NNAŠENNAŠEAAŠŠEE MĚSTOMMĚSTOMĚĚSSTTOO DDOLNÍDDOLNÍOOLLNNÍÍ KOUNICEKKOUNICEKOOUUNNIICCEE

Ročník 16 • číslo 3/2012 Bienále 2012

Návštěva partnerského města v Rumunsku Slovo starosty Mezinárodní spolupráce jako legitimní činnost samosprávy v součinnosti s občany podporovaná státem a EU nebo „Skandál za 1,5 milionu“ v článku plném laciných frází se záměrně zkreslenými fakty, které jsou poplatné pokryteckým cílům jedné až dvou rodin z našeho města a jejich servilním přítelíčkům s nenaplněnými ambicemi?

Na čem tvrdě pracovaly desítky občanů bezmála 10 let, o čem byly popsány možná stovky stránek a to vše s pocitem dobře vykonané práce se dnes stává cílem přízemní kritiky neználků, o kterých ještě před pár lety člověk ani nevěděl, že v našem městě existují. V posledních číslech tiskovin Můj Domov obsahujících všechny atributy ma- loměšťáctví, které vyšly v červnu a v září tohoto roku se objevil článek na pokračování pod titulkem „Mezinárodní spolupráce, skandál za 1,5 milionu“ týkající se mezinárod- ní spolupráce města Dolní Kounice. Pisatelka se pravděpodobně snaží vyvolat dojem, že celá mezinárodní spolupráce je založena na nelegitimním základě a že podstata a veškerý proces této spolupráce je marnivostí starosty a několika málo lidí kolem něj, ohryzávajícího již tak ožranou kost městského rozpočtu. Bohužel drtivá většina infor- mací obsažených v článku je hrubě zkreslující, nepravdivá, urážející a ubohá, sledující jediný cíl. Pošpinit smysl a aktivity mezinárodní spolupráce ve snaze urazit všechny účastníky a sympatizanty, kteří se na ní jakýmkoliv způsobem podíleli. Jiný cíl může být již pouze poukázání na vlastní malost. Neohrabaně zvládnutá dramaturgie obsahu mizerně a strojeně psaného kounického blesku bez obrázků Můj domov, je paradoxně potvrzením fungování demokracie. Každý má svoje práva. Může si v demokracii do jisté míry psát, co chce, třeba i nesmysly. Musí však také počítat s tím, že v demokra- cii na jeho výlevy bude někdo demokraticky, i nad míru reagovat. A já demokraticky reaguji. Každý ať si sám, dle svého rozumu a obecných znalostí v tomto konkrétním směru, udělá obrázek o smysluplnosti a ušlechtilosti konání té či oné strany. Tuto svoji reakci publikuji pouze na výslovné přání mnoha občanů, kteří se něja- kým způsobem podíleli na mezinárodní spolupráci nebo se účastnili aktivit s ní spo- jených, a kteří se cítí být uráženi skandalizací a osočováním z užívání si moře, hor a bazénů v cizích zemích. S ohledem k personě sdružení Za mezilidské vztahy bych sám na stupidní obsah článků Můj domov, vůbec nereagoval, jelikož jakoukoliv reakci v tomto směru osobně považuji za úplně marnou a zbytečnou.

Co je partnerství měst neboli town-twinning? Partnerská spolupráce měst, jinými slovy town-twinning, je forma dlouhodobé me- zinárodní spolupráce mezi samosprávami, spočívající v pravidelném setkávání zá- stupců měst a jejich občanů. Tato spolupráce je většinou podložená ofi ciálním doku- mentem (partnerskou dohodou) nebo usnesením orgánů města/obce. Partnerská spolupráce jako přirozený nástroj mezinárodní spolupráce měst a obcí během dlou- hé doby své existence prokázala svůj přínos pro porozumění mezi národy a kultura- mi. Její přidanou hodnotou je nejen živý mezikulturní dialog mezi běžnými občany, překonávání předsudků mezi národy, ale také posilování občanské účasti na veřejném životě a podpora občanství a integrace Evropské unie. Má veliký význam pro výmě- nu zkušeností v nejrůznějších oblastech týkajících se života města/obce, ať už se jedná

1 o rozvoj měst, sociální oblast, školství, životní prostředí, cestovní ruch nebo fungová- ní samosprávy. Samosprávy mohou prostřednictvím partnerské spolupráce podporovat ekonomické vazby svých podnikatelů s jejich protějšky v partnerských městech a tím pozitivně ovlivňovat ekonomický rozvoj svého území a regionu. Twinningové hnutí je je- dinečné tím, že zapojuje všechny skupiny občanů – od běžných občanů, odborníků, pod- nikatelů, pracovníků různých organizací přes účastníky různého věku a pohlaví (mládež, ekonomicky aktivní občané, senioři, hendikepovaní atd.) až po občanské spolky a orga- nizace různého zaměření. Napomáhá navazovat trvalé přátelské i profesní vazby mezi občany, organizacemi, úřady, školami apod., během nichž dochází k užitečnému předá- vání zkušeností. Zkušenosti dokazují, že partnerská spolupráce měst významně pomáhá v posilování občanské zodpovědnosti a zapojení občanů do života místní komunity.

Partnerská spolupráce měst může mít několik podob: – formální (ofi ciální) partnerství – na základě podepsané dohody o spolupráci, dekla- race či smlouvy o spolupráci – spolupráce na společném projektu – neformální partnerství – jde o neformální spolupráci bez podepsané dohody či smlouvy

Základem pro funkční a živé partnerství je vzájemné porozumění a společné chápání partnerské spolupráce mezi municipalitami, efektivní komunikace, jasné a srozumitel- né cíle naplňující obsah partnerství a aktivní zapojení občanů, zájmových a profes- ních sdružení do town-twinningových aktivit.

Význam a historie twinningu. Myšlenka partnerské spolupráce měst (town-twinning) se zrodila krátce po 2. svě- tové válce se záměrem ochránit Evropu před dalším válečným konfl iktem. Twinning vytváří jedinečnou příležitost k setkávání občanů evropských měst, k vzájemnému poznávání, k výměně myšlenek, zkušeností a názorů a k překonávání historicky pod- míněných předsudků a nedůvěry. Dnes, po více než šedesáti letech, partnerská spolu- práce měst přerostla v hnutí, které spojuje města a občany celé Evropy i světa. Spolupráce měst zahrnuje širokou škálu aktivit, které se dotýkají všech občanů a přinášejí prospěch jak občanům, tak městu samotnému. Obecný přínos: – přispívá k mírovému soužití národů v Evropě a ve světě; – přispívá k rozšiřování obecného povědomí a znalostí; – vytváří solidaritu mezi samosprávami a občany; – přispívá k integraci Evropské unie a posiluje vědomí evropského občanství. (Zdroj: webové stránky Svazu měst a obcí České republiky, redakčně zkráceno)

„Do twiningového programu jsou zapojeny stovky měst a obcí z České republiky. Pasivně či aktivně se těchto programů ročně účastní desítky možná stovky tisíc obča- nů z celé Evropské unie. Je smutné, že dámě z Mezilidských vztahů a některým lidem uniká hlavní smysl této činnosti. Možná je názoru, že celá mezinárodní spolupráce měst a obcí EU by neměla vůbec existovat nebo by mohla probíhat korespondenčně event. e-mailem, abychom ušetřili i za poštovní známky“. Pisatelka píše, že se setkala na Městském úřadě v Dolních Kounicích s obstrukcemi

2 při vyřizování žádosti o podání informací. To není pravda. Město, jako povinný sub- jekt postupovalo podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Protože se jednalo o mimořádně velké množství informací, které muselo být shro- mážděno z jednotlivých agend nacházejících se ve spisovně úřadu, byla podle zákona žadatelům o informaci vyměřena úhrada, kterou žadatelka a zároveň pisatelka článku v časopise Můj domov odmítla zaplatit. Poté byl učiněn pokus získat tyto informace bezplatně pomocí průhledného úskoku spřízněnými osobami ze Sdružení za mezilid- ské vztahy. Těm je úřad samozřejmě odmítl podle zákona vydat. Informace jim pak byla poskytnuta bezplatně na žádost jednoho zastupitele (manžela pisatelky), který má nárok na poskytnutí informací souvisejícími s výkonem jeho funkce. Přestože bylo sporné, zda všechny tyto informace souvisí s výkonem jeho funkce, byly mu poskytnuty. Nebyly poskytnuty pouze osobní údaje, které podléhají zákonu o ochraně osobních údajů. Dále si pisatelka klade otázku, kolik mladých lidí se zúčastnilo této výměny. Je opravdu smutné, že na základě poskytnutých informací si to neuvědomila. Od roku 2002 byla většina mezinárodních setkání ať u nás či ve Francii, Itálii nebo v Rumun- sku zaměřena pouze na setkání mladých, kde se dospělí zúčastňovali pouze jako doprovod. Vždy byla k účasti oslovena i základní škola, která minimálně ve dvou akcích působila jako hlavní aktér s aktivní účastí žáků, vedení školy i části učitelské- ho sboru. Pokud se jedná o skutečnost, že se setkání účastnili i občané, kteří nebyli z Dolních Kounic, pak se jednalo buďto o mládež navštěvující místní základní školu, nebo mládež z obcí, které jsou součástí Mikroregionu Ivančicko, (ostatně tyto obce i mikroregion se na nákladech za svoje děti a občany podílely). Tato praxe funguje i v Oslavanech nebo Ivančicích. Dle informací, které mám, využívají těchto možností se zúčastnit i děti z našeho města i z okruhu kritiků mezinárodní spolupráce a v žád- ném případě jim to nevadí. Příspěvek, kterým se podíleli jednotliví účastníci akcí, se lišil podle toho, zda to byl dospělý nebo dítě, takže ne podle příbuzenských či kamarádských vztahů. Ve zveřejněné tabulce je řada záměrných nepřesností. Například v roce 2004 bylo uskutečněno setkání u nás v Dolních Kounicích, kterého se účastnilo kolem 150 účast- níků z Dolních Kounic, Itálie a Francie. Zřejmě úmyslně je v kolonce uvedena 0. Stejně tak v roce 2010, kdy bylo také setkání v Dolních Kounicích za účasti občanů převážně mládeže z Francie a Rumunska. Opět uvedena 0. Na co pisatelka nezapo- mněla, bylo uvedení výdajů. Ovšem nějak opomněla na granty a dotace, které město obdrželo od Evropské unie v roce 2004 ve výši 408 910,– Kč. Stejně tak v roce 2007 dotaci ve výši 97 678,– Kč. Když takto nepřesně a zkresleně podané informace pi- satelka napíše pod titulek „Skandál za 1,5 mil. korun“, vyvolává tím zcela úmyslně cílenou iluzi o něčem nekalém. Zcela zavádějící je informace o účasti starosty, místostarosty na akcích v rámci mezinárodní spolupráce. Účast vedení města je zcela přirozenou součástí, zvláště na akcích, které samo město organizuje. Svojí účastí zastupují a reprezentují město na- venek, což vychází jednoznačně ze zákona o obcích. Zástupci města byli pověřeni organizačním zajištěním těchto akcí a z toho vyplývající odpovědností, nejen u nás, ale i v zahraničí. Nic by však nebylo možné bez aktivní účasti a pomoci mnoha dalších občanů, mládeže a některých spolků ze všech partnerských měst. V Dolních Kouni- cích byla v minulosti nabídnuta účast všem spolkům z našeho města. Pouze tři využily

3 nabídky a také se recipročně podílely na aktivitách partnerství. Desítky dolnokou- nických rodin se podílely na organizování těchto aktivit. Dokázaly, při zahraničních návštěvách u nás, ubytovat ve svých rodinách účastníky, pohostit je a vymyslet pro ně mnohdy náročný a nákladný program mimo ofi ciální náplň. Kdo někdy organizoval nějakou akci i pro menší počet účastníků tak jistě ví, co to dá práce. Také pisatelka už neuvedla, že na setkáních mládeže, které se konaly v zahraničí, se nezúčastnil ani je- den z uvedených zástupců z vedení, ale pouze dospělí nebo mladiství, kteří zajišťovali tlumočení a pedagogický dohled. Skutečnost, že na mezinárodní spolupráci nebyly učiněny žádné smlouvy, je zcela nepodstatná věc. Forma spolupráce mezi našimi městy není založena na smluvním vztahu. Města využívají legitimní formy spolupráce na společných projektech, které nemusí mít smluvní ujednání. Stačí usnesení příslušných orgánů města. Dokumenty, které jsem nešťastně zmínil v minulosti, jako smluvní vztah jsou pouze protokoly a sliby starostů z roku 2002 a 2004, které plnily spíše ceremoniální a slavnostní vý- znam a jsou uloženy v mém osobním archívu v kanceláři. Tyto dokumenty nesplňují charakter ofi ciálních smluv. Omlouvám se, že jsem svým výrokem o smluvním vztahu dal možnost neadekvátním spekulacím. V celkové míře a hlubším významu mezi- národní spolupráce našeho města, působí chytání se za slovíčka včetně jejich další interpretace, jako bezvýznamný a neadekvátní podnět pro skandalizaci něčeho tak legitimního, zákonného a obecně prospěšného. Je s podivem, že pisatelce nevadilo, že součástí zahraniční spolupráce byl i tisk pro- pagačních materiálů, které až do roku 2009 tiskla výhradně fi rma jejího manžela. Mimo- chodem s ním město na tisk tiskovin nemělo také žádný smluvní vztah a protekly přes jeho fi rmu bezmála 3 mil. korun. Vztah byl založen legitimně na dílčích objednávkách. To je také skandál a za bezmála 3 miliony? Proč se již tehdy paní nezajímala aktivně o mezinárodní spolupráci? Kdyby vnímala již tehdy své dnešní tzv. odpovědné posto- je angažované občanky, nemusela zatěžovat úřad dotazy podle zákona 106/1999 Sb. a všechny informace mohla získávat aktuálně a podle situace na ně adekvátně reago- vat. Mohla by být možná i něčemu užitečná. Náplní všech těchto setkání byla většinou prezentace ekologických, podnikatel- ských a kulturních činností v obcích. Mezi nejvýznamnější patřily návštěvy Ekolo- gického centra na zpracování odpadu, návštěvy výrobních podniků v potravinářství a strojírenství, školských a sociálních zařízení, přednášky a aktivity o životním pro- středí, fungování samospráv, turistický ruch a návštěvy a vzájemná prezentace vi- nařských podniků. Děti a mládež se aktivně zúčastňovaly na opravách a zvelebová- ní historických památek. Ve Francii na opravách Lavoir – středověkých veřejných prádelen, v Itálii na okolí hradu, ve kterém se narodil Michelangelo Buonarroti. V Dolních Kounicích to byly opravy náhrobků na židovském hřbitově nebo údržba a evidence kamenných fragmentů v klášteře Rosa coeli. To vše je zjevně bohulibá, požehnaná a užitečná činnost. Těžko říct, kde došla pisatelka k názoru, že si účastní- ci mezinárodních výměn „užívali hor, moře a bazénů“. Žádné z partnerských měst ne- leží u moře, ani v horách a bazénů v těchto oblastech mají rozhodně méně než u nás.

Karel Zalaba, starosta města

4 Kounické panství za Jiřího Žabky z Limberka od roku 1537

Kdo vzdělává svou roli pilně, k tomu zisk přichází neomylně!

Co předcházelo Kounický ženský klášter řádových sester premonstrátek Rosa coeli byl založen a bu- dován panem Vilémem z Pulína od roku 1181. (Dodnes se neví, kde se ten Pulín (Pulm) nacházel, M. Řiháček se domníval, že to muselo být někde blízko Kounic, např. na návrší Raufenberk mezi Kounicemi, Pravlovem a Trboušany a že snad mohl být vypálen a do základů zcela zničen již při bitvě u Loděnic v r. 1185). Již v roce 1176 se Staroboleslavská kapitula vzdala obtížného vybírání desátků, náležejících k 16 kostelům v jejich vzdálené provincii ve znojemském kraji. Později byly tyto desátky nabídnuty novému kounickému klášteru s tím, že klášter jim bude za to platit ročně 1 hřivnu stříbra. Ty kostely pak tvořily základ dalšího majetku kláštera (kromě toho, co již obdržel od zakladatele pana Viléma), se kterým mohl volně disponovat. Byly to tehdy tyto kostely: v Kounicích, v Pravlově, v Malešovicích, v Pasohlávkách, ve Vlasaticích, Cvrčovicích, v Pulíně (?), v Dolních Dunajovicích, v Novosedlích, v Mušově, Řeznovicích, v Narvicích u Iváně (později zanikly), v Mašůvkách u Mu- šova (zanikly), v Újezdci u Pohořelic (zanikl), v Pohořelicích a v Mikulově. V roce

Bývalý kounický klášter Rosa coeli a zámek na obraze z 19. století

5 Tak asi vypadal kounický klášterní hrad, postavený mezi roky 1284 a 1330 na obranu kláštera Rosa coeli. V 16. století jej pak Jiří Žabka z Limberka přestavěl na zámek téměř už do podoby, jak jej známe dnes. Tato perspektivní rekonstrukce vyplynula ze studie Krajské správy státní památkové péče Brno v roce 1974. Vpravo je vidět původ- ní gotická vstupní brána do hradu.

