Vysoká škola CEVRO Institut

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Monika Ovčaříková

Praha 2015

Vysoká škola CEVRO Institut

Katedra politologie a mezinárodních vztahů

Transformace komunistické strany ve srovnávací perspektivě – případ Komunistické strany Čech a Moravy a Komunistické strany Itálie

Monika Ovčaříková

Studijní program: Politologie

Studijní obor: Politologie

Vedoucí práce: Mgr. Ladislav Mrklas, Ph.D.

Diplomová práce

Praha 2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně, uvedla v ní všechny použité prameny a zdroje a v textu řádně vyznačila jejich použití.

V Praze dne 14. 8. 2015

Resumé:

Diplomová práce srovnává vývoj československé komunistické strany (KSČ) a italské komunistické strany (PCI) a zejména s ohledem na porovnání procesu jejich transformace. Zkoumán je také vliv historických okolností na vývoj těchto politických stran. Téma práce je časově vymezeno obdobím od vzniku těchto stran, tedy počátkem 20. století do současnosti. Cílem této práce bude tedy zejména porovnání vlivu okolností na způsob transformace obou stran a současně je porovnán odlišný výsledek transformace stran. Jde o chronologickou politologicko-historickou kompilaci, která si klade za cíl dokázat, kam se strany ve svém vývoji dostaly a kam je možné je zařadit na současném ideologickém spektru.

Klíčová slova: komunismus, Komunistická strana Itálie, Komunistická strana Československa, transformace, vývoj

Resumé:

The aim of the thesis is to compare the development of the Czechoslovak Communist Party (KSC) and the Italian Communist Party (PCI). Attention is focused especially to the comparison of the process of their transformation. It also analyzes the influence of historical circumstances on the development of these political parties. The topic is defined by the period of time since the creation of these parties, in the early 20th century, to the present. The comparison is focused mainly on the evaluation of the impact of given circumstances on the transformation of both parties. At the same time the differences in the resultes of the transformation are described. As a conclusion, the thesis reveals the current state of both comparred parties and their positions within the current ideological spectrum. The topic is described chronologically. The analysis combines political and historical approach.

Keywords: communism, Communist Party of Italy, Communist Party of Czechoslovakia, transformation, development.

Obsah

ÚVOD ...... 1 1. POLITICKÉ STRANY VZNIK A VÝVOJ ...... 3 1.1. Vznik a vývoj komunistické a radikálně levicové stranické rodiny ...... 4 1.2. Teorie antisystémové strany ...... 7 2. KOMUNISTICKÁ STRANA V ČESKOSLOVENSKU / ČESKÉ REPUBLICE ...... 9 2.1. Vznik Komunistické strany Československa ...... 9 2.1.1. Rozpad sociální demokracie ...... 10 2.1.2. Na cestě ke vzniku samostatné Komunistické strany Československa (KSČ) 12 2.2. Vývoj Komunistické strany Československa ...... 13 2.2.1. 20. léta a stabilizace KSČ na politické scéně ...... 13 2.2.2. Léta bolševizace strany ...... 13 2.2.3. KSČ v období po rozpadu tzv. první republiky ...... 14 2.2.4. KSČ a její cesta k moci ...... 16 2.3. KSČ státostranou ...... 18 2.3.1. Stalinistický teror ...... 18 2.3.2. Kritika kultu osobnosti a volná 60. léta...... 19 2.3.3. Éra normalizace ...... 23 2.4. Zlomový rok 1989 a hledání nové identity ...... 25 2.4.1. KSČ – kam dál? ...... 27 2.4.2. Pokusy o transformaci v době porevoluční ...... 29 2.4.3. Transformace strany v novém systému ...... 30 2.4.4. Rozdělení na další stranické subjekty ...... 33 2.4.5. Současná pozice KSČM ...... 36 3. Komunistická strana Itálie ...... 37 3.1. Vznik a vývoj Komunistické strany Itálie ...... 37 3.1.1. Vznik Komunistické strany Itálie ...... 37 3.1.2. PCI během fašistického režimu ...... 38 3.1.3. Nová PCI a její koncept „pokrokové demokracie“ ...... 39 3.1.4. PCI a tzv. „historický kompromis“ ...... 41 3.1.5. Konec historického kompromisu ...... 44

3.2. Na cestě k nové PCI ...... 44 3.2.1. Pokusy o transformaci ...... 46 3.2.2. Konec éry PCI ...... 49 3.2.3. Úspěšná transformace? ...... 53 4. KOMUNSITICKÉ STRANY ČESKOSLOVENSKÉ / ČESKÉ REPUBLIKY a ITALSKÉ REPUBLIKY VE SROVNÁVACÍ PERSPEKTIVĚ ...... 55 4.1. Antistystémové strany? ...... 49 4.2. Úspěšná transformace? ...... 537

Závěr ...... 58 Seznam literatury ...... 60 Přílohy ...... 63

ÚVOD

Již více než 25 let uplynulo od pádu železné opony v Evropě a tím i od vítězství demokracie nad komunistickou totalitou. Po 25 letech znovu sílí hnutí, která odkazují na marxistickou ideologii. Je proto nutné se vracet k historii a stále znovu ji opakovat a vysvětlovat.

Transformace komunistických stran je jevem, ke kterému běžně docházelo a to ať už v zemích s totalitní či autoritativní komunistickou minulostí anebo v zemích, kde komunistická strana nebyla státostranou, ale byla důležitou součástí stranického spektra. V každé ze zemí, kde komunistická strana hrála významnou roli, došlo k její transformaci či konsolidaci a to dle specifik dané země. V tom případě je tedy možné se zaměřit na posuny v ideologii stran, zda lze u dříve komunistických stran vyznávajících marxismus, jako jedinou ideologii, hledat nyní prvky sociálně demokratické, či zda jde o čisté socialistické / sociálně demokratické strany. Většina komunistických stran se po ukončení bipolárního rozdělení světa snažila o určitý politický posun, který by upravil její původní totalitární komunistickou ideologii.

Po roce 1989 se mohlo zdát, že tyto strany, především státostrany, ale i jiné komunistické strany jsou zdiskreditované, ovšem čas prokázal, že tomu nebylo a není tak. Některé komunistické strany svou transformaci myslely vážně a můžeme skutečně pozorovat vývoj v jejich programech a asi i v myšlení většiny členů, ovšem některé strany svou transformaci pojali jako kosmetickou změnu, z programu sice vypustili revoluční a další myšlenky, ovšem stále doufají, že nastane čas na revoluční změny.

V této práci postavím vedle sebe stranu, která se ani nesnaží skrývat, že byla po více než 40 let monopolní stranou a po zániku socialistické republiky převzala po státostraně veškeré ideologické dědictví. A na druhou stranu postavím stranu, která v době bipolárního uspořádání nebyla státostranou, naopak proti jedné státostraně aktivně bojovala a po jisté období byla minimálně největší

1

stranou na levici. Mým cílem v této práci je najít a zhodnotit společná východiska těchto dvou komunistických stran s odkazem na teorii vzniku politických stran, zhodnocení za jakých okolností ke vzniku těchto stran došlo a jakým směrem se ubíral jejich vývoj. Je tedy zřejmé, že nenalezneme jasnou paralelu ve vývoji stran po konci druhé světové války, protože je pochopitelné, že dějiny Itálie a Československa se ubíraly v tomto období zcela jiným směrem.

Domnívám se, že komunismus a potažmo komunistická strana není pohřbený fenomén, o kterém by se již jednou pro vždy dalo hovořit v minulém čase, naopak se domnívám, že v historických periodách se bude drát na povrch a je otázkou stran a stranického systému, zda-li mu dají živnou půdu, ve které by se mohl prosadit. V práci se tedy budu snažit o zjištění, zda a případně jaký vliv měla existence silné komunistické strany na aktuální podobu stranických systémů.

2

1. POLITICKÉ STRANY VZNIK A VÝVOJ Zrod politických stran, jak je známe dnes, je možné spojovat s 19. stoletím a to v souvislosti s rozšiřováním volebního práva. Co je ale politická strana, na tom nepanuje obecná shoda, protože mezi různými politickými stranami na světě jsou diametrální rozdíly. Hojně využívána je tzv. minimální definice italského politologa Giovanni Sartoriho, která zahrnuje jen minimum základních znaků politické strany, na kterých ovšem existuje soulad. Podle Sartoriho je politická strana „politická skupina, jež se účastní voleb, jež je schopna jejich prostřednictvím prosadit své kandidáty do veřejných úřadů“. 1 Mnoho dalších autorů zmiňuje i další definiční znaky politických stran (např. místní územní strukturu, centrální vedení, trvalost organizační struktury, ideologie, program atp.), nicméně, jak již bylo řečeno výše, Sartoriho definice je oblíbená proto, že ji splňuje drtivá většina politických stran napříč světem. U mnoha definičních znaků je také problém, že je naplňují i mnohá další uskupení jako např. zájmové skupiny, odbory, nejrůznější komory či svazy. Díky této nemožnosti odlišení je nutné se podívat ke klasikovi politických věd Maurici Duvergerovi, který přesně na toto odpovídá tím, že zatímco zájmové skupiny jakéhokoliv druhu se snaží pouze na moc působit a uplatňovat svůj vliv, politické strany usilují o to moc získat a vykonávat. Nicméně kritériem, které nelze opomíjet jsou volby, které jsou obsaženy již v uvedené Sartoriho minimální definici. Politická strana se totiž účastní voleb, aby mohla vykonávat moc, zatímco zájmová skupina se voleb neúčastní. 2 Zde je možné namítnout, že některá zájmová skupina se po čase rozhodne kandidovat. To tedy může být moment, kdy se ze zájmových hnutí stávají politické strany.

Jak již bylo naznačeno, politické strany v dnešním slova smyslu vznikaly v 19. století, což souvisí s rozšiřováním volebního práva. Maurcie Duverger díky tomu rozdělil vznik stran na strany vzniklé interně, tedy strany s parlamentním původem. Jejich vznik připisuje tomu, že se v parlamentu sblížili skupiny

1 Sartori, 2005,74 2 Kubát, 2007:211-214

3

poslanců s totožným názorem či ze stejného regionu. To napovídá tomu, že takto vznikají především strany konzervativní a liberální. Pro rozšíření vlivu nicméně museli získávat nové voliče a tudíž rozšířit své struktury z původního parlamentního klubu i dále. Opakem stran interně vzniklých, jsou pak strany vzniklé externě, tedy ty s mimoparlamentním původem. Ty naopak vznikají jako např. odborová hnutí či dělnické spolky a vliv se jim dostává až po rozšíření volebního práva i mezi nejchudší vrstvy. Z logiky věci tedy vyplývá, že takto vzniklé strany budou především strany socialistické či sociálnědemokratické. Ačkoli tyto strany naopak neměli zastoupení v parlamentu, měli zase širokou síť organizací, které je zastupovali (typicky odborové organizace). Tento vznik ale nebyl typický pouze pro socialistické strany, ale vznikaly tak i strany křesťanskodemokratického typu, za nimi však místo odborových organizací stála katolická církev. 3

1.1. Vznik a vývoj komunistické a radikálně levicové stranické rodiny Socialismus a jeho myšlenky je možné pozorovat ve filozofických dílech již po dlouhá období 4, ale vznik socialismu se znaky, se kterými ho pojíme dodnes, můžeme datovat do období počátku 19. století. Jeho vznik je spojen s průmyslovou revolucí a je navázán na zájmy dělnické třídy. Cílem, který si socialismus v počátcích kladl, bylo odstranit kapitalistickou ekonomiku a tržní hospodářství a nahrazení systémem, který by stál především na společném vlastnictví. Socialisté tohoto chtěli dosáhnout revolucí. Socialismus se rozštěpil do několika linií. Reformističtí socialisté, kteří se později označili za sociální demokraty, nesouhlasili s revolučním a fundamentalistickým přístupem.5

Vznik většiny komunistických stran v Evropě proběhl až po bolševické revoluci v Rusku, nicméně do počátku 20. let vznikly strany tohoto typu téměř ve všech zemích Evropy. Komunistické strany vznikaly především tím způsobem, že se odštěpila radikální, revolučně orientovaná křídla socialistických a sociálně demokratických stran. Dle klasického konceptu Seymoura M. Lipseta a Steina Rokkana konfliktních linií (cleavages), můžeme vznik komunistických stran

3 Kubát, 2007: 214-216 4 Socialistické smýšlení je možno pozorovat už např. v Platónově Ústavě 5 Heywood, 2008: 118-119, 125-127, 129-131

4

interpretovat jako výsledek třídního konfliktu mezi vlastníky výrobních prostředků a pracujícími. 6

Komunisté si nevystačili s reformistickým odklonem od sociální demokracie a za svou přijali marxisticko-leninskou ideologii. Ke klíčovým prvkům této ideologie patří: třídní boj, diktatura proletariátu, odmítaní třídních rozdílů mezi lidmi a společné vlastnictví. Znakem, který byl pro tuto stranickou rodinu na rozdíl od ostatních unikátní, byla naprostá podřízenost Kominterně. 7 Komunistické strany jednotlivých zemí byly prakticky pouhými sekcemi Kominterny. Pokud se strana „vzdálila“ od tohoto sovětského centra, následovala ostrakizace či vyloučení. Tato podřízení se sovětskému centru a absolutní disciplinovanost Duvergere nazývá demokratickým centralismem. Ten se prosazoval do národních stran prostřednictvím bolševizace, tedy očišťováním od jakýchkoli „parazitů“, kteří odmítali absolutní podřízení se příkazům přicházejícím z ideologického centra. To vedlo k velkému úbytku členů a voličstva, ale vedlo k hlavnímu cíli, kterým byla naprostá oddanost moskevskému centru. Oddanost sovětskému svazu a potažmo i Stalinovi byla zřejmá u všech komunistických stran v Evropě. Během 2. světové války Stalin rozpustil hierarchicky nadřazené moskevské centrum - tedy Kominternu, jako gesto vůči západu, nicméně na začátku studené války, následoval vznik Informbyra (Informační byro KS). Ať už byl ale název jakýkoliv, vždy šlo o důkaz podřízenosti moskevskému centru. Již na těchto znacích je viditelné, že komunistické strany nebyly klasickými systémovými stranami, ale byly nahlíženy spíše jako antisystémový prvek v politickém celku jednotlivých zemí. V době sílícího fašismu se komunistické strany přiklonily k formování Lidových front, tedy k frontám zahrnujícím širší paletu protifašistických a levicových sil. To a dále také obliba Sovětského svazu jako protifašistické síly, vedlo k tomu, že se ihned po skončení 2. světové války dostavila masívní podpora komunistických stran v Evropě. Podpora komunistických stran se projevila i ve vytvoření

6 Hloušek, Kopeček, 2010, 55-56 7 Jde o „mezinárodní organizaci“ komunistických stran pro vývoz revoluce se sídlem v Moskvě, která vznikla v březnu 1919. Cílem je, že bude působit jako celosvětová politická strana s jakýmisi místními pobočkami v jednotlivých státech. Cílem této organizace je vítězství komunismu na celém světě. Rozpuštěna byla roku 1943 a pak pod jménem Kominforma obnovena 1947. V roce 1956 byla definitivně zrušena.

5

koaličních vlád s touto stranou a to v zemích jako např. Francie, Itálie, Belgie, Rakousko. Nicméně brzy přišlo vystřízlivění z toho, že Sovětský svaz bude západu dobrým sousedem a rozhořela se naplno studená válka. Některé komunistické strany tak ztratily naprosto svůj vliv, nedokázaly reagovat na mezinárodní události a tak se i z relativně velkých komunistických stran, staly nerelevantní politické subjekty a ke konci 20. století si svůj vliv udrželo již jen pár komunistických stran na západě a to především italští, francouzští, finští, islandští a částečně také portugalští a španělští komunisté. 8

Další zlom v éře komunistických stran nastal od Chruščovova projevu o kritice kultu osobnosti Stalina, po kterém se řada západoevropských komunistických stran začala odklánět od Moskvy. Tímto byla započata názorová diferenciace, která se dále prohlubovala a to třeba událostmi v Maďarsku nebo pak rokem 1968, který přinesl studentské bouře na západě, ale hlavně také násilné potlačení Pražského jara, které bylo západoevropskými komunistickými stranami odsouzeno. Transformace komunistických stran se od počátku 70. let 20. století projevila vznikem tzv. eurokomunismu. Ten byl nejsilnější u tehdy třech nejvýznamnějších západoevropských komunistických stran – italské, španělské a francouzské. Základním principem eurokomunismu bylo odmítnutí sovětského centra a politiky sovětské komunistické strany. Další podstatou eurokomunismu byl důraz na evoluční, nikoli revoluční cestu k socialismu, která měla reflektovat specifika dané země. Eurokomunisté vyjadřovali respekt k politickému pluralismu a byli ochotni vytvářet společné platformy i s nemarxistickými socialistickými stranami.9

V současné době pojem komunistické stranické rodiny, kterou poprvé použil Karl von Bayme, ztrácí svůj význam a je potřeba ho více rozšířit. Ačkoliv ještě existují některé typické komunistické strany s výše popsanými atributy, je lepší tuto stranickou rodinu rozšířit a to na stranickou rodinu krajní levice. V této stranické rodině můžeme najít různé subjekty. Tyto stranické subjekty můžeme dále rozdělit na radikálně levicové i extrémně levicové. Radikálně levicové strany

8 Hloušek, Kopeček, 2010, 56-59 9 Hloušek, Kopeček, 2010, 59-53

6

bývají běžně umírněnější, sice požadují provedení radikálních systémových změn, ale zároveň respektují demokratické uspořádání státu. Často prosazují zavedení či posílení prvků přímé demokracie. Naopak extrémně levicové strany demokracií pohrdají a usilují o její odstranění. Jsou více protidemokraticky a protikapitalisticky neladění než radikální levice. U těchto stran je obecně znatelný posun doprava, některé strany se rozhodly distancovat od své komunistické minulosti a profilovat se jako nekomunistické radikálně levicové síly. Mnoho komunistických stran prošlo tzv. „sociáldemokratizací“, obecně existuje vodítko, navržené Lukem Marchem a Casem Muddem, které nám pomůže s odlišením krajní levice od umírněné levice. Těmi body jsou, že strany krajní levice odmítají základní struktury současného kapitalismu, jeho hodnoty a praxi, pokračují v obhajobě alternativních ekonomických a mocenských struktur zahrnujících masivní redistribuci zdrojů od existujících politických elit a jsou internacionalistické, jak ve sféře nadnárodních vazeb a solidarity, tak v náhledu, že národní a regionální soci-politická témata mají své strukturální příčiny v „imperialismu“ či „globalizaci“, dále také je možné přidat antiamerikanismus, odpor k euroatlantickému spojenectví, NATO a částečně i odmítání Evropské unie. Zajímavé také je, že ke stranické rodině krajní levice se občas řadí i některé strany, které nemají komunistickou minulost a marxisticko-leninskou ideologii nevyznávaly. 10

Po pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě a samozřejmě i po rozpadu Sovětského svazu jako takového utrpěla komunistická ideologie velkou ránu a byla nucena se transformovat do jiné podoby. Směrů, kterými se bývalé komunistické strany začaly ubírat, bylo několik.

