Zahraniční Politika Francouzské Krajní Pravice

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie

Zahraniční politika francouzské krajní pravice

Magisterská diplomová práce

Martin Dittrich

Vedoucí práce: doc. JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, Ph.D.

UČO: 78624

Obor: POL

Imatrikulační ročník: 2006 Přibice, 04.01.2011

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci „Zahraniční politika francouzské krajní pravice“ vypracoval samostatně a pouţíval jsem pouze pramenů, které uvádím v seznamu pouţité literatury.

V Přibicích, 04. 01. 2011 Martin Dittrich

Rád bych poděkoval vedoucímu práce doc. Marešovi za trpělivost a ochotu.

Obsah

Úvod 6

A)Krajní pravice – vymezení pojmu 8

B) Francouzská krajní pravice a její aktéři14

a) Vznik a vývoj 14 b) konec 19.století-1940 15

c) druhoválečné období 17 d ) poválečný vývoj 21 e) od 60. let do současnosti 24

C)Současní aktéři krajní pravice ve Francii 28¨ a) Front National 28

b) Garde franque33

c) GRECE 34

d) Mouvement National Républicain 35

e) Parti nationaliste français et européen (PNFE) 37

f) Další strany38 D) Francouzská zahraniční politika - vývoj, směřování a postoj krajní pravice 43

a) Zahraniční politika Francie a bývalá koloniální území 44 b) Francie a vztah k EU 46 c) Další zahraničně-politické vztahy 51 d) Francouzská Krajní pravice v rámci Evrop.57 e) Sdruţení EURONAT 61

Krajní pravice a globalizace 72 Závěr 75 Seznam literatury a zdrojú 80

Počet znaků 131206

Úvod

Termín krajní pravice je něco, co v současné Evropě vyvolává stále vlnu emocí mezi odbornou i laickou veřejností. Stejně tak je třeba si přiznat, ţe z původního významu slova dnes mnoho nezůstalo. Ačkoliv se jedná především v médiích o poměrně frekventované slovní spojení, je jeho obsah často zkreslený či nejasný. Dokonce se dá říci, ţe málokterý politologický termín je širokou veřejností pouţíván tak samozřejmě a přitom bez hlubší znalosti. To, ţe s pojmy jako extrémní pravice, fašismus, skinheads, nacionalismus aj. je dnes nakládáno poměrně nejednotně, má několik důvodů. Jednak je třeba si uvědomit, ţe pojem extrémní (krajní) pravice, ačkoliv jej můţeme datovat jiţ do dob Francouzské revoluce, zaţil svou renesanci aţ v 2. polovině 20, století, náplň pojmu se však zcela změnila. To, ţe především díky zkušenostem 2. světové války získal obsah slova pejorativní nádech, navíc je veřejností diskutováno spíše příleţitostně, pevnému metodologickému vymezení také neprospívá. Moje práce, věnující se fenoménu krajní pravice, se pokusí přiblíţit ty skupiny a jednotlivce, kteří bývají k tomuto hnutí řazeni, v zemi, která dala vzniknout původnímu významu tohoto slova – ve Francii. V textu se pokusím, na základě současných definic extremismu vymezit výraznější

6 hráče na francouzské politické scéně, kteří těmto základním rysům odpovídají. Cílem práce bude nejen přinést výčet těchto uskupení, ale i určit relevanci, jakou mají ve stranickém systému Francie (v případě, ţe se jedná o politické strany), způsobu jejich vzájemné interakce, a jejich cíle. Klíčovým úkolem pak bude nastínění mezinárodních kontaktů těchto skupin a politických seskupení, především v rámci Evropy. V neposlední řadě se pokusím odpovědět na otázku, zda představitelé francouzské krajní pravice, která je dle mého názoru jedna z nejvýznamnějších v Evropě, ovlivňují ideologicky své zahraniční partnery a spřízněné skupiny, ale i to, nakolik mají vliv a nakolik jsou sami ovlivňováni zahraniční politikou vlastní země. Díky omezenému rozsahu práce se pochopitelně omezím jen na významnější subjekty ve francouzských poměrech, na stranické úrovni to bude především Národní Fronta – (Front National). Veškeré zde uvedená názvy hnutí budou pro jednotnost uvedeny v originálním názvu, popřípadě zkratkou. Při mezinárodním styku bude na formální úrovni nejvíce pozornosti věnováno působení politických subjektů prostřednictvím evropských struktur. Vznik moţnosti reprezentovat své názory na půdě evropských institucí , konkrétně Evropského parlamentu (a pokusu o sjednocení v rámci platformy Euronat)1 vytvořil pro extrémní pravici další z cest pro expanzi svých názorů. Odpověď na to, zda se, mimo jiné i díky participaci v Evropském parlamentu, stali Francouzi ideology a vůdčí silou současné evropské krajní pravice, se pokusím najít v následujících odstavcích.

1 Jedná se o projekt, který realizovala Front National z popudu svého předsedy Le Pena,funkční od druhé poloviny 90. let, kterým se snaţil o navrţení alternativní platformy sdruţení nacionalistických a krajně pravicových stran.. Posláním EURONATu měla být, jak jiţ napovídá název, soudrţnost evropských stran na nacionalistickém základu (EURO-NATional). Viz.

Krajní pravice – vymezení pojmu

Protoţe je krajní (extrémní, radikální) pravice pojem, který je pro celou práci zásadní, pokusím se zde o jeho přesné vymezení. Co se týče historie pojmu, prošla krajní pravice poměrně dlouhým vývojem, její dnešní přívrţenci tak představují něco zcela jiného, neţ za co by se dali označit v době vzniku či před sto lety. Slovní spojení krajní, či extrémní pravice, je třeba chápat jako novotvar, jeţ je takto společně pouţíván poměrně nedlouho. První polarizace a rozdělení politického (ne ještě stranického) prostoru na ose pravice - levice lze spatřit pravděpodobně ve Francii v období Francouzské revoluce, kdy na zasedání Generálních stavů byli k pravici řazeni tzv. „monarchisté“, tedy političtí přívrţenci krále (převáţně aristokracie). Klíčové znaky, na nichţ se historická pravice vymezovala, byl odpor proti osvícenství, obecné odmítnutí revoluce jako nástroje pro přeměnu společnosti (a Francouzské revoluce konkrétně), snaha prosazovat tradiční a konzervativní hodnoty (tak, jak byly chápány a prosazovány teoretiky konzervatismu). Mezi nejznámější muţe pravice pak patří například Joseph de Maistre nebo Louis de Bonald, především pak Edmund Burke, jehoţ kniha Úvahy o revoluci ve Francii , kritizující levé křídlo a odpůrce krále, se tak stala základním ideovým pilířem konzervatismu. Naopak odpůrci krále, tj. nastupující střední třída, ţádající omezení moci krále, šlechty a podporující vznik republiky, označovaná za levici (mající své místo v Generálních stavech nalevo od krále), se tak stali prvními liberály. Přízvisko extrémní je latinské označení, které je moţno přeloţit jako „nejkrajnější.“ Slovo radikální, pocházející ze slova radix, kořen, nemůţe být přísně vzato vnímáno jako ekvivalent slova extrémní, ačkoliv tomu tak v dnešní

8 politické vědě i veřejných debatách často je. Jazykový význam slova radikální se dá vyloţit jako „jdoucí ke kořenům“, v 18. a 19. století se jednalo o často pouţívané označení pro hnutí, prosazující v Evropě liberální reformy.2. Pro naše potřeby je vhodnější pouţívat přívlastku extrémní, či českého ekvivalentu krajní, chápaného v politické vědě jako myšlenkový proud, nejvíce vzdálený středu (především na pravo - levé ose). Označení krajní pravice, a tím spíše pak přízvisko radikální či extrémní je v současnosti ve veřejné , ale často i v odborné sféře chápáno normativně, slouţí jako spíše negativní označení jistého proudu, který stojí na samém okraji (nejen) politické scény, často balancující na hraně toho, co je v tom kterém systému povaţováno za normu či tyto hranice dokonce překračující.3. K pochopení toho, jak je konkrétně v české praxi extremismus interpretován, je moţno poukázat na pracovní definici Ministerstva vnitra, která jej definuje jako „vyhraněné ideologické postoje, které vybočují z ústavních, zákonných norem, vyznačují se prvky netolerance, a útočí proti základním demokratickým ústavním principům jak jsou definovány v českém ústavním pořádku. Mezi tyto principy patří: • úcta k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy), • svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát (čl 1 Ústavy), • nezměnitelnost podstatných náleţitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy), • svrchovanost lidu (čl. 2 Ústavy), • volná soutěţ politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů (čl. 5 Ústavy), • ochrana menšin při rozhodování většiny (čl. 6 Ústavy), • svoboda a rovnost lidí v důstojnosti a právech, nezadatelnost,

2 Viz. Charvát, J.: Současný politický extremismus a radikalismus , Praha, Portál 2007, str.. 13-14 3 Viz. Fiala, P., Strmiska, M.: Teorie politických stran, Barrister and Principal, Brno,

9 nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost základních práv a svobod bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboţenství, politického nebo jiného smýšlení, národního a sociálního původu, příslušnosti k národnosti nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení (čl. 1, čl. 3 Listiny základních práv a svobod).“ 4 Popularizace tohoto pojmu a jeho rozšíření má původ v politologii a sociologii 60. a 70. let, (Eric Hoffer, Arthur M. Schlesinger Jr.) kdy začal být v Západní odborné literatuře pouţíván jako zastřešující pro ideologie, vystupující proti stávajícím reţimům.5 V rámci pravo-levého cleavage zde byly za krajní póly politické obce chápáni komunisté a jim ideově spřízněné skupiny, na pravici je pak vymezení poněkud sloţitější, mohou sem být zahrnuty ultrakonzervativní skupiny, nacionalisté, či aktéři, mající jako ideový základ fašismus. Pro vymezení aktérů krajní pravice tak, jak jsou zahrnuti v této práci, bylo přihlédnuto k několika definicím na toto téma, publikovaným v odborných publikacích. Pro naše pouţití je pravděpodobně nejdůleţitější vymezení následujících autorů: Piero Ignazi, italský politolog, je patrně prvním, kdo věnuje vymezení krajní pravice důslednější pozornost. Je pravdou, ţe první snahy o vyjasnění pojmu můţeme vidět jiţ u Klause von Beymeho v polovině 80. let, který si uvědomil v té době sílící popularitu nových protestních hnutí, které se vyčleňovaly jako antisystémové na pravici politického spektra, avšak jejich příslušnost k fašistickému hnutí byla sporná.6

1998, str. 9 4 Viz. „Co je Extremismus?“ Internetové stránky Policie, http://www.policie.cz/clanek/prevence-informace-o-extremismu-co-je- extremismus.aspx

5 Viz. Charvát, J.: Současný politický extremismus a radikalismus , Praha, Portál 2007, str.. 13-14 6 Viz. Hloušek, V., Kopeček L.: Politické strany : původ, ideologie a transformace politických stran v západní a střední Evropě Praha : Grada, 2010 str. 210- 211

10 Ignazi si poprvé v polovině 90. let klade otázku, co to vlastně je krajní pravice a snaţí se vytvořit vlastní konceptualizaci. Při pohledu na tehdejší scénu dochází k závěru, ţe za představitele krajní pravice je moţno povaţovat ty strany a uskupení, jeţ je moţné na ideologické ose umístit v pravé části spektra, přičemţ dále napravo jiţ není ţádný další aktér. Ignazi, na rozdíl od Beymeho, vyţaduje, aby tyto strany deklarovaly, či alespoň formálně vykazovaly znaky, poukazující na jejich ideovou spřízněnost s fašismem, především pak usilovaly o odstranění demokratického řádu. Strany, splňující tyto podmínky, můţeme pak dle Ignaziho vnímat jako staré tradiční strany (např. Německá lidová unie DVU) . Proti nim pak umisťuje nové postindustriální strany, (francouzská Národní Fronta FN), pro které, ač stále antisystémové, nemá jiţ fašistická ideologie zásadní význam, spíše se vymezuje na nových tématech, jako je imigrace, úpadek role státu daný globalizací, sociální problematika.7. Další z moţností, jak vymezit krajní pravici, nabízí Cas Mudde a Hans Georg Betz. Ačkoliv Betz souhlasí s tvrzením Piera Ignaziho o antisystémovosti krajně pravicových stran, nepokládá apriori za nezbytný předpoklad, ţe tyto skupiny usilují o destrukci demokracie, spíše se snaţí o koexistenci s daným zřízením a prosazováním svých ideí v rámci systému. Betzova charakteristika těchto skupin je pak de facto popisem jiţ existujících aktérů a jejich ideové základny. Na příkladu takových skupin, jako je například právě francouzská Front National, charakterizuje novodobou krajní pravici jako xenofobní, zastávající tradiční hodnoty, centralizovanou, prosazující etnickou a myšlenkovou homogenitu společnosti. Betzova teorie pravicově populistických stran, jak svou terminologii nazývá, se tak stává spíše deskripcí a vymezením hlavních charakteristik toho, co jiţ existuje, aniţ by se snaţil o nějakou systematizaci či členění. Cas Mudde, holandský teoretik krajní pravice, ve svém díle The ideology

7 Viz. Merkl, P.H., Weinberg, L.:The revival of right-wing extremism in the

11 of extreme right z roku 20008 přichází s poměrně širokou definicí krajní pravice, vycházející ze studia několika evropských uskupení. Strany středu 86 v Nizozemí, belgického Vlámského bloku a Demokratů středu, Německé lidové unie a republikánů. Mudde na způsobu jejich interakcí ve stranickém systému vytváří jejich společný ideologický profil, který posléze přenáší na způsob fungování krajní pravice obecně. Hlavními určujícími znaky jsou dle něho xenofobie, vyhraňující se nejen proti příslušníkům jiných národnostních menšin a cizincům, ale i proti homosexuálům, obecně pak proti všemu, co není v dané kultuře tradiční. Nacionalismus, který je také jedním z ústředních témat, je zaloţený na etnické „čistotě“, tj. pokud moţno etnické homogenity obyvatelstva na daném území. Silný stát má dohlíţet nad dodrţováním práva a pořádku a přísně trestat jeho porušování. Stejně tak by měl zajistit, aby příjemci případné sociální pomoci státu byli skutečně „naši“, nikoliv členové nepřizpůsobivých etnik, cizinci apod. Značnou roli hraje také důraz na morálku, vymahatelnost práva ze strany státu. V roce 2007 přichází Mudde s revizí své koncepce, kdy při hodnocení a výzkumu role krajní pravice na politické scéně sleduje, nakolik jsou naplněna kritéria tzv. nativismu. Jeho hlavní náplní jsou mimo jiţ zmíněné průvodní znaky jako xenofobie a nacionalismus i populistické prvky, projevující se snahou o rozdělení společnosti na dva tábory, kde jeden zastupuje zkorumpovaná elita, proti ní pak stojí bezúhonný, „čistý“ lid.9 Důleţitost vymezení se krajní pravice vůči tématům, jako je imigrace či otázka rasy, je reflektována i u jiných autorů, například odborník na extremismus, politolog Miroslav Mareš poukazuje na to, ţe právě tvorba politického zřízení, které by institucionalizovalo nerovnost lidí na základě jejich rasy či etnické příslušnosti, je jedním z hlavních cílů pravicových nineties, London, Portland Or., 1997, str. 47-60. 8 Viz. Mudde, C.: The ideology of extreme right, Manchester university press, 2000 9 Viz. Mudde, Cas.: Populist radical right parties in Europe New York : Cambridge University Press, 2007 str. 15-23

12 extremistů.10 V důsledku tak je moţné hodnotit pravicový extremismus jako antiliberální a nedemokratický, ačkoliv se často navenek snaţí nepřekračovat legální a legislativní rámec vymezený jim v konkrétní společnosti. Jak se zdá, současná politologická obec se spíše neţ o tvorbu konkrétní typologie (jeţ by k charakteru hnutí byla poměrně obtíţně proveditelná) pouští spíše do obecné definice toho, co to krajní pravice je a jak ji vymezit. Přesto i poměrně zdařilé typologie lze nalézt. Například při rozlišení příslušných subtypů stran dle jejich historického vývoje a elementů, které je při tom ovlivňovaly.11 Z těchto výše uvedených definic je zřejmé, dle jakých kritérií budou vybírány strany a uskupení zařazené v této práci.. Bez větších výhrad je moţno pouţít definici Muddeho, jeţ je jednak poměrně široká a autorem byla aplikována na konkrétních evropských stranicko/politických soustavách, jednak Mudde obhajuje fakt, jeţ je poměrně zřetelný i ve francouzských podmínkách – totiţ to, ţe současná krajní pravice není jiţ povětšinou svým jednáním navenek antisystémovou silou bojující za svrţení demokratických hodnot a institucí, nýbrţ v zásadě akceptuje konkrétní zřízení a přizpůsobuje své fungování danému legislativnímu rámci.12 Právě obecná charakteristika a hodnocení jednotlivých skupin a politických stran francouzské krajní pravice dle kritérií Case Muddeho bude určující k tomu, zda budou uvedeny v této práci. V menší míře pak budou pouţity typologie a definice ostatních autorů.

10 Viz. Mareš, M.: Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, Barrister & Principal, 2003. str. 22 11 Viz. Fiala, P., Mareš, M., Sokol, P.: Eurostrany : politické strany na evropské úrovni, Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2007.

12 Viz. Mudde, C.: The ideology of extreme right, Manchester university press, 2000, str. 181

13 Francouzská krajní pravice a její aktéři a)Vznik a vývoj Zkoumání vývoje krajní pravice ve Francii v průběhu 20. a nastupujícího 21. století představuje poměrně zajímavou příleţitost sledovat vývoj a utváření moderních francouzských dějin, kterých je součástí. Spíše neţ o kontinuálním vývoji se dá při pohledu na historii krajní pravice na území Francie mluvit o několika fázích, jeţ do značné míry reagují na danou vnitropolitickou situaci. Stejně tak se zde dá mluvit o proměně vnitřní a zahraniční politiky těchto uskupení i o změně vnímání aktérů ze strany společnosti. Zjednodušeně lze identifikovat čtyři vývojové fáze krajní pravice. Úvodní fáze je ohraničena na jedné straně počátkem 20. století a na straně druhé přibliţně rokem 1940, přesněji začátkem druhé světové války a ztrátou francouzské suverenity. Další období představuje čas druhé světové války, pro krajní pravici spjaté s působením kolaborantského vichistického reţimu. Poválečné období nejprve vzhledem k válečným zkušenostem extremismu příliš nepřeje, posléze je však moţno vidět jistý obrat, především se situací v 50. a 60. letech a válkou v Alţírsku. Jako poslední časový úsek pak vymezím přibliţně období od 70. let, kdy dochází k etablování či rozvoji většiny současných krajně pravicových skupin. Pro pochopení způsobu fungování současné krajní pravice a jejich pohnutek je dle mého názoru tento historický exkurz nezbytný, neboť poukazuje na poměrně silné historické zázemí, jaké krajní pravice ve Francii má. Zejména přelom 19. a 20. století je období, kdy je moţné pozorovat širokou náklonnost k těmto hnutím ze strany všech vrstev společnosti. To do značné míry legitimizuje současné aktéry a poskytuje jim i rozsáhlé ideologické zázemí, na které mohou navazovat, stejně jako to do jisté míry ovlivňuje jejich zahraniční kontakty s podobnými skupinami.

