JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra bicích nástrojů Hra na bicí nástroje

Les Percussions de Strasbourg

Bakalářská práce

Autor práce: Jan Nepodal Vedoucí práce: prof. MgA. Martin Opršál Oponent práce: doc. Mgr. Ing. MgA. Dan Dlouhý, Ph.D.

Brno 2020 Bibliografický záznam NEPODAL, Jan. Les Percussions de Strasbourg [Les Percussions de Strasbourg]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební Fakulta, Katedra bicích nástrojů, rok. 2020 s.[61] Vedoucí bakalářské práce prof. MgA. Martin Opršál Anotace Bakalářská práce „Les Percussions de Strasbourg“ pojednává o nejstarším profesionálním souboru bicích nástrojů v Evropě. Přibližuje jeho genezi, evoluci a současnou podobu s ohledem na generační obměny členů a vazby na skladatele, píšící pro ansámbl. V logických souvislostech, díky sérii rozhovorů se členy a korespondenci interpretů, podává stručnou výpověď o fungování, proměnách, nástrojovém aparátu a jedinečnosti tohoto souboru. Annotation Bachelor thesis „Les Percussion de Strasbourg“ is about historically oldest professional ensemble of percussion instruments in Europe. Approaching its genesis, evolution and current form with respect to generational replacement of members and links to composers, writing for ensemble. In a logical context, through a series of interviews with members and correspondence with artists, gives a brief statement about operation, changes, instrument apparatus and the uniqueness of this ensemble. Klíčová slova Ansámbl, bicí nástroje, Les Percussions de Strasbourg, originalita, tvůrčí, skladatelé, generace, umělci Keywords Ensemble, percussion instruments, Les Percussions de Strasbourg, originality, creative, composers, artists Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 15. května 2020 Jan Nepodal v. r. Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucími práce prof. MgA. Martinu Opršálovi za cenné informace v průběhu studia, motivaci pracovat na sobě a za vždy lidský přístup při řešení jakéhokoli problému. Zároveň děkuji za shovívavost při plnění studijních úkolů prof. PhDr. Jindřišce Bártové a PhDr. Petru Lykovi, Ph.D. et Ph.D., svým rodičům za možnost pobývat na tomto kusu vesmíru a v neposlední řadě můze jménem hudba, která každým dnem rozdmýchává touhu pro co žít

ÚVOD...... 3

1. HISTORIE SOUBORU LES PERCUSSIONS DE STRASBOURG...... 4

1.1 ČLENOVÉ SOUBORU LES PERCUSSIONS DE STRASBOURG...... 13

1.2 Současní členové – 4. generace perkusionistů: 2015 – současnost...... 13

1.3 Bývalí členové: 3. generace perkusionistů: 1990–2015...... 20

1.4 Bývalí členové: 2. generace perkusionistů: 1982–1990...... 24

1.5 Zakládající členové: 1. generace perkusionistů: 1962 – 1982...... 26

1.6 Soubory bicích nástrojů od šedesátých let dvacátého století...... 30

2. REPERTOÁR SKUPINY LES PERCUSSIONS DE STRASBOURG...... 32

2.1 SKLADBY ZAHRANIČNÍCH AUTORŮ PRO ANSÁMBL LES PERCUSSIONS DE STRASBOURG...... 32

2.2 SKLADBY ČESKÝCH AUTORŮ PRO ANSÁMBL LES PERCUSSIONS DE STRASBOURG...... 42

ZÁVĚR...... 48

POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE...... 49

INTERNETOVÉ ZDROJE...... 50

CD BOOKLETY...... 50

FOTODOKUMENTACE...... 51 ÚVOD

Práce je zaměřena na uměleckou činnost profesionálního hudebního souboru Les Percussions de Strasbourg, má přiblížit jeho podobu od vzniku po současný stav spojenou se stručným výčtem ze života jednotlivých interpretů. Má za úkol představit těleso širokému okruhu čtenářů, představit jej stručně v celé jeho téměř šedesátileté historii a má za náplň poukázat na spolupráci tělesa s širokou skupinou skladatelů z různých světových destinací a blíže se zaměřit především na spolupráci s českým prostředím a skladateli, kteří pro soubor psali. První segment se týká samotné geneze ansámblu Les Percussions de Strasbourg, stěžejních jmen, vývojem tělesa, popisem činnosti, prvními koncerty a vůbec skutečnosti, že se jedná o první profesionální těleso svého druhu v Evropě, které si za svou téměř šedesátiletou existenci vybudovalo na poli bicích nástrojů světové renomé. Zároveň komparuje podobná tělesa. Druhý segment pojednává o uměleckých vazbách mezi skladateli a interprety, včetně kompozičních vazeb na české prostředí. Jmenováni jsou zde skladatelé, kteří měli s tělesem, či do dnešních dní stále mají úzký kontakt, a kteří se podíleli na uměleckém růstu tohoto souboru. Zároveň je v těchto kapitolách prostor na vzpomínky z řad umělců minulých i současných. Výčet představuje výkladní skříň repertoáru, který ansámbl má do dnešních dní na svém programu. Třetí část poskytuje formou příloh prostor na pohled do zákulisí fungování ansámblu, skrze fotodokumentaci odhaluje zázemí tělesa Les Percussions de Strasbourg, včetně doložení některých významných událostí v historii souboru, které formovaly jeho uměleckou úroveň. Vytčené cíle budou realizovány metodami rozhovorů s členy aktuálními i bývalými, z korespondence skladatelů a interpretů k souboru, z archivních dokumentů spojených s uváděním koncertů po světě. Cílem této práce bylo vytvořit stručné shrnutí souboru Les Percussions de Strasbourg s myšlenkou potenciální inspirace pro dnešní interprety, nebo nově vzniklé soubory bicích nástrojů.

3 1. HISTORIE SOUBORU LES PERCUSSIONS DE STRASBOURG

Soubor bicích nástrojů pod původním názvem „Le Groupe Instrumental à Percussion“ vznikl roku 1962 ve Štrasburku, největším městě Alsaska, z řad hráčů na bicí nástroje tamějšího Rozhlasového orchestru1 a Městského orchestru Štrasburk2. Psal se rok 1959, kdy byl na Štrasburský hudební festival pozván Pierre Boulez, aby dirigoval své dílo Le Visage Nuptial. Aby mohl zformovat rozsáhlou baterii bicích nástrojů, bylo nutné povolat perkusionisty z výše zmíněných regionálních orchestrů. Šest mladých hudebníků – Bernard Balet, Jean Batigne, Lucien Droeller, Jean-Paul Finkbeiner, Claude Ricou a Georges van Gucht – řízených společnou inovativní vůlí a silným přátelstvím, posléze rozhodnuti vytvořit ansámbl bicích nástrojů. Repertoár, volba nástrojů, zkrátka vše muselo být vynalezeno. Soubor „Le Groupe Instrumental à Percussion“ byl zrozen a posléze se z něj stal „Les Percussion de Strasbourg“. První koncert proběhl na půdě Rozhlasového orchestru Štrasburk, 17. ledna roku 1962 za účasti francouzského skladatele Serge Nigga3. Při příležitosti tohoto koncertu si Rozhlasový orchestr objednal Niggovu skladbu, Histoire d'œuf, která měla představit virtuositu ansámblu. Ačkoli se historie souboru datuje k 60. letem 20. století, jeho příběh začíná o pár dekád dříve, za scénou hudební tvorby. První známka emancipace bicích nástrojů jako plnohodnotného hudebního pole se objevuje mezi dvěma světovými válkami, tvorbou děl jako je Ionisation (1931) Edgarda Varèse a Construction in Metal4 (1939) Johna Cage. Rozmach bicích nástrojů je tedy jedním z kontextových faktorů, který vede k vytvoření ansámblu. Závislost této emancipace lze shrnout takto: rostoucí zájem o perkusní zvuky zrozené během romantismu je posílen objevem mimozápadní hudby, předtím byly bicí nástroje využívány první generací moderních skladatelů, kteří toužili rozčlenit tradiční

1 l’Orchestre de l’ORTF-Alsace či «Orchestre Radio-Symphonique» 2 L'orchestre municipal de Strasbourg založený roku 1855, dnes znám jako L'Orchestre philharmonique de Strasbourg (OPS) 3 Serge Nigg (1924 – 2008), byl francouzský skladatel zprvu dodekafonní techniky. Vyučoval na Conservatoire de Paris 4 později, v souvislosti se vznikem dalších „Costructions“, byla přejmenována na First Construction (in Metal) 4 hierarchické principy kompozice a orchestrace, poté druhou generací, která v nich vnímá možnost rozvoje skutečného hudebního jazyka. Pokud je tento vývoj zásadní pro vznik skupiny ve Štrasburku, je stejně důležitý jako další dva zásadní historické faktory. První faktor byl stěžejní pro celou komunitu bicích nástrojů v Evropě po druhé světové válce. Jde o vytvoření třídy bicích nástrojů5 na Conservatoire de Paris v roce 1947, v jejímž čele stál pomyslný otec francouzské „školy6“ bicích nástrojů Félix Passerone. Passerone, narozený roku 1902 v Marseille, na bicí nástroje začal jako samouk již v mladém věku. Koncem první světové války se pohyboval v prostředí Paříže, kde získal místo perkusionisty v divadle Folies Bergère (Bláznivé pastýřky) na pár let, než se začal více zabývat hrou na tympány a stal se členem orchestru Opéra national de Paris jako její první tympánista. Založením třídy bicích nástrojů musel Passerone vyvinout obrovské úsilí pro získání potřebného instrumentáře a materiálů pro výuku. Vědom si situace, otevřel svou třídu všem praktikám tomu náležícím, od tympánů po paličky, od všech drobných perkusí, po všechny „nové perkuse“ z celého světa (gong, tam-tam, maracas a podobně). Zahájil hnutí moderních bicích nástrojů na samém konci 40. let 20. století, což vedlo o patnáct let později ke zrodu Les Percussions de Strasbourg. Nejobtížnějším úkolem bylo získat materiály pro výuku, protože neexistoval téměř žádný repertoár, perkusionista si musel vytvořit vlastní materiál, nebo se adaptovat k melodickým bicím nástrojům skrze transkripce (v tomto smyslu jsou užívány například invence Johanna Sebastiana Bacha). Jeho další strategie pro vývoj repertoáru spočívala každý rok v samostatném objednávání sólových skladeb pro bicí nástroje u samotných skladatelů, například Eugéne Bozza (Rhythmic op. 70), Marcel Mihalovici (Improvisations op. 83), Pierre Petit (Salmigondis), často jsou mu skladby věnovány. Nedostatek repertoáru však nebyl jediným problémem této nově vytvořené třídy. Instrumentář byl obzvláště nedostatečný. Podle inventáře konzervatoře měla třída na konci roku 1948, několik měsíců po svém otevření k dispozici 7 tympánů, 1 pár timbales, 1 triangl, 1 gong s paličkou. Passerone tento nedostatek původně nahradil tím, že zpřístupnil studentům své osobní nástroje, než najal potřebnou společnost (Ludwig). Do roku 1957 se mu podařilo třídu plně vybavit.

5 Nutno podotknout, že se jedná o první opravdovou třídu bicích nástrojů. Předešlá, vedená Josephem Baggersem, neoficiálně vznikla impulsem od skladatele Gabriela Fauré v roce 1910, oficiálně fungovala od roku 1913 do roku 1933, kdy byla z finančních důvodů uzavřena 6 Školou se v tomto případě rozumí hudební směr 5 Tento mimořádný vývoj instrumentáře sám o sobě postačuje k vytvoření představy o jeho úmyslech: radikálně změnit praxi v používání bicích nástrojů tím, že se co nejvíce využije tradičních způsobů použití, zejména z vojenské hudby, vývojem hry na melodické bicí nástroje promítat perkusionistu do středu dění kompozic a především kombinovat vývoj virtuózních způsobů hraní s potřebami současných požadavků tvorby. Serge Baudo7, který byl Passeroneho žákem pravil: „U něho neexistuje žádný systém, ale jeho jediným zájmem je rozvíjet ducha iniciativy svých studentů, přizpůsobovat nejneočekávanějším požadavkům moderních skladatelů, aniž by byly opomíjeny kvality stylu nezbytného pro interpretaci klasických děl8.“ Félix Passerone tak umožnil vznik celé generace mladých perkusionistů a ve shodě s experimenty některých z nejodvážnějších skladatelů emancipoval sekci bicích nástrojů od úpadku, kterým tak dlouho v západní hudební tradici trpěla. Pokud jsou Les Percussions de Strasbourg základem „perkusivní“ hudební tvorby od šedesátých let, jsou kořeny jejich historie pohřbeny v odkazu muže, jehož odhodlání a štědrost byly mimořádné. Druhým faktorem, bez kterého by fenomén Les Percussions de Strasbourg nikdy nepřišel na svět, je zájem prokázaný bicím nástrojům, také mimoevropským, Pierra Bouleze. Félix Passerone byl prostředníkem volby pro mladé skladatele, kteří si přáli prohloubit svůj zájem o bicí nástroje, a to zejména pro jednoho z nich, který bude brzy uveden do centra pozornosti a bude rozhodujícím v založení Les Percussions de Strasbourg: Pierre Boulez. Oba muži se setkali v polovině čtyřicátých let při příležitosti filmových hudebních nahrávek, v nichž hrály roli „Martenotovy vlny“. Pak při zkouškách Trois petites liturgies de la présence divine Oliviera Messiaena (dílo mělo premiéru 21. dubna 1945), když Boulez pomáhal perkusionistovi otáčet stránky jeho vibrafonového partu. Jejich výměny názorů na téma bicích nástrojů během přestávek mezi nahrávkami a zkouškami vedly Passeroneho k pozvání Bouleze do jeho pařížského domu v Rue Caulaincourt, doma jej Passerone učil některým základům psaní hudby. Tato zkušenost vedla Bouleze ke složení jeho Trois essais pour percussion peau-bois-métal (1945-1946), kusů, které nedokončil, ale které nepochybně 7 Serge Baudo (1927) je významný francouzský dirigent, za svůj život působil jako dirigent Opéra national de Paris, Orchestre National de Lyon, či šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy (FOK). V roce 1979 založil v Lyonu hudební festival Berlioz. Je čestným občanem města Prahy. 8 BAUDO, Serge, « Félix Passerone », Le Conservatoire no 10 (1950), strana 7 ("vlastní překlad") 6 představují jeho první pokus odtrhnout se od tradičního psaní použitím sériové techniky na bicí nástroje. Některé prvky těchto pokusů lze nalézt ve Visage nuptial (1946), ty budou tvořit základ „rytmického lešení“ díla (také nedokončené) pro acapella sbor, složeného na text Armanda Gattiho, Oubli signal lapidé (1952). Kromě toho nám Boulez říká, že ještě téměř deset let po jejich výměně názorů byla původní instrumentace Marteau sans maître (1954-1957) ovlivněna také Passeronem, zejména s ohledem na hru na melodické bicí nástroje. Kromě toho, že Passerone byl jedním z mála, ne-li jediným, ve Francii, kdo mistrovsky ovládal hru na melodické bicí nástroje, vlastnil výjimečné nástroje, které byly v té době v Evropě stále velmi málo využívány, zejména starou marimbu a xylorimbu. Tento nový horizont, který Boulez zkoumal, byl v okamžiku jeho setkání s Passeronem posílen vlivem Oliviera Messiaena, který jej uvedl do Bartókovy Hudby pro strunné nástroje, bicí a celestu (1937), také do hudby Dálného východu během hodin na konzervatoři (1944-1945). Od té doby rostl zájem skladatele o ne-evropskou hudbu a zejména o bicí nástroje. Ještě v roce 1945 složil scénickou hudbu inspirovanou voodoo rituály makumby nebo kandomble pro inscenaci Jean- Louis Barraulta z Aischylovy Oresteiy; tyto rituály zažil na vlastní kůži o pár let později, když cestoval do Brazílie. Boulez však čelí hlavnímu problému v tomto celkovém projektu „vynalézání“ nového stylu psaní, který využívá bicí. Jeho myšlenky daleko předčily technické kapacity perkusionistů své doby, nemluvě o tom, že si od samého začátku představoval rozsáhlý styl psaní, distribuovaný do několika sekcí nástrojů. Důkazem toho jsou jeho slova v dopise zaslaném Johnovi Cageovi v dubnu 1950, v dopise, ve kterém reaguje po poslechu nahrávky Construction in Metal amerického skladatele: „Osobně jsem napsal tři eseje pro kožené, dřevěné a kovové bicí. Mám jen tři instrumentalisty! To je velmi málo. A že tříletá zkouška (omlouvám se za radostné sklouznutí jazyka, na tři hodiny!!!) na nazkoušení a nahrání: opravdu příliš málo9." Tento nedostatek však nebude bránit jeho ambicím. Rozpracovaná díla Visage nuptial a Le Soleil des eaux, jejichž složení se rozšiřuje po revizích z let 1946 až 1989 a 1948 až 1965, zahrnují značné množství perkusionistů (devět pro první, sedm pro druhé). Pokud jde o Marteau sans maître, jeho optimální interpretace bude také vyžadovat tři virtuózní perkusionisty – jenomže kde je najít?