1.2. Teorie antisystémové strany Vzhledem k tomu, že v práci jde o transformaci, je nutné říci, odkud a kam se strana transformuje. Jde o transformaci v pozitivním slova smyslu, a proto je třeba říci, že strana byla nejprve antisystémovou a snažila se o transformaci v demokratickou stranu, to zda-li se jí to povedlo, bude předmětem zkoumání, nyní je nutné si ale vymezit onu nesystémovou stranu. I zde si vypomůžeme teorií,

10 Hloušek, Kopeček 2010: 59-63

7

kterou do politologie přinesl Giovanni Sartori ve svém klasickém díle Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Tento pojem Sartori použil jako součást klasifikace soutěživých stranických systémů 11. Teorie antisystémové strany je jedním ze základních pojmů této práce, protože bez ní by neexistovala jeho definice polarizovaného pluralismu, jednoho ze základů klasifikace stranických systémů založeného na ideologické vzdálenosti (polarizaci). Sartori rozlišuje dvě definice antisystémové strany – užší a širší. V obou těchto definicích je ale jeden společný jmenovatel: delegitimizační vliv. Tento pojem znamená, že všechny strany od stran odmítajících po strany protestní zpochybňují legitimitu režimu, proti kterému stojí v opozici. Cílem této antisystémové strany (opozice) není změna vlády, ale změna celého politického systému prostřednictvím ideologie, kterou ona sama vyznává. 12 Zde je nutno ale podotknout, že dle Sartoriho antisystémová strana nemusí být stranou revoluční / extrémistickou. Revoluční strany jsou sice antisystémové vždy, nicméně obráceně to neplatí nebo platit nemusí 13. Pojem antisystémové strany bývá kritizován a to z mnoha ohledů, především ale z důvodu problémů při její aplikaci.

11 Sartori, 2005 138-218 12 KUBÁT, Michal, Teorie antisystémovosti a Komunistická strana Čech a Moravy, dostupné z: http://moduly.outly.cz/psss/zdroje_pro_studium/Kubat_2006.pdf 13 Sartori 2005: 137-138

8

2. KOMUNISTICKÁ STRANA V ČESKOSLOVENSKU / ČESKÉ REPUBLICE

2.1. Vznik Komunistické strany Československa Komunistická strana Československa se řadí mezi strany, které vznikly v období československé první republiky. Nejsilnější stranou na levicovém spektru byla na české politické scéně na přelomu 19. a 20. století Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD), která byla založena již v roce 1878. Díky vzniku všeobecné páté volební kurie a rozšíření volebního práva 14 se ČSDSD dostala ke vstupu do parlamentní politiky. Vstup strany do říšské rady znamenal zvýšení rizika vzniku rozkolu ve straně, ke kterému díky nacionalistickému pnutí došlo v první dekádě 20. století.

Po válce, na konci prosince 1918 je svolán sjezd ČSDSD do Prahy, kde se strana přejmenuje na Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou a představuje se i skupina, která působila v Rusku v Československé komunistické straně (ČKS). Její zakladatel A. Muna byl pověřen, aby se vrátil do nově vzniklé Československé republiky a zde využil nastalé komplikované situace po skončení války a vzniku samostatné země a založil zde komunistickou stranu, která by společně s dalšími hrála roli v pokusu o revoluci.15

Kromě této komunistické platformy se začíná vyvíjet i česká domácí komunistická základna, která je reprezentována především kladenskou organizací. Neoficiálním mluvčím této odnože je A. Zápotocký, který odmítá sloučení se socialistickou stranou a vyslovuje se pro revoluci proletariátu. Dochází k mnoha dalším rozkolům a neshodám ve straně. V sociálně demokratické straně vznikla komunistická skupina, která se soustředila okolo časopisu „Sociální demokrat“. Tato skupina znamenala vážnou trhlinu v jednotnosti strany. Před volbami roku v dubnu 1920 již bylo jasné, že strana nevydrží pohromadě dlouho, rozštěpení na „pravé a levé“ křídlo bylo stále patrnější. Dubnové volby byly pro sociální demokracii úspěšné a stala se nejsilnější stranou, nicméně to bylo její poslední vítězství v nerozdělené straně. Obnovená rudozelená koalice v čele

14 Viz. Např. http://www.dejepis.com/ucebnice/rakouska-monarchie-v-druhe-polovine-19- stoleti/ 15 Cabada,2000: 46-50

9

s ministerským předsedou V. Tusarem, ale již nemohla počítat s hlasy všech svých zvolených sociálnědemokratických poslanců. Ti z bolševické frakce vydali při vstupu do parlamentu prohlášení, ve kterém se distancovali od vlády a postavili se vůči ní do opozice, nicméně nově vznikající Tusarovu vládu, i přes všechna slova podpořili. 16

2.1.1. Rozpad sociální demokracie Neshody uvnitř sociálně demokratické strany rostly a přecházely v organizovaný boj. Sociálnědemokratické křídlo strany rozhodlo, že by měli být vyloučeni „levičáci“ ze strany tak, aby se nemohli účastnit stranického sjezdu, který byl naplánován na konec září 1920. Frakce mezi sebou v tuto dobu silně soupeřily o to, kdo má vůbec právo být na sjezd delegován. Spory mezi jednotlivými křídly strany vyvrcholily demisí celé vlády, protože komunistické křídlo již vypovědělo vládě poslušnost. Tímto krokem se také odsunul celorepublikový sjezd strany na 25. prosince 1920. 5. září se stoupenci marxistické levice rozhodně přihlásili k 21 podmínkám Komunistické internacionály a požadovali jejich přijetí celou stranou. Teprve nyní si vedení uvědomilo, že jde vlastně o samu existenci strany a na zasedání předsednictva přijalo rezoluci, že vyznávání komunistických myšlenek je neslučitelné se členstvím v soc. demokracii 17. Šlo o velmi urputný boj obou křídel, když levicové křídlo nesouhlasí s tímto termínem a po násilném obsazení redakce Práva lidu a v nově vzniklém Rudém právu, vyhlašuje termín sjezdu sociálně demokratické strany na původní termín (konec září 1920), na kterém chce demonstrovat jakou podporu mas má komunistická levice. 18

25. září 1920 se v pražském Obecním domě skutečně sešel XIII. Sjezd Československé sociálně demokratické strany dělnické za účasti zhruba dvou třetin zvolených delegátů. Hlavní slovo měl místopředseda ústředního výkonného výboru strany B. Šmeral, který byl společně s A. Zápotockým vedoucím

16 Cabada,2000: 48-53 17 Cabada,2005: 52-55 18 VYKOUPIL Libor Ecce Homo - ustavující sjezd KSČ, 2011 dostupné z http://www.rozhlas.cz/brno/upozornujeme/_zprava/ecce-homo-ustavujici-sjezd-ksc--892568

10

představitelem tohoto sjezdu. Šmeral ve své úvodní řeči odsoudil vedení strany v posledních dvou letech a přihlásil se k III. Internacionále, kam by rád přivedl i celou stranu. Na sjezdu vystoupil i zástupce německé sociální demokracie v Československu a vyzval k jednotnému seskupení „pod rudou vlajkou mezinárodního revolučního socialismu, pod kterou se všichni seskupí k jednotné, pevné, bojovné frontě veškerého revolučního proletariátu“ 19 . Tímto získala marxistická levice během roku na svou stranu zdrcující většinu sociálně demokratických dělníků. Hlásila se k ideám Marxe a Lenina a informovala ve svém tisku, kterým se stalo Rudé právo a Rudý venkov 20 o Velké říjnové socialistické revoluci, o sovětském Rusku a jeho předních bojovnících 21.

V československé sociální demokracii vyvolal zářijový levicový sjezd definitivní rozkol. Nově díky tomu vzniká a ustavuje se bolševická strana, ačkoli ještě nedochází k jejímu pojmenování a i nadále vystupuje pod starým názvem sociálně demokratické strany a tak i zacházejí s jejím majetkem, protože se považují za jedinou existující a nadále fungující sociálně demokratickou stranu.

Levicový poslanci a senátoři se oddělili od poslaneckého klubu sociální demokracie a vytvořili si svůj vlastní klub, existovalo tedy jakési dvojvládí, které muselo vyústit ještě v rozpad strany de iure (de facto strana již neexistovala). 27. - 29. 11. pak dochází konečně i ke sjezdu sociálnědemokratické „pravice“, který je ale nazván XIII. Sjezd Československé sociálně demokratické strany dělnické, tedy jasně odkazuje na neplatnost sjezdu sociálnědemokratické „levice“. Zde se prohlásili za stranu antikomunistickou, protisovětskou a reformistickou a i nadále se zavázali ke spolupráci se stranami buržoazními. V souvislosti s výše zmíněnými majetkovými neshodami se začalo pravicové vedení strany soudně domáhat svých práv na majetek, který byl formálně majetkem poslance A. Němce (stoupence pravice). Soud dal za pravdu pravicovému křídlu a Lidový dům, redakci a tiskárnu přiřkl právě jim, nicméně levice odmítla výsledek soudu akceptovat a tak byl Lidový dům obsazen policií a majetek předán do rukou pravice.

19 Cabada, 2000: 56 20 Výše zmíněná tiskovina Právo lidu zůstalo v rukou tzv. pravicové frakci. 21 Fiala a kol., 1999: 16-18

11

Tento majetkový spor se stal rozbuškou revolučního vzepětí a změnil se v pokusu o komunistický puč v Československu. Byla vyhlášena generální stávka s cílem násilně převzít moc v zemi, na mnoha místech docházelo k zabírání soukromého majetku a jeho drancování. Nejdramatičtější byla situace samozřejmě v rudých baštách. Jednalo se o Kladensko, Ostravsko, Hodonínsko. Stávka nakonec kýžený úspěch nepřinesla, ačkoli se revolucionáři nebáli používat lež, nesmyslné sliby či výhružky.22 Puč byl poražen vládou, což mělo pozitivní vliv na vývoj uvnitř sociálně demokratické strany. Za oficiálního pokračovatele strany bylo nadále již považováno pouze pravicové křídlo. Levicové křídlo, které se předtím tolik zdráhalo si dát do názvu označení „komunistická“ k tomuto kroku záhy přistoupilo 23 a tím se i zanedlouho zrodila jedna z nejsilnějších komunistických stran Evropy.

2.1.2. Na cestě ke vzniku samostatné Komunistické strany Československa (KSČ)

Již na samém počátku roku 1921 se schází levicová větev sociálních demokratů všech národností v Československu. Tato konference dospěla k názoru, že je nutné postupovat organizovaně a ve shodě s cílem vytvořit jednotnou komunistickou stranu. 14. května 1921 se v pražském Karlíně v Národním domě organizoval mimořádný sjezd s označením XIV. sjezd Československé sociálně demokratické strany dělnické (levice) a tedy ustavující sjezd Komunistické strany československé (KSČ). Kde se mj. hlasovalo i o vstupu do Komunistické internacionály. 24

Komunistické myšlenky získávaly početné příznivce a postupně se k nim připojovala mnohá vlivná uskupení, organizace. Na 3. kongresu Komunistické internacionály (dále jen Kominterna, KI), který byl zahájen 22. června 1921 v Moskvě se delegace z Československa, snažila především o dosažení přijetí do internacionály. K tomu došlo na tzv. Slučovacím sjezdu, který se konal ve dnech 30. října až 4. listopadu 1921, v Národním domě na Smíchově a kde byly

22 Rupnik, 2002:50-51 23 Cabada, 2005:54-58 24 Třetí Internacionála, KI, Kominterna - mezinárodní komunistická organizace založená v Moskvě 1919. Měla za úkol řídit a koordinovat činnost komunistického hnutí a za cíl celosvětovou revoluci

12

naplněny veškeré požadavky Kominterny 25. Tímto byl dovršen vznik KSČ, která se stala po ruské a německé třetí nejpočetnější komunistickou stranou Evropy a ve svých řadách sdružovala téměř 350 000 členů, z nichž drtivá většina původně pocházela z Československé sociální demokracie.26

2.2. Vývoj Komunistické strany Československa

2.2.1. 20. léta a stabilizace KSČ na politické scéně

Po svém vzniku v roce 1921 začala KSČ prosazovat taktiku jednotné fronty 27, protože problém strany byla její názorová nejednotnost, kterou si nesla z dob Československé sociální demokracie a dále pak vliv Kominterny, která tuto taktiku schválila. Ve straně stále existovaly frakce, z nichž nejvýznamnější se dokonce v červnu roku 1925 odštěpila a založila vlastní stranu – Neodvislou stranu komunistickou v Československu. Září 1925 přineslo III. sjezd KSČ, kde se měly vyřešit spory mezi frakcemi28. To se však nestalo, naopak se vztahy uvnitř strany ještě více zkomplikovaly. To však nemělo vliv na její úspěch ve volbách 1925. Strana se umístila na druhém místě za Republikánskou stranou zemědělského a malorolnického lidu (Agrárníky) a stala se nejsilnější opoziční stranou a v českých zemích se dokonce stala dočasně stranou vůbec nejsilnější. 29

2.2.2. Léta bolševizace strany

Na konci 20. let se strana nadále potýkala s rozštěpenými frakcemi. Tomu měl ale učinit přítrž V. sjezd KSČ konaný v únoru 1929. Tento sjezd navazoval na

25 Mezi tyto body patří například: sloučení všech národnostních sekcí Komunistické strany v Československu pod jediné vedení, přidružení organizací: Svaz komunistické mládeže, Svaz komunistických legionářů, Dělnické tělocvičné jednoty a několik ženských organizací, dále například v duchu Leninova tvrzení zakládal povinnost členů KSČ vytvářet kromě místních organizací i organizace ve svých závodech 26 Cabada, 2005:66 27 Akční jednota dělníků různého politického přesvědčení, různé národnosti, politické a odborové příslušnosti působící v boji proti vykořisťování a na obranu společných zájmů dělnické třídy, která je rozvíjena od III.kongresu KI. Komunistické strany měly mobilizovat a vést nejširší masy dělnictva včetně příslušníků a funkcionářů reformistických stran do boje na obranu dosavadních sociálních vymožeností i za další bezprostřední sociální požadavky. Má být vytvářena především „zdola“, tj. dohodou komunistických a reformistických organizací na závodech či v obcích. 28 Cabada, 2005: 86-90 29 Fiala a kol., 1999: 18-25

13

VI. kongres KI, kde výše zmíněná taktika jednotné fronty byla nahrazena novou programovou linií, která hlásala „důslednou realizaci třídního boje, znamenající především odmítnutí spolupráce s reformními socialistickými subjekty a prosazování okamžitého odstranění pravicových křídel z komunistických stran“.30 Díky tomuto strategickému a ideologickému posunu se stalo dominantním křídlo okolo K. Gottwalda. Na sjezdu se strana plně odpoutala od všech kurzů vedoucí stanu více k sociáldemokratizaci a plně se bolševizovala a vyhlásila očištění strany a aktivnější postup proti nekomunistickým stranám. Bolševizace se projevovala vnitrostranickou selekcí, ztrátou velkého množství členů, ztrátou podpory mnoha levicových intelektuálů a měla tyto cíle: nadřadit příslušnost KSČ k mezinárodnímu komunistickému systému nad začlenění do politického systému československého, jednak dokonat rozchod KSČ s místní socialistickou tradicí, od níž toho při svém vzniku odštěpení od sociální demokracie mnoho zdědila a též rozchod s pojetím Československa podněcováním separatismu jednotlivých národností. 31 Po všech těchto a mnoha dalších změnách následujících po sjezdu 32 následovala velká volební ztráta při parlamentních volbách z roku 1929, kdy strana spadla na 4. místo. Více lidí se totiž přiklonilo zejména k programu sociální demokracie 33, která se tak stala opět hlavním zástupcem levicové politiky a KSČ se dostala do pozice antisystémové strany. 34

2.2.3. KSČ v období po rozpadu tzv. první republiky

KSČ v důsledku nástupu fašismu změnila taktiku a snažila se o sjednocení protifašistických sil, kde ale KSČ měla působit jako hlavní protifašistická síla. KSČ se také snažila vyjít ze stínu izolace a to podporou E. Beneše do funkce prezidenta, to mělo pozitivní ohlas, nicméně by nesměla strana jedním dechem kladně reagovat na politické procesy v Moskvě.

30 cit. dle Fiala a kol.,1999: 22 31 cit.dle Kárník, 2003: 49-50 32 Více o směrech a cílech sjezdu Protokol V. řádného sjezdu Komunistické strany Československa 18. - 23. února 1929 Praha: Svoboda, 1971 33 Pro srovnání: parlamentní volby 1925: KSČ zisk 13,2% (927 711 hlasů), parlamentní volby 1929: KSČ zisk 10,2% (753 444 hlasů) 34 Cabada, 2005: 64-67, Fiala a kol.,1999:22-25

14

Následně si strana odbyla svůj poslední předválečný sjezd, kde ale již přemýšlela o možném fungování v ilegalitě. Po mnichovském diktátu strana vnímala skon Československé první republiky jako „krach buržoazní republiky a zradu imperialistických velmocí… a celé buržoazně demokratické reprezentace vč. sociálně demokratických a národně socialistických reformistů“. 35 KSČ byla nabádána, aby se na základě událostí vnitrostátních a mezinárodních dobrovolně rozpustila, posléze jí byla výměrem ministerstva vnitra zastavena činnost jako sekci KI a to 20. října 1938. 36 Strana se díky chytrým přesunům uvnitř strany a realistickému vnímání nastalé situace dobře připravila na přechod do ilegality. Vznikla dvě ilegální vedení strany – jedno centrum v Moskvě (v čele s K. Gottwaldem) a také zahraniční byro v Paříži. Důležité pro stranu v tomto období a v situaci již předvídatelného válečného konfliktu, bylo její pevné napojení na SSSR ve válečném konfliktu. Léta okupace a II. světová válka zastihla KSČ v pozici důležitého hráče domácího a zahraničního odboje. Samozřejmě se jejich snažení soustředilo především na to, aby bylo po válce možno nastolit nový širší „kvazistátní“ útvar socialistického celku sovětského typu. To již ovšem nebylo možné po 22. červnu 1941 37 , kdy se začala komunistická hnutí v Evropě soustředit na boj v ilegalitě proti společnému nepříteli Německu a za osvobození okupovaných zemí, tato změna v cíli, tedy v boji o socialistickou revoluci otevřelo cestu ke spolupráci s občanskými odbojovými organizacemi jako klasický odboj. Nicméně je potřeba říci, že komunistický odboj, který probíhal na území Protektorátu Čechy a Morava byl zcela ve vleku Sovětského svazu. I tak lze ale zvolenou taktiku KSČ hodnotit jako velmi úspěšnou, protože se strana z extrémní pozice, kterou byla v období první republiky, dostala po válce do pozice strany zcela legitimní, které velice prospělo, že v roce 1941 se zapojila do boje proti nacistickému režimu po boku vítězného Sovětského svazu. To je zcela zásadní zlom ve vnímání komunistické strany na národní politické scéně. KSČ po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem začíná jednat s Ústředním

35 Celé znění textu Přehled dějin KSČ, Praha 1976, str. 180, cit.dle Fiala a kol., 1999:25-31 36 Data výnosu o zákazu činnosti KSČ se v některých publikacích liší. 37 Operace Barbarossa, kdy nacistické Německo v rozporu s dříve uzavřenou smlouvou Ribbentrop-Molotov bez vypovězení války napadl SSSR.

