Osoby S Postižením Na Hudebních Festivalech

Univerzita Hradec Králové

Pedagogická fakulta

Katedra speciální pedagogiky a logopedie

Osoby s postižením na hudebních festivalech

Bakalářská práce

Autor: Tereza Kneřová

Studijní program: B7506 Speciální pedagogika

Studijní obor: Sociálně výchovná péče o smyslově postiţené

Vedoucí práce: Mgr. Martin Kaliba

Hradec Králové 2015

Prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala pod vedením vedoucího bakalářské práce samostatně a uvedla jsem všechny pouţité prameny a literaturu.

V Hradci Králové dne 26. března 2015 …………………………………

Poděkování

Ráda bych touto cestou poděkovala Mgr. Martinu Kalibovi za věcné rady, připomínky a celkově vstřícné vedení, kterým pomohl s realizací této bakalářské práce. Můj dík patří ale také osloveným respondentům, kteří ochotně odpovídali na mé zvídané otázky a věnovali mi svůj čas.

Anotace

KNEŘOVÁ, Tereza. Osoby s postiţením na hudebních festivalech. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2015. 122 s. Bakalářská práce.

Bakalářská práce se zaměřuje na přístupnost hudebních festivalů pro osoby s tělesným, zrakovým, sluchovým a kombinovaným postiţením. Pro uvedení do problematiky se teoretická část zabývá člověkem a jeho vztahem ke kultuře, vlivem hudby na člověka, reakcemi emocionálními i fyziologickými. Vymezuje typy hudebních posluchačů a samozřejmě charakterizuje i neformální prostředí hudebních festivalů, na které navazuje vysvětlením pojmu socializace a sociální integrace. Velkou kapitolou je vymezení speci- fických potřeb cílových skupin s ohledem na jednotlivé stupně postiţení. Praktická část je případovou studií festivalu Rock for People. Kvalitativní výzkum mapuje přístupnost tohoto festivalu pro návštěvníky s různým typem postiţení na základě odpovědí oslove- ných respondentů, zúčastněného pozorování a rozboru volně přístupných materiálů.

Klíčová slova: člověk s postiţením, hudba, festival, bariéry, bezbariérovost.

Annotation

KNEŘOVÁ, Tereza. Handicapped People at Music Festivals. Hradec Králové: Faculty of Education, University of Hradec Králové, 2015. 122 pp. Bachelor Degree Thesis.

This bachelor thesis focuses on the accessibility of music festival for people with physical, visual, hearing and multiple disabilities. The theoretical part deals with people and their relationship to culture the influence of music on the people and their emotional and physiological reactions. This bachelor thesis defines the types of music listeners and cha- racterizes a casual environment of music festivals with explanation of the concept of socialization and social integration. The big chapter defines the specific needs of target groups with regard to individual degrees of disability. The practical part is a case study about festival Rock for People. Qualitative research is about the accessibility of the festival for visitors with different disabilities based on the answer of respondents participant ob- servation and materials which is freely accessible.

Keywords: people with disabilities, music, festival, barriers, barrier-free.

OBSAH

ÚVOD ...... 10

TEORETICKÁ ČÁST

1 Člověk a kultura ...... 12 1.1 K pojmu kultura ...... 12 1.2 Masa a masová kultura ...... 13 1.3 Kultura a hudba ...... 14

2 Člověk a hudba ...... 15 2.1 Emoce v hudbě ...... 15 2.2 Fyziologické reakce na hudbu ...... 17 2.3 Vrcholný hudební záţitek ...... 18 2.4 Kultivace a ovlivnění chování hudbou ...... 19 2.5 Sluchové vnímání ...... 20 2.6 Příjemce hudby ...... 21 2.7 Hudba jako ţivotní styl ...... 23 2.8 Fenomén hudebních festivalů a neformálnost jejich prostředí ...... 24

3 Člověk s postiţením ve společnosti ...... 25 3.1 Socializace ...... 26 3.2 Sociální integrace ...... 27 3.3 Postoj společnosti k osobám s postiţením ...... 28 3.4 Vztah hudby a specifických potřeb ...... 29

4 Osoby se specifickými potřebami ...... 30 4.1 Normalita versus zdravotní postiţení ...... 30 4.2 Osoby s tělesným postiţením ...... 32 4.3 Osoby se zrakovým postiţením ...... 41 4.4 Osoby se sluchovým postiţením ...... 53 4.5 Osoby s kombinovaným postiţením ...... 60 4.6 Průkazy osob se zdravotním postiţením ...... 60 4.7 Bariéry a jejich řešení ...... 62

PRAKTICKÁ ČÁST

5 Kvalitativní výzkum ...... 67 5.1 Případová studie ...... 68 5.2 Výzkumný cíl a otázky ...... 69 5.3 Vyuţité metody sběru dat ...... 69

6 Festivalové projekty zaměřené na osoby s postiţením ...... 72 6.1 Neslýchané festivaly (Kofola, a. s.) ...... 72 6.2 Festivaly bez zábran (Pivovary Staropramen, s. r. o.) ...... 74

7 Případová studie festivalu Rock for People ...... 78 7.1 Konkretizace jednotlivých respondentů ...... 78 7.2 Oblasti týkající se pobytu na hudebním festivalu ...... 84 7.3 Další specifické potřeby návštěvníků s postiţením ...... 100 7.4 Vyzdviţení kvalit a výčet negativ a špatných zkušeností z festivalu ...... 104 7.5 Hodnocení bezbariérovosti festivalu ...... 106 7.6 Nápady a podněty ke zvýšení bezbariérovosti ...... 107 7.7 Srovnání s jinými hudebními festivaly ...... 109

8 Shrnutí výzkumného šetření ...... 111

ZÁVĚR ...... 113

SEZNAM LITERATURY A DALŠÍCH PRAMENŮ ...... 115

PŘÍLOHY ...... 123

ÚVOD

K volbě toho tématu vedla poměrně dlouhá cesta, která začala mít jasný směr aţ po změně přístupu k samotnému jejímu hledání. Práci takovéhoto rozsahu a důleţitosti by měl autor psát s nadšením, měla by se týkat oblastí, které zná, nebo blíţe poznat chce, věcí a jevů, se kterými má zkušenost, oblastí, ve kterých se chce v budoucnu uplatnit apod. Jednoduše, takováto práce by měla bavit, měla by vycházet z osobních zájmů výzkumníka, protoţe pouze v takovém případě můţe být opravdu kvalitní. Z tohoto důvodu padla volba tématu právě na hudební festivaly, které jsou oblíbenou letní aktivitou autorky. Další zaměření uţ bylo jasné – čím dál tím častěji se na nich setká- váme s osobami s různým typem postiţení. Otázkou ale je, zda mají z těchto akcí stejné záţitky jako běţný návštěvník, respektive, zda mají moţnost si festival plnohodnotně uţít. Autorka si tedy poloţila otázku: Jsou současné hudební festivaly přístupné osobám s postiţením? Bakalářská práce je rozdělena na část teoretickou a část praktickou. Teoretická část se zabývá obecně člověkem a jeho vztahem ke kultuře. Tuto širokou oblast následně zuţuje na tak zvanou kulturu masovou a blíţe se zabývá chováním mas v oblasti hudby. Jak je známo, hudba v člověku vyvolává reakce emocionální i fyziologické. Na člověka působí, ovlivňuje jej a u některých příjemců se stává i určujícím ţivotním směrem. Teoretická část se zamýšlí nad hudebními festivaly jako fenoménem současné doby a otevírá moţnost vyuţití jejich neformální atmosféry jako prostoru pro sociální integraci osob s postiţením či znevýhodněním. Tato práce se konkrétněji zaměřuje na osoby s tělesným, zrakovým, sluchovým a kombinovaným postiţením. Vychází z předpokladu, ţe v moderní společ- nosti, jejímţ často skloňovaným tématem je integrace, potaţmo inkluze, není ţádný důvod, proč by i tyto osoby nemohly mít plnohodnotné hudební proţitky z oblíbených letních festivalů. Lidé s různým stupněm postiţení, ale mají svá specifika a rozličné potřeby, na které je třeba na podobných kulturních akcích myslet, zohlednit je a vytvořit tak vhodné bezbariérové prostředí. A ačkoliv by se mohlo zdát zařazení skupiny osob s těţkým slu- chovým postiţením jako omyl, praktická část dokazuje, ţe i osoby neslyšící rády hudební festivaly navštěvují. Jako výzkumný design byla zvolena případová studie, konkrétně předního českého festivalu Rock for People, který se pravidelně koná ve Festivalparku na letišti u Hradce Králové. Volba byla dána dlouholetou osobní zkušeností autorky s touto akcí a také

10 předpokladem vyššího počtu návštěvníků s postiţením, neţ by tomu bylo u jiných festi- valů, které jsou komornější nebo se konají v areálech s členitým terénem. Kvalitativně zaměřený výzkum mapuje jednotlivé oblasti pobytu na hudebním festivalu jako je nákup vstupenek, pohyb po areálu, hygiena, občerstvení a samozřejmě samotné koncerty. To vše na základě odpovědí respondentů z výše jmenovaných skupin společně se zúčastněným pozorováním autorky a studiem volně přístupných materiálů. Ve svém závěru práce hodnotí bezbariérovost tohoto festivalu a podává návrhy na další vylepšení.

TEORETICKÁ ČÁST

1 Člověk a kultura

Člověk je členem společnosti, kterou můţeme nejobecněji chápat jako způsob lidského souţití (Jandourek, 2001). Pro společnost je charakteristická kultura, nebo civilizace, chceme-li. Jí a jejím vztahem k člověku, vzájemným ovlivňováním, působením na kon- krétní věkovou skupinu a její uměleckou, konkrétně hudební podobou, se zabývá tato kapitola.

1.1 K pojmu kultura

Definovat kulturu není lehké, vzhledem k širokému pouţití tohoto termínu. Původní latin- ské „colo“1 mělo význam vzdělávat, obdělávat, pěstovat, „cultura“ jako pěstování, vzdělá- vání (Velký sociologický slovník I, 1996, s. 547). Pojem byl spojován ve smyslu obdělávání zemědělské půdy – „agri cultura“. Aţ M. Tullius Cicero jej pouţil ve smyslu duchovním („cultus animi“ neboli pěstování ducha) ve svém díle Tuskulské hovory (45 př. n. l.), (Brychtová, 2007; Velký sociologický slovník I, 1996). „Pojem kultura tak získal selektivní a hodnotící funkci: odlišoval ty, kteří prostřednictvím vzdělávání a zdokonalování směřují k vyšší formě individuality a sociální identity, od všech ostatních, kteří setrvávají ve filozofické nevědomosti“ (Velký sociologický slovník I, 1996, s. 547). Historik a právník Pufendorf byl první, kdo do kultury zahrnul všechny lidské výtvory, tedy vědu, jazyk, zvyky, morálku, společenské instituce nebo právě hudbu (Velký sociolo- gický slovník I, 1996). Velice obecně lze tento pojem chápat jako „označení stavu nebo podmínky určité úrovně ţivota člověka a společnosti, na níţ se podílejí všechny civilizované národy světa, ačkoliv jejich konkrétní kultury mohou vykazovat značné rozdíly“ (Brychtová, 2007, s. 145). Jednoduše je termín vystiţen v Sociologickém slovníku (Jandourek, 2001, s. 136): „Souhrn ţivotních forem, hodnotových představ a ţivotních podmínek obyvatel na časově a prostorově omezeném úseku.“

1 Různé zdroje uvádí rozličná latinská slova, ze kterých pochází dnešní pojem „kultura“: „colo“ – také dle Jandourka, 2001, s. 136; „colere“ – Smolík, 2010, s. 26; Vyslouţil, 1995, s. 153; „cultió“ – HOGENOVÁ, Anna. K fenoménu kultury. In Vítek, 2007, s. 55. 12

Murphy (1998, s. 32) kulturu definuje jako „celistvý systém výrazů, hodnot a společenských norem, kterými se řídí členové dané společnosti a které prostřednictvím socializace předávají dalším generacím.“ Je zde zmíněna socializace, kterou chápeme jako nikdy nekončící proces, při kterém se jedinec začleňuje do společnosti, osvojuje si její normy, hodnoty, sociální role a další dovednosti a schopnosti (Jandourek, 2001). Z těchto definic jsou vidět široké moţnosti pojetí kultury. Člověku určuje širší společenské předpisy jednání, ale zároveň dovoluje jistou volnost a moţnost volby. Synonymem se pro pojem kultura stalo slovo civilizace (z latinského „civilis“ neboli občanský): „Souhrn znalostí a dovedností osvojených lidmi během historického vývoje a umoţňujících společnosti řešit přicházející problémy“ (Jandourek, 2001, s. 47). Systémové pojetí kultury vychází ze tří subsystémů: umění (hudební, výtvarné, dra- matické, literární, pohybové); osvěta a ochrana kulturních hodnot (přírody, historického dědictví), (Brychtová, 2007).

1.2 Masa a masová kultura

Jako masu označujeme velké a nestrukturované shromáţdění lidí. V rámci této práce tedy můţeme za masu označit právě publikum koncertu na hudebním festivalu, které je v pasivní roli příjemce hudby a zábavy.2 Chování masy je většinou iracionální, realitu vnímá pouze omezeně a sama sebe ovládá jen s obtíţemi (Jandourek, 2001). Jak dále Jandourek (2001, s. 151) charakterizuje, má „sklon k panice, amoku a snadno se podřizuje autoritářskému vůdci.“ Pokud tuto větu aplikujeme na prostředí festivalu, najdeme zde značné shody – publikum se podřizuje přáním interpreta, stává se „jedním“ a jako jeden po výzvě mává rukama ve vzduchu, skáče, tleská, píská. Skupina, potaţmo její frontman (ten, který vytváří image skupiny, vystupuje za ni v médiích nebo zprostředkovává komunikaci s fanoušky právě na koncertech), si je této moci vědom a dokáţe s ní pracovat. Masa můţe snadno propadnout panice, příkladem za všechny můţe být chování návštěvníků při bouři na festivalech Rock for People v roce 2012 nebo slovenském festivalu Pohoda v roce 2009, kde došlo dokonce ke smrtelnému zranění po pádu stanu nad taneční scénou. Opravdovou tragédií ale bylo 19 ušlapaných lidí a dalších 342 zraněných na německém festivalu

2 V kontrastu s tím je masa aktivní například dav při demonstraci. 13

Loveparade v roce 2010 (Lidé viní z tragédie organizátory, Loveparade se uţ nikdy nebude konat, online).3 Za abstraktní, latentní masu označujeme „mnoţství osob, které spolu nejsou v bezprostřední interakci, ale působí na ně tentýţ podnět a chovají se identickým způso- bem“ (Jandourek, 2001, s. 151). Působícím podnětem jsou tak zvaná masmédia, hromadné sdělovací prostředky, například televize, tisk nebo rádio. Ta nám často podsouvají napří- klad právě „moderní“ muziku, respektive hudbu, o které někdo rozhodl, ţe se stane oblíbe- nou. Chování identickým způsobem se pak projevuje v trávení volného času například na festivalech, v módě a obecně v ţivotním stylu člověka. Pokud půjdeme hlouběji, setkáme se s pojmem masová kultura. Pod ním se skrývají charakteristické rysy současné společnosti: „rozpad primárních skupin, dezintegrace lokál- ních společenství, nadvláda byrokratických aparátů a uniformizace podmínek“ (Boudon a kol., 2004, s. 105). Proces socializace se přemístil mimo rodinu, došlo ke ztrátě kolektivní solidarity a prohloubení neosobních vztahů vedlo ke vzniku anonymní společnosti. Masová kultura je ledabyle utvářena z informačních kanálů, bez ohledu na rozličnost publika. Pohybuje se mezi přílišnou konformitou, která nudí, a přehnanou originalitou, která uvádí do rozpaků (Boudon a kol., 2004). Kvůli tomu bývá často chápána pejorativně, jako úpadek společnosti, kterému je třeba se vyhnout a jít svou vlastní, originální cestou.

1.3 Kultura a hudba

Tím, jaký vliv má umění, potaţmo přímo hudba, na společnost, se zabývá věda zvaná sociologie umění (Jandourek, 2001). Člověk hudbu tvoří odpradávna a také s její pomocí ko- munikuje. S tím je spojeno i její společenské poslání. „Hudba ve svém bytí není jen „věcí o sobě“, je vţdy nějak vázána na lidské společenství a jeho kulturu“ (Vyslouţil, 1995, s. 110). Je typickou součástí některých událostí či obřadů (např. svatba), můţe se spojovat s jinými uměleckými směry (s poezií), ale můţe stát zcela samostatně (autonomně), kupří- kladu na koncertě (Vyslouţil, 1995). Pod pojem kultura se dle Vyslouţila (1995) řadí nejenom hudba samotná, ale také vše, co ji vytváří a kultivuje, tedy rádio, televize, ale také koncertní pódium nebo divadlo.

3 Další podobná neštěstí popisuje článek Tragédie na koncertech aneb Přišli, viděli, zemřeli, online.

„Hudba je lidská instituce, ve které jednotlivci vytvářejí význam a krásu ze zvuků za pouţití umění kompozice, improvizace, provedení a poslechu. Význam a krása hudby jsou odvozeny z vnitřních vztahů vytvořených mezi samotnými zvuky a vnitřními vztahy mezi zvuky a jinými formami lidské zkušenosti. Význam a krása mohou být nalezeny v hudbě samotné (hudba jako objekt a produkt), v procesu vytváření a zakoušení hudby (hudba jako proces), v hudebníkovi samotném a v univerzu“ (Bruscia, 1998 In Kantor, Lipský, Weber a kol., 2009, s. 131). Člověku je prostřednictvím masmédií předkládána kultura mnohdy povrchní, mani- pulující, hrubá a můţeme říci, ţe aţ úpadková. Nelze ji tedy přijímat bezvýhradně všechnu, je nutné ji obezřetně selektovat, coţ vyţaduje i jistou míru intelektu. Kultura se tedy tímto velmi individualizuje (Brychtová, 2007).

2 Člověk a hudba

Stěţejním prvkem festivalu je samozřejmě hudba. Vědomě i nevědomě na člověka působí, ovlivňuje jej a utváří jeho osobnost. „Hudební vnímání a proţívání se rozbíhá do různých psychických oblastí a rovin a zasahuje tak celou osobnost, její strukturu i dynamiku. V této jeho šíři a rozmanitosti tkví i ono všestranné výchovné působení hudbou a její funkce při utváření kladných vztahů člověka k okolnímu světu“ (Sedlák, 1990, s. 217). O tom, co je hudba, jak na člověka působí, co za reakce v něm vyvolává a o specifickém prostředí hudebních festivalů informuje tato kapitola.

2.1 Emoce v hudbě

Základním termínem, který se s hudbou a člověkem spojuje, jsou emoce, tedy: „celková reakce organismu na situaci, provázená citovým stavem příjemného nebo nepříjemného ladění“ (Sillamy, 2001, s. 50). „Projevují se jako spontánní reakce na vnitřní a vnější pod- něty, nelze je vyvolat úmyslně“ (Franěk, 2007, s. 170). Díky nim hudbu specificky vní- máme a hodnotíme. Ve skladbě můţeme odhalit i velmi subjektivní emoce popisující stav určitého jedince (Franěk, 2007). Ne náhodou je hudba povaţována za nejemocionálnější druh umění. Poslech je doprovázen emocemi, jako je radost, smutek, hněv nebo strach, které jsou spjaté s emocemi kaţdodenně proţívanými (Franěk, 2007). Výzkumy působení hudby na emoce člověka probíhají v zásadě tak, ţe daný jedinec poslechnutou skladbu popisuje přídavnými jmény (veselá, klidná apod.). „V rámci určitého kulturního okruhu se lidé v podstatě shodnou na emocionální charakteristice dané hudby“

(Franěk, 2007, s. 172). Otázkou však zůstává, zda popisované emoce jedinec opravdu proţívá, nebo pouze vyjadřuje obecně pouţívané termíny pro vyjádření emocí. Z toho také vzniká rozkol hudebních psychologů emocionalistů, kteří tvrdí, ţe „emoce obsaţené v hudbě vyvolávají u posluchačů zcela autentický a plnohodnotný emocionální proţitek“ (Franěk, 2007, s. 173), a tak zvaných kognitivistů, podle kterých je vyloučeno, ţe by hudba a v ní obsaţené emoce u posluchačů vyvolávaly přímý emocionální proţitek. Určitý díl pravdy mají obě skupiny. Záleţí na jedinci a jeho současném rozpoloţení. Někdy na něj hudba bude působit pouze povrchně, dokáţe v ní emoce rozpoznat, ale více na něj vliv nemají, jindy se můţe dostavit hluboký niterný proţitek (Franěk, 2007). Zajímavý je výzkum Johna A. Slobody uváděný Fraňkem (2007), který rozdělil po- pisované emoce do dvou kategorií. Činitel změny – „Hudba mě uvolňuje, kdyţ cítím napětí. Hudba mi umoţňuje chápat a smířit se s utrpením. Hudba mě motivuje být lepším člověkem“ (Franěk, 2007, s. 174). Druhou skupinou je zintenzivnění nebo uvolnění exis- tujících emocí – „Hudba zmírňuje můj smutek. Hudba mi pomáhá pochopit, co právě cí- tím. Hudba mi umoţňuje být více sám sebou“ (Franěk, 2007, s. 174). Dle tohoto hudba „nevytváří ani nemění emoce, ale spíše umoţňuje přístup k proţitku emocí, které člověk na určitém stupni jiţ proţívá, ale není si jich zcela vědom nebo je nemůţe sám rozvíjet“ (Franěk, 2007, s. 174). Rozlišovat můţeme tři způsoby, kterými hudba vyjadřuje emoce: Strukturální očekávání – „Hudební věta je obvykle zaloţena na postupném vzrůstu a uvolňování pocitu napětí. … V mnoha skladbách existují taková místa, při jejichţ poslechu jsou lidé náchylní proţívat emocionální reakci v obzvlášť intenzivní formě.“ (Franěk, 2007, s. 177) „Hudební estetika formovaná názory hudebních skladatelů předpokládá, ţe lidé vyţadují v hudbě zcela nové, neoposlouchané postupy, hudební psychologie vycháze- jící z analýzy kaţdodenního poslechu hudby soudí, ţe lidé také hluboce reagují na zcela běţné hudební postupy, které dokonale naplňují jejich očekávání toho, jak určitý hudební druh či ţánr má vypadat“ (Franěk, 2007, s. 178). Epizodické asociace – Davies pojmenoval svou teorii o emocionálních reakcích na hudbu jako: Darling, they´re playing our tune (Miláčku, hrají naši píseň), (Franěk, 2007). Jiţ z toho plyne, ţe jedinec můţe mít určitou skladbu spojenou s konkrétními, většinou pozitivními vzpomínkami. „Hudba je velice účinný prostředek na vyvolání vzpomínek na různá ţivotní období, události, osoby či místa, jeţ hrály v našem ţivotě důleţitou úlohu,

16 zejména kdyţ se jednalo o situace, které měly velice silný emocionální náboj“ (Franěk, 2007, s. 182). Ikonické asociace – jsou dány strukturou a některými nehudebními jevy a událostmi, které mají sociální význam. Obvykle je například hlasitá a rychlá hudba spojována s jevy se silnou energií. Hudebníci soudí, ţe „hudba můţe vyjadřovat emoce, pohyb, krásu, napětí a uvolnění, hnutí lidské mysli, lidský charakter či určité myšlenky“ (Franěk, 2007, s. 182). V souvislosti s těmito třemi kategoriemi můţeme rozlišovat i tak zvané vnitřní emoce – jsou vyvolány hudbou a vznikají jako reakce na určitá místa, která byla do skladby jejím autorem úmyslně vloţena (strukturální očekávání), a vnější emoce – leţící mimo hudební strukturu (epizodické a ikonické asociace), (Franěk, 2007).

2.2 Fyziologické reakce na hudbu

„Emoce jsou doprovázené různými fyziologickými změnami, které se objevují zcela auto- maticky bez moţnosti volní kontroly. Emocionální reakce na hudbu se projevují přirozeně stejným způsobem“ (Franěk, 2007, s. 174). Pozorovat můţeme změny svalového tonu, rychlosti dechu, které přetrvávají i několik minut po dozdění hudby, či změny výšky krev- ního tlaku. Respondenti Slobodova výzkumu uváděli také mrazení podél páteře, smích, staţení hrdla, pláč, slzení, „husí kůţi“ či bušení srdce. A to i při opakovaném poslechu téţe skladby (Franěk, 2007). Setkat se můţeme i s pojmem rytmická synchronizace (Kantor, Lipský, Weber a kol., 2009). Při poslechu hudby je totiţ moţné synchronizovat rytmus a tempo hudby s fyziologickými reakcemi našeho těla. To je pozorovatelné na záznamu EKG. „Synchro- nizace hudby, dechu a dalších fyziologických procesů, které jiţ nelze vědomě ovládat, umoţňuje uvolnění hypertenze, posílení respiračních svalů, prevenci pneumonie a usnadnění řeči“ (Kantor, Lipský, Weber a kol., 2009, s. 144). V současnosti se moderní metody zkoumání fyziologických reakcí na hudbu sou- středí především na obor neurochemie, zkoumající vylučování látek působících na nervo- vou soustavu vyvolané určitým stimulem. Sledována je například hladina hormonu endorfinu či kortisolu (Franěk, 2007). Za zmínku stojí i terapeutické účinky anxioalgolytické hudby. Pozornost jedince se zaměří na vnímání hudby více neţ na bolest či úzkost. Tato metoda je dle Standleyho (In Kantor, Lipský, Weber a kol., 2009, s. 145) účinnější „u chronické nebo mírné bolesti

17 neţ u těţce bolestivých stavů; u ţen ve srovnání s muţi a u dětí ve srovnání s dospělými; při pouţití ţivé hrané hudby neţ při pouţití hudebních nahrávek.“

2.3 Vrcholný hudební zážitek

O vrcholných hudebních záţitcích, jako jednom bodu seberealizace (sebeaktualizace), pojednává dle Fraňka (2007) Maslow. „Vrcholný záţitek je moţné charakterizovat tako- vými vnitřními stavy, jako je výjimečně intenzivní pozornost jedince na vnímání objektu, kompletní pohlcení záţitkem, dezorientace v čase a prostoru, fyzické propojení s tím, co je vnímáno či transcendence vlastního já, sjednocení jedince s vesmírem či stavy transu“ (Franěk, 2007, s. 188). Franěk (2007) uvádí rozsáhlý výzkum vrcholných hudebních záţitků Gabriellsona a Lindströma (1993), které rozdělili do šesti kategorií. První čtyři se objevují i u běţného hudebního proţitku, avšak s niţší intenzitou, zbylé dvě jsou typické pouze pro vrcholné hudební záţitky. Tělesné reakce – Shodují se s jiţ uváděnými fyziologickými změnami. Navíc respondenti uváděli závratě, pocit beztíţe nebo vznášení se. Vnímání – Samozřejmě sluchové vnímání, ale také vizuální představy, taktilní a kinestetické vjemy či zesílené vnímání s velkou pozorností. Poznávání – „Opuštění analytického myšlení, intenzivní koncentrace, vybavení růz- ných vzpomínek, asociací a představ, změněné proţívání času, prostoru i svého těla, pocit zvláštní relaxace, … proţitek údivu, dokonalosti či přímého oslovení hudbou“ (Franěk, 2007, s. 189). Emoce – Proţívání pozitivních emocí (radost, štěstí, euforie) a pocit klidu a harmonie. Existenciální nebo transcendentní aspekty – „Silný hudební proţitek často obsahuje úvahy týkající se změn stylu ţivota a vztahů k ostatním, rovněţ se objevuje mnoţství ná- boţenských proţitků či proţitků jiných forem existence“ (Franěk, 2007, s. 189). Osobnostní vývoj – „Do této kategorie spadá léčivý či hojící proţitek, katarze, zís- kání nového pohledu na sebe a jiné, pocit posilnění či pocit společenství s jinými“ (Franěk, 2007, s. 189).

2.4 Kultivace a ovlivnění chování hudbou

„Pojem kultivace znamená vytváření hodnot v různých hudebních formách, druzích a ţánrech“ (Vyslouţil, 1995, s. 110). Jejich charakter a četnost označují pojmové dvojice: hudba instrumentální a vokální, váţná a lehká, symfonická a komorní, umělecká a funkcionální, folklórní a národní, tradiční a moderní (Vyslouţil, 1995). Patří sem ale i hudba filmová nebo hudební divadlo. „Hudební vnímání a proţívání se rozbíhá do různých psychických oblastí a rovin a zasahuje tak celou osobnost, její strukturu i dynamiku“ (Sedlák, 1990, s. 217). Z toho pramení všestranné výchovné působení hudby a její vliv na utváření kladných vztahů člo- věka k okolnímu prostředí (Sedlák, 1990). O tom, ţe prostředí ovlivňuje chování jedince, působí na něj a zanechává na něm stopy, není třeba dále diskutovat. Člověk se chová v různých prostředích rozličným způso- bem, který odpovídá zaţitým kulturním zvyklostem. Jedním z prostředků, které prostředí definuje, je právě hudba. Populární hudba člověka uvolňuje a vytváří dojem neformálnosti prostředí, naopak skladba hraná na varhany v nás navodí pocit duchovna. Franěk (2007) například uvádí výzkum, ve kterém operní hudba sníţila vandalismus ve veřejných prosto- rách. Franěk (2007) dále popisuje výzkum Northa, Tarrana a Hargreavese z roku 2004, který dokládá, ţe hudbou vyvolaná pozitivní nálada má vliv na prosociální chování člo- věka. Naopak Hallamová a Katsara v roce 1998 dle Fraňka (2007) vyzkoušeli vliv exci- tační (agresivní) hudby na chování dětí – projevila se u nich menší ochota jednat altruisticky a byly častěji násilnické. Nezřídka se můţeme setkat s názorem, ţe poslech rockové, heavy metalové nebo rapové muziky vyvolává agresivní aţ asociální chování. Prokázat přímou příčinnou souvislost mezi vlivem hudby a chováním ale není tak lehké. „Alternativní vysvětlení můţe být, ţe problematičtí adolescenti inklinují k těmto typům hudby, sami si její poslech vybí- rají, protoţe tyto typy hudby vyjadřují jejich osobnostní zaměření“ (Franěk, 2007, s. 192). Nedá se tedy tvrdit, ţe by hudební preference přímo vyvolávaly antisociální chování, ale můţeme se domnívat, ţe stimulují jiţ rozvinuté negativní rysy chování. Vliv ale nemá jenom hudba jako taková, její excitační vlastnost, ale i kulturní a hodnotový vliv sociálních skupin tvořících se kolem těchto hudebních ţánrů. Zájem a potřeba hudby jsou pro člověka typické. To, jaký hudební styl budeme preferovat, je vskutku individuální a obliba se mění také v závislosti na různých místech či dobách (Kantor, Lipský, Weber a kol., 2009).

„Pozitivní hodnocení hudby závisí rovněţ na takových faktorech, jako je její akti- vační potenciál, potřeba přiměřenosti hudebního podnětu vzhledem k aktivaci posluchače, vztah hudebního podnětu k jeho prototypu či vhodnost konkrétního typu hudby v určitém prostředí“ (Franěk, 2007, s. 206). Zda budeme preferovat ten či onen hudební ţánr, se odvíjí od stupně aktivace (tzv. aktivačního potenciálu), který hudba v člověku vyvolává, tedy zda je uklidňující nebo naopak excitační. Posluchači dávají přednost hudbě, která je přiměřená – není příliš excitační ani příliš uklidňující (Franěk, 2007). U nové písně opakovaně hrané například v rádiu nejprve stoupá její obliba, následně však dochází k nasycení posluchače a obliba klesá, jak uvádí Franěk (2007) dle analýzy Jakobovitse z roku 1966. Stejně tak se odkazuje i na Russella (1987), uvádí, ţe frekvence hraní písně je přímo spojena s její popularitou. Avšak „pokud posluchači mohou ovlivnit to, co poslouchají, v případě mnohokrát přehrávaných oblíbených písní po určité době poněkud omezí jejich poslech a tím se jim daří udrţovat oblibu těchto písní, která by v opačném případě začala postupně klesat“ (Franěk, 2007, s. 208). Estetické hodnocení a preference hudby však závisí i na momentálním rozpoloţení jedince, na jeho aktuálním aktivačním stupni. Po rozrušení si obvykle pouštíme hudbu, která nás uklidní, naopak pro aktivaci z útlumu hudbu excitační (Franěk, 2007).

2.5 Sluchové vnímání

Základním předpokladem vnímání hudby je samozřejmě schopnost hudbu a jiné zvukové vjemy vnímat. „Schopnost slyšení lze definovat jako vnímání akustických jevů v rozmezí přibliţně 16 – 20 000 Hz, přičemţ většina běţné populace dokáţe vnímat zvuky pouze v rozmezí 40 – 16 000 Hz. S přibývajícím věkem se toto rozmezí ještě více zuţuje. … Zvuky nad hranicí slyšitelnou prostřednictvím sluchu a pod ní se nazývají ultrazvuk a infrazvuk. Lidský organismus je vnímá jako vibrace“ (Kantor, Lipský, Weber a kol., 2009, s. 143). Rozlišujeme pět způsobů, kterými můţe organismus rozeznat tak zvaný taktilní zvuk: Slyšení přenosem ve vzduchu – Tedy běţná cesta zvuku, který vstupuje do ušního kanálu, naráţí na bubínek, vibrace jsou přeneseny pomocí kladívka, kovadlinky a třmínku do vnitřního ucha, kde je pomocí kapaliny, perilymfy, v blanitém hlemýţdi mechanická energie měněna na nervový impulz. Ten pokračuje po nervových vláknech, která se spojují ve zvukový nerv aţ do sluchových oblastí v mozku.

Kinestetické vnímání vibrací – Nízké vibrace, které přicházejí do našeho těla ze země a vnímáme je pomocí nervových zakončení ve svalech. Takto se dozvídáme o pohybu velkých těles v našem okolí. Haptické vnímání vibrací – „Nízké vibrace stimulují také nervová zakončení v kloubech a hlubokých tkáních“ (Kantor, Lipský, Weber a kol., 2009, s. 143). Taktilní vnímání vibrací – „Pokud zvukové vibrace stimulují nervová zakončení ulo- ţená pod vnějším povrchem pokoţky, vnímáme tento způsob taktilní stimulace dotekem“ (Kantor, Lipský, Weber a kol., 2009, s. 143). Znají ho hráči na hudební nástroje (přímo se totiţ nástroje dotýkají), zaţít ho ale můţeme i při poslechu velmi hlasité hudby. Vnímání prostřednictvím kostních spojení – Ochrana kochleárního aparátu uloţeného v kosti lebeční zprostředkovává sekundární způsob vnímání zvuku přicházejícího do aparátu přímo přes tkáň kosti (Kantor, Lipský, Weber a kol., 2009).

2.6 Příjemce hudby

Sedlák (1990) uvádí typologii hudebních posluchačů od Müller-Freinfelse z roku 1936, která je však stále platná: Smyslový typ – hudba jej smyslově dráţdí, uţívá si krásu znění hudebních útvarů. Motorický typ – hudba je tomuto jedinci podnětem k tělesnému pohybu. Intenzivně vnímá její rytmickou stránku. Imaginační typ – hudba u něj podněcuje před- stavy, fantazii a vyvolává různé asociace. Citový typ – hudbu doslova spoluproţívá, inspi- ruje jej k intenzivním emocím. Rozumový typ – všechny hudební záţitky a vjemy zpracovává rozumem, rozkládá je a hodnotí, neproţívá hlubší citové spojení s hudbou (Sedlák, 1990). Sociologicky zaměřenou typologii hudebního posluchače jak uvádí Sedlák (1990) vytvořil Theodor W. Adorno (1968 In Sedlák, 1990). Hudební expert – Vnímá a zcela chápe sloţitost hudby, rozumí jí a je si vědom i jejích dalších souvislostí a myšlenek. Je to hudebník s odborným vzděláním. Dobrý posluchač – Rozumí specifické hudební řeči a dovede zachytit i její význam a obsah a to bez hudebního vzdělání. Vzdělaný posluchač – O hudbě, skladatelích i interpretech toho ví hodně a právě to jej odvádí od soustředění se na skladbu samotnou, její strukturu a vývoj. Emocionální posluchač – Vyskytuje se i v této typologii. „Hudba v něm rozehrává především citovou sféru, případně uvolňuje spoutané pudové tendence, … odvádí ho k neskutečným představám a fantazijnímu snění, kterými často uniká z reality všedního dne a kompenzuje tak nesplněná ţivotní přání“ (Sedlák, 1990, s. 200). Posluchač mající hudbu za zábavu – Tento typ je dle Sedláka (1990):

„nejrozšířenější a jednostranně orientován na zábavnou hudbu, která je pro mnohé poslu- chače pouhým smyslovým dráţděním, bez něhoţ pociťují nelibost.“ Tomuto typu je jaká- koliv umělecky náročnější hudba cizí. Hudebně lhostejný – nehudební – protihudební typ – Je spíše výjimečný, často souvisí s nějakou somatickou či psychickou poruchou, případně sociálními vlivy, které na jedince působily v dětství a zablokovaly jeho přirozený hudební vývoj (Sedlák, 1990). Typickým příjemcem současné moderní hudby je mládeţ. Tu Průcha, Walterová a Mareš (2009) charakterizují jako sociální skupinu tvořenou lidmi ve věku přibliţně od 15 do 25 let, kteří uţ neplní role dětí, ale zároveň ještě nejsou povaţováni za dospělé. Pod pojmem mládeţ si ale nepředstavujeme pouze adolescenty s uvedeným věkovým rozpětím. Svou roli zde má i kult mládí. V současnosti totiţ mezi mládeţ řadíme i osoby do 32 let. Toto oddalování dospělosti můţeme označit jako pluralizaci věku mládeţe (Smolík, 2010). Kraus (2001, s. 166, 167) v rámci charakterizace volného času mimo jiné také uvádí, ţe u adolescentů se často objevují jisté typy aktivit, jejichţ četnost a obliba do určitého věku stoupá a poté začne klesat. Jako příklad uvádí tyto činnosti: „poslech hudby, návštěva koncertů populární hudby, kina, diskotéky, restaurace, kavárny, schůzka s partnerem, večírky, mejdany, odpočinek, nicnedělání, sledování videa“, aby výčet odpovídal současné době, můţeme doplnit také sledování televize, hraní počítačových her a trávení času na sociálních sítích. Současná mladá populace silně tíhne k subkulturám a malým vrstevnickým skupi- nám (Velký sociologický slovník II, 1996). Subkultura je obecně chápána jako podkate- gorie kultury. Jedná se o skupinu lidí, kteří mají něco společného: zájmy, činnosti, pro- blémy, hudbu a tím se odlišují od ostatních. „V nejširším slova smyslu jsou v sociálních vědách definovány jako skupiny charakteristické specifickým souborem norem, hodnot, vzorů chování a ţivotního stylu“ (Heřmanský, Novotná, 2011, s. 89). Vymezuje je „styl (hudba, tanec, oblečení, úpravy těla apod.), kterému členové subkultur přikládají speci- fický význam a který zároveň definuje hranice vůči jiným subkulturám a uskupením vně subkultury“ (Kolářová, 2013, s. 233), typické je také jiné vystupování a slang. Často si zakládají na autenticitě oproti mainstreamu. Charakteristický je odpor a rezignace. Vznikat mohou na různém podkladě – etnickém, socioprofesním nebo zájmovém (Heřmanský, Novotná, 2011). Příslušníkům napomáhá daná subkultura k vytváření vlastní identity a uspokojení potřeby být součástí nějakého společenství. Jednoduše „dělat věci spolu“,

22 například poslouchat konkrétní muziku. Na tomto podkladě vznikají hudební subkultury, jako je třeba ta punková, metalová, techno, emo či hip-hopová.

