UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
PEDAGOGICKÁ FAKULTA
Katedra českého jazyka a literatury
Bakalářská práce
Jakub Strýček
Cesta na Jávu a její odraz v básnické tvorbě Konstantina Biebla
Olomouc 2016 vedoucí práce: Doc. Mgr. Igor Fic, Dr.
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně, a to pouze na základě zdrojů a literatury, jež jsou uvedeny v Seznamu zdrojů a použité literatury.
V Olomouci dne Jakub Strýček
...... ………………
Poděkování
Děkuji panu doc. Mgr. Igoru Ficovi, Dr. za vedení mé bakalářské práce, za cenné rady a připomínky, a také mé rodině za trpělivost.
Obsah
ÚVOD ...... 5
1. EXOTICKÉ MOTIVY V ŽIVOTĚ A DÍLE PŘED CESTOU NA JÁVU ...... 7
2. CESTA NA JÁVU ...... 9
2. 1. Důvody vedoucí k cestě a příprava na cestu ...... 9
2. 2. Průběh cesty na Jávu ...... 13
2. 3. Konstantin Biebl na Jávě ...... 23
3. ODRAZ CESTY V BIEBLOVĚ BÁSNICKÉ TVORBĚ ...... 28
3. 1. Sbírky přímo ovlivněné ...... 28 3. 1. 1. S lodí jež dováží čaj a kávu ...... 28
3. 2. Sbírky a básně nepřímo ovlivněné ...... 29 3. 2. 1. Zlom ...... 29 3. 2. 2. Nový Ikaros ...... 29 3. 2. 3. Nebe peklo ráj ...... 30 3. 2. 4. Bez obav ...... 30
3. 3. Básně z pozůstalosti ...... 31
4. INTERPRETACE ...... 32
4. 1. Tematické okruhy ...... 32
4. 2. Interpretace ...... 32 Ad 1 ...... 32 Ad 2 ...... 39 Ad 3 ...... 49
ZÁVĚR ...... 53
SEZNAM ZDROJŮ A POUŽITÉ LITERATURY ...... 55
1. POUŽITÁ LITERATURA ...... 55
2. INTERNERTOVÉ ZDROJE...... 58
ANOTACE ...... 60
PŘÍLOHY ...... 61
Seznam příloh ...... 61
Úvod „Bylo jich pět. Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Konstantin Biebl, František Halas a Vladimír Holan. Básníci stejné generace, největší plejáda české poezie v celé její historii.“ 1 Není nikterak překvapující, že Milan Kundera do svého výčtu našich největších básníků zařadil i Konstantina Biebla - jeho jméno si místo v této společnosti zcela určitě zaslouží. I přes jeho nepochybný význam jsou ovšem zajímavá stále bílá místa v jeho biografii2, a také dosud trvající absence souborného kritického vydání jeho sbírek. Ve své práci se zaměřím na úsek jeho života, který je relativně dobře zpracován – proslulou cestu na Jávu.
Cesta na Jávu představovala pro naši meziválečnou avantgardu a Bieblův život stěžejní zlom. Jejím uskutečněním naplnil touhu a volání naší avantgardy po exotice skutečnými reálnými zážitky a skutečnostmi.
Za své hlavní cíle práce považuji podrobný popis Bieblovy výpravy a prokázání jejího následného odrazu v jeho básnické tvorbě. Pokusím se rovněž o interpretaci básní ovlivněných cestou a o zachycení jejich stěžejních motivů.
Z hlediska formálního jsem se rozhodl práci koncipovat do čtyř hlavních kapitol.
V první kapitole se zabývám exotickými motivy v životě a díle Bieblově před cestou na Jávu. Snažím se prokázat, že podněty vedoucí k následné výpravě se projevily už v počátcích Bieblova mládí.
Druhá kapitola je členěna na tři podkapitoly. V první z nich se zabývám možnými důvody, které vedly k rozhodnutí vycestovat a následnými přípravami na cestu. Druhá, obsáhlá podkapitola je věnována popisu cesty z Prahy až do Batávie, třetí se zaobírá pobytem básníka na Jávě samotné. Z hlediska absence jakýchkoli jiných zdrojů, jsem byl nucen čerpat při popisu cesty pouze z pramenů Bieblovy osobní povahy. Za stěžejní jsem považoval jeho reportáže uveřejňované v časopisech Domov a svět a v Lidových novinách. Dále jsem použil jeho cestopisné fejetony z knihy Cesta na Jávu, které jsou rozvinutím reportáží výše uvedených, a také útlou knihu Plancius, která pojednává o cestě ze Singapuru do Batávie. V neposlední řadě jsem vycházel z prací autorů cestou se zabývajících, i když i ti značně
1 BLAHYNKA, Milan; VODA, David. Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech. Olomouc: Burian a Tichák, 2011, s. 148. 2 Především Biebl a léta 40., a také jeho smrt není dosud ještě zcela objasněna. 5
vycházeli z Bieblových textů. Patří mezi ně práce Mrázkova3, Pelcova4, Holého5 Slabého6 a Sedláčka7.
Ve třetí kapitole jsem krátce pojednal o sbírkách, ve kterých lze najít odraz cesty na Jávu. Z hlediska onoho vlivu jsem se je rozhodl rozdělit na přímo a nepřímo ovlivněné, a básně z pozůstalosti.
Závěrečná, čtvrtá, kapitola se zabývá už samotnou interpretací básní8 ovlivněných cestou. Za problematickou bývá u Biebla považována volba výchozích textů básní, neboť je často přepracovával9. Vycházel jsem tedy z těchto vydání: Zlom (2. vydání), Zloděj z Bagdadu (1. vydání), S lodí jež dováží čaj a kávu (1. vydání), Nový Ikaros (2. vydání), Nebe peklo ráj (2. vydání), Bez obav (1. vydání). U básní z pozůstalosti jsem čerpal z pátého svazku souborného Bieblova Díla.10
3 MRÁZEK, Rudolf. Javánské motivy v životě a díle Konstantina Biebla I - III. In: Nový Orient, 1979, r. 34, č. 6, s. 175 – 180; č. 7, s. 209 – 213; č. 8, s. 238 – 242. 4 PELC, Jaromír. Život a dílo Konstantina Biebla. In: BIEBL, Konstantin. Modré stíny pod zlatými stromy. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 259 – 264. 5 HOLÝ, Jiří. Komentář. In: BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 347 – 376. 6 SLABÝ, Zdeněk Karel. Bieblova cesta na Jávu. In: BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 129 – 134. 7 SEDLÁČEK, Jakub. Pasažér z kajuty 366. In: BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Labyrint, 2001, s. 137 – 140. 8 Poznámka: Pokud je do textu zasazen úryvek básně, je vymezen uvozovkami a psán kurzivou. Z estetických, a také z rozsahových důvodů jsem se rozhodl nastavit řádkování 1,15. 9 Příkladem úplně přepracované sbírky je Zlom, jehož dvě vydání se od sebe diametrálně liší. U básně je to Pitevna, jež existuje v šesti různých verzích. 10 Přihlížel jsem i k dalším vydáním sbírek. 6
1. Exotické motivy v životě a díle před cestou na Jávu
Počátky kontaktu s exotičnem lze u Biebla hledat již v samotném dětství. Vyrůstal v dobře situované a především kulturně vyspělé rodině. Bieblova matka – Hermína (rozená Rážová), psala a předčítala malému Konstantinovi verše, Bieblův otec, MUDr. Petr Biebl, měl zálibu v exotických věcech. Ta se projevovala především v jeho sbírkách cizokrajných ptáků a předmětů; dokonce vlastnil i rezavou opici z Jávy.11 Otcovy sbírky zanechávaly v mladém Konstantinovi silné dojmy: „Na samém prahu dětství uzavřel jsem mnohá nezvyklá přátelství, která jistě nebyla bez vlivu na utváření mé senzibility. Začal jsem nenávidět zimu, protože škodila mým zámořským přátelům, hlavně tím, že jim brala svobodu. Nezapomenu nikdy na ty prosince a únory, kdy jeden papoušek spal a druhý se stále spouštěl na kruhu hlavou dolů – doufal snad, že z této polohy bude se mu zdát krajina za oknem příznivější; a černý tukan byl tak malátný, že sotva unesl svůj obrovský zobák, když viděl, jak venku padá sníh; a zoufalá opice, naříkajíc a pokašlávajíc, vrhala se na květované záclony, aby roztrhala tuto falešnou imitaci věčného jara. Tak záhy jsem poznal, co je to utrpení zvířat i lidí, když na pravé zdi mého dětského pokoje hynuli steskem cizokrajní ptáci a levou zdí prosakoval nářek z ordinace, nezvyklý pláč dětí, které nic neprovedly, nebyly trestány, a přece trpěly; poznal jsem, co je to vata a krev; co je to u ptáků rvát si z těl peří a větřit blízkost ještě nepřítomného neštěstí.“ 12 Vliv domácího exotického prostředí na Biebla působil během dětství i dále. Jeho kontakt s ním prohlubovala i četba knih s cizími krajinami a motivy: „A v zimě po ordinaci, žák druhé třídy obecné, sotva jsem vlekl těžkou knihu se zlatým lvem, jenž zatíná spáry do telecí kůže, a tam, v té čekárně, tam pod touto palmou s bušícím srdcem jsem převracel stránky Brehmova „Života zvířat“.“ 13 Ve své dětské fantazii se stával Biebl součástí knih a jejich děje prožíval osobně: „Nikdy jsem necítil únavy v zelené džungli, po stopách zvěře, plaze se po čtyřech vysokou trávou, s puškou vždy napřed, hotovou k smrti, lépe než všichni z domorodců, kterým jsem udílel němou důtku při každém prasknutí suché větve, nalézaje čerstvý sloní trus, velký a lesklý jako dělové koule. Nikdy jsem necítil únavy slyše křik páva, neklamné znamení, že tygr je nablízku. A zatím má palma umdlévala, kloníc svůj vějíř níž a níž, až lehce se dotkla mého čela.“ 14 V jeho dětské mysli se realita snadno zaměňovala za fantazii, a hranice mezi nimi se lehce stíraly a prolínaly: „Býval jsem lovcem tygrů, chodili v noci kolem dětské postýlky. Na dosah ruky visela moje flobertka. Co jsem jich pobil! Těch
11 BIEBL, Konstantin. Modré stíny pod zlatými stromy. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 237. 12 Tamtéž, s. 239 – 241. 13 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 9 14 Tamtéž, s. 10. 7
tygrů! Jak já jsem miloval Ceylon! A jak já jsem miloval Celebes, Sumatru, Borneo a všechny ty ostrovy dole. Byla to velká a barbarská láska.“ 15
Z uvedených vzpomínek je sice jasně patrné, že Biebl byl v kontaktu s exotickým již od samého mládí, je ovšem také pravdou, že exotika nebyla stěžejním bodem jeho dospívání. To samé lze říci i o jeho prvních sbírkách básnických. Zde vystupují do popředí zcela jiné stěžejní motivy: rodný kraj16, 1. světová válka17, ženy (milostné motivy)18, zážitky z cest19; a lidé Biebla ovlivňující: Arnošt Ráž20, Antonín Sova, Stanislav Kostka Neumann21 a především Jiří Wolker22. Pokud se v Bieblově tvorbě básnické před cestou na Jávu objevují cizokrajné motivy, tak pouze okrajově. Vůbec poprvé je tomu tak v básni Pyramidy bdí ze sbírky Zlom; dále pak v nepojmenované básni označené ***, v básních Zloděj z Bagdadu, Poklad, Prales a Bambinello ze sbírky Zloděj z Bagdadu; a v básních Zlatými řetězy a Čína ze sbírky Zlatými řetězy. 23
15 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s 11. 16 Kompletně se Bieblovou básnickou tvorbou inspirovanou rodným krajem zabývá Otakar Bartoš, viz: BARTOŠ, Otakar. Lounsko v díle Karla Konráda a Konstantina Biebla. Ústí nad Labem: Krajské nakladatelství, 1960. 17 První světová válka tvoří v Bieblově tvorbě velice silný motiv, který lze nalézt v následujících sbírkách: Věrný hlas (oddíl Hvězda, básně: Vojenská, Hlas, Smrt, ***), Zlom (básně Rezervista, Hledání ztracené hudby); Zlatými řetězy (oddíl Vlny, básně: V expresu, Ludvík), S lodí jež dováží čaj a kávu (oddíl Začarovaná studánka, básně Cesta k lesu, Žně), Nový Ikaros (I. a II. zpěv) a Zrcadlo noci (báseň Na Lovčenu). 18 Tento motiv prochází v různých podobách celým Bieblovým dílem. Výbor z Bieblovy milostné poezie připravil Jiří Žáček, viz: ŽÁČEK, Jiří. Dej mi svůj prstýnek. Praha: Československý spisovatel, 1976. 19 Například cesta po Francii, kterou podnikl v září roku 1925, se odráží ve sbírce Zlatými řetězy v oddíle Vlny v básních Monte Carlo, Na riviéře, Květy zla, viz: BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 137 – 140. 20 Společně se svým strýcem Arnoštem Rážem vydal Biebl v roce 1923 svou básnickou prvotinu Cesta k lidem. Ráž sám o sobě měl na Biebla značně silný vliv; díky němu se rovněž ve svých začátcích seznámil s mnoha literáty – např. Zdeňkem Kalistou. 21 Inspirace Sovou a Neumannem je zcela zřetelně patrná v Bieblových juveniliích otiskovaných v časopise studentů lounské reálky Cíl (prosinec 1918 – červen 1920). 22 Nejsilnějším inspiračním zdrojem byl pro Biebla Jiří Wolker. Po seznámení se s ním v kavárně Slavia (léto 1921) následně vzniklo mezi nimi hluboké přátelství (což je zřejmé i z vzájemné korespondence, viz: Listy dvou básníků. Praha: Československý spisovatel, 1953), trvajícího až do tragického Wolkerova skonu v lednu 1924. Po jeho smrti redigoval Biebl sborník In memoriam Jiřího Wolkera (1924), do kterého přispěli například Seifert, Nezval nebo Ráž. Co se týká samotného ovlivnění Bieblovy tvorby Wolkrem, tak to bylo v počátcích velmi zřetelné. Dokonce, a oprávněně, vytýká František Xaver Šalda (viz: ŠALDA, František Xaver. Kritické projevy 13. 1925 – 1928. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 122) Bieblově sbírce Zlom (především stejnojmennému oddílu: I. zpěv: „Na stole světlo boxuje s noční můrou. Po dvoře chodí vítr jako chlap.“; VI. zpěv: „ale kde, matko, vezmeš sto tisíc nožů!“; IX. zpěv: „Tygři s nesmazatelnými stíny železných mříží zůstaňte s námi.“) až přílišné epigonství. 23 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 64, 103, 108, 109, 113, 123, 147 – 149. 8
2. Cesta na Jávu
2. 1. Důvody vedoucí k cestě a příprava na cestu
Lidové moudro praví: „za vším hledej ženu“. Nejinak tomu je i v případě Bieblova rozhodnutí vycestovat. Majoritní impuls24 vzešel od tajemné femme fatale – Olgy Trunečkové.25 O její důležité roli svědčí i tvrzení Zdeňka Kalisty: „A nejde tam, což je jistě také příznačné, sám, nýbrž se ženou, která v té době uchvátila jeho smysly; jako by se chtěl ještě hlouběji napíti života, který se mu otvíral v dalekých končinách.“ 26 Domnívám se však, že by bylo chybou nacházet důvod k rozhodnutí vycestovat pouze v okouzlení ženou a v jejím vyprávění. Myslím si, že Bieblovo rozhodnutí podnítily, pravda, v menší míře, i další podněty.
Prvním z nich je již zmíněná touha pramenící z dětského kontaktu s exotičnem. Onu dětskou fascinaci následně podpořily další dva podněty související s literaturou.