9 BOULEZ, Pierre a Cage, John, Correspondance, dokumenty shromážděné a předložené Jean- Jacques Nattiezem, Paříž, Christianem Bourgoisem, 1991, strana 85 ("vlastní překlad")

7 Kombinované iniciativy profesora a skladatele však byly pouze prvním krokem k integraci bicích nástrojů do avantgardního hudebního výzkumu. Větší virtuozita měla být dosažena hudebníky a především měl být navržen projekt, který radikálně emancipuje instrumentář, nejen jako „nový zvuk“, ale jako skutečné paradigma současné hudební tvorby. „Přinést bicí do historie, přenést všechny tyto úžasné nástroje ze zadní části orchestru, kde byly uzavřeny, a autonomním způsobem je přivést na přední pódium“, bylo motto Jeana Batigne. Bylo však také nutné spoléhat se na kontext. Zde byla nevyhnutelná tři základní kritéria: město Štrasburk a jeho dva orchestry, setkání s Pierrem Boulezem a řada situací, které první umělecký vedoucí souboru shrnul jedním slovem „štěstí“. Štrasburk nečekal na svůj mezinárodní festival soudobé hudby „Musica“ (zahájený v roce 1983) na podporu současné hudební tvorby. Od počátku padesátých let do poloviny šedesátých let již město projevilo velký potenciál se svými dvěma orchestry: Městským orchestrem a Rozhlasovým orchestrem. Štrasburk byl pod popudem svých dirigentů Ernesta Boura (1913–2001) a Charlese Brucka (1911–1995) jedním z mála provinčních měst, které pravidelně nabízelo koncerty a premiéry současných děl. Tato situace byla v první řadě podporována sbližujícími se zájmy Boura a Brucka – nebo dokonce jakýmsi latentním zpochybněním mezi dvěma dirigenty –, ale také geografickou polohou hlavního města Alsaska, situovanou na ose Rýna vedoucí k Basileji a aktivitám Paula Sachera a především blízkost Baden-Badenu a Südwestfunk Orchester, kde profesor Heinrich Strobel s velkým zájmem pracoval na vývoji hudební avantgardy. Toto je prostředí, ve kterém naši protagonisté působí. Jean Batigne, který přišel do Štrasburku v roce 1952, otevřel první třídu bicích nástrojů na konzervatoři – kterou vedl po dobu třiceti pěti let – na základě vzoru pařížské třídy, kterou právě opustil. V Městském orchestru spolupracoval s Lucienem Drollerem, než se k nim připojil Claude Ricou v roce 1955. V Rozhlasovém orchestru se k Jean-Paul Finkbeinerovi připojili v roce 1957 Georges van Gucht a Bernard Balet. Šest perkusionistů a dva orchestry, v nichž budou mít možnost setkat se se současným repertoárem a co víc, setkat se s klíčovou postavou jejich sjednocení na konci 50. let. V roce 1958 se Pierre Boulez usadil v Baden-Badenu, městě, které několikrát navštívil a ve kterém v roce 1955 měl premiéru Marteau sans maître pod záštitou

8 Heinricha Strobela. Od té doby se skladatel dostával do kontaktu se štrasburskými dirigenty. Bruck ho v roce 1958 pozval k dirigování Webernovy Kantáty op. 29 a 31, s podporou sborů Městského orchestru, před jejich pařížskou prezentací v Théâtre de l'Odéon v rámci Domaine Musical10. Bour jej v roce 1959 pozval, aby dirigoval Improvisations I a II na Mallarmého na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, díla vyžadujícího velkou baterii bicích, o jejíž založení pověřil ředitel Městského orchestru Jeana Batigne. Právě při této příležitosti se perkusionisté setkali se skladatelem poprvé, během jediné zkoušky. V době, kdy byl virtuózní perkusionista vzácnou komoditou, byl Boulez překvapen hudebními kvalitami a nasazením štrasburských hráčů. Na konci zkoušky jim přiznal, že právě poprvé slyšel perkusní sekci, která umí hrát „včas“. To stačilo na upevnění jejich přátelství a skladatel perkusionisty pravidelně zval do Baden-Badenu, aby si spolu s německými perkusionisty zahráli s orchestrem Südwestfunk Orchester, zejména party melodických bicích nástrojů, kterými byly skladby jeho vlastní či jiných „nabité“ a pro které hudebníci německého orchestru neměli potřebné technické dovednosti. Současně – tj. od roku 1959 – byl rovněž vytvořen „tým“ Marteau sans maître, skládající se z: Jean Batigne na perkuse, Claude Ricou na vibrafon a Georges van Gucht na xylorimbu. Hudebníci nacvičovali poměrně dlouhou dobu ve sklepení skladatelova sídla v Baden-Badenu před provedením díla poprvé v tomto složení v Darmstadtu v červenci 1962. Na jaře roku 1960 Charles Bruck provedl Le Visage Nuptial Pierra Bouleze v Palais des fêtes ve Štrasburku (v nepřítomnosti skladatele), což je dílo využívající velké množství bicích nástrojů pro celkem devět hudebníků. Perkusionisté z Rozhlasového orchestru (Balet, Finkbeiner, Van Gucht) byli podpořeni těmi z Městského orchestru (Batigne, Droller, Ricou) a třemi výpomocemi. Během generální zkoušky tohoto koncertu se šest perkusionistů obou orchestrů spojí a poprvé nadnesou myšlenku skupiny. Skutečnost, že perkusionisté mají tímto

10 Domaine musical byla koncertní společnost, založená Pierre Boulezem v Paříži, která byla aktivní od roku 1954 do roku 1973. Skladateli zastoupenými na koncertech byli Boulez, Karlheinz Stockhausen, Olivier Messiaen, Luciano Berio, John Cage, Sylvano Bussotti, Mauricio Kagel, Hans Werner Henze, Henri Pousseur, Ernst Křenek, Gilbert Amy, Peter Schat a Gilles Tremblay, Betsy Jolas, stejně jako dřívější skladatelé, považovaní za součást modernistického hnutí v hudbě. Mezi její pravidelné účinkující patřili klavíristé Claude Helffer, Paul Jacobs, Yvonne Loriod a Marcelle Mercenier 9 způsobem autonomii, vytváří mezi hudebníky konsenzus. Jean Batigne navrhl předložit projekt Pierru Boulezovi a zeptat se ho, jak má postupovat. Během jednoho večera v listopadu 1960, několik měsíců po provedení Le Visage Nuptial, Batigne představil projekt pro soubor bicích nástrojů. Toto setkání se konalo ve Štrasburku, na rohu náměstí Place Kléber & Rue du 22 novembre, v nyní uzavřeném baru s názvem Pic Pic. Poté, co oznámil skladateli ochotu šesti hudebníků vytvořit autonomní skupinu, Batigne nejprve dostal varování jako odpověď: kde získat nástroje potřebné pro tak velký soubor? A jak reagovat na technická a logistická omezení, která by z toho vyplynula? Nebyl by vhodnější počet čtyř perkusionistů? Budoucí umělecký vedoucí odpovídá Boulezovi, že skupina musí být absolutně složena ze šesti hudebníků, aby se shromáždili perkusionisté dvou orchestrů ve městě, žádný z nich nesmí zůstat na okraji. Pokud jde o nástroje, budou shromážděny v těchto dvou orchestrech i na konzervatoři. Pierre Boulez projekt schválil a ujistil jej o své podpoře, přičemž napsal na papírový ubrus: „Groupe Instrumental à Percussions de Strasbourg“. V roce 1961 tak existuje Groupe Instrumental à Percussions de Strasbourg (GIPS), alespoň na papíře (z ubrusu). Nastal čas ratifikovat tuto formaci úvodním veřejným koncertem. Z podnětu Pierra Bouleze byl první koncert naplánován v Baden-Badenu na 2. března 1962, s premiérou díla Jeux 6 Romana Haubenstock-Ramatiho11, následovaného o pět dní později, 7. března, francouzskou prezentací skupiny v Paříži jako součást Domaine Musical (v Théâtre de l'Odéon), opět s premiérou Signalement od nizozemského skladatele Petera Schata12. Program je náročný pro šest hudebníků, kteří se budou muset naučit pracovat společně na partiturách, které se jim v současné době jeví jako extrémně obtížné. Partitura, kterou lze poměrně snadno napsat ovšem v Signalement vyžaduje, aby bylo provedeno nejméně šedesát tři zkoušek, a tedy několik měsíců intenzivní práce! Přes obtíže se v průběhu zkoušek formuje soudržnost. Ale věci nemohly jít hladce. Když se Charles Bruck dozvěděl o existenci těchto dvou koncertů, nemohl unést myšlenku, že by první koncert štrasburské skupiny neproběhl vedle jeho orchestru v jeho městě. Na ten popud vyvinul značné úsilí, aby nabídnul

11 Roman Haubenstock-Ramati (1919–1994), byl polský skladatel známý pro užívání grafických partitur 12 Peter Ane Schat (1935–2003), byl nizozemský skladatel, výrazná osobnost avantgardy. Je spoluautorem post tonální kompoziční metody Tone-Clock 10 perkusionistům zahajovací koncert hodný jejich jména, objednáním třetího díla od Rozhlasového orchestru, a tedy třetí výtvor, který má upozornit na virtuozitu šesti perkusionistů. Dirigent Bruck natěšeně listuje kalendářem ve prospěch velkého koncertu šitého na míru pro GIPS, 17. ledna 1962, v modernistické architektuře hlediště ORTF-Alsace, která byla slavnostně otevřena před několika měsíci. Na programu: Hyperprism (1923) pro bicí a dechy od Edgarda Varèse, Sonáta pro dva klavíry a bicí Bély Bartóka (1937) a nové dílo, Histoire d'oeuf od Serge Nigga. Soubor velmi rychle inspiroval tvorbu nového repertoáru skladatelů jako Olivier Messiaen, Karlheinz Stockhausen, Kazimierz Serocki, Miloslav Kabeláč, Maurice Ohana, Iannis Xenakis, François-Bernard Mâche, nebo Denis Dufour. Pierre Boulez v roce 1963 ve francouzské televizi skupinu prezentoval slovy: „Repertoár byl pro soubor nezbytný, ale soubor učinil repertoár nezbytným.“ V roce 1967 provádí šest perkusionistů Ionisation Edgarda Varèse po dohodě se skladatelem, zatímco partitura vyžaduje účast… třinácti perkusionistů. Zvládli situaci s hudebním mistrovstvím a dramatickou rázností, a otevřeli tak dveře úspěchu dosud bezprecedentnímu hudebnímu žánru. Posléze Les Percussions de Strasbourg vytrvale tvoří a inovují, cestují po celém světě se zastávkami na významných mezinárodních festivalech od Berlína po Osaku, Persepolis až po Sydney přes Royan, Donaueschingen, Edinburgh, Athény, Izrael, Sao Paulo, New York, Montreal atd. Skrze jejich mnohá cestování a silnou souhru se skladateli, aktivně přispívají zvukovému výzkumu a vynálezu nových nástrojů, jako je sixxen13, navrženého Iannisem Xenakisem a jím použitého v Pléïades. O více než padesát let později se tým rozšiřuje a postupně integruje čtvrtou generaci Les Percussions de Strasbourg, která stále reviduje současné dědictví; inovuje a vyvíjí nové technologie a expanduje scénické postupy a výrazy, vymýšlí a prozkoumává široké pole světových bicích nástrojů ve 21. století.

13 Sixxen je druh idiofonu s kovovými pláty, který je vyladěn matematicky, aby produkoval šest sad mikrotonálních stupnic, přičemž každá se skládá z devatenácti not 11 Ansámbl Les Percussions de Strasbourg od svého vzniku odehrál více než 1600 koncertů v 70 zemích, je pro něj napsán repertoár o více než 300 originálních děl, vyvinul jedno z nejunikátnějších „instrumentárií“ na světě s více než 500 nástroji, publikoval více než 30 nahrávek a bylo mu uděleno více než 30 mezinárodních cen. Soubor je také velmi činný v pedagogice a vyvíjí mnoho aktivit pro veřejnost. Přes mistrovské kurzy, workshopy, koncerty, vzdělávací nebo školní koncerty, kolektivní tvorba Percustra14 a s tím spojené workshopy a školení. Těleso má své domácí prostředí již čtyřicet let v budově Théatre du Hautepierre15 (periferie Štrasburku, městská část Hautepierre). V místním divadle však těleso pouze zkouší a příležitostně vystupuje (kolem čtyř představení za rok), po většinu času totiž aktivně účinkuje ve světě.

14 Avantgardní metoda pro edukaci bez limitu věku a znalosti nástroje skrze pohyb, hlas a objevování zvuků bicích nástrojů 15 Dne 19. ledna 2020 jsem soubor zastihl při provádění závěrečné etapy rozsáhlé inventury široké palety bicích nástrojů, kterých vlastní na tisíc, a to různých druhů, včetně vlastnoručně vyrobených. Od dětských hraček, drobných materiálů, koňských podkov, cedníků či pečlivě vybíraných skleniček po obrovské tam-tamy, gongy a sérii různých velikostí velkých bubnů, třech vibrafonů včetně jednoho elektronického, dvou marimb, dvou tympánů, piana a dalších elektronických a klávesových nástrojů. Každý nástroj má ve zkušebně ansámblu své patřičné místo, včetně všech možných druhů paliček, tlouků, kladiv a podobně, zároveň má každý z velkých nástrojů svou převozní bednu, neboť ansámbl převážně aktivně vystupuje po celém světě. V místnosti vedle zkušebny se také nachází menší sklad zbylých přepravních prostředků a kufrů, jakož pak i opravný ponk, pro nezbytné opravy menšího rozsahu. 12 1.1 ČLENOVÉ SOUBORU LES PERCUSSIONS DE STRASBOURG 1.2 Současní členové – 4. generace perkusionistů: 2015 – současnost Minh-Tâm Nguyen Narozen roku 1980, studoval na Conservatoire National de Région de Nice a na Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse de Lyon (CNSMD) ve třídě Jeana Geoffroye16. Během svých studií získal první cenu na International Percussion Competition v Lucembursku (IPCL)17 v kategorii tria s projektem Trio Yarn, a také druhou cenu na Concours International de Vibraphone de Clermont- Ferrand 18 (2002). Jeho vášní je práce s novými technologiemi; kombinace zvuku, obrazu s pohybem a překračování žánrů. Roku 2003 byl povolán společností Arcosm19 do představení Echoa jako perkusionista, a také tanečník. Úspěch, se kterým se setkal během různých spoluprací, mu umožnil hrát na festivalech a národních scénách ve Francii a v zahraničí, jmenovitě Londýn, Sydney, Los Angeles, Nashville, Tokio, Wellington, Soul, Tchaj-pej, New York, Varšava, Nikósie, Lyon, Paříž , Štrasburk, Marseille, Toulouse, Bordeaux... V letech 2015 až 2018 vyučoval hru na bicí nástroje jako docent na Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse de Lyon. Je pedagogicky činný, aktivně vede mistrovské kurzy ve Francii a v zahraničí. V roce 2019 obdržel od ministerstva kultury řád Chevalier des Arts et des Lettres.

