JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ
Hudební fakulta
Katedra zpěvu
Zpěv
V. Bellini – I Capuleti e i Montecchi, zaměření na postavu Julie
Bakalářská práce
Autor práce: Anna Dubnová
Vedoucí práce: Mgr. MgA. Monika Holá, Ph.D.
Oponent práce: PhDr. Alena Borková
Brno 2012
Bibliografický záznam
DUBNOVÁ, Anna. V. Bellini - Capuleti e i Montecchi, zaměření na postavu Julie [V. Bellini – Capuleti e i Montecchi, aimed at the character of Juliet ]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra zpěvu, 2012. 41 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. MgA. Monika Holá, Ph.D.
Anotace
Bakalářská práce „V. Bellini – I Capuleti e i Montecchi, zaměření na postavu Julie“ se detailně věnuje postavě Julie v Belliniho opeře. Teoretická část práce se zabývá tématem Julie v jiných hudebních zpracováních, vznikem, dějem a předlohami Belliniho opery. Blíže také seznamuje s životopisem V. Belliniho a libretisty F. Romaniho. Analytická část obsahuje charakterový a hudební rozbor spolu s hudební analýzou Juliiny árie „Oh, quante volte“.
Annotation
Bachelor thesis “V. Bellini – I Capuleti e i Montecchi, aimed at Juliet´s character explores the character of Juliet in Bellini´s opera in detail. The theoretical part deals with the theme of Juliet treated in other pieces of music, with origin, literary inspiration and the plot of Bellini´s opera. It also introduces Bellini´s and Romani´s biography. The analytical part focuses on Juliet´s nature and contains musical analysis of Juliet´s character and aria “Oh, quante volte”. Klíčová slova
Julie, Romeo, Bellini, Romani, opera, árie, Keywords
Juliet, Romeo, Bellini, Romani, opera, aria
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jsem uvedené informační zdroje.
V Brně, dne 30. dubna 2012 Anna Dubnová
Poděkování
Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. MgA. Monice Holé, Ph.D. za cenné připomínky a rady při vypracovávání bakalářské práce.
Obsah
PŘEDMLUVA ...... 5
ÚVOD ...... 6
1 TÉMA JULIE V HUDBĚ ...... 7
2 ŽIVOT A DÍLO VINCENZA BELLINIHO ...... 10
3 VZNIK OPERY ...... 15
3.1 LITERÁRNÍ PŘEDLOHA OPERY ...... 15
3.2 LIBRETISTA FELICE ROMANI ...... 16
3.3 DĚJ OPERY ...... 18
4 CHARAKTERISTIKA JULIE ...... 22
4.1 NEURČITOST JULIINA VĚKU ...... 22
4.2 JULIE JAKO SYMBOL ÚCTY K RODU ...... 23
4.3 JULIE PODLÉHAJÍCÍ STRACHU ...... 23
4.4 JULIE JAKO HYBATELKA DĚJE ...... 23
4.5 JULIE JAKO SYMBOL ODHODLANOSTI ...... 24
5 HUDEBNÍ ROZBOR POSTAVY JULIE ...... 25
6 ROZBOR RECITATIVU A ÁRIE „OH, QUANTE VOLTE“ ...... 29
ZÁVĚR ...... 35
POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ...... 36
SEZNAM ILUSTRACÍ ...... 39
SEZNAM TABULEK ...... 40
SEZNAM PŘÍLOH ...... 41
Předmluva
Důvodů k výběru tématu postavy Julie v poměrně neznámé opeře I Capuleti e i Montecchi Vincenza Belliniho je mnoho. Můj obdiv k anglickému dramatikovi W. Shakespearovi, jehož hrdinku tragédie Romeo a Julie považuji za vzor statečnosti a ztělesnění lásky, mě přiměl detailně se zajímat také o operní zpracování tohoto tématu. Zde se nabízí otázka, proč jsem jako téma své bakalářské práce nezvolila slavnou operu Roméo et Juliette francouzského skladatele Charlese Gounoda. Vycházela jsem ze znalosti Gounodova libreta, které se striktně drží Shakespearovy literární předlohy. Charakterový vývoj obou hrdinek je tedy téměř identický. Belliniho libretista Felice Romani čerpal inspiraci z více zdrojů a hlavní představitelka v jeho opeře nabízí širší pole pro charakterovou a hudební analýzu, která je cílem mé práce. K Belliniho opeře mě také přivedla Juliina romance „Oh, quante volte“ z prvního dějství, kterou jsem nastudovala k přijímacím zkouškám na JAMU v roce 2009. Tato nádherná árie, jedna z nelíbeznějších Belliniho melodií, pro mne byla velikou výzvou po technické i interpretační stránce.
S jistotou mohu říci, že význam mé práce spočívá především v bližším seznámení s poměrně originálním zpracováním nesmrtelného tématu Romea a Julie.
- 5 -
Úvod
Cílem mé bakalářské práce je bližší seznámení s Belliniho operou I Capuleti e i Montecchi. Ve své teoretické části se chci nejdříve věnovat nejznámějším světovým hudebním zpracováním slavné veronské legendy. Téma Romea a Julie je nadčasové a bylo v hudbě (a v umění vůbec) mnohokráte zpracováno. Dále se hlouběji zabývám vznikem Belliniho opery a literární inspirací libretisty Romaniho, která překvapivě nekopíruje nejslavnější tragédii Williama Shakespeara. Děj opery s odchylkami od Shakespearova dramatu je popsán v samostatné kapitole. Důležitými faktory pro vznik Belliniho oper a Romaniho libret byly bez pochyby skladatelovy a libretistovy životní cesty. Nastiňuji tedy životy obou umělců a především jejich společnou dlouhotrvající úspěšnou spolupráci.
Analytická část je věnována pouze hlavní hrdince, kde se snažím přiblížit její charakterové vlastnosti spolu s komplexním vývojem, který postava Julie v opeře podstupuje. Závěrečné části mé práce jsou věnovány hudebnímu rozboru Julie v Belliniho opeře spolu s hudebním a interpretačním rozborem její nejslavnější árie „Oh, quante volte“.
Při sbírání podkladů jsem předpokládala, že bude velice těžké sehnat detailnější informace o Belliniho méně známé opeře. Díky moderním elektronickým knihám se mi však podařilo sehnat knihu Herberta Weinstocka, Vincenzo Bellini: His Life and his Operas, která byla mým hlavním zdrojem v teoretické části práce. Při praktické analýze jsem se opírala o DVD nahrávku opery z operního festivalu v Raveně. Představení režisérky Cristiny Mazzavillani Muti, v hudebním nastudování dirigenta Pietra Miantiho, mne okouzlilo dobovou atmosférou opery spolu s vynikajícími pěveckými výkony obou hlavních představitelek Valentiny Farcas jako Julie a Paoly Gardiny v roli Romea.
- 6 -
1 Téma Julie v hudbě
Nejen pro umělecky založené bytosti je téma života Julie nesmírně inspirující a nadčasové. Julie se z křehké nezkušené dívky přes obrovský příval emocí a lásky dostává k velkému životnímu moudru a poznání. Bohužel, legenda o mladých milencích z Verony končí tragicky. Je pravdou, že pokud bereme tragický konec legendy s uměleckou nadsázkou, život mladých milenců nezřídka také končí hlubokým poznáním, rozčarováním, ztrátou iluzí či ztrátou cti. V uměleckém provedení je život Romea a Julie zahnán do extrému, ke smrti.
Není divu, že toto téma, jehož cílem je ukázat lidstvu hloubku lásky a nenávisti, zajímá umělce od nepaměti. Nejznámější zpracování pochází z pera Williama Shakespeara, ale je to velké téma i pro hudební, dramatické, malířské, sochařské umění a v neposlední řadě pro tvůrce filmů.
Zaměříme-li se na hudební zpracování Romea a Julie, zjistíme, že se do dnešní doby stalo inspirací pro více než 24 oper. Jedním z prvních operních zpracování byl singspiel Romeo und Julie z roku 1776, napsaný Jiřím Antonínem Bendou, klasicistním skladatelem ze slavné rodiny Bendů. Výjimečnost tohoto díla je především ve šťastném konci příběhu. Julie se probouzí ještě před tím, než se Romeo stihne otrávit. Bendova opera se držela na repertoáru mnoha německých divadelních společností až do druhé poloviny 19. století a příležitostně se provádí i dnes. (Bauman, Thomas)
Další operní zpracování, opera I Capuleti e i Montechi z roku 1830 tvůrců Vincenza Belliniho a Felice Romaniho, bude podrobně analyzováno v dalších kapitolách. Zajímavé je, že na téměř stejné libreto téhož libretisty zkomponoval operu o pět let dříve než Bellini i Nicola Vaccai pod názvem Giulietta e Romeo.