Primárním z nich byla inspirace literárními vzory a jejich cestami do exotických krajin. Biebl byl nepochybně ovlivněn především exotickými motivy v dílech francouzských spisovatelů. Roli hlavního inspirátora zde sehrál představitel „prokletých básníků“ Jean Arthur Rimbaud, geniální básník, který své tvorby zanechal ve velmi mladém věku. Poté se odhodlal ke studiu cizích jazyků a začal hodně cestovat.27 Právě střečkovo28 putování Jávou se mohlo stát Bieblovi vzorem. Důkazem jeho ovlivnění Rimbaudem je například pasáž z III. zpěvu Nového Ikara:
„…v olivovém ovzduší lomeného světla vrátí se truchlivá hudba je to zádušní mše sloužená za Arthura Rimbauda.“29 Inspirativně působily na Bieblovo rozhodnutí i exotické motivy poetismu. Biebla, člena Devětsilu zřejmě od roku 192330, hluboce poznamenalo ono volání a velebení exotična
24 BIEBL, Konstantin. Modré stíny pod zlatými stromy. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 259. 25 Biebl jí dedikoval sbírku Zlatými řetězy. O jejich vzájemném vztahu neexistují žádné konkrétní informace. Právě ona opatřila Bieblovi kontakt na svého švagra žijícího na Jávě, dr. Kselíka. 26 KALISTA, Zdeněk. Tváře ve stínu. České Budějovice: Růže, 1969, s. 238 – 239. 27 Více o těchto cestách viz: MATARASSO, Henri; PETITFILS, Pierre. Život Rimbaudův. Praha: Odeon, 1968, s. 140 – 167; CARRÉ, J. M. Dobrodružný život J. A. Rimbauda. 1926.; MRÁZEK, Rudolf. Javánské motivy v životě a díle Konstantina Biebla I. In: Nový orient, 1979, r. 34, č. 6, s. 177. 28 Tak Rimbaudovi přezdíval Verlaine. 29 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 209. 30 KALISTA, Zdeněk. Tváře ve stínu. České Budějovice: Růže, 1969, s. 236 – 237. 9
především ze strany jeho přátel, básníků Vítězslava Nezvala a Jaroslava Seiferta. U prvně jmenovaného se exotičnost projevila ve sbírce Pantomima. Zde pro ilustraci uvádím jednu z jejích částí, báseň Abecedu, s názorným příkladem popisu písmene S:
„V planinách Černé Indie žil krotitel hadů jménem John Miloval Elis hadí tanečnici a ta ho uštkla Zemřel na přijíci“ 31 U Jaroslava Seiferta je to sbírka Na vlnách TSF. Exemplem exotična je zde velmi známá báseň Počitadlo:
„Tvůj prs je jako jablko z Australie Tvé prsy jsou jako 2 jablka z Australie jak mám rád toto počitadlo lásky! – “ 32 Rudolf Mrázek si pokládal velice stěžejní otázku33, kdo z české literatury představoval spojnici mezi velikými básníky 19. století a básnickou generací Bieblovou. Dochází k názoru, s kterým se plně ztotožňuji, že onou osobou byl Stanislav Kostka Neumann. O jeho vlivu na Biebla nelze pochybovat. Projevoval se, jak jsem už zmínil v první kapitole, od samých počátků Bieblovy tvorby. Jeho působnost ho neopustila v mládí, ale právě naopak. Rozvíjela se již i v pokročilejší tvorbě Bieblově34 a stala se tak rovněž podněcovatelkou jeho touhy po exotičnu. Pro ilustraci zde uvádím ukázku z Neumannovy sbírky Nové zpěvy:
„My, dráty vyslané do kolonií a tropů k posledním výspám civilizace jak reci… Víme, že před námi leží svět, jenž dosud nebyl dobyt, za námi táž však země již dobytá, námi
31 NEZVAL, Vítězslav. Abeceda. Praha: J. Otto, 1926, s. 40. 32 SEIFERT, Jaroslav. Na vlnách TSF. Praha: Václav Petr, 1925, s. 45. 33 MRÁZEK, Rudolf. Javánské motivy v životě a díle Konstantina Biebla I. In: Nový orient, 1979, r. 34, č. 6, s. 178. 34 Ještě v roce 1947 se Biebl hlásí k odkazu St. K. Neumanna básní SKN. 10
spjatá vítězství neodvratně hlásá již pouhý náš pobyt nad půdou sloní, kaučuku, diamantů a zlata… Křížem krážem s tisíci tisíce spojíme bělochy, černochy, mulaty, mestice, spojíme Araby, Indy, Bury a Němce, Francouze, Vlachy, Angličany spojíme všechno na všechny strany své kovové, střízlivé věnce.“ 35 Roli podněcovatelů k rozhodnutí vycestovat zde sehrály i problémy osobní podstaty – smrti blízkých osob a nesnáze se studiem.
Jako za tónů skladby Danse macabre Camilla Saint – Saënse kosí smrtka v tragických počátcích let 1924 a 1925 Bieblovy nejbližší. První umírá 3. ledna Jiří Wolker. Zdá se, že i samotný Biebl neměl tušení, v jak kritickém stavu se Wolker nacházel. Na Nový rok 1925 umírá ve Velimi u Kolína Jarmila Mikšovská36 a 20. ledna v sanatoriu na Pleši milovaný Bieblův strýc, Arnošt Ráž.37 Je samozřejmé, že tyto tragické smrti Biebla hluboce psychicky poznamenaly. Myslím si, že jakési neustálé vzpomínání (a zároveň jejich opakované připomínání) na milované osoby mohlo v Bieblovi uspíšit rozhodnutí vydat se na dalekou cestu a pročistit si myšlenky.
Biebl se v roce 1921 rozhoduje ke studiu medicíny na Karlově Univerzitě v Praze. Ovšem už od samotného počátku studia není vzorným studentem, ba právě naopak. Za jeho neúspěchy ve studiu stojí jeho přílišná nesoustředěnost, roztěkanost38 a rovněž časté návštěvy
35 Ukázka je zkrácenou verzí IV. zpěvu (Zpěvy drátů), viz: NEUMANN, Stanislav Kostka. Nové zpěvy. Praha: Fr. Borový, 1918, s. 19 – 20. 36 Bieblova známost z dovolené v Bašce, kterou podnikl s Jiřím Wolkerem v květnu 1922. Z počátku si její zamilovanost do něj ironizuje (In: Listy dvou básníků. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 41, 44 - 45). Po její smrti si však její postavu doslova zbožští a napíše o ní báseň Pohřební ze sbírky Zloděj z Bagdadu (viz: BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 104). 37 BIEBL, Konstantin. Modré stíny pod zlatými stromy. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 252. 38 KALISTA, Zdeněk. Tváře ve stínu. České Budějovice: Růže, 1969, s. 228. 11
pražských podniků.39 Jeho neúspěšné studium znepokojí i jeho matku: „Paní Bieblová přijela do Prahy, aby zjistila, jak to doopravdy s jeho studijním postupem je a zda Kosťa opravdu má za sebou aspoň to, co tvrdil. A protože mne znala z našich dřívějších styků i z mých styků s bratrem Arnoštem Rážem, obrátila se o pravdivou informaci na mne. Bylo mi dost úzko, když ke mně zamířila svou jasnou, prostou otázkou. Věděl jsem dobře, že Kosťa z prvního rigoróza, které už měl míti dávno za sebou, nemá než dvě či tři dílčí zkoušky. Věděl jsem, proč nestuduje a že při jeho shora už dotčeném postoji k studiu není naděje, že by se jeho studijní situace mohla v dohledné době nějak podstatně změnit.“ 40 Nakonec Biebl studia medicíny zanechá právě na počátku roku 1926.
Byla to tedy, dle mého mínění, inspirace literárními vzory (především Rimbaudem) a souputníky z Devětsilu, v kombinaci s částečnou psychickou újmou související se vzpomínáním na tragicky zesnulé milované osoby, neúspěšným studiem a majoritním impulsem ze strany Olgy Trunečkové, která spojila podněty v konečné rozhodnutí vycestovat.
Po svém rozhodnutí se Biebl začal pilně připravovat na svou výpravu. Učinil tak již od první půle roku 1926. Informace o Jávě čerpá ze zeměpisných magazínů a turistických bedekrů. Jediný problém překážející uskutečnění jeho cesty představují nedostatečné finance. Ten ale ihned vyřeší. Na výpravu mu přispěje jeho matka. Další peníze mu obstará prostřednictvím zálohy Karel Nový – Biebl slíbí, že mu bude posílat reportáže ze své cesty pro jeho časopis Domov a svět.41 Další částku dostane Biebl i z Lidových novin.42 Po vyřešení finanční stránky výpravy si kupuje lodní lístek v pražské pobočce Lloydovy cestovní kanceláře. Prostřednictvím již výše zmíněné Olgy Trunečkové si opatří kontakt na dr. Kselíka, českého lékaře žijícího na Jávě, který mu má pomoci s jeho orientací v novém prostředí. Po vyřešení všech problémů už mu nic nebrání v odjezdu.
39 KALISTA, Zdeněk. Tváře ve stínu. České Budějovice: Růže, 1969, s. 228. Jeho souputníky byli především Karel Konrád a Antonín Voďseďálek, jeho přátelé z dob lounské reálky. 40 Tamtéž, s. 241. 41 BIEBL, Konstantin. Modré stíny pod zlatými stromy. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 259. 42 MRÁZEK, Rudolf. Javánské motivy v životě a díle Konstantina Biebla II. In: Nový orient, 1979, r. 34, č. 7, s. 211. 12
2. 2. Průběh cesty na Jávu
Biebl se vydává na cestu dne 27. října 1927.43 Odjíždí z pražského Wilsonova nádraží. U vlaku se s ním loučí jeho přátelé z řad umělců: Karel Konrád, Xena Longenová, Jaroslav Bednář, Jaroslav Seifert, Karel Teige, Vítězslav Nezval a Josef Hora; a sestra Marie.
Projíždí přes Plzeň, Cheb, poté pokračuje v cestě vlakem a dostává se do Německa. To se v době Bieblova průjezdu stále nachází ve špatném stavu způsobeném Velkou válkou. Biebl si toho všímá, ale zároveň obdivuje německou houževnatost, která jim i přes katastrofální prohru zůstala. Další vlastností, jež mu imponuje je proslulá německá přesnost a organizovanost, zde se projevující na vlakové dopravě: „Ale nikde na světě nejezdí vlaky tak přesně a nestaví tak krátce jako v Německu.“ 44 Dostává se do Mnichova, odtud pokračuje stále vlakem přes Alpy do Itálie. Po jejich zdolání přijíždí do Milána.
Krásná slunná Itálie. Biebl si i zde všímá typické italské vlastnosti, jejich vášnivé temperamentnosti. Tomu, kdo se do ní nedokáže vžít, však doporučuje: „Kdo se neumí radovat, rozplakat nebo rozkřiknout, aby alespoň jednou v životě zapomněl, co se sluší a nesluší, kdo se nikdy nedovede opít životem, aby najednou musel na stole popadnout sklenku vína, zvednout ji a rozmačkat v ruce, až by mu mezi prsty protékalo víno a krev, ať nejezdí do Itálie. Ať zůstane doma, kdo nedokáže pro hezkou holku pobodat nožem třeba svého nejlepšího kamaráda.“ 45 Z Milána pokračuje v cestě do Janova, do kterého přijíždí 28. října v noci. Po svém příjezdu si všímá rozčlenění města do dvou antagonistických částí. Ta první, blízko moře je značně chudá, řemeslnická. Druhá, ležící od moře dále, je naopak bohatá část s paláci, které kdysi tvořily peněžní ústavy, směnárny a úřady.46 Při prohlídce města ho zaujme nízko napsaný nápis „Ať žije Mussolini!“ Itálie je už čtvrtým rokem součástí nového režimu. Vládne zde, od slavného pochodu na Řím47, fašistický autoritářský režim v čele s Benitem Mussolinim: „Z každého výkladu hledí jeho energická uhrančivá tvář v sousedství bezbarvé fotografie královny, beztak stranou postavené, a to ještě, aby se neřeklo; hlavní je
43 Jak píše Jaromír Pelc: „Svědčí o tom otištěná báseň „Co se stane“ a pod titulem krátké sdělení: Básník Biebl odejel 27. října t. r. na Jávu a Borneo., viz: BIEBL, Konstantin. Modré stíny pod zlatými stromy. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 259. 44 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958., s. 19. 45 Tamtéž, s. 21. 46 Florencie byla už od středověku významným finančním centrem. Její bankéři například financovali anglické krále během stoleté války. 47 Proběhl 22. – 29. listopadu 1922. Více o puči viz například: GALLO, Max. Mussolini’s Italy: Twenty Years of the Fascist Era. New York: Macmillan, 1973.; CARSTEN, Francis Ludwig. The Rise of Fascism. University of California Press, 1982. 13
on, nový Caesar; božský, nezranitelný a imponující sugestivním pohledem hypnotizéra.“ 48 Ovšem ne každý s tímto režimem souhlasí. Biebl si bystře všímá i druhého nápisu, který je umístěn vysoko nad zemí a na němž je napsáno: „Pryč s Mussolinim!“ I když je Biebl teprve v Itálii, počíná se u něj objevovat částečný stesk po domově. Porovnává nové s tím, na co je zvyklý: „Divadla, kina, kabarety podobají se našim podnikům. Ovšem takového Vlastu Buriana nemají. Marně jsem také hledal kavárnu, jako je Tůmovka nebo Unionka, s haldou novin položených vedle vás na židli.“ 49 Ráno se Biebl vydává do přístavu. Zde je okouzlen velkým počtem lodí s nepřeberným množstvím zboží, a také halasem všemožných jazyků. Vyčkává na příjezd lodi, která směřuje do Singapuru. V tom se stane něco zvláštního. Biebl se omylem nachomýtne do davu, který se loučí s lodí, plující do Ameriky. A najednou se z paluby lodi ozve ženský hlas: „Herr Biebl, das ist nicht unser Schiff?“ 50 Biebl reaguje v úleku česky: „Ne není!“ 51 Onou ženou je tajemná Ema.52 Ještě před odjezdem Biebla oslovil v Praze Emin otec, zda by nemohl dělat jeho dceři, jedoucí ke svému bratrovi na Sumatru, doprovod, jelikož sama jet nemůže z důvodu neplnoletosti. Biebl samozřejmě souhlasil. Nyní se ale nedá nic dělat, Biebl se snaží situaci vyřešit, ale už je pozdě. Ema mu svěřená odjíždí na cizí lodi. Jediné, co mu po ní zůstane, je červený promáčený klobouk, který mu podá rybář vylovivší ho z moře.53
Biebl se po tomto, částečně komickém okamžiku, dočkal příjezdu té správné lodi. Byl jí Yorck. Yorck byl jednou ze sedmi lodí společnosti Norddeutscher Lloyd54, které měly plánovanou trasu do východní Asie a Austrálie. Samotná loď byla pojmenována po hraběti Yorck von Wartenburg55 a měla od své první plavby 23. listopadu 190656 zajímavou historii.
48 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 24. 49 Tamtéž, s. 25. 50 Tamtéž, s. 29. 51 Tamtéž. 52 Jakub Sedláček tvrdí (viz: BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Labyrint, 2001, s. 139), že by se mohlo jednat o Olgu Trunečkovou. S tím nemohu souhlasit. Jako hlavní důvod zde vidím „nesedící“ životopisné údaje. Olga Trunečková totiž, na rozdíl od Emy, nejela na Sumatru, ale na Jávu; neměla tam bratra, ale švagra; a zcela jistě již byla plnoletá. Záhadné je rovněž to, proč Ema mluvila německy. Otázkou tedy zůstává, jestli Biebl biografické informace nepozměnil úmyslně, či zda tento příběh není jen čistou mystifikací. 53 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 30. 54 Společnost byla založena 20. února 1857 Hermannem Heinrichem Meierem a Eduardem Crüsemanem v Brémách, kde i později sídlila. Zanikla až v roce 1970, kdy se sloučila se společností HAPAG do nové HAPAG – Lloyd AG. 55 Yorck von Wartenburg (1759 – 1830), pruský polní maršál a zakladatel šlechtického rodu Yorck von Wartenburg. 56 KLUDAS, Arnold. Die Seeschiffe des Norddeutschen Lloyd 1857 bis 1919. Koehlers Verlagsgesellschaft, 1991, s. 130. 14
Zúčastnila se i první světové války, a to právě v Tichomoří, kdy dovezla 3000 tun zásob na tehdy německé Mariany.57 První plavbu do východní Asie zahájila 23. října 1907 a nakonec do této oblasti podnikla sedmnáct výprav.58 Co se týče jejich technických parametrů, tak loď byla celkem dlouhá 146,75 m a široká 17,51 m. Její celková váha byla 8976 tun a její ponor činil 10,8 m. Při maximálním výkonu byla schopna dosáhnout rychlosti 28 km za hodinu. Z hlediska kapacity kajut pro cestující, byl na tom Yorck velmi dobře – bylo jich ve II. třídě 303, ve III. 492. Existence lodi byla ukončena v roce 1933, kdy byla sešrotována.59
Biebl si po svém vstupu na palubu loď důkladně prohlédne a dostane se i do strojírny. Po tomto průzkumu si jde najít svou kajutu. Je zajímavé, že se Biebl zmiňuje o diferenciaci kajut do čtyř tříd, i když loď byla po své vnitřní přestavbě tvořena pouze třídami II. a III. Z čísla Bieblovy kajuty – 366, lze usuzovat, že byl ubytován právě v oné třetí třídě.