2.7 Hudba jako životní styl

Ţivotní styl chápeme jako „soubor názorů, postojů, temperamentových vlastností a návyků, které mají trvalý ráz a jsou pro kaţdého individuálně specifické – vystihují oso- bitost jeho chování“ (Mohapl, 1992, s. 71). Je to široký komplex činností, které paralelně nebo propojeně působí a ovlivňují ţivotní směr jedince. S jejich pomocí uspokojujeme naše potřeby. Roli zde má i komplex vztahů, který během těchto činností vzniká (Kraus, 2001). Ţivotní styl je úzce propojen s hodnotami a ideály, které si člověk vytyčí a kterými se chce řídit a uskutečňovat je. Vytyčuje si také ţivotní plány, tedy cíle, kterých by za svého ţivota rád dosáhl. Nezávisle na naší vůli je ţivot kaţdého z nás zasazen do ţivota celé společnosti. Odráţí se v něm tradice a historický vývoj, kulturní úroveň i ekonomická situace konkrétní společnosti. „Nejde tedy jen o způsob proţívání ţivota kaţdého z nás, ale ze sociologic- kého hlediska o označení pro podstatné rysy ţivota celé společnosti. Je to obraz o převaţu- jících aktivitách, o tendencích v uspořádání ţivota většiny společnosti“ (Kraus, 2001, s. 154). Tyto tendence mohou být různým způsobem diferencované, rozdílné jsou ve městech a na vesnicích, jiné jsou v populaci seniorů a dospívajících. Ţivotní styl osob s oblibou navštěvujících hudební festivaly bychom mohli dle dělení Havlíka, Halászové a Prokopa (1996, s. 80) označit jako styl s nejvyšší hodnotou hraní  „Tento ţivotní styl upřednostňují sportovci nebo sportovní fanoušci, ale také hráči různých her a pravidelní návštěvníci zábavných podniků.“ Podobně by se dala na prosazování hudby v ţivotě aplikovat i kategorie zvaná hedonistický ţivotní styl, který se „vyznačuje evidentním přesunem ţivotních zájmů do oblasti volného času, rodiny a soukromí, práce je nutná k uţívání vlastního volného času“ (Kraus, 2001, s. 155). Je nutné si však uvědomit různorodost návštěvníků hudebních festivalů. Pro mnoho z nich je hudba a s ní spojená zábava opravdu ţivotním stylem. Účast na podobných akti- vitách upřednostňují před jinými moţnostmi trávení volného času a během sezóny proţijí mnoho dní na různých hudebních produkcích. Pamatovat bychom měli ale i na ostatní návštěvníky, pro které je návštěva festivalu pouze nárazovou aktivitou, vytrţením z běţných dennodenních stereotypů, můţeme říci jakousi dovolenou.

Jak jiţ bylo řečeno, jedná se o převaţující aktivitu, tendence ve společnosti a ty v současnosti přímo vyzývají k účasti na hudebních festivalech. Mládeţi je hudba dikto- vána z médií jako správná (někdy dokonce jediná) oblast jejich zájmu a vidět své oblíbené zpěváky a skupiny „live“ je téměř nutností. Moderní muzika se nám podbízí ze všech médií a hudební festivaly se staly fenoménem současné mladé populace.

2.8 Fenomén hudebních festivalů a neformálnost jejich prostředí

Vyslouţil ve svém Hudebním slovníku pro kaţdého (1995, s. 85) definuje hudební festival. Na mysli má pravděpodobně spíše typické festivaly váţné hudby, obecně vzato však definice odpovídá i současným moderním letním festivalům: „Periodicky se opakující, několik dnů i týdnů trvající sled koncertů. … Na festivalu se zpravidla počítá s výjimečnou inter- pretační úrovní výkonů. Jiným znakem je tematická zaměřenost na určitý okruh hudby.“ Kulturu můţeme chápat ve dvou kategoriích. Zaprvé je to kultura trţní, pro kterou je duchovní či etický vývoj společnosti aţ na druhém místě, tedy za výdělkem. Druhou je kultura individuální, která umoţňuje rozvoj, avšak člověk si ji musí individuálně vyhledat. Ve vztahu k hudbě to můţe být například poslech váţné hudby, případně kvalitních písňo- vých textů. Festivaly mohou spadat do obou z výše zmíněných kategorií. Mnoho současných moderních hudebních festivalů je zaměřeno převáţně na zisk. Z původní studentské oslavy krásy ţivota, majálesu, se staly masové akce zcela jiného charakteru, zbyl pouze název a cílová skupina.4 Můţeme však nalézt i festivaly hudby váţné, jako je například Praţské jaro či Smetanova Litomyšl, jejichţ primárním posláním by mělo být duševní obohacení posluchačů (Brychtová, 2007). Kraus (2014) definuje prostředí jako jevy, které existují kolem nás, nezávisle na našem vědomí, jedná se o objektivní realitu, o určitý prostor. Pakliţe nám vytváří ţivotní podmínky, označujeme jej jako ţivotní prostředí. Je to ta „část světa, s níţ je člověk ve vztahu vzájemného působení, prostředí tedy na člověka působí určitými podněty, ovlivňuje jeho vývoj a on na tyto podněty reaguje, přizpůsobuje se a také prostředí svou prací aktivně mění“ (Kraus, 2014, s. 67). V prostředí člověka navíc hrají roli nejenom základní přírodní faktory, ale také podmínky kulturní, společenské a duchovní systém. Kulturní prostředí

4 Více se právě tímto festivalem zabývá Tomáš Kavka v publikaci Populární kultura v českém prostoru: „Majáles – modernita v tradici české studentské slavnosti“, 2013. 24 bývá chápáno jako součást prostředí společenského5. Typické jsou pro něj veškeré umě- lecké výtvory (tedy i ty hudební), pravidla chování, morální a právní normy, vědecké po- znání, apod. (Kraus, 2001). Prostředí můţeme dělit dle mnoha odlišných hledisek, například podle velikosti, charakteru, povahy realizované činnosti či daného teritoria. Pro tuto práci je však nejpodstat- nější dělení prostředí na formální a neformální. Prostředí formální má dána jasná pravidla, řád a hierarchii osob na něm participujících, jsou v něm typické určité vzorce chování apod. Jako formální prostředí můţeme označit budovu divadla, kde bychom se vţdy měli chovat tak říkajíc na úrovni, můţe jím být, ale i jednání na úřadě či školní vyučování. Naopak prostředí neformální předchozí body potírá. Člověk se v něm necítí být svazován pravidly a normami. Většinou se jedná o zábavné a rekreační prostředí a s tím související činnosti. Jako příklad poslouţí tribuna s fanoušky na fotbalovém zápase, dětské hřiště nebo právě hudební akce – koncert nebo několikadenní festival. Při těchto příleţitostech je člo- věk uvolněnější a snáze se seznamuje. Můţeme tedy předpokládat, ţe i interakce s okolím, například s osobami s různým typem postiţení probíhá mnohem spontánněji a přirozeněji.

3 Člověk s postižením ve společnosti

Snad je moţné s čistým svědomím říci, ţe v současné společnosti jiţ není místo pro segre- gaci osob s jakýmkoliv zdravotním postiţením či znevýhodněním. Sovákova (a kol., 2000, s. 313) definice segregace by nás, jako moderně smýšlející jedince, měla zaráţet: „Proces, jímţ se jedinec při nedostatku moţnosti socializace vylučuje z lidské společnosti. Jde o jedince, jejichţ defektivita je takového stupně a typu, ţe se nedá odstranit. Segregačním účelům slouţí azylové ústavy (za určitých okolností i zvlášť řízená péče rodinná).“ V této době jiţ speciální pedagogika nepouţívá pro označení postiţení jedince pojem defekt, nepřípustné je taktéţ označení samotné osoby, jako defektního jedince. Slovo „ústav“ je nahrazováno vlídnějším: „domov“, navíc samotná tato zařízení prošla značnou změnou. Upřednostňována je domácí péče, která přispívá k socializaci osoby a většímu uspokojo- vání emočních potřeb. Jednoduše domácí péče jiţ neprobíhá pouze „za určitých okolností“ a „zvlášť řízeně“, je to něco přirozeného, tak jako se stalo běţné potkávat osoby s různým typem postiţení na ulici, v kině nebo na hudebním festivalu. Slovo segregace naštěstí

5 Sociální prostředí „je charakterizováno hustotou a rozmístěním obyvatel, profesionální, etnickou, věkovou, vzdělaností případně dalšími strukturami“ (Kraus, 2001, s. 100). 25 pomalu zapadá v zapomnění, odevšad nyní slýcháme slovo „integrace“. O integraci a s ní souvisejících pojmech pojednává tato kapitola.

3.1 Socializace

Procesem socializace, jak jiţ bylo řečeno v úvodní kapitole k tématu kultury, procházíme po celý ţivot všichni. Učíme se ţít spolu s druhými. Osvojujeme si pravidla chování, sou- bory názorů, hodnoty postojů. Naším cílem je stát se plnohodnotným členem společnosti. I kdyţ jsme společenské bytosti a potřebujeme ţít v integraci s ostatními, pravidla lidského souţití nám nejsou vrozená. „Socializace se odehrává mezi lidmi, kdyţ jsme spolu v sociální interakci. Protoţe ţijeme svůj kaţdodenní ţivot v sociálních skupinách, jsou sociálním prostředím socializace sociální skupiny“ (Novotná, 2008, s. 115). Kromě rodiny mají vliv na utváření postojů mladého člověka k okolnímu světu i přátelé a subkultura, ve které se jedinec pohybuje (Smolík, 2010). „Součástí socializačního procesu jedince je schopnost jeho adaptace a jeho ztotoţ- nění se se sociální rolí, kterou má v jednotlivých ţivotních obdobích zaujímat“ (Smolík, 2010, s. 21). Pojem adaptace je často definován jako „vyrovnání se s podmínkami s novými situacemi povahy přírodní i společenské“ (Kraus, 2014, s. 75). Pokud však hovo- říme o přizpůsobování se sociálním situacím, je vhodnější pouţít termín adjustace. Můţe probíhat dvojím způsobem: jedinec se sám přizpůsobuje okolním podmínkám, tzv. pasivní adaptace, nebo tyto podmínky sám mění podle svých osobních potřeb, tedy aktivní adaptace. Opakem těchto dvou slov, tedy neschopnost vyrovnat se s danými podmínkami, která je dána tím, ţe proces vrůstání do společnosti probíhá s různou měrou úspěšnosti, je pojem maladaptace, případně maladjustace (Kraus, 2014). Problematika socializace osob s postiţením má i vlastní aplikovanou sociální disci- plínu, která se nazývá sociologie zdravotního postiţení. Zkoumá sociální aspekty zdravot- ního postiţení, patologii sociálního prostředí a jeho vliv na rozvoj zdravotního znevýhodnění (Novosad, 2000). Příkladem můţe být handicap – nevýhoda, která vzniká vinou postiţení. Handicapovanou se stane osoba vyuţívající k pohybu vozík například na koncertě v bariérové budově. Naopak ve správně upraveném prostředí bez bariér, s rampami a vyvýšenými plošinami nemusí ţádný handicap pociťovat a hudební akci si můţe uţít jako kdokoliv jiný.

3.2 Sociální integrace

Integraci osob se zdravotním postiţením chápe speciální pedagogika jako vytváření spole- čenství, ve kterém jsou zdraví a zdravotně postiţení jedinci rovnoprávnými členy. Je to ochraňování a pomoc kaţdému, společně s partnerským přijímáním ve všech oblastech společenského ţivota. Vzájemný proces, ve kterém se k sobě jedinec i společnost přibliţují a mění se. Tím roste vzájemná pospolitost a sounáleţitost. „Cíl integrace spočívá v tom, vytvořit v kontextu rovnosti šancí vzájemného porozumění a akceptaci mezi postiţenými a nepostiţenými“ (Vítková, 1998, s. 17). Rozlišujeme integraci pozitivní, tedy takovou, kdy je integrace přínosem pro jedince s postiţením, ale i pro sociální skupinu. Například povedená školská integrace dítěte s postiţením do třídy zdravých spoluţáků. Setkat se můţeme s integrací, která je primárně pozitivní, Vítková (1998) například uvádí integraci jedince do sekty, ale sekundárně bychom ji označili jako negativní (důsledkem tohoto začlenění je patologické chování v důsledku vlivu sekty). Za integraci negativní primárně i sekundárně povaţuje Vítková (1998) začlenění mladého jedince do vězeňské společnosti. Proces integrace můţe probíhat buď jako asimilace, nebo akomodace, případně adaptace. „Asimilace znamená, ţe se postiţený6 vypořádá se způsoby chování většiny a ţe je převezme tak dalece, jak bude moci“ (Vítková, 1998, s. 17). Rozdíly a odlišnost jsou negativní, je třeba je odstranit nebo alespoň zredukovat. Kvůli této domněnce asimilace probíhá pouze u lehčích typů postiţení. Pokud společnost upřednostňuje asimilaci, můţe konstatovat, ţe má pouze menší snahu o integraci. „V případě akomodace se uznávají svébytná práva postiţených. Tlak na přizpůsobení působí v první řadě na většinu“ (Vítková, 1998, s. 18). Není zde snaha potlačovat odlišnost, jedinec s postiţením si jako součást zvláštní skupiny vyvíjí pozitivní sebeobraz. Společnost uznává jeho právo být sám sebou. Akomodace vede k částečné integraci. Pojem adaptace se jiţ objevil v předchozí kapitole. V oblasti integrace jej chápeme jako oboustranné přizpůsobování osob s postiţením a bez postiţení. „Cíl spočívá v kreativním a angaţovaném úsilí smířit se s odporujícími stanovisky a přiblíţit většinu postiţenému jedinci a naopak postiţeného jedince skupině“ (Vítková, 1998, s. 18).

6 Vítková vzhledem k roku vydání své publikace (1998) často poţívá právě označení „postiţený“ nebo „postiţený jedinec“. Moderní speciální pedagogika toto názvosloví jiţ nevyuţívá, nahrazuje jej pojmem osoba/jedinec/člověk s postiţením. 27

Jako vyšší stupeň integrace je chápána inkluze. „Při inkluzi se připouští, ţe integro- vaný těţce postiţený jedinec nebude ani při zvláštních opatřeních schopen dosahovat stejné míry fungování nebo výkonu jako jedinec zdravý. Rozhodujícím důvodem pro inkluzi je subjektivní přínos plynoucí z ní pro postiţeného“ (Jandourek, 2001, s. 107). Dochází ke změně postoje od „jsme povinni brát osoby s postiţením mezi sebe“ k „kaţdý z nás je nějak odlišný – potřebuje a má právo na individuální přístup“. V inkluzivní spo- lečnosti se osoby s postiţením zúčastňují stejných aktivit jako intaktní populace. Inkluze je právo účastnit se a zapojovat se primárně v hlavních proudech činnosti společnosti. Pouze pokud by tento směr skutečně osobě s postiţením nevyhovoval, nebo ji dokonce poškozo- val, můţe se sekundárně přesunout do proudu speciálního, který klade větší zřetel na speci- fické potřeby.

3.3 Postoj společnosti k osobám s postižením

Současná definice Světové zdravotnické organizace zahrnuje tři úrovně postiţení: biolo- gické postiţení, somatopsychické poruchy funkcí a interpersonální, sociální úroveň. Poslední z nich se projevuje negativně pouze tehdy, pokud se člověk ocitá trvale v nevýhodné situaci. „Míra znevýhodnění člověka s postiţením je závislá i na materiálních podmínkách ţivota, společenském postavení a na jeho moţnosti přijímat a dostávat pomoc a podporu od jiných lidí“ (Lechta, 2010, s. 52). Příčinou postiţení nemusí být vţdy přímo stav jedince. Můţe jím být i okolní prostředí, které člověka diskriminuje a stigmatizuje. Základ integrace, potaţmo inkluze, vidí Lechta (2010, s. 89) v přiměřených postojích populace, to znamená: „důvěru v moţnosti a schopnosti člověka s postiţením, ochotu vstu- povat s ním do rozmanitých interakcí, důvěru ve vlastní kompetenci zvládnout interakci.“ Důleţitý je samozřejmě postoj rodičů k dítěti s postiţením a také vrstevníků. Velká část populace má stále potřebu vyjadřovat soucit a lítost nad osudem osob s postiţením. Mnoho z nich integraci pouze toleruje, ale pokud by měla probíhat například ve třídě, kam dochází jejich vlastní dítě, řeknou jí jasné ne. Ochota reálně konat ve prospěch této skupiny stále není celospolečensky zakotvena. „Výsledky výzkumů7 svědčí poměrně jednoznačně o tom, ţe postoje společnosti k lidem s postiţením se sice začínají pozitivně měnit, ale stále je ještě nelze povaţovat za optimální“ (Lechta, 2010, s. 90). Je třeba společnost připravit na koexistenci se spoluobčany s postiţením, zbavit ji soucitu a ignorace. Naučit ji nehodnotit

7 Lechta (2010) uvádí na s. 89-91 několik konkrétních výzkumů této problematiky i s výsledky. 28

člověka podle míry jeho postiţení, ale podle jeho vlastností a schopností. Všemi dostup- nými cestami dále intenzivně působit na mínění veřejnosti, poskytovat intaktní společnosti stále další informace o této skupině a v tomto snaţení především vytrvat (Novosad, 2000). Ke snadnější integraci a kontaktu mezi intaktní mladou společností a osobami s postiţením by mohlo velkou měrou přispět právě neformální prostředí hudebních festi- valů a podobných kulturních akcí. Obě skupiny se zde potkávají vytrţeny ze svých kaţdo- denních sociálních rolí. Toto prostředí je plné rozličných skupin osob hlásících se k různým subkulturám, které se navenek prezentují nějakým výrazným vizuálním prvkem oblékání, účesu, chování. Podobně jako je na první pohled nápadný vozík, upoutá naši pozornost i pestrobarevné „číro“ punkera a to je pouze jeden příklad z mnoha. Na festivalech je dovoleno téměř vše a osoby s postiţením se stávají jen jedněmi z mnoha dalších „jiných“ návštěvníků. Díky tomu probíhá vzájemná interakce mnohem snadněji a bezprostředněji.

3.4 Vztah hudby a specifických potřeb

Na hudební festivaly lidé nejezdí pouze kvůli hudbě, velmi důleţití jsou zde i ostatní ná- vštěvníci, přátelé a jak jiţ bylo řečeno, celková neformální atmosféra. Pro osoby se speci- fickými potřebami má toto prostředí oproti ostatním návštěvníkům ještě další rozměr, který není zanedbatelný. Jedná se právě o integrační dimenzi. Volný čas je prostor pro nenásilnou a neformální integraci do společnosti. Jako my všichni, i lidé s postiţením potřebují uspokojovat důleţité ţivotní potřeby, jednou z nich je právě i aktivní a smysluplné trávení volného času. To totiţ napomáhá k regeneraci fyzic- kých i psychických sil a utváří lidskou osobnost. Navíc umoţňuje získávání nových zkuše- ností v oblasti společenského styku, tím napomáhá k sociální integraci a předchází sociálně patologickým jevům (Ţumárová, 2003). Výchozí pozice pro naplňování ţivotních cílů obecně, ale i v plnění volného času, není u osob s postiţením shodná s pozicí intaktní společností. Roli zde totiţ hrají překáţky „vnitřní, které provázejí psychický a fyzický vývoj člověka s postiţením, a pak překáţky vnější, které charakterizují postoje společnosti“ (Ţumárová, 2003, s. 361). Jak bylo řečeno v předcházející podkapitole, hudební festivaly jsou volnočasovou aktivitou s typicky neformálním prostředím. Setkáváme se zde s tolika odlišnými lidmi, ţe klasické stigma na první pohled viditelného postiţení se zde ztrácí a nestává se ničím vý- jimečným. Festivaly toto umoţňují díky jednomu zcela zásadnímu prvku – hudbě. Hudba

29 totiţ spojuje. Rozdíly v mobilitě jsou pro ni vedlejší, stejně jako přítomnost zrakového postiţení. Člověk musí být pouze schopen hudbu vnímat. A zcela záměrně je pouţito slovo „vnímat“. Nejde totiţ jenom o poslech prostřednictvím sluchových drah. I osoby neslyšící mohou mít z hudby silné emocionální i fyziologické proţitky díky vibracím, vnímání rytmu, ale i sledování uměleckého tlumočení skladby do znakového jazyka. Hudba je spo- lečným zájmem všech skupin osob (mimo cílové skupiny této práce jsou to ale samozřejmě i osoby s mentálním postiţením, děti, senioři apod.) a díky tomu se můţe stát třeba i téma- tem k hovoru, společnému zpěvu, tanci a dalším aktivitám, které napomáhají osobám s postiţením včlenit se do většinové společnosti a intaktním občanům pomohou zbavit se ostychu při styku s těmito lidmi.

4 Osoby se specifickými potřebami

Jak jiţ bylo výše naznačeno, terminologie oboru speciální pedagogiky se neustále vyvíjí a mění. Uţívání správných pojmů souvisí se samotnou podstatou bytí, kterou rozumíme: právo na plnohodnotný ţivot, právo na sociální začlenění a právo na ochranu cti a lidské důstojnosti. „Je nejen neslušné, ale doslova nepřípustné v oficiálním i neoficiálním styku pouţívat pro označení osob zdravotně postiţených termíny, které se v obecném slangu staly synonymy pro pohrdání, nadávky apod.“ (Krhoutová, Michalík, 2005, s. 17). Tato kapitola se v první řadě zabývá lidmi, a to konkrétně tou skupinou, která má jisté speci- fické potřeby dané jednotlivými typy postiţení. Právě na tyto potřeby je třeba pamatovat při styku s nimi či plánování společenské akce, kde by se tyto osoby mohly objevit.

4.1 Normalita versus zdravotní postižení

Vymezení normality se odvíjí od toho, k čemu normu definujeme. Statistická norma je dána četností a rozloţením znaků na Gaussově křivce. Funkční dle správného fungování orgánů a dalších systémů. Vývojová se definuje k běţným ontogenetickým obdobím vývoje člověka. „Hodnotová norma vzniká na základě soustavy uznávaných hodnot. Určuje, jaký má být stav zdraví a nemoci podle konvence, všeobecné dohody“ (Kantor, Lipský, Weber a kol., 2009, s. 179). Z psychologického hlediska odpovídají normalitě následující body: „subjektivní uspokojení (proţívání štěstí); vědomí identity (jasný sebeobraz); schopnost seberealizace (rozvinutí vlastního nadání); autonomie, nezávislost, sebeurčení (vytváří se na základě vnitřní jistoty získané v raném dětství; integrace osobnosti (jednotná struktura psychických

30 procesů, dynamická rovnováha mezi osobností a prostředím, záţitek smysluplnosti ţivota, zaměření k ţivotním cílům); rezistence ke stresu, tolerance k úzkosti; adekvátní vnímání reality; schopnost přeţití; sociální adaptace k určitým poţadavkům společnosti“ (Kantor, Lipský, Weber a kol., 2009, s. 180). Za normální povaţujeme být zdravý. WHO definuje zdraví jako stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody. Rozlišována je dimenze fyzická, emocionální, mentální, soci- ální, psychická a spirituální – do nich se mohou negativně promítat následky zdravotního postiţení. Zároveň platí, ţe změna jedné dimenze můţe ovlivnit jinou oblast (Kantor, Lipský, Weber a kol., 2009). Zdraví dle Světové zdravotnické organizace tedy není pouze nepřítomnost nemoci nebo postiţení. „Postiţení je způsobeno vrozeným nebo získaným poškozením orgánu či poruchou funkce, v důsledku čehoţ se vývoj jedince odchyluje od normy“ (Lechta, 2010, s. 43). Není to onemocnění, ale většinou onemocněním způsobený dlouhodobý, nevratný stav, kvůli kterému není moţné člověku zdraví vrátit. Zdravotní postiţení se pouţívá jako ozna- čení pro všechny vady, poruchy, defekty či anomálie (Sovák a kol., 2000). Skupinu zdravotně postiţených osob můţeme vůči intaktní společnosti chápat jako minoritní. „Z řady důvodů historických, sociologických, antropologických a sociopsychických, ale i ekonomických a obecně společenských, zdravotně postiţení (pozn. lépe osoby se zdravotním postiţením) tvoří svébytnou, vnitřně však velmi diferen- covanou skupinu občanů, která vykazuje řadu shodných charakteristik, odlišných od ob- čanů bez zdravotního postiţení“ (Krhoutová, Michalík, 2005, s. 17). Onou diferenciací autoři myslí běţné dělení na skupiny osob s tělesným, mentálním a duševním, zrakovým, sluchovým, řečovým nebo kombinovaným postiţením, nezapomínají ani na nemocné civi- lizačními chorobami. Ty se dále dělí dle hloubky většinou na mírné/lehké, středně těţké a těţké postiţení. Kaţdá z těchto skupin má své vlastní specifické potřeby, avšak i uvnitř jednotlivých skupin je vţdy třeba brát zřetel na individualitu konkrétního jedince. Specifické potřeby mohou vznikat na tomto podkladě: „nepřítomnost, ztráta, zánik části nebo vlastnosti osobnosti jednotlivce/prostředí, která narušuje celistvost jedince nebo jeho vývoj; nedostatečná integrace části nebo vlastnosti jedince nebo jeho prostředí do smysluplných celků (fragmentace, odštěpení, disociace); redukce nebo popření potenciálu jedince; stagnace v minulosti nebo přítomnosti, resistence vůči vývoji“ (Kantor, Lipský, Weber a kol., 2009, str. 180).

4.2 Osoby s tělesným postižením

Osobami s tělesným a zdravotním postiţením se zabývá vědní obor somatopedie8. Jejich typickým znakem je celkové nebo částečné omezení hybnosti. Hybnost, motorika9, je „souhrn všech pohybů lidského těla, celková pohybová schopnost organismu“ (Renotiérová, 2003, s. 26). Pojem motilita označuje pohyby prováděné hladkým svalstvem jako je dý- chání, polykání, trávení, srdeční činnost apod. Pro pohyby kosterního, příčně pruhovaného svalstva je uţíván termín mobilita. „Umoţňuje přemísťování těla v prostoru a pracovní výkon. Tyto pohyby jsou řízeny především z motorických oblastí mozku“ (Renotiérová, 2003, s. 26). O osobách s postiţením motoriky pojednává tato kapitola. Zabývá se klasifi- kací tělesného postiţení, kompenzačními pomůckami a také osobní asistencí, kterou tyto osoby vyuţívají. V závěru jsou pak shrnuty specifické potřeby této skupiny.

Klasifikace tělesného postižení

„Tělesná postiţení jsou přetrvávající nebo trvalé nápadnosti, sníţené pohybové schopnosti s dlouhodobým nebo podstatným působením na kognitivní, emocionální a sociální výkony“ (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006, s. 212). Tělesné postiţení můţeme dělit na prvotní a druhotné onemocnění hybného systému. V případě prvotního se jedná o postiţení vlastního hybného ústrojí nebo o postiţení cent- rální či periferní nervové soustavy. Při postiţení centrální části vznikají chabé obrny, obrny spastické či poruchy hybnosti způsobené onemocněním extrapyramidového systému. Peri- ferně můţe být postiţeno hybné ústrojí amputacemi, deformacemi a vývojovými vadami. Při druhotném onemocnění „zůstává centrální i periferní nervová soustava a vlastní hybné ústrojí bez patologických změn, hybnost je však omezena z jiných příčin. Projevují se tu důsledky chorob srdečních, revmatických, kostních apod., které omezují pohyb nemoc- ného“ (Vítková, 2006, s. 11). Pipeková (a kol., 2010) dělí tělesné postiţení podle doby vzniku na postiţení vrozená a dědičná a na postiţení získaná. Toto dělení je nejběţnější, proto bude uvedeno i zde. Dle místa rozlišujeme postiţení na obrny, amputace, deformace a malformace. Slowík (2007) uvádí dělení podle etiologie na tělesné odchylky a oslabení, tělesné vývojové vady, úrazy,

8 Z řeckého „soma“ neboli tělo a „paidea“ jako výchova (Vítková, 2006). 9 Z latinského „motus“ čili pohyb (Renotiérová, 2003). 32 následky nemocí, dětskou mozkovou obrnu a dlouhodobá (chronická) onemocnění a zdravotní oslabení.

Vrozená tělesná postižení

Příčinou vzniku vrozeného postiţení mohou být různé komplikace v době těhotenství matky – infekční onemocnění, nedostatek určitých látek, vliv uţívaných léků, rentgenové ozáření, poruchy vnitřní sekrece, ale i nepříznivé vlivy prostředí či klimatické nebo soci- ální podmínky. Nejčastěji však za postiţením stojí dědičnost (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006). První skupinou jsou vrozené vady lebky, dále poruchy velikosti lebky či rozštěpy lebky, rtů, čelisti, patra nebo páteře. Co se týče vad končetin, můţe se objevit úplné nevy- vinutí končetin (amélie), tvarové vývojové odchylky (dysmélie), chybění paţe a předloktí nebo stejných částí u dolní končetiny (fokomélie), dlouhé a tenké prsty (arachnodaktylie), srůsty prstů na horních nebo dolních končetinách (syndaktylie), zmnoţení prsů na horních nebo dolních končetinách (polydaktylie) nebo vrozená kososvislá noha, noha hákovitá, kosá. Dále vymknutí či vykloubení (luxace), porucha růstu a tvaru kostí vznikajících z chrupavky (achondroplázie) způsobující trpasličí vzrůst (nanismus), abnormálně krátké končetiny (akromikrie), obrovský vzrůst při zvýšené činnosti hypofýzy (gigantismus), nestejná velikost obou polovin těla (hemihypertrofie), (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006; Renotiérová, 2003). Druhou oblastí jsou centrální a periferní obrny. Vznikají na základě postiţení ještě vyvíjejícího se mozku, které se projevuje jako senzomotorické poškození drţení a pohybu. „Typy obrn se liší rozsahem a stupněm závaţnosti a člení se na parézy (částečné ochrnutí) a plégie (úplné ochrnutí), (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006, s. 214). Centrální obrny jsou mozková pohybová postiţení, která můţeme podle tonu dělit na hypertonie – spasti- cita (zvýšené napětí svalových vláken), rigidita (ztuhlost tkání); hypotonie – ataxie (nejis- tota v pohybech), čistá mozková hypotonie (sníţené napětí svalových vláken); střídavý svalový tonus – atetóza (nepotlačitelné pohyby). Dle místa rozlišujeme následující mozková postiţení: monoparéza/plégie (postiţení jedné končetiny), diparéza/plégie (posti- ţení obou dolních nebo obou horních končetin), triparéza/plégie (postiţení tří končetin, nejčastěji obou dolních a jedné horní), kvadruparéza/plégie (postiţení všech čtyř končetin), hemiparéza/plégie (postiţení jedné poloviny těla), (Pipeková, 2010; Sovák a kol., 2000). Samostatně bývá uváděna dětská mozková obrna. „Děti s tímto postiţením mají nejen poruchy hybnosti, ale následky se projevují i v poruchách řeči, sníţenými 33 rozumovými schopnostmi, poruchami psychomotoriky, epileptickými záchvaty, pohybovou neobratností, neklidem, celkový vývoj hybnosti je výrazně opoţděn“ (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006, s. 214). Vznik je limitován jedním rokem věku.

Získaná tělesná postižení

Získaná postiţení mohou vzniknout v jakémkoliv věku. Jejich příčinou bývá úraz nebo onemocnění. Můţe se jednat o získané deformity, tedy neobvyklé tvary některých částí těla. Nejčastěji jsou způsobené nesprávným drţením těla. Deformity páteře bývají trvalé. V rovině předozadní (sagitální) jsou to: hyperlordóza (zakřivení v předozadní rovině smě- rem vpřed), kyfóza (zakřivení v předozadní rovině směrem vzad), plochá záda a bederní lordóza. Častěji se ale vyskytují v rovině frontální (čelní). Typická je skolióza, tedy boční vychýlení páteře doprava nebo doleva při spirálovitě zakřivené páteři. Renotiérová (2003 i 2006 s Ludíkovou a kol.) dále získaná postiţení dělí na tělesná postiţení po úraze a tělesná postiţení po nemoci. Trvalé následky po úrazech mohou vý- znamně ovlivnit mobilitu osoby i její kvalitu ţivota. Nejzávaţnější bývají otřesy mozku (komoce) nebo jeho zhmoţdění (kontuze). Následkem toho se objevuje retrográdní amné- zie, ale také hemiparéza či spastická paraparéza, z očních vad diplopie (dvojité vidění), poúrazová epilepsie či duševní poruchy. Zlomeniny obratlů zpravidla způsobují poškození míchy. „Příznaky poškození míchy odpovídají místu a stupni úrazu. Okamţitě se objevují poruchy hybnosti, citlivosti a vegetativních funkcí. Při všech formách postiţení míchy vznikají – kromě poruch hybnosti a citlivosti – i poruchy mikce (močení) a defekace (vyměšování)“ (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006, s. 216). Většina těchto poranění je nevratná, protoţe mícha nemá schopnost regenerace. Při poškození horní krční míchy „vzniká spastická kvadruparéza aţ kvadruplegie s poruchou čití, která dosahuje aţ po krk.“ Při poškození dolní krční míchy „se objevuje spastická paraparéza aţ paraplegie dolních končetin a chabá paraparéza aţ paraplegie horních končetin. Porucha citlivosti je na trupu a na všech končetinách.“ Při poškození hrudní míchy „spastická paraparéza aţ paraplegie dolních končetin. Hranice poruchy citlivosti se posunuje podle výšky poranění hrudní míchy.“ Při poškození bederní a kříţové míchy „vzniká chabá paraparéza aţ paraplegie dolních končetin. Objevují se poruchy citlivosti na dolních končetinách“ (vše Renotiérová, 2003, s. 41). Jako důsledek sníţené hybnosti často vznikají dekubity (proleţeniny). Závaţné je také poškození periferních nervů. Můţe jít o přechodnou funkční blokádu vzniklou pohmoţděním (lehký stupeň se nazývá neuropraxis), těţší stupeň úrazového 34 poškození nervu (axonotmesis), či úplně přerušení nervu (neurotmesis). Dále obrna paţní pleteně, která vzniká tahem nebo tlakem při komplikovaném porodu. Amputace neboli umělé oddělení orgánu (nebo jeho části) či části nebo celé konče- tiny od zbytku organismu. Dochází k ní po úrazech, cévních onemocněních, zhoubných nádorech nebo infekcích. „Je indikována v těch případech, kdy poúrazové nebo chorobné změny končetin zhoršují postiţenému ţivot, podstatně sniţují jeho pracovní schopnost, nebo mu ţivot přímo ohroţují“ (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006, s. 216). Druhou velkou skupinou jsou tělesná postiţení po nemoci. Mohou to být revmatická onemocnění, ale i dětská infekční obrna, která se stále v některých zemích vyskytuje10. Mezi degenerativní onemocnění míchy patří: Friedreichova heredoataxie, která se za- číná projevovat mezi 6. a 10. rokem s prudkou progresí. Typická je vrávoravá nejistá chůze kvůli deformitám nohou, později spastická obrna dolních končetin (Pipeková, 2010). Spinální svalová atrofie (Spinal Muscular Atrophy, SMA) je onemocnění neuronů, které odpovídají za všechny vědomé pohyby kosterních svalů. Rozlišujeme čtyři typy, první – Werdnigova-Hoffmannova choroba, bývá diagnostikována před 6. měsícem ţivota dítěte. Dochází k oslabení hybnosti na minimum, děti samy neudrţí hlavičku, nedokáţou sedět bez podpory, problémy jsou i s příjmem potravy. Druhý typ – chronický typ Werdnigovy- Hoffmannovy choroby se objevuje asi u poloviny všech případů. Diagnostikována bývá před 2. rokem ţivota. Její projevy jsou mírnější. Třetí typ – Kugelbergův-Welanderové syndrom má pouze asi 10% případů. Zásah do hybnosti je ještě mírnější, pacienti dokáţou i běhat, ale nezřídka upadnou. Čtvrtý, poslední typ se nazývá Aranova-Duchenneova choroba. Ta se objevuje aţ po 35. roce ţivota. Vliv na motoriku není tak závaţný, jako u předchozích forem. Dalším onemocněním je Amyotrofická laterální skleróza (ALS, také Lou Gehrigova choroba), která způsobuje degeneraci aţ ztrátu motoneuronů. Člověk není schopen ovládat vlastní tělo, dochází ke slábnutí aţ atrofii svalstva. Objevuje se v dospělém věku a průměrná doba ţití od jejího diagnostikování je tři aţ pět let, můţe ale dojít i k zastavení progrese, takţe jisté procento pacientů můţe ţít značně déle11 (Urbánek, 2000). Degenerativní onemocnění mozku se objevuje aţ v průběhu ţivota. Nervová vlákna se rozpadají, zanikají. Je to například mozečková heredoataxie, která se projevuje

10 Československo bylo první zemí, kde se podařilo nemoc díky vakcíně vymítit. 11 Nejznámější osobností s onemocněním ALS je významný matematik, fyzik a kosmolog Stephen Hawking (nar. 1942). Nemoc mu byla diagnostikována jiţ v roce 1963. (více na oficiálních webových stránkách: www.hawking.org.uk, online) 35 vrávoravou chůzí, nystagmem (kmitavé pohyby očí), atrofií a poruchami řeči. Roztroušená skleróza mozkomíšní, která se vyskytuje u mladších dospělých a způsobuje poruchy pohy- bového aparátu, zraku a řeči. Často uváděna je Perthesova choroba – onemocnění hlavice stehenní kosti (Pipeková, 2010; Urbánek, 2000). Stejně jako u degenerativních onemoc- nění míchy by bylo moţné uvést ještě dlouhý seznam dalších onemocnění, pro tuto práci však byla vybrána jen ta nejčastější, můţeme říci nejznámější. O dalších je moţné dočíst se právě například v knize pan Urbánka (2000). Progresivní svalová dystrofie se objevuje nejčastěji jiţ v dětství, někdy u adolescentů, výjimečně v dospělosti. Svalová vlákna se rozpadají a mění se na bezcenné vazivo. Takovému poškození se říká myopatie. Od kolébavé chůze nemoc postupuje aţ k trvalému upoutání jedince na lůţko a závislosti na okolí. U chlapců se vyskytuje Duchenova svalová dystrofie (DMD), (Vítková, 2006).

Kompenzační pomůcky

Pomůcek usnadňujících ţivot osobám s tělesným postiţením je nespočet, zde si však uvedeme pouze vybrané skupiny, které jsou vyuţitelné v terénu, potaţmo právě na hudebním festivalu. Zikl (2011) dělí kompenzační pomůcky na těchto jedenáct skupin: vozíky, pomůcky pro dopravu, pomůcky pro překonávání bariér, lokomoční pomůcky, pomůcky pro mani- pulaci, polohovací pomůcky, pomůcky pro běţné denní aktivity, pomůcky pro sport a volný čas, kompenzační pomůcky pro práci na PC a další kompenzační pomůcky. Proces získání pomůcek a jejich financování se liší u jednotlivých typů a pro tuto práci není podstatný. V souhrnu však můţeme říci, ţe základní provedení pomůcek je hrazeno pojišťovnou či odborem sociálních věcí obce s rozšířenou působností (Zikl, 2011).

Vozíky

První zásadní a velmi rozmanitou kategorií jsou vozíky, nebo také ortopedické či invalidní vozíky. Jsou základní pomůckou pro osoby částečně nebo plně imobilní. Vozík by měl být vybírán individuálně tak, aby odpovídal věku uţivatele, účelu, způsobu obsluhy, potřeb- nému polohování, stupni a druhu poruchy hybnosti a edukačnímu zaměření (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006). Velkou skupinou jsou vozíky mechanické, které můţe ovládat sama osoba na vozíku sedící a to díky obručím na kolech, nebo asistent, který tuto osobu doprovází, pomocí madel v zadní části. Setkat se můţeme i s vozíky s pohonem na velké kolo se dvěma obručemi 36 pro jednu ruku nebo vozíky ovládanými pákou či pedálem. Dále rozlišujeme vozíky stan- dardní, které jsou zpravidla nejlevnější a pouţívají je osoby, které jsou schopny sedu a nepotřebují speciální úpravy. S vozíky transportními se můţeme setkat například ve zdra- votnických zařízeních či jiných prostorách, kde je třeba imobilní osobu přesunout na krát- kou vzdálenost (příkladem můţe být také letadlo). Jsou ovládány pouze doprovázející osobou, protoţe mají zadní kolečka stejně malá jako ta přední. Aktivní vozíky vlastní osoby s postiţením, které jsou schopny se na vozíku pohybovat samy. Tyto vozíky jsou lehčí a tím pádem i lépe ovladatelné. Přesto jsou určeny k celodennímu pouţívání. Majitelé si je mohou dovybavit mnoţstvím doplňků. Sportovní vozíky nejsou určeny k celodennímu pouţívání. Jsou vyráběny na míru a pro daný sport. Na první pohled se od klasických vo- zíků liší skloněnými zadními koly, která uţivatelům poskytují větší obratnost při pohybu. Vozíky speciální jsou určeny pro jedince s těţším tělesným postiţením. „Mají pevnou konstrukci a velké mnoţství volitelných doplňků – opěrky hlavy, bederní opěrky, abdukční klín, bezpečnostní pásy, elektrické nebo mechanické polohování zad nebo celého vozíku, polohovatelné opěrky nohou apod.“ (Zikl, 2011, s. 82). Obsluhovány jsou zpravidla dopro- vázející osobou. Toaletní vozíky jsou pouţívány pro vykonání potřeby klienta, nebo jsou pouţívány při hygieně. Poslední skupinou jsou vozíky se zvýšenou nosností. Oproti těm standardním, které mají nosnost do 120 kg, mají tyto díky zpevněné konstrukci a širšímu sedu nosnost posunutou aţ na 160 kg, extrémně aţ na 320 kg (Zikl, 2011). Samotná hmotnost vozíků se pohybuje od 8 kg u aktivního typu, do 20 kg u standardních, u speciálních hmotnost stoupá s pouţitými doplňky, běţně kolem 25 kg. Elektrické vozíky jsou ve většině případů ovládány přímo uţivatelem pomocí panelu umístěného na boční opěrce. Ten lze ale přesunout i do zadní části tak, aby vozík mohl ovládat jeho doprovod. V současné době ale existují i zařízení pro ovládání bradou či ústy jedince s postiţením. Rozlišujeme běţné vozíky, které se pouţívají jak v interiéru, tak exteriéru. Na jedno nabití mají dojezd desítky kilometrů, zvládají běţné stoupání nebo náklon a překonávají obrubníky do výšky cca 10 cm. Existují ale i speciální exteriérové vozíky, které jsou určeny pro pohyb v náročnějším terénu. Jsou schopny vyvinout vyšší rychlost a mají i delší dojezd. Stejně tak se můţeme setkat s vozíky typicky interiérovými, které mají naopak menší dojezd a jsou i pomalejší. Přitom se však vyznačují niţší hmot- ností a lepšími manévrovacími schopnostmi. I zde existuje kategorie speciálních elektric- kých vozíků, které umoţňují vertikalizaci nebo pohyb sedáku vzhůru. Hmotnost těchto vozíků se pohybuje od 60 kg (i s baterií) u odlehčených s minimálním dalším vybavením,

37 běţně ale váţí i 130 kg s baterií. Tato váha je sama o sobě značná, navíc je třeba k ní přičíst hmotnost jedince na vozíku sedícího. Lehce se tak můţeme dostat k váze 200 kg, se kterou je značně obtíţné aţ nemoţné překonat i jeden obyčejný schod či jinou terénovou nerovnost.