16 Jean Geoffroy, francouzský perkusionista a vážený pedagog, premiéroval značnou část soudobého repertoáru pro sólové bicí nástroje, vyhledávaný sólista na prestižních evropských festivalech. Pravidelně vede mistrovské třídy a hrává recitály po celé Evropě, Jižní Americe, Asii a Severní Americe. Byl uměleckým ředitelem Eklekto Geneve Percussion Center v letech 2006 až 2011, prezidentem a uměleckým ředitelem Concours International de Vibraphone Claude Giot. Je pravidelně zván k účasti v porotě různých mezinárodních soutěží. V roce 2004 vytvořil dílo Thierry de Meye: „Light Music“ pro „sólového dirigenta“ a interaktivní světelnou instalaci. Od roku 1999 do roku 2019 vedl třídu bicích nástrojů na Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse de Lyon (CNSMD), s akademií stále spolupracuje jako vedoucí mnohých projektů a oddělení skladby. Od roku 2006 vyučuje didaktiku na Conservatoire national supérieur de musique et de danse de Paris (CNSMDP). Je autorem mnoha edukativních knih o učení v kolekci „Point de Vue“. Je členem výboru IRCAM. V letech 2015 až 2017 byl uměleckým vedoucím Les Percussions de Strasbourg 17 International Percussion Competition Luxembourg (IPCL), pořádaná od roku 1989 v kategoriích sólová marimba či komorní uskupení od dua po kvartet bicíh nástrojů 18 Concours International de Vibraphone de Clermont-Ferrand, soutěž ve Francii, pořádaná od roku 1999 19 Compagnie Arcosm, francouzská společnost založená roku 2001 produkující živé umění, jehož úkolem je budovat mosty napříč odlišnými uměleckými disciplínami a jazyky 13 Členem Les Percussions de Strasbourg je od roku 2013, od roku 2015 je jejím uměleckým koordinátorem a uměleckým ředitelem od roku 2018. Minh-Tâm vytváří umělecký projekt v úzké spolupráci s interprety a skladateli s cílem prohloubit zkoumání uměleckého vesmíru v neustálé mutaci. François Papirer Narodil se roku 1970 v Mylhúzech, sólistou ansámblu je od roku 1996. V letech 1990-1991 získal zlatou medaili, čestné první místo a meziregionální cenu na l’Ecole Nationale de Musique de Mulhouse. Absolvoval v roce 1996 na Staatliche Hochschule für Musik ve Freiburgu. Působil jako pedagog bicích nástrojů na Conservatoire de Delémont (Švýcarsko). Je nadšencem do indických bicích nástrojů - tabla. V roce 2004 byl laureátem mezinárodního programu Villy Médicis20: Hors les Murs. Enrico Pedicone Narodil se v Argentině v roce 1985. Enrico je perkusionista, který se zajímá o vskutku pestrý repertoár. Studoval ve Štrasburku u Emmanuela Séjourné21, Denise Riedingera22 a Stephana Fougeroux23, kde v roce 2013 absolvoval na Haute École des Arts du Rhin (HEAR). Poté se zapsal do kurzu tvorby a interpretace elektroakustické hudby u Toma Mayse24. V současné době vystupuje s různými kapelami od soudobé hudby po rock, věnuje se rovněž volné improvizaci. Je také korepetitorem a hráčem na perkuse pro Centre Chorégraphique de la Ville de Strasbourg. Sólistou ansámblu je od roku 2015.

20 francouzská akademie v Římě, zaštiťuje výzkumné programy pro mladé zahraniční studenty a badatele na krátkodobé pobyty (v závislosti na oboru činnosti) 21 Emmanuel Séjourné, francouzský perkusionista, vážený pedagog a skladatel. Pedagog na Haute Ecole de Musique de Lausanne (HEMU, Švýcarsko) a vedoucí katedry bicích nástrojů na Académie supérieure de musique de Strasbourg (HEAR, Francie) 22 Denis Riedinger, francouzský perkusionista, autor tympánové literatury, pedagog a duchovní v Evangelické církvi kantonu Brumath. První tympánista Orchestre Philharmonique de Strasbourg, pedagog hry na tympány na Académie supérieure de musique de Strasbourg 23 Stephan Fougeroux, francouzský perkusionista, autor literatury pro bicí nástroje a pedagog. Sólista bicích nástrojů Orchestre Philharmonique de Strasbourg, pedagog hry na bicí nástroje na Académie supérieure de musique de Strasbourg a bývalý člen Les Percussions de Strasbourg. 24 Tom Mays, americký skladatel, performer a pedagog, specializovaný na počítačovou hudbu. Ve Štrasburku vede třídu tvorby a interpretace elektroakustické hudby 14 Galdric Subirana Narozen roku 1989, Galdric Subirana se začal věnovat hudbě od svých čtyř let, hudební studia nabyl v Perpignonu ve třídě Philippa Spiessera25. Je absolventem Conservatoire National Supérieur de Lyon ve třídě Jeana Geoffroye. Je laureátem soutěží jako je Concours International de Vibraphone Claude Giot26, Tromp27 či P.A.S.28. Spolupracoval s Ensemble Modern ve Frankfurtu a s ansámbly In & Out a Mésostics. Je tvůrcem představení De cette lenteur sont faits les hommes spolu s tanečníkem Frankem Gizyckim29. Založil elektroakustický improvizační kvartet NoMad, s nímž objevuje svět hudebního stylu microsound, provádí performance, zvukové instalace a exhibice. Sólistou ansámblu je od roku 2015. Olivier Maurel Narodil se v Paříži roku 1983. Ve čtyřech letech začal se studiem houslí, posléze s bicími nástroji. Absolvoval na Conservatoire de Rennes, Conservatoire de Saint-Malo a s mimořádnými výsledky Conservatoire de Strasbourg. Je taktéž členem Ensemble Linea, Ensemble l’Imaginaire a a spoluzakladatel elektronického dua Ork. V roce 2008 založil také ansámbl HANATSU Miroir30 s flétnistkou Ayako Okubo, první ansámbl ve Štrasburku, který kombinuje různé umělecké disciplíny se soudobou hudbou. Jako další ze sólistů nastoupil do ansámblu od roku 2015.

25 Philippe Spiesser, francouzský perkusionista a mezinárodní sólista, vedoucí třídy bicích nástrojů na HEMU a na Conservatoire à Rayonnement Régional de musique de Perpignan (CRR Perpignan, Francie) 26 Aktuální název soutěže Concours International de Vibraphone de Clermont-Ferrand 27 Tromp, mezinárodní soutěžní bienále bicích nástrojů v nizozemském Eidhovenu. Jde o jedno ze tří nejvýznamnějších klání pro sólové bicí nástroje v Evropě od roku 1970. 28 Italy Percussion Competition, pořádaná Italy Percussive Arts Society, je mezinárodní soutěž bicích nástrojů v italském Montesilvanu od roku 2003 29 Frank Gizycki, francouzský profesionální tanečník, tanečník v komponovaném projektu The Six Brandenburg Concertos, či aktuálně projektu Bartók, Beethoven, Schönberg taneční společnosti Rosas 30 Primární touhou skupiny je vyvinout a prezentovat současný repertoár široké veřejnosti. Přístup a umělecké interakce tohoto souboru s proměnlivým obsazením jej vedly k práci s jinými médii než hudebními, aby poskytly nové možnosti porozumění a interpretace aktuálního hudebního repertoáru. V závislosti na projektech se tato multidisciplinarita promítá do smyslné a poetické práce ve spolupráci s umělci ze všech prostředí (videografové, malíři, umělci, tanečníci, herci atd.) 15 Arnaud Lassus Narozen roku 1981, Arnaud studoval hru na bicí nástroje na Conservatoire à Rayonnement Régional v Bayonne ve třídě Antoine Gastinela31. Do třídy Jeana Geoffroye nastoupil na CNSMD v Lyonu. Od roku 2011 vyučuje na Conservatoire d’Asnières-sur-Seine. Hostoval v mnoha symfonických tělesech (Orchestre National de Lyon, Opéra de Saint-Etienne, Orchestre de Paris, Orchestre National du Capitole de Toulous). V letech 2009 až 2011 členem Percussions Claviers de Lyon32, s kterými se zúčastnil mnoha turné. Spolupracoval také se soubory zaměřenými na současnou tvorbu (Ensemble Orchestral Contemporain, Ensemble Cairn). Sólistou ansámblu je od roku 2015. Rémi Schwartz Narodil se v roce 1991, s hrou na bicí nástroje začal v pěti letech. V roce 2011 nastoupil na HEAR ve Štrasburku, kde v roce 2017 obhájil magisterský titul. Získal dvakrát první cenu na mezinárodních soutěžích (2010 – P. A. S. Itálie, 2013 - ConUCO Cordoba) a cenu města Štrasburku v roce 2011. Je spoluzakladatelem souboru Baka Trio, bicího souboru rozvíjejícího vlastní tvorbu v rozsahu jazzu, rocku a elektronické hudby. Vystupoval jako sólista se Symphonique de Cordoba, Philharmonique de Strasbourg a se soudobým souborem Ukho z Kyjeva. Vlastní také státní diplom pro učitele bicích nástrojů. V současné době vyučuje na l’Ecole de musique de Dettwiller ve Francii. Sólistou ansámblu je Remi od roku 2016.

31 Antoine Gastinel, francouzský hudebník a profesor bicích nástrojů na Conservatoire à Rayonnement Régional Maurice Ravel de Bayonne-Côte Basque 32 Percussions Claviers de Lyon je kvintet bicích nástrojů z Lyonu, založený roku 1983. V unikátním světle prezentuje díla Maurice Ravela, Dariuse Milhauda nebo Chico Buarqua, přičemž udává kontury kompozicím od Moritze Eggerta, Zada Moultaky nebo Gavina Bryarse. Kvintet je inspirován mýtickými příběhy Raye Bradburyho nebo slavného filmu Le Ballon Rouge a vyvíjí nové formy jevištního zpracování ve spolupráci s režisérem Laurentem Fréchuretem, klavíristkou Hélène Tysman, afro-brazilským orchestrem Zalindê, dirigentem Joëlem Suhubiettem a pěveckým sborem Les Elements, nebo popovým zpěvákem Bertrandem Belinem 16 Flora Duverger Narodila se v roce 1986 a studovala hru na bicí nástroje v Angers a poté na CNSMD v Lyonu ve třídě Jeana Geoffroye. V Lyonu se setkala s perkusionistkou Lucie Delmas a společně utvořily duo EntreChocs. V rámci svého magisterského studia se zajímala o vztah mezi obrazem a hudbou a natočila svůj první krátký film: Corps Etrangers. V lednu 2015 vytvořila show Addictions se současnou tanečnicí Loulou Carré. Poté, co chtěla posunout soudržnost mezi různými uměními, začala psát dvě nové show: Vous êtes un désordre (2016) a My Head Is A Jukebox (2018), které mísí hudbu, tanec, divadlo a video. Její transverzální praxe ji zavedla ke spolupráci s umělci různých směrů, jako jsou Emio Greco a Pieter Scholten, pro hudební tvorbu choreografické show Non Solo Medea - Ballet National de Marseille nebo s čínským skladatelem Qingqing Tengem, jehož citlivá elektroakustika jí umožňuje vyvinout performativní díla, kde expresivita těla a divadelnost hudebníka jsou v samém jádru uměleckého procesu. Flora je v ansámblu sólistkou od roku 2016. Thibaut Weber Narodil se v roce 1982, první krůčky k hudbě jej vedly skrze klavír. Na bicí nástroje začal hrát až ve svých čtrnácti letech. Po studiích v Metz a Créteil nastoupil na CNSMD v Lyonu, taktéž u Jeana Geoffroye, kde v roce 2011 získal magisterský titul. Thibaut Weber je také tympánistou v l’Orchestre des Gardiens de la Paix de la Préfecture de Police de Paris33, a také je pravidelně zván k hostování s různými francouzskými orchestry (Lyon, Lille, Toulouse). Jako komorní hráč působí v Ensemble TaCTuS, jehož účelem je mixovat bicí a různá umělecká odvětví jako tanec, malba, literatura, či herectví, nebo na vibrafon v improvizačním kvartetu Le Grümophone. Během roku 2017/2018 vyučoval komorní hudbu a hru z listu na CNSMD v Lyonu. Je také držitelem státního diplomu specializovaného asistenta. Sólistou ansámblu je Thibaut od roku 2016.

33 Kapela policistů pařížské prefektury, její počátek lze datovat od roku 1800. Dodnes koncertuje v Paříži i v zahraničí. Kapela vydala velký repertoár hudby ze tří století u vydavatelství Calliope, Club Français du Disque, Erato, Music Guild, Nonesuch, Teldec a Westminster. Nahrávky získaly ocenění od Académie Charles Cros a Académie du disque français 17 Alexandre Esperet Narodil se roku 1987, studoval hru na bicí nástroje na konzervatořích v Avignonu a Créteil a posléze na CNSMD v Lyonu u Jeana Geoffroye. Sólistou ansámblu je od roku 2016. Byl finalistou na Geneva International Competition (2009), v roce 2012 získal první cenu na soutěži Tromp Percussion v Eindhovenu. Spoluzakladatel a člen tria SR9 (1. cena na IPCL v Lucembursku) and hudebně divadelní společnosti Kahlua, působí také jako sólista po celém světě. Od roku 2015 je hostujícím profesorem na Conservatoire royal de La Haye. Asistentem na CNSMD v Lyonu pro sezónu 2018-2019. Théo His-Mahier Narodil se v roce 1991. Jeho první hudební krůčky k bicím nástrojům začaly v jeho sedmi letech. Ve snaze rozšířit své hudební obzory započal v roce 2007 studia bicích nástrojů na Conservatoire de Caen. Dále pokračoval v Rueil-Malmaison a poté na CNSMD v Lyonu ve třídě Jeana Geoffroye, kde absolvoval své magisterské studium (2018). Tyto rozmanité cesty jej propletly skrze žánry typu soudobá hudba, jazz, metal, improvizace, či skladba. Théo je jak členem ansámblu Les Percussions de Strasbourg (od roku 2016), tak rovněž jazzového tentetu Tante Yvonne34. Dychtiv a zvědav kombinovat odlišné formy uměleckého ztvárnění, spolupracuje s Tactus Ensemble (živá hudba, kresba v reálném čase, divadlo, žonglování) a A / R collective (tanec a živá hudba).

34 Těleso vzniklo roku 2012 z iniciativy Collectif Jazz de Basse-Normandie při příležitosti festivalu Festival Jazz sous les Pommiers, Tante Yvonne je moderní jazz kombinující totální improvizaci, originální repertoár tohoto tentetu spojuje různé energie a osobnosti. Přes sériovou hudbu, lichá metra, vesnické valčíky: aspekty, které posluchače vtrhnou do zabarveného vesmíru humoru 18 Hsin-Hsuan Wu Narodila se v roce 1987 na Tchaj-wanu, s hrou na perkuse začala ve svých osmi letech. V roce 2018 absolvovala CNSMD v Lyonu ve třídě Jeana Geoffroye. V roce 2017 byla vybrána jako sólistka na turné tělesa World Percussion Group35, které zahrnovalo řadu koncertů a kurzů v Anglii, Finsku, Estonsku, Dánsku a Norsku. Během let 2005 až 2016 byla součástí skupiny Ju Percussion Group36, se kterou účinkovala po celém světě. V roce 2011 získala 3. cenu na mezinárodní perkusionistické soutěži PAS ve Spojených státech. Následně vystoupila na několika koncertech ve Francii, Izraeli, Thajsku, Rakousku, Číně a Japonsku. Každoročně také pořádá recitály na Tchaj-wanu. Hsin-Hsuan je v současné době asistentkou pro třídu bicích nástrojů na CNSMD v Lyonu. Sólistkou ansámblu je od roku 2017.

