Vysoká škola CEVRO Institut

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Aleš Menhart

Praha 2015

2

Vysoká škola CEVRO Institut Katedra veřejného práva a veřejné správy

VÝVOJ ÚSTAVNÍHO SYSTÉMU PO ROCE 1989

Aleš Menhart

Studijní program: Právní specializace Studijní obor: Veřejná správa Vedoucí práce: PhDr. Pavel Žáček, Ph.D.

Diplomová práce

Praha 2015

3

4

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně, uvedl v ní všechny použité prameny a zdroje a v textu řádně vyznačil jejich použití.

V Praze dne 15. 4. 2015 Aleš Menhart

5

6

Poděkování

Děkuji vedoucímu práce panu Dr. Pavlu Žáčkovi za pomoc a laskavý a vstřícný přístup. Děkuji také své rodině za podporu a toleranci.

7

8 Obsah práce:

Resumé 11 1. Úvod 15 2. Politický systém před rokem 1989 17 2.1 Období tzv. Třetí republiky 17 2.2 Ústava 9. května 1948 18 2.3 Ústavní řád ČSSR 18 2.4 Komunistický mocenský systém 21 2.5 Příčiny krize a pádu totalitního režimu 22 3. Přechod čs. společnosti k demokracii 29 3.1 Pád komunismu 29 3.2 Ústavní vývoj v letech 1989 – 1992 32 3.2.1 Období od revoluce do prvních svobodných voleb 32 3.2.2 „První“ svobodné volby 44 3.2.3 Období od prvních svobodných voleb do voleb v roce 1992 48 3.2.4 Volby v roce 1992 a období krátce po nich 61 3.2.5 Ústavní změny související s rozpadem Československa 63 3.3 Vznik a přijetí Ústavy z 16. 12. 1992 68 4. Ústava České republiky a její problematická místa 71 4.1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky 71 4.2 Problematická místa v Ústavě České republiky 73 5. Politická kultura v Česku 77 6. Transformace morálky 80

6.1 Nezbytnost transformace morálky 80 6.2 Význam morálky v transformující se ekonomice 80 6.3 Úloha státu v procesu transformace morálky 82 7. Závěr 85 Seznam použitých zdrojů a pramenů 89

9

10 Resumé

The events which occurred in Czechoslovakia in the end of the year 1989 have completely changed further development of the country. The authoritarian communist regime lasting more than 40 years virtually collapsed in the course of several days and Czechoslovakia entered upon a new era towards freedom and democracy. The change of the constitutional system was one of the first and fundamental changes required by the political and social system democratisation process as it represents its institutional, normative and value basis. Necessity and character of changes obviously arose out of the very undemocratic character of the Constitution and constitutional laws of the former Czechoslovakia. The procedure and means of changes were affected by the 40 year lasting period spent in the undemocratic environment with the lack of freedom and to a certain extent by the nonviolent nature of the November Revolution. For these reasons the work first of all describes the constitutional code and political system of the socialist Czechoslovakia, causes of the crises and collapse of the communist regime and it also mentions events from November 1989. As apparent from the name “Development of the Constitutional System after the Year 1989”, the presented work deals mainly with the changes in the area of constitutional law, namely the changes which were carried out in the period from November 1989 till the end of 1992. Within this relatively short period of time from the constitutional code there were removed attributes of the communist regime which represented the major obstacles for the democratic development and the fundamental conditions for establishing the Rule of Law with democratic principles were formed. This short period of time was also long enough for developing disagreements between the Czech and the Slovak thanks to the retrieval of freedom. Strong wave of nationalism and disputes primarily arising from the constitutional law turned out to be insurmountable. By the end of the year 1992 both nations managed to adopt their own Constitutions and agreed on the separation of their common state. Description of the constitutional development is concluded with the introduction of the Constitution of 16 December 1992, which was the basic law of the newly established independent Czech Republic. The main goal of the work is to make a clear survey which will enable an easier outlook on this rapid constitutional development.

11 Basic conditions for democracy development were formed in the course of three years. However, even after 25 years of its lasting it is impossible to characterize the democracy as advanced. The author tries to find reasons for this state in the chapters devoted to the Czech political culture and moral, the transformation of which is a necessary precondition of the successful transformation of the whole society. The final chapter provides general reflections on democracy.

12 Resumé

Na konci roku 1989 došlo v Československu k událostem, které zásadně změnily směr jeho dalšího vývoje. Autoritářský komunistický režim trvající přes 40 let se prakticky během pár dní zhroutil a Československo nastoupilo cestu ke svobodě a demokracii. Jednou z prvních a zásadních změn, kterou proces demokratizace politického a spole- čenského systému vyžadoval, byla změna ústavního systému. Ten totiž představuje jeho institucionální, normativní a hodnotový základ. Potřebnost provedených změn a jejich povaha byla dána pochopitelně především samotným nedemokratickým charakterem Ústavy a ústavních zákonů bývalého Česko- slovenska. Postup a prostředky, jakými byly změny prováděny, byly ovlivněny 40 lety strávenými v nesvobodném a nedemokratickém prostředí, a do jisté míry také nenásil- ným charakterem listopadové revoluce. Z těchto důvodů je v práci předně připomenut ústavní řád a politický systém socialistického Československa, popsány příčiny krize a pádu komunistického režimu a vzpomenuty události z listopadu roku 1989. Předkládaná práce, jak je z jejího názvu „Vývoj ústavního systému po roce 1989“ patrné, je věnována především změnám v oblasti ústavního práva, a to změnám učiněným v období od listopadu 1989 do konce roku 1992. V této relativně krátké době byly z ústavního řádu odstraněny atributy komunistického režimu, které představovaly největší překážky na cestě k demokracii, a podařilo se vytvořit základní podmínky pro budování právního státu založeného na demokratických principech. Během tohoto krátkého období se díky znovu nabyté svobodě stačily také projevit rozpory mezi Čechy a Slováky. Vzedmutá vlna nacionalismu a spory především v otázce státoprávního uspořádání se ukázaly být nepřekonatelnými. Do konce roku 1992 stihly oba národy přijmout vlastní ústavy a dohodnout se na rozdělení společného státu. Popis ústavního vývoje končí představením Ústavy z 16. prosince 1992, základního zákona nově vzniklé samostatné České republiky. Hlavním cílem práce je tento doslova překotný ústavní vývoj zpřehlednit a usnadnit orientaci v něm. Základní podmínky pro rozvoj demokracie byly vytvořeny v průběhu tří let. Ani po 25 letech jejího trvání ji však stále není možné označit za vyspělou. Příčiny tohoto stavu se autor snaží nalézt v kapitolách věnovaných české politické kultuře a morálce, jejíž transformace je nutným předpokladem úspěšné transformace celé společnosti. Závěrečná kapitola je věnována úvahám o demokracii jako takové.

13

14 1. Úvod

Loni v listopadu uplynulo 25 let od chvíle, kdy Československo opětovně nastoupilo cestu ke svobodě a demokracii. Na této cestě bylo a zcela jistě ještě bude třeba učinit mnoho kroků, neboť režim, ze kterého vyšlo, byl od svobody a demokracie na míle vzdálen. Změny, kterými Československo a později Česká republika na této cestě dosud prošla, se týkaly prakticky všech oblastí života společnosti i jedince. Některé kroky byly činěny neočekávaně rychle a s lehkostí, což bylo dle mého dáno počátečním nadšením a také neznalostí skutečné délky trasy, jiné kroky byly oproti tomu zvládnuty jen s nasazením veškerých sil. Jedny z prvních a zásadních změn, které proces demokratizace politického i společen- ského života vyžadoval, byly změny ústavního řádu. Ten totiž tvoří institucionální a normativní základ celého systému a bez jeho transformace a zakotvení nového hodnotového systému by nebylo možné činit další kroky vedoucí k demokracii a svobodě. Právě změny ústavy a ústavních zákonů umožnily započít proměnu celého právního řádu, změnit politický systém a zahájit změny v oblasti ekonomické a sociální. Ve své práci jsem se rozhodl jít po stopách ústavodárců a zmapovat část cesty, kterou v oblasti ústavního práva společnost prošla. Za cíl si kladu především podat ucelený obraz o ústavním vývoji v letech 1989 až 1992, tedy v období, které se vyznačovalo doslova překotným ústavním vývojem. Více či méně se proto věnuji téměř všem padesáti ústavním zákonům, které byly v této době přijaty, v některých případech se snažím také přiblížit motivy, kterými byli zákonodárci při rozhodování o té či oné ústavní změně vedeni. Jelikož podoba a průběh demokratizace byl pochopitelně silně ovlivněn charakterem končícího režimu, je první kapitola, nepočítám-li tuto úvodní, věnována období reálného socialismu. Připomínám v ní politický systém v Československu před rokem 1989, ústavní řád i komunistický mocenský systém. Snažím se také odhalit a popsat hlavní příčiny krize a pádu komunistického režimu. Kapitola stěžejní, nazvaná Přechod k demokracii, je uvedena podkapitolou věnovanou procesu zhroucení komunistického režimu v Československu. Způsob, jakým ho bylo dosaženo, byl totiž pro další vývoj do značné míry podstatný. V dalších podkapitolách je již popisován samotný ústavní vývoj v letech 1989 – 1992, rozdělený na období od revoluce do prvních svobodných voleb v roce 1990, a na období od těchto voleb do

15 voleb v roce 1992. Ve snaze podat ucelený pohled a nevynechat důležité souvislosti nechybí podkapitoly věnované těmto volbám, především pak politické situaci, kterou jejich výsledky vyvolaly. Samostatná podkapitola je pak zaměřena na období po volbách v roce 1992, jelikož to je z hlediska ústavního vývoje v souvislosti s připravo- vaným rozdělením společného státu velice zajímavé. Z přijetí Deklarace svrchovanosti Slovenské republiky Slovenskou národní radou a z později schválené Ústavy Slovenské republiky se dal tušit příchod konce federace, což vedlo k urychlení příprav na nové Ústavě České republiky. Celá kapitola je pak ukončena podkapitolou věnovanou proce- su vzniku a přijetí této Ústavy, Ústavy samostatného státu, České republiky. Jejím schválením skončila jedna dlouhá a náročná etapa, kterou společnost na své cestě prošla. Jejím přijetím a zařazením Listiny základních práv a svobod do ústavního pořádku byly položeny základní kameny právnímu řádu nového státu vyznávajícího hodnoty a principy, jakými jsou svrchovanost lidu, zastupitelská demokracie a právní stát. V další kapitole stručně popisuji samotnou Ústavu České republiky, a to ve znění, v jakém byla dne 16. prosince 1992 schválena. Text ústavy, jako ostatně každého právního předpisu vzešlého z demokratického procesu, je kolektivním dílem plným kompromisů, a jako takový nemůže být nikdy ideální. Proto pokračuji podkapitolou, ve které zmiňuji místa v Ústavě často označovaná za slabá a vyžadující změny; na ně nahlížím již současným pohledem. Ústavní změny přijaté v období od listopadu 1989 do konce roku 1992 bezpochyby vytvořily podmínky pro rozvoj demokracie. Bohužel ani po 25 letech jejího trvání ji není možné nazvat demokracií vyspělou. K dosažení vyspělé demokracie totiž změna právního, politického a ekonomického systému nestačí. Úroveň demokracie – vlády lidu, je závislá především na lidech. Jakým směrem a způsobem se společnost vyvíjí je podmíněno chováním občanů a z nich vzešlé politické elity. Morální kultura se však po čtyřicetiletém období komunismu nacházela doslova v troskách. Ke skutečné proměně společnosti proto nemůže dojít bez změny morálky, bez proměny myslí a srdcí lidí. V kapitole páté se proto zabývám českou politickou kulturou, v kapitole šesté pak transformací morálky jakožto nutným předpokladem pro úspěšnou transformaci společnosti. Závěr práce je věnován shrnutí vývoje demokratizačního procesu a krátké úvaze o demokracii jako takové.

16 2. Politický systém před rokem 1989

2.1 Období tzv. Třetí republiky

Připomenutí politického systému v Československu před rokem 1989 je třeba začít pohledem na období tzv. Třetí republiky, tj. období let 1945 – 1948, kde je možné nalézt počátky instalace komunistického režimu. Budoucí podobu poválečného Česko- slovenska předznamenala však již jednání prezidenta Edvarda Beneše s generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Josifem Stalinem v roce 1943 a Košický vládní program vyhlášený v roce 1945. Ten kromě jiného proklamoval zahraničně politickou orientaci na Sovětský Svaz, zákaz činnosti pravicových politických stran, znárodnění, pozemkovou reformu a zásadní změny v hospodářské a sociální oblasti. Byla vytvořena nová politická organizace - Národní fronta Čechů a Slováků, která sdružovala pouze čtyři politické strany1 - účastníky předchozích jednání v Moskvě. Ty se také jako jediné mohly účastnit voleb v roce 1946. Došlo tak k výraznému omezení pluralismu. Z politické scény úplně zmizela opozice, jejíž existence je pro fungování demokracie nezbytná. Vliv Komunistické strany Československa rychle sílil. V nově vytvořené vládě Národní fronty ovládali komunisté mimo jiných také silová ministerstva vnitra a obrany,2 rozhodující vliv měli komunisté i v nově zřizovaných orgánech státní správy - národních výborech, nově zřízené soustavě retribučních mimořádných lidových soudů a postupně infiltrovali také masové organizace. Narůstající moc Komunistické strany byla v té době pochopitelná a do určité míry i oprávněná. Lidé byli po válce plni nadějí a ideálů, které po zkušenostech z Mnichova vkládali do spolupráce se Sovětským Svazem. Toho dokázali nejlépe využít právě komunisté, což se projevilo ve volbách uskutečněných v květnu roku 1946. V českých zemích Komunistická strana Československa přesvědčivě zvítězila. V té době si jen málokdo z jejích voličů uměl představit, že ji do čela republiky zvolil na více než 40 let. Přirozenou touhu každé politické strany udržet se u moci co nejdéle si komunisté uspokojili po vzoru soudruhů ze Sovětského Svazu. Únorový puč, komunisty pojmenován jako Vítězný únor, uzavřel období Třetí republiky.

1 Komunistická strana Československa, Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová a Československá sociálně demokratická strana dělnická. 2 Ministerstvo obrany řídil bezpartijní, nicméně s KSČ sympatizující gen. Ludvík Svoboda.

17 2.2 Ústava 9. května 1948

9. května 1948 schválilo Ústavodárné národní shromáždění novou, „lidově demokratic- kou“ ústavu, nazývanou proto Ústavou 9. května. Její text byl zcela dílem Komunistické strany Československa, k návrhům národních socialistů ani lidovců se nepřihlédlo. V úvodním prohlášení bylo vysloveno rozhodnutí vybudovat nový stát jako lidovou demokracii, která zajistí pokojnou cestu k socialismu a odhodlání bránit všemi silami vymoženosti národní a demokratické revoluce proti veškerým snahám domácí i zahra- niční reakce.3 Podrobněji zmiňovat či analyzovat právní postavení a vzájemné vztahy moci výkonné, zákonodárné či soudní nemá na tomto místě velký význam. „Hlavním nositelem vládní a výkonné moci totiž sice dle ústavy byla vláda, ale ve skutečnosti jím byl Ústřední výbor Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) a jeho první tajemník, kdy vnitřní struktura ÚV KSČ přímo kopírovala strukturu ministerstev.“4 Je třeba si však uvědomovat, že „celý československý stát (a dvojnásob KSČ) byl vázán linií Sovětského Svazu a podroboval se jeho mocenskému diktátu. Rozhodující mocenské struktury tak nejenže ležely mimo ústavní orgány, ale de facto i mimo hranice státu.“5 Z hlediska klasifikace režimů odpovídá toto období zcela definici totalitního režimu, jak ji vytvořil Juan J. Linz. Podle něj je možné politický systém, kde je vyloučen politický pluralismus, s vysokým stupněm mobilizace společnosti a vysokou mírou ideologič- nosti, označit za totalitní státní systém. Jakýkoliv pluralismus byl vyloučen, společnost byla masivně mobilizovaná a ideologizace prostoupila prakticky veškeré oblasti společenského života.6

2.3 Ústavní řád ČSSR

Základ ústavního řádu Československé socialistické republiky před revolučním rokem 1989 tvořil ústavní zákon č. 100/1960 Sb., přijatý dne 11. 7. 1960, který nahradil Ústavu 9. května z roku 1948. Přijetí této tzv. socialistické ústavy, která mimo jiné změnila tradiční název státu na Československou socialistickou republiku, mělo čistě politické

3 Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky 4 BALÍK, Stanislav - HLOUŠEK, Vít - HOLZER, Jan - ŠEDO, Jakub. Politický systém českých zemí 1848-1989. Brno: Masarykova univerzita, 2007. Druhé vydání. str. 135 5 tamtéž 6 BALÍK, Stanislav - HLOUŠEK, Vít - HOLZER, Jan - ŠEDO, Jakub. Politický systém českých zemí 1848-1989. Brno: Masarykova univerzita, 2007. Druhé vydání. str. 135, 136

18 a ideologické důvody prestižní povahy. Ústavodárce se v ní pokusil vyjádřit změny, kterými země od té doby prošla. Zatímco v úvodním prohlášení Ústavy z roku 1948 je konstatována snaha o vybudování lidově demokratického modelu státu a započetí cesty k socialismu, v prohlášení socialistické ústavy je slavnostně vyhlášeno vítězství socialismu a odhodlání jít k novému, vyššímu cíli, jakým je přechod ke komunismu. Ústava se skládala z rozsáhlého úvodního prohlášení a devíti hlav o 112 článcích, ve kterých se psalo o společenském zřízení, právech a povinnostech občanů, Národním shromáždění, prezidentovi republiky, vládě, Slovenské národní radě, národních výborech, soudech a prokuratuře. Novinkou a hlavní součástí byl článek č. 4, kterým byla ve státě i společnosti výslovně zakotvena vedoucí úloha dobrovolného bojového svazku nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence - Komunistické strany Československa. Přijetím tohoto ústavního článku získal komunistický režim právo řídit a kontrolovat veškerou politiku i fungování státu. Relace mezi Ústavou a mocenským postavením Komunistické strany Československa se stala nejtěsněji možnou. Úprava nejvyšších státních orgánů byla proto strohá a nedůležitá. Jejich členění bylo pouze formální, socialistický stát totiž neuznával dělbu moci tak, jak ji známe v demokratických zřízeních (tři od sebe oddělené, na sobě nezávislé moci). Skutečná politická moc byla v rukou stranických sekretariátů. „…předsednictvo ústředního výboru, to v podstatě byla vláda republiky. Tam, v té kuchyni se vařila všechna hlavní jídla československého menu.“ 7 V porovnání s Ústavou z roku 1948 je její úroveň po obsahové i formální stránce považována za nižší. Při její přípravě se plně vycházelo ze sovětské ústavněprávní teorie a terminologie.8 Ve své původní podobě platila tato Ústava pouze do roku 1968. V rámci společenských a politických změn byl toho roku přijat ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, který nahradil hlavy III. až VI. Tímto zákonem byla provedena federalizace státu, dosavadní unitární stát byl přeměněn na stát federativní, tvořený Českou socialistickou republikou a Slovenskou socialistickou republikou. Ústavní zákon o federaci upravoval rozdělení působností mezi federací a členskými státy. Byl zaveden

7 Zdeněk Hoření, šéfredaktor Rudého práva v 70. a 80. letech. Cit. podle VANĚK, M. - URBÁŠEK, P. Vítězové? Poražení? Životopisná interview – II. Díl, Politické elity v období tzv. normalizace. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha: Prostor, 2005. str. 152 8 BOBEK, Michal - MOLEK, Pavel - ŠIMÍČEK, Vojtěch (EDS.). Komunistické právo v Československu, kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 133

19 dvoukomorový parlament – Federální shromáždění, které sestávalo ze Sněmovny lidu s 200 členy a Sněmovny národů se 150 členy, z nichž 75 bylo z České socialistické republiky a 75 ze Slovenské socialistické republiky. Ve Sněmovně národů byl uplatněn „princip reálného zabezpečení rovnoprávných vztahů obou národních států. V dohodnu- tém okruhu věcí byla vyloučena majorizace jednoho národního státu druhým“.9 Zákaz majorizace měl bránit tomu, aby jeden národ, myšleno český, přehlasoval národ druhý, slovenský. Hlasování proto probíhalo odděleně a návrh zákona musel pro své přijetí získat absolutní většinu hlasů jak v české, tak slovenské části sněmovny (u ústavních zákonů tři pětiny hlasů všech poslanců). V době svého zavedení, tedy v době, kdy poslanci mechanicky zdvihali ruce pro cokoliv, měl zákaz majorizace více než bránit menšinu před přehlasováním většinou, mírnit pocit křivdy, kterým slovenský národ, jakožto menší, trpěl. Dále byly zřízeny jednokomorové republikové parlamenty – Česká národní rada a Slovenská národní rada. Stejně tak byly vedle federální vlády vytvořeny vlády obou republik. S ohledem na politickou realitu, danou petrifikací vedoucí úlohy komunistické strany, zůstal model československé federace pouze na papíře, podobně jako např. ústavní úprava nového soudního orgánu ochrany ústavnosti – ústavního soudu. Československou ústavu netvořil jeden ucelený ústavní dokument, ale soubor několika ústavních zákonů, samostatně stojících vedle nezrušených ustanovení Ústavy ČSSR10 (např. zákon č. 144/1968 Sb., o postavení národností v ČSSR, zákon č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu, zákon č. 155/1969 Sb., jímž se měnila hlava VIII. věnovaná soudům a prokuratuře). Ústavní text z počátku normalizace pak platil v Česko- slovensku, až na drobné změny, až do doby pádu komunistické diktatury. Ústava a politická a sociální realita v socialistickém Československu spolu souvisely jen velmi málo. V této souvislosti hovoří Kateřina Šimáčková o „paradoxu ústavního vývoje“. Nová ústava a ústavní zákony přijaté v době mezi lety 1948 a 1989 obvykle otevíraly období, které s nimi bylo v rozporu, respektive směřovalo jinam, než přijatá a deklarovaná ústava a zákony naznačovaly. Lidově demokratická ústava z roku 1948 s řadou demokratických ustanovení zahajovala tvrdá 50. léta, socialistická ústava z roku

9 Návrh předsednictva České národní rady na přijetí Stanoviska České národní rady k Návrhu zásad federativního uspořádání ČSSR. Dostupný na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1968cnr/tisky/ t0003_00.htm 10 MAN, Vlastislav - SCHELLE, Karel. Základy ústavního práva České republiky. Praha: EUROLEX BOHEMIA, a.s., 2006. str. 28

20 1960 plná ideologických floskulí a vedoucí úlohy komunistické strany otvírala 60. léta typická mírným politickým odměkem a částečnou liberalizací.11

2.4 Komunistický mocenský systém

Jak již bylo v předchozí kapitole uvedeno, komunistická strana byla jádrem státní moci. Její organizaci a vztah ke státu a společnosti určovaly formálně stanovy strany. Podle nich byl nejvyšším orgánem Komunistické strany Československa její sjezd. Ten se konal jednou za pět let a jeho účastníci na něm volili ústřední výbor strany, což byl její vedoucí orgán mezi jednotlivými sjezdy s rozsáhlými pravomocemi. Ústřední výbor pak ze svých řad volil předsednictvo strany (tzv. politbyro) a svého generálního tajemníka. Skutečný rozhodovací proces však probíhal v obráceném směru, než jak bylo ve stanovách uvedeno. Účastníci sjezdu strany neměli ve skutečnosti žádný vliv na personální obsazení vedení strany. Způsob uplatňování vedoucí úlohy KSČ ve státě stanovy upravovaly jen všeobecně a nepřesně, a jinde vztah strany ke státu písemně zakotven nebyl. „Komunistická strana neprosazovala svou vedoucí roli ideologickým a politickým způsobem, nýbrž výlučně administrativní kontrolou společnosti, přísně centralistickým řízením strany a celého politického systému a rovněž kontrolou sdělovacích prostředků.“12 Ve všech zastupitelských orgánech, tedy ve Federálním shromáždění, České národní radě i na každé z úrovní územní státní správy byla naprostá většina poslanců z řad členů komunistické strany, kteří se při rozhodování museli řídit nikoliv vůli vlastní, nýbrž vůlí příslušného stranického orgánu. Zastupitelské orgány, skrze které se měla vykonávat státní moc podle ústavy patřící pracujícímu lidu, tak nemohly přijímat žádná samovolná rozhodnutí. Komunistická strana svou vedoucí úlohu prosazovala především kádrovou politikou, díky níž rozhodovala o personálním obsazení veškerých vedoucích funkcí, jak ve státním sektoru, tak v oblasti výrobní, kulturní, ve školství, vědě i v tzv. dobrovolných společenských organizacích. Členství ve straně, považované za záruku prosazení vůle strany, se stalo rozhodujícím předpokladem pro výkon vedoucí funkce.