1183 byl kounický klášter v původní skrovnější podobě dobudován a v říjnu téhož roku byl osazen prvními řádovými sestrami premonstrátkami, které sem přišly z pre- monstrátského kláštera v Louňovicích pod Blaníkem v Čechách (tam byl klášter od r. 1149). V následujících letech a stoletích kounický klášter utěšeně rostl a vzkvétal. Úkolem kounických sester premonstrátek bylo také vyučovat dívky i z vyšších stavů. Šlechtické dívky byly vyučovány náboženství, chrámovému zpěvu, latině, případně i jiným jazykům, jakož i ručním pracím, jako je šití a vyšívání. V letech 1328 až 1385 byla postupně vybudována nová, velká, klášterní, marián- ská, kamenná svatyně v gotickém slohu, na níž pracovalo mnoho zručných kameníků i z kamenické huti Petra Parléře, druhého stavitele Svatovítského chrámu v Praze. Svědčí o tom ještě dnes přes sto kamenických značek, vytesaných na jednotlivých dílech bohatě zdobených kamenných pilířů, hlavic, klenebního žebroví, záklenek, pa- tek a říms. V té době se totiž také kounický klášter nacházel pod přímou ochranou českého krále a císaře Karla IV. Roku 1423 byl kounický klášter těžce popleněn a vypálen husitskými vojsky, ale už asi po deseti letech se z toho opět zotavil a mohl opět normálně žít a hospodařit. Ve druhé polovině 15. století se však i na kounickém klášterním panství začali rozmáhat různí heretici a bludaři, odporující papeži a učení katolické církve, jako byli novo- křtěnci, vznikla Jednota bratrská, později též luteráni i jiné jejich nové odštěpenecké sekty, což vyvrcholilo v Německu 1517 revolučně reformním vystoupením bývalého

6 katolického kněze a augustiniánského mnicha Martina Luthera (1483–1546), proti papežství, nauce o odpustcích, proti celibátu, sám se v rozporu se svým kněžským a řeholním slibem 1525 oženil s Kateřinou von Bora a stal se prakticky v podstatě zakladatelem všech dnešních protestantských církví a denominací, kterých je dnes ve světě odhadem kolem tří set. V kounickém klášteře zatím probíhal celkem pokojný, normální klášterní život až do smrti předposledního, tj. zasloužilého 27. probošta Jana III., hraběte z Althanu, který po úspěšném desetiletém působení v Kounicích zemřel roku 1517. V tom roce však po něm do kounického kláštera nastoupil nový probošt, jihlavský rodák Martin Göschel, člověk nadaný, společenský, ale vrtkavý, který v r. 1500 vstoupil do želiv- ského premonstrátského kláštera, kde byl knězem, pak byl dosazen jako farář ke sv. Jakubu v Jihlavě, byl doktorem obojího práva, v r. 1509 už byl olomouckým světícím a zároveň titulárním biskupem Nikopolitánským a v r. 1517, kdy v Německu vystoupil Luther se svým novým odbojným učením, se tedy stal novým proboštem v kounic- kém klášteře Rosa coeli. Avšak již v r. 1521 přilnul k lutherství, oženil se s jednou kounickou řádovou sestrou, z kláštera však neodešel, zůstával v něm klidně i nadále a očekával, že při předpokládané sekularizaci klášterního majetku a za pomoci jemu nakloněných některých moravských stavů, jej získá rychle a levně pro sebe. V roce 1526 dokonce vystoupil z katolické církve. Takové jednání a chování však bylo od něho, jako od probošta kláštera a katolického biskupa příliš pohoršlivé a pobuřují- cí, takže olomoucký biskup Göschla ze všech jeho funkcí suspendoval a král Lud- vík Jagellonský na něj vydal vyhošťující rozkaz. Toho však Göschl nedbal a zůstával

Celkový soudobý pohled na kounický zámek z letadla

7 Král Ferdinand I. Habsburský, Erb Žabků z Limberka na panství v Dolních rytina z r. 1556 Kounicích v letech 1537–1561 v Kounicích i nadále. Teprve pod zvyšujícím se nátlakem v r. 1526 přece jen odešel z Kounic do Mikulova, kde se přidal k sektě novokřtěnců a kde byl ochotně přijat jako jejich „biskup“. Po odchodu Göschla z Kounic a zřejmě i některých dřívějších řádových sester, jež možná také z různých důvodů už samy dříve klášter opustily, si zbývajících 11 řádových sester, které možná i ve smyslu svých věčných slibů chtěly i nadále žít kláš- terním životem, si zvolilo za nového probošta kněze Jana, byly však (podle Vlastivě- dy moravské) brzy na to v noci přepadeny, usmrceny, klášterní chrám byl zneuctěn a v něm hrobky zakladatele kláštera, jeho potomků a dobrodinců byly zničeny. Po- dotýkám, že historik Milan Řiháček tuto verzi neakceptoval, domníval se asi už i jako kounický patriot, že sestry nemohly být zabity místními občany, ale že možná už při nějakém neklidu a pohrůžkách prostě z Kounic uprchly a více se do kláštera nevrátily. Kdo mohl být iniciátorem chystaného přepadení posledních 11 sester se neví. Mohli to být místní lidé, pobouření tzv. „neřestným životem“ probošta Göschla v klášteře v poslední době, mohli to být i případní vypočítaví nápadníci, kteří chtěli v nadcházející době zřejmého morálního uvolnění zbylé sestry získat za manželky i s výhledem na jejich možné podílnictví při očekávané sekularizaci klášterního majet- ku. Když nesouhlasily, mohli se jim pak snad i chtít pomstít. V záznamech strahovské- ho premonstrátského kláštera je totiž uvedeno, že „při vyhlazení kláštera kounického, zbývajících ještě 11 panen, jež k sňatku manželskému nižádným způsobem přinutiti se nedaly, od surových nepřátel bídně utraceno jest“.

8 V srpnu roku 1526 v bitvě s Turky u Moháče padl český a uherský král Ludvík Ja- gellonský. Na jeho místo nastoupil Ferdinand I. Habsburský. Ten po Ludvíkovi zdědil především povinnost válčit i nadále s Turky, kteří vítězili a velmi vážně již ohrožovali Evropu. Na to však král potřeboval mnoho, mnoho peněz. Proto již na sněmu v dub- nu 1527, při podávání své programové proposice, požádal moravské zemské stavy o vydání uvolněného klášterního majetku v Kounicích, který obratem zastavil nej- dříve královně Marii, vdově po Ludvíku Jagellonském, pak tridentskému biskupovi Bernardovi a nakonec jej zastavil a posléze v říjnu 1537 i prodal za 38.040 kop míšeň- ských grošů svému oblíbenému a věrnému vicekancléři Jiřímu Žabkovi z Limberka, kterému už z minulosti stejně dlužil hodně peněz. Nový král Ferdinand, když se seznámil s událostmi kolem zániku kounického kláš- tera, hned po svém dosazení na trůn povolal z Mikulova Göschla do Prahy k odpověd- nosti, nechal jej vyslýchat i útrpným právem, hrozil mu trest smrti, ale po odvolání bludů a na přímluvu moravských stavů byl jen uvězněn v Olomouci, kde zůstal pod dozorem olomouckého biskupa a tam později ve vězení prý i zemřel. A tak tedy skon- čil a zanikl kounický klášter Rosa coeli v roce 1527, jehož majetek se pak dostal pod světskou kuratelu zástavních správců a posléze v roce 1537 prodejem do vlastnictví vicekancléři Jiříkovi Žabkovi z Limberka a jeho dalším následovníkům. Kdo byl Jiří Žabka z Limberka? Jeho původ není jasný, asi pocházel z nižší mo- ravské šlechty, ale svými schopnostmi a studiem práv se poměrně rychle dostal až do královských služeb již za Ludvíka Jagellonského. Začínal jako městský písař v Olomouci, dostal se do okruhu přátel olomouckého biskupa, kde byl nazýván Ranotius od latinského RANA = žába. V roce 1520 se výhodně oženil s Dorotou z Nejdeku, vdovou po olomouckém lékárníkovi Jakubovi Kučerovi ze Svitav, což mu otevřelo cestu k bohatství. Dorota mu porodila 5 dcer a syna Buriana. Zemřela 1535 a byla (asi až později) pohřbena v nové rodinné hrobce Žabků v kounickém klášteře. Roku 1535 na Žabkovu přímluvu král Ferdinand povolil Kounicím dva trhy (na svátek sv. Tří králů a na druhou neděli po Velikonocích) a také právo pečetit červeným voskem, což byla výsada měst. V roce 1541 byl Jiří Žabka z Limberka a na Kounicích také purkrabím na královském hradě Špilberku v Brně. Tehdy byl Žabka na výsluní u panovníka a také ho často zastupoval na zasedání královských zemských sněmů. V roce 1546 požádal Žabka krále Ferdinanda I. o souhlas, aby mohl vybudovat pro své kounické panství nové správní centrum někde v dnešní trati Nová Města a Jiříkova hora ve směru od Pravlova k Trboušanům. Král souhlasil a Žabka tam začal budovat „Nové město Jiříkov“. Ferdinand mu udělil statut městečka a do znaku červený štít, na kterém je nad bránou „puol kopáče s motykou nad branou vynikající a mající na hlavě věnec z hroznuov“. Navíc budoucímu městečku ještě povolil týdenní trhy a tři jarmarky v roce. Toto teprve rozvíjející se budoucí městečko však existovalo jen asi 16 let a pak po smrti Jiřího Žabky 1552 beze stopy zaniklo, takže dnes se už vůbec neví, kde je Žabka začal budovat. V roce 1562, deset let po Žabkově smrti, už se o něm psalo jako o „pustém městečku Jiříkov“.

9 Výpis ze zápisu kounického panství v zemských deskách při jeho prodeji králem Ferdinandem I. místokancléři Jiřímu Žabkovi z Limberka dne 9. října 1537:

My, Ferdynand, z Boží milosti římský král, po všechny časy rozmnožitel říše a uherský, český, dalmatský, chorvatský etc. král, infant v Hišpánii, arcikníže rakúské a markrabie moravské, lucemburské a slezské kníže a lužické markrabie, oznamujeme tímto listem všem, jakož jsme před časem minulým zámek náš Kou- nice s klášterem a s jeho vším příslušenstvím v jistých sumách peněz statečnému Jiříkovi Žabkovi z Limberka, místokancléři českému v království českém, věrné- mu, milému, zastaviti a zapsati ráčili, i jsúc těchto nebezpečných časuov mnohými a znamenitými válkami od nepřátel našich a zvláště od Turkuow, protivníkuow svaté víry křesťanské, velice obtíženi a vojska naše, kteráž nejenom pro samu po- třebu naši, než pro královstvie zemí poddaných našich, i všeho křesťanstva obra- nu a zachování proti pohanóm v poli ležící majíc, na kteréžto lidi služebné k je- jich chování znamenité sumy peněz jměti musíme, proto vzhlédše na takovů naši a všeho křesťanstva potřebu a na ustavičné, platné, věrné služby téhož Jiříka Žabky, kteréž předkuom našim, králuóm českým činil a nám činiti nepřestává, s dobrým rozmyslem a naším jistým vědomím, s radú našich věrných milých, mocí královskú v Čechách a jako markrabie moravské, svrchupsanému Jiříkovi Žabko- vi, dědicóm, erbóm, i budúcím potomkóm jeho prodali jsme a mocí tohoto listu prodáváme a postupujeme své vlastní zboží a dědictví, totižto:

(Úvodní vysvětlení: často opakované slovo item znamená: kromě toho, a dále, nebo rovněž, podací fara byla patronátní fara, kde patronem kostela býval zakla- datel, většinou majitel panství, který měl vůči kostelu povinnosti, ale i práva, např. podávat biskupovi vlastní návrh na obsazení fary určitým knězem. Dvořák, man, člověk byl nižší šlechtic nebo i svobodný sedlák, nadaný výsadami a daňovými úlevami, man byl však vázán povinností v případě potřeby nastoupit do vojenské služby.)

Zámek KOUNICE s klášterem, s městečkem KOUNICEMI, s farú podací, s many, s vinohradem, mlýnem, s desátkem vinným a obilným, s řekú, zahradami, i se vším příslušenstvím, item Městečko PRAVLOV, s farú podací, s mlýnem, clem, s desátkem vinným, item Ves NĚMČICE (Němčičky), s desátkem vinným a na roli Komárovské s desátkem obilným a s loukou, item Puol vsi MEDLOV, s desátkem vinným, jakž se od starodávna vybíral, s lesem k tej puol vsi náležitým a s loukou, item Ves MALEŠOVICE, s desátkem obilným a pustou vsí POŘÍČANY, s desátkem obil- ným, s farú podací a s mlýnem, item Ves CVRČOVICE s desátkem obilným, s farú podací, s jedním manem a s jednú loukú, item

10 Ves PŘÍSNOTICE s desátkem obilným, s luhem neb lesem a zeliskem i s jezerem, item Ves VRANOVICE s desátkem obilným, s lesy a pustou vsí TEPLANY, se třemi many, k tej vsi příslušejícími, item Ves VALTRUBICE (Valtrovice?), s desátkem obilným, s hájem, s podací farú, a s de- sátkem v RAUZENPRUKU, item Ves MARŠOVICE s jedním dvořákem, s platem, se dvěma many, lesem a dvěma rybníky, item Ves TRBOUŠANY s desátkem obilným a vinným, s lesem, se dvěma many, s jedním dvořákem a dvěma rybníky, item Ves MORAVSKÉ BRÁNICE s desátkem obilným a vinným, s jedním rybníčkem a mlýnem, item Ves HLÍNU, s horami k ní od starodávna příslušejícími, s horú pustú, s lukami, s desátky vinnými a obilnými, item Ves NESVOJOVICE (Neslojovice, Neslovice), s horami k ní příslušejícími, item Ves JAVUOREK (Javůrek), s horami k ní příslušejícími a s mlýnem, item Ves SULOVICE (Silůvky), s horami a se třemi rybníčky, totiž s Hlubokým, Ploužkem a Žabincem a se dvěma many, item Ves MILČANY (Mělčany), s desátkem obilným a vinným, s jedním dvořákem, se dvěma many, a s háji k tej vsi příslušejícími, item Ves BRATČICE, s desátkem obilným a vinným, s jedním manem, s jedním rybníčkem a s hájem k tomu příslušejícím, item Ves DUNAJOVICE (Dolní), i s pustými vesnicemi KLENTNICE a PRÁTLSPRUN (Březí), s desátky obilnými z PERNÉ, s platem vinným z NIKLŠPURKU (Mikulov), s farú podací tamtéž, s řekou Dyjí a s jinými užitky k tomu od starodávna příslušejí- cími, item V DIRNHOLCI (Drnholec) jedno manství, item Ve vsi KUPČICÍCH, dva člověky s platem, item Ve vsi JEZEŘANECH, jednoho člověka s platem, item Ve vsi LODEJNICI (Loděnice), jednoho mana, item V KURDĚJOVĚ, NIKLŠPURKU (Mikulov), VISTONICÍCH (Horní Věstonice), DIRNHOLCI, (Drnholec) v NEYSYDLI (Novosedly), v ŘEZNOVICÍCH a v MUŠOVĚ, fary podací (patronátní) a to vše s lidmi platnými i neplatnými, s rolí oranú i neoranú, s robotami, lukami, pastvami, pastviščemi, řekami, potoky, mezemi i se vším a všelija- kým příslušenstvím, jakž by koli jmenováno a vyhledáváno býti mohlo, i se vším plným právem, panstvím a všelijakým příslušenstvím, jakž od starodávna k zámku a klášteru kounickému příslušelo, nic tu sobě, dědicom a budúcím potomkom našim, králom čes- kým a markrabím moravským práva, panstvie, ani kterého vlastenstvie nezanecháva- je, ani pozuostávujíc, než to jsme svrchu psanému Jiříkovi Žabkovi, dědicom a erbom jeho za devatenácte tisíc a čtyřitceti kop grošouv českých a za groš sedm peněz bílých počítajíc, prodali ku pravému dědicství svobodné a nezávadné, kterúžto svrchu jmeno- vanú summu peněz na hotových penězích zúplna zaplacených jsme přijali.

11 Pak následují ještě tři odstavce s poukazem na nutnost provedení všech potřebných právnických úkonů v souvislosti s touto uzavřenou kupní smlouvou, i příkaz hejtma- novi, nejvyššímu komorníkovi a sudímu markrabství moravského, vložit ji a vepsat do Desk zemských a to (…beze všech vejmluv i všelijakých odporností).