Všímá si i svých spolucestujících. A nutno říci, že společnost na lodi byla velice pestrá. Tvořili ji lidé různých národností a vyznání. Jako první si Biebl všimne indických kejklířů a tanečníků, vracejících se z Evropy domů na Cejlon. Následně je, při vstupu do jídelny, vcelku překvapen tím, kdo jsou jeho další spolucestující: „ Vešel jsem do jídelny. A hned jsem zase zlekaně vyšel, zavíraje za sebou dveře: Bože, kam jsem to vkročil? Všechny stoly byly obsazeny zakuklenými mnichy, asi členy nějakého tajného řádu, sloužícího bezpochyby černou mši. Zvláště mě zalekl jeden ohromně vysoký františkán, který držel v ruce dlouhý hnát, ale myslím, že to nebyla lidská kost, chvíli zuřivě se jí oháněl, a ještě zuřivěji se potom do ní zakousl.“ 60 Myslí si, že v kuřáckém salonu bude jiná společnost, ale zmýlí se. Jsou tam také mniši. A v tom nachází dámský salónek. Snad útočiště. Ale i v něm: „Každého rána o deváté hodině dopolední koná se v dámském saloně římskokatolická mše svatá a prosíme.“ 61 Všude kam se Biebl hne, potkává ženské i mužské představitele katolických řádů. Své neustálé setkávání s nimi si přetransformuje do jakéhosi fantazijního zážitku a myslí si, že je obětí nějakého iluzorního náboženského spiknutí. Ze své fabulované teorie hledá únik pomocí prvního námořníka, kterého potká a chytí ho za rameno: „Bratře“, ano, řekl jsem mu bratře, „je tohle Yorck?“ „Je!“ „A jedeme do Indie?“ „Jedeme!“ „A kdo jsou tito? Ukázal jsem prstem.“ „Misionáři!“ „Kam jedou? Daleko?“ „Do Číny!“ „A mimo ně už nejede
57 HERBERT, Carl. Kriegsfahrten Deutscher Handelsschiffe. Hamburg: Broschek & Co, 1934, s. 67. 58 Tamtéž. 59 ROTHE, Klaus. Deutsche Ozean-Passagierschiffe 1896 bis 1918. Steiger Verlag, 1986, s. 111. 60 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 34. 61 Tamtéž, s. 35. 15
nikdo?““ 62A v tom je Bieblova historka vystupňována do vtipné pointy: „O jo“, řekl námořník, rozhlédl se po palubě a ukázal mi v koutě na lenošce klidně rozloženého pána. Ulevilo se mi. Měl kostkovanou čepici a světlohnědé šaty. Přistoupil jsem k němu bez ostychu a počal jsem si hned ulevovati nářkem na mnichy, doufaje, že naleznu pochopení u tohoto, jak se zdálo, dobrosrdečného civilisty. On klidně pojídal svůj sýr, rozmazávaje nožem po skývě sýr i se staniolem. Neprojevil ani souhlasu ani odporu. Když jsem domluvil, podíval se na mě přes zlaté brýle: „Pane, jsem evangelický pastor!““ 63 Ten stejný den potkává i další své spolucestující u oběda. Utvoří spolu u jednoho ze stolů společnost tvořenou Bieblem, Dánem, třemi Němci, a belgicko – maďarským párem. Následně se Biebl dozvídá, že odjezd lodi bude kvůli bouři opožděn.
I přes částečné nezdary způsobené počasím Yorck vyplouvá. Biebl, jenž podniká první cestu lodí, popisuje neustálé její komíhání způsobené vlnami. Ještě horší kymácení nastává, když se loď ocitne v bouři. Biebl ovšem není jediný, komu na lodi není dobře: „už třetí noc slyším stále vrhnout toho pastora z třistapadesátky.“ 64 Loď pokračuje zdárně ve své plavbě dál, míjí Elbu, Sicílii a Krétu a blíží se k Africkému pobřeží. K němu dorazí v ranních hodinách.
Yorck se dostává do Port Saidu, brány do Suezského průplavu. Samotný vznik Port Saidu úzce souvisí s počátkem stavby tohoto vodního díla. Město bylo založeno na velikonoční pondělí, 25. dubna, 1859 pašou Saidem65 a to při zvláštní příležitosti, kdy Ferdinand de Lesseps66 symbolickým kopnutím krumpáčem do země zahájil počátek stavby kanálu. V prvním roce měl Port Said populaci tvořenou 150 osadníky, o rok později už to bylo 2000 obyvatel, a v roce 1869, při otevření kanálu, 10 000. V době Bieblova příjezdu už se jednalo o větší město s přibližným počtem 100 000 obyvatel. 67
62 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 36. 63 Tamtéž. 64 Tamtéž, s. 41. 65 Paša Said (1822 – 1863), místodržící Egypta v letech 1854 – 1863, viz: BAREŠ, Ladislav a kol. Dějiny Egypta. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2009, s. 801. 66 Ferdinand de Lesseps (1805 – 1894), francouzský konzul v Egyptě (1831 – 1838). Zasloužil se o znovuobnovení idey na vybudování průplavu v 50. letech, viz: BAREŠ, Ladislav a kol. Dějiny Egypta. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2009, s. 434. 67 Více o historii stavby Suezského průplavu a Port Saidu, viz: BAREŠ, Ladislav a kol. Dějiny Egypta. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2009, s. 436.
16
Samotné kotvení Yorcku si Biebl opět ve své fantazii propojené s realitou přeměnil na dobrodružné přepadení lodi: „Arabové, Berbeři a negři na svých lodičkách, odrazivše od břehu, s válečným pokřikem blíží se k Yorcku, už zdaleka rozvinujíce třásnatý koberec jako pirátskou vlajku a ve vzduchu mávajíce skleněnými šňůrami jabloneckých korálků. Byli jsme přepadeni, a myslím dokonce, že zrazeni vlastní posádkou. Sám jsem viděl námořníka, jenž uvázav hozené lano na palubu pomáhal vystoupit nahoru třem Arabům i s jejich ranci.“ 68 Když je loď bezpečně ukotvena, mají její cestující čas, dokud nepřijde na řadu pro cestu průplavem. Biebl se rozhodne pro prozkoumání přístavu a jeho života. Ovšem když místní obyvatelé spatří neznámého cizince, snaží se ho upoutat, s tušením snadného zisku, svými produkty.69 Biebl neví, jak se jich zbavit, a proto volí útěk. Při svém útěku narazí na Belgičana jeho ženu Maďarku, své spolucestující z lodi. Společně se poté vydávají do mešity. Ale jejich arabský průvodce je schválně vodí pořád dokola, čehož si Biebl všimne. Při své cestě ulicemi Port Saidu uvidí v jedné ze zahrad poprvé v životě kvést a růst banány. Onen květ na něho zapůsobí velice silným dojmem a připomene mu jeho medicínská studia: „Ten hrozen plodů, ten nepřekvapí, ten známe. Ale ten květ! Tmavě černý, až nafialovělý! A ten tvar! Bože, kde jsem ho již viděl? Už vím, je to srdce té utopené nevěstky, které jsem jednou vyňal v pitevně.“ 70 Při své cestě z oné zahrady částečně zabloudí, najde však jinou cestu a vynoří se před ním mešita. Chce zavolat na své známé z lodi, ale ti mezitím zmizeli.
Bieblova návštěva mešity v něm zanechá hluboké dojmy. Monotónní hlas nahlas čtoucího hadžiho ho však dostane do stavu spánku. Opět se zde vyskytne ono prolínání skutečna a snovosti, pro Biebla tak typické. Tentokrát dojde, po vzájemném konfliktu, k záměně Bieblovy osobnosti s Arabem, stojícím před zakázaným vchodem do mešity. Vzniká tak podivná směsice obrazů: „Udělal jsem krok dopředu. Chtěl mě vzít za rukáv, ale jeho ruka se zavřela v prázdnu, jako by to byl jenom vzduch, co chytil. Zalekl se a učinil pokus sevříti mě kolem pasu oběma rukama; objal jenom sebe. Necítil jsem ani nejmenšího tlaku, když jeho ruce procházely mým tělem. Viděl jsem, jak se celý chvěje hrůzou. Aby ji přemohl, začal klít a nadávat. Řekl jsem mu obě arabská slova, která jsem slyšel od stevarda Richarda. Rozzuřil se. Vytáhl dlouhý nůž a zvedl jej nad mým srdcem. Moje hruď nekladla žádného odporu. Upadl. A poněvadž stál přímo proti mně, jeho hlava prošla mojí hlavou a jeho srdce mým srdcem. Otočím se. Leží na zemi a umírá. Z prsou se mu řine krev. Šeptá něco
68 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 44. 69 BIEBL, Konstantin. Na Africkém pobřeží. In: Domov a svět, 1927, r. 1., č. 9, s. 2. 70 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 48. 17
naléhavého, nějaké své poslední přání. Mluví tak tiše, že musím ucho naklonit až k jeho ústům. Mluví česky. Já ale česky nerozumím a ptám se ho arabsky, co říká. Dívá se na mě a mlčí. Konečně pozvedne ztěžka ruku, ukáže na květ ležící pod banánem a zemře. Jeho ruka neklesla. Zůstala trčet ve vzduchu. Jsme tu sami, já a mrtvý. Nikdo není nablízku. Dvakráte jsem se o tom přesvědčil. Jal jsem se mrtvého šacovati. Měl plné kapsy nakoupených cigaret a spoustu pohlednic. Celé tucty. V náprsní tašce jsem našel: holandské zlatky, ne mnoho, cestovní pas a nějakou legitimaci „US Devětsil“. Mrtvý byl asi členem nějakého sportovního klubu. Na druhé straně legitimace byly tužkou načrtnuty nějaké verše. Slyším skřípat písek! Blíží se kroky. Poznávám, že jsou to kroky Evropana. Takhle nechodí Arabové! Byl to Belgičan se ženou a za nimi teprve jejich průvodce. Spatřili mrtvolu a žena vykřikla, jako by ji poznávala: „To je náš přítel z lodi!“ Belgičan se pustil za mnou: „Chyťte ho! Chyťte ho! Toho Araba!“ Když jsem se probudil, byla už noc. Mešita je prázdná. Jen měsíc svítil na práh u vchodu. Mé boty už tam nebyly.“ 71
Yorck vplouvá do Suezského průplavu, kanálu dlouhého 160 km. Na Biebla hluboce zapůsobí dosud patrné pozůstatky z bojů první světové války, jež jsou na obou jeho březích. Biebl během proplouvání naváže kontakt s ruskou kněžnou.72 Loď se dostává do Suezu, jenž je branou do Rudého moře. Loď zde nestaví a pokračuje dál v cestě. Proplouvá kolem sinajského pohoří. To vyvolá zájem především v zástupcích již výše zmíněného náboženského zástupu: „Všichni seminaristé jsou na palubě, hledíce s otevřenou hubou k východu. Starý misionář, sympatický stařec, drží v ruce mapu a klepe se rozechvěním po celém těle: „Sinaj! Hora Sinaj!“ „Kde? Která?“ Padesát párů šílených očí se upírá na starce. „Vidíte ty tři žluté vrcholky hor?“ pláče stařeček. „Vidíme, to je Sinaj?“ „Ne, tam za nimi. Ta modrá hora.““ 73
Cesta pokračuje plavbou po Rudém moři. Její vcelku nudný průběh si Biebl krátí procházkami po lodi a pozorováním posádky. Je zasvěcen i do tajemství lodních přístrojů. Jeho zvýšené pozornosti se však dostane plavbě až tehdy, když se loď blíží k Perimu. Perim, malý ostrov v zálivu Bab al Mandab, nedaleko Arabského poloostrova, byl v době Bieblovy cesty pod správou Velké Británie. Biebla zaujme především uhelná stanice nacházející se na tomto ostrově. Je zhrožen podmínkami, v jakých musejí zdejší dělníci pracovat – teplota vzduchu se zde běžně pohybuje kolem 40 stupňů Celsia. Ještě více je ovšem zděšen chováním
71 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 52 – 53. 72 Tamtéž, s. 57 – 59. Opět těžko rozpoznat, jestli se jedná o skutečnou událost nebo fabulaci. 73 Tamtéž, s. 59 – 60. 18
anglických vojáků a důstojníků, kteří mají dozor nad uhelnou stanicí, vůči arabským dělníkům. Biebl zde vyjadřuje svůj značně protikolonialistický postoj.74 Plavba Rudým mořem trvá celkem čtyři dny.75
Po tomto vpravdě skličujícím okamžiku se Bieblovi zdá mnohem přívětivější i Indický oceán, i když ten nejeví přílišnou ochotu přivítat Yorck krásným počasím, je tomu spíše naopak – moře je značně rozbouřené. Cestujícím je špatně, pouze, zřejmě moři uvyklý Holanďan jeví známky optimismu: „Co děláte paní?“ „Je vám špatně?“ „Že se nestydíte stonat!“ „Hehehé!“ „Jděte hned na palubu, taková mladá ženská a ona stůně.“ „Stůňu já, starý chlap?“ „To je hanba!“ Celá kabina otřásá se jeho zdravým smíchem, z očí mu plane světlo. Působí na své okolí tak sugestivně, že bytost, která před pěti minutami nemohla ani pohnouti rukou, teď v jeho přítomnosti usedá na lože a pokouší se vstáti.“ 76 Rozbouřené počasí vystupňované až do skutečné bouře nakonec způsobí ztrátu jedné lodní kotvy. Plavba pokračuje zdárně dál. Biebl je fascinován létajícími rybami. Společnost Indů, kteří se vracejí domů na Cejlon zpět z Německa, kde vystupovali, začíná ožívat. Dosud nejevili přílišnou známku aktivity, ale to se s jejich přiblížením se k domovu začíná měnit. Biebl je fascinován jejich náhlou činností a začíná si svých spolucestujících všímat. Snaží se dokonce proniknout do tajemství jejich kastovních znamení, ale nedaří se mu to. Ve své fantazii vidí na čelech lidí různá znaménka interpunkce. Tvrdí, že v Čechách je: „jedna velmi rozšířená kasta lidí, v Indii málo zastoupená, jsou to lidé neurčitého, roztěkaného pohledu, mající přes stále zachmuřené čelo jedinou vrásku, pomlčku.“ 77 Snaží se tím snad naznačit naše určité povahové rysy, pomlčka se zdá být symbolem uzavřenosti a neochoty otvírat se novým věcem.