11 BOBEK, Michal - MOLEK, Pavel - ŠIMÍČEK, Vojtěch (EDS.). Komunistické právo v Československu, kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 124 12 VODIČKA, Karel - CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Praha: Portál, s.r.o., 2003. str. 66

21 Na stejném principu fungovalo také vedení ozbrojených složek státu, které bylo řízeno přímo úzkým vedením strany. Svou výhradní moc uplatňovala komunistická strana nevyhnutelně i v oblasti justice. Ačkoliv mělo být dle ústavy soudnictví nezávislé, díky členům strany dosazeným na vedoucí posty, dařilo se prosazovat stranickou vůli tam, kde to bylo potřebné. Usurpace moci by nebyla úplná bez ovládnutí masových médií, v demokratických zřízeních považovaných za „čtvrtou moc ve státě“. Televize, rozhlas a tisk se pod vedením ústředního výboru strany staly účinným nástrojem komunistické propagandy. Pro pochopení dlouholetého fungování tohoto systému a především jeho akceptace společností je třeba zmínit stav společnosti v Československu v 70. a 80. letech. Velkou měrou se na něm podepsalo násilné ukončení Pražského jara, procesu reformy státu a společnosti typického politickým uvolněním v roce 1968, a především normalizační proces, který jej následoval. Důkladné personální čistky, nejprve ve straně, později prakticky v celé společnosti, zavedení tvrdé cenzury, přítomnost sovětských vojsk a její legitimizace, přijetí zákonného opatření č. 99/1969 Sb. (tzv. pendrekový zákon), to vše vyvolalo ve společnosti pocity deziluze, deprese a sociální apatie. „Strach, který se ve společnosti rozšířil, se projevil jednak masovým únikem do soukromé sféry, jednak vnější loajalitou většiny obyvatel k režimu a rozšířením sociální schizofrenie, projevující se tím, že drtivá většina občanů říkala na veřejnosti něco zcela jiného, než si ve skutečnosti myslela.“13

2.5 Příčiny krize a pádu totalitního režimu

Příčin krize a pádu komunistického režimu v Československu bylo několik a lze je obecně rozdělit na vnitřní a vnější. K vnitřním příčinám patřila v první řadě žalostná hospodářská situace v 80. letech. Na rozdíl od ekonomik vyspělého západního světa, které se od 60. let vyznačovaly výrazným růstem, hospodářství v Československu stagnovalo a od poloviny 80. let šlo v mnoha směrech spíše „od desíti k pěti“. Stav národního hospodářství výstižně zhodnotil v roce 1988 tehdejší místopředseda vlády Bohumil Urban v Hospodářských novinách: „...nepodařilo se překonat negativní tendence v rozvoji národního

13 VODIČKA, Karel - CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Praha: Portál, s.r.o., 2003. str. 66

22 hospodářství. Především se nepodařilo zvládnout proces intenzifikace. Zejména se nedaří v plánovaném rozsahu snižovat výrobní spotřebu paliv a energie, surovin a materiálu. V nedostatečném rozsahu jsou uplatňovány výsledky vědecko-technického rozvoje, i nadále zaostává kvalita a technická úroveň značné části československých výrobků. Nedaří se rovněž dostatečně rychle realizovat žádoucí změny ve výrobě a vývozu.“14 Za stavem socialistického hospodářství stály samy jeho podstatné prvky, kterými byly státní vlastnictví, centrální řízení hospodářství a kádrová politika. Všeobjímající státní vlastnictví se stalo účinnou brzdou rozvoje. Ten je totiž spojen s ochotou lidí myslet a vyvíjet aktivitu. V tržním hospodářství mají soukromí vlastníci výrobních prostředků osobní zájem na jejich maximálně efektivním využití. V hospodářství socialistickém, kde výrobní prostředky vlastní stejně tak všichni, jako nikdo, tato motivace zcela chybí. „Státní výrobní prostředky osiřely a byly vydány pracovníkům s jejich převážně kontraproduktivními zájmy na milost a nemilost.“ 15 Systém centrálního plánování, „rozhodující přednost socialistického způsobu výroby před způsobem kapitalistickým“, také významně přispíval k rozkladu hospodářství. Mezi výrobce a spotřebitele se postavil plánovací orgán, který rozhodoval o tom, kolik se čeho a kdy vyrobí. Direktivní centrální plánování naprosto paralyzovalo tržní mechanismy. Absence volného trhu, místa, kde se střetává nabídka s poptávkou a tvoří se tak ceny, se projevila mimo jiné v chronickém nedostatku zboží, počínaje hygienickými potřebami a konče osobními automobily. Nabídka nebyla schopna pružně reagovat. Pokud už bylo nějaké zboží k dostání, nebylo to na místě a v čase, kdy jej spotřebitelé požadovali. Zatímco v kapitalistickém obchodě „prosí“ obchodník zákazníka, aby si zboží koupil právě od něj, v reálném socialismu se prosebníkem stal zákazník, často nucený a ochotný sáhnout k uplácení. Že centrální plánování není zcela bez chyb, si koncem 80. let připouštěli i samotní vrcholní představitelé režimu. Tehdejší generální tajemník Komunistické strany Československa Milouš Jakeš v této souvislosti pronesl: „Dyť mi víme, jestli bude tento výrobek nebo nebude na trhu. Víme to, tak hloupí nejsme, víme, jaká byla spotřeba, a víme, kolik sme toho vyrobili a kolik sme na ten trh dali. A teď je otázka, jestli sme schopni dát na ten trh víc. A o tom jednáme.

14 Bohumil Urban pro Hospodářské noviny 51-52/1988, vybráno z VODIČKA, Karel - CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Praha: Portál, s.r.o., 2003. str. 108 15 VODIČKA, Karel - CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Praha: Portál, s.r.o., 2003. str. 106

23 A když nejsme, nejsme. No tak víme, že budou ty průšvihy na tom trhu, že nám lidi začnou nadávat.(…) Existuje znalost těch problémů, který lidi pálí a který by si přáli řešit. Neexistuje však vždycky adekvátní řešení. Někdy to řešení je prostě nereálný.“ Ve svém bezprostředním projevu Milouš Jakeš pokračuje a daří se mu, byť krkolomně, jednu z příčin problému pojmenovat. "Proč ta složitost je v naší zemi. Poněvadž my řídíme tu ekonomiku. Tedy víceméně jsme za všechno jakoby odpovědni. Není chleba. Co dělá vláda? Jak to, že není chleba? Co dělá strana? Jak to řídí, že není chleba? Ptá se v kapitalismu někdo na takovouto otázku? Vůbec ne. Vůbec ho nenapadne spojovat svoji vládu, že pekař neupek chleba. Kritizujou pekaře, kterej neupek ten chleba a nejdou k němu podruhý, řekněme. My třeba takovou možnost ne vždy máme, abychom nešli k němu. To je pravda. Ale tím je ta naše pozice složitá, že my sme zodpovědný za tu ekonomiku, zatímco na západě za tu ekonomiku jsou odpovědní ty vlastníci, ti kapitalisté. Ty ji řídí a dělají, jak jim to vyhovuje (…). …proto je tak důležitý, aby ta strana nevstupovala do toho bezprostředního řízení. Aby nerozhodovala, aby neříkala jaká má bejt technologie, jak maji bejt postavený stroje, aby se do těchhle věcí nemíchala, co se má na co dát peníze (...).“16 K příčinám zhroucení socialistického hospodářství se v roce 1994 vyjádřil i bývalý generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského Svazu Michail Gorbačov: "Achillovou patou socialismu se stala neschopnost sjednotit socialistický cíl se zabezpečením stimulů k efektivní práci a k iniciativě lidí. Ukázalo se, že tyto stimuly zajišťuje v praxi nejlépe trh. Trh ovšem předpokládá různé vlastníky, kteří mají svobodu jednat podle svého, mohou soutěžit, vzájemně si konkurovat."17 Kádrová politika fungovala také jako velmi účinný nástroj k destrukci hospodářství v zemi. Komunistická strana díky ní rozhodovala o profesionální kariéře prakticky každého člena společnosti. Kariérní růst byl převážně podmíněn vlastnictvím stranické legitimace, v každém případě správným politickým postojem. Do vedoucích pozic tak byli často dosazováni lidé, kterým pro výkon vedoucí funkce chyběly odborné i osobnostní předpoklady. Velká část lidí, schopných a ambiciózních, si uvědomovala, že vstup do strany je pro ně jedinou možností, jak dělat to, co dělat chtějí a umí, a proto

16 Z projevu generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše v kulturním domě JZD Červený Hrádek na Tachovsku ze 17. července 1989. 17 NOVOTNÝ, R., Proč zkrachovalo socialistické hospodaření. [17. 10. 2012]. Dostupný na World Wide Web: http://www.investujeme.cz/proc-zkrachovalo-socialisticke-hospodareni/

24 v zájmu svém, potažmo rodinném, rezignovala na své přesvědčení a vstoupila do komunistické strany. Kádrovou politikou si tak strana mimo jiné zajišťovala dostatečnou loajalitu občanů. Státní vlastnictví, centrální plánování a kádrová politika způsobila chronickou a prohlu- bující se motivační krizi občanů, která podle Karla Vodičky stála za zhroucením komunismu. „Systém nebyl schopen motivovat lidi k plnění jejich rolí v hospodářství a ve společnosti. Neúspěchy a nedostatky, které z toho vyplývaly, měly za následek ještě hlubší pasivitu a zatvrzelejší odpor občanů vůči režimu, který je ovládal. Tento vnitřní odpor byl pak příčinou dalších – ještě hlubších – neúspěchů.“18 Další příčinou byla nízká legitimita režimu. Komunistický režim vedený normalizátory Gustávem Husákem a Miloušem Jakešem začal ztrácet prestiž. Lidé si uvědomovali jeho zaostalost a tragikomičnost. Vrcholní politici se stávali čím dál častěji terčem vtipů a narážek. Svou legitimitu zpochybňoval také samotný režim svým tvrzením o potřebnosti reforem. Úvaha o vnitřních příčinách pádu komunismu by nebyla úplná bez zmínky o roli československého disentu. Disent, tedy skupina odpůrců režimu, volající především po dodržování lidských práv a svobodě, je dnes převážně spojován s hnutím Charta 77. Disent však v Československu vznikal již krátce po Únoru 1948. V té době šlo však (s výjimkou odporu církví) spíše o neorganizované jednotlivce či menší skupinky lidí s různorodými názory a nejrůznějšími, mnohdy odlišnými důvody pro vyjadřování nesouhlasu s režimem. Události srpna roku 1968 daly disentu nový impuls, na druhou stranu však přinesly problém v podobě ještě hlubší názorové rozdílnosti. Řady disentu se totiž rozšířily o lidi, kteří byli v 50. letech sami tvůrci režimu, do opozice je však smetla vlna normalizace. Až Charta 77, „volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv“,19 dokázala sjednotit odpůrce režimu a stát se významnou opoziční aktivitou. Historik Jaroslav Cuhra k tomu v pořadu České televize zmínil: „Je třeba připomenout, že odvolávání se na lidská práva a tyto obecné zásady se táhne už od 50. let. Existuje slavný případ žen vězněných v pardubické věznici, které napsaly v roce 1956 dopis generálnímu

18 VODIČKA, Karel - CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Praha: Portál, s.r.o., 2003. str. 114 19 Prohlášení Charty 77 z 1. ledna 1977

25 tajemníkovi OSN, kde se odvolávaly na svá přirozená lidská práva. Byl tu také velmi silný evangelický proud v nové orientaci, který již od 60. let operuje se stejným motivem. Takže není to tak, že to spadlo z nebe. Charta to asi jen uchopila nejpevněji, nejzřetelněji.“20 Přestože nebyl československý disent příliš početný, jeho velký význam spočíval v tom, že jeho aktivity pomáhaly udržovat vědomí kontinuity boje za svobodu a proti bezpráví. Velký význam disentu byl také v tom, že se díky jeho činnosti dařilo vytvářet v zahraničí povědomí o tom, že v Československu existují síly, které požadují změnu. „Bylo nesmírně významné, že Západ začal zdejší disent po letech práce brát jako možného partnera ve snaze něco změnit ve východním bloku.“21 Další význam spatřuji ve vzniku „druhé“ společnosti. Společnosti, která odmítla nepsanou společenskou smlouvu nabídnutou Husákovým režimem, kdy mlčení a pasivita byla odměněna ponecháním v klidu relativního blahobytu. Ve druhé polovině 80. let se začala probouzet občanská společnost. Začaly vznikat nové nezávislé iniciativy, svou činnost začaly rozvíjet církve, ekologická hnutí, studenti, umělci atd. Disent umožnil vznik a fungování „paralelní polis“, jak ji v roce 1978 představil Václav Benda. Se stejnými a mnohde většími problémy hospodářství, se potýkaly všechny země, kde „socialismus již zvítězil“. Zmíněné vnitřní příčiny pádu komunismu, destruktivní mechanismy hospodářství jako státní vlastnictví, centrální plánování a kádrová politika, dále krize ideologie a posilující opozice, ke kterým se v mnoha zemích ještě přidaly národnostní a náboženské nesváry, vytvořily v celém východním bloku neudržitelnou situaci, na kterou bylo nutné reagovat. Michail Gorbačov, od března roku 1985 generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského Svazu, si to dobře uvědomoval a do úřadu nastoupil se smělými plány na transformaci sovětského hospodářství. V rámci perestrojky, souboru ekonomických reformních kroků, které měly vyvést hospodářství z hluboké krize, se částečně podařilo vnést do sovětského hospodářství tržní mechanismy (např. zákon o družstvech mimo jiné umožňoval, byť v míře omezené, soukromé podnikání). Glasnosť – politika otevřenosti, znamenala zase

20 CUHRA, Jaroslav. Komentář v pořadu České televize HISTORIE.cz vysílaný na ČT24. [4. 12. 2012]. Dostupný na World Wide Web: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/ 211452801400034/ 21 BENDA, Marek. Příspěvek do semináře „Patnáct let od 17. listopadu 1989 očima přímých účastníků studentské demonstrace“. [20. 10. 2012]. Dostupný na World Wide Web: http://cepin.cz/cze/prednaska. php?ID=468

26 výrazně větší svobodu projevu. Řada politických vězňů a disidentů byla propuštěna. Podařilo se také prosadit některé demokratické prvky, které snižovaly vliv komunistické strany. Představitelé ostatních socialistických zemí přijímali změny s často neskrývanými rozpaky a mnozí je považovali (jak se později ukázalo, celkem správně) za ohrožení stability celého komunistického bloku. Pro následný vývoj vedoucí k pádu komunismu v Československu je více než nepodařená perestrojka důležitá politika glasnosti a především oznámení Michaila Gorbačova o opuštění tzv. Brežněvovy doktríny, která omezovala suverenitu přidružených socialistických zemí. Přestože šlo z pohledu obyvatel socialistických zemí o velmi radikální změny, ukázaly se jako nedostatečné. Ukázalo se, že volný trh nemůže existovat v řízené ekonomice, že marxismus není slučitelný s kapitalismem. Za zoufalým stavem hospodářství, který si vynutil změnu politiky Sovětského Svazu, stály na jedné straně samotné atributy socialistického způsobu hospodaření, na straně druhé to byla změna v politice USA, od roku 1980 vedené prezidentem Ronaldem Reaganem. Ten opustil politiku détente, kterou ve vztahu k Sovětskému Svazu používali jeho předchůdci. Politiku plnou ústupků a usmiřování považoval za destabilizující proces, který je Sovětským Svazem zneužíván v jeho prospěch. Sovětský Svaz označil za Říši zla a sovětské funkcionáře obvinil ze snah o zosnování celosvětové revoluce s cílem nastolit komunistický řád. Na rozdíl od mnohých byl přesvědčený, že proti komunismu je nutné bojovat, a že tento boj je možné vyhrát. V období uvolňování napětí Sovětský Svaz využil štědrých finančních půjček ze západních zemí k významnému kvantitativnímu a kvalitativnímu posílení vlastního vojenského potenciálu, čímž byla od poloviny 70. let narušena rovnováha sil ve světě. V prvním funkčním období proto kladla Reaganova administrativa značný důraz na posílení amerického vojenského potenciálu.22 Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a došlo doslova k závodům ve zbrojení. „Sovětský Svaz a Spojené státy utrácely za zbraně desítky miliard dolarů.“23 V této souvislosti se často hovoří o tom, že Ronald Reagan Sovětský Svaz „uzbrojil“. Krizi v celém komunistickém bloku však prohloubily nejen

22 SUCHÝ, Petr. Ronald Reagan: venit, vidit, vicit. Revue Politika. [5. 5. 2013]. Dostupný na World Wide Web: http://revuepolitika.cz/clanky/686/ronald-reagan-venit-vidit-vicit 23 GORBAČOV, Michail. Komentář ve francouzském dokumentu „Poslední dny Sovětského Svazu“. Uvedeno 8. 6. 2013 na ČT 2.

27 obrovské výdaje na zbrojení, ale další prvky zahraničněpolitické koncepce americké administrativy, především uvalení restrikcí na obchod s vyspělými technologiemi a snahy ukončit poskytování výhodných úvěrů Sovětskému Svazu ze strany západo- evropských zemí.24 Za hlavní vnější příčinu pádu komunismu proto nepovažuji, jako mnozí, změnu politiky Sovětského Svazu vedené Michailem Gorbačovem, ale odvážnou, nekompromisní a neústupnou politiku prezidenta USA, Ronalda Reagana.

24 SUCHÝ, Petr. Ronald Reagan: venit, vidit, vicit. Revue Politika. [5. 5. 2013]. Dostupný na World Wide Web: http://revuepolitika.cz/clanky/686/ronald-reagan-venit-vidit-vicit

28 3. Přechod čs. společnosti k demokracii

3.1 Pád komunismu

Klíčovou událostí pro zrod přechodu československé společnosti k demokracii a svobodě bylo shromáždění studentů k uctění památky Jana Opletala a k připomenutí 50. výročí tragických událostí, k nimž došlo v souvislosti s jeho pohřbem, konané 17. listopadu 1989 v Praze. Původně pietní akce dostala postupně politický charakter, přerostla v demonstraci, na které se již nevzpomínalo na události z roku 1939, ale hovořilo se o současnosti. Následný pochod studentů z Vyšehradu do Opletalovy ulice byl na Národní třídě ukončen brutálním zásahem policie. Brutalita, se kterou příslušníci Veřejné bezpečnosti, Sboru národní bezpečnosti a Státní bezpečnosti zasáhli proti poklidně demonstrujícím studentům, byla pro velkou část veřejnosti šokující. „Vždycky někoho vytáhli a zbili - i ty, co už leželi na zemi, bez výběru. Zbytečně jsme ukazovali prázdné ruce, zbytečně jsme to skandovali, pro nikoho nebylo úniku."25 Postupně zveřejňované zprávy o zásahu a zvláště pak fámy o ubití studenta matematicko-fyzikální fakulty Martina Šmída, přiměly mnoho lidí, s režimem nespokojených, do té doby však neskrývaného odporu neschopných, vyjádřit otevřeně svůj protest. Touha po pravdě a spravedlnosti přemohla strach z represe, ucho pověstného džbánu se utrhlo a události nabraly rychlý spád. Studenti DAMU vyhlásili již 18. listopadu týdenní stávku, ke které se připojily další vysoké školy a pražská divadla. 19. listopadu bylo v Praze založeno Občanské fórum, politické hnutí či spíše volné sdružení občanů, kteří odmítali komunistický režim a usilovali o obnovení politického pluralismu, demokracie a právního státu. Téhož dne vzniklo v Bratislavě za stejným účelem hnutí Veřejnost proti násilí. 20. listopadu stávkovala již většina pražských vysokých škol, začalo se stávkovat i na středních školách v centru Prahy. Protesty se z Prahy a Bratislavy rozšířily do všech velkých měst v republice, a co bylo velmi důležité, podporu studentům a hercům začali vyjadřovat také dělníci. 21. listopadu se uskutečnilo první setkání zástupců Občanského fóra s vládními činiteli, vedenými předsedou vlády Ladislavem Adamcem (nejednalo se však o první schůzku opozice s předsedou vlády, již od 19. listopadu probíhala jednání zástupců iniciativy

25 Ze svědectví přímého účastníka demonstrace 17. 11. 1989 Alfréda Tutka, studenta UK, uveřejněného v časopisu Mladý svět č. 51/89. [10. 6. 2013]. Dostupný na World Wide Web: http://www.totalita.cz/1989/1989_1117_svedek.php

29 Most, Michaela Kocába a Michala Horáčka). Za Občanské fórum předkládali požadavky26 Jan Ruml, Martin Mejstřík a Jiří Bartoška (jednáním za Občanské fórum byl původně pověřen Václav Havel, s ním však Ladislav Adamec odmítal jednat). Reakce představitelů moci byly různorodé, dalo se z nich vyčíst postupné uvědomování si vážnosti situace. Od bleskového zajištění nedostatkového zboží na pulty obchodů (např. banánů), jakožto oblíbeného způsobu předcházení nepokojů, přes nespočet výzev ke klidu a podpoře stranického vedení, až po přípravy udržení pořádku za pomoci ozbrojených složek. Pro případ vyhlášení mimořádných opatření byly armádou vyčleněné jednotky uvedeny do pohotovosti, do Prahy byly z jednotlivých krajů povolány jednotky Lidových milicí. 24. listopadu se konalo zasedání ÚV KSČ, které zahájil jeho generální tajemník Milouš Jakeš projevem, v němž sdělil, že země se nachází na osudové křižovatce. Zdůraznil nutnost sebekritického zkoumání činnosti strany, vytkl pomalou realizaci přestavby a nedocenění procesů v Maďarsku, Polsku a východním Německu a jejich vlivu u nás. V nastalé diskusi bylo kriticky hodnoceno současné vedení strany a byly vzneseny požadavky kádrových změn. Ještě téhož večera bylo z funkce odvoláno sedm členů předsednictva ÚV KSČ a byli zvoleni jeho noví členové včetně generálního tajemníka.27 Provedené kádrové změny v předsednictvu strany byly Občanským fórem považovány za naprosto nedostatečné. Ve vedení Komunistické strany Československa totiž dál zůstávali lidé, jejichž odvolání bylo požadováno. 25. listopadu se s více než 800 000 účastníky konala na Letenské pláni v Praze dosud největší demonstrace. O den později předneslo Občanské fórum své programové prohlášení, v němž analyzovalo současnou krizi společnosti a uvedlo cíle, kterých by

26 1) okamžité odstoupení z funkcí těch členů předsednictva ÚV KSČ, kteří jsou bezprostředně spojeni s přípravou intervence pěti států Varšavské smlouvy z r. 1968 a kteří jsou odpovědni za mnohaletou devastaci všech oblastí společenského života u nás; 2) okamžité odstoupení prvního tajemníka ÚV KSČ v Praze Miroslava Štěpána a federálního ministra vnitra Františka Kincla, kteří jsou odpovědni za všechny zásahy, které policie v posledních měsících provedla proti pokojně manifestujícím občanům; 3) ustavení komise, která konkrétně vyšetří tyto zásahy, zjistí jejich viníky a navrhne jejich potrestání, účast zástupců Občanského fóra v této komisi; 4) okamžité propuštění všech vězňů svědomí, včetně těch, kteří byli zadrženi v souvislosti s posledními manifestacemi. Vybráno z Provolání Občanského fóra se čtyřmi základními požadavky, které bylo přijato na ustavujícím shromáždění v pražském Činoherním klubu 19. listopadu 1989. [10. 6. 2013]. Dostupný na World Wide Web: http://www.89.usd.cas.cz/cs/dokumenty.html 27 VLČEK, Tomáš. Sametová revoluce 1989. [10. 6. 2013]. Dostupný na World Wide Web: http://www.totalita.cz/1989/1989_1124.php

30 mělo být dosaženo v oblasti práva, politiky, hospodářství, v oblasti sociální, kulturní i životního prostředí. Vydáním tohoto dokumentu se z občanského sdružení, spontánně vzniklého v nastalé krizové situaci za účelem dialogu s představiteli komunistického režimu, stalo politické hnutí s jasným programem a ochotou převzít odpovědnost. Z tohoto dokumentu, nazvaného „Co chceme - Programové zásady Občanského fóra“, jsou s ohledem na téma práce zajímavé především první dva body, programové cíle v oblasti práva a politického systému: „1) Československá republika musí být právním, demokratickým státem, v duchu tradic československé státnosti a v duchu mezinárodně platných zásad, vyjádřených především ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v Mezi- národním paktu o občanských a politických právech. V tomto duchu musí být vypracována nová ústava, v níž budou zejména přesně upraveny vztahy mezi občanem a státem. Tuto ústavu ovšem může přijmout jedině nově zvolené ústavodárné shromáždění. Výkon občanských práv i svobod bude spolehlivě zajištěn rozvinutým systémem právních záruk. Nezávislé soudnictví musí zahrnout i ústavní a správní soudnictví. 2) Požadujeme zásadní, důsledné a trvalé změny politického systému naší společnosti. Musíme nově vytvořit nebo obnovit demokratické instituce a mechanismy, které umožní skutečnou účast všech občanů na řízení věcí veřejných a zároveň se stanou účinnou zábranou proti zneužívání politické i ekonomické moci. Všechny existující i nově vznikající politické strany a další politická a společenská seskupení musí mít proto rovné podmínky účasti ve svobodných volbách do všech zastupitelských sborů. Předpokladem však je, aby KSČ upustila od své ústavně zajištěné vedoucí role v naší společnosti a od monopolního ovládání sdělovacích prostředků.“28 27. listopadu proběhla na celém území republiky dvouhodinová generální stávka. Podle šetření Ústavu pro výzkum veřejného mínění přestala toho dne v pravé poledne pracovat polovina obyvatel, další čtvrtina se připojila manifestačně a asi desetině občanů nebyla účast na stávce umožněna. Z vlastní vůle se do stávky nezapojila pouze pětina občanů.29 Na generální stávce, kterou Občanské fórum pojalo jako neformální referendum o vedoucí úloze komunistické strany, převažovala hesla volající po konci vlády jedné strany a po svobodných volbách. Po generální stávce vyhlásilo Občanské

28 Programové prohlášení Občanského fóra Co chceme z 26. listopadu 1989. [10. 6. 2013]. Dostupný na World Wide Web: http://www.89.usd.cas.cz/cs/dokumenty.html 29 Seznam událostí v období 17.11.1989–30.12.1989 uveřejnění Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR. [10. 6. 2013]. Dostupný na World Wide Web: http://www.89.usd.cas.cz/cs/udalosti.html

31 fórum ukončení série každodenních demonstrací a vstup do fáze politického dialogu se státní mocí. Vedení komunistické strany začalo při nastalých jednáních poměrně rychle kapitulovat a ustupovat z pozic. Traduje se, že k pádu komunismu v Československu tak stačilo pouhých 10 dní - od vyhlášení studentské stávky do stávky generální, rozhodujícími mezníky v převzetí moci jsou však až jmenování vlády „národního porozumění“ 10. prosince, demokrati- zace federálního shromáždění kooptací nových poslanců především z řad Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí, zvolení Václava Havla prezidentem republiky a samo- zřejmě volby v červnu 1990. Zhroucení komunistického systému v Československu a nastoupení cesty ke svobodě a demokracii, počátek procesu obnovy politického systému založeného na soutěži politických stran, budování ekonomického systému založeného na svobodném trhu, nápravy křivd způsobených komunistickým režimem a v neposlední řadě vyvázání ze svazku Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci, však symbolizuje právě 17. listopad 1989.

