu popa da pročita oproštajnu molitvu... Ako je grešan, kažu umre odmah, a ako nije, neće onda odmah da umre. Ako je mnogo bolestan, pa ne može lako da umre, dovedu mu popa da mu pročita oproštajnu molitvu. I posle toga kažu umre odmah.

Kada neko izdahne, šta se prvo radi?

Pali mu se svećačim izdahne pa ga okupaju i obuku. Pa ga stave na sto i onda mu vežu ruke i noge i usta.

A ko ga kupa?

Kupa ga tu ko ima u kući. Žensko kupa žensko, a... Iz komšiluka još zovu, kažu da troje treba da kupa, pa pozovu iz komšiluka još dvoje. Njih troje ga okupaju, obuču i stave... posle mu vežu ruke i noge i usta...

A šta treba u kući da se uradi kad ga okupaju i upale sveću?

Sazivaju zvanice, spremaju. Treba da se okreči ta prostorija u kojoj je mrtvac izdahnuo. To kažu da treba odmah da se okreči...

Je l se prekrivaju ogledala?

Ne. To kod nas nema.

Šta je potrebno od stvari da se spremi. Šta se nabavlja, šta se kupuje?

Ako je posno, onda spremaju ribu i posne namirnice. Ako je mrsno kolje se...

A šta se kupuje od stvari koje trebaju za pokojnika?

Kupuje se crnina za rodbinu koja hoće da se požalosti.

108

A sanduk?

Sanduk neko pravi, a neko kupi...

A kako je to nekad bilo?

Nekad oteraju drvo kod majstora, i majstor napravi sanduk.

A jesu li nekad pravili za života?

Pa jesu... To i sad rade. Pravi neko i za života. I to stoji dok neko umre. Desi se da umre u bolnici pa onaj sanduk ostane.

Šta se stavlja sve u taj sanduk?

Stavlja se sunñer neki odozdo... ćebe, pokrov pokrije se...

A od stvari?

Pa neko stavi... Neko stavi odelo i ono što je nosio i nešto novšije... Neko stavlja, a neko ne stavlja ništa.

A šta mu npr stavljaju?

Pa stavljaju pantalone, košulje, ogledalo... neko stavi češalj, peškir, sapun... Muškarcima i brijaći pribor...

A što mu to stavljaju?

Pa kao da tamo se brija, negde ima to sve.... Žene kad počnu da kukaju kažu „Presvuci se, unij se, obrij se...“.

Što se tiče pripremljana jela...

U postu je posno, a u mrsu mrsno.

A žito da li se sprema?

Da, kuva žena pšenicu i ono normalno spremi. Žito obavezno.

A ko to sprema?

Izabere se iz komšiluka žena ko koju hoće.

Pomenusmo to narikanje. Kako oni žale?

To su nekad kukale žene svak za svojim kako je ko hteo i umeo, a sad već ne kuka niko.

Šta su pominjale tom prilikom?

109

Pa šta znam (smeh)... kako je koja htela, ona je kukala.

A rekoste malopre da je i posle sahrane...

Jeste, i posle sahrane kukalo se do 40 dana, svako jutro. Kasnije su počeli samo nedeljama da kukaju do 40 dana. Sad ne kukaju ni na dan sahrane (smeh).

Šta se radi sa stokom i domaćim životinjama za vreme sahrane?

Kod nas ništa.

A je l zatvaraju kuče ili mačku?

Zatvaraju se kuče i mačka, kažu ne valja da proñe blizu mrtvaca. Ko ima mačku, zatvori je. Kuče se veže, kokoške se zatvaraju...

A zbog čega?

Ne valja da preñe ispod mrtvaka, ispod sanduka... posle oće kao da se povampiri, da se previña noću.

Šta znači to da se povampiri?

Pa kao, iako tu nema ništa, učiniti se da vidiš mrtvaca. Onaj ko je umro, vidiš ga u noći.

A je l se dešavalo to?

Pa desi se to... pričini se narodu da vidi tog što je umro... Al ne može svako da vidi. Npr ja ga vidim, a ti ga ne vidiš. Ako smo zajedno tu i sade i tebe se učini ko je umro da ga vidiš.

Je l ima neko odreñen ko može da vidi, a ko ne može da vidi?

Pa ima ko može da vidi. Učini mu se da vidi tog mrtvaca, iako nema ništa.

A kako može to da se izbegne? Kad počne da se priviña taj.

Pa ne znam. Meni se to nije dešavalo.

Da li neko čuva mrtvaca u kući?

Preko noći ga čuvaju. Sede pored mrtvaca i čuvaju po celu noć.

Kada doñe sledeći dan kad treba da ga iznose iz kuće, ko ga iznosi?

Najuža rodbina. Deca, unuci...

A kako ga iznose?

110

Četvorica ga iznose. Uhvate sa strane za one ručke. Svakom od tih koga iznose se veže peškir oko ruke. Daruje se taj koji ga iznosi i koji ga vozi do groblja.

Kako ga iznose?

Noge napred, a glava je pozadi.

Šta se radi sa prostorijom u kojoj je on ležao?

Pop osvešta tu prostoriju, kao vodicu kad sveti. Ima tu i porodica kuće, uñe kad pop to osveštava.

Je l ima još nešto? Je l se čisti to?

Pa čisti se posle kad se doñe sa groblja.

Šta se radi sa tim ñubretom?

Pa baci se... ništa.

Šta se dešava sa odećom tog pokojnika?

Pa ništa, to stoji... nekom stoji to dugo, neko uzme pa upali. Godinu dana to stoji, niko ne baca, ne pali se... A posle, kad proñe godina, neko upali, nekom stoji, neko da nekom...

A šta se radi sa vatrom u kući dok je mrtvac u kući?

Pa ništa, stoji. Pa dobro... ne loži se vatra, zbog zadahnuća, ne valja toplina. Toplina ne valja samo zbog toga što... oseća se.

Gde ga stavljaju posle kad ga iznesu iz kuće?

Ispred kuće stave dve klupe, pa onaj sanduk stave na te klupe.

Je l imaju još nešto tu pored?

Pa krstača i panaija. Sveće... Sve je to poviše glave.

A pomenusmo neki tanjir?

Tanjir se stavi ispod mrtvaca, ispod sanduka. Stavi se tu dole na pod, i stavi se para metalna. I kada mrtvaca ponesu na groblje, onda se prevrne ta klupa ili sto na kome je bio, i onaj tanjir se razbije o klupu ili sto. Voda se prospe. Kad posle doñu sa groblja oni to pokupe i bace.

Kad pop očita svoju molitvu i on se iznese iz dvorišta... .

Da, očita, i posle na tri mesta staju i tu pop čita. Imaju odreñena mesta gde staju sa mrtvacem.

Kako izgleda povorka? Ko je na čelu?

111

Na čelu je onaj ko nosi krstaču.

A ko nosi krstaču?

Panaiju prvo. Panaija i krstača. Pa najuži rod nosi. Unuci, unuke... Unuci obično nose krstaču, a unuke panaiju. Oni idu napred, posle najuža rodbina za njima...

Kad doñu do groblja, da li ulaze isto tako kao što je ta povorka?

Da.

Ko kopa raku?

Raku iskopaju komšije, i tamo spuste mrtvaca. Prvo opet pop očita, pa ga onda stavljaju dole, i zatrpavaju.

A pre nego što ga zatrpaju, da li stavljaju nešto u raku?

Paru neku bace...

A što to?

Ne znam. I malo zemlje bace iz ruke. I posle kada polaze sa groblja, ko hoće uzme zemlje u ruke pa prebaci preko glave.

Što?

Pa ako je uža rodbina, ako je mnogo voleo taj mrtvac desi se te se razboli. Pa to kao ako se neko razboleo, kad baci tu zemlju onda kao ne može ništa da mu bude.

Kako se opraštaju sa pokojnikom pre nego što ga zakopaju?

Pa celivaju mrtvaca.

Da li mu kažu nešto za oproštaj?

Neko kaže, neko ne kaže.

Kad zakopaju raku, da li ostave nešto na groblju?

Kad se zakopa sve to, i raka se poravnja... onda postavljaju ručak na groblju. Na grob stave prvo panaiju, žito i posle ko je šta spremio. Prilazi posle rodbina pa se služi. I piće šta ko hoće, pa onda kući.

Posle toga odlaze kući?

Odlaze kući, pa sad kod nas ne svraćaju kući nego svak svojoj kući ide. Samo uža rodbina se vrati kući, ko hoće. Postave se tri sofre, ne valja jednom...

112

A kad se vraćaju, da li se vraćaju istim putem?

Istim.

Šta prvo urade kada se vrate u tu kuću?

Prvo operu ruke napolju, pa posle sedaju i ručaju.

Kako izgledaju te sofre? Ko gde sedi?

Pa nema tu ništa odreñeno...

Npr da li se ostavi jedno mesto za pokojnika?

Jeste. Ostavi se mesto i tanjir kao za mrtvaca, i od svake hrane mu se stavi u tanjir.

Je l pop isto prisustvuje tome?

Ne. On sa groblja ide kući svojoj.

A je l se drži neka reč?

Kad se završi ručak, posle neko očita neku zdravicu, za pokoj duše mrtvima, za zdravlje i ostalim ukućanima i napredak.

Da li ustaju svi odjednom od sofre?

Ustaju svi odjednom, ne ostaje niko. I onda dolaze sledeći. I posle svako odlazi svojoj kući.

Posle sahrane, kako se izlazi na groblje?

Posle izlaze na 40 dana. Nosi se žito, ručak...

A je l se izlazi ujutru posle sahrane?

Izlazi se prvo jutro. Daje se kao sedam dana i prvo jutro.

Jel se iznosi hrana?

Nosi se hrana i piće. Isto sve.

A posle toga?

Posle se daje 40 dana.

A je l se izlazi izmeñu sahrane i 40 dana?

Pa ko hoće, ide svake nedelje do 40 dana.

113

Baš u nedelju?

Da, nedeljom. Ide se svake nedelje do 40 dana.

Šta se sprema za 40 dana?

Ako je posno, sprema se riba i posna jela...

A panaija?

Panaija obavezno za sve daće.

Jel se sprema još nešto? Babice?

Ima babice. Za 40 dana 40 babica, a za pola godine i godinu neodreñeno. A za sedam dana, sedam babica.

A što se tiče sveća?

Sedam sveća i sedam babica. Za 40 dana 40 sveća i 40 babica. Za pola godine i za godinu je neodreñeno. Tada se daju sveće koliko ima naroda.

Kako se izražava žaljenje?

Žene vežu crnu maramu, muški crne košulje...

A gde se to radi?

Pa ruše se kod kuće, kad mrtvac umre. Stavi se na mrtvaca crnina, i tu se ruši ko hoće. A kad se razrušavaju na godišnjici, onda na groblju. Na grob stanu, kad se skloni onaj ručak i sve... i tu stanu i skinu crninu.

Preko groba?

Jedan stoji sa jedne strane, a drugi sa druge, taj što se razrušava. Uzme šarenu maramu, a skine crnu.

I šta se radi posle sa tom crnom maramom?

Pa uzima svako svoju crnu maramu i nosi kući.

Ne baca se?

Ne baca se ništa.

A ako neko nije u mogućnosti da se razruši na groblju?

Odeš preko vode samo. Npr ovaj potok kod nas... samo treba da preñe preko vode i može da se razruši.

114

Šta ne treba porodica da radi za vreme žaljenja?

Ne treba da igraju, ne treba da pevaju...

A ako se desi tu neka žena koja je trudna?

Ona ne nosi crninu, ne bi trebalo.

A je l dolaze trudnice na sahranu?

Dolaze, ali ne mora da nosi crninu.

Šta su nekada ljudi verovali, gde odlazi duša tog što umre?

Kažu kao da ako nije grešan onda ide u raj, a ako je grešan onda ide u pakao. Kuva se u kazanu. Tako su pričali stari.

A jel ima nešto do 40 dana, npr da mu duša ostaje tu u blizini kuće...?

Pa ima. Stavljaju se šećer i vino na prozor, i kažu dolazi tu do 40 dana svaku noć... stavi se čaša vode i čaša vina i tri kocke šećera. I to za 40 dana kažu nestane. Kao dolazi mrtvac i tu pije i uzima šećer. Posle 40 dana se sklone te čaše sa prozora...

Kako su se nekada tumačili snovi i to sanjanje pokojnika?

Ako je neko npr sanjao da mu je mrtvac tražio nešto da pojede ili popije, onda oni to nose na groblje, ili pozovu nekoga iz komšiluka pa posluže tu hranu ili piće što su sanjali da je tražio. Ili ako traži nešto od odela, što mi niste to obuki, onda oni kupe to i podele nekom preko groba.

I na taj način kao da su dali njemu?

Da, kao da su dali njemu....

A što se tiče zadušnica, kada se ide na groblje?

Pa ima 4 zadušnice. Ima Velike zadušnice, zimske u februaru, ima Trojične zadušnice, Miholjske i Mitrovske zadušnice.

I kako izgleda to?

Pa isto se nosi hrana, piće... šta je ko u mogućnosti. I tamo se posluži na groblju. Ide se jedni kod drugih ukrug ko je najbliži. Posluže se preko groba...

Šta se dešava kad neko umre u tuñini ili pogine u ratu pa mu ne nañu telo?

Pa ništa, oni na taj dan kad saznaju da je poginuo izdaju mu to „po duši“ što kažu.. i za 40 dana, pola godine, godinu, izdaju mu tu na groblju gde su grobovi najbliže rodbine, ako nije tu sahranjen.

115

A je l sahranjuju nešto?

Ne sahranjuju ništa.

Postavljaju li spomenik?

Postave, kao da je sahranjen tu.

Šta se dešava sa onima koji dignu ruku na sebe?

Ne znam... njih pop ne opevava. Isto se sve sahrani, ali pop ne opevava.

Da li su ranije možda sahranjivani van groblja?

Nisu. Sahrane se u groblje, ali nema opelo.

A kad umre nekršteno dete?

Ne sahranjuju se u groblje, nego se sahranjuje blizu kuće, pod neki kalem. Tako su ranije radili.

A šta su radili ranije da spreče ako umire više dece u porodici?

Kuma menjaju. Nekoga pobratime ili posestre koga prvo sretnu, da bi se deca održalo. Ranije su mnogo deca umirala. Po dvojetroje dece umre male, nisu se održavali.

Ime i prezime?

Gavrilović Iluna.

Godina roñenja?

1951.

Mesto roñenja?

Ljubičevac

Prebivalište?

Kamenica.

Pravoslavne veroispovesti?

Da.

116

5. Miladinović Živana

Da li se javljaju neki znaci pre smrti?

Ima jedna ptica kukuvija. Kad je čuješ da ona viče „kukuviju kukuviju“, onda će neko da umre iz komšiluka. I to se više puta desi, da stvarno umre čovek iz komšiluka zato što je vikala ta ptica.

A je l ima još nekih znakova, da se nešto čuje, ili da narod veruje da ako neko nešto uradi da će neko da umre?

Pa ne znam baš da l će neko da umre, ali znam kad neko nešto uradi da je grešan. I da njega bije maler u familiji, neće direktno njega, nego 5. koleno stigne. Ako čini neko zlo. To posle mlañe bije maler, zbog tog zla što je on učinio.

Ima li nekih priprema za sahranu, ako je neko bolestan?

Ima, kad neko boluje neku tešku bolest, i oni se jadni ne nadaju da će da ozdravi, onda oni pripreme, kupuju šta treba za ukop. Sad mnogo besno kupuju, a nekad to nije bilo. To bilo samo za mrtvaka da obuču ono njegovo, opremu onu u sanduk. Barjaci, to samo platno kupe, kao jedno maramče ocepe, to se okači, to se valja. I drugo ništa, sahrane ga. Kući večera uveče. Familija se zbere na večeru. Tam kod mene kad mnogo narod ima na večeru, nema stolovi. Beda bila, po jedan sto u kuću. Narod,uznu one kanate od kola pa ih na kamenje pa u dvorište nareñu na daske pa naprave klupe. Narod na kamenje poseda, večera, spomene i tako.

Kako je bilo kada je bio post? Da li se razlikuje?

Pa razlikuje se. Pa posno. Post je sredom i petkom, i tad se ne mrsi. Neće pop da opeva sahranu ako je sreda ili petak, a ti mrsiš. Posna jela idu.

Da li ima u nekim odreñenim slučajevima kada neko boluje, da mu se to umiranje olakša?

Pa zovu popa, to jedino znam, da mu očita molitvu. I on se ispoveda popu. Priča ako je nešto zgrešio za života.

Šta je prvo što se uradi kad neko umre?

Sveća se kupi čim je neko bolestan. Ako ozdravi oni mu i ne kažu da su kupili. Ne valja bez sveće da umre.

Zašto?

Pa kažu tamo mu ne svetli posle na onaj svet. I zato oni spreme sveću, a ne kažu mu. Ako umre onda mu oni upale tu sveću. Ako ne umre onda oni upale onako, za veselje...

Kada upale sveću, šta se radi posle toga?

Kad jadan izdahne, on dva sata mora da stoji... jer nekad neko može da se osvesti. Kad proñu dva sata oni ga okupaju, obuču...

117

Ko ga kupa?

Zovu se iz komšiluka. Ako je muško onda ljudi, ako je žena onda žene.

Šta mu oblače?

Većinom svaki spremi, neki iznenade, ne daj bože. Kad umre, onda oni idu u grad i kupe sve. U novo odelo ga sahranjuju.

A što mora baš u novo odelo?

Ma ne mora, ali ne valja u ono prljavo. Ja sam spremila za mene i za dedu sve, komplet. Rekla sam ćerkama tu i tu stoje moje stvari, a ovo su njegove. Da znate, mi imamo sve novo, i ništa nemojte da nam kupujete. Samo nas obucite i ispratite.

Da li se prikrivaju ogledala u kući kad neko umre?

Prikrivaju se.

Zašto?

Pa ne znam... Ne valja tu da se ogledaš u ogledalo, mrtvak tu u kuću. Tako pričaju. Znam da se ne pali muzika, ni televizor...

Šta se priprema od tih stvari? Šta sve treba za pokojnika, šta se kupuje i šta se sprema?

Pa sanduk, a onda u sanduku svako ima ćilim, čaršav... lepo se prostre, kao na krevetu, jastuk da ima. Kupi se beli pokrov, beli. Neko i sašije. Njegovo odelo što ima čisto, ono se stavi pored njega. Njegov notes, štap ako je nosio, sve to se stavi uz njega.

Je l se stavlja još nešto u sanduk?

Stave koren jedan, so i parče leba. Zaviju u krpu i stave pored njega. To je radi stoke, kažu. Da stoka živi, da ne ide po njega. To se stavi u sanduk.

Sada što se tiče jela i pića koje se pripremaju. Da li se sprema žito?

To je ranije bilo prostije. Ima žito, panaija.

Ko kuva panaiju?