K tomu na svědomí pečeť naši královskú k listu tomuto přivěsiti jsme rozkázali. Dáno ve Vídni v úterý po sv. Františku (9. října 1537) léta Páně tisícího pětistého třicátého sedmého, království našich římského sedmého a jiných jedenáctého. Ferdynandus

Tak to je výpis podstatné části prodejní smlouvy Mezi králem Ferdinandem I. a Jiříkem Žabkou z Limberka z Moravských desek zemských. Ještě dva roky předtím v r. 1535 Ferdinand prodal Žabkovi ves VLASATICE i s rybníky a příslušenstvím za 4.000 kop českých grošů. V roce 1540 Žabka koupil také ODROVICE, SMOLÍN, v r. 1544 též LODĚNICE s pustou vsí ŠTATENDORF, před rokem 1548 část vsi HOBZÍ, vše od premonstrátského kláštera v Louce u Znojma. Ještě v roce 1536 koupil od Hynka ze Zástřizl panství PRŠTICE s pustou vsí MODŘIČKY a také část TIKO- VIC. Po roce 1544 se stal také ještě majitelem panství BYSTŘICE p. HOSTÝNEM. Jiří Žabka z Limberka však dovedl také velmi obratně využít i všech sňatků ve své rodině tak, aby vždy získal nějaké další statky a vlivné konexe. Po smrti své první

Půdorys přízemí dolnokounického zámku

12 manželky Doroty z Neideku v r. 1535 se oženil s Libuší Černohorskou z Boskovic, jeho dcera Marie se zase v r. 1542 stala manželkou Václava Černohorského z Bos- kovic a na Střílkách. A Boskovicové vždy zastávali přední moravské, zemské úřady. Žabkova dcera Kristýna byla manželkou Jana Smečenského z Martinic, dcera Johanka byla manželkou Jana Sedlnického z Choltic, dcera Josefa chotí Dětřicha Petřvaldské- ho z Petřvaldu a dcera Anna se stala manželkou Bernarda Drnovského z Drnovic a na Rájci. A konečně i jeho jediný syn Burian Žabka se oženil s Mandalenou z Hustopečí a na Bystřici pod Hostýnem. Každý sňatek přinesl Žabkovi nějaký významný zisk nebo jiný užitek. Když Jiří Žabka 1537 od krále koupil Kounické panství, pustil se hned nejen do opravy kláštera a klášterního kostela, kde si zbudoval pro sebe a své potomky rodin- nou hrobku, ale také do přestavby gotického hradu pro ochranu kláštera na zámek a to do podoby, v jaké se prakticky nachází ještě dnes. V dalších staletích pak už na něm byly provedeny jen menší úpravy. Na zámek nechal Jiří Žabka také vybudovat vodovod. Voda byla vedena na zámek, i do pivovaru a do dvora až z krumlovského lesa z míst, dodnes nazývaných „u Havlovy studny“ a to v dřevěných rourách, ulo- žených v zemi. Byly to kmeny stromů, podélně provrtané, sesazené k sobě a spoje nějak utěsněné. Jedné části lesa u Maršovic se prý proto tomu místu stále ještě říká „V tróbách“. Kvůli tomuto vodovodu Jiří Žabka již v roce 1547 osvobodil Dolní Kouni- ce a Pravlov od robotní povinnosti a za to mu byl jednak těmito městečky odváděn roč- ní poplatek 20 kop českých grošů a jednak ustanovil a požadoval, aby jejich obyvatelé 2 dny v roce pomáhali při opravách a údržbě tohoto vodovodu, který asi tenkrát neby- lo jednoduché udržet v trvalém a provozuschopném stavu. Jiří Žabka z Limberka a na Kounicích však plánoval zvětšení rozsahu svého pan- ství. Přikupoval další a další vesnice, jak výše uvedeno. Roku 1542 získal od krále do zástavy mlýn Radlas u Brna. Již 1529 vlastnil zámek Tršice s panstvím u Olomouce a 1532 mu král Ferdinand daroval také Lipňany a Vacenovice. Důležité pro Žabku bylo r. 1535 získání výnosných vlasatických rybníků, které již dříve patřily také kou- nickému klášteru. Byly to rybníky Berd, Nový, Kříž, Šlojíř, Vrkoč a Lenovský (za Novou Vsí), pojmenovaný podle zaniklé obce Lenovice. Do jeho vlastnictví patřily též menší rybníky Hluboký, Ploužek a Žabinec u Silůvek, rybníček u Bratčic, tři ryb- níčky u vsi Ledce, rybníček u Moravských Bránic, dva rybníky u Maršovic a tamtéž několik jezer. Rybnikářství bylo velmi výhodné a přinášelo Žabkovi značný zisk. Své rybníky osazoval rybím plůdkem, který nakupoval od premonstrátů v Louckém kláš- teře u Znojma. Je zřejmé, že Jiří Žabka byl velmi dobrý, všestranný hospodář, chytrý obchodník i odvážný podnikatel. Naskýtá se otázka, jakým způsobem získával peníze pro velké obchodní transakce, že mohl být někdy i vítanou fi nanční oporou pro samého krále Ferdinanda. Zdá se, že peníze si i sám půjčoval a obratem je velmi výhodně investo- val. Na jeho statcích, v polním hospodářství, v dobytkářství i v racionálním rybnikář- ství se snažil mít vždy nejvyšší výnosy. V Uhrách např. levně nakupoval voly, které honáci přiháněli po tradičních cestách do našeho království, kde je pak Žabka velmi

13 výhodně prodával. Přitom však své poddané oproti některým jiným panstvím záměrně nepřetěžoval a zřejmě věděl, že se mu to vyplatí. On i jeho rodina byli katolíci, ale k nekatolíkům byl tolerantní, až přátelský. Jiří Žabka z Limberka a na Kounicích byl jeden z nejlepších světských majitelů kounického panství, které racionálně a progresivně řídil, udržoval a průběžně také úspěšně rozmnožoval. Zemřel roku 1552 a jako jediný muž svého rodu byl pohřben v hrobce, kterou zbudoval pro sebe a svůj rod v kounickém klášteře Rosa coeli. Ještě prý v roce 1804 podle Augustina Kratochvíla, tam byl na kamenné náhrobní desce čitelný následující nápis:

LETA PANIE 1552 W AVTERY PRZED SW. WAWRZINCEM VMRZEL VROZE- NY PAN, PAN GIRZI ZIABKA Z LIMBERKA A NA KAVNICYCH JEGO MILOS- TI KRALOWSKE MISTOKANCZLIRZ KRALOWSTWIJ CZESKEHO. PAN BUH DVSSY GEHO MILOSTIW BYTI RACZIZ.

Závěr Po smrti Jiříka Žabky z Limberka pak celé panství převzal jeho jediný syn Burian. Ten se však podobal svému otci jen velmi málo. Byl ukvapený, prchlivý, marnotratný, užíval i násilí. Ubíral se od jednoho neúspěchu k druhému a postupně přišel o veškerý ohromný otcův majetek a topil se dokonce i ve fi nančních tísních. Zámek Kounice s městečkem a klášterem, Pravlov, Němčičky, Kupařovice, Trboušany s pustou vsí Štotnholc, Hlínu a Neslovice už 1561 prodal Zikmundovi ze Zástřizl, a sám přesídlil

Pohled na kounický zámek z návrší Raufenberg, kde je nyní vodárenská nádrž pro Trboušany a Pravlov. Budova vpravo ještě s tmavou střechou jsou někdejší zámecké sýpky.

14 na tvrz – malý zámek v Pršticích. Burian Žabka zemřel 1567 (svého otce přežil jen o 15 let) a po jeho smrti zbytek panství vč. vsi Prštic s tvrzí a s pustou vsí Modřičky, Vlasatice se všemi rybníky, ves Prátlsbrun, Uherčice, Cvrčovice, Mělčany, Tikovice, Silůvky s pustou vsí Šlapanskem a všemi rybníčky, Radostice, Bratčice, Malešovice s pustou vsí Poříčany, díl Medlova, ves Ledce, Moravské Bránice, pustou ves Leno- vice, Staré i Nové Romanice (?), to všechno získal Albrecht Černohorský z Boskovic. V roce 1575 pak ještě z Burianovy pozůstalosti obdržel Adam z Dietrichsteina ves Javůrek s pustou vsí Starý Javůrek. Tím bylo defi nitivně kdysi obrovské Žabkovo dominium zcela zlikvidováno. Asi půl roku před smrtí ještě Burian sepsal svou velmi obšírnou poslední vůli, ve které podrobně určil, kolik komu má být po jeho smrti vyplaceno peněz. Mezi mno- hými obdarovanými ve své závěti pamatoval i na panský špitál v Dolních Kounicích částkou 400 zlatých (=200 kop grošů). Ty peníze, uvedené v závěti však většinou nemohly být vyplaceny, protože bylo zjištěno, že zemřelý snad měl víc dluhů, než peněz na hotovosti. Jenom svému hejtmanovi Ondřeji Jurmanovi z Krásenska za jeho služby dlužil také 600 kop grošů (= 1200 zlatých). Burian Žabka neměl mužské potomky, jen dceru Aničku, která se pak provdala za Jana ze Žerotína a na Losíně. Smrtí Buriana tak rod Žabků vymřel po meči a na jejich místo na kounickém panství od r. 1561 nastoupil Zikmund ze Zástřizl a později, od roku 1575, jeho synové Hynek a Jan.

Fragment z náhrobního kamene Žabkovy první manželky Doroty z Neideku, která mu porodila pět dcer – Marii, Kristýnu, Johanku, Josefku a Annu – a syna Buriana.

15 Jihozápadní strana kounického zámku. Vrchní patro však nikdy nebylo uvnitř dokon- čeno. Až do začátku poslední čtvrtiny 20. století tam kdysi vystavěné místnosti neměly stropy, při pohledu vzhůru bylo vidět zespod jen střechu zámku a mohutné trámoví velmi důmyslné vazby od dávných tesařských mistrů. Jiří Žabka a jeho následovníci tedy zřejmě obývali vždy jen spodní patro. Slibné a nákladné dokončovací práce ve vrchním patru v osmdesátých letech byly defi nitivně přerušeny a ukončeny sametovou revolucí a následným restitučním řízením.

Přiblížený pohled na zámek od severu. V popředí pod zámkem je vidět západní štít někdejšího gotického klášterního kostela Rosa coeli. V pozadí je vidět i Pálava.

16 Zámek s panstvím Tršice u Olomouce, který Jiří Žabka vlastnil již v roce 1529.

Někdejší Žabkovy rybníky Vrkoč a Šlojíř mezi Novou Vsi a Vlasaticemi

17 Zámek, vybudovaný z gotického klášterního hradu Jiříkem Žabkou z Limberka, se vypínal na svém místě již před 470 léty a po opravách se vypíná nad městem Dolní Kounice i dnes.

Fragment někdejšího dřevěného Žabkova vodovodního potrubí, vykopaný při zemních pracích v Trboušanské ulici. Potrubí bylo v celé své délce od Havlovy studny až na kounický zámek a pak ještě dále dolů do pivovaru a dvora, složeno, sestaveno a utěs- něno z podélně provrtaných dřevěných kmenů. Takové dílo muselo být velmi pracné a náročné na průběžnou kontrolu, údržbu i časté opravy. Nelze se proto divit, že Žabka musel zrušit robotu pro Pravlov a Dolní Kounice, aby měl za to po celý rok k dispozici dostatek zkušených a zacvičených pracovníků na tuto činnost. Jinak hrozila častá žízeň lidem na zámku, dobytku ve dvoře a i pivovarníci by bývali neměli z čeho vařit pivo.

18 Pohled z letadla na Kounický zámek ještě před posledními úpravami příjezdového prostranství.

Moravské Bránice, únor 2012 Stanislav Liškutín

Prameny: A. Kratochvíl: Vlastivěda moravská, okres Ivančice, 1904 M. Řiháček: Kapitoly z dějin Dolních Kounic, 1999 J. Koudelková: Naše dějiny v datech 1987 Encyklopedie Universum 2002

19 Seznam žáků 1. ročníku pro školní rok 2012/13

Třída: 1.A Třída: 1.B třídní učitel: Mgr. Zoufalá Karolína třídní učitel: Ing. Jakšová Olga

PŘÍJMENÍ JMÉNO PŘÍJMENÍ JMÉNO 1. BOUDNY Juzek 1. DUBA Matěj 2. HAŠKOVÁ Šárka 2. FRANTOVÁ Kamila 3. CHRÁST Ondřej 3. FREI Filip 4. JELÍNEK Petr 4. HARAŠTA Vilém 5. KOČÍ Renata 5. HRBÁČKOVÁ Lucie 6. KOKTOVÁ Daniela 6. JURÁŠOVÁ Karolína 7. KOVÁŘOVÁ Karolína 7. KÁŇOVÁ Ema 8. NEUSCHL Tomáš 8. KLOPAROVÁ Lucie 9. SEKNIČKOVÁ Natálie 9. KOMÁREK Patrik 10. STŘECHOVÁ Ela 10. MASARYKOVÁ Denisa 11. ŠENKÝŘOVÁ Jolana 11. NOVOTNÁ Adéla 12. ŠPAČEK Přemysl 12. OHANESYAN Igor 13. ŠUSTOVÁ Anna 13. PAULÍKOVÁ Kateřina 14. TRECHA David 14. RAUS David 15. TYKALOVÁ Adéla 15. ŠANCOVÁ Eliška 16. ZOUFALÝ Marek 16. TATÍČEK Petr

20 Výsledky hodnocení za 2. pololetí šk. roku 2011/2012 1. stupeň 2. stupeň celkem celkem žáků 174 171 345 prospělo s vyznamenáním 119 54 173 prospělo 55 113 168 neprospělo 0 4 4 NTU 22 69 91 DTU 3 39 42 DŘŠ 0 3 3 snížený stupeň z chov. 2 0 8 8 snížený stupeň z chov. 3 0 1 1 pochvaly 375 181 556

Bohdalov 2012

V termínu 20. až 27. srpna 2012 se uskutečnil již 9. ročník letního tábora naší školy v Boh- dalově. Zúčastnilo se jej 37 dětí převážně z naší školy a 6 vedoucích. Tábor byl zaměřen na týmové hry, turistiku, cyklistiku a kanoistiku. Děti strávily týden se svými spolužáky v pěkné přírodě Českomoravské vrchoviny, lépe se poznaly a něco nového se naučily. Jako každoročně jsme hráli celotáborovou hru, letos pod názvem Všichni piráti světa.

21 „Dne 20. měsíce srpna léta Páně 2012 sjela se početná skupina námořníků z různých koutů světa do přístavu, jenž znám je jako Bohdalov. Tito stateční muži a dívky, nyní piráti a pirátky zvaní, se tu sešli, aby pomohli osvobodit ducha bývalého piráta a jeho loď, kterého jeho černé skutky a nepřízeň osudu uvrhly v prokletí. Museli prokázat sta- tečnost srdce, věrnost, přátelství, tělesnou zdatnost i sílu ducha, aby mohli utvořit po- sádky tří námořních lodí. Svými hrdinskými skutky však nakonec dosáhli toho, že byl prokletý kapitán pirátů osvobozen a jeho loď se navrátila do domovského přístavu.“

Eva Hodovská

22 Z dějin Dolních Kounic – díl III. Putování ulicemi města, 4. část – Antonínská

Pokračování z čísla Naše město 2/2012

Mezi nejstarší v ulici patří následující domy, postavené v letech 1725 až 1745:

Č. p. 258, Antonínská, o. č. 1 V roce 1787 měl dům číslo 110 Před rokem 1844 měl staré číslo 203 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1745–1749 Antonín KUTSCHERA 1749–1775 Johann ZELINKA 1775– Mathias RUND 1844–1880 Franz MANN 1880– Johann ČEJKA Franz ZAJÍC Marie ZAJÍCOVÁ 1936 Žofi e PTÁČKOVÁ –1942 Marie TRÁVNÍČKOVÁ *1877 †1942 důchodkyně vdova 1940–1940 Karel TRÁVNÍČEK *1940 †1940 dítě –1956 Antonín BERANEC *1880 †1956 slévač ženatý

Č. p. 227, Antonínská, o. č. 2 Před rokem 1844 měl asi staré číslo 319 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1844–1880 Anton KOCOUREK 1880– Františka BOJANOWSKÁ Marie MISAŘOVÁ –1932 Anežka UNGROVÁ *1855 †1932 dělnice vdova –1932 Žofi e UNGROVÁ *1894 †1932 dělnice svobodná Jakub DUSCHATKO *1915 perleťář mladší Cecílie DUSCHATKO –1944 František ZAPLETAL ZAPLETALOVÁ provdaná ZAPLETALOVÁ Osičková František OSIČKA číšník manžel 1945–1945 Marie OSIČKOVÁ *1945 †1945 dítě při porodu

1209 Č. p. 257, Antonínská, o. č. 3 V roce 1787 měl číslo 110 Před rokem 1844 měl staré číslo 307 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1745–1749 Antonín KUTSCHERA 1749–1775 Johann ZELINKA 1775– Mathias RUND 1825–1844 Thomas MARTÍNEK 1844–1800 Frantz KARBER 1880– ? –1917 Jindřich GROSSMANN kartáčník manželka –1933 Marie ŠKROBOVÁ *1870 †1933 Karla Karel ŠKROB 1936 Franz HERMAN 1936 Tomáš KADAŇKA –1944 Alois SCHOŘ rozená –1956 Terezie SPIEGLOVÁ *1901 †1956 Kubešová Čeněk ŠVIHÁLEK Marie ŠVIHÁLKOVÁ *1920 dcera, provda- Alice ŠVIHÁLKOVÁ ná Jelínková dcera, provda- Věra ŠVIHÁLKOVÁ *1947 ná Putnová

V dolní části ulice, počínaje č. o. 6, pokračují domy na pravé straně pod úrovní cesty. Č. p. 255, Antonínská, o. č. 9 V roce 1787 měl číslo 108; před rokem 1844 měl staré číslo 201 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1745–1775 Ignatz FYLA 1775– Michael SCHRUTKA Josef MIROWSKÝ Frantz SCHWARTZ Wentzl KOTSCHI 1880–1900 Johann VIKTORÍN –1933 Johann PUTTNER *1869 †1933 tovární dělník ženatý –1936 Anna PUTTNEROVÁ *1868 †1936 v domácnosti manželka Marie PUTTNEROVÁ *1899 dcera zde porodila 1894 Anežka ŘIHÁČKOVÁ *1857 †1942 Františka dcera, provda- 1894 Anna ŘIHÁČKOVÁ *1883 †1964 ná Weissová dcera, provda- 1894 Marie ŘIHÁČKOVÁ *1886 †1934 ná Hobzová