3.2 Ústavní vývoj v letech 1989 – 1992

3.2.1 Období od revoluce do prvních svobodných voleb

Na změny, které měly Československo čekat, nebyly samozřejmě mnohé instituce připraveny, tím méně ústava. Pokud šlo o institucionální stránku, bylo možné na komunistické ústavě stavět, ta byla totiž napsána jakožto ústava parlamentní demokracie. „Ačkoliv komunisté tuto ústavu v praxi porušovali a skutečným rozhodovacím centrem byla komunistická strana a její nejvyšší orgány, v okamžiku, kdy "vedoucí" role komunistické strany padla, byla zde ústava, podle níž hlavní roli hrál parlament a prezident měl poměrně omezenou roli.“30 Po stránce obsahové a především hodnotové však musela být ústava od základu předělána. Mezi základní principy socialistického konstitucionalismu totiž patřily např.: vedoucí úloha marxisticko- leninské strany, suverenita pracujícího lidu, hospodářská soustava založená na společenském vlastnictví výrobních prostředků a centrálním plánování, svazek dělnické třídy s rolnictvem a jinými vrstvami pracujících v čele s dělnickou třídou apod.31

30 PEHE, Jiří. Demokratický proces v České republice. [20. 11. 2013]. Dostupný na World Wide Web: http://www.pehe.cz/prednasky/1996/demokraticky-proces-v-ceske-republice 31 Podrobněji Vojtěch Šimíček in: MLSNA, Petr. Ústava ČR – vznik, vývoj a perspektivy. Praha: Leges, 2010. str. 141

32 Ústavní řád mohl být však měněn pouze ústavními zákony, a pro jejich přijetí platil již zmíněný zákaz majorizace. Ten se záhy ukázal být velkým problémem, jelikož prakticky znemožňoval plné fungování skutečného parlamentu. Z federálního shromáždění se se Sněmovnou lidu, českou částí a slovenskou částí Sněmovny národů, vytvořil prakticky tříkomorový parlament. K přijetí ústavních změn byla totiž ve Sněmovně národů nutná minimálně třípětinová většina jak českých, tak slovenských poslanců. To znamenalo, že pouhých 31 poslanců z české či slovenské části této komory, tedy přibližně jedna desetina poslanců celého Federálního shromáždění, dokázalo zablokovat změnu ústavy. „V československé ústavě tak byla kvůli zákazu majorizace naprogramována neřešitelná ústavní krize. Po převratu v roce 1989 se tak stalo jen otázkou času, kdy tato krize vypukne.“ 32 I přes tento „vrozený handicap“ se podařilo Federálnímu shromáždění v době od listopadu 1989 do konce roku 1992 schválit 35 ústavních zákonů (celkem bylo za tuto dobu přijato 50 ústavních zákonů – deset v České národní radě, pět ve Slovenské národní radě). K první změně Ústavy, kterou byla odstraněna nejkřiklavější známka komunistického režimu, došlo ještě během revolučních listopadových dnů. Ústavním zákonem č. 135/1989 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, z 29. listopadu 1989 byl vypuštěn nenáviděný článek 4, zakotvující vedoucí úlohu Komunistické strany Československa ve společnosti a ve státě a také jím bylo změněno znění článku 6, čímž byla komunistická strana zbavena vedoucí role také v Národní frontě. Ta již nebyla politickým výrazem svazku pracujících měst a venkova vedeného komunistickou stranou, ale nově se stala politickým výrazem svazku národů a národností, sociálních vrstev a zájmových skupin, v níž se mohly sdružovat politické strany, společenské a zájmové organizace. V poslední řadě byl tímto ústavním zákonem změněn článek 16 odst. 1 o kulturní politice, vzdělání, výchově a vyučování. Ty již neměly být vedeny v duchu marxismu- leninismu, v těsném spojení se životem a prací lidu, ale v duchu vědeckého poznání, v souladu se zásadami vlastenectví, humanity a demokracie. Další dva přijaté ústavní zákony se vztahovaly k volbě prezidenta a jeho ústavnímu slibu. Ústavní zákon č. 161/1989 Sb. ze dne 19. prosince měl vyřešit nelehkou situaci,

32 VODIČKA, Karel - CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Praha: Portál, s.r.o., 2007. Druhé vydání. str. 126

33 která nastala po odstoupení Gustáva Husáka z funkce prezidenta. Podle původní úpravy ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, měl být v takovém případě zvolen nový prezident do 14 dnů. Jelikož to nebylo reálné, lhůta byla tímto ústavním zákonem prodloužena na dnů 40. Funkční období takto zvoleného prezidenta končilo 40 dnů po ustavení nového Federálního shromáždění zvoleného ve svobodných, demokratických volbách. Ústavní zákon č. 182/1989 přijatý 28. prosince 1989 pak změnil znění prezidentského slibu. Václav Havel, hlavou státu zvolený o den později, díky němu nemusel slibovat věrnost věci socialismu. Téhož dne byl přijat také ústavní zákon č. 183/1989 Sb., který vytvořil podmínky pro zastoupení prodemokratických hnutí v parlamentu. Během listopadu a prosince 1989 na svou funkci poslance totiž rezignovala řada nejvíce zkompromitovaných poslanců, především z řad KSČ, a tato místa bylo třeba doplnit lidmi z řad opozice. Ta si velmi dobře uvědomovala, že k převzetí moci, provedení potřebných změn a k zajištění hladkého průběhu první fáze transformace, měla-li být učiněna legálně, bylo nutné ovládnout především zákonodárné sbory. Volební zákon v takovém případě však ukládal vypsat v příslušném volebním obvodu doplňovací volby. Splnění všech zákonných procedur se politikům Občanského fóra zdálo být zdlouhavé, nereálné a v rozjitřené „revoluční“ situaci nevhodné.33 Zdeněk Jičínský, v té době odborník na ústavu z řad členů Občanského fóra, proto přišel s návrhem jednodušším a rychlejším, s metodou kooptace. Složité a zdlouhavé doplňovací volby, navíc s jen těžko předvídatelným výsledkem, měly být nahrazeny způsobem jednoduchým, rychlým a účelným – doplněním volbou členů samotného parlamentu. Dne 28. prosince 1989 byl na společné schůzi Federálního shromáždění projednán a schválen zákon o nové volbě poslanců do zákonodárných sborů, v jehož čl. I se mimo jiné říká, že: „Uprázdní-li se funkce poslance Federálního shromáždění, České národní rady a Slovenské národní rady, doplňovací volby se nekonají. Zákonodárný sbor doplní počet svých členů volbou. Návrhy na nové poslance předkládají politické strany po vzájemné dohodě s Občan- ským fórem v České socialistické republice a Veřejností proti násilí ve Slovenské socialistické republice.“ 34 Tento způsob doplnění zákonodárného sboru byl, nejen ve světle požadavku

33 BUREŠ, Jan - CHARVÁT, Jakub - JUST, Petr - ŠTEFEK, Martin. Česká demokracie po roce 1989. Institucionální základy českého politického systému. Praha: Grada Publishing, a.s., 2012. str. 79 34 Ústavní zákon č. 183/1989 Sb., o volbě nových poslanců zákonodárných sborů

34 Občanského fóra na převzetí moci legálním a demokratickým způsobem, více než problematický, a to zvláště vezme-li se úvahu, že kooptace byla inspirována obdobnou metodou z roku 1969, kterou byli v rámci normalizace ze zákonodárného sboru odstraňováni a poté nahrazováni reformní komunisté. Nedemokratičnost tohoto postupu si tehdy, stejně jako dnes, uvědomovala většina aktérů tohoto rozhodnutí, včetně samotného jeho autora, který se inspirací ústavním zákonem č. 117/1969 Sb. nijak netajil. Na svoji obhajobu však konstatoval, že „v přelomových obdobích, a k němu to, jež nastalo po 17. listopadu 1989, nesporně patřilo, se nelze účelovým řešením vyhnout. Jistá politická opatření, která z formálního hlediska nebyla demokratická, byla v té době nevyhnutelná.“35 Navíc zákon, který umožňoval částečnou rekonstrukci parlamentu, ve svém II. článku sám limitoval svou platnost pouze na ono „přelomové období“, a to do provedení voleb do zákonodárných sborů, nejpozději však do 31. prosince 1990. Návrh tohoto ústavního zákona podpořila drtivá většina poslanců.36 Ještě téhož dne se díky tomu podařilo doplnit federální shromáždění o 23 nových poslanců, čímž došlo k zastoupení, byť minimálnímu, prodemokratických opozičních sil v parlamentu. Občanské fórum cítilo potřebu pokračovat v demokratizaci parlamentu, byť i za cenu v demokracii nestandardních kroků, a již od ledna 1990 připravovalo druhou vlnu kooptací. K doplnění parlamentu podle již přijatého zákona totiž mohlo dojít pouze tehdy, došlo-li k rezignaci poslance. Demokratizace zákonodárných sborů tak až do voleb závisela pouze na ochotě zkompromitovaných poslanců složit mandát. Dalo se však předpokládat, že po vlnách rezignací nejzkompromitovanějších poslanců v listopadu a prosinci 1989, bude ochota dalších poslanců skládat svoje mandáty, stejně jako ochota hlasovat pro přijetí připravovaných legislativních změn, s přibývajícím časem klesat. Návrh zákona, kterým by bylo možné uskutečnit druhou vlnu kooptací, měl především umožnit samotným politickým stranám odvolávat své poslance, nezávisle na jejich vůli. Nově se kooptace také měly týkat poslanců národních výborů na všech jeho stupních. Návrh ústavního zákona o odvolávání poslanců zastupitelských sborů a volbě nových

35 BUREŠ, Jan - CHARVÁT, Jakub - JUST, Petr - ŠTEFEK, Martin. Česká demokracie po roce 1989. Institucionální základy českého politického systému. Praha: Grada Publishing, a.s., 2012. str. 84 36 Proti bylo pouze 19 poslanců, hlasování se zdrželo 38 poslanců. Zdroj: Stenoprotokol z 19. společné schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů, konané dne 28. prosince 1989. [5. 12. 2013]. Dostupný na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/019schuz/s019001.htm

35 poslanců národních výborů byl Federálnímu shromáždění předložen k projednání na jeho 22. společné schůzi dne 23. ledna 1990. Ve své zprávě jej odůvodňoval místopředseda Federálního shromáždění, komunistický poslanec Jaroslav Jenerál. Ten se hned v úvodu své zprávy odvolával na závěry jednání u tzv. kulatého stolu, při nichž bylo v otázce kooptací dosaženo zásadní shody všech rozhodujících politických sil. Hlavním argumentem pro přijetí návrhu byla snaha přiblížit složení poslaneckých sborů současnému rozložení politických sil a situaci ve společnosti. Dalším argumentem byla potřeba urychleně řešit někde až krizovou situaci, vzniklou rozpadem některých národních výborů a jejich orgánů.37 Návrh zákona nebyl, zcela logicky, mnohými poslanci přijímán s nadšením, neboť ti se docela oprávněně obávali předčasné ztráty svého mandátu. Návrh tohoto zákona rozpoutal ve Federálním shromáždění po dlouhé době skutečnou živou diskusi. V ní vystoupil s nejostřejší kritikou poslanec za KSČ, Ján Riško, který princip kooptací kritizoval především jako metodu nedemokratickou, unáhlenou a s voliči nekonzulto- vanou. Pronesl např.: „Návrh ústavného zákona o odvolávaní poslancov a voľbe nových poslancov - tlač 235 - ktorý máme dnes prerokúvať, naša nová demokracia nikdy nebude môcť vydávať za žiarivú perlu, za šedevr38 československého parlamentarizmu. Skôr si myslím, že táto metóda, špecificky československá, lebo už bola použitá aj pred 20 rokmi a s rovnakým zámerom, že táto nedemokratická metóda určená na likvidáciu potencionálneho politického protivníka v parlamente, sa dostane do učebníc štátneho a ústavného práva ako rarita pre poučenie, čo všetko sa môže v mene demokracie vydávať za demokraciu.“39 Přestože jeho kritika nebyla v zásadě neoprávněná, obavy o demo- kracii vyslovené z úst představitele konzervativního křídla KSČ nemohly znít upřímně. Na první pokus se navržený zákon schválit nepodařilo, a to kvůli vysokému počtu poslanců slovenské části Sněmovny národů, kteří se zdrželi hlasování. V historii Federálního shromáždění to bylo vůbec poprvé, kdy při hlasování obou komor nedošlo v důsledku zákazu majorizace ke shodě. Ke schválení ústavního zákona č. 14/1990 Sb., o odvolávání poslanců zastupitelských sborů a volbě nových poslanců národních

37 Ze záznamu 22. společné schůze Federálního shromáždění 23. 1. 1990. [5. 12. 2013]. Dostupný na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/022schuz/s022001.htm 38 Z francouzského chef-d'oeuvre – mistrovské, vrcholné dílo. (Poznámka autora.) 39 Z vystoupení poslance za KSČ Jána Riška na 22. společné schůzi Federálního shromáždění 23. 1. 1990. [6. 12. 2013]. Dostupný na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/022schuz/ s022001.htm

36 výborů, došlo až v opakovaném hlasování, po dohodovacím řízení navrženém Zdeňkem Jičínským, ve kterém se členové dohodovacího výboru shodli na tom, že důvodem nepřijetí zákona ve slovenské části Sněmovny národů nebyly otázky zásadní, ale spíše organizační.40 Platnost zákona byla omezena do 31. března 1990. Přijetí ústavních zákonů o kooptacích umožnilo v poměrně krátkém časovém úseku významně změnit obsazení zákonodárných sborů. V období po listopadu 1989 rezignovalo 122 poslanců a dalších 35 bylo odvoláno,41 došlo tak k obměně bezmála poloviny všech poslanců federálního parlamentu. K výrazným změnám v personálním obsazení došlo také v národních radách a na národních výborech v celé republice. Na Slovensku však mohly být částečné změny v obsazení národních výborů činěny již o pár dnů dříve, na základě ústavního zákona č. 6/1990 Sb., o mimořádném doplnění národních výborů o nové poslance, přijatého Slovenskou národní radou již 12. ledna 1990. Dalším bodem pořadu 22. společné schůze Federálního shromáždění bylo projednání vládního návrhu ústavního zákona o změně v soustavě federálních ústředních orgánů, v jejichž čele stojí člen vlády ČSSR. Vláda v něm navrhovala rozdělit resort dopravy a spojů na dvě samostatná ministerstva, jelikož sloučení federálního ministerstva dopravy a federálního ministerstva spojů v jeden ústřední orgán - federální ministerstvo dopravy a spojů, ke kterému došlo v roce 1988, se neosvědčilo. Navrhovaná změna byla provedena přijetím ústavního zákona č. 13/1990 Sb. Dne 27. února 1990 byl přijat ústavní zákon č. 45/1990 Sb., o zkrácení volebního období zákonodárných sborů. Tento ústavní zákon předně ukončil volební období stávajícího Federálního shromáždění, České národní rady a Slovenské národní rady ke dni konání voleb do příslušných zákonodárných sborů v roce 1990. Volební období bylo nutné zkrátit, jelikož zákonodárné sbory byly v červnu roku 1986 zvoleny na pětileté období, parlamentní volby se však připravovaly již na červen 1990. V druhé řadě bylo tímto zákonem zkráceno také volební období nově zvolených zákonodárných sborů, a to na 24 měsíců. Zdeněk Jičínský tuto změnu odůvodnil mimo jiné tím, že: „…je to vhodnější vzhledem k tomu, že politický systém v naší republice se teprve začíná

40 BUREŠ, Jan - CHARVÁT, Jakub - JUST, Petr - ŠTEFEK, Martin. Česká demokracie po roce 1989. Institucionální základy českého politického systému. Praha: Grada Publishing, a.s., 2012. str. 86 41 Vybráno ze stenoprotokolů 16. až 24. společné schůze sněmoven Federálního shromáždění. [6. 12. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/index.htm

37 vytvářet, že politické síly, které budou základem nově uspořádané demokratické Československé republiky, jsou dnes teprve v počátečním stádiu svého vývoje, že veřejnost si ještě nezvykla na nové politické struktury, ještě si nezvykla, že svým způsobem základem politického života jsou politické strany,(…) …je tedy vhodnější, aby volební období nebylo po celou ústavně stanovenou dobu, ale aby bylo omezeno na 24 měsíců a aby potom český a slovenský lid opět prověřil, komu dává a v jaké míře svou politickou důvěru.“42 Ve stejný den, na stejné schůzi Federálního shromáždění, kdy byl přijat ústavní zákon o zkrácení volebního období, byl přijat další ústavní zákon, který se podstatně dotýkal zastupitelských sborů a jeho poslanců. Ústavní zákon č. 46/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, změnil vztah členů zastupitelských sborů a voličů na tzv. volný mandát. Nově se tak poslanci při výkonu své funkce měli řídit pouze svým svědomím a nejlepším přesvědčením, možnost odvolat poslance z rozhodnutí voličů byla z ústavy vypuštěna. Byla zavedena neslučitelnost výkonu poslaneckého mandátu s výkonem jiných státních funkcí, např. s výkonem mandátu poslance národní rady, s funkcí soudce, prokurátora, vojáka z povolání či příslušníka Sboru národní bezpečnosti. Došlo ke snížení počtu poslanců Sněmovny lidu Federálního shromáždění z původních 200 na 150. Dále byl změněn text slibu poslanců Federálního shromáždění a členů federální vlády, stejně jako u pre- zidentského slibu byla vypuštěna pasáž týkající se věrnosti věci socialismu. Tímto ústavním zákonem byly také Česká národní rada a Slovenská národní rada zmocněny k vlastní úpravě délky volebního období nově zvolených národních rad, k vlastní úpravě počtu svých poslanců a k úpravě znění jejich slibu, stejně jako slibu poslanců národních výborů a členů republikových vlád. Národní rady měly dále svými ústavními zákony upravit název, státní znak, státní vlajku, státní pečeť a státní hymnu České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Tento návrh ústavního zákona nevyvolal u poslanců žádné reakce a bez jediné připomínky byl drtivou většinou přijat. Bylo to nejspíše díky tomu, že společně s tímto návrhem byl projednáván také návrh zákona o volbách do Federálního shromáždění,

42 Z vystoupení tehdejšího místopředsedy Federálního shromáždění Zdeňka Jičínského na 24. společné schůzi Federálního shromáždění dne 27. 2. 1990. [6. 12. 2013]. Dostupný na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/024schuz/s024011.htm

38 který veškerou pozornost poslanců strhl na sebe. Na základě zmocnění daného tímto ústavním zákonem přijaly národní rady sérii ústavních zákonů,43 kterými změnily svá volební období, znění slibu poslanců národních rad i národních výborů a dále názvy a státní symboly obou republik. Zprofanované slovo socialismus zmizelo z názvů republik a slibů ústavních činitelů, stejně jako zmizel jeho symbol - rudá pěticípá hvězda ze státního znaku. S první výzvou ke změně názvu republiky a jejích symbolů přišel prezident Václav Havel při svém prvním projevu před Federálním shromážděním již 23. ledna 1990. Podle jeho původního návrhu měl znít název společného státu Československá republika. Slovo socialismus podle něj ztratilo v našem jazykovém kontextu smysl a není jasné, co vlastně v našich podmínkách znamená, a co víc, po letech trpkých zkušeností vyvolává obecný odpor. Především však Havel odůvodňoval svůj návrh tím, že veskrze ideologická charakteristika momentálního společenského, sociálního a hospodářského uspořádání nemá v názvech států co dělat.44 Václav Havel očekával, že jeho návrh bude Federálním shromážděním přijat již druhého dne, „když se však prezidentovi sdělilo, že obě republiky se musí nejprve shodnout na svých vlastních státních znacích a že se návrhy rozhodně musí projednat normální parlamentní procedurou, byl očividně zklamán.“45 Oč jednodušší bylo rozhodování o nových názvech republik v národních radách, které vznikly pouhým vypuštěním přídavného jména „socialistická“, o to složitější bylo nalézt shodu v názvu společného státu ve Federálním shromáždění. Původní Havlův návrh se ukázal jako nepřijatelný, a to především ze strany slovenských poslanců. Václav Havel proto později přišel s návrhem novým, a to Republika česko-slovenská, zároveň ale podpořil návrh skupiny poslanců, který zněl Československá federativní republika. Pomlčka v Havlově návrhu vyvolala nečekanou vlnu emocí, která postupně přerůstala až v nedůstojné pře, ve kterých mnohdy rozum vytlačily emoce. Do historie

43 Ústavní zákony ČNR č. 53/1990 Sb., o změně názvu ČSR; č. 64/1990 Sb., o volebním období ČNR; č. 65/1990 Sb., o počtu poslanců ČNR; č. 66/1990 Sb., o slibu poslance ČNR a národního výboru a slibu členů vlády ČR; č. 67/1990Sb., o státních symbolech ČR a ústavní zákony SNR č. 50/1990 Sb., o názve, štátnom znaku, štátnej vlajke, štátnej pečati a o štátnej hymne SR a č. 79/1990 Sb., o počte poslancov SNR, o znení sľubu poslancov SNR, členov vlády SR a poslancov národných výborov a o volebním období SNR. 44 Z projevu prezidenta Václava Havla k poslancům Federálního shromáždění dne 23. 1. 1990. [8. 12. 2013]. Dostupný na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/ 022schuz/s022006.htm 45 STEIN, Eric. ČESKO - SLOVENSKO. Konflikt – roztržka - rozpad. Praha: Academia, 2000. str. 61

39 se vzrušené dohady o název republiky zapsaly jako tzv. pomlčková válka. Zatímco na Slovensku byla varianta s pomlčkou přijata s nadšením, pro některé poslance z Čech a především z Moravy byla nepřijatelná. To se ukázalo při hlasování, kdy první varianta s pomlčkou byla odmítnuta jak Sněmovnou lidu, tak poslanci Sněmovny národů zvolenými v České republice, druhý návrh nebyl zas přijat poslanci Sněmovny národů zvolenými ve Slovenské republice. O nalezení kompromisu se pokusil klub poslanců Strany sľobody a Demokratické strany, když přišel s pozměňovacím návrhem, podle kterého by se stát měl jmenovat Česko-slovenská federativní republika. Tento pokus o kompromis byl poslaneckou sněmovnou „odměněn“ smíchem a návrh přijat nebyl, jak se ale mělo zakrátko ukázat, tak špatný nápad to nebyl. Zdálo se, že název, který by uspokojil obě strany, je v nedohlednu. Jediné, na čem byli poslanci schopni se shodnout, bylo to, že dosavadní název je neudržitelný a je třeba ho za každou cenu, nejlépe ještě týž den, změnit. Proto byl uplatněn postup, se kterým v podobných případech počítal ústavní zákon o česko- slovenské federaci. Obě sněmovny se usnesly na dohodovacím řízení a byl ustaven společný dohodovací výbor. S výsledky jeho jednání seznámil členy Federálního shromáždění poslanec Miloš Zeman. Dohodovací výbor přišel s kompromisním návrhem, podle kterého by měl být přijat název Československá federativní republika s tím, že ve slovenském jazyce tento název zní Česko-slovenská federatívna republika. Tento návrh vycházel z toho, že pomlčka má v jazyce slovenském jiný význam než v jazyce českém. Zatímco v češtině je chápána spíše jako rozdělovník, ve slovenštině má funkci spojovníku. „…žádnému národu nemůžeme upírat právo, aby si ve svém vlastním jazyce vyjádřil název našeho společného státu tak, jak odpovídá pravidlům tohoto jazyka.“46 Tímto vysvětlením byla většina poslanců uspokojena a ústavní zákon č. 81/1990 Sb., o změně názvu Československé socialistické republiky byl přijat.47 Až by se mohlo zdát, že pře o nový název republiky vznikaly z pouhého nepochopení, z nedorozumění způsobeného nedostatečnou znalostí jazyka druhého národa. Jak se však zakrátko ukázalo, oba národy si nerozuměly čím dál častěji, a nebylo to způsobeno

46 Z vystoupení tehdejšího poslance Sněmovny národů Miloše Zemana na 26. společné schůzi Federálního shromáždění dne 29. 3. 1990. [6. 12. 2013]. Dostupný na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/026schuz/s026039.htm 47 V ústavním zákoně č. 81/1990 Sb., však nalezneme pouze název v češtině, jeho odpovídající vyjádření ve slovenštině mělo být uvedeno v zákoně o užívání názvu státu a státních symbolů.