Bezpochyby nejznámějším operním zpracováním je romantická opera Charlese Gounoda Roméo et Juliette z roku 1867. Libretisté Jules Bairbier a Michel Carré se striktně drží Shakespearovy tragédie, jak počtem a charakterem postav, tak i rozvržením scén. Díky ojedinělé kvalitě Gounodovy hudby se opera okamžitě proslavila po celém světě a dodnes je jednou z nejhranějších oper. (Huebner Steven)
- 7 -
Novodobějším zpracováním je opera Romeo und Julia švýcarského skladatele Heinricha Sutermeistera z roku 1940. Jeho svěží melodická hudba, která se stále ještě držela romantického hudebního myšlení a byla srozumitelná pro širokou veřejnost, si získala největší oblibu v nacistickém Německu, kde byla provedena ve více než dvaceti divadlech. Sutermeisterovo romantické pojetí dokonale splňovalo tehdejší požadavky na operu, která měla být především rozptýlením pro lid sužovaný světovou válkou. (Levi, Erik)
Jinou formou scénické hudby, jež se nechala inspirovat stejným tématem, byl balet. Ruský skladatel Sergej Prokofjev vytvořil v roce 1936 originální baletní dílo Romeo a Julie. (Ромео и Джульетта) Je známo, že Prokofjev zvažoval šťastný konec, nakonec se však rozhodl vzdát Shakespearovi poctu ponecháním jeho tragického příběhu. Přestože byl balet původně vytvořen pro Velké divadlo v Moskvě, dílo bylo odmítnuto kvůli příliš experimentálnímu charakteru hudby. Světová premiéra Prokofjevova baletu se uskutečnila v Brně v Mahenově divadle v prosinci roku 1938, což je pro český hudební svět velikou poctou. Prokofjev však dále balet přepracovával až do dnešní podoby, premiérované v Leningradě v roce 1940. Upravená verze baletu patří dodnes mezi světové baletní skvosty. (Radepenning, Dorothea)
Také symfonická hudba čerpala inspiraci z nadčasového tématu Romea a Julie. Mezi nejvýznamnější symfonické kompozice na toto téma řadíme třetí symfonii francouzského skladatele Hectora Berlioze z roku 1939, který ve své skladbě ztvárnil Shakespearovo drama pouze pomocí instrumentální hudby. Symfonie sestává ze tří částí pro sólový soprán, alt a tenor, sbor a orchestr.
Symfonická báseň ruského skladatele období romantismu Petra Iljiče Čajkovského Romeo a Julie (Ромео і Джульєтта) z roku 1869 patří také mezi celosvětově hraná díla. Čajkovskij v ní charakteristickým milostným hudebním tématem vystihl každé setkání Romea a Julie během skladby. Totožný motiv se objevuje na bále, v balkónové scéně, v Juliině komnatě a nakonec i v hrobce rodu Kapuletů.
Další skladatelé klasické hudby, kteří se nechali inspirovat nesmrtelným tématem, jsou například norský skladatel Johan Svendsen, který v roce 1876 složil orchestrální symfonii Romeo og Julie nebo Dmitrij Borisovič Kabalevsky se svou
- 8 -
orchestrální skladbou Romeo a Julie. Jmenujme také orchestrální předehru německého skladatele anglického původu Henryho Hugha Pearsona Romeo and Juliet z roku 1874.
Vzpomeneme-li na nejvýznamnější dílo z oblasti hudby moderní, je jím bezesporu světově proslulý muzikál West side Story (Příběh ze Západní čtvrti), který se hraje nepřetržitě po celém světě. Hudbu k muzikálu složil americký skladatel Leonard Bernstein a mnohé z jeho melodií jako například: Somewhere, Maria, Tonight či America zlidověly. Muzikál měl svou světovou premiéru v roce 1957 na Brodwayi v New Yorku, nezapomenutelné je však i filmové zpracování tohoto muzikálu z roku 1961.(Conrad, Jon Alan)
- 9 -
2 Život a dílo Vincenza Belliniho
Italský skladatel světového významu se narodil 3. listopadu 1801 jako sedmé dítě do muzikantské rodiny žijící ve městě Catania na Sicílii. Jeho otcem byl Rosario Bellini a matkou Agata Ferlito. Již dědeček, Vincenzo Tobia Bellini, studoval na neapolské konzervatoři a působil jako varhaník, skladatel a učitel v Catanii. Taktéž otec Rosario byl skladatelem, kapelním mistrem a učitelem hudby. Není tedy divu, že Vincenzo již od raného dětství vykazoval značné známky nadání. Je známo, že již v osmnácti měsících zpíval árii od Firovaniho, v pěti letech hrál výborně na klavír a svou první operu složil již v šesti letech. O rok později se začal hudebně vzdělávat pod vedením svého dědečka Vincenza Tobia Belliniho. Během svého dětství Vincenzo skládal především chrámovou hudbu, která byla prováděna v okolních městech.
V roce 1819, po té co získal peněžní stipendium, započal svá studia na konzervatoři Real Collegio di Musica v Neapoli. Jeho učiteli byli Giovanni Furno, Giacomo Tritto a od roku 1822 především Niccoló Zingarelli. Bellini se samozřejmě vzdělával v harmonii a kontrapunktu, pro jeho budoucí kariéru operního skladatele byly však důležité hodiny kompozice, kde skládal solfeggia, pěvecká cvičení ke školení hlasu, zpívána na solmizační slabiky. Dále se pak věnoval studiu teorie zpěvu pod vedením Girolama Crescentiniho. Neapolská konzervatoř propagovala konzervativní neapolský kompoziční styl, jehož představiteli byli především Domenico Cimarosa a Giovanni Paisiello. Jejich jednoduché melodie se zřetelným textem ostře kontrastovaly s virtuózním a květnatým stylem Gioacchina Rossiniho. Ten byl v té době stálým skladatelem neapolské opery a představoval hlavní hrozbu pro konzervativní skladatelské prostředí. Je známo, že mladý Belini často navštěvoval opery Gioacchina Rossiniho a byl jimi uchvácen. Přestože se Rossiniho vlivu snažil celoživotně odolávat, byl mu inspirací k mnoha inovacím během skladatelské kariéry.
Prvním Belliniho operním úspěchem byla opera Adelson e Salvini pro mužské obsazení, zkomponovaná v roce 1825 u příležitosti absolvování konzervatoře. Opera se proslavila natolik, že byla každou neděli prováděna ve školním divadle. Formálně je spíše konzervativní operou ve stylu semiseria. Vincenzo, který viděl ve své první opeře veliký potenciál, se po další čtyři roky snažil o její přepracování do podoby,
- 10 -
která by ho proslavila na profesionální operní scéně. Když se mu to nepodařilo, rozhodl se alespoň využít jednotlivá hudební čísla ve svých čtyřech dalších operách. Můžeme říci, že přepracovávání a znovu používání hudby z předešlých oper se stalo pro Belliniho jeho celoživotním zvykem.
Cílevědomý Bellini si z pozice nadaného studenta dokázal prosadit provedení své další opery Bianca e Gernando v neapolském profesionálním divadle Teatro di Sant Carlo. Opera byla tentokráte na libreto Domenica Gilardoniho a její forma byla ve stylu vážné opery. Zajímavostí je, že původní název Bianca a Fernando musel být změněn, protože nedávno zesnulý král Neapole byl taktéž Fernando.
V prvních dvou operách se projevuje Belliniho raný skladatelský styl. Ostře zde kontrastuje skladatelova snaha o dodržení konvencí a melodické naivity konzervativní neapolské skladatelské školy se snahou o formální svobodu, asymetrii a virtuozitu po vzoru G. Rossiniho.
Díky nabídce impresária Domenica Barbaii opouští v roce 1827 Bellini Neapol, aby začal skládat pro milánské Teatro alla Scala. V Neapoli zanechal nejen mladou dívku, Maddalenu Fumaroli, kterou si chtěl později vzít, ale především svého spolužáka a životního přítele Francesca Florima. S ním si však po celý život dopisoval a v roce 1882 Francesco sepsal Belliniho životopis spolu se sbírkou dopisů.
