UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH V ĚD Institut mezinárodních studií Katedra ruských a východoevropských studií

Ji ří Volák

Paasikiviho "strašná léta" 1944-1948: J. K. Paasikivi a hrozba sov ětizace Finska

Bakalá řská práce

Praha 2012

Autor práce: Ji ří Volák Vedoucí práce: Doc. PhDr. Luboš Švec, CSc.

Rok obhajoby: 2012

1 Bibliografický záznam

VOLÁK, Ji ří. Paasikiviho „strašná léta“ 1944-1948: J. K. Paasikivi a hrozba sov ětizace Finska. Praha, 2012. 47 s. Bakalá řská práce (Bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních v ěd, Institut mezinárodních studií. Katedra ruských a východoevropských studií. Vedoucí diplomové práce Doc. PhDr. Luboš Švec, CSc..

Abstrakt

Finsko se po druhé sv ětové válce nestalo sov ětským satelitem, a čkoliv k tomu mělo mnohé p ředpoklady – bylo poraženým státem a muselo plnit tvrdé podmínky přím ěř í v četn ě územních ztrát a vysokých reparací ve prosp ěch Sov ětského svazu. Práce na komparativním základ ě p řibližuje vnitropolitické ko řeny, které vedly k jedine čnému mezinárodn ěpolitickému postavení Finska v rámci prvních let studené války. Hlavním úkolem je pomocí sekundárních i primárních zdroj ů postihnout, jakou roli pro p řekvapující "finskou cestu" hrála osobnost premiéra a pozd ějšího prezidenta Juho Kusti Paasikiviho. Z jakých názorových bod ů vycházel? Byla jeho pozice srovnatelná s Edvardem Benešem v Československu? Podle záv ěrů práce se Paasikivi významn ě zasloužil o udržení finské demokracie. Úloha, jakou m ěly v krizové první polovin ě osma čty řicátého roku zprávy o komunistickém p řevratu v Československu, není opomenuta. Strach ze zm ěny režimu prostupoval finskou spole čnost a dotvá řel pozadí k jednání o Smlouv ě o p řátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Finskem a Sov ětským svazem ( YYA-sopimus ). Její ratifikací byl položen právní základ finsko-sov ětských vztah ů na dalších čty řicet let a tzv. „léta nebezpe čí“, jak také nejisté období let 1944-1948 nazývá finská historiografie, se nachýlila ke konci.

2 Abstract

Finland did not become a Soviet satellite after the World War II, despite that many preconditions were in favor of such development. The country was defeated and, as stated in the Moscow Armistice of 1944, obliged to cede its territories and to pay severe war indemnities to the . Firstly, the thesis approaches domestic roots which led to this absolutely unique international position of during the early years. The main goal is to map a role that Finnish Prime Minister and later President had in securing and maintaining the surprising “Finnish path.” Of what ideology he profited? Could he be compared to President Edvard Beneš of Czechoslovakia? Both primary and secondary sources are being used. According to the conclusions, Paasikivi was highly responsible for preservation of the Finnish . Secondly, the significance of a Czechoslovak coup d’état is not omitted. Fear of a similar fate had a great influence on the Finnish society in the year 1948, while Agreement of Friendship, Cooperation, and Mutual Assistance between Finland and Soviet Union ( YYA-sopimus ) was negotiated. The result created a legal base of Finno- Soviet relation for forty years to come and the “Years of Danger”, as Finnish historians refer to the unsafe phase of 1944-1948, came to an end.

Klí čová slova komunistický p řevrat, Paasikivi, Komunistická strana Finska, Finsko, Československo, sov ětizace

Key words

Communist coup, Paasikivi, Communist Party of Finland, Finland, Czechoslovakia, sovietization

Rozsah práce: 77 512 znak ů

3

Prohlášení 1) Prohlašuji, že jsem p ředkládanou práci zpracoval/a samostatn ě a použil/a výhradn ě uvedené prameny a literaturu. 2) Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3) Souhlasím s tím, aby práce byla zp řístupn ěna pro studijní a výzkumné ú čely.

V Praze dne 18. kv ětna 2012 Ji ří Volák

4

Pod ěkování

Na tomto míst ě bych rád pod ěkoval vedoucímu své práce Doc. PhDr. Luboši Švecovi, CSc. za trp ělivost a velmi vst řícný p řístup a vedoucímu bakalá řského seminá ře PhDr. Vítu Smetanovi, Ph.D. za povzbudivý zájem o zpracovávané téma i užite čné post řehy k formální stránce v ěci. V neposlední řad ě d ěkuji Heikkimu Larmolovi, Ph.D., že se se mnou pod ělil o cenné znalosti ze sledované oblasti finských soudobých dějin.

5 Obsah

Úvod...... 7 Postup a člen ění práce ...... 8

Rozbor literatury ...... 9

1. Význa čné okamžiky a p ředpoklady „finské cesty“...... 11 1.1. Povále čná úleva a břím ě...... 11

1.2. Aféra a armáda ...... 12

1.3. Mírová smlouva...... 13

1.4. Marshall ův plán...... 14

1.5. Podmínky hovo řící proti komunistickému p řevzetí moci...... 17

2. Paasikivi a zahrani ční politika Finska...... 20 2.1. Pilí ře Paasikiviho zahrani ční politiky ...... 21

2.2. Politika starého v ěku ...... 22

2.3. Význam prezidentské funkce ...... 23

2.4. Diplomat...... 24

2.5. Paasikivi ve svých (hrozných) letech ...... 26

3. Zlomový rok 1948 a vliv československých zkušeností ...... 29 3.1. Plány na bezpe čnostní spolupráci p řed r. 1948 ...... 31

3.2. Bezpe čnostní smlouva r. 1948 ...... 32

3.3. „Československá cesta je i naší cestou“...... 34

3.4. „Paasikiviho diktát“ a jeho následky...... 37

3.5. Červencové volby...... 39

Záv ěr...... 42 Summary ...... 45 Seznam použité literatury a pramen ů ...... 46 Knižní publikace ...... 46

Časopisecké studie ...... 47

Prameny:...... 47

6 Úvod

Finsko si bez jediného p řerušení udrželo demokratické státní z řízení od svého osamostatn ění od Ruska roku 1917 (resp. konce následné ob čanské války) do sou časnosti. Z českého úhlu pohledu se jeví zvláš ť pozoruhodnou skute čnost, že severská zem ě po období druhé sv ětové války 1 odolala prom ěně v lidovou demokracii a eventuální sov ětizaci, která postihla ostatní státy v zájmové sfé ře Sov ětského svazu (SSSR). Když jsem toto téma zmínil ve finské spole čnosti, neproz řeteln ě jsem poznamenal, že Finsko m ělo št ěstí, že se k překvapení sv ětové ve řejnosti sov ětským satelitem oproti Československu nestalo. Dostalo se mi pobavené odpovědi, že tomu, co my možná nazýváme „št ěstí“, Finové říkají „ “. Termín sisu se dá do češtiny p řeložit jako odhodlání, síla v ůle a jistá dávka tvrdošíjnosti zárove ň. Čili zjednodušen ě řečeno, Finové by z tohoto pohledu dokázali Moskvu a domácí komunisty odradit za využití své tradi ční zatvrzelosti, která se projevila nap ř. p ři zimní válce proti Sov ětskému svazu mezi listopadem 1939 a b řeznem 1940. O rozdílu mezi takovýmto pojetí „sisu“, totiž faktory nep řejícími sov ětizaci na finské stran ě, a proti tomu „št ěstím“, neboli těžko ovlivnitelnou geopolitickou situací, periferním zem ěpisným umíst ěním Finska a zájmy velmocí, pojednává i bakalá řská práce. Auto ři pracující zejména s neorealistickými p řístupy se shodují, že pro udržení finské demokracie sehrály rozhodující roli vn ější a geopolitické aspekty. Sov ětský svaz nem ěl stejný zájem na plném podman ění Finska, jako tomu bylo u st ředoevropských zemí, nebo ť neleželo na p římé spojnici s obávaným Německem. Aniž bych tuto složku cht ěl zpochybnit či upozadit, zde zkoumám naopak vnitropolitické podmínky hrající proti komunistickému p řevzetí moci, které považuji za přinejmenším stejn ě významné jako Stalinovy strategické priority. Jsem p řesv ědčen, že téma je komplexní a v pr ůběhu sledovaného období finská strana nebyla jen p ředm ětem velmocenských zájm ů, naopak mnohokrát se stala subjektem, který aktivně pozměň oval plány Sov ětského svazu. Z nich jsem si vybral za úkol postihnout, jakou roli pro překvapující „finskou cestu“ sehrála osobnost premiéra a pozd ějšího prezidenta Juho

1 Je nezbytné zmínit, že ve finském prostředí se dodnes o konfliktu mezi Sov ětským svazem a Finskem v letech 1941-1944 čast ěji hovo ří jako o “pokra čovací válce” ( jatkosota ), což jako by pomysln ě odbourávalo spojitost s Hitlerovým tažením na Sov ěty. Název odkazuje k zimní válce ( talvisota ), na kterou svou „nep římou ú častí“ v druhé sv ětové válce Finové navazovali.

7 Kusti Paasikiviho, zejména jeho nakládání s hrozbou komunistického pu če a jednání se Sov ětským svazem o Smlouv ě o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci.2 Je však i bez analýzy, o kterou usiluji v poslední kapitole, nesporné, že ur čitý význam musel Paasikivi mít - už proto, že zastával nejvyšší ústavní funkci v kritickém roce 1948, který za zlomový pro budoucí vývoj sov ětsko-finských vztah ů prohlašuje kup ř. p řední finský znalec politických d ějin Jukka Nevakivi. 3 Nevakivi v jednom ze svých článk ů dokonce p řirovnává zachování finské demokracie k zázraku. 4 Stalo se tak za cenu „zvláštních vztah ů“ a p řizp ůsobení zahrani ční politiky Sov ětskému svazu, které v pozd ějších letech studené války sov ětské propagand ě sloužily jako p říklad mírového soužití socialistického kolosu s tržn ě demokratickým státem. Nicméně práce se dalšímu vývoji finsko-sov ětských vztah ů nev ěnuje a je vymezena pouze lety 1944-1948, kdy nejistota z budoucnosti prostupovala finskou spole čnost. Práv ě následkem všudyp řítomného v ědomí sov ětské hrozby se pro období vžil název Paasikiviho strašná léta ( Paasikiven hirmuiset vuodet ).

Postup a člen ění práce

Využil jsem metody empirické analýzy, by ť místy obohacené o mírné komparativní prvky. Anglosaský styl jsem volil pro co nejv ětší srozumitelnost a přístupnost textu, který p ředstavuje téma, s nímž český čtená ř nemusí být vždy hluboce obeznámen. P řitom je mým klí čovým zám ěrem zasadit je do mezinárodního kontextu své doby tak, aby vynikla spojitost a paralela s událostmi v celém st ředo- a východoevropského regionu. Považuji za zásadní hloub ěji zkoumat p říčiny, díky kterým Finsko uniklo sov ětizaci, aby bylo možno lépe definovat rozdíly mezi ním a sov ětskými satelity a stanovit, jaké okolnosti byly p říznivé k tomu vyhnout se nástupu totalitního režimu. Člen ění na t ři hlavní kapitoly je tematické, v jejich rámci však až na výjimky postupuji ve chronologických mezích. První kapitola shrnuje zásadní momenty do konce roku 1947, jako namátkou bylo odmítnutí Marshallova plánu Finskem. Na základ ě

2 Ve finském prost ředí se uplat ňuje pojmenování YYA-sopimus, čili v českém p řekladu smlouva či dohoda YYA. Zkratku ze slov Ystävyys-, yhteistyö- ja avunantosopimus , což znamená Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, dále v textu využívám. 3 Osmo Jussila, Seppo Hentilä a Jukka Nevakivi, From Grand Duchy to a Modern State, A Political History of Finland since 1809 (London: C. Hurst & Co., 1999), 245. 4 Jukka Nevakivi, „A Decisive Armistice 1944-1947: Why Was Finland Not Sovietized?“, Scandinavian Journal of History 19, č. 2 (1994), 91.

8 sekundární literatury posléze p ředstavuje p řevládající akademické názory, jaké předpoklady finské komunisty v boji o p řevzetí moci znevýhod ňovaly. Těžišt ě práce, osoba J. K. Paasikiviho, je podrobeno bližšímu výzkumu v druhé kapitole. Snažím se vystopovat jeho motivy a ideologické zázemí, ke kterémuž d ůvodu stru čně zahrnuji popis jeho politických zkušenosti. Nicméně Paasikivi je p řítomný i ve zbývajících t řetinách práci a celé období do zna čné míry sleduji jeho optikou, resp. jednotlivé aktivity znázor ňuji na pozadí jeho dlouhodobých názor ů. Paasikivi z ůstává úst řední postavou i v poslední části zasv ěcené dramatickému roku 1948. Platnosti jeho zahrani čněpolitických byla p ředložena rozhodující zkouška, stejn ě jako se projevila jeho konzervativní nátura a ned ůvěra v ůč i finským komunist ům. Pro úplnost dodávám, že oproti p ůvodnímu projektu z kapacitních d ůvod ů ubyla část, která m ěla hloub ěji analyzovat dopad československého státního p řevratu na finské ve řejné mín ění a jím artikulované hodnoty. Význam Února 1948 nem ůže být v daném tématu vynechán, ovšem soust ředím se jen na jeho dopad na prezidenta Paasikiviho, nikoliv ohlas mezi r ůznorodými názorovými proudy finské spole čnosti.

Rozbor literatury

„Léta nebezpe čí“, jak také bývají roky 1944-1948 nazývány, pat ří ve finské historiografii k nejvíce bádaným obdobím. Zmín ěné pojmenování (finsky vaaran vuodet ) se vžilo díky sedmapadesát let staré stejnojmenné knize Lauriho Hyvämäkiho, jedné z prvních systematických studií na toto téma. Od té doby se mu věnuje široká škála finských autor ů, mezi nejvýzna čnější z nichž pat ří Jukka Nevakivi, Tuomo Polvinen, Osmo Jussila či Jussi M. Hanhimäki. Vzhledem k jazykovému omezení je čerpání z finských publikací omezeno na knihy-milníky a plní podp ůrnou roli pro informace získané z tvorby v anglickém jazyce. Z omezen ější anglojazy čné produkce jsou vyjma text ů již zmín ěných autor ů nezastupitelné zvláš ť práce Heikkiho Larmoly. T ěžišt ě jeho zájmu se nachází na stran ě povále čného Československa. P ři svých d ůkladných komparacích, ke kterým dochází za použití neorealistických postup ů, však finské události p ředstavuje nebývale obsáhle. Podobným p řínosem se stal sborník postavený na záv ěrech konference finských a ruských odborník ů, kte ří na základ ě finských a i čerstv ě částe čně zp řístupn ěných

9 sov ětských archivních materiál ů výrazn ě rozši řují úhly pohledu na jednotlivé aspekty let 1944-1948. 5 Pr ůlomem pro výzkum „strašných let“ se ukázalo být vydání Paasikiviho osobních deník ů r. 1985. 6 Dvousvazková publikace, pro niž rozsáhlou dokumentaci zpracovali Yrjö Blomstedt a Matti Klinge, obnovila novou vlnu zájmu finských historik ů o prezidentovu osobnost a slouží za hlavní pramen práce. Ke stejnému ú čelu mapovat Paasikiviho politické myšlení využívám přepisy jeho projev ů. Informace nejen užite čně dokumentující náladu finské spole čnost poskytují zprávy z Helsinské ambasády uložené v Archivu ministerstva zahrani čních v ěcí ČR, jejichž relevance ale pochopiteln ě klesá po 25. únoru 1948. O Paasikiviho p ůsobení v kritických chvílích finských d ějin zejména starší historici vyslovují shodn ě pozitivní soudy a vesm ěs panuje konsensus. Určité výhrady místy zaznívají k jeho přílišnému realismu, který prosakoval i na domácí scénu (v machiavelistickém smyslu „ú čel sv ětí prost ředky“, který se projevil nap ř. Paasikiviho neskrývanou podporou jemu názorov ě blízkých politických partnerů, jako byl ) – v tomto ohledu je kritické nap ř. dílo George Maudea, jenž se zam ěř uje na finskou politickou kulturu.7 V původn ě české literatu ře bývá porovnávání finské a československé cesty pom ěrn ě populární vedlejší téma, ale žádný mn ě známý autor mu (dote ď) samostatnou studii nezasv ětil. České publikace tak slouží k dotvo ření obrazu v kontextu d ění v Československu a st ředovýchodní Evrop ě. Zajímavou výjimkou je Karel Durman – ve své obsáhlé monografii se sice v ěnuje Finsku op ět pouze v několika kapitolách, ale za řadil jsem jej díky tomu, že velmi kvalitn ě čerpá ze švédskojazy čných zdroj ů, které mi dostupné nejsou.