Lokomoční pomůcky

Lokomoční pomůcky usnadňují osobám s tělesným postiţením samostatný pohyb, podle úrovně jejich motoriky. Jsou to berle – podpaţní, předloketní neboli francouzské a hole. Navíc i další doplňky jako drţáky berlí na vozík, nástavce na hole nebo návleky na ruko- jeti. Chodítka čtyřkolová a tříkolová, s oporou podpaţí, paţí nebo předloktí. Jsou výškově nastavitelná, mají brzdy, sedák, nákupní košík. Variabilita je vskutku velká. „Pouţití typu chodítka závisí na motorických schopnostech jedince, na síle dolních končetin, na schopnosti opory o končetiny horní, na zdravotním stavu a v neposlední řadě je třeba dbát na omezení rizika pádu“ (Zikl, 2011, s. 86). Do této skupiny dále patří i pomůcky pro nácvik chůze, lezítka a ochranné pomůcky. Pro tuto práci jsou však vedlejší.

Pomůcky pro překonání bariér

Napomáhají k překonání schodů, obrubníků a dalších výškových rozdílů v terénu (Zikl, 2011): Nájezdové rampy mohou být pevné, například pro zpřístupnění budov nebo mobilní, pro překonání jednotlivých schodů, přejezd prahů nebo nájezd do vozidla. Co se týče mate- riálu, pro svou nízkou váhu se pouţívá hliník, pokud je třeba zajistit větší nosnost (aţ ně- kolik set kilogramů) volí se ocel, v domácích podmínkách pak často dřevo. Rampy mohou být teleskopické či pevné, s jednou širokou plochou pro celý vozík či dvěma uţšími lyţi- nami pro jednotlivá kola. Samozřejmostí je různá délka. Cenová variabilita je vzhledem k různým poţadavkům na vlastnosti veliká. Technickým parametrům nájezdových ramp je věnována pozornost v kapitole Bariéry a jejich řešení. Šikmé schodišťové plošiny umoţňují překonání lomených i točitých schodišť v interiéru i exteriéru tam, kde není moţné řešení pomocí výtahu. „Vodící lišty jsou kot- veny do zdi nebo do schodiště, vlastní přepravní deska je sklopná a umoţňuje převoz jedné osoby na vozíku (často pouze mechanickém, protoţe elektrický vozík s uţivatelem přesa- huje povolenou nosnost), (Zikl, 2011, s. 84-85).

Schodišťové sedačky jsou vhodné pro osoby, které jsou částečně mobilní, ale schody překonat nedokáţou nebo jen se značnými obtíţemi. Osazují se i na úzká či točitá scho- diště v interiéru. Vertikální zdviţné plošiny a výtahy vyuţívají nejenom osoby s tělesným postiţením, ale i senioři či rodiče s kočárky. Nyní je moţné výtahy instalovat i bez velkých stavebních úprav budov. Zajímavou technickou pomůckou je schodolez. Umoţňuje překonání schodišť bez větší námahy tam, kde nejsou instalované předchozí pomůcky. Ovládán je doprovázející osobou, přičemţ váha klienta je na samotném zařízení. Důmyslným způsobem je tak moţné spolu s vozíkem, u pásového typu, nebo s nutností přesednutí, u kolečkového typu, překonat i dřevěná schodiště, bariéry v památkově chráněných budovách apod.

Pomůcky pro dopravu

Rozlišujeme automobily upravené pro přepravu imobilních jedinců, které jsou vybaveny pro nájezd osoby na vozíku – plošiny, zařízení pro fixaci vozíku, sníţení a zpevnění pod- lahy; či přesednutí takovéto osoby na sedačku automobilu – zvedáky, otočné a výsuvné sedačky, dveře se zvětšeným úhlem otvírání apod. (Zikl, 2011). Poté jsou to automobily s upraveným řízením, tedy bez pouţití nohou, pouze se za- pojením horních končetin (Zikl, 2011). I zde existuje velká variabilita a automobily jsou upravovány individuálně se zohledněním mobility konkrétního řidiče. I v těchto vozidlech jsou instalovány jiţ zmiňované pomůcky. Zařadit sem můţeme i elektrické skútry, které mohou být tří i čtyřkolové. Mají jed- noduché ovládání, velkou dojezdovou vzdálenost a moţnost individuálního nastavení. Nejčastěji bývají vyuţívány pro dopravu ve městech (Zikl, 2011).

Pomůcky pro běžné denní aktivity

Co se týče pomůcek pro hygienu, uvádí Zikl (2011) různé typy madel, sedačky, speciální vany, sedačky do vany a sprchových koutů, zvedáky, sklopná zrcadla, nástavce na toaletu, protiskluzové podloţky, drţáky úchopu, atd. Zvláště pak uvádí pomůcky pro příjem a přípravu jídla a školní pomůcky.

Osobní asistence

Zákon o sociálních sluţbách (č. 108/2006 Sb., část 3, hlava I, díl 3, § 39) definuje osobní asistenci jako terénní sluţbu, poskytovanou osobám se sníţenou soběstačností z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postiţení, jejichţ situace vyţaduje pomoc jiné fyzické osoby. Sluţba je poskytována bez časového omezení, v přirozeném soci- álním prostředí osob, při činnostech, které osoba potřebuje, jako je pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, při osobní hygieně, při zajištění stravy, při zajištění chodu domácnosti. Dále to jsou také výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zpro- středkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při uplatňování práv, oprávně- ných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. „Je to adekvátní forma sociální péče o osoby s těţkým zdravotním postiţením, která v nejvyšší moţné míře kompenzuje důsledky zdravotního postiţení“ (Bazalová, 2004, s. 190). Tato sluţba má zachovávat individualitu jedince, umoţnit mu plnohodnotný způsob ţivota včetně studia, zaměstnání, ale i cestování či provozování dalších koníčků a zálib, tedy i návštěvu hudebního festivalu, pokud je to přáním osoby s postiţením. Snahou je začlenit tyto jedince do běţné společnosti (Bazalová, 2004). Rozsah poskytování sluţby osobní asistence se zpravidla odvíjí od stupně postiţení jedince. Rozlišujeme asistenci nárazovou celodenní (např. víkendy), pravidelnou  „doprovod a pomoc při pracovních činnostech a společenských a kulturních aktivitách, osobní hygieně, údrţbě domácnosti“ (Bazalová, 2004, s. 191) nebo nepřetrţitou celodenní (Bazalová, 2004).

Specifické potřeby osob s tělesným postižením

Maxa (1991) uvádí tabulku základních poţadavků na úpravu prostředí se zřetelem na druh postiţení. Při poškození spodní části těla je zapotřebí myslet na potřebu zábradlí, madel, nájezdové rampy, upravenou šířku schodišť a jejich stupňů, šíři průjezdů, odpočinková sedátka, polohovací vybavení a zvláštní úpravu toalet a hygienického zařízení. Pro skupinu osob s postiţením páteře navíc Maxa pamatuje na bezpečnostní drţadla a zábradlí na toaletách. Krhoutová a Michalík (2005) připomínají následující zvláštnosti tělesného postiţení. Většina tělesně postiţených občanů nechce být zbytečně závislá na dopomoci okolí, snaţí se o maximální samostatnost. Přesto mohou nastat situace, kdy bude pomoc potřeba a náhodný kolemjdoucí by měl být schopen taktně, efektivně a bezpečně pomoci

40 s pohybem vozíčkáři, člověku o berlích nebo se sníţenou svalovou silou. Poslední dvě zmiňované skupiny mohou často po namáhavém pohybu vzít za vděk stabilní ţidlí s područkami. Důleţitý je „dostatek vhodných míst k zaparkování automobilu, sníţené obrubníky, eliminace schodů, nerovností a kluzných ploch“ (Krhoutová a Michalík, 2005, s. 216). Je třeba myslet také na ochranu před povětrnostními vlivy, slunkem a horkem. Pohyb na vozíku je v parných dnech ještě více namáhavý neţ obvykle a osoby s postiţením ocení, pokud mají dispozici prostor pro relaxaci, ochlazení a doplnění tekutin. Stejně tak v mrazivých dnech je třeba myslet na zahřátí nepohybujících se částí těla. Obavy z pádu, zranění nebo nezdaru, se mohou projevit jako topornost, křečovitost a neobratnost. Těmito projevy je zmiňovaný strach ještě více posilován. Abychom tomuto stavu předešli, je třeba vytvořit klidnou, vstřícnou atmosféru, ve které má osoba velkou pravděpodobnost, ţe se nesetká s bariérami, ať uţ architektonickými nebo těmi společenskými. Je třeba si uvědomit, ţe v České republice ţije zhruba jeden milion zdravotně posti- ţených občanů, z čehoţ je 350 aţ 400 tisíc s tělesným postiţením (Krhoutová, Michalík, 2005). To není právě malá skupina a pořadatelé kulturních akcí pro veřejnost by měli pamatovat na jejich specifické potřeby.

4.3 Osoby se zrakovým postižením

„Pro potřeby speciální pedagogiky je za jedince se zrakovým postiţením chápána osoba, která trpí oční vadou či chorobou, kdy po optimální korekci má stále zrakové vnímání narušeno natolik, ţe jí činí problémy v běţném ţivotě“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 37). Přítomnost zrakového postiţení ovlivňuje všechny stránky člověka. To, jak moc je zasáhne, je dáno její závaţností, charakterem, příčinou vzniku a věkem jedince, ve kterém se projevila. Výchovou, vzděláváním a rozvojem zrakově postiţených jedinců se zabývá vědní obor tyflopedie (z latinského „tyflos“ s významem slepý a „paideia“ jako výchova, výuka), (Sovák a kol., 2000). Někteří autoři upřednostňují pojem oftalmopedie (z řeckého „oftalmos“ čili oko), (Pipeková a kol., 2010). Cílem „je maximální rozvoj osobnosti jedince se zrakovým postiţením, coţ znamená nejen dosaţení nejvyššího stupně socializace, včetně zajištění adekvátních podmínek pro edukaci, ale i přípravu na povolání, následné pracovní zařazení a plnohodnotné společenské uplatnění“ (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006, s. 191).

Tato kapitola přibliţuje problematiku osob s postiţením zraku. Zabývá se klasifikací zrakových vad, tyflopomůckami, průvodcovskou sluţnou a specifickými potřebami těchto lidí.

Klasifikace zrakového postižení

Nejčastěji jsou osoby se zrakovým postiţením děleny dle zrakové ostrosti, tak zvaného vizu12, v některých případech společně se stavem zorného pole. Světová zdravotnická organizace (MKN-10) uvádí následující třídění: střední slabozrakost – zraková ostrost s nejlepší moţnou korekcí: maximum menší neţ 6/18 (0,30), minimum rovné nebo lepší neţ 6/60 (0,10); silná slabozrakost – zraková ostrost s nejlepší moţnou korekcí: maximum menší neţ 6/60 (0,10) – minimum rovné nebo lepší neţ 3/60 (0,05); těţce slabý zrak – zraková ostrost s nejlepší moţnou korekcí: maximum menší neţ 3/60 (0,05) – minimum rovné nebo lepší neţ 1/60 (0,02) nebo koncentrické zúţení zorného pole obou očí pod 20 stupňů, nebo jediného funkčně zdatného oka pod 45 stupňů; praktická slepota – zraková ostrost s nejlepší moţnou korekcí 1/60 (0,02), 1/50 aţ světlocit nebo omezení zorného pole do 5 stupňů kolem centrální fixace, i kdyţ centrální ostrost není postiţena; úplná slepota – ztráta zraku zahrnující stavy od naprosté ztráty světlocitu aţ po zachování světlocitu s chybnou světelnou projekcí (Klasifikace zrakového postiţení, online). Moravcová (2004) rozlišuje zrakové vady podle oblastí poruch zrakového vnímání na poruchy zrakové ostrosti, okulomotorické poruchy, poruchy prostorového vidění, dvo- jitého vidění, postiţení zorného pole, poruchy barvocitu, adaptace na tmu a oslnění, citlivosti na kontrast a zpracování zrakových vjemů. Zrakové vady můţeme ale dělit například i podle toho, zda se jedná o postiţení orgá- nové nebo funkční, zda vzniklo aţ v průběhu ţivota (získané postiţení), nebo bylo vrozené, zda je vada akutní, chronická nebo recidivující apod. (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007). „Soudobá speciální pedagogika osob se zrakovým postiţením uţívá čtyřstupňovou klasifikaci, coţ znamená, ţe třídí tyto jedince na následující základní kategorie: osoby nevidomé, se zbytky zraku, slabozraké, s poruchami binokulárního vidění“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 41).

12 Vyšetření vizu probíhá za vyuţití různých optotypů, ve kterých se písmena, obrázky či tvary směrem dolů zmenšují. Kaţdý řádek má uvedeno číslo – vzdálenost, ze které by jej mělo zdravé oko být schopné přečíst. Vizus se zapisuje pomocí zlomku, ve kterém čitatel znamená vzdálenost, ze které je prováděno vyšetření a jmenovatel udává řádek na optotypu, který pacient ještě přečte. 42

Osoby nevidomé

„Nevidomost je inverzibilní pokles centrální zrakové ostrosti pod 1/60 aţ světlocit“ (Pipeková a kol., 2010, s. 258). Rozlišení praktické a úplné slepoty bylo uvedeno jiţ u klasifikace WHO, můţeme dodat, ţe pro diagnózu totální nevidomost, tedy nevidomost se světlocitem se špatnou projekcí nebo bez světlocitu, se pouţívá název amaurosa. Tento stupeň je logicky tím nejtěţším. Etiologie vzniku nevidomosti je rozličná a pro tuto práci nedůleţitá. Pozornost zamě- říme na vnímání okolního světa jinými smysly, neţ je zrak. „Pro moţnost maximálního rozvoje osobnosti nevidomého a utváření co nejdokonalejších představ nevidomého o okolním světě je třeba, aby tito jedinci pracovali jak s niţšími kompenzačními činiteli, coţ jsou hmat, sluch, čich a chuť, tak současně i s vyššími kompenzačními činiteli, mezi které zejména patří myšlení, paměť, řeč, představivost, obrazotvornost“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 42). K tomu, aby se vytvořila správná představa vnímaného předmětu, je potřeba vyuţít co nejvíc smyslů. Ovlivněno je i vnímání okolního prostoru a orientace v něm, stejně jako vnímání sebe sama a svého těla. U dětí od narození nevidomých je třeba klást důraz na estetiku pohybu, minimalizovat často se objevující kývavé pohyby, mnutí očí a další prvky, které prohlubují propast mezi jedincem se zrakovým postiţením a vidící společností. Také strach z volného prostoru a omezení pohybu na nutné minimum můţe vést k sociální izolaci těchto osob.

Osoby se zbytky zraku

„Mezi slabozrakostí a nevidomostí je hraniční oblast zbytků zraku, která bývá oftalmology definována v mezích zrakové ostrosti 3/60 aţ 0,5/60“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 45). Zraková vada těchto osob se pohybuje mezi těţkou slabozrakostí a praktickou slepotou. Můţe se jednat o stav trvalý nebo pouze přechodné období u progresivních vad. „V důsledku tohoto postiţení jsou sníţené, omezené či deformované zrakové schopnosti jedince, coţ můţe vést k narušení představ. Ve většině případů zapříčiňuje i sníţení grafických schopností a omezení pracovních moţností“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 45). V praxi tedy tyto osoby vyuţívají jak metody a pomůcky osob nevidomých tak slabozrakých. Rozvíjeno je i efektivní vyuţívání zbytků zraku. Tito lidé se učí napří- klad číst a psát Braillovo bodové písmo, určené nevidomým, ale i zvětšený černotisk osob slabozrakých.

Finková, Ludíková a Růţičková (2007) upozorňují, ţe tyto osoby se urputně snaţí vyuţívat zachovalé zbytky zraku, kvůli čemuţ jsou pod neustálým tlakem a pociťují vnitřní nepohodu. To můţe vést k problémům v socializaci, podráţděnosti, horší adaptaci apod. „Tím, ţe se nad vším, co dělají, musí hluboce ohýbat a často své tělo situovat do nepřiro- zené polohy, trpí po stránce fyzické, ale současně pod velkou mírou koncentrace, kterou musí kaţdou akci doprovázet, je zatěţována i jejich psychika“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 46).

Osoby slabozraké

„Slabozrakost je charakterizována jako nevratný pokles zrakové ostrosti na lepším oku pod 6/18 aţ 3/60 včetně“ (Pipeková, 2010, s. 257). Jedná se o orgánové postiţení obou očí, které i při nejlepší moţné brýlové korekci dělá člověku v běţném ţivotě problémy. Kromě sníţení zrakové ostrosti můţe být způsobena i zúţením zorného pole aţ do podoby trubi- covitého vidění, případně výpadky v zorném poli (skotomy), nystagmem, poruchami barvocitu atd. Výsledný viděný obraz je rozmazaný, nejasný (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007). V rámci edukace a odlišných potřeb rozlišujeme slabozrakost lehkou, střední a těţkou. „Slabozrakost se nepříznivě projevuje v rozvoji zrakového vnímání, kdy dochází ke sníţení, omezení či deformaci. V návaznosti na tyto nedostatky se často objevuje vytvá- ření nepřesných, neúplných nebo zkreslených představ. Problémy se mohou vyskytovat i v oblasti prostorové orientace. Slabozrací jsou vesměs v pohybu méně jistí a pomalejší“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 44). Autorky k charakteristice ještě dodávají, ţe jedinci s tímto zrakovým postiţením bývají méně pozorní, rychleji unavitelní, mají sníţe- nou koncentraci, jsou snáze ovlivnitelní a jejich pracovní tempo je pomalejší. Důraz je kladen na rozvoj zrakových funkcí se zřetelem na návyky správné zrakové hygieny. „Pro optimalizaci zrakového vnímání je ţádoucí správné umístění sledovaného objektu v prostoru, zajištění dostatečné velikosti a barevné kontrastnosti objektu, odstranění přemíry detailů“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 44-45). Pro čtení je vhodné zvětšené černotiskové písmo. Oblast sociálního styku můţe být narušena pocity méněcennosti slabozrakých, ne- stálostí zrakových vjemů v různých situacích a tím i vyhýbání se některým aktivitám (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007).

Osoby s poruchami binokulárního vidění

Binokulární vidění znamená schopnost vidění oběma očima zároveň. Objekt simultánně vnímaný pravým i levým okem se spojí v jeden obraz. Navíc zdravé oči vnímají i hloubku prostoru, máme tak zvané prostorové vnímání (stereopse). „Při poruchách binokulárního vidění dochází k situaci, kdy se na sítnicích obou očí nevytváří na stejných místech dva rovnocenné obrazy, které by po slynutí vytvořily prostorový vjem a zabezpečily tak stereo- skopické vidění“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 47). Jednou z vad binokulárního vidění je amblyopie neboli tupozrakost – sníţení zrakové ostrosti (většinou jednoho oka) při optimálním vykorigování. Je to tedy jednostranná funkční vada bez orgánové příčiny, viditelných známek nemoci, která postihuje především centrální vidění. Rozlišujeme několik typů této vady. Terapie se provádí pomocí metod pleoptiky, které spočívají ve vyloučení zdravého oka (například zalepení okluzí) a výcviku oka tupozrakého. Ta je nejúčinnější v raném věku. S přibývajícími roky je obnova zrako- vých funkcí pomalejší, po 10. roce uţ se zpravidla obnovit nepodaří (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007). Strabismus, šilhání, je porucha vzájemné spolupráce obou očí. „Osy očí nejsou rov- noběţné, proto obrázky na sítnicích obou očí nevznikají na totoţných místech, tím nemůţe při spolupráci obou očí dojít k jejich úplnému překrytí, ale objevuje se tzv. diplopie, tedy dvojité vidění. V důsledku nedokonalého překrytí obrazů na sítnici nemůţe vzniknout prostorový vjem“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 48). Šilhání dělíme na typy podle etiologie, směru strabismu (esotropie, entropie, hypertrofie, hypotrofie), preference fixace nebo stability úhlu. Terapie se zaměřuje na vytvoření nebo obnovení binokulárního vidění (ortoptika) a dosaţení paralelního postavení očí (často nutný chirurgický zákrok). Měla by být dokončena před nástupem do základní školy (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007). Náprava tedy je moţná, pokud je provedena zavčasu. V některých případech ale mů- ţou obtíţe přetrvávat aţ do dospělosti. „Tyto vady nečiní potíţe pouze při zrakové práci, ale zasahují celkově jedince, neboť u těchto lidí se často pomaleji utvářejí představy, jejich motorické reakce na zrakové podněty jsou často pomalejší a hlavně nepřesnější“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 50).

Kompenzační pomůcky

Oblast kompenzačních pomůcek pro osoby s postiţením zraku nazýváme tyflopomůckami, tyflotechnikou. „Soubor přístrojů, zařízení a pomůcek umoţňujících nevidomým alespoň do jisté míry kompenzovat chybějící zrak“ (Sovák a kol., 2000, s. 367). I pomůcky mů- ţeme rozdělit do několika skupin. Mohou to být pomůcky kompenzační či reedukační či pomůcky akustické, haptické nebo optické (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007). Zde, v návaznosti na předchozí kapitolu, uvedeme pomůcky rozdělené dle hloubky postiţení jejich majitele.

Pomůcky pro osoby nevidomé

Pomůcky pro tuto skupinu osob vyuţívají vnímání pomocí sluchu či hmatu. Osoby nevi- domé vyuţívají k četbě a psaní Braillovo bodové písmo a pomůcky pro něj existující, jako je Pichtův psací stroj nebo Praţská tabulka. V poslední době je však tento způsob získávání formací upozaděn za počítači a technikou s hlasovým výstupem. Tak zvané odečítače ob- razovek umoţňují nevidomým pracovat s aplikacemi, zpracovávat informace v digitální podobě, zprostředkovat přístup na internet či pracovat s běţně tištěnými dokumenty (po- mocí skeneru a příslušného programu). K těmto počítačům se ale připojují i výstupy v bodovém písmu – braillské řádky, které mohou slouţit i jako zařízení vstupní, jsou totiţ vybaveny i klávesami jako Pichtův psací stroj. Vyuţívány jsou i digitální záznamníky, diktafony, či chytré telefony s aplikacemi pro hlasový výstup a orientaci na dotykové obrazovce. Mezi další často pouţívané pomůcky patří podpisové šablony, které zároveň slouţí i k rozeznávání papírových bankovek, color testy (indikátor barev), indikátor hladiny tekutin, teploměr, glukometr, kalkulátory nebo kuchyňské váhy s hlasovým výstupem a další kuchyňské a domácí pomůcky, které usnadňují kaţdodenní ţivot. Zvláštní skupinou jsou pak pomůcky pro prostorovou orientaci a samostatný pohyb, kterým je věnována vlastní podkapitola.

Pomůcky pro osoby slabozraké

„Slabozraké osoby s horším vizem, ale se zachovaným zorným polem, budou mít převlá- dající potíţe při práci na blízko (tedy například s černotiskem), slabozraké osoby s horším vizem a navíc se zúţeným zorným polem budou mít výrazné obtíţe i při prostorové

46 orientaci a samostatném pohybu“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 133). Jako je variabilní tato skupina, jsou rozličné i vyuţívané tyflopomůcky. Nejběţněji pouţívané, kromě klasických brýlí, jsou lupy, které zvětšují 4 aţ 7. Mohou mít i zabudované osvětlení (halogenové i led). Při čtení je nutné posunovat lupou nad textem v optimální vzdálenosti od podloţky (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007). Hyperokuláry, lupové brýle, napomáhají zlepšit centrální zrakovou ostrost. „Do brýlové obruby je zasazena silná čočka, která umoţňuje velké zvětšení pro práci do blízka. Nevýhodou je, ţe při velkém počtu dioptrií je pracovní odstup od pozorovaného objektu příliš malý, coţ vylučuje binokulární vnímání“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 136). Kamerové zvětšovací (televizní) lupy mohou být stolní i přenosné. Jsou vybaveny kamerou pro snímání předlohy a obrazovkou, na které se zvětšená předloha objevuje. Je na nich moţné nastavit různé zvětšení, barevnost písma a pozadí, kontrasty, orientační řádek nebo čtecí okénko (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007). Turmon je monokulární zařízení, které je moţné pouţít pro pohled do dálky (zvětšení 8) či do blízka se zvětšením aţ 32. To umoţňuje osobám těţce slabozrakým číst i malé písmo, ovšem s velkým zúţením zorného pole. Můţe být umístěn ve stojánku, nebo je jen drţen v ruce. Předsádkové čočky jsou měnitelné. Prizmatický monokulár je také velkým pomocníkem pro osoby těţce slabozraké. Je vybaven stojánkem, který určuje optimální vzdálenost pro práci do blízka. Do dálky zvět- šuje 2,5 aţ 3, pokud přidáme čočku, můţe být zvětšení aţ 10 (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007). Na počítačích tyto osoby vyuţívají programy pro zvětšení, případně i pro odečítání z obrazovky. Mezi další pomůcky patří přístroje se zvětšeným zobrazením, kontrastní a hmatově upravené předměty denní potřeby.

Tyflografika

Mezi pomůcky bychom mohli zařadit i tyflografiku – „kresby zhotovené technikou reliéf- ních čar nebo velmi nízkých reliéfů, které jsou určeny pro nevidomé nebo jsou kreslené nevidomými“ (Sovák a kol., 2000, s. 366). „Způsob, kdy se informace předává nonver- bálně, převáţně reliéfními grafickými prostředky, a je vnímána hmatem, se označuje pojmem haptizace, přičemţ se sice připouští i jistá míra uţití verbálních prostředků, kdy se

47 jedná o vysvětlivky, popisky či hesla, ale těţiště jednoznačně leţí v názornosti“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 139-140). Tyflografika slouţí ke zkvalitnění procesu vnímání, zlepšení představivosti, prohlu- bování a rozšiřování prostorových představ i myšlení. Jednotlivosti jsou zapojeny do před- stavy celku. Můţe mít pozitivní vliv i na socializaci a resocializaci jedince. Zabraňuje totiţ do jisté míry vytvoření informačního deficitu, který vede k frustraci a pocitům méněcen- nosti. Její vyuţitelnost se odvíjí od věku uţivatelů, proškolení, schopností a zkušeností a doby vzniku zrakového postiţení. Při tyflografickém zobrazení je třeba dbát na přesnost a při zmenšování či zvětšování oproti skutečnému předmětu, by měl být vţdy zachován poměr velikostí. „Tyflografická zobrazení ve formě plánků či orientačních map mají své místo i v oblasti podpory prostorové orientace a samostatného pohybu osob s těţkým zrakovým postiţením“ (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007, s. 141). „Podstatou je vytvoření reliéf- ního plánku, který lze číst hmatem a tím si vytvořit představu o prostoru“ (Dudr, Lněnička, 1999, s. 17). Je moţné tvořit plánky statické a odolné počasí, které jsou trvale umístěny například na významných náměstích. Mnohem více jsou ale vyuţívány plánky individu- ální, sestavované pro konkrétní osobu a určitou trasu, kterou se nevidomý člověk právě učí. Moţností technického zpracování takovéhoto typografického plánku je mnoho, všechny jsou ale velmi pracné a jejich vyhotovení není levné. Spolu se slovním popisem trasy, itinerářem, mohou velmi dobře slouţit k zapamatování si trasy, orientačních bodů a znaků, konkrétních vodících linií apod. Fyzické nacvičování v terénu můţe být doplněno touto formou opakování v domácím prostředí (Dudr, Lněnička, 1999).

Prostorová orientace a samostatný pohyb

Orientaci jako proces získávání a zpracování informací z prostředí můţeme rozdělit na mikroorientaci, která je dána dosahem našeho hmatového vnímání, a makroorientaci, která je zaměřena na vzdálené prostory a je tedy závislá na dálkových analyzátorech. Právě mak- roorientace a cílený pohyb jsou předmětem zájmu oblasti prostorové orientace a samostatného pohybu, tak jak se jím zabývá tyflopedie. „Nevidomý člověk je mobilní, jestliţe je schopen shromaţďovat a vyuţívat dostatečné informace o svém ţivotním pro- středí tak, aby předešel úrazům a aby dosáhl zamýšleného cíle bez větší námahy“ (Wiener, 2006, s. 17).

K takovémuto pohybu je však třeba znát a účelně vyuţívat techniky pohybu, tak, jak je popisuje právě Wiener (2006). První skupinou jsou techniky pohybu bez hole, tedy chůze s vidícím průvodcem (ta je blíţe přiblíţena v následující kapitole), bezpečnostní drţení a postoje, trailing – kluzná prstová technika. Druhá oblast obsahuje omezování odchylek od přímého směru, odhad vzdáleností a úhlů, vnímání sklonu a zakřivení dráhy, rozvoj sluchové orientace, rozvíjení tak zvaného smyslu pro překáţky, chůzi po schodišti a také posilování stability zrakově postiţené osoby. K tomu, aby byl pohyb opravdu co nejvíce samostatný a cílený, je však třeba pouţí- vat i mnohé kompenzační pomůcky. Tou nejtypičtější je bílá hůl. Vyhláška č. 30/2001 Sb. § 27 (2) říká: „Speciální označení osoby nevidomé je bílá hůl, označení osoby hluchoslepé je hůl s bílými a červenými pruhy o šířce 100 mm.“ Voţenílek (2010) jmenuje tyto po- stupné kroky vedoucí k bezpečnému samostatnému pohybu s bílou holí: drţení hole, zá- kladní postoj, techniky chůze s bílou holí, chůze po jednoduché trase bez překáţek, chůze po jednoduché trase s překáţkami, chůze po sloţitější trase se sklonem dráhy, chůze do schodů a ze schodů, překonání prostoru bez orientačních bodů a chůze v přímém směru bez vodicí linie. Hole podle jejich funkce dělíme na typ orientační, které jsou „určené ne- vidomým k orientaci a mobilitě. Někdy označované jako „dlouhé hole“, dosahují ke spodní části hrudní kosti, do podpaţí, někdy i k ramenům.“ Aby byla orientace a pohyb efektivní a bezpečný, vyuţívá se při pohybu s ní zpracovaných a ověřených technik – kluzné nebo kyvadlové. Hole signalizační, „určené ke zviditelnění slabozrakých (v dopravě apod.) i nevidomých (s vodicím psem, s průvodcem). Dosahují k pasu.“ S tímto typem bílé hole se pojí technika diagonální, kdy je hůl nesena úhlopříčně před tělem tak, aby vykrývala jeho plochu. Hole opěrné „určené osobám s pohybovým omezením v kombinaci se zrakovým postiţením. Dosahují ke kyčelnímu kloubu“ (vše O bílých holích, online). Původní vyhláška o obecných technických poţadavcích zabezpečujících uţívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace (č. 369/2001 Sb.) velmi výstiţně definovala i další orientační pomůcky. Orientačním bodem se rozumí „trvalé místo, které je snadno, rychle a jednoznačně vnímatelné především hmatem, popřípadě sluchem a vý- razně se odlišuje od okolního prostředí.“ Orientační znak je „doplňující trvalá informace hmatová, sluchová nebo čichová, vedoucí k vytvoření správné představy zrakově postiţe- ných osob o prostředí nebo prostoru.“ „Spojnice hmatných orientačních bodů umístěných v pochozích plochách a na vnitřních i vnějších komunikacích“ se nazývá vodicí linie.

Rozlišujeme vodicí linie přirozené (rozmezí chodníku a trávníku, stěna budovy apod.) a umělé, které jsou vytvořeny dodatečně v místech, kde se nedají vyuţít linie přirozené. Pomůckou při orientaci jsou i akustické signály na křiţovatkách s provozem řízeným světelnými signály a na přechodech pro chodce. Paragraf 25 jiţ zmiňované vyhlášky č. 30/2001 Sb. vysvětluje jejich funkci: „Zařízení musí umoţňovat nevidomé osobě, která přistoupila ke stoţáru světelného signalizačního zařízení pro chodce, bezpečně sluchově rozlišit, svítí-li v jeho směru chůze signál pro chodce se znamením „Stůj!“ nebo signál pro chodce se znamením „Volno.“ Další technickou pomůckou jsou majáčky – akustické orientační (vydávají pouze akustický signál), digitální hlasové (obsahují dvě hlasové informace) nebo orientační hla- sové (mohou obsahovat aţ šest hlasových informací). Signály a fráze jsou spouštěny po- mocí VPN ovladače nevidomou osobou na dálku (dosah ovládání podle terénu 50 aţ 150 m). Tyto majáčky jsou umístěny na veřejných budovách, ve vozech MHD a všude tam, kde by se mohly osoby nevidomé pohybovat a mohly by mít problém s orientací. Orientace tedy neprobíhá jenom pomocí hmatu, druhým velmi důleţitým smyslem je sluch, který je také třeba rozvíjet, například podle metodik pana Wienera (2006). K orientaci v prostoru jsou také potřebné popisky v Braillově bodovém písmu nebo psané reliéfně, které mohou označovat zastávky hromadné dopravy, patra budov nebo jména osob obývajících jednotlivé kanceláře ve veřejných budovách.

Průvodcovská služba a vodicí psi

Zákon o sociálních sluţbách (č. 108/2006 Sb., část 3, hlava I, díl 3, § 42) hovoří o průvodcovských a předčitatelských sluţbách jako terénní a ambulantní sluţbě poskyto- vané osobám, jejichţ schopnosti jsou sníţeny z důvodu věku nebo zdravotního postiţení v oblasti orientace nebo komunikace. Průvodce napomáhá s vyřizováním osobních záleţi- tostí, zprostředkováním kontaktu se společenským prostředím a pomáhá při uplatňování práv a oprávněných zájmů. Osoba se zrakovým postiţením se můţe setkat ale s dvěma typy průvodců. První, stálí, se kterými se jedinec stýká pravidelně a často. Mohou to být profesionálové, ale i kamarádi či členové rodiny. Druzí, náhodní, kteří svou pomoc nabídnou spontánně při náhodném potkání se zrakově postiţenou osobou (Wiener, 2006). Pohyb s průvodcem vypadá následovně: „Zrakově postiţený se drţí průvodce zezadu na paţi, těsně nad loktem. Průvodcova paţe buď volně visí dolů, nebo je v lokti mírně

50 ohnuta. … Prsty pouze obemykají paţi průvodce, nesvírají ji. Zrakově postiţený jde půl kroku za průvodcem. V tomto případě je zajištěna optimální bezpečnost i jistota zrakově postiţeného, neboť na překáţky, změny sklonu terénu, směru cesty apod. nejdříve reaguje průvodce“ (Wiener, 2006, s. 45). Navíc je vhodné dodat, ţe osoba s postiţením zraku se vţdy pohybuje na bezpečnější straně (mimo okraj chodníku sousedící s vozovkou, na druhé straně od překáţek apod.). Pro nácvik chůze s průvodcem vypracoval Wiener (2006) podrobnou metodiku, kterou je moţné si v jeho publikaci nastudovat. Budeme předpokládat, ţe pokud se osoba se zrakovým postiţením vydá na hudební festival, má s sebou průvodce, který je zkušený, s danou osobou sţitý a ví, jak se zrakově postiţeným bezpečně procházet dveřmi, zúţe- nými profily, překonávat schodiště, nastupovat do automobilu či poukázat na moţnost sezení.

Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením vymezuje příspěvky na kompenzační pomůcky, mezi které se řadí i vodicí pes. Tento příspěvek je poskytnut osobám starším 15 let. Konkrétně pak § 9 říká: „Příspěvek na zvláštní pomůcku, který je poskytován na pořízení vodicího psa, se poskytne jen na pořízení psa, který byl vycvičen a předán právnickou nebo fyzickou osobou, která je členem mezinárodní organizace sdruţující výcvikové školy. … Prováděcí právní předpis stanoví dovednosti vodicího psa, které musí splňovat.“ Kancelář veřejného ochránce práv povaţuje za diskriminační, pokud je přístup do některých veřejných budov a zařízení zamítnut vodicím či asistenčním psům. „Speciálně vycvičený pes nahrazuje pomoc druhých osob a musí být chápán jako nepostradatelná součást postiţeného. Fakticky je kompenzační pomůckou.“ Přeprava psů je v dopravních prostředcích moţná, pokud mají náhubek. Této povinnosti jsou zbaveni psi vodicí. Ti mají navíc garantovanou bezplatnou přepravu a v dopravním prostředku je pro ně vyhrazeno speciální místo.13 Zamezit přístupu jedincům se zrakovým postiţením společně s jejich vodicími psi do zdravotnických zařízení, úřadů, soudů či škol je nepřípustné. „Volný pří- stup postiţených s vodicími či asistenčními psy by měl být obecně uplatňován i v dalších zařízeních a prostorách, kde jsou poskytovány rekreační sluţby a rovněţ do kulturních zařízení, včetně zoologických zahrad. Samozřejmostí musí být i přístup do bank,

13 Asistenční psi jsou zcela opomenuti. Takţe i přesto, ţe jsou vycvičeni, aby svému pánovi podávali spadlé věci apod., musí mít v dopravních prostředcích náhubek, coţ jim zamezuje výkon práce. 51 pojišťoven, na pošty, do kanceláří advokátů, účetních apod. Pes můţe být z veřejných prostor vykázán pouze v objektivně odůvodnitelných případech“ (Zákaz vstupu vodicích a asistenčních psů do veřejných prostor můţe být diskriminací, online).

Specifické potřeby osob se zrakovým postižením

Nevidomost zásadně mění moţnosti samostatného pohybu a prostorové orientace. Pro pohyb v neznámých prostorech je nutné, aby byly tyto osoby vedeny průvodcem, případně měly k dispozici vycvičeného vodicího psa, či orientační bílou hůl. Vhodné je také osazení veřejných prostor orientačními majáčky, popisky v bodovém písmu atd. Osoby nevidomé mohou být samostatné, ale je třeba připravit pro ně vhodné prostředí, které jim pohyb umoţní. Problémy mohou mít tyto osoby také v oblasti komunikace, protoţe nemohou sledovat gesta a mimiku mluvčího, nemohou s ním navázat oční kontakt. Právě nonverbální sloţka komunikace velmi významně doplňuje naše slova. Osoby s těţkým postiţením zraku jsou odkázány pouze na verbální sloţku, mohou usuzovat pouze z melodie, tónu a dalších sloţek naší mluvené řeči, to však nezřídka vede k nesprávné interpretaci sdělených informací. Na zrakový analyzátor je také úzce vázáno učení nápodobou. I o to jsou tedy osoby se zrakovým postiţením částečně ochuzeny, respektive je třeba hledat náhradní mecha- nismy, a i tak není učení tolik spontánní, jako u intaktní populace. To můţe vést k odlišnému chování, chybám v ustáleném způsobu jednání a tedy i sloţitějšímu zapojení do společnosti. U dětí od narození zrakově postiţených by tedy mělo být pamatováno i na tuto oblast. Osobám slabozrakým by mělo být umoţněno pouţívat kompenzační pomůcky, které jim vyhovují a usnadňují pouţívání zraku. Text by měl být v odpovídající velikosti, stylu písma a kontrastech. I tak bychom ale měli počítat s delší dobou na jeho prostudování. Stěţejním prvkem pro pohyb slabozrakých osob jsou dostatečné kontrasty, vhodné neoslňují osvětlení a celková přehlednost terénu.