40 jazykovou bariérou. „Pomlčková válka“ je považována za první předzvěst blížícího se rozpadu společného státu, rozdělení Československa. Horko těžko přijatému názvu Československá federativní republika spolu s jeho krkolomně obhájenou slovenskou variantou s pomlčkou, nebylo přáno dlouhého bytí. Ani ne po měsíci, již 20. dubna, mělo Federální shromáždění znovu na programu schvalování ústavního zákona o změně názvu státu. Ukázalo se totiž, že užívání dvojjazyčného názvu bude přinášet komplikace, v praxi bude často jen těžko proveditelné. Navíc v podobě, v jaké byl přijat, nešlo podle slovenské strany v pravém slova smyslu o dvojjazyčnost, nýbrž o dvojvýznamnost. Velkou částí občanů byl český název chápán jinak, než jeho slovenská varianta. Po relativně krátké diskuzi, ze které byla cítit únava z tohoto tématu, byl schválen ústavní zákon č. 101/1990 Sb., o změně názvu Československé federativní republiky. Ústavní zákon č. 81/1990 Sb., byl zrušen a název byl změněn na Česká a Slovenská Federativní Republika (Česká a Slovenská Federatívna Republika v jazyce slovenském). Týž den byl také schválen ústavní zákon č. 102/1990 Sb., o státních symbolech České a Slovenské Federativní Republiky. Státní vlajka a státní hymna, prosty symbolů socialismu, zůstaly nezměněny, státní znak však doznal podstatných změn. Na místo štítu ve tvaru husitské pavézy s pěticípou hvězdou v horní části, na němž byl vyobrazen dvouocasý lev se štítkem se siluetou Kriváně a vatrou na hrudi, byl přijat čtvrcený štít, ve kterém v prvním a čtvrtém poli je dvouocasý řvoucí lev ve skoku se zlatou heraldickou korunou. Ve druhém a třetím poli je dvojitý kříž vztyčený na středním vyvýšeném vršku trojvrší. Standarta prezidenta republiky, jelikož má ve svém středu vyobrazen státní znak, se změnila v tomto smyslu a stuha s heslem „Pravda vítězí“ byla nahrazena stuhou s nekonfliktním nápisem „Veritas vincit“. Podobně se změnila i státní pečeť, na ní se však našlo dost místa pro název republiky v obou jazycích. 18. dubna 1990 byl schválen ústavní zákon č. 100/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé federativní republiky, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Tímto ústavním zákonem bylo v první řadě z Ústavy vypuštěno úvodní Prohlášení, plné ideologických frází bez právního významu. Hlavním cílem tohoto ústavního zákona bylo však především odstranění překážek z cesty k tržní ekonomice, kterými byla ustanovení článků 7 až 15 Ústavy. Ustanovení o socialistické hospodářské soustavě, formách vlastnictví, národním

41 majetku, řízení ekonomiky a soudružské spolupráci při uskutečňování cílů socialistické společnosti byla nahrazena ústavními principy ochrany vlastnického práva, včetně povinností spojených s vlastnictvím a možností vyvlastnění nebo jiného nuceného omezení vlastnického práva jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Významnou novinkou se stal článek 13, ve kterém se stát zavázal vytvářet podmínky a stanovovat pravidla pro rozvoj a ochranu podnikání a hospodářské soutěže. Diskutovanou novinkou bylo také ustanovení článku 14, které umožnilo nabývat vlastnictví a na území Československa podnikat také cizím právnickým osobám a cizincům. Od tohoto ustanovení si mnozí slibovali umožnění přílivu tolik potřebného zahraničního kapitálu, jiní v něm viděli nebezpečí v podobě rozprodávání republiky a vyvádění zisku do zahraničí. Změněn byl také text ustanovení článku 15, který byl věnován cílům hospodářské politiky a ochraně životního prostředí. V souvislosti s těmito změnami ústavy bylo nutné ve stejném duchu pozměnit také příslušné články zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci,48 které vymezovaly kompetence mezi federací a republikami v oblasti hospodářství. Tento ústavní zákon, resp. změny ústavy, ke kterým jeho přijetím došlo, umožnil projednávání a schvalování celé řady dlouho očekávaných hospodářských zákonů, které se měly stát právním základem pro zásadní ekonomickou reformu. 2. května 1990 byly přijaty tři ústavní zákony. Ústavní zákon č. 158/1990 Sb., zkrátil funkční období prezidenta, zvoleného po svobodných demokratických volbách do Federálního shromáždění v roce 1990, na 24 měsíců. Tím byl zajištěn soulad mezi funkčním obdobím prezidenta a funkčním obdobím Federálního shromáždění zvoleného v červnových volbách, jehož délka byla zkrácena na 24 měsíců již dříve zmíněným ústavním zákonem č. 45/1990 Sb. Podobně jako ústavní zákon č. 100/1990 Sb., změnil část ústavního zákona o československé federaci věnovanou kompetencím v oblasti hospodářské sféry, změnil nově přijatý ústavní zákon č. 159/1990 Sb., kompetenční část věnovanou oblasti ochrany životního prostředí a tvorbě ekologické politiky. Poslední toho dne přijatý ústavní zákon č. 160/1990 Sb., novelizoval ústavní zákon č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu. Sekretářem Rady se stal namísto náčelníka generálního štábu nově ředitel odboru obrany a bezpečnosti Úřadu předsednictva vlády České a Slovenské

48 Článek 8 odst. 1 písm. l) a článek 24 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci.

42 federativní republiky. 3. května 1990 byl přijat ústavní zákon č. 161/1990 Sb., kterým byl změněn a doplněn článek 24 Ústavy věnovaný vzdělání a jeho poskytování. Podle druhého odstavce tohoto článku bylo právo na vzdělání zajišťováno bezplatně. To bylo třeba změnit, neboť byla připravena novela zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol, která měla do soustavy škol zařadit nově i školy soukromé a církevní, u kterých bylo počítáno s možností poskytovat vzdělání za úplatu. Článek 24 byl proto změněn tak, že za první větu odst. 2 byla vložena věta "V soukromých školách a církevních školách se může právo na vzdělání zajišťovat za úplatu."49 Odst. 3 článku 24, kterým byla veškerá výchova a všechno vyučování založeno na vědeckém světovém názoru, byl zcela vypuštěn. Ústavní zákony přijaté Federálním shromážděním, Českou a Slovenskou národní radou v době od listopadu 1989 do prvních svobodných voleb v červnu 1990 umožnily přijetí mnoha důležitých legislativních změn, které Československo posunuly na cestě ke svobodě, demokracii a tržní ekonomice dopředu. Ze samotné Ústavy byly odstraněny nejkřiklavější známky „totalitního“ režimu - od vypuštění ideologických floskulí až po zrušení vedoucí úlohy Komunistické strany Československa. Ústavní změny umožnily budovat základy nového demokratického systému. Těmi byly např. zákon č. 15/1990 Sb., o politických stranách, zákon č. 47/1990 Sb., o volbách do Federálního shromáždění, zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím či novela zákona o periodickém tisku, zákon č. 86/1990 Sb., který mimo jiné zrušil cenzuru. Velmi důležité změny mohly být také provedeny v oblasti trestního práva. Postupně byl novelizován trestní zákon, zákon o přečinech i trestní řád. Byly zrušeny trestné činy jako např. opuštění republiky, zneužívání náboženské funkce, maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi, pobuřování, později byl zrušen trest smrti. Byl přijat první z řady zákonů, kterými byly napravovány či zmírňovány křivdy spáchané za uplynulých 42 let, zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Ústavní změny daly zelenou změnám v oblasti hospodářství. Byl novelizován hospodářský zákoník, přijat zákon č. 104/1990 Sb., o akciových společ-

49 Článek I ústavního zákona č. 161/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, ve znění ústavního zákona č. 62/1978 Sb.

43 nostech a zákon č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů. Změnám se nevyhnula ani oblast sociální a oblast školství. Byl přijat např. zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, který vrátil vysokým školám samosprávu. Ačkoliv se jednalo o velmi důležité legislativní změny, které jakožto základy nového systému ovlivnily směřování právního řádu, šlo o základy provizorní. Položení pevných základů, na kterých by bylo možno budovat moderní demokratický stát, se očekávalo až od zákonodárných sborů zvolených ve svobodných a demokratických volbách.

3.2.2 „První“ svobodné volby

Volby do Federálního shromáždění, České národní rady a Slovenské národní rady konané ve dnech 8. a 9. června 1990 se často označují jako „první svobodné“, ačkoli ve skutečnosti se o první svobodné volby na území Československa nejednalo. Zřejmě za to může dlouhá doba, která od posledních skutečně svobodných voleb uplynula. Připustíme-li totiž, že volby v roce 1946 není možné považovat za zcela svobodné a demokratické, bylo občanům Československa upíráno svobodně volit celých 55 let. Také právě proto byly volby v roce 1990 jiné než ty, na které jsme zvyklí dnes. Volby se konaly již necelého půl roku od převratu a stranický systém nebyl ještě zdaleka dotvořen. Tradiční politické strany měly snahu odpoutat se od své prokomunistické minulosti, strany nové vznikaly narychlo a jejich programy, v mnoha otázkách shodné, cílily prakticky na veškeré voličstvo. Zatímco krátce po listopadu 1989 působilo v Československu pět politických stran a dvě demokratická hnutí, před červnovými volbami existovalo již 66 politických stran a hnutí (do Federálního shromáždění jich kandidovalo 23). Voliči se tak ocitli v situaci, kterou neznali, a zorientovat se v ní nebylo snadné. To nahrávalo Občanskému fóru a Verejnosti proti násiliu. Ty pojaly volby víceméně jako plebiscit, ve kterém si voliči měli vybrat mezi režimem bývalým, reprezentovaným komunistickou stranou a režimem demokratickým, zosobňovaným právě jimi. Snahu zjednodušit politický boj 23 politických stran a hnutí na pouhé dva politické rivaly symbolizující staré a nové pořádky, charakterizuje předvolební slogan Občanského fóra „Kdo nevolí OF, volí komunisty.“ „To pochopitelně vyhrocovalo politický konflikt, dostávalo voliče záměrně do úzkých a dávalo mu pocit jednoduchého

44 rozhodnutí.“50 K volbám přišlo v dnešní době těžko uvěřitelných 96,79 % voličů v Čechách a 95,39 % na Slovensku.51 Tyto svobodné, demokratické volby tak svou účastí připomínaly spíše „dobrovolně povinné“ volby v reálném socialismu. Tak vysoká, v demokraciích nevídaná účast byla zapříčiněna především ještě stále vysokou mírou mobilizace společnosti. Jen málokdo si chtěl nechat ujít možnost jít k volebním urnám nenuceně a poprvé skutečně svobodně rozhodovat o dalším směřování společnosti. Svou roli sehrála také obava o možnou ztrátu čerstvě nabyté svobody v případě nízké volební účasti a výhře komunistické strany. Ve volbách dali voliči jasně najevo, že si přejí pokračovat v započatých změnách. Pro Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu znamenaly volby triumfální vítězství. Do Sněmovny lidu Federálního shromáždění volilo Občanské fórum 53,15 % voličů, do Sněmovny národů 49,96 %. Verejnosť proti násiliu získala 32,54 %, resp. 37,28 % hlasů. Z volebních výsledků do České národní rady se Občanské fórum mohlo těšit s hlasy 49,5 % voličů, do Slovenské národní rady poslalo Verejnosť proti násiliu 29,35 % voličů. Celkem se do Federálního shromáždění dostalo devět politických subjektů, čtyři za Českou republiku a pět za Slovensko. Druhá skončila v České republice Komunistická strana Československa s 13,48 % hlasů ve Sněmovně lidu a 13,8 % hlasů ve Sněmovně národů. Prakticky stejnou podporu získali komunisté i na Slovensku, kde však skončili až třetí za Křesťanskodemokratickým hnutím (18,98 a 16,66 % hlasů). Jeho česká obdoba – Křesťanská a demokratická unie obsadila v České republice s přibližně stejnou podporou 8,7 % voličů v obou sněmovnách třetí místo. Posledním, kdo byl v České republice zvolen do Federálního shromáždění, bylo Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko. Na Slovensku překročila 5 % volební kvorum ještě Slovenská národní strana a hnutí Együttéles v koalici s Maďarským křesťanskodemokratickým hnutím. V České národní radě si poslanecké mandáty rozdělily strany stejné a v podobném poměru, jako tomu bylo ve Federálním shromáždění. Výsledky voleb do Slovenské národní rady jsou s výsledky voleb do Federálního shromáždění porovnatelné hůře. Pro získání mandátu zde totiž stačil zisk již tří, nikoli pěti procent. Díky tomu k již zmíněným, slovenskými voliči do

50 BUREŠ, Jan - CHARVÁT, Jakub - JUST, Petr - ŠTEFEK, Martin. Česká demokracie po roce 1989. Institucionální základy českého politického systému. Praha: Grada Publishing, a.s., 2012. str. 109 51 World Wide Web: http://www.volby.cz a http://portal.statistics.sk [10. 12. 2013].

45 Federálního shromáždění zvoleným stranám, přibyla ještě Strana demokratická a Strana zelených.52 Příčin výrazného vítězství prodemokratických hnutí bylo několik. Především tato hnutí, spontánně vzniklá během listopadové revoluce, vnímali občané jako nositele politických změn a viděli v nich záruku jejich pokračování. Byla hnutími, která díky společnému cíli – porazit komunismus, dokázala sjednotit jinak rozdílné až protichůdné politické proudy, čímž se stala volitelnými pro velkou část populace. Svou významnou roli sehrála i předvolební kampaň Občanského fóra. Mnoho lidí se s vnímáním voleb jako jisté formy referenda o minulosti ztotožnilo, slyšelo na výzvy typu „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“ a rozhodlo se „klasické“ politické strany nevolit. K vítězství přispěla svou měrou také popularita prezidenta Václava Havla, který byl v době revoluce nejvýraznější tváří Občanského fóra. Komunistická strana Československa, představitel starých (ne)pořádků, dopadla pro mnohé překvapivě dobře. Ukázalo se, že lidí, kteří s bývalým režimem neměli problém a z různých důvodů si nepřáli jeho změnu, bylo relativně hodně (v ČR necelý milion, na Slovensku necelého půl milionu). Se 47 poslanci v celém Federálním shromáždění se však politické dění významněji ovlivňovat nedalo, zvláště uvědomíme-li si, že jako strana čistě levicová byla v parlamentu jediná, a ochota ostatních politických subjektů s ní spolupracovat byla prakticky nulová. Hovořit o úplném propadu levice, jak by se mohlo nabízet, však nelze. Je třeba mít totiž na paměti, že v té době ještě působili v Občanském fóru díky jeho integrující povaze výrazně levicově smýšlející stoupenci Levé alternativy či klubu Obroda.53 Mezi zvolenými poslanci za Občanské fórum byli také např. členové sociální demokracie. Na necelých 9 % hlasů pro Křesťanskodemokratickou unii, tvořenou Československou stranou lidovou, Křesťanskodemokratickou stranou a Křesťanskodemokratickým hnutím, je možné pohlížet dvěma různými pohledy. Československá strana lidová měla bezesporu výhodu v tradici, v nepřerušené, dlouholeté existenci, početné členské základně a fungující organizační struktuře. Z tohoto pohledu by volební výsledek mohl vypadat jako neúspěch. Na druhou stranu je třeba připomenout, že právě nepřerušená

52 Volební výsledky převzaty z World Wide Web: http://www.volby.cz a http://portal.statistics.sk [10. 12. 2013]. 53 Výrazně levicová politická uskupení tvořena z velké části bývalými členy KSČ, kteří byli ze strany vyloučeni v době normalizace.

46 existence, resp. působení strany v bývalé Národní frontě, bylo častým terčem kritiky. Připočteme-li navíc ještě obvinění předsedy lidovců Josefa Bartončíka ze spolupráce se Státní bezpečností těsně před volbami, jeví se získaných necelých 9 % hlasů spíše jako úspěch. Bez váhání se o volebním úspěchu dá hovořit v případě Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko. Lze z něj usuzovat, že i čeští (moravští) voliči byli, byť méně než ti slovenští, nakloněni národnostně orientovaným hnutím. Fakt, že Občanské fórum sdružovalo zastánce konzervatizmu, liberály, sociální demokraty i socialisty přispěl na jednu stranu k jeho jednoznačnému volebnímu vítězství, na straně druhé však stál za jeho nevyhnutelně se blížícím rozpadem. „Masová politická hnutí či občanské iniciativy tohoto typu mohou v liberálně-demokratické společnosti, štěpené rozdílnými zájmy a jejich hierarchií u jednotlivců a skupin, přetrvat jen při vědomí jednoho velkého nepřítele. Jakmile se takovýto obraz nepřítele stává málo čitelným, hnutí se dostává do vnitřní krize z důvodu růstu významu odlišných ideologií a diferenciace zájmů jednotlivců a skupin.“54 Už v polovině roku 1990, na jednom z prvních povolebních sněmů Občanského fóra, se začaly objevovat problémy spojené s odlišnými představami o podobě a realizaci proměn ve společnosti. Díky výraznému vítězství ve volbách se do parlamentu dostali nově regionální politici Občanského fóra. Ti měli častokrát o své roli v politice jiné představy a sledovali jiné politické cíle nežli lídři z koordinačního centra. Jako zásadní se po volbách ukázaly také nedostatky v organizační struktuře hnutí a začaly sílit hlasy volající po transformaci v politickou stranu. Občanské fórum, prakticky zcela volné sdružení aktivistů a sympatizantů, se v lednu 1991 proměnilo na klasickou politickou stranu s individuálním členstvím. Rozpory dané příliš širokou názorovou pluralitou se brzy ukázaly jako nepřekonatelné a v únoru 1991 vyvrcholily rozpadem Občanského fóra na dva politické subjekty – Občanskou demokratickou stranu s výrazně pravicovou orientací a Občanské hnutí, představené jako liberální, občanské a sociální politické hnutí usilující o obsazení role sjednocujícího politického středu. Stejný osud čekal logicky i slovenské hnutí Verejnosť proti násiliu. Z toho se v dubnu 1991 vyčlenilo Hnutí za demokratické Slovensko, ze zbytku hnutí pak v říjnu téhož roku vznikla

54 KREJČÍ, Oskar. Nová kniha o volbách. Praha: Professional Publishing, 2006. str. 280

47 Občanská demokratická unie – Veřejnost proti násilí. Rozpad těchto dvou vítězných demokratických hnutí způsobil výrazné rozmělnění síly, kterou po volbách disponovala. Názorová rozdílnost představitelů dříve jednotné demokratické politické elity se pochopitelně projevovala ve snížené schopnosti řešit aktuální úkoly, jakými byly především transformace ekonomiky, tvorba nové ústavy, reforma státoprávního uspořádání československé federace a vyrovnání se s komunistickou minulostí (lustrace, restituce).

3.2.3 Období od prvních svobodných voleb do voleb v roce 1992

Prvním přijatým ústavním zákonem po parlamentních volbách v roce 1990 byl ústavní zákon č. 294/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, a kterým se zkracuje volební období národních výborů, ze dne 18. července 1990. Jeho přijetím byla započata tvorba skutečné místní samosprávy. Návrh ústavního zákona vycházel mimo jiné z toho, že „rozhodovat ve věcech místní samosprávy je přirozeným právem občana. Působnost místní samosprávy není odvozena od centrálních orgánů státní správy, ale od občana, obyvatel obce.“55 Bylo proto zkráceno volební období národních výborů, čímž éra soustavy těchto základních článků zastupitelské soustavy po 45 letech skončila. Národní výbory byly nahrazeny obcemi s pravomocí vydávat obecně závazné vyhlášky ve věcech samosprávy a obdobné podzákonné normy ve věcech státní správy, bude-li k tomu zmocněna ze zákona. Došlo k zakotvení obcí jako samostatných samosprávných územních celků, bylo definováno jejich základní právní postavení i způsob, jakým budou svou samosprávu realizovat. Ve věcech místní samosprávy měli nově rozhodovat občané na obecních shromážděních, referendem, nebo prostřednictvím zastupitelstva obce. Dále bylo upuštěno od používání výrazu „zastupitelské sbory“, ten byl nahrazen termínem výstižnějším, a sice zákonodárné sbory. Na stejné společné schůzi Federálního shromáždění byly o den později přijaty dva další ústavní zákony. Ústavním zákonem č. 295/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci ze dne 19. července 1990, byla

55 Ze společné zpravodajské zprávy přednesené Oszkárem Világim, v té době poslancem SL FS za Verejnosť proti násiliu. (Přeloženo ze slovenštiny autorem.) [8. 12. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot/005schuz/s005003.htm

48 upravena působnost federace. V oblasti průmyslu bylo z působnosti federace vyňato zřizování a řízení organizací strojírenství a organizací zabývajících se těžbou a zpraco- váním rud a magnezitu. V oblasti dopravy došlo naopak k rozšíření kompetence federace. Článek 37 odst. 2 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, který vyjmenovává zákony, jejichž přijímání je svěřeno Federálnímu shromáždění, byl rozšířen o zákon o provozu na pozemních komunikacích. Druhým toho dne přijatým ústavním zákonem byl ústavní zákon č. 296/1990 Sb., o změnách v soustavě federálních ústředních orgánů státní správy, v jejichž čele stojí člen vlády České a Slovenské Federativní Republiky. Tento ústavní zákon zrušil ústavní zákony,56 kterými byla upravena soustava federálních ústředních orgánů, a upravil ji nově. Z dosavadních federálních ministerstev jich osm ponechal (federální ministerstvo zahraničních věcí, vnitra, financí, zahraničního obchodu, práce a sociálních věcí, dopravy, spojů a ministerstvo obrany, z jehož názvu vypadlo slovo „národní“), tři zrušil (paliv a energetiky, strojírenství a elektrotechniky, zemědělství a výživy) a tři nová zřídil (pro strategické plánování, hospodářství, kontroly). Dále byla zrušena Státní plánovací komise, Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, Výbor lidové kontroly ČSFR a Federální cenový úřad. Nově byl zřízen Federální úřad pro hospodářskou soutěž a Federální výbor pro životní prostředí. Smyslem těchto změn bylo „vytvořit předpoklady pro realizaci radikální ekonomické reformy a uskutečnit zásadní kvalitativní změny v pojetí plánování při upuštění od jeho direktivnosti. Posílit strategické plánování, vytvořit efektivní podmínky pro zapojení státu především do evropských integračních procesů, vytvořit předpoklady pro vznik, rozvoj a ochranu hospodářské soutěže, zabránit zneužívání monopolního a dominantního postavení podniků, vytvářet potřebné předpoklady pro systematické a důsledné řešení problémů ekologie a prohloubit kontrolní činnost na úrovni federace.“57 20. září 1990 byl přijat ústavní zákon č. 376/1990 Sb., kterým se mění Ústava České

56 ústavní zákon č. 126/1970 Sb., o opatřeních v soustavě federálních ústředních orgánů, v jejichž čele stojí člen vlády Československé socialistické republiky; ústavní zákon č. 114/1983 Sb., o zřízení Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj; ústavní zákon č. 42/1988 Sb., o změnách v soustavě federálních ústředních orgánů, v jejichž čele stojí člen vlády Československé socialistické republiky; ústavní zákon č. 193/1988 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 126/1970 Sb., o opatřeních v soustavě federálních ústředních orgánů, v jejichž čele stojí člen vlády Československé socialistické republiky; ústavní zákon č. 13/1990 Sb., o změně v soustavě federálních ústředních orgánů, v jejichž čele stojí člen vlády Československé socialistické republiky. 57 Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu ústavního zákona o změnách v soustavě federálních ústředních orgánů státní správy, v jejichž čele stojí člen vlády České a Slovenské Federativní Republiky. [8. 12. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0018_00.htm

49 a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů. Tímto ústavním zákonem byl z Ústavy vypuštěn čl. 6 věnovaný postavení Národní fronty. Ten měl být původně zrušen již na konci listopadu 1989 společně s čl. 4 Ústavy,58 v té době však návrh na jeho zrušení nebyl přijat. Podle důvodové zprávy k návrhu tohoto ústavního zákona se „v Ústavě vyjádřená koncepce Národní fronty příčí demokratickému pojetí naší společnosti, založenému na principu politické plurality.“59 Jak již bylo výše zmíněno, byly přijaty zákon o politických stranách i zákon o sdružování občanů, a díky nim je politickým stranám a občanským sdružením umožněno svobodně se sdružovat. Navíc Národní fronta již fakticky zanikla, a to 7. února 1990, poté co organizace v ní sdružené rozhodly o zastavení činnosti jejího ústředního výboru a předsednictva. Se zrušením Národní fronty souvisí i další změna, kterou tento ústavní zákon přinesl. Orgány Národní fronty totiž předkládaly návrhy na volbu a odvolání soudců. Nově byl proto pověřen předkládáním návrhů na volbu a odvolání soudců pověřený člen vlády České a Slovenské Federativní Republiky. Současně byla změněna formulace soudcovského slibu, jehož znění neodpovídalo postavení soudce v demokratické společnosti. Politicky velmi významné byly dva ústavní zákony přijaté 16. listopadu 1990. Jsou jimi ústavní zákon č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku Komunistické strany Česko- slovenska lidu České a Slovenské Federativní Republiky a ústavní zákon č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky. Podle úvodních prohlášení těchto ústavních zákonů byly tyto přijaty k alespoň částečnému odstranění následků stavu, ke kterému u nás došlo po uchopení moci Komunistickou stranou Československa v roce 1948, která stát považovala za své vlastnictví a s majetkem všeho lidu nakládala jako s vlastním.60 „Socialistický svaz mládeže se považoval za „blízkého spolubojovníka“ Komunistické strany Československa, byl jí ve své činnosti podřízen a připravoval své členy ke vstupu do komunistické strany. V důsledku toho se podílel na všech neoprávněných výhodách,

58 Ústavním zákonem č. 135/1989 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Česko- slovenské socialistické republiky 59 World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0065_00.htm [11. 12. 2013]. 60 Ústavní zákon č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku Komunistické strany Československa lidu České a Slovenské Federativní Republiky

50 které si Komunistická strana Československa přisvojila.“61 Majetek komunistické strany Československa byl sice částečně převeden do vlastnictví státu (na základě nařízení vlády č. 212/1990 Sb., byl již nemovitý majetek státu z trvalého užívání Komunistické strany Československa odňat), docházelo k postupnému přecházení majetku na stát podle dohod uzavřených mezi komunistickou stranou a federálním ministerstvem kontroly a podle zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 177/1990 Sb., měla komunistická strana zakázány převody nemovitého majetku (vyjma převodů do vlastnictví státu) a omezeno nakládání s ostatními prostředky; ukázalo se však, že k převodům vlastnictví na základě zmíněných dohod docházelo často příliš živelně a majetek nebyl využit tak, jak bylo zamýšleno, že zmíněné dohody zdaleka neřeší veškerý neoprávněně vlastněný majetek, a že i přes zákaz je možné předpokládat přesouvání majetku. Z těchto důvodů byl podán návrh na přijetí ústavního zákona, který by navrácení majetku vyřešil a navíc uspíšil. Z prakticky totožných důvodů bylo třeba vyřešit i majetek bývalého Svazu socialistické mládeže. Po ne příliš dlouhé rozpravě a odchodu komunistických poslanců ze sálu byly oba návrhy ústavních zákonů přijaty. Komunistická strana Československa, resp. její nástupci,62 byla povinna do 1. února 1991 vydat státu nemovité i movité věci, peněžité prostředky a majetková práva, které měla bývalá Komunistická strana Československa v držení ke dni 31. prosince 1989 s výjimkou kancelářského a obdobného vybavení, jejichž pořizovací cena nebyla vyšší 5.000,- Kčs. Podobně měl přejít na stát majetek Svazu mladých, nástupce Svazu socialistické mládeže, jen s tím rozdílem, že měl být použit výhradně pro potřeby dětí a mládeže. Posledním ústavním zákonem přijatým v roce 1990 byl ústavní zákon č. 556/1990 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, tzv. kompetenční zákon. Dosavadní systém uspořádání federace nevyhovoval ani české ani slovenské straně a stal se zdrojem stále častějších konfliktů a vzájemné nedůvěry. Bylo proto třeba vztahy ve federaci od základu změnit tak, „aby odrážela vnitřní potřeby republik a aby se pro ně stala přínosem a ne zdrojem rozporů. (…)vyřešení kompetenčních vztahů mezi republikami a federací bylo nezbytné pro vytvoření

61 Ústavní zákon č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky. 62 Komunistická strana Čech a Moravy, Komunistická strana Slovenska (později Strana demokratické levice) a Komunistická strana Československa.