5 Viz Jukka Nevakivi, Finnish-Soviet Relations 1944-1948: Papers Organized in , March 21-25, 1994 by the Dept. of Political History, , in cooperation with the Institute of Universal History, Russian Academy of Sciences, Moscow , 6 Viz Paasikivi, Juho K., Paasikiven päiväkirjat 1944-1956, 1, 28.6.1944-24.4.1949 (Porvoo, Helsinki, Juva: WSOY, 1985) a Paasikivi, Juho K., Paasikiven päiväkirjat 1944-1956, 2, 25.4.1949-10.4.1956 (Porvoo, Helsinki, Juva: WSOY, 1985). 7 Viz George Maude, Aspects of the Governing of the (New York: Peter Lang, 2010).

10 1. Význa čné okamžiky a předpoklady „finské cesty“

J. K. Paasikivi p řijal 2. zá ří 1944 s úlevou, že se parlament rozhodl p řistoupit na návrh prezidenta republiky Mannerheima zahájit jednání o p řím ěř í se Sov ětským svazem a Spojeným královstvím. P řitom si povzdechl nad uplynulými lety tzv. pokra čovací války a soukrom ě po častoval vedení tehdejší finské zahrani ční politiky nelichotivými slovy. 8 Za p ůsobení jakých korektiv se postavil do čela státu on, aby mohl pracovat na vtišt ění nové kvality finské diplomacii?

1.1. Povále čná úleva a břím ě

Finsko oproti dalším stát ům, které stály na opa čné stran ě bojišt ě než SSSR, získalo komparativní výhodu – neprošla p řes n ěj fronta dále na západ a nebylo okupováno. Nicmén ě záv ěry moskevského p řím ěř í, jež 19. zá ří 1944 vyjednala vláda Urho J. Castréna, nep ůsobily povzbudiv ě. Dozor nad poraženým státem a napl ňováním podmínek p řím ěř í m ěla po rumunském vzoru vykonávat Spojenecká kontrolní komise, do jejíhož čela se postavil finskou ve řejností obávaný Andrej A. Ždanov. 9 Na kont ě již v té dob ě m ěl sov ětizaci Estonska a ú čast p ři Stalinových čistkách. V přím ěř í se Finsko mimo jiné zavázalo zaplatit Sov ětskému svazu vále čné reparace zbožím v hodnot ě 300 milion ů dolar ů, p řičemž cena se odvozovala od amerického dolaru z r. 1938. 10 Helsinky musely ze svého území vypudit n ěmecké jednotky, což na severu zem ě vedlo k tzv. laponské válce mezi finskou armádou a Wehrmachtem. Byla povolena činnost Finské komunistické strany (SKP) a p řed soudem měli stanout ti p ředstavitelé republiky, které Sov ětský svaz ozna čil za „zlo čince zodpov ědné za válku“, což ve výsledku byl i p řípad Risto Rytiho, sociáln ědemokratické hlavy finského státu v letech 1940-1944.

8 Doslova „Naše zahrani ční politika nepochází z hlav, alebrž z pozadí.”; Juho K. Paasikivi, deníkový záznam 2. zá ří 1944, Paasikiven päiväkirjat 1944-1956, 1, 28.6.1944-24.4.1949 (Porvoo, Helsinki, Juva: WSOY, 1985), 31. 9 R. Michael Berry, „The Ideology & Politics of Midwifery in American-Finnish Relations, 1943-45”, in Charting an Independent Course, Finland’s Place in the Cold War and in U.S. Foreign Policy, ed. Michael T. Ruddy (Claremont: Regina Books, 1998), 74-76. 10 Anglická verze dohody o p řím ěř í „Armistice Agreement“, Between East and West, Finland in International Politics, 1944-1947 , Tuomo Polvinen (Minneapolis: University of Minnesota, 1986) 289- 298.

11 Tribunály r. 1946, jejichž recipro ční fungování bylo finskému právnímu systému cizí, 11 zakládaly podez ření, že kontrolní komise, která na odsouzení p římo tla čila, 12 prosazovala odstranit politické odp ůrce Finské komunistické strany (SKP). O tom vypovídal p ěti a p ůl ro ční trest v ězení pro Vainö Tannera, Paasikiviho p řítele a žijícího symbolu finské sociální demokracie, jehož názory a kariéra byly komunist ům obzvláš ť proti mysli - v zájmu t řídního smíru již od ob čanské války brojil proti základ ům marxistické ideologie. 13 Podle Článku 8 p řím ěř í Sov ěti z řídili námo řní základnu na poloostrov ě Porkkala. Znepokojení z možné vojenské akce a že co není, m ůže být, a zem ě by mohla být ješt ě snadno okupována, nabralo na síle, když byly na poloostrov vzdálený 20 kilometr ů od Helsinek umíst ěny sov ětské pozemní jednotky čítající na 10 000 muž ů.14 Teritoriální ztráty navíc vedly k čty řsettisícové vln ě uprchlík ů pocházejících zejména z východní Karélie, kte ří museli být co nejd říve ubytováni a integrováni do finské spole čnosti.

1.2. Aféra a armáda

Přípravami na vojenskou intervenci SSSR se zaobírala i finská armáda, což vyústilo v aféru, která prostupovala finsko-sov ětské vztahy po celá „strašná léta“. V srpnu 1944, čili krátce p řed uzav řením p řím ěř í, se úzký okruh finských d ůstojník ů rozhodl po stát ě rozmístit tajné úkryty zbraní a zásob. Ty m ěly pro p řípad sov ětské okupace posloužit p řibližn ě 35 000 povstalc ů. Ovšem v roce 1945 zprávy o ukrývání pronikly ke kontrolní komisi, která v ěc odsoudila jako porušení podmínek p řím ěř í a žádala potrestání p ůvodc ů plánu. P řesto do dalšího vyšet řování prakticky nezasahovala, což p ředznamenávalo zp ůsob jejího dalšího, vesm ěs oproti o čekáváním neagresivního jednání. 15 Zato tomu politická policie (tzv. „Rudá“ VALPO), v níž prost řednictvím aktivit ministra vnitra Yrjö Leinoa získávali navrch komunisté, využila aféru ke svým

11 Larmola, Heikki. The “Czechoslovak Path”: A Communist Route to Power Monopoly in 1943-1948 within the Framework of “Mitteleuropa”, Great Powers Setting, And the Soviet Sphere of Interests, A Neorealistic and Historical Approach. (Helsinky: University of Helsinki, Department of Political Sciences, 2003), 370. 12 Ždanov zd ůraz ňoval, že nevyhovující pr ůběh proces ů by byl porušením Článku 13 moskevského přím ěř í, a Sov ětský svaz by pak měl d ůvod uchýlit se k přímému zásahu. 13 Marvin Rintala, „Väinö Tanner in Finnish Politics“, American Slavic and East European Review 20 , č. 1 (1961), 95, www.jstor.org (staženo 15. 2. 2012). 14 Risto E. J. Penttilä, Finland’s Search for Security Through Defence, 1944-1989 (Basingstoke: Macmillan, 1991), 8. 15 Larmola, The „Czechoslovak Path“ , 360.

12 politickým cíl ům. Jen do konce zá ří 1945 bylo zat čeno na 500 podez řelých. Pátrání probíhalo do července 1948, kdy p řišel na řadu soud s hlavními obvin ěnými. V sou čtu bylo v souvislosti s případem (finsky zvaným asekätkentäjuttu ) odsouzeno 1488 lidí k odn ětí svobody. 16 Nutno však podotknout, že procesy s ukrýva či zbraní ani s vále čnými politiky nem ěly charakter a rozm ěry by ť vzdálen ě podobné československým povále čným tribunál ům. Nezávislost finských soud ů z ůstala od r. 1917 netknuta, což nadále platilo i o vojsku. To sice aféra s úkryty zbraní výrazn ě poškodila p řed o čima finské ve řejnosti, avšak dokázalo p řestát i neúsp ěšné pokusy komunist ů o čistky v jeho velení. 17 Mezi jinak nezávislými policejními složkami byla „Rudá“ VALPO výjimkou (spole čně s elitní motorizovanou jednotkou spadající pod ministra vnitra), která však komunistické kontrole podléhala jen částe čně, chyb ěli jí profesionálové a ani z aféry s úkryty zbraní navzdory o čekáváním nedokázala výrazn ěji vyt ěžit posílení popularity SKP. 18

1.3. Mírová smlouva

Dne 10. února 1947 skon čilo povále čné provizorium. Delegací v Pa říži byla podepsána mírová smlouva, která m ěla mimo jiné ukon čit p ůsobnost Ždanovovy komise, jež byla p řevažujícím finským ve řejným mín ěním p řes její opatrnost vnímána jako „stín na finské suverenit ě“. 19 Text se zakládal na zn ění závazk ů z p řím ěř í, jejichž sv ědomité pln ění Finy bylo v preambuli smlouvy kladn ě ohodnoceno. 20 Mír nep řinášel v porovnání s p řím ěř ím prakticky nic nového, a to p řestože do n ěj Finové vkládali nad ěje na snížení reparací i vst řícn ější teritoriální zm ěny (též týkajících se nároku na ztracenou Karélii). Plánovaný projev ministra zahrani čí Enckella na mírové konferenci byl v poslední chvíli zmírn ěn a upraven, jak radil Paasikivi, aby nezavdával Sov ětům podez ření, že Finové by byli ochotni pro dosažení svých očekávání vyjednávat s jinými velmocemi proti zájm ům SSSR. 21 Ale i na zbývající p řání, která Enckell 15. srpna 1946 vyjád řil, totiž snížení vále čných reparací na t řetinu (tj. 100 milion ů dolar ů) a

16 Penttilä, Finland’s Search , 22. 17 Larmola, The „Czechoslovak Path“, 345-348. 18 Ibid., 361. 19 Seppo Hentilä, „Finland and the Peace of Paris 1946-1947“ in Finnish-Soviet Relations 1944-1948: Papers Organized in Helsinki, March 21-25, 1994 by the Dept. of Political History, University of Helsinki, in cooperation with the Institute of Universal History, Russian Academy of Sciences, Moscow , ed. Jukka Nevakivi (Helsinki: University of Helsinki, 1994), 154. 20 Anglická verze mírové smlouvy „Paris Peace Treaty“, Between East and West, Finland in International Politics, 1944-1947 , Tuomo Polvinen (Minneapolis: University of Minnesota, 1986), 299. 21 Hentilä, „Finland and the Peace of Paris“, 159.

13 posunutí hranic za m ěsto , blíže k Leningradu, Sov ěti reagovali se zna čnou nelibostí a vyslyšena nebyla. 22 T řebaže finští komunisté nejprve s Enckellovým vystoupením sympatizovali, zavdalo jim odmítnutí Sov ěty záminku k zorganizování celostátních protest ů a kampan ě namí řené proti údajnému ohrožení vztah ů se Sov ětským svazem (tzv. „mírová krize“). Jak si povšiml finský historik Seppo Hentilä, komunistický tisk dokázal p ůvodní podporu Enckellovi p řes noc obrátit v opak. 23 K formálnímu osamostatn ění a „návratu do spole čenství nezávislých a suverénních stát ů“ každopádn ě v Pa říži došlo, pro čež prezident p ři projevu ku oslav ě stvrzení smlouvy zd ůraznil, že s jejím podpisem finská zahrani ční politika nesmí nabrat jiný, protisov ětský kurz. 24 K ratifikaci ob ěma stranami nicmén ě došlo až v zá ři 1947, nebo ť Moskva k nervozit ě v ětšiny poslanc ů finského parlamentu ( či Eduskunta ) dávala dokon čení schvalovacího procesu čas. Zdá se, že Sov ětský svaz se necht ěl ratifikací vzdát páky na finské vnitropolitické scén ě v podob ě Spojenecké kontrolní komise, zvláš ť když v kv ětnu Finsko zažívalo další vládní krizi. Prom ěnu názoru a stažení kontrolního mechanismu dokonalo odmítnutí Marshallova plánu, které bylo akceptováno jako projev finské loajality a Paasikiviho slova o nem ěnném kurzu zahrani ční politiky, jak se zdálo, potvrdilo. 25

1.4. Marshall ův plán

Finsko stejn ě jako sov ětské satelity nep řijalo americký plán na hospodá řskou pomoc válkou postižené Evrop ě. P řípad, kdy českoslovenští vládní p ředstavitelé ú čast na Pa řížské konferenci p řislíbili a po následné cest ě do Moskvy souhlas stáhli, je v českém kontextu diskutován často. 26 Pochyby však doprovázely i Finsko, p řestože bylo prost řednictvím kontrolní komise v červenci 1947 blíže p římému sov ětskému vlivu než ČSR.

22 Tuomo Polvinen, Between East and West, Finland in International Politics, 1944-1947 (Minneapolis: University of Minnesota, 1986), 246-247. 23 Hentilä, „Finland and the Peace of Paris“, 161-162. 24 John H. Hodgson, „The Paasikivi Line“, American Slavic and East European Review 10 , č. 2 (1959), 155, www.jstor.org (staženo 1. 6. 2011). 25 Mikko Majander, „The Limits of Sovereignity: Finland and the Marshall Plan in 1947“ in Finnish- Soviet Relations 1944-1948: Papers Organized in Helsinki, March 21-25, 1994 by the Dept. of Political History, University of Helsinki, in cooperation with the Institute of Universal History, Russian Academy of Sciences, Moscow , ed. Jukka Nevakivi (Helsinki: University of Helsinki, 1994), 121. 26 Viz nap ř. Jind řich Dejmek, Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata. Část druhá Prezident republiky a v ůdce národního odboje (1935-1948) (Praha: Karolinum, 2008), 632-633.

14 Podle Paasikiviho názoru jeho zem ě akutn ě pot řebovala zahrani ční kapitál, aby mohla odvád ět reparace a zárove ň se státní aparát udržel funk čním. Finský historik Mikko Majander upozor ňuje, že prezident se proto k plánu zpo čátku stav ěl, jako by ten s sebou nesl nikoliv politické, ale pouze hospodá řské d ůsledky – pokud by se Helsinky nep řipojily, ztratily by podle tohoto výkladu jakoukoliv p říležitost, jak získat od USA finan ční prost ředky. 27 Přestože v popsaném duchu Paasikivi opakovan ě vystupoval p řed ve řejnosti, z jeho deník ů soudím, že si byl politických rizik v ědom již od 4. července 1947, když pozvánku do Pa říže obdržel od francouzských a britských diplomat ů. Všímal si zejména závislosti svého manévrovacího prostoru na reakcích dalších stát ů v sov ětské zájmové sfé ře. „Pokud pojede Československo, tak pak m ůžeme jet i my,“ poznamenal si. 28 Zájem o vývoj ve státech v podobné pozici potvrzuje i hlášení československé diplomatické mise v Helsinkách, která byla z řízena téhož roku. Podle vyslance Josefa Pavlovského se hned 5. července ministr zahrani čí Carl Enckell tázal na postoj Prahy a vkládal do její p řípadné ú časti nad ěji na otupení hran mezi velmocemi. 29 Paasikivi na črtl n ěkolik rozli čných scéná řů – kup ř. kdyby se naopak nep řipojily tradi čně neutrální Švédsko a Švýcarsko, Finové by si mohli dovolit z řeknout se ú časti. 30 Finské odmítnutí by v takovém p řípad ě mohlo být vnímáno jako gesto neutrálního státu, nikoliv již ztraceného sov ětského satelitu, a cesta k další americké pomoci formou kredit ů by z ůstala otev řená. 31 Čili ideální stav jako by spojoval dva neslu čitelné cíle – zachovat si p řístup k americkým zdroj ům, ale zárove ň nezneklidnit Sov ěty v dob ě, kdy Moskva oddalovala ratifikaci mírové smlouvy – nedat Sov ětům záminku k zásahu ve prosp ěch zm ěny režimu a ani nesignalizovat na Západ politickou závislost na SSSR.

27 Majander, „The Limits of Sovereignity“, 108. 28 Paasikivi, deníkový záznam 4. července 1947, Paasikiven päiväkirjat , 892. 29 Politická zpráva z 5. července 1947, Archiv Ministerstva zahrani čních v ěcí České republiky (dále AMZV), Politické zprávy zastupitelského ú řadu v Helsinkách (dále PZ - Helsinky), 30/d ův./47. 30 Paasikivi, deníkový záznam 8. července 1947, Paasikiven päiväkirjat , 896. 31 Časem se ukázalo, že z ůstala a pravdu m ěl ministr Enckell, který Paasikiviho p řesv ědčoval, že odmítnutí Marshallova plánu neznamená ekonomických vztah ů s Ameri čany. P řes prvotní p ředsudky americké administrativy v ůč i finsko-sov ětským vztah ům, které kulminovaly s podepsáním smlouvy o bezpe čnostní spolupráci v lét ě 1948, se zemi výhodné americké p ůjčky dostaly navzdory neú časti na pa řížské konferenci. Tomuto tématu, které v práci hloub ěji nesleduji, v ěnuje zvláštní pozornost Jussi M. Hanhimäki ve sbírce T. Michaela Ruddyho Charting an Independent Course: Finland’s Place in the Cold War and in U.S. Foreign Policy (Claremont: Regina Books, 1998).