35 World Percussion Group (WPG) je moderní mezinárodní platforma pro skladatele a hráče na bicí nástroje s centrem ve Spojeném království od roku 2014. Uměleckým ředitelem je Tim Palmer (Maraca2 Percussion Duo). Členové WPG jsou vybírání konkurzem ze stovek uchazečů z celého světa. Posláním WPG není jen inspirovat publikum a studenty, ale poskytnout nejlepším perkusionistům nové generace bez rozdílu národnosti příležitost ke sdílení kultur. Vybraní členové WPG prezentují kliniky, lekce, představení a mistrovské kurzy a sestaví soubor, který na evropský vzdělávací trh dodá mimořádně kvalitní „mobilní perkusní festival“ 36 Ju Percussion Group (JPG), založená perkusionistou Tzong-Ching Ju v roce 1986, je prvním souborem bicích nástrojů založeným na Tchaj-wanu. Skládá se z třinácti talentovaných perkusionistů a jednoho skladatele v rezidenci. Členové virtuózně ovládají hru na západních bicí nástroje, jakož i čínskou tradiční hudbu a jiné formy asijské tradiční hudby. Podle směru Tzong-Ching Ju se JPG stal známým po celém světě pro své inovativní mísení Východu a Západu, tradičního a současného. JPG je průkopníkem ve vývoji perkusního umění na Tchaj-wanu, díky svým domácím a mezinárodním vystoupením ročně (přes sto) a oslovení přibližně 150 000 diváků dalo na mezinárodní bicí mapu jméno Tchaj-wanu. Od svého založení působí JPG v Asii, Evropě, Austrálii a Americe. Od roku 1993 se ke skupině připojili přední bicí soubory ze Spojených států, Japonska, Koreje, Francie, Švédska, Maďarska, Německa, Kanady, Austrálie a Nizozemska na Taipei International Percussion Convention (TIPC). JPG byl v letech 2000 a 2003 pozván k vystoupení na mezinárodním kongresu Percussive Arts Society International Convention (PASIC) v Dallasu a Louisville v USA. JPG spolupracovala s Les Percussions de Strasbourg na kulturně-výměnném projektu Les Douze Lunes du Serpent, který měl premiéru v prosinci roku 2001. Na pozvání budapešťským festivalem představili JPG a maďarská skupina Amadinda Percussion Group v roce 2002 společně velké dílo Stoicheia pro dva ansámbly bicích nástrojů, napsané Jamesem Woodem. Téhož roku se JPG zúčastnila hudebního festivalu v Pekingu a v následujícím roce byla skupina pozvána k účasti na divadelním festivalu v Čechově 19 1.3 Bývalí členové: 3. generace perkusionistů: 1990–2015 Christian Hamouy Narodil se roku 1955 v Angoulême. V roce 1970 získal diplom v oborech hra na klavír a hudební teorie na Conservatoire National de Region de Bordeaux, pokračoval studiem bicích nástrojů na Conservatoire National de Région de Boulogne ve třídě Michela Calse, kde v roce 1976 absolvoval. V mezidobí se účastnil koncertů l’Orchestre de Bordeaux-Aquitaine, který dirigoval francouzský dirigent Roberto Benzi. Založil ansámbl Jeunes Solistes d’Aquitaine a perkusionistickou skupinu PERCUSSIS. Fascinován tvorbou současných skladatelů, založil také kvartet TETRA (dva klavíry, dva perkusionisté). Jako sólista spolupracoval s l’Ensemble Instrumental et Vocal Musicatreize s Chœur Contemporain d’Aix-en-Provence a l’Ensemble Instrumental Telemaque. Zaujat učením a pedagogikou, obdržel certifikát způsobilosti a vyučuje pedagogiku Percustry ve Francii a v zahraničí. Po devět let vyučoval po boku Françoise Dupina a Georgese van Guchta na Conservatoire National Supérieur de Musique de Lyon. Hostí mistrovské kurzy ve Francii i v zahraničí a je součástí mezinárodních soutěžních porot. Sólistou Les Percussions de Strasbourg byl v letech 1983 až 1996, byl také ředitelem ansámblu. Christian Hamouy vyučuje na l’Académie de Musique Prince Rainier III v Monaku. Jean-Paul Bernard Narodil se roku 1957. Jean-Paul Bernard studoval ve třídě Georgese van Guchta na Conservatoire de Toulon. V roce 1985 získal první cenu za hru na bicí nástroje a první cenu v komorní hudbě. Studoval také hru na trubku. Účastnil se mistrovských kurzů na jazzové bicí s Danielem Humairem37. V letech 1990 až 1994 objevil krásu íránské tradiční hudby při práci s domácím nástrojem: zarb (tombak) s mistrem Djamchidem Chémirânim38. Vyučoval na CFMI de Sélestat - Université de Strasbourg v letech 1989 až 1996. Rovněž vedl dílny hry na bicí nástroje, souběžně s vystoupením tanečníků a vizuálních umělců.

37 Daniel Humair, švýcarský perkusionista, skladatel a malíř. Držitel řádu Chevalier of the Ordre des Arts et des Lettres za přínos v oblasti kultury 38 Djamchid Chémirâni, íránský hudebník žijící ve Francii. Jeho velký smysl pro improvizaci v kombinaci s dokonalou technikou z něj dělá vyhledávaného interpreta mezi perkusionisty. Je jeden z mála žijících mistrů hry na zarb na světě 20 Byl součástí ansámblu Musicatreize (1987 až 1996). V letech 1985 až 1996 se účastnil různých souborů a orchestrů, včetně souboru Musica 13. Podílel se na vývoji hudebních projektů, zejména na festivalu v Drážďanech. Je také členem národních a mezinárodních porot. Sólistou v Les Percussions de Strasbourg byl v letech 1986 až 2013. Od roku 1998 zastával post uměleckého ředitele ansámblu. Claude Ferrier Narodil se roku 1964. Hudbu začal praktikovat jako autodidakt, než obdržel zlatou medaili ve hře na perkuse na l’Ecole Nationale de Musique d’Avignon v roce 1983. V roce 1989 získal diplom na Conservatoire National Supérieur de Musique de Lyon ve třídě Georgese van Guchta a Françoise Dupina39, poté v roce 1989 státní diplom a CA40 učitele bicích nástrojů v roce 2003. V letech 1987 až 1994 byl perkusionistou v různých národních orchestrech (Orchestre de Paris, Opéra de Lyon). Počátkem roku 2005 je profesorem na Conservatoire de Mulhouse. V ansámblu fungoval jako sólista v letech 1992 až 2015. Bernard Lesage Narozen roku 1968. Studoval hru na bicí nástroje spolu s hrou na klavír na CNR de Saint Maur des Fossés (1976 – 1986) a CNSM de Lyon, kde absolvoval v roce 1990. V letech 1989 až 1992 byl jedním ze sólistů souboru Percussions Claviers de Lyon. Do ansámblu Les Percussions de Strasbourg se připojil jako sólista v roce 1992, kde působil až do roku 2015. Claire Talibart Claire Talibart začal hrát na v šesti letech na klavír a ve čtrnácti přidal bicí nástroje. Studoval hru na klavír a bicí nástroje na Conservatoire National de Région de Versailles ve třídě pionýra repertoáru pro sólové bicí nástroje Sylvio Gualdy41. Od roku 2009 učí na Conservatoire de Gennevilliers. Členem ansámblu byl v letech 1990 až 1992.

39 François Dupin (1931-1994) byl francouzský hudebník a skladatel. Studoval na Conservatoire de Paris. Za své skladby získal mnohá ocenení, svůj život zasvětil výuce hry na bicí nástroje 40 CA je spolu se státním díplomem (DE) ve Francii jedním z národních diplomů, potřebných pro výuku na regionálních konzervatořích (CRR), územních (CRD), komunálních a interkomunálních (CRC). CA potvrzuje obecné a odborné znalosti a dovednosti odpovídající konci druhého cyklu vyšších studií připravujících se na výuku hudby. Tento diplom z pedagogiky a školení ve výuce hudby dnes odpovídá titulu magistr 41 Sylvio Gualda, francouzský perkusionista a dirigent. Zasloužil se velkou měrou na prezentaci sólového repertoáru pro bicí nástroje, jsou mu dedikována díla autorů jako Iannis Xenakis. 18. března 1973 provedl první recitál bicích nástrojů v historii klasické západní hudby 21 Vincent Vergnais Vincent Vergnais studoval hru na bicí nástroje na Conservatoire National Supérieur de Musique de Lyon, kde v roce 1987 absolvoval. V roce 1985 se zúčastnil světové tour s Orchestrem mladých Evropské unie (EUYO42) pod vedením Claudio Abbada43 a Leonarda Bersteina44. Členem ansámblu byl v letech 1986 až 1992. Od roku 1993 se věnuje projektům svého souboru ATRIUM. Florent Fabre Florent Fabre studoval na Conservatoire National de Musique de Toulon a v Marseille. Založil ansámbl Polychronies, který umělecky vede. V roce 1989 až 1994 byl členem ansámblu Les Percussions de Strasbourg. Učí na Conservatoire Toulon Provence Méditerranée. Jonathan Faralli Jonathan Faralli studoval hru na bicí nástroje a kompozici na Conservatorio Statale di Musica L. Cherubini di Firenze. Studoval také v Amsterdamu a Štrasburku. Je autorem řady publikací skrze italské a zahraniční vydavatele, které se zaměřují na výuku bicích nástrojů. V současnosti učí na Istituto Superiore di Studi Musicali Pietro Mascagni v Livornu. Od roku 1993 do roku 1996 byl součástí ansámblu. Keiko Nakamura Narodila se roku 1955 v Japonsku. Vystudovala hru na klavír a bicí nástroje na l'Université d'Art d'Osaka v roce 1978, získala diplom ve hře na perkuse na Conservatoire National de Région de Strasbourg z roku 1979 ve třídě Jeana Batigna, posléze i bronzovou medaili na Geneva International Competition v roce 1981. Během let 1981 až 1982 působila jako tympánistka OPS. Byla součástí rozličných ansámblů (Ensemble intercontemporain, Studio 111, Ensemble Moderne), různých symfonických orchestrů (Orchestre de Radio-France, Freiburg-im-Breisgau

42 Mládežnický orchestr Evropské unie je jedním z předních světových symfonických orchestrů, poskytuje příležitost mladým hudebníkům k jejich profesionálnímu rozvoji. Orchestr spolupracoval se jmény jako Daniel Barenboim, Leonard Bernstein, Herbert von Karajan, Mstislav Rostropovich, či Vasily Petrenko 43 Claudio Abbado (1933 – 2014), byl významný italský dirigent. Založil tělesa pro podporu mladých hudebníků, např. Gustav Mahler Jugendorchester. Byl šéfdirigentem prestižních evropských orchestrů jako Berlínská filharmonie, či Teatro alla Scala, nebo London Philharmonic Orchestra 44 Leonard Bernstein (1918 – 1990), byl významný americký dirigent a skladatel, hudební pedagog a klavírista. Jeho jméno je neodmyslitelně spjato s orchestry, jako je Newyorská filharmonie nebo Bostonský symfonický orchestr. Oživil celosvětový zájem o díla Gustava Mahlera a Charlese Ivese 22 Orchester, Osaka Philharmonic Orchestra), ale také sólistka (recitály ve Štrasburku, Ženevě, Praze, atd.). Součástí ansámblu Les Percussions de Strasbourg byla v letech 1979 až 2015, během té doby si zahrála na čtyřech kontinentech ve více jak dvou stech městech a dvaceti státech. Hrála pod taktovkou skladatelů jako Pierre Boulez, Péter Eötvös45, Alain Lombard46 a spousty dalších. Spolupracovala s tanečními společnostmi jako je Ballet de l'Opéra National du Rhin, Ballet de Lorraine à Nancy, Compagnie Régine Chopinot. divadelními společnostmi (Ikaros, mezi jinými), či jazzovými tělesy (Andy Emler MégaOctet), hrála se světovými sólisty (Keiko Abé, Gidon Kremer). Vede mistrovské kurzy ve Francii i v zahraničí (Německo, Brazílie, USA, Japonsko, Tchai-wan, mimo jiné). Je taktéž součástí porot národních a mezinárodních soutěží. Olaf Tzschoppe Narodil se roku 1962 v německém městě Kiel. Studoval bicí nástroje ve Freiburgu a Ann Arbor v Michiganu. Je držitelem stipendia DAAD47. Jeho uměleckým zaměřením je sólový repertoár a komorní hudba 20. a 21. století., stejně jako mezioborová spolupráce s jinými druhy umění. Představil řadu sólových a komorních hudebních děl, které pro něj byly zkomponovány. Je spoluzakladatelem Ensemble SurPlus a Trio SurPlus (Freiburg) a ensemble etendis48. Byl také členem experimentálního souboru Südwestrundfunk49 (SWR). Koncertoval se soubory jako Klangforum Wien, Ensemble Modern a Ensemble musikfabrik. Pravidelně také pořádá mistrovské kurzy a workshopy (Čína, Argentina, Singapur). Olaf Tzschoppe od roku 2004 vyučuje na Hochschule für Künste Bremen. Jeho dalším projektem je soubor bicích nástrojů v Brémách, který tvoří studenti a absolventi jeho třídy bicích nástrojů. Sólistou souboru Les Percussions de Strasbourg byl Olaf v letech 1992 až 2015.

45 Péter Eötvös, maďarský dirigent, pedagog a skladatel. Bezesporu jedna z nejvýraznějších postav současné scény, spolupracuje s těmi nejlepšími soubory a orchestry ve svém oboru. Vede mistrovské kurzy po celém světě. Založil „International Eötvös Institute“ (1991) a „Eötvös Contemporary Music Foundation“ v roce 2004 v Budapešti pro mladé skladatele a dirigenty 46 Alain Lombard, francouzský dirigent, jedna z vůdčích francouzských dirigentských ikon pozdní půlky dvacátého století. Je nejlépe znám pro své interpretační pojetí francouzských oper. V osmdesátých letech zastával významné posty, například jako hudební ředitel Opéra National de Paris, či pařížské Opéra-Comique 47 Deutscher Akademischer Austauschdienst je největší německá podpůrná organizace v oblasti mezinárodní akademické spolupráce od roku 1925 48 ensemble etendis (2016) je duo hudebníků Olafa Tzschoppeho a Margity Kern, na repertoáru mají v zásobě díla skladatelů jako je Magnus Lindbergh, Georg Friedrich Haas, či Luciano Berio. 49 Dnes znám jako Radio-Sinfonieorchester Stuttgart des SWR 23 1.4 Bývalí členové: 2. generace perkusionistů: 1982–1990 Georges van Gucht Narodil se v roce 1933. Po studiích na Conservatoire de Bordeaux a výpomocné pozici v tamější městské opeře musel vstoupit do armádních sil v pařížském regionu, kde sloužil ve vojenské hudbě. V roce 1956 navštěvoval na několik měsíců třídu bicích nástrojů Félixe Passeroneho na Conservatoire de Paris, přičemž posléze opustil Paříž a nastoupil do Rozhlasového orchestru ve Štrasburku v roce 1957 do bicí sekce na pozici sóloperkusionisty. Postupně se z něj stal první tympánista orchestru. V roce 1962 spolu s ostatními zakládal ansámbl ve Štrasburku a v roce 1982 se stal jeho hudebním ředitelem. Byl součástí souboru až do roku 1990. V roce 1981 založil s Françoisem Dupinem třídu bicích nástrojů konzervatoře v Lyonu. Je držitelem osvědčení o schopnostech na poli bicích nástrojů. Zasedal v porotě četných mezinárodních soutěží. Pro soubor přepsal Ionisation Edgarda Varèse, aby ji začlenil do repertoáru Les Percussions de Strasbourg. Tento přepis je schválen Edgardem Varèsem osobně. Vytvořil edukativní metodu Percustra. Je držitelem řádu Chevalier de l'Ordre des Arts et des Lettre. Jean-Pierre Bedoyan Je rodákem z Toulouse. Po studiu bicích nástrojů u Sylvio Gualdy se stal členem ansámblu bicích Les Percussions de Strasbourg. Šest let s nimi cestoval a nahrával po Evropě a Japonsku a spolupracoval se skladateli, jako byli John Cage, Pierre Boulez či Iannis Xenakis (1984–1990). Působil také aktivně na umělecké – artové – scéně, nahrával s různými (nejlépe nepříliš známými) kapelami a napsal hudbu pro divadlo, tanec a film. Bedoyan od roku 1990 žije v Los Angeles, od té doby spolupracuje s Jacquesem Heimem a spolu s Juliet Prater spolupracuje jako skladatel a performer v Diavolo Dance Theatre 50od jeho založení v roce 1992.