Biebl si vybírá daň za neznalost. Netrpí předsudky, a proto zabředne do rozhovoru s indickými spolucestujícími. Jeho „nerozlišování“ mezi lidmi ovšem vyvolá zděšení u ostatních evropských spolucestujících poznamenaných koloniálními zvyklostmi: „Představte si, co se stalo. Něco strašlivého. Tenkráte nebyl jsem si ani vědom svého provinění. Ostatně všude v cizině vám teprve otevřou oči a dají vám znát, co si myslí o takovém Čecháčkovi, hloupém Honzovi, jenž sklouzne při každém kroku na parketách. Považte, já jsem sešel dolů, mezi ně, mezi ty Indy v těch hadrech a s druhé strany dívali se za mnou dva Angličané. To nejhorší na tom je, že já jsem ani netušil, co vlastně pášu, opravdu, to je hrůza, jaké my máme
74 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 67 – 71. 75 BIEBL, Konstantin. Ceylon. In: Domov a svět, 1927, r. 1, č. 10, s. 3. 76 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 73. 77 Tamtéž, s. 79. 19
špatné vychování. A proto mi odpusť, Pane, neboť nevím, co činím, když se usmívám, možná na slunce, možná že i na Indy. Jeden z nich, vypozorovav, že se usmívám, přešel dvakrát kolem, usmál se též a najednou přistoupil ke mně a povídá německy: „Kolik je hodin?“ „Pět“, řekl jsem dívaje se na hodinky. Angličané zkoprněli. Nezapomenu nikdy na jejich ulízané hlavy, ztrnulé v úžasu. Svatý Václave, co jsem to zase provedl? Pak pohlédli na sebe, na mě, na Inda v hadrech a znovu na sebe a rozesmáli se docela otevřeně.“ 78
Zároveň se zde projeví i malost českého národa a jeho absence kolonií: „Věděli, že jsem Čech. Ty národe kolem Vltavy a Labe, kdybys byl viděl, jak jsi mojí vinou zase klesl v očích ciziny. To je to, že nemáme moře. Neumíme se chovat, jakmile opustíme Evropu.“ 79 Své sžití s Indy dovede Biebl až do úplné komické krajnosti: „Nesmím už chodit na slunce. Holanďan mi to řekl: „Člověče, blázníte? On se tady opaluje na slunci! Sakra nedělejte to!“ „Víte, já vás nechci urážet, ale vy už vypadáte jako nějaký míšenec. Poločerný, víme? Tady si musíte dát pozor. Nebo by ještě o vás myslili, že jste také odněkud – z anglické kolonie.““ 80
Těsně před příjezdem na Cejlon uspořádají Indové vystoupení pro posádku a cestující. I zde si Biebl všímá zažitých „koloniálních zvyklostí“, zde se projevujících na rozmístění diváků: „Mužstvo Yorcku usedlo kolem do kruhu, tvoříc tak manéž; za mužstvem stáli důstojníci a všichni Němci; jim přes rameno hleděli Holanďané a Francouzi; za nimi zábradlí, vlny a noc. Angličané stáli až na třetí palubě jako hvězdáři z jiné planety, kteří ze strašné dálky dalekohledem dívají se dolů.“ 81 Biebl je značně fascinován především tanečními vystoupeními. Předzvěstí blížícího se Cejlonu se stává modrý duhový motýl, přilétající z pevniny ostrova.82 Plavba Indickým oceánem na Cejlon trvala 8 dní, z Port Saidu celkem dvanáct.83
Cejlon byl v době Bieblova příjezdu v područí Velké Británie - už 111 let byl součástí Britské Východoindické společnosti.84 Nejpočetnějšími národy v té době byli Sinhálci (67 %)
78 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 79 – 80. 79 Tamtéž, s. 80. 80 Tamtéž. 81 Tamtéž, s. 81. 82 Tamtéž, s. 84. 83 BIEBL, Konstantin. Ceylon. In: Domov a svět, 1927, r. 1, č. 10, s. 3. 84 FILIPSKÝ, Jan a kol. Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2003, s. 306. 20
a Tamilové (11,5%) Britové značně upřednostňovali a především ekonomicky využívali menšinové tamilské obyvatelstvo.85
Yorck připlouvá do Kolomba, města a přístavu na jihozápadním pobřeží ostrova. Při výstupu z lodi ihned na Biebla silně zapůsobí (její působnost přirovnává k ráně do srdce) tropická příroda. Na Cejlonu stráví pár dní, které využije k výletům po okolí. Navštíví město Kandy, vzdálené od Kolomba zhruba 120 km.86 Po krátkém zakotvení se vydává Yorck dále, na poslední část své plavby. Do Singapuru, se Biebl dostává zřejmě 25. listopadu. Opět je nemile překvapen kontrastem mezi kolonizátory a kolonizovanými.87 Nedaleko Singapuru se stále nachází tropická příroda s množstvím divoké zvěře88: „Tygr tu není žádnou vzácností, svědčí o tom i množství stažených kůží, jež jsou všude v Singapuru na prodej.“ 89 26. listopadu posílá Horovi pohled.90
V Singapuru se Biebl naloďuje na holandskou plachetnici Plancius.91 Cesta Plancia ze Singapuru pokračuje kolem malého ostrůvku Sabang92, nedaleko břehů Sumatry: „Sumatra!“ hlásí pan Sachse.“ 93 Na tomto ostrově se Biebl stává posluchačem podivuhodné historky, vyprávěné mu zdejším rybářem, kterou lze zcela určitě označit za jeho pouhou fantazii:
85 Neúspěchy britské koloniální politiky vygradovaly do ničivé krajnosti až v 80. letech 20. století. Dlouho podporovaná nenávist mezi Sinhálci a Tamily (navíc s rozdílným náboženským vyznáním, Sinhálci – buddhisté, Tamilové – muslimové) ze strany Britů se vystupňovala až do občanské války na Srí Lance (1983 – 2009), více informací viz: FILIPSKÝ, Jan a kol. Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2003, s. 343 – 349. 86 V době Bieblovy cesty, stejně jako dnes, bylo považováno za jedno z nejposvátnějších míst buddhismu, a to pro údajně zde přechovávanou relikvii – Buddhův zub, jež má být umístěna v Chrámu Buddhova zubu (Sri Dalada Maligawa), viz: FILIPSKÝ, Jan a kol. Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2003, s. 315. 87 BIEBL, Konstantin. Singapore. In: Domov a svět, 1927, r. 1, č. 11, s. 9. 88 Tamtéž. 89 Tamtéž. 90 BIEBL, Konstantin. Modré stíny pod zlatými stromy. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 269. 91 Loď nesla jméno po vlámském astronomovi, kartografovi, geografovi Petrusu Planciusovi (1552 – 1622). Byl jedním ze zakladatelů Nizozemské Východoindické společnosti, pro kterou vyhotovil přes sto map. Více o Petrusu Planciovi viz: KEUNING, J. Petrus Plancius. Theoloog en geograaf 1552-1622. P. N. Van Kampen & Zoon, 1946. 92 Zajímavé je, že Biebl neplul na lodi ze Singapuru směrem na jih do Batávie, což by bylo logické, ale naopak její trasa zřejmě směřovala směrem na sever, k Acehu, neboť ostrov Sabang leží právě nad tímto nejsevernějším výběžkem Sumatry. Plancius tedy obeplul západní pobřeží Sumatry, a teprve potom pokračoval směrem do Batávie. Cesta tak trvala déle. 93 BIEBL, Konstantin. Plancius. Praha: Sfinx, 1931, s. 15. 21
„Narazil jsem na střechu obrovského mrakodrapu o tisíci poschodích. Loď se sice poškodila, ale nepotopila. Vzali mi ji, protože mysleli, že jsem blázen. Ale já nejsem blázen!“ 94
Loď se už blíží k rovníku. Okolo něj ovšem panuje bezvětří, a to plachetnici poněkud zdrží. Při svých volných chvílích se Biebl snaží naučit malajsky. Zjišťuje, že je to značně jednoduchý jazyk. Problém ovšem nastává, když chce exotickým členům posádky poděkovat za jejich služby. Rozhodne se proto obrátit na své spolucestující, zcela jistě značně v malajštině pokročilejších. A opět se zde projevuje motiv koloniálních předsudků: „Umíte dobře malajsky?“ Pan Jansen mne o tom ubezpečil. „Jsem patnáct let na Jávě.“ „Jak se řekne malajsky děkuji?“ ptám se jako bych nevěděl, že mu mířím na srdce. „Co říkáte. Co říkáte?“ Nakonec však musel přiznati, že neví. Nevěděl to pan Sachse, nevěděl to pan Makelaars, ani nikdo ze společnosti. „Počkejte“ řekl pan Sachse, „zavoláme ing. Bergra.“ Jak se zdá, poněkud nahluchlý od chininu, uposlechl nerad; snad proto, že jeho zimnice táhla ho do herny anebo že spatřil mne, kterým od první chvíle, kdy přistoupil na loď v Singapuru, zřejmě pohrdal, a proto i teď usedl obrácen ke mně zády. Pan Sachse, usmívaje se třikrát, dvakrát na jeho cvikru, tázal se za vysokého napětí: „Jak se řekne malajsky děkuji?“ 95
Ing. Bergr přizná, že neví. Následně se s Bieblem seznámí. Ten zjistí, proč od něj zachovával Bergr takový odstup. Už podruhé je Biebl zaměněn za míšence: „Pan Jansen první pochopil, že tu jde o nějaký omyl: „Pánové se neznají?“ a představil mne. Myslel jsem, že se na mne vrhne; on však mne obejmul: „Tak vy jste Čechoslovák? To je dobré! Ale odkud jste tak černý? Odpusťte, já jsem myslel, že jste míšenec“ A nabídl mi doutník“ 96 Po vzájemném sblížení se vezme Bergr Biebla pod ochranná křídla a považuje za nutné mu vysvětlit, jak se má na Jávě „správně“ chovat. Popisuje mu to, co je podle něj na Jávě nejlepší a co musí vidět. Biebl se ho zeptá na Javánce. Bergr mu odpoví, svýma typicky v koloniálním duchu zaslepenýma očima, vše spatřuje ideální: „Och Javánci“ zasnil se pan ing. Bergr. „Tak hodní a tak mírní“ dodal. „A proč by nebyli? Vede se jim dobře. Zbudováním vodních přehrad zabezpečila jim vláda dostatečný příděl vody, potřebný k zaplavování rýžových polí. O práci není zle. Dostanou ji na plantážích nebo v cukrovarech, co budou chtít; zřizujeme pro
94 BIEBL, Konstantin. Plancius. Praha: Sfinx, 1931, s. 10. 95 Tamtéž, s. 22 – 23. 96 Tamtéž, s. 24. 22
ně nemocnice, stavíme jim morové baráky.““ 97 Náhle však dostane jeho koloniální ideál vážnou trhlinu, způsobenou rádiovou zprávou z Batávie: „Na Jávě je povstání.“ 98
2. 3. Konstantin Biebl na Jávě
Počátkem Bieblova jávského dobrodružství je příjezd Plancia do přístavního mola Batávie v pět hodin ráno, za úplné tmy.99 Cesta ze Singapuru trvala necelý týden, z Janova přesně měsíc. Povstání, které tolik vyděsilo Bieblovy spolucestující na lodi, je již v Batávii minulostí, bylo potlačeno. Ovšem v dalších částech Jávy pokračuje dále.100
Biebl je hned po svém příjezdu, během své cesty městem, značně okouzlen neznámým prostředím, jako první jeho pozornost upoutá místní fauna: „Jedeme kolem říčky: má dosud magnetickou schopnost přitahovat krokodýly z blízké delty. Jejich smaragdové oči, jak mi řekl šofér, zjevují se někdy k ránu v samé blízkosti Batavie. Ale to nevadí černým buvolům, hroužícím se s taktovou rozkoší do vyhřátého bahna, odkud vystrkují jenom své hliněné hlavy, pokryté schnoucím blátem. Tváří se vznešeně a schválně se ani nepohnou, aby vypadali jako sochy posvátného býka Nandi101 v ruinách těch starých jávských chrámů, kolem kterých se někdy pasou. Vědí dobře, že mají nejkrásnější rohy ze všech zvířat, dovedou usmrtit tygra, a proto s nimi zacházejí s vybranou elegancí.“ 102 Všímá si i místních obyvatel. Jeho zrak padne na Javanku s nahými rameny, kterou potkává před branami Batávie.103 Dále se střetává se starou Číňankou104; a babu.105 Jeho fascinace nezná mezí, je okouzlen takřka vším, i tajuplností slov: „ Ó kouzlo nových věcí! Nic nevím o tom květu, o kterém babu vykládá dítěti. Nikdy jsem o něm nevěděl, nikdy předtím jej neviděl, nikdy nic o něm neslyšel. Člověk tu ví o světě míň než čínské dítě. Věru by mi prospěla taková chůva, taková černá babu, která by mne vodila za ruku od zvířete k zvířeti, od květiny ke květině, od stromu ke stromu, a říkala by:
97 Tamtéž s. 25 – 26. 98 BIEBL, Konstantin. Plancius. Praha: Sfinx, 1931, s. 26. 99 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 88. 100 Jak píše Zorica Dubovská (viz: DUBOVSKÁ, Zorica a kol. Dějiny Indonésie. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2005, s. 244): „V Batávii bylo povstání poraženo během několika hodin, v jiných oblastech se bojovalo déle, ale spíše proto, že vzhledem k přírodním podmínkám a velkým vzdálenostem nebyl přesun pořádkových policejních sil příliš rychlý.“ 101 Zde se jedná o zvíře z hinduistické mytologie. Nandi je krásný bílý býk, který slouží jako dopravní prostředek boha Šivy. Jeho sochy bývají umístěny před chrámy zasvěcenému tomuto mocnému bohovi, viz: HALLAM, Elizabeth. Bohové a bohyně. Praha: Knižní klub a Balios, 1998, s. 163. 102 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 90. 103 Tamtéž, s. 91. 104 Číňané se do Batávie dostali jako přistěhovalci, již v 17. stol., viz: DUBOVSKÁ, Zorica a kol. Dějiny Indonésie. Praha: NLN, 2005, s. 147. 105 Malajsky chůva. 23
„tohle je rambutan!“ 106 „Počkejte, já vám utrhnu jeden plod, vy byste nepoznal, který je zralý.“ „Jak vám chutná mangga107?“ „Já mám nejradši djambu108, ale djambu tu není.“ „To u nás ve Wonogiri109 nebo tam, co slouží sestra, ve Wonosari110, tam je djambu!“ „A vidíte ten vysoký strom, s korunou rovnou jako stůl? To je kapok111!“ A já bych to po ní opakoval s úžasem: „To je kapok!“ A ona by řekla: „Ano, pane, to je kapok!“ Nebo by vykřikla: „Pozor, had! Ale nemusíte mít strach. Podívejte se, máte stín za sebou! Kdybyste měl stín před sebou tak by vám nepomoh‘ ani Momo.“112 „Ani Momo. Ani Kapala Glundungan“.113 „Ani Kapala Glundungan by vám nepomoh‘, kdybyste měl, tuan114, stín před sebou.“ „Cítíte tu vůni?“ řekla by. „To je durian“ 115. Můj český nos by cítil jen zápach, dokonce strašlivý zápach, jenž by mi nemohl odkrýti všechno to, co s mazlivou leností by skanulo s jejích úst.“116
Po první cestě městem provázené silnými dojmy se Biebl ubytuje ve čtvrti Weltevreden.117 V jeho hotelovém pokoji ovšem není sám. Má nevítané spolubydlící. Jako první uvidí obrovskou žábu, která se mu hnusí. Nakopne ji. Tímto činem ovšem vzbudí u jednoho Javánce pohoršení a výkřik provázený zděšením.118 Javánec odkopnutou ropuchu
106 Rambutan jsou kulovité nebo oválné, zeleno růžové až karmínově červené plody velikosti 3–6 cm, pokryté dlouhými měkkými ostny stromu dvousliváku ježatého, z čeledi mýdelnikovitých, viz: Universum. 8. díl – R – Sn. Praha: Odeon, 2001, s. 47.
107 Jedná se o jeden z druhů manga, viz: MORTON, J. Fruits of warm climates. Miami, FL: Julia F. Morton, 1987, s. 221–239. 108 Plod stromu Syzygium samarangense, viz: MORTON, J. Fruits of warm climates. Miami, FL: Julia F. Morton, 1987, s. 381 – 382. 109 Dnes „vladařství“ nacházející se na střední Jávě, nedaleko Yogyakarty, viz: Atlantica. Velký atlas světa s družicovými snímky a mapami. Praha: Knižní klub, 2012, s. 362. 110 V dnešní době součást regionu Yogyakarty, viz: Atlantica. Velký atlas světa s družicovými snímky a mapami. Praha: Knižní klub, 2012, s. 362. 111 Jedná se o duté vlákno ze semen stromu vlnovce pětimužného, dorůstajícího až 70 m, viz: Universum. 4. díl – CH – Kn. Praha: Odeon, 2000, s. 501. 112 Výraz z mandarínské čínštiny pro ducha, přízrak. 113 Zde se jedná zřejmě o hlavního správce místa Glundungan. 114 Oslovení typické pro jihovýchodní Asii, jeho význam je „pán“. 115 „Durio zibethinus, vysoký strom z čeledi cejbovitých, z Indonésie, s květy vyrůstajícími přímo z kmene. Ježaté, dužnaté tobolky, veliké jako lidská hlava, obsahují bílou dužinu lahodné chuti, ale odporného zápachu“, viz: PROCHÁZKA, Vladimír a kol. Příruční slovník naučný I. A – F. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1962, s. 619. 116 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 92 – 93. 117 Bývalá evropská čtvrť města Batávie, obývaná především Holanďany, nacházející se 12 km jihovýchodně od centra města. 118 Zde je prezentován propastný rozdíl v myšlení a duchovní rovině mezi Bieblem a domorodcem. 24
přinese zpět a chová se k ní něžně.119 Zde v této scéně je opět obsažen dichotomický rozdíl v mentalitách Biebla a domorodého Javánce. Žába není ovšem jediným tvorem, který sdílí s Bieblem pokoj. Jsou tu ještě škorpioni, ještěrky tjitjak120, které si Biebl zamiluje a ještěrka tokéh121, která Biebla děsí, a proto ji následně usmrtí. Po těchto příhodách s živočichy se Biebl rozhodne pro procházku v zahradě. Po návratu do pokoje si opět uvědomuje propastný rozdíl mezi mentalitou evropskou a zdejší. Výborně uvažování místních lidí pochopí a navíc se díky své solidárnosti i vcítí do údělu místního obyvatelstva, jež je pod koloniálním jhem: „Evropan je skeptik; hned ví: to je náhoda, a usuzuje: to je jiná tokéh; ale djongos, domorodý sluha, jenž zvedl ropuchu, kterou jsem tak surově odkop, by vám řekl: „Ne, to je ta mrtvá tokéh. Vrátila se.“ Kdo uslyší ještěrku tokéh, uvěří v stěhování duší. Indický dům je domovem mrtvých, zastávkou k nirvánám, předpeklím netopýrů, očistcem ropuch a jiných duší, které se tu pohybují bez bázně, zcela nenuceně, po domácku, bez ohledů na Holanďany, bez ohledů na vás, neboť jsme tu všichni jenom jaksi dobrovolně a dočasně trpěnými podnájemníky záhrobí. Nesmíme se tu příliš roztahovat se svým západním rozumem, a když, musíte si aspoň uvědomit, že nejste-li hosty mrtvých, jste zajisté hosty džungle, která vás dostatečně přesvědčila o tom, že posud neztratila svou moc nad Batavií a všemi ostatními městy a kampongy122po celé Jávě, džungle, která nezmizí tam, kde se postřílejí tygři a vykácejí pralesy. Ne, stane se jenom ještě tajemnější, ještě o něco záhadnější. Tam, kde kdysi šuměly stromy dammarové123, vládne teď mlčení milionů. Milionu Javánců, kteří mlčí o svém právu.“124
Biebl se v Batávii nezdrží dlouho a vydává se do Semarangu, do střední Jávy. Zde se stává hostem u českého lékaře dr. Kselíka: „v Semarangu už patnáctý rok ordinuje dr. Kselík, velmi oblíbený u Číňanů; má také největší klientelu.“ 125 3. prosince odtud posílá pohlednici Josefu Horovi s textem: „Pozdrav z tropů od Kosti Biebla. Jsou zde nepokoje.“ 126 Biebl se
119 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 95. 120 Tjitjak je domorodý název pro gekona východního. 121 Jedná se o gekona obrovského. 122 Malajsky vesnice. 123 „Agathis, rod vysokých jehličnatých stromů rozšířených na jižní polokouli. A. damara z Indonésie poskytuje indický kopál. Používá se ho k výrobě laků, náplastí, po případě v mikroskopické technice“, viz: PROCHÁZKA, Vladimír a kol. Příruční slovník naučný I. A – F. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1962, s. 501. 124 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 99 – 100. 125 BIEBL, Konstantin. Semarang. In: Domov a svět, 1927, r. 1., č. 14, s. 7. Více o čínské komunitě v Semarangu viz: KLUSOVÁ, Izabela. Čínská menšina v Indonésii: život čínského obyvatelstva v městě Semarangu. Univerzita Palackého, bakalářská diplomová práce, 2012. 126 BIEBL, Konstantin. Na druhé straně světa. Praha: Československý spisovatel, s. 101. 25
tedy přece jenom nakonec nevyhne přímému kontaktu s povstáním.127 Ba co více, s domorodci se pravidelně stýká. To vyvolá zájem holandské policie na Jávě o Bieblovu osobu. Biebl si „zájmu“ samozřejmě všímá: „ Na podzim 1926. Strach imperialistů má velké oči. Přes výslovný zákaz policie, která mne v Semarangu i jinde mořila svými nekonečnými výslechy, stýkal jsem se s domorodci, což v těchto neklidných dobách bylo i nebezpečné. Teror, deportace „provinilců“ na Novou Guineu, to mě příliš pobouřilo, než abych mohl neprojevit svůj názor na tamní události.“ 128 Dalším potvrzením výslechů je Bieblův dopis Karlu Novému z 29. prosince: „Prošel jsem křížovým ohněm všech úřadů, kde jsem byl vyslýchán do únavy, nesmím nic psát, nic posílat.“ 129 Jeden z těchto výslechů líčí Biebl i ve fejetonu Noc ve Wonosobo.130 Bieblovy kontakty s domorodci131 dospěly až do té fáze, že mu byl pobyt zkrácen na pouhých šest týdnů: „Dostal jsem s námahou šestinedělní dovolenou k pobytu, ale vždy vidím nějaké stejné tváře v patách.“ 132
Biebl se ovšem nenechá těmito nepříjemnostmi zlomit. Jeho hostitel ho učí malajsky, společně s přítelkyní Olgou Trunečkovou podniká Kselíkovým autem výlety po okolí. U svého hostitele stráví i Nový rok.133
Krátce po Novém roce se Biebl přesunuje na východ, do města Surabaje. Zde se stává hostem lékaře v holandských službách, dr. Kargla. Jako bývalý nedostudovaný medik mu Biebl pomáhá v jeho ordinaci. Karglovu klientelu také tvoří většinou Číňané. Biebl se stane svědkem úmrtí jednoho z členů čínské rodiny a spatřuje rituály, které úmrtí a následný pohřeb doprovázejí. Vše se mu zdá mystické a pro evropocentrického člověka zcela nepochopitelné.134 Biebl netráví čas pouze v ordinaci svého hostitele, ale především cestuje.
