Česká meziválečná poezie

Vlivem společenského vývoje v Československé republice, která vznikla po rozpadu rakousko-uherské monarchie 28. října 1918, vznikaly v české literatuře mnohé básnické proudy a skupiny.

Fakta, která literaturu ovlivňovala: 1. neurovnané poválečné poměry, neřešení sociálních problémů, tzn. špatných životních podmínek dělnické třídy 2. vznik Komunistické strany Československa roku 1921 3. přetrvávající sympatie k Rusku, zvláště k Velké říjnové socialistické revoluci z roku 1917 4. silná hospodářská krize, která zachvacovala i vyspělé západní země od konce 20. let 5. objevující se režimy fašistického či polofašistického charakteru v Evropě ve 30. letech, zvláště nebezpečný byl vývoj v Německu, kde se roku 1933 dostala k moci za vedení Adolfa Hitlera nacistická strana, která zcela nezakrytě směřovala k totalitní diktatuře, hlásala rasovou nenávist a připravovala se na válku

Meziválečná poezie je tedy tvorba od roku 1918, kdy skončila 1. svět. válka, do roku 1938, kdy bylo Československo donuceno odstoupit Německu pohraniční území, tzv. Sudety, čímž vlastně začala okupace naší republiky Německem.

V meziválečné poezii tedy pozorujeme tyto směry: 1. proletářské umění 2. poetismus 3. surrealismus 4. reflexivní a meditativní lyrika

Proletářská poezie - program proletářského umění vznikl uprostřed literární skupiny Devětsil, která byla založena roku 1920, - patřili do ní např. Jiří Wolker, , Konstantin Biebl, , předsedou byl Vladislav Vančura, - prolet. poezie se vyvíjela v letech 1920-1924, lze to ohraničit sbírkou Josefa Hory Pracující den (1920) a smrtí Jiřího Wolkera (1924).

Hlavní znaky proletářské poezie: - sociální angažovanost tvorby - tzn. že básníci se svou tvorbou účastnili boje za zlepšení životních podmínek dělníků, - hrdina je z dělnického prostředí, - tendenčnost ve smyslu třídně proletářském – tzn. že básníci stáli na straně dělníků, - upřednostňování agitační, tedy burcující funkce poezie, estetická stránka zatlačena do pozadí

Poetismus - vznikl a vyvíjel se pouze v české literatuře, název byl odvozen od slova poezie, - vznikl v umělecké skupině Devětsil a vystřídal proletářské umění, - první známky se objevily ve sbírce Samá láska J. Seiferta, - hlavní zásady vytyčil ve stati Poetismus teoretik (tajge), - patří sem Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Vladislav Vančura, Jiří Voskovec, Jan Werich a další.

1

Hlavní znaky poetismu: - zdůrazňuje estetickou a citovou funkci umění, - inspiruje se lidovou zábavou – groteskou, kabaretem, cirkusem, - poezie je složitější a obraznější, - je to „umění žít a užívat si“.

Surrealismus - vznik ve Francii kolem 1. svět. války, - popírá rozum, logiku, zachycuje své představy, pocity, sny, halucinace, - autoři se dostávali pomocí drog a hypnózy do jakéhosi „jiného“ stavu a své představy pak zaznamenávali do dlouhých řetězců – řetězení představ, asociace, - základním principem tvorby je náhoda, - poprvé se tento pojem objevil u hry G. Apollinaira Prsy Tiréziovy, které nese podtitul surrealistické drama.

Socialistický realismus - bývá označován umělecký směr, který byl schválen roku 1932 Ústředním výborem Komunistické strany Sovětského svazu jako oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu, - později byl závazný v ostatních komunistických zemích, - ideově vychází z oslavy vládnoucího režimu, má slavnostně poukazovat na jeho úspěchy v reálném životě lidí, - v literatuře se projevoval budovatelskými romány a schematizací postav i prostředí – děj se většinou odehrává buď na venkově nebo v továrnách a kladné postavy jsou oddanými členy komunistické strany nebo dělníky, záporné pak intelektuálové, kulaci a „imperialisté“, - díla socialistického realismu jsou tvrdě ideologicky orientovaná, a to často na úkor umělecké kvality i pravdivosti (socialistický realismus je vlastně protimluv, protože více než realitu zobrazoval ideologická přání režimu).

2

Představitelé proletářská poezie

Stanislav Kostka Neumann

Rudé zpěvy - ztotožňuje se zde s očekávanou proletářskou revolucí, velké naděje vkládá do Sovětského svazu, který zcela nekriticky obdivuje, - zcela upřednostňuje agitační funkci umění, tvrdí, že umění má sloužit revoluci.