50 Diavolo Dance Theatre je americká taneční společnost založená Jacquesem Heimem v roce 1992. Styl pohybu společnosti zahrnuje moderní tanec, akrobacii a gymnastiku. Diavolo sídlí v Los Angeles od svého založení a cestoval napříč USA, Evropou, Asií a Latinskou Amerikou. 24 Guillaume Blaise Narozen roku 1959. Blaise studoval Conservatoire de Versailles u Sylvio Gualdy, kde roku 1983 absolvoval. Byl členem ansámblu v letech 1986 až 1992. Od roku 1993 je tympánistou v La Grande Écurie and La Chambre du Roy51. Věnuje se volné improvizaci. Jean-Michel Collet Narodil se v roce 1953 v přístavním městě Saint Malo. Studoval na Conservatoire de Rennes a Conservatoire de Strasbourg. V letech 1980 do roku 1986 působí jako sólista v štrasburském souboru bicích nástrojů. Od roku 1998 spolupracuje s Anne Capron, koučkou týmu francouzského synchronizovaného plavání. Je spoluzakladatelem Ensemble Accroche-Notes. Jean-Louis Hennequin Narozen roku 1960. Jean-Louis Hennequin začal s hudbou ve svých šesti letech. Po klasických studiích (pět cen z konzervatoře) a působení v ansámblu Les Percussions de Strasbourg, v roce 1984 získal velkou cenu Académie du Disque Français za „Saxophones et Percussions“ se skupinou Noco Music. Píše hudbu pro filmy a složil symfonii „L’attente“ (spolu s Jeanem Batigne) premiérovanou L'orchestre National de Montpellier v roce 2004. V roce 2004 vytvořil školící platformu Apaxxdesigns, se sídlem v Paříži, kterou dodnes spravuje. Norbert Jensen Norbert Jensen je učitelem hry na bicí nástroje na Conservatoire de Colmar. Do odchodu do penze v roce 2019 hrál v Orchestre Philharmonique de Strasbourg na pozici druhého tympánisty52. Členem ansámblu bicích nástrojů byl Jensen v letech 1985 až 198753. Pierre Moerlen Narozen roku 1952 ve městě Colmar. Studoval u Jeana Batigne na Conservatoire de Strasbourg, posléze byl na krátkou etapu v roce 1974 až 1975 členem ansámblu Les Percussions de Strasbourg. Byl znám jako bubeník anglického kytaristy Mike Oldfielda a vlastní kapely Pierre Moerlen's Gong. Zemřel v roce 2005.

51 jedná se o hudební těleso ve městě Tourcoing na severu Francie, které se zabývá především starou hudbou a dílem Wolfganga Amadea Mozarta. Soubor je finančně podporován francouzským ministerstvem kultury a městem Tourcoing 52 na jeho místo v roce 2019 nastoupil Clément Losco 53Norbert Jensen v ansámblu vystřídal Pierra Gasqueta (1984 – 1985), po něm na krátkou etapu v roce 1975 nastoupil Jean Couturier. 25 1.5 Zakládající členové: 1. generace perkusionistů: 1962 – 1982 Jean Batigne Narodil se roku 1933 v Paříži. Jeho matka byla operní zpěvačkou v Ópera- Comique v Paříži a otec původně také zpěvák, kvůli zdravotním problémům s hlasivkami byl nucen změnit profesi a stal se technikem v Opéra de Paris. Hudbě se věnoval od svých devíti let, kdy začal s hrou na klavír. Otec jej brával na zkoušky do orchestřiště, kde se dostal do styku s místním tympanistou. Představil jej Félixi Passeronemu, panu zakladateli francouzských bicích. Passerone otestoval jeho sluch a rozhodl se, že mladému Jeanovi bude dávat lekce. Od roku 1947 již studoval ve třídě profesora Félixe Passeroneho54 na Conservatoire de Paris, kde v roce 1951 získal diplom v disciplínách hudební teorie a bicích nástrojů. Následovalo krátké angažmá v l’Orchestre de Montpellier, přičemž zde strávil pouze zimní sezónu. Jeho profesor Passerone do něj vkládal velké naděje a mladého perkusionistu přesvědčoval o jeho výjimečných schopnostech, které by měl zúročit právě ve Štrasburku, kde se tou dobou shodou okolností uvolnilo místo v tamějším orchestru. V roce 1952 se stal ve svých pouhých devatenácti letech součástí Městského orchestru Štrasburk jako jeho první tympánista. Pracoval zároveň jako učitel na místní konzervatoři a podílel se na vytvoření vůbec první tamější třídy perkusionistů, kde postupem času vychoval generace úspěšných hudebníků. Batigne byl obdařen silným charismatem, inteligencí a vizionářskou osobností. V roce 1961 spolu s dalšími pěti členy Městského orchestru a Rozhlasového orchestru a s pomocí Pierra Bouleze postupně formuje myšlenku samostatného ansámblu bicích nástrojů, který od roku 1962 oficiálně funguje pod tehdejším jménem Le Groupe Instrumental à Percussion. Jean Batigne byl v čele souboru až do roku 1982, do té doby se podílel na premiérách stovek děl, včetně premiér Xenakisovy Persephassy a Pléïades, či Erewhon Hughese Dufourta. Spolu s perkusionisty přispěl k vzniku průkopnického repertoáru ve světě ansámblové hry bicích nástrojů. V průběhu desetiletí pracoval Batigne na tom, aby byly bicí nástroje rovnocennými s ostatními nástroji na poli komorní hudby, a učinil z jeho skupiny perkusionistů mezinárodně uznávaný odkaz. Vzhledem k tomu, že jeho mise byla

54 soukromě u něj Batigne studoval od svých desíti let, třída bicích nástrojů v Paříži byla otevřena až roku 1947 26 splněna, vytvořil v roce 1983 spolu s mladými hudebníky nové těleso, Alsace Percussions55, se kterým se věnoval etnické, tradiční a evropské jazzové hudbě. Jean Batigne se zabýval také komponováním, napsal mnoho děl pro bicí nástroje, žestě a syntezátory, taktéž symfonická díla a koncerty, či balet. Je také autorem francouzské tympánové literatury a taktéž mnoha skladeb pro melodické tympány. Byl členem mezinárodních porot, pedagogickým poradcem Ministerstva kultury a držitelem řádu Chevalier dans l’Ordre des Arts et Lettres. Jean Batigne odešel do penze v roce 1994 a usadil se na jihu Francie. Zemřel v roce 2015 ve věku osmdesáti dvou let. Claude Ricou Narodil se roku 1933. Původem z Manosque, přestěhoval se do hlavního města v roce 1951, aby studoval orchestraci a kontrapunkt. Potřeboval práci, aby se mohl samostatně živit, na tři roky vstoupil do armády a stal se v osmnácti letech perkusionistou. Poté co se zúčastnil představení Le Sacre du printemps v Théâtre des Champs-Élysées v sobě pěstoval vášeň pro bicí nástroje a nastoupil ke studiím na Conservatoire de Paris v Passeronově třídě (diplom získal v roce 1958). Do Městského orchestru ve Štrasburku nastoupil v roce 1955. Je jedním ze zakládajících členů ansámblu od roku 1962, působil v něm jako sólista se specializací na melodické bicí nástroje až do roku 1986. Claude Ricou byl v souboru zodpovědný za nastudování mnoha kompozic, včetně díla Persephassa od Iannise Xenakise Pro každé nové nastudování titulů pro produkci či potřeby nahrávání byl totiž vždy pověřen jeden z členů ansámblu. Za doby první generace perkusionistů, kdy si všechny své nástroje členové vozili v nákladním voze sami, vzpomíná Claude Ricou na situaci humorně, popisuje ji jako sportovní život. Běžně tak po nočních přejezdech z koncertů ve francouzských městech nastupovali brzy ráno do svých domovských orchestrů na pravidelné zkoušky. Byli za to však vděční.56

55 Alsace Percussion je sdružení, které založil Jean Batigne v roce 1983, tato asociace má nyní mnoho členů, jež jsou činní ve Štrasburku a jeho okolí 56 RICOU, Claude [Les Percussions de Strasbourg] [zvukový záznam]. 6. února 2020, Štrasburk. Archiv autora. 27 Bernard Balet Narodil se roku 1933. Taktéž navštěvoval hodiny u Passeroneho na Conservatoire national supérieur de musique de Paris, kde absolvoval spolu s Georgesem van Guchtem. Po studiích v roce 1957 přesídlil do Štrasburku na místo perkusionisty v Rozhlasovém orchestru. V ansámblu strávil spolu s dalším zakládajícím členem Lucienem Droellerem dva roky a to v letech 1962 až 1964. Jean-Paul Finkbeiner Narodil se roku 1928. Působil v Rozhlasovém orchestru ve Štrasburku. Jako jeden ze zakládajících členů souboru bicích nástrojů působil v ansámblu od jeho založení do roku 1986. Gabriel Bouchet Gabriel Bouchet se narodil roku 1937. Svá studia absolvoval na Conservatoire de Mulhouse, kde získal diplom v kategoriích klavír, harmonie a hudební teorie. Po krátkou etapu v roce 1957 studoval u Félixe Passeroneho v Paříži. Byl sólistou ve skupině bicích nástrojů v Rozhlasovém orchestru ve Štrasburku, taktéž působil v tamějším Městském orchestru. V letech 1963 až 1988 byl členem ansámblu Les Percussions de Strasbourg a je spoluautorem metody Percustra, ředitelem Ecole des Percussions de Strasbourg a profesorem bicích nástrojů na Ecole Nationale de Musique de Mulhouse. Olivier Dejours Olivier Dejours studoval hru na klavír a bicí nástroje na Conservatoire de Strasbourg u Jeana Batigne a skladbu spolu s orchestrálním dirigováním na Conservatoire de Paris u Clauda Ballife. Je skladatelsky činný, napsal několik oper zadaných pro Opéra de National de Lorraine či Opéra National du Rhin, melodramů nebo díla pro dechovou harmonii. Komponuje pro divadla i rozhlas. V současnosti vede soubor Ensemble Le Banquet. Jako dirigent spolupracoval například s Pascalem Dusapinem při tvorbě opery To Be Sung. Byl členem ansámblu v letech 1976 až 1982. V roce 2009 spolu s flétnistkou Sylvie Pascal a cellistou Jeanem-Christophem Marquem založil společnost Les Folies du temps, která má za cíl reprezentovat hudbu všech období a jejich forem.

28 Détlef Kieffer Détlef Henri Kieffer se narodil roku 1944 ve městě Świeradów-Zdrój v Polsku. Od roku 1960 působil jako skladatel a později i jako hostující dirigent (Orchestre Philharmonique de Strasbourg, Orchestre Symphonique du Rhin- Mulhouse, Ensemble 2E2M, Reutlinger Sinfonieorchester (SWF), Orchestre de chambre Ad Artem à Metz, Orchestre symphonique de la RTBF a další). Profesorem hudební teorie a hry na bicí nástroje na l’Ecole de musique de Sélestat v letech 1961 až 1964. V mezidobí působil jako perkusionista v Rozhlasovém orchestru ve Štrasburku, v letech 1973 až 1978 perkusionistou v Městském orchestru, či Reutlinger Sinfonieorchester. Mezi lety 1965 až 1975 působil jako sólista ansámblu Les Percussions de Strasbourg. V letech 1964 až 1990 zastával funkci ředitele Studio 111 de Strasbourg. Zakládající člen festivalu Musica (1982), člen programového výboru (do r. 1985) a jeho správce (do r. 2011). Jednu sezónu byl také hudebním ředitelem l’Orchestre de Chambre d’Auvergne. Učil na Conservatoire National de Musique de Strasbourg předměty komorní hra, hra na cimbál, dirigování a dirigování orchestru (1978 až 2004), také byl odborným asistentem na l’Université de Strasbourg

29 1.6 Soubory bicích nástrojů od šedesátých let dvacátého století Nutno podotknout, že ansámbly bicích nástrojů mají svou tradici převážně v Americe, a jako takové od dvacátých let postupně vznikaly. Ve většině případů se však nejedná o profesionální tělesa, mnohdy jde spíše o orchestry bicích nástrojů (v řadách více než osmi členů), než ansámbly např. Musserovy57 až třísetčlenné marimbové orchestry, či na vojenských základech vzniklé Drum Corps. V řadách některých amerických orchestrů ovšem také fungovaly přidružené soubory, které se zasloužily o provedení významných děl v amerických premiérách, například Losangeleský soubor bicích nástrojů a komorních hráčů pod vedením Williama Krafta58 (od roku 1956). Pro srovnání se souborem Les Percussions de Strasbourg tedy uvádím profesionální tělesa, která postupně vznikla a fungují často jako reprezentativní soubory jednotlivých národů ve světě. Jsou jimi například uskupení Nexus z Toronta založené roku 1971. Nexus je jedním z nejvyhledávanějších amerických souborů bicích nástrojů vůbec. Je umístěn v síni slávy Společnosti perkusionistů (PAS). Skládá se ze čtyř mezinárodně uznávaných virtuózních perkusionistů: Boba Beckera, Billa Cahna, Russella Hartenbergera a Garryho Kvistada. Jejich debutem byl koncert na Eastman School of Music v Rochestru, který byl zcela improvizovaný. Spolupracují se jmény jako je Toru Takemitsu, jehož kompozice From Me Flows What You Call Time se stala pro ansámbl ikonickou, Steve Reich, či Kronos Quartet. Skupina byla původně motivována společnou touhou prozkoumávat hudbu prostřednictvím sbírky světových bicích nástrojů. Nakonec znali možnosti svých nástrojů lépe než kdokoli jiný. Tvoří repertoár počínaje ragtimem a zběsilými africkými rytmy, přes oceňovanou improvizovanou filmovou hudbu a průlomové kompozice pro bicí ansámbl. NEXUS přináší úžasně virtuózní podívanou zvuku a rytmu.

57 Clair Omar Musser (1901–1998), byl americký perkusionista, skladatel, pedagog a marimbový virtuos. Vyvinul tzv. „Musser grip“. Vynálezce a designér nástrojů. Musser také založil společnost, která nese jeho jméno. 58 William Kraft (1923), významný americký skladatel a perkusionista a dirigent. Napsal hudbu pro Hollywoodské filmy. Je autorem hodnotných skladeb pro hráče na bicí nástroje. Byl prvním tympánistou, asistentem dirigenta a skladatelem v rezidenci Losangelské filharmonie. Jako sólista nahrál pod vedením Igora Stravinského L'Histoire du Soldat a předvedl americké premiéry skladeb Zyklus Karlheinze Stockhausena a Le Marteau sans Maître Pierra Bouleze 30 Dále nutno zmínit švédskou organizaci Kroumata ze Stockholmu. Kroumata působila na hudební scéně od roku 1978 do roku 2015. Členy ansámblu byli Roger Bergström, Pontus Langendorf, Ulrik Nilsson a Johan Silvmark. Soubor cestoval jak skrze Švédsko, tak po mezinárodní scéně, vystupoval také jako sólistický soubor se symfonickými orchestry. Kroumata premiérovala přes dvě sta děl skladatelů jako Sofia Gubaidulina, Yoshihisa Taïra, Áskell Másson či Sven-David Sandström. Ke svým koncertům dále pořádali mistrovské kurzy a edukativní programy. Natočili dvacet hudebních CD. Kroumata měla silný vztah k současné hudbě pro bicí nástroje, na objednávku pro ni psali švédští a mezinárodní skladatelé. Do trojice bych rád vyzdvihl maďarskou hudební formaci Amadinda z Budapešti. Amadinda se zformovala roku 1984 z čerstvých absolventů Akademie Ference Liszta59. Dnes jsou jeho jejími členy Zoltán Rácz, Zoltán Váczi, Aurél Holló a Károly Bojtos. V době svého vzniku si skupina stanovila dva základní cíle. Na jedné straně chtěli představit klasický repertoár pro bicí doposud neprovedený v Maďarsku, na druhé straně chtěli představit bicí nástroje maďarským skladatelům a divákům doma i v zahraničí. Tyto počáteční cíle byly brzy rozšířeny o tři nové prvky: výzkum tradičních bicích kultur, autorské kompozice členů souboru a přepisy některých velkých kusů z historie klasické hudby. Amadinda se od samého začátku snažila inspirovat domácí i zahraniční skladatele k vytváření nových děl. Mezi ty, kteří souboru zasvětili svá díla, patří tři největší jména druhé poloviny dvacátého století: John Cage, György Ligeti a Steve Reich. Výsledkem je, že Amadinda vytvořila jedinečný repertoár, který okouzluje publikum 36 let ve 35 zemích, na čtyřech kontinentech, na místech včetně Philharmonie Berlin, Wiener Konzerthaus, Royal Albert Hall, National Concert Hall v Taipeii a Carnegie Hall. Skutečně výjimečným úspěchem Amadindy jsou kompletní nahrávky prací Johna Cage na sérii šesti CD, které byly dokončeny v roce 2011. Amadinda v posledních třiceti letech aktivně spolupracovala s renomovanými umělci, jako jsou Péter Eötvös, György Kurtág či James Wood. V dnešní době je Amadinda považována za jednu z nejoriginálnějších a nejvšestrannějších bicích skupin na světě.