127 Povstání bylo vedené indonéskými komunisty s cílem osvobodit Indonésii. Nezdařilo se, a po jeho potlačení nastaly ze strany holandské koloniální správy tvrdé represe, viz: DUBOVSKÁ, Zorica a kol. Dějiny Indonésie. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2005, s. 244 – 245. 128 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 130. 129 Tamtéž, s. 131. 130 Tamtéž, s.. 101 – 102. 131 Sixta (viz: Ideový a umělecký vývoj Konstantina Biebla. In: Tři studie o moderní české literatuře. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962, s. 41 – 81) a Pelc (viz: BIEBL, Konstantin. Modré stíny pod zlatými stromy. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 264) tvrdí, že se Biebl dokonce povstání osobně zúčastnil. Jejich hypotézy nelze ani vyvrátit ani potvrdit. Domnívám se však, že Biebl nebyl do povstání aktivně zapojen. Jako stěžejní negativa vidím silný nacionalistický ráz povstání a Bieblovy nedostatečné jazykové dovednosti. 132 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 131. 133 BIEBL, Konstantin. Modré stíny pod zlatými stromy. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 263. 134 Tamtéž, s. 103 – 112. 26
Navštíví Surakartu135, Borobudur136, Merbabu137, Salatigu138, okolí sopek Bromo139, Merapi140.141
Kvůli již zmíněnému nucenému zkrácení pobytu se Biebl vydává na cestu zpět do Batávie a odtud následně domů. Není jisté, jak dlouho mu cesta zpět trvala, jisté však je, že to bylo kolem měsíce, neboť již v půlce února je k zastižení v Čechách.142
135 Město ve střední Jávě, viz: Atlantica. Velký atlas světa s družicovými snímky a mapami. Praha: Knižní klub, 2012, s. 362. 136 Chrámový komplex mahájánového buddhismu (také hinduismu) v Magelangu na střední Jávě, jehož vznik lze klást do 9. století našeho letopočtu, viz: SPENCER, John; SPENCEROVÁ, Anne. Země – svět záhad a mysterií. Praha: Knižní klub, 2003, s. 315 – 316. 137 Merbabu je sopka se dvěma vrcholy, vysoká 3145 m, nacházející se na střední Jávě, viz: Atlantica. Velký atlas světa s družicovými snímky a mapami. Praha: Knižní klub, 2012, s. 362. 138 Salatiga, město na střední Jávě. Kdysi ho navštívil Jean – Arthur Rimbaud, viz: Atlantica. Velký atlas světa s družicovými snímky a mapami. Praha: Knižní klub, 2012, s. 362. 139 Sopka vysoká 2329 m nacházející se ve východní Jávě, viz: Atlantica. Velký atlas světa s družicovými snímky a mapami. Praha: Knižní klub, 2012, s. 362. 140 Sopka s výškou 2930 m ve střední Jávě, viz: Atlantica. Velký atlas světa s družicovými snímky a mapami. Praha: Knižní klub, 2012, s. 362. 141 BIEBL, Konstantin. Modré stíny pod zlatými stromy. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 263. 142 Tamtéž, s. 264. 27
3. Odraz cesty v Bieblově básnické tvorbě Z hlediska vlivu jsem se rozhodl Bieblovu básnickou tvorbu ovlivněnou cestou na Jávu rozdělit do tří částí: 1. sbírky přímo ovlivněné, 2. sbírky a básně nepřímo ovlivněné, 3. básně z pozůstalosti.
U první mám oním „přímým vlivem“ na mysli její okamžitou reakci na prožitou výpravu, básně vznikaly v přímé návaznosti na cestu. Navíc, v jediné sbírce zařazené do této části, tvoří motivy cesty, z hlediska celku, její stěžejní část.
U druhé byla reakce na cestu delší, básně vznikaly s delším časovým odstupem. Typické pro sbírky a báseň zařazené v této časti je rovněž percentuální zastoupení motivů z cesty na Jávu. Pohybuje se v rozmezí nanejvýše několika básní (či úseků), které tvoří spíše tematický doplněk sbírek a básně, ve kterých jsou stěžejní témata jiná.
Třetí část tvoří básně s motivy cesty, které se rozhodl Biebl nezařadit do žádné ze svých vydaných sbírek.
3. 1. Sbírky přímo ovlivněné
3. 1. 1. S lodí jež dováží čaj a kávu
Výsledkem okamžité reakce z dojmů Bieblovy cesty byla sbírka S lodí jež dováží čaj a kávu. Vyšla poprvé v lednu 1928 s podtitulem Poesie 1926 – 1927 ve 100 číslovaných a Bieblem podepsaných výtiscích v nakladatelství Jan Fromek jako 37. svazek edice Odeon. Sbírku upravil a fotomontážemi doplnil Karel Teige, jemuž je i dedikována. Druhé vydání, určené pro širokou veřejnost, autorem nesignované vyšlo také v lednu, v témže nakladatelství a edici. Bylo identické jako vydání první (z téže sazby).143
Sbírka se skládá ze tří oddílů nazvaných Začarovaná studánka, S lodí jež dováží čaj a kávu a Protinožci. První oddíl tvoří celkem 10 básní. Pět z nich, s neexotickými motivy: ***, Návštěva, Pustil jsem, pustil svou bláznivou volnoběžku, Pacienti, Žně, vyšly už o rok dříve (prosinec 1926), v bibliofilii Modré stíny vydaných (s leptem Karla Votlučky a v úpravě Karla Dyrynka) Kamilem Reslerem na Královských Vinohradech v 60 číslovaných výtiscích.144 Druhý oddíl je tvořen celkem sedmi básněmi, třetí rovněž.145
143 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 347. 144 Šestou básní této bibliofilie je Na procházce z oddílu S lodí jež dováží čaj a kávu. 145 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 347. 28
Bieblovo okouzlení exotickým se sice projevuje již v prvním oddíle v básni Orient, ale až následující dva oddíly jsou přímou reakcí na cestu. Ve druhém oddíle jsou to básně: S lodí jež dováží čaj a kávu, Yorck, Tulácká, V Africe, Na oceánu, S očima k nebi. Ve třetím: ***, Na hoře Merbabu, Amín, Soudní referát, Toké, Javánky, Protinožci.
3. 2. Sbírky a básně nepřímo ovlivněné
3. 2. 1. Zlom
Sbírka Zlom vyšla ve dvou značně odlišných vydáních. První vydání vyšlo v roce 1925 v Praze, v nakladatelství Erna Janská jako 24. svazek edice Hyperion, s obálkou O. Fuchse a vazbou C. Boudy. V tiráži je sice uvedeno „na jaře“, kniha však musela vyjít už na počátku roku. Toto vydání obsahovalo motto „Nesedlej, básníku, okřídleného oře…“a skládalo se ze tří oddílů: Stínohry (8 básní), Továrna a Zlom.146
Druhé vydání vyšlo rovněž v Praze, v nakladatelství Jan Fromek, v edici Odeon (46. svazek) s podtitulem Kniha veršů 1923 – 1928 v roce 1928. Obálku sbírky a její typografické upravení měl na svědomí Karel Teige. Sbírka tedy vyšla až po cestě Bieblově na Jávu. Sám Biebl sbírku kompletně přepracoval, pozměnil i její motto.147 Pro mou práci je stěžejní, že zde Biebl nově zařadil báseň Odjezd s motivy cesty na Jávu.
3. 2. 2. Nový Ikaros
Báseň Nový Ikaros vyšla poprvé bibliofilsky v sto číslovaných výtiscích podepsaných autorem a s leptem Františka Muziky 1. května 1929 přičiněním nakladatele Otokara Štorcha – Mariena v nakladatelství Aventinum. Druhé vydání vyšlo o něco později (i když je označeno stejným datem) tamtéž, jako 223. svazek nakladatelství Aventinum, s věnováním Emilu Františku Burianovi.148
Již před prvním vydáním byla báseň poctěna prvním místem v anonymní literární soutěži, pořádané k 10. výročí založení nakladatelství Aventinum. V patnáctém čísle Rozprav Aventina se můžeme dočíst zdůvodnění volby vítěze: „Bylo zřejmo, že má-li Aventinská cena býti udělena, lze ji uděliti toliko lyrické básni Nový Ikaros, kterou i přes její subjektivní charakter lze počítati k nejvýznačnějším básnickým dílům, jež byla u nás vydána poslední
146 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 313. 147 Tamtéž, s. 313 – 314. 148 Tamtéž, s. 377. 29
dobou: neboť odhaluje jednak hluboko osudové a citové kořeny poválečné generace, a jednak poetistická technika nabývá v ní nebývalé lidské intenzity a tragičnosti. Porota uznala, že stavba básně, horečného filmu vzpomínek a snů, je mnohde labilní, a že na některých místech básnické podvědomo nedospělo ještě své plné krystalizace. Ale uváživši bohatství obraznosti, intenzitu lyrického výrazu zoufalé, bezmocné a osamělé lidské duše, jakož i fakt, že tato báseň je víc než osobní zpovědí, jelikož je současně i citovým přírodopisem generace a novým typem českého nadrealismu, rozhodla se jednomyslně, aby Aventinská cena za lyriku byla udělena sbírce Nový Ikaros. Po otevření shledáno, že autorem je Konstantin Biebl.“ 149 Porotu tvořili František Götz, Miloš Rutte a Otokar Štorch – Marien. Za své vítězství dostal Biebl finanční cenu v hodnotě 10 000 Kč.
Z hlediska struktury je báseň členěna do čtyř zpěvů. Svou výstavbou i vrstvením obrazů zcela zřetelně upomíná na Pásmo150 Guillama Apollinaira.
Motivy z cesty na Jávu se prolínají, jako motivy vedlejší, všemi čtyřmi zpěvy.
3. 2. 3. Nebe peklo ráj
Sbírka Nebe peklo ráj poprvé vyšla, s obálkou a úpravou Karla Teigeho, bibliofilsky, ve 130 exemplářích prodejných a 20 neprodejných, v edici Editio Princeps v pražském nakladatelství Erna Janská v roce 1930. Sbírka obsahovala celkem 19 básní rozdělených do dvou oddílů.
Druhé, přepracované, vydání vyšlo v únoru 1931 s podtitulem Z let 1929 – 1930 jako 2. svazek edice Růžová zahrada (redigoval Konstantin Biebl) v nakladatelství Sfinx Bohumila Jandy s obálkou a úpravou Karla Teigeho. Je tvořena celkem 22 básněmi členěnými do dvou oddílů.151
Cestou na Jávu jsou zde inspirovány básně: Šest kratších básní, Džungle a Setkání. Všechny jsou z prvního oddílu.
3. 2. 4. Bez obav
Sbírka Bez obav, s podtitulem Básně z let 1940 – 1951, poprvé vyšla v roce 1951 v nakladatelství Československý spisovatel v edici České básně jako 102. svazek. Druhé
149 BIEBL, Konstantin. Modré stíny pod zlatými stromy. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 268. 150 KOUKALOVÁ, Věra. Pásmo Guillama Apollinaira a jeho odraz v Novém Ikarovi Konstantina Biebla. Univerzita Karlova, bakalářská diplomová práce, 2012. 151 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 384 – 385. 30
vydání vyšlo jako čtvrtý díl Bieblova souborného Díla v Československém spisovateli v roce 1954. Obě vydání se od sebe v ničem neliší.
Překvapivé je, jak dlouho musel Biebl čekat na kritiku své nové sbírky. Mlčenlivost kritiky jej jistě znepokojovala, a když hodnocení sbírky vyšla, byla mu vytýkána především jeho avantgardní minulost, zde označována jako „zbloudilost“ od hodnotné básníkovy sociální poezie. Zkrátka tam, kde tvořil v duchu socialistického realismu, byl veleben, za to tam, kde doznívaly postupy avantgardy, byl hanoben.152
Sbírka je členěna do osmi oddílů: (Bez názvu, úvodní, začíná Mottem), Panychidy, Na trůně rýžových polí, Matějská pouť, Před útokem, Karlovy Vary, Manifesty, Bez obav.153
V celé sbírce se nacházejí tři básně s motivy cesty. První z nich je Na trůně rýžových polí, druhou Javanky - obě jsou zařazeny do oddílu Na trůně rýžových polí. Třetí básní je Džungle kolem nás z oddílu Před útokem.
3. 3. Básně z pozůstalosti
Básně z pozůstalosti se v současné době nacházejí v rukopisné podobě v osobním fondu Konstantina Biebla v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Básně z pozůstalosti byly ovšem zařazeny do V. svazku souborného Bieblova Díla, na kterém se podíleli editorsky Vítězslav Nezval a především Zdeněk K. Slabý.
Tématikou cesty jsou zde inspirovány básně: Pacienti, Světoběžníci, Smrti a Durga.
152 BLAHYNKA, Milan; VODA, David. Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech. Olomouc: Burian a Tichák, 2011, s. 43 – 52. 153 BIEBL, Konstantin. Bez obav. Praha: Československý spisovatel, 1951, s. 253 – 255. 31
4. Interpretace
4. 1. Tematické okruhy
Z hlediska interpretace jsem zvolil rozdělení básní ovlivněných cestou na Jávu do tří tematických okruhů:
1. Cesta na Jávu
2. Jáva – přírodní motivy
3. Jáva – lidé
Do prvního tematického okruhu jsem zařadil básně, které souvisí s průběhem cesty. Jsou to: Pacient, Odjezd, S lodí jež dováží čaj a kávu, Yorck, V Africe, Na oceánu, S očima k nebi. Jejich stěžejním tématem je popis cesty a dojmů, které v Bieblovi zanechala.
V druhém tematickém okruhu jsou zařazeny básně, již přímo se na Jávě odehrávající. Hlavním motiv zde tvoří příroda se všemi jejími krásami a proměnami. Do tohoto okruhu jsem začlenil básně: ***, Protinožci, Na hoře Merbabu, Amín, Toké, Džungle, Světobežníci a částečně se motivy přírodní objevují i v I., III., IV. zpěvu Nového Ikara.
Třetí okruh tvoří básně s tématikou lidských osudů, které Biebla zaujaly při jeho pobytu na Jávě. Zařadil jsem zde básně: Soudní referát, Javánky, Na trůně rýžových polí, Javanka, Durga, Smrti. Motiv lidských osudů obyvatel Jávy se vyskytuje i v Novém Ikarovi.