Josef Hora

- v duchu proletářské poezie tvořil jen chvíli, - stál v opozici Neumannovi, jelikož zdůrazňoval estetickou a citovou funkci umění, - v duchu proletářské poezie vytvořil 3 sbírky: o Pracující den o Srdce a vřava světa o Bouřlivé jaro

Dělnická madona (sb. Pracující den, 1920)

Kdybys tam byl, vlhké zdivo bys viděl, špinavé šero podsklepí, lůžko a v něm ženu, jež porodila člověka.

Ach, kadidlo! Viděl bys kouřící kamna, zápach chudého oběda bys pocítil, hromádku dětí, jež zazpívaly by ti koledu bídy, uzřel bys na slamníku.

Madono! Jak hrubá jsi! Jak odkvetlá! Spleť zamodralých na rukou žil, vzdor odříkání pod čelem, rty vyschlé – a slova lásky už dávno pohltil chřtán bídy.

Jaroslav Seifert - v duchu proletářské poezie tvořil jen na začátku své tvorby, - patří sem 2 básnické sbírky z velkoměstského prostředí: o Město v slzách o Samá láska

Město v slzách - jeho pohled na město je pesimistický, vidí jen utrpení a bídu, touží po přírodě, - představuje si jiný svět – bez bídy a nenávisti, - ukázka: „… však dokud z bratří mých trpěti bude jediný, nebudu šťasten, a nespravedlností světa vzbouřen,

3

dál jako teď, opřen jsa o zeď fabriky, budu se zalykat kouřem, a píseň svoji pět…“

Samá láska - autorův vztah k městu se mění, básník obdivuje nové stavby, zvuky automobilů, - prvky proletářského umění pomalu ustupují, objevují se už prvky poetismu.

Jiří Wolker - nejvýznamnější osobnost proletářského umění, - narodil se roku 1900 v Prostějově, v dobře situované rodině, zemřel roku 1924, - do dvaceti let trávil prázdniny na Svatém Kopečku u Olomouce, u babičky, - byl členem KSČ a Devětsilu; v obou případech byl důvodem jeho odchodu nesouhlas s vývojem a politickou neangažovaností, - byl všestranně nadaný – literárně, hudebně i výtvarně, - měl tuberkulózu, které také podlehl, - napsal si svůj vlastní epitaf: Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. Dřív než moh' srdce k boji vytasit, zemřel – mlád dvacet čtyři let.

Dílo 1. básnická sbírka Host do domu - obsahuje tzv. poezii prostých věcí, - sbírka je plná radosti ze života, pokory, - např. básně Pokora, Poštovní schránka

Poštovní schránka

Poštovní schránka na rohu ulice, Psaníčka jsou bílá jako pel to není nějaká lecjaká věc. a čekají na vlaky, lodě a člověka, Kvete modře, aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel, lidé si jí váží velice, – tam, kde jsou srdce, svěřují se jí docela, blizny červené, psaníčka do ní házejí ze dvou stran, schované v růžovém okvětí. z jedné smutná a z druhé veselá. Když na ně psaní doletí, narostou na nich plody sladké nebo trpké.

Poštovní schránka – Wolker přirovnává poštovní schránku k modře kvetoucí rostlině. Schránky i květiny si lidé váží, přestože to jsou zcela běžné věci, ale schránka je zprostředkovatelem jejich myšlenek – psaníček. Psaníčka čekají na vlaky, lodě a člověka, pyl čeká na čmeláka, aby je roznesli na správná místa – tam, kde jsou blizny červené neboli lidská srdce. Psaní může člověka potěšit, ale i zarmoutit, proto na bliznách narůstají plody sladké nebo trpké.

4

Pokora

Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě po kvítku vztáhnu se nejmenším. Zašeptám, až se obejmu s ním: "Chlapečku bosý, nebe dlaň o tebe opřelo si kapičkou rosy, aby nespadlo."

2. báseň Svatý Kopeček - původně samostatná báseň, později připojena ke sbírce Host do domu, - autor se vrací zpět do svého dětství, druží se se všemi lidmi toužícími vytvořit spravedlivý svět.

3. básnická sbírka Těžká hodina - obsahuje již typicky proletářskou poezii, - úvodní básní je Těžká hodina – je to chvíle, kdy se srdce chlapce mění v srdce muže = ruce, mozoly a statečnost, - sbírka obsahuje i tzv. sociální balady – mezi nejznámější patří: . Balada o nenarozeném dítěti – dva mladí lidé se milují, dívka otěhotní, ale musí jít na potrat, protože jsou oba příliš chudí a dítě by neuživili. . Balada o očích topičových – topič Antonín 25 let pracuje v elektrárně, kde přikládá „do pece uhlí“, pracuje a žije v tak tragických podmínkách, až z toho oslepne. . Balada o snu – dělník Jan a šička Marie se milují a společně sní sen o lepším životě – bez nespravedlnosti a bídy, autor věří v revoluci.