Žene koje god. Tri žene mora da ima da spreme to. Uz panaiju, umesi se i pogača. Bez kvasca. Samo prašak i brašno, starinska pogačica. To se nosi na groblje, i kad se zakopa mrtvac, svako uzme parče pogače i panaiju. Kući se sprema večera. Riblja čorba ako je posno, pasulj, sarma posna, kad je mrs onda se kolje jagnje, prase. Men brat umro, skoro mu bila godina, mlañi od mene. Dal valja da pričam? Njemu sin bio u Austriju, sad je u penziju, došo pre, kad on će da umre. On naruči iz kafane, iz Svilajnca, sve donesu, kažu i tamjan donesu. Nema niko da sprema ništa. Oni sas kamionče sve natovare. Ako nema šporet, neki nije bio kući, oni ponesu šporet. I kuvaju sve taze, varivo. Po trčetiri žene i tričetiri muškarca služe. Sudovi njini, stolovi, klupe, sve

118

živo. Nema da brinu za ništa. A mi pa koji nemamo, kući tako pa šator se uzme, ima tu i kod nas izdaju šatori i sudove i klupe. U dvorište to rašire. U kućama narod pun stvari, gde će, nema gde to mnogo naroda. Sedne po sto na večeru.

Kako žale ljudi tog pokojnika? Šta pominju prilikom tog žaljenja?

Joj pa žale, svi žale. Dobro, koji su porodica, to je posebno. Kako koji čovek bio dobar svako ga žali.Pa pominju njega. Bog da mu dušu prosti, taj dobar bio...

Je l kažu da pozdrave nekog tamo?

Kad donesu sveću, oni kažu „Ej, pozdravi moga oca, majku...“ Svi to oni naručuju preko onog da ih pozdravi. One žene ovo ponesi majke, ovo sestre. Stavljaju uz njega ratluk, bombone, paru, nešto šta bilo...

Kad narod dolazi u kuću tog pokojnika, da li donosi nešto da pomogne tu kuću?

Stavljaju pare. Donesu i neke slatkiše, nešto za pokoj duše...

Šta se radi sa stokom, kada je mrtvac u kući?

Pa ništa, isto... stoka se hrani normlano. Ali stoka zna kad taj gazda umre. Krave riču, ovce bleje kad ga ponose... to se odmah vidi. Osete životinje. Isto kad mi svekar umro. On imao dve krave, kao laña, radio sas nji, znadu šta on govori. I njega vozili, jedan drugi, sinovac vozio s njegove krave, el njegove krave niki nije radio. Krave bujne, debele. I kad njega iznose na kapiju, kad ono se razrikale krave obadve. To su svi plakali. Slušajte Lozine krave, slušajte šta krave rade za njega. A isto sam išla, nosila sveću, imao ovce dvaestinu brava. Dok smo sedeli dvatri sata, čekali dok pop došo, dok opelo, dok ono, kad on polazi kroz dvorište, kad se se razblejale sve u glas. Pa ima to negde, oseća stoka.

Da li su čuvali mrtvaca preko noći?

Čuvali su. Sede tu po celu noć na smenu i čuvaju ga. Posle kad doñe pop, kad se on iznosi, tu ima jedna žena koja se odredi da počisti po njega tu sobu. To ñubre nose negde da spale ili bace van dvorišta. Posle pop zove familiju svu da se vrate u tu sobu, da osvešta sobu, i da blagosilja tu familiju, da ostane živa i zdrava.

Ko iznosi pokojnika, i kako ga iznosi?

Pa odrede se 6 njih, tri sa jedne strane i tri sa druge. Sve dar za nji ima.

A kako ga iznose?

Noge napred.

Gde ga stave u dvorištu?

Stave dve klupe, pa sanduk na klupe. U dvorištu. Doñe narod tu, i pop opeva, posle ga tovare u traktor ili kola, i idu u crkvu, pa iz crkve na groblje.

119

Kada ga iznose iz kuće, da li razbijaju neke sudove?

Ne, toga ovde nema.

A da prosipaju neku vodu?

Ni vodu ne prosipaju. To ljudi kada doñu sa groblja, onda te žene koje spremaju iznesu žar, vodu i peškir, i svako uzme onaj žar, prebaca u ruke, i tako svi....

Kad umre neko u kući, šta se radi sa vatrom u šporetu ili ognjištu?

Ništa. Ne gasi se to. Normalno...

Šta se radi posle kada pop izvrši opelo?

Stave pokojnika na kola, traktor, i nose na groblje. Ima odreñeni opet koji ga skinu sa kola, i onda trojica grobara koji su iskopai grob, oni ga spuštaju, zatrpaju...

Kad dignu tog pokojnika sa tih stolova, da li se ti stolovi ostavljaju tako?

Pa tako...

Ne okreću taj sto?

Ne.

Kako ide ta kolona koja ide do groblja? Ko je na početku?

Ma nema veze, kako koji... ako je muško, onda napred idu muški.

Ko nosi krst?

Iz familije se neko odredi.

Muško ili žensko?

Muški nose barjake i krst, a ženske nose cveća, vence...

A panaiju?

Ako je umro muško onda muški nose, a ako je žensko onda žene.

Posle toga ide pop, pa sanduk, pa ostali?

Da.

Da li staju negde na putu do groblja?

120

Na tri mesta treba da stanu, da se izvrši opelo, do groblja. Kod mene tamo crkva daleko, nisu ni nosili u crkvu. A ovde je blizu, naši od kuće, pa im onde jedno mesto stadu, pa u crkvu treće mesto.

Ko kopa tu raku?

Oderede se tri čoveka iz familije ako ima, a ako ne onda nañu koga bilo. Oni idu ujutru rano. Doñu doručkuju, daju im piće i oni idu da kopaju. Posle doñu na večeru i oni.

A kad se iskopa raka, da li se stavlja nešto u nju?

Pa ništa...

A ako nañu neke kosti?

Ako nañu, oni skupe to, pa spuste opet pored onoga. Baš skoro umrla iz familije žena. Pa kažu doñomo do koske. Baba zakopana, a ovaj nema mesto gde da zakopa majku. Nu tu,nema niko Kad doñomo do koske, ja reko obustavljaj. Pa turili nju uvr tih koski.

Posle toga pop vrši opelo?

Da, on vrši opelo, dokle ga spuste. Posle i pop doñe na večeru. Tu na večeri opet očita malo. Kad se završi večera, očita opet molitvu.

Kad pop završi sa opelom, da li se rade još neki običaji na groblju?

Ma jok...

Kad se porodica oprašta sa tim pokojnikom, poslednji put da mu nešto kažu...

Oni kažu... ljube ga, opraštaju se i kažu mu „Oprosti to, ovo... mi tebi opraštamo...“ Kaže svako.

I onda bacaju zemlju?

Da, svako baci grudvicu zemlje „Laka ti zemlja...“.

Zbog čega to?

Da mu bude laka zemlja....

Kad se završi to sve, pokrije se ta humka, i da li se ostavi nešto na groblju?

Čaša vode se ostavi uz krstaču, cveće to... drugo ne ostavljaju ništa.

I onda se vraćaju kući? Da li se vraćaju istim putem ili...?

Istim putem.

Šta se radi sa pokojnikovim stvarima?

121

Stoji to. Daju nekom ko hoće da nosi. Ako neće niko, oni pobacaju. Što je za nošenje, nose.

A kad se narod vrati kući sa groblja, rekoste da čiste ruke?

Operu ruke, i onaj žar malo u ruke... i sedaju na večeru.

Kako izgleda zajednička večera? Kako se sedi za sofrom?

Koji su muški, koji su daleko, iz drugih sela, oni sednu prvi. Koji su tu blizu, oni čekaju poslednju sofru.Na dnu sofre se stavi jedna stolica, i na stolicu se stavi nešto od odela tom pokojniku. Košulja, bluza... tanjir mu se stavi, i od svako jelo oni nejgovi roñeni stave nešto u taj tanjir. Čaša vode, čaša vina... što ostali jedu, to se i njemu stavlja. I preko noći mu stave čašu vode i čašu vina u toj sobi gde je umro, i ujutru gledaju da li je on pio noćas. Sad, negde kažu prazna čaša, neki kažu nije...

Šta znači ako je prazna čaša?

Znači da je on dolazio i pio. A ako nije otpražnjena čaša, znači nije dolazio.

Kada se jede, da li neko nešto kaže, ima li neka zdravica?

Idu žene i sipaju svakom malo vode na toj sofri, i kažu „Večerajte ljudi, i spomenite tog...“, i oni svi „Bog da mu dušu prosti“.

Kako se ustaje od sofre?

Pa ko je stariji čovek, pa zna to, on ustane, uzme tri čaše vina, pa se pomoli Bogu i prekrsti i kaže „Dosad smo bili za pokojnikovu dušu, sada pijemo za zdravlje živima.“. Da ostane u toj kući familija zdrava, da se množe, za veselje i tako...

A kad treba da ustanu od te sofre, je l ustaju svi odjednom?

Svi, svi. Treba da seda duga sofra.

Niko ne ostaje?

Niko. Tanjiri se kupe, peru, ponovo se stavlja... pa ima oko 34 sofre. Ima mnogo, pogotovu sada. Te darovi, te ovo te ono... toga nije bilo nekad, darovi, te delenje. Ti kažem, na barjaci uznu na metar platno pa racepaju na šustikle, pa onaj koji nosi ono. Sad ono što kače jorgani na leña. Nabarjaci idu košulje, peškiri, na svakoga dar mora.

Kad se završi ta večera i kad gosti odu kući, šta radi ta porodica?

Pa ništa...Oni umorni tužni.

A sutradan?

Sutradan, ide se prvo jutro.

122

Nosi li se nešto?

Prvo jutro ne nose ništa... panaiju samo nose. Iziñu kuj blizu iz familije, iz kuće. Posle kad se vrate kući, doručkuju sve to što je ostalo od sahrane, opet. Pa posle, drugo jutro, sprema se nešto iz kuće. Ako je danas četvrtak, a sutra petak, onda moraju nešto posno da iznesu na groblje. Napravi se posna pita, riba se kupi. A kad se vrate kući onda oni jedu opet ono mrsno što je ostalo od sahrane, a samo na groblje mora posno.

Šta se dešava posle tog prvog i drugog jutra?

Prva sedmica, prve subote se izlazi na groblje. Ide familija sva koja hoće. Svake subote se ide do 40 dana.

A šta se radi te subote, je l se iznosi nešto?

Iznosi se isto, spremi se sve...

A je l se ostavlja nešto na groblju?

Ne ostavlja. To idu kučići, svinje, svašta...

I na 40 dana opet se sprema veliko. Opet se kolje, sprema, mnogo naroda na groblju.

A ta se sprema još za 40 dana?

Spreme se 40 poskurica. Pogačice male se umese. Ono slovo se udari, što kažu pečat, na njih. I 40 svećica manje jedna, 39. Kao jedna da fali. Uveče kad se večera, svakom se da ta pogačica i svećica, i svako upali te svećice i one svetle sve u krug... to kad se završi večera. Malo pogore i posle neko pokupi te svećice,iznese i izgori sve to. A one kolače nosi svako kući.

Šta je posle 40 dana?

Svaki blagdan izlaze iz kuće, naročito ako, ne daj bože, umre mlad neki. Svaki praznik izlaze. Pa posle pola godine, isto to.

Šta se radi za pola godine?

Isto spremanje veliko. Kao za sahranu i 40 dana. I tako isto na godinu. To se sprema, deli.

Nema ničeg ovog?

Nema. Svako za godinu dana podigne i spomenik. Pop izañe na grob i osvešta taj spomenik. Izañe tu nagroblje, očita, osvešta. Oni tu daruju popa i narod puno.

Kako porodica žali pokojnika? Da li se oni porušavaju ili...?

Uzimaju crninu. Muški nose crne majice, košulje, pantalone. Žene crne bluze, crne šalčiće oko vrata... Ja sam za brata godinu dana nosila, sve crno.

123

Je l se stavlja barjak na kuću?

Stavlja se. Pa posle se skine za godinu dana, kad mu umrli dan.

Šta ne bi trebalo da se radi za to vreme žalosti?

Ne treba da prave veselje. Ne ide veselje,a izašo ti član iz kuće žalni. To izbegavaju mlogi.

A je l ima još nešto? Npr. u poslovima da se ponašaju drugačije.

Ma jok. Samo to da nikakva veselja ne prave, i kad idu negde da se ne vesele.

Posle kad treba da skinu tu crninu, kada skidaju?

Pa na umrli dan. Kog datuma je umro, tog datuma se skida crnina.

Kako se skida ta crnina?

Neko to uzme pa na krstaču uvije. Ja sam čula, dal neki išli kod neki vračari, dal sanjali vezani mi oči. Kaže skinte mi ono od oči. A oni na krstače zaviju, marame što nosili. Šta mu zavijaš na krstaču...

A kako se razrušavaju?

Pa ne postoji ništa...

A kad se poruše, gde se poruše? Kad uzimaju crninu?

Pa kad on umre, odma se kupuje crnina. Stavi se na mrtvaka, prekadi se, i svako uzima svoje i oblači.

Šta je narod verovao se dešava sa dušom pokojnika?

Neko kaže da ko je grešan,da neće da ide u raj nego u pakao... Sami Bog zna.

A šta se dešava do 40 dana sa tim pokojnikom? Je l mu ostavljaju nešto kod kuće? Rekoste da mu ostavljaju tu vodu ili vino. Koliko mu dugo to ostavljaju?

Pa ne znam... do nedelju dana, ne više.

A šta narod veruje što se tiče snova, tj. sanjanja tog pokojnika?

Neki veruju to, neki... sanjaju, neki žalosni, neki radosno, gde znam...

A je l rade nešto kad sanjaju npr nekog svog?

Taj koji mnogo sanja mrtve, kažu mu da uzme pšenicu pa preko glave da baci na živinu, na kokoške. Posle kažu neće da sanja.

124

A šta znači to kad se sanjaju mrtvi? Je l oni nešto kažu u tim snovima?

Pa kažu.... ja sanjam mrtve stalno. Kažu da je zbog toga što sam roñena u subotu.

A po čemu se razlikuju ti što su roñeni u subotu?

Pa gde znam... po tome što sa mrtvima pričaju.

Kako se sprovode zadušnice?

Pa isto, spremiš sve najbolje što imaš. Što nemaš, to se kupi. Ponese se na groblje, da on ima, da se vidi da jede.Svašta se to spremi i iznese.

A kad se izlazi za zadušnice?

Pa ima troje zadušnice. Ima Božićne, pa mitrovske i još jedne... Bele poklade.

Ako neko umre u tuñini, u ratu npr, pa mu ne nañu telo. Šta se radi tada? Da li mu prave sahranu?

Pa ne prave sahranu. Kako da mu prave kad njega nema.

Je l mu stavljaju spomen?

Stavljaju. Kad sam ja bila... tamo preko Drine, mnogo naših poginulo. I oni nisu pravili sahrane, ali posle na groblje dele, i spomenje podignu i sve...

Je l stavljaju sanduk?

Ne. Samo spomen.

Šta se radi sa onima koji dignu ruku na sebe?

Kažu ne ide mu duša u raj. I ne ide kod njegovih, kod familije, već ne znam ni ja gde...

A gde se on sahranjuje?

Pa isto u groblje, do familije.

A pop je l opeva njih?

Čini mi se da ga u crkvi ne opevaju. Jer on je sam stvorio smrt.

Šta se radi kada umru nekrštena deca?

Pa neće pop u crkvi ni njima da čita molitvu.

A gde su ranije sahranjivali tu decu?

125

Pa u groblje. E sad, kad malo dete neko, nekršteno umre, onda u dvorište, baštu... negde pod neko drvo zakopu to.

A zašto ispod rodnog drveta?

Pa da se ne gazi, da se ne kopa tu na njega. Rodno drvo, znači ne radi se ništa tu.

A ako se ranije dešavalo nekom da umire dosta dece. Kako su oni pokušavali da spreče da im više deca ne umiru?

Pa da pričam moj slučaj... Nas majka rañala u stare dane. Moja majka je rodila četvoro dece, dva muški, dva ženski, sve po godinu i svi su pomrli. Ostalo dvoje, a moj otac kaže, što nije ostalo ono muško bar, da ostane. A i ono umre. Pa onda kada se rodila moja starija sestra, vodili su je kod neke babe, iz Vrlane preko Morave, koja znala da baje pa je dovodili ovde kod nas. Ona je nosila po neki potok, po neki zabrani, bajala nešto da joj se zadržavaju deca. I posle nas troje, ja, sestra i brat, smo ostali živi. U pedeset godina mi majka rodila brata, dešava se to.

Ime i prezime?

Miladinović Živana.

Godina roñenja?

1930.

Gde ste roñeni?

U Rodošinu.

A sad živite u?

U Miloševu.

Pravoslavne veroispovesti?

Da.

126

6. Marković Milka

Ima li nekih predskazanja smrti?

Većina ljudi koji boluju doživlkjavaju neka predskazanja. Porodici objašnjavaju kako su sanjali umrle, i kako ih oni zovu. Neko umre iznenada, ali ima i ljudi koji dobiju neko predskazanje. I onda ih članovi porodice obilaze, čuvaju dok on ne izdahne. Kada izdahne onda mu najbliži član porodice upali sveću. Neko više glave, stavi mu se u ruku... prekrsti se i stavi mu se sveća.

A što se tiče tih predznaka, ima li da se nešto javi...?

Neki smrtnici predosećaju, neki ne. Narod kaže: „E, crkla mi krava, crklo mi nešto... Umreće neko“.

Kada je neko na samrti, može li nekako da mu se olakša umiranje?

Neki ljudi zovu sveštenika da ga pričeste i da mu očita molitvu.

Kad neko izdahne, najosnovnije je da mu se zapali sveća. Najbliži član porodie, npr. sin, ćerka... zapali se sveća, pa onda kupanje. Iznese se u dvorište na ćebe ili ćilim i okupaju ga i obuku. Mi imamo crkvu u selu. I kada on izdahne, ode se i obavesti se sveštenik, i onda mi imamo zvono u crkvi... Ako je muško, onda ima jedan zvuk. Ako je žensko, onda drugi zvuk. Onda meštani čuju da je umro mušku član porodice ili ženski. To je dan pre sahrane. I onda se sprema ritual... Pravi se sanduk u selu...

Šta se sprema sve za sahranu?

Zna se šta ide sve u sanduk... Sad stavljaju pod, onaj sunñer, ali ranije to nije bilo. Položi se u sanduk, onda pokrov, pa ćilim. To je najosnovnije. Jastuk... kita bosioka pod jastuk. Bosiok, to ti je božanstveno cveće.

A stavljaju li još neke predmete u sanduk?

Predmete ne. To je crkveno ono najosnovnije... Sad što stavljaju ovo ono, ja to ne priznajem.

A šta su ranije stavljali?

Pa i ranije najosnovnije. Znalo se... Ćilim, pokrov, jastuk i tako... E sad ove džidža midže što stavljaju, to već nije verski...

Šta se radi u kući dok je mrtvac tu?