1210 dcera, provda- 1894 Benedykta ŘIHÁČKOVÁ *1899 †1969 ná Frýdová syn († v Ivan- 1894 František Václav ŘIHÁČEK *1894 †1957 čicích) dcera Marie PUTTNEROVÁ *1899 Johannova

Č. p. 254, Antonínská, o. č. 11 V roce 1787 měl číslo 107 Před rokem 1844 měl staré číslo 200 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1726–1749 Jiří PRCHLÍK 1749–1775 PRCHLÍKOVÁ vdova 1775– FYLOVÁ vdova 1800–1844 Ignatz HORÁK 1844–1880 Tomáš MARTÍNEK Františka KOMENDOVÁ Tekla OLEJNÍČKOVÁ –1941 Jan MAŠTALÍŘ *1866 †1941 dělník ženatý Matěj NEŠPŮREK *1898 Božena NEŠPŮRKOVÁ *1903 Jan NEŠPŮREK Jindřich NEŠPŮREK

Antonínská ulice v roce 1973

1211 Antonínská ulice v roce 2012

Antonínská ulice v roce 2012 Č. p. 253, Antonínská, o. č. 13 V roce 1787 měl číslo106 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1725–1740 MORES 1740–1747 Rozina MORESOVÁ manželka 1747–1775 Martin MORES syn 1775– Johann ŠŤASTNÝ 1844–1880 Johann BROLIK 1880– Johann USTOHAL –1957 František KRUTIŠ *1869 †1957 obuvník vdovec manželka –1927 Terezie KRUTIŠOVÁ *1864 †1927 Františka rozená Marie KAŠPAROVSKÁ Krutišová manžel, staros- – Adolf KAŠPAROVSKÝ stolař ta 1935–37 1919–1920 Adolf KAŠPAROVSKÝ *1919 †1920 Adolf KAŠPAROVSKÝ *1927 syn dcera, Dana KAŠPAROVSKÁ svobodná

Č. p. 470, Antonínská, o. č. 16. Dům byl v roce 1889 rozdělen na dvě čísla a tak vzniklo č. p. 470 (Antonínská) a č. p. 493 (Bezručova) v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1880– Antonín CÍSAŘ *1873 obuvník 1880– Rozálie CÍSAŘOVÁ –1943 Ludmila ŠTEFKOVÁ *1923 †1943 dělnice svobodná –1946 František ŠTEFKA *1866 †1946 dělník ženatý

1212 Se jménem Antonína Císaře se váže zajímavá pří- hoda. Sbor dobrovolných hasičů neměl nikdy v rukou žádný písemný doklad o svém založení. Vědělo se pouze, že to bylo v roce 1876. Při chůzi Antonínskou ulicí v roce 1994 zahlédl je- den z členů sboru kousek kovu vyčnívajícího z blátivé cesty. Z pouhé zvědavosti jej vyzvedl, a po vyčištění nevěřil vlastním očím. Jednalo se o minci, notně po- škozenou povětrnostními vlivy, vydanou k 25. výročí založení hasičského sboru v Kounicích. Opravdu neu- věřitelná náhoda pomohla upřesnit datum založení. Antonín Císař se narodil v roce 1873. Ofi ciálně se stal členem českého hasičského sboru roku 1920, ovšem je velmi pravděpodobné, že tak jako mnoho dalších, kteří se hlásili k české národnosti, pracoval již u sboru němec- kého. Protože se v seznamech členů v té době neobjevuje nikdo jiný, kdo by žil v této části města, lze se téměř s jistotou domnívat, že nalezená mince patřila právě jemu. O více než deset let později – roku 2005, byla stejná pamětní medaile objevena v origi- nále v Moravském zemském muzeu v Brně, numismatické oddělení, inv. č. 206573.

Líc: Ve věnci text ZUR / ERINNERUNG / AN DAS 25. JÄHRIGE / GRÜNDUNGSFEST / DER FREIW. FEUERWEHR / IN STADT KANITZ / AM / 4. AUGUST 1901 Český překlad Ke vzpomínce na 25. výročí slavnostního založení dobrovolných hasičů ve městě Kounice na 4. srpna 1901

Rub: přilba leží na žebříku a hasičském nářadí, v perlovci text GOTT ZUR EHR DEM NÄCHSTEN ZUR WEHR Český překlad Ke cti boha a na paměť budoucím Medaile je bronzová o průměru 37 mm s ouškem

1213 Č. p. 247, Antonínská, o. č. 33 V roce 1787 měl číslo 105; úřed rokem 1844 měl staré číslo 340 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1726–1746 Mathias MAAR 1746–1775 Josef SEDLÁČEK 1844 Anton RYBNÍČEK 1880 Karel GRUMAIER Antonín KAŠPAR Leopold WEISS malíř pokojů Pavla WEISSOVÁ *1906 Slávek WEISS Ivan WEISS Leopold WEISS

18. července 1819 vypukl v Antonínské ulici velký požár. Vyhořelo 22 domů, mezi nimi i chudobinec, který býval na č. p. 246. Chudobinec (v jiných pramenech zvaný obecní lazaret či špitál) je na tomto popisném čísle poprvé připomínán roku 1844.

Č. p. 246, Antonínská, č. o. 35 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1844 OBECNÍ LAZARET 1880 Barbora KUDRNOVÁ 1905– Josef HRUBÝ Josef KRYČER obuvník KRYČEROVÁ Vladimír KRYČER

Č. p. 243, Antonínská, o. č. 41 V roce 1787 měl staré číslo 104; před rokem 1844 měl staré číslo 197 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky dům postaven 1726–1745 Václav MÍROWSKÝ r. 1726 1745–1748 Tomáš HLADKÝ 1748–1775 Václav KUBEŠ 1775– Johann DURDYK 1844–1870 Franz LANG 1844–1880 Elisabeth LANGOVÁ –1900 Franz KUBEŠ zedník –1943 Johann KOVÁŘ *1883 †1943 dělník ženatý Marie KOVÁŘOVÁ –1931 Kateřina JAKŠOVÁ –1944 Oldřich ELSNER –1944 Jan VOREL

1214 Č. p. 242, Antonínská, o. č. 43 V roce 1787 měl staré číslo 103 Před rokem 1844 měl staré číslo 196 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky dům postaven 1725–1749 Michael MAAR r. 1725 1749–1775 Andreas KOŠAK 1800–1830 Josef ZIPPER 1830–1844 ZIPPEROVÁ manželka 1844–1880 Alois NAVRÁTIL Marie KOTOULOVÁ Rozálie KRAUSOVÁ –1948 František ŠTEFKA *1891 †1948 Anděla ŠTEFKOVÁ Jan VÍTÁMVÁS *1913 Anna VÍTÁMVÁSOVÁ manželka

Na fotografi i z roku 1933 vidíme obyvatele domu č. p. 241, č. o. 45. Dům byl postaven v roce 1726. Zleva Marie Jonášová, Vladimír Jonáš, Anežka Jonášová a František Jonáš. Manželé František (zapsán také jako Franz) a Marie Jonášovi jsou vedeni jako vý- měnkáři. Výměnek byl venkovský zvykový právní útvar, prostřednictvím něhož se na statek nově nastupující hospodář zavazoval k tomu, že někdejšímu hospodáři, který

1215 Rodina Jonášova před domem č. p. 241, č. o. 45 na Antonínské ulici. Na vedlejší foto- grafi i tentýž dům v roce 2006. mu statek předával do užívání a odcházel na odpočinek (tzv. na vejminek, tj. do obydlí většinou v rámci statku nebo v jeho těsném sousedství za tím účelem postaveného), bude doživotně zaručovat ubytování a určité množství nejčastěji naturálních dávek (výjimečně dávek fi nančních nebo služeb). Odstupujícím hospodářem býval zpravidla otec, který statek předával do užívání svému synu a sám odcházel na „vejminek“. V českých zemích byl výměnek jako institut zrušen roku 1948 uzákoněním národního pojištění, jímž byl (vynuceně) nahrazen. Výměnek je též označení pro obydlí výměnkáře.

Č. p. 241, Antonínská - dolní část, č. o. 45 V roce 1787 měl staré číslo 102; před rokem 1844 měl staré číslo 195 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1726–1736 Frantz HANDLAR 1736–1749 Lorenz ŠŤASTNÝ 1749–1775 ŠŤASTNÁ 1775– Martin MORESS 1825–1844 Franz WEISS 1844–1880 Alois KOBLÍŽEK Wenzl PELOUŠEK Wenzl JONÁŠ Jozef JONÁŠ –1934 Franz JONÁŠ *1850 †1934 výměnkář ženatý –1935 Marie JONÁŠOVÁ *1862 †1935 výměnkářka manželka –1944 Franz JONÁŠ polír Anežka JONÁŠOVÁ *1899 1921– Vladimír JONÁŠ *1921 syn Anežky 1921–1922 Miloslav JONÁŠ *1921 †1922 dítě syn Anežky rozená –1951 Marie HLADKÁ *1871 †1951 v domácnosti Schönwelder vdovec – –953 Ondřej HLADKÝ *1873 †1953 pekař (návrat z Francie)

1216 rozená –1956 Olga STRAKOVÁ *1905 †1956 v domácnosti Pitschová 1975 Josef KOČÍ *1926 Věra KOČÍ manželka dcera, Věra KOČÍ *1953 provdaná Procházková

Č. p. 240, Antonínská, o. č. 47 V roce 1787 měl staré číslo 101; před rokem 1844 měl staré číslo 194 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1725–1749 František Václav ZELINKA 1749–1775 Johann KLEIN –1844 Petr DOLEJŠÍ 1844–1880 Franz ELSNER –1918 Stanislav ELSNER obuvník –1954 Anna ELSNEROVÁ *1882 †1954 vdaná –1957 Jan ELSNER *1882 †1957 obchodník manžel Anny –1944 Ladislav ELSNER Ladislav ŠIMEK

Č. p. 239, Antonínská, o. č. 49 V roce 1787 měl staré číslo 100; před rokem 1844 měl staré číslo 193 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1725–1745 Tomáš FIALA 1745–1749 Bartoň FIALA 1749–1775 Franz FIALA 1844–1880 Franz NEŠPŮREK *1833 †1920 zedník vdovec 1899–1949 Winzenz KOTSCHI *1867 †1949 dělník vdovec 1899–1944 Monika KOČÍ *1868 †1944 v domácnosti manželka –1944 Josef KOČÍ

Č. p. 238, Antonínská, o. č. 51 V roce 1787 měl staré číslo 99; před rokem1844 měl staré číslo 192 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1725–1740 Jakub WOBROWSKÝ †1740 1725–1744 vdova WOBROWSKÁ 1744–1775 Antonín KOŠAK †1775 1775– vdova KOŠAKOVÁ 1844–1880 Andreas JAKSCH †1880 1880– JAKSCHOVÁ vdova –1901 Stanislav BRABEC †1901 perleťář Cyril FRÁŇA –1936 Anna ŘEZÁČOVÁ *1873 †1936 švadlena svobodná

1217 –1944 Josef KASAL manželka, ro- –1948 Aloisie KASALOVÁ *1884 †1948 vdaná zená Řezáčová –1944 František FLÍČEK

Č. p. 237, Antonínská, o. č. 53 a 55 V roce 1787 měl staré číslo 98; před rokem 1844 měl staré číslo 191 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1725–1749 Jakub STRNAD 1749–1775 Wenzl PÁTEK DŮM cca 1800 ZNIČEN 1844–1914 Karel GRUMAIER †1914 zedník novostavba 1844–1880 Anna GRUMAIEROVÁ *1849 †1937 v domácnosti manželka vdova, rozená –1945 Terezie KUBEŠOVÁ *1868 †1945 v domácnosti Hobzová 1922–1922 Vlasta KUBEŠOVÁ *1922 †1922 František ŠTEFKA *1920 †1985 Libuše ŠTEFKOVÁ *1925 František ŠTEFKA –1944 Jan KULÍŠEK –1944 Josef FUCHS

Č. p. 236, Antonínská, o. č. 59 V roce 1787 měl staré číslo 97; před rokem 1844 měl staré číslo 190 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1725–1736 Andreas NAWRÁTIL 1736–1749 Jakub ŠRUTKA 1749–1775 Franz ŠRUTKA 1800–1844 Anton TUREK 1844–1880 Franz TUREK 1880– Antonie TURKOVÁ dcera 1880– František SÝKORA *1857 †1931 dělník 1880– Františka SÝKOROVÁ manželka Leopold ŠIDLO Marie ŠIDLOVÁ –1913 Adolf DŘÍMAL pokrývač –1920 Václav KRYČER †1920 obuvník –1934 Růžena KŘÍŽOVÁ *1887 †1934 dělnice vdova –1944 František CETL 1943–1957 Jiří RYDLO *1943 †1957

Č. p. 235, Antonínská, o. č. 61 V roce 1787 měl staré číslo 96; před rokem 1844 měl staré číslo 189

1218 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1725–1749 Wenzl SCHMIDT 1749–1775 Wenzl WOCILKA 1800–1844 Mathias MALÝ 1844–1880 Johann ZOUFALÝ 1880– Franz STUCKL ŠTUKLOVÁ manželka dcera, provda- –1948 Marie ŠTUKLOVÁ *1873 †1948 ná Binderová –1926 Jan BINDER *1847 †1926 krejčí 1949–1950 Jiří POHANKA *1949 †1950 dítě –1944 Arnoštka BRUSTMANNOVÁ –1935 Jaroslav BRUSTMANN *1899 †1935 obuvník †na TBC provdaná Marie BRUSTMANNOVÁ Richtrová RICHTR

Č. p. 234, Antonínská, o. č. 63 V roce 1787 měl staré číslo 95; před rokem 1844 měl staré číslo 188 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1725-1748 Mikoláš PODHRADSKÝ 1748-1775 Šimon JAVŮREK 1775– Franz DVOŘÁK 1844–1865 Franz MÍROWSKÝ 1865– Leopold WEISS vdova, manžel- 1865–1934 Františka WEISSOVÁ *1845 †1934 v domácnosti ka Leopolda

Rok 2006 – Antonínská ulice, dolní část

1219 svobodná, † –1930 Štěpánka SÝKOROVÁ *1856 †1930 na TBC 1880–1901 Franz WEISS †1901 krejčí –1944 Josef WEIS –1946 František PAVLÍK *1866 †1946 malíř vdovec svobodný 1975– Josef BÍLÝ (bezruký)

Č. p. 233, Antonínská, o. č. 65 V roce 1787 měl staré číslo 94; před rokem 1844 měl staré číslo 187 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1725–1749 Paul PAYER 1749–1775 Paul MÍROWSKÝ 1775– Michael KRAUS 1800–1844 Georg WEISS 1844–1888 Thomas ŠALPLACHTA 1888–1944 Bartoloměj BERGER *1857 †1944 zedník ženatý Jindřich BERGER Marie BERGEROVÁ

Č. p. 232, Antonínská, o. č. 67 Před r.1844 měl asi staré číslo 186 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky dům postaven 1729– Johann SCHABART 1729 1844–1880 Jakob SCHIDLO 1880– Johann SCHIDLO Maria PELOUSCHKOVÁ –1920 Franz DRDLÍČEK †1920 listonoš –1922 Marie DRDLÍČKOVÁ *1859 †1922 soukromnice vdova manželka –1930 Štěpánka KAŠPAROVSKÁ *1891 †1930 Viktora –1954 Emil VEITH *1889 †1954 obchod. VEITHOVÁ manželka dcera, provda- Emilia VEITHOVÁ ná Bergerová Vítězslav BERGER Vítězslav BERGER příslušník SNB syn BERGEROVÁ dcera

Příště: Na Písku, Rybárna Bruno Němec kronikář města tel.: 732 605 376 [email protected] 1220 Rozdělení šk. r. 2012/2013 Zahájení: 3. 9. 2012 (Po) Ukončení: 1. pol.: 31. 1. 2013 (Čt) 2. pol.: 28. 6. 2013 (Pá) Prázdniny: Podzimní 25. 10. (Čt) a 26. 10. (Pá) 2012 Vánoční 22. 12. 2012 (So) – 2. 1. 2013 (St) Pololetní 1. 2. 2013 (Pá) Jarní 11. 2. – 17. 2. 2013 (Po – Ne) Velikonoční 28. 3. (Čt), 29. 3. (Pá) 2013 Hlavní 29. 6. – 1. 9. 2013 Svátky: (volno) 28. září – Den české státnosti (Pá) 1. dubna – Velikonoční pondělí 1. května – Svátek práce (St) 8. května – Den vítězství (St) Školní rok 2012/2013 Základní škola a mateřská škola Dolní Kounice třídy třídní učitelé 1.A Mgr. Zoufalá Karolina Vedení školy 1.B Ing. Jakšová Olga Mgr. Kandrnál Rostislav 2.A Mgr. Straková Marie Mgr. Brabec Oldřich 2.B Mgr. Hudák Slavomír Mgr. Svobodová Hana 3.A PaedDr. Badinová Jitka Netřídní učitelé 3.B Mgr. Nezvedová Alena Mgr. Geidlová Ilona 4.A Mgr. Hudáková Jana Karbašová Eva, Bc. 4.B Mgr. Pudelková Kristina Mgr. Procházková Ivana 5.A Mgr. Žáková Eva Mgr. Samlíková Alexandra 5.B Mgr. Šafářová Božena Asistent pedagoga 6.A Mgr. Pauková Dana Valentová Aneta 7.A Ing. Hodovská Eva ŠD 7.B Mgr. Raus Michal Schmidová Jana 8.A Mgr. Bublák Martin Valentová Aneta 9.A Mgr. Egerová Hana Zbořilová Veronika 9.B Mgr. Zoufalý Jiří učitelky MŠ Svobodová Soňa Dvořáková Marie Angelova Saška Brunclíková Kristýna