Těžká hodina

Přišel jsem na svět, pokoje svého abych si postavil život uštěpačného. dle obrazu srdce svého. Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova, Chlapecké srdce je písnička na začátku, věci zrozené z lásky, světla a víry, plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal k svátku, dnes při mně stůjte a třikrát mi věrnější buďte, ale mužovo srdce jsou ruce a mozoly, když zůstal jsem na světě sirý, které se krví svou do cihel probolí, a modlete se, aby tu stála alespoň skutečná hospoda u silnice aby mi narostlo srdce statečné a nesmlouvavé, pro ušlé poutníky a pro poutnice. a věřte dnes za mě, že tomu tak bude, a věřte dnes za mě, že postavím Dnes je má těžká hodina. dle obrazu jeho Chlapecké srdce mi zemřelo a sám v rakvi je vynáším, život člověka spravedlivého. a zemřelým trpě, trpím i tím, které mi v prsou se roditi počíná. Já mužné srdce ještě nemám, Dnes je má těžká hodina; sám v těžké své hodině; jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám, a proto nevěřím. zesláblý úzkostí, zesláblý samotou marně se bráním studeným stěnám

5

Balada o očích topičových Utichly továrny, utichly ulice, V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý, usnuly hvězdy okolo měsíce poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty, a z města celého v pozdní ty hodiny v nichž oči mu krájel plamenný nůž, nezavřel očí svých jenom dům jediný, a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž, očí sých ohnivých, co do tmy křičí, zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším: že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů "Soudruzi, dělníci elektrárenští, a železných tyčí slepý jsem, - nevidím!" dělníků deset své svaly železem propletlo, Sběhli se soudruzi aby se ruce a oči jim změnily ve světlo. přestrašení celí, "Antoníne, topiči elektrárenský, dvěma nocemi do kotle přilož!" domů jej odváděli. Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti, Na prahu jedné noci železnou lopatou otvírá pec, žena s děckem sténá, plameny rudé ztad syčí a letí, na prahu druhé noci ohnivá výheň a mládenec. nebesa otevřená. Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly, "Antoníne, přikládá plnou lopatu uhlí, muži můj jediný, a že jen z člověka světlo se rodí, proč tak se mi vracíš tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí v tyto hodiny? a oči ty jasné a modré jak květiny Proč jsi se miloval v praméncích drátů nad městem plují, s tou holkou proklatou, v kavárnách, v divadlech, nejraděj s milenkou železnou, nad stolem rodiny ohněm a lopatou? v radostná světla se rozsvěcují. Proč muž tu na světě "Soudruzi, dělníci elektrárenští, vždycky dvě lásky má, divnou ženu vám mám. proč jednu zabíjí Když se jí do očí podívám, a na druhou umírá?" pláče a říká, že člověk jsem prokletý, že oči mám jiné, než jsem měl před lety. Neslyší slepec, - do tmy se propadá Když prý šla se mnou k oltáři, a tma jej objímá a tma jej opřádá, jako dva pecny velké a krásné byly, raněné srdce už z hrudi mu odchází teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři hledat si ve světě jinačí obvazy, po nich jen drobinky dvě zbyly." však nad černou slepotou veselá lampa visí, to není veselá lampa, - to jsou oči čísi, Smějí se soudruzi, Antonín s nimi to jsou oči tvoje, jež celému světu se daly, a uprostřed noci s hvězdami elektrickými aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly, na svoje ženy si vzpomenou na chvíli, to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy, které tak často si dětinsky myslily, který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý. že muž na svět přišel, aby jim patřil. Dělník je smrtelný, A Antonín zas, jak před lety dvaceti pěti, práce je živá, jen těžší lopatou otvírá pec. Antonín umírá, Těžko je ženě vždy porozuměti, žárovka zpívá: má jinou pravdu a pravdivou přec. Antonín očí květ v uhelné kusy Ženo má, - ženo má, přikládá, neví snad o tom, - spíš musí, neplač! neboť muž vždycky očima širokýma se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima a jako slunce a měsíc z obou stran paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.

6

4. Ke konci svého života, kdy již věděl, že je těžce nemocen, psal básně, které nebyly zařazeny do žádné sbírky, např. Na nemocniční postel padá svět: - autor je nešťastný, že musí zemřít a nemůže dále bojovat za lepší svět.