Treba da gori sveća stalno, i po verskom običaju treba da se dvori celu noć. Sprema se, ako je mrsno mrsno, ako je posno posno. Najosnovnije je žito panaija. Odredi se osoba koja će da kuva panaiju. Ima osoba koja će da mesi pogaču... To je najosnovnije. Ako je mrtvac umro npr. u sredu, znači da treba da se sprema posno jelo, da se ne mrsi taj dan. Sutradan ako je mrsno, onda mrsno, a ako je posno, onda skroz posno. Ako je posno sprema se riba... So na grob, vino, to ti je najosnovnije.

127

A kada je mrs?

Mrsno isto... Ali obavezno so na grob. I vino.

Je l bilo narikanja nekad?

Da. Nariču, za svojima žale, kao poezija. Dešavalo se da doñu i roñaci, sestre, komšije, pa nariču za tim pokojnikom, a onda pozdravljaju i njihove roñake. Meñutim, monasi kažu da ne valja mnogo ni narikati, uznemirava se pokojnik.

A što se tiče muških, kako oni žale? Je l se briju, ne briju...?

Muški se ne briju 40 dana. Ako mu je umro neko blizak, neki roditelj, deca, onda se ne briju 40 dana. Muški se ne briju, žene stave marame, i tako...

Šta se radi sa domaćim životinja dok je mrtvac u kući?

Dešava se npr da krave počnu masovno da riču u štali. Znači one osećaju. Meni svekrva kada je umrla, oni su imali jedno kuče, i ono se skroz bilo ukočilo i umrtvilo. Životinje osećaju. Hoće da zavijaju, da laju...

A je l se neke životinje zatvaraju, da ne budu blizu mrtvaca?

Mačke treba paziti da ne prolaze ispod kovčega.

A šta bi se desilo ako bi prošla mačka?

Pa šta znam... to su neka paganska verovanja.

Kako iznose mrtvaca iz kuće?

U našem selu iznosimo pokojnika, a ovi tamo ne iznose... Mi iznesemo pokojnika napolje oko 9 10 sati. I onda dolaze posetioci, pa onda doñe i sveštenik.

A kako ga iznose? I ko ga iznosi?

Pa iznose najbliži članovi porodice. Deca, braća... Ugalvnom muškarci.

A šta ide prvo kada iznose sanduk?

Pa valjda noge prvo.

A šta se radi sa prostorijom u kojoj je on bio?

Kada doñe sveštenik da vrši opelo, on prvo uñe da očita molitvu u toj sobi gde je prenoćio mrtvac. Posle te molitve nastupa opelo. A tu prostoriju u kojoj je on bio, neka žena doñe, uzme metlu i obriše, i kao baci se ta metla...

Oni ga iznesu i nastupa olepo?

128

Kod nas ga iznesu i ranije, i posetioci dolaze i pale sveće. Sad nastupa opelo. Kad doñe sveštenik onda se na jednu stolicu stavi žito. I onda sveštenik vrši opelo. Svi posetiovi dobiju po sveću. Zapale se sveće i pop čita opelo.

A sanduk se stavi na klupu?

Na dve klupe.

A jel se stavi još nešto pored toga? Čuo sam da se stavlja neka vodda...

Pa stoji voda pod kovčekom. Da vuče nešto, šta ja znam...

Kad pop završi opelo, i njega posnesu na groblje, onda prevrnu onaj astal, one klupe... A onaj tanjir sa vodom uzmu pa razbiju. Koa rade to zbog ostalih članova porodice, kao neki napredak...

Sada iznose pokojnika iz dvorišta... Da li ostaje neko u kući?

Ostaju neke kuvarice... neki članovi ostanu u kući...

Kako izgleda povorka do groblja?

Sada voze pokojnika, a ranije su nosili na nosila. Prvo ide panaija i krstača. To nose najuži članovi porodice. Posle ide pokojnik i pop... Sada se voze na traktoru, polako ide... Ranije se kod nas unosilo u crkvu. A sad se više ne unosi u crkvu nego na 23 mesta se zaustave, pa se čita neka molitva. I onda se doñe na groblje, spusti se...

Spusti se pored rake?

Pored rake. Onda se oproste, pa ga spustaju. E sad kad ga spustaju, spremi se flašica sa uljem i vinom. To pop uzme, baci u raku i razbije te stakliće.

Ko kopa raku?

Raku kopaju komšije, roñaci... 34 čoveka. Oni odu izjutra da iskopaju raku. Onda im se odnese ručak. Ako je mrsno mrsno, ako je posno posno. Oni iskopaju raku, jedu, piju i onda čekaju da doñe kovčeg.

Je l baca narod još nešto u raku pored toga?

Ne... Ne znam.

Kako se opraštaju sa pokojnikom.

Poljube krst, poljube ga u čelo... to može kod kuće. Kad se završi opelo, sveštenik poljubi krst, i onda najuži članovi porodice idu redom i opraštaju se. Ko hoće poljubi ga u čelo, ali važno je da poljubiš krst.

Kad ga spuste u raku, i kad ga zakopaju, šta se dalje radi?

129

Na grobu se stavi stoljnjak, i onda žito i vino. Prvo sveštenik uzme žito, i imaju te babice, šta ja znam... pogače, med... ima svašta, ko šta hoće, ali uglavnom žito.

Sad kad završe sa tim, vraćaju se kući?

Da, vraćaju se na večeru...

A šta prvo treba da urade?

Pa ništa... uñu sednu.

A je l treba ruke da se operu?

Pa trebad a se operu ruke. Ranije su pričali, ako si pipnuo pokojnika, moraš da opereš ruke, jer neće da se izlegu pilići. Pilići će da lipsu u jajetu.

Kako izgleda ta večera?

Večera ko večera... prekrste se, jedu, kao tri puta.

A jel se ostavi neko mesto za tim stolom...?

Stavi se kao jedan prazan tanjir, za pokojnika. Kao da i pokojnik jede sa njima.

Kako se ustaje od te sovre?

Oni što prvi jedu ustanu i odu, pa sedaju drugi i tako...

Time se završava taj dan?

Da. A sutradan se ide na prvo jutro. Posle sledi 7 dana, 20 dana, 40 dana...

A je l se sprema nešto posebno za tih 7, 20, 40 dana?

Ne, ništa naročito.

Jel se mesi neki hleb posebno?

Mese se babice. Za sahranu imaju babice, i za 40 dana.

Jel bitan broj?

Za četresnicu treba 40. Na te babice se obavezno stavi slovo. Onaj pečat. To obavezno treba na babice. Slovo ti je simbol najgalvniji.

Šta ide posle 40 dana?

Pola godine. A posle toga godišnjica.

130

I to su svi ti pomeni...?

Pomeni, pomeni... Ah, da! Kada umre pokojnik, tada se uzme čaša vina, čaša vode i šećer, i stavi se na prozor. Zato što je pokojniku duša 40 dana na zemlji. Kažu da on sve vidi i čuje šta mi radimo do 40 dana. A 40. dan odlazi Bogu na ispovest. Šta znam, dešavalo se da nekom nešto krcka...

Kao da on posećuje tu kuću?

Pa da...

Kako se izražava žaljenje?

Pa žaljenje ti je nošenje crnine.

Kako se uzima ta crnina?

Na dnu sanduka se stave florovi i marame, ili ako imaju muške osobe, onda košulje. I onda ko želi da stavi tu crninu, njemu crninu stavlja osoba koja nije u žalosti. Stavlja mu flor, i maramu... Npr. ja ako hoću da uzmem maramu, skidam ovu moju, a ona osoba koja nije u žalosti povezuje mi crnu maramu.

Je l to preko sanduka?

Na dnu sanduka je to obično.

E sada, kada se čita parastos, osoba koja ima crnu maramu, treba da je odreši. Da oni krajevi budu odrešeni.

Zašto to?

Pa šta znam... treba da se odreši kada se čita parastos. Svake daće kad se čita molitva, odreši se marama.

A jel se dešavalo da poruše i kuću celu?

Mi ne rušimo u našem celu, a ovde vidim da stavljaju one crne zastave... Mi ne rušimo. Jedino ruše ako se zatre porodica cela, ako umru svi mladi i ostanu samo starci. Onda se stavi crno na kuću, a ovako obično ne.

Šta ukućani ne bi trebalo da rade za vreme žalosti?

Pa šta znam... ono ranije nisu davali ni muziku... a sad puštaju televizor...

Pa ideš, išli smo mi... ali ne pevaš, ne igraš...

Kad doñe vreme da se razruše, kako se to radi?

131

Opet obično... parastos ko parastos, pop je svoje završio, grob je pun svega i svačega... Domaćica je spremila marame za razrušenje, i ko hoće da se razruši, on stane kod groba i onda skine onu maramu, i zgazi pokraj groba i poveže onu šarenu. Ona domaćica zna kome je šta spremila za tu godišnjicu... Kao dar. To je nekad bilo samo marame. Nekad nije imalo ovih florova, nego mašnu. Vežu ljudi oko ruke. Nije imalo ni onih crnih košulja ni ništa.... sad ima crne košulje ima sve...

A šta ako neko nije u mogućnosti da se razruši na groblju?

Skine preko potoka, šta znam... preñe preko potoka i skine. Ima ko skida i pre godine iz odreñenih razloga. Npr ako mu se neko ženi ili udaje...

Šta se ranije verovalo da se dešava sa dušom pokojnika?

Pa ništa, završena priča. Neko pričao sanjao sam ga, neko nisam... Umro, završena priča. Spomenik se napravi, i to sveštenik treba da osvešta... Ima molitva posebna da se napravi nadgrobni spomenik.

A sad što se tiče sanjanja pokojnika posle sahrane...

Pa šta znam... Sveštenici ništa to ne priznaju.

A narod šta kaže?

Pa narod kaže sanjao sam ovog onog...

I šta ne valja ili valja tad uraditi? Npr ako mu se pojavi neko da mu traži nešto...?

Sanjao sam pokojnika.Kažu, ako ti nešto traži ne valja. Evo npr moj slučaj devera... jetrva mi umrla tačno sa 6 godina. A njemu je sad 4. i kaže „Sanjao sam Branku, kaže mi šta čekaš, što ne dolaziš“. I on se razbole i završi. Da se nešto ruši. Pošto smo mi u kršu, da se stena odvalila i pala na kuću i jedno ćoše kuće oštetila. Ja sam sanjala traktoristu. Izlazi iz kuće i srušile su se stepenice. To je takva buka bila. Nisu bile još ni otišle. Sanjala sam da im perem veš u nekom potoku iznad kuće. Perem im veš i sve voda odnese, ne mogu da stignem.

Koliko ima zadušnica?

Mi forsiramo samo ove zimske, a ima 4 zadušnice. U novembru imaju mitrovske. Pa imaju i miholjske. Pa imaju Trojične, nemam pojma... A mi samo one što su po Božiću.

Kako one izgledaju?

Svake zadušnice treba da se kuva žito. A mi ne kuvamo. I onda sveštenik ide po groblju, i on bi trebao da očita molitvu. E za zadušnice idu one babice, to je glavno. Zadušnice su uvek u subotu, ali ovde kod nas u petak idu da počiste grobove, i onda, pošto je to petak, ponesu rakiju i babice...... To je nedelju dana posle Uskrsa. Ponedeljak. Tada idu na groblje i neka jaja zakopavaju u grob. A što ih zakopavaju ne znam. Onda, išli mso na groblje na Spasovdan, pre sunca, ćutke. Ode se pre jutra, i kad odemo na groblje, ćutimo. Upalimo sveće, postavimo šta smo odneli, i poslužujemo, ali ćutimo. Niko ništa ne govori, a kad ogreje sunce tek tada se progovori.

132

Šta se još sprema za zadušnice?

Pa na zadušnice se sprema... ko šta ne psrema... ali babice su glavne. Skupi se narod, sveća ide od jednog do drugog... Ko hoće naruči sveštenik... Ali žito, vino i babice su osnovne. A ovde kod nas ima raznih kolača, a žito niko...

Šta se dešava ako neko umre u tuñini, u ratu p amu se ne nañe...

Njemu se očita molitva. Očita mu se opelo bez obzira što mu kosti nisu tu. Nije važno gde su kosti, nego njegovu dušu da opevaš.

A jel se i njemu stavlja spomenik?

Pa može.

Šta se dešava ako neko digne ruku na sebe?

Nema opela. A posle 40 dana neka molitva samo.. nema pravo na redovni ritual.

A jel ih sahranjuju u groblju?

Da, ali pop im ne opeva.

A šta se dešava sa nekrštenom decom?

Pa ne znam... I tu popovi prave pitanje, kao nema pravo da se opeva. Tu nekrštenu decu su sahranjivali pod kalem. A to su pričali kao zagrobni život... A da! Obavezno pokojnik treba da ima pojas.

A zašto to?

Pa jel si video sveštenike? Svaki čovek treba da ima pojas. E kažu, taj zagrobni život, ko nije opasan, deca beru cveće a sve im propada... Nemaju pojas.

Ranije se dešavalo da više dece umru. Da nisu deca mogla da se održe...

Pa dešavalo se... meni sinovče malo, osmi mesec, i oni su videli u bolnici da neće da izdrži i odmah su doveli sveštenika da ga krsti. I sahranjeno je u groblje naše.

A ako nekom umre više dece, kako su ljudi pokušavali to da spreče?

To već prelazi u vračare. Mojoj majci sedmoro umrlo pre nje. I onda su išli kod neke vračare, i šta znam, ako se rodi žensko, smešno ime, i dali joj ime Avertina. A ujak kad mi se rodio oni mu dali ime Stanimir, da bi stalo umiranje. E sad, dal to postoji ili ne.... Ranije su postoajle te neke veštice.

Šta su one radile?

One su se rañale u nekoj opni, kao zmije... Neku košuljicu su imale posebnu. I onda su žene znale da je to to, i onda uzmu tu košuljicu i ostave. Jer ako tu košuljicu bace, dete će da umre. I onda

133

one spakuju tu košulju i daju majci. I majka je čuva na nekom skrovitom mestu. E sad, ta osoba kad odraste, ona traži od majke tu košuljicu. Traži, traži, a majka neće da da. A koja da, ona uzme tu košuljicu i kada spava, ona u snu ode kao sa dušom napolje u svoje društvo, kao sad ove sekte. I onda lete po vazduhu, i imali su posebno drveće, vilinsko kolo, gde su se sastajali. I onda se sastanu tu i tu se dogovaraju koju će osobu da pojedu. I skroje mu sudbinu kako će da umre ili pogine. E sada, izmeñu sebe oni moraju da daju i svoga člana. Ako su udati oženjeni moraju da daju i njinog nekoga. E te osobe su imale tako neke oči izražene... preseče te i to... koga preseču očima, strada... To sam čula.

A je l bilo nekih priča o povampirenjima?

Pa pričali su ljudi treba glogov kolac da se zakuca u grob.

Ime i prezime?

Milka Marković

Roñena 1941, u Borču, sad živim u Kragujevcu. Pravoslavne veroispovesti.

134

7. Ranñelova Vidosava

Da li postoje neki znaci kad će neko da umre?

Pa ima. Postane malko plav... ja mogu da ti pokažem čoveka koji će da umre.

A kako se to zna?

E pa tako ja sretnem čoveka... on ne može više da izgovara, a poznaje se oblik, lik, plav. Već kad čovek leži, sedi, on ne može više ni vodu da pije. Poznaje se...

A je l ima neko predskazanje, nešto da se javi, pa da znaju ljudi da će neko da umre?

E pa ne znam, nekad čovek kad je umirao, on kao da sanja nešto... pa kaže evo bašta došao mi ba je deda, svi se zbraše pred mene... evo ga kaže i brat, ako ima brata ili sestru umrelu... on kaže evo zbraše se svi pred mene. I kaže idemo, a leži u krevet, i kaže evo idemo, svi smo pošli.

A kuda idu?

E pa idu negde... na onaj svet, al on ne izgovara kude će... kaže idemo sad..Pa došli su da ni vode.

A npr da se jave neke ptice?

Ima ovde neko predskazanje pile... i sad kad ono doñe znači... „Čovek, čovek, čovek“ i mora tu da se... Ili crni gavrani kad nadletu kuću, to je predskazanje.

A pre nego što umre, da li može nekako da mu se olakša da umre?

E pa znaš baš... majka mi u 95. godini umrla, i kaže sine pa ja sam ti dorasla za smrt, nemojte da vikate, nemojte uopšte da plačete za mene... To je tak kazal Bog...nemojte da vikate za staroga čoveka, to tako treba... Čovek se jednom rodi, jednom će mre.

A kad je nekome teško na samrti pa ne može da umre...

A pa tad dovodi popa da mu čita... i od grehova, kaže, ako je nešto uradio, onda pred smrt mora da kaže od tih grehova šta je uradio... Baš baba Loza iz Ružinu padinu, na dedu Sandu sestra i ona legla i ne mož da umre. I kazala da njoj muž ubil tog čoveka, al ona ne smela da kaže dok ne zomirala. Došla duša da ispadne i morali da dojdu tija njegovi sinovi. Ona kaže i ispadne duša na babutu. A čula sam za jednu babu Dragu nekoju u Slivnicu tamo. Pa bila devojku, ona sa stoku bili išli. I utepali je, momče jedno, utepali je u planinutu i ga sahranili tamo. I nema ga tova momče. I nema i nema. I ne znaju ni kako je ni gde je ništo je. Baba na smrti kaže:“Dajte mi tojagu i pojdete s mene, da vi kažem kao je pogino ovaj momče, da vi kažem koji ga utepal, de je sahranjeno. I baba se vrne i umre.

Kad neko umre, šta se tada radi?

Kad se umre, premeri se, okupa se, sredi se sve to...

A je l se upali sveća?

135

E sveća kad ga okupu , premene sve, i tad mu sveću... i 24 sata mora ili na krevet ili na sto, pale mu sveće, i kad bude jutro u 12 doñe pop da mu očita...

Je l treba nešto da se radi u kući, da se nešto prekrije, da se nešto skloni?

E pa nešto... turaju peškir na ogledala...

A što to rade?

E pa ne znam... da ne bi drugi da umre....

Na mrtvoga turaju paru. Pa tu paru jutros mu uzmu iz rukete pa si kupe na neko za u kuću... da vrnu u kuću tu da ne bi taj čovek umro pa sve ponese. Ako imaš tuka brašno, ture u krpetu, pa mu provru kroz rukete, taka taka. Pa posle si nakrmi tu stoku. To se turi da ne bi da odnese. Možda je srećata po njega. E za tova se to taka radi.

A šta još treba da se uradi? Da l još nešto treba da se pripremi, neke stvari?

Pa pripremaju jedenje pijenje sve... i postavi se... pre se nije donosilo, a sad donose nešto, koj kafu, koj šećer, koj nešto donesu na gazdu...

Je l donose i pare?

Pa koj nema ništa, pare dade... 200300, neko možda i iljadarku, ali većinom nešto kupe i donesu.

Šta se stavlja u sanduk?

E pa u sanduk pri nas ture mu ozdole crñe... crñe ove... ćilime što kažu... pa posle mu ture i ćebe... do njega se tura platno belo.

Gde?