15 Vláda a prezident se tudíž shodli rozhodnutí neusp ěchat a vy čkávat na další zprávy, proti čemuž neprotestovali ani komunisti čtí minist ři. 32 Dilema bylo rozetnuto ranou z východu. Dne 8. července zástupce p ředsedy kontrolní komise G. M. Savon ěnkov stroze sd ělil tehdejšímu premiéru Mauno Pekkalovi, že Sov ětský svaz očekával finskou neú čast. P řitom zd ůraznil d ůvěrný charakter tohoto oznámení, neboli Finové nem ěli odmítnutí oficiáln ě od ůvodnit sov ětským p řáním. 33 Pobou řený Paasikivi cht ěl okamžit ě sov ětskou výzvu zve řejnit. Zachvátily jej pochybnosti o vlastní politice v ůč i SSSR, choval-li se partner ješt ě nevyzpytateln ěji, než si za desítky let jednání s ním Paasikivi navykl. 34 Iritovala jej zejména protich ůdnost pozitivních Molotovových prohlášení v Pa říži p řed 2. červencem a striktního zákulisního nátlaku pár dní poté. 35 Tvá ří v tvá ř novým skute čnostem, nevyjímaje čerstvé usnesení československé vlády sv ůj souhlas k přijetí pozvání do Pa říže zrušit, vydala 11. července finská reprezentace oficiální komuniké. Paasikivi „s hlubokou lítostí“ oznámil, že se Finsko nemohlo zú častnit kv ůli jeho stále nestabilizované politické pozici ( čímž z řejm ě referoval ke stále neratifikovanému míru) i snaze zůstat mimo velmocenské konflikty. 36 Od ůvodn ění, která Finové poskytovali p římo západním diplomat ům, vesm ěs up římn ě vypovídala o složitosti jejich pozice. Nap říklad delegaci z amerického Kongresu v zá ří 1947 Paasikivi zd ůraznil rozpor mezi pojetím Finska a Sov ětského svazu, který Marshallovu plánu vetkával politický význam. Tomu se nešlo vzep řít. Eckell objasnil: „Musíte pochopit, pánové, že my žijeme v naprosté závislosti na našem východní sousedovi. Dostat se do st ředu takového konfliktu by mohlo znamenat omezení naší suverenity.“ 37 Jak dnes soudí Majander a jak tehdy tušili finští politici, neú čast na Marshallov ě plánu s sebou nesla v prvé řad ě symbolický význam. Ten se projevil již p ři skute čnosti, že SSSR Finsku p řijetí jednoduše zakázal – nakládal tak s ním jako s jakýmkoliv jiným

32 Majander, „The Limits of Sovereignty“, 109. 33 Mikhail Narinsky, „The Soviet Union, Finland and the Marshall Plan“, in Finnish-Soviet Relations 1944-1948: Papers Organized in Helsinki, March 21-25, 1994 by the Dept. of Political History, University of Helsinki, in cooperation with the Institute of Universal History, Russian Academy of Sciences, Moscow , ed. Jukka Nevakivi (Helsinki: University of Helsinki, 1994), 93. 34 Tyto zkušenosti a Paasikiviho postoje rozvíjím v následující kapitole. 35 Paasikivi, deníkový záznam 8. července 1947, Paasikiven päiväkirjat , 468. 36 Narinsky, „The Soviet Union, Finland“, 96. 37 Cit. podle Vít Smetana, „Pod k řídla Sov ětů. Mohlo se Československo vyhnout ‚sklouznutí’ za železnou oponu?“ Soudobé d ějiny 15 , č. 2 (2008), 295, www.usd.cas.cz (staženo 22. 3. 2012), 295.

16 satelitem. 38 Finsko utržilo ránu mezinárodní prestiži a v očích komentátor ů se pomysln ě posunulo pod rudé krovy.

1.5. Podmínky hovo řící proti komunistickému p řevzetí moci

Jednotlivé události, jako bylo odmítnutí Marshallova plánu, kopírovaly východoevropský trend a zdánliv ě p ředesílaly nevyhnutelnost dalšího finského osudu coby člena socialistického tábora. Ke skute čnosti, že se situace vyvinula odlišn ě než v Československu, napomohly i mén ě z řetelné vnitropolitické a subjektivní faktory. O nich obzvláš ť bohat ě pojednává Heikki Larmola, 39 proto jen stru čně shrnuji ty nejvlivn ější, nebo ť jejich p řítomnost spolurozhodovala o reálných možnostech Paasikiviho politiky. Zástupci sou časné finské historiografie v čele s Jukkou Nevakivim se v ětšinou shodují, že Sov ětům vyhovoval status quo , protože Finové byli jako jediní poražení úsp ěšní ve splátkách vále čných reparací – chaos vyvolaný sov ětskými intervencemi by přísun pen ěz tém ěř ur čit ě ohrozil. 40 Výsledky zmiňovaných povále čných soud ů navrch signalizovaly, že p řední finští politici byli citliví v ůč i požadavk ům Sov ětského svazu, aniž by s ním museli být ideologicky sp řízn ění. Ale jak si povšiml Larmola, aféra s úkryty zbraní m ěla i další význam – skute čnost, že existoval plán na ozbrojený odpor, varovala Sov ěty p řed riziky přílišného nátlaku. 41 Ho řké vzpomínky na houževnatost finské obrany p ři zimní válce pravd ěpodobn ě doprovázely Stalina a zvláš ť Ždanova, který Fin ům rozhodn ě neupíral odvahu a vojenskou zdatnost. 42 Pomyslnou protiváhou tohoto aspektu, který by m ěl bránit sov ětské expanzi, stejn ě jako argumentu omezen ějších strategických zájm ů Sov ětského svazu v severní oproti st řední Evrop ě, m ůže být Stalin ův trend obnovovat rozsah carské říše (projevený anexí Baltských republik r. 1940). Pro to hovo ří skute čnost, že Finsko pod ruské

38 Majander, „The Limits of Sovereignity“, 120. 39 Pro zb ěžné porovnání v češtin ě viz Heikki Larmola, „Československo a Finsko v povále čné sov ětské sfé ře vlivu“, Soudobé d ějiny 1, č. 4-5 (1993-1994), 484-492. 40 Mikko Majander, „Post-Cold War Historiography in Finland“, in The Cold War – and the . Historiography at a Crossroads , ed. Thorsten B. Olesen (Odense: University Press of Southern Denmark, 2004), 48-49. 48. 41 Larmola, „The Czechoslovak Path“, 362. 42 Jukka Nevakivi, „The Control Comission in Helsinki – A Finnish View“, in Finnish-Soviet Relations 1944-1948: Papers Organized in Helsinki, March 21-25, 1994 by the Dept. of Political History, University of Helsinki, in cooperation with the Institute of Universal History, Russian Academy of Sciences, Moscow , ed. Jukka Nevakivi (Helsinki: University of Helsinki, 1994), 75.

17 impérium spadalo od r. 1809, a o to v ětším úsp ěchem bylo, že se „nenavrátilo“ pod sov ětské impérium. To, že Sov ěti byly chápáni jako finští úhlavní nep řátelé (zatímco Rudá armáda většinu ČSR osvobodila), m ělo nezpochybnitelný vliv na vztah obyvatelstva k SSSR. O to více Paasikivi o správnosti své politiky musel přesv ědčovat Finy, aby p ředcházel protisov ětským bou řím, které by mohly Moskvu vyprovokovat k zásahu. 43 V tomto sm ěru p ůsobil i na zpravodajství liberálního deníku Helsingin Sanomat , aby o Sov ětech referoval ve sv ětlejších barvách. V případ ě Finska byl Sov ětský svaz jediným hegemonem a st ředobodem zahrani čí politiky (coby bývalý sok a nutný partner v jednom) – v ČSR se o tuto roli dělil s Německem, resp. obavami z něj, které zapl ňovaly politické obzory. Krom toho si Larmola všímá, že Finové m ěli z celé Evropy nejv ětší znalost sov ětského komunismu a zkušenosti s ním – což podobn ě platilo i o SKP, jež p ři stalinistických čistkách 30. let utrp ěla nejvyšší ztráty na životech ze všech evropských komunistických stran hned po té polské. 44 SKP je kapitolou sama pro sebe. Nejenže byla zna čně zdiskreditována sov ětským pokusem stvo řit loutkovou vládu Otto Kuusinena p ři zimní válce, 45 ale byla názorov ě nesourodá. 46 Nesnáze doprovázely i komunikaci mezi ní a Moskvou, resp. Ždanovem, který SKP nešet řil a do podepsání míru kritizoval její „defenzivní taktiku“ a zárove ň „obskurní plány“. 47 O složitostech doprovázejících vzájemnou d ůvěru vypovídá i to, že SKP nebyla v roce 1947 p řipušt ěna do Kominformy, sdružující a koordinující významn ější evropské komunistické strany. 48 Kterak dokládám ve třetí kapitole, rozdíly

43 Nap ř. projev p ři p říležitosti finského Dne nezávislosti ( Itsenäisyyspäivä ) 6. prosince 1946; Juho K. Paasikivi, Paasikiven linja 1-2, (Porvoo: WSOY, 1962), 97; opakovaly se motivy, jako p říčinná spojitost mezi finskou nezávislostí v nastolení sov ětské vlády anebo nezbytnost zamezit dalším válkám se SSSR. 44 Larmola, The „Czechoslovak Path“, 346. 45 Jaakko Mäkelä, „The Radical Left and the Communist Party in Finnish Politics“, n Political Parties in Finland: Essays in History and Politics , eds. Juhani Mylly a R. Michael Berry (Turku, Finland: Department of Political History, University of Turku, 1984), 173. 46 V SKP lze v pr ůběhu let t ěsn ě po válce vysledovat zhruba t ři proudy – starý revolucioná ř Otto Kuusinen se do Finska po válce ze Sov ětského svazu nevrátil a zastával spíše roli autority z povzdálí. Jeho dcera Hertta Kuusinen byla podobn ě jako nap ř. generální tajemník Ville Pessi politi čkou vycvi čenou v Sov ětském svazu k ilegální činnosti, pro čež byla vnímána jako hlasatelka radikálních myšlenek. K pouze parlamentnímu řešení problém ů byli nejnáchyln ější domácí komunisté, z nichž nejv ětšího významu dosáhl ( částe čně práv ě díky s ňatku) manžel Hertty Kuusinen, ministr vnitra Yrjö Leino. 47 Kimmo Rentola, „The Soviet Leadership and Finnish Communism, 1944-1948“, in Finnish-Soviet Relations 1944-1948: Papers Organized in Helsinki, March 21-25, 1994 by the Dept. of Political History, University of Helsinki, in cooperation with the Institute of Universal History, Russian Academy of Sciences, Moscow , ed. Jukka Nevakivi (Helsinki: University of Helsinki, 1994), 238. 48 Viz Grant Adibekov, „Why Was the Communist Party of Finland Not Admitted Into the Cominform“, in Finnish-Soviet Relations 1944-1948: Papers Organized in Helsinki, March 21-25, 1994 by the Dept. of

18 mezi prioritami finských komunist ů a Sov ětského svazu se projevily zvláš ť v dob ě obav z pu če r. 1948. SKP ani nem ěla p říležitost hrát na notu protifašistického odboje jako Komunistická strana Československa (KS Č) – nadto opozice v ůč i vále čné politice vznikala na p ůdě parlamentu a m ěla jádro mezi nekomunistickými stranami. A. A. Ždanov komunist ům mezi mnoha svými kritickými slovy zp ětn ě vytkl, že „nejv ětším z jejich neúsp ěch ů byla skute čnost, že neusp ěli v rozbití Sociáln ě demokratické strany.“ 49 Komunisté neusp ěli ani v pokusech podmanit si odbory. Finské odborové úst ředí (SAK) setrvalo p řevážn ě pod sociáln ědemokratickým vlivem – SDP přitom byla nejzarputilejším protikomunistickým agitátorem. Sociálním demokrat ům se navíc dostávalo podpory od Paasikiviho, který v nich shledával hlavní sílu schopnou čelit komunistickým ambicím. Pozice SDP v porovnání obzvláš ť vyniká – nap ř. český historik Karel Durman upozor ňuje, že zatímco v „odsouzených zemích“ bylo klí čem k uchopení moci „sjednocení d ělnických stran“, finští sociální demokraté ak ční spolupráci s komunisty jasn ě zavrhli již r. 1944. 50 Radikáln ě levicoví členové se sice od SDP odšt ěpili a p řešli v Demokratický svaz finského lidu (SKDL), 51 ten však nezastával o mnoho v ětší úlohu než funkci jednotné volební platformy. SKDL lze vnímat coby užší variantu lidových front - sdružoval komunistickou stranu i menší krajn ě levicové organizace - ovšem co do podílu moci se obdobou Národní fronty nikdy nestal. Toho si s nelibostí povšimla i přední komunistická politi čka Hertta Kuusinen, když v proslulé řeči z března 1948 srovnávala možnosti parlamentního p řevzetí moci s Československem. Co se rovn ěž tý če rovného politického boje, historik Rentola vyzdvihuje časné konání finských parlamentních voleb v březnu 1945 v souladu s požadavky Jaltské konference. Chaos čerstv ě povále čných let sice vedl k nebývalým volebním zisk ům pro SKDL, ale spojenci stále spolupracovali ve válce, a tak by Sov ětům chyb ěla záminka do voleb zasahovat. 52

Political History, University of Helsinki, in cooperation with the Institute of Universal History, Russian Academy of Sciences, Moscow , ed. Jukka Nevakivi (Helsinki: University of Helsinki, 1994), 199-213. 49 Podle citováno podle Nevakivi, „The Control Comission“, 75. 50 Karel Durman, Popely ješt ě žhavé: Velká politika 1938-1991, Díl I: Sv ětová válka a nukleární mír 1938-1964 (Praha: Karolinum, 2004), 238. 51 Finsky zní Suomen Kansan Demokraattinen Liitto , což by se blížilo spíše názvu Finská lidov ě demokratická liga, jejž p řevážn ě používal i československý vyslanec v Helsinkách ve 40. letech Josef Pavlovský. V souladu s nov ější českou literaturou, která se o SKDL zmi ňuje, se však držím p řekladu Demokratický svaz finského lidu (který ostatn ě koresponduje pro zm ěnu se švédskou verzí, totiž Demokratiska Förbundet för Folk). 52 Rentola, „The Soviet Leadership“, 219.

19 Když se v n ěm schylovalo k dějinnému st řetu, Československo leželo v sov ětsko-komunistickém obklí čení s drobnou výjimkou v podob ě amerického okupa čního pásma N ěmecka. 53 Na rozdíl od ČSR ale Finsku nechyb ěl silný demokratický soused, který (vzhledem k Paasikiviho opatrnost n ěkdy až p říliš) hlasit ě podporoval jeho snahy o nezávislost. Švédsko m ělo eminentní zájem na tom, aby se Finsko nestalo sov ětským satelitem – v opa čném p řípad ě by se železná opona posunula na hranici se Švédskem a tomu by pravd ěpodobn ě nezbývalo než opustit svou neutralitu za člen ěním se do západních vojenských struktur. 54 Sov ětský svaz toto m ěl na z řeteli a uv ědomoval si, že sou časný zisk Finska a p řimknutí Švédska k Západu by po n ěj byla větší ztráta, než kdyby oba státy z ůstaly neutrální. 55 Jak jsem již uvedl, to že Finsko nezažilo okupaci, m ělo blahodárný vliv na udržení jeho p ůvodních elit a nezávislých ú řad ů. Vždy ť Helsinky byly vedle Moskvy a Londýna jediným hlavním m ěstem bojujícího evropského státu, které nebylo obsazeno. 56 Tomu op ět napomohl objektivní faktor - jejich periferní umíst ění. Krom ě zachování institucí a stran jako celku však nezanedbatelnou roli hrály postoje jednotlivých představitel ů finské elity. Jinými slovy, jak vystihl Larmola, ministr vnitra Leino nebyl ministr vnitra Nosek, 57 sociální demokrat Fagerholm nebyl sociální demokrat Fierlinger a ani prezident Paasikivi nebyl prezident Bene

2. Paasikivi a zahrani ční politika Finska

Během vlády J. K. Paasikiviho coby ministerského p ředsedy v letech 1944-1946 bylo opakovan ě zd ůraz ňováno, že klí čem k úsp ěchu finské zahrani ční politiky - p řičemž za úsp ěch premiér považoval samotné p řežití - je vst řícné a zárove ň v ěcné jednání s Moskvou. 58 Jako jednu z priorit bezprost ředn ě poté, co bylo mezi SSSR a Finskem uzav řeno p řím ěř í, tedy vnímal nutnost radikáln ě obrátit vztah finské spole čnosti k

53 Srov. nap ř. Dejmek, Edvard Beneš , 654. 54 Charles Silva, „If Finland Weren’t Finland, Would Be Finland? The Finland Argument as a Rationale for Swedish Neutrality in the Early Cold War“, in Charting and Independent Course, Finland’s Place in the Cold War and in U.S. Foreign Policy, ed. Michael T. Ruddy (Claremont: Regina Books, 1998),129-169. 55 Larmola, The „Czechoslovak Path“ , 239. 56 Larmola, „ Československo a Finsko“, 484. 57 Ibid., 490. 58 Kullervo Killinen, Paasikiven linjan vakiinnuttaminen 1948-56“, in J. K. Paasikivi Suomen Politiikassa , ed. Ilkka Hakalehto (Helsinki: Otava, 1970), 99.

