Zahraniční Politika Francouzské Krajní Pravice
Total Page:16
File Type:pdf, Size:1020Kb
MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra politologie Zahraniční politika francouzské krajní pravice Magisterská diplomová práce Martin Dittrich Vedoucí práce: doc. JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, Ph.D. UČO: 78624 Obor: POL Imatrikulační ročník: 2006 Přibice, 04.01.2011 Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci „Zahraniční politika francouzské krajní pravice“ vypracoval samostatně a pouţíval jsem pouze pramenů, které uvádím v seznamu pouţité literatury. V Přibicích, 04. 01. 2011 Martin Dittrich 2 Rád bych poděkoval vedoucímu práce doc. Marešovi za trpělivost a ochotu. 3 Obsah Úvod 6 A)Krajní pravice – vymezení pojmu 8 B) Francouzská krajní pravice a její aktéři14 a) Vznik a vývoj 14 b) konec 19.století-1940 15 c) druhoválečné období 17 d ) poválečný vývoj 21 e) od 60. let do současnosti 24 C)Současní aktéři krajní pravice ve Francii 28¨ a) Front National 28 b) Garde franque33 c) GRECE 34 4 d) Mouvement National Républicain 35 e) Parti nationaliste français et européen (PNFE) 37 f) Další strany38 D) Francouzská zahraniční politika - vývoj, směřování a postoj krajní pravice 43 a) Zahraniční politika Francie a bývalá koloniální území 44 b) Francie a vztah k EU 46 c) Další zahraničně-politické vztahy 51 d) Francouzská Krajní pravice v rámci Evrop.57 e) Sdruţení EURONAT 61 Krajní pravice a globalizace 72 Závěr 75 Seznam literatury a zdrojú 80 Počet znaků 131206 5 Úvod Termín krajní pravice je něco, co v současné Evropě vyvolává stále vlnu emocí mezi odbornou i laickou veřejností. Stejně tak je třeba si přiznat, ţe z původního významu slova dnes mnoho nezůstalo. Ačkoliv se jedná především v médiích o poměrně frekventované slovní spojení, je jeho obsah často zkreslený či nejasný. Dokonce se dá říci, ţe málokterý politologický termín je širokou veřejností pouţíván tak samozřejmě a přitom bez hlubší znalosti. To, ţe s pojmy jako extrémní pravice, fašismus, skinheads, nacionalismus aj. je dnes nakládáno poměrně nejednotně, má několik důvodů. Jednak je třeba si uvědomit, ţe pojem extrémní (krajní) pravice, ačkoliv jej můţeme datovat jiţ do dob Francouzské revoluce, zaţil svou renesanci aţ v 2. polovině 20, století, náplň pojmu se však zcela změnila. To, ţe především díky zkušenostem 2. světové války získal obsah slova pejorativní nádech, navíc je veřejností diskutováno spíše příleţitostně, pevnému metodologickému vymezení také neprospívá. Moje práce, věnující se fenoménu krajní pravice, se pokusí přiblíţit ty skupiny a jednotlivce, kteří bývají k tomuto hnutí řazeni, v zemi, která dala vzniknout původnímu významu tohoto slova – ve Francii. V textu se pokusím, na základě současných definic extremismu vymezit výraznější 6 hráče na francouzské politické scéně, kteří těmto základním rysům odpovídají. Cílem práce bude nejen přinést výčet těchto uskupení, ale i určit relevanci, jakou mají ve stranickém systému Francie (v případě, ţe se jedná o politické strany), způsobu jejich vzájemné interakce, a jejich cíle. Klíčovým úkolem pak bude nastínění mezinárodních kontaktů těchto skupin a politických seskupení, především v rámci Evropy. V neposlední řadě se pokusím odpovědět na otázku, zda představitelé francouzské krajní pravice, která je dle mého názoru jedna z nejvýznamnějších v Evropě, ovlivňují ideologicky své zahraniční partnery a spřízněné skupiny, ale i to, nakolik mají vliv a nakolik jsou sami ovlivňováni zahraniční politikou vlastní země. Díky omezenému rozsahu práce se pochopitelně omezím jen na významnější subjekty ve francouzských poměrech, na stranické úrovni to bude především Národní Fronta – (Front National). Veškeré zde uvedená názvy hnutí budou pro jednotnost uvedeny v originálním názvu, popřípadě zkratkou. Při mezinárodním styku bude na formální úrovni nejvíce pozornosti věnováno působení politických subjektů prostřednictvím evropských struktur. Vznik moţnosti reprezentovat své názory na půdě evropských institucí , konkrétně Evropského parlamentu (a pokusu o sjednocení v rámci platformy Euronat)1 vytvořil pro extrémní pravici další z cest pro expanzi svých názorů. Odpověď na to, zda se, mimo jiné i díky participaci v Evropském parlamentu, stali Francouzi ideology a vůdčí silou současné evropské krajní pravice, se pokusím najít v následujících odstavcích. 1 Jedná se o projekt, který realizovala Front National z popudu svého předsedy Le Pena,funkční od druhé poloviny 90. let, kterým se snaţil o navrţení alternativní platformy sdruţení nacionalistických a krajně pravicových stran.. Posláním EURONATu měla být, jak jiţ napovídá název, soudrţnost evropských stran na nacionalistickém základu (EURO-NATional). Viz. 7 Krajní pravice – vymezení pojmu Protoţe je krajní (extrémní, radikální) pravice pojem, který je pro celou práci zásadní, pokusím se zde o jeho přesné vymezení. Co se týče historie pojmu, prošla krajní pravice poměrně dlouhým vývojem, její dnešní přívrţenci tak představují něco zcela jiného, neţ za co by se dali označit v době vzniku či před sto lety. Slovní spojení krajní, či extrémní pravice, je třeba chápat jako novotvar, jeţ je takto společně pouţíván poměrně nedlouho. První polarizace a rozdělení politického (ne ještě stranického) prostoru na ose pravice - levice lze spatřit pravděpodobně ve Francii v období Francouzské revoluce, kdy na zasedání Generálních stavů byli k pravici řazeni tzv. „monarchisté“, tedy političtí přívrţenci krále (převáţně aristokracie). Klíčové znaky, na nichţ se historická pravice vymezovala, byl odpor proti osvícenství, obecné odmítnutí revoluce jako nástroje pro přeměnu společnosti (a Francouzské revoluce konkrétně), snaha prosazovat tradiční a konzervativní hodnoty (tak, jak byly chápány a prosazovány teoretiky konzervatismu). Mezi nejznámější muţe pravice pak patří například Joseph de Maistre nebo Louis de Bonald, především pak Edmund Burke, jehoţ kniha Úvahy o revoluci ve Francii , kritizující levé křídlo a odpůrce krále, se tak stala základním ideovým pilířem konzervatismu. Naopak odpůrci krále, tj. nastupující střední třída, ţádající omezení moci krále, šlechty a podporující vznik republiky, označovaná za levici (mající své místo v Generálních stavech nalevo od krále), se tak stali prvními liberály. Přízvisko extrémní je latinské označení, které je moţno přeloţit jako „nejkrajnější.“ Slovo radikální, pocházející ze slova radix, kořen, nemůţe být přísně vzato vnímáno jako ekvivalent slova extrémní, ačkoliv tomu tak v dnešní 8 politické vědě i veřejných debatách často je. Jazykový význam slova radikální se dá vyloţit jako „jdoucí ke kořenům“, v 18. a 19. století se jednalo o často pouţívané označení pro hnutí, prosazující v Evropě liberální reformy.2. Pro naše potřeby je vhodnější pouţívat přívlastku extrémní, či českého ekvivalentu krajní, chápaného v politické vědě jako myšlenkový proud, nejvíce vzdálený středu (především na pravo - levé ose). Označení krajní pravice, a tím spíše pak přízvisko radikální či extrémní je v současnosti ve veřejné , ale často i v odborné sféře chápáno normativně, slouţí jako spíše negativní označení jistého proudu, který stojí na samém okraji (nejen) politické scény, často balancující na hraně toho, co je v tom kterém systému povaţováno za normu či tyto hranice dokonce překračující.3. K pochopení toho, jak je konkrétně v české praxi extremismus interpretován, je moţno poukázat na pracovní definici Ministerstva vnitra, která jej definuje jako „vyhraněné ideologické postoje, které vybočují z ústavních, zákonných norem, vyznačují se prvky netolerance, a útočí proti základním demokratickým ústavním principům jak jsou definovány v českém ústavním pořádku. Mezi tyto principy patří: • úcta k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy), • svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát (čl 1 Ústavy), • nezměnitelnost podstatných náleţitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy), • svrchovanost lidu (čl. 2 Ústavy), • volná soutěţ politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů (čl. 5 Ústavy), • ochrana menšin při rozhodování většiny (čl. 6 Ústavy), • svoboda a rovnost lidí v důstojnosti a právech, nezadatelnost, 2 Viz. Charvát, J.: Současný politický extremismus a radikalismus , Praha, Portál 2007, str.. 13-14 3 Viz. Fiala, P., Strmiska, M.: Teorie politických stran, Barrister and Principal, Brno, 9 nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost základních práv a svobod bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboţenství, politického nebo jiného smýšlení, národního a sociálního původu, příslušnosti k národnosti nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení (čl. 1, čl. 3 Listiny základních práv a svobod).“ 4 Popularizace tohoto pojmu a jeho rozšíření má původ v politologii a sociologii 60. a 70. let, (Eric Hoffer, Arthur M. Schlesinger Jr.) kdy začal být v Západní odborné literatuře pouţíván jako zastřešující pro ideologie, vystupující proti stávajícím reţimům.5 V rámci pravo-levého cleavage zde byly za krajní póly politické obce chápáni komunisté a jim ideově spřízněné skupiny, na pravici je pak vymezení poněkud sloţitější, mohou sem být zahrnuty ultrakonzervativní skupiny, nacionalisté, či aktéři, mající jako ideový základ fašismus. Pro vymezení aktérů krajní pravice tak, jak jsou zahrnuti v této práci, bylo přihlédnuto k několika definicím na toto téma, publikovaným v odborných publikacích. Pro naše pouţití je pravděpodobně nejdůleţitější vymezení následujících autorů: Piero Ignazi, italský politolog, je patrně prvním, kdo věnuje vymezení krajní pravice důslednější pozornost. Je pravdou, ţe první snahy o vyjasnění