4.4 Osoby se sluchovým postižením

Výchovou, vzděláváním a rozvojem osob se sluchovým postiţením se zabývá speciálně pedagogický obor surdopedie (z latinského „surdus“ ve významu hluchý). Tato kapitola přibliţuje problematiku osob nedoslýchavých, ohluchlých a prelingválně neslyšících. Cha- rakterizuje je i jejich komunikační metody. Nabízí přehled nejpouţívanějších kompenzač- ních pomůcek. Zamýšlí se také nad specifickými potřebami těchto lidí na kulturních akcích, a ačkoliv se to můţe zdát paradoxní, i zde se zaměřuje na akce typu hudebního festivalu.

Klasifikace sluchového postižení

Hrubý (1999) zahrnuje pod pojem osoby se sluchovým postiţením tyto skupiny: nedoslý- chavé, ohluchlé, osoby s prelingvální úplnou hluchotou, Neslyšící, šelestáře, osoby s kombinovanou sluchovou a zrakovou vadou a rodiče sluchově postiţených. Skákalová (2011) k tomu výčtu přidává ještě uţivatele kochleárních implantátů a slyšící děti neslyší- cích rodičů (CODA). Podle období, ve kterém postiţení vzniklo, rozlišujeme postiţení vrozené – geneticky podmíněné (hereditární), avšak pouze 10 % dětí narozených ze svazku neslyšících rodičů je také neslyšící (Pipeková a kol., 2010); kongenitálně získané postiţení, které vzniká buď jiţ v prenatálním období, například nemocí matky (spalničky, zarděnky, toxoplazmóza) či rentgenovým zářením, nebo vzniká v perinatálním období, z důvodu dlouhého porodu, nízké porodní hmotnosti nebo poporodní ţloutenky (Pipeková a kol., 2010). Druhou skupinou jsou vady získané (postnatální), které jsou buď získané před fixací mluvené řeči, tedy zhruba do 6. roku věku, tzv. prelingvální. Ty vznikají jako důsledek infekčních chorob (zánět mozkových blan, příušnice, spalničky, spála, zarděnky), po traumatech, úrazech hlavy, mechanickém poškození mozku nebo po opakovaných hnisavých zánětech středního ucha. Nebo vznikají aţ po fixaci řeči (tedy kdykoliv po 6. roce, v průběhu celého ţivota), jsou to tedy vady postlingvální. Vznikají po poranění hlavy a vnitřního ucha, po dlouhodo- bém působení silné hlukové zátěţe, po uţívání toxinů nebo jedů (Pipeková a kol., 2010). Podle místa vzniku jsou to vady převodní, percepční nebo smíšené. „Příčinou převodní poruchy sluchu je kaţdá překáţka, která brání nebo ztěţuje proniknutí zvuku z vnějšího prostoru k vlastním citlivým smyslovým buňkám“ (Pipeková a kol., 2010, s. 145). U vad percepčních dochází k porušení vnitřního ucha, sluchových buněk nebo nervů.

Světová zdravotnická organizace dělí sluchové vady podle ztráty sluchu v decibelech měřených pomocí audiometrie. Normální sluch je v rozmezí 0 aţ ztráta 25 dB, lehká nedo- slýchavost má ztrátu 26 aţ 40 dB, střední nedoslýchavost 41 aţ 55 dB, středně těţké po- škození sluchu (těţká nedoslýchavost) je ztráta v dB 56 aţ 70, těţké poškození sluchu (praktická hluchota) má ztrátu v rozmezí 71 aţ 90 dB, velmi závaţné poškození sluchu (úplná hluchota) má hodnotu 90 dB, ale na audiogramu se objevují body i nad 100 dB, úplná (totální) hluchota (neslyšící) je bez audiometrické odezvy, v audiogramu se nad 100 dB nevyskytují ţádné body (Pipeková a kol., 2010). Pro účely této práce se budeme blíţe zabývat pouze skupinou osob nedoslýchavých, ohluchlých a prelingválně neslyšících se zaměřením na vyuţívané komunikační systémy. I zákon č. 384/2008 Sb. o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, totiţ hned ve svém úvodu říká, ţe: „Neslyšící a hluchoslepé osoby mají právo svobodně si zvolit z komunikačních systémů ten, který odpovídá jejich potřebám. Jejich volba musí být v maximální moţné míře respektována tak, aby měly moţnost rovnoprávného a účinného zapojení do všech oblastí ţivota společnosti i při uplatňování jejich zákonných práv.“

Nedoslýchaví

„Nedoslýchavost znamená kaţdé zhoršení sluchu oproti běţné populaci, nikoliv však jeho úplné vymizení“ (Hrubý, 1999, s. 43). Kaţdá nedoslýchavost lze do jisté míry kompenzovat sluchadly. I osobám s velmi malými zbytku sluchu mohou umoţnit rozlišování znělých a neznělých hlásek a tím tedy ulehčit odezírání ze rtů mluvčího. Tyto osoby pouţívají auditivně orální komunikační systémy, to znamená, ţe vyuţí- vají zvukovou i grafickou podobu mluvené řeči a odezírání. Sluchové postiţení se nejvíce manifestuje na narušení dýchání, tvorby hlasu a výslovnosti řeči. Čím více je řeč nesrozu- mitelná pro své okolí, tím sloţitější je integrace a vzájemná komunikace. Hlas bývá slabý a bez přirozené resonance. Na artikulaci je třeba pracovat pod dohledem logopeda. V závislosti na sluchové ztrátě bývá namáhavá, nepřirozená a narušená. Setkáváme se s audiogenním dysgramatismem, tedy nadbytečnými slovy, nesprávnými koncovkami, nerozlišováním slovních druhů a celkově špatným tvořením vět. Odezírání je specifickou formou vizuální percepce, pro kterou je třeba narodit se s jistým talentem, nelze se ji bezvýhradně naučit. Pro usnadnění se pouţívá tak zvaná vizualizace mluvené češtiny, coţ je „zřetelná artikulace jednotlivých českých slov ústy tak, aby bylo umoţněno nebo usnadněno odezírání mluveného projevu osobami, které ovládají český jazyk a odezírání preferují jako prostředek své komunikace“ (zákon č. 384/2008, 54

§ 6). Kromě výrazné artikulace odezírání usnadní dodrţování celé řady vnějších podmínek, jako je nepřerušovaný zrakový kontakt, vhodná vzdálenost, tempo a rytmus řeči, osvětlení úst mluvčího, ale neoslňování odezírajícího, momentální situace, znalost tématu hovoru atd. Z vnitřních podmínek hraje roli momentální psychický stav odezírajícího, ale i mluvčího (v rozčílení můţe mluvit překotně), také stav zdravotní, únava, míra pozornosti, emoční a motivační stránka, stav uspokojení potřeb apod. (Horáková, 2012).

Ohluchlí

„Dojde-li k ohluchnutí aţ po alespoň částečném rozvoji mluvené řeči, coţ můţe být jiţ ve dvou aţ čtyřech letech ţivota, bude mít dotyčný člověk vţdy podstatně menší problémy při komunikaci se slyšícími neţ kdokoliv, kdo se neslyšící narodil nebo ohluchl v nejranějším věku před rozvinutím řeči“ (Hrubý, 1999, s. 44). Tato skupina si za odborné pomoci logopeda dokáţe udrţet mluvenou řeč na po- měrně dobré úrovni. Nevyskytují se ani takové problémy se čtením, jako jsou u osob pre- lingválně neslyšících. Hlavní problém získaného postiţení sluchu je v tom, ţe tyto osoby znají zvuk a jeho cenu a velmi jej postrádají. Pokud k ohluchnutí dojde v dospělosti, jsou značně ztíţeny moţnosti a schopnosti jedince naučit se kvalitně odezírat nebo přejít ke komunikaci znakovým jazykem. Tomu se navíc často brání, protoţe jej povaţují za něco podřadného. Komunikace tedy probíhá nejčastěji formou písemného dorozumívání, to je však poměrně pomalý způsob v přímé komunikaci, proto se tyto osoby snaţí odezírat. Pokud se jedná o progresivní vadu, začínají se učit i prstovou abecedu, nebo další manuální jazykové formy. „Prstová abeceda vyuţívá formalizovaných a ustálených postavení prstů a dlaně jedné ruky nebo prstů a dlaní obou rukou k zobrazování jednotlivých písmen české abecedy“ (zákon č. 384/2008, § 6). Pouţí- vána je především k hláskování cizích slov, termínů, jmen apod. Odborně se prstová abeceda nazývá daktylotika. Bliţší neţ český znakový jazyk je ohluchlým osobám znakovaná čeština, protoţe „vyuţívá gramatické prostředky češtiny, která je současně hlasitě nebo bezhlasně artikulována. Spolu s jednotlivými slovy jsou pohybem a postavením rukou ukazovány jednotlivé znaky, převzaté z českého znakového jazyka“ (zákon č. 384/2008, § 6). Znaky jsou vnímány pouze jako doplněk k odezírání. U osob s kochleárním implantátem je situace rozličná. Pokud se k implantaci při- stoupí zavčasu a proběhne správná rehabilitace, mají tyto děti, ale i dospělí, velmi dobrý předpoklad zapadnout do běţné slyšící populace a k dorozumívání pouţívat mluvený jazyk bez odezírání. 55

Prelingválně neslyšící

Za neslyšícího je povaţován člověk, který ani s největším moţným zesílením zvuky neslyší, tedy sluchadla mu nepřinášejí ţádný účinek. Takovýmto dětem musí být dán ně- jaký jazyk, jinak by mohlo dojít k atrofii sluchového centra v mozku a případná pozdější implantace by byla bez účinku. Volba vzdělávacího systému prostřednictvím českého znakového jazyka můţe být pro slyšící rodiče těţká, avšak zdá se být nejlepší. Pokud se nejbliţší okolí naučí s dítětem komunikovat znakovým jazykem, dostane dítě moţnost se v citlivém raném období vyvíjet v podstatě normálně, pouze bez sluchu. „Mluvenou řeč se dítě samozřejmě musí učit také, ale aţ jako druhý jazyk a s důrazem na čtení a psaní spíše neţ na artikulaci“ (Hrubý, 1999, s. 45). Český znakový jazyk je komunikačním systémem těch osob, které jej samy povaţují za hlavní formu své komunikace. Paragraf 4 jiţ mnohokrát zmiňovaného zákona jej definuje takto: „Český znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvo- řený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické.“ Má stránku manuální, tedy místo, kde je znak ukazován, tvar ruky a pohyb znakující ruky nebo rukou, orientace dlaně, prstů, vzájemná poloha rukou a kontakt s tělem. Nemanuální sloţkou je mimika a gestikulace s dalšími nonverbálními prostředky (Horáková, 2012). Osoby neslyšící jsou ale menšinou ţijící ve slyšící společnosti, která znakový jazyk neovládá. Zákon o sociálních sluţbách č. 108/2006 Sb. ve 4. díle zahrnuje mezi sluţby sociální prevence i tlumočnické sluţby (§ 56). „Tlumočnické sluţby jsou terénní, popří- padě ambulantní sluţby poskytované osobám s poruchami komunikace způsobenými především smyslovým postiţením, které zamezuje běţné komunikaci s okolím bez pomoci jiné fyzické osoby.“ Jedná se o zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a obstarávání osobních záleţitostí. Tlu- močením se rozumí „jednoznačný převod smyslu sdělení z výchozího jazyka do jazyka cílového“ (Horáková, 2012, s. 114). Při tom musí být respektována odlišnost obou jazyků, nesmí být měněn význam ani obsah sdělení. Komunitním nebo také individuálním tlumo- čením se rozumí tlumočení například při vyšetření u lékaře nebo na úřadech. Tlumočení můţe probíhat simultánně, tedy souběţně s mluveným jazykem, v jeden moment, nebo konsekutivně, tedy se zpoţděním, následně (Horáková, 2012). V tlumočení znakového

56 jazyka existuje oblast i tak zvaného uměleckého tlumočení, které je velmi specifické a je pravděpodobně nejtěţším odvětvím tlumočení vůbec. Tlumočena je poezie, ale i díla hu- dební. V nich však nejde pouze o přeloţení textu do znakového jazyka. Vystiţena musí být celková nálada, dynamika a emoce obsaţené v textu i hudbě. Kvalitní umělecké tlumočení je předem dlouho připravované a silný proţitek z něj má i obecenstvo slyšící, které znakový jazyk běţně neovládá. Některé osoby prelingválně neslyšící se cítí být členy kulturní a jazykové menšiny Neslyšících (psáno s velkým „N“). Tito lidé nechápou své sluchové postiţení jako handicap, vadu, nebo postiţení. Naopak jsou na svou jedinečnost hrdí. Tato komunita je vytvá- řena na základě tří charakteristik: přítomnost sluchového postiţení (hluchoty), pouţívání znakového jazyka jako primárního systému komunikace a vzájemná podpora, která vy- chází ze sdílení pocitů a negativních zkušeností při dorozumívání se slyšícími (Horáková, 2012). Člověk se stává členem této komunity, pokud se narodí jako neslyšící dítě neslyší- cích rodičů, nebo zdědí těţké sluchové postiţení ve třetí generaci (audiologická pod- mínka); navštěvuje nebo je absolventem školy pro neslyšící; nebo tuto školu nenavštěvoval, ale ve volném čase se s komunitou neslyšících stýká. Další autoři uvádí také moţnost stát se členem komunity na podkladě rozumění a plynulého pouţívání zna- kového jazyka (jazyková podmínka) či angaţovanosti v ţivotě neslyšících (politická nebo společenská podmínka), (Kosinová, 2008). Součástí kultury Neslyšících je pořádání volno- časových aktivit, společenských událostí a dalších akcí – plesy, karnevaly, spolková činnost, přehlídky tvorby ve znakovém jazyce, oslavy mezinárodního dne neslyšících, divadelní a sportovní akce.

Kompenzační pomůcky

Pipeková (a kol., 2010) dělí pomůcky pro osoby se sluchovým postiţením na následující skupiny: Pomůcky usnadňující vnímání mluvené řeči, kterým se budeme věnovat samo- statně. Dále pomůcky usnadňující tvoření mluvené řeči, kam zahrnuje všechny logopedické pomůcky, jako jsou špachtle, zrcadlo, sondy atd. Jako další vymezuje pomůcky motivující ke čtení – teletext, skryté titulky, textová telekomunikace, které samy o sobě nejsou nijak motivující. Takto spíše působí upravené knihy, které mají obsah zjednodušen, převeden do vět jednoduchých s pouţitím známých slov, výstiţných ilustrací nebo komiksů a slovníč- kem na konci kaţdé kapitoly. Nechybí ani pomůcky pro získávání informací. Do nich řadí televizi, počítače, multimediální techniku, internet, dříve pouţívané psací telefony, které

57 jsou dnes nahrazeny běţnými chytrými mobilními telefony a fax, který vlastní také uţ pouze několik málo osob. Poslední skupinou jsou pomůcky, které transformují zvukové podněty na vibrace nebo světelné signály. Mezi tyto pomůcky patří světelná signalizace domovního zvonku, detektor zvonění telefonu nebo pláče dítěte, vibrační pager, vibrační budík nebo zesilovač telefonu.

Pomůcky usnadňující vnímání mluvené řeči

Pro přehlednost Pipeková (a kol., 2010) dělí tyto pomůcky ještě na pomůcky pro nedoslý- chavé a pomůcky pro neslyšící. Pro nedoslýchavé existují tyto pomůcky, které jsou zaloţeny na zesílení zvuků. Nejzákladnější a nejznámější jsou samozřejmě sluchadla, která pouţívají děti i osoby s lehkou, středně těţkou i těţkou nedoslýchavostí. „Sluchadlo je miniaturní elektroakus- tický přístroj, jehoţ úkolem je zesílení a modulace zvukového vjemu“ (Horáková, 2012, s. 95). Nastavení je individuální a provádí jej foniatr. Dle způsobu zpracování akustického signálu rozlišujeme analogová a digitální (ta jsou schopná sama rozpoznat řeč a zesílit ji a naopak ztlumit rušivé zvuky okolí). Přenos zvuku můţe probíhat vzduchem nebo kostním vedením. Dle tvaru se jedná o sluchadla závěsná, která jsou nejčastěji uţívaným typem u všech věkových kategorií, protoţe dokáţou pokrýt celou šíři korigovatelných sluchových vad (i zbytky sluchu nebo praktickou hluchotu). Zvukovodová (nitroušní), která jsou buď v provedení kanálová, zvukovodová nebo boltcová. Kapesní, která uţ byla v podstatě z trhu vytlačena výkonnějšími a menšími sluchadly závěsnými. Brýlová se dnes vyrábí uţ jenom pro kostní vedení (Horáková, 2012). Indukční smyčky „mění analogový elektrický signál na elektromagnetické pole, které je sluchadlem zachycováno kdekoli uvnitř celé plochy, která je smyčkou ovinuta“ (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006, s. 180). Jejich pouţití je časté jak v domácnostech, tak třídách s nedoslýchavými dětmi. Ze zákona je dáno jejich uţití i v kinech, divadlech a dalších sálech. Dále mohou osoby nedoslýchavé pouţívat osobní zesilovače a pojítka s infračerveným a rádiovým (FM) přenosem. Pomůckami pro vnímání mluvené řeči u neslyšících osob je zaprvé kochleární implantát. Coţ je nitroušní elektronická smyslová náhrada. Zachycuje zvuk, který však nezesiluje, ale převádí jej na elektronické impulsy, kterými jsou stimulována vlákna slu- chového nervu. Kochleární implantát tedy kompenzuje nefunkčnost vnitřního ucha. „Kochleární implantace je indikována u jedinců ohluchlých v kterémkoliv věku, nebo 58 u prelingválně neslyšících dětí přibliţně do 6 let věku, tzn. u dětí, které se narodily s oboustranným těţkým postiţením sluchu“ (Horáková, 2012, s. 100). Vnější částí im- plantátu je mikrofon, řečový procesor a vysílací cívka. Vnitřní část obsahuje přijímač a svazek 22 elektrod, které jsou implantovány do hlemýţdě. Operace jsou u nás prováděny ve dvou centrech (jedno pro děti, jedno pro dospělé), implantace je plně hrazena zdravotní pojišťovnou a prozatím se provádí pouze jednostranné zavedení elektrod. Aby implantace přinesla chtěné výsledky, musí po ní následovat dlouhodobá, odborně vedená rehabilitace (Horáková, 2012). Kmenový implantát „je určen k obnovení sluchových vjemů, které vznikají prostřed- nictvím elektrické stimulace elektrodami speciálního tvaru, jeţ jsou umístěny v blízkosti kochleárních jader v mozkovém kmeni“ (Pipeková a kol., 2010, s. 149). Pouţívá se, pokud je poškozen sluchový nerv.

Specifické potřeby osob se sluchovým postižením

Sluchové postiţení nepůsobí jenom na oblast řeči a myšlení, velkou roli hraje i v socializaci člověka. Někdy se tyto osoby mohou chovat poněkud zvláštně, protoţe mají problém s pochopením informací a společenských norem. „Často ani dobře nechápou, co vlastně od nich ostatní lidé chtějí, a nevědí, co si o jejich chování druzí lidé myslí, přičemţ je to často ani nezajímá“ (Lechta, 2010, s. 84). Hůře se orientují v mezilidských vztazích, mají problém s pochopením pocitů a názorů slyšících osob. Můţe se v nich vůči majoritní společnosti vyvinout negativní a podezřívavý postoj, který vede k volbě izolace (Lechta, 2010). Komunikační bariéra mezi slyšící a neslyšící společností je značná. Velké mnoţství slyšících osob často zaměňuje atypický mluvní projev nebo neschopnost komunikovat mluvenou řečí za projevy mentálního postiţení. Sami Neslyšící nepovaţují ztrátu sluchu za postiţení, uvnitř své komunity jsou plnohodnotnými členy. Slyšící společnost svou nezna- lostí této problematiky vytváří zbytečnou bariéru a tyto osoby stigmatizuje jako „vadné“, protoţe neodpovídají jejím normám. Specifické potřeby osob s postiţením sluchu se tedy týkají především oblasti komunikace. Při komunikaci s osobou odezírající je třeba dodrţovat několik jednoduchých pravidel. Stejně tak brát ohled na těţší sluchové ztráty a z nich plynoucí dorozumívací systémy těchto lidí. Informace by měly být předávány nejenom ústně, ale i vizuálně, graficky.

4.5 Osoby s kombinovaným postižením

Ve speciální pedagogice existuje i samostatná oblast, která se věnuje osobám vícenásobně postiţeným, tzn. s minimálně dvěma rozdílnými typy postiţení, narušení či jejich kombi- nací. „Kombinovat se mohou nejen závaţnější stupně postiţení, poruch či narušení, ale i jejich lehčí stupně navzájem nebo s těţšími stupni postiţení. Rovněţ nelze vyloučit kombinaci postiţení či narušení s nadáním nebo talentem“ (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006, s. 303). Tato skupina se vyznačuje obrovskou variabilitou kombinací postiţení, příznaků a projevu. Můţeme však jmenovat několik diagnóz, které jsou typické výskytem vícená- sobného postiţení. Je to například dětská mozková obrna, Downův syndrom, Edwardsův syndrom, Fetální alkoholový syndrom atd. Etiologie ostatních kombinovaných vad je velmi různorodá. Klasifikovat takto heterogenní skupinu je problematické. Typicky nejpouţívanější dělení je dle přítomnosti mentálního postiţení. Tedy mentální retardace a tělesné postiţení, smyslové postiţení nebo porucha chování. Samostatně se vymezuje skupina s duálním senzorickým, smyslovým postiţením, osoby hluchoslepé. Jako třetí je pak moţné vymezit skupinu osob s poruchami chování a kombinací s dalším postiţením. Samozřejmě i specifické potřeby těchto osob jsou velice individuální a těţko obsaţi- telné. Renotiérová a Ludíková (2006) poukazují, ţe u této skupiny se častěji objevují problémy s komunikací. Uplatňují se zde tedy metody alternativní a augmentativní komunikace. „Zařazování jedinců s vícenásobným postiţením by mělo být činěno vţdy velmi cit- livě, s vysokou mírou zodpovědnosti, zejména v kontextu s moţností dosaţení jistého stupně úrovně a eventualit i další návaznosti a uplatnitelnosti ve společnosti“ (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006, s. 306).

4.6 Průkazy osob se zdravotním postižením

O průkazech osob se zdravotním postiţením hovoří zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, konkrétně jeho hlava V. Paragraf 34 říká: „Nárok na průkaz osoby se zdravotním postiţením má osoba starší 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postiţením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou

60 autistického spektra.“ Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je povaţován takový, který trvá déle neţ jeden rok. Průkazy jsou vydávány na základě lékařského posouzení schopnosti pohyblivosti a orientace, které spočívá v hodnocení zdravotního stavu a funkční schopnosti (tělesné, smyslové a duševní schopnosti, znalosti a dovednosti nezbytné pro schopnost pohyblivosti a orientace) fyzické osoby. V praxi dochází k porovnávání funkčních schopností sledova- ného jedince (s vyuţitím běţně dostupných kompenzačních pomůcek) se schopnostmi stejně fyzicky staré osoby bez znevýhodnění. Dále se hodnotí dlouhodobost onoho nepříz- nivého zdravotního stavu, zda se jedná o podstatné omezení schopnosti pohyblivosti či orientace a závaţnost funkčního postiţení (vychází se z poruchy funkčních schopností s nejvýznamnějším dopadem na schopnost pohyblivosti nebo orientace). Dle výsledného zhodnocení průkazy vydávají krajské pobočky úřadu práce (zákon č. 329/2011 Sb.). Průkaz TP je přidělen osobě se středně těţkým funkčním postiţením pohyblivosti, čímţ se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna samostatné pohyblivosti v domácím prostředí, v exteriéru je schopna chůze se sníţeným dosahem a má problémy při chůzi okolo překáţek a na nerovném terénu. Tento průkaz mohou mít také osoby se středně těţkým funkčním postiţením orientace. Takovýto jedinec je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopen spolehlivé orientace v domácím prostředí a zhoršenou schopnost orientace má jen v exteriéru. Tyto osoby mají dle § 36 tohoto zákona nárok na: „vyhrazené místo k sedění ve veřejných dopravních prostředcích pro pravidelnou hromadnou dopravu osob, s výjimkou dopravních prostředků, v nichţ je místo k sedění vázáno na zakoupení místenky; přednost při osobním projednávání své záleţitosti, vyţaduje-li toto jednání delší čekání, zejména stání; za osobní projednávání záleţitostí se nepovaţuje nákup v obchodech ani obstarávání placených sluţeb ani ošetření a vyšetření ve zdravotnických zařízeních“ (zákon č. 329/2011 Sb.). Průkaz ZTP vlastní osoby s těţkým funkčním postiţením pohyblivosti – osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna samostatné pohyblivosti v domácím prostředí, v exteriéru je schopna chůze se značnými obtíţemi a jen na krátké vzdálenosti. Prokazovat se jím mohou i osoby s těţkým funkčním postiţením orientace, tedy osoby, které jsou při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopny spolehlivé orientace v domácím prostředí, ale v exteriéru mají značné obtíţe. Tyto osoby mají dle § 36 tohoto zákona nárok na výhody uvedené u průkazu TP a navíc na „bezplatnou dopravu pravidel- nými spoji místní veřejné hromadné dopravy osob (tramvajemi, trolejbusy, autobusy, met-

61 rem); slevu 75 % jízdného ve druhé vozové třídě osobního vlaku a rychlíku ve vnitrostátní přepravě a slevu 75 % v pravidelných vnitrostátních spojích autobusové dopravy“ (zákon č. 329/2011 Sb.). Průkaz ZTP/P mají osoby se zvlášť těţkým funkčním postiţením nebo úplným posti- ţením pohyblivosti. Tím se rozumí stav, kdy je osoba při dlouhodobě nepříznivém zdra- votním stavu schopna chůze v domácím prostředí se značnými obtíţemi, popřípadě není schopna chůze. V exteriéru není schopna samostatné chůze a pohyb je moţný zpravidla jen na invalidním vozíku. Dále jsou to osoby se zvlášť těţkým funkčním postiţením orientace a úplným postiţením orientace s potřebou průvodce, které nejsou schopny samostatné orientace v exteriéru. Tyto osoby mají dle § 36 tohoto zákona nárok na výhody uvedené u průkazu TP a ZTP a dále na bezplatnou dopravu průvodce veřejnými hromadnými do- pravními prostředky v pravidelné vnitrostátní osobní hromadné dopravě; bezplatnou dopravu vodicího psa, je-li úplně nebo prakticky nevidomá, pokud ji nedoprovází průvodce“ (zákon č. 329/2011 Sb.). Z průkazu je čitelné, o jaký druh se jedná, popřípadě zde můţe být uveden symbol označující osoby s úplnou nebo praktickou hluchotou, osoby hluchoslepé nebo osoby úplně nebo prakticky nevidomé. Kromě jiţ uvedených výhod jednotlivých průkazů můţeme v zákoně 329/2011 Sb., paragrafu 36, odstavci 4, číst následující citaci, která je pro tuto práci zásadní a bude na ni dále poukázáno v praktické části: „Osobě, která je drţitelem průkazu ZTP nebo průkazu ZTP/P, a průvodci drţitele průkazu ZTP/P, můţe být poskytnuta sleva ze vstupného na divadelní a filmová představení, koncerty a jiné kulturní a sportovní akce.“

4.7 Bariéry a jejich řešení

Úkolem této podkapitoly není poučit čtenáře o bezbariérovém řešení veřejných budov, domácností, sociálních zařízení či dalších prostor. Tím se podrobně zabývá Vyhláška mi- nisterstva pro místní rozvoj č. 398/2009 Sb. o obecných technických poţadavcích zabezpe- čujících bezbariérové uţívání staveb ze dne 5. listopadu 2009. Tato kapitola se přímo zaměřuje na architektonické a další bariéry, se kterými se člověk s postiţením můţe setkat na hudebním festivalu typu Rock for People, tedy akci pořádané na rovinaté louce se zpev- něnými plochami letiště. Vyhláška 398/2009 Sb. se mimo jiné vztahuje na: „stavby pozemních komunikací a veřejného prostranství; stavby občanské vybavenosti v částech určených pro uţívání

62 veřejností.“ Mezi stavbami pro občanské vybavení jsou uvedeny také stavby pro kulturu a duchovní osvětu.

Řešení architektonických bariér pro osoby s tělesným postižením

Hned na začátku je podstatné si vymezit některé základní parametry tak, jak je uvádí Šestáková a Lupač (2010)14: Osoba sedící na mechanickém vozíku s rukama na obručích kol je široká 70 aţ 80 cm, na délku má běţný vozík 120 cm, pokud je veden doprovázející osobou je to 150 cm. Podnoţky vozíku jsou umístěné ve výšce 6 cm nad povrchem, kolena jsou ve výšce 68 cm, oči zhruba ve výšce 120 cm. Dosah ruky osoby sedící na vozíku je do stran 50 aţ 70 cm, dopředu 70 aţ 90 cm. Jedinec pohybující se s pomocí francouzských berlí vyţaduje volný prostor o šířce 120 cm, u osoby s chodítkem je to 90 cm. Pro poho- dlný průjezd na mechanickém vozíku je zapotřebí alespoň 120 cm na šířku. Znát tyto roz- měry je základním předpokladem pro bezbariérové budování a plánování. Pro moţnost samostatného pohybu je nejdůleţitější: „jasná orientace a přehlednost prostoru; rovná plocha, přímý přístup bez výškových rozdílů; dostatečné šířky průchodů a dveří; dostatečný manipulační prostor pro pohyb; umístění obsluţných prvků v dosaţitelné vzdálenosti“ (Šestáková, Lupač, 2010, s. 111). Prostor pro zaparkování jednoho vozidla přepravujícího osobu s tělesným postiţením by měl být minimálně 3,5 m široký a 5 m dlouhý. Je zde zahrnuta manipulační plocha pro nasednutí a vysednutí z vozíku. V prostorách pro shromaţďování musí být vyhrazeno místo pro vozík, které „musí být na rovné podlaze s výhledem na vztaţný bod jeviště, promítacího plátna a obdobných prostor (tato podmínka viditelnosti musí být také splněna v hledišti s předpokladem stání ostatních diváků, jako je hlediště sportovních staveb)“ (Šestáková a Lupač, 2010, s. 30). Bezbariérové rampy by podle Šestákové a Lupače (2010, s. 78) měly splňovat násle- dující body: „šířka rampy min. 1500 mm; rampa musí být po obou stranách opatřena madly ve výšce 900 mm (doporučuje se druhé madlo ve výši 750 mm), která musí přesa- hovat min. o 150 mm začátek a konec šikmé rampy s vyznačením v jejich půdorysném průmětu; rampa musí mít po obou stranách opatření proti sjezdu vozíku, které zároveň slouţí jako vodící prvek pro bílou hůl – spodní tyč zábradlí nebo sokl; podélný sklon smí být v poměru max. 1 : 16 (6,25 %) a příčný sklon v poměru max. 1 : 100 (1 %); rampa

14 Tato publikace obsahuje ke všem zmiňovaným bezbariérovým řešením i velmi zdařilé názorné obrázky pro lepší představení si dané situace a rozmístění. 63 delší neţ 9 000 mm musí být přerušena podestou v délce 1 500 mm (podesty musí mít i kruhová nebo jinak zakřivená rampa); přechod mezi bezbariérovou rampou a navazující komunikací musí být bez výškových rozdílů.“ Pokud se zaměříme na hygienická zařízení, můţeme formulovat tyto poţadavky: šířka vstupních dveří musí být minimálně 80 cm; dveře se musí otevírat ven a z vnitřní strany mít ve výšce 80 aţ 90 cm madlo; zámek dveří musí být odjistitelný zvenku; po osa- zení prostoru všemi předměty musí zůstat zachován volný manipulační prostor o průměru minimálně 1,5 m; tvar a hloubka umyvadel musí umoţnit podjezd vozíku a mít pákovou baterii; zrcadlo je vhodné pouţít sklopné, přičemţ jeho páka by neměla vystupovat do prostoru (při pouţití běţného zrcadla by jeho spodní hrana neměla být výše neţ 90 cm nad podlahou); vedle umyvadla musí být alespoň jedno svislé madlo dlouhé 50 cm; madlo vedle WC musí být pevné, nikoliv s moţností zvednutí. Půdorys kabiny WC je u novosta- veb 1,8 na 2,15 m, u úprav jiţ hotových staveb je to 1,6 na 1,6 m. Jak ale Šestáková s Lupačem (2010) dodávají, tyto rozměry jsou minimální, které vyhláška povoluje, coţ neznamená, ţe jsou i optimální. Někdy mohou velmi ztíţit nebo dokonce znemoţnit pou- ţití osobami vyuţívajícími elektrický vozík. Minimální půdorys sprchového koutu je 90 na 90 cm. Vedle sprchového koutu musí být místo pro odloţení vozíku, které lze od vodního proudu oddělit zástěnou nebo závěsem. Musí zde být sklopné sedátko (min. 45  45 cm) ve výšce 46 cm nad podlahou, vedle něj je vhodné přidělat sklopné madlo. Ruční sprcha s pákovým ovládáním musí být umístěna v dosahové vzdálenosti 75 cm. V místě sprchy musí být svislé (50 cm dlouhé) a vodorovné (min. 60 cm dlouhé, ve výši 80 cm) pevné madlo.

Řešení architektonických bariér pro osoby se zrakovým postižením

Dudr a Lněnička (1999) v souhrnu vymezují tato technická opatření, která vedou ke zlep- šení podmínek samostatného a bezpečného pohybu a orientace nevidomých a slabozrakých: uspořádání prostorů vnímatelné nevidomými a slabozrakými; uspořádání prostorů bez zásahu překáţek a předmětů do cest, ve kterých se nevidomí a slabozrací pohybují; vyznačení a zabezpečení překáţek dočasných i stálých, částí staveb a zařizovacích předmětů; umělé orientační body, vodicí linie, signální a varovné pásy jako zvláštní případ vodicích linií; akustická signalizace na přechodech pro chodce, které jsou vybaveny světelnou dopravní signalizací; akustické orientační majáky a akustické orien-

64 tační a naváděcí systémy stabilní, na vozidlech MHD a předměstské ţelezniční dopravy; tyflografické pomůcky pro nevidomé; slovní popisy jednotlivých tras samostatné nebo jako doplněk typografických map a plánků; informační značky a nápisy reliéfní a v Braillově písmu a nakonec elektronické informační cesty vyuţitelné touto skupinou. Přístupy do staveb musí být dle vyhlášky č. 398/2009 Sb. vytyčeny přirozenými nebo umělými vodícími liniemi. „U budov se specializovanými sluţbami pro osoby se zrakovým postiţením, nemocnic, krajských úřadů, výpravních budov, odbavovacích terminálů ve- řejné dopravy a stanic metra musí být definovány také akusticky“ (Šestáková, Lupač, 2010, s. 22). V praxi se vyuţívají vodící linie, přirozené i umělé, o nichţ jsme jiţ mluvili. Mezi další hmatné prvky umístěné na zemi patří signální pásy, které určují přesný směr chůze, označují místo odbočení z vodicí linie k orientačně důleţitému místu, zejména při přechá- zení vozovky nebo při přístupu k nástupišti hromadné dopravy. Jejich povrch musí mít nezaměnitelnou strukturu a odlišovat se díky ní od okolí, být vizuálně kontrastní, pro- tiskluzný a vnímatelný bílou holí i nášlapem. Podrobnou charakteristiku i s rozměry určuje několikrát zmiňovaná vyhláška. Varovné pásy „ohraničují místo, které je pro osoby se zrakovým postiţením trvale nepřístupné nebo nebezpečné“ (vyhláška č. 398/2009 Sb.). Setkat se s nimi můţeme na rozhraní mezi chodníkem a vozovkou, vstupech na ţelezniční přejezd nebo přechod, tramvajových nástupištích a dalších místech. Informace musí být podávány nejenom vizuálně, ale podle okolností i akusticky a hmatně, musí mít kontrastní a osvětlené nápisy a symboly. „Odbavovací a registrační systémy musí umoţňovat samostatné uţívání osobami se zrakovým postiţením, jinak ne- smí být pouţity. Všechna hygienická zařízení a šatny, která jsou určena pro uţívání veřej- ností, musí být hmatově označena“ (Šestáková, Lupač, 2010, s. 34). Další mnohé předpisy a pravidla jsou dohledatelné buď ve vyhlášce č. 398/2009 Sb. nebo v publikacích panů Drdy a Lněničky, kteří pracují v Metodickém centru odstraňování bariér Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR. Bariéry je ale moţné řešit nejenom architektonickými prvky, existují i tyto tři organi- zační opatření, která vedou ke zlepšení podmínek samostatného pohybu zrakově postiţe- ných osob: zorganizování chodu sluţeb tak, aby byly přístupné i bez cizí pomoci; informovanost personálu ve sluţbách, obchodu a dopravě o tom, jak komunikovat se zra- kově postiţenými a jak nabídnout kvalifikovanou a lidsky důstojnou pomoc; řešení

65 provozů objektů a sluţeb tak, aby si mohli sami volit mezi pomocí a samostatností (Dudr, Lněnička, 1999). Je na místě podotknout, ţe v České republice je zhruba 60 aţ 100 tisíc osob s těţkým zrakovým postiţením, z čehoţ 7 aţ 12 tisíc je nevidomých (Finková, Ludíková, Růţičková, 2007). Budování bezbariérového prostředí akceptujícího specifika těchto lidí je o to více akutní, protoţe se nejedná „pouze“ o přístupnost určitých míst, ale skutečně i o bezpečnost a zdraví těchto osob. Neoznačení vozovky, výkopu apod. můţe vést k pádům, ale i nešťastným tragédiím váţnějšího dopadu.

Řešení architektonických a informačních bariér pro osoby se sluchovým postižením

Vyhláška 398/2009 Sb. neopomíjí ani osoby se sluchovým postiţením. Paragraf osmý například říká, ţe „prostory pro shromaţďování 50 a více osob nebo kaţdé ozvučení či překladatelský servis kin, divadel a sálů musí umoţňovat indukční poslech pro nedoslý- chavé osoby.“ Stejně tak i přepáţky pokladen a obousměrné dorozumívací zařízení výtahů. Indukční smyčky ale nesmí být v patrových budovách umístěny nad sebou, aby nedochá- zelo k jejich rušení. Uspořádání přepáţek navíc musí umoţňovat odezírání. Stanoveny jsou i poţadavky na intenzitu osvětlení a to 300 lx. V některých případech je stanoveno pouţití světelné signalizace (elektronický vrátný). Jiné poţadavky pro zpřístupnění budov pro osoby se sluchovým postiţením vyhláška neuvádí. Strnadová (2003) upozorňuje, ţe například prostředky hromadné dopravy jsou vybaveny vizuální signalizací, ale přesto ne vţdy efektivně (na displeji se neukazuje název následující stanice, ale stanice cílové). Problém vidí také v procentu titulkovaných pořadů v televizi nebo pořadů tlumočených do českého znakového jazyka. S dalšími podobnými skrytými bariérami, jak je sama nazývá, se osoby neslyšící a nedoslýchavé setkávají denně. „Mnoho bariér se dá překonat technickými pomůckami. Nejobtíţněji se však odstraňují bariéry přímo v myšlení lidí“ (Strnadová, 2003, s. 80).

PRAKTICKÁ ČÁST

5 Kvalitativní výzkum

Vzhledem k povaze empirické části této práce bylo výzkumné šetření realizováno formou kvalitativního výzkumu. Ten Švaříček, Šeďová a kol. (2007) definují jako „proces zkou- mání jevů a problémů v autentickém prostředí s cílem získat komplexní obraz těchto jevů zaloţený na hlubokých datech a specifickém vztahu mezi badatelem a účastníkem vý- zkumu. Záměrem výzkumníka provádějícího kvalitativní výzkum je za pomoci celé řady postupů a metod rozkrýt a prezentovat to, jak lidé chápou, proţívají a vytvářejí sociální realitu.“ Autor vytváří komplexní obraz, analyzuje různé texty, informuje o názorech účastníků a provádí zkoumání v přirozených podmínkách (Hendl, 2005). Na počátku autor vybírá výzkumné téma a pokládá výzkumné otázky. Ty můţe v průběhu, ale dokonce ještě při analýze dat, dále měnit a doplňovat. „Z tohoto důvodu se někdy kvalitativní výzkum povaţuje za pruţný typ výzkumu. V jeho průběhu nevznikají pouze výzkumné otázky, ale také hypotézy i nová rozhodnutí, jak modifikovat zvolený výzkumný plán a pokračovat při sběru dat i jejich analýze“ (Hendl, 2005, s. 50). Autor vyhledává všechny dostupné informace, které by dle jeho názoru mohly při- spět k najití odpovědí na výzkumné otázky. Metody získávání dat nebývají příliš standar- dizované. Jedná se o přepisy terénních poznámek z pozorování a rozhovorů, fotografie, audio a videozáznamy, deníky, dokumenty, apod. Výzkumný proces má longitudinální charakter, tedy probíhá v delším časovém intervalu (Hendl, 2005). Výsledná zpráva obsahuje popis místa zkoumání a rozsáhlé citace z provedených rozhovorů a poznámek, které si autor udělal při práci v terénu. Snaţí se nevynechat nic, co by mohlo osvětlit daný problém. „Výzkumník můţe navrhnout teorii o fenoménu, který pozoroval. Často se stává, ţe svoje závěry probírá se sledovanými jedinci (účastníky vý- zkumu) a jejich názory zohledňuje nebo přidává do výsledné zprávy“ (Hendl, 2005, s. 51). Pokud se zaměříme na validitu výzkumu, můţeme konstatovat, ţe v kvalitativním přístupu hovoříme o pravdivosti a platnosti výzkumu a celého výzkumného procesu. „Atri- but pravdivý znamená, ţe nálezy reprezentují jevy, ke kterým odkazují, atribut platný znamená, ţe zjištěné nálezy jsou podpořeny důkazy“ (Švaříček, Šeďová a kol., 2007, s. 31).