14 b) konec 19.století-1940 Pravice byla ve Francii chápána aţ do druhé poloviny 19. století obecně jako protirevoluční síla vymezující se vůči zastáncům republiky, bez dalšího širšího členění. Politický systém moderního typu, stejně jako rozvoj krajní pravice, se začíná naplňovat aţ v průběhu třetí republiky, tj. v rozmezí let 1871-1940, kdy je nahrazena z důvodu válečných událostí vyhlášením čtvrté republiky a německou okupací. Počátky francouzské krajní pravice se nalézají mimo stranické struktury, neboť politické strany jako takové vznikly ve Francii v celoevropském kontextu poměrně pozdě, aţ začátkem 20. století (zaloţení Radikální strany r. 1901).13 Jiţ v prvopočátcích se však pro zárodky francouzské krajní pravice staly klíčové pojmy jako nacionalismus, populismus či skrytý i zjevný rasismus, tedy charakteristika, kterou můţeme bez rozpaků vyřknout i dnes. Stejně tak byla v počátcích ideologicky ovlivňována jinými zahraničními formacemi a posléze se sama stala vzorem pro extremistické skupiny v Evropě. Dá se říci, ţe zrod krajní pravice ve Francii je moţno vnímat ne jako významem a rozsahem omezené hnutí na kraji politického spektra, naopak má od počátku ambice stát se celospolečenským fenoménem a reagovat na problémy doby. Krajní pravice, jeţ se začíná formovat koncem 19. století, se stává nositelem odporu značné části veřejnosti k tehdejší formě parlamentní demokracie a kritikem jejich nešvarů. Jedním z ideových východisek nové krajní pravice je integrální katolicismus, stojící proti katolicismu liberálnímu, tedy konzervativní, proti modernitě stojící hnutí, hlásící se ke katolické církvi. Ve francouzských poměrech se jedná především o skupiny, jako je Ligue de la patrie française Charlese Maurrase z roku 1898, jejímţ hlavním důvodem vzniku byla reakce na tzv. dreyfusovu aféru. Značný antisemitismus, který je z jejich působení patrný, polarizoval francouzskou společnost. Ţe antisemitské cítění bylo

13 Viz. Broughton, D. Donovan, M.:Changing party systems in Western Europe, London, Pinter 1999, str. 48

15 vlastní velké části francouzů dokazuje i značná mobilizace širokých vrstev společnosti, kterou byla schopna tato aféra vyvolat, Ligue de la patrie française podporují mimo široké vrstvy obyvatel, osobnosti napříč kulturním spektrem jako Renoir, Degas, Vincent d'Indy, ale i velká část armády, finanční či klerikální kruhy, konzervativní pravice. Antisemitismus jako takový má ve Francii kořeny jiţ od 80. let 19. století, katolicky orientovaný list La Croix veřejně deklaruje své antiţidovství od poloviny 80. let, antisemitské knihy vydává vydavatelství La France Juive, od roku 1892 vychází deník Le Libre Parole. Protiţidovských a extremistických nálad vyuţívá i skupina s názvem Action française (AF) vytvořená Charlesem Maurrasem, která roku 1908 zakládajících vlastní stejnojmenné periodikum. Action française se stává pravděpodobně nejvýznamnějším pilířem krajní pravice třetí republiky, její obliba přetrvává aţ do poloviny 20. let 20. století, kdy se od něj distancovala katolická církev, coţ vedlo ke značnému odlivu katolických přívrţenců. Nový papeţ Pius XI, ve svém projevu v roce 1926 Action française odsoudil, neboť dle něj zneuţívala křesťanské ideály ve svůj politický prospěch. Poměrně zajímavým jevem je to, ţe ačkoliv Action française v průběhu času přejímala prvky fašistické ideologie, zároveň koncem 30. let Maurras varoval před nebezpečím německého fašismu. Německo pak pro Maurrase představovalo hlavního vnějšího nepřítele, ať jiţ z hlediska vojenského, tak po ideologické stránce. Německo podle něj představuje nebezpečí v tom, ţe z něj pochází ideály, rozvracející současnou francouzskou společnost. Má tím na mysli nejen komunismus, ale například i romantismus, jeţ je strůjcem individualismu a chaosu. Specifickou francouzskou záleţitostí přelomu 19. a 20. století, je také tzv. „hnutí Lig“. Mimo jiţ zmíněné Ligue de la patrie française se jednalo např. o Ligue antisémitique či Ligue des patriotes. Tyto ligy prosazovaly jako svůj zájem především antisemitismus (případ Ligue antisémitique),snahu o výchovu mládeţe v nacionálním duchu ( Ligue des

16 patriotes), v obecné míře pak často i násilným způsobem (pouliční rozbroje, nepokoje, stávky) usilovaly o delegitimizaci stávajícího reţimu. Naproti Action française však ligy obecně nedosáhly ţádných větších politických úspěchů a jejich ţivotnost byla povětšinou jen několik málo let.14 Od poloviny 20. let 20 století dochází k rozvoji hnutí, jejichţ ideovým základem je fašismus, ať jiţ inspirované italským a posléze německým vzorem, tak i prosazující vlastní styl. Za nejvýznamější je moţno označit pravděpodobně Mouvement social français (MSF). Tato formace, mající základ v předchozím uskupení typu ligy s názvem Croix de Feu pod vedením plukovníka de La Roque, je jedinou organizací tohoto typu, která se transformovala v klasickou politickou stranu. V roce 1936 pak získala 20ti členné zastoupení v parlamentu. Primárně antikomunistické zaměření představovali pak Les Jeunesses patriotes (JP), fungující na principu ligy a mající poměrně početnou členskou základnu (cca 300 tisíc příznivců). Tyto zde uvedená hnutí představovala jen zlomek (i kdyţ nejvíce viditelný a co do počtu členů největší) z celku, krajní pravice a její myšlenky (především masový antisemitismus a nacionalismus) na přelomu 19. a 20. století ve Francii mají opravdu téměř charakter masového hnutí. Nejvýraznější akcí krajní pravice byl pokus o státní převrat z února 1934, kdy přibliţně 30 tisícový dav podnikl pochod na Bourbonský palác s cílem svrhnout vládu, tento pokus byl však po krvavých střetech s policií odraţen. Z důvodu nebezpečí, která představovaly Ligy a ostatní uskupení pro stabilitu reţimu, byly tyto v roce 1936 premiérem Blumem rozpuštěny.

14 Viz. Chebel d’Appollonia, Ariane.: L'Extrême-droite en France. De Maurras à Le Pen, Bruxelles, 1987 str. 130-132

c)druhoválečné období Období 1940-1945, přináší pro krajní pravici zcela nové podmínky a prostor pro její fungování, poprvé v historii zde dochází k tomu, ţe na vládní pozice stejně jako do struktur státní správy Francie (byť její okupované části) nastupují v masovém měřítku lidé s krajní pravicí sympatizující. Jako výsledek německé ofenzívy proti Francii a v situaci, kdy legitimní vláda uprchla, podepsal dne 22. května 1940 tehdejší místopředseda vlády maršál Pétain s Němci příměří. Jeho výsledkem pak bylo rozdělení země na dvě oblasti, kdy větší severní část spadala pod přímou německou správu po vzoru ostatních okupovaných zemí Evropy. Naproti tomu jiţní části se dostalo poměrně neobvyklého privilegia být spravováno francouzskými orgány se značnou mírou autonomie. Ačkoliv se hlavou státu stal Pétain z pověření nové vlády, která se také shodla nadpoloviční většinou ke změně ústavních zákonů předchozí republiky, jeví se jeho legitimita jako sporná. Je to dáno jednak problematickým mezinárodním postavením nového státního útvaru, jednak tím, ţe předešlý prezident Alfred Lebrun nikdy nepodal oficiální abdikaci. Dalším specifikem bylo to, ţe vláda ve své podstatě vykonávala zároveň zákonodárnou i výkonnou moc, parlament jako takový neexistoval. Co se týče ideologického vývoje předválečných krajněpravicových seskupení, dochází především ze strany Action française k revizi předválečných názorů. Pod vlivem německé okupace je patrný ústup od proklamovaného nacionalismu a hlavní struktury v čele s Maurrasem oficiálně akceptují kapitulaci a nástup nového reţimu, stejně tak odsuzují zahraniční odboj v čele s de Gaullem. Kroky nové vlády probíhaly v intencích německého fašistického reţimu, přesto však můţeme po dobu

18 trvání vichistického státu spatřit několik vývojových etap. Zpočátku, přibliţně do začátku roku 1941, můţeme spatřit snahu nové vlády o naplnění tradičních předválečných cílů krajní pravice, jako stmelení národa na nacionalistické úrovni, čemuţ mělo napomáhat např. přijetí nových zákonů, zamezující zaměstnání ve státních sluţbách osobám, jejichţ rodiče byli nefrancouzského původu, oslava venkova, práce, snaha o kulturní homogenitu aj. Klasickým, znovuobjeveným tématem se stal antisemitismus a antikomunismus, kde v podstatě jiţ od samých začátků vládní představitelé podnikali aktivní kroky i za hranice toho, co bylo Němci poţadováno. Jedná se především o soupis všech předválečných členů komunistické strany (PCF), který byl poskytnut gestapu, dále pak centrální registr osob ţidovské národnosti následovaný přijetím zákonů (inspirovaných norimberskými zákony), které vylučovaly Ţidy z veřejného ţivota a posléze vedly k přesunu mnohých z nich do německých, či nově zřízených francouzských koncentračních táborů. K odhalování Ţidů ve společnosti byly vyuţívány i techniky a znalosti převzaté z nacistického Německa.15 Do dubna 1942 pak na území Vichy dochází k jisté konsolidaci reţimu, který se zříká přílišné represe a omezuje se na formální dodrţování dříve přijatých zákonů a nařízení. Tento stav se mění s nástupem Pierre Lavala do funkce předsedy vlády (kterou zastával jiţ v předválečném období). Toto období je moţné charakterizovat jako období utuţování a nárůstu osobní moci a vlivu samotného Lavala, na jeho popud dochází například k hromadnému odsunu Ţidů do koncentračních táborů či francouzských občanů na nucené práce do Německa. Kolaps reţimu je patrný jiţ od poloviny roku 1944 v souvislosti s vyloděním v Normandii, kdy díky sílícímu odporu domácích obyvatel se stává vichistická vláda stále více formálním nástrojem k vykonávání moci. , Vichistický reţim, ačkoliv navenek působící jednotně, přece v sobě

15 viz. Agamben, G.:, "Non à la biométrie", in Le Monde 5. prosinec 2005

19 obsahoval několik rozdílných proudů a byl ideově polarizovaný. Společné znaky, který tyto skupiny spojovaly, souhrnně pod heslem „Národní revoluce“ jsou antiparlamentarismus, antikomunismus, protiţidovské a nacionální cítění, vedoucí snahou bylo odstranit předchozí liberalismus a individualismus třetí republiky. Jej měly nahradit tradiční hodnoty hierarchicky uspořádané společnosti či korporativismus v hospodářské oblasti. Tyto názory měly značného zastání především u vládních představitelů a příznivců rekrutovaných z řad Action française. Proti této tzv. tradiční či tradicionalistické pravici však stáli ti, jeţ je moţno v rámci vichistického reţimu řadit k liberálnějšímu křídlu. Střet těchto dvou křídel, spolu se snahou církve o prosazení svého vlivu v kultuře a především vzdělávání16 způsobil ve svém důsledku nejen neúspěch Národní revoluce, ale i oslabení moci samotného Pétaina. Dalším důsledkem bylo i to, ţe ačkoliv jedním z proklamovaných důvodů vzniku autoritativního stylu vlády bylo odstranit předválečnou vládní nestabilitu, nebylo toho v praxi dosaţeno., naopak na vládní úrovni docházelo k poměrně častým změnám na jednotlivých ministerských křeslech. Celkově se dá říci, ţe pokud v prvotním období je moţno vichistický reţim charakterizovat jako typ autoritativního reţimu ne nepodobnému např. Frankovu Španělsku či Salazarovu Portugalsku (s Pétainem stojícím v čele sjednocené krajní pravice), ke konci války jiţ toto neplatí a reţim se vyvíjí poměrně osobitým způsobem. Nezdar Národní revoluce, nesourodost a nejednotnost pravicových uskupení, která jen dočasně byla ochotna společně kooperovat, vedla v přeměnu systému ve zvláštní typ diktatury s prvky fašismu, nacionalismu, křesťanství a korporativismu, spíše však systému sui generis, který posléze zčásti z vlastního přičinění, zčásti díky vnějšímu zásahu zanikl.

16 viz. Jackson, J.: Francie v temných letech 1940-1944, BB ART 2006, str. 169-170.

20 d)poválečný vývoj Krátce po druhé světové válce se zdá, ţe časy krajní pravice ve Francii jsou dávno pryč. Politické osobnosti nové Čtvrté republiky se snaţí, stejně jako ve všech postfašistických zemích, vypořádat s dědictvím vichistického reţimu přijmutím nové ústavy, zajišťující novou identitu. Stejně jako v Německu či Itálii dojde k vypořádání se s představiteli předchozího reţimu. Poměrně unikátní v poválečné situaci země, trvající více neţ dvacet let, bylo postavení generála de Gaulla, jeţ se za války stal symbolem nové Francie a ztělesněním odporu proti fašistické nadvládě. I přes jisté ambice de Gaulla stmelit politickou scénu (coţ se mu později do jisté míry povedlo jen v tom smyslu, ţe na parlamentní úrovni fungovaly dva bloky, jeden podporující vládu a druhý v opozici), je moţno pozorovat její názorovou roztříštěnost, daná zčásti poválečným chaosem a pozdějšími problémy v zahraniční politice a při správě kolonií. Vládní a politická nestabilita, tak kritizovaná jako typická vlastnost Třetí republiky, nebyla odstraněna, do vzniku nové ústavy v roce 1958 se v čele vlád vystřídalo 20 premiérů. Situace krajní pravice těsně po válce je sloţitá i z toho důvodu, ţe po zákazu krajně pravicových stran je zničena jejich členská i organizační struktura. Zbytky aktivní krajní pravice se tedy shromaţďují spíše kolem tištěných periodik s nacionalistickou a krajně pravocovou tematikou, jako Écrits de Paris, v roce 1947 začíná vycházet týdeník Aspect de la France, v roce 1951 pak Rivarol. Tyto plátky byly určeny k ideové diskusi všem příznivcům krajní pravice a bývalého reţimu, specifičtější byl Le Drapeau noir, sdruţující spíše příznivce fašismu. Nový rozkvět krajní pravice nastává začátkem 50. let s nástupem dekolonizace, kdy se Alţírsko, do té doby francouzská kolonie, pokouší osamostatnit a vypuká boj za samostatnost. Strategií a jedním z hlavních úkolů těchto uskupení se tak stalo poukazování na vládní nerozhodnost v této otázce a apel na tvrdší postup s cílem zamezit ztrátě zahraničních

21 teritorií. Na tomto programu se vymezovala roku 1951 vzniklá Jeune Nation bratří Sidoniů. Tato organizace, inspirovaná italským fašismem, sdruţovala přibliţně 4 tisíce členů, převáţně veteránů z bojů v Indočíně, další část tvořili radikální studenti vysokých škol. Strategií hnutí bylo vyvolávat pouliční násilné střety s policií, pořádat demonstrace, nejen ve Francii, ale i v Alţírsku Ačkoliv se některá z krajně pravicových hnutí přetransformovala v politické strany a účastnila se voleb do parlamentu, nedosahovala v konečném výsledku příliš vysokých zisků, převáţně z důvodu nedostatečné volební disciplíny svých příznivců. V 50. letech se do parlamentu dostala například Union des nationaux indépendents et républicains (UNIR), jejíţ zástupci obsadili 3 křesla, později však úspěch nezopakovala. Volební výsledky krajní pravice dosahovaly v součtu kolem 5-7%, coţ však při rozdrobenosti a nestálosti stranické scény povětšinou nestačilo na zisk parlamentních křesel. Co se týče zapojování francouzské krajní pravice do mezinárodních struktur, jeví se v tomto období jako pravděpodobně nejvýznamější účast v celoevropském projektu, pod názvem European Social Movement (ESM). Tato aliance západoevropských krajně pravicových hnutí s čtyřčlenným ústředním výborem (Ital Augusto De Marsanich, Francouz Maurice Bardèche a Němec Karl-Heinz Priester a Švéd Per Engdahl), jiţ můţeme z ideologického hlediska povaţovat za neofašistickou, zaloţila svou existenci na propagaci tzv. „panevropského nacionalismu“. Tato myšlenka, mající základ v představě jednotného evropského národa a navazující například na nacistické termíny „lebensraum“ a jednotné evropské rasy, sjednotila poprvé poválečnou evropskou krajní pravici na společné platformě. Ačkoliv fungovat vydrţela pouze do roku 1957, poukázala prostřednictvím Maurice Bardèche na významné postavení frankofonní skupiny krajní pravice v rámci Evropy, coţ bylo o několik let později potvrzeno vznikem dalšího sdruţení s názvem Jeune Europe.

22 Při hodnocení čtvrté republiky a krajní pravice je třeba připomenout i tzv. „Poujadovo hnutí“, neboli Union de Defense Commercants et Artisans (UDCA), Svaz na obranu obchodníků a řemeslníků. Hnutí, pod vedením Pierre Poujada, vzniklé v roce 1953 zpočátku vystupovalo apoliticky, s úmyslem chránit ţivnostníky a poukazovat na jejich přísné daňové zatíţení. Toto hnutí, zprvu apolitické, začíná rozšiřovat svůj ideový profil i o tematiku venkova, podporu tradičního stylu ţivota, posléze pak, s rostoucí kritikou reţimu, přejímá prvky krajní pravice jako je nacionalismus (kritika přistěhovalců, především z nestabilního Alţírska a Indočíny), antisemitismus a antiparlamentarismus. Poujadovo hnutí jako takové se stalo poměrně silným aktérem krajní pravice, o čemţ svědčí zisk 11% hlasů do Národního shromáţdění v roce 1956. Jeho dalším významným přínosem pro krajní pravici bylo to, ţe ji dokázal sjednotit v odporu proti probíhající dekolonizaci (úpadek vlivu v Alţíru, Tunisku, Maroku a Indočíně). Obavy ze ztráty postavení koloniální velmoci, obava (často odůvodněná, viz. masakr v alţírském Oranu v roce 1961) o bezpečnost Francouzů v zámoří a nechuť přijímat imigranty z těchto kolonií, to byly hlavní argumenty, kterými UDCA a ostatní extremisté dokázali poměrně značně destabilizovat vnitropolitickou situaci Francie po celá 50. a v první polovině 60. let. Jako radikální vyvrcholení tohoto odporu pak vznikla začátkem 60. let Organisation armée secrète (OAS), od dob druhé světové války nejradikálnější pravicová, extremistická organizace. Jako vyvrcholení jejího boje proti odchodu z Alţírska je série pokusů o atentát na prezidenta de Gaulla. U OAS můţeme také sledovat poměrně širokou síť kontaktů, mimo rozsáhlé sítě ve Španělsku se jedná o přesun struktur a navázání poměrně intenzivních kontaktů v Argentině poté, co díky tvrdému zásahu vlády začala být jejich situace v Alţíru a ve Francii neudrţitelná. Mimo to se členové OAS po rozkrytí svých sítí ve Francii účastnili boje proti komunismu po celém světě, převáţně v rámci autoritářských reţimů třetího světa apod. Co se týče argentinského působení, členové OAS zde

23 působili v rámci skupiny Cité Catholique, fundamentalistické katolické a antikomunistické organizace zaloţené Jeanem Ossetem, tajemníkem Maurrase. Je také doloţena spolupráce členů OAS a alţírských veteránů s tehdejším argentinským reţimem, kdy tento vyuţíval jejich znalostí v případě vedení diverzních akcí k výuce členů speciálních jednotek argentinského námořnictva. Jedná se především o poručíka Jean Gardes a Jean Ousseta, veteránů z Indočíny a Alţíru. Ousset dle Gardesových písemných podkladů o vedení diverzního boje vedl výuku na tzv. „škole námořního inţenýrství “ ESMA v rámci argentinského námořnictva. Ve skutečnosti se však jednalo o diverzní jednotky pro speciální operace. Centrum ESMA se později během 70. let stalo základnou pro mučení a věznění politických odpůrců reţimu.17 Alţírská otázka byla pro krajní pravici přelomu 50. a 60. let stěţejní, v hnutích, které se na ní profilovaly, vyrostla nová generace politiků a vůdců následujících období. Členem Front national pour l'Algérie française (FNAF, odděleného křídla od Front national pour française, FNF zaloţené 1958 ), vytvořené roku 1960, se stal například i Jean-Marie Le Pen, coţ znamenalo začátek jeho politické kariéry.