Na nemocniční postel padá svět a alarm jeho slyším mezi obvazy, soudruzi do boje jdou pro spravedlnost, soudruzi do boje jdou a nikdo neschází.

Na nemocniční postel padá svět, však smrt též na ni dýchá z temných zákoutí. Proč nemohu jít s vámi, soudruzi? Proč musím umírat, když chtěl jsem padnouti?

5. Psal též tzv. moderní autorské pohádky - O milionáři, který ukradl slunce, Pohádka o listonošovi.

Pojmy Sociální balada – je lyricko-epický veršovaný útvar mnohdy s ponurým, strašidelným dějem a většinou nešťastným, někdy až tragickým koncem. Balady mají prudký dějový spád a bohatý jazyk, častým jevem je sugestivní a zkratkovitý dialog mezi postavami. Nositelem zla a příčinou tragického osudu člověka zde jsou místo nadpřirozených jevů sociální a společenská nerovnost, reprezentovaná šlechtou, církví nebo později bohatými továrníky a podnikateli.

Moderní autorská pohádka – je to pohádka umělá, je znám autor, hrdiny jsou často obyčejní lidé či věci, zvířata, významná je výchovně-vzdělávací funkce.

Významné osobnosti meziválečné a poválečné poezie

Jaroslav Seifert (1901–1986) - básník, spisovatel, novinář a překladatel, stál na počátku českého uměleckého směru poetismu, - ve 20. letech člen KSČ a přispěvatel do Rudého práva, za protest proti gottwaldovskému vedení strany vyloučen, - představitel československé umělecké avantgardy, člen Devětsilu, - v 60. letech jmenován národním umělcem a předsedou Svazu českých spisovatelů, navzdory komplikovaným vztahům s komunistickou mocí, patřil k prvním signatářům Charty 77, - v roce 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, kterou však kvůli autorovu špatnému zdravotnímu stavu přebírala jeho dcera.

Dílo

Tvorba v duchu proletářské poezie – viz výše.

7

Tvorba v duchu poetismu - poetismus u něj dostal vyhraněnou podobu po jeho cestách do Francie a SSSR.

Na vlnách TSF - TSF = Télegraphie sans fil – tj. rozhlas bez drátu, - jsou zde básně-obrazy, působící nejen slovem, ale i vizuálně; střídají se různé typy písma, - básně jsou zakládány na slovních hříčkách a lyrických anekdotách, - jednotlivé motivy jsou pouze volně spojovány básníkovou fantazií a působením volných asociací, svět je zde hravým, radostným jevištěm lásky.

8

Slavík zpívá špatně - sbírka ještě ovlivněna 1. sv. válkou, je lehce pochmurná, objevují se obavy z nové války.

Poštovní holub - zde Seifert začíná pomalu opouštět avantgardní hravost a obrací se k svým typickým, intimnějším tématům, jako je láska k ženám, matce a domovu a určitá nostalgie, - sílí pocity melancholie a skepse k možnému revolučnímu řešení sociálních problémů.

Píseň Bílým šátkem mává, Setři si slzy kdo se loučí, a usměj se uplakanýma očima, každého dne se něco končí, každého dne se něco počíná, něco překrásného se končí. něco překrásného počíná.

Poštovní holub křídly o vzduch bije, vraceje se domů; s nadějí i bez naděje věčně se vracíme domů.

Po vytvoření sbírky Poštovní holub následovala čtyřletá pauza a po ní další 3 básnické sbírky, které ale už řadíme do období postpoetistického:

Jablko s klína - sbírka intimní lyriky, autor se vrací do dětství, vzpomíná na svou matku, na domov, sbírka je klidná a melancholická.

Ruce Venušiny

Jaro, sbohem – v obou sbírkách se autor vrací k rodné zemi a začíná si opět všímat veřejných problémů (hospodářské krize).

Píseň … Kdybych uzel uměl Do tvých trav se nořím jako námořníci, jako v sladké vlasy, – v okno bijí dálky jako v kadeř ženy, a smích cizích měst – s níž jsem navždy spjat. nikdo nikdy, země, S odříkáním bída země v tichu spící, ruku podává si, neodtrhne mne už ale já bych zemřel, od tvých chudých hvězd. nemít k smrti rád.

9

Válečné období (viz Vývoj české literatury za okupace) - události roku 1938 – mobilizace a následně pak Mnichovská dohoda – na Seiferta velmi silně zapůsobily, poezie se mu stává nástrojem upevňování vlasteneckého vědomí.

Zhasněte světla - reakce na mnichovskou zradu, - Píseň o rodné zemi – rodná země je pro člověka jistotou, myšlenka, že se do ní po smrti vrátí.