5.1 Případová studie

Výzkumným designem této práce je právě případová studie. Jedná se o studii festivalu Rock for People konaného v Hradci Králové. Výzkum převáţně proběhl na ročníku kona- ném v termínu od 3. do 5. července roku 2014.15 Studie byla ve svém průběhu v několika oblastech rozšířena i na poznatky z ročníků předešlých. Případová studie, je detailní studium a sběr velkého mnoţství dat od jednoho nebo několika málo případů. „Předpokládá se, ţe důkladným prozkoumáním jednoho případu lépe porozumíme jiným podobným případům“ (Hendl, 2005, s. 104). Rozlišovat můţeme pět typů případových studií: osobní, studii komunity (sociografie), sociálních skupin, zkoumání událostí, rolí a vztahů a také studium organizací a institucí, které nejvíce odpo- vídá právě této práci, jelikoţ jedním z jeho moţných cílů je také zkoumání procesů změn a adaptace (Hendl, 2005). Výzkum pomocí případové studie se skládá z těchto kroků, které se vzájemně ovliv- ňují: Určení výzkumné otázky – Volba jevu, určení účelu studie a vymezení výzkumných otázek. Výběr případů, určení metod sběru a analýzy dat – fáze plánování, výběr dat, po- třebných k zodpovězení výzkumné otázky, zajištění kvality a nezkreslenosti dat. Příprava sběru dat – systematicky pomocí mnoha zdrojů, zaznamenávání a dokumentace jednotli- vých fází sběru, přepis dat, indexování pro snazší vyhledání. Analýza a interpretace dat – zkoumání dat, hledání spojitostí mezi nimi a výzkumnými otázkami, hledání konfigurací, analýza uvnitř jednotlivých případů, porovnávání. Příprava zprávy – přiblíţení případu, komplexní vykreslení, usnadnění pochopení sloţitostí v případu (Hendl, 2005). „Data pro případovou studii mohou poskytovat rozhovory, záznamy pozorování nebo dokumenty. Není obvyklé, ţe se pouţívají všechny tři typy“ (Hendl, 2005, s. 114). Analýza dat je vzhledem ke komplexnímu charakteru dat a jejich mnoţství náročná. Data se kategorizují, třídí a interpretují. Hendl (2005) říká, ţe zpráva o případové studii musí být pro čtenáře obohacením, měla by být překvapivá, téma by tedy mělo být neobvyklé, dále má být zajímavá a čtivá. Výborná studie by navíc měla být úplná, coţ zahrnuje získání dostatečného mnoţství dat, dovedení výzkumu do přirozeného závěru a vyčerpání problematiky. Měla by také umoţ- ňovat alternativní pohledy na danou problematiku, poukázat na různá řešení a perspektivy.

15 Potaţmo od 2. července, kdy se konal tak zvaný „Večírek pro nedočkavé“. 68

5.2 Výzkumný cíl a otázky

Výzkumným cílem je zjistit přístupnost hudebního festivalu Rock for People pro osoby s tělesným, zrakovým, sluchovým a kombinovaným postiţením. Dílčím cílem je odhalení architektonických a dalších bariér a poskytnutí zpětné vazby a vodítka pro další moţné pozitivní změny. Maxwell (2013) rozlišuje trojí typy cílů. V případě tohoto výzkumu by byly následu- jící. Intelektuálním cílem je ukázat na hudební festivaly jako na moţnost sociální integrace osob s postiţením. Praktickým cílem je přinést návrh na vylepšení přístupnosti hudebních festivalů pro osoby s různým typem postiţení. Vzhledem k tomu, ţe se podařilo navázat kontakt s organizátory zkoumaného festivalu, je zde velký potenciál přenést získané poznatky do praxe, tedy poučit se z předešlých chyb a inspirovat se podněty osob, kterých se tato problematika dotýká nejvíce. Oblast personálního cílu je vymezena zájmy autorky, několikaletou osobní zkušeností se zkoumaným festivalem a obecně pracovním a sociálním pohybem mezi skupinami osob s postiţením, které jsou návštěvníky hudebních festivalů, nebo by se jimi mohly stát. Výzkumný problém je vystiţen otázkou: Do jaké míry byl festival Rock for People bezbariérový?

5.3 Využité metody sběru dat

Při zpracování této případové studie byly k získání informací vyuţity níţe uvedené metody sběru dat.

Zúčastněné pozorování

„Zúčastněným pozorováním je moţné popsat, co se děje, kdo nebo co se účastní děje, kdy a kde se věci dějí, jak se objevují a proč“ (Hendl, 2005, s. 193). Pozorování na festivalu Rock for People probíhalo formou zúčastněného pozorování, které bylo skryté – organizátoři festivalu nebyli o pozorování předem informováni. Pozo- rování bylo prováděno z pozice úplného účastníka. To znamená, ţe se výzkumník stává rovnoprávným členem skupiny, tráví s ní většinu času a neinformuje ji o probíhajícím pozorování. Dále je moţné jej charakterizovat jako přímé, tedy badatel se účastnil zkou- maného jevu v čase jeho průběhu. Pozorování bylo nestrukturované – nemělo předem určené a vymezené jevy. „U nestrukturovaného pozorování začínáme se spíše vágně

69 formulovaným seznamem otázek, které připouštějí otevřenost k neočekávaným situacím“ (Švaříček, Šeďová a kol., 2007, s. 145). Pozorování je zaznamenáváno ideálně přímo na místě formou terénních poznámek. Pouţívají se ale i různé audiovizuální systémy, pro zachycení konkrétních situací a jevů. V tomto případě byly pořízeny fotografie, viz Příloha C.

Kvalitativní rozhovor

Před započetím rozhovoru je nutné zajistit si souhlas se záznamem. Dobré je začít něja- kými klasickými společenskými otázkami, aby došlo k prolomení bariér, teprve posléze začít klást otázky vztahující se k tématu výzkumu. Rozlišujeme šest typů otázek – otázky demografické a kontextové; vztahující se ke zkušenostem nebo chování; vztahující se k názorům; vztahující se k pocitům; vztahující se ke znalostem a otázky vztahující se k vnímání. „Otázky v kvalitativním interview by měly být skutečně otevřené, neutrální, citlivé a jasné. Základní snahou při vymýšlení otázek je minimalizovat vnucování určitých odpovědí samou formulací otázky“ (Hendl, 2005, s. 169). Pouţit byl strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami (viz Příloha A), který byl ale veden neformálním způsobem, otázky byly volně upravovány, případně na podnět dotazovaného vznikaly i otázky nové, doplňující. „Strukturované interview znamená, ţe otázky jsou pevně dány. Takové interview je vlastně ústním dotazníkem“ (Gavora, 2000, s. 111). Rozhovory proběhly zhruba půl roku po konání akce, trvaly cca od 20 do 35 minut. Důleţité je také zakončení rozhovoru, protoţe při něm či loučení je moţné získat ještě další zajímavé informace. Pro pořadí otázek neexistují přesná pravidla. Otázky k této případové studii byly řa- zeny v logické posloupnosti tak, jak festival probíhá – nákup lístků, přítomnost průvodce, doprava na festival, ubytování, vstup do areálu, účast na koncertech, vyuţití hygienického zázemí, občerstvování se a dodrţování pitného reţimu, návštěva doprovodného programu a dále zkušenosti s organizátory a ostatními návštěvníky, zkušenosti z dalších festivalů, hodnocení bezbariérovosti a prostor pro další výpovědi. Před těmito otázkami proběhly otázky týkající se samotného návštěvníka s postiţením – typ jeho postiţení, specifické obtíţe, pouţívané kompenzační pomůcky. Obecná záliba v podobných společenských akcích, délka pobytu na sledovaném ročníku a informovanost o projektu Festivaly bez zábran.

„Po skončení interview získal výzkumník velký počet odpovědí. Jeho prvním úkolem je uskutečnit první kategorizaci dat. Snaţí se seřadit odpovědi do širokých kategorií. Kaţdý kód znamená jeden typ odpovědi“ (Gavora, 2000, s. 114). To, jaký způsob výzkumník pro třídění do kategorií vyuţije, je zcela na něm a jeho preferencích. V tomto případě bylo pouţito různobarevné podtrhávání souvisejících částí. Respondenti s tělesným a sluchovým postiţením byli osloveni přímo na místě konání festivalu Rock for People 2014. K získání skupiny osob se zrakovým postiţením bylo vyuţito metody sněhové koule (Snowball Sampling). „Je určena k získávání nových pří- padů na základě procesu postupného nominování dalších osob jiţ známými případy“ (Miovský, 2003, s. 19). Při rozhovoru je respondent dotázán, zda zná jinou osobu, která by k tématu měla stejný vztah jako on a mohl by zprostředkovat kontakt. „S těmito kandidáty je následně provedeno interview a celý proces se opakuje“ (Miovský, 2003, s. 19). Jeden z respondentů s tělesným postiţením v této případové studii zmínil jméno osoby se zrako- vým postiţením, se kterou se na festivalu setkal. S ní byl proveden rozhovor, který vyústil v nominaci další kandidátky. Děj se opakoval a došlo k získání třetího respondenta z dané skupiny.

Studium volně přístupných materiálů

„Dokumenty mohou tvořit jediný datový podklad studie nebo doplňují data získaná pozo- rováním a rozhovory,“ (Hendl, 2005, s. 204) jako je tomu i v tomto případě. Proces zpracování dat z dokumentů probíhá následujícím způsobem: definování vý- zkumné otázky, vyhledání všech relevantních dokumentů, externí a interní posouzení do- kumentů, interpretace zaměřená na hledání odpovědí na poloţené otázky, vypracování zprávy (Hendl, 2005). Pouţity byly materiály (především letáky) festivalu Rock for People a projektu spo- lečnosti Pivovary Staropramen – Festivaly bez zábran. Velkou měrou pak články z webových stránek.

6 Festivalové projekty zaměřené na osoby s postižením

Na hudebních festivalech se mezi doprovodným programem objevují i charitativní a osvětové stánky. Dvěma vybraným projektům velkých nápojových firem, které proběhly v minulých letech i na festivalu Rock for People, jsou věnovány následující řádky. Infor- mace pochází z článků o těchto kampaních uveřejněných na internetu.

6.1 Neslýchané festivaly (Kofola, a. s.)

Firma Kofola v roce 2011 představila svůj projekt Dobronoţky. Úkol byl jednoduchý – z ponoţky vytvořit maňáska, Dobronoţku, a tu posléze nabídnout v aukci na webových stránkách www.kofola-dobronozky.cz. Kreativita lidí a ochota pomáhat a pořídit si někým jiným vytvořenou Dobronoţku v tomto roce přinesla finanční dar sdruţení Loutky v nemocnici, které se snaţí zpříjemnit pobyt dětským pacientům. Projekt proběhl i na Slo- vensku, kde se z veřejné aukce Kofola maňušiek podařilo pro občanské sdruţení Bábky vybrat téměř 30 tisíc euro (Kofola zve na neslýchanou festivalovou zábavu, online; Nová kampaň Kofoly pozýva na Neslýchané festivaly, online). Dobronoţky pokračovaly i v roce následujícím, avšak přidala se k nim kampaň zvaná Neslýchané festivaly, pocházející z kreativní agentury Kaspen/Jung von Matt, jehoţ cílem bylo zábavnou a nenucenou formou šířit osvětu o znakovém jazyce a přinést finanční ob- nos na konto občanského sdruţení České komory tlumočníků znakového jazyka pro projekt Zpívající ruce, který se věnuje školení speciálních tlumočníků hudby pro neslyšící. Na kampaň jiţ od května v televizních spotech upozorňovala dvě videa reţírovaná Jakub Kohákem. Heslo: „Kaţdý otisk se počítá“ bylo naprosto výstiţné. Na Českých festivalech Mezi ploty, Colours of Ostrava, Benátská noc, Hip Hop Kemp a Trnkobraní byla v promozóně Kofoly připravena stěna, na kterou si lidé mohly otisknout svou ruku, ti od- váţní si mohli nechat otisknout dlaň na srdce. Za kaţdý obtisk darovala Kofola 5 Kč na zmiňovaný projekt. Tlumočníci učili zájemce „tajnou festivalovou řeč“, tedy český zna- kový jazyk a vybrané fráze, které se na festivalu mohou hodit kaţdému – jak pozvat dívku nebo chlapce na Kofolu, jak se seznámit nebo vyznat lásku. Nápoj čepovali neslyšící bar- mani a návštěvníci tak měli moţnost setkat se v přímém kontaktu s uţivateli znakového jazyka a případně i pouţít některou z dalších frází, kterou je tlumočníci naučili. Připraveno bylo také divadelní vystoupení neslyšících a další atrakce. Vrcholem bylo vystoupení

72 skupiny Traband, které bylo celé tlumočené do znakového jazyka. Tato skupina s Českou komorou tlumočníků spolupracuje jiţ dlouhodobě, vydala i DVD Neslýchané, které obsahuje tlumočené písně. Sbírka, jak je uvedeno na oficiálních webových stránkách, vynesla 22 514 Kč. Projekt proběhl i na Slovensku, konkrétně na festivalech: Senecké léto, Grape, Slíţovica a Pohoda. I na nich byly některé písně vybraných interpretů tlumočeny do slo- venského znakového jazyka. Za kaţdý otisk dala společnost Kofola 20 centů občanskému sdruţení Myslím – centrum kultúry Nepočujúcich (Vďaka Neslýchaným festivalom si hudbu uţijú i nepočujúci, online; Nová kampaň Kofoly zve na Neslýchané festivaly, online; Nová kampaň Kofoly pozýva na Neslýchané festivaly, online). V roce 2013 kampaň pokračovala pod stejným názvem, tedy Neslýchané festivaly, ale zaměřila se na jinou cílovou skupinu. Na festivalech Votvírák, Rock for People, Colours of Ostrava a Benátská noc se rozhodla podpořit nevidomé horolezce, viz Příloha B. Návštěvníci promozóny Kofola si mohly vyzkoušet lezení na umělou devítimetrovou lezeckou stěnu s očima zavázanýma originálním promo šátkem. Za kaţ- dého lezce přispěla firma Kofola 50 Kč na podporu školy lezení pro nevidomé, samotnému lezci pak zůstal onen šátek. Jištění prováděli zkušení lezci a mezi nimi i známý český nevi- domý horolezec Honza Říha. Kofola společně se sdruţením Okamţik a BigWall Praha lezeckou školu spolupořádá. Jedná se o kurzy lezení nevidomých a slabozrakých osob, které mají zdarma (a to včetně zapůjčení lezecké výstroje). Kurzy proběhly kromě Prahy ještě v Liberci, Jablonci nad Nisou, Hradci Králové, Táboře, Českých Budějovicích, Plzni, Karlových Varech, Jihlavě, Ostravě a Olomouci v délce vţdy jedné úvodní hodiny a dalších pěti praktických lekcích po 90 minutách. Stěnu zdolalo 3 288 lezců, a výtěţek sbírky se tedy vyšplhal na 164 400 Kč. I zde měli účastníci moţnost střetnout se tváří tvář s nevidomou obsluhou baru. Projekt byl rovněţ pořádán i na Slovensku, mobilní stěna se objevila na festivalu Pohoda a Grape. Zde Kofola přispívala za kaţdého odváţného lezce dvěma eury, vybraná částka pro lezeckou stěnu v Bratislavě činila 2 564 eur (Matějků, 2013; Škola lezení pro nevidomé a slabozraké, online; Firma Kofola pokračuje v pořádání „Neslýchaných festivalů“ – festivalů, které spojují zábavu s dobročinnou pomocí, online). Na horolezeckou stěnu, vzpomíná respondent Martin: „To bylo super, to se mi moc líbilo. Takovejch akcí by tam mělo bejt víc, jako ta stěna, to tam můţe bejt klidně kaţdej rok.“

6.2 Festivaly bez zábran (Pivovary Staropramen, s. r. o.)

Na začátku června roku 2014 začala společnost Pivovary Staropramen s odhalováním svého nového projektu, který navazoval na původně korporátní projekt „Sbírek víčka, postavíme …“, který běţel jiţ od roku 2011. V něm byla sbírána plastová víčka a kovové zátky, díky čemuţ bylo několik dětských hřišť vybaveno herními atrakcemi z recyklovaného plastu, cvičiště pro asistenční psy organizace Helppes mobilními výcvi- kovými prvky a domovu pro seniory Sue Ryder byl předán finanční dar ve výši 40 000 Kč (Ze ţivota českých festivalů, online; Sbírej víčka, postavíme … festivaly bez zábran!, online). Značka Staropramen rozvinula spolupráci s agenturou SMART Communication, s. r. o. a vznikl projekt Festivaly bez zábran, viz Příloha B. Proběhla schůzka se zástupci organizací Liga vozíčkářů, Praţská organizace vozíčkářů a Českou asociací paraplegiků. Téma bylo jasné: „Co nejvíce trápí vozíčkáře na akcích, jako jsou festivaly, a také jaké jsou technické podmínky pro vytvoření ideálního festivalu, který si budou moci uţít i vozíčkáři“ (Pod pokličkou projektu „Sbírej víčka, postavíme … festivaly bez zábran“, online). Inspirace byla čerpána ze zahraničních festivalů jako je Sonisphere, Download, Latitude (všechny Velká Británie), Rock Werchter a Pukkelpop (Belgie), Roskilde (Dánsko), Hurricane (Německo) a Novarock (Rakousko). „Zkušenosti a praxe zahranič- ních festivalů s bezbariérovým přístupem jsou o krok a pár poskoků dál díky vyvinutějšímu společenskému vnímání“ (Za humny je … inspirace!, online). Princip tohoto projektu byl jednoduchý – návštěvníci a všichni další zájemci mohli do sběrných míst označených logem projektu nosit zvlášť plastová víčka či kovové zátky. Následně společnost RAJAN EKO, s. r. o. z nasbíraných plastových víček vyrobila pře- chodové pásy k vyrovnání terénu pro bezproblémový pohyb po areálu a nájezdové rampy. S výkupem kovových zátek pomohla společnost Remet, s. r. o., která se zabývá recyklací kovového odpadu. Plastová víčka k dalšímu vyuţití vykoupila společnost HOTTECH, s. r. o., která se dlouhodobě věnuje charitativním projektům spojeným právě se sběrem těchto uzávěrů. Společnost ZL Production, která je specialistou v oblasti produkce a technického zajištění akcí, pomohla s výběrem vyvýšené platformy, pro kvalitnější rozhled i poslech (Pod pokličkou projektu „Sbírej víčka, postavíme … festivaly bez zábran“, online). Paní Jana Bártlová, manaţerka odpovědnostních projektů společnosti Pivovary Staropramen, dále avizovala vznik tak zvaného meeting pointu pro vozíčkáře s mobilními bezbariérovými toaletami a sprchou, který poskytne zázemí pro odpočinek,

74 občerstvení se a získání bliţších informací o projektu. Objevit se měl i sníţený bar, vyhrazené parkoviště a plocha ve stanovém městečku. Na zahraničních festivalech jsou navíc poskytovány další komfortní sluţby, jako je oddělený vstup, moţnost dobití elektrického vozíku nebo asistenti rozptýlení po areálu. „Cílem je postupné otvírání festivalů tělesně postiţeným aţ po úplnou bezbariérovost festivalů podporovaných značkou Staropramen“ (Ze ţivota českých festivalů, online; Vozíčkáři rozšíří davy návštěvníků na Rock for People, online). Projekt byl otestován na festivalu Votvírák, kde proběhl sběr víček. Na festivalu Rock for People, Rock for People Brod a Kefír jiţ byly instalovány bezbariérové prvky. Na podzim pak projekt pokračoval na festivalech Mezi ploty a Nouvelle Prague. Přítomen byl i na koncertech Pharella Williamse a Kylie Minougue, které proběhly v praţské O2 Aréně (Shrnutí roku 2014, online). Konkrétně na festivalu Rock for People probíhal sběr víček a zátek na dvou místech – ve stanovém městečku a u 24hodinové zóny (v mapě areálu, viz Příloha B, jsou tato místa uvedena pod číslem 23). Od středy 2. do soboty 5. července zde lidé mohli od 11 do 19 hodin tento materiál odevzdat. Ke sběru se navíc poutaly i soutěţe. Denně bylo prvních 40 sběračů s více jak 50 víčky či zátkami v kaţdém sběrném místě odměněno albem skupiny Clou. Kaţdý den také probíhalo vyhlášení tří nejlepších sběračů víček a zátek značky Staropramen a nejlepšího sběrače jakýchkoliv víček. Ti si mohli vybrat odměnu ve formě zajímavého festivalového záţitku. Sbírat mohly i maximálně čtyřčlenné skupiny, vyhlášení nejlepší proběhlo poslední den festivalu (Projekt „Sbírek víčka, postavíme … Festivaly bez zábran“ na Rock for People, online). Reálně tedy došlo na festivalu Rock for People k instalaci dvou vyvýšených plošin u hlavních pódií (Rock for People stage, stan Staropramen stage), nájezdové rampy k jednomu z nich, 50 metrů přechodových pásů a zázemí pro vozíčkáře. „Pro zvídavé povahy z řad festivalových nadšenců zde byly připraveny dva vozíčky, na kterých si mohl kdokoliv vyzkoušet pohyb po areálu.“ V sobotu zde také proběhla prezentace organizace Helppes představující výcvik, dovednosti a schopnosti asistenčních psů. Nasbíráno bylo téměř 300 kg plastových víček a 30 kg kovových zátek (Potvrzeno! Letní hudební festivaly a vozíčkáři je fungující spojení, online). Respondent Michal, člen skupiny The Tap Tap participující v oblasti produkce kon- certů, jehoţ bliţší charakteristika je uvedena v kapitole Konkretizace jednotlivých respon- dentů, uvedl, ţe část skupiny měla na festival Rock for People přijet s dvoudenním

75 předstihem a recenzovat bezbariérovost areálu. Z časových důvodů z této návštěvy sešlo a byla nahrazena jakýmsi křtem bezbariérové stezky. Ve čtvrtek, první oficiální festivalový den, přijela skupina The Tap Tap o několik hodin dříve, aby otestovala mobiliář, který ve spolupráci s festivalem v areálu Staropramen instaloval (The Tap Tap otestovali bezbarié- rovost festivalu Rock for People!, online). V předešlém roce 2013 festival navázal spolupráci s Magistrátem Hradec Králové, odborem sociálních věcí a zdravotnictví, díky čemuţ se na festivalu objevila řada seniorů, jejichţ hlavním cílem byl koncert Karla Gotta. Tato spolupráce pokračovala i v roce 2014. Kromě seniorů se ale nově týkala i osob s postiţením. Společně s Centrem sociální pomoci a Centrem pro integraci osob se zdravotním postiţením byla zajištěna doprava do areálu a asistenti. Ve čtvrtek tak dorazilo 8 vozíčkářů na koncert skupiny The Tap Tap. V sobotu poté dalších 10 na koncert skupiny Lucie (Na festival Rock for People vyrazí také vozíč- káři, 2014; The Tap Tap otestovali bezbariérovost festivalu Rock for People!, online).

Meeting point aneb stánek pro vozíčkáře

Jak jiţ bylo řečeno meeting point, neboli zázemí pro vozíčkáře16 slouţilo jako relaxační prostor pro setkávání s dalšími návštěvníky s postiţením, schování se před slunkem, občer- stvení se atd. Součástí byla i bezbariérová toaleta a mobilní sprchová buňka, ty však budou více představeny v podkapitole Hygiena na festivalu. Společnost Pivovary Staropramen zajistila velký stan s bezbariérovým nájezdem, ně- kolik stolů a lavic, chladicí box s nápoji, pípu a také dva brigádníky, Šárku a Zdeňka, kte- rým bylo prostřednictvím elektronické pošty zasláno několik otázek (viz Příloha A) vztahujících se k fungování tohoto meeting pointu. Šárka měla předchozí zkušenost se spoluţačkou na vozíku, pro Zdeňka se ale jednalo o první setkání s osobami s postiţením. Šárka se k práci dostala prostřednictvím přímé nabídky od kamarádky. Zdeněk odpověděl na inzerát. „Pokud si správně vzpomínám, nebyla stanovena ţádná konkrétní kritéria pro výběr uchazečů.“ Oba byli na místě proškoleni ve správném chování k osobám na vozíku a jak postupovat v jednotlivých konkrétních případech, jak nabízet pomoc atd. Šárka svou úlohu ve stánku nazvala hosteskou. Jejím úkolem bylo podávat zdarma nápoje vozíčkářům a jejich doprovodu, pomáhat a obsluhovat bezbariérové WC a sprchu. „Asistence v případě potřeby (cesta na toaletu). Vzhledem k vybudované důvěře po prvním dni párkrát došlo

16 Ve článcích uveřejněných na webových stránkách festivalu i Pivovarů Staropramen bylo hojně uţíváno právě tohoto úzkého vymezení cílové skupiny, tedy „vozíčkářů“. Můţeme se domnívat, ţe na další skupiny osob s postiţením tedy myšleno nebylo, i kdyţ by například tyto sluţby mohly také ocenit. 76 i k opravě vozíčků nebo zapůjčení vozíku na kratší časový interval“ (Zdeněk). Doprovod mimo stánek po areálu festivalu nebyl jejich náplní práce. V otevírací době se brigádníci neshodují, stánek byl k dispozici od 10 hodin ráno aţ do 23 nebo 24 hodin večer. Návštěv- nost Šárka odhaduje kolem 20 vozíčkářů. „Dle mého názoru byli návštěvníci se stánkem nadmíru spokojeni a téměř kaţdý si toto zázemí vychvaloval“ (Zdeněk). „Byli nadšení a ohlasy byly pozitivní na nápad jako takový, nikde jinde to prý nezaţili,“ uzavírá Šárka. Kromě respondentů Jany a Michala nikdo z oslovených osob s postiţením nevěděl, ţe byl ročník 2014 avizován jako bezbariérový. Na webových stránkách festivalu se před samotným konáním objevily pouze čtyři články, v průběhu festivalu pak další dva upozor- ňující nebo zmiňující tento projekt. Informovanost a propagace se tedy nezdá být dosta- tečná. O zvýšené bezbariérovosti areálu se respondenti dozvídali aţ na místě. I kdyţ brigádnice Šárka odpověděla, ţe u vchodu do festivalu byla cedule, v mapce byl stánek pro vozíčkáře vyznačen a v areálu se pohybovaly hostesky s krabicí na víčka od pet lahví, informace se přesto dostala jen k někomu. Martin se o stánku dozvěděl náhodou druhý den festivalu. „Ţe bych z médií nebo tak někde o tom slyšel, tak to ne. Na web jejich nekoukám, ale mám jejich Facebook a nepřišlo mi to“ (Petr). Kamil měl trochu víc štěstí: „Já mám dojem, ţe mě odchytla nějaká paní někde hned na začátku a říkala mi o tom, ţe tam je ten stan. A pak mě tam odchytli ještě nějaký dva chlapíci, … za mnou přišli, a ţe kdyţ bych cokoliv potřeboval, tak si jim mám jakoby říct.“ V návaznosti na nízkou informovanost, se tedy několikrát objevil komentář s doporučením, více tento projekt a samotnou přístupnost festivalu osobám s postiţením propagovat. Je naprosto pochopitelné, ţe na webových stránkách i v příspěvcích na sociálních sítích se nejvíce objevují zvučná jména headlinerů, která táhnou většinu návštěvníků. „Informace, jako pro některý lidi asi zásadní, nesdělu- jou, ale zase by si na tom asi to PR vystavět mohli, ale asi to není dostatečnej zdroj, …, takţe proč jako nelákat spíš na headlinery, neţ na to, ţe maj něco dobře udělanýho?“ (Petr).

7 Případová studie festivalu Rock for People

Festival Rock for People je tradičně jednou z nejnavštěvovanějších hudební akcí českého festivalového léta. V roce 2014 se v areálu hradeckého Festivalparku v termínu od 2. do 5. července vystřídalo 27 tisíc návštěvníků (Díky vám: bylo to ohleduplné, čisté, energické a objevné!, online). V areálu se i díky výše zmiňovanému projektu Festivaly bez zábran a aktivitám Magistrátu Hradec Králové a dalších organizací pohybovalo celkem na 40 vozíčkářů (The Tap Tap otestovali bezbariérovost festivalu Rock for People!, online). Dostáváme se tedy ke stěţejní kapitole celé této práce, která se podrobně zabývá studiem festivalu Rock for People a jeho přístupností pro návštěvníky s tělesným, zrakovým, sluchovým i kombinovaným postiţením. Práce byla vystavěna na zúčastněném pozorování autorky a spolupráci osob, kterých se tato problematiky týká nejvíce, tedy návštěvníků s postiţením, jejichţ charakteristiky jsou předloţeny hned v následující podkapitole. Třetí a neméně důleţitou skupinou participující na této práci jsou samotní organizátoři, kteří ochotně zodpověděli zvídavé otázky a komentovali některé jevy.

7.1 Konkretizace jednotlivých respondentů

Martin (narozen 1985) měl před šesti lety úraz na paraglidu při kterém došlo k rozdrcení obratle L1, to způsobilo paraparézu. Po této události byl rehabilitován v Centru Paraple, hybnost v dolních končetinách má pouze částečnou. Sám se při rozhovoru označil za para- plegika. Pro pohyb na delší vzdálenosti pouţívá mechanický vozík, aktivní typ. Dokáţe však chodit i o francouzských berlích, která má vţdy při sobě. Na festivalu tedy pro přemísťo- vání vyuţíval vozík, při koncertech si ale často stoupnul, opřel se o hole a měl tak lepší výhled na pódium. Stejně tak můţe pomocí berlí překonávat povrchové nerovnosti, schody, či vyuţívat běţné mobilní toalety (podle nejznámějšího výrobce označované jako ToiToi). Poslední tři nebo čtyři roky je pravidelným návštěvníkem festivalu Rock for People a vţdy se jej účastní od prvního dne aţ do konce. Rád navštěvuje i hradecký divadelní festival. Má za sebou ale i několik velkých koncertů zahraničních skupin. Vyzkoušel si například i bezbariérovost zimního olympijského parku na Letné v roce 2014, který hodnotí velmi pozitivně.

Schůzka proběhla v jedné z hradeckých kaváren, kam Martin přijel autem. Vzdále- nost mezi autem a kavárnou překonal s pomocí berlí. Velmi ochotně a obsáhle odpovídal na kladené otázky a svolil s nahráváním celého rozhovoru.

Kamil (narozen 1991) utrpěl před šesti lety úraz. Při několikrát opakovaném skoku do vody uklouznul, dostatečně se neodrazil a spadl na mělčinu. Několik minut se topil, neţ jej kamarádi vytáhli a zavolali zdravotnickou záchrannou sluţbu. Má poškozené obratle C4, C5 a C6. Mezi C4 a C5 došlo k přetrţení míchy. Půl roku po úrazu strávil v nemocnici připojen na plicní ventilaci, jeho stav vypadal beznadějně. Poté, co mu začaly plíce fungovat, mohl začít s rehabilitací. Ta proběhla rovněţ v Centru Paraple, dokonce ve stejnou dobu, jako Martinova. Pohybuje se na mechanickém vozíku. Elektrický odmítá, protoţe by jej nemotivoval k vlastní tělesné činnosti. Z nešťastného úrazu se aţ zázračně uzdravil, přestoţe jeho šance na přeţití byly mizivé. V současné době ale stále potřebuje pomoc druhé osoby a to k přesunům, některým jemným manuálním úkonům, při péči o vlastní osobu atd. Festivalu Rock for People se zúčastnil čtyřikrát nebo pětkrát a to jiţ na invalidním vozíku. Na sledovaném ročníku byl přítomen na všech dnech. Mezi dalšími letními akcemi navštěvuje pravidelně festival České hrady, konkrétně ten pod státním hradem Kunětická hora. JamRock u Ţamberka, jednou navštívil i festival Votvírák. Schůzka proběhla v restauraci, kam Kamila přivezla jeho přítelkyně. Potřeboval pomoc při svlékání bundy, pití čaje, vyndání telefonu z kapsy, placení apod. Svolil s pořízením audio záznamu, ochotně zodpověděl všechny otázky.

Jitka (narozena 1969) trpí tři roky roztroušenou sklerózou mozkomíšní. „Nemoc přišla jako blesk z čistého nebe. Během týdne se ze mě stal invalida,“ říká a dále dodává: „Je jako na houpačce. Ráno je mi dobře a zvládnu skoro vše, ale odpoledne je to horší. Nejvíce obtíţí mi přináší únava, po které nemohu chodit. Prostě jdete a najednou jako by někdo vypnul vypínač a nohy přestanou poslouchat. Neudělám ani jeden krok. Znervózním a stres dokoná dílo zkázy. Ruka se zkroutí, neudrţím berle a padám. K tomu mám třes pravé horní končetiny, který se částečně dá ovlivnit prášky, ale ve chvíli stresu nebo nervozity, ruka neposlouchá.“ Pohybuje se tedy s pomocí francouzských berlí, na delší vzdálenosti vyu- ţívá standardní mechanický vozík.

Před nemocí na hudební festivaly nejezdila, od té doby, co je v invalidním důchodě, stali se z ní a jejího manţela pravidelní návštěvníci. Na festivalu Rock for People, se v létě 2014, objevili náhodou. Byli nedaleko Hradce Králové na dovolené a hledali kulturní vy- ţití. Absolvovali pouze dva festivalové dny, ale jiţ plánují zúčastnit se celé akce v roce 2015. Mimo jiné se dvakrát účastnili festivalu Colours of Ostrava. Protoţe paní Jitka pochází ze 170 km vzdálené Ostravy, došlo k elektronickému vy- plnění dotazníku.

Jirka (narozen 1987) – jeho diagnóza zní svalová atrofie. Tedy progresivní genetické postiţení projevující se úbytkem svalové hmoty. Je upoután na elektrický vozík, a jak sám říká, potřebuje hodně dopomoci se všemi úkony a běţnými denními činnostmi – hygienou, oblékáním, přípravou jídla atd. Jirka je zpěvákem skupiny The Tap Tap a dotazník byl pro něj tedy s ohledem na toto povolání obohacen o jednu otázku vztahující se k problematice interpreta s postiţením. Se svou kapelou navštívil nespočet hudebních festivalů, ale ne na všech měl moţnost prohlédnout si areál i z role diváka, řadového návštěvníka. Mezi ty, které ano, patří právě Rock for People a to zejména ještě v době, kdy se konal v Českém Brodě, v Hradci Králové byl dvakrát, ve sledovaném roce pouze v den vystoupení skupiny. Dále se účastnil celého festivalu Colours of Ostrava, Open Air Festivalu Trutnov, několikrát byl i na Točníku v rámci Českých hradů.

Petr (narozen 1990) trpí nemocí, která nemá adekvátní český název, osobám s tímto posti- ţením se přezdívá „zkamenělí lidé“, latinské označení zní Fibrodysplasia ossificans pro- gressiva. Na světě ji má pouze zhruba 700 lidí (postihuje zhruba jednoho ze dvou milionu lidí). Do sedmi let byl Petr zdravý chlapec, ještě na základní škole se dokázal pohybovat s berlemi. Od osmnácti let vyuţívá elektrický vozík a nemoc dále postupuje. Chodí tedy uţ jen výjimečně a to hlavně doma s pomocí druhé osoby. Motorické schopnosti paţí se také zmenšují. Nutná míra pomoci asistenta je u něj tedy na stejné výši jako u Jirky. Petr je rovněţ členem skupiny The Tap Tap, konkrétně hráčem na perkusivní ná- stroje. I pro něj tedy byl pouţit mírně upravený dotazník. Festivalu Rock for People se zúčastnil v den, kdy skupina vystupovala. Měl moţnost si projet tak zvanou „stezku pro vozíčkáře“, kterou připravil projekt Staropramenu – Festivaly bez zábran.

V minulosti s kapelou zavítal na různé hudební produkce, zůstával jen na některých, stejných jako Jirka, navíc zmínil festival Mezi ploty či United Islands. Preferuje ale menší festivaly a to především kvůli jejich atmosféře. Petr a Jirka jsou nejenom kolegové, ale také přátelé. Rozhovor proběhl v jejich spo- lečném bytě, který obývají s dvěma dalšími kamarády, spoluhráči. Oba svolili pořídit zvu- kový záznam rozhovoru.

Jana (narozena 1987) má diagnózu zvanou Arthrogryposis congenita multiplex, coţ sama popisuje jako deformaci některých kloubů, zkrácení šlach a ochablé svalstvo. K pohybu vyuţívá elektrický vozík. K pohybu na festivalu říká: „Sama bych to nezvládla.“ Jana je rovněţ členkou kapely The Tap Tap, konkrétně její zpěvačkou. I pro ni byl tedy pouţit dotazník s doplněnou poslední otázkou týkající se zkušeností interpreta s postiţením ze zázemí hudebního festivalu. Z nabízených moţností zvolila vyplnění do- tazníku prostřednictvím elektronické pošty. Je pravidelnou návštěvnicí hudebních festivalů a to nejenom v rámci své činnosti ve skupině, ale i jako řadová návštěvnice. Na festivalu Rock for People byla jiţ počtvrté. Mezi dalšími festivaly zmínila Majáles nebo Benátskou noc.

Michal (narozen 1987) má rovněţ postiţení Arthrogryphosis multiplex congenita, vrozené ochabování svalstva a malformace kloubů. Sám zdůraznil, ţe se nejedná o progresivní onemocnění. Pohybuje se s pomocí elektrického vozíku. Pouze doma přesedá na vozík mechanický. Michal je také členem skupiny The Tap Tap. Rozhovor s ním proběhl v prostředí re- stauračního zařízení. Vzhledem k hlučnému prostředí nebylo moţné provést audio záznam, proto bylo pořízeno pouze písemné zaznamenání odpovědí. Hudební festivaly navštěvuje v rámci svého povolání, ale pokud je moţnost a jak sám říká, vyjde to finančně i časově, rád na nich posléze zůstává. Se skupinou hrál ve festival parku v Hradci Králové třikrát. Jako pouhý návštěvník se na festival Rock for People ještě podívat nejel. Po dvou koncertech zde ale zůstal a to právě i ve sledovaném roce 2014. Co se týče jiných akcí, od té doby, co se festival Benátská noc přesunul do areálu poblíţ Liberce, je jejím pravidelným návštěvníkem. Dále uvedl jednu zastávku Českých hradů a to na Točník.

Jakub (narozen 1998) má dětskou mozkovou obrnu, spastickou kvadruparézu. Postiţení u něj vzniklo aţ po porodu, vzhledem k nevyvinutým plícím měl respirační potíţe. K porodu došlo v 8. měsíci těhotenství. Postiţení je markantní hlavně v pohybové oblasti, narušena je ale i inteligenční a kognitivní sloţka osobnosti – mírné problémy má s učivem, komunikací nebo orientací. Pohybuje se buď na mechanickém vozíku s pomocí doprovodu, nebo na elektrickém vozíku, který je schopen ovládat sám, ale kvůli zmiňovanému pro- blému s orientací je třeba, aby měl doprovod. Jelikoţ je studentem Jedličkova ústavu a škol v Praze, zná se dobře se skupinou The Tap Tap a velmi rád jezdí na její koncerty. S touhou vidět své kamarády se ocitl i na festivalu Rock for People, na dni, kdy kapela vystupovala. Rozhovor neproběhl přímo s Jakubem, ale telefonicky s jeho maminkou, která jej na festivalu doprovázela. Pro Jakuba to byla první návštěva Rock for People, jeho matka zde byla jiţ v minulosti.