Mgr. Hana Svobodová zástupkyně ředitele ZŠ a MŠ Dolní Kounice

Informace a podrobnosti z dění na škole najdete na našich webových stránkách: www.zsdolnikounice.cz

23 Městská knihovna v Dolních Kounicích Nové knihy za červen, červenec a srpen 2012 001 Däniken, Erich von Omyly v zemi Mayů 001 Liška, Vladimír Česká akta X 17 Plzák, Miroslav Manželská tonutí 51 Calda, Emil Matematika 53 Bartuška, Karel Fyzika 57 Šmarda, Jan Genetika 613 Guiliano, Mireille Francouzky umí žít 613 Strunecká, Anna Doba jedová 613 Strunecká, Anna Varovné s!gnály očkování 635.9 Throll, Angelika Paleta květů v zahradě 796.4 Novotná, Jarmila Metoda Ludmily Mojžíšové 796.5 Hüsler, Eugen E. Dolomity 82 Literatura 914 Podhorský, Marek Itálie - sever B Andronikova, Hana Nebe nemá dno B Campion, Emma Králova milenka B Cornwell, Patricia Posmrtný přístav B Coulter, Catherine Hluboko v srdci B Čapek, Karel Věc Makropulos B Darby, Katy Útulek pro padlé B Deveraux, Jude Měsíc za úsvitu B Jackson, Lisa Pokušitelka B Jackson, Lisa Zrozena k smrti B Khoury, Raymond Spása templářů B Larsson, Asa Prolitá krev B McNab, Andy Agresor B Moro, Javier Červené sárí B Murakami, Haruki Norské dřevo B Paasilinna, Arto Autobus sebevrahů B Paasilinna, Arto Chlupatý sluha pana faráře B Paasilinna, Arto Šťastný muž B Pawlowská, Halina Až se mě dcera zeptá B Steel, Danielle Dům na Charles Street B Teremová, Lenka Nymfomanky B Watt, Peter Dotknout se oblaků M Doba ledová M Doba ledová 4 M Bright, J. E. Madagaskar M Březinová, Ivona Saxána a Lexikon kouzel M Janouch, Katerina Ivanka ráda jí M Zep Titeuf - svět je krutej MN 59 Ardagh, Philip Havěť MN 59 Erne, Andrea Jak a kde žijí mláďata MN 61 Ardagh, Philip Lidské tělo MN 64 Šmikmátorová, Pavla Receptíky pro kuchtíky Jana Káčerková, Městská knihovna

24 Noční prohlídky kláštera Rosa coeli

Noční prohlídky kláštera Rosa coeli (Růže nebeská) mají v Dolních Kounicích již svoji tradici. Každoročně návštěvníci kláštera mají o letních prázdninách možnost shlédnout klášter v nočních hodinách, kdy jemné osvětlení spolu se stíny zvýrazňuje tajemný a du- chovní význam nejstaršího ženského kláštera na Moravě. V červenci prohlídku kláštera zpříjemnil Pěvecký sbor Blahoslava Hajnce a v srpnu exhibice Kung Fu pod vedením Ondřeje Krmely. Po obě prohlídky nám počasí přálo a těší nás i velký zájem návštěvní- ků, kteří se opakovaně vrací.

Koncert Žalman a spol.

Dne 28. 7. 2012 se v prostorách kláštera Rosa coeli uskutečnil koncert hudební skupiny Žalman a spol. Známé hity, jako jsou Di- vokej horskej tymián, Nezacházej slunce, Nebeský penzion… přilá- kaly více jak 200 návštěvníků ze širokého okolí. Děkujeme všem za výbornou atmosféru v zaplněném klášteře Rosa coeli a těšíme se na setkání při dalších koncertech.

25 Malování na chodníku

TIC města Dolní Kounice uspořádalo pro zpestření letních prázdnin dětem malování na chodníku, které se konalo v měsíci srpnu 2krát. Této akce, konané před kostelem sv. Petra a Pavla, se zúčastnilo několik desítek dětí. Malí výtvarníci zaměnili malířské plátno za podobu chodníku a vytvořili nádherné kresby. Tahy barevnými křídami ne- byly vidět pouze na chodníku, samo sebou svůj otisk ve velké míře zanechaly také na rukou, tvářích i oblečení malých umělců. Pestrá mozaika poskládaná z jednotlivých dílků během hodinky zaplnila téměř celý prostor před kostelem. Škoda, že vydrží pou- ze do prvního deště. Při druhém malování byla pro děti připravena i trampolína. Pro všechny zúčastněné děti byly nachystány drobné sladkosti a omalovánky, ve kterých některé děti sbíraly inspiraci pro malování vlastních obrázků. Jak se dětem obrázky povedly, se můžete podívat ve fotogalerii na stránkách města Dolní Kounice – www.dolnikounice.cz

V letních měsících se uskutečnilo i několik výstav, které se konaly v prostorách syna- gogy a kláštera Rosa coeli. Svými obrazy a fotografi emi obohatili kulturní život v Dolních Kounicích Klub Mo- ravských fotografů, Fotoklub Ivančice – FotKI, paní Blažena Kratochvílová a pan Radoslav Slovák.

Tipy na říjen, listopad a prosinec 2012: 20. 10. Odpoledne s Doubravěnkou 17. 11. Posezení při víně s Dolňáky 2. 12. Rozsvícení vánočního stromu, zdobení perníčků 8. 12. Mikulášská nadílka 9. 12. Žehnání vína 16. 12. Adventní koncert

26 Historické městské slavnosti Rosa coeli

Ve dnech 7. a 8. září v Dolních Kounicích proběhly Historické městské slavnosti Rosa coeli. Historické slavnosti byly zahájeny již v pátek odpoledne v klášteře Rosa coeli. Od 17 hod. proběhla výstava Bienále 2012 – Zpřítomnění VII, kterou uvedl starosta města pan Karel Zalaba a kurátor výstavy pan Petr Veselý z Domu umění města Brna. Součástí vernisáže bylo i vystoupení paní Hany Blochové v synagoze. V 19.30 hod. v areálu kláštera za účasti Big Bandu brněnské konzervatoře, Brněn- ského fi lharmonického sboru Beseda brněnská, Domského smíšeného sboru a Králo- vopolského chrámového sboru se uskutečnila Jazzová mše Jaromíra Hniličky. Kon- certu se účastnilo přes 200 návštěvníků, kteří odcházeli spokojeni a příjemně naladěni z velkolepého koncertu. Letošní Bienále se neslo v duchu světelné a zvukové tvorby, která rozzářila večerní prostory kláštera při Jazzové mši. Součástí sobotního hlavního programu byl historický jarmark, výstava vín dolno- kounické oblasti, nechyběla šermířská a divadelní představení a jezdecký turnaj. Své produkty na letošních vinařských slavnostech vystavovali následující vinaři: Mi- roslav Forman z Nových Bránic, Vinařství Trpělka – Oulehla ze stejné obce, Vinařství Roman Komarov z Ivančic, Ing. Jan Plaček z Moravských Bránic, Antonín Otta z Dol- ních Kounic, Přemysl Slunský – Vinné sklepy Rosa coeli, Vinařství Musilovi z Dol- ních Kounic, Miloslav Šufeisl z Osla- van, Bratrstvo vinařů a kopačů 1737, z hostů pozvání přijali Vinařství Válka z Nosislavi a Vinařství Víno Mikulov. Historické slavnosti byly zakon- čeny večerním průvodem s ohňostro- jem, kterého se zúčastnila spousta občanů z Dolních Kounic, ale i ze širokého okolí. Když se zamyslíme nad význa- mem oslav města Dolní Kounice, pochopíme důvod, proč město tuto akci pořádá. Význam přesahuje hra- nici města, Mikroregionu a zasahuje i do kořenů Jihomoravské oblasti. Pokračuje v tradici založenou mi- nulými generacemi a vytváří podmín- ky pro rozvětvení turistiky a poznání této nádherné části Jižní Moravy. Jana Jurková, TIC města Dolní Kounice

27 Mládež v akci

„Mládež v akci je programem Evropské unie zřízeným pro mladé lidi. Jeho cí- lem je inspirovat pocit aktivního evropského občanství, solidaritu a toleranci mezi mladými Evropany a zapojit je do utváření budoucnosti Unie. To podporu- je mobilitu v rámci i mimo hranice EU, neformální učení a interkulturní dialog a podporuje začlenění všech mladých lidí, bez ohledu na jejich vzdělání, sociální a kulturní zázemí. Mládež v akci je programem pro všechny mladé lidi ve věku 13 až 30 let.“

Toto je citace programu pro všechny mladé lidi ve věku od 13 do 30 let, který je součástí programu „Evropa pro občany“ („L‘Europe pour les citoyens“), jejichž cíle jsou jasně formulovány a velmi inspirující pro všechny občany, kteří se chtějí podílet na rozvoji své evropské identity vycházející ze společných hodnot, historie a kultury a stát se aktivním evropským občanem.

Dolnokounická mládež v akci EU Město Dolní Kounice se maximálně snaží o aktivní zapojení své mládeže do tohoto programu již od r. 2005, kdy tuto akci zařadila do projektu EU – Partnerství evrop- ských měst, do kterého se aktivně zapojila již v r. 2002 a jejímiž partnery se sta- la Francie (Azay-le-Brulé) a Itálie (Caprese Michelangelo). Proto také mládežnická akce je třístranná a probíhá ve tříletých cyklech, kdy stejní účastníci (pokud možno) participují na vytváření a realizaci programu postupně ve třech evropských zemích. Bohužel, někdy pro zřejmé nepochopení rodičů akce, jejich cílů a významu pro jejich děti do budoucna (jazyková komunikace, poznání jiných evropských kultur, rozvoj solidarity a tolerance mezi mladými lidmi…) se skupina početně doplňuje z blízkých obcí mikroregionu, kteří se na tomto programu EU podílí nejen svou aktivitou (jde o tématicky zaměřené akce), ale i fi nančně. Navíc jsou při realizaci akce v Dolních Kounicích zavázáni k povinnosti zdarma ubytovat, částečně stravovat a mimo organi- zovaný program i zodpovídat za dítě (děti) z Evropy. Pozn.: To je zřejmě také hlavní důvod Itálie pro přerušení partnerských akcí, neboť jejich požadavky na ubytování v hotelu, penzionu apod. jsou nejen pro nás, ale i Fran- cii nepřiměřené. Cílem je maximální poznávání jiných evropských kultur a k tomuto účelu napomáhá především ubytování v rodinách (o úsporách nemluvě, protože hodně fi nančních nákladů se přenese na rodiny)!

Červenec 2012 Ve dnech 9. 7.–20. 7. 2012 se účastníci programu Mládež v akci setkali v Rumunsku v Pitesti. Francouzi z Azay-le-Brulé v počtu 10 dětí a 2 dospělých – vedoucí + tlumoč- nice a asistentka-animátorka, Češi z Dolních Kounic v počtu 7 + 2. Pitesti je univer-

28 zitní město asi 100 km severně od Bukurešti v regionu Arges (Transylvánie). Město plné zeleně, historickým náměstím, v jehož centru sídlí Městský úřad a knihovna a toto krásné místo je umocněno barevnou zpívající fontánou, která je nyní v provozu díky fi nancím pouze jednu hodinu večer v sobotu a v neděli. Město se zaměřuje především na mládež, podporuje jejich aktivity sportovní, kulturní a především neformální vzdělávání (aktivní a smysluplné trávení volné- ho času včetně školních prázdnin). Centrem tohoto dění je „Palais des enfants“ Pitesti, jehož zaměstnanci se chopili organizace této akce pod názvem „Joie des activités dans le milieu de la nature“ („Zábavné činnosti v přírodě“) pod záštitou hejtmana regionu Arges a ve spolupráci s fakultou sportu Vysoké školy v Pitesti. Celkem se podílelo na přípravě a realizaci této mezinárodní akce mládeže přibliž- ně 14 osob z Pitesti ve spolupráci s vedením zastupitelstva Azay-le-Brulé (FR) a Dolních Kounic (ČR). Do celkového počtu organizátorů je však vždy třeba při- číst i členy rodin, které ubytovávají a nemalou měrou se vždy podílí na konkrétní realizaci programu (a to nejen fi nančně). V letošním roce v Pitesti to bylo doslova enormní – přesněji řečeno – většina pro- gramu zůstala na bedrech rodin. Proč? V období akce byly teploty v oblasti Arges +42 °C a většina původního programu – činnosti v přírodě – musela být operativně měněna. Navíc nové vedení akce oproti předchozímu kvalitnímu vedení v r. 2009 ne- pochopilo cíl a úkoly „Chantier des Jeunes“ a ponechalo většinu aktivit na rodinách, což způsobilo malou soudržnost a mezinárodní spolupráci mládeže. Z původního pro- gramu se realizovaly pouze naplánované exkurze (významné historické monumenty v Pitesti a jeho okolí a návštěva jednoho z nejznámějších hradů knížete Dracu- ly), které byly v těch vedrech náročné, ale velmi zajímavé. K našemu údivu však i piknik byl v režii rodin, takže i ten nebyl společný a menu jednotlivých dětí bylo rozdílné. Z podnětu naší a francouzské strany se podařilo kromě častějšího a hlavně spo- lečného pobytu na místním koupališti (spojeného s pohybem a hrami rozvíjejícími jazykovou vybavenost) prosadit také společnou tvůrčí činnost v Palais des enfants (Dům dětí a mládeže) zaměřenou na výtvarnou, hudební a taneční kreativitu mla- dých – aspoň model malého letadýlka si mohli vyrobit! Je to ale poprvé, kdy mladí nezanechali po sobě v místě akce konkrétní výsledky svých aktivit, pouze vzpomín- ky. Tyto vzpomínky a hlavně poznání a zkušenosti, které mladí účastníci v Rumun- sku získali, jsou pro ně, aktéry budoucí Evropy, rovněž velmi cenné. Vstřícnost, obětavost a péče rodin byla opravdu neuvěřitelná (vyjádření našich dětí) a dokonce dosud přetrvává písemný kontakt mezi rumunskými a českými rodinami. A rumun- ská kuchyně? Zdravá výživa, základem je zelenina z vlastních zdrojů, jen ten kopr ve všem?! Přesto jsme se všichni těšili na to, až všichni pohromadě zasedneme do linko- vého autobusu Pitesti–Brno. Přeprava trvající 18 hod., ale s klimatizací. (Pozn.: Francouzi samozřejmě „letí“, ale nakonec je stejně čeká i vlak – samozřejmě francouzský).

29 Závěr: Tento 3. cyklus „Chantier des jeunes“ – akce v rámci programu EU „Mládež v akci“ – bude zakončen příští rok v Dolních Kounicích. Pozn. Cykly programu Mládež v akci: 2005–2007 (FR, IT, ČR) 2008–2010 (FR, RO, ČR) 2011–2013 (FR, RO, ČR) Dolní Kounice budou hostit (a ubytovávat) skupinu mládeže z Francie (partnerská obec Azay-l-Brulé) a skupinu z Rumunska (Pitesti) tedy celkem 24 osob. Za tímto účelem se již 31. 7. 2012 sešel výbor pro práci s mládeží při Městě Dolní Kounice, aby projednal úkoly a především promyslel programové návrhy pro tuto akci a možnosti jejich realizace. Budeme velmi rádi, když se najdou i další dobrovolníci, kteří mají zájem nám v tomto úsilí pomoci. Vždyť mládež představuje naši budoucnost, budouc- nost ve společné Evropě a my se jim jen snažíme poskytovat podmínky pro rozvoj jejich samostatnosti, poznávání a získávání zkušeností a uvědomování si sebe sama.