15

vedením odboje domácího 38 o kolektivní činnosti s vytvořením jednotného odbojového uskupení, zároveň s tím KSČ uznává i exilovou londýnskou vládu. 39

Následně proběhlo jednání mezi E. Benešem jako představitelem exilové československé vlády s představiteli KSČ v Moskvě, kde hlavním tématem bylo poválečné uspořádání československého státu. Toto jednání ji zrovnoprávnilo jako politického partnera a pomohlo KSČ vystoupit z pozice antisystémové strany z periferie politického spektra, za kterou byla považována v době první republiky. Je potřeba zdůraznit, že v období od Mnichovské konference byla strana rozdělena do dvou nezávislých subjektů – KS Česka a KS Slovenska. 40

2.2.4. KSČ a její cesta k moci

Období od května 1945 je nutné chápat jako klíčové pro další vývoj Československa. I když KSČ přišla v době války o mnoho svých členů, kteří zemřeli, byli popraveni a tak dále, i přesto vcházela do obnoveného státu jako strana posílená. Přišla do atmosféry, kdy sovětští vojáci byli vítanými osvoboditeli a KSČ byla po válce stranou ještě lépe organizovanou a oslovující široké masy společnosti. Strana je samozřejmě součástí tzv. Národní fronty 41 , což byl výsledek představy prezidenta Beneše, který prosadil limitovaný počet stranických subjektů. Prezident Beneš se totiž v závěrečné fázi války dohodl s moskevským exilovým vedením KSČ (K. Gottwald) na vytvoření vlády Národní fronty. Systém Národní fronty odstranil opoziční strany jako protiváhu vládní politiky. KSČ po svém návratu nebyla radikální, spíše volila vyčkávací taktiku, byla nakloněna kompromisům, neuvažovala (zatím) o diktatuře proletariátu. Díky této taktice se komunistům dařilo získávat další masy lidí a stranu nebylo možné nařknout z extremismu či antisystémovosti. KSČ byla v systému Národní fronty zvýhodněna v zastoupení, protože využívala formální samostatnosti Komunistické

38 ÚVOD – ústřední orgán protinacistického odboje v Protektorátu Čechy a Morava, jenž byl vytvořen jako zastřešovací orgán pro odbojové organizace na území Protektorátu. 39 Balík a kol., 2011, 92-93 40 Fiala, 1999: 32-36 41 KSČ je jednou ze čtyř stran, které jsou organizovány v Národní frontě Čechů a Slováků (NF) jako strany obnovené (povolené). V NF měla díky „socialistickému bloku“ – spojenectví KSČ s socialisty silné postavení, všechny strany NF se hlásily k různým formám socialismu. Zakázaná je strana v období první republiky nejsilnější – agrárníci.

16

strany Slovenska (KSS) a získala tak vyšší počet křesel. Navíc došlo i na to, že sociální demokracie, která byla před válkou oddána Masarykovým myšlenkám, se nyní ideologicky stále více přibližovala marxismu.42

Přáním exilové vlády bylo uskutečnění řádných parlamentních voleb co nejdříve po válce a obnovení činnosti parlamentu. To ovšem nevyhovovalo KSČ, která na „kampaň“ 43před volbami potřebovala více času. Oproti ostatním stranám se nezaměřovala na rétoriku, která připomínala ideu humanity, liberální demokracie, pluralitního systému, ale zaměřila se na problémy, které obyvatelstvo trápilo, po prožité válce aktuálně a do voleb šla s heslem „Republice více práce, to je naše agitace!“. Program Komunistické strany do těchto voleb byl relativně umírněný a hlavním vyzněním byla „pokojná cesta k socialismu“. 44 Volby z roku 1946 byly poslední alespoň částečně provedené v systému volné politické soutěže 45 . KSČ v těchto volbách zvítězila a v českých zemích získala 40,17%, na Slovensku skončila druhá s 30,37% hlasu za první Demokratickou stranou, která získala 62%. Z těchto výsledků je patrné, že i v celostátním měřítku se komunistům podařilo přesvědčivě zvítězit. V novém parlamentu – Ústavodárném národním shromáždění získali 38,12%, což se rovnalo 114 křeslům z 300. 46 Tento výsledek samozřejmě pomohl KSČ k obsazení klíčových postů ve státě a tím přípravu na úplné převzetí moci.

Za úspěchem KSČ lze najít několik důvodů: celoevropský příklon k levici (komunisté byli již ve vládě ve Francii, Itálii a i přes úspěch a popularitu W. Churchilla za jeho postoje v průběhu a na konci války, ve volbách v Británii zvítězila labouristická strana), úspěch Rudé armády jako osvoboditelky a v domácích poměrech masový charakter komunistické strany a přidružených

42 Rupnik, 2002: 191-194, Houda, Rataj, 2010: 18-23 43 KSČ chtěla společnosti co nejdéle vštěpovat svou novou podobu, vytvářel rozvětvené organizační sítě, jejichž pomocí byla schopna oslovit co nejširší spektrum obyvatelstva. 44 Houda, Rataj, 2010:42, Fiala a kol., 1999:40 45 V průběhu voleb a předvolebního klání bylo mnoho momentů, které byly v rozporu s volnou volební soutěží. Za všechny například zmíněná kandidátka Národní fronty, díky níž tedy neexistovala fungující opozice, tzv. bílé lístky (tedy jediný způsob, jak šlo vyjádřit nesouhlas s politikou NF), povinná účast ve volbách, přesuny vojsk Rudé armády po území Československa či vysídlení původního německého obyvatelstva. 46Bělina, 1999: 256-257.

17

organizací ovládající značnou část veřejného života. Strana rozšiřovala svůj vliv do stále více oblastí každodenního života. Ať už šlo o ovládnutí médií a informačních zdrojů, ministerstva vnitra (a všech bezpečnostních složek vč. zpravodajství), moci na komunální úrovni, vybudování sítě agentů a důvěrníků. To naznačuje, že ihned po volbách KSČ začala upevňovat své pozice, naopak systém NF se dostal do hluboké krize a narůstá nespokojenost občanů. Ta je způsobena především nepříznivým hospodářským vývojem. Narůstala i nepřizpůsobivost a neochota KSČ jednat se svými domácími politickými partnery a od druhé poloviny roku 1947 lze pozorovat přerod v chování KSČ s příklonem k mimoparlamentnímu dobývání mocenského monopolu. Tyto všechny faktory, společně se špatně zvolenou strategií ostatních stran a neochotou nemocného prezidenta Beneše bojovat, umožnili 25. únor 1948, kdy prezident přijal demisi demokratických ministrů a jmenoval vládu složenou téměř výhradně z komunistů. Únorem 1948 se uzavírá jakýkoliv pokus o demokratický vývoj země a nastává nová etapa.47

2.3. KSČ státostranou

Není asi nutné zde chronologicky popisovat události v období více než čtyřicetiletého hegemonického postavení KSČ, kdy strana ovládala celý veřejný život. Ráda bych nicméně nastínila periodizaci tohoto období československých dějin, které má vliv i na další směřování KSČ. Po převzetí moci začali komunisté budovat totalitní politický režim. KSČ převzala postupně kontrolu nad exekutivou, legislativou i soudní mocí ve státě a začala systematicky likvidovat politické odpůrce. KSČ se stala jedinou vládnoucí stranou zodpovědnou za další vývoj celé československé společnosti.

2.3.1. Stalinistický teror

Po Únoru 1948 nastala doba největšího teroru, kterou můžeme oddělit roky 1948-1956 a jde o období tzv. stalinismu. Prezident Beneš abdikuje ke 2. 6. 1948 a prezidentem se 14. 6. 1948 stává K. Gottwald, který přenechává křeslo

47 ŠKERLE Michal ČSSD a KSČ v období třetí republiky (1945-1948) dostupné z. http://www.masarykovaakademie.cz/images/Articles/2012/20120104_skerle.pdf

18

premiéra A. Zápotockému. Pro pochopení dalšího vývoje strany (především po roce 1989) je určitě potřeba zmínit, že KSČ se sloučila se sociální demokracií a to na Slučovacím shromáždění v červnu roku 1948. Strany, které se v roce 1921 dobrovolně rozdělily do dvou nezávisle fungujících celků, se nyní nedobrovolně sloučily s úkolem vybudovat socialistickou společnost v Československu. Další sloučení proběhlo s Komunistickou stranou Slovenska, jelikož již nebylo nutné brát ohled na specifický vývoj na Slovensku.

V první polovině roku 1948 KSČ stále nabírala nové členy, takže jejich počet zanedlouho přesáhl 2,5 milionu, vedení strany ovšem posléze, po vzoru Komunistické strany Sovětského svazu (dále jen KSSS) rozhodlo, že členy podrobí prověrkám, které měly za cíl zajistit lepší třídní složení strany, bylo zde totiž mnoho členů, kteří své členství brali jen jako prostředek nutnost pro svoji další kariéru (jako např. mnoho úředníků, což KSČ snižovalo její kredit, jako strany dělnické). V polovině roku 1949 proběhl IX.sjezd KSČ, který výrazně ovlivnil její směřování. Na tomto sjezdu byl vytyčen program generální linie výstavby socialismu. Mezi cíli bylo stanoveno budování materiálně technické základny socialismu, soustavné zvyšování životní a kulturní úrovně lidu, vedení nepřetržitého politického a ideového boje, proti tlaku imperialistického světa, neustálé prohlubování spojenectví se SSSR a lidově demokratickými zeměmi. Dále také likvidace eventuálních autonomních center, která by mohla narušovat tento stanovený vývoj. Zásluhou této linie došlo na nechvalně známé politické procesy. 48 Zlomem v tomto vývoji byla smrt J. V. Stalina, následována smrtí K. Gottwalda. Po jejich skonu ještě jistou dobu přežívala tvrdá a represívní politika, nicméně postupně slábla a KSČ se začala více soustředit na hospodářské otázky.

2.3.2. Kritika kultu osobnosti a volná 60. léta

V únoru roku 1956 se v SSSR konal XX. sjezd KSSS, na kterém první tajemník KSSS N. S. Chruščov přednesl kritiku kultu osobnosti Stalina, odsoudil

48 Kaplan, 1991:82-93

19

jeho politiku a uvedl řadu faktů o zločinech za jeho vlády. KSČ se snažila tuto kritiku nereflektovat, což se dařilo chvíli, postupem času to již nebylo možné a objevily se některé reakce, které volaly po mírné změně stranického kursu a možném názorovém posunu, ovšem se snahou, aby se předešlo situaci, která nastala v roce 1956 v Maďarsku či Polsku. Roky následující se nesly v klidném duchu, po smrti A. Zápotockého 49se generálním tajemníkem stal A. Novotný, který zároveň zastával funkci prezidenta, což byl krok k centralizaci, kterou potvrdila i nově přijatá ústava, která definitivně likvidovala ještě částečně fungující autonomii Slovenska.50 Ústava z roku 1960 zakotvila mj. tzv. vedoucí úlohu KSČ ve společnosti 51, ústavou byl také změněn oficiální název republiky na Československou socialistickou republiku (ČSSR).

Počínající 60. léta znamenala pro KSČ generační výměnu, která ale nezasáhla pouze funkcionáře strany, ale celou československou společnost. Mladší generace činovníků KSČ se chtěla zbavit odpovědnosti za politické procesy 50. let a rozšířit širší diskusi na toto téma, které by ji přineslo více podílu na moci. Diskuse se také vedla v ekonomické oblasti. Život v ČSSR se celkově v 60. letech uvolnil, nepanoval již bezprostřední strach z fyzické likvidace 52 ,vzrostla informovanost občanů o životě na západě a více občanů mohlo i vycestovat. Odtud přicházela do Československa inspirace v hudbě, umění a celkově v životním stylu, která dovolovala hlavně mladým lidem vystoupit z šedi všedních dní. XIII. sjezd KSČ, konaný v květnu – červnu 1966 trend potvrdil.

Úspěch zde slavilo křídlo, které stálo v opozici proti Novotnému v čele s A. Dubčekem. Zlomovým pro tento vývoj je rok 1968, ten ukázal společnosti, že vedení se drží marxisticko-leninského pojetí, zatímco občané touží po něčem zcela jiném. V období od podzimu 1967 – leden 1968 se konala tři zasedání ÚV KSČ, kde se dělila křídla strany především na podporovatele politiky A.

49 Listopad 1957 50 Fiala a kol., 1999:50-52 51 Zásada vedoucího postavení dělnické třídy v čele s KSČ jako vedoucí síly ve společnosti a ve státě (čl. 1 odst. 1, čl. 4). 52 I přesto počet rozsudků byl dosti vysoký, nebyl ovšem tak nahodilý a zběsile a iracionálně prováděný. Nicméně „plést se KSČ do její politiky“ bylo samozřejmě nebezpečné i v tomto období.

20

Novotného a na křídlo, které se stavělo proti jeho politice. 53 Vyvrcholením procesu kritiky a formulace požadavků na změny bylo zvolení A. Dubčeka do funkce 1. tajemníka strany na lednovém zasedání strany, což byl výsledek „dobrovolné“ rezignace A. Novotného, který ovšem nadále zůstal ve funkci prezidenta republiky 54. A. Dubček byl politik přijatelný pro odpůrce i zastánce A. Novotného a stejně tak byl v té době přijatelný i pro Moskvu. KSČ je ovšem nakloněna pouze malým kosmetickým změnám, události, ke kterým začne docházet je donucena tlakem veřejnosti, která se díky volnějšímu přístupu radikalizovala.55 Reformní proces zasáhl celou společnost 56, protože z původně malých a cílených personálních přesunů ve straně se stal proces, který se stranickému vedení vymkl z rukou, nešlo totiž už jen o viditelné změny ve vrchních patrech strany, ale i menší stranické buňky začali ovládat lidé nakloněni změnám.

Na základě těchto idejí vznikl Akční program strany, kde bylo naznačeno, že další vývoj v republice, by se měl vyvíjet k „socialismu s lidskou tváří“, tedy specifickou československou cestou k vybudování socialismu a tedy odklonem od centrální direktivy z Moskvy s přiznáním chyb z minulosti. Akční plán byl zamýšlen tak, že k jeho formálnímu schválení dojde na mimořádném sjezdu KSČ, který byl na zasedání ÚV KSČ naplánován na září 1968. V průběhu sjezdu se ale proti Akčnímu programu stavělo stále více členů strany, protože pro konzervativce uvnitř strany představoval ohrožení jejich pozic a současně se jednalo často o změny, které byly v rozporu s jejich politickým postojem, ovšem liberálnější představitelé strany chtěli dosáhnout ještě větší otevřenosti. Na program současně začali tlačit a kritizovat ho také komunisté z ostatních států východního bloku, především však SSSR, která obvinila KSČ z podpory kontrarevolučních živlů.

53 Vančura, 1990: 9-20 54 Do března, kdy podal i demisi na post prezidenta. Na jeho místo je byl 30.3. 1968 zvolen L. Svoboda. 55 Vančura,1990:21-25 56 Více českou než-li slovenskou.

21

Kritika států východního bloku vedla až ke schůzce, která proběhla 14.- 15. července ve Varšavě, kde českoslovenští komunisté odmítli svou účast a na které představitelé SSSR, Bulharska, Maďarska, NDR a Polska sjednali znění otevřeného dopisu, který byl adresován KSČ a ve kterém označili situaci v Československu za katastrofickou a KSČ byla vyzvána k rozhodnému postupu proti pravicovým a protisocialistickým silám. 57

Na přelomu července a srpna se konalo jednání na hraničním přechodu mezi SSSR a ČSSR v Čierne nad Tisou, na němž KSČ uklidňovala sovětské vedení v čele s L. Brežněvem, že má vše pod kontrolou a že se tvrději zasadí v boji proti tzv. rozvracečům a antisocialistickým živlům. Události 21. srpna 1968, tedy obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy a následující není třeba déle popisovat. Tato událost orámovala události Pražského jara a byl jasně zdůrazněn fakt, že KSČ je již po dvacet let plně v područí moskevského centra a že není jednoduché ne-li vůbec nemožné se z podřízenosti dostat či alespoň uvolnit.

I další vývoj v KSČ poukázal na nejednotnost a vzájemnou nevraživost mezi jednotlivými bloky uvnitř strany. 22. srpna se narychlo sešel mimořádný sjezd KSČ ve vysočanské továrně ČKD v utajení před okupačními vojsky. Tohoto sjezdu se účastnilo 1192 delegátů z celkového počtu 1543 (účast 77,4 %), přítomno bylo pouze zhruba 10% delegátů ze Slovenska, což se později, za počínající normalizace stalo jedním z hlavních argumentů pro zneplatnění výsledků vysočanského sjezdu, kde byl mj. zvolen ústřední výbor, který odsoudil okupaci vojsky Varšavské smlouvy.58 31. srpna proběhlo zasedání ÚV KSČ, které rozhodlo o dalším směřování na základě moskevského protokolu 59 , odmítlo vysočanský sjezd a jím zvolené vedení, odmítlo existenci veškerých antisocialistických uskupení, souhlasilo s dočasnou přítomností vojsk Varšavské smlouvy a provedlo první personální alternace a to kooptací. Tím se definitivně uzavřelo období pokusu o reformu v Československu, KSČ si za své cíle vytyčila

57 http://totalita.cz/1968/1968_09_02.php 58 http://cs.wikipedia.org/wiki/Vyso%C4%8Dansk%C3%BD_sjezd_KS%C4%8C 59 viz. např. http://www.totalita.cz/txt/txt_prot_mosk_1968.php

22

odvolání reformních kroků, stabilizaci poměrů ve společnosti a obnovení faktické vedoucí funkce KSČ a vnitrostranické jednoty. 60

2.3.3. Éra normalizace

Konec 60. a začátek 70. let je svázán s očekáváním, že okupační vojska odejdou z území Československa, to se ovšem nestalo, resp. odešla vojska menších států 61, ale sovětská vojska se naopak vměšovala do mnoha vnitřních záležitostí. KSČ se sama také začala vypořádávat s „pravicovými“ opozičníky ve straně a začala vylučovat některé své členy na základě prověrek. Toto vypořádání proběhlo de facto ve třech fázích: v první se na zasedání ÚV KSČ zřeklo vysočanského sjezdu a zrušeny byly mandáty členům na tomto sjezdu zvoleným, následně byli vyloučeni hlavní šiřitelé oportunistických tendencí v KSČ. Druhá fáze zasáhla již širší spektrum institucí: zákonodárné orgány, státní správu, bezpečností struktury, armádu, odborová, zájmová sdružení a média, kdy probíhala prověrka osob. Třetí fáze zasáhla nejširší spektrum, ale šlo výhradně o členy KSČ 62 a asi 500 tisíci straníkům byla legitimace odebrána, zatímco zhruba 1 100 000 členů legitimaci získalo.63

Základem normalizace se stal dokument, který byl přijat v prosinci 1970 na sjezdu KSČ s názvem Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Šlo o komunistickou interpretaci události Pražského jara a příchodu vojsk Varšavského paktu. Shledává v něm, že Československo je od ledna 1968 zmítáno krizí a že vstup vojsk Varšavské smlouvy byl nezbytnou bratrskou pomocí. Termín normalizace je spojen především s osobou G. Husáka, kdy cílem byla systémová obnovu neostalinismu a postupné unavování a otupování politického odporu, tedy i vyhýbání se masovým represím a velkým procesům, které by aktivizovali, či vyvolávaly emoce ve společnosti.