e) od 60. let do současnosti Ačkoliv se zdá, ţe zlatý věk, který pro krajní pravici představují 50. a 60. léta, bude začátkem jejich nové expanze, nastává s koncem let 60. opět

17 Viz.Robin, M.M.: Escadrons de la mort, l'école française,. La Découverte 2004, . Collection: Cahiers libres.

24 útlum. Jisté náznaky jsou vidět jiţ od konce 50. let, kdy pojaurdovo hnutí ztrácí postupně díky rostoucí ekonomice svou hlavní výhodu, jíţ je moţnost poukazovat na hospodářské problémy ţivnostníků a útlak ze strany státu. Toto je do jisté míry vyváţeno novými tématy, jako je boj za francouzské Alţírsko, coţ si osvojí i další hnutí. S růstem vlivu generála de Gaulla a útoky krajní pravice na něj (ať jiţ skutečnými, nebo verbálními) dochází ze strany vládní moci k potlačování těchto hnutí. Za postupnou ztrátou vlivu krajní pravice a úbytkem příznivců stojí i další vlivy, jako je konec alţírské války v roce 1962, růst politického kreditu de Gaulla či právě tvrdý postup, vedoucí například k likvidaci OAS či zákazu FNF roku 1960. Z obav před marginalizací tak představitelé krajní pravice přicházejí s novými tématy, která se snaţí prosadit na evropské úrovni. Tato spolupráce evropské krajní pravice má podobu různých internacionál. Dále pak vznikají nové klasické krajně pravicové uskupení na národní úrovni, jejich počet je však proti předchozímu období limitován. Za nejvýznamnější je moţno povaţovat Front National (FN), která jako jediná z nově nastoupivších byla schopná se dlouhodobě etablovat jako politická strana a získat parlamentní zastoupení. Její oficiální vznik je moţno datovat rokem 1972, kořeny však sahají o něco hlouběji. Bylo to především hnutí Occident vzniklé v roce 1964 a Ordre nouveau z roku 1969, které se staly jeho ideovými předchůdci. Obecně se dá říci, ţe hnutí nastoupivší v průběhu 60. let jiţ představují novou generaci, jak personálně, tak i z ideologického hlediska. Chybějící historické a ideologické zakotvení tak opět vyústilo v rozdrobenost krajní pravice, jeţ měla být stmelena právě vznikem Front National v roce 1972. Přestoţe FN měla ambice stát se hlavním pólem krajní pravice, je to počátkem 70. let moţno potvrdit jen částečně. Ačkoliv do jisté míry převzali roli, jiţ mělo do té doby Ordre nouveau, z jehoţ vznikli a přispěli tak k jeho marginalizaci, nepodařilo se jim stmelit krajně pravicovou scénu docela. Na jednu stranu zůstala část krajní pravice stranou hnutí, dále se vytvořily

25 uvnitř strany frakce, nesouhlasící s vizí politiky, kterou představoval Le Pen. Část z nich pak vytvořila v roce 1972 stranu Justice et liberté, další frakce pod vedením Alain Roberta vytvořila v roce 1974 stranu s názvem Parti des forces nouvelles (PFN). Tato strana se následujících 10 let stala konkurentem Front National, coţ se negativně projevilo i na jejím volebním zisku, leaderem krajní pravice se pak FN stává aţ poté, co v roce 1981 ukončí PFN činnost. Po jisté reorganizaci a sbírání sil se pak FN od poloviny 80. let stává vůdčí domácí silou francouzské krajní pravice, od 90. let nastává sice nástup nových hnutí, které však pro FN nepředstavují váţnou konkurenci. Díky změně volebního zákona na proporční tak FN dosahuje i poměrně slušných volebních zisků kolem 10%, na přelomu nového tisíciletí pak na sebe upozorní díky kandidatuře Le Pena, který se dostal aţ do druhého kola prezidentských voleb, coţ samo o sobě rozvířilo celoevropskou debatu o rostoucí síle krajní pravice. Protoţe vývoj dalších současných uskupení a samotné FN včetně jejich interakce v evropském prostoru budou předmětem zkoumání v dalších kapitolách, nastíním zde jen několik dalších postřehů, týkajících se tzv. „internacionál“ a vývoje mezinárodních kontaktů francouzských krajně pravicových skupin v období, předcházejícímu konsolidaci současné krajně pravicové scény v 70. a 80. letech. Francouzská krajní pravice je na mezinárodní poválečné scéně aktivní jiţ od roku 1951, kdy její zástupci vstoupili do první tzv. „internacionály“, pod názvem European Social Movement (ESM). Tehdy ještě iniciativa spočívala na straně švédských zakladatelů, kteří si od tohoto kroku, spolu s ostatními zúčastněnými, slibovali sjednocení krajní pravice na společné platformě a zvýšení tak její schopnosti čelit boji proti komunismu, dekolonizaci a prosazování „panevropského nacionalismu“. Vůdčí role Francie se prokázala posléze, kdyţ René Binet spolu s švýcarem Gaston-Armand Amaudruzem zaloţili tentýţ rok Nouvel ordre européen (NOE), formaci, jeţ se oddělila od ESM a způsobila tak de facto její zánik. Důvodem byla dle jejich názoru nedostatečná radikálnost hnutí,

26 kdy dle Bineta ESM kladla nedostatečný důraz na rasovou otázku a antikomunismus. Dle něj představovala pro tehdejší Evropu největší riziko ohroţení „asiatským“ komunismem, „ţidoamerickým“ kapitalismem a míšením ras, zapříčiněné přistěhovalectvím a kolonialismem.18 Se sídlem ve Švýcarsku se tak stal myšlenkovou základnou pro rozličné neonacistické směry. Mimo švýcarské a francouzské zástupce (mimo Bineta např. Charles Luka) představoval významného člena i belgičan a bývalý člen SS Jean-Robert Debbaudt. Ten zajišťoval skupině moţnost šíření jejich ideí prostřednictvím revue L'Europe réelle distribuované neonacistickým skupinám napříč Evropou. Spolupráce francouzské krajní pravice s belgickými protějšky má pokračování i později v rámci uskupení Jeune Europe. Tato pravděpodobně nejznámější neofašistická organizace 60. a počátku 70. let pod vedením belgičana Jeana Thiriarta ve své programatice navazovala na předválečné a válečné fašistické ideály, zároveň se však věnovala jiţ klasickým dobovým tématům, společným pro krajní pravici – otázce dekolonizace ( belgické Kongo a Alţír v případě francouzských členů hnutí) a evropské pospolitosti. Stejně tak věnovala materiální, finanční i ideovou podporu hnutí OAS. Stejně tak se nezdráhala – zvláště v belgických podmínkách – podílet i na násilných akcích proti těm, které vinila odpovědnými za to, co nazývali „úpadkem Západu“.19 Názorové štěpení, ke kterému v hnutí dochází díky Thiriartově ideologickému posunu směrem doleva (obhajova komunismu, palestinských bojovníků za nezávislost či tvorba konceptu o vedoucím postavení SSSR v rámci Evropy), však vede jako v jiţ mnoha případech předtím počátkem 70. let k odlivu značné části členů a marginalizaci hnutí.

18. Viz. Duranton-Crabol, A.M.: L'Europe de l'extrême droite. De 1945 à nos jours, Bruxelles, Éditions Complexe et PUF, « Questions au XXe siècle », 1991.

Viz. Milza, M.: – Evropa v černých košilích, Praha, Themis 2005, str. 116-120

Současní aktéři krajní pravice ve Francii

Dle mého mínění, jak jiţ bylo nastíněno, lze jako milník vzniku moderní krajní pravice ve Francii určit počátek 70. let a utváření Front National v čele s Le Penem. Zde v této části tedy zmíním nejdůleţitější hnutí a politické strany z této části spektra, které jsou či byly v poslední době relevantní nejen na vnitrostátní scéně, ale prosazující i vlastní zahraniční politiku. Tyto zde uvedené subjekty pak budou zaujímat klíčovou roli v následné části práce, kdy bude posouzen jejich vztah k zahraniční politice vlastní země, četnost zahraničních kontaktů, jejich význam a postavení na mezinárodní scéně. Stejně tak se pokusím odpovědět na otázku, zda je moţné hovořit o společném nosném tématu současné evropské krajní pravice, popřípadě do jaké míry jej uvedené skupiny spoluvytvářejí. a) Front National Front National je, jak jiţ bylo naznačeno v kapitole o historii krajní pravice, aktérem vzešlým z koncepce „Nouvelle droite" konce 60. let. Je pro ni charakteristické spojení se jménem jejího zakladatele Jean Marie Le Pena stejně jako její poměrně stabilní, etablovanou pozici v rámci stranického systému, kterou váţněji neohrozily ani některá štěpení, tak typická pro francouzskou krajně pravicovou scénu. Bezprostředním důvodem pro zaloţení FN v roce 1972 byla pravděpodobně mobilizace krajní pravice a její posílení z důvodu účasti v parlamentních volbách 1973. Je nutno si uvědomit, ţe FN vznikla jiţ jako skupina poměrně zkušených teoretiků krajní pravice i aktivních politiků. Le Pen, jako hlavní zakladatel a vůdčí autorita, měl jiţ několikaleté zkušenosti jako poslanec za poujadistické hnutí, předtím působil jako vůdce pravicové studentské skupiny či jako výsadkář v Alţíru. Dalšími

28 zakládajícími členy FN byl například člen OAS Roger Holeindre, profesor historie Francois Duprat, vedoucí představitelé organizací, jako Justice et liberté či Ordre Nouveau. Ideologické sloţení Front National tak bylo velmi pestré, vedle revolučních neofašistů zde bylo moţno spatřit obdivovatele Pétaina a vichistického státu, nacionalisty či ideové příznivce Les Jeunesses patriotes. Sám Le Pen vedl první dekádu FN spíše v umírněném duchu, ve snaze přesvědčit voliče, ţe je strana schopna se zapojit do politického dění a stát se regulérní politickou alternativou, kdy čerpal zejména z příkladu italského Movimento Sociale Italiano (MSI), jeţ v tomto období dosahovalo slušných úspěchů na italské politické scéně a oběcně se soudilo, ţe se stane silnou stranou s ultrakonzervativním stylem politiky.20 Například politolog Pierre-André Taguieff hovoří v případě Front National o nástupu toho, čemu říká „nacionální populismus“ aţ od roku 1984. Stejně tak Peter Davies poukazuje n a to, ţe ačkoliv je u FN moţno spatřit pestrou směsici myšlenkových proudů, jako jsou neofašisté, konzervativně-radikální proudy, populisté, jako hlavní charakteristiku je moţné poukázat na to, ţe strana staví do popředí národní zájmy, je tedy nacionalistická.21. Jonathan Marcus ve svém díle The National Front and French Politics uvádí, ţe ačkoliv Le Pen z ideového hlediska odsuzuje systém, vzniklý jako důsledek Francouzské revoluce, v praxi nemá problém v tom se přizpůsobit daným pravidlům fungování politického systému. 22 Přes snahu Le Pena vytvořit z FN hlavní pól krajní pravice, měla členská základna strany, začínající na několika stovkách členů v roce 1972, v polovině 80. let stále jen cca 1500 aktivních členů. Velký zlom nastal na přelomu tisíciletí, kdy se toto číslo vyšplhalo na 42 tisíc. V současné době

20 viz. Milza, M.: – Evropa v černých košilích, Praha, Themis 2005, str. 142-143

21 Viz. Davies, P.: The extreme right in France, Routledge, 2002, str. 143 22 viz. Marcus, J.: The National Front and French Politics. New York 1995, New York University Press., str. .102-103

29 vedení FN prohlašuje, ţe má kolem 75 tisíc členů a příznivců po celé zemi a pasuje se tak do role třetí nejpočetnější francouzské politické strany23 Toto číslo se však zdá jako nadsazené, s největší pravděpodobností se dá hovořit o počtu 16 – 18 tisíc členů. Co se týče vývoje strany, jiţ v roce 1974 musela čelit odchodu jedné z frakcí, stojících v opozici proti Le Penovi, která vytvořila nový útvar, Parti des forces nouvelles (PFN). Ta se tak stala po určité období konkurencí pro FN, v roce 1986 však zanikla, resp. byla vstřebána novými evropskými krajně pravicovými skupinami. Zčásti díky tomuto oslabení nedosáhla FN ţádného relevantního volebního úspěchu v celém období 70. let. Ačkoliv strana byla zaloţena s úmyslem spojit krajní pravici a dosáhnout tak úspěchu v parlamentních volbách roku 1973 a prezidentských o rok později, výsledky byly daleko za očekáváním. V roce 1973 obdrţela pouhých 2,25 % hlasů při volbách do parlamentu, v prezidentských volbách, do kterých byl nominován Le Pen, dosáhl na pouhých 0,74%. V roce 1981 nebyl do prezidentských voleb ani nominován díky nemoţnosti naplnit potřebnou vstupní kvótu potřebnou pro kandidaturu, ve volbách parlamentních téhoţ roku se FN s pouhými 0,18% získaných hlasů dostává na naprostý chvost mezi zúčastněnými stranami. V polovině 80. let pak dochází opět k růstu FN a to na vnitropolitické i vnější scéně. Ve vnitřní politice dochází k profilování hlavních témat, jeţ začínají být celospolečenským problémem – rostoucí nezaměstnanost, kterou dává do určité souvislosti se zvyšujícím se počtem přistěhovalců. Mimo to poukazuje na jejich zvýšenou kriminalitu. Ve volbách do místních zastupitelstev v roce 1983 tak získává poměrně slušné zastoupení v některých oblastech (i kolem hranice 10% hlasů). V roce následujícím se začíná psát pro FN další důleţitá kapitola, kterou začíná její účast v

23 viz. Stránky Front National, http://www.frontnational.com/?page_id=875

30 evropských strukturách. Do červnových voleb do Evropského parlamentu vstupuje FN s jistým optimismem, který se dočká naplnění, neboť při zisku 10,95% hlasů dosáhne na 10mandátů, stejně jako komunisté.Francouzské parlamentní volby v roce 1986 jsou pak pokračováním trendu mírného růstu, kdy FN dosáhne na 35 mandátů, daných díky pro FN výhodnému pouţití poměrného systému. Jeho změna na většinový v roce 1988 však při téměř stejném percentuálním zisku znamenalo zisk pouhého jednoho mandátu. Celé období od konce 80. aţ do druhé poloviny 90. let pak znamená stabilizaci či mírný růst zisků FN na všech úrovních. Vnitrostranická krize nastoupila v roce 1998, kdy došlo k oddělení Bruno Mégretem vytvořeného Mouvement National Républicain (MNR). Mégret, hlavní ideolog FN a faktický zástupce Le Pena, převedl na svou stranu i část vyšších funkcionářů strany, coţ mělo negativní vliv na volební výsledky v evropských volbách následující rok, kdy nově vzniklá MNR odčerpala FN značný voličský potenciál. Přes tyto problémy však jiţ rok 2002 znamenal pro FN značný úspěch, který se dostavil při účasti Le Pena v prezidentských volbách. Zde, zejména díky roztříštěnosti politické scény, získal v prvním kole 16,86% hlasů. Volební program, nesoucí se v tradičním duchu protipřistěhovaleckých, nacionalistických a evropských témat spolu s relativní slabostí jeho ideových protivníků (MNR, komunistů) a nízké disciplíně mezi voliči vládních kandidátů vedlo k tomu, ţe postoupil do druhého kola. Druhé kolo voleb, ve kterém získal Le Pen nakonec pouhých 17,79% hlasů, bylo důsledkem zvýšené nervozity voličů, kteří díky výsledku prvního kola často volili Chiraca, protoţe pro ně představovala krajně pravicová politika Le Pena nepřijatelnou alternativu. Postup Le Pena do druhého kola prezidentských voleb pak vzbudil poměrně velkou vlnu zájmu napříč Evropou, neodpovídající dosaţeným výsledkům. V důsledku pak bylo tohoto úspěchu pouţíváno jako ukázkového příkladu zvýšené aktivity a rostoucí oblibě krajní pravice mezi evropskými voliči. Osobně si však myslím, ţe na výsledek prezidentských voleb 2002 spíš neţ jako na triumf a rostoucí vliv krajní

31 pravice je třeba nahlíţet s pochopením specifik francouzské politické scény. První kolo voleb a úspěch Le Pena je tak do určité míry způsoben i protestními hlasy voličů, mající vyslat varovný signál vládním stranám. Výsledek kola druhého a poměrně přesvědčivé vítězství Chiraca pak poukazují na to, ţe kandidát krajní pravice na pozici prezidenta je pro většinu francouzů stále nepřijatelnou variantou. Od 80. let, jiţ od prvních voleb do Evropského parlamentu, je FN dlouhodobě pravděpodobně nejúspěšnější a nejvíce mediálně známou stranou krajní pravice, angaţující se na evropské politické scéně. Dřívější poměrně umírněné názory a postoje se postupem času, jak docházelo k posilování evropské integrace, měnily v stále radikálnější prohlášení na adresu Evropské unie. V současnosti se tak FN profiluje jako strana, odmítající postupující růst „eurokracie“ a bojující za prosazování národních zájmů. K medializaci FN na evropské scéně dobře přispěly i některé Le Penovy problematické výroky či fyzické napadání svých kolegů na půdě parlamentu. V polovině 90. let, díky poměrně slabému postavení na domácí politické scéně, budovala FN kontakty se zahraničními krajně pravicovými a extremistickými organizacemi včetně nových útvarů střední a východní Evropy . Snahu o tvorbu společné evropské krajně pravicové / nacionalistické strany či seskupení stran korunovalo vytvoření Euronatu v rámci Evropské unie počátkem nového tisíciletí, jehoţ byla FN hlavním iniciátorem. Vedle samotné FN existuje ještě jedna paralelní struktura s názvem Front national de la jeunesse (FNJ). Jedná se o mládeţnickou strukturu, sdruţující mladé sympatizanty FN ve věku 16-25, výjimečně aţ 30 let. Tato organizace, sdruţující přibliţně 10 tisíc příznivců, je činná i na mezinárodní úrovni, kde má poměrně značnou autonomii na samotné FN. Samotná organizační struktura, zahrnující buňky z jednotlivých departmentů, je podobná s organizační strukturou FN. FNJ pořádá tzv. „kampaně“, ve kterých se vyjadřuje k různým celospolečenským problémům, většinou se obsahově střetávají s

32 kampaněmi mateřské FN. V současné době je to především boj proti islamizaci Francie.24 Poměrně zajímavý je pak v této souvislosti ideový vývoj, týkající se současného odkazu k postavě generála De Gaulla, ve smyslu ochránce tradičních francouzských hodnot. Dále FNJ sledují paralelu mezi ním jako hlavním představitelem huntí odporu a bojovníkem proti vichistickému reţimu a rolí, kterou na sebe vzala FNJ potaţmo FN. 25 Otázkou zůstává, zda se jedná o skutečnou změnu v ideologii FN či spíše o účelové prohlášení mající za cíl zisk většího počtu hlasů umírněných voličů.