20 Sov ětskému svazu, resp. vyslat na východ jasný signál, že vále čný stav je u konce a finskou spole čnost vedou lidé ochotní k ústupk ům. Tato část sleduje ko řeny Paasikiviho postoje v ůč i Sov ětskému svazu, zdali byl ve svých názorech stálý, a které konkrétní kroky pro uhájení finské demokracie podnikl. Ty se nejvýrazn ěji projevily v následující kapitole, jež sleduje jednání v nejistém roce 1948.

2.1. Pilí ře Paasikiviho zahrani ční politiky

Opatrná zahrani ční politika, pro kterou se pozd ěji ujalo ozna čení Paasikiviho linie, zjednodušen ě staví na p ředpokladu, že Sov ětský svaz m ěl ve Finsku zájmy především bezpe čnostní. Pro jejich zajišt ění p řitom nebylo nezbytné, aby se Helsinky vnitropoliticky pod řídily SSSR a staly se jeho satelitem. 59 V rámci sov ětské politiky v ůč i Finsku Paasikivi spat řoval pouze dv ě alternativy – bu ď úplné pohlcení, jež náhle p řijde ve chvíli, která Moskv ě vyhovuje nejvíce, a je tudíž náramn ě nevhodná pro ob ěť , nebo možnost že se Sov ětský svaz smí ří jen se ziskem teritorií, která jsou pro n ěj strategicky d ůležitá. 60 Vzhledem k tomu, že premiér a pozd ější prezident cht ěl v prvé řad ě uchránit finskou nezávislost, byl ochoten usilovat o druhou variantu. 61 K ví ře v tuto možnost jej dovedlo osobní zkušeností nabyté p řesv ědčení, že vůdci Sov ětského svazu v četn ě Stalina se v nazírání na okolní sv ět od dob cara p říliš neposunuli. Vnímal je spíše jako sobecké vládce sv ětové mocnosti nežli horlivé ideology, kte ří by cht ěli za každou cenu vyvážet revoluci. 62 Proto by je m ělo uspokojit pouhé zajišt ění strategických zájm ů, které SSSR na Finsku m ělo a které se v letech bezprost ředn ě po druhé sv ětové válce to čily zejména kolem obav z další agrese Německa. Paasikivi vycházel z přesv ědčení (v kterémžto bod ě se lišil od Mannerheima), že budou-li bezpe čnostní požadavky velmoci uspokojiv ě zajišt ěny, je nep ředstavitelné, že by riskovala vojenskou expanzi. 63 To sou časn ě nijak neodporovalo jeho p ředpokladu, že Sov ětský svaz bude usilovat o rozší ření své moci na úkor Finska sice ne vále čnými, ale

59 Alan A. Kuusisto, “The Paasikivi Line in Finland’s Foreign Policy”, The Western Political Quaterly 12, č. 1 (1959), 37. 60 Ibid., 41. 61 Hodgson, “The Paasikivi Line”, 151. 62 Jussi M. Hanhimäki, Containing Coexistence: America, Russia, and the "Finnish Solution” (Kent: Kent State University Press, 1997), 11. 63 Penttilä, Finland’s Search , 11.

21 všemi hospodá řskými a politickými prost ředky. Idea, že k vojenskému st řetu bez významného strategického d ůvodu nedojde, pravd ěpodobn ě Paasikiviho podpo řila v rozhodnutí, aby se v roce 1948 uchýlil k aktivnímu odporu v ůč i domácím komunist ům. Paasikivi se n ěkolikrát v rozhovorech sv ěř il, že, nehled ě na politická hesla, v oblasti mezinárodních vztah ů zákonnost a spravedlnost nehrají prim a bývají pohnutkou až v několikátém sledu. Agresivní velmoci se na n ě odkazují pouze ve chvíli, která vyhovuje jejich mocenským prioritám.

2.2. Politika starého v ěku

Oproti mladšímu Urho Kekkonenovi, svému nástupci v prezidentské funkci a pokra čovateli smí řlivé politiky v ůč i Sov ětskému svazu, pat řil Paasikivi (nar. 1870) ke generaci, která nabývala své politické zkušenosti ješt ě za carské nadvlády. V té dob ě sice podporoval v ětší autonomii Finského velkoknížectví, ale p řitom p říslušel k umírn ěné politické skupin ě, konzervativním Starofin ům. Jejich p ředstavitelé jako Ernst Gustav Palmén či Yrjö Sakari Yrjö-Koskinen zd ůraz ňovali, že Fin ům byl dop řán národní rozvoj díky carov ě v ůli, tudíž by bylo kontraproduktivní se stav ět do zbyte čného konfliktu s Petrohradem. 64 Paasikivi v pr ůběhu své kariéry z ůstal starofinskému vzoru v ěrný, a to i po nastolení sov ětského režimu. V žádném p řípad ě však nesympatizoval s ideologií a vedením Sov ětského svazu a také on ve dvacátých letech v ěř il, že se bolševický systém zhroutí sám od sebe. 65 Navzdory svému kriticismu na adresu SSSR se opakovan ě vyjad řoval, že pro udržení čerstv ě nabyté finské nezávislosti je nezbytné, aby zem ě nalezla se Sov ětským svazem modus vivendi .66 A ť už by byli bolševici nahrazeni jakoukoliv vládou, na potenciálu Ruska stát se sv ětovou mocností by to p říliš nezm ěnilo a Finové by ji stále museli p řevelice brát v potaz. 67 Tento postoj pramení z Paasikiviho hlubšího přesv ědčení o nemilosrdných pravidlech mezinárodní politiky, jež je do zna čné míry podobné realistické teorii mezinárodních vztah ů. Zatímco velké zem ě se podle n ěj mohou dopoušt ět chyb či dokonce prohrávat války, aniž by tím ohrozily svou existenci, pro malé státy je takovýto

64 Hänhimäki, Containing Coexistence , 38. 65 Hodgson, „The Paasikivi line“, 149. 66 Marvin, Rintala, Four Finns. Political Profiles. (Berkeley: University of California Press, 1969), 101. 67 Alan A. Kuusisto, “The Paasikivi Line in Finland’s Foreign Policy”, The Western Political Quaterly 12, č. 1 (1959), 38.

22 komfort zapov ězen. Imperativem je p řitom vlastní národní samostatnost, kterou m ůže jediná neopatrnost v zahrani ční politice zem ě, jakou je Finsko, provždy rozmetat. Po p říchodu bolševik ů k moci Paasikivi podporoval vyhlášení nezávislosti a je pravdou, že s ustanovením Spole čnosti národ ů uvažoval, zdali mladá mezinárodní organizace nedokáže práva nepo četných národ ů vzešlých z válkou rozbitých říší uhájit. Pesimismus však v polovin ě 20. let p řevážil a budoucí prezident se ve svých projevech přiklonil k názoru, že každý hrá č se musí na mezinárodním poli dokázat se hájit sám.68 Politická nezávislost Finska za takových okolností závisela na dvou faktorech: dob ře vyzbrojené a vycvi čené armád ě a odhodlání obyvatel bránit svou svobodu a samostatnost (tzv. puolustustahto ). Ochota čelit hrozb ě bylo to hlavní, co mohlo p řinutit Rusko, aby finskou státnost respektovalo. Kdyby již ale k útoku m ělo dojít, silné vojsko by posloužilo také jako prost ředek, který by p ůsobil navenek – tentokrát na p řátelské mocnosti, kterým by m ěla finská bojeschopnost usnadnit rozhodování, jestli p řijdou napadeným na pomoc. Paasikivi poznamenal, že se v ůle k obran ě nijak nevylu čuje s politikou zachovávání míru, naopak ji m ůže podpo řit tím, že se expanzivní státy mohou p řed výpadem proti ozbrojené ko řisti zastavit. 69 Bylo by tedy mylné tvrdit, že by Paasikivi byl zarytý pacifista či kategoricky odmítal zbrojení, kv ůli čemuž by se uchyloval k ústupk ům v ůč i SSSR. Naopak v roce 1936 kritizoval p ředáky sociální demokracie, že programov ě odmítali vynakládat dostate čné prost ředky na armádu. 70 Válka byla hrozbou, která mohla mít na malý stát ničivý dopad. Tento názor zajímav ě dokládá i Paasikiviho pohled na zimní válku. Zatímco podle stanoviska tehdy převládajícího na Západ ě si Finové získali houževnatým bojem nejen národní jednotu, ale i sov ětský respekt a zejména díky tomu se vyhnuli osudu anektovaného Pobaltí, Paasikivi setrval v přesv ědčení, že šlo o nebezpe čný risk. Finsko by ztratilo mén ě, kdyby dalším požadavk ům, jejichž napln ění by vedlo k rozší ření vlivu SSSR u Baltského mo ře, ustoupilo. 71

2.3. Význam prezidentské funkce

Paasikivi byl zastáncem silné a jednotné vlády, která by dokázala p řežití zem ě na mezinárodní scén ě prosazovat. Nedlouho po vyhlášení nezávislosti, v červnu 1918,

68 John H. Hodgson, “The Paasikivi Line”, American Slavic and East European Review 10, č. 2 (1959), 149. 69 Ibid. 70 J. K. Paasikivi, Paasikiiven linja 1-2, 88. 71 Alan A. Kuusisto, “The Paasikivi Line”, 40.

23 kv ůli tomu v Eduskunt ě pronesl řeč na podporu vzniku království, které by pevnou vládu predestinovalo. Finskou korunu si m ěl nasadit n ěkdo z německého vládnoucího rodu, čímž by se zvýšily nad ěje, že se za finskou nezávislost zaru čí n ějaká velmoc, v tomto p řípad ě N ěmecké císa řství, a bude ji hájit p řed p řípadným ruským revizionismem. Na takovémto kroku, který se nese v duchu zde nastín ěných Paasikiviho priorit a jenž m ůže zárove ň sloužit jako jeden z argument ů, že budoucí prezident ve své politické karié ře rozhodn ě nebyl veden rusofilstvím, se však rýsuje i jeho všeobecný názor, jakým zp ůsobem by m ěla být zahrani ční politika vedena. Historik Hänhimäki jej lehce kriticky ozna čuje za projev elitá řské realpolitik – podle její definice by zahrani ční politika na nejvyšší úrovni nem ěla být závislá na demokratických procesech. Paasikivi se prý obával „tyranie v ětšiny“, a proto m ěl za povinnost státník ů, aby se v zahrani čněpolitických záležitostech nenechali unášet p řechodnými emocemi ve řejnosti a naopak své obyvatele vedli bez výkyv ů, by ť je p řitom také informovali a své politické jednání nezakrývali. 72 Ač up řednost ňování konstitu ční monarchie namísto republiky pozd ěji ozna čoval za svou chybu, Paasikivi nep řestával zd ůraz ňovat roli prezidentské funkce (jíž podle ústavy z roku 1919 ve Finské republice náležely značné pravomoci). Hlava státu by se měla držet mimo stranické p ůtky, které odvád ějí pozornost od skute čných mezinárodních problém ů, a to on v prvé řad ě nesl zodpov ědnost za státní suverenitu před d ějinami a lidem. Prezident „je strážcem finské nezávislosti.“ 73 Nutno zmínit, že Finsko za všech okolností z ůstalo parlamentní demokracií a že příležitost, aby prezidentská funkce nabyla skute čně klí čového významu, poskytly až výjime čné podmínky po válce se SSSR. P ři nich Sov ěti považovali za srozumiteln ější komunikovat s hlavou státu, jenž se v d ůsledku stal garantem finské zahrani ční politiky.

2.4. Diplomat

Jakmile po pokra čovací válce Paasikivi usedl na k řeslo premiéra, neocitl se v situaci, kdy by musel s vrcholnými sov ětskými p ředstaviteli vyjednávat, poprvé. Roku 1920 stál v čele delegace v Tartu, která m ěla dohodnout podmínky míru se Sov ětským Ruskem. V souladu s výše popsaným p řesv ědčením zastával mén ě agresivní postoj než ostatní členové finské delegace. Paasikivi se ukázal být schopným vyjednava čem, když

72 Jussi M. Hanhimäki, Containing Coexistence , 4. 73 Cit. podle John H. Hodgson, “The Paasikivi Line”, 147.

24 došel k dohod ě o hranicích - ustoupil od požadavku na p řipojení východní Karélie vým ěnou za p řístav Petsamo. Jihovýchodní hranice Finska byla stanovena ve vzdálenosti dvaat řiceti kilometr ů od Petrohradu. Výsledek byl z diplomatického hlediska pro Finy úspěchem, nicmén ě na domácí půdě s ním zavládla nespokojenost živená p řesv ědčením nacionalist ů o zákonité příslušnosti východní Karélie k Finsku. Zp ětn ě však své záv ěry kritizoval i sám Paasikivi, by ť z opa čného gardu – kdyby byl netrval na hranici blízké Petrohradu, Sov ěti by podle n ěj nebyli tak motivováni proti Finsku vojensky vystoupit. 74 Ve čty řicátých letech, čili po zkušenostech se zimní válkou, to v jednom ze svých projev ů potvrdil slovy: „Kdybychom byli prozíravými státníky, pochopili bychom, že čím dále od Leningradu bychom hranici ustanovili, tím v ětší by byly šance Finska na zachování jeho nezávislosti.“ 75 Paasikiviho pov ěst vyjednava če s Rusy a Sov ěty na povrch vystoupila i v roce 1939, kdy coby velvyslanec v Moskv ě zastával politiku ústupk ů v ůč i Sov ětskému svazu. By ť p ři jednání nebyl ochoten p řekro čit ur čitou hranici, svými stanovisky se lišil nap ř. od bývalého prezidenta Kaarlo Juho Ståhlberga, se kterým si jinak zpravidla přikyvovali. Paasikivi byl ochoten k výrazn ějším teritoriálním ztrátám oproti uspo řádání po míru z Tartu, zatímco Ståhlberg a s ním v ětšina populace je odmítala. 76 Když navzdory jeho radám vypukla zimní válka, p řijal pozici ministra bez portfeje. V předve čer Hitlerova útoku proti Stalinovi Paasikivi 13. června 1941 upozor ňoval finského prezidenta Rytiho, že ve vztahu k SSSR vždy byla nezbytná nejvyšší opatrnost. Snažil se vyvrátit mýtus o „kolosu na hlin ěných nohou“ a p řipomínal neblahý konec Napoleonovy armády na Rusi. Ačkoliv p řipustil, že SSSR p ředstavuje permanentní hrozbu a že n ěmecká nadvláda Evrop ě by byla pro Finsko bezpe čnější než ta sov ětská, jediným východiskem vztahu k Sov ětskému svazu byl podle n ěj mír. 77 Šanci prosazovat svou realistickou politiku ale kv ůli pokra čovací válce, o jejímž zahájení rozhodlo ukvapené sov ětské bombardování Helsinek 26. června, nezískal, dokud nebylo Finsko poraženo a prezident Mannerheim nepov ěř il Paasikiviho sestavením nové vlády.

74 Alan A. Kuusisto, “The Paasikivi Line in Finland’s Foreign Policy”, 41. 75 J. K. Paasikivi, Paasikiven linja 1-2 (Porvoo, WSOy, 1956), 46. 76 George Maude, Aspects, 210. 77 Durman, Popely ješt ě žhavé , 62.

