Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav hudební vědy

Markéta Haničáková

Řád německých rytířů a zámecká hudební kultura v Bruntále na přelomu 18. a 19. století

Disertační práce

Školitel: prof. PhDr. Miloš Štědroň, CSc.

Brno 2017 Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracovala samostatně pouze s využitím uvedených pramenů a literatury.

V Opavě dne 31. 5. 2017

………………..………......

Ráda bych na prvním místě uctivě poděkovala Mgr. Vladimíru Maňasovi, Ph.D., který mi poskytl řadu konzultací, cenných rad a zkušeností a otevřeně se podělil o své osobní hudební výzkumy slezského teritoria.

Mé díky patří také PhDr. Tomáši Niesnerovi z Muzea v Bruntále za poskytnutí materiálů a přátelské rady. Ráda bych vyjádřila dík rovněž Dr. Friedrichu Vogelovi z Deutschenorden Zentralarchiv ve Vídni za vytvoření nadstandardních podmínek při práci, vřelé přijetí a přátelskou atmosféru.

Svému školiteli, prof. PhDr. Miloši Štědroňovi, CSc., pak děkuji za mimořádnou trpělivost, laskavost, cenné rady a neskonalou velkorysost, bez níž by práci nebylo možné dokončit. Současně bych ráda poděkovala i prof. PhDr. Lubomíru Spurnému, Ph.D., za jeho vstřícné a laskavé kroky, které napomohly k dokončení této práce.

Své rodině děkuji za to, že mi vytvořila podmínky k tvůrčí práci a s láskou mi pomáhala a povzbuzovala mě. Zvláštní poděkování patří mému manželu Ondřejovi za velkou osobní i profesní podporu a ochotu sdílet celý průběh i finalizaci práce.

OBSAH

OBSAH ...... 1 ÚVOD ...... 4

VYMEZENÍ TÉMATU A CÍL PRÁCE ...... 4

STAV BÁDÁNÍ ...... 7

HISTORIE A SOUČASNÝ STAV BÁDÁNÍ ...... 7

HUDEBNÍ PRAMENY K TÉMATU PRÁCE ...... 29

NEHUDEBNÍ PRAMENY K TÉMATU PRÁCE ...... 30

1 ŘÁD NĚMECKÝCH RYTÍŘŮ ...... 33

1.1 VZNIK A PŘÍCHOD ŘÁDU DO ČESKÝCH ZEMÍ ...... 33

1.2 ŘÁDOVÁ PANSTVÍ NA MORAVĚ A VE SLEZSKU ...... 35

1.3 K HISTORII MĚSTA BRUNTÁLU ...... 39

1.4 MÍSTODRŽÍCÍ FRANZ JOSEF VON THÜRHEIM ...... 43

1.5 DALŠÍ OSUDY ŘÁDU ...... 47

2 HUDEBNÍ DIVADLO V ČESKÝCH ZEMÍCH NA SKLONKU 18. STOLETÍ ...... 49

2.1 SITUACE V ČECHÁCH A NA MORAVĚ ...... 49

2.2 SLEZSKO V DĚJINÁCH HUDBY A DIVADLA ...... 55

2.2.1 SLEZSKÉ RUDOLTICE ...... 56

2.2.2 VELKÉ HOŠTICE ...... 62

2.2.3 JÁNSKÝ VRCH U JAVORNÍKA ...... 69

2.2.4 HRADEC NAD MORAVICÍ...... 74

2.2.5 DALŠÍ ZÁMECKÉ REZIDENCE...... 77

2.2.6 ŘÁD PIARISTŮ VE SLEZSKU ...... 78

2.3 DÍLČÍ ZÁVĚRY ...... 85

3 BRUNTÁLSKÉ HUDEBNÍ DIVADLO ...... 87

3.1 TOPOGRAFIE DIVADELNÍCH PRODUKCÍ...... 87

3.1.1 PŘEDSTAVENÍ V HOSTINCI ...... 87

3.1.2 PŘEDSTAVENÍ V BUDOVĚ PIARISTŮ ...... 88

1 3.1.3 DIVADLO V BUDOVĚ ŘÁDOVÉHO ZÁMKU ...... 90

3.2 HUDBYMILOVNÍ MÍSTODRŽÍCÍ ...... 97

3.2.1 MAXMILIAN XAVER VON RIEDHEIM ...... 97

3.2.2 FRANZ JOSEF VON THÜRHEIM ...... 99

3.3 DIVADELNÍ SPOLEČNOST IMPRESÁRIA JOSEFA KRONESE ...... 101

3.4 ČLENOVÉ DIVADELNÍ SPOLEČNOSTI ...... 103

3.4.1 THERESIA GARZAROLLI ...... 104

3.4.2 MAGDALENA REINL ...... 105

3.4.3 JOSEPHA DE KIRCHSTETTER ...... 106

3.4.4 ANNA SCHLICHTIG ...... 107

3.4.5 ANTON HEERDE ...... 108

3.4.6 CYRIL JOHANN RIEDEL ...... 110

3.4.7 CARL RZEOWSKY ...... 111

3.4.8 OSTATNÍ ZPĚVÁCI BRUNTÁLSKÉHO DIVADLA ...... 113

3.4.9 DALŠÍ OSOBY SVÁZANÉ S ČINNOSTÍ DIVADLA ...... 114

3.4.10 POMOCNÝ PERSONÁL A PRODUKČNÍ ZÁZEMÍ ...... 116

3.5 SKLADATELÉ A KAPELNÍCI ...... 120

3.5.1 ANTON SCHLICHTIG ...... 120

3.5.2 JOSEF PUSCHMANN ML...... 125

3.6 ZÁMECKÁ KAPELA ...... 129

3.7 HUDEBNINY ZÁMECKÉHO DIVADLA ...... 133

3.8 REPERTOÁR HUDEBNÍCH PRODUKCÍ ...... 140

3.9 REPERTOÁR DIVADELNÍCH PRODUKCÍ...... 143

3.10 DIVADELNÍ SEZÓNA A REPRÍZY DIVADELNÍCH PRODUKCÍ ...... 160

3.11 PROVOZ DIVADLA A JEHO NÁVŠTĚVNOST ...... 167

3.12 DALŠÍ OSUDY DIVADELNICTVÍ V BRUNTÁLE PO ROCE 1806 ...... 171

4 HUDEBNÍ KATALOG ZÁMECKÉHO DIVADLA V BRUNTÁLE ...... 174

4.1 IDENTIFIKOVANÉ HUDEBNÍ PRAMENY ...... 174 4.1.1 JIŘÍ ANTONÍN BENDA ...... 176 4.1.1.1 ROMEO UND JULIA ...... 176

2 4.1.2 CARL DITTERS VON DITTERSDORF ...... 180 4.1.2.1 DER APOTHEKER UND DER DOCTOR ...... 180 4.1.2.2 HOKUS POKUS ...... 184 4.1.2.3 HIERONYMUS KNICKER ...... 187 4.1.2.4 SILENE ODER DER BELEHRTE DEMOCRIT ...... 190 4.1.3. FLORIAN LEOPOLD GASSMANN ...... 192 4.1.3.1 LIEBE UNTER DEN HANDWERKSLEUTEN ...... 192 4.1.4 CHRISTOPH WILLIBALD GLUCK ...... 197 4.1.4.1 DIE UNVERMUTETE ZUSSAMENKUNFT ...... 197 4.1.5. WENZEL MÜLLER ...... 200 4.1.5.1 DAS SONNEFEST DER BRAMINEN ...... 200 4.1.5.2 DER GROßVATER ...... 204 4.1.6. GIOVANNI PAISIELLO ...... 207 4.1.6.1 DAS LISTIGE BAUERNMÄDCHEN ...... 207 4.1.6.2 DIE FRASCATANERIN ...... 210 4.1.7. NICCOLO PICCINI ...... 214 4.1.7.1 DIE UNRUHIGE NACHT ...... 214 4.1.8. ANTON SCHLICHTIG ...... 218 4.1.8.1 DER DUMME GÄRTNER ODER DEN BEYDEN ANTON ...... 218 4.1.8.2 DIE SCHADENFREUDE ...... 222 4.1.8.3 ZEMIRE UND AZOR ...... 225 4.1.9. IGNATZ UMLAUF ...... 229 4.1.9.1 DIE SCHÖNE SCHUSTERINN ...... 229 4.1.10. ANONYMNÍ SKLADBY ...... 233 4.1.10.1 DAS IRRLICHT ...... 233 4.1.10.2 DER GROßMÜTHIGE SEEFAHRER...... 236 4.2 NEDOCHOVANÉ HUDEBNÍ PRAMENY ...... 239 4.2.1 CATALOGUE DES DIVERSE MUSIQUES ...... 239 4.3 VYHODNOCENÍ HUDEBNÍCH PRAMENŮ...... 245 ZÁVĚR ...... 247 SHRNUTÍ ...... 253 SUMMARY ...... 256 ZUSAMMENUFASSUNG ...... 260 SEZNAM OBRAZOVÉ PŘÍLOHY ...... 265 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY ...... 269 OBRAZOVÉ PŘÍLOHY ...... 286

3

ÚVOD

VYMEZENÍ TÉMATU A CÍL PRÁCE

Tematika šlechtických kapel se stává v české muzikologii stále častěji předmětem pozornosti, navzdory tomu, že takto zaměřené studium s sebou přináší i mnohá úskalí. Zejména absence či velká roztroušenost pramenů představují podstatný problém výzkumu zámeckých divadel i šlechtických kapel v českých zemích. Tento stav je ale takovémuto výzkumu vlastní a není potřeba jej zbytečně přeceňovat. Zatímco na Moravě se v ojedinělých případech dochovaly některé hudební sbírky s hudebními prameny alespoň rozptýleně, jako např. rozsáhlá hudební sbírka olomouckého biskupa Carla Liechtensteina-Castelcorna či hudebniny z vlastnictví hraběte Johanna Adama Questenberga, v dalších moravských a slezských případech na existenci takovýchto šlechtických divadel a kapel usuzujeme z hospodářských agend jednotlivých zámeckých sídel, případně z matričních záznamů, korespondence, deníků, pamětních knih a také tištěných libret k operním představením. Díky těmto pramenům si můžeme vytvořit všeobecnou představu nejen o provozování hudby a divadla na zámcích ve Slezských Rudolticích, Velkých Hošticích a Hradci nad Moravicí, ale i o piaristických divadelních představeních např. v Bílé Vodě či Bruntále. Takto zaměřený výzkum je v případě některých slezských lokalit teprve v počátcích a nově nalezená libreta či hudebniny představují jen malé střípky mozaiky, jejíž celistvý obraz je nám prozatím znám jen v hrubých obrysech. Je proto více než vhodné doplnit bádání ve Slezsku z hlediska hudebněhistorického vývoje o další poznatky a využít co možná nejdůkladněji bohatou pramennou základnu reprezentovanou cenným konvolutem hudebnin zámecké rezidence v Bruntále, uloženým v Ústředním archivu Německého řádu ve Vídni. Cílem předkládané disertační práce je co možná nejkomplexněji zdokumentovat a analyzovat konkrétní, dosud nezpracovanou kapitolu úseku dějin hudby v bruntálské rezidenci řádu německých rytířů na přelomu 18. a 19. století. K vytvoření obrazu bruntálské divadelní scény je potřeba najít konkrétní aktéry hudby a sledovat jejich případné osudy, dále zjistit podobu případné kapely,

4

vystopovat její repertoár, podobně jako sestavit repertoár tamní divadelní scény ve sledovaných letech, a postihnout tak podobu bruntálského hudebního života na základě konkrétních zachovaných pramenů hudební i nehudební povahy. Tato zjištění mohou napříště posloužit jako materiál pro tolik potřebnou syntézu dané problematiky. Badatelská naléhavost problematiky bruntálského divadla je o to více palčivější, uvědomíme-li si, že téma chronologicky spadá do samotného závěru 18. století, kdy se uzavírá významná epocha produkcí šlechtických kapel složených z poddaných, a na scénu vstupují měšťané. Ti v rámci své vlastní iniciativy spoluvytvářejí hudební kulturu, jejímž recipientem je rovněž opět publikum složené primárně z měšťanských vrstev. Místem provozování hudebních a divadelních produkcí byl zámek, který patřil duchovnímu rytířskému řádu. Ten v rámci svých prostor a mecenášských aktivit poněkud paradoxně neprovozoval převážně duchovní, ale ryze světský repertoár. I to jsou pozoruhodné problémové okruhy, na které se snaží předložená práce poukázat. Z hlediska naznačené tematiky je výhodné, že se v současné době můžeme opřít nejen o řadu studií přinášejících množství srovnávacího materiálu, ale také o rozvinuté obecně i kulturně historické bádání o aristokratické společnosti barokního a osvícenského období v našich zemích. Po stránce metodologické pak máme možnost těžit rovněž z novodobých historiografických přístupů. Disertační práce sleduje osudy řádu německých rytířů v Bruntále a také problematiku šlechtických kapel a zámeckých divadel ve Slezsku ve světle veškerých historických i muzikologických výzkumů, které v této lokalitě doposud proběhly. Vlastním předmětem bádání se zabýváme počínaje třetí kapitolou práce, která sleduje topografii divadelních produkcí, hudbymilovné mecenáše a donátory bruntálského divadla z okruhu řádových místodržících, samotné členy bruntálské divadelní společnosti včetně jejího impresária, hudební skladatele, rektory a kapelníky, výměny hudebníků v rámci blízkých lokalit, osudy hudebnin a zaciluje i na samotný repertoár divadelních produkcí, četnost představení i reprízovanost jednotlivých hudebních kusů. Na tuto kapitolu navazuje katalog dochovaných

5

zámeckých hudebnin, které jsou jedinečným pramenem poznání hudební a divadelní kultury v Bruntále a zprostředkovávají nové poznatky.

6

STAV BÁDÁNÍ

HISTORIE A SOUČASNÝ STAV BÁDÁNÍ

Ucelených studií k danému tématu existuje jen hrstka – jedná se především o práce vlastivědných badatelů, kteří své hypotézy zpravidla neopatřovali potřebnou argumentační oporou a jejich tvrzení postrádala nezbytné odkazy na užitou literaturu a prameny. Přes zmíněné nedostatky je cenným, ba přímo nezastupitelným pramenem poznání dané problematiky bezesporu Památník osudů města Bruntálu a jeho okolí z let 1190–1862 Friedricha Stellwaga.1 Těžiště této práce leží nesporně v pozitivistickém vylíčení dějin samotného města. Od dvacáté kapitoly autor obrací pozornost primárně k velmistrům řádu německých rytířů a místodržícím bruntálského panství, tedy majitelům a správcům bruntálského dominia. V kapitole Fortsetzung der Schicksale der Stadt Freudenthal zmiňuje, že v posledním desetiletí 18. století je doložena činnost kapely, kterou vydržoval vicemístodržící Josef von Thürheim. Ten dle autora podporoval v Bruntále všeobecný společenský život, ať už hudebními produkcemi, tanečními zábavami či divadelními představeními. Divadelní produkce se podle Stellwaga odehrávaly v budově zámku a byly přístupné pro všechny společenské vrstvy za pouze symbolické vstupné. Publikace spadá do okruhu vlastivědně orientované literatury a bohužel trpí některými nedostatky, příznačnými pro tyto práce. V tomto případě lze prezentované informace pouze těžko ověřit, neboť autor v textu neodkazuje na zdroje, z nichž své poznatky čerpal. Totéž platí o lokalizaci divadelních produkcí v rámci zámeckého areálu. Nevíme tedy, na jakém pramenném základě představení situoval do prostor tehdejších zámeckých stájí v přízemí zámku. V tomto tvrzení se od zbylých autorů odlišuje – ti totiž představení situují do prvního patra zámku, konkrétně do velkého velmistrovského sálu. Byť mnohé údaje nejsou ověřitelné, ze závěrů dalšího bádání, a to nejen o zámeckém divadle, vyplývá, že řada v knize prezentovaných

1 STELLWAG VON CARION, Friedrich: Gedenk-Buch der Schicksale Freudenthals und seinen Umgebung vom Anbeginn der gesammelten Notizen nämlich vom Jahre 1109–1862, Theil I., Freudenthal 1863, s. 131–132.

7

tvrzení je pravdivých. Mimo tuto skutečnost je nutné vyzdvihnout rovněž Stellwagovo prvenství. O dekádu starší je kompendium Geschichte des Theaters in Mähren und Oester. Schlessien brněnského historika Christiana d'Elverta.2 Ten v kapitole Von den Theatern des Adels například bruntálské divadlo v oddílu Rakouského Slezska vůbec nezmiňuje – je zde uvedeno pouze Schaffgotschovo divadlo na zámku Jánský Vrch u Javorníka, divadlo v Bílsku knížete Franze Sulkovského a zmínka o divadle knížat Lichnovských v Hradci nad Moravicí. Do kategorie vlastivědných publikací zpracovávaných místními badateli bezesporu spadá také pojednání profesora bruntálského reálného gymnázia, pilného vlastivědce a regionálního historika Josefa Thannabauera nazvané Das Freudenthaler Schlosstheater, vydané v regionálním vlastivědném periodiku Schlesisch-Mährischer Volkskalender für das Altvaterland.3 Thannabauerův článek poprvé nabízí komplexní pohled na danou problematiku. Autor osvětluje dějiny divadla v Bruntále a svými poznatky vlastně poukazuje na možnosti využití hudebních pramenů o bruntálském divadle, neboť nás v práci stručně seznamuje s autory, činoherním a operním repertoárem a nevynechává ani bruntálské místodržící řádu německých rytířů coby štědré mecenáše hudby a umění. V textu neopomene zmínit ani dodnes v české literatuře jedinou známou epizodu z dějin bruntálského divadla vztahující se k herečce Tereze Kronesové, dceři impresária Josefa Kronese. V závěru studie autor naznačuje hypotézu, že na bruntálskou zámeckou scénu navázalo tzv. letní divadlo, v němž vystupovaly opavské divadelní společnosti. Obsahově totožný text, který doznal pouze minimálních úprav, zveřejnil o třiadvacet let později redaktor periodika Altvater-Jahrbuch Josef Walter König, který jej publikoval pod názvem Das Schlosstheater zu Freudenthal.4

2 d'ELVERT, Christian: Geschichte des Theaters in Mähren und Oester. Schlesien, Brno 1852, s. 161– 166. 3 THANNABUER, Josef: Das Freudenthaler Schlosstheater, in: Schlesisch-Mährischer Volkskalender für das Altvaterland, 1957, Jg. 56, s. 83–85. 4 WALTER, Josef: Das Schlosstheater zu Freudenthal, in: Altvater-Jahrbuch, roč. 1980, s. 64–67.

8

Rukopisný záznam psaný novogotickou kurzivou, který má ovšem spíše charakter sekundárního pramene a je zamýšlen původně jako koncept časopisecké studie, vzešel z pera Vinzenze Karla Schindlera, fulneckého historika a mnohaletého archiváře Ústředního archivu Německého řádu. Ten na první list konceptu také vlastnoručně nadepsal pojmenování Konzept von Dr. Vinzenz Schindler über die Geschichte des Freudenthaler Schlosstheaters.5 Manuskript pocházející z prvních desetiletí 20. století nabízí pohled na dějiny bruntálského divadla z historického hlediska. Sleduje přesuny divadelní scény na různá místa, účetní knihy divadla – zejména příjmy a výdaje za jednotlivé roky provozu. Studii činí cennou především pečlivý soupis herního plánu bruntálského divadla z let 1795–1803, vypracovaný na základě účetních knih. S prameny autor dále nepracoval a nebyla zde ani ambice teatrologicko-muzikologického výkladu, což ostatně nebylo předmětem autorova zájmu. Je třeba podotknout, že Schindler svým rukopisným konceptem de facto upozornil případné badatele na další potenciál doposud nepříliš známé problematiky. Stručné dějiny bruntálského divadla, konkrétní zmínku o hudební kapele a ochotnickém divadle citující Friedricha Stellwaga, poskytuje i tisk vydaný u příležitosti odhalení pomníku Dr. E. Schöna – Engelsberga v Bruntále: E. S. Engelsberg (K. K. Sectionschef Dr. Eduard Schön) z pera Alwina von Wouwermanse.6 Ten také doslova odkazuje na Stellwaga, když tvrdí, že se ochotníci rekrutovali z řad mladých úředníků a měšťanů, kteří výtěžek ze svých představení měli využít ve prospěch bruntálského chudobince. Publikace však podává zajímavou zprávu o činnosti bruntálských ochotníků, jejichž představení se odehrávala podle Wouwermanse „příležitostně až do dnešních dnů“, tedy ještě okolo roku 1882. Další z nepočetných pojednání k výše zmíněné tematice představuje esej Waltera Zettla Singspiel und Posse im Deutschen Orden. Das Schlosstheater Freudenthal, otištěná v monografii publikované u příležitosti osmistého výročí Německého řádu, v rámci 1. ediční řady nazvané Prameny a studie k historii

5 SCHINDLER, Vinzenz: Konzept von Dr. Vinzenz Schindler über die Geschichte des Freudenthaler Schlosstheaters, DOZA, Mei 275. 6 WOUWERMANS, Alwin von: E. S. Engelsberg, Freudenthal 1882, s. 26–28.

9

Německého řádu, jejímž editorem byl řádový člen P. Klemens Wieser.7 Nutno podotknout, že název neodpovídá obsahu studie, kterou můžeme považovat spíše za průvodce dějinami bruntálského divadla, jenž nepřináší žádné zásadní ani objevné poznatky o provozu či repertoáru divadla v Bruntále. Autor vychází z konceptu archiváře Vinzenze Schindlera a doslovně jej ve své studii přepisuje, aniž by jej řádně citoval. To se týká jak dějin divadla, tak kompletního přepisu repertoáru ve sledovaných letech 1795–1803. V této studii autor rovněž přepisuje pěvecké a herecké obsazení oper a her z rukopisných či tištěných plakátů a programů bruntálského divadla. Evidentně se přitom nejedná ani o teatrologa, ani o muzikologa, protože s informacemi a dalšími zdroji nepracuje. V první polovině studie nabízí jisté dílčí zjištění, které ovšem nemůžeme pokládat za zcela relevantní. Když například Dittersův německý singspiel klade na kvalitativně stejnou úroveň jako Mozartovu italskou operu buffu – Le nozze die Figaro a srovnává nesrovnatelné: „Das Erfolgreichste Werk dieses Komponisten, die komische Oper Doktor und Apotheker (1786) in den Augen der Zeitgnossen sogar Mozarts Hochzeit des Figaro (1786) in den Schatten stellte, kam erst kurz nach dem Tode von Dittersdorf zur Aufführung.“8 V druhé polovině studie se pak autor už jen krátce zabývá divadelní etapou mezi lety 1827–1836. Tato část již není pouhým přepisem Schindlerova konceptu, autor zde naopak shromažďuje co nejvíce informací ze zachovaných divadelních plakátů a programů z výše sledovaných let. Hodnotí repertoár bruntálského divadla a dochází k závěru, že činoherní repertoár nese stopy romantismu, i když je zde očividná tendence k výběru oblíbených a populárních kusů publika: „Das Repertoire der Troppauer Schauspielergeselschaft lässt aus der Sicht seiner Gastspiele in Freudenthal einerseits die durchhaus zeitgemässe Tendenz zum Theater der Romantik erkennen. Anderseits wird ein

7 ZETTL, Walter: Singspiel und Posse in Deutschen Orden, in: Acht Jahrhundert Deutschen Orden in Einzeldarstellungen, edice: Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 1, Bad Godesberg 1967, s. 515–534. 8 Nejúspěšnější dílo tohoto skladatele, komická opera Lékař a lékárník (1786), zastínila v očích současníků dokonce Mozartovu operu Figarova svatba (1786), která byla provedena krátce po smrti Dittersdorfa.

10

starkes Nachgeben gegenüber dem volkstümlichen Geschmack eines Publikums sichtbar…“9 Velmi ucelený náhled na problematiku řádového divadla v Bruntále na přelomu 18. a 19. století poskytuje diplomová práce historika Georga Coxe, nazvaná Das Schloßtheater in Freudenthal / Österreischisch-Schlesien am Ende des 18. und zu Beginn des 19. Jahrhunderts.10 Tato práce prozatím jako první a jediná svého druhu podává podrobnější obraz o historii bruntálského divadla, zkoumá herní plán, knihu příjmů a výdajů, hospodářský vývoj divadla, pravidelná představení apod. Ačkoli autor evidentně pracoval s příslušnými archiváliemi, svou práci pojal z kulturněhistorického hlediska a nebylo ani jeho ambicí řešit hudebněvědnou problematiku, tzn. neshromažďoval informace z hudební oblasti a nepokoušel se o jejich výklad. O necelých dvacet let později svou diplomovou práci Georg Cox rozšířil a vydal pod názvem Theater und Musik – soziale Metamorphosen zwischen Stadtherr und Stadt in der Deutschordensrezidenz Freudenthal um 1800.11 Autor zde nově a velmi pečlivě rozpracoval kapitoly o řádu německých rytířů v Bruntále, bruntálských místodržících a velmistrech řádu německých rytířů, rovněž věnoval pozornost hospodářské situaci v Bruntále kolem roku 1800 a neopomenul ani bruntálské piaristické gymnázium. Kapitoly o divadle přinášejí oproti původní diplomové práci objevné poznatky, a to nejen z hlediska herního plánu, repertoáru a topografie divadelních produkcí, ale především z pohledu personálního obsazení jednotlivých členů divadelní společnosti. Autor zde přináší nové informace, jimiž obohacuje kapitolu s názvem Divadlo a město – personál divadelní společnosti. A pak také kapitolu Divadlo a Řád – pocta mecenáši Thürheimovi pohledem divadelní společnosti. Jakkoli práce nabyla na objemu a významu, a třebaže v ní autor přinesl nové a velmi zajímavé poznatky, nebylo cílem jeho

9 Repertoár opavské herecké společnosti vykazuje z pohledu her, s nimiž hostovala v Bruntále, na jedné straně obecně soudobou tendenci k divadlu období romantismu. Na druhé straně je patrný silný ústupek směrem k lidovému vkusu publika… 10 COX, Georg: Das Schloßtheater in Freudenthal/Österreischisch-Schlesien am Ende des 18. und zu Beginn des 19. Jahrhunderts, Bonn 1995. 11 COX, Georg: Theater und Musik – soziale Metamorphosen zwischen Stadtherr und Stadt in der Deutschordensrezidenz Freudenthal um 1800, Weimar 2014.

11

kulturněhistorického výzkumu zahrnout do jejího celku práci s hudebními prameny. Právě charakter dochované pramenné báze k tomuto přístupu přímo vybízí. Coxově úctyhodnému dílu však chybí onen potřebný muzikologický rozměr, a to zejména zpřístupnění informací o zachovaných hudebních pramenech, skladatelích, zpěvácích, kapelnících, a dále také širší interpretace kulturně- hudebních souvislostí zámeckého divadla v Bruntále vzhledem v kontextu dosavadního poznání zámeckých divadel a kapel zejména ve Slezsku. Z tohoto úhlu je třeba upozornit na zavádějící název jinak úctyhodné publikace. Hudba totiž ve faktickém obsahu knihy hraje velmi okrajovou, téměř nulovou roli. O hudbě samotné není v knize blíže pojednáno, v publikaci se neobjevují ani reprodukce hudebnin, natož pokus o jakékoliv vyhodnocení hudebních pramenů; přesto však v titulu monografie o bruntálském divadle stojí Theater und Musik. Pakliže zde výjimečně autor zachází do hudebních souvislostí, užívá nesprávné terminologie, opírá se o starší hudební výzkumy a přejímá i Schindlerovy chyby týkající se mylné identifikace hudebních pramenů. Publikací o bruntálském divadle v českém jazyce nenajdeme mnoho. První zmínku přináší monografie Václava Štěpána Historie zámku Bruntál,12 věnující pozornost dějinám bruntálského zámku. Líčení není ochuzeno ani o krátkou zmínku z dějin zámeckého divadla, jež se v zásadě neliší od tvrzení výše publikovaných studií, zejména se opírá o Stellwagův Památník osudů města Bruntálu. Informace o zámecké kapele a divadle se zde sice objevují poprvé v českém jazyce, tematika ovšem nebyla dále rozpracována. Z muzikologického hlediska je pozoruhodné, že bohatá hudební minulost města Bruntálu jako by unikla pozornosti české hudební vědy. Je s podivem, že heslo Bruntál chybí například v muzikologickém Slovníku české hudební kultury,13 podobně v německém dvojsvazkovém hudebním slovníku Lexikon zur deutschen Musik-kultur14 heslo Freudenthal zcela schází, vezmeme-li v úvahu, že slovník

12 ŠTĚPÁN, Václav: Historie zámku Bruntál, Bruntál 2009, s. 41. 13 FUKAČ, Jiří – VYSLOUŽIL, Jiří – MACEK, Petr: Slovník české hudební kultury, Praha: Editio Supraphon, 1997. 14 Lexikon zur deutschen Musikkultur. Böhmen, Mähren, Sudetenschlesien. Bd. 1. A-L, Bd. 2. M-Z mit Registern zu Orten und Personen. [Hrsg.]: Sudetendeutsches Musikinstitut, München: Langen Müller, 2000.

12

obsahuje mnohem menší a z hlediska provozu i recepce hudební kultury rozhodně méně důležitá města, jakými z tehdejšího pohledu byly např. Krnov, Jeseník apod. Z hudebně-historiografického hlediska na zajímavé hudební prameny zámeckého divadla v Bruntále poprvé upozornila autorka předložené disertační práce Markéta Wiesnerová ve dvojici studií: Rezidence Řádu německých rytířů v Bruntálu jako centrum zámecké hudební kultury ve Slezsku na přelomu 18. a 19. století15 a Bruntálský zámek řádu německých rytířů – poslední středisko zámecké hudební kultury ve Slezsku na přelomu 18. a 19. století16. V obou textech bylo pojednáno o topografii divadelních produkcí bruntálské divadelní společnosti Josefa Kronese, o repertoárové základně zvláště operních produkcí bruntálského zámeckého divadla, a to vše v kontextu předchozího vývoje zámeckých hudebních center ve Slezsku v 18. století. Monograficky orientovanou literaturu zabývající se německým divadlem v českých zemích představuje třísvazkové Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku autorského týmu Margita Havlíčková, Sylva Pracná, Jiří Štefanides.17 V prvním dílu, obsahujícím encyklopedicky zpracovaná hesla o divadelních ředitelích, chybí impresário Josef Krones. Zmínky o bruntálském divadle jsou zahrnuty ve třetím svazku publikace. Je zřejmé, že se Sylva Pracná zaměřila na více probádané úseky dějin bruntálského divadla, především pak na závěr 19. a 20. století. Počátky bruntálského divadla zde vzhledem k tomu, co dnes o bruntálské divadelní scéně víme, nejsou vylíčeny zcela přesně a neobsahují celistvé informace, jež byly v německojazyčné literatuře již dříve zpracovány. Nejvíce probádanou látku související s počátky divadla představuje známá a populární herečka Tereza Kronesová, rodačka z Bruntálu, dcera kožešníka a zaníceného ochotníka a zakladatele bruntálské divadelní společnosti Josefa Kronese. K tématu vyšla řada odborně i beletristicky zaměřených publikací, z nichž

15 WIESNEROVÁ, Markéta: Rezidence Řádu německých rytířů v Bruntálu jako centrum zámecké hudební kultury ve Slezsku na přelomu 18. a 19. století, in: Opus musicum č. 3/2011, s. 18–33. 16 WIESNEROVÁ, Markéta: Bruntálský zámek Řádu německých rytířů – poslední středisko zámecké hudební kultury ve Slezsku na přelomu 18. a 19. století, in: ČSZM-B, 2011, roč. 60, č. 3, s. 127–140. 17 HAVLÍČKOVÁ, Margita – PRACNÁ, Sylva – ŠTEFANIDES, Jiří: Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku, 3. díl, s. 235–238.

13

si pozornost zaslouží zejména disertační práce Edith Futterové,18 zabývající se nejdůležitějšími uměleckými osobnostmi vídeňského divadla Leopoldstadt v období let 1800–1830. Autorka zmiňuje mezi předními osobnostmi kromě Josefy Sartoryové, Johanny Huberové, Louisy Gleich-Raimundové a Kathariny Ennöcklové i Terezu Kronesovou. V práci osvětluje její herecké začátky i nejvyšší mety umělecké kariéry, uvádí seznam odehraných rolí včetně hostinských představení a odkazuje rovněž na bohatou pramennou základnu, vybízející k dalšímu případnému studiu. Není bez zajímavosti, že autorka v kapitole Jugend und Wanderjahre (1810–1821) přináší zmínku o bruntálském divadle. A to v souvislosti s Tereziným otcem, kožešníkem a později impresáriem Josefem Kronesem. Podle badatelky E. Futterové zpíval Krones jako komorní zpěvák – basista v divadle místodržícího Franze Josefa von Thürheima, na jehož zámku v Bruntále zřídil malé divadlo. Další důležitou informací je datum odchodu Kronesovy rodiny z Bruntálu. Rodina podle autorky odešla z Bruntálu v roce 1806 do Olomouce, kde se Terezin otec stal 1. basistou tamního divadla.19 Autorka přitom vychází z důležitého pramene, a to z rukopisných deníků hudebního skladatele Wenzela Müllera, uložených ve vídeňské městské knihovně. Deníky v novém vydání uveřejnil Robert Angermüller.20 O Tereze Kronesové vznikly ovšem mnohé další publikace. Z nich uveďme například katalog k výstavě u příležitosti 150. výročí jejího úmrtí nazvaný Therese Krones a publikovaný jako průvodce stejnojmennou jubilejní výstavou uspořádanou Muzeem města Vídně.21 Katalog představuje výstup česko- německého badatelského kolektivu reprezentovaného Wilhelmem Deutschmannem, Františkem Václavíkem a Edith Marktlovou a prezentuje kapitoly ze života, mládí a angažmá Terezy Kronesové v divadle Leopoldstadtu či oddíly o významných mužích jejího života se zvláštním zřetelem k Severinu

18 FUTTER, Elisabeth: Die bedeutendsten Schauspielerinnen des Leopoldstädter Theaters in der Zeit von 1800 bis 1830, s. 150–276. 19 Tamtéž, s. 151. 20 ANGERMÜLLER, Rudolph: Wenzel Müller und „sein“ Leopoldstädter Theater, Wien 2010. 21 DEUTSCHMANN, Wilhelm: Therese Krones, Wien 1981.

14

Jaroszynskému. Na závěr katalogu jsou umístěny soubory reprodukcí exponátů prezentovaných na výstavě. Z českých publikací je prozatím nejucelenější práce Petra Vojtala nazvaná Tereza Kronesová ze sbírek Muzea v Bruntále.22 Ta je koncipována jako průvodce fondem Terezy Kronesové v bruntálském muzeu, z něhož jsou vybrány její podobizny, osobní věci, portrétní malby nebo fotografie jejího rodného domu či domu ve Vídni-Döblingu. Nechybí ani divadelní programy a výjevy ze scén, doklady dokumentující její narození, život a smrt či divadelní hry vztahující se k její osobě, oslavám jejího výročí v Bruntále a v neposlední řadě též ohlasy v regionálním tisku. Jelikož v průběhu práce odkazujeme i na tematiku zámeckých a školních divadel a slezských zámeckých rezidencí, nemůžeme opomenout ani rozbor takto orientované literatury. Jako první z nich je třeba uvést životopisné paměti slavného rakouského skladatele a houslisty Carla Ditterse z Dittersdorfu,23 který prožil téměř třicet let na zámku Jánský Vrch u Javorníka, kde se uplatnil ve službách hudbymilovného biskupa Phillipa Gottharda Schaffgotsche. Dittersovy memoáry jsou v naší problematice hodnotné zvláště díky jeho vykreslení hudebního života a poměrů na dalších slezských zámeckých rezidencích, zejména ve Slezských Rudolticích za hraběte Alberta Hodice a ve Velkých Hošticích za hraběte Ignáce Dominika Chorynského z Ledské a také v nedaleké piaristické koleji v Bílé Vodě. Život a působení skladatele Carla Ditterse na Jánském Vrchu nebyly ponechány stranou. Zájem o jeho život a dílo přitáhl početnou řadu muzikologů jak německé, tak i české národnosti, kterým dittersovské téma připadalo natolik atraktivní, že o skladateli začaly téměř masově vznikat studie a monografie zhruba od počátku 20. století. Z německých autorů jmenujme za všechny autory Karla Holla,24 Leopolda Riedingera25 a později jednoho z nejusilovnějších dittersovských propagátorů, muzikologa Huberta Unverrichta. Ten je ostatně toho názoru, že

22 VOJTAL, Petr: Tereza Kronesová ze sbírek Muzea v Bruntále, Bruntál 2001. 23 DITTERSDORF, Carl von DITTERS: Lebensbeschreibung. Seinem Sohne in die Feder diktirt, ed. K. Spazier, Leipzig: Breitkopf und Härtel, 1801 (česky jako Vzpomínky hudebníka XVIII. století, přel. V. Bělohlavý, Praha: 1. vydání: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959). 24 HOLL, Karl: Carl Ditters Opern für das wiederhergestellte Johanisberger Theater, Heidelberg 1913. 25 BRIEDINGER, Leopold: Karl von Dittersdorf als Opernkomponist. Eine stilkritische Untersuchung, in: Studien zur Musikwissenschaft č. 2, roč. 1914, s. 212–349.

15

Ditters byl v oblíbenosti a četnosti provedení operních děl skutečným konkurentem samotného Mozarta. To reflektuje i název prvního katalogu z trojice velkých dittersovských výstav: Carl Ditters von Dittersdorf. Mozarts Rivale in der Oper.26 Následné dva katalogy pak odrážejí Dittersovu tvorbu a působení v Rakouském Slezsku a jeho poslední léta na zámku Červená Lhota v jižních Čechách.27 První práci svého druhu o Dittersovi napsal historik Rudolf Zuber.28 U nás se pak Dittersovi intenzivně věnovalo několik muzikologů – Oldřich Pulkert29, Olga Settari30 a především Petr Koukal. Jeho prozatím poslední studie Kapitoly o Dittersdorfovi31 přináší poutavé a objevné poznatky z hlediska dobové recepce Dittersových skladeb, dále je v tomto textu podrobena zkoumání řada sociologických aspektů: autor zde rozebírá Dittersovy možnosti uplatnění, jeho plnění úkolů ve vysokých úřednických funkcích, které zastával, dále rozebírá jeho rodinné zázemí či zdravotní stav. Tím staví dobře známé poznatky o skladatelově životě do zcela nového světla. Navíc nově otevírá neznámou kapitolu ze života hudebního skladatele jako kolaudátora varhan a také detailně zkoumá jeho osudy v závěru života, kdy strávil poslední dva roky v jižních Čechách. Tři oddíly rozsáhlejší studie Kapitoly o Dittersdorfovi jsou v podstatě českým překladem Koukalových dříve vydaných tří německých studií Dittersdorf als Amtshauptmann und Forstmeister in Freiwaldau32, Carl Ditters von Dittersdorf als Orgelrevisor33, Die letzten Jahre: Dittersdorf in Südböhmen34.

26 UNVERRICHT, Hubert – BEIN, Werner: Carl Ditters von Dittersdorf. 1739–1799. Mozarts Rivale in der Oper, Teil: Bd. 1, Würzburg: Bergstadtverl. Korn, 1989. 27 UNVERRICHT, Hubert – LANDMANN, Ortrun: Carl Ditters von Dittersdorf. Der schlesische Opernkomponist, Teil: Bd. 2, Würzburg: Bergstadtverl. Korn, 1991; UNVERRICHT, Hubert – BEIN, Werner – KOUKAL, Petr: Carl Ditters von Dittersdorf. Sein Wirken in Österreichisch-Schlesien und seine letzten Jahre in Böhmen, Teil: Bd. 3, Würzburg: Bergstadtverl. Korn, 1993. 28 ZUBER, Rudolf: Karel Ditters z Ditetrsdorfu, Šumperk: Vlastivědný ústav v Šumperku jako 11. svazek Knihovničky Severní Moravy, 1970. 29 PULKERT, Oldřich: Karel Ditters z Dittersdorfu, in: Hudební rozhledy, č. 11, roč. 1989, s. 515–518; Sociální podmínky umělecké tvorby Karla Ditterse z Dittersdorfu, in: Respicio, s. 299–309; Karel Ditters z Dittersdorfu, Šest symfonií podle námětů proměn Publia Ovidia Nasona, in: Respicio, s. 311–324. 30 SETTARI, Olga: Zámek Jánský Vrch a město Javorník v minulosti. Příspěvek k hudební topografii Slezska, in: Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity, H 27–28, 1992–1993, s. 45–53. 31 KOUKAL, Petr: Kapitoly o Dittersdorfovi, in: Opus musicum, č. 46, č. 3 (2014), s. 30–45. 32 KOUKAL, Petr: Dittersdorf als Amtshauptmann und Forstmeister in Freiwaldau, in: Carl Ditters von Dittersdorf. Beiträge zu seinem Leben und Werk, s. 21–29.

16

Tematika zámeckých a školních divadel se v českých zemích dočkala publikace v podobě díla Zámecká a školní divadla v českých zemích Antonína Bartuška.35 Autor v ní přináší výsledky výzkumů zámeckých a školních divadel v českých zemích provedených na počátku 60. let 20. století. V úvodní studii pojednává o vývoji školního divadla v období baroka, přechází k zámeckým divadlům v době klasicismu a posléze prochází jeho vývojem v období měšťanské společnosti. Monografickou práci doplňuje katalog školních a zámeckých divadel v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. S dějinami staršího divadla v českých zemích je svázána i další publikace, a sice česká divadelní encyklopedie Divadelního ústavu Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století editorky Aleny Jakubcové,36 která nabízí shrnutí současných vědomostí o starších divadelních dějinách a zaměřuje se na konkrétní osobnosti a díla. Lexikon slovy své autorky a editorky „poskytuje vhled do bohatě strukturovaného divadelního dění prostřednictvím životopisů a tvorby jeho aktérů. Obsahuje 382 hesel dramatiků, hudebních skladatelů, libretistů, herců, zpěváků, tanečníků, loutkářů, výtvarníků, ředitelů, pořadatelů představení, mecenášů a anonymních dramatických děl od počátku doložených aktivit do konce 18. století.“ Pro záměry předložené disertační práce posloužila hesla o hudebním dění ve Slezských Rudolticích (hrabě A. J. von Hoditz) a na Jánském Vrchu (C. Ditters, Ph. G. Schaffgotsch). Chybí zde ale zmínky např. o bohatém hudebním životě ve Velkých Hošticích prostřednictvím jeho aktérů – mecenáše hraběte Ignáce Dominika Chorynského a kapelníka Josefa Puschmanna. Podobně není zmapována ani divadelní a hudební minulost zámku Hradec nad Moravicí (J. A. Albrechtsberger, M. Sauther, K. W. von Neffzern) či ochotnická divadelní představení v Bruntále na konci 18. století.

33 KOUKAL, Petr: Carl Ditters von Dittersdorf als Orgelrevisor, in: Musikkultur in Schlesien zur Zeit von Telemann und Dittersdorf, s. 177–180. 34 KOUKAL, Petr: Die letzten Jahre: Dittersdorf in Südböhmen, in: Carl Ditters von Dittersdorf 1739– 1799. Bd. 3, s. 21–25. 35 BARTUŠEK, Antonín: Zámecká a školní divadla v českých zemích, České Budějovice 2010. 36 JAKUBCOVÁ, Alena a kol.: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla. Praha: Divadelní ústav – Academia, 2007.

17

Vedle záslužného počinu Aleny Jakubcové je třeba zmínit rovněž divadelní lexikon Jitky Ludvové, mapující osobnosti spjaté s divadlem v 19. století pod názvem Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století.37 Encyklopedická publikace obsahuje 350 hesel věnovaných důležitým osobnostem, které produkovaly hudební divadlo v českých zemích v česko-německém jazykovém kontextu. Pro účely této disertace bylo využito heslo divadelního impresária Franze Josefa Kronese. Na tomto místě je třeba upozornit také na znamenité publikace muzikologa a organologa Jiřího Sehnala, který v oblasti zámecké hudební kultury vykonal mnoho záslužné práce. Zabýval se například vztahem české šlechty k hudbě a k osobnostem, které ji provozovali, a to ve studii Vztah české barokní šlechty k hudbě a hudebníkům.38 Podal přitom kritický obraz vztahu šlechty k hudbě a analyzoval ji jakožto producenta a současně recipienta hudebního umění. Také poukázal na sociální status hudebníků. Jako první komplexně pojednal o šlechtických kapelách na Moravě a ve Slezsku v 17. a 18. století ve studiích Počátky opery na Moravě. Současný stav vědomostí39, Die adeligen Musikkapellen im 17. und 18. Jahrhundert in Mähren40 či v kapitole Hudba šlechty v publikaci Dějiny hudby na Moravě.41 Pomineme-li jeho studie a díla prostupující starším časovým údobím, je potřeba v souvislosti s časovou osou předkládané disertace ještě zmínit Hudbu v olomoucké katedrále v 17. a 18. století,42 zejména cenné kapitoly o varhanících a dalších hudebnících zaměstnaných v olomouckém dómu, z nichž přínosné pro práci o bruntálském divadle byly zejména kapitoly o Josefu Puschmannovi, o němž pojednává i následující Sehnalova studie Musiker aus

37 LUDVOVÁ, Jitka a kol: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století. Praha, 1. vydání: Divadelní ústav, 2006. 38 SEHNAL, Jiří: Vztah české barokní šlechty k hudbě a hudebníkům, in: Život na dvorech barokní šlechty 1600–1750 (ed. V. BŮŽEK), České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1996, s. 535–547. 39 SEHNAL, Jiří: Počátky opery na Moravě. Současný stav vědomostí, in: O divadle na Moravě. AUPO, Facultas philosophica, Supplementum 21. Praha: SPN, 1974, s. 55–77. 40 SEHNAL, Jiří: Die adeligen Musikkapellen im 17. und 18. Jahrhundert in Mähren. Studies in Music History presented to H. C. Robbins Landon on his 70th birthday, London 1996, S. 195–217, 266– 269. 41 SEHNAL, Jiří – VYSLOUŽIL, Jiří: Hudba šlechty, in: Dějiny hudby na Moravě. Brno: Vlastivěda moravská. Země a lid, nová řada, svazek 12, 2001, s. 89–107. 42 SEHNAL, Jiří: Hudba v olomoucké katedrále v 17. a 18. století. Brno: Moravské muzeum v Brně, 1988.

18

Schlesien an der Kathedrale zu Olmütz.43 Dále studie o šlechtické hudební kultuře haugwitzovské éry na zámku v Náměšti nad Oslavou: Hudebníci Jindřicha Viléma Haugwitze,44 obsahující cenný seznam osob podílejících se na hudební produkci za Jindřicha Viléma Haugwitze, která vyšla v rámci sborníku Haugwitzové a hudba. A dále pak také studie Divadlo hraběte Haugvice v Náměšti nad Oslavou a jeho počátky,45 v níž zevrubně analyzoval zejména místo, kde se divadelní produkce odehrávaly, instrumentář, příjmy a výdaje i osobnost hraběnky Žofie Haugvicové. Jiří Sehnal se zabýval rovněž řádem piaristů na Moravě, přičemž věnoval pozornost zejména piaristům v Příboře, jak o tom svědčí studie Hudba u piaristů v Příboře.46 Zde objasňuje hudební počátky příborské koleje, podíl hudby ve školních hrách, stav hudebních nástrojů, zejména popisuje varhany v tamních kostelích a porovnává hudbu produkovanou příborskými piaristy s ostatními kolejemi na Moravě a ve Slezsku. Věnuje se i výměnám hudebníků mezi jednotlivými kolejemi a podává přehled všech důležitých řádových učitelů hudby příborské koleje. Piaristický řád a jeho záslužná činnost na hudebním i divadelním poli se staly středem zájmu historika Jana Bombery, který se systematicky věnoval hudbě a divadlu piaristických kolejí v Lipníku nad Bečvou,47 ve Staré Vodě,48 v Bruntále49 či Litomyšli.50 Právě vazba na bruntálské piaristy a detailní studium análů tamní piaristické koleje se staly velmi cenným pramenem poznání při sepisování této práce. Znamenitý podnět ke studiu hudby v piaristickém řádu dává studie Rudolfa

43 SEHNAL, Jiří: Musiker aus Schlesien an der Kathedrale zu Olmütz, in: Die Musik der Deutschen im Osten und ihre Wechselwirkung mit den Nachbarn, Bonn: G. Schröder, 1994, s. 393–397. 44 SEHNAL, Jiří: Hudebníci Jindřicha Viléma Haugwitze, in: Haugwitzové a hudba. Náměšť nad Oslavou: Národní památkový ústav, 2003, s. 53–72. 45 SEHNAL, Jiří: Divadlo hraběte Haugvice v Náměšti nad Oslavou a jeho počátky, in: Opus musicum, č. 32, roč. 2000, s. 23–29. 46 SEHNAL, Jiří: Hudba u piaristů v Příboře, in: Piaristé v Příboře. Nový Jičín: Státní okresní archiv, 1995, s. 177–193. 47 BOMBERA, Jan – BOMBEROVÁ, Eva: Hudba v piaristické koleji v Lipníku nad Bečvou v letech 1678–1680, in: Hudební věda, č. 10. roč. 1973, s. 111–125. 48 BOMBERA, Jan: Záznamy o hudební činnosti ve Staré Vodě v 18. století, in: Hudební věda, č. 12, roč. 1975, s. 267–276. 49 BOMBERA, Jan: Divadelní hry piaristických škol v Bruntále, in: Časopis Slezského muzea B, č. 36, roč. 1987, str. 229–238. 50 BOMBERA, Jan: Divadelní hry piaristických škol v Litomyšli, in: Sborník prací východočeských archivů. Zámrsk: Státní oblastní archiv, roč. 7, 1990, s. 9–30.

19

Zubera51 o hudebních aktivitách piaristů v Bílé Vodě s laudatiem na tamního rektora koleje P. Antonína Brosmanna, řádovým jménem P. Damasus a S. Hieronymo. Přehlédnout nelze ani Divadelní hry piaristických škol v českých zemích,52 zejména pak kapitolu o divadelních hrách piaristických škol a o hudbě v rámci piaristického řádu. V návaznosti na aristokratickou hudební kulturu a zámecká divadla v českých zemích není možné ve spojitosti s předkládanou disertační prací opomenout další důležité muzikologické studie a monografie věnující se problematice šlechtických divadel ve sledovaných letech, tedy v období přelomu 18. a 19. století. Jsou jimi např. studie (též disertační práce) o hudební historii dačického zámku Salónní hudba šlechtického rodu svobodných pánů z Dalbergu v Dačicích na Moravě Šárky Zedníčkové,53 věnovaná mecenášům, hudebnímu provozu a hudebninám a kompoziční činnosti šlechtického rodu svobodných pánů z Dalbergu v souvislosti s jejich vztahem k Dačicím. Dále pak je třeba zmínit sborník přednášek Haugwitzové a hudba, o kterém bylo pojednáno v souvislosti s Jiřím Sehnalem a z něhož pro využití této práce vyniká především studie Miloše Štědroně54 Moravští šlechtičtí skladatelé z přelomu 18. a 19. století, v níž autor nabízí velmi interesantní pohled na amatérskou tvorbu moravského aristokratického rodu Haugwitzů v době postupné ztráty zájmu o šlechtickou kulturu. Neméně zajímavou je i Štědroňova studie Die Harfenkompositionen des Karl Wilhelm Haugwitz. Zur Typologie der Schloß-Salonmusik einer Subkultur55 o harfových kompozicích Karla Wilhelma Haugwitze, v níž badatel podrobil

51 ZUBER, Rudolf: Hudba v piaristické koleji v Bílé Vodě, in: Slezský sborník, roč. 60, č. 3, 1962, s. 351–367. 52 ZEMEK, Metoděj – BOMBERA, Jan – FILIP, Aleš: Divadelní hry piaristických škol v českých zemích. Hudba, in: Piaristé v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: 1631–1950, Prievidza: Scholae Piae, 1992, s. 137–187. 53 ZEDNÍČKOVÁ, Šárka: Salonní hudba šlechtického rodu svobodných pánů z Dalbergu v Dačicích na Moravě, in: Hudba v Olomouci. Historie a současnost. 2. In honorem Robert Smetana, Olomouc: Univerzita Palackého, 2004, s. 204–211. Autorka pod stejným názvem sepsala disertační práci Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, 2002. 54 ŠTĚDROŇ, Miloš: Moravští šlechtičtí skladatelé z přelomu 18. a 19. století, in: Haugwitzové a hudba, Náměšť nad Oslavou: Národní památkový ústav, Správa státního zámku, 2002, s. 43–51. 55 ŠTĚDROŇ, Miloš: Die Harfenkompositionen des Karl Wilhelm Haugwitz. Zur Typologie der Schloß-Salonmusik einer Subkultur, in: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada hudebněvědná (H) 19, č. 8, Brno 1973, s. 81–93.

20

analýze některé části Haugwitzových harfových skladeb. O slavné hudební minulosti a hudební sbírce zámku v Náměšti nad Oslavou pojednává rovněž monografie Hudba na zámku v Náměšti nad Oslavou Marka Buše.56 Analogické tematice, ale s jiným teritoriálním záběrem se věnoval i Martin Voříšek v díle Kapela schwarzenberské gardy.57 Autor sledoval hudební život Schwarzenbergů v 18. a 19. století; jeho zájem směřoval ke knížecí kapele, jejímu nástrojovému vybavení, personálnímu složení, využití kapely i její pozdější reorganizaci a modernizaci. Podobně i Německá operní scéna v Olomouci 1770–1878 muzikologa Jiřího Kopeckého58 – navzdory tomu, že nepojednává o zámeckých divadlech – mapuje více než stoleté období dějin hudebního divadla v Olomouci od jeho počátků v roce 1770 až do konce 19. století. Práce obsahuje cenné poznatky o divadelních ředitelích a divadelním repertoáru olomouckého divadla ve zmiňovaných letech. Záslužnou činnost v souvislosti se sběrem hudebních památek ve Slezsku vykonali muzikologové Bohumír Štědroň a Jan Racek. Druhý z nich je autorem studie Problémy a úkoly slezské hudební historiografie.59 Podává zde zevrubný přehled hudebních pramenů starší i mladší hudby do 1. poloviny 19. století na území českého Slezska, tzv. hudebních silesiak, které srovnává se situací v Čechách a na Moravě. Není bezvýznamné, že za podstatná střediska slezské hudební kultury pokládá Racek kostely, resp. kůry kostelů, „které patřily jezuitským kostelům nebo nad nimiž měl patronát řád německých rytířů“. Kromě návodu na evidenci těchto hudebních pramenů, jejich třídění a popisu, uvažuje také o jejich katalogizaci a vydávání. Z regionálních historiků se zámeckými hudebními kapelami a divadly mezi prvními v 50. letech 20. století zabýval ve studiích Bývalá zámecká divadla

56 BUŠ, Marek: Hudba na zámku v Náměšti nad Oslavou, Telč: Národní památkový ústav, 2016. 57 VOŘÍŠEK, Martin: Kapela schwarzenberské gardy, České Budějovice, 1. vydání: Společnost přátel Českého Krumlova a Historicko-vlastivědný spolek v Českých Budějovicích, 2010. 58 KOPECKÝ, Jiří: Německá operní scéna v Olomouci 1770–1878, Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. 59 RACEK, Jan: Problémy a úkoly slezské hudební historiografie, in: Slezský sborník, 1954, roč. 52, s. 1–22.

21

v ostravském kraji60 a později Hudba a divadlo na zámcích Slezské Rudoltice a Velké Hoštice někdejší správce Zemědělsko-lesnického archivu v Opavě Josef Svátek.61 Při této příležitosti poprvé poukázal na důležitý hudební pramen: libreto svatební kantáty z roku 1777, zhotovené u příležitosti sňatku Marie Anny Chorynské, dcery hudbymilovného Ignáce Dominika Chorynského, majitele panství Velké Hoštice. Autorem libreta není nikdo jiný než slavný italský literát Salvatore Ignaz Pintus. Hudbu ke kantátě, která se nedochovala, napsal Josef Puschmann. A v návaznosti na Slezské Rudoltice byl Svátek současně i nálezcem třináctistránkového libreta Voltairovy tragédie Alzire z roku 1760, provedené ve Slezských Rudolticích v zámeckém divadle Alberta Josefa z Hodic.62 Bohumír Indra v krátké studii s názvem Šlechtická kapela ve Velkých Hošticích v 2. polovině 18. století63 v podstatě navazuje na bádání Josefa Svátka, ačkoliv jej necituje. Kromě již zmíněného libreta svatební kantáty z roku 1777 upozorňuje Indra na další podstatný hudební pramen svázaný s hudebním životem na zámku ve Velkých Hošticích: titulní list singspielu o životě minority sv. Josefa Kopertýnského z roku 1768, k němuž hudbu složil Chorynského kapelník Josef Puschmann. Po Indrovi se tématu slezských zámeckých kapel, konkrétně Slezským Rudolticím, věnoval Vladimír Gregor ve studii Zámecká kapela ve Slezských Rudolticích ve 2. polovině 18. století.64 Zde především poukázal na možnost využití pramenného bádání k rudoltické tematice, zažívající za časů Hodicových velkolepý, nákladný a bohatý hudební a divadelní život. Gregor podává zprávu o tiskem vydané předehře z tiskárny J. V. Schindlera v Opavě od Johanna Müllera z roku 1760, vídeňského dvorního herce působícího v Rudolticích, k Voltairově tragédii Alzire, která byla inscenována přímo na rudoltickém zámku za časů Hodicových.

60 SVÁTEK, Josef: Bývalá zámecká divadla v Ostravském kraji, in: Přestávka, roč. VIII, č. 5, Opava 1952, s. 8–12. 61 SVÁTEK, Josef: Hudba a divadlo na zámcích Slezské Rudoltice a Velké Hoštice, in: Studie muzea Kroměřížska 91, Kroměříž – Brno: Muzeum Kroměřížska – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1991–92, s. 48–50. 62 SVÁTEK, Josef: Bývalá zámecká divadla v Ostravském kraji, in: Přestávka, roč. VIII, č. 5, Opava 1952, s. 8–12. 63 INDRA, Bohumír: Šlechtická kapela ve Velkých Hošticích v 2. polovině 18. století, in: Slezský sborník, 1955, roč. 53, s. 122–124. 64 GREGOR, Vladimír: Zámecká kapela ve Slezských Rudolticích ve 2. polovině 18. století, in: Slezský sborník, 1956, roč. 26, s. 402–406.

22

Bohužel zde neuvádí, kde je hudební pramen uložen. Je nicméně jasné, že informaci jako první přinesl již J. Svátek, který je v souvislosti s rudoltickou problematikou v Gregorově studii na příslušném místě také řádně citován. Autor dále upozorňuje na korespondenci tajemníka hraběte Hodice Michala Antona Salingera, jež se týká koupě hudebních nástrojů, tehdy uloženou v Zemědělsko-lesnickém archivu v Opavě, dnes v Zemském archivu v Opavě, podobně jako na sérii 20 dopisů italského libretisty Salvatore Ignazia Pinta z let 1771–1780, uložených v Zemském archivu v Opavě ve fondu Velkostatek Velké Hoštice. A naopak poukazuje na některé nedohledané prameny, o nichž píše J. Racek. Dokumentární hodnotu má pro Gregora Hodicův dopis z 19. 5. 1771 synovci do Velkých Hoštic, ve kterém referuje o žalostném stavu a rozpadu své kapely. Příspěvek spíše popularizačního rázu o hraběti Albertu Hodicovi a jeho době a prvních operních představeních na jeho zámku ve Slezských Rudolticích publikoval poprvé v německé literatuře Petr Koukal, který jej v periodiku vydal v anglickojazyčné verzi pod názvem The first known opera performance at the count Hodic´s castle in Slezské Rudoltice.65 Snad největší zásluhu na bádání o rudoltickém divadle a kapele Alberta z Hodic má monografie uznávaného historika Milana Myšky nazvaná Hrabě Hodic a jeho svět. Zámecká kultura ve Slezsku mezi barokem a osvícentsvím.66 Ten jako první, na základě podrobné práce s archivními prameny, podal obraz o podobě Hodicovy rudoltické kapely, jejím instrumentáři, členech i fungování. Podobně jako tomu bylo v případě divadelních představení a provozu rudoltického divadla i rudoltické školy. Žádnému z muzikologů se před ním tak komplexním způsobem nepodařilo osvětlit provoz zámeckého divadla. V souvislosti s hudebním bádáním v českém Slezsku, orientovaném především na zámeckou hudební kulturu a operní divadla, je namístě zmínit řadu studií muzikologa Karla Boženka, zakladatele a kurátora muzikologického

65 KOUKAL, Petr: The first known opera performance at the count Hodic´s castle in Slezské Rudoltice, in: Die Musik der Deutschen im Osten und ihre Wechselwirkung mit den Nachbarn, Köln 1992, s. 399–402. 66 MYŠKA, Milan: Hrabě Hodic a jeho svět. Zámecká kultura ve Slezsku mezi barokem a osvícenstvím, Ostrava, 1. vydání: Ostravská univerzita, 2011.

23

pracoviště při Slezském zemském muzeu. Pozornosti by neměly uniknout ani drobné články regionálních historiků. Boženek postupně zpracovával problematiku zámeckých hudebních center ve studii Slezská hudební centra 18. století,67 později vydanou také v regionu pod názvem Hudebně dramatická centra ve Slezsku v 18. století.68 V obou studiích čtenáře seznámil s hudebníky, kapelníky, skladateli a částečně i s repertoárem zámeckých hudebních rezidencí v českém Slezsku. Neopomenul ani hudbymilovné zámecké majitele, tedy lokální hudební mecenáše. Z nich zmínil např. zámky Velké Hoštice, Slezské Rudoltice, Linhartovy, Hošťálkovy, Hradec u Opavy či Jánský Vrch u Javorníka. V návaznosti na předchozí studie jej pak interesovaly dějinné souvislosti a repertoár opavské opery, nejprve ve studii Operní společnosti na scéně opavského divadla,69 později v monograficky zaměřené práci kolektivu autorů Divadlo v Opavě.70 Poznatky z celoživotního bádání o Slezsku Boženek shrnul ve své prozatím poslední publikaci Opava hudební.71 Bádání o Slezsku v posledních letech nabralo na intenzitě díky systematické práci brněnských a olomouckých muzikologů, orientujících se na operní a oratorní provoz některých slezských zámeckých kapel a divadel. To se týká např. muzikoložky Jany Spáčilové, která vydala hned dvě objevné studie. V první z nich, Počátky opery ve Slezsku – současný stav pramenů,72 se zabývá provozem italské opery ve Vratislavi mezi lety 1725–1734, přičemž podává obecný přehled a stručný popis pramenů, zvláště libret, hudebnin a reflexí produkcí v dobovém tisku. Studie obsahuje identifikovaná libreta včetně jejich lokace. Druhá studie,

67 BOŽENEK, Karel: Slezská hudební centra 18. století, in: Opus musicum, roč. 3, 1971, č. 5–6, str. 137–142. 68 BOŽENEK, Karel: Hudebně dramatická centra ve Slezsku v 18. století, in: Časopis Slezského muzea, série B, roč. 20, 1971, str. 137–144. 69 BOŽENEK, Karel: Operní společnosti na scéně opavského divadla, in: Časopis Slezského muzea, série B, roč. 31, 1982, str. 134–137. 70 BOŽENEK, Karel a kolektiv: Divadlo v Opavě. 200 let 1805–2005, Ostrava 2005. 71 BOŽENEK, Karel – HANOUSEK, Petr: Opava hudební. Kapitoly z hudební kultury města slezského regionu, Opava: Slezské zemské muzeum, 2014. 72 SPÁČILOVÁ, Jana: Počátky opery ve Slezsku – současný stav pramenů, in: Musicologica Brunensia, 2016, roč. 51, č. 2, s. 157–170.

24

Quellen zu Wiener Oratorien in Kremsier,73 se zaměřuje na hudební rukopisy ze sbírky arcibiskupského zámku v Kroměříži a dokumentuje síť hudebních kontaktů olomouckých biskupů v 18. století. V centru pozornosti stojí pět oratorií (hudebniny i partitury), která prozatím nebyla detailně prostudována. Vzhledem k bádání o Slezsku zde autorka odkazuje na významný pramen, a sice libreto oratoria, ke kterému složil hudbu rakouský skladatel Anton Albrechtsberger, který roku 1770 působil na zámku Hradec u Opavy ve službách barona Karla Wolfganga Neffzerna jako kapelník a skladatel. Citované libreto Der von seinem meineydigen Sohn Absalom zu sterben verlangende David bylo uvedeno na velký pátek 1. dubna 1768 v minoritském kostele v Opavě a je uloženo v hudební sbírce arcibiskupského zámku v Kroměříži.74 Dalším z muzikologů a historiků vytrvale se navracejícím k problematice Slezska je Vladimír Maňas. Ten se intenzivně zabýval chrámovou hudbou v raném novověku ve Slezsku, a to hned v několika lokalitách. Předmětem jeho zájmu se stala chrámová hudba a její nositelé nejen v Ostravě,75 ale také např. v proboštském farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Opavě, téma zpracované ve studii Hudba v proboštském kostele Nanabevzetí Panny Marie v Opavě.76 V opavském farním chrámu působilo v průběhu 17. a 18. století nepřeberné

73 SPÁČILOVÁ, Jana: Quellen zu Wiener Oratorien in Kremsier, in: Eybl, Franz M. (ed.): Via Wien: Musik, Literatur und Aufklärungskultur im europäischen Austausch. Das Achtzehnte Jahrhundert und Österreich, Jahrbuch der Österreichischen Gesellschaft zur Erforschung des 18. Jahrhunderts, 31, 2016, s. 89–106. 74 CZ-Kra, A 2335, Libretto. Der Vor seinen meineydigen Sohn Absalom Zu sterben verlangende David Ein Vorbild Unsers Vor das menschliche Geschlecht sterbenden Seeligmachers Jesu Christi dem Andächtigen Christen zu Behertzigung der Geheimnussen, Dessen bitteren Leydens in einem Sing-Spiel vorgestellet Bey denen W W E. E, P. P. Minoriten zum Heil, Geist in Troppau am Charfreytag den l.sten April 1768, Verfaßter, In die Music versetzt, von Herrn Antonio Albrechtsberger,der Zeit Capell-Meister in Grätz. (Die Dedikation an Baron Neffzern wurde wÍefolgt unterschrieben: „Patre Pacifrco Naehring Ord. Min, S. Francisci Conventual“, gedruckt in Troppau, bey Maria-Magdalena Schindlerin). 75 MAŇAS, Vladimír: Nejstarší zmínky o chrámové hudbě v Moravské Ostravě, in: Opus musicum, 2003, roč. 35, č. 1, s. 2–6. MAŇAS, Vladimír: Organista diligenter sit in suis organis / K osudům nejstarších varhan v Moravské Ostravě, in: Opus musicum, 2003, roč. 35, č. 3, s. 13–17; MAŇAS, Vladimír: Rektoři, kantoři a varhaníci v Moravské Ostravě v 17. a 18. století, in: PRZYBYLOVÁ, Blažena: Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 22, Ostrava: Statutární město Ostrava. Archiv města Ostravy, 2005, s. 360–386. 76 MAŇAS, Vladimír: Hudba v proboštském kostele Nanabevzetí Panny Marie v Opavě, nepublikovaný rukopis.

25

množství hudebníků, někdy dokonce několik generací jedné rodiny. Vladimír Maňas se podrobněji zabýval hudebnickou rodinou Schlichtigů, která posléze přesídlila do Bruntálu a také rukopisy opavské komendy řádu německých rytířů. Poznání Maňas rozšířil v případě studie Hudba v Hlučíně v období raného novověku.77 Studie zabírá poměrně velký časový úsek mezi lety 1378–1821. Předmětem bádání se zde staly počátky hudby ve městě, chrámová hudba v kostele sv. Jana Křtitele, dochované kostelní hudebniny, stejně jako soupisy liturgických knih a soupisy hudebních nástrojů, dále hlučínští rektoři, kantoři i varhaníci. Je zde pojednáno též o významných fundátorech hudebníků, hrabatech Gašínských z Gašína, a jejich kladném vztahu k hudbě. V době, kdy sídlili na hlučínském panství (1658–1713), zaměstnávali zřejmě z důvodu prestiže zámecké trubače, což bylo v případě příslušníků hraběcího stavu ojedinělé. To autor zdůvodňuje tím, že hrabě Rudolf z Gašína zastával významnou funkci hejtmana opavského knížectví, a proto mohl mít zájem na důstojné reprezentaci. Velmi objevným a cenným pramenem poznání z hlediska předložené práce je studie o libretistovi, básníku a exjezuitovi Salvatore Ignazi Pintovi.78 Ta obrací pozornost nejen k jeho tvorbě, ale především propojuje dosud známé zdroje informací a upozorňuje na opomíjené prameny. Tím je bezpochyby libreto oratoria Ester, které bylo vytištěno pravděpodobně roku 1784 v tiskárně Josefa Gabriela v Opavě; dnes uloženo v hlavním města Sardinie, v Cagliari. Libreto, dedikované kněžně Lubomirské, poukazuje dle autora textu na možnost, že bylo oratorium provedeno v obnoveném divadle opavského paláce hraběte Ignáce Dominika Chorynského. Velmi důležitá je i zmínka o nejstarším oslavném tisku v souvislosti s Pintem, Orazione Panegirica, vydaném roku 1774 opět v Gabrielově tiskárně v Opavě a uloženém v Zemském archivu v Opavě ve fondu Velkostatek Velké Hoštice. Není sice pramenem neznámým, ale v souvislosti s Velkým Hošticemi je zdrojem nezmiňovaným. Proto je velmi cenným dokladem rozšiřujícím poznatky

77 MAŇAS, Vladimír: Hudba v Hlučíně v období raného novověku, in: Opus musicum, Brno: Opus musicum, 2002, roč. 34, č. 5, s. 4–12. 78 MAŇAS, Vladimír: Salvatore Ignazio Pintus. Nástin osudů a díla duchovního a literáta jako doklad intenzivních kulturních kontaktů Rakouského Slezska a Brna na přelomu 70. a 80. let 18. století, in: Cantantibus organis. Hudební kultura raného novověku ve středoevropských souvislostech. Ad honorem Jiří Sehnal, Brno: Moravská zemská knihovna v Brně, 2016, s. 135–148.

26

nejen o osobě samotného básníka, ale především doplňuje známou pramennou bázi zámeckých hudebních center ve Slezsku. Řád německých rytířů v kontextu obecné historiografie patří, alespoň co se jazykově české literatury týče, k opomíjeným tématům, a to zejména v oblasti syntézy. Parciální studie věnují pozornost především dějinám řádu ve středověku.79 Celistvý pohled shrnující také mladší období řádových dějin nabízí pouze rozsahem nevelké monografie Petra Adama, které se z hlediska obsahu bohužel často překrývají.80 Ve výčtu nemůžeme opomenout rovněž útlou publikaci autorské dvojice Libora Jana a Františka Skřivánka, která však sestává ze dvou kvalitativně rozdílných částí. Za precizně zpracovaným středověkým obdobím poněkud pokulhává pro nás podstatnější část věnovaná novodobým dějinám řádu.81 Souhrnné údaje k dějinám řádu německých rytířů nalezneme také ve slovníkových příručkách, z nichž nejpodstatnější je bezesporu práce Milana Bubna.82 Informace k rozličným stavbám, které byly řádem německých rytířů zbudovány či užívány, dohledáme v encyklopedickém přehledu redigovaném Dušanem Foltýnem.83 Pomineme-li nemnoho českých parciálních studií,84 bruntálskému řádovému panství se z hlediska monografického zpracování věnovala pouze německá historiografie. Poznání obnovy řádového panství na Bruntálsku v pobělohorském období monograficky zpracoval Winfred Irgang.85 Tato práce

79 JAN, Libor: Zkáza českomoravské bailie řádu německých rytířů, in: Časopis Matice moravské 117, 1998, s. 383–391; JUROŠKOVÁ, Lucie: Hospodářské strategie českomoravské bailie řádu německých rytířů, in: Ústecký sborník historický, 2004, s. 125–156; ČAPSKÝ, Martin: Fiskální vazby českomoravské bailie a velmistrovské komory řádu německých rytířů, in: Sborník prací Filosofické fakulty Masarykovy university – C 46, 2000, s. 67–77. 80 ADAM, Petr: Řád německých rytířů a jeho působení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2005; tentýž: Němečtí rytíři: malý úvod do historie Německého řádu se zvláštním přihlédnutím k dějinám Českomoravské komorní bailivy, Svitavy 1998. 81 JAN, Libor – SKŘIVÁNEK, František: Němečtí rytíři v českých zemích, Praha 1997. 82 BUBEN, Milan M.: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. I. díl: Řády rytířské a křížovníci, Praha 2002. 83 FOLTÝN, Dušan a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha 2005. 84 NIESNER, Tomáš: Panství Bruntál ve druhé polovině 18. století za působení Maxmiliána Xavera z Riedheimu, in: Sborník bruntálského muzea, Bruntál 2006, s. 52–58; ŠOPÁK, Pavel: Tradice et/versus moderní společnost: příklad architektury řádu německých rytířů na severní Moravě a ve Slezsku v 19. a na počátku 20. století, in: Opomíjení a neoblíbení v české kultuře 19. století, Praha 2007, s. 212–226. 85 IRGANG, Winfried: Freudenthal als Herrschaft des Deutschen Orden, Bonn – Bad Godesberg 1971.

27

byla vydána v rámci monumentální řady Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens, čítající dnes více než sedmdesát titulů, v současnosti redigované Udo Arnoldem. V rámci této edice byly vydány také další publikace relevantní z hlediska zaměření naší práce. Jednak to byl obsáhlý životopis velmistra Maxmiliána Franze Habsburského z pera Klause Oldenhage,86 jednak biografická syntéza zasvěcená životopisům jednotlivých velmistrů, jejíž redakce se ujal opět Udo Arnold.87 Pokud bychom měli současný stav historického bádání sumarizovat, můžeme konstatovat, že zejména z hlediska české historiografie nebyla především novějším dějinám řádu německých rytířů věnována pozornost, jež by odpovídala významu role, kterou v novověku řád sehrál zvláště na severní Moravě a ve Slezsku.

86 OLDENHAGE, Klaus: Kurfeurst Erzherzog Maxmilian Franz. Hoch und Deutschmeister 1780–1801, Bad Godesberg 1969. 87 ARNOLD, Udo a kol.: Die Hochmeister des Deutschen Ordens 1190–1994, Marburg 1998.

28

HUDEBNÍ PRAMENY K TÉMATU PRÁCE Navzdory tomu, co dnes díky záslužné práci mnoha historiků a muzikologů víme o hudebním životě na slezských rezidencích, musíme konstatovat, že se dochovalo poměrně málo hudebních pramenů, nadto často jen fragmentárních. Na existenci šlechtických divadel a kapel ve Slezsku usuzujeme z hospodářských agend jednotlivých zámeckých sídel, případně z matričních záznamů, korespondence, deníků, pamětních knih a také tištěných libret k operním představením. Díky těmto pramenům máme všeobecnou představu o provozování hudby a divadla nejen na zámcích ve Slezských Rudolticích, Velkých Hošticích a Hradci nad Moravicí, ale také o piaristických divadelních představeních např. v Bílé Vodě či Bruntále. Předložená disertační práce vychází primárně z hudebních pramenů, které tvoří ucelenou hudební sbírku a spolehlivě dokládají existenci zámecké kapely a divadla na zámku v Bruntále. Hudební prameny jsou uloženy v současném sídelním městě velmistra řádu německých rytířů ve Vídni, a to v Ústředním archivu Německého řádu (dále DOZA) ve fondu Meistertum.88 Skutečnost, že jsou hudebniny součástí archivního fondu a doposud nebyly editovány, zapříčinila, že téma unikalo zasloužené pozornosti badatelů. V případě bruntálského divadla lze prameny rozdělit na prameny hudební a nehudební povahy. Z pramenů hudební povahy se dochoval konvolut čítající celkem čtrnáct kartonů, v nichž se nachází devatenáct povětšinou kompletních rukopisných hudebnin italských oper či německých singspielů. Hudebniny v DOZA nejsou nikterak přehledně a systematicky uspořádány, nemají ani jednotné názvy. V jednom kartonu je vždy uloženo hned několik oper, které mají jen jedinou signaturu (např. Mei 276) bez dalšího upřesnění. Materiály jsou nesouvisle, přímo nahodile uloženy pohromadě, aniž by byly řádně zkatalogizovány, o čemž svědčí následující výčet: Handgeschriebene und gedruckte Theaterstücke aus dem Freudenthaler Schlosstheater 17.–19. Jahrhundert (Mei 266, 267, 270), C. Ditters von Dittesrdorf, der Apotheker und Doktor (Mei 271), Mehrere Theaterstücke von Dittersdorf aus der Freudenthaler Schlosstheater 18. Jhr. (Mei 272), Theaterstücke und Opern aus dem Freudenthaler Schlosstheater 18. Jhr. (Mei

88 Deutschordens Zentralarchiv, Wien.

29

273, 274), Diverse Akten, Notenmaterial, 18. Jhr. (Mei 275), Verschiedene Theaterstücke aus dem Freudenthaler Schlosstheater (Mei 276, 277), Liebe unter den Handwerksleuten, Stücke aus dem Schlosstheater 18. Jhr. (Mei 278), Oberprister der Braminen, Stücke aus dem Schlosstheater 18. Jhr (Mei 279). Jelikož jde ve většině případů o kompletní materiály, zahrnují zmíněné kartony jak hudebniny, tak i nehudební prameny. Z hudebnin se jedná o partitury nebo nástrojové a pěvecké party. Z nehudebních pramenů jsou zde herecké party, libretní knihy a scénografické pokyny určené pro zpěváky. Všechny tyto prameny pocházejí z doby existence bruntálského divadla, tedy z doby přelomu 18. a 19. století. Dalším určujícím hudebním pramenem je přehledný incipitový hudební katalog nazvaný Catalogue des Diverse Musiques (součástí Mei 275), na jehož základě můžeme usuzovat, jaké druhy instrumentálních skladeb a od jakých autorů se na zámku v Bruntále prováděly.

NEHUDEBNÍ PRAMENY K TÉMATU PRÁCE Z archivních pramenů nehudební povahy se ukázaly jako nosné materiály uložené rovněž ve fondu Meistertum v DOZA. V jejich výčtu bychom neměli opomenout zejména účetní knihy příjmů a výdajů bruntálského divadla, programy a plakáty divadelních i koncertních představení. Vše je uloženo v jednom kartonu spolu s dalšími hudebninami pod názvem Diverse Akten, Notenmaterial, 18. Jhr. (Mei 275). Ve fondu jsou deponovány rovněž činohry, zvláště herecké party, uložené pod názvem Handgeschriebene und gedruckte Theaterstücke aus dem Freudenthaler Schlosstheater 17.–19. Jahrhundert (Mei 268, 269). V totožném archivu je uložena a systematicky utříděna i korespondence bruntálského varhaníka Johanna Antona Schlichtiga a rektora Antona Schlichtiga: Die Bitte von Johann Anton Schlichtig, Organist dem Hochwürdig Hoch und Wohl gebohrenen Herrn Fridrich Philip Reichs Freÿherrn von Wildenstein (Mei 234/19), Die Bitte von Johann Anton Schlichtig, Organist dem Hochmeister (Mei 234/20), Inventarium, Freudenthal, 13. May 1813 (Mei 234/21).

30

Stopy po existenci bruntálského hudebního provozu jsme však našli i v obecněji zaměřených pramenech evidenčního a hospodářského charakteru, jako např. ve sbírkách matrik Severomoravského kraje, uložených v Zemském archivu v Opavě, které byly využity ke zpřesnění životopisných údajů (narození a úmrtí) zpěváků a skladatelů bruntálské divadelní společnosti. Cenným pramenem byl rovněž Inventář zámecké knihovny v Bruntále, evidovaný v rámci fondu Velkostatek Bruntál. Pro studium pramenů byly použity i rukopisy zámecké knihovny v Bruntále, uložené v bruntálském muzeu. Jde především o abecední seznam divadelních her Augusta Kotzebua Index zu Kotzebue-Theater, sepsaný Antonem Dollem. Nejvíce rukopisů zámecké knihovny v Bruntále se vztahuje k soupisům knih. Jde například o katalog soukromé knihovny arcivévody Evžena Bücher- -Inventar der Privat-Bibliothek des Erzherzoges Eugen, pocházející z roku 1898, inventář periodik soukromé knihovny arcivévody Evžena Inventar über die periodischen Werke der Privat-Bibliothek des Erzherzogs Eugen, z roku 1904 pocházející soupis nákladů na nákupy knih s uvedením data koupě, autora, titulu a ceny soukromé knihovny arcivévody Evžena Verzeichnis der eingekauften Bücher für die Privat-Bibliothek des Erzherzoges Eugen, dále o katalog knihovny arcivévody Evžena na zámku v Bruntále z roku 12. března 1904 Bücher-Inventar der Privat- Bibliothek des Erzherzogs Eugen, Freudenthal-Schlesien či katalog periodik bruntálské knihovny a jejich přírůstky z roku 1906 Verzeichniss der periodischen Presse und die Zahl ihrer Zugänge der Privat-Bibliothek des Erzherzoges Eugen in Freudenthal. Pozornost si jistě zaslouží i inventární soupis atlasů, map, plánů a přehledů knihovny arcivévody Evžena na Bruntále Inventar über Atlanten, Karten, Pläne, Fulder Tafeln, Tabellen etc. der Privat-Bibliothek des Erzherzoges Eugen in Freudenthhal, podobně jako autorský katalog knihovny arcivévody Evžena na Bruntále Alphabetischer Catalog der Autoren der Privat-Bibliothek des Erzherzoges Eugen in Freudenthal. Vyloučit muzikologické a teatrologické publikace můžeme nejen v případě předmětového katalogu knihovny arcivévody Evžena na Bruntále Schlagwort- -Katalog der Privat-Bibliothek des Erzherzoges Eugen in Freudenthal, ale

31

i přírůstkového katalogu knihovny arcivévody Evžena z let 1912–1918 Das Verzeichnis der Zugänge der Privat-Bibliothek des Erzherzoges Eugen in Freudenthal. Rovněž náklady na knihovnu arcivévody Evžena z let 1917–1919 Die Auslagen der Privat-Bibliothek des Erzherzoges Eugen in Freudenthal in den Jahren 1917–1919 nepodávají žádné informace o divadelní historii zámku v Bruntále.

32

1 ŘÁD NĚMECKÝCH RYTÍŘŮ

1.1 VZNIK A PŘÍCHOD ŘÁDU DO ČESKÝCH ZEMÍ Jedním z důsledků křížových výprav, jejichž deklarovaným zájmem bylo vymanění Jeruzaléma – tradičního cíle křesťanských poutníků – z nadvlády muslimů, byl vznik rytířských řádů. Na členy těchto řádů byly kladeny nároky řeholního stejně jako vojenského způsobu života, přičemž tyto ideály byly vtěleny do řádových regulí. Takto kodifikovanými pravidly se řídily významné rytířské řády templářů a johanitů, od nichž byly dále přijaty také později konstituovaným řádem Německým.89 Jeho vznik je kladen do kontextu událostí třetí křížové výpravy, vyhlášené roku 1187 bulou papeže Řehoře VIII. V rámci vojenských operací kruciáty bylo křižáckými vojsky obléháno i strategicky významné přístavní město Akkon. Před jeho hradbami byl v roce 1190 německými kupci z Lübecku a Brém pod plachtovím hanzovních lodí zbudován improvizovaný polní lazaret, u nějž bylo založeno špitální bratrstvo poskytující zdravotní a duchovní péči obléhatelům. Špitál byl později zasvěcen Matce Boží a na tomto základě byl napříště nazýván špitálem Panny Marie Němců v Jeruzalémě. Do Jeruzaléma oproti původnímu záměru špitálníci nakonec nepřesídlili, získali však pozemky za hradbami samotného Akkonu, kde se trvale usídlili a vystavěli si kostel spolu s dalším zázemím, nezbytným pro výkon svého poslání.90 V průběhu 90. let 12. století docházelo k postupné militarizaci původně duchovního bratrstva, která byla v roce 1199 završena souhlasným stanoviskem papeže Inocence III. k přijetí řehole dvojice výše zmiňovaných vlivných rytířských řádů. Jak templáři, tak johanité ve Svaté zemi operovali již dříve, oproti německým rytířům tedy byli do jisté míry zvýhodněni. Obliba rytířů s černým křížem ve znaku i přesto vzrůstala, a to zejména mezi jazykově a kulturně spřízněnou říšskou aristokracií. Z jejích řad se rekrutovali mnozí dobrodinci, kteří řád obdarovávali majetky vydělenými ze svých evropských držav. Tyto statky pak rytířům sloužily

89 BUBEN, Milan: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. I. díl: Řády rytířské a křížovníci, Praha 2002, s. 75–80. 90 HERNG, Ernst: Der deutsche Ritterorden, Leipzig 1944, s. 6–11.

33

jako podstatný zdroj příjmů a bojových sil, saturující potřeby vojenských aktivit nejprve výhradně v Palestině, posléze též na dalších pomezích tehdejšího „křesťanského světa“. Relativně záhy po transformaci špitálního bratrstva v rytířský řád získali bratři také podporu zeměpánů z našeho hlediska nejrelevantnějšího středoevropského prostoru. Konkrétně šlo o nadání českého krále a moravského markraběte, později rozšířená o dary opavského vévody. První řádové domy vzniky na počátku 13. století v Praze a Opavě, počet komend a řádem spravovaných far pak v průběhu následujících dekád rychle narůstal a brzy dosáhl počtu převyšujícího dvě desítky.91 Komtuři jakožto správci řádového majetku a představení jednotlivých řádových domů byli později organizováni na zemském principu v teritoriálně širších správních jednotkách v bailivy a prostřednictvím zemských komturů vázáni k nejvyšší řádové autoritě reprezentované velmistrem.92 Velmistři nejprve sídlili v Palestině, kde však postupem času vliv německých rytířů, zejména v důsledku moci dříve etablovaných rytířských řádů a postupného zániku suverénních křižáckých států, slábl. Následkem tohoto trendu se nakonec němečtí rytíři z Levanty stáhli. Pro další existenci společenství se jako strategicky významné prokázalo spojenectví velmistra Hermana von Salza, který v polovině 20. let 13. století vyslyšel výzvu knížete Konráda Mazovského a za příslib vojenské pomoci v boji proti tehdy ještě pohanským Prusům získal rozsáhlá území v Pobaltí, teritoriální základ pozdějšího suverénního řádového státu. Do nově zbudované řádové pevnosti, po své patronce příhodně nazývané Marienburg, na počátku 13. věku přesídlil také velmistr a hrad se stal centrem řádu do poloviny 15. století, kdy se novým střediskem řádové domény stal Královec.93 Komendy na území Království českého, Markrabství moravského a hornoslezských knížectví prožívali v 15. století období stagnace a úpadku. Část padla za oběť již válkám s husity, část byla řádem opuštěna v důsledku vzmáhajícího se reformačního hnutí.94 O své

91 JAN, Libor – SKŘIVÁNEK, František: Němečtí rytíři v českých zemích, Praha 1997, s. 13–32. 92 BUBEN, Milan: Encyklopedie řádů…, c. d., s. 77. 93 DEMEL, Bernhard: Der Deutsche Orden im Spiegel seiner Besitzungen und Beziehungen in Europa, Frankfurt am Main 2004, s. 128–214. 94 ČAPSKÝ, Martin: Ekonomická regrese českomoravské bailie řádu německých rytířů a pokusy o jejich řešení, in: Husitský tábor 13, 2002, s. 187–202.

34

državy řád přišel také na Opavsku, kde můžeme díky relacím v pramenech listinné povahy jejich činnost doložit již v roce 1204. Jedním z důsledků převzetí krnovského knížectví ve 20. letech 16. století novou protestantskou vrchností bylo vypovězení rytířů z jejich dosavadních majetků. Podobný osud čekal německé rytíře také v Opavě, kde v roce 1540 komtur a farář Georg Fink předal patronátní právo nad farním kostelem a s ním související příjmy a beneficia opavské městské radě a sám přestoupil k luterství.95 Z hlediska řádu se situace vyvíjela podobně dramaticky o něco dříve také v samotném srdci řádového státu v Pobaltí, který byl v důsledku konverze k protestantismu velmistra Albrechta Braniborsko- Ansbašského v roce 1525 sekularizován a řádové statky se posléze staly soukromým majetkem vévody a jeho rodiny.96

1.2 ŘÁD NĚMECKÝCH RYTÍŘŮ A JEJICH PANSTVÍ NA MORAVĚ A VE SLEZSKU Pevnou oporu měl však Německý řád i nadále v četných statcích v části zemí ovládaných habsburskými panovníky a na říšských územích, zejména v Porýní, Falci, Bavorsku či Württembersku. Na území posledně jmenovaného württemberského hrabství byl tradiční oporou řádové moci již od 13. století hrad Mergentheim. Po ztrátě pobaltských držav v jeho zdech nalezl útočiště také nově zvolený nejvyšší představený řádu, přičemž později mnohokrát přestavovaný a rozšiřovaný objekt sloužil posléze jako sídlo velmistrů po další tři staletí. Funkci sídla velmistra a centra řádu německých rytířů fakticky pozbyl až roku 1809 v důsledku napoleonských válek.97 Navrátíme-li se zpět do raně novověkého období, můžeme podotknout, že systematická podpora řádu ze strany habsburských panovníků nebyla náhodná. Vojska vedená řádovými rytíři totiž podstatnou mírou participovala na obraně hranic habsburských držav před tureckými výboji a rozšiřováním Osmanské říše hlouběji do Evropy. Představitelem této politiky byl rovněž arcivévoda Maxmilián

95 ŽÁČEK, Rudolf: Opava renesanční. In: Opava. Historie, kultura, lidé. Dějiny slezských měst (ed. MÜLLER, Karel – ŽÁČEK, Rudolf), Praha 2006, s. 156. 96 HUBATSCH, Walter: Albrecht von Brandenburg-Ansbach. Deutschordens-Hochmeister und Herzog in Preusen 1490–1568, Köln 1960, s. 12–21. 97 HANEMANN, Regina: Schloss Mergentheim mit dem Deutschordensmuseum, Schwetzinger 2006, s. 26–29.

35

Habsburský, který se postavil do čela řádu v roce 1590.98 Z našeho hlediska bude ovšem významnější jeho bratranec Karel Habsburský, který se stal velmistrem řádu německých rytířů po Maxmiliánově smrti v roce 1618. Byl to právě Karel Habsburský, který v roce 1621 od svého bratra císaře Ferdinanda II. převzal bruntálské panství, jež bylo po bitvě na Bílé hoře zkonfiskováno jednomu z aktivních účastníků českého stavovského protihabsburského tábora, horlivému protestantu a členu moravského stavovského direktoria Janu mladšímu Bruntálskému z Vrbna.99 Jádrem v pobělohorském období rekonstituované řádové domény v českých zemích se stalo právě bruntálské panství, k němuž záhy přibyly další majetky. Řádem kontrolovaná oblast se rozrůstala jižním směrem, když bylo v roce 1623 zakoupeno moravské panství Sovinec, později bylo rozšiřováno také severním směrem hlouběji do Slezska. Intence velmistra, který souběžně zastával rovněž funkci vratislavského biskupa, byla zřejmá. Jeho zájmem bylo scelení teritorií s niským knížectvím, kde z titulu svého vratislavského obročí rezidoval. Ze stejných důvodů bylo získáno na Krnovsku ležící panství Albrechtice a Německým řádem rovněž krátce vlastněný statek se zámkem Dívčí Hrad na Osoblažsku. Dokončení ambiciózního plánu překazila v závěru roku 1624 velmistrova smrt. Nabyté komorní zboží se však stalo základem řádového pozemkového vlastnictví, které bylo systematicky rozšiřováno i v následujících letech.100 Eminentní zájem o rozvoj řádového panství a opětovný zisk řádového majetku měli také další nejvyšší představitelé Německého řádu. K zajištění řádových zájmů byl velmistrem Johanem Eustachem von Westernach v centru řádové domény v Bruntále zřízen úřad místodržícího, do nějž byl jako první instalován řádový rytíř, pocházející podobně jako velmistr z oblasti Porýní a dříve stejně tak činný v ellingenském centru bailivy Franky, Jiří Vilhelm z Elkerhausenu, přezdívaný Klippel.101 S jeho osobou se pojí nejen dramatické události třicetileté války, ale rovněž opětovný zisk komendy a dalších opavských statků, o které řád

98 ADAM, Petr: Němečtí rytíři, Svitavy 1998, s. 91–95. 99 IRGANG, Winfried: Freudenthal als Herrschaft des Deutschen Orden, Bonn – Bad Godesberg 1971, s. 12–17. 100 Tamtéž, s. 31–35. 101 LAMPE, Karl: Georg Wilhelm von Elckerhausen, Troppauer Heimat-Chronik, Folge 147, 1962, s. 76–79.

36

přišel ve prospěch města během reformačního období.102 Promyšlený rozvoj řádové domény můžeme ovšem sledovat po celé následující století, kdy byl získán rytířský statek Žopovy na Hlubčicku, strategicky významné panství Sovinec, statek Červená Lhota, léno Namyslov a rovněž na sovineckou doménu navazující moravské paství Dlouhá Loučka. Do počátku 18. století tedy byla zformována rozsáhlá pozemková držba s několika správními centry, která byla podřízena místodržitelství sídlícímu v bruntálském zámku.103 Oblast Jesenicka byla pro řád přitažlivá v neposlední řadě také pro množství přírodních zdrojů a nerostné bohatství. Vzhledem k charakteru soudobé bojové techniky byla strategickou surovinou zejména železná ruda, pro jejíž další zpracování byl potřeba dostatečný přísun dřevěného uhlí a vodní síly; to vše řádové panství na Jesenicku skýtalo mírou přímo vrchovatou. Za opětovným zprovozněním hamrů v Malé Morávce stál výše zmiňovaný místodržící Klippel, z vůle tehdejšího velmistra byla ve vsi zřízena rovněž slévárna na děla, dělové koule a muškety. Na plánovité využití přírodního bohatství cílili i další představitelé řádu. Zefektivnění výroby stálo za přemístěním hutního provozu a zbudováním vysoké pece v údolí Bílé Opavy, kde nejpozději v roce 1718 nalezli hutní dělníci útočiště v nově vysazené osadě, pojmenované Ludvíkov podle svého zakladatele velmistra Františka Ludvíka Falcko-Neuburského.104 Ve vyšších polohách toku Bílé Opavy byly v Hubertově založeny další železářské provozy. Byli to právě hutní dělníci, kteří při svých cestách mezi oběma osadami objevili léčivé účinky na povrch vyvěrajících minerálních pramenů. Jejich potenciál měl dle tradice docenit již místodržící Maxmilián z Riedheimu, který vzbudil zájem tehdejšího velmistra řádu arcivévody Maxmiliána II., jenž nechal jesenickou kyselku podrobit chemickému zkoumání vídeňského lékaře Johanna von Wellen. V 90. letech 18. století byly v místě výskytu pramenů zbudovány první lázeňské kabiny a domy určené k ubytování hostů. Rozrůstající se lázeňská osada byla

102 NIESNER, Tomáš – VOJTAL, Petr: Klippelův sloup v Bruntále, in: Vlastivědné listy severní Moravy a Slezska 25, č. 1–2, 1999, s. 54–55. 103 JAN, Libor – SKŘIVÁNEK, František: Němečtí rytíři v českých zemích, c. d., s. 10. 104 OLBRICH, Annelise: Die schlesische Deutschordenherschaft Freudenthal (1621–1939/45), Klosterneuburg 2001, s. 38–42.

37

později pojmenována Karlova Studánka, na počest následujícího velmistra arcivévody Karla Ludvíka, který se zasloužil o její další rozvoj.105 Výše uvedené poukazuje na skutečnost, že se Německý řád stal ve sledovaném regionu v průběhu 17. a 18. století velmi významným pozemkovým vlastníkem, který dokázal plně využívat a rozvíjet potenciál svého panství. Důsledkem toho z moravsko-slezských řádových držav do velmistrovské komory v Mergentheimu plynuly nemalé příjmy. Zpětně však docházelo rovněž k všestrannému rozvoji a zvelebování panství samotného. Za zmínku stojí zbudování řady sakrálních staveb, ať již šlo o přestavby stávajících kostelů, k nimž řád držel patronátní právo (kostel Nejsvětější Trojice v Malé Morávce), či novostavby související s výkonem farní správy (hřbitovní kaple sv. Michala v Bruntále) nebo se specifiky barokní zbožnosti a souvisejícími festivitami (poutní kaple a později zděný kostel Panny Marie Pomocné na Uhlířském vrchu u Bruntálu).106 Do kategorie zeměpanské reprezentace pak plně spadaly některé investice do bruntálského sídla místodržitele. Z nich nejvýznamnější byla velkorysá barokní přetavba již nevyhovujícího objektu, do té doby nesoucího podobu, která mu byla ještě během 16. století vtištěna Bruntálskými z Vrbna. Iniciátorem přestavby byl výše zmiňovaný místodržící Riedheim, který svůj úřad vykonával za velmistra Karla Alexandra Lotrinského, kterého na rizalitu hlavního průčelí orientovaného k městu dodnes připomíná jeho erb.107 Zdi reprezentativní barokní rezidence, jejíž přestavba probíhala od 50. let 18. století a byla dokončena dle známé plánové dokumentace stavitele Alexandra Baltasara Neumanna na počátku 70. let téhož věku, poskytly skutečně úctyhodné sídlo nejen místodržícímu, ale též úřadu domácího komtura a dalším správním orgánům nepostradatelným pro řízení rozsáhlých a výnosných moravsko-slezských dominií. Nezbytným předpokladem bezproblémového hospodářského chodu panství byli ovšem v prvé řadě kompetentní úředníci. Dostatečně kvalitní vzdělání osob,

105 KUBIN, Maxmilian: Bad Karlsbrun, Freudenthal 1925, s. 9–10. 106 OLBRICH, Annelise: Die schlesische Deutschordenherschaft Freudenthal (1621–1939/45), c. d., s. 69–71. 107 SAMEK, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska. I. díl, Praha 1994, s. 268.

38

které potenciálně mohly v rámci správního aparátu zastávat i významnější pozice, měli zajistit piaristé, které na své panství uvedl již v roce 1730 výše zmiňovaný velmistr František Ludvík. Řád známý svým promyšleným vzdělávacím programem nejprve sídlil na bruntálském zámku, nedlouho poté si na pozemcích vně perimetru městských hradeb vystavěl jak vyhovující kolej, tak kostel Panny Marie Těšitelky, přičemž stavební práce na chrámu i koleji byly dokončeny až v průběhu 50. let téhož století.108 Donace řádu německých rytířů vůči piaristům nebyly jedinými kroky k podpoře, které nejprve domácí komtur, později místodržící Maxmilián z Riedheimu učinil. Dlouhá čtyři desetiletí, po která tento muž spojil svůj osud s Bruntálskem, se nesla ve znamení prosperity a hospodářských reforem. Byl zodpovědný za řadu stavebních podniků, rozvoj elementárního školství, podporu lesního hospodářství a rozvoj řemeslné výroby. Přestavbou panského domu či vybudováním majorátního dvoru na Niském předměstí podstatně pozměnil tvářnost samotné městské a předměstské zástavby města Bruntálu.109

1.3 K HISTORII MĚSTA BRUNTÁLU Výše uvedené skutečnosti jsou významné pro charakteristiku činnosti a poslání řádu, a to jak v širším kontextu, tak v souvislostech s jejich moravsko- slezským dominiem. Objasnili jsme si rovněž organizační strukturu řádu, proměnu aspektů jeho činnosti a specifika jeho postavení i záměry ve sledovaném regionu. Abychom mohli lépe osvětlit vazby mezi Německým řádem a bruntálskými divadelními produkcemi, je třeba specifikovat rovněž prostředí, z něhož vzešli samotní protagonisté tamější divadelní společnosti. Pozornost tedy budeme níže věnovat samotnému městu Bruntálu, vůči němuž Německý řád již od 20. let 17. století vystupoval z pozice vrchnosti. Současná podoba bruntálského městského znaku neklamně svědčí o hornickém původu města. Z obdobného uplatnění figury havíře v městských znacích Andělské Hory či Vrbna pod Pradědem bychom mohli správně dedukovat

108 BUBEN, Milan M.: Encyklopedie řádů…, c. d., s. 248–249. 109 MEZEROVÁ, Ľubica – NIESNER, Tomáš: Řád německých rytířů, in: Země a její pán (ed. MATEJKO- -PETERKA, Ilona), Opava 2014, s. 279.

39

původně totožné určení také těchto dalších, od samotného Bruntálu nedaleko situovaných sídel. Zmiňovaná Andělská Hora či Vrbno však spadají mezi nejmladší vrchnostenská založení, Bruntál byl lokován jako město královské a je považován za nejstarší město nadané městskými právy u nás vůbec. Řada indicií ovšem naznačuje, že ono sídlo zmiňované v Uničovské listině nemůžeme ztotožňovat se současným městským útvarem toho jména. Byť dnešní město patrně nelze považovat za Bruntál doložitelný již v roce 1210, přesto základní členění a urbanistická osnova sídla – v podstatné míře dochované i v závěru 18. a na počátku 19. století – poukazují na skutečnost, že bylo založeno již ve středověku.110 Ať již v raných fázích lokace či později, nejpozději však v 15. století, byla založena hlavní náměstí a ulice, určena místa sakrálních staveb a pohřebišť, parcely domů jednotlivých měšťanů, stejně tak byla již ve středověku definována poloha zeměpanskému hradu, později přebudovaného na reprezentativní zámecké sídlo.111 S určitou nadsázkou můžeme prohlásit, že podobně jako bylo v průběhu 18. a na počátku 19. století ještě celé město obehnáno ve středověku založenými hradbami, stejně archaickou genezí se vyznačovalo také vnitřní uspořádání jak městské samosprávy, tak zejména řemeslné a hospodářské výroby. Vůli plnoprávných měšťanů vyjadřovala po celé období městská rada v čele s purkmistrem, přestože jejich pravomoci byly pozměněny v souvislosti s josefínskými reformami a transformací úřadu na magistrát. Měšťané provozovali řemeslnou výrobu v rámci cechovního systému. Z držby nemovitostí pak odváděli činži neboli šosovné do městské pokladny, do níž plynuly i další poplatky a dávky.112 Zástupci města opět museli dostát svým závazkům vůči zeměpánovi či později, když se Bruntál stal poddanským městem, majiteli panství, tedy od 20. let 17. století řádu německých rytířů.113 Doposud byl z větší části neznámý také myšlenkový svět bruntálského měšťanstva. O představách a intelektuálních

110 KEJŘ, Jiří: Vznik městského zřízení v českých zemích, Praha 1998, s. 99. 111 KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. I. díl, Praha 1996, s. 352–354. 112 MATYSKA, Josef: Archiv města Bruntál. Inventář státního okresního archivu Bruntál se sídlem v Krnově, Bruntál 1976, s. 3–9. 113 HOSÁK, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské, Praha 2004, s. 848–850.

40

zájmech čelních představitelů bruntálské měšťanské society můžeme povícero pouze spekulovat na základě známých analogií. Pro cirkulaci nejen zboží a osob, ale také idejí bylo podstatné trasování dálkových obchodních stezek, jejichž prostřednictvím se obyvatelům daného sídla otevíral širší, nadregionální horizont. Bruntál byl situován na významné obchodní cestě vedoucí z rezidenční Vídně do Olomouce a dále po překročení horského masivu Hrubého Jeseníku směrem k biskupské Nise a Vratislavi. Naznačenou komunikaci z pochopitelných důvodů do značné míry kopírovala poštovní trasa. Po zrušení poštovní stanice v Andělské Hoře byla v roce 1750 zprovozněna poštovna tzv. Slezského poštovního kurzu v Bruntále.114 Z hospodářských odvětví se po polovině 18. století začala ve městě stále více prosazovat textilní výroba, která na přelomu 18. a 19. století zcela převážila a Bruntál se stal jedním z nejvýznamnějších center lnářského průmyslu v českých zemích. Za rozvojem tohoto odvětví stál mimo jiné také schopný bruntálský měšťan a plátenický mistr Cyril Riedel. Ten na počátku 19. století zastával jednak purkmistrovský úřad, jednak za podpory místodržícího řádu německých rytířů Franze Josefa von Thürheima založil v kunovském údolí řeky Opavy První slezskou továrnu na výrobu houní. Továrna se brzy zařadila mezi významné producenty hrubých vlněných dek a dalšího textilního zboží.115 Je třeba zdůraznit, že Bruntál byl v 18. století spíše provinčním poddanským městem menší velikosti, kde kontakt s vnějším světem obzvláště v rovině kulturních statků zprostředkovával zejména Německý řád.116 Pokud Bruntál porovnáme například s významnější Opavou, můžeme konstatovat, že Opava v 18. století skýtala přeci jen pestřejší obraz. Po několik dekád zde sídlil nevyšší správní orgán pro rakouskou část Slezska – Královský úřad.117 Ve městě se nacházela stavovská sněmovna, ve které se konala zasedání zemského sněmu.

114 CHVILÍČEK, Jiří: Zřízení pošt na okrese Bruntál, Zprávy okresního archivu v Bruntále, 1986, s. 44– 47. 115 NIESNER, Tomáš: Hlavní pokladna města Bruntálu, in: Země a její pán (ed. MATEJKO-PETERKA, Ilona), Opava 2014, s. 437. 116 KORBELÁŘOVÁ, Irena: K velikosti měst opavského knížectví v 1. polovině 18. století, in: Slezský sborník, roč. 90, 1992, s. 164–175. 117 KORBELÁŘOVÁ, Irena: Opava za třicetileté války a v pobělohorském období, in: Opava. Historie, kultura, lidé. Dějiny slezských měst (ed. MÜLLER, Karel – ŽÁČEK, Rudolf), Praha 2006, s. 156–207.

41

Šlechtici si také z tohoto důvodu ve městě již od 16. století zakupovali domy, některé z těchto objektů byly během barokního období přebudovány na reprezentativní městské paláce. Řada těchto svobodných domů byla situována co nejblíže stavovské sněmovně, která se nacházela v objektu minoritského kláštera. Nedaleko, na příznačně pojmenované Panské ulici, stál také městský palác Ignáce Dominika hraběte Chorynského z Ledské. Při barokních úpravách bylo zbudováno dodnes v hmotě zachovalé křídlo divadelního sálu, kde se za účasti Chorynského velkohoštické zámecké kapely odehrávaly hudební a divadelní produkce. Bohatší kulturní život města sugeruje i větší počet ve městě usazených řeholních řádů, směrem k veřejnosti byly zaměřeny zejména produkce související s pastorační činností jezuitů, kteří byli do města uvedeni již v první polovině 17. století. V Opavě samotné bychom ovšem marně pátrali po významnější reprezentaci zeměpána, kterým od 2. desetiletí téhož věku byla knížata z Liechtensteinu. K zamýšlené výstavbě reprezentativní rezidence nakonec nedošlo, a tak byl vládnoucí rod v rámci knížectví připomínán zejména formou nikterak honosné heraldické výzdoby a sepulkrálních památek.118 Výše uvedené naznačuje kvalitativně odlišný přístup Německého řádu ke svému dominiu, které řádovými představiteli jistě nebylo vnímáno jako jeden z mnohých, byť v celkovém úhrnu jistě nezanedbatelných zdrojů příjmů. Jak bylo výše naznačeno, místodržící řádu kultivovali svěřené statky nejen po hospodářské stránce, ale dbali na reprezentaci také při svém stavebním programu. V rovině šlechtického mecenátu se do značné míry odehrávala rovněž podpora bruntálské divadelní společnosti. Abychom lépe osvětlili specifika přístupu řádu k podpoře kulturních aktivit na sklonku 18. a počátku 19. století, je nezbytné přiblížit především osobu samotného místodržícího Thürheima, kterému bruntálštídivadelníci vděčili za víc než jen za poskytnutí prostor pro své produkce.

118 ŠOPÁK, Pavel: Sochy ze zámeckého parku v Branticích a Edmund Wilhelm Braun, in: Sborník bruntálského muzea III, 2001, s. 70–74.

42

1.4 MÍSTODRŽÍCÍ FRANZ JOSEF VON THÜRHEIM Franz Josef von Thürheim se narodil roku 1740 v Linci do hornorakouské šlechtické rodiny, jejíž příslušníci byli již od roku 1666 povýšeni do stavu říšských hrabat. Franzi Josefovi byla jakožto mladšímu sourozenci přisouzena dráha duchovního, přičemž celé své profesní působení spojil s řádem německých rytířů. Během svého dlouhého života prožil a aktivně reflektoval podstatnou změnu duchovního klimatu doby naplněné jak idejemi osvícenství a poznamenané výbuchem francouzské revoluce, tak spojené s dobou biedermeierské stabilizace. Při pohledu na jeho rodinné zázemí zaujme úzký vztah a častý kontakt jeho rodičů s knížecím párem Josefem I. a Marií Terezií ze Schwarzenbergu, kteří na své českokrumlovské zámecké rezidenci provozovali vyhlášené divadelní produkce. Na úzký kontakt rodiny von Thürheim s českokrumlovským prostředím poukazuje také skutečnost, že sestra hraběnky Thürheimové, matky Franze Josefa, byla představenou tamějšího konventu klarisek. Knížecí pár navštívil zámek a divadlo v Českém Krumlově mezi lety 1746–1751 prokazatelně hned několikrát. Také ve druhé polovině 18. století, zejména v době rozkvětu českokrumlovské zámecké scény v 60. letech, jsou odůvodněně předpokládány další kontakty samotného Františka Josefa s Českým Krumlovem. Jistě nebude bez významu, že na operních produkcích participovala i Thürheimova neteř Marie Terezie Josefa. Významnou afinitou k hudbě se tedy vyznačovalo rodinné zázemí mladého Franze Josefa, hudební vzdělání a kontakt s hudební kulturou je doložen během jeho mládí a pobytu na rodovém sídle v Horních Rakousích a také v rezidenční Vídni.119 Výše jsme si přiblížili inspirační zdroje, díky nimž přišel mladý Franz Josef do styku s rozvinutou šlechtickou hudební kulturou. Zbývá tedy poukázat na možné ideové zdroje a další komponenty vyznačující přístup k redistribuci kulturních statků, který můžeme de facto označit za značně liberální a egalitářský. Jak ve své monografii poukázal Georg Cox, František Josef von Thürheim byl nejpozději od roku 1781 členem vídeňské zednářské lóže U Korunované naděje, přičemž v průběhu 80. let stál coby stoliční mistr rovněž v jejím čele. Po reorganizačních zásazích Josefa II. do činnosti svobodných zednářů v roce 1785

119 COX, Georg: Theater und Musik…, c. d., s. 69–74.

43

došlo k utužení dohledu nad jejich činností a k redukci počtu samotných lóží, a to jak v jednotlivých korunních zemích habsburského soustátí, tak v sídelní Vídni. Thürheim se tak stal členem nově ustavené lóže U Nové korunované naděje, v níž byl činný až do zákazu svobodného zednářství v roce 1793. Právě v tomto období spatřuje Georg Cox styčný bod, kdy mohl Thürheim přijít do kontaktu s dalším významným spolubratrem a členem lóže Wolfgangem Amadeem Mozartem. Dnes postrádáme přímé doklady o vzájemném vztahu a osobních vazbách obou mužů. O vzájemné blízkosti můžeme ovšem úspěšně spekulovat například na základě skutečnosti, že v herním plánu bruntálské divadelní společnosti figuruje pouze jediná Mozartova opera, a sice Kouzelná flétna. Jistě není dílem pouhé náhody, že byla uvedena v prosinci roku 1801, tedy k desátému výročí Mozartova úmrtí.120 Samotnému Thürheimovi byl výklad zednářských alegorií opery patrně velmi dobře srozumitelný.121 Otázkou zůstává, zda tomu tak mohlo být také u některých členů bruntálské divadelní společnosti či publika, zejména u osob rekrutovaných z řad členů správního aparátu řádových velkostatků. Jiří Kroupa ve své monografii uvádí, že ve středoevropských souvislostech měli zásadní podíl na šíření a cirkulaci osvíceneckých myšlenek, spjatých nejen s racionalizací zemědělské výroby a zvýšením hospodářské produktivity šlechtického velkostatku, ale též s filantropickou činností, právě osoby stojící v čele vrchnostenských úřadů spravujících majetek velkých pozemkových vlastníků. Právě tato sociální skupina, často nově nobilitovaní šlechtici, v našem kontextu sehrála roli tzv. aristokracie talárů, která stála za šířením osvíceneckých myšlenek v předrevoluční Francii. Členstvo zednářských lóží se v podstatné míře rekrutovalo právě z řad těchto vrchnostenských úředníků.122 Mohlo tomu tak tedy být i v případě členů administrativního aparátu moravsko-slezských panství Německého řádu? Zdá se, že ano. Mimo samotného místodržícího Thürheima můžeme doložit členství dalšího vysokého úředníka pověřeného správou řádových statků. Byl jím Jiří Mikuláš Schmidt. Ten zastával nejprve post úředníka

120 Tamtéž, s. 79–85. 121 BRAUNEIS, Walter: Die Wiener Freimaurer unter Leopold II.: Mozarts Zauberflöte als emblematische Standortbestimmung, Studies in music, London 1996, s. 261–265. 122 KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770–1810, Brno 2006, s. 24–32.

44

vrchnostenské správy panství Dlouhá Loučka, později, v roce 1799, byl z iniciativy místodržícího přeložen do Bruntálu, kde se stal vrchním komořím a hospodářským ředitelem veškerých řadových panství a statků. Ve městě je doložen Schmidtův pobyt až do jeho smrti v roce 1823.123 Jméno úředníka figuruje v tištěném seznamu členů zednářské lóže z roku 1793. Není bez významu, že Schmidt byl na rozdíl od místodržícího Thürheima členem brněnské lóže U Pravých sjednocených přátel. Spolu s ním v lóži figurovaly také další osoby místem svého bydliště svázané se sledovaným regionem. Mimo příkladu krnovského děkana Andrease Marschhoffera, je třeba uvést zejména osobnost opavského městského fyzika, lékaře a zakladatele tamější první veřejné nemocnice Leopolda Heidericha.124 Z dosavadní literatury je dobře známa krátká působnost opavské zednářské lóže Pythagoras, jejíž činnost byla přerušena právě v souvislosti s výše zmíněným panovnickým reskriptem z roku 1785. Řada indicií naznačuje, že po jejím zrušení činnost opavských zednářů pokračovala v rámci filantropické, snad kryptozednářské společnosti Sjednocení z lásky k bližnímu, jejíž činnost zaštiťoval opavský magistrát.125 Patrně není dílem pouhé náhody, že symbolika figurující na pečetidle této společnosti je užita (spolu s dalšími divadelními motivy!) také na doposud ne zcela uspokojivě interpretovaných interiérových štukaturách jednoho z pokojů piana nobile zámku ve Velkých Hošticích, za jejichž realizací stál dříve několikrát zmiňovaný mecenáš hrabě Chorynský z Ledské.126 V obecné rovině můžeme rovněž předpokládat vazby centra řádových statků v Bruntále k opavskému prostředí skrze osoby pověřené správou opavské komendy, ať jím již byl hospodářský správce Leopold Thomala či Karl Neumann. Z výše uvedeného je tedy zjevné, že osvícenecké myšlenkové klima nebylo blízké pouze samotnému místodržícímu Thürheimovi, ale také jeho dalším blízkým spolupracovníkům.

123 COX, Georg: Theater und Musik…, c. d., s. 42, pozn. č. 114. 124 Archiv Národního muzea, fond Latomica, Verzeichniss der Bruder der gerechten, vollkommenen und gesetzmassigen Johannisloge der Wahren vereinigten Freunde im Orient von Brunn in Mahren. Im Jahre 5793. Tisk z roku 1793. Vybrané pasáže reprodukovány v nestránkované závěrečné části publikace KÜHNDEL, Jan: Začátky zednářství na Moravě, Olomouc 1938. 125 MYŠKA, Milan: Svobodní zednáři a opavská společnost pozdního osvícenství, in: Časopis Slezského muzea, série B, roč. 40, 1991, s. 163–166. 126 KOUŘILOVÁ, Danuška – AUGUSTINKOVÁ, Lucie: Proměny zámku ve Velkých Hošticích, c. d., s. 14- 17.

45

Vzhledem k rodinnému zázemí nepřekvapí, že se v jeho případě protnuly projevy filantropického přístupu s múzickými zájmy. Dlužno zmínit, že ani řádu samotnému, i když jeho činnost primárně cílila poněkud odlišným směrem, nebyla v závěru 18. století podpora profánních hudebních aktivit zcela cizí. Operní představení stejně jako další hudební produkce byly součástí generální kapituly Německého řádu, která byla v roce 1791 svolána velmistrem Maxmiliánem Františkem Habsbursko-Lotrinským do ústředí v Mergentheimu. Velmistr, známý mecenáš umění a přítel osvícenských idejí, uchystal více než dvěma stům řádových dignitářů a dalších významných osobností vskutku reprezentativní hudební program, během něhož zde vystupoval například i Ludwig van Beethoven.127 V době konání řádové kapituly byl sice bruntálským místodržícím ještě Maxmilián z Riedheimu, Thürheim však již vykonával funkci bruntálského vicemístodržícího. Pro celistvost přehledu uveďme, že do řádu vstoupil ještě mnohem dříve. Na rytíře byl pasován již coby zkušený vojenský velitel v roce 1769. Ve dvou následných desetiletích zaznamenal řadu vojenských úspěchů. Vrcholem jeho válečnické kariéry bezesporu bylo velení jednotkám armády polního maršála prince Sachsen-Coburga, zejména v protitureckých bojích v oblasti Moldávie a Bukoviny. V roce 1788 Thürheim ukončil svou aktivní vojenskou službu a napříště se věnoval již výhradně správě řádového majetku. To ovšem již po dobu tří let zastával úřad komtura řádové komendy Frankfurt- Sachsenhaus. S ukončením vojenské služby byl jmenován komturem komendy Ettingen a zároveň též získal post vicemístodržícího moravsko-slezských řádových panství. V pozici místodržícího, kterou vykonával v letech 1798–1805, se vedle podpory kulturních aktivit zasadil o další charitativní aktivity, například o podporu špitálů a školských zařízení, předmětem jeho zájmu se staly rovněž různé hospodářské a správní reformy.128 V roce 1805 jej v úřadě vystřídal Karl Josef svobodný pán von Bourscheidt zu Burgbrohl, který byl zároveň posledním bruntálským místodržícím. Bourscheidt zemřel v roce 1820 a byl pohřben

127 OLDENHAGE, Klaus: Kurfeurst Erzherzog Maxmilian Franz. Hoch und Deutschmeister 1780–1801, Bad Godesberg 1969, s. 245–246. 128 COX, Georg: Theater und Musik…, c. d., s. 92–102.

46

v Bruntále, zatímco jeho předchůdce jej přežil o čtyři roky a byl uložen k poslednímu odpočinku ve Vídni.129

1.5 DALŠÍ OSUDY ŘÁDU V této době Německý řád již procházel obdobím zásadní transformace, která započala zejména událostmi napoleonských válek. Napoleonovým dekretem byl v roce 1809 Německý řád zrušen na území celé někdejší říše, restrikci přečkaly pouze části, které ležely v habsburských dědičných zemích.130 Úřad velmistra byl proto napříště obsazován osobou pocházející z této panovnické dynastie. V první polovině 19. století došlo k zásadní proměně vojenského aspektu činnosti řádu, který byl po reformách velmistra arcivévody Maxmiliána Habsburského upozaděn ve prospěch činnosti špitální. Neméně významné byly také změny v kněžské složce řádu, dotýkající se především společného řeholního života kněžích. Z hlediska řádových držav v Rakouském Slezsku a na severu Moravy byla zcela zásadní obnova ženské odnože řádu. První ženská kongregace byla roku 1837 založena v tyrolském Lannegu, další mateřince pak byly na počátku 40. let téhož století fundovány v Bruntále a Opavě.131 Kněžská složka řádu byla v 50. letech 19. století reformována Petrem Rieglerem.132 Na hradě Sovinci byl založen chlapecký seminář a konvent pro výuku budoucích bohoslovců. Tento institut byl v roce 1866 přeložen do Opavy. Řád byl v regionu v těchto letech zodpovědný zejména za pastorační a dobročinnou práci. V jeho režii byly zřizovány školy, nemocnice a další charitativní zařízení. Vzpomeňme alespoň zařízení ve Vrbně pod Pradědem, Andělské Hoře či samotné Opavě.133 Ve správě řádu bylo rovněž mnoho městských

129 Georg Cox ve své obsáhlé stati o této osobnosti uvádí, že se hrob nedochoval. Zde ovšem bohužel nereflektuje nejnovější výzkumy. Při archeologické prospekci byla nalezena pohřební komora a došlo také k vyzdvižení a konzervaci hrobové výbavy. KOLÁŘ, František – TESAŘ, Petr: Hrobová výbava posledního vicemístodržícího řádu německých rytířů K. J. von Bourscheida, in: Země a její pán (ed. MATEJKO-PETERKA, Ilona), Opava 2014, s. 288–291. 130 TÄUBEL, Friedrich: Der Deutsche Orden im Zeitalter Napoleons, Bonn 1966, s. 134–176. 131 GRUBER, Erentraud: Deutschordensswestern im 19. und 20. Jahrhundert. Wiederhebung, Ausbreitung und Tätigkeit 1837–1971, Bonn – Bad Godesberg 1971, s. 63–72. 132 GASSER, Ulrich: Die Preisterkonvente des Deutschen Ordens. Peter Riegel und ihre Wiedererrichtung 1854–1897, Bonn – Bad Godesberg 1973, s. 12–25. 133 ŠOPÁK, Pavel: Tradice et/versus moderní společnost: příklad architektury řádu německých rytířů na severní Moravě a ve Slezsku v 19. a na počátku 20. století, in: Opomíjení a neoblíbení v české kultuře 19. století, Praha 2007, s. 212–226.

47

i venkovských far. Pozadu nezůstávala ani hospodářská činnost, která umožňovala tyto aktivity spolufinancovat. Zde zmiňme alespoň lesní hospodářství na velmistrovských statcích nejen na Jesenicku, ale také v perimetru obcí Hrabová a Hrabyně. Akcent na nastolený kurz pastorační a charitativní práce kladla také další významná osobnost ve velmistrovském úřadu, arcivévoda Evžen Habsburský. Jeho múzické zájmy kombinované s pietním historismem vyústily v řadu pozoruhodných podniků, mezi něž můžeme počítat velkorysou regotizaci řádového hradu Bouzova, stavební úpravy zámku v Bruntále či budování pozoruhodné knihovny a sbírky výtvarného umění.134 Po závěru první světové války a vzniku nových nástupních států, nově založených na troskách někdejšího habsburského impéria, byla další existence řádu v čele s arcivévodou Evženem fakticky nemyslitelná. Nejen z hlediska korektních vztahů k mladé Československé republice byla významná volba velmistra občanského původu. V roce 1922 se jím stal ze severu Moravy pocházející duchovní Norbert Klein. Z regionu pocházeli i další dva meziváleční velmistři Paul Heider a Robert Schälzky. Za vedení posledního jmenovaného se do Bruntálu z Vídně na čas přesunulo i ústředí řádu. Aktivistický postoj představitelů řádu nalezl odezvu v zákazu činnosti a zrušení řádu Adolfem Hitlerem v roce 1938.135 Po druhé světové válce byla činnost řádu obnovena, v Československu však vzhledem k německé národnosti většiny jeho členů byla situace velmi obtížná. Nízký počet členů řádu, který v Československu mohl zůstat, nedokázal čelit tlakům, které pochopitelně ještě zesílily s nástupem komunistické diktatury a proticírkevních perzekucí.136 Činnost řádu na Opavsku se podařilo obnovit až po sametové revoluci, některé sporné otázky majetkoprávního rázu však nejsou uspokojivě vyřešeny doposud.

134 NIESNER, Tomáš: Arcivévoda Evžen Habsburský, mecenáš, sběratel a milovník umění, in: Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy, roč. 26, č. 2, 2000, s. 28–29. 135 DEMEL, Bernhard: Der Deutsche Orden in der ČSR 1918–1939, in: Politický katolicismus v nástupnických státech rakousko-uherské monarchie v letech 1918–1938, Olomouc 2001, s. 123– 164. 136 ADAM, Petr: Němečtí rytíři, Svitavy 1998, s. 129–133.

48

2 HUDEBNÍ DIVADLO V ČESKÝCH ZEMÍCH NA SKLONKU 18. STOLETÍ

2.1 SITUACE V ČECHÁCH A NA MORAVĚ

Nejen české země se v době druhé poloviny 18. století nacházejí v poslední vývojové fázi feudalismu. Dochází k postupné změně feudálního společenského řádu a přechodu ke vztahům stále více založeným na finanční směně. Dalo by se předpokládat, že aristokracie bude v důsledku celé řady reforem vyznívajících v její neprospěch ekonomicky značně oslabena, ta je ovšem ale ještě v rozmezí let 1781–1840 stále velmi významnou složkou v celkovém uspořádání společnosti. Přesto však, kvůli postupným pozvolným reformním krokům a postupnému etablování politické a hospodářské moci měšťanstva, její vliv slábne. To se projevuje zejména na kulturním poli. Omezenější příjmy, odlišné zájmy, změna hodnot a postupné doznívání barokního slohu způsobily, že je divadlo na rozdíl od dřívějších období stále méně prostředkem reprezentace a stává se spíše prostředkem soukromé zábavy feudála a jeho rodiny. Šlechta, či alespoň vybraná část této dosti rozrůzněné sociální skupiny, volí dobrovolný ústup do jakéhosi ústraní svých venkovských rezidencí, kde si v intimním, privátním prostředí zámeckého salonu vychutnává hudbu coby vědomý a poučený posluchač.137 Mimo to se ovšem aristokratická společnost shromažďuje i v městských sálech a měšťanských salonech a namísto vydržování velkých ansámblů své finanční prostředky vynakládá na podporu postupně vznikajícího veřejného hudebního života. Situaci na Moravě v době osvícenství velmi výstižně popsal přední brněnský historik umění Jiří Kroupa.138 Ve 2. polovině 18. století se obraz majetku moravských feudálů proměňuje. Svou pozici si od 60. let 18. století upevňuje ta část šlechty, která sídlila v blízkosti vídeňského dvora. A to proto, že moravští feudálové žili takřka trvale ve Vídni. Moravský historik a topograf František Josef

137 BARTUŠEK, Antonín: Zámecká a školní divadla v českých zemích, c. d., s. 70. 138 KROUPA, Jiří.: Alchymie štěstí, c. d., s. 22–24.

49

Schwoy v polovině 80. let 18. století v rámci svých statistických výzkumů zdokumentoval, jaká na Moravě panovala situace z hlediska nejvýznamnějších šlechtických pozemkových vlastníků, přičemž řád německých rytířů byl počítán k významným pozemkovým vlastníkům, těšil se přízni císařského dvora, byl úzce spjat s habsburskou politikou a v jeho čele často stáli příslušníci dvorské šlechty. Na Moravě vlastnil dvě panství a dva statky v hodnotě přibližně 640 000 zl. Schwoy se ve sledované době podílel i na prvních statistikách na Moravě a zjistil, že olomoucký kraj se jako jediný vyznačoval procentuálně nejvyšším počtem duchovenstva v rámci Moravy. Připomeňme, že vedle olomouckých biskupů a arcibiskupů byl samotný řád německých rytířů na Moravě vlastníkem panství Bouzov a Sovinec. Olomoucký arcibiskup byl třetím nejbohatším mužem v zemi.139 Vlivem tohoto stavu začínají, slovy Antonína Bartuška, zanikat starší zámecká divadla a v omezené míře vznikají divadla nová, která jsou zřizována v městských šlechtických sídlech.140 Ta jsou využívána již tržním způsobem v komerčním duchu. Názorným příkladem je vznik samostatného veřejného Nosticova divadla v Praze roku 1783. Samostatná divadelní budova vznikla podle Bartuška i v Teplicích, pochází z roku 1787 a je dokladem veřejně provozovaného šlechtického zámeckého divadla, jehož budova, klasicistně upravená mezi lety 1797–1810, se dochovala do dnešních dnů.141 Pro hraběte Chotka a jeho rodinu bylo naopak zřízeno zámecké divadlo v Kačině, postavené v letech 1818–1821, jehož členové byli zároveň členy amatérského souboru. Za zmínku stojí, že se z divadla dochovala kompletní autentická vnitřní výzdoba. Původní feudální divadlo v Thunovském paláci v Praze se v roce 1787 stalo veřejnou scénou se stálým souborem. V roce 1790 vznikl divadelní sál v Žamberku, vestavěný do původně funkčně odlišné místnosti v patře zámku – zde v divadelních produkcích vystupovali členové hraběcí rodiny za spolupůsobení ochotníků z řad měšťanů. Z roku 1792 je doložena přestavba a úprava zámecké jízdárny v Jemčině, do níž se přesunula divadelní činnost ze zámku v Jindřichově Hradci.142 Nejvýznamnějším

139 Tamtéž, s. 35. 140 BARTUŠEK, Antonín: Zámecká a školní divadla, c. d., s. 71. 141 Tamtéž, s. 72. 142 Tamtéž, s. 71.

50

divadlem sledovaného období v Čechách bylo zámecké divadlo v Litomyšli z let 1796–1797. Reprezentovalo barokní kukátkovou scénu lóžového typu s balkony. Ze stejné doby pochází i divadlo vévody Petra Kuronského v Náchodě, představující rovněž divadelní prostor kukátkového typu s hledištěm a feudální lóží, přičemž divadlo bylo disponováno asi pro 80 diváků.143 Do roku 1790 jsou datovány také doklady o divadle v Děčíně, k němuž se dochovaly původní plány z 18. století. Do druhé poloviny 18. století a první poloviny 19. století spadá činnost divadla v Roudnici nad Labem. Kolem roku 1800 vznikla i divadelní scéna v zámku v Jezeří s kukátkovým jevištěm a hledištěm opět asi pro 80 diváků. Divadlo bylo zřízeno po roce 1822 také na zámku v Nových Hradech, roku 1856 bylo přestavěno a dodnes je využíváno jako obecní kulturní sál. Podobně po roce 1833 bylo do starého tanečního sálu v zámku v Mnichově Hradišti vestavěno dodnes zachované divadlo s kukátkovým hledištěm v empírovém stylu. V podobném stylu byl vybaven sál z roku 1832 na zámku Kozel, zbudovaný na místě bývalých stájí.144 Z Českého Krumlova je doložena kapela schwarzenberské gardy, k níž sepsal monografii Martin Voříšek.145 Schwarzenberskou gardu založil Adam František ze Schwarzenbergu v roce 1703 s úmyslem zvýšit prestiž svého dvora. Původně přebývala garda na zámku Hluboká, v roce 1742 přesídlila do Českého Krumlova. Garda bez přerušení fungovala až do roku 1948. Gardová kapela s přestávkami působila zhruba od 70. let 19. století do 30. let 20. století. Ovšem vrchol hudebního života nastal u Schwarzenbergů již mnohem dříve, a to za knížete Josefa Adama, jak konstatuje Voříšek.146 Kníže totiž roku 1771 založil osmičlennou dechovou harmonii, která aktivně vystupovala až do konce 18. století. Repertoár zajišťoval hráč na lesní roh Jan Vent. Kapela vedle jeho autorských skladeb hrála především úpravy dobově oblíbených oper a baletů. Z moravských rezidencí víme o divadle v Náměšti nad Oslavou – tamní divadlo započalo svou existenci v roce 1800 díky hudbymilovnému majiteli hraběti Jindřichu Vilému Haugwitzovi a fungovalo do jeho smrti v roce 1842. Na

143 Scéna kukátkového typu se vyznačuje uspořádáním divadelního prostoru, v němž je jeviště od hlediště výrazně odděleno portálem a oponou. Scéna vytváří dojem reliéfního iluzivního obrazu. 144 BARTUŠEK, Antonín: Zámecká a školní divadla, c. d., s. 72–73. 145 VOŘÍŠEK, Martin: Kapela schwarzenberské gardy, c. d., s. 54–60. 146 Tamtéž, s. 54–55.

51

repertoáru tehdy zajisté nebyla běžná dobová produkce ovlivněná císařským dvorem ve Vídni. Hrabě dával přednost operám Christopha Willibalda Glucka, Antonia Salieriho i Johanna Gottlieba Naumanna. Kromě toho projevoval soustavný zájem o hudbu Georga Friedricha Händla a nechal pravidelně provádět jeho díla buď v Náměšti, nebo na letním zámečku Schönwald u Jinošova. Systematické budování sbírky Händlových skladeb, úprava autorových partitur a překlady libret nenacházely srovnání na počátku 19. století nejen na šlechtických sídlech v rámci monarchie, ale ani za jejími hranicemi.147 Od roku 1804, tedy zhruba ve stejné době jako v Náměšti nad Oslavou, byla hrabětem Leopoldem I. Podstatským Lichtensteinem zřízena kapela na zámku v Telči. Za Leopoldova syna Leopolda II. se v zámku provozovala dokonce i opera. Bylo tomu tak díky Janu Tobiáškovi, který studoval u piaristů v Litomyšli a dále pak u Salieriho a Kiesewettera. Jeho přičiněním zazněly v zámeckém divadle opery od Meyerbeera, Rossiniho a Webera, singspiely i scénická hudba k činohrám.148 Dodejme, že kromě šlechty měly přístup do divadla i měšťané za mírné vstupné, jehož výtěžek byl určen na dobročinné účely. Poslední představení se v Telči konalo v roce 1844. Prozatím víme velmi málo o divadle v Bystřici pod Hostýnem. Divadlo bylo na tamním zámku zřízeno roku 1804 a uváděly se zde i italské opery.149 Podobně pozornosti muzikologů neunikly ani moravské Dačice. Hudbu svobodných pánů z Dalbergu v Dačicích, jimž Dačice v té době patřily, podrobila výzkumu muzikoložka Šárka Zedníčková.150 Významnou úlohu v hudební historii zámku sehráli podle ní Friedrich Ferdinand Franz Egbert, Franz Heinrich a Johann Friedrich Hugo von Dalberg, komponující diletant. Bohatý notový archiv šlechtického rodu Dalbergů nás přesvědčuje o tom, že hudbu provozovali minimálně salonním způsobem – v jeho odkazu najdeme především klavírní a komorní literaturu většinou německých autorů konce 18. století a hlavně pak 19. století. U zachovaných hudebnin se podařilo určit jejich dataci, která spadá

147 BUŠ, Marek: Hudba na zámku v Náměšti nad Oslavou, c. d., s. 26. 148 SEHNAL, Jiří – VYSLOUŽIL, Jiří: Dějiny hudby na Moravě, c. d., s. 127. 149 Tamtéž, s. 129. 150 ZEDNÍČKOVÁ, Šárka: Salonní hudba šlechtického rodu svobodných pánů z Dalbergu v Dačicích na Moravě, c. d., s. 204–211.

52

do let 1789–1925. Dle závěrů Zedníčkové se nepodařilo doložit veřejné produkce ani existenci orchestru či jiného souboru.151 Dalbergové hudbu patrně provozovali pro svou vlastní potřebu, přičemž výběr notového materiálu byl podřízen hudebními vkusu i nástrojovým dovednostem členů rodiny. Roku 1790 bylo znovuotevřeno zámecké divadlo také ve Valticích. Střídaly se v něm různé divadelní společnosti, které vystupovaly během podzimní lovecké sezóny. Vznik divadla spadá již do doby vlády knížete Jana Adama Ondřeje z Lichtensteina (1684–1712). Toto divadlo bylo postaveno ve skupině budov v předzámčí. Za autora návrhu výstavby raně barokního areálu zámeckých budov je považován Johann Fischer z Erlachu, který je pravděpodobně i autorem návrhu divadla. V roce 1790 došlo za Aloise I. z Lichtensteina (1781–1805) k rozšíření stávajícího divadla. Byl to sál s kukátkovým jevištěm a s širokým pravoúhlým portálem. Hlediště bylo po celém svém obvodu opatřeno dvoupatrovými galeriemi. Interiér divadla odpovídá období 30. let 18. století, kdy zámek nechal rozšířit kníže Jan Adam z Lichtensteina (1721–1732). Divadlo okolo roku 1800 začíná pozvolna upadat. Z rozmezí let 1796–1804 se dochovaly inventáře divadelní garderoby. Z lichtenštejnského archivu ve Vídni je doložitelná činnost divadla ještě v roce 1876, o čemž svědčí pozvánka na představení Prometheus, které se konalo v září 1876.152 V souvislosti s dolnorakouskými Valticemi byla pro Moravu bezesporu hudebně významná i harmonie knížat z Lichtensteina. Osmičlennou dechovou harmonii v roce 1789 založil kníže Alois I. z Lichtensteina. Fungovala až do roku 1808. Jejím kapelníkem se stal Josef Triebensee. Do jeho povinností spadalo i zajištění hudebního doprovodu v kostele i při divadelních produkcích. Kapela nepůsobila jen na letních sídlech ve Valticích a Lednici, ale měla také jiná angažmá, např. zajišťovala hudební doprovod v nově otevřeném divadle ve Vídni-Penzingu a ve vídeňském knížecím městském paláci během plesové sezóny. Harmonie měla nastudovaný divadelní repertoár, starší i novější italské a německé opery, singspiely a baletní hudbu. Dále symfonie, koncertantní skladby pro hoboje a klarinety, pochody, tance, kantáty i chrámovou hudbu. Většina úprav pro

151 Tamtéž, s. 208. 152 STUDENIČOVÁ, Hana: Harmonie knížat z Lichtenštejna ve Valticích na přelomu 18. a 19. století. Brno: Masarykova univerzita, 2013. Bakalářská diplomová práce.

53

harmonii pocházela od Josefa Triebensee. Druhou harmonii založil kníže Johann I. z Lichtensteina v roce 1812, měla devět hudebníků a jejím kapelníkem byl druhý klarinetista první harmonie, Václav Sedlák. Ten byl do funkce obsazen již v roce 1806, tedy v době fungování první harmonie. Harmonie obstarávala zábavu početných večerních společností, které hostila knížecí rodina během svého pobytu na jihomoravských a dolnorakouských statcích. Dále prováděla matiné nebo serenády u příležitosti narozenin nebo jmenin knížecího páru. Z jiných závazků hrála harmonie při svátku Božího těla ve valtickém farním kostele nebo při zahajování a ukončení divadelní sezóny na zámku Valtice. Druhá harmonie fungovala do konce života knížete Johanna I., tedy do roku 1835. V závěru 18. století a v počátcích 19. století se v divadelním prostoru stále užívá kukátkové jeviště, jež se ustálilo v předchozím období spolu s dalším barokním technickým příslušenstvím. Pohyb kulis se většinou realizoval za pomoci pojízdných rámů, prospekty se spouštěly bez rumpálu pomocí šňůr. V některých divadlech se dochovala osvětlovací rampa po obou stranách nápovědní budky. Divadelní prostor a jeviště s technikou v podstatě opakovaly barokní schéma kukátkového prostoru, dekorace ovšem přijímala prvky klasicismu se smyslem pro žánrovost. Pokud jde ve výše sledovaných divadlech o kostýmní složku, je patrné, že se jednalo o soustavnější a promyšlenou uměleckou kostýmní práci jednoho výtvarníka, na rozdíl od starší praxe, kdy byly kostýmy přizpůsobovány charakteru inscenace.153 V následném časovém období, tedy v závěru 18. a na počátku 19. století, se divadelní jeviště začínají pozvolna zřizovat stále více v městských palácích, kde jsou za finanční úplatu přístupné veřejnosti. Pokud se ojediněle objevují v zámeckých prostorách, jsou buď soukromým vlastnictvím šlechtického majitele, anebo v nich osvícený aristokrat pořádá produkce pro širší veřejnost. Část šlechty se začíná shromažďovat ve větších městských sálech a své finanční prostředky vynakládá i na podporu postupně vznikajícího veřejného hudebního života.

153 Tamtéž, s. 73.

54

2.2 SLEZSKO V DĚJINÁCH HUDBY A DIVADLA V souvislosti se zaměřením předložené práce je nutné obrátit pozornost zejména na zámecká hudební centra ve Slezsku, v nichž máme v tomto období poprvé ve větší míře doloženou koncentraci uměleckých osobností. Zámecké kapely a zámecká divadla se do Slezska dostávají poměrně pozdě, jejich existenci klade Karel Boženek do rozmezí let 1769–1795.154 Jako hlavní slezská zámecká hudební centra badatel uvádí zámky Slezské Rudoltice, Velké Hoštice, Jánský Vrch u Javorníka, Hošťálkovy, Linhartovy a Hradec u Opavy. Na základě dalších výzkumů však víme, že ve Slezsku, konkrétně ve Slezských Rudolticích, začal hudební život už mnohem dříve, a to ve 40. a 50. letech 18. století.155 Nové výzkumy prokázaly existenci zámeckých kapel a divadel v dalších částech Slezska, ležících také na území dnešního Polska. Zde je třeba zmínit zejména významné hudební centrum v Horním Hlohově. Divadelní představení se u tamních jezuitů konala již od roku 1647 a později po odchodu jezuitů v roce 1677 zájem o operu udržovali Oppersdorfové i v 18. století.156 Existence zámeckých hudebníků je doložena také u hrabat Gašínských z Gašína. V době, kdy sídlili na panství v Hlučíně (1658–1713), zaměstnávali zřejmě z důvodu prestiže zámecké trubače, což bylo v případě příslušníků hraběcího stavu ojedinělé.157 Stopy po existenci kapely nacházíme i ve Frýdku. Tamější majitelé panství Pražmové z Bílkova zaměstnávali hudebníky v kapelnických funkcích od roku 1774 do roku 1798.158 Podobně je známo působení kapely a provozování divadla na zámku v Olešnici. Hudbymilovný olešnický kníže Friedrich August Brunšvický od roku 1793 vydržoval vratislavskou divadelní společnost, později si utvořil svůj vlastní divadelní ansámbl, který v zámeckém divadle provozoval opery až do smrti

154 BOŽENEK, Karel: Slezská hudební centra 18. století, in: Opus musicum, Slezské číslo 5–6, Opava 1971, s. 137–141. 155 Viz blíže MYŠKA, Milan: Hrabě Hodic a jeho svět, c. d., s. 154. 156 JEŻ, Tomasz: Muzyczne konteksty jezuickiego duszpasterstwa w barokowym Głogowku, in: Portret. Rocznik Głogóweci 4, 2010, s. 220–239. 157 MAŇAS, Vladimír: Hudba v Hlučíně v období raného novověku, in: Opus musicum, 2002, roč. 34, č. 5, s. 4–12. 158 Viz blíže Hudební sbírka farního kostela sv. Jana Křtitele ve Frýdku, uložená ve sbírce hudební historie Ostravského muzea. Za upozornění děkuji dr. Vladimíru Maňasovi.

55

knížete v roce 1805.159 Roku 1817 nechal postavit vévoda Sulkowski u příležitosti návštěvy císaře Františka I. divadelní budovu hned vedle své zámecké rezidence v Bílsku. Divadelní představení se zde konala nejprve pro zvané publikum aristokratického původu, později od roku 1824 pro veřejnost. Roku 1836 byla budova divadla zničena městským požárem a představení se konala pod otevřeným nebem anebo v sále místního hostince. Od roku 1857 byl zřízen divadelní sál v soukenickém domě s kapacitou 100 míst. Zde vystupovala dlouhou dobu krakovská operní a divadelní společnost pod vedením Friedricha Bluma.160 Ačkoliv jsou v níže uvedených podkapitolách v rámci slezských hudebních center některá fakta obecně známá, chceme na tomto místě upozornit na důležité mezníky ve vývoji zámeckých kapel i divadel, uvést nové výzkumy, případně reflektovat obecně známá fakta v nových souvislostech. Je přitom nezbytné pozornost koncentrovat ve větší míře na zachované hudební i nehudební prameny, abychom následně mohli tyto poznatky komparovat se zachovanou pramennou základnou v doposud opomíjeném slezském hudebním centru řádu německých rytířů v Bruntále.

2.2.1 SLEZSKÉ RUDOLTICE Význačným slezským centrem s hudebně dramatickou tvorbou byly ve 2. polovině 18. století Slezské Rudoltice na Osoblažsku. Zásluhou hraběte Alberta Josefa z Hodic se zámku říkalo „slezské Versailles“, vlastní činnost kapely datuje Karel Boženek okolo roku 1770.161 Dnes již na základě nových výzkumů víme, že počátky zdejší kapely můžeme datovat do prvních desetiletí 18. století, přičemž vrcholnou éru tato kapela zaznamenala koncem 60. a v polovině 70. let 18. století.162

159 DROŻDŻEWSKA Agnieszka: Muzyka w teatrze dworskim księcia Fryderyka Augusta brunszwickiego w Oleśnicy, in: Muzyka, 2007, roč. 52, č. 3, s. 49–74. 160 ANDRASCHKE, Peter: Das Theaterleben in Bielitz in der Zeit der Habsburger Monarchie, c. d., s. 4– 7. 161 BOŽENEK, Karel: Předchůdci operních orchestrů v bývalém rakouském Slezsku, c. d., s. 227. 162 MYŠKA, Milan: Hrabě Hodic a jeho svět. Zámecká kultura ve Slezsku mezi barokem a osvícentsvím, c. d., s. 154.

56

O Slezských Rudolticích a hraběti Hodicovi byla sepsána řada studií – připomeňme zde první průkopnické studie historika Josefa Svátka163 či práce muzikologů Jana Racka164, Vladimíra Gregora165 a Karla Boženka166, případně také Antonína Bartuška167 a Bohumíra Lifky.168 Z cizojazyčných publikací na Slezské Rudoltice v souvislosti s hrabětem Hodicem a jeho uměleckými ambicemi upozornil již Christian d'Elvert,169 z dalších významnějších prací pak Paul Drechsler170 a také český muzikolog Petr Koukal.171 Úctyhodnou monografii o Slezských Rudolticích a hraběti Hodicovi publikoval historik Milan Myška,172 který jako první – na základě archivních pramenů, zejména matričních záznamů registrujících sňatky a úmrtí hudebníků – dokázal sestavit podobu nejen Hodicovy hudební kapely, ale přinesl i zevrubné informace o jejím instrumentáři. Pozornost dále věnoval rudoltickému divadlu včetně repertoáru, konkrétním skladatelům, instrumentalistům i zpěvákům a ozřejmil také důležitá fakta o rudoltické hudební škole. Dlužno podotknout, že se to před ním žádnému z badatelů tak komplexním způsobem nepodařilo. Rudoltická kapela mezi slezskými zámeckými kapelami patřila k těm nejstarším. Její počátky Myška klade na přelom 17. a 18. století. Éru největší slávy zažívala koncem 60. a v první polovině 70. let 18. století v souvislosti s příjezdem Friedricha II. Už v Dittersových memoárech se dočteme o tom, že byla „vypůjčena“, zřejmě i s dalšími muzikanty, do Rudoltic z Jánského Vrchu.173 Dle badatelových vývodů hudební úroveň rudoltické kapely ještě nebyla natolik stabilizovaná, aby

163 SVÁTEK, Josef: Hudba a divadlo na zámcích Slezské Rudoltice a Velké Hoštice, c. d., s. 48–49. 164 RACEK, Jan: Problémy a úkoly slezské hudební historiografie, c. d., s. 13. 165 GREGOR, Vladimír: Zámecká kapela ve Slezských Rudolticích, c. d., s. 402–406. 166 BOŽENEK, Karel: Předchůdci operních orchestrů v bývalém rakouském Slezsku, c. d., s. 227–228. 167 BARTUŠEK, Antonín: Zámecká a školní divadla, c. d., s. 230–231. 168 LIFKA, Bohumír: Knihovna Karla Josefa a Vojtěcha Josefa, hrabat Hodických z Hodic ve Slezských Rudolticích, in: Strahovská knihovna: Sborník Památníku národního písemnictví, c. d., s. 115–140. 169 d'ELVERT, Christian: Geschichte des Theaters in Mähren und Oester. Schlesien, c. d., s. 164. 170 DRECHSLER, Paul: Albert von Hoditz, der Wundergraf von Rosswald: ein Lebensbild. Leobschütz: Witke, 1895. 171 KOUKAL, Petr: The first known opera performance at the count Hodic´s castle in Slezské Rudoltice, in: Die Musik der Deutschen im Osten und ihre Wechselwirkung mit den Nachbarn, c. d., s. 399–402. 172 MYŠKA, Milan: Hrabě Hodic a jeho svět. Zámecká kultura ve Slezsku mezi barokem a osvícenstvím, Ostrava 2011. 173 DITTERS, Carl: Vzpomínky hudebníka 18. věku, c. d., s. 141.

57

mohla muzicírovat před Friedrichem II., což dokládá Hodicovým dopisem hoštickému synovci Ignáci Dominiku Chorynskému. Věhlas této kapely však brzy překročil hranice Rakouského Slezska a kapela bývala zvána ke koncertním vystoupením i do pruských příhraničních měst. Z pozůstalosti vlastivědce dr. Edwarda Richtera, uložené v Zemském archivu v Opavě, se Myškovi podařilo sestavit přehled hudebníků Hodicovy kapely včetně hudebních funkcí a hudebních nástrojů, na které hudebníci hráli.174 Za výrazné osobnosti zámecké kapely let 1743–1750 Myška označil Antona Genschku, houslistu, dále pak kapelníka a učitele hudby Karla Englische a na závěr Karla Hankeho a Heinricha Kleina. Klein se v hudbě vyškolil na rudoltickém kůru, později byl choralistou dómu olomoucké katedrály, kde se mu dostalo hudebně teoretického vzdělání i praktické výuky u varhaníka Antona Hartenschneidera. V osmnácti letech Kleinovi Hodic svěřil vedení kapely. Klein vychoval z poddaných hraběte Hodice také celou řadu hudebníků. Později odešel do Bratislavy, kde působil jako pedagog a skladatel. Karel Hanke se ujal vedení rudoltické kapely roku 1775. Byl vyškolen v Hodicově hudební škole a hrabě financoval též jeho studijní cesty po Evropě. Podle slovníku německé hudební kultury byl v letech 1772–1775 žákem samotného Christopha Willibalda Glucka.175 Jeho opera Robert und Hannchen vyšla roku 1786 tiskem v Hamburku, což svědčí o uznání autora. Po návratu do Rudoltic se Hanke stal hudebním a divadelním ředitelem a zámeckým kapelníkem. Zajímavý je i fenomén tzv. rudoltické hudební školy,176 která byla ve Slezsku svého druhu zcela jedinečným zařízením. Z podnětu hraběte se v Rudolticích vzdělávali synové a dcery místních poddaných v múzických uměních. Hodic si z řad poddaných vybral vždy několik mladých chlapců a dívek a pověřil Müllera a jeho následovníky, aby je připravili pro práci herců, zpěváků a tanečníků. Hrabě nespoléhal pouze na nadání svých poddaných. Nejprve je vysílal na zaškolení do míst, která byla známá profesionálním uměním, později volil podle Myšky177

174 MYŠKA, Milan: Hrabě Hodic a jeho svět, c. d., s. 152–158. 175 Lexikon der deutschen Musik-Kultur, c. d., s. 894. 176 MYŠKA, Milan: Hrabě Hodic, c. d., s. 154, 170. 177 Tamtéž, s. 171–175.

58

levnější způsob přípravy – zval si do Rudoltic zkušené umělce, kteří se stali učiteli v jeho hudební škole. Adepti z řad poddaných získali všeobecné vzdělání v náboženství, historii, kreslení a ostatních vědách, základem však bylo umělecké školení v hudbě, zpěvu, hře na nástroje a tanec. Ve výuce poddaných se osobně angažoval i samotný Hodic, který svým žákům vštěpoval zásadu, že je třeba se seznámit dobře s obsahem hry a sžít se s psychikou postavy, kterou herec představuje.178 Není tajemstvím, že měl hrabě zvlášť vřelý vztah k mladým osiřelým dívkám ze svého panství. Těm zřídil v domě na ostrově umělého jezera v zámeckém parku útulek, v němž se dívky systematicky připravovaly na svou uměleckou kariéru zpěvaček, hereček a tanečnic, ale i na službu v zámku. Dívky žily pod přísným dohledem, trestalo se každé jejich provinění proti dobrým mravům. Sloužili hraběti i jako společnice, které Hodic „zapůjčoval“ svým nejmilejším návštěvám. V této souvislosti máme doložen pramen, který cituje Milan Myška, a sice od francouzského cestovatele Dieudonné Thiébaulta zmiňujícího se o „rudoltickém harému“ ve své knize vydané roku 1804 v Paříži.179 Taktéž se dochoval dopis Friedricha II. Velikého, který opěvuje ve své francouzsky psané epištole Hodicův serail.180 Bez ohledu k této noticce je pro vývoj umělecké školy důležité, že z ní vzešla početná škála herců, sólových a sborových zpěváků, orchestrálních hráčů, tanečníků a tanečnic i dalších umělců, kteří byli oporou zámeckého divadla, kapely, opery i baletu. Jmenujme např. Annu Marii Stromkeovou, která po odchodu z Rudoltic prošla řadou evropských operních domů (Varšava, Vratislav, Berlín, Hamburk), Elsu Springerovou, oblíbenkyni krále Fridricha II. i jeho následníka Friedricha Wilhelma, jež byla i zpěvačkou Dvorního divadla ve Vídni. Dále herečku Annu Marii Theynerovou, která byla po odchodu z Rudoltic, jak uvádí Myška,181 angažována v roce 1771 v c. k. Národním divadle ve Vídni, což vyplývalo z jejího titulu „Artrice auf dem K. K. Nationaltheater in Wien“.

178 Tamtéž, s. 171–172. 179 Tamtéž, s. 172. 180 Tamtéž, s. 173. 181 Tamtéž, s. 175.

59

Vynikajícím tanečníkem, choreografem a učitelem tance byl jistý Czapke, který si po Hodicově smrti otevřel taneční školu v Těšíně. Členy rudoltické kapely byli rovněž Johann a Anselm Gebauerové, kteří získali hudební vzdělání na rudoltickém zámku. Je velmi zajímavé, jak zmiňuje Myška, který cituje Richterovu pozůstalost, že Anselm byl po zániku rudoltické kapely učitelem hudby ve Fulštejně, jeho bratr Johann vyhrál konkurz do papežské kapely v Římě, později byl angažován i v neapolské dvorní kapele a svou obdivuhodnou kariéru zakončil coby kapelník v divadle U Korutanské brány ve Vídni.182 Tyto údaje bude ovšem nutné v budoucnu důsledně ověřit, a to v souvislosti s dalším hudebněvědným bádáním o hudbě na zámku v Rudolticích. Nemáme zprávy o tom, jak byla Hodicova kapela velká. Jediným spolehlivým dokladem je v tomto ohledu soupis hudebních nástrojů pořízený jako součást inventáře zámecké kapely, který byl sepsán za účelem projednání Hodicovy pozůstalosti. Díky tomuto seznamu bezpečně víme, že orchestr byl na svou dobu nezvykle pestrý, zejména pokud šlo o soupis nástrojů z kostelního kůru. Zde vedle běžných smyčcových nástrojů figurují flétny, hoboje, klarinety, fagoty, trubky, lesní rohy, kotle, harfa, loutna, citery, dokonce i zvonkohra, klavír a překvapivě i flašinety. V soupisu chybí nejtypičtější nástroj 17. a 18. století – cembalo. Nicméně je jasné, že nástroje soupisu nebyly užívány jen při bohoslužbě, ale některé z nich byly uplatněny zvláště při doprovodu divadelních inscenací. Jednoznačně však víme, že se Hodicovi podařilo téměř nemožné – vychovat si z poddaných řadu znamenitých hudebníků, kteří pak coby zpěváci a hudebníci byli zaměstnáni v kapele, nosili livrej a v době, kdy se hudba neprovozovala, zastávali i funkce zámeckého služebnictva. Při významnějších hudebních produkcích byla kapela posilována hudebníky z Jánského Vrchu a Velkých Hoštic. Co se repertoáru týče, víme bezpečně o hudebninách ze zámecké kaple. Větší část hudebnin však zřejmě zůstala kapelníkům, kteří si je odvezli s sebou na místa svého dalšího působiště. V soupisu hudebnin zámecké kaple se nachází sedmnáct symfonií vesměs neznámých autorů, sedmnáct mší, např. Antonia Caldary, Josefa Haydna, Georga Johanna Zechnera, Johanna Adolfa Hasseho, Lucy

182 Tamtéž, s. 154, 170–171.

60

Predieriho. V seznamu je dále pět litanií, např. Josefa Puschmanna, Franze Müllera, Antonia Duniho. Převládající národnostní složení skladatelů v produkci chrámových hudebnin jednoznačně favorizuje Italy a Němce.183 K Hodicově velkorysému životnímu stylu patřilo také divadlo. Sporadické informace se podařilo M. Myškovi nalézt opět v pozůstalosti E. Richtera. Víme, že divadelní sál patřil v zámku k nejskvěleji vybaveným místnostem. O jeho uměleckou výzdobu se postaral malíř Johann Chambrez starší pocházející z Holešova, který byl zodpovědný i za tvorbu kulis. Zřejmě proto Bartušek usuzuje, že rudoltická scéna mohla být závislá na holešovském barokním divadle hrabat Rottalů.184 Rozmanité mechanismy, které byly součástí jeviště, byly navrženy samotným Hodicem a údajně umožnily realizovat i velmi efektní scény. Od počátku svěřil vybudování hereckého ansámblu a výběr repertoáru herci, režiséru a impresáriovi v jedné osobě – Johannu Heinrichu Friedrichu Müllerovi. Ten současně vyučoval v rudoltické škole, pečoval o výchovu herců a byl i knihovníkem. Krom toho byl vrchním lovčím a osobním sekretářem hraběte. Po odchodu z Rudoltic povolal hrabě na jeho místo Johanna Christofa Gottlieba. Rudoltický soubor hrál na třech scénách: na zámku a na dvou jevištích vybudovaných v zámeckém parku. Hrály se kantáty k různým příležitostem (svatba, úmrtí, jmeniny, narozeniny), italské opery i německé singspiely a činohry – Voltairova dramata, Moliérovy komedie, antické tragédie apod. Sám Hodic byl činný jako divadelní autor. Napsal údajně i libreto opery Die vergötterte Sophia (Zbožňovaná Sophie) k poctě své choti. Přímé doklady o konkrétních dílech na rudoltické scéně nemáme. Zcela jistě však repertoár určovala dramaturgie samotného hraběte Hodice. Lze usuzovat, že se hrály Dittersovy singspiely. Jaké tedy máme prameny o rudoltickém divadle? Z inventáře rudoltického zámku185 víme o seznamu divadelních rekvizit a kostýmů, které byly vyráběny Hodicovými poddanými přímo v dílnách v přízemí zámku, složitější rekvizity zadával hrabě umělcům, jako např. malíři Johannu Chambrezovi či hlučínskému malíři Janu Kontnovicovi. Dalším pramenem poznání je např. inventář, který roku

183 Tamtéž, s. 162–163. 184 BARTUŠEK, Antonín: Zámecká a školní divadla, c. d., s. 230. 185 Viz blíže Myška, s. 178.

61

1752 vyhotovil zámecký správce Leopold Faulhaber, v němž sepsal všechny divadelní kostýmy herečky Therezie Galluschkové.186 Dále víme, že jisté zprávy po sobě zanechali hosté zámeckého divadla, např. Myška odkazuje na Georga Sulzera, který vzpomínal na Voltairovu hru Zaira s tím, že výkony nebyly příliš přesvědčivé a namísto herců hráli hraběcí sluhové. Vratislavskému lékaři Trallesovi se líbily čisté hlasy zpěvaček a správně vedená gesta, odpovídající rolím herců. Ani Friedrich II. se nevyjadřoval pouze kladně, ale také kriticky ve „smyslu vadné dikce, pohybového nezvládnutí postav, nebyl spokojen ani s kostýmy a rekvizitami“. Mnohem pochvalněji pro Hodice i Rudoltice vyznívá epištola sepsaná samotným Friedrichem II. z 27. března 1771, která je doslova „hodicovskou ódou“. Král i jeho doprovod byli přijetím ve Slezských Rudolticích příjemně překvapeni. O návštěvě pruského krále podal svědectví i Carl Ditters ve svých Pamětech, přičemž celou událost vnímal ze své perspektivy a soustředil se především na svou osobu a na svůj rozhovor s králem a korunním princem.187 Umělecký personál zámku ve Slezských Rudolticích čítal kolem devadesáti osob, honorář na osobu činil dva zlaté, které Hodic vyplácel dosti nepravidelně. Provoz divadla byl tedy, alespoň pokud se týká uměleckých honorářů, velmi nenákladný. Hudební život na zámku ve Slezských Rudolticích ustal po útěku Alberta Josefa z Hodic k Friedrichu II. do Postupimi. Ani v této situaci na hudbu nerezignoval a spolu s ním odešlo několik oblíbených hudebníků, zpěvaček a tanečnic, kteří mu zpříjemňovali poslední měsíce jeho života.

2.2.2 VELKÉ HOŠTICE Provoz zámeckého divadla ve Velkých Hošticích, které v té době patřily hraběti Ignáci Dominiku Chorynskému, spadá mezi léta 1768–1778. V naznačeném období se zde konala divadelní představení a hudební akademie. Kapelníkem byl

186 MYŠKA, Milan, s. 166. 187 DITTERS, Carl: Vzpomínky hudebníka 18. věku, c. d., s. 140–142.

62

po celou dobu trvání již zmíněný Josef Puschmann, přičemž se představení konala ještě v 90. letech 18. století. Hrabě Ignác Dominik Chorynský svobodný pan z Ledské (1729–1792), císařský tajný rada a komorník, byl nejen vysokým zemským úředníkem, ale především velkým mecenášem umění a ctitelem vzdělanosti, což na hoštickém zámku, podle slov autorek publikace Proměny zámku ve Velkých Hošticích,188 nejlépe dokumentovala obrazová galerie a bohatá knihovna. Chorynského městský palác v Opavě i zámek ve Velkých Hošticích sloužily jako místo hudebních a divadelních produkcí a společenských setkání šlechty ze širokého okolí.189 O kráse Chorynského sídla, které prodělávalo úpravy lesoparku a pyšnilo se právě dokončeným pavilonem, se zmiňuje Chorynského příbuzný Jan Nepomuk Mitrovský, který roku 1785 Velké Hoštice osobně navštívil a byl jimi nadšen. Největší podivuhodností byl pavilon tří mocností postavený na řece Opavě, tvořící hranici mezi zeměmi habsburské monarchie a Pruskem, jehož popis přináší ve své knize Jiří Kroupa: „U tabule uprostřed sálu bylo prostřeno pro třicet lidí, z nichž deset sedělo na moravské půdě, deset na půdě pruského Slezska a konečně posledních deset mělo svá místa v rakouském Slezsku.“190 O významu Chorynského kulturně-hudebního centra svědčí i tvrzení předního historika Milana Myšky, který popisuje Velké Hoštice jako místo, jež bylo: „Široko daleko proslulým kulturním centrem, které ovlivňovalo kulturní život nedaleké Opavy, byl za hrabat Chorynských zámek ve Velkých Hošticích, kde se pěstovala hudba, divadlo, opera, a kde byla k dispozici rozsáhlá knihovna, zahrnující spisy, vydané v rozpětí od 16. do poloviny 19. století v němčině, francouzštině, italštině, angličtině, polštině i latině.“191 Prvním pramenem spolehlivě dokumentujícím činnost zámecké kapely ve Velkých Hošticích, na který upozornil Bohumír Indra ve svém krátkém pojednání o šlechtické kapele ve Velkých Hošticích, je singspiel o životě minority sv. Josefa

188 KOUŘILOVÁ, Danuška – AUGUSTINKOVÁ, Lucie: Proměny zámku ve Velkých Hošticích, c. d., s. 58. 189 Viz blíže SLAVÍČEK, Lubomír: Hrabě Ignác Dominik Chorynský a jeho umělci František Antonín Sebastini, Ignác Raab, František Vavřinec Korompay, Ondřej Schweigl, David Roentgen et alii, c. d., s. 180–210. 190 KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí, c. d., s. 161. 191 MYŠKA, Milan: Hrabě Hodic a jeho svět, c. d., s. 191.

63

Kopertinského, který byl proveden 19. června 1768 v minoritském kostele sv. Ducha v Opavě.192 Dochované německé libreto o 26 stranách, tištěné převážně novogotickou frakturou, částečně latinkou, bylo vydáno v Opavě v tiskárně Marie Magdaleny Schindlerové roku 1768 a nachází se v muzikologické sbírce Slezského zemského muzea.193 Pro nás je nejdůležitější zmínkou informace o tom, že hudbu napsal Josef Puschmann, toho času hudební ředitel (director musices) hraběte Josefa Chorynského. Puschmannův život, který šíře přibližujeme níže, jako první detailněji popsal Jiří Sehnal v díle Hudba v olomoucké katedrále v 17. a 18. století.194 Josef Puschmann se narodil 28. července 1738 v Červené Vodě. Od mládí se učil hrát na housle a vzdělával se také ve skladbě. Studoval u augustiniánů v Brně, jejichž chrám patřil k nejvýznamnějším hudebním centrům na Moravě. O Josefu Puschmannovi víme, že byl roku 1764 musicusem a komorníkem na zámku v Hošťálkovech u barona Karla Traugotta Skrbenského z Hříště, pána na Hošťálkovech a Mokrém, zemského maršálka knížectví těšínského.195 Dle záznamu z opavské matriky se Puschmann 11. června 1764 oženil v Opavě s Josefou Höningschmidovou, se kterou měl v době působení na Opavsku nejméně pět dětí. Uveďme nejstaršího syna Karla Josefa, dále Ignáce Aloise a tři dcery Marii Annu, Marii Františku Teklu a Marii Františku de Paula.

192 INDRA, Bohumír: Šlechtická kapela ve Velkých Hošticích v 2. polovině 18. století, c. d., s. 123. 193 SZM, muzikologická sbírka, inv. č. B 3. „Singspiel über das Leben des gegen Gott Liebvollen Heiligen Joseph von Copertin Priesters und Prefessen des Heiligen Ordens der Münder Brüder S. Francisci Conventual. Vorgestellet bey gehaltener Canonizations-Feyerlichkeit in dem Gotten Haus deren W. W. C. C. P. P. Minoritem zum Heil. Geist in Troppau im Jahr 1768 den 19. ten Juni. In die Musik versezt von Herrn Joseph Puschmann, der Zeit Canzellisten und Directore Musices bey Sr. Hochreich-Gräflichen Gnaden Herrn, Herrn Ignaz Dominic Grafen von Chorinsky. (pl. Titl.) und in demüthigster Submision dediciret Ihro Excelenz dem Hochwürdig-Hoch und Wohlgebohrnen Herrn, Herrn Leopoldo Antonio des Heil. Römischen Reichs Grafen Podstatzky, Freyherr von Prusinowitz, Herrn in Partschendorf, Schlackau und Altendraff, des Fürst.hohen Domstifft zu Ollmütz ersten infulirten Prälaten, und Dechant, wie auch des hohen ErzStifts zu Salzburg Canonico Schlastico, der Collegiaten-Kirchen allda zu Maria Schnee Probsten, dann des Bistums Ollmütz in Spiritualibus Vicario Generali, und Officiali, Ihro Kayserl. Königl. Apostolmajestät würklich geheimen Rath. Von Patre Pacifico Naehring, Ordin. Minor. S. Francisci Convent. p.t. Regente Chori. Cum Licencia Ordinarii. Troppau, bey Maria-Magdalena verwittibten Schindlerin.“ 194 SEHNAL, Jiří: Hudebníci v olomoucké katedrále, c. d., s. 50–53. 195 Tamtéž, s. 50–51.

64

Od roku 1767 vstoupil Puschmann do služeb zemského hejtmana v Opavě hraběte Ignáce Dominika Chorynského na jeho zámek ve Velkých Hošticích jako houslista a kapelník hraběcí hudební kapely, tzv. director musices. Jak to odpovídalo dobovým zvyklostem, vykonával i funkci kancelisty – obstarával nejen koupi hudebních nástrojů a partitur, ale i obrazů, případně sjednával opravy uměleckých předmětů apod. Ve službách hraběte měl Puschmann podle Sehnala mnoho příležitostí vystupovat před vysokou šlechtou a mnoho jeho skladeb chrámových i světských zde došlo uznání i u slavných mistrů (např. Karl Ditters von Dittersdorf).196 Z Dittersových pamětí víme, že o existenci hoštické kapely hraběte Chorynského byl informován, neboť část této kapely řídil při návštěvě pruského krále Friedricha II. ve Slezských Rudolticích u hraběte Alberta z Hodic.197 Navíc byl Puschmann coby houslista také aktivním členem kapely a při slavnosti zajisté rovněž vystupoval. Ve šlechtických službách nebyl Puschmann zřejmě moc spokojen, proto se přihlásil na místo dómského kapelníka v Olomouci.198 Vytouženou pozici i přes silnou konkurenci získal a byl do olomouckého dómu přijat v září roku 1777 a zůstal zde až do své smrti v roce 1794. Spolu s ním se v olomoucké katedrále realizovali coby diskantisté i Puschmannovi synové Karel a Josef. Puschmann byl již v té době známou osobností, neboť jak uvádí autorka diplomové práce o Puschmannovi Terezie Odstrčilová,199 od roku 1771 pořádal biskup Maxmilian Hamilton ve své olomoucké rezidenci pravidelné koncerty Collegium musicum, jejichž kontinuita nebyla přerušena ani za jeho nástupce, kardinála Antonína Theodora Colloreda-Waldsee. Colloredovi hudebníci uváděli vedle známých hudebních osobností Mozarta, Pleyela, Vaňhala také skladby Puschmannovy, a to nejen v Olomouci, ale i v kroměřížské rezidenci. Významný podnět k bádání o hudebních a divadelních produkcích na hoštickém zámku dal historik a archivář Josef Svátek, když poukázal na významný

196 Tamtéž, str. 52. 197 DITTERS, Carl: Vzpomínky hudebníka 18. století, c. d., s. 140–142. 198 SEHNAL, Jiří. Hudba v olomoucké katedrále v 17. a 18. století, c. d., s. 51. 199 OSTRČILOVÁ, Terezie: Josef Puschmann, c. d., s. 6.

65

pramen – libreto kantáty z roku 1777, která se provozovala na tamním zámku.200 Ve své studii201 mj. konstatuje, že měl velkohoštický zámek úzké styky s Kroměříží, protože opavští františkáni z konventu sv. Barbory202 spolupracovali s konventem Nejsvětější Trojice v Kroměříži203 a působili často střídavě v obou městech. Řádoví bratři znali hrabata Chorynská z Ledské, majitele panství ve Velkých Hošticích, kteří byli donátory a fundátory františkánských konventů a jejich kostelů. Na tuto studii zareagovala i řada badatelů v čele s Janem Rackem, Vladimírem Gregorem a Bohumírem Indrou. Dalším spolehlivým pramenným dokumentem dokládajícím činnost zámeckého divadla ve Velkých Hošticích je již výše zmíněné libreto kantáty pro dva hlasy z roku 1777, jehož autorem byl známý libretista a básník abbé Salvatore Ignatz Pintus. Hudbu ke kantátě složil hudební ředitel a kapelník Josef Puschmann. Libreto se jako jediný dochovaný pramen vyskytuje ve více exemplářích, z nichž se jeden nachází v muzikologické sbírce Slezského zemského muzea v Opavě, druhý pak ve Vědecké knihovně v Olomouci.204 Libretní kniha205 o osmi stranách, vydaná v opavské tiskárně Josefa Gabriela, pochází z roku 1777, tedy z doby, kdy se konal sňatek dvacetileté Chorynského dcery Marie Anny s hrabětem Erasmem Ludwigem

Strahembergem, u jehož příležitosti bylo také dílo inscenačně provedeno. Za účelem provedení kantáty byl na zámeckém jevišti inscenován háj protékaný potůčky průzračné vody a v jeho středu byl zbudován chrám boha sňatku Hymena, v němž planuly hořící pochodně. U vchodu do chrámu stály dvě alegorické postavy: jedna představující řeku Opavu – za novomanželčinu stranu, vztahující se k rodu Chorynských a jeho statkům ve Slezsku; a druhá zosobňující

200 SVÁTEK, J.: Hudba a divadlo ve Slezských Rudolticích a Velkých Hošticích, c. d., s. 49–50. 201 SVÁTEK, J: Hudba a divadlo, c. d., s. 49. 202 Konvent sv. Barbory v Opavě zrušen roku 1796. 203 Konvent Nejsvětější Trojice v Kroměříži zanikl roku 1788. 204 Autorka děkuje Vladimíru Maňasovi za upozornění, že se další exemplář libreta nachází také ve Vědecké knihovně v Olomouci pod sg. 997.628. 205 SZM, muzikologická sbírka, inv. č. B 4. „Per le felici Nozze da celebrarsi in Hoschitz Dell'Illustrissima Signora Contessa Maria Chorinsky e l'Illustrissimo Signor Conte Erasmo Luigi Starhemberg Conte del Sacro Romano Impero, Ciamberlano di S.M.I.R.A. Consigliero della Regenza di Lintz, Signore di Wildberg, Riedegg, Lobenstein, Reichenau, Auerberg, Preydebruck, Kriechbaum, Auhoff, Haggern, Wangern, Schnellendorf, e della Contea Schaumburg, et Eferding. La poesia del Signor Abbate Salvatore Ignazio Pintus. La Musica del Signor Conte Giuseppe Puschmann. Direttore della Capella di Sua Eccelenza il Signor Conte Ignazio Chorinsky, Gran Capitano di Troppavia, e Jägerndorff. Con Licenza de Superiori. In Troppavia, nella Stamperia di Giuseppe Gabriel. 1777.“

66

řeku Dunaj – coby zástupce novomanželova rodu Strahembergů, jehož statky se nacházely v Horních Rakousích poblíž Lince. Na scéně se objevily i sbory amorků, nymf a pastýřů. V souladu s běžnou dobovou produkcí bylo smyslem kantáty oslavit jak feudální rody, tak i novomanžele, kteří jsou zde po antickém způsobu symbolizováni jako Aminta (řecky Amintas) a Clori (řecky Chloris). Děj kantáty je tedy velmi jednoduchý. Kantátu otevírá zpěv amorků, nymf a pastýřů („Již se otevírá nebe a sestupují krásné a milostné Grácie, se sto láskami způsobují radost a již s úsměvem sypou do klína snoubenců lilie, růže a amaranty“), poté přichází na řadu dvě árie amorků, které vystřídá opět sbor. Následuje árie Opavy, jež pláče nad odchodem Marie Anny Chorynské („A nyní jí zbavena, jak já zůstanu? Jak ten břeh? Jako den zbavený slunce, bez světla a plný hrůzy! Ale jestliže nebe poroučí a chce kruté odloučení, tvé dobro, odejdi přece, odejdi ode mě!“). Po ní vstupuje do děje Dunaj se svou árií („Ztrácíš, vím to, ale osud to chce. Ve věčných rozhodnutích je již napsáno, aby tři starobylé prameny ze slavných rodů z Hodic, Chorynští a Starhembergové, spojeny do jednoho pramene nám daly novou zář a slávu“), po duetu Opavy a Dunaje („Jdi, jdi, k cizím břehům, moje krásná Chloris dýchat nové vánky“) následuje árie amorka a závěrečný sbor („Ať žádná neblahá událost neruší nikdy klid šťastným manželům od Opavy a od Dunaje“).206 Prozatím posledním spolehlivě doloženým pramenem dokládajícím hudební aktivity hraběte Chorynského je libreto oratoria Ester, které bylo vytištěno okolo roku 1784 v tiskárně Josefa Gabriela v Opavě.207 Na jeho existenci upozornil Vladimír Maňas poté, co objevil knihovní záznam v Ústřední studijní knihovně hlavního města Sardinie, v Cagliari.208 Libreto, vytvořené Ignácem Pintem, zhudebněné Carlem Dittersem a dedikované kněžně Lubomirské, ukazuje podle autora na možnost, že oratorium bylo provedeno v obnoveném divadle opavského paláce hraběte Ignáce Dominika Chorynského.

206 Viz blíže BARTUŠEK, Antonín: Zámecká a školní divadla, c. d., s. 235. 207 Biblioteca comunale Generale e di Studi Sardi – Cagliari, sig. IT\ICCU\CAGE\000074. „La liberatrice del popolo giudaico nella Persia, o sia L'Esther oratorio sacro ad uso de teatri dedicato a sua altezza la signora principessa Marianna Lubomirsky nata contessa Hadik dall'Abbate Salvatore Ignazio Pintus. In Troppavia: nella Stamperia di Giuseppe Gabriel.“ 208 MAŇAS, Vladimír: Salvatore Ignazio Pintus, in: Cantantibus organis, c. d., s. 130–140.

67

Podobně i oslavný tisk Orazione Panegirica, zmiňovaný Vladimírem Maňasem a vydaný roku 1774 opět v Gabrielově tiskárně v Opavě, jehož autorem je Ignatz Pintus, je uložen v Zemském archivu v Opavě ve fondu Velkostatek Velké Hoštice.209 A je pravděpodobně dalším dokumentem poukazujícím na řadu mecenášských aktivit hraběte Chorynského. O podobě zámeckého divadla, zvláště pokud jde o divadelní prostor a jevištní techniku, nemáme žádné spolehlivé zprávy. Domníváme se, že se na zámku vyskytoval samostatný divadelní sál, protože byla kantáta, jak vyplývá z přípisu, provedena scénicky. Z libreta dále vyplývá, že bylo kromě iluzivní scény s malovanou dekorací lesa použito také scénické kinetiky, když došlo k sestoupení Grácií na jeviště. Bartušek soudí, že hoštická scéna měla běžné dekorační i technické vybavení na úrovni pozdně barokních zámeckých scén s převážně hudebně-literárním a operním repertoárem. Její ráz byl výlučně aristokratický a sloužila pouze majiteli panství, jeho rodině a hostům z feudálních kruhů. Na značnou uměleckou úroveň lze však usuzovat i z jediného dosud zjištěného divadelního představení s účastí kapelníka Josefa Puschmanna.210 V poslední rozsáhle zpracované publikaci o zámku ve Velkých Hošticích se jeví jako velmi problematické tvrzení historika Viléma Plačka,211 spoluautora monografie obce Velké Hoštice, který bez jakýchkoliv citací uvádí v život několik nepodložených polopravd o Puschmannovi a Chorynském: „Dlouholetou Puschmannovu uměleckou tvorbu ve Slezsku dokládá veký počet jeho dochovaných církevních skladeb na kůrech slezských kostelů.“212 Nejvíce zavádějícím se jeví autorovo tvrzení o návštěvě Carla Ditterse na zámku ve Velkých Hošticích: „V posledních letech 18. století působil na velkohoštickém zámku i významný hudební skladatel Karl Ditters z Dittersdorfu (1739–1799), jemuž zde byl k dispozici kladívkový klavír vídeňské fy Gross z roku 1791. Klavír je nyní uložen ve sbírkách uměleckohistorického pracoviště Slezského zemského muzea v Opavě, a to jako jediný

209 Tamtéž, s. 142. 210 BARTUŠEK, Antonín: Zámecká a školní divadla, c. d., s. 235. 211 PLAČEK, Vilém – PLAČKOVÁ, Magda: Velké Hoštice 1222–2012, c. d., s. 152. 212 Tamtéž, s. 152.

68

dochovaný exemplář z vybavenosti zámeckých interiérů.“213 Klavír vídeňské firmy Felix Gross však nemohl pocházet z roku 1791, neboť se klavírník Felix Gross narodil roku 1801 a svoji živnost si otevřel až někdy kolem roku 1835. Jistý klavír zn. Felix Gross pochází z roku 1841 a od 5. května 1977 je součástí muzikologické sbírky Slezského zemského muzea, nikoliv uměleckohistorické sbírky SZM.214 Klavír tedy nemohl být součástí interiérového vybavení po hraběti Chorynském, nehledě na to, že nemáme jediný doklad o pobytu Carla Ditterse na velkohoštickém zámku. Prozatím posledními z historiografických zkoumání věnujících pozornost zámku Velké Hoštice a především osobnosti hraběte Ignáce Dominika Chorynského jsou studie historika umění Lubomíra Slavíčka,215 publikující částečně vyňaté dokumenty z korespondence, smluv a příjmů mezi lety 1760– 1779, které dokládají mecenášské a donátorské aktivity hraběte Chorynského coby náročného milovníka umění, podporovatele a sběratele malířství, sochařství a uměleckého řemesla.

2.2.3 JÁNSKÝ VRCH U JAVORNÍKA Zámecká kapela a operní divadlo fungovaly také na Jánském Vrchu u Javorníka a nutno podotknout, že ve své době platil zámek za hlavní hudební středisko ve Slezsku, jež se stalo vzorem pro ostatní slezské hudební rezidence. Zde vynikl zejména vídeňský rodák, skladatel Carl Ditters z Dittersdorfu. Jeho úzké styky s hlavními centry hudebního života, především s Vídní, Prahou a Berlínem, vnášely do relativně okrajové lokality nebývalé možnosti. O Carlu Dittersovi a hudební tradici na zámku Jánský Vrch vznikla celá řada studií i monografií, z nichž byly v kapitole věnované stavu bádání připomenuty ty

213 Tamtéž, str. 153. Autor se v citaci opírá o zprávu Národního památkového ústavu v Praze, zaslanou Ing. A. Pospiechovi, starostovi obce Velké Hoštice, ze dne 31. 3. 2009. 214 SZM, muzikologická sbírka, E 123. 215 SLAVÍČEK, Lubomír: Hrabě Ignác Dominik Chorynský a jeho umělci František Antonín Sebastini, Ignác Raab, František Vavřinec Korompay, Ondřej Schweigl, David Roentgen et alii, c. d., s. 180–210. SLAVÍČEK, Lubomír: Ignác Dominik hrabě Chorynský z Ledské jako sběratel obrazů a knih, in: Opuscula historiae artium, roč. 64, č. 2, s. 158–205.

69

podstatné: studie Rudolfa Zubera216, Karla Boženka217, Oldřicha Pulkerta218 a Petra Koukala219. Zvláštní pozornosti se Ditters dočkal také od německých hudebních vědců. Z nich připomeňme alespoň publikačně plodného Huberta Unverrichta a jeho trojici reprezentativních katalogů ze tří velkých dittersovských výstav.220 Na zámek Jánský Vrch u Javorníka, starobylé sídlo vratislavských biskupů, přibyl v roce 1766 biskup Philipp Gotthard Schaffgotsch (1716–1795). Schaffgotsch byl od roku 1748 sídelním knížetem-biskupem vratislavským. Poněvadž ale v průběhu sedmileté války podporoval Rakousko, upadl v nemilost pruského krále Friedricha II. V letech 1763–1766 byl Friedrichem II. držen v zajetí v Opoli, odkud ale uprchl nejprve na vodní tvrz do Jeseníku, později na zámek Jánský Vrch. Za Schaffgotschova episkopátu (1766–1795) došlo na Jánském Vrchu k definitivní přestavbě původního hradu na barokní zámek. A protože byl biskup velkým milovníkem hudby a umění, obklopil se na svém sídle mnohými významnými osobnostmi. Uznával Antonína Brossmanna, a než získal vlastní hudebníky, navštěvoval často piaristickou kolej v Bílé Vodě, aby si poslechl tamní hudební produkce. Hudební spolupráce mezi kolejí v Bílé Vodě a Jánským Vrchem pokračovala i po založení Schaffgotschovy kapely. Roku 1769 potkal biskup v Opavě u tehdejšího prezidenta Královského úřadu Leopolda hraběte Lamberga hudebního skladatele a virtuosa Carla Ditterse. Jak vzpomíná Ditters ve svých pamětech: „Tehdy přišel na návštěvu k zemskému správci, hraběti Lambergovi, vratislavský kníže-biskup, hrabě Schaffgotsch, který

216 ZUBER, Rudolf: Karel Ditters z Ditetrsdorfu, Šumperk: Vlastivědný ústav v Šumperku jako 11. svazek Knihovničky Severní Moravy, 1970. 217 BOŽENEK, Karel: Slezská hudební centra 18. století, in: Opus musicum, roč. 3, č. 5–6, 1971, s. 137–142. 218 PULKERT, Oldřich: Karel Ditters z Dittersdorfu, in: Hudební rozhledy, č. 11/1989, s. 515–518; Sociální podmínky umělecké tvorby Karla Ditterse z Dittersdorfu, in: Respicio, s. 299–309; Karel Ditters z Dittersdorfu, Šest symfonií podle námětů proměn Publia Ovidia Nasona, in: Respicio, s. 311–324. 219 KOUKAL, Petr: Kapitoly o Dittersdorfovi, in: Opus musicum, č. 46, č. 3 (2014), s. 30–45. 220 UNVERRICHT, Hubert – BEIN, Werner: Carl Ditters von Dittersdorf. 1739–1799. Mozarts Rivale in der Oper. Teil: Bd. 1, Würzburg: Bergstadtverl. Korn, 1989; UNVERRICHT, Hubert – LANDMANN, Ortrun: Carl Ditters von Dittersdorf. Der schlesische Opernkomponist. Teil: Bd. 2, Würzburg: Bergstadtverl. Korn, 1991; UNVERRICHT, Hubert – BEIN, Werner – KOUKAL, Petr: Carl Ditters von Dittersdorf. Sein Wirken in Österreichisch-Schlesien und seine letzten Jahre in Böhmen. Teil: Bd. 3, Würzburg: Bergstadtverl. Korn, 1993.

70

bydlel na biskupském panství v císařském Slezsku v Javorníku na Jánském vrchu. Na jeho počest byl uspořádán koncert; pochvalně se vyjádřil nejen o mé hře, ale i o mých skladbách a pozval mě pak za dva dny na oběd. Byl to skutečný milovník hudby a po celou dobu se bavil pouze se mnou. Vyptával se na můj dosavadní život a na mé plány do budoucna. Mimo jiné mi vyprávěl, že měl dříve, v době, kdy byl ještě sídlem ve Vratislavi, výhodnější postavení než dnes, takže si mohl tehdy vydržovat velkou kapelu i několik kastrátů, mezi nimiž byl i známý Guadagni.“ 221 Téhož roku vstoupil Ditters na sedm měsíců do služeb biskupa Schaffgotsche za stravu a 25 dukátů měsíčně. Petr Koukal ve své poslední studii o Dittersovi správně upozornil na skutečnost, že od svého příjezdu na Jánský Vrch Ditters už nikdy ve své následné kariéře nebyl honorovaným profesionálním hudebníkem, který si vydělával na živobytí hudebními aktivitami, nýbrž dobře placeným úředníkem.222 Nový mecenáš mu záměrně zařídil řadu poct, např. Řád zlaté ostruhy, aby jej získal do svých služeb natrvalo, což se mu nakonec podařilo. Po sedmi měsících nabídl biskup Dittersovi funkci vrchního lesmistra rakouské části knížectví niského s příslibem získání profesionálních hudebníků a zpěváků do kapely. Ditters se tak stal vysokým úředníkem biskupské vrchnostenské správy. Přitom jeho funkce v žádném případě nebyla čestná, naopak ji můžeme označit za velmi zodpovědnou. Je zjevné, že si chtěl biskup Ditterse ve svých službách udržet. Byl na něj náležitě hrdý a v roce 1773 mu u Marie Terezie vymohl šlechtický titul „von Dittersdorf“, a to z důvodu získání hejtmanského úřadu ve Frývaldově (dnešním Jeseníku). Ditters se postupně stal hejtmanem Frývaldova a Zlatých Hor a také místopředsedou zemského práva. Měl na starosti civilní resorty, a sice veřejnou, politickou a legislativní správu. Tyto povinnosti jej zřejmě natolik zaměstnávaly, že se nemohl podle Zubera plně věnovat kapelnické činnosti.223 S rodinou žil nejprve u biskupa na zámku, v pozdějších letech si nechal ve městě postavit vlastní dům. Vraťme se však k jeho povinnostem kapelnickým. Jak Ditters sám vzpomíná ve svých pamětech, počet členů kapely měl spolu s ním sedmnáct instrumentalistů,

221 DITTERS, Carl: Vzpomínky hudebníka 18. věku, c. d., s. 135. 222 KOUKAL, Petr: Kapitoly o Dittersdorfovi, c. d., s. 33. 223 Tamtéž, s. 35, ocit. ZUBER, Rudolf: Hudba na Jánském Vrchu očima současníků, c. d., s. 5.

71

jedenáct hudebníků placených přímo, dalších šest bylo zámeckými zaměstnanci.224 Hráče do kapely Ditters pečlivě vybíral tak, aby splňovali jeho umělecké představy.225 V kapele převažovali čeští hudebníci, navzdory tomu, že se její složení často měnilo. Obrátil se i na profesionální hudebníky z Prahy v čele s Vítem Ungerichtem, který s sebou přivezl řadu českých hudebníků a zpěváků. Byli to bratři Antonín, Vít a Václav Batkové z Prahy, Václav a František Červenkové z Brna, zpěváci Jan Třepický z Rokycan, Petr Hrdlička z Prahy, tenorista Renner se svou nevlastní dcerou Nikolinou Trinkovou, pozdější Dittersovou manželkou. Opomenout nesmíme ani Dittersovy žáky, mezi něž muzikoložka Olga Settari226 zařazuje F. W. Bonora (1775–1825), W. Müllera227 (1759–1835) a koncertního mistra a skladatele Franze Götze (1755–1801), který později odešel do kapely olomouckého biskupa a poté se stal kapelníkem divadelního orchestru v Brně.228 Na Dittersovu přímluvu dal biskup přebudovat starou zámeckou věž na oválnou místnost, v níž byl zřízen koncertní sál. K sálu pak byla přistavena malá scéna, tak aby mohl sloužit i divadelním účelům. Osobní tajemník biskupa, italský libretista a básník P. Ignatz Pintus, s Dittersem spolupracoval na řadě oratorií. Jejich prvním společným dílem se stalo oratorium David, poprvé uvedené roku 1770. V letech 1770–1777 složil pro toto divadlo na devět oper. I v době práce v kapele udržoval Ditters intenzivní styky se svým rodným městem Vídní, kam zajížděl na umělecké cesty, nejčastěji nastudovat a provést svá díla; rovněž byl v kontaktu s vídeňskou větví české hudební emigrace. Byl ve spojení nejen s Vídní, ale i s Prahou, Brnem, Vratislaví či Berlínem a takto zprostředkovával Jesenicku nové skladby Haydna a Mozarta. Jeho prostřednictvím byla oblast seznamována také s novými hudebními proudy z oblasti vídeňského klasicismu.

224 DITTERS, Carl: Vzpomínky hudebníka 18. století, c. d., s. 145. 225 ZUBER, Rudolf: Karel Ditters z Dittersdorfu, c. d., s. 5. 226 SETTARI, Olga: Zámek Jánský Vrch a město Javorník v minulosti, c. d., s. 50. 227 Viz blíže k Müllerovi disertační práce Miroslavy Kordíkové: Wenzel Müller (1759–1835) – skladatel mezi styly, Brno 2003. 228 Viz blíže ke Götzovi diplomová práce Veroniky Uhlířové: Franz Götz – Život a tvorba moravského skladatele druhé poloviny 18. století, Brno 2013.

72

Už Rudolf Zuber velmi příhodně konstatoval, že Ditters vytvořil svou skladatelskou i kapelnickou činností ze zámku Jánský Vrch, původně lokality bez většího významu, hudební centrum mimořádné intenzity.229 Právě v tom tkví hlavní přínos jeho činnosti na Jánském Vrchu: svou uměleckou aktivitou pozvedl zámek i město Javorník na úroveň, která se stala vzorem pro další šlechtické kapely ve Slezsku. Koncertní a divadelní provoz byl přerušen v době válečného tažení mezi Pruskem a Rakouskem v letech 1778–1779, kdy byl biskup nucen uprchnout do Brna a rozpustit kapelu. Po uzavření těšínského míru v květnu 1779 se biskup vrátil zpět a kapela pak opět mohla zahájit svou činnost. V roce 1785 byla Josefem II. uvalena na biskupství nucená státní správa z důvodu prelátových nadměrných dluhů. Císař omezil biskupovy příjmy, čímž znemožnil dotování zámecké kapely a divadla. Kapela tímto krokem ukončila svou existenci, divadlo se přestěhovalo ze zámku do střelnice místní střelecké společnosti. Bohužel nevíme, odkud autor čerpal tyto bezesporu zajímavé poznatky, neboť se neopírá o žádné konkrétní pramenné zdroje ani o starší literaturu.230 Režii divadla převzal údajně místní chudinský fond. V orchestru i operním souboru se uplatnili místní instrumentalisté i zpěváci, takže původní charakter kapely se postupně začíná měnit na hudební společnost provozovanou měšťany, i když na ni biskup ještě menšími obnosy přispíval. Zuber shledává tuto situaci nanejvýš zajímavým úkazem toho, jak se původně šlechtická kapela dostala do rukou měšťanstva.231 Dittersovy další osudy byly tímto krokem zpečetěny. Měl rozpory s novým správcem baronem Kaschnitzem, ztratil přízeň biskupa, byl obviněn z korupce a po biskupově smrti roku 1795 musel v nemilosti a hmotné nouzi Jesenicko opustit. Po Dittersově odchodu z Javorníka se zasloužil o hudební život ve městě místní regenschori a člen zámecké kapely Antonín Batka (1759–1827), který vychoval tři výborné hudebníky. Dva z nich byli jeho synové: Jan Nepomuk Batka (1795–1874) působil ve Vídni, kde se stýkal s Beethovenem. Evermond Batka

229 Tamtéž, s. 50. 230 Toto Zuberovo tvrzení přebírá jak O. Pulkert, tak i O. Settari. 231 ZUBER, Rudolf: Karel Ditters z Dittersdorfu, c. d., s. 7.

73

(1797–1873) po pobytu v Jihlavě zakotvil jako premonstrát na Strahově. Byl příležitostným autorem církevních i světských skladeb. Třetím žákem Batky byl javornický rodák, pozdější vynikající houslový virtuos František Nass (1791– 1829), který koncertoval zejména ve Vídni a Vratislavi. Olga Settari,232 která sledovala hudební život po odchodu Ditterse z Javorníka, upozornila na to, že po přesídlení regenschoriho Antonína Batky do Nisy nastala v předtím poměrně rušném hudebním životě v Javorníku cézura, na kterou teprve ve čtyřicátých letech 19. století navázal další javornický rodák Liberatus Geppert (1815–1881), učitel a regenschori v Javorníku. Ten byl skladatelem příležitostných chrámových děl, jež se ve své době těšila velké oblibě.

2.2.4 HRADEC NAD MORAVICÍ Hudební dění na hradeckém zámku přibližují prameny z 18. století, z doby Wolfganga Konrada Neffzerna, majitele hradeckého panství a rady královské uherské komory. Zápisy z té doby poukazují na působení jednotlivých hudebníků a na existenci vlastní zámecké kapely. Informace o činnosti této zámecké kapely jsou ovšem v dosud publikované literatuře dosti nejednoznačné. Historička umění Eva Kolářová, mnohaletá kastelánka zámku Raduň a pracovnice Národního památkového ústavu, tvrdí, že za barona Wolfganga Karla Neffzern-Thomagnini je autentickými archiváliemi doložena činnost zámecké kapely, a to mezi lety 1760– 1775.233 Toto tvrzení se zdá málo pravděpodobné, nehledě k tomu, že pro něj autorka nemá jediný doklad. Pouze odkazuje na známé operní libreto Tisbe e Piramo z roku 1771, což ale není argumentem pro situování začátků kapely již do roku 1760. Na existenci operního libreta Tisbe e Piramo, pocházejícího z roku 1771 z opavské tiskárny Magdaleny Schindlerové, k němuž složil hudbu Johann Adolph Hasse, poprvé upozornil Karel Boženek ve své studii o slezských hudebních centrech v 18. století. Ten taky klade vznik hradecké kapely okolo roku 1770.234

232 SETTARI, Olga: Zámek Jánský Vrch a město Javorník v minulosti, c. d., s. 48. 233 KOLÁŘOVÁ, Eva: Hudební sbírka státního zámku Hradec nad Moravicí. Několik poznámek k jeho hudební minulosti, in: Beethovenův Hradec 50 let 1961–2011, s. 19. 234 BOŽENEK, Karel: Slezská hudební centra, in: Opus musicum, roč. 3, č. 5–6, 1971, s. 140–141.

74

Libreto opery je součástí muzikologické sbírky Slezského zemského muzea v Opavě.235 Provedení opery na hradeckém zámku řídil kapelník barona Neffzerna Matheus Santher. Na základě posledních výzkumů Jany Spáčilové dnes už víme, že dalším významným pramenem dokládajícím činnost kapely při zámku Hradec nad Moravicí v době barona Neffzerna je libreto oratoria, k němuž složil hudbu rakouský skladatel Anton Albrechtsberger, který zřejmě do roku 1770 působil na zámku Hradec ve službách barona Karla Wolfganga Neffzerna jako kapelník a skladatel.236 Citované libreto oratoria Der von seinem meineydigen Sohn Absalom zu sterben verlangende David bylo uvedeno na Velký pátek 1. dubna 1768 v minoritském kostele v Opavě a je uloženo v hudební sbírce arcibiskupského zámku v Kroměříži.237 Další zajímavou hudební kapitolu zámku Hradec tvoří návštěvy Ludwiga van Beethovena z počátku 19. století. Majitel zámku Karel Alois, II. kníže Lichnovský, získal zámek Hradec roku 1778 koupí právě od výše několikrát zmiňovaného barona Karla Wolfganga Neffzerna. Karel Alois byl osobou intelektuálních zájmů a prominentním členem aristokratické společnosti. Velkoryse podporoval umění, byl sám velmi hudbymilovným člověkem a spolu se

235 Slezské zemské muzeum, muzikologická sbírka, inv. č. B 1. „Tisbe e Piramo Tragedia per musica da representarsi a Graetz l´anno 1771. In attestato di sincero amore e rispetosa venerazione a Sua Eccelenza il Signore Conte Philippo Harsch Presidente Regio Imperiale nella Silesia Austriace Dall Signor Baronne de Neffzern, di detto Signor Presidenteumillisimo Servitore. Personaggi Tisbe Nobile Donzella di Babilonia Domenico Belnecker Piramo Gioa´vanotto Nobile amante di Tisbe. Il Sigr. Matheo Santher Maestro di Capello di detto Signor Barone. Padre di Tisbe. Leopold Raschka. La scana si Finge a Babilonia nelle Camere di Tisbe poi nell bosco ove si trova il sepolcro di Nino. La Musica e del Sig. Gio. Adolfo Hasse, detto il Sassone Maestro di Capella dell´Elettorale Corte di Sassonia. Tropavia, Stampato Opresso della Madama Schindlerin da Giuseppo Gabriele.“ 236 SPÁČILOVÁ, Jana: Quellen zu Wiener Oratorien in Kremsier, in: Eybl, Franz M. (ed.): Via Wien: Musik, Literatur und Aufklärungskultur im europäischen Austausch. Das Achtzehnte Jahrhundert und Österreich, Jahrbuch der Österreichischen Gesellschaft zur Erforschung des 18. Jahrhunderts, 31, 2016, s. 89–106. 237 CZ-Kra, A 2335, Libretto. Der Vor seinen meineydigen Sohn Absalom Zu sterben verlangende David Ein Vorbild Unsers Vor das menschliche Geschlecht sterbenden Seeligmachers Jesu Christi dem Andächtigen Christen zu Behertzigung der Geheimnussen, Dessen bitteren Leydens in einem Sing-Spiel vorgestellet Bey denen W W E. E, P. P. Minoriten zum Heil, Geist in Troppau am Charfreytag den l.sten April 1768, Verfaßter, In die Music versetzt, von Herrn Antonio Albrechtsberger, der Zeit Capell-Meister in Grätz. (Die Dedikation an Baron Neffzern wurde wie folgt unterschrieben „Patre Pacifico Naehring Ord. Min, S. Francisci Conventual“, gedruckt in Troppau, bey Maria-Magdalena Schindlerin).

75

svou ženou Kristinou, rozenou Thun-Hohensteinovou, žili v císařské Vídni bohatým společenským životem. Kníže Karel Alois velmi obdivoval talent mladého Beethovena a od roku 1800 mu poskytoval ve svém vídeňském paláci byt i velkorysý roční důchod ve výši 600 zlatých. Vedle toho daroval Beethovenovi vzácné hudební nástroje a pomohl mu v navázání důležitých obchodních a společenských styků. Beethoven přijel na hradecký zámek v červenci roku 1806 na pozvání Karla Aloise Lichnovského. Návštěva zámku trvala zřejmě do konce září, protože už 1. října 1806 byl Beethoven zpět ve Vídni, jak vyplývá z jeho dochované korespondence nejen s vydavatelstvím Breitkopf und Härtels, ale i s londýnským vydavatelem Thompsonem.238 V průkopnické studii osvětlující danou epizodu Beethovenova života se rovněž dovídáme, že zámek Hradec navštívil hrabě Franz Oppersdorf (1778–1818), velký milovník hudby, aby se se skladatetelem osobně seznámil. Po několika dnech přijel kníže Lichnovský spolu s Beethovenem na zámek hrabat Oppersdorfů v Horním Hlohově. Z výpovědi relevantních pramenů vyplývá, že Beethoven navázal s hrabětem Oppersdorfem přátelské vztahy a hraběti dedikoval svou 4. symfonii B dur, op. 60, z roku 1806. Původně chtěl hraběti věnovat i 5. symfonii c moll, op. 67, z roku 1808, ale později ji připsal Franzi Josefu Lobkovicovi a Ondřeji Razumovskému, jak vyvstává opět ze vzájemné korespondence Beethovena s Oppersdorfem.239 Druhý Beethovenův pobyt na Hradci byl ovšem již o mnoho kratší. Beethoven přijel 26. září 1811, aby se o dva dny později zúčastnil provedení své Mše C dur, op. 86, v minoritském kostele sv. Ducha v Opavě. Den poté odjel zřejmě zpět do Vídně, aby byl osobně přítomen oslavám k poctě svého žáka, arcivévody Rudolfa Habsburského.240 Zámek Hradec ale nehostil pouze Beethovena, nýbrž i italského houslového virtuosa Paganiniho v roce 1828, německého klavíristu Franze Liszta v letech 1841, 1846 a 1848 a další umělce. Prozatím se však nepodařilo zjistit, zda měli Lichnovští na Hradci vlastní hudební ansámbl. Výše jmenovaní umělci přijížděli

238 RACEK, Jan: Beethoven ve Slezsku a na Moravě, in: Beethoven a české země, c. d., s. 68–69. 239 Tamtéž, s. 71–72. 240 Tamtéž, s. 73–74.

76

pouze na zdvořilostní návštěvy, při nichž zajisté i vystupovali, ale tato produkce měla povahu soukromého domácího koncertu.

2.2.5 DALŠÍ ZÁMECKÉ REZIDENCE Za další střediska ve Slezsku je možné považovat sídlo hraběte Skrbenského v Hošťálkovech, v němž je podle Boženka241 doložena činnost zámecké kapely v 70. a 80. letech 18. století. Víme ale, že Josef Puschmann byl už roku 1764 musicusem a komorníkem na zámku v Hošťálkovech u barona Karla Traugotta Skrbenského z Hříště, pána na Hošťálkovech a Mokrém, zemského maršálka knížectví těšínského. Od něj pak Puschmann odešel do služeb hraběte Chorynského do Velkých Hoštic, což mohlo být někdy v letech 1767 nebo 1768.242 Je tedy více než jisté, že hudební život v Hošťálkovech vzkvétal mnohem dříve, než uvádí Karel Boženek. Také zámek Sedlnických z Choltic v Linhartovech žil okolo roku 1775 bohatým hudebním životem, zejména tomu tak bylo v 80. letech 18. století. Karel Boženek243 uvádí, že se zde pěstovala pouze instrumentální hudba, nikoliv opera. A dodává, že kapelníkem souboru byl hraběcí komorník Bohmann, který byl v letech 1781–1782 titulován jako zámecký oficír a hobojista.244 Nejvýznamnějším zámeckým hudebníkem byl zajisté Brossmanův odchovanec z piaristické koleje v Bílé Vodě Gottfried Rieger, který v Linhartovech působil v letech 1777–1787. Jeho další kroky vedly do Brna, kde působil jako kapelník orchestru brněnského divadla (1794–1804), odkud se poté vrátil zpět do šlechtických služeb, a to na zámek v Náměšti nad Oslavou, kde byl kapelníkem souboru (1804–1808) hraběte Jindřicha Viléma Haugwitze. Poté se v roce 1808 vrátil zpět do Brna a působil zde jako dirigent oratorních a symfonických koncertů. Dirigoval v divadle, ale přesné údaje o jeho angažmá nejsou známy. Roku 1828 založil v Brně hudební ústav,

241 BOŽENEK, Karel: Slezská hudební centra, c. d., s. 140. 242 SEHNAL, J.: Hudba v olomoucké katedrále, c. d., s. 51. 243 Tamtéž, s. 140. 244 Je dost nepravděpodobné, že by hobojista řídil celou kapelu, navíc v době, kdy v zámeckých službách působil Gottfried Rieger.

77

v něm vedle teorie vyučoval i nástrojové hudbě a zpěvu. Patřil k výrazným osobnostem hudebního Brna přelomu 18. a 19. století.245

2.2.6 ŘÁD PIARISTŮ VE SLEZSKU Působení piaristického řádu v českých zemích se datuje rokem 1631, kdy začali působit první piaristé zásluhou kardinála Dietrichsteina v Mikulově. Na jeho panství došlo k založení první piaristické koleje ve střední Evropě. Ta byla zároveň i první kolejí řádu mimo Itálii. Následovalo zřízení dalších kolejí na Moravě: ve Strážnici (1633) a Lipníku nad Bečvou (1634). Teprve v závěru 17. století vznikla zásluhou velkého příznivce řádu olomouckého biskupa Carla Lichtensteina- Castelcorna kolej v Kroměříži (1687), ve Staré Vodě (1690) a v Příboře (1694). První řádová kolej ve Slezsku byla založena roku 1724 v Bílé Vodě, o sedm let později potom v Bruntále. Piaristickou kolej v Bílé Vodě založil roku 1724 olomoucký kanovník Jakub Arnošt hrabě z Lichtensteina-Castelcornu. V tomto roce přišli do Bílé Vody první piaristé a současně byla zahájena i stavba koleje. Ještě před dokončením stavby koleje roku 1727 se začalo s výukou. Západní křídlo budovy bylo navrženo podle plánů slavného italského architekta Giovanniho Pietra Tencally a sídlila v něm později škola a pěvecký seminář. Roku 1733 byla kolej dostavěna. Jejím prvním rektorem se stal P. Cornelius Hornesch a s. Carolo Borromaeo.246 Slibný vývoj koleje byl přerušen první slezskou válkou (1740–1742). Po porážce se Bílá Voda ocitla přímo na státní hranici a tím na periferii Rakouského Slezska. Kromě toho zemřel v roce 1747 fundátor koleje arcibiskup Jakub Arnošt z Lichtenstein, další majitel panství a arcibiskupův synovec Otto Karel hrabě von Salm-Neuburg neměl pro potřeby piaristů pochopení. Úlohu sehrála též sedmiletá válka s Pruskem (1757–1764), která značně zasáhla do osudů kláštera a přilehlé obce. Během další války s Pruskem 1777–1778 (tzv. bramborová válka) byl rektor koleje zajat jako rukojmí. V září 1777 mezitím došlo k vysvěcení kostela Navštívení

245 LUDVOVÁ, Jitka: Hudební divadlo v českých zemích, c. d., s. 445–446. 246 BUBEN, Milan: Bílá Voda, in: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích, 3. díl, 3. svazek, Praha 2008, s. 126–127.

78

Panny Marie. Na slavnosti vystoupilo těleso z Jánského Vrchu za řízení kapelníka Carla Ditterse z Dittersdorfu.247 Díky svému fundátorovi, velkému mecenáši hudby Jakubu Arnoštovi se od počátků bělovodské koleje vyhraňovala i její hudební orientace. Ostatně sám fundátor povolal do Bílé Vody kroměřížské piaristy, kteří sem přenesli také soustavnou péči o hudební vzdělání svých svěřenců. Základní podmínkou přijetí seminárních fundatistů byla znalost hudby a cílem výchovy bylo její výborné ovládnutí. O hudbu pečovali členové řádu, kteří zastávali funkce varhaníků, o zpěváky se staral instructor in cantu, regenschori byl zároveň regentem semináře. Kromě řádových hudebníků byli v koleji fundačně vydržováni dva světští muzikanti, pravděpodobně trubači.248 O složení a velikosti orchestru nemáme dostatek spolehlivých zpráv – Zuber vychází z inventářů, účetních knih a náhodných zmínek v análech koleje. Zjistil, že se v bělovodském kostele podle inventáře kůru z let 1740–1742 dochovaly tyto hudební nástroje: 1 pozitiv, 5 houslí, 2 violy, 6 tub, 1 violon, 1 violoncello, 1 basetto a pár tympánů. Značná část instrumentů byla kostelu darována šlechtickými mecenáši. Samotné složení orchestru je pouhou Zuberovou spekulací. Z jeho tvrzení, že při chrámové hudbě hrálo asi 15 hudebníků, nelze úplně vycházet. O něco přesnější se jeví zmínka, že byl v roce 1749 u příležitosti blahořečení Jana Kalasanského „kolejní orchestr posílen o 20 zkušených hráčů z Frankensteinu, Reichensteinu a Pačkova“.249 Spolehlivé se zdá i tvrzení, že na nákup nástrojů a jejich údržbu byly věnovány značné sumy, například v roce 1774 to mělo být 100 zlatých. Správu hudebních nástrojů měl na starosti starší seminarista, který zároveň zodpovídal i za hudebniny. Podobně již asi nezjistíme, jaké skladby obsahovala kostelní sbírka hudebnin. Víme však, že hudebniny si mezi sebou jednotlivé koleje vyměňovaly a zohledňovala se vlastní produkce piaristických bratří. Z análů vyplývá, že koleji v Bílé Vodě věnoval své skladby nejen P. Remigius a s. Erasmo (vl. jménem Antonín Mašát), ale i lipnický rektor P. Simone

247 ZEMEK, Metoděj – BOMBERA, Jan – FILIP, Aleš: Bílá Voda 1724–1921, in: Piaristé v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: 1631–1950, c. d., s. 64–65. 248 ZUBER, Rudolf: Hudba v piaristické koleji v Bílé Vodě, c. d., s. 353. 249 Tamtéž, c. d., s. 357.

79

a s. Bartholomeo (vl. jménem Václav Kalous). Hudební kontakty však udržovali piaristé z Bílé Vody i s jinými řády, například s cisterciáckým klášterem v Kamenici či minoritským klášterem v Kladsku.250 Jakub Arnošt připisoval velký význam i divadlu a sám se postaral o jeho vybudování na zdejší koleji. V jednom z kolejních sálů dal postavit jeviště dle vzoru divadla ve Vyškově, pro které dvorní písař a malíř Jan Christophor namaloval devět proměn. Na divadlo a jeho údržbu věnoval Lichtenstein novou fundaci ve výši 2 000 zlatých. Moderní jeviště, dostatek studentů a výborný kolejní orchestr vytvořil z Bílé Vody vyhledávanou scénu, která brzy zastínila i hudební produkce známé jezuitské koleje v nedaleké Nise. Divadelní představení se obvykle konala na konci školního roku, v období masopustu anebo při příjezdu vzácných návštěv. Šlo buď převážně o deklamace, dramata a komedie, nebo vzácněji o oratoria či opery. Autory her byli profesoři poetiky a rétoriky, kteří si k nim sami složili i hudbu.251 Na základě důkladného studia análů bělovodské koleje Zuber zjistil, že divadelní produkce bývaly hojně navštěvovány, obzvláště pokud byly prováděny v němčině. Například v červenci roku 1774 navštívilo divadelní představení takové množství zájemců z Pruska, které doposud v Bílé Vodě nebylo běžné. Biskup Lichtenstein měl z tohoto úspěchu radost a v děkovném dopise rektorovi koleje poznamenal „že takové hry se u jezuitů vůbec neprovozují“. Podobně vyznívá i reference ze slavnosti blahořečení zakladatele řádu Josefa Kalasanského z dubna 1749: „… kdy bylo s obrovským úspěchem předvedeno početným divákům hudební drama o Josefu Egyptském. Nadšené obecenstvo souhlasně tvrdilo, že nic podobného dosud ve Slezsku nevidělo a neslyšelo.“252 Nakolik jsou zprávy z kolejních análů objektivní, podobně jako Lichtensteinův dopis rektorovi koleje, dnes již patrně nezjistíme. Nicméně lze v rámci tehdejšího konkurenčního boje předpokládat, že touha zanechat po sobě budoucím generacím co možná nejlepší obraz o bělovodském hudební dění, byla

250 Tamtéž, s. 355–359. 251 Tamtéž, s. 353–354. 252 Tamtéž, s. 354–355.

80

zřejmě nejen u fundátora, ale i u samotných piaristů velmi silná a ovlivnila podobu líčení. Kolej v Bílé Vodě představovala vzdělávací a současně i významné hudební středisko ve Slezsku. Je zřejmé, že důraz na provozování hudby na vysoké úrovni zde byl kladen jen díky nadaci, která dotovala seminář pro fundatisty. Povinností těchto fundatistů bylo zajišťovat hudební doprovod bohoslužeb a podílet se na divadelních a koncertních produkcích. Díky tomu mohla být zaplacena údržba divadelního sálu, dále mohly být vypláceny honoráře účinkujícím hudebníkům, plat regentovi semináře i stipendia pro žáky s vynikajícími výsledky.253 Nejvýznamnější osobností piaristické koleje v Bílé Vodě byl P. Damaso a s. Hieronymo (1731–1798), vlastním jménem Antonín Brosmann. Sám absolventem filozofických studií v Bílé Vodě (1752–1753) vyučoval toto studium v letech 1762–1767 a roku 1778 byl povolán do Bílé Vody jako rektor koleje. Dohlížel na vysokou úroveň hudebních i divadelních produkcí, byl autorem dramat, vynikajícím skladatelem i hudebníkem. Udržoval hudební kontakty s nedalekým hudebním centrem na zámku Jánský Vrch u Javorníka, zejména se skladatelem Carlem Dittersem. V srpnu 1772 účinkoval orchestr z Jánského Vrchu o složení dvanácti hráčů s Dittersem v Bílé Vodě a o masopustu v následujícím roce si tentokrát biskup s Dittersem přijeli vyslechnout hudební produkci studentů zase do Bílé Vody. Brosmannovým příchodem začaly pronikat do výběru hudebního repertoáru skladby soudobých a velmi uznávaných autorů – hrálo se zde např. v roce 1762 Te Deum od Grauna a o rok později Hasseho opera Alcides al Bicio. Brosmann měl v koleji také řadu svých talentovaných odchovanců. K Brosmannovým žákům patřil skladatel a kapelník Gottfried Rieger (1764–1855), kterého vyučoval dva roky kontrapunkt, a také František Pecháček (1763–1816), který se později stal velmi oblíbeným vídeňským skladatelem. Brosmann jej zřejmě vyučoval filozofii, hudbu studoval u Ditterse.254 V důsledku školních reforem císařovny Marie Terezie vznikla roku 1778 v Bílé Vodě čtyřtřídní škola s gymnáziem. Státní bankrot zcela znehodnotil fundaci,

253 BUBEN, Milan: Bílá Voda, in: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností, c. d., s. 128. 254 ZUBER, Rudolf: Hudba v piaristické koleji v Bílé Vodě, c. d., s. 360–363.

81

a proto byl roku 1818 seminář pro hudebníky a zpěváky uzavřen. V roce 1829 bylo zrušeno i gymnázium. Hudební život koleje vzkvétal zhruba po dobu šedesáti let. V tomto období se Bílá Voda stala významným hudebním centrem Slezska a měla po více než dvě generace velký vliv na zpěváky a instrumentalisty. Za Brosmanna ovlivnila také skladatelskou generaci hudebníků 2. poloviny 18. století. Brosmannův poslední pobyt v Bílé Vodě lze pokládat rovněž za určitý hudební vrchol koleje, během něhož došlo k zprostředkování nových módních hudebních trendů, zejména italské opery, kterou by tamní publikum za jiných okolností mělo sotva možnost poznat. Z hlediska tematického vymezení práce je ovšem ještě podstatnější, jakou úlohu sehráli piaristé v Bruntále. Velmistr řádu německých rytířů František Ludvík von Pfalz-Neuburg je do svého města povolal roku 1730. Zakládací listina byla podepsána velmistrem 23. prosince 1730 s kapitálem 24 000 zlatých. Fundace byla potvrzena o osm dní později řádovým provinciálem P. Basiliem Sieglem a s. Antonio. Svůj souhlas o několik měsíců později připojil i olomoucký biskup Wolfgang Hannibal Schrattenbach i císař Karel VI. V květnu 1731 přišli první piaristé do Bruntálu z Bílé Vody. Počala stavba budoucí koleje. Ta se ale ocitla ve velkých nesnázích, když v dubnu 1732 zemřel velmistr řádu a fundátor von Pfalz- Neuburg. Nový nástupce, velmistr Clemens August von Bayern, neměl pochopení pro působení piaristů, zpochybnil platnost fundace a odmítl plnit závazky. Finanční i morální podporu řádu však projevili místní měšťané, kteří měli zájem, aby piaristé v Bruntále vyučovali. V říjnu 1735 se první řádoví bratři nastěhovali do dokončeného jižního křídla budovy, kde bylo zřízeno několik provizorních učeben, aby mohli začít vyučovat. Velmistr Clemens August dal v roce 1732 upravit původní projekt, který se mu jevil příliš nákladný, úspornější variantou. Návrh zhotovil Felix Anton Hammerschmiedt, stavitel z Nisy. Kolej byla dokončena roku 1757, stavební úpravy provedl vídeňský stavitel Ludvík Šebastián Kaltner. V přízemí jednopatrové budovy bylo šest tříd, jídelna, kuchyně, spíž a divadelní sál, v prvním patře byly cely řeholníků, knihovna, oratoř a nemocniční pokoje.

82

Podle Thannabauera bylo pro bruntálské piaristy důležité provádění divadelních představení.255 Přestože neměl k dispozici anály koleje, usuzoval tak ze stavebních plánů školní budovy, v nichž se kalkulovalo s auditoriem – divadelním sálem. Jan Bombera diskusi o dané problematice obohatil o informaci, že se bruntálští piaristé pravděpodobně až do roku 1750 nevěnovali divadelním představením, protože o nich není jediná zmínka v análech bruntálské piaristické koleje.256 Můžeme tedy předpokládat, že až do roku 1759 bruntálští piaristé v divadelních představeních stagnovali. Mohlo tomu tak ovšem být i z důvodu nedbalosti při zapisování představení do kolejních análů, jelikož při vizitaci provinciála Quida ab Angelis ze dne 13. července 1759 obdrželi výtku za nedodržování předpisů o zápisech divadelních představení. Ještě téhož roku pak došlo k nápravě. Na základě uvedeného můžeme usuzovat, že pokud se v Bruntále mezi lety 1750–1759 odehrálo nějaké představení, byla důvodem a motivací pro jeho uvedení návštěva fundátora koleje či vrchnosti, jimž většinou bruntálští piaristé hru i dedikovali. Když v září 1750 přijel do Bruntálu místodržící bruntálského a sovineckého panství Wildenstein, uspořádala mu nejnižší gramatická třída koleje na uvítanou drobné dramatické představení v refektáři koleje. Totéž se stalo i v srpnu roku 1759 při příjezdu místodržícího barona Riedheima – třída rétoriky odehrála hru o slavných činech řádu německých rytířů v němčině a obdržela za ni od Riedheima 30 zl.257 I v dalších letech platilo, že inscenace školních divadelních představení byla motivována návštěvou důležité, vznešené a bohaté osobnosti, která účinkující odměnila nemalou finanční částkou. Víme o tom, že se frekvence představení zvýšila v letech 1761–1774, kdy bylo v análech domu zaznamenáno 23 deklamací,258 což je téměř jedna až dvě deklamace ročně, a v letech 1768–1775 to bylo 22 akademií, tedy zhruba tři akademie ročně.259 Tyto se dle Bombery

255 THANNABAUR, Josef: 200 Jahre Gymnasium Freudenthal, 1731–1931, Freudenthal 1931, s. 61–62. 256 BOMBERA, Jan: Divadelní hry piaristických škol v Bruntále, c. d., s. 232. 257 Tamtéž, s. 233. 258 Deklamace je podle Bombery obdoba divadelního představení. 259 ZEMEK, Metoděj – BOMBERA, Jan – FILIP, Aleš: Divadelní hry piaristických škol v českých zemích, in: Piaristé v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: 1631–1950, c. d., s. 159.

83

konaly ve třídách, refektáři, případně v jiných místnostech, nikoliv v divadelním sále, který nebyl v tomto období k výše označeným produkcím užíván.260 Některé hry bruntálských piaristů vznikly na objednávku, o čemž svědčí i zmínka o bruntálském obročném Mathiasi Holfeldovi, který si vyžádal a 9 zlatými odměnil hru, již předvedli žáci ze třídy P. Rocha a s. Sebastiana dne 28. dubna 1761.261 O tom, že velkou motivací k secvičení školního divadla byly příjezdy urozených návštěv, jsme se již zmínili. Dvojnásob to ovšem platilo pro návštěvy z řad velmistrů či jiných vysokých hodnostářů řádu německých rytířů nebo bruntálských řádových místodržících. Tak například při příjezdu švagra císařovny Marie Terezie, velmistra Karla Alexandra Lotrinského do Bruntálu, se piaristům za jejich představení dostalo 20 zlatých.262 Dne 6. května 1768 bylo v přítomnosti barona Riedheima, bruntálského místodržícího, a četných hostí odehráno dobře zpracované drama o Josefu Kalasanském pod vedením profesora P. Athanasia a s. Ubaldo.263 Přestože bruntálští piaristé rozhodně netrpěli nouzí o žáky – jejich stav naopak každým rokem (vyjma válečných let) přibýval – bylo piaristické gymnázium v Bruntále roku 1777 v důsledku školských reforem Marie Terezie zrušeno. Bombera udává, že zrušení bylo nemilým překvapením nejen pro piaristy, ale i pro řádového místodržícího Riedheima a bruntálské měšťany. Riedheim v této věci sám intervenoval u císařovny Marie Terezie, avšak marně.264 Piaristé si mohli v Bruntále otevřít hlavní německou školu (1777–1871), k níž byla v letech 1850–1871 přičleněna nižší reálka, kde studovalo až 500 žáků. Pro úplnost: státní nižší reálné gymnázium existovalo v Bruntále pouhých osm let (1871–1879), poté bylo pozměněno na státní nižší gymnázium (1879–1888). I na těchto gymnáziích vyučovali piarističtí pedagogové. Kolej zanikla roku 1904.265

260 BOMBERA, Jan: Divadelní hry piaristických škol v Bruntále, c. d., s. 236. 261 Tamtéž, s. 233. 262 Datum návštěvy Bombera neuvádí. 263 BOMBERA, Jan: Divadelní hry piaristických škol v Bruntále, c. d., s. 234. 264 Tamtéž, s. 237. 265 BUBEN, Milan: Piaristé, in: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností, c. d., s. 132.

84

2.2.7 DÍLČÍ ZÁVĚRY Máme-li zhodnotit význam slezských hudebních center v 2. polovině 18. století, musíme zdůraznit, že v této etapě ukončují svou činnost řádová školní divadla jezuitů a piaristů, která však významně ovlivnila šlechtická zámecká divadla. Ve sledované oblasti můžeme jako příklad uvést divadlo piaristického řádu v Bílé Vodě, ve které působil ve funkci rektora koleje skladatel P. Antonín Brosmann. Z předchozích kapitol je patrné, že piaristické koleje udržovaly styky nejenom navzájem mezi sebou, ale i s dalšími hudební centry v okolí. Vzájemný vztah bělovodské koleje a blízkého feudálního sídla na Jánském Vrchu byl ostatně již několikrát zmíněn a je rovněž bezprostředně doložen také v Dittersových memoárech. Z Bílé Vody do Bruntálu piaristé přišli z popudu Německého řádu. Tamější kolej vznikla z podnětu velmistra a s podporou bruntálských měšťanů. Ti byli také objednavateli některých divadelních produkcí. Další slezská hudební centra ve sledovaném období odpovídala aristokratickému typu divadla, kdy zřizovatelem kapely a divadla byl majitel zámku. Od něj se tedy povětšinou odvíjel i veškerý hudební provoz. Rysy provozu zámeckých kapel byly ve Slezsku stejné jako na Moravě. Tato hudební tělesa fungovala jako služebnické kapely, složené z hudebně nadaných úředníků, komorníků, lokajů a poddaných. V čele kapely stál maestro – kapelník, který byl rovněž zámeckým zaměstnancem. Často plnil funkci komorníka nebo hofmistra a staral se o hudební provoz na zámku: obstarával hudební nástroje, notové materiály, komponoval, nacvičoval skladby a sám v nich také účinkoval. K dobrému tónu na šlechtických sídlech patřilo vydržování zahraničních skladatelů, v případě domácích umělců pak byly cíleně vybírány osobnosti zvučnějších jmen. Na Jánském Vrchu působil Carl Ditters von Dittersdorf, na zámku Hradec nad Moravicí Johann Anton Albrechtsberger, v Hošťálkovech a Velkých Hošticích Josef Puschmann. Mezi zámeckými rezidencemi panovaly vzájemné styky, výměna probíhala rovněž mezi samotnými hudebníky, jak to máme doloženo například při příjezdu pruského krále Friedricha Velikého do Slezských Rudoltic. Zde spoluúčinkovala kapela z Velkých Hoštic a Jánského Vrchu pod vedením Carla

85

Ditterse. Ditters se Schaffgotschem putovali na představení do Bílé Vody, přičemž tam skladatel několikrát i sám účinkoval. Naopak Brosmann posléze také osobně několikrát s bělovodským orchestrem vystoupil na Jánském Vrchu. Sám byl učitelem Gottfrieda Riegra, budoucího kapelníka na zámku Sedlnických z Choltic v Linhartovech. Ten později odešel do brněnského městského divadla a následně k hraběti Jindřichu Vilému Haugwitzovi do jeho zámku v Náměšti nad Oslavou. Smrtí hudbymilovného šlechtického mecenáše většinou končila i činnost kapely a divadla. Důvodem často bylo, že jeho následovníci již měli jiné záliby, případně neměli dostatek financí na zajištění nákladného hudebního nebo divadelního provozu. To je patrné v případě Alberta z Hodic ve Slezských Rudolticích, Ignáce Dominika Chorynského ve Velkých Hošticích, podobnou situaci registrujeme také na zámku v Hradci nad Moravicí barona Karla Wolfganga Neffzerna či v případě vratislavského biskupa hraběte Philippa Gottharda Schaffgotsche na zámku Jánský Vrch. Mezi výjimky řadíme právě v závěru výčtu jmenovaný zámek Jánský Vrch, jehož činnost skončila ještě za života biskupa Schaffgotsche, neboť byla na zámek i celé panství uvalena nucená správa a divadlo se přesunulo do prostor místní střelecké společnosti. V této závěrečné fázi se nositeli divadelních produkcí stali měšťané a došlo k proměně původně poloprofesionální scény na místní ochotnický soubor.

86

3 BRUNTÁLSKÉ HUDEBNÍ DIVADLO

3.1 TOPOGRAFIE DIVADELNÍCH PRODUKCÍ Z rukopisného konceptu historika a archiváře řádu německých rytířů Vinzenze Schindlera, rodáka z Fulneku, můžeme vyčíst, že divadlo v Bruntále několikrát změnilo místo, kde se představení konala, a divadelní produkce se z hlediska sociální stratifikace odehrávaly ve zcela odlišných prostředích.266 Zde je nutné opět připomenout, že divadlo v Bruntále provozovali ochotníci rekrutující se z řad místních měšťanů a zaměstnanců řádu německých rytířů. Právě osoby z této společenské vrstvy stály jednak za vznikem ideje samotné, jednak za její realizací. Bez významu také nebyla divadelní tradice piaristických kolejí jak v nedaleké Bílé Vodě, tak především v Bruntále. Samotné počátky divadelních aktivit jsou spjaty s prostředím měšťanského šenku, poté se divadelní produkce na krátkou dobu přesunuly do budovy bruntálského piaristického kláštera a nakonec divadlo díky podpoře a mecenátu místodržícího hraběte Thürheima přesídlilo do budovy zámku.

3.1.1 PŘEDSTAVENÍ V HOSTINCI V roce 1795 máme doloženu první zmínku o ochotnickém souboru, který hrál dobrovolně, bez nároku na plat.267 Dle relací starší literatury se zpočátku mělo divadlo začít hrát v pronajatém hostinci a ochotníci měli jeho prostor využívat v rozmezí od 1. dubna do 20. června 1795, tedy necelé čtyři měsíce. Jak ovšem ve své monografii zcela aktuálně podotkl Cox, v pramenech je explicitně uvedeno pouze, že první představení se odehrálo „u pana Dreschera“.268 Josef Drescher byl v roce 1797 v pramenech zmiňován jako městský písař, zároveň byl také členem bruntálského právovárečného měšťanstva.269 Patrně na tomto základě Thannabaur dovodil, že dotyčný Drechser byl nájemcem hostince, kde se

266 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept, c. d., s. 5–6. 267 THANNABAUR, Josef: 200 Jahre Gymnasium Freudenthal, c. d., s. 83. 268 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 214. 269 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 214.

87

představení odehrávala. Mohl to být zájezdní hostinec U Zlatého kříže, který měl po velkém požáru Bruntálu roku 1749 vystřídat hostinec U Černého orla. Situování objektů v rámci městského sídliště není zcela jasné. Jako pravděpodobnější se jeví jejich lokalizace uvnitř prostoru obkrouženého městskými hradbami, snad poblíž jedné z trojice hlavních městských bran, navazujících na dálkové komunikace. Na základě relací písemných pramenů víme, že minimálně v rozmezí 20.– 40. let 18. století byl významnější hostinec s výčepem provozován také v jednom z domů v jižní domovní frontě hlavního bruntálského trhového prostoru, dnešního náměstí Míru, přičemž vlastníkem domu a provozovatelem hostince byl v dané době Johann Georg Fiedler.270 Ať se již dotyčný hostinec nacházel kdekoliv, jisté je, že první divadelní vystoupení ve městě vyvolala vlnu zájmu. Jak uvádí Cox, idea, která patrně vzklíčila mezi pravidelnými návštěvníky hostince, v němž Josef Drechser uplatňoval právo nálevu piva, se v Bruntále brzy dočkala obecného přijetí. Dle nepřímých indicií v knize účtů můžeme usuzovat, že návštěvnost v prvních měsících prudce stoupla a provizorium v hostinci přestalo z kapacitních důvodu dostačovat. Poslední představení se zde uskutečnilo 20. června 1795.271

3.1.2 PŘEDSTAVENÍ V BUDOVĚ PIARISTŮ Z účetních dokladů a protokolu z jednání úřadu místodržícího vyplývá, že od 3. července 1795 probíhaly stavební práce související se stěhováním scény do koleje piaristického kláštera. Řád německých rytířů byl v této souvislosti žádán o dodání stavebního materiálu. K výše uvedenému datu se také vztahuje výdaj, který byl vynaložen na výplatu odměny pomocným silám při výstavbě jeviště. To bylo zbudováno nejpozději do 19. července téhož roku, kdy se zde odehrálo první představení.272 Jak obšírněji zmiňujeme v kapitole 2.2.6 Řád piaristů ve Slezsku, divadelní představení a deklamace v latinském jazyce hrály ve vzdělávacím systému piaristů, stejně jako tomu bylo například u jezuitů, velmi důležitou roli. K realizaci významnějších představení bylo v rámci dispozice koleje vyhrazeno auditorium –

270 ZAO, Karolinský katastr, inv. č. 82, svazek XXII, f. 173 a inv. č. 144, svazek XV, f. 95. 271 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 215. 272 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 215.

88

dostatečně prostorný sál využitelný rovněž k provozování divadla. V roce 1777 bylo v důsledku tereziánských školských reforem bruntálské piaristické gymnázium zrušeno a výuka nadále probíhala v nově konstituované hlavní škole, jejíž vedení však i nadále zůstalo v rukou piaristů.273 Německý řád, piaristé a bruntálští měšťané byli navzájem svázáni hustým předivem interpersonálních vazeb a zájmů. Nepřekvapí tedy, že Thürheim v letech 1797 a 1798 stál za sepsáním žádosti o opětovné obnovení gymnazijní výuky v Bruntále.274 Tato skutečnost patrně zapříčinila další přesun divadelní scény, tentokrát již do bruntálského zámku, jehož prostory divadelníkům velkoryse poskytl právě Thürheim. Navrátíme-li se však ke scéně v piaristickém klášteře, na základě účetních dokladů můžeme konstatovat, že jednotlivých představení se účastnilo až 160 platících návštěvníků. Dle údajů o tržbách za prodej vstupenek je zjevné, že hlediště divadla bylo rozděleno do tří pořadí. Na základě těchto informací sice není možné přímo dedukovat dělení hlediště do parteru, lóží a galerie, přesto však účetní doklady napovídají, že se při výstavbě hlediště uplatnilo dřevěné bednění a dveře, sloužící k oddělení míst první kategorie (1sten Platz). Tato skutečnost ovšem nevylučuje možnost, že veškerá místa hlediště byla situována v parteru.275 Náklady vynaložené na svíce, lůj a lampový olej napovídají o způsobu nasvětlení scény a výpravě. Finanční částky vydané na provoz a opravy osvětlovací techniky svědčí o tom, že technické vybavení bruntálského divadla již v této fázi nebylo v principu odlišné od výbavy významnějších soudobých městských a dvorských divadelních scén.276 Jak si ve své monografii správně všiml již Cox, bruntálští ochotníci z hlediska soudobé scénografie disponovali rovněž velmi důležitým technologickým prvkem, který je v pramenech označován termínem Versenkmaschin.277 V jevišti tedy bylo instalováno zařízení, které umožňovalo nenadálé zjevení či zmizení herce, což bylo významné například při inscenování

273 BOMBERA, Jan: Divadelní hry piaristických škol v Bruntále, c. d., s. 237. 274 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 220. 275 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 217. 276 HILMERA, Jiří: Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 14–17. 277 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 218.

89

rolí duchovních bytostí či přízraků. Podstatná část dramatické tvorby závěru 18. století takových scénografických efektů využívala. Bylo tomu tak i v tvorbě významného klasicistního dramatika Augusta von Kotzbue, jehož hry prokazatelně figurovaly také v repertoáru bruntálské divadelní společnosti.278

3.1.3 DIVADLO V BUDOVĚ ŘÁDOVÉHO ZÁMKU I když v objektu piaristické koleje nalezli divadelníci vhodné zázemí, v roce 1798 došlo k přemístění scény do budovy bruntálského zámku. Jak jsme uvedli výše, důvodem mohla být suplika místodržícího Thürheima, který usiloval o znovuobnovení provozu gymnázia. K zajištění optimálních podmínek bylo třeba uvolnit také prostory užívané divadelní společností. Můžeme předpokládat, že právě v rámci podpory svého záměru Thürheim nabídl bruntálským ochotníkům zázemí přímo v jím spravovaném objektu zámku. Divadelníci nabídku s povděkem přijali a již 15. srpna roku 1789 se přímo v zámeckých interiérech odehrálo první představení. Došlo zde tedy k pozoruhodné syntéze snahy o provozování ochotnického divadla vzešlé ze strany měšťanů s podporou Německého řádu, fakticky realizovanou skrze vstřícné kroky místodržícího Thürheima. Ten divadelníkům neposkytl jen nezbytné prostory, nýbrž jim zajistil i potřebné prostředky k pokrytí nákladů na výstavbu nového jeviště. Co se vlastního členění divadelního prostoru týče, při rekonstrukci jeviště byla opět uplatněna výše zmiňovaná Versenkmaschin. Hlediště bylo vybaveno v pramenech explicitně uvedenou galerií, tedy patrovou vestavbou s místy vyhrazenými pro diváky. V parteru se nacházela místa, jež byla opět rozdělena do tří pořadí. Stejně tak byly rozrůzněné ceny vstupenek, přičemž nejvíce, dvojnásobek základní ceny, byli povinni zaplatit návštěvníci, kteří měli zájem zhlédnout představení právě z galerie.279 Podle počtu prodaných vstupenek lze dovodit, že návštěvnost představení oproti produkcím v piaristickém klášteře opět vzrostla, a to zhruba o jednu třetinu. U nejúspěšnějších představení se měl počet platících pohybovat dokonce až kolem

278 Tamtéž, s. 218, pozn. č. 835. 279 Tamtéž, s. 221.

90

240 osob. Přestože dle soudobých měřítek můžeme bruntálské divadlo v kontextu zámeckých divadel počítat stále mezi divadla malá, nebylo jej možné provozovat bez odpovídajícího provozního zabezpečení a mimo prostory k tomuto účelu dostatečně disponované.280 Vyvstává před námi tedy otázka, kde se v rámci bruntálského zámku divadelní představení odehrávala. Na tuto otázku hledala odpověď již celá řada badatelů, přičemž přehledný výčet názorů nabídl v monografickém pojednání o bruntálském zámeckém divadle opět Cox. Ten převládající názory rozdělil do dvou kategorií, přičemž v první se operuje s přesvědčením, že divadelní produkce byly realizovány v místnostech přízemí, ve druhé se naopak jako místo realizace produkcí uvádí prostor velkého sálu v prvním patře.281 Druhá skupina badatelů, včetně autorky této práce, dříve mylně předpokládala, že divadelním produkcím byl vyhrazen nejreprezentativnější zámecký prostor, který svou nynější podobu získal po barokní přestavbě zámku v 70. letech 18. století. Ať již to bylo v případě průkopníka této teze Meissnera282 či v pracích jeho následovníků Zettela283, Štepána284, Coxe285 či Wiesnerové286, všichni autoři pominuli základní souvislosti dispozičního a funkčního uspořádání piana nobile bruntálské rezidence. Pohyb osob v patře byl diktován skladbou a funkčním určením jednotlivých místností, tak jak to bylo v obytných a reprezentativních prostorách šlechtických sídel obvyklé. V patře bruntálského zámku můžeme identifikovat tradiční rozložení místností sestávající z apartmánu majitele panského sídla, které bylo v obvyklých případech již od závěru 17. století běžně utvářeno kabinetem, ložnicí s garderobou a dalšími reprezentačními místnostmi. V případě Bruntálu díky dodnes dochované dispozici a známé funkci alespoň vybraných prostor můžeme

280 Tamtéž, s. 221–222. 281 Tamtéž, s. 222. 282 MEISSNER, s. 23. 283 ZETTEL, s. 519. 284 ŠTĚPÁN, Václav: Historie zámku Bruntál, c. d., s. 43. 285 COX, Georg: Das Schloßtheater in Freudenthal / Österreischisch-Schlesien am Ende des 18. und zu Beginn des 19. Jahrhunderts, c. d., s. 74–79. 286 WIESNEROVÁ, Markéta: Rezidence Řádu německých rytířů v Bruntálu jako centrum zámecké hudební kultury ve Slezsku na přelomu 18 a 19. století, in: Opus musicum č. 3, roč. 2011, s. 18–33.

91

rekonstruovat pohyb osob.287 Ke vstupu do objektu sloužila hlavní brána jižního průčelí, kontrolovaná portýrem. Po sesedlání či vystoupení z kočáru návštěvník vystoupal po reprezentativním schodišti na podestu patra, odkud byl uveden do audienčního sálu. Na něj navazoval kapitulní sál a další série salonů propojených enfiládou. Teprve poté návštěvník doputoval do velkého sálu, skrze který mohl pokračovat přes další salony do velké jídelny čili tabulnice. Vzhledem k frekvenci a návštěvnosti divadelních představení je jen stěží představitelné, že by se takovéto množství diváků – z hlediska sociální stratifikace de facto každý, kdo si zakoupil vstupenku – nekontrolovaně pohybovalo pianem nobile. Stejně tak je nemyslitelná jakákoliv alternativní trasa využívající například arkádový ochoz vnitřního nádvoří či renesanční schodišťovou věž. Tyto úvahy dávají za pravdu spíše názorům, že se divadelní prostory nacházely v přízemí, byť je třeba zdůraznit, že na základě výpovědi dobových pramenů tento prostor není možné v rámci dispozice zámeckých interiérů přímo určit. Prvním a zároveň nejhodnotnějším tvrzením, které situuje divadlo do přízemí, je výpověď Friedricha Stellwaga. Na relevanci jí dodává, že pisatel byl fakticky současníkem divadelních produkcí. Sám byl zaměstnancem správy řádových panství a podle korespondence dochované ve vídeňském řádovém archivu je možné usuzovat, že se aktivně podílel na organizaci angažmá opavské divadelní společnosti. Ta v Bruntále vystupovala v letních měsících v rozmezí 20. a 30. let 19. století. Právě Stellwag uvádí, že z Thürheimova popudu byl pro potřeby divadla upraven prostor někdejších stájí („wo früher Pferdstallungen waren“). Bez významu v tomto kontextu není také noticka, že tento prostor byl všem přístupný („jedermann zugängliche“).288 K názoru na situování divadla do parteru zámku se později připojil i Thannabaur289 či Pirchan290, tvrzení dříve

287 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 229. 288 STELLWAG VON CARION, Friedrich: Gedenk-Buch der Schicksale Freudenthals und seinen Umgebung, c. d., s. 131–132. 289 THANNABUER, Josef: Das Freudenthaler Schlosstheater, in: Schlesisch-Mährischer Volkskalender für das Altvaterland, c. d., s. 84. 290 PIRCHAN, Emil: Therese Krones. Die Theaterkönigin Altwien, Wien-Leipzig 1942, s. 5.

92

přednesené ve své diplomové práci v novějším monografickém zpracování zrevidoval také Cox.291 Zásadní přínosem k této diskusi byl objev technické zprávy a souvisejících nákresů, na které v 60. letech 20. století narazil Zettl a které později obšírně interpretoval opět Georg Cox. Vznik těchto materiálů souvisel se snahou o opětovné oživení zámeckého divadla na počátku 20. století. V této době, patrně z popudu tehdejšího velmistra arcivévody Evžena Habsburského, byly podniknuty kroky k návratu divadelních představení do zámeckých interiérů, a to právě do autentických prostor, v nichž divadlo hrálo již na přelomu 18. a 19. století.292 V závěru prvního desetiletí 20. století byla bruntálským stavitelem Hermanem Grunerem vypracována technická zpráva, doplněná o nárys řezu prostory označené jako Theaterkeller. Tuto místnost, spolu s návaznými prostory patra a mezaninu, zachycuje rovněž soudobý půdorys, který signoval stavitel W. Riedel (viz obr. č. 10). Zaznamenané prostory jsou disponovány v parteru a mezaninu jihozápadního nároží bruntálského zámku. Podélná prostora někdejších stájí se nachází v přízemí jižního, k městu orientovaného průčelí. Další zachycené provozní místnosti, přístupné jednoduchým obslužným schodištěm, se nacházely v mezipatře právě nad někdejšími stájemi. Dvojice dalších prostor, v pramenech označovaných jako Theaterkeller a Theatergewölb, se nacházela v závěru západního křídla a na výše zmiňované prostory navazovala. To, že byla disponovaná přímo pod velkým sálem, vedlo některé autory k přesvědčení, že zde byly uloženy rekvizity, kulisy a další nezbytná výbava, zatímco vlastní divadelní produkce probíhaly v návazném sále v patře.293 Na základě výše naznačených souvislostí však můžeme odůvodněně předpokládat, že tomu tak s vysokou mírou pravděpodobnosti nebylo. Můžeme se tedy přiklonit ke Coxově dedukci, že samotný divadelní sál se nacházel v místnosti, nebo přesněji ve dvojici původně samostatných místností západního křídla v jihozápadním nároží zámecké budovy. Prostory byly dostupné

291 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 222. 292 Tamtéž, s. 349–354. 293 Tamtéž, s. 223, pozn. 856.

93

přímo z nádvoří, a tak návštěvníci nemuseli procházet skrze další zámecké interiéry. Na barokních plánech zámku ze 70. let 18. století byly ještě obě místnosti odděleny zdí, přičemž původně dané prostory sloužily k parkování kočárů (Waghen Remise) a jako studený sklep či skladovací prostora (Eyssen Gewölb).294 Necelé dvě dekády po dokončení Neumannovy přestavby nechal Thürheim pro potřeby divadelníků prostory upravit odbouráním zdi dělící obě místnosti. Vznikla tak relativně rozsáhlá jednotná prostora, o šířce cca 8,5 a délce cca 15 metrů, přičemž světlá výška klenby v jejím vrcholu byla 5,75 m. Zde tedy mělo být vybudováno jeviště s hledištěm. Pod klenbu se s jistou mírou invence patrně mohla vměstnat také konstrukce divácké galerie.295 Jak již bylo řečeno, kulisy a rekvizity byly deponovány v někdejších stájích; další v písemných pramenech zmiňované prostory šaten, skladu garderoby a toalet se nacházely v přilehlých místnostech mezaninu a přístup k nim zajišťovalo provozní schodiště. Důsledkem odstranění dělicí zdi byly statické poruchy, které měly být již v průběhu 19. století vyřešeny dodatečnou vestavbou klenebního pasu. Problém tím však vyřešen nebyl, a proto stavitel Gruner navrhl zajistit klenbu tzv. Theaterkelleru dodatečným vložením dalšího, nového klenebního pasu (viz obr. č. 11).296 Poněkud zavádějící označení tohoto prostoru jakožto sklepa osvětluje rovněž u správy přiložený výkres řezu hmotou západního křídla. Výšková úroveň terénu zámeckého nádvoří byla odlišná od výškové úrovně terénu zahrady v exteriéru západního průčelí. Úroveň půdy sahala téměř ke dvojici oken prosvětlujících dané prostory, tudíž zvnějšku daná místnost skutečně působila jako sklepní prostor. Tyto prostory sloužily divadelní společnosti nejpravděpodobněji až do roku 1806, kdy se odehrálo poslední představení. Ani ke druhé fázi bruntálského zámeckého divadla, provozovaného profesionálním souborem z Opavy, dobové prameny nesdělují, kde přesně v zámeckém objektu byly produkce realizovány. Víme pouze tolik, že divadelníci

294 Plány zachycující původní stav objektu před přestavbou identifikují rozměrnější jižní místnost jako sklad soli. Určení menší severní prostory bylo totožné. Originály plánové dokumentace zčásti reprodukovány v publikaci ŠTĚPÁN, Václav: Historie zámku Bruntál, c. d., s. 14–15. 295 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 224. 296 DOZA, Mei 275.

94

používali staré jeviště bruntálských ochotníků. Štěpán uvádí, že k divadelním produkcím byly užívány sklepní prostory, někdejší stání pro koně a velký sál v patře.297 Cituje zde rovněž Coxem nedohledaný popis zámku z poloviny 19. století, v němž je zmíněno, že jako divadelní prostor byla využívána kočárovna a k divadelním účelům sloužily také někdejší stáje. Zde je třeba připomenout, že s rokem 1820 v Bruntále fakticky zaniká úřad místodržícího. To se mohlo odrazit i ve způsobu užívání a funkčního určení prostor zámeckých interiérů. Do rozmezí druhé poloviny 20. let až počátku 40. let 19. století můžeme datovat plán na vestavbu šnekového schodiště, jehož realizace umožnila přímý vstup z exteriéru do velkého sálu v patře.298 Nedatovaný plán signoval stavitel Maxmilian Wielsch, který pro Německý řád pracoval právě ve výše uvedeném časovém rozmezí.299 Na plánu je zachycena spodní partie hudební empory, která vznikla vestavbou příčky do jižního závěru velkého sálu. Na nákresu registrujeme jak starší šnekové schodiště vedoucí do patra empory, tak nově vestavěnou komunikační osu, která spojovala vstup do velkého sálu s mezipatrem. Šnekové schodiště ústilo do místnosti mezaninu, která byla dodatečně zbudovaným schodištěm, přeloženým k fasádě hlavního průčelí, přístupná rovnou z květinové zahrady v předzámčí. Ať již samotní hudebníci a personál či návštěvníci tedy měli zajištěn relativně snadný přístup z exteriéru přímo do hlavního sálu. Tento reprezentativní prostor byl využíván také na prahu 20. století k pořádání plesů a dalších společenských událostí.

297 ŠTĚPÁN, Václav: Historie zámku Bruntál, c. d., s. 43. 298 DOZA, Mei 91. Ačkoliv se toto řešení zpřístupnění sálu může jevit jako poněkud krkolomné, nebylo ojedinělé. O několik desetiletí dříve byl podobně řešen přístup do divadelního sálu městského paláce Dominika Ignáce hraběte Chorynského z Ledské. Ten nechal při rekonstrukci městského paláce v Opavě upravit severní křídlo pro potřeby svého „teatra“, v němž se odbývaly reduty, hudební produkce a divadelní představení. Samotný sál vznikl odbouráním stropu mezi přízemím a patrem, zastropení nově vzniklé prostory bylo řešeno nepravou neckovou klenbou, konstruovanou z dřevěného bednění. Pro hosty společenských událostí byl vybudován nový vchod z Janské ulice, sekundárně proražený v severní obvodové zdi paláce. Do nově vzniklého průjezdu bylo vestavěno šnekové schodiště zpřístupňující prostor divadla skrze korzo orientované do nádvoří paláce. Korzo, dobře patrné ještě na plánové dokumentaci z 50. let 20. století, doplňovalo soudobé rokokové kované zábradlí, spadající do doby celkových stavebních úprav, které jsou prozatím datovány do rozmezí let 1762–1765. Tyto teze byly přednesy 26. 4. 2017 na mezinárodní vědecké konferenci Dům, palác a zámek v hmotné kultuře Slezska v Cieszynie v rámci referátu Blücherův palác v Opavě – aristokratická městská rezidence v kulturně-stavebním kontextu. Za poskytnutí strojopisu studie děkuji spoluautorce Mgr. Markétě Kouřilové. 299 ŠOPÁK, Pavel: Klasicistní architektura Opavy let 1780–1850, Opava 2003, s. 52–53.

95

Štěpán pro tuto etapu dohledal pozoruhodně hojný inventář osvětlovací techniky. Můžeme pouze spekulovat, zda alespoň část svítidel nepocházela z doby, kdy se v zámku konaly divadelní produkce. Reprezentativní prostoru osvětlovaly tři skleněné lustry po osmi svících, jeden velký lustr s šestnácti svícemi, dvanáct nástěnných železných tříramenných svícnů a zejména šestatřicet petrolejových lamp.300 Zde je nutné vyslovit otázku, zda se v inventářích zámeckého mobiliáře nenacházejí také další artefakty, které bychom mohli s činností divadla spojit. Je pravděpodobné, že alespoň část garderoby a dalších nezbytností si s sebou jakožto privátní majetek vzala již kočovná společnost Josefa Kronese a na zámku zůstala pouze část vybavení, které bylo později ve 20. a 30. letech využíváno i hostujícím hereckým souborem z Opavy. Zda nějaké divadelní vybavení zůstalo později na zámku alespoň zčásti dochováno, dnes zjistíme jen stěží. K významným přesunům mobiliáře došlo již v závěru 30. let 20. století, značných změn se zámecký mobiliář dočkal rovněž po ukončení 2. světové války. Víme, že na movitou výbavu zámku byla uzavřena pojistka u pojišťovny Donau- Concordia. Byť případný soupis pojištěného majetku prozatím nebyl dohledán, je málo pravděpodobné, že by mezi cennými součástmi sbírky uměleckých předmětů a vzácnými nábytkovými kusy figurovaly například po mnoho desetiletí nevyužívané divadelní kulisy. V poválečném období bruntálský zámek sloužil mimo jiné jako svozový objekt, v němž byly soustředěny cenné předměty konfiskované v jiných lokalitách.301 V rámci redistribuce kulturních statků byly tyto předměty později, poté co byly prohlášeny za národní kulturní majetek, rovněž využity v nově vznikajících interiérových instalacích zámeckých objektů po celém tehdejším Československu. Podobně bylo nakládáno i s původním mobiliářem bruntálského zámku, který musel být vystěhován z důvodu jeho dalšího využití armádou. Předměty putovaly do zámků ve Velkých Losinách, Šternberku a také do jihomoravské Lednice. Ve výčtu 110 položek převládají rámované obrazy (zejména olejomalby a grafiky) a nábytek. Zaujme však také poněkud enigmatický soubor 28 různých dílců, který autor soupisu s pochybami

300 ŠTĚPÁN, Václav: Historie zámku Bruntál, c. d., s. 46. 301 ŠTĚPÁN, Václav: Historie zámku Bruntál, c. d., s. 53.

96

označil za součásti horoskopu. Dokument je datován 22. května 1951, přičemž v zápatí soupisu je jako předávající uvedena paní Krummerová, manželka prvního poválečného správce bruntálského zámku.302 Úvahy, zda se v tomto případě mohlo jednat o artefakty spjaté s činností bruntálského zámeckého divadla, však prozatím zůstávají v rovině hypotéz.

3.2 HUDBYMILOVNÍ MÍSTODRŽÍCÍ 3.2.1 MAXMILIAN XAVER VON RIEDHEIM Maxmilián Xaver Filip Konrád svobodný pán z Riedheimu (1723–1798), místodržící řádu německých rytířů v Bruntále, spojil své osudy s tamějším krajem na rovných čtyřicet let (1757–1797). Jeho vstup do řádu německých rytířů se odehrál v roce 1747 v řádové bailivě Franky. Po své službě v Mergentheimu a Frankfurtu byl roku 1757 vyslán do Bruntálu, kde se jako komtur stal podřízeným tehdejšího místodržícího Friedricha Filipa z Wildensteinu (1748– 1770).303 Jeho kariérní postup akceleroval v roce 1764, kdy byl povýšen do funkce vicemístodržícího. Šest roků nato se stal na dalších 27 let místodržícím panství Bruntál a Sovinec. Během tohoto období se projevil jako skvělý organizátor a schopný hospodář, který přes všechny nesnáze způsobené hladomorem, přírodními katastrofami a především válečnými událostmi, dokázal moravsko- slezská řádová panství úspěšně rozvíjet. Oblast byla sužovaná válečnými konflikty v podobě sedmileté války, v 80. letech 18. století války o dědictví bavorské a poslední roky byly poznamenány válkami s revoluční Francií.304 Maximální péči věnoval Riedheim hospodářskému rozvoji panství, což bylo ostatně prioritním úkolem řádových úředníků. Bruntálské panství prosperovalo především díky těžbě a zpracování kovů, proto bylo jeho snahou nadále důlní a železářské podniky rozvíjet. V Ludvíkově, nejvýznamnějším centru řádových železářských podniků, nechal Riedheim postavit moderní vysokou pec. Podobně

302 Národní archiv České republiky, Státní památková správa, karton 55, signatura Bruntál. 303 NIESNER, Tomáš: heslo M. X. Filip Konrád svobodný pán z Riedheimu, in: Země a její pán, c. d., s. 279. 304 Tamtéž, str. 279.

97

i další železárny v Břidličné, na Sovinci, v Rýžovišti a Dolní Moravici prošly modernizací. Podporoval i dolování železné rudy. S Riedheimovým jménem je spojena řada aktivit realizovaných na poli řádové reprezentace, z nichž nejpodstatnější byla přestavba bruntálského zámku do podoby, kterou si zachoval dodnes. Na prahu sedmdesátých let 18. století byla přestavba zámku z poloviny hotova. Stavební práce skončily pravděpodobně roku 1772, dokončovací práce však probíhaly ještě v následujících letech. Definitivně hotové byly před příchodem císaře Josefa II., který navštívil zámek ve dnech 15.– 17. listopadu 1778.305 Z hlediska dalšího směřování řádu jistě nebylo bez významu, že od roku 1780, respektive po smrti velmistra Karla Alexandra Lotrinského, byla hodnost velmistra trvale v rukou některého z členů vládnoucího rodu habsbursko- lotrinského. Bruntálské řádové panství v tomto období procházelo etapou velmi slibného rozvoje. Patřičnou pozornost věnoval Maxmilián Xaver von Riedheim školství a navázal tím na tradici započatou řádem v předchozích letech. Nechal rozšířit školy v Bruntále a Starém Městě, nové školy byly postaveny v Andělské Hoře, Světlé, Staré Vodě, Nové Rudné, Horním Václavově, Nové Vésce a v Mezině. V roce 1777 bylo zrušeno bruntálské piaristické gymnázium na základě císařského dekretu Marie Terezie. S tím se místodržící Riedheim nehodlal smířit, a proto v roce 1781 žádal nového velmistra řádu německých rytířů Maxmiliána II. Františka o jeho obnovení. Piaristé se sice s jeho pomocí v Bruntále o obnovu gymnazijního školství pokusili, tyto snahy však vyšly naprázdno.306 Z Riedheimova podnětu bylo v údolí Bílé Opavy zahájeno systematické využívání léčivých pramenů. Můžeme směle tvrdit, že díky němu byl v roce 1778 položen základ nynějších lázní Karlova Studánka. V roce 1797 byl pro nemoc uvolněn z funkce místodržícího a necelý rok nato zemřel v Eichstättu v Horním Bavorsku.

305 NIESNER, Tomáš: Panství Bruntál ve druhé polovině 18. století za působení Maxmiliána Xavera z Riedheimu, Sborník bruntálského muzea, Bruntál 2006, s. 52–58. 306 Podrobněji viz THANNABAUER, Josef, 200 Jahre Gymnasium Freudenthal 1731–1931, Freudenthal 1931.

98

Ačkoliv v souvislosti s Riedheimem někteří badatelé vyslovili názor, že již za doby jeho působení v úřadu místodržícího byla na zámku zřízena malá kapela a Riedheim měl dokonce osobní podíl na vzniku ochotnického divadla, je třeba zdůraznit, že tyto hypotézy nejsou podloženy žádnými přímými ani nepřímými doklady. Nadále ovšem zůstává platné tvrzení, že kapela i divadlo vznikly již za doby působení Riedheima ve funkci místodržícího. Na základě Stellwagových relací víme, že Riedheim byl z důvodu rozličných úkolů často z Bruntálu odvoláván, přičemž rozhodovací kompetence za těchto okolností fakticky přebíral vicemístodržící Thürheim. Je tedy více než pravděpodobné, že kapela i divadlo byly v Bruntále zřízeny zajisté minimálně za Riedheimova souhlasu a podpory.307

3.2.2 FRANZ JOSEF VON THÜRHEIM O životě a aktivitách bruntálského místodržícího Franze Josefa von Thürheima (1740–1824), mecenáše a donátora bruntálského divadla, již bylo pojednáno v podkapitole 1.4. Thürheim vykonával pozici místodržícího velmistrovských statků na Moravě a ve Slezsku v letech 1798–1805 a vedle kulturních aktivit se zasadil o další charitativní aktivity. Podporoval špitály a školská zařízení, předmětem jeho zájmu se staly také různé hospodářské a správní reformy.308 Již v předcházejících letech, kdy vykonával pozici vicemístodržícího, byl nakloněn aktivitám místních ochotníků a podporoval hudbu a divadlo. Když se stal bruntálským místodržícím, nechal pro potřeby místních ochotníků adaptovat na zámku velký sál v rohu západního křídla – tak mělo divadlo na zámku vlastní prostory. Divadlo se do zámeckých prostor nastěhovalo a 15. srpna 1798 se konala první produkce. Hrabě Thürheim měl vyvinutý cit pro umění, zvláště pro hudbu, a měl velkou zásluhu na probuzení hudebního, divadelního a literárního života ve městě. Jeho příchodem do Bruntálu se otevírá slavná kapitola bruntálského zámeckého divadla. Friedrich Stellwag ve své bruntálské kronice píše, že hrabě Thürheim byl

307 STELLWAG von CARION, Friedrich: Gedenk-Buch der Schicksale Freudenthals, c. d., s. 131–132. 308 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 85–87.

99

velmi laskavým, vlídným a přátelským člověkem, miloval společenský život, po vzoru svého předchůdce si vydržoval na zámku malou kapelu, pořádal hudební akademie, taneční zábavy, divadelní představení, podporoval ochotnické divadlo, které pak, jak již bylo uvedeno výše, přenesl na zámek. Dle Stellwagových slov bylo divadlo v zámeckých prostorách zařízeno bez zbytečného přepychu a velkých nákladů. Mezi zvanými hosty dle něj nechyběli příslušníci vojenské posádky, uředníci a zejména vážení bruntálští měšťané, tedy příslušníci vyšší vrstvy tamější soudobé městské společnosti. Z hlediska „demokratičnosti“ a rovnostářského přístupu bylo významné, že každý účastník musel zaplatit vstupné. Dle Stellwaga však ceny byly mírné a příznivé pro všechny občany.309 Thürheim coby štědrý mecenáš byl zřejmě velmi oblíbeným místodržícím. Ve sbírkách vídeňského archivu Německého řádu se zachovala celá řada skladeb, především gratulačních kantát, hraběti přímo dedikovaných u příležitosti jeho svátků, narozenin, případně jiných významných výročí (viz obr. č. 17–20).310 Dne 19. září 1805 došlo v Thürheimově profesním životě k zásadnímu obratu. Nově zvolený velmistr řádu německých rytířů Anton Viktor jmenoval Thürheima tajným radou a povolal jej k sobě do Vídně. Tento kariérní postup ovšem následně zapříčinil Thürheimův odchod z Bruntálu. V závěru roku 1805 byl Thürheim stále v úřadu bruntálského místodržícího. V Bruntále setrvával také v období mezi 17.–22. lednem 1806, kdy zajišťoval pobyt vzácného hosta, velmistra Antona Viktora. Po velmistrově návštěvě ještě nadiktoval dopis s instrukcemi dvornímu radovi Kadlerovi. Teprve 1. února 1806 nastoupil do svého nového úřadu ve Vídni. S jeho odchodem ustal i dříve vzkvétající bohatý kulturní život. Z tohoto úhlu pohledu byl jeho odchod pro město a jeho okolí podstatnou ztrátou.311 V roce 1805 jej v úřadě vystřídal Karl Josef svobodný pán von Bourscheidt zu Burgbrohl, který byl zároveň posledním bruntálským místodržícím. Nedlouho

309 STELLWAG von CARION, Friedrich: Gedenk-Buch der Schicksale Freudenthals, c. d., s. 131–132. „… nebst der der K. K. Militär-Garnison die Beamten, auch angesehner Bürger geladen waren…“. 310 DOZA Mei 275, Kantate von Josef Buschmann, Kapelmellmeister, Frühlingslied von Anton Bobin, Kantate von Anton Bobin. 311 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 88–89.

100

poté si Thürheim – již ve svém novém vídeňském působišti – stěžoval na pokročilé stáří a podlomené zdraví. V roce 1815 se nechal penzionovat a odstoupil z funkce oettingenského komtura. Poslední roky svého života strávil ve Vídni, kde také 3. května 1824 zemřel.312

3.3 BRUNTÁLSKÁ DIVADELNÍ SPOLEČNOST IMPRESÁRIA JOSEFA KRONESE Chceme-li sledovat počátky divadelnictví v Bruntále, nemůžeme opomenout jeho nejdůležitější osobnost – impresária Josefa Kronese, zakladatele bruntálské divadelní společnosti, zpěváka a především otce věhlasné herečky Terezy Kronesové. Franz Josef Krones se narodil 24. února 1766 v Bruntále. Původní profesí byl kožešník. Kolem roku 1795 v Bruntále založil divadelní ochotnickou společnost, s níž provozoval divadelní představení a která posléze našla prostory pro své produkce na tamějším zámku, a to za vydatné podpory tehdejšího hudbymilovného místodržícího řádu německých rytířů Josepha von Thürheima.313 Jako impresário divadelní společnosti vystupoval Krones mezi lety 1795–1805 v komických rolích, později v činoherních i operních představeních. Organizačně schopný Krones kolem sebe soustředil několik ochotníků, z nichž se stali významní členové jeho souboru a díky nimž se mohla konat divadelní představení v Bruntále ve výše uvedených letech. Dějištěm těchto vystoupení byl původně hostinec, posléze budova piaristického gymnázia a nakonec od roku 1798 zámecká divadelní scéna řádu německých rytířů v Bruntále. Z tohoto období máme doloženy účty z divadelních představení a také zachované herecké i pěvecké party oper včetně operních partitur, v nichž figuruje Kronesovo jméno.314 Coby basista vystoupil Krones v opeře Zemire und Azor bruntálského rektora Antona Schlichtiga (Sander, 1795–1796)315 a dále v Müllerově opeře

312 Tamtéž, s. 91–92. 313 V souvislosti s Terezou Kronesovou přináší poprvé zprávu o zámecké divadelní scéně řádu německých rytířů Elisabeth FUTTER v práci nazvané Die bedeutendsten Schauspielerinnen des Leopoldstädter Theaters in der Zeit von 1800 bis 1830, c. d., str. 150. 314 DOZA, Mei 275. 315 DOZA, Mei 276/4.

101

Sonnenfest der Braminen (Barzallo, 1800–1801).316 Oba pěvecké party si také podepsal. Krones byl však v dobách bruntálského divadla činný i herecky. Víme o činohrách, v nichž figuroval jako herec: Der Blinde (Ein Unbekannter),317 Mohamed Quirlly (Peruin),318 Armuth und Edelsinn (Peter Plum)319 a pak také ve stejnojmenné hře v titulní roli doktora Flapperta.320 Spolu s ním vystupovala v činoherních rolích bruntálského divadla i jeho žena Anna Terezie Kronesová. Víme o tom, že Krones někdy mezi léty 1805–1806 opustil svou kožešnickou živnost i rodný Bruntál a nastoupil profesionální dráhu herce a zpěváka.321 Jako profesionál svou kariéru zahájil v sezóně 1805/6 v Městském divadle v Opavě u společnosti Karla Flebbeho a posléze pokračoval u Johanna Schönfelda, působícího rovněž v Opavě v nově otevřené divadelní budově (1805, 1806, 1808). Zde také 12. února 1806 vystoupila v dětské roli jeho čtyřletá dcera Tereza.322 Jeho další divadelní ambice jej přivedly do Olomouce, kde působil jako basista za ředitelů Kreutzmayera a Bannholzera (1806–1807, 1812–1813), do Brna (1811) a Jihlavy (1811–1812). Provozoval rovněž malou divadelní společnost, která uváděla zpěvohry zejména v letních měsících. Společnost tvořila jeho rodina, včetně dcery Terezy. S tímto souborem procestoval mezi lety 1805–1821 mnoho míst východních Čech, Moravy, Uher a Dolních Rakous. Navštívil i Bratislavu, kde Tereza vystoupila v roce 1818, a Záhřeb (1820–21). Hostoval také třikrát ve Vídni v divadle v Leopoldstadtu (1810, 1816, 1821). Část jeho divadelního kočování, v rozmezí let 1812–14 a snad i roku 1815, s ním sdílel jako člen souboru Václav Thám, známý divadelní ředitel.323

316 DOZA, Mei 279. 317 DOZA, Mei 268. 318 DOZA, Mei, 269. 319 DOZA, Mei, 269. 320 DOZA, Mei, 268. 321 Některá prameny zmiňují až rok 1806, viz např.: Futter, s. 151, nebo Vojtal, str. 7. Domníváme se, že Krones nastoupil do Opavy v divadelní sezóně 1805/1806. Viz níže. 322 BOŽENEK, Karel a kol.: Divadlo v Opavě, c. d., s. 22. 323 SCHERL, Adolf: heslo Franz Josef Krones, in: Hudební divadlo v českých zemích, c. d., str. 289–290.

102

Když byla dcera Tereza angažována 14. října 1821 v Theater in der Leopoldstadt, zanechal Krones kočovného života, který mu způsobil těžkou újmu na zdraví. Při jedné z cest si přivodil vážné omrzliny, které si vyžádaly amputaci obou končetin. Poté žil u své dcery ve Vídni a po jejím předčasném skonu ji přežil o dalších devět let. Zemřel v Eisenstadtu 7. listopadu 1839.324

3.4 ČLENOVÉ DIVADELNÍ SPOLEČNOSTI IMPRESÁRIA JOSEFA KRONESE Pramenná základna k dějinám bruntálského hudebního divadla poskytuje dostatečnou oporu pro rekonstrukci obsazení divadelní společnosti, tedy herců i zpěváků, kteří se na přelomu 18. a 19. století v bruntálském divadle věnovali provozování zpěvu. První, kdo se pokusil alespoň o řadový výčet jmen herců a zpěváků bruntálské divadelní společnosti, byl již několikrát zmíněný profesor bruntálského reálného gymnázia Josef Thannabauer, a to ve studii Das Freudenthaler Schlosstheater.325 Další bádání rozšířil Georg Cox,326 který se zaměřil na dohledání životopisných a dalších údajů (např. profesní zařazení) herců a zpěváků, ovšem bez souvislé vazby k hudební scéně. Jména bruntálských ochotníků se objevují jako přípisy přímo na manuskriptech hereckých či pěveckých rolí, které interpretovali. Někteří zpěváci si své party podepisovali s železnou pravidelností, jiní svá jména či iniciály vpisovali zřídkakdy. Dešifrovat iniciály, příjmení a v některých případech i křestní jména nebylo z badatelského hlediska vždy snadné. Stejně tak sledování dalších osudů těchto umělců, z nichž někteří odešli z Bruntálu, bylo obtížné. Navzdory tomu víme, že šlo často o místní bruntálské ochotníky, žijící ve městě a jeho okolí, z nichž většina měla jinou profesi, a tak se po odchodu Kronese nadále věnovali výkonu svého původního povolání.

324 Tamtéž, str. 289. 325 Thannabauer uvádí mezi ženskými členkami divadelního souboru jména: Anna Schlichtig, Theres Reinl, Therese M(W)ittich, Therese Garzarolly, Therese Krones, Frau Riedel, Frau und Fräulein Kirchstetter; u mužských členů udává jména: Josef Krones, Anton Berndt, Ignaz Berger, Beuttel, Chmel, Haltenberg, Hanel, Heerde, Helfert, Lunzth, Josef Marz, Cyrill Riedel, Stadtschreiber Rzehovsky, Schirowsky, Schwarz, Siersch, Theodor Schneider und Steiner. 326 COX, Georg, c. d., s. 249–268.

103

Následující kapitola se pokouší mnohdy kusé, až fragmentární informace uvést do širších souvislostí a vystopovat původ, primární profesi i rodinné vazby jednotlivých interpretů.

3.4.1 Theresia GARZAROLLI Jednalo se o jednu z primadon a stálici bruntálské divadelní společnosti, podepisující se buď Garzarolly, Garzarolli nebo Garzarollin. Theresia se narodila 3. ledna 1782 v Bruntále do rodiny lázeňského lékaře v Karlově Studánce, chirurga, zaměstnance řádu německých rytířů a správce lázní v Karlově Studánce, Adama Garzarolli (1736–1809) a jeho ženy Theresie (1741–1800).327 Theresia Garzarolli zpívala s velkou četností především vedlejší, ale také hlavní role mladých dívek. Musela být zřejmě velmi nadaná, neboť když s provozováním divadla začínala, bylo jí pouhých třináct let. Měla nepochybně velmi pružný soprán a dovedla se naučit své role po pěvecké i herecké stránce velmi rychle, o čemž svědčí přípis u role Oronta z opery Die unruhige Nacht: „Wenn der Riedel Roll nicht lernet | so wird er nichts können | geschrieben im Jahr Christi 1799 | er kanns auf Ehre glauben | Theresia Garzaroli;“328 z čehož je patrné, že zpívala dokonce roli Oronta namísto tenoristy Cyrila Riedla. Ten se roli nenaučil, protože je pěvecký part Oronta podepsán Theresií Garzarolli z obou stran. Můžeme předpokládat, že zpívala rovněž sborové party, jak bylo tehdy běžnou praxí. Ze zachovaných pěveckých partů víme bezpečně, že mezi lety 1795–1801 z celkem osmnácti dochovaných oper zpívala Theresia minimálně v sedmi z nich sólovou roli. Vezmeme-li v úvahu, že začínala na divadelních prknech coby třináctiletá dívenka v roli komorné Fatimy v opeře Zemire a Azor, je až pozoruhodné, jak se posléze vypracovala. Její poslední rolí mohla být Mikka v opeře Sonnenfest der Braminen. Z hlavních rolí zazářila například v operách Die schöne Schusterinn (Lene, obuvníkova žena, 1798), Der großmüthige Seefahrer (Citronelly, krásná otrokyně, 1797) či Die unruhige Nacht (Oront, 1799). Z vedlejších rolí v operách Zemire und Azor (Fatime, 1795), Der Großvater (Emílie,

327 ZAO, Sbírka matrik Severomoravského kraje, Bruntál-město, inv. č. 437, sig. Br I 3, f. 143. 328 „V případě, že se Riedel roli nenaučí tak, že nebude moci, psáno v roce 1799 po Kristu, může věřit na mou čest – Theresia Garzarolli.“

104

neteř zemského správce, 1796), Liebe unter den Handwerksleuten (švadlena Röschen, dcera starého obuvníka, 1798), Sonnenfest der Braminen (Mikka, 1800– 1801). Theresia byla v příbuzenském vztahu i k rodině impresária Josefa Kronese, jehož divadelní společnosti byla členkou, neboť se roku 1801 stala křestní kmotrou jeho dcery, později slavné herečky Terezy Kronesové.329 Spolu s ní byl kmotrem Terezy i Martin Riesch, pozdější manžel Theresie Garzarolli, zaměstnanec správního aparátu velkostatku Německého řádu a člen divadelní společnosti. Jejich svatba se konala 21. dubna 1806.330 V té době Krones se svou rodinou odešel z Bruntálu, divadelní ochotnická společnost již nevyvíjela aktivitu a zřejmě zanikla. Theresia s kočovnou divadelní společností neodešla, zůstala po svatbě v Bruntále a nadále se zřejmě nevěnovala ani pěvecké, ani divadelní kariéře, nýbrž své rodině. Umřela v Bruntále 26. dubna 1816 ve věku 34 let a zanechala po sobě čtyři děti. Příčinou úmrtí byla nervová horečka.331

3.4.2 Magdalena REINL Magdalena Reinl patřila vedle Garzarolli k nejvíce obsazovaným zpěvačkám bruntálské divadelní společnosti. Zpívala zřejmě lyrickým sopránem. V bruntálském divadle byla nejčastěji představitelkou mladých dívek či urozených a bohatých šlechtičen. Impresáriem Kronesem byla obsazovaná jak do titulních, tak i do vedlejších rolí. Ve vedlejších rolích ovšem figurovala méně často. V době fungování bruntálského divadla mohla být minimálně o pět let starší než Theresia Garzarolli, takže můžeme předpokládat datum jejího narození někdy kolem roku 1775.332 Své pěvecké i herecké party si nejen s velkou precizností podepisovala, ale také je opatřovala datací, což odkazuje na skutečnost, že mohla být starší, zhruba dvacetiletá. Jako sopranistka vystupovala v divadle velmi pravidelně zejména v letech 1796–1801. V rolích šlechtičen ji mohli diváci

329 ZAO, Sbírka matrik Severomoravského kraje, Bruntál-město, N, 1784-1801, inv. č. 438, sig. Br I 4, f. 184. 330 ZAO, Sbírka matrik Severomoravského kraje, Bruntál-město, O, inv. č. 449, sig. BR I 15, 1802– 1830, f. 10. 331 ZAO, Sbírka matrik Severomoravského kraje, Bruntál-město, Z, inv. č. 454, sig. BR I 20, 1802– 1830, f. 88. 332 Datum narození ani úmrtí se v matrikách Bruntálu a okolí ovšem nepodařilo dohledat.

105

bruntálského divadla vidět v operách Die Liebe unter den Handwerksleuten (hraběnka von Reichenthal, 1798),333 Der dumme Gärtner (hraběnka Josepha, 1798),334 Die listige Bauernmädchen (hraběnka Olympie, po roce 1800).335 Dívčí role ztvárnila v operách Apotheker und Doctor (Rozálie, lékárníkova neteř, 1799),336 Hokus Pokus (Katrinchen, 1797–8),337 Hieronymus Knicker (Liessa, 1796),338 Sonnenfest der Braminen (Laura, 1800–1),339 Die unruhige Nacht (Cecílie, 1799)340 a Die schöne Schusterinn (Gretchen, Röschen, 1798).341 Je možné, že po roce 1805 odešla z Bruntálu s divadelní společností Josefa Kronese, neboť v jejím případě matriky o dalších životních krocích nevydaly svědectví.

3.4.3 Josepha de KIRCHSTETTER Ze zachovaných pěveckých partů je patrné, že v bruntálské divadelní společnosti vystupovaly minimálně dvě členky rodiny Kirchstetter. Hlavní sólistkou byla zcela jistě Josepha Kirchstetter, narozená v Bruntále v roce 1759.342 Podepisovala se Mademoiselle Kirchstettern, Kirchstetter, Kirchstaette nebo Kirchetstterin. Georg Cox ji zmiňuje v souvislosti s tím, že byla vdovou po kapitánovi pěšího pluku Manfredini sídlícího na Sovinci, po němž zřejmě získala i šlechtický přídomek. Po jeho smrti zde rodina zůstala.343 Z činoherních rolí zcela jistě víme, že v bruntálském divadle spolu s matkou Josephou zpívaly i její dvě dcery Theresia a Anna.344 Josepha byla sopranistkou a byla patrně o generaci starší než Garzarolli i Reinl. Podepisovala si pěvecké party, ve kterých v bruntálském divadle zpívala mezi lety 1795–1800. Jedná se o pět oper, o nichž víme zcela bezpečně, že je J. de

333 DOZA, Mei 278. 334 DOZA, Mei 274. 335 DOZA, Mei 274. 336 DOZA, Mei 271. 337 DOZA, Mei 272. 338 DOZA, Mei 274. 339 DOZA, Mei 279. 340 DOZA, Mei 277. 341 DOZA, Mei 276/5. 342 ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, N, Z, O, inv. č. 435, sig. Br I 1, 1731–1763, f. 956. 343 COX, Georg, c. d., str. 255. 344 Viz blíže jejich podpisy na pěveckých partech, DOZA, Mei 274.

106

Kirchestetter ztvárnila: Zemire und Azor (Lisbe, 1795),345 Hieronymus Knicker (Louisa, 1796),346 Hocus Pocus (slečna Mathilde, 1797),347 Die unruhige Nacht (Lottchen, 1799),348 Die Schadenfreude (Jullchen, závěr 18. století),349 Die listige Bauernmädchen (Hannchen, po roce 1800).350 Její dcera Anna si podepsala sborový part 1. sopránu v opeře Antona Schlichtiga Der dumme Gärtner.351 Josepha zemřela na záchvat mrtvice v Bruntále 18. května 1803 ve věku pouhých 44 let.352

3.4.4 Anna SCHLICHTIG Anna byla dcerou bruntálského rektora a varhaníka Antona Schlichtiga a jeho ženy Josephy.353 Ačkoliv její životní data neznáme, předpokládáme, že se narodila mezi lety 1775–1780. Anna se v matrikách objevuje jen v jedné souvislosti, a to jako svobodná matka Anny Josefy, narozené 15. února 1812.354 U jejího jména je v kolonce matka udáno: Anna rozená Schlichtig, dcera rektora Antona Schlichtiga, a dále je připsáno, že je ženou pravděpodobně zmizelého Conrada Dotzera, který je již čtyři roky nezvěstný.355 Jelikož matriky nevydaly svědectví v případě životních dat rektorovy dcery Anny, domníváme se, že mohla být jeho nejstarší dcerou, která zpívala v bruntálském divadle ve věku zhruba dvaceti let. Tuto domněnku opíráme o fakt, že jsou jí o pár let později impresáriem Kronesem svěřovány role zralých žen, které na bruntálské scéně ztvárnila mezi lety 1799–1801. Co se hlasové polohy týče, měla lyrický soprán. Není vyloučeno, že v průběhu času její hlas přecházel do dramatického oboru. Z hlediska typologie postav byla nejprve obsazována do rolí mladých dívek, později ztvárnila i zralé ženy. O tom svědčí také zachované party s jejím podpisem u pěti zinscenovaných

345 DOZA, Mei 276/4. 346 DOZA, Mei 274. 347 DOZA, Mei 272. 348 DOZA, Mei 277. 349 DOZA, Mei 276/3. 350 DOZA, Mei 274. 351 DOZA, Mei 274. 352 ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, Z, inv. č. 454, sig. BR I 20, f. 8. 353 Blíže o nich v kapitole 3.5. Skladatelé a kapelníci bruntálského divadla, v sekci 3.5.1 Anton Schlichtig. 354 ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, N, inv. č. 439, sig. BR I 5, 1802–1821, f. 82. 355 „Anna gebohren Schlichtig, verflüchte Conrad Dotzer, welcher 4 Jahre abwesend ist.“

107

oper bruntálského divadla: Romeo und Julia (Laura, 1795–1796), Hieronymus Knicker (Gréta, 1796–1797), Lékař a lékárník (Claudia, 1799), Die Schadenfreude (Frau Gärtner, konec 18. století), Sonnenfest der Braminen (Oberpriesterinn, 1800– 1801). Anna se v divadle realizovala i jako herečka. Objevila se například ve hře Die Verwandschaften (Martha), kde se podepsala jako Schlichtig Nanni,356 nebo Advokaten (Friderike).357 Víme o ní, že v roce 1801 zřejmě alternovala s manželkou J. Kronese, zvanou Kronessin, a Theresií Garzarolli ve hře Falsche Schaam (Madame Morau), jelikož je u jejího jména přípis De Madmoselle M. A. Schlichtig 1801.358

3.4.5 Anton HEERDE Anton Heerde se mohl narodit někdy kolem roku 1735.359 Vyučoval v bruntálské škole, neboť je vedený v soupise zaměstnanců řádu německých rytířů jako Schulkantor.360 Což znamenalo, že byl ve škole 2. učitelem, pomocnou silou rektora. Mezi jeho povinnosti patřilo i dohlížení nad hudebním provozem v kostele, přičemž jeho úkolem bylo zajišťování zpěvu během bohoslužby. Závislost kantora na chrámovém prostředí byla velmi výrazná. Kromě hudební služby v kostele měl na starosti, podle Jana Trojana,361 také službu obřadní, kostelnickou či ministrantskou a mohl být i zvoníkem. Služba obřadní byla důležitou součástí kantorovy práce. Neméně významná byla role kantora na kůru. Uměl latinsky, předzpívával a za zpěv obyčejně býval také separátně placen. O tom, že Anton Heerde uplatnil zpěv nejen na kůru místního kostela, ale i v bruntálském divadle, svědčí řada zachovaných pěveckých partů s jeho iniciálami, případně celým jménem. Heerde zpíval většinou hlavní role v hlasovém oboru tenor, což dokládají tři singspiely, u nichž se osobně podepsal: Der Sonnenfest der Braminen (velekněz,

356 DOZA, Mei, 269. 357 DOZA, Mei, 269. 358 DOZA, Mei, 268. 359 Datum narození se v matrikách Bruntálu a okolí nepodařilo dohledat. 360 Des Hohen Deutschen Ritterordens Staats und Standskalender aufs Jahr Jesu Christi 1780, Herrschaft Freudenthal, Personalliste, s. 79. 361 TROJAN, Jan: Kantoři na Moravě a ve Slezsku, c. d., s. 53–83.

108

1800–1),362 Der dumme Gärtner (2. Mann, 1798),363 Zemire und Azor (Azor, 1795).364 V divadle zpívala zřejmě ve sboru i jeho žena, která si sopránový part v opeře Der dumme Gärtner podepsala jako Heerdin. Anton Heerde s Annou Elisabethou Andresovou uzavřel manželství v Bruntále 29. ledna 1753.365 V době pěveckého angažmá byl pravděpodobně už šedesátiletý, a tudíž zhruba o dvě desetiletí starší než Josef Krones. Jeho původní profesi se nám nepodařilo dohledat, podobně jako datum narození a úmrtí. Nelze vyloučit, že se nenarodil přímo v Bruntále. S Kronesovou společností ale určitě neodešel, protože byl již na tehdejší dobu v pokročilém věku. Jeho manželka Elisabeth zemřela na záchvat mrtvice 13. října 1822 ve vsi Oborná v bruntálském okrese.366 Heerde pro bruntálské divadlo opisoval zcela jistě i orchestrální party, navzdory tomu, že hudební prameny (orchestrální ani pěvecké) nejsou opatřeny jeho jménem. Této skutečnosti si všiml i G. Cox. O tom, že jsou naše úvahy oprávněné, svědčí skutečnost, že se funkce Cantora či vzácněji Schulcantora objevuje v knihách příjmů a výdajů bruntálského divadla.367 Většinou má tato osoba na starosti opisování partů hereckých či pěveckých, případně dohlíží na stěhování hudebních nástrojů.368 Ojediněle má v zastoupení na starosti nácvik opery namísto rektora a později kapelníka.369 Víme také o tom, že Anton Heerde

362 DOZA, Mei 279. 363 DOZA, Mei, 274. 364 DOZA, Mei, 276/4. 365 ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, I-O, inv. č. 8548, sig. BR I 51, 1731–1801, f. 18. 366 ZAO, Oborná, Sbírka matrik SM kraje, Z, inv. č. 471, sig. Br I 37, 1785–1834, f. 63. 367 DOZA, Mei 275, Einahm und Ausgabs Protocoll für das Theater in Freudenthal. 368 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 6, 1796, 18. July, fol. 10, řádek 9: Dem Cantor für den Flügel beleihen, 30 kr. DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 17, 1796, 31. Oktober, fol. 17, řádek 14: Cantor für Abschrieben der Clarinetten und der Bass Stimme, 36 kr. DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 6, 1796, 18. July, fol. 10, řádek 9: Dem Cantor für den Flügel beleihen, 30 kr. DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 17, 1796, 31. Oktober, fol. 17, řádek 14: Cantor für Abschrieben der Clarinetten und der Bass Stimme, 36 kr. DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 21, 1796, 27. Dezember, fol. 20, řádek 22: Hrn. Cantor für Abschrieben das Büchels Hieronymus Knicker, 30 kr. 369 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 2, 1796, 12 Juny, fol. 8, řádek 23: Hr. Cantor vor Ausbildung das Stück, 2 f.

109

měl bratra Franze Xavera Heerde, který byl zámeckým účetním a podepisoval se i v knihách příjmů a výdajů zámeckého divadla v Bruntále.370

3.4.6 Cyril Johann RIEDEL Ačkoliv se mezi bruntálskými občany vyskytovalo v 18. a 19. století příjmení Riedel velmi hojně, není pochyb o tom, že se v případě tohoto herce a zpěváka jedná o pozdějšího bruntálského starostu, a tudíž velmi významného a známého občana Bruntálu přelomu 19. a 20. století. Cyril Riedel se narodil roku 1766 v Bruntále. V době působení na prknech bruntálského divadla byl třicetiletým mužem s ukončeným vzděláním a pozicí plátenického mistra. Tento velmi schopný řemeslník začal na konci 18. století vyrábět hrubé vlněné deky. Vzhledem k probíhajícím válkám s Francií poptávka po tomto zboží rostla. S podporou místodržícího řádu německých rytířů Josefa Thürheima založil první slezskou továrnu na houně v údolí řeky Opavy v obci Kunov. Díky ní získal značné jmění. Během napoleonských válek se roku 1807 Riedel stal armádním dodavatelem. Toto podnítilo nebývalou prosperitu továrny. Riedel investoval nejen do vlastní továrny, ale zvelebil i celý Kunov. V prostorách továrny například vybudoval francouzskou zahradu s rozsáhlým parkem a koupalištěm.371 Roku 1814 navštívil továrnu korunní princ Ferdinand a tři roky poté dokonce samotný rakouský císař František I. Navrátime-li se k Riedlově účinkování v bruntálské divadelní společnosti impresária Kronese. V bruntálském divadle vystupoval Riedel jak v činoherních rolích Eulalia Meinau (Adjutant General), Mohamed Quirlly (Antonio Jaleda), Armuth und Edelsinn (Van der Hufen, Graf von Lederström), tak i v operách, v těch ovšem vzácněji. V operách ztvárňoval mladé chlapce, milovníky, jelikož měl hlas tenorového témbru a lyrického hlasového oboru. Bylo tomu tak např. v opeře Der Großvater (Philipp, 1796),372 Sonnenfest der Braminen (Pirrolo, 1800–1),373 Die

370 DOZA, Mei, 275, Einahm und Ausgabs Protocoll für das Theater in Freudenthal, vom 23. Marz 1796 bis 27. Dezember 1799. 371 HEGER, Victor: Freudenthaler Festschrift, c. d., s. 18. 372 DOZA, Mei, 276/1. 373 DOZA, Mei, 279.

110

listige Bauernmädchen (Junker Hanns, po roce 1801),374 Der Apotheker und der Doctor (Sichel, 1799).375 Roku 1799 měl Riedel zpívat v opeře Die unruhige Nacht Oronta, ale z pěveckého partu je patrné, že se jeho roli nakonec naučila všestranně nadaná mladinká Theresia Garzarolli.376 Riedel mohl zpívat v podstatně větším počtu oper, ale zachovala se pouze výše uvedená čtveřice pěveckých partů. Byl jedním z důležitých členů bruntálské divadelní společnosti a patřil ke stejné generaci jako její impresário Krones. Na základě záznamů v knize výdajů bruntálského divadla dokonce víme, že byl majitelem několika hudebních partitur a bruntálské divadelní společnosti je za finanční úplatu zapůjčoval.377 V letech 1817–1833 byl Riedel bruntálským starostou. S jeho jménem bývá spojována podpora řemesel i rozvíjejícího se průmyslového podnikání spolu s modernizací města. Tento muž, zodpovědný mimo jiné za opravu budovy radnice, inicioval přestavbu městského pivovaru, nařídil zřízení okapových svodů a v rámci modernizace města povolil také rozprodávání městských hradeb, které byly později strženy. Ne všechny jeho kroky se podle Tomáše Niesnera setkaly s pochopení, proto v roce 1833 na úřad rezignoval.378 Šest roků na to, v roce 1839, zemřel.

3.4.7 Carl RZEOWSKY Příjmení Rzeowsky se v bruntálských matrikách objevuje v 18. století velmi zřídka a pouze ve verzi převedené do češtiny jako Řehovský, Rzehovský, případně Rzehofský. Jedná se tedy pravděpodobně o rodinu, která se do Bruntálu přistěhovala. Franz Rzehowsky si vzal 4. května 1739 v Bruntále Annu Reginu Thielovou a měli spolu čtyři děti.379 Syny Carla Josefa, Johanna Paschala, Josefa Damiana a dceru Marii Claru Helenu.

374 DOZA, Mei, 274. 375 DOZA, Mei, 271. 376 Viz blíže kapitola 3.4.1 Theresia Garzarolli. 377 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 21, 1796, 27. Dezember, Hieronymus Knicker, fol. 20, řádek 10: Dem Ciril Riedel für herleihen das Singspiels samt Klavierauszug, 3 f., 30 kr. 378 NIESNER, Tomáš: Hlavní pokladna města Bruntálu, in: Země a její pán, c. d., s. 437. 379 ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, I-O, inv. č. 8548, sig. BR I 51, 1731–1801, f. 45.

111

Nejstarší syn Carl Josef, narozený 13. září 1744,380 byl podle Coxe městským písařem až do roku 1797.381 Badatel zároveň míní, že je to datum jeho úmrtí. V matričních záznamech jej ovšem nenalezl, podobně též nedohledal datum jeho narození. Podařilo se mu však zjistit datum narození i úmrtí jeho ženy Anny Marie (1739–1817). Díky tomu víme, do které generace patří rodina městského písaře Carla Rzeowského. Prostředním synem Františka byl Johann Paschal, narozený 11. ledna 1746 v Bruntále.382 Nejmladším Františkovým synem byl Josef Damian Rzeowsky, narozený 22. února 1748 rovněž v Bruntále.383 Ten měl ve městě svého jmenovce Josefa Rzeowského (1747–1822), bruntálského soukeníka. Jeho syn nebo synovec Josef (1771–1819) byl právníkem v Benešově.384 Zda byl námi hledaným zpěvákem Františkův syn Carl, Johann Paschal, nebo Josef Damian, zůstává doposud nevyjasněno. Thannabauer tvrdí, že zpěvákem bruntálského divadla byl Carl, své tvrzení ovšem nepodepírá relevantní argumentací. Cox se tomuto výkladu brání, protože se domnívá, že dotyčný zemřel roku 1797, přestože datum jeho úmrtí nedohledal. Nejpravděpodobnější tedy je, že právě městský písař Carl Rzeowsky mohl být zpěvákem a hercem bruntálského divadla. Rzeowsky byl v dobách existence zámeckého divadla členem Kronesovy divadelní ochotnické společnosti a hlavním basistou. Zachovaly se tři pěvecké i herecké party, u kterých se podepsal, a dlužno zmínit, že ve všech třech případech šlo o hlavní postavy: Der Apotheker und der Doctor (lékárník Stößel, 1799),385 Die listige Bauernmädchen (Rytíř Tulipán, po roce 1800),386 Das Sonnenfest der Brahminen (Medan Solana, 1800–1).387 Jako činoherní herec vystupoval Rzeowsky v bruntálském divadle v mnoha dalších inscenacích. V zachovaných hereckých partech figuruje celkem u sedmi

380 ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, N, Z, O, inv. č. 435, sig. BR I 1, 1731–1763, f. 407. 381 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 253. 382 ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, N, Z, O, inv. č. 435, sig. BR I 1, 1731–1763, f. 461. 383 ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, N, Z, O, inv. č. 435, sig. BR I 1, 1731–1763, f. 519. 384 V evidenci zemřelých byli dohledáni dva Josefové: 1. právník, zemřel 21. 1. 1819; 2. soukeník, zemřel 28. 5. 1822. 385 DOZA, Mei, 271. 386 DOZA, Mei, 274. 387 DOZA, Mei, 279.

112

rolí: Der Blinde (Hauptmann von Lind), Falsche Schaam (Hauptmann Erlach), Doktor Flappert (Amtmann Klau), Die Verwandschaften (Die Schiffer), Mohamed Quirrly (Mohamed Quirrly), Armuth und Edelsinn (Fabian Stöpfel), Advokaten (Dimmermeister Klarenbuch). Rzeowského úmrtí se nám nepodařilo dohledat. Domníváme se, že mohl zemřít teprve po smrti své ženy Anny Marie, která byla o pět let starší. Rzeowsky tedy patrně zesnul někdy během dvacátých let 19. století.

3.4.8 OSTATNÍ ZPĚVÁCI BRUNTÁLSKÉHO DIVADLA Mezi zpěvačkami bruntálského divadla, které jsou v dochovaných partech jmenovány spíše ojediněle, figuruje například zpěvačka Therese Wittig, která účinkovala v opeře Der Großvater Wenzela Müllera, a to v mužské, tzv. kalhotové roli (Philippe, 1796). Dále lze na základě výpovědi pramenů doložit, že zde působila Mademoiselle Weiss, která zpívala hlavní sopránovou roli v opeře Zemire und Azor bruntálského rektora Antona Schlichtiga (Zemire, 1795–1796).388 V menší roli šičky čepců Gassmanovy opery Liebe unter den Handwerksleuten jsme objevili Johannu Thiel (Lieschen, 1798). Z mužských rolí jsme si všimli zpěváků, kteří se v zachovaných operách bruntálského divadla vyskytují velmi sporadicky a zásadně v menších, téměř okrajových rolích. Jde např. o basistu Johanna Schindlera, který zpíval v opeře Zemire und Azor roli otroka obchodníka Sandera (Ali, 1795).389 Tentýž herec pak také vystoupil v Gassmannově opeře Liebe unter den Handwerksleuten v roli truhláře Hannse (Hanns, 1798). Ve stejné opeře se objevuje v tenorové roli Francoise jakýsi Fischer. Role zámečníka Jakuba v identické opeře se ujal Kindig. Otce Röschen, starého obuvníka Bernharda, zpíval Leyrer. Ten také zpíval v Müllerově opeře Das Sonnenfest der Braminen v tenorové roli Eduarda. V této opeře se objevují neznámá jména basistů Antona Kaleta a Steinera, kteří zpívali role Kalepha a Lorda Janssona. Dalšími z řad neznámých ochotníků, kteří účinkovali v Müllerově opeře Der Großvater, byli Frank v roli horníka Kašpara

388 DOZA, Mei, 276/4. 389 DOZA, Mei, 276/4.

113

a Thiermer, který ztvárnil roli horského správce Zellera. A konečně ve Schlichtigově opeře Der dumme Gärtner se objevují role tří mužů (1., 2., 3. Mann): jako první zde figuruje jakýsi Schlimbach, druhým podepsaným je nám již známý Anton Heerde, který běžně vystupoval v dalších operách bruntálského divadla jako sólista, posledním tenorem pak byl jakýsi Kmoll. V Umlaufově opeře Die schöne Schusterinn v případě malých rolí podepsali své party tito zpěváci: roli Bernharda signoval nám blíže neznámý Siegel, roli Christopha Alter a Kiflase dle dochovaného podpisu zpíval jakýsi Stadtthriben.

3.4.9 DALŠÍ OSOBY SVÁZANÉ S ČINNOSTÍ BRUNTÁLSKÉHO DIVADLA Mezi členy bruntálské divadelní společnosti měl své místo herec Martin Riesch, který byl řádovým zaměstnancem a v letech 1801–1819 pracoval jako úředník kancelista (v orig. Kanzlist) ve službách místodržícího řádu německých rytířů Josefa von Thürheima a posléze Karla Josefa z Bourscheidu.390 Podle Georga Coxe byl Riesch roku 1819 na vlastní žádost z úřadu propuštěn s odstupným i dobrozdáním, neboť mu krátce za sebou zemřely jeho tři malé děti a poté i manželka.391 Připomeňme, že Riesch byl manželem v Bruntále patrně slavné a často obsazované primadony Theresie Garzarolli. Po její smrti se podruhé oženil a z Bruntálu nakonec odešel. V časech bruntálského divadla vystupoval na tamní divadelní scéně jako činoherec. Jeho jméno se v letech 1799–1801 pravidelně objevovalo u těchto osmi činoher: Doctor Flappert (Hofrat Albert),392 Das neue Jahrhundert (Gerard),393 Die Verwandschaften (Anton),394 Das Schreibegult (Diethelm),395 Blinde (Lieutenant von Bolt),396 ve které je udán i popis postavy.397 Z dalších činoher je to Falsche

390 Des Hohen Deutschen Ritterordens Staats und Standskalender aufs Jahr Jesu Christi 1802, Herrschaft Freudenthal, Personalliste, s. 66. 391 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 262–3. 392 DOZA, Mei, 268. 393 DOZA, Mei, 269. 394 DOZA, Mei, 269. 395 DOZA, Mei, 270. 396 DOZA, Mei, 268. 397 „Jünger Mann 24 Jahren, Edle Bildung, Feuer-Uniform.“

114

Schaam (Herr Hügel, ein Landedelmann),398 Allzuscharf macht schartig (Philipp)399 a Unglückprüft (Eduard, Sohn des blinden Werners).400 Riesch nebyl zpěvákem, což je zjevné ze zachovaných pěveckých partů, ve kterých nefiguruje jinak než jako opisovač. Je tomu tak například u vokální partitury opery Liebe unter den Handwerksleuten Floriana Leopolda Gassmanna,401 jejíž opis je Rieschovým rukopisem. K opeře existují i kompletní pěvecké a nástrojové party, u kterých se Riesch vlastnoručně podepsal. Podobně se dochovala i Rieschova gratulační báseň místodržícímu Thürheimovi. Členkou ochotnického souboru byla i manželka impresária Josefa Kronese – Anna Theresia Kronesová, rozená Walterová. Narodila se 18. září roku 1770. V hereckých partech figuruje pod jmény Fr. Krones nebo také Kronessin. Nemáme žádné svědectví o tom, že by byla zpěvačkou, ale z činoherních rolí víme, že se objevila v inscenacích: Der Blinde (Frau von Rosen)402 a 16. ledna 1801 alternovala spolu s T. Garzarolli a A. Schlichtig v roli Madame Morau ve hře Falsche Schaam.403 V době jejího divadelního angažmá, tzn. v roce 1801, jí bylo jedenatřicet let. Navzdory této skutečnosti víme, že ve hře Der Blinde, kde je její postava označena jako „Frau von 60 Jahren. Gespannt, prunkvoll, ceremoniös, steif, immer altväterischen Balla“,404 hrála šedesátnici. Krátce poté otěhotněla a 7. října 1801 se jí narodila dcera Tereza, pozdější slavná herečka a zpěvačka divadla vídeňského leopoldstadtského divadla. Další osobou částečně svázanou s divadelním provozem byl Anton Bobin. Byl to opět zaměstnanec řádu, který nejprve pracoval v úřadu bruntálského místodržícího jako registrátor bruntálského archivu405 a od roku 1802 jako

398 DOZA, Mei, 268. 399 DOZA, Mei, 268. 400 DOZA, Mei, 268. 401 DOZA, Mei, 278. 402 DOZA, Mei, 268. 403 DOZA, Mei, 268: „(De)r 16. Januar. 1801 / Kronessin.“ 404 DOZA, Mei, 268: „Šedesátiletá žena. Zvědavá, nádherná, potrpí si na obřadnost, nepoddajná, vždy staromódní.“ 405 Des Hohen Deutschen Ritterordens Staats und Standskalender aufs Jahr Jesu Christi 1791, Herrschaft Freudenthal, Personalliste, s. 79.

115

Oberamtmann, tedy vedoucí úřadu místodržícího.406 Anton Bobin sice nebyl přímým členem divadelní společnosti, ale s místními ochotníky úzce kooperoval. Měl básnické i hudební ambice a není vyloučeno, že dokonce hudbu sám komponoval.407 Zachovaným pramenem poukazujícím na jeho skladatelskou činnost je Jarní píseň, nesoucí doslovně znějící titul „Frühlings Lied | oder | findungen am 19ten Marz in Jahr 1797 | von Anton Bobin zu Freudenthal“ (viz obr. č. 18).408 Bobin stojí pravděpodobně i za celou řadou oslavných textů složených k poctě místodržícího Josefa von Thürheima. V účetních knihách bruntálského divadla se pravidelně od roku 1798 objevuje jméno P. Godfrieda, který zde figuruje jako písař pozvánek, cedulí, programů, plakátů i hereckých rolí k řadě představení bruntálského divadla.409 Ten za svou činnost obdržel honoráře ve výši variující v rozmezí 10–15 krejcarů za jedno představení. P. Godefridus a s. Theodoro byl bruntálským piaristickým knězem. Cox zjistil, že se narodil 30. března 1735 ve Starém Městě pod Sněžníkem (dnešní okres Šumperk) a jeho civilní jméno znělo Franz Homo.410 V Bruntále žil až do konce svého života, který se uzavřel 7. května 1808.411

3.4.10 POMOCNÝ PERSONÁL A PRODUKČNÍ ZÁZEMÍ DIVADLA Na základě záznamů v knize výdajů bruntálského divadla můžeme stanovit, kdo a jak participoval na divadelních představeních a v jakém rozmezí byly tyto aktivity finančně honorovány.

406 Des Hohen Deutschen Ritterordens Staats und Standskalender aufs Jahr Jesu Christi 1802, Herrschaft Freudenthal, Personalliste, s. 66. 407 S naprostou samozřejmostí o jeho kompozičním umění píše Thannabaur, viz blíže s. 75: „Der Registrator Anton Bobin komponierte ein Frühlingslied.“ Pro toto tvrzení ovšem nemá žádné důkazy. 408 DOZA, Mei, 275. 409 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 15, 1798, 9. September, fol. 54, řádek 7: am P. Gotfried, 15 kr.; DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 16, 1798, 12. September, fol. 55, řádek 4: Einladungs Zettel schreiben den P. Gotfried, 15 kr.; DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 17, 1798, 7. Oktober, fol. 58, řádek 9: Zettelschreiben, dem P. Gotfried, 15 kr.; DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 18, 1798, 12. Oktober, fol. 60, řádek 7: Zettelschreiben, dem P. Gotfried, 15 kr.; DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 20, 1798, 4. November, fol. 64, řádek 8: Zettelschreiben, dem P. Gotfried, 15 kr.; DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 21, 1798, 18. November, fol. 66, řádek 9: Zettelschreiben, dem P. Gotfried, 15 kr.; DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 22, 1798, 27. Dezember, fol. 68, řádek 9: P. Godfried für Zettelschreiben, 15 kr. 410 Německy Mährisch-Altstadt. 411 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 264.

116

Mezi nejlépe placené účastníky bruntálského divadelního provozu patřil rektor, který dostával za nácvik opery honorář v rozmezí jednoho až dvou zlatých. Po něm měl podobné výsadní postavení také kapelník, kterému byl za nácvik opery vyplácen stejný honorář. Za nácvik sborů míval kapelník rovněž až dva zlaté, někdy dokonce i přes tři zlaté.412 Jelikož zkoušky zřejmě probíhaly přímo v kapelníkově bytě, byla mu vyplácena také suma ve výši jedné zlatky za zkoušku na spotřebu svící.413 Patrně nepřekvapí, že dalšími velmi dobře placenými osobami divadelního personálu byli hudebníci. Dostávali v průměru půl zlatého za představení. Když ale vezmeme v potaz náklady, zjistíme, že výše této gáže nebyla nikterak závratná. Jelikož v knize výdajů figuruje záznam „Theater Zins und Musik für 8 Personen“, dedukujeme,414 že hudebníci byli povinni platit zámku pronájem – činži. Poněvadž kapela nedisponovala žádným zázemím či zkušebnou a hudebníci byli najímáni zámeckým pánem, znamená to, že část honoráře padla právě na vyměřenou výši nájemného. Podobně také hudební nástroje nebyly zapůjčeny ze zámku, nýbrž patřily hudebníkům, takže do výše honoráře můžeme zahrnout i pronájem hudebního nástroje včetně nákladů na jeho opravy. Jména hudebníků se v účetních knihách nedochovala. Šlo zřejmě o městské hudebníky či šumaře z blízkého okolí, které si místodržící na představení najímali. O necelý rok později, koncem roku 1798, již u hudebníků pronájem uveden není.415 Kantor byl v podstatě písařem, který přepisoval hudební i herecké party. Mimo to byl také pověřen zajištěním stěhování hudebních nástrojů do zámku, kde se odehrávaly jednotlivé produkce. Dlužno zmínit, že divadelní party nepřepisoval pouze kantor, ale i další pomocníci. Na základě zápisů účetní knihy je ovšem problematická konkretizace těchto osob, protože se zde neobjevují zaznamenaná

412 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 18, 1798, 12. Oktober, fol. 70, řádek 13: Buschmann für 3 chorus, 3 zl., 15 kr. 413 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 22, 1797, 27. Dezember, fol. 26, 7. řádek: Kerzen, 4 zu Proben bei Hrn. Buschmann, 1 f.; DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, Die übrigen Reste von (1)797, fol. 34, řádek 18: 4 Kerzen bei Hr. Puschmanns Probe, 1 f. 414 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 3, 1798, 22. Jänner, fol. 12, řádek 2: Theater Zins und Musik für 8 Personen, 2 zl., 36 kr. 415 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 1, 1799, 1. Jänner, fol. 72, řádek 2: Musik für 8 Personen, 2 zl.; DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 4, 1799, 20. März, fol. 80, řádek 2: Musik für 8 Personen, 2 zl.

117

jména, nýbrž jen údaj o nákladu za písaře a suma, např.: Rollen Schreiben nebo Schreiber. Za svou práci býval písař vždy finančně odměněn, přičemž výše odměny se obyčejně pohybovala okolo 20 až 36 krejcarů.416 Konkrétně například anonymní písař, který opisoval herecké party opery Die schöne Schusterinn, dostal zaplaceno 24 krejcarů.417 Pokud šlo o partituru nebo libretní knihu, pohybovala se cena okolo jednoho zlatého.418 Víme jistě, že opisovači obdrželi za arch papíru zpěvního hlasu odměnu ve výši 8 krejcarů.419 K poměrně netradičním a vysokým částkám můžeme zařadit pořízení opisu hudby abbé Stadlera – za tu dostal dotyčný písař dokonce 4 zlaté a 18 krejcarů,420 později pak další 4 zlaté a 32 krejcarů.421 Dokladem úzké spolupráce mezi řádem německých rytířů a řádem piaristů je i výpomoc bruntálského piaristy P. Godfrieda, který se podílel na psaní pozvánek k divadelním představením, za něž zpravidla inkasoval honorář ve výši 15 krejcarů.422 I divadelní mistr Krones pracoval za úplatu, jeho honorář byl většinou pevný a činil 36 krejcarů za představení.423 Jen v mimořádných případech mu byl vyplácen honorář vyšší, kdy například za Dittersovu operu Hocus Pocus inkasoval 1 zlatý.424 Jelikož zpěváci a herci, tedy místní ochotníci, účinkovali bez nároku na honorář a z knihy výdajů je evidentní, že skutečně žádnou gáži nepobírali, bylo

416 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 15, 1798, 9. September, fol. 54, řádek 9: für das Abschreiben der Arien, 36 kr. 417 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 22, 1798, 27. Dezember, fol. 70, řádek 14: Rollenschrieben, die schöne Schusterinn, 24 kr. 418 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 20, 1798, 4. November, fol. 64, řádek 11: das Bich abschreiben: Der gefoggte Bräutigam, 1 zl., 30 kr. 419 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 22, 1798, 27. Dezember, fol. 70, řádek 12: auf das Abschreiben der Singstimmen 22 Bogen a 8 kr., 2 zl., 36 kr. 420 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 19, 1798, 15. Oktober, fol. 62, řádek 13: Abschreiben der Musik von Hrn. Abbé Stadler, 4 zl., 18 kr. 421 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 20, 1798, 4. November, fol. 64, řádek 12: für das abschrieben der Musik von Hrn. Abbé Stadler, 4 zl., 32 kr., Noten Papier dazu, 40 kr. 422 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 16, 1798, 12. September, fol. 55, řádek 4: Einladungs Zettel Schreiben den P. Godfried, 15 kr.; DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 22, 1798, 27. Dezember, fol. 70, řádek 9: P. Godfried für Zettelschreiben, 15 kr. 423 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 13, 1796, 20. Oktober, fol. 14, řádek 7: Theatermeister, 36 kr.; DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 17, 1796, 31. Oktober, fol. 17, řádek 8: dem Theater Meister, 36 kr.; DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 3, 1797, 22. Jänner, fol. 22, řádek 7: Theatermeister, 36 kr. 424 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 22, 1796, 24. Dezember, fol. 32, řádek 7: Theater Meister Krones, 1 f.

118

zvyklostí, že při zkouškách pro ně byla přichystána odměna ve vítaných naturáliích. Dle záznamů měli divadelníci k dispozici pivo425 a víno426. Zpěvákům a hercům byl placen jednak kadeřník – Friseur, jednak jim byla hrazena garderoba, tedy náklady na výrobu kostýmů. Částka vydaná za kadeřníka se pohybovala u představení přibližně ve stejné výši. Šlo o sumu 24 až 30 krejcarů za představení. Spolu s kadeřníkem je v účetní knize na stejném řádku uvedena i osoba, která zajišťovala prodej a kontrolu lístků, tzv. Zettelträger, která inkasovala povětšinou 12 krejcarů za představení.427 Výdaje na tento personál se týkaly všech představení ve sledovaných letech a u každého vystoupení jsou také pravidelně evidovány. Je možné, že obě profese vykonával jeden člověk, jeho jméno však na základě tohoto pramene zjistit nelze. Honorář obdržel samozřejmě i krejčí, který byl placen za vlastní zhotovení divadelních kostýmů. Krejčí byl jednou z mála zaangažovaných osob, které jsou v účetní knize evidovány spolu se svým příjmením, tudíž víme, že se jmenoval Englisch. Ten inkasoval pravidelný příjem 7 krejcarů za představení.428 Mezi dalšími profesemi, které nalezly uplatnění v bruntálském divadle při výrobě kulis, nacházíme stolaře a zámečníky a pochopitelně i malíře pro výmalbu a tvorbu dekorací. Placena byla rovněž nápověda, tzv. Souffleur. Tato osoba zřejmě nebyla placena pouze za zajištění samotné nápovědy, ale zodpovídala také za úklid jeviště, za nějž obdržela honorář ve výši 9 krejcarů.429 Touto profesí se jejich výčet v knize účtů uzavírá.

425 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 13, 1798, 15. Juli, fol. 52, řádek 14: Bier bei privat Proben, 30 kr.; DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 22, 1798, 27. Dezember, fol. 70, řádek 9: Bier bei Proben, 51 kr. 426 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 18, 1798, 12. Oktober, fol. 70, řádek 10: Auf Spiritus Vini, 29 kr. 427 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 3, 1798, 22. Jänner, fol. 43, řádek 3: Friseur zu 30, und dem Zettelträger zu 12, 42 kr.; DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 1, 1796, 15. Oktober, fol. 12, řádek 2: Friseur 24 kr. und Zettelträger 12 kr., 36 kr.; DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 1, 1799, 1. Jänner, fol. 72, řádek 3: Friseur 24 kr. – und den Zettelträger 12 kr., zusammen 36 kr. 428 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 13, 1798, 15. Juli, fol. 52, řádek 11: Schneidermeister Englisch, 7 kr.; DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 14, 1798, 15. August, fol. 53, řádek 8: Schneidermeister Englisch, 7 kr.; DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 18, 1798, 12. Oktober, fol. 60, řádek 8: Dem Garderob Schneider, 7 kr. 429 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 16, 1796, 27. Oktober, fol. 16, řádek 6: Souffleur und Absäubern den Theaters, 9 kr.; DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 17, 1796, 31. Oktober, fol. 17, řádek 6: Souffleur und Absäubern den Bühne, 9 kr.

119

3.5 SKLADATELÉ A KAPELNÍCI BRUNTÁLSKÉHO DIVADLA 3.5.1 Anton SCHLICHTIG (1750–1815) Anton Schlichtig byl s velkou mírou pravděpodobnosti členem hudebnické rodiny Schlichtigů z Opavy. Naše domněnka se opírá o skutečnost, že opavský proboštský chrám Nanebevzetí Panny Marie byl podobně jako bruntálský farní kostel pod patronací řádu německých rytířů a obě města od sebe ležela necelých 40 km. Výměny hudebníků v rámci takto blízkých lokalit pak byly zcela běžnou záležitostí. Podle Vladimíra Maňase430, který se podrobněji zabýval rukopisy opavské komendy řádu německých rytířů a také opavským farním chrámem, působil v průběhu 17. a 18. století na kůru farního kostela v Opavě vysoký počet hudebníků, v některých případech to bylo dokonce několik generací z jedné rodiny. Například roku 1733 se zvláštní odměny za pomoc při opravě varhan domáhal varhaník Johann Anton Schlichtig. Ve své žádosti mimo jiné uvedl, že jeho děd působil ve stejné funkci po dobu dlouhých čtyřiceti let, jeho otec Anton Ignatz Schlichtig dvacet let a on sám zatím funkci zastával třináct let. O této rodině opavských varhaníků se dochovalo více zpráv, a to v popularizačních a dodnes oblíbených Opavských pamětech z pera zde působícího historika Josefa Zukala.431 Z údajů příslušné kapitoly vyplývá, že při farním chrámu v Opavě působily celkem tři generace Schlichtigů, z nichž poslední byl Johann Anton, narozený roku 1706. Právě ten nejspíše přesídlil roku 1733 jako varhaník do Bruntálu. Ve vídeňském archivu se dochovala jeho žádost o poskytnutí bezplatného bydlení ve městě.432 Žadatel v ní udává, že v roce 1733 přišel z Opavy do Bruntálu, je varhaníkem a spolu se svým otcem sloužili opavským kostelům celkem sedmasedmdesát let.433 Od varhaníka Johanna Antona Schlichtiga se ve vídeňském archivu Německého řádu dochovala dále ještě jedna žádost, adresovaná tentokrát

430 MAŇAS, Vladimír: Hudba v proboštském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Opavě, nepublikovaný rukopis. 431 ZUKAL, Josef: Paměti opavské, Opava 1912, s. 118–119. 432 DOZA, Mei 234/19: Äußerungen des Stadtrates zu Freudenthal auf die Gesuche des Organisten und des auditoris scholae um freie Wohnungen in der Stadt 1750–1752. 433 Na obálce uvedeno jméno odesílatele Johann Schlichtig, v dopise pak Johann Anton Schlichtig Organist.

120

bruntálskému místodržícímu Bedřichu Vilémovi z Wildensteinu,434 ve které varhaník argumentuje ve věci finančních nároků za své ubytování ve městě. Ačkoliv v ní není uvedena datace, je patrné, že se jedná o rok 1752, neboť varhaník Schlichtig v samotném textu své supliky uvádí „v uplynulém roce 1751“.435 Žadatel text signuje jako Johann Schlichtig, na obálce je pak uvedeno jméno Johann Anton Schlichtig. Z totožného archivu pochází rovněž dokument nadepsaný Inventarium a datovaný do 13. května 1813. V tomto inventárním soupise pisatel zaznamenává stav školní budovy v Bruntále, zejména udává konkrétní podobu a stavební stav objektu, líčí funkční určení jednotlivých místností, všímá si též nejvýraznějších defektů a navrhuje jejich opravu. Byť adresát není na dokumentu explicitně uveden, je více než pravděpodobné, že tato listina byla směřována k představitelům Německého řádu, který se na financování bruntálské školy zjevně podílel. Pisatelem tohoto dokumentu byl ovšem s jistotou Anton Schlichtig. Ten listinu v zápatí jako Schulrektor stvrdil svým podpisem, druhým podepsaným byl bruntálský děkan Heinrich Schmidt. Při srovnání s předešlými dokumenty je ovšem evidentní, že se nejedná o stejný rukopis. Pátrání v matričních záznamech vydalo následné svědectví: varhaník Johann Anton Schlichtig si vzal za manželku Marii Elisabethu436, s níž měl celkem šest dětí – Marii Elisabethu Johannu437, Marii Josefu438, Johanna Nepomuka Mathiase439, Josepha Antona440, Franze Josepha a Antona Floriana441.

434 DOZA, Mei 234/2: „Ihre Excellenz, dem Hochwürdig Hoch und Wohl gebohrenen Herrn Fridrich Philip Reichs Freÿherrn Von Wildenstein, des hohen Teutschen Ordens Rittern Rathsgebittigern der Hoch löbl. Balleÿ Francken und Com(m)enthure Würnzberg, Srov. Chürfürsthe (titl.) zu Cölln Würcklichen geheimben und hof Kriegs Rath, General Feld Marschal Lieutenant, Obristen über ein Regiment zu Fuss, und Gouverneur der Vestung Rheinberg, dann Stadthaltere deren Herrschafften und Com(m)enden Freudenthal Eulenberg und Bousow. Unterthänigstes Bietten Joann Anton Schlichtig, Organisten.“ 435 „… laufenden 1751 Jahrs…“ 436 Datum svatby v příslušných matrikách Opava, Bruntál a okolí není evidováno. 437 Marie Elisabetha Johanna narozená dne 15. 11. 1733, in: ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, N, Z, O, inv. č. 435, sig. BR I 1, 1731–1763, f. 73. 438 Marie Josefa narozená dne 27. 12. 1735, in: ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, N, Z, O, inv. č. 435, sig. BR I 1, 1731–1763, f. 139. 439 Johann Nepomuk Mathias narozený dne 24. 2. 1742, in: ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, N, Z, O, inv. č. 435, sig. BR I 1, 1731–1763, f. 331. 440 Joseph Anton narozený dne 19. 3. 1744, in: ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, N, Z, O, inv. č. 435, sig. BR I 1, 1731–1763, f. 399.

121

Je více než pravděpodobné, že poslední syn ze svazku Johanna Antona a Marie Elisabethy – Anton Florian Schlichtig, narozený 25. června 1750,442 je námi hledaný bruntálský rektor.443 To by znamenalo, že Anton Schlichtig byl synem varhaníka Johanna Antona Schlichtiga a v době, kdy sepisoval Inventarium, mu již bylo 63 let. Nevíme, kdy a kde se Anton Schlichtig oženil, o tom údaje v matrikách mlčí, ale pravděpodobné datum svatby mohlo být mezi lety 1770–1780. Antonova manželka Josefa žila v rozmezí let 1747444 a 1824445, přičemž byla o tři roky starší než její manžel. Spolu měli čtyři děti – prvorozeného syna Josefa Antona, narozeného 26. března 1782,446 dceru Marii Antonii Magdalenu, narozenou 25. ledna 1786,447 o rok později, konkrétně 6. srpna 1787, narozeného Antona Johanna448 a konečně Annu, pravděpodobně nejstarší dítě manželů Schlichtigových,449 která – jak bylo pojednáno výše – byla jako zpěvačka angažována v bruntálské divadelní společnosti. Anton Schlichtig se podepisoval jako Schul- und Chorrektor, někdy též jenom Schulrektor, což v tomto kontextu můžeme interpretovat tak, že na tamější škole zastával funkci řídícího učitele. Fungování školy a chrámu, ať již na vesnici či ve městě, se v té době velmi úzce prolínalo. To mělo za důsledek, že rektor nepůsobil pouze ve škole samotné, ale také na kostelním kůru. Profesi školního rektora podrobil důkladné analýze Jan Trojan ve své známé publikaci o kantorech na Moravě a ve Slezsku v 17.–19. století.450 Z uvedených zjištění vyplývá, že rektor býval často jediným učitelem ve škole; v tom případě byl zároveň sám sobě nadřízeným. Mohl mít k dispozici také dalšího pomocného učitele, tzv. kantora, případně kantorova pomocníka, tzv. adjunkta či coadjutora.

441 Franz Joseph narozený dne 10. 2. 1748, in: ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, N, Z, O, inv. č. 435, sig. BR I 1, 1731–1763, f. 518. 442 ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, N, Z, O, inv. č. 435, sig. BR I 1, 1731–1763, f. 580. 443 Správnou úvahu o identifikaci rektora Antona Schlichtiga dokládá datum úmrtí (viz níže), které koresponduje s datem narození. 444 ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, N, Z, O, inv. č. 435, sig. BR I 1, 1731–1763, f. 493. 445 ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, Z, inv. č. 454, sig. BR I 20, 1802–1830, f. 126. 446 ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, N, Z, O, inv. č. 437, sig. BR I 3, 1777–1784, f. 150. 447 ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, N, inv. č. 438, sig. BR I 4, 1784–1801, f. 33. 448 ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, N, inv. č. 438, sig. BR I 4, 1784–1801, f. 47. 449 Datum narození Anny v matrikách nedohledáno. 450 Trojan, Jan: Kantoři na Moravě a ve Slezsku, c. d., s. 49–61.

122

Rektor byl ve městě i na vesnici váženou osobou, přičemž vážnost jeho úřadu stoupla zejména po tereziánských a josefínských reformách. Festivita přijímání rektora se jakožto slavnostní obřad odehrávala přímo na radnici. Rektora nejčastěji přijímal farář po dohodě s obecní radou. Pokud město chtělo rektora dále podpořit, mohlo jej nechat na svůj náklad přestěhovat a zajistit mu i služební byt. Rektor byl v podstatě úředníkem, podle místních zvyklostí mohl nosit také úřednickou uniformu a zároveň byl zproštěn vojenské služby. Hodnostně však byli rektoři v hierarchii zařazeni na předposlední místo před kostelníka. Mezi představené rektora náležela církev, obec a vrchnost. Vztahy farářů a světské šlechty nebývaly vždy ideální. Z tohoto důvodu je významná skutečnost, že v Bruntále patřil mezi správce panství místodržící, který byl příslušníkem řádu německých rytířů, a tudíž zde spory mezi církví a světskou vrchností můžeme de facto vyloučit, neboť v obou případech proti sobě stála církev. Co se týká rektorovy pracovní náplně, na starosti míval nejenom školní záležitosti (výuku, stav žactva, stav školní budovy apod.), ale byl zodpovědný také za stav hudby v kostele; naproti tomu kantor byl pouze zpěvákem.451 Rektor nemusel na provozování hudby pouze dohlížet, ale mohl na jejím vykonávání také aktivně participovat. Proto bylo často součástí jeho „hudební výbavy“ kompoziční vzdělání, ovládání hry na hudební nástroje, především na varhany, a v případě potřeby ovládal také vedení sboru. O tom, že Anton Schlichtig byl v hudbě vzdělán, nemůže být pochyb. Nejenom proto, že pocházel z hudebnické rodiny, ale dokazují to především opery, které pro bruntálské divadlo napsal: Der dumme Gärtner oder die beyden Anton podle E. Schikanedera, dále Die Schadenfreude na libreto Ch. F. Weiße a operu Zemire und Azor na námět J. J. Ihlée.452 Z dochovaných hudebních pramenů bruntálské scény víme, že v nich Anton Schlichtig figuruje i jako opisovač – jedná se o Bendův singspiel Romeo und Julia (viz obr. č. 21 a č. 22) a jeho vlastní dílo Zemire und Azor (viz obr. č. 25 a č. 26). Vzácněji pak Anton Schlichtig vystupoval jako zpěvák – zpíval Romea v Bendově

451 Tamtéž, s. 54. 452 G. Cox tuto operu mezi Schlichtigovými operami neeviduje.

123

singspielu Romeo und Julia. V tomto případě se jedná o zachovaný a rektorem přímo podepsaný pěvecký part, kterých ovšem mohlo být více. V rámci bruntálského divadla tedy rektor Schlichtig vystupuje jako skladatel a opisovač. Víme však i o jeho kapelnických aktivitách. Zcela přesně ale nevíme, zda tyto aktivity můžeme připsat na vrub jeho lásce k divadlu a místní ochotnické společnosti, nebo je vykonával z povinnosti na příkaz svého nadřízeného, kterým v jeho případě byl bruntálský místodržící. Ať to bylo tak či onak, s jistotou však můžeme konstatovat, že za nacvičená díla vždy obdržel honorář a kapelnická činnost nebyla zahrnuta do jeho rektorské činnosti, byla tedy také zvlášť hrazena. To dokazují četné záznamy o rektorovi v účetních knihách, z nichž se dovídáme, že po hudební stránce zajišťoval nácvik operního repertoáru. Z dochovaných pramenů je možné dále zjistit, že bruntálský rektor patřil mezi nejlépe placené účastníky divadelních představení. Za každý nacvičený singspiel dostával sumu v rozmezí 1 až 2 zlatých.453 S nástupem kapelníka Puschmanna přestal Schlichtig vykonávat kapelnické povinnosti, které napříště zabezpečoval Josef Puschmann ml. Nicméně v rámci bruntálské divadelní společnosti později Schlichtig figuroval jako opisovač, a to nejen hudebních partů, ale také pozvánek a lístků.454 Tuto funkci později přebral výše zmiňovaný řádový člen piaristů P. Godfried.455 Spolu s rektorem Schlichtigem vystupovala na prknech bruntálského divadla rovněž jeho manželka Josefa, která je v hereckých partech podepsána jako

453 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 2, 1796, 12 Juny, fol. 8, řádek 24: Hr. Rector vor Einlernen derselbe, 2 f. DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 8,1796, 15. August, fol. 11, řádek 9: Hrn. Rector als Musik Souffleur, 30 kr. DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 10., 1796, 12. Oktober, fol. 12, řádek 11: für Einlernen das Singspiel dem Hrn. Rector, 2 f. DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 17, 1796, 31. Oktober, fol. 17, řádek 12: Hrn. Rector für Einlernen das Singspiel, 1 f. DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 21, 1796, 27. Dezember, fol. 20, řádek 11: Hrn. Rector für Einlernen das Singspiel, 2 f., 30 kr. DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 1, 1797, 6. Jänner, fol. 21, řádek 8: Hrn. Rector für Wiederholen desselben, 1 f. 454 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 15, 1798, 9. September, fol. 54, řádek 7: Zettelschrieben am Schul Rector, 20 kr. 455 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 15, 1798, 9. September, fol. 54, řádek 7: am P. Gotfried, 15 kr.

124

Schlichtigin. Jsou známy dvě role, ve kterých účinkovala: Der Blinde (Frau von Wirtheim)456 a Gräfin von Rohrbach z prozatím blíže neurčené činohry.457 Nebyla ovšem jediná: jejich nejmladší syn Anton Johann Schlichtig se angažoval v bruntálském divadle jako činoherec a podepisoval se jako Anton Schlichtig Jr. Anton Schlichtig vykonával funkci školního rektora až do své smrti 7. března 1815,458 zesnul tedy ve věku nedožitých 65 let. V těchto souvislostech připomeňme, že ještě dva roky před svou smrtí sepsal z pozice školního rektora výše zmiňovaný popis bruntálské školy. Dle matričního záznamu zemřel následkem vysilující horečky. Jeho žena Josefa, ačkoliv byla starší, zemřela o 9 let později, 12. června 1824, ve věku 77 let.459

3.5.2 Josef PUSCHMANN ml. (1767–?) Josef Puschmann mladší byl stejnojmenným synem slavného skladatele a kapelníka dómu sv. Václava v Olomouci, Josefa Puschmanna staršího. Dlouho nebylo známo datum jeho narození, při rešerších souvisejících se vznikem této práce se jej ovšem podařilo dohledat. Josef Ignác Petr Puschmann ml. se narodil 1. srpna 1767 v Hošťálkovech na sídle barona Skrbenského. Jeho otec Josef Puschmann v té době vykonával funkci komorníka u barona Skrbenského. Za kmotry šli malému Josefovi hrabě Karel Sedlický z Choltic spolu s manželkou hraběnkou Sedlnickou, rozenou Neuhaus.460 To, že šli urození pánové (např. Chorynští z Ledské) za svědky několika dalším Puschmannovým dětem, svědčí zajisté nejen o dobrých vztazích, ale i o tom, že si Puschmannova umění již v té době velmi považovali, a také o jeho sociálním statusu. Někdy kolem roku 1768 se rodina přestěhovala do Opavy, kde byl otec Puschmann písařem a kapelníkem ve službách Ignáce Dominika hraběte Chorynského z Ledské. Zde se malému Josefovi narodilo pět sourozenců. Nově

456 DOZA, Mei, 268. 457 DOZA, Mei, 269. 458 ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, Z, inv. č. 454, sig. BR I 20, 1802–1830, f. 83. 459 ZAO, Bruntál, Sbírka matrik SM kraje, Z, inv. č. 454, sig. BR I 20, 1802–1830, f. 126. 460 ZAO, Opava, Sbírka matrik SM kraje, N, inv. č. 15, sig. Op I 15, 1766–1808, f. 24.

125

jsme zjistili, že to byl František de Paula, narozený 31. března 1769,461 kterému šel za kmotra hrabě Chorynský, a dále pak Marie Anna, Marie Františka Tekla Josefa, Marie Františka de Paula a Ignác Alois.462 V září 1777 vyhrál Josef Puschmann st. konkurz na místo kapelníka při dómu sv. Václava v Olomouci. Kapelnické místo v olomoucké katedrále představovalo pro každého hudebníka jistě jedno z nejlépe placených a nejprestižnějších míst na Moravě. Puschmann st. se s rodinou přestěhoval do Olomouce až v březnu 1778. Spolu s Puschmannem st. využívala olomoucká kapitula i služeb jeho dvou synů: třináctiletého Karla Josefa, narozeného 27. 9. 1765, a jedenáctiletého Josefa. Kapelnickou funkci vykonával Josef Puschmann st. až do své smrti v roce 1794. Josef Puschmann ml. byl zajisté také hudebníkem, neboť se po otcově smrti ucházel o uvolněné místo dómského kapelníka a nabízel kapitule, že katedrále věnuje všechny otcovy hudebniny, pokud bude do kapelnické pozice přijat. Místo však nezískal.463 Jeho další kroky tedy po zmíněném neúspěchu v roce 1794 mířily do Bruntálu, kde nalezl uplatnění jako kapelník orchestru místního ochotnického divadla. V souvislosti s Puschmannovým angažmá v Bruntále máme několik dokladů o jeho působení. Josefu von Thürheimovi, jenž v Bruntále zastával místodržitelský úřad v letech 1797–1805, věnoval nedatovanou kantátu (viz. obr. č. 19).464 Přesto je více než pravděpodobné, že v Bruntále byl již dříve, protože Thürheim byl ve funkci vicemístrodžícího už od roku 1791 a de facto rozhodoval za nepřítomného správce Riedheima v řadě důležitých záležitostí, tedy i v proplácení honorářů za hudební produkce. Dalším dokladem o činnosti Puschmanna ml. ve funkci bruntálského kapelníka je přípis sopranistky Theresie Garzarolli v hereckém partu role

461 Celým jménem Franciscus de Paula Ignatuius, Godefridus Joseph Coper/insky/ Antonius, ZAO, Opava, Sbírka matrik SM kraje, N, inv. č. 15, sig. Op I 15, 1766–1808, f. 46. 462 SEHNAL, Jiří. Hudba v olomoucké katedrále v 17. a 18. století., c. d., s. 51. 463 Tamtéž, str. 52–53. 464 DOZA, Mei 275: „Cantata| S(eine)r Excellenz dem Graf Joseph v. Thürheim | Stadthalter zu Freudenthal | gewidmet und in Musik gesetzt von der unterthänigten / Diener Joseph Buschmann Kappelmeister.“

126

hraběnky z opery Hokus Pokus od Carla Ditterse, na který poukázal již i G. Cox.465 V přípise z 27. prosince 1797 Garzarolli zmiňuje, že Dittersova hudba byla řízena kapelníkem Josefem Buschmannem466. Na Puschmannovy kompoziční aktivity pak upomíná pochod ke komedii Il conte di Burgundia (viz. obr. č. 27).467 Mezi dalšími prameny, které potvrzují působení Josefa Puschmanna ml. v kapelnické funkci v bruntálském zámeckém divadle, patří účetní knihy, v nichž jsou evidovány jeho výdaje.468 Zde nacházíme odpovědi na otázky týkající se bruntálského angažmá Puschmanna ml. Z knihy výdajů můžeme vysledovat, že kapelník Puschmann spolupracoval s bruntálským divadlem minimálně v letech 1797–1798, kdy je jeho jméno uvedeno u Dittersovy opery Hokus Pokus. Je zřejmé, že se zkoušky odehrávaly přímo v místě Puschmannova bydliště, neboť mu byly za nácvik této opery proplaceny svíce, které měl spotřebovat během čtyř zkoušek.469 Tato suma mu za rok 1797 byla vyplacena ještě jednou, jak vyplývá ze záznamu v kolonce zbylé nedoplatky.470 U identické opery, reprízované 6. ledna 1798, se dovídáme, že bylo kapelníkovi proplaceno 36 krejcarů za 5 mázů piva za výpomoc sboristů z obce Jelení u Bruntálu.471 Počínaje datem 9. září 1798 máme doklady o tom, že kapelník převzal rektorovu funkci a nacvičoval celý Dittersův singspiel Der Gefoppte Bräutigam, který se bohužel v hudebních ani hereckých partech nedochoval.472 Další údaje o nastudování oper, konkrétně nácviku sboru, se

465 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 258. 466 DOZA, Mei, 272: „… unter Direktion des Herrn-Kapelle-Meisters Jos. Buschmann.“ 467 DOZA, Mei 275: „Marcia | per | La Comedia | Intittolata | Il Conte di Burgundia | Composto | di Giuseppe Buschmann.“ 468 DOZA, Mei 275: Einahm und Ausgabs Protocoll für das Theater in Freudenthal vom 23. May 1796 bis 27. Dezember 1799. 469DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 22, 1797, 27. Dezember, fol. 26, 7. řádek: Kerzen, 4 zu Proben bei Hrn. Buschmann, 1 f. 470 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, Die übrigen Reste von (1)797, fol. 34, řádek 18: 4 Kerzen bei Hr. Puschmanns Probe, 1 f. 471 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 2, 1798, 6. Jänner, fol. 34, řádek 12: für das Wolkendorfer Gehilfe 5 Maas Bier bei Hr. Puschmann, 15 kr. 472 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 15, 1798, 9. September, fol. 54, řádek 8: Singspiel einlernen Hr. Buschmann, 1 f.

127

dovídáme z konce roku 1798, kdy nacvičoval pro operu Der Großvater tři sbory473 a u příležitosti hudební akademie pak dva sbory.474 Z účetních knih víme také o honorářích za skladbu, například za dvě árie dostal Puschmann 2 zlaté a 42 krejcarů.475 Georg Cox se mylně domnívá, že oním synem Josefa Puschmanna, který působil v bruntálském divadle, byl nejstarší syn Karel Josef, narozený roku 1765.476 Badatel opomněl, že Puschmann měl ještě jednoho stejnojmenného syna Josefa, a proto došlo k chybné interpretaci. S určitostí tedy můžeme konstatovat, že Josef Puschmann ml. byl kapelníkem v Bruntále minimálně v letech 1797–1798 a synem skladatele a kapelníka olomoucké katedrály Josefa Puschmanna. Zkratku jr. (jüngeren/junior) ve vztahu ke svému otci nepoužíval, protože v době, kdy přišel do Bruntálu, jeho otec již nežil, a tudíž toto rozlišení již nebylo potřebné. Jinak tomu bylo např. u syna Josefa Kronese ml., který pocházel podobně jako jeho slavnější otec z Bruntálu, a tak toto rozlišení za svým příjmením užíval. Existuje jen jeden doklad, na kterém je Puschmannovo příjmení doplněno o specifikaci ml., a tím je plakát k divadelnímu představení Das Sonnenfest der Braminen ze 14. května 1801. V něm ztvárnil roli důstojníka Lorda Jansona a písař na plakátu u obsazení role uvedl jméno Buschmann junior.477 Jaké byly další Puschmannovy životní osudy, se nám bohužel dohledat nepodařilo, ale vzhledem k jeho mladému věku můžeme hypoteticky spekulovat o jeho odchodu z Bruntálu.

473 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 18, 1798, 12. Oktober, fol. 60, řádek 13: Buschmann für 3 Chorus, 3 f., 15 kr. 474 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 22, 1798, 22. November, fol. 67, řádek 18: Hrn. Buschmann für 2 Chorus, 2 f. 475 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 13, 1798, 15. Juli, fol. 52, řádek 12: Für 2 Arien von Hrn. Buschmann, 2 f., 42. kr. 476 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 259–260. 477 DOZA, Mei 275.

128

3.6 ZÁMECKÁ KAPELA Ze zpráv regionálních vlastivědných badatelů a historiků vyplývá, že kapelu na bruntálském zámku podporoval již předchozí bruntálský místodržící Franz Xaver von Riedheim. Například Stellwag nás spravuje o tom, že za místodržícího Riedheima byla v posledním desetiletí 18. století doložena činnost kapely, kterou vydržoval vicemístodržící Josef von Thürheim. Svou hypotézu odůvodňuje tím, že Riedheim měl již jiné cíle a zájmy, byl z Bruntálu často odvoláván kvůli neodkladným záležitostem, a proto ustanovil vicemístodržícího Thürheima, aby vyřizoval všechny naléhavé otázky týkající se správy bruntálského panství.478 Kapela a divadlo v Bruntále byly zřízeny za Riedheimova souhlasu, tedy v době, kdy ještě zastával úřad místodržícího, ale de facto na nich měl podíl hudbymilovný Thürheim. Jeho mecenát a podpora těchto aktivit by však byly sotva myslitelné bez jeho souhlasu či podpory. Stellwagovým tvrzením se nechali zmást další badatelé, kteří se domnívali, že oním hudbymilovným místodržícím byl právě Riedheim. Tak například Václav Štěpán publikoval, že kapela vznikla již za působení Riedheima ve funkci místodržícího: „Již ke konci působení místodržitele Riedheima vznikla zámecká kapela, vedená rektorem Antonínem Schlichtigem a kapelníkem Josefem Buschmannem. Patřila k nejlepším svého druhu…“479 Josef Thannabauer podává dokonce informace o podobě této zámecké kapely, tzn. o jejím složení, když doslovně píše: „Die Besetzung des Orchesters bestand aus zwei Violinen, Viola, Violoncello, Baß, zwei Hornen, zwei Tromben, zwei Oboen, zwei Flöten, zwei Fagotts und Timpani (Pauken).“480

478 STELLWAG, Carion, Friedrich von: Gedenk-Buch der Schicksale Freudenthals und seinen Umgebung, c. d., s. 131. 479 ŠTĚPÁN, Václav: Historie zámku Bruntál, c. d., s. 41. 480 THANNABAUER, Josef: Das freudenthaler Schlosstheater, c. d., s. 83–84: „Obsazení orchestru se skládalo ze dvou houslí, violy, violoncella, kontrabasu, dvou lesních rohů, dvou trubek, dvou hobojů, dvou fléten, dvou fagotů a tympánů.“

129

K Thannabauerovým vývodům se později přiklonil také Cox, který jej ocitoval a dále se se zámeckou kapelou a jejími hudebníky vypořádal tvrzením, že chybí informace jak o nich samotných, tak o kvalitě jejich hudby.481 O zásluhách místodržícího Riedheima na vzniku kapely nemáme žádné přímé ani nepřímé zprávy, a proto je nutné hypotézy o jeho afinitě k hudbě a múzickým uměním označit za nepodložené. Víme jistě, že hudební těleso doprovázelo většinou operní produkce. V menší míře pak zámecké akademie, které se konaly u příležitosti narozenin či jmenin místodržícího Thürheima, případně příjezdu vzácných hostí, a na nichž zněly většinou instrumentální skladby. Na základě dochovaných nástrojových partů jednotlivých operních kusů a také z údajů vedených v účetních knihách je možné podobu bruntálské zámecké kapely spolehlivě rekonstruovat. V závislosti na uvedené inscenaci se různil také počet hráčů, přičemž záleželo především na náročnosti jednotlivých operních produkcí. V účetních knihách z let 1795–1799 je u každého představení uveden počet hráčů. V těchto sledovaných letech se jednalo zhruba o šest až devět hráčů podílejících se na jednom představení. Lze tedy dovodit, že základ kapely tvořily smyčcové nástroje: 1. a 2. housle, viola, violon (kontrabas), výjimečně pak violoncello. K této základní skupině se připojovaly dva lesní rohy, takže hrálo vždy minimálně šest hráčů. V náročnějších produkcích se k obligátní smyčcové sestavě (1. a 2. housle, viola, violon) přidaly 2 flétny, 2 hoboje a fagot. Z žesťových nástrojů 2 lesní rohy, 2 clariny (trubky) a tympány. V maximálním obsazení tedy hrálo 14 až 15 nástrojů, vezmeme-li v potaz, že se prokazatelně hrálo také na cembalo nebo fortepiano, o nichž obsáhleji pojednáme níže. Takto silné obsazení ovšem vždy nekoresponduje s účetní knihou. Tak například 10. dubna 1798 se odehrálo představení Gassmanovy opery Liebe unter den Handwerksleuten. V účetní knize je uvedeno, že hrálo 7 hráčů.482 Naproti tomu ze zachovaných nástrojových partů vyplývá, že měly hrát 1. a 2. housle, viola,

481 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 260: „Leider liegen keinerlei Informationen zu den Musikern vor, geschweige denn Informationen über die Qualität ihres Spiels.“ 482 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 7, 1798, 10. April, fol. 48, řádek 2: Theater Zins 1 f. – und Musik auf 7 Person a 15 kr., 2 f., 45 kr.

130

kontrabas, 2 hoboje, fagot, 2 lesní rohy a 2 clariny, tedy 11 hráčů.483 Podobně ani v inscenaci Picciniho opery Die unruhige Nacht, jejíž premiéra proběhla 27. března 1799, nesouhlasí počet hudebníků. Účetní kniha odkazuje na 8 hráčů,484 podle nástrojových partů ale hrálo 11 nástrojů – 2 housle, viola, kontrabas, flétna, 2 hoboje, fagot, 2 lesní rohy a cembalo.485 Když byla v Bruntále provedena opera Der dumme Gärtner bruntálského rektora Antona Schlichtiga, účetní kniha zmiňuje 8 hudebníků spolu s rektorem z obce Jelení, který mohl hypotetický hrát na fortepiano.486 Ovšem de facto hrálo opět 11 instrumentalistů – dva houslisté, violista, kontrabasista, dva hobojisté, fagotista, tympanista, dva hornisté a hráč na klavír. V majetku zámku dosti pravděpodobně nefiguroval žádný hudební instrumentář. V účetních knihách se nikde neobjevuje koupě hudebních nástrojů či jejich případná oprava. Jen ve výjimečných případech se z knihy účtů dovídáme o opravě strun pro violon.487 Dále v pramenech nalezneme platby za časté stěhování forte-piana do prostor zámku, a to vždy pro jednotlivá představení.488 Kdo byl vlastníkem onoho zapůjčovaného klavíru, se už z účetních knih opět dozvědět nelze. Hudebníci byli zámeckým pánem na jednotlivá představení najímáni. Můžeme se domnívat, že šlo patrně o městské či chrámové hudebníky, případně místní šumaře. Ať tomu bylo jakkoliv, hudebníci hráli zajisté i na kůru místního

483 DOZA, Mei, 278: „Die / Liebe unter den Handwerksleuten / Oper mit 3 Aufzügen / a´ / 3 Canto / 2 Tenore / 2 Basso / 2 Violini / 2 Oboe / 2 Corni / 1 Viola / 1 Fagoth / 2 Clarini / e / Basso / Del Sign. Gassmann.“ 484 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 4, 1799, 26. März, fol. 80, řádek 2: Musik auf 8 Person a 15 kr., 2 f. 485 DOZA, Mei, 277: „Die unruhige Nacht / Oper in 3 Aufzügen / vom Piccini [příjmení skladatele přeškrtnuto a přepsáno na Lasser] / clavecin, 2 Violinen, Viola, Violon / Flauto, 2 Oboen, 2 Hörnen, Singstimmen.“ 486 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 13, 1798, 15. Juli, fol. 52, řádek 2: Theater Zin sund Musik auf 8 Personen a 15 kr., 3 f., dem Wolkendorfer Schulmeister, 20 kr. 487 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 21, 1796, 27. Dezember, fol. 20, řádek 17: auf eine Violon Saite, 12 kr.; DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 22, 1797, 27. Dezember, fol. 40, řádek 9: für Violon Saite, 15 kr. 488 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 22, 1797, 27. Dezember, fol. 40, řádek 12: für das piano forte tragen, 12 kr.; DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 2, 1798, 6. Jänner, fol. 42, řádek 7: dem Forte piano Trägern, 12 kr. DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 7, 1798, 10. April, fol. 48, řádek 6: Forte-piano Trägern, 12 kr.; DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 9, 1798, 29. April, fol. 42, řádek 12: Forte piano Trägern, 12 kr.

131

kostela. Je tedy namístě předpoklad, že nástroje náležely hudebníkům a do výše honoráře mohla být zahrnuta i jejich případná oprava a údržba. Neznáme jména konkrétních hudebníků. Nedochovala se ani v účetních knihách, ani v jednotlivých nástrojových partech či partituře. Je tedy zjevné, že nešlo o žádné věhlasné virtuosy ani jinak ceněné hráče, protože by v této souvislosti bylo zmíněno jejich jméno. O kapelnících místního orchestru již bylo pojednáno výše. Byli jimi bruntálský ředitel kůru, rektor a skladatel Anton Schlichtig a kapelník Josef Puschmann mladší.

132

3.7 HUDEBNINY ZÁMECKÉHO DIVADLA Je více než zřejmé, že hudebníci na bruntálském zámku nedisponovali hudebními nástroji, nýbrž jen dodnes dochovanými hudebninami. O tom jsme zpraveni na základě záznamů v účetních knihách, neboť účetní vyplácel honorář písařům za opsání partitury či partů, ať už hereckých, pěveckých či nástrojových. Zachovaly se zprávy o cestách bruntálského kantora do Olomouce. Ten do moravské metropole zajížděl zapůjčovat hudebniny k opisu, anebo je tam formou komisního prodeje nakupoval. Některé hudebniny byly darovány bruntálským ochotníkům přímo řádovým místodržícím a mecenášem Thürheimem. Ten například ochotníkům daroval 22. listopadu 1798 partituru opery Die listige Bauernmädchen, jak dosvědčuje zápis v účetní knize.489 Jelikož byly hudebniny hrazeny z prostředků řádu německých rytířů, zůstaly také v jejich majetku a posléze se staly součástí řádového archivu. Z účetní knihy je znám pouze případ, kdy za – dle soudobých měřítek – vysokou částku 3 zlaté 30 krejcarů zapůjčil zpěvák Cyril Riedel divadelní společnosti singspiel a klavírní výtah Dittersovy opery Hieronymus Knicker, který Riedel zřejmě pořídil na své vlastní náklady.490 Téměř tutéž sumu si nechal vyplatit i u další reprízy této opery 6. ledna 1797.491 Totéž se stalo s nedochovanou operou Robert und Kaliste. Pro účely divadelní inscenace této opery zapůjčil Riedel partituru za 2 zlaté.492 Není bez zajímavosti, že partitury Bruntálští nezískávali pouze opisem, ale také si je zapůjčovali, kupovali nebo je směňovali za jiné partitury s okolními městy. Důkazem je transport partitury Dittersovy opery Hokus Pokus z Olomouce, za který byl odpovědný bruntálský kantor, který za vykonanou práci obdržel

489 DOZA, Mei, 275, Freudenthaler Schlosstheater Einnahmen und Ausgaben 1795–1798, fol. 29, 1798, 22. November: Von Ihre Excellenz erhalten: Das listige Bauernmädchen, wozu auf auch die Singstimmen neu geschrieben wurde müssen. 490 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 21, 1796, 27. Dezember, fol. 20, řádek 10: dem Ciril Riedel für herleihen das Singspiels samt Klavierauszug, 3 f. 30 kr., 491 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 1, 1797, 6. Jänner, fol. 21, řádek 7: dem Ciril Riedel für herleihen das Singspiels, 3 f. 492 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 5, 1797, 5. Hornung, fol.26, řádek 11: dem Ciril Riedel für herleihen das Singspiels, 2 f.

133

odměnu ve výši 20 krejcarů. Honorář mu byl vyplacen 28. dubna 1798.493 O měsíc později byla partitura opsána P. Godfriedem a odeslána zpět do Olomouce.494 V této souvislosti je nutné připomenout, že opera byla rozepsána do pěveckých a nástrojových partů již dříve, a to Josefem Kronesem ml. Z toho vyplývá, že byl opis vytvořen sice v Bruntálu, ale odeslán do Olomouce pro potřeby tamního divadelní scény. Na to usuzujeme na základě skutečnosti, že v Bruntále již opera měla velký úspěch a po premiéře (27. prosince 1797) se reprízovala ještě třikrát (6. ledna 1798, 2. února 1798, 24. června 1798),495 což bylo na místní poměry nevídané. Divadelní společnosti to vyneslo příjem, za který si mohla dovolit nechat opsat partituru opery Die schöne Schusterinn.496 Tu rozepsal do cembalového výtahu, nástrojových a pěveckých partů roku 1798 Anton Schlichtig.497 Dokladem spolupráce mezi Bruntálem a Olomoucí byla také cesta, jež směřovala do Olomouce a byla podniknuta ve věci zakoupení hudebnin opery Liebe unter den Handwerksleuten a Die Pilger von Mekka (Die unvermuthete Zusammenkunft) formou komisního prodeje.498 O zdárném dokončení prodeje se dovídáme z účetní knihy z let 1795–1799, ve které je dochovaná zmínka, že obě hudebniny byly zaplaceny: první 19. února 1798 a druhá 6. května 1798.499 Vzhledem k tomu, že repertoár bruntálského divadla byl skutečně rámcově shodný a německou operní scénou v Olomouci ve sledovaných letech, je zjištění transportu hudebnin mezi Olomoucí a Bruntálem dokladem, že se obě operní scény znaly, věděly o sobě a vyměňovaly si mezi sebou hudebniny. Domníváme se, že vzájemné kontakty obou scén byly zprostředkovány buď kapelníkem Josefem

493 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 9, 1798, 29. April, fol. 50, řádek 15: dem Schulmann nach Olmütz frachtlohn für Hocus Pocus barzahlt, 16 kr. 494 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 10, 1798, 29. May, fol. 51, řádek 13: Pater Godfried für Hokus Pokus abschreiben welches nach Olmütz gesandt wurde, 4 f., 36 kr. 495 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept, c. d., s. 5. 496 DOZA, Mei 276/5. 497 DOZA, Mei 276/5: výtah zpěvních hlasů s cembalem, na jehož titulní straně stojí: Die Schöne Schusterin / Ein Singspiel in zwey / Aufzügen / 1798, z druhé strany připsáno Gesangstimme / von der / Schöne Schusterinn. 498 DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 4, 1798, 2. Februar, fol. 44, řádek 15: Die Reiße nach Olmütz und die 2 Singspiele: Liebe unter den Handwerksleuten und Die Pilger von Mekka laut Consignation 23 f – 18 indessen bezahlt 12 zl, 18 kr. gesandt wurde, 4 f., 36 kr. 499 DOZA, Mei, 275, Freudenthaler Schlosstheater Einnahmen und Ausgaben 1795–1798, fol. 26, 1798: Die Liebe unter den Handwerksleuten, und die Pilgrinn von Mekka zusammen 22/18 darauf bezahlt 19 zl. 41 kr., 19. Febr und 6.ten May.

134

Puschmannem ml., který v Olomouci řadu let žil, anebo divadelním mistrem a impresáriem Josefem Kronesem. Ten totiž po odchodu z Bruntálu v roce 1806, následovaném ještě jeho krátkým působením v opavském divadle, získal profesionální angažmá jako basista právě v německém divadle v Olomouci za ředitelů Kreutzmayera v sezóně 1806/1807 a Bannholzera (1812/1813). Z účetních knih se dovídáme i o výměně hudebnin bruntálského divadla s německou operní scénou v Krakově. Například – jak vyplývá z níže uvedených tabulkových přehledů – víme, že Wolfovu operu Die Dorfdeputierten uvedli Bruntálští premiérově 12. června 1796 a poté ji ještě v témže roce dvakrát reprízovali (26. června 1796, 31. října 1796).500 V Olomouci se opera dočkala své premiéry až 17. listopadu téhož roku, tedy bezprostředně poté, co proběhla poslední repríza opery v Bruntále.501 Podle účetní knihy partitura opery Die Dorfdeputierten putovala z Bruntálu dále do Krakova.502 Nešlo přitom o jediný případ zapůjčení německé operní scéně v Krakově. Podobné osudy měla také hudebnina opery Die schöne Schusterinn.503 V účetní knize figuruje zápis, že byla zaplacena kantorovi mzda 20 krejcarů za doručení opery z Olomouce do Bruntálu, a to 26. května bez uvedení roku. Z dalších, níže osvětlených souvislostí ale vyplývá, že se jedná o rok 1798.504 Tatáž hudebnina pak putovala s kantorem 14. června 1798 zpět z Bruntálu do Olomouce za stejnou odměnu 20 krejcarů.505 Je tedy zřejmé, že byla hduebnina v Bruntále přepsána. O tom přímo svědčí tento doklad: na obálce cembalového partu je připsán rok 1798 a rukopis odpovídá Antonu Schlichtigovi. Poté kantor partituru za necelé tři týdny odvezl zpět do Olomouce.506 Opera Die schöne Schusterinn měla v Bruntále premiéru 1. ledna 1799, po níž následovala 24. ledna téhož roku jediná

500 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept, c. d., s. 2, 3. 501 KOPECKÝ, Jiří: Německá operní scéna, c. d., s. 30. 502 DOZA, Mei 275, Berechnung der Ausgaben für die 4 abgeschrieben Singspiele, fol. 2: Die Dorfdeputierten N:B: wird nach Krakau abgeschickt. 503 DOZA, Mei 275, Berechnung der Ausgaben für die 4 abgeschrieben Singspiele, fol. 2: Die schöne Schusterinn. N:B: nach Krakau bestimmt. 504 DOZA, Mei 275, Berechnung der Ausgaben für die 4 abgeschrieben Singspiele, fol. 2: Dem Schulmann für das Überbrigen der Oper von Olmütz nach Freudenthal den 26. May, 20 kr. 505 DOZA, Mei 275, Berechnung der Ausgaben für die 4 abgeschrieben Singspiele, fol. 2: Dem derselben für das mitnehmen der Oper von Freudenthal nach Olmütz den 14. Juli, 20 kr. 506 Operu Die schöne Schusterinn Ignáce Umlauffa jsme ale v repertoáru německé operní scény v Olomouci, tak jak jej vytvořil Jiří Kopecký, nenašli.

135

repríza.507 V účetní knize je v případě vyčíslení nákladu na operu připsáno, že byly 1. a 15. června odeslány dva dopisy do Krakova za celkem 12 krejcarů.508 Dále mělo být ještě hrazeno poštovné do Krakova ve výši 3 krejcary.509 Hudebnina tudíž byla zaslána k zapůjčení do Krakova. Jelikož další související výlohy pramen neuvádí, dedukujeme, že byly hrazeny druhou stranou. Zdá se tedy, že výměna hudebnin na trase Olomouc–Bruntál–Krakov byla důsledkem vzájemné spolupráce mezi třemi operními scénami činnými v těchto městech. Ovšem v rámci oblasti Slezska nebyla takováto spolupráce ničím výjimečným. To ostatně dokládá již o několik desetiletí dříve kooperace mezi Jánským Vrchem a Bílou Vodou či mezi Slezskými Rudolticemi a Velkými Hošticemi. S určitostí víme, že Bruntál nebyl uzavřenou enklávou či vydělenou malou „subkulturou“, která by si vytvářela hudbu sama pro sebe, ale naopak dostatečně známou scénou, kooperující s dalšími významnými slezskými hudebními centry. Scény se navzájem ovlivňovaly a inspirovaly ve výběru operního repertoáru. Vyplývá to z níže uvedeného přehledu totožného repertoáru německé operní scény v Olomouci a bruntálského divadla ve sledovaných letech (viz níže tabulka).510 Dle uvedeného se prozatím jeví, že bruntálská opera se odvíjela od opery olomoucké a byla vůči ní spíše v závislém vztahu.

507 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept, c. d., s. 6. 508 DOZA, Mei 275, Berechnung der Ausgaben für die 4 abgeschrieben Singspiele, fol. 2: Den 1.ten und 15.ten Juni Brief nach Krakau a 6 kr, 12 kr. 509 DOZA, Mei 275, Berechnung der Ausgaben für die 4 abgeschrieben Singspiele, fol. 2: Post Porto nach Krakau, 3 kr. 510 Viz blíže KOPECKÝ, Jiří: Německá operní scéna, c. d., s. 29–32.

136

Totožný repertoár německé opery v Olomouci a zámeckého divadla v Bruntále

Autor Dílo Premiéra Premiéra Olomouc Bruntál

B. Schack / Der dumme Gärtner 13. 8. 1795 15. 7. 1798 A. Schlichtig W. A. Mozart Die Zauberflöte 19. 3. 1796 27. 12. 1801 Liebe unter den F. L. Gassmann 4. 10. 1796 10. 4. 1798 Handwerksleuten C. Ditters von Hieronymus Knicker 27. 10. 1796 27. 12. 1796 Dittersdorf G. Paisiello La Frascatanerin 3. 11. 1796 1801 E. W. Wolf Die Dorfdeputierten 17. 11. 1796 12. 6. 1796 Sonnenfest der W. Müller 22. 10. 1797 7. 4. 1801 Braminen

V souvislosti se zjištěním repertoárové příbuznosti blízkých lokalit je namístě blíže prozkoumat i operní dění v nedaleké Opavě ve sledovaných letech. První operní představení městského divadla v Opavě je doloženo z roku 1790. Divadelní společnost Die Hainische Gesellschaft deutscher Schauspieler uvedla v tomto roce operu Giovanni Paisiella Die eingebildeten Philosophen a Vincenta Martiniho Una cosa rara. Ačkoliv je podle Boženka repertoár jen stěží možné vystopovat, poukazuje autor zároveň na to, že z listopadu a prosince 1797 víme z periodika Das Allgemeine Europäische Journal, vycházejícího v letech 1795–1798 v Brně, o provedení třinácti oper během dvou měsíců. O zbývajícím repertoáru z přelomu 18. a 19. století jsou zprávy velmi kusé, zjištěno máme několik málo produkcí většinou jednoho až dvou konkrétních představení za rok. Teprve po roce 1805, kdy mělo divadlo v Opavě již samostatnou divadelní budovu, evidujeme informace o divadelních produkcích stále častěji. Z roku 1820 se dokonce dochovala ročenka Troppauer Theater--Almanach, uvádějící přesný soupis divadelních představení od počátku divadelní sezóny do prosince 1820.511

511 BOŽENEK, Karel: Operní společnosti na scéně opavského divadla, in: Časopis Slezského muzea, série B, roč. 31, 1982, str. 135.

137

V následující tabulce srovnáváme operní repertoár uvedený přibližně ve stejném časovém období v Opavě s bruntálskou hudební scénou. Repertoár uvedený v opavském divadle v letech 1790-1805 Premiéra Premiéra Autor Dílo Opava Bruntál Die eingebildeten Giovanni Paisiello 1790 X Philosophen Vicente Martin Una cosa rara 1790 X y Soler Die Eifersucht auf der Probe Pasquale Anfossi 1797 X oder Die gefoppte Liebhaber Die christliche Judenbraut Johann Paneck 1797 X oder Die Alte muss bezahlen Der Spiegel von Arkadien Franz Xaver oder Die Erschafftung des 1797 X Süßmayr Menschen Benedikt Schack/ Die beide Antons Franz Xaver Gerl/ Der dumme Gärtner oder Die 1797 15. 7. 1798 Anton Schlichtig, Br beiden Antons/Br ? La pastorela notile 1797 X Florian Leopold Die Liebe unter den 1797 10. 4. 1798 Gassmann Handwerksleuten Wolfgang Amadeus Die Zauberflöte 1797 27. 12. 1801 Mozart Benedikt Schack/ Der wohltätige Derwisch Franz Xaver Gerl/ 1797 X oder Die Schellenkappe Wenzel Müller Georg von Hohenstaufen Wenzel Müller oder Der alte überall und 1797 X nirgends Nicolas-Marie Der neue Gutsbesitzer oder 1797 X Dalayrac Der Liebhaber an Pranger Vinzenz Ferrarius Der travestierte Hamlet 1797 X Tuczek André Ernest Modest Grétry/ Zemire und Azor 1797 19. 6. 1795 Anton Schlichtig, Br Carl Ditters von Der Baum der Diana 1797 1801 Dittersdorf Die eiserne Mann oder Die Wenzel Müller 1801 X Drudenhölle in Wienerwald Wenzel Müller Die lustige Beylager 1805 X Luigi Cherubini Die Tage der Gefahr 1805 X

138

Repertoár se shoduje pouze okrajově a v případě dvou stejných titulů (Zemire und Azor, Der dumme Gärtner oder Die beiden Antons) má odlišné autory. Totožný repertoár jsme ve stejných letech vystopovali pouze v případě tří titulů: Gassmannovy Řemeslnické lásky, Mozartovy Kouzelné flétny a Dittersovy opery Dianin strom. Přičemž tyto shodné tituly byly uvedeny v opavském divadle dříve než v bruntálském zámeckém divadle. Oboustranná spolupráce, závislost či vzájemná interakce obou scén tedy nejsou prokazatelné.

139

3.8 REPERTOÁR HUDEBNÍCH PRODUKCÍ O instrumentální hudbě, která na bruntálském zámku zněla v době provozu bruntálského divadla mimo vlastní divadelní produkce, máme relativně přesnou představu. Podává ji soupis zvaný Catalogue des Diverses Musiques.512 Jsou v něm zaznamenány spolu s hudebními incipity skladby, které byly na bruntálském zámku interpretovány na přelomu 18. a 19. století. Nevíme ovšem přesně, při jakých příležitostech se tyto čistě hudební produkce realizovaly, ale domníváme se, že mohlo jít o hudební akademie, pořádané místodržícím Thürheimem. Vzhledem ke skutečnosti, že se v katalogu nachází desítky skladeb, je jen stěží udržitelná představa, že by všechny tyto skladby mohly být realizovány pouze v rámci hudebních akademií. Prozatím totiž víme jen o čtyřech hudebních akademiích realizovaných ve sledovaném období. Dne 19. března 1797 se konala první hudební akademie k jmeninám místodržícího Thürheima. Zazněla při ní Jarní píseň od bruntálského diletanta Antona Bobina.513 V roce 1798 byly uspořádány dvě hudební akademie: 15. října byla uvedena kantáta od Maxmiliána Johanna Stadlera u příležitosti potvrzení hraběte Josefa Thürheima ve funkci bruntálského místodržícího a 22. listopadu se opakoval program z 15. října.514 V roce 1800 evidujeme poslední hudební akademii, a to opět 19. března v den Thürheimových jmenin. U této příležitosti zazněla gratulační kantáta od Maxmiliána Johanna Stadlera.515 Podíváme-li se blíže na repertoár hudebních produkcí, zjistíme, jaké skladby se v Bruntále provozovaly. Jde výhradně o instrumentální hudbu převážně německých skladatelů 18. století, případně též skladatelů českých, kteří se etablovali v německých zemích a v Rakousku. Jsou zde zastoupena díla skladatelů vídeňského klasicismu Josefa Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta, stejně jako skladby českých skladatelů žijících v Německu (Vojtěch Jírovec, Leopold Koželuh, František Vincenc Kramář, František Antonín Rössler, Jan Václav Stamic, Pavel Vranický), dalších skladatelů, Wenzla Müllera, ředitele Leopoldstadtského divadla,

512 DOZA, Mei 275, Catalogue des Diverse Musiques. 513 DOZA, Mei 275, DOZA, Mei, 275, Ausgabs Protocoll, No. 7, 1797, 19. März, fol. 24. 514 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 183. 515 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 185.

140

Franze Antona Hoffmeistra, zakladatele hudebního vydavatelství Artaria ve Vídni či skladatele a klavíristy Ignaze Pleyela nebo Antona Zimermanna, varhaníka a skladatele. Repertoár tvořily módní instrumentální skladby, dobová produkce období klasicismu – symfonie a smyčcová kvarteta současných skladatelů vídeňského klasicismu. V této souvislosti je ovšem třeba podotknout, že tyto skladby rozhodně nespadají do kategorie interpretačně snadných a vyžadují k provedení zkušené hráče, kteří mají velmi dobrou technickou průpravu. To platí nejen pro skladby Haydnovy, Mozartovy a Rösslerovy, ale také pro skladby dalších autorů.

Seznam instrumentálních skladeb zapsaných v Catalogue des Diverse Musiques Autor Životní data Hudební druh Počet Obsazení Cannabich, Johann Ouvertura de 1731–1798 - Neuvedeno Christian la Opera Orfée Dittersdorf, Carl Ditters 1739–1799 Symfonie 1 on*, 2 ob, 2 cor von Smyčcové Distler, Johann Georg 1765–1799 1 2 vln, vla, vlc kvarteto Foerster, Johann Smyčcové 1693–1745 2 2 vln, vla, vlc Christoph kvarteto on, 2 ob, 2 fl, 2 fag, 2 cor, 2 Haydn, Joseph 1732–1809 Symfonie 24 tr, timp

Smyčcové Haydn, Joseph 4 2 vln, vla, vlc kvarteto Smyčcové Haensel, Pierre 1770–1831 1 2 vln, vla, vlc kvarteto Hoffmeister, Franz Symfonie on, fl, 2 ob, 2 1754–1812 3 Anton cor on, fl, 2 ob, 2 cor/ Jírovec, Vojtěch on, 2 fl, 2 ob, 1763–1850 Symfonie 5 2 fag, 2 cor,

2 tr, timp/ on, 2 cl, fag, 2 cor

141

Kospoth, Otto Carl Symfonie 1753–1817 3 on, 2 ob, 2 cor Erdmann von Symfonie on, 2 ob, 2 cor, Koželuh, Leopold 1748–1818 1 fag Kramář, František Smyčcové 1759–1831 3 2 vln, vla, vlc Vincenz kvarteto on, 2 ob, 2 fag, Mozart, Wolfgang 2 tr, timp/ 1756–1791 Symfonie 8 Amadeus on, 2 ob, 2 cor, 2 tr, fag

Mozart, Wolfgang Smyčcové 9 2 vln, vla, vlc Amadeus kvarteto

on, fl, 2 ob, Müller, Wenzel 1767–1835 Symfonie 1 2 fag, 2 cor, 2 tr, timp Neubauer, Franz on, 2 ob, fl, fag, 1760–1795 Symfonie Christoph 2 cor on, 2 ob, 2 cor/ Pleyel, Ignaz Joseph Symfonie 1757–1831 17 on, 2 ob, fl, 2

cor, 2 tr, timp Smyčcové Pleyel, Ignaz Joseph 1757–1831 4 2 vln, vla, vlc kvarteto Smyčcové Pleyel, Ignaz Joseph 1757–1831 1 Neuvedeno kvinteto Rössler, František 1750–1792 Symfonie 1 on, 2 ob, 2 cor Antonín on, 2 ob, 2 fag, Starke, Friedrich 1774–1835 Symfonie 1 2 cor on, 2 fl, 2 cor/ Stamic, Jan Václav 1717–1757 Symfonie 4 on, 2 ob, 2 cor Smyčcové Wölfl, Joseph 1773–1812 1 2 vln, vla, vlc kvarteto Smyčcové Vranický, Pavel 1756–1808 1 2 vln, vla, vlc kvarteto on, 2 fl, 2 ob, Zimmermann, Anton 1741–1781 Symfonie 1 2 cor, 2 tr, timp * on = obligati stromenti (obligátní nástroje)

142

Při jakých dalších příležitostech zaznívaly tyto instrumentální symfonie a komorní skladby, není známo. Domníváme se však, že produkcí podobných hudebním akademiím bylo v Bruntále mnohem více. Dostupné prameny však neumožňují tuto otázku uspokojivě zodpovědět.

3.9 REPERTOÁR DIVADELNÍCH PRODUKCÍ Zprávy o repertoáru divadelních produkcí jsou dochovány opět v účetních knihách bruntálského zámeckého divadla. Účetní kniha z let 1796–1799 podává detailní informace o příjmech a výdajích jednotlivých divadelních produkcí ve čtyřech sledovaných letech.516 Produkce jsou zde seřazeny chronologicky a spolu s nimi i výdaje na každé představení. Z těchto let je tedy spolehlivě doložen veškerý provozovaný repertoár včetně dat jednotlivých realizací a veškerých dalších repríz. Oproti tomu účetní knihy z let 1801517 a dále z rozmezí let 1802– 1803518 se zabývají konkrétními výdaji na jednotlivé profese placené na divadle souhrnně za každý rok (scéna, kostýmy, dekorace, kadeřník, náklady na hudebniny, hudebníky, svíčky apod.), aniž by bylo jasné, kdy konkrétně a jak často se repertoár provozoval. Podobně je vedena i poslední účetní kniha shrnující příjmy a výdaje z rozmezí let 1795–1798.519 Repertoár bruntálského divadla se ve svém rukopisném konceptu o bruntálském divadle pokusil sestavit Vinzenz Schindler.520 Ten přepsal z účetních knih čtyři precizně evidované roky 1786–1799. Repertoárem v dalších letech se však již nezabýval. Ve své studii pak tento Schindlerem sestavený repertoár bezezbytku uplatnil Walter Zettel.521 Detailnímu rozboru však soupis podrobil až Georg Cox, z jehož monografie repertoár některých roků přejímáme, ale rovněž jej doplňujeme o aktuální, v monografii nepublikované poznatky.522

516 DOZA, Mei, 275, Einnahm und Ausgabs Protocoll für das Theater Theater in Freudenthal vom 22. May 1796 bis 27. Dezember 1799. 517 DOZA, Mei, 275, Freudenthaler Schlosstheater Einnahmen und Ausgaben 1801. 518 DOZA, Mei, 275, Freudenthaler Schlosstheater Ausgaben 1802 und 1803. 519 DOZA, Mei, 275, Freudenthaler Schlosstheater Einnahmen und Ausgaben 1795–1798. 520 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept – repertoár, c. d., s. 1–9. 521 ZETTL, Walter: Singspiel und Posse, c. d., s. 523–528. 522 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 176–190.

143

Prozatím nemáme exaktně potvrzeno, kdo zasahoval do koncepce dramaturgického plánu jednotlivých divadelních sezón. Můžeme hypoteticky zvažovat, že s vysokou mírou pravděpodobnosti to byl impresário Josef Krones. V případě některých oper víme zcela jistě, že to byl osobně místodržící Thürheim. Například výběr pěvecky i hudebně náročné Kouzelné flétny W. A. Mozarta byl zajisté motivován Thürheimovými zednářskými sympatiemi. Jak bylo pojednáno v úvodní kapitole, s Mozartem byl ostatně členem totožné vídeňské zednářské lóže U Korunované naděje. Záměr nacházíme rovněž v časovém uvedení opery, jelikož to bylo deset let po uvedení Kouzelné flétny v Theater im Freihaus auf der Wieden ve Vídni, ale také přesně deset let od smrti Mozarta. Výběr repertoáru zcela jistě ovlivnily hlasové i herecké dispozice jednotlivých zpěváků. Je třeba zvlášť ocenit určitou náročnost ve výběru repertoáru. Hrály se nejen populární operní kusy, ale i obtížná díla, která vyžadovala náročnější přípravu. Vzhledem k tomu, že již lépe známe úskalí, za jakých bruntálští divadelníci své hudebniny získávali, je zjevné, že museli své dramaturgické záměry pečlivě promýšlet, plánovat a zajišťovat s dostatečným časovým předstihem. Je třeba podotknout, že divadelní společnost nereprízovala operní kusy často. O tomto aspektu ale pojednáme šířeji teprve v další kapitole. Třebaže měla víceméně ustálený repertoár, neopakoval se ani v dalších sezónách více než dvakrát. To nás přivádí k předpokladu, že vzdělané publikum dávalo raději přednost novým a neotřelým kusům, což bylo pro bruntálské ochotníky inscenačně a umělecky bezesporu náročnější. Ačkoliv představení již začala v roce 1795, máme o repertoáru zprávy z účetní knihy z let 1795–1798. Podle ní divadelní společnost zahájila svou činnost 1. března 1795 činohrou Der Macht der Kindesliebe. Od 1. března 1795 do 22. února 1796 se podle účetní knihy odehrálo 30 představení.523 Pouze víme, jaký repertoár byl uveden, nemáme ale zprávy o tom, kdy k uvedení došlo a zda byl reprízován.524 Torzovitost pramenů bohužel další objasnění této otázky neumožňuje. Podle dochovaných údajů a podle interpretace G. Coxe jsme zjistili, že v roce 1795

523 Mei 275, Freudenthaler Schlosstheater, Einahmen und Ausgaben 1795–1798, f. 32. 524 Mei 275, Freudenthaler Schlosstheater, Einahmen und Ausgaben 1795–1798, f. 25.

144

z možných třinácti představení bylo realizováno minimálně sedm hudebních produkcí a nejméně šest produkcí činoherních.525

Divadelní představení v roce 1795 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy Die macht der 1. 3. Karl August Seidel Činohra Kindesliebe Die macht der 7. 4. Karl August Seidel Činohra Kindesliebe 24. 4. ? Das Irrlicht Singspiel 19. 6. Anton Schlichtig Zemire und Azor Opera Die kleine ? ? Johann Adam Hiller Singspiel Aehrenleserinn ? ? Anton Schlichtig Schadenfreude Singspiel ? ? Leopold Koželuh Das Donnerwetter Singspiel Der Kaufmann von ? ? Georg Joseph Vogler Singspiel Smyrna ? ? Peter Winter Der Bettelstudent Singspiel Der Kerkermeister ? ? Johann Welisch Činohra von Norwich Menschenhaß und ? ? August von Kotzebue Činohra Reue Eulalia Meinau oder Friedrich Wilhelm ? ? Die Folgen der Tragédie Ziegler Wiedervereinung Karl Friedrich Der Schornsteinfeger ? ? Komedie Hensler

Hudební produkce v roce 1795 zřejmě převažovaly nad činoherními. Podíváme-li se detailněji na hudební repertoár, převažovaly zejména zpěvohry vídeňské provenience od skladatelů Abbé Voglera, Hillera, Koželuha. Na programu se objevily také dvě opery bruntálského rektora Antona Schlichtiga.

525 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 176–178.

145

Hudební produkce v roce 1795 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy 24. 4. ? Das Irrlicht Singspiel 19. 6. Anton Schlichtig Zemire und Azor Opera ? ? Johann Adam Die kleine Singspiel Hiller Aehrenleserinn ? ? Anton Schlichtig Schadenfreude Singspiel ? ? Leopold Koželuh Das Donnerwetter Singspiel Georg Joseph Der Kaufmann von ? ? Singspiel Vogler Smyrna ? ? Peter Winter Der Bettelstudent Singspiel

Za rok 1796 se podle účetních knih526 a podle evidence Vinzenze Schindlera527 i Coxe528 konalo celkem 22 divadelních představení. Jelikož ale zápis z účetní knihy začíná 22. květnem 1796 a končí 27. prosincem 1796, hrálo se prakticky pouhých sedm měsíců. Zjistili jsme, že představení muselo být zajisté více, jelikož jsme na titulním listu opery Romea a Julie od J. A. Bendy dohledali poznámku, že byla poprvé uvedena bruntálskou divadelní společností 2. února 1796.529 Máme-li důvěřovat údajům uvedeným v účetní knize, pak byl počet produkcí za rok 1796 dosti vyrovnaný: činoherních produkcí bylo deset, hudební divadlo se hrálo dvanáctkrát. Divadelní představení v roce 1796 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy 2. 2. Jiří Antonín Benda Romeo und Julia Singspiel 22. 5. Jiří Antonín Benda Romeo und Julia Singspiel 12. 6. Ernst Wilhelm Wolf Die Dorfdeputierten Singspiel . 26. 6. Ernst Wilhelm Wolf Die Dorfdeputierten Singspiel Johann 10. 7. Der Bauer und Jurist Komedie Rautenstrauch

526 DOZA, Mei, 275, Einnahm und Ausgabs Protocoll für das Theater in Freudenthal vom 23. May 1796 bis 27. Dezember 1799. Jahr 1796, fol. 7–20. 527 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept – repertoár, c. d., s. 2–3. 528 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 178–180. 529 Mei, 276/6, Romeo und Julie| Ein Oper in drey Aufzügen | die Musik dazu ist | von | Herrn Benda | Anno 1796, am 2.en Hornung in freudenthaler Diletanten Theater zum erstenmal aufgeführt.

146

Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy 17. 7. Jiří Antonín Benda Romeo und Julia Singspiel Der Kerkermeister 18. 7. Johann Welisch Činohra von Norwich 31. 7. Wenzel Müller Der Großvater Singspiel 15. 8. Anton Schlichtig Zemire und Azor Opera Karl Friedrich Das Judenmädchen Činohra 18. 9. Hensler von Prag 2. 10. Pietro Guglielmi Rober und Kaliste Opera Menschenhaß und 15. 10. August von Kotzebue Činohra Reue Friedrich Wilhelm 16. 10. Eulalia Meinau Tragédie Ziegler 20. 10. Wenzel Müller Der Großvater Singspiel 22. 10. Ignaz Umlauf Das Irrlicht Singspiel Karl Friedrich 25. 10. Der Forstmeister Činohra Hensler Menschenhaß und 27. 10. August von Kotzebue Činohra Reue 31. 10. Ernst Wilhelm Wolf Die Dorfdeputierten Singspiel Johann Friedrich 6. 11. Der Revers Komedie Jünger Johann Friedrich 13. 11. Der Revers Komedie Jünger Der Notenschreiber Karl Friedrich oder Wo Menschen 27. 11. Komedie Hensler sind darbt der Arme nicht Carl Ditters von 27. 12. Hieronymus Knicker Singspiel Dittersdorf

I v roce 1796 je patrné, že produkce hudebního divadla zaujímají důležitější pozici než představení čistě divadelní. Z premiérových oper bruntálští ochotníci uvedli populární Bendův singspiel Romeo a Julie, z vídeňské produkce pak dále Müllerovu veselohru Der Großvater, Dittersův singspiel Hieronymus Knicker a pravděpodobně také singspiel Das Irrlicht, připisovaný nejčastěji Umlauffovi.530 Zazněla rovněž komická opera Robert a Kalista italského skladatele Pietra Alessandra Guglielmiho na německý text Johanna Joachima Eschenburga.

530 Singspiel Das Irrlicht sice napsal Ignaz Umlauff, ale zachované nástrojové party bruntálského divadla se neshodují s Umlauffovou hudbou.

147

Hudební produkce za rok 1796 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy 22. 5. 2. 2. Jiří Antonín Benda Romeo und Julia Singspiel 17. 7. 26. 6. 12. 6. Ernst Wilhelm Wolf Die Dorfdeputierten Singspiel 31. 10. Veselohra 31. 7. 20. 10. Wenzel Müller Der Großvater se zpěvy 15. 8. Anton Schlichtig Zemire und Azor Opera 2. 10. Pietro Guglielmi Robert und Kaliste Opera 22. 10. ? Das Irrlicht Singspiel Carl Ditters von Hieronymus 27. 12. Singspiel Dittersdorf Knicker

V roce 1797 vykazují zápisy z účetních knih531 i ze seznamů Vinzenze Schindlera532 a Coxe533 jednadvacet divadelních představení, tedy stejný počet jako v roce předchozím. V tomto roce ovšem evidujeme podstatný nárůst činoherních produkcí. Z celkového počtu patnáct činoher za rok zaznělo třináct v premiérovém provedení, další dvě pak v repríze. Z celkem šesti hudebních produkcí zazněly pouhé dvě ve své premiéře, v ostatních čtyřech případech šlo o reprízované kusy. Realizace oper byla samozřejmě náročnější a finančně mnohem nákladnější.

Divadelní představení v roce 1797 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy Carl Ditters von 6. 1. Hieronymus Knicker Singspiel Dittersdorf Erziehung macht 15. 1. Činohra Menschen Williame Hamlet, Prinz von Tragédie 22. 1. Shakespeare Dänemark Alles weiß, nicht Karl Friedrich 2. 2. schwarz oder Der Komedie Hensler Trauerschmaus

531 DOZA, Mei, 275, Einnahm und Ausgabs Protocoll für das Theater in Freudenthal vom 23. May 1796 bis 27. Dezember 1799. Jahr 1797, fol. 21–32. 532 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept – repertoár, c. d., s. 3–4. 533 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 180–181.

148

Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy

5. 2. Robert und Kaliste Opera Karl Friedrich 12. 2. Der Soldat von Cherson Komedie Hensler Das Mädchen von 23. 4. Činohra Marienburg Der Waldgeist oder Die Karl Friedrich 7. 5. Kohlenbrenner im Činohra Hensler Eichtal Karl Friedrich Viel Lärm um ein 21. 5. Komedie Hensler Strumpfband August von 25. 6. Der Papagoy Činohra Kotzebue Williame Hamlet, Prinz von 12. 7. Tragédie Shakespeare Dänemark Der großmüthige 6. 8. ? Singspiel Seefahrer Johann Gottlieb Erklärte Fehde oder 27. 8. Komedie Stephanie jr. List gegen List Der Straßenräuber aus August von 17. 9. kindlicher Liebe oder Činohra Kotzebue Das Kind der Liebe Der großmüthige 1. 10. ? Singspiel Seefahrer Karl Friedrich 8. 10. Der Soldat von Cherson Komedie Hensler Friedrich Alois von So zieht man Betrügern 22. 10. Komedie Brühl die Larve ab 5. 11. ? Das Irrlicht Singspiel Karl Friedrich 19. 11. Das Galerie Gamälde Činohra Hensler Johann Friedrich 3. 12. Die Entführung Komedie Jünger Carl Ditters von 27. 12. Hokus Pokus Opera Dittersdorf

Roku 1797 nepochybně poklesl počet hudebních produkcí, včetně nastudování nových oper. Premiérově byl uveden jen Dittersův komický singspiel

149

Hieronymus Knicker a také témuž autorovi připisovaný singspiel Der großmüthige Seefahrer.534 Hudební produkce za rok 1797 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy Carl Ditters von 6. 1. Hieronymus Knicker Singspiel Dittersdorf 5. 2. Pietro Guglielmi Robert und Kaliste Opera Der großmüthige 6. 8. 1. 10. ? Singspiel Seefahrer 5. 11. ? Das Irrlicht Singspiel Carl Ditters von 27. 12. Hokus Pokus Opera Dittersdorf

Za rok 1798 bylo inscenováno jednadvacet divadelních produkcí. Právě v tomto roce začali bruntálští ochotníci hojněji reprízovat, což platí zejména v případě hudebních produkcí.535 Jejich počet se v celkovém úhrnu zvedl a začal mírně převažovat nad činohrami: devět divadelních produkcí (5 premiér, 4 reprízy) oproti dvanácti hudebním produkcím (3 premiéry, 9 repríz).

Divadelní představení v roce 1798 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy Der großmüthige 1. 1. ? Singspiel Seefahrer Carl Ditters von 6. 1. Hokus Pokus Opera Dittersdorf Karl Friedrich Zaida oder Das Weib 22. 1. Komedie Hensler in seiner Schönheit Carl Ditters von 2. 2. Hokus Pokus Opera Dittersdorf Karl Friedrich Das Galerie Gamälde 11. 2. Činohra Hensler Carl Ditters von 19. 2. Hieronymus Knicker Singspiel Dittersdorf

534 Singspiel Der großmüthige Seefahrer napsal Carl Ditters, ale zachované nástrojové party bruntálského divadla se neshodují s Dittersovou hudbou. 535 SCHINDLER, s. 5–6; COX, s. 182–183; DOZA, Mei, 275, Einnahm und Ausgabs Protocoll für das Theater in Freudenthal vom 23. May 1796 bis 27. Dezember 1799. Jahr 1798, fol. 33–59.

150

Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy Florian Leopold Liebe unter den 10. 4. Singspiel Gassmann Handwerksleuten Karl Friedrich Das Judenmädchen 22. 4. Činohra Hensler von Prag Florian Leopold Liebe unter den 29. 4. Singspiel Gassmann Handwerksleuten Carl Ditters von 6. 5. Hieronymus Knicker Singspiel Dittersdorf August Wilhelm Die Aussteuer 29. 5. Činohra Iffland Carl Ditters von 24. 6. Hokus Pokus Opera Dittersdorf 15. 7. Anton Schlichtig Der dumme Gärtner Singspiel Der Straßenräuber August von aus kindlicher Liebe 15. 8. Činohra Kotzebue oder Das Kind der Liebe Carl Ditters von Der gefoppte 9. 9. Singspiel Dittersdorf Braütigam Die Schachfigur oder 12. 9. ? Komedie der Sonderling 7. 10. ? Irrtum auf allen Ecken Komedie 12. 10. Wenzel Müller Der Großvater Singspiel August von Falsche Scham 4. 11. Činohra Kotzebue Carl Ditters von Der gefoppte 18. 11. Opera Dittersdorf Braütigam August von Falsche Scham 27. 12. Činohra Kotzebue

V roce 1798 představili premiérově bruntálští diletanti tři operní produkce: Dittersův singspiel Der gefoppte Braütigam, Gassmannovu Řemeslnickou lásku a singspiel bruntálského rektora Antona Schlichtiga Der dumme Gärtner.

151

Hudební produkce za rok 1798 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy Der großmüthige 1. 1. ? Singspiel Seefahrer 6. 1. Carl Ditters von 2. 2. Hokus Pokus Opera Dittersdorf 24. 6. 19. 2. Carl Ditters von Hieronymus Knicker Singspiel 6. 5. Dittersdorf Florian Leopold Liebe unter den 10. 4. 29. 4. Singspiel Gassmann Handwerksleuten 15. 7. Anton Schlichtig Der dumme Gärtner Singspiel Carl Ditters von Der gefoppte 9. 9. 18. 11. Opera Dittersdorf Braütigam 12. 10. Wenzel Müller Der Großvater Singspiel

V roce 1799 poklesl počet divadelních představení na osmnáct realizovaných produkcí.536 Výrazně se snížil rovněž počet hudebních produkcí, kterých bylo v tomto roce uvedeno pouze šest. Po divadelních hrách byla patrně větší poptávka, neboť jich bylo za rok 1799 uvedeno celkem dvanáct.

Divadelní představení v roce 1799 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy 1. 1. Ignaz Umlauff Die schöne Schusterinn Singspiel 24. 1. Ignaz Umlauff Die schöne Schusterinn Singspiel Johann Friedrich Er mengt sich in alles 2. 2. Komedie Jünger 26. 3. Niccolo Piccini Die unruhige Nacht Opera Johann Friedrich Er mengt sich in alles 7. 4. Komedie Jünger 14. 4. Niccolo Piccini Die unruhige Nacht Opera August Wilhelm Allzu scharf macht 2. 5. Činohra Iffland schartig 14. 5. ? Das Ehrenwort Činohra August von 9. 6. Der Bruderzwist Činohra Kotzebue

536 SCHINDLER, s. 5–6; COX, s. 183–184; DOZA, Mei, 275, Einnahm und Ausgabs Protocoll für das Theater in Freudenthal vom 23. May 1796 bis 27. Dezember 1799. Jahr 1799, fol. 60–97.

152

Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy August von Falsche Scham 14. 7. Činohra Kotzebue Der Kerkermeister von 28. 7. Johann Welisch Činohra Norwich August von Üble Laune 15. 9. Komedie Kotzebue August von Üble Laune 29. 9. Komedie Kotzebue Emanuel Das redliche Landmann 13. 10. Činohra Schikaneder August Wilhelm Allzu scharf macht 10. 11. Činohra Iffland schartig Carl Ditters von Der Apotheker und 1. 12. Singspiel Dittersdorf Doktor August von Der Wildfang 15. 12. Komedie Kotzebue Carl Ditters von Der Apotheker und 27. 12. Singspiel Dittersdorf Doktor

I v roce 1799 byly premiérově uvedeny pouze tři hudební produkce, které byly ve stejném roce reprízovány. Dittersův singspiel Lékař a lékárník, Umlauffova Die schöne Schusterinn a opera italského skladatele Picciniho Neklidná noc, uvedená v německém překladu Johanna Gottlieba Stephanie.

Hudební produkce za rok 1799 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy 1. 1. 24. 1. Ignaz Umlauff Die schöne Schusterinn Singspiel 26. 3. 14. 4. Niccolo Piccini Die unruhige Nacht Opera Carl Ditters von Der Apotheker und 1. 12. 27. 12. Singspiel Dittersdorf Doktor

Roku 1801 udávají nejen záznamy v účetní knize, ale též Schindlerův rukopis celkem čtrnáct představení.537 Přesná data realizace jsme schopni určit u šesti produkcí. Coxovi se podařilo sestavit podle programů a plakátů bruntálského divadla zbývající repertoár divadelních produkcí realizovaný v tomto

537 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept – repertoár, c. d., s. 7.

153

roce.538 Spolehlivé datum uskutečnění produkcí ovšem neznáme, podobně neznáme ani datum jejich reprízy. Víme však, že bylo realizováno šest divadelních produkcí a sedm produkcí hudebního divadla. Divadelní představení v roce 1800 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy August von 16. 1. Falsche Scham Činohra Kotzebue 31. 10. August Wilhelm Die Jäger Činohra Iffland ? ? Giovanni Paisiello Die Frascatanerin Opera Christoph ? ? Doktor Flappert Komedie Friedrich Bretzner Das listige ? ? Giovanni Paisiello Opera Bauernmädchen Die Pilger von Mekka Christoph ? ? Die unvernuthete Opera Willibald Gluck Zusammenkunft Gustav Friedrich ? ? Wilhelm Der Barbier von Sevilien Komedie Großmann Alois Friedrich von Den ganzen Kram und ? ? Komedie Brühl das Mädchen dazu Alois Friedrich von ? ? Der Bürgermeister Komedie Brühl

V roce 1800 evidujeme opět tři premiérové produkce. Do zavedeného repertoárového programu vstupují dvě opery italského skladatele Paisiella (Die Frascatanerin a Das listige Bauernmädchen), obě v německém překladu, a poměrně náročná Gluckova opera Die Pilger von Mekka (Die unvermuthete Zusammenkunft).

Hudební produkce v roce 1800 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy ? ? Giovanni Paisiello Die Frascatanerin Opera ? ? Giovanni Paisiello Das listige Bauernmädchen Opera Christoph ? ? Die Pilger von Mekka Opera Willibald Gluck

538 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 185–186.

154

V roce 1801 bylo uvedeno celkem šest činoherních představení a sedm operních produkcí. V případě činoher se jednalo o premiéry.539

Divadelní představení v roce 1801 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy Das Sonnenfest der 7. 4. Wenzel Müller Singspiel Braminen Das Sonnenfest der 14. 5. Wenzel Müller Singspiel Braminen Carl Ditters von Der neue Gutsherr oder 12. 7. Singspiel Dittersdorf Der Schiffspatron August von 4. 9. Das neue Jahrhundert Komedie Kotzebue Wolfgang 27. 12. Die Zauberflöte Singspiel Amadeus Mozart August von ? Die Verwandtschaften Komedie Kotzebue August von ? Armuth und Edelsinn Komedie Kotzebue August von ? Das Epigramm Komedie Kotzebue Christoph ? Friedrich Der Eheprokurator Komedie Bretzner August von ? Die Indianer in England Komedie Kotzebue ? Ignaz Umlauff Die Bergknappen Singspiel Carl Ditters von ? Der Baum der Diana Opera Dittersdorf Pohádka ? Ferdinand Kauer Das Donauweibchen se zpěvy

Rok 1801 je posledním rokem, ve kterém ještě byly uvedeny četněji hudební produkce. V premiéře se objevuje Müllerův výpravný singspiel Sonnenfest der Braminen, Dittersův singspiel Der neue Gutsherr či opera Bergknappen, Kauerova pohádka se zpěvy Das Donauweibchen a především na realizaci, zpěv a nástrojový doprovod náročný Mozartův singspiel Kouzelná flétna.

539 Tamtéž, s. 186–188.

155

Hudební produkce v roce 1801 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy Das Sonnenfest der 7. 4. Wenzel Müller Singspiel Braminen Das Sonnenfest der 14. 5. Wenzel Müller Singspiel Braminen Carl Ditters von Der neue Gutsherr oder 12. 7. Singspiel Dittersdorf Der Schiffspatron Wolfgang Amadeus 27. 12. Die Zauberflöte Singspiel Mozart ? Ignaz Umlauff Die Bergknappen Singspiel Carl Ditters von ? Der Baum der Diana Opera Dittersdorf Pohádka ? Ferdinand Kauer Das Donauweibchen se zpěvy

Od roku 1802 začíná klesat počet hudebních produkcí, přičemž se tato tendence ještě prohloubí v rozpětí let 1803–1806. V roce 1802 byly uvedeny zřejmě jen dva singspiely: Dittersův Der neue Gutsherr a Winterův Das unterbrochene Opferfest. Z divadelních her začíná převládat žánr komedie, zejména v roce 1803 a také v rozmezí let 1804–1806 úplně ovládla divadelní produkce činohra. Za tyto roky evidujeme pouze jedinou operu Silene od Ditterse.540

Divadelní představení v roce 1802 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy ? August von Kotzebue Das Schreibpult Činohra Das unterbrochene ? Peter von Winter Singspiel Opferfest ? August von Kotzebue Die beiden Komedie Klingsberg ? Der neue Gutsherr Carl Ditters von oder Der Singspiel Dittersdorf Schiffspatron ? August von Kotzebue Das Epigramm Komedie

540 Tamtéž, s. 188–191.

156

Divadelní představení v roce 1803 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy Johann Friedrich ? Er mengt sich in alles Komedie Jünger Das heimliche ? Wilhelm Vogel Komedie Anliegen ? August von Der Wirrwarr Komedie Kotzebue ? Wilhelm Vogel Der Amerikaner Komedie

Divadelní představení v roce 1804–1806 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy ? Carl Ditters von Silene oder Der Opera Dittersdorf bekehrte Democrit ? August von Kotzebue Der Gefangene Komedie ? August von Kotzebue Der Graf von Burgund Činohra ? August Wilhelm Alte Zeit und neue Činohra Iffland Zeit August Wilhelm ? Die Advokaten Činohra Iffland ? Friedrich Wilhelm Weltton und Činohra Ziegler Herzensgüte ? Friedrich Wilhelm Seelengröße oder Der Činohra Ziegler Landsturm in Tirol Friedrich Wilhelm ? Der Tag der Erlösung Činohra Ziegler ? Friedrich Ludwig Unglück prüft Tugend Činohra Schmidt ? Friedrich Julius Der Blinde Činohra Heinrich von Soden ? Karl Rosenau Die Theatergarderobe Komedie ? Michael Mohamed Quirly Činohra Krismanitsch ? Christoph Friedrich Die Erbschaft aus Komedie Bretzner Ostindien ? J. V. Straßmann Rosamund und Diana Komedie ? Benedikt Dominik Alles in Schuh und Činohra Anton Cremeri Strümpfen ? Johanna Franul von Dies Haus ist zu Komedie Weißenthurn verkaufen

157

Zhodnotíme-li četnost uvádění hudebních produkcí výše uvedených let bruntálského divadla, můžeme konstatovat, že hudebně-divadelní produkce mají poměrně hojné zastoupení zejména v prvních letech vzniku bruntálské divadelní společnosti. V uvedených letech 1795–1796 nejenom převažovaly produkce hudebního divadla, ale bylo také uvedeno mnohem více premiérových operních děl než v letech následných. V roce 1795 zaznělo sedm operních premiér a o rok později pět premiérových oper. V roce 1797 se tento slibně se rozvíjející trend obrátil ve prospěch divadelních produkcí. Premiérově byla uvedena jen dvě nová operní představení. V rozmezí let 1798–1800 byly pravidelně představeny tři premiérové opery, v roce 1801 jich bylo pět. Od roku 1802 zaznamenáváme pokles zájmu o produkce hudebního divadla – byl uveden jen jeden nový singspiel. Totéž platí pro závěrečnou fázi v rozmezí let 1804–1806. Co se týče hodnocení repertoáru operních produkcí, byly uváděny zpěvohry vídeňské provenience v německém jazyce. Ovšem postupem času se podařilo Kronesovi vymanit z veseloher či ze starší singspielové produkce pomocí uvádění opery a moderních singspielů. Zazněla nejen Mozartova Kouzelná flétna, ale i italské opery Picciniho a Paisiella v německém překladu či Gluckův Poutník z Mekky. Z hlediska interpretace se jedná o velmi náročné opery. Jejich zařazení v repertoáru bruntálské divadelní společnosti udiví, uvědomíme-li si, že byly realizovány ochotníky. O to více můžeme želet, že se nezachovaly dobové ohlasy a recenze, podobně jako tomu bylo například v Olomouci. Teprve poté bychom mohli korigovat své představy o pěveckých a hereckých výkonech bruntálských ochotníků.

Premiérové operní produkce bruntálského divadla v letech 1795–1806 Datum Autor Dílo Druh premiéry 24. 4. 1795 ? Das Irrlicht Singspiel 19. 6. 1795 Anton Schlichtig Zemire und Azor Opera 1795 Johann Adam Hiller Die kleine Aehrenleserinn Singspiel 1795 Anton Schlichtig Schadenfreude Singspiel 1795 Leopold Koželuh Das Donnerwetter Singspiel

158

Datum Autor Dílo Druh premiéry Der Kaufmann von 1795 Georg Joseph Vogler Singspiel Smyrna 1795 Peter Winter Der Bettelstudent Singspiel 2. 2. 1796 Jiří Antonín Benda Romeo und Julia Singspiel 12. 6. 1796 Ernst Wilhelm Wolf Die Dorfdeputierten Singspiel 31. 7. 1796 Wenzel Müller Der Großvater Singspiel 2. 10. 1796 Pietro Guglielmi Robert und Kaliste Opera Carl Ditters von 27. 12. 1796 Hieronymus Knicker Singspiel Dittersdorf Der großmüthige 6. 8. 1797 ? Singspiel Seefahrer Carl Ditters von 27. 12. 1797 Hokus Pokus Opera Dittersdorf 10. 4. 1798 Florian Leopold Liebe unter den Singspiel Gassmann Handwerksleuten 15. 7. 1798 Anton Schlichtig Der dumme Gärtner Singspiel Carl Ditters von 9. 9. 1798 Der gefoppte Braütigam Opera Dittersdorf 1. 1. 1799 Ignaz Umlauff Die schöne Schusterinn Singspiel 26. 3. 1799 Niccolo Piccini Die unruhige Nacht Opera Carl Ditters von Der Apotheker und Doktor 1. 12. 1799 Singspiel Dittersdorf 1800 Giovanni Paisiello Die Frascatanerin Opera Das listige 1800 Giovanni Paisiello Opera Bauernmädchen Die Pilger von Mekka Christoph Willibald 1800 Die unvernuthete Opera Gluck Zusammenkunft Das Sonnenfest der 7. 4. 1801 Wenzel Müller Singspiel Braminen Carl Ditters von Der neue Gutsherr oder 12. 7. 1801 Singspiel Dittersdorf Der Schiffspatron Wolfgang Amadeus 27. 12. 1801 Die Zauberflöte Singspiel Mozart 1801 Ignaz Umlauff Die Bergknappen Singspiel Carl Ditters von 1801 Der Baum der Diana Opera Dittersdorf Pohádka 1801 Ferdinand Kauer Das Donauweibchen se zpěvy Das unterbrochene 1802 Peter von Winter Singspiel Opferfest Carl Ditters von Silene oder Der bekehrte 1804–1806 Opera Dittersdorf Democrit

159

3.10 DIVADELNÍ SEZÓNA A REPRÍZY DIVADELNÍCH PŘEDSTAVENÍ Harmonogram divadelní sezóny bruntálské divadelní společnosti vykazuje drobné odchylky od běžného dobového divadelního provozu té doby. Provoz veřejných divadel souvisel již od doby vzniku opery s liturgickým kalendářem. Představení se proto nekonala v adventní době, obvykle se nehrálo také v postním období a ani o velkých církevních svátcích. Taktéž nebylo zvykem pořádat představení v letních měsících. Divadelní produkce v Bruntále se však konaly nejen v adventní době, ale dokonce i v průběhu letních měsíců (červenec, srpen). Bruntálští ochotníci naopak striktně dodržovali postní období, ve kterém se představení nekonala. Přestože každá divadelní sezóna začíná na podzim, v účetních knihách bruntálského zámeckého divadla se evidují jednotlivé roky ne dle divadelních sezón, ale podle kalendářních let, proto přejímáme tento způsob i do vyhodnocení repertoárové frekvence v jednotlivých letech. Je zajímavé, že v četnosti představení lze vysledovat určitá pravidla vážící se k liturgickému kalendáři. V žádném roce nechybělo novoroční představení, kterým vždy byla opera či singspiel. Na tento den připadá v církvi slavnost Matky Boží Panny Marie, patronky řádu německých rytířů. Stejně tak evidujeme pravidelné konání produkcí 6. ledna, tedy na slavnost Zjevení Páně. Hrálo se rovněž 2. února na svátek Uvedení Páně do chrámu. A zavedená tradice byla bruntálskými ochotníky dodržována zejména 27. prosince, tedy v den, na který dle liturgického kalendáře připadá svátek sv. Jana Evangelisty. V tento den, s výjimkou roku 1798, byla také symbolicky uváděna opera či singspiel. V počátečních letech provozu divadla se konalo průměrně okolo 20 produkcí ročně, poté již jejich četnost začala klesat. O reprízách v rámci divadelních produkcí 18. století je známo, že pokud se operní kus reprízoval pouze dvakrát, opera nebyla příliš úspěšná a propadla. Toto nepsané pravidlo samozřejmě platilo pouze v rámci velkých veřejných a profesionálních operních divadel. Pokud se opera udržela na repertoáru déle, svědčilo to o jejím přijetí publikem, o kvalitě realizace operní produkce i vynikajícím nastudování rolí. V rámci amatérských divadelních scén však toto

160

pravidlo patrně pozbylo na platnosti. Nutnost dosahovat zisku a nízká reprízovanost způsobovaly nedostatky v nastudování, improvizaci ve výpravě, v obsazení zpěváků i orchestru. V takovémto případě se většina podobných amatérských či poloamatérských divadelních souborů uchylovala k produkcím veseloher a starých singspielů, aby vyšla vstříc požadavkům publika po lascivních komediích. Bruntálská divadelní společnost nereprízovala operní díla více než dvakrát. To mohlo mít na svědomí na jedné straně buď ne příliš kvalitní nastudování, anebo mohlo jít o náročnost a vytříbenost hudebního vkusu jak ze strany mecenáše Thürheima, tak zajisté i bruntálského publika. Repertoár byl reprízován v dalších sezónách pouze tehdy, pokud repríza neproběhla již v téže sezóně. Například pokud byla premiéra opery koncem roku, reprízovala se opera obvykle v roce následujícím. V dalším přehledu se zabýváme nejen podílem hudby a slova na divadelních produkcích, ale zejména tím, jak byly obě divadelní formy v rámci dramaturgie bruntálských vystoupení reprízovány. Vývoj sledujeme od roku 1795 do roku 1799, neboť od roku 1800 již nemáme zprávy o reprízách operního repertoáru, nadto počet produkcí operního divadla začíná klesat a v repertoáru bruntálské divadelní společnosti se častěji objevují činoherní produkce. Představení již začala v roce 1795, přičemž o repertoáru máme zprávy z účetní knihy z let 1795–1798. Víme však pouze o tom, jaký repertoár byl uveden, ale nemáme zprávy o tom, kdy byl reprízován.541 Podíl divadelních i operních produkcí byl v roce 1795 rovnoměrný, z třinácti představení bylo nastudováno minimálně sedm oper a šest divadelních produkcí.

Podíl hudby a slova na divadelních produkcích v roce 1795 Počet Z toho Z toho Typologie produkcí produkcí za premiéry reprízy sezónu Divadlo (činohra, komedie, tragédie) 6 produkcí 5 1 Hudební divadlo (singspiel, opera) 7 produkcí 7 ?

541 DOZA, Mei 275, Freudenthaler Schlosstheater, Einahmen und Ausgaben 1795–1798, f. 25.

161

Za rok 1796 se podle účetních knih542 a podle evidence Vinzenze Schindlera543 a Georga Coxe544 konalo celkem 22 divadelních představení. Z toho je téměř vyrovnaný počet produkcí činoherních (10) a hudebních (12). Z divadelních produkcí zaznělo ve své premiéře 5 činoher, 5 jich bylo reprízovaných. Z hudby evidujeme celkem 5 nově nastudovaných oper a 7 repríz.

Podíl hudby a slova na divadelních produkcích v roce 1796 Počet Z toho Z toho Typologie produkcí produkcí za premiéry reprízy sezónu Divadlo (činohra, komedie, tragédie) 10 produkcí 5 5 Hudební divadlo (singspiel, opera) 12 produkcí 5 7

V roce 1797 vykazují zápisy v účetních knihách545 a také poznatky Vinzenze Schindlera546 a George Coxe547 opět 21 divadelních představení. Z celkového počtu 15 činoher za rok zaznělo 13 v premiérovém provedení, další 2 pak v repríze. Z celkem 6 hudebních produkcí byly pouhé 2 uvedeny ve své premiéře, ve 4 případech šlo o reprízované kusy.

Podíl hudby a slova na divadelních produkcích v roce 1797 Počet Z toho Z toho Typologie produkcí produkcí za premiéry reprízy sezónu Divadlo (činohra, komedie, 15 produkcí 13 2 tragédie) Hudební divadlo (singspiel, opera) 6 produkcí 2 4

542 DOZA, Mei, 275, Einnahm und Ausgabs Protocoll für das Theater in Freudenthal vom 23. May 1796 bis 27. Dezember 1799. Jahr 1796, fol. 7–20. 543 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept – repertoár, c. d., s. 2–3. 544 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 178–180. 545 DOZA, Mei, 275, Einnahm und Ausgabs Protocoll für das Theater in Freudenthal vom 23. May 1796 bis 27. Dezember 1799. Jahr 1797, fol. 21–32. 546 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept – repertoár, c. d., s. 3–4. 547 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 180–181.

162

Za rok 1798 bylo inscenováno 21 produkcí.548 V tomto roce se začalo hojněji reprízovat: platí to především v případě hudebních produkcí, což jsme v předchozích dvou letech nezaznamenali. Reprízuje se dokonce repertoár z roku 1796. Jelikož se zvedl počet hudebních produkcí, je podíl hudební tvorby mírně převažující: 9 divadelních produkcí (5 premiér, 4 reprízy) oproti 12 hudebním produkcím (3 premiéry, 9 repríz).

Podíl hudby a slova na divadelních produkcích v roce 1798 Počet Z toho Z toho Typologie produkcí produkcí za premiéry reprízy sezónu Divadlo (činohra, komedie, 9 produkcí 5 4 tragédie) Hudební divadlo (singspiel, opera) 12 produkcí 3 9

V roce 1799 poklesl počet divadelních představení na 18 produkcí.549 Výrazně klesl počet hudebních produkcí, kterých bylo uvedeno pouze šest (3 premiéry, 3 reprízy), naopak si polepšily divadelní hry, kterých bylo za rok 1799 uvedeno celkem dvanáct (7 premiér, 5 repríz).

Podíl hudby a slova na divadelních produkcích v roce 1799 Počet Z toho Z toho Typologie produkcí produkcí za premiéry reprízy sezónu Divadlo (činohra, komedie, 12 produkcí 7 5 tragédie) Hudební divadlo (singspiel, opera) 6 produkcí 3 3

Počínaje rokem 1800 už téměř bezezbytku postrádáme informace o reprízách operních i divadelních představení, neboť se tyto údaje přestaly detailně zaznamenávat do účetní knihy. To platí i pro období mezi lety 1800–

548 SCHINDLER, s. 5–6; COX, s. 182–183; DOZA, Mei, 275, Einnahm und Ausgabs Protocoll für das Theater in Freudenthal vom 23. May 1796 bis 27. Dezember 1799. Jahr 1798, fol. 33–59. 549 SCHINDLER, s. 5–6; COX, s. 183–184; DOZA, Mei, 275, Einnahm und Ausgabs Protocoll für das Theater in Freudenthal vom 23. May 1796 bis 27. Dezember 1799. Jahr 1799, fol. 60–97.

163

1806.550 Proto se již nelze nadále zaobírat reprízami operních představení. Následující přehled přináší veškeré premiérové i reprízované produkce hudebního divadla v Bruntále mezi lety 1795–1806.

Přehled premiér i repríz hudebního divadla v Bruntále v letech 1795–1806 Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy 22. 9. 1796 Singspiel 24. 4. 1795 ? Das Irrlicht 5. 11. 1797 19. 6. 1795 15. 8. 1796 Anton Schlichtig Zemire und Azor Opera Johann Adam Die kleine 1795 Singspiel Hiller Aehrenleserinn 1795 Anton Schlichtig Schadenfreude Singspiel 1795 Leopold Koželuh Das Donnerwetter Singspiel Georg Joseph Der Kaufmann von 1795 Singspiel Vogler Smyrna 1795 Peter Winter Der Bettelstudent Singspiel 22. 5. 1796 Jiří Antonín 2. 2. 1796 Romeo und Julia Singspiel 17. 7. 1796 Benda 26. 6. 1796 Ernst Wilhelm 12. 6. 1796 Die Dorfdeputierten Singspiel 31. 10. 1796 Wolf 20. 10. 1796 31. 7. 1796 Wenzel Müller Der Großvater Singspiel 12. 10. 1798 2. 10. 1796 5. 2. 1797 Pietro Guglielmi Robert und Kaliste Opera 6. 1. 1797 27. 12. Carl Ditters von 19. 2. 1798 Hieronymus Knicker Singspiel 1796 Dittersdorf 6. 5. 1798 1. 10. 1797 Der großmüthige 6. 8. 1797 ? Singspiel 1. 1. 1798 Seefahrer 6. 1. 1798 27. 12. Carl Ditters von 2. 2. 1798 Hokus Pokus Opera 1797 Dittersdorf 24. 6. 1798 10. 4. 1798 Florian Leopold Liebe unter den 29. 4. 1798 Singspiel Gassmann Handwerksleuten 15. 7. 1798 Anton Schlichtig Der dumme Gärtner Singspiel Carl Ditters von Der gefoppte 9. 9. 1798 18. 11. 1798 Opera Dittersdorf Braütigam Die schöne 1. 1. 1799 24. 1. 1799 Ignaz Umlauff Singspiel Schusterinn 26. 3. 1799 14. 4. 1799 Niccolo Piccini Die unruhige Nacht Opera Carl Ditters von Der Apotheker und 1. 12. 1799 27. 12. 1799 Singspiel Dittersdorf Doktor

550 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 185–191.

164

Datum Datum Autor Dílo Druh premiéry reprízy

Giovanni 1800 ? Die Frascatanerin Opera Paisiello Giovanni Das listige 1800 ? Opera Paisiello Bauernmädchen Die Pilger von Christoph Mekka 1800 ? Opera Willibald Gluck Die unvernuthete Zusammenkunft Das Sonnenfest der 7. 4. 1801 14. 5. 1801 Wenzel Müller Singspiel Braminen Der neue Gutsherr Carl Ditters von 12. 7. 1801 ? 1802 oder Der Singspiel Dittersdorf Schiffspatron 27. 12. Wolfgang Die Zauberflöte Singspiel 1801 Amadeus Mozart 1801 Ignaz Umlauff Die Bergknappen Singspiel Carl Ditters von 1801 Der Baum der Diana Opera Dittersdorf Pohádka 1801 Ferdinand Kauer Das Donauweibchen se zpěvy Peter von Das unterbrochene 1802 Singspiel Winter Opferfest Carl Ditters von Silene oder Der 1804–1806 Opera Dittersdorf belehrte Democrit

Jak jsme naznačili výše, bývalo zvykem, že v dramaturgickém plánu divadelních společností zapříčinily nízkou reprízovanost většinou nedostatky v nastudování představení, improvizace ve výpravě i v obsazení zpěváků a orchestru. Tímto neduhem samozřejmě trpěla i představení uvedená bruntálskou divadelní společností. Podíváme-li se na reprízovanost v jednotlivých letech, můžeme konstatovat, že byla relativně nízká, tedy 1–2 reprízy jednoho operního představení. Zavedené schéma překonal pouze Dittersův singspiel Hieronymus Knicker a rovněž Dietersova opera Hokus Pokus. Obě tato díla se reprízovala třikrát. Navzdory tomu i v době poklesu produkcí hudebního divadla nezaznamenáváme tendenci podbízení se publiku lehčím repertoárem. Bruntálští

165

ochotníci se raději zaměřovali na divadelní komedie a činohry a operu uvádějí už jen okrajově. Ovšem právě od roku 1800, kdy se premiérují již jen vybrané tituly, a my neznáme jejich reprízovanost, si bruntálská scéna v oblasti hudebního divadla udržela svou úroveň až do konce fungování provozu divadelní společnosti a neměla tendenci nasytit publikum líbivou dramaturgií. To platí zejména pro opery Christopha Willibalda Glucka, Wolfganga Amadea Mozarta a také pro singspielovou produkci Carla Ditterse. Pokud bychom měli na základě reprízovanosti uvažovat o vkusu a preferencích publika, ze shromážděných údajů vyplývá, že nejoblíbenějšími kusy byly německé singspiely. Mezi tehdy populární skladatele je počítán právě Ditters. Zejména jeho díla Hieronymus Knicker, Hokus Pokus a Seefahrer zaznamenala na bruntálském jevišti patrně velkou oblibu.551 Úspěchu dosáhl i dobově oblíbený a často uváděný singspiel Jiřího Antonína Bendy Romeo a Julie, Müllerův singspiel Großvater nebo Sonnenfest der Braminen. Naopak bruntálské publikum zřejmě nelákaly italské opery Paisiella či Picciniho. To lze vysvětlit tím, že se s nimi bruntálští ochotníci zřejmě neuměli srovnat, jsou pěvecky náročné a vyžadují již plné pěvecké nasazení a v oblasti hlasové techniky kladou na interprety mnohem vyšší nároky. Optikou tehdejšího provozu tedy asi úplně propadly i operní produkce bruntálského rektora a skladatele Antona Schlichtiga, kromě opery Zemire und Azor se nereprízovaly. I zde je možné usuzovat, že za tím stály nároky místního publika, jež byly díky již delší dobu trvající divadelní tradici relativně vysoké. Skutečný důvod ale neznáme.

551 Zachovaná bruntálská verze opery Der Seefahrer neodpovídá Dittersovu singspielu.

166

3.11 PROVOZ DIVADLA A JEHO NÁVŠTĚVNOST O celkovém chodu a provozu zámeckého divadla v Bruntále si můžeme učinit větší představu opět na základě účetních knih. Avšak pouze v letech 1798 a 1799 řádový zaměstnanec, účetní Franz Xaver Heerde, detailně vypsal divadelní příjmy, a to včetně koupě lístků a návštěvnosti jednotlivých představení. Zpěváci a herci účinkovali jako ochotníci, hráli tedy bez nároku na honorář. Původní představa, že veškeré další náklady na provoz divadla – umělecké honoráře hudebníků, provozní technika, výroba kulis, šití kostýmů, dekorace, osvětlení, výlohy na cesty kvůli zapůjčování hudebnin, opis hudebnin, výlohy za písaře, případné kopisty a dále i výdaje na impresária, kapelníka, případně rektora, který secvičoval hudební složku – byly financovány na základě donace řádového místodržícího Thürheima, se ukázala jako mylná. Hudbymilovný místodržící Thürheim poskytl zámecké prostory, místnosti v přízemí zámecké budovy, které bezplatně zapůjčoval ochotnickému divadelnímu souboru k uvádění svých produkcí. Jeho postoj byl v tomto ohledu velmi osvícený, neboť přístupnost divadla byla regulována podobně jako u tehdejších veřejných divadel. Vstup byl podmíněn pouze zakoupením lístku, který byl k dispozici všem občanům, kteří měli zájem o návštěvu konkrétního představení. V divadle se tedy mohli setkat návštěvníci z několika sociálních vrstev, mezi zvanými hosty byli podle Stellwaga nejenom měšťané, úřednictvo a vojenská posádka, ale všichni bruntálští občané, kteří si zakoupili vstupenku. Dále nás Stellwag informuje o tom, že ceny vstupenek byly mírné a příznivé pro všechny občany.552 O výši vstupného ostatně máme doklady z účetní knihy bruntálského zámeckého divadla. Cena vstupenek byla pro veškeré divadelní druhy identická, takže se nerozlišovalo, zda zájemce platil za vstup na operu nebo činohru. Jak již bylo pojednáno dříve, výše vstupného se odvíjela od umístění sedadel v divadelním sále. Účetní Heerde rozlišuje celkem tři kategorie vstupenek: 1. místem označuje sedadla za 12 krejcarů, 2. místem jsou určena sedadla za 7 krejcarů a nejméně výhodná sedadla označuje jako 3. místa, ta byla dostupná za 3 krejcary. Od 7. října 1798 se v rámci příjmů účetní knihy poprvé objevuje zmínka o nové prostoře –

552 STELLWAG von CARION, Friedrich: Gedenk-Buch der Schicksale Freudenthals, c. d., s. 131–132.

167

galerii, která musela být v rámci divadelního sálu přistavěna v předchozích letních měsících. Poprvé je na ni upozorněno v rámci komedie Irrtum auf allen Ecken. Tato konstrukce s prominentními místy pro nejvíce platící diváky pojala zhruba 20 osob.553 Enormní zájem bruntálských občanů o divadelní produkce lze vysledovat v knize příjmů, ze které je patrné, kolik bylo na jednotlivých představeních přítomných diváků. Za rok 1798 to bylo průměrně zhruba 150 diváků na jedno představení. Nejvíce diváků, tedy 195 platících návštěvníků, zhlédlo komedii Šachová figurka neboli Podivín (Schachfigur oder der Sinderling), která byla uvedena 12. září 1798.554 Hojně navštěvovaná byla také představení singspielových produkcí Carla Ditterse, zejména dílo Hieronymus Knicker, na které 19. února 1798 přišlo 175 diváků.555 Co se návštěvnosti týče, podobně úspěšný byl i singspiel Der dumme Gärtner Antona Schlichtiga, který navštívilo 173 diváků. V případě tohoto úspěchu můžeme hypoteticky uvažovat o nadšené podpoře publika pro svého skladatele a místního rektora.556 Bruntálské publikum v roce 1798 upřednostňovalo singspielové produkce, o čemž svědčí nevalná účast na činoherních představeních 22. dubna (Judenmädchen aus Prag), 29. května (Die Aussteuer) a 4. listopadu (Falsche Scham).557 Zaměříme-li se na hospodaření divadla v roce 1798, zaujme nás zejména skutečnost, že divadelní provoz bruntálského zámeckého divadla nevykazoval v roce 1798 žádné ztráty. Ekonomická stránka chodu divadla je zjevná z precizních zápisů účetního Heerdeho v knize příjmů a výdajů. V zásadě platilo, že žádné představení nebylo ztrátové. Příjmy ze vstupného tedy vždy převyšovaly náklady, které ochotníci na dané představení vynaložili. Jejich aktivity tedy jednoznačně můžeme označit za ziskové. Možnosti bruntálských ochotníků však byly omezené, zvláště ve srovnání se šlechtickými divadly, u nichž byly náklady na provoz

553 DOZA, Mei, 275, Einnahm Protocoll, No. 17, 1798, 17. Oktober, fol. 57. 554 DOZA, Mei, 275, Einnahm Protocoll, No. 16, 1798, 12. September, fol. 55. 555 DOZA, Mei, 275, Einnahm Protocoll, No. 6, 1798, 19. Februar, fol. 46. 556 DOZA, Mei, 275, Einnahm Protocoll, No. 13, 1798, 15. July, fol. 52. 557 DOZA, Mei, 275, Einnahm Protocoll, No. 8, 1798, 22. Apprill, fol. 49; No. 11, 1798, 29. May, fol. 51; No. 20, 1798, 4. November, fol. 61.

168

mnohem vyšší, a to zejména z reprezentačních důvodů, které na ně byly kladeny ze strany jejich majitelů. Výdaje na jedno představení v roce 1798 dosahovaly v průměru výše 23 zlatých. Na každé představení dostali ochotníci příspěvek místodržícího Thürheima ve výši 5 zlatých, což v celkovém úhrnu znamenalo, že hrabě pokryl čtvrtinu veškerých provozních nákladů na jeho realizaci. Za lístky utržili bruntálští ochotníci o pětinu více. Jen ve výjimečných případech stála inscenace singspielu 30 zlatých, ale prodejem lístků byl vysoký náklad vyvážen, neboť za něj utržila společnost 37 zlatých při návštěvnosti 156 diváků. V tomto konkrétním případě se jednalo se o Müllerův singspiel Der Großvater.558 V roce 1799 průměrné výdaje na jedno představení mírně poklesly na 21 zlatých. I v tomto roce obdrželi ochotníci příspěvek 5 zlatých od hraběte Thürheima. Pomineme-li výjimečně nákladné inscenace, můžeme uvést, že v roce 1799 byly příjmy o polovinu vyšší než celkové výdaje a činily v případě většiny divadelních kusů okolo 11 zlatých. Onu výjimku pak tvořily náročnější operní inscenace jako např. Picciniho Neklidná noc. Ta byla zároveň nejdražší produkcí, u níž náklady převýšily příjmy (28 zlatých příjem, 39 zlatých výdej).559 Její návštěvnost byla při premiérovém představení velmi vysoká – 212 diváků. V případě následné reprízy tohoto představení, která byla uvedena o měsíc později, přišlo diváků jen 80 a příjmy již byly větší než výdaje (13 zlatých příjem, 8 zlatých výdej).560 Oproti tomu co do návštěvnosti i výdělku se roku 1799 stal největším favoritem Dittersův singspiel Lékař a lékárník. Obecenstvo zaujala nejenom premiéra konaná 1. prosince 1799 (242 návštěvníků),561 ale dokonce i repríza konaná ještě v témže měsíci 27. prosince 1799 (225 diváků).562 Výdaje na operu byly sice také vysoké, ale díky nadprůměrné návštěvnosti byly při premiérovém uvedení příjmy i výdaje vyrovnané (32 zlatých a 57 krejcarů příjem, 32 zlatých

558 DOZA, Mei, 275, Einnahm Protocoll, No. 18, 1798, 12. Oktober, fol. 70. 559 DOZA, Mei, 275, Einnahm und Ausgabs Protocoll, No. 4, 1799, 26. März, fol. 87–88. 560 DOZA, Mei, 275, Einnahm Protocoll, No. 8, 1798, 22. Apprill, fol. 49. 561 DOZA, Mei, 275, Einnahm Protocoll, No. 16, 1799, 1. Dezember, fol. 104. 562 DOZA, Mei, 275, Einnahm Protocoll, No. 18, 1799, 27. Dezember, fol. 108.

169

a 59 krejcarů výdej).563 Je přitom zajímavé, a prozatím ne zcela jednoznačně interpretovatelné, že v případě následné reprízy tohoto představení byly vyšší výdaje než při premiéře (30 zlatých příjem, 34 zlatých výdej).564 I za rok 1799 je poměrně jednoznačné, že příjmy za uvedená divadelní představení převyšovaly – s výjimkou Picciniho opery – výdaje. V roce 1799 pak největší návštěvnost zaznamenal Dittersův Lékař a lékárník (premiéra i repríza) a dále Schikanederova činohra Das redliche Landmann (bez reprízy), kterou navštívilo 238 diváků.565 Velký propad co do návštěvnosti zaznamenal Umlaufův singspiel Die schöne Schusterinn – na premiéru 1. ledna 1799 sice přišlo 213 diváků566, reprízu konanou ještě v témže měsíci 24. ledna 1799 navštívilo jen 41 diváků.567 V rámci všech divadelních sezón patřily roky 1798 a 1799 k nejúspěšnějším. Představení se konala pravidelně jednou až dvakrát za měsíc. V obou sledovaných letech byla průměrná návštěvnost 137 diváků na představení. Závěrem je třeba ještě zmínit, že z tržby za každé představení bruntálští ochotníci přispívali jeden zlatý na místní chudobinec. Zisky z představení převyšovaly výdaje a s přispěním mecenáše Thürheima mohli ochotníci prosperovat, aniž by zaznamenali finanční ztráty. Reprízovanost představení, jak jsme o ní pojednali v předchozí kapitole, se v žádném případě neodvíjela od počtu prodaných lístků. Například Schlichtigův singspiel Der dumme Gärtner patřil v roce 1798 mezi hojně navštívené, a přesto se následně již nereprízoval. Totéž platí o Schikanederově činohře Das redliche Landmann, která se odehrála v roce 1799. Znamenalo to, že při premiéře si ochotníci nevedli dobře, opera u publika propadla, tudíž se již nereprízovala. Výjimku za uvedené roky tvořily jen populární Dittersovy singspiely Hieronymus Knicker, Hokus Pokus a Lékař a lékárník, ty u obecenstva zaznamenaly skutečně značný úspěch.

563 DOZA, Mei, 275, Einnahm Protocoll, No. 16, 1799, 1. Dezember, fol. 104. 564 DOZA, Mei, 275, Einnahm Protocoll, No. 18, 1799, 27. Dezember, fol. 108. 565 DOZA, Mei, 275, Einnahm Protocoll, No. 14, 1799, 13. Oktober, fol. 100. 566 DOZA, Mei, 275, Einnahm Protocoll, No. 1, 1799, 1. Jänner, fol. 75. 567 DOZA, Mei, 275, Einnahm Protocoll, No. 2, 1799, 24. Jänner, fol. 77.

170

3.12 DALŠÍ OSUDY DIVADELNICTVÍ V BRUNTÁLE PO ROCE 1806 Po odstoupení hraběte Thürheima z funkce bruntálského místodržícího a odchodu Josefa Kronese z Bruntálu divadelní život ve městě na čas ustává. Po necelých dvaceti letech se ve zdech bruntálského zámku začalo opět provozovat divadlo. Ve zmíněném mezidobí, vymezeném rozpětím let 1806–1825, došlo ke změnám ve správě řádového panství, z nichž nejzávažnější byl zánik úřadu místodržícího, jehož činnost se fakticky uzavřela spolu se smrtí posledního místodržícího Bourscheidta v roce 1820. Veškerá korespondence ve věci povolení a dalšího formálního ukotvení divadelních produkcí se odehrávala mezi velmistrovským úřadem ve Vídni, zástupcem vrchního úřadu v Bruntále, v práci mnohokrát citovaným Friedrichem Stellwagem, a zástupcem divadelní společnosti. V této fázi již však divadlo nebylo provozováno místními ochotníky, nýbrž profesionálním divadelním souborem. Ten ovšem nepocházel z Bruntálu, kde ve sledované době žádný profesionální divadelní soubor nepůsobil, nýbrž z nedaleké Opavy. Samotná Opava nabyla na významu po dělení Slezska na počátku 40. let 18. století, kdy se stala hlavním městem nově konstituovaného Rakouského Slezska, země náležející do habsburského soustátí. Právě se změnou statusu sídla je spojována četnější frekvence divadelních vystoupení kočovných hereckých společností, pro jejichž produkce byl v budově opavské Hlásky již v polovině 18. století vybaven zvláštní sál. V roce 1804 pak byla na místě někdejšího hřbitova a demolované hřbitovní kaple sv. Michala vybudována samostatná divadelní budova, disponovaná podobně jako výše zmíněná Hláska na prominentním místě hlavního opavského náměstí.568 Krátce po otevření nové divadelní budovy bylo také upraveno dosavadní řízení divadelního provozu. Již v roce 1806 byl opavským magistrátem ustaven výbor, který dohlížel na uzavírání smluv s řediteli divadelních společností, dozoroval pronájem divadla a prováděl kontrolní činnost.569

568 BOŽENEK, Karel: Divadelní tradice Opavy, in: Divadlo v Opavě, c. d., s. 22. 569 PRACNÁ, Sylva: Opava 1805–1944, in: Německojazyčné divadlo, c. d., s. 50.

171

A byl to právě opavský profesionální soubor, zastupovaný ředitelem divadelní společnosti Karlem Wilhelmi, který v letních měsících roku 1825 poprvé vystoupil v Bruntále. S předchozími produkcemi bruntálských ochotníků divadelní aktivity realizované ve 20.–30. letech 19. století nepojily jen prostory zámku, v nichž se představení odehrávala, ale také užité divadelní vybavení, které v Bruntále zůstalo částečně zachováno. Nejprve tedy v Bruntále hostovala společnost Karla Wilhelmiho, kterou následovaly ansámbly Josefa Albina Müllera, Karla Burghausera a Leopolda Hocha. K této etapě bohužel nedisponujeme tak informačně bohatým pramenným materiálem, zejména co se repertoáru týče. Přesto alespoň dochované plakáty dovolují uvažovat, že zde byla provozována jak činohra, tak hudební divadlo. Dobově oblíbené veselohry a frašky doplňovaly, zejména za účinkování společnosti Karla Burghausera, méně četné produkce romantické a tragické opery.570 Poslední představení opavští divadelníci odehráli v bruntálském zámku v létě roku 1836. V první polovině 19. století jsou doloženy rovněž produkce dalších společností, které v Bruntále získaly potřebnou koncesi. V sezóně 1847/1848 můžeme jmenovat společnost divadelního ředitele a podnikatele Petra Labera. V 50. letech 19. století pak do Bruntálu zajížděla společnost Josefa Lingga. Od sedmdesátých let se rejstřík divadelních podnikatelů ještě více rozšířil. Tyto společnosti však již divadelní produkce nerealizovaly v prostorách zámku, nýbrž v jiných, k tomuto účelu vhodně uzpůsobených prostorách. Byť v Bruntále nebyla samostatná stavba divadla zbudována, k tomu účelu sloužily buď upravené sály hostinců, nebo spolkové domy. K provozování divadla poskytl své prostory místní mužský pěvecký spolek, hrálo se také v domě spolku katolických tovaryšů. Prostorný sál s kapacitou 800 míst ve svém hostinci divadelníkům poskytl na přelomu 19. a 20. století Nathan Hamburger.571 Divadelní provoz se tehdy odehrával již v rámci plně rozvinuté občanské společnosti, za zcela odlišné společenské situace, za jiných legislativních, institucionálních a materiálních podmínek. Pozoruhodnou epizodu vztahující se ke starší fázi

570 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 341–348. 571 PRACNÁ, Sylva: Bruntál v první polovině 20. století, in: Německojazyčné divadlo, c. d., s. 238.

172

bruntálského divadla představuje pokus o znovuobnovení divadelní tradice přímo v bruntálském zámku na počátku 20. století, zmíněný v kapitole věnované topografii divadelních produkcí.

173

4 KATALOG HUDEBNIN ZÁMECKÉHO DIVADLA V BRUNTÁLE

4.1 IDENTIFIKOVANÉ HUDEBNÍ PRAMENY Předložený katalog pracuje s dochovanými hudebními prameny zámeckého divadla v Bruntále, přičemž v rámci fixního schématu systematickým způsobem podává jejich co možná nejpodrobnější popis. Na počátku každého katalogového hesla stojí identifikace pramene podle hudebního incipitu. Východiskem nám přitom byla mezinárodní databáze hudebních pramenů Répertoire Internationale des Sources Musicales. V oblasti dohledávání operních libret či libretistů napomohla databáze Die Oper in Italien und Deutschland zwischen 1770 und 1830. Struktura katalogu pokračuje logicky v těchto celcích: 1. informace o díle (autor, text, hudební druh, jazyk) 2. popis pramene  přepsání titulní strany hudebniny v originálním znění  hudební incipit  provenience  datace  informace o rukopisné či tiskové formě  informace o papíru a užitých vodoznacích  informace o písmu  informace o písaři  rozměry pramene  rozsah jednotlivých částí pramene (partitury, nástrojových partů, pěveckých partů, hereckých partů, libretní knihy apod.)  nástrojové obsazení  pěvecké obsazení  herecké role

174

3. charakteristika pramene

Podstatnou část hudebních pramenů zámeckého divadla v Bruntále se podařilo identifikovat. Pouze u dvojice hudebnin prozatím zůstává identifikace autora hudby otevřená dalšímu bádání. Hudebniny jsou v katalogu řazeny abecedně podle připsání autorství hudební složky. V závěru katalogu je zařazen incipitový katalog instrumentálních skladeb, za nímž je v přehledné tabulce uveden jeho obsah – soupis interpretovaných instrumentálních skladeb na bruntálském zámku.

175

DOZA, Mei 276/6 Romeo und Julia

Informace o díle Autor: Jiří Antonín Benda Text: Friedrich Wilhelm Gotter Hudební druh: singspiel, 3 jednání Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní strana:] Romeo und Julie | Ein Oper in drey Aufzügen | die Musik dazu ist | von | Herrn Benda | Anno 1796, am 2.en Hornung in freudenthaler Diletanten Theater zum erstenmal aufgeführt vln 1, 12/8, Eingang. Andante con moto; D

S, c, recitativ; D

„Auch sie verstummt die Sängerin der Nacht“

S Julie, ¾, Aria. Moderato; Es

„Du die vom grauen Wagen“

Provenience: Bruntál Datace: 1795–1796 MS: opis

Papír: velký formát, více rozměrů, tvrdý papír bez vodoznaku Písmo: černý inkoust, novogotická kurziva

Písař: jedna ruka, Anton Schlichtig

Rozměry: 26,5 x 34 q nástrojové party 34 x 21 cm sólové pěvecké party 21 x 33,5 cm sborové pěvecké party

176

22,5 x 17 cm herecké party

Rozsah: 89 f (40 f nástrojové party, 28 f pěvecké party, 21 f herecké party) Nástrojové obsazení: vln 1, vln 2, vla, cb, cor 1, cor 2

Pěvecké obsazení: S (2), T (2), Coro S1, Coro S2, Coro A, Coro T, Coro B

Role: Julie (S), Laura (S), Romeo (T), Capellet (T)

Charakteristika pramene

Libreto opery napsal německý dramatik Friedrich Wilhelm Gotter podle německého překladu básníka a překladatele Christiana Felixe Weise, který jej přeložil ze Shakespearovy stejnojmenné literární předlohy. Známá a populární opera o třech jednáních Jiřího Antonína Bendy Romeo a Julie je plnohodnotným reprezentantem německého singspielu 18. století. V opeře se střídají recitativy a árie a kromě milenecké dvojice Romea a Julie a Laury s Kapuletem víme, že se k dalším představitelům připojují ještě dvě mluvené role –Romeova přítele Francesca a Patera Lorenza, kaplana rodu Kapuletů. Gotterovo libreto eliminuje některé Shakespearovy postavy a většinu komických prvků obsažených v původní předloze. Julie je v Gotterově verzi silnou ženou a nejdůležitější postavou opery, což umocňuje i Bendova hudba. V souladu s tradičním pojetím opery v 18. století zaznamenáváme největší Gotterovu změnu v samotném závěru – šťastný konec. Julie leží v rodové hrobce a Romeo se chce zabít také, poté co se dozví, že je mrtvá. Vavřinec nabízí starému Kapuletovi, že nechá Julii obživnout, když se nad jejím mrtvým tělem usmíří s Romeem a pojme jej za svého zetě. Tak se i stane a Julie se probudí k životu.572 Z dochovaných hereckých a pěveckých partů známe některé protagonisty Bendovy opery, např. Lauru zpívala Anna Schlichtigová, která má u svého partu ještě připsánu dataci Anna Schlichtigin / 1796. Ačkoliv představitele Romea neznáme, lze se domnívat, že jej zpíval Anton Schlichtig, neboť z druhé strany

572 BAUMAN, Thomas: Georg Anton Benda, in: The New Grove Dictionary of Opera, Volume One A-D, c. d., s. 400.

177

partu je vepsáno Descrip. A. S. 1795. V jeho partu jsou na několika místech poznámky týkající se režijních pokynů psány červeným inkoustem. Jedná se o přípis Wendet sich plöztlich nach dem Begräbnis573.Další poznámkou je Singt gegen das Begräbnis574 a posledním vpisem Das folgende wird nach der auf gegen gesetzte Seite gesungen575. Ve všech třech případech se vpisky týkají provozu, tudíž zřejmě bylo možné zpěv uplatnit i při jiné příležitosti, např. při pohřbu. V partu Julie je připsáno Sängerin Cyrill Riedl, což odkazuje ke zpěváku Riedlovi, který zřejmě zpíval hlavní ženskou postavu.576 Kromě sólových pěveckých partů se dochovaly i sborové party pěti sborových hlasů (dva soprány, alt, tenor, bas). Každý z pěti sborových pěveckých partů je nadepsán jako Trauergesung a obsahuje vpravo nahoře přípis hinter dem Theater, což by se dalo vyložit tak, že sbor zpíval smuteční zpěv a měl stát za oponou. Předepsané nástrojové obsazení je podle jediné dochované verze v RISM577 mnohem větší, než vyplývá ze zachovalých nástrojových partů bruntálského divadla. Jsou jimi jenom party smyčcových nástrojů (vln 1, vln 2, vla, cb), z nichž dechové nástroje jsou zastoupeny pouze dvěma lesními rohy. Opera zajisté nebyla doprovázena jen tímto skromným instrumentářem, neboť jak vyplývá z verze uložené v Mozartianě, zbývající party dvou fléten, hobojů, fagotů a clarin včetně tympánů se zřejmě z bruntálského divadla buď nedochovaly, anebo si je z úsporných důvodů nemohlo Bruntálští dovolit. Tyto nástroje se jinak v rámci dalších oper inscenovaných v bruntálském divadle běžně užívaly. Nástrojové i pěvecké party jsou opatřeny datací. Je na nich uveden většinou rok 1795, což bylo datum pořízení opisu. U některých pěveckých partů se objevuje rok 1796. Jedná se o rok provedení opery. Premiéru měla opera podle přípisu na titulním listu 2. února 1796, tedy přesně dvacet let po první premiéře opery na zámku Friedenstein v Gotě již bez účasti autora Jiřího Antonína Bendy.578 Její další

573 Obrací se náhle při pohřbu. 574 Zpívá při pohřbu. 575 Následující text je zpívaný z druhé strany partu. 576 V textu je skutečně užit ženský rod Sängerin, tzn. zpěvačka a nikoliv zpěvák. 577 Internationale Stiftung Mozarteum, Bibliotheca Mozartiana, A-Sm, M. N. 195. RISM ID no: 659400165. 578 Mei 275/6, Romeo und Julie | Ein Oper in drey Aufzügen | die Musik dazu

178

reprízy se podle soupisu Vinzenze Schindlera odehrály v Bruntále 22. května 1796579 a dále dle Schindlerova soupisu 17. července 1796.580 Zápisy o reprízách opery jsou patrné i z účetní knihy.581 Což by odpovídalo zavedené praxi bruntálského divadla, kdy po premiéře reprízovaly operu maximálně dvakrát.

ist | von | Herrn Benda | Anno 1796, am 2.en Hornung in freudenthaler Diletanten Theater zum erstenmal aufgeführt. 579 Schindler mylně uvádí datum 22. května 1796 jako datum premiéry opery, což však vylučuje titulní list opery. 580 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept, c. d., s. 2. 581 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 1, 1796, 22. May, fol. 7, No. 5, 1796, 17. July, fol. 10.

179

DOZA, Mei 271 Der Apotheker und der Doctor

Informace o díle Autor: Carl Ditters von Dittersdorf Text: Johann Gottlieb Stephanie Hudební druh: singspiel, 2 jednání Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní strana:] Der Apotheker und der Doktor | eine | deutsche komische Operette | in zwey Aufzügen. | In Musik gesezt von Herrn Carl von Dittersdorf Vln 1, c, D, Vivace, Sinfonia

S Leonora, 2/4, G

„O wie herrlich, o wie labend“

Provenience: Bruntál Datace: konec 18. století MS: opis

Papír: velký formát, více rozměrů, tvrdý papír, vodoznak: kříž řádu německých rytířů v kartuši orámované korunkou a dalšími ornamenty s monogramem FW [Franz Weiss]; 13 x 10 cm

Písmo: černý inkoust, novogotická kurziva Písař: jedna ruka

Rozměry: 24,5 x 33 q partitura 36 x 24 cm nástrojové party 39 x 24 cm pěvecké party 20 x 16,5 cm herecké party

Rozsah: 436 f (369 f partitura [I. 169 f, II. 200 f], 31 f nástrojové party, 22 f pěvecké party, 14 f herecké party)

180

Nástrojové obsazení: vln 1, vln 2, vla, cb, fl 1, ob 1, ob 2, fag1, fag 2, tr in D, cor 1 in D, cor 2 in D, timp

Pěvecké obsazení: S (3), T (4), B (2)

Role: Leonore (S), Rosalia (S), Claudia (S), Gotthold (T), Sturmwald (T), Sichel (T), Gallus (T), Krautmann (B), Stößel (B)

Charakteristika pramene

Komická opera Carla Ditterse o 2 jednáních se v české terminologii vžila pod nepřesným názvem Lékař a lékárník. Libreto napsal herec, dramatik a libretista Mozartových oper Der Schauspieldirektor a Die Entführung aus dem Serail Johann Stephanie Gottlieb (1741–1800), který byl inspicientem vídeňského dvorního divadla. Libreto bylo napsáno podle předlohy francouzské veselohry L´Apothicaire de Murcia. Vídeňská premiéra 11. 7. 1786 předčila svým úspěchem Mozartovu Figarovu svatbu, která měla premiéru šest týdnů předtím.582 K bruntálské verzi opery existuje kompletní dvoudílná rukopisná partitura vázaná v tvrdých kožených deskách, ze které je patrné, že ve skutečnosti hrálo více nástrojů, než je zřejmé ze zachovalých nástrojových partů. Kromě obligátních smyčcových nástrojů (part prvních houslí je nekompletní) se objevují dvě flétny (part druhé flétny zcela chybí), dva hoboje, dva fagoty, dva lesní rohy. Part clarin se zřejmě nedochoval. Podobně se ztratil i samostatný part tympánů. Předpokládali bychom, že hrálo okolo 15 nástrojů, ale zmínka z účetní knihy z 1. prosince 1799 (datum premiéry) je jasná: hrálo šest osob a vypomáhal ještě kantor z obce Jelení a jeho pomocník, který hrál na fagot, tedy dohromady osm hudebníků. Na jaký nástroj hrál kantor, není jasné.583 Z hereckých partů jsou dochovány všechny role: lékaře Krautmanna, jeho syna Gottholda, lékárníka Stößela, jeho ženy Claudie, dcery Leonory a neteře

582 Velká encyklopedie opera, c. d., s. 82–83. 583 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 16, 1799, 1. Dezember, fol. 105, řádek 2: Musik auf 6 Personen a 15 k., dem Wokendorfer Schullehrer und den Gehilfe beim Fagott vom Neudorfl.

181

Rozálie a dále pomocníka pacientů Galluse a chirurga Sichela. Nechybí ani part setníka Sturmwalda, budoucího zetě lékárníka. Víme o tom, že ženu lékárníka Claudii zpívala v bruntálském divadle Anna Schlichtiginn, která si podepsala svůj part, a podobně je podepsán i pěvecký part lékárníkovy neteře Rozálie zpěvačkou Magdalenou Reinl. Z mužských představitelů je podepsán part lékárníka Stößela basistou Rzeovským a chirurga Sichela tenoristou Cyrilem Riedlem. Klasická zápletka opery, podobná s Lazebníkem sevillským, tkví ve dvou znepřátelených rodinách – rodině lékárníka Stößela a jeho úhlavního nepřítele lékaře Krautmanna. Dcera lékárníka Leonora však miluje syna lékaře Gottholda. Neteř lékaře Rozálie je zamilovaná do chirurga Sichela. Ten spolu s Gottholdem vnikne do lékárníkova domu, aby obě milované mladé dámy unesli. Únos nevyjde, zabrání mu opilý setník Sturmwald, ale mladí muži se nevzdávají a objeví se v domě lékárníka v převlecích: Gotthold je převlečen za Sturmwalda a Sichel přichází v oděvu notáře. Chtějí zaměnit jména ve svatební smlouvě tak, aby byla podle úmluvy Rozálie provdána za Gottholda. Plán vyjde, smlouva je podepsána, ale vtom se probudí pravý setník Sturmwald ze svého podroušeného stavu, podvod vyjde najevo a mladíci musí uprchnout podruhé. Milenecké páry se setkávají na zahradě a lékárník přichází v doprovodu policejního komisaře. Jeho žena Claudie se však postaví na stranu své dcery a neteře a poté co přijde lékař a obviňuje lékárníka ze smrti pacienta, se obě strany nakonec usmíří a mladým párům nebrání nic v cestě.584 Opera je typickým produktem své doby – jde o německý singspiel, větší ansámbly a sólové árie poukazují na italskou operu buffa. Rozdílné charaktery jsou ostře prokresleny. Hudební parodie a komika ovlivnily pozdější komickou operu (např. Lortzinga). Opera je uvedena operní sinfonií v D dur a celém taktu, poté následuje pěvecké kvinteto tří ženských protagonistek spolu se Sichelem a Sturmwaldem. Dále se už opera ubírá směrem árií, duet a v závěru prvního dějství nechybí nezbytný finální zpěv všech aktérů příběhu. Druhé dějství se skládá

584 Velká encyklopedie opera, c. d., s. 83.

182

pouze z árií a duet a v závěru se opět objevuje zpěv všech jednajících postav na scéně, který je završen rychlým tempem v původní D dur tónině. Podle účetní knihy měla opera premiéru v bruntálském divadle 1. prosince 1799585 a poté se reprízovala o Vánocích 27. 12. téhož roku.586 Soupis Vinzenze Schindlera je totožný.587

585 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 16, 1799, 1. Dezember, fol. 105. 586 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 18, 1799, 27. Dezember, fol. 109. 587 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept, c. d., s. 7.

183

DOZA, Mei 272 Hokus Pokus Jiný titul: Das Gaukelspiel

Informace o díle Autor: Carl Ditters von Dittersdorf Text: Carl Ditters von Dittersdorf Hudební druh: singspiel, 2 jednání Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní strana:] Hocus Pocus | komische Oper in 2 Aufzügen | von | Dittersdorf | Singstimme, 2 Violinen [fehlen], Viola | Violon, 2 Oboe, 2 Fagott [fehlt], 2 Hörnen | 2 Clarini vln 1, c, Sinfonia, Allegro; D

vln 1, 2/4, B/b, Duetto, Allegretto

„Lieber Bruder sei doch stille“

Provenience: Bruntál Datace: 1797–1798 MS: opis

Papír: velký formát, více rozměrů, tenký papír, vodoznak: kříž řádu německých rytířů v kartuši orámované korunkou a dalšími ornamenty s monogramem FW [Franz Weiss]; 13 x 10 cm

Písmo: černý inkoust, novogotická kurziva

Písař: jedna ruka, Josef Krones ml.

Rozměry: 35,5 x 23,5 cm nástrojové party, pěvecká partitura 33 x 23 cm pěvecké party 20 x 16 cm herecké party

Rozsah: 303 f (122 f nástrojové party, 94 f pěvecké party, 74 f pěvecká partitura, 13 f herecké party)

184

Nástrojové obsazení: vla 1, cb, ob 1, ob 2, fag, tr 1, tr 2, cor 1, cor 2

Pěvecké obsazení: S (3), T (2), B (1)

Role: Gräfin (S), Katrinchen (S), Fräulein Mathilde (S), Graf Goldbraun (T), Baron (T), Matthäs (B)

Charakteristika pramene

Libreto i hudbu komického singspielu o dvou jednáních napsal Carl Ditters z Dittersdorfu v roce 1789. Z této doby pochází i autograf skladby nalezený v knihovně vévody Brunšvického v Olešnici a v současnosti uložený v saské zemské, státní a univerzitní knihovně.588 Bruntálská hudebnina, konkrétně vokální partitura, byla přepsána Josephem Kronesem mladším pro potřeby bruntálského divadla v roce 1798. Partitura je nadepsána Singstimme nebst Basso | aus Hocus Pocus. Premiérové představení se ale podle účetní knihy konalo 27. prosince 1797.589 Ačkoliv se datum neshoduje s datem opisovače Kronese, shoduje se s pěveckým partem Katrinchen, kterou zpívala stálice bruntálské scény Magdalena Reinl, u jejíhož jména je uveden rok 1797. To by znamenalo, že vokální partitura, kterou psal Krones, vznikla až dodatečně pro potřeby zpěváků a všechny ostatní party (nástrojové, pěvecké, herecké) vznikly již dříve. Komická opera má dvě jednání, šest osob na scéně a poměrně skromný, na svou dobu příznačně malý orchestrální doprovod, skládající se pouze ze smyčců (nástrojový part 1. a 2. houslí ztracen) s přidanými hoboji, fagotem, clarinami a lesními rohy. Což znamená, že v orchestru mohlo být podle dochovaných nástrojových partů zhruba deset hráčů. Informace lze zjistit z účetní knihy. Ačkoliv počet hráčů v premiérovém představení chybí,590 1. repríza opery z 6. ledna 1798

588 Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek (SLUB)(D-Dl). Mus. 3411-F- 19. RISM ID no.: 211007101. 589 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 22, 1797, 27. Dezember, fol. 40.

590 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 22, 1797, 27. Dezember, fol. 40, řádek 1: Theater Zins und Musik 3 zl, 28 kr.

185

uvádí v obsazení 9 hráčů.591 A repríza z 2. února 1798 uvádí už jenom osm hráčů.592 Pěvecké party se zachovaly kompletně, stejně jako herecké party. Některé ze zachovaných pěveckých partů jsou podepsány konkrétními zpěváky – to se týká partu Katrinchen (viz výše), kterou zpívala sopranistka Magdalena Reinl, a partu tanečnice Fräulein Mathildy, sestry tanečníka Barona, čehož se zhostila další z již známé řady bruntálských zpěvaček – Josepha de Kirchstetter. K ostatním účinkujícím se nedochovaly žádné indicie. Opera je uvedena sinfonií v D dur v celém taktu. Po ní následuje 1. dějství o deseti scénách, zahájené duetem hraběte s hraběnkou „Lieber Bruder sei doch stille“. Poté následuje řada árií (Graf, Katrinchen, Gräfin), vystřídaných duetem sourozenců – tanečnice Mathildy a jejího bratra Barona. Po áriích nastupuje pěvecký kvartet „Wie köstlich ist die Schokolade“ (Gräfin, Mathilde, Baron, Graf), aby je v závěrečných třech scénách vystřídaly sólové árie Gräfin, Fräulein, Mathilde a Mathäse. Druhé dějství má celkem osm scén a představuje sled po sobě jdoucích osmi árií, v nichž se vyskytují již jen árie všech šesti představitelů. Závěr překvapivě nezakončuje sbor, ale úsměvná árie hraběte „Madame Philadelphia ist so gelehrt als klug“. Jak již bylo výše nastíněno, premiéra opery se konala v bruntálském divadle podle účetní knihy a následně dle soupisu Vinzenze Schindlera593 27. prosince 1797 a v dalším roce pak následovaly dokonce tři reprízy (6. leden, 2. únor, 24. červen).594 Skutečnost, že se opera uváděla celkem čtyřikrát, vede k myšlence, že musela sklidit velký úspěch.

591 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 2, 1798, 6. Jänner, fol. 42, řádek 2: Theater Zins und Musik auf 9 Personen a 15 kr. 592 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 4, 1798, 2. Februar, fol. 44, řádek 2: Theater Zins und Musik auf 8 Personen a 15 kr. 593 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept, c. d., s. 4. 594 Tamtéž, s. 5.

186

DOZA, Mei 274 Hieronymus Knicker Jiné tituly: Chrisostomus Knicker; Hocus Polcino; Die Lebensessenz; Lucius Knicker

Informace o díle Autor: Carl Ditters von Dittersdorf Text: Christian August Vulpius Hudební druh: singspiel, 2 jednání Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní strana:] Hieronymus Knicker | ein | komische Singspie l| in 2 Aufzügen. | vom Hrn. Dittersdorf | Viakter vln 1, c, Ouverture; B

Vln 1, 2/4; a

Provenience: Bruntál Datace: 1796 MS: opis

Papír: velký formát, více rozměrů, tenký papír, vodoznak: kříž řádu německých rytířů v kartuši orámované korunkou a dalšími ornamenty s monogramem FW [Franz Weiss]; 13 x 10 cm

Písmo: černý inkoust, novogotická kurziva Písař: jedna ruka, Viakter Rozměry: 36 x 24 cm nástrojové party 36 x 23,5 cm pěvecké party 20 x 6 cm herecké party

Rozsah: 122 f (66 f nástrojové party, 34 f pěvecké party, 1 f obsazení, 21 f herecké party)

187

Nástrojové obsazení: vln 1, vln 2, vla, cb, ob 1, ob 2, cor 1, cor 2

Pěvecké obsazení: S (4), T (2), B (2)

Role: Louise (S), Rosine (S), Salchen (S), Grete (S), Ferdinand (T), Karl (T), Hieronymus Knicker (B), Tobias Filtz (B)

Charakteristika pramene

Libreto i hudbu opery Hieronymus Knicker si napsal sám skladatel Carl Ditters z Dittesdorfu podle předlohy Christiana Augusta Vulpia. Opera byla premiérovaná ve Vídni 7. 7. 1789 v divadle Leopoldstadt.595 Z bruntálské verze Dittersovy opery Hieronymus Knicker se zachovala libretní kniha s hereckými party ústředních představitelů: bohatého lakomce Hieronyma Knickera, jeho poručnice a neteře Louisy, jeho poručníka a synovce Ferdinanda, selky Roziny, jejího milovníka Karla, bohatého slepého vdovce Tobiase Filtze a Roziiny komorné Salchen. Prostý příběh nás přivádí do vesnice přímo na obchodní tržiště, kde se odehrává děj opery. Starý lakomec Hieronymus Knicker má v úmyslu zbavit se svých dvou svěřenců tím, že provdá svou neteř Louisu jinému obchodníkovi, slepému vdovci pokročilého věku, Tobiasi Filtzovi. Svého synovce Ferdinanda chce poslat do armády. Sám se hodlá oženit s mladou selkou Rosinou (někdy též Röschen), Ferdinandovou milou. Poté, co překazí dvojitý útěk obou milenců, se nakonec Louise zasnoubí se svým milovaným Karlem.596 Podle pěveckých partů se dochovalo devět postav, což je o dvě postavy více než podle zachovaných hereckých partů. Je tu rozpor mezi hereckými a pěveckými party. Zatímco herecké party plně odpovídají postavám příběhu, pěvecké party počítají i s postavami novými. To platí např. o postavě Lízy (něm. Liesse), Gréty a Rózy. Zdánlivě do příběhu nezapadají, ledaže by to byly postavy označené jako Zwei Träger, Zwei Bauern – ty jsou ale mužského rodu. Každopádně u pěveckého

595 Sächsische Landesbibiothek – Staats- und Universitätsbibliothek (SLUB) (D-DI). Mus. 3411-F- 508. RISM ID no.: 270001193. 596 BAUMAN, Thomas: Volume Grove Music Online, The New Grove Dictionary of Opera, issue Published in print December 1992. Published online January 2001 | e-ISBN: 9781561592630.

188

partu Louisy jsou iniciály Ki, což byla zajisté sopranistka Josepha či Anna Kirchestetter. Pěvecký part Gréty je podepsán Annou Schlichtigin, podobně part Liessy si podepsala Magdalena Reinl s datací 1796. Nástrojové obsazení opery počítá se smyčcovými nástroji (dvoje housle, viola, kontrabas), doplněnými jen dvěma hoboji a dvěma lesními rohy. Ve srovnání s verzí opery v RISM uvedené v divadle Leopoldstadt ve Vídni597 je bruntálské nástrojové obsazení velmi slabé, neboť se zde nepočítá ještě s flétnou, dvěma fagoty, dvěma clarinami, velkým bubnem, tympány, činely a trianglem. Podle bruntálské účetní knihy hrálo osm hudebníků, což přesně odpovídá počtu zachovaných nástrojových partů.598 Opera byla podle účetní knihy i podle soupisu Vinzenze Schindlera599 premiérovaná 27. prosince 1796, čemuž odpovídá i datace označená na pěveckém partu Liessy primadonou Magdalenou Reinl. Repríza se konala 6. ledna 1797.600

597 Sächsische Landesbibiothek – Staats- und Universitätsbibliothek (SLUB) (D-DI). Mus. 3411-F- 508. RISM ID no.: 270001193. 598 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 21, 1796, 27. Dezember, fol. 21, řádek 1: Theater Zins und Musik auf 8 Personen, 3 zl. 599 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept-repertoár, c. d., str. 3. 600 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 1, 1797, 6. Jänner, fol. 22.

189

DOZA, Mei 272 Silene oder der belehrte Democrit Z italského originálu Democrito coretto

Informace o díle Autor: Carl Ditters von Dittersdorf Text: Carl Ditters von Dittersdorf Hudební druh: komická opera, 2 jednání Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní strana:] Silene | oder | der belehrte Democrit | Oper in 2 Akten von | Dittersdorf vln 1, 3/4, Sinfonia, Larghetto maestoso; D

vln 1, 2/4, Aria, Allegretto; G

B, c, Aria; Andante; F

Provenience: Bruntál Datace: 1804–1806 MS: opis

Papír: velký formát, více rozměrů, tvrdý papír šedé barvy, tenký papír světle žluté barvy, vodoznak: kříž řádu německých rytířů v kartuši orámované korunkou a dalšími ornamenty s monogramem FW [Franz Weiss]; 13 x 10 cm

Písmo: černý inkoust, novogotická kurziva

Písař: jedna ruka

Rozměry: 33 x 24 cm nástrojové party

Rozsah: 114 f

190

Nástrojové obsazení: vln 1, vln 2, vla, cb

Pěvecké obsazení: ---

Role: ---

Charakteristika pramene

Opera Silene si našla své místo v operním repertoáru 18. století pod italským názvem Democrito coretto, v německém jazyce Der belehrte Democrit. Autorem libreta italského originálu je libretista Gaetano Brunati, někdy uváděný jako Giovanni Brunati. Autorem hudby včetně německého překladu je Carl Ditters von Dittersdorf.601 Bruntálská verze opery se notačně detailně shoduje s Dittersovou verzí opery Democrito coretto v RISM.602 K opeře se dochovaly pouze party čtyř smyčcových nástrojů (dvoje housle, viola a kontrabas), další nástrojové party pravděpodobně chybí. Nezachovaly se ani pěvecké party. V titulním listu je uvedeno, že opera má dvě jednání, dle partu prvních houslí je ale zachováno pouze jedno jednání. Opera začíná krátkou jednovětou předehrou italského typu – sinfonií, po ní následuje tercet. Z houslového partu ovšem není patrné, kteří představitelé se na něm podílejí. Poté následuje zajímavé schéma, ve kterém trojici tří po sobě jdoucích árií vystřídá nejprve recitativ, poté sbor a nakonec dueto, po němž následuje finální část. Nevíme, kdy byla opera provedena v bruntálském divadle, mezery v pramenech nedovolují na tuto otázku dostatečně odpovědět. Jelikož účetní knihy evidují pouze repertoár let 1795–1803, domníváme se, že byla opera uvedena mezi lety 1804–1806, neboť v předchozích letech v účetních knihách vůbec nefiguruje. Výše uvedené roky nejsou podchyceny ani v soupisu archiváře Vinzenze Schindlera.

601 BAUMAN, Thomas: Carl Ditters von Dittersdorf, in: The New Grove Dictionary of Opera, Volume One A-D, c. d., s. 1 184. 602 Civica Biblioteca – Archivi storici Angelo Mai (I-BGc), E.1.15, RISM ID no.: 850006682.

191

DOZA, Mei 278 Die Liebe unter den Handwerksleuten Z italského originálu L´Amor artigiano

Informace o díle Autor: Florian Leopold Gassmann Text: Carlo Goldoni, německý překlad: Christian Gottlob Neffe Hudební druh: opera seria, 3 jednání Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní strana:] Die | Liebe unter den Handwerksleuten | Oper mit 3 Aufzügen | a´ | 3 Canto | 2 Tenore | 2 Basso | 2 Violini | 2 Oboe | 2 Corni | 1 Viola | 1 Fagoth | 2 Clarini | e | Basso | Del Sign. Gassmann

Cemb, c, Ouverture. Allegro molto; Es/b

Cemb, 3/8, Duetto. Allegretto; B/b

S, „Vollen Liebe und Verlangen“

Provenience: Bruntál Datace: 10. 4. 1798 MS: opis

Papír: velký formát, více rozměrů, tvrdý papír šedé barvy, tenký papír světle žluté barvy, vodoznak: kříž řádu německých rytířů v kartuši orámované korunkou a dalšími ornamenty s monogramem FW [Franz Weiss]; 13 x 10 cm

Písmo: černý inkoust, novogotická kurziva Písař: jedna ruka, Martin Riesch

Rozměry: 36,5 x 24 cm partitura 36 x 24 cm nástrojové party 39 x 24 cm pěvecké party 20 x 16,5 cm herecké party 21 x 17,5 cm libretní kniha

192

Rozsah: 538 f (65 f cembalo, 252 f ostatní nástrojové party, 107 f pěvecké party, 54 f pěvecká partitura, 1 f obsazení, 57 f herecké party, 2 f scénografické pokyny)

Nástrojové obsazení: vln 1, vln 2, vla, cb, ob 1, ob 2, fag, cor 1, cor 2, tr 1 in D, tr 2 in B

Pěvecké obsazení: S (3), T (2), B (2)

Role: Francois (T), Frau von Reichenthal (S), Röschen (S), Lieschen (S), Bernhard (B), Hänschen (T), Jacob (B)

Charakteristika pramene

Libreto opery Die Liebe unter den Handwerksleuten (Řemeslnická láska) pochází z italského originálu L´Amor Artigiano, jejímž autorem je italský libretista Carlo Goldoni. Operu do německého jazyka přeložil pravděpodobně skladatel Christian Gottlob Neffe, který se v RISM udává jako spoluautor německého libreta. K opeře se dochoval samostatný cembalový výtah svázaný bílou nití, plnící funkci partitury, do něhož jsou vloženy všechny pěvecké vstupy. Na titulní straně výtahu stojí: Singstimmen | samt | Basso | Die Liebe untern Handwerksleuten | Eine komische Oper in 3 Aufzügen. | Die Musik ist von H(err) Gassmann. k.(aiserliche) k.(önigliche) Kappelmeister | für das freundenthaler Theater | In 10ten Aprill 1798. Dále se dochovaly všechny nástrojové party, pěvecké party a libretní knížky (celkem 7 knížek o rozměrech 20 x 16,5 cm), v nichž má každá role samostatnou rukopisnou knížku s textem popisujícím jednotlivé výstupy a jednání. Z nich jsou hodnotné zejména podpisy konkrétních pěvců u jednotlivých rolí, jelikož party byly po dobu zkoušek a představení v jejich vlastnictví. U libretní knížky Frau von Reichthal stojí na titulní straně Die Liebe unter den Handwerksleuten | Frau von Reichthal | eine Witwe; jiným písmem připsáno Reinlin, z druhé strany stojí přípis Reinlin | 1798 | Magdalena Reinlin. Podobně u role krejčové Röschen, dcery starého ševce, je připsáno Röschen | Tochter des alten Schusters | eine Modeschneiderinn | Die Liebe unter den Handwerksleuten a jiným písmem připsáno Garzarolli.

193

Vzácná je i rukopisná, bílou nití sešitá kniha s celým libretem s nápisem Die Liebe | unter den | Handwerksleuten | Ein Singspiel | aus dem Italienischen des Herrn Goldoni | In 3 Aufzügen | Aufgeführt auf dem k.(aiserliche) k.(önigliche) Nationaltheater | Wienn | zu finden beim Logenmeister | 1779 (21 x 17,5 cm, tenký papír). Velmi cenným dokumentem je list s osobami, které byly obsazeny do hlavních rolí opery. Jsou na něm použita pouze křestní jména či pseudonymy zpěváků, přesto je to důležitá indicie pro zjištění uměleckých osobností bruntálského souboru a jen díky tomu můžeme souvislosti o bruntálském divadle objasnit o něco blíže. Role vdovy von Reichenthal se zhostila sopranistka Magdalena Reinl, francouzského kadeřníka a komorníka vdovy von Reichenthal jménem Francois zpíval Fischer. Švadlenu Röschen, dceru starého obuvníka, zpívala Theresia Garzarolli. Jejího otce Bernharda, starého obuvníka, zpíval Leyrer. Šičku čepců Lieschen ztvárnila Johanna Thielová. Role tesaře Hannse byla přidělena Johannu Schindlerovi. Role zámečníka Jakuba se ujal jakýsi Kindig. Opera Liebe unter den Handwerksleuten reprezentuje typ opery seria. Opera má tři jednání – dvě jednání po třinácti scénách, v závěrečném jednání jsou již pouze tři výstupy. Opera je zahájena jednovětou sinfonií v tónině Es dur. Prostor je zde věnován pouze pěvecky náročnějším áriím, duetům a tercetům, z opery jsou vypuštěny recitativy. Druhé dějství je dokonce sestaveno pouze z árií ústředních představitelů. Opera je pěveckou exhibicí a není v ní počítáno se sborem – jen s několikataktovou závěrečnou sborovou finesou, kterou zpívají všichni hlavní představitelé. Původní Goldiniho libreto je ve třetím jednání poměrně dost rozšířeno. Orchestr byl zřejmě posílen, protože některé nástrojové party byly pořízeny duplicitně (altová viola, kontrabas, 2. hoboj, fagot, 1. i 2. lesní roh, clarina I in B, clarina II in D). Na posledním foliantu altové violy stojí přípis /19ten May 1798/. Na základě zápisu z účetní knihy je patrné, že hrálo při premiéře i repríze celkem

194

sedm hudebníků, nástrojových partů se ovšem dochovalo jedenáct.603 Rozdíl je možné interpretovat buď tak, že se někteří hudebníci nenaučili své party, případně že hráli bez nároku na honorář. Podobně pěvecké a herecké party se vyskytují duplicitně, z čehož lze usuzovat, že jednotlivé role mohlo alternovat hned několik dalších zpěváků. Z pěveckých partů se dvojí party téže role týkají všech sedmi postav. Z hereckých partů se dochovalo mnohem větší množství – Francois existuje ve čtyřech verzích, podobně se i všechny sopránové role dochovaly ve dvojí podobě (Röschen, Lieschen, Frau von Reichthal), to se týká i rolí Bernharda a Hanse. K opeře se dochoval i popis se scénografickými pokyny klíčových scén všech tří jednání. V první scéně prvního jednání se výslovně žádá, aby na scéně byly dva domy se zavřenými krámskými výkladci a vše se odehrávalo před úsvitem. Růžena se má dívat z okna, Líza dělá v sousedním domě totéž. Domy musí mít vstupní dveře. V patnácté scéně téhož dějství pokyny požadují místo se zámečnictvím a obuvnictvím, v jehož středu se nachází tesařský hoblík s několika výrobky. Před obuvnictvím je kámen, na němž obuvníci opracovávají kůži. Ve druhém dějství se má vstupní scéna odehrávat v Růženině domě, kde je stůl se židlemi, a představitelka má vykonávat domácí práce. U sedmé scény je stručný pokyn „v sále“ a ve čtrnácté scéně se má děj odehrávat v hostinci se stolem a lavicí pro hosty. Poslední jednání je přesunuto do salonu paní von Reichenthal, v němž je stůl s psacím náčiním a několika židlemi. A posléze na její zahradě. Lze tedy usuzovat, že samotná scéna nebyla středem zájmu a bruntálští si vystačili s docela obyčejnými kulisami (lavicemi, stoly a několika málo skromnými prostředky), které pouze dokreslovaly děj a na samotném příběhu se nikterak nepodílely. Papír pochází z papírny v Horní Dlouhé Loučce, která spadala pod panství Sovinec, patřící řádu německých rytířů. Proto je na vodoznaku vyobrazen znak

603 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 7, 1797, 10. April, fol. 48, řádek 2: Theater Zins und Musik auf 7 Personen a 15 kr.; DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 9, 1797, 29. April, fol. 50, řádek 2: Theater Zins und Musik auf 7 Personen a 15 kr.

195

řádu německých rytířů spolu s iniciálami FW, které patřily majiteli papírny Franzi Weissovi.604 Opera měla premiéru v bruntálském divadle 10. dubna 1798 a poté byla ještě reprízovaná 29. dubna 1798, o čemž víme jak z účetní knihy,605 tak i ze soupisu sestaveného archivářem Vinzenzem Schindlerem.606

604 Viz blíže EINEDER, Georg, s. 140. 605 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 7, 1797, 10. April, fol. 48; DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 9, 1797, 29. April, fol. 50. 606 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept, c. d., s. 5.

196

DOZA, Mei 273 Die unvermutete Zusammenkunft Z originálu La rencontre imprévue Jiný titul: Die Pilger von Mekka

Informace o díle Autor: Christoph Willibald Gluck Text: Louis Dancourt, přeložil Karl Friberth Hudební druh: opera, 3 jednání Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní strana:] Die unvermutete Zusammenkunft | Oper in 3 Acten | von | W. Müller | Für Singstimmen zum 2 Violinen, Viola, Violon | 2 Flutes, 2 Oboen, 2 Fagott, Englische Horn | Viola I | 2 Hörnen u. Tamburo piccolo | Stimmen Vln 1, 2/4, Ouverture. Allegro; A

Vln 1, c, Aria. Allegretto; d/A

Provenience: Bruntál

Datace: cca 1800

MS: opis

Papír: velký formát, více rozměrů, tenký papír bez vodoznaku

Písmo: černý inkoust, novogotická kurziva

Písař: jedna ruka

Rozměry: 35 x 22,5 cm nástrojové party 35 x 23 cm pěvecká partitura 32 x 21 cm pěvecké party

197

Rozsah: 152 f (96 f nástrojové party, 16 f pěvecké party, 40 f pěvecká partitura)

Nástrojové obsazení: vln 1, vln 2, vla, cb, ob (fl) 1, ob (fl)2, fag 1, fag 2, cor 1, cor 2, cor inglese, fl. picc, piatti, timp

Pěvecké obsazení: S (3)

Role: Rezia (S), Dardane (S), Amine (S)

Charakteristika pramene

Libreto opery napsal francouzský herec a libretista Louis Dancourt (1725– 1801). Do němčiny je přeložil Karl Friberth (1736–1816), německý zpěvák, skladatel, libretista a především současník a spolupracovník Josepha Haydna. Jako skladatel je na titulním listu bruntálského opisu mylně uveden Wenzel Müller. Hudbu ke stejnojmenné opeře napsal Christoph Willibald Gluck, bruntálská verze je totožná s verzí v RISM. Wenzel Müller operu s názvem Unvermutete Zusammenkunft pravděpodobně nikdy nenapsal. Nástrojové obsazení je netradičně velmi silné a zachovaly se k němu v bruntálském znění všechny nástrojové party, které jsou totožné s Gluckovým originálním obsazením. Oproti tradičnímu nástrojovému zastoupení se zde objevuje pikola, anglický roh a bicí nástroje, navozující orientální atmosféru. Děj se odehrává v hlavním městě Egypta – Káhiře. Part prvních a druhých hobojů je totožný s prvním i druhým partem fléten, stojí u něj přípis Oboe et Flauto Primo | Oboe et Flauto Secondo. Pokud bychom věděli, při jaké příležitosti se opera provozovala, dalo by se předpokládat, že zcela netradičně oproti bruntálským zavedeným zvyklostem bude orchestr obsazen šestnácti hráči. Tyto hypotézy zůstanou zřejmě neobjasněny, neboť nám chybí záznamy o počtu hudebníků z účetní knihy. Pěvecké party nejsou kompletní – zachovaly se pouze tři sopránové role (Rezia, Dardane a Amine), další party se nedochovaly. Dochovala se ale pěvecká partitura o čtyřiceti foliantech, ve které jsou obsaženy pěvecké výstupy všech protagonistů příběhu. Podle nich je možné zjistit, že v opeře vystupovala ještě

198

jedna sopránová role (Balkis), tři tenorové role (Prinz Ali, Osmin, Sultán) a tři basové role (Calender, Oberhaupt der Carawane, Schwindl). Jak již bylo naznačeno výše, v případě této opery se nezachovaly záznamy o jejím provozu z účetní knihy, podobně nejsou evidovány ani u V. Schindlera. Georg Cox se na základě zachovaných divadelních hereckých partů činoher a také na základě přípisu o plánované koupi partitury opery Die Pilger of Mekka z 2. 2. 1798 domnívá, že provoz zámeckého divadla pokračoval i v roce 1800 a opera mohla být v tomto roce premiérována.607 Tuto hypotézu sdílíme spolu s Coxem. Přesné datum premiéry ani dalších repríz se však už nedozvíme.

607 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 186.

199

DOZA, Mei 279 Das Sonnenfest der Braminen Jiné tituly: Vaterliebe; Vaterschmerz

Informace o díle Autor: Wenzel Müller Text: Karl Friedrich Hensler Hudební druh: singspiel, 3 jednání Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní strana:] Sonnenfest der Brahminen | ein Singspiel in 2 Acten | von H. Müller | Anno 1800 | die 13. Dezember

A coro, c, Introduzione; C

„Brama ist Gott und keiner mehr“

S, Bella, 2/4, Aria. Allegretto; A

„Wie ist nur zu Muth“

Provenience: Bruntál

Datace: 13. prosinec 1800, 2. březen 1801

MS: opis

Papír: velký formát, více rozměrů, tvrdý papír šedé barvy, tenký papír světle žluté barvy, vodoznak: kříž řádu německých rytířů v kartuši orámované korunkou a dalšími ornamenty s monogramem FW [Franz Weiss]; 13 x 10 cm

Písmo: černý inkoust, novogotická kurziva

Písař: jedna ruka

Rozměry: 22 x 29,5 q partitura 30,5 x 23,5 cm nástrojové party, pěvecké party 21,5 x 17 cm herecké party

200

33 x 21 cm scénografické pokyny 27,5 x 24 cm, 30 x 21 cm rozpis scén (1. jednání, 2. jednání) 30 x 21,5 cm libretní kniha

Rozsah: 541 f (97 f partitura, 220 f nástrojové party, 145 f pěvecké party, 42 f herecké party, 3 f scénografické pokyny, 6 f rozpis scén, 28 f libretní kniha)

Nástrojové obsazení: vla 2, vlc, cb, fl 1, fl 2, ob 1, ob 2, cl 1, cl 2, fag 1, fag 2, cor 1, cor 2, tr 1, tr 2, timp

Pěvecké obsazení: S (5), T (4), B (4), Coro S, Coro T, Coro B

Role: Medan Solana (B), Oberprister der Braminen (T), Oberpristerrin (S), Kaleph (B), Bella (S), Lora (S), Lord Janson (B), Eduard (T), Laura Windsor (S), Barzallo (B), Pirrolo (T), Mika (S), Hof Kavalier(T)

Charakteristika pramene

Tvůrcem libreta singspielu Sonnenfest der Braminen je německý libretista a divadelní ředitel Carl Friedrich Hensler (1759–1825). Hudbu k opeře napsal hudební skladatel a kapelník divadla Leopoldstadt ve Vídni Wenzel Müller (1759– 1835). K opeře se dochovala kompletní partitura, na jejímž titulním listu je připsáno: Sonnenfest der Brahminen | ein Singspiel in 2 Acten von H. Müller | Anno 1800 | die 13. Dezember. Bruntálská verze singspielu o třech jednáních má poměrně silné nástrojové zastoupení a není vyloučeno, že některé nástroje hrály zdvojeny, což vyplývá z dochovaných nástrojových partů obou hobojů, které se zachovaly duplicitně. U partu první flétny je připsána ještě i pikola. Party prvních a druhých houslí se nedochovaly. Orchestr mohl mít tedy celkem kolem dvaceti hráčů. Tuto skutečnost již neověříme, protože účetní záznamy jsou od roku 1801 vedeny způsobem, kdy již nezveřejňují konkrétní operu a její náklady ani počty instrumentalistů. V tomto případě je možné věřit tomu, že když měla opera třináct sólistů, nesla se v pompézním duchu a měla nadto bohatě zpracované plakáty k představení, mohl

201

být orchestr posílen hudebníky z okolních vesnic a mohl být skutečně větší, než bývalo zavedenou tradicí. Pěvecké party se podobně jako nástrojové party (vyjma prvních i druhých houslí) dochovaly kompletně a dokreslují představu o bruntálském divadelním souboru, neboť obsahují konkrétní jména pěvců, kteří jsou u jednotlivých zachovaných pěveckých partů podepsáni. Tenorovou roli velekněze zpíval Heerde, velekněžku pak dcera skladatele Antona Schlichtiga, sopranistka Anna Schlichtigin. Jednu z hlavních rolí – guvernéra ostrova Medana Solanu – basista Rzeovsky. Sopránové role Laury a Mikky zpívaly stálice bruntálského divadelního souboru Magdalena Reinl a Theresia Garzarolli. Tenorové role Pirrola a Eduarda přednesli doposud opomíjení Riedl a Leyrer. Basové role Kalepha a Lorda Janssona – Anton Kalet a Steiner. V další basové roli Barzalla zpíval otec Terezy Kronesové – Josef Krones. Opera má tři jednání, představuje typ německé heroicko-komické opery, ze které jsou vypuštěny recitativy. Operu zahajuje monumentální a nezvykle dlouhá předehra v 6/8 taktu a tónině C dur. Nemalou úlohu zde přebírá sbor, jímž autor zahajuje všechny vstupní a závěrečné scény obou jednání opery. V prvním dějství, které má celkem jedenáct scén, se střídají árie, dueta, terceta se sbory, přičemž nejvíce pozornosti a prostoru zde mají árie, kterých je plná polovina. V závěru 1. dějství nastupují sopránové postavy dívek (Bella, Mika, Laura, Lora) včetně sboru na scénu a zpívají buď samostatně, či jednotně. Prakticky totéž se odehrává ve druhém dějství – z počtu jedenácti scén se zde objevují pouze árie a dueta se sborovými vstupy. Závěrečná scéna tří hlavních protagonistů (Laura, Medan Solana, Eduard) začíná tercetem a následuje finální sbor. K bruntálské verzi opery se dochovaly i herecké party včetně libretní knihy, ve které je shrnuta celá textová část opery. Na její titulní straně je přípis Hausfleur Part aus dem Sonnenfest der Braminen| Anno 1801| in 2ten März. K opeře se dochoval i výpravně zpracovaný kolorovaný rukopisný plakát, na kterém zvou bruntálští divadelní diletanti na představení. Je na něm přípis: Zum Besten der Armen wird heute den 7ten April 1801 zum erstenmal aufgeführt | und Sr. Excellenz Herrn Reichs-Grafen v. Thürheim unsern gnädigsten Statthalter | als

202

Unterstützer des Theaters aus Dankbarkeit und Achtung für manigfältig erzeugten Gnaden von | Unterzeichneten gewidmet | Das Sonnenfest der Braminen | ein heroisch komisches Singspiel in 2 Akten von Karl Hensler, die Musik vom Kappelmesiter Wenzel Müller. Poté následuje přehled osob a obsazení opery. Vinzenz Schindler ve svém soupisu uvádí, že opera měla premiéru 7. dubna 1801.608 Domníváme se však, že dílo mělo premiéru již dříve. Na titulním listě operní partitury je vepsáno datum 13. prosince 1800, což můžeme pokládat za datum premiéry. V libretní knize je pak připsáno datum 2. března 1801. To mohlo být datem první reprízy. Datum 7. dubna 1801, které je uvedeno na kolorovaném plakátu k představení, pak zřejmě bylo datem druhé reprízy. Tento závěr vyplývá i ze zavedené praxe bruntálského divadla, z níž je patrné, že vždy po premiéře následovaly 1 až 2 reprízy.

608 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept, c. d., s. 7.

203

DOZA, Mei 276/1 Der Großvater Jiný titul: Die fünfzigjährige Hochzeitsfeier

Informace o díle Autor: Wenzel Müller Text: Karl Friedrich Hensler Hudební druh: singspiel, 4 jednání Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní strana:] Der Großvater | singspiel in 4 Aufzügen | von C. F. Hensler (text) | mit musikalischen Einlagen vielleicht von Wenzel Müller

Vln 1, 2/4, Coro 2, Allegro Moderato; D

Provenience: Bruntál Datace: cca 1796 MS: opis

Papír: velký formát, více rozměrů, tvrdý papír šedé barvy, vodoznak: kříž řádu německých rytířů v kartuši orámované korunkou a dalšími ornamenty s přípisem GROSS ULLERSDORF MATHIAS WERNER; 6 x 18 cm

Písmo: černý inkoust, novogotická kurziva

Písař: dvě ruce

Rozměry: 32 x 22,5 cm nástrojové party 35 x 22,5 cm pěvecké party (18 x 23,5 cm tenorový part, 33 x 20,5 cm part prvního sopránu) 24 x 19,5 cm herecké party 37,5 x 23,5 cm scénografické pokyny

Rozsah: 68 f (29 f nástrojové party, 9 f pěvecké party, 28 f herecké party, 2 f scénografické pokyny)

Nástrojové obsazení: vln 1, vln 2, vla, cb, cl 1, cl 2, fag, cor 1 in D, cor 2 in D

204

Pěvecké obsazení: S (1), T (2), B (1), Coro S, Coro A, Coro T, Coro B

Role: Emilia (S), Philippe (T), Kasper (T), Der Bergverwalter Zeller (B)

Charakteristika pramene

Libreto opery Der Großvater napsal podle předlohy Veselá svatba (Jubelhochzeit) rakouský autor a divadelní ředitel Carl Friedrich Hensler (1759– 1825). Databáze Die Oper in Italien und Deutschland zwischen 1770–1830 uvádí, že hudbu k opeře Der Großvater oder Die fünfzigjährige Hochzeitsfeier napsal Wenzel Müller (1767–1835) a opera měla premiéru 10. 12. 1790 ve Vídni.609 Naproti tomu RISM takovouto operu od Müllera neeviduje, podobně jako The New Grove Dictionary of Opera.610 Ze zachovaných nástrojových partů víme, že hrál relativně silněji obsazený orchestr. Ke smyčcové skupině (dvoje housle, viola, kontrabas) jsou předepsány dva klarinety, fagot a dva lesní rohy. Většina nástrojových partů se zachovala duplicitně. Jde o part prvních houslí, druhých houslí, violy, kontrabasu, prvního i druhého klarinetu a obou lesních rohů. Vypadá to, že mohl být orchestr posílen o osm až dvanáct hráčů a dohromady mohl mít zhruba kolem sedmnácti instrumentalistů. Takovýto orchestr ovšem v zámeckém divadle zřejmě nikdy nezazněl, protože se podle účetní knihy v den premiéry zaplatil honorář pouhým šesti osobám.611 A v den reprízy opery pak bylo zaplaceno osm hudebníků.612 To znamená, že duplicitní party mohly být pořízeny například při reprízování opery z důvodu ztráty – jsou psány jiným písařem. Ze zachovaného houslového partu bruntálské opery je patrné, že se nejedná o klasickou operu, ale o veselohru se zpěvy a tanci, v níž má hudba nepatrný význam. I když titulní strana udává čtyři jednání, je v notách zaznačeno pouze šest

609 http://www.oper-um-1800.uni-koeln.de/einzeldarstellung_werk.php?id_werke=830&herkunft= 610 BRANSCOMBE, Peter: Wenzel Müller, in: The New Grove Dictionary of Opera, c. d., s. 513–516. 611 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 7, 1796, 31. July, fol. 11, řádek 1: Theater Zins und Musik auf 6 Personen, 2 zl., 30 kr. 612 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 13, 1796, 20. Oktober, fol. 14, řádek 1: Theater Zins und Musik auf 8 Personen, 3 zl.

205

čísel – hudebních doprovodů. Figuruje v nich převážně sbor, do nějž vstupují dvě tenorové árie Philippa a závěrečný tanec hlavního představitele. Z pěveckých partů se dochovala čtveřice sborových partů (S, A, T, B) včetně tenorového partu Philippa, který je podepsán zpěvákem Cyrilem Riedlem. Z hereckých partů se dochovaly čtyři role, které jsou podepsány konkrétními interprety. Philippa, syna Kašpara, si podepsala Therese Wittigová a Franz Riescher, horníka Kašpara jakýsi Frank/Konrad. Roli horského správce Zellera si podepsal Thiermer a jeho neteř Emílii pak zpěvačka Theresia Garzarolli. Kolem partu Philippa je nejvíce nejasností – je jasné, že se zde nealternovali tři zpěváci, ale zpíval jen jeden, který se naučil part. Papír pochází z ruční papírny ve Velkých Losinách, ležící na panství moravského rodu pánů ze Žerotína. Je na něm jméno tehdejšího majitele a papírníka Mathiase Wernera, který roku 1780 převzal vedení papírny od Ludvíka ze Žerotína, roku 1795 se stal pak jejím jediným vlastníkem.613 Podobu opery lze vysledovat i z režijního pokynu, na němž jsou detailně shrnuty nejdůležitější momenty opery. Jsou zde vypsány počáteční texty árií a především sborů všech čtyř jednání. U závěrečného jednání „Es lebe der König“ zpívá sbor //: Sonst kommt die alte Liese nicht nach://, následuje Der Großvatertanz a přípis „poté uctíváme stáří“, pak následuje sbor, který opakuje úvodní číslo. Opera byla podle účetní knihy premiérovaná v bruntálském divadle 31. července 1796,614 její repríza se odehrála 20. října téhož roku.615 S těmito údaji se shoduje i soupis Vinzenze Schindlera.616

613 Viz blíže Eineder, Georg, s. 142–3. 614 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 7, 1796, 31. July, fol. 11. 615 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 13, 1796, 20. Oktober, fol. 14. 616 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept, c. d., s. 2.

206

DOZA, Mei 274 Das listige Bauernmädchen Z italského originálu La contadina di spirito Jiné tituly: Il Matrimonio inaspettato; Ritter Tulipan

Informace o díle Autor: Giovanni Paisiello Text: Pietro Chiari, překlad: nedohledán Hudební druh: komická opera, 2 dějství Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní strana:] La | Contadina di Spirito | Das listige Bauern Mädchen | oder | Ritter Tulipan von Nelkenheim, Hollerblüth und | Rosenheim | Eine komische Oper in zwey Augzüge | In Musik gesezt von Herrn Paisiello | aus der Italienischen. Violino Primo, Violino Secundo | Viola | Oboe Primo, Oboe Secundo | Cornu Primo, Cornu Secundo | Basso

S, Coro, 6/8; G

„Auf ihr Brüder seit nur“

Provenience: Bruntál

Datace: cca 1800

MS: opis

Papír: velký formát, tenký papír bez vodoznaku

Písmo: černý inkoust, hnědý inkoust, novogotická kurziva

Písař: jedna ruka

Rozměry: 22 x 30 q vokální partitura + nástrojové party 23 x 32 q pěvecké party 21 x 17 cmherecké party

Rozsah: 131 f (30 f vokální partitura, 67 f ostatní nástrojové party, 32 f pěvecké party, 2 f scénografické pokyny)

207

Nástrojové obsazení: vln 1, vln 2, vla, cb, ob 1, ob 2, cor 1 in D, cor 2 in D

Pěvecké obsazení: S (2), T (1), B (2), Coro S, Coro A, Coro T, Coro B

Role: Der Ritter Tulipan (B), Gräfin Olimpia von Sarzana (S), Junker Hanns (B), Hannchen (S), Machauf (T), Verschiedene Gärtner und Arbeiter (Chor)

Charakteristika pramene

Komická opera o dvou dějstvích Das listige Bauernmädchen, jejíž libreto je dílem italského libretisty Pietra Chiariho a pochází z italského originálu La contadina di spirito, plně odpovídá schématu a šabloně opery buffa z počátku 18. století – má dvě jednání, hlavní postavu zpívající basovým témbrem, tzv. bass buffo, a komickou zápletku v podobě neohrabaného rytíře Tulipána, který svůj urozený původ pouze předstírá a díky své posluhovačce, lstivé selce Hannchen, získá srdce vdovy hraběnky Olympie. Nástrojový doprovod je skromný, ale nijak se nevymyká dosavadním zavedeným tradicím – kromě smyčcových nástrojů se objevují ještě dva hoboje a dva lesní rohy. Jelikož se nedochovala nástrojová partitura, nevíme, zda byl nástrojový doprovod větší a party se ztratily, nebo zda si bruntálští diletanti vystačili se dvěma páry dechových nástrojů, což je dost pravděpodobné. Nemůžeme se opřít ani o účetní knihy, jejich zápisy jsou od roku 1800 již neúplné a neobsahují údaje o počtu hudebníků. Protože se ale na titulní straně obálky a titulní straně vokální partitury objevuje výčet nástrojů koresponující se zachovanými nástrojovými party, lze se přiklonit k tvrzení, že větší instrumentář nebyl v případě této opery použit a hrálo osm instrumentalistů. Verze v RISM z vévodského divadla z Braunschweigu ovšem počítá kromě stávajících nástrojů ještě se dvěma flétnami, fagoty a clarinami.617 Dochované zpěvní party zahrnují i jména konkrétních zpěváků bruntálského divadla. Hlavní postavu, rytíře Tulipána, zpíval basista Rzeovsky.

617 PAISIELLO, Giovanni: Il Matrimonio inaspettato, Niedersächsisches Landesarchiv – Standort Wolfenbüttel (D-Wa) 46 Alt 45-47, RISM ID no.: 451511615.

208

Part služebné Hannchen si podepsala sopranistka Josepha de Kirchstetter jako Kirchstetterin. Mladého šlechtice Hanse, milovníka Hannchen, zpíval Cyril Riedl a hraběnku Olympii sopranistka Magdalena Reinl. Sborové party se dochovaly, čtyřhlasý sbor zpíval v úvodu i závěru každého dějství. Je možné se ze zavedené praxe té doby domnívat, že v něm zpívali sólisté. Operu zahajuje jednovětá sinfonia v tónině D dur a celém taktu. Poté následuje čtyřhlasý sbor „Auf ihr Brüder“ v 6/8 taktu a tónině G dur. Posléze zazní árie a na konci 1. jednání se objevuje terceto „Sie erlauben, du muss mich micht erwarten“ (Hannchen, Junker, Ritter Tulipan) v celém taktu a tónině E dur. Počátek 2. jednání opět zahajuje sbor, poté dueto (Junker, Ritter Tulipan), terceto (Hannchen, Junker, Ritter Tulipan). Záverečná árie patří hlavní představitelce – selce Hannchen. Datum premiéry opery klade Georg Cox do roku 1800. Z účetní knihy se mu podařilo získat informaci o tom, že 22. listopadu 1798 daroval místodržící Thürheim partituru opery Das listige Bauernmädchen bruntálským ochotníkům.618 Z tohoto důvodu je pochopitelné, že by datum provozu opery mohlo být v roce 1800, protože v detailně rozepsaném repertoáru z let 1799 není opera uvedena. Schindler již tuto operu ve svém repertoárovém soupisu neeviduje.

618 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 186.

209

DOZA, Mei 273 Die Frascatanerin Z italského originálu La Frascatana Jiné tituly: Die Fraskatanerin; Das Mädchen von Frascati; Das Gärtnermädchen von Frascati

Informace o díle Autor: Giovanni Paisiello Text: Filippo Livigni, překlad: Johann Friedrich Schmidt Hudební druh: komická opera, 3 dějství Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní strana:] Das Mädchen von | Frascati, ein | Singspiel in 3 Aufzügen | In | Musik gesetzt von Herrn | Paisiello

Cemb, c, Allegro. Ouvertura; B

B, Pagnotta, c, Duetto. Allegro; G

„Acht Uhr ist es“

Provenience: Bruntál Datace: cca 1800 MS: opis Papír: velký formát, více rozměrů, tenký papír žluté barvy, vodoznak: kříž řádu německých rytířů v kartuši orámované korunkou a dalšími ornamenty s monogramem FW [Franz Weiss]; 13 x 10 cm

Písmo: černý inkoust, novogotická kurziva Písař: jeden písař, J. Högl

Rozměry: 24 x 32 q cembalo 32,5 x 23,5 cm ostatní nástrojové party 39,5 x 24,5 cm pěvecké party 21 x 16,5 cm herecké party

Rozsah: 413 f (95 f cembalo, 74 f ostatní nástrojové party, 113 f pěvecké party, 80 f pěvecká partitura, 27 f herecké party, 24 libretní kniha)

210

Nástrojové obsazení: fl 1, fl 2, ob 1, ob 2, cor 1, cor 2, clav-pfte

Pěvecké obsazení: S (3), T (2), B (2)

Role: Violante (S), Lisette (S), Dona Stella (S), Ritter Giocondo-Cavagliere (T), Pagnotta (B), Nardone (T), Don Fabrizio (B)

Charakteristika pramene

Libreto opery La Frascatana napsal italský libretista Filippe Livigni (1750–?). Libreto přeložil do německého jazyka Johann Friedrich Schmidt. Německé libreto zachovává rozvrh i členění italského originálu, některá jména ústředních představitelů však zůstávají v italštině. Třebaže je opera v německém jazyce, její název bruntálští diletanti nepřeložili a na všech partech figuruje název La Frascatana, ačkoliv víme, že pro jednu a tutéž operu existují hned tři německé tituly (Die Fraskatanerin, Das Mädchen von Frascati, Das Gärtnermädchen von Frascati). Hudbu opery napsal v roce 1774 italský skladatel Giovanni Paisiello (1740–1816).619 Bruntálská verze opery je totožná s německou verzí v RISM, která je uložená v meklenburské zemské knihovně ve Zvěříně.620 Nástrojové party se nedochovaly v kompletním stavu – chybí všechny smyčcové nástroje, z dechových nástrojů počítá bruntálská verze se dvěma flétnami, dvěma hoboji, dvěma lesními rohy a dále pak s cembalem. U dechových nástrojů je v pravém horním okraji podepsán opisovač Högl. Je dokonce možné, že byly tyto nástroje doprovázeny klavírem, jak bývalo zvykem. Počet instrumentalistů nelze ověřit a dohledat, od roku 1800 totiž chybí údaje o jejich přesném počtu. Nástrojové party v RISM jsou totožné s výše uvedenou verzí opery, jež je uložena ve Zvěříně. Dochovaný klavírní výtah s textem a přehlednými

619 Viz blíže server Die Oper in Italien und Deutschlandzwischen 1770–1830. 620 Viz blíže: Landesbibliothek Mecklenburg-Vorpommern Günther Uecker, Musikaliensammlung (D-SWl), Mus.4114, RISM ID no.: 240003472.

211

pěveckými výstupy má na titulní straně výtahu připsáno: Die| Frascatanerin | in | drey Aufzügen | von | Hr. Paisiello. | Klavier Auszug. Pěvecké party existují v několika vyhotoveních, což znamená, že by zpěváci mohli zpívat v alternacích. Part hlavní představitelky – zahradnice Violanty – se zachoval ve třech exemplářích. Sopránový part Lisetty, posluhovačky v hostinci, existuje ve dvou vyhotoveních. Dva party se dochovaly také u pastýře Nardone. Manžel Dony Stelly a milenec Violanty má také dva party, ale každý z nich je nazván jinak. V prvním partu stojí Ritter Giocondo, druhý pěvecký part je nadepsán Cavagliere. Oba party jsou po hudební i textové stránce totožné. Pěvecké party nejsou bohužel podepsány, interprety tedy neznáme. Podobně ani herecké role – libretní knížky, z nichž se dochovalo všech sedm představitelů, nejsou podepsány. Die Frascatanerin představuje komickou operu o třech dějstvích. Operu zahajuje jednovětá operní předehra – ouvertura v tónině B dur ve ¾ taktu. A po ní následuje dueto pána se svým slouhou (Cavagliere, Pagnotta) v tónině G dur v celém taktu, poté se objevují především árie a v závěru prvního jednání nastupují všichni představitelé. Druhé jednání začíná árií Lisetty, následují árie dalších představitelů, objevuje se jedno dueto „Arme unglück Weiber“ (Violante, Nardone) v tónině A dur a 6/8 taktu a jedno terceto „Lass dich nicht von weiter hören“ mužských reprezentantů (Nardone, Pagnotta, Don Fabrizio) v tónině C dur a celém taktu před finální částí 2. jednání, ve kterém jsou opět všichni ústřední představitelé. Poslední jednání je značně zestručněno, dochovaly se pouze první čtyři části – vstupní árie rytíře Gioconda, pěvecký kvintet, recitativ zahradnice Violanty s pastýřem Nardone a poslední dueto stejných aktérů „Darf ich dich nun Gattin nennen“ již není kompletní. Papír pochází z papírny v Horní Dlouhé Loučce, která náležela pod panství Sovinec, patřící řádu německých rytířů. Z tohoto důvodu se na vodoznaku objevuje vyobrazení znaku řádu německých rytířů spolu s iniciálami FW, což byl monogram Franze Weisse, majitele papírny621.

621 Viz blíže EINEDER, Georg, s. 140.

212

Datum premiéry opery v bruntálském divadle klade Cox do roku 1800.622 Je to zároveň rok, ze kterého se nezachovala účetní kniha, a proto provoz této produkce vyvozuje na základě dedukce. Vinzenz Schindler ve svém soupisu neuvádí repertoár z roku 1800.

622 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 186.

213

DOZA, Mei 277 Die unruhige Nacht Z italského originálu La notte critica

Informace o díle Autor: Niccolo Piccini Text: originál: Carlo Goldoni, překlad: Johann Gottlieb Stephanie Hudební druh: singspiel, 3 jednání Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní list:] | Die unruhige Nacht | Oper in 3 Aufzügen | vom Piccini [příjmení skladatele přeškrtnuto a přepsáno na Lasser] | clavecin, 2 Violinen, Viola, Violon | Flauto, 2 Oboen, 2 Hörnen, Singstimmen

Cemb, c, Sinfonia. Allegro; D

B, Johann, 6/8, Aria. Andante Moderato; g

„Höre mich geliebte Schöne“

Provenience: Bruntál Datace: 1799 MS: opis

Druh papíru: velký formát, tenký papír s filigránem: kříž Německého řádu v kartuši orámované korunkou a dalšími ornamenty s monogramem FW [Franz Weiss]; 13 x 10 cm

Písmo: černý inkoust, novogotická kurziva Písař: jeden písař, iniciály V. S.

Rozměry: 37 x 25 cm nástrojové a pěvecké party 21 x 16,5 cm herecké party

Rozsah: 102 f cembalo, 225 f ostatní nástrojové party, 72 f pěvecké party, 57 f herecké party

Nástrojové obsazení: vln 1, vln 2, vla, cb, fl, ob 1, ob 2, fag, cor 1, cor 2, cemb

214

Pěvecké obsazení: S (3), T (2), B (2), Coro S (1, 2), Coro (A), Coro T, Coro B

Role: Cecilie (S), Johann (B), Julchen (S), Leander (T), Lottchen (S), Lorenz (B), Oront (T)

Charakteristika pramene

Libreto opery pochází z italského originálu La notte critica italského dramatika a libretisty Carla Goldoniho. Do němčiny jej přeložil Johann Gottlieb Stephanie, autor celé řady známých libretních předloh, např. Mozartovy opery Únos ze serailu, singspielu Divadelní ředitel nebo Dittersova singspielu Lékárník a lékař (u nás vžité jako Lékař a lékárník). Libreto La notte critica zhudebnil v italském originálu jako operu seria kupříkladu Florian Leopold Gassmann či Niccolo Piccini, v německém překladu je známé zhudebnění Johanna Baptisty Lassera, případně i Niccola Picciniho. Bruntálští diletanti pracovali s Picciniho verzí, ale pozdější archivář DOZA příjmení Picciniho přeškrtl v domnění, že zhudebnění pochází od Lassera, což je mylně přepsáno na titulní straně obálky hudebniny. Šlo zřejmě o nedorozumění, neboť se v tištěném libretu (viz níže) dozvěděl, že hudba pochází od Lassera. K bruntálské verzi opery se dochovalo tištěné libreto o 63 stranách z roku 1793 od vydavatele Johanna Baptisty Strobela v Mnichově. Zajímavostí je, že zatímco se jednotlivé italské názvy rolí poněmčují, zůstává u Picciniho představitel Leandro v italštině, ačkoliv Stephanie postavu v německém překladu označuje jako Landberga. Což se objevuje i v bruntálské verzi. Picciniho zhudebněná bruntálská verze reprezentuje italskou operu seria v jejím plnohodnotném tvaru a je naprosto totožná s německou verzí v RISM, která je uložená v Bavorské státní knihovně.623 K opeře se dochovaly všechny nástrojové party včetně samostatného cembalového partu alias cembalového výtahu, který plní funkci jakési partitury a v němž je zaznamenán celý průběh opery včetně sólových výstupů s textem. Opera má tři jednání a otevírá ji jednovětá sinfonia

623 Bayerische Staatsbibliothek (D-Mbs), Mus.ms. 4304, RISM ID no.: 455023157.

215

italského typu v D dur. První jednání má celkem třináct čísel, z nichž tvoří jádro dvanáct árií (neznámější árie Johanna „Höre mich geliebte Schöne“, 1. scéna, 1. dějství) všech ústředních představitelů se závěrečným pěveckým kvartetem (Lottchen, Oront, Johann, Lorenz). Druhé jednání je opět vyplněno áriemi a z deseti čísel zaujímá prvenství opět osm árií, dueto (Johann, Oront) a závěrečné pěvecké kvarteto (Lottchen, Oront, Johann, Lorenz). Z osmi čísel závěrečného třetího jednání je favorizováno opět šest árií, nově se objevuje terceto (Lottchen, Oront, Johann) a finální krátký pětihlasý sbor. Jde o pěveckou operu, v níž mají zpěváci možnost uplatnit své pěvecké mistrovství v náročných áriích. Co se týká interpretů, víme bezpečně, že roli Oronta zpívala primadona Theresia Garzarolli. U partu Oronta je zároveň rukopisem Garzarolli připsáno: Wenn der Riedel Roll nicht lernet | so wird er nichts können | geschrieben im Jahr Christi 1799 | er kanns auf Ehre glauben | Theresia Garzaroli,624 z čehož je patrné, že tenorovou roli Oronta zpívala v zastoupení namísto Riedla všestranná Theresia Garzarolli. Roli Cecílie se zhostila další bruntálská primadona Magdalena Reinl. Part Lottchen je podepsán sopranistkou Josephe de Kirchestetter. O dalších interpretech nevíme. Orchestr nebyl silně obsazen – kromě základní skupiny smyčcových nástrojů (dvoje housle, viola, kontrabas) přistoupily dechové nástroje ve složení flétna, dva hoboje a dva lesní rohy, nechybělo ani obligátní cembalo. Pokud nebyl zesílený, mohl hrát zhruba desetičlenný orchestr. Záznam z účetní knihy z data premiéry hovoří o osmi hráčích.625 Datum reprízy v účetní knize dokonce udává pouhých sedm hudebníků.626 To mohlo být způsobeno například neschopností hráčů naučit se nástrojové party. Každopádně nástrojové obsazení zachovaných nástrojových partů bruntálské scény je totožné s výše nastíněnou německou verzí v RISM, uloženou v Bavorské státní knihovně.627

624 V případě, že se Riedel roli nenaučí, takže nebude moci, psáno v roce 1799 po Kristu, může věřit na mou čest – Theresia Garzarolli. 625 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 4, 1798, 26. März, fol. 78, řádek 2: Musik auf 8 Personen a 15 kr. 626 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 6, 1798, 14. April, fol. 83, řádek 2: Musik auf 7 Personen a 15 kr. 627 RISM ID no.: 455023157.

216

K opeře se dochovaly dvě rukopisné knížky s pokyny pro herce v jednotlivých dějstvích. První z nich, psaná úhledným písmem na tenký papír černým inkoustem a svázaná bílou nití, začíná 1. árií 1. dějství a končí závěrečným sborem č. 8, 3. jednání. Druhá, Einlage zur unruhige Nacht, je svázaná, psaná úhledným písmem hnědým inkoustem na tenký papír a začíná 3. dějstvím (8. výstupem) a končí 16. výstupem. Papír pochází z papírny v Horní Dlouhé Loučce, která spadala pod panství Sovinec, patřící řádu německých rytířů. Proto je na vodoznaku vyobrazen znak řádu německých rytířů spolu s iniciálami FW, které patřily majiteli papírny Franzi Weissovi.628 Premiéra opery se podle účetní knihy odehrála v bruntálském divadle 26. března 1799.629 Datum koresponduje s datovaným přípisem primadony Magdaleny Reinl. Repríza proběhla 14. dubna téhož roku.630 Totéž je patrné ze soupisu Vinzenze Schindlera.631

628 Viz blíže EINEDER, Georg, s. 140. 629 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 4, 1798, 26. März, fol. 78. 630 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 6, 1798, 14. April, fol. 83. 631 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept, c. d., s. 6.

217

DOZA, Mei 274 Der dumme Gärtner oder die beyden Anton Jiný titul: Der dumme Gärtner aus dem Gebirge oder die zween Anton

Informace o díle Autor: Anton Schlichtig Text: Emanuel Schikaneder Hudební druh: singspiel, 2 jednání Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní list:] Der dumme Gärtner | oder | beyden Anton | Ein komische Oper in 2 Aufzüge | von Emanuel Schikaneder vln 1, c, Ouvetura. Allegro ma non Presto; C

vln 1, Coro, ¾, Andante molto; F

Provenience: Bruntál Datace: cca 1798 MS: opis Papír: velký formát, tenký papír bez vodoznaku

Písmo: černý inkoust, novogotická kurziva

Písař: V. J. (Veste/Vesta)

Rozměry: 36,5 x 23,5 cm nástrojové party 36,5 x 23/38 x 24 cm pěvecké party 21 x 16,5 cm herecké party 21 x 17,7 cm libretní kniha

Rozsah: 114 f (44 f nástrojové party, 32 f pěvecké party, 18 f herecké party, 20 f libretní kniha)

Nástrojové obsazení: vln 1, vln 2, vla, cb, ob 1, ob 2, fag, cor 1, cor 2, clarina, timp

218

Pěvecké obsazení: S (2), T (3), B (2), Coro S1(3), Coro S2, Coro A, Coro T (3), Coro B (3)

Role: Liesse (S), Gräfin Josepha (S), Anton (T), Redlich Vater (B), Redlich Sohn (T), Der junge Graf (T), Der alte Graf (B)

Charakteristika pramene

Autorem libreta Der dumme Gärtner aus dem Gebirge oder die zween Anton je známý vídeňský libretista Emanuel Schikaneder, proslulý díky Mozartově opeře Zauberflöte. Libreto singspielu, zhudebnili např. roku 1789 Benedikt Schack (1758–1826) nebo ve stejném roce Franz Xaver Gerl (1764–1827). Hudební verze Antona Schlichtiga je neznámá, hudební databáze RISM ji nezná. Schackovo zhudebnění existuje ve třech odlišných verzích. První verze opery Der dumme Gärtner aus dem Gebirge,632 uložená ve Státní a univerzitní knihovně v Hamburku, je pravděpodobně nejstarší, má dvě jednání a počítá s devíti postavami, větším obsazením sboru; nástrojový doprovod je velmi bohatý – kromě smyčcových nástrojů jsou předepsány po páru flétny, hoboje, klarinety, fagoty, trubky, lesní rohy a tympány. Druhá verze,633 pocházející z roku 1801, je singspielem o třech jednáních s totožným názvem, v níž je eliminován počet osob na šest a oproti bruntálské verzi chybí druhý bas – hrabě Dorn. Nástrojové obsazení počítá se základní skupinou smyčcových nástrojů a přidává po páru flétny, klarinety, fagoty a lesní rohy. Třetí verzi, pocházející z Německého národního divadla ve Výmaru,634 Schack přepracoval a rozšířil o jedno jednání; jde o singspiel o čtyřech jednáních s totožným názvem. Jednající postavy jsou stejné jako v druhé verzi, totéž platí o nástrojovém doprovodu.

632 Staats- und Universitätsbibliothek Carl von Ossietzky, Musiksammlung (D-Hs), ND VII 348. RISM ID no.: 452503737. 633 Staatsbibliothek zu Berlin – Preußischer Kulturbesitz, Musikabteilung (D-B), Mus.ms. 19727. RISM ID no.: 452507796. 634 Hochschule für Musik Franz Liszt, Hochschularchiv (D-WRha), DNT 297. RISM ID no.: 280000502.

219

Bruntálská verze opery nazvaná Der dumme Gärtner oder die beiden Anton má co do rozvrhu, členění a libretních zásahů nejblíže k první verzi Benedikta Schacka. Má dvě jednání, sedm jednajících postav na scéně a podobné nástrojové obsazení. To je poměrně bohaté, kromě obligátních smyčcových nástrojů (dvoje housle, viola, kontrabas) počítá Schlichtigova opera s větší sekcí dechových nástrojů – dva hoboje, fagot, dva lesní rohy, clarina s tympány. Mohl hrát jedenáctičlenný orchestr. Podle účetní knihy z roku 1798 víme, že premiérové obsazení počítalo s osmi instrumentalisty a ještě s učitelem z obce Jelení, který hrál pravděpodobně na fagot.635 Zbývající počet hráčů se zřejmě part nenaučil či hrál bez nároku na honorář. K opeře se dochovaly pěvecké party všech představitelů, z nichž některé jsou podepsané, tudíž známe interprety. Mezi nimi se objevuje v roli hraběnky Josefy stálice bruntálského divadla – Magdalena Reinl. Podepsaný je i sborový part prvního sopránu zpěvačkou Annou Kirchstetter, part druhého sopránu Heerdinn, patrně manželkou zpěváka Antona Heerde. Dále se dochovaly podepsané party tří mužů (1., 2., 3. Mann): jako první zde figuruje jakýsi Schlimbach, druhý je podepsaný Heerde, který běžně vystupuje v dalších operách jako sólista, jako poslední tenor figuruje Kmoll. Z dochovaných sborových partů je patrné, že pětihlasý sbor byl posílen, party byly pořízeny duplicitně, většina hlasů (1. soprán, tenor, bas) je zastoupena minimálně třemi sboristy, takže mohlo zpívat kolem patnácti sborových zpěváků. Což je poměrně silné a méně tradiční zastoupení, z čehož usuzujeme, že sbor hrál v Schlichtigově hudebním pojetí zásadní dramatizující úlohu. Jeho výstupy nenajdeme jen na začátku a v závěru opery, jak bývalo zvykem, ale prokládají se jím také sólové scény v průběhu celé opery. K opeře existují rovněž herecké party všech sedmi ústředních představitelů opery včetně dvousvazkové rukopisné libretní knihy, obsahující výstupy sólistů i sboru.

635 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 13, 1798, 15. July, fol. 52, řádek 2: Theater Zins und Musik auf 8 Personen a 15 kr. dem Wockendorfer Schulmeister 20 kr.

220

Dataci vzniku rukopisných hudebních i textových partů opery situujeme do roku 1798. Premiéra Schlichtigovy opery se v bruntálském divadle podle účetní knihy uskutečnila 15. července 1798.636 Schindlerův soupis koresponduje s účetní knihou.637

636 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 13, 1798, 15. July, fol. 52. 637 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept, c. d., s. 5.

221

DOZA, Mei 276/3 Die Schadenfreude

Informace o díle Autor: Anton Schlichtig Text: Christian Felix Weiβe Hudební druh: singspiel, 1 jednání Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní list:] Die Schadenfreude | ein komische Singspiel in 1. Aufzüge | In Musikgesezt von Anton Schlichtig vln 1, 2/4, Munter; G

vln 1, Duetto, 2/4, Mäßig; G

Provenience: Bruntál Datace: cca 1795–1800 MS: autograf

Papír: velký formát, tenký papír, vodoznak: květinový ornament tvaru fontány s nápisem JANOWITZ; 5 x 3 cm

Písmo: černý inkoust, novogotická kurziva

Písař: jedna ruka, Anton Schlichtig

Rozměry: 36 x 24,5 cm nástrojové + pěvecké party

Rozsah: 20 f (4 f pěvecké party, 15 f nástrojové party, 1 f obsazení)

Nástrojové obsazení: vln 1, vln 2, vla, cb, cor 1, cor 2

Pěvecké obsazení: S (2), A (1), T (1), Coro (T 1,2), Coro (B 1,2)

222

Role: Herr Gärtner (T), Frau Gärtner (S), Fritz (A), Julchen (S), Fritzens Schulkameraden (Arnold, Heinze, Müller, Rothe)

Charakteristika pramene

Námět jednoaktovky Die Schadenfreude napsal německý básník a spisovatel Christian Felix Weiße (1726–1804), označovaný jako jeden z důležitých tvůrců a zakladatelů dětské literatury. Vedle básní a her měl velký úspěch s časopisem Der Kinderfreund, který vycházel mezi lety 1775–1782 a je považován za 1. dětský časopis v němčině. Weiße v něm vydával pohádky, z nichž dílko Schadenfreude, označované jako komedie pro děti, bylo vydáno v 5. dílu časopisu. Komedie později vyšla i knižně v rámci Šesti povídek pro děti u německého vydavatele Johanna Baptisty Strobla roku 1778 v Mnichově. Dětská komedie se dočkala zhudebnění ve formě singspielu u řady méně známých německých skladatelů. Singspiel z roku 1809 napsal P. Placidus Mayr (1766–1819), varhaník a kapelník kláštera Weingarten, německý varhaník, skladatel a kantor Johann Christoph Kellner (1736–1803), podobně jako kantor z Erfurtu Georg Peter Weimar (1734–1800). Jako dětskou operu ji napsal i skladatel a vydavatel Johann André (1741–1799). Zhudebnění jednoaktovky Antona Schlichtiga není známé, databáze RISM ji neeviduje. Singspiel si vystačí pouze se čtyřmi sólisty, minisborem složeným ze sólistů a skromným hudebním doprovodem – smyčcovými nástroji (dvoje housle, viola, kontrabas) doplněnými dvěma lesními rohy. Operu otevírá krátká nástrojová předehra, po níž následuje jedenáct hudebních čísel, v nichž se střídají árie, dueta, na závěr se přidává sbor čtyř kamarádů. Nástrojové party jsou psány rukou samotného autora singspielu – rektora Antona Schlichtiga. K opeře se dochoval list s pěveckými monogramy zpěváků, kteří pěvecké role zpívali. Sopránovou roli Frau Gärtner zpívala pravděpodobně sopranistka Anna Schlichtigová (A. S.), jejího muže zpíval tenorista s monogramem Rz, což ale určitě nemohl být zpěvák Rzeovsky, protože coby basista obsáhl pouze basovou polohu. Jejich syna Fritze zpíval altista s monogramem F. S. (asi Schindler), Julchen, jejich dceru, zpívala sopranistka s monogramem von K, což by mohla být Josepha

223

de Kirchestetter. Sborové party zřejmě zpívali sóloví zpěváci, protože se zde u Heinze objevuje opět F. S., u Müllera opět von K. a zbývající postavy mají monogramy: Arnold – A, dále Rothe – M. K opeře se nedochovala libretní kniha ani herecké party. Papír s vodoznakem pochází z papírny v Janovicích u Rýmařova v okrese Bruntál, které náležely pod panství hrabat Harrachů. Je na něm zobrazen květinový ornament ve tvaru fontány s nápisem Janowitz. Velmi často se u názvu Janovice objevovalo i jméno papírníka Johanna Siebera, které zde ale v tomto případě nefiguruje.638 Datum vzniku hudebniny, stejně jako datum premiéry opery, není známo. Georg Cox se domnívá, že se premiéra opery odehrála v roce 1795, kdy ještě repertoár nebyl stabilizovaný ani sepisovaný do účetní knihy.639 A odkazuje na jakousi poznámku na titulní straně pěveckých a nástrojových partů. Poznámka se však jako přípis v nástrojových ani v pěveckých partech nevyskytuje.

638 Viz blíže EINEDER, Georg, s. 138. 639 COX, Georg: Theater und Musik, c. d., s. 177.

224

DOZA, Mei 276/4 Zemire und Azor

Informace o díle Autor: Anton Schlichtig Text: Johann Jakob Ihlée Hudební druh: romanticko-komická opera, 4 jednání Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní list:] Zemire und Azor | ein romantisch komische Oper | von Baumann | in Musikgesezt von Anton Schlichtig | Schul und Chorrektor | in Freudenthal | Vor das liebe Theater | in Freudenthal vln 1, ¾, Vorspiel. Allegro; D

vln 1, c, Aria. Allegro con brio; d

Provenience: Bruntál Datace: 5. července 1795 MS: autograf

Papír: velký formát, tvrdý papír, vodoznak: květinový ornament tvaru fontány s nápisem JANOWITZ SIEBER; 5 x 3 cm

Písmo: hnědý a černý inkoust, novogotická kurziva

Písař: dvě ruce, Anton Schlichtig

Rozměry: 37 x 23,5 cm nástrojové party, pěvecké party 24 x 19 cm herecké party

Rozsah: 136 f (26 f pěvecké party, 72 f nástrojové party, 36 f herecké party, 1 f scénografické pokyny, 1 f rekapitulace dějství opery)

Nástrojové obsazení: vln 1, vln 2, vla, cb, ob 1, ob 2, cor 1, cor 2

225

Pěvecké obsazení: S (3), T (1), B (2)

Role: Zemire (S), Fatime (S), Lisbe (S), Azor (T), Sander (B), Ali (B)

Charakteristika pramene

Původem francouzská opera Zémire et Azor představuje typickou opéru comique, jejíž nejslavnější hudbu napsal André Ernest Modest Grétry. Libreto vytvořil Jean François Marmontel podle románu Kráska a zvíře (La Belle et la bête) Jeanne-Marie Le Prince de Beaumont a románu Milovat pro lásku (Amour pour amour) P. C. Nivelle de La Chaussé. Populární syžet opery je známou pohádkou Kráska a zvíře, vyprávějící o krásné Zemiře, která se rozhodne obětovat pro rodinu a žije v honosném paláci s hrůzostrašným zvířetem jménem Azor. Když zjistí, že je Azor laskavým a mírumilovným hostitelem, zamiluje se do něj a díky opravdové lásce se Azor promění v krásného prince. Hra byla v 18. století přeložena i do němčiny, a to překladatelem, divadelním ředitelem a autorem mnoha činoher – Johannem Jakobem Ihlée. Nejslavnější německou verzi komické opery zhudebnil skladatel Louis Spohr. Jsou známy i hudební verze německých skladatelů Christiana Gottloba Neefeho či Gotthilfa von Baumgartena. Zhudebnění Antona Schlichtiga je neznámé, ačkoliv autor zachovává postavy i linii příběhu, který se nese v duchu tehdy oblíbeného okouzlení Orientem, mění např. zpěvní hlasy, což je patrné ze zachovaných pěveckých partů. To je příznačné pro postavu Aliho (Sandersův otrok), který není tenorem, ale basem, což zvyšuje a podtrhuje účinnost basu buffo v tomto operním žánru, a podobně je postavě věnována větší pozornost než v Spohrově zhudebnění. Opera má v Schlichtigově znění čtyři jednání, které otevírá operní předehra. Objevuje se zde klasické členění na recitativy, árie, dueta, terceta a kvarteta, v závěru 4. jednání se přidává i sbor. Největší prostor dává Schlichtig áriím, v duchu dobové tradice sloužícím k pěvecké exhibici. V opeře jich je z celkového počtu čtyřiadvaceti čísel třináct, tedy nadpoloviční většina, dále jsou zde čtyři dueta, dvě terceta a ve

226

4. jednání příznačný pěvecký kvartet tří dcer s otcem Sanderen, tedy ústředních představitelů, jež otevírá poslední jednání. Zbytek je vyplněn třemi recitativy a závěrečným sborem. Pokud můžeme věřit zachovalým nástrojovým partům, které jsou dílem samotného skladatele Antona Schlichtiga, opera nemá příliš velké nástrojové obsazení. K základní smyčcové skupině (dvoje housle, viola, kontrabas) byly z dechových nástrojů přidány dva hoboje a dva lesní rohy. Mohl hrát tedy orchestr o zhruba osmi hráčích. Premiéra se zřejmě konala 5. července, neboť je v partu druhých houslí připsána datace 5. Juli 1795. Premiérové obsazení instrumentalistů z roku 1795 neznáme, protože se v účetní knize nevedly podrobné záznamy o nákladech a obsazení jednotlivých oper. Zápis z účetní knihy o jediné repríze opery z roku 1796 nás informuje o tom, že skutečně hrálo osm hráčů.640 K opeře se zachovaly herecké i pěvecké party, z nichž bezpečně známe interprety opery bruntálského rektora a kapelníka Schlichtiga. Zemire zpívala Mademoiselle Weis, Fatimu tehdejšímu publiku přednesla známá Theresia Garzarolli a její sestru Lisbe vyslechli bruntálští v podání Mademoiselle de Kirchstetter. Obchodníka Sandera zpíval věhlasný divadelní ředitel a zpěvák Josef Krones. Role Sanderova otroka Aliho byla svěřena Johannu Schindlerovi. V hlavní roli netvora – perského knížete, vystoupil pěvec Heerde, o jehož pěveckém umění podávají divadelní prameny bruntálského divadla ne příliš dostatečné zprávy. Herecké party se dochovaly kompletně, jsou v nich ale uvedeny dvě role navíc, a to Salme a Peter. Je možné, že se jednalo o mluvené role, protože nemají pěvecké party. Ty se ale možná také nedochovaly. Papír s vodoznakem pochází z papírny v Janovicích u Rýmařova v okrese Bruntál, které náležely pod panství hrabat Harrachů. Je na něm vyobrazen květinový ornament ve tvaru fontány s nápisem Janowitz Sieber. Příjmení Sieber odkazuje na papírníka Johanna Siebera, majitele janovické papírny.641 Kdy měla opera v bruntálském divadle premiéru, víme zcela přesně. Vinzenz Schindler ve svém soupisu usuzuje, že to mohlo být někdy mezi

640 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 8, 1796, 15. August, fol. 11, řádek 1: Theater Zins und Musik auf 8 Personen, 3 zl. 641 Viz blíže EINEDER, Georg, s. 138.

227

1. březnem 1795 až 22. únorem 1796.642 Z partu druhých houslí však dokážeme spolehlivě vyvodit, že opera měla premiéru 5. července 1795. Její další repríza se podle účetní knihy643 i podle soupisu Vinzenze Schindlera644 uskutečnila 15. srpna 1796, tedy o rok později.

642 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept, c. d., s. 1. 643 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 8, 1796, 15. August, fol. 11. 644 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept, c. d., s. 2.

228

DOZA, Mei 276/5 Die schöne Schusterinn Jiný titul: Die Pücefarbnen Schuhe

Informace o díle Autor: Ignaz Umlauff Text: Johann Gottlieb Stephanie Hudební druh: singspiel, 2 jednání Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní strana:] Die Schöne Schusterin | Ein Singspiel in 2 Aufzügen | von Umlauf | 2 Violinen, Viola, Violon | 2 Flutes, Fagott, 2 Oboe, 2 Hörne, 2 Clarini | Tympani.

T, Michel, 12/8, Aria. Presto; A

„Das heißt geschwärmt die liebe lange Nacht“

T, Baron, c, Aria. Allegro; a

„Ein herrliches Vergnügen“

Provenience: Bruntál Datace: 1798 MS: opis

Papír: velký formát, tvrdý papír s vodoznakem: kříž řádu německých rytířů v kartuši orámované korunkou a dalšími ornamenty s monogramem FW [Franz Weiss]; 13 x 10 cm

Písmo: hnědý inkoust, novogotická kurziva

Písař: jeden písař, Anton Schlichtig

Rozměry: 22 x 30 q cembalo 35 x 23 cm nástrojové party 21 x 16,5 cm herecké party 24,5 x 19 cm libretní kniha

229

Rozsah: 272 f (47 f cembalo, 96 f ostatní nástrojové party, 36 f pěvecké party, 71 f herecké party, 22 f libreto)

Nástrojové obsazení: vln 1, vla, vlc + cb, ob 1, ob 2, fl 1, fl 2, fag, cor 1, cor 2, tr 1, tr 2, timp, pfte-clav

Pěvecké obsazení: S (2), T (3), B (2)

Role: Gretchen (S), Lene (S), Baron (T), Michel (T), Hanns (T), Unteroffizier (B), Sock (B)

Charakteristika pramene

Libreto opery Die schöne Schusterinn je dílem německého libretisty a dramatika Johanna Gottlieba Stephanie mladšího a v německém originále se vžilo častěji pod názvem Die Pücefarbnen Schuhe. Libreto pochází z francouzského originálu Baron du Ferriéres Alexandra Leblanca. Hudbu k opeře složil Ignaz Umlauff, s jehož verzí je bruntálské znění totožné. K bruntálské verzi opery se zachoval výtah všech zpěvních hlasů s cembalem, na jehož titulní straně stojí: Die Schöne Schusterin | Ein Singspiel in zwey | Aufzügen | 1798, z druhé strany je přípis Gesangstimme | von der | Schöne Schusterinn. Je z něj patrné, že opera má skutečně dvě jednání a je klasicky členěna na jednotlivá hudební čísla. Opera zde není zahájena předehrou, ačkoliv víme, že k opeře existuje vstupní sinfonia. Bruntálská opera začíná hned prvním hudebním číslem – vstupní árií Michela „Das heißt geschwärmt die liebe lange Nacht“ ve značně rychlém tempu presto, 12/8 taktu a tónině A dur. Sinfonia chybí zřejmě proto, že jde o vokální partituru se zpěvními hlasy. První jednání má celkem jedenáct hudebních čísel, která jsou vyplněna především áriemi, jedním duetem „Rossee, du warst, ich danke das herrliche Getränke“ (Lehne, Baron) v A dur a tercetem „Madam, Sie dürfen Sie nicht erschrecken“ v tónině G dur (Baron, Michel, Sock). V závěru nazvaném Finale zpívají ústřední představitelé (Gretchen, Lehne, Baron, Hanns, Unteroffizier) dohromady a společným zpěvem završují první jednání. Druhé jednání obsahuje šest árií s jedním duetem „Wie lieb ich dich mein Weibchen!“ (Sock, Lehne). V závěru přicházejí na scénu hlavní představitelé

230

(Gretchen, Lehne, Baron, Sock, Hans), kteří po úvodních sólových výstupech spojí své síly ve finálním krátkém sboru „Es liebe das Herz“. K opeře se dochovala samostatná libretní kniha s obsahem libreta na tenkém, světle žlutém papíře s filigránem. Mezi zachovanými pěveckými a hereckými party dochází k diferenciaci. Zatímco je pěveckých partů pouze sedm, hereckých existuje celkem jedenáct – jsou zde navíc malé role starého horníka Kiflase, horníka Bernharda, jeho dcery Röschen a nalezence Christopha. Tyto role se ale běžně v libretních knihách stejnojmenné opery neobjevují.645 Dle zachovaných pěveckých a hereckých partů je možné identifikovat některé sólisty bruntálského souboru: part služebné Gretchen si podepsala primadona Magdalena Reinl, jejíž podpis je také u herecké role Röschen. Zde se opět potvrzuje pravidlo, že jeden zpěvák zpíval více rolí. Hlavní roli, part Lene, krásné obuvníkovy ženy, si podepsala další stálice bruntálského divadla – Theresia Garzarolli. Je zajímavé, že ačkoliv u dalších větších rolí jména či příjmení nefigurují, najdou se u malých rolí – Bernharda zpíval Siegel, Christopha Alter, Kiflase Stadtthriben. Předepsané nástrojové obsazení bruntálského znění je ve srovnání s jediným dochovaným obsazením Umlaufovy opery provedené v roce 1779 v Burgtheatru ve Vídni646 vcelku totožné. Výjimku tvoří jen part druhého fagotu, který chybí. K bruntálské verzi opery jsou předepsány smyčcové nástroje (první housle, druhé housle, viola, violoncello, kontrabas), z čehož se nedochoval nástrojový part druhých houslí a violy. Part violoncella a kontrabasu je totožný, což bylo zcela běžnou praxí. Ke smyčcovým nástrojům se přidává nezvykle silně obsazená dechová sekce – fagot a dvoje flétny, dva hoboje, dva lesní rohy a dvě clariny. Lze jen konstatovat, že spolu s tympány a cembalem muselo jít vysloveně o zvukově působivý celek, neboť zde dechové nástroje převažovaly nad smyčci. Mohl hrát zhruba šestnáctičlenný orchestr. Z účetní knihy se ovšem dovídáme, že

645 Viz libretto portál Verlags-/Erscheinungsort: Bayreuth Bayreuth |Erscheinungsjahr: 1795 | Verlag: unbekannt Signatur: Slg.Her 1573. 646 Fürstlich Fürstenbergische Hofbibliothek (D-DO) Don Mus.Ms. 1939 a,b. RISM ID no.: 450018129.

231

v den premiéry i pozdější reprízy opery hrálo pouhých osm hráčů.647 To je o polovinu méně, než je nástrojových partů. Důvodů je mnoho, nejspíše bruntálští nesehnali tolik hráčů na dechové nástroje, případně se hráči nenaučili své party. Papír pochází z papírny v Horní Dlouhé Loučce, která náležela pod panství Sovinec, patřící řádu německých rytířů. Z tohoto důvodu se na vodoznaku objevuje vyobrazení znaku řádu německých rytířů. Víme o tom, že v době na přelomu 18. a 19. století byl majitelem papírny Franz Weiss.648 Premiéra opery se podle účetní knihy konala v bruntálském divadle 1. ledna 1799.649 Nato byla opera ještě reprízovaná 24. ledna téhož roku.650 To koresponduje s rokem 1798 uvedeným na titulní straně klavírního partu, neboť opera byla opsána před datem premiéry. Soupis Vinzenze Schindlera koresponduje s účetní knihou.651

647 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 1, 1799, 1. Jänner, fol. 70, řádek 2: Musik auf 8 Personen a 15 kr.; DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 2, 1799, 24. Jänner, fol. 72, řádek 2: Musik auf 8 Personen a 15 kr. 648 Viz blíže EINEDER, Georg, s. 140. 649 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 1, 1799, 1. Jänner, fol. 70. 650 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 2, 1799, 24. Jänner, fol. 72. 651 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept – repertoár, c. d., s. 6.

232

DOZA, Mei 276/2 Das Irrlicht Jiný titul: Das irrwisch

Informace o díle Autor: anonym Text: Christoph Friedrich Bretzner Hudební druh: singspiel, 3 jednání Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní strana:] Das Irrlicht | Ein singspiel von | Ignaz Umlauf | Klavieraufzug ohne Text | 4 Streicherstimmen | 4 Vokalpartitur | Blanca – Canto | Alwin – Tenor | Fabriz – Tenor | Berthold – Bass cemb, 2/4; C

cemb, 6/8; Es

Provenience: Bruntál Datace: 1795 MS: opis

Druh papíru: velký formát, tvrdý papír s filigránem: květinový ornament tvaru fontány s nápisem JANOWITZ SIEBER; 5 x 3 cm

Písmo: černý inkoust, novogotická kurziva

Písař: jedna ruka

Rozměry: 26 x 34,5 q cembalový part 37,5 x 24 cm ostatní nástroje 36 x 24 cm pěvecké party 34 x 21 cm scénografické pokyny

Rozsah: 59 f (14 f cembalo, 25 f ostatní nástrojové party, 8 f pěvecké party, 2 f scénografické pokyny)

Nástrojové obsazení: vln 1, vln 2, vla, cb, clav-pfte

233

Pěvecké obsazení: S (1), T (2), B (1)

Role: Blanca (S), Alwin (T), Fabriz (T), Berthold (B)

Charakteristika pramene

Operní libreto je dílem Christopha Friedricha Bretznera, jednoho z nejznámějších německých libretistů mezi lety 1780–1820, žijícího v Lipsku. Na libretu s ním spolupracoval Johann Gottlieb Stephanie. Hudbu k opeře napsal německý skladatel Ignaz Umlauff. Bruntálská verze opery se však neshoduje s Umlaufovým zněním v RISM. Jelikož operu na stejné libreto od dalšího skladatele neznáme a bruntálská verze se ve svém zápisu Umlaufovi ani vzdáleně neblíží, zůstává autor hudby k opeře prozatím neznámý. Nemůžeme se zde opřít ani o titulní obálku vytvořenou dodatečně archivářem Německého řádu, který tvrdí, že operu napsal Umlauff. Jeho příjmení nefiguruje na žádném titulním listu nástrojových ani pěveckých partů. Skromné nástrojové provedení bruntálské opery nás přivádí ke dvěma možnostem výkladu: buď se opera z finančních i uměleckých důvodů konala v seškrtané verzi pouze pro čtyři sólisty a smyčcový orchestr s klavírem, nebo se další party ztratily. Premiérové obsazení instrumentalistů z roku 1795 neznáme, protože se v účetní knize nevedly podrobné záznamy o personálním obsazení. Ale další reprízy opery nás již přivádějí na stopu. Repríza opery z roku 1796652 počítá s osmi instrumentalisty, repríza z roku 1797 sice neudává počet hráčů, ale náklady na ni jsou vesměs podobné.653 Takže je velmi pravděpodobné, že se party dechových nástrojů ztratily. Na dochovaném klavírním výtahu stojí připis Ein Singspiel in Drey Aufzüge. Je v něm obsaženo celkem šestnáct hudebních čísel. Klavírní part není vypracován

652 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 14, 1796, 22. Oktober, fol. 15, řádek 1: Theater Zins und Musik auf 8 Personen, 3 zl. 653 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 19, 1797, 5. November, fol. 38, řádek 1: Theater Zins und Musik, 3 zl., 15 kr.

234

tak, aby z něj byly zřejmé pěvecké nástupy, případně další důležité indicie. Jednotlivé části mají pouze číselné a tempové přípisy, včetně změny tóniny a taktu. Papír s vodoznakem pochází z papírny v Janovicích u Rýmařova v okrese Bruntál, které náležely pod panství hrabat Harrachů. Je na něm vyobrazen květinový ornament ve tvaru fontány s nápisem Janowitz Sieber. Příjmení Sieber odkazuje na papírníka Johanna Siebera, majitele janovické papírny.654 Datum premiéry opery v bruntálském divadle známe z účetní knihy, bylo to 24. dubna 1795.655 Vinzenz Schindler datum premiéry ve svém soupisu neuvádí. Z dalších účetních knih víme, že se opera reprízovala dvakrát. První repríza opery se konala 22. října 1796,656 druhá repríza 5. listopadu 1797.657 Tomu odpovídá i soupis Vinzenze Schindlera.658

654 Viz blíže EINEDER, Georg, s. 138. 655 Mei 275, Freundelthaler Schlosstheater Einnahmen und Ausgaben 1795–1798, f. 25. 656 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 14, 1796, 22. Oktober, fol. 15. 657 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 19, 1797, 5. November, fol. 38. 658 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept –-repertoár, c. d., s. 2, 4.

235

DOZA, Mei 272 Der großmüthige Seehfahrer Jiný název: Die Sklavin

Informace o díle Autor: anonym Text: Friedrich von Matthison (předloha) Hudební druh: singspiel, 2 dějství Jazyk: německý

Popis pramene Originální znění: [titulní strana:] Der großmüthige Seehfahrer | ein Singspiel in zwey Aufzügen | vom Herrn Kapelmeister | Zingarelli [příjmení skladatele přeškrtnuto a vepsáno Dittersdorf] | per il | clavicembalo obligato, 2 Violinis | Alto di Viola, Flautraversie |2 Obois, 2 Cornuis obligatio | et Baß 3eu Fagotto | Aufgeführt zum erstenmal im Schloßtheater zu Freudenthal | den 6. August 1797 vln 1, c, Allegro, Introduction; A

S, Zulime, 3/4, Andante; F

„Mich kann nicht so leicht vorführen“

Provenience: Bruntál Datace: 23. 7. 1797, 6. 8. 1797 MS: opis

Papír: velký formát, více rozměrů, tenký papír, vodoznak: kříž řádu německých rytířů v kartuši orámované korunkou a dalšími ornamenty s monogramem FW [Franz Weiss]; 13 x 10 cm

Písmo: černý inkoust, novogotická kurziva

Písař: jedna ruka, Josef Krones ml.

Rozměry: 24,5 x 39 q klavírní výtah 31,5 x 23 cm nástrojové party 32 x 23 cm pěvecké party

236

Rozsah: 140 f (21 f klavírní výtah, 88 f nástrojové party, 31 f pěvecké party)

Nástrojové obsazení: vln 1, vln 2, vla (2), cb (2), fl, ob 1 (2), ob 2 (2), cor 1 in A (2), cor 2 in A (2)

Pěvecké obsazení: S (3), T (2), B (1)

Role: Zulime (S), Citronelly (S), Lelio (T), Piratino (B), Charlotte (S), Gravello (T)

Charakteristika pramene

Opera Der großmüthige Seefahrer pochází z italského originálu Gli Stravaganti. Autor italského libreta není znám. Podobně ani autor německé verze. Hudbu k opeře složil italský skladatel Niccolo Piccini. Na titulní straně je opisovačem přeškrtnuto příjmení skladatele Zingarelliho a nahrazeno jménem Ditterse. Dohledáním v RISM bylo zjištěno, že opera vychází z italského originálu Gli Stravaganti, jejíž nejznámější verze pochází od Niccola Picciniho. Ta se ale neshoduje s bruntálskou verzí. Zmiňovaný italský autor Niccolo Antonio Zingarelli stejnojmennou operu nikdy nenapsal. Podobně není autorem ani Carl Ditters von Dittersdorf. RISM opery ani jednoho z výše uvedených autorů neeviduje. Operu Der Seefahrer napsal německý skladatel Johann Georg Anton Gallus Mederitsch (1752–1835) a opera měla svou premiéru v divadle v Leopoldstadtu ve Vídni 14. 10. 1782.659 Její hudební podobu neznáme. Není ale vyloučené, že by bruntálská opera Der Seefahrer nemohla pocházet z pera Johanna Mederitsche. K opeře se dochoval rukopisný klavírní výtah osobně podepsaný opisovačem Josephem Kronesem mladším. Na jeho titulním listě stojí: Der|Seefahrer|ein singspiel in zwey aufzüge von Zingarelli (příjmení skladatele přeškrtnuto a vepsáno Herrn v. Dittersdorf) | In Klavier-Auszug gesetzt | von Joseph Krones dem jüngeren | 1797 den 23. Juli.

659 Die Oper in Italien und Deutschland, heslo Mederitsch.

237

Orchestr mohl být zřejmě posílen, některé nástrojové party se dochovaly duplicitně. To se týká konkrétně altové violy, violoncella/kontrabasu, obou hobojů a lesních rohů. Takže pokud bychom vycházeli z duplicitních partů, mohl hrát i s cembalem zhruba šestnáctičlenný orchestr. Jelikož by to byl na bruntálské poměry orchestr nezvykle velký, domníváme se, že hrálo pouze 9 hráčů. Což potvrzuje i zápis z účetní knihy. Ovšem nikoliv z data premiéry ani data 1. reprízy, v obou případech totiž údaje o počtu hudebníků chybí.660 O množství hudebníků nás informuje až datum 2. reprízy z 1. ledna 1798.661 Z pěveckých partů se dochovaly čtyři hlavní postavy: otrokyně kapitána Zulime, vdovy a společnice jménem Citronelly, jejího milence Lelia, syna bohatého obchodníka a dále kapitána obchodní lodě Piratina. Z malých rolí se zachovaly party komorné Charlotty, číšníka Gravella a pomocníků na lodi (Jack, Sonnert), jejichž zpěvní hlasy neznáme. O konkrétních pěvcích nemáme zprávy, jediným podepsaným pěveckým partem je part krásné otrokyně Citronelly, který signovala primadona Theresia Garzarolli. Bruntálské znění opery je víceméně sledem árií všech čtyř ústředních hrdinů opery, v závěru prvního dějství se objevuje první dueto, podobně jako v závěru finálního dějství nastupují dvě dueta Zulime a Lelia po sobě a závěrečnou finesu tvoří obligátní sbor, který nemohl chybět v závěru žádné podobné opery a jehož členové byli zároveň hlavními sólisty opery. Rukopisný opis klavírního výtahu byl pořízen 23. července 1797 v Bruntále Josephem Kronesem mladším. Titulní obálka hudebniny je opatřena datací 6. srpna 1797. Podle soupisu Vinzenze Schindlera662 se premiéra odehrála 6. srpna 1797, další dvě reprízy pak 1. října 1797 a 1. ledna 1798. Totéž je uvedeno v účetních knihách.663 Podobně i Schindler ve svém soupisu připisuje operu Dittersovi. Neopírá se přitom o žádný pramen.

660 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 13, 1797, 6. August, fol. 33, řádek 1: Theater Zins und Musik.; No. 16, 1797, 1. Oktober, fol. 34, řádek 1: Theater Zins und Musik. 661 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 1, 1798, 1. Jänner, fol. 41, řádek 1:Theater Zins und Musik auf 9 Personen a 15 kr. 662 SCHINDLER, Vinzenz: Koncept, c. d., s. 4. 663 DOZA, Mei 275, Ausgabs Protocoll, No. 13, 1797, 6. August, fol. 33; No. 16, 1797, 1. Oktober, fol. 34.; No. 1, 1798, 1. Jänner, fol. 41.

238

4.2 NEDOCHOVANÉ HUDEBNÍ PRAMENY

DOZA, Mei 275 Catalogue des Diverse Musiques

Informace o díle

Autor: autoři 18. století (seřazeni abecedně)

Hudební druh: symfonie / komorní hudba

Jazyk: německý

Popis pramene

Originální znění: [titulní strana:] Catalogue | des | Diverses Musiques

Provenience: Bruntál

Datace: přelom 18. století a 19. století

MS rukopis

Papír: papírové desky, velký formát, hrubý papír světle žluté barvy, vodoznak: kříž řádu německých rytířů v kartuši orámované korunkou a dalšími ornamenty s monogramem FW [Franz Weiss]; 13 x 10 cm

Písmo: černý inkoust, novogotická kurziva

Písař: jedna ruka

Rozměry: 31 x 22 cm

Rozsah: 112 f

239

Charakteristika pramene

Katalog skladeb interpretovaných na bruntálském zámku na přelomu 18. a 19. století mohl nejspíše sloužit jako přehled uvedených instrumentálních děl. Případně mohl evidovat zachované rukopisné hudebniny, které se zřejmě nezachovaly. Skladatelé jsou v katalogu uvedeni abecedně. U skladeb se eviduje jejich pořadí, následuje hudební incipit (2–3 takty), který u některých děl chybí, a nástrojové obsazení skladby. Šlo pravděpodobně o nástrojové obsazení figurující při uvedení skladby na zámku v Bruntále, nikoliv originální obsazení skladby, které se v té době nevypisovalo. Nástrojové obsazení není v katalogu vypsáno u komorní hudby (kvarteta, kvinteta), jen výjimečně pak není uvedeno u symfonií. Z hudebních nástrojů se v katalogu neobjevují smyčcové nástroje, pouze termín „obligati stromenti“. V tabulce je přepisujeme jako obligátní nástroje (= on). Jsou vypsány jen dechové a bicí nástroje. Pokud se týká hudebních druhů, převažují symfonie. Ovšem není vždy patrné, zda se jedná o italské sinfonie, či o moderní symfonie mannheimského typu. Podobně nelze určit ani kvinteta – katalog je uvádí vždy bez nástrojového doprovodu, a tak není patrné, zda se jedná o smyčcový, či dechový kvintet. Vzhledem k oblibě dechového kvinteta v období klasicismu se můžeme domnívat, že šlo o kvinteto dechové. Katalog pochází z přelomu 18. a 19. století, čemuž odpovídá druh papíru i filigrán včetně typu písma. Papír pochází z papírny v Horní Dlouhé Loučce, která spadala pod panství Sovinec, patřící řádu německých rytířů. Proto je na vodoznaku vyobrazen znak řádu německých rytířů spolu s iniciálami FW, které patřily majiteli papírny Franzi Weissovi.664

664 Viz blíže EINEDER, Georg, s. 140.

240

Hudební Str. Autor Počet Nástrojové obsazení druh kat. Johann Christian Ouvertura de Cannabich la Opera x neuvedeno, bez incipitu 1 (1731–1798) Orfée Carl Diters von Symfonie Dittersdorf 1 on, 2 ob, 2 cor 2 a moll (1739–1799) Johann Georg Smyčcové Distler kvarteto 1 neuvedeno 3 (1765–1799) D dur Smyčcová Johann Christoph kvarteta Foerster 2 neuvedeno 4 1. D dur (1693–1745) 2. C dur Symfonie 1. on, fl, 2 ob, 2 Cor 1. G dur 2. on, 2 fl, 2 ob, 2 fag, Vojtěch Jírovec 2. G dur 2 cor, 2 tr, timp (1763–1850), 5 5 3. C dur 3. on, 2 ob, 2 cor, 2 tr, timp psáno Girowetz 4. Es dur 4. on, 2 ob, 2 cor 5. Es dur 5. on, 2 cl, fag, 2 cor Symfonie 1. D dur 1. on, 2 ob, 2 fl, 2 fag, 2 cor, 2 tr, timp 2. Es dur 2. on, 2 ob, fl, 2 fag, 2 cor 3. C dur 3. on, 2 b, 2 cor, timp 4. G dur 4. on, 2 ob, 2 cor 5. F dur 5. on, 2 ob, fl, 2 fag, 2 cor 6. Es dur 6. on, 2 ob, fl, fag, 2 cor 7. G dur 7. on, 2 ob, 2 fag, 2 cor, timp Joseph Haydn 8. D dur 8. on, 2 ob, fl, 2 tr, 2 cor 24 6-8 (1732–1809) 9. G dur 9. on, 2 ob, 2 fl, 2 fag, 2 cor, 2 tr, timp 10. D dur 10. on, 2 ob, fl, 2 fag, 2 cor 11. c moll 11. on, 2 ob, fl, fag, 2 cor 12. D dur 12. on, 2 ob, 2 fl, 2 fag, 2 cor, 2 tr, timp 13. C dur 13.–15. on, 2 ob, fl, 2 fag, 14. D dur 2 cor, 2 tr, timp 15. C dur 16. Es dur 16. on, 2 ob, fl, 2 fag, 2 cor

241

17. c moll 17. on, vlc, ob, fl, fag, cor, tr, 18. d moll timp 19. G dur 18.–26. neuvedeno 20. B dur 21. Es dur 22. B dur 23. Es dur 24. B dur 25. G dur 26. Es dur Smyčcové Pierre Haensel kvarteto 1 neuvedeno 9 (1770–1831) C dur Smyčcová kvarteta Joseph Haydn 1. Es dur 4 neuvedeno 10 (1732–1809) 2. G dur 3. B dur 4. C dur Symfonie Franz Anton 1. A dur Hoffmeister 3 on, fl, 2 ob, 2 cor 11 2. C dur (1754–1812) 3. D dur Symfonie Otto Carl Erdmann 1. D dur von Kospoth 3 on, 2 ob, 2 cor 12 2. G dur (1753–1817) 3. D dur Leopold Koželuh Symfonie 1 on, 2 ob, 2 cor, fag 12 (1748–1818) D dur Smyčcová František Vincenc kvarteta Kramář 1. Es dur 3 neuvedeno 13 (1759–1831) 2. F dur 3. C/G dur Wenzel Müller Symfonie on, fl, 2 ob, 2 fag, 1 14 (1767–1835) C dur 2 cor, 2 tr, timp Symfonie 1. C dur 1. on, 2 ob, 2 fag, 2 tr, timp Wolfgang 2. D dur 2. on, 2 ob, 2 cor, 2 tr, fag Amadeus Mozart 8 15 3. a/C 3. on, 2 ob, 2 cor, fag, cl, timp (1756–1791) 4. B dur 4. 2 ob, 2 fag, 2 cor, vlc 5. D dur 5.–8. neuvedeno

242

6. Es dur 7. D dur 8. D dur Komorní hudba 1. Smyčcové kvarteto D dur 2. Smyčcové trio Es dur 3. (?) kvinteto D dur 4. Smyčcové kvarteto Wolfgang G dur Amadeus Mozart 5. Smyčcové 9 neuvedeno 16 (1756–1791) kvarteto Es dur 6. Smyčcové kvarteto D dur 7. (?) kvinteto g moll 8. Smyčcové kvarteto C dur 9. Smyčcové kvarteto Es dur Franz Christoph Symfonie Neubauer 1 17 C dur (1760–1795) Symfonie 1. D dur 2. B dur 3. Es dur Ignaz Joseph 4. C dur Pleyel 5. G dur 17 18-19 (1757–1831) 6. A dur 7. C dur 8. C dur 9. B dur 10. Es dur

243

11. B dur 12. C dur 13. Es dur 14. D dur 15. F dur 16. B dur 17. C dur Smyčcová kvarteta 1. C dur 2. A dur Ignaz Joseph 3. C/G Pleyel 4 + 1 20 dur (1757–1831) 4. B dur Smyčcové kvinteto Es dur Antonio Rosetti Symfonie 1 on, 2 ob, 2 cor 21 (1750–1792) B dur Friedrich Starke Symfonie 1 on, 2 ob, 2 fag, 2 cor 22 (1774–1835) B dur Symfonie 1. G dur, Jan Václav Stamic 1. on, 2 fl, 2 cor 2. C dur 4 23 (1717–1757) 2.–4. on, 2 ob, 2 cor 3. D dur 4. B dur Smyčcové Joseph Wölfl kvarteto 1 neuvedeno 24 (1773–1812) F dur Smyčcové Pavel Vranický kvarteto 1 neuvedeno 25 (1756–1808) D dur Anton Symfonie Zimmermann 1 on, 2 fl, 2 ob, 2 cor, 2 tr, timp 26 D dur (1741–1781) on = obligati stromenti (obligátní nástroje)

244

4.3 VYHODNOCENÍ HUDEBNÍCH PRAMENŮ

Veškeré hudebniny pocházejí z přelomu 18. a 19. století a dříve patřily zámeckému divadlu v Bruntále. Soubor tvoří celkem 18 skladeb hudebního divadla. Převažující část dvanácti skladeb představuje singspielová produkce, zbývajících šest skladeb reprezentuje operu seria či buffa. Ačkoliv v katalogu nalezneme i díla italských skladatelů, všechny opery jsou v německém jazyce a italské opery jsou opatřeny německými překlady. Skladatelskou generaci katalogových hudebnin reprezentují renomované osobnosti hudební tvorby 18. století. Jsou mezi nimi skladatelé pocházející z oblasti dnešního Rakouska, Německa, Čech a Itálie. Vyjma italských skladatelů byly osudy všech zbývajících hudebníků neodmyslitelně spjaty s císařskou Vídní, která byla v 18. století velmi významným centrem hudebního života. Rakouské skladatele reprezentuje houslista, hudební skladatel a kapelník Carl Ditters von Dittersdorf (1739–1799) a operní skladatel Ignaz Umlauf (1746– 1796). Německé země zastupuje pozdější císařský dvorní skladatel ve Vídni a tvůrce desítek oper Christoph Willibald Gluck (1714–1787). Mezi českou větev skladatelů, jejichž díla jsou zastoupena v katalogu, patří Florian Leopold Gassmann (1729–1774), císařský dvorní skladatel a kapelník ve Vídni. Dále do této kategorie spadá také Jiří Antonín Benda (1722–1795) působící u hudbymilovného Friedricha II. Velikého v Berlíně a Postupimi, který se v určité fázi své kariéry ucházel rovněž o místo kapelníka německé opery ve Vídni. Posledním českým autorem je Wenzel Müller (1767–1835), skladatel a kapelník divadla Leopoldstadt ve Vídni. Mezi italskými skladateli, jejichž díla rovněž figurují v katalogu, nalezneme italského operního skladatele a představitele neapolské operní školy Niccola Picciniho (1728–1800) stejně jako Giovanniho Paisiella (1740–1816). Výčet hudebních skladatelů by nebyl kompletní, pokud bychom nezmínili bruntálského skladatele a varhaníka Antona Schlichtiga (1750–1815), jehož operní tvorba je v katalogu rovněž hojně zastoupena. Mezi písaři katalogových hudebnin figurují dvě podstatná jména: bruntálský rektor a skladatel Anton Schlichtig a také syn impresária Kronese –

245

Josef Krones ml. Hudebniny opisoval i řádový zaměstnanec a úředník Martin Riesch. Další dvě osoby, podepsané jako J. Högl a Viakter, se nám prozatím nepodařilo identifikovat. Ovšem je jisté, že mezi opisovači figuroval i bruntálský kantor Anton Heerde, který musel opisovat některé herecké i pěvecké party, jak vyplývá z jeho funkce kantora.665 Co se psacího materiálu týče, použitý papír byl ve většině případů označen vodoznakem a pocházel z papíren ve třech lokalitách Jesenicka. Nejužívanějším motivem bylo vyobrazení kříže řádu německých rytířů v kartuši orámované korunkou a dalšími ornamenty s monogramem FW [Franz Weiss]. Papír pocházel z papírny v Horní Dlouhé Loučce, která náležela pod panství Sovinec, patřící řádu německých rytířů. Z tohoto důvodu se na vodoznaku objevuje právě atribut řádu německých rytířů. Víme, že v době na přelomu 18. a 19. století byl majitelem papírny Franz Weiss. Dalším z vodoznaků je kříž řádu německých rytířů v kartuši orámované korunkou a dalšími ornamenty s přípisem GROSS ULLERSDORF MATHIAS WERNER. Papír pocházel z papírny ve Velkých Losinách, jež ležely na panství moravského rodu pánů ze Žerotína. Je na něm jméno tehdejšího majitele a papírníka Mathiase Wernera, který roku 1780 převzal vedení papírny od Ludvíka ze Žerotína, roku 1795 se stal jediným vlastníkem. Posledním z užitých filigránů je květinový ornament tvaru fontány s nápisem JANOWITZ, případně nápisem JANOWITZ SIEBER. Papír pochází z papírny v Janovicích u Rýmařova v dnešním okrese Bruntál, které tehdy spadaly pod panství hrabat Harrachů. Příjmení Sieber odkazuje na papírníka Johanna Siebera, majitele janovické papírny. Identifikované filigrány potvrzují jak dataci jednotlivých hudebnin, tak jejich provenienci. Jména provozovatelů papíren a užitá symbolika korelují s rukopisně zaznamenanými daty.666

665 Viz blíže o něm v kapitole 3.4.5 Anton Heerde. 666 Viz blíže k papírně na janovickém panství ČERMÁK, Miloslav – LAPČÍK, Stanislav: Papírna ve Staré Vsi u Rýmařova, in: Střední Morava, Vlastivědná revue, 2002, roč. 15, s. 95– 97.

246

ZÁVĚR

Kořeny divadelní a hudební tradice v Bruntále jsou ovlivněny významným hudebním centrem – piaristickou kolejí v Bílé Vodě, jejíž někteří členové působili od roku 1731 také v nově založené bruntálské koleji. Snaha založit v Bruntále piaristickou kolej vzešla od tamních měšťanů a zejména velmistra řádu německých rytířů Františka Ludvíka von Pfalz-Neuburg, fundátora a donátora bruntálských piaristů. Divadelní představení a hudební akademie se v Bruntále na půdě tamní piaristické koleje konaly v rozmezí let 1750–1775. Divadelní produkce byly motivovány příjezdem důležitých a vysoce postavených osob, zejména velmistra řádu německých rytířů či bruntálských místodržících. Podíl na četnosti piaristických produkcí v Bruntále měli i měšťané, jelikož víme o jejich úhradě objednaných divadelních představení. V roce 1795 zaznamenáváme úsilí bruntálských měšťanů, kteří navazují na tamější hudební a divadelní tradici a stojí za znovuobnovením její činnosti. V pozadí stáli i ochotníci rekrutující se z řad bruntálských měšťanů, úředníků a řemeslníků. Jejich aktivitu podnítil nadaný zpěvák a herec, původní profesí bruntálský kožešník Josef Krones, kolem něhož se místní ochotníci koncentrovali a utvořili umělecký soubor, který v rozmezí let 1795–1806 vyprodukoval více než sto divadelních představení. Ochotníci začínali bez jakýchkoliv zkušeností, bez nároku na honorář a vystupovali před publikem rekrutujícím se primárně rovněž z řad místních měšťanů. Před publikem svá představení odehrávali nejprve v místním hostinci, později v nevyužitém divadelním sále bruntálských piaristů. Z hlediska dalšího rozvoje bruntálského divadla byl klíčový rok 1798, kdy se bruntálským vicemístodržícím stal Franz Josef von Thürheim. Místní ochotníci v jeho osobě nalezli štědrého mecenáše, který se posléze projevil jako znalec hudby, divadla a umění. Od roku 1798 převzal pozici místodržícího velmistrovských řádových statků na Moravě a ve Slezsku a již jako faktický suverén moravsko-slezského řádového panství a pán bruntálské zámecké rezidence ji pozvedl na důležité hudebně-dramatické centrum ve Slezsku. Zásluhou osobního zájmu hraběte Thürheima a z jeho vlastní iniciativy byla v roce 1798 divadelní produkce přenesena na zámek v Bruntále, v němž byly

247

ochotníkům bezplatně propůjčeny relativně rozsáhlé prostory, kde se vměstnal jak vlastní divadelní sál, tak nezbytné zázemí. Šlechtické sídlo, respektive jeho vymezená část po dobu dalších osmi let plnila funkci jakéhosi veřejného divadelního prostoru. Osvícensky smýšlející Thürheim se postaral o vybavení divadelního sálu, který dal zařídit jednoduše a účelně, aby pojal co nejvíce diváků. Divadlo bylo přístupné všem společenským vrstvám za přiměřené vstupné. To bylo hlavním zdrojem příjmu ochotnické společnosti a sloužilo k pokrytí nákladů souvisejících s provozem divadla. Dohled nad příjmy a výdaji svěřil Thürheim řádovým zaměstnancům, kteří pečlivě evidovali veškeré příjmy a výdaje divadla v letech 1796–1799, později s menší důkladností ještě mezi lety 1801–1803. Zázemí divadelníků v budově zámku, administrativní pomoc a donace Thürheima zajisté napomohly ochotníkům alespoň částečně profesionalizovat svůj soubor a koncentrovat se nejen na výběr repertoáru, ale i uměleckou kvalitu svých výkonů. Ačkoliv ochotníci, tedy zpěváci a herci, hráli bez nároku na honorář, museli být schopni uhradit veškeré další náklady na provoz divadla – od uměleckých honorářů hudebníků přes techniku provozu divadla, výrobu kulis, šití kostýmů, dekorace, osvětlení, dále výlohy na cesty kvůli zapůjčování hudebnin, opis hudebnin, výlohy za písaře či kopisty až po výdaje na impresária, kapelníka, případně rektora, který nacvičoval hudební složku. Je přitom mimořádně pozoruhodné, že poměr nákladů a výnosů zaručoval divadelní společnosti dokonce pravidelný zisk, který byl zpravidla investován do dalších produkcí. Takto hospodárné vedení divadelní společnosti, doložené zejména z účetních knih z let 1798–1799, bylo v rámci divadelních společností spíše světlou výjimkou. Přesto relativně skromné finanční možnosti v Bruntále pochopitelně zapříčinily nepříliš vysokou uměleckou úroveň souboru. Vztah majitele panství a zámku vůči divadelní společnosti, reprezentující do značné míry měšťanskou vrstvu jako takovou, nese znaky filantropického přístupu formovaného osvícenskou filozofií. Tento vztah se právě v konkrétních podmínkách v Bruntále prokázal jako velmi nosný a životaschopný. Na jedné

248

straně stál osvícený vlastník panství, který divadelníkům poskytoval zázemí, přispíval menšími, i když ne zcela bezvýznamnými obnosy na provoz divadelní společnosti, ze které má také užitek, na druhé straně pak stál impresário čili divadelní mistr Krones, kterému bylo umožněno touto formou řídit divadelní společnost ve vlastní režii a ovlivňovat celkovou dramaturgii a chod divadla se značnou mírou autonomie. S určitostí víme, že bruntálské divadlo nepředstavovalo uzavřenou enklávu, která by si vytvářela hudbu sama pro sebe, ale naopak dostatečně známou scénu, kooperující s dalšími významnými slezskými hudebními centry. Tyto scény, provázané sítí interpersonálních vazeb, se prokazatelně navzájem ovlivňovaly a inspirovaly ve výběru operního repertoáru. Doložená výměna hudebnin na trase Olomouc–Bruntál–Krakov byla důsledkem vzájemné spolupráce mezi třemi operními scénami činnými v těchto městech. Je rovněž prokazatelné, že ve výběru hudebního repertoáru byli bruntálští ochotníci do jisté míry závislí na německé operní scéně v Olomouci. Repertoár, který byl uveden v Olomouci, se objevil v Bruntále zpravidla se tří- až pětiletým zpožděním. V práci dokládáme, že kontakty byly pravděpodobně zprostředkovány jak Josefem Kronesem, který později do Olomouce odešel a přijal zde své operní angažmá, tak Josefem Puschmannem mladším. Sledovaný výběr repertoáru hudebního divadla byl rovněž zcela jistě podřízen jak dobovým módním trendům, tak pěveckým a hereckým možnostem bruntálských ochotníků. Z největší části hudební repertoár utvářely zpěvohry vídeňské provenience v německém jazyce. Impresáriu Kronesovi se podařilo nesetrvávat pouze u veseloher a starší singspielové produkce, ale prostřednictvím uvádění opery a moderních singspielů seznamoval bruntálské publikum rovněž s umělecky hodnotnějším repertoárem. V tamním divadle zazněla nejen Mozartova Kouzelná flétna, ale i italské opery Picciniho a Paisiella v německém překladu či Gluckův Poutník z Mekky. Jednoznačnými favority byly nejen s ohledem na počty prodaných lístků, ale rovněž počty repríz Dittersovy sinspiely Hokus Pokus, Hieronymus Knicker, Der Apotheker und der Doktor.

249

Za vrcholnou éru bruntálského zámeckého divadla můžeme označit rozmezí let 1796–1799. V této době zaznamenáváme nejen nárůst operních produkcí, množství nově nastudovaného repertoáru a jeho vysokou reprízovanost, ale také mimořádně vysokou návštěvnost publika, a to nejenom premiérových představení, ale zejména repríz. V roce 1798 jsme doložili také cesty Bruntálských za účelem opisu, zakoupení či výměny hudebnin. V těchto letech je rovněž prokazatelný i další, z hlediska širšího společenského dopadu významný rozměr divadelní společnosti: ze zisku z jednotlivých divadelních představení společnost vynakládala vždy jeden zlatý na bruntálský chudobinec a participovala tak na podpoře potřebných v duchu dobového filantropismu. Je očividné, že divadlo zanechalo v Bruntále po osmiletém provozu velmi významnou stopu. Návštěvnost byla po celou dobu, vzhledem k velikosti sídla, velmi vysoká, v průměru činila 140 diváků na představení. Díky výpovědi pramenů účetní povahy víme, že některá představení byla ve výjimečných případech navštívena až 250 diváky. Zdá se, že bruntálští diváci nebyli pouze nekritickými recipienty veškerých divadelních produkcí. Pokud se premiéra daného kusu nevydařila, repríza již mívala velmi slabou návštěvnost. Divadlo v Bruntále nesloužilo ke šlechtické či dvorské reprezentaci, ale představovalo měšťanskou vrstvu a její kulturní nároky a ambice. Na kulturní „produkty“ těchto aktivit pak měli – v souladu s tezemi dobové osvícenské filozofie – nárok všichni: aktivně se na jejich tvorbě podíleli herci, pasivně je recipovali jak diváci všech společenských vrstev, tak mecenáš Thürheim. Kronesovo působení v Bruntále prokázalo jeho umělecký a manažerský potenciál. Je téměř jisté, že s jeho odchodem do opavského divadla koncem roku 1805, který stojí u zrodu jeho profesionální pěvecké a herecké dráhy, se již nenašla podobná osobnost, která by dokázala bruntálský soubor vést se stejnou kompetencí. Členové ochotnické divadelní společnosti se buď navrátili ke svým „civilním“ profesím a žili dál v Bruntále a jeho okolí, nebo se ve výjimečných případech dali na kočovnou dráhu a odešli do dalších měst. Zánik činnosti bruntálské divadelní společnosti ovšem nemůžeme spojovat pouze s impresáriem Kronesem, nýbrž i s odchodem místodržícího Thürheima,

250

který byl jmenován tajným radou velmistra řádu německých rytířů Adama Viktora, vévody rakouského. Právě proto předal 1. února roku 1806 úřad místodržícího a definitivně odjel z Bruntálu. Jeho odchod znamenal pro město a především pro jeho kulturní život podstatnou ztrátu. Zdá se, že právě Thürheimův mecenát a osvícenský přístup byly oním hybatelem, který v prostorách řádového zámku umožnil bruntálským měšťanům jejich kulturní aktivity. A tak v tomto bodě došlo k pozoruhodnému překročení společenských bariér – divadlo a hudba umožnily prolnutí dvou dříve stavovsky dosti jasně vymezených světů měšťanstva a šlechty. Divadlo tedy v Bruntále sehrálo do jisté míry také úlohu místa setkávání, kde zeměpán přicházel do styku se svými poddanými na základě pohnutek, schémat a z jiných důvodů, než tomu bylo v předcházejících staletích, vyznačujících se stavovským uspořádáním společnosti. V širším kontextu společenských změn a společnosti uspořádané na občanském principu pak bruntálské divadlo zaujímá postavení významného příkladu, dosvědčujícího tyto dalekosáhlé transformační procesy. Skutečnost, že se tomu tak dělo v Bruntále právě prostřednictvím divadla a hudby, není ani tak dílem koncepčního přístupu řádu německých rytířů, jako dílem samotného místodržícího, který byl jeho členem. Rozhodující tedy byla Thürheimova osobnost, jehož afinitu k hudbě, divadlu a opeře formovala zkušenost určená jeho aristokratickým rodinným zázemím. Egalitářský přístup k distribuci kulturních statků, filantropie a tendence k překračování stavovských bariér naopak patrně souvisely s jeho náklonností k osvícenským myšlenkám. Ty v 80. letech 18. století velmi intenzivně cirkulovaly rovněž mezi členy zednářských lóží, ke kterým ostatně patřil také samotný Thürheim. Zcela na závěr tedy můžeme shrnout, že cílem předložené práce bylo zdokumentovat a analyzovat konkrétní, dosud nezpracovanou kapitolu úseku dějin hudby v bruntálské rezidenci řádu německých rytířů na přelomu 18. a 19. století. Studium pramenné báze, reprezentované zejména obsáhlým konvolutem dochovaných hudebnin, probíhalo formou standardního historického výzkumu. Využitou výzkumnou metodou byla kritická komparace vedoucí k objasnění a vyhodnocení pramenů. Na tomto základě jsme pak mohli přistoupit

251

k rekonstrukci historických procesů a jejich srovnání se stavem známým z dalších analogických hudebních center. Při výzkumu jsme byli nuceni používat často také hypoteticko-deduktivní metodu, přičemž řada hypotéz čeká na následné ověření. To bude ovšem možné až na základě zevrubnějšího poznání dalších soudobých hudebních center či využití doposud neznámých pramenů. Řada nastíněných úvah, zejména těch vztahujících se přímo k situaci v Bruntále, zůstane z důvodu absence relevantní pramenné základny nezodpovězena. Podstatnou součástí práce je katalog dochovaných zámeckých hudebnin, z velké části kompletních oper a singspielů, které se staly jedinečným pramenem poznání hudební a divadelní kultury v Bruntále. Tyto prameny bylo zapotřebí identifikovat, popsat, charakterizovat a vyhodnotit a posléze zasadit do kontextu souborných poznatků tématu práce. Na základě syntézy údajů shromážděných při kompilaci katalogových hesel bylo možné sestavit personální sestavu ochotnického divadelního souboru, jeho kapelníky, uvažovat o charakteru a provenienci hudebnin samotných a vyhodnotit hudební i divadelní repertoár. Je nutné zdůraznit, že tato disertační práce se zaměřila pouze na hudební kulturu a primárně cílila na rozhojnění hudebněvědného poznání. Další bádání by se mohlo soustředit na teatrologický výzkum repertoáru, hlubší interpretaci dochovaných divadelních pramenů, včetně jejich zevrubnější deskripce a zasazení do širšího kontextu. Zásluhy duchovních řádů na rozvoji hudební kultury jsou zcela zásadní a nepopiratelné. Také proto se těší zasloužené badatelské pozornosti. Rytířské řády konstituované na odlišných základech nebyly tradičně s provozováním hudby spojovány. V tomto ohledu pak bruntálské zámecké centrum řádu německých rytířů představuje pozoruhodnou výjimku, zasluhující o to větší pozornost. Neméně podstatné jsou také vazby tématu práce ke Slezsku, zvláště z hlediska jeho českojazyčné hudebně historiografické reflexe, jejíž systematický rozvoj započal teprve nedávno. Předkládaná práce se snaží naznačené dluhy alespoň parciálně dorovnat, přispět k probíhající diskuzi a rovněž toto bezesporu pozoruhodné téma zpřístupnit širšímu spektru potenciálních badatelů.

252

SHRNUTÍ

Předložená disertační práce vznikla na základě vzrůstajícího zájmu o problematiku šlechtických kapel a zámeckých divadel v období jejich poklesu, tedy v období konce 18. století a počátku 19. století. Práce se zaobírala tematikou řádu německých rytířů a jeho podílem na hudební kultuře v Bruntále na přelomu 18. a 19. století. To s sebou přirozeně neslo i sledování osudů řádu německých rytířů v Bruntále a také osvětlení problematiky šlechtických kapel a zámeckých divadel ve Slezsku z pohledu veškerých historiografických i muzikologických výzkumů, které v této lokalitě doposud proběhly. Vlastním předmětem bádání jsme se zabývali počínaje třetí kapitolou práce, která sledovala topografii divadelních produkcí, hudbymilovné mecenáše a donátory bruntálského divadla z okruhu řádových místodržících, samotné členy bruntálské divadelní společnosti včetně jejího impresária, hudební skladatele, rektory a kapelníky, výměny hudebníků v rámci blízkých lokalit. Dále jsme se snažili vystopovat osudy hudebnin a zacílit i na samotný repertoár divadelních produkcí, četnost představení i reprízovost jednotlivých hudebních kusů. Neopomněli jsme přitom pomocí komparační metody vyzískat informace o podobě podobných kapel a divadel ve stejném časovém období a srovnat jejich repertoár. Na třetí kapitolu navazuje katalog dochovaných zámeckých hudebnin, které představují jedinečný pramen poznání hudební a divadelní kultury v Bruntále a zprostředkovávají nové poznatky o hudbě ve Slezsku. Tyto prameny, jež můžeme nazvat sbírkou hudebnin zámeckého divadla v Bruntále, byly sjednoceny do katalogové podoby včetně hudebních incipitů a dále se s nimi pracovalo formou charakteristiky jednotlivých hudebnin a jejich další bližší specifikace. Cílem práce, který jsme si stanovili, bylo co možná nejkomplexněji zdokumentovat a analyzovat konkrétní, dosud nezpracovanou kapitolu úseku dějin hudby bruntálské rezidence řádu německých rytířů na přelomu 18. a 19. století. K vytvoření obrazu bruntálské divadelní scény jsme hledali konkrétní nositele hudby a sledovali jejich osudy, dále jsme zjistili podobu bruntálské kapely, sestavili a srovnali její repertoár a podobně i sestavili repertoár tamní divadelní scény ve

253

sledovaných letech. Ten jsme komparovali s analogickými typy divadel, ať už v rámci slezského teritoria či mimo jeho území ve stejných letech. Podobně jsme se zaobírali i hudebními osobnostmi v Bruntále ve sledované době. Na základě konkrétních zachovaných pramenů hudební i nehudební povahy jsme se snažili postihnout podobu bruntálského hudebního života a přinést materiál pro další možný výzkum hudebních silesiak v rámci dané lokality. Tradice divadelnictví v Bruntále se táhne již od dob zřízení piaristického řádu, kdy byla velmistrem Německého řádu a fundátorem Františkem Ludvíkem von Pfalz-Neuburg roku 1730 založena tamní kolej. Již tehdy projevili němečtí rytíři i místní občané touhu po vzdělání i po provozování divadla. Řada her byla motivována slavnými činy německých rytířů. Piaristé neopomněli vždy slavnostně uvítat řádové fundátory a připravit jim nacvičenou divadelní produkci jako dík za své založení. Do herního repertoáru, minimálně do jeho frekvence, zasahovali i místní měšťané. Víme o tom, že některé hry vznikly z jejich popudu a na objednávku. Je tedy více než zřejmé, že po ukončení piaristických produkcí v roce 1775 toužili hudbymilovní měšťané po probuzení divadelního života a našli k tomu později vhodnou osobu v podobě místodržícího hraběte Josefa von Thürheima. Ačkoliv tedy divadlo v Bruntále opětovně započalo svou činnost o dvacetiletí později v roce 1795 a vzniklo ze snahy měšťanů, bruntálských ochotníků, nalezli tito pochopení pro své aktivity na panském sídle bruntálských rytířů. Za spoluúčasti bruntálského místodržícího hraběte Josefa von Thürheima a za jeho osvíceného mecenátu provozovali na zámku představení. Jednalo se především o pořizování hudebnin, kostýmů, rekvizit, proplácení honorářů veškerým uměleckým i neuměleckým osobám spjatým s provozem divadla včetně financování hudebníků a oprav jejich nástrojů. Repertoár divadelních produkcí byl výhradně německý. Co se týká typologie oper, přednost měly singspiely, ale hrály se i italské opery, ovšem v německém překladu. Třebaže se repertoár orientoval na hudební tvorbu skladatelů vídeňského klasicismu včetně českých autorů působících buď ve Vídni, nebo v Německu, šlo o běžně známou a hranou operní produkci, nikoliv o současná díla.

254

Zatímco ryze soudobá díla, například Beethovenova Fidelia by bruntálští ochotníci zcela jistě nezvládli, troufli si kupříkladu na Mozartovu Kouzelnou flétnu, která ne náhodou zazněla v zámeckých prostorách v Bruntále přesně deset let po své premiéře ve Vídni, 27. prosince 1801. Repertoár zámeckých akademií pak ruku v ruce s divadelními produkcemi zaciloval na vídeňský klasicismus, především na instrumentální skladby českých, rakouských a německých autorů. Hrála se módní dobová produkce – symfonie, smyčcová tria a kvarteta současných skladatelů vídeňského klasicismu. V incipitovém katalogu zámeckého divadla jsou zastoupeny skladby skladatelů Haydna a Mozarta, stejně jako českých skladatelů žijících v Německu (Jírovec, Koželuh, Kramář, Rössler, Stamic), dalších vídeňských skladatelů, Wenzla Müllera, ředitele Leopoldstadtského divadla, Franze Antona Hoffmeistra, zakladatele hudebního vydavatelství Artaria ve Vídni či skladatele a klavíristy Ignaze Pleyela nebo Antona Zimermanna. Skladby určitě nepatří z hlediska interpretace mezi nenáročné kusy, vyžadují zdatné hráče mající velmi dobrou technickou průpravu. To platí zejména pro skladby Haydnovy, Mozartovy, Rösslerovy a dalších autorů. Řád německých rytířů tedy sehrál v historii města Bruntálu nemalou roli. Ostatně donace Německého řádu vůči piaristům nebyly jediným krokem k podpoře. Kromě školství řád podporoval v letech 1795–1806 i divadlo a stal se tak významným nositelem kultury a vzdělanosti v bruntálském kraji a nepochybně tímto krokem formoval i povědomí místních občanů k divadelní a hudební kultuře. Rovněž kroky některých místodržících se v Bruntále nesly ve znamení prosperity a hospodářských reforem. Řád byl zodpovědný za řadu stavebních podniků, rozvoj elementárního školství, podporu lesního hospodářství a rozvoj řemeslné výroby. A konečně přestavba panského domu či vybudování majorátního dvoru na Niském předměstí podstatně pozměnily tvářnost samotné městské a předměstské zástavby města Bruntálu.

255

SUMMARY The presented thesis came into existence as a result of an increasing interest in the issues of castle ensembles and castle theatres in a period when they were beginning to lose their importance, i. e. at the end of the 18th century and the beginning of the 19th century. The thesis deals with the issue of the Teutonic Order and its participation in music culture in Bruntál at the turn of the 18th and 19th centuries. In this context, it was necessary not only to interpret the fate of the Teutonic Order at their Moravian-Silesian possessions and in Bruntál itself, but also to clarify the problems of castle ensembles and castle theatres in Silesia, in the light of the knowledge of all existing research in the field of musicology and cultural history which have so far focused on this topic and locality. We began to deal with the subject of research in the third chapter which is focused on the topography of theatre productions, music-loving sponsors and theatre donors in Bruntál from the sphere of governors of the Order, as well as the members of the Bruntál theater company itself, including its impresario. Composers, rectors and ensemble leaders, or exchanges of musicians within nearby locations also were in the field of interest. In addition, the provenance of the preserved music artefacts was discussed here, and the repertoire of theatre productions, the frequency of performances as well as the repetition of particular musical pieces were aimed at, too. Using the comparative method, we did not forget to use information about the repertoire of analogous ensembles and theatres in the same period of time, and subsequently to compare their repertoire. This section is followed by a catalogue of preserved castle music literature, which represent a unique source of knowledge of music and theatre culture not only in Bruntál, but they are also important in a wider, transregional context. A collection of resources, technically known as a collection of music artefacts of the castle theatre in Bruntál, is presented in the form of a systemized catalogue with a separate entry for each item of the music artefact. In each entry in the heading, basic identification data of the particlar item of the artefact are stated, furthermore, we provide the information on the scribe, the watermarks identified,

256

the instrument and the vocal cast, including a detailed characteristics of the item of printed and manuscript music enriched with the music incipit. The aim of that we set was to document and analyze as much as possible the specific, so far little-known and insufficiently explored chapter of the music history section of the Bruntál residence of the Teutonic Order at the turn of the 18th and 19th centuries. The image of music and theatre life in Bruntál was shaped by the identification of particular bearers of music and the observation of their lives, further by spotlighting Bruntál castle ensemble, compiling and comparing their repertoire, and compiling the repertoire of the local theatre scene in the years monitored. The repertoire was compared to period repertoires of similar types of theatres, whether within the Silesian territory or elsewhere. Similarly, in the passages of the text we were also concerned with the musical personalities in Bruntál. On the basis of specific preserved sources of music and non-music origin, we focused on mapping the image of music life in Bruntál, and within the particular chapters we presented the resources previously unknown, for further possible research on music on Silesian territory. The tradition of theatre in Bruntál can be traced back to the time of the establishment of the Piarist Order, when in 1730 the college was founded by Franz Ludwig von Pfalz-Neuburg, grandmaster of the Teutonic Order. In those days, both members of the order and local citizens became interested not only in the need for quality education but also willingness to run a theatere. Selected plays from the repertoire of piarist performances were even thematically linked to the Teutonic Order. The Piarists never forgot to welcome their order founders and, as a thanksgiving for their subsidy, to rehears such a performance of a theme. However, local burghers also interfered with the piarists' repertoire. We know that some of the plays came into existence on their request. It is therefore more than obvious that after the theatre productions of the piarist college finished in 1775, music-loving burghers were inclined to restore theatrical life, which later found appropriate support in the person of the governor Count Josef von Thürheim.

257

The theatre in Bruntál started operating again two decades later, in 1795, and was restored at the stimulus of amateur players who mostly came from the ranks of Bruntál craftsmen, officers and administration employees of the large estate of the Order. These amateur players found support for their activities at the manor of the Order in Bruntál. With the participation the governor Count Josef von Thürheim in Bruntál, they staged their plays on the premises of the castle, and also the Order sponsored the theatre productions. It mainly referred to acquisition of music artefacts, costumes, props, fees for all artists and non-artists involved in running the theater. The Order also paid musicians as well as for repairs of their instruments. As to the repertoire itself, from the language point of view, it was exclusively in German. From the point of view of the typology of opera performances, it should be noted that singspiels were preferred, but Italian operas, both seria and buffa, were also played, but they were always in German translations. Although the repertoire focused on the music production of Viennese Classicist composers, including Czech authors in Vienna or Germany, it was well- known and frequently played opera production, not the latest progressive works. While the contemporary production, such as Beethoven's Fidelio, the Bruntál amateurs would certainly have failed, they succeeded in staging for example Mozart's Magic Flute, which was introduced at the castle halls in Bruntál – not by chance – in December 1801, precisely ten years after its premiere in Vienna. The repertoire of the castle academies, hand in hand with theatre productions, then focused mainly on Viennese classicism, especially on the instrumental compositions by Czech, Austrian and German authors. Fashionable productions of the period – symphonies, string trios and quartets by contemporary composers of Viennese classicism – were played. In the incipit catalogue of the castle theatre, the compositions by Haydn and Mozart, as well as Czech composers living in Germany and Austria (Jírovec, Koželuh, Kramář, Rössler, Stamic) can be found as well as compositions by other Viennese composers, Wenzl Müller, Director of the Leopoldstadt Theatre, Franz Anton Hoffmeister, Ignaz Pleyel, composer and pianist, or Anton Zimermann. The above compositions, in terms of

258

their interpretation, are far from being easy to perform, they require proficient players with very good technical training. This is particularly true of Haydn, Mozart and Rössler. The Teutonic Order played a significant role in the history of the music and theatre life in Bruntál. In fact, the donations of the Teutonic Order towards piarists were not the only thing to support it. Apart from education, the Order also supported theatre from 1795 to 1806 and became an important bearer of culture and education in the Bruntál region, and thus undoubtedly it shaped the theatre and music awareness of the local people. Besides, the other measures taken by some of the Order governors in Bruntál were marked by prosperity and economic reforms. The Order was responsible for a number of construction initiatives, the development of elementary education, support of forestry and the development of crafts.

259

ZUSAMMENFASSUNG

Die vorgelegte Dissertation entstand auf Grund des zunehmenden Interesses an der Problematik der Hofkapellen und Schlosstheater in einem Zeitraum, wo deren Bedeutung den Beginn eines Rückgangs verzeichnete, also zu Ende des 18. und Beginn des 19. Jahrhunderts. Die Arbeit befasst sich mit der Thematik des Deutschen Ordens und seinem Beitrag zur Musikkultur in Freudenthal an der Wende vom 18. zum 19. Jahrhundert. In diesem Zusammenhang war es erforderlich sowohl das Schicksal des Deutschen Ordens in dessen mährisch-schlesischen Besitzungen und selbst in Freudenthal, als auch die Problematik der Hofkapellen und Schlosstheater in Schlesien zu erläutern, und zwar im Lichte der Erkenntnis sämtlicher bisheriger musikologischer und kulturhistorischer Erkundungen, die auf diese Lokalität und Thematik ausgerichtet waren. Dem eigentlichen Erforschungsgegenstand widmeten wir uns ab dem dritten Kapitel, das die Topographie der Theaterproduktion, musikkunstliebhabende Gönner und Donatore des Theaters in Freudenthal aus dem Kreis der Ordensstatthalter, genauso wie die einzelnen Mitglieder der Theatergesellschaft in Bruntál, deren Impresario einbegriffen, betrachtete. Im Blickfeld des Interesses befanden sich ebenfalls Komponisten, Rektoren und Kapellmeister bzw. der Austausch von Musikern im Rahmen der nahgelegenen Lokalitäten. Weiterhin wurde hier die Provenienz der überlieferten Musikalien analysiert und man befasst sich auch mit dem eigentlichen Repertoire der Theaterproduktionen, der Häufigkeit der Aufführungen und Wiederaufführungen der einzelnen Musikstücke. Wir haben dabei nicht versäumt, mit Hilfe von Komparationsmethoden die Informationen über das Repertoire analoger Kapellen und Theater im gleichen Zeitraum auszunutzen und anschließend deren Repertoire einer Komparation zu unterziehen. An diesen Abschnitt knüpft dann der Katalog der überlieferten Schlossmusikalien an, welche die einzigartige Erkenntnisquelle der Musik- und Theaterkultur nicht nur in Freudenthal repräsentieren, sondern auch im breiteren, überregionalen Zusammenhang bedeutend sind. Die Quellensammlung,

260

arbeitsmäßig als Musikaliensammlung des Schlosstheaters in Freudenthal bezeichnet, wird in systematisierter Katalogform präsentiert, wobei für jede Musikalie ein eigenständiges Kennwort erstellt wurde. In jedem Kennwort sind im Kopfteil die Hauptidentifikationsangaben der einzelnen Musikalien angeführt, weiterhin machen wir Angaben über den Schreiber, identifizierte Filigrane, instrumentale und gesangliche Besetzung inkl. ausführliche Charakteristik der Musikalie, sowie Musikincipit. Das Ziel der Arbeit, das wir uns gesetzt haben, war das konkrete, bisher wenig bekannte und ungenügend erforschte Kapitel des Abschnitts der Musikgeschichte der Deutschenordensresidenz in Freudenthal an der Wende vom 18. zum 19. Jahrhundert so komplex wie möglich zu dokumentieren und analysieren. Das Bild des zeitgenössischen Musik- und Theaterlebens in Freudenthal wurde mittels Identifikation konkreter Musikträger und Schicksalsverfolgung derselben gebildet, weiterhin dank der Erörterung der Form der Kapellen in Freudenthal, Zusammenstellung und Vergleichung ihrer Repertoires und analog auch Zusammenstellung des Repertoires der dortigen Theaterszene in den verfolgten Jahren. Das Repertoire wurde sowohl mit den zeitgenössisch zugehörigen Repertoires ähnlicher Theatertypen im Rahmen des schlesischen Territoriums, als auch in anderen Gebieten, verglichen. Analog haben wir uns in diesen Textpassagen ebenfalls mit den musikalischen Persönlichkeiten von Freudenthal befasst. Auf Grundlage konkreter erhaltener Quellen musikalischen und nicht musikalischen Charakters haben wir den Blick auf die Erfassung der Form des Musiklebens in Freudenthal gerichtet und im Rahmen dieser Teilkapitel das früher unbekannte Quellenmaterial für eine weitere mögliche Erforschung der Schriften über die schlesische Musik präsentiert. Die Tradition des Theaterwesens in Freudenthal ist ab der Gründungszeit des Piaristenordens verfolgbar, wo vom Hochmeister des Deutschen Ordens, Franz Ludwig von Pfalz-Neuburg im Jahr 1730 das dortige Kolleg gegründet wurde. Bereits damals zeigten die Deutschordensritter sowie die Ortsbewohner nicht nur den Bedarf an einer vollwertigen Bildung, sondern äußerten auch den Willen zur Betreibung eines Theaters. Ausgewählte Schauspiele aus dem Repertoire der

261

Piaristenvorstellungen wurden sogar mit dem Deutschen Orden thematisch verknüpft. Die Piaristen vergaßen es nicht jedes Mal ihre Ordensstifter feierlich zu begrüßen und als Danksagung für deren Mäzenat übten sie mit den Schülern eine derart thematisch abgestimmte Theaterproduktion ein. In das Schauspielrepertoire der Piaristen machten auch die hiesigen Stadtbewohner Eingriffe. Wir wissen, dass einige Schauspiele auf deren Anregung und Bestellung entstanden. Es ist also mehr als offensichtlich, dass die Musik liebenden Stadtbewohner, nach Beendigung der Theaterproduktionen des Piaristenkollegs im Jahr 1775, einer Erneuerung des Theaterlebens zugeneigt waren. Später faden sie in der Person des Statthalters, des Grafen Josef von Thürheim, eine zweckdienliche Stütze. Der Theaterbetrieb wurde in Freudenthal zwanzig Jahre später, im Jahr 1795 auf Initiative von Laienschauspielern wieder aufgenommen, welche in der überwiegenden Mehrheit aus den Reihen der Freudenthaler Handwerker, Angestellten und Verwaltungsmitarbeiter des Großgrundbesitzers des Ordens angeworben wurden. Diese Laienschauspieler fanden für ihre Aktivitäten gerade hier auf dem Herrensitz der Deutschordensritter in Bruntál Verständnis.

Unter Mitwirkung des Statthalters, des Grafen Josef von Thürheim, fanden ihre Aufführungen nicht nur im Schlossobjekt statt, sondern der Orden beteiligte sich auch finanziell an den Theaterproduktionen. Das betraf hauptsächlich das Anschaffen von Musikalien, Kostümen, Requisiten, die Honorarbezahlung aller künstlerischen und nicht künstlerischen Personen, die sich am Theaterbetrieb beteiligten. Vom Orden wurden auch die Musiker finanziert, denen ebenfalls die Reparatur ihrer Instrumente bezahlt wurde. Bezüglich eigentlichen Repertoires der Theaterproduktionen, war es in Hinsicht auf die Sprache ausschließlich deutsch. In Hinblick auf die Typologie der Opernaufführungen muss erwähnt werden, dass Singspiele den Vorrang hatten, aber man spielte auch die italienischen Opern Seria und Buffa, die jedoch immer in der deutschen Übersetzung aufgeführt wurden. Wenn gleich das Repertoire auf das musikalische Schaffen der Komponisten des Wiener Klassizismus

262

einschließlich tschechischer Autoren, die entweder in Wien oder Deutschland tätig waren, ausgerichtet war, handelte es sich dabei um üblich bekannte und gespielte Opernwerke, keineswegs um die neuesten und fortschrittlichsten Werke. Während die reine zeitgenössische Produktion, beispielsweise Fidelio von Beethoven, die Freudenthaler Laienschauspieler bombenfest nicht beherrschen würden, bewältigten sie beispielsweise die Aufführung der Zauberflöte von Mozart, die nicht zufällig in den Räumen des Schlosses in Freudenthal im Dezember 1801 ertönte, folglich genau zehn Jahre nach ihrer Wiener Premiere. Das Repertoire der Schlossakademien war dann Hand in Hand mit den Theaterproduktionen vor allem auf den Wiener Klassizismus gerichtet, hauptsächlich auf instrumentale Kompositionen tschechischer, österreichischer und deutscher Autoren. Man spielte die modische zeitgenössische Produktion – Symphonien, Streichtrios und -quartetts gegenwärtiger Komponisten des Wiener Klassizismus. Im Incipit-Katalog des Schlosstheaters sind Kompositionen der Komponisten Josef Haydn und Wolfgang Amadeus Mozart vertreten, ebenso wie tschechische Komponisten, die in Deutschland und Österreich lebten (V. Jírovec, L. Koželuh, F. V. Kramář, F. A. Rössler, J. V. Stamic), weiterhin dann Kompositionen anderer Wiener Komponisten, wie Wenzel Müller, Direktor des Leopoldstadttheaters, Franz Anton Hoffmeister oder der Komponisten und Pianisten Ignaz Pleyel oder Anton Zimermann. Bezüglich der Interpretierung gehören sie ganz bestimmt nicht zu den anspruchslosen Stücken, sie erfordern einen geübten Spieler, der eine sehr gute technische Vorbildung hat. Das gilt insbesondere für Kompositionen von Haydn, Mozart oder Rössler. Deutscher Orden spielte somit in der Geschichte des Musik- und Theaterlebens der Stadt Freudenthal keine geringe Rolle. Übrigens waren die Spenden des Deutschen Ordens an die Piaristen nicht der einzige Schritt zu dessen Unterstützung. Außer dem Schulwesen unterstützte der Orden in den Jahren von 1795–1806 auch das Theater und wurde so ein bedeutender Kultur- und Bildungsträger in der Region Freudenthal und zweifellos formte er durch diesen Schritt auch das Bewusstsein der Ortsbewohner in Hinblick auf die Theater- und Musikkultur. Zu dem standen auch weitere Schritte einiger Freudenthaler

263

Ordensstatthalter im Zeichen der Prosperität und wirtschaftlichen Reformen. Der Orden war für eine Reihe von Bauwerken, für die Entfaltung des elementaren Schulwesens, Unterstützung der Forstwirtschaft und Entwicklung der handwerklichen Produktion verantwortlich.

264

SEZNAM VYOBRAZENÍ

Obr. č. 1 – Pozdně barokní hlavní průčelí zámku, v pozadí kostel Panny Marie Těšitelky s piaristickým klášterem, Reinhard Völkel, olejomalba na plátně, 1905 (Muzeum v Bruntále, inv. č. BR-1107)

Obr. č. 2 – Výřez s erbem Františka hraběte von Thürheima z genealogického vývodu potvrzujícího jeho šlechtictví v předcházejících čtyřech generacích (tzv. Ahnenprobe), malba na pergamenu (DOZA, Ahnentafel, inv. č. 1858, Fascikel II.)

Obr. č. 3 – Detail titulního listu pozdravné adresy místodržícího Thürheima, dvojice putti třímá oslavný epigram, malba tuší a akvarelem na papíře, 1789 (DOZA, Mei , č. 275)

Obr. č. 4 – Detail erbu místodržícího Thürheima pod odklápěcím papírovým štítkem, malba tuší a akvarelem na papíře, 1789 (DOZA, Mei , 275)

Obr. č. 5 – Půdorys přízemí bruntálského zámku, oranžově zvýrazněna prostora určená k provozování divadelních produkcí (převzato z KOUŘIL, Pavel – PRIX, Dalibor – WIHODA, Martin: Hrady českého Slezska, Brno – Opava 2000, s. 32, obr. č. 3)

Obr. č. 6 – Pohled na západní křídlo bruntálského zámku, okénka někdejší prostory určené k divadelním produkcím mezi opěrnými pilíři vpravo dole, kolem r. 1900 (Muzeum v Bruntále, př. č. 203/69)

Obr. č. 7 – Výřez z plánové dokumentace rekonstrukce bruntálského zámku, řez západním křídlem, zeleně zvýrazněna prostora velkého sálu, Franz Alexandr Neumann, kolem r. 1770 (DOZA, Mei, č. 263)

265

Obr. č. 8 – Fotografie současné podoby velkého sálu, vzadu vlevo příčka dříve oddělující dnes zaslepenou hudební emporu (převzato ze ŠTĚPÁN, Václav: Historie zámku Bruntál, Bruntál 2009, obrazová příloha č. 8)

Obr. č. 9 – Výřez z plánové dokumentace k rekonstrukci bruntálského zámku, řez západním křídlem, oranžově zvýrazněna prostora určená k provozování divadelních produkcí, modře zvýrazněno zázemí divadelní společnosti, Franz Alexandr Neumann, kolem r. 1770 (DOZA, Mei, 263)

Obr. č. 10 – Půdorys místností v přízemí (vpravo) a mezaninu (vlevo) určených k provozování divadla a jeho zázemí, W. Riedel, kolem r. 1910 (převzato z COX, Georg: Theater und Musik – soziale metamorphosen zwischen stadtherr und Stadt in der Deutschordensresidenz Freudenthal um 1800, Weimar 2014, s. 26–27)

Obr. č. 11 – Řez prostorou určenou k provozování divadla, tzv. Theaterkeller, zanesen nově vyzdívaný pas fixující klenbu, Hermann Gruner, tuš na papíře, 1909 (DOZA, Mei, 275)

Obr. č. 12 – Fotografie současného stavu jižního dílu prostory dříve sloužící k provozování divadla, Bruntál, zámek (foto Markéta Haničáková, 2017)

Obr. č. 13 – Fotografie současného stavu severního dílu prostory dříve sloužící k provozování divadla, Bruntál, zámek (foto Markéta Haničáková, 2017)

Obr. č. 14 – Fotografie současného stavu nádvoří bruntálského zámku, vlevo dole pod arkádovým ochozem vstup do prostor někdejšího divadla (převzato ze ŠTĚPÁN, Václav: Historie zámku Bruntál, Bruntál 2009, obrazová příloha č. 7)

Obr. č. 15 – Fotografie současného stavu jižního průčelí bruntálského zámku, dvě okenní osy, zcela vlevo v úrovni piana nobile a třetího patra velký sál, vlevo dole

266

dodatečně vybudovaný vstup do mezaninu (převzato ze ŠTĚPÁN, Václav: Historie zámku Bruntál, Bruntál 2009, obrazová příloha č. 5)

Obr. č. 16 – Plán vestavby šnekového schodiště pojícího nově prolomený vstup do mezaninu a vstup na hudební emporu ve velkém sálu, Maxmilian Wielsch, kolorovaná kresba tuší na papíře, 20.–30. léta 19. století (DOZA, Mei, 91)

Obr. č. 17 – Rukopisný plakát k provedení singspielu Das Sonnenfest der Braminen skladatele Wenzela Müllera, konaného 7. dubna 1801 pod záštitou J. von Thürheima, kolorovaná kresba tuší na papíře (DOZA, Mei – Meistertum, inv. č. 275)

Obr. č. 18 – Kantáta věnovaná místodržícímu J. von Thürheimovi Antonem Bobinem, rukopis tuší na papíře, 1798 (DOZA, Mei, 275)

Obr. č. 19 – Kantáta věnovaná místodržícímu J. von Thürheimovi Josefem Puschmannem ml., rukopis tuší na papíře, 1797–1798 (DOZA, Mei, 275) Obr. č. 20 – Plakát k provedení kantáty skladatele Maxmiliána Stadlera, dedikované J. von Thürheimovi u příležitosti jeho jmenin, kolorovaná kresba tuší na papíře, 1798 (DOZA, Mei, 275)

Obr. č. 21 – Titulní list Bendovy opery Romeo a Julie s přípisem o jejím prvním provedení bruntálskou divadelní společností, rukopis tuší na papíře, 1796 (DOZA, Mei, č. 275)

Obr. č. 22 – Detail přípisu: „Anno 1796 den 2.ten Hornung in freudenthaler Diletanten Theater zum erstenmal aufgeführt.“

Obr. č. 23 – Titulní list Gassmannovy opery Řemeslnická láska s přípisem o uvedení opery v bruntálském divadle, rukopis tuší na papíře, 1798 (DOZA, Mei, 275)

Obr. č. 24 – Detail přípisu: „für das freudenthaler Theater. In 10.ten Aprill. 1798.“

267

Obr. č. 25 – Titulní list opery Zemire und Azor bruntálského rektora Antona Schlichtiga, rukopis tuší na papíře, 1795 (DOZA, Mei, 275)

Obr. č. 26 – Detail rukopisu bruntálského rektora Antona Schlichtiga

Obr. č. 27 – Pochod z komedie Il Conte di Burgundia Josefa Puschmanna ml., rukopis tuší na papíře, 1797–1798 (DOZA, Mei, 275)

Obr. č. 28 – Titulní list singspielu Der Seefahrer opsaného Josefem Kronesem ml., rukopis tuší na papíře, 1797 (DOZA, Mei, č. 272)

Obr. č. 29 – Ukázka Kronesova rukopisu singspielu Der Seefahrer

Obr. č. 30 – Rukopisný opis singspielu Die Frascatanerin, generálbasový part, rukopis tuší na papíře, 1800 (DOZA, Mei, 273)

Obr. č. 31 – Přebal katalogu soupisu instrumentálních skladeb s hudebními incipity, rukopis tuší na papíře (DOZA, Mei, 275)

Obr. č. 32 – Ukázka soupisu skladeb v Catalogue des Diverses Musiques, rukopis tuší na papíře

Obr. č. 33 – Ukázka soupisu skladeb v Catalogue des Diverses Musiques, rukopis tuší na papíře

268

SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY

A. PRAMENY

1. Nevydané (řazeno podle institucí)

AT-Wien: Deutschen-Orden Zentral Archiv fond Meistertum

Handgeschriebene und gedruckte Theaterstücke aus dem Freudenthaler Schlosstheater 17.–19. Jahrhundert, Kart. Mei 266

Handgeschriebene und gedruckte Theaterstücke aus dem Freudenthaler Schlosstheater 17.–19. Jahrhundert, Kart. Mei 267

Handgeschriebene und gedruckte Theaterstücke aus dem Freudenthaler Schlosstheater 17.– 19. Jahrhundert, Kart. Mei 268

Handgeschriebene und gedruckte Theaterstücke aus dem Freudenthaler Schlosstheater 17.–19. Jahrhundert, Kart. Mei 269

Handgeschriebene und gedruckte Theaterstücke aus dem Freudenthaler Schlosstheater 17.–19. Jahrhundert, Kart. Mei 270

C. Ditters von Dittesrdorf, der Apotheker und Doktor, Kart. Mei 271

Mehrere Theaterstücke von Dittersdorf aus der Freudenthaler Schlosstheater 18. Jhr., Kart. Mei 272

Theaterstücke und Opern aus dem Freudenthaler Schlosstheater 18. Jhr., Kart. Mei 273

Theaterstücke und Opern aus dem Freudenthaler Schlosstheater 18. Jhr., Kart. Mei 274

Diverse Akten, Notenmaterial, 18. Jhr., Kart. Mei 275

Verschiedene Theaterstücke aus dem Freudenthaler Schlosstheater, Kart. Mei 276

Verschiedene Theaterstücke aus dem Freudenthaler Schlosstheater, Kart. Mei 277

269

Liebe unter den Handwerksleuten, Stücke aus dem Schlosstheater 18. Jhr., Kart. Mei 278

Oberprister der Braminen, Stücke aus dem Schlosstheater 18. Jhr., Kart. Mei 279

Die Bitte von Johann Anton Schlichtig, Organist dem Hochwürdig Hoch und Wohl gebohrenen Herrn Fridrich Philip Reichs Freÿherrn von Wildenstein, Kart. Mei 234/19 Die Bitte von Johann Anton Schlichtig, Organist dem Hochmeister, Kart. Mei 234/20 Inventarium, Freudenthal, 13. May 1813, Kart. Mei 234/21

CZ-Pa: Národní archiv

Inventář Státní památková správa, karton 55, signatura Bruntál.

CZ-OP: Zemský archiv Opava

Sbírka matrik Severomoravského kraje, Opava, N, inv. č. 15, sign. Op I 15, 1766– 1808

Sbírka matrik Severomoravského kraje, Bruntál, N, Z, O, inv. č. 435, sign. BR I 1, 1731–1763

Sbírka matrik Severomoravského kraje, Bruntál, I–O, inv. č. 8548, sign. BR I 51, 1731–1801

Sbírka matrik Severomoravského kraje, Bruntál, N, Z, O, inv. č. 437, sign. BR I 3, 1777–1784

Sbírka matrik Severomoravského kraje, Bruntál, N, inv. č. 438, sign. BR I 4, 1784– 1801

Sbírka matrik Severomoravského kraje, Oborná, Z, inv. č. 471, sign. Br I 37, 1785– 1834

Sbírka matrik Severomoravského kraje, Bruntál, N, inv. č. 439, sign. BR I 5, 1802– 1821

Sbírka matrik Severomoravského kraje, Bruntál, O, inv. č. 449, sign. BR I 15, 1802– 1830

Sbírka matrik Severomoravského kraje, Bruntál, Z, inv. č. 454, sign. BR I 20, 1802– 1830

270

VS Bruntál, Inventář zámecké knihovny v Bruntále, inv. č. 602, sign. XVII/7, č. kart. 191

CZ-OP: Slezské zemské muzeum, muzikologická sbírka

Tisbe e Piramo, libreto, inv. č. B 1, 1771

Singspiel über das Leben des gegen Gott Lieb-vollen Heiligen Joseph von Copertin Priesters und Prefessen des Heiligen Ordens der Münder Brüder S. Francisci Conventual, libreto, inv. č. B 3, 1768

CANTATA A II. VOCI. Per le felici Nozze da celebrarsi in Hoschitz Dell´Illustrissima Signora Contessa Maria Chorinsky, libreto, inv. č. B 4, 1777

CZ-BRm: Muzeum v Bruntále

XIX2, stř. Evropa, Index zu Kotzebue-Theater. 46 Bände. Ff. 1–16. Abecední seznam divadelních her Augusta Kotzebua sepsaný Antonem Dollem, sign. 3101

1898, Slezsko, Bücher-Inventar der Privat-Bibliothek des Erzherzoges Eugen, Freudenthal-Schlesien (November 1898), Theil I. Pp. 1–500 Bücher, bez sign.

XIX ex./ XX in., Slezsko, III Inventar über die periodischen Werke der Privat-Bibliothek des Erzherzogs Eugen. Pp. 1–488, bez sign.

1904, Slezsko, Verzeichnis der eingekauften Bücher für die Privat- -Bibliothek des Erzherzoges Eugen. Pp. 1–196. Soupis nákladů na nákupy knih s uvedením data koupě, autora, titulu a ceny, bez sign.

1904, Slezsko, Bücher-Inventar der Privat-Bibliothek des Erzherzogs Eugen, Freudenthal-Schlesien (12. März 1904). Teil II. Pp. 501–931. Katalog knihovny arcivévody Evžena na zámku v Bruntále, bez sign.

1906, Slezsko, Bücher-Bestand und Einkäufe. [Verzeichniss der periodischen Presse und die Zahl ihrer Zugänge der Privat-Bibliothek des Erzherzoges Eugen in Freudenthal]. Ff. 1–67. Katalog periodik bruntálské knihovny a jejich přírůstky, bez sign.

XX. in., Slezsko, IV Inventar über Atlanten, Karten, Pläne, Fulder Tafeln, Tabellen etc. der Privat-Bibliothek des Erzherzoges Eugen in Freudenthhal. Pp. 1–200. Inventární soupis atlasů, map, plánů, přehledů, knihovny arcivévody Evžena na Bruntále, bez sign.

271

XX. in., Slezsko, Alphabetischer Catalog der Autoren der Privat- -Bibliothek des Erzherzoges Eugen in Freudenthal. Ff 1–199.Autorský katalog knihovny arcivévody Evžena na Bruntále, bez sign.

XX. in., Slezsko, Schlagwort-Katalog der Privat-Bibliothek des Erzherzoges Eugen in Freudenthal. Ff. 1–120. Předmětový katalog knihovny arcivévody Evžena na Bruntále, bez sign.

1912–1918, Slezsko, [Das Verzeichnis der Zugänge der Privat- -Bibliothek des Erzherzoges Eugen in Freudenthal], Ff. 1–70. Přírůstkový katalog knihovny Arcivévody Evžena v Bruntále, bez sign.

1917–1919, Slezsko, [Die Auslagen der Privat-Bibliothek des Erzherzoges Eugen in Freudenthal in den Jahren 1917–1919]. Ff. 1–69. Výkaz nákladů na knihovnu arcivévody Evžena v Bruntále v letech 1917–1919, bez sign.

2. Vydané (řazeno abecedně)

Des Hohen Deutschen Ritterordens Staats und Standskalender aufs Jahr Jesu Christi 1780, Mergentheim: Christian Ernest Griebel, 1791.

Des Hohen Deutschen Ritterordens Staats und Standskalender aufs Jahr Jesu Christi 1780, Mergentheim: Christian Ernest Griebel, 1793.

Des Hohen Deutschen Ritterordens Staats und Standskalender aufs Jahr Jesu Christi 1780, Mergentheim: Christian Ernest Griebel, 1795.

Des Hohen Deutschen Ritterordens Staats und Standskalender aufs Jahr Jesu Christi 1780, Mergentheim: Christian Ernest Griebel, 1797.

Des Hohen Deutschen Ritterordens Staats und Standskalender aufs Jahr Jesu Christi 1780, Mergentheim: Christian Ernest Griebel, 1801–1804.

B. LITERATURA

ADAM, Petr: Němečtí rytíři: Malý úvod do historie Německého řádu se zvláštním přihlédnutím k dějinám Českomoravské komorní bailivy. Svitavy: Trinitas, 1998. ISBN 978-80-86036-08-1.

ADAM, Petr: Řád německých rytířů a jeho působení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2005. ISBN 80-7277-283-X.

272

ANDRASCHKE, Peter: Das Theaterleben in Bielitz in der Zeit der Habsburger Monarchie, in: Musikgeschichte in Mittel- und Osteuropa, Mitteilungen der internationalen Arbeitsgemeinschaft an der Technischen Universität Chemnitz, Heft 4, 1999, s. 3–14. ISBN neuvedeno.

ARNOLD, Udo a kol.: Die Hochmeister des Deutschen Ordens 1190–1994. Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens; Band 40. Veröffentlichungen der Internationalen Historischen Kommission zur Erforschung des Deutschen Ordens; Band 6. Marburg 1998. ISBN 3-7708-1104-6.

BARTUŠEK, Antonín: Zámecká a školní divadla v českých zemích. České Budějovice, 1. vydání: Společnost přátel Českého Krumlova. Nadace barokního divadla zámku Český Krumlov, 2010. ISBN 978-80-904545-0-7.

BAUMAN, Thomas: Georg Anton Benda, in: The New Grove Dictionary of Opera (ed. SADIE, Stanley), Volume One A-D. Oxford: Oxford University Press, 1997, s. 399–401. ISBN 978-0-19-976475-4.

BAUMAN, Thomas: Georg Anton Benda, in: The New Grove Dictionary of Opera (ed. SADIE, Stanley), Volume One A-D. Oxford: Oxford University Press, 1997, s. 1182– 1184. ISBN 978-0-19-976475-4.

BOMBERA, Jan – BOMBEROVÁ, Eva: Hudba v piaristické koleji v Lipníku nad Bečvou v letech 1678–1680, in: Hudební věda, č. 10., roč. 1973, s. 111–125.

BOMBERA, Jan: Záznamy o hudební činnosti ve Staré Vodě v 18. století, in: Hudební věda, č. 12, roč. 1975, s. 267–276.

BOMBERA, Jan: Divadelní hry piaristických škol v Bruntále, in: Časopis Slezského muzea, série B, č. 36, roč. 1987, s. 229–238. ISBN neuvedeno.

BOMBERA, Jan: Divadelní hry piaristických škol v Litomyšli, in: Sborník prací východočeských archivů. Zámrsk: Státní oblastní archiv, roč. 7, 1990, s. 9–30. ISBN neuvedeno.

BOŽENEK, Karel: Slezská hudební centra 18. století, in: Opus musicum, roč. 3, 1971, č. 5–6, s. 137–141. ISSN neuvedeno.

BOŽENEK, Karel: Hudebně dramatická centra ve Slezsku v 18. století, in: Časopis Slezského muzea, série B, roč. 20, 1971, s. 137–144. ISSN neuvedeno.

BOŽENEK, Karel: Operní společnosti na scéně opavského divadla, in: Časopis Slezského muzea, série B, roč. 31, 1982, s. 134–137. ISSN neuvedeno.

273

BOŽENEK, Karel: Předchůdci operních orchestrů v bývalém rakouském Slezsku, in: Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis, č. 6, 2003, s. 223–235. ISSN neuvedeno.

BOŽENEK, Karel a kol.: Divadlo v Opavě. 200 let 1805–2005. Ostrava: Montanex, 2005. ISBN 80-7225-196-1.

BOŽENEK, Karel – HANOUSEK, Petr: Opava hudební. Kapitoly z dějin hudební kultury města slezského regionu. Opava: Slezské zemské muzeum, 2014. ISBN 978- 80-87789-16-2.

BRANSCOMBE, Peter: Wenzel Müller, in: The New Grove Dictionary of Opera (ed. SADIE, Stanley), Volume Three Lon-Rod. Oxford: Oxford University Press, 1997, s. 513–516. ISBN 978-0-19-976477-8.

BRAUNEIS, Walter: Die Wiener Freimaurer unter Leopold II.: Mozarts Zauberflöte als emblematische Standortbestimmung, in: Studies in music. London: Otto Biba und David Wyn Jones, 1996, s. 261–265.

BUBEN, Milan: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích, 1. díl: Řády rytířské a křižovníci. Praha: Libri, 2002. ISBN 978-80-7277-085-3.

BUBEN, Milan: Piaristé, in: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích, 3. díl, 3. svazek. Praha: Libri, 2008, s. 51–133. ISBN 978-80-7277-357-2.

BUŠ, Marek: Hudba na zámku v Náměšti nad Oslavou, Telč: Národní památkový ústav, 2016. ISBN 978-80-906167-2-1.

COX, Georg: Das Schloßtheater in Freudenthal / Österreichisch-Schlesien an Ende des 18. und zu Beginn des 19. Jahrhunderts. Diplomová práce. Bonn 1995.

COX, Georg: Theater und Musik – soziale metamorphosen zwischen stadtherr und Stadt in der Deutschordensresidenz Freudenthal um 1800. Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens. Band 74. Weimar: Verlag und Datenbank für Geisteswissenschaften, 2014. ISBN 978-3-89739-819-1.

ČAPSKÝ, Martin: Fiskální vazby českomoravské bailie a velmistrovské komory řádu německých rytířů, in: Sborník prací Filosofické fakulty Masarykovy university – C 46, 2000, s. 67–77. ISSN 0231-5025.

ČAPSKÝ, Martin: Ekonomická regrese českomoravské bailie řádu německých rytířů a pokusy o jejich řešení, in: Husitský tábor 13. Tábor: Husitské muzeum, 2002. s. 187–202. ISBN 978-80-86067-75-0.

274

ČERMÁK, Miloslav – LAPČÍK, Stanislav: Papírna ve Staré Vsi u Rýmařova, in: Střední Morava, Vlastivědná revue, 2002, roč. 15, s. 95– 97. ISSN 1211-7889.

DEMEL, Bernhard: Der Deutsche Orden im Spiegel seiner Besitzungen und Beziehungen in Europa. Frankfurt am Main: Lang, 2004. ISBN 978-3-63151-017-9.

DEMEL, Bernhard: Der Deutsche Orden in der ČSR 1918–1939, in: Politický katolicismus v nástupnických státech rakousko-uherské monarchie v letech 1918– 1938 (ed. PAPAJÍK, David – KOUCKÁ, Ivana). Olomouc: Univerzita Palackého, 2001. s. 123–164. ISBN 978-80-244-0372-2.

DEUTSCHMANN, Wilhelm: Therese Krones. Zum 150. Todestag. Wien: Museen der Stadt Wien, 1981. ISBN neuvedeno. d´ELVERT, Christian: Geschichte des Theaters in Mähren und Oester. Schlesien, Brno: 1852. Gedruckt bei R. Rohrer's Erben. ISBN neuvedeno. d´ELVERT, Christian: Geschichte der Musik in Mähren und Oester. Schlesien, Brno: 1873. Gedruckt bei Rudolf M. Rohrer. ISBN neuvedeno.

DITTERSDORF, Carl von DITTERS: Lebensbeschreibung. Seinem Sohne in die Feder diktirt, ed. K. Spazier, Leipzig: Breitkopf und Härtel, 1801. (Česky jako Vzpomínky hudebníka XVIII. století, přel. V. Bělohlavý, Praha: 1. vydání: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959. ISBN neuvedeno).

DROŻDŻEWSKA, Agnieszka: Muzyka w teatrze dworskim księcia Fryderyka Augusta brunszwickiego w Oleśnicy, in: Muzyka, roč. 52, č. 3 (2007), s. 49–72. ISSN 0027-5344.

EINEDER, Georg: The ancient paper-mills of the former Austro-Hungarian empire and their Watermarks. Hilverum: Paper Publications Society, 1960. ISBN neuvedeno.

FOLTÝN, Dušan a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha: Libri, 2005. ISBN 80-7277-026-8.

FUCHS, Torsten – HADER, Widmar – KOCH, Klaus-Peter (ed.): Lexikon zur deutschen Musikkultur. Böhmen, Mähren, Sudetenschlesien. Bd. 1. A-L, Bd. 2. M-Z mit Registern zu Orten und Personen. Sudetendeutsches Musikinstitut [Hrsg.]. München: Langen Müller, 2000. ISBN 978-3-7844-2799-5.

FUKAČ, Jiří – VYSLOUŽIL, Jiří – MACEK, Petr: Slovník české hudební kultury. Praha, 1. vydání: Editio Supraphon, 1997. ISBN 80-7058-462.

275

FUTTER, Elisabeth: Die bedeutendsten Schauspielerinnen des Leopoldstädter Theaters in der Zeit von 1800 bis 1830. Band I. Wien: Verlag Notring, 1970. ISBN neuvedeno.

GASSER, Ulrich: Die Preisterkonvente des Deutschen Ordens. Peter Riegel und ihre Wiedererrichtung 1854–1897. Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens. Band 28. Bonn – Bad Godesberg: Verlag Wissenschaftliches Archiv, 1973. ISBN neuvedeno.

GRUBER, Erentraud: Deutschordensswestern im 19. und 20. Jahrhundert. Wiederhebung, Ausbreitung und Tätigkeit 1837–1971. Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens. Band 14. Bonn–Bad Godesberg: Verlag Wissenschaftliches Archiv, 1971. ISBN neuvedeno.

GREGOR, Vladimír: Zámecká kapela ve Slezských Rudolticích ve 2. polovině 18. století, in: Slezský sborník, 1956, roč. 26, s. 402–406. ISSN neuvedeno.

HANEMANN, Regina: Schloss Mergentheim mit dem Deutschordensmuseum. Schwetzinger: Schimper, 2006. ISBN 978-3-87742-140-7.

HAVLÍČKOVÁ, Margita – PRACNÁ, Sylva – ŠTEFANIDES, Jiří: Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku. Olomouc, 1. vydání: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISBN 978-80-244-4256-3.

HEEGER, Viktor: Festschrift anläßlich der 700-Jahrfeier der Verleihung des deutschen Städterrechtes an die Stadt Freudenthal. Freudenthal: Stadt Freudenthal, 1913. ISSN neuvedeno.

HERNG, Ernst: Der deutsche Ritterorden. Leipzig: Wilhelm Goldmann Verlag, 1944. ISBN neuvedeno.

HOSÁK, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské, 2. vydání. Praha: Academia, 2004. ISBN 978-80-200-1225-7.

HUBATSCH, Walter: Albrecht von Brandenburg-Ansbach. Deutschordens- Hochmeister und Herzog in Preusen 1490–1568. Köln: G. Grote Verlag, 1960. ISBN neuvedeno.

CHVILÍČEK, Jiří: Zřízení pošt na okrese Bruntál. Zprávy okresního archivu v Bruntále, 1986. ISBN neuvedeno.

INDRA, Bohumír: Šlechtická kapela ve Velkých Hošticích v 2. polovině 18. století, in: Slezský sborník, 1955, roč. 53, s. 122–124. ISSN neuvedeno.

276

IRGANG, Winfried: Freudenthal als Herrschaft des Deutschen Ordens 1621-1725. Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens. Band 25. Bonn-Bad Godesberg: Verlag Wissenschaftliches Archiv, 1971. ISBN neuvedeno.

JAKUBCOVÁ, Alena a kol.: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla. [Aut.]: Jakubcová, Alena a kol. Praha: Divadelní ústav – Academia, 2007. ISBN 978-80-7008-201-0.

JAN, Libor – SKŘIVÁNEK, František: Němečtí rytíři v českých zemích. Praha: Klub pro českou genealogii a heraldiku, 1997. ISBN 80-902448-0-7.

JAN, Libor: Zkáza českomoravské bailie řádu německých rytířů, in: Časopis Matice moravské 117, 1998, s. 383–391. ISSN 0323-052X.

JEŻ, Tomasz: Muzyczne konteksty jezuickiego duszpasterstwa w barokowym Głogowku, in: Portret. Rocznik Głogóweci 4, 2010, s. 220–239. ISSN neuvedeno.

JUROŠKOVÁ, Lucie: Hospodářské strategie českomoravské bailie řádu německých rytířů, in: Ústecký sborník historický, 2004, s. 125–156. ISBN 80-86475-07-7.

KEJŘ, Jiří: Vznik městského zřízení v českých zemích. 1. vydání. Praha: Karolinum, 1998. ISBN 978-80-7184-515-9.

KOLÁŘOVÁ, Eva: Hudební sbírka státního zámku Hradec nad Moravicí. Několik poznámek k jeho hudební minulosti, in: Beethovenův Hradec 50 let 1961–2011. Ostrava: Sdružení pro umění a výchovu Talent, 2011, s. 19–29. ISBN neuvedeno.

KOPECKÝ, Jiří: Německá operní scéna v Olomouci 1770–1878. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISBN 978-80-244-3211-3.

KORBELÁŘOVÁ, Irena: K velikosti měst Opavského knížectví v 1. polovině 18. století, in: Slezský sborník, roč. 90, 1992, s. 164–175. ISSN 0037-6833.

KOUKAL, Petr: Kapitoly o Dittersdorfovi, in: Opus musicum, roč. 46, č. 3 (2014), s. 30–45. ISSN 0862-8505.

KOUKAL, Petr: Carl Ditters von Dittersdorf als Orgelrevisor, in: Musikkultur in Schlesien zur Zeit von Telemann und Dittersdorf (ed. KOCH, Klaus Petr – NIEMÖLLER, Klaus), Studio Verlag, 2001, s. 177–180. ISBN 3-89564-0.

KOUKAL, Petr: Die letzten Jahre: Dittersdorf in Südböhmen, in: Carl Ditters von Dittersdorf 1739–1799. Bd. 3 – Sein Wirken in Österreichisch-Schlesien und seine letzten Jahre in Böhmen. Würzburg 1993, s. 21–25.

277

KOUŘIL, Pavel–PRIX, Dalibor–WIHODA, Martin: Hrady českého Slezska. Brno- Opava: Akademie věd České republiky, Archeologický ústav, 2000. ISBN 978-80- 86023-22-2.

KOUŘILOVÁ, Danuška – AUGUSTINKOVÁ, Lucie: Proměny zámku ve Velkých Hošticích. Opava, 1. vydání: Šmíra-Print, 2016. ISBN 978-80-87427-96-5.

KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770–1810. Brno, 2. vydání: Era Group, 2006. ISBN 80-7366-063-6.

KRÄMER, Jorg: Deutschsprachiges Musiktheater im späten 18. Jahrhundert. Typologie, Dramaturgie und Anthropologie einer populären Gattung. Theil I. Tübingen, 1. Ausgabe: Max Niemeyer Verlag, 1998. ISBN 2-484-18149-4.

KRÄMER, Jorg: Deutschsprachiges Musiktheater im späten 18. Jahrhundert. Typologie, Dramaturgie und Anthropologie einer populären Gattung. Theil II. Tübingen, 1. Ausgabe: Max Niemeyer Verlag, 1998. ISBN 3-484-18149-4.

KUBIN, Maxmilian: Bad Karlsbrun. Freudenthal: W. Krommer, 1925. ISBN neuvedeno.

KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. I.díl. Praha: Libri, 1996. ISBN 80-85983-13-3.

KÜHNDEL, Jan: Začátky zednářství na Moravě. Olomouc: nákladem moravských lóží: Cestou světla v Brně, Most v Brně, Lafayette Na třech rovinách v Olomouci, Lux in tenebris v Moravské Ostravě, 1938.

LAMPE, Karl: Georg Wilhelm von Elckerhausen, Troppauer Heimat-Chronik. Folge 147, 1962, s. 76–79. ISBN neuvedeno.

LIFKA, Bohumír: Knihovna Karla Josefa a Vojtěcha Josefa, hrabat Hodických z Hodic ve Slezských Rudolticích, in: Strahovská knihovna: Sborník Památníku národního písemnictví. Praha: Památník národního písemnictví, roč. 9, (1974), s. 115–140.

LUDVOVÁ, Jitka a kol.: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století. Praha, 1. vydání: Divadelní ústav, 2006. ISBN 80-7008-188-0.

MAŇAS, Vladimír: Hudba v Hlučíně v období raného novověku, in: Opus musicum, Brno: Opus musicum, 2002, roč. 34, č. 5, s. 4–12. ISSN 0862-8505.

MAŇAS, Vladimír: Nejstarší zmínky o chrámové hudbě v Moravské Ostravě, in: Opus musicum, Brno: Opus musicum, 2003, roč. 35, č. 1, s. 2–6. ISSN 0862-8505.

278

MAŇAS, Vladimír: Organista diligenter sit in suis organis / K osudům nejstarších varhan v Moravské Ostravě, in: Opus musicum, Brno: Opus musicum, 2003, roč.35, č. 3, s. 13–17. ISSN 0862-8505.

MAŇAS, Vladimír: Rektoři, kantoři a varhaníci v Moravské Ostravě v 17.a 18. století, in: PRZYBYLOVÁ, Blažena. Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 22. Ostrava: Statutární město Ostrava. Archiv města Ostravy, 2005. s. 360–386. ISBN 80-86904-05-9.

MAŇAS, Vladimír: Hudba v proboštském kostele Nanabevzetí Panny Marie v Opavě. Nepublikovaný rukopis.

MAŇAS, Vladimír: Salvatore Ignazio Pintus. Nástin osudů a díla duchovního a literáta jako doklad intenzivních kulturních kontaktů rakouského Slezska a Brna na přelomu 70. a 80. let 18. století, in: Vladimír Maňas – Pavel Žůrek: Cantantibus organis. Hudební kultura raného novověku ve středoevropských souvislostech. Ad honorem Jiří Sehnal. 2016. vyd. Brno: Moravská zemská knihovna v Brně, 2016. s. 135–148. ISBN 978-80-7051-222-7.

MATEJKO-PETERKA, Ilona a kol.: Země a její pán. Struktury vlády a její projevy na území Rakouského Slezska do konce první světové války. 1. vydání. Opava: Slezské zemské muzeum, 2014. ISBN 978-80-87789-19-3.

MATYSKA, Josef: Archiv města Bruntál. Inventář státního okresního archivu Bruntál se sídlem v Krnově. Bruntál: nepublikovaný strojopis, 1976.

MÜLLER, Karel – ŽÁČEK, Rudolf a kol.: Opava. Historie, kultura, lidé. Dějiny slezských měst. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2006. ISBN 978-80-7106- 808-X.

MYŠKA, Milan: Hrabě Hodic a jeho svět. Zámecká kultura ve Slezsku mezi barokem a osvícenstvím. Ostrava, 1. vydání: Ostravská univerzita, 2011. ISBN 978-80- 736895-2-0.

NIESNER, Tomáš: Hlavní pokladna města Bruntálu, in: Země a její pán (ed. Ilona Matejko-Peterka), s. 436–7. ISBN 978-80-87789-19-3.

NIESNER, Tomáš: Panství Bruntál ve druhé polovině 18. století za působení Maxmiliána Xavera z Riedheimu, in: Sborník bruntálského muzea, Bruntál 2006, s. 52–58. ISSN 1801-2205.

NIESNER, Tomáš – VOJTAL, Petr: Klippelův sloup v Bruntále, in: Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy, roč. 25, č. 1–2, 1999, s. 54–55. ISSN 1213-3140.

279

NIESNER, Tomáš: Arcivévoda Evžen Rakouský, mecenáš, sběratel a milovník umění, in: Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy, Opava: Matice slezská, roč. 26, č. 2 (2000), s. 28–29. ISSN 1213-3140.

OLBRICH, Anneliese: Die schlesische Deutschordensherrschaft Freudenthal (1621– 1939/45). Klosterneuburg: Mährisch-Schlesisches Heimatmuseum, 2001. ISBN neuvedeno.

OLDENHAGE, KLAUS: Kurfürst Erzherzog Maximilian Franz als Hoch-und Deutschmeister (1780–1801). Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens. Band 34. Bad Godesberg: Verlag Wissenschaftliches Archiv, 1969. ISBN neuvedeno.

OSTRČILOVÁ, Terezie: Josef Puschmann. Kritická edice Sinfonie in Es. Diplomová práce, Olomouc: Univerzita Palackého, Pedagogická fakulta, katedra hudební výchovy, 2012.

PLAČEK, Vilém – PLAČKOVÁ, Magda: Velké Hoštice 1222–2012. Velké Hoštice: obec Velké Hoštice, 2012. ISBN 978-80-86457-37-3.

PULKERT, Oldřich: Karel Ditters z Dittersdorfu, in: Hudební rozhledy, č. 11/1989, s. 515–518. ISSN neuvedeno.

PULKERT, Oldřich: Sociální podmínky umělecké tvorby Karla Ditterse z Dittersdorfu, in: Respicio, s. 299–309. ISSN neuvedeno.

PULKERT, Oldřich: Karel Ditters z Dittersdorfu, Šest symfonií podle námětů proměn Publia Ovidia Nasona, in: Respicio, s. 311–324.

RACEK, Jan: Problémy a úkoly slezské hudební historiografie, in: Slezský sborník, 1954, roč. 52, s. 1–22. ISSN neuvedeno.

RACEK, Jan: Beethoven a české země. 1. vydání, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964. ISBN neuvedeno.

REGLER-BELLINGER, Brigitte: Velká encyklopedie Opera. Praha: Mladá fronta, 1996. ISBN 80-204-0541-0.

SAMEK, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska. I. díl. Praha: Academia, 1994. ISBN 978-80-200-0474-2.

SEHNAL, Jiří: Počátky opery na Moravě. Současný stav vědomostí, in: O divadle na Moravě (ed. Petrů, Eduard). Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas philosophica, Supplementum 21. Praha: SPN, 1974, s. 55–77. ISSN 0139- 6080.

280

SEHNAL, Jiří: Hudba v olomoucké katedrále v 17. a 18. století. Brno, 1. vydání: Moravské muzeum v Brně, 1988. ISBN neuvedeno.

SEHNAL, Jiří: Musiker aus Schlesien an der Kathedrale zu Olmütz, in: Die Musik der Deutschen im Osten und ihre Wechselwirkung mit den Nachbarn (ed. Niemöller, Karl Wolfgang – Loos, Helmut). Bonn: G. Schröder, 1994, s. 393–397. ISBN 978-3- 92619-625-5.

SEHNAL, Jiří: Hudba u piaristů v Příboře, in: Piaristé v Příboře. Nový Jičín: Státní okresní archiv, 1995, s. 177–193. ISBN neuvedeno.

SEHNAL, Jiří: Vztah české barokní šlechty k hudbě a hudebníkům, in: Život na dvorech barokní šlechty 1600–1750 (ed. V. Bůžek). České Budějovice: Jihočeská univerzita, Opera historica 5, 1996, s. 535–547. ISBN 80-7040-188-5.

SEHNAL, Jiří: Die adeligen Musikkapellen im 17. und 18. Jahrhundert in Mähren. Studies in Music History presented to H. C. Robbins Landon on his 70th birthday. London 1996, s. 195–217, 266–269. ISBN 978-05000-16961.

SEHNAL, Jiří: Divadlo hraběte Haugvice v Náměšti nad Oslavou a jeho počátky, in: Opus musicum, č. 32, roč. 2000, s. 23–29. ISSN 00862-8505.

SEHNAL, Jiří – VYSLOUŽIL, Jiří: Dějiny hudby na Moravě. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2001. (Vlastivěda moravská. Země a lid, nová řada. Svazek 12). ISBN 80-7275-021-6.

SEHNAL, Jiří: Hudebníci Jindřicha Viléma Haugwitze, in: Haugwitzové a hudba. Náměšť nad Oslavou: Národní památkový ústav, 2003, s. 53–72. ISBN neuvedeno.

SETTARI, Olga: Zámek Jánských Vrch a město Javorník v minulosti. Příspěvek k hudební topografii Slezska, in: Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity, H 27–28, 1992–1993, s. 45–53. ISSN neuvedeno.

SCHERL, Adolf: Josef Krones, in: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století (ed. Jitka Ludvová). Praha: Academia, 2006, s. 289-290. ISBN 80-200- 1346-6.

SCHINDLER, Vinzenz: Konzept von Dr. Vinzenz Schindler über die Geschichte des Freudenthaler Schlosstheaters, DOZA, Mei 275, nepublikovaný rukopis.

SLAVÍČEK, Lubomír: Hrabě Ignác Dominik Chorynský z Ledské a jeho umělci František Antonín Sebastini, Ignác Raab, František Vavřinec Korompay, Ondřej Schweigl, David Roentgen et alii, in: Opuscula historiae artium. Brno: Masarykova univerzita, roč. 62, č. 2, 2013, s. 180–211. ISSN 1211-7390.

281

SLAVÍČEK, Lubomír: Ignác Dominik hrabě Chorynský z Ledské jako sběratel obrazů a knih, in: Opuscula historiae atrium. Brno: Masarykova univerzita, roč. 64, č. 2, 2015, s. 158–205. ISSN 1211-7390.

SPÁČILOVÁ, Jana: Počátky opery ve Slezsku – současný stav pramenů, in: Musicologica Brunensia, 2016, roč. 51, č. 2, s. 157–170. ISSN 1212-0391.

SPÁČILOVÁ, Jana: Quellen zu Wiener Oratorien in Kremsier, in: Eybl, Franz M. (ed.): Via Wien: Musik, Literatur und Aufklärungskultur im europäischen Austausch. Das Achtzehnte Jahrhundert und Österreich, Jahrbuch der Österreichischen Gesellschaft zur Erforschung des 18. Jahrhunderts, 31, 2016, s. 89–106. ISSN 1015- 406X.

STELLWAG von Carion, Friedrich: Gedenk-Buch der Schicksale Freudenthals und seinen Umgebung vom Anbeginn der gesammelten Notizen nämlich vom Jahre 1109– 1862, Theil I., Freudenthal, 1836. ISBN neuvedeno.

STUDENIČOVÁ, Hana: Harmonie knížat z Lichtenštejna ve Valticích na přelomu 18. a 19. století. Brno: Masarykova univerzita, 2013. Bakalářská diplomová práce.

SVÁTEK, Josef: Bývalá zámecká divadla v Ostravském kraji, in: Přestávka, roč. VIII, č.5, Opava, 1952, s. 8–12. ISSN neuvedeno.

SVÁTEK, Josef: Hudba a divadlo na zámcích Slezské Rudoltice a Velké Hoštice, in: Studie muzea Kroměřížska 91. Kroměříž – Brno: Muzeum Kroměřížska – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1971, s. 48–50. ISSN neuvedeno.

ŠOPÁK, Pavel: Sochy ze zámeckého parku v Branticích a Edmund Wilhelm Braun, in: Sborník bruntálského muzea III, 2001, s. 70–74. ISSN 1801-2205.

ŠOPÁK, Pavel: Tradice et/versus moderní společnost: příklad architektury řádu německých rytířů na severní Moravě a ve Slezsku v 19. a na počátku 20. století, in: Opomíjení a neoblíbení v české kultuře 19. století (ed. PETRASOVÁ, Taťána – LORENZOVÁ, Helena). Praha: KLP, 2007, s. 212–226. ISBN 978-80-86791-43-2.

ŠOPÁK, Pavel: Klasicistní architektura Opavy let 1780–1850, Opava: Matice slezská, 2003, s. 52–53. ISBN 80-903055-5-5.

ŠTĚDROŇ, Miloš: Moravští šlechtičtí skladatelé z přelomu 18. a 19. století, in: Haugwitzové a hudba. Náměšť nad Oslavou: Národní památkový ústav, Správa státního zámku, 2002. s. 43–51. ISBN neuvedeno.

ŠTĚDROŇ, Miloš: Die Harfenkompositionen des Karl Wilhelm Haugwitz. Zur Typologie der Schloß-Salonmusik einer Subkultur, in: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada hudebněvědná (H) 19, č. 8, Brno 1973, s. 81–93.

282

ŠTĚPÁN, Václav: Historie zámku Bruntál. Bruntál, 2. vydání: Muzeum v Bruntále, 2009. ISBN 978-80-87038-12-3.

TÄUBEL, Friedrich: Der Deutsche Orden im Zeitalter Napoleons. Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens. Band 4. Bonn-Bad Godesberg: Verlag Wissenschaftliches Archiv, 1966. ISBN neuvedeno.

THANNABAUR, Josef: Das Freudenthaler Schlosstheater, in: Schlesisch-Mährischer Volkskalender für das Altvaterland, 1957, Jg. 56, s. 83–85, ISSN neuvedeno.

THANNABAUR, Josef: 200 Jahre Gymnasium Freudenthal, 1731–1931, Freudenthal 1931.

TROJAN, Jan: Kantoři v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Brno, 1. vydání: Muzejní a vlastivědná společnost, 2000. ISBN 80-7275-006-2.

UNVERRICHT, Hubert – BEIN, Werner: Carl Ditters von Dittersdorf. 1739–1799. Mozarts Rivale in der Oper. Teil: Bd. 1. Würzburg: Bergstadtverl. Korn, 1989. ISBN 978-3-87057-152-8.

UNVERRICHT, Hubert – LANDMANN, Ortrun: Carl Ditters von Dittersdorf. Der schlesische Opernkomponist. Teil: Bd. 2. Würzburg: Bergstadtverl. Korn, 1991. ISBN 978-3-87057-166-5.

UNVERRICHT, Hubert – BEIN, Werner – KOUKAL, Petr: Carl Ditters von Dittersdorf. Sein Wirken in Österreichisch-Schlesien und seine letzten Jahre in Böhmen. Teil: Bd. 3. Würzburg: Bergstadtverl. Korn, 1993. ISBN 978-3-87057-177- 1.

UNVERRICHT, Hubert: Carl Ditters von Dittersdorf: Leben, Umwelt, Werk. Tutzing: Schneider, 1997. ISBN 978-3-7952-0896-7.

VOJTAL, Petr: Tereza Kronesová ze sbírek Muzea v Bruntále. Bruntál: Muzeum v Bruntále, 2001. ISBN 80-902956-0-6.

VOŘÍŠEK, Martin: Kapela schwarzenberské gardy. České Budějovice, 1. vydání: Společnost přátel Českého Krumlova a Historicko-vlastivědný spolek v Českých Budějovicích, 2010. ISBN 978-80-904545-2-1.

WALTER, Josef: Das Schlosstheater zu Freudenthal, in: Altvater-Jahrbuch, roč. 1980, s. 64–67. ISSN neuvedeno.

WOUWERMANS, Alwin von: E. S. Engelsberg, Freudenthal 1882, s. 26–28. ISSN neuvedeno.

283

WIESNEROVÁ, Markéta: Rezidence Řádu německých rytířů v Bruntálu jako centrum zámecké hudební kultury ve Slezsku na přelomu 18. a 19. století, in: Opus musicum, Brno: Opus musicum o.p.s., 2011, roč. 3/2011, s. 18–33. ISSN 0862-8505.

WIESNEROVÁ, Markéta: Bruntálský zámek Řádu německých rytířů – poslední středisko zámecké hudební kultury ve Slezsku na přelomu 18. a 19. století, in: Časopis Slezského zemského muzea, série B, Opava: Slezské zemské muzeum, 2012, roč. 60, č. 2, 2011, s. 127–140. ISSN 1211-3131.

ZEDNÍČKOVÁ, Šárka: Salonní hudba šlechtického rodu svobodných pánů z Dalbergu v Dačicích na Moravě, in: Hudba v Olomouci. Historie a současnost. 2. In honorem Robert Smetana. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004, s. 204–211. ISBN 80-244-0928-3.

ZEMEK, Metoděj – BOMBERA, Jan – ALEŠ, Filip: Divadelní hry piaristických škol v českých zemích. Hudba, in: Piaristé v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1631–1950. Prievidza, 1. vydání: Scholae Piae, 1992, s. 137–187. ISBN 80-85716-02-X.

ZVARA, Vladimír: Musiktheater in Raum und Zeit. Beiträge zur Geschichte der Theaterpraxis in Mitteleuropa in 19. und 20. Jahrhundert. Bratislava, 1. vydání: NM Code, 2015. ISBN 978-80-89484-05-8.

ZETTL, Walter: Singspiel und Posse im Deutschen Orden. Das Schloßtheater in Freundenthal, in: Klemens WIESER (Hg.), Acht Jahrhunderte Deutscher Orden in Einzeldarstellungen. Festschrift zu Ehren Sr. Exzellenz P. Dr. Marian Tumler O. T. anläßlich seines 80. Geburtstages überreicht von den Mitgliedern und Freunden des Ordens (Quellen und Studien zur Geschichte des Deutschen Ordens 1), Bonn-Bad Godesberg 1967, s. 515. ISBN neuvedeno.

ZUBER, Rudolf: Hudba v piaristické koleji v Bílé Vodě, in: Slezský sborník, roč. 60, č. 3, 1962, s. 351–367. ISBN neuvedeno.

ZUBER, Rudolf: Jesenicko v období feudalismu do roku 1848, Ostrava, 1. vydání: Profil, 1966. ISBN neuvedeno.

ZUBER, Rudolf: Karel Ditters z Ditetrsdorfu, Šumperk: Vlastivědný ústav v Šumperku jako 11. svazek Knihovničky Severní Moravy, 1970. ISBN neuvedeno.

ZUBER, Rudolf: Hudba na Jánském Vrchu očima současníků, in: Mimořádný kulturní zpravodaj Jeseníku. Jeseník: Město Jeseník, 1986, s. 3–9. ISSN neuvedeno.

ZUMAN, František: Papír. Historie řemesla a výrobní techniky. Vyšlo jako příloha časopisu Papír a celulóza. ISBN neuvedeno.

ZUMAN, František: České filigrány XVIII. století. Část I. (textová). Praha: Česká akademie věd a umění, 1932. ISBN neuvedeno.

284

ZUMAN, František: České filigrány XVIII. století. Část II. (obrazová). Praha: Česká akademie věd a umění, 1932. ISBN neuvedeno.

ZUMAN, František: České filigrány z první polovice XIX. století. Část I. (textová). Praha: Česká akademie věd a umění, 1934. ISBN neuvedeno.

ZUMAN, František: České filigrány z první polovice XIX. století. Část II. (obrazová). Praha: Česká akademie věd a umění, 1934. ISBN neuvedeno.

ZUKAL, Josef: Paměti opavské: črty kulturní a místopisné. Opava: Matice Opavská, 1912. ISBN neuvedeno.

285

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

Obr. č. 1: Pozdně barokní hlavní průčelí zámku v Bruntále, v pozadí kostel Panny Marie Těšitelky s piaristickým klášterem, 1905

Obr. č. 2: Výřez s erbem Franze Josefa hraběte von Thürheima z genealogického vývodu potvrzujícího jeho šlechtictví v předcházejících čtyřech generacích

286

Obr. č. 3: Detail titulního listu pozdravné adresy místodržícího Thürheima, dvojice putti třímá oslavný epigram, 1789

Obr. č. 4: Detail erbu místodržícího Thürheima pod odklápěcím papírovým štítkem

287

Obr. č. 5: Půdorys přízemí bruntálského zámku, oranžově zvýrazněna prostora určená k provozování divadelních produkcí

Obr. č. 6: Pohled na západní křídlo bruntálského zámku, okénka někdejší prostory určené k divadelním produkcím mezi opěrnými pilíři vpravo dole, kolem r. 1900

288

Obr. č. 7: Výřez z plánové dokumentace rekonstrukce bruntálského zámku, řez západním křídlem, zeleně zvýrazněna prostora velkého sálu, kolem r. 1770

Obr. č. 8: Fotografie současné podoby velkého sálu, vzadu vlevo příčka dříve oddělující dnes zaslepenou hudební emporu

289

Obr. č. 9: Výřez z plánové dokumentace k rekonstrukci bruntálského zámku, řez západním křídlem, oranžově zvýrazněna prostora určená k provozování divadelních produkcí, modře zvýrazněno zázemí divadelní společnosti, kolem r. 1770

Obr. č. 10: Půdorys místností v přízemí (vpravo) a mezaninu (vlevo), určených k provozování divadla a jeho zázemí, W. Riedel, kolem r. 1910

290

Obr. č. 11: Řez prostorou určenou k provozování divadla, tzv. Theaterkeller, zanesen nově vyzdívaný pas fixující klenbu, Hermann Gruner, 1909

291

Obr. č. 12: Fotografie současného stavu jižního dílu prostory dříve sloužící k provozování divadla

Obr. č. 13: Fotografie současného stavu severního dílu prostory dříve sloužící k provozování divadla

292

Obr. č. 14: Fotografie současného stavu nádvoří bruntálského zámku, vlevo dole pod arkádovým ochozem vstup do prostor někdejšího divadla

293

Obr. č. 15: Fotografie současného stavu jižního průčelí bruntálského zámku, dvě okenní osy, zcela vlevo v úrovni piana nobile a třetího patra velký sál, vlevo dole dodatečně vybudovaný vstup do mezaninu

Obr. č. 16: Plán vestavby šnekového schodiště pojícího nově prolomený vstup do mezaninu a vstup na hudební emporu ve velkém sálu, Maxmilian Wielsch, 20.–30. léta 19. století

294

Obr. č. 17: Rukopisný plakát k provedení singspielu Das Sonnenfest der Braminen skladatele Wenzela Müllera, konaného 7. dubna 1801 pod záštitou J. von Thürheima

Obr. č. 18: Kantáta věnovaná místodržícímu J. von Thürheimovi Antonem Bobinem, 1798

295

Obr. č. 19: Kantáta věnovaná místodržícímu J. von Thürheimovi Josefem Puschmannem ml., 1797–1798

Obr. č. 20: Plakát k provedení kantáty skladatele Maxmiliána Stadlera, dedikované J. von Thürheimovi u příležitosti jeho jmenin, 1798

296

Obr. č. 21: Titulní list Bendovy opery Romeo a Julie s přípisem o jejím prvním provedení bruntálskou divadelní společností, 1796

Obr. č. 22: Detail přípisu: „Anno 1796 den 2.ten Hornung in freudenthaler Diletanten Theater zum erstenmal aufgeführt.“

297

Obr. č. 23: Titulní list Gasmannovy opery Řemeslnická láska s přípisem o uvedení opery v bruntálském divadle, 1798

Obr. č. 24: Detail přípisu: „für das freudenthaler Theater. In 10.ten Aprill. 1798.“

298

Obr. č. 25: Titulní list opery Zemire und Azor bruntálského rektora Antona Schlichtiga, 1795

Obr. č. 26: Detail rukopisu bruntálského rektora Antona Schlichtiga

299

Obr. č. 27: Pochod z komedie Il Conte di Burgundia Josefa Puschmanna ml., 1797–1798

300

Obr. č. 28: Titulní list singspielu Der Seefahrer opsaného Josefem Kronesem ml., 1797

Obr. č. 29: Ukázka Kronesova rukopisu singspielu Der Seefahrer

301

Obr. č. 30: Rukopisný opis singspielu Die Frascatanerin, generálbasový part, 1800

302

Obr. č. 31: Přebal katalogu soupisu instrumentálních skladeb s hudebními incipity

303

Obr. č. 32: Ukázka soupisu skladeb v Catalogue des Diverses Musiques, 1796

304

Obr. č. 33: Ukázka soupisu skladeb v Catalogue des Diverses Musiques, 1796

305