60 Fiala a kol., 1999: 55-62 61 Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Bulharské lidové republiky a Německé demokratické republiky 62 2. fáze oproti tomu zasáhla i do nečlenských řad. 63 Fiala a kol., 1999:63

23

Tato taktika fungovala téměř až do roku 1989 a dokázala vyvolat apatii a pasivitu u velké části společnosti. Režim fungoval za pomoci různých forem hrozeb či nátlaků, za spolupráci naopak nabízel rozličné výhody. Menšinu, která se nenechala otupit a zůstala v aktivní či pasivní opozici režim soustavně očerňoval.

Jak dokazovaly volby, neexistovala větší skupina, která by měla opoziční potenciál. Stranické struktury v tomto období vykazovaly totální zkostnatělost a k výměnám docházelo jen v případě nutnosti. KSČ se povedlo dostat se do role nejspolehlivějšího partnera KSSS (společně s Jednotnou socialistickou stranou Německa v NDR), stranický aparát zasáhl komplexně sociální sféru, stejně jako tomu bylo v 50. letech s tím rozdíl, že nyní pouze technokratickými prostředky. 64

Stojaté vody reality 70. let částečně prořízl text Charty 77, který spojil nesourodé skupinky občanů, kteří nesouhlasili s režimem. Charta byla ale následně očerněna v Rudém právu, kde byl otištěn článek, ve kterém byli signatáři Charty 77 označeni za skupinu ztroskotanců a samozvanců, kteří se snaží podvracet píli lidu, který se snaží o naplnění závěrů XV. sjezdu KSČ. 65

To byla však pouze epizoda, která nedokázala narušit fungování režimu, který se již nesnažil vnutit ideál komunistické společnosti, zaměřil se na zdůraznění nedostatků kapitalismu a tím na zdůraznění „klidného a jistého života v reálném socialismu se všemi jeho výhodami“. 80. léta však již naplno ukázala, že KSČ je sice schopna poskytnout lidem s určitými potížemi základní životní potřeby, ale nadstavbu již ne. Lidé si stále více uvědomovali, čím disponují obyvatelé na západě a do toho se rozdíl v životní úrovni na západě a východě stále zvětšoval. Životaschopnost monopolu KSČ nebylo možné udržet ani s ohledem na mezinárodní situaci 66. Vedení KSČ se ústy generálního tajemníka G. Husáka na XVII. sjezdu v březnu 1986 snažilo o projev, ve kterém je ignorován liberálnější kurz nastolený KSSS M. S. Gorbačovem a zakonzervovat stav v Československu.

64 Fiala a kol., 1999: 65-66 65 http://www.ustrcr.cz/cs/anticharta 66 Na rozpad bipolárního rozdělení světa mělo vliv mnoho událostí v různých částech světa, více viz. např.: NÁLEVKA, Vladimír. Studená válka.

24

To způsobovalo napětí i uvnitř KSČ mezi strukturami nezměněnými od 70. let a mladou stranickou generací. 67 Tyto spory však již neměli čas přejít v boj uvnitř strany, protože dynamika událostí nabírá jiný směr, který vychází jednak ze zmíněných mezinárodních okolností, pak také i nárůstem nespokojenosti a vlivem disidentských skupin, ke kterým se přidává stále více lidí.

2.4. Zlomový rok 1989 a hledání nové identity

Za milník ve vývoji Československa a tedy i KSČ je nutné považovat listopad 1989 68, na který KSČ, ačkoli měla výše zmíněné indicie z okolních zemí, nebyla připravena. Řada členů KSČ si uvědomovala, že má ze členství ve straně prospěch a pokud se změny začnou ubírat směrem k zrušení monopolu KSČ, přijdou oni o své pozice, na které jsou dosazeni z důvodu svého členství ve straně nikoli však z důvodu své odbornosti. A pak zde bylo vedení strany a další vyšší komunističtí činitelé, kteří si již začali uvědomovat nutnost reorganizace a to především s ohledem na to, že již necítili podporu z SSSR a také bylo nutné přeobsadit klíčové posty, což by mohlo napravit reputaci strany u veřejnosti.69

Toto byl ovšem stav především v Praze, na nižších úrovních se našlo mnoho lidí, kteří naopak mobilizovali občany na podpisy různých petic proti pražským událostem, kdy se opakovala shromáždění a aktivizovala masa lidí. Je ale nutné říci, že z mnoha postojů, které představitelé KSČ zastávali, nebyl ani jeden zcela otevřen politickému pluralismu a tržnímu hospodářství. Postupem časů demonstrací přibývalo a skokově přibývalo i občanů, kteří se s požadavky na KSČ ztotožňovali, za účelem definice těchto názorů se zformulovalo Občanské fórum (OF) 70. KSČ v době nárůstů protestů zůstává pasívní, po rozdýmání nálad ve společnosti se nesešel ÚV, což bylo velkou chybou, protože strana nebyla schopna zaujmout nějaké stanovisko. Stále má v plánu i násilné potlačení demonstrací, což dokládá fakt, že do Prahy jsou sváženi příslušníci Lidových

67 Fiala a kol., 1999: 63-70 68 Nicméně samotný 17. listopad ještě pro stranu z hlediska proměny postojů nepředstavoval přelom. Navíc se ho neúčastnila ani drtivá většina disentu. 69 Fiala a kol.,1999:86-87 70 OF vzniká 19.listopadu jako organizace, která sdružuje názorově velmi nesourodé avšak většinu revolučních skupin a proudů vč. nekomunistických Národní fronty.

25

milicí 71, nicméně nejvyšší funkcionáři strany se již ozbrojeného potlačení obávají vzhledem k masovosti protestů.72

Protože pokud by došlo na ozbrojené střety mezi oběma skupinami, následky by mohly být fatální a KSČ již nemohla spoléhat na pomoc tanků z SSSR. ÚV se sešel až 24. 11. 1989, demisi na něm podal L. Adamec z funkce člena předsednictva a předsedy vlády. Následně se po dlouhých jednáních strana rozhodla nastalou situaci řešit širší obměnou funkcionářů. Nejzdiskreditovanější členové z předsednictva ÚV dali k dispozici své funkce.

Novým generálním tajemníkem byl jmenován K.Urbánek. O dva dny později se z důvodu nespokojenosti vedení KSČ sešlo na dalším zasedání ÚV KSČ, kde účastníci rozhodli o svolání mimořádného sjezdu na 26. 1. 1990 73. Předsednictvo bylo doplněno o lidi „zezdola“ z dělnických profesí, ovšem velké změny se nekonaly. 74

KSČ také deklarovala jednání s Obrodou 75a OF. Nikdo z vedení strany neměl důvěru veřejnosti, dokonce i L. Adamcovi se zhroutila jeho ambice, že by nemusel být smeten revoluční vlnou a to po vystoupení na Letné, kdy se postavil proti nutnosti generální stávky. Ta proběhla 27. 11. 1989 a měla masovou veřejnou podporu, což dohnalo KSČ do ještě větší defenzivy. Federální shromáždění zrušilo 29. 11. ústavně danou vedoucí roli KSČ. Někteří členové vedení strany vyzývali k vyloučení zdiskreditovaných členů a premiér Adamec začal vážně vyjednávat s OF. Od KSČ se odštěpilo Demokratické fórum komunistů (DFK), které nesouhlasilo s dosavadní politikou vedení strany. Další dny se pak strana vyjádřila k událostem roku 1968 a 1969 a přihlásila se ke snaze hledat objektivní posouzení událostí z těchto kritických let. Předsednictvo si uvědomovalo hrozbu rozpadu strany a počítalo s možností voleb v situaci, kdy

71 To však mezi společností vyvolá takovou nevoli, že jsou hned druhý den odvoláni. 72 Fiala a kol. 1999, 89-90 73 Díky překotným změnám však od tohoto data bylo upuštěno a přesunut byl na předvánoční dny. 74 Suk, 2009:44-47 75 Klub za socialistickou přestavbu Obroda - opoziční iniciativa v Československu, která vyvíjela činnost v letech 1989-1990, členi ve většině vyloučení či vyškrtnutí členové KSČ, po porážce Pražského jara.

26

byla zrušena vedoucí role KSČ. Před volbami bylo nutné rychle přijmout odpovídající opatření. Z předsednictva ÚV tak byli např. 7. 12. 1989 vyloučeni M. Jakeš a M. Štěpán.76

Po dvou neúspěšných pokusech o složení vlády s Adamcem, se po dohodě s OF se 10. 12. 1989 ujala výkonu funkce nová federální vláda M. Čalfy 77, kterou jmenoval československý prezident G. Husák a která z 20 členů měla 7 nestraníků, 4 členy z nekomunistických stran a 9 komunistů 78. Nová vláda složila slib do rukou prezidenta, který následně FS poté oznámil, že odstupuje ze své funkce. Nový předseda vlády uvedl, že hlavní prioritou vlády je „udělat vše pro přípravu svobodných a demokratických voleb“. Těmito dvěma událostmi byla de facto završena podstatná část revoluce. Strana nedokázala v průběhu revoluce na situaci včasně a adekvátně reagovat a to, že strana nebyla událostmi zcela zlomena je i výsledkem dialogu, který s ní vedlo OF u kulatého stolu. Těmito událostmi byla definitivně završena ztráta mocenského monopolu KSČ.

2.4.1. KSČ – kam dál?

V rámci vedení dialogu nebyla navrhována řešení jako zákaz KSČ, ovšem stranu také nikdo nevnímal jako hybnou sílu revoluce, jako tomu bylo např. u tranzice v Polsku, což by jí mohlo u obyvatelstva zvednout kredit. Mimořádný sjezd se nakonec konal 20. - 21. 12. 1989 a na něm bylo již nezbytně nutné vyslat signál, že strana nějakým způsobem koná ve věci své reformy. Předně se sjezd omluvil za stav společnosti, do kterého ji přivedla. Sjezd schválil akční program s názvem Za demokratickou socialistickou společnost v ČSSR, kde mj. zrušil Poučení z krizového vývoje... V akčním programu se strana vyslovuje ke směřování k aktivnímu spoluutváření celoevropské levice, distancovala se od stalinismu, avšak současně trvala na zachování spojenectví se SSSR a pokračování členství ve Varšavské smlouvě, od kterého byla ochotná ustoupit

76 Vyloučení proběhlo v rozporu se stanovami avšak pro stranu strategické se zbavit zkompromitovaných postav. 77 L. Adamec podal 7.12. demisi aby byl zvolen prezidentem a na místo premiéra doporučil právě M. Čalfu. 78 Vláda národního porozumění.

27

pouze s perspektivou rozpuštění vojenských bloků v Evropě.79 V rámci ČSSR se vyslovila pro obnovu právního státu stojícího na principech pluralitní demokracie. Mimořádný sjezd KSČ současně rozhodl o rozpuštění Lidových milicí.

Co se strany týče, rozhodnuto bylo o nové koncepci strany vč. striktní federalizace a zvoleny byly nové orgány strany, rozhodlo se zde také o postupném řešení majetkových a hospodářských poměrů v KSČ a rehabilitováni byli všichni neprávem vyškrtnutí členové. KSČ se také rozhodla klást důraz na dodržování lidských práv. Požadovala nové zákonné záruky např. zákon sdružovací, shromažďovací, tiskový, o petičním právu a vysokoškolský. 80

V revoluční době se od KSČ odtrhlo první křídlo, které založilo Demokratické fórum komunistů (DFK), z něhož se pak ještě dále vydělilo Československé demokratické fórum. Takto vzniklo více subjektů, které ale byly naprosto marginalizovány. Část opravdu reformních komunistů, kteří mohli díky svým znalostem pomoci komunistické straně k vyšším ziskům, se přidala na stranu OF. 81

Na přelomu let 1989 a 1990 došlo k výměně několika nejzkompromitovanějších poslanců ve FS, kooptací se do vyšších pozic dostali komunisté, kteří byli méně svázáni s minulostí. 82 Na mimořádném prosincovém sjezdu vedení strany rozhodlo o vytvoření územní organizace KS v Čechách a na Moravě a na Slovensku, což odpovídalo požadavkům na větší samostatnost Slovenska jako části federace.83

Po pádu komunismu v Evropě došlo k transformaci řady státostran či dogmatických komunistických stran ve strany socialistického či sociálnědemokratického typu. Nicméně komunistická strana v Československu se

79 Fiala a kol.,1999: 97-99 80 Kunštát, 2013 92-103, Mareš, 2002 84-89 81 Mezi nimi především ekonomové Valtr Komárek a Vladimír Dlouhý. 82 Mezi takto kooptované poslance patřil mj. i budoucí předseda strany Miroslav Grebeníček 83 KSS dokázala rychleji reagovat na situaci roku 1989, přijala také akční plán, který byl však v mnoha ohledech daleko reformější než čeští komunisté.

28

dokonce nerozhodla ani pro doplnění či změnu názvu strany 84. Před prvními svobodnými volbami neproběhla žádná větší obroda strany. Komunistická strana tak zůstala etablovaným subjektem na československé politické scéně a to i díky „malému“ zákonu o politických stranách (15/1990Sb.), který kromě dalších stran uznal i KSČ jako stranu existující, která již nemusí žádat o evidenci, čímž byla strana bez jakýchkoliv pochyb právně uznána. 85

2.4.2. Pokusy o transformaci v době porevoluční

Ustavující sjezd se konal 31. března 1990 v budově Vysoké školy politické ÚV KSČ v Praze a na něm vznikla Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM). KSČM byla ještě společně s KSS v rámci federálního Československa zastřešována federální Komunistickou stranou Československa (KSČS), která vyjadřovala federalizaci strany. 86 Po ustavujícím sjezd se straně podařilo zastavit pokles popularity, který stranu doprovázel v revolučním období. 87 Pokles popularity strany doprovázel i pokles členské základny. 88 I v tomto období probíhaly debaty, projevy občanů či přímo představitelů politických stran a subjektů o zákazu či omezení působení komunistické strany. Strana sama se negativně vymezovala vůči ostatním subjektům, protože se cítila ohrožena. Jako ústupek strana souhlasila s navrácením nemovitostí, které nabyla v období komunistického režimu.89

Bylo to také období dialogu a formulace názorů uvnitř strany. Uvnitř strany vzniklo mnoho platforem, která měla na fungování KSČM odlišný pohled. V prvních volbách v restaurovaném systému politické plurality a svobodné soutěže v červnu roku 1990 bylo jasné, že KSČM nemá šanci porazit OF. Hrálo se o to, jak bude prohra vypadat. Komunisté do těchto voleb vstoupili s tím, že se voliče snažili získat na svůj rozchod s předlistopadovou skutečností a ve značně

84 BALÍK, Stanislav. KSČM a její vztah k vlastní minulosti. Středoevropské politické studie. 2004, roč. 6, č. 2-3, s. 1-13. 2. . 85 Fiala a kol., 1999: 99-101 86 http://www.kscm.cz/nase-strana/24002?chapter=1297 87 Fiala a kol.. 1999:103 88 Ze zhruba 1, 7 milionu členů v lednu 1989 k asi 750 tisícům v červnu 1990 (Fiala, 1999: 102) 89 Ovšem byla zde pochopitelně problematická místa jako např. majetek organizací jako SSM, Pionýr atp.

29

rozbouřeném prostředí lákali na jistoty. Samotné volby měly charakter jako by stále platila povinnost volit. Voleb do ČNR se zúčastnilo 96,79% a volební zisk KSČM byl 13,24%, do Sněmovny lidu FS při stejné volební účasti zaznamenala komunistické strana 13,48% a do Sněmovny národů FS opět se stejnou volební účastí byl zisk KSČM 13,80% 90 . Těmito výsledky se stala KSČM druhou nejsilnější stranou ve státě. Na poli zákonodárném měli velký manévrovací prostor, ale dveře do vlády měli z pochopitelných důvodů uzavřeny, neb o spolupráci s nimi na vládní úrovni neměla žádná ze stran zájem. Demokratické politické subjekty chápaly stranu obdobně, jako tomu bylo za první republiky jako antisystémovou, ale díky volebnímu zisku ji nešlo přehlížet a tak se stala legitimním prvkem v rámci stranického systému. Obecně lze říci, že voličů, kteří byli ochotni volit levici, přibývalo postupně. 91

2.4.3. Transformace strany v novém systému

První stranický sjezd KSČM se konal v říjnu 1990 v Olomouci. Předsedou na tomto sjezdu byl zvolen filmový režisér J. Svoboda, což byla veskrze volba, která dávala naději na zisk lepší pověsti. Na sjezdu si strana schválila program, kde byly formulovány požadavky na demokracii, demokratický socialismus a sociální spravedlnost. Na pořadu dne bylo také řešení situace mezi českomoravskou a slovenskou KS 92, které nadále fungovali pod hlavičkou KSČS. Na listopadovém sjezdu KSČS vznikla Federální rada KSČM a KSS. K definitivnímu rozdělení stran dochází v prosinci 1991, kdy KSČS hlásá své odloučení od KSČM 93. I samotná KSČM je v tomto období nejednotná a určitá křídla jasně definují své názory na vývoj a tím dochází ke sporům uvnitř strany. Mj. vznikla názorová platforma – tzv. Demokratická levice v KSČM (DL KSČM), která byla názorovým opakem. DL KSČM chtěla změnu názvu strany a zásadní reformy uvnitř, souhlasila také s pravicovým návrhem na radikální

90 Výsledky převzaty z http://www.volby.cz/ 91 Mareš, 2002:88-89 92 U slovenské KS došlo ke změně názvu na KSS- Strana demokratickej l´avice i touto změnou názvu chtěla deklarovat své rozvázání pout s KSČ. Později pouze Strana demokratickej l´avice viz. http://cs.wikipedia.org/wiki/Strana_demokratickej_%C4%BEavice_(1990) 93 Formálně spojení těchto dvou stran zaniká 7. dubna 1992. http://cs.wikipedia.org/wiki/Komunistick%C3%A1_strana_%C4%8Ceskoslovenska

30

ekonomickou reformu. 94 Tato alternativa počítala s rozdělením KSČM na dva subjekty – tradiční a reformátorský.