Od pete pa do glave... i oni ga zaviju... kad će ga zakopu dole u grobišta, i kad ga zaviju oni sa vino presipe mrtvakatog i zaklope sa sanduk. I kad ga spuste tamo, svi zemlju vrljaju, po njega i kažu „laka zemlja, laka zemlja“, svaki ki navrne mora da vrlje na njega zemlju i kaže laka ti zemlja. A domu jedu kad je posno posno, kad je blažno blažno.

Je l se priprema žito? Ko to spremi?

Pa pretpostavimo eto npr ja idem da spremam. I ja to skuvam žito, skuvam... pa se turi u tanjir... turi se i pri čoveka toga. Umesimo kraveče, ko krste, pa turimo u tanjir, pa ložicu pa viljušku, i grumenej šećerte i pšenicu i ometamo u savletu, i to se odnese pri njega, u desnu stranu.

I to se stavlja u sanduk?

U sanduk, pri njega, u stranu se turi... a posle pšenica ima za ovi ljudi, ako ima pop on nareže kolač... ako ne, neki čovek tukaj prekadi, prekrsti se i svi se... prerežu kolač, i za zdravlje sečemo posle. Kad otpratimo, ručaju ti što su došli na pomanutu... i otidu svi, i naši se zberu kući, deca, sinovi koji su bili, i prerežu kolač za zdravlje.

136

Kako žali rodbina tog pokojnika?

Pa žali ga... koji oće godinu dana ga žale.

A kako otprilike taj dan, kako se oni ponašaju, je l nariču...?

Viku... trubu... pa žene te trubu, na glas trubu.

A šta pominju?

Pa ako je tamo tata, onda tata, ako je mama mama, ako je tetka tetka, ako je... i tako spominjaju. I tako ga otrpaćaju.

Što se tiče domaćih životinja, stoke, šta se sa njima taj dan dešava?

Ništa se s njima ne dešava. Stoka leži, narani se i ništa... ali napreda su čoveci turali... ima se češljika nekakva.. ture pa za, na... košaru ture tu češljiku... Ona po dolinu raste.

A šta stave? Kako je to?

Ta češljika... ono ko bocka.

Zbog vampira?

Da se ne uvampiri. I da ne može pri stokatu da ide... to u našu familiju nema, ali ima negde stvarno se dešava te rabote.

A gde ima kuče ili mačka, je l ne smeju da uñu...?

Ne. Ne daju da ulezne... da preripi mrtvaca.

A što?

E pa da ne bi umro još jedan u kućutu. Zbog toga. I pile isto, kokoška... živina se ne da da mine tu preko mrtvaca da preripi.

Čuo sam da su ranije uzimali ovde trn pa probodu pokojnika?

Sa igle ga bodu, ali pre kad nesu špricani... sad svaki špricani ne bodu.

A što ga bodu?

Pa da se ne uvampiri, da prave neredi.

A šta rade ti vampiri, kako su oni izgledali?

E pa to su duhovi. To se i ne vidi. Ja ne znam... nisam verovala iako sam čula... al sam u skoro vreme poverovala, nešto mi se dogodilo. Velika došla mi i kaže:“Ti ćeš mi gotviš kad ja umrem“. „A nemogu, ti si mlada, ja sam stara.“ –„Ama, ja ću doñem da te ispijem.“ Ništa ja, to je šala

137

bilo. Kad umre Velika, zvali te da ideš da gotviš, da mladi ne ide. Kad ja uleznem u pojatu, ona mi ispila ovcu. Umrela ovcata, mlada ovca. Poznava se što je od vampir. Voda, ko da je u vodu, u bunar puštěno. To je način da ga je vampir pilo. Vampir, on se ne vidi, duh neki.

A kako može čovek da se oslobodi tih vampira, da ne dolaze više?

Može, stavljaju beli luk, češljiće, svašta turaju na vrata. E pa može... jednostavno, otideš na groblje, i odneseš mu poklon i kažeš eto, više nemoj da mi dolaziš, eto sve sam ti doneo na groblje. I nemoj da mi dolaziš, i zapališ mu sveću, i više nema da ti doñe. Ali to se pre dešavalo da ima vampiri, sad ne, brčkaju se s injekcije.. ja u našu familiju ne znam da je imalo vampiri ali sam čula te rabote, da prave štetu po kući.

Oni čuvaju tog mrtvaca preko noći u kući. E sad, šta se dešava kad ga iznose?

Oni ga uzmu četvorica i nose ga.

Ko ga nosi?

Pa četvorica, muški. Nazad glava, napred noge idu. I uzme se neki sud zemljan. I kude bil mrtvak i oni udare pa stroše tu ga...

Razbiju to?

Razbiju to da može da se izlegne taj vampir s njega, i pobiju ekser, ispod tog astala kude je stajal, pobiju ekser.

A što?

E pa ne znam... takva rabota. I iznesu metlu i pod njega vrlje tamo...

Sve to očiste?

Očistimo i vrljimo.

Sve se to baci?

Aha, bacimo.

I gde se posle iznese taj mrtvac?

Pa nosi se... kakvo ima vozilo...

A je l se stavlja on u dvorište?

U dvorište ga ture na stolice ili na stolove... uzimaju proćku... ako nema popa oni krst naprave od drvo i svaki celivuje krst.

A kako je to kad nema popa?

138

Pa ništa... neki stariji čovek, muški čita tu molitvu, prekadi sa kandilo, i mi svi okolo tu proćku uzmemo...

Je l ostaje neko u kući?

Ostane neko... i kuća se ne zatvara dok se ručak ne postavi dok se ne rasturi narod nikako se vrata ne zatvaraju.

E sad kad ga iznesu iz dvorišta, kako ga nose do groblja?

Pa nose... kola su došla, ili traktor, ili goveda ušijemo...

A je l se staje negde na putu do groblja?

Staje se...

Gde?

Pa staje se pod kuću, pa se ima mesto kude je krivina ili tako nešto... na tri mesta se staje. Od kuće do groblja, kade, krste se i idu...

Kako izgleda ta povorka? Kako su ljudi rasporeñeni?

Samo napred ide cveće...

A krst?

Krst ide najnapred... nosi jedan krst, pa cvece nose... idu napred, a ovi svi pod njega idu. Napred familija ide pod njega, pa posle ostali pozadi idu. I tako stignu... i onamo... svaki proćku uzme ovde... neki celivaju ga u ruku koji su mu najbliži, a neki krst celivaju.

Kad ulaze u groblje, kako ulaze?

Pa ulaze prvo... s krsta ide prvo u groblje, i cveće, i čoveka koje ga nose... i tamo oni koji kopaju, oni ga čekaju....

Ko kopa tu raku?

Pa dvojica trojica se plate i kopaju...

Je l se i oni daruju posle?

Daduju mu, da... ćoravci mu dadu pare, daduju mu koliko ko hoće... i daruju ga, davaju mu i kafu i sve...

A posle kad doñe pop?

Pop kad doñe on preseče kolač, al ovde nema pop, daleko...

139

A ko onda ako nema popa?

Pa taj, tija što je...

Isti taj...?

Isti taj čovek.

Kad završe opelo, i kad treba da ga spuštaju, je l se uradi nešto sa tom rakom pre nego što ga spuste?

Ulezne bližne... sin. Pa uzme celu tu raku kao da mu mete.

A što to?

E pa kao da... da ne umiraju posle Sin, ako nema sin, onda unuk, da bude blizak... i vrljaju mu paru prvo u rupu tu.

A što?

E pa da mu neje prazna...

I onda kad ubace te pare, šta posle ide?

Spuštu njega.

A pre nego što ga spuste, da li se rodbina oprašta od pokojnika?

E pa oni su... proćku su uzeli, opraštali su se i doma i tamo ko je hteo.

Je l nešto kažu ili...?

Pa kažu laka mu zemlja i to tamo rade...

I kad to završe da li nešto ostave na groblju i da li se još nešto radi tamo?

Pa ostave... to.... odnesu zapaljene sveće i nose tamo da ture... čuva se... nose mu po jutradan ručak, pa ture tanjiri, pa ture sve tamo nature potrebe... i ručak, i devetina, i 40 dana i sve...

Kako se izlazi iz groblje? Da li ima neki poseban red?

Pa da ne mine pop napred. Znaš oni ranije kažu da ne ide pop napred, al on unapred da uzme pare...(smeh)

A je l se istim putem vraćaju kući?

E pa ako je isti put, ako nema drugo mesto, a ako ima drugo mesto onda otidu na drugo mesto, a ako nema kuda da minu... a ako ima drugi put onda drugim putem minu da ne bi, ali ne može svuda da se mine... ima taj običaj.

140

I sad kad se vrate kući posle sahrane, šta se radi?

Kad se vrnu tu ih čekaju voda, da se umiju, peškiri....

Moraju da operu ruke?

Mora. Oni su zemlju vaćali da vrlje svaki... mora se opere ruke i mora peškir da izbriše i onda se sedi, upali se sveća, i prekadi taj ili pop ili drugi... prekade taj ručak i sedu, i dava se prvo pšenica, posle se ručak postavi...

Kako se ta sofra postavlja? Je l se ostavlja neko mesto za tog...?

Pri nas ne. Pri nas kažu mi smo njemu ručak odneli. A gledam po drugim mestima, oni ture stolicu praznu, i tanjir ture za njega baška... i sve što se jede ture i tu, a pri nas ovde ne.

A kako se sedi za stolom? Da li ima neko ko mora da bude gore ko dole...?

Ne. To nema. Može da sedi koj kude može...

Šta se radi za vreme jela?

Ništa... jedu i idu svi...

A kako ustaju? Da li ustaju svi?

Koj kako naredi, izlazi...

A je l moraju svi...?

Pa svi će si otidu, a posle doñe drugi... triput se naturi ručak. Može i 4 puta ako je došao godža narod. Ovde se mnogo išlo, sad malko selo...

Hteo sam da pitam da li svi odjednom ustanu?

A ne. Ne ustaju, nego jedan se digne pa izlazi, ovaj pored njega ako oće ustane...

A je l ima nešto da se uradi da se, kako da kažem, prekine veza sa tim pokojnikom? Da se nešto njegovo negde stavi ili tako...? je l se radi nešto sa njegovom stvarima?

Što ostanu stvari nešto operu i do 40 dana mora da ga zakače negde da se vidi baš pokraj vrata bliza... i posle 40 ga sklone.

Kad se vrše pomeni? Kad se to ide?

Ide se tamo i kaže ajde ručajte i pomenete taj i taj ko je umro.

A parastosi i to...?

E pa parastosi... sad on umre i ručak se postavi kad ga sahrane. I jutradan jutro.

141

Šta se radi za to jutro?

Pa isto jutro idu na groblje, i isto koliko ljudi ima oni ručaju. I 9 dana kad bude, devetina. Devet kravečetija mora se obavezno umese, da se dade na ljudi. Kad bude 40 tada se isto ručak sprema, ali ako je blažno blažno, a ako je posno posno. Tada se 40 kravečetija mese, pa se daju na ljudi, i isto pšenica se daje.

A sveće?

Sveća 40. Pri nas na ručakat mi zapalimo, pa idu na... pa se vrnu i izgore tu kuda se ručalo. Svi u ruke da ji uzmu, svećete.

Posle te devetine, šta ide sledeće?

Pri nas idu na svaku nedelju.

A ne u subotu?

Pa ne u subotu, to nekada bili ljudi... pa baš u moju familiju... bili 40 čoveka u kuću, pa tamo njima umre dete na koje.... i ne može u subotu da idu.. ne može treba u njivu da idu pa u subotu da se spreme da idu... ovako u nedelju bude 8 sati u groblje idu, tako je obrnulo i tako je kod nas....

Znači kod vas se nedeljom ide?

Pri nas nedeljom.

Do 40 dana?

Ne. Celu godinu, svaku nedelju ko hoće ide, pale mu sveće...

Posle 40 dana koji je sledeći parastos?

Pa godina.

A pola godine ima li?

Ne, pri nas nema. A ima svuda redom pola godine, al pri nas ne. U sva sela im, u nas nema, siromasi li smo.

Šta nose roñaci, kako se oblače?

Pa crno. Ko oće crno nosi. Na muž zašiju crno samo malko parčence. Na žene marame nosile. Najbližnji ćerka, sin.

I koliko to nose?

Pa bližnji godinu nose, a neki nose do 40...

142

A je l ima neko da nosi duže od godinu dana?

Ne. Pri nas ne. Može ne daj bože nekom npr sin umre, pa nosi...

A je l stavljaju nešto na kuću da se vidi?

Pa crno... stave sliku, plakate...

A kad proñe godinu dana, kako oni skidaju tu crninu?

Pa skinu... tu plakatu sve što je crno zakačeno skinu i ponesu tamo na godinu dana i ture tamo na groblje i zapale pri sveće...

A kako žene skidaju marame i muškarci košulje? Je l ima neki običaj s tim?

E pa ne znam ja tiju običaji, ne znam... ja sam videla u susedno selo ona skidu maramu i zapali tamo... pa kažem što pališ. Pa ne treba mi, kaže, više. Neko skine pa zapali, neko čuva... koj kako si oće.

Je l ima nešto što im je zabranjeno da rade dok su u žalosti?

Ne. Pri nas ne.

Da nešto ne bi trebalo...?

Ama goste svirce da svira, da prave gosetija... ne prave. Sad su počeli da puštaju radija, ranije nisu puštali ni radija, ništa... do godinu. A sad puštaju radijo, puštaju televiziju, ali ranije nije do godinu... doñu ljudi, imamo zavetine, kad slavimo... doñu ljudi al se ne pravi veselje.

Šta su ranije ljudi mislili šta se dešava sa čovekom kada umre, sa njegovom dušom?

E pa verovali kao da će da ide tamo da živi. On sad produžava život tamo. A da li ima tamo života ili nema, ne znam...

A jel imaju oni neku vezu sa svetom, ti tamo što žive sa ovima...?

E pa ne znam...

Šta su ranije pričali, da li im se javljao neko?

Pa kao legneš pa sanjuješ... ja lično sanjujem mnogo. Toga mrtvoga čoveka sanjujem.

A je l ima neki običaj vezan za to kad nekoga sanjaju?

Pa ne znam... pa kad mnogo sanjuješ i kad nekako si tako mnogo žalostivan onda spremiš nešto za jedenje za pijenje, sveću i odneseš mu tamo na grob i zapališ i kažeš eto to ti da me više... neću više da tugujem za tebe, neću više da se mučim... to sam čula.

Šta se dešava kad neko umre u tuñini ili u ratu pogine pa ga ne dovezu kod kuće?

143

Pa nošta, pravili su ovde isto kao da je umrel... ovde je imalo toga... baš moj deda je umro u rat u Solun poginuo tamo... i sve naprave kao da je... i kad je 40 i kad je devetina i sve...Ali ga on nema nige. A ima ovde jednog su isto sve odradili i posle 7 godina on dojdee... i on kaže kad spavao sve mu kaže sveće gorele, sve sanjuje sveće gore. Sedam godina nije došao iz rata. Nije mogao da se javi.

Moj deda se i dalje ne zna gde je tamo u ratu... ali sve se odradi isto...

I sanduk?

Pa sanduk ne, nisu kopali sanduk, nego samo ručak...

A spomenik?

I spomenik su mu turalim napisali koje godine je i kude je poginuo...

Šta se dešava kada neko digne ruku na sebe?

Kopali ga baška. Nisu ga pre u groblje kopali. Sad si gledam i zakopaju ga... ranije ako se ubije oni ga van groblja... a sad tu jednoga u groblje, na kraj, tu jedan što se ubio s puškutu.

A jel dolazi pop?

Ne.

A oni što se udave?

E pa ti što se udave njega sahranjuju ko i svakoga. Ti što se udave u vodu to je drugo, a ovi oni potegnu s ruku... ovi što se bese, ubiva, to je drugo.

A kako su se nekrštena deca sahranjivala?

Sahranjivali ga pod trnje.

Što?

Pa ne davaju u groblje da kopaju...

A je l se zna što su ranije to radili?

E pa ne znam što. Kao nije kršteno i zakopaju ga van groblja.

A kako kad nekom dosta umire dece, jel nešto rade da bi to sprečili? Je l daju neka imena deci ili...?

Imam dvojica sina, oni nisu moji – Božji, kažem ja. Meni su baš 4 umrla. Ja sam se prodila na pojatu i odnesoše ga negde te ga zakopaše. I dan danas ne znam kude je. I sanjujem ja sanI kad se rodilo ovo hteli smo da menjamo kuma...

144

Zašto?

Pa da nam se ne vrtu deca.

Gde ste se rodili kad?

Ja sam se rodila u Našuškavicu.

Koje godine?

1932.

A kako se zovete?

Bila sam Vidosava Andrejić. A sad sam Ranñelova Vidosava.

Pravoslavna veroispovest?

Da.

145

8. Ristić Radmila

Postoje li neka predskazanja, ili neki znakovi da će neko umreti?

Da, da... znaš kako, kad leži neka osoba koja je naklonjena već da umre, doñe bolest neka naišla, nešto... e onda oće da se prikaže. Doñe kukuvija na drvo, pa kukuviče, onda to znači, prikazuje se da će neko da umre.

A jel ima još nekih znakova sem te kukuvije?

Pa ja ne znam za drugo. Jedino kukuvija hoće da oglesi kada treba taj blesnik da umre, i ništa... šta ja znam. Ne može ništa drugo da bude osim to.

A nekih priprema kada je neko bolestan,pa je na samrti, je l se drugačije ponašaju il spremaju nešto...?

Pa spremi se, znaš kako, tom bolesniku se spremi odelo, šta će da obuče, sve se pripremi šta će da se zakolje od hrane, i sve familija da se javi da doñu da se vide zadnji put, i to tako...

A u odreñenim delovima godine, ako je npr post, jel ima neke razlike?

Ima, ima. Kad je post, posno se sprema. Kad je mrsno onda se kolje. Kad je post onda ide pasulj, pa čorbe, paprike pune se. Kad je mrsno onda pečenje... i to tako se sve to spremi lepo, da se isprati, kao to mu zadnje.

A ispraćaju ga tamo negde...?

Pa ispraćaju ga odavde od kuće, pa do crkve, pa se u crkvu tu oni ga opevaju, pa ga opevaju još na dva mesta do groba. Pa onda na groblje i tu se opeva, pa se onda svi oproste od njega, pa se onda spusti u raku i ovim šorom više proći neće (smeh).

A šta se radi u slučajevima kada neko ne može da umre, ako mu je teško da umre?

Pa ako mu je teško, neka bolest, pa ima nešto radio, imao neke osvete pravio, mora da pozove popa da ga ispoveda da bi on to priznao. Prizna šta je uradio, pa mu pop to očita... on izvrši tu molbu da bi ga tamo primili, ne može drugče. Ne može da ispusti dušu dok mu ne kaže šta je napravio. Ne može. Mora da kaže šta je napravio. Dal osvetu neku, ili nekog ubio, ukrao, paljevina neka, nešto.... bilo šta, mora da prizna.

Šta se prvo radi kad neko umre?