51 optimálního rámce politického fungování federace i pro vytvoření optimálního rámce k realizaci hospodářské reformy.“63 Cílem navrhovaných změn bylo výrazně rozšířit rozsah oblastí svěřených do působnosti republik na úkor federace. Vycházelo se z předpokladu, že republiky samy musí nést odpovědnost za svůj vlastní hospodářský rozvoj, úloha federace má spočívat především ve tvorbě koncepce a zásadní legislativy. Návrhy64 ústavního zákona, který měl přinést tak rozsáhlé, zásadní a citlivé změny, se rodily jen velmi bolestně. První návrh vycházel ze závěrů série politických jednání vlád České republiky, Slovenské republiky a vlády České a Slovenské Federativní Republiky. Když došlo po vypjatém „maratonu“ trojstranných vládních jednání,65 z nichž některých se účastnili i předsedové národních rad a prezident republiky, ke shodě, byl návrh postoupen k projednání Slovenské národní radě. Tou byl přijat a podán jako zákonodárná iniciativa Federálnímu shromáždění. Aby totiž byla zdůrazněna původní kompetence republik, neměl být návrh kompetenčního zákona podán jako vládní návrh federální vlády, ale jako iniciativní návrh obou národních rad.66 K tomu bylo ovšem třeba, aby se také Česká národní rada s návrhem přijatým vládami a Slovenskou národní radou ztotožnila, a k zákonodárné iniciativě se připojila. K tomu však nedošlo. Česká národní rada s návrhem svých slovenských kolegů souhlasila pouze s podmínkou zapracování pozměňovacích návrhů. Na tuto situaci česká vláda zareagovala přijetím usnesení, ve kterém konstatovala, „že změny navrhované v ČNR nemění koncepci česko-slovenského uspořádání, a že o konečném návrhu má rozhodnout Federální shromáždění. Ve Federálním shromáždění se tak sešly dva iniciativní návrhy, každý od jedné národní rady.“ 67 Odmítnutí návrhu Slovenské národní rady Českou národní radou považovala slovenská strana za porušení vládních dohod. 6. prosince 1990 proto do Prahy přiletělo předsednictvo slovenské vlády v čele s jejím předsedou Vladimírem Mečiarem. Cestou z letiště, kde na delegaci čekal tehdejší předseda české vlády Petr Pithart, upozornil

63 Z důvodové zprávy k návrhu ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, předloženého Českou národní radou. [8. 12. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0316_00.htm 64 Návrh na změnu ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci měl být původně podán oběma národními radami společně, stejně jako tomu bylo v roce 1968. ČNR se však k návrhu SNR nepřipojila. Federální shromáždění tak projednávalo návrhy obou národních rad společně. 65 Jednání vlád ČSFR, ČR a SR se konala v Trenčianských Teplicích (8. – 9. 8. 1990), Piešťanech (10. – 11. 9. 1990, Kroměříži (27. 9. 1990), Slavkově (28. 10. 1990), Praze (5. 11. 1990), Luhačovicích (9. 11. 1990), Modře (10. – 11. 11. 1990) a Praze (12. – 13. 11. 1990). 66 RYCHLÍK, Jan. Rozdělení Česko – Slovenska 1989-1992. Praha: Vyšehrad, spol. s r.o., 2012. str. 174 67 RYCHLÍK, Jan. Rozdělení Česko – Slovenska 1989-1992. Praha: Vyšehrad, spol. s r.o., 2012. str. 175

52 v soukromém rozhovoru Vladimír Mečiar svůj český protějšek na fakt, že v případě, že Federální shromáždění či Česká národní rada neschválí dohodnuté znění novely ústavního zákona, je Slovenská národní rada připravena vyhlásit nadřazenost zákonů Slovenské národní rady nad zákony federálními.68 To by fakticky znamenalo konec federace. Situace se však záhy ukázala býti méně závažnou. Mečiarovo tvrzení o rozhodnutí Slovenské národní rady vyhlásit svrchovanost zákonů republiky nad zákony federální bylo totiž pouhým klamem, jehož účelem bylo vytvoření nátlaku. O jednáních s Vladimírem Mečiarem později Petr Pithart mimo jiné napsal: „Můj partner na slovenské straně jednal způsobem, který měl daleko k fair play, (…).“69 Jan Rychlík si v postoji slovenské strany všímá jedné zajímavé věci. Zástupci slovenské vlády jakoby nechtěli chápat úlohu, jakou v přijímání novely ústavního zákona Federální shromáždění mělo. Jejich představa byla, že Federální shromáždění bude o návrhu jednat jako o celku, tedy že jej bez zasahování do textu buď přijme, nebo odmítne. Kompetenční zákon jakoby vnímali jako jakousi smlouvu o vytvoření unie mezi dvěma státy, uzavřenou podle mezinárodního práva, kterou je, bohužel, nutno ratifikovat.70 Jednání o do té doby nejrozsáhlejší novele ústavního zákona o československé federaci, začalo ve Federálním shromáždění 11. prosince 1990. Na programu schůze byly původně oba návrhy národních rad. Ústavněprávním výborům se však podařilo tuto nelehkou situaci vyřešit jejich sjednocením a vytvořením návrhu jednoho. Jednání o tak zásadních změnách tak citlivého ústavního zákona nebylo pochopitelně nijak snadné, ve srovnání s atmosférou předchozích jednání se však, myslím, dá hovořit o celkem hladkém průběhu. Již druhý den, 12. prosince 1990 si poslanci Federálního shromáždění vzájemně děkovali a gratulovali k přijetí ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Hospodářství České a Slovenské Federativní Republiky, v čl. 4 ústavního zákona o čs. federaci, dosud koncipované jako jednotné, tvořila nyní integrace oddělených ekonomik České republiky a Slovenské republiky. Změna se ale týkala především druhé hlavy, která je věnována rozdělení působnosti mezi federací a republikami. Bylo opuštěno dělení působnosti na výlučnou působnost federace, společnou působnost federace

68 RYCHLÍK, Jan. Rozdělení Česko – Slovenska 1989-1992. Praha: Vyšehrad, spol. s r.o., 2012. str. 176 69 PITHART, Petr. Po devětaosmdesátém: KDO JSME?. Bratislava: Kalligram, spol. s r.o., 1998. str. 131 70 RYCHLÍK, Jan. Rozdělení Česko – Slovenska 1989-1992. Praha: Vyšehrad, spol. s r.o., 2012. str. 176

53 a republik a výlučnou působnost republik. Vymezuje pouze působnost federace a působnost republik, přičemž působnost federace vymezuje pozitivně, taxativním výčtem, působnost republik je pak vymezena negativně, tedy ve všech oblastech a věcech, které nejsou ústavním zákonem Federálního shromáždění svěřeny do působnosti federace, patří nově do působnosti republik. Ve většině oblastí, kterých se změny týkaly, zůstalo ve výlučné působnosti federace především přijímání zásadních zákonných úprav, určování zásad a tvorba strategií federálního významu. Změna působnosti se projevila dokonce i v zahraniční politice. Republikám bylo umožněno uzavírat mezinárodní smlouvy nepolitické povahy (např. v hospodářské či kulturní oblasti). Také finanční hospodaření České republiky, Slovenské republiky a federace je nově samostatné, každý hospodaří podle vlastního rozpočtu. Česká politická reprezentace vnímala přijetí těchto změn jako splacení dluhu, který tu zůstal z doby minulé. Přijetím ústavního zákona o čs. federaci v roce 1968 měl zaniknout do té doby unitární stát a měla vzniknout federace dvou rovnoprávných národních států, která bude uznávat suverenitu obou republik. K tomu však fakticky nikdy nedošlo. Reformní proces, od kterého bylo možné si slibovat mimo jiné postupné úpravy (rozšiřování) kompetencí republik, velmi záhy skončil a v rámci tzv. konsolidace nebyla v období normalizace nejmenší politická vůle k decentralizaci. Komunistická diktatura mohla mít pouze jedno mocenské centrum. Kompetenční zákon však uklidnil česko-slovenské vztahy pouze na přechodnou dobu, jelikož zatímco česká reprezentace ho považovala za maximální možný kompromis, pro Slováky byl prvním krokem k osamostatnění.71 Prvním ústavním zákonem přijatým v roce 1991 byl ústavní zákon č. 23/1991 Sb., ze dne 9. ledna 1991, kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a samotná Listina základních práv a svobod, která byla publikována bez čísla. Do té doby byla základní práva a svobody občanů upravena společně s jejich povinnostmi především v druhé hlavě Ústavy z roku 1960. Tato úprava však „neposkytovala možnosti jejich zabezpečení v šíři a způsobem, který musí být vlastní demokratickému právnímu

71 RYCHLÍK, Jan. Rozpad Československa. Česko-slovenské vztahy 1989-1992. Bratislava: Academic Electronic Press (AEP), 2002. str. 167

54 státu.“72 Je pochopitelné, že v souvislosti s budováním právního státu na demokratických principech vyvstala potřeba upravit základní práva a svobody komplexně na úrovni normy s nejvyšší právní silou. Druhým dobrým důvodem pro přijetí nové úpravy základních práv a svobod byl fakt, že respektování a reálné uplatnění lidských práv bylo jednou ze základních podmínek vstupu do Rady Evropy, o nějž Československo usilovalo. Původně se předpokládalo, že úprava základních práv a svobod bude součástí nové ústavy, její brzké přijetí se však ukázalo jako nemožné. Rozhodnutí přijmout chartu lidských práv a svobod ještě před přijetím nové ústavy padlo na vládním jednání v Trenčianských Teplicích v srpnu 1990.73 V září téhož roku byla za tímto účelem vytvořena ústavní komise. Ta se při její tvorbě nechala logicky inspirovat podobnými dokumenty přijatými vyspělými demokraciemi a mezinárodními smlouvami o ochraně lidských práv a základních svobod. V Listině tak lze nalézt myšlenky tvůrců 200 let staré francouzské Deklarace práv člověka a občana či Deklarace nezávislosti Spojených států amerických. Vychází tedy z přirozenoprávní teorie, „stát není poskytovatelem (dárcem) práv přirozenoprávního původu, který by snad tato práva „přiznával“, ta má každý jednotlivec bez ohledu na akt státu, jenž se může pouze přihlásit k jejich dodržování a garanci; tím však získává nejdůležitější kvalitu demokratického právního a ústavního státu, jenž se sklání před hodnotami, které jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“74 „V obsahu i formula- cích jednotlivých práv obsažených v Listině je zjevný též vliv československých ústav, jakkoli je propracovanost a šíře úpravy jednotlivých práv mezi nimi rozdílná a dobově podmíněná.“75 Zřejmá je také inspirace Všeobecnou deklarací lidských práv, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod či Evropskou sociální chartou. Uvozující ústavní zákon dal Listině ústavní charakter, když v § 1 odst. 1 stanovil, že ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, musí být s Listinou v souladu. Jeho tvůrci předpokládali zřízení Ústavního soudu, neboť práva a svobody v Listině uvedené,

72 Z důvodové zprávy k návrhu Slovenské národní rady na vydání ústavního zákona, kterým se vyhlašuje Listina základních práv a svobod. (Přeloženo ze slovenštiny autorem.) [8. 12. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0330_02.htm 73 RYCHLÍK, Jan. Rozdělení Česko – Slovenska 1989-1992. Praha: Vyšehrad, spol. s r.o., 2012. str. 166 74 Předpis č. 446/2008 Sb. (bod 203) - nález Ústavního soudu ve věci návrhu na posouzení souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství s ústavním pořádkem. 75 SUCHÁNEK, Radovan in GERLOCH, Aleš - ŠTURMA, Pavel a kol. Ochrana základních práv a svobod v proměnách práva na počátku 21. století v českém, evropském a mezinárodním kontextu. Praha: Auditorium s.r.o., 2012. str. 19

55 svěřili pod jeho ochranu. Přijetím uvozujícího ústavního zákona byl také změněn dosavadní vztah vnitrostátního a mezinárodního práva, byť prozatím jen v oblasti lidských práv a svobod, když ve svém § 2 stanovil, že „Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, Českou a Slovenskou Federativní Republi- kou ratifikované a vyhlášené, jsou na jejím území obecně závazné a mají přednost před zákonem.“76 Dále byly tímto zákonem zrušeny články Ústavy, které se týkaly práv a povinností občanů (včetně zmíněné druhé hlavy) a zákon č. 144/1968 Sb., o postavení národností v České a Slovenské Federativní Republice. Jak bylo zmíněno v předchozím odstavci, tvůrci Listiny předpokládali zřízení ústavního soudu. Jeho existenci však předpokládal již ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o česko- slovenské federaci ve své hlavě šesté, dokonce předpokládal vznik ústavního soudu federace a ústavních soudů obou národních republik. K jejich fyzickému ustavení však nikdy nedošlo. Téměř 22 let nenaplněná, stále však platná ústavní úprava, byla zrušena, a zřízení Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky bylo upraveno ústavním zákonem č. 91/1991 Sb., ze dne 27. února 1991. Ústavní soud byl nově koncipován jako soudní orgán ochrany ústavnosti společný jak pro Českou republiku, tak pro Slovenskou republiku, občana i orgány federace. „Úlohou Ústavního soudu tedy bude zajištění souladu našeho právního řádu s ústavou jako normou nejvyšší právní síly. Ústavní soud by se měl stát místem, ke kterému se bude moci odvolat každý občan, jehož ústavou zaručená práva a svobody by stát prostřednictvím svých aparátů ohrožoval. Měl by se stát místem, které ústavní cestou předejde možným konfliktům a ústavním krizím, pramenícím z kompetenčních sporů."77 Ústavní soud, jehož sídlem se stalo Brno, tedy rozhoduje především o souladu zákonných a podzákonných norem s Ústavou, ústavními zákony a mezinárodními smlouvami o lidských právech, dále kompetenční spory mezi orgány federace a národních republik, o ústavních stížnostech na zásah orgánu veřejné moci do základních práv a svobod a podává výklad ústavních zákonů Federálního shromáždění. Ve svém rozhodování jsou soudci Ústavního soudu nezávislí a jsou vázáni pouze Ústavou a ústavními zákony.

76 § 2 zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky 77 Z výkladu návrhu ústavního zákona o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky podaného za prezidenta republiky tehdejším místopředsedou federální vlády Pavlem Rychetským na 13. společné schůzi Federálního shromáždění. [11. 12. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot/013schuz/s013093.htm

56 Dalším přijatým ústavním zákonem byl ústavní zákon č. 133/1991 Sb., který novelizoval ústavní zákon č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu, ve znění ústavního zákona č. 160/1990 Sb. Novela byla nutná s ohledem na novou úpravu kompetencí mezi federací a národními vládami, reagovala také na změny v územně správním uspořádání republiky. Výrazný zásah do Ústavy znamenalo přijetí ústavního zákona č. 326/1991 Sb., který podstatně změnil znění osmé hlavy Ústavy věnované soudní moci a umožnil následné přijetí zákona o soudech a soudcích. Účelem přijatých a připravovaných změn bylo především konstituovat soudnictví na principech odpovídajících modernímu, demokratickému, právnímu státu a dále snaha vytvořit předpoklady pro „dokončení očisty soudcovského sboru, pro právní legální cestu vedoucí ke zbavení soudcovských funkcí těch, kteří v minulosti profesionálně či mravně selhali a podíleli se na organizovaném systému bezpráví, ač měli být naopak garanty právních jistot a právní kultury.“78 Od účinnosti novely nebudou již soudy svou činností vychovávat občany k oddanosti vlasti a věci socialismu a k zachovávání pravidel socialistického soužití. Byla významně posílena nezávislost soudů. Předně se změnil způsob ustanovování soudců. Dosavadní volba soudců zákonodárnými sbory se ve vyspělých demokratických zemích prakticky nevyskytuje, neboť je považována za nevhodné propojení moci zákonodárné s mocí soudní. Nově jsou proto soudci jmenováni prezidentem republiky, popř. předsednictvem národních rad.79 Odvoláni, popř. zproštěni své funkce, mohou být nově soudci jen z důvodů stanovených zákonem, v případě porušení svých povinností mohou být odvoláni jen na základě pravomocného rozhodnutí kárného soudu. Větší nezávislosti napomohly také změny provedené v článcích věnovaných prokuratuře. Soudy byly nově vyňaty z dozoru prokuratury a bylo upuštěno od povinnosti nejvyšších soudů podávat zprávy zákonodárným sborům o stavu zákonnosti. Pokud jsem zmiňoval změnu v ustanovování soudců, měl jsem na mysli tzv. soudce z povolání. U soudců z lidu bylo ustanovování volbou zachováno. Nově je však zdiskreditované označení soudce z lidu nahrazeno označením přísedící a soudce z povolání je nově „pouze“ soudce. Účast laiků, i přes jejich neoblíbenost a fakt, že se

78 Z vystoupení tehdejšího předsedy vlády ČSFR Pavla Rychetského na 16. společné schůzi Federálního shromáždění dne 16. 7. 1991. [8. 12. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot/016schuz/s016132.htm 79 Prezident republiky jmenoval soudce Nejvyššího soudu ČSFR a soudce vojenských soudů, předsednictvo příslušné národní rady jmenovalo soudce nejvyššího soudu republiky a ostatních soudů.

57 postupně „stali spíše dekorací civilního a trestního procesu, navenek zdůrazňující údajnou demokratičnost socialistického soudního procesu, ovšem bez většího praktického významu a jejich účast v komplexnějším řízení byla obvykle zcela formální,“80 byla u nás zachována, bylo však počítáno s tím, „že bude uplatňována v mnohem užším rozsahu než dosud a jen ve věcech, kde je to funkční.“81 16. srpna 1991 přijali poslanci Federálního shromáždění ústavní zákon č. 327/1991 Sb., o referendu. Ten stanovil, že zásadní otázky formy státoprávního uspořádání České a Slovenské Federativní Republiky mohou být k rozhodnutí předloženy jejím občanům, o návrhu na vystoupení České nebo Slovenské republiky z federace lze rozhodnout pouze v referendu. Referendum vyhlašuje prezident, pro přijetí návrhu předloženého v referendu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny oprávněných voličů v každé z republik. Přijetí tohoto ústavního zákona ukazuje na prohlubující se krizi česko- slovenských vztahů a blížící se rozpad federace. Na tomto místě je třeba dodat, že referendum o státoprávním uspořádání České a Slovenské Federativní Republiky nebylo nikdy vyhlášeno, k zániku federace došlo na základě ústavního zákona č. 542/1992 Sb. Posledními ústavními zákony přijatými v roce 1991 byly ústavní zákony republikových národních rad. Ústavním zákonem České národní rady č. 481/1991 Sb., byl s účinností od 1. ledna 1992 zřízen Nejvyšší kontrolní úřad České republiky jako kontrolní orgán nezávislý na vládě, jejích orgánech a ústředních orgánech státní správy. Veškeré další podrobnosti byly ponechány zákonu České národní rady. Slovenská národní rada přijala 2. prosince ústavní zákon vyhlášený pod č. 7/1992 Zb., o Ústavnom súde Slovenskej republiky, a to přesto, že nedávno přijatá právní úprava (již zmiňovaný ústavní zákon č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky) koncipovala nově Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti jak pro Českou, tak pro Slovenskou republiku. Přijetím tohoto ústavního zákona, resp. naplněním jeho ustanovení, mohlo dojít k poměrně absurdní situaci, kdy by na území jednoho státu působily dva ústavní soudy. K jeho faktickému ustavení však za existence federace nikdy nedošlo a ústavní zákon č. 7/1992 Zb., o Ústavnom súde Slovenskej republiky byl zakrátko zrušen a nahrazen články 124 až 140 Ústavy

80 BOBEK, Michal - MOLEK, Pavel - ŠIMÍČEK, Vojtěch (EDS.). Komunistické právo v Československu, kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 828 81 Z důvodové zprávy vládního návrhu Ústavního zákona, kterým se mění a doplňuje Ústava České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů. [8. 12. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0677_00.htm

58 Slovenské republiky. Prvním ústavním zákonem přijatým v roce 1992 byl ústavní zákon č. 205/1992 Sb., ze dne 14. dubna 1992, který změnil ústavní zákon o československé federaci, konkrétně články 30 odst. 3 a 31 odst. 3 věnované volebnímu období Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Zkrácení volebního období na 24 měsíců stanovené ústavním zákonem 45/1990 Sb., se totiž týkalo pouze Federálního shromáždění zvoleného v roce 1990. Pro příští zákonodárný sbor tak dosud platilo období pětileté, což bylo dáno „obvyklým pětiletým intervalem mezi sjezdy komunistické strany, které byly oficiální ideologií považovány za mezníky vývoje společnosti, od nichž se odvíjelo vše další. Zároveň pětileté období bylo v relaci se základním plánovacím obdobím.“82 Inspirováno praxí většiny vyspělých západoevropských parlamentů, bylo volební období obou sněmoven stanoveno na čtyři roky. V souvislosti s projednáváním tohoto federálního ústavního zákona dospěl poslanec České národní rady Miloslav Výborný k přesvědčení, že je užitečné, aby volební období národních rad bylo shodné s volebním obdobím Federálního shromáždění a proto téhož dne podal návrh na ústavní zákon ČNR, který by zkrátil délku volebního období České národní rady z dosavadních pěti let na čtyři roky.83 Návrh poslanci České národní rady přijali, byl publikován pod č. 237/1992 Sb. Následující den přijalo Federální shromáždění ústavní zákon č. 206/1992 Sb., kterým byla podrobněji rozpracována procedura volby prezidenta republiky. Návrh skupiny poslanců vycházel z předpokladu, že dosavadní úprava volby hlavy státu je „pro demokratické prostředí s přirozenou širokou paletou názorů a stanovisek politických subjektů“84 nevyhovující. Dalo se totiž předpokládat, že potřebné třípěti- nové většiny nemusí být v budoucnu dosaženo. Byla proto zavedena volba dvoukolová. Nepodaří-li se kandidátovi získat třípětinovou většinu všech poslanců ve Sněmovně lidu, stejně jako v obou částech Sněmovny národů, koná se do 14 dnů druhé kolo volby, kde již neplatí zákaz majorizace a ke zvolení stačí nadpoloviční většina hlasů všech

82 Z důvodové zprávy návrhu Ústavního zákona, kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění pozdějších předpisů. [11. 12. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t1366_00.htm 83 Z vystoupení poslance ČNR Miloslava Výborného dne 14. dubna 1992, ve kterém odůvodňoval svůj návrh na vydání ústavního zákona ČNR o volebním období České národní rady. [11. 12. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1990cnr/stenprot/034schuz/s034008.htm 84 Z důvodové zprávy návrhu Ústavního zákona, kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění pozdějších předpisů. [11. 12. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t1419_00.htm

59 poslanců Sněmovny lidu a nadpoloviční většina hlasů všech poslanců české i slovenské části Sněmovny národů. Není-li ani takto prezident zvolen, počítá zákon s novou volbou s novými kandidáty. Původní návrh počítal v případě neúspěšné volby ve druhém kole ještě s kolem třetím, ve kterém by ke zvolení stačila nadpoloviční většina přítomných poslanců, to však bylo pro významnou část poslanců nepřijatelné. Tentýž den také Federální shromáždění projednalo a přijalo vládní návrh ústavního zákona, který měl změnit a doplnit ústavní zákon o československé federaci. Ústavní zákon č. 211/1992 Sb., měl podle tehdejšího místopředsedy vlády a ministra financí Václava Klause vytvořit jednu z nutných podmínek fungování nové daňové soustavy. Tímto ústavním zákonem bylo rozšířeno zmocnění Federálního shromáždění upravit zákonem nově také daň z přidané hodnoty a daně spotřební, dále byla svěřena správa, výkon a kontrola daně z přidané hodnoty a spotřební daně vybírané při dovozu, poplatků spojených s dovozem nebo vývozem a silniční daně orgánům celní správy. Účinnosti se však tento ústavní zákon nedočkal, 1. ledna 1993, kdy se tak mělo stát, byl Ústavami České a Slovenské republiky zrušen. Zákony ze 14. a 15. dubna 1992 byly posledními ústavními zákony přijatými zákonodárnými sbory, které vzešly z voleb v roce 1990. Díky změnám přijatým v období od července 1990 do voleb v roce 1992 se podařilo z velké části odstranit pozůstatky komunistické ideologie z právního řádu, pokračovat v nápravě spáchaných křivd, dál byly pokládány základy nového demokratického právního státu a především bylo umožněno pokračovat v započaté ekonomické transformaci. Po již zmíněné reformě místní samosprávy, reformě soudnictví, navrácení majetku Komunistické strany Československa a Svazu socialistické mládeže a přijetí Listiny základních práv a svobod, považuji za důležité zmínit zákon č. 403/1990 Sb., a zákon č. 229/1991 Sb., které navázaly na zákon o soudní rehabilitaci a umožnily restituce, tedy zmírnění následků majetkových křivd. Byl přijat také tzv. lustrační zákon, který stanovil nové předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích ČSFR. Např. bývalým příslušníkům či spolupracovníkům Státní bezpečnosti, příslušníkům Lidových milicí či tajemníkům Komunistické strany Československa od stupně okresního výboru výše byl výkon některých funkcí tímto zákonem znemožněn. Dále byl přijat živnostenský zákon, hospodářský zákoník nahradil nově obchodní zákoník, velkou změnou prošel i občanský zákoník. V oblasti ekonomické nelze nezmínit zákony

60 č. 427/1990 Sb. a 92/1991 Sb., které umožnily privatizaci, tedy proces převodu státního majetku do soukromých rukou. Došlo k rozsáhlé úpravě daňového systému. K důležitým změnám došlo také v sociální oblasti. Byla přijata řada zákonů, které vytvořily chybějící instituce, (např. úřady práce), instituty (např. životní minimum) a mechanismy (valorizace), čímž byly položeny základy nové sociální politiky.85 Byl také významně novelizován zákoník práce. Pozadu nezůstala ani oblast životního prostředí, přijetím řady zákonů byly položeny základy systému ochrany životního prostředí. Jeden z hlavních úkolů, který stál před poslanci zvolenými v prvních svobodných a demokratických volbách, totiž přijetí nové ústavy, se však splnit nepodařil, nepodařilo se také uspokojivě vyřešit státoprávní uspořádání federace.