b) Garde franque Jedná se o organizaci s monarchistickými, tradicionalistickými rysy, vymezující se proti francouzské revoluci. Silný nacionalismus a kritika Evropské unie jakoţto orgánu, jeţ omezuje francouzskou suverenitu ji řadí mezi euroskeptické formace. Vystupují proti sekularismu francouzského státu, dle jejich názorů sekularismus a přílišná benevolence státu je jedna z příčin současných problémů s islamisty. Francie je dle nich historicky katolicko křesťanská, coţ by mělo být reflektováno. Hnutí jako takové má spíše vojenskou strukturu, militantní tendence jsou patrné i v interakci mezi členy a vystupování na veřejnosti. Jedná se především o rozličné branné aktivity, demonstrace a cvičení. Při působení na veřejnosti dává poměrně dost prostoru přednáškám pro veřejnost,stejně tak poměrně do značné míry spolupracovala s ostatními nacionalistickými a krajně pravicovými strukturami. Ačkoliv Garde franque pod tímto názvem v roce 2005 zanikla, většina členské základny pokračuje dále pod hlavičkou hnutí Renouveau Française, které je poměrně aktivní na mezinárodní scéně, jak

24 Viz. Internetové stránky FNJ, http://www.fnjeunesse.fr/?p=1744

25 Viz. http://www.fnjeunesse.fr/?p=47

33 bude poukázáno později. Na ideologické rovině spolupracuje i s periodikem L'Héritage

c) GRECE Zaloţené roku 1968 Alainem de Benoist, zakladatelem a ideovým tvůrcem konceptu Nouvelle Droite. Jedná se o etnonacionalistický think- tank, odlišující se od ostatních skupin především svým zaměřením. Skupina odmítá křesťanství (coţ je samo o sobě mezi ostatními francouzskými skupinami neobvyklé) a nechá se ideologicky inspirovat germánským a nordickým kultem. Podhoubí, stojící za vznikem GRECE je velmi široké, při jeho vzniku se zde setkávají ideologové krajní pravice z Europe-Action, Rassemblement européen pour la liberté, Fédération de l'Etudiants Nationale a další uskupení i jednotlivci. Cílem seskupení bylo ideologicky ovlivnit francouzskou pravicově-konzervativní politickou scénu, například i díky textům publikovaných v hnutí nakloněných listech jako Éléments či Nouvelle École. GRECE posléze zaloţilo vlastní edici s názvem Copernic , která od roku 1976 publikuje texty ideologů hnutí, jako Louis Rougier, Oswald Spengler či Julius Evola. Poměrně významná je aktivita členů GRECE v rámci listu Le Figaro. V tomto poměrně významném celostátním periodiku dostali moţnost pravidelného publikování mimo Benoista další přízniovci hnutí jako Jean-Claude Valla, Yves Christen, Christian Durante či Michel Marmin. Jejich vliv a myšlenky zde dostávaly uplatnění aţ do roku 1981. Prezentace Benoista a jeho souvěrců prostřednictvím Le Figaro však rozpoutala mediální kampaň, vedenou především konkurenčním listem Le Monde. Cílem kampaně bylo upozornit na vzrůstající vliv Nouvelle Droite ve Francii a uvedením kanálů, kterými šíří svou ideologii. Osmdesátá léta pak pro GREECE znamenala, mimo publikační činnosti v médiích, i pořádání konferencí na různá celospolečenská témata (reforma

34 školství, vojenství, lékařství a podobně).. Zde členové GRECE neskrývají ideologickou inspiraci mnoha klasiky politické filosofie jako Vilfredo Pareto, Carl Schmitt či Ernst Jünger. Klíčovými tématy v diskuzích jsou pak i problematika náboţenství, rasismu, ekonomie či kultury. Činnost GRECE samozřejmě nezůstala omezená jen na hranice Francie, jistých kontaktů navázala i se zeměmi tzv. „Třetího světa“, dále pak s různými konzervativními a krajně pravicovými skupinami v rámci Evropy. Zde se hlavním tématem diskuzí stal antiamerikanismus, antiliberalismus a v poslední době i snaha o politicky silnou Evropu sjednocenou na bázi kulturně spřízněných států. V zahraničních vztazích nedochází k příliš silné komunikaci a kooperaci s vedoucí Front National, z části z důvodu přítomnosti některých konzervativně-katolických členů v jejich řadách, obecně pak díky nevalnému mínění o ideovém zázemí hnutí. d)Mouvement National Républicain Jedná se o hnutí, zaloţené Bruno Mégretem v roce 1999 poté, co odešel z Front National. Dalšími zakladateli byli lidé z l'Horloge alumni či Yvan Blot a Jean-Yves Le Gallou, tedy osoby ideově a personálně propojeni s GRECE. Uskupení, povaţované vesměs za krajně pravicové, hodnotí samo sebe jako liberálně-nacionalistickou stranu, kdy v praxi můţeme pozorovat přítomnost klasických témat krajní pravice – odpor k imigraci, obava z nárůstu vlivu islámu, snaha o národnostně homogenní silný stát. Na úrovni Evropy to je pak obava z růstu vlivu Evropské unie, naproti tomu se na rozdíl proti většině ostatních krajně pravicových stran nevymezuje negativně vůči roli USA ve světě. . Na rozdíl od svého ideologického původce FN zde můţeme spatřit i neoliberální myšlenky, strana je poměrně otevřená a shovívavá k působení volného trhu. Proti FN se také snaţí půsibot poměrně umírněněji na veřejnosti. Přesto zde můţeme v mnoha ohledech najít děfictví FN, z něhoţ ostatně strana vzešla. To dokládá i to, ţe název, strany, Mouvement

35 National Républicain (MNR), byl nouzovým řešením po přejmenování z původního Front National-Mouvement National, od kterého bylo upuštěno z důvodu soudní ţaloby ze strany Le Pena díky porušení ochranné značky. Je tedy, vidět, ţe hnutí nemělo ambice odvrátit se od FN jako celku, spíše šlo jen o nesouhlas Mégreta a dalších s jistými dílčími kroky v celkové koncepci prosazované Le Penem. To dokládá i další podobnost v struktuře hnutí, kterým je jejich mládeţnická organizace, Movement National de la Jeunesse, vytvořená zcela dle vzoru Front national de la jeunesse. Na vnitropolitické scéně přichází strana v polovině nového tisíciletí s tématy, týkajícími se především otázek spjatých s Evropskou unií – MNR zde ostře vystupuje proti přijetí evropské ústavy, kterou chápe jako nedokonalou a omezující jednotlivé členské státy. Druhým, tradičním tématem, je otázka imigrace, v celoevropském měřítku pak obavy a nesouhlas s diskutovaným přijetím Turecka do EU. Heslo „Ne islamizaci!“, mimo jiné přejaté od FN, která jej pouţívá od začátku tisíciletí, bylo ústředním tématem regionálních voleb 2004. Pro značný volební neúspěch, kdy značná část voličů dala přednost programově podobné a jiţ zavedené kandidátce FN, dochází v roce 2005 k štěpení strany. Nově oddělená skupina s názvem Parti populiste (PP) pod vedením Francka Timmermanse se snaţí dosáhnout růstu voličské podpory tím způsobem, ţe strana provede ideologické přiblíţení se zpět směrem k politice FN. Důsledkem toho je, ţe v průběhu roku 2008 dochází před volbami k přímé podpoře Parti populiste kandidátům FN. V roce 2006 a později i 2007 překvapivě jistý obrat směrem k Front National rovede i samotná Mouvement National Républicain, kdy nejuţší vedení pořádá společné mítinky s FN s cílem podpořit Le Pena jako společného leadera krajní pravice v prezidentských volbách. Jistý rozkol mezi oběma stranami však můţeme sledovat v roce 2008, kdy se Bruno Mégret a Jean Marie Le Pen vzájemně obviňují prostřednictvím médií z

36 vlastnictví černých fondů k financování svých hnutí.26 V březnu 2008 prohlásí Jean-Marie Le Pen, ţe MNR dostávalo značné zdroje na svůj provoz prostřednictvím UIMM, ocelářské pobočky odborové organizace Medef. Bruno Mégret , který tyto spekulace kategoricky popřel, naproti tomu obvinil FN z příjmu finanční „pomoci“ ze strany reţimu Saddáma Huseina. Poté, co se Mégret v tomtéţ roce vzdává předsednictví strany a odchází z politiky, upadá strana do krize. e) Parti nationaliste français et européen (PNFE) Sdruţení Parti nationaliste français et européen (PNFE) bylo zaloţené v roce 1987 Claudem Cornilleau, zakládajícími členy bylo mnoho osob z předtím zaniklého neonacistického hnutí FANE, zakázaného Chiracovou vládou z důvodu pořádání násilných protestů a demonstrací s cílem změny reţimu. Další část členstva bylo tvořeno osobami vyloučenými pro příliš radikální názory z Front National poté, co Le Pen v roce 1986 získal několik míst v parlamentu. Značná část členů, ať jiţ nových, či příchozích z předešlých stran, byla navíc příznivci skinheads. Ačkoliv dle názvu strana, jednalo se spíše o hnutí spíše neonacistického charakteru, zaměřující se na spíše násilné a nátlakové akce proti reţimu (demonstrace, stávky) stejně jako proti imigrantům a muslimům obecně. Hnutí, mající stejně jako další skupiny ve znaku jednu z variant keltského kříţe, se prezentovalo na veřejnosti i prostřednictvím občasníku s názvem Tribune Nationaliste. Nejvíce aktivní na domácí scéně bylo hnutí na konci 80. a v první polovině 90. let, později navázalo poměrně rozsáhlé kontakty s krajně pravicovými skupinami v zahraničí. Mediálně nejznámějšími se stal v roce 1989 ţhářský útok, kdy 18 členů, spojených s hnutím bylo usvědčeno ze

26 Viz článek v deníku Liberation,. Le Pen et Mégret échangent des noms d'oiseaux, 6 March 2008., Agence France-Presse, http://www.liberation.fr/politiques/010131610-le- pen-et-megret-echangent-des-noms-d-oiseaux

37 ţhářského útoku na ubytovnu zahraničních pracovníků, převáţně muslimů a přistěhovalců ze Severní Afriky, v Nice.Poměrně závaţným problémem, jeţ vzbudil znepokojení vládních politiků a veřejnosti, bylo to, ţe jedním z aktivistů, zadrţených v souvislosti s poţárem ubytovny v roce 1989 byl Serge Lecanu, v té době předák Fédération professionnelle indépendante de la police (FPIP), to znamená odborového svazu policie.27 Dalším poměrně výrazným činem bylo poničení ţidovského hřbitova v Carpentras v roce 1990, jeţ si vyţádalo rozsáhlou demonstraci v Paříţi, odsuzující projevy extremismu (ostře odsouzené vládou, demonstrace se osobně účastnilo několik ministrů včetně prezidenta Francoise Miterranda). Po vyšetřování, jeţ bylo ukončeno v roce 1996, bylo obviněno pět osob, mezi nimi tři členové PFNE. Od tohoto data nastává rozkol uvnitř hnutí, jeţ se nepodaří zastavit ani po zvolení Eric Sausseta novým vůdcem v roce 2000 a hnutí se pomalu stává neaktivním. I přes to na sebe upozorní v roce 2002, kdy Maxime Brunerie, přívrţenec PNFE, je odhalen při připravovaném spiknutí s cílem zavraţdit Jacquese Chiraca. Poté jiţ hnutí přestává působit jako jedna struktura a rozpadá se do několika malých frakcí. Stejně tak, jak bylo hnutí viditelné na vnitrostátní scéně, bylo velmi aktivní v rámci Evropy, kde některé osobní vazby členů na evropskou krajní pravici přetrvávají dodnes. Převáţně se jedná o styky se zemí, jeţ je pro francouzské extremisty tradičním spojencem – Belgií. Zde byly navázány dobré vztahy se skupinou Vlaamse Militanten Orde, Vlaams Blok a BNP. Další kontakty směřují do Německa, kde byly navázány vztahy se skupinou kolem neonacisty Christiana Worcha. Ve Velké Británii to pak byla British National Party, kde došlo k navázání poměrně úzkých vztahů mezi oběma leadery, Cornilleauem a Johnem Tyndallem.

27 . Viz. Zpráva Evropského parlamentu – Výboru pro vyšetřování rasismu a xenofobie, viz. European Parliament, Committee of Inquiry on Racism and Xenophobia- Report on the Findings of the Inquiry, 1991, str. 29-30

F)Další strany Zde se pokusím seznam aktérů krajní pravice uzavřít uvedením posledních tří uskupení. V tomto případě se ani u jednoho z nich nejedná o stranu krajně pravicovou či neofašistickou v pravém smyslu slova, rozhodně nejde o extremistické formace stylu PNFE, ani populisticko – nacionalistické strany dle příkladu FN. Jedná se spíše o aktéry pravicově konzervativní, které však převzaly některá témata, krajní pravici vlastní. f1) Mouvement pour la France Hnutí Mouvement pour la France (MPF), bylo zaloţeno v roce 1994 Philippem de Villiers, vysokým státním úředníkem pracujícím od 70. let pro Chiraca a posléze v administrativě Valéry Giscard d'Estaingna a jeho Parti républicain. Jedním z důvodů vzniku byla organizace a příprava konzervativní strany za účelem nominace Philippa de Villiers v rámci prezidentských voleb o rok později, které však bohuţel skončily neúspěchem z důvodu zisku pouhých 4,75% hlasů. Situace se opakovala v prezidentských volbách v roce 2007, kdy však získal pouhých 2,23%. Stejně tak při volbách do parlamentu nedosahuje strana přílišných úspěchů, počet jejich zástupců osciluje kolem 1 či 2 poslanců. Naproti tomu nepoměrně úspěšnější je strana na evropské úrovni, kdy hned při svých prvních volbách do Evropského parlamentu v roce 1994 strana dosáhla se ziskem 12.34% na 13 zástupců, coţ se bohuţel nepodařilo zopakovat v letech následujících. V roce 1999 kandidovali do EP v alianci s Rassemblement pour la France (RPF) pod vedením Charlese Pasquy, kdy zástupci MPF získali 6 křesel. Celá aliance se však umístila dokonce před Sarkozyho Rassemblement pour la République (RPR). Opravdový nezdar však přišel v roce 2009, kdy strana získala pouhé jedno křeslo v EP. Pro své vystupování na půdě EP a četné zahraniční kontakty (stejně jako

39 díky kandidatuře Philippem de Villiers na pozici prezidenta v roce 2007) je strana poměrně známá na zahraniční scéně a mnohými zahraničními komentátory povaţována spíše za stranu krajní pravice. Za tím stojí především fakt, ţe de Villiers přináší do politiky témata, která byla spíše vlastní pro Front National či dokonce neonacistické skupiny. Především se jedná o názor MPF na fungování EU, kde je spíše pro „národní nezávislost“ jednotlivých států. Na rozdíl od např. euroskeptické UKIP však nepoţaduje přímo odchod Francie z EU, je však pro nadřazenost zákonů Francie nad evropskými a celkově pro posílení státní suverenity. Stejně tak kritizuje tzv. „byrokratizaci“ EU. Otázka islámské problematiky, vnímaná na domácí scéně, prosakuje v případě MPF i na úroveň EU, Villiers v zásadě odmítá rozšiřování EU o Turecko, odmítá i snahy o navázání bliţšího partnerství s Tureckem a dalšími státy převáţně Severní Afriky. V domácích otázkách je MPF poměrně konzervativní a nacionalistická, vystupuje například pro zákaz nošení hijabu nejen ve školách, ale i na veškerých veřejných místech. Stejně tak je pro zákaz muslimských sdruţení jako je Chittaneries de France au Culte Musulman (CFCM), šířících dle nich extremistické myšlenky. V neposlední řadě je pro vyhlášení moratoria na další stavbu mešit na území Francie. Další témata, jako návrh na zákaz interupcí, referendum o znovuzřízení trestu smrti či odmítání sňateků homosexuálů ji řadí opět mezi ultrakonzervativní seskupení. Proti tomu lze v otázkách ekonomiky spatřovat spíše neoliberální přístup kde Villiers prosazuje sníţení daní s ohledem na nastartování ekonomického vzestupu, odstranění 35ti hodinového pracovního týdne či věku pro odchod do důchodu.

F2) Rassemblement pour la France (RPF) Strana Rassemblement pour la France (RPF), zaloţená roku 1999 bývalým ministrem vnitra Charlesem Pasquou, v roce 2003 dočasně přejmenovaná na Rassemblement pour la France et l'Indépendance de l'Europe. Strana

40 sleduje podobné cíle jako výše uvedená MPF, společné názory dovedly obě strany ke kandidatuře do EP v roce 1999 v rámci společné koalice. V tomto společenství se však ukázal být silnějším hráčem Villiers a jeho MPF, Pasqua po ukončení koalice nedosahuje příliš vysokého volebního skóre. V parlamentních volbách ve Francii v roce 2002 tak dosáhl na pouhé 2 mandáty, ve volbách v roce 2004 do Evropského parlamentu nedosáhl ani na jedno křeslo. Straně škodí především značná podobnost programu s konkurenční MPF, kdy jsou obě vnímány jako euroskeptické strany. Jejich dřívější spojenectví tak zapříčiňuje to, ţe se RPF nestala jasně čitelnou stranou pro voliče. Pasqua, který se například proti programu prezentovanému MPF vymezuje jen díky nejasné interpretaci gaullismu coby ochrany národní svrchovanosti (hesla jako národní hrdost, suverenita apod.). před nebezpečím ze strany EU či imigrace, nedává díky tomu nabídku zajímavé alternativy mezi nacionalistickými, pravicovými stranami. Další tradiční otázky přítomné u ostatních nacionalistických či krajně pravicových stran, jsou zde přítomny, ne však v příliš radikální míře. Je to především otázka imigrace, která však není rozpracována do detailnějšího konceptu. Obecným názorem je to, ţe v současnosti není imigrace do Francie vítaná, způsob jejího omezení či případné výjimky nejsou však podrobně stanoveny. V otázkách evropské integrace zaujímá strana spíše střední cestu, tedy něco mezi supranacionalizací a naprostou autonomií členských států. Bohuţel převaha MPF a neschopnost RPF najít si vhodné pouţitelné téma ve vnitrostátní politice předurčují stranu k marginalizaci, pomoci by jí snad mohla jen sázka na koaliční potenciál hnutí, jak to předvedla mimo krátkého spojenectví s MPF později i v roce 2002 či 2004, kdy byl Pasqua zvolen senátorem v Hauts-de-Seine v rámci Sarkozyho Union pour un Mouvement Populaire (UMP).