Prvo se okupa. Mora prvo da se okupa, pa se sve obuče, pa onda ga stave ne sto, pa zapale sveću.

A ko ga kupa?

Pa komšije...

A je l bitno da li je muško ili žensko?

146

Pa da, muški mušo kupa, žene ženu, i tako...

A kako ga kupaju, u vodi...

Pa znaš kako, to se nekad kupalo u korito, a sad ga stave na sto, pa sunñer, pa ga izbrišu, brišu sve lepo, ako je to baš toliko prljavo, i onda se sve novo taze obuče...

A sa tom vodom kojom je on...

A ta voda što se on kupa, baci se u cveće, da se ne gazi.

Ta voda ne sme da se...

Ne sme da se troši, aha...

Kad ga oni okupaju i zapale mu sveću, šta se radi u samoj kući?

U kući se sprema večera. Doñu komšije, večera se spremi, spominje se taj mrtvak, za njegovu dušu i tako...

A jel treba još nešto u kući da se uradi? Npr negde se prekrivaju ogledala?

Da, da ogledala se pokriju, jer to ne valja da se vidi senka...

A zašto?

Pa kao da će se povampiri ako se ta senka vidi njegova...Boji se narod...

A šta su nekad... što se tiče tog povampirenja, šta to znači povampiriti se?

Pa znaš šta, to oće da se desi kad mrtvak leži na stolu, pa ga mačka preskoči. I mora da se čuva obavezno mrtvak, da ga ne preskoči jer se onda on vampiri... e onda on doñe pa lupa po kuće, da l je to senka, dal je to osoba stvarno, nešto se prikaže.

Dolazi kući?

Da, i lupa po sobe, po pitaj boga, njegov duh šta li je...

A kako može to da se spreči?

Pa znaš ima tu žene kažu ustaneš ujutru rano, pa uzmeš u neku činiju žito, pa bacaš preko glave, pa bog da ga prosti, tako prekrstiš se, i moliš boga da ga više ne praća.

A rekoste... što se tiče tog ubadanja...

Da, da. Pa znas kako, kad je stara osoba, pa i kad je mlada, koga je mnogo žao... deca se plaše posle da on ne doñe, da i dalje sa njih bude, znas ono... i onda se ubode u petu. Kad ga spremu sve na stolu, onda se u petu ubode, i ta igla ostane u njegovu nogu tako, da stane da se nabode, i ne može da doñe, da se ne vampiri.

147

Šta se još od tih stvari priprema za sahranu?

Pa sanduk, krstača, te njegove stvari, drugo nema ništa... ti možes da staviš u sanduk šta oćeš od njegovo odelo, da mu pošalješ, cipele... šta imaš...

Šta se stavlja sve u sanduk?

U sanduk se prvo stavi jedna ponjava ovako tkana, pa onda lepo čaršaf... Ne! Ćebe, pa čaršaf, pa onda se on stavi, pa odozgo pokrov.

Jel se stavlja još nešto u sanduk?

Pa nešto od odela, šta koji hoće da pošalje... pidžama, nešto šta ko ima, pantalone, odelo, šta oćeš...

Pored onog odela što on ima?

Pa dabome, sa strane da postaviš, da se preobuče, tamo negde na onaj svet (smeh).

A još nešto od njegovih stvari?

Pa možeš... od brijanja mu pošalju pribor....

Sve što mu je tamo potrebno...

Dabome, pošalješ sve. Kuji hoće, a kuj neće neće. Ali obično šalju.

Što se tiče pripremanja jela i pića, kako ide sa tim?

Pa jelo sprema kako koj gazda šta oće.

Šta mora da bude tamo?

Pa mora da bude žito.

Kako se ono sprema?

Žito se kuva, pa se napravi u činiju sa orasi, pa onda ide krstuš...

A šta je to krstuš?

Krstuš taj njegov što se seče, pop doñe da očita taj krstuš...

A to je hleb ili... ?

Hleb, hleb. I žito. To mora obavezno da ima.

A vino?

148

Da, i vino. Flaša vina i tri čaše, taj krstuš i žito. To je za večeru, a posle se postavlja šta je spremljeno. Pečenje, predjelo, salate... Ako je posno, isto ima i posne te salate, predjela i to... ali pasulj, čorba...

Što se tiče izražavanja žalosti, narikanja, postoji li to?

Kukaju, ima toga.

A kako kukaju, šta pominju tamo?

Pa sve od njega, taki si bio, pa to si radio, dobar si bio, pa to mi ovo mi, pa doñi opet, pa bože što ga uze, pa teško meni...

Jel pominju još neke pored njega?

Pa ne. Samo za njega kukaš.

Da kažem, jel pominju neki svoje prethodne neke...

Šta je on radio prethodno...pa tako si to radio, pa ko će to sad...

A jel pominju neke svoje, npr pozdravi mi...

Da, ako je tamo neki otišao, majku, oca, kuj kome umro, znaš, pozdravi ga. Nešto mu i pošalju po njega, da mu on to ponese. Dal to tamo neñto postoji il ne postoji, bog te pita.

A što se tiče domaćih životinja, te stoke koja ostaje u kući, jel se radi nešto sa njom?

Pa stoka, znaš kako... sad gde pale one sveće, to tu, obično se stavi žito u taj lonac, i tu se zabadaju sveće. I onda se stoka sa to žito zakrmi. Da ne bi stoka po njega otišla. I pilići se narane sa to žito, da ne bi po njega to nešto propalo...

E sad kad neko umre, i on leži u toj kući, oni ga čuvaju?

Da, čuvaš ga dan i noć. Sutradan sahrana, i tako...

Kad svane taj drugi dan i kad treba da ga iznesu iz kuće, kako ga iznose? Šta se radi prilikom iznošenja?

Pa prilikom iznošenja se stave dve stolice napolje, onda ulaze četiri čoveka, uzimaju sanduk i iznose na stolicu, i pop dolazi da ga opeva.

A kako ga iznose, šta treba da ide prvo?

Prvo idu noge. Noge idu napred. Kako da bi ti izlazio, prvo noge.

Kad ostanu kući, jel se očisti ta kuća?

149

Da, očisti se kuća. Jedna baba se odredi koja će da očisti kuću, da iznese to napolje i da upali taj šljam što je od njega... papirići ti što se sveće pale, i onda tamo u neki ćošak zapali, da se on ne vraća.

A jel pop tu očita ili...?

Pop očita prvo njega opeva u dvorište, pa se posle vrati, kad je ta kuća očišćena, onda on dolazi, činija vode i sveće, i on ponovo sveti kao tu vodicu i celu kuću svešta, da on više tuna ne bude...

Jel se razbija nešto prilikom toga, neki sud?

Razbija se, bilo šta, čaša, tanjir, nešto za njim...

A što?

Pa običaj taki da crkne po njega, da se to više ne vrati.

Jel posipaju vodu neku?

Ne vodu. Voda se isipa ona što je bila... jer gde on leži na stolu, stavi se lavor vode...

Ispod?

Aha... e kad njega iznesu, i ta se voda iznese i onda se isipa po njega...

A gde se prospe?

Prospe se po njega... kako oni iziñu, tako pljusneš.

Jel kažu nešto tom prilikom?

Pa ne, to je za njega i gotovo.

Kad ga iznesu ispred kuće i kad ga stave na te stolice, onda doñe pop i....

Opeva njega, sve mu tamo očita, blagoslov... i onda se oni vrate u kuću, pa ponovo svete vodicu u kuću, i celu kuću okadi, sve to tako da više se on tu ne vraća...

A ako se zatekne vatra u kući da gori, je l se nešto sa njom radi?

Mora da ima vatra. Mora da se metne u kadionicu vatra, da se uz taj žar i on opeva, i kuća da se svešta.

Sa tom iz ognjišta?

Da, iz šporeta. Mora da ima žar.

Kad pop završi sa molitvom, šta posle radi?

150

Pa posle odlaze u crkvu da ga isprate...

Pre nego što ga isprate u crkvu, šta rade sa tim gde je on ležao? Je l okreću?

Ne okreću, nego izbace taj ležaj. Izbaci se taj ležaj, mora da se tu obnovi nov gde je on bio... da se ne leži na njegov krevet.

Uopšte više?

Pa da, da... izbaci se to, tako je običaj. I onda se upale te stvarčice...

To što je ostalo za njim?

Da, da.

Odelo i...?

Odelo ne diraju. Odelo čuvaju za godinu dana. Ne pale. Samo taj ležaj. A tu se obnovi novo.

Nešto mora da bude novo u kući?

Mora, mora, na njegovo mesto...

Kad ga iznesu iz kuće, i nose ga na groblje, je l ostaje neko u kući ili svi odlaze?

Ostaju one žene koje spremaju.

Znači kuća ne bi trebalo...

Da, da ne bude prazna. One žene što spremaju tu ostanu, oni otidnu resto, i otuda se vrate prvo dve žene koje nisu u crnini... prvo da doñu one, i tu da se sačeku da operu ruke, i taj žar malo protrljaju, i bace preko glave. E onda dolazi za njima, cela ova familija koja je išla. A prvo dve žene doñu sa belom maramom, koje nisu u crnini.

Kad ga iznesu iz kuće, kako izgleda ta kolona koja ide?

Pa kolona ide, on napred, pa onda mu ide sin ćerka...

A na početku gde su krst i panaija?

Da, da, to se sve pre iznese. Žito se iznese, zna se koja će osoba da nosi to...

A ko nosi krst?

Pa koga odrede... obično nose unuci, zetovi, iz familije...

A panaiju?

151

Panaiju isto koga odrediš. Nema odreñeno. Može da bude od sestre dete, ili neka žena iz komšiluk...

I posle njih idu...?

Napred prvo ide krstača, pa onda panaija, žito, pa ide crni barjak, pa ona idu još tri barjaka, dva crvena i jedan crn. Onda oni venci...

A posle tih barjaka?

Pa venci.

A posle venaca, tu su pop...?

E onda posle iza ovi barjaci pop i on mrtvak. A ovo sve napred ide, ispred.

I šta se radi tokom tog puta do groblja, da li staju negde?

Staju, staju... ima da staju na pet mesta gde mu opelo opevaju. Opevaju mu kod kuće, pa onda ima jedno odreñeno mesto gde se isto opeva, pa u crkvi, pa ima do groblja opet jedno mesto gde se staje, i na groblje peti put. Pet puta ga moraju opevaju, ne može par.

E sad kad stignu na groblje, kako ulaze oni na to groblje? Istim tim redosledom?

Isto, kako su nosili... krstača se pusti pod njegove noge, a posle se stavi više glave... ovi barjaci odma tako stanu ispred rake. E onda se on stavi tako pored rake, onda ga pop opeva, i onda se polako spusti...

Što se tiče tih ljudi koji kopaju raku, ko kopa...?

Kopaju trojica, oni ga i zakopaju. Oni srede grob i doñu kući.

Što se tiče ukopavanja tog pokojnika, da l mu stavljaju nešto u raku ili...?

Pa kako ko hoće. Neko stavi... uzme džak, pa spremi odelo i spusti... neko neće... kako koji hoće.

Jel to isto što to stavljaju da...

Pa to je što je njegovo. Što je nosio. Kao kobajagi da promeni tamo.

A je l stavljaju neke pare ili...?

Pare bace. Čim stigneš na groblje, moraš da bacis sitnu paru u raku dole, da bi paltio on mesto tamo gde ide... ide na sud (smeh)! Tako kažu, mora kao da plati tamo na neki brv...

Kao preko mosta?

Da, na neke grede kažu ima, pa tu mora da plati da proñe, dok stigne gde to treba da mu sude...

152

Da plati kao mostarinu?

Da, to je kao carina. Sitno da baciš, da ga prime tamo...

Kako se rodbina oprašta sa pokojnikom, pre nego što ga spuste u raku?

Pa pre toga kad pop završi opelo, onda prilazi familija, sin, ćerka, snaja... ko god hoće da se sa njim oprosti, može da ga poljubi. U ruku, obraz, gde oće...

Jel mu kažu nešto ili...?

Pa neko nariče, pozdravi mi toga, pa ovoga, znaš kako se kom otkinuo od srca, ponesi mu to...Sve tako.

E sad, oni ga ukopaju, jel ubace zemlje ili...?

Pa svako priñe pa baci malo „laka ti zemlja“... ma gde mu laka kad on ovako (smeh)! Al to kao da mu bude laka. Gde grdna laka...

E sad kad oni zatrpaju taj sanduk, šta rade posle toga?

Pa ništa, zatrpaju taj sanduk sve lepo, pa onda stave mu cveće na grob, zakite ga, sve ga srede, vence okolo stave...

A jel ostavljaju nešto od hrane, pića?

Ne, od hrane ništa se ne ostavlja. Sutradan kad doñu onda mu oni ostave od žita, kocka šečer na krstaču, bilo šta... a na sahranu ništa. Samo ona pogača što ide uz panaiju, to svako uzme po parče, i ovi grobari to vrate kući. A sutradan mu ostave kocku šećera, jabuku, na krstaču...

Kad se oni vrate kući posle sahrane, kako se vraćaju? Je l se vraćaju istim putem ili...?

Istim putem. I do 40 dana sve istim putem ideš do groba.

Ne menja se?

Ne.

A kad se vraćaju to nije...

Isto se vratiš.

Šta se radi prvo kad stignu u kuću tog pokojnika?

Pa prvo operu ruke...

Kako operu ruke?

153

Žena sačeka sa kofom, i tu onaj žar malo tako metu, i svaki priñe ka njoj da opere ruke i malo taj žar protrlja, baci više glave i onda se seda na večeru. Prvo sedne pop, pa posle svi na vamo...

I kako sede za tom sofrom?

Za sofrom prvo seda... mora da sedne prvo jedan iz kuće, sin ili koga ima, a onda sedaju redom komšije, familija... nema odreñeno

Kako izgleda ta sofra? Jel se ostavlja neko mesto....

Za njega, da. Ostavi se tanjir na kraj stola, i preko stolice njegovo odelo, i sve što se bude donelo od hrane, i njemu se stavi u tanjir.

Jel se drži neki govor tom prilikom?

Pop drži govor, očita bogomolju i žito ide niza sovru...

A neko od ljudi?

Pa ne od ljudi, samo pop.

Kad se završi ta večera, kako oni ustaju?

Isto pop očita. Kad završi sve, on očita onda kako je on bio dobar domaćin, sve neka bude ovo za njegovu dušu, a sad za ovi što su ostali da sve bude zdravo i živo i veselo... da bude ponovo krštenja, venčavanja, rañanja... i sve to tako izblagosilja pop, i svi odlaze.

A je l neko ostaje za tim stolom, ili svi odjednom ustaju?

Pa svi ustanu, jer tu ima po dve tri sofre. Posle sedaju drugi. A ti što su prvo večerali odlaze, pa onda sedaju drugi. Al pop više ne čita, samo u prvu.

Kako posle tog dana sahrane idu pomeni i posećivanja groblju?

Pa ujutru idu prvo jutro. Idu iz kuće i rodbina, a iz komšiluk ko hoće. I onda na groblje tamo ponesu šta ponesu, nešto da pojedu, pa vraćaju se kući na doručak.

A jel ostavljaju nešto na groblju?

Ostave na krstaču nešto... jabuka, kocka šećera, nešto od voća, tako... i onda se vrate kući da doručkuju. Sad svako kod svoje kuće. E posle na drugo jutro nema više doručak, nema ništa. Samo prvo jutro. E posle do prve subote. Onda se ponovo isto familija zbere i ko hoće iz komšiluk, idu na prve subote... isto tako šta ponesu od hrane, ponesu, šta ne ponesu doñu kući, ručaju za njegov pokoj duše, i svaki kod svoje kuće, do 40 dana...

Kako izlaze do 40 dana?

Svake subote izlaze do 40 dana. E posle tu se svi isto okupe kao što je bilo na sahrani.

154

Na 40 dana?

Da.

Kako izgleda tih 40 dana?

Doñe sva familija i komšiluk koji hoće. Isto se sve tako spremi, kolje se, šta koji hoće... kakva je vera, takva večera. Ako je posno... i tako.

A šta još ima za 40 dana? Jel se mesi neki hleb?

Ima, umese se tri krstuše i 40 poskurica, oni mali kolačići. Onda idu 40 sveća za sofru.

A to je za večeru?

Za večeru. I krstuš jedan ide za groblje, jedan se da popu i jedan za večeru. E onda pop preseče taj krstuš što je došao na večeru i od njega svakome se odseče po parče, a svako dobije i kolač i sveću... 40 sveća.

A kako izgleda to? Je l se sveća stavlja u...

U kolače, da. Svi dobiju po kolač i sveću, svi nabiju sveću i to stave... cela sofra gori. Dokle pop čita, te sveće gore. E onda oni pokupe te svećice, i tamo negde upale. A posle za pola godine nema tih kolačića. Samo idu tri krstuša i žito, a poskurice nema.

Kako se izražava žaljenje za pokojnikom? Šta oni treba da rade, ili šta ne treba da rade?

Pa znas kako, najroñeniji idu u crninu, dokle koji hoće....

A kako se oni poruše?

Pa kupe sve crninu, i kad bude taj dan sahrane, onda oni obuku to i nose...

A kako uzimaju to....

Preko njega. Stavi se na sanduk, košulja... šta si kupio, džemper, marama, šta da je... sve mora da bude na mrtvaka. I ti odatle uzimaš i oblačiš.

Koliko se to nosi?

Pa znaš kako, kuj koliko hoće... ona što je roñena oće da nosi godinu dana... ko neće on skine pre.

A jel ima da nose duže od godina dana?

Pa kuj hoće. Ne daj bože, majka za sina nosi neka i doživotno. A neko dve tri godine. Tri godine kažu... kad prebacis jednu godinu, onda moraš tri da nosiš.

Šta oni ne bi trebalo da rade dok su u crnini?

155

Pa ne bi trebali da sviraju, da igraju, da pevaju... znaš, da si uvek utučen, da žališ...

A još nešto npr u poslu ili...?

Pa u posao nema tu pravila, mora da radiš... samo ne ideš da igraš, da sviraš, da pevaš, na veselja...

Kako zadušnice izgledaju?

Pa zadušnice se sprema sve što ti najlepše nešto izneseš na groblje... svašta kupiš od ove slatkiše i to... gibanica, kokoška.. i onda odneseš, da deliš ti mene, onaj onem, onaj onem.... izmeša se to tako...

A koliko zadušnica ima godišnje?

Imamo trojičke, mitrovske i bele... troje zadušnica.

I onda se izlazi...

Pa iziñeš ujutru u koje vreme hoćeš.. i onda ovi što su pored tebe, ti im tanjir napuniš, onda oni donesu tebi, ti njemu, izmenja se to...

A kako rekoste da je nešto opasno za zadušnice...? Nešto što mora da se poštuje ili...?

Pa trebalo bi da se poštuje, to je njihov dan... mora da izañeš. To je njima namenjeno, da se obilaze grobovi. Moraš da izañeš.

Ima li još nešto vezano za zadušnice što ne rekosmo?

Pa ne znam... nema nešto naročito što bi se trebalo da uradi, a ti ne smeš... sve možeš da izneseš šta voliš.