Spory uvnitř strany ohledně vlastního názvu strany, který údajně neodkazuje k III. internacionále, ale k původnímu pojmu komuna, vyvrcholily až ve vyhlášení vnitrostranického referenda, o kterém bylo rozhodnuto na VI. zasedání ÚV KSČM v Nymburce v září 1991. Otázka byla položena: „Jsem pro změnu názvu strany?“ odpovídat se dalo dvěma možnostmi - ano či ne. Členů s hlasovacím právem bylo v té době 354 545, z nichž hlasovalo v tomto referendu 221 575 a ti se 75,95% vyjádřili pro zachování názvu strany. 95

Strana i tímto jednoznačně naznačila, jakým směrem se bude její další vývoj ubírat, což vnitrostranicky působilo jako uklidnění, nicméně jen na krátko. Namísto slíbeného sbližování s dalšími levicovými subjekty, došlo k dalším štěpením a zřetelně se tak změnil přístup k budování moderní image strany. Cestou k modernizaci image strany měla být spolupráce s do té doby marginálním uskupením Demokratické levice 96, která si jako svůj hlavní cíl vytyčila názorové sjednocení československé levice. KSČM na tuto výzvu DL reagovala kladně, a ačkoliv původně DL neměla v úmyslu kandidaturu, za těchto okolností se její aktivity zaměřily směrem ke spolupráci s KSČM. DL a KSČM se domluvily na koaliční spolupráci a do voleb v roce 1992 šly oba politické subjekty společně pod hlavičkou Levý blok (LB). KSČM se v té době potýkalo s tím, že jiné levicové subjekty odmítaly spolupráci, čímž naznačovaly svou „demokratičnost“.97 KSČM tak nechtěla ani při volbách dávat na odiv název, ve kterém by bylo explicitně zmíněno, že jde o stranu komunistickou. Koalice LB byla dost široká a spojila tak subjekty od středu až po radikální levici a to na základě shody v zásadních programových cílech. Uskupení LB dosáhlo ve volbách v roce 1992 na druhé místo s volebním, ziskem okolo 14 % 98 a to za vítěznou koalicí ODS a KDS. Díky svému úspěchu se LB stal hlavní silou v roztříštěné opozici. Hlasitě

94 Fiala a kol, 1999: 111-112 95 Kunštát, 2013: 184 96 Jde o jiné uskupení než výše zmíněná Demokratická levice v KSČM, která vznikla v dubnu 1990. Více viz. http://www.ecn.cz/ENV/VOLBY/SDL/home.htm 97 Fiala a kol., 1999: 114-115 98 Dle serveru volby.cz – do ČNR 14,05 %, SL FS 14,27 %, SN FS 14,48 %

31

kritizoval způsob ekonomické transformace, poukazoval na negativa sociálních, ekonomických a státoprávních důsledků s ekonomickou transformací souvisejících. 99

V září 1992 byla podepsána Dohoda o součinnosti Levého bloku, která spojila v celek a sjednotila mnoho hnutí, paradoxně ale tato největší sjednocovací snaha přišla ve chvíli, kdy se KSČM začala blížit bodu zlomu a bez které celé toto sdružení většinou marginálních uskupení nemělo větší šanci se na politické scéně prosadit. Spory uvnitř KSČM vyvrcholily na druhém řádném sjezdu v prosinci 1992 na Kladně. Tento sjezd dal vzniknout názorovým platformám uvnitř komunistické strany. Platformy byly spojeny s jejich ideologickou náplní a tak zde byli: tradicionalisté (odkazující se k marxismu-leninismu), reformisté - sociální demokraté, specificky navázáni na teoreticko-metodologické zdroje, které by reprezentoval Samosprávný klub komunistů a poslední platforma Demokratické fórum komunistů. Problém ovšem představovalo to, že platformy spolu nezačaly intenzivněji diskutovat. 100

Na II. stranickém sjezdu byl zveřejněn dokument Zpráva ÚV KSČM o činnosti strany od I. sjezdu stran, kde se v jednom bodě vedení KSČM vyjadřuje k budoucímu možnému směřování strany. Dále zde také spatřil světlo světa „Program KSČM“, který dodnes patří k základním dokumentům programové orientace strany. Ovšem i tento dokument vedl opět k vnitřním bojům mezi tradicionalistickým křídlem, které založilo novou platformu „Za socialismus“ (předlistopadový zástupci) a reformisty (k nimž se začal přiklánět i předseda strany J. Svoboda) 101. Vedení strany (především v podobě jejího předsedy) tak přistupuje k jisté sebereflexi, s tím, že pojem komunismus je zdiskreditován.

Tento pohled ale nesdílela řada významných činitelů KSČM v čele s M. Ransdorfem, dále také M. Grebeníček jako místopředseda strany a Demokratické fórum komunistů. Výše zmínění Ransdorf a Grebeníček zase spadali do

99 Fiala, 1999: 106-114, Fiala, P., Mareš, M.: KSČM a koalice Levý blok. Formování české levice a otázka transformace komunistické strany, in Politologický časopis 2/1999, s. 189–190 100 Fiala, P., Mareš, M.: KSČM a koalice Levý blok. Formování české levice a otázka transformace komunistické strany, in Politologický časopis 2/1999, s. 194 101 Kubát, 2003:113

32

platformy neokomunistické, která tlačila na současné vedení, a M. Ransdorf tlačil na hlasování o odvolání šéfa strany J. Svobody.

Spory uvnitř měly být vyřešeny na mimořádném sjezdu, který se uskutečnil jako III. řádný sjezd strany v červnu 1993 v Prostějově. Ještě před sjezdem však znovu bublala diskuse uvnitř strany. Okresní organizace dostaly za úkol odpovědět na 4 otázky: 1. Jste pro změnu názvu strany? 2. Jste pro zavedení pojistky v přijímání bývalých vedoucích funkcionářů komunistické strany? 3. Jste pro vymezení působnosti platforem ve straně? 4. Jste pro vymezení vztahu poslanců a strany? Změna názvu opět neprošla, což bylo stvrzeno vítězstvím neokomunistického proudu na III. sjezdu, kde byl předsedou zvolen M. Grebeníček. Ze strany na tomto sjezdu byla vyloučena platforma „Za socialismus“ a zrušena byla i činnost platforem tím, že byla ve stanovách formule o fungování platforem vyškrtnuta. Na tomto sjezdu se také oddělila část straníků, kteří zasedali odděleně a vyslovili se pro vznik Strany demokratické levice 102. Odtržených subjektů ale vzniklo více, například Levý blok založil svůj vlastní subjekt. Jak je tedy patrno, ani ze svého III. řádného sjezdu neodešla strana jednotná a posílená. KSČM, nyní si již vědoma vzrůstajícími preferencemi konkurenčního subjektu na levém spektru ČSSD, správně zvažovala, jak naložit s koalicí Levý blok. Nicméně KSČM usoudila, že je schopna si udržet své voliče a je tak tedy nadbytečná spolupráce v rámci této široké koalice levicových subjektů. 103

2.4.4. Rozdělení na další stranické subjekty

Rok 1994 konečně odpověděl na otázku, kam směřuje bývalá státostrana. Definitivně tak na základě bývalé KSČ vznikly tři proudy: postkomunistický – Levý blok a Strana demokratické levice, tyto později sloučené do jednoho subjektu, neokomunistický – KSČM a ortodoxně-komunistický – Strana československých komunistů. Z těchto subjektů zůstala relevantní pouze KSČM, ačkoliv se potýká ve stranickém spektru s pozicí krajní levice, se kterou ostatní strany odmítají spolupráci.

102 Fiala, P., Mareš, M.: KSČM a koalice Levý blok. Formování české levice a otázka transformace komunistické strany, in Politologický časopis 2/1999, s. 196 103 Fiala a kol., 1999:122-124

33

Oddělení Levého bloku stálo stranu ztrátu vlivu a to díky mnoha poslancům, kteří zůstali členy této strany, ale také v souvislosti s tím poklesly finanční příjmy strany. KSČM v té době neustále oscilovala mezi tím, aby nebyli příliš reformističtí (ve vztahu k voličům), zároveň ale, aby měli určitý koaliční potenciál a nemuseli se podbízet pod „přijatelnější značkou“. KSČM se však v roce 1994 začala znovu soustředit na úspěch v komunálních volbách. 104 V těchto volbách se jí i vzhledem k její nejširší členské základně podařilo uspět a stala se třetí nejsilnější stranou (po ODS, KDU-ČSL a nejsilnější z opozičních stran).

Díky tomuto úspěchu se KSČM posílila a mohla tak přitvrdit svou rétoriku vůči koalici a celé polistopadové politické garnituře. IV. sjezd definitivně potvrdil nadvládu neokomunistického křídla ve straně, zvolením M. Grebeníčka a tím ji de facto konsolidoval. Do voleb do PS PČR v roce 1996 šla strana takto vnitřně posílena a v rámci toho odmítla i návrh na vytvoření koalice Socialistický blok, která by byla tvořena i ze stran, které se oddělily z KSČM. 105

Toto se ukázalo jako prozřetelné, protože KSČM se sama stala 3. nejsilnější stranou a ve stranickém spektru od středu nalevo tak byla pouze KSČM a ČSSD. Tím dokázaly, že za hlavním úspěchem postkomunistických levicových subjektů či úspěchem koalice Levého bloku stála především KSČM. V dalších předčasných volbách 1998 znovu skončila KSČM na třetím místě a plně rozvinula svůj „vyděračský“ potenciál. 106

Vzhledem k menšinové sociálnědemokratické vládě byly schopni podpořit určité kroky této vlády. ČSSD měla jako vládní strana spoustu problémů mj. uvnitř strany, což přineslo KSČM během roku 1999 příliv voličů a posilování vlivu. Toho si všimla i média a tak komunistická strana se od revoluce poprvé začalo dostávat stejné mediální pozornosti jako dalším politickým silám v systému. KSČM na tento náhlý příliv pozornosti reagovala výraznou kampaní, ve které představila svou image – strany nezkorumpované, schopné a starající se o

104 Fiala a kol., 1999:130 105 Fiala a kol., 1999:130 106 Fiala a kol., 1999:130

34

občany a jejich skutečné problémy. Díky této události i další sjezd KSČM – V. řádný sjezd byl daleko více v hledáčku médií. Očekávalo se ale, že strana se zřekne své minulosti ať už změnou názvu strany či zřeknutí se některých svých idejí a pokusí se o rozsáhlejší reformu. K tomu ovšem nedošlo a staronový předseda strany M. Grebeníček se vyjádřil ve smyslu, že není nutné ohlížet se za minulostí, ale hledět do budoucnosti, naslouchat potřebám občanů, hledět, kam kráčí svět, aby bylo možné vkročit společně s ním do nového tisíciletí. 107

I do nového milénia KSČM vstupovala se stabilní a relativně silnou členskou základnou, disciplinovanými voliči a s novým vedením, které mělo silný mandát, který získalo na sjezdu na konci roku. Na tomto sjezdu strana mj. deklarovala svůj protikapitalistický charakter a kritizovala dosavadní polistopadový vývoj v republice. Na KSČM byla vidět dvojakost i v rámci debat o referendu vstupu ČR do Evropské Unie. Část strany – reformisté se vyjadřovali pro vstup, avšak jako celek KSČM byla jediná strana se sněmovním zastoupením, která svým voličům doporučovala hlasovat proti vstupu ČR do EU. Následně v prvních volbách do Evropského parlamentu v ČR skončila KSČM v pořadí druhá s 20,26% a stala se v těchto volbách tedy nejsilnější levicovou stranou.108

Po neshodách uvnitř strany nečekaně odstoupil z jejího čela M. Grebeníček a na jeho místo byl zvolen V. Filip. V této době došlo k ideální konstelaci, kdy se zdálo, že by KSČM po výrazné spolupráci na parlamentní půdě mohla po volbách pomýšlet na spolupráci i na vládní úrovni (např. podpora menšinové vládě ČSSD), k tomu ovšem nedošlo díky patové situaci a díky nakonec nedostatečné volební podpoře komunistů a tak se i od roku 2006 strana soustředila na kritiku vlády.

Na konci první dekády nového tisíciletí lze KSČM vidět jako částečně názorově rozdělenou stranu, vypozorovat lze tři proudy, které se nejednotně vyjadřují k třem skupinám otázek: otázky směřující k názvu strany, otázky spojené s evropskou integrací a otázky spojené s vlastním minulostí strany. U

107 Fiala a kol., 1999:135-138 108 Za vítěznou ODS s 30,04% a daleko před ČSSD, která v těchto volbách zcela propadla a se ziskem 8,87% se umístila na 5. místě

35

KSČM existuje křídlo reformistů, kteří nesouhlasí a ostře odsuzují éru stalinismu a jiných totalitních komunistických režimů a případně i jiné excesy z dob éry po roce 1948, zároveň pozitivně hodnotí éru Pražského jara a komunismu s lidskou tváří. Z názvu strany jsou ochotni vypustit slovo „komunistická“ a evropskou integraci hodnotí kriticky, avšak se snaží o její změnu a využití k vlastním cílům, podporují dokonce i členství v Straně evropské levice, kde má KSČM status pozorovatele. V naprosté opozici proti reformistům stojí pól, který se hlásí k dogmatickému komunismu. Členové KSČM, které je možné zahrnout do tohoto proudu, se jednoznačně staví proti kritickým pohledům na komunistickou minulost a naopak kritizují malou revolučnost a slabou rozhodnost představitelů při zásazích proti „kontrarevolučním tendencím“. Z toho vyplývá, že i pohled na změnu názvu je pro ně nepřipustitelný, evropská integrace jako celek je pro ně zbytečná a špatná a strana evropské levice příliš otevřená a reformní. Z výše zmíněného vyplývá, že další proud stojí uprostřed a je tak těžko uchopitelný. Musí balancovat mezi oběma zmíněnými proudy, aby nedošlo k odlivu straníků či voličů na té či oné straně, naopak aby bylo možné nalákat na program voliče nové z celého spektra příznivců radikálně levicových myšlenek. Pro stranu jsou noví voliči nutností vzhledem k její tradiční voličské základně, kterou má nejstarší ze všech českých stran. 109

2.4.5. Současná pozice KSČM Strana udělala pár kotrmelců, kdy se část straníků snažila o úpravu starých pořádků nebo měla pocit, že zkostnatělá strana by měla dostat nový impuls. Je to pochopitelné pro stranu, která byla více než 40 plně spjata s „moskevskou centrálou“ a nemohla existovat bez jejích názorů a doporučení a zejména mezi lety 1968 až 1989 byl stranický vývoj paralyzován obavou z jakýchkoliv změn, které by z hlediska tehdejších straníků mohly vést, k tak nebezpečným změnám, jako bylo Pražské jaro. Na druhé straně byla strana v té době plně ovládána a veškeré mocenské struktury a měla stranický monopol. Současně však žila s neustálými obavami, jak budou přistupovat představitelé Sovětského svazu k jejím mocenským rozhodnutím.

109 Mareš, 2011: 22-31

36

Je tedy více než jasné, že její adaptace na prostředí volné politické soutěže, ke kterému navíc došlo velice rychle a z hlediska strany nedobrovolně a za okolností, kdy se stranou bylo jednáno jako s partnerem a její zákaz byl možná zvažován, ale nikdy k přímému vznesení požadavku nedošlo KSČM, která i přes určité tendence nebyla ani ochotná změnit svůj název, neměla a v současné době ani nemá koaliční potenciál na celostátní úrovni, i přesto je však stabilním prvkem v českém stranickém systému. Jinak je tomu již na úrovni měst či dokonce krajů, kde je strana schopna se na koalici domluvit. 110

Vzhledem k tomu, že strana si nadále drží svůj elektorát a na úrovni obcí a krajů již tvoří koalice, kde má často vůdčí roli je otázkou času, jak dlouho bude trvat, než se KSČM podaří proniknout výše a případně až do vlády na celostátní úrovni. Doposud se toho všechny strany obávaly, nicméně v ČSSD o změně bohumínského usnesení probíhají bouřlivé diskuze. Také je nutné podotknout, že to, že KSČM nepronikla do vlády nebo alespoň do vládní koalice je zejména způsobeno tím, že doposud nikdy neměla společně s ČSSD spolehlivou většinu a zároveň v ČSSD nepřevládalo křídlo, které je s KSČM ochotno spolupracovat.

3. Komunistická strana Itálie

3.1. Vznik a vývoj Komunistické strany Itálie

3.1.1. Vznik Komunistické strany Itálie Italská komunistická strana (Partito Comunista Italiano – PCI) vznikla podobně jako výše popsaná československá a i mnoho dalších komunistických stran, odtržením radikálnějšího levicového křídla od socialistické strany. Její vznik je datován na leden roku 1921 a je spojován s osobou Antonia Gramsci a Amadea Bordigy. Rozpad socialistů začal na XVII. sjezdu Italské socialistické strany (Partito Socialista Italiano – PSI), kde přineslo levé křídlo první výrazné požadavky na zisk moci ve straně. Radikálům v rámci levého křídla PSI je nadiktováno 21 bodů z moskevského centra 111 , které v říjnu 1920 v Miláně

110 Kopeček ed.,2005:130-131 111 Tyto body jasně vymezují rozdíl postojů revolucionářů a reformistů a stanovují rámec a podmínky pro vstup do komunistické Internacionály, která měla za hlavní cíl rozšíření revoluce proletariátu po celém světě. Viz. Např.: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/ki_podm.php

37

účastníci konference (levé křídlo PSI) bez výhrad přijímají. První kongres Komunistické strany Itálie se konal v Livornu 21. ledna 1921, poté, co se na konci XVII. kongresu italské socialistické strany definitivně odštěpí levicové křídlo socialistické strany. Po tomto livornském sjezdu vznikla Italská komunistická strana – sekce komunistické internacionály (Partito Comunista d’Italia, PCd'I). 112

3.1.2. PCI během fašistického režimu Tato nově vzniklá strana si však neužila dlouhého trvání. Již roku 1926 byla fašistickým režimem postavena mimo zákon. I přesto si uchovala početnou základnu, a to jak doma, tak i v moskevském exilu. Působí v ilegalitě a to ať už na území Itálie, nebo i v zahraničí. Krátce po zákazu strany, byl uvězněn Antonio Gramsci fašistickým režimem a byl vězněn až do své smrti. Do čela strany se dostal Palmiro Togliatti. Díky sílícímu nacistickému nebezpečí se komunistická Internacionála rozhodla pro změnu strategie a mezi lety 1934 - 1935 a uvažovala o vzniku jednotné lidové fronty, která by spojila všechny síly v boji proti fašismu. Tato strategie dala vzniknout v srpnu 1934 paktu, který sjednocoval jinak znesvářené strany socialistů a komunistů a otevřel dialog mezi oběma dělnickými stranami. Situace ve straně se stala ještě vyhrocenější po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov. Antifašisté v Itálii se odmítali smířit s paktem, který uzavřel dohodu mezi nacisty a Sověty a někteří z řad PCd´I proti němu hlasitě vystupovali. To však vedlo k vyloučení těchto jednotlivců a PCd´I se museli řídit stanovisky komunistické Internacionály. P.C.d'I. působila v ilegalitě ve Francii, ovšem po německé invazi do Francie, zde byl Togliatti uvězněn, jelikož nebyl na seznamu těch, které bylo nutné věznit, podařilo se mu znovu odejít do Moskvy, kde dostal od Kominterny pověření samostatného vedení P.C.d'I. V této době ovšem v P.C.d'I existovaly různé proudy, které se snažily o vedení dle svého, to se ovšem změnilo ve chvíli vyhlášení války Francii a Anglii B. Mussolinim, bylo potřeba na tuto situaci zareagovat a vytvořit novou antifašistickou koalici. Díky tomu pak sehrála především v posledních letech války a bezprostředně po jejím skončení, jednu z nejdůležitějších antifašistických politických sil. I kvůli svým