Honza (narozen 1976) svou zrakovou vadu charakterizoval jako: světlo – tma, jiné zra- kové vjemy nemá. Samozřejmě pouţívá orientační bílou hůl. V prostorách, které jsou pro něj dobře známé, se však pohybuje bez ní. Říká, ţe pokud jde s průvodcem, signalizační hůl nepouţívá: „Nemá cenu na sebe nějak moc upozorňovat.“ Na základní škole i odborném učilišti pro zrakově postiţenou mládeţ vyuţíval Braillovo bodové písmo, ale v současnosti upřednostňuje počítač s hlasovým výstupem. Telefon má ale klasický, bez hlasového výstupu. Orientuje se v něm po paměti, SMS zprávy si nechává přečíst vidícími kolegy nebo kamarády. Občas se mu prý stane, ţe zavolá někomu jinému, ale těţkou hlavu si z toho nedělá. Aktivně se věnuje plavání, lyţování a atletice. Honza je mimo jiné známý jako „ne- vidomý horolezec“, jeho přáním je pokořit 7 nejvyšších vrcholů sedmi kontinentů, tzv. Seven Summits. Je velkým propagátorem sportu mezi nevidomými. Protoţe je sport jeho hlavní volnočasovou aktivitou, říká, ţe nemá na festivaly čas, pracovně jich ale mnoho navštívil. Rozhovor vzhledem k Honzově nemoci proběhl po telefonu. Tak zvanou metodou sněhové koule byl od Honzy získán kontakt na slečnu Cilku.

Cilka (narozena 1993) má vlivem nedonošenosti oční vadu zvanou retinopatie. Dodává k tomu: „Do šesti let jsem něco málo viděla – spíš hodně málo.“ V současné době má na jednom oku zachovaný světlocit, na druhém nic. Sama říká, ţe pouţívá všechny dostupné kompenzační pomůcky, „od akustických majáčků přes počítač s hlasovým výstupem, různé kuchyňské vychytávky, …“ Má vodicího psa. Samozřejmostí je orientační bílá hůl. Při cestách se psem pak hůl signalizační. Pokud ji vede někdo z kamarádů, hůl nevyuţívá. Braillovo bodové písmo aktivně vyuţívá ve škole, stejně tak jako zmiňovaný počítač s hlasovým výstupem. Jak říká, hudbu si ráda poslechne, ale také není pravidelnou návštěvnicí hudebních festivalů. Preferuje sport. Na festivalech jí vadí hlasitost produkce, kvůli které neslyší rozhovor přátel a tím, ţe nemůţe jejich přítomnost kontrolovat zrakem, stává se od nich v tuto chvíli zcela odstřiţena, coţ je jí z pochopitelných důvodů velmi nepříjemné. Rozhovor proběhl po telefonu. Slečna Cilka byla také velmi ochotná a metodou sně- hové koule poskytla kontakt na svého kamaráda Adama. Rozhovor s Honzou i Cilkou byl v mnoha ohledech specifický. Oba se festivalu Rock for People účastnili, ale ne jako řadoví návštěvníci. V roce 2013 byli součástí lezecké stěny podporující lezení nevidomých firmy Kofola. Při práci a hlavně po ní, ale měli moţ- nost si areál projít, navštívit koncerty, bavit se. Získané informace pomohou k utvoření alespoň základního náhledu na problematiku osob se zrakovým postiţením, konkrétně osob nevidomých a jejich účasti na hudebních festivalech.

Adam (narozen 1995) své zrakové postiţení charakterizoval také velmi výstiţně: „Nevi- dím svět.“ Posléze informaci doplnil tím, ţe vnímá světlo a při velkém přiblíţení i barvy, tváře nerozeznává. Popis svých zrakových vjemů ukončil takto: „Klasická čtyřka.“ Dle klasifikace WHO tedy praktická slepota. Samozřejmě vyuţívá bílou hůl, vodicího psa nemá a vtipně dodává, ţe si chtěl nechat vycvičit své dvě kočky. Ovladač VPN pro orientační majáčky sice má, ale příliš jej nepou- ţívá. Braillovo písmo ovládá, i kdyţ v něm také moc často nečte. Vlastní počítač a dotykový telefon s hlasovým výstupem. Rozhovor s ním byl také odlišný. Adam se festivalu Rock for People doposud neú- častnil. Po tři roky byl však na festivalu Colours of Ostrava, který je se sledovaným festivalem v mnoha ohledech srovnatelný. Otázky pro něj tedy byly zobecněny, aby obsáhly přístupnost jakéhokoliv velkého hudebního festivalu.

Lenka (narozena 1994) je od narození neslyšící. Na otázku, jaké specifické obtíţe jí její postiţení přináší, odpověděla, ţe ţádné. Jako komunikační metodu pouţívá český znakový jazyk. Mezi kompenzačními pomůckami jmenovala mobilní telefon a počítač. Podobných společenských akcí jako je hudební festival se účastní zhruba jednou aţ třikrát za rok. Festival Rock for People navštívila jiţ v minulosti. Přináší jí: „Hudbu, vibrace a rytmus.“ Lenka byla na festivalu se zhruba deseti přáteli se sluchovým postiţením. Bohuţel, kontakt se povedlo navázat pouze s ní. Z mnoha nabízených moţností, se rozhodla otázky zodpovědět elektronicky, prostřednictvím e-mailu.

7.2 Oblasti týkající se pobytu na hudebním festivalu

Tato kapitola obsahuje jednotlivé oblasti, které souvisí s pobytem na hudebním festivalu a týkají se kaţdého návštěvníka. Jedná se o zásadní kapitolu, která odpovídá na dílčí vý- zkumné otázky, reflektuje odpovědi respondentů s postiţením a zahrnuje i reakce pořada- telů festivalu (konkrétně paní Hájkové za SMART Communication s. r. o.) Rock for People na konkrétní negativní jevy, které byly pozorovány.

Ticketing a páskování

Jedna z úvodních otázek se týkala vstupenek a případných slev poskytovaných po předlo- ţení průkazu ZTP nebo ZTP/P. Členové skupiny The Tap Tap si lístek nepořizovali, pro- toţe měli akreditaci jako interpreti. Stejně tak Honza a Cilka, jako zaměstnanci doprovodného programu. Michal a Jana navíc dodávají, ţe předem ohlásili, ţe budou na festivalu zůstávat a dostali tak zdarma lístky i do VIP stanového městečka. Zbylé odpovědi byly velmi nejasné a nejednotné. Lenka uvedla slevu 20 %, Kamil 50 % pro něj i pro prů- vodce, tedy cenu kolem 700 Kč za celofestivalovou vstupenku pro něj. Martin naopak uvedl, ţe za lístek zaplatil zhruba 850 Kč: „Já fakt nevím, jestli jsem platil celou a druhej ji měl zdarma, anebo jestli jsme platili poloviční.“ Z tohoto důvodu byl tedy osloven pan Milan Paul, který ochotně tuto problematiku objasnil. Slevy jsou poskytovány na oba typy průkazů, údaje o těchto slevách však na webo- vých stránkách v záloţce Vstupenky v roce 2014 uvedeny nebyly. Po zaslání otázek byla zjednána náprava a osoby s postiţením se nyní mohou ve zmiňované záloţce dočíst, ţe vlastníci průkazu ZTP zaplatí za celofestivalovou vstupenku na festival konaný v roce 2015 cenu 520 Kč, doprovod 540 Kč. Tyto informace mohli návštěvníci s postiţením ve

84 sledovaném roce zjistit pouze z článku na oficiálních webových stránkách, uveřejněného v záloţce Aktuality dne 27. května, tedy zhruba měsíc před konáním akce. „Moţnost poslouchat dobrou a kvalitní hudbu by měl mít kaţdý. Proto i letos nabízíme zvýhodněné ceny vstupenek pro ZTP, děti, odrostlejší dospělé, nevidomé, vozíčkáře i jejich doprovod.“ Za povšimnutí stojí, ţe zde není konkrétně jmenována skupina osob se sluchovým postiţe- ním, z čehoţ se dá vyvodit, ţe s ní pořadatelé nepočítají, i kdyţ samozřejmě spadá do skupiny ZTP. Celofestivalové vstupné stálo pro drţitele průkazů ZTP 600 Kč, „doprovod vozíčkáře či nevidomého“ 620 Kč. U jednodenních vstupenek se jednalo o částku 270 Kč pro majitele ZTP průkazu a 290 Kč pro jeho doprovod. Vstupenky je moţné zakoupit pouze na místě. Prodej v předprodeji není dostupný, protoţe neexistuje moţnost, jak dolo- ţit, ţe je kupující skutečně majitelem průkazu ZTP nebo ZTP/P (ZTP, děti i senioři vítání!, online). Zneuţívání této slevy se organizátoři festivalu neobávají. Martin ke slevám na vstup- ném dodává: „Byla to rozumná cena. … Já toho na tom vozíku prostě nestihnu tolik, jako ti ostatní. Protoţe delší čas máš na přejezdy, delší čas máš vůbec na vystupování, nastupo- vání … máš specifický potřeby a někam se třeba ani nedostaneš, protoţe tam je prostě moc lidí, takţe to ani nevidíš … Takţe prostě mi to připadá jako celkem fér.“ Co se týče slevy pro doprovod, chápe ji jako odměnu pro člověka, který dobrovolně dělá náročnou práci asistenta. Dle Michala se slevy vztahují i na stanové městečko, bohuţel, tyto informace na webových stránkách chybí. Na otázku, zda je stánek opravdu přístupný osobám s tímto průkazem, tedy i na vo- zíku, pan Paul odpověděl jednoznačně: „Tam je to udělaný tak, aby vlastně byl přístup pro všechny. Tam to není, ţe by to bylo něco nedostupnýho, takţe na to myslíme.“ Stejně tak by u prodeje vstupenek, dle jeho slov, měla být vţdy osoba, která je proškolená pro komunikaci se všemi skupinami návštěvníků. Pravděpodobně bude znát alespoň základní cizí jazyky, jako je angličtina či němčina. Nedá se ale předpokládat, ţe bude ovládat český znakový jazyk. Komunikace s těmito osobami tedy probíhá pomocí odezírání mluvené češtiny nebo v psané formě. Nákup vstupenek je dílčí záleţitostí. Nutné je nechat si vstupenku zkontrolovat a provést tak zvané páskování, tedy navléknutí látkové pásky na ruku návštěvníka a její zajištění proti sundání a tedy i případným podvodům při vstupu do areálu. Rock for People jiţ tradičně volí pásky látkové, které zajišťuje navlečením kovové spony a jejím stlačením pod svěrákem. Stánek s páskováním se nacházel hned vedle stánku s prodejem vstupenek

(Obr. 1). Oba dva byly na vyvýšené ploše s dřevenou podlahou, ke kterým nevedla nájez- dová rampa, v rozporu s tím, co tvrdil pan Paul. Na vlastní nepříjemné zkušenosti to do- kládá respondent Kamil. Vzhledem k tomu, ţe k páskování nebyla přistavena nájezdová rampa, šla se jeho přítelkyně zeptat obsluhy, zda by bylo moţné pásku jejímu příteli dát venku před stanem. Setkala se s odmítavou reakcí, protoţe to technologicky není moţné. „Ten schod tam byl opravdu dost nepraktickej a já jsme tam ani jít nechtěl, protoţe tam byl nával lidí.“ Nakonec jej tedy přítelkyně musela sama do stánku vytlačit po zadních kolech vozíku. „Nevím, jak to dělali s vozejkem, jako s elektrikou, protoţe ten se tam nemohl dostat.“ Tato špatná zkušenost hned z úvodu festivalu byla v rámci rozhovoru přetlumočena panu Paulovi, který ji s díky přijal a zavázal se pro příště nájezdovou rampu zajistit. Paní Hájková jev komentovala takto: „V loňském roce byl prioritou zejména bezbariérový areál festivalu a některé části backstage. Letos budeme rozšiřovat i mimo areál.“ Zcela jiný přístup popisuje maminka Jakuba. Na festival jeli se synem společně s Centrem zdravotně postiţených Královéhradeckého kraje.17 Spolu s asistenty se jednalo o skupinu zhruba dvaceti osob. Díky tomu měli vstupenku zcela zdarma – centrum je totiţ obdrţelo od magistrátu města Hradce Králové. Privilegium měli ale i při páskování: „Oni to šli nejdřív vybavit, dostali ty pásky, počet těch pásků podle celkový vstupenky a ty nám přišli z tý budky dát na ruku aţ do auta.“

Doprava na festival

Pro dopravu na festival vyuţili všichni návštěvníci s tělesným postiţením osobní automo- bil, s výjimkou členů kapely The Tap Tap, kteří přijeli společně autobusem. Respondenti hodnotí parkování kladně. Bylo zdarma a v blízkosti vstupu do areálu, dle plánku naproti prodeji vstupenek, páskování atd. „Parkování, to tam je kaţdej rok, ţe si de facto můţeš zastavit, kde chceš … stáli jsme vţdycky jako u brány, aţ na začátku“ (Kamil). Martin jednou absolvoval cestu svozovým autobusem do centra Hradce Králové: „Poslední den jsme opravdu jeli autobusem, abychom si mohli všichni něco dát, aby tam nemusel bejt řidič, aby si mohl dát pivo nebo takhle … byl docela jako problém se tam dostat. Ale nakonec jsme se tam nějak vtěsnali.“ Ale dodává, ţe pokud se člověk nechce mačkat, je zde stále moţnost objednat si taxi sluţbu.

17 Oficiální název zní Centrum pro integraci osob se zdravotním postiţením Královehradeckého kraje. Maminka Jakuba však několikrát uţila výše zmiňované označení této organizace. 86

Jana s Michalem v minulých letech hromadnou dopravu také vyuţili. Na minulém ročníku jeli i do areálu kyvadlovou dopravou. Ta je typicky velmi přeplněna. Michal do- dává: „Hlava na hlavě. Byl jsem tam s bráchou a i ten stál jen na jedný noze a ta ještě ani nebyla jeho.“ Cestu od stanoviště hromadné dopravy k bráně areálu hodnotí Jana takto: „Trochu dlouhá a po silnici, ale ujde.“

Kontrola při vstupu do areálu festivalu

Všichni oslovení návštěvníci s postiţením se bez výjimky shodují na tom, ţe při vstupu do areálu neprocházeli obvyklou kontrolou security pracovníků (Obr. 2). Běţný návštěvník je zpravidla při vstupu poţádán o ukázání obsahu svého zavazadla (kabelky, tašky přes ra- meno, batohu apod.), případně je mu prohmatána objemná bunda nebo velké kapsy u kalhot. Cílem je zamezit vstupu s nebezpečnými předměty, jako jsou střelné a bodné zbraně, skleněné předměty, které by po roztříštění mohly být také zdraví nebezpečné, ty- čové deštníky, které jednak brání ve výhledu, jednak mohou být také zneuţity a s dalšími předměty. Z hygienických důvodů není dovoleno vnášet vlastní jídlo a pití. „Vţdycky kdyţ tam přijedeš a viděj vozejk, tak otevřou plot a pustěj tě. … Já jsem projel sám a přítelkyně šla normálně přes klasickej vstup,“ upřesňuje Kamil. Samotné osoby s na první pohled viditelným postiţením dle výsledků dotazníků procházejí samo- statně a kontrola příručních zavazadel nebo vozíků u nich neprobíhá. Jejich průvodci ale zpravidla prohledáni jsou. Petr: „Ne. Vůbec. A celkově to moc nedělaj, si myslim. A nemusí jít jenom o koncerty. My chodíme hodně i třeba na sport a na různý kulturní akce a nikde to moc nedělaj.“ Martin: „Oni třeba nevěděli, jestli mně můţou prohledat bágl nebo ne. Podle mě si nebyli jistý, tak to radši neďáli.“ V jistých odůvodněných případech, jako jsou různé druhy diet, je toto samozřejmě pochopitelné, na druhou stranu je moţné takovéto benevolentní jednání vůči osobám s tělesným postiţením chápat, jako chybné a diskriminující ostatní návštěvníky. Domnívat se, ţe pokud je člověk závaţným způsoben omezen v hybnosti, není u něj pravděpodobné, ţe bude chtít ohrozit nebezpečným před- mětem své okolí, je naivní. Sami respondenti přiznávají, ţe tuto výhodu a můţeme říct jakýsi dvojí metr v přístupu k nim a intaktním návštěvníkům, dobře znají a často ji i zneuţívají. „Pravdou je, ţe jsem toho zneuţíval. Ţe jsme takhle občas jako pití …“ (Kamil). „To víš, ţe jsem si tam vzal nějakýho ruma s colou, nějaký občerstvení“ (Martin). Dle slov paní Hájkové bude tento jev prodiskutován s organizátory.

Honza s Cilkou díky své účasti v promozóně Kofoly prohledávání nebyli. „Nás jako organizátory, nikdo nekontroloval. Takţe přiznávám, ţe my jsme si tam třeba vzali vodu. … nebyl problém to mít v baťůţku.“ Lenka, jako zástupkyně sluchově postiţených návštěv- níků, naopak prohledána byla.

Ubytování v době konání festivalu

Většina respondentů vyuţila vlastní ubytování, z důvodu větší komfortnosti oproti stano- vému městečku přilehlému k areálu festivalu. Martin: „Tak to by mě moţná sice lákalo, ale kdyţ to mám tady, dvacet minut autem, tak to není potřeba.“ Maminka Jakuba: „Mám v Hradci celou rodinu, takţe my jsme spali u našich.“ Paní Jitka festival navštívila v rámci své dovolené a kaţdý večer se tedy vracela do hotelu. „Byli jsme právě na tom Votvíráku ve stanovým, …, a udělal jsem to jednou a uţ bych do toho jakoby nešel,“ říká Kamil. Jako důvod uvádí, ţe na festivalu většinu dne sedí na vozíku, po čemţ je ideální si lehnout na bok. Na zmiňovaném festivalu byl ale spole- čensky unavený. „Tak jsem oba dva večery spal na zádech, pak jsem seděl na vozejku, třeba 20 hodin, 5 hodin leţel na zádech a takhle jsem to dělal vlastně pátek, sobota, neděle a byl jsem pak vyřízenej celej tejden.“ Naopak Michal s Janou jak jiţ bylo výše zmíněno, zůstávali po dobu konání festivalu v areálu a měli zařízené i ubytování ve stanovém městečku, konkrétně ve VIP campu. „Patří to k festivalu. … Plus je, ţe se tam potkáte s novými lidmi“ (Jana). Oba se shodují na zásadním problému a to přístupu k elektrické zásuvce, nezbytně nutné pro nabití jejich vozíků. To obecně trvá zhruba 12 hodin a Michal z vlastní zkušenosti říká, ţe na festivalu je potřeba dobíjet přes kaţdou noc. Přesto, ţe se jednalo o VIP camp, jediné místo s přístupným elektrickým proudem bylo hned u vstupu, u stanu s pivním výčepem. „Museli jsme spát u toho, abychom si mohli dobít vozík. Jinde to nešlo.“ Paní Hájková odkazuje na moţnost dobít vozík v meeting pointu Staropramenu. Chybělo zde bezbariérové sociální zázemí. Na toaletu tedy chodili k Staropramen stage, kde předtím se skupinou vystupovali a kvůli čemuţ tam byla přistavena bezbariérová mobilní toaleta. Ta v zákulisí zůstala do konce festivalu. Paní Hájková ze SMART Communication, tento nedostatek osvětlila. Bezbariérová toaleta ve stanovém městečku byla, ale v části vyhrazené pro osoby s tělesným postiţením. Michal i Jana se nacházeli ve VIP stanovém městečku, které je umístěno jinde.

Hygiena na festivalu

Otázka hygieny se ukázala jako naprosto nejzásadnější a zároveň nejpalčivější při pobytu osob s tělesným postiţením na hudebním festivalu. „Záchod je většinou na těch fesťákách průser“ (Kamil). V obecných informacích v záloţce O festivalu (online) je moţné se do- číst, ţe k dispozici je minimálně 250 mobilních toalet doplněných o pisoáry. V areálu je navíc moţné navštívit placené komfortní toalety standardního typu. Co se týče zázemí pro vozíčkáře, je zde konkrétně napsáno, ţe k dispozici budou: „uzamykatelné toalety pro tělesně postiţené návštěvníky.“ Stanové městečko navíc disponuje „velkokapacitními sprchami s teplou vodou.“ Tento ročník byl velmi ovlivněn přítomností Staropramen stánku pro vozíčkáře, který zahrnoval i mobilní sprchu (Obr. 3-6) a bezbariérovou mobilní toaletu (Obr. 7, 8). Coţ byla nejčastěji jmenovaná změna a posun k lepšímu v porovnání s předešlými ročníky. Tento meeting point byl hodnocen velice kladně a to právě kvůli tomuto sociálnímu zaří- zení. „Za tím Staropramenem, to zázemí s tou koupelnou, bylo úplně luxusní“ (Jirka). Nikde jinde se respondenti se sprchou nesetkali, i kdyţ Jana dodává: „Akorát tekla jen ledová voda a sedátko bylo nestabilní.“ V tomto případě paní Hájková doporučuje obrátit se na brigádníky meeting pointu. Co se týče teploty vody, vysvětluje: „Bohuţel, toto je součást festivalu, teplá voda zkrátka dojde a další se nestihne ohřát.“ Někteří respondenti stan navštěvovali po koncertech pravidelně – došli si na toaletu, umyli si ruce, osvěţili obličej studenou vodou a celkově se zchladili. „Moţnost umýt si ruce po WC byla skvělá. Běţná koryta s vodou byla za rigolem, přes který se s vozíkem dalo velmi špatně přejet“ (Jitka). Špatnou přístupnost umýváren paní Hájková přechází s konstatováním, ţe vhodná umývárna byla právě v meeting pointu. Ve večerních hodinách by bylo moţné bezbarié- rové toaletě vytknout ještě jeden detail: „Nebylo v něm světlo! Zásadní nedostatek“ (Martin). Toto si zpětně uvědomilo více respondentů, ale ne všichni chybějící světlo hodnotili také záporně. Dle některých stačilo osvětlení, které dopadalo ze stánku pro vo- zíčkáře. Kamil, který se cévkuje, ale například ani tuto toaletu nenavštěvoval a postačila mu buňka se sprchovým koutem, která osvětlená byla. „Ohledně osvětlení kontaktujeme dodavatelskou firmu, která toalety zajišťuje, zda by nám navrhla vhodné řešení“ (paní Hájková). Co se celkového počtu bezbariérových toalet týče, paní Hájková ze SMART Com- munication, upřesnila počet, jednalo se o čtyři kusy. Jedna se nacházela právě v meeting pointu, dvě poblíţ veřejných toalet, z čehoţ jedna byla v průběhu festivalu přemístěna

89 do backstage, pro potřeby členů kapely The Tap Tap, čtvrtá byla ve stanovém městečku v prostoru vyhrazeném pro vozíčkáře. Respondent Kamil měl ale jinou zkušenost, která tomuto počtu neodpovídá: „Měly tam bejt ještě jak byly ty hlavní toiky, tak tam měly bejt dva pro vozíčkáře a byly tam jen jednou za celej fesťák. Jinak je tam neměli.“ Dvakrát se tedy „spálil“, kdyţ chtěl vyuţít právě tuto toaletu. I další respondenti by uvítali vyšší počet toalet, vzhledem k jejich nevyváţenému umístění v areálu. Bohuţel, toalety jsou dle odpo- vědi paní Hájkové pronajímány v závislosti na počtu návštěvníků. Respektive existuje poměr mezi počtem toalet a počtem návštěvníků. V rámci sledovaného ročníku „byl tento poměr v souvislosti s vozíčkáři naddimenzován.“ Otázkou zůstává, zda je v pořádku se i v případě osob s tělesným postiţením drţet tohoto poměru a nebylo by vhodnější, zaměřit se spíše na časovou dojezdnost toalet v rámci areálu. Stejně tak, jako mají z různých koutů areálu intaktní návštěvníci vţdy zhruba stejnou nejdelší vzdálenost k nejbliţší toaletě, umoţnit toto i osobám na vozíku, kterým pohyb v davu trvá ještě o něco déle. Kritikou vskutku nešetřil Martin, pro nějţ se téma toalet stalo ve výsledku tím hlav- ním celého rozhovoru, a ještě mnohokrát se k němu vrátil. Negativně se staví k tomu, ţe bezbariérové toalety volně umístěné v areálu (tedy nikoliv ta u Staropramen stanu pro vozíčkáře) jsou hojně navštěvovány i intaktními návštěvníky, díky čemuţ v nich chybí toaletní papír a jsou celkově znečištěny. „Kdyţ je ta toika takhle veřejná, tak tam choděj prostě, …, hlavně ţenský, ţe tam maj mnohem větší fronty a pak to tam takhle dopadá, jak to dopadá“ (Kamil). Navrhuje tedy velmi konkrétní řešení, systém zamykání toalet, které je uvedeno v části Nápady a podněty ke zvýšení bezbariérovosti. Proti tomu se však někteří respondenti ohrazují. Vnímají problém stejně, domnívají se ale, ţe zamykání toalet by jim situaci pouze ztíţilo. Dle Jirky by například plně stačilo, pokud by ostatní návštěvníci byli dostatečně ohleduplní, a i kdyţ čekají ve frontě, tak před sebou pustili vozíčkáře, pro kte- rého je toto místo primárně určeno. Martin ale své rozhořčení jasně vysvětluje: „Nejde o to, ţe já budu čekat někde ve frontě, kdyţ mám čas, netlačí mě to nějak moc jako fyziologicky, tak klidně počkám. Ale ve chvíli, kdyţ to na mě třeba někdy přijde, tak já potřebuju do minuty si dojít vyčůrat, a kdyţ se do minuty nevyčůrám, tak mám těţkej problém. … Já prostě se těţko vyčůrám někde za keřem.“ Zároveň je ale nutné připomenout, coţ ostatně Martin i dále přiznal, ţe je schopen chodit o berlích a pokud nemá moţnost vyuţít bezbari- érovou toaletu, navštíví tu běţných rozměrů. Tuto výtku však nelze brát na lehkou váhu, protoţe jiní návštěvníci nejsou zdaleka tak mobilní, jako je Martin a dostupná toaleta je pro ně nezbytností. Znatelná zde byla i jistá nedůvěra pramenící ze zkušeností a tedy

90 i tendence řešit situaci po svém: „Já uţ třeba vozím svůj papír, vozím si i nějaký dezinfekční kapesníky.“ Pokud se zaměříme na osoby se zrakovým postiţením, přístupnost toalet zajišťují jejich průvodci, kteří zpravidla nejprve zkontrolují čistotu tohoto sociálního zázemí a teprve poté jej slovně představí nevidomému a navigují jej do dveří.

Občerstvení a pitný režim v areálu festivalu

Velmi důleţitou součástí festivalu je občerstvení a zajištění pitného reţimu návštěvníků. Rozhodně se nejedná o oblast, která by byla nějak kapacitně podceněna. „Jídla i pití bylo na kaţdém rohu tolik, ţe jsme za ty dva dny ani nestihli všechno ochutnat“ (Jitka). Nevy- hovujících však bylo mnoho stánků právě z pohledu přístupnosti osob s tělesným postiţe- ním. Někteří respondenti odpovídali jednoznačně pozitivně, s přístupem k občerstvení neměli problém, dostali se do všech stánků. Některé odpovědi i zúčastněné pozorování autora vypovídají o jiné situaci. V rámci projektu Festivaly bez zábran byla k jednomu výčepu piva Staropramen při- stavena nájezdová rampa (Obr. 9). Ve stánku pro vozíčkáře, byly nápoje této značky oso- bám s postiţením a jejich doprovodu nabízeny dokonce zdarma. Jednalo se jak o alkoholické nápoje – tedy pivo čepované ze sudů, tak různá ochucená piva řady Cool, dále Sládkovy limonády bez podílu alkoholu a festivalovou vodu, která svým obalem na- váděla ke sběru víček a tím i pomoci se stavbou festivalů bez zábran. Jelikoţ se jednalo o jedinou moţnost koupit si čistou balenou vodu v prostorách areálu festivalu, můţeme tyto lahve označit jako nejmasivnější propagaci tohoto projektu. Co se týče vstřícného kroku firmy Staropramen ve formě volně dostupných nápojů, návštěvníci s tělesným postiţením ji oceňují a nápoje zdarma vyuţívali. Zároveň ale dodávají: „Jako hodně, hodně zbytečnej nadstandard. Já, kdyţ jedu na festival, tak jedu s tím, ţe jsem připravenej na to, tam nějaký peníze utratit“ (Jirka). Martin má stejný názor: „Refreshment tam byl zdarma, coţ bylo hezký, ale svým způsobem nevím proč. Nevím, proč by to měli mít prostě vozíčkáři zadarmo. … Jdu na festival, ne abych se tam zadarmo naţral a napil, ale abych si tam něco jako poslech a nějak si to tam uţil.“ Respondenti si často chodili do stánku pro vozíčkáře sníst jinde koupené občerstvení, protoţe stoly před jídelními stánky nebyly většinou volné. Zde měli na jídlo ideální klid. Většina jídelních stánků byla umístěna podél asfaltových cest, díky čemuţ byly přístupné. Obsluha stánků byla navíc ve skrze ochotná a slušná, jak říká Jana. Například i stánek

91 obešli a jídlo podali. Jakub dostal od jedné stánkařky i nápoj zdarma: „Jako my jsme tam šli a nějaká paní viděla, ţe mám syna na vozíku, tak jsme si tam objednali pití a ona nám ho dala a ani nechtěla, abychom ho platili.“ Stánky nabízející nápoje byly častěji nepřístupné (Obr. 10-15). „Byla tam spousta míst, kde chyběl bezbariérový přístup“ (Michal). Jednalo se například o společnosti Boţkov a Jack Daniel’s, které měly své velké stany se zpevněnou dřevěnou podlahou bez nájezdové rampy nebo pro prodej upravená nákladní vozidla s mnoha schody. U těchto stánků tedy většinou dotazovaní respondenti poţádali své asistenty, aby jim pro nápoj došli. „Kdyţ jsem se někam nedostala, a to se stávalo, tak tam musel dojít kamarád“ (Jana). Případně si sami pomohli jinak, jako Martin: „Boţkov si pamatuju, ţe jsem musel slízt z vozejku, hodit vozejk nahoru a teprve na něj si pak sednout, abych se tam dostal.“ Naopak Jirka situaci nevidí tak dramaticky: „Jelikoţ je toho tam vţdycky tisíce, … na ně- kolika místech, takţe kdyţ by byl nějakej stánek, kam bych se dostával blbě, tak tam bude ještě dvakrát, kam se dostanu v pohodě.“ Bohuţel, to právě u výše zmiňovaných společ- ností nebyla pravda a přístup byl u všech těchto stánků komplikovaný. „Se to nějak sjede, tenhle schůdek s průvodcem, tak to nevadí, ale tohle si nejvíc uvědomí někdo, kdo jede na električáku, pro něj to jsou úplně jako megabariéry“ (Kamil). Paní Hájková přislíbila řešit bezbariérové přístupy i k jiným stánkům, neţ jsou ty pivovaru Staropramen. Na nadcháze- jící ročník jiţ zvětšili mobiliář nájezdů, tudíţ by obecně mělo dojít ze zpřístupnění většího počtu stánků. Jana vzhledem ke svému pobytu ve stanovém městečku navíc dodává, ţe se nemohla dostat do obchodu s potravinami, který byl umístěn ve 24hodinové zóně, která je non-stop otevřená právě pro potřeby osob stanujících v okolí areálu. Návštěvníci se zrakovým postiţením, si vybírají občerstvení s pomocí svých vidících průvodců, kteří jim čtou nabídku jednotlivých stánků. „Obešli jsme, a kde to vonělo …“ (Cilka). Komunikaci se stánkaři hodnotila neslyšící Lenka jako dobrou.

Zkušenosti ze samotných koncertů

Respondenti se shodují, ţe na některé koncerty volí výhled a kvalitní zvuk na vyvýšené plošině pro vozíčkáře. Vybrané kapely si ale rádi uţijí i z davu nebo prvních řad před pó- diem. „Je to prostě daleko, já mám rád, kdyţ jsem jako v tom centru dění“ (Martin). Tato volba je velmi individuální záleţitostí. „Kdyţ člověk chce jakoby nějak cejtit tu atmosféru, nasát ji a tak, tak jako na rampě si toho moc neuţije. Sice jako dobře vidí, ale zase ty

92 rampy jsou od pódia docela daleko. … Co si chce člověk uţít, tak jde dopředu a co mu je tak nějak jedno, nebo prostě nelpí na tom, tak klidně jde na tu rampu, kde zase si uţívá to, ţe se nemusí úplně tlačit a dobře vidí“ (Petr). Naopak paní Jitka volí pohodlí vyvýšené platformy: „Pokud byla rampa, vţdy jsme byli na ní.“ Největší Rock for People stage byla vybavena vyvýšenou plochou pro vozíčkáře a přechodovými pásy, vedoucími od ní aţ k asfaltové cestě (Obr. 16-20). Všichni respondenti s tělesným postiţením ji hodnotí velmi kladně. „Tam měli vlastně to taky udělaný daleko líp neţ jiný roky, protoţe tam měli tu cestičku udělanou“ (Kamil). Paní Jitka ale upozorňuje na jeden nedostatek: „Já jsem dost malá – měřím 160 cm. Kdyţ sedím na me- chanickém vozíku, ten se nedá zvýšit, a kdyţ byl nějaký dobrý koncert, na který šlo hodně lidí, a dvoumetrový chlap si stoupnul přímo před plošinu, neviděla jsem vůbec nic. Tak tu bych ještě trochu zvýšila.“ Tento podnět byl přijat kladně a paní Hájková se zavázala k jeho řešení: „Před samotnou plošinou bylo pletivo, které zamezovalo stání dalším divá- kům bezprostředně před plošinu. Tento prostor zvětšíme, aby se zvětšila vzdálenost lidí, stojících v blízkosti plošiny.“ Jak jiţ v úvodu řečeno, na festivalu se pohybovalo přibliţně 40 vozíčkářů. Jedná se o celkový počet, přesto se však na koncertech hedlinerů na rampě pro vozíčkáře sešlo hodně lidí. „Letos tam bylo extrémně vozíčkářů. Třeba na Prodigy (pozn. 2012), …, byli jsme tam 4 vozejčkáři. A teď nás tam bylo prostě třeba 9 nebo 10“ (Kamil). Z tohoto dů- vodu se stávalo, ţe vyvýšená platforma byla kapacitně nedostačující. Asistenti tedy byli z rampy vykazování, aby se na ni dostalo co nejvíc vozíčkářů. Doprovod stál na zemi vedle nebo před rampou a je otázkou, zda v tu chvíli mohl smysluplně plnit svou sluţbu a pomoc osobě s tělesným postiţením … Dle paní Hájkové zněl pokyn pro pracovníky security sluţby jinak: „S kaţdým vozíčkářem má vstup jeden asistent.“ Staropramen stage postrádala přechodové pásy a cesta k ní vedla po prašné cestě (Obr. 21). „Ten hlavní stan, kterej tam byl, ten dvojitej, tak tam vlastně nebyla příjezdovka z asfaltu, nebo vydláţděná, … coţ mi jako chybělo“ (Martin). Toto paní Hájková vyvrací: „Bylo moţné najet po štěrku z druhé strany, tedy nikoliv přes travnatou plochu.“ Pro pře- konání schodu mezi zemí a dřevěnou podlahou zde však byla instalována nájezdová rampa (Obr. 22). Uvnitř stanu se pak vedle tribuny nacházela i menší vyvýšená plocha pro vozíč- káře s nájezdem (Obr. 23). Tato vyvýšená platforma byla vyuţívána méně často. Několik respondentů odpovědělo podobně, jako Kamil: „Ve stanu jsem uvnitř nebyl. Já jsem byl jakoby na kraji stanu, protoţe tam bylo vevnitř moc lidí.“

U Zoot Showcase stage byla trasa od asfaltové cesty aţ po hlavní vstup do stanu do- plněna gumovými rohoţemi, přechodovými pásy (Obr. 24). Na ty navazovala nájezdová rampa (Obr. 25). Uvnitř stanu nebyla ţádná vyvýšená platforma pro vozíčkáře. „Pokud není u stage plošina pro vozíčkáře, musím chvilku hledat vhodné místo tak, abych něco viděla“ (Jitka). Ţádné jiné stage vyvýšené plochy, nájezdové rampy ani přechodové pásy neměly. Stage umístěné v hangárech, jako Evropa 2/Vestax stage nebo Muzikus talent stage byly přístupné, protoţe k nim vedla asfaltová cesta. Stejně tak k Amundsen arctic zóně. Jack Daniel’s stage, Red Bull Tour Bus nebo Live Jukebox byly umístěny na louce. Přístup tedy ztěţovala tráva, případně kanálek mezi runway a loukou. Honza a Cilka měli moţnost se během dne v promozóně Kofoly vystřídat, pokud měli velký zájem o koncert nějaké skupiny. Jinak se na vystoupení dostali aţ po práci, tedy ve večerních hodinách. Cilka navíc vysvětlila, proč obecně nerada chodí na velké hudební produkce: „Hudbu si určitě ráda poslechnu, ale tady mi spíš vadí to, kdyţ člověk ani neslyší to, co si povídá s těma lidma kolem, …, jak nevidí, tak je najednou úplně jako od- střihnutej od těch lidí kolem v podstatě. … S tím mám fakt problém, kdyţ bych neslyšela ty kamarády. … To se mi fakt nelíbí.“ Lenka s přáteli preferuje místo co nejblíţe u reproduktorů tak, aby mohli vnímat vibrace. Jedna z otázek týkajících se samotných koncertů byla směřována na interprety a jejich reakce na publikum s postiţením. Všichni respondenti shodně odpověděli, ţe se nesetkali s ţádnou reakcí skupiny nebo zpěváka na své postiţení. Ani v krizových situa- cích, kdyţ se ocitli například mezi fanoušky tančícími pogo, nebo jim nad hlavami probí- hal tak zvaný stage diving (skákání z pódia a plavání na rukou publika) z úst interpreta nezaznělo ţádné varování typu: „Pozor, uklidněte se, je mezi Vámi kluk/holka na vozíku!“ „Buď jako teda si dokáţe nějak ten pořádek tam sjednat, a kdyţ ne, tak jako musí vědět, nebo ví, ţe jo, do čeho šel. Jako musel s tím rizikem do toho jít,“ komentuje případné pro- blémy vozíčkáře v publiku Petr. Pokud se však něco opravdu stane, například dojde ke zranění nebo někdo omdlí, okolí daného jedince se snaţí upozornit právě interpreta, který má ze své pozice větší přehled o dění pod sebou. Případně je informace nesena řetěz- cem lidí aţ dopředu, k zaměstnancům security, kteří přivolají záchrannou sluţbu a oka- mţitě jednají.

Trochu jiná situace je u členů kapely The Tap Tap, kteří mají mezi interprety své známé, a často se jim tedy stává, ţe je zpěvák pozdraví, mávne na ně, přivítá je na svém koncertě apod.

Doprovodný program na festivalu

Pod pojem doprovodný program byly pro účely této práce zařazeny všechny prodejní stánky s různým jiným sortimentem neţ je občerstvení, merchandise stánek, promozóny společností T-mobile, Seznam, Jack Daniel’s, časopisu Respekt, muzeum festivalu Rock for People, stánek Přírodovědci na fesťáku, Cool Zone, stánek Českých drah, Music City, Vertshow (skateboard, bmx, in-line), Trafic Dance Projekt, Kino Aero, třídička odpadu, půjčovna koloběţek a další nehudební produkce mimo hlavní stage a všechny ostatní moţ- nosti volnočasového vyţití, které jsou rozmístěny všude po loukách v areálu festivalu. Tak jako se v minulých letech na festivalu například právě v promozóně Kofoly objevila tématika osob s postiţením, i na tomto ročníku, bylo moţné se zábavnou formou seznámit s problematikou těchto osob. Skupina The Tap Tap s sebou v rámci svého The Tap Tap Načerno přivezla svou sbírku černého humoru (Obr. 26), kreslené vtipy o lidech s postiţením. Jejich autory jsou kreslíři Jiří Koštýř, Marek Douša, Radovan Rakus, Michal Hrdý, Karel Vrána, Lucie Seifertová a Marek Setíkovský, všichni z časopisu Sorry. Vtipy bylo moţné si v průběhu festivalu prohlédnout poblíţ Rock for People stage, v Press centru a designovém VIP baru. „Kolekce zhruba pěti desítek obrázků upozorňuje na význam černého humoru jako důleţité schopnosti komunikovat o váţných věcech s nadhledem“ (Rock for People prověří vozíčkáři z The Tap Tap a Steven Seagal!, online). Většina oslovených návštěvníků s postiţením se shoduje, ţe doprovodný program festivalu příliš nenavštěvuje. Jistou roli v tom pravděpodobně hraje fakt, ţe mezi oslove- nými respondenty byly pouze čtyři ţeny, ale dvojnásobný počet muţů. Pouze Michal s Janou byli ubytování ve stanovém městečku a trávili tedy v areálu delší čas, přičemţ se dá předpokládat, ţe tyto doprovodné stánky jsou navštěvovány v hodinách, kdy není na pódiích tolik lákavý program a návštěvník si v nich tedy zkracuje volnou chvíli. Jak říká Petr: „Kdyţ jedu na festival, … tak mě asi nezajímá ten doprovodnej ten, … je to většinou tak napraný, ţe člověk prostě chodí od stage ke stage a kouká, kde co hraje, co by ho zají- malo.“ „Tam toho jako je dost. Pro mě teda asi moc ne, ţe se člověk spíš podívá. … To je jediný, co mě tam ničí. To je vţdycky tam na začátku, milion lidí kolem toho …“ (Kamil).