Vějíř Boženy Němcové - evokuje statečnost české spisovatelky a přirovnává ji k obrazu vlasti.

Světlem oděná, Kamenný most - protiokupační poezie, - motivy domova, české krajiny a zejména Prahy jsou zdrojem jistoty a útěchy v těžkých protektorátních dobách.

Přilba hlíny - sbírka vzdává dík osvoboditelům a Rudé armádě, raduje se z Pražského povstání a lituje mrtvých na barikádách.

Poválečná tvorba – viz Česká poválečná literatura (4. ročník)

Vítězslav Nezval (1900–1958) - básník, spisovatel a překladatel, vůdčí osobnost českého surrealismu, národní umělec, - člen KSČ a skupiny Devětsil – podílel se na vzniku poetismu, působil v Osvobozeném divadle, - velmi ho ovlivnily jeho cesty – zejména do SSSR, ale i Francie, Itálie a Řecka, seznámil se zde s mnoha surrealisty (André Breton), pod jejichž vlivem založil Skupinu surrealistů v ČSR, - po 2. světové válce byl velmi aktivní v KSČ, získal řadu oficiálních poct a funkcí – jeho tvorba této doby je poznamenána stylem budovatelské poezie a socialistickém realismu.

Tvorba v duchu poetismu

1. báseň Podivuhodný kouzelník - postava kouzelníka je autoportrét, - hlavní postavou básně je tajuplný kouzelník, který sedm let bloudí světem a zažívá mnoho věcí: pracuje, zamýšlí se nad otázkou života a smrti, ale i budoucnosti Evropy, kouzelník přichází především proto, aby naučil lidi radovat se ze života, - z básnických prvků je velmi příznačný anaforický verš = opakování stejného slova na začátku několika veršů, a asonance = zvuková shoda samohlásek v koncových slabikách verše, přičemž souhlásky se mění: hora-bosa, - kouzelníkem je zde myšlena poezie, která přichází na svět, aby lidem odkrývala krásu života, jelikož smyslem života je „být šťasten“.

Mezi dvěma útesy jak v kolébce čaroděj spí Kouzelník probudil se svým vlastním všecko je zhuštěno ve snu jak mrtvola pod rakví výkřikem Byl to zas tentýž ošklivý sen A na to zavolání Za oknem chajdy jaké už neuvidí svět jak rodička na výkřik dítěte jež stůně stoletá kočka hrbila na něho hřbet vyrojila se vynořila jezerní dáma z vodní tůně

10

2. básnická sbírka Pantomima - obsahuje drobné hříčky a kaligramy, divadelní a pantomimické scénky.

3. cyklus Abeceda - dvojverší a čtyřverší, založeno na představách z tvarů písmen.

A D nazváno buď prostou chatrčí luk jenž od západu napíná se Ó palmy přeneste svůj rovník nad Vltavu! Indián shlédl stopu na zemi Šnek má svůj prostý dům z nějž růžky vystrčí Poslední druhové zhynuli v dávném čase a člověk neví kam by složil hlavu a měsíc dorůstá prérie kamení

4. básnická sbírka Básně noci - je vrcholem jeho poetistického období, - obsahuje 4 básně: Podivuhodný kouzelník Edison Akrobat Signál času – inspirace Edisonovou smrtí

Edison - oslavuje tvořivou práci člověka, - inspirací mu byla osobnost vynálezce žárovky, - autor se prochází v noci pražskými ulicemi a uvidí stín člověka (hazardního hráče), který se chystá spáchat sebevraždu = toto je druhá strana moderní a uspěchané doby, strana negativní, - báseň pokračuje obrazem života mladého Edisona, - následuje obraz moderního světa techniky a vynálezů = strana pozitivní, - v závěru se báseň stává optimistickou a radostnou, největší štěstí je štěstí z objevů, z touhy přetvářet, - básník zde vystupuje jako lyrický subjekt a zamýšlí se nad tím, co zůstane po člověku po jeho smrti, a dochází k závěru, že je to jeho dílo, - původní refrén je smutný a pesimistický, postupně se mění v opak – převažuje optimismus z dobře vykonané práce: Bylo tu však něco těžkého co drtí Bylo tu však něco krásného co drtí smutek stesk a úzkost z života i smrti. odvaha a radost z života i smrti.