112 Říchová ed., 2009:91-92, Strmiska ed., 2005:384

38

odbojovým akcím a politice v průběhu a po válce, si strana získala masovou podporu. P.C.d'I. se po skončení války přejmenovala na Italskou komunistickou strana (PCI) a to kvůli mezinárodní situaci po Leninově smrti. Důležitou osobou tohoto období je bezpochyby P. Togliatti. Ten se stal generálním tajemníkem strany v roce 1930 a byl jím až do své smrti roku 1964. 113 Po válce se italské komunistické straně podařilo získat si legitimitu v nově se rodícím politickém systému a také masivní voličskou a členskou základnu. Bylo to samozřejmě díky mezinárodní konstelaci, která se po válce v Evropě vytvořila a také proto, že komunisté v italském odboji hráli nezastupitelnou roli.114 PCI byla jednou ze stran, která se podílela na tvorbě nového ústavního systému a stranou vládní, poté pak hlavní síla opozice a lídr na levém pólu politického spektra. 115

3.1.3. Nová PCI a její koncept „pokrokové demokracie“ I přes vítězství křesťanských demokratů a socialistů v první volbách po válce v roce 1946, se PCI podařilo během následujících roků zatlačit dočasně oslabenou PSI do pozadí a stát se lídrem na levici a tím se stát i hlavní silou celé opozice vůči křesťanskodemokratické vládě. Togliattiho koncept „nové PCI“ byl založen na určitém ztvárnění italské historie a na podpoře postavení pracujících. Zakládal si na odmítnutí jakékoli omezené koncepci strany a jeho snahou bylo utváření vztahů s širokými masami. Strana ale byla zanedlouho po svých úspěších potrestána za svou protizápadní rétoriku a odmítnutí Marshallova plánu. Strana sice přijímala (ačkoliv pouze částečně) pravidla pro fungování v pluralitním demokratickém systému, ale zároveň díky odmítání pomoci ze západu došla křesťanským demokratům trpělivost a premiér křesťanský demokrat Alcide de Gasperi (Democrazia Cristiana - DC), odvolal ze své vlády komunistické ministry. Stalo se tomu těsně před parlamentními volbami 1948, do kterých se

113 V době fašistického režimu v Itálii byl P. Togliatti v moskevském exilu, ale působil v ilegalitě i v Paříži, nicméně po německé invazi do Francie se dostal do vězení, odkud se ale jako „neužitečný“ dostal ven (pravděpodobně nebyl ani poznán) a poté už působil pouze v moskevském exilu. Gray, Serfaty eds.,1980: 21 114 Na severu Itálie partyzánské oddíly komunistické strany ztělesňovaly hlavní odbojovou součást. 115 Procacci, 2007:350-351, 353-362, Říchová ed., 2009:91-92, Strmiska, 1995: 34-35

39

nakonec PCI spojila s PSI do Lidové demokratické fronty a to kvůli snaze získat většinu proti DC, to se jí ovšem nepovedlo. 116

Strana byla ovlivněna stalinismem a to minimálně v první polovině 50. let, kdy navíc DC využívala svého de facto monopolního postavení v rámci italského stranického systému a vyvíjela tlaky na omzení moci PCI. V roce 1956 se stalo několik velmi významných událostí, které měli vliv na italskou levici. Prvním z nich byl Chruščovův projev, kde zazněla známá „kritika kultu osbonosti“.117 Togliatti se obával vlivu, který bude mít Chruščovův projev na obyvatelstvo Itálie, ať už voliče PCI anebo ty, o které se Togliatti jako o voliče snažil. 118 Po této události, do té doby spolupracující strany, PCI a PSI začaly mít mezi sebou rozpory. Začala se naplňovat Togliattiho teze o „italské cestě k socialismu“. Ale věc se zkomplikovala druhou mezinárodní událostí roku 1956, která měla velký vliv nejen na PCI. Nastalo povstání v Maďarsku. Tuto situaci Sověti řešili obsazením a povstání krvavě potlačili. Došlo k velmi ostrým sporům s moskevským centrem, které vedly až k odmítnutí veškerého odkazu bolševické revoluce a to především po událostech roku 1956 v Maďarsku. Tato skutečnost měla vliv i na vnitřní fungování strany, kvůli této situaci se vyhrotily spory a někteří jednotlivci nesouhlasili s oficiální stranickou linií (ta potlačení maďarského povstání bezvýhradně podpořila). Situace vyvrcholila odchodem několika desítek tisíc členů PCI, zejména intelektuálů. PSI naopak intervenci tvrdě zkritizovala a po roce 1956 zde převládlo reformní křídlo Pietra Nenniho 119, které přivedlo stranu v 60. letech do vlády. Hlavním vnitropolitickým následkem všech situací, jež se udály v roce 1956, bylo naprosté ukončení sjednocovacího paktu mezi PCI a PSI. PCI však krizi zvládla ustát a to i díky událostem, které

116 Gray, Serfaty eds., 1980:110-114 117 XX. sjezd KSSS, únor 1956: vystoupením Nikity Sergejeviče Chruščova, který pronesl projev Kult osobnosti a jeho důsledky na uzavřeném jednání. V něm Chruščov poodhalil a odsoudil diktátorské praktiky svého předchůdce Stalina. Sjezd se tak považuje za bod obratu, jímž stalinismus přestal být oficiální politikou KSSS a potažmo celého sovětského bloku 118 Togliatti se snažil získat i část voličů DC. Snažil se jim dokázat, že mají mnohem více společných prvků s komunisty, než s pravicovým křídlem jejich DC. 119 Pietro S. Nenni se v 60. letech prosadil o otevření levého středu a vznik koaliční vlády umožňující vládu mezi PSI a DC, čímž je dostal k moci zpět poprvé od roku 1947.

40

s PCI neměli přímou souvislost 120. I díky těmto úspěchům komunistické straně i přes její útrapy přibývaly voliči. A strana pro své vystoupení z izolace podporovala i některé zákony, které by bez jejího přispění těžko prošly.121

3.1.4. PCI a tzv. „historický kompromis“ Po smrti Togliattiho 122 se definitivně strana rozštěpila do minimálně dvou názorových skupin, které spolu vydržely bojovat až do definitivní transformace strany. To se projevilo na sjezdu PCI v roce 1966, kde spolu soupeřilo křídlo G. Amendola („pravicové“) a P. Ingraa („levicové“). V případě vítězství „levicového“ křídla hrozila dle toho Amendolovského totální izolace PCI. Ingraovské křídlo ze sjezdu odešlo poraženo, nicméně vítězem se nestalo ani Amendolovské křídlo a úspěch slavil centrismus ztělesněný osobou L. Longa, ten však na rozdíl od zesnulého Togliattiho postrádal potřebnou autoritu, charisma a schopnosti. Předseda strany Longo stále následoval tzv. „italskou cesta k socialismu“, jak ji prosazoval jeho předchůdce. Docházelo ale rozvolňování vztahů mezi italskými a sovětskými komunisty. PCI také v 60. letech prokázala, že není schopna žádných větších inovací a to ani pod tlakem masových hnutí. Rok 1968 opět přinesl situaci, na kterou musela zareagovat i PCI. Nejprve to byly studentské nepokoje a stávky přímo v Itálii. Jejich motivem byl boj proti materialismu a konzumu, spouštědlem těchto masových protestů bylo hned několik. Mezi hlavní asi patří válka ve Vietnamu, která zejména mladým lidem vnesla do mysli, že USA jsou větší zlo než SSSR. Protesty byly obrovské a motivy, na které mladí reagovaly, měly tak široké rozpětí, že neexistovalo jednotící téma, na které by se strana mohla zaměřit a využít ve svůj prospěch. Ačkoli byly protesty protikapitalistické a silně protiamerické, nepřevzalo nad nimi vedení PCI záštitu, dokonce je ani nedokázalo přetavit ve svůj prospěch. 123 V srpnu 1968 došlo k vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a

120 Jako příklad pro PCI pozitivních, avšak jimi nijak neovlivněných událostí je možné vnímat kosmické úspěch SSSR či hospodářský rozmach Itálie, k čemuž však už i PCI přispívala. Jeden z úspěchů PCI byl například to, že se díky firmě Fiat podařilo založit AvtoVAZ - automobilový závod v Sovětském svazu 121 De Grand, 1989:136-142, Kogan, 1983: 213-215, Procacci, 2007: 369-370 122 Zemřel náhle 21. srpna 1964 během své dovolené na Krymu a jeho pohřbu se zúčastnila obrovská masa lidí, šlo o jedenu z největších událostí s lidovým zastoupením, které Itálie zažila. 123 Kogan, 1983: 224-225 Serfaty, Gray, 1980: 109-118

41

k potlačení procesu známého pod názvem Pražské jaro. Na tuto situaci PCI, která již byla vnímána jako konsolidovaná strana italského stranického systému, reagovala kriticky 124 . Tento dopis a vyjádření bylo první otevřenou kritikou SSSR ze strany PCI.

Na počátku 70. let vážně onemocněl vůdce PCI Longo a na XIII. sjezdu strany složil veškeré své funkce. Na jeho doporučení byl do čela strany vybrán E. Berlinguer, který byl ale trnem v oku pro vedení KSSS. Po zvolení Berlinguera se PCI vydala cestou tzv. „historického kompromisu“ , ten navazoval na tradiční myšlenky nikdy nezapomenutého Togliattiho. Onen „historický kompromis“ byla umírněná politika, která měla vést ke sblížení a spolupráci dvou nejsilnějších italský stran – PCI a DC. Tato politika reagovala na Pinochetův puč v Chile a měla za cíl zlepšení ekonomické a politické situace v Itálii a zabránění možnému podobnému vojenskému převratu, k jakému došlo právě v Chile 125 . Díky „historickému kompromisu“ mělo dojít k tomu, že z PCI bude klasická systémová opozice, která se v této roli bude zcela běžně zapojovat do politických procesů. Berlinguer měl k tomu kroku mnoho důvodů, ale hlavním z nich bylo především znudění většinových voličů z klasické marxisticko-leninské ideologie a také snaha se již vyvázat z područí SSSR. Enrico Berlinguer toužil po „nové“ levicové straně, která je demokratická prosystémová součást levého politického spektra. Díky tomu strana začala podporovat i tzv. eurokomunismus a zdůrazňovala nutnost spolupráce s komunistickými stranami v demokratických zemích (francouzští, španělští atp.) naopak se distancovala od stalinistických komunistů v Portugalsku, dále se pak také vyslovovala pro evropskou integraci či členství v NATO. Bohužel řešení v podobě historického kompromisu bylo násilně narušeno vznikem a působením Rudých brigád (Briggate Rosse). Šlo o levicovou teroristickou organizaci, která byla podporována i Československem a dokonce zde byli její členové vycvičeni. Členové této organizace unášeli vysoké státní

124 Reakci od zástupce PCI nebylo jednoduché získat, protože tu noc co došlo k invazi, nebyl k zastižení žádný vysoký funkcionář PCI. Jediný koho se podařilo dohledat byl Giorgio Napolitano, budoucí italský prezident. 125 Šlo o zářijový převrat v Chile v roce 1973, při kterém byl svržen marxistický prezident Salvator Allende, který vlastně svým extremismem měl dotlačit opozici k tomuto převratu, a proto, aby se předešlo podobné situaci v Itálii, musí být obnovena jednot poltických stran (jako v době antifašistické koalice.

42

představitele, významné podnikatele či soudce. PCI se nejprve k Rudým brigádám vyjadřovala velmi vlažně a nebrala jejich aktivity příliš vážně, ale s nárůstem počtu unášených se vyjádřila PCI velmi tvrdě a to i díky „historickému kompromisu“, protože bylo nutné plně spolupracovat s vládními stranami při potírání aktivit této skupiny. Straně se v tomto období podařilo oslovit mnoho mladých lidí, což se prokázalo konečně i v komunálních volbách 126 , kde za vítěznou DC zaostala o pouhé 2%. PCI se začala mnohem aktivněji zapojovat do politiky a i díky ní se podařilo schválit na Itálii až nezvykle liberální zákon týkající se potratů. Prezidentem v té době byl socialista Sandro Pertini, který se nikdy netajil svou náklonností ke komunistické straně. Ovšem vzrostlé preference ani příznivě nakloněný prezident straně nevydrželo držet dobré výsledky dlouhou dobu a začalo docházet k úpadku. Za tímto skokovým poklesem preferencí, který se ovšem zatím konal jen v některých částech Itálie, stál neúspěch projektu „historického kompromisu“. Uvnitř strany se ozývaly hlasy, které kritizovaly až příliš smířlivý postup s DC, ačkoliv to mělo být taktikou, která měla dostat DC do opozice a PCI měla křesťanskodemokratickou stranu nahradit na jejím postu. Se smířlivou politikou vůči DC se ale zvedal stále větší odpor klasického komunistického elektorátu – dělníků. PCI se už nechtěla znovu dostat do problémů, které vznikaly uvnitř strany a dále se pak samozřejmě projevovaly navenek, proto předseda strany Enrico Berlinguer zvolil argumentaci ve stylu „PCI před historickým kompromisem“ a připomínal marxisticko-leninský původ strany a nebyl již přílišně kritický vůči SSSR. Věděl, že „historickým kompromisem“ vyvedl svou stranu z politické izolace, ale uvědomoval si také, že toto ještě zcela nechápe klasický komunistický elektorát, proto si dovolil opět více tlačit na DC, aby přijala levicové reformy, které PCI požaduje. Komunistická strana ale v roce 1979, po více než tříleté vládní spolupráci odmítla hlasovat s DC pro plán ministra financí Pandolfiho, který měl přinést ekonomické oživení za pomoci státních zakázek a intervencí do italské ekonomiky. Komunisté po zablokování tohoto důležitého zákona vystoupili s požadavkem na účast ve vládě, která jim, dle předpokladů, byla zamítnuta, a díky tomuto rozkladu byly vypásány předčasné volby na léto 1979. V těchto volbách se zrodila nová hvězda,

126 V těchto volbách bylo poprvé povoleno volit mladým již od 18 let.

43

antiklerikální levo-středová Radikální strana PR (Partito Radicale). I díky této straně si PCI ve volbách pohoršila 127. Další výraznou příčinou neúspěchu bylo to, že nedokázala vlastní elektorát (zejména výše zmíněné tradiční voliče) přesvědčit, že kooperace s DC byla prospěšná. Tito tradiční voliči neviděli pozitiva, která tato spolupráce přinesla, naopak měli pocit, že se strana vzdaluje své ideologii a komunistickým ideálům. 128

3.1.5. Konec historického kompromisu Po pro PCI ne příliš úspěšných volbách se podařilo sestavit vládu, která od PCI nepotřebovala podporu a v Itálii na dlouhé období 13 let vzniká tzv. pentapartita 129. V tomto období byla PCI pochopitelně stranou opoziční a předseda strany Berlinguer označil „historický kompromis“ jako neúspěšnou taktiku a chtěl navázat „demokratickou alternativou“, která již neměla za cíl kooperaci se stranou křesťanskodemokratickou, ale měla zapříčinit větší spojení levicových stran právě proti křesťanským demokratům. Ačkoliv Berlinguer a jeho blízcí spolupracovníci hodnotili na konci 70. let proces „historického kompromisu“ negativně, nebýt jeho, asi by strana nikdy nebyla tak úspěšná v dalším procesu transformace, o kterém bude řeč dále. Nikdy by do strany totiž nevstoupilo tak velké množství moderně smýšlejících, mladých, aktivních lidí, kteří se posléze stali oním pověstným hnacím motorem, který dovedl odstartovat nebývalý proces transformace PCI v podobě mnohem širší reformy strany.