3.2.4 Volby v roce 1992 a období krátce po nich

Volby do Federálního shromáždění, České národní rady i Slovenské národní rady v roce 1992 byly vyhlášeny na pátek a sobotu 5. a 6. června. Favoritem voleb v České republice byla nepochybně Občanská demokratická strana vedená charismatickým Václavem Klausem, která kandidovala v koalici s Křesťanskou demokratickou stranou, na Slovensku se dalo vítězství očekávat od Hnutí za demokratické Slovensko, kterou vedl ambiciózní a velmi výrazný Vladimír Mečiar. Výsledky voleb se příliš nelišily od předvolebních průzkumů, snad jen s výjimkou výsledku druhého z „dědiců“ Občanského fóra – Občanského hnutí, od kterého se i díky podpoře prezidenta Václava Havla očekávala podpora větší než přibližně 4,5% voličů. Volby do Federálního shromáždění vyhrála v České republice s velkým náskokem koalice Občanské demokratické strany a Křesťanskodemokratické strany s 33,9% hlasů ve Sněmovně lidu a s 33,43% hlasů ve Sněmovně národů. Na druhém místě skončil Levý blok (koalice Komunistické strany Čech a Moravy a Demokratické levice) se 14,27% a 14,48% hlasů. Povinné 5% kvorum překročily a do Federálního shromáždění byly dále zvoleny ČSSD, SPR-RSČ, KDU-ČSL a LSU.86 Velmi podobné byly výsledky na Slovensku. Hnutí za demokratické Slovensko, strana

85 MENHART, Aleš. Státní sociální podpora – II. pilíř sociálního systému v ČR. Bakalářská práce. Praha: 2011. str. 19 86 ČSSD - Československá sociální demokracie, SPR-RSČ - Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa, KDU-ČSL – Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová, LSU – Liberálně sociální unie.

61 vzniknuvší z rozpadlého hnutí VPN, získala 33,53% hlasů ve Sněmovně lidu a 33,85% hlasů ve Sněmovně národů. Strana demokratické levice (dříve Komunistická strana Slovenska) získala 14,44%, resp. 14,04% hlasů. Dalšími stranami, které dostaly od slovenských voličů dostatečnou důvěru, byly SNS, KDH, MKDMESWS a SDSS.87 Ve volbách do České národní rady měli voliči odvahu volit i menší strany. K již zmíněným stranám zvoleným do Federálního shromáždění zde přibyla ještě Občanská demokratická aliance a Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko. Volby do Slovenské národní rady dopadly velmi podobně, nově uzákoněného 5% kvora tu však nedosáhla Sociálně-demokratická strana. V České republice v roce 1992 tak zvítězila pravice (v České národní radě disponovala dokonce většinou), jejíž prioritou bylo především pokračování v radikální ekonomické reformě završené vytvořením demokratické kapitalistické společnosti. V otázce státoprávního uspořádání se občanští demokraté hlásili ke společnému státu, preferovali federaci s jednotným právním řádem a jednotnými ekonomickými pravidly. K možnosti rozdělení státu však ve svém volebním programu uvádí: „Rozdělení státu není naším programem; ukáže-li se však být nutným, dokážeme se s ním vyrovnat.“88 Oproti tomu na Slovensku zvítězily strany hlásící se ke středu a levici, navíc s výraznou národnostní orientací. Hnutí za demokratické Slovensko, hlavní partner Občanské demokratické strany při budoucích jednáních, mělo o ekonomické reformě a způsobu jejího provedení na Slovensku jiné představy, ve věci státoprávního uspořádání nabízelo těžko představitelné varianty společného státu. Svou představu o společném soužití Slováků a Čechů představil Vladimír Mečiar již před volbami, když uvedl pět kroků, které je podle něj třeba pro kvalitativní změnu státoprávního uspořádání učinit. Prvním mělo být vyhlášení svrchovanosti Slovenska, dále přijetí ústavy, která mimo jiné ustanoví i post slovenského prezidenta, dalším krokem mělo být získání mezinárodněprávní subjektivity Slovenska, vyhlášení referenda o samostatnosti Slovenské republiky, a posledním pak uzavření státní smlouvy s Českou republikou.89 I přes tyto požadavky, zjevně s existencí jednoho společného státu neslučitelné,

87 SNS – Slovenská národní strana, KDH – Křesťanskodemokratické hnutí, MKDMESWS – Koalice Maďarské křesťanskodemokratické hnutí, Együttéles-Spolužitie-Wspolnota, Maďarská lidová strana, SDSS – Sociálně-demokratická strana na Slovensku. 88 Svoboda a prosperita. Volební program Občanské demokratické strany pro volby do PSP ČR 1992. Praha: 1992. str. 10. 89 WOLF, Karol. Podruhé a naposled aneb Mírové dělení Československa. Praha: G plus G, 1998. str. 55 - 56.

62 zpočátku Vladimír Mečiar se svým HZDS, ani většina jeho voličů netoužili po úplném rozdělení státu. Společný stát si představovali jako jakousi konfederaci či unii dvou svrchovaných států. „Bola tu vnútorná rozpoltenosť. Ľudia na jednej strane chceli zachovať spoločný štát, ale súčasne chceli vyhlásiť [slovenskú] zvrchovanosť.“90 Takové rozložení politických sil pochopitelně vyvolávalo obavy ze zablokování Federálního shromáždění. Mohl za to již zmiňovaný zákaz majorizace. Václav Klaus se při sestavování vlády, kterým byl 7. června prezidentem republiky pověřen, musel opírat o podporu nejsilnější strany na Slovensku. Následná jednání představitelů ODS a HZDS však troskotala na podobě nového státoprávního uspořádání. ODS trvala na federaci s jednotnou ekonomikou a zahraniční politikou, slovenští partneři trvali na vyhlášení svrchovanosti a mezinárodní subjektivitě Slovenska. Předkládané návrhy byly druhou stranou pokaždé označeny za nepřijatelné, shodnout se na způsobu společného soužití Čechů a Slováků se nepodařilo. Logicky byla proto dána přednost variantě, které se ani jedna z vítězných stran v podstatě nebránila a ve svých předvolebních programech je také zmiňovala, a sice rozdělení federace na dva samostatné státy. Poté také došlo k dohodě na podobě federální vlády. Série dalších jednání se již nesla především v duchu kdy a jak federaci rozdělit. Ústavní zákony přijaté Federálním shromážděním a národními radami po volbách v roce 1992 se proto týkají výhradně demontáže společného státu.

3.2.5 Ústavní změny související s rozpadem Československa

Prvním ústavním zákonem schváleným po volbách 1992 byl ústavní zákon č. 460/1992 Sb., Ústava Slovenské republiky, přijatý Slovenskou národní radou dne 1. září 1992. Slovenská ústava, koncipována jako ústava samostatného státu, vůbec nezmiňovala existenci Československa, přestože byla, s výjimkou několika málo ustanovení, účinná ode dne vyhlášení, tedy již od 1. října 1992. Slovenská republika je od této doby svrchovaný, demokratický a právní stát s vlastním prezidentem, vlastními státními symboly a hlavním městem. Přijetí Ústavy Slovenské republiky považovala část českých politiků za dobrovolné vystoupení Slovenska z federace. Vrcholní slovenští politici naopak ihned po schválení ústavy zdůrazňovali, že ústava není v protikladu

90 MIKLOŠKO, František. Komentář v českém dokumentu Tenkrát 2 – Šance pro Slovensko. Uvedeno Českou televizí 13. 12. 2002.

63 s existencí společného státu, a odvolávali se přitom na možné přijetí státní smlouvy o vztahu obou republik. Při podpisu ústavy hovořil Ivan Gašparovič, tehdejší předseda Slovenské národní rady tak, jakoby společný stát měl pokračovat.91 Prvním ústavním zákonem schváleným nově zvoleným Federálním shromážděním byla rozsáhlá novela ústavního zákona o čs. federaci, ústavní zákon č. 493/1992 Sb. Tento ústavní zákon upravil působnost mezi federací a republikami, přičemž naprostou většinu pravomocí svěřil republikám. Změny se týkaly především oblasti zahraniční politiky, dopravní politiky, hospodářství, sociální politiky, oblasti životního prostředí, ale také bezpečnosti. Zrušena byla jednotná soustava pošt a telekomunikací. Republiky si mohou vytvářet své emisní banky, ty však mohou vzniknout pouze rozdělením Státní banky československé. S poukazem na ustavení Ústavního soudu a rozpor s principem dělby moci byla Federálnímu shromáždění odňata pravomoc rušit podzákonné normy vlády a federálních ústředních orgánů. S přesunem kompetencí souvisí také výrazná redukce počtu a velikosti ústředních orgánů státní správy. Po zrušení federálního ministerstva zahraničního obchodu, práce a sociálních věcí, dopravy, spojů, ministerstva pro strategické plánování, federálního výboru pro životní prostředí a federálního úřadu pro hospodářskou soutěž, tvořilo soustavu federálních ústředních orgánů státní správy nově pouze šest ministerstev. Je zajímavé, že pro návrh hlasovali jak zastánci, tak odpůrci společného státu. Zastánci si od přijetí novely slibovali udržení naděje na zachování společného Československa. Např. Josef Krejsa, poslanec za SPR-RSČ, stranu, která se velmi ostře vyslovovala proti rozdělení státu, mimo jiné řekl: „Jde sice zcela jednoznačně o okleštění práv federálních orgánů, ale není v rozporu se zachováním společného státu; a o to nám jde.“92 Margita Adamčíková za poslanecký klub Strany demokratickej ľavice uvedla: „Chápeme to ako určitý záujem o transformáciu, respektíve zachovanie aj keď zoštíhlenej, avšak predsa len federácie.“93 Občanští demokraté oproti tomu byli „nohami na zemi“ a tento zákon chápali jako jeden z kroků vedoucích k úplnému

91 RYCHLÍK, Jan. Rozdělení Česko – Slovenska 1989-1992. Praha: Vyšehrad, spol. s r.o., 2012. str. 316- 317. Jan Rychlík také cituje J. Chovance a P. Mozolíka: Historické a štátoprávne korene samostatnosti Slovenskej republiky. Bratislava 1994. 92 Z vystoupení poslance Sněmovny národů Josefa Krejsy na 4. společné schůzi Federálního shromáždění dne 30. 9. 1992. [18. 12. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1992fs/slsn/stenprot/004schuz/s004045.htm 93 Z vystoupení poslankyně Sněmovny lidu Margity Adamčíkové na 4. společné schůzi Federálního shromáždění dne 30. září 1992. [18. 12. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1992fs/slsn/stenprot/004schuz/s004043.htm

64 rozpadu federace. Dalším ústavním zákonem byl dne 13. listopadu 1992 schválený ústavní zákon č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku. Tímto ústavním zákonem byl umožněn řízený přechod majetku ČSFR na nástupnické státy v přesně vymezených případech ještě před zánikem federace.94 Federální majetek, který byl podle své povahy rozdělen do čtyř kategorií na věci nemovité a movité, finanční aktiva a pasiva, měnová aktiva, pasiva a rezervy a jiná majetková práva a závazky, se dělil podle dvou principů. Prvním byl princip územní, podle něhož přecházel majetek tomu státu, na jehož území se nacházel. Tento princip se týkal bezvýhradně nemovitostí, a dále věcí movitých, které tvořily jejich příslušenství. Ostatní majetek byl rozdělen podle principu podílu počtu obyvatel České a Slovenské republiky, a to v poměru dva ku jedné. Rozdělení federace proběhlo na základě ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní republiky ze dne 25. listopadu 1992. Návrhu tohoto ústavního zákona předcházela řada jednání, ve kterých se především opoziční strany snažily předejít zániku federace nalezením shody na vytvoření jiného, pro obě republiky přijatelného státoprávního uspořádání, jakým měla být např. konfederace či unie. Poté, co i tato jednání skončila neúspěchem, byl ve snaze zabezpečit legalitu a legitimitu procesu zániku federace vypracován návrh ústavního zákona o způsobu zániku České a Slovenské Federativní Republiky. V něm byly uvedeny čtyři možné způsoby zániku federace, a sice: 1. deklarace Federálního shromáždění schválená ústavním zákonem Federálního shromáždění; 2. dohoda České národní rady a Slovenské národní rady; 3. referendum vyhlášené na základě ústavního zákona Federálního shromáždění nebo ústavního zákona České nebo Slovenské národní rady nebo 4. vystoupením České republiky nebo Slovenské republiky z České a Slovenské Federativní Republiky jinak ústavně projevenou vůlí České nebo Slovenské národní rady.95 O tomto návrhu se hlasovalo již 1. října 1992, překvapivě však nebyl schválen ani v jedné sněmovně.

94 Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu ústavního zákona o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku. [18. 12. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1992fs/tisky/t0152_01.htm 95 Z vládního návrhu ústavního zákona o způsobu zániku České a Slovenské Federativní Republiky [18. 12. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1992fs/tisky/t0072_00.htm

65 Připraven byl proto nový návrh ústavního zákona, tentokrát již nikoliv o způsobech zániku, ale rovnou o zániku federace. Podle tohoto návrhu zákona mělo dojít k zániku České a Slovenské Federativní republiky uplynutím 31. prosince 1992, nástupnickými státy se stanou Česká republika a Slovenská republika. Spolu s federací mají logicky zaniknout státní orgány ČSFR, její ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, rozpočtové a příspěvkové organizace napojené na státní rozpočet a státní organizace v její působnosti, které byly zřízeny zákonem. Z dalších ustanovení stojí za zmínku jistě ustanovení čl. 3 odst. 2, podle něhož nástupnické státy nesmějí po zániku federace užívat jejích státních symbolů. Velmi podobně „dopadlo“ také ustanovení čl. 4 odst. 1, podle kterého má ode dne 1. ledna 1993 vykonávat zákonodárnou moc v České republice zákonodárný sbor složený z českých poslanců Federálního shromáždění a poslanců České národní rady. Před samotným hlasováním o ústavním zákonu projednávali poslanci ještě pozměňovací návrh přednesený za kluby ČSSD, KDH a SDSS sociálnědemokratickým poslancem Ivanem Fišerou, podle kterého by byla platnost tohoto ústavního zákona podmíněna schválením v referendu. Jak však již bylo zmíněno, vládnoucí strany, především pak ODS, neměly na konání referenda v této otázce zájem a návrh přijat nebyl. Václav Klaus v rozpravě k tomuto návrhu mimo jiné řekl: „Poslední tři roky pro nás byly jedním obrovským referendem, které bohužel rozhodlo o tom, že společný stát končí. Ale malé, kraťoučké referendum na papíru nemůže změnit absolutně nic a všichni zodpovědní lidé vědí, že chybí-li vůle o společném státě, první minutu po ukončeném referendu bychom byli přesně ve stejné situaci, jako jsme dnes. Tento stát by byl neřiditelný, neovladatelný, chaotický a stahoval by nás do hlubin a lákal by nás příliš blízko tomu, co vidíme na Balkáně.“96 O ústavním zákonu, na jehož základě došlo k rozdělení federace, rozhodli poslanci Federálního shromáždění na 5. společné schůzi dne 25. listopadu 1992, když jej těsnou ústavní většinou přijali.97

96 Z vystoupení tehdejšího předsedy české vlády a předsedy Občanské demokratické strany Václava Klause na 5. společné schůzi Federálního shromáždění 18. 11. 1992. [18. 12. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1992fs/slsn/stenprot/005schuz/s005052.htm 97 Ze 143 přítomných poslanců ve Sněmovně lidu jich pro přijetí návrhu hlasovalo 92, proti bylo 16 a 25 se zdrželo hlasování (8 poslanců hlasování ignorovalo). Ze 72 poslanců zvolených v české části Sněmovny národů jich pro přijetí hlasovalo 45, 7 bylo proti a 11 se zdrželo (9 ignorovalo), ze 72 poslanců zvolených ve slovenské části Sněmovny národů hlasovalo pro přijetí návrhu 46, proti bylo 7 a 16 se zdrželo (3 ignorovali). Zdroj: Stenoprotokol z 5. společné schůze FS ČSFR konané 25. 11. 1992.

66 V návaznosti na ústavní zákon o zániku ČSFR byl 15. prosince 1992 Českou národní radou přijat ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, tzv. recepční zákon. Tímto ústavním zákonem byly do právního řádu nově vznikajícího státu převzaty ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy federace platné v den jejího zániku s výjimkou ustanovení podmíněných její existencí, čímž byl vytvořen ústavní rámec pro zajištění právní kontinuity České republiky po zániku ČSFR. V čl. 3 odst. 1 tohoto ústavního zákona je stanoveno, že zákonodárnou pravomoc Federálního shromáždění ode dne zániku federace přebírá Česká národní rada. Ustanovení čl. 4 odst. 1 ústavního zákona o zániku federace týkající se podoby nového zákonodárného sboru složeného z poslanců Federálního shromáždění a České národní rady nebylo poslancům ČNR na překážku, odmítli se jím řídit. (Stejně poslanci ČNR postupovali i při schvalování zákona o státních symbolech, když podle nich nemělo FS ČSFR právo svým zákonem určovat, jaký státní symbol si smí nebo nesmí zvolit příští samostatná Česká republika.98) O den později, 16. prosince 1992, schválila Česká národní rada Ústavu České republiky. Vzhledem k tomu, že jejímu vzniku a přijetí je věnována celá následující podkapitola, zmiňuji ji na tomto místě pouze z důvodu snahy dodržet chronologické řazení ústavních zákonů. V souvislosti se zrušením státních orgánů a organizací federace byl dne 17. prosince 1992 přijat Federálním shromážděním ústavní zákon č. 624/1992 Sb., který řešil skončení pracovních a služebních poměrů ve státních orgánech, ozbrojených silách a bezpečnostních sborech, stejně jako skončení funkcí soudců Ústavního a Nejvyššího soudu. Na tento ústavní zákon přímo navázal poslední ústavní zákon přijatý v roce 1992, ústavní zákon ČNR č. 29/1993 Sb., o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR ze dne 22. prosince 1992. Tímto ústavním zákonem byl soudcům Nejvyššího soudu ČSFR umožněn přechod k Nejvyššímu soudu ČR a soudcům vojenských soudů ČSFR k vojenským soudům ČR, pokud o to budou mít zájem. Stejně tak byl umožněn přechod prokurátorů a vyšetřovatelů zanikající Generální prokuratury ČSFR a prokurátorů a vyšetřovatelů vojenských prokuratur. Pracovníci Kanceláře Ústavního soudu ČSFR se, pokud s tím souhlasili, stali pracovníky Nejvyššího soudu ČR.

98 RYCHLÍK, Jan. Rozdělení Česko – Slovenska 1989-1992. Praha: Vyšehrad, spol. s r.o., 2012. str. 357.

67 Bývá často namítáno, že k rozdělení republiky došlo pouze na základě rozhodnutí politiků, kteří k tomu neměli mandát, že bylo provedeno bez referenda a proti vůli občanů. Není cílem této práce hledat příčiny rozpadu Československa ani jej hodnotit, přesto si dovolím krátkou poznámku. Je pravda, že podle výzkumů veřejného mínění by se v případném referendu vyslovila pro setrvání ve společném státu většina respondentů, a to jak v Čechách, tak na Slovensku. Referendum s takovým výsledkem by ovšem nic neřešilo, bylo by naivní se domnívat, že by přimělo vítěze voleb k dohodě, umožnilo sestavení vlády a fungování Federálního shromáždění. Jsem přesvědčený, že jiné řešení než rozdělení federace by situaci nedokázalo uklidnit, a pokud ano, ne na dlouho. Viděno v kontextu událostí konce 20. a začátku 21. století je zřejmé, že vícenárodnostní státy nemají, zvláště ne v Evropě, budoucnost. „Národnostní příslušnost je i ve 20. a 21. století hlavním druhem lidského sdružování. Proto je zcela přirozené, že lidé se silnou národnostní identitou intuitivně touží po vlastním státě, a to i tehdy, když navenek není tento požadavek postulován. Samotná existence demokracie neumí a nedokáže v Evropě potlačit tento princip, překlenout národnostní rozdíly a udržet pohromadě mnohonárodnostní státy.“99 Je velmi důležité, že k rozdělení Československa došlo pokojným způsobem, což v podobných případech rozhodně nebývá samozřejmostí.

3.3 Vznik a přijetí Ústavy z 16. 12. 1992

Na podobě Ústavy České republiky pracovala od července 1992 komise vlády České republiky složená z politiků a právníků.100 Od začátku pracovala ústavodárná komise na ústavě nového státu, návrh však měl původně obsahovat i variantu pro případ zachování federace. Vedle této vládní komise pracovala souběžně také komise České národní rady. Ta však podle Miloslava Výborného, který byl členem obou komisí, ke vzniku Ústavy příliš nepřispěla.101 Členka poslanecké komise Anna Röschová po letech k práci komise uvedla: „Jako mluvčí komise jsem vždycky novinářům říkala diplomatické formulace –

99 RYCHLÍK, Jan. Rozdělení ČSFR po patnácti letech. Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku. Leden 2008 100 Do komise vlády ČR pro přípravu Ústavy ČR byli usnesením vlády ČR č. 484 z 10. 7. 1992 jmenováni: Václav Klaus, Jan Kalvoda, Cyril Svoboda, Filip Šedivý, Jiří Vlach, Vojtěch Cepl, Daniel Kroupa, Václav Benda, Václav Peřich, Jan Litomiský, Miloslav Výborný, Miroslav Sylla, Pavel Zářecký, Dušan Hendrych a Václav Novotný. 101 NĚMEČEK, Tomáš. Vojtěch Cepl – Život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010. str. 85

68 nemohla jsem přiznat, že se tam hádáme a většinou na ničem nedohodneme.“102 Tvůrci návrhu Ústavy, členové vládní komise, se hned na prvním setkání 10. července 1992 shodli na tom, že budou vycházet z principů Ústavy z roku 1920. Základními otázkami byly především podoba zákonodárného sboru, postavení prezidenta a územní členění státu. Zatímco část komise složená z právníků se ve věci zákonodárného sboru přikláněla k vytvoření jednokomorovému parlamentu, část tvořena politiky trvala na parlamentu složeném ze dvou komor. V otázce „síly“ budoucího prezidenta České republiky se komise shodla na představě, kterou Jan Kalvoda okomentoval slovy: „Ani prezidentský systém, ani kladeč věnců.“103 Co se členění státu týče, byly zvažovány dvě varianty. Myšlenka obnovy historického zemského zřízení a vytvoření česko-moravské federace nenašla dostatek podpory a komise se přiklonila k názoru, že Česká republika má být unitární stát, rozčleněný na obce a prozatím blíže nespecifikované vyšší samosprávné celky. Již 18. července 1992 předložila komise vládě vypracovaný nástin ústavy. Navrhovaná ústava je uvozena deklarací samostatného českého státu, dále je rozdělena na a) moc zákonodárnou, b) moc výkonnou, c) moc soudní, d) učlenění státu a e) všeobecná, přechodná a závěrečná ustanovení. Komise se shodla na tom, že Listina základních práv a svobod má být součástí ústavního pořádku jakožto samostatný ústavní dokument. Návrh počítá např. s dvoukomorovým parlamentem tvořeným Poslaneckou sněmovnou se 200 členy, která by měla především kreační funkci a stočlenným Senátem s převážně stabilizační a kontrolní funkcí. V oblasti exekutivy, konkrétně ve věci volby prezidenta, jsou navrhovány dvě varianty, a to přímá volba nebo volba oběma komorami na společné schůzi. S předloženým návrhem ústavy nebyla vláda zcela spokojena. Největší výhrady směřovala k navrhované deklaraci samostatnosti a absenci ideové koncepce. Za nedostatečnou považovala také část věnovanou učlenění státu. Dále vláda navrhla např. vnést do volby senátorů regionální princip, požádala o dopracování vztahů mezi prezidentem, vládou a parlamentem, a vyslovila přání zakotvit v ústavě „Nejvyšší kontrolní komoru“.104 O měsíc později, 17. srpna, byl vládě předložen nový, přepracovaný nástin ústavy, se kterým vláda vyjádřila spokojenost. V září se expertní

102 NĚMEČEK, Tomáš. Vojtěch Cepl – Život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010. str. 84 103 NĚMEČEK, Tomáš. Vojtěch Cepl – Život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010. str. 80 104 NĚMEČEK, Tomáš. Vojtěch Cepl – Život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010. str. 89

69 komise setkala s vládou, aby se seznámila s připomínkami členů vlády a poslanců koaličních stran. 19. října pak odcestovala část komise složená z právníků105 vypracovat čistou verzi ústavy do vládní vily v Karlových Varech. Po čtyřech dnech vyčerpávající práce byl návrh ústavy hotov. Poslední úpravy návrhu ústavy byly pak ještě učiněny legislativní radou vlády a poté poslaneckou komisí, která se za tím účelem sešla na zámku v Lánech. Jednání o návrhu Ústavy ČR se dostalo na program 10. schůze České národní rady 16. prosince 1992. V rozpravě vystoupilo několik desítek poslanců, kteří podali více než sto pozměňovacích návrhů. Velká část pozměňovacích návrhů přicházela z řad moravských poslanců, kteří tušili poslední příležitost k posílení vlivu moravsko-slezské části republiky. Zaznělo např.: „…v případě nepřijetí pozměňovacích návrhů moravských poslanců se však zřejmě vrátí doba temna, doba přehlížení, neboť se stavějí základy samostatného českého státu s naprostým vynecháním práv zemí Moravy a Slezska. Stát, který chce být nazýván právním, nemůže šlapat po právech části svých obyvatel. Byly zde uzavřeny mnohé rozumné kompromisy. Možná je voliči pochopí, možná ne. Nechce se mi však věřit, že by moravští voliči chtěli všichni chápat naprosté popření své existence. Chceme budovat Českou republiku. Nevěřím však v její pevnost a stabilitu, pokud zde bude absence samozřejmých práv Moravy a Slezska.“106 Žádný z těchto, stejně jako většina ostatních pozměňovacích návrhů, přijata nebyla. Z hrstky přijatých pozměňovacích návrhů stojí za zmínku návrh poslance Pavla Hirše, který se týkal do té doby neujasněného způsobu voleb do obou komor parlamentu. Do Ústavy se tak dostal poměrný volební systém pro Poslaneckou sněmovnu a většinový volební systém pro Senát. K závěrečnému hlasování o návrhu Ústavy se poslanci dostali po více než 11 hodinách jednání. Ze 198 přítomných poslankyň a poslanců, kteří se účastnili hlasování, pouze 16 hlasovalo proti a 10 se zdrželo hlasování. Ústava České republiky byla tak přijata drtivou většinou 172 poslankyň a poslanců. Účinnosti nabyla dnem vzniku České republiky, tedy 1. ledna 1993.