Při práci na další opeře Il Pirata (Pirát) Bellini začal spolupracovat se stálým libretistou milánské opery Felicem Romanim. Jejich společné dílo mělo tak obrovský úspěch, že se Romani stal Belliniho dvorním libretistou pro téměř všechny jeho další opery. Romaniho básnické umění spočívalo v jeho citu pro psaní překrásných frází, snadno adaptovatelných do klasické hudební formy, stejně tak, jako v dokonalé výstavbě dramatických situací. Sám Bellini v dopise pro svého přítele Florima mnohokrát chválil verše Felice Romaniho, jež mu podle jeho slov byly velikou inspirací pro komponování. Romani byl zvyklý předkládat skladatelům již hotové libreto a jen málokdy jej přepracovával. Pouze skladatelé Bellini a Mayerbeer měli tu výsadu, že spolupracovali s Romanim již od samého počátku práce na opeře. Nebylo výjimkou, že naopak Bellini předložil Romanimu hotovou hudební koncepci a libretista následně vymýšlel verše na zkomponovanou hudbu. Belliniho a Romaniho spolupráce přinášela oběma umělcům obrovské úspěchy a fungovala až do roku
- 11 -
1833, kdy se Bellini se svým libretistou rozešel z důvodu Romaniho častých zpoždění při psaní libret.
Opera Il Pirata byla brzy po své milánské premiéře nastudována také ve Vídni, což zajistilo Bellinimu profesní i finanční jistotu. Jako jeden z mála skladatelů té doby se Bellini dokázal živit pouze komponováním. Je však známo, že i na vrcholu své slávy žil skromně a posílal peníze své rodině do Catanie.
Opera Il Pirata přináší inovaci ve formě romantické zápletky, kdy se skladatelé snažili opustit témata z mytologie a inspirovat se nedávnou historií, vášnivými konflikty a mystickým prostředím. Příběh se odehrává na bouřlivém pobřeží a jeho hlavním motivem je láska bývalého piráta a vdané ženy, která na konci opery zešílí. Velice volná forma opery vyplývá logicky z textu, přináší nové melodické obraty s každým novým obrazem a vyznačuje se úspornou motivickou prací.
Po kladném přijetí této opery se Bellini rozhodl přepracovat operu Bianca e Gernando pro představení v Ženevě, kde nahradil části původní Gilardoniho poezie novými texty F. Romaniho. Další opera La straniera (Cizinka) měla premiéru v divadle La Scala v únoru roku 1829. Recenze psaly o Belliniho reformním užívání deklamačního zpěvu, Belliniho skladební styl pak nazývali stylem filozofickým. Bellini odstranil zdobení melodie a přiblížil rytmus mluvě. Přestože, tato skladební technika byla naprostou novotou pro publikum, navyklé poslouchat Rossiniho zdobený a virtuózní styl, La straniera byla velikým úspěchem.
Tato opera přinesla Bellinimu dostatečnou prestiž, takže si již ve velmi mladém skladatelském věku mohl dovolit vybírat kontrakty, které vyhovovaly jeho náročným požadavkům. K jeho dobré finanční pozici přispívala také známost s Giuditou Turinou, bohatou vdanou ženou, která se stala jeho milenkou a poskytovala mu dostatečné zázemí a podporu. V době, kdy ostatní skladatelé byli nuceni napsat tři, až čtyři opery ročně, Bellini komponoval pouze jednu operu za rok.
Další opera Zaira, na námět francouzského básníka a spisovatele Voltaira k příležitosti otevření nového divadla v Parmě, byla přijata velice chladně. Bellini však neztrácel čas a využil osm hudebních čísel z této opery v opeře I Capuleti e i Montecchi. Tentokrát byla hudba a celá opera přijata velice kladně. Sám Bellini odůvodňoval znovu využívání své hudby nechutí plýtvat dobrými hudebními nápady. Bellini recykloval většinu hudebního materiálu ze svých prvních dvou oper a
- 12 -
z opery Zaira, nikdy však znovu nepřepracovával hudbu z nejúspěšnějších oper, jejichž melodie byly mezi publikem známé.
Roku 1831 začal Bellini pracovat na opeře Ernani na námět hry Victora Huga. Tento projekt však opustil kvůli nově vznikající opeře La sonnambulla (Náměsíčná). Dojemný příběh o chudé dívce Amině trpící náměsíčností překonal Belliniho dřívější úspěch v Miláně. Opery Zaira, I Capuleti e i Montecchi spolu s La somnambulou se vyznačují vlivem Rossiniho po formální i melodické stránce. Bellini klade důraz na virtuozitu zdůrazněnou především koloraturními áriemi, soustředil se více na harmonický a motivický pohyb. Z hlediska formy se nebál výstředností vycházejících z dramatických situací. Tyto tři opery se svou kompozicí velice liší od opery La straniera, komponované v deklamačním stylu. La sonnambula přináší také do světa hudby Belliniho nádherné melodické linie, nazývané velikánem Verdim „melodie lunghe“.
Opera Norma, podle dramatu Alexandra Sourmeta, získala při své premiéře v Miláně v roce 1831 jen velice průměrný úspěch. Až v dalším roce se mírně upravené verzi opery dostalo ocenění v Bergamu a dodnes patří mezi nejcennější Belliniho opery. Na radu své prominentní zpěvačky Giuditty Pasta Bellini zkomponoval operu Beatrice di Tenda. Námět však nebyl vybrán šťastně a premiéra v Miláně v roce 1833 skončila neúspěchem. Byla to právě tato opera, která vedla k nepřátelství dlouholetých spolupracovníku Belliniho a Romaniho. Romani dodal libreto s takovým zpožděním, že premiéra musela být o měsíc pozdržena. To způsobilo nepokoje mezi Belliniho posluchači, kteří začali skladatele podezírat ze záměrného odkládání opery z důvodu kontraktu pro jiné divadlo. Napjatá situace vyústila hned po premiéře opery nepřátelskými hádkami obou umělců. V novinovém tisku si skladatel a libretista mezi sebou vyměňovali obvinění z neúspěchu jejich společného díla. Je však známo, že již ke konci roku 1834 Bellini a Romani opět plánovali další společný projekt, ke kterému již nikdy nedošlo z důvodu předčasnému úmrtí Vincenza Belliniho.
Po neúspěchu opery Beatrice di Tenda, hádce s Romanim a rozchodu s milenkou Giudittou Turinoui strávil Bellini nějaký čas cestováním. Po šesti letech navštívil svou rodnou Sicílii, Neapol, pobýval také v Londýně a Paříži. Právě v Paříži v Théatre Italien podepsal Bellini kontrakt na operu I Puritani. Tentokrát spolupracoval s básníkem Carlem Pepolim. Vliv velké francouzské opery se projevil
- 13 -
v experimentaci po formální a scénické stránce. Věnoval mnohem větší prostor sboru a bravurně využíval dialogů mezi hudbou na scéně a ze zákulisí. Z hlediska formy se volně pohyboval mezi deklamačním a virtuózním kompozičním stylem.
Bellini zemřel předčasně, 23. září roku 1835 na úplavici, která ho sužovala již od roku 1831. Zádušní mše se konala 2. října v překrásných prostorách pařížské Invalidovny a skladatelé Rossini, Paer, Carafa a Cherubini vzdali Bellinimu hold jako nosiči jeho rakve. Belliniho ostatky byly uloženy na pařížském hřbitově až do roku 1876, kdy byly s mnoha poctami převezeny do Belliniho rodné Catanie. (Smart, Mary Ann)
- 14 -
3 Vznik opery
Opera I Capuletti e i Montecchi byla napsána pro divadlo La Fenice v Benátkách u příležitosti karnevalové sezóny v roce 1830. Původní zakázku na operu získal Giovanni Pacini, ten však kvůli svým závazkům v Turíně musel zakázku pro Benátky zrušit. Proto byl v lednu roku 1830 požádán Vincenzo Bellini, aby se pokusil ve velmi krátkém čase složit operu pro benátský karneval. Přestože mu byl dán časový limit jeden a půl měsíce, Bellini se rozhodl nabídku přijmout.
John Murray (6) cituje ve svých historických poznámkách k Belliniho opeře dopis, který 8. ledna píše Bellini svému příteli Alessandru Lamperimu: „Musím říci ano, abych neurazil publikum, které mě skrze ústa ředitele ujistilo, že bude spokojené s tím, co jsem schopen udělat v tak krátkém čase.“
Jedním z důvodů jeho souhlasu byl fakt, že v Benátkách již od prosince 1829 pobýval kvůli úspěšnému provedení opery Il Parata. Skladatel se rozhodl při této příležitosti přepracovat a využít hudební potenciál ze své již zkomponované opery Zaira, jejíž premiéra v Parmě v roce 1929 skončila neúspěchem. Spolu se svým libretistou Felice Romanim opravdu dokázal dokončit operu za měsíc a půl. Úspěšná premiéra se konala 11. března 1930 v divadle La Fenice v Benátkách s Goudittou Grissi v roli Romea a Roslabinou Caradori Allan v roli Julie.