25 2.5. Paasikivi ve svých (hrozných) letech

Jmenování Paasikiviho vlády 17. listopadu 1944 ušt ědřilo rozhodující ránu politice vále čných let a jejím reprezentant ům, což bylo samo o sob ě vst řícným signálem vůč i SSSR. Více než polovinu ministerských k řesel obsadily nové tvá ře a do vlády se dostali p řední p ředstavitelé protivále čné opozice – sociální demokrat Eero A. Wuori či agrárník Urho Kekkonen, kte ří se ostatn ě o výb ěr práv ě Paasikiviho coby premiéra zasadili. 78 Povále čná léta s sebou p řinesla výzvu, která m ěla vyzkoušet platnost Paasikiviho zahrani čněpolitických teorií. Za prioritu v nejisté dob ě p ůsobení Ždanovovy komise Paasikivi považoval zabezpe čit vztah Finska k Sov ětskému svazu, což mimo jiné znamenalo plnit i kontroverzní podmínky p řím ěř í, jako bylo zmín ěné uv ězn ění představitel ů vál čícího Finska, a dát najevo p řátelské úmysly. Pro dodržování podmínek přím ěř í byl ochoten pokra čovat ve využívání cenzury z vále čného období, zakázat národní organizace v četn ě Ob čanské gardy, která sehrála významnou roli v obran ě zem ě při zimní válce, nebo vylou čit z politické aktivity Sov ětům nepohodlné osoby (v č. Paasikiviho p řítele Tannera). Na druhou stranu je podle záv ěrů Alana A. Kuusista pravd ěpodobné, že Paasikivi tím, že „špinavou práci“ vykonal sám, zabránil, aby se úkolu chopil n ěkdo z prost ředí radikální levice, k jehož motiv ům by se mohla za řadit pomsta na politických oponentech. 79 Běžný Paasikiviho postoj k Sov ětům a komunist ů v „letech nebezpe čí“ dokresluji použitím pár p říklad ů deníkových zápis ů. Po jmenování premiérem si poznamenal: „P řibrání komunist ů do vlády je p řirozené. Nová vláda usiluje o zlepšení vztah ů se Sov ětským svazem, čemuž to napom ůže.“ 80 V jednom ze svých deníkových zápis ů z r. 1947 si p řipomn ěl: „M ůžeme Sv ětům uznat jen bezpe čnostní zájmy na Finsku. Všechno ostatní je naše a Sov ěti do toho nesm ějí zasahovat.“ 81 Zárove ň nerozum ěl domácím komunist ům, kte ří by podle n ěj m ěli být solidární s ostatními ob čany, ale oni místo toho svými provokacemi p řipravovali p ůdu k sov ětské intervenci. 82 Poslední zbytky d ůvěry v ůč i (tehdy stále vládním) komunist ům Paasikivi ztratil v lét ě 1946, kdy jejich ofenzíva ku příležitosti uzav ření míru jen destabilizovala

78 Jussila, Hentilä, Nevakivi, From Grand Duchy , 232. 79 Alan A. Kuusisto, “The Paasikivi Line in Finland’s Foreign Policy”, The Western Political Quaterly 12, č. 1 (1959), 43. 80 Paasikivi, deníkový záznam 18. listopadu 1944, Paasikiven päiväkirjat , 88. 81 Paasikivi, deníkový záznam 4. b řezna 1947, Paasikiven päiväkirjat , 808. 82 Paasikivi, deníkový záznam 4. b řezna. 1947 Paasikiven päiväkirjat , 812.

26 zemi, aniž by vedla dosažení nějakých konkrétních cíl ů. Paasikivi si byl jistý, že SKP nikdy neakceptuje pravidla demokratického systému. 83 Přesto tyto názory nenechal vstoupit do rétoriky. Uv ědomoval si neoblíbenost Sov ětského svazu mezi finskou ve řejností snažil se ji naopak mírnit. Jedním z nep římých signál ů vyslaných na východ byl Paasikiviho vstup do Finsko-sov ětské spole čnosti (SNS), která byla siln ě propojena s komunistickou stranou. Bylo nicmén ě povoleno do ní p řijmout i p říslušníky buržoazie, kte ří m ěli zájem na zlepšení vztahů se sov ětských sousedem. 84 Konzervativní prezident byl levicovou organizací ve výsledku zvolen čestným p ředsedou. Když premiér Paasikivi na ja ře 1945 získal informace o afé ře z s úkryty zbraní, motivy d ůstojník ů ocenil – když mu jeden člen generálního štábu sd ělil, že jej po zásahu kontrolní komise asi čeká v ězení, Paasikivi souhlasil, le č poznamenal, že to se za daných podmínek rovná nejvyššímu státnímu vyznamenání. 85 Stejným dechem událost odsoudil jako p říliš politicky riskantní a ohrožující finsko-sov ětské vztahy. Asistencí k Paasikiviho snaze zmírnit nap ětí mezi finskou spole čností a Sov ětským svazem se staly i parlamentní volby v březnu 1945. Ostatn ě osobn ě se o výsledky zasadil, když p řed volbami požádal ob čany, aby otev řeli dve ře Eduskunty “novým tvá řím“. 86 Historického úsp ěchu dosáhl Demokratický svaz finského lidu (SKDL) – se ziskem 400 000 hlas ů (necelých 25 %), se stal druhým a získal jen o jeden mandát mén ě než vít ězná sociální demokracie. P řesn ěji šlo o 49 k řesel ve dvouset členném finském parlamentu, čili pro v ětšinu pot řeboval najít shodu s dalšími dv ěma velkými stranami – tradi čně protikomunisticky nalad ěnou SDP a se Svazem agrárník ů. Když dosp ěli sociální demokraté a agrárníci k dohod ě o spolupráci s SKDL, pro kterou se ujalo ozna čení „velká trojka“, složení Paasikiviho vlády bylo upravena podle nových pom ěrů ve prosp ěch levice. Obavy vzbuzovalo p řesunutí komunisty Yrjö Leinoa z pozice nám ěstka ministra sociálních v ěcí do čela ministerstva vnitra – silový rezort pod kontrolou komunist ů mohl mít klí čový vliv pro politický p řevrat, jak se pozd ěji ukázalo v Československu. 87

83 Hentilä, „Finland and the Peace“, 162. 84 Jussila, Hentilä, Nevakivi, From Grand Duchy, 233. 85 Penttilä, „Finland’s Search“, 21. 86 Ji ří Vykoukal, Bohuslav Litera a Miroslav Tejchman, Východ: vznik, vývoj a rozpad sov ětského bloku 1944-1989 (Praha: Libri, 2000), 230. 87 O obsazení ministerstva vnitra Leinoem se zasloužil Andrej A. Ždanov, což však byl jediný skute čně rázný a výrazný zásah kontrolní komise na podporu finských komunist ů.

27 Když oficiáln ě ze zdravotních d ůvod ů maršál Mannerheim odstoupil z prezidentské funkce, parlament 9. b řezna 1946 novým prezidentem zvolil Paasikiviho. 88 Na jeho p ůvodní místo ministerského p ředsedy nastoupil , představitel levicové SKDL. Z ůstává otázkou, nakolik se tímto krokem vláda, která byla postavena na zmi ňované dohod ě „rudo-zelené koalice“, fakticky posunula více doleva, a zdali nešlo spíše o další ze signál ů pro uklidn ění Moskvy. Paasikivi si nadále udržoval pevnou kontrolu a naopak rozší řil okruh své politické aktivity i na domácí d ění. Do té doby p řenechával vnitropolitickou situaci v četn ě zajišt ění fungující ekonomiky a od ní odvislých v časných plateb reparací d ůvěryhodným ministr ům, ovšem kroky premiéra Pekkaly kv ůli jeho nejisté politické orientaci d ůkladn ě sledoval. 89 Když byla z Helsinek odvolána Ždanovova Spojenecká kontrolní komise, ší řily se mezi nekomunistickými politiky úleva a p řesv ědčení, že zda zem ě z ůstane demokracií, leží v jejich rukou a nesou za to zodpov ědnost. 90 Zatímco se v letech 1945 a 1946 radikální levice cítila díky povále čné spole čenské nálad ě a blízkému Sov ětskému svazu na koni, její oponenti zažívali povzbuzení od roku 1947. Jak se zvýšený nátlakový potenciál demokratických sil, zejména prost řednictvím tisku, projevil v dob ě krizového období vyjednávání o smlouv ě o p řátelství a pomoci na ja ře 1948, lze vy číst z práce níže. Z předcházejících řádk ů by mohlo vyplynout, že jeho p řesv ědčení o pot řeb ě ústupk ů t ěžko prosp ělo finským zájm ům v okamžiku, kdy Sov ětský svaz urgoval jednání o smlouv ě na totožném principu, na n ěmž byly sepsány dohody již existující mezi SSSR a sov ětizovanými evropskými státy, které p řisp ěly k jejich podman ění. Navzdory tomu Paasikiviho zkušené manévrování a fakt, že m ěl dlouhodob ě a jasn ě definované cíle své politiky (v prvé řad ě zachovat národní svébytnost) spole čně s dalšími p říčinami vedly k jedine čnému p řípadu státu v sov ětské sfé ře vlivu, který si udržel vnitropolitickou nezávislost, a jenž je t ěžko srovnatelný s jakoukoliv jinou evropskou zemí v období studené války. Mikko Majander namítá, že historiografie po čátku studené války často vkládá Paasikivimu až nadlidské rysy, a (konkrétn ě ve v ěci Marshallova plánu) bývá zastín ěna role v ěcn ě umírn ěného Eckella. 91 Doplnil bych, že ministr zahrani čí nebyl zdaleka

88 Lauri Hyvämäki, Vaaran Vuodet 1944-1948 (Helsinki: Otava, 1954), 82. 89 Alan A. Kuusisto, “The Paasikivi Line in Finland’s Foreign Policy”, The Western Political Quaterly 12, č. 1 (1959), 43. 90 Ibid., 307. 91 Majander, „The Limits of Sovereignty“, 120.

28 jediný - Paasikivi se dovedl obklopit osobnostmi, s nimiž v krizových okamžicích vedl dlouhé rozhovory a až na základ ě jejichž názor ů formuloval zahrani čněpolitická rozhodnutí. Nehled ěl p řitom na politickou stranu, z níž doty čný pocházel. Význa čnými „rádci“ mu tak byli zkušený pokroká ř Ståhlberg, mladý agrárník Kekkonen anebo nap ř. sociáln ědemokratický p ředseda Fagerholm. 92

3. Zlomový rok 1948 a vliv československých zkušeností

Ve svém rozhlasovém projevu ku p říležitosti vstupu do roku 1948, jehož první polovina se pro další osud Finska ukázala být rozhodující, Paasikivi volil opatrná a neur čitá slova. V ětšinu času hovo řil o hospodá řských nesnázích své zem ě - jen na záv ěr s ohledem na rizika postupujícího rozd ělení sv ěta poznamenal: „Budoucnost je stále zahalena více či mén ě do tmy. A to zejména, kdy jako nyní velmoci (...) nemohou se dohodnuti o zorganizování míru. Pro malé zem ě jsou vážné rozdíly mín ění mezi velkými stále spojeny s nebezpe čím a t ěžkostmi.“ V takové situaci Finové mohou jen „sv ědomit ě plnit ty povinnosti“, čili reparace, ke kterým se po válce zavázali, „ale sou časn ě se držeti pevn ě svých práv a žíti svým vlastním životem jako čestný národ podle našich vlastních ideál ů a našeho vlastního chápání života.“ 93 O tom, že p řístup Sov ětského svazu v ůč i stát ům, na nichž m ěl prioritní strategický zájem, se v nastupujícím roce zost ří, se finská spole čnost mohla p řesv ědčit hned týden nato, když Moskva odvolala svého vyslance v Helsinkách A. N. Abramova. Abramov, který byl považován spíše za vst řícného v ůč i finským zájm ům, od ůvodnil sv ůj odchod vlastní žádostí kv ůli revmatismu, kterou údajn ě podal již v říjnu předcházejícího roku. Navzdory tomuto oficiálnímu vysv ětlení šlo o krok náhlý, jenž vyvolal šok a obavy ze sov ětských zám ěrů. I prezident si v reakci poznamenal: „Za čínám být pesimistický ohledn ě naší budoucnosti.“ 94 Strach podtrhla i následná návšt ěva komunist ů Leinoa, Kuusinen a Pessiho v Moskv ě, respektive její utajení. 95 SKP zvažovala vzhledem k blížícím se volbám do parlamentu zm ěnit taktiku a p řejít do opozice – její voli čské preference klesaly a vláda musela čelit vysoké inflaci. O to v ětší dohady konzultace se Sov ěty vyvolaly.

92 Paasikivi, deníkové záznamy z června 1946, Paasikiven päivaklirjat , 603—633. 93 Český p řeklad projevu p řiložený k politické zpráv ě z 2. ledna 1947, AMZV, PZ Helsinky, 1/d ův./47 (původní zn ění Paasikivi, Paasikiven linja , 97). 94 Paasikivi, deníkový záznam ze 7. ledna 1948, Paasikiven päiväkirjat , 1019. 95 Politická zpráva ze 13. ledna 1948, AMZV, PZ – Helsinky, 6/d ův./48.

29 Sv ěř ení uvoln ěného postu vyslance G. M. Savon ěnkovovi 17. ledna 1948 dávalo tušit, že tento bývalý nekompromisní člen kontrolní komise m ěl v Helsinkách vykonat nějakou „špinavou práci“. 96 Ani ne týden poté sd ělil p ři sch ůzce s Paasikivim, že finsko- sov ětské vztahy vážn ě utrp ěly kv ůli finským porušením Pa řížské mírové smlouvy (hovo řil nap ř. o afé ře s úkryty zbraní). Prezident by se proto m ěl v Moskv ě sejít se sov ětským vedením, což Savon ěnkov prezentoval jako jediný zp ůsob, jak se vymanit ze slepé uli čky. P řestože vyslanec zamýšlené téma návšt ěvy nevy řkl, finským politik ům bylo z řejmé, že by jím byla dlouho diskutovaná obranná aliance mezi Finskem a Sov ětským svazem. 97 Paasikivi se obával, že pokud by do SSSR osobn ě odcestoval, protistrana by na něj na míst ě vyvolala p římý nátlak. Ve svých poznámkách ze stejného ve čera to přirovnal k osudu Emila Háchy v Berlín ě v b řeznu 1939. 98 Po t řech dnech soustavných porad se svými d ůvěrníky se rozhodl „p řátelské pozvání“ slušn ě, ovšem rozhodn ě odmítnout. Vymluvil se na vysoký v ěk a chatrné zdraví, které by mu cestu do zahrani čí nedovolily. V dopise Savon ěnkovovi ovšem zmínil i nep říznivé vnitropolitické podmínky pro takový krok, zejména období p ředvolebních kampaní. To lze vykládat jako diskrétní varování, že p řílišný tlak na Finy sov ětským zájm ům neprosp ěje. 99 Paasikivi necht ěl do Moskvy osobn ě, ale to neznamená, že by jednání o bezpe čnostní dohod ě nem ěla být v Moskv ě vedena. Naopak Sov ětský svaz preferoval oproti Helsinkám s tím, že Finové tak budou mít více času na rozhodování. 100 T řebaže se Paasikivi rozhodl pro zdržovací taktiku, bylo jasné, že podepsání Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci se Finsko nevyhne. Jednalo se o to, jakou by měla mít podobu.

96 Jussi H. Hanhimäki, „‚We Are Not Czechs‘: Finland and the Spring Crisis‘ of 1948 in Comparative Perspective“, in Charting an Independent Course, Finland’s Place in the Cold War and in U.S. Foreign Policy, ed. Michael T. Ruddy (Claremont: Regina Books, 1998) 95. 97 Maxim L. Korobochkin, „The USSR and the Treaty of Friendship, Cooperation and Mutual Assistence with Finland“, in Finnish-Soviet Relations 1944-1948: Papers Organized in Helsinki, March 21-25, 1994 by the Dept. of Political History, University of Helsinki, in cooperation with the Institute of Universal History, Russian Academy of Sciences, Moscow , ed. Jukka Nevakivi (Helsinki: University of Helsinki, 1994), 180. 98 Paasikivi, deníkový záznam z 23. ledna 1948, Paasikiven päiväkirjat , 1044. 99 Korobochkin, „The USSR and the Treaty“, 181. 100 Osmo Jussila, „The Treaty of Friendship, Cooperation and Mutual Assistance of 1948“ in Finnish- Soviet Relations 1944-1948: Papers Organized in Helsinki, March 21-25, 1994 by the Dept. of Political History, University of Helsinki, in cooperation with the Institute of Universal History, Russian Academy of Sciences, Moscow , ed. Jukka Nevakivi (Helsinki: University of Helsinki, 1994), 193.