3.2. Na cestě k nové PCI Počátkem 80. let se italská komunistická strana ocitla v hluboké politické izolaci, a tak se snažila si opět pomoci ke koaličnímu potenciálu vyjádřením se k zahraničním otázkám. Po vyhlášení výjimečného stavu generálem Jeruzelskim v Polsku v roce 1981 ohlásila strana definitivní rozchod se SSSR. To vedlo ke střetnutí několika názorových proudů na sjezdu PCI v Miláně v roce 1983. Tomu předcházel růst nepřátelství mezi socialisty a komunisty. Ti sice hráli nadále

127 Vůbec poprvé v parlamentních volbách od roku 1953, kdy její preference rostly, ztratila 4% voličů. Viz. http://en.wikipedia.org/wiki/Italian_Communist_Party 128 De Grand, 1989: 145-157 129 Jde o koalici pěti politických stran, kde ale nefiguruje PCI. Více viz. http://en.wikipedia.org/wiki/Pentapartito

44

důležitou roli ve schvalování zákonů, ale nárůst nevraživosti mezi oběma stranami se neustále zvětšoval a model „demokratické alternativy“ se jevil jako neproveditelný. Na milánském XVI. sjezdu strany tak rezonovala témata odluky od SSSR a sílící kritika socialistické strany. Cílem formování těchto názorů bylo, jasně se distancovat od sovětské politiky a ortodoxního chápání komunismu, ale tradiční elektorát a spolustraníky uklidnit, že nejde o příklon doprava. Volby konané v roce 1983 se nesly v duchu kandidátky PCI společně s nezávislými kandidáty i některými levicovými subjekty a byly na vlně neúspěšnosti DC, kterou trápilo mnoho vnitřních problémů, dokonce ani svou kampaň nezaložila na útocích proti komunistické straně, což byl její zvyk v mnoha předcházejících volbách. Tyto volby ale pro PCI totální úspěch neznamenaly. Nicméně zanedlouho poté se straně povedl náhlý, avšak také ojedinělý volební úspěch, kdy v roce 1984 ve volbách do Evropského parlamentu dostala nejvíce hlasů a porazila tak i svého rivala křesťanské demokraty. Tato epizoda se však vázala k vyjádření soustrasti zesnulému komunistickému vůdci Enricu Berlinguerovi, který zkolaboval při předvolebním mítinku. V dalších volbách (komunálních, konaných v roce 1985) na tento úspěch PCI již nedokázala reagovat a vyhrála křesťanská demokracie. PCI i přes značné sebevědomí utrpěla porážky i v klasických komunistických baštách, nejvíce ale bolela prohra v samotném Římě, kde drželi komunisté starostu 10 let, nyní ho ovládla DC. V mnoha regionech se podařilo sestavit koalici shodnou, jako byla ta na národní úrovni, tedy zmiňovaná pentapartita. Strana sice byla i nadále nejlépe organizovanou italskou politickou stranou, nicméně se potýkala s vážnými problémy v podobě roztříštěnosti a strachu, aby díky této své nejednotnosti nenásledovaly ostatní tradiční italské strany, které se dělily na mnoho frakcí a rozpadaly se i do mnoha dalších subjektů. V tomto rozpoložení stranu potkal její další sjezd, na kterém se mělo rozhodovat o jejím dalším směřování a snaha o její vyvedení z krize zpět. Straníci chápali potřebu jednotného směřování strany, nicméně chyběl jim tmelící prvek například v podobě silného předsedy. Pravé křídlo, které bylo sdružené okolo G. Napolitana, zastávalo možnost radikálního řešení krize a navrhlo definitivní oddělení PCI od komunistického hnutí a příklon k socialistickým a sociálně demokratickým stranám v Evropě. Proti tomuto návrhu protestovalo křídlo,

45

kterému velel Cossutta, který chtěl zůstat věrný SSSR a idejím komunismu. A ve středu těchto dvou radikálních názorů stála skupina, která měla vizi konsolidovat stranu v duchu Berlinguerova odkazu. PCI se nenechala neúspěchem z předchozích komunálních voleb zastrašit a i nadále považovala za rozhodující parlamentní volby 1987. Z nich ale bylo patrné, že strana již nemá nástroje, jak zastavit pokles voličského potenciálu a udržet prestiž strany. Tyto prohrané volby urychlily snahu předních představitelů PCI navázat spolupráci s evropským socialistickým hnutím, aby tak ukázali na směřování strany, prozápadním směrem. Předsedovi strany Nattovi se podařilo navázat užší spolupráci v rámci evropských socialistických stran a spojení v jednom klubu v Evropském parlamentu. Po infarktu, který prodělal předseda strany Natta, nastoupil na jeho místo Achille Occhetto. Po svém nástupu bylo ihned vidět jeho směřování, odhalil sochu předchůdce Togliattiho a vyzdvihl jeho roli při formování nového směru strany v roce 1956, ovšem jedním dechem také zkritizoval účast na stalinských čistkách. Ochetto v listopadu 1989 odjel na schůzku do Bruselu, kde se potkal s šéfem britské Labour party, setkání proběhlo 9. listopadu, kdy byli společně svědky přenosu pádu Berlínské zdi. Occhetto se i díky této události a euforii, kterou tato celosvětově významná událost vyvolala, rozhodl provést radikální přeměnu PCI směrem od její komunistické minulosti. 130

3.2.1. Pokusy o transformaci

V návaznosti na tuto euforickou událost vystoupil s projevem, kde se vyjádřil jasně pro rozchod s minulostí včetně zrušení symbolů komunistické strany i se změnou názvu strany. Pár dní po tomto projevu, se v Římě sešlo vedení strany, které, samozřejmě přes neutichající protesty některých významných členů strany, schválilo proces, na jehož konci měla být existence nové strany. To ještě více rozpoltilo řadové členy strany, kteří na tuto velkou změnu nebyli vůbec připraveni. Nikdy předtím se o tak velké změně nedebatovalo a mnoho straníků bylo s komunistickou stranou spjato skutečně od kolíbky až do rakve a nyní jim chtěl Occheto vzít tuto jejich jistotu. Bylo tedy jasné, že musí proběhnout nějaká

130 Ginsborg, 2003, 195-197, Říchová, 2009: 91-92, Strmiska, 1995: 34-42

46

debata na nejširší možné úrovni, která přesvědčí členskou základnu o správnosti svých návrhů. V listopadu 1989 se po Occhettově projevu sešlo zasedání ÚV, aby prodiskutovalo projev a návrhy z něj plynoucí. Proti přijetí stála minimálně 1/3 radikálně naladěných straníků, kteří protestovali před sídlem ÚV, ten však nový směr strany schválil. 131

V březnu 1990 čekal stranu důležitý sjezd, který měl skupiny, které mezi sebou vedly spory o směřování strany sblížit či vyjednat jasnou koncepci a strategii PCI. Ještě před sjezdem jednotlivé sekce objížděli zemi a agitovali za příklon ke své linii. Křídel ve straně bylo 5: „miglioristé“ v čele s G. Napolitanem, kteří chtěli co nejradikálnější přeměnu, dále středová skupina okolo Occhetta, tzv. „occhettiánů“, ti tvořili hlavní hnací motor všech změn, naopak naprosto v opozici proti nim byla protireformní skupina ortodoxních komunistů a mezi nimi ještě tzv. Fronte dei NO, se všemi starými odpůrci přeměny strany. Pátá skupinka byla skrytá a šlo o starší straníky, kteří se potají vzdali svých stranických funkcí, aby nemuseli být přítomni radikální přeměně strany. Překvapením bylo již to, že na začátku sjezdu se neobjevovaly notoricky známé symboly srpu a kladiva, nebyl pozván žádný zahraniční host z „bratrské strany“ a nehovořilo se o komunismu, ale o „nové fázi levice“. 132 Ochettovi se jeho první projev nepovedl a sklidil za něj vlnu kritiky, naopak proti němu se postavil lídr opozice Ingrao, který naopak dokázal strhnout sál a za svou kritiku navrhovaných změn sklidil obrovský aplaus. Ochetto však dostal na závěr, při shrnutí prvního dne jednání, možnost promluvit k plénu a té absolutně využil. Večerní projev tak ustupoval rafinovaně opozici, nekritizoval historické kroky PCI, ustoupil od zákazu stranou zažitých rituálů a symbolů, jen slovo komunismus a symboly srpu a kladiva doporučil již dále neužívat. Na závěr zkritizoval politiku imperialistické USA a pochválil Gorbačovovu politiku v SSSR. Tento projev sklidil neuvěřitelně pozitivní reakce, sál byl dojat a i toto byl zlom, který pomyslně vyklonil váhy na stranu proreformních sil a stranu tak připravil na transformaci. Ovšem na sjezdu se neustále střídaly názory, které vedly k obhajobě komunismu, odsouzení USA, kritice komunistických zemí, odsouzení SSSR za to, že svými kroky narušil

131 Strmiska, 2002: 50-51 132 Kertzer D., 1996, 141

47

světový mír a podobně, tedy nebylo jednoznačné, na čem se má sjezd shodnout a jak dále pokračovat v nastaveném transformačním kurzu. Výsledkem nejdramatičtějšího a nejsledovanějšího sjezdu PCI bylo hlasování, které ukázalo vůli k transformaci strany. Occhetto byl znovu zvolen a společně s „miglioristy“ G. Napolitana dal k hlasování svůj plán na novou etapu italských komunistů a zároveň vznik nové strany a obdržel hlasy 67% přítomných, což byla takřka stejná podpora, kterou před sjezdem obdržel od místních sdružení. V konečném výsledku tedy delegáti zůstali věrni svým předsjezdovým názorům a dění na kongresu na ně nemělo zásadnější vliv. 133

Tento sjezd, ač byl považován za veledůležitý, jednotu straně nezískal a to lze ukázat i na výsledcích voleb, které se konaly již v květnu po sjezdu a které straně měly naznačit, jak si vedou s přeměnou strany v očích veřejnosti. Již během kampaně bylo evidentní, že každý z názorových proudů ve straně si prosazuje svou. To vedlo k velmi špatnému zisku strany v komunálních volbách. Jednotlivé skupiny pochopitelně vinily z neúspěchu jedna druhou a její koncept směřování strany. Occhetto nadále pokračoval ve svých snahách o transformaci a vstup do Socialistické internacionály. Incidenty, které poukazovaly na blížící se rozpad strany, narůstaly a bylo jasné, že na XX. sjezdu se definitivně rozhodne. Ochetto se některými událostmi cítil posílen a tak na zasedání stranického prezídia v říjnu 1990 konečně došlo k nastartování transformačního procesu. Byl představen nový název strany, který zněl: Demokratická strana levice (Partito Democratico della Sinistra, PDS) včetně nového symbolu, což byl dub, který měl pod sebou zmenšeninu původního znaku s názvem (včetně symbolů srpu, kladiva a pěticípé hvězdy). Samozřejmě ani toto logo nezaznamenalo úspěch mezi všemi frakcemi, stejně tak i programová konference strany, která se konala ještě před XX. sjezdem. Ještě před tímto sjezdem však skupina ortodoxních komunistů, sdružená kolem Cossutty, ze strany vystoupila. XX. sjezd PCI měl završit transformaci a zároveň být pomyslnou tečkou za léty fungování PCI. Na konci ledna 1991 se sešel sjezd v Rimini. Ten započal klasickými připomínkami starých

133 Strmiska, 2002:51, Mejstřík, 2013: 80 – 83

48

pořádků včetně tónů internacionály, kritiky USA a přečtení pozdravu od Gorbačova. Radikální skupina kolem Cossutty tak v tichosti zmizela a tento odchod asi 5% problematických radikálů pro stranické vedení nepředstavoval problém, spíše snad šlo o úlevu. Na sjezdu byl přijat statut nové strany, Ústřední výbor byl nahrazen Národní radou a ta měla většinou hlasů potvrdit Ochetta ve funkci. Zde došlo k nejvýraznějšímu dramatu celého sjezdu, protože se částečně i díky technickým potížím volby neúčastnilo požadované množství straníků, nicméně během týdne tato volba proběhla znovu a Ochetto byl do své funkce potvrzen. 134

3.2.2. Konec éry PCI Ačkoli se symbolicky XX. sjezdem uzavřela historie PCI, ani po něm však nebyl v nově vzniklé nástupnické straně klid. Bylo nutné se dále vypořádat s minulostí, třeba i ve formě stranického majetku, na který již nebylo dost financí a tak si strana nemohla dovolit spravovat mnohé objekty. Ani stranický aparát a média na tom nebyla lépe, došlo k jejich výraznému zeštíhlení. Bylo také potřeba se vypořádat se s podpůrnými organizacemi, když byla započata přeměna v klasickou catch all stranou, která nepotřebovala tuto podporu. Uznána byla oficiálně i existence frakcí ve straně. Díky těmto změnám se předseda strany Ochetto také zaměřil na to, kolik původních členů nemělo chuť přidat se ke straně reformované. Ochetto byl překvapen zejména z nárůstu, resp. přechodu od PDS do Cossuttovy nově vzniklé strany nereformovaných komunistů - Strany komunistické obnovy (Partito della Rifondazione Comunista, PRC) tento trend se později ukázal i v komunálních volbách. PDS nicméně vystupovala jako moderní catch all levicová strana bez zatížení minulostí, do čehož ale vstoupila událost, která zamíchala karty na celé italské politické scéně. Na jejím začátku bylo zatčení nepříliš významného socialisty v únoru 1992, který ale neváhal a dále mluvil, což dalo vzniknout aféře obrovských rozměrů. Během měsíce této akce, bylo zatčeno 900 italských politiků napříč stranickým spektrem, ale PDS zůstala nepoznamenána a to především díky letům izolace, kterou v opozici měla. Ve vzniklé situaci a v zemi, která byla stále zmítána chaosem, se v dubnu 1992

134 Strmiska, 2002:51-52, Mejstřík, 2013: 86

49

konaly volby do parlamentu. Tyto volby samozřejmě měly smést tradiční italský systém a společně s ním i strany s ním spojené DC a PSI. Pro PDS to navíc byly první volby, které ji měly odpovědět, kolika procentního odlivu směrem k netransformovaným komunistům - PRC se jim dostane a naopak kolika procentní příliv bude směrem k PDS. Výsledky pak pro PDS nemohly být děsivější. Ukázalo se, že přišla o více než třetinu svého elektorátu během let transformace a co hůře, netransformovaným komunistům PRC vhodilo hlas 2,2 milionu voličů. Strana se mohla utěšovat tím, že díky naprostému chaosu se budou brzy konat volby nové s již novým volebním systémem. Za ten byl nakonec vybrán smíšený volební systém, kde se 75% mandátů volilo většinově jednokolově (First Past the Post) a zbytek měl být volen proporčně s použitím D´Hondtovy metody. O neúspěchu uvnitř strany se po volbách začalo plně hovořit a rozhořela se tak diskuse o nepovedené transformaci, za viníka tohoto neúspěchu byl označen Ochetto. Dle dalších výsledků se však lze domnívat, že šlo pouze o to, že ještě zcela nevynikl celý proces transformace, který vlastně ještě nebyl ukončen a že PDS pro některé stále představovala stranu, která se snaží o reformu, nicméně je ještě plně spjata s komunistickou minulostí. Tudíž nové voliče ještě nezískala, pro ty ještě nebyla dostatečně oddělena a očištěna od komunistické minulosti, ale již stihla ztratit voliče tradiční, pro které již byla i tak příliš liberální. Ovšem komunální volby 135 v prosinci 1993 po korupčních skandálech totálně semlely DC a PSI a tím tak pomohly PDS k výraznému výsledku, PDS se mohla pochlubit koalicí na prakticky všech radnicích 136. Díky tomuto úspěchu se strana mohla těšit na parlamentní volby plánované na březen 1994. Do těchto voleb měla vstupovat jako jasný favorit, nicméně v mezidobí vyrostl soupeř, který i PDS jako hlavního rivala vnímal. Rok 1994 přinesl vznik strany Vzhůru Itálie (Forza Italia), kterou vedl mediální magnát S. Berlusconi, který hrál na notu levicově naladěné veřejnosti a tvrdil, že PDS se tváří jako strana reformovaná, ale není tomu tak a má v sobě samozřejmě pozůstatky komunistického smýšlení. Ačkoli PDS ještě do voleb zformovala koalici, Ochetto

135 Proběhly již dle nového volebního systému, při volbě starostů přímou dvoukolovou většinovou volbou. 136 Koalice byla tvořena především se stranami PRC, se sicilskou „antimafiánskou“ stranou La Rete a právě vzniklou Demokratickou alternativou.

50

si prohru vůbec nepřipouštěl jako možnou variantu, maximálně se připravoval na koaliční vládu. Volby tak byly pro Ochetta velkým překvapením, když výsledek byl proti očekávání mizivý a vládu sestavoval Berlusconi s dalšími třemi stranami.

Tento volební neúspěch samozřejmě smetl Ochetta, kterému bylo vyčítáno, že nedokázal plně využít potenciálu relativně čisté strany v době Revoluce soudců. Na Ochettovo místo byl zvolen M. D’Alema, který byl vnímán jako sice blízký Ochettův spolupracovník, ale také ten, kdo celou transformaci korigoval a napravoval výrazné chyby. I přes změnu volebního systému, ve který byla vkládána naděje na stabilitu systému se Berlusconiho vládní koalice rozpadla a bylo nutné vyvolat předčasné volby. PDS se do těchto voleb na jaře 1996 spojila do široké koalice středolevých stran s názvem Olivovník (L´Ulivo), jejímž lídrem byl bývalý člen a ministr za DCR Prodi i přesto, že zde PDS představovala nejsilnějšího člena koalice. Této koalici se na vlně zklamání z působení Berlusconiho vlády podařilo zvítězit. PDS jako sice nejsilnější člen volební koalice ale nehrála nejdůležitější roli a tak bylo v PDS kritizováno její podřízení ostatním subjektům koalice a to i díky přenechání funkce Prodimu, který byl ale více středový, než si přáli někteří členové a voliči PDS, byla proto obava, aby se strana neposouvala čím dál více z levicových pozic, kde, jak ukázali i tyto volby, byla již dobře ukotveným subjektem, do středu. Nicméně pro transformované komunisty znamenaly tyto volby nejlepší volební výsledek vůbec.

Na II.sjezdu PDS se hlasovalo o směřování strany, tedy přikloní-li se strany spíše do středového spektra či bude hrát prim na levici. Vítězným se stal návrh na užší propojení všech subjektů na levicovém spektru. K tomuto kroku se o rok později v roce 1998 sešel sjezd, kde předseda PDS D´Alema prezentoval svůj záměr na federalizaci, čímž by vznikla nová levicová politická strana, která by již nepřipustila silnou konkurenci na levici. Tento návrh však neměl podporu. Jedním z důvodů pro vyhlášení tohoto cíle bylo, že D’Alema chtěl otupit vliv PRC, na které byla vládní koalice závislá 137 . PRC však s tímto sloučením v žádném případě nesouhlasila. Výsledkem tohoto setkání, které mělo velké ambice, bylo přejmenování PDS na Levicové demokraty (DS – Democratici di

137 Později dokonce PRC způsobila pád Prodiho vlády při hlasování o rozpočtu.

51

Sinistra), k tomu i změna jejich loga. Jak i logo signalizovala, mělo tedy již jít o klasickou sociálně demokratickou stranu. Díky zmíněnému vyvolání pádu Prodiho vlády to vřelo uvnitř PRC, někteří členové (sdružení colem Cossutty) se proto rozhodli pro odtržení a založení Stranu italských komunistů (PdCI). Díky pádu Prodiho vlády se také částečně završil proces transformace komunistické strany, když se italským předsedou vlády stal D’Alema, první postkomunista v historii. V letech 2000-2001 se DS distancovala od komunistické minulosti, sami se vymezili jako strana, která se hlásí k demokratickým a antifašistickým hodnotám a profilují se jako komplexní strana levého středu.138 Rok 2000 byl pro transformovanou stranu opět přelomovým. Deset let po vyhlášení transformace a dílčích úspěších, začala hvězda DS upadat. Ve volbách byla předstižena Berlusconiho koalicí a v rámci strany nebyl vyjasněn post předsedy, později předsednické místo obsadila, ale chyběl lídr, který by měl jasnou vizi, kam stranu směřovat a jak navázat na volební úspěchy let minulých. Strana se tak opět dostala do vleklých problémů díky volebním neúspěchům, neexistenci skutečného lídra a tím tak nejasného směřování, což byla opět živná půda pro bujení frakcí a strana se tak dostala opět do spirály chaosu, který zažívala na začátku transformace na počátku 90. let.

V roce 2002 proti straně, která se údajně nedokázala dostatečně vymezit, byla ostýchavá v prosazování svých politických názorů, vzedmula vlna nevole, která vyústila ve velkou demonstraci v Římě. Neustálý tlak na stranu tak měl za následek další štěpení ve straně a vznik mnoha dalších frakcí, jejichž názory nebyly slučitelné. Strana směřovala ke svému konci, ke kterému také došlo a to v roce 2007, kdy neshody a názorové frakce vyústili v založení Demokratické levice (Sinistra Democrática, SD). Cílem vytvoření tohoto uskupení bylo znovu obnovené přání, sjednotit celou italskou levici do jediného, silného hnutí. Ani toto hnutí v zrcadle neshod uvnitř nemohlo být samospasné a i zde ihned vznikají frakce, které jsou pro posun více doleva či více do středu. Postupem času došlo ještě k několika pokusům o vznik koalice či jiného silného levicového uskupení, ovšem jak je patrné z předchozích řádků, není možné sjednotit tolik subjektů a názorových proudů. Ovšem monitorovat současné levicové politiky a jejich

138 Strmiska, 2002: 57

52

aktuální „působiště“ není smyslem této práce. Shrnout tyto snahy lze tedy tak, že v posledních předčasných volbách, ke kterým v Itálii došlo po rezignaci úřednické vlády

3.2.3. Úspěšná transformace?