59 Liszt Ferenc Zeneművészeti Egyetem 31 2. REPERTOÁR SKUPINY LES PERCUSSIONS DE STRASBOURG

Za celou dobu existence ansámblu si Les Percussions de Strasbourg vybudovali pověst tělesa s osobitým invenčním zvukem. Jako sextet perkusionistů nebo jiná komorní formace provedli originální díla více než tří stovek autorů, přičemž s mnohými soubor navázal úzké spojení a jejich hudba je na repertoáru tělesa dodnes a patří mezi jeho výkladní skříň. Jedinečnost repertoáru a jeho osobité pojetí lze stavět na originálním nástrojovém obsazení, multimediální rovině spolupráce nebo kmenovém repertoáru, který je pro tento ansámbl typický. V této kapitole bych rád zaznamenal objednávky nejvýznamnějších děl skladatelů od počátku existence souboru po současnost. Následující autoři a jejich skladby nejsou uvedené v pořadí důležitosti, nýbrž podle abecedního uspořádání. 2.1 SKLADBY ZAHRANIČNÍCH AUTORŮ PRO ANSÁMBL LES PERCUSSIONS DE STRASBOURG Gilbert Amy (1936) – Cycle (1966) Kompozice Cycle pro šest perkusionistů je dedikována ansámblu Les Percussions de Strasbourg. Skladba sestává ze skupiny samostatných kusů, které nemají předem určené pořadí, ale mohou být hrány v různých sekvencích. Názvy částí – Frontispice, Antiphonie, Variations, Parenthèses (1 a 2), Développement central – zobrazují různé doplňkové stránky základního materiálu, které jsou téměř zcela definovány během části poslední. Celá skupina bicích nástrojů je rozdělena na ty, které vydávají určitý tón (melodické bicí) a na nástroje neurčitých výšek (bubny, bonga, tam-tamy, atd.). Vnitřní členění také ukazuje, že skupina je směsí zvukových produktů ze dřeva, kovu a kůže. Tyto různé směsi za stále variovaných, ale kontrolovaných úrovní tvoří strukturální rámec – Cyklus. Název v první řadě znamená, že se jedná o „nesměrové“ dílo – kruh protože je symbolem neustálého začátku, je to neustálá variace. Cycle byl poprvé proveden roku 1977 v Benátkách. Georges Aperghis (1945) – Kryptogramma (1970) Kryptogramma znamená to, co je psáno tajnými znaky, kódem, šifrovaným jazykem. Toto dílo, jež bylo souboru dedikováno, je vlastně konstruováno z rytmů vypůjčených od klasických mistrovských děl, která jsou kodifikována, takže se stávají nerozluštitelnými. Na začátku partitury je odhaleno určité množství

32 jednoduchých rytmů a poté, na základě jejich vývoje, začíná na jedné straně plátno vzestupných pohybů, na druhé straně velké kolísání hustoty. Od této chvíle se práce vyvíjí prostřednictvím řady variací (souvislých nebo rozptýlených) ve vztazích intervalů a rytmů vyplývajících ze vzestupných pohybů. Soubor Kryptogrammu premiéroval dvanáctého července 1972 na Festival du Marais v Paříži. André Boucourechliev (1925–1997) – Archipel III (1969) Dílo pro sextet perkusionistů po dvojicích a klavír bylo zadáno francouzským ministerstvem kultury pro Mezinárodní dny soudobé hudby v Paříži. Premiérové vystoupení se konalo v roce 1969 v Palais de Chaillot. Archipel III je proměnlivým dílem při každém provedení. Lze jej přirovnat k městu, které procházíme různými trasami; pokaždé, když se nám zdá nové; je však stejné a zachovává specifický charakter, architekturu a vlastní styl. Lze jej také přirovnat ještě blíže k souostroví, na kterém ostrovy vidíme jinak než z ostrova pod různými navigačními kurzy, pod měnícími se zornými úhly – břehy, které jsou vždy nové, ale součástí stejného potopeného kontinentu, k němuž se přibližujeme nebo jdeme dále od toho, který míjíme nebo zastavujeme na více či méně dlouhý pobyt. Archipels je série celkem pěti komorních hudebních děl. Skladatel zahajuje nový přístup k interpretaci založený na svobodné a odpovědné volbě ponechané hudebníkovi, pokud jde o formu, trvání nebo artikulaci hudby. Autor upřesňuje: „Volba každého umělce za všech okolností určuje průběh práce, nepředvídatelné; to znamená, že je to funkce nekonečna neustále obnovovaných kolektivních situací, které vzájemné naslouchání oceňuje, provokuje, vede. “ Edmund Campion (1957) – Ondoyant et Divers (2005) Skladba byla zadána francouzským ministerstvem kultury. Premiéru měla v listopadu roku 2005 v Kolíně nad Rýnem. Dílo využívá nejúspornější představitelný soubor: pět neladěných bicích nástrojů na hudebníka (jeden kožený, dřevěný, kovový, konkrétní kov a jeden navíc). Hudební vyznění rovnoměrně závisí na všech šesti hudebnících za všech okolností. Odstranit jediný part znamená zničit celek. Hudebníci jsou rozestavěni na pódiu a jejich výsledná vizuální choreografie má klíčovou roli. Uvnitř zvuku je „duch“, hudební složka, která tančí nad a kolem šestice hudebníků.

33 Edison Vasilievich Denisov (1929–1996) – Concerto Piccolo (1977) Concerto Piccolo pro saxofonistu střídajícího čtyři různé druhy saxofonů a sextet perkusionistů bylo poprvé uvedeno v roce 1979, hráli saxofonista Jean-Marie Londeix a Les Percussions de Strasbourg. Celý koncert má jednu větu a trvá 21 minut. Název byl záměrně vybrán tak, aby byl v kontrastu s formou Concerto Grosso. – Nuages Noirs (1984), Apparitions & Disparitions (1986), Rayons des étoiles lointaines dans l'espace courbé (1989) Cyklus tří prací pro perkuse začal objednávkou kusu pro sólový vibrafon od nakladatelství Leipzig Deutsch Verlag für Musik. Nuages Noirs, je tedy začátek cyklu charakterizovaný poetickým vyjádřením začátku práce – obojí je návrhem měkkého odstínu světla a jasnosti jeho konce, smíchané s výkonnou směsí zvuků. Druhá část cyklu Apparitions & Disparitions je pro neladěné bicí nástroje (dřeva, kůže a kovy), zatímco třetí, Rayons des étoiles lointaines dans l'espace courbé se pojí více s první – zvuk se zde šíří skrze vibrafon ve spojení s neladěnými perkusemi, s gongy, zvony a zvonkohrou. Hugues Dufourt (1943) – Erewhon (1972–1976) Skladba byla složena na objednávku francouzského ministerstva kultury. Práce o čtyřech větách vychází ze satirického románu Samuela Butlera popisujícího civilizaci a imaginární svět: „Erewhon“, anagram „Nowhere“. Původně se tato kompozice skládala z pěti částí; jedna z nich se nakonec stala samostatnou Sombre journée. Instrumentace je založena na použití 150 bicích nástrojů pocházejících z různých kontinentů: Afrika (saharské bubny, bonga, tumbas), Jižní Amerika, Blízký východ (turecké činely), Asie (čínské činely, thajské a filipínské gongy). Cílem, který dal projektu jeho symbolickou hodnotu, bylo smíchat systémy používané zcela různými civilizacemi v jednom kelímku. Cyklus byl poprvé uveden na Festival International d'Art Contemporain de Royan, 2. dubna 1977. Les Percussions de Strasbourg, kterým je kompozice věnována, vedl Giuseppe Sinopoli60.

60 Jedná se o historicky jednu ze dvou příležitostí ansámblů, kdy bylo potřeba jakoukoli skladbu repertoáru dirigovat. Soubor ve všech ostatních případech hrává bez dirigenta. 34 S „Erewhonem“ se Hugues Dufourt pustil do nové dynamické formy vyjádření, vychýlil se novým stylistickým a koncepčním směrem a dramaticky změnil zacházení s hudebními parametry – tj. časem, prostorem, formou, energií a hustotou. Jeho zkoumání vedla k objevu a integraci části bicích nástrojů (Erewhon), následované elektronickými strunnými a basovými dechovými nástroji (Saturne) a nakonec úplným symfonickým orchestrem (Surgir). Čtyři části Erewhonu zahrnují koncepty zvukového šumu, zkoumající akustické objemy a jejich prostor pro permutaci. Jeho řemeslo spočívá v kombinaci tradičně západních děl (rutinních gest a tradičních herních stylů hráče) s rozhodnou snahou o hudební emancipaci. Celá kompozice časově vychází na hodinu a osmnáct minut. Sombre journée (1976–1977) Tento kus byl původně součástí série Erewhon, vytvořené na festivalu v Royan v roce 1977, pod vedením Giuseppe Sinopoliho. Hugues Dufourt cyklus přerušil, protože nezapadal do ostatních částí díla, které již tvořily kompletní sadu. Nyní nezávislý, starý «Erewhon III» se bude jmenovat «Sombre Journée». Je to pokus o instrumentální poetiku s minimem prostředků: hlavně kožené a kovové nástroje. Kompozice je prostředníkem mezi konceptem zvuků a hluků zděděných od Edgarda Varèse a křížení hudebních prvků získaných pomocí elektroakustických a počítačových technik. Sombre Journée hraje na deformující se zrcadlení toků, hustot a akustických objemů. Burning Bright (2014) Téměř čtyřicet let po kompozici Erewhon píše Hugues Dufourt pro ansámbl, s kterým od sedmdesátých let spolupracuje, nové mistrovské dílo. Burning Bright, napsané pro padesáté výročí Les Percussions de Strasbourg, si titul vypůjčuje od jedné z nejznámějších básní v anglické literatuře, "The Tyger" od Williama Blakea, vydané v roce 1794. V této žhnoucí básni je šok protikladů, šok extrémních stavů lidské duše, vyvýšen. Hudba, používající instrumentárium sahající od klasických gongů a bubnů po nejpřekvapivější výtvory, se odehrává v sledu vzestupů, jako jsou pozemské třesy v intimní rezonanci se světlem, Enrica Bagnoliho (scénograf). Pozoruhodná podívaná, kde je třeba vyloučit veškerý odpor, aby bylo možné ponořit se do této nádherné hloubky zvuku.

35 Objednávka francouzského státu byla poprvé uvedena 25. září roku 2014 v Théâtre National de Strasbourg v rámci festivalu Musica. V roce 2016 ansámbl nahrál kompozici na stejnojmenné CD, za které v roce 2017 získal prestižní ocenění Victoire de la musique classique v kategorii záznam roku. Roman Haubenstock-Ramati (1919–1994) – Jeux 6 (1960) Jeux 6 bylo druhým dílem, které mělo premiéru během druhého koncertu souboru 2. března 1962 v Baden-Badenu. Velké množství Haubenstock-Ramatiho děl je spojeno s pojmem „mobilní“, které vyvíjel od roku 1957 ve snaze poskytnout hudební přepis plastik amerického sochaře a malíře Alexandra Caldera. „To, co vidíme v Calderových dílech,“ napsal autor, je vždy výběr z celé řady možností, které jsme dříve nevnímali, a že už nikdy neuvidíme identicky znovu. Můžete stát před jedním z Calderových mobilů a dívat se na něj po dobu deseti sekund, pak pokud se jedenácté vteřiny mírně pohnete, to, čemu čelíte, se úplně změní. Výsledkem je potenciál pro více či méně složité tvary. Tento princip může být stejně složitý v hudbě tím, že vyvolá zcela nové události, například vertikální vztahy, které se nikdy nebudou opakovat. Hudební dílo tak může získat více významů tím, že je vždy identické. Vždy stejné, vždy jiné. Dynamická forma se uzavřela sama o sobě. Jinými slovy: čím více opakování, tím větší variace. »61 Partitura Jeux 6 ilustruje tento princip ve formě velké tabule skládající se ze šesti vodorovných čar a deseti sloupců. Podle doporučení skladatele si každý perkusionista vybere počáteční bod a sleduje dvě předem určené cesty nazývané „cykly“ – každá zahrnuje dvě nebo tři fáze, jejichž součet se nutně rovná 60 (celkový počet čtverců v partituře) – celou dobu s přihlédnutím ke všem možným směrům čtení (horizontální, vertikální nebo šikmé). Za účelem koordinace celku má jeden z hudebníků úlohu naznačit průchod různých fází, jakož i konec díla velmi tvrdým nárazem na hluboký tam-tam. Velké množství hudebníků používá všechny registry perkusí, stejně jako některé neobvyklé předměty: malou hudební skříňku, kovové plechovky (olejové plechovky), sadu skleněných lahví, stejně jako nástroj speciálně vymyšlený pro tuto příležitost, "kartofon" (vyrobený z velkých lepenkových trubic různých velikostí umožňujících získat přesné výšky). Každý hráč hraje přesně to, co napsal skladatel a (po provedení počáteční volby směru) v pořadí, který skladatel diktoval, efektem 6 hráčů, kteří to dělají

61 HAUBENSTOCK-RAMATI, Roman a SCHEIB, Christian, Im Zweifel nicht spielen , interview, Positionen 20 (1994), strana 24 ("vlastní překlad") 36 samostatně, je, že žádná dvě představení by nikdy nemohla být totožná. Všech šest perkusionistů má sbírku nástrojů vytvořených ze stejného typu. Nejprve má deset dřevěných nebo bubnových nástrojů: tři tom-tomy nebo bonga; jeden tympán; jeden větší buben; a pět wood-bloků nebo temple-bloků. Zadruhé má jeden melodický bicí nástroj, například vibrafon nebo zvony: nakonec má šest kovových nástrojů: dva zavěšené činely; gong; tam-tam; triangl a menší nástroj jako je crotal. Philippe Manoury (1952) – Le Livre Des Claviers (1987–1988) Zadáno francouzským ministerstvem kultury a komunikace. První provedení se odehrálo na festivalu Musica dne 27. září 1988. Le Livre des Claviers se skládá ze šesti relativně krátkých skladeb pro různé druhy melodických bicích nástrojů. Kus I: dvě marimby (dva hráči na jeden nástroj), dvakrát tři thajské gongy. Studie na nepravidelně zvýrazněné ostinato. Akordy, rozdělené podle šesti kritérií harmonické polarizace a hustoty, se alterují střídavě podle nepravidelné periodicity. Gongy označují změny harmonie. Kus II: duet marimb (1 hráč na nástroj). Tato část je tvořena dvaceti šesti sekvencemi vycházejícími z beztvarých struktur (glissanda) prostřednictvím mezilehlých vrstev (přerušované, ale směrové běhy) směrem k sekvencím zcela polarizovaných kolem středu. Kus III: sextet sixxenů Nástroje nejsou naladěny ve stejných výškách (disharmonie), je na úrovni melodických pohybů (vzestupně a sestupně) a rytmickém uspořádání, zda bude někdy vytvořena jednota. Křížové rytmy a homorytmus jsou extrémní osy tohoto díla, které občas hrají rytmické gradace (překrývání šesti vrstev odvozených jedna od druhé, vycházející z nejvíce identické k nejvíce nepravidelné). Kus IV: sólo vibrafon. Textová variace základní struktury, rozptýlená na několika místech a virtuózní, pravidelný prvek. Kromě technik se čtyřmi paličkami se zde uplatňuje technika důsledného tlumení jednotlivých kamenů. Kus V: identické obsazení jako v první části. Je vidět stejný základní materiál (kánon) z různých úhlů: harmonická nestabilita nebo stabilita, různá pravidelnost. Kus VI: sextet sixxenů. Komplikovanější než předchozí, tato poslední část hraje především na představu tloušťky zvuku, tedy stejný zvuk zdvojnásobený ve dvou, čtyřech nebo šesti částech vytváří účinek „omezení“ na akordy nástrojů. Homorytmické sekvence, polyfonní vrstvy a celkové textury jsou neustále obohaceny a vychází z nejjednodušších po nejsložitější situace.