F3) Chasse, Pêche, Nature, Traditions (CPNT) Uskupení, leţící na půli cesty mezi politickou stranou a nátlakovou/lobbystickou skupinou, Chasse, Pêche, Nature, Traditions (CPNT), bylo zaloţeno v roce 1989 jako reakce na snahy Evropské unie omezující lov zvířat na území členských států, resp. omezující roční období, kdy je tento lov zakázán. Původním účelem hnutí bylo vytvořit občanské sdruţení, které se postaví vůči europeizaci a růstu omezení, která dle zakladatelů mají za cíl zánik tradic a postupné vylidňování venkova. André Goustat, zakladatel hnutí, byl v roce 1998 vystřídán Jean Saint-Jossem, současným leaderem je Frédéric Nihous. Strana je jiţ od svých počátků připravena operovat na evropské úrovni, prvních voleb do EP se zúčastnila hned v roce svého zaloţení, tedy 1989, ovšem bezúspěšně. Zisku šesti míst bylo dosaţeno aţ v roce 1999. Navzdory názvu hnutí se nejedná jen o single issue party, jak by se mohlo zdát. CPNT se mimo oblast lovu věnuje i širší problematice regionů s převahou vesnického obyvatelstva, kde také slaví největší úspěchy a má zde poměrně stabilní podporu. To je poměrně důleţité z toho důvodu, ţe ačkoliv dosahuje poměrně nízkých zisků na celostátní úrovni při volbách do parlamentu, regionální podpora straně zajišťuje zastoupení v zastupitelstvech některých venkovských regionů. Patrné to je například v departmentech jako Manche, Somme nebo Gironde. Například při volbách do Evropského parlamentu v roce 1999 dosáhla CPNT v departmentu zisku 25% hlasů, naproti tomu ve východních, více industriálních oblastech země byly její zisky pod hranicí 1%. V rámci EU je dle CPNT důleţité, aby nebránila prosazování specifik jednotlivých regionů, coţ je

42 jediná cesta, jak zabránit ztrátě jejich identity a zániku tradičního způsobu ţivota zvláště rurálních oblastí Francie. Mimo důrazu na tradiční hodnoty spojuje CPNT s krajní pravicí i pohled na imigraci, zvláště muslimskou. Imigraci je dle strany třeba omezit a podmínit poţadavky, jako je znalost kultury hostitelské země apod. Na evropské úrovni se strana staví proti rozšiřování EU o další země, zejména pak je pro ni nepřijatelný vstup Turecka. 28

C) Francouzská zahraniční politika - vývoj, směřování a postoj krajní pravice

Pokud chceme studovat vnější vztahy a zahraniční politiku krajně pravicových hnutí Francie, je třeba ji konfrontovat s politikou mateřské země. Zde se pokusím nastínit obecný vývoj a směřování francouzské zahraniční politiky v rozhodném období tak, jak byla prosazována francouzskou vládou a konfrontovat ji se zahraniční politikou krajní pravice. To nám umoţní zjistit, nakolik se uvedené politické subjekty chovají v zahraniční politice konformně anebo antisystémově. Zahraniční politiku lze v tomhle případě rozdělit do několika kategorií: je to vztah k zemím, jeţ představují bývalé kolonie, dále vztahy Francie v rámci společenství EHS a pozdější Evropské unie a v neposlední řadě s ostatními

28 Viz. Program CPNT, evropské volby 2009 - Le Mouvement de la RuralitéPROGRAMME pour l’Europe que nous voulons :une Europe démocratique,une Europe des peuples,une Europe des territoires ! http://www.cpnt.fr/pdf/cpnt/programme-cpnt-europe2009.pdf

43 státy světa. I zde se však vztahy liší, povětšinou díky různému stupni hospodářských vztahů a významu země pro zahraniční obchod, zda se jedná o strategického partnera v oblasti z hlediska vojensky bezpečnostního a podobně. Zvláště vztahy v rámci EU a bývalými koloniálními územími jsou ze strany krajní pravice dosti sledovanou a připomínkovanou záleţitostí.

a) Zahraniční politika Francie a bývalá koloniální území Moderní francouzské zahraniční politika, tak jak funguje doposud, je do značné míry výsledkem stavu, který vznikl díky mezinárodnímu uspořádání po skončení druhé světové války. Díky poměrně násilné vlně dekolonizace byla Francie nucena se vypořádat v období konce 40. aţ poloviny 60. let se ztrátou značné rozlohy svého zámořského území a přišla tak na dlouhou dobu o sféry vlivu. To mělo samozřejmě vliv na způsob uskutečňování zahraniční politiky v této oblasti, který se radikálně proměnil. Je třeba si uvědomit, ţe do počátku 60. let byla pozice a náhled na řešení koloniální otázky ze strany krajně pravicových hnutí a státu do značné míry podobná. V té době se tvořící zárodky hnutí, jako byla pozdější Front National, intelektuální think-tank GRECE či FANE (předchůdce radikálů z Parti nationaliste français et européen -PNFE) do značné míry sdíleli vládní politiku uplatňovanou vůči koloniím. Ke změně došlo v polovině 60. let s obratem v zahraniční politice de Gaulla, která de facto akceptovala nezávislost nově vzniklých státních útvarů. Největší odpor k vládní politice a snahu o zachování územní celistvosti Francie bylo moţné pozorovat u polovojenské Organisation armée secrète (OAS). Poměrně tvrdý střet s vládní politikou, včetně snaha o likvidaci de Gaulla vedla k jejich eliminaci a vykázání funkčních struktur a části členské základny mimo území Francie. Není bez zajímavosti, ţe

44 někteří přívrţenci OAS se posléze uchytili v nově vzniklé Front National, jako například Roger Holeindre, jeţ se stal zakládajícím členem FN. Jednoznačný postoj FN k problematice kolonií je dán i členstvím Le Pena v paramilitárních jednotkách v Indočíně a Alţíru, coţ, stejně jako jiné členy FN se stejnou minulostí, formovalo jejich názory. Oficiální francouzská zahraniční politika od konce 60. let do současnosti přistupuje ke vztahům s bývalými koloniemi po pragmatické linii. To znamená převáţně korektní vztahy zaloţené na podpoře bilaterálních obchodních výměn a nadstandartních vztahů daných společnou minulostí. Francie tak poměrně úspěšně překonala období odcizení z počátků dekolonizace a nyní staví na rozšiřování oboustranně výhodných vztahů. Přístup krajní pravice v případě bývalých kolonií můţeme dobře ilustrovat na příkladu jiţ zmíněné Front National. Po jiţ zmíněném období odporu došlo k akceptování současného stavu, ovšem ţádná z nacionalistických a krajně pravicových stran a seskupení nenavázala významnější zahraniční styky s těmito zeměmi. Pokud jiţ je otázka bývalých kolonií zmiňována, je to především v souvislosti s tématem přistěhovalectví z těchto zemí. Problém, který shodně tyto strany jmenují, je imigrace ze zemí Severní a Západní Afriky a Středního Východu. Dle Le Pena se tito „neevropané“ nemohou zcela přizpůsobit kultuře hostitelské země a je tedy v zájmu Francie jejich přísunu do země zamezit. Stejně tak je třeba odsunout do svých domovských zemí i ty imigranty, kteří jsou uţ na území Francie. Obecný názor krajní pravice je ten, odtrţením kolonií od Francie zaniklo domácímu obyvatelstvu těchto zemí právo na přesun do domovské země. 29

29 Viz. independent race and refugee news network, Issues in the French presidential electionsBy Liz Fekete1 June 1995viz. http://www.irr.org.uk/europebulletin/france/extreme_right_politics/1995/ak 000006.html

45 Vládní politika ve vztahu k Severní Africe akcelerovala po nástupu Sarkozyho do funkce ministra vnitra, kdy prohlásil vztahy k regionu za klíčové pro novou strategii Paříţe. Hospodářská pomoc a prodej technologií Severní Africe a zemím Blízkého východu měl mimo jiné znamenat zlepšení vztahu s muslimskými zeměmi obecně, včetně zlepšení vzájemných vztahů s domácím muslimským obyvatelstvem. b) Francie a vztah k EU Francie jako jeden z nejvýznamnějších evropských ekonomických, politických a kulturních hráčů má výrazné slovo v současné Evropské unii, stejně jako tomu bylo i v minulosti. Samotný vznik European Economic Community (EEC) byl do značné míry francouzskou iniciativou. Po celé období od druhé světové války do současnosti je jasně vidět provázanost francouzské vnitřní politiky s politikou evropskou, Francie se podílela, nebo iniciovala všechny dlouhodobé projekty EU, ať jiţ to byla společná zemědělská politika, Evropská měnová unie či Maastrichtská smlouva. O tom, ţe vůdčí role Francie v rámci EU není zpochybňována, svědčí i přenesení jednoho z legislativních orgánů EU do francouzského Štrasburgu nebo uznání francouzštiny jako jednoho z jednacích jazyků unie. Stejně tak tradičně vysoké je zastoupení Francie v jednotlivých orgánech EU, například mezi prezidenty Evropského parlamentu bylo za dobu působení hned šest Francouzů. Na druhou stranu je třeba přiznat, ţe francouzský postoj k EU byl s ohledem na minulost ambivalentní. Na jedné straně často francouzská diplomacie utvářela a formovala postoje EU k prosazení vlastních národních zájmů, na straně druhé se často objevovalo volání po omezení vlivu EU a nezasahování do národních zájmů členů. Šlo tedy o střet mezi de Gaullovou strategií Evropy, zaloţené na suverénních národních státech a koncepcí Jeana Moneta prosazující „Evropu států“ ve formě většího

46 stupně integrace30. Silná snaha Francie o prosazení vlastních zájmů je viditelná například na příkladu společné bezpečnostní politiky či bezpečnostní politiky, kde Francie v několika případech blokovala dosaţení kompromisních řešení To je nejlépe doloţitelné na příkladu společné bezpečnostní politiky v 50. a 60. letech a krize z důvodu neshod ohledně financování společné zemědělské politiky. Ačkoliv Francie do značné míry spojuje své velmocenské ambice, které byly po druhé světové válce otřeseny z důvodu koloniálních ztrát a bipolárního rozdělení světa narušeny, s působením v rámci EU, jeví se být problémem právě přílišná supranacionalizace, která není vlastní francouzským politikům ani jejich voličům. Důkazem jsou například průzkumy Eurobarometru, které poukazují na to, ţe francouzští voliči jsou k Evropské unii, jejím orgánům a idei evropanství poměrně skeptičtí. 31 Ačkoliv Evropská unie je v základu projektem, vzniklým ze společné francouzsko-německo-anglické interakce, francouzští představitelé příleţitostně na evropské úrovni vystupují zásadním způsobem proti zájmům těchto zemí. Střety s Velkou Británií z důvodu společné zemědělské politiky střídá dlouhodobá obsese ve francouzsko – německých vztazích, kdy Francie prostřednictvím svého zapojení v orgánech EU touţí po vyvolání stavu tzv. „balance of powers“ a omezení růstu vlivu Německa. To je moţné doloţit na příkladu summitu v Nice v

30 Viz. Godt, P.: , Policy Making in France, London: Pinter Publishers, 1989, str. 226-227

31 http://ec.europa.eu/public_opinion/cf/showchart_column.cfm?keyID=265&nation ID=6,&startdate=1990.04&enddate=2006.09 Statistika Eurobarometru, dle níţ v posledních téměř 20 letech lehce narůstá počet obyvatel Francie, jimţ evropská identita není vlastní.

47 roce 2000, kdy Francie trvala na rovném poměru hlasů s Německem v Radě Ministrů. Dle Zbigniewa Brzezinského je právě vztah Francie a Německa klíčový pro fungování Evropské unie, chápaný ve smyslu: „Francie chce být ztotoţněna s Evropou , Německo doufá ve spásu skrze Evropu“.32 Poměrně sloţitý je postoj Francie k otázce případného rozšiřování Evropské unie o nové členy, konkrétně o Turecko. Ačkoliv v případě Turecka jiţ Chiracova vláda formálně vyjádřila souhlas a přání prohloubit spolupráci s Tureckem a v budoucnosti začít rozhovory o přidruţení a vstupu, není situace na vnitropolitické scéně zdaleka tak jednoznačná. Nechuť ke vstupu Turecka není v tomto případě jen záleţitostí krajně pravicových stran, u nichţ představuje tradiční téma. Nedůvěra a nechuť rozšířit Unii o aktéra, který by mohl narušit fungující status quo v EU, byla patrná přímo v Chiracově vlastní straně, coţ dala najevo v období evropských parlamentních voleb. Ačkoliv na rozdíl od nacionalistů a krajní pravice nemají ideologický problém se vstupem muslimské země do společenství s křesťanskou identitou, přesto byli spíše pro přehodnocení či změnu stanoviska. Současná zahraniční politika Francie směrem k EU, prezentovaná prezidentem Sarkozym v roce 2007, zůstává ve svých základních obrysech stejná. Sarkozy poţaduje silnou Evropu k šíření a růstu vlivu Francie na mezinárodní úrovni. Jak říká v projevu k diplomatickému sboru v srpnu 2007: „ budování Evropy musí zůstat naší absolutní prioritou v zahraniční politice. Francie není silná bez Evropy, stejně jako Evropa není silná bez Francie.“ Poměrně zajímavým příkladem, kdy se snaţí francouzské vedení ovlivnit zahraniční politiku Evropské unie, je vztah k arabským zemím Blízkého východu či Severní Afriky. Prostřednictvím tzv. „politique arabe“ se snaţí uchovat, popř. posílit své

32 Viz. Brezinzski, Z.: The Grand Chessboard: American Primacy and Its Geostrategic Imperatives, (Basic Books, 1998), str. 61.

48 ekonomické a strategické zájmy v zemích, se kterými ji pojí osobní vazby dané koloniální přítomností, či společné kulturní a jazykové zázemí. Zvláště Blízký východ se stal centrem zájmu francouzské zahraniční politiky, především z důvodu ekonomických zájmů v oblasti. Zahraniční cesty do zemí jako Irák, Lybie, Sýrie, Arabské Emiráty či Palestina často způsobují rozkol v jednotné zahraniční politice Evropské unie. Sarkozy, navzdory Francií prosazovanému společnému postupu v tzv. Common Foreign and Security Policy (CFSP), prosazuje zájmy vlastní země, neslučitelné s cíly EU. Jedná se především o nabídky francouzských firem blízkovýchodním reţimům s formou spolupráce na mírovém jaderném programu formou vývozu technologií a vědecké pomoci, coţ dle EU představuje poměrně rizikový prvek. Jedná se o spolupráci s Libií, Saudskou Arábií, ale i Egyptem či Marokem. Sarkozyho politika však v tomto směru nepředstavuje ţádný zásadní posun, ač není příliš kladně hodnocena z evropských kruhů, představuje tradiční zájmovou oblast Francie. Stejně tak jsou tyto země často příjemcem vojenských technologií a zbraňových systémů.

Pokud bychom chtěli srovnat oficiální zahraniční politiku Francie a zahraniční politiku krajní pravice s přihlédnutím k působení Francie jako člena Evropského společenství, došli bychom k rozdílným výsledkům. Krajní pravice a nacionalistické strany v některých otázkách kopírují zahraniční politiku vlády, v některých jsou naopak zásadně proti.

Co se týče vztahu stran a hnutí k Evropské unii a členství Francie v ní, panuje mezi stranami povětšinou euroskepticismus, coţ neodpovídá oficiální vládní politice. Například Front National dle Le Pena souhlasí, aby Francie měla postavení jedné z vůdčích zemí Evropy, avšak spíše mimo Společenství. Centralizace, symbolizovaná Bruselem, je dle FN nikoliv cestou k realizaci Francie v zahraniční politice, ale naopak cestou

49 vedoucí k jejímu úpadku. Francie má dle něj stále silné postavení například v rámci OSN či díky bilaterálním vztahům s jednotlivými státy, k čemuţ není zapotřebí další nadnárodní struktiury. Tento spíše tvrdý euroskepticismus vede FN ke spolupráci na úrovni silných národních států. Nacionalistická pozice je zde patrná například díky postoji k Evropské ústavě, jejíţ odmítnutí v národním referendu v květnu 2005 FN jednoznačně přivítala.

Dle FN byly jednotlivé kroky učiněné Evropskou unií (Schengenská, Maastrichtská, Amsterdamská smlouva) a komunitarizace jednotlivých politik v kaţdém případě vţdy krokem k oslabení postavení státu a podkopávaly státní suverenitu. Logickým východiskem je pak pro stranu nastartování procesu, který povede k vyvázání Francie z členství v této organizaci.33 Front National do značné míry charakterizuje vzztah, jaký mají k politice Francie v rámci EU i ostatní organizace. Ne vţdy se jedná o tvrdý euroskepticismus jako v tomto případě. FN má také poměrně široce rozpracovanou agendu týkající se zahraniční politiky, u některých hnutí je pak poměrně monotematická. Například Chasse, Pêche, Nature, Traditions (CPNT), působí v otázkách týkajících se postavení v rámci EU poměrně umírněně, příklon k vládní politice demonstrovala v roce 2009 účastí v alianci s názvem Comité de liaison de la majorité présidentielle, sdruţujícím pod vedením Sarkozyho strany s úmyslem vytvořit volební alianci. Strana jako taková neţádá radikální kroky vlády směrem k EU ve formě vystoupení, prosazuje spíše (s přihlédnutím ke svým specifickým zájmům) vývoj EU směrem k decentralizaci a respektování odlišností

33 Viz. Hodnocení negativních stránek Evropské unie pro Francii. http://www.frontnational.com/?page_id=1185

50 jednotlivých členů a podpor diverzity jednotlivých regionů. 34

Méně radikální je i postoj Rassemblement pour la France (RPF), která vidí roli Evropské Unie, resp. vládního přístupu k ní ve vytvoření jakési třetí cesty zaručující jistý typ konfederativního uspořádání dle gaullistických ideí. Cílem EU pak má být ochrana suverenity Francie.35 Poměrně vzácná shoda mezi nacionalisty a krajní pravicí panuje v otázce případného rozšiřování Evropské unie, zvláště integrace Turecka se jeví pro všechny aktéry jako nepřijatelná, i kdyţ dle některých je v zásadě moţná forma přidruţeného členství či jiné spolupráce. 36

c)Další zahraničně-politické vztahy

Francie a její zahraniční politika je v jistých ohledech odlišná od zbytku Evropy. Příklad je moţno najít jiţ v brzkém poválečném období v průběhu začínající studené války. Francouzská dlouhá historie národního státu se projevila v podobě vlastního přístupu ke společné obraně v případě rozdělení světa ţeleznou oponou. Kdyţ světové rozdělení sil a sfér vlivu přimělo evropské země přimknout se ke Spojeným státům, byla to právě Francie, která v tomto období z rozhodnutí de Gaulla prosadila vlastní bezpečnostní a zahraniční politiku. Tato zdánlivě paradoxní situace, kdy Francie, prosazující záveň ústy

34 Viz. Komuniké CPNT ze dne 20. června 2009 - l’Europe que veut CPNT : une Europe démocratique et utile ! http://www.cpnt.fr/index.php/programme-politique/europe 35 Viz. Fiala, P. – Dančák, B.: Nacionalistické politické strany v Evropě, s. 31

36 Viz. Mouvement pour la France, (MPF) Program před prezidentskými volbami 2007, http://www.elections-presidentielles- 2007.org/programme/100mesuresmpf.pdf Cinque ans pour remettre la France en ordre Les 100 premieres mesures de Phillippe de Villiers

51 Aristide Brianda, Jeana Monneta and Roberta Schumana sjednocenou Evropu, na druhé straně však odmítající se zapojit do projektu společné obrany, má jednoduché vysvětlení. Je jím snaha o udrţení pozice světové velmoci, kdy podřízení se pod strukturu NATO znamenalo v očích de Gaulla rezignaci na velmocenské postavení Francie. Z tohoto vyplíval i vztah Francie ke Spojeným státům, jejichţ světové postavení francouzská zahraniční politika vnímala jako umělým způsobem vytvořené díky bipolárnímu rozdělení světa po jaltských dohodách. Francouzskou reakcí na bipolární rozdělení bylo v zahraniční politice příklon ke konceptu „Frankofonie“. Tento koncept, představený poprvé konce 19. století francouzským geografem Onesimem Reclusem, si kladl za cíl celosvětové vymezení států, kde slouţí jako vyjadřovací jazyk francouzština. Moderní varianta byla ideologicky rozpravovaná na popud nikoliv francouzských, ale severoafrických a kambodţských politických představitelů (Léopold Sédar Senghor ze Senegalu, Habib Bourguiba z Tunisu, Hamani Diori z Nigerie a Princ Norodom Sihanuk z Kambodţe). Ačkoliv institucionálního zakotvení dosáhl koncept Frankofonie aţ v roce 1986, jiţ od poloviny 60. let dochází k mnoha setkáním, konferencím a prohlubováním vztahů zůčastněných zemí obecně. Frankofonní koncept, mající podporu prezidenta de Gaulla, zůstal funkční do dnešních dnů a znamenal pro zúčastněné země rozkvět spolupráce nejen na poli kulturním, ale i politickém a hospodářském. První formální setkání Frankofonie v Paříţi roku 1986, dalšího roku proběhl druhý summit v Québecu, aby posléze byla perioda setkávání stanovena na kaţdé dva roky. Od roku 1995 členské země volí svého generálního tajemníka. Prvním z nich se pak stal Boutros Boutros-Ghali, později tajemník OSN. O tom, nakolik se vliv frankofonního tématu promítl do zahraniční politiky Francie, svědčí i struktura zahraničních cest de Gaulla, kdy i přes četné státní návštěvy rozličných zemí světa zavítal do USA pouze třikrát a do Velké Británie