4. 2. Interpretace Ad 1:
Předzvěstí Bieblovy touhy po cestě do exotických krajin je báseň Odjezd:
„Slyš na řetězech stoupají z hlubin těžké kotvy vzduch zlehka se třese Vzhůru do Indie Sbohem Čechy já jedu na Cejlon z továrních komínů zpívající sirény
32
rozplétají leknínové věnce“ 154
Motivy z cesty skutečné, i když se částečně také jedná o prolepsi, se však objevují teprve v básni S lodí jež dováží čaj a kávu.
„S lodí jež dováží čaj a kávu pojedu jednou na dalekou Jávu“ 155 V prvních dvou verších je patrná neustávající Bieblova touha po vycestování na exotickou Jávu. Lodí jež dováží čaj a kávu je zde pravděpodobně myšlena německá loď Yorck, ovšem to neodpovídá plně realitě skutečné cesty, neboť tento parník plul pouze do Singapuru. Označení Jávy jako daleké zde má nepochybně dva významy. Tím prvním myslel Biebl zcela jistě její geografickou odlehlost. Druhý je více utajený a domnívám se, že onou „dalekostí“ myslí tehdejší nedostupnost skutečného poznání cizokrajného pro českou meziválečnou avantgardu, která sice o exotickém psala, ale jen zprostředkovaně a značně zidealizovaně.
„Za měsíc loď když vypluje z Janova stane u zeleného ostrova“ 156 Ve druhém dvojverší nelze hledat žádné skryté významy. Odrážejí pouze realitu vykonané cesty. Doba plavby na vytouženou Jávu skutečně trvala již výše zmíněný časový úsek. Přirovnání Jávy k zelenému ostrovu je velice vhodné, neboť v době Bieblovy cesty byla pokryta hustými tropickými pralesy s nepřeberným množstvím rostlinstva a zvěře.
„Pojedem spolu jen já a ty vezmeš s sebou jen kufřík a svoje rty“ 157 Třetí dvojverší je rovněž odrazem reality bez hlubšího jinotajného smyslu. Onou Bieblovou společnicí je zde míněna Olga Trunečková, osudová múza a podněcovatelka výpravy. Druhý verš chápu jako náznak jejich hlubšího, než pouze přátelského, vztahu.
„Pojedem okolo pyramid loď počká až přejde Mojžíš a jeho lid“ 158
154 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 173. 155 Tamtéž, s. 174. 156 Tamtéž. 157 Tamtéž. 158 Tamtéž. 33
Biebl ve čtvrtém dvojverší pokračuje v líčení plavby lodi. Yorck se dostává do Egypta, do Port Saidu, brány Suezského průplavu, a je zde nucen na pár dní zakotvit, zřejmě z důvodu omezené proplouvatelnosti kanálem a dostává se tak do jakéhosi pořadníku jako čekatel. V relativní blízkosti Port Saidu se nachází proslulý komplex v Gíze s nejznámějším triem egyptských pyramid. Nedalekost těchto monumentů evokuje v Bieblovi vzpomínku na ty, jejichž je hrobem – faraony. Faraony ovšem nevnímá jako zástupce bohů egyptského panteonu na zemi, vidí spíše jejich negativní vlastnosti. Vytane mu na mysli biblické vyvedení Izraelitů z egyptského zajetí.
„S vysokou holí zaprášenými opánky jde první přes mořskou trávu a rozkvetlé sasanky“ 159
A opět odkaz na biblický motiv. Biebl zde jasně připomíná rozestoupení Rudého moře a následný průchod Mojžíše a jeho lidu suchou nohou po vytvořené úžině, ohraničené z obou stran mořem.
„Hejno ryb na suchu zvedá křídla jako ptáci letí za vodou a ve vlnách se ztrácí“ 160 V posledním dvojverší se Biebl zabývá rybami, které uvízly na nově utvořené mělčině. Jejich ploutve přirovnává k ptačím křídlům. Ryby se nakonec po velkém úsilí dostávají zpět do moře. Úžina se po průchodu vyvoleného lidu uzavírá, faraon ve vlnách nachází smrt.
Biebl pokračuje v popisu cesty i v následující básni Yorck. V jejím počátku se Biebl zaměřil pouze na lakonické konstatování, komu loď patří a kam míří její cesta:
„Německou vlajkou pyšní se Yorck, loď, která pluje do tropů.“ 161 V následujících dvou verších popisuje typický život na palubě, provázený bohatými společenskými akcemi:
„V noci se pije! Do rána se tančí!“ 162
159 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 174. 160 Tamtéž. 161 Tamtéž, s. 175. 162 Tamtéž. 34
Následné tři verše vyjadřují nejistotu plavby a již se projevující stesk po domově. Symbolem těchto emocí se zde stává kork. Biebl navazuje na motivy bujaré radosti a veselí z předchozích veršů a mísí je zde s pocity naprosto antagonistickými:
„Nazpátek pospíchá do moře hozený kork. Zátko od vína, bojíš se opustit Evropu?“ 163 Z předchozích veršů je patrné, že by se básník zřejmě rád vrátil zpět do své vlasti. Ale nelze tomu tak učinit. Loď pokračuje dál ve své pouti. Proplouvá kolem Sicílie a jejího majestátního symbolu Etny. Čas podzimu při plavbě Středozemním mořem mu evokuje naše jaro. Vše je v rozpuku vůní a plození. Ale Biebl ví, jak je ona krása křehká. Paní Sicílie je zlovolná Etna, a ta rozhoduje, zda bude ona nádhera zachována.
„Viděl jsem Etnu, tu její ďábelskou slávu. Vše vonělo, kvetlo, jako u nás v květnu. Přes všechno hrnula popel a horkou lávu.“ 164 Yorck míjí Sicílii a blíží se ke Krétě, rodišti Diově. Tu ovšem nechává Biebl zcela mimo svůj zájem a zlehka o ní zavadí pouze tehdy, až když z ní odjíždí. Kréta mu evokuje jedno dívčí jméno, zřejmě Grétu.
„Naposled loučí se s námi Kréta, podobna tolik jednomu dívčímu jménu.“ 165 Za Krétou čeká na loď širé moře. Zde si ho Biebl představuje jako symbol nejistoty a rozlehlosti, a také mu evokuje konec mu známého a blízkého, Evropy:
„Za ní je moře!“ 166 Ovšem nepropadá beznaději. Ví, že plavba mořem nebude nekonečná. Upíná svou pozornost k novému, neznámému a toužebně očekávanému kontinentu – Africe. Pojmenování Afriky mu evokuje zasvěcenost světadílu další ženě:
163 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 175. 164 Tamtéž. 165 Tamtéž. 166 Tamtéž. 35
„A jiný díl světa pro jinou ženu!“ 167 Následující verše jsou pouhým opakováním již zmíněných motivů. V první řadě je zde patrná touha po poznání nového dílu světa. Radostné chvíle vzápětí střídají ty teskné, opět se zde projevuje dichotomie mezi veselým a smutným. Počátek nového měsíce připadá Bieblovi úplně totožný jako doma. Vyvolá to v něm zároveň vzpomínky a stesk po opuštěné domovině. Opouští důvěrně známý světadíl pln nejistoty a očekávání. Vrátí se ještě? Závěr vyznívá optimisticky, věří ve šťastné shledání.
„Na vodě loď se lehce kývá, vlna za vlnou – už si zpívám! Na širém moři začíná listopad. Na širém moři tak jako doma v aleji. Sbohem, má země! Na shledanou? Snad! Každá loď má kotvu. Svou naději.“ 168
Popis cesty zanechává v chronologickém řazení i v básni V Africe. Není v ní ovšem zaznamenána skutečná událost, jedná se o produkt Bieblovy imaginativnosti. Svou lokací upomíná na tropickou krajinu afrického rovníku, kterou nikdy nenavštívil a ani cesta lodi tudy nevedla. Podnětem k jejímu vzniku se stala nejspíše krátká Bieblova zastávka v Port Saidu a setkání s představiteli černé pleti: „Obyvatelstvo je tu velmi pestré, černí Berbeři, skořicoví Arabové a řada míšenců.“ 169; „Arabové, Berbeři a negři na svých lodičkách…“ 170 To se v jeho proslulé snovosti přetransformovalo do plnohodnotného zážitku cestovatele rovníkovou Afrikou.
167 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 176. 168 Tamtéž. 169 BIEBL, Konstantin. Na Africkém pobřeží. In: Domov a svět, 1927, r. 1, č. 9, s. 2. 170 BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 44. 36
V prvních čtyřech verších jsou naznačeny konfliktnost, cizost a vzájemná propastnost mezi kulturou naší a domorodou. Po předchozích zkušenostech, zřejmě negativních, zareagují domorodci na přítomnost cestovatele záporně, s očividnými ochranitelskými reflexy. Nechtějí ale neočekávaného hosta zabít, vyčkávají na jeho reakci.
„Křoví se pohnulo nablízku a vzduchem zasvištěl šíp. Na krok před námi padnul do písku. Černoušku, uč se střílet líp!“ 171 Cizinec vycítí možné nebezpečí. Nechce být k domorodcům zlomyslný. Právě naopak, má k nim přátelské úmysly. Kontakt chce navázat upřímným hlasitým pozdravem a následně pomocí darů. Nakonec spojí touhu po přátelství, a s tím související rozdávání dárků, s užitečným.
„Řeknu pak: Buďte zdrávi, černí bojovníci! a začal jsem rozdávat dary. Svou tropickou helmu, kabát. Beztak je horko v límci.“ 172 Porozdává všechno, co má a stává se jedním z nich:
„Tady jsou hodinky, boty. Už jsem nahý.“ 173 Domorodci jsou z cizincova chování nadšeni. Váží si jeho přátelských úmyslů. Přijímají ho za člena kmene. Vzájemná integrita dostoupí vrcholu provoláním cestovatele (zřejmě za mystického rituálu), považovaného za bílého boha, náčelníkem kmene.
„ Hned kolem nás tvoří se ďábelský kruh, lajlajlááá! jak je tam u nich zvykem. Hle, přichází k nám bílý bůh, a zvolí mě svým náčelníkem.“ 174
171 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 178. 172 Tamtéž. 173 Tamtéž. 174 Tamtéž. 37
Společnice (Olga Trunečková), dosud stojící v pozadí, se přesouvá do popředí děje. Náčelník – cizinec – bílý bůh, v opojení své nové moci nařizuje, aby se společnice stala členkou kmene. Mísí zde erotický motiv s motivem tragikomickým – pokud jej neuposlechne, čeká ji smrt.
„Teď, vy má krásná společnice, též musíte se vysvléci. Buď stane se z vás také náčelnice, jinak byl bych nucen dát vás upéci.“ 175 V líčení cesty pokračuje Biebl v básních Na oceánu a S očima k nebi. Yorck již překonal Suezský průplav a nyní ho čeká dvanáctidenní plavba oceánem. Biebl si uvědomuje rozlehlost jeho takřka nekonečných prostor a při jejich překonávání se mu zasteskne po domově, a to především po ženách:
„Tolik dní točí se ve vodě šroub ty nespatříš nikde zemi všechno jsem z kufru vyházel a znova zas do něho složil tak najednou na širém moři zastesklo se mi po slzách všech Marií po smíchu všech Božen a Otyl“ 176 Všímá si i svých spolucestujících. V první řadě ho zaujmou britské ženy, na palubě nejhojněji zastoupené, avšak plavbě na lodi málo uvyklé:
„V proutěných křeslech dominují britské ženy ráno zvrátily šodó a v poledne zase“ 177 Během bouře, která loď přepadne při plavbě oceánem, si básníka všimne i jeden z misionářů, plavících se na lodi. Biebl jej ovšem vnímá negativně a přičítá částečně vinu za bouři jeho neuctivému chování k Bohu, který nejen jej, ale celou posádku lodi trestá:
„Kdo mě to chytá za kabát? Ty, můj bratře misionáři? No počkej! Kdo karty hrál? Kdo víno pil? Kdo holky měl rád? Všecko to na nás praskne před boží tváří!“ 178
175 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 178. 176 Tamtéž, s. 179. 177 Tamtéž. 38
Biebl se vrací k motivu cesty na Jávu i ve stavu těžké nemoci v básni Pacient. Vzpomíná na všechny cesty, a myslí tím i cesty osudu, které vykonal:
„Obě dvě hubené a bledé ruce položily se na atlas: Afrika, Indie, Jáva, cholera …a nyní pankreas!“ 179 V závěru mu všechny jeho životní výpravy připadají, v porovnání s tou, na kterou se chystá, malicherné. Ona poslední bude nejnáročnější – bude se rozhodovat mezi životem a smrtí:
„A potom chvíli hrobové ticho než splasklo – připraveno již k odplutí – jak nafouklý balon bez perutí: tvé na nejdelší a nejdobrodružnější cestu již připravené břicho!“ 180
Ad 2.:
První básní s přírodními motivy, odehrávající se na Jávě je ***. Biebl se v ní vyznává ze své touhy a lásky k nádherné tropické přírodě. Chce se dotknout té krásy. Vzývá tropické, hřejivé slunce, jež je mu aluzí na pradávné božstvo z malajského panteonu domorodých obyvatel.
„Nejdřív po ovoci zvedám ruce a nejvýš, jak na světě mohu. Ó tropické slunce! Ó rovníkové slunce, ty nejstarší ze všech malajských bohů.“ 181
V následujícím čtyřverší básně by se Biebl rád dostal na samotný vrchol palem, a stal se tak součástí místní přírody. Sám je od mládí výborným lezcem.182 Ale ani jeho schopnosti nestačí k jejich zdolání.
178 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 180 179 BIEBL, Konstantin. Dílo V. Praha: Československý spisovatel, 1954, s. 380. 180 Tamtéž. 181 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 183. 182 Zde se jedná o zřejmý autobiografický prvek. Takto popisuje Bieblovo lezecké umění jeho matka: „Sotva mu bylo pět let, uměl obdivuhodně lézt po výškách. V knížecím dvoře i v hostinci u Hlavatých byla vrata až do večera vždy otevřena. Nikdy ale nešel vraty, nýbrž je vždy přelezl. Jednou jsem mu dala domácí vězení; ale když 39
„Malý uličník, palmy, před vámi smutně sklání hlavu, ten, co nejlíp lez po stromech z celé vesnice. Rád by se dostal k vám na byt a dobrou stravu mezi kokosy a opice.“ 183 Své touhy se nechce vzdát. Je to ale marné. Jeho snaha zde symbolizuje snahu evropského člověka o pochopení a zároveň sžití s malajskou přírodou. Závidí ptákům jejich volnost a schopnost létat, která jim umožňuje, dosáhnout Bieblova vytčeného cíle.
„Rád by se vyšplhal mezi pestré ptáky. Ó barva křídel zářivá! Tak snadno vznesou se nad oblaky a do nebe letí zaživa.“ 184 V líčení své fascinace přírodou pokračuje i v básni Džungle. V prvních dvou částech popisuje krásy džungle s její bohatou faunou a flórou a dojmy z ní zanechané. Pro Biebla je zde vše nové, nepoznané. Ocitá se ve snové krajině plné krásy. Ve třetí části básně je opět ono pověstné Bieblovo prolínání motivů všedních a exotických:
„Hluboko v džungli křičí rajka Jejím křikem ze sna probouzí se dítě A po celé Evropě zuří mor Když v šest hodin ráno do práce alarmuje budíček A vlaky se křižují A parník mizí Daleko na moři V jiné zemi Za jiných okolností S podobnou střídavou zimnicí“ 185
jsem ho pak v celém domě nikde nemohla najít, vyšla jsem na dvorek a on seděl na empirové váze nahoře nad vraty. Zlobila jsem se, že ho nemohu najít a on klidně odpověděl: „Vždyť přece sedím doma.““ Viz: BIEBLOVÁ Hermína. Můj syn Konstantin Biebl. Praha: Československý spisovatel, 1955, s. 9. 183 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 183. 184 Tamtéž. 185 Tamtéž, s. 234. 40
Báseň Na hoře Merbabu je přímou reakcí na cestu vykonanou k tomuto místu. První dvě pětiverší navozuje Biebl tragicky. Umírá král jávské džungle – tygr. Symbol umírajícího krále zde představuje, dle mého názoru, počátek ničení jávské přírody. Úzkou provázanost přírodního ekosystému zde Biebl dokumentuje i reakcí rostlinstva na smrt krále. Jeho skon se pro ně stává tragickým a snaží se jej následovat, aby uctily jeho padlou slávu. Snad zde chtěl Biebl naznačit, že již zmíněné ničení se nezastaví pouze u samotného krále, ale že bude, při jeho absenci, pokračovat neustále dál.
„V kapradí kde zvedá se krk houslí umírá tygr královský a že byl z rodu malovaných čínských bohů krev po těle stékající mu barvy ani slávy nepřidá. Do nebe pospíchá bambus i cukrová třtina neb umírá tygr královský Do nebe pospíchá manga pisang186 a mangistan187 co chutná jako hrozny uherského vína“ 188 Uvědomuje si však, že tato katastrofa je záležitostí budoucnosti. Snaží se proto co nejvíce užít si krás Jávy, dokud je to ještě možné.
„Bože můj vždyť je to moje vysněná Jáva šuměním vodopádů zalesněná země“ 189 Přírodní bohatství Jávy je zatím nedozírné. V tropických deštných lesích ostrova lze nalézt vše, na co si člověk vzpomene. Ovšem bohatství není dostupné všem. Je tu pro ty, komu patří, a proto poslední dvojverší vyznívá silně protikolonialisticky.