105 Vojtěch Cepl, Dušan Hendrych, Pavel Zářecký, Miroslav Sylla, Jindřiška Syllová, Cyril Svoboda a František Zoulík 106 Z vystoupení poslankyně za Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko Gerty Mazalové. [15. 1. 2014]. Dostupné na: World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1992cnr/stenprot/010schuz/s010004.htm

70 4. Ústava České republiky a její problematická místa

4.1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

Ústava České republiky je uvozena preambulí. Toto úvodní, slavnostní prohlášení vzpomíná okolnosti, které vedly k přijetí Ústavy, odkazuje na dobré tradice státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, vyslovuje cíle, které si společnost stanovila a uvádí také základní principy, kterými se bude při jejich dosahování řídit. Dále je Ústava rozdělena do osmi hlav, z nichž první je věnována základním ustanovením. Zde jsou vymezeny především základní principy státu. Stát je ústavně charakterizován jako svrchovaný, jednotný, demokratický právní stát republikánského zřízení. Je zde zakotven princip tripartity moci, státní moc, jíž zdrojem je lid, je vykonávána prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Je tu zakotven pluralistický politický systém, zaručena samospráva, určeno hlavní město a státní symboly. Hlava druhá, nazvaná „Moc zákonodárná“, definuje zákonodárnou moc v České republice, její strukturu a složení, funkce, způsob voleb a částečně legislativní proces. Veškerá zákonodárná moc byla svěřena Parlamentu, orgánu tvořenému dvěma komorami, Poslaneckou sněmovnou s 200 poslanci a Senátem s 81 senátory. Hlava třetí upravuje moc výkonnou a podle orgánů, které ji tvoří, je rozdělena na dvě části. První část je věnována prezidentovi republiky. Definuje jeho roli, ustavuje způsob jeho volby a vymezuje jeho pravomoci. Zde se projevila snaha navázat na tradici 1. republiky mít silnějšího prezidenta než je v parlamentním systému obvyklé. Prezidentovy pravomoci rozděluje Ústava na pravomoci výlučné a pravomoci, k jejichž výkonu potřebuje prezident kontrasignaci ze strany předsedy vlády nebo pověřeného člena vlády. Mezi výlučné pravomoci českého prezidenta patří jmenování a odvolávání předsedy a dalších členů vlády, svolávání a rozpouštění Poslanecké sněmovny, jmenování soudců Ústavního soudu, předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu, prezidenta i viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu a členů Bankovní rady České národní banky, dále podepisování zákonů a jejich vetování (s výjimkou zákonů ústavních) a také udělování individuálních milostí vč. abolice a rehabilitace. Do okruhu pravomocí, k jejichž výkonu je vyžadován spolupodpis předsedy či pověřeného člena vlády, patří pravomoci spojené s prezidentovou úlohou v zahraniční politice, kdy zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, přijímá vedoucí

71 zastupitelských misí a pověřuje a odvolává vedoucí českých zastupitelských misí v zahraničí. Pravomoc jmenovat a povyšovat generály je zas spojena s prezidentovou funkcí vrchního velitele ozbrojených sil. Dále prezident se souhlasem vlády jmenuje soudce obecných soudů, vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a Senátu, uděluje státní vyznamenání a vyhlašuje amnestie. Prezidentovi republiky ovšem přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon. Jedná se např. o oprávnění vyhlašovat volby do zastupitelstev obcí, jmenovat profesory a rektory vysokých škol, jmenovat předsedu Úřadu pro hospodářskou soutěž, Českého statistického úřadu či Akademie věd. Druhá část hlavy třetí je věnována vládě, která je zde definována jako „vrcholný orgán výkonné moci“. Je kolektivním orgánem složeným z předsedy, místopředsedů a ministrů. Dále Ústava formuluje např. vznik vlády, podmínky její existence a vztahy mezi vládou, Poslaneckou sněmovnou a prezidentem. Je zde také ustaveno oprávnění vlády a ministerstev vydávat na základě a v mezích zákona podzákonné právní normy, čímž jsou zákony uváděny v život. „Vláda slouží jednak jako politický orgán, který do své činnosti promítá politiku vládnoucích stran a jehož složení odpovídá politickým jednáním subjektů zastoupených v Poslanecké sněmovně. Zároveň ale vláda plní roli vrcholného orgánu státní správy.“107 Hlava čtvrtá nese název „Moc soudní“. V jejím úvodu je vysloven požadavek na nezávislost a nestrannost soudní moci, včetně ustanovení, která pro tento požadavek vytváří základní podmínky. Dále se čtvrtá hlava dělí na dvě části, z nichž první pojednává o Ústavním soudu, který charakterizuje jako „soudní orgán ochrany ústavnosti“, druhá část popisuje soustavu obecných soudů, které mají především zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům. V hlavě páté Ústava zakotvuje existenci Nejvyššího kontrolního úřadu, nezávislého orgánu pověřeného kontrolou hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Hlava šestá je věnována České národní bance, kterou charakterizuje jako ústřední banku státu, jejíž hlavní činností je péče o stabilitu měny. Hlava sedmá – územní samospráva člení Českou republiku na územní samosprávné celky, které definuje jako územní společenství občanů, která mají právo na samosprávu.

107 BUREŠ, Jan - CHARVÁT, Jakub - JUST, Petr - ŠTEFEK, Martin. Česká demokracie po roce 1989. Institucionální základy českého politického systému. Praha: Grada Publishing, a.s., 2012. str. 173

72 Zasahovat do jejich činnosti může stát jen v případě, že to vyžaduje ochrana zákona. Základními územními samosprávnými celky jsou obce. Obce jsou pak vždy součástí vyššího územního samosprávného celku. S jejich názvy si ústavodárci ještě nevěděli úplně rady, a tak článek 99 nabízel název kraj i země. Poslední osmou hlavu tvoří přechodná a závěrečná ustanovení.

4.2 Problematická místa Ústavy ČR

Ústavní změny provedené na konci roku 1989 a začátku roku 1990 umožnily nastartovat proces demokratizace. Z Ústavy byly odstraněny nejkřiklavější známky totalitního režimu, byla navrácena dosud potlačovaná práva a svobody, byl obnoven politický pluralismus a umožněno konání svobodných voleb. Z těch měly vzejít zákonodárné sbory, které měly položit pevné základy pro budování demokratického státu v podobě přijetí nové Ústavy. Za účelem vypracování návrhu nové Ústavy ČSFR byly již v září 1990 ustaveny poslanecká a expertní komise. Podle harmonogramu prací těchto skupin měl být návrh Ústavy předložen Parlamentu ke schválení v říjnu roku 1991. To se však ukázalo jako nereálné. Nebylo totiž možné shodnout se na návrhu, který by byl, především v otázce státoprávního uspořádání, přijatelný pro českou i slovenskou politickou reprezentaci. K potřebným změnám v ústavním systému proto docházelo postupným „přepisováním“ socialistické ústavy, což bylo často provázeno nedostatkem koncepce a přebytkem improvizace. Ve chvíli, kdy byla Slovenskou národní radou přijata Deklarace svrchovanosti Slovenské republiky a bylo téměř jisté, že společný česko – slovenský stát začíná být minulostí, bylo nutné urychleně vypracovat a schválit Ústavu samostatné České republiky. Rychlost s jakou byla nakonec vypracována a přijata, stojí podle mnohých za výskytem slabých míst, která mohou za problémy, se kterými se společnost dodnes potýká. Mezi nejčastěji zmiňované problémy patří pravomoci a odpovědnost prezidenta. V případě prerogativních pravomocí je často diskutována (ne)odpovědnost prezidenta a přezkoumatelnost jeho rozhodnutí. V době nedávné patřila mezi nejdiskutovanější pravomoc prezidenta udělovat milosti a vyhlašovat amnestie a pravomoc (ne)jmenovat soudce či profesory. Předmětem nejedné debaty byla také role prezidenta v zahraniční politice. Nemohu jinak než souhlasit, pravomoci prezidenta by zasluhovaly revizi. Po

73 zavedení přímé volby hlavy státu však bude zřejmě jen velmi obtížné ubírat prezidentovi jeho pravomoci. Doslova evergreenem se stalo zpochybňování významu horní komory parlamentu. O potřebě Senátu se vedly vášnivé debaty již v ústavodárné komisi. Jeho odpůrci argumentovali převážně jeho nadbytečností v unitárním státě a také vysokými náklady, které budou s jeho vznikem a existencí spojeny. Zastánci druhé komory poukazovali na jeho nezanedbatelnou kontrolní funkci a návrat k tradici parlamentního systému první republiky. Důvodem pro obnovení bikameralismu nakonec nebyl pouze chvályhodný požadavek zavést do zákonodárství efektivní revizní mechanismus a snaha o návrat k „bezvadné“ prvorepublikové demokracii, za vznikem druhé komory je třeba vidět také potřebu najít uplatnění pro „politickou elitu“ z řad poslanců končícího Federálního shromáždění. Z návrhu podoby parlamentu inspirovaného prvorepublikovým Národním shromážděním zbyly nakonec prakticky pouze názvy komor. Ústavodárci si totiž byli vědomi nedostatků, jakými zákonodárný sbor první republiky trpěl108 a zakotvením odlišných volebních systémů spolu s odlišnou délkou funkčního období se podařilo vytvořit předpoklady pro existenci o poznání smysluplnějšího bikamerálního systému, ve kterém horní komora, přestože je slabší, je schopna plnit stabilizační a kontrolní funkci. Opětovně můžeme být svědky poukazování na přílišný rozsah poslaneckých imunit a více či méně vážně myšlených snah je omezit. Nedá se jinak než souhlasit s tím, že imunita zákonodárců a ústavních činitelů je skutečně výrazně širší, než by bylo pro dosažení účelu, který je jí sledován, nezbytně nutné. Za určitý problém se dá označit také institut vyslovení nedůvěry vládě Poslaneckou sněmovnou. Od roku 1989 jsme byli svědky celkem sedmi pokusů opozičních poslanců o vyslovení nedůvěry vládě. Vyšel pouze jeden, jelikož ale opozice nebyla připravena vzniklou situaci řešit, následná demise vlády způsobila politickou krizi. V této souvislosti se začaly zvedat hlasy požadující změnu, která by spočívala v zavedení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry, jak jej znají ústavy např. v Německu, Španělsku, Polsku či Maďarsku.

108 Kvůli stejnému volebnímu systému a možnosti rozpustit obě komory souběžně, jež prezident vždy využil, bylo Senátu znemožněno efektivně plnit stabilizační a kontrolní funkci, neboť jeho složení zhruba odpovídalo složení Poslanecké sněmovny. Převzato z BUREŠ, Jan - CHARVÁT, Jakub - JUST, Petr - ŠTEFEK, Martin. Česká demokracie po roce 1989. Institucionální základy českého politického systému. Praha: Grada Publishing, a.s., 2012. str. 154

74 V čase konání voleb by se jako největší problém mohl zdát volební systém. Zvláště v období krátce po volbách, v době sestavování vlády, se hlasitěji ozývají zastánci většinového volebního systému, kteří poukazují především na jednu jeho přednost, kterou je možnost vytvářet stabilní většiny umožňující efektivní vládnutí. Jeho odpůrci však poukazují na jeho zřejmou nespravedlivost. Zákonodárný sbor vzešlý z voleb konaných podle většinového systému totiž neodráží názorové rozložení ve společnosti a není tak podle nich dostatečně reprezentativní. Domnívám se, že tradice poměrného volebního systému je u nás hluboce zakořeněna a zastánci anglo-amerického většinového systému jsou v menšině. Místo zavedení většinového volebního systému je proto jako řešení častých povolebních patových situací nabízena úprava stávajícího poměrného systému, nejčastěji se hovoří o možnosti zmenšení volebních obvodů, změně metody přepočítávání hlasů na mandáty, úpravě povinného volebního kvora či zavedení „bonusu“ pro vítěze. Za další problematické místo je označováno vymezení subjektů nadaných zákonodárnou iniciativou. V této skupině subjektů mnohým chybí např. prezident republiky, který zákonodárnou iniciativu před rokem 1993 měl, na straně druhé je často kritizován fakt, že podávat návrhy zákonů je umožněno každému jednotlivému poslanci. Poslaneckým předlohám totiž bývá často vytýkána jejich nízká kvalita a nesystémovost. Navíc právo zákonodárné iniciativy s sebou nese právo podávat pozměňovací návrhy, což v případě návrhů jednotlivých poslanců často znesnadňuje legislativní proces. Poslední problém, který v poslední době na adresu Ústavy slýchám, souvisí s neustanovením pevných lhůt pro některé úkony ústavních činitelů. I přes tato problematická místa se domnívám, že Ústava je až příliš často podrobována zbytečně ostré a nezasloužené kritice. Až příliš často jsme svědky pokusů měnit Ústavu podle momentálních potřeb politiků. Je samozřejmé, že Ústava není všeobjímajícím dokumentem, který bude přijímán bez výhrad. „Ústava není produktem čistého rozumu, ale kompromisů, v níž každá zájmová skupina prosazuje své cíle.“109 Nerad bych, aby to vyznělo tak, že si myslím, že na Ústavě České republiky není co zlepšovat, že některá její ustanovení by nepotřebovala doplnit, změnit či vypustit. Vůbec ne. Jsem jen zastáncem změn maximálně uvážlivých. Podstatnými znaky ústavních norem totiž musí být stabilita a rigidita.

109 NĚMEČEK, Tomáš. Vojtěch Cepl – Život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010. str. 106

75 Je také otázkou, zda neustále se opakující problémy, svalované na slabá místa v Ústavě, jsou skutečně a pouze vinou nedokonalé formulace Ústavy, zda není třeba hledat chybu také někde jinde. Autoři Ústavy byli z většiny zastánci přirozenoprávní teorie, přikláněli se spíše k jednoduché ústavě. Při jejím psaní spoléhali na používání zdravého selského rozumu a slušnost. To dokládají slova Vojtěcha Cepla: „…ustaví se společenské normy, nepsaná ústava, pevná, jako když troubí lesní rohy, s předpokladem, že správným směrem se bude vyvíjet politická slušnost a kurtoazie.“110 Možná, že je chybu třeba hledat právě zde. Nikoliv v samotných ustanoveních Ústavy, ale ve společnosti, ve které stále chybí respekt k ústavě, ztotožnění se s jejími principy a hodnotami, a ochota řídit se nepsanými pravidly. „…není až tak důležité, jak ta která konkrétní ustanovení jsou napsána, ale jak jsou rozšířena, přijata, usazena.“111 Předpokládané slušnosti a zdravé- ho selského rozumu se nedostává. Jednoduchá ústava, která se omezuje především na vymezení základních principů fungování jednotlivých mocenských institucí a vztahu mezi nimi, je vhodná pro mnohem vyspělejší společnost, než jakou dosud jsme. Z neúcty k ústavě, neztotožnění se s jejími hodnotami, z absence víry ve smysl jejích ustanovení a z neochoty řídit se nepsanými pravidly, jakými jsou ústavní tradice a ustá- lená interpretace, pramení snahy její ustanovení obcházet, činit jejich vlastní výklad či je měnit podle svých potřeb. Ústava České republiky však v podmínkách chronické politické nestability při utváření povolebních koalic relativně dobře odolává snahám zasahovat do jejího textu vždy, když se vyskytne nějaký problém. Plní tak jednu ze svých funkcí, když chrání demokratický právní řád před výkyvy nálad ve společnosti a brání mocným stát se všemocnými. Ústava České republiky není (a jak bylo zmíněno, ani nemůže být) bezvadná, přesto se domnívám, že byla a je fungujícím dokumentem, který je s to regulovat mocenské vztahy, zajišťovat chod nejvyšších státních orgánů a chránit demokratický politický systém. Pokud je třeba opravdu něco změnit, pak je to především vztah společnosti k ústavě a právu obecně. Jelikož ale taková změna trvá velmi dlouho, rozumná revize Ústavy ve smyslu shora uvedeného by byla ku prospěchu společnosti.

110 Ze vzpomínek Jana Kalvody v rozhovoru s Tomášem Němečkem 28. 11. 2009. Převzato z NĚMEČEK, Tomáš. Vojtěch Cepl – Život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010. str. 101, 102 111 Z vystoupení Vojtěcha Cepla v Senátu Parlamentu ČR ze dne 13. listopadu 2002. Převzato z NĚMEČEK, Tomáš. Vojtěch Cepl – Život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010. str. 113

76 5. Politická kultura v Česku

Jakým směrem a jakým způsobem se bude společnost vyvíjet, je do značné míry ovlivněno jejím vztahem k politice, k politickým představitelům a pochopitelně vztahem politiků k občanům. Z tohoto důvodu považuji za vhodné věnovat se krátce také politické kultuře v České republice. Definovat jednoznačně pojem politická kultura je velmi obtížné, ne-li nemožné. Pojem politická kultura je totiž používán ve více souvislostech, na politickou kulturu je nahlíženo z různých úhlů a různými způsoby. Jediná, obecně přijímaná formulace tedy neexistuje. S ohledem na téma a účel práce se mi jako nejvhodnější jeví definice profesora Jana Škalouda, který politickou kulturu vymezil jako „kvalitu politického chování občanů a jejich politických představitelů a zástupců v řízení státních záležitostí, v překonávání těžkostí a konfliktních situací, v uspokojování zájmů a potřeb občanů, ve vytváření vzájemných vztahů mezi nimi, ve fungování politického systému a návaznosti jednotlivých prvků tohoto systému“.112 Zvláště rád bych se zamyslel nad „chováním občanů“. Přestože pojem politická kultura ve většině lidí evokuje pouze nekulturní chování politiků, je to podle mého názoru právě politická (ne)kulturnost občanů, co fungování společnosti ovlivňuje především. Typickým a klíčovým rysem politické kultury českého občana je pragmatismus. Politický pragmatismus způsobený a doprovázený pasivitou, nezájmem o politické dění a nedůvěrou v politické instituce, jež vycházejí z pocitu, že politický svět je rozdělen na „my“ (bezmocní) a „oni“ (všemocní). Kořeny tohoto přístupu k politice a politikům je třeba hledat již v Rakousku-Uhersku. V rámci mnohonárodnostní habsburské monarchie získal český národ v oblasti ovlivňování politického dění pocit bezmoci. Již v tomto období je možné sledovat počátky nezájmu o veřejnou sféru. Mohlo by se zdát, že se vznikem samostatného demokratického Československa došlo ke změně vnímání politiky. Ačkoliv se podmínky pro utváření politické kultury změnily, sama politická kultura zůstala víceméně nezměněna. Pocity utlačovaného národa teď namísto Čechů pociťovala velmi početná německá menšina i Slováci. Víře, že je prakticky nemožné ovlivňovat politiku „zdola“ a z ní plynoucí tendence uchýlit se do soukromé sféry, napomohla také politika stran vládních koalic, která bývá označována za partitokracii. Zásadní vliv na utváření a dnešní podobu politické kultury však mělo čtyřicetileté

112 PECKA, Emanuel. Politická kultura v ČR. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2000. str. 42

77 období komunistického režimu. Zpočátku totalitní, později posttotalitní autoritářský režim zpřetrhal tradice a naprosto změnil dosavadní hodnoty. S převzetím moci komunistickou stranou a jejím násilným udržováním byl spojen zánik stranického systému, destrukce nezávislé občanské společnosti, zbavení občanů jejich politických práv a degradace veřejné správy. Kádrová politika, neustálá kontrola veřejného života, cenzura, vynucená loajalita a reálná hrozba ztráty zbytku svobod zahnaly občany ještě hlouběji do soukromé sféry a vyvolaly již zmíněnou sociální schizofrenii a apatii. Idea práva (jako základ právního vědomí), tedy představa lidí o tom, co je „po právu“, byla od platného práva značně odlišná. Úpadek právního vědomí dokládá lidové rčení „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“, které se pro mnohé stalo životním krédem. Rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, ačkoliv bylo podle platného práva trestným činem,113 nebylo v myslích lidí ničím zavrženíhodným. Zvláště v posledních 20 letech tohoto období, v období normalizace, je třeba hledat hluboké kořeny politického pragmatismu českého člověka. Po roce 1989 se sice v České republice vytvořily podmínky pro významnou změnu politické kultury, přesto zůstaly základní rysy české politické kultury nezměněny. Je to dáno tím, že „politickou kulturu považujeme za jeden z nejstabilnějších prvků každé společnosti, k jehož výrazným proměnám je zapotřebí relativně velmi dlouhého časového období a stabilního vývoje.“114 Svou roli v politické kultuře hrají samozřejmě také elity. Mohou významně formovat právní vědomí a pozitivně ovlivňovat veřejné mínění. Chování politických elit však kvalitativní změně české politické kultury příliš nepomáhá. Mezi atributy politické kultury demokraticky zvolených zástupců lidu patří opatrnictví, partajničení, byrokracie a náchylnost ke korupci. V myslích lidí tak pocit o rozdělení světa na bezmocné a všemocné zůstává a zájem participovat na věcech veřejných se nezvyšuje. To mimo jiné stojí za dodnes nedostatečně vytvořenou občanskou společností. Česká politická kultura se tak ocitá v „začarovaném“ kruhu. Zcela nedostatečně funguje kontrola výkonu moci svěřené do rukou politiků. Politická elita necítí vůči občanům odpovědnost a je si vědoma toho, že může jejich potřeby stále častěji ignorovat. Na tomto místě nemohu nevzpomenout často citovaný výrok francouzského filosofa, hraběte Josepha de Maistreho: „Každý národ má takovou vládu,

113 Ustanovení § 132 zákona č. 140/1961 Sb. 114 VODIČKA, Karel - CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Praha: Portál, s.r.o., 2003. str. 173

78 jakou si zaslouží.“ Apatičtí občané, s politikou a s jejími představiteli sice nespokojení, avšak sami se zapojit do veřejného života neochotní, generují povýšené a nevšímavé politiky. Je zřejmé, že 25 let není zmíněné velmi dlouhé období. Ukazuje se být pravděpodobnou předpověď britsko-německého politologa, sociologa a politika Ralfa Dahrendorfa, který v souvislosti s rozpadem východního bloku prohlásil, že zatímco transformace právního systému může trvat šest měsíců, transformace hospodářství přibližně šest let, změna v myslích lidí, změna kulturního prostředí, potrvá 60 let.115

115 BOBEK, Michal - MOLEK, Pavel - ŠIMÍČEK, Vojtěch (EDS.). Komunistické právo v Českosloven- sku, kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 289.

79 6. Transformace morálky

6.1 Nezbytnost transformace morálky

Za dnešní podobou morálního stavu společnosti je nutné vidět, jak bylo již několikrát zmíněno, především čtyřicetileté období komunismu. Cesta od komunistické diktatury k demokracii se ukázala být mnohem těžší, než si společnost dokázala představit. „Dosud žádný přechod od diktatury k demokracii v historii nebyl tak obtížný, jako je přechod od komunismu k parlamentnímu systému. Komunistický režim byl horší než fašismus a nacionální socialismus v tom smyslu, že nezničil jen demokratický politický systém, jak tomu bylo v hitlerovském Německu, frankovském Španělsku či v jihoamerických diktaturách, nýbrž vymazal i celý hospodářský, sociální a právní systém, včetně vlastnických vztahů. Čtyřicet let komunistické indoktrinace zdeformo- valo kromě toho myšlení obyvatelstva. Způsobem přežití byl podvod a lež, morální a etické hodnoty předkomunistické doby erodovaly.“116 Ke skutečné proměně společnosti, k dosažení vyspělé demokracie, je proto třeba víc než „jen“ přeměna politického a ekonomického systému. Je třeba proměny srdcí a myslí, návyků a vzorců chování – je třeba transformace morálky.