A odůvodnění Jirky: „Většiny věcí se účastnit nemůţu, takţe ani vlastně mě to moc neza- jímá.“ Martin však upozorňuje na další moţnou příčinu, proč tyto stánky nejsou v popředí jeho zájmu: „Tam jsem vůbec nebyl, protoţe prostě byly na tý louce a byly hrozně daleko, takţe pro mě, jako po tý louce na tom vozejku to bylo fakt blbý. Takţe jsem spíš vyhledával ty stánky, který jsou blíţ.“ Ze zúčastněného pozorování autorky navíc jasně vyplynulo, ţe tento program byl vţdy bariérový a to nejenom kvůli zmiňované louce, ale i vzhledem k vyvýšeným podlahám stánků a absenci nájezdových ramp (Obr. 27-30). Potvrzuje to i Jana, která na otázku, zda se dostala bez problémů ke všem stánkům, odpověděla: „Tak na 50%. Doprovodné stage moc bezbariérové nebyly.“ Za zásadní nedostatek je jistě moţné povaţovat bariérovost stánku merchendise (Obr. 31), tedy jediného místa, kde si na festivalu návštěvníci mohou zakoupit předměty a oblečení s logem festivalu nebo CD a další produkty vystupujících skupin. Na tento nedostatek spontánně v rozhovoru pouká- zal Michal a stejně jako Martin to povaţoval za opravdovou chybu. Dále také upozornil na bariérovost tak zvané Urban wave – pláţe společnosti Camel (Obr. 32), kde nebyla v písku udělána zpevněná cesta, po níţ by se mohl dostat ke stánku a zakoupit si cigarety, této značky, které měly na festivalu monopolní postavení. „Byla pořád obloţená lidma, takţe tam se jako moc nedalo“ (Martin). Jana s Michalem se v zákulisí nedostali ani do VIP hlavního stanu, navíc byly v backstage výmoly a boule. „Třeba také do stanu, kde probí- haly afterparty, jsem se taky nedostala.“ Návštěvníkům se zrakovým postiţením byla poloţena otázka, zda nemají problém s pohybem kolem stánků se suvenýry, které jsou často velmi nepřehledné, uprostřed cesty najednou stojí stojan s brýlemi nebo tričky apod. (Obr. 33, 34), díky čemuţ musí i při chůzi s původcem zůstat stále ve střehu. Adam se tomuto programu na festivalu vyhýbá, stejně tak Honza: „Přiznám se, ţe mně uţ to připadá …, ţe uţ je to spíš jako takový město.“ „Ja- koby pár těch stánků jsem obešla, ale spíš jakoby moc nebyl čas, jak jsme celej den trávili většinou s tou Kofolou,“ odůvodňuje Cilka. Komunikace s obsluhou těchto stánků dle Lenky probíhala bezproblémově, pokud nebyl pouţit český znakový jazyk, ale odezírání.

Zkušenosti s ostatními návštěvníky festivalu

Pokud přistupujeme k hudebnímu festivalu jako k prostředku moţné spontánní sociální integrace osob s různým typem postiţení, je důleţité zkušenosti s ostatními návštěvníky znát. Za zmínku stojí uţ ten fakt, ţe respondenti tuto otázku povaţovali za méně podstat- nou, odpovídali na ni velmi kuse a ani po uţití dalších návodných otázek se více nerozho- vořili. Paní Jitka z vlastní zkušenosti říká: „Zdraví (hlavně mladí) lidé nechápou, ţe posti- ţený člověk na vozíku, potřebuje daleko víc místa, nedostane se běţně, kam by chtěl a nemá si kde odpočinout.“ Většina odpovědí se týkala přístupu k pódiím a obecně procházením ve větším davu lidí a ochotou pouštět osoby s postiţením, uvolnit jim prostor. Několikrát se objevila téměř shodná odpověď, jako byla ta Jirkova: „Nekterý uhýbaj, dělaj cestu, … některejm trošku takhle strčím do lejtek zezadu a oni ustoupěj.“ Respondentům byly také ukázány fotografie, kde jsou přechodové pásy doslova obloţeny lidmi (Obr. 35). Všichni odpověděli, ţe pokud potřebovali přejet, sedící a postávající lidé se zvedli a pustili je. Martin k hromadné kyvadlo dopravě a ostatním spolucestujícím dodává: „Já jo, jak to zvládnou ostatní, to uţ je druhá věc.“ Často se nemusí jednat ani tak o neochotu, jako spíše o hlučnost prostředí, kvůli které návštěvník neslyší prosbu o uvolnění cesty nebo se jedno- duše nemá vzhledem k dalšímu publiku před pódiem kam posunout. Kamil vypozoroval: „Většinou to tam je takový, ţe kdyţ je delší čas nebo tak, tak ty lidi nejsou asi úplně tak ohleduplný, jak by měli, prostě to neřeší. … S tím časem roste určitá ignorace, jakoţe prostě asi lidi pijou. … Takţe já kdyţ uţ jedu, tak prostě jedu, naráţím, protoţe ptát se, to uţ pak jako kolikrát nejde, prostě jedeš a jako čau no.“ Jana shrnuje, ţe ostatní návštěvníci byli „v pohodě, nikdo neměl problém“. Kamil při jedné příhodě, která je uvedena v kapitole Zábava bez zábran vypadl z vozíku: „Ale hned přiběhli nějaký tři týpci a zvedli mě, takţe dobrý.“ Paní Jitka nezaznamenala ţádné nega- tivní, ale ani pozitivní reakce. „I kdyby se mi někdo posmíval, tak si z toho nic nedělám. To co nemůţu změnit, tím se nezabývám. Já si toho totiţ nevšímám.“ Negativně bylo hodnoceno pouze vyuţívání mobilních toalet určených pro osoby s tělesným postiţením ostatními návštěvníky. Z tohoto důvodu Martin navrhuje zamykání toalet. Jeho návrh je blíţe popsán v kapitole Nápady a podněty ke zvýšení bezbariérovosti festivalu. Členové kapely The Tap Tap navíc v souvislosti s ostatními návštěvníky uváděli, ţe před koncertem je pro ně pohyb v areálu jiný neţ po něm. Lidé je sice evidují

97 a pravděpodobně tuší, ţe jsou ze skupiny při Jedličkově ústavu a školách, po koncertech je ale uţ poznávají, zastavují se s nimi a dávají se do řeči. Adam navštěvuje hudební festivaly se svým kamarádem, který k pohybu vyuţívá mechanický vozík. Tvoří tedy velmi zajímavou dvojici. „Většinou nás pouštěj. Ono taky odolat tlaku vozíku je poměrně těţké.“ Honza má ze svého působení u lezecké stěny roz- ličné vzpomínky na další návštěvníky: „Některý byli v pohodě, některý mi říkali, ţe se bojej, …, někoho jsme museli odmítnout, ţe byl hodně nametenej, …“ Cilka, která byla u kasy v Kofola zóně, měla i negativní zkušenost: „Tak lidi občas kdyţ zjistili, ţe jsem úplně, tak mě zkusili jako vošidit, protoţe bankovky samozřejmě jako v ruce člověk nepo- zná. … Párkrát se stalo, ţe někdo zneuţil toho a řekl jiný číslo.“ Na obranu těch ostatních dodává, ţe často i sami řekli hodnotu bankovky, kterou jí podávají. Stejně však byla zá- vislá na kontrole vidícího spolupracovníka. Zcela zaráţející je Lenčina odpověď na otázku, jak na ni reagovali ostatní návštěv- níci: „Neobtěţovali.“ Dá se tedy usuzovat postoj Lenky ke slyšícím návštěvníkům, který by bylo moţné charakterizovat jako nezájem o vzájemnou interakci.

Zkušenosti s organizátory festivalu

V dotaznících byla i otázka týkající se organizátorů a dalších pomocných pracovníků, myšleno především pracovníků security sluţby, jejich přístupu k návštěvníkům s postiţením, proškolení v této oblasti a ochotě pomáhat. Respondenti odpovídali, ţe pomoc těchto osob ani nepotřebovali a ani se s ní nikdy nesetkali. „Celkově jsem se nesetkal s nějak úplně neochotnýma organizátorama tady těch větších festivalů. Moţná, kdyţ je nějakej frmol a maj toho hodně, tak třeba jsou takový míň příjemný, ale ţe bych vyloţeně zaţil někoho, ţe by nějak něco odmítl nebo se nesnaţil přijít na řešení, tak to ne“ (Petr). Dále se objevily komentáře jako: „bez problému“, „nebyli pohrdaví“, „nic negativního“, „vstřícní“ atd. Jakub a skupina vozíčkářů, kteří přijeli s ním, se setkali pouze s kladnými reakcemi a ochotou pomáhat, navíc měli díky centru zdravotně postiţených zajištěn další nadstandardní servis, jako byl odvoz. „Měli jsme full servis.“ Kamil byl nejenom osloven dvěma muţi s nabídkou pomoci, na vyvýšenou platformu před hlavním pódiem za ním několikrát přišla organizátorka projektu Festivaly bez zábran: „Hlídala a starala se, jestli něco nepotřebuju, nebo tak.“ Co se týče zákulisí, členové skupiny The Tap Tap se setkali také pouze s pozitivními reakcemi. Zajištěno měli občerstvení, vodu i bezbariérovou toaletu. „Z mého pohledu je

98 o nás vţdycky skvěle postaráno“ (Jana). Michal, který zajišťuje podmínky při vystoupeních kapely, si vzpomíná, ţe na prvním ročníku festivalu Rock for People po přesunu do Festivalparku u Hradce Králové se jim přihodilo, ţe si sice organizátoři pozvali skupinu tělesně postiţených hudebníků, ale „nenapadlo je dát k pódiu plošinu.“ Naštěstí byla zjed- nána náprava a vystoupení proběhlo. Občas se jim to ale pořád stává na jiných koncertech.

Zábava bez zábran

O tom, ţe návštěvník s postiţením si umí uţít festival jako kdokoliv jiný, vypovídají ně- které záţitky oslovených respondentů. Byla by škoda je ignorovat, protoţe právě z nich je vidět odvaha a chuť bavit se stejně jako ostatní, bez ohledu na své postiţení či znevýhod- nění. Některé z nich jsou úsměvné, jiné nedopadly nejšťastněji … Jak bylo řečeno, na některé skupiny respondenti preferují klid a pohodlí vyvýšené platformy, jindy si raději koncert uţijí z předních řad před pódiem, jak se říká „z kotle“. Petr vzpomínal například na jeden z koncertů na festivalu Mezi ploty: „Týpek skákal přes zábradlí a kop Jirku kanadou do ramene. A tak s tím se jako tak nějak počítá. To musí bejt člověk trošku takovej nějakej imunní, kdyţ chce jít do první řady.“ Podobné situace popisuje i Martin: „Naposledy si pamatuju nejdrsnější záţitek, kdyţ jsem byl na Karlovi Gottovi, v desátý řadě, kdyţ za náma punkáči udělali ten obrovskej kruh a já jsem tam jako s tím vozíkem se takhle drţel. … Tak to byla hodně velká akce.“ Před několika lety při vystoupení skupiny Prodigy, „mi nadskakoval vozejk, takţe to byl dobrej záţitek.“ Jak o sobě sám říká, uţ se toho nebojí, i kdyţ ví, ţe je asi výjimka. Při koncertech často stojí s pomocí berlí nebo jiné opory, například nosníku stanu apod. „Padat uţ umím a většinou to dělám tak, ţe se obklopím jakoby těma mejma lidma, kdyţ se něco děje, tak prostě mám moţnost si vţdycky sednout na ten vozejk a tam jsem stabilní. Průšvih je, kdyţ na tebe lidi padaj, kdyţ je musíš odhazovat na stranu …“ Obdivuhodně musí vypadat i nevidomý Adam, který na koncerty chodí se svým ka- marádem na vozíku, který mu dělá průvodce. „Já se ho drţím, on jede a já jdu za ním.“ Společně chodí na vyvýšenou plošinu pro vozíčkáře, ale nebojí se vystát si i místa v prvních řadách. Kamil si vlastní vinou po koncertě Lucie způsobil zranění. Při odjezdu z vyvýšené platformy po přechodovém pásu k asfaltové cestě. „Zkrátka a dobře, prostě jsem byl nalitej a nenapadlo mě nic jinýho, neţ v půlce, ţe to vezmu takhle šikmo přes louku, ţe pojedu z tý cestičky dolů. Jenţe tam byl ještě takovej rantlík, abys přes to nejela a pod tím byla ještě

99 mezírka. Tak jsem to přejel a vypadl jsem.“ Nehodu viděli dva neznámí návštěvníci a pomohli mu zpátky na vozík. Kamil si ale přivodil otřes mozku. Několik hodin po tom, ale ještě čekal v autě na ostatní kamarády, aby mohli společně vyrazit domů a pravděpodobně i do nemocnice. Michal s nadšením vzpomíná na závěrečnou party ve VIP stanu se členy skupiny UDG, zpěvačkou Debbi a dalšími interprety.

7.3 Další specifické potřeby návštěvníků s postižením

Návštěvníci s postiţením mají v některých ohledech samozřejmě další potřeby, které jsou rozlišné od potřeb a sluţeb, které na festivalu vyuţívá běţný intaktní návštěvník. Není tedy vhodné řadit je do kapitoly rozebírající jednotlivé oblasti pobytu na festivalu. Z toho dů- vodu jsou uvedeny zde, samostatně.

Faktor počasí a osoby s tělesným postižením

Počasí se v odpovědích respondentů ukázalo jako nezanedbatelný faktor ovlivňující jejich pobyt na festivalu. Nejenom, ţe povětrnostní podmínky mohou narušit celkovou produkci festivalu tak, jako se tomu stalo na ročníku 2012, nebo sejmout úsměv z tváří všech ná- vštěvníků, počasí totiţ můţe znemoţnit i samotný pohyb jedinců s postiţením po areálu, případně se promítnout ve fyzickém stavu těchto osob, který můţe vyţadovat i rychlou zdravotní pomoc. Od zmiňovaného nešťastného ročníku je v programové broţuře, samostatném letáku i na infosloupech v areálu dvojjazyčně uveden evakuační plán se dvěma stupni evakuace v případě extrémního počasí, poţáru a podobných, návštěvníky a pracovníky ohroţujících situacích. Osobám imobilním v něm není věnována zvláštní pozornost. O vyhlášení evakuace jsou návštěvníci informováni všemi dostupnými kanály, díky čemuţ by nemělo dojít ani k informačnímu deficitu osob s těţkým sluchovým nebo zrakovým postiţením. „S mechanickým vozíkem se opravdu špatně jezdí po hrbolaté zemi – hlíně, trávě“ (Jitka). Z tohoto důvodu se objevovala kritika přístupové cesty k hlavnímu stanu, tedy Staropramen stage, kam nevede asfaltová cesta a ani zde nebyly pouţity přechodové pásy, gumové rohoţe, jako tomu bylo u Zoot Showcase stage. „Naštěstí nepršelo, ale kdyby pršelo, tak tam byli všichni zaprasený, … a já bych byl prostě úplně hotovka z toho. To nejde o to, ţe máš špinavej vozejk, ale jak na něm jedeš, tak úplně jenom to, ţe jedeš o těch kolech, tak se ti to chytá na rukávy, … úplně všude, … přední kolečka se zablátí a pak to

100 nejede“ (Martin). Je tedy vhodné na tyto potřeby osob s postiţením myslet a zajistit zpev- něné příjezdy alespoň ke všem pódiím. Problémy ale činí i velké horko a silný sluneční svit. „Předtím, kdyţ jsme tam byli, to uţ jsou nějaký tři roky, tak to bylo nějaký úplně hrozný vedro a museli jsme se vrátit. Jsem omdlel. Sluníčko, kdyţ není kam utýct, to je nejhorší,“ popisuje vlastní nepříjemný záţitek Kamil. V tomto ohledu byl tedy velmi pozitivně hodnocen meeting point pro vozíčkáře, který nabízel stín, protoţe jak paní Jitka vysvětluje: „Horko většině postiţených nedělá dobře.“

Přístupnost webových stránek pro osoby se zrakovým postižením

Přístupnost webových stránek festivalu Rock for People pro počítače s hlasovým výstupem byla ověřena s pomocí pana Ing. Karla Hrubeše, pravděpodobně nejpovolanějšího muţe na tuto problematiku v Hradci Králové. Pan Hrubeš je sám nevidomý, IT technologie jsou jeho velkou zálibou a ţivotní náplní – v TyfloCentru zaučuje nové uţivatele takto uprave- ných počítačů. Byl poţádán, zda by mohl v prohlíţeči otevřít webovou adresu www.rockforpeople.cz. Odečítací program Lenka mu od shora začal po řádcích číst text uvedený na stránce. Po přečtení záhlaví přešel na vodorovně umístěnou lištu menu. Po- slední odkaz s názvem „Historie“ umoţňuje prohlíţení programů z minulých let. Bez pro- blémů se dostal na program sledovaného roku 2014. Stránka obsahuje výpis interpretů s umístěním na konkrétním pódiu, časem vystoupení a odkazy na poslech jejich tvorby. Toto hodnotil pan Hrubeš kladně, je moţné si program poslechnout, bez větších obtíţí. Dále byl poţádán o staţení souboru s názvem „Překryvný PDF harmonogram“. V této podobě si jej pan Hrubeš nemohl poslechnout, protoţe byla tabulka s programem tvořena jako obrázek. Za pomoci programu ABBY FineReader, který je běţnou součástí hlasového výstupu počítače, došlo k převedení tabulky do programu Word, zde jiţ bylo moţné pouţít odečítání. Harmonogram vystoupení je zároveň moţné si stáhnout do tzv. chytrého telefonu a stejným způsobem si jej nechat přečíst. Případně si hlasový výstup zaznamenat a uloţit ve formátu MP3, v této podobě jej nahrát do mobilního telefonu a program poslouchat jako by se jednalo o hudební soubor.

101

Moţnost vyhledání a poslechu programu tedy pan Hrubeš hodnotil kladně, pro při- měřeně zkušeného uţivatele by neměl být zásadní problém se k poţadovaným informacím dostat. Dále se zaměřil na nákup vstupenek přes internet. Po delším hledání se pan Hrubeš dostal na stránku www.ticketsforpeople.cz. Zde si nechal přečíst nabídku vstupenek, vybral si vstupenky na současný ročník „RfP 2015 – Jednodenní 6. 6.“ Počítač mu přečetl cenu, počet vstupenek v edici, místo konání a další informace uvedené níţe. Pan Hrubeš zvolil volbu „Vstupenky“, která jej klasickým způsobem převedla na nákup vstupenek. S pomocí hlasového výstupu neměl problém se na stránce zorientovat, zvolit počet vstupenek a dále pokračovat. Ani samotný nákup vstupenek by tedy neměl být problémem. Webové stránky festivalu navštívil poprvé, přesto se na nich orientoval bez větších obtíţí. Dokázal si představit jejich strukturu, a odhadnout, co se za kterým odkazem skrývá. Celkově stránky hodnotil kladně, jsou přístupné pro potenciální návštěvníky vyu- ţívající počítač s hlasovým výstupem. Pan Hrubeš je sice více neţ nadprůměrným uţiva- telem, přesto se domnívá, ţe i jeho zkušenější ţáci by měli být schopni se stránkami dle potřeby pracovat. Jediná výtka zazněla k překryvnému harmonogramu, který by mohl být uloţen jako textový soubor PDF. Tento poznatek byl předloţen zkontaktovaným osobám z vedení festivalu. „Bohuţel v tuto chvíli toto není cílová skupina projektu značky Staropramen.“ Z odpovědi vyplývá, ţe i kdyţ se jedná o poměrně zanedbatelný úkon, který by mohl stát zcela mimo projekt Festivaly bez zábran, nebudou v něm momentálně podnikány ţádné kroky.

Průvodce – nezbytný doprovod osob s těžkým postižením zraku na hudebním festivalu

Všechny tři oslovené nevidomé osoby se shodly, ţe na hudebním festivalu se pohybují pouze v doprovodu vidící osoby. I přesto, ţe v areálu tráví často několik dní, odpověděli, ţe se v něm nedokáţou orientovat a nejsou schopni si o něm utvořit ani menší představu. Vzhledem k travnatým plochám a měnícím se prodejním stánkům, odpadkovým košům, poutačům není moţné si zde najít nějaké orientační body. V hluku probíhajících koncertů navíc nejsou schopni vyuţít ani sluchové poznatky, jako je echolokace. I typický zvuk bílé hole ťukající o zpevněné plochy by zde zanikl. „Jsem tam byla zásadně jenom s kamarádama a jako kam se jde, to jsem nechala na nich a oni taky kolikrát nevěděli

102 kudy, takţe myslím, ţe bych jako nevidomá neměla šanci se tam nějak zorientovat,“ říká Cilka a dále pokračuje: „nevidomej má prostor jenom tam, kam došáhnou ruce.“ Všichni byli dotázání, zda vyuţívají typografické plánky a domnívají se, ţe by jim hmatová mapa areálu pomohla v základní orientaci. Odpověď byla jednotná: s tyflografikou se setkali ve škole, ale v současnosti ji vůbec nevyuţívají. „Tak to vůbec nepouţívám. … Nějaký popisky tras, to jsme vyuţila třeba dvakrát v ţivotě. Radši mám pusu, takţe radši se seberu a zeptám se“ (Cilka). „V běţným ţivotě tohle nějak neřeším a většinou, kdyţ se někam potřebuju dostat, tak si zjistím od někoho, jak se tam dostanu“ (Honza). „Myslím, ţe by to bylo spíš třeba pro nějakou představu, ale ţe stejně je to tam tak strašně velkej prostor, ţe tam se člověk sekne o blbej metr … a uţ je v háji“ (Cilka). Dotázáni byli i na to, jak zjišťují, která skupina právě na jakém pódiu vystupuje. V současnosti se na festivalech jiţ neobjevují moderátoři, kteří by představili nadcházející kapelu. Název se často objevuje na dekoracích pódia, které si skupina sama přiveze nebo na velkých obrazovkách přibliţujících dění na stagy. Jak jiţ bylo uvedeno, je moţné pro- studovat si program doma na počítači s hlasovým výstupem nebo si jej stáhnout do mobil- ního telefonu. Festivaly produkují i vlastní aplikace a kanály, kde jsou aktualizované informace. Nejčastěji má ale vidící průvodce tištěnou verzi programu a nevidomého informuje on.

Vibrace a vizualizace – hlavní témata osob s těžkým sluchovým postižením na hudebním festivalu

Bohuţel, odpovědi respondentky Lenky, zastupující skupinu návštěvníku se sluchovým postiţením, nepřinesly příliš mnoho poznatků a doporučení. Vzhledem k jejímu postiţení jí nic nescházelo, ale nemá ani nic, co by mohla nějak ocenit. V rámci vylepšení by se více zaměřila na vizuální efekty. Informace o změnách v programu, dění na jednotlivých pódiích, autogramiádách a doprovodném programu zís- kávala z internetu a aplikace v mobilním telefonu. Při samotných koncertech upřednostňuje místa co nejblíţe u reproduktorů, aby mohla vnímat vibrace.

103

7.4 Vyzdvižení kvalit a výčet negativ a špatných zkušeností z festivalu

Předchozí text vyčerpávajícím způsobem popisuje všechny oblasti týkající se pobytu na festivalu a zároveň tlumočí jednotlivé zkušenosti samotných respondentů a to ty kladné, i ty negativní. Pro osobu, která na hudebním festivalu podobných rozměrů doposud nebyla, můţe být tato podrobnost místy aţ přehnaná, v jednotlivých oblastech se můţe ztrácet, protoţe si jednoduše nedokáţe představit, jak takovéto akce probíhají, co je standardní, co je posun k lepšímu a co je spíše podprůměrné. Pro celkové zjednodušení situace a větší přehlednost, jsou zde uvedeny tyto dva výčty. Které opravdu slouţí pouze pro tento účel a není vhodné z nich usuzovat, zda byl festival dobře nebo špatně připraven na osoby s postiţením. To je moţné jedině po prostudování předchozích kapitol, které nabízejí kom- plexní pohled a reflektují i reakce zkontaktovaných organizátorů festivalu.

Vyzdvižení kvalit

Vstupenky – „Slevu jsem měl, to je dobrý jako.“, „Rozumná cena.“

Parkování – „To bylo dobře udělaný.“

Toalety a hygiena – „To bylo dobrý.“, „Moţnost umýt si ruce po WC byla skvělá.“, „Hygi- ena na výbornou.“, „Tohle to tam, to nám tam vyhovovalo.“, „Super.“, „Poprvé, co tam byla mobilní sprcha.“, „Ten standard se stává lepší a lepší.“, „Líbilo se mi, co jsem viděl.“, „Aspoň, ţe ten jeden záchod, ţe tam byl, tak to bylo super.“

Staropramen meeting point pro vozíčkáře – „Skvělý, byl jsem nadšený, bylo to úplně vy- makaný, fakt parádní to bylo, bylo to fajn“, „Velmi jsme ocenili stan, který byl pouze pro postiţené.“, „Byl tam stín.“, „Celkově Rock for je na tohle dobrej.“, „Já jsem fakt byl spokojenej.“, „Překvapilo docela příjemně.“, „Oáza klidu a odpočinku.“, „Pro tělesný posti- ţení to bylo jako docela super zvládnutý.“, „Fajn, ţe ti tam i nějakej rádoby servis poskytovali, ţe tam třeba dofoukli vozík.“, „Full servise.“, „Byli jsme maximálně spoko- jený.“, „Na dobrý úrovni.“, „Posun dopředu určitě.“

Občerstvení a pití – „Úplně v pohodě.“, „Byli, i ţe mi to podali, nebo to obešli, takţe supr.“, „Pivo zdarma super.“, „Já jsem spokojenej.“, „Normálně si myslím, ţe bych se dostal, co jsem tak viděl.“ „Oni jsou většinou ochotný.“

104

Stage – „Na konci Amundsen stánek, ten byl perfektní, ţe to bylo úplně bezbariérový, ţe to bylo na tom asfaltu.“, „Jako líbilo se mi, ţe tam maj ty jakoby rampy, který jsou vyvýšený a člověk má šanci něco vidět.“

Cesty a přechodové pásy – „To měli vlastně to taky udělaný daleko líp neţ jiný rok, protoţe tam měli tu cestičku udělanou.“, „Bylo to dobře udělaný.“, „Kdyţ se nad tím celkově za- myslím, tak to bylo bez zábran.“, „Dobrý je tam to, ţe tam jsou fakt i ty asfaltový cesty.“, „Ten areál tam vyhovuje, protoţe je vlastně bývalá základna, takţe tam je všude asfalt, takţe se to dá dobře.“

Doprovodný program – „Docela tam bylo to všechno přístupný. Nenašla jsem nic, kam bysme se asi nedostali.“

Zájem organizátorů – „Za mnou přišli, a ţe kdyţ bych cokoliv potřeboval, tak si jim mám jakoby říct.“, „Skvělý přístup.“, „Uţ o nás věděli.“, „Vţdy skvěle postaráno.“, „Proč jako nelákat spíš na hedlinery, neţ na to, ţe maj něco dobře udělanýho.“

Celková přístupnost webových stránek pro počítače s hlasovým výstupem.

Výčet negativ

Nepřístupnost stánků ve 24hodinové zóně (potraviny, páskování).

Bezbariérové toalety – vstup intaktních návštěvníků, nedostatečný počet, přesuny, chybě- jící osvětlení.

Bezbariérová sprcha – ledová voda, nestabilní sedátko.

Špatně přístupné umývárny.

Chybějící zpevněná plocha ke Staropramen stage.

Vyvýšené platformy pro vozíčkáře před pódii – málo vyvýšené, velká vzdálenost od pódií, pro tuto návštěvnost nedostatečná kapacita.

Přeplněná kyvadlová svozová doprava.

Nepřístupnost některých stánků s občerstvením, merchandise stánku, hlavního VIP stanu, Urban Wave. – „Spousta míst, kde chyběl bezbariérový přístup.“

Velká vzdálenost některých stánků doprovodného programu od asfaltových cest. – „Doprovodné stage moc bezbariérové nebyly.“

105

Špatné umístění přístupu k elektrickému proudu (pro dobití vozíků) ve VIP campu.

Malá propagace bezbariérovosti festivalu.

7.5 Hodnocení bezbariérovosti festivalu

Jeden z posledních bodů dotazníku byla výzva, aby účastník ohodnotil celkovou bezbarié- rovost festivalu Rock for People, konkrétně ročníku konaného v roce 2014 (pozn. z tohoto důvodu nebyly zahrnuty odpovědi Honzy, Cilky a Adama, kteří se tohoto ročníku neúčast- nili). Jako hodnotící škála bylo pouţito klasické školní známkování, tedy jednička jako nejlepší, pětka jako nejhorší.

4,5

3,5 Jirka Petr Jana 3 Martin Michal Lenka 2,5 Jitka 2

1,5 Kamil Jakub 1

Jak je vidět, i přes to, ţe se objevilo mnoho chvály, známkové hodnocení dopadlo hůře, neţ by se dalo očekávat. Respondenti svou volbu známky často komentovali slovy: „vţdy je co zlepšovat“. Zdůvodnění a závěrečný komentář jednotlivých osob s postiţením, které jej sdělily, je uveden pouze s vynecháním pasáţí přímo nesouvisejících s daným festivalem a ročníkem. Martin: „Je to prostě o tom, ţe těch lidí je málo, tak tam není taková ta vůle něco moc dělat. Teďka samozřejmě oni to dělaj, ţe se to hodně medializuje, aby nevypadali blbě, tak se začali snaţit a maj na to člověka, kterej to tam třeba zařídí, ale tohle jim nedělá peníze, tohle jim dělá jenom starosti navíc, ţe to pro ně je druhořadá věc. Pro ně je

106 důleţitý, aby přišlo lidí hodně, aby se toho prodalo hodně v předprodeji, aby bylo pěkný počasí, aby všecky kapely dorazily. … Jakoby beru zlepšující se tendenci, takţe bych tomu dal dva mínus. Jednička, tak to ani náhodou, to se bavíme o nějakým novozélandským stylu a to tady v ţivotě takhle fungovat nebude. Na dvojku to ještě nebylo, protoţe tam byly ně- který věci, který by bylo potřeba vyřešit, aby ke kaţdýmu stanu byly prostě nějaký koridory, kterýma se dá jít. A ty záchody, takţe dva mínus.“ Kamil: „Jako já jsem byl letos tak spokojenej, jako loni, tak moţná za jedna. Jako mně tam nic zásadního nechybělo. Úplně, kdyţ se nemusí, tak to neřeším, ale pro mě je zásadní, abych se prostě dostal, nevím, kdyţ budu potřebovat si koupit jídlo, pití, dojít si na ten záchod prostě – trošku důstojně myslím, ne jako na Votvíráku, …, to tady naprosto splnili, jako v pohodě. … Spousta fesťáků by se mohla učit.“ Jirka: „Já myslím, ţe český festivaly můţou ještě lecos zlepšit, Ty velký, ty hlavní, ty uţ se dostávaj do toho evropskýho standardu určitě. … Jako opravdu je vidět, ţe se to zlepšuje, ţe se dá zaţít festival u nás bezbariérovej. Coţ, třeba co si pamatuju na Rock for People někdy před 10 lety, úplnej standard takovej nebyl, kde byla ta TOIka maximálně třeba 1 pro 20 000 lidí, tak tam určitě bylo víc neţ 1 vozejčkář a navíc tu TOIku vyuţívaly miliony dalších jinejch lidí. To většinou vypadalo tristkně a jestliţe se … ten standard stává lepší a lepší, tak doufám, ţe se z toho nebude ustupovat a bude se to jenom zlepšo- vat.“ Petr: „Určitě se to odvíjí i od peněz, ţe jo, takţe ty velký festivaly, který uţ tady ňáký jméno maj a zakládaj si na tom, ţe jsou velký, tak by asi měly to mít vyřešený všechno, coţ mi v tý Ostravě přišlo teda o něco lepší. Na tom Rock foru, no nevím, nějak, jak jsme tam byli chvíli, tak jsem, ţe jo, stih jakoby poznat to, co jsme viděli nebo co jsme projeli. Mys- lím si, ţe se vo to snaţej, ţe jim to nelze úplně upírat, ţe by se to neměnilo, určitě se to mění a posouvá dopředu, k ňákejm asi evropskejm standardům těch ňákejch větších festi- valů.“

7.6 Nápady a podněty ke zvýšení bezbariérovosti

Respondenti byli dotazování a podněcování k vyslovení vlastních návrhů a nápadů na řešení jednotlivých jevů, se kterými nebyli zcela spokojeni. Případně v čem by bezbariéro- vost ještě více rozšířili, jaké sluţby by rádi vyuţívali nebo jaké prvky z jiných festivalů by rádi přenesli i na Rock for People. V návaznosti na hodnocení tedy uvedeme tyto podněty.

107

První velký a velmi detailně promyšlený návrh měl Martin. Týkal se zamezení vstupu intaktním návštěvníkům do bezbariérových toalet umístěných v blízkosti těch běţ- ných. „Já bych navrhoval, aby kaţdej ten klient, kterej tam jede na vozíku, dostal nějakej specifickej klíč, nebo nějaký prostě heslo, …, aby se zavíraly bezbariérový záchody! Oni to řešili dřív euroklíčem, …, ale mně by třeba napadalo daleko jednodušší věc, opravdu, kdyby dali tomu vozíčkáři do ruky nějakej speciální třeba klíč na nějakou zálohu, dejme tomu na dvě stě korunovou, a on by si mohl kdykoliv s tím klíčem dojet na ten záchod a tam si to otevřít. A zase to po sobě zavřít. To by úplně stačilo. Obyčejnej zámek za padesát korun. … Ty toiky tam můţou bejt klidně celý čtyři dny, protoţe se nenaplní.“ Paní Hájková se u tohoto jevu zmínila, ţe se snaţí najít vhodné řešení. Oceněn by byl i větší počet bezbariérových toalet. „Nejdůleţitější je posílit záchody. Mít jich tam víc, dva, tři“ (Michal). Podnět z Colours of Ostrava týkající se rozmístění bezbariérových toalet: „Měli to líp řešený, ţe byla zase hned u toho nájezdu, …, jakoby na tu vyvýšenou plošinu, takţe člověk nemusel nikam 100 km, kdyţ za chvíli začínal koncert prostě, coţ bylo fajn a bylo to záro- veň i kousek vod piva, ţe tam byl stánek, …, takţe to měli jako strategicky dobře promyš- lený.“ (Petr) Kvitováno by bylo umístění zpevněné plochy, přechodových pásů, mezi asfaltovou cestou a Staropramen stagy. Vozíčkáři menšího vzrůstu na mechanickém vozíku, jako je paní Jitka, by jistě ocenili ještě vyšší platformu před stagemi. To bude dle paní Hájkové řešeno oddálením plotu před vyvýšenou plochou tak, aby jiní návštěvníci nemohli stát přímo před ní. Zpřístupnění všech stánků, myšleno těch s občerstvením, pitím a doprovodným programem, stánků ve 24 hodinové zóně, prodeji vstupenek a páskování. Respondent Martin konkrétně navrhuje interní nařízení festivalu, které by po jednotlivých stánkařích vyţado- valo svůj prodej bezbariérově uzpůsobit. Dle rozlohy stánku i počet nájezdových ramp pro vozíčkáře. „Mělo by být přímo daný, podle mě, kdyţ tam je jakejkoliv stánek prostě, tak musej zajistit bezbariérovej přístup k němu, jakkoliv prostě, podle metráţe. … Kdyţ to bude obrovskej stan, tak dejme tomu dva, ţe to je jakoby nad sto metrů čtverečních, tak třeba musej bejt minimálně dva přístupy.“ „Moţnost přespat někde u elektřiny kvůli nabíjení vozíku“ (Jana). Festival Colours of Ostrava zároveň zajišťuje dopravu osob s tělesným postiţením do areálu a zpět na ubytování: „Člověk se můţe ubytovat kdekoliv a prostě oni v noci ve

108

2 ráno třeba přijedou, naberou člověka, odvezou ho“ (Petr). Dle paní Hájkové momentálně dochází k prověřování variant a zajištění moţné spolupráce s dopravcem, který by byl schopný návštěvníky sváţet bezbariérovým autobusem. Z doprovodného programu byl Martin v roce 2013 nadšen z lezecké stěny v promozóně Kofoly. „Takovejch akcí by tam mělo bejt víc, jako ta stěna, to tam můţe bejt klidně kaţdej rok.“ Moţnost staţení si překryvného harmonogramu v textovém souboru pro snadnější odečítání počítače a telefonu s hlasovým výstupem pro osoby s těţkým zrakovým postiţením. Více vizuálních efektů pro skupinu osob se sluchovým postiţením. A na závěr často zmiňované obecné doporučení – více poutat na to, ţe festival je přátelský k osobám s postiţením, jsou zde provedeny bezbariérové úpravy. Byla by škoda, neupozornit na to, ţe Rock for People na tyto osoby myslí a dělá to skutečně dobře …

7.7 Srovnání s jinými hudebními festivaly

V porovnání s jinými hudebními festivaly byl Rock for People hodnocen jako ten lepší, více bezbariérový a připravený na účastníky s postiţením. Velká kritika padla na festival Votvírák, který se koná také na letišti, tudíţ má podobný předpoklad bezbariérovosti jako Rock for People. „Na Votvíráku jsme byli, ale bylo to celkem jako dost divoký teda, ale to je takovej celkově divokej festival. Já tam byl jednou a moc se mi tam jako nelíbilo, protoţe tam je taková špatná organizace mi přijde, hroznej bordel a tak, coţ mně úplně nevyhovo- valo. … Druhej den jsme chodili prostě po kolena ve vodpadkách. … Tam prostě, kdyţ jdeš na záchod, tak se cévkuješ někde v rohu u plotu, tam prostě není nic“ (Kamil). U festivalu České hrady byly kritizovány především cesty a obecná nepřístupnost terénu, která je však dána samotným umístěním festivalů v blízkosti hradů, tudíţ na kopci, skalnatém a nestabilním podloţí. Navíc Kamil dodává: „Pod Kuňkou, tam není ani centi- metr stínu, tam není kam utýct a kdyţ je teplo, tak tam je to průser.“ „Jsem viděl Točník několikrát. Tam je to takový vošajstlich, to podloţí a je to tam do kopců občas“ (Jirka). JamRock také nebyl vyhovující, objevila se kritika rozblácených cest, navíc k samotnému festivalu vede dlouhá cesta polem. „To je zase jakoby jinej druh festivalu. Menší a chápu, ţe kdyţ tam přijde 5 vozíčkářů …“ (Kamil).

109

United Islands – „Maj jako docela dobře to taky vymyšlený, ţe to maj taky ty vyvý- šený místa. Toiky jsem tam nějak nezkoumal, ale stánky byly v pohodě, tam se člověk dostal“ (Petr). Open Air Festival Trutnov – „Jsou tam cesty, je to tam hezký, ale je to samej kopec a před těma stagema je tráva, protoţe je to nějaký letní kino. … Takţe jako si myslím, ţe úplně za deštiva nebo tak, by to asi fajn taky nebylo“ (Petr). Rozdílné názory se objevily na festival Colours of Ostrava. „Tam jsou na kaţdém kousku WC pro vozíčkáře, ale není si kde umýt ruce. A stan pro vozíčkáře, jako byl na RfP, tam není“ (Jitka). Dříve tam prý bylo málo zpevněných ploch, ale došlo k velkému posunu: „Vybudovali tam celý nový okruh cest, takţe pro mě s vozíkem se tam jezdilo parádně.“ Jak bylo zmíněno v předcházející podkapitole, Petr zde také zaznamenal lepší rozmístění toalet a výčepu. Velké pozitivum vidí Jirka také v tom, ţe festival jim zajistil dopravu na koleje, kde byli ubytováni a kde bylo bezbariérové sociální zázemí. Jedná se sice o nehudební akci, ale Martin vyzdvihoval areál vybudovaný na Letné při příleţitosti zimní olympiády (2014, Soči). Stejně tak Jirka zmiňoval i filmový festival v Karlových Varech, kde osobám s postiţením zajišťují ubytování, dopravu i vstupenky na jednotlivé projekce.