Šta se dešava sa dušom umrlog kad ona napusti njegovo telo? Šta je narod verovao ranije?

Pa ništa, božija volja. Dotle mu je suñeno, takva mu je sudbina, dotle je živeo i nema gde dalje...

A je l se dešava npr da mu se ostavlja nešto...

Ostavlja se do 40 dana na stolu čaša i u čaši vino, voda, kocka šećera. I na svako jutro pogledaš da li je piveno po malo, da li je dolazio taj mrtvak da pije. Do 40 dana se stavlja tu na taj sto gde je on ležao, gde je bio sanduk.

A što se tiče toga, rekoste da su oni sa one strane, a da smo mi ovde. Je l ima neke veze meñu njima?

Pa ima veze, pa kako... ne daj bože da i mi krenemo gde su oni otišli (smeh).

A npr kroz snove, da neko sanja...?

Pa ima, ima... neko sanja, pa ti naruči to mi donesi... ima.

156

A kako kad on naruči, šta se onda radi?

Pa moraš da izneseš...

Gde?

Na groblje. Ja sam imala jednom sna mi umrla, i moja sna uda se za mog brata kad mu žena umre. Ona druga što došla žena... i bile zadušnice i oni rešili da idu na groblje, ali da ne nose hranu. I ta žena sanja tu snaju što umrla. Kaže zašto ti spavaš, što ne ustaješ? Pa kaže što da ustaješ? Da ustaneš, kaže, da mi umesiš vruć hleba, i sve ovo što si spremila, i kokošku i sarmu, i sve da mi doneseš na groblje. Ova se uplašila, dal da sprema dal da ne sprema, pa legne ponovo da spava. Ona joj ponovo došla, i opet joj tako rekla. Diži se, da mi to umesiš, da mi doneseš na groblje. Triput je sanjala, i morala da spremi.

I šta se još javlja u tim snovima, šta kažu?

Pa nema tu šta, kad ti kaže kad sanjaš, i kad ti tako kaže, mora da ispuniš.

A kad neko pogine u tuñini ili u ratu, pa mu ne nañu telo, šta se onda radi?

Onda se isto napravi, njegovo odelo što kod kuće ima... onda sve na stolu staviš kao njegovo odelo, pa preliješ, prekadiš, pa kad god doñe kuji praznik ti tako to staviš pa preliješ, al ne možeš da ideš da ga kopaš nigde, jer ne znaš gde mu je grob...

Ali stavljaju njegovo odelo?

Da. Kapa, sako...

A jel to stavljaju u sanduk?

Ne, ne. Na stolu, ako bi on da leži. Onda preliju, prekade, upale sveću kao da je to on... i postave večeru da se večera kao za njegovu dušu...A ne znaš ni gde je ni šta je.

A ima li spomenik?

Pa ne može, gde ćeš da mu staviš spomenik... gde kad nema njegov leš. Ja nigde nisam videla spomen da stave, da ne znaju gde je, a ima spomen. Odelo, sve ga obuču lepo, cipele, pantalone i sve. Zapale sveću i prekade, reliju. Kao za njegovu dušu. Nigde nisam videla, da stave spomen, a da ne znaju gde je.

Kako sahranjuju one koji dignu ruku na sebe?

Ne daj bože, obesio se, udavio se.. Ajd to udavio se, to je slučajno. Al kad se ubije, kad se obesi onda ne dolazi pop da ga opeva. Niti ga opeva kući niti... e na groblje ga opeva. ne dolazi kući, i ne ide ono niz put kad povorka ide. Samo na jedno mesto ga opeva.

A jel se oni sahranjuju u groblju, ili su ih nekad sahranjivali van?

Ne... uvek na groblju, gde je familija...

157

Što se tiče nekrštene dece... ranije se dešavalo da deca umru pre krštenja....

Da, da, kada umre beba mala, ne daj bože, dva, tri, desetinu dana, onda ga negde zakopaju u neku bašticu gde je cveće. I ne idu na groblje. Tu svako jutro vidiš to grobče, ali ne nosis ni hranu. A ako je preko dva tri meseca onda se išlo na groblje, kao i na matoro.

Sve je isto?

Isto se sve daje.

A kad je ranije umiralo više dece, jel postojao neki običaj da se to prekine?

Pa moraju da promene kuma

A kako?

Pa otidneš kod kuma koji ti krstio to dete, i onda ga zamoliš... ispričaš mu kako se sve to dešava, da ti on oprosti da okumiš drugog, da bi se deca održala. Ja sam imala jednu snaju moju, dva deteta joj propali, i kad se rodi treće, oni išli kod kuma i kum joj rekao tražite kuma kad je to tako. Oni izneli bebu u njivu ujutru rano pre sunca i pustili ga u kukuruz. I sad ko prvi naiñe to ti je kum. Oni stajali sa strane da nešto ne naiñe na bebu. I onaj koji je naišo, on je bio kum. E tako ga okumiše.

A jel postoji nešto sa imenom dece?

Pa ne možeš, jer ti kad otidneš kod kuma za ime, ne valja da promeniš.

A mislio sam da daju deci neka druga imena, da deca ostanu?

Pa ne znam za to, to nije bilo... jer kum kad ti da ime, to je poštovano ime. A ti možeš da zamoliš kuma da da ime koje bi ti voleo.

Imam još jedno pitanje, što se tiče stoke, da se ona održi... jel ima nešto od žita da se stavi u sanduk...

Ima, ono žito njegovo što se palile sveće, to se žito čuva i daje se stoki da se okrme, da ne bi po njega lipsovala.

A kad se desi da u istoj kući umre dvoje, jel ima nešto da se...

Pa ima. Moraš da zakolješ ili petla, ili kokošku, sad zavisi dal je žena ili čovek... da bude kao treća glava da izañe iz kuću.

A gde je stave posle?

Kod njega u sanduk. Sad umre ti otac pa ti umre majka onda samo glavu staviš da bi bila treća glava. Taj dan odsečeš glavu i staviš kod njega.

Celu ili?

158

Pa ne. Samo glavu staviš.

Samo još ime i prezime?

Ristić Radmila.

Kada ste roñeni?

1938.

Gde?

U Miloševu.

A živite u?

U Miloševu i živim.

Pravoslavne veroispovesti?

Jesam.

159

9. Savović Zagorka

Ima li nekih znakova ili predskazanja da će neko da umre?

Pa kako kome. Nekom ima, nekom nema. Pa prikazuje se nešto... Pa onaj što će da umre, on ti daje znakove da će da umre, priča o mrtvima, priča da će da umre, viña nekoga svog tamo... Kada je Milomir hteo da umre, on je pričao... „Eno mi tamo otac i majka“, kaže. „Gde su ti otaci majka“, „Eno tamo“. Ma no, ti ih vidiš, ja ih ne vidim. Nikoga drogog nije pominjao, samo oca i majku.

A da se oglašavaju neke životinje?

Nekad se prikaže ona kuvikača. Ili gavrani grokću. To znači da će neko da umre. Ali ne mora da znači da će iz te kuće, nego u selu.

A nešto sa naleganjem pilića, kvočke?

Ako su mrtvaći u jajetu, onda kažu da će neko da umre. Sve uginuli, nijedno se nije izleglo.

Može li nekako da se olakša umiranje nekome ko je na samrti, pa ne može da umre?

Pa ne može to da mu pomogneš. Kako da mu pomogneš. To može samo da mu pomogne Bog. Možš samo da mu pomogneš da mu dodaš vode ili nešto,drugo ništa ne možeš.

Šta se prvo uradi kad neko umre?

Priprema se, oblači se, kupa se, stavlja se na sto...

A je l se pali sveća?

Pali se sveća čim umre. Čim vidiš da će da umre, kad ispušta dušu, odma se pali sveća u onaj čas. Pa onda nekoliko minuta posle, sreñuješ ga, oblačiš ga, kupa se... Ako je muškarac nañu se dva muškarca da kupaju. Ako je žensko, žene koje su u komšiluku tu, koga ima...

A šta se radi po kući? Jel ima na primer da se prekriju ogledala?

Ima. Prekriju se ogledala da se mrtvac ne ogleda.

A što?

Pa kao hoće da se povampiri posle.

A šta znači to da se povampiri?

Pa povampiri se kao ide lupa po kući. Ne vidiš ga, ali samo nešto lupa po kući.

Kako to može da se spreči?

Pa ne možeš da sprečiš nikako.

160

Da li ima nekih radnji, nešto da se uradi, pa da on više ne dolazi?

Ne može ništa da se uradi. Ako nije opevan... To samo ako nije opevan mrtvac. Obesi se, ili ubije se sam, to neće pop da opeva. posle kažu „Povampirio se, dolazi kući, ajde da ga opevamo da se ne vraća više“.

Šta sve treba nabaviti, kupiti za sahranu?

Treba prvo obući mrtvaca, kupiti mu sanduk, vence, pokrove...

Šta se sve stavi u sanduk?

Stavi se prvo dušek, pa se stavi pokrov donji, pa se stavi ćebe, pa onda gornji pokrov... neko stavlja i ćilim, kako ko.

A šta mu se stavlja još u sanduk?

Pa stavljaju... odeća, od svega... staviš košulju, veš, pantalone... Neko pošalje nekom nešto... Npr kad doñu ti roñaci, da pošaljem peškir... Stavlja se peškir, maramica, češalj, ogledalo, lekove... Pare, staviš mu u džep.

Zašto pare?

Pa kao da ima trošak.

Šta se priprema od jela i pića?

Najvažnija je panaija.

Kako se ona sprema i ko je sprema?

Sprema to jedna žena. Samelje pšenicu, pa onda orasi pa šećer... stavi se u dve posude. Jedna je za sahranu, a druga za sedmicu. A od jela... Babice se mese, sarma, paprika, pasulj ako je posno. Ako nije posno, onda pečenje. Sarma se sprema obavezno, i za posno i za mrsno.

A ako je mrsno?

Sarmu, pečenje... to se mete kao parno... da bude u paketima.

Što parno?

Parče hleba, pečenje, sarma... stavi se ili krastavac ili paprika, bilo šta...

Važno da bude paran broj?

Da.

A zašto?

161

Pa za sahranu je sve parno.

Sad što se tiče izražavanja žalosti, narikanja... Ima li toga?

Ima. Ranije je bilo ko god doñe na sahranu, svaki kuka.

Kako su kukali?

Pa pominju toga što je umro. Kuka kako ko zna...

A je l pominju tog pokojnika? I je l pominju još nekog?

Pominju pokojnika i ako je umro neko njegov... Npr ja ako odem nekom na sahranu i kukam za onim malo što je umro, pa posle pozdravim i oca, majku, svekrvu, svekra... Ko ti je umro. Da ih kao pozdravi.

A kako je ranije bilo sa tim narikanjem? Da li je bilo još nečega?

Ranije se više kukalo. Sad se ne kuka. Samo kukaju deca i ovi roñeni.

A je l se ranije kukalo i posle sahrane?

Ranije se kukalo 7 dana, svako jutro. Do sedmice. A do 40 dana, svake nedelje.

A kako je to izgledalo?

Iznesu se stvari, metnu se tamo napolje na... Ili sto neko namesti, kao da je mrtvac tu. Sve se redom namesti... kako se oblačio. Košulja, pantalone, džemper... Ili neko stavi na tarabu, pa kuka.

Da li se radi nešto sa stokom dok je mrtvac u kući?

Ne, nema veze stoka sa tim,

Npr jel se stavlja nešto u sanduk, nešto vezano za stoku?

To je neko stavljao, mekinje stavi pa posle... Al to retko ko. Kad umre, stavi mekinje kod nogu u sanduk dok ne opevaju mrtvaca. Pa onda ono ukloni pa daje stoci.

Što to?

Pa kao bolje za stoku...

A što se tiče npr kučeta i mačeta?

Zatvori se, da ne preskaču mačke...

A zašto?

162

Kao da se ne povampiri. Mačka. A kuče ne ulazi u kuću.

Je l se čuva mrtvac?

Čuvaju ga te noći. Sede svu noć pored njega, sveće gore...

I kada doñe jutro, onda ga iznose?

Ujutru se sprema to sve, pakuju se paketi... Doñe pop u kuću prvo, pa se posle iznosi.

Kako se iznosi i ko ga iznosi?

Iznose ga najroñeniji. Unuci, sinovi, braća...

A kako ga iznose?

Noge idu prvo. Pa se posle stavi na poslenu kao.. ovako... da gleda u sunce. Pa onda doñe pop. Pop prvo očita u onoj sobi gde je on bio.

S kim je pop u sobi dok čita to?

Domaćini. Pa one žene što tu spremaju... one prinesu tamjan, bosiljak. I onda tu pop očita, pa posle žene obrišu tu sobu, i to sve izbace napolje.

I šta urade posle sa tim što su izbacile?

Pa bace. I onda posle tamo opeva pop.

A gde ga stave?

Stave ga tamo na sto. Neko na sto, a neko na dve klupe pa mete sanduk.

A je l stave još nešto tu?

Pa stavi se. Stavi se onaj... Pa ništa. Kad je na klupe, ništa. Samo se stavi sanduk.

A pod sandukom jel se stavi nesto?

Pa ništa se ne stavi ako su klupe. A ako je sto, onda se metnu čaršavi, ono što je bilo u sobi gde je ležao.

A jel ima neka voda da se stavi?

Stavi se voda, tanjir i para... to se stavi dole pod sanduk.

A zašto?

Šta znam... Posle kad ga ponesu na groblje, taj se tanjir razbije. Sto se prevrne... kao za napredak kuće.

163

I onda ga iznose iz dvorišta?

Da, stave ga u prikolicu... Ranije je bilo nošenje do groblja, a sad se vozi.

Kako izgleda ta kolona do groblja?

Napred ide pop i onaj što nosi panaiju, i oni koji nose sveće, vence...

A krstača?

Krstača i panaija, to ide jedno uz drugo. Pa posle nose vence unuci, unuke, ko koga ima... posle njih idu kosti. Za njim ide najuža rodbina, a zatim ostali...

Staje li se negde na putu do groblja?

Staje se na tri mesta.

Kada doñu do groblja, tamo ga čeka grobno mesto?

Skinu ga sa one prikolice i stave ga do rake.

Ko kopa tu raku?

Bilo koja tri čoveka koga nañu. I pop opet očita tamo na groblju, pa onda oni što su kopali raku, oni ga spuste dole...

A pre nego što se spušta, da li se stavlja nešto u raku?

Stavlja se jedna flašica.... sipa se pola ulja, pola vina. To pop razbije tu flašicu i baci u raku.

A neki novac da li se baca?

Ne.

Rodbina se oprašta sa pokojnikom pre nego što ga spuste?

Obično kad ga ponesu od kuće... Ono celivanje. Svi priñu, celivaju. Posle tamo kad pop završi na groblju, i kad treba da se zakiva sanduk, doñu najbliži... stavi se ćilim, sve... samo se na kraju ostavi malo onog pokrova da viri, i zakuje se sanduk, i ljudi spuštaju, i zakopaju raku. Posle se postavlja i deli se to...

Šta se postavlja?

Sve ona hrana... sve što je spremljeno to se deli na groblje. Prvo se uzme panaija, pa posle uzme šta ko hoće. Posluži se i voda i vino i šećer i svako piće...

Vraćaju li se posle kući?

Vraćaju, ali ne svi. Vraća se najuža rodbina, oni što su kopali raku...

164

Jel se vraćaju istim putem?

Istim.

Kad se vrate kući, šta prvo urade?

Prvo se umiju, operu ruke, pa sedaju za sto. Postavi se večera. Ako ima više, onda u 23 sofre. Ili 3 ili 5, ne valja da bude parni broj.

Kako se sedi toj sofri?

Ne sedi niko na začelju. Tu se ostavi tanjir, i to je kao za pokojnika.

Je l se stavlja nešto taj tanjir?

Pa ništa... stavi se viljuška samo. Prazan tanjir.

A ranije je l su stavljali nešto na tu stolicu gde je sedeo taj pokojnik?

Ništa...

Je l drži neko neki govor?

Ima zdravica, za pokoj duše, i živima za zdravlje.

Kako se ustaje?

Svi odjednom. Ako ima druga partija, onda oni sedaju, i tako koliko ima njih, podlei se na tri ili jedna...

Kada završe sa tom večerom, time se završava taj dan sahrane. Kada se posle još izlazi na groblje?

Sutradan se ide, u povratak. Nosi se ona druga panaija, i nosi se opet hrana, šta ostane. Malo se dospremi, da se prinovi. Ne ide njih mnogo.

Posle tog prvog jutra, šta ide sledeće?

Ide se svake nedelje do 40 dana.

Kako izgleda tih 40 dana?

Pa isto sve, ne razlikuje se ništa. Spremi se sve, ako je mrsno onda mrsno, ako je posno posno. Mesi se 40 babica...

A sveća?

Sveća koliko ih ima... koliko ljudi doñe na groblje. Svako sveću mora da upali.

165

Jel ima još nešto što se razlikuje za 40 dana?

Pa ništa... jedino ranije nisu davali 40. dan, nego ili treće nedelje ili pete. A sad 40. dan, pa koji dan pripadne.

Šta je posle 40. dana?

Pola godine. Isto spremiš sve, i zoveš zvanice...

A posle pola godine?

Godišnjica. Spremiš isto i zoveš svu zvanicu. Spremiš paniaiju, to je glavno. Pa podele.

Šta se radi tada?

Pa isto ti. Onda se posle razrušavaju.

Kako se izražava žaljenje?

Pa nose crninu oni najroñeniji.

Kako se oni porušavaju?

Pa samo daju maramu ženama, ili košulju muškarcima, a ti se posle sam rušiš.

A gde mu to daju?

Kod kuće se ruši. Kako ko dolazi, ruši se rodbina

I koliko traje to žaljenje?

Kako ko hoće. Unuke, unuci obično do 40 dana. A ovi ostali... ako neko mora da se razruši, da se ženi ili udaje, onda se razruši.

Kako se razrušava?

Odu na groblje i skinu ono, obuku belo i to ti je...

Ali kako izgleda sam taj čin razrušavanja?

Pa preko groba....Ako je žena skine onu maramu, stavi belu.

A kako? Je l mu daje neko?

Pa daje mu onaj gazda što je mrtvac iz te kuće...

Šta ne bi trebala porodica da radi za vreme žalosti?

Ne treba da igraju i da pevaju.

166

Šta se dešava sa dušom umrlog kad napusti telo?

To niko ne zna. To je Božija volja. Ispušti dušu i ne možeš da vidiš ništa.

A šta su pričali ranije, do 40 dana šta se dešava sa dušom?

Pa to su pričali da je do 40 dana duša tu.

I šta se onda radi za njega dok je tu? Je l mu se ostavlja nešto?

Ma ne, ništa. Otkud ti znaš kad ne vidiš ništa.

A što se tiče snova i sanjanja pokojnika?