V současné době je originální Belliniho partitura opery (kromě úvodního sboru) uložena v muzeu V. Belliniho v Catanii. Partitura sboru potom v museu Gaetana Donizettiho v Bergamu. (McMurray)
3.1 Literární předloha opery
Libreto k opeře napsal Felice Romani, Belliniho dlouholetý přítel. Hudební kritici dlouhodobě vedli spory o literární inspiraci Romaniho libreta. Mnozí mu vytýkali pouhé zjednodušení Shakesparova dramatu, nicméně poslední výzkumy potvrdily jeho inspiraci i v jiných pramenech. Tento fakt je potvrzen naprosto evidentními rozdíly v ději Belliniho opery a Shakespearova dramatu.
Hlavním zdrojem opery I Capuleti e i Montecchi bylo vlastní Romaniho libreto, které již v roce 1825, pět let před Bellinim, zhudebnil Nicola Vacai v opeře
- 15 -
Giulietta e Romeo složené pro Teatro della Canobbiana v Miláně. Romaniho libreto pro Belliniho je již zestručněnou a zjednodušenou verzí.
Dalším zdrojem inspirace bylo libreto Giuseppa Foppy, na něž v roce 1796 zkomponoval Niccoló Zingareli operu s názvem Giulietta e Romeo. Nicméně Romani toto libreto naprosto přeměnil, či napsal téměř jiné libreto, které obsahuje pouze jedinou podobnost s libretem Giuseppa Foppy. Postavy nápadníka prince Escala a Juliina bratrance Tebalda neexistují a jsou nahrazeny jedinou postavou Tebalda, Juliina smluveného snoubence. Giuseppe Foppa se také nechal inspirovat spíše než dramatem W. Shakespeara dílem veronského historika Girolama dalla Corteho, který se ve své knize L'istoria di Verona (Historie Verony) snaží zachovat pravdivost legendy o tragickém osudu dvou milenců.
Největší Romaniho inspirací byla italská hra, Giulietta e Romeo z roku 1818, kterou napsal Luigi Scevola. Romaniho libreto je téměř identické s touto hrou především v množství a charakteru postav. Scevola pouze ponechává Tebaldovi roli bratrance a nápadníkem je Ruggiero z Mantovy. Také v časovém rozvržení děje jsou díla identická, děj obou autorů se odehraje během jednoho dne.
Z výše uvedených informací vyplývá, že libreto Felice Romaniho čerpá literární inspiraci nepřímo z Williama Shakespeara, přímo pak z dříve napsaných italských novel a také z libret jiných autorů zabývajících se stejným námětem. (Collins)
3.2 Libretista Felice Romani
Belliniho budoucí libretista pocházel z bohaté rodiny v Janově a dostalo se mu nejlepšího literárního a právnického vzdělání. Živil se psaním pro různé časopisy, občas se věnoval hudebnímu manažerství, nejvíce se však proslavil svými librety. Působil jako stálý libretista v divadle La Scala v Miláně, přijímal však mnoho zakázek z divadel po celé Itálii a proto musel napsat pět až šest libret ročně. Kvůli své pracovní vytíženosti někdy nedokázal dostát termínům pro napsání libret, což způsobovalo hádky se skladateli a impresáriy. Právě kvůli zpoždění libreta pro Beliniho operu Beatrice di Tenda se dlouholetí spolupracovníci Bellini a Romani na čas rozešli.
- 16 -
Felice Romani za svůj život napsal devadesát libret pro třicet-čtyři skladatele, mezi něž patří: Gioacchino Rossini, Gaetano Donizetti, Vincenzo Bellini, Giacomo Meyerbeer, Saverio Mercadante, Giovanni Pacini či Nicola Vacai.
Romaniho libreta se proslavila mezi skladateli především svou dokonalou skladbou. Jeho umění nespočívalo ve složitém vymýšlení nových námětů, naopak, spoléhal se na již existující zdroje: dramata, děje převzaté z baletů, či románů, které byly oblíbené v první polovině 19. století. Inspirací mu byly opery buffa, tragédie ze 17. a 18. století, Shakespearova dramata, či historické romány romantických autorů. Jeho libreta kromě dokonalé stavby vynikala jasnými zápletkami, zvolením efektních dějových prostředí či dokonalým vystupňováním dramatičnosti a napětí. K ulehčení práce skladatele přispíval metrický rytmus a dokonalá prozódie Romaniho libret.
Opera 19. století měla několik požadavků, které musel úspěšný libretista splňovat. Dominující postavení v operách měly hlavní postavy, po libretistech se také vyžadovalo, aby sólové či ansámblové situace byly dostatečně dramatické. Všechny tyto operní konvence Romani splňoval, což způsobilo jeho oblibu u světových operních skladatelů té doby.
Bylo také zvykem, že libretista spolupracoval spíše s impresáriy než se skladateli, což významně ovlivňovalo psaní libreta. Výběr námětu a umístění veršů většinou závisel na počtu najatých zpěváků, jejich společenském postavení, věku, figuře a hlasovém rozsahu. Skladatelova přání přicházela ve většině případů až několik týdnů před premiérou, když se opera začala zkoušet, protože sami skladatelé, kvůli své pracovní vytíženosti, neměli na dřívější tvořivou spolupráci s libretisty čas.
Přestože Romani spolupracoval s mnoha operními skladateli, pouze dva z nich: Giacomo Meyerbeer a Vincenzo Bellini se opravdu podíleli společně s libretistou na tvorbě samotného libreta. Je dokázáno, že Bellini s Romanim na libretech úzce spolupracovali, diskutovali již předem o vhodnosti námětu, zápletky a dokonce o kvalitě zvolených veršů. Následný úspěch jejich společně vytvořených oper může být přičítán právě tvořivé spolupráci, která byla v tehdejším světě opery výjimkou. (Roccatagliati)
- 17 -
3.3 Děj opery
Opera je napsána v italském jazyce a její děj se odehrává v italské Veroně v 13. století. Je rozdělena do dvou dějství, z nichž každé se skládá ze tří hlavních scén, které mohou být dále rozděleny na jedenáct základních scén v každém dějství. V průběhu opery se vystřídá pět různých prostředí: sál Capelliova paláce, Juliin pokoj, nádvoří Capelliova paláce, opuštěné místo v hradním podzemí a hrobka rodu Kapuletů. V opeře se kromě sboru představí pět hlavních postav, jejichž seznam můžeme vidět v následující tabulce číslo 1. Na tomto místě bych chtěla zdůraznit Belliniho netradiční pojetí postavy Romea, svěřené mezzosopranistce.
Tabulka č. 1: Seznam postav v opeře I Capuleti e i Montecchi
Jméno postavy Hlasový obor Bližší určení
Cappelio Bass otec Julie, patriarcha rodu Kapuletů
Giulietta Soprán dcera z rodu Kapuletů
Romeo Mezzosoprán vůdce rodu Monteků
Tebaldo Tenor snoubenec Julie
Lorenzo Bass doktor rodu Kapuletů
Sbor
První dějství
Scéna 1 (sál Capelliova paláce)
V sále Kapuletů se shromažďují přívrženci Cappelia a přísahají pomstu Montekům, jejichž vůdce Romeo zabil Cappeliova syna. Montekové chtějí ještě poslat velvyslance, který by dojednal příměří. Přestože doktor Lorenzo radí Cappeliovi ukončit dlouhotrvající nepřátelství obou rodů, Cappelio je již předem rozhodnut navrhovanou dohodu o příměří nepřijmout. Tebaldo nadšeně přísahá, že
- 18 -
bude bojovat hlavně za svou lásku k Julii, jejíž ruku mu Cappelio okamžitě přislibuje. Přes další doktorovy námitky ohledně špatného zdravotního stavu Julie, Cappelio dojednává svatbu ještě na tentýž den. V momentě kdy Lorenzo odchází připravit Julii na smluvenou svatbu, přijíždí vyslanec Kapuletů, kterým není nikdo jiný než Romeo, jehož podobu však nikdo z přítomných nezná, protože od svého dětství nežil ve Veroně. Navrhuje příměří mezi oběma rody, zpečetěné sňatkem Romea a Julie. Tento návrh je však Cappeliem okamžitě odmítnut. Romeo se ještě snaží otce Kapuleta přesvědčit, že smrt jeho syna byla nešťastná náhoda a viník, že lituje svých činů a sám by se rád stal druhým synem Cappelia. Ten prohlašuje, že jeho druhým synem se stane pouze Tebaldo a to sňatkem s Julií a znovu příměří odmítá. Romeo je tedy přinucen přijmout výzvu k bitvě, varuje však Kapulety, že oni ponesou vinu za prolitou krev.