52 dvakrát. Naopak za stejné období zavítal dvanáctkrát do Německa a nespočetněkrát do zemí Severní Afriky, nevyhýbal se ani návštěvám zemí východní Evropy pod heslem „Evropa od Atlantiku po Ural“. Frankofonní koncept má svou důleţitost pro zahraniční politiku i dnes, stále více neţ kulturní spolupráce se stává nástrojem na posílení politického vlivu francie ve světě. Posílení svého vlivu plánovala vláda i porstřednictvím nadnárodní zopravodajské televizní stanice s názem Chaine française d’information internationale (CFII), vysílající od konce roku 2006 ve francouzštině a konkurující tak anglofonní BBC či CNN. Ţe se jedná o záměr k prosazení francouzských národních zájmů dokazuje i to, ţe k vytvoření konceptu stanice bylo pověřeno ministerstvo zahraničí. 37

Specifický vztah, který se liší například od přístupu k USA, můţeme vidět i na přístupu Francie k zemím Blízkého východu, ať jiţ arabským, či k Izraeli. Zpočátku vstřícný přístup k Izraeli byl v průběhu 70. a 80. let vystřídán spíše zdrţenlivějším postojem. Francie zavedla novou zahraniční politiku v této oblasti, která má do jisté míry pomoci navázat vztahy se zeměmi, jeţ nejsou zájmovými sférami USA a vytvořit tak jakousi protiváhu Spojených států v oblasti. To je moţno vidět na podpoře zemí, jako je Irán, Palestina (k čemuţ Francie pouţívá i společnou

37 Viz. Stránky ministerstva kultury, ředitelství pro média kulturní průmysl http://www.ddm.gouv.fr/rubrique.php3?id_rubrique=89 Projev prezidenta Chiraca Termín Nous devons avoir l’ambition d’une grande chaîne d’information continue internationale en français, à l’égale de la BBC ou de CNN pour les anglophones. C’est essentiel pour le rayonnement de notre pays. Et pour les expatriés, ce serait un lien vivant et immédiat avec la métropole." Discours de M. Jacques CHIRAC, Président de la République, devant les représentants des Français de l’étranger, Paris, Palais du Luxembourg, 7 březen 2002

53 zahraniční politiku Evropské unie), či Libye. O nesouladu zahraniční politiky Francie s politikou Spojených států či Velké Británie svědčí například i oficiální kontakty francouzských nejvyšších míst s hnutími, povaţovanými za teroristické. Například na frankofonní summit v roce 2002 v Libanonu, pořádaný na popud Jacquese Chiraca, byli pozváni i zástupci Hizbaláhu v čele s. Hassanem Nasrallahem. Naproti tomu izraelská ţádost o vstup do frankofonního společenství (z důvodu čtvrtiny obyvatel země, hovořících francouzsky) byla zamítnuta díky odporu členů zemí, jako je Egypt či Libanon. 38

Důvody k tomu jsou převáţně ekonomické jako i strategické. Jistou změnu zahraniční politiky Francie můţeme vidět s nástupem Nicolase Sarkozyho do funkce prezidenta. To se projevuje především oslabením tendencí tvorby zahraniční politiky, nezávislé na USA. Jedním ze zásadních kroků je oslabení obav Francie z NATO, prostřednictvím navázání nových vztahů s tímto společenstvím. Poté, co Francie blokovala taţení do Iráku v roce 2003 a schválení evropské Ústavy v roce 2005, dostala se do určité izolace jak ze strany USA, tak ostatních evropských zemí. Z té ji má dostat právě nová Sarkozyho politika, která se snaţí rozejít s politikou Chiraca směrem k větší mezinárodní spolupráci. Značného posunu dosáhla bezpečnostní politika směrem k NATO, která po 40 letech navrátila Francii zpět do společného vojenského velitelství Aliance, které Francie opustila v roce 1966. Stejně tak Sarkozy ujistil americké spojence, ţe bezpečnostní a obranný systém Evropy nebude budován jako náhrada NATO, ale naopak ve spolupráci s ním. Zahraniční aktivity na Blízkém východě, jako byla francouzská pomoc při propuštění odsouzených zdravotních sester v Libyi či jisté přehodnocení vztahu k

38 Viz. Vlasáková, V.: , Frankofonie a francouzská zahraniční politika , 23.11.2006, Virtually, http://www.virtually.cz/index.php?art=13165

54 Iránu v souvislosti s jeho jaderným programem potvrzují zásadní změny v koncepci zahraniční politiky. Další změnou je něco, co by se dalo nazvat „morální dimenzí“ diplomacie. To se projevilo i jmenováním Bernarda Kouchnera, bývalého zmocněnce OSN v Kosovu a spoluzakladatele humanitární organizace Médecins Sans Frontières ministrem zahraničí, známého svými výhradami k Chiracově zahraniční politice.39. Při poukázání na konkrétní výsledky můţeme zmínit například značný příspěvek Francie k přijetí rezoluce Rady Bezpečnosti OSN a vyslání mírových sil do Darfůru či kritika Ruska a Ukrajiny kvůli obstrukcím ohledně dodávek plynu a ropy do Evropy. Zdá se, ţe Sarkozyho kroky v mezinárodní politice jsou uvnitř Francie vnímány poměrně pozitivně. Dle výzkumu TNS Sofres, při hodnocení prvních 100 dní Sarkozyho vlády, 71% respondentů uvedlo, ţe hodnotí vládu pozitivně, 75% kladně hodnotilo jeho kroky v zahraniční politice jako prospívající obrazu Francie ve světě.40

Zdá se, ţe současná zahraniční politika a snaha o její novou koncepci jsou vyvolány převáţně pragmatismem a oportunismem. Francie, jejíţ vliv v posledních desetiletích spíše upadal, se tak díky posílení spolupráce na mezinárodní úrovni můţe vrátit opět na čelní místo v mezinárodní politice. Co se týče vztahu krajní pravice k vládní zahraniční politice a jejímu vývoji, není zcela jednouznačný. Dalo by se říci, ţe současná zahraniční politika, jak ji prosazuje Sarkozy, do určité míry souzní s politikou krajní pravice. Svůj podíl na tom můţe mít i fakt, ţe Sarkozy je ve svém politickém vývoji do jisté míry ovlivněn Charlesem Pasquou, nynějším představitelem strany Rassemblement pour la France (RPF), který v počátku sarkozyho kariéry byl jedním z jeho duchovních

39 viz Gurrey, B.:, Le rebelle et le roi (Paris: Albin Michel, 2004 str. .240 40 Viz. Le bilan des 100 jours de Nicolas Sarkozy Les 22 et 23 ao t 2007 http://www.tns-sofres.com

55 otců a dopomohl mu ke vzestupu . Pasqua, ačkoliv interesovaný v mnoha korupčních aférách a skandálech (aféra petrolejářského koncernu Elf či tzv. Angolagate), má stále vliv v kruzích prezidenta Sarkozyho, s jeho pomocí byl například v roce 2004 zvolen senátorem za department Hauts de Seine. Pasquovy dlouhodobé osobní kontakty v Severní Africe do určité míry pomohly Sarkozymu k navázání nových vztahů v této oblasti. Zdá se, ţe hmotná zainteresovanost Pasquy a jeho kontakty v Severní Africe stojí za jistou umírněností, s jakou Sarkozy k otázce diplomatických vztahů se Severní Afrikou přistupuje, ačkoliv původně deklaroval značně odlišnou politiku, neţ prosazoval jeho předchůdce Chirac. Odvolání ministra zahraničí Bernarda Kouchnera koncem roku 2010 můţe znamenat jistou Sarkozyho umírněnost v přístupu k této otázce.

V otázce imigrace na území Francie, kde je téměř celé spektrum krajní pravice i nacionalistů jednotné, tj. prosazují zastavení přísunu dalších imigrantů do země, popřípadě vypovězení těch, kteří jsou jiţ ve Francii nelegálně. Ačkoliv donedávna postup vlády byl v této otázce spíše opatrný, dochází poslední dobou k událostem, jeţ řeší tento problém poměrně razantně. Jedná se o problematiku Romů dorazivších do Francie především z nových členských zemí Evropské unie (konkrétně Rumunska a Bulharska). Sarkozy si získal v této situaci uznáná krajní pravice a nacionalistů, kdyţ poprvé veřejně vyslovil souvislost mezi imigrací do Francie a vzrůstem kriminality. Sarkozy posléze i přes protesty nevládních organizací, katolické církve i Evropské unie zahájil deportaci těchto osob zpátky do zemí původu. Důvodem odsunu a likvidace jejich provizorních tábořišť, především na předměstí Paříţe, bylo dle oficiálního vládního prohlášení „narušování veřejného pořádku“. Vládní strana se tak tímto aktem programově přiblíţila k ideologii krajní pravice, která tento akt přijala jednoznačně pozitivně. Tvrdě euroskeptické strany, jako je Front National, navíc spojily vznik tohoto problému s existencí Evropské unie, která dle Pena tento problém vpodstatě zavinila díky umoţnění volného

56 pohybu a otevření hranic členských států. Tento vládní krok se však jeví jako poměrně nekoncepční, mající za cíl pravděpodobně přitáhnout voliče nacionalistů a krajní pravice, popřípadě i zapůsobit na voliče vlastní. Důvodem je poměrně malé riziko poškození francouzských zájmů případnými recipročními opatřeními ze strany postiţených zemí. Pro spíše populistické gesto hovoří i to, ţe podobné opatření nebylo dosud učiněno v případě ilegálních přistěhovalců ze Severní Afriky. Demonstrace a násilné nepokoje na předměstích francouzských měst, které paralyzovaly Francii před několika lety, ač rozsahem mnohem závaţnější, skončily prakticky bez odezvy. Přitom tyto násilnosti, stejně jako problematika s nošením burek ve školách, je prostřednictvím krajní pravice velmi medializovaná, zvláště pro Front National znamenala velmi vítaný zdroj ke zviditelnění se.

Jedním z důvodů vlaţné reakce vlády je pravděpodobně právě neochota případným masovým vystěhováním imigrantů do zemí původu narušit dobré politické a hospodářské vazby s těmito státy. Ţe vystěhování Romů nepřineslo Francii ţádné zásadní dlouhodobé potíţe v mezinárodních vztazích, je nasnadě. Naopak se dočkala sympatie nejen zevnitř, ale i zvenku. Především krajně pravicové politické strany evropského parlamentu přijaly tento akt pozitivně. To je příklad maďarského krajně pravicového Jobbiku, který označil Romy za antisociální a odsun za oprávněný. Stejně tak představitelé Evropského parlamentu za UK Independence Party, označili akci v dané situaci za nevyhnutelnou. 41

C) Francouzská Krajní pravice v rámci Evropy

Front National se dá bezesporu označit za leadera krajní pravice a

41 Viz. EU Observer - French Roma policy finds support among the far right, HONOR MAHONY, 03.09.2010 http://euobserver.com/9/30725

57 nacionalistických stran Evropy, stojící na samém začátku jejich institucionalizace a spojenectví v rámci současné Evropské unie. Ačkoliv strana s nacionálními tendencemi, tyto jí nebránily spolupracovat s podobně naladěnými subjekty v rámci Evropské unie . A stát tak u počátku toho, co lze nazvat novou evropskou krajní pravicí. Stejně jako v případě FN má většina těchto uskupení společná témata a charakteristické rysy. Dle politologa Hafengera tak krajní pravice od 80. let „spojuje etnocentristické představy s poţadavky na přísnou kontrolu a regulaci imigrace a s poţadavky na přizpůsobení se národní, popřípadě evropské kultuře. Usiluje o modernizované, se sebeurčením a etnopluralismem provázané spojení vnitrostátního federalismu a nacionalismu na jedné straně a Evropy na straně druhé. 42

C1) Strany a hnutí v Evropském parlamantu

Agregace a artikulace zájmů krajní pravice v rámci Evropské unie je moţná prostřednictvím Evropského parlamentu. Front National se (po krátké epizodě italského MSI o volební období dříve) řadí vůbec k prvním krajně pravicovým stranám, neboť do EP zasedla jiţ v roce 1984 v rámci bloku Group des droites Européénnes. Vedle FN (kteří zde měli početně největší zastoupení, 10 poslanců) zde zasedli představitelé za italské MSI, severoirskou Northern Ireland Ulster unionist party a řecký EPEN. Dá se říci, ţe jiţ od začátku se Front National v čele s Le Penem vyprofilovala jako vůdčí síla celé skupiny. Ve volbách 1989 Le Pen v rámci bloku vyměnil italské MSI za německou Die Republikaner (REP). Důvodem změny bylo celkové oslabení pozice MSI, coţ dle Le Pena ohroţovalo stabilitu a pozici celého hnutí. Naopak němečtí REP přestavovali dle Le Pena ideálního partnera, s podobným ideovým programem a potenciálně

42 Viz. Hafenger, 1994, 224, in. Fiala P., Mareš M.: Evropské politické strany, Str. 124.

58 dobrou pozicí na politické scéně. Situace po volbách v roce 1994 byla pro FN mírně optimističtější, kdy dosáhli na 11 hlasů. I přes to, ţe si FN polepšila, stejně jako MSI, nebyla v tomto roce vytvořena uvnitř parlamentu frakce krajní pravice a FN veškeré strany byly nezařazené. Důvodem byly rozpory mezi zúčastněnými, kdy Allenza Nationale (AN) vzešlá z MSI, odmítla spolupráci s krajní pravicí v EP díky snaze získat místo v domácí vládní koalici. Stejně tak zůstali nezařazení 2 poslanci za Vlaams Blok.43 Před volbami 1999 však Front National postihla ztráta v podobě odštěpení Bruno Mégreta, který zaloţil novou stranu, Mouvement National Republicain (MNR). Důvodem byla nedůvěra Mégreta v Le Penův styl vedení strany, kdy povaţoval jeho populistický a radikální styl vedení za škodlivý pro další expanzi Front National. I přes tyto tyto problémy však strana ve volbách 1999 dosáhla na zisk 5 mandátů, na rozdíl od MNR, která ve volbách neuspěla. Další neůspěch MNR ve volbách v roce 2004 vedl Mégreta k přehodnocení vztahu k Front National, kdy ve volbách do parlamentu ve Francii v roce 2007 uzavřel dohodu s Le Penem o volební spolupráci, kdy v departmentech bez vlastního kandidáta podpořili kandidáta z FN.

FN je tak bohuţel omezena problémem, který trápí většinu dalších nacionalistických a krajně pravicových stran ve Francii a Evropě - jejich neschopnost ke spolupráci a spojenectví do větších celků je připravuje o moţnost participace ve strukturách Evropské unie.

Z krajně pravicových stran je v tomto směru úspěšná právě pouze Front National, ostatní seskupení se o účast v EP nesnaţily, nebo na ni nedosáhly nedosáhly. Jistou výjimku představuje ojedinělá Chasse, Pêche, Nature, Traditions (CPNT), strany s jistými nacionalistickými a krajně pravicovými ideovými rysy. Ačkoliv do voleb v EP kandiduje jiţ od roku 1989, podařilo se jí dosáhnout na zastoupení pouze v roce 1999, kdy

43 Viz. Mudde, Cas.: Populist radical right parties in Europe

59 získala 6 zástupců. Její odlišnost a to, ţe sama sebe nezařazuje mezi nacionalistické strany, dokazuje i její zařazení v EP do příslušné frakce. Naproti Front National, jehoţ příslušnost do frakcí je programově dána a nacionalismus je zde veřejně připuštěn, CPNT vstoupili na půdu EP v rámci platformy nezávislých kandidátů. Jejich výsledek byl poměrně překvapivý, kdyţ získali s 6,7% hlasů 6 křesel a předstihli tak i dosud suverénní FN, v tomto čase oslabenou odchodem Mégreta. Co se týče výsledků

Mouvement pour la France (MPF), je jejich úspěch na půdě EP poměrně proměnlivý. Ačkoliv, stejně jako CPNT (které představuje spíše nátlakovou skupinu či specifickou formu agrární strany), se v jejím případě nedá zcela mluvit o krajní pravici, jsou zde patrné určité rysy, které ji k ní přibliţují. Vzhledem k Evropské unii je to především její euroskepticismus. Její programatika a ideové vymezení je do jisté míry podobné například s britskou United Kingdom Independence Party (UKIP). Naproti UKIPu však strana programově neusiluje přímo o vyvázaní země z područí EU, spíše dle ní postačuje ve všech oblastech nadřazenost národních orgánů před unijními. Strana, zaloţená v roce 1994, se účastnila v tomtéţ roce voleb do Evropského parlamentu, kde byl její výsledek překvapivý. Při zisku 12,34% hlasů získala 13 křesel v EP, z čehoţ ovšem 7 připadlo koaliční RPF. Ačkoliv následující volby počet mandátů strana obhájila, je dále vidět jistý pokles, kdy ve volbách 2004 získala pouhé 3 zástupce a v roce 2009 jednoho. Důvodem je mimo jiné i programové vymezení Philippa de Villiers, který nemá proti etablovaným stranám příliš co nabídnout a na vnitropolitické scéně představuje mimo domovský Villiersův department marginální skupinu. MPF byla velmi aktivní v roce 2005, kdy v souvislosti s chystaným referendem ohledně Evropské ústavy byla zásadně proti. Toto téma ji spojilo ve spolupráci s britskou UKIP, stejně jako téma vstupu Turecka, ač se jinak v názoru na

New York : Cambridge University Press, 2007 str. 175

60 další osud EU odlišují. To, ţe MPF nedbá v zapojení v rámci EP na příslušnost ko konkrétní frakci odpovídající svému euroskepticismu, jako v případě Front National, svědčí volby 2009. Tyto, které se ukázaly pro stranu jako velmi slabé, skončily ziskem pouhého jednoho křesla pro samotného Villierse. Ţe programové vymezení platformy nehraje velkou roli dokázala strana tím, ţe kandidovala prostřednictvím platformy Libertas, která pod hlavičkou Declana Ganleyho sdruţuje strany rozličného ideologického zaměření. Vedle MPF zde kandidovala v tomtéţ roce i francouzská CPNT, dále pak strany a sdruţení z mnoha nových členských států EU. Právě značná nejednotnost a rozmanitost hnutí, sdruţující spíše menší aţ marginální politické hráče, skončila naprostým volebním propadem, kdy zisk křesla byl umoţněn právě jen Villiersovi, coţ i pro samotnou stranu znamenalo po předešlých poměrně úspěšných letech značný neúspěch.