Edison – ukázka řekl jsem mu probůh pane co jste zač Vracel jsem se domů přes most Legií odvětil mi smutným hlasem nikdo hráč zpívaje si v duchu malou árii bylo tu však něco smutného co mlčí piják světel nočních bárek na Vltavě byl to stín jenž jako šibenice trčí z hradčanského dómu bilo dvanáct právě stín jenž padal z mostu; vykřikl jsem ach! půlnoc smrti hvězda mého obzoru ne vy nejste hráč! ne vy jste sebevrah! v této vlahé noci z konce únoru Šli jsme ruku v ruce oba zachráněni Bylo tu však něco těžkého co drtí šli jsme ruku v ruce v otevřeném snění smutek stesk a úzkost z života i smrti za město kde počínaly Košíře z dálky mávaly nám noční vějíře Skláněje se z mostu uviděl jsem stín nad kiosky smutku tance alkoholů sebevrahův stín jenž padal do hlubin šli jsme ruku v ruce nemluvíce spolu bylo tu však něco těžkého co pláče bylo tu však něco těžkého co drtí byl to stín a smutek hazardního hráče smutek stesk a úzkost z života i smrti

11

Akrobat - báseň je zlomem v Nezvalově tvorbě, - představuje paralelu akrobata, který symbolizuje poetistickou poezii a krize v Nezvalově tvorbě, - na konci třetího zpěvu je autor rozhodnut opustit poetistickou poezii: „na shledanou město akrobatů“, ale není připraven vejít do nového města, - charakteristická je polytematičnost a prvky autobiografie, dochází k syntéze básníka a akrobata, poetistický optimismus je nahrazen autorovou skepsí o vlastním smyslu poezie a již jsou patrné náznaky budoucí surrealistické tvorby.

Část III. Byl večer a město znělo hudbou rozkoše v tajemných oknech vyskakovaly bludičky a skla hořela měsíčním ohněm za nimi vynořovali se hrdinové jejichž údělem je proměňovati se Akrobat stál na opuštěné silnici Na shledanou město bludiček smutný ráji těch kdož milovali a neumírají na shledanou město akrobatů na shledanou město krve světel v zahradách a hvězd tvoje pohádka zachraňuje štěstí v nichž svaté vražednice se dorozumívají s růžemi na shledanou město básníků odcházím abych se vracel k tobě se svými dvojníky v nespočetných podobách na shledanou město bezúčelných rozkoší odcházím dokončiti svou báseň pýchy smutku krve a hvězd tvoje pohádka zachraňující štěstí v níž svaté vražednice se dorozumívají s růžemi Na druhé straně zářilo město nudy zkrášlené nocí jako hřbitov jehož světla omamují dálku jak světla hřbitovů pod nimiž umírají rodiny za cinkotu zlata šelestění švábů a bolestných výkřiků jichž neslyším.

Na přechodu mezi poetismem a surrealismem Skleněný havelok (dlouhý pánský plášť bez rukávů s pelerínkou) Zpáteční lístek Sbohem a šáteček

Tvorba v duchu surrealismu - v české literatuře vyústil více méně z poetismu, - hlavní zásady vytyčil Vítězslav Nezval ve stati Surrealismus v ČSR, on je též nejvýznamnějším představitelem tohoto směru v české literatuře.

Žena v množném čísle – paralelní řazení subjektivních představ, využití obrazotvornosti a fantazie.

12

Praha s prsty deště – okouzlující lyrická krása Prahy.

Město věží Stověžatá Praho S prsty z nichž tryská večer se sepjatými prsty S prsty všech svatých S prsty bez nehtů S prsty klamných přísah S prsty nejmenších dětí a špičatých travin S prsty ohně a krupice S prsty májového hřbitova S prsty hudebníka S prsty žebraček a celé třídy S oslnivými prsty naznak ležících žen S prsty hromu a blesku S prsty dotýkajícími se hvězd S prsty ocúnů Na počitadle noci S prsty Hradčan a starých harfenistek S prsty ze zlata …

Absolutní hrobař – zde obraznost posloužila pro výraz odporu k fašismu.

Ve stejné době, jako surrealistická díla, anonymně vydává dílo, které nemělo surrealistické prvky a lze říci, že stojí mimo Nezvalovu tvorbu. 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida - napodobuje zde F. Villona (francouzský renesanční básník), - balady mají silný sociální náboj, Nezval zde vyjadřuje svoji víru ve světovou revoluci.

Válečné období (viz Vývoj české literatury za okupace)

Matka Naděje - prolínají se zde dvě témata – obava o osud těžce nemocné matky a osud národa ohroženého fašismem, autor tvrdí, že ani jednomu se člověk nesmí poddat.

Pět minut za městem - zde vyjadřuje své postoje a své pouto ke své vlasti, přírodní lyrika, vyjadřuje odpor k okupantům.