37 Maurice Ohana (1913–1992) – Quatre Etudes Chorégraphiques (1955, revize 1961–1963) V původní verzi určené pro čtyři interprety byly napsány na žádost Nord- Deutscher Rundfunk. Formace Les Percussions de Strasbourg poskytuje autorovi příležitost přepsat jeho dílo a svěřit šesti perkusionistům tyto Etudes, které byly tak poprvé představeny na Štrasburském festivalu v roce 1963 s choreografickým rozšířením díky Manuelovi Parrèsovi, zvoucím tanečníky a hudebníky společným pohybem na jeviště. První etuda probíhá v podstatě melodicky, harmonie přechází v hustotě, harmonické rezonance gongů a činelů přispívají osvobozujícím prvkem ve vztahu k diatonické gradaci. Ve druhé etudě hustota vládne od začátku do konce v rytmickém prostředí a hustotách dvojznačných jako zvuky davu. Sólo malého bubnu je „strašidlo“ redukované na jedinou artikulaci hlasové linky. Současná improvizace, svoboda a inspirace vyžaduje po umělci jakýsi stav transu: a dosahuje svého výrazného vrcholu. Nepřekonatelný rytmus doprovodu působí jako primitivní obřad a dunění určitého typu sboru jako odpověď. Třetí etuda je o deformaci a zkreslení jediného zvuku s obměnou celého harmonického spektra. Podle toho, které místo čínského činelu je zasaženo, deformuje se zvuk, zdvojnásobí nebo podobně a stane se kapkou ve zvuku duhy nebo pevným světelným bodem. Čtvrtá etuda je rytmická, ale přesto melodické povahy a ve strofické formě, pokračuje inverzemi vedle sebe. To ovlivňuje konkrétní výzkum v tupých barvách kůží zasažených paličkami a opět končí vibracemi kovů, také tupých, které v tlačeném víru malého bubnu doznívají do ztracena. Kazimierz Serocki (1922–1981) – Continuum (1965–1966) Premiéra se konala 17. září 1967 ve Stockholmu s Les Percussions de Strasbourg. S Continuuem Serocki mobilizuje obrovské zdroje 123 bicích nástrojů rozdělených do šesti skupin umístěných kolem koncertního prostoru. Toto prostorové uspořádání umožňuje dosažení kontinuálního zvuku ve vybraném akustickém prostoru. Continuum je jedním z nejvíce sofistikovaných příkladů autorova díla prostorového působení zvukových barev, které tvoří základní kompoziční materiál. Kolem posluchačů, kteří sedí uprostřed koncertní síně, jsou umělci (šest perkusionistů) umístěni tak, aby se mohli vidět navzájem a každý z nich s vlastní sadou nástrojů (celkem ne méně než 123) vytvářel samostatný zdroj zvuku.

38 Toto je základní koncept díla, i když Serocki umožnil koncertní verzi s nástroji uspořádanými na jevišti. S prostorovým uspořádáním nástrojů mají posluchači nejen iluzi zvukového pohybu mezi skupinami bicích, ale mají také příležitost zachytit mechanismus vzniku různých směsí, které pramení ze změn trajektorie a směru tohoto pohyb a z použitého materiálu (např. „dřevěné“ nebo „kovové“ zvuky). Cílem je obklopit posluchače hudbou přicházející ze všech směrů – nebo jedním typem zvukové barvy často překvapivého typu. Zvuky se sloučí do jednoho vjemového proudu nebo se rozdělí do samostatných kvalit. Hudba je organizována do třiceti šesti krátkých sekcí, které se liší výrazem a jsou sestaveny v souladu s principem kontrastu (vážné a pomalé fragmenty jsou rozptýleny se živými a radostnými) a které končí řadou sedmi klastrových akordů na melodické nástroje (zvonkohra, xylorimba, vibrafon). Makoto Shinohara (1931) – Alternances (1961–1962) Alternances je kompozice japonského skladatele Makoto Shinohary skládající se z devíti hudebních „událostí“ nebo sekvencí, z pěti které jsou klidné a vyrovnané, další čtyři jsou více rozrušené. Zabarvení těchto devíti základních prvků lze také rozlišit se skupinami příležitostně zaměřenými na kožené (tympány), melodické (celesta, vibrafon) nebo kovové (činely, triangly, malé zvony, crotales atd.). Forma některých z těchto „událostí“ je určena, zatímco jiné mohou mít aspekty různé. Jejich pořadí posloupnosti je ponecháno na interpretech, kteří však během díla musí dodržovat zásadu střídání – alternace. Z této metody obměny vyplývá za následek velká pohyblivost zvuku, kde kontrasty jsou organizovány podle logiky každého nového provedení. Bicí nástroje tak získávají naprosto přesvědčivé expresivní možnosti, které přispívají k přísně žádané zvukovosti. Yoshihisa Taïra (1937–2005) – Hiérophonie V (1975) Dílo bylo zadáno komisí francouzského ministerstva kultury a festivalu v Royan, kde se v březnu 1975 konala premiéra. Tato kompozice, která začíná primitivní hrou na perkuse a křikem ve druhé části pokračuje popíráním téhož činu. Úloha bicích nástrojů je zde poměrně omezená. Možná nikdo nevnímá klid duše v nepřetržité vibraci nástrojů? Čas od času člověk jen stěží slyší bubny oslav, jako by muži spojili se navzájem tím, že by udeřili na nástroje sami a tím objevili píseň, která znázorňuje jejich dech života.

39 40 Skrze neklid a vibrace šest perkusionistů nalézá vlastní dech. Přes opakované rytmické ostinato v závěru autor vlastním způsobem potvrzuje esenciální potěšení těla. Edgard Varèse (1883–1965) – Ionisation (1929–1931) Ionisation z roku 1931 byl přepsán pro šest perkusionistů Georgesem van Guchtem v roce 1967. Originál pro třináct účinkujících hrajících na třicet sedm bicích nástrojů – včetně dvou sirén. Na Ionisation se v dnešní době pohlíží jako na jedno z mistrovských děl dvacátého století. Jedná se především o první dílo západní hudby výhradně pro sólové bicí nástroje, zde reprezentované třemi základními skupinami: dřeva, kůže a kovy. Převzatý orientální folklór ještě před Varèsem – zejména čínský, japonský, indický a balinéský – hojně využíval bicí nástroje a v tomto smyslu můžeme říci, že skladatel se vrátil k tradici staré mnoho století, nicméně bez sebemenšího odkaz k nějakému folklóru vůbec. Varèse vypracoval novou zvukovou architekturu, ve které poprvé máme dojem, že zvuk byl zpracován vědecky, bez zásahu představivosti nebo citlivosti. Tato harmonizace představuje zásadní krok při nekonečném hledání nového instrumentálního materiálu, který je schopen vyživovat a překládat vnitřní zvukový svět skladatele. Ionisation provedlo šest štrasburských perkusionistů díky zvláštním způsobem vyrobeným nástrojům (claves na stojanu, pedálové sirény atd.), které nijak neovlivňují původní verzi. Tuto verzi pro šest perkusionistů, kterou upravil Georges van Gucht se souhlasem skladatele, poprvé uvedli 11. listopadu 1967 v rádiu Südwestfunk v Baden-Badenu. Iannis Xenakis (1922–2001) – Persephassa (1969) Persephassa byla zadána komisí francouzského ministerstvo kultury a festivalu v Persepoli. Premiéru se odehrála na festivalu v Persepoli 9. září 1969. Název Persephassa odkazuje na bohyni Persephone, nebo Kore, personifikaci telurické síly a proměnlivosti života. Souvisí s kosmickými cykly živých druhů a zejména, základem je samotná podstata teorie čísel a matematika. To je základní důvod pro roli bicích nástrojů, která také symbolizuje telurickou a nebeskou činnost. V době premiéry v roce 1969 Xenakis navrhl užití nových nástrojů, dřevěné simantry nebo kovové, které již použil v Orestii a jejíž původní nápad je v simandrech (nástroj řeckých kněží) Zacházení s prostorem jako s hudebním parametrem je jedním z nejdůležitějších aspektů Xenakisovy hudby, zejména v jeho dílech od poloviny šedesátých let. Dramatický dopad využití tohoto prostoru pro

41 výkon tímto způsobem je patrný v mnoha pasážích v celém díle, ve kterém se kolem souboru přenášejí akcenty nebo imitativní rytmy. Perkusionisté používají během díla širokou škálu nástrojů a zvukových efektů, včetně sirén, maracas, oblázků, spolu s arzenálem bubnů, dřevěných bloků (simantras), činelů a gongů. Xenakis spolupráci komentoval slovy: „Bylo mi potěšením pracovat s ansámblem celou noc, od půlnoci do šesté ráno na Ápádáně, paláci v Persepoli, v silném duchu umělecké spolupráce a s mimořádným úsilím vůle, která učinila možným provést ten samý večer první koncert na této posvěcené půdě archeologie. Koncert, který jednou opět demonstroval mistrovství skupiny.“62 Pléïades (1978–1979) V návaznosti na úspěch Persephassy Xenakis po téměř deseti letech píše další skladbu, která se úspěšně zapíše do repertoáru skupiny – Pléïades – kterou ansámbl premiéroval v květnu roku 1979 v Opéra du Rhin. Plejády obvykle evokují skupinu šumivých hvězd v pravém rameni souhvězdí Býka. Na severní polokouli jsou Plejády viditelné pouze v zimě. Dalekohled umožňuje pozorovat desítky hvězd, z nichž je pouze šest viditelných pouhým okem stejně jako lehká mléčná mlha ve stejné zóně. Podle řecké mytologie tento hvězdokup představuje sedm sester neboli Plejád, služebných Artemis, bohyně Měsíce. Jedna ze sester, Élektra, prý zmizela se zármutkem jako kometa po obklíčení a zničení města Tróje, kterou postavil její syn Dardanus, oběť slavného stratagému trójského koně. Élektra opustila šest sester. Takže titul Pléiades odkazuje na šest členů Les Percussions de Strasbourg. Ale pro Xenakise se odkaz na rozmanitost existence zdá být důležitější. Podstata této skladby spočívá na v pozoruhodném provedení nejenom jednoduché definice. Použité nástroje sahají od melodických bicích nástrojů (vibrafon a marimba) po různé inovace jako je "sixxen" – bicí nástroj speciálně vytvořený pro tuto kompozici. Skladba je rozdělena do čtyř částí obsahující názvy, které se vztahují k použitým materiálům: Métaux (kovy), Claviers (melodické bicí), Peaux (kůže) a Mélanges (mixtury). V Métaux hraje všech šest perkusionistů na nástroj sixxen, na který se hraje kovovými kladivy, část připomíná indonéský gamelan, tradiční slavnostní hudbu v Japonsku, zvonky kostelů ve středomořské pánvi a kravské zvonce Alp. V Claviers používá Xenakis vibrafony, marimby, xylofony a xylorimby. Peaux se soustřeďuje na blanozvučné nástroje (bonga, tom-tomy,

62 RICOU, Claude, soukromý archiv shromážděných materiálů, 2020 ("vlastní překlad") 42 congas, tympány a basové bubny) a v Mélanges skladatel používá všechny výše uvedené zvuky. Kompozice o těchto čtyřech větách však může mít různé pořadí, Xenakis sám navrhl dvě různá pořadí63. 2.2 SKLADBY ČESKÝCH AUTORŮ PRO ANSÁMBL LES PERCUSSIONS DE STRASBOURG Soubor Les Percussions de Strasbourg v několika případech spolupracoval také s českým prostředím, z kterého si v dosud čtyřech případech nechal objednat sólové kompozice, z nichž dvě se okamžitě staly kmenovým repertoárem skupiny. V této části práce přiblížím objednávky děl souborem od profesora Miloslava Kabeláče, Ondřeje Adámka a profesora Marka Kopelenta, tak jako vzpomenu vystoupení tělesa na festivalu Pražské jaro. Miloslav Kabeláč (1908–1979) – 8 Invenzioni, op. 45 (1962) Miloslav Kabeláč se souborem navázal kontakt skrze svého přítele Serge Nigga, s kterým se v březnu 1962 sešel v porotě skladatelské sekce mezinárodní Wienawského houslové soutěži v Poznani kde Nigg Kabeláčovi o skupině vyprávěl. Po čase se soubor Kabeláčovi ozval s žádostí o napsání skladby. Cyklus byl složen v roce 1962 pro Le Groupe Instrumental à Percussion. Krátce potom už si zvolili definitivní název Les Percussions de Strasbourg. První vystoupení bylo provedeno 22. dubna 1965 v Théâtre Municipal ve Štrasburku s choreografií Manuela Parrèse. Kabeláč se zúčastnil zkoušek i premiéry, se souborem tedy pracoval zblízka. Původně se mělo dílo provést koncertně, pro premiéru však zvítězila forma baletu na libreto o Minotaurovi. Premiérové obsazení obstarali Jean Batigne, Gabriel Bouchet, Jean-Paul Finkbeiner, Détlef Henri Kieffer, Claude Ricou a Georges van Gucht. Dílo je složené z osmi částí s názvy Corale, Giubiloso, Recitativo, Scherzo, Lamentoso, Danza, Aria a Diabolico. Hudba Osmi invencí – jako kompozice pro bicí nástroje – dala by se podle specificky tvůrčích přístupů roztřídit do tří skupin: 1) Hudba typická, vycházející výhradně z charakteristických vlastností bicích nástrojů a jim odpovídající (Scherzo, částečně Giubiloso a Danza). 2) Hudba modifikovaná, přizpůsobující primární hudební záměr bicím nástrojům a opačně (Corale, Giubiloso, Lamentoso, Danza, Aria, Diabolico). 3) Hudba transponovaná, přenášející jiné

63 I. Mélanges II. Métaux III. Claviers IV. Peaux nebo I. Métaux II. Claviers III. Peaux IV. Mélanges 43 hudební prvky (např. vokální) do technických a zvukových možností bicích nástrojů (Recitativo, částečně Corale a Lamentoso). – Hudební obsah Osmi invencí je patrný z názvů jednotlivých invencí, které – i když byly formulovány až po skončení kompozice – ho dostatečně charakterizují.64 Název díla sám napovídá, že cyklus osmi částí za sebou postupuje na principu kontrastu. Věty tichého a klidného charakteru (např. Corale) jsou prostoupeny větami kontrastními (Giubiloso), ať už po stránce tempové, či obměně nástrojové. Tento skladebný princip trvá od začátku do konce se záměrem poukázat na zvukově jedinečné, netradiční témbrové, melodické a rytmické zacházení s širokou paletou bicích nástrojů. Ansámbl skladbu nahrál v roce 1967 pro společnost Philips, o rok později nahrávka oceněna Grand Prix International du Disque Académie Charles Cros. V podání Les Percussions de Strasbourg zazněl cyklus Osmi invencí i na koncertě Pražského jara v Rudolfinu 21. května 1967. Na programu byl taktéž Maurice Ohana: Etudes Choréographiques, Makoto Shinohara: Alternances a Valentyn Silvestrov: Mystéres Právě ke kompozici Mystéres Valentyna Silvestrova pro sólovou altovou flétnu a sextet bicích nástrojů se váže historka, kterou mi zprostředkoval pan Petr Kotík65, jemuž tímto děkuji a kterou níže uvádím: „1. Pokud chcete psát o této (opravdu malinké) hudební spolupráci mezi Percussions de Strasbourg a mnou, tak musíte věnovat alespoň jeden paragraf scéně nové hudby v tehdejší Praze jakožto svědectví toho, co bylo možné tehdy v ČR, a konkrétně situace, v jaké byl QUaX Ensemble, tedy soubor, který jsem založil v r. 1966 hned po příjezdu z vídeňských studií, a který byl rozpuštěn počátkem 1970, krátce po mém odjezdu do USA (což nemělo nic společného s politickou situací). Tím celou záležitost vysvětlíte v kontextu tehdejší doby a ti, kteří to budou číst, si budou moci udělat trochu přesnější obraz. Tím chci říct, že koncerty QUaX Ensemblu jak v Praze, tak po Evropě byly daleko progresivnější (z mého pohledu) než to, co tehdy hrál soubor Percussions de Strasbourg.