Sdruţení EURONAT

Poměrně zajímavou epizodou, iniciovanou francouzskou krajní pravicí a stojící instituciálně z části v rámci unijních institucí a zčásti mimo ně, je projekt EURONATu. Tento projekt realizovala Front National z popudu svého předsedy Le Pena, který se tím v druhé polovině 90. let snaţil o navrţení alternativní platformy sdruţení nacionalistických a krajně pravicových stran. Le Pen tak po jisté přípravě a kontaktování případných členů sdruţení představil návrh fungování této platformy v březnu 1997 ve Štrasburgu. Posláním EURONATu měla být, jak jiţ napovídá název, soudrţnost evropských stran na nacionalistickém základu (EURO- NATional). Poprvé v této záleţitosti mezinárodní kooperace poţádal Le Pen o spolupráci i sdruţení z postkomunistických zemí, tedy těch, kteří ještě v této době nebyly členy Evropské Unie. Cílem dlouhodobé strategie bylo připravit podmínky pro pozdější spolupráci jiţ v rámci EU. Konkrétně se jednalo o rumunskou ultranacionalistickou Partidul România Mare, (PRM), pod vedením Corneliu Vadim Tudora. Tato strana,

61 ideologicky ultranacionalistická, se vmezuje především na tématu Velkého Rumunska, kdy prosazuje navrácení území okolních států, historicky patřících Rumunsku. Její vazby k Front National, které v roce 1997 započaly, měly pokračování i později, Le Pen několikrát Rumunsko navštívil a strana v roce 2007 tvořila s Le Penem společnou platformu v Evropském Parlamentu na platformě Identity, Tradition, Sovereignty (ITS) kde PRM tvořila po Front National druhého nejvýznamějšího člena co do počtu křesel. Dále byli na ustanovující zasedání pozváni zástupci Slovenské Národné strany (SNS), českého SPR-RSČ (reprezentoval ji Jan Vik), ma´darskou MIÉP reprezentoval Isztván Csurka, a chorvatské Hrvatska stranka prava HSP. Srbska nacionalna stranka (SNS) v čele se Šešeljem, která byla také pozvána, se nedostavila, neboť jim nebyla vydána víza. Překvapivě účastníci EURONATu pocházeli spíše z východní, neţ západní Evropy. To nebylo důsledkem změny v náhledu Front National na západoevropské nacionalisty, jako spíše způsobeno převáţně taktickým jednámím těchto aktérů. To je případ například rakouské Freiheitliche Partei Österreichs (FPÖ), její tehdejší leader Jörg Haider odmítal spolupráci s Front National z důvodů rizika poklesu svého koaličního potenciálu v případné vládě.. Taktéţ účast odmítli němečtí Die Republikaner (REP) a italská Alleanza Nazionale (AN). Z Evropských stran tak tedy přijmuli účast finští Isänmaallinen Kansallis Liitto, švédští Sverige Demokraterna Ungdom, řečtí Ellinico Metopo(EM) a EPEN, Vlaams Blok z Belgie či španělská Democracia National. Le Pen pro sdruţení vymezil následující program, odpovídající ideologickému zaměření většiny zúčastněných:

-vytvoření Evropy svobodných národů

-respekt k hodnotám Západní civilizace a identity

-svoboda projevu

62 -svoboda seberozhodování

-sociální spravedlnost

-odmítání imigrace z Třetího světa

-rodina jako základní kámen společnosti

-nulová tolerance k násilí

-vytvoření vysokého morálního profilu veškerého jednání účastníků

-spolupráce, dobrá vůle a smysluplná dělba práce mezi členskými stranami44

Projekt EURONATu však provázely typické potíţe a nejednotnost, příslušné pro nacionální a krajně pravicové strany. Z toho důvodu se měnila i členská struktura zůčastněných. To, spolus poměrně malým volebním potenciálem zůčastněných hnutí, nedalo Le Penovi velkou šanci pouţít EURONAT ve funkci politické platformy v Evropském parlamentu. Vedle FN to byl byl v rámci EURONATu zpočátku pouze Vlaams Blok, kteý mohl doufat v zisk poslaneckých křesel při volbě do EP. Z těchto důvodů Le Pen ve volbách do EP dal přednost spojenectví v rámci projektu Technical Group of Independent Members – mixed group, coţ byla platforma nezávislých stran EP. Zde FN spolupracovala v rámci

44 viz. Manifest Euronatu, podepsaný na setkání 2005 v Paříţi, viz. http://euronat.org/

63 Evropské pravice s Vlaams Blok a italskou MSI-FT. 45

EURONAT tak ze začátku nenaplnil svůj cíl, jako platforma slouţící k upevnění postavení účastnických stran a jejich lepší výchozí pozice při volbách do EP. Jistá dezintegrace hnutí, která změnila jeho členskou strukturu, mu v tom příliš nepomohla. Ze sdruţení v průběhu času vystoupila například rumunská Partidul România Mare, (PRM) či Slovenská Národná strana (SNS). Současná podoba hnutí tak sestává převáţně ze stran Západní Evropy, Le Penův prvotní plán o vytvoření silné struktury a spolupráce se zeměmi Střední a východní Evropy se tak příliš nenaplnil. V současnosti jsou jsou tak členy, mimo zakládající Front National, i nizozemská nacionalistická Nieuw Rechts, italská Movimento Sociale Fiamma Tricolore (MS-FT), švédští Nationaldemokraterna (ND), španělská Democracia Nacional, britská British National Party (BNP) a čeští Republikáni Miroslava Sládka. Jak je vidět, v průběhu pouhých několika let po zaloţení formace prošla tato téměř kompletní obměnou svých členů. Ačkoliv v některých případech strany opustily formaci z důvodu snahy o zisk lepšího koaličního potenciálu na národní úrovni, svědčí to o jisté názorové roztříštěnosti a nestabilitě uvnitř krajní pravice a nacionalistických stran Evropy. To dokládá i další platforma v rámci Evropského parlamentu s názvem Identity, tradition and suverenity (ITS) . Tato skupina, zaloţená čistě účelově jako platforma kandidujících stran krátce po vstupu Bulharska a Rumunska do Evropské unie v lednu 2007, měla začlenit právě strany z těchto zemí, se kterými jiţ v minulosti navázal Le Pen kontakty, avšak díky nepřítomnosti zemí v Evropské unii nebyl moţný soplečný postup ve volbách. Čekání na vstup balkánských zemí do EU bylo také z důvodu toho, aby byla splněna kvóta pro počet členů, nutná

45 VizHix, S. Noury, A., Roland G.: Democracy in the European Parliament, Cambridge University Press 2007.

64 k zaloţení klubu dle pravidel Evropského parlamentu. Opět se však nejednalo o seskupení všech krajně pravicových a nacionalistických stran v Evropském parlamentu. mezi členy, pozdějšími členy EP, byli bulharští zástupci ze strany Nacionalen Sǎjuz Ataka, rumunští Partidul România Mare (PRM), belgický Vlaams Belang, italská Fiamma Tricolore a Alternativa Sociale, za Rakousko Freiheitliche Partei Österreichs (FPÖ), a za anglii nezávislý poslanec Ashley Mote zvolený za UKIP. Zajímavá je právě skutečnost vstupu FPÖ do takovéto formace, která se dříve z obav před diskreditací vyhýbala jakýmkoliv stykům s Front National.Stejně tak je zajímavé, ţe právě zástupce FPÖ, ačkoliv získala pouhé jedno křeslo, Andreas Moelzer, tvůrce ideologického programu této strany, se stal generálním tajemníkem frakce. Dále je zajímavou skutečností, ţe předsedou klubu se stal nikoliv Le Pen, ale Bruno Gollnisch, Le Penův zástupce. Klub, kde početně nejsilnější zastoupení měla tradičně FN a rumunští PRM, si stanovil jako svůj ideový program především:

-uznání národních zájmů, suverenity, identity a rozdílů

-angaţovanost ve prospěch křesťanských hodnot, dědictví, kultury a tradice evropské civilizace

-hájit tradiční rodinu jakoţto přirozené jednotky uvnitř společnosti

-prosazovat svobodu a práva pro všechny

-zdůrazňování role národního státu a odmítání vytvoření unitárního byrokratického evropského superstátu46

46 viz. Článek Politické skupiny v Evropském parlamentu, 23.11.2007, Euractiv, http://www.euractiv.cz/evropske-instituce/link- dossier/politick%C3%A9skupinyvevropsk%C3%A9mparlamentu

65 Klub, který měl slovy svého předsedy Bruna Gollnische chránit evropskou identitu, identitu členských zemí, stejně jako spojit tradici s modernitou, zanikl koncem roku 2007. poté, co z něj vystoupili rumunští poslanci za Partidul România Mare (PRM). Opět se tak ukázalo, nakolik je těţké vytvořit dlouhodobě fungující evropskou politickou platformu krajní pravice.

Ţe je EURONAT více neţ cokoli dílem pod patronací Front National, o tom svědčí i existence jeho mládeţnické organizace pod názvem Euronat Jeunesse. Tento orgán, poprvé představený při setkání Front National de la Jeunesse v půlce roku 1998 a oficiálně zaloţený o rok později, jeví zcela totoţné strukturální a ideové znaky jako mládeţnická odnoţ FN Front National de la Jeunesse. Základním cílem sdruţení je jednak vychovávat budoucí nové kádry pro mateřská hnutí a připravit je tak na fungování politiky v evropském měřítku, jednak pak z programové stránky ideová podpora pokusu o vytvoření Evropy národů, coţ dle Euronat Jeunesse. má být alternativa současné Evropy sdruţené na bázi Evropské Unie. Ideově se pak také hlásí k odporu ke globalizaci, která je mj. Reprezentována hegemonickým postavením EU a USA. Toto postavení, které je v praxi potvrzeno euroatlantickým spojenectvím prostřednictvím NATO, je třeba odstranit a nahradit právě volným společenstvím suverénních států na bázi Evropy národů. V čele Euronat Jeunesse pak stojí Le Pen, který je však spíše neformálním ideovým vůdcem neţ oficiálním leaderem.

Další formy spolupráce

Spolupráce v zahraniční politice není jen výsadou Front National, na tématu antievropanství a kritice směřování Evropské unie se profilují i

66 další menší francouzské formace. Například hnutí Majorité pour l'autre Europe , zaloţené v roce 1994. Původním impulsem ke vzniku byl odpor části krajní pravice k schválení Maastrichtské smlouvy, které proběhlo ve Francii v roce 1992. Poměrně nesourodé hnutí, které se přetransformovalo na platformu sdruţující kandidáty do Evropského parlamentu v roce 1994, sestávalo z několika menších uskupení a jednotlivců.Za duchovní otce hnutí lze povaţovat Philippa de Villiers a jeho Mouvement pour la France (MPF), stejně jako Charles Pasquy. Cíle a program hnutí nijak nevybočoval z ideologie nacionalistických a krajně pravicových stran, ať jiţ šlo o omezení vlivu Evropské unie směrem k většímu růstu pravomocí členských států, omezení imigrace, moţnost vyuţívání protekcionistických opatření v ekonomikách jednotlivých zemí aj. Poměrně zajímavým členem a dalším ze zakladatelů Majorité pour l'autre Europe je James Goldsmith. Tento britský politik, v průběhu 90. let příznivce euroskeptického think-tanku European Foundation a vůdce britské Referendum Party, kandidoval za Majorité pour l'autre Europe v roce 1994 do Evropského parlamentu. I přes relativní úspěch nečekalo hnutí dlouhé trvání, někteří z členů, jako třeba Charles de Gaulle, vnuk bývalého prezidenta a generála, spojil posléze svou kariéru s Front National. Zbývající část, především skupina okolo Charlese Pasquy a Philippa de Villiers, kandidovala v následujících volbách pod hlavičkou Rassemblement pour la France et l'indépendance de l'Europe.

Poměrně zajímavou kapitolu v zahraničních vztazích francouzských nacionalistických a krajně pravicových stran představuje i případ Garde Franque (GF) a její zapojení v rámci struktury European national front (ENF). Garde Franque, jako tradicionalistická, nacionalistická organizace, která odmítá současnou podobu Evropské unie a bojující za posilování vlivu Francie jako křesťanského státu, tak překvapivě vstoupila do spolupráce se subjekty na evropské úrovni, jejichţ zájmy a pohnutky jsou velmi rozdílné. Vznik hnutí, datovaný do

67 června 2003, je spojen s aktéry nikoliv ze západní,ale spíše východní Evropy, respektive nových členských států Evropské Unie. Hnutí vzniklo z popudu čtyř zakládajících skupin, polským Narodowe Odrodzenie Polski (NOP), českým Národním sjednocením (NSJ), Slovenskou národnou jednotou (SNJ) a rumunskou Noua Dreapta (ND). Hnutí, povaţované za představitele tzv. „third positionist“ přístupu, je v zásadě antikomunistickým, nacionalistickým sdruţením, rozvíjejícím svou spolupráci napříč Evropou na základě křesťanských hodnot a uznávání a rozvíjení národních tradic.

Transnacionální spolupráce v rámci European national front byla charakterizována vymezením následujících cílů, jichţ má být prostřednictvím hnutí dosaţeno:

-vytvořit alternativu ke globalizujícímu se světu rozvíjením národní identity a práv všech národů chránit a rozvíjet svoji kulturu.

-vybudovat národní společnosti zaloţené na křesťanství a hodnotách jako: rodina, čest, vzájemná úcta mezi národy, morální řád atd.

-rozvoj rodinných forem podnikání a ochrana národního majetku.

-ochrana Evropy před neevropskou imigrací a negativními kulturními vlivy.

-odpor proti pseudonárodnímu separatismu, který je inspirován globalisty s cílem rozdělit národní státy.

-oponovat Novému světovému řádu, který se zejména projevuje v politice Evropské unie a dalšími tendencemi, které ohroţují tradiční národní kultury.47

47 Viz. Projev. Převzato z projevu C. Mihutiu z 28. 10. 2003 dostupném na internetu http://cz.altermedia.info/index.php?s=noua+dreapta

Programový profil hnutí je pak upřesněn v dokumentech s názvy Ustavující Deklarace, koncepce Moderního nacionalismu a Naše zásady. Jedná se však o poměrně obecné návrhy řešení problémů v duchu konzervativního nacionalismu s křesťanskými rysy. Spíše neţ o ráznou politickou platformu se jedná o volné ideové sdruţení stran s podobným programem bez větších politických ambicí, náplň hnutí se omezuje povětšinou na dvoustranná setkávání příznivců, manifestace u příleţitostí státních svátků, církevních poutí apod. Většinou se jedná o poměrně neformální setkání, mající i podobu například letních táborů členů jednotlivých stran. Ačkoliv celkově se jedná spíše o hnutí nepříliš radikálních stran, můţeme zde vidět i poměrně ostrá populistická prohlášení, například volání po řešení problému „cikánské otázky“ či vyzdvihování osobnosti generála Radola Gajdy. 48

Přestoţe (nebo moţná právě proto) je hnutí poměrně nevýrazné a nepříliš ambiciózní ve svých cílech, vyznačuje se pozoruhodnou stabilitou, jednak v délce trvání, jednak v míře fluktuace členů. Toto však bohuţel neplatí v případě Franque garde, která od roku 2005 utlumila svoji činnost. Současné členy tak představují italská Forza Nuova (FN), Všeukrajinský svaz Svoboda, polské Narodowe Odrodzenie Polski (NOP), německá Nationaldemokratische Partei Deutschlands, (NPD), španělská Falange Española de las J.O.N.S. a řecký Chrysi Avyi.

Zahraniční kontakty krajní pravice se nesoustřeďují jen na kooperaci prostřednictvím nadnárodních formací a frakcí, ve značné míře dochází i ke kontaktům na bilaterální úrovni. Značnou pozornost tyto

48 . Viz. Projev. Převzato z projevu C. Mihutiu z 28. 10. 2003 dostupném na internetu http://cz.altermedia.info/index.php?s=noua+dreapta

69 kontakty vyvolávaly především u krajní pravice zemí střední a východní Evropy, kde do značné míry slouţily k potvrzení postavení a částečné legitimizaci těchto útvarů. Velkou pozornost poutaly například návštěvy Le Pena a představitelů Front National, která byla v kontaktech s touto částí Evropy nejaktivnější. Návštěvy Le Pena v tehdejším Československu, později v České republice, byly navíc vţdy poměrně medializovány, coţ přitáhlo patřičnou pozornost a na českou krajní pravici. V českých podmínkách se jedná především o styky mezi Front National a Dělnickou stranou, popřípadě Sládkovými SPR-RSČ. Sládek, kterého s Le Penem spojuje společná nacionalistická argumentace proti posilování role EU, vyuţíval většinou Le Penovy přítomnosti k upevnění osobního postavení, stejně jako potvrzení vlastního diskurzu, zejména v obecné shodě v otázkách imigrace, romské otázky aj. Stejně jako Le Penova přítomnost a cesty za spřátelenými organizacemi do jejich mateřských zemí, byly tyto strany a jejich představitelé účastni na kongresech a aktivitách Front National. Mimo Sládkovy SPR-RSČ se jednalo například o s polskou Alternatiwnou Partijou pracy, Prawicou Narodowou, maďarský MIÉP, slovenskou SNS, či srbskou SRS.49 Nutno dodat, ţe mimo ideologických zisků se ze strany Le Pena jednalo i o ekonomický kalkul, který mu měl zajistit moţnost získání nových spojenců do evropských stranických struktur v rámci Evropského parlamentu a tím zisk finančních prostředků. Zdá se, ţe si Le Pen realisticky uvědomoval roztříštěnost a občas i animozitu těchto hnutí. O tom svědčí například protiněmecké nálady a z toho plynoucí komplikované vztahy české SPR-RSČ s německou Die Republikaner – REP, napjaté vztahy srbských a chorvatských nacionalistů, nebo občasné střety samotné Front National s Vlaams Blok. To bylo samozřejmě moţným problémem, který mohl způsobit potenciální nestabilitu při jejich zapojení v případné nadnárodní formaci. Naproti tomu Front National neváhala v případě potřeby finančně podpořit zvláště

49 . Viz. Mudde, Cas.: Populist radical right parties in Europe

70 menší strany příspěvkem na jejich rozvoj. Šlo například o švédskou Sverigedemokraterna (SD), které byly v roce 1998 darovány peníze v částce 55000 euro na tisk materiálů před nadcházejícími parlamentními volbami. Stejně tak byly poskytnuty peníze za podobným účelem ruské LDPR, prostřednictvím organizace Chrétienne Solidarité pak byla částkou 30000 dolarů financována činnost chorvatské HSP. 50

Praxi mezinárodních kontaktů po vzoru Front National kopírovala i její mládeţnická organizace Front national de la jeunesse. Po vzoru FN tak vytvářela evropské struktury a platformy pro setkávání dalších mládeţnických hnutí z celé Evropy, jako například Mouvement de la jeunesse dÉurope, Beureau de leaison des jeunes Européenes či konečně Euronat Jeunesse. Prostřednictvím seminářů a neformálních setkávání pak pěstovala styky s evropskými stranami a jejich mládeţnickými organizacemi jako Vlaam Blok, italská Forza Nuovo, portugalská Alianza Nacional, slovenská SNS, či s českou Dělnickou stranou či Republikánskou mládeţí.