Manon Lescaut - veršované drama o sedmi obrazech, inspirováno dílem abbé Prévosta, - hlavní hrdina Des Grieux [de grije] se má stát knězem, ale zamiluje se do krásné Manon, kvůli níž se knězem nestane, později se s Manon rozchází a stává se knězem, po dalším setkání s ní jí opět podléhá, Manon je nakonec vyslána do Ameriky (za trest), ale dříve, než se tam dostane, zemře Des Grieuxovi v náručí.

Manon je můj osud. Manon je můj osud. Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel. Manon je všecko, co neznal jsem dosud. Manon je rozum, který mi uletěl! Manon je první a poslední můj hřích, Manon je dítě. Manon je plavovláska. nepoznat Manon, nemiloval bych. Manon je první a poslední má láska. Manon je motýl. Manon je včela. Manon, ach Manon, Manon z Arrasu. Manon je růže hozená do kostela. Manon je moje umřít pro krásu.

Poválečná tvorba – viz Česká poválečná literatura (4. ročník)

13

Reflexivní a meditativní lyrika

František Halas (1901–1949) - otec ho přivedl mezi komunistickou mládež, která ho velmi ovlivnila, později pracoval pro komunistický tisk a vydával avantgardní časopisy, - ovlivnil jej pobyt ve Španělsku, kde byl v průběhu španělské občanské války, - za 2. světové války přispíval do ilegálně vydávaného Rudého práva, - po roce 1945 pracoval na ministerstvu informací a choval se jako aktivní komunista, byl poslancem, - později (především po svém návratu z návštěvy v Sovětském svazu) byl však novým režimem zklamán.

Tvorba - Halasova poetika bývá popisována jako nelíbivá, nemelodická, - vyznačuje se však jazykovým experimentátorstvím a výraznou metaforikou, - jedním pólem jeho poezie je potřeba zapojit své umění do služby celku – odtud snaha o prosté psaní a akcentování sociální problematiky, - druhým pólem je potřeba vyjádřit své intimní, niterné prožívání světa, vědomí nicotnosti člověka a tušení blízkosti smrti, - často a v odvážných polohách se v jeho básních objevují erotické motivy.

Sepie – poetistická sbírka, ve které s hravostí poetismu kontrastuje melancholie a hořkost. Kohout plaší smrt Tvář Hořec

Staré ženy - sugestivní litanické líčení osudu starých žen, vystavěné na řetězcích metafor a refrénech.

Staré ženy (1935) – úryvek smutná odpoledne nedělní oříšky bez jádra smutná starými paními misky bez obětin které se belhají k oknům předsíňky mrákot starou cestou vyšlapanou v koberci úryvky dávné hudby starou cestou studánky zasypané mezi stolem a lůžkem oblohy zatažené mezi zrcadlem a fotografiemi noci bez dnění mezi židlí a falešnou palmou dvířka zapadlá křtitelničky vyschlé opřeny potom o rám okenní vody bez zrcadlení dívají se dolů do ulic odtud ta bezútěšnost vy oči starých žen odpolední nedělních vám svět nic není vám krása nic není oči starých žen vám ošklivost nic není vyplakané a plaché vy oči starých žen tesklivé a mírné vy oči obrácené k zániku

14

Rozmar (Tvář) Já vím (Tvář) Tvé dlouhé boky zpívající k zemi Těch jemných stínů tvého těla země tu píseň lehce odráží jež poznával jsem drahný čas pták zazpívá ji mezi haluzemi a hořkost chvil se ve mně chvěla abych tvou krásu nepropás Tvé ruce zvědavé se vzhůru natahují s chvěním Evy nežli poznala Já nepropás ji já ji nenom smlčel a větve stromu poznání tě zastiňují když bylo třeba zpívat hlasitě tu ústa sevřela se a jak bych klečel Tvé hravé tělo slyším jeho smích odprošuje krásu Nač slovy kazit tě když jednou rozkvetly po tobě fialky po stiscích mých Já vím že jednou padnu tváří vzhůru modrem nad sebou se budu zalykat Útěcha Snad jedním jsem byl z kůru Doznání (Kohout plaší smrt) co život chválil a chtěl utíkat Dojat vším co je láska k tobě se přimykám smuten vším co je láska Odpověď (Sépie) před tebou utíkám Přes šepot tvůj Překvapen vším co je láska smrt ke mně hovoří mlčím ve střehu ne ty mne nelituj churav vším co je láska to pokoří soužím se pro něhu Chci naslouchati jí Poražen vším co je láska a vyzvěděti jen u věrných noci úst proč každý patří jí opuštěn vším co je láska a zda jsme její sen až k sobě budu růst

Válečné období (viz Vývoj české literatury za okupace)

Torzo naděje - emotivní reakce na mnichovskou dohodu a marnou československou mobilizaci, která má čtenáře vyburcovat a posílit jeho víru a vzdor, - staví se proti Spojenému království a Francii, které podle něj zavinily Mnichovskou dohodu, označuje je za zrádce a volá po odplatě, - nejznámější básně sbírky: Praze, Zpěv úzkosti, Mobilizace

Naše paní Božena Němcová - oslavný cyklus básní ke 120. výročí narození B. Němcové, - tragický osud Boženy Němcové je zde paralelou k situaci českého národa.