30 3.1. Plány na bezpe čnostní spolupráci p řed r. 1948

Sov ětský svaz již jednu smlouvu o p řátelství a vzájemné pomoci s „Finskem“ podepsal – stalo se tak za zimní války, kdy signatářem nebyli legitimní p ředstavitelé, ale loutková vláda komunisty Otto Kuusinena. 101 V podobném duchu navázal p ředseda kontrolní komise Ždanov nedlouho po pokra čovací válce. Maršál Mannerheim s premiérem Paasikivim usilovali o to uchránit své pob řežní d ělost řelectvo p řed Sov ěty, pro čež Ždanovovi navrhli možnost spole čné obrany Finského zálivu. Iniciativa vzešla od Fin ů, p řestože Paasikivi pozd ěji z politických d ůvod ů tvrdil, že pocházela z druhé strany. 102 Mannerheim ův návrh byl lokáln ě zam ěř ený jen na záliv a nenechával prostor pro celoplošnou smlouvu, která se mohla stát nástupišt ěm k expanzi podobn ě jako pakty o pomoci mezi SSSR a Baltskými státy ze zá ří 1939. Ždanov se 19. ledna 1945 vyjád řil, že SSSR nemá námitky, pokud by šlo o vojenskou spolupráci na zemi i na vod ě stejného typu, jakou Sov ětský svaz podepsal s Francií a Československem p řed válkou. 103 Mannerheim s Paasikiviho souhlasem připravovali dohodu podle československého vzoru, ale než mohl být projekt posunut dále, zamítl jej Stalin s tím, že se kontrolní komise unáhlila a žádná bezpe čnostní dohoda nesmí být stvo řena, dokud nebude podepsána kone čná mírová smlouva. Ždanov odpov ěď Fin ům reprodukoval tak, že vojenská spolupráce byla „hudbou budoucnosti“. 104 Po podepsání mírové dohody v Pa říži r. 1947 byl Paasikiviho postoj k smlouv ě výrazn ě zdrženliv ější než bezprost ředn ě po válce. 105 Když se premiér Pekkala připravoval na cestu do Moskvy ku p říležitosti listopadových oslav 30. výro čí říjnové revoluce, Paasikivi jej varoval, že obranná smlouva již není ve finském zájmu. Srovnal, že se Finsko nenacházelo ve stejné mezinárodní pozici jako Československo a Polsko, které „alianci p řijaly výhradn ě proti N ěmecku“. Helsinky ale N ěmce za nep řítele nem ěli, a tak by byla dohoda pouze k „užitku Rus ů.“ 106

101 Korobochkin, „The USSR and the Treaty“, 171. 102 George Maude , Aspects 173. 103 Paasikivi, deníkový záznam z 19. ledna 1945, Paasikiven päiväkirjat , 152. 104 Jussila, „The Treaty of Firendship“, 191. 105 Jak uvádí Penttilä, bylo to pochopitelné vzhledem k tomu, že se finská mezinárodní pozice od r. 1945 výrazn ě zlepšila. V nových podmínkách byla bezpe čností dohoda vnímána jako krok zpátky, který by mohl omezit finskou možnost manévrovat a posílil sov ětský vliv na finskou politiku. Svým zp ůsobem by šlo náhražku za kontrolní komisi.; Penttilä, „Finland’s Search“, 29. 106 Paasikivi, deníkový záznam 2. listopadu 1948, Paasikiven päiväkirjat , 965.

31 Pekkala p řesto otázku bezpe čnostní spolupráce zmínil p ři své návšt ěvě v Moskv ě, kde mimochodem ve řejn ě zd ůraz ňoval, že finská nezávislost byla možná jen díky říjnové revoluci a Finsko se tudíž cítilo v ůč i Sov ětskému svazu zavázané. 107 A stejn ě jako se obrátil Paasikiviho postoj, i Moskva reagovala opa čně než v předcházející fázi r. 1945. Již na konci října z ní vzešel návrh smlouvy vypracovaný podle vzoru dohody s Polskem z dubna 1945 – projevil se na n ěm tuhý stalinistický rukopis a signatá ře by zavazoval nejen k obran ě v ůč i N ěmecku, ale „jakémukoliv agresivnímu státu.“ 108 Taková podoba a v ůbec rychlé uzav ření dohody se ale ukázaly nep říliš realistickými – i člen SKDL Pekkala p ři moskevském jednání vzáp ětí (5. listopadu) jen vyjád řil vágní přání zlepšit vzájemné vztahy a zopakoval Paasikiviho závazek z února 1947, že se Finsko postaví proti komukoliv, kdo by cht ěl jeho území využít k útoku proti SSSR. K tomuto slibu se Paasikivi často obracel, aby dal Sov ětům najevo, že zvláštní bezpe čnostní dohoda by byla nadbyte čná. 109 Finští komunisté ve vlád ě d ělali vše pro to, aby své kolegy k jednání se SSSR dotla čili, ovšem bezúsp ěšn ě. Nap říklad úkol, který p řipadl na ministra vnitra Leinoa, byl nejspíše osobn ě ovlivnit premiéra Pekkalu. Navzdory tomu vedení SKP nezbývalo než si p ři jedné z pravidelných zpráv vyslanci Abramovovi stěžovat na premiérovu váhavost, Paasikiviho tvrdošíjnost a konstatovat, že se pokroku dosáhnout nepoda řilo. 110 Tímto se vyjevilo, že komunisté a Demokratický svaz finského lidu nem ěli sílu udávat sm ěr finské zahrani ční politice, kterou utvá řel a zast řešoval Paasikivi. Neochota finského vedení o dohod ě hned po míru z Pa říže vyjednávat, m ěla v kone čném d ůsledku za následek rozhodující zm ěny ve formulaci smlouvy. Jak se se vstupem do r. 1948 stával sv ět bipolárním, Sov ěti se ocitli pod časovým tlakem a byli svoln ější slevit ze svých požadavk ů, aby bylo jejich severozápadní k řídlo bezpe čnostn ě stabilizováno.

3.2. Bezpe čnostní smlouva r. 1948

Nedlouho po Savon ěnkovov ě lednovém pozvání do Moskvy a dva dny p řed převratem v Československu, 23. února 1948, vyslanec Paasikivimu p ředal dopis p římo

107 Politická zpráva z listopadu 1947, AMZV, PZ – Helsinky, 80/d ův./47. 108 Korobochkin, „The USSR and the Treaty“, 176. 109 Penttilä, „Finland’s Search“, 30. 110 Korobochkin, „The USSR and the Treaty“, 179.

32 od Stalina. Krom ě pozvání k hovor ům o smlouv ě v n ěm stálo, že pakt by m ěl být zam ěř ený proti eventuálnímu útoku N ěmecka. 111 Další popis Stalinova pojetí odpovídal těm svazk ům, které již SSSR m ěl s Ma ďarskem a Rumunskem. Prezidenta návrh zd ěsil a roz čilil, 112 ale v ědom si nemožnosti dalších odklad ů, nakonec 9. b řezna odpov ěděl, že finská delegace odjede na rozhovory do Moskvy v den, který bude Sov ětském svazu vyhovovat nejvíce. Zárove ň však upozornil na ústavní nutnost p řípadnou dohodu schválit prost řednictvím Eduskunty – neopomn ěl p řitom zmínit, že parlamentní kruhy m ěly o p řijetí vážné pochyby. 113 Jednalo se o sou část taktiky, jak p ůsobit na SSSR – Paasikivi dával najevo, že lze uvažovat jen o takovém zn ění smlouvy, jaké by poslanci byli ochotni schválit. Finský historik politických d ějin Osmo Jussila nazývá Paasikiviho p řístup v tomto období za „strategii omezování škod“. 114 V mezidobí, kdy váhal s odpov ědí, shromaž ďoval rady a ustanovil komisi složenou z armádních velitel ů. K účasti se rozhodl mimo jiné díky jejich vyjád ření, že v případ ě evropského vále čného konfliktu se Finsko pobytu Rudé armády na svém území stejn ě nevyhne, tudíž se vyplatí spolupráci alespo ň omezit právním rámcem. P řiklonil se tak k postoji ministra Enckella spíše než Ståhlberga – druhý jmenovaný doporu čoval sov ětské pozvání odmítnout. 115 Nejnaléhav ějším úkolem v rámci omezování škod bylo vyhnout se rumunskému či ma ďarskému modelu vzájemné dohody, který i jeho poradci, Ståhlbergem po čínaje, považovali za „strašný“. 116 Paasikivi v pr ůběhu ledna a února shromaž ďoval detailní informace o již existujících dohodách o p řátelství a spolupráci. 117 Musel-li se využít nějaký vzor, tak československo-sov ětská smlouva o p řátelství a pomoci z r. 1943 byla chápána jako „docela neškodná“, ale na více než její podobu Finové nesm ěli nikdy přistoupit. 118 Proto bylo nejvýhodn ější v návrzích neodkazovat na žádnou z předešlých bezpe čnostních smluv. Dalším cílem bylo omezit její platnost jen na teritorium Suomi , aby se Finové nezapletli nap ř. do st řet ů s Čínou na Dálném východ ě, zajistit, že bude aplikována jen

111 Politická zpráva z 11. b řezna 1948, AMZV, PZ – Helsinky, 52/d ův./48. 112 Paaasikivi, deníkový záznam z 23. února 1948, Paasikiven päiväkirjat , 1070-1071. 113 Český p řeklad Paasikiviho dopisu Stalinovi p řiložený ke zpráv ě z 13. b řezna 1948, AMZV, PZ – Helsinky, 53/d ův./48,. 114 Jussila, „The Treaty of Friendship“, 192. 115 Larmola, The „Czechoslovak Path“ , 416. 116 Paasikivi, deníkový záznam ze 4. b řezna 1948, Paasikiven päiväkirjat , 1089. 117 Hanhimäki, „‚We Are Not Czechs‘“, 96. 118 Paasikivi, p řepis porady s premiérem Pekkalou, ministry Enckellem a Sventem, generály Sventem, Enskellem Heinrichsem v deníkovém záznamu z 1. b řezna 1948, Paasikiven päiväkirjät , 1080-1084.

33 v případ ě nezpochybnitelné hrozby válkou, a zejména zabránit automatické a okamžité sov ětské asistenci (ta by m ěla p řijít na řadu, pouze pokud by finské síly k obran ě nesta čily). Generálové Enckell, Heinrichs a Sihvo, kte ří byli p řítomni p řípravnému jednání s Paasikivim, zd ůraz ňovali t řetí bod a nutnost, aby byl p řípadný sov ětský zásah na jihu Finska možný jen po žádosti z Helsinek. Coby vojáci nechápali, pro č by Stalin vyžadoval spojenectví s oslabenou finskou armádou, a podezírali jej z postranních úmysl ů.119 Delegace pod vedením premiéra Pekkaly (p řipojil se pozd ěji kv ůli nachlazení), niž však nejvýznamn ější slovo m ěli nekomunisté ministr Enckell, člen Švédské lidové strany Söderhjelm a agrárník Kekkonen, tak odjela do Moskvy s pov ěř ením na základ ě konsensu politických stran. Paasikivi vyjednava če instruoval, že nesm ějí Sov ětům na nic kývnout bez jeho souhlasu. 120 Mezitím ve finské spole čnosti opakovan ě rezonovaly ozv ěny událostí z Československa a navzdory Paasikiviho sebev ědomému uklid ňování se ší řily domn ěnky, že se jednání v Moskv ě stanou sou částí komunistického p řevzetí moci. K tomu podle p řevládajícího mín ění m ělo dojít podobn ě jako v ČSR p řed parlamentními volbami v červenci, od nichž se o čekával mírný propad SKDL.

3.3. „Československá cesta je i naší cestou“

Finský velvyslanec ve Švédsku Gripenberg p řesn ě vystihl náladu následujících měsíc ů, když si 24. února poznamenal: „Konec Československa! Jeden se ptá, kdy přijde na řadu Finsko. Pravd ěpodobn ě ješt ě p řed volbami.“ 121 Ovšem nutno podotknout, že n ěkte ří od p řevratu v Československu odvozovali naopak nad ějn ější vyhlídky – kup ř. ministr Svento řekl, že díky sv ětovému pobou ření by Sov ěti mohli volit mírn ější p řístup k Fin ům a umožnit pro n ě výhodné formulace dohody YYA. 122 Měsíc po prom ěně československého režimu p řilila olej do ohn ě Leinova žena Hertta Kuusinen. Podle jejích slov m ělo Československo posloužit jako vzor, v tomto případ ě pro pokojné p řevzetí moci komunisty. 123 Konstatovala však, že SKDL dostate čně nesuplovala roli národních front a ani další podmínky k parlamentnímu převratu ve Finsku neexistovaly. Projev lidov ě-demokratické noviny Vapaa Sana

119 Jussila, „The Treaty of Friendship“, 192. 120 Hanhimäki „‚We Are Not Czechs‘“, 106. 121 Podle cit. podle ibid., 106. 122 Paasikivi, deníkový záznam z 19. b řezna 1948, Paasikiven päiväkirjat , 1115. 123 Hyvämäki, Vaaran vuodet , 175.

34 (Svobodné slovo) p řetiskly zkratkovit ě, takže široce zap ůsobilo z kontextu vytržené slovní spojení „ Československá cesta je i naší cestou.“ 124 Dezinterpretace se ve svém p ředvolebním tažení proti SKP ujali zejména sociální demokraté. Heslo o československé cest ě nekomunistický tisk halasn ě využíval jako varování p řed komunistickým pokusem o uchopení moci. Na preferencích voli čů pro nadcházející volby by pak už nezáleželo. Paasikivi československou hysterii ve řejn ě nep řiživoval, ale zárove ň se připravoval a d ůkladn ě studoval postupy, které využila KS Č.125 P řitom uklid ňoval, že se to samé ve Finsku nestane. Když v diskusi se členy vlády op ět využil známé heslo „nejsme Češi“ 126 , odkazoval p řitom k Edvardu Beneši v porovnání se svou osobou v tom smyslu, že Paasikivi p řijímal výhradní osobní zodpov ědnost za to, aby zabránil převratu. „Mám povinnost ud ělat vše pro to, aby byl udržen po řádek a volby se uskute čnily na regulérním základ ě. Je to pro zemi otázka života a smrti.“ 127 Zv ěsti o p řevratu nebyly liché. P řestože se vztah Moskvy v ůč i SKP v pr ůběhu „strašných let“ prom ěň oval a z řídkakdy jej zaplavovala víra ve schopnosti a rozhodnost finských komunist ů, v dob ě jednání o YYA-sopimus komunist ů ve Finsku a za hranicemi postupovali v neobvyklém souladu. Z rozhovoru mezi generálním tajemníkem SKP Ville Pessim a Andrejem A. Ždanovem z 13. dubna vyplývá, že existoval záložní plán pro p řípad, pokud by Paasikivi bezpe čnostní smlouvu i na ja ře odmítal. 128 Pessi Moskvu žádal o svolení a podporu k zat čení proponent ů údajn ě připravovaného pravicového spiknutí. Hlavními ter či zátahu m ěli být „pravicoví“ sociální demokraté Unto Varjonen a Väinö Leskinen. Plán pocházel od úzké skupiny nejvyššího vedení SKP. Kimmo Rentola argumentuje, že pravd ěpodobn ě nem ělo jít o plnohodnotný státní p řevrat, nýbrž o rozhodující a zastrašující obrat v dote ď konstruktivním p řístupu komunist ů. Zatýkání m ěla být dopln ěna kampaní na vyprovokování masového hnutí a vést k mocnému tlaku na parlament, aby jím sov ětský návrh dohody o p řátelství a spolupráci prošel. 129

124 Jussila, Hentilä, Nevakivi, From Grand Duch y, 248. 125 Hanhimäki, „‚We Are Not Czechs‘“, 115. 126 Pravd ěpodobn ě poprvé využil paralelu s Čechy s odkazem na finskou bojovnost v interview pro amerického noviná ře Johna Scotta v dubnu 1944, kdy hovo řil o tom, jaké dopady bude mít porážka od Sov ětů. „Budeme st řílet zpoza každého balvanu a stromu, budeme st řílet padesát let. Nejsme Češi. Nejsme Holan ďané. (...) Já nebudu bojovat nadlouho. Jsem starý, ale ostatní bojovat budou.“; cit. podle Berry, „The Ideology & Politics“, 65. 127 Paasikivi, deníkový záznam ze 20. dubna, Paasikiven päiväkirjat , 1153. 128 Rentola, „The Soviet Leadership“, 237. 129 Ibid., 239.