Scéna 2 (Juliin pokoj)
Osamocená Julie běduje nad svou tajnou láskou k Romeovi a nad přípravami k plánované svatbě s Tebaldem. V momentě kdy si Julie vybavuje pocity radosti při vzpomínce na svého tajného milence, doktor Lorenzo vchází tajnými dveřmi a přivádí Romea. Ten se okamžitě snaží přesvědčit Julii k útěku a ke společnému životu za branami Verony. Julie však v tomto okamžiku není schopna opustit svou rodinu ani rodnou Veronu a nabídku odmítá. Slavnostní famfáry, ohlašující začátek svatby, přeruší na chvíli rozhovor milenců. Julie po té znovu odmítá Romea se strachem, že bude objeven v paláci a zabit Kapulety. Romeo, přemožen Juliinou zatvrzelostí opouští tajnými dveřmi její komnatu.
Scéna 3 (nádvoří Capelliova paláce)
Zatímco se svatební hosté shromažďují na nádvoří, Romeo sděluje Lorenzovi, že Montekové čekají před palácem a společně plánují zabránit svatbě Julie s Tebaldem. Romeo spěchá za svými společníky a před branami paláce vypuká bitva mezi Kapulety a Monteky. Zatím Julie vchází na nádvoří a běduje nad svými city, bitva sice zabránila jejímu nechtěnému sňatku s Tebaldem, nyní se však bojí o život Romea i své rodiny. V momentě kdy vzývá Boha, aby ochránil jejího milovaného Romea, Romeo vstupuje a znovu chvatně prosí Julii o útěk. Bohužel je
- 19 -
pronásledován Cappeliem, Tebaldem a zbytkem Kapuletů, pro které je Romeo stále ještě neznámým vyslancem Monteků. Romeo však přiznává, že je Tebaldův sok v lásce k Julii. Následně mu na pomoc přispěchají ostatní Montekové a jeho totožnost vůdce Monteků je prozrazena. Závěr prvního dějství je plný emocí, v nichž rozzuřený Cappelio a všichni Kapuleti přísahají odplatu celému rodu Monteků.
Druhé dějství
Scéna 1 (nádvoří Capelliova paláce)
Zatímco Julie bloudí po nádvoří a trápí se nad osudem Romea i své rodiny, Lorenzo jí přichází oznámit, že Romeo je v bezpečí. Ona má však okamžitě odejít do Tebaldova paláce. Lorenzo nabízí Julii východisko z této téměř neřešitelné situace ve formě lektvaru, který způsobí její zdánlivou smrt. Po té co bude umístěna do hrobky, znovu se probudí a společně s Romem, kterého Lorenzo o plánu informuje, uprchne z Verony. Julie se zprvu obává selhání lektvaru, s příchodem Cappelia však lektvar vypije. Snaží se vyprosit si u svého otce odpuštění, protože cítí, že je na prahu smrti, ten však přes zjevný špatný zdravotní stav Julie, trvá na tom, aby okamžitě odešla do Tebaldova paláce. Po odchodu Julie, podpírané Lorenzem, Cappelio nařídí, aby byl doktor sledován a nebylo mu umožněno opustit palác, protože ho podezírá ze spiknutí.
Scéna 2 (opuštěné místo v hradním podzemí)
Zatímco Romeo čeká na zprávu od Lorenza, kterému je zabráněno Romea kontaktovat, Tebaldo vstupuje na scénu a po krátké hádce se oba sokové pouštějí do boje. Jejich potyčka je přerušena pohřebním zpěvem, z něhož se dozvídají o smrti Julie. Romeo, který zahazuje svůj meč, prosí Tebalda, aby ho zabil, ten je však neschopen jakéhokoli činu, přemožen zármutkem nad Juliinou smrtí.
Scéna 3 (hrobka rodu Kapuletů)
Montekové v čele s Romeem vstupují do hrobky, po otevření hrobky zoufalý Romeo žádá své přívržence, aby ho nechali s Julii o samotě, a tu následně vzývá, aby vstala z mrtvých. Romeo v zoufalství vypijí jed právě v momentě, kdy se Julie začíná
- 20 -
probouzet. Ta je překvapena, že Romeo nevěděl o plánu Lorenza. Když se Julie dozvídá o jedu, prosí Romea, aby jí zabil svou dýkou, protože chce zemřít po jeho boku. On její návrh odmítá s přáním, aby ho po jeho smrti chodila do hrobky navštěvovat. Romeo umírá v Juliině náručí, její srdce neunese nával žalu a i ona padá mrtva na Romeovo tělo právě v momentě, když do hrobky vstupují Montekové, následovaní Cappeliem a Lorenzem spolu s ostatními Kapulety. Všichni jsou zděšeni pohledem na mrtvé milence. Opera končí závěrečnou otázkou Cappelia, kdo zapříčinil smrt milenců, všichni mu odpovídají, že to byl on skrze svou krutost. (Weinstock, Herbert, 251-253)
- 21 -
4 Charakteristika Julie
V následujícím rozboru budu používat na místo originálního jména Giulietta, český překlad Julie. Důvodem je snadnější skloňování českého jména.
Přestože opera Vincenza Belliniho I Capuleti e i Montechi není tolik známá jako opera Charlese Gounoda Roméo et Juliette, postava Belliniho Julie mne zaujala především rozporuplností svého charakteru a komplexní proměnou, kterou v opeře podstoupí. Porovnáme-li ji krátce s nesmrtelnou a jednou z nejkrásnějších postav světové literatury s Shakespearovou Julií, zjistíme, že Shakespearova hrdinka je již od počátku tragédie obdařena odhodlaností bojovat za lásku a je doslova ztělesněním lásky, ve jménu svého citu se nebojí ani tajného sňatku se synem znepřáteleného rodu. Belliniho Julii spatřuji jako mnohem submisivnější, zpočátku až nerozhodnou postavu, která svou statečnost a odhodlání nachází až pod přímou hrozbou ztráty jí nejdražšího citu k Romeovi. Juliina komplexní proměna mladé poddajné dívky v odhodlanou ženu je po hudební stránce dobře vypracována.
Abychom lépe pochopili vnitřní vývoj a psychologii Belliniho Julie, nahlédněme na její postavu z více úhlů, rozkryjme Juliiny základní charakteristické vlastnosti, její úlohu v opeře a myšlenky, které ji vedou k jejím činům.
4.1 Neurčitost Juliina věku
Věk Julie v Belliniho opeře není blíže určen. Romani se však s jistotou ve svém libretu nechal inspirovat legendou o veronských milencích i slavnou Shakespearovou tragédií, ve které je Julie právě 14 let. Další indicie, která potvrzuje domněnku Juliina raného mládí, je fakt, že Julie, dcera z významné veronské rodiny, ještě není provdána. Pokud budeme čerpat z historie, dozvíme se, že se dívky ve 13. století vdávaly velice brzy. Faktem, který kontrastuje s mládím Belliniho hrdinky, je její skrytý milenecký vztah s Romeem. Ačkoli ani zde nemůžeme s jistotou říci, jestli je milenecká láska spíše platonická, či jestli již Julie poznala i fyzickou podobu lásky.
- 22 -
4.2 Julie jako symbol úcty k rodu
Julie při svém prvním výstupu, ve kterém vroucně zpívá o své lásce k Romeovi, působí velice vyzrálým dojmem. Hned v následující scéně odmítne Romeovu prosbu o společný útěk. Na tomto místě se projevuje její pokora a úcta k rodině, která hraničí s přílišnou poslušností a poddajností. Julie přiznává, že v jejím srdci existuje větší láska, která ji připoutává k rodnému místu a tou je její úcta a povinnost vůči jejím rodičům. Na počátku se Julie zdála být statečná, protože neváhala a tajně se scházela s nepřítelem svého rodu, nyní dává přednost úctě k rodině před láskou k Romeovi, což může být dle mého názoru zároveň znakem její nedospělosti a nevyzrálosti.
4.3 Julie podléhající strachu
Mohu konstatovat, že na počátku opery je Julie spíše obrazem hrdinky trpitelky, která odevzdaně snáší svůj osud. K odmítnutí útěku s Romeem, které oba milence odsoudí k zániku, také do značné míry přispívá strach z neznáma. Julie, která prožila celý svůj život ve Veroně, si nedokáže představit život za branami města, s nímž je velice spjata. Se strachem z důležitého rozhodnutí souvisí také Juliina nerozhodnost a zdánlivá bezmocnost, která je pro ni charakteristickou již při prvním výstupu. Julie v osamocení odevzdaně čeká příchod svého Romea a spíše pasivně naříká nad svým osudem. V momentě kdy je jí dána možnost postavit se za svůj cit k Romeovi a dokázat svou lásku činem, není schopna odpoutat se od rodiny, rodného města a překonat strach z neznáma.