„Stačí utrhnout chléb strom čerstvé mléko dává Jeden strom je tu pernikář
186 Banán, banánovník, viz: BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 371. 187 Druh tropického ovoce, viz: BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 371. 188 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 184. 189 Tamtéž. 41
stačí perník sebrat a naložit na trakař Stačí jen zatřást korunou muškátu a do klína padá déšť zlatých dukátů Ale neptej se nikdy komu“ 190 Báseň Amín je členěna do dvou částí. V první je Biebl značně okouzlen malou ještěrkou tiťak. Zvuky, které vydává, mu připomenou cukrování hrdličky, symbolu domova.
„Kolikrát na Jávě, ještěrko maličká, já vzal tě tak do rukou, má hezká tiťak, i ze sna cukruješ na zdi jako hrdlička.“ 191 Motiv ještěrky je vzápětí vystřídán motivem tropických dešťů. Pro Biebla je vše nové, nepoznatelné, s dešti, které poznal doma zcela neporovnatelné. Popisuje zde protipól světla a tmy, a to na vylíčení spádu dešťových kapek z nejvyšších pater deštného lesa – říše světla, do pater nejnižších – říše tmy.
„Venku začíná liják. Dešťová voda lemuje každý list, po liánách jako blesk sjede do houštiny, ale loudá se, loudá věčnou tmou dolů po větvích a padá po kapkách jako medicína na rty úžasných květin, do úst rozblouzněných orchidejí a tropickou horečkou potřeštěných palem a kapradin-“ 192
Prales není ovšem tichým místem. Z jeho nitra se ozývá plno tajemných zvuků, Bieblovi dosud neznámých. Ten se je snaží vysvětlit pomocí mu známých věcí.
190 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 184. 191 Tamtéž, s. 185. 192 Tamtéž. 42
„Tam v hloubi pralesa i vzduch je těžký jako zahradnická hlína, tam v hloubi pralesa někdo usedavě pláče, tam v hloubi pralesa rabín zpívá pohřební žalmy, tam zvolna doznívá chór moravských učitelů, klin – klin – klan po stromech zvoní posvátný gamelang193.“ 194
Závěrečné verše první části patří tajemné ropuše, symbolu samotného srdce pralesa, jejíž nafukující se měchy přirovnává Biebl k varhanům.
„Tam v hloubi pralesa hraje na varhany obrovská ropucha smutná a líná.“ 195 Druhá část počíná právě příchodem ropuchy, která se dostala až na samotný práh Bieblova příbytku. Její oči přirovnává k mystickým zrakům Buddhovým.
„Hup. hup na práh! Zrovna ve dveřích žába se zastaví, a jak se tak stranou dívá, poznáváš svaté oči Buddhovy.“ 196 S přicházejícím soumrakem se Bieblovi zdá, že ona ropucha nepřišla náhodou. Stává se příznivcem domorodé víry. Projeví se to tehdy, když ropucha může snadno ulovit kolem ní velmi blízko procházejícího švába. Nejeví ale o něj vůbec zájem. Zdá se, že na něco nebo někoho čeká. A své varhanovité měchy k hrůze Bieblově stále nadouvá.
„Venku se stmívá. Až doleze šváb na dostřel jejího jazyku, nechá ho v klidu štrachat se dále,
193 Tradiční druh javánského orchestru a hudby, viz: DUBOVSKÁ, Zorica a kol. Dějiny Indonésie. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2005, s. 506. 194 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 185. 195 Tamtéž, s. 186. 196 Tamtéž. 43
jen svoje měchy, ty od varhan, nadouvá do křiku a skuhrá, skuhrá, tam na prahu dále.“ 197 Bieblovo tušení se stane oprávněným. Tu se ukáže skutečný účel její návštěvy. Biebl zde mistrně popisuje víru domorodých vyznavačů v reinkarnaci duší zemřelých osob do zvířat. Všímá si, s jakou úctou, pro Evropana nepochopitelnou, se představitel domorodců a jejich víry, starý Javánec Riso, chová k ropuše. Závěr básně vygradoval Biebl až do tragikomičnosti, kdy ztotožňuje skutečnou realitu žijící žáby s familiérním oslovením zemřelého malého chlapce Risova, Amína, právě zde do oné žáby reinkarnovaného.
„Tu vyjde Riso, starý Javánec, upálí křídla noční můře, na schody klekne, postaví kahanec, a krmí tu žábu, jako se krmí nemocné kuře. Jak vezme ji do ruky, cítí hrobový chlad, slzami v očích svítě, a nikdo na světě nemůže přísahat, že to není to jeho zemřelé dítě, že tato stará a škaredá ropucha, lapajíc vzduch jako bezzubá bába, mu jednou sladce nezašeptá do ucha: Tatínku, já jsem Amín, tvá hezká a veselá žába!“ 198 Vyznáním ze své okouzlenosti přírodou pokračuje Biebl v básni Toké. Nejprve si s upřímnou radostí všímá dovádějících si opic:
„Opice skáčou přes kapok a rambutan, mám ve větvích opice rád, když skáčou a skáčou přes kapok a rambutan.“ 199
197 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 186. 198 Tamtéž. 199 Tamtéž, s. 188. 44
S nadcházejícím večerem se ovšem stále trvající, monotónní rituálnost pohybů opic, navíc provázená skřekem, stává Bieblovi protivnou:
„Už jděte, opice, spát!“ 200 Myšlenky básníkovy, poznamenané prastarou domorodou vírou, se s příchodem noci obrací k mytickému, tajemnému duchu pralesa:
„A všude tam, kde z visutých kořenů roste indická noc, v posvátných stromech Momo straší“ 201 Ovšem spatření mytického ducha pralesa nevěstí nic dobrého. Ten dokáže seslat tajemnou nemoc, která se dá vyléčit velmi složitě, a to za pomoci zvláštní magie:
„jen okem ho spatřit, to je o nemoc, a těžko se léčí bílými ocásky z japonských myší.“ 202 Ducha si není dobré rozhněvat. To básník ví. Ovšem díky svému nesžití a z něj pramenícímu nepochopení tajuplné domorodé víry omylem způsobí nehodu. Zasvěcenci víry už tuší, že se schyluje k nebezpečí:
„Nevím, co dělám, proto mi odpusť, Momo, já myslel, že to nic není, rozsypat na stole lombok203 a sůl, a zatím celá Jáva se třese: Co udělá Momo?“ 204 Momo je znepokojen neúctou cizince. Rozhodne se pro pomstu:
„Už sypou se zdi a stropy z bambusu…“ 205 Poručí svou mocí zvířatům. Opice, které se už s příchodem noci zklidnily, opět ožívají a vzduchem se nesou jejich bláznivé skřeky. Stejně tak je pod mocí ducha i tajemná ještěrka toké, jejíž hlas se pozvolna mění v šílený. Sama tuší, co znamená, když jsou opice tak zběsilé.
200 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 188. 201 Tamtéž. 202 Tamtéž. 203 Druh větších chilli papriček, viz: BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 375. 204 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 188. 205 Tamtéž. 45
Snaží se schovat do bezpečí za obraz. Ten padá. Toké, vyleznuvší zpoza rámu se vyčítavě dívá na cizince, co to způsobil:
„A opice skáčou přes kapok a rambutan, ještěrka blázní, má Viktorčin hlas, ví, co se děje, když opice skáčou přes kapok a rambutan, utíká po zdi za obraz: Ten spadne! A ještěrka dívá se na mě skelným okem, šílí a volá: To – ké! To – kééé!“ 206 Básní Protinožci se prolíná střídání dvou stěžejních motivů – nemožnosti stát se plnou součástí Jávského prostředí a stesk po domově. Básník začíná líčením prvního z nich. V prvních osmi verších je vyjádřeno poznání, že se evropocentrický člověk nemůže stát plnou součástí jávské přírody a jejich zákonů, jež jsou pro něj těžko snesitelné. Lze zde vypozorovat už i částečnou otrávenost.
„Ta věčná únava ta hrůza pod palmami Jako by ani nebyly Vánoce Na stromech visí zelené listí a plno ovoce a věčně věčně zpívají brouci Ta strašná únava ta hrůza pod palmami svým černým vějířem stín pralesa vyplašil bílé rajky.“ 207 Nemožnost integrace a s ní související otrávenost se metamorfozuje do stesku po domově. V první řadě to není rodná vlast básníkova, ale domovem je zde myšlena Evropa jako celek. Stýská se mu především po evropských ženách, kouzlem těch exotických, je básník už, zdá se, přesycen.
„Na domov myslím a proto se dívám do země
206 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 188 – 189. 207 Tamtéž, s. 191. 46
kdyby zem byla průhledná všem ženám v Evropě bylo by viděti pod sukně Sem tam se míhají nohy v bílém prádle jako když baletky v Paříži tančí po zrcadle Musím stále mysliti na jejich ramena oči ústa vlasy a ňadra ňadra zejména Vy ženy bílé co jsem jich miloval od hlavy k patě padají ve mně růže Vy ženy černé jednu jsem objímal Ta sladká únava ta hrůza pod palmami Já chodím jako po stropě s hlavou dolů“ 208 Stesk celoevropský je vystřídán steskem niternějším, po rodné vlasti. Stýská se mu po domově se všemi jeho proměnami, obrazy, tradicemi, zvyky a všedními starostmi. Stesk je vygradován až do závěrečné záměny exotického.
„Na druhé straně světa zas jdou lidé s nohama vzhůru Musím stále mysliti na jejich rozbité podrážky Na jejich drobné kroky krůčky v podivných sadech co mění barvu a shazují krvavé listí Na druhé straně světa jsou Čechy krásná a exotická země plna hlubokých a záhadných řek jež suchou nohou přejdeš na Jména Ježíš U nás je jaro léto podzim zima
208 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 191 – 192. 47
U nás nosíme zimníky kravaty a hole Možná že padá sníh anebo kvetou už třešně U nás rostou jahody U nás je studená pitná voda.“ 209 Přírodní motivy se prolínají i básní Nový Ikaros. Zde se jedná ovšem o náhodné slety obrazů a motivů, bez hlubšího smyslu. Jedinou souvislejší pasáží je úvod III. zpěvu. V něm ale Biebl nepřináší téměř nic nového. Opět je zde ona fascinace neznámým prostředím a s ním související faunou a flórou. Jedinou novinkou je upomínka na Jeana Arthura Rimbauda, který rovněž Jávu během svých cest navštívil, a jehož vykonaná pouť by mohla, jak jsem už dříve naznačil, být jedním z podnětů k Bieblově cestě vlastní.
„… v olivovém ovzduší lomeného světla valí se truchlivá hudba je to zádušní mše sloužená za Arthura Rimbauda“ 210 Jakousi bilancí míst, které Biebl na Jávě navštívil, je báseň Světoběžníci. Báseň je pojata jako fiktivní psaní neznámé ženy básníkovi, ve kterém vyjmenovává, kde všude byla a kde se v ony chvíle nacházel on:
„…Vzpomeňte si na mne až budete v pralesích na Sumanangli211 jako já tenkrát když jsem tam byla bez vás a jako vy teď nebudete se mnou až uvidíte Merapi a ty palmové háje za pasangrahanem212
v Borobudúr“ 213
209 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 192. 210 Tamtéž, s. 209. 211 Místo na Jávě. 212 Pesanggrahan, region nedaleko Jakarty, viz: Atlantica. Velký atlas světa s družicovými snímky a mapami. Praha: Knižní klub, 2012, s. 362 213 BIEBL, Konstantin. Dílo V. Praha: Československý spisovatel, 1954, s. 352. 48
Ad 3.:
Báseň Soudní referát je názornou ilustrací vztahu mezi domorodým obyvatelstvem a nizozemskou koloniální správou. Hlavní hrdinkou je zde mladá Javánka. Ta může sehrát rozhodující roli v případě zavraždění příslušníka policie čínským kulim. Policejním složkám ale nepomůže. Záležitosti koloniální politiky ji vůbec nezajímají, je zaujata okouzlující přírodou. Biebl zde prostřednictvím mladé Javánky vyjadřuje svůj silný protikolonialistický postoj.
„Pod okny kráčí vojenská patrola z obchůzky v čínském kampongu. Hejno vran krouží stále dokola a snáší se na malou Javánku. Před bohem soud se jí stokrát táže, zda viděla, jak tento čínský kuli krok před ní vypálil do policejní stráže osmimilimetrovou kuli, zda viděla jak po té smrtonosné ráně dotyčný strážník k zemi kles a umíraje pozved ještě rámě, leč rána předešla ho do nebes. Javánka mluvíc malajsky zvolna se zajíká, každé slovo k polibku špulí: Pigi mána!214 Neviděla žádného strážníka a také žádného kuli. Neviděla vůbec, že se něco děje, nebo ona přemýšlela právě, čím to, že všechny bílé orchideje v jeden den rozkvetou na celé Jávě.“ 215
214 “ Nevím kde“. 215 BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014, s. 187. 49
Biebl své protikolonialistické zaměření nejvíce rozvinul v básních Na trůně rýžových polí a Javanka. U první z nich je antikolonialistický ráz silně cítit především ze závěrečných veršů posledního, šestého oddílu. Básník svůj postoj jednoznačně vyjadřuje – stojí na straně utlačovaných obyvatel Jávy. Opět se zde vyskytuje ono prolnutí motivů exotických a všedních – holandskou kolonialistickou nadvládu na Jávě přirovnává Biebl k té nacistické:
„ Jsou také Evropané Sarino jako vy Kteří milují vaše ostrovy A stydí se za ty, co ždímají kaučuk z jejich jasu Jsou také Evropané jako vy Jsou také Evropané Kteří mají na rukou okovy Myslí na vás a nikdy vás Samiro Nikdy vás má lyro Nezradí.“ 216 V druhé z nich je stěžejním tématem fiktivní rozhovor mezi tuanem – bílým pánem, kolonizátorem a prostou Javánkou. Ta si přeje vědět více o ženě tuanově, a tak se jej, naprosto bez postranních úmyslů, zeptá. Ten je její otázkou poněkud udiven. Prostá Javánka totiž pořád nemůže pochopit, proč potřebuje ona žena, žijící v Amsterdamu, tolik produktů ke svému životu. Biebl zde kritizuje přehnané využívání obyvatelstva i zdrojů ze strany kolonizátorů. Závěr básně vyznívá značně kriticky:
„Tolik pytlů beden žoků Všechno jedné ženě Která snídá jeden šálek Bílé kávy denně“ 217 Motiv koloniálního jha přirovnaný k nacistické okupaci, a tedy opět mísení prvků exotických s každodenní realitou prochází básní Džungle kolem nás. Utrpení českých obyvatel za nacistické okupace přirovnává Biebl k utrpení Atčíňanů v Holandské Indii:
„Na bahnitém pobřeží vpleteném do lian
216 BIEBL, Konstantin. Bez obav. Praha: Československý spisovatel, 1951, s. 84 – 85. 217 Tamtéž, s. 88. 50
Žije se statečným Atčíňanům tak těžce V Holandské Indii jako v Praze nám Na dvaapadesáté rovnoběžce“ 218 Biebl vyzývá k aktivnímu boji proti okupantům:
„Nehleďme na to kolik nás zbude Buďme jak snovači… …Buďme stateční jak Atčíňané na Sumatře Ať padne kdo padne nezáleží na nikom Jen když ukážeme té gestapácké chátře Jak přerůstá džungli vysoký damarový strom“ 219 Věří, že pokud budeme bojovat, nepřítele porazíme a nastane nový, lepší svět:
„Klesti si cestu budoucí světe nový… Jako Atčíňané nad nepřítelem Ve znamení stromu damarového zvítězíš“ 220 V básni Javánky se Biebl vyznává ze svého okouzlení krásou prostých javánských žen. Jejich prací je zde prodávání ananasů na passaru.221 Motiv „hřebene nazpátek“ zde chápu pouze jako pouhý popis umístění hrotů hřebene směrem k zadní části hlavy.222
Od anonymní lásky ke všem javánským ženám přechází Biebl k lásce konkrétní v básni Na trůně rýžových polí. V ní se vyznává z citů k prosté balijské ženě Sarině, které však říká Samiro. Navzdory svému pobytu daleko od krajů exotických, v pražském prostředí, na ní stále myslí. I ona na něj nezapomněla. Realitu všedních dní nabourá její psaní, které Bieblovy připomene všechny společně prožité chvíle:
„ Píše vám Samira z Holandské Indie …Tak vám ho posílá z černých pralesů
218 BIEBL, Konstantin. Bez obav. Praha: Československý spisovatel, 1951, s. 115. 219 Tamtéž, s. 117 – 118. 220 Tamtéž, s. 119. 221 Malajsky trh. 222 Petr Král (viz: KRÁL, Petr. Bieblova stuha. In: Tvar, 2011, roč. 19, č. 18, s. 8) chápe význam slova „nazpátek“ ve smyslu „dozadu“ jako nepředvídanost, „návratnost nepamětného“, „trvalou přítomnost jakéhosi dávného odepření“. 51
Na vaši pražskou malajsky napsanou adresu“ 223
Biebl není ovšem zaujat pouze ženami. Vzpomíná i na své mužské přátele z řad domorodců – a to především na starého Risa a mladého Pavira: „…a získav poněkud důvěru starého Riso a mladého Javánce Paviro, alespoň trochu jsem nahlédl do jejich barbarské duše, plné pověr a poetických strašidel, obývajících posvátný strom wairinginový224.“ 225 Vzpomínky nejsou stejně pozitivní jako na ženy, spíše jsou tragické. V básni Smrti Biebl opět vzpomíná na oba zmíněné Javánce, ale bohužel již v minulém čase, neboť oba padli při povstání:
„Na Jávě dohaslo povstání, mrtev je Paviro, Suran i Riso.“ 226
Biebl i přes tuto tragédii nemůže na své přátele zapomenout. V básni Durga si stále připomíná Pavira, ale ten je navždy ztracen. Ozývá se pouze Bieblovo teskné volání: „Kde je můj přítel Paviro? Proč nepřišel? Snad pad.“ 227 Jeho marné hledání se v básni mísí s popisem mocné bohyně Durgy a jí zasvěcených chrámů.