35 Zprávy o plánu se donesly k ministru vnitra Yrjö Leinovi – a čkoliv z ůstával členem SKP, za svého p ůsobení ve vlád ě zastával stále umírn ěnější postoje a odmítal revolu ční zm ěnu pom ěrů, vedlo-li by to k destabilizaci Finska (což také vedlo k jeho rozvodu s Herttou Kuusinen). Vzhledem ke snaze v ětšinového komunistického k řídla přejít v roce 1948 do ofenzívy byl Leino tajn ě vylou čen z užšího vedení strany. Dne 9. března ze své ministerské pozice o hrozícím pu či informoval velitele armády Sihva a požádal jej, aby dohlédl na domácí bezpe čnost p řes období, kdy bude Leino nep řítomen kv ůli jednání o smlouv ě YYA v Moskv ě.130 Není jisté, zda Leino za nebezpe čí považoval domn ělý pravicový p řevrat anebo samotný Pessiho plán, ovšem Sihvova protiopat ření byla zam ěř ena jasn ě protikomunisticky. Armáda byla uvedena do pohotovosti a Paasikivi se obeznamoval se zákonnými prost ředky, jichž m ůže prezident republiky využít proti eventuelnímu pokusu o pu č. Opat ření a vyšet řování sílila koncem dubna, kdy byla nastolena otázka ratifikace smlouvy v parlamentu. V noci na 27. dubna po konzultacích s Paasikivim na řídil ředitel helsinské policie odzbrojit elitní motorizovanou policejní jednotku – vedle „Rudé“ VALPO šlo o jedinou sou část policie, kterou ovládali komunisté. 131 K žádnému převratu nakonec nedošlo, vláda protiakce vysv ětlila jako b ěžné cvi čení a ozbrojené složky zachovaly diskrétnost, co se Paasikiviho řídící role v celé v ěci tý če. 132 Nad ěje, že by by ť nepravd ěpodobný pokus o zatknutí člen ů „pravicového spiknutí“ mohl usp ět, byly zákonit ě odvislé od toho, zdali by bylo kým zatýkat. Teoreticky ano, významné pozice ve zmín ěné politické policii zastávali komunisté či členové Demokratického svazu lidu. Ministrem vnitra však z ůstával Leino, který ztratil důvěru svých radikáln ějších spolustraník ů i sov ětského vedení a k násilnostem se stav ěl zamítav ě. Pessi doporu čení z Moskvy, aby byl Leino zbaven ministerské funkce, nevyslyšel – komunisté nem ěli zdaleka jisté, že by uprázdn ěné k řeslo znovu p řipadlo jim. P řislíbil tak, že p řípad Leino vy řeší po parlamentních volbách. 133 Komunistického p ředáka p ředb ěhli jeho politi čtí odp ůrci. Dne 19. kv ětna byl v parlamentu projednáván t ři roky starý p řípad – v dubnu 1945 nechal Yrjö Leino zatknout a p ředat Sov ětům dvacet ruských imigrant ů, z nichž polovina již m ěla finské ob čanství. Akt byl schválen Paasikiviho vládou, ale až dodate čně, což bylo v rámci

130 Larmola, The „Czechoslovak Path“ , 417. 131 Ibid.. 132 Vykoukal, Litera, Tejchman, Východ , 238. 133 Rentola, „The Soviet Leadership“, 238.; to mimochodem signalizuje, že i generální tajemník SKP po čítal s tím, že ješt ě regulérní volby nastanou.

36 předvolebního klání p řipomenuto. V pozdn ě ve černím jednání, kdy mnozí poslanci už opustili sál, konzervativní strana Kokoomus , z níž Paasikivi pocházel, navrhla vyslovit Leinovi ned ůvěru. Návrh i k překvapení sociáln ědemokratického p ředsedy parlamentu Fagerholma prošel - 81 poslanc ů bylo pro, zatímco proti jich hlasovalo 61. 134 Obecn ě se soudilo, že svržení Leinoa nebylo opravdovým zám ěrem a že výsledek p řekvapil i navrhovatele, kte ří hlasování brali jen coby své politické vyjád ření. 135 Paasikiviho náhlý vývoj kv ůli obavám ze sov ětské reakce rozhodn ě nepot ěšil, 136 navzdory čemuž proceduru dokonal, jak bylo zmín ěno výše, když Leinoa odvolal z vlády. Ten odmítl podrobit se parlamentnímu výnosu okamžit ě a své odstoupení podmi ňoval tím, že jeho místo p řevezme další komunista. Na Leinovu podporu (resp. mnohem spíše na podporu jeho podmínky) SKP mobilizovala desetitisícové stávkové hnutí. Nicmén ě s p řekvapiv ě pádnou iniciativou vyslovil nesouhlas 25. kv ětna Sov ětský svaz. novým ministrem vnitra byl kompromisn ě jmenován nekomunistický člen SKDL a bývalý ministr školství Eino Kilpi. Hertta Kuusinen, která v reorganizované vlád ě obsadilo místo ministryn ě bez portfeje, si v dopise svému otci do Sov ětského svazu posteskla, že rady stáhnout se finští komunisté „uposlechli s bolavým srdcem.“ 137 Hlavním d ůvodem, pro č Sov ěti komunistické bou ře zamítli, a čkoliv práv ě k zost řenému masovému postupu ješt ě p řed n ěkolika m ěsíci výslovn ě vyzývali, byla již podepsaná dohoda o p řátelství a pomoci.

3.4. „Paasikiviho diktát“ a jeho následky

Finská delegace, jež do vlaku sm ěrem na Moskvu nasedla 20. b řezna 1948, se držela Paasikiviho pokyn ů. Čili v prvé řad ě m ěla být dohoda omezena na finské území a výhradn ě proti n ěmeckému agresoru. Krom toho Finové v protinávrhu, kterým oponovali rumunskému vzoru, zd ůraz ňovali provázanost s principy Charty OSN a podmínku, aby sov ětská intervence byla možná pouze na žádost helsinské vlády. Sov ětská strana 22. b řezna vzhledem k tomu, že ma ďarská či rumunská varianta se ukázala být p řes Paasikiviho a parlament nepr ůchodná, finský vstupní text p řijala jako odrazový m ůstek vyjednávání. U významných bod ů vždy rozpracovala „maximální“ a „minimální“ verzi sov ětských úprav. Moskva byla ve výsledku

134 Larmola, The „Czechoslovak Path“ , 418. 135 Politická zpráva z 27. kv ětna 1948, AMZV, PZ – Helsinky, 127/d ův./48. 136 Viz Paasikivi, deníkový záznam z 21. kv ětna 1948, Paasikiven päiväkirjat, 1180-1183 . 137 Rentola, „The Soviet Leadership“, 240.

37 připravena ustoupit, i co se trvání dohody tý če – Finové preferovali desetiletou platnost namísto dvojnásobku, který p ůvodn ě vyzníval ze Stalinova dopisu. Kompromis nadešel za p ět dní. Sov ěti p řistoupili na finské zn ění Článku 1, čili omezen ější pojetí vzájemné pomoci (zam ěř ené v ůč i „N ěmecku anebo n ěmeckým spojenc ům“), stejn ě jako na desetiletou platnost (by ť se samo sebou o čekávalo prodlužování). Na oplátku se signatá ři zavazovali ke konzultacím již p ři „hrozb ě invaze“, což mohlo vést k riziku sov ětského zásahu ješt ě p řed tím, než jakákoliv válka vypukla (ovšem pomoc by musela i tak být následkem oboustranného souhlasu). Článek 4 zapovídal vstoupit do vojenské aliance, která by byla namí řena proti protistran ě. Na druhou stranu se Kekkonenovi poda řilo do preambule za řadit pro bezpe čnostní smlouvy neobvyklou deklaraci, že si Finsko nadále p řeje z ůstat „stranou konfliktu zájm ů velmocí.“ 138 Argumentoval psychologickým významem, jaký v ěta údajn ě m ěla pro finský lid. Všichni sledovaní auto ři potvrzují, že dohoda se podstatn ě lišila od smluv, které SSSR uzav řel s Rumunskem a Ma ďarskem, ale i Polskem a Československem. Mnozí, mezi nimi nap. Jussila, se p řiklání k populárnímu tvrzení, že po podepsání smlouvy 6. dubna se Kekkonen na ve čeři se Stalinem dokonce odvážil zažertovat, že výsledek byl „Paasikiviho diktátem“. 139 P řesto finská ve řejnost smlouvu YYA nep řijala s nadšením a ameri čtí diplomaté ji zprvu chápali jako projev finálního finského p řistoupení k východnímu bloku. 140 Paasikivi podobu a význam dohody obhajoval ve svém projevu z 9. dubna. Kvitoval, že smlouva nebyla utvo řena podle vzoru žádné jiné zem ě a respektuje finská specifika v četn ě zem ěpisných. 141 Reálnou závislost Finska na dohod ě zleh čoval interpretací, že nepovede žádným zm ěnám finské zahrani ční politiky. Zopakoval, jak nebezpe čné je být malým státem mezi velmocemi a zmínil, že „velcí se často nenechají odradit zákonnými aspekty od krok ů, které považují za nezbytné pro své vojenské cíle,

138 Korobochkin, „The USSR and the Treaty“, 186. 139 Jussila, „The Treaty of Friendship“, 195.; ovšem kolem tohoto výroku panují nejasnosti. Nap říklad historik Risto Pentillä se p řiklání k názoru, že to Stalin p ři ve čeři s humorem poznamenal, že jde o „Finský diktát“ a prý i pronesl p řípitek na po čest finských vojenských sil (Pentillä, „Finland’s Search“, 31). Československý vyslanec Pavlovský se ve svých politických zprávách zmi ňuje pouze, že slova o diktátu pronesl jeden finský poslanec v Eduskunta – m ěl tak u činit až poté, co se finská delegace bezpe čně navrátila do Helsinek. 140 Hanhimäki, „We Are not Czechs“, 107. 141 Göran von Bonsdorff, „Ystävys-, yhteistominta- ja avunastosopimus“ in J.K. Paasikivi Suomen politiikassa, ed. Ikka Hakalehto (Helsinky: Otava, 1970), 117.

38 aniž by p řitom brali ohled, zdali nezraní malé.“ 142 S ohledem na to podle n ěj nelze vnímat bezpe čnostní smlouvu negativn ě a, jak nezapomn ěl v napjaté dob ě zd ůraznit, udrží-li si nadále Finsko sv ůj demokratický systém, mohou jeho spoluob čané do budoucna hled ět sebev ědom ě. Podepsáním smlouvy tak nepominula a naopak na hlase nabyla Paasikiviho snaha ubezpe čit západní diplomaty i finskou ve řejnost, že se Finsko neposunulo ani o pí ď blíže do sov ětského panství, než bylo p ředtím, 143 a p řitom se podle jeho slov výrazn ě snížilo riziko, že by byla v sázce finská nezávislost v případ ě ozbrojeného konfliktu velmocí. George Maude poukazuje, že smlouva byla triumfem prezidentské moci nad parlamentem (jehož výbor se v ětšinou vyslovil proti), 144 a to a čkoliv sám s ní v principu nesouhlasil. Jak si Paasikivi zapsal, že „je z řejmé finskému národu i celému sv ětu, že bychom se rad ěji obešli bez takové smlouvy, kdyby to okolnosti dovolily.“ 145 Přestože se stup ňovalo nap ětí v očekávání neuskute čněného p řevratu na noc 26. dubna, ratifikace prob ěhla hladce. Parlament se vyslovil 157 hlasy pro, 11 proti, a v platnost tak vešla dohoda, která vytvo řila legální rámec pro unikátní podobu vztah ů mezi Sov ětským svazem a Finskem až do rozpadu SSSR na konci r. 1991. Bezprost řední dopad ale m ělo uzav ření smlouvy i na vnitropolitické rozložení sil. Poté, co si SSSR zajistil bezpe čnostní spolupráci, sov ětská podpora k převzetí moci finskými komunisty opadla. Jediným výrazn ějším projevem, který lze interpretovat coby asistenci bou řlivým jarem oslabené SKP, bylo sov ětské snížení vále čných reparací o polovinu po čátkem června. Domnívám se, že bylo cílené již pouze na legální boj finských komunist ů, zápolení v rámci demokratického systému, které bylo paradoxn ě v předcházejících letech Ždanovem kritizován jako nedosta čující. Tomu nasv ědčuje, že na řízení vstoupilo v platnost 1. července, tedy t ěsn ě p řed parlamentními volbami. 146

3.5. Červencové volby

Ani snížení reparací komunisty neuchránilo p řed ztrátou ve volbách, které většina stran pojala jako zápas proti nim. Nejen že SKDL p řišla o 22 798 hlas ů oproti

142 Z anglického p řepisu Paasikiviho projevu, který byl přiložen k březnové politické zpráv ě, AMZV, PZ – Helsinky, PZ 57/d ův.48. 143 Penttilä, „Finland’s Search“, 33. 144 Maude, Aspects , 181. 145 Paasikivi, deníkový záznam z 14. dubna 1948.; Paasikiven päiväkirjat , 1149. 146 Hanhimäki, „‚We Are not Czechs‘“, 117.

39 výsledk ům chaotickému roku 1945, 147 což vzhledem k volebnímu systému vedlo ke ztrát ě 11 k řesel v dvouset členné Eduskunta , ale výsledky i u jejich soupe řů nazna čovaly normalizaci finské demokracie. V parlamentu se tak mezi novými tvá řemi objevil sociální demokrat Varjanen, 148 čili zmi ňovaný bývalý ter č komunistické diskredita ční kampan ě a plánovaného zatýkání. Nár ůst preferencí se výrazn ě dotkl strany Kokoomus , což si v souladu s Laurim Hyvämäkim vysv ětluji obecným ocen ěním Paasikiviho vystupování v čele státu. 149 Voli či podobn ě navzdory stále nezhojené hospodá řské situaci podpo řili i nekomunistické vládní strany – agrárníci se stali vít ězi s 56 k řesly a sociální demokraté obdrželi 54 poslaneckých mandát ů. R ůznorodé ob čanské strany v sou čtu získaly v ětšinu 108 k řesel v ůč i 92 pro socialisty (rozd ělené na sociální demokracii a SKDL). 150 Komunistické ztráty byly p řekvapením, které SKP zprvu p řecházela ml čením. Pozd ěji vinila odpor sociálních demokrat ů ke spolupráci na sociálních reformách a údajnou protisov ětskou propagandu „ řízenou z ciziny“, 151 ovšem vzhledem k přecházejícím negativním zkušenostem se k protestním mimoparlamentním čin ům neuchýlili. Všechny úsp ěšné strany se ihned jaly proklamovat, že prom ěna pom ěru sil na politické scén ě nijak neohrozí sov ětsko-finské vztahy. Paasikivi nebyl výjimkou. V projevu k ustanovení nového parlamentu potvrdil, že Finové jsou nadále „zajedno v tom, že tato na smlouvách stav ěná politika dobrého sousedství mezi Finskem a Sov ětským svazem také i v budoucnosti bude nezlomn ě sledována.“ Op ět si posteskl nad mezinárodní situací, která nem ůže p řinést nic dobrého pro malé národy. „Finský lid neusiluje k ni čemu jinému, než aby mohl žíti sv ůj vlastní život, podle svých vlastních ideál ů, mimo velmocenských konflikt ů,“ poznamenal. 152 Z věty vyplývá závazek k neutralit ě v souladu se smlouvou YYA, ale mezi řádky z ní lze vy číst i nezdolnost, pokud jde o zachování vlastního demokratického státního zřízení. Paasikiviv ůli Fin ů ud ělat cokoliv pro uhájení ústavnosti a svobodného života (a tedy že by bylo zbyte čně riskantní podporovat SKP) neopomínal Sov ětům nenápadn ě připomínat ani po stvrzení bezpe čnostní spolupráce. 153

147 Larmola, The „Czechoslovak Path“ , 419. 148 Politická zpráva ze 7. července 1948, AMZV, PZ – Helsinky, 159/d ův./48. 149 Hyvämäki, Vaaran vuodet , 186. 150 Paasikivi, deníkový záznam ze 7. července 1948, Paasikiven päiväkirjat , 1216. 151 Politická zpráva ze 7. července 1948, AMZV, PZ – Helsinky, 159/d ův./48,. 152 Paasikivi, Paasikiven linja , 142-147. 153 Marvin Rintala, Four Finns , 113.