64 NOUZA, Zdeněk. Miloslav Kabeláč: tvůrčí profil skladatele. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, Kabinet hudební historie, 2010, s. 165. 65 Petr Kotík (1942), český skladatel, dirigent a flétnista, umělecký ředitel Ostravského centra nové hudby. 44 Takže spolupráce na vystoupení v Praze pro mě nebylo naprosto nic mimořádného. 2. Jak k tomu došlo? Znenadání mě někdo zavolal z Pražského jara, že mě potřebují, abych hrál skladbu od Silvestrova na altovou flétnu s Percussions de Strasbourg. Zavolali na poslední chvíli (soubor byl asi už v Praze a zřejmě to někdo z PJ zvoral a zapomněl jim obstarat flétnistu). Měli jsme myslím jednu zkoušku, generálku a koncert. Provedení bylo velmi dobré, mí kolegové z QUaX Ensemblu přišli a pamatuji se, jak za mnou poté přišli a gratulovali. Speciálně vzpomínám na Václava Zahradníka. Pro mě byla tehdy francouzská scéna provinční, Boulez žil v „exilu“ v Baden-Badenu, bylo to dlouho před tím, než ho Georges Pompidou pozval zpět a dal mu obrovskou částku peněz na vybudování IRCAMu (jako součástí Centre Pompidou). 4. Vazba na Percussions de Strasbourg nijak nepokračovala. I v Praze to byl pro mě pouze jeden z koncertů, kterému jsem nikdy nepřikládal velkou důležitost. Moje skladba Plains of Gordium neměla na to žádnou návaznost. Myslím, že 6 hráčů je optimální počet pro soubor bicích. To je zřejmě univerzální poznání.“

Pár let poté, 15. června 1971 při příležitosti festivalu ve Štrasburku a koncertu věnovanému samotnému Kabeláčovi „Hommage à Miloslav Kabeláč“ zazněl opět celý cyklus, tentokrát i s premiérou autorovy VIII. symfonie Antifony, op. 54, která byla věnována městu Štrasburk66. Symfonie počítá s prostorovým rozmístěním a je psána pro netradiční komorní obsazení: sólový soprán, smíšený sbor, bicí nástroje a varhany67. V pěti větách a čtyřech intermediích na text Bible: mene tekel ufarsin68.

66 Dále v programu Dvě fantazie pro varhany op. 32 a Čtyři preludia pro varhany op. 48., všechny varhanní skladby hrál Václav Rabas 67 Českou delegaci umělců zastupovali: soprán profesorka Jana Jonášová a varhany Václav Rabas. Dirigoval Pierre Stoll. Kabeláčovi nebylo umožněno vycestovat, neboť v období normalizace byl komunisty silně postihován a umlčován, nebyly mu vystaveny dokumenty nutné k výjezdu 68 Mene tekel jsou první dvě slova údajného tajemného varování krále Belsazara. Přeneseně označuje naléhavé varování před bezprostředně hrozící pohromou 45 8. Ricercari, op. 51 (1966–1967, drobné opravy definitivního znění během r. 1971) Kabeláč dlouho hledal a zvažoval vhodný název pro tento cyklus – název, který by nebyl příliš zatížen nežádoucími významy ve vztahu k tradičním klasicko-romantickým formám. Hledal tedy spíše v zásobnici vzdálenější minulosti. Nakonec se přiklonil k návrhu svého dlouholetého přítele dr. Miloše Říhy, a označil cyklus jako Osm ricercarů. Ricercary jsou tedy v pořadí druhým dílem věnovaným souboru Les Percussions de Strasbourg. Když Kabeláč přistupoval ke kompozici, nepomýšlel na pouhé pokračování mezitím již proslavených Osmi invencí. Sám se v pojetí díla nerad opakoval; další dílo bývá opravdu novou, svébytnou, osobitě řešenou skladbou. V ricercarech se jednotlivé části cyklu obměňují i obsazením od jednoho do šesti hráčů. Kabeláč taktéž ponechává interpretům volnost při výběru pořadí jednotlivých částí i o možnosti provedení jen některých z nich. Rozhodl se proto komponovat svůj nový cyklus s jiným zaměřením – jako studie zvukového ztvárnění i technických možností hry v oblasti bicích nástrojů (jichž má právě soubor Les Percussions de Strasbourg mimořádně bohatý a vzácný výběr, samozřejmě včetně četných originálních nástrojů orientálních). Tato Kabeláčova koncepce ovšem nikterak neznamená, že by hudební závažnost a hodnota ricercarů byla menší než závažnost a hodnota invencí – pouze jejich charakter je záměrně jiný. Ačkoliv tvoří souvislý cyklus a byly jako celistvé dílo komponovány, připouští skladatel možnost provedení i jen jednotlivých čísel nebo jejich užšího výběru. V partituře jsou ricercary řazeny pro přehlednost podle potřebného počtu hráčů – od jednoho do šesti. Pro (žádoucí) kompletní provedení celého cyklu doporučil autor – s ohledem na charakter jednotlivých čísel i na stavbu celého cyklu – samozřejmě jiné pořadí: č. 8, 1, 3, 6, 4, 2, 7, 5. Premiéru měly ricercary 24. července 1976 na festivalu v Albi, na tomtéž koncertě bylo opět provedeno také Osm invencí. Při premiéře hráli ve složení: Jean Batigne, Gabriel Bouchet, Jean-Paul Finkbeiner, Olivier Dejours, Claude Ricou, Georges van Gucht První provedení Osmi ricercarů v Československu se konalo 28. května 1987 opět na festivalu Pražské jaro, kde soubor po téměř dvaceti letech znovu zavítal. Na programu tehdy dále zazněla díla Ionisation Edgarda Varèse a Pléïades Iannise Xenakise.

46 Ondřej Adámek (1979) – Fishbones (2007) Fishbones pro šest hráčů na bicí nástroje mělo premiéru 8. září 2007 v Royaumont na objednávku Les Percussions de Strasbourg. Jedná se o jednu z prvních objednávek Ondřeje Adámka, která vznikla během jeho letní skladatelské stáže v Royaumont. Zvuky, které kloužou vzduchem, nesou určitou nostalgii, samotu, úzkost – zní jako lidský hlas. Ponořené bicí nástroje nás utopily ve vodní sonoritě, že crescendo se stává kovovým řevem. Cynický nápad rybího životního cyklu ke mně přišel, když jsem obluzoval toto dílo, život, který začíná volně vylíhnutým vejcem v oceánu a končí ve formě natlakované konzervy.69 Tehdejší obsazení bylo Jean-Paul Bernard (umělecký vedoucí), Keiko Nakamura (odpovědná za nastudování), François Papirer, Olaf Tzschoppe, Claude Ferrier a Bernard Lesage. Marek Kopelent (1932) – Etres fins en mouvement (1987) Jemné bytosti v pohybu jsou kompozicí pro šest perkusionistů zamýšlenou jako prostorové dílo: „Moje seznámení se slavným souborem bicích nástrojů Percussions de Strasbourg bylo, tak říkajíc, virtuální. Iniciátorem byl prof. Miloslav Kabeláč, který zřejmě věřil v mé nadání, a tak jako v případě mého sboru Matka, mě doporučil tomuto francouzskému souboru a mě vybídl k tomu, abych pro něj napsal skladbu. Bylo to někdy koncem šedesátých let. Měl jsem ovšem řadu kompozičních plánů, navíc jsem byl na poslední chvíli před normalizací přes rok stipendiantem berlínského DAAD, takže jsem k práci na své první větší skladbě pro bicí nástroje přistoupil později. Byl jsem informován, že soubor má šest hráčů, a to z různých koutů Francie, a že se scházejí o víkendech, skladbu mají vždy připravenu a sehrávají se takto dodatečně. Podobně jak to dělali kdysi Moravští učitelé, slavný mužský sbor. Inspirace pro skladbu již vycházela ze změněných poměrů a mého postavení zcela umlčeného skladatele. Nazval jsem ji záměrně neutrálně Rondo, ovšem s podtitulem Před příchodem roztomilých katů aneb Trojí klanění naději. Hlavní skladatelský úkol: vyjít z premisy, že bicí nástroje není nutné jenom „bíti“, ale že jejich barvy vynikají spíše v nízké dynamice a příslušné hráčské technice. Skladby vyústí v zlomyslný mužský smích…Domníval jsem se, že bude nutné skladbu dirigovat, a proto jsem ji psal jen pro 5 hráčů a zbylý hráč měl převzít úkol dirigenta. Proto jsem u souboru neuspěl. Premiéru nakonec uskutečnil prof. Caskel

69 ADÁMEK, Ondřej, Fishbones [online databáze], Copyright © 2020 Ondřej Adámek, [cit. 2020-05- 15], dostupné z https://ondrejadamek.com/listen/fishbones-3/?postID=488 47 se svými studenty 1975 na festivalu Wittener Tage Neuer Musik. Jak došlo k objednávce nové skladby pro tento soubor se už nepamatuji. Byl jsem vázán jednou podmínkou: vzhledem k tomu, že koncert bude uveden skladbou polského skladatele Serockého, která vychází z prostorového provedení a hráči budou tedy rozestaveni v elipse kolem publika sedícího ve dvou segmentech uvnitř vzniklé plochy. Jinak mi bylo umožněno navštívit „domov“ souboru ve Štrasburku (je to budova se vším náročným vybavením), seznámit se s neuvěřitelně bohatým instrumentářem i s hráči. Na různě barevných listech A4 formátu jsem dostal přehled onoho instrumentáře rozděleného do 4 dílů- kovové (těch bylo např. 21 různých druhů), dřevěné, kožené a idiofony i s vyznačením rozsahů včetně čtvrttónových nuancí apod. Zde jsem objevil i řadu tzv.sixenů, které vymyslel a sestrojil Xenakis spolu s ansámblem. Opět jsem vyšel ze svého umanutého názoru, že nejkrásněji znějí bicí nástroje v roli jemných bytostí. Proto ten název: Etres fins en mouvement (Jemné bytosti v pohybu). Data: Skladbu jsem komponoval v roce 1987. Premiéra byla 29. září 1987 ve Štrasburku v rámci festivalu Musica 87. Jiným provedením pak bylo to v Praze ve Španělském sále Pražského hradu 12. října 1995 na koncertě, který uspořádala Správa Pražského hradu a Francouzský institut v Praze. Účinkovali Christian Hamouy (umělecký ředitel), Jean-Paul Bernard, Claudie Ferrier, Bernard Lesage, Keiko Nakamura a Olaf Tzschoppe . Skladba trvá cca 10 min. a byla souboru věnována k 25. výročí jeho založení. Na programu byly skladby Kopelent Philippe Manoury, Miloslav Kabeláč a Iannis Xenakis.“

48 ZÁVĚR

Tato práce obsahuje částečně vylíčenou uměleckou činnosti ansámblu Les Percussions de Strasbourg v proměnách času, generačních vedoucích a jednotlivých členů. Vzhledem k historické důležitosti považuji za nepochopitelné, proč dosud nevznikla práce, která by se okolnostmi geneze a evoluce souboru intenzivně zabývala. Tato práce má za úkol tuto skulinu v literatuře alespoň částečně zacelit. Nemá za cíl dopodrobna zmapovat veškerý průběh dění, všímá si převážně dostupných zdrojů a čerpá z osobního kontaktu autora se souborem. Záměrem pro vznik této práce byl zájem autora vzdělat se ve směru fungování ansámblů bicích nástrojů a inspirovat se od mistrů svého řemesla v podobě tradice francouzského ansámblu s hlubokými kořeny. Téma si do budoucna jistě zaslouží bližší analýzu, neboť skupina je stále aktivní, vyvíjí se a i přes svou téměř šedesátiletou historii není její činnost stále dopodrobna zmapovaná.

49 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE

BAUDO, Serge, « Félix Passerone », Le Conservatoire no 10 (1950), strana 7 ("vlastní překlad")

BOULEZ, Pierre a Cage, John, Correspondance, dokumenty shromážděné a předložené Jean-Jacques Nattiezem, Paříž, Christianem Bourgoisem, 1991, strana 85 ("vlastní překlad")

NĚMEC, Dalibor. Bicí nástroje v tvorbě Miloslava Kabeláče. Brno: JAMU [diplomová práce], 2002

NGUYEN, Minh-Tâm, interview, [zvukový záznam]. Štrasburk (2020)

NOUZA, Zdeněk. Miloslav Kabeláč: tvůrčí profil skladatele. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, Kabinet hudební historie, 2010. ISBN 978-80- 87112-37-3

PERCUSSIONS (2012) Les Percussions de Strasbourg, [novinový článek]. 11 stran

RICOU, Claude, soukromý archiv shromážděných materiálů. Štrasburk, 2020 ("vlastní překlad")

ROTH, Stéphane, Les 50 ans des percussions de Strasbourg, éditions MF, 2013. ISBN 978-2-915794-62-5

50 INTERNETOVÉ ZDROJE

ADÁMEK, Ondřej, Fishbones [online databáze], Copyright © 2020 Ondřej Adámek [cit. 2020-05-15]. Dostupné z https://ondrejadamek.com/listen/fishbones-3/? postID=488

Concert hommage à Jean Batigne, le musicien pédagogue. In: Youtube [online]. 02.05.2020 [cit. 2020-05-15]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=63AGTYpf1YM. Kanál uživatele Denis Riedinger

E-mailová korespondence s Ondřejem Adámkem [online], 2020-04-09, [email protected]

E-mailová korespondence s Petrem Kotíkem [online], 2020-02-10, [email protected]

E-mailová korespondence s Markem Kopelentem [online], 2020-05-04, [email protected]

LES PERCUSSIONS DE STRASBOURG (2017) Les Percussions de Strasbourg [online]. [cit. 2020-05-15]. Dostupné z: http://www.percussionsdestrasbourg.com/wp-content/ uploads/2014/06/PercussionsdeStrasbourg_ENG_WEB-1.pdf

CD BOOKLETY

LES PERCUSSIONS DE STRASBOURG, Rains PDS [CD]. 2019, PDS119

LES PERCUSSIONS DE STRASBOURG, Burning Bright [CD]. 2016, PDS116BB

51 FOTODOKUMENTACE

Zakladatel ansámblu Jean Batine na fotografii Zdroj: soukromý archiv autora.

Arzenál blanozvučných nástrojů ansámblu Zdroj: soukromý archiv autora.

52 Arzenál blanozvučných nástrojů II Zdroj: soukromý archiv autora.

Taiko věnované ansámblu od Ju-Percussion Group Zdroj: soukromý archiv autora.

53 Výběr paliček na různé nástroje Zdroj: soukromý archiv autora

Různé velikosti koncertních velkých bubnů Zdroj: soukromý archiv autora

54 Hardware pro sestavení ramp a sestav bicích nástrojů Zdroj: soukromý archiv autora

Místo pro zvonce, tam-tamy, gongy a další kovové nástroje Zdroj: soukromý archiv autora

55 Basová marimba Zdroj: soukromý archiv autora

Dešťové hole, flexatony, triangly, řehtačky a další perkuse Zdroj: soukromý archiv autora

56 Tibetské misky, maracas, chimes, ruční zvony a další (v pozadí kabina studia) Zdroj: soukromý archiv autora

Pružiny, brzdové kotouče, všeliké kovy Zdroj: soukromý archiv autora

57 Cabasy, zvonečky, hrnce, pokličky, pánvičky… Zdroj: soukromý archiv autora

Čtyři sety uspořádaných crotales Zdroj: soukromý archiv autora

58 Zázemí ansámblu, aparatura a část instrumentáře Zdroj: soukromý archiv autora

Zázemí ansámblu II Zdroj: soukromý archiv autora

Zázemí ansámblu III Zdroj: soukromý archiv autora 59 Fotografie z roku 1971 (zleva Jean Batigne, Claude Ricou, Pierre Boulez a Georges van Gucht) Zdroj: soukromý archiv ansámblu Les Percussions de Strasbourg

Fotografie z období první generace perkusionistů ve své stabilní sestavě (v pozadí katedrále Notre-Dame ve Štrasburku Zdroj: soukromý archiv Les Percussions de Strasbourg

60 Diskuse nad partiturou s Iannisem Xenakisem Zdroj: soukromý archiv ansámblu Les Percussions de Strasbourg

Rémi Schwartz a François Papirer při rutinní údržbě Zdroj: soukromý archiv autora

61 Soubor při příležitosti turné po Jižní Africe v roce 1971, organizované Hansem Adlerem70 Zdroj: soukromý archiv Hanse Adlera

Les Percussions de Strasbourg při příležitosti premiéry Persephassy Iannise Xenakise v Persepoli (1969) Zdroj: soukromý archiv ansámblu Les Percussions de Strasbourg

70 Hans Adler (1904-1979, muzikolog, sběratel a hudební organizátor klasických koncertů v Jižní Africe. 62