Poměrně zajímavé zahraniční kontakty mezi ideology krajní pravice probíhaly také prostřednictvím think-tanku GRECE. Zvláště ve frankofonních částech Belgie byl vliv GRECE mezi intelektuální částí krajní pravice poměrně silný. Jedná se o skupinu EROE, roku 1993 přejmenovanou na Europa, pod vedením Roberta Steuckerse, publikující v periodicích Orientations a Vouloir. Steuckers, který se později rozešel s učením Alaina de Benoist, svázal s vou činnost se skupinou Synergies Europeénes, představující ultrapravicové odštěpené křídlo GRECE. Dalším reprezentantem Nouvelle Droit a člověkem, ideologicky ovlivněným GRECE byl i Luc Pauwels, zakladatel časopisu Tekos, vydávající mimo jiné články Alana da Benoist či konzervativců jako Spengler či Evola. Ve svých dílech se věnoval tématům jako organický a

New York : Cambridge University Press, 2007 str. 175

71 hierarchický přirozený řád, rasový diferencialismus, potřebu tvorby elit a podobně. Pauwels byl de facto hlasatelem myšlenek GRECE v Belgii, nebo ť jak prohlásil, „ideologické a filozofické koncepce GRECE jsou zcela paralelní s našimi

Podobnou ideologickou inspiraci GRECE můţeme spatřit i ve Španělsku, kde podobné ideologické postoje jako ve Francii zaujímaly skupiny kolem revue Punto y coma a Hesperides. V Rakousku to pak byl časopis Zur Zeit, v Rumunsku Radulescův Maiastra, ve Velké Británii pak The Scorpion, časopis Michaela Walkera, bývalého představitele National Front.51 Zvláštní formou politické činnosti, sahající v mnoha případech za hranice státu, představují různá sdruţení, tvořené a vyuţívané Front National k ahregaci zájmů jejich členů uskupených napříč jednotlivámi profesními organizacemi či zájmovými skupinami, tvoření prakticky od 70. let, tedy od dob vzniku Front National. Jednalo se například o Národní sdruţení Francouzů, sídlících v cizině, Národní centrum ţidovských Francouzů, Aliance proti rasismu a za respektování francouzské identity, Národní krouţek evropských ţen, Národní sdruţení Korsičanů apod. Cílem těchto sdruţení bylo shromáţdit v rámci jedné struktury nové přívrţence FN a prosadit tak svůj vliv i za hranicemi Francie prostřednictvím zdánlivě nepolitických organizací.52

Poměrně negativní je vymezení krajní pravice ve vztahu ke Spojeným státům, které jsou vnímané jako jedna ze světových velmocí, protiváha Evropy jeden z původců globalizace se všemi jejími negativy. Bruno Mégret, vůdce MNR, hodnotí USA dokonce jako „trojského koně Evropy“. Podobnost postavení Evropy a USA je často komentováno připodobněním Evropy jako „Spojených států Evropských“. Le Pen pak

50 tamtéţ 51 viz. Milza, M.: – Evropa v černých košilích, Praha, Themis 2005, str. 254 52

72 Evropu, ztělesňovanou Evropskou unií, charakterizuje jako „přepjatou, podobnou Sovětskému Svazu, kosmopolitní, odstřiţenou od křesťanských kořenů a zaplavenou islámem“.53.

Výše uvedená vyjádření poukazují na to, ţe kritika globalizace není vlastní jen krajní levici, ale i krajní pravici. Kritikové francouzské krajní pravice tak pojali globalizaci a její příčiny a následky poměrně originálním vlastním způsobem. Francouzská krajní pravice, která má pro globalizaci termín „mondialisation“, pouţívá tento termín od konce 80. let, kdy se poprvé objevil v Mégretově La Flamme les voies de la Renaissance. Posléze se stal nedílnou součástí jazykové zásoby představitelů Front National. Le Pen posléze termín pouţil při popisu stavu, tzv. „l'illusion mondialiste“, kterým označoval současný stav světové vlády, ústící k rozpuštění historických národů a redukce jejich občanů na otroky konzumu. Toto téma bylo rozvedeno Mégretem v roce 1993 v jeho stati 300 Mesures pour la Renaissance de la France, která se stala i poměrně podrobným programem a souborem principů Front National.

Později Mégret v La Flamme rozvedl situaci a popsal i postavení Francie, která dle něj se nachází v situaci postupného úpadku, kdy je pod tlakem z nejrůznějších zdrojů, především kosmopolitanismu, mondialismu, skrytého totalismu a globalizace. Dle něj nebezpečí kosmopolitanismu,ztotoţňovaného a šířeného často americkým ţivotním stylem, který je v současné Francii přítomný, spočívá v mylném chápání současného světa, vedoucímu aţ k odmítnutí vlastní národní identity. Takzvaná „Mc kultura“ nebo „americká kultura“ jsou pojmy, kterými často současná Front National hodnotí negativní působení globalizace. Není to však jen konstrukt, vyhrazený Front National, velmi podobný přístup ke

53 Viz. Mudde, Cas.: Populist radical right parties in Europe New York : Cambridge University Press, 2007 str. 161

73 globalizaci má například i sesterský Vlaam Blok v Belgii.54 Termín kosmopolitismus byl posléze nahrazen právě termínem mondialisme, pouţívaným dodnes. V roce 1992, v rámci článku v publikaci Le Mondialisation, který vydal vedoucí Vědecké Rady spadající pod Front National Jacques Robichez, došlo k přímému spojení mondialismu a USA, kdy se snaţí obsáhnout hegemonii USA v politické, ekonomické i kulturní oblasti nad světem. Mondialismus tak představuje doktrínu pomáhající sjednotit svět prostřednictvím lidského společenství, řešící politické problémy z celosvětového pohledu. Mondialismus tak dle představitelů francouzské krajní pravice představuje mimo jiné i poměrně propracovaný politický projekt dosaţení politické nadvlády v globálním měřítku. V globálním měřítku, především patrné na případě USA, pak jednotlivci hledají prostřednictvím mondialismu dosaţení osobního štěstí díky materiálnímu zabezpečení či postavení ve společnosti, lze tedy mondialismus zčásti ztotoţnit s materialismem. Mondialismus jako takový se pak staví proti tradičním francouzským hodnotám, jak tvrdí například Pierre Vial, jeden ze zakladatelů GRECE. 300 Mesures pour la Renaissance de la France, poměrně obsáhlý spis pojednávající mimo jiné o problémech mondializace a vytvořený ve spolupráci ideologů Front National a GRECE, se stal v polovině 90. let (a do současnosti stále je) nejdůleţitějším a nejobsáhlejším ideologickým spisem Front National.

Termín mondialismus, který vytlačil kosmopolitanismus, se stal postupem času strašákem, představujícím hlavní hrozbu pro Francii a její budoucnost. Globalizace a mondialismus představují obrovský tavící hrnec (opět připodobnění k USA), jehoţ důsledkem můţe být téměř cokoliv, dotýkající se nepříjemným způsobem Francie a jejích zájmů zvenčí. Představuje nebezpečí, transformované do podoby například imigrace. Krajní pravice tak staví proti sobě Francii, s jejími národními hodnotami a

54 Viz. Mudde, Cas.: Populist radical right parties in Europe New York : Cambridge University Press, 2007 str. 191

74 tradicemi proti tomu, co nazývá mondiální oligarchií. Za nejmocnější světové představitele mondializace vedle EU povaţuje krajní pravice i nadnárodní struktury jako NATO či právě Evropskou Unii. Dle National Hebdo byla tak jiţ před poměrně dlouhou dobou všechna reálná moc, kterou mohla Francie vykonávat, vzata z rukou suverenních představitelů a přesunuta na úroveň NATO a EU. Tento „francouzský faktor“, který byl tak typický pro politiku francie minulosti, se vytratil a byl nahrazen univerzální správou zhora. To je v přímém rozporu s tím, co je přítomno například ve frankofonní části Kanady, kde je vědomí příslušnosti k francouzské kultuře a vůbec přítomnost „francouzského faktoru“ poměrně vysoká a pomáhá utvářet a uchovávat specifický styl národní politiky.55 Ztráta národní identity pak má být provázena ztrátou rozhodovacích funkcí vlády, její marginalizací, diktátem bakéřů a finančních center. Tato ztráta národní identity pak bude podpořena přílivem muslimské imigrace, která zcela změní tvář Francie.

Závěr:

Na příkladu zde uvedených formací a jejich mezinárodních vazeb tak jak se vyvíjely v čase, je velmi dobře vidět, jakým způsobem se Evropa

55 Viz. Le Nacionalisme et la mondialisation, revue internationale detudes Canadiennes, 16/1997, str. 57

75 vyvíjí. Jakkoliv nacionalistické a krajně pravicové formace Francie, ale i jejich protějšky v ostatních evropských zemích zůstávají stále pro většinovou politickou reprezentaci ale i pro majoritu voličů stranami na okraji spektra, pomalu ale jistě se mění pohled na to, co tyto strany hlásají. Politická atmosféra dnešní Evropy se pomalu mění a ačkoliv je krajní pravice stále většinovou společností vnímána jako hrozba pro demokracii, je i tohle ostří pomalu ohlazováno. Krajní pravice ve Francii i její evropské protějšky dosahují z dlouhodobého pohledu poměrně stabilních volebních výsledků. Přestoţe jen málokdy dosáhnou vyššího volebního skóre a je jim umoţněna účast v některé z vládních koalicí, dochází obecně ve větší míře k akceptaci tohoto stavu. Pro krajní pravici, a to nejen ve Francii, tak dochází paradoxně ke stavu, kdy témata, která byla dlouhodobě vymezena pouze jí, si začínají osvojovat politické strany napříč spektrem. Pokud srovnáme situaci před deseti lety a nyní, uvidíme značný rozdíl při pohledu na krajní pravici a hodnocení jejich témat. Kdyţ v roce 2000 v Rakousku Strany svobodných Jörga Haidera, která získla ve volbách hlas třetiny voličů a byla přizvána k účasti na vládě, vyneslo to Rakousku sankce ze strany Evropské unie. Jistou pozornost a varování před vzrůstem krajní pravice vzbudil i o dva roky později Jean Marie Le Pen a jeho kandidatura v prezidentských volbách ve Francii. Ačkoliv se v těchto momentech ve zvýšené míře hovoří o vzestupu krajní pravice v Evropě, je takové tvrzení poměrně sporné. Tomu napovídají konkrétně volební výsledky zmíněné Front National, které mají poměrně stabilní hodnoty. Stejně tak nacionalistické a krajně pravicové formace v Evropském parlamentu nevykazují dlouhodobý růst podpory. Více alarmujícím faktem je spíše to, nakolik jsou témata, dříve tak typická pro krajní pravici a nacionalisty, stále častěji zařazována do repertoáru zavedených politických stran. Témata, dříve díky tzv. „politické korektnosti“ vyhrazená jen extremistickým silám, si přisvojují nyní i vůdčí politické síly, jak můţeme vidět na Sarkozyho kampani při deportaci Romů. To, co by dříve bylo nemyslitelné, nevyvolalo nyní v rámci Evropy větší vlnu protestů.

76 Dokonce i Evropská unie nezareagovala jinak neţ několika poměrně neutrálními prohlášeními. Můţe to být důsledek úpadku sjednocené Evropy stejně jako nejistota ohledně budoucího směru vývoje. Konkrétně otázka přistěhovalectví začíná být aktuální v rámci celé Evropy, není uţ vyhrazena jen krajní pravici, mimo Le Pena o jeho omezení hovoří i Sarkozy či Angela Merkelová. Růst jisté benevolence ke krajní pravici dokládá i příklad Nizozemí, kde pravicové Volkspartij voor Vrijheid en Democratie (VVD) spolu s Christen Democratisch Appèl, (CDA) oznámily vznik menšinové vlády ve spolupráci s krajně pravicovou Partij voor de Vrijheid (PVV) pod vedením Geerta Wilderse. Ačkoliv tento politik zastává podobně protiislámské názory jako Le Pen, nevzbudil tento návrh větší rozruch. Zdá se, ţe díky změně v preferencích a hodnotách celé společnosti tak začne docházet i k přeměně hodnot a programů politických stran.

Pokud lze hodnotit úspěšnost a zapojení francouzské krajní pravice do mezinárodních struktur a jejich zahraniční politiku obecně, pak stav, který ztělesňuje politická scéna v dnešní Francii, reflektuje situaci v celé Evropě. Pro moţnost programového vymezení byla pro francouzskou krajní pravici a nacionalisty zahraniční politika vţdy velmi důleţitá. Byla to právě situace v Alţíru, která od 60. let pomohla ke vzestupu skomírajícího hnutí. Tento odpor se stal společným jednotícím prvkem pro jinak poměrně roztříštěnou scénu. Tato úvodní doba byla nejen dobou velkého vzepětí, ale také poměrně radikálních činů, kdy krajní pravice neváhala pouţívat i násilných metod a to nejen na území vlastního státu.Posléze však byl patrný pokles vlivu polovojenských skupin typu OAS a působení prostřednictvím klasických formací typů politické strany či myšlenkových think-tanků typu GRECE. Je zajímavé, ţe francouzská krajní pravice jiţ od 60. let poloţila ideologický základ toho, co spojuje současnou krajní pravici a nacionalisty napříč Evropou. Jedná se především o tolik diskutovanou otázku přistěhovalectví, která začala být

77 ve Francii díky masivní dekolonizaci viditelná mnohem dříve neţ v ostatních zemích Evropy. Právě především rozsáhlé vazby Front National nebo nadnárodní působení GRECE dostalo Francii a její krajní pravici pokud ne na pozici hlavního představitele v Evropě, tak rozhodně nejvíce viditelného. I přes roztříštěnost krajně pravicové scény Francie a časté obměny jednotlivých hnutí a drobné ideologické změny jasně vynikne postavení Front National. Ačkoliv strana v průběhu vývoje musela čelit několika separatistickým tendencím, vţdy se dokázala konsolidovat a dlouhodobě si drţí poměrně stabilní voličskou podporu. Front National je také bezpochyby jednou z prvních, která se pokusila sjednotit krajní pravici a nacionalisty na půdě Evropského parlamentu. Jedním ze společných znaků, které Front National reprezentuje, je zásadní odpor stojí proti posilování evropské supranacionalizace Evropskou unií. Zastoupení v Evropském parlamentu jí však dává moţnost proti těmto trendům bojovat ve spojenectví s ostatními evropskými formacemi. Právě FN se pokusila o institucionální spojenectví těchto skupin, ať jiţ snahou o vytvoření společné platformy při svém prvním zvolení do EP v roce 1984, tak později prostřednictvím EURONATu. Ţe toto spojenectví selhalo, nebo přeţívá jen s obtíţemi, není ani tak důsledkem slabé pozice Front National, jako právě značnou roztříštěností evropské krajní pravice. Vţdyť právě i ve francouzském případě je roztříštěnost patrná – strany, jeţ se v domácí politice dají označit za krajně pravicové či nacionalistické na evropské úrovni spolupracují zcela minimálně, i podobné programové zaměření jsou v rámci Evropského parlamentu kaţdá v jiné platformě. Takto lze obecně charakterizovat i celou francouzskou krajně pravicovou zahraniční politiku, která se vyznačuje individuálním přístupem všech aktérů. Tito jsou si sice ideologicky poměrně blízko, ale dělí je neochota spolupracovat na společné platformě. Otázka je, jakým způsobem se budou mezinárodní kontakty francouzské krajní pravice vyvíjet po odchodu Le Pena z politiky, který plánuje na rok 2012. Front National je v současnosti v zahraničí nejznámější a mezi ostatními organizacemi

78 nejrespektovanější stranou právě proto, ţe do značné míry těţí z popularity a charismatu svého vůdce, který je schopen udávat hlavní směr vývoje. I pokud by ale krajní pravice ve Francii dospěla k marginalizaci a byla významem předstihnuta svými evropskými kolegy(coţ se můţe v blízké budoucnosti stát, potenciál je například v etnicky rozrůzněném Nizozemí), přeto to bude vţdycky ona, která bude vnímána jako zakladatel nové éry, který změnil vnímání krajní pravice v Evropě díky tématům, které nastolila.

SEZNAM LITERATURY A ZDROJÚ

Charvát, J.: Současný politický extremismus a radikalismus , Praha, Portál 2007, str.. 13-14 Fiala, P., Strmiska, M.: Teorie politických stran, Barrister and Principal, Brno, 1998, str. 9

79 „Co je Extremismus?“ Internetové stránky Policie, http://www.policie.cz/clanek/prevence- informace-o-extremismu-co-je-extremismus.aspx

Hloušek, V., Kopeček L.: Politické strany : původ, ideologie a transformace politických stran v západní a střední Evropě Praha : Grada, 2010 str. 210- 211

Mudde, C.: The ideology of extreme right, Manchester university press, 2000

Merkl, P.H., Weinberg, L.:The revival of right-wing extremism in the nineties, London, Portland Or., 1997, str. 47-60.

Mudde, Cas.: Populist radical right parties in Europe New York : Cambridge University Press, 2007 str. 15-23

Mareš, M.: Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, Barrister & Principal, 2003. str. 22

Fiala, P., Mareš, M., Sokol, P.: Eurostrany : politické strany na evropské úrovni, Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2007.

Broughton, D. Donovan, M.:Changing party systems in Western Europe, London, Pinter 1999, str. 48

Chebel d’Appollonia, Ariane.: L'Extrême-droite en France. De Maurras à Le Pen, Bruxelles, 1987 str. 130-132

Agamben, G.:, "Non à la biométrie", in Le Monde 5. prosinec 2005

Jackson, J.: Francie v temných letech 1940-1944, BB ART 2006, str. 169-170.

Robin, M.M.: Escadrons de la mort, l'école française,. La Découverte 2004, . Collection: Cahiers libres.

Duranton-Crabol, A.M.: L'Europe de l'extrême droite. De 1945 à nos jours, Bruxelles, Éditions Complexe et PUF, « Questions au XXe siècle », 1991.

Milza, M.: – Evropa v černých košilích, Praha, Themis 2005, str. 116-120

Davies, P.: The extreme right in France, Routledge, 2002, str. 143

80 . Marcus, J.: The National Front and French Politics. New York 1995, New York University Press., str. .102-103

Liberation,. Le Pen et Mégret échangent des noms d'oiseaux, 6 March 2008., Agence France- Presse, http://www.liberation.fr/politiques/010131610-le-pen-et-megret-echangent-des-noms-d- oiseaux

Zpráva Evropského parlamentu – Výboru pro vyšetřování rasismu a xenofobie, viz. European Parliament, Committee of Inquiry on Racism and Xenophobia- Report on the Findings of the Inquiry, 1991, str. 29-30

Marcelis, D. : Look at the French Presidential candidates. "Philippe de Villiers". The Wall Street Journal. http://online.wsj.com/public/resources/documents/info-frelecgal0412.html. 4 březen 2009.

Program CPNT, evropské volby 2009 - Le Mouvement de la RuralitéPROGRAMME pour l’Europe que nous voulons :une Europe démocratique,une Europe des peuples,une Europe des territoires ! http://www.cpnt.fr/pdf/cpnt/programme-cpnt-europe2009.pdf

independent race and refugee news network, Issues in the French presidential electionsBy Liz Fekete1 June 1995viz. http://www.irr.org.uk/europebulletin/france/extreme_right_politics/1995/ak000006.html

Godt, P.: , Policy Making in France, London: Pinter Publishers, 1989, str. 226-227

Fiala, P. – Dančák, B.: Nacionalistické politické strany v Evropě, s. 31

Mouvement pour la France, (MPF) Program před prezidentskými volbami 2007, http://www.elections-presidentielles-2007.org/programme/100mesuresmpf.pdf Cinque ans pour remettre la France en ordre Les 100 premieres mesures de Phillippe de Villiers

Brezinzski, Z.: The Grand Chessboard: American Primacy and Its Geostrategic Imperatives, (Basic Books, 1998), str. 61.

Vlasáková, V.: , Frankofonie a francouzská zahraniční politika , 23.11.2006, Virtually, http://www.virtually.cz/index.php?art=13165

Gurrey, B.:, Le rebelle et le roi (Paris: Albin Michel, 2004 str. .240

81 Le bilan des 100 jours de Nicolas Sarkozy Les 22 et 23 ao t 2007 http://www.tns-sofres.com

EU Observer - French Roma policy finds support among the far right, HONOR MAHONY, 03.09.2010 http://euobserver.com/9/30725

Hafenger, 1994, 224, in. Fiala P., Mareš M.: Evropské politické strany, Str. 124.

Hix, S. Noury, A., Roland G.: Democracy in the European Parliament, Cambridge University Press 2007.

Článek Politické skupiny v Evropském parlamentu, 23.11.2007, Euractiv, http://www.euractiv.cz/evropske-instituce/link- dossier/politick%C3%A9skupinyvevropsk%C3%A9mparlamentu

Projev. Převzato z projevu C. Mihutiu z 28. 10. 2003 dostupném na internetu http://cz.altermedia.info/index.php?s=noua+dreapta