40 Paasikiviho neústupnost požadavk ům domácích komunist ů se projevila p ři sestavování vlády, a čkoliv se zdálo, že z mezinárodn ěpolitických d ůvod ů bude muset SKDL výsledk ům voleb navzdory získat významný podíl na vlád ě. Prezident se pevn ě postavil proti požadavku Hertty Kuusinen, aby jí bylo sv ěř eno ministerstvo vnitra. Také sociální demokracie, jejíhož p ředsedu Fagerholma Paasikivi 25. července pov ěř il sestavením nové vlády, odmítla komunistické nároky na zisk t ří ministerstev. Jak poukazuje Heikki Larmola, nekomunisti čtí politici si již byli díky československým zkušenostem v ědomi, že zejména rezorty obrany a vnitra musí z ůstat mimo komunistickou kontrolu. 154 Fagerholm proto nabídl p ět rezort ů pro SKDL, z nichž však žádný nebylo lze ozna čit za silový a žádný nebyl na seznamu komunistických požadavk ů. Poté, co protinabídku SKP odmítla, vznikl menšinový sociáln ědemokratický kabinet s významnou podporou agrárník ů. Paasikivi řešení velmi p řivítal a oficiální jmenováním Fagerholmova kabinetu neoddaloval. Jak však úvahy v jeho denících dokazují, bylo by ukvapené říct, že by obavy z SKP polevily. Četnost slova „hrozné“ ( hirmuinen ) nijak neubyla. Paasikivi čekal, co komunisté zkusí, aby se dostali k vlád ě. „Komunisté samoz řejm ě čekají na pomoc z Ruska. Je pravd ěpodobné, že ji i dostanou,“ zapsal si. Dodal, že nová vláda by měla postupovat s ohledem na Sov ěty nadále obez řetn ě.155 Z Paasikiviho osobních záznam ů vyplývají další pochybnosti o úmyslech Moskvy, které s podepsáním bezpe čnostní smlouvy neutichly. V srpnu se zamýšlel, zdali je možné nestát se vazalem, jestli napln ění sov ětských zájm ů dohodou YYA m ůže vůbec dlouhodob ě sov ětskou expanzionistickou politiku zastoupit. Všímal si výpad ů sov ětského tisku proti Fagerholmov ě vlád ě. Propaganda se ohán ěla tím, že v ní zasedali lidé, jimž Sov ěti kladli zodpov ědnost za p ředcházející války. Podle Paasikiviho neve řejných úvah by m ěl n ěkdo pro zm ěnu ukázat na skute čné viníky vále čného stavu – muže v Moskv ě, kte ří od vyjednávání r. 1939 opakovan ě zrazovali všechna vzájemná ustanovení. 156 Že s odstran ěním komunist ů z vlády, podobn ě jako se to poda řilo ve Francii a Itálii, všechny hrozby jako mávnutím kouzelného proutku nezmizely, dokládají i diplomatické zprávy. Sov ětský svaz v druhé polovin ě r. 1948 kritizoval krom ě návratu politik ů aktivních za války i spolupráci vlády se skandinávskými sociálními

154 Larmola, The „Czechoslovak Path“ , 419. 155 Paasikivi, deníkový záznam z 5. srpna 1949, Paasikiven päiväkirjat , 1240-1241. 156 Paasikivi, deníkový záznam ze 13 srpna, Paasikiven päiväkirjat 1246.

41 demokraciemi. Na jednu stranu Paasikivi a Fagerholm ujiš ťovali, že nedochází k ochlazení vzájemných vztah ů, a zárove ň se prezident (op ět oficiáln ě ze zdravotních důvod ů) odmítal sejít se Savon ěnkovem ke konzultacím. 157 V soukromí dštil síru nad „nevlasteneckým“ ( čili proti nezávislosti státu jdoucím) chováním komunist ů, kte ří podle n ěj m ěli za cíl se sov ětskou pomocí rozvrátit Finsko, aby byla nastolena diktatura. 158 Že se populace k podpo ře opozi čních komunist ů m ěla stále mén ě, dokládá kup ř. minimální ú čast p ři stávkách 31. října. 159 Za význa čný p říznak úpadku schopnosti SKP ovliv ňovat podobu finské demokracie nicmén ě považuji až podmíne čné propušt ění dvou muž ů odsouzených v procesech s „vále čnými zlo činci“. Edwin Linkomies, premiér v letech 1943-1944, a v ůdčí osobnosti sociální demokracie Väinö Tanner (sp řízn ěný s Paasikivim a Fagerholmem) se vrátili na svobodu 21. listopadu 1948. 160 Přestože p řetrvávaly Paasikiviho obavy a výpady komunistické propagandy byly stále intenzivn ěji namí řené proti jeho osob ě (a to i od Sov ětského svazu, jakmile na povrch vystoupila jeho v ůdčí role v protikomunistických aktivitách r. 1948 a zejména před jeho znovuzvolení prezidentem r. 1950), „léta nebezpe čí“ byla podle mého výkladu zakon čena tím, že se nic nestalo – komunisté po propušt ění svých politických nep řátel nedokázali podniknout efektivní protiútok, v opozici SKP setrvala do r. 1966, a ze Sov ětského svazu skute čně žádný ozbrojený polí ček nep řišel, jak Paasikivi p ředvídal. 161

Záv ěr

Juho Kusti Paasikiviho si Sov ěti po dlouhá „strašná léta“ volili za preferovaného finského partnera, aby jej s koncem sledovaného období jejich propaganda prom ěnila v šedou eminenci, která m ěla tahat za nitky kontrarevoluce. P řestože se oficiální nazírání na n ěj ze strany Sov ětského svazu prom ěň ovalo, sám již od p ředvále čné éry vykazoval názorovou stabilitu. Prezidentovi udržel roli garanta funk ční zahrani ční politiky, takže

157 Politická zpráva ze 30. července 1948, AMZV, PZ – Helsinky, 154/d ův./48. 158 Paasikivi, deníkový záznam z 20. zá ří 1948, Paasikiven päiväkirjat , 1266-1267. 159 Jussila, Hentilä, Nevakivi, From Grand Duchy , 253. 160 Politická zpráva z 8. prosince 1948, AMZV, PZ – Helsinky, 248/d ův./48. 161 Za poznámku stojí, že v rámci tradi ční finské historiografie, která uzavírá „léta nebezpe čí“ rokem 1948, konkrétn ě červencovými volbami, existuje trend periodizaci o pár let rozši řující. Komunisté bez sov ětské podpory s protivládními akcemi neustali a plánovali ob ří stávkové hnutí v roce 1949, které však selhalo. Sov ěti se následn ě uchýlili k obchodnímu a diplomatickému nátlaku a před prezidentskými volbami v únoru 1950 spustili pomlouva čskou kampa ň proti Paasikivimu. Až poté, co tyto pokusy selhaly, došlo ke smí ření se Sov ětů s tím, že Finsko vedou buržoazní politici; Majander, „Post-Cold War“, 48-49.

42 mohl své vize aktivn ě prosazovat a dozírat na nem ěnnost nového kurzu v ůč i SSSR, kterou ve řejn ě zd ůraz ňoval. Imperativem, jemuž pod řizoval každý krok, byla nutnost uchovat národní nezávislost. Nespoléhal se na záruky zvn ějšku, a ť už od mezinárodních organizací či silných tržních demokracií, a malý stát podle jeho slov nem ěl aspirovat na nadstandardní pozici v mezinárodní politice. Ta, jak v ěř il, byla sférou výhradn ě velmocenských her, přičemž „ve sboru velmocí není slyšet hlas malých.“ 162 Uv ědomoval si však moc Sov ětského svazu a jeho „limitované bezpe čnostní zájmy“ v severní Evrop ě, což vedlo ke snaze jim do maximální možné míry vyhov ět, aby byly eliminovány d ůvody rozrušení finské demokracie v ětry vanoucími od východu. Paasikivi se ovšem držel hranice, kterou ústupky nesm ěly p řekro čit – jakmile by se tak stalo, dokázal jednat tvrd ě. Ned ělal si žádné iluze o sov ětské realit ě a potíral trendy, které by sp ěly k jejímu rozší ření do Finska – což také bylo d ůvodem, že p řísn ě dbal na to, aby nikdy nebyly obcházeny zákony, prezidentem p ředevším. Na vnitropolitické scén ě jak dodržování práva, tak ur čité limity, kam bylo lze zajít, dokázal kup ř. odvoláním komunistického ministra Leinoa okamžit ě poté, co člen SKP odmítl sám odstoupit, a čkoliv mu parlament vyslovil ned ůvěru. V žádném p řípad ě nemám v úmyslu konstruovat obraz všev ědoucího Paasikiviho, který by s nemilosrdnou logikou šachového velmistra odhaloval sov ětské reakce tucet tah ů dop ředu. Mnohdy se nechával unášet hn ěvem, nevyvíjely-li se v ěci podle plánu, nelze jej ani nazvat bytostným demokratem, a opovažuji se odhadnout, že by si svými postoji jen t ěžko vysloužil popularitu, kdyby se namísto „let nebezpe čí“ ujal vlády v časech zdánliv ě samoz řejmé prosperity a klidu. Avšak co považuji za obzvláš ť významné, chyby dokázal vyvážit jednou schopností - nedržel se svých zahrani čněpolitických teorií striktn ě a naopak se obklopil znalými osobnostmi. V kritických diplomatických okamžicích si vyjednal co nejdelší lh ůtu pro konzultace se svými „rádci“. Vynášel-li jako prezident každé zásadní rozhodnutí na základ ě konsensu či sesbíraných úhl ů pohledu, mohlo to mít i psychologický efekt – základní premisa jeho pojetí prezidentské funkce, čili přijmout zodpov ědnost za zachování státu tvá ří v tvá ř komunist ům, tak mohla být leh čí b řím ě, než kdyby událostem čelil v osam ění prezidentského sídla.

162 Paasikivi, deníkový záznam z 1. dubna 1948, Paasikiven päiväkirjat , 1131.

43 Ochota se inspirovat ve stejné mí ře platila o jeho d ůkladném studiu historických precedent ů a paralel s finskou situací. V tomto ohledu je jedním z podivuhodných paradox ů, že Paasikivi m ěl po svém pozvání do Moskvy na mysli osud prezidenta Háchy v Berlín ě pravd ěpodobn ě více než československá delegace necelý rok p řed ním. Čili návšt ěvě se rozhodl vyhnout na základ ě svých znalostí politického vývoje jiné evropské zem ě. Paasikivi zastával mezi faktory nacházejícími se na finské stran ě nepostradatelnou úlohu v odvrácení prom ěny Finska v lidovou demokracii, potažmo jeho sov ětizace. Zejména v záv ěru sledovaného období aktivn ě usiloval o vytla čení komunist ů z participace na vlád ě. Sou časn ě neopomíjel chlácholit Sov ětský svaz, že jeho „legitimní zájmy“ na severozápad ě nebudou nijak ohroženy. Pozice jeho a obecn ě nekomunistické finské reprezentace tudíž nebyla tolik odlišná od postoje mnohých demokratických politik ů v Československu, kte ří se snažili pěstovat dobré vztahy se SSSR (by ť z odlišných pohnutek než z „donucení“ jako u Fin ů) a zárove ň čelit komunist ům na domácí scén ě. Jenže to, co se ukázalo v ČSR jako vzájemn ě neslu čitelné, byl Sov ětský svaz ochoten pro p řípad Finska mimo jiné díky Paasikiviho zárukám umožnit a akceptovat, a v povále čných letech upustil od podpory komunistickému p řevratu v zájmu stabilní zem ě. Jinými slovy, p říkrý realismus hlavy státu, by ť místy hrani čil s cynismem, se za daných extrémních okolností ukázal být podstatn ě úsp ěšn ějším, než mnohdy idealistická politika n ěkterých st ředoevropských ústavních činitel ů.

44 Summary

I argue that J. K. Paasikivi had a very significant impact on the fact that Finland did not become a Soviet puppet state. He never forgot to remind to the Soviet Union that his presence was a safeguard for a new, friendly line of mutual relations, and that those would remain unchanged. On the other hand, his secret but active support of anti- communist countermeasures during the year 1948 had curbed even the hypothetical chances of SKP to commit a feared putsch. He had a crucial role in slowing down the process of negotiating The Agreement of Friendship, Cooperation, and Mutual Assistance – as a consequence, the conditions of the concluded treaty were much more favorable for Finns than those of the other European neighbors of the Soviet Union. The thesis demonstrates that his stance was a result of his stable and long-term beliefs about the international politics. The uttermost imperative was to preserve national independence. Therefore none of Paasikivi’s concessions could go so far it would disrupt this fundamental. His decisions were not only based on his personal theoretical estimates, somewhat similar to the realistic approach of international relations, but Paasikivi often listened to advises of few other non-communist politicians. Moreover, he searched for similar situations that were already experienced and he studied them – this is a case of the Czechoslovak coup d’état in February 1948. Despite the Paasikivi’s apparent role in facing the communist power, it must be stated that Soviet Union allowed Finland to take a path different from the sovietized countries. It was most probably influenced by both Paasikivi and its previous experience with Finns, but still it was its decision as a superpower not to intervene more profoundly in Finland during the Paasikivi’s ‘horrible years”.

45 Seznam použité literatury a pramen ů

Knižní publikace

Dejmek, Jind řich. Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata. Část druhá Prezident republiky a v ůdce národního odboje (1935-1948) . Praha: Karolinum, 2008.

Durman, Karel. Popely ješt ě žhavé. Velká politika 1938-1991. Díl I: Sv ětová válka a nukleární mír 1938-1964 . Praha: Karolinum, 2004.

Hakalehto, Ikka (ed.). J.K. Paasikivi Suomen politiikassa . Helsinky: Otava, 1970.

Hanhimäki, Jussi M.. Containing Coexistence: America, Russia, and the "Finnish Solution" . Kent: Kent State University Press, 1997.

Hyvämäki, Lauri. Vaaran Vuodet 1944-1948 . Helsinki: Otava. 1954.

Juttikala, Eino, Kauko Pirinen. Dějiny Finska . Praha: Lidové noviny, 2006.

Jussila, Osmo, Seppo Hentilä, and Jukka Nevakivi. From Grand Duchy to a Modern State: A Political History of Finland since 1809 . London: C. Hurst & Co, 1999.

Larmola, Heikki. The “Czechoslovak Path”: A Communist Route to Power Monopoly in 1943-1948 within the Framework of “Mitteleutopa”, Great Powers Setting, And the Soviet Sphere of Interests. A Neorealistic and Historical Approach. Helsinki: University of Helsinki, Department of Political Sciences, 2003.

Maude, George. Aspects of the Governing of the Finns. New York: Peter Lang, 2010.

Mylly, Juhani, and Michael R. Berry (eds.). Political parties in Finland: Essays in History and Politics . Turku: University of Turku, 1984.

Nevakivi, Jukka (ed.). Finnish-Soviet Relations 1944-1948: Papers Organized in Helsinki, March 21-25, 1994 by the Dept. of Political History, University of Helsinki, in cooperation with the Institute of Universal History, Russian Academy of Sciences, Moscow . Helsinki: University of Helsinki, 1994.

Olesen, Thorsten B.. (ed.). The Cold War – and the Nordic Countries. Historiography at a Crossroads. Odense: University Press of Southern Denmark, 2004.

Penttilä, Risto E. J.. Finland’s Search for Security Through Defence, 1944-1989 . Basingstoke: Macmillan, 1991.

Rintala, Marvin. Four Finns. Political Profiles . Berkeley: University of California Press, 1969.

Tuomo Polvinen. Between East and West, Finland in International Politics, 1944-1947 . Minneapolis: University of Minnesota, 1986.

46 Ruddy, Michael T. (ed.). Charting an Independent Course. Finland’s Place in the Cold War and in U.S. Foreign Policy . Claremont: Regina Books, 1998.

Vykoukal, Ji ří, Bohuslav Litera a Miroslav Tejchman. Východ: vznik, vývoj a rozpad sov ětského bloku 1944-1989 . Praha: Libri, 2000.

Časopisecké studie

Hodgson, John H.. „The Paasikivi Line.“ American Slavic and East European Review 10 , č. 2 (1959), 145-173, www.jstor.org (staženo 1. 6. 2011).

Kuusisto, Alan A.. “The Paasikivi Line in Finland’s Foreign Policy.” The Western Political Quaterly 12, č. 1 (1959), 37. www.jstor.org (staženo 5. 6. 2011).

Larmola, Heikki. Československo a Finsko v povále čné sov ětské sfé ře vlivu. Soudobé dějiny 1, č. 4-5 (1993-1994), 484-492.

Nevakivi, Jukka. „A Decisive Armistice 1944-1947: Why Was Finland Not Sovietized?“ Scandinavian Journal of History 19, č. 2 (1994), 91-115.

Rintala, Marvin. „Väinö Tanner in Finnish Politics“. American Slavic and East European Review 20, č. 1 (1961), 84-98, www.jstor.org (staženo 15. 2. 2012).

Smetana, Vít. „Pod k řídla Sov ětů. Mohlo se Československo vyhnout ‚sklouznutí’ za železnou oponu?“ Soudobé d ějiny 15, č. 2 (2008), 274-302, www.usd.cas.cz (staženo 22. 3. 2012).

Prameny:

Politické zprávy zastupitelského ú řadu v Helsinkách 1947-1949. Archiv Ministerstva zahrani čních v ěcí České republiky.

Paasikiviho deníky. Paasikivi, Juho K.. Paasikiven päiväkirjat 1944-1956. 1, 28.6.1944- 24.4.1949 . Porvoo, Helsinki, Juva: WSOY, 1985.

Vybrané politické projevy. Paasikivi, Juho K.. Paasikiven linja 1-2. Porvoo: WSOY, 1962.

Anglické znění dohody o p řím ěř í „Armistice Agreement“. Between East and West, Finland in International Politics, 1944-1947 . Tuomo Polvinen. Minneapolis: University of Minnesota, 1986.

Anglické zn ění Pa řížské mírové smlouvy „Paris Peace Treaty“. Between East and West, Finland in International Politics, 1944-1947 , Tuomo Polvinen. Minneapolis: University of Minnesota, 1986.

47