Neko sanja, neko ne sanja. Sanjao sam ga noćas, veli mi ovo, veli mi ono. Neko sanja, ne znam da je umro. Neko znam da je umro, pa došo. Milomir kad je umro, ja sam ga sanjala jedne noći da je došo. I tu Liljana, a Svetlana tam u sobi, nju ne vidim. I on došo i još jedan čovek. I ja sela za sovru, baš tu za astal. On tu i jedan čovek, al ne znam koji je. I stavila jednu flašu rakije. Onaj čovek veli njemu „Uzmi Mile pij.“ On uze onu flašicu i nakrete i sve ono iz usta vrati u flašicu. I spusti na sto. A ja kažem onom čoveku, nemoj da piješ. Ja mu kažem da on ne čuje. I on sedi i kaže „Napravi mi, Ljiljana, kačamaka, da jedem kačamak.“ A ja znam da je umro. On je voleo da se pravi od pšeničnog brašna kad je bio živ, to kako je on zvao cicvara. I de sade kad nema vatre. Ljiljana kaže: „ Nek ide Svetlana da vidi jel ima u mlekaru.“ Meñutim, ne znam šta bi, ne napravismo mi taj kačamak. I on leže, nešto, ne znam ni ja šta je. Ko traka, on leže, i on, ide, ide, ide i de tamo u zid. Zamače i nestade.

A je l nešto ljudi rade kada sanjaju?

Pa ništa, šta možeš da radiš... Ja nisam radila ništa.

Sad što se tiče zadušnica... koliko ih ima?

Zimske u februaru, izlazi se obavezno. Ima i mitrovske, trojične... ima nekih 34 zadušnica.

I kako izgledaju te zadušnice?

Isto spremiš kolače, meso, piće, kafu... sve to deliš... zoveš one bližnje...

Ako neko pogine u ratu, pa mu ne nañu telo, kako se obavlja sahrana?

Pa oni obave samo onako, kao daću. Nema mrtvac da gasahrane, nije tu. Obave onako na prazno.

A je l mu stave spomen?

Stave. Pa Kojovim ocu, on je poginuo u ratu. Udaren mu spomen, upisan je u spomen. Al on nije tu.

Kakva je sahrana onih koji dignu ruku na sebe?

167

Njih ne opevava pop. Mora da se sahrane, samo bez pratnji.

A što se tiče nekrštene dece?

Nisu se sahranjivali u groblje. Sahranjivali su se pod neki kalem, ako umre malo dete. Ne sahranjiva se nekršteno u groblje.

Ranije se dešavalo da umire više dece... Kako su ljudi pokušavali da spreče to da im ne umiru deca?

Jednoj ženi su baš umirala deca, i ona je posle išla kod vračara, i rekli joj da kada se dete rodi, da ga odnesu na raskrsnicu i da spusti, i da čeka. Ko prvi naiñe kaži mu „Uzmi ovu zlatnu jabuku“, i on uzme, i oni ga okume i ostane im kum... I održi se dete. Njoj se baš održalo dete.

Osnovni podaci?

Zagorka Savović, roñena 1936. u selu Ljubičevcu, sad živim u Ramaći.

Pravoslavne veroispovesti?

Da.

168

10. Todorović Sveta, Todorović Zorica

Pre nego što neko umre, da li postoje neki znaci da će da umre?

Ja snivam, sanjam. Kad sanjam noću nesto, u vezi takvo, desi se. Baš se kod mene to dešava. Kad vatru kad gasim, kad dim gledam, kad mi je sestra umrla ja sam gledala mladu nevestu. Ona je bila u bolnicu, I ja sam sanjala...

Kad sanjam ljudi, skupove, neki vašar... to kad sanjam obavezno mora da se desi tako nešto.

Znači narod veruje da postoji nešto, da se najavi?

Najavi se. Meni se najavi.

Kada je neko bolestan i kad se zna da će da umre, kako se pripremaju za sahranu?

I to sam propatila isto. Čuvala sam svekrvu. I mater i svekrvu. I kad mi je bila ovde mati, samo govor izgubila, samo gledala. I kad mi bila ovde tetka ja je pitala sta da radimo sa mamom. Ona kaze ništa samo je uterajte kući, kaže. I mi je oteramo kući. I taman u kuću da je unesemo, Sveta i Bogdan, tata njen, u ruke je nose, i ona preko praga ispusti dušu. Znači da se otide u svoju kuću da se umre. I to sam sve imala iskustvo. Kažu da je lakše umreti na svoj prag.

A kada je nekom teško da umre u svojoj kući, da li ima neke ispovesti, da se ispovedi ili...?

Pa to nisam imala priliku da vidim, al sam čula to da treba da pozove popa.

Šta se prvo uradi kad neko umre?

Prvo, kad se vidi da će neko da umre, kad se vidi da ne mrda, prvo se okupa i odmah se oblači dok je vruć.

A je l se upali sveća?

Ovde upalimo sveću, odmah, i nju poteramo, i stavimo na sto.

Kad se stavi na sto, koliko stoji tamo?

48 sati. Ako umre pre podne, pre 12, ona se sutra oko 2 sata sahranjuje. Ako posle 12 umre, onda tek sutradan.

A da li neko čuva noću?

Obavezno. Najbliži čuvaju, familija, na smenu. I komšije, i sveće se pale celu noć i tako...

A šta se sprema za sahranu?

Pa garderoba... stavi se jastuče pog glavu, i nove stvari što ima. Stare stvari stave u džak pa bace tamo. Ranije je bilo da se te stvari pokupe pa se spale, a sad obično se sklone.

169

A šta još treba? Pokrov, sanduk...?

Da, da. Stavljamo crne tkane, čaršavi, pokrovi, peškiri...

A je l se stavlja još nešto što treba njemu tamo ili...?

Kašika, viljuška, tanjir se stavljaju u sanduk... šoljica za kafu.

A kad je pokojnik još u kući da li se pokrivaju ogledala?

Kod nas ne. Ja sam to na televizor videla.

A da li se pazi da ne uñe u kuću mačka ili kuče?

Da, to se pazi. Jer kažu da može da se povampiri... nekad je bilo da ubodu pokojnika da ne postane vampir. Kažu da ako je načet, ne znam kako se kod vas kaže... ako je načet ne može se uvampiri, a ako ostane čitav, zdrav, onda postoji mogućnost da se uvampiri.

A priprema jela, pića...?

To zavisi, kada su posni dani sprema se pasulj obavezno, riba, punjena paprika posna i tako... A ako se blažno jede, onda se kolje. Mi smo klali za babu jaganjce. Pa se onda za sahranbu ide. Pa prvo jutro idemo. Pa do 40 dana svako jutro, a do godinu dana svaku subotu.

Kako ljudi žale kad čuju da je neko umro? Da li nariču ili...?

Pa nariču, ali ranije mnogo, a sad manje. Obično žena nariče, muž ne. Ona obično nariče kako će bez njega, kako će deca, decu ostavio... iskaže sve što joj je najteže.

Kada umre neko, šta se radi sa domaćim životinjama, sa stokom...?

Ništa, stoje svi na svoje mesto, hrani se stoka, kao i obično...

Kako iznose pokojnika iz kuće, ko ga iznosi i kako?

Rodjaci... dva nazad, dva napred. Noge napred a glava pozadi.

Gde ga iznose?

U dvorištu ostane malo. Pop tu čita nešto, kažu da ga opoje...

Znači pop ga opoje i stave ga na sto. Da li tu ima još nekih predmeta, nešto što se koristi?

Samo ima lavor vode i kandilo. Lavor stoji ispod stola.

A zašto je lavor tamo?

170

Ja ne mogu da te lažem, ne znam... verovatno, ja pretpostavljam da je to zato što stoji dugo vremena, pogotovo leti, pa se oseća miris... i tamjan se s vremena na vreme zapali, tako da tamjan neutrališe taj miris.

Kada završi pop onda oni njega iznesu iz dvorišta? Da li ostaje neko kod kuće?

Obavezno. Ostaje jedna žena. Ima neka testija, i ona razbije u kuću. I posle uzme metlu i pomete, i očisti celu kuću. To posle kad ga iznesu iz kuću.

A kad ga skinu sa tog stola, da li se radi nešto sa tim stolom?

Ostaje sto. Očiste ga, stave neki čaršav i to...

Ne prevrću sto?

To kola, kad se sahrani. Izvrnu se kola koja su ga vukla gore.

K kad se izañe iz kuće, i kada krenu na put ka groblju, kako to ide?

Napred ide onaj koji nosi krst...

E da zaboravio sam što se tiče žita, ko pravi to žito?

Jedna žena se odredi. Ranije su mesili krsnik, lebac. I ta žena sprema i kuva sve to, i poslužuje to žito, još dok je u kuću mrtvac. A sad ne mese taj hleb, krsnik. Sad su počeli da kupuju taj hleb.

Znači taj hleb se zove krsnik, a kako se zove to žito?

Pšenica. Skuva se pšenica i u njega se stavi svećica.

A kad se izañe iz kuće, iz dvorišta, i krenu ka groblju, kako ide ta povorka?

Krst ide na čelo, pa se stavi na krst peškir.

Ko nosi krst?

Krst nosi ili unuk, ili dever, ili...muško nosi. I venci isto idu napred, obicno mladi ljudi, i oni idu ispred kola. I pop ide ispred kola isto.

A kako je postavljen mrtvac?

Isto noge napred idu.

A da li se staje usput?

Na svaku raskrsnicu se stane. Stane povorka, stane pop, i tu pop isto čita... na svaku raskrsnicu se to obavi.

Kad se stigne do groblja, kako se ulazi na groblje? Je l postoji neko ko ce prvi da udje...?

171

Znate kod nas su mnogo neureñena groblja. Dokle može ide kola, a resto ga nose. I stavi se tamo pored rake.

Ko kopa raku?

Ranije su kopali dobrovoljci. Komšija doñe... nañu se dvojica trojica čoveka koji kopaju. A danas se plaća.

A je l se daruju posle ti ljudi?

Da, peškiri, košulje... tako nešto. A tamo prvo silazi jedan da izmete grob. Kad stigne mrtvac, jedan siñe dole, to se kaže kuću da mu pomete.

Pop peva gore dok je pored raku, i kad ga spuste i tu pop peva, i tu mu bace zemlju...

A zašto mu bacaju zemlju?

Radi reda nekog... da mu je laka zemlja. I svi oni koji su u povorku, ko hoće ide da baci malo... i onda se ide, vrća se na ručak.

Ja sam čuo danas... jedan čovek je rekao da je njegova majka njemu stavila za vrat tu zemlju...?

Jeste i meni su stavljali.

A zašto se to radi?

Pa da lakše podnese kao tugu... da mu nije tuga.

Kako se oprašta rodbina od pokojnika poslednji put kad ga spuštaju.

Pa znaš šta, to se obično radi još u kuću, pop kad opeva, ko želi da se oprosti, on priñe, prekrsti se, poljubi krst. E neki koji su mu bližnji, oni priñu i poljube mrtvaca, u čelo.

Kad pokopaju zemlju, šta onda urade?

Kad ga spuste, i svi bace tu zemlju, onda se rasture ovi, i vrate se na ručak. A ti grobari koji su kopali grob, ostaju da to urede. Baci se i neka pare, ali pre toga, dinar dva, u grobnicu.

A zašto?

Pa običaj... ko bajagi da je kupio zemljište... šta ja znam...

I ti grobari ostaju tamo, srede sve, i onda dolaze na ručak. Triput se postavlja ručak.

Kao sedaju? Da li se zna ko gde sedi za sofrom?

172

Ako je recimo umro muž, žena zauzima mesto u čelo. I tu stavlja tanjir, viljuška, kašika sve... i stavi se malo hrane. To je za tog pokojnika. Kad se krene sa jelom, prvo se stavi u taj tanjir. Sve kako se jede nešto, stqavi se pomalo u taj tanjir.

I onda svi sede za tim stolom?

Ne svi. U tri partije. Ako su 9 čoveka, znaći trojica ima da sednu sada da ručaju, pa izlaze oni...

A kako oni ustaju od sofre? Da li postoji odreñeni način kako oni ustaju od stola?

Prvo ručaju, pa se posla ručka posluže vodom. Svi da piju vodicu kao zbog onog čoveka. I oni odlaze...

Je l oni ustaju svi odjednom?

Pa ustaju svi. Idu da bi došli oni drugi... i triput tako. Ali može mislim na jednom ili na triput.

Kad se to završi, to je gotovo za taj dan?

Da, ne radi se taj dan ništa, kao da je i njemu lakše u grob. Kao da mu ručak ne naljube...

A kako ide posle posećivanje groba od strane roñaka?

Ujutru obično oko 8 sati izlaze, prvo jutro.

Šta iznose tamo?

Samo doručak, to mu nose. E to se ranije išlo nedelju dana, svaki dan. A posle se ide svake subote godinu dana. I gledaš sve da poneseš što imas u kuću. Što kažu od salatu... i hleb i jelo i kafu i vodicu, sve, sve, sve... i kao da sipneš tamo na grob. Prostre se čaršav i na njega staviš sve što si doneo, i onda ja darujem tebe, ti mene... i tako se razdeli i sakupi se i vrati se u korpu. Isto i rakiju sipaš i vodu sipaš... tanjir i čaša se ostavlja na grobu, i kad se odlazi ti sipaš u tu čašu.

Znači prvih nedelju dana se izlazi svaki dan?

Da

A posle samo subotom? Baš samo tada?

Da, samo subotom. Ili kao u meñuvremenu još neko umre, idu da zapale sveću. Do 40 dana svaku subotu.

A 40 dana kada se organizuje?

Isto u 8 sati ujutru...

Samo subotom?

Ne, ne, nego koji dan padne... npr ako je umro u petak onda može da bude četvrtak.

173

Znači samo da bude pre 40 dana?

Da, da. Da ne bude posle. Može i posle, ali je običaj takav da pre jedan dan može. I tad se pale 40 sveća tad njemu. I melje se 40 kravečetija.

A šta je to?

To su kao kolači, samo mali. Kao okrugao kolač.

Je l ima na njemu nešto?

Ništa, ništa. E za božić se pravi taj kravečetija, ali ne u krug, nego ovako... tako se prekrsti. Samo nije pravilan krst, nego se tako... savijeno, pa tako.

Šta ide posle 40 dana?

Ide se redovno subotom. E sad ima pola godine... i devetina ima...

A šta je to devetina?

To je deveti dan. Tad idu komšije i bliži... do devetine ideš sam, a na devetinu ima više ljudi. Pa posle na 40 ponovo sa ljudi, pa pola godine. I ima trpeza. Nekome sleduje trpeza nekome ne...

A šta se radi na toj trpezi?

Pa isto, sveće se pale, rakija, ručak... kao normalno kad se ide na grob, samo što idu grupno.

A je l se zna tačno dan kad se to vrši?

Pa zna se... samo ja ne znam posle kolko to beše. Da li beše u blagdni dani, ili u posni dani beše se to... nekom sleduje ta trpeza a nekom ne... to je izmeñu zadušnica. Valjda kome se ide na zadušnice, onda mu trpeza ne sleduje...

Znači ako se u to doba dese zadušnice, onda nema trpeze? A ako ima trpeze onda posle nema zadušnice?

E da.

Kad se vraćaju sa groblja, da li se vraćaju istim putem kojim su i došli, ili malo promene?

Ranije je to bilo, nije se išlo istim putem. A sad ne.

Kako roñaci izražavaju žalost?

Crninu nose. Najbliži. Muškarci nose crnu košulju. Žene crnu maramu. I sad nose onaj bedž.

A muškarci, da li se briju?

Do 40 dana se ne brije.

174

I kako je kad su ovi u crnini, kad je porodica u žalosti.. je l se to kaže da su rušni ili...? Je l postoji neki izraz za to?

Pa ništa... u žalosti.

A je l se stvalja nešto na kuću da se zna?

Stavlja se crno platno. To znači da je kuća ožalošćena. I sad su počeli da stavljaju po bandere ovo...

Šta je zabranjeno ožalošćenima da rade dok su u žalosti?

Nismo puštali radio... ne pevaš, ne sviraš.

Je l se ide na svadbu?

Pa na svadbu može, ide se, ali ne pevaš, ne sviraš...

Koliko oni žale tog pokojnika?

Godinu dana. Ili tri.

Zavisi od čega?

Zavisi od tog ožalošćenog. Obično ako je mlad čovek nestao, onda majka ili ćerka obično to duže žale. A obično lažu ako dugo nosiš tu crninu, da crno sanjaš, pokojnika sanjaš, i čula sam kaže pita što ne skineš tu maramu, smeta mi.

A kako se skida ta crnina?

To se ostavi tamo na groblje. Stave obično na krst. Ma ja nisam ni skidala tako... samo skineš i eto...

A da li nešto kažu tamo ili urade?

Ma ništa, samo se skine.

Što se tiče zadušnica, kada se ide na zadušnice?

Pa idu tri puta godišnje.

A kada su te zadušnice?

Pa jedna je u februar...

A kako se zovu?

Zimna, jesenja i letnja. Letnja je za trojicu.

175

A jesenja?

Oko mitrovdana, a zimska u februaru.

A šta se radi za zadušnice?

Ništa, samo se sprema jedenje, i stavlja sve u korpu i nosi se tamo. I cveće obavezno. O koje je voleo toj mu nose. Npr voleo je kafu, voleo je rakiju, ili kupiš voće ili salatu neku... ranije se nosilo jelo, paprika punjana obavezno, a sad ne nose više, kritikuju da se ne ostavlja tamo zbog pseta....

A ko kaže to?

Pa oni tamo... na televiziju, da se ne sakuplja tamo... jer kad se ostavi, cigani odma idu i sakupljaju.

Šta se dešava kad neko umre u tuñini, ili kad pogine u ratu, kad ne donesu telo nazad u selo?

Nismo imali takvi slučaj, ali od starijih sam čuo, da se isto sanduk pripremi, da se pripreme njegove stvari, odelo, obuću, to se stavi u sanduk, i isti običaji sve se izvrše koa da je on tu.

Ali sahranjuje se samo njegova odeća?

Da. Milutin i Ilinka su tako rabotili. Ćerka im je umrla u Švedskoj, oni su stariji ljudi nisu mogli da odu tamo. Tamo su je sahranili, a oni su ovde išli posle tako. Posle je ćale pitao popa šta da radi, da ide tamo gde je sahranjena, a pop je rekao umesto tamo u crkvu da dolazis i pališ sveću.

A jesu li stavljeni spomenici tim koji su poginuli u ratu?

Stavljeno je. Samo ja ne znam kako je to završavano sa tim koji uopšte nisu došli...

A nešto su mi rekli da ima spomenika kraj puta, tim vojnicima?

Nema toga kod nas ovde. Ovde ima pored puta negde, gde je nastradao u saobraćajnoj nesreći. Ima jedan spomenik koji je podignut za nekog ko je u ratu poginuo, ali nije to ovde česta pojava.

Šta se radi sa onima koji su digli ruku na sebe?

To se van groblja sahranjuje. Pop ne ide tamo, ne vrši nikakve običaje.

A šta je sa nekrštenom decom koja umru?