4.4 Julie jako hybatelka děje
Od okamžiku, kdy Julie v prvním společném duetu odmítne utéct s Romeem, se spustí sled tragických událostí v opeře. Následkem Juliina váhání je odhalení Romeovy identity, hněv otce, který svou neústupnosti ze smluveného sňatku s Tebaldem donutí Julii k předstírané smrti, a následná smrt obou milenců. Společný útěk je již na počátku opery jediným řešením napjaté situace obou milenců. V případě útěku by však opera již nevyprávěla nesmrtelný příběh tragické lásky mladého veronského páru a ztratila by naprosto kouzlo prastaré veronské legendy. - 23 -
Proto tedy Julie dává přednost úctě k rodu a tím roztáčí kolo všech následků, které v momentě svého rozhodnutí není schopna domyslet.
4.5 Julie jako symbol odhodlanosti
Vývoj Juliina charakteru je urychlen přímou hrozbou sňatku s Tebaldem. Vidina společné budoucnosti a společného života s milovaným Romeem se vytrácí a síla lásky v Julii probouzí odhodlanost bojovat a bránit svůj cit před okolním světem. Kapuletova nevyzrálá dcera, která v rozhodujícím dialogu dala přednost rodové úctě, nyní dozrává v ženu, která si uvědomuje, že ochrana jejího vroucího citu stojí vysoko nad všemi okolními strastmi a starostmi. Záchrana společné lásky se stává pro Julii naprosto zásadní a ona v sobě objevuje skrytou sílu a odhodlanost obětovat se pro Romea. Poddajná, nerozhodná a spíše pasivní hrdinka se v tento moment mění v odhodlanou bojovnici, která se nezastaví ani před předstíranou smrtí.
Vývoj charakteru postavy v opeře prošel velkým obloukem a poskytuje představitelce Julie zajímavou uměleckou práci nejen na poli pěveckém ale i hereckém.
- 24 -
5 Hudební rozbor postavy Julie
Julie je nejlyričtější postavou v opeře, její výstupy obsahují nádherné dlouhé Belliniho legatové melodie, ale i množství technicky velice náročných koloratur. Julie zpívá dvě árie, z nichž první je samotným Bellinim pojmenována jako romanza (romance) pro svůj spíše písňový charakter. Hlavní hrdinka se objevuje v deseti scénách a kromě sólových árií její role obsahuje pět recitativů, dva duety s Romeem a závěrečný kvartet, kterým vrcholí první dějství.
Julie na sebe v Belliniho opeře nechává dlouho čekat, poprvé se objevuje až ve čtvrté scéně prvního jednání. Hrdinka je na jevišti sama, což charakterizuje její vnitřní osamocenost. Celá scéna začíná orchestrální předehrou v tónině Es dur s tempovým označením andante maestoso. Lesní roh přednáší fragment hlavní smutné melodie, která později zazní v árii Julie. Po předehře začíná Juliin nedoprovázený recitativ „Eccomi in lieta vesta“ (Zde jsem slavnostně oděna), ve kterém Julie pociťuje hořký kontrast mezi svým slavnostním šatem, připomínajícím jí blížící se smluvenou svatbu s Tybaldem, a svou tajnou láskou k Romeovi. Její vášnivý cit, stejně tak jako její zranitelnost je pak nejlépe vystihnut v nejkrásnější a nejefektivnější árii této opery „Oh Quante volte“. Tato hudební romance je v tónině g moll, 4/4 taktu a tempo plyne v klidném andante sostenuto. V doprovodu Juliina nebeského zpěvu je dominantní harfa, která svým akordickým doprovodem působí jako nástroj z nebes. Árie, ve které Julie prosí o návrat svého milovaného Romea, evokuje modlitbu k nebesům.
Po Juliině niterné zpovědi vchází na scénu Lorenzo, který ji ve svém recitativu sděluje, že Romeo je ve Veroně a přivádí ho tajnými dveřmi. Ponurou atmosféru recitativu, ve které si milenci připomínají neřešitelnost situace, náhle změní Romeův návrh společného útěku. Na Juliinu otázku „Utéci – co to říkáš?“ Romeo odpovídá „Ano, utéci“, čímž začíná klíčový duet celé opery. Mohutný zvuk orchestru přináší zcela kontrastní taneční melodii plnou optimismu v tónině B dur, ve které Romeo pln lásky a naděje na společnou budoucnost sděluje Julii svůj plán na útěk a na společný život za hradbami Verony. Bellini i u Romea, mezzosopránové role, hojně používá koloraturní zpěv jako výrazový prostředek, kterým zvýrazňuje důležitá slova.
Ve své odpovědi Julie opakuje Romeovu melodii. V momentě kdy Romea odmítá se slovy, že v jejím srdci existuje mocnější cit - láska a úcta k rodině,
- 25 -
charakter hudby se naprosto změní. Klarinet předjímá smutnou a pomalou melodii. Mezihra je velice zajímavá také svými modulacemi v molových tóninách, což dokonale evokuje Romeovu ztrátu nadějí. Romeo tedy v druhé části duetu zpívá o zklamání z Juliina rozhodnutí a ona opět přebírá lkavou melodii, ve které Romea utvrzuje ve své lásce. Přesto však trvá na tom, že nemůže opustit své rodiče. Duet je plný tempových zvratů, bohaté agogiky a koloratur, které dopomáhají k vyjádření emocí. Po dlouhou dobu se oba milenci spíše ve zpěvu střídají, avšak s narůstající gradací se hlasy vzájemně propojují. Duet má klamný konec. Po té co se oba milenci ujistí ve svojí lásce, následuje dlouhá korunovaná pomlka. Hned v zápětí zaznívá slavnostní famfára, ohlašující plánovanou svatbu Julie a Tebalda. Romeo se v návratu hlavní taneční melodie znovu pokouší přesvědčit Julii k útěku, nakonec však uposlechne Juliiny prosby a poražen její neoblomností, prchá tajnými dveřmi. Duet Romea a Julie patří mezi Belliniho nejlépe dramaticky vystavěná hudební čísla v opeře.
V deváté scéně (lento con esprezzionne) se Julie opět objevuje na jevišti osamocena, bloudí chodbami paláce, zatímco venku probíhají boje mezi Monteky a Kapulety. Ve svém roztříštěném zpěvu „Tace il fragor“ (Hluk ustal) v tónině g moll, pláče nad krveprolitím a prosí nebesa, osud i lásku, aby chránily jejího milovaného Romea. Na scénu přímo navazuje vstup Romea, nařizujícího Julii, aby ho následovala. Síla vzrušení a naléhavosti Romeova zpěvu je velice dobře podpořena rytmickými změnami v orchestrálním doprovodu či stupňujícími se důrazy na lehkou dobu.
S příchodem Tebalda, Capellia a Lorenza začíná finále prvního dějství. Po odhalení Romeovy pravé identity naproti sobě stojí krvelačný hněv Tebalda a Cappelia a prosby o mír Romea, Julie a Lorenza. Vypjatý recitativ se však promění ve velice jemný kvintet, ve kterém jednotlivé postavy vyjadřují své nejniternější pocity. Julie začíná slovy „Soccorso, sostegno acccordagli, oh celo“ (Pomoz mu nebe) a prosí nebe, aby se ona sama stala terčem hněvu svého otce místo milovaného Romea. Celý kvintet As dur plyne v klidném 3/4 rytmu a má tempové označení larghetto. Klidnou část následuje sborová vložka a závěrečná stretta (piu vivo) ve které se sbor přidává k pěti hlavním postavám a vypuká boj mezi Kapulety a Monteky. Romeo a Julie vybočují z davu svou odhodlanou unisono melodií, která
- 26 -
zní vysoko nad mužským sborem. Milenci se na tomto místě navzájem ujišťují v naději na společný život ať už v tomto životě, či v nebi.
Julie, opět osamocena, bloudí na počátku druhého dějství palácem, zatímco venku probíhají boje. Orchestrální introdukce, která evokuje postupně utichající hřmot, působí navzdory durové tónině velice melancholicky. Ve svém recitativu Julie výrazně vyjadřuje úzkostnou nejistotu a strach z možné ztráty někoho jí blízkého. Melodie se projevuje spíše kratšími úseky, které evokují Juliiny myšlenky, rytmus se striktně řídí obsahem Juliina monologu, často se dynamika recitativu náhle láme z forte do pianissima.
Na recitativ volně navazuje Lorenzo, který přináší radostnou zprávu, že Romeo je živ a zdráv a nabízí Julii lektvar, který způsobí její předstíranou smrt. Po chvilce váhání Julie začíná svou kavatinu „Morte Io non temo il sai“ (Smrti se nebojím). Nádherná Belliniho zpěvná melodická linka je nejdříve přednesena příčnou flétnou, poté je převzata Julií, která v tónině A dur, 4/4 taktu, lento vyjadřuje skrze nekončící hudební tok strach, že se již nikdy neprobudí. Melodie je v dlouhých legátových tónech, dlouhé fráze jsou velice obtížné a zpěvačka zde musí prokázat obrovskou dechovou kapacitu. Klidné tempo spolu s pianissimovou dynamikou se opět nepravidelně mění v návalech Juliiných obav ze selhání lektvaru. Lorenzo Julii v krátké střední části utěšuje a ujišťuje v jejím rozhodnutí a ona hlavním motivem souhlasí s Lorenzovým návrhem. Můžeme tedy říci, že tato kavatina má formu A B A´.