6.2 Význam morálky v transformující se ekonomice

Spolu s budováním nového právního a politického systému se dalším pilířem demokratizace stala ekonomická transformace. V době rozhodování o podobě reforem hospodářství se vedly spory o to, jakého ekonomického systému má být dosaženo. Byly zvažovány především dvě možnosti. Tou první bylo vytvoření sociálně-tržního hospodářství. Jeho zastánci, ovlivněni myšlenkami J. M. Keynese, preferovali intervencionistickou politiku státu. Druhou možností bylo vytvoření tržního hospodářství v duchu liberalismu. Existovala ještě třetí možnost, tzv. třetí cesta, která by spočívala v ponechání plánovaného hospodářství s posílením úlohy trhu. Ta byla však, jakožto myšlenka v praxi nerealizovatelná, velmi brzy zavržena. Skutečným sporem se ale nakonec nestala zamýšlená podoba ekonomického systému, jelikož politici stejně jako ekonomové se víceméně shodovali na tom, že je třeba

116 VODIČKA, Karel - CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Praha: Portál, s.r.o., 2003. str. 324

80 vytvořit fungující trh. Stal se jím způsob a především rychlost, s jakou ho má být dosaženo. Liberální přístup považoval za nutné rychlé provedení zásadních systémo- vých změn, jakými byla liberalizace trhů a obnova soukromého vlastnictví, které přirozeně vytvoří žádoucí tržní podněty. Tento přístup předpokládal rychlé odstranění starých, trhu překážejících institucí, a postupný vznik nových, fungujícím trhem formovaných institucí. Na straně druhé byl institucionální přístup, který považoval rychlé systémové změny naopak za nežádoucí. Preferoval prvotní vytvoření nových protržních institucí, jasných pravidel včetně sankcí za jejich nedodržování, na které postupně naváže zavádění tržních mechanismů. Zvítězil přístup liberální, zosobněný tehdejším federálním ministrem financí Václavem Klausem. Ten ke způsobu provedení reforem mimo jiné řekl: „Potřebujeme přirozenou, nerestriktivní, plnokrevnou, nezkaženou tržní ekonomiku a potřebujeme ji hned. Místo čekání a prodlužování agónie posttotalitní, postcentrálně plánované společnosti a ekonomiky, místo hledání částečných, dočasných, postupných cílů, nebo podcílů musíme najít přímočarou cestu, ideologickou dálnici, která nám přinese optimální a rychlou cestu k našemu konečnému cíli.“ 117 „Léčba šokem“ či „šoková terapie“, jak byl způsob rychle a skokově prováděných změn nazýván, neumožňovala souběžné zavádění potřebných „pravidel hry“, což podle mnohých stojí za neblahými důsledky v podobě korupce a prorůstání podnikatelských zájmů do politiky. Způsobu, jakým byla transformace české (československé) ekonomiky provedena, je vyčítána absence morálního rozměru, který je podle kritiků liberálního přístupu pro správné fungování trhu nezbytný. Např. americký ekonom Joseph E. Stiglitz říká, že v transformujících se ekonomikách a ještě více v transformujících se společnostech je zájem o morálku důležitý, že trh funguje nejlépe, když lidé jednají způsobem, který můžeme nazvat morální, protože bez základu v morálce vznikají pro efektivní fungování trhů výrazné překážky.118 Mohlo by se tedy zdát, že změny vedoucí k fungujícímu tržnímu hospodářství měly raději probíhat v režii zastánců institucionálního přístupu, tedy že měly být prováděny postupně, méně razantně, a především až podle státem vytvořených a občany přijatých

117 ŽÍDEK, Libor. Transformace české ekonomiky 1989 – 2004. Praha: C.H. Beck, 2006. str. 26, 27. 118 STIGLITZ, Joseph. Transformace a morální hazard. Přednáška na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity dne 7. června 2001. [15. 6. 2014]. Dostupné na World Wide Web: http://journal.fsv.cuni.cz/storage/153_s_106_114.pdf

81 pravidel. Tento přístup by však s sebou nesl nemalá rizika, kterých se (a podle mě zcela oprávněně) zastánci „šokové terapie“ obávali. Především tu byla obava ze ztráty široké podpory občanů. S opravdu radikálními změnami není možné otálet, je třeba využít nálady ve společnosti, nadšení občanů a jejich ochoty nést náklady, které s sebou takové změny nesou. „Politický kapitál“, jak trefně nazval polský ekonom a politik Lech Balzerowicz důvěru lidí, kterou v porevoluční době nově příchozí politici – reformátoři mají, totiž rychle vyprchává. Dalším možným rizikem byla podle profesora Roberta Holmana očekávaná konsolidace zájmových skupin. Prosazovat radikální systémové změny by pod tlakem silných zájmových skupin bylo jen velmi obtížné. Krátce po revoluci však byly zájmové skupiny, spjaté s minulým režimem, dezintegrované, oslabené a nevyvíjely politickou aktivitu. V neposlední řadě „obhájci šokové terapie viděli v rychlých a radikálních transformačních opatřeních záruku, že transformace bude nevratným procesem, který se po svém nastartování již nepodaří zvrátit či zastavit.“119 Je pravdou, že zastáncům liberálního přístupu absence morálního rozměru transformace nevadila, spoléhali na schopnost trhu samotného vytvářet podněty k žádoucímu chování. Měli za to, že fungující trh a morálka se vzájemně podpoří a posílí. Zřejmě však podcenili fakt, že normy chování jsou v postkomunistické společnosti značně deformovány. Jednoznačně se ukázalo, že „vytvoření tržních podnětů v systému neustálených pravidel a nezralých tržních institucí může vést k nežádoucímu chování (jehož důsledky nelze předvídat).“120

6.3 Úloha státu v procesu transformace morálky

Transformace morálky, nutný předpoklad úspěšného dokončení transformace společnosti, je bezesporu nejsložitějším a časově nejnáročnějším procesem, který společnost teprve čeká. Jedním ze základních předpokladů úspěšné proměny myšlení a chování lidí je podle mého názoru změna jejich vztahu ke státu, jeho institucím a jím vytvářenému právu. V době reálného socialismu se chování státu ke svým občanům vyznačovalo manipulací, omezováním, zastrašováním a trestáním, což pochopitelně

119 HOLMAN, Robert. Transformace české ekonomiky: v komparaci s dalšími zeměmi střední Evropy. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2000. str. 23. 120 HOLMAN, Robert. Transformace české ekonomiky: v komparaci s dalšími zeměmi střední Evropy. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2000. str. 20.

82 zapříčinilo, že si lidé vybudovaly ke státu veskrze negativní až nepřátelský vztah. Ignorování, obcházení či dokonce porušování pravidel nadiktovaných nenáviděným státním aparátem se ve společnosti setkávalo s pochopením a často s více či méně skrývaným obdivem. Změnu ve vztahu většiny občanů ke státu přinesla listopadová revoluce. Období krátce po ní se tak naopak vyznačovalo soudržností, sounáležitostí, znovu nalezenou národní hrdostí a ochotou přinášet oběti. Toto období však netrvalo dlouho. S příchodem prvních problémů souvisejících především s prováděnou ekonomickou a na ní navazující sociální reformou skončilo. Nutná nepopulární opatření s často citelnými dopady na životní úroveň dokázal s pochopením přijmout jen málokdo. Významná část společnosti zaujala zakrátko ke státu a jeho představitelům opět negativní postoj. V očích „obyčejného“ člověka začali být vykonavatelé veřejné správy, nejnižšími úředníky počínaje a vysokými představiteli státu konče, a priori neschopní, arogantní a zkorumpovaní. Na počátku transformace bylo proto nadmíru důležité, aby se v první řadě změnil vztah státu ke svým občanům. Aby došlo k odsouzení minulého režimu, k potrestání zločinů komunismu a k jejich maximálně možné nápravě. Nad změnami pravidel chování ve společnosti procházející transformačním procesem se zamýšlel také Vojtěch Cepl, do roku 1989 odborný asistent katedry občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, spoluautor Ústavy České republiky a soudce Ústavního soudu České republiky. Ten v roce 1995 přednesl v Radě Evropy projev, v němž mimo jiné shrnul své názory na transformaci morální kultury v jednoduchém teorému: bez rehabilitace, lustrace a restituce není transformace.121 „…stát musí nejprve napravit své minulé přečiny restituováním ukradeného majetku, rehabilitováním nespravedlivě odsouzených a potrestáním těch, kdo se dopustili zločinů nezákonným uplatňováním komunistického režimu.“122 V procesu transformace Vojtěch Cepl zdůrazňoval především důležitost morálního rozměru. Podle něj není úspěšná transformace možná beze změny morální kultury. Hlavní úlohu v tomto podle něj nejpomalejším, nejsložitějším a nejzáludnějším procesu přisoudil státu. „…v některých situacích spočívá na státě úkol, aby vedl občany, aby ukázal, co je správné a špatné, aby jim dal řádnou hodnotovou orientaci.“123

121 CEPL, Vojtěch - GILLIS, Mark. Transformace hlav a srdcí ve východní Evropě. [17. 6. 2014]. Dostupné na World Wide Web: http://www.ustrcr.cz/cs/politicka-transformace 122 tamtéž 123 tamtéž

83 Pravidlům chování se lidé učí a „právní normy si osvojují převážně nepřímo, prostřednictvím ostatních (neprávních) normativních soustav, zejména morálky, a pro- střednictvím hodnotového systému, který přijímají v procesu výchovy a socialisace. Hlavním zdrojem poznání práva není studium sbírek zákonů a předpisů, ani tzv. právní propaganda či nověji osvěta, nýbrž složitý proces učení se vzorů chování z jasných signálů obsažených v rozhodování státních orgánů.“124 Proto bylo tak důležité, aby součástí vyrovnání se s minulostí bylo jasné odsouzení komunistického režimu a náprava křivd jím spáchaných. Samozřejmým je také požadavek na příkladné chování politické reprezentace. Tu by měla tvořit skutečná elita, která jde společnosti příkladem a stává se jejím vzorem. Přestože legislativní kroky směřující k vyrovnání se s minulostí, jako např. přijetí zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, zákona o soudní rehabilitaci či tzv. restitučních a lustračních zákonů, byly učiněny, ne vždy přímo směřovaly k zamýšlenému cíli a ne vždy jej dosáhly. Stojí za to se ohlédnout a podívat se, jak tato významná součást transformace dopadla. Rehabilitace byly mnohdy žertem vyslovovány jako rehalabalatace, a to proto, že rehabilitovaným osobám se nedostávalo plné rehabilitace, byly jim mnohdy ponechány tzv. zbytkové tresty, dlouze se vlekly spory o rehabilitaci účastníků 3. odboje. Pokud jde o lustrace, v Parlamentu ČR se vedly a stále vedou spory o to, zda zrušit či nezrušit lustrační zákony, na které mají zvlášť „spadeno“ ti, jichž se týkají. Restituční zákonodárství bylo přijímáno pomalu a postup- ně. Pro mnohé oprávněné osoby bylo velkým zklamáním zjištění, že stát se rozhodl toliko škody zmírňovat a odstraňovat jen některé křivdy. Při transformaci zemědělských družstev mnohde právo oprávněných osob utrpělo. Restituční nároky ve věci majetku českých židů, resp. jejich právních nástupců, byly uznány až po letitém váhání. Politická vůle k jednoznačnému vyřešení restitucí církevního majetku se hledá doposud, přestože již došlo k přijetí potřebného zákona a smluvnímu stvrzení. Nesrovnatelně horší se mi však jeví stav politické reprezentace coby elity národa hodné následování. Politická elita dosud nepřijala za svou roli, kterou v procesu transformace společenské morálky má. Nechce si přiznat, že hraje významnou roli i v procesu vytváření nepsaných norem, a to jak v pozitivním tak v negativním smyslu. Neuvědomuje si, že její chování má přímý vliv na chování celé společnosti.

124 CEPL, Vojtěch. Prameny práva – Nejpraktičtější jsou dobré teorie. [7. 8. 2014]. Dostupné na World Wide Web: http://cepin.cz/cze/prednaska.php?ID=70

84 7. Závěr

Na konci 80. let se dostal komunistický režim v Československu do hluboké politické, hospodářské a morální krize. Nespokojenost občanů se stávající situací a neschopnost tehdejší politické elity nastalou krizi řešit postupně přerůstala v otevřené protesty a volání po radikálních změnách. Situace eskalovala po událostech 17. listopadu 1989, kdy byla násilně potlačena studentská demonstrace. Následným masovým protestům nedokázala tehdejší státní moc reprezentovaná Komunistickou stranou Československa adekvátně čelit a přistoupila na požadavky zformované opozice. Československo nastoupilo cestu ke svobodě a demokracii. Do poloviny roku 1990 se podařilo provést zásadní institucionální změny, které v první řadě odstranily z Ústavy nejkřiklavější známky komunistického režimu, které stály demokratizačnímu procesu v cestě, v řadě druhé umožnily přijetí liberalizačních zákonů, které do právního řádu vrátily základní politická práva a občanské svobody. V červnu 1990 se konaly „první“ svobodné volby, ve kterých občané jasně vyjádřily souhlas se započatými změnami a touhu po jejich pokračování. Období po těchto volbách se vyznačovalo procesem vývoje politických postojů a krystalizací politického spektra. Do této doby pevná, jednotná opozice, stmelena společným cílem, kterým byla demontáž stávajícího politického systému, se brzy po volbách stala nejednotnou vládnoucí koalicí. Z dříve sjednocené opozice se začaly profilovat politické subjekty s odlišnými představami o způsobu pokračování transformace. Sílily spory o podobu ekonomických reforem, způsob vyrovnání se s minulostí a především pak v otázce státoprávního uspořádání. I přes tyto problémy se zákonodárcům dařilo dál z právního řádu odstraňovat pozůstatky komunistické ideologie, pokládat základy nového demokratického právního státu a pokračovat v započaté ekonomické transformaci, stejně jako přijímat legislativu potřebnou k nápravě spáchaných křivd. Jeden z hlavních úkolů, který však před poslanci zvolenými pro toto období stál, tedy přijetí nové Ústavy, se splnit nepodařil. Ve volbách uskutečněných v roce 1992 zvítězila v českých zemích pravice, na Slovensku pak národnostně orientované strany hlásící se ke středu a levici. Výsledky voleb tak postavily federaci před neřešitelný problém. Kvůli zákazu majorizace byla při sestavování vlády dohoda vítězů voleb z obou zemí nutná, rozdíly v názorech na způsob pokračování ekonomické transformace a především státoprávní uspořádání byly však

85 nepřekonatelné. Řešení bylo nakonec nalezeno v dohodě o rozdělení Československa. Ústavní zákony přijaté po volbách v roce 1992 se týkaly již výhradně demontáže společného státu. S dohodou o rozdělení federace a vzniku dvou samostatných států vyvstala naléhavá potřeba přijetí nové Ústavy. Během necelého půl roku byla Ústava České republiky vypracována a 16. prosince 1992, pár dní před rozpadem federace, také přijata. Schválením Ústavy České republiky a poté vznikem samostatné České republiky skončilo, z hlediska ústavního vývoje, doslova hektické období. Přestože institucionální rámec Ústavy nebyl ještě po dlouhou dobu zcela naplněn125 a ne všechna její ustanovení bylo a je možné považovat za neproblematická, dovolím si říci, že se Ústava České republiky, jakožto vrchol právního řádu, osvědčila a vytvořila pevný základ nového demokratického právního státu. Nedávné výročí listopadových událostí roku 1989 je, myslím, dobrý důvod k ohlédnutí a zamyšlení se. Mám dojem, že za 25 let „na cestě“ velká část společnosti zapomněla, odkud a v jakém stavu vyšla a kam vlastně chce jít. Lidé rychle zapomněli na „výdobytky“ socialismu, nesvobodou a bezprávím počínaje a žalostnou hospodářskou a kritickou ekologickou situací konče. Tato „ztráta paměti“ je však vysvětlitelná. Člověk má nezávisle na své vůli schopnost vytěsňovat ze své mysli negativní vzpomínky a na- hrazovat je těmi lepšími. Ty se pak po letech, okořeněné nostalgií, stávají ještě lepšími, než ve skutečnosti byly. Mnoho lidí dnes nekriticky vzpomíná na pochybné sociální jistoty minulého režimu a volá po nich. Tuto vrozenou (obrany)schopnost člověka považuji pro společnost procházející transformačním procesem za velmi nebezpečnou. Václav Havel na summitu Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě v Helsin- kách v roce 1992 řekl: „Před 150 lety obcházelo Evropou strašidlo komunismu. Dnes jí obchází strašidlo postkomunismu.“126 Platilo to v roce 1992, platí to i dnes. Trans- formační proces, jakkoli je ve své poslední fázi, není nezvratitelný. Pohled do naší historie či za hranice ukazuje, jak křehká a zranitelná demokracie – vláda většiny je. „Většina může podléhat demagogovi, být oklamána sliby populistů, propadat davovým vášním anebo podléhat masovým předsudkům o menšinách atd.“127 Dalším velkým

125 Senát jakožto druhá komora Parlamentu ČR byl ustaven až v roce 1996; krajská samospráva byla zřízena v roce 2000; Nejvyšší správní soud byl zřízen v roce 2003. 126 HAVEL, Václav. Vážení občané. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1992. str. 194 127 CEPL, Vojtěch. Co je nejdůležitější. Projev v Senátu ČR (vydáno ve sborníku "Deset let Ústavy České republiky", Jan Kysela (ed.), Eurolex Bohemia, Praha, 2003). [7. 8. 2014]. Dostupný na World Wide Web: http://cepl.eu/co-je-nejdulezitejsi.htm

86 problémem, se kterým se demokracie (nejen česká) v poslední době potýká, je nízká volební účast, tedy nechuť občanů podílet se, byť zprostředkovaně, na moci, a z toho vyplývající neznalost názoru a vůle skutečné většiny. Jednou z největších slabin demokracie je fakt, že její životaschopnost a kvalita je přímo závislá na míře vyspělosti společnosti, resp. jejích členů. Tento nedostatek demokracie je podle Vojtěcha Cepla možné korigovat uzákoněním pravidel o uspořádání státu na základě teorie dělby moci,128 kdy jednotliví nositelé moci mají vždy jen její část. Pokud je moc rozdělena rovnoměrně, její nositelé se vzájemně hlídají a drží v šachu, čímž znemožňují její uzurpaci.129 Doslova ideálním stavem by pak podle Vojtěcha Cepla bylo, kdybychom přijali namísto vlády lidí vládu práva. Vládu jasných, srozumitelných, vymahatelných a především lidmi vnitřně přijatých pravidel. Jak ale Vojtěch Cepl vzápětí dodává, lidé vládu práva nechtějí. I po neblahých zkušenostech stále mnozí věří na vládu člověka nad člověkem; mají potřebu upínat se k silné osobnosti, vůdci, který je bezpečně dovede k „lepším zítřkům“.130 Pokud je to pravda a přístup lidí se nezmění, nejenže je dosažení vyspělé demokracie v nedohlednu, nýbrž demokracie sama je v ohrožení. Sestoupení transformujících se společností z cesty za demokracií a návrat zpátky ke kvazidemokratickému či zcela nedemokratickému společenskému zřízení není ve světě ničím neobvyklým. Nabízí se však otázka, zda to musí být vždy ke škodě společnosti. Demokracie, ačkoliv je tak často chápána, neznamená automaticky dobrou vládu. Demokracie je především způsob, jak prosazovat vůli většiny, prosazování vůle většiny však ještě není zárukou dobré správy země. Je zřejmé, že ne každá společnost je schopna si sama vládnout, ne pro každou společnost je demokracie tím nejvhodnějším způsobem vlády. Je docela možné, že v takové společnosti by stejně dobré či dokonce lepší vlády byl schopen osvícený autokrat či moudří oligarchové. Důležitější než způsob, jakým prosazovat vůli většiny, je však podle mě samotná její náplň. Existuje-li vůle většiny občanů České republiky znovunalézt a ctít tradiční hodnoty západní civilizace, je, domnívám se, potřebné budovat demokracii,

128 CEPL, Vojtěch. Co je nejdůležitější. Projev v Senátu ČR (vydáno ve sborníku "Deset let Ústavy České republiky", Jan Kysela (ed.), Eurolex Bohemia, Praha, 2003). [30. 11. 2014]. Dostupný na World Wide Web: http://cepl.eu/co-je-nejdulezitejsi.htm 129 CEPL, Vojtěch. Člověk a demokracie. Praha: Euroslavica, 2013. str. 147 130 Z rozhovoru Vojtěcha Cepla s Milošem Caldou in: CEPL, Vojtěch. Člověk a demokracie. Praha: Euroslavica, 2013. str. 152, 153

87 upevňovat ji a chránit. Oproti ostatním zemím s komunistickou minulostí, které procházejí transformací, má Česká republika několik výhod. Jsou jimi především poloha, historie a kultura. Při pohledu na mapu nemůže být nikdo na pochybách, že Česká republika patří do společenství západních evropských zemí. Navíc s přímo sousedícími zeměmi s vyspělou demokracií jsou české země spjaty společnou historií trvající několik stovek let. A díky sice krátkému, ale úspěšnému meziválečnému období, má česká společnost na co navazovat. Doufám, že česká společnost je natolik vyspělá, že si potřebu setrvat na nastoupené cestě uvědomuje a vytyčeného cíle dříve či později dojde.

88 Seznam použitých zdrojů a pramenů

1) Odborná literatura

1. BALÍK, Stanislav., HLOUŠEK, Vít., HOLZER, Jan., ŠEDO, Jakub. Politický systém českých zemí 1848-1989. Brno: Masarykova univerzita, 2007.

2. BOBEK, Michal., MOLEK, Pavel., ŠIMÍČEK, Vojtěch (EDS.). Komunistické právo v Československu, kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, 2009

3. BUREŠ, Jan., CHARVÁT, Jakub., JUST, Petr., ŠTEFEK, Martin. Česká demokracie po roce 1989. Institucionální základy českého politického systému. Praha: Grada Publishing, a.s., 2012

4. CEPL, Vojtěch. Člověk a demokracie. Praha: Euroslavica, 2013

5. GERLOCH, Aleš., ŠTURMA, Pavel a kol. Ochrana základních práv a svobod v proměnách práva na počátku 21. století v českém, evropském a mezinárodním kontextu. Praha: Auditorium s.r.o., 2012

6. HAVEL, Václav. Vážení občané. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1992

7. HOLMAN, Robert. Transformace české ekonomiky: v komparaci s dalšími zeměmi střední Evropy. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2000

8. KREJČÍ, Oskar. Nová kniha o volbách. Praha: Professional Publishing, 2006

9. MAN, Vlastislav., SCHELLE, Karel. Základy ústavního práva České republiky. Praha: EUROLEX BOHEMIA, a.s., 2006

10. MLSNA, Petr. Ústava ČR – vznik, vývoj a perspektivy. Praha: Leges, 2010 11. NĚMEČEK, Tomáš. Vojtěch Cepl – Život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010

12. PECKA, Emanuel. Politická kultura v ČR. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2000

13. PITHART, Petr. Po devětaosmdesátém: KDO JSME?. Bratislava: Kalligram, spol. s r.o., 1998

14. RYCHLÍK, Jan. Rozdělení Česko – Slovenska 1989-1992. Praha: Vyšehrad, spol. s r.o., 2012

15. STEIN, Eric. ČESKO - SLOVENSKO. Konflikt – roztržka - rozpad. Praha: Academia, 2000

89 16. VANĚK, M., URBÁŠEK, P. Vítězové? Poražení? Životopisná interview – II. Díl, Politické elity v období tzv. normalizace. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha: Prostor, 2005

17. VODIČKA, Karel., CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Praha: Portál, s.r.o., 2003

18. VODIČKA, Karel., CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. Praha: Portál, s.r.o., 2007. Druhé vydání.

19. WOLF, Karol. Podruhé a naposled aneb Mírové dělení Československa. Praha: G plus G, 1998

20. ŽÍDEK, Libor. Transformace české ekonomiky 1989 – 2004. Praha: C.H. Beck, 2006

2) Časopis

1. RYCHLÍK, Jan. Rozdělení ČSFR po patnácti letech. Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku. Leden 2008

3) Právní předpisy

1. Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky

2. Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky

3. Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci.

4. Ústavní zákon č. 183/1989 Sb., o volbě nových poslanců zákonodárných sborů

5. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

6. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon

4) Bakalářská práce

1. MENHART, Aleš. Státní sociální podpora – II. pilíř sociálního systému v ČR. Bakalářská práce. Praha: 2011. Bakalářská práce na vysoké škole CEVRO Institut v Praze na Katedře veřejného práva a veřejné správy. Vedoucí diplomové práce prof. Dušan Hendrych.

90 5) Internetové zdroje

1. BENDA, Marek. Příspěvek do semináře „Patnáct let od 17. listopadu 1989 očima přímých účastníků studentské demonstrace“. [20. 10. 2012]. Dostupný na: http://cepin.cz/cze/prednaska.php?ID=468

2. CEPL, Vojtěch. Prameny práva – Nejpraktičtější jsou dobré teorie. [7. 8. 2014]. Dostupné na: http://cepin.cz/cze/prednaska.php?ID=70

3. CEPL, Vojtěch. Co je nejdůležitější. Projev v Senátu ČR (vydáno ve sborníku "Deset let Ústavy České republiky", Jan Kysela (ed.), Eurolex Bohemia, Praha, 2003). [7. 8. 2014]. Dostupný na: http://cepl.eu/co-je-nejdulezitejsi.htm

4. CUHRA, Jaroslav. Komentář v pořadu České televize HISTORIE.cz vysílaný na ČT24. [4. 12. 2012]. Dostupný na: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/211452801400034/

5. NOVOTNÝ, R., Proč zkrachovalo socialistické hospodaření. [17. 10. 2012]. Dostupný na: http://www.investujeme.cz/proc-zkrachovalo-socialisticke- hospodareni/

6. PEHE, Jiří. Demokratický proces v České republice. [20. 11. 2013]. Dostupný na: http://www.pehe.cz/prednasky/1996/demokraticky-proces-v-ceske-republice

7. STIGLITZ, Joseph. Transformace a morální hazard. Přednáška na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity dne 7. června 2001. Dostupné na: http://journal.fsv.cuni.cz/storage/153_s_106_114.pdf

9. SUCHÝ, Petr. Ronald Reagan: venit, vidit, vicit. Revue Politika. [5. 5. 2013]. Dostupný na: http://revuepolitika.cz/clanky/686/ronald-reagan-venit-vidit-vicit

10. VLČEK, Tomáš. Sametová revoluce 1989. [10. 6. 2013]. Dostupný na: http://www.totalita.cz/1989/1989_1124.php

11. Mladý svět č. 51/89. Dostupný na http://www.totalita.cz/1989/1989_1117_svedek.php [10. 6. 2013].

12. Provolání Občanského fóra se čtyřmi základními požadavky, které bylo přijato na ustavujícím shromáždění v pražském Činoherním klubu 19. listopadu 1989. [10. 6. 2013]. Dostupný na: http://www.89.usd.cas.cz/cs/dokumenty.html

13. Programové prohlášení Občanského fóra Co chceme z 26. listopadu 1989. [10. 6. 2013]. Dostupný na: http://www.89.usd.cas.cz/cs/dokumenty.html

14. Seznam událostí v období 17. 11. 1989 - 30. 12. 1989 uveřejněný Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR. [10. 6. 2013]. Dostupný na: http://www.89.usd.cas.cz/cs/udalosti.html

91 15. Návrh předsednictva České národní rady na přijetí Stanoviska České národní rady k Návrhu zásad federativního uspořádání ČSSR. Dostupný na: http://www.psp.cz/eknih/1968cnr/tisky/t0003_00.htm

16. http://www.volby.cz

17. http://portal.statistics.sk

6) Ostatní zdroje a prameny

1. GORBAČOV, Michail. Komentář ve francouzském dokumentu „Poslední dny Sovětského Svazu“. Uvedeno Českou televizí 8. 6. 2013 na ČT 2.

2. MIKLOŠKO, František. Komentář v českém dokumentu Tenkrát 2 – Šance pro Slovensko. Uvedeno Českou televizí 13. 12. 2002.

3. Projev generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše v kulturním domě JZD Červený Hrádek na Tachovsku ze 17. července 1989.

4. Svoboda a prosperita. Volební program Občanské demokratické strany pro volby do PSP ČR 1992.

5. Prohlášení Charty 77 z 1. ledna 1977

92