Ja mislim da i njih sahranjuju van groblja. Moja tetka je izvršila samoubistvo posle rata... bila je bolničarka, i obesila se, i znam da je sahranjena van grobljla, to se dobro sećam.

A npr kada umre više dece nekim ljudima, kad im umre dete za detetom, da li su pokušavali nekako to da spreče?

176

Kod Svetinog ujku se to dešavalo. Znam da su posle kad se ujak rodio, krstili su ga Jakov, da je jak i tako... i Vuk isto. Ili stave minñušu ranije na jedno uvo.

A zašto?

Pa neki običaj, da je obeležen, da ne... moj majstor kad sam polagao, on je nosio minñušu. I ja pitam što on nosi minñušu. Kažu braća su mu kao umrla...

Recite mi samo vaše osnovne podatke, kad ste roñeni i gde?

Todorović Sveta se zovem, a roñen sam u selo Jugare, 16. novembra 1938. a sad živim u Babušnicu.

A ja sam roñena 1940. Todorović Zorica, u Ljuborañu, a sad živim u Babušnicu.

177

11. Vito

Da li narod veruje da ima nekih znakova da će neko da umre, da l se nešto javlja, ili tako?

Pa nema da.... sad ću ti ja nešto kažem. Moje ime je Vito, život.

Koliko imate godina?

72, 73.

Ovde ste roñeni?

Da jesam, kod Nove Varošice. I kako mi je Bog dao ime, pošto na latinskom je to život. U mnoge stvari verujem. Mnoge stvari mi se i dešavaju. Jer obično kada me neko naljuti, ili kada me debelo uvredi, koga prokunem to bogami je dosta teško. Jer kletve ovde jako vrede. To sam se uverio. Mnogi u to ne veruju, ali ja u to verujem. A predznaci za mrečku, nema. Ima tu neke sitne stvari, na primer kad lete gavrani i kad gaču, što mislim da je apsurdno. Drugo ne znam. Ima ona ptica što noću bući bukan, bukar, kako se zvaše bre... Bukać! A ja mislim da je ovde to ona ptica na reci, ne znam kako se zove. Za to znam, za ta dva verovanja, kada se te ptice čuju, obično noću, da uvek neko da će da umre. I još jedna ima ptica, kako se zvaše... isto kad pišti, kako ono pišti beše... to mi strina pričala... čovek čovek čovek čovek... mada ja u to ne verujem. To su tri stvari koje se ovde spominju za verovanje da će neko da umre.

Kakve su pripreme za sahranu, za umiranje kada je neko bolestan?

Kad je neko bolestan?

Da, kada znaju npr da će da umre, kako se spremaju...?

Pa mislim da te pripreme ovde slabo imaju ljudi. Slabo to rade dok čovek ne crkne. Jer nisam primetio da ima toga ovde kod nas, lično kod nas u selo.

A npr kada je neko na samrti a ne može da umre. Da li može nekako da mu se olakša to umiranje?

Ne može. Mada verujem da gore ima jedno selo, ovaj... Sam čin sahrane ovde se dosta poštuje, jer se desilo navodno da su čoveka mrtvog pokrili poklopcem, a on je oživeo... to se desilo u susedno selo. I od tada oni nikada, sve do groba, ne pokrivaju čoveka. Ne stavljaju poklopac, zbog tog slučaja.

Znači nema kada je neko na samrti da se ispovedi...?

To pop ide, to je popova stvar. Kad očita molitvu , pa na kraju ajde ono znaš doñite vi se ispovedite... Mada sam i prisustovao jednoj takvoj sahrani, kad je žena pred jedno 5060 ljudi, tražila oproštaj od muža, od mrtvog muža. Šta se desilo ne znam, al možemo da pretpostavimo hahahahahahaha. To sam prisustovao kad je ona.. molim te Mile, oprosti Mile, oprosti... A on je bio mnogo dobar čovek, radio je sa gluvonemima i nagluvima, i jako su ga voleli ljudi, i kad su držali govor, oduševili su ga.

A kada neko umre, šta se radi upravo kad umre npr u kući? 178

Upravo kada umre, prvo da mu se sveća zapali na grudi, da mu bude svetlost na onaj svet. Mada ljudi ne poštuju nekad, pa pored njega pale.

Kad mu se upali sveća, šta se dalje radi?

Ništa, preko noći stoje...

Da l mu se zatvaraju oči...?

Pa oči se zatvaraju, ne može niko da mre sa otvorene oči.

A šta se još radi u kući?

Ništa. Prvo što žena radi, to je skida šamiju, maramu. Supruga obavezno skida maramu ako nosi, jer ovde kod nas žene obično nose marame. To obavezno skida.

A je l se otvaraju prozori ili...?

Ne, ne.

I šta se radi dok je pokojnik u kući?

Čuva se. Celonoćno bdenje. Dva, tri čoveka, koliko ima... to je obaveza da se čuva. Srodnici, komšije, bilo ko čuva, ko može. Jer ne može svako da istrpi to.

A sta se onda kupuje ili priprema za...?

Prvo što se radi, to je da se čovek okupa. Da se u čisto obuče, da sve čisto da se napravi. To je prvo što se radi. Obično kad se okupa odmah ga oblače, ne čekaju da se ukoči.

A ko ga kupa?

Žene ga kupaju. I muško i žensko. I brije se ako nije obrijan. Ja sam imao prilike da su mene zvali da ga obrijem, pa sam ga brijao na suvo. Pa me pitali što ga ne sapunjam. Pa rekoh ne boli ga.

Šta još treba da se spremi za sahranu? Od svih tih predmeta koji su potrebni da bi se sahrana sprovela?

Obično se njegovi lični predmeti stavljaju uz njega. Ako ima sat, ako ima neki predmet... ako je bio lovac da mu se nešto od oružja stavi... mada nisam primetio...

A šta se nabavlja? Pravi se sanduk?

Pre se kovao sanduk. Doñe majstor i iskuje se sanduk po meri, a sad se kupuje.

A šta se stavlja još? Pokrov?

Pokrov, čaršav, sve se stavljaju nove svari, da na onaj svet mu bude toplo, fino i da uživa.

179

Dalje, što se tiče pripremanja jela i pića za sahranu, kako to ide?

Za sahranu obavezno ide pasulj.

A žito?

A da i žito, to sam zaboravio... obavezno ide žito.

Kako se to zove ovde? Da li ima neko ime?

Ne, ne ,nema...

Da li postoji ko kuva to žito?

Ne, ne. E, znaš šta. Kad se kuva i kad se sprema, obično je neka domaćica koja je malo bolja. Ima tu dve tri žene koje obično idu po te sahrane pa kuvaju... Nema posebno ko kuva, jer obično je domaćica zauzeta oko sahrane, pa se obično pozove neka žena koja to sprema.

Kad je posna, obavezno ide riba, posan pasulj. To su glavna jela. Za drugo ne znam.

A kada se to jede?

Posle sahrane. Nema ništa pre. Kad se završi obred, tad se ide na ručak.

Što se tiče naricanja i izražavanaj žalosti, ko to radi?

Rade obično roñaci. Ovde kod nas nema profesionalne naricaljke, ali bilo je nekad.

Što se tiče rituala povezanih sa domaćim životinjama. Šta se npr radi kada neko umre, pa taj domaćin ima stoku...?

Nema takvih običaja oko životinja nikakvih. Nema toga.

Npr, ako neko ima kuče ili mačku, da li se oni sklanjaju da ne uñu u kuću, jer negde ima toga, da se izbegne da se neko povampiri...

Oooo, pa igla u guzicu. Obično žena uzme, da se ne bi noču uvampirio, iglu pa ga bode u... toga ima. To je bilo pre, ali 60ih, 70ih, 80ih godina. Sad ne.

Kako je kad ga iznose iz kuće?

Običaj je da se iznosi sa nogama napred. To je obaveza. To je suština iznošenja. Ima kuće gde se i kroz prozor iznose.

A ko iznosi pokojnika?

Iznose obično mladi ljudi. Obaveza je da se oni koji iznose obeleže sa peškirom oko rukama. I oni koji ga nose, i oni koji ga prate do groba. To je obaveza.

180

Kad ga iznesu, šta dalje rade?

Iznesu ga i stave na prikolicu.

Je l ga ostave u dvorištu malo?

Ne, obavezno ide u kola, ko će da ga vozi.

A ne vrše opelo u...?

Može i to, isto se to radi. Iznesu ga na sto i pop ga opoje. Obično se u dvorište to radi, a ako nema dvorište onda na kola koja ga voze. Ovde je običaj da se u dvorištu opeva, da se dole na mostu opeva i da se na ovu rakrsnicu opeva. Na tri mesta.

A kad sanduk dignu sa tog stola, šta rade sa tim stolom?

Sto staje. Da se okreće ono naopako, to ne. E običaj je još kad se mrtvak iznese, žena njegova uzme vodu, da pljusne vodu oko njega. Iz kuće kad se iznosi, vodu pljusne da mu bude na onaj svet... kao za sreću.

A je l se čisti kuća posle?

Da, obavezno se čisti kuća. Obavezno se soba provetri.

A šta urade posle sa tom metlom, da li ostave ili bace?

E za metlu ne znam. Ne, ne, ma jok.

Sad kad ga iznesu npr na put, rekli ste ide ta povorka?

Da. Prvo se nosi krst. Krstonoša ne sme da se okreće. Jer kažu ako se okreće, mnogo će ljudi posle da umire.

A kako ide ta povorka? Ko je na početku...?

Napred ide krst, posle pop...

A žito jel ide?

Sve to ide, sve. I obavezno ide velika ona sveća, koja uveče se palila, koja je preko noći gorela.

Kada stignu na groblje, šta se radi?

Isto pop opoji, sve fino, očita opelo. Pre opela tu se skupe ljudi, spušta se u grob. Obično za laku zemlju, uzimaju zemlju u ruke i bacaju u grob. A pre toga uvek od rodbine neko siñe da prošeta kroz grob, kao da očisti, da mu je čista kuća. Deci se obično stavlja zemlja za vrat. Ona zemlja koja se iskopa.

Ko kopa raku?

181

Prijatelji, drugari, svi koji mogu da kopaju.

A da li njih daruju na neki način?

Daruju njih, obavezno pozivaju na ručak.

Kako se njegova rodbina oprašta od umrlog? Npr kada treba da spuste taj sanduk, koa poslednje reči?

Ako ima čovek, ili otac ili brat ili prijatelj održi govor, a nekad se i ne drži...

Kad ga zakopavaju u grob, da li se dešava da ga zakopavaju na istom mestu gde je bio neki njegov predak?

Obično na groblje svako ima svoje mesto. Retko se kopa na novo mesto. Samo ako nema mesta, i ne može da ga zakopaju tu gde su mu roñaci, gde su mu preci svi, i samo ako nema mesta kopaju novo mesto. Znači običaj je da se kopaju svi na jedno mesto.

A ako nañu kosti npr?

Kosti se vraćaju nazad u grob i zatrpavaju.

A kad se završi ta sahrana...?

Čovek čiji je taj otac, ili majka, poziva prisutne da doñu na ručak.

Kako se izlazi sa groblja? Da li postoji neki odreñeni...?

Ne. Nema neki posebni ritual tu.

Šta se radi kada se vrate kući?

Isto kad se vrate i pop doñe obavezno, svi nasedaju, meze se stavi. Pre toga pop održi opelo. Kad on završi može da se počne sa ručkom.

Kako se postavlja ručak? Da li ima nekih posebnih pravila?

Ima, ima. Prvo se služi žito. Služi se rakija, obično tri puta.

A kako sedaju za taj sto?

Nema ništa odereñeno. Bilo kako. E jedno meto u čelu, ostavi se tanjir, sveća gori, i sve što se služi stavlja se i u njegov tanjir, navodno da i on ruča.

Kako ustaju kad završe?

Kada se završi ručak, ko prvi ustane, svi se dižu, jer ako nema mesta... koliko ima mesta toliko se sofra postavlja. Kad završe dižu se. Pre dizanja se obavezno posluži voda. Onda se prva sofra podiže. Čak se desi i da se po dve tri sofre postave. Zavisi koliko je bilo pratilaca na groblju.

182

A svi odjednom ustaju?

Svi se dižu. Seda druga sofra, i ona ruča...

Obavezno ima žito, obavezno ima sveća, crno vino, kad se kolač seče, obavezno posluži se vodom i tri puta rakijom.

A izgled groba?

Spomenik se tako postavlja prema istoku.

A da li se ostavlja nešto na grobu posle sahrane?

Obavezno se ostavlja cveće, ostavljaju se one ponude.

Posle toga, kakvi su pomeni koji se vrše u odereñenim danima?

Prvo jutro je obaveza. Da se izañe na prvo jutro. Na grob se postavi čaršav, postave se ponude, postavi se rakija, vino, sve... Zatim se izlazi na deveti dan. I izlazi se na 40 dana. I posećuje se grob na verske praznike. Ide se i na pola godine.

A je l se izlazi odereñenim danima, npr koji dan u nedelji je...?

Ne. Subotom se obično izlazi kod nas. I kad su zadušnice. Kad se izlazi, izlaze svi ljudi da bi pop izvršio opelo, da bi osveštao...

A šta se iznosi na groblje?

Sve što imaš. Jedenje, pijenje...

A nešto posebno?

Posebno ne. Ovaj naš kraj je dosta prosvećen, nije zaostao.

Kako se izražava žaljenje za umrlim posle sahrane?

Svaki put kad se izañe, žena obično, peva, kuka, vrišti „Ja bez tebe ne mogu, pa kako ću ja, ne mogu da živim...“

Kako se ponašaju roñaci umrlog?

Žaljenje je obavezno, za bliže roñake crna košulja za muške. Crni flor. Obično se ne briju do 40 dana, mada se to toliko i ne poštuje.

A žene?

Žena obično gologlava mora da bude...

Kako su ljudi nekad zamišljali, gde odlaze duše umrlih?

183

Zavisi od čoveka. Malo prosvećeniji ljudi obično deci pričaju da je otišao na nebo, na visinu, da je anñeo i tako...

Šta se dešava kada neko umre negde u tuñini ili pogine u ratu?

Ovde su mnogi ljudi poginuli u ratu. Mnogi ljudi nisu donešeni. Mnogo ljudi su spomenik ovde napravili pored puta, pored kuće.

A da li se nešto razlikuje kada npr neko digne ruku na sebe?

Obično je da ga pop ne opoje i da se obavezno sahranjuje van groblja. Mada to kod nas nema...

A ovi davljenici koji se utope u vodi?

Ovde se to nije desilo.

Šta se dešava sa nekrštenom decom? Deca koja umru a da nisu krštena?

Pa sad u poslednje vreme, pop nit hoće da mu izda krštenicu. Neće mu ništa izda ako je nekršten. Neće ga ni venča

A ako se desilo da neko umre nekršten je l sa njim bilo nešto drugačije?

Ne. Ja za takav slučaj ne znam.

A kad se ranije dešavalo da roditelju umre više dece, da li su pokušavali nekako to da spreče, da li je bilo nekih rituala?

Davala su se imena vukova, životinja koja su dugovečna, da ih štiti.

184

12. Mapa terénního výzkumu

185

Resumé

Рођење, свадба и смрт су најважнији критични моменти у вези са постојањем сваке заједнице који до одређене мере нормални ток живота. Један од њих је и смрт, феномен коме се у свим културама посвећује више пажње. Смрт је увек испраћена одговарајућим традиционалним ритуалним обавезама које служе за регулацију понашања породице и заједнице која је изгубила свог члана. Евидентна је и велика разноврсност ритуала везаних уз смрт, што сведочи о томе да се људи у различитим временима на различитим местима на разне начине помирују са смрћу.

Овај рад се бави савременим српским погребним обичајима – разлога за избор ове теме је више. Комплексни феномен смрти је вечна тајна и инспирација за религијске и ритуалне идеје и поступке. Сам став према смрти рефлектује друштвену реалност и бројне механизме међуљудских односа. Смрт као таква представља за сваку заедницу одређени изазов, тест, у чијем се решавању огледа јединство и функционалност.

Рад се дели на два основна делатеоретску, у којој се истражује смрт као комплексни феноменбиолошки,социолошки и теолошки. У првом поглављу сам се посветио поимању смрти, погребним обичајима и обредима и смрти као ритуалу прелаза. У другом поглављу се истражује развој погребних ритуала код старих Словена и погребни обичаји у Србији у средњем веку и рано нововеку. Треће поглавље се концентрише на појединачне делове погребних обичаја данас у Србији – на сам тренутак умирања, ток погребног обреда, повратак кући после сахране, период жалости и помен за умрле. Завршава се увидом у задушнице, које су еквивалент чешком празнику – dušičky.

Основа за израду практичног дела рада је теренско истраживање спроведено у Србији. Конкретније, ради се о полуструктурисаним разговорима, чији трансктрипти чине прилог овог рада. Информатори потичу из разних делова Србије, то су православни Срби иако у Србији живе и други народи.

Циљ теренског истраживања био јеутврдити основне карактеристике погребних обичаја и актуелну ситуациију на неколико локација у Србији. Подаци су прикупљани помоћи интервјуа са унапред припремљеним питањима. Реализовани су интервјуи са локалним инфораторима и то искључиво онима који потичу из руралних средина због

186

тога што се управо тамо погребни обичаји, тачније традиционална култура као целина добро одржала.

Најважнији циљ дипломског рада је поређење релевантне етнографске литературе о погребним обичајима са сазнањима добијеним приликом теренског истраживања. На тај начин је потом могуће упоредити да ли је и у на који начин се садашњи српски погреб разликује од споменуте теорије и истовремено да ли се и како српски погреб мењао временом.

Током теренског истраживања било је утврђено да је на свим истраживаним локацијама основна структура иста. Свуда су се појављивали приближно исти елементи са малим регионалним разликама. Свуда се појављује основни модел , који се у главним цртама састоји из основних деловапредвиђање смрти, поступање са покојником док је још код куће, припрема тела за погреб укључујући ритуално купање покојника, припрема предмета потребних за сахрану, погребна поворка, сахрана, повратак кући, вечера, даће и задушнице. Поређењем са етнографском литературом може се закључити да се приликом развоја српских погребних обичаја много тога није променило и да основа ритуала остала иста.Наравно, нису хомогени, пошто неки од њих преживљавају док неки нестају. То може бити потврда тога да су погребни ритуали једни од оних којји се током времена најмање мењају. Важно је и нагласити да је средина сразмерно конзервативна и савремени утицаји продиру спорије.

Забележени су одсуство, редукција или модификација одређених делова погребног обреда, али у ширем контексту не утиче на основну структуру обреда. Такође је потребно нагласити да се током погребног обреда прожимају хришћански и прехришћански елементи. Занимљива је и чињеница да је значајни труд усмерен да с обезбеди неповратност процеса ритуалним поступцима, јер се заједница хтела да обезбеди, да је одлазак са овог на онај свет дефинитиван, без могућности повратка (рабијање посуђа, просипање воде, мере против повампирења). Основно значење је такође и дужност задовољити све покојникове жеље, још увек се присутна идеја опостојању оног света иако временом бледи.

187