Ladění - ve sbírce se objevuje též oddíl veršů pro děti.

Já se tam vrátím - o kraji Halasova mládí (Kunštát, Českomoravská vrchovina), jedná se o lyrizovanou prózu.

Poválečná tvorba – viz Česká poválečná literatura (4. ročník)

15

Vladimír Holan (1905–1980) - originální moderní básník světového významu, tvůrce náročné abstraktní meditativní poezie, překladatel (z francouzštiny, němčiny, polštiny), národní umělec, - ze zdravotních důvodů odešel předčasně do penze a mohl se věnovat psaní, - po válce nadšen z osvobození vstoupil do komunistické strany, nadšeně obhajoval komunistický převrat, velmi brzy ale prozřel, - režim mu nebyl příliš nakloněn, nevyhnul se mu ani zákaz publikace, - v letech 1948–1968 žil v tzv. Dobrovského vile na Kampě v Praze, v bytě nad ním Jan Werich.

„O jejich soužití, které nebylo zrovna harmonické, se vyprávějí anekdoty. Holan si prý stěžoval, že zatímco nemá z čeho žít, o jeho strop buší kosti odhozené z Werichova stolu při bujarých večírcích apod. Na druhou stranu o Werichově dobré vůli být přítelem, hlavně zpočátku, a snaze pomoci nejsou pochybnosti.“ wikipedie

Tvorba - jeho poezie je originální, vysoce abstraktní až těžce pochopitelná, - používá neobvyklých slovních spojení, spojuje slova protikladná – např. k tobě se vzdaluji, vzestupně tonout a další, - vymýšlí nová slova, výpovědi jsou zašifrované, - ve své poezii přemýšlí o smyslu života, o lidském bytí, o lásce, - důležitým motivem je opět čas – rychle plynoucí a omezující.

Triumf smrti Vanutí Oblouk Kameni, přicházíš…

Listopadová vichřice (Kameni, přicházíš...) Plískavé kaňky vran... Ne pastelové hrudky. Kde kýchlo jezírko v brčál a v léto, tam dělí nás teď hrubší zrak a prudký. Čečulka prstu kodrcá po takovéto stěně, již potočitý odlesk větru stíní. Kde obsah, sloh též pad... Strom švestkový pad nyní, jako by sklouz po vlastní pecce v jíní.

Válečné období (viz Vývoj české literatury za okupace)

Září, někdy též název Září 1938

Odpověď Francii - zde přímo obviňuje Francii z mnichovské zrady, nazývá ji přímo „kurvou“ a vyslovuje přesvědčení, že i na ni dopadne trest, zabaveno cenzurou.

Poválečná tvorba – viz Česká poválečná literatura (4. ročník)

16

František Hrubín (1910–1971) - spisovatel, básník (autor přírodní a milostné lyriky), později básník obav, dramatik, scénárista, překladatel především z francouzštiny, - dětství strávil v Posázaví, které se stalo jeho celoživotní inspirací a odrazilo se v jeho dílech, - výrazně se podílel na založení dětského časopisu Mateřídouška, - vystupoval proti spojování literatury s politikou, zastával se pronásledovaných autorů, což vedlo k několika zákazům činnosti.

Tvorba - meditativní přírodní a milostná lyrika, - objevují se motivy života a smrti, příklon k pozitivním životním hodnotám a harmonii.

Zpíváno z dálky Krásná po chudobě Země po polednách

I tady (Zpíváno z dálky) Bělostná křídla žit a ovsů dosud Bído měst dalekých! I tady šetří nezvedl kraj náš, aby zanechal vůněmi květ a ptáci písněmi, černý stín oranic - a jeho osud, a jako mladý jasan o povětří nevzlétnout ještě, neseme s ním dál. časech srdnatějších sníme my!

Válečné období (viz Vývoj české literatury za okupace)

Země sudička - říká, že země je jedinou jistotou, příklon k tradičním hodnotám. poéma Jobova noc - vyjadřování pocitu ohrožení rodné země, pětidílná poéma, patetický obraz českého národa.

Chléb s ocelí - reakce na válku.

Poválečná tvorba – viz Česká poválečná literatura (4. ročník)

Prameny http://svjet.sweb.cz/ https://cs.wikipedia.org/wiki/ http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/

17