223 BIEBL, Konstantin. Bez obav. Praha: Československý spisovatel, 1951, s. 76 – 77. 224 Druh tropického stromu. 225 BIEBL, Konstantin. Modré stíny pod zlatými stromy. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 271. 226 BIEBL, Konstantin. Dílo V. Praha: Československý spisovatel, 1954, s. 371. 227 Tamtéž, s. 382. 52
Závěr
V úvodu mé bakalářské práce jsem si stanovil dva cíle: důkladně popsat průběh cesty na Jávu a prokázat její následný odraz v Bieblově tvorbě; a zároveň se pokusit interpretovat básně cestou ovlivněné a vyzdvihnout jejich stěžejní motivy.
V první kapitole jsem prokázal, že Biebl byl v kontaktu s exotickým již od samotného mládí. Nutno dodat, že svou roli prostředníka seznámení se s cizokrajným zde sehrálo i kulturní ovzduší domova vytvořené Bieblovými rodiči.
V prvním podkapitole druhé kapitoly jsem se pokusil najít důvody, které Biebla vedly k rozhodnutí vycestovat. Za jeho volbou vidím tedy kombinaci více podnětů: vliv exotiky od samého mládí, inspiraci literárními vzory a souputníky, osobní problémy a především majoritní impuls ze strany ženy – Olgy Trunečkové. Druhá podkapitola je důkladným popisem Bieblovy cesty z Prahy až na Jávu. Snažil jsem se na základě textů Bieblovy osobní povahy vystihnout její stěžejní motivy, často doplněné ukázkami z Bieblových autorských textů. Tam, kde mi to připadalo vhodné, jsem se pokusil popis doplnit důležitými informacemi o místech, kudy cesta vedla, a také historickými zajímavostmi. Třetí oddíl se zaobírá Bieblovým pobytem na Jávě. Opět jsem vycházel především z Biebla samotného, a rovněž z prací autorů cestou se zabývajících. V místech, kde jsem to považoval za nutné, jsem doplnil informace o méně známých místech, věcech či cizojazyčných slovech. Na základě zpracovaných informací lze prokázat, že Biebl se na Jávě zdržel kolem 6 týdnů, a že procestoval především její střední a východní část. U druhého a třetího oddílu je ovšem nutno poznamenat, že jsem byl odkázán na omezené množství pramenů, a to především kvůli jejich absenci. Vzhledem k tomu, že jsem vycházel především z Bieblových textů a z prací autorů, kteří své poznatky čerpaly rovněž z něj, nemohl jsem cestu dokonale zpracovat. Důvodem jsou samotným Bieblem způsobené mezery a jeho proslulá snovost – někdy už skutečně nelze rozpoznat realitu od fantazie. Další potíž představují práce autorů zabývajících se cestou. Ti si, leckdy bez jakýchkoli zdrojů, přidali do svého popisu cesty vlastní nepravdivé informace.228
228 Například již zmíněná Sixtova a Pelcova teorie o aktivní účasti Bieblově v povstání. Dalším nesmyslným tvrzením je (viz: SLABÝ, Zdeněk Karel. Bieblova cesta na Jávu. In: BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 129) že Biebl navštívil Borneo. Nikde se o tom sám nezmiňuje a i vzhledem k omezené době pobytu na Jávě se to zdá nepravděpodobné. 53
Třetí kapitola je stručnou prezentací sbírek a básní, ve kterých se motivy cesty objevují. Dle vlivu cesty jsem se rozhodl sbírky rozdělit do třech logických celků: přímo ovlivněné, nepřímo ovlivněné a básně z pozůstalosti.
Ve čtvrté kapitole jsem se věnoval samotné interpretaci. Z hlediska formálního jsem básně rozdělil do tří tematických okruhů – cesta na Jávu, Jáva – přírodní motivy, Jáva – lidé. Po jejich důkladném prozkoumání lze stanovit jejich typické rysy, které jsou platné pro všechny:
1. Silný protikolonialistický postoj
2. Fascinace přírodou
3. Úzká vzájemná provázanost s cestopisnými texty
4. Jejich významová jednoduchost, nemnohovrstevnatost
5. Užívání cizích slov bez bližšího vysvětlení sloužících jako jejich ozdobný prvek
Na závěr lze tedy poznamenat, že cesta na Jávu hluboce ovlivnila nejen Bieblův život, ale i jeho tvorbu. Tímto činem Biebl rovněž podpořil volání po exotičnu české meziválečné avantgardy skutečným zážitkem. Dnes se nám ovšem, a to kvůli absenci jiných pramenů než těch Bieblových, už asi nepodaří zdokumentovat kompletně toto dobrodružství. Zůstane tak na pomezí snovosti a reality, pro Biebla tak typickém. Domnívám se, že je to možná dobře. Třeba by si to i Biebl samotný tak přál. Kdoví.
54
SEZNAM ZDROJŮ A POUŽITÉ LITERATURY
1. POUŽITÁ LITERATURA
Atlantis. Velký atlas světa s družicovými snímky a mapami. Praha: Knižní klub, 2012. ISBN: 978-80-242-3553-0.
BAREŠ, Ladislav a kol. Dějiny Egypta. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2009. ISBN: 978-80-7106-971-3.
BARTOŠ, Otakar. Lounsko v díle Karla Konráda a Konstantina Biebla. Ústí nad Labem: Krajské nakladatelství, 1960. ISBN: Neuvedeno.
BIEBL, Konstantin. Básně. Brno: Host, 2014. ISBN: 978-80-7491-156-9.
BIEBL, Konstantin. Básně. Praha: Československý spisovatel, 1979. ISBN: Neuvedeno.
BIEBL, Konstantin. Bez obav. Praha: Československý spisovatel, 1951. ISBN: Neuvedeno.
BIEBL, Konstantin. Bohatství Jávy. In: Domov a svět, 1927, r. I., č. 25. ISSN: Neuvedeno.
BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Československý spisovatel, 1958. ISBN: Neuvedeno.
BIEBL, Konstantin. Cesta na Jávu. Praha: Labyrint, 2001. ISBN: 80-85935-23-6.
BIEBL, Konstantin. Ceylon. In: Domov a svět, 1927, r. I., č. 10. ISSN: Neuvedeno.
BIEBL, Konstantin. Číňané na Jávě. In: Domov a svět, 1927, r. I., č. 19. ISSN: Neuvedeno.
BIEBL, Konstantin. Dej mi svůj prstýnek. Praha: Československý spisovatel, 1976. ISBN: Neuvedeno.
BIEBL, Konstantin. Dílo V. Praha: Československý spisovatel, 1954. ISBN: Neuvedeno.
BIEBL, Konstantin. Dobrodruh. Praha: Odeon, 2008. ISBN: 978-80-207-1269-1.
BIEBL, Konstantin. Modré stíny pod zlatými stromy. Praha: Československý spisovatel, 1988. ISBN: Neuvedeno.
BIEBL, Konstantin. Na africkém pobřeží. In: Domov a svět, 1927, r. I., č. 9. ISSN: Neuvedeno.
55
BIEBL, Konstantin. Na druhé straně světa. Praha: Československý spisovatel, 1968. ISBN: Neuvedeno.
BIEBL, Konstantin. Plancius. Praha: Sfinx, 1931. ISBN: Neuvedeno.
BIEBL, Konstantin. Příjezd na Jávu. In: Domov a svět, 1927, r. I., č. 13. ISSN: Neuvedeno.
BIEBL, Konstantin. Semarang. In: Domov a svět, 1927, r. I., č. 14. ISSN: Neuvedeno.
BIEBL, Konstantin. Singapore. In: Domov a svět, 1927, r. I., č. 11. ISSN: Neuvedeno.
BIEBL, Konstantin. Sopky na Jávě. In: Domov a svět, 1927, r. II., č. 7. ISSN: Neuvedeno.
BIEBL, Konstantin; WOLKER, Jiří. Listy dvou básníků. Praha: Československý spisovatel, 1953. ISBN: Neuvedeno.
BIEBLOVÁ Hermína. Můj syn Konstantin Biebl. Praha: Československý spisovatel, 1955. ISBN: Neuvedeno.
BLAHYNKA, Milan; VODA, David. Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech. Olomouc: Burian a Tichák, 2011. ISBN: 978-80-87274-10-1.
BURIÁNEK, František. Česká literatura první poloviny XX. století. Praha: Československý spisovatel, 1981. ISBN: Neuvedeno.
CARRÉ, J. M. Dobrodružný život J. A. Rimbauda. 1926. ISBN: Neuvedeno.
CARSTEN, Francis Ludwig. The Rise of Fascism. University of California Press, 1982. 9780520046436 DUBOVSKÁ, Zorica a kol. Dějiny Indonésie. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2005. ISBN: 80-7106-457-2.
FILIPSKÝ, Jan a kol. Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2003. ISBN: 80-7106-647-8.
GALLO, Max. Mussolini’s Italy: Twenty Years of the Fascist Era. New York: Macmillan, 1973. ISBN: 101121188192 HALLAM, Elizabeth. Bohové a bohyně. Praha: Knižní klub a Balios, 1998. ISBN: 80 – 7176 – 902 – 9.
HERBERT, Carl. Kriegsfahrten Deutscher Handelsschiffe. Hamburg: Broschek & Co, 1934. ISBN: Neuvedeno. 56
KALISTA, Zdeněk. Tváře ve stínu. České Budějovice: Růže, 1969. ISBN: Neuvedeno.
KEUNING, J. Petrus Plancius. Theoloog en geograaf 1552-1622. P. N. Van Kampen & Zoon, 1946. ISBN: Neuvedeno.
KLUDAS, Arnold. Die Seeschiffe des Norddeutschen Lloyd 1857 bis 1919. Koehlers Verlagsgesellschaft, 1991. ISBN: 103782205243
KLUSOVÁ, Izabela. Čínská menšina v Indonésii: život čínského obyvatelstva v městě Semarangu. Univerzita Palackého, bakalářská diplomová práce, 2010.
KOUKALOVÁ, Věra. Pásmo Guillama Apollinaira a jeho odraz v Novém Ikarovi Konstantina Biebla. Univerzita Karlova, bakalářská diplomová práce, 2012.
KRÁL, Petr. Bieblova stuha. In: Tvar, 2011, r. 19, č. 18. ISSN: Neuvedeno.
LEHÁR, Jan a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2013. ISBN: 978-80-7106-963-8.
LEWIS, Bernard. Dějiny Blízkého východu. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 1997. ISBN: 80-7106-191-3.
MATARASSO, Henri; PETITFILS, Pierre. Život Rimbaudův. Praha: Odeon, 1968. ISBN: Neuvedeno
MORTON, J. Fruits of warm climates. Miami, FL: Julia F. Morton, 1987. ISBN: 0-9610184- 1-0
MRÁZEK, Rudolf. Javánské motivy v životě a díle Konstantina Biebla. In: Nový Orient, 1979, r. 34, č. 6. ISSN: Neuvedeno.
MRÁZEK, Rudolf. Javánské motivy v životě a díle Konstantina Biebla. In: Nový Orient, 1979, r. 34, č. 7. ISSN: Neuvedeno.
MRÁZEK, Rudolf. Javánské motivy v životě a díle Konstantina Biebla. In: Nový Orient, 1979, r. 34, č. 8. ISSN: Neuvedeno.
NEUMANN, Stanislav Kostka. Nové zpěvy. Praha: Fr. Borový, 1918. ISBN: Neuvedeno. 57
NEZVAL, Vítězslav. Abeceda. Praha: J. Otto, 1926. ISBN: Neuvedeno.
NOVÝ, Karel. Z cesty Konstantina Biebla po Jávě. In: Domov a svět, 1928, r. II., č. 18. ISSN: Neuvedeno.
PROCHÁZKA, Vladimír a kol. Příruční slovník naučný I. A – F. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1962. ISBN: Neuvedeno.
ROTHE, Klaus. Deutsche Ozean-Passagierschiffe 1896 bis 1918. Steiger Verlag, 1986. ISBN: 3 – 981564 – 80 – 8.
SEIFERT, Jaroslav. Na vlnách TSF. Praha: Václav Petr, 1925. ISBN: Neuvedeno.
SIXTA, Jiří. Ideový a umělecký vývoj Konstantina Biebla. In: Tři studie o moderní české literatuře. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962. ISBN: Neuvedeno.
SPENCER, John; SPENCEROVÁ, Anne. Země – svět záhad a mystérií. Praha: Knižní klub, 2003. ISBN: 80-242-1027-4.
ŠALDA, František Xaver. Kritické projevy 13. 1925 – 1928. Praha: Československý spisovatel, 1963. ISBN: Neuvedeno.
Universum. 4. díl – CH – Kn. Praha: Odeon, 2000. ISBN: 80-207-1062-0.
Universum. 8. díl – R – Sn. Praha: Odeon, 2001. ISBN: 80-207-1070-3.
VERLAINE, Paul. Prokletí básníci. Praha: Československý spisovatel, 1966. ISBN: Neuvedeno.
ŽÁČEK, Jiří. Dej mi svůj prstýnek. Praha: Československý spisovatel, 1976. ISBN: Neuvedeno.
2. INTERNERTOVÉ ZDROJE
Poznámka: Zde se jedná o zdroje fotografií umístěných v příloze. http://www.artbook.cz/images/Foto/a/475.jpg http://www.ianridpath.com/startales/image/plancius.jpg http://www.mkln.cz/ris/biebl4.jpg
58
http://www.sinarharapan.net/2016/03/weltevreden-pusat-kota-batavia-abad-19/) https://www.de.wikipedia.org/wiki/Yorck_(Schiff,_1906)#/media/File:Yorck_NDL.jpg
59
Anotace
Jméno a příjmení: Jakub Strýček Katedra: Katedra českého jazyka a literatury Vedoucí práce: Doc. Mgr. Igor Fic, Dr. Rok obhajoby: 2016
Název práce: Cesta na Jávu a její odraz v básnické tvorbě Konstantina Biebla Název práce v angličtině: The Journey to Java and it’s Reflection in Poetic Work of Konstantin Biebl Anotace práce: Tato bakalářská práce se zaměřuje na cestu Konstantina Biebla na Jávu. Jejími cíli je důkladně popsat její průběh, Bieblův pobyt na Jávě a následně interpretovat básně jí ovlivněné. Klíčová slova: Konstantin Biebl, cesta na Jávu, Jáva, básně, interpretace Anotace práce v angličtině: This thesis follows up the journey of Konstantin Biebl to Java. The main object is to closely describe journey, Biebl’s visit on Java and then to interpret poems inspired by the journey. Klíčová slova v angličtině: Konstantin Biebl, the Journey to Java, Java, poems, interpretation. Rozsah práce: 65 s. Jazyk práce: čeština Přílohy vázané k práci: Obrázková příloha
60
Přílohy
Seznam příloh
Příloha č. 1. – Mapa čtvrti Weltevreden v Batávii.
Příloha č. 2. – Ilustrace Jindřicha Štyrského ke knize Plancius.
Příloha č. 3. – Petrus Plancius – muž, po němž nesla jméno holandská plachetnice plující ze Singapuru do Batávie.
Příloha č. 4. – Yorck.
Příloha č. 5. – Konstantin Biebl.
61
Příloha č. 1
Mapa čtvrti Weltevreden v Batávii
(dostupné online: http:/sinarharapan.net/2016/03/weltevreden-pusat-kota-batavia-abad-19/)
Příloha č. 2
Ilustrace Jindřicha Štyrského ke knize Plancius
(dostupné online: http://www.artbook.cz/images/Foto/a/475.jpg)
62
Příloha č. 3
Petrus Plancius, muž, po němž nesla jméno holandská plachetnice plující ze Singapuru do Batávie
(dostupné online: http://www.ianridpath.com/startales/image/plancius.jpg)
63
Příloha č. 4
Yorck
(dostupné online: https://de.wikipedia.org/wiki/Yorck_(Schiff,_1906)#/media/File:Yorck_NDL.jpg)
64
Příloha č. 5
Konstantin Biebl
(Dostupné online: http://www.mkln.cz/ris/biebl4.jpg)
65