Jarmila Csásková

Průřez dějinami náboženství

Všelidský poklad nábožensko-mýtických, přírodně-fi lozofi ckých a přírodovědeckých učení o vzniku světa dokazuje, že otázka původu světa a postavení člověka v něm je antropologickou konstantou. Sama existence světa a jeho řád poukazují na závislost na nějaké vyšší moci, ať už to jsou bohové, nejvyšší duch, božská moc nebo princip kreativní dynamiky „přírody“. Všechny tyto koncepce se obsahem, přístupem a zaměřením odlišují od židovsko- -křesťanského (a v závislosti na něm také islámského) pojetí světa jako stvoření, pro- tože v něm znamená „Bůh“ osobní, suverénní a nezávislou moc, která svět v jeho exis- tenci a esenci svobodně tvoří jako svůj protějšek (Gerhard Ludwig Müller, Dogmatika pro studium i pastoraci, 2010). Člověk je celou svojí bytostí nejen „homo sapiens“ hledající smysl světa i své existence, ale také „homo religiosus“: je vědomě odkázán na Tajemného, uvědo- muje si svým způsobem svoji závislost na Bohu a nevyhnutelně formuje svůj vztah k němu náboženskostí a ve společenském rozměru náboženstvím. Staví si nejen otáz- ky o vzniku světa, ale také otázky o přesahujícím Tajemství, hledá Boha, jak o tom svědčí dějiny náboženství, biblické dějiny, dějiny církve i současný zápas víry o víru vůči ateismu. Náboženství je součástí lidských dějin. V každé etapě dějin se setkáváme s důkazy o náboženské aktivitě člověka. Historikové náboženství rezignovali z úsilí empiricky ukázat počátek náboženství, to znamená odhalit okamžik, ve kterém se člověk stal náboženskou bytostí. Již jeskynní malby, posvátné sošky, archeologické vykopávky z paleolitického období poukazují na zájem předhistorického člověka o hodnoty, kte-

30 ré přesahují časnost. A tak ruku v ruce se všemi aktivitami tehdejšího člověka, které svědčí o jeho zápase o přežití se objevuje i rituální aktivita, která směřovala k nasto- lení vztahů s tajemným pramenem transcendentna. Můžeme to vidět v každém spole- čenství, bez ohledu na to, zda jde o kočovný nebo usedlý způsob života. Samozřejmě tuto jedinou otázku o Bohu si lidé formulovali v rozličných formách, závislých na náboženském, sociálním a kulturním prostředí. Zajímavým způsobem ruský teolog Chersonskij v 19. století porovnával představitele rozličných náboženství s obyvateli zeměpisných pásem. Podle něho nerovnost světla a tepla způsobuje mezi národy značné rozdíly, ale všechny drží slunce. I náboženství mají své rovníky a po- lární kruhy, rozličné duchovní světlo a teplo, ale všechna žijí společným nejhlubším vztahem slunce, kterým je Bůh. Z tohoto hlediska je třeba dokázat uznat všechny hodnoty a každou upřímnou oddanost, i kdyby nebyla na úrovni křesťanství. Když někdo zasvěcuje svůj život úctě k Nejvyššímu a v jeho jménu službě lidí, a je v tom opravdový, je to cenná hodnota, i když to zůstává jen na lidské rovině. Taková úcta je cosi posvátného, je základem první jednoty lidí. Člověk ve své vděčnosti i ve své nouzi vždy volal a volá k Bohu, Pánu událostí. Jeho náboženskost se živí smyslem pro posvátné. Náboženskost je ovšem vždy po- znamenána historickými podmínkami, geografi ckými zónami a zvyklostmi národů. Nepoznáme ani nepochopíme ji dobře, když ji vidíme jenom zvenčí. Třeba proniknout do psychologie národů. Každé náboženství je oslovováním Absolutna živými lidmi. Touha po Bohu inspiruje každou formu náboženství, ať je poznamenáno jakýmiko- liv místními a dobovými podmínkami. Je pravda, že některá náboženství nevyžadují velkou osobní iniciativu. Jsou spíše kolektivní. Často nevedou k osobní zralosti. Člo- věk se v nich spoléhá na společenské jistoty a poslušnost. Takto chápané neetické náboženství nechává často nedotknutým nitro člověka, odkud by měla pramenit jeho síla a odvaha k životu. Člověk se pak spokojí s vnějším obřadem, polovičatým pře- svědčením a praxí. Přitom náboženství je jediná síla, která člověku připomíná jednotu života od narození po smrt, jeho posvátnost a odpovědnost za něj. Takto náboženství v různém stupni sloužila životu. Hledat Tajemného znamenalo vždy hledat i člověka. Náboženství bylo vždy i sebe- poznáním. Proto bylo vždy ceněno a nedalo se vykořenit. Každé vážné hledání pravdy o Bohu, kterým člověk takto objevuje sama sebe a svoji podstatu úctou k Bohu, je čímsi posvátným. Každé soustředění a zamýšlení se nad sebou se už přibližuje k mod- litbě. Vždyť toto uvažování o sobě, tiché zamyšlení nad životem člověka prohlubuje, činí ho více člověkem, a tedy – teologicky řečeno – i více Božím obrazem. Už tím, že náboženství lidi soustřeďovala, sloužila životu. Každá modlitba, dokonce i modlitba poznačená pověrčivostí nebo modloslužbou, měla v sobě cosi dobrého, tvůrčího, když byla posvěcena tichým soustředěním, v němž si člověk uvědomoval víc sám sebe před posvátným tajemstvím života a světa. A to platí dodnes. Stojí-li prostá afric- ká žena v rámci tradičního animistického domorodého náboženství se svým dítětem u posvátného stromu, její modlitba je subjektivně cosi posvátného, prohlubuje ji a jejím prostřednictvím celé společenství.

31 Třebaže se lidé v různých dobách obraceli k tajemství Boha pomýlenými cestami ve svých lidských, přírodních (přirozených) náboženstvích, z nichž mnohá již zanikla, i když byla upřímným lidským hledáním Boha, přece vždy cítili a prožívali to nej- podstatnější pro každého člověka – otevřenost pro nekonečnost, vědomí, že je nic na této zemi plně nenasytí ani neuspokojí. Ani poznání, přirozená lidská láska ani žádné pozemské dobro. Je pro nás otřesné, že v některých pohanských náboženstvích se přinášely lidské oběti modlám nebo provozovala chrámová prostituce. Je to ponižující, ale nevyvrací to základní náboženskou myšlenku. Pobloudění některých náboženství, do nichž lidé vnesli své vášně, nebyla ani zdaleka všeobecná. Tato pobloudění a omyly existovaly a jsou to politováníhodné skutečnosti. Dokazují, že člověk může znehodnotit i nej- lepší ideu, jako se to stává i za našich dní s myšlenkami vědy, ideály umění, národa, spravedlnosti a míru. Člověk je schopen a může všechno zneužít, poskvrnit nebo pří- mo znetvořit. Pokud jde o pobloudění polyteismu a uctívání model, už sv. Augustin na přelomu 4.–5. stol. napsal, že byla hanbou lidí a ohavným zlem na samotném duchu (De civitate Dei). Tento úpadek jen dokazuje, jak velmi lidstvo potřebuje mimořádnou nadpřirozenou pomoc zjevením ve věcech samotného náboženství. Základní náboženská myšlenka však byla u většiny národů v podstatě čistá a po- svátná. Až druhotné zájmy vnášely do ní stíny anebo přímo neřesti. Lepší Římané se např. pohoršovali nad tím, co z náboženství učinili jejich básníci, zvláště dramatici. Přemnohé činnosti a věci personifi kovali, zosobnili v božstva a z božích darů učinili modly. Tak ve svých básních a divadelních hrách hovořili o bohu pokoje a války, setí a žní, deště a blesku, o bohyni plodnosti, spánku a štěstí atd. Potom začali utvářet celé genealogie božstev a vnášet do jejich vztahů lidské potřeby, slabosti a navíc neřesti. To všechno se představovalo v divadlech veřejnosti. Výsledek byl otřesný – zesměš- ňování posvátného náboženského smyslu a citu, výsměch bohů a zkáza mravů. Křes- ťanský myslitel sv. Augustin píše: „V Římě bylo dovoleno posmívat se na jevišti bo- hům… Na podobný výsměch občana básníky byl však stanoven trest smrti. Nadarmo se snažili zachránit čest bohů poukazem na to, že základ divadelních her jsou básně a bajky.“ Není divu, že vše toto popuzovalo mnohé slušné lidi proti básníkům. Augustin s podivem píše: „Řekové přiznávali i hercům všecku občanskou čest… Římané herce vyloučili z občanské cti.“ A dodává: „Básníka právě tak jako herce by bylo třeba vyhlásit za lidi beze cti, anebo podle Platóna vyhnat je z řádně uspořáda- ného státu“ (De civitate Dei). Některá pobloudění modlářství rozpoznávali lidé už ve starověku jako omyl a sna- žili se poukázat na jejich původ, aby aspoň nějak vysvětlili to, co se zdálo být téměř nepochopitelné. Např. Cicero ve svém díle „De natura deorum“ píše, že sami zesměš- ňovaní Egypťané neudělali posvátným žádné zvíře samo o sobě, ale jen pro nějaký cenný a posvátný užitek, který z něho měli a mají. Např. ibis, pták s vysokýma no- hama a štíhlým zobákem hubí velké množství kobylek. Čím větší je množství těchto ptáků, tím jistěji odvracejí od Egypta pohromu kobylek, zanášených africkým větrem z libyjské pouště. Proto Egypťané začali vidět v ptáku ibisovi přímo „dar nebes“,

32 božské požehnání a cosi posvátného, čeho si třeba vážit a ctít. Přitom vděčnost a úctu, kterou měli za tento dar projevovat Nejvyšší bytosti, přenesli časem tradicí na tohoto ptáka, kterého nikdo nesměl usmrtit a navíc se stal symbolem čehosi božského. Cicero dodává: „Mohl bych dále hovořit o podobné užitečnosti krokodýlů, koček, ale nechci být rozvláčný. Barbaři začali hledět na některá zvířata jako na posvátná pro jejich užitečnost, ve které viděli požehnání pro všechny“ (De natura deorum). Ale v náboženstvích světa nenacházíme jen omyly. Ty jenom vzbuzují největší pozornost a kritiku. Mnohem víc je v nich pozitivní úcty k Nejvyššímu, i když nezná- mému Bohu. Z dějin známe náboženství Egypťanů, Asyřanů, Babyloňanů, Chetitů, Kanaánců, přívrženců zoroastrismu, náboženství Řeků, Římanů, Germánů, Slovanů, dále hinduismus, šintoismus, džainismus, z Dálného východu hinduismus, buddhis- mus, sikhismus, náboženství Číny – konfucianismus, taoismus, japonský šintoismus a mnohá kmenová náboženství tzv. přírodních náboženství např. Indiánů, australských domorodců nebo tradiční africká místní náboženství. Ve všech těchto náboženstvích (současných i zaniklých) nacházíme při rozdílnosti i společné základní náboženské projevy lidské úcty k Nejvyšší bytosti a k posvátnému vyjadřované prostřednictvím posvátných míst, období, předmětů, posvátných úkonů, modliteb, hymnů, zpěvů a obětí. Náboženský rozměr patří k nejhlubší podstatě člověka, proto se tak houževnatě projevuje v celých dějinách a u všech národů. Člověk chtěl vždy pochopit kromě ji- ných skutečností i sám sebe na světě. Proto přemýšlel, logicky tvořil fi lozofi i, stopoval krok za krokem svůj původ a hledal poslední vysvětlení svého života. Nacházel ho v Tajemství. Je pochopitelné, že to činil vždy způsobem, který mu umožňovala kon- krétní situace. Proto se nelze divit, že každý konkrétní obraz a představa o božském tajemství je nevyhnutelně poznačena danou dobou a celkovým pohledem na svět a je proto zákonitě nedokonalý. Nedokonalost starověkých náboženství ovšem nedokazu- je, že náboženství jako takové je v člověku čímsi falešným. Housle mohou mít někdy poškozené struny. Jednoduchost primitivního umění nedokazuje, že sklon k umění je u člověka něčím falešným. Člověk nemohl sám přirozenými schopnostmi proniknout k Tajemství a setkat se s ním. Byl odkázán vždy jenom na svoje omezené lidské mož- nosti: zkušenost, přemýšlení, představivost, poháněn hlubokou potřebou svého nitra. Základní potřeba jeho rozumu vysvětlit sebe samého a základní potřeba srdce byly kořenem jeho náboženství a otevřenosti vůči Bohu, než se mu Bůh sám nedal poznat. Abrahámovi předkové byli polyteisté (Jozue 24, 2). U tajemného oslovení Abraháma začínají partikulární dějiny spásy. Sám Abrahám, který žil v 18. stol. př. Kr. (doba bronzová) nevyznal neexistenci ostatních bohů. Neměli bychom proto ještě mluvit o monoteismu, nýbrž o monolatrii. Ani Mojžíš nemluví o neexistenci ostatních bohů. O tom se mluví až v biblické knize Deuteronomium. Jako ve všech oblastech života, existuje i v dějinách náboženství pomalé dozrávání k neustále čistšímu, duchovnějšímu pojetí Boha. Nikoho proto nepřekvapí, že např. raná náboženství a také současná náboženství méně vyvinutých národů často měla a mají o Bohu jen nedokonalé představy. Nezřídka prostě Boha ztotožňují s přírodními

33 silami. Lidé se cítí těmto silám úplně vydáni a podrobeni, a proto jsou pochopitelně nakloněni s chvěním uctívat slunce, blesk, oheň, moře a hvězdy jako bohy, a obětmi získávat jejich přízeň (Sborník Naše víra, 1990). Proto v zásadě rozlišujeme náboženství na přirozená, lidská náboženství a na zje- vené, biblické náboženství. Je třeba uznat, že i v přirozených náboženstvích bylo a je mnoho opravdového. Osobní subjektivní upřímnost mohla provázet náboženské úkony i u pohanských národů. Mahátma Gandhí píše o své matce: „Byla hluboce náboženská. Ani jí nepřišlo na mysl jíst bez modlitby. Nakolik se pamatuji, nikdy nevynechala čaturmas, postní čas, trvající 4 měsíce, během období dešťů. Zachovávat dva či tři posty za sebou nebylo pro ni nic zvláštního. V čaturmas jedla obyčejně jen jednou denně. Někdy slíbila, že nebude jíst, dokud neuvidí slunce. My děti jsme po- tom vstávaly a dívaly jsem se na nebe, abychom mohly matce oznámit, že slunko se už ukázalo… Vyběhla, aby viděla slunce na vlastní oči. Ale rozmarné slunko někdy znovu zašlo za mraky a připravilo matku o jídlo. ‚To nic‘, řekla v takové chvíli vesele. ‚Bůh nechtěl, abych dnes jedla‘.“Tolik Gandhí o náboženské ryzosti své matky. Tajemství Boha si lidé snažili vysvětlit rozličně podle stavu svých poznatků, svých schopností, zvyků a tradic. Jedni se snažili přiblížit si božské tajemství pomocí ob- razů z říše živočišné, později srovnáním ze života lidí. Jiní chápali a zdůrazňovali duchovnost Boha a nedovolovali si ho nijak zobrazovat, aby je to nesvádělo k příliš materiálnímu chápání. Vyšší stupně náboženství povýšily za božský základ zkušenosti osobního i spole- čenského života, tj. lásku a smrt, osud, pomstu atd. Bůh je tu stále utvářen podle obra- zu člověka. A tito bohové jsou vposledku lidé promítnutí „do nebe“ se zcela lidskými slabostmi a nedokonalostmi. Avšak kde je obraz bohů utvářen podle lidských měřítek, zůstává nedokonalý i obraz člověka. Člověk se bude vidět ubožejší, než ve skutečnosti je. Tak je všem těmto náboženstvím jedno společné: podrobují člověka, ten se stává bezbranným otrokem, který je vydán svévoli bohů: nástroj bez vůle v jejich rukou. Vztah člověka k jeho bohům je v těchto náboženstvích vesměs určován strachem. I když tato náboženství obsahují dílčí pravdy, i když měla pro svůj kulturní stupeň velký dobový význam, i když mezi jejich věřícími vládla veliká zbožnost, základní představa o Bohu a člověku je v nich nesprávná. Samozřejmě lidé žijící v mýtických náboženstvích vyslovovali otázku o Bohu jinak než bibličtí lidé, obdarovaní osobní duchovní zkušeností, podobně jako řečtí fi lozo- fové ji formulovali jinak než vyznavači velkých východních náboženství a středověcí křesťané jinak než dnešní lidé. Všechny generace nejrůznějších kultur však spojuje jediná otázka a společná touha po Bohu, která je žene hledat nějaké cesty k velkému Tajemství. Tyto cesty hledání Boží tváře jsou přemnohé, někdy i pokřivené, zmýlené a bezvýchodné, ale mají společnou jednu črtu – kráčejí po nich lidé, hledající Boha. Přírodní náboženství se vyznačují tím, že lidé v nich prožívají svůj svět, životní pro- středí jako zbožštěné, na každém kroku pociťují a prožívají nejasné tajemství a v něm tuší přítomnost božstva. Taková náboženská zkušenost je bezprostřední, a proto velmi silná. To však vyvolává nebezpečí, že lidé mohou přírodní jevy, síly a předměty, které