Důležité pro pochopení italské politiky období 1946-1992 je nejen síla pozice křesťanské demokracie, ale také postavení komunistické strany, jako strany de facto antisystémové a okolnosti, které toto zapříčinily. K tomuto se vyjadřuje trefně Václav Bělohradský: „Připomeňme si, že demokratická ústava vznikla po válce dohodou mezi Křesťanskou demokracií, Komunistickou stranou, Stranou socialistickou a menšími stranami liberálními… Vznikl tak kulhavý systém: komunistická strana, která byla druhou nejsilnější v zemi, nesměla vyhrát volby a vládnout, protože by změnila režim, tedy pravidla politické hry, zahraniční politiku, ústavu… Jejím vítězstvím by bylo nebezpečným „skokem do tmy“ také proto že, by změnilo rovnováhu sil v Evropě…139. Tato Bělohradským vyřčená myšlenka ovšem v reáliích po skončení studené války ztrácí na významu. Potřebou silné a dominantní křesťanské demokracie v Itálii, byla všeprostupující hrozba komunismem a stavení obranného valu proti komunismu, ovšem to po pádu železné opony pozbylo smysl. Italští komunisté (tak jako i další komunistické strany v Evropě) se vydala na postupnou cestu transformace, na jejímž konci stojí transformovaná a demokratická strana, která je legitimní stranou a součástí politického spektra nové Itálie.

Z výše zmíněného je u komunistické strany Itálie zřejmé, že prošla mnoha, ne příliš přehlednými fúzemi a rozkoly. Stejně tak jako celou italskou politickou scénu ji zastihl rok 1992. Nyní je rozhodně složité ukázat na nějakou skupinu italských politiků a označit je jako „komunisty“. V historii transformace komunistické strany zde došlo k mnoha fúzím i s absolutně neslučitelnými subjekty jako např. křesťanskou demokracií i spojeními logickými jako např.

139 Bělohradský 1999, str. 48

53

s ekologickou stranou. Je neuvěřitelné pozorovat dynamický vývoj věcí. Ovšem je zřejmé, že jistá část komunistů, kterým není po chuti odklon od oněch ideálů a příklon směrem do středu stále existuje a jednou za čas se ukáže. Čímž se dostáváme k ideologickému prvku. Jak může strana stojící na ideologických prvcích komunismu otočit v některých směrech dosti razantně směr, jak to může zapůsobit na její členy a potažmo voliče? Je zřejmé a očividné, že u italské PCI to způsobilo především zmatek, který je charakterizován již zmiňovanými rozkoly a zase slučováním.

54

4. Komunistické strany Československé / České republiky a Italské republiky ve srovnávací perspektivě

Vezměme rok 1989 jako výchozí bod, kde je již možné komparovat transformaci stran. V této době byla italská strana ještě netransformovaná, ačkoli k tomu již byly činěny některé kroky a k transformaci se již delší dobu schylovalo. V průběhu doby se PCI vyvíjela průběžně, k čemuž ovšem u státostrany KSČ nebyla vůle, respektive veškeré snahy o demokratičtější vývoj a pokusy o třeba jen mírné vybočení z nastaveného směru, mělo za následek ztrátu vlivu odpovědných jednotlivců či ještě horší následky. Rok 1989 ale přinesl podstatnou změnu poměru, která de facto zasáhla celé světové dění. Zhroucení komunistického režimu poznamenal obě dvě probírané strany. Pro PCI znamenal konec podpory od KSSS, pro KSČ pak kromě toho i vstup do nového zřízení a politického systému volné soutěže. Proto si myslím, že toto datum je relevantní pro srovnání těchto dvou stran. PCI se v systému volné soutěže pohybovala od svého vzniku, případně od poválečných let, ale jak vyplývá z předchozího textu, stranou vítěznou se nikdy nestala. Na tuto startovní pozici byla nyní okolnostmi donucena přistoupit i KSČ.

4.1. Antisystémové strany?

Na začátku práce jsme si vymezili pojem antisystémové strany, nyní je tedy nutné si odpovědět na otázku, zda rozebírané strany lze považovat za antisystémové.

KSČ v době svého vzniku, tedy v meziválečném období první Československé republiky lze jistě označit za antisystémovou stranu, která splňuje veškeré výše zmíněné náležitosti. Strana byla v izolaci od ostatních stran, její koaliční potenciál byl nulový a navíc byla podřízena Kominterně, jejím cílem nebyla kooperace ve stávajícím politickém systému, naopak sledovala cíl tento systém zlikvidovat. Po Mnichovském diktátu se zdá, že komunistická strana ztratila svoji antisystémovost a naopak se vyjadřovala protifašisticky a pro obnovu politického zřízení jako před Mnichovem. Samozřejmě ale měla hrát KSČ hlavní

55

roli a navíc navázána na Sovětský svaz, což ovšem nebylo artikulováno a KSČ se obratně pohybovala v rétorice obrany parlamentní demokracie. V této době se KSČ, i přes zákaz činnosti, nebo právě díky němu, podařilo prolomit prvorepublikovou izolaci a opustit prvorepublikovou antisystémovou identitu. Po válce tak byl stranou zdůrazňován vliv KSČ jako důležité protifašistické síly. To a další, především mezinárodní, skutečnosti vedli k tomu, že KSČ se dostává na jaře roku 1946 k moci v řádných volbách a to i díky tomu, že Československo prochází poválečnou hlubokou krizí víry v demokraticky fungující republiku a získává pocit, že je nutné budovat republiku, která bude především spravedlivá. 140 Do roku 1948 mělo tedy Československo šanci na vývoj předválečným směrem, ovšem tuto šanci promarnilo a celou společnost začala ovládat jedna strana – KSČ. Takto máme vyřešeno období do roku 1989, ale jak si strana vede po listopadu 1989? Jak bylo řečeno výše, strana nikdy neprošla „sociálnědemokratickou očistou“ a názory na její antisystémovost se i mezi politology liší. Strana se vlastně i po roce 1989 vymezuje proti liberální demokracii a za pravou demokracii považuje diktaturu proletariátu. Stranu do pozice antisystémové strany staví to, že ať už otevřeně či mezi straníky, přijímá myšlenky diktatury proletariátu jako té správné cesty.

Jak je na tom ale italská komunistická strana, naplnila i ona v některém období své existence prvky antisystémovosti? Budeme-li vycházet z definičního znaku antisystémovosti jako podkopávání legitimity režimy, k němuž stojí v opozici, tak můžeme konstatovat, že v určitém období existence vykazovala znaky antisystémovosti, ovšem jedním dechem je nutné zdůraznit, že se na druhou stranu podílela na vytváření demokratického ústavního rámce. PCI nezpochybňovala legitimitu režimu, naopak v systému první republiky chtěla přežívat a být konkurenceschopným stranickým subjektem. Z toho plyne, že PCI není možné, minimálně od konce 50. let považovat za antisystémovou. Je možné se klonit k tomu, že jde o stranu dozajista extremistickou a jistě i krajně levicovou a izolovanou, avšak jako k takové k ní i přistupuje italský režimu. Později už o nějaké antisystémovosti nemůže být řeč. Italská komunistická strana se mnohem dříve, než jiné komunistické strany snaží o nastolení reformního směru a to

140 Kunštát, 2013:53

56

především kvůli vnitropolitické situaci na italské scéně, kdy je pro přežití PCI nutné se neustále bránit dominanci křesťanských demokratů, kteří jsou dominantní stranou a komunistickou stranu se snaží naprosto izolovat od vlivu. Díky tomu, že PCI touží podílet se na moci a spolupracovat s ostatními stranami stranického spektra, snaží se pružně reagovat na každou nastalou situaci a zmírňuje svoji ideologičnost a ustupuje od marxistické ideologie. Samozřejmě si projde i epizodami, jako nezdařilý historický kompromis, i když i o jeho zdařilosti či nezdařilosti lze polemizovat a ačkoli Berlinguer vzal svůj pokus zpět, jsou to právě takovéto ústupky a snahy o přerod v klasickou stranu s koaličním potenciálem, které italské komunisty vyvádějí z jejich izolace a to dříve, než jiné komunistické strany. Díky této snaze, která italskou komunistickou stranu provázela od raných 60. let, je možné spatřit raketový nárůst voličů, kterého PCI anebo už reformovaní komunisté dosáhli. Tedy ať už antisystémová či „jen“ extrémní strana se dokázala vymanit ze své škatulky a po úpadku všech důležitých stran první republiky se na stranické scéně udržet, ba co víc, vyjít jako posílená strana.

4.2. Zdařilá transformace?

Z výše uvedeného textu vyplývá, že zatímco PCI se dokázala očistit od své minulosti ať už svázané s názvem, ideologií, symboly či straníky, kteří se odvolávají na extremistické levicové myšlenky a odkazy si udržela pouze na svého zakladatele Gramsciho, který je ovšem pokládán spíše za italského levicového filozofa, zůstává naopak KSČM stranou neočištěnou. V jejím programu to sice nenalezneme, ale stačí se podívat na některý z mítinků této strany a je nám jasné, že strana žádnou takovou duševní očistou neprošla, ačkoli by to bylo nasnadě. Z PCI se stala levicová strana, která už se jen pramálo odkazuje na PCI, ze které vznikla. Budiž nám snad útěchou, že PCI prošla více než 50 let, z čehož má KSČM ukrojenu zatím jen polovinu, a tak můžeme doufat, že i tato strana nakonec dojde k transformaci v levicovou stranu bez poskvrnění svou historií a s levicovými názory pro 21. století.

57

Závěr

Komunistická strana Itálie svou přeměnu pojala radikálně, ačkoli si můžeme říci, že to byly možná okolnosti, které k této radikální změně stranu dovedly. Ovšem k této straně je nutné poznamenat, že hrála vlastně zásadní roli v italské politice po celou dobu své existence. Původně jako outsider, kterým byly lidé zastrašování, ovšem poté vůdčí osobnosti strany neváhaly a v naskytnutých situacích se snažily stranu, někdy až radikálními způsoby, odvést od její minulosti. Komunisté nechtěli být pouhými pozorovateli procesů a tak opouštěli své radikální komunistické názory a vydávali se na cestu ústupků a transformaci, nejprve pomalými krůčky opouštěli sovětské ideové sevření, poté se už v realitě po konci studené války měnili v catch all stranu, protože díky své historii k tomu měli prostředky. Co považuji v rámci PCI a později transformované PDS za zásadní je to, v jaké kondici vyšla z italských revolučních událostí roku 1992. Všechny strany vlna revoluce soudců smetla, ovšem PDS vyšla posílena a tuto image nadále vydržela budovat bez zatížení komunistickou minulostí. Dalším faktem, kterým se pro mě stává bývalá PCI stranou naprosto transformovanou, je to, v jakých funkcích se nachází její čelní představitelé. Zde stojí jistě za připomenutí Giorgio Napolitano, bývalý italský prezident (z let 2006 – 2015), který se nám historií PCI několikrát velmi výrazně propletl. Doufám, že v situaci, ve které se nachází KSČM, není možné, aby byl vůbec do voleb o prezidentské křeslo vyslán nějaký člen této strany, který by splnil kvótu podpisů, aby se mohl o křeslo ucházet, ovšem jinou věcí je, že do tohoto úřadu jsou běžně vysíláni bývalý, ovšem řadový členové této strany. To je však realita České republiky 26 let po pádu železné opony.

Ve srovnání vývoje komunistické strany Československa / České republiky a Italské republiky lze pozorovat jen velmi málo období, kdy mají strany stejnou pozici. Proto mi jako východisko z této situace posloužilo srovnání stran v průběhu jejich vzniku a vývoje především v době meziválečné, kdy strany měly podobnou pozici. Další jev, který lze sledovat na italské politické scéně a který se totálně odlišuje od reality v České republice, je to, že ačkoliv vlastně

58

celou dobu sledujeme vývoj strany, která byla pod jasnou ideologií marxismu, alespoň po určitou dobu existence, a sic je dnes stranou transformovanou, nelze bez ní tvořit koalice, které se tvoří na italské scéně již jako volební. Zatímco česká komunistická strana má koaliční potenciál de facto nulový, mluvíme-li o celorepublikové úrovni. Jiná je ovšem situace na nižších úrovních, kde již nyní alespoň v některých regionech je KSČM stranou, bez které nelze složit zastupitelstvo, ne-li stranou vítěznou a tak je jen otázkou, kam toto může směřovat. Budeme-li optimističtí, můžeme věřit, že od KSČM se oddělí nejradikálnější představitelé a pohrobci marxistických myšlenek a strana vytvoří na levicové straně spektra soupeře pro ČSSD. Stane se tak stranou transformovanou, třeba po vzoru PCI a bude volitelná i pro jiný než současný elektorát. To se však zatím můžeme jen domnívat, protože v současné kondici, ve které se strana nachází, tímto směrem rozhodně nesměřuje.

59

Seznam literatury:

BALÍK, Stanislav et al. Politický systém českých zemí 1848-1989. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2011

BASTL, Martin et al. Krajní pravice a krajní levice v ČR. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011. 285 s.

BĚLINA, Pavel a kol. Dějiny zemí Koruny české. II., Od nástupu osvícenství po naši dobu. Praha: Paseka, 1999.

BĚLOHRADSKÝ, Václav (1999): Italská cesta k většinovému systému, in: Klíma, Michael (ed.) Možnosti úpravy či reformy volebního systému v ČR, Praha, 1999

CABADA, Ladislav. Intelektuálové a idea komunismu v českých zemích 1900- 1939. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 2000.

CABADA, Ladislav. Komunismus, levicová kultura a česká politika 1890-1938. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005.

DE GRAND, Alexander. The Italian Left in the Twentieth Century: A History of the Socialist and Communist Parties. Indiana University Press, 1989

FIALA, Petr et al. Komunismus v České republice: vývojové, systémové a ideové aspekty působení KSČM a dalších komunistických organizací v české politice. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999.

GINSBORG, Paul. A History of Contemporary Italy: Society and Politics, 1943- 1988, St. Martin's Griffin, 2003

HEYWOOD, Andrew. Politické ideologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008.

HLOUŠEK, Vít a KOPEČEK, Lubomír. Politické strany: původ, ideologie a transformace politických stran v západní a střední Evropě. Praha: Grada, 2010.

KAPLAN, Karel. Československo v letech 1948-1953. 2. část, Zakladatelské období komunistického režimu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991.

KÁRNÍK, Zdeněk, ed. et al. Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu. 1. vyd. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2003

KERTZER, David, I. Politics and Symbols: The Italian Communist Party and the Fall of Communism, Yale University Press, 1996

KOGAN, Norman. Political History in Italy: The Postwar Years. Praeger Publishers Inc 1983

60

KOPEČEK, Lubomír, ed. Trajectories of the left: social democratic and (ex- )communist parties in contemporary Europe: between past and future. 1st ed. Brno: CDK (Democracy and Culture Studies Centre), 2005.

KUBÁT, Michal. Postkomunismus a demokracie: politika ve středovýchodní Evropě. Praha: Dokořán, 2003.

KUBÁT, Michal. Političtí aktéři – zájmové skupiny a politické strany In: Úvod do studia politické vědy. CABADA, Ladislav a kol. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007

KUNŠTÁT, Daniel. Za rudou oponou: komunisté a jejich voliči [po roce 1989]. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2013.

MAREŠ, Miroslav, Komunismus In: BASTL, Martin et al. Krajní pravice a krajní levice v ČR. Praha: Grada, 2011.

MAREŠ, Miroslav, Pokusy o reformu komunistické strany a postkomunistické subjekty v České republice In: HLOUŠEK, Vít, ed. a KOPEČEK, Lubomír, ed. Rudí a růžoví: transformace komunistických stran. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2002.

MEJSTŘÍK, Martin. Analýza transformace Italské komunistické strany vzhledem k její organizační přeměně, Praha 2013

PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Vyd. 1., dotisk 3. [i.e. Vyd. 3.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2010.

RATAJ, Jan a HOUDA, Přemysl. Československo v proměnách komunistického režimu. Praha: Oeconomica, 2010.

RUPNIK, Jacques. Dějiny Komunistické strany Československa: od počátků do převzetí moci. Praha: Academia, 2002.

ŘÍCHOVÁ, Blanka a kol. Západoevropské politické systémy: komparace politických systémů. Vyd. 1. V Praze: Oeconomica, 2009.

SARTORI, Giovanni. Strany a stranické systémy: schéma pro analýzu. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005.

SERFATY, Simon, ed. a GRAY, Lawrence, ed. The Italian Communist party: yesterday, today, and tomorrow. London: Aldwych Press, 1981.

STRMISKA, Maxmilián et al. Politické strany moderní Evropy: analýza stranicko-politických systémů. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005.

61

SUK, Jiří. Labyrintem revoluce: aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize: (od listopadu 1989 do června 1990). Praha: Prostor, 2009.

VANČURA, Jiří. Naděje a zklamání: Pražské jaro 1968. Praha: Mladá fronta, 1990.

Internetové zdroje

KUBÁT, Michal, Teorie antisystémovosti a Komunistická strana Čech a Moravy, dostupné z: http://moduly.outly.cz/psss/zdroje_pro_studium/Kubat_2006.pdf [cit. 11.12.2014] http://www.dejepis.com/ucebnice/rakouska-monarchie-v-druhe-polovine-19- stoleti/

VYKOUPIL Libor Ecce Homo - ustavující sjezd KSČ, 2011 dostupné z http://www.rozhlas.cz/brno/upozornujeme/_zprava/ecce-homo-ustavujici-sjezd- ksc--892568 [cit. 17.12.2014]

ŠKERLE Michal ČSSD a KSČ v období třetí republiky (1945-1948) dostupné z. http://www.masarykovaakademie.cz/images/Articles/2012/20120104_skerle.pdf [cit. 17.12.2014]

BALÍK, Stanislav. KSČM a její vztah k vlastní minulosti. Středoevropské politické studie. 2004, roč. 6, č. 2-3, s. 1-13. 2. . [cit. 17.12.2014]

Fiala, P., Mareš, M.: KSČM a koalice Levý blok. Formování české levice a otázka transformace komunistické strany, in Politologický časopis 2/1999, s. 189–190 dostupné z http://www.politologickycasopis.cz/userfiles/file/1999/2/1999-2-5- Fiala,Mares-KSCM%20a%20koalice%20levy%20blok.pdf [cit. 17.12.2014]

62

Přílohy

Vývoj loga komunistické strany Itálie a Československa / České republiky

Komunistická strana Itálie (Partito Comunista d'Italia, PCd'I)

Vznik: 1921, zánik 1926

Italská komunistická strana (Partito Comunista Italiano, PCI)

Vznik: 1943, zánik 1991

Demokratická strana levice ( Partito Democratico della Sinistra, PDS)

Vznik: 1991, zánik 1998

Levicový demokraté (Democratico della Sinistra, DS) Vznik: 1998, zánik 2007

63

Komunistická strana Československa

Vznik: 1921, zánik 1992

Komunistická strana Čechy a Moravy

Vznik: 1990

64