Před další scénou, v níž vchází Cappelio spolu se svými přívrženci, Julie chvatně vypije lektvar. V rázné melodii, podpořené pochodovým charakterem orchestru, Cappelio nařizuje dceři, aby šla do svých komnat očekávat příchod Tebalda, který si ji za úsvitu odvede do paláce. Julie ve své následující árii „Ah! Non poss´io partire“ (Ach! Nemohu tě opustit) prosí otce za odpuštění. Tato melodie je dokladem Belliniho největšího mistrovství - nádherných tklivých legatových melodií, které nemají konce. Árie má opět formu A B A´, krajní díly plynou v klidném andante tempu, díl B, allegro moderato, je spíše vložkou, ve které všechny postavy na scéně vyjadřují svůj postoj k dané situaci. V určitých částech árie Julie připodobňuje svůj zpěv pláči, či vzlykům. Využívá koloraturní techniky a glisanda, což v posluchači evokuje pláč. Scéna končí svižnou allegro částí, kde opět všichni
- 27 -
přítomní vyjadřují své pocity. Julie, neschopna obměkčit otcovo srdce, odchází podpírána Lorenzem.
Závěrečný Juliin výstup v hrobce Kapuletů následuje po Romeově recitativu a árii, kdy Juliin milenec vypije ze zoufalství jed. Společně zpívají recitativ a arioso. Oba milenci docházejí k poznání, že Romeo od Lorenza neobdržel zprávu o Juliině fingované smrti a než se Julie probudila, otrávil se smrtelným jedem. S Romeovými slovy „Restarmi io deggio eternamente qui“ (Musím zde na věky zůstat) přichází po recitativu velice rychlá allegro část, ve které se Julie nejdříve snaží Romea zachránit. Jakmile však vidí beznadějnost situace, přeje si zemřít po jeho boku. Orchestr na tomto místě dokonale vystihuje zoufalou situaci milenců, nástroje hrají ve velice krátkých rychlých hodnotách a působí neklidným dojmem. Hudba se opět uklidní v momentě, když Romeo přikazuje Julii, aby žila dále bez něj a vzpomínala na něj. Oba milenci zpívají motiv ze společného milostného duetu z prvního dějství, melodie však volně přechází z D dur do d moll, neměnící se přiznávkový doprovod ve smyčcových nástrojích předurčuje blížící se Romeovu smrt. Tempo je velice nestálé, kolísá podle toho, jak Romeovi ubývá sil. K závěru se tempo pozvolna zpomaluje a s posledním Romeovým vzdechem se celý hudební tok na chvíli zastaví. Křehké srdce Julie v tento moment neunese tak bolestnou ztrátu a i ona padá mrtva na Romovo bezvládné tělo. Její poslední slova jsou „Ei muorire…oh, Dio! (Je mrtev…ach, Bože).
- 28 -
6 Rozbor recitativu a árie „Oh, quante volte“
Árie Julie, nazývaná též romance, zaznívá již při prvním vstupu Julie na scénu a to ve čtvrté scéně prvního dějství. Následuje po Capelliově odmítnutí Romeova návrhu příměří mezi Kapulety a Monteky. Julie však v tento moment ani netuší, že její milovaný Romeo je v paláci a přijde ji tajně navštívit. Recitativ a árie „Oh, quante volte“ (Ach, kolikrát) je jakousi niternou Juliinou zpovědí a zároveň prosbou k Bohu. Osamocená hrdinka bloudí palácem a zoufale přihlíží přípravám smluvené svatby s Tebaldem, které ostře kontrastují s její láskou k Romeovi. Vnitřně vyjadřuje své nejhlubší city, volajíce milého, aby se k ní vrátil. Juliina touha vrcholí v romanci, v níž Julie přirovnává paprsky slunce k Romeovým pohledům a vánek k jeho vzdechům.
Celá scéna začíná orchestrální předehrou, která harmonicky předjímá následující recitativ. Předehra se skládá z velice krátké pěti-taktové introdukce, po níž lesní roh přináší nádhernou melodii, pracující se stejným harmonickým materiálem jako Juliin recitativ. Zvuk lesního rohu, jakožto nástroje používaného ve slavnostních fanfárách, symbolizuje sídlo Kapuletů. Hlavní melodie je doprovázena klidným přiznávkovým doprovodem smyčcových nástrojů. Hudební proud předehry ve 4/4 taktu a je závazný i pro recitativ a árii.
Velice rozsáhlý dvoudílný prokomponovaný recitativ k árii neodmyslitelně patří a považuji za obrovskou chybu, když některé zpěvačky recitativ vynechávají z důvodu jeho technické i výrazové náročnosti. Skrze něj je navozena správná atmosféra árie. Julie zde využívá mnoho hlasových prostředků pro vyjádření pocitů osamocení, bezmoci, smutku, ale i touhy po Romeovi a naděje. Recitativ začíná do naprostého ticha drženou notou es2 slovy „Eccomi in lieta vesta“ (Zde jsem ve svatebním oblečení).
- 29 -
Příklad č. 1: Recitativ, takty 1-8:
Na příkladě č. 1 vidíme ukázku formy první části recitativu, která se nemění. Pro zdůraznění Juliiny samoty není její hlas v tento moment doprovázen, orchestrální části zaznívají vždy až po ukončení vokální linky a slouží především k modulacím do jiných tónin. První část recitativu nese tempové označení recitativo, proto je rytmus volně přizpůsoben obsahu sdělení a emocím.
Představitelka Julie je lyrický koloraturní soprán, což se projevuje především v recitativech, kde Bellini hojně používá techniku koloratury ke zvýraznění emocí a stěžejních slov. V příkladě č. 2 Julie lká nad přípravami smluvené svatby s Tebaldem a přirovnává svatební pochodně k pochodním pohřebním. Právě slova „Siate per me faci ferali“ (jste pro mne pochodně pohřební) jsou hudebně podtrženy koloraturním zpěvem.
Příklad č. 2: Recitativ: závěr prvního dílu, ariosní část, takty 13-24
- 30 -
Po dlouhé koloratuře nastupuje krátká jedenácti-taktová ariosní část (příklad č. 2 – tempo primo), která však ještě není samotnou strofickou árii. Tento hudební úryvek se zdá být do recitativu nahodile vložený, protože není ani součástí árii ani recitativu. Julie v této části vysloví pouze jednu větu „Ardo…una vampa, un focco tutta mi struge“ (Hořím…plamen a oheň mne celou spaluje). Hlavní hrdinka se v tento moment plně pokládá do svých emocí, což je důvodem pro odlišnost této vášnivé niterní zpovědi od recitativu. Arioso plyne pravidelně v tempu jedna (andante maestoso) spíše v nižší dynamice. Vokální linka je doprovázena návratem hlavní melodie z orchestrální předehry, opět se sólovým partem lesního rohu.
Po jedenácti taktech se však hudba opět láme do recitativu, ve kterém Julie prosí nebesa o návrat Romea. Druhá část recitativu má opět stejnou formální úpravu jako část první, hlas a doprovod si navzájem odpovídají. Jako dominantní nástroj poprvé na tomto místě zaznívá akordický doprovod harfy, která je hlavním doprovodným nástrojem i v následující romanci. Druhá část recitativu je šestnácti- taktová, a závěrečná dohra končí na durové dominantě. Dominantní tóninu D dur můžeme sledovat v příkladu č. 3 ve čtyřicátém-pátém taktu.
- 31 -
Příklad č. 3: Recitativ: konec druhé části, takt 43-45
Po té začíná již samotná romance, která má pro tehdejší operní svět netradiční písňovou formu A A´. Bellini se zde navrátil k rané formě árie, preferované do první poloviny sedmnáctého století. Toto počínání však není v opeře devatenáctého století výjimkou. Skladatelé se nebáli improvizovat a nahrazovat tradiční da capo árii (A B A) jinými formami či třídílnou formu velice uvolňovali. (Trojan, Jan)
Juliina romance plyne v pravidelném 4/4 tempu s tempovým označením andante sostenuto. Hlavním doprovodným nástrojem je harfa, evokující nebeský nástroj, akordický doprovod harfy je také neměnný. V sedmi-taktové předehře (příklad č. 4) zaznívá poprvé motiv Juliiny árie v podání příčných fléten. Orchestrace árie je velice jemná, hlavním úkolem orchestru je podpora harmonie.