110

8 Shrnutí výzkumného šetření

Výzkumné šetření této bakalářské práce ukázalo, ţe na hudebních festivalech není tématika osob s postiţením tabu. Vlivná nápojová společnost Kofola vyuţila právě tohoto prostředí k šíření osvěty o ţivotě osob se sluchovým i zrakovým postiţením. Navíc projekt zábavnou a záţitkovou formou spojila s charitativním účelem, jehoţ prostřednictvím sama darovala finanční prostředky na umělecké tlumočení hudby do českého znakového jazyka a kurzy lezení pro nevidomé. Společnost Pivovary Staropramen modifikovala svůj původní projekt sběru víček přímo na hudební festivaly. Vymyslela jednoduchý a poměrně efektivní systém sběru plastových víček a kovových zátek a jejich následné přetvoření (či výkup) na nájezdové rampy a přechodové pásy. Tím značně přispěla ke zvýšení bezbariérovosti a komfortnosti několika vybraných českých hudebních festivalů. Projekt navíc dále pokračuje a dle vyjád- ření organizátorů festivalu se jiţ nyní mohou návštěvníci s postiţením těšit na další vylep- šení. Samotná případová studie festivalu Rock for People poskytla rozličné názory. Oslo- vena byla početná skupina osob s tělesným postiţením vyuţívající jak mechanický, tak elektrický vozík, získáni byli respondenti se zrakovým postiţením a i skupina osob s těţkou sluchovou vadou měla mezi respondenty svou zástupkyni. Někteří z těchto oslo- vených návštěvníků nešetřili chválou a jejich spokojenost se jasně ukázala i ve výsledném hodnocení, kde pro ně byla známka „výborná“ jasnou volbou. Jiní byli kritičtější a dá se říci, ţe i realističtější. Uvědomovali si některé nedostatky, často zmiňovaná byla problematika toalet či přístupu do všech stánků a absence zpevněných ploch k některým pódiím. Zároveň však oceňovali přínos projektu Festivaly bez zábran. Tyto odpovědi byly společně se zúčastněným pozorováním autorky pečlivě zazna- menány a následně roztříděny do několika oblastí týkajících se pobytu na hudebním festivalu. Vše bylo doplněno o další informace od lidí v daných oblastech nejpovolanějších. Práce tak nabízí komplexní pohled na problematiku přístupnosti hudebních festivalů pro osoby s tělesným, zrakovým, sluchovým a kombinovaným postiţením. Na svém úplném konci pak uvádí souhrn pozitivně hodnocených jevů a seznam špatných zkušeností ná- vštěvníků. Ze známkového hodnocení jednotlivých respondentů je moţné vypočítat prů- měr, dle kterého by si festival Rock for People v roce 2014 zaslouţil za svou bezbariérovost známku dvě mínus. Tento výsledek se dá povaţovat za velmi příznivý, avšak, jak sami respondenti odpovídali: „Vţdy je co zlepšovat.“

111

K těmto dalším změnám, které, doufejme, na festivalu proběhnou, by měla přispět i tato práce, jejímţ cílem bylo objektivní hodnocení aktuálního stavu. V průběhu výzkumu byla navázána spolupráce s organizátory festivalu Rock for People, kteří s velkým potěše- ním autorky projevili o práci zájem. Bohuţel, v zápětí došlo ke vzájemnému nepochopení a vyostření vzájemné konverzace. Důvodem bylo bezmezné nadšení obou stran pro svůj zájem, tedy autorky práce pro výraznou bezbariérovost a prosazování zájmů návštěvníků s postiţením a organizátorů pro festival, kterým bez nadsázky ţijí. Jelikoţ se studie opravdu snaţí být velmi objektivní, objevují se v ní klady i zápory, nejedná se však o jaké- koliv hanění festivalu Rock for People. Pokud se festival vydal na nelehkou cestu, jejímţ cílem je úplná bezbariérovost, měl by být připraven přijímat tuto zpětnou vazbu a účelně ji vyuţít v dalších ročnících. Momentálně je tedy největším přáním autorky, aby byly poznatky z této práce převedeny do praxe, protoţe i kdyby měly tyto kroky trvat dalších ně- kolik let, stále se bude jednat o cestu správným směrem.

112

ZÁVĚR

Jak se ukázalo jiţ v počátcích vlastní práce, volba cílových skupin byla pojata příliš široce. Postihnutí všech oblastí souvisejících s pobytem osob s tělesným, zrakovým, sluchovým, ale i kombinovaným postiţením na hudebním festivalu bylo náročné především v teoretické části a z tohoto důvodu také práce nabyla takovéhoto počtu stran. Pro samotné uvedení do problematiky hudebních festivalů byla v úvodu vymezena kultura a její vztah k člověku a na člověka. Značná pozornost byla věnována i hudbě, je- jímu působení na lidské emoce i fyziologickou stránku. Významnou se pak stala část upo- zorňující na hudební festivaly jako akce s typicky neformální atmosférou, která je vyuţitelná pro sociální integraci mladých osob z výše zmiňovaných cílových skupin. Spo- jujícím faktorem se zde totiţ stává hudba. Všechny ostatní odlišnosti, ať se jedná o výraznou vizáţ příslušníka některé subkultury, nebo právě postiţení, jsou zde potírány. Uvedeny byly i vybrané pasáţe vyhlášek a zákonů týkající se sluţeb, pohybu a komunikace osob s postiţením. Vypracování praktické části předcházelo zúčastněné pozorování autorky na zkouma- ném festivalu Rock for People a oslovení respondentů. Samotné rozhovory však proběhly aţ po zhruba půl roce od konání festivalu, coţ v některých oblastech mohlo vést ke zkres- lení odpovědí. Jako výzkumný design byla zvolena případová studie, jejímţ hlavním cílem bylo zjištění odpovědi na otázku: Do jaké míry byl festival Rock for People bezbariérový? To se vyčerpávajícím způsobem podařilo, byly postihnuty všechny oblasti pobytu na hu- debním festivalu pro tyto skupiny osob s postiţením. S výsledky šetření byl čtenář sezná- men jiţ v předchozí kapitole. Tyto zjištěné poznatky zpětně obohacují teoretický základ problematiky přístupnosti hudebních festivalů a jejich moţného vyuţití pro sociální integraci osob s postiţením. Dle přiloţených dotazníků by mělo být moţné výzkum opakovat na stejném i jiném festivalu, pouze s dílčími úpravami. Z práce vyplývá, ţe se i hudební festivaly stávají místy pro setkávání intaktní společ- nosti s osobami s postiţením. Pořadatelé těchto akcí na tuto skupinu návštěvníků v přípravné fázi myslí a snaţí se jim připravit vhodné podmínky. Tato chvályhodná inicia- tiva je však činěna nesystematicky (pokud není zpřístupněn nákup vstupenek a páskování, je vedlejší, zda jsou uvnitř areálu nájezdové rampy), coţ sráţí její kvalitu, investované finance i úsilí osob za ni zodpovídajících.

113

Doporučení pro praxi jsou tedy následovná: přijímat zpětnou vazbu a dokázat si z ní vybrat účelné poznatky; blíţe se seznámit nejenom s problematikou osob s tělesným posti- ţením, ale i se zrakovým a dokonce i sluchovým; více se zaměřit na strategii rozmístění míst přístupných pro vozíčkáře; bariéry architektonické i komunikační bourat systematicky; kapacitně se připravit na vzrůstající počet těchto návštěvníků; svou dobře odvedenou práci více propagovat a hlavně v této činnosti pokračovat a nepolevovat!

114

SEZNAM LITERATURY A DALŠÍCH PRAMENŮ

BAZALOVÁ, Barbora. 2004. Osobní asistence v ţivotě osob s tělesným postiţením. In VÍTKOVÁ, Marie a kol. Integrativní speciální pedagogika. 2. vydání. Brno: Paido. s. 190-200. ISBN 80-7315-071-9.

BOUDON, Raymond a kol. 2004. Sociologický slovník. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého. 253 s. ISBN 80-244-0735-3.

BRYCHOVÁ, Šárka. 2007. Aktuální otázky současné kultury. In VÍTEK, Miloš. Systé- mové pojetí kultury: sborník XXXIX. vědecké konference o systémovém inţenýrství SI 2007. 1. vydání. Hradec Králové: Gaudeamus. s. 145-152. ISBN 978-80-7041-213-8.

DUDR, Viktor, LNĚNIČKA, Petr. 1999. Metodické poznámky k vytváření podmínek pro samostatný a bezpečný pohyb nevidomých a slabozrakých lidí. 2. vydání. Praha: Sjedno- cená organizace nevidomých a slabozrakých ČR. 77 s. ISBN neznámé.

FINKOVÁ, Dita, LUDÍKOVÁ, Libuše, RŮŢIČKOVÁ, Veronika. 2007. Speciální pedagogika osob se zrakovým postiţením. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého. 158 s. ISBN 978-80-244-1857-5.

FRANĚK, Marek. 2007. Hudební psychologie. 1. vydání. Praha: Karolinum. 238 s. ISBN 978-80-246-0965-2.

GAVORA, Peter. 2000. Úvod do pedagogického výzkumu. 1. vydání. Brno: Paido. 207 s. ISBN 80-85931-79-6.

HAVLÍK, Radomír, HALÁSZOVÁ, Věra, PROKOP, Jiří. 1996. Kapitoly ze sociologie výchovy. 1. vydání. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. 109 s. ISBN 80- 86039-10-2.

HENDL, Jan. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vydání. Praha: Portál. 408 s. ISBN 80-7367-040-2.

HEŘMANSKÝ, Martin, NOVOTNÁ, Hedvika. 2011. Hudební subkultury. In JANEČEK, Petr. Folklor atomového věku: Kolektivně sdílené prvky expresivní kultury v soudobé české společnosti. 1. vydání. Praha: Národní muzeum. 89-110 s. ISBN 978-80-7036-315-7.

HORÁKOVÁ, Radka. 2012. Sluchové postiţení: úvod do surdopedie. 1. vydání. Praha: Portál. 160 s. ISBN 978-80-262-0084-0.

115

HRUBÝ, Jaroslav. 1999. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu, I. díl. 2. vydání. Praha: Septima. 396 s. ISBN 80-7216-096-6.

JANDOUREK, Jan. 2001. Sociologický slovník. 1. vydání. Praha: Portál. 285 s. ISBN 80- 7178-535-0.

KANTOR, Jiří, LIPSKÝ, Matěj, WEBER, Jana a kol. 2009. Základy muzikoterapie. 1. vydání. Praha: Grada. 296 s. ISBN 978-80-247-2846-9.

KOLÁŘOVÁ, Marta. 2013. Hudební subkultury mládeţe v současné ČR – postsubkulturní či postsocialistické? In DANIEL, Ondřej a kol. Populární kultura v českém prostoru. 1. vydání. Praha: Karolinum. s. 232-248. ISBN 978-80-246-2192-0.

KOSINOVÁ, Barbora. 2008. Neslyšící jako jazyková a kulturní menšina – kultura neslyšících. 2. vydání. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka. 61 s. ISBN 978-80-87153-94-9.

KRAUS, Blahoslav. 2014. Základy sociální pedagogiky. 2. vydání. Praha: Portál. 216 s. ISBN 978-80-262-0643-9.

KRAUS, Blahoslav. 2001. Člověk – prostředí – výchova: K otázkám sociální pedagogiky. 1. vydání. Brno: Paido. 199 s. ISBN 80-7315-004-2.

KRHOUTOVÁ, Lenka, MICHALÍK, Jan. 2005. Občané se zdravotním postiţením a veřejná správa. 1. vydání. Olomouc: Výzkumné centrum integrace zdravotně postiţe- ných. 268 s. ISBN 80-903658-0-9.

LECHTA, Viktor. 2010. Základy inkluzivní pedagogiky. 1. vydání. Praha: Portál. 440 s. ISBN 978-80-7367-679-7.

MAXA, Miloslav a kol. 1991. Stavby bez bariér: výstavba pro osoby se sníţenou schop- ností pohybu. 1. vydání. Praha: ČSVA – nakladatelství pro architekturu a stavitelství. 104 s. ISBN neznámé.

MAXWELL, Joseph Alex. 2013. Qualitative research design: an interactive approach. 3. vydání. Los Angeles: Sage. 218 s. ISBN 978-1-4129-8119-4.

MIOVSKÝ, Michal. 2003. Příručka k provádění výběru metodou sběhové koule (Snowball Sampling). 1. vydání. Praha: Úřad vlády české republiky. 108 s. ISBN 80-86734-08-0.

MOHAPL, Přemysl. 1992. Úvod do psychologie nemoci a zdraví. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého. 89 s. ISBN 80-7067-127-0.

116

MORAVCOVÁ, Dagmar. 2004. Zraková terapie slabozrakých a pacientů s nízkým vizem. 1. vydání. Praha: Triton. 203 s. ISBN 80-7254-476-4.

MURPHY, Robert F. 1998. Úvod do kulturní a sociální antropologie. 1. vydání. Praha: Sociologické nakladatelství. 267 s. ISBN 80-85850-53-2.

NOVOSAD, Libor. 2000. Základy speciálního poradenství. 1. vydání. Praha: Portál. 159 s. ISBN 80-7178-197-5.

NOVOTNÁ, Eliška. 2008. Základy sociologie. 1. vydání. Praha: Grada. 192 s. ISBN 978- 80-247-2396-9.

PIPEKOVÁ, Jarmila a kol. 2010. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 3. vydání. Brno: Paido. 401 s. ISBN 978-80-7315-198-0.

PRŮCHA, Jan, WALTEROVÁ, Eliška, MAREŠ, Jiří. 2009. Pedagogický slovník. 6. vydání. Praha: Portál. 395 s. ISBN 978-80-7367-647-6.

RENOTIÉROVÁ, Marie. 2003. Somatopedické minimum. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého. 87 s. ISBN 80-244-0532-6.

RENOTIÉROVÁ, Marie, LUDÍKOVÁ, Libuše a kol. 2006. Speciální pedagogika. 4. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého. 313 s. ISBN 80-244-1475-9.

SEDLÁK, František. 1990. Základy hudební psychologie. 1. vydání. Praha: Státní pedago- gické nakladatelství. 319 s. ISBN 80-04-20587-9.

SILLAMY, Norbert. 2001. Psychologický slovník. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palac- kého v Olomouci. 246 s. ISBN 80-244-0249-1.

SKÁKALOVÁ, Tereza. 2011. Uvedení do problematiky sluchového postiţení. 1. vydání. Hradec Králové: Gaudeamus. 94 s. ISBN 978-80-7435-098-6.

SLOWÍK, Josef. 2007. Speciální pedagogika. 1. vydání. Praha: Grada. 160 s. ISBN 978- 80-247-1733-3.

SMOLÍK, Josef. 2010. Subkultury mládeţe: uvedení do problematiky. 1. vydání. Praha: Grada. 281 s. ISBN 978-80-247-2907-7.

SOVÁK, Miloš a kol. 2000. Defektologický slovník. 3. vydání. Praha: H & H. 418 s. ISBN 80-86022-76-5.

117

STRNADOVÁ, Věra. 2003. Skryté bariéry v ţivotě lidí se sluchovým postiţením. In JESENSKÝ, Jan (ed.). Zdravotně postiţení, programy pro 21. století. 1. vydání. Hradec Králové: Gaudeamus. s. 78-80. ISBN 80-7041-834-8.

ŠESTÁKOVÁ, Irena, LUPAČ, Pavel. 2010. Budovy bez bariér. 1. vydání. Praha: Grada. 125 s. ISBN 978-80-247-3225-1.

ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára a kol. 2007. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vydání. Praha: Portál. 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0.

URBÁNEK, Karel. 2000. Neurodegenerativní onemocnění. 1. vydání. Praha: Triton. 223 s. ISBN 80-7254-078-5.

Velký sociologický slovník I. 1996. 1. vydání. Praha: Karolinum. 747 s. ISBN 80-7184- 164-1.

Velký sociologický slovník II. 1996. 1. vydání. Praha: Karolinum. 749-1627 s. ISBN 80- 7184-310-5.

VÍTKOVÁ, Marie. 1998. Integrativní speciální pedagogika. 1. vydání. Brno: Paido. 181 s. ISBN 80-85931-51-6.

VÍTKOVÁ, Marie. 2006. Somatopedické aspekty. 2. vydání. Brno: Paido. 302 s. ISBN 80- 7315-134-0.

VOŢENÍLEK, Vít. 2010. Hmatové mapy technologií 3D tisku. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého. 82 s. ISBN 978-80-244-2697-6.

Vyhláška č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunika- cích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.

Vyhláška č. 369/2001 Sb., o obecných technických poţadavcích zabezpečujících uţívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace, ve znění pozdějších předpisů.

Vyhláška č. 398/2009 Sb., o obecných technických poţadavcích zabezpečujících bezbarié- rové uţívání staveb, ve znění pozdějších předpisů.

VYSLOUŢIL, Jiří. 1995. Hudební slovník pro kaţdého: díl I., věcná část. 1. vydání. Vizo- vice: Lípa. 350 s. ISBN 80-901199-0-5.

WIENER, Pavel. 2006. Prostorová orientace zrakově postiţených. 3. vydání. Praha: Insti- tut rehabilitace zrakově postiţených UK FHS. 168 s. ISBN 80-239-6775-4.

118

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

ZIKL, Pavel. 2011. Děti s tělesným a kombinovaným postiţením ve škole. 1. vydání. Praha: Grada. 112 s. ISBN 978-80-247-3856-7.

ŢUMÁROVÁ, Monika. 2003. Moţnosti volnočasových aktivit v rámci integrace jedinců se speciálními potřebami. In JESENSKÝ, Jan (ed.). Zdravotně postiţení, programy pro 21. století. 1. vydání. Hradec Králové: Gaudeamus. s. 361-364. ISBN 80-7041-834-8.

Časopisecké zdroje

MATĚJKŮ, Marie. Nevidomí horolezci. KofoMagazín, 2013, č. 4, s. 8-9.

Na festival Rock for People vyrazí také vozíčkáři. Radnice, 2014, č. 25, s. 1.

Internetové zdroje

Díky vám: bylo to ohleduplné, čisté, energické a objevné! In: Rock for People [online]. 06. 07. 2014 [cit. 2014-03-17]. Dostupné z:

Firma Kofola pokračuje v pořádání „Neslýchaných festivalů“ – festivalů, které spojují zábavu s dobročinnou pomocí. In: Okamţik – sdruţení pro podporu nejen nevidomých [online]. datum neznámé [cit. 2015-03-12]. Dostupné z:

Klasifikace zrakového postiţení. In: Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR [online]. datum neznámé [cit. 2015-03-05]. Dostupné z:

Kofola zve na neslýchanou festivalovou zábavu. In: Hospodářské noviny [online]. 14. 05. 2012 17:37 [cit. 2015-03-12]. Dostupné z:

Lidé viní z tragédie organizátory, Loveparade se uţ nikdy nebude konat. In: Novinky.cz [online]. 25. 07. 2010 17:30 [cit. 2015-03-21]. Dostupné z: 119

Neslýchané festivaly jsou opět tu: Bavte se a podpořte u toho dobrou věc. In: Babinet.cz: Vše pro ţeny a dívky [online]. 19. 06. 2013 [cit. 2015-03-22]. Dostupné z:

Nová kampaň Kofoly zve na Neslýchané festivaly. In: Marketingové noviny [online]. 15. 05. 2012 [cit. 2015-03-12]. Dostupné z:

Nová kampaň Kofoly pozýva na Neslýchané festivaly In: Zodpovedná firma [online]. 14. 05. 2012 [cit. 2015-03-12]. Dostupné z:

O bílých holích. In: Svárovský [online]. datum neznámé [cit. 2015-03-06]. Dostupné z:

O festivalu. In: Rock for People [online]. datum neznámé [cit. 2014-03-19]. Dostupné z:

Pod pokličkou projektu „Sbírej víčka, postavíme…festivaly bez zábran“. In: Staropramen [online]. 09. 07. 2014 [cit. 2014-03-17]. Dostupné z:

Potvrzeno! Letní hudební festivaly a vozíčkáři je fungující spojení In: Staropramen [online]. 10. 07. 2014 [cit. 2014-03-17]. Dostupné z:

Projekt „Sbírek víčka, postavíme … Festivaly bez zábran“ na Rock for People. In: Rock for People [online]. 01. 07. 2014 [cit. 2014-03-17]. Dostupné z:

120

Tragédie na koncertech aneb Přišli, viděli, zemřeli. In: iReport.cz: Music & style magazíne [online]. 08. 10. 2011 [cit. 2015-03-21]. Dostupné z:

Rock for People prověří vozíčkáři z The Tap Tap a Steven Seagal! In: Rock for People [online]. 03. 07. 2014 [cit. 2014-03-17]. Dostupné z:

Sbírej víčka, postavíme… festivaly bez zábran! In: Staropramen [online]. 18. 06. 2014 [cit. 2014-03-17]. Dostupné z:

Shrnutí roku 2014. In: Staropramen [online]. 13. 01. 2015 [cit. 2014-03-17]. Dostupné z:

Škola lezení pro nevidomé a slabozraké. In: Big Wall [online]. datum neznámé [cit. 2015- 03-12]. Dostupné z:

The Tap Tap otestovali bezbariérovost festivalu Rock for People! In: Staropramen [online]. 10. 07. 2014 [cit. 2014-03-17]. Dostupné z:

Vďaka Neslýchaným festivalom si hudbu uţijú i nepočujúci. In: Nepočujúci.sk: Portál o kultúre nepočujúcich. [online]. 2012 [cit. 2014-03-12]. Dostupné z:

Vozíčkáři rozšíří davy návštěvníků na Rock for People! In: Staropramen [online]. 23. 06. 2014 [cit. 2014-03-17]. Dostupné z:

Za humny je… inspirace! In: Staropramen [online]. 17. 06. 2014 [cit. 2014-03-17]. Do- stupné z:

Zákaz vstupu vodicích a asistenčních psů do veřejných prostor můţe být diskriminací. In: Ombudsman – Veřejný ochránce práv [online]. 10. 08. 2010 [cit. 2015-03-06]. Dostupné z:

121

Ze ţivota českých festivalů. In: Staropramen [online]. 18. 06. 2014 [cit. 2014-03-17]. Do- stupné z:

ZTP, děti i senioři vítání! In: Rock for People [online]. 27. 05. 2014 [cit. 2015-03-16]. Dostupné z:

122

PŘÍLOHY

Příloha A: Otevřené otázky strukturovaných rozhovorů a dotazníků Otázky pro skupinu osob s tělesným postiţením Otázky pro skupinu osob se zrakovým postiţením Otázky pro skupinu osob se sluchovým postiţením Otázky pro oddělení ticketingu Otázky pro obsluhu meeting pointu Festivaly bez zábran Příloha B: Propagační materiály Leták Neslýchané festivaly (Neslýchané festivaly jsou opět tu: Bavte se a podpořte u toho dobrou věc, online) Leták Festivaly bez zábran (archiv autorky) Mapa areálu festivalu Rock for People 2014 (Rock for People, online) Příloha C: Fotografie areálu festivalu Obr. 1 (http://stess.wz.cz/RFP_2013/DSC_4339.JPG, online) Obr. 2 – 35 (archiv autorky)

Příloha A: Otevřené otázky strukturovaných rozhovorů a dotazníků

Otázky pro skupinu osob s tělesným postižením

1. Můţete stručně charakterizovat Vaše postiţení? a) Jaké specifické obtíţe Vám Vaše postiţení přináší? 2. Jste pravidelným návštěvníkem hudebních festivalů a podobných společenských akcí? a) Co Vám tyto akce přinášejí? b) Kvůli čemu jste na RfP přijel (hudba, přátelé, …)? c) Byl jste na RfP jiţ v minulosti? 3. Zúčastnil jste se celého festivalu RfP, nebo jen jeho části (které dny)? a) Jaký typ vstupenky jste si zakoupil? b) Byla Vám poskytnuta sleva na průkaz ZTP, ZTP/P? c) Byla poskytnuta sleva Vašemu průvodci? 4. Věděl jste dopředu, ţe se letošní ročník propaguje jako Festival bez zábran? a) Odkud jste se o této akci dozvěděl? b) Zaznamenal jste na RfP nějaké změny (pokud jste zde nebyl poprvé)? c) Co jste na RfP vzhledem ke svému postiţení ocenil? d) Byl podle Vás Festival opravdu „bez zábran“ (obecně, se zaměřením na všechny typy postiţení)? e) Co Vám na RfP vzhledem k Vašemu postiţení scházelo? f) Co byste Vy sám ještě vylepšil?

g) Vyuţíval jste sluţeb stánku pro vozíčkáře? 5. Byl jste na letošním festivalu sám, nebo jste s sebou měl blízkou osobu/průvodce/asistenta? a) Bylo pro Vás nutné, mít s sebou takovouto osobu, nebo se domníváte, ţe byste zvládl festival i bez této podpory? 6. Jak jste se na festival dopravil? a) Vyuţil jste hromadnou dopravu (bus) do části HK, kde se festival konal? b) Jak hodnotíte cestu od stanoviště hromadné dopravy/parkoviště přímo k bráně festivalu? c) Měl jste nějaké výhody v rámci parkování Vašeho vozidla? 7. Kde jste byl při festivalu ubytován? a) Proč jste zvolil právě tento typ ubytování? b) Jaké výhody/nevýhody toto ubytování mělo? 8. Procházel jste při vstupu do areálu festivalu kontrolou jako ostatní návštěvníci? a) Byl Vám prohledán vozík? b) Bylo Vám prohledáno příruční zavazadlo? c) Byl kontrolován Váš průvodce? 9. Jaké jsou Vaše zkušenosti ze samotných koncertů? a) Dostal jste se na kaţdý koncert/stage bez obtíţí? b) Měl jste dobrý výhled, vyuţil jste vyvýšenou rampu pro vozíčkáře? c) Slyšel jste dobře? d) Setkal jste se s nějakou reakcí samotného interpreta na Vaši osobu nebo jinou osobu s postiţením? 10. Jaké jsou Vaše zkušenosti s hygienou na festivalu RfP? 11. Jaké jsou Vaše zkušenosti s jídlem a pitným reţimem na festivalu RfP? a) Dostal jste se bez obtíţí k jakémukoliv stánku? b) Jak na Vás reagovala obsluha stánků? 12. Jaké jsou Vaše zkušenosti s doprovodným programem festivalu? a) Dostal jste se bez problémů ke všem stánkům (suvenýry, merchandise, doprovodné stage)? 13. Jaký byl přístup organizátorů a dalších pomocných pracovníků k Vaší osobě a Vašemu postiţení? 14. Jaké byly reakce ostatních návštěvníků na Vás a Vaše postiţení? 15. Zúčastnil jste se i jiných hudebních festivalů? a) V čem se lišily od festivalu RfP v ohledu na návštěvníky s postiţením? 16. Chtěl byste něco dodat? 17. Můţete jako ve škole (1 – nejlepší, 5 – nejhorší) oznámkovat bezbariérovost festivalu RfP 2014?

18. Jaký byl přístup organizátorů vůči Vaší skupině The Tap Tap? a) Vyhověli všem Vašim poţadavkům? b) Připravili pro Vás důstojné zázemí? c) Jaké to je v backstage z pohledu interpreta se specifickými potřebami?

Otázky pro skupinu osob se zrakovým postižením

1. Můţete stručně charakterizovat Vaše postiţení? a) Jaké specifické obtíţe Vám Vaše postiţení přináší? b) Jaké kompenzační pomůcky vyuţíváte?  zvětšovací zařízení (TV kamerové lupy),  bílá hůl signalizační, orientační,  vodicí pes,  akustické orientační majáčky,  tyflografika (mapy, plánky), (Jaký typ preferujete?)  PC, mobilní telefon s hlasovým výstupem,  Braillovo bodové písmo, apod. 2. Předloni jste byl součástí doprovodného programu na festivalu RfP – horolezecké stěny (Kofola) … a) Jak jste se k této práci dostal? b) Jak lezení na stěnu probíhalo? c) Mělo se jednat o propagaci sportu pro nevidomé, nebo šlo pouze o adrenalinový záţitek pro návštěvníky festivalu? d) Na jakých dalších festivalech byla stěna přístupná? 3. Měl jste moţnost si po práci projít i areály festivalů, poslechnout si nějakou muziku? a) Procházel jste areál s průvodcem nebo sám? b) Orientoval jste se na konci festivalu v areálu? c) Pomocí jakých orientačních bodů jste se v areálu orientoval? (rádio puštěné v konkrétním stánku, zvuk stage apod.) d) Myslíte si, ţe by Vám v orientaci pomohl typografický plánek (tištěný pomocí fuseru, lepený apod.)? 4. Jaké jsou Vaše zkušenosti ze samotných koncertů? a) Dostal jste se na kaţdý koncert/stage bez obtíţí? b) Slyšel jste dobře? c) Jaká místa preferujete? d) Uvítal byste moderátora, který by představil interpreta, který se právě chystá na podium? 5. Jste pravidelným návštěvníkem hudebních festivalů a podobných společenských akcí? a) Co Vám tyto akce přinášejí? b) Byl jste na RfP jiţ v minulosti? 6. Procházel/a jste při vstupu do areálu festivalu kontrolou jako ostatní návštěvníci? a) Bylo Vám prohledáno příruční zavazadlo? b) Byl kontrolován Váš průvodce? 7. Jak hodnotíte informační kanály festivalu? a) Byly informační letáky ve formátu, který byste mohl jednoduše zpracovat na svém počítači s hlasovým výstupem? (formát pdf.) b) Jak jste se dozvídal o změnách v programu, dění na jednotlivých stageích, autogramiádách a dalších doprovodných akcích? 8. Jaké jsou Vaše zkušenosti s hygienou na festivalu RfP? a) Kontroluje původce čistotu toalet předtím, neţ je pouţijete? 9. Jaké jsou Vaše zkušenosti s jídlem a pitným reţimem na festivalu RfP? a) Jakým způsobem jste si vybíral občerstvení?

10. Jaké jsou Vaše zkušenosti s doprovodným programem festivalu? a) Suvenýry, merchandise, doprovodné stage jako T-Mobile Zone, stánek Seznam.cz? b) Některé z těchto stánků velmi a často dost nečekaně zasahují do cesty (například stojany na brýle, věšáky apod.). Je toto pro Vás náročné, být neustále ve střehu, i kdyţ s sebou máte průvodce? 11. Jaký byl přístup organizátorů a dalších pomocných pracovníků k Vaší osobě a Vašemu postiţení? a) Zaznamenal jste pomoc pracovníků security nebo někoho dalšího? 12. Jaké byly reakce ostatních návštěvníků na Vás a Vaše postiţení? a) Uvolnili prostor tak, abyste mohl bezpečně projít? 13. Zúčastnil jste se i jiných hudebních festivalů? a) V čem se lišily od festivalu RfP v ohledu na návštěvníky s postiţením? 14. Znáte osobně někoho se zrakovým postiţením, kdo rád navštěvuje hudební festivaly? 15. Chtěl byste něco dodat?

1. Byla Vám při nákupu vstupenky poskytnuta sleva na průkaz ZTP, ZTP/P? a) Byla poskytnuta sleva Vašemu průvodci? b) Bylo moţné si vstupenku zakoupit předem (i s uplatněním slevy)? 2. Byl jste na letošním festivalu sám, nebo jste s sebou měl blízkou osobu/průvodce/asistenta? a) Bylo pro Vás nutné, mít s sebou takovouto osobu, nebo se domníváte, ţe byste zvládl festival i bez této podpory? 3. Jak jste se na festival dopravil? a) Vyuţil jste hromadnou dopravu (bus) do části města, kde se festival konal? b) Měl jste nějaké výhody v rámci parkování vozidla, kterým jste se na festival dopravil? 4. Kde jste byl při festivalu ubytován? a) Proč jste zvolil právě tento typ ubytování? b) Jaké výhody/nevýhody toto ubytování mělo?

Otázky pro skupinu osob se sluchovým postižením

1. Můţete stručně charakterizovat Vaše postiţení? a) Jaké specifické obtíţe Vám Vaše postiţení přináší? b) Vyuţíváte nějaké kompenzační pomůcky? Jaké? c) Jakou komunikační metodu upřednostňujete? (český znakový jazyk, mluvený jazyk, …) 2. Jste pravidelným návštěvníkem hudebních festivalů a podobných společenských akcí? a) Co Vám tyto akce přinášejí? b) Kvůli čemu jste na RfP přijel/a? (zábava, hudba, přátelé, …) c) Byl/a jste na RfP jiţ v minulosti? 3. Účastnil/a jste se festivalu s přáteli? a) Měli všichni sluchové postiţení? b) Kolik Vás bylo? c) Setkali jste se na festivalu s nějakou další skupinou sluchově postiţených osob? 4. Zúčastnil/a jste se celého festivalu RfP, nebo jen jeho části (které dny)? a) Jaký typ vstupenky jste si zakoupil/a? (celofestivalová, jednodenní, v předprodeji, na místě)

b) Byla Vám poskytnuta sleva na průkaz ZTP? V jaké výši? 5. Věděl/a jste dopředu, ţe se letošní ročník propaguje jako Festival bez zábran? a) Odkud jste se o této akci dozvěděl/a? b) Zaznamenal/a jste na RfP nějaké změny (pokud jste zde nebyl/a poprvé)? c) Co jste na RfP vzhledem ke svému postiţení ocenil/a? d) Co Vám na RfP vzhledem k Vašemu postiţení scházelo? e) Co byste Vy sám/sama ještě vylepšil/a? 6. Jak jste se na festival dopravil/a? a) Vyuţil/a jste hromadnou dopravu (bus) do části Hradce Králové, kde se festival konal? 7. Procházel/a jste při vstupu do areálu festivalu kontrolou jako ostatní návštěvníci? a) Byla Vám prohledána taška? 8. Jaké jsou Vaše zkušenosti ze samotných koncertů? a) Měl/a jste dobrý výhled? b) Upřednostňujete při koncertech nějaké místo v publiku? Proč? (např. blízko u reproduktorů) 9. Jak hodnotíte informační kanály festivalu? a) Jak jste se dozvídal/a o změnách v programu, dění na jednotlivých stageích, autogramiádách a dalších doprovodných akcích? b) Byly informační letáky dostatečně přehledné a jasně psané? 10. Jaké jsou Vaše zkušenosti s jídlem a pitným reţimem na festivalu RfP? a) Jak probíhala komunikace s obsluhou stánku? 11. Jaké jsou Vaše zkušenosti s doprovodným programem festivalu? a) Jak probíhala komunikace s obsluhou stánku (suvenýry, merchandise, doprovodné stage jako T-Mobile Zone, stánek Seznam.cz apod.)? 12. Jaký byl přístup organizátorů a dalších pomocných pracovníků k Vaší osobě? 13. Jak na Vás reagovali ostatní návštěvníci? 14. Zúčastnil/a jste se i jiných hudebních festivalů? a) V čem se lišily od festivalu RfP v ohledu na návštěvníky s postiţením? (obecně i s přihlédnutím ke sluchovému postiţení) 15. Chtěl/a byste něco dodat? 16. Můţete jako ve škole (1 – nejlepší, 5 – nejhorší) oznámkovat „bezbariérovost“ festivalu RfP 2014?

Otázky pro oddělení ticketingu

1. Poskytujete slevy drţitelům průkazu ZTP? a) Z jakého základu je tato sleva vypočítávána? b) Je moţné uplatnit slevu na celofestivalovou vstupenku i na jednodenní vstupenku? c) Mohou drţitelé těchto průkazů uplatnit slevu jiţ v předprodeji? 2. Poskytujete slevy drţitelům průkazu ZTP/P? a) Z jakého základu je tato sleva vypočítávána? b) Je moţné uplatnit slevu na celofestivalovou vstupenku i na jednodenní vstupenku? c) Mohou drţitelé těchto průkazů uplatnit slevu jiţ v předprodeji? d) Je poskytnuta sleva i průvodci?  V jaké výši?  Z jakého základu je sleva vypočítávána?  Je moţné tuto slevu uplatnit jiţ v předprodeji?

3. Jakým způsobem je kontrolována pravost průkazu ZTP nebo ZPP/P? a) Vidíte zde nějakou moţnost pro zneuţití této výhody? 4. Kde mohou drţitelé těchto průkazů zjistit poskytované slevy? a) Kde na webových stránkách je moţné tuto informaci najít? b) Kde v areálu festivalu jim bude tato informace poskytnuta? 5. Je stánek s prodejem vstupenek přístupný i těmto skupinám osob? a) Je stánek s prodejem vybaven rampou pro vozíčkáře? b) Vedou ke stánku vodící linie pro osoby zrakově postiţené? c) Je stánek vybaven písemnými dokumenty, ze kterých by osoby vyuţívající český znakový jazyk, mohly zjistit poskytované slevy? Případně je moţnost vyuţít ale- spoň tuţku a papír pro usnadnění komunikace s těmito osobami? d) Je ve stánku zaměstnanec odpovědný a proškolený pro komunikaci s různými skupinami osob s postiţením? 6. Chtěl/a byste něco dodat?

Otázky pro obsluhu meeting pointu Festivaly bez zábran

1. Setkal/a jsi se jiţ v minulosti se skupinou osob s postiţením (tělesné, zrakové, sluchové nebo kombinované postiţení)? 2. Jak jsi se dostal/a k práci v tomto stánku na festivalu RfP? a) Hlásil/a jsi se přímo na pozici v tomto stánku? b) Víš, proč jsi do stánku byl/a vybrán/a právě Ty? c) Byl/a jsi brigádníkem festivalu RfP nebo pivovaru Staropramen? 3. Byl/a jsi předem proškolena pro práci v tomto stánku? a) Pokud ano, tak kým a v jakém rozsahu? b) Upozornil tě někdo na specifické potřeby těchto osob? 4. Jaká byla Tvoje úloha v tomto stánku? a) Co bylo Tvojí pracovní náplní? b) Doprovázel/a jsi návštěvníky i mimo stánek, v areálu festivalu? 5. Co všechno bylo osobám s postiţením ve stánku k dispozici? 6. Jaká byla návštěvnost stánku? a) Osoby s jakým postiţením stánek navštěvovaly? b) Jak návštěvníci stánek komentovali nebo hodnotili? 7. Jaká byla otevírací doba stánku? 8. Byly osoby s postiţením upozorněny, ţe se v areálu nachází tento stánek? 9. Jaký doprovodný program a hosté ve stánku byli? 10. Měl/a jsi nějaké zvláštní pokyny ohledně provozu stánku? 11. Chtěl/a bys něco dodat?

Příloha B: Propagační materiály

Příloha C: Fotografie areálu festivalu

Obr. 1 – 24hodinová zóna bez nájezdových ramp.

Obr. 2 – Kontrola u vstupu.

Obr. 3 - Bezbariérový sprchový kout a umývárna.

Obr. 4 – Nájezd do bezbariérové koupelny.

Obr. 5 – Sprchový kout.

Obr. 6 – Umývárna.

Obr. 7 – Nájezd k toaletě.

Obr. 8 – Bezbariérová toaleta.

Obr. 9 – Nájezd do Staropramen pivního stánku.

Obr. 10 – Stánek Boţkov bez nájezdové rampy.

Obr. 11 – Velký stan Boţkov bez nájezdové rampy.

Obr. 12 – Jack Daniel’s.

Obr. 13 – Kamenitá cesta k výčepu Staropramen.

Obr. 14 – Výčep Staropramen bez nájezdové rampy.

Obr. 15 – Stánek bez nájezdové rampy.

Obr. 16 – Návaznost přechodového pásu na asfaltovou cestu před Rock for People stage.

Obr. 17 – Přechodový pás na vyvýšenou platformu před Rock for People stage.

Obr. 18 – Nájezd na vyvýšenou platformu před Rock for People stage.

Obr. 19 – Lomení nájezdu na vyvýšenou platformu před Rock for People stage.

Obr. 20 - Vyvýšená platforma před Rock for People stage .

Obr. 21 – Prašná cesta ke Staropramen stage.

Obr. 22 – Nájezd do stanu Staropramen stage.

Obr. 23 – Vyvýšená platforma ve stanu Staropramen stage.

Obr. 24 – přechodový pás k Zoot

Showcase stage.

Obr. 25 – Nájezd do stanu Zoot Showcase stage.

Obr. 26 – The Tap Tap načerno.

Obr. 27 – T-Mobile zóna bez nájezdové rampy.

Obr. 28 – Seznam.cz zóna bez nájezdové rampy.

Obr. 29 – Respekt zóna bez nájezdové rampy.

Obr. 30 – Muzeum Rock for People bez nájezdové rampy.

Obr. 31 – Merchandise bez nájezdové rampy.

Obr. 32 – Urban wave bez cesty v písku.

Obr. 33 – Prodejní stánek.

Obr. 34 – Prodejní stánky.

Obr. 35 – Přechodový pás před Rock for People stage.