34 v nich vyvolávají náboženskou zkušenost, přímo ztotožňovat se samým božstvem. Tak vznikl polyteismus, který vidí ve světě mnoho božstev jako projevy božské síly. V jeho pohledu na svět je všecko zbožštěné (numinózní), posvátné. Přiměřeně tomuto vidění si formulovali i otázku Boha: neptali se na to, zda je nějaký Bůh nebo božstvo, vždyť to přímo cítili a prožívali. Stavěli si ale otázku, jak si naklonit a získat toto božstvo, jak získat jeho přízeň, aby měl člověk z toho užitek. Otázku o Bohu si tedy stavěli z hlediska užitečnosti a zachování života, v úzkém spojení s užitečností přírody. Při všech nedo- statcích a deformacích, které pronikly do takto stavěné otázky, přece zůstává otázkou o Bohu, od něhož jsou závislí lidé i příroda a který svou přízní zachraňuje člověka. I když ještě nedokázali, neuměli formulovat otázku o Bohu vypracovanými pojmy, vyja- dřovali ji spíše cítěním a hlubokým náboženským smyslem, který pronikal jejich život. Přírodní náboženství si také utvořila základní formy hledání Boha: putování na posvátná místa, zvláště na výšiny, formování kultu, především obětního a očistné obřady. I úcta předků obsahuje tento motiv: oni už našli místo v božstvu. Na cestě k Bohu lidé vyhle- dávají prostředníky, kněze, kteří mají pomoci setkání se s božstvem. Dějiny náboženství objevují velké bohatství těchto forem. Nesmí nás mást je- jich pobloudění, podivnosti a deformace, které ukazují na lidskou slabost a hříšnost. Apoštol Pavel na athénském Areopagu mistrně defi nuje toto odvěké niterné hledání: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel va- šimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem:‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý, vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční období i hranici lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. ‚Neboť v něm ži- jeme, pohybujeme se, jsme‘, jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu“ (Skutky 17, 22-30). Východní náboženství stavějí otázku o Bohu na vyšší rovinu než mytologická ne- literární a kulturní náboženství: jejich zájem se soustřeďuje na to, jak se sjednotit s božstvím, jak s ním splynout. Tito lidé hluboce prožívají úzkost ze života, jeho nesourodost a poskvrnění, Proto se ptají po Bohu, aby se dostali z této situace trá- pení, rozptýlenosti a poskvrnění, hledají cestu k transcendentnu, které chápou jako neosobní všeobsáhlou, pokojnou, čistou jednotu a splynutí. Člověk se má rozplynout v moři božství. Cestou jak se očistit od veškerých tužeb a vášní je vést asketický život a ponořit se do meditace. Jak je vidět, tato duchovní cesta k Bohu už nevychází z ta- jemství světa, ale z nitra člověka. Lidé hledají božské tajemství cestou tvrdé askeze, vnitřního osvícení a mystického sjednocení, splynutí s božským principem všejedno-

35 ty. Takto prožívaná otázka o Bohu je hluboce lidská, odpověď na ni se hledá cestou velkého duchovního úsilí, a proto je přitažlivá i pro mnoho dnešních lidí. Aniž by blíže poznali evropské křesťanské kořeny a samotné křesťanství, vidí v naznačené východní cestě únik z přízemního konzumního materialismu dnešní společnosti. Při vší úctě k hodnotám, které obsahuje tato cesta a hledání, je třeba vidět, že nakonec se ztrácí v nejasném a neosobním panteismu, v nejasné všejednotě, v níž se ztrácí a rozplývá osobnost Boha i člověka. Řecká fi lozofi e odmítla mýtické náboženství, jeho báje a obrazy božství, ale zato se ne- vyhnula otázce o Bohu: postavila ji však na čistě racionální rovinu. Tvrdí, že otázka o Bohu nepatří do sféry cítění, obrazů a představ, ale do oblasti logického a příčinného usuzování. Řecká fi lozofi e vyrostla z otázky, co je prvním principem světa, jeho prvotní „arché“. Odpověďmi fi lozofů se otázka postupně rozšiřovala a prohlubovala: od materiální příčiny se postupně dopracovali až k poznání nejvyššího řídicího Rozumu, všechno oživujícího Logosu, absolutního Bytí. Nakonec otázka o Bohu dosáhla plnou ontologickou hloubku u Platóna a Aristotela. U Platóna Bůh je nejvyšší reálnou Ideou, je Dobro, přitahující všec- ko. U Aristotela racionální hledání Boha dosahuje svůj vrchol: postupuje příčinnou cestou a přichází k Bohu jako prvnímu Hybateli, nejdokonalejší Myšlence, k nejplnější Blaženos- ti, čiré Skutečnosti. Řečtí myslitelé formulovali otázku o Bohu teoreticky, to znamená, jak ji „vidí“ (theorei) rozum, jak ji zachycuje a rozvíjí podle svých logických zákonů. Otázka o Bohu v tomto pojetí není ani záležitostí užitečnosti ani askeze, ale je to teoretická otázka, co znepokojuje lidský rozum a nutí ho hledat odpověď logickým uvažováním, a správ- ná odpověď oblažuje rozum, přináší štěstí, blaženost. Takto formulovaná otázka o Bohu i odpověď na ni má svoje velké přednosti: je postavena na rovině rozumového poznání, tedy na duchovní schopnosti, tím odstranila všecka pokřivení a pobloudění přírodních ná- boženství. Dále, při hledání odpovědi člověk nepotlačuje svoje schopnosti a touhy, ale je co nejvíce rozvíjí, proto na konci cesty, když člověk poznává Boha jako plnou Skutečnost, nepřestává být člověkem, osobností, zachovává si svou osobitost, individualitu a plně se realizuje jako člověk. Proto církevní otcové prvních staletí křesťanského letopočtu s úctou hovořili o platónské cestě k Bohu a používali ji. Středověká scholastika nakonec docela přijala Aristotelovy cesty myšlení. Řecká formulace otázky o Bohu a cesty řecké fi lozofi e mají ovšem i svoje nedo- statky, které cítíme zvláště dnes. Otázka o Bohu se staví jednostranně jako teoretická, mimo praktického života, jako otázka rozumu a logiky, a ne celého člověka. Bůh vní- maný jako první Hybatel je vzdálený princip a ne blízké Ty (Martin Buber), fi lozofi e hovoří sice o Bohu, ale neobrací se osobně a s důvěrou na Boha osobním Ty. Načrtli jsme si zkratkovitě několik cest, kterými lidé ve starověku hledali Boha v náboženstvích a ve fi lozofi i. Dějiny podávají samozřejmě mnohem bohatší a di- ferencovanější obraz. Uvedli jsme si jen charakteristické črty, abychom si přiblížili prostředí, v němž se rozvíjí biblická otázka o Bohu a hledání Boha. Poznamenejme ještě důležitý fakt: fi lozofi e, rozum a přirozené lidské poznání dokázaly zhroutit víru v mnoho bohů nikoli ve prospěch ateismu, ale ku prospěchu biblického monoteismu. Toto zjištění nesmíme nikdy ztratit se zřetele.

36 Bůh je a zůstane pro člověka tajemstvím, už proto, že není předmětem, který je možné bezprostředně poznávat, jako např. hmotné skutečnosti. Bůh, jehož existenci vnímal starověk různým způsobem, neexistuje způsobem, jakým existují věci nebo lidé. D. Morin v knize „Existuje Bůh“ (Praha, 2000) uvádí: „Bůh není završení rozu- mových úvah, ani výsledek laboratorních pokusů. Jeho existence není o nic víc doka- zatelná než jeho neexistence. Je to jasné, protože kdybychom jednu z těchto hypotéz mohli skutečně dokázat, už dávno by byl tento problém vyřešený, co, jak víme, zda- leka není!“ Kardinál Tomáš Špidlík k tomu dodává: „Gregor Palamas říká, že dobrý teolog jednou praví tak, jindy jinak, a přece si neodporuje. Je si vědom, že všecko, co o Bohu tvrdí, je jen částečné vyjádření tajemství. Proto se jeden výrok opravuje, dává se mu správná míra výrokem opačným“ (Tajomstvo svetla, Trnava, 2000). K tomu R. Wurmbrand: „I kdyby nikdo nikdy nepotvrdil existenci Boha, nedokazovalo by to, že neexistuje“ (Veriť, ale prečo, Bratislava, 1992). Chápe to apoštol Pavel, když na začátku křesťanského letopočtu v dopise Římanům 11, 33-35 píše: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti a vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem? Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko!“ Na božském tajemství ztroskotávají lidské představy o Bohu. Jestliže je možné Boha poznat jen nepřímo, analogicky, a když i potom zůstává pro člověka tajemstvím, může člověk jeho existenci i popírat. Proto otázka o Bohu souvisí s celou řadou jiných otázek. Věřící člověk je však přesvědčen, že jen Boží tajemství je odpovědí na tajem- ství člověka a má pro to důvody. Přinejmenším zastává názor, že všecky argumenty proti existenci Boha nejsou přesvědčivé a dají se i racionálně vyvrátit. Všechny dů- kazy a protidůkazy nejsou vzhledem ke vždy většímu Božímu tajemství ničím jako odůvodněným pozváním k víře. Lidská slova jsou vždy nepřiměřená tajemství Boha. Ve východní liturgii sv. Jana Zlatoústého církev vyznává Boha, který je „nevýslovný, nepochopitelný, neviditelný a neobsáhlý“ abychom ho nezaměňovali s našimi lidskými představami. Také si musíme uvědomit, že „pravda o Bohu tím, že se vyjádří lidskou řečí, se ani nezruší, ani nezmenší“ (Prohlášení Dominus Iesus, 2000). Podob- ně čtvrtý lateránský koncil (1215) vyjádřil tajemství Boha slovy: „Je jen je- den pravý, věčný, nezměnitelný, neměnitelný, nepochopitelný, všemohoucí a nevyslovitelný Bůh.“ V této souvislosti možno citovat profesora dogmatiky Aloise Grosse-Kappenberga: „Všecky naše pojmy a slova jsou konečné a ne- mohou nikdy adekvátně vyjádřit nekonečné. Jsou to lidská slova, kterými po- rovnávacím způsobem analogicky opisujeme nemyslitelné a nevyslovitelné.“ F. Krenzer (Základy katolické věrouky) uvádí: „To nakonec přiznali i teologové v dávné minulosti, když hovořili že o Bohu je možné učinit jen negativní výpo- vědi. Všecko lidské a nedokonalé v něm je třeba popřít. Tak dospějeme k výro- kům: Bůh je neomezený, nekonečný, nesmírný, nepochopitelný. Dávní teologové vyjadřují jeho nejvyšší míru všeho, co považujeme za dokonalé tak, že využívají předponu ‚vše‘. Bůh je všemohoucí, všudypřítomný, vševědoucí.“

37 Boží nevyslovitelnost vyplývá z jeho nepochopitelnosti a neuchopitelnosti. Když slovem vyjadřujeme poznání nějaké věci a Boha nemůžeme úplně poznat, nemůžeme tedy ani úplně říci, co je Bůh. Božskou osobnost úplně pochopit a vyslovit může jen sám Bůh. Přitom rozličná jména a slova, kterými hovoříme o Bohu, nejsou nepravdi- vá, jsou skutečná, i když neúplná, protože jen vyjadřují božskou Bytost z některého z aspektů její nekonečné plnosti. Existuje-li něco částečného, neúplného, logicky musí být i něco dokonalé a úplné. Východní otec sv. Jan Damašský, kterým se uzavírá dogmatika řecké církve ve výkladu ortodoxní víry napsal: „Boží podstata je dokonalá, nic jí nechybí z dobra, moudrosti a moci, je bez počátku, bez konce, je věčná, neome- zená – krátce absolutně dokonalá.“ Dostáváme se k náboženské cestě biblického Izraele, která je specifi cký fenomén v dějinách náboženství. I biblický člověk prožíval otázky o Bohu, ne ovšem v těch formách, o kterých jsme uvažovali. Nehledal Boha v té formě jako v přírodních ná- boženstvích, ani nehledal božské tajemství cestou východní mystiky, askeze a sjed- nocení, ani cestou teorie jako řecká fi lozofi e. Biblický člověk si nestavěl náboženské otázky ani v té formě, na jakou jsme zvyklí dnes v rámci evropské mentality: zda je Bůh, jestli je ho možné poznat, jaké má vlastnosti atd. Biblický člověk se setkává s Bohem nejprve ve svém životě, v osobní zkušenosti kmene, kmenů a později národ- ního společenství a ve svých dějinách jako se Zachráncem a Vysvoboditelem. Setkává se s ním jako s živou osobou, a proto má životní zájem na tom, co Bůh říká, co chce a slibuje, co přikazuje, k čemu radí nebo co zakazuje. Setkává se s živým, tajemným Bohem v nepřetržitém dějinném rozhovoru, a ten se také neobejde bez otázek. Bib- lický člověk se střetá s Bohem i v přírodě, ale přitom nezbožšťuje síly přírody, svět není božský ani nepřátelský, není ani svatý, ale je dobrým dílem Stvořitele. Biblická zkušenost demytologizuje oblast náboženského hledání Boha, který převyšuje nebe i zem, je vznešený, věčný. V pohledu biblického člověka je Bůh Stvořitel, Pán a Oži- vovatel všech bytostí. Bible zachycuje náboženské zkušenosti mnoha generací a sta- letí judaismu, zkušenosti lidí, kteří hledali Boha nejen v jevech přírody, ale ještě více v událostech svého života i národních dějinách. Proto ve Starém zákoně nenajdeme fi lozofi cky formulované otázky o Bohu, ani teoretické úvahy a důkazy. Zato je však bible plná otázek, kterými se člověk obrací na Boha a také otázek, které Bůh klade člověku. Izrael, obklopen polyteismem, uchovává si víru v jediného Boha. Ve staro- věku přitom bylo běžné, že když se přejímá cizí kultura, velmi rychle se přejímá také cizí náboženství včetně kultu. Ačkoliv Izrael přejímal cizí kulturní vlivy, monoteis- mus si uchoval. Bůh Izraele se diametrálně liší od božstev okolních národů. V bibli poznáváme Boha, který má se světem a člověkem jasný plán a záměr. Zatímco ve většině starověkých, lidských náboženstvích jsou bohové vytváření podle lidských představ nevyzpytatelní, zákeřní, náladoví a nevypočitatelní – v bibli se setkáváme s Bohem, který je věrný sám sobě a tomu, co jednou řekl. Biblický Bůh je jediný, kdo svou vůli předem oznamuje, vysvětluje a na rozdíl od nás lidí – dodržuje. Je to úplně jiný Bůh, než by si člověk myslel, kdyby jej hledal za výkyvy počasí, dějinnými zvraty nebo dočasnými úspěchy. Bůh bible je jediný, na koho se dá spolehnout. Kdyby

38 byla Boží láska chápána jako náhlé, chvilkové vzplanutí, našli bychom v řeckém textu bible slovo eros. Ale zde stojí výraz agapé, a to je trvalý a dlouhodobý vztah. Agapé je láska pečující, odpouštějící, sloužící a obětující se. Nejvíc se blíží lásce rodičovské. Milující muž a žena se mohou časem rozejít, ale rodiče nás milují pořád. To první, co se o Bohu z bible dovídáme, je skutečnost, že promluvil (Gen 1, 3). Dnešního člověka překvapí, s jakou samozřejmostí se o něm v této knize hovoří. Bůh je, to je základní jistota, z níž biblická mentalita vychází. Nenajdeme v ní ani stín pochybnosti, která ovládá moderního člověka. Bůh nejenže je, ale je i Prvním a Posledním. Kromě něho není jiného Boha (Izaiáš 44, 6). Modlářství starověkých etnik je sklon zhotovovat „vyrábět“ si bohy, tedy odmítat Boží transcendenci (Exodus 21, 1). Zhotovení není stvoření, je to ontologický omyl, chyba v pojímání bytí. Čím to, že si Izrael od počátku svých dějin nepředstavuje nebe zalidněné nepřehlédnutelným množstvím bohů, ale hlásí se k jednomu jedinému Bohu? Srovnávací religionistika tvrdí, že pojem božství je vždy výsledkem dlouhého vývoje. Izrael však ke svému poznání přišel naráz, nikoli řadou postupných zkoumání. Jako by dával za pravdu svým posvátným knihám, které praví, že si Izrael svého Boha nevymyslel ani nezvolil, ale že to byl sám Jahve, který si vyvolil svůj lid a zjevil se (dal poznat svou přítomnost) jeho praotcům. Pokud jde o překračování hranic, v tom je židovská představa záhadou. Srovnáme-li ji s jiný- mi náboženstvími, např. antickými, zjistíme, že v nich jde vždy o boha „lokálního“, o boha určitého lidu, města, ale nikdy o Boha univerzálního. Je to Bůh, který ochra- ňuje své věrné před ctiteli nepřátelských božstev. Bůh Izraele je přitom nejen Bo- hem jediným a univerzálním, ale i etickým. Jahve je Bůh „morální“, jehož nejvyšším požadavkem je svatost a spravedlnost (Leviticus 19, 1 a Izaiáš 5, 16). Tento svatý a spravedlivý Bůh, na nějž mají Izraelité pohlížet jako na morální vzor, je stále oddě- lený hlubokou propastí od jakékoli představy božství, antické či jiné. Bible říká výslovně, že kdyby se Bůh člověku sám nezjevoval (nedal poznat), člo- věk by ho nikdy nepoznal. Písmo o něm praví, že se „ukazuje“, doslova „dává vidět“ či „dává poznat“. S lidem se „setkává“ ale nejčastějším výrazem je, že něco „praví“, že „promlouvá“. Na člověku je především, aby slyšel. Výzva k slyšení vysoce převa- žuje nad výzvou k vidění, která dominuje v pohanských náboženstvích. Boží zjevová- ní spočívá v tom, že člověk nahlíží, co předtím neviděl, poznává, co předtím neznal, a odhaluje, co mu bylo skryto. Přitom není kladen důraz na nějakou jeho zvláštní schopnost. Bible nezná žádné lidské přednosti, které by Bůh zohledňoval. Sklání se k člověku z čiré láskyplné přízně. Izrael převyšuje všechny dosavadní náboženské formy hledání Boha. Biblický Bůh nesetrvává jako v mytologiích v nedějinné či mimodějinné oblasti, nýbrž živý jedná v konkrétních dějinách, což vyvrcholí Kristovým příchodem, založením církve a křesťanstvím. Na počátku křesťanství a církve se musela vyřešit otázka biblické- ho Boha, protože hlásání evangelia v prvotní církvi a její víra začaly pronikat do světa, který byl naplněn mnoha bohy, polyteismem. Následující stať je inspirována teologickou úvahou kardinála Josefa Ratzingera z jeho knihy“Úvod do křesťanství“ (Brno, 1991).

39 Bylo nutné vysvětlit, kterého Boha má křesťanská víra na mysli. Stejný problém musel řešit Izrael na počátku svých dějin a v zápase s velmocemi exilního a poexil- ního období. Původní křesťanské rozhodnutí se mohlo napojit na celý předcházející zápas judaismu, zvláště jeho poslední údobí, na dílo Deuteroizaiáše a Knihu moud- rosti, na řecký překlad Starého zákona a konečně na spisy Nového zákona, především Janovo evangelium. Rané křesťanství se rozhodlo pro Boha fi lozofů a tím zavrhlo všechny bohy růz- ných náboženství. Křesťanský Bůh tedy neodpovídal ani Zeovi, ani Hermovi, ani Dionýzovi, žádnému božstvu z pohanských východních mystérií. Svět antických ná- boženství označila prvotní církev za podvod a klam. Svou víru vyložila prvotní církev takto: „Říkáme-li Bůh, nemyslíme a neuctíváme žádného z bohů, ale jsoucno samo, které fi lozofové označují za základ veškerého jsoucna, jako Boha nade všemi mož- nostmi – jen to je náš Bůh.“ Tato volba byla historicky důležitá a určovala budouc- nost, jako svého času volba El s Jah proti Molochovi a Baalovi a jejich vývoj k Elohim a Jahve, k pojmu bytí. Tato volba znamenala rozhodnutí pro logos (smysl) proti jakémukoliv mýtu, což znamenalo defi nitivní odmytologizování světa a nábožen- ství. Přitom antický svět znal dilema mezi Bohem víry a Bohem fi lozofů. Mezi mýtickými bohy různých náboženství a mezi fi lozofi ckým poznáním o Bohu se vytvářelo během dějin vždy silnější napětí a objevovalo se v kritice fi lozofů po- čínaje Xenofontem po Platóna. Existuje podivuhodná časová i věcná paralela mezi fi lozofi ckou kritikou mýtů v Řecku a prorockou kritikou v Izraeli (k čis- tému monoteismu). Zaměření na logos proti mýtu, jak to vidíme v řeckém du- chu ve fi lozofi i a které nakonec muselo přivodit pád bohů, je paralelní v nauce, kterou šířily knihy proroků o moudrosti ve snaze odmytologizování božských mocností ve prospěch jediného Boha. Filozofi cká nauka a její „fyzické“ pozo- rování jsoucna zatlačovalo vždy více mýtický pohled, ale přitom náboženskou formu v uctívání bohů neodstranilo. Antické náboženství ztroskotalo na pro- pasti mezi Bohem víry a Bohem fi lozofů, na totálním rozchodu mezi rozumem a zbožností. I zbožnost musí být rozumná! Křesťanství by potkal stejný osud, kdy- by šlo cestou podobného odtržení rozumu a návratu do čistého náboženství. Starokřesťanský apologeta Tertulián v jedné odvážné řeči výstižně popsal křesťan- skou pozici: „Kristus nazval sám sebe pravdou, ne zvykem.“ Křesťanská víra je za- měřena na Boha fi lozofů proti bohům různých náboženství, tzn. proti mýtu zvyku na pravdu samotného jsoucna. Z tohoto procesu vznikla výtka proti prvotní církvi, že její stoupenci jsou ateisté. Tato výtka vyplývala z toho, že skutečně starokřesťanská církev zavrhla celý svět antického náboženství a nic z něho nepřevzala, protože z něho ne- mohla nic přijmout a odsunula vše stranou jako prázdný zvyk, který stojí proti pravdě. Bůh fi lozofů byl pro starověk nábožensky bezvýznamný, kdežto křesťané pochopili, že náboženství musí být založeno na solidní pravdě o Bohu ne na bájných podáních. Byl totiž považován antikou za akademickou mimonáboženskou skutečnost. Připustit, aby zůstal jenom Bůh fi lozofů a hlásit se jedině k němu, to nebylo v pohanském an- tickém prostředí vůbec bráno jako náboženství. Jevilo se to jako popření religio, jako

40 bezbožectví. V podezření z ateismu, s nímž rané křesťanství muselo zápasit, lze jasně poznat jeho duchovní orientaci, jeho zaměření proti zaužívaným starým náboženským zvyklostem – výhradně k pravdě jsoucna. Křesťanská víra se rozhodla pro Boha fi lozofů a prohlásila jej za Boha, ke kte- rému se můžeme modlit a který také mluvil k lidem. Víra dala Bohu fi lozofů úplně jiný, bohatší význam, vyrvala jej z pouhé akademické půdy a tak jej hluboce změnila. Tento Bůh, který byl dříve pro myslitele jako nejvyšší uzavřený pojem, chápán jako čiré bytí a čisté myšlení, věčně uzavřený do sebe, který nemá styk s člověkem a jeho malým světem, tento Bůh fi lozofů, který ve své věčnosti a neměnnosti vylučuje vztah k věcem měnitelným a vznikajícím, se v křesťanském pohledu objevuje jako živý Bůh, milující lidi. Není jen pouhý pojem myšlení, není věčnou matematikou vesmíru, první Hybatel nýbrž Láska – Agapé. V tomto smyslu je křesťanský Bůh to, co jedné noci zakusil fi lozof Blaise Pascal, napsal na kus papíru a přišil na podšívku svého oděvu: „Oheň, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jakubův, ne Bůh fi lozofů a učenců.“ Je jiný, než jej starověcí fi lozofové popisovali, ale přitom nepřestává být tím, co o něm říkali. Boha poznáváme a chá- peme lépe teprve tehdy, když pochopíme a prožijeme ve svém nitru, že je pravda a základ všeho bytí kolem nás, i nás samých. Proto mohl sv. Augustin prohlásit, že milující Bůh je nám blíže než my sami sobě. Ježíš, vrcholné zjevení Boha, přibližu- je Boha, kterého nazývá familiárně „Otec“ jej přibližuje nádherným podobenstvím o marnotratném synovi nebo podobenstvím o pastýři, který hledá zatoulanou ovečku. Bůh evangelia se zdá být stejný jako na stránkách Starého zákona, velmi podobný lidem, velmi nefi lozofi cký, spíše starostlivě praktický. Má vášně jako člověk, raduje se, hledá, čeká, jde vstříc. Není to bezcitná geometrie vesmíru, která stojí nad světem bez srdce bez citu. Bůh má srdce. Prorok Izaiáš vykresluje tuto důvěrnou črtu charak- teru zjevujícího se Boha jako předzvěst historické Kristovy kalvárské oběti na kříži: „Může žena zapomenut na své robátko, na plod svého těla? I kdyby ona zapomněla, já na tebe nezapomenu.“ Přenášet na představu Boha lidské představy by v mnoha případech znamenalo zúžení Boha. Bůh je velký i v malé věci. Je neomezený duch, který v sobě nese veš- keré jsoucno a přesahuje i to největší. I to největší je pro něho malé a sám proniká i to nejmenší, protože mu nic není příliš malé a bezvýznamné. Přesahování největšího a zasahování do nejmenšího je podstata absolutního Ducha. Uvnitř katolicismu nikdy nepřestalo respektování a oceňování fi lozofi e. Hroma- dění důvěry k fi lozofi i, přes všechny peripetie, které přinášel čas, vyjádřila encyklika papeže Lva XIII. „Aeterni Patris“ ze 4. srpna 1879. Představuje nejvyšší učitelské ocenění a uznání fi lozofi e a fi lozofi ckého hledání Boha. Učení I. vatikánského koncilu o schopnosti přirozeného rozumu poznat Boží existenci pak ještě více prohloubilo dů- věru v přirozenou teologii uvnitř katolicismu. Výrazná slova přinášejí také encykliky blahoslaveného Jana Pavla II. „Veritatis splendor“ a „Fides et ratio“. Vědomé napojení křesťanství na Boha fi lozofů, které se dovršilo v křesťanské víře, přesáhlo pouhé fi lozofi cké myšlení ve 2 základních věcech:

41 a) Bůh fi lozofů je podstatně zaměřen jenom sám na sebe, jeho myšlení je sebestřed- né, kdežto Bůh víry je především charakterizován kategorií vztahu, jeho tvůrčí šíře obe- píná všechno. Nejvyšší jsoucno, které existuje samo v sobě, které nikoho nepotřebuje a není odloučeno od světa, toto Nejvyšší bytí jsoucna má v sobě prvek vztahu, což má dalekosáhlé důsledky pro existenční zaměření člověka. To, co je nejvyšší se v pohledu křesťanské víry už nejeví jen jako absolutní do sebe uzavřená soběstačnost, nýbrž tvůrčí vztah, tvůrčí moc, která s láskou všechno tvoří, nese a miluje. b) Bůh fi lozofů je čisté myšlení, Myšlenka, takže jen myslet je božské – kdežto u Boha víry myslet je milovat, znamená promýšlet s láskou ke světu a všemu stvoření. Milovat je božské. Logos, tvůrčí myšlenka je zároveň láska. Ukazuje se zde prvot- ní identita pravdy a lásky. Bůh v novozákonním chápání je pramen a zdroj veškeré pravdy a lásky. Nejsou to dvě od sebe oddělené nebo protichůdné skutečnosti, ale tvoří absolutní jednotu. V této základní hodnotě pravdy a lásky Boha je i východisko křesťanské víry v trojjediného Boha. V apoštolském vyznání víry (Credo) je paradoxní jednota Boha víry a Boha fi lo- zofů vyjádřena dvěma vedle sebe stojícími atributy, výrazy: „Otec“ a „Všemohoucí – Vševládce – Pantokrátor“ Apoštolská víra nazývá Boha současně „Otec“ i „Všemo- houcí“, spojuje křesťansky známý pojem s pojmem kosmické moci v jediném Bohu. Tím vyjadřuje napětí mezi absolutní mocí a absolutní otcovskou láskou, absolutní vzdáleností a současně absolutní blízkostí, napětí mezi jsoucnem vůbec a bezpro- středním skláněním se k tomu, co je na člověku nejlidštějšího, prolínání maxima a minima. Filozof a teolog Tomáš Halík prohlásil: „Zralá víra nám nenabízí ‚jistoty‘, nýbrž učí žít s tajemstvím.“ Spousta lidí se pokouší přiblížit chápání toho, kdo je Bůh, tak, že si vezmou nejlepší verzi svého já, umocní ji na entou, započítají do toho všechno dobro, jaké si dokážou představit, což obvykle není moc, a tohle potom nazývají Bohem. A přestože to může vypadat jako bohumilé úsilí, pravdou je, že to zdaleka nevystihuje, kdo Bůh opravdu je. Bůh není pouze nejlepší verze nás, jakou si dokážeme představit. Je daleko víc než to, převyšuje a přesahuje všechno, co si můžeme přát nebo myslet (podle Wn. Paul Young, Chatrč, Knižní klub, 2009). Středověká křesťanská teologie dokázala s pokorou říci: Deus semper maior – Bůh je vždy větší. Moudře poznamená- vá sv. Augustin, že proudy milosti neplynou do kopců lidské pýchy, ale bohatě stékají do údolí pokory.

Pokračování Karel Obrdlík

42 Vážení sportovní přátelé, na členské schůzi SK Dolní Kounice došlo k obměně výboru – ze zdravotních důvodů odešel předseda Pavel Farkaš, přišli nové tváře – Urban, Winkler, Matuška Petr a další. Hned od začátku jsme se dali do práce. Nejprve došlo na kabiny – malování, opravy sociálního zařízení, úklid kabin, nátěr zábradlí, branek, úklid vnějších prostor hřiště. Uspořádali jsem zábavu v kulturním domě, zábava se vydařila. Plni elánu jsme uspo- řádali zábavu na našem hřišti s kapelou ARCUS, dle ohlasu lidí byla velmi úspěšná. Tímto chci všem poděkovat za organizaci a účast na přípravě a práci přímo na zábavách. Se společností Zámku jsme podepsali smlouvu o užívání horního hřiště. Bylo nutné hřiště upravit, navést prosívku, rozhrnout ji. Toto se nám podařilo za pomoci mecha- nizace pana Poslušného, autodopravy Milana Pavlovského z Ivančic, kamenolomu Dolní Kounice, Tímto bych chtěl poděkovat všem sponzorům – Městu Dolní Kounice, DKM Dolní Kounice, řeznictví Janíček – Čupa, výroba palet Dolní Kounice, kteří nám pomohli v těžké situaci bud peněžně nebo odvedenou prací. Nyní ke sportovní stránce. Největší radost nám udělalo mužstvo žáků, skončilo na skvělém třetím místě, trenér Spiegl Miroslav. Podzim bude složitý, odešlo sedm hráčů, bude těžké je ihned nahradit. Dorost – žádná sláva, skončilo předposlední, bylo doplňováno žáky. Nyní přišlo ze žáků sedm hráčů, snad se situace zlepší. Trenér Zdeněk Veselý. Muži – vzestup. Bylo doplněno mladšími hráči, práce trenéra Winklera padla na úrod- nou půdu. Mužstvo bude dále omlazováno, proto ihned nečekejte vynikající výsledky. Ani nyní nespíme – bylo sehráno utkání Burýšci – Šedý vlk, sportovní den pro děti. V nové sezoně přeji všem hodně úspěchů, jak sportovních, tak osobních. S pozdravem „Sportu zdar, kopané zvlášt“.

Zdeněk Veselý – předseda

Mužstvo dorostu v nových dresech – sponzoroval Zdeněk Veselý

43 Fotbal v Dolních Kounicích IV. třída Muži sk. B 1. kolo Babice u Rosic Dolní Kounice 11. 8. 16:30 SO 2. kolo Dolní Kounice Nová Ves 18. 8. 16:30 SO 3. kolo Radostice Dolní Kounice 26. 8. 16:30 NE 4. kolo Dolní Kounice Řeznovice B 1. 9. 16:30 SO 5. kolo Troubsko B Dolní Kounice 9. 9. 13:30 NE 6. kolo Dolní Kounice Ořechov B 15. 9. 16:00 SO 7. kolo Střelice B Dolní Kounice 23. 9. 16:00 NE 8. kolo Budkovice Dolní Kounice 29. 9. 16:00 SO 9. kolo Dolní Kounice Oslavany B 6. 10. 15:30 SO 10. kolo Modřice B Dolní Kounice 13. 10. 15:00 SO 11. kolo Dolní Kounice Hrušovany 20. 10. 15:00 SO 12. kolo Mor. Bránice A Dolní Kounice 28. 10. 14:30 NE 13. kolo Dolní Kounice Mor. Bránice B 3. 11. 14:00 SO 14. kolo Dolní Kounice Babice u Rosic 10. 11. 14:00 SO OP Dorost 1. kolo Blažovice Dolní Kounice 12. 8. 14:15 NE 2. kolo Dolní Kounice Újezd 18. 8. 14:15 SO 3. kolo Rajhrad Dolní Kounice 26. 8. 14:15 NE 4. kolo Dolní Kounice MCV Brno B 1. 9. 14:15 SO 5. kolo Troubsko Dolní Kounice 8. 9. 13:30 SO 6. kolo Dolní Kounice Pozořice 15. 9. 13:45 SO 7. kolo Kupařovice Dolní Kounice 23. 9. 13:45 NE 8. kolo Měnín/Blučina Dolní Kounice 30. 9. 13:45 NE 9. kolo Dolní Kounice Vojkovice 6. 10. 13:15 SO 10. kolo Modřice Dolní Kounice 14. 10. 12:45 NE 11. kolo Dolní Kounice Žabčice 20. 10. 12:45 SO 12. kolo Ořechov/Želešice Dolní Kounice 28. 10. 11:45 NE 13. kolo Dolní kounice Mokrá 3. 11. 11:45 SO 14. kolo Dolní Kounice Blažovice 10. 11. 11:45 SO OP Starší žáci sk. B 1. kolo Nová Ves Dolní Kounice 25. 8. 14:00 SO 2. kolo - - - - 3. kolo Čebín Dolní Kounice 8. 9. 14:15 SO 11. kolo Dolní kounice Želešice 12. 9. 17:00 ST 4. kolo Dolní Kounice Ořechov 15. 9. 11:45 SO 5. kolo Vev. Bítýška Dolní Kounice 22. 9. 12:15 SO 6. kolo Vev.Bítýška Dolní Kounice 30. 9. 13:45 NE 7. kolo Dolní Kounice Oslavany 6. 10. 11:15 SO 8. kolo Zbraslav Dolní Kounice 14. 10. 12:00 NE 9. kolo Dolní Kounice Mor. Bránice 20. 10. 10:45 SO 10. kolo Kupařovice Dolní Kounice 28. 10. 10:30 NE

44 Koncert Pavla Žalmana Lohonky

Výstava růží Jazzová mše

Historické slavnosti Rosa coeli 2012

Časopis Naše město vydává Město Dolní Kounice v nákladu 1000 výtisků občanům Dolních Kounic zdarma. Redaktor: Miroslav Řezáč, tel. 546 421 482 Tisk: STUARE, s. r. o., Jihlavská 2f, Troubsko -Veselka Ev. č. MK 11172 IČ: 00281 701