Příklad č. 4: Předehra k árii, takt 1-3
Romance obsahuje dvě sloky, odděleny od sebe tří-taktovou mezihrou, ve které příčné flétny uzavírají první strofu árie. V první sloce si Julie zoufá nad beznadějností své situace, klidná hudba evokuje spíše její smíření se svým osudem. V árii se objevují jak velice postupné kroky v malých intervalech, vyjadřující vzdechy či pláč, tak i náhlé skoky přes oktávu, působící velice emotivně.
- 32 -
Příklad č. 5: Árie: první strofa, takt 8-11
Druhá sloka Juliiny romance začínající slovy „Raggio del tuo sembiante“ (Jasné denní světlo) působí mnohem vypjatěji. Julie zde v zoufalství připodobňuje slunce k Romeově tváři a vánek k jeho vzdechům. Pro zdůraznění emocí je hlavní melodie v druhé sloce vyzdobena mnoha koloraturami, které slouží jako výrazový prostředek.
Příklad č. 6: Árie, závěrečná koloratura, takt 31-34
Po druhé strofě následuje pouze čtyř-taktový závěr árie končící v pianissimu, kde hlavní melodii opět hrají příčné flétny za doprovodu harfy a orchestru. Celá árie
- 33 -
klade veliké nároky na schopnost legatového zpěvu, obrovského pěveckého rozsahu, dynamiku hlasu a především na kapacitu dechu. Ústřední melodie patří jistě mezi jedny z nejkrásnějších Belliniho melodií.
- 34 -
Závěr
V závěru bych si chtěla položit otázku, proč je Belliniho opera, která v sobě snoubí nesmrtelný námět s dokonalou ukázkou Belliniho zpěvnosti a melodiky méně uváděna na operních scénách. Snad je to právě tím, že libreto zcela nekopíruje děj Shakespearovy tragédie, který celé publikum důvěrně zná a očekává také v Belliniho operním zpracování. Důvodem může být rovněž netypické obsazení postavy Romea, svěřené mezzosopranistce. Bellini se touto zvláštností naprosto vymyká tendencím romantických oper, v nichž jsou role milovníku ve většině případů zpívány tenoristy. Dle mého názoru je právě svým obsazením a netradičním pojetím známé legendy opera unikátní a zasluhuje si pozornost ve světě hudby. Osobně jsem vděčna tomuto tématu za své hlubší poznání Belliniho překrásné hudby a opery vůbec.
- 35 -
Použité informační zdroje
[1] BAUMAN, Thomas. Benda. In: The New Grove Dictionary of Opera [online]. [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/O005956pg1
[2[ BELLINI, Vincenzo. I Capuleti ed i Montecchi: Tragedia lirica in due atti [klavírní výtah] Miláno: G.Ricordi, 1970
[3] BELLINI, Vincenzo. I Capuleti e I Montecchi. [CD]. 1994. Místo publikování: EMI Records
[4] COLLINS, Michael. The literary Background of Bellini´s “I Capuleti ed I Montecchi”. Journal of the American Musicological Society [online]. 1982, roč. 35, č. 3 [cit. 2011-01-28]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/830986
[5] CONRAD, Jon Alan. West side story. In: The New Grove Dictionary of Opera [online]. [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/O009114
[6] I Capuleti e i Montecchi [film]. Directed by Cristina Mazzavillani Muti. Milano: Kicco Music s.a.s., 2005.
[7] LEVI, Erik. Sutermeister, Heinrich. In Grove Music Online. Oxford Music Online. [online]. Oxford University Press [cit. 2012-04-12]. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/27157.
[8] MCMURRAY, John. A Historical Note on Bellini´s “I Capuleti e I Montecchi”. London: Emi records Ltd., 1994. 90 s.
- 36 -
[9] REDEPENNING, Dorothea. Prokofiev, Sergey. In Grove Music Online. Oxford Music Online. [online]. Oxford University Press [cit. 2012-04-10] Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/22402.
[10] ROCCATAGLIATI, Alessandro. Romanni, Felice. In: Oxford Music Online: Grove Music Online [online]. Oxford University Press [cit. 2012-02-14]. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/23733
[11] SMART, Mary Ann. Bellini Vincenzo In: Oxford Music Online: Grove Music Online [online]. [cit. 2012-04-19]. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/02603
[12] TROJAN, Jan. Dějiny opery. 1.vyd. Praha: Paseka, 2001. 482 s. ISBN 80-7185- 348-8
[13] WARRACK, John-West, Evan. Oxfordský slovník opery. Praha: Knižní klub, 1998. ISBN 80-85893-14-2
[14] WEINSTOCK, Herbert. Vincenzo Bellini: His Life and his Operas. 1. Vyd. New York: A.A. Knopf, 1971. 554 s. ISBN 0394416562 9780394416564 0297004573 9780297004578
[15] WILLIER, Stephen. Vincenzo Bellini: A Research and Information Guide [online].
[16] New York: Routledge, 2009, s. 273 [cit. 2012-02-14]. ISBN 9780203888872. Dostupné z: http://www.pensu.eblib.com.ezaccess.libraries.psu.edu/patron/FullRecord.aspx? p=446957&echo=1&userid=s40dqryP%2fFA%3d&tstamp=1329220095&id=14 AF29FB9E0F081CC2FEB83C863DB9F6AA180F24
- 37 -
[17] WILSON, Christopher R. Shakespeare, William. In: Oxford Music Online: Grove Music Online [online]. Oxford University Press [cit. 2012-02-14]. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/25567
- 38 -
Seznam ilustrací
Příklad č. 1: Recitativ, takty 1-8, strana 26
Příklad č. 2: Recitativ: závěr prvního dílu, ariosní část, takty 13-24, strana 26
Příklad č. 3: Recitativ: konec druhé části, takt 43-45, strana 28
Příklad č. 4: Předehra k árii, takt 1-3, strana28
Příklad č. 5: Árie: první strofa, takt 8-11, strana 29
Příklad č. 6: Árie, závěrečná koloratura, takt 31-34, strana 29
- 39 -
Seznam tabulek
Tabulka č. 1: Seznam postav v opeře I Capuleti e i Montecchi
- 40 -
Seznam příloh
Příloha č. 1: Překlad recitativu a árie „Oh, quante volte“ (text)
Příloha č. 2: Recitativ a romance „Oh, quante volte“ (noty)
- 41 -
Přílohy
Příloha č. 1: Překlad recitativu a árie „Oh, quante volte“ (text)
Eccomi in lieta vesta... Zde jsem slavnostně oděna
Eccomi adorna come vittima all'ara. Zde jsem zkrášlena jako oběť na oltář
Oh! Almen potessi Ach! Kdybych alespoň mohla qual vitima jako oběť cader dell'ara al piede! Padnout k nohám oltáře!
O nuziali tede, Vy svatební pochodně, abborrite così fatali, nenáviděné tak osudné siate, ah, siate per me Buďte pro mne faci ferali pochodněmi pohřebními.
Ardo... una vampa, Hořím …plamen, un foco tutta mi strugge. Oheň mne celou pohlcuje.
(Si affaccia alla finestra, e ritorna.) (Jde se podívat z okna, vrací se)
Un refrigerio ai venti io chiedo invano. Marně prosím vítr, aby mne osvěžil.
Ove sei tu, Romeo? Kde jsi Romeo?
In qual terra t'aggiri? V jaké zemi se touláš?
Dove, inviarti, dove i miei sospiri? Kam mám za tebou posílat své vzdechy?
Oh, quante volte, oh quante Ach, kolikrát, kolikrát ti chiedo al ciel piangendo! O tebe žádám v pláči nebe!
Con quale ardor t'attendo, S takovou vášní tě očekávám, e inganno il mio desir! a klamu svou touhu.
- 1 -
Raggio del tuo sembiante Tvůj letmý pohled parmi il brillar del giorno: mi rozzáří celý den.
L'aura che spira intorno Vánek, který okolo vane mi sembra un tuo sospir. Mi připomíná jeden z tvých vzděchů.
Zdroj: BELLINI, Vincenzo. I Capuleti ed i Montecchi: Tragedia lirica in due atti [klavírní výtah] Miláno: G.Ricordi, 1970 (strana 50 - 55)
- 2 -
Příloha č. 2: Recitativ a romance „Oh, quante volte“ (noty)
- 3 -
- 4 -
- 5 -
- 6 -
Zdroj: BELLINI, Vincenzo. I Capuleti ed i Montecchi: Tragedia lirica in due atti [klavírní výtah] Miláno: G.Ricordi, 1970 (strana 